Ztracená historie

Joel Levy

TEXT NA PŘEBALU:

Historie lidstva skrývá nesčetné mnoţství dosud neobjevených pokladů. Dávno pohlceny

pískem, mořem a časem přeţívají jen jako mýty a legendy, jeţ věčně trápí archeology a lovce

pokladů posedlé touhou najít cokoli, co by potvrdilo jejich pravdivost.

Joel Levy se v knize Ztracená historie vydává po stopách některých z největších záhad naší

minulosti. Kde je dnes a co vůbec byl svatý Grál? Existovalo opravdu město El Dorado?

Najdou se někdy ztracená díla Aristotelova nebo Shakespearova? A kde jsou místa posledního

odpočinku celé řady slavných osobností, například Čingischána nebo Amelie Earhartové?

Joel Levy rozebírá četné legendy z dávných i méně vzdálených dob a teorie, jeţ se k nim

vztahují. Důsledně při tom odlišuje prokazatelná fakta od mýtů, a ukazuje nám tak, nakolik

jednotlivým legendám můţeme věřit.

Věnováno rodině Hooper-Hudsonově, zvláště paní Audrey Hooperové.

Obsah

Poděkování

Úvod

1. Ztracená místa 3

Atlantida 4

Šalomounův chrám 20

Alexandrijská knihovna 27

Kamelot 37

Eldorádo 47

2. Ztracené předměty, díla a relikvie 57

Archa úmluvy 58

Aristotelovy Dialogy 66

Svatý Grál 74

Ztracené hry Shakespearovy 85

3. Ztracené poklady 97

Svitky od Mrtvého moře 98

Korunovační klenoty Jana Bezzemka 109

Poklad templářů 115

Montezumův poklad 130

Poklad kapitána Kidda 138

Jáma pokladů na Ostrově dubů 145

4. Ztracení lidé 154

Ztracená armáda Cambyssova 155

Hrob královny Boudicci 163

Hrob Dţingischánův 172

Ztracená kolonie na Roanoke 179

Poslední let Amelie Earhartové 189

5. Ztracené vraky 197

Perská válečná flotila 199

White Ship 206

Stříbrná flotila 1715 211

Expedice Johna Franklina 221

Seznam odkazů 231

Poděkování

Můj dík patří těmto lidem: Louise, Charlottě, Sheeně a všem z nakladatelství Vision

Úvod

Pro běţné historické knihy platí, ţe většinu lidí, míst a událostí v nich popisovaných

lze poměrně přesně zařadit. Víme, kde se popisované události odehrály, kde jsou pohřbeni

jejich hrdinové, případně kam se za nimi můţete jet podívat, pokud přeţili do dnešních dnů.

Nicméně stejně dobře víme, jak mnoho se toho v historii ztratilo: něco zavály nánosy prachu,

něco zmizelo v mořských vlnách nebo se rozplynulo ve slábnoucí paměti, aby posléze oţilo

jako pověst. To, co zůstalo, je pak zákonitě zastřeno /???kouzelnou/ rouškou tajemství.

Pořádné tajemství miluje snad kaţdý. Jeho kouzlo je tím silnější, čím více reálných prvků

obsahuje - týká-li se skutečných lidí nebo míst nebo popisuje události, které se opravdu staly.

Dnes je velice těţké poznat a rozhodnout, jestli má určitá (ta která) legenda pravdivý alespoň

základ, nebo zda je její stavba jako (příslovečný) domeček z karet či snůška nepodloţených

spekulací, nahromaděných na základě špatně interpretovaných faktů a čirých smyšlenek. Snad

kaţdá legenda se zrodila na základě nějaké skutečné události, příběhu spředeného z líčení

příslušných dějů a jejich různých interpretací, ale dnes je příliš mnohé z toho z historického

hlediska bezcenné. V ideálním případě by takto spekulativní líčení dějin mělo být jasně

odlišeno a označeno jako "pseudohistorie" nebo alespoň "alternativní historie", ale s tím se

setkáváme jen málokdy. Proto dnes potřebujeme - řečeno slovy historika Kevina McClura -

kampaň za pravdivou historii.

Nechci (zde) nutně tvrdit, ţe tato kniha součástí takové kampaně, ale rozhodně se pokouší

přistupovat k historickým záhadám aniţ by sklouzávala k otřepaným trikům a klišé obvyklým

v pseudohistorii. Ve skutečnosti bylo mým původním cílem záměrem zahrnout do ní (knihy)

jen témata spadající do oboru (samozřejmě subjektivně určované) "skutečné historie" - tedy

událostí, které se skutečně staly, a lidí, míst a věcí které prokazatelně ţili a existovaly - ale to

nebyl cíl reálný. Za prvé - ţádná kniha píšící o věcech ztracených v propadlišti dějin se prostě

nemůţe nezmínit o objektech tak populárních jako je Svatý Grál nebo Archa úmluvy, ani

pominout aktuální témata jako například poklad templářů. Za druhé - (ţádná, jakákoli) jasná

hranice mezi historií a legendou samozřejmě neexistuje, coţ ostatně na mnoha místech z této

knihy jasně vyplývá.

Pokouším se nazírat na jednotlivé prameny informací z různých úhlů pohledu, brát v úvahu

kromě všeobecně přijatelných a přijímaných vysvětlení také další, aspoň trochu hodnověrné,

byť třeba vzájemně si protiřečící interpretace a na základě syntézy toho všeho se dobrat k

tomu, kde by věci potvrzující případnou pravdivost příslušných legend dnes mohly být a jestli

ještě stále existují, pokud existovaly vůbec někdy. Kaţdá samostatná kapitola této knihy je

věnována jedné historické záhadě (fenoménu): zejména se snaţí dosud zaţité přístupy a

hodnocení konfrontovat s realitou, všímá si historického i současného pozadí, vysvětlení,

která moţná stále ještě čekají na své objevení a uznání, shrnuje úsilí které jiţ bylo vynaloţeno

a hromadně hodnotí všechny prameny ve snaze najít nejpravděpodobnější rozluštění příslušné

záhady. Kaţdé z probíraných témat je svým způsobem fascinující, a na své si jistě přijde

kaţdý, koho aspoň trochu zajímají dějiny lidstva, od dobrodruţného pátrání po Svatém Grálu

po spíše archivně detektivní hledání ztracených děl Shakespearových.

Nejvíc vzrušující na tom všem je, ţe některé z uváděných legend vás mohou vybídnout k

samostatnému pátrání na vlastní pěst. Ať jste nadšenými amatéry nebo jen příslovečnými

dětmi štěstěny, nikdy není vyloučeno, ţe právě vy někde zakopnete o ukrytý poklad nebo se

propadnete do dosud neobjevené hrobky. Pokud se vám něco podobného přihodí, pamatujte,

ţe takový nález má především hodnotu historickou a teprve potom trţní, a ţe jeho skutečnou

hodnotu mohou stanovit jen odborníci. Proto se vţdy předem poraďte s příslušnými

institucemi, neţ se se svým objevem začnete chlubit světu.

Část 1. Ztracená místa

Období od vlády královny Viktorie aţ dodnes znamená konec zeměpisné nejistoty. Všechna

bílá místa na mapách jiţ byla doplněna. Moţná právě toto je příčinou všeobecného zájmu o

(tajemná) ztracená území, města a památky, a objevitelského nadšení, které rovněţ pokračuje

od viktoriánské éry aţ dodnes. Kdyţ se vrátili cestovatelé z dţunglí Střední Ameriky a

jihovýchodní Asie se zprávami o ruinách starých měst a chrámů, zachvátila objevitelská

horečka a zájem o ztracenou historii většinu Evropy. Legendy o tajemných ztracených

místech se časem staly součástí všech kultur. Dokud byl svět celkově méně probádaný, mohlo

se zdát, ţe neobjevených tajemství je více neţ ve skutečnosti bylo. V současné době je na

oněch legendách nejpřitaţlivější právě to, ţe ačkoli uţ téměř nemají kde a co skrývat, stále si

uchovávají svá tajemství. Tato kapitola se věnuje nejznámějším a nejvíce fascinujícím

ztraceným místům od těch, která jsou pravděpodobně opravdu jen mýtem, jako Atlantida, aţ

po taková, jenţ nade vší pochybnost existovala - například alexandrijská knihovna, a pokouší

se ukázat, ţe mnohé z těchto legend jsou zahaleny větším tajemstvím, neţ jste si původně

mysleli.

Atlantida

Atlantida je typickým příkladem ztracené země. Na zemském povrchu jiţ byla lokalizována

téměř všude, od Irska po Antarktidu. Její tajemnost během věků rostla (sílila), prokazatelně

bez jakýchkoli důkazů její existence, aţ se stala prubířským kamenem hnutí New Age,

klíčovým prvkem mýtů alternativní historie a kolébkou rasistických fantastických teorií. Co

byla Atlantida? Legendární pozůstatek původně významné prehistorické civilizace?

Neškodný výmysl autorů fantastických povídek? Rozmaru filosofů vymyšlený pro snílky?

Ideová(-logická) zbraň fanatiků? A jestliţe opravdu existovala, tak kde vlastně?

Platónova Atlantida

Původním a nejstarším pramenem pojednávajícím o Atlantidě je dílo (staro)řeckého filosofa

Platóna (427-347 př. n. l.). Jeho dialogy Timaios a Kritias (napsány 360 př. n. l.) zahrnují

diskuse probíhající mezi skutečnými a (moţná) smyšlenými postavami. Jedna z postav

vystupujících v Dialozích - Kritias, státník a filosof, vypráví příběh o kterém se sám dozvěděl

z druhé ruky, údajně od jistého egyptského kněze kolem roku 600 př. n. l., který příslušné

znalosti uchovávané po 9000 let vyčetl vytesané ve sloupech města Sais. Tento příběh, často

pouţívaný k demonstraci vysoké úrovně dávných Atlanťanů, popisuje Atlantidu jako

vyspělou civilizaci ze západu, která si podmanila západní Středomoří. Hlavní sídlo měla mít

tato říše "na západ od Herkulových sloupů". Termín "Herkulovy sloupy" se v době starého

Řecka pouţíval k označení Gibraltarského průlivu oddělujícího Středozemní moře od

Atlantského oceánu; Atlantida byla tedy podle příběhů umístěna do oceánu, kterému dnes

říkáme Atlantský. Obě jména - oceánu i pevniny - jsou odvozena od Atlasa, obra a krále

Atlantidy, který (nápadně podobný Titánům) drţel celý svět na svých ramenou. (Ačkoli

Platón přisuzoval Atlasovi jiný původ neţ Titánům, dnes se všeobecně předpokládá, ţe šlo o

bytosti stejného původu).

Platón popisuje Atlantidu dosti podrobně. Její pevnina měla protáhlý tvar, na délku měřila

kolem 700 km, pobřeţí bylo lemováno horami, na jejichţ vnitřní svahy navazovala rozsáhlá

středová níţina. Dominantou celého ostrova byla hora na jeho jiţním konci, při jejímţ úpatí

byla postavena akropole, kolem které vyrostlo hlavní město. Centrální akropole byla

obkrouţena soustavou soustředných kanálů, mezi nimţ byl vţdy pás země chráněn vysokými

postranními zdmi. Všechny příkopy byly spojeny s oceánem jedním obrovským kanálem

vedoucím na jih, a veškerý obchod se zbytkem světa probíhal právě touto vodní cestou. Ve

svém vrcholném období byla Atlantida v době bronzové: byla bohatá, měla silnou armádu a

loďstvo a dostatek surovin i veškerého zboţí získaného obchodováním s ostatními národy.

Platón také popisuje, jak byla Atlantida stvořena: kdyţ si olympští bohové rozdělovali svět,

Poseidon, vládce moří, si Atlantidu zabral pro sebe a upravil ji podle svých představ a potřeb.

Pány Atlantidy se pak staly jeho děti (z nichţ nejstarší byl Atlas), které vládly podle otcových

příkazů. Jak (ale) rostla jejich moc a bohatství, tím více upadala jejich morálka. To se

znelíbilo ostatním bohům, kteří se rozhodli zasáhnout: seslali na Atlantidu obrovské

zemětřesení, po němţ pevnina navţdy zmizela ve vlnách a ze dna se zdvihlo obrovské

mnoţství bahna, které zabránilo plavbě mezi Středozemním mořem a Atlantikem. Takhle

(tedy) končí příběh o Atlantidě, který se stal inspirací nesčetných pověstí, teorií a spekulací od

antiky aţ do dnešních dnů.

Je Platón důvěryhodný?

O Atlantidě nebo podobných zemích se zmiňuje mnoho dalších spisovatelů, ale ţádný z nich

časově nepředchází Platóna, z čehoţ se dá soudit, ţe vycházejí z jeho díla nebo jsou jím

inspirováni. K nejvýznamnějším mezi nimi patří Proclus (410-485 n. l.), autor komentářů k

Platónovu dílu Timaios; v nich píše, ţe mnozí cestovatelé tvrdí, na vlastní oči ţe viděli

egyptský sloup, do kterého byl vytesán příběh o Atlantidě. To dodává Platónovu vyprávění

jistou věrohodnost, i kdyţ je třeba brát v úvahu, ţe Proclus ţil a psal své dílo více neţ 700 let

po Platónovi.

Existenci Atlantidy nepřímo potvrzuje panathenaia, nejdůleţitější náboţenská slavnost a

festival ve starých Athénách. Podle některých vysvětlení bylo jedním ze smyslů festivalu

oslavovat bohyni Athénu za její roli při pomoci Athénám v boji proti národu Poseidónovu -

tedy zřejmě Atlanťanům. Jelikoţ festival měl velmi dávnou tradici z doby ještě před

Platónem, lze z toho soudit, ţe si Platón Atlantidu nevymyslel.

Můţeme tedy Platóna brát váţně? Zdá se nepravděpodobné, ţe by se k němu původní příběh

předávaný po několik tisíciletí ústním podáním dostal v takové podobě, aby ho Platón mohl

popsat tak jak ho popsal, tedy z pozice očitého svědka. I kdyby se příběh skutečně odehrál a

dochoval tak dlouho, sám o sobě je málo pravděpodobný, neboť mnoho Platónových

vyprávění je čistě mystické povahy (například centrální akropole hlavního města Atlantidy

stvořené samotným Poseidonem, který takto ztvárnil povrch země svou boţskou silou).

Archeologie ani jiné obory historie také nezaznamenaly ţádný důkaz existence civilizace

ţijící na úrovni doby bronzové v době 9000 let př. n. l., jak tomu mělo být podle Platóna v

případě Atlanty. Je moţné, ţe Platón si vymyslel nebo upravil nějakou stávající pověst o

pohádkové zlaté zemi, aby ji pouţil jako vzor vysoce morální společnosti - například

Atlantida byla odsouzena k zániku proto, ţe její vládci upustili od pravidel vznešeného

chování svých předků.

Atlantida po Platónovi

Ačkoli Platónovo vyprávění o Atlantidě můţe působit jako smyšlené, mnohými bylo aţ do

současnosti bráno váţně. Podle římského historika ze 4. století Ammiana Marcellina byla

existence Atlantidy vzdělanými lidmi své doby obecně povaţována za historický fakt. Po

následujících 1500 let pak Atlantida v centru pozornosti nebyla. Objevila se například v titulu

"Nová Atlantida" - novely Francise Bacona o utopické společnosti vydané v roce 1626, ale na

(svou) renesanci musela počkat aţ do 19. století, kdy vědců a objevitelé začali ve větším

počtu shromaţďovat důkazy o vzdálených a zaniklých kulturách napříč kontinenty i historií

ve snaze dopátrat se jakési prvotní vyspělé civilizace, kterou ztotoţňovali s Platónovou

Atlantidou.

Donnelly a svět před potopou

Zřejmě nejvýznamnějším z těchto spisovatelů byl americký politik a historik-amatér Ignatius

Donnelly. V bestselleru "Atlantida: svět před potopou" vydaném v roce 1882 uveřejňuje

(svou) teorii, ţe Atlantida skutečně existovala jako vrcholně vyspělá civilizace, která stála za

zrodem většiny později vzniklých velkých civilizací po celém světě, od starého Egypta po říši

Inků. Podle Donnellyho vděčí i naše současná společnost za svůj rozvoj Atlantidě a její

nadmíru vyspělé vědě a technice. Donnelly se rovněţ snaţil prokázat, ţe v Atlantidě mají své

kořeny také mýty a legendy mnoha světových kultur, ţe například některé postavy severské

mytologie byly odvozeny od skutečně ţijících atlantických králů, královen a hrdinů, a ţe

Atlantida byla zničena obrovskou přírodní katastrofou, po níţ ti, kdo přeţili, kolonizovali

další části světa a zaloţili nové civilizace.

Na podporu svých teorií Donnelly uvádí podobnosti kultur různých civilizací ţijících na obou

stranách Atlantiku, například stavbu pyramid nebo uctívání Slunce. Rovněţ prý mayské

petroglyfy a egyptské hieroglyfy mají společný původ právě v písmu, kterým psali Atlanťané.

Ti také dali světu vyspělou astronomii, metalurgii, sklářství, kompas a mnoho dalších atributů

vyspělých civilizací. Donnelly zdůrazňuje, ţe v mnoha světových kulturách se objevuje motiv

obrovské potopy a cestujících nositelů kultury, kteří zaloţili různé civilizace. Příbuznost nebo

podobnost četných rostlinných a ţivočišných druhů na obou stranách Atlantiku je pro

Donnellyho důkazem existence pevninského mostu který kdysi spojoval Starý a Nový svět,

neţ navţdy zmizelého v mořských hlubinách.

Donnellyho dědictví

Většina z Donellyho "důkazů" byla časem vyvrácena: mýlil se v podobnosti jazyka Mayů a

Středomořských národů, a podobnost rostlinných a ţivočišných druhů ţijících na obou

stranách Atlantiku lze vysvětlit jinými, daleko přesvědčivějšími teoriemi (viz str. 11). V

kaţdém případě se však Donnelly stal průkopníkem moderních "studií" o Atlantidě, jak je

známe dnes.

Od Donnellyho převzala štafetu zkoumání Atlantidy řada dalších, různě důvěryhodných

vědců, kteří se odvolávali především na odkazy v mayské a aztécké kultuře. To bylo částečně

dáno tehdy slabou znalostí těchto záhadných civilizací, dále pyramidami, uctíváním slunce a

některými dalšími atributy jejich kultur. Dalším, nikoli zanedbatelným motivem mohla tam

být také povýšenost hraničící s rasismem - uchu Evropana zněly příznivě teorie vycházející z

předpokladu, ţe původní "niţší" obyvatelé Ameriky by nebyli schopni vybudovat své vyspělé

civilizace sami, ale ţe k tomu potřebovali inspiraci a pomoc Atlanťanů - tedy vlastně

Evropanů, samozřejmě bílých.

Časem však bylo potvrzeno, ţe jazyk, písmo, architektura a věda Mayů, Aztéků, Inků i

dalších, méně významných indiánských kultur byly původní, a ţe mnohé z textů

pocházejících z předkolumbovské doby a údajně podporujících teorie o Atlantidě byly

přeloţeny špatně.

Madame (Paní) Blavatská a theosofie

Rasistické teorie ohledně Atlantidy se dostaly do středu pozornosti vedle mystických a

nadpřirozených jevů díky paní Blavatské a jejím duchovním následovníkům. Helena Petrovna

Blavatská byla jednou z nejvýraznějších postav viktoriánské éry. Tato ţena, často nazývaná

"matkou" hnutí New Age, zaloţila okulně spiritisitické učení nazývané theosofie a přispěla ke

vzniku a popularizaci mnoha stěţejních principů New Age - například ţe všechna náboţenství

jsou v podstatě stejná a ţe spiristika můţe být v souladu s vědou.

Madame Blavatská pocházela z Ruska a značnou část (svého) mládí strávila cestováním po

východní Asii, kde si mimo jiné osvojila základy tibetské magie. Později se proslavila jako

médium a spiritistka a společně s mnoha stoupenci a pomocníky zaloţila Theosofickou

společnost, která měla propagovat její učení a filosofii. Na toto téma napsala mnoho knih,

například Odhalená Isis (1877) a Tajná doktrína (1888), jejichţ téma a obsah vystihují

příslušné podtitulky: "Univerzální klíč k záhadám dávné i moderní vědy a teologie" a

"Syntéza (Sloučení) vědy, náboţenství a filosofie".

Blavatská tvrdí, ţe různí mistři a tajní učitelé jí prozradili skutečnou dějiny vývoje lidstva a

civilizace, v nichţ Atlantida a další ztracené kontinenty hrály významnou roli. Na nich se

odehrál začátek vývoje člověka, a Atlanťané představovali čtvrtou z Původních ras. Stejně

jako pro Donnellyho byla i podle Blavatské Atlantida kolébkou naší (evropské) civilizace a

měla vyspělou vědu i techniku.

Edgar Cayce a Bimini Road

Atlantida se stala ještě tajemnější zásluhou Edgara Cayce (1877-1945), slavného "spícího

věštce", média čtoucího v transu. Edgar jako mladý muţ zjistil, ţe kdyţ se dostane do

hypnotického spánku, zřejmě dokáţe diagnostikovat nemoci a navrhovat způsob jejich léčení.

Později si tyto schopnosti ještě rozšířil o nahlíţení do minulých ţivotů různých lidí a

přenášení svědectví z dávných světů, především z Atlantidy. Podle Cayce měla Atlantida

historii trvající 40 000 let, během níţ se její obyvatelé vyvinuli z pouhé energie čistého

myšlení v lidské bytosti s vyspělou kulturou, jak je popisoval Platón, ale navíc ovládající

sloţité, pokročilé technologie jako krystalickou energii, laser, smrtící záření (paprsky) a

létající stroje. Cayce tvrdil - shodně s Donnellym - ţe Atlanťané stáli u zrodu staré civilizací v

Egyptě a ţe mayská říše byla zaloţena atlantskými kolonisty.

Od Donnellyho Cayce také (byť zřejmě bezděčně) převzal popis lokalizace Atlantidy.

Původně měla její pevnina zaujímat většinu plochy dnešního Atlantského oceánu mezi

Španělskem a Afrikou na východě a Karibskou oblastí na západě, přičemţ součástí Atlantidy

byla kdysi také rozsáhlá území na východě Severní Ameriky. Za pozůstatek atlantské pevniny

Cayce přesně označoval také karibské ostrovy Bimini (součást Baham) a tvrdil, ţe právě v

této oblasti se skrývá a bude jednou objevena "síň záznamů" - pokladnice veškerého vědění

Atlantidy.

Mezi stoupenci a následovníky Edgara Cayce se zvedla vlna nadšení, kdyţ potápěči na

mořském dně poblíţ ostrovů Bimini objevili zajímavé skalnaté útvar, který nazvali biminská

silnice pro jejich podobnost se silnicemi starého Říma. Mnozí povaţovali tyto "silnice" za

důkaz existence dávné vyspělé civilizace, která našla svůj konec v mořských vlnách stejně

jako podle legendy Atlantida. Většina geologů a archeologů se však shoduje v názoru, ţe se

jedná pouze o zajímavě vypadající, ale zcela přirozený skalnatý útvar.

Atlantida a nacisté

Legenda o Atlantidě získala temný nádech ve 20. a 30. letech 20. století, kdy ji nacističtí

propagandisté začali zneuţívat na podporu své rasistické ideologie. Ve snaze dodat svým

pseudovědeckým teoriím punc hodnověrnosti sestavili nejrůznější fašističtí a antisemitičtí

spisovatelé vlastní verzi vývoje lidstva, podle níţ byla árijská rasa vyvolena, aby dlouhodobě

sváděla zápas s ostatními rasami, niţšími a zdegenerovanými. Na základě několika tézí

přejatých z theosofie pak přesvědčivě tvrdili, ţe Atlantida byla jednou z několika zemí, kde

skvělá nordická rasa vybudovala vyspělou civilizaci a ţila v jakési fašistické utopické

společnosti. Tato odsouzeníhodná teorie dodnes výjimečně přeţívá mezi současnými

stoupenci neonacismu v Americe, Evropě a zemích bývalého Sovětského svazu.

Mohla Atlantida vůbec existovat?

Všechny verze legendy o Atlantidě podle Platóna - líčící ji jako velký ostrov aţ kontinent v

Atlantském oceánu - mají společnou přinejmenším jednu věc: nemohou být pravdivé. Teorie

o pohybu pevninských desek, objev Středoatlantského valu a zmapování dna Atlantského

oceánu se staly hřebíky zatloukanými do rakve Atlantidy takové, jak ji popisuje Platón.

Struktura pevninských (tektonických) desek ukazuje, ţe obě Ameriky, Evropa a Afrika byly

kdysi spojeny (coţ vysvětluje podobnost místní flory a fauny), ale pohyby zemské kůry od

sebe roztrhly a mezi nimi vznikl Atlantský oceán. Středoatlantský val je místem, kde se

začalo tvořit dno nového oceánu. Z geofyzikálního hlediska je nemoţné, aby (nějaká) pevnina

klesla na mořské dno, neboť horniny jimiţ jsou pevninské desky tvořeny jsou lehčí a mají

niţší měrnou hmotnost (hustotu) neţ horniny z niţších vrstev, na úrovni dna oceánů, a v

podstatě na nich plují. Zmapování dna Atlantského oceánu potvrdilo, ţe pod hladinou se

neskrývá ţádný útvar, který by mohl být povaţován za pozůstatek někdejší pevniny.

Nové pohledy na věc (Atlantidu)

Atlantida tak jak ji popisovali Platón, Donnelly, Blavatská a Cayce existovat prokazatelně

nemohla, ale to neznamená, ţe legenda o ní nemohla být inspirována určitými fakty. Příběh o

Atlantidě můţe mít pravdivé jádro, které můţe historiky-detektivy nasměrovat k úţasným

objevům: kdo by nechtěl přinést důkazy o existenci dávné civilizace dosud neznámé moderní

archeologii, ale dost významné na to, aby inspirovala tisíce mýtů a legend, civilizace moţná

starší neţ ty, které my dnes povaţujeme za první - tedy říše starého Egypta a Mezopotámie?

Je moţné ţe Platón - jako (pouze) jeden z mnoha v dlouhé řadě vypravěčů - se ve své

interpretaci dopustil několika nepřesností. Moţná byly chyby v překladu, kdyţ příběh putoval

od egyptského kněze k řeckému cestovateli. Přinejmenším se nabízí jedna nápadná nepřesnost

v časovém údaji, a sice ţe Atlantida existovala spíše před 900 neţ před 9000 lety, jak píše

Platón. V takovém případě prudce roste seznam (výčet) moţných míst, kde by se bájný

kontinent mohl nacházet. Někteří historikové však této hypotéze nedůvěřují a poukazují na to,

ţe zatímco při zápisu číslic jaký pouţíváme dnes je velmi snadné desetinnou čárku posunout

nebo i vynechat, egyptské hieroglyfy vyjadřující číslice lze zaměnit jen těţko.

Další teorie hovoří o tom, ţe staří Egypťané zpravidla označovali slovem "západní" vše, co

leţelo na západ od dnešní Libye, takţe území takto nazvané pokrývalo značnou část

Středomoří. A podle dalších pramenů se "Herkulovy sloupy" říkalo také dnešní úţině Bospor

spojující Středozemní moře s mořem Černým.

Kdyţ se vezmou v úvahu všechny Platónovy původní údaje a k tomu moţné chyby a

zkreslení, musejí hledači Atlantidy rozšířit pole svého zájmu na bezpočet nejrůznějších míst

od Irska po Antarktidu a od pobřeţí Černého moře po Kubu.

Moţné lokality, kde mohla být Atlantida

Místo vyhrazené Atlantidě v této knize umoţňuje uvést jen omezený výčet těch

nejznámějších, nejhodnověrnějších i úplně nesmyslných moţností, kde se Atlantida mohla

nacházet:

Kréta

Irský učenec K. T. Frost, vycházeje z údajů starých Egypťanů, uveřejnil v roce 1909 teorii, ţe

za Atlantidu mohla být pokládána civilizace Minojců (3000-1450 př. n. l), která měla svou

základnu na Krétě. Kréta splňuje podmínku, ţe "jde o ostrov leţící daleko na západě".

Egypťané říkali Minojcům "Keftiu", coţ lze volně přeloţit i jako "lidé sloupů". To vyvolává

souvislost s Titánem Atlasem, který drţí na svých ramenou nebe. Platón popisuje jako hlavní

prvek atlantského náboţenství rituály vyuţívající býků - a kaţdý ví, ţe Minojci býky uctívali.

Minojská společnost byla ve své době velmi vyspělá, bohatá a vzdělaná, a tato její pověst

přeţila i náhlý konec této civilizace, způsobený pravděpodobně sopečným výbuchem na

sousedním ostrově Thera (Santorin). Následná zemětřesení a tsunami lze srovnávat s

Platónovým líčením "silného zemětřesení a potopy", které zavinily zkázu Atlantidy.

Největší chybou této teorie je, ţe ostrov Kréta existuje dodnes, a nijak nepřipomíná Platónův

obraz Atlantidy. Také je známo, ţe minojská civilizace přeţila po výbuchu Thery ještě zhruba

dvě stě let, a Řekům ţijícím v době Platónově byla dobře známa. K minojské říši se váţí četné

mýty a legendy, které nemají s Atlantidou nic společného. A konečně - minojská říše určitě

neexistovala 9000 let před Platónem, coţ by nutně předpokládalo, ţe buď sám Platón nebo

někdo jiný z celé řady pramenů udal úplně špatný letopočet.

Thera (Santorin)

Sto kilometrů severně od Kréty leţí ostrov Santorin, v době antiky známý pod jménem Thera.

V roce 1969 řecký seismolog Angelos Galanopoulos přišel s teorií, ţe právě Thera mohla být

inspirací legend o Atlantidě. Také ona byla vedle Kréty střediskem minojské civilizace, ale na

rozdíl od ní měla tvar a členitost - ne však rozměry - spíše odpovídající Platónovu popisu,

alespoň do roku 1640 př. n. l., kdy zřejmě největší sopečný výbuch v moderní historii

vyhloubil v jejím středu obrovskou díru.

Mnohé z toho co se udává jako podobnost Kréty a Atlantidy platí i pro Theru. Minojská

civilizace strašný výbuch přeţila (jsou důkazy, ţe obyvatelé Thery byli včas varováni a z

podstatné části evakuováni), ale ani zde nesouhlasí časové údaje s Platónovými. Zničení

převáţné části ostrova sopečnou explozí znamená, ţe jakékoli případné důkazy potvrzující

existenci akropole nebo systému soustředných kanálů, jak je popisuje Platón, musely být

nenávratně ztraceny.

Spartel

Vzhledem k Platónovým značně přesným údajům o lokalizaci Atlantidy je překvapující, jak

dlouho trvalo, neţ se začalo po jejích pozůstatcích pátrat na mořském dně na západ od

Gibraltarského průlivu. Současný francouzský geolog Jacques-Collina Girard pečlivě

prostudoval všechny dostupné materiály o cestování a mořeplavbě dávných národů a v roce

2001 objevil v Cádizském zálivu tzv. paleoostrov - ostrov dnes trvale ponořený, ale který ke

konci poslední doby ledové, kdy mořská hladina byla mnohem níţ neţ dnes, nad ní vyčníval.

Dnes má Spartel podobu podmořského písečného náspu (lavice), ale před 11 000 lety, přesně

v době, o které píše Platón, to byl ostrov čnící nad hladinu. Podle Marka-Andrého Gutschera

jsou důkazy, ţe ostrov Spartel byl zničen mohutnou vlnou tsunami, která spolu se současným

zemětřesením poslala během krátké doby většinu jeho území (ostrova) ke dnu. To vše by

odpovídalo legendě, ale tím také shodnost s Platónovým dílem končí. Spartel nebyl nikdy ani

zdaleka tak velký jako Platónova Atlantida a neexistuje jediný důkaz, ţe by byl vůbec někdy

obydlen, nemluvě o výjimečně vyspělé civilizaci.

Tartessos

Tartessos bylo město v jiţním Španělsku, které prokazatelně existovalo roku 1000 př. n. l. a

moţná bylo ještě starší. Bylo to kvetoucí obchodnické město, zbohatlé hlavně na obchodování

s cínem (pouţívaným pro výrobu bronzu). Říkalo se, ţe Tartessos bylo město pohádkově

bohaté a plné vzácných kovů, coţ byla údajně i Atlantida. Podle dochovaných záznamů město

záhadně zmizelo během 6. století př. n. l., pravděpodobně zničeno záplavami.

Moţnou souvislost města Tartessos a bájné Atlantidy naznačil ve 20. letech 20. století Dr.

Adolfo Schulten a později Dr. Rainer Kühne, podle kterého jsou na satelitních snímcích okolí

města Cádiz patrné zbytky chrámů a soustavy soustředných kanálů, jak píše Platón. Podle

Kühne(a) různé podrobnosti v Platónově vyprávěni ukazují na dobu kolem roku 1200 př. n. l.,

a popisuje válku Athén s vetřelci ze západu, označovanými obecným termínem "mořské

národy" - záhadnou civilizací objevující se v historických záznamech četných středomořských

kultur z oné doby. Kühne tvrdí, ţe útvary zachycené na satelitních snímcích mohou být ruiny

města Tartessos, které mohlo být předlohou Platónovy Atlantidy a sídlem mořských národů,

čímţ by se vysvětlila celá řada historických záhad najednou. Pokud by ale Atlantidou měl být

opravdu Tartessos, pak by se Platón musel mýlit v čase, umístění Atlantidy a nakonec i v tom,

ţe ji popisoval jako ostrov.

Tantalis

Tantalis je další významné město doby bronzové. Nacházelo se zřejmě v Malé Asii (v

dnešním Turecku), poblíţ současného města Izmir. Za předobraz Atlantidy povaţuje toto

město historik Peter James, který vidí spojitost mezi původem jeho jména a řeckým mýtem o

Titánu Atlasovi. Díky Homérovi známe dnes Tantala (syna Dia a nymfy Pluto) spíše jako

bájnou postavu muţe, který za trest v podsvětí musel jíst a pít vinné hrozny a vodu, na které

nemohl dosáhnout, ale existuje i druhá verze jeho mýtu, v níţ se Tantalus velice podobá

Atlasovi, kdyţ musí nosit na ramenou těţká břemena a nakonec zničí celé město v obrovské

katastrofě. Podle Jamese byl Tantalis, jedno z nejvýznamnějších měst v době bronzové,

zničen ţivelní pohromou a pak znovu povstal z mrtvých v podobě mýtu a Atlantidě.

Identifikace Tantalis jako Atlantidy ovšem opět předpokládá, ţe Platón se musel mýlit v

datech, umístění i v tom, ţe Atlantida byla ostrovem.

Trója a Černé moře

Černé moře se zdá být vhodným kandidátem na umístění Atlantidy za podmínky, ţe

Herkulovými sloupy o nichţ se zmiňuje Platón se nemyslí Gibraltarský průliv, ale Bosporský.

Zdá se velmi pravděpodobné, ţe dno Černého moře bylo převáţně suchou pánví aţ do doby

před 7500 lety, kdy stoupající hladina Středozemního moře prolomila přirozenou hráz v místě

dnešní Bosporské úţiny a jeho voda zalila celé rozsáhlé území během několika měsíců aţ let.

Proto se na dně dnešního Černého moře a v jeho blízkém okolí nabízí hned několik míst, která

mohla být Atlantidou. Kandidátem na druhé, středomořské straně Bosporské úţiny je Trója,

kterou za předobraz Atlantidy označil v roce 1992 Eberhard Zangger z německého

archeologického institutu v Athénách. Trója měla centrální citadelu na pahorku zvedajícím se

z okolní roviny, a v době bronzové měla vyspělou civilizaci soupeřící a bojující se starým

Řeckem stejně jako Atlantida. Společným jmenovatelem všech míst v okolí Černého moře je

opět nedostatek přesvědčivějších důkazů a některé zásadní rozpory s Platónovým dílem.

Antarktida

V 50. letech minulého století přišel americký akademik Charles Hapgood s kontroverzní teorií

"posouvání zemské kůry" podle které je celá povrchová vrstva zemská kůry čas od času

vystavována působení náhlých a různě orientovaných sil, které mohou přesunout celé

kontinenty z tropů k pólům během několika let. Tato teorie byla později spojována s objevy

překvapivě přesných map vzdálených území, například (právě) Antarktidy, nakreslenými

starými kartografy dávno před tím, neţ moderní přístroje umoţnily jejich přesnější navigaci a

zmapování. Nekonvenční historikové Graham Hancock a Rand Flem-Ath tvrdí, ţe Atlanťané

byli příslušníci vyspělé společností ţijící na Antarktidě, která se tenkrát nacházela v mnohem

mírnějším podnebném pásu, ale právě důsledkem pohybů zemské kůry se před zhruba 12 000

lety přesunula aţ na své současné místo na jiţním pólu. Obyvatelé Atlantidy kterým se

podařilo uniknout zaloţili na různých místech světa nové civilizace. Své zeměpisné znalosti

dokázali uchovat po dlouhou dobu, aby je předali kartografům v 15. a 16. století. Všechny

další důkazy existence kdysi velké atlantské říše jsou tedy dnes pohřbeny pod

několikakilometrovou vrstvou ledu.

I kdyţ pomineme značné rozdíly s Platónovými faktickými údaji, kromě zmíněných map

chybí jakékoli další důkazy hovořící ve prospěch této vskutku avantgardní hypotézy, nehledě

na to, ţe Hapgoodova teorie o pohybu zemské kůry je dnes obecně přijímána se značným

skepticismem.

Irsko

Podle knihy Atlantida z geografické perspektivy švédského zeměpisce Ulfa Erlingssona je

jediným současným ostrovem v Atlantském oceánu odpovídajícím Platónovu popisu

Atlantidy Irsko: při pobřeţí (je) lemované rozeklanými horskými útesy, má centrální níţinu s

výrazným pahorkem, který byl kdysi středem města Tara, údajného sídla irských králů. Tím

shoda s Platónem víceméně končí. Naopak v rozporu s jeho dílem je řada různých faktů, z

nichţ zřejmě nejpádnější je ten, ţe Irsko dosud leţí nad mořskou hladinou.

Kuba

Alternativní historik a psychotronik Andrew Collins tvrdí, ţe Platón jako (coby) Atlantidu

popisoval některý z ostrovů v karibské oblasti, s největší pravděpodobností Kubu. Kuba měla

centrální rovinu lemovanou pobřeţními horami a většina jejího území mohla být v

prehistorických časech zaplavena. Collins inspirován Donnellym přisuzuje Atlantidě hlavní

roli v transatlantických kulturních a obchodních vztazích. Nedávný průzkum mořského dna

poblíţ Kuby objevil zvláštní kruhovité útvary připomínající ruiny. Ačkoli se téměř určitě

jedná o přirozené skalní formace, zájem o "kubánskou Atlantidu" po tomto objevu vzrostl,

přestoţe další, pádnější důkazy na podporu (ve prospěch) Collinsovy teorie se hledají opravdu

velmi těţko. Většina historiků je přesvědčena, ţe Platón situoval Atlantidu mnohem blíţ

Herkulovým sloupům, neţ je karibská oblast.

Další moţnosti

Kandidátů na titul "Atlantida" jsou dohromady desítky, ne-li přímo stovky. Často se v této

souvislosti mluví o Kanárských ostrovech a Azorech, které mají být posledními dochovanými

zbytky atlantské pevniny (na Kanárských ostrovech jsou zbytky záhadných megalitů, jejichţ

původ zatím nebyl přesvědčivě vysvětlen). Podle moderní geografie však ani jedno z těchto

souostroví nebylo nikdy částí většího pevninského celku.

Výprava jejímţ cílem bylo najít stopy Atlantidy v Bolívii se vrátila se zprávou, ţe na náhorní

plošině pod hladinou jezera Poopo objevila sopečný ostrov s útvary připomínající ruiny

bájného města, prohlásit je za zbytky Atlantidy však znamená zkreslit Platónův příběh aţ na

samou hranici přijatelné fantazie. Z mnoha dalších míst o nichţ se častěji mluvilo nebo psalo

jako o Atlantidě jmenujme alespoň podmořský val Little Sole Bank u pobřeţí Cornwallu, a

Kartágo, obávaného nepřítele starého Říma, vyhlazené z povrchu zemského ve 2. století př. n.

l. Všechny další udávané lokality postrádají buď postrádají jakékoli důkazy, nebo se

podstatně rozcházejí s Platónovým vyprávěním, případně obojí.

Na co potřebujeme Atlantidu?

Jedním z důvodů proč Atlantida není dávno zapomenuta je, ţe vyplňuje mezeru dosud zející v

"seriózní" historii - totiţ otázku, odkud se vlastně vzala naše civilizace. Podle dosavadních

výzkumů všechno nasvědčuje tomu, ţe starověké vyspělé civilizace jako egyptská,

mezopotámská a další, se rozvinuly ve velmi krátké době a bez nějaké objektivní příčina,

zatímco ostatní společnosti zůstávaly na niţším stupni vývoje a jejich území bylo zpravidla

připojováno k oněm civilizacím vyspělým, ať (jiţ) cestou poklidné kolonizace nebo násilím -

válkami.

Období kterému říkáme prehistorie vypadá jako prázdná, téměř nepopsaná tabule. Jako by

lidstvo aţ donedávna ţádné dějiny nemělo, přestoţe víme, ţe lidé anatomicky velmi podobní

nám se na Zemi objevili jiţ zhruba před 100 000 lety, a přítomnost moderního člověka se

všemi znaky kultury (jazyk, umění a náboţenství) je prokazatelná nejméně 40 000 let.

Poslední doba ledová skončila před 12 000 lety. Co vlastně lidstvo dělalo po celou tu dobu?

Jak a čím to, ţe různé civilizace proţily svůj rychlý vzestup, vrchol a pád a posléze se

nenávratně ztratily?

Z tohoto pohledu dává pátrání po Atlantidě (nebo podobné civilizaci) smysl. Avšak

paleoantropologové a archeologové shodně tvrdí, ţe historie lidstva není nepopsaná tabule a

ţe vyspělé civilizace na různých místech světa nemohly vzniknout z ničeho. Přitom existuje

řada stop umoţňujících sledovat intelektuální, technický a společenský vývoj lidstva aţ do

(ze) starší doby kamenné. I kdyţ neznáme zdaleka všechny podrobnosti o tom, co se na světě

dělo po celou tuto dobu, dokáţeme dnes historii lidského pokolení uspokojivě vysvětlit, aniţ

bychom k tomu potřebovali fantastické historky o Atlantidě a podobných prehistorických

supercivilizacích.

Závěr:

Platónova inspirace a ztracené město Helike

Kdyţ se vrátíme k hlavnímu prameni, při podrobném studiu ze samotného Platónova díla

vyplývá, ţe Atlantida jako skutečné místo nikdy neexistovala a ţe všechny teorie, spekulace,

vysvětlování a pátrání nejrůznějších "lovců Atlantidy" nemohou být nikdy korunovány

úspěchem. Podle těch samých důkazů však současně nelze neuznat (nepřipustit), ţe všechno

není vyřešeno a ţe pořád ještě zbývá prostor pro tajemno. Tím rozumějme na prvním místě

stále otevřenou otázku, odkud Platón čerpal inspiraci.

Podle archeologa Dr. Iaina Stewarta je nejpravděpodobnějším klíčem k vyřešení této záhady

ztracené město Helike. Nacházelo se ve starém Řecku a bylo zcela zničeno zemětřesením a

následnou tsunami v roce 373 př. n. l. Území kdysi prosperujícího městského státu kolem

Helike si rozebrali sousedé a samotné město bylo podle pověsti ztraceno, pohřbeno ve vlnách

Středozemního moře (ale archeologové v roce 2000 objevili jeho pozůstatky na souši).

Zemětřesení v roce 373 př. n. l. bylo jedním z několika po sobě následujících, která

dohromady zdevastovala celou oblast - vyvolala tsunami, zničila armády a narušila vojenskou

rovnováhu mezi válčícími státy. Platón, kterému bylo v době zničení Helike kolem 50 let,

musel slyšet o hněvu bohů obráceném proti lidem a jejich městu. Není těţké si představit, ţe

tuto událost zaznamenal, stejně jako další zemětřesení a tsunami v té době, a ţe ze všeho

dohromady stvořil příběh o smyšlené, velmi vyspělé civilizaci, aby tím demonstroval (ukázal)

historii a úroveň Athén.

Záchytné stopy podporující tuto hypotézu můţeme číst ve slovech Platónových, která vloţil

do úst jedné ze svých postav ve svém jiném díle nazvaném Republika:

Teď přemýšlím, jestli si můţeme vymyslet nějaký velký příběh z těch historek, o kterých

jsme si povídali… nějaké velkolepé mýty, které by samy o sobě přesvědčily celou naši

společnost… nic nového - pohádkové příběhy jako je tenhle vyprávějí básníci, a ti přesvědčili

lidi, aby uvěřili věcem, které se staly "kdysi dávno kdesi daleko"…

Šalomounův chrám

Před třemi tisíci lety nechal izraelský král Šalomoun na počest ţidovskému bohovi vystavět

velkolepý chrám na vrcholku hory Moriah v Jeruzalémě. Svatyně uvnitř tohoto chrámu byla

nejsvětějším ze všech svatých míst, kde na základním kameni spočívala Archa úmluvy a kde

se údajně zjevovala Šekinah -aura Duše světa, jako důkaz Boţí přítomnosti. Šalomounův

chrám (zvaný téţ První chrám) byl zničen Babylóňany za vlády Nabukadnesara v roce 586 př.

n. l., ale kdyţ byli Ţidé propuštěni ze zajetí a směli se vrátit zpět do Izraele, postavili (si) v

roce 515 př. n. l. Druhý chrám, který vydrţel aţ do roku 70 n. l., kdy byl zničen Římany. Dnes

mnozí ţidé i křesťané věří, ţe po příchodu mesiášské doby bude vybudován Třetí chrám, coţ

s sebou podle fundamentalistických křesťanů přinese apokalypsu, soudný den a poslední

soud. Aby k tomu mohlo dojít, musí být Třetí chrám postaven přesně na stejném místě jako

původní chrám První a také Archa úmluvy musí být uloţena přesně na stejném místě jako

kdysi. To ale nebude vůbec snadné, neboť o přesném místu kde stával Šalomounův chrám se

dodnes vedou bouřlivé spory.

Chrámová hora dnes

Nějakou dobu poté co Římané srovnali Druhý chrám se zemí postavili na stejném místě

vlastní chrám zasvěcený Jupiterovi, ale v době muslimských válek uţ na Chrámové hoře

ţádné stavby nebyly. Kdyţ muslimové ve válce s Byzantskou (Východořímskou) říší dobyli

Jeruzalém, byli šokováni zjištěním, ţe křesťanští vládci města pouţívali toto území jako

smetiště, zřejmě s úmyslem schválně co nejvíce potupit Ţidy. Muslimové tam časem vystavěli

velké mnoţství svatyní a mešit, a Chrámová hora se stala posvátným místem nazývaným Al-

Haram al-Šarif (Vznešená svatyně), třetím nejsvětejším místem islámu, zahrnujícím i slavný

Skalní dóm a mešitu Al-Aksá.

Dnes má Chrámová hora podobu široké, zhruba obdélníkové plošiny, jejíţ delší osa

souměrnosti vede směrem sever-jih. Skalní dóm se nachází přibliţně v jejím středu, mešita

Al-Aksá na jiţním konci. Na severní straně leţí římská pevnost Antonia (na počest Marka

Antonia). Na západní straně plošiny je západní část Zdi nářků, která je částí ochranné zdi

Chrámové hory v období druhého chrámu, a proto poslední dochovaný zbytek původního

chrámového komplexu.

Tradiční pohled

Dnes všeobecně převládá názor, ţe Skalní dóm, pojmenovaný podle výchozu skály kolem

kterého byl postaven, stojí víceméně přesně na místě, kde kdysi stával První a po něm druhý

chrám. Tento kus skály je podle různých teorií povaţován za místo uprostřed chrámu, kde

stával obětní oltář, nebo za samotný základní kámen, kolem kterého byla postavena

nejsvětější ze všech svatých staveb. Výchoz skály známý pod jménem Sakhra se stal velmi

významným a vešel do historie křesťanství. Byl povaţován za střed světa, za první kámen

poloţený při stavbě Země. Říkalo se také, ţe to byla ona skála, u které měl Abrahám obětovat

Izáka, a místo, kde leţel Jakob, kdyţ sanil svůj sen o ţebříku vedoucím (aţ) do nebe. Podle

znalce Chrámové hory Leena Ritmeyera lze na současných fotografiích Sakhry vidět také

prohlubeň kde byla umístěna Archa úmluvy.

Identifikace Skalního dómu jako místa, kde původně stál Šalomounův chrám má dalekosáhlé

důsledky politické i náboţenské, zejména co se týče víry v konec světa. Jestliţe by dnes

stavitelé ţidovských a křesťanských chrámů na Chrámové hoře chtěli zcela dokončit své dílo,

museli by nejdříve zbourat Skalní dóm, coţ by velmi pravděpodobně vyvolalo třetí světovou

válku nebo přinejmenším lokální konflikty s velmi ničivými následky. Pouhá zmínka o tomto

problému stačí rozjitřit veřejné mínění v celém muslimském světě, bez ohledu na skutečnost,

ţe takový přístup je oficiálně izraelskou vládou odmítán a hlásí se k němu jen určité okrajové

skupiny. Kaţdá byť nepotvrzená zpráva o tom ţe nějaká extremistická skupina plánuje

pochod na Chrámovou horu vyvolá bouřlivé demonstrace od severní Afriky aţ po Indonésii.

Pahorek Ophel a pramen řeky Gihon

Dr. Ernest Martin v knize Chrámy, na které Jeruzalém zapomněl vydané v roce 1999 razí

(zastává) teorii, ţe skutečné místo Šalomounova chrámu bylo jiţně od Chrámové hory, na

místě známém jako pahorek Ophel. Jedná se o jiţní konec vyvýšeniny, která se směrem na

sever stává Chrámovou horou, a leţí přesně nad pramenem řeky Gihon, která byla v dávných

dobách hlavním zdrojem vody pro celý Jeruzalém.

Podle Martina, který staví svou teorii na výsledcích práce rodiny Mazarových, archeologů

dlouhodobě pracujících v oblasti Chrámové hory, nemohl Šalomounův chrám stát na hoře,

protoţe tamější zdroj "čisté" to znamená tekoucí vody nebyl dost vydatný pro potřeby

nejrůznějších očistných rituálů. Právě z tohoto důvodu musel chrám stát dole v údolí poblíţ

pramenů řeky Gihon, kdeţto na Chrámové hoře stála pevnost Antonia (postavená na počest

Marka Antonia). Martin svou teorii podporuje navíc různými citacemi z bible a dalších

starých pramenů.

Vědci zabývající se studiem historie Šalomounova chrámu Martinovu teorii všeobecně

odmítají. Například Leen Ritmeyer argumentuje tím, ţe Martin špatně vykládá nebo zkresluje

údaje z bible a dalších zdrojů o něţ se opírá a (prostě, jednoduše) ignoruje řadu

archeologických a historických důkazů svědčících pro umístění Šalomounova chrámu na

Chrámové hoře. Podle Ritmeyera jsou Martinovy závěry nepříznivě ovlivněny jeho

náboţenským cítěním, konkrétně touhou objevit místo pro Třetí chrám, které by bylo

přístupné v dnešní době. Podle slov Michaela Germana Martinova kniha "můţe slouţit jako

vítaný stimul pro postavení Třetího chrámu jeruzalémského tak, ţe se pozornost veřejnosti

upře místo na Haram eš Šarif (Chrámovou horu) k pramenům řeky Gihon". Germano je stejně

jako Martin vysokoškolsky vzdělaný odborník s úzkými vazbami na Světovou boţí církev

(Worldwide Church of God), radikální náboţenskou okrajovou křesťanskou skupinu

zapojenou do mnoha sporů ohledně Chrámové hory.

Dóm tabulek

Zatímco Martinova teorie je všeobecně odmítána, existují dvě další významné teorie o

moţném umístění Šalomounova chrámu, kterým je přikládána mnohem větší váţnost. Jedna

(První) z nich umisťuje chrám severně od tradičního místa; svatyně měla být pod současnou

malou islámskou svatyní nazývanou Dóm tabulek (nebo také Dóm duchů), postavené na

malém vystupujícím skalním výchozu. Uţ samotné jméno je sugestivní, neboť jména

islámských významných bývají často odvozena od původních útvarů či staveb na daném

místě, a "svatyně" ukrývaly Archu úmluvy, obě Mojţíšovy desky s desaterem a Duši světa, v

ţidovské mystice nazývanou Šekinah.

Teorie o moţném umístění Šalomounova chrámu na severu Chrámové hory je především

prací Ashera Kaufmana, který v její prospěch argumentuje popisem rozměrů vnějších prostor

(dvoran) chrámu a vzdáleností mezi chrámem a branami vedoucími na Chrámovou horu, jak

je popisuje celá řada dochovaných starých pramenů. Dále tvrdí, ţe kámen na němţ je

vystavěn Dóm tabulek musí být základním kamenem Šalomounova chrámu, neboť se jedná o

nejvyšší (a tudíţ nejsvětější) bod Chrámové hory, a protoţe jeho tvar s prohloubeným středem

odpovídá popisu jakéhosi poutníka z Bordeaux ze 4. století, který ho označil jako

"proděravělý kámen".

Nedostatky "severní" teorie

Někteří vědci zabývající se studiem Šalomounova chrámu našli v Kaufmanově teorii několik

nejasností (nedostatků). Zejména argumentují tím, ţe v udávané severní lokalitě Chrámové

hory není dost místa pro stavbu základů chrámu bez mohutných podpůrných konstrukcí v

severním údolí. Dan Bahat, vedoucí archeolog zabývající se tématikou Šalomounova chrámu,

ţe takové úpravy byly za hranicemi moţností dávných izraelských stavitelů, ale podle

Kaufmana lze v údolí najít důkazy svědčící o přítomnosti právě takových podpůrných

struktur. Další výhrada proti umístění chrámu na severu pochází od týmu britských

archeologů zkoumajících tuto oblast začátkem 20. století: tito vědci objevili pozůstatky

zasypaného příkopu pocházejícího z biblických časů, vedoucího napříč severním cípem

současné základny Chrámové hory a tedy nutně protínající půdorys Šalomounova chrámu,

pokud by stál na místě prosazovaném Kaufmanem.

Stejně jako v případě Martinovy teorie se i Kaufmanova vysvětlení chopili někteří zastánci

stavby Třetího chrámu. V zjevení apoštola Jana (11:2) dostává Jan instrukce ohledně

vybudování nového chrámu, kde se praví, ţe "protiklad (chrámu) tvoří vnější nádvoří, které je

vydáno pohanům, aby po něm šlapali". Toto si někteří fundamentalisté vykládají tak, ţe Třetí

chrám nebude muset zahrnovat vnější nádvoří originálu, coţ v dnešních poměrech znamená,

ţe by mohl mít střed v Dómu tabulek, ale nijak by nenarušil Skalní dóm. To dodává

optimismus stoupencům postavení Třetího chrámu, kteří doufají, ţe jeho rekonstrukce na

tomto místě jim bude umoţněna bez jinak nevyhnutelného oţehavého konfliktu. To je ovšem

postoj zoufale naivní, neboť islámské autority by nikdy nepřipustily narušení současné

integrity Chrámové hory tímto způsobem, nemluvě o mezinárodním cítění a mínění

muslimské veřejnosti.

Fontána Al-Kas

Moţná nejhodnověrnější alternativou k tradičnímu pohledu na (někdejší) umístění

Šalomounova chrámu je teorie situující chrám na jih od Skalního dómu se svatyní na místě

fontány Al-Kas - islámského místa očistného mytí, toho času leţící uprostřed mezi Skalním

dómem a mešitou Al-Aksá. Tuto hypotézu vyslovil poprvé koncem 70. let 20. století otec

Bellarmino Bagatti, františkánský učenec, a v současné době je jejím nejvýznamnějším

zastáncem izraelský architekt Tuvia Sagiv.

Pro umístění Šalomounova chrámu do jiţního sektoru Chrámové hory hovoří několik

logických argumentů. Sagiv argumentuje například tím, ţe pro umístění pevnosti Antonia na

území kam je tradičně situována není mnoho racionálních důvodů, a ţe se tato pevnost

mnohem pravděpodobněji nacházela na místě kde dnes stojí Skalní dóm. Příkop nacházející

se severně od Skalního dómu by měl mnohem racionálnější opodstatnění, pokud by leţel mezi

pevností a cestami, kudy sem od severu mohl přijít případný nepřítel. Ve prospěch "jiţní"

teorie hovoří také dochované písemné podklady udávající vzdálenosti a výšky jednotlivých

součástí chrámového komplexu; ty příliš nedopovídají situaci umístění Šalomounova chrámu

na místě Skalního dómu, zato na jiţní lokalitu sedí téměř přesně. Umístění chrámu v jiţní

části Chrámové hory by také vysvětlovalo dosaţitelnost vody potřebné pro očistné rituály,

neboť hlavní jeruzalémský akvadukt vedoucí z Judejských hor dosahuje k Chrámové hoře na

místě příliš nízkém, aby se voda nemusela do Šalomounova chrámu dále sloţitě dopravovat,

pokud by stál na místě Skalního dómu.

Jupiterův chrám

Sagiv také vysvětluje, jak k záměně Dómu za chrám pravděpodobně došlo. Pomocí

infračerveného světla byly pod dómem objeveny stopy existence solidní pětiúhelníkovité

základny, téměř přesně stejné jako v římských chrámech postavených v této oblasti. Je

moţné, ţe muslimové poté co ovládli Jeruzalém vycházeli jen z pozice zbytků Jupiterova

chrámu (postaveného na Chrámové hoře po zbourání Druhého chrámu), a ţe právě podle

těchto (jeho) trosek se později obecně předpokládalo, ţe Skalní dóm byl postaven na místě

někdejšího Šalomounova chrámu.

Hlavní výhrady vůči teorii o umístění Šalomounova chrámu v jiţním sektoru Chrámové hory

jsou, ţe opomíjí archeologické důkazy hovořící ve prospěch "severní" teorie a ţe by podle ní

musela být základna Chrámové hory protaţena dále na jih neţ kam dosahuje dnes.

Odpůrci existence (Šalomounova) chrámu

Zejména po Šestidenní válce v roce 1967 se v muslimském světě rozšířila alternativní, silně

politicky ovlivněná teorie o neexistenci Šalomounova chrámu. Mnozí spisovatelé, náboţenšt í

činitelé, politici i archeologové od tehdy dodnes tvrdí, ţe První ani Druhý chrám nikdy

neexistovaly a ţe od prvopočátku stála na svém místě jen mešita Al-Aksá. Tento názor -

nehledě k tomu ţe kategoricky popírá převaţující všeobecné mínění ţe západní část Zdi nářků

je posledním dochovaným zbytkem celého chrámového komplexu - především zpochybňuje

jakýkoliv nárok izraelského státu na území Chrámové hory a ve svých důsledcích i na celý

Jeruzalém.

Pro tuto teorii chybí jakýkoliv důkaz a kromě toho je na místě zdůraznit, ţe před Šestidenní

válkou a obsazením východního Jeruzaléma Izraelem neměli islámští učenci k dosavadnímu

tradičnímu výkladu historického vývoje Chrámové hory váţnějších výhrad.

Nebezpečný chrám

Chrámová hora dnes představuje jedno z geopoliticky nejméně stabilních a tudíţ

nejnebezpečnějších míst na světě. Ačkoliv většina nejostřejších sporů o jejím přesném

umístění je vedena evangelickými a islámskými skupinami, rozhodně tento problém nelze

přehlíţet jako obyčejné hašteření se neškodných okrajových skupin z extrémních křídel obou

náboţenských táborů. Údajně 25-70 % Američanů věří, ţe obnovení Šalomounova chrámu je

svatou povinností křesťanů, kterou musejí věřící splnit v mesiášské době. Skupiny které toto

přesvědčení zastávají mají značný vliv ve Washingtonu, například Georgie W. Bush byl

dvakrát zvolen prezidentem především jejich zásluhou. Gallupův průzkum veřejného mínění v

roce 1996 oznámil, ţe opětovné vybudování chrámu povaţuje za prioritu je 58 % Izraelců.

Američtí náboţenští činitelé věnovali na financování výzkumných projektů na Chrámové hoře

přes 100 milionů dolarů.

Jinými slovy - mnoho seriózních, bohatých, vzdělaných a vysoce postavených lidí dnes

aktivně podporuje čin, který by mohl vyústit v přímou širokou konfrontaci (západní

civilizace) s islámským světem, a to v současné atmosféře globální politické nestability. V

tomto kontextu se nejistota ohledně přesného místa někdejší stavby Šalomounova chrámu -

která je pro realizaci jeho znovupostavení jedním z hlavních úskalí - jeví jako okolnost přímo

poţehnaná.

Alexandrijská knihovna

Díky své pověsti největší pokladnice znalostí starověku, první univerzity světa a domova

největších učenců antiky se alexandrijská knihovna dostala do říše legend. Její zničení je

povaţováno za jednu z nejtemnějších kapitol historie lidské vzdělanosti, srovnatelnou s

nástupem doby temna v Evropě, za čin, který vrhl úroveň vědy, filosofie, medicíny a

literatury - ne-li rozumu lidstva jako takového - rázem o tisíc let zpátky. Likvidace

alexandrijské knihovny byla a je mnohokrát popisována jako "den, kdy dějiny přišly o svou

paměť". Legenda o alexandrijské knihovně se pojí s mnohými záhadami, jimiţ byla tato

výjimečná pokladnice vědění opředena. Jak byla velká? Jaké nesmírné bohatství skrývala?

Jak byla zničena, a kým vlastně? A kam se podělo to, co z ní zůstalo?

Legenda o knihovně

Stručný příběh alexandrijské knihovny vypadá zhruba takto: Alexandr Veliký v roce 332 př.

n. l. zaloţil město Alexandrii. Zdrţel se v ní jen tak dlouho, aby vytyčil plán hlavních ulic a

odjel, aţ kdyţ byla výstavba v plném proudu. Kdyţ po několika letech zemřel, jeden z jeho

generálů, Ptolemaios I. Sótér, převzal vládu nad Egyptem a učinil Alexandrii hlavním

městem. Nechal vystavět velké paláce a chrámy, včetně chrámu múz - Muzea (Múseion).

Jeho syn Ptolemaios II. Filadelfos (vládl 282-246 př. n. l.) pak zaloţil knihovnu, která byla

umístěna buď v Muzeu nebo vedle něho. Základem knihovny se stala osobní knihovna

Aristotelova. V jeho práci pokračoval Ptolemaios III. Euergetés, který byl rozhodnut

shromáţdit v knihovně veškeré vědění své doby, a ustanovil pokrokovou strategii sbírání

jednotlivých pramenů včetně shánění svitků, pořizování jejich kopií, vracení horších kopií

zpět a uchovávání originálů. Pravděpodobně nechával prohledat kaţdou loď, která Alexandrií

projíţděla, zda neveze nějaké svitky, které v knihovně ještě nejsou. Vypůjčil si celou

athénskou sbírku svitků, za kterou rád zaplatil vysokou zástavu, jen aby získal kýţené

originály. Jeho sbírka postupně čítala přes 500 000 (podle některých údajů aţ 700 000) svitků,

čímţ se stala bezkonkurenčně největší sbírkou, o níţ je známo ţe kdy ve starověku existovala.

(Konkurenční knihovna v Pergamonu zahrnovala údajně 200 000 svitků, které byly

pravděpodobně převezeny právě do Alexandrie jako dar Marka Antonia Kleopatře, a největší

knihovna ve starém Římě obsahovala nanejvýš 20 000 knih).

Kromě nakupování dalších a dalších svitků - zpočátku pergamenových, později velínových

(jemný pergamen) Ptolemaios platil také sbor 30-50 učenců, kteří v knihovně stále ţili a

pracovali. Během několika století se mezi nim objevila některá jména nejslavnějších vědců

své doby, například Euklid (otec moderní geometrie), Erastothénes (vypočítal obvod Země),

Archimédes (legendární vynálezce páky, šroubu a autor mnoha dalších objevů) nebo Galén

(který zůstal největší lékařskou kapacitou po následujících 1400 let).

Díky knihovně se Alexandrie stala centrem vzdělanosti pro celé Středomoří. Tuto prestiţ si

udrţela přes 600 let, během nichţ vstoupila do legend. Dobře známý je například příběh, který

zaznamenal Aristeas (180-145 př. n. l.). Vypráví o tom, jak do knihovny bylo povoláno 72

rabínů, aby přeloţili Starý zákon do řečtiny. Přestoţe pracovali kaţdý zvlášť, díky boţské

inspiraci bylo výsledkem 72 naprosto stejných textů.

Kromě Královské (Velké) knihovny vzniklo ještě několik knihoven "dceřiných", z nichţ

nejslavnější byla v Serapeu, velkolepém chrámu bohu Serapidovi, postaveném Ptolemaiem II.

Další knihovny v Alexandrii zaloţili později římští císařové Claudius a Hadrianus.

Legendy o zániku

Ačkoliv o zániku alexandrijské knihovny hovoří mnohé prameny, jsou nedůsledné, zavádějící

a často si protiřečí, takţe z nich nelze sestavit jeden definitivní, hodnověrný obraz. Tradičně

se zničení knihovny připisuje třem hlavním viníkům. Prvním z nich je Gaius Julius Caesar -

kdyţ prý v letech 47-48 n. l. při obléhání alexandrijského přístaviště nechal zapálit přístaviště,

shořela při tom "mimochodem" i knihovna. Podle jiných pramenů zničila knihovnu

křesťanská lůza vedená patriarchou Theophilem při plundrování pohanského chrámu

Serapeum v roce 391 n. l. A konečně v roce 640 n. l. dobyli Egypt muslimové a jejich vůdce

kalif Omar přikázal celý obsah alexandrijské knihovny spálit v městských lázních, neboť

"veškeré spisy které jsou v rozporu s koránem jsou kacířské a ty které se s ním shodují jsou

zbytečné".

Záhady a mýty kolem alexandrijské knihovny

Mnohé z údajů které se dodnes dochovaly o zaloţení, velikosti a zániku alexandrijské

knihovny jsou pravděpodobně mylné. Některé prameny vznikly příliš pozdě po událostech,

které popisují, a na mnohá tvrzení je třeba pohlíţet s nezbytným skepticismem vzhledem k

tendencím antických písařů různě přikrášlovat dochované příběhy a psát v duchu tehdejších

politicko-náboţenských poměrů.

Jak byla velká?

Alexandrijská knihovna zřejmě nebyla tak obrovská, jak ji popisují legendy. Historik James

Hannam vypočítal, ţe prostor na uloţení 500 000 svitků by vyţadoval 40 km polic, coţ

znamená, ţe knihovna musela být stavbou vskutku monstrózní. Ţádný z pramenů se však o

tak obrovské stavbě nezmiňuje, a protoţe zbytky knihovny nebyly nikdy vykopány celé, její

skutečná velikost zůstává záhadou.

Větší srovnávací hodnotu mají dochované údaje o jiných starých knihovnách, z nichţ

vyplývá, ţe knihovny proslavené kvantitou i kvalitou svého obsahu zahrnovaly spíše tisíce

neţ statisíce svitků. Nejlepší antická knihovna ve Starém Římě byla knihovna Trajánova,

která obsahovala 20 000 svitků; pergamonská knihovna coby největší konkurence knihovny

alexandrijské jich schraňovala pravděpodobně kolem 30 000. Údaj o 200 000 knihách, které

Markus Antonius údajně vzal z pergamonské knihovny a věnoval Kleopatře jako dar pro

knihovnu alexandrijskou, pochází od spisovatele jeţ zaznamenal tuto událost jako důkaz

prolhanosti, z níţ Marka Antonia vinili jeho nepřátelé.

Víme také, ţe jeden z knihovníků alexandrijské knihovny jménem Callimachus sepsal seznam

všech knih v knihovně, včetně jejich resumé a biografických údajích o autorech. Tento

seznam se nazýval Pinakes a sám sestával ze 120 svitků, které mohly obsahovat kolem 1

milionu slov. To rozhodně nestačí k popisu 500 000 nebo ještě více svitků. Z toho všeho

závěrem vyplývá, ţe alexandrijská knihovna byla se vší pravděpodobností podstatně menší,

neţ praví legendy. To by vysvětlovalo i fakt, ţe zmizela téměř beze stopy. Za zkreslené údaje

zřejmě mohou dílem fantazie antických písařů a dílem chyby při přepisování jejich děl, které

probíhalo po mnoho století jen jako pracné ruční opisování předloh, které se jiţ mnohokrát

značně lišily od originálů. Časem a také kvůli nedostatku konkrétních důkazů o skutečném

obsahu alexandrijské knihovny se silně nadhodnocená čísla stala součástí legendy.

Více neţ jedna ztracená knihovna

Při spekulacích o velikosti a obsahu alexandrijské královské knihovny je třeba brát v úvahu

jeden zásadní předpoklad, který můţe mít rozhodující význam nejen pokud jde o počet

schraňovaných knih - a sice ţe moţná není na místě mluvit o knihovně v jednotném čísle.

Víme, ţe v Alexandrii byly nejméně dvě velké knihovny - královská v Museu a její dceřiná

knihovna v Serapeu. Kaţdá z nich mohla sestávat z několika různě rozesetých budov a/nebo

sbírek, čímţ se celý jejich historický obraz stává sloţitějším.

Staletí římské okupace proţívala Alexandrie velmi bouřlivě. Ruinování ve velkém zaţila v

roce 30 př. n. l. kdy byla dobyta Augustem, a znovu v roce 215 n. l., kdyţ římský císař

Caracalla zorganizoval hromadný masakr jejích obyvatel v odvetu za osobní uráţku. Později

byla téměř srovnána se zemí v roce 215 n. l., kdyţ povstalci, kteří ji pouţívali jako (svou)

základnu, byli krvavě rozprášeni císařem Aurelianem v roce 273, a za velmi podobných

okolností ještě Diokleciánem v roce 298 n. l. Koncem 4. století (n. l.) byla Alexandrie

mnohem menší neţ kdy dříve, a mnoho odborníků se domnívá, ţe pokud královská knihovna

(ta umístěná v Museu) přeţila drancování za vlády Caesara (viz str. 33), byla zřejmě

podstatně zmenšena, zpustošena a posléze zcela zničena během těchto pohnutých událostí.

Záznamy o jejím zničení se však nedochovaly do našich časů.

Další alexandrijské knihovny výše uvedenou dobu pravděpodobně přeţily a vydrţely aţ do

konce 4. století, kdy je smetla vlna náboţenského fundamentalismu a extremismu. Popis

těchto knihoven a jejich zničení v pramenech době antických, byzantských a středověkých je

zřejmě často zaměňován s osudem královské knihovny. Je téměř jisté, ţe královská knihovna

v této době jiţ neexistovala, ale hrdý duch alexandrijské vzdělanosti přeţíval v knihovně v

chrámu Serapeum.

Serapeum byl obrovský chrám postavený převáţně za vlády Ptolemaia III. Euergetése (vládl

246-222 př. n. l.) na nízkém pahorku představujícím jihovýchodní roh města Alexandrie.

Dochované prameny se rozcházejí v údaji, kdy se do chrámu nastěhovala knihovna. Podle

některých vědců to nebylo dříve neţ v polovině 2. století n. l., během rozsáhlých

obnovovacích stavebních oprav Serapea po četných poţárech v předcházejících stoletích.

Tehdy zde římští vládci Alexandrie objevili velkou sbírku svitků, o níţ byli zřejmě

přesvědčeni, ţe byla zaloţena aţ dlouho po době Caesarově - důleţitý detail potřebný k

pochopení událostí, co se se sbírkami stalo a kdy.

Co se opravdu stalo s knihovnami?

Největší záhadou obestírající největší alexandrijské knihovny je způsob jejich zničení, nebo -

asi přesněji řečeno - jejich zmizení. Navzdory jejich velikosti, významu a pověsti není vůbec

jasné, jak skončily. Byly zničeny jediným násilným činem nebo katastrofou? A pokud ano,

kdo nebo co tuto událost způsobilo?

Přinejmenším jedno tradiční podezřeníá můţe být vyloučeno okamţitě, protoţe královská

knihovna i její dceřiné knihovny zmizely dávno před ovládnutím Egypta muslimy. Příběh

kalifa Omara a pecí v městských lázních je proto téměř určitě pomluva rozšířená proti islámu

zaměřenými písaři byzantské nebo středověké éry. Vina či nevina dvou dalších hlavních

aktérů - Caesara a zfanatizovaných přívrţenců patriarchy Theophila - je prokazatelná mnohem

obtíţněji.

Caesar jako ţhář

Obraz Caesara jako ničitele alexandrijské knihovny pochází od římských písařů a spisovatelů

píšících několik desítek aţ stovek let po jeho vládě, kteří ovšem svá díla přizpůsobovali

poţadavkům tehdejší římské politické scény, coţ především znamenalo vylíčit Caesara v co

nejtemnějším světle. Sám Caesarova vlastního líčení událostí během taţení do Alexandrie

uvádí, ţe zaloţil poţár v přístavišti, aby se ubránil před útokem egyptských vojsk, ale

nezmiňuje se o ţádných škodách způsobených knihovně. Nelze samozřejmě vyloučit, ţe

líčení oné události úmyslně vynechal proto, ţe se s touto nehodou nechtěl chlubit. Někteří

historikové tvrdí, ţe královská knihovna byla od přístavních doků daleko a navíc byla solidně

stavěná a před ohněm zabezpečená, takţe ohněm zaloţeným v přístavu nemohla být ohroţena.

Podle jiných dobových pramenů bylo vypáleno jen jedno dočasné skladiště svitků.

Zjistit pravdu o události tak vzdálené je není moţné, tím spíše ţe dnes máme zhruba stejně

hodnověrné důkazy, které si vzájemně protiřečí - první tvrdí, ţe alexandrijská královská

knihovna definitivně zanikla kolem roku 20 př. n. l., zatímco podle druhého měla existovat

ještě v roce 200 n. l. Zeměpisec Strabo který popisuje svou návštěvu Alexandrie v roce 20 př.

n. l. se o královské knihovně vůbec nezmiňuje jako o stávající instituci, ale píše o ní v jiném

kontextu v minulém čase. Toto přesvědčivě působící svědectví je v rozporu s nápisem

objeveným v Římě a věnovaným Tiberiovi Claudiovi Balbillusovi zemřelému v roce 56 n. l.,

který ho označuje za ředitele alexandrijského Musea a knihoven; podle toho musely jak

Museum tak knihovna přeţít Caesara.

Dalším důkazem pouţívaným jako argument jak zastánci tak odpůrci Caesara v roli paliče

knihovny je dílo Deipnosophistai pocházející z doby kolem roku 200 n. l., kde autor Atheneus

píše: "Co se týče počtu knih, zaloţení knohovny sbírek v Museu, proč bych měl psát o něčem,

co máme všichni v paměti?" Ti kdo tvrdí ţe alexandrijská knihovna přetrvala i v době Starého

Říma tuto pasáţ prezentují tak, ţe Atheneus povaţuje za zbytečné popisovat knihovnu dosud

tak slavnou; pro zastánce opačného názoru si tato jeho slova vykládají tak, ţe knihovna uţ

existuje pouze v lidské paměti.

Theophilus a Serapeum

Posledním z trojice muţů nejčastěji obviňovaných ze zničení alexandrijské knihovny je

patriarcha Theophilus. V tomto případě máme na mysli knihovnu v Serapeu, kam se po

ovládnutí Egypta Římany přesunula většina děl z královské knihovny a kde přečkala aţ do

konce 4. století (n. l.). Podle této verze byla knihovna zničena roku 391 n. l., kdyţ patriarcha

Theophilus, stojící v čele církve v Alexandrii, vytáhl v čele lůzy jeţ srovnala starý pohanský

chrám Serapeum se zemí. Na jeho místě byl pak postaven křesťanský kostel. Všeobecně se

předpokládá, ţe svitky a knihy které byly v Serapeu uchovávány byly částečně rozkradeny a

částečně spáleny spolu s chrámem. Tato historie se často pouţívá k demonstraci nebezpečí

fundamentalismu, která má bohuţel četné obdoby i v moderní době - například zničení obřích

soch Buddhy příslušníky hnutí Taliban v Baiyanmu v Afghánistánu. Je téměř jisté, ţe zničení

budovy Serapea proběhlo tímto způsobem, osud knih v ní uchovávaných uţ zdaleka tak jasný

není: neví se, jestli byla knihovna zničena současně s chrámem - pokud předpokládáme, ţe

přeţila aţ do té doby, coţ také není vůbec jisté.

Nové hypotézy

Historik James Hannam tvrdí, ţe z podrobného čtení dobových textů vyplývá, ţe za zničení

alexandrijské knihovny (královské ani v Serapeu) nejsou odpovědni dva hlavní podezřelí -

Caesar a patriarcha Theophilus. Podle Hannama zmizely obě knihovny ještě před

popisovanými událostmi, a skuteční viníci unikli spravedlnosti i záznamu v dějinách.

Podle Hannama je za největší zločin v historii vzdělanosti zřejmě odpovědný faraón

Ptolemaios VIII. Eugertés II. (vládl 145-116 př. n. l.), krvavý tyran který se zmocnil trůnu a

vtrhl do Alexandrie, kde rozséval smrt a zkázu. Při pustošení města mohl také zničit knihovnu

jako jeden z jeho nejcennějších pokladů. O existenci královské knihovny po skončení vlády

tohoto panovníka je jen velmi málo přesvědčivých důkazů, a seznam jejích knihovníků

zachráněný kdysi z hromady odpadků končí právě v tomto období.

Pokud jde o zánik knihovny v Serapeu, z toho Hannam obviňuje jednoho z Theophilových

předchůdců - Jiřího z Kapadocie (část Turecka). Bylo o něm známo, ţe jednou stál v čele

plenitelů Searpea, a po jeho smrti v roce 361 n. l. zahrnoval jeho majetek i velkou sbírku knih

a svitků. Císař Julián (který si sbírku přivlastnil) napsal, ţe šlo o "velmi obsáhlou, úplnou

sbírku zahrnující díla filozofů ze všech škol a mnoha historiků".

Sečteno a podtrţeno - na roli hlavního padoucha podezřelého ze zničení alexandrijské

královské knihovny je mnoho kandidátů. Přiřknout ji s konečnou platností jednomu z nich by

bylo snazší, kdyby bylo moţné prozkoumat samotné místo činu - ale i samotné místo, kde

byla královská knihovna umístěna, je další, dosud nerozluštěnou záhadou.

Kde je královská knihovna?

Po dobytí Egypta muslimy v roce 640 n. l. a zaloţení hlavního města v Káhiře ztratila

Alexandrie na velikosti i významu. Několik po sobě následujících poţárů a zemětřesení toto

kdysi velkolepé město značně zdecimovalo, a jeho podstatnou část si vzalo (pohltilo)

Středozemní moře prostřednictvím tsunami, poklesu terénu a změny výšky mořské hladiny

(hladina Stpoklesu terénu a změny výšky mořské hladiny (hladina Středozemního moře je

dnes o zhruba 2 metry výš neţ byla v době Starého Říma). Do dnešní doby zmizela většina

architektonických pokladů Alexandrie, od tajemného majáku na ostrově Pharos aţ po

královské paláce a chrámy ve čtvrti Bruchion, včetně Musea a k němu připojené královské

knihovny.

Královská čtvrť Bruchion se nacházela na severovýchodě města a podle řeckého dějepisce

Straba zaujímala téměř třetinu jeho rozlohy. Přesné umístění Musea je nejisté, a lokalizace

královské knihovny je zahalena tajemstvím ještě větším, neboť ze všech dochovaných

pramenů není jasné, zda byla součástí Musea nebo samostatnou budovou, a pokud ano, kde

byla její (tato) budova situována vzhledem k Museu. Aţ do 90. let minulého století proběhlo v

této části Alexandrie málo archeologických výzkumů. O lokalizaci ztracených pokladů města

včetně knihovny se v roce 1979 pokusila skupina psychotroniků a archeologů jménem

Mobius Group.

Vyuţití psychiky v pátrání po ztracených pokladech

Skupina Mobius byla duchovním dítětem podnikatele a průzkumníka Stephana Schwarze,

který byl přesvědčen o moţnosti spojení určité formy jasnozřivosti označované jako vnímání

na dálku a konvenčních archeologických metod - "vykopávek". Spojením obou těchto

postupů je podle Schwarze moţné dosáhnout úţasných výsledků. Princip psychické sloţky

operace (jakéhosi mimotělního vnímání, telepatie nebo cestování po hvězdách) spočívá v tom,

ţe médium dokáţe vyuţít svůj "duševní zrak" k popisu vybraného objektu a jeho okolí a

dokonce je schopno ho ukázat na mapě. Podle Schwarzovy knihy The Alexandria project

vydané v roce 1983 dosáhla skupina Nonius významných úspěchů při lokalizaci potopených

zbytků v alexandrijském přístavu; potápěči řídící se podle Schwarzových pokynů získaných

od médií prý našli přesně na udávaném místě zbytky Kleopatřina letního paláce.

Pravděpodobně mnohé z těchto nálezů byly později zkoumány francouzsko-egyptským

týmem v roce 1995, který objevil některé z objektů původně označených médii. Je otázkou do

diskuse, jak váţně lze tyto údaje brát, kdyţ jsou podepřeny jen malým mnoţstvím konkrétních

důkazů. V kaţdém případě byl tým na souši méně úspěšný neţ ve vodě a alexandrijskou

knihovnu neobjevil.

Dosud neobjevené sály

Tam kde jasnozřivost médií neuspěla byli posléze lepší archeologové pouţívající konvenční

metody. V květnu 2004 oznámil polsko-egyptský tým zkoumající oblast Bruchion nález

připomínající řadu čítáren nebo poslucháren. Celkem bylo objeveno 13 poslucháren, z nichţ

kaţdá byla vybavena centrálním pódiem pro přednášejícího a sedadly pro posluchače. Těch se

sem vešlo dohromady aţ 5000, coţ odpovídá představě alexandrijské královské knihovny

coby antické univerzity nebo akademie věd.

Pokud se opravdu jednalo o královskou knihovnu, pak je záhadou, proč se zde nenašly ţádné

zbytky knih ani svitků, kdyţ ve zprávě oficiálně oznamující tento objev o tom nebylo ani

slovo, a chyběla i jakákoliv zmínka o pokračování výzkumných prací. Nejpravděpodobnějším

vysvětlením je - jak naznačuje práce historika Jamese Hannama - ţe hledání pokladu v

podobě obrovské knihovny shrnující veškeré vědění své doby je nejspíše honbou za přeludem.

Královská knihovna alexandrijská pravděpodobně nikdy neexistovala v takové podobě, jak ji

líčí legendy které jí zaručily nesmrtelnost, a pravda zůstává zřejmě dosud pohřbena kdesi pod

současným městem, kde moţná stále čeká na své objevení.

Kamelot

Král Artuš je ústřední postavou souboru mýtů a legend známých pod souhrnným názvem

"artušovské legendy". Díky četným současným knihám a filmům s touto tématikou je dnes

většina lidí dobře obeznámena se základními momenty příběhů o Kamelotu, králi Artušovi, a

rytířích Kulatého stolu. V moderním podání je Kamelot zpravidla líčen jako středověký hrad s

vysokými věţemi a hradbami. Ale existoval vůbec? A pokud ano, vypadal opravdu takhle?

Největší záhadou ze všeho je, kde vlastně Kamelot leţel, jinými slovy - který z desítek

kandidátů činících si nárok na tento titul je ten pravý?

Zpátky ke kořenům

Artušovské legendy v té podobě jak je známe dnes se značně liší od své předlohy z dávných

dob. Jen samotná postava krále Artuš spojuje tolik mýtů a legend předávaných po mnoho

století, ţe skutečný Artuš a hrad Camelot se ztrácejí v předivu čím dál tajemnějšího tajemství.

Objevit hrad Camelot je nutné k tomu, abychom mohli zbavit mýty a legendy nánosů fantazie

a dobrat se ke skutečné podstatě artušovských legend.

Příběhy o králi Artušovi

Artušovské legendy jak je známe pocházejí většinou ze středověku. Mezi prvními je Historia

regum Britanniae (Dějiny králů Británie), jejímţ autorem je Geoffrey z Monmouthu, vyšla v

roce 1138, následuje Lancelot (autor Chrétien de Troye) z roku 1180, dále Artušova smrt (Le

morte d´Arthur) a mnoho dalších. Slovo "Kamelot" je poprvé zmíněno v Lancelotovi a potom

později, z čehoţ lze usuzovat na jeho význam pro celé artušovské období.

První zprávy o Artušovi najdeme ve velšských básních ze 6. století. Artuš je v nich obvykle

líčen jako Dux Bellorum čili válečný vůdce, a právě z těchto souvislostí vyvozuje většina

historiků zabývajících se artušovským obdobím původ Artuše coby legendární postavy.

Obecně se předpokládá, ţe Artuš byl římsko-keltský vojevůdce, který bojoval proti invazi

Anglosasů v době po staţení římských vojsk z Británie a pádu Západořímské říše. Artuš mohl

být kmenovým náčelníkem nebo králem, moţná i generálem toho, co zbylo z římské armády

po britském taţení. K Artušově osobě se pojí mnoho legendárních a magických atributů

(kouzelné meče vytaţené z kamene, slouţící k zabíjení draků), a Artuš se stal uţ dávno více

legendárním neţ skutečným hrdinou. Jak legenda rostla, byly do ní zapracovávány nové

prvky, včetně takových, které se udály dlouho po Artušově smrti nebo které se vázaly k jiným

historickým postavám.

Existoval Kamelot?

Co to (všechno) znamená pro hledání Kamelotu? Zdá se, ţe Kamelot byl k legendě o Artušovi

přidán dodatečně. To můţe znamenat buď ţe byl zcela vymyšlen, nebo ţe se historky o něm

udrţovaly jen v ústním podání a trvalo nějakou dobu, neţ je někdo zapsal. Jisté je, ţe Kamelot

nikdy neexistoval v oné tolik populární představě středověkého hradu nebo citadely, protoţe

obyvatelé Británie v 5. století prostě neměli technické prostředky na to, aby ho v takové

podobě postavili. Skutečný Kamelot (nebo základ jeho legendy) byl spíše tvrzí na nějakém

vyvýšeném místě nebo velkým tábořištěm. Mohl mít příkopy a opevnění, dřevěné stavby jako

brány, věţe a budovy, a moţná i nějaké kamenné hlavní zdi. Mohl být postaven podle

římského vzoru, moţná na jiţ existujících základech římského vojenského tábora, nebo mohl

být postaven v keltském stylu. S největší pravděpodobností byl kombinací obojího.

Kandidáti na titul "Kamelot"

Kdyţ tedy máme tuto základní představu, kde bychom měli hledat skutečný Kamelot? Na

celém území Britských ostrovů existují desítky míst, která o sobě tvrdí, ţe jsou nějak spojena

s králem Artušem, a mnohá se přímo (většinou na místních turistických ukazatelích) označují

jako Kamelot. Které z nich prohlásíme za nejvíce pravděpodobné, to záleţí do značné míry na

tom, kterou z mnoha moţností historických postav si vybereme za vzor samotného krále

Artuše.

Camulodunum

Zřejmě nejţhavějším kandidátem na místo Kamelotu je římské město Camulodunum (dnešní

Colchester) v hrabství Essex, někdejší hlavní město římské části Británie. Vzorem pro

postavu krále Artuše mohlo být několik římských generálů a vojevůdců. Například Magnus

Maximianus, velký vojevůdce ţijící koncem 4. století. Některé jeho činy odpovídají těm,

které Geoffrey z Monmouthu připisuje Artušovi, včetně bojů v občanské válce a dvakrát

vedení vojenských výprav do dnešní Bretaně a okolí, aby zasáhl do římské politiky na

evropském kontinentě. Maximianus vedl armádu do Galie poté, co sám sebe prohlásil za

císaře, coţ odpovídá starým velšským údajům o Artušovi, jehoţ označují slovem ymerawdwr

(velšsky "císař").

Podobnosti s postavou Artuše vykazuje také Riothamus, velký vojevůdce z konce 5. století, o

němţ prameny ze začátku století 6. uvádějí, ţe dvakrát převezl armádu přes kanál La Mance,

aby podpořil Západořímskou říši na kontinentě, ţe byl v bitvě zrazen (stejně jako Artuš) a ţe

se po své poslední bitvě uchýlil do města jménem Avalon (Artuš byl údajně do Avalonu

převezen násilím po své poslední poráţce). Jméno Riothamus znamená "nejvyšší král", coţ

můţe být odkaz na toho, jehoţ jméno bylo Artuš.

A nakonec je tu ještě Ambrosius Aurelianus, další římský generál, který velel armádě v

Británii během anglosaských vpádů (nájezdů) koncem 5. století a který měl rozhodující

zásluhu na slavném vítězství nad nimi v bitvě u Badon Hill - stejné vítězství je připisováno

Artušovi starými velšskými bardy, Geoffreyem z Monmouthu a několika dalšími prameny.

Všechny tyto tři postavy jsou víceméně rovnocennými kandidáty na post historické postavy

krále Artuše, i kdyţ se kaţdá z nich potýká s určitými nesrovnalostmi. Maximianus ţil v

nesprávné době, Riothamus byl králem spíše v Bretani neţ v Británii, a Aurelianus byl přesně

identifikován Geoffreyem z Monmouthu, který o něm píše jako o Artušově strýci. Také byl

zřejmě příliš starý na to, aby bojoval u Badon Hill, přestoţe se to píše v mnohých historických

knihách. Nicméně pokud byl předobrazem legendárního krále Artuše kterýkoliv z těchto tří

muţů, pak je pravděpodobné, ţe nechal vystavět Camulodunum, největší římské město na

území Británie, jiným slovem - Kamelot.

Hlavním nedostatkem této teorie je, ţe Camulodunum, leţící v hrabství Essex v jihovýchodní

Anglii, je příliš daleko na východě na to, aby mohlo být základnou krále Artuše. Většina

pramenů situuje Artušovo hlavní sídlo na západ Británie. Navíc území dnešního Essexu bylo

Sasy dobyto brzy po začátku jejich taţení Británií, tedy ve stejné době, kdy Artuš proti nim

podle legendy měl svádět jednu vítěznou bitvu za druhou.

Winchester

Sir Thomas Malory byl přesvědčen, ţe Kamelot se nacházel ve Winchesteru v jiţní Anglii.

Toto město se totiţ můţe chlubit kulatým stolem, který se nachází ve velkém sále (Great Hall)

zdejšího hradu. V dobách své největší slávy byl Winchester hlavním městem anglosaského

království Wessex a posléze celé Anglie. Je moţné, ţe Sasové si z Artušova hlavního města

udělali své vlastní.

Maloryho teorie se ale všeobecně povaţuje za smyšlenou. Stejně jako v případě města

Camulodunum, i Winchester leţí příliš daleko na východě, aby mohl být ztotoţňován s

Kamelotem, a jednoznačně hovoří i archeologické nálezy: podle nich byl hrad Winchester

postaven aţ ve 12. století, a v celé oblasti se nenašly stopy po výraznějších aktivitách před

příchodem Sasů. Winchesterský kulatý stůl byl vyroben v roce 1270 za vlády krále Eduarda I,

o němţ bylo známo, ţe byl nadšeným obdivovatelem Artuše, a stůl byl tak pravděpodobně

vyroben pro jeho pobavení.

Kameloty ve Skotsku

S králem Artušem jsou spojena také mnohá místa ve Skotsku, a tak není divu, ţe i tady se

najdou místa činící si nárok na titul slavného Kamelotu; z nich na prvních místech jsou

Carlisle a Falkirk. Jedním z kandidátů na předobraz krále Artuše který těmto "severním

Kamelotům" dodává hodnověrnosti je Artur mac Aidan, nejstarší syn Aidana mac Gabrana,

vládce keltského království Dalriada v západním Skotsku v letech 574-608.

Artur byl generálem v armádě svého otce, a v jeho ţivotě lze najít mnohé podobnosti s

legendárním králem Artušem. Artur měl pravděpodobně sestru jménem Morgan; byl

současníkem Merlina (velšsky Myrddin); naposledy bojoval v roce 582 v bitvě u řeky River

Allan, známé téţ jako Camallan (posledním bojem krále Artuše byla bitva u Camlannu), po

které bylo jeho tělo převezeno na ostrov zvaný Invalone (jméno připomínající Avalon).

Artur ţil ale příliš pozdě na to, aby mohl být legendárním Artušem, a je velmi

pravděpodobné, ţe své jméno získal právě jako poctu na základě jiţ existujících příběhů a

legend o Artušovi. Jeho království navíc nezahrnovalo Carlisle ani Falkirk, a ani jedno z nich

nemá důkazy podporující hypotézu, ţe mohlo být legendárním Kamelotem. Protoţe se téměř

všechny prameny shodují v tom, ţe Artušova základna leţel kdesi na západě, nejspíš na území

nebo poblíţ Walesu, Cornwallu nebo jinde na západě Británie, je zřejmě na místě hledat bájný

Kamelot v těchto oblastech.

Tintagel

Řečeno terminologií moderní turistické tradice je nejtřpytivějším diamantem na koruně

Kamelotu hrad Tintagel v hrabství Cornwall. Je to zřícenina hradu na kamenitém, větry

bičovaném mysu nad mořem. Podle Geoffreye z Monmouthu se právě tady narodil král Artuš.

Současný hrad pochází "jen" z 12. století a byl postaven pro Reginalda, hraběte z Cornwallu.

Je jen shodou okolností, ţe tento hrabě Reginald byl bratrem vychovatele Geoffreye z

Monmouthu, nebo tato skutečnost zásadně ovlivnila Geoffreyovy úvahy?

Ať tak či tak, existence starého hradu nebo pevnosti pocházející přibliţně ze stejné doby kdy

měl ţít Artuš je na daném místě jasně prokazatelná, a v roce 1998 se archeologům podařilo

objevit důkaz spojující toto místo s Artušem. Mezi ruinami pocházejícími ze 6. století byl

objeven kámen s latinským nápisem. Do kamene dnes známého pod jménem Artušův kámen

jsou vyryta slova "PATER COLI AVI FICIT ARTOGNOU", coţ volně přeloţeno znamená

"Toto postavil Artognou, otec potomka (nebo následovníka) Collova" (slovo "toto" se zřejmě

vztahuje k budově na příslušném místě).

Artognou (vyslovováno "Arthnu") je pravděpodobně "potomek Artušův", a Coll by mohl být

Coel Hen, legendární římsko-britský král podle kterého je dětská říkanka Old King Cole, a

kterého Geoffrey z Monmouthu nazývá Artušovým předkem. Artušův kámen vysvětluje

moţnou souvislost Tintagelu s Artušem, a také proč ho Geoffrey zahrnul do svého vyprávění.

Navíc další archeologické objevy v lokalitě Tintagelu pocházející ze stejné doby zahrnují

pozůstatky rozvinutého hrnčířství, sklářství a dokonce i mince ze vzdálené Byzantské říše, z

čehoţ lze soudit, ţe mohlo jít o sídlo mocného a vyspělého království s obchodními vazbami

aţ do Středomoří.

Máme tedy skutečně váţného kandidáta na post Kamelotu? Moţná ano, avšak Artognou, ať

byl kým byl, rozhodně nebyl totoţný s Artušem (jeho jméno napovídá, ţe měl být Artušovým

potomkem). Proto nemůţeme udělat přímou spojnici mezi Tintagelem a Artušem, ani

rozhodně tvrdit, ţe Tintagel byl Kamelot(em). Nicméně nelze pominout, ţe staré příběhy o

vládcích Tintagelu se s artušovskými legendami v mnohém shodují.

Cadbury Castle

Cadbury Castle je dnes pahorek se zbytky opevnění snad dávné pevnosti, leţící jiţně od

vesnice South Cadbury v hrabství Somerset. Jako místo kde kdysi stával Kamelot jej poprvé

označil v roce 1542 archeolog John Leland, kdyţ napsal, ţe "Na samém jiţním okraji kostela

South-Cadbyri stával Camallate, kdysi slavný hrad nebo město. Zdejší lidé o tom nic

neřeknou, ale slyšeli, ţe král Artuš Camalat často navštěvoval". Tradice artušovských legend

je zde velmi od nepaměti velmi silná. Na samotném Cadbury Hill najdeme Artušovu ulici,

Artušův pramen a Artušův palác (hromada kamenů na vrcholku pahorku). V lidové

slovesnosti se také vypráví, ţe Artuš a jeho rytíři spávali v jeskyni uvnitř pahorku, a o jednom

divokém honu který král uspořádal uprostřed léta.

Někteří skeptikové tvrdí, ţe Leland si tyto lidové tradice prostě vymyslel, inspirován blízkostí

vesnic Queen Camel a West Camel. I kdyby jen pečlivě a věrně zaznamenal jiţ existující

tradice, stejně se zdá přitaţené za vlasy, ţe by se na ně dalo spolehnout po tisíci letech. Nelze

však přehlíţet pádné důkazy svědčící v jejich prospěch. Vykopávky na místě potvrdily

rozsáhlou výstavbu právě v Artušově době: velkou stavbu s velkým sálem, a mnoho dalších,

menších budov. Stávající staré opevnění sestávající z náspů příkopů byla v té době obnovena

a vylepšena. Rovněţ byly nalezeny stopy po hrnčířských pracích podobně jako na Tintagelu,

napovídající, ţe pán hradu Cadbury Castle musel být mocný a bohatý.

Ačkoliv tedy chybí přímý důkaz přítomnosti samotného Artuše, není pochyb, ţe v době kdy

měl ţít obýval hrad Cadbury Castle mocný král nebo vojevůdce. Měl zde svou základnu,

kterou opevňoval, zveleboval a rozšířil natolik, aby v ní mohlo bydlet přes tisíc vojáků a

několik stovek obyvatel vojenského tábora. S ohledem na místní tradice a jména připomínající

Artuše, lze předpokládat, ţe Cadbury je v soupeření o titul Kamelot jedním z nejţhavějších,

ne-li vůbec nejţhavějším kandidátem.

Carleon

Carleon, vesnice nedaleko Newportu v jihovýchodním Walesu, byla významným římským

vojenským městem v letech 75-300 n. l. Jméno má odvozené od velšského výrazu pro pevnost

legií. Na začátku legendy o Artušovi, tak jak píše Geoffrey z Monmouthu, nebyl ještě ţádný

Kamelot a Artušovo hlavní město bylo údajně v Carleonu. Toto město má dnes jeden z

největších amfiteátrů v celé Británii, který za Artušových časů musel být širokou a trávou

zarostlou prohlubeninou, kde se konala nejrůznější jednání - ţe by tohle byl počátek legendy o

Kulatém stole?

York

V dobách Římské říše se York jmenoval Eboracum, ale známý byl i pod jménem Urbe

Legionum čili "Město legií", neboť byl základnou pro římské legie bránící Hadriánův val a

severní hranici Británie. Mohli staří kronikáři a písaři splést "pevnost legií" a "město legií" a

od té doby psát o Carleonu jako o hlavním stanu krále Artuše - a myslet tím York? Podle

některých současných teorií o původu artušovských legend tomu tak mohlo být, protoţe

Erboracum bylo základnou Lucia Artoria Casta.

Castus byl římský generál vyslaný do Británie v roce 181 n. l. Zdá se, ţe byl první osobností

"artušovského" typu zaznamenanou v britské historii, a jeho ţivotní příběh má s Artušovým

mnoho společného. Castus zastával pozici vojevůdce, patřil mu tedy titul dux - Artuš byl Dux

Bellorum). Vedl výpravy na evropský kontinent, zejména do severozápadní Galie. Ze

Sarmatie (dnešní Ukrajiny) si přivedl silné jezdectvo, coţ bylo v té době neobvyklé a jistě to

muselo silně zapůsobit na obyvatele Británie bránící svou vlast před nájezdy barbarů valící se

na jih z Kaledonie (dnešního Skotska).

Castova sarmatská kavalerie mohla být inspirací pro další prvky artušovských legend. Jezdci

chovali své meče ve zvláštní úctě a měli ve své tradici legendární postavu podobnou králi

Artušovi (včetně příběhu o kouzelném meči, který byl po jeho smrti po hozen do vody) -

hrdinného vůdce jeţ vedl skupinu rytířů na průzkumné výpravy a konal hrdinské činy.

Také na teorii Artuš=Castus + Kamelot=York se pochopitelně najdou nedostatky. Latinská

podoba Artušova jména není Artorius, ale Arthurus, takţe jména obou postav se přesně

neshodují. Ještě důleţitější je fakt, ţe Castus ţil příliš dávno před Artušem a bojoval proti

špatným nepřátelům. Artušovské legendy se soustředí na boje se Sasy a jsou přesně datovány

ke konci 5. století. Aby se Castus stal předobrazem Artuše bylo zřejmě jen prostřednictvím

bájí a pověstí, které si mezi sebou předávali jeho sarmatští jezdci, a moţná také ústním

podáním líčení jeho skutků mezi obyvatelstvem. Tato lidová slovesnost musela udrţet

vyprávění o Castovi naţivu hodně dlouho, aby mohly přejít do artušovských legend vzniklých

v 6. století. V tomto kontextu nevypadá York coby Kamelot příliš přesvědčivě.

Viroconium

Začátkem 2. století n. l. byl Viroconium (dnes Wroxeter, hrabství Shropshire) čtvrtým

největším městem v Británii. I kdyţ posléze město zaţilo úpadek, archeologické nálezy

napovídají, ţe bylo znovu více osídleno, ve velkém opraveno a opevněno v 80. letech 5.

století, tedy přesně v době, kdy měl král Artuš být na vrcholu moci. Graham Phillips a Martin

Keatman ve své knize King Arthur - the True Story (Král Artuš - pravdivý příběh) přicházejí s

teorií, ţe Kamelot mohl být Viroconium a Artuš velšský král Owain Ddantgwyn (Owen

Bělozubý), který v tomto městě sídlil.

Owain vládl koncem 5. století královstvím Rhos a Gwynedd. Byl zabit svým synovcem

Maelgwynem v bitvě u Camlanu - Artuš byl zabit synovcem jménem Mordred v Camlannu.

Owainův otec byl znám jako "Strašná dračí hlava", neboť byl v daném obdobím předním

britským vojevůdcem čili Dragonem (Darkem). Do velštiny se tento "titul" překládal jako

Yrthyr pen-Dragon - Artušovu otci se říkalo Uther Pendragon. Některé prameny navíc hovoří

o Owainovu synovi jako o "Synovi medvěda", coţ naznačuje, ţe Owain sám mohl být

nazýván "Medvědem" - a slovo "medvěd" lze do velštiny i do latiny volně přeloţit jako Artur.

Ve skutečnosti vůbec první zmínka o Artušovi se vyskytuje v básni věnované království

Gododdin, z něhoţ Owain pocházel.

Existuje tedy mnoho indicií svědčících pro to, ţe historickou předlohou krále Artuše byl právě

Owain. Ve Viroconiu byl objeven kámen s vyrytým nápisem datovaným roku 480 o tom, ţe

město bylo obsazeno vojsky krále z rodiny Cunneda, do které patřil Owain. Byl to tedy ve

skutečnosti sám král Owain-Medvěd, kdo učinil z Viroconia Kamelot?

Spisovatel Mick Baker který se zabývá Artušovskými legendami zdůrazňuje, ţe ze všech

velkých měst v tehdejší Británii jedině Viroconium vykazuje koncem 5. století známky

přestavování a opevňování, coţ by nasvědčovalo tomu, ţe se tehdy, během klíčového

"artušovského" období, mohlo stát hlavním městem, tedy Kamelotem se vším všudy - kromě

jména.

Mnoho Kamelotů

Tintagel, Cadbury Castle, Caerleon a Viroconium musejí být oprávněně povaţováni(y) za

hlavní kandidáty na bájný Kamelot, ale opravdovým Kamelotem mohlo být jen jediné z

těchto míst. Které? Vzhledem k povaze Artuše coby historické postavy přicházejí v úvahu

všechna - kaţdé z nich mohlo být Kamelotem podle určitých hledisek. Jestliţe je samotný král

Artuš výsledkem souhrnu (syntézy, sloučení) příběhů o několika lidech skutečných i

mýtických, pak lze také předpokládat, ţe bájný Kamelot má něco z kaţdého z několika

Kamelotů pojících se k jednotlivým Artušům. Pro tuto hypotézu svědčí fakt, ţe Kamelot je

dnes lokalizován nejméně na čtyři různá místa, přičemţ také předobrazem Artuše byli

nejméně čtyři muţi.

Hrady, pevnosti a regionální hlavní města jako jsou Tintagel, Cadbury, Caerleon a

Viroconium zřejmě na obyvatele římské Británie hluboce zapůsobily a získaly si ještě za

svého trvání částečně legendární pověst, stejně jako králové a vojevůdci kteří v nich sídlili.

Bohatství, moc a prestiţ vládců i jejich sídel se vtiskly do paměti národa, jejich obrazy

posléze přerostly v národní mýty a lidé i místa ztráceli svou pravou identitu, jsouce nahrazeni

Artuši a Kameloty.

Eldorádo

El Dorado znamená španělsky "pozlacený". Většinou se tento pojem vztahuje k určitému

muţi, ale bývá spojován i s místem - městem nebo královstvím pohádkově bohatým, skrytým

před zeměpisci i objeviteli kdesi hluboko v nitru jihoamerické divočiny. Více nţ to - Eldorádo

se stalo legendou, snem, posedlostí ţenoucí celé generace do strašlivých útrap a neskutečných

krutostí vedoucích aţ k šílenství, vraţdám, sebevraţdám a popravám. Hnáni zoufalou touhou

najít pohádkové Eldorádo cestovali lovci pokladů tisíce kilometrů - prodírali se neprostupnou

dţunglí, šplhali přes neschůdné hory a brodili se páchnoucími baţinami. Co vlastně hledali, a

mohli vůbec něco nalézt?

Touha po zlatě

Španělští konkvistadoři kteří dorazili na počátku 16. století do Nového světa (zde) sice

objevili bohatství, jaké si nedokázali představit ani v nejdivočejších snech, ale vidina úspěchu

na dosah ruky spolu s nezřízenou chamtivostí nakonec v jejich duších zapálily neuhasitelný

ničivý poţár který seţehl všechno, co mu stálo v cestě. Neukojitelná touha Evropanů po zlatě

se poprvé projevila, kdyţ přívětiví a důvěřiví Indiáni ukázali Kolumbovým muţům zlato na

ostrově Hispaniola (dnes Haiti a Dominikánská republika), ale zvrhla se v hotové šílenství v

roce 1532, kdy se Velký Inka Atahualpa, vládce incké říše, vykoupil ze zajetí Franceska

Pizarra a jeho malé armády konkvistadorů tím, ţe nechal místnost, kde byl vězněn, naplnit

zlatem. Díky této nečekané události se Pizarro a jeho muţi rázem stali většími boháči, neţ si

kdy dokázali představit, ale přesto neměli dost. Kdyţ Inkové dokázali shromáţdit tolik zlata

za tak krátkou dobu, muselo to znamenat, ţe ho mají mnohem více. Proto byli konkvistadoři

přesvědčeni, ţe kdyţ Manco Inka, Atahualpův následník (který byl nakonec Španěly

zavraţděn přesto, ţe se také vykoupil) zavedl zbytky incké armády hluboko do dţungle,

musel s sebou vzít i zlatý poklad nesmírné hodnoty.

Pověsti z východu

Na základě této domněnky se v roce 1538 zrodila legenda o Eldorádu. Vyslanci (jednoho)

indiánského kmene ze severovýchodu incké říše přinesli Atahualpovi zprávy. Nevěděli, ţe po

příchodu Španělů je celá říše Inků vzhůru nohama. Kdyţ se jich konkvistadoři vyptávali na

zdroj zlata, Indiáni jim vyprávěli o kmeni ţijícím kdesi na východě praktikujícím zvláštní

rituál: kaţdého nově vysvěceného velekněze svléknou, potřou lepivým balzámem a poté

pokryjí zlatým prachem, načeţ se vykoupe ve vodách posvátného jezera. Při obřadu se do

jezera také háţou zlaté ozdoby a další cenné předměty. Kdyţ tuto historku uslyšel španělský

kapitán Sebastián de Benalcázar, dal všem veleknězům jméno El Dorado - Pozlacený (muţ).

Legenda kmene Muisca

Příběh o zlatém muţi, ať vypadá jakkoliv fantasticky, je pravdivý. Podobný obřad

praktikovali příslušníci kmene Muisca ţijící na území dnešní Kolumbie, jejich posvátné

jezero mělo jméno Guatavitá a nacházelo se v horách nad dnešním hlavním městem Bogota.

Muiskové patřili k národu Čibčů. Zabývali se převáţně zemědělstvím a obchodovali s Inky,

kterým se ovšem nevyrovnali vzdělaností. Byli porobeni sousedním kmenem několik

desetiletí před příchodem Španělů, a poté jiţ neprováděli obřad se zlatým muţem. Příběh

vyprávěný zajatými posly je (tedy) legendou - hasnoucí vzpomínkou na zvláštní obřady, o

nichţ moţná otcové jejich otců slyšeli, ţe je kdysi kdosi prováděl. Důleţitý je především

jeden prvek - ona "zlatá" kultura nebyla vlastní jejich kmeni, ale jinému, ţijícímu za dalším

horským hřebenem nebo zákrutem řeky. Tak vznikla legenda o Eldorádu. Jisté je zatím jedno

- evropští hledači pokladů později pronikali do nejhlubší dţungle, prostudovali všechny

dostupné prameny a podrobně vyslechli bezpočet příslušníků různých kmenů a kultur, ale

pohádkové bohatství slibující se skrývat kdesi v Eldorádu nikdy nikdo nenašel.

Hledání posvátného jezera

Sebastián de Benalcázar se brzy vydal Eldorádo hledat. Probíjel se nezmapovanými oblastmi,

překonával řeky a hory, aţ v roce 1537 dorazil do území, kde se dnes nachází hlavní město

Bogota. Nebyl však jediným konkvistadorem, který tou dobou pátral po zlatě. V roce 1536

skupina v jejímţ čele stál Gonzalo Jiménez de Quesada vyrazila z Karibského pobřeţí do

vnitrozemí kontinentu a následujícího roku, po strašných útrapách, dorazila na území kmene

Muisca. Jejich pečlivě uspořádaná sídla připomínala Španělům hrady a pevnosti do té míry, ţe

de Quesada byl přesvědčen, ţe objevil civilizaci srovnatelnou s inckou - a tedy disponující

vydatnými zásobami zlata.

Náčelník Tisquesusa rychle a správně odhadl situaci a nasměroval Španěly do sousední země,

kam de Quesada opravdu vzápětí vtrhl. Objevil tam chrám ozdobený zlatem, coţ ho

povzbudilo k další aktivitě, a zajaté Indiány nechal mučit tak dlouho, dokud mu neukázali

cestu k nedalekému posvátnému jezeru jménem Guatavitá. Za několik dnů stanul de Quesada

jako první Evropan ve vlasti pozlacených muţů, ale čekalo ho zklamání.

Odvodňování jezera - první etapa

Jezero Guatavitá je kráterové jezero (kráter který vyplňuje je buď jícnem vyhaslé sopky nebo

vznikl dopadem meteoritu - v tom se prameny různí) jehoţ kalné a hluboké vody nevydávají

své tajemství jen tak. De Quesada byl z politických důvodů nucen vrátit se na pár letech zpět

do Španělska, ale v domnělém Eldorádu nechal svého bratra Hernána Peréze, který se v roce

1545 poprvé pokusil odvést vodu z jezera. Jeho pokus, byť primitivní - voda byla prostě

vylévána řetězem lidí s vědry - byl korunován částečným úspěchem. Na obnaţeném pruhu

dnu jezera se podařilo objevit trochu zlata. Bylo to zlato pocházející z "El Dorada" -

pozlaceného muţe? Navedli je Indiáni ke správnému jezeru, nebo bylo skutečné zlaté

království ukryto kdesi hlouběji v dosud nezmapovaných horách a pralesích?

Entradas - výprav do pekel

Tou dobou se legenda o Eldorádu stala mezi konkvistadory všeobecně známou a do

jihoamerického vnitrozemí se vydávali četní odváţlivci na nebezpečné výpravy zvané

španělsky entradas. Jedna německá výprava roku 1541 pronikla hluboko do And, kde se

seznámila legendami o bohatém městě zvaném Omagua. V představivosti Konkvistadoři

zachvácení zlatou horečkou hned před sebou viděli další Eldorádo - město s ulicemi

vydláţděnými zlatem a posypanými smaragdy. Toto vyprávění slyšel i Francisco Pizarro,

dobyvatel říše Inků, a proto v roce 1541 vyslal svého mladšího bratra Gonzala na výpravu

napříč Andami. Gonzalo se brzy oddělil od druhého vůdce Franciska de Orellana a začal se

probíjet zpátky na základnu, přičemţ ztratil tři čtvrtiny svých muţů následkem hladu, bojů s

Indiány, nemocí a dokonce i kanibalismu.

Zatím de Orellana podnikl jednu z největších objevitelských výprav v historii. Nechal

zhostovit několik říčních člunů, aby se po proudu řeky mohl vydat do Eldoráda, o kterém byl

přesvědčen, ţe musí být někde za příštím zákrutem. Místo toho sjel stále širší řeku aţ k

Atlantskému oceánu a stal se tak prvním Evropanem, který se plavil po Amazonce. Jméno

největší jihoamerické řeky pochází z de Orellanova vyprávění o setkání s kmenem bojovných

ţen vedených krutou královnou. Ačkoliv de Orellana neobjevil pohádkovou zlatou zemi, také

on slyšel příběhy o městě Omagua. V roce 1546 se k Amazonce vrátil, ale tentokrát mu

nepřálo štěstí tolik jako posledně a zahynul spolu s většinou svých muţů.

Španělské vládě, která se snaţila získat kontrolu nad vzdálenými základnami své rozsáhlé

říše, protoţe se obávala výbojů Portugalska z Brazílie na západ, se lákadlo Eldoráda hodilo k

odvedení pozornosti vzpurných a zdivočelých konkvistadorů. Vysíláním entradas na hledání

bájné zlaté země se úřady snaţily podnítit potenciálně nebezpečné muţe k objevování nových

území. Například v roce 1560 získal mladý voják jménem Pedro de Ursua titul guvernéra El

Dorada a Omaguy, neţ byl vyslán na sebevraţednou misi do vnitrozemí, na které byl zakrátko

zavraţděn svými vlastními muţi.

Odvodnění jezera - druhý pokus

Pozornost hledačů bájného zlatého království se časem soustředila dále na východ, nicméně

jezero Guatavitá stále slibovalo nesmírnou odměnu tomu, kdo dokáţe prozkoumat jeho

hlubiny. V roce 1580 byl podniknut druhý a méně šetrný pokus o jeho odvodnění. Do

okrajového valu lemujícího kolem dokola celé jezero byl vykopán příkop, kterým mohla

odtékat voda. Hladina jezera poklesla o nějakých 20 metrů, ale pak práce ustaly, protoţe si

vyţádaly příliš mnoho lidských ţivotů. Rýha v okrajovém valu jezera je patrná dodnes. Na

dně byly objeveny zlaté předměty a jeden velký smaragd, coţ vzbudilo další zájem a během

17. století byly podniknuty ještě další dva odvodňovací pokusy, které však nepřinesly více neţ

pár tretek.

Guayana a ztracené město Manoa

Mnoho konkvistadorských výprav propátralo území Kolumbie, neţ bylo jasné, ţe v této části

Jiţní Ameriky se bájné Eldorádo nenachází. Poté se pozornost hledačů Eldoráda soustředila

na další velkou neznámou zemi - území Guayany a okolí na severovýchodě jihoamerického

kontinentu. Volání sirén střeţících místní zlaté poklady vlákalo do záhuby dva známé

dobrodruhy.

Hrozivé dědictví

V roce 1580 přicestoval do Bogoty don Antonio de Berrio, aby se tu ujal majetku zděděného

po strýci své ţeny. Naneštěstí pro něho nebyl oním strýcem nikdo jiný neţ Gonzalo de

Quesada, jeden z prvních hledačů Eldoráda, který ve své závěti stanovil, ţe Berrio musí část

dědictví pouţít k pátrání po tajemném zlatém království.

De Berrio navzdory svému pokročilému věku - kdyţ dorazil do Nového světa, bylo mu 60 a

měl za sebou několik vojenských taţení v Evropě - neztrácel čas a zorganizoval několik

výprav, které měly prozkoumat území mezi Bogotou a deltou Orinoka na východě, tehdy

označovaného jako Guyana (dnešní Venezuela a Guayana). Někde v této zemi, která tenkrát

ještě nebyla zmapována, muselo podle všeobecného přesvědčení leţet i bájné Eldorádo. V

letech 1581, 1584, 1585, 1590 a 1593 de Berrio (zpočátku z Bogoty, později ze své nové

základny na Trinidadu, naproti deltě Orinoka) vedl nebo zorganizoval náročné entradas, které

Eldorádo sice neobjevily, ale získaly informace o velkém městě ukrytém hlouběji ve

vnitrozemí. Indiáni mluvili o městě jménem Manoa obývaném lidmi, kteří přišli ze západu.

Mělo leţet u jezera Paríma, v horách u pramene řeky Caroni.

De Berriovi to všechno krásně dávalo smysl: poslední Inkové po dobytí Peru Španěly uprchli

do Guyany a vybudovali zde tajně nové hlavní město, domov "pozlaceného muţe". Takové

poselství poslal de Berrio do Španělska a byl za odměnu jmenován guvernérem Eldoráda.

Teď uţ zbývalo jen to Eldorádo najít.

Jediný, který přeţil

Důvěryhodnost zprávám od Indiánů dodalo fantastické svědectví španělského dobrodruha, se

v roce 1586 vypravil do divočiny a nyní tvrdil, ţe většinu z posledních let strávil ve městě

Manoa. Juan Martinez o sobě střídavě prohlašoval, ţe je posledním přeţivším z výpravy

zmasakrované Indiány, nebo ţe byl za nešťastnou náhodu s výbuchem střelného prachu

potrestán tím, ţe byl posazen do kánoe a puštěn po proudu. Poté ho chytili jiní Indiáni, kteří

ho se zavázanýma očima dovedli do města Manoa, kde se setkal se samotným El Doradem.

Po několika měsících ţivota v Manoa a uţívání si pohostinnosti jeho obyvatel Martinez

poprosil, jestli by se mohl vydat zpět ke svým lidem, a byl vyslán na cestu s nákladem zlata a

drahokamů. Ačkoliv většinu nákladu mu po cestě ukradli loupeţiví Indiáni, zůstalo

Martinezovi dost na to, aby to jeho vyprávění dodalo hodnověrnosti. Martinezův příběh

rozpoutal v zemi zlatou horečku. De Berrio, toho času dlící na své základně na Trinidadu, se

trumfoval s ostatními chamtivými správci španělských území, kdo vypraví nákladnější a

početnější entradu, který bude mít šanci na úspěch.

Sir Walter Raleigh

Naneštěstí pro de Berria dolehly lákavě znějící zvěsti o Eldorádu i k uším mnohých nepřátel

Španělska, například sira Waltera Raleigha, jednoho z nejvýznamnějších dobrodruhů

alţbětinské Anglie. Tento korzár, voják, špión, spisovatel, filozof a dvořan v jedné osobě brzy

podlehl vábení Eldoráda. Protoţe toho času zrovna upadl u královny v nemilost kvůli tajnému

sňatku s jednou z jejích dvorních dam, viděl výpravu do Guyany jako šanci získat (si) zpět

pozici u dvora, zajistit si slušné bohatství a rozšířit vliv Anglie na území Nového světa.

Kdyby našel město Manoa, přesvědčil by El Dorada, aby se stal poddaným Jejího

Veličenstva.

Raleigh připlul do Karibiku av roce 1595 se čtyřmi loděmi a silnou posádkou a hned rychle

zabral Tinidad a zajal de Berria. Kdyţ zkoumal deltu Orinoka, viděl dost přesvědčivých

důkazů, ţe Španělé objevili v této oblasti zlatý důl, a rozhodl se vrátit do Anglie a vypravit

silnější expedici. Během návratu napsal knihu The Discoverie (Objev), plným a patřičně

honosně znějícím titulem "Objev velké, rozsáhlé a bohaté říše Guayanské, se zřetelem na

velké a zlaté město Manoa (kterému Španělé říkají El Dorado). Právě tato kniha - a její různé

následné upravené verze - podnítila všeobecný zájem Evropanů o legendu o Eldorádu.

Zejména obsahovala mapy ukazující jezero Paríma a město Manoa v tak přesvědčivých

detailech, ţe byly stejně zobrazovány v různých atlasech ještě po staletí.

Po usednutí Jakuba I. na anglický královský trůn byl Walter Raleigh uvrţen do vězení na 13

let, neboť u dvora převládly prošpanělské a proti-raleighovské nálady. Mezitím v Guayaně

poručík Keymis, kterého pověřili jak de Berrio tak Raleigh, pokračoval v jejich neúspěšném

pátrání po městě Manoa, přičemţ stále se domníval, ţe uţ je jen krůček před ním. V roce

1597 de Berrio, zmoţený neustálým marným snaţením, zemřel poté co utratil veškeré své

jmění, s nímţ kdysi dorazil do Nového světa. "Kdyţ se pokoušíte dělat příliš mnoho, skončíte

tím, ţe neuděláte vůbec nic" přemítal prý ke konci svého ţivota.

V roce 1616 byl Raleigh propuštěn z vězení a směl se vydat do Guayany na svou poslední,

nešťastnou výpravu. Nenašel nic, v potyčce se španělskými kolonisty (kvůli lačnosti vojáků

po zlatě) přišel o syna, pohádal se s Keymisem, který vzápětí spáchal sebevraţdu, a svým

nepřátelům poskytl záminku ke svému odsouzení. Po návratu do Anglie byl zatčen, odsouzen

za podněcování války se Španělskem v roce 1618 popraven.

Legenda odpočívá?

Opakované nezdary při pokusech objevit město Manoa nebo aspoň najít důkazy o jeho

existenci nijak podstatně neochladily nadšení dobrodruhů, kteří stále ve velkém počtu

přijíţděli do Jiţní Ameriky s hlavou plnou starých pověstí z dob konkvistadorů v ruce

svírající kopie Raleighových map. Tot pokračovalo aţ do roku 1800, kdy celou oblast

důkladně prozkoumali profesionální cestovatelé a přírodovědci Alexander von Humboldt a

Aimé Bonpland, kteří konečně přesvědčivě dokázali, ţe město ţádné Manoa ani jezero

Paríma neexistují.

Poté co von Humboldt zasadil legendě o Eldorádu tuto smrtelnou ránu, překvapivě spustil

novou vlnu spekulací ohledně jeho původní lokalizace u jezera Guatavitá. Poté co jezero v

roce 1801 navštívil, vypočítal moţné bohatství v něm ukryté v jeho hlubinách, za předpokladu

ţe legenda o kaţdoročním obřadu s pozlaceným muţem byla pravdivá. Jeho úvahy rozpoutaly

v Evropě novou vlnu zájmu o Eldorádo. V roce 1852 například jeden turistický průvodce

uvádí, ţe hodnota pokladu Eldoráda ukrytého ve vodáých jezera Guatavitá můţe být přes

miliardu liber šterlinků (dnes přes 100 miliard dolarů)!

Zlatokopové v roce 1912

Není divu, ţe tyto výpočty a úvahy vedly k mnohým pokusům jezero Guatavitá znovu

odvodnit, tentokrát s vyuţitím moderní techniky, a dostat se tak k nesmírnému bohatství

ukrytém na jeho dně. Pokoušely se o to různé společnosti, nakonec uspěla v roce 1912

Company for Exploitation of the Lagoon Guatavitá. Kdyţ z jezera vytekla všechna voda,

zbylo na dně jen bahno, které ztvrdlo v neproniknutelnou vrstvu dříve neţ se z něho podařilo

získat více neţ hrstku zlata. Jezero se brzy znovu naplnilo. Ačkoliv kolem stále slídí lovci

pokladů, jezero je dnes chráněno kolumbijským zákonem a své tajemství, pokud nějaké má, si

tak uchovává dodnes.

Vor kmene Muisca

Jako zhmotnělý doslov k legedně o Eldorádu můţe slouţit zlatý předmět z předkolumbovské

doby objevený v roce 1969 poblíţ Bogoty, který by mohl být symbolem Eldoráda. Jedná se o

model voru, na němţ stojí několik zřejmě urozených postav a kněţí kolem velmi honosně

ustrojeného krále. Zřejmě se jedná o znázorněný obřad obětování bohům kmene Muisca, a

celý předmět je známý jako "Vor kmene Muisca" (Balza Muisca).

Ţe mýty umírají jen pomalu a nerady potvrzuje skutečnost, ţe se tvrdilo, ţe "vor kmene

Muisca" byl nalezen v jezeře Guatavitá, kam ho nejspíše hodil El Dorado osobně. Bohuţel to

není pravda - podle Muzea zlata v Bogotě byl tento předmět objeven v jeskyni, ukryt v

ozdobném keramickém hrnci. Ať tak či onak, "vor kmene Muisca" dosvědčuje, ţe El Dorado

čili "pozlacený muţ" a obřad kolem něho nejspíše opravdu existoval, i kdyţ zřejmě jiný, neţ

jak ho líčí vyprávění konkvistadorů zaslepených chorobnou chamtivostí.

Část 2. - Ztracené předměty, díla a relikvie

Výsledky lidské práce vystavené tváří v tvář plynoucímu času jsou pomíjející, křehké a

snadno zničitelné. Kdyţ nějaký předmět jednou zmizí, pak vyhlídky na to, ţe bude jednou

objeven či obnoven potomky svých zhotovitelů jsou velmi málo nadějné. Jen ve velmi

výjimečných případech - pokud má určitý předmět mimořádně velký význam náboţenský,

duchovní nebo umělecký, nebo kdyţ je dílem někoho se slavným osudem - můţe se předmět

či dílo vrýt do paměti lidstva natrvalo a přeţívat v ní věčně. Ještě méně je případů, kdy je

oprávněná naděje, ţe dotyčné předměty stále existují nebo ţe by dokonce mohly být

objeveny. Tato kapitola je věnována čtyřem nejvýznamnějším takovým případům - dvěma

náboţenským relikviím a dvěma případům díla velkých spisovatelů, která sice byla zřejmě

napsána, ale dodnes se (o nich) neví, kde jsou. Ač zdánlivě hmotné předměty a psaná díla

patří do jiných "soudků", spojuje je fakt, ţe byly stvořeny lidmi, kteří je vymysleli,

investovali do nich své vědění, umění a řemeslnou dovednost (fortel), aţ vznikla díla

neocenitelné hodnoty. Právě nesmírná hodnota těchto tajemných předmětů po celá staletí aţ

dodnes neodolatelně láká zástupy hledačů, kteří se za nimi vydávají na lov. Tato kapitola se

snaţí vysvětlit, co si myslí lidé kteří tyto věci hledají, kde všude je hledají, a jaké mají šance

ţe jednou najdou to co hledají.

Archa úmluvy

Archa úmluvy popsaná Leenem Ritmeyerem jako "nejsvětější kus nábytku, jaký kdy byl

vyroben" byla velká truhla zhotovená na uloţení kamenných desek, do nichţ bylo vytesáno

desatero přikázání. Byla vyrobena z ušlechtilého dřeva potaţeného zlatými plechy a měla

zlatem lemované víko, na němţ stály sochy cherubínů - okřídlených andělů pravděpodobně

připomínajících sfingy. Starý zákon říká, ţe mezi křídly těchto cherubínů se zjevuje duch

boţí.

Archa úmluvy měla zázračnou moc. Dokázala zastrašit nebo i zničit nepřátele, přinést štěstí i

neštěstí, zabít toho, kdo se jí dotkl, předpovídat budoucnost a vyzařovat světlo, jiskřit a mlţit.

Podle některých tradic měla dokonce svou vlastní duši. Podle odváţné teorie jiţ poprvé

vyslovil Nikola Tesla v roce 1915 byla Archa úmluvy obrovským kondenzátorem podobným

Leidenské láhvi (vynalezené v roce 1745) zařízení schopné dočasně uchovávat elektrickou

energii

a následně ji uvolňovat jediným výbojem nebo několika po sobě následujícími výboji (jevy

popisované v souvislosti s Archou). V půllitrové nádobě lze uchovat mnoţství elektrické

energie postačující k zabití člověka, Archa která byla údajně 13, m dlouhá a 76 cm široká a

vysoká tedy mohla být schopna schraňovat a uvolňovat značné mnoţství energie.

Co víme o historii Archy úmluvy

Ať bylo zdrojem tajemné síly Archy úmluvy cokoliv, jisté je, ţe jejími konstruktéry byli staří

Hebrejci, kteří pro ni postavili důmyslný svatostánek (stan ukrývající svatyni) a na svých

cestách ji vozili či nosili s sebou. Kdyţ Šalomoun postavil První chrám, byly obnovený

svatostánek i s Archou úmluvy uloţeny v něm. Podle biblických pramenů byla Archa úmluvy

vynášena ven při příleţitosti vojenských taţení a náboţenských procesí, nebo moţná i proto,

aby udrţela v patřičné vzdálenosti chamtivé spáry "hříšných králů", kteří občas vládli Izraeli.

Poslední zmínka o ní (Arše) je v Bibli na místě, kde král Joziáš v roce 623 př. n. l. nařídil, ţe

má být odnesena zpět do chrámu a tam ponechána.

Nepřátelské invaze

Následující staletí se nesla pro izraelský národ ve znamení bídy a jeho země byla opakovaně

napadána a obsazována nepřáteli. První velkou katastrofou byla dobyvatelská výprava

Babylóňanů, která vyvrcholila pádem Jeruzaléma a vyrabováním a následným zničením

Šalomounova chrámu v roce 586 př. n. l. Ačkoliv v bibli se píše, ţe Babylóňané si jako kořist

odvezli značný náklad zlata, stříbra, bronzu a drahocenné chrámové ozdoby, o Arše úmluvy

není na tomto místě ani zmínka. Ani v pozdějších záznamech píšících o tom, ţe kdyţ se

Izraelité směli vrátit do Jeruzaléma a znovu postavit zbořený chrám, bylo jim povoleno

přinést si zpět většinu chrámového pokladu, není Archa úmluvy vůbec vzpomenuta ani v této

souvislosti, ani v líčení dalších osudů Babylónské říše, coţ je vzhledem k jejímu významu

více neţ podivné.

Prázdná svatyně

Druhý chrám vydrţel aţ do roku 70 n. l., kdy byl zbořen Římany. Kdyţ však generál Titus

jako velitel vítězného vojska vstoupil dovnitř, byla svatyně prázdná. Předpokládá se, ţe byla

stejně prázdná po celou dobu existence Druhého chrámu. To by znamenalo, ţe Archa úmluvy

je v historických záznamech ztracena jiţ téměř 700 let. Co se s ní stalo? Je moţné, ţe dosud

ještě existuje, ukryta či zahrabána někde v zapomenuté místnosti, a čeká, aţ ji objeví nějaký

skutečný Indiana Jones?

Zmizelá, povaţována za ztracenou

Podle všeobecně převládajícího přesvědčení byla Archa úmluvy zničena vetřelci při některé z

mnoha invazí do svaté země, pravděpodobně Babylóňany. Bylo běţnou praxí vítězů všech

válek likvidovat nebo si přivlastňovat předměty spojené s náboţenstvím a kulturou

poraţených národů. Zřejmě to byl Nabukadnesar, kdo odvezl Archu na znamení svého

vítězství. Pro tento předpoklad hovoří Ezaova Apokalypsa, jedna z knih Apokryfy, která

výslovně uvádí Archu v seznamu válečné kořisti. Tato kniha byla ovšem napsána zhruba 500

let po oné události. Moţná byla Archa rozebrána na kusy kvůli drahým kovům, z kterých byla

zhotovena, nebo zničena jiným způsobem, a spisovatelé tehdejší doby byli její ztrátou příliš

zdeptáni, takţe se o ní raději vůbec nezmiňovali.

Jestliţe by za zkázu Archy úmluvy nebyli odpovědni Babylóňané, je třeba hledat jiné

kandidáty. Šalomounův chrám vyrabovali také syrský král Antiochus Epiphanes (vládl 174-

164 př. n. l.) nebo jiţ vzpomínaný římský generál Titus, který část kořisti přivezl triumfálně

do Říma. Tato skutečnost vedla k domněnce, ţe také Archa byla přestěhována do Říma,

odkud byla později uloupena Vizigóty a od nich se dostala aţ do Istanbulu, aby nakonec padla

do rukou templářských rytířů. Tato teorie nepůsobí příliš věrohodně, protoţe Archa v době

římského taţení do Svaté země v chrámu jiţ pravděpodobně nebyla. Zobrazení dokumentující

římské vítězství jasně ukazují menoru - sedmiramenný

svícen uloupený z Šalomounova chrámu, ale o Arše úmluvy, která by bezesporu musela být

zdaleka nejvýznamnější trofejí, není opět nikde ani zmínka.

Ukryta ve Svaté zemi

Neúplnost informací které Bible udává o Arše úmluvy otevírá prostor pro všemoţné

spekulace, které se opírají o některé "neoficiální" náboţenské zdroje (například psané

ţidovsko-křesťanské tradice které nejsou součástí děl z nichţ byla sestavena Bible) a různé

neţidovské prameny, které vybízejí k prozkoumání.

Šalomounovo tajemství

Podle Talmudu (soubor komentářů rabínů k zákonům, etice apod.) nechal Šalomoun zvlášť

pro Archu úmluvy postavit skrytý palác na tajném místě, kde by Archa bezpečně přečkala

pohromy příštích věků. Podle jedné tradice se takový palác měla naházet pod dřevěnou

sýpkou stojící na Chrámové hoře. Podle Talmudu měl král Joziáš, který několik desetiletí

dopředu tušil babylónskou invazi do Svaté země, nechat Archu přenést do Šalomounovy tajné

komnaty, která pak byla zapečetěna a zůstala tak dodnes.

Kontroverzní "biblický archeolog" Ron Wyatt, který o sobě například tvrdil, ţe objevil

zachovalou Noemovu archu i s kotvami, prohlašuje, ţe viděl Archu úmluvy v tajné komnatě,

kdyţ kopal štoly ve skále pod údajným místem Jeţíšova ukřiţování. Protoţe Wyatt tvrdí, ţe z

víka Archy seškrábl Mesiášovu krev, nechal udělat její rozbor a objevil v ní zvláštní

chromozom navíc, jeho výroky ztrácejí hodnověrnost, nicméně inspirovaly několik dalších,

nutno říci ţe zcela neúspěšných pokusů pokračovat v kopání na udaném místě.

Problémy na Chrámové hoře

Mezi ortodoxními Ţidy je rozšířena víra, ţe Šalomounova tajná komnata leţí v nitru

Chrámové hory, kdesi pod současnou svatyní islámu zvanou Skalní dóm. Je známo, ţe

Chrámová hora je provrtána četnými tunely a komorami vybudovanými v různých dobách.

Archeolog Leena Ritmeyer provedl podrobnou analýzu fotografií skály na níţ stojí Skalní

dóm a určil údajně přesné místo, kde se Archa úmluvy měla nacházet (viz str. 22): Archa

měla být v komnatě leţící svisle dole pod svatyní (Ritmeyer je o tom přesvědčen). To by

vysvětlovalo, jak to ţe Druhý chrám byl zcela regulérně vysvěcen, navzdory absenci svých

nejdůleţitějších artefaktů. Archa úmluvy tam byla přeneseně přítomna a svůj vliv projevovala

skrz skálu. Je třeba ale mít na paměti, ţe Ritmeyer má pro svá tvrzení velmi silnou

ideologickou motivaci, podobně jako mnozí další, kdo obhajují přítomnost Archy úmluvy na

Chrámové hoře - patří ke skupině která chce urychlit vybudování obnoveného Chrámu.

Podobnou motivaci měl také rabín Yehuda Getz, který vedl práce při hloubení tunelů v

Chrámové hoře v roce 1982 a tvrdí, ţe se dostal aţ na 12 metrů k Arše úmluvy. Úřady

nakonec jeho výzkum zastavily z různých politických a bezpečnostních důvodů. Úřady které

mají dnes na starosti správu území Chrámové hory jsou - stejně jako celý muslimský svět -

značně podezíravé ohledně jakýchkoliv výkopových prací v této oblasti.

Archa podle Měděného svitku

Alternativní pohled na místo uloţení Archy úmluvy nabízí Mišna, rabínská sbírka tradic

předávaných ústním podáním a pocházejících z doby Starého zákona. Podle ní je Archa

úmluvy ukryta pod jakýmsi pahorkem (na jeho východní straně, 12 metrů hluboko) v jistém

odlehlém údolí. V dalších verších je zmínka o měděném svitku, který má představovat

seznam a umístění několika různých pokladů. Tento svitek opravdu existuje jako jeden z tzv.

Svitků od Mrtvého moře (viz str. 98). Měděný svitek objevený roku 1952 se ukázal být

seznamem ukrytých pokladů s přiloţeným tajemným (tedy nepouţitelným) návodem, kde je

hledat. Podle některých (kontroverzních) výkladů zahrnuje seznam na Měděném svitku také

většinu nejdůleţitějších artefaktů z Prvního Šalomounova chrámu, včetně Archy úmluvy, a

také podle něho je třeba je hledat v nějakém údolí pod pahorkem.

Vendyl Jones a jeho nepříliš věrohodná vysvětlení

Další kontroverzní "biblický archeolog" Vendyl Jones oznámil, ţe našel přesné místo uloţení

Archy úmluvy, kdyţ postupoval starým tunelem vedoucím z Jeruzaléma aţ k pobřeţí Mrtvého

moře. Na konci tohoto tunelu byla prý komora, o níţe byl Jones přesvědčen, ţe ukrývá Archu

úmluvy. "Provrtal jsem díru dovnitř, prostrčit jí minikameru - a byla tam" vyprávěl v roce

2005 deníku Israel National News.

Jones je člověk mnoha tváří a jako mnoho dalších lidí ze stejného oboru má své vlastní

náboţenské cítění. Je přesvědčen, ţe objev Archy úmluvy by znamenal konec demokracie v

Izraeli a dosazení náboţenské rady starších do čela státu. Také rád vyvolává dojem, ţe byl

předlohou filmového Indiana Jonese (z Vendyla Jones se zřejmě stal nejdříve Endy a pak Indy

Jones), i kdyţ to není pravda. Původní jméno hlavního hrdiny slavné filmové série mělo být

Indiana Smith, podle psa jehoţ měl v dětství Georgie Lucas a filmu Nevada Smith, a aţ

reţisér Steven Spielberg změnil Smithe na Jonese.

Jeremiáš a hora Nebo

Další sporná teorie vychází z 2. knihy makabejské, která vypráví o tom jak prorok Jeremiáš

(který ţil za vlády krále Joziáše a nakonec odešel do egyptského exilu) unesl Archu úmluvy

do jeskyně v hoře Nebo. Právě z této hory tyčící se na východním břehu Mrtvého moře shlíţel

Mojţíš dolů na Zaslíbenou zemi a také zde byl (je) pravděpodobně pohřben. Kdyţ

Jeremiášovi následovníci přišli označit místo, kde se Archa úmluvy má nacházet, nedokázali

ho najít a tak úkryt Archy zůstává tajemstvím.

Hora Nebo se nachází na území dnešního Jordánska, ale existují určité pochybnosti, zda se

skutečně jedná o biblickou horu Nebo a zda některé místo na ní odpovídá popisu v

makabejské verzi. Hledač Tom Croster tvrdí, ţe v jedné jeskyni v hoře Nebo viděl Archu

úmluvy, ale na jeho fotografiích jenţ měly slouţit jako důkaz byl zobrazen předmět

pocházející z poměrně nedávné doby.

Kaaba

Podle Rodericka Griersona a Stuarta Munro-Haye, autorů knihy Archa úmluvy: pravdivý

příběh nejslavnější relikvie starověku arabské prameny hovoří o tom, ţe Archa úmluvy

nezůstala v Jeremiášově jeskyni, ale upadla do rukou lidí z kmene Jurhum, který ovládal

oblast Mekku a Kaaba (dnes nejsvětější místo islámu, tenkrát ale jako polyteistickou svatyni).

Grierson a Munro-Hay zdůrazňují podobu Kaaba se svatyní na místě Šalomounova chrámu a

tvrdí, ţe Arabové chovali ve zvláštní úctě kameny pocházející (padající) z nebe (jako Černý

kámen, který je vsazen do východní stěny Kaaby), a ukládali je do dřevěných truhel. Mohli

Jurhumové odvézt Archu úmluvy do Mekky? Mohla Archa inspirovat jejich víru, z níţ se

později vyvinul islám? Je moţné, ţe Archa se dodnes nachází kdesi poblíţ Kaaba?

Archa úmluvy v Africe

Šalomounův chrám vyloupil jiţ 400 let před Babylóňany faraón jmenovaný v Bibli jako

Šišak, coţ byl se vší pravděpodobností Šešonk I., vládce Egypta v letech 945-924 př. n. l.

Šešonk učinil hlavním městem své říše Tanis v severním Egyptě, proto jestliţe ukradl Archu

úmluvy, odvezl ji nepochybně tam. Toto místo si překvapivě zvolili i Steven Spielberg a

George Lucas pro svůj film Dobyvatelé ztracené Archy. Jelikoţ však v Bibli je Archa úmluvy

zmiňována ještě po Šešonkově taţení, vypadá tato hypotéza velmi nevěrohodně.

Menelik a Etiopie

Mnohem větší váhu má (zdá se) "etiopská" verze, podle které Menelik, král Etiopie a

potomek Šalomouna a královny ze Sáby, Archu úmluvy ukradl nebo dostal darem a odvezl do

Etiopie, kde je dodnes uloţena v kapli vedle chrámu P. Marie Sionské ve městě Axum. Tento

příběh je zaloţen především na příběhu z etiopského národního eposu Kebra Negast (Rodopis

králů), který vypráví jak Menelik jel navštívit svého otce, spatřil při tom Archu úmluvy a sám

se svévolně rozhodl ţe si ji odveze. I k této teorii existuje samozřejmě řada výhrad. Za prvé -

v Bibli se Archa objevuje i po údajné návštěvě Menelika, coţ se ale můţe vysvětlit tím, ţe

Menelik si Archu skutečně odvezl a na místě zůstala její kopie, kterou pro tento účel nechal

zhotovit. Za druhé - ještě pádnějším protiargumentem je, ţe Sába se podle všeho měla

nacházet kdesi v Arábii, nikoliv v Etiopii.

Archa úmluvy se stala všeobecně uctívaným předmětem Etiopanů, kteří podle ní zdobili oltáře

všech svých chrámů, a bylo zhotoveno několik jejích kopií, z nichţ některé se při

náboţenských obřadech pouţívají dodnes. Někteří návštěvníci Etiopie během několik staletí

tvrdí, ţe jim bylo povoleno Archu úmluvy spatřit na vlastní oči, a vyprávějí o kamenných

tabulkách. Některé z nich byly bezpochyby kopiemi jenţ měly jen uspokojit zájem zvědavých

cizinců. Je moţné, ţe některé z těchto tabulek, či snad dokonce samotná ukazovaná Archa,

byly pravé?

Stráţce kaple, jehoţ post se dědí z generace na generaci, tvrdí se skálopevným přesvědčením,

ţe střeţí pravou Archu, a stejně neoblomný je i v dodrţování přikázání, ţe nikdo, ani nejvyšší

náboţenští a státní představitelé, ji nesmí spatřit. Roderick Grierson a Stuart Munro-Hay

zdůrazňují, ţe i kdyby skutečná Archa úmluvy byla odvezena do Axum, dřevo z něhoţ byla

zhotovena by v místním vlhkém podnebí muselo záhy zetlít, ale samotný obsah truhly mohl

zůstat zachován. Závěr zní, ţe bez moţnosti přístupu k pokladu v kapli chrámu v Axum není

moţné nijak ověřit autenticitu celé "etiopské" verze příběhu Archy úmluvy. Grierson a

Munro-Hay dodávají, ţe "tradice o uchovávání Archy úmluvy v Axum zde přeţily tak dlouho,

ţe je třeba brát tuto verzi stejně váţně jako nejstarší zmínky o Arše v Bibli".

Byla jen jedna Archa úmluvy?

Několik dosud uvedených míst nepředstavuje zdaleka vyčerpávající přehled míst, kde by se

ztracená Archa úmluvy mohla nacházet. Další pověsti (s rozdílným stupněm věrohodnosti) ji

umisťují do starého chrámu na ostrově Elefantina uprostřed Nilu, do jezera Tiberias v Izraeli,

na irskou "Horu králů" Tara a na území Utahu v USA. Co si tedy máme počít s takovým

mnoţstvím různých údajů o umístění jakoţ i dalšími nejasnostmi ohledně osudu Archy

úmluvy? Sama Bible se protiřečí v tom, kdo Archu úmluvy vlastně zhotovil a co bylo jejím

obsahem. Někdy se o ní také píše, jako kdyby byla na dvou místech současně.

Grierson a Munro-Hay přicházejí s hypotézou, která se při širším pohledu na věc jeví jako

zcela jasná: moţná, ţe opravdu existovala více neţ jediná Archa úmluvy. Kopie objevené v

Etiopii nám sdělují své poselství, ţe v mnoha ohledech má rozhodující význam samotná

Archa jako taková, jako symbol, a ne její autenticita dosvědčující pravost jediného originálu.

Moţná, ţe staří Izraelité to vnímali stejně. Větší počet Arch by vysvětloval rozdílnost

informací o umístění "té pravé". Ale přistupovali lidé tenkrát stejně i k deskám s vytesaným

desaterem, které Archa měla chránit? Ve skutečnosti jsou neocenitelným historickým

pokladem právě tyto desky, a nikoliv truhla, do které byly kdysi uloţeny.

Závěr

Dokud se odborníci nedostanou do chrámu v Axum, aby mohli ověřit tvrzení jeho stráţce,

nebo dokud soupeřící archeologické týmy pátrající ve Svaté zemi neučiní nějaký neuvěřitelný

objev, nezbývá nám neţ věřit, ţe Archa úmluvy a Mojţíšovy desky v ní byly se vší

pravděpodobností zničeny některými z četných nepřátel a jsou pro historii navţdy ztraceny.

Zbytky této relikvie jsou moţná rozprášeny mezi ruinami starého Babylónu.

Aristotelovy Dialogy

Aristoteles byl řecký filozof ţijící v letech 384-322 př. n. l. Byl ţákem Platónovým,

vychovatelem a rádcem Alexandra Velikého a zakladatelem Lycea (jakési antické univerzity).

Společně s Platónem je dnes povaţován za jednoho ze dvou největších vzdělanců starého

Řecka, a mnozí mu přiznávají klíčovou roli v historii veškeré evropské vědy. Z jeho

písemného díla se však do dnešní doby dochovaly jen zlomky (zhruba pětina, máme-li věřit

tradičním pramenům), které jsou navíc roztříštěné a pozdějšími vydavateli sflikované

dohromady z poznámek, které si Aristoteles dělal ke svým přednáškám. Která jeho díla jsou

tedy ztracena, kdy a jak zmizela a je šance, ţe budou ještě někdy objevena?

Ztracené literární poklady antického světa

Problém ztracených písemností se zdaleka netýká jen Aristotela. Většina antické literatury je

dnes ztracena. Jedinými záchytnými body jsou seznamy uvedené v antických katalozích,

souhrny a bibliografie sebrané a sepsané později ţijícími spisovateli. Mnohá písemná díla z

období antiky jsou nám proto dnes známa jen díky letmým zmínkám a jednotlivým citacím.

Aristoteles byl jedním z nejvýznamnějších antických učenců, proto také jeho ztracené dílo

muselo mít tomu odpovídající význam, ale i tak je to jen jeden příklad za všechna ostatní bílá

místa v historii počátků evropské literatury, od Homérových eposů a ztracených veršů

básnířky Sapho aţ po zmizelé hry Aischylovy. Případný úspěch při vyšetřování záhadného

zmizení Aristotelových knih můţe vrhnout světlo na celé pole a pomůţe odpovědět na mnohé

podobné otázky týkající se dalších ztracených literárních děl, kterých rozhodně není málo.

Co psal Aristoteles sám pro sebe a co pro veřejnost

Aristoteles byl velmi plodným spisovatelem, který se stal slavným především díky šířce svého

intelektuálního záběru - bývá označován za prvního polymatha (člověka vynikajícího ve

všem, vědě i umění). Obsáhl prakticky všechny vědní i umělecké obory od metafyziky,

logiky, básnictví a etiky po zoologii, meteorologii a ekonomiku. Jeho práce lze rozdělit do

dvou hlavních skupin. První skupinu tvoří Aristotelovy starší písemnosti dnes známé jako

pojednání, coţ byly převáţně neuspořádané poznámky které Aristoteles psal nebo pronášel ke

svým ţákům ve své škole (Lyceu). Tyto poznámky nebyly psány systematicky jako "knihy" a

nebyly určeny k publikaci. Jejich literární styl nebyl nijak zvlášť uhlazený, a také proto se

někdy dají číst jen obtíţně, protoţe si občas protiřečí nebo jsou nejasné, podobně jako bývají

cizím lidem obtíţně srozumitelné poznámky, které si člověk dělá jen sám pro sebe. Některé

části textů vypadají spíše jako poznámky Aristotelových ţáků neţ jeho samotného. Ironií

osudu je, ţe právě tyto poznámky jako jediné přeţily aţ dodnes. Ještě v antické době byly

sesbírány a zkompletovány do zhruba 30 děl (chcete-li knih), známých pod souhrnným

názvem Corpus Aristotelicum.

Aristoteles pro veřejnost

Do druhé kategorie Aristotelových děl spadá tvorba, kterou on sám označoval jako populární

(exoterické) psaní, tedy určené pro širokou veřejnost. Tato díla byla psána nejobvyklejší

písemnou formou své doby, tedy platónským dialogem, kdy je o tématu pojednáváno stylem

diskuse vedené dvěma nebo více osobami. Aristoteles byl za vybroušenost tohoto stylu často

obdivován, například Cicero o něm napsal, ţe "plyne jako řeka zlata". Toto Aristotelovo dílo

je však dnes známo pouze z citací a výpisků v dílech jiných autorů. Antické literární katalogy,

například ty které napsal Diogenes Laertius pro alexandrijskou knihovnu, uvádějí přes 170

Aristotelových děl, z nichţ jsou na prvních místech básně a dopisy (včetně mnoha posílaných

Alexandrovi Velikému a dalším významným osobnostem). Jinými slovy - z Aristotelovy

písemné tvorby se dodnes dochovala méně neţ pětina (o přesném poměru se vedou mezi

vědci spory, ale všichni se shodují v názoru, ţe naprostá většina je ztracena).

Jak zmizely?

Příběh vysvětlující co se stalo s Aristotelovým literárním dílem po jeho smrti pochází od

spisovatelů Straba a Plutarcha. Podle nich předal Aristoteles své dílo svým následovníkům v

Lyceu. Kdyţ pak zemřel, dostalo se do rukou Nelea Scepsise. Neleova rodina později všechny

materiály uloţila do sklepa nebo podzemní šachty, aby unikly pozornosti sběratelů knih. Tam

v nepříliš vhodných podmínkách trouchnivěly několik desetiletí. V prvním století př. n. l. byly

pak Aristotelovy písemnosti prodány jistému učenci, který je přinesl do Athén, kde byly v

roce 86 př. n. l. ukradeny římským generálem Luciem Corneliem Sullou, odvezeny do Říma a

prodány tyranským filologům. V roce 70 př. n. l., téměř 250 let po Aristotelově smrti, přešly

jeho písemnosti do vlastnictví Andronika z Rhodu, který poprvé uspořádal jednotlivé

materiály do systematicky rozdělených knih. V této verzi je známe dodnes.

Toto však téměř určitě není celý příběh. Část Aristotelova díla musela být ve zmíněné době

veřejně přístupná - přinejmenším Dialogy, které vyšly kniţně ještě za autorova ţivota, a také

schází vysvětlení, co se s nimi stalo potom.

Nepříznivé podmínky

Osud který pravděpodobně potkal většinu Aristotelova díla byl podobný jako v mnoha dalších

případech antických literárních děl. Ačkoliv mluvíme o jejich "publikování", byla antická

literární díla psána ručně na drahý papyrus (dřeň ze stonků šáchoru), pergamen nebo vellum

(tenké listy vyrobené ze zvířecí kůţe). Od aţdého díla se proto pořídilo jen několik málo

kopií, a jejich půjčování a opisování rozhodně nebylo bez komplikací, k nimţ patřily i potíţe s

těmi, kteří si knihy půjčovali, ale nevraceli. Jelikoţ opisování knih bylo z výše uvedených

důvodů náročné a drahé, rozmnoţovaly se tímto způsobem jen knihy, u kterých byla mezi

lidmi poptávka. Mnohé pergamenové a vellumové listy byly pouţívány znovu - po

seškrábnutí vrchní vrstvy se dalo znovu psát na stejný povrch. První středověcí křesťané psali

svá díla téměř výhradně tímto způsobem a jsou proto vinni zničením značné části antické

literatury.

I pořízené kopie vybraných literárních děl však rychle podléhaly zkáze. Uchovat větší

mnoţství knih znamenalo mít dobře vybavenou knihovnu se zkušeným personálem, a to bylo

moţné jen v bohatém a stabilním státě. V dobách války a sociální nejistoty byly knihovny

více neţ kdy jindy ničeny rabováním, poţáry, povodněmi, byly úmyslně ničeny nebo jen

neudrţovány chátraly.

Nesnadný přechod

Historie kterak klasická literatura přešla z antiky do středověku je poměrně sloţitá. Ve zkratce

se udála takto: západní část Říše římské byla vystavena neustálým tlakům zevnitř i zvenku,

čehoţ důsledkem byly četné migrace obyvatelstva, invaze barbarů, hladomory, morové rány,

náboţenské sváry a extremismus a stále se prohlubující hospodářské potíţe. Za těchto

podmínek neměly knihovny, knihy a vzdělání vůbec valnou cenu a proto největší římské

knihovny postupně mizely.

Východořímská říše na tom byla v tomto směru lépe. Mezi Alexandrií a Cařihradem našli

útočiště mnozí významní učenci a jejich knihovny. Přesto si i zde hospodářské potíţe a

náboţenský extremismus vybraly svou daň (viz kapitola "Alexandrijská knihovna", str. 27. V

8. století n. l. se epicentrum vzdělanosti a tím i literatury přesunulo do islámského světa. Zde

se vzdělanost a zejména sbírání knih stalo vášní, a města jednotliví vládci se vzájemně

předháněli, kdo bude mít větší knihovnu. Dobytím Samarkandu ve Střední Asii arabská

kultura objevila mimo jiné tajemství výroby papíru - i tehdy poměrně levného a hlavně ve

velkém mnoţství získatelného média na psaní. Některé knihovny, například v Cordobě -

evropském středisku muslimské vzdělanosti - se rozrostly do obrovských rozměrů.

Evropští křesťanští učenci navštěvovali islámská centra kultury, kde překládali a opisovali

část místního literárního dědictví. Papír se postupně dostal také do Evropy a některé evropské

univerzity začaly být co do opisování knih vyrovnanou konkurencí islámského světa. Pád

Cařihradu v roce 1453 a rozvoj humanismu v Itálii způsobily všeobecný příliv učenců s

klasickým vzděláním, a výsledné hnutí renesance spolu s vynálezem knihtisku pomohly

povznést evropskou vzdělanost a podnítily rozšiřování klasické literatury. Nicméně po tolika

dějinných zvratech a ranách osudu mnoho literárních děl nenávratně zmizelo. Gertrude

Rawlingsová, specialistka na historii knih, píšící kolem přelomu předminulého a minulého

století, ţe překvapující je "ne ţe máme dnes ve vlastnictví zachovalých starých písemností tak

málo, ale ţe máme vůbec nějaké".

Bestsellery a leţáky

Vrátíme-li se zpět k Aristotelovi, přijdeme hned na několik specifických důvodů, proč se

některá jeho díla nedochovala do pozdějších dob. Jak jiţ bylo zmíněno, přeţití antických

literárních děl záviselo do značné míry na jejich oblíbenosti veřejností. Jen taková díla po

kterých byla dostatečná poptávka byla opisována v takovém mnoţství, aby mohla být

nahrazena v případě roztrhání, a jednotlivé kopie pak mohly být uloţeny na různých místech

pro případ ţivelní pohromy, poţáru nebo drancování nepřátel v některé knihovně. Od 3.

století n. l. začaly být křehké a snadno zkáze podléhající svitky, na které psali staří Řekové a

Římané nahrazovány kodexy s pevnějšími listy, které uspořádány k sobě více připomínaly

dnešní knihy. Touto proměnou neprošla zdaleka všechna antická literární díla, zejména kvůli

vysokým nákladům. Podle maďarského vědce Bély Lukácse učitelé z Aristotelova Lycea,

kteří byli hlavními stráţci jeho literárního dědictví, si mohli při svém skromném rozpočtu

dovolit přepsat do podoby kodexů pouze taková díla, která běţně pouţívali při kaţdodenním

studiu - například jiţ vzpomínané Corpus Aristotelicum.

Větší počet vědců se přiklání k teorii poprvé vyslovené německým klasicistou Wernerem

Jaegerem, ţe Aristotelovy Dialogy jwsou součástí jeho raných, ještě ne zcela vyzrálých

písemností - tzv. juvenilií, které byly časem překonány významnějšími díly. To by

vysvětlovalo, proč nebyly Dialogy tolik opisovány. A. P. Bos k tomu později dodává, ţe svou

roli zřejmě sehrála také změna všeobecného filosoficko-literárního vkusu. Podle jeho

rekonstrukcí ztracených písemností jsou témata a argumenty které pouţíval Aristoteles

významná a aktuální, avšak způsoby kterými je autor popisuje a dokumentuje jsou kvůli

častému pouţívání mýtů a nejrůznějších prvků ze starých pověstí stylem, který zhruba od 3.

století př. n. l. takzvaně vyšel z módy. V souladu s tímto trendem se učenci od té doby

zaměřovali pouze na Aristotelovy písemnosti pocházející z pozdějších období.

Ať jiţ byly skutečné důvody jakékoliv, antickou literaturu podle všeho čekal v pozdějších

dobách nevyhnutelný osud - co nebylo opsáno (případně přepsáno), to prostě zmizelo. Ani

Aristotelovy rané práce tomuto údělu neunikly. Kdyţ padla Říše římská a nad Evropou se

rozprostřela doba Temna, zůstalo z Dialogů zachováno příliš málo kopií na to, aby dokázaly

přeţít nastávající dlouhé období eliminace (ničení) "neţádoucích" knih.

Oţivení zájmu

Ţe přeţití (i literárního díla) je za určitých podmínek málo pravděpodobné neznamená, ţe je

nemoţné. Třeba existuje několik kopií Dialogů, které navzdory nepřízni osudu kdesi přeţily

dodnes. Koncem 19. století byly v Egyptě objeveny staré papyry, které ve všech příznivcích

Aristotelova díla zaţehly novou naději: v roce 1880 byly na území Egypta objeveny a posléze

Egyptskému muzeu v Berlíně prodány fragmenty kopie Athénské ústavy, jednoho ze

ztracených Aristotelových děl, obsahující nejdůleţitější z celkem 158 pojednání o základech

řeckého státu, sepsaných samotným Aristotelem a jeho ţáky. V roce 1890 objevil jeden

americký misionář působící rovněţ v Egyptě úplnou kopii tohoto díla napsanou na čtyřech

papyrech, kterou koupilo Britské muzeum v Londýně.

Oxyrynchos

Inspirováni tímto objevem začali Bernard Grenfell a Arthur Hunt, dva mladí archeologové z

Oxfordské univerzity, zkoumat staré hromady odpadků ve městě Oxyrynchos jihozápadně od

Káhiry. Jméno tohoto města je odvozeno od ryby zvané "Oxyrhynchus" ( v překladu

"ostronos") z egyptského mýtu, kterou jeho obyvatelé uctívali, a bylo hlavním městem řecké a

později římské egyptské provincie. Po více neţ tisíc let slouţil Oxyrynchos jako správní

středisko v němţ byly soustředěny veškeré úřady, a kromě toho byl typickým obchodním

centrem v němţ neustále panoval čilý ruch. Jeho obyvatelé, z nichţ podstatnou část tvořili

úředníci, pouţívali papyrus k psaní a zaznamenávání čehokoliv od výběru daní přes školní

práce aţ po milostné dopisy. Jiţ nepotřebné papyry byly spolu s dalšími odpadky vyváţeny na

hromady za město. Naštěstí pro budoucí generace (nejen) vědců byly podmínky panující

kolem těchto skládek natolik příznivé, ţe mnohé papyry zůstaly zachovány dodnes: místo se

nachází dost daleko od Nilu, kam nedosahují pravidelné roční záplavy, samotné hromady leţí

nad jakoukoliv vodní hladinou a jsou zasypány horkým a suchým pískem.

Tým pracovníků pod vedením Grenfella a Hunta vykopal ze starých skládek tisíce a tisíce

papyrů, čoţ mimo jiné přispělo ke vzniku vědního odvětví zvaného papyrologie, zabývajícího

se luštěním starých textů dochovaných na papyrech. Nadšení studenti pracující na

vykopávkách neztráceli naději, ţe objeví většinu ztracených literárních antických děl. Ačkoliv

ke svému zklamání nacházeli většinou jen účty, potvrzení o daních a podobně, oni i jejich

následovníci (tento projekt probíhá do dneška) časem se podařilo objevit celou řadu dosud

neznámých děl antické literatury, včetně básní od Pindara a Sapfó, většiny prací

Menanderových, práce Sofoklovy a některá z prvních křesťanských evangelií - například

úryvky "Jeţíšových výroků" ze zbytků Tomášova evangelia.

Papyry ve světle moderní technologie

Ztracená díla Aristotelova mezi objevenými poklady nebyla, ale současný pokrok v

pouţívaných technologiích umoţňuje na starých papyrech odhalovat i věci dosud nepoznané,

takţe nelze vyloučit další překvapivé objevy od Oxyrynchu nebo z jiných míst. Například

prosvícení papyru světlem s rozdílnými vlnovými délkami ukáţe i dosud nečitelné nebo

neviditelné znaky, díky laseru zase vědci dokáţou číst i ze zuhelnatělého materiálu, například

ze svitků získaných z rozvalin měst zničených sopečnou katastrofou jako Herculaneum.

Dobyvatelé ztracené knihovny

Ač v současné době nemáme ţádné konkrétní vyhlídky na objevení ztracených Aristotelových

Dialogů, optimistům stále zůstává naděje, ţe kdesi ve světě existuje dosud neobjevená skrýš

plná starých svitků nebo kodexů, které nějakým zázrakem dokázaly přeţít tisíce let,

nedotčeny pohnutými událostmi jeţ se musely odehrávat kolem nich. Hlavními kandidáty na

takový objev jsou staré kláštery v jihovýchodní Evropě a na Blízkém východě, kam byly

později soustředěny knihy z antického období a kde tradice antické vzdělanosti pokračovala

aţ do doby Temna. Motiv naděje na objevení ztraceného Aristotelova díla v některé veřejnosti

utajené knihovně se objevuje také v knize Umberta Eka Jméno růţe, kde (v níţ) zvídavý

františkánský mnich objeví Aristotelovo pohřešované dílo O komedii v tajné knihovně

benediktinského opatství v roce 1327. Tento příběh vyvolal všeobecné přesvědčení o

konspiraci v katolické církvi a začaly se ozývat hlasy, ţe staré knihy dosud ukrývané v

tajných vatikánských archivech jen proto, ţe jsou povaţovány za kacířské, odporující učení

církve nebo obsahující choulostivé údaje, by měly být zpřístupněny.

Nezdá se příliš pravděpodobné, ţe by kdekoliv v Evropě byl klášter s místnostmi, které dosud

nebyly objeveny, a i kdyby ano, ţe by tamější mikroklima bylo tak příznivé, aby v něm

chatrné rukopisy přeţily takovou dobu. Ale zbývá ještě velké mnoţství klášterů v islámském

světě, které dosud nebyly prozkoumány moderními metodami. Na území Egypta, Libye a na

Blízkém východě byla četná střediska vzdělanosti prvních křesťanů, a místní klima je pro

uchování případných starých rukopisů rozhodně příznivější neţ evropské.

Nejznámějším příkladem takového objevu je objev Svitků od mrtvého moře (viz str. 98), kde

mniši v poušti ukryli cenné dokumenty, jenţ v místních suchých podmínkách zůstaly velmi

dobře zachovány a byly objeveny po tisících let. Moţná je víc takových skrýší, které stále

čekají, aţ na ně jednoho dne narazí nějaký archeolog, hledač pokladů - nebo třeba ovčák

shánějící zatoulané jehně.

Svatý Grál

Těţko bychom hledali typičtější příklad ztracené relikvie. Osud Svatého Grálu se stal

celosvětově proslulou jedinečnou historickou záhadou, v různých přirovnáních se běţně

vyskytuje v řeči obyčejných lidí, fenomenální mediální slávy dosáhl především díky filmu

Indiana Jones a poslední kříţová výprava, a v současnosti také v knize a filmu Dana Browna

Šifra Mistra Leoparda. Sláva které se Grálu dostalo však nijak nepřispěla ani k částečnému

objasnění jeho případu: mnozí lidé dodnes nevědí, co vlastně Svatý Grál je, a mnozí z těch

kteří jsou přesvědčeni ţe (to) vědí jsou často úplně vedle. Nejistota o identitě Grálu se ještě

znásobí, kdyţ dojde na pochybnosti ohledně místa, kde se nachází: kromě četných artefaktů

prohlašovaných za jediný pravý Svatý Grál tu máme ještě slušný výčet nejrůznějších míst,

které je tento poklad pravděpodobně ukryt.

Co je Svatý Grál?

Podle dnes nejrozšířenější představy je Svatý Grál pohár, který byl pouţit k jímání kapek

Jeţíšovy krve během ukřiţování, a stejný pohár pouţil předtím sám Jeţíš při Poslední večeři,

kdyţ z něj naléval víno. Tento pohár má kouzelnou moc: dokáţe vykouzlit jídlo i pití, léčit

rány, propůjčovat nesmrtelnost a přinášet blahobyt celé zemi. To však nejsou zdaleka všechny

zázračné schopnosti přisuzované Svatému Grálu, tedy tomu pravému.

Vytvořený mýtus

První věcí kterou je třeba poznamenat je, ţe ani Svatý Grál ani kalich nejsou přímo zmíněny v

Novém zákoně. Tradice jíţ jsou součástí se zrodila aţ později. Tradice kalicha je starší, lze ji

vysledovat od 6. století. Naproti tomu příběh Svatého Grálu vznikl zřejmě aţ ve středověku.

Prvním písemným pramenem jeţ se o něm zmiňuje je román francouzského spisovatele

Chrétiena de Troyes Perceval, ou le Conte du Graal (Parcifal aneb Příběh Grálu) napsaný

mezi lety 1180 a 1191. Svatý Grál zde není prezentován jako svatá památka, ale prostě jako

číše nebo miska coby běţný kus nádobí.

Zde se dostáváme k etymologii (původu) slova "Grál". Pochází nepochybně ze středověké

latiny, v níţ (kde) se slovem gradalis nebo gradale označovala mísa nebo tác, na kterém se

servírovaly pochoutky při hostině. Alternativní vysvětlení si bere jako základ slovo cratalis,

které je samo odvozeno do crater, coţ je mísa na míchání. V nejstarších představách byl tedy

podle všeho Svatý Grál jakási mísa či miska, která neměla původně ţádnou zvláštní spojitost s

Jeţíšem, Poslední večeří ani ukřiţováním.

Královská krev

Jak se vyvíjela legenda o Svatém Grálu, vznikla také nová etymologie. Grál se stal Svatým

Grálem - Holy (San) Graal nebo také Sangreal, coţ lze zpětně rozloţit do dvou slov sang real

čili královská krev. Zde je jasná naráţka na posvátnost obsahu Grálu/Kalicha (oba pojmy se

sjednotily) a v poslední době se povaţuje za správný výklad ţe pravý Svatý Grál je krev

Kristova kolující dodnes v ţilách jeho potomků.

Další výklady

O tom čím mohl být nebo je Svatý Grál existuje mnoho dalších teorií. Podle Wolframa von

Eschenbacha je Grál kamenem spadlým z nebe a stal se útočištěm nestranných andělů ve

válce Lucifera s nebem. Podle jiné verze byl Grál smaragdem z koruny kterou nosil Lucifer

před svou poráţkou. Podle některých spisovatelů byl Grál knihou, moţná ztraceným

evangeliem, které mohl napsat sám Jeţíš.

S velmi zajímavou teorií přišel Flavia Anderson v knize The ancient secret: In Search of the

Holy Grail (Dávné tajemství: Pátrání po Svatém Grálu) vydané v roce 1953: Grál je Urim a

Tumim - kouzelné kameny z náprsníku Aronova, o nichţ píše Starý zákon. Doslova přeloţeno

to znamená "světlo a dokonalost" nebo "zjevení a pravda" a tyto kameny se zpravidla vztahují

k věštění nebo hádání osudu. Anderson zdůrazňuje, ţe by bylo třeba velmi pokročilé

technologie, aby bylo moţné takovou věc vyrobit - například skleněnou kouli vyplněnou

kapalinou, drţenou ve stojanu připomínajícím rozvětvený strom, aby byla schopna vydávat

světelné efekty a zapalovat oheň podobně jako silná lupa.

Keltové nebo křesťané

V tradiční představě je Svatý Grál (líčen jako) pohár nebo miska obdařená kouzelnou mocí;

zde lze najít blízkou souvislost s keltskou mytologií, v níţ se objevuje několik kotlů, které

kromě toho ţe se v nich vaří jídlo a pití dodávají člověku moudrost, uzdravují rány a vracejí

mrtvé zpět do ţivota. Kromě původní romance o Grálu od Chrétiena de Troyes a Roberta de

Boron (viz dále) existovaly také její velšské verze spojující příběhy o Grálu a artušovské

legendy s keltskými motivy, které pak ovlivnily další vývoj legendy o Svatém Grálu. To

vedlo k rozšíření přesvědčení, ţe legenda o Svatém Grálu má kořeny v keltské kultuře, ţe jde

vlastně o přepracovaný keltský mýtus přizpůsobený křesťanské ideologii a opatřený líbivým

pozlátkem.

Podle všeho se však ukazuje, ţe blíţe pravdě bude spíše pravý opak. Hned několik

současných vědců argumentuje, ţe legenda o Svatém Grálu vychází z motivů čistě

křesťanských, moţná proto, aby přispěla k popularizaci křesťanství jako takového (proto

motiv kalicha jako nádoby na krev Kristovu), a které později získaly pozlátko v keltských

legendách.

Příběh Svatého Grálu

Chrétien de Troyes se ve své slavné romanci vůbec nezmiňuje o původu ani identitě Svatého

Grálu. Tento předmět se v ní objevuje prostě jako grál, mnohem spíše neţ Grál. Příběh Grálu

byl poprvé zaznamenán aţ v později napsané romanci Josef z Arimatie, jejímţ autorem byl

rovněţ francouzský básník Robert de Boron. Toto dílo napsané mezi lety 1192 aţ 1202

vypráví příběh Josefa z Arimatie a zmiňuje se i o tom, jak tento muţ přivezl Grál do Anglie.

Bylo mladý Jeţíš v Evropě?

Josef z Arimatie je postava z Nového zákona, jejíţ příběh se šířil prostřednictvím apokryfů

(evangelií která byla vyloučena z "oficiální" Bible) a časem se stal legendární postavou

lidových tradic. Byl to bohatý a vlivný obchodník a navíc tajný přívrţenec Jeţíšův. Po

ukřiţování to byl prý právě on, kdo se postaral o jeho tělo - zabalil ho a uloţil do své vlastní

hrobky (tato verze se shoduje s proroctvím Izajášovým, podle něhoţ měl být Jeţíš pohřben v

hroně jistého bohatého muţe). Za tento čin byl Josef zatčen a uvězněn ţidovskými staršími,

ale křesťané mu do vězení nosili jídlo (podle některých verzí v Grálu) a nakonec mu pomohli

uprchnout.

Podle Borona (i některých dalších autorů) se Josef po útěku z vězení spojil s apoštolem

Filipem, Máří Magdalenou, Lazarem a několika dalšími věrnými a odcestoval přes

Středozemní moře aţ do Marseille a odtud do Británie, země kterou znal ze svých dřívějších

cest kdyţ obchodoval s cínem, aby zde šířil slovo Boţí. S sebou si vzal i pohár, ze kterého se

pilo při Poslední večeři s Jeţíšem a který byl pouţit k jímání kapek Jeţíšovy krve při

ukřiţování. Kdyţ Josef a jeho souputníci dorazili do baţin v hrabství Somerset, vystupili na

nejbliţší horu, která se dnes jmenuje Glastonbury Tor. Zde Josef zarazil do země svou hůl,

která zázračně vypustila mladé výhonky a rozkvetla. Na tom místě Josef zaloţil první kostel

na území Británie.

Podle dalších podob legendy o Svatém Grálu byli Josef z Arimathie a jeho příbuzní předky

britských králů, včetně Artuše, a Grál by svěřen do péče Josefova zetě, prvního z dlouhé řady

vyvolených stráţců Grálu, mezi nimţ se později vyskytovali také Král Rybář, Parcifal,

Galahad a další významné postavy artušovských legend. Další pověsti o Josefovi z Arimathie

uvádějí, ţe byl Jeţíšův strýc, a ţe mohl mladého synovce brát s sebou na své obchodní cesty

po Británii. Tato verze pověsti inspirovala malíře Williama Blakea vytvoření souboru děl

nazvaného Jeruzalém.

Svatý Grál v Británii

Podle příběhu o Josefovi z Arimathie skončil Svatý Grál na území Británie, ale existuje ještě

několik dalších verzí a tudíţ i několik míst, kde by se Grál mohl nacházet.

Zahrada Chalice Well

Podle místní tradice byl Svatý Grál zakopán hluboko do nitra hory Glastonbury Tor, odkud

vytryskl pramen vody v místě, kterému se dnes říká zahrada Chalice Well. Voda vyvěrající z

tohoto pramene je mírně načervenalá, podle pověsti proto, ţe protéká přes Grál a mísí se s

krví Jeţíše Krista. Geologové vysvětlují zvláštní barvu vody poněkud jinak - podle nich za ní

můţe vysoký obsah oxidů ţeleza v horninách kolem pramene. Právě tomuto ţelezu vděčí hora

Glastonbury Tor za svou existenci - během milionů let ztvrdla více neţ okolní horniny a půda,

takţe nepodlehla erozi jako její okolí a zůstala hrdě trčet nad krajinou.

Hrad Corbenic

Podle pověsti předal Josef z Arimathie Svatý Grál svému švagrovi Bronsovi, prvnímu "Králi

Grálu", který ho střeţil na hradě Corbenic. Ten se stal legendárním "hradem, kde je

přechováván Svatý Grál", po kterém tolik pátrali Artušovi rytíři. Dnes se soudí, ţe místem

kde stával hrad Corbenic je Castell Dinas Bran v severním Walesu, kde se dnes nachází

zřícenina středověkého hradu na místě někdejší pevnosti z doby ţelezné.

Nanteoský pohár

Poněkud mladší tradice pocházející z viktoriánské doby vypráví o to, jak jeden mnich z

glastonburského opatství, vyhnaný po rozpuštění klášterů králem Jindřichem VIII. vyhrabal

Grál a vzal ho s sebou do Jiţního Walesu, kde ho posléze svěřil do péče místního

velkostatkáře, lorda z panství Nanteos. Zde zůstal Grál aţ do roku 1952, kdy statek přešel do

rukou nového vlastníka a takzvaný Nanteoský pohár se přesunul do trezoru v bance, aby byl

bezpečně chráněn.

Nanteoský pohár je malá dřevěná miska. Podle legendy byla vyrobena z olivového dřeva v

Palestině v 1. století n. l. Ve skutečnosti se jedná téměř určitě o misku z ořechového dřeva,

kusu středověkého nádobí, vyrobenou ve 14. století. Z jejích krajů chybí několik kousků které

odřízli různí poutníci v domnění, ţe mají kouzelnou moc.

Svatý Grál a templáři

Templáři byli původně bojovní rytíři určení k ochraně poutníků směřujících do Svaté země.

Časem se stal jejich řád velmi bohatým a mocným, templáři získali vliv v celé Evropě, a

jejich tajemné praktiky a náhlý úpadek začátkem 14. století jim propůjčily nádech tajemství,

které dodnes ovlivňuje mnohé naše romantické představy o středověku. První zmínka o

templářích ve spojitosti se Svatým Grálem s objevuje v romanci Parcifal od Wolfganga von

Eschenbacha, napsané v letech 1210-1215. Podle ní je Grál přechováván v pevnosti

Munsalvaesche (někdy ztotoţňované s klášterem Montserrat ve Španělsku) a střeţen skupinou

rytířů zvaných Templiesin, coţ je zřejmě odkaz na templáře, kteří byli v době, kdy von

Eschenbach psal své dílo, na vrcholu moci. Četné legendy vyprávějí o tom, ţe templáři

prohledali ruiny Šalomounova chrámu a zachránili z nich cenné poklady včetně Svatého

Grálu, nebo ţe ukořistili Svatý Grál při plenění Cařihradu v roce 1204, a ţe si různými

způsoby osvojili tajemné praktiky, které jim měly zajistit bohatství a moc. Není nijak těţké

najít mnohé souvislosti, jak templáři byli se Svatým Grálem spojováni. Kdyţ byl jejich řád

začátkem 14. století zrušen, pravděpodobně ve stejné době zmizel také Svatý Grál.

Kaple v Rosslynu

Lze sledovat několik cest, jimiţ se ubírá příběh templářů a Svatého Grálu. Podle jedné z nich

odvezli templáři (svůj) uloupený poklad neocenitelné hodnoty do Británie, kde sami většinou

unikli pronásledování, a poklad se dostal do rukou rodiny Sinclairů, skotských šlechticů kteří

měli své hlavní sídlo ve městě Rosslin v oblasti Lothian. Získané tajné znalosti Sinclairům

vnukly myšlenku a umoţnily postavit v Rosslynu kapli a pouţít při její dekoraci různých

tajemných symbolů řádů templářů a svobodných zednářů. Nejozdobnějším architektonickým

prvkem z celé kaple je takzvaný "sloup učedníků", bohatě plasticky zdobený sloup, dnes často

představovaný jako poslední místo uloţení Svatého Grálu.

Pro toto tvrzení bohuţel scházejí jakékoliv důkazy, kromě nepříliš důvěryhodných tvrzení ţe

detektory kovů prokázaly přítomnost jakéhosi "předmětu" ukrytého uvnitř sloupu. Je pravda,

ţe ještě pod kaplí jsou podzemní prostory, zřejmě sklepy, ale ty ještě nebyly pořádně

prozkoumány, protoţe při tom hrozí poškození základů celé stavby.

Svatý Grál v Americe?

Mezi mnoha fantastickými hypotézami o Svatém Grálu na území Británie, templářů a rodině

Sinclairů vyniká ta, podle níţ templáři na svých lodích dopluli aţ do Ameriky, ještě dříve neţ

Kolumbus, a ţe za tím vším stála rodina Sinclairů. Protoţe se Sinclairové snaţili ukrýt Svatý

Grál na co moţná nejméně dostupném místě, vyslali výpravu templářů do Nového světa.

Templáři jej nakonec zahrabali do slavné Jámy pokladů (Money Pit) na Oak Island (Ostrově

dubů) při pobřeţí Nového Skotska. (viz vztah legendy o Svatém Grálu s Jámou pokladů na

str. 145). Scházejí však sebemenší důkazy, které by tyto odváţnou hypotézu jakkoliv

podpořily, a navíc je velmi sporné, zda v Jámě pokladů na Oak Islandu bylo kdy uloţeno

vůbec něco.

Ještě méně pravděpodobně zní historka, ţe Svatý Grál propašoval do Ameriky jistý kněz,

cestující na lodi s kapitánem Johnem Smithem, jejíţ posádka měla na americkém území

zaloţit kolonii Jamestown v roce 1607. Kdyţ Smith a jeho muţi narazili na indiánskou vesnici

Piscataway (Accokeek) na území dnešního státu Maryland, kněz tam Grál ukryl hluboko do

země. Během několika následujících staletí vliv Grálu způsobil, ţe okolní oblasti bohatly a

vzkvétaly (coţ zjevně to neplatilo pro místní Indiány, kteří houfně umírali na následky

nemocí, v bojích s kolonisty a bojích které vedly jednotlivé kmeny mezi sebou). Kdo byl

oním tajemným knězem, jak a proč se mu dostala do rukou jedna z nejposvátnějších

křesťanských relikvií a proč ji odvezl do Ameriky a tam zakopal na území Accokeeku - to

jsou otázky, které zřejmě nikdy nebudou zodpovězeny.

Sionské převorství

Díky filmu Šifra Mistra Leonarda je dnes ve světě populární přesvědčení, ţe Svatý Grál je

symbol pokrevní příbuznosti s Jeţíšem. Tato teorie stojí na předpokladu poprvé uvedeném v

knize Michaela Baigenta The Holy Blood and the Holy Grail (Svatá krev a Svatý Grál), ţe

Jeţíš byl ţenat s Máří Magdalenou. Ta po Jeţíšově ukřiţování spolu s Josefem z Arimatie

odjela do Marseille, doprovázena Jeţíšovými dětmi a moţná i samotným Jeţíšem, který

nezemřel na kříţi, jak se tvrdilo. Potomci Jeţíše Krista se posléze stali Merovejci - franskými

králi. Po odstranění Merovejců z vlády franské říše přešla Jeţíšova krev do ţil členů několika

tajných spolků jako byli templářští rytíři a stínové Sionské převorství. Dnes je Svatý Grál -

stejně jako kdysi - suma tajných znalostí o Jeţíšovi a jeho současných potomcích, které

katolická církev stále usilovně tají. Různé "důkazy" podporující toto tvrzení - které jsou také

popsány jako součást Svatého Grálu - jsou ukryty v Rosslynské kapli a moţná také kdesi v

blízkosti města Rennes-le-Chateau v departmentu Languedoc ve Francii.

Tato nesporně odváţná a zajímavá fikce se opírá o padělané dokumenty propašované do

francouzských národních archivů jistým známým podvodníkem, který si převorství Sionské

vymyslel v 50. letech minulého století jako spojovací článek svých vlastních fantazií. Seriózní

pátrání po Svatém Grálu však spíše zamlţuje neţ osvětluje.

Skutečné "svaté" poháry a misky

Příběh Josefa z Arimatie stejně jako artušovské legendy představují jen jednu stranu mince

legendy o Svatém Grálu. Na té druhé stojí několik "kandidátů" na tento titul, kteří se od oněch

legendárních liší v první řadě tím, ţe opravdu existují.

Pohár Santo Caliz z Valencie

V katedrále ve španělské Valencii je schraňován nevelký červený achátový pohár spočívající

na ozdobném podstavci, kterému se říká Santo Caliz čili Svatý Kalich. Jakési "archeologické

studie" údajně potvrdily, ţe pochází z oblasti Blízkého východu a vyroben byl mezi 4.

stoletím př. n. l. a 1. stoletím n. l. (tyto závěry jsou však zaloţeny spíše na celkovém

posuzování předmětu neţ na jeho mikroskopickém zkoumání a dalších vyšetřovacích

metodách). Existence (tohoto) poháru je přesvědčivě doloţitelná aţ od roku 1134, avšak jako

certifikát původu se uvádí, ţe ho do Říma přivezl osobně Svatý Petr. Do Španělska byl pohár

převezen aţ později, aby byl v bezpečí během pronásledování křesťanů v roce 258 n. l. za

vlády císaře Valeriána.

Antiochská miska

V roce 1908 byla údajně poblíţ města Antioch (na území dnešního Turecka) objevena malá a

mělká stříbrná miska spočívající na lastuře s noţičkami, která byla identifikována jako kalich

pouţívaný velmi brzy (od 6. století) při eucharistii (svatém přijímání). Jak se dalo očekávat,

brzy se objevila teorie podle které měla být tato miska nádobou pouţívanou při Poslední

večeři. Podle představitelů Metropolitního muzea umění v New Yorku, kde je miska nyní

uloţena, se jedná spíše o zajímavou stojací lampu, jejíţ identifikace se Svatým Grálem je

"zboţným přáním".

Miska Sacro Catino z Janova

V Janovské katedrále se nachází šestihranná smaragdová miska známá pod jménem Sacro

Catino čili "svatá mísa", kterou středověcí učenci určili jako nádobu pouţívanou během

Poslední večeře. Původně se předpokládalo, ţe miska je vyrobena ze smaragdu, ale kdyţ se

miska při cestě z Paříţe (kam ji odvezl Napoleon) zpět do Janova rozbila, zjistilo se, ţe se

jedná o tzv. egyptské sklo. Původ misky je znám od roku 1170, kdy ji přivezli janovští křiţáci

coby kořist z válečné výpravy do Palestiny nebo Španělska ve druhé polovině 12. století. Se

Svatým Grálem začala být tato miska spojována aţ koncem 13. století.

Závěr

V soutěţi o to být pravým Svatým Grálem mají tři předměty (nádoby) prokazatelně větší

šanci neţ ostatní vybájené artefakty z tajemných legend. Faktem nicméně zůstává, ţe dosud

neexistuje ţádný přesvědčivý důkaz ţe (nějaký) Svatý Grál vůbec existoval. I kdyţ budeme

Jeţíše Krista povaţovat za historickou postavu, a tudíţ Poslední večeři a ukřiţování budeme

brát jako události, které se skutečně odehrály, není způsob dozvědět se, jak nádoby které tam

tenkrát byly pouţity vypadaly a co se s nimi stalo potom. Zbyly jen legendy, tradice a různé

zajímavé příběhy, z nichţ mnohé vznikly aţ ve středověku, ačkoliv se tváří jako autentické.

Arculfův pohár

Nejstarší záznam o poháru který by bylo moţné povaţovat za Svatý Grál pochází z pera

biskupa Arculfa, kdyţ líčí svou cestu do Svaté země koncem 7. století. Arculf byl francký

mnich který navštívil různá svatá místa a popsal je ostatním mnichům na ostrově Iona

(Hebridy), kde sám dlouho ţil. Vypráví o tom, jak v jedné kapli v Jeruzalémě viděl poměrně

velký stříbrný pohár sem dvěma uchy. O dalším osudu tohoto poháru není nic známo;

podotkněme, ţe ţádný ze zde jiţ uvedených předmětů neodpovídá tomuto popisu a ţe

Arculfovo vyprávění je v rozporu s legendou, podle které Josef z Arimathie odvezl Svatý Grál

do Evropy.

I kdyţ se podaří objevit předmět přesně odpovídající daným kritériím, je vţdy sporné, zda je

jeho původ a pravost moţné nějak ověřit. Jako v případě většiny relikvií - od Turínského

plátna po různé pozůstatky Jeţíšova pravého kříţe - je moţné různá tvrzení o nich jen

vyvrátit. Přesvědčení o jejich autentičnosti je více neţ čím jiným otázkou víry.

Ztracené hry Shakespearovy

Kapitola věnovaná ztracenému dílu Williama Shakespeara potřebuje stručný úvod. Jeho

divadelní hry jsou nejhranější na světě a on sám je právem povaţován za jednoho z největších

evropských literátů vůbec. Pomyslná knihovna soustředící díla věnovaná Shakespearově

tvorbě je obrovská, neboť celé generace sběratelů knih a antikvářů hledali a hledají kde se dá

veškeré písemné materiály nějak související s ţivotem a dílem tohoto velikého muţe, které

jsou samozřejmě tím cennější, čím jsou vzácnější.

Jakákoliv nová Shakespearova hra objevená dnes - tedy po zhruba 400 letech - by proto měla

enormní literární, vědecký a historický význam. Takový objev by byl srovnatelný s nálezem

nového evangelia nebo nového návrhu americké ústavy. Situace je tím zajímavější a sloţitější,

ţe v současné době víme nejméně o dvou ztracených Shakespearových hrách: Love´s

Labour´s Won a Cardenio, jejímţ (jehoţ) spoluautorem pravděpodobně byl John Fletcher.

Opravdu to víme? I kdyţ tato dvě díla najdeme téměř v kaţdé Shakespearově biografii,

existuje oprávněné pochybnosti nejen o jejich původu, ale i o tom, jestli vůbec existovala. K

orientaci v této problematice a k představě jak a kde by ztracené hry (pokud existují!) mohly

být objeveny je nutné ponořit se do celkového světa Shakespearovy tvorby.

Kvarta a folia

V jistém směru snese Shakespearovo dílo srovnání s Biblí. Kromě oficiálně uznaných děl má

také své apokryfy (díla jeţ někteří sice připisují Shakespearovi, ale většinový odborný názor

ho za jejich autora nepovaţuje). Pro přijatý kanon pravidla jsme hlavně zadluţeni Prvnímu

foliu, sbírce Shakespearových děl sebraných a publikovaných v roce 1623, sedm let po jeho

(autorově) smrti. Tato sbírka rozhodně nebyla úplná - existuje mnoho dalších děl

připisovaných Shakespearovi před i po publikaci Prvního Folia. Většina z nich nakonec

nebyla akceptována a byla zařazena do "apokryfů". Součástí oficiálně uznaného

Shakespearova díla se definitivně stalo jen několik málo těchto her, jako například Periklés,

král tyrský. Další díla jsou nám dnes známa díky tomu, ţe byla publikována zvlášť mimo

První Folio, často v podobě levných výtisků známých jako kvarta (kaţdý list papíru byl sloţen

na čtyřikrát).

Problémy s publikací

Řeklo by se, ţe poznat která díla Shakespeare napsal a která ne by mělo být celkem

jednoduché: stačí se podívat na všechna folia a kvarta a vybrat ta, která nesou jeho jméno.

Bohuţel však poměry panující na literární scéně v pozdně alţbětinské Anglii nám dnes toto

neumoţňují. Kdyţ Shakespeare přišel poprvé do Londýna a začal psát v 80. a začátkem 90. let

16. století, byl pravděpodobně (jakýmsi) výpomocným spisovatelem. Spolupráce spisovatelů

s několika dalšími kolegy byla tehdy běţnou praxí a dramatici dbali na autorská práva

rozhodně méně neţ dnes. Proto byly první Shakespearovy práce pravděpodobně z velké části

anonymní.

Později, kdyţ se Shakespeare stal uznávaným dramatikem, to byla právě jeho úspěšnost, která

působila proti publikování jeho děl. Tenkrát nebyly ţádné zákony na ochranu autorských

práv, a jakmile byla hra jednou publikována, bylo pro všechny moţné divadelní společnosti a

jiné vydavatele velmi snadné uvádět hru (ji) bez povolení, vytvářet plagiáty nebo ji prostě

opsat. To(to) je hlavní důvod, proč bylo tak málo Shakespearových her publikováno ještě za

jeho ţivota, a navíc ne vţdy v úplně původní podobě. Shakespearův úspěch navíc podnítil

bezskupulozní spisovatele a vydavatele k pokusům vydávat vlastní díla za jeho. To se ukázalo

být velkým problémem v 18. století, kdyţ bylo Shakespearovo dílo sbíráno a sestavováno, a

příleţitostně to působí problémy dodnes (viz Second´s Maiden´s Tragedy, str. 95).

Uznáno z apokryfů

Zapojení vědy do řešení problémů a s autorstvím Shakespearových her vedlo k tomu, ţe

některým hrám řazeným původně mezi "apokryfy" bylo přiznáno Shakespearovo autorství. V

jistém smyslu lze říci, ţe tyto "ztracené" hry byly dodatečně "znovuobjeveny". To je případ

her: Periklés, král tyrský, Dva vznešení příbuzní, Eduard III. a Sir Thomas Moore. Všechny

tyto hry vznikly pravděpodobně spoluprácí několika autorů a je pravděpodobné, ţe na

některých z nich měl Shakespeare poměrně malý autorský podíl.

Irelandův podvod

K nejpozoruhodnějším historkám ohledně Shakespearových ztracených děl patří případ

Williama Henryho Irelanda a hry Votigern. Ireland byl synem majitele antikvariátu a

podnikatele s knihami. Jeho otec (a s ním skoro všichni ostatní) povaţovali Williama za

hlupáka, který ale v jedné věci vynikal: byl skvělým plagiátorem - uměl napodobovat podpisy

a vyrábět "staré" listiny s pouţitím starého nebo pouţitého papíru, voskových razítek a staře

vypadajícího inkoustu. Ve snaze získat otcovo uznání se pustil do řady velmi ambiciózních

padělatelských počinů vedoucích aţ k "objevení" jistého dokumentu podepsaného

Shakespearem. V napodobování Shakespeara pak (William) pokračoval, aţ tuto činnost roku

1795 završil svým dosud nejambicióznějším počinem - napsáním celé, úplně nové hry, údajně

objevené jakýmsi falešným mecenášem, kterého si Ireland rovněţ vymyslel.

Hra se jmenovala Votigern a vypráví o legendárním králi vládnoucím v Británii v 5. století n.

l. Ireland vycházel ze stejného zdroje, jehoţ pouţil sám Shakespeare jako podklad pro mnohé

své historické hry - Kroniky známého anglického kronikáře Raphaela Holinsheda. Ačkoliv

Irelandovi nelze upřít určitý spisovatelský talent (později se například proslavil vlastní hrou

Jindřích II., kterou původně stvořil jako další ztracené dílo Shakespearovo), Shakespearových

kvalit zdaleka nedosahoval a tato jeho hra byla hodnocena v nejlepším případě jako průměrná.

Nejneuvěřitelnější na celé Irelandově (této) kauze je důvěřivost londýnského publika a

veřejnosti vůbec, včetně odborníků. Práva na uvádění Votigerna zakoupil dokonce hlavní

impresario a sám dramatik Richard Brinsley Sheridan, ale k jeho smůle měla tato hra

premiéru v Theatre Royal na Drury Lane koncem roku 1796, kdy se veřejné mínění zhouplo v

neprospěch důvěry v pravost Irelandem objevených "Shakespearových" děl a tak představení

se setkalo s takovým výsměchem, ţe se hrálo jen jediný večer. Ireland se posléze přiznal jako

padělatel a byl přinucen psát sám za sebe, aby si vydělal na ţivobytí. V pozdějších letech se

ale jeho padělky staly velmi ţádanými mezi sběrateli, takţe Ireland začal pořizovat další -

tedy další kopie svých někdejších padělků. Také ty se dnes prodávají za velké peníze.

Důkazy existence "ztracených" her

Při takovém mnoţství matoucích důkazů o hrách, které mohly ale nemusely být dílem

Shakespearovým se nutně nabízí otázka, jak to ţe panuje tak všeobecná shoda ohledně dvou

"oficiálně" ztracených her? Jejich identita vychází najevo jen díky vskutku rafinované

literárně detektivní práci.

Meresův seznam

Prvním důkazem je seznam Shakespearových her otištěný v knize Palladis Tamia, Wits

Treasury vydané v roce 1598; jejím autorem byl alţbětinský duchovní, ctitel a znalec umění

Francis Meres. Jedna kapitola této knihy srovnává antické autory s anglickými, přičemţ

zvláštní pozornost věnuje právě Shakespearovi: vypočítává několik jeho her, z nichţ jedna se

jmenuje Love´s Labour´s Won (moţno přeloţit jako Vítězná lásky snaha nebo Lásky snaha

vítězí). Jelikoţ tato hra nebyla zmíněna v ţádném dalším dobovém dokumentu, například v

záznamech kdy a kde se která hra hrála, ani ve Stationer´s Register, seznamu kde autoři a

vydavatelé uváděli díla ke kterým si přáli získat autorská práva, předpokládalo se, ţe se

jednalo o alternativní titul jiţ existující hry, pravděpodobně Zkrocení zlé ţeny, ale v kaţdém

případě o dílo vzniklé před rokem 1598.

Seznamy knihkupců

V roce 1953 byl jako část vazby jiné knihy objeven starý útrţek seznamu knih prodávaných

jedním knihkupcem. Na seznamu z roku 1603 bylo zboţí nabízené v papírnictví Christophera

Hunta. Ze Shakespearových her se na něm vykytovaly: Kupec benátský, Zkrocení zlé ţeny,

Marná lásky snaha - a Love´s Labour´s Won. V tomto případě hry Love´s Labour´s Won

(dále zkráceně LLW) a Zkrocení zlé ţeny evidentně nebyly jedna a ta samá. Fakt ţe hra LLW

figuruje na tomto seznamu potvrzuje, ţe byla publikována v nějaké formě (pravděpodobně

kvarta) a ţe by tedy teoreticky mohla být někde objevena.

Papírová stopa

Existence další ztracené hry - Cardenio - je doloţena o něco lépe. V dobových záznamech je

moţné číst, ţe King´s Men, divadelní skupina kterou Shakespeare spoluzakládal a pro niţ

psal, odehrála představení Cardenno pro královský dvůr v roce 1613 (je třeba mít na paměti,

ţe v alţbětinsko-jakobínské době bylo hláskování často proměnlivé) a téhoţ roku ještě jednou

pro savojského vévodu. V září 1653 jistý londýnský vydavatel uvádí ve svém edičním plánu -

otištěném v seznamu Stationer´s Register - hru nazvanou The History of Cardenio

podepsanou pány Fletcherem a Shakespearem.

Pravděpodobný obsah ztracených her

Co vlastně dnes víme o obsahu a charakteru těchto dvou pravděpodobně ztracených her?

Meresův seznam uvádí LLW jako jednu ze Shakespearových komedií, o níţ se často

předpokládá, ţe byla pokračováním hry Marná lásky snaha (Love´s Labour´s Lost, dále

zkráceně LLL). Konec této hry údajně zůstává otevřený a nabízí tak moţnost pokračování,

coţ potvrzují poslední řádky. V současném provedení tato hra končí tím, ţe po mnoha

nešťastných náhodách a zvratech se několik dvojic nakonec vezme, ale svatbu všichni odloţí

o rok, na který nevěsty uloţí svým ţenichům zábavné úkoly, aby se pánové tou dobou měli

čím bavit. Konečný monolog zní:

BIRON: No, nekončíme jako v té staré hře - náš Honza nemá Mařku. Líto mi je, ţe to

neskončilo jako komedie.

Hra končí písničkou Zimy a Jara.

Z toho jednoznačně nevyplývá, ţe LLW by měla být přímým pokračováním LLL, se

stejnými postavami a kulisami. Shakespeare někdy napsal tématická pokračování některých

her, která původní hru obohacují o doplňková nebo opačná témata.

Cardenio pravděpodobně vychází ze Cervantesova Dona Quijota. Toto dílo bylo přeloţeno do

angličtiny právě v dané době, a John Fletcher byl jeho nadšeným obdivovatelem. Zápletka je

jednoduchá: ţárlivý manţel se rozhodne vyzkoušet počestnost své ţeny tím, ţe přesvědčí

svého nejlepšího přítele, aby se ji pokusil svést. Jak se dalo předvídat, příběh má tragické

důsledky. Ve hře pravděpodobně teklo dost krve, coţ byla tehdejší móda.

Co se stalo s hrami LLW a Cardenio?

V kapitole věnované Aristotelovým Dialogům (str. 66) jsme se zmínili o nebezpečích, která

postihují staré rukopisy. Mnohé z toho platilo i pro kvarta a folia díla Shakespearova. Jejich

publikace nebyly vţdy nejkvalitnější - zejména levná vydání kvart - a ve své době s nimi také

zřejmě nebylo zacházeno se zvláštní pozorností. Scénářů her které nebyly příliš oblíbené se

vytisklo jen pár kusů. Hry LLW a Cardenio očividně nebyly shledány hodnými zařazení do

Prvního folia, moţná proto, ţe uţ tenkrát byly pochybnosti o Shakespearově autorství, nebo

mohly panovat spory o tom, kdo vlastní autorská práva na jejich publikaci, coţ samotným

hrám mohlo paradoxně zvýšit popularitu. Je také moţné, ţe si jich příliš necenil ani sám

Shakespeare, coţ by samozřejmě značně ovlivnilo jejich rozšířenost.

Ať tak či onak, podle zmíněného knihkupcova seznamu a seznamu Stationer´s Register víme,

ţe nějaké kopie obou her byly publikovány. Podle Stuarta Kellyho, autora The Book of Lost

Books (Kniha ztracených knih), lze předpokládat někdejší existenci 1000 nebo více kopií.

Proč se tedy ţádné nedochovaly dodnes? Zde je třeba zdůraznit rozdílnost obou ztracených

her - hra Cardenio téměř určitě existovala jako samostatný divadelní kus, a jako taková se

dnes můţe i hrát v pozměněné podobě, kdeţto ohledně LLW existují oprávněné domněnky, ţe

se jedná jen o jiný název hry jiţ existující.

Jména her nejsou jednoznačná

Názvy divadelních her stejně jako jejich výslovnost mohly být proměnlivé, závislé například

na jejich popularitě (méně oblíbená hra se mohla zkusit nabídnout publiku znovu pod jiným

názvem), nebo na rozmarech mocných (kdyţ například král preferoval jeden název před

druhým). Podle jedné hypotézy mohlo kvarto nabízené v seznamu knihkupectví být "špatné

kvarto" (tehdejší obdoba dnešního pirátského DVD) se zmateným nebo zkresleným textem

včetně titulu. Moţná, ţe se jednalo o "špatné kvarto" hry LLL s celým titulem Love´s

Labour´s Lost, Love´s Labour´s Won - tedy o jednu hru s dlouhým, sloţeným názvem a ne o

dvě samostatné hry; dodnes se pak dochovala jen kvarta s první část názvu, kdeţto ztracená

první kvarta byla "špatná" se zavádějícím titulem.

Další kandidáti

Za předpokladu ţe LLL a LLW nejsou jedna a tatáţ, ale dvě různé hry, musejí být případní

kandidáti na post LLW komedie napsané před rokem 1598, které nebyly zmíněny ani v

Meresově seznamu ani v onom druhém z desek knihy. Je pravděpodobné, ţe tato hra se

věnovala podobným tématům a celkově měla podobný charakter jako LLL, i kdyţ nemusela

být jejím přímým pokračováním. Navzdory těmto zjevně omezujícím kriteriím různí znalci

Shakespearova díla prohlásili a prohlašují za skutečnou LLW šest různých jiných her.

Zkrocení zlé ţeny a Sen noci svatojánské mohou být zdá se vyloučeny, neboť se vyskytují na

jednom nebo druhé seznamu. Konec dobrý, všechno dobré by mohl být naproti tomu celkem

váţným kandidátem, neboť má mnoho společného s LLL, ale byl napsán nejdříve v roce

1600.

Dalším uchazečem je hra Jak se vám líbí, za předpokladu ţe její název byl původně

podtitulem LLW, stejně jako celý název hry Večer tříkrálový (Twelfth Night) byl původně

Večer tříkrálový aneb Cokoliv chcete (Twelfth Night, or What You Will). Znovu je zde však

nesrovnalost v čase - hra Jak se vám líbí byla podle všeho napsána v roce 1602.

Podle znalce Shakespearova díla profesora Leslie Houstona je klíčem k rozluštění záhady

správné čtení odsuvníků (apostrofů) v titulu Love´s Labour´s. Odsuvník ve slově Labour´s prý

nemá význam přivlastňovací, ale je zkratkou slůvka "is" (v alţbětinské době se odsuvníky ve

smyslu přivlastňovacím prokazatelně příliš nepouţívaly), takţe titul LLW lze vykládat tak, ţe

osoby vítězí nad útrapami lásky, se kterými se musejí potýkat. Podle toho lze soudit, ţe LLW

můţe být alternativním titulem historické tragédie Troilus a Cressida, která je rozhodně

silným kontrapunktem lehké komedie LLL.

Další moţností je, ţe hra Veselé paničky windsdorské je přepracovanou verzí LLW. Podle

této teorie Shakespeare přizpůsobil neúspěšnou hru LLW vkusu královny Alţběta, která měla

ráda osobu Falstaffa, a tak ho začlenil do jiţ existující hry, které současně změnil název.

Pravděpodobně nejţhavějším kandidátem je hra Mnoho povyku pro nic (Much Ado About

Nothing, dále pod zkratkou MAAN). Tato komedie byla pravděpodobně napsána koncem

roku 1598, coţ mohlo znamenat, ţe Meres ji nemusel vidět před napsáním svého seznamu

(který musel sepsat nějakou dobu před jeho publikací) a tudíţ ji do něho nezahrnul. Někteří

vědci věří, ţe Meres chtěl být zadobře s londýnskou kulturní elitou a zřejmě si velmi dobře

přečetl scénář kaţdé hry před její premiérou. MAAN mohla předběţně vypadat dobře a dalo

se předpokládat, ţe se bude líbit. Má dějovou osnovu obdobnou jako romantická komedie

LLL - dva páry které se rozcházejí a opět dávají dohromady. Postavy Benedikta a Beatrice

mají zřejmě za sebou jakýsi zajímavý příběh, který ve hře není vysvětlen - moţná jde o

postavy z LLL s novými jmény. Na druhou stranu lze namítat, ţe zápletky obou her spolu

nesouvisejí, takţe MAAN určitě nebyla přímým pokračováním LLL, pokud byla

pokračováním vůbec něčeho.

Je jasné, ţe tento spor je - a zřejmě zůstane - otevřený. Dokud se náhle nečekaně neobjeví

zcela samostatná verze LLW, jasně jako taková označená, nebude nikdy moţné s konečnou

platností rozhodnout, zda se jedná o skutečnou existující hru pod jiným jménem, a pokud ano,

tak o kterou.

Frankensteinova hra

Podobně spletitá je i otázka původu a identity hry Cardenio. Humphrey Moseley, vydavatel

který v roce 1653 zanesl hru Cardenio do seznamu Stationer´s Register jako společné dílo

autorů Shakespeara a Fletchera, zaznamenal dvě další hry připisované Shakespearovi ve

stejné době, a v roce 1600 ještě tři další. Ţádná z nich není pravá, a je pravděpodobné, ţe

Moseley chtěl jen vydělat na Shakespearově popularitě. Původní záznam o provedení

Cardenio se nezmiňuje o Shakespearovi jako autorovi, takţe ač tato hra opravdu existovala,

moţná byl jejím autorem někdo úplně jiný.

Hra Cardenio se znovu objevuje v historii v roce 1728, kdy známý vydavatel Shakespeara

Lewis Theobald prohlašuje, ţe vlastní tři rukopisy této hry, podle které napsal vlastní hru

nazvanou Double Falshood (Dvojí faleš). Kopie této hry existují dodnes, takţe jestli Theobald

měl pravdu, mělo by dnes být moţné hru Cardenio alespoň částečně rekonstruovat (obnovit).

Všechno však stojí na věrohodnosti Theobaldova tvrzení, o níţ existují pochybnosti.

Proč upravená?

Jestliţe Theobald opravdu vlastnil originály Shakespearovy hry Cardenio, proč je prostě

nepublikoval a místo toho hru přepracovával, aby z ní stvořil vlastní dílo? Takové počínání by

bylo v rozporu s jeho celoţivotním úsilím pracně bránit nejlepší verze Shakespearových her

proti rozporným vydáním, která se průběţně objevovala. Je moţné, ţe Theobald hru upravil,

protoţe si sám nebyl jist jejím autorstvím a nechtěl "pošpinit" jeho dílo druhořadou hrou.

Navíc kopie které měl vlastnit mohly předtím projít značnou "bastardizací" v období, kdy

Shakespeare nebyl ještě příliš uznáván a ctěn a herci a impresáriové si ve scénářích běţně

dělali rozsáhlé úpravy.

Kde jsou rukopisy?

Jestliţe Theobald vlastnil tři kopie hry Cardenio, kam se poděly? Proč jich nebylo víc?

Odpověď na obě (tyto) otázky je moţná skryta v popelu. Mnoho starých kopií bylo zničeno

při poţáru divadla Shakespeare´s Globe Theatre, domovské scéně souboru King´s Men, které

vyhořelo v roce 1613. Ve Statinoner´s Register se však objevují nové publikace i po této

události. Pokud jde o Theobaldovy kopie, je moţné, ţe po jeho smrti přešly do vlastnictví

Johna Warburtona, známého znalce Shakespearova díla, jehoţ kuchařka Betsy Bakerová se

nechvalně proslavila tím, ţe značné mnoţství vzácných rukopisů omylem spálila a dalšími

vymazávala pekáče. Podle profesora Breana Hammonda z Nottinghamské univerzity, který se

odvolává na novinové zprávy z roku 1770, byly kopie Cardenio spolu s mnoha dalšími

rukopisy uloţeny v muzeu Covent Garden Theatre Museum. To roku 1808 vyhořelo a

všechny kopie rukopisy pravděpodobně shořely s ním.

Byla Dvojí faleš skutečně součástí podvodu?

Podle některých znalců divadelní vědy z alţbětinského období je v textu hry Dvojí faleš jasně

patrný rukopis Fletcherův i Shakespearův, coţ by dávalo za pravdu Theobaldovu vysvětlení.

Jiní vědci však tvrdí, ţe tato hra je podvod, mystifikace, a ţe obecenstvo té doby si toho bylo

vědomo a bralo to jako vtip. Za prvé - uţ sám název hry naznačuje, ţe jde o nějaký podvůdek.

Za druhé - ve hře jsou zakomponovány prvky které jsou jasnými naráţkami a prozrazují její

podstatu. Tato interpretace je podporována pozoruhodnou metodou pouţívanou v ústavu

Claremont Shakespeare Clinic, kde je text hry podroben řadě stylistických zkoušek a výsledky

jsou nakonec statisticky vyhodnoceny. V případě hry Dvojí faleš závěr zní, ţe převaha

argumentů v neprospěch Shakespearova autorství je vyšší neţ milion ku jedné.

The Second´s Maiden´s Tragedy

Dalším kandidátem na post hry Cardenio (nebo její adaptaci) je hra nazvaná The Second´s

Maiden´s Tragedy (český překlad názvu neexistuje, dále jen zkráceně SMT. Její název

vychází z faktu ţe původně byla hra bezejmenná a byla popisována jako "druhá verze The

Maiden´s Tragedy", známá z rukopisu z roku 1611. Autorství bylo tradičně přisouzeno

Thomasi Middletonovi, ale v roce 1990 uveřejnil znalec písma Charles Hamilton v jedné ze

svých knih tvrzení, ţe autorem rukopisu není nikdo jiný neţ sám Shakespeare a ţe hra je tudíţ

vlastně Cardenio, jen se změněným názvem. Hru od té doby uvedlo několik divadelních

společností, obvykle pod titulem Cardenio a se Shakespearem jako autorem, aby nalákaly

diváky.

Existují však četné studie hovořící proti Hamiltonovým závěrům. Rukopis jímţ je hra SMT

napsána odpovídá stylu "sekretář-ka", není však známo, ţe by Shakespeare měl kdy sekretáře

či sekretářku, takţe není s čím srovnávat. Ve skutečnosti jedinými nespornými vzory

Shakespearova rukopisu je několik podpisů na právních dokumentech. Analýzy textu

přisuzují autorství SMT Middletonovi, a navíc celková úroveň hry není nijak valná. Kromě

toho příběhu z Cardenia odpovídá jen vedlejší zápletka, kdeţto hlavní děj je o ţivotě

sadisticko-nekrofilního tyrana.

Naděje - staré půdy a knihovny

Na tomto místě uţ je jasné, ţe LLW a Cardenio vůbec nemusejí být Shakespearova ztracená

díla. Ale příznivci velkého dramatika stále doufají a mnozí sní o tom, ţe tyto hry budou

jednou objeveny a přidány k ostatním na své místo v dějinách literatury a dramatu. Je tento

sen realistický? Mohou se neznámé rukopisy někde objevit ještě dnes, po staletích usilovného

pátrání sběratelů a knihovníků?

Naději dává jeden poměrně nedávný precedens. Podle Oxford University Press je nejvzácnější

Shakespearovo kvart - kvarto T?tus Andronicus z roku 1594 - objeven aţ v roce 1902.

zanedlouho - přesně v roce 1909 - bylo dalších osm kvartů Shakespearových her objeveno v

bývalém domově Sira Francise Bacona, významného učence a spisovatele (z) alţbětinské

doby, často povaţovaného za skutečného autora díla připisovaného Shakespearovi. Vzácné

písemnosti byly zabaleny do hnědého papíru a schovány za policemi na knihy po dobu

nejméně 155 let. Jestliţe poklad takového významu mohl takovou dobu zůstat nepovšimnut v

domě tolik spojovaném se Shakespearem, co se můţe skrývat jinde - třeba někde v

zaprášeném podkroví, nebo zastrčeno za knihami narovnané v knihovně okázalé vily?

Část 3. - Ztracené poklady

Pro historika nebo archeologa je prakticky kaţdý předmět zmíněný v této knize pokladem,

jehoţ objevení je svátkem a jehoţ historická nebo kulturní hodnota je nevyčíslitelná. Běţný

člověk se na to kouká trochu jinak: pro něho znamená poklad především peníze a bohatství -

hmotné, nikoliv jen duchovní - a dovede si představit jen málo věcí vzrušujících víc neţ

prodírat se přes nejrůznější překáţky ke skrýši, kde čeká kořist srovnatelná s pěkně vysokou

výhrou v loterii. Všeobecně populární představě ztraceného pokladu odpovídá nejspíše

masivní truhla přeplněná zlatými dublony a pytle aţ po okraj napěchované drahokamy

velkými jako pěst.

Ač se to zdá neuvěřitelné, takové situace nemusejí patřit jen do říše fantazie. Podobné

poklady opravdu existují - zapomenuté, zahrabané nebo jinak ukryté, a čekají na své objevení.

Občas se někomu skutečně podaří doslova zakopnout o skrýš s ukrytým pokladem. Například

v březnu roku 2004 Ken Allen ze South Gloucestershire v Anglii takto objevil 20 000

římských mincí, kdyţ na své zahradě hloubil jámu pro jezírko, v červnu 2000 narazil jeden

rolník v severní Indii na více neţ 15 kg zlata a šperků pocházejících z civilizace z povodí řeky

Indu z doby před 5000 lety. Občas se také dostane na světlo boţí nějaký zakopaný poklad

pirátů, o čemţ se více dočtete v kapitole věnované pokladu kapitána Kidda.

V této kapitole se také dozvíte, ţe mnohé legendární poklady jsou právě jen legendami. Proto

aţ budete plánovat výpravu za ztraceným pokladem, dobře si vyberte, za čím chcete jít.

Svitky od Mrtvého moře

"Svitky od Mrtvého moře" je souhrnné pojmenování pro větší mnoţství starých písemností,

převáţně kopií hebrejské Bible, objevených v jeskyni na západním břehu Mrtvého moře

poblíţ místa zvaného Kumrán v letech 1947-1956. Podle pověsti objevil první svitky v roce

1947 mladý beduínský chlapec - pomocník ovčáka, který hledal zatoulanou ovci v jeskyních,

kterých na svazích pahorků a v údolích kolem Mrtvého moře není málo. V jedné z jeskyní, do

které chlapec pronikl dále, objevil několik hliněných nádob, rozbitých i neporušených. Ve

většině z nich byly ukryty staré texty napsané na svitcích z papyru a pergamenu z ovčí kůţe.

V roce 1948 se přes různé prostředníky některé svitky dostaly do rukou odborníků, kteří

teprve ocenili jejich význam. Bylo zřejmé, ţe dokumentů byla plná skrýš, a beduínští hledači

pokladů, teď uţ znalí jejich ceny, se vydali pátrat po dalších. Archeologové z tehdy mladého

státu Izrael a různých institucí z celého světa uspořádali vlastní honbu za dalšími svitky, v

naději ţe předběhnou bezohledné plenitele hnané hlavně vidinou zisku a nález nesmírné

archeologické hodnoty objeví dříve neţ oni.

Objev Měděného svitku

V březnu roku 1952 došlo k jednomu z nejúţasnějších objevů v jeskyni v nitru pahorku asi 2

kilometry od Kumránu. Na skalní římse vzadu v jeskyni, částečně zasypán spadaným

kamením, za několika nádobami obsahujícími "obyčejnější" staré svitky byla jedna nádoba,

která ukrývala dva jílem obalené svitky měděného plechu, jak se později ukázalo dvě

poloviny jediného tenkého měděného plátu popsaného zvláštní směsicí hebrejštiny a řečtiny.

Tak byl objeven slavný Měděný svitek. Písmo nebylo při jeho objevení viditelné, ale na jeho

druhé straně byly patrné vtisky způsobené starým stylem psaní, kde se archeologové

domnívali rozluštit slova "zlato" a "stříbro".

Kvůli tomu zavládlo všeobecné nadšení, ale rozvinutí svitku se ukázalo být velmi obtíţným,

prakticky neřešitelným úkolem. Po čtyřech letech přemítání bylo rozhodnuto svitek rozřezat

na kusy a ty pak očistit a poloţit vedle sebe, aby bylo text vůbec moţno přečíst. Většina vědců

kteří se ujali tohoto úkolu se zdráhala zveřejnit výsledky překladu z obavy aby nepodnítili

novou zlatou horečku. Toto dlouhé tajemné mlčení se rozhodl přerušit aţ mladý svérázný

vědec John Allegro, který uveřejnil vlastní verzi napjatě očekávaného textu Měděného svitku.

Cesta k nezměrnému bohatství

Měděný svitek představuje soubor 64 textů, z nichţ prvních 63 pojednává o skrýších pokladů

s návody, jak se k nim dostat, a poslední se zmiňuje o celkovém soupisu všeho s dalšími

návody a - coţ má zásadní význam - jakýmsi "vysvětlením". Zmíněný poklad má několik

podob. Většinu z toho představují různá mnoţství zlata a stříbra, ale jsou tam i různé ozdobné

předměty, zlaté a stříbrné nádoby, aromatické látky a svitky.

Nejpřekvapivější a nejproblematičtější ze všeho je udávané mnoţství zlata a stříbra. S největší

pravděpodobností se k jeho vyjádření pouţívá dobová váhová jednotka talent. Dnes není

moţné s určitostí říci, kolik přesně váţil jeden talent pouţívaný na Měděném svitku, neboť to

závisí na jeho přesném stáří (talent měl zřejmě v různých dobách různou hmotnost). Podle

všeobecně přijímaného přepočtu (by) měl celý poklad dohromady představovat

neuvěřitelných 26 tun zlata a 65 tun stříbra, spolu s různými dalšími cennostmi, a jeho

celková hodnota by musela odpovídat zhruba jedné miliardě liber (nebo necelým dvěma

miliardám dolarů) - bereme-li v úvahu jen hodnotu kovu. S touto interpretací všichni vědci

pochopitelně nesouhlasí, neboť svitek přesněji nedefinuje pojem "talenty", coţ dává prostor

ke spekulacím. Podle některých vysvětlení nejsou v údajích na svitku míněny talenty, ale

(nějaké) menší jednotky, coţ by celková mnoţství drahých kovů činilo věrohodnějšími.

Nejasné údaje

Měděný svitek je v mnoha ohledech ideální kořistí, po jaké pasou lovci pokladů. Neobsahuje

ţádná tajemná poselství, název ani ţádný tajný kód nebo šifry. Jedná se o prostý výčet

předmětů s udáním cest k nim. Z praktického hlediska je samozřejmě problém s písmem,

jazykem a konečně i s výkladem samotných informací.

Největší překáţkou na cestě za bohatstvím bylo, ţe ač směry cest k jednotlivým pokladům

byly celkem jasně udány, schopnost tyto cesty sledovat byla zřejmě podmíněna určitými

předchozími znalostmi, bez nichţ byly veškeré instrukce téměř k ničemu. Jako příklad zde

uvádíme ukázku textu:

V mořské salině která je pod schody: 42 talentů. HN

V jeskyni "Staré pradleny" na třetí římse: šedesát pět zlatých prutů. THE

Ve sklepě který je ve dvoře je darované palivové dřevo, a uprostřed něho, ve výklenku:

nádoby a sedmdesát talentů stříbra.

V nádrţi na vodu která je naproti Východní Bráně, ve vzdálenosti devatenácti loktů: v ní jsou

nádoby, a v kanálu vedoucím do ní: deset talentů. DI

V nádrţi na vodu která je pod stěnou na východě, v zubu útesu: šest nádob se stříbrem.

Pokud nevíte, o kterém místě svitek pojednává, pak naznačené směry nedávají velký smysl. I

kdyţ jsou v některých případech zmíněna jména míst, ani ta nejsou z různých důvodů

jednoznačná. Další věc je, ţe různí překladatelé uvádějí různé verze svých překladů. Ačkoliv

rozdíly v nich jsou na první pohled nevýznamné, ukáţí se nakonec jako zásadní, kdyţ dojde

na definitivní lokalizaci popisovaných míst.

Zvláštní písmo

Překlad textu svitků se ukázal být velmi obtíţným neboť hebrejština v níţ jsou psány je

podivně archaická (vzhledem k době, kdy měly texty být napsány, tedy pravděpodobně

během 1. století n. l.) a v textu je mnoho vynechaných míst. I v samotném psaní, které se

provádělo technikou tlačení psacího hrotu do vrstvy mědi, je nezvyklý a písmo se dá jen těţko

číst. Podle jedné teorie to bylo psáno nevzdělaným, moţná dokonce negramotným člověkem,

který prostě opisoval nebo obkresloval písmo originálu napsaného na pergamenu nebo

papyru. To by dávalo smysl v tom, ţe pokud se skutečně jedná o seznam pokladů, autor (či

autoři) původního textu nechtěli, aby přepisovač věděl, co vlastně píše.

Dalším velmi zvláštním prvkem je přítomnost znaků řecké abecedy (di- a trigramů, čili skupin

dvou a tří písmen) na konci některých vět. V uvedené ukázce překladu jsou tyto znaky

vyjádřeny 2-3 velkými písmeny. Záhadou je také materiál pouţitý k výrobě svitku: jedná se o

99% měď, která musela být v době původu velmi obtíţně sehnatelná a také velmi drahá.

Svitek měl očividně přetrvat staletí, ale proč v takovém případě autoři textu pouţívali tolik

osobní, nezasvěceným těţko srozumitelný způsob zápisu?

Kdo ukryl Měděný svitek?

Svitky od Mrtvého moře - včetně Měděného svitku - byly pravděpodobně ukryty kolem roku

70 n. l., aby byly uchráněny před rabujícími Římany kteří přišli potlačit ţidovskou vzpouru

(výsledkem byla tzv. první ţidovská válka). Všeobecně se předpokládá, ţe svitky ukryli lidé z

komunity města Kumránu, jehoţ ruiny se nacházejí nedaleko, krátce předtím neţ byli

zmasakrováni Římany. Identita příslušníků kumránské komunity je dodnes předmětem

vášnivých sporů. Původně se předpokládalo, ţe obyvatelé Kumránu byli esejci, ţidovská

sekta o níţ se zmiňují antičtí spisovatelé, například Plinius starší a známý ţidovský historik

Josephus Flavius, ţe ţila v této oblasti. Mnozí historikové (však) tento výklad rozporují,

poukazujíce na to, ţe charakteristické znaky kumránské komunity a svitků nasvědčují, ţe ani

obyvatelé Kumránu ani zhotovitelé svitků (coţ nemuseli být titíţ lidé) nebyli esejci. Některé

teologické pasáţe textů na svitcích totiţ zřejmě odporují zásadám a přístupům přisuzovaným

esejům.

Dalšími moţnostmi identity obyvatel Kumránu jsou saduceové, ţidovská sekta spojovaná s

vysokými kníţecími hodnostáři z Šalomounova chrámu v Jeruzalémě, nebo některá z prvních

křesťanských, případně předkřesťanských komunit. Sám Kumrán moţná nebyl klášterem, jak

se většinou předpokládá, ale jakousi pevností, moţná slouţící jako základna vzbouřencům

bojujícím proti Římanům.

Poslední moţností je, ţe Měděný svitek ukryli Římané, ale později - během povstání Bar

Kochby v letech 132-135 n. l., které vzniklo proti plánu Římanů postavit na Chrámové hoře

chrám věnovaný Jupiterovi. Přinejmenším jedna z jeskyní v nichţ byla objevena část svitků

od Mrtvého moře pochází téměř určitě právě z doby, kdy povstání vedené Bar Kochbou

vypuklo.

Chrámový poklad nebo důmyslný podvod?

Je tedy vůbec Měděný svitek pravý? První vědecké závěry ho označily za podvrh, jakýsi

antický hoax, alegorii nebo pověst srovnatelnou s příběhem Jeremiáše, který ukryl Archu

úmluvy (viz str. 63). Tato teorie byla částečně zaloţena na původním předpokladu, ţe svitek

zhotovili a posléze ukryli esejci, coţ byla skupina asketů hlásících se ke skromnému ţivotu.

Je tedy velmi málo pravděpodobné, ţe by vlastnili tak obrovský poklad. Vyvstává také otázka

celkového mnoţství údajného pokladu - zdá se nepravděpodobné, ţe by takové bohatství

mohla vlastnit jakákoliv sekta nebo skupina v tehdejší Judeji.

Jedinou moţnou výjimkou mohl být Šalomounův chrám v Jeruzalémě - tehdejší centrum

judaismu ve smyslu materiálním i duchovním. Sem směřovaly vybrané daně, desátky a dávky,

a proto zde muselo být shromáţděno velké mnoţství šperků, rituálních nádob a dalších

předmětů z drahých kovů. Z toho Dr. John Allegro (a s ním i mnoho dalších teoretiků)

vyvozuje, ţe Měděný svitek je skutečným seznamem předmětů odvezených z Chrámu před

blíţícími se Římany a ukrytých z jejich dosahu. Jaký jiný důvod mohli mít lidé k tomu, aby

zhotovili předmět tak zvláštní jakým Měděný svitek bezesporu je a pak ho ukrývali v jeskyni

uprostřed pustiny? Staří Ţidé z příslušné oblasti nebyli známí tím, ţe by měli velký smysl pro

humor.

V textu svitku jsou několikrát zmíněny desátky a jiné dávky. Například: "V rozvalinách města

Kohlit: nádoby s daněmi vládce národů a rituální roucha. To všechno patří k daním a

sedmému pokladu, jestli byl poskytnut druhý desátek není jasné. Otevírá se na hraně

akvaduktu na severu." Zatím odstavec 32 svitku se zmiňuje o šesti zlatých prutech

zahrabaných v jeskyni vedle domu rodiny Hakkoz. Členové této rodiny podle některých

biblických pramenů byli pokladníky Chrámu zodpovědnými za střeţení jeho bohatství.

Pokud se Měděný svitek opravdu týká chrámového pokladu, pak nebyl zhotoven ani ukryt

esejci ani obyvateli Kumránu, ale lidmi spojenými s úřady v Jeruzalémě (i kdyţ je také

moţné, ţe během války s Římany mohly různé skupiny uzavřít i málo pravděpodobná

spojenectví). Tomu odpovídají pověsti o tajných chodbách vedoucích z nitra Chrámové hory

aţ k pahorkům na březích Mrtvého moře.

Příprava na apokalypsu

Jsou dvě hlavní verze osudu chrámového pokladu. Podle první z nich byl Měděný svitek

vytvořen v době povstání Bar Kochby, coţ znamená, ţe poklad by sestával z daní a desátků

sesbíraných pro chrám po roce 70 n. l. Kdyţ Římané zbourali Druhý chrám v přesvědčení, ţe

i kdyţ daně a desátky budou vybírány i nadále, aspoň nebude kde je shromaţďovat zejména

kdyţ by měly skončit v jiných neţ římských rukou. To moţná vysvětluje proč podle

Měděného svitku byly získané cennosti odváţeny pryč a ukrývány na několika různých

místech neţ na jedné či dvou pokladnicích, jak bývá obvyklé za normálních okolností.

Druhá verze klade větší důraz na náboţenskou stránku věci: podle ní byl poklad odvezen z

Chrámové hory před rokem 70 n. l., a zahrnoval kromě náboţenských relikvií také Áronovo

brnění a Archu úmluvy, která právě touto dobou zmizela ze všech historických záznamů.

První námitkou proti tomuto vysvětlení je, ţe podle jasných historických záznamů Římané

objevili obrovský poklad na Chrámové hoře. Podle jednoho z pramenů chrám vypálili,

přičemţ se všechny předměty z drahých kovů roztavily a vytékaly kanály a příkopy kolem

chrámu jako voda. Je ale moţné, ţe část pokladu byla ponechána na místě záměrně, aby

uspokojila choutky chamtivých dobyvatelů.

Význam druhá verze je mimo jiné v tom, ţe inspirovala a inspiruje všechny kdo chtějí znovu

vystavět Šalomounův chrám na Chrámové hoře a věří v předzvěst konce světa. Aby se tyto

události mohly odehrát, jejich zastánci věří, ţe je nutno vykonat mnoho věcí včetně navrácení

rituálních předmětů potřebných v chrámu nebo pro očištění jeho okolí. Takţe spíš neţ čistě

archeologické pátrání je hledání pokladů popsaných na Měděném svitku součástí plánu, který

má způsobit apokalypsu, se všemi demografickými a politickými důsledky které by takové

počínání nevyhnutelně přineslo (viz str. 20).

Drahá léčiva

Podle historičky Glorie Mossové mohl poklad patřit esejcům, za předpokladu ţe nebyli

asketickými mnichy podle tradičních představ. Gloria Mossová argumentuje, ţe esejci

provozovali jakousi antickou kliniku spojenou s lázněmi a angaţovali se ve vysoce

lukrativních obchodech s léčivy a surovinami pro jejich výrobu, například myrhou a balzámy,

které se v té době vyvaţovaly zlatem. Díky tomu esejci zbohatli, a vysvětlovalo by to i

odkazy Měděného svitku na aromatické látky, které mohly být základními surovinami pro

výrobu léčiv. Například ve 4. odstavci Měděného svitku se píše "na pahorku Kohlit, nádoba/y

s aromatickými látkami, sandálovým dřevem, a posvátnými rouchy; všechny aromatické látky

a poklad…"

Zastánci teorie o chrámovém pokladu namítají, ţe aromatické a podobné látky byly důleţité

pro rituální procedury prováděné v chrámu a pouţívaly se jako ingredience pro výrobu

kadidla.

Lokalizace pokladů podle Měděného svitku

Budeme-li předpokládat, ţe poklad popsaný na Měděném svitku opravdu existuje, je moţné

identifikovat všechny udávané lokality? V několika případech nejsou udávané názvy místních

jmen vůbec jednoznačné. Například první odstavec svitku začíná: "V pevnosti která leţí v

údolí Achor: Schod, čtyřicet loktů pod schody vedoucími na východ: truhla na mince a její

obsah, o váze sedmnácti talentů". "Údolím Achor" se zřejmě rozumí údolí na západ od

Kumránu, a podle toho se zřejmě jedná o pevnost Hyrcania. Město Kohlit je zmíněno hned

několikrát - nejspíše se jedná o území na východ od řeky Jordán poblíţ řeky Yarmuk.

Odstavec 49 se zmiňuje o "Absalomově pomníku". Absalomova, hrobka dosud stojí na cestě z

Jeruzaléma do Jericha, ale byla pravděpodobně postavena aţ po napsání svitku. Můţe být

"pomník" odkazem na stavbu stojící kdysi na tomtéţ místě, kde se dnes nachází hrobka?

Lovci pokladů

Záchytné body jako jsou ty vyjmenované v předchozím odstavci sledují skuteční lovci

pokladů, například John Allegro, svérázný znalec svitků, který byl nakonec přístupem úřadů a

úmyslným protahováním oficiálních výzkumů znechucen natolik, ţe zorganizoval vlastní

výpravu. Podařilo se mu identifikovat četná místa udávaná na Měděném svitku, včetně

některých z těch zmíněných výše, ale přesto nakonec skončil a odešel s prázdnýma rukama.

Zatrpklý se uchýlil do exilu na ostrov Isle of Wight, odkud psal útočné texty proti náboţenství

zaloţené na radikálních interpretacích obsahu svitků od Mrtvého moře.

Tam, kde John Allegro skončil, začal jiţ vzpomínaný "biblický" archeolog Vendyl Jones.

Tvrdil, ţe v roce 1988 podle informací z Měděného svitku dokázal najít dţbán se starým

olejem pouţívaným k pomazání. V roce 1992 objevil zásobu čehosi, co prohlašoval za staré

kadidlo. Jonesova tvrzení je třeba vidět v souvislosti s jeho světovým názorem a vírou (viz str.

62) - starý olej a kadidlo například mohl vidět jako prostředky které by jako argumenty mohly

pomoci vybudování nového chrámu.

Známý americký vědec Richard Freund tvrdí, ţe "Jeskyně svitků" v níţ byly objeveny svitky

z doby povstání Bar Kochby je totoţná s "Jeskyní sloupů" zmiňovanou v 25. odstavci

Měděného svitku. Kdyţ byla "Jeskyně svitků" poprvé prozkoumána, byly v ní objeveny

bronzové rituální předměty spolu s kameninovými nádobami a jeden svitek. Podle Freunda

jsou tyto předměty těmi, o kterých se zmiňuje Měděný svitek, a archeologové tedy bezděčně

objevili jeden z pokladů na něm uvedených, moţná dokonce rituální předměty přenesené sem

přímo z Chrámové hory, aby byly uchráněny před zničením. Známý filolog a znalec starých

textů Edward Cook však zdůrazňuje, ţe Freund si zmíněný 25. odstavec Měděného svitku

přeloţil velmi svérázně - v textu se totiţ píše o ukrytém stříbrném pokladu a o bronzových

předmětech tu není ani slovo.

Leţí udávané poklady na území Egypta?

Spisovatel Robert Feather přišel s radikální alternativní teorií o pravém významu Měděného

svitku a o místech ukrytých pokladů. Podle ní jsou zvláštní písmo a jazyk jímţ je text

Měděného svitku psán se podobají hieroglyfům pouţívaným ve Starém Egyptě ve 14. století

př. no. L., coţ přibliţně odpovídá době porobení Ţidů. Zvláště podivný systém pouţívaný

jímţ jsou vyjádření mnoţství odpovídá egyptské početní soustavě pouţívané v té době,

pouţívající jednotku zvanou kedet. Kdyţ se mnoţství v textu svitku udávaná přepočtou tímto

způsobem, dostaneme údaje o celkem 26 kg zlata a 13,6 kg stříbra, coţ vypadá rozhodně

pravděpodobnější.

Featherova teorie říká, ţe staří Ţidé odvozovali svůj monotheismus od faraóna Akhenatona,

který se pokusil změnit egyptské polytheistické náboţenství na monotheistické kolem roku

1340 př. n. l., a ţe Měděný svitek pojednává o pokladu ukrytém poblíţ města Amarna v

Egyptě, stojícího na místě někdejšího hlavního města Akhetatonu. Podle Feathera mnohé

místopisy udávané ve svitcích odpovídají místním poměrům, a některé předměty objevené v

městě Amarna a jeho okolí jsou prý ve svitcích popisovanými poklady. Feather vysvětluje i

záhadu řeckých di- a trigramů. Říká, ţe sestaveny dohromady a vysloveny najednou dávají v

řečtině jméno faraóna Akhenatona. Svou teorii pak ještě rozšířil prohloubil o podrobný popis

strategie, jak staří Ţidé a po nich zejména esejci uchovávali tuto egyptskou tradici v tajnosti.

Je tam poklad ještě stále?

Nehledě na Featherovu teorii panuje všeobecné mínění, ţe jestli poklad popsaný v Měděném

svitku opravdu existoval, pak byl téměř určitě ukryt v oblasti poblíţ Jeruzaléma, Jericha a

Mrtvého moře. Dnes, po téměř 2000 letech, tam uţ být nemusí. Proč (ne), na to existuje

několik vcelku hodnověrných vysvětlení. Tím nejsnáze pochopitelným je, ţe poklad mohl být

během těch 20 století objeven a vybrán obyvateli příslušné oblasti. Například Beduíni kteří

našli svitky od Mrtvého moře mohli podobné nálezy objevovat po celá ta staletí, nemluvě o

Ţidech, Arabech, křesťanech, křiţácích, Saracénech a Byzantincích. Mnohé stavby do nichţ

byl poklad ukryt mohly být později zničeny, přestavěny nebo rozebrány, coţ mohlo pokaţdé

vést k objevení pokladu. Objevitelé takový nález nikde nenahlásili ze strachu a z obav ze

zdanění, takţe se taková událost pochopitelně neobjevila v ţádných historických záznamech.

Poklad ze svitku od mrtvého moře mohli objevit také ti, před nimiţ byl původně ukryt:

Římané. Pokud se dozvěděli, ţe jim byla zatajena skrýš s ohromným mnoţstvím zlata,

pravděpodobně se ji pokoušeli hledat kde se dalo. Josephus Flavius píše, ţe Římané mučili

zajaté esejce. Je moţné, ţe to dělali i proto, aby je donutili prozradit, kam ukryli chrámový

poklad.

Mezi poloţkami uvedenými v Měděném svitku jsou také skrýše různých dokumentů. Filolog

Richard Gwynn-Seary zdůrazňuje, ţe existuje několik ověřených případů objevení takových

skrýší v dané oblasti. Za vlády římského císaře Caracally (211-217 n. l.) byla poblíţ Jericha

objevena velká nádoba s několika svitky. Ukázalo se, ţe se jedná o svitky velmi staré,

srovnatelné s těmi od Mrtvého moře, a křesťanský teolog a učenec otec Origen z Alexandrie

je pouţil k vytvoření kánonu Bible, který se pouţívá dodnes. V roce 800 byla jedna taková

skrýš objevena téměř přesně stejně jako svitky od Mrtvého moře. Patriarcha Timotheus I.

píše, ţe "pes arabských lovců … vběhl do jeskyně a nevylézal ven. Jeho pán ho následoval a

objevil ho vevnitř mezi kameny, na nichţ bylo mnoho knih… Ţidé … přišli v zástupech a

našli knihy Starého zákona i mnohé další…"

Gwynn-Seary naznačuje, sugeruje, ţe máme záznam o objevení více pokladů popsaných v

Měděném svitku v podobě příběhů o Aladinovi, Ali Babovi a podobných příběhů ze sbírky

pohádek, bajek a anekdot známé jako Tisíc a jedna noc, které se velmi často zmiňují o

ukrytých tajných pokladech. Zdůrazňuje, ţe sbírání těchto příběhů se datuje od 1. století n. l.

(kdy byl pravděpodobně ukryt Měděný svitek), a ţe se můţe jednat o zbeletrizované verze

skutečných událostí z celého arabského světa včetně Blízkého východu.

Nebezpečné pátrání na horké půdě

Jestliţe svitky od Mrtvého moře mohly zůstat neobjeveny aţ do 40. let 20. století, je moţné,

ţe některé důmyslněji ukryté poklady unikají naší pozornosti dodnes. Proto je snem mnohých

archeologů i amatérských hledačů pokladů rozluštit tajemství Měděného svitku a najít aspoň

část z pohádkového bohatství, o kterém se v něm píše. Někteří odborníci se domnívají, ţe

klíčem k úspěchu můţe být druhý svitek zmiňovaný v posledním odstavci, a ţe podmínkou

odhalení tajemství a nalezení pokladů je vlastnictví obou svitků. Moţná také, ţe originální

text je psán v tak důmyslném kódu, ţe si dosud nikdo nevšiml, ţe by byl vůbec zašifrován.

Problémem je, ţe na světě existuje jen málo míst kde by bylo pátrání po čemkoliv pro cizince

tak obtíţné jako právě na Izraelem obsazeném arabském území. Veškeré aktivity jsou uţ

předem bedlivě sledovány a pokusy o jakékoliv vykopávky vyvolávají nelibost a obviňování

představitelů jedné nebo druhé víry. Kvůli politické a bezpečnostní situaci je téměř nemoţné

získat povolení k pátrání v různých jeskyních, podzemních chodbách a dalších

pravděpodobných skrýších. Pátrání bez povolení se pak kdekomu můţe snadno stát osudným.

Jakékoliv podnikání na vlastní pěst by proto bylo téměř určitě sebevraţedným počinem. Kvůli

nemoţné ověřitelnosti je proto vědecká obec stále rozdělena v názorech, zda je Měděný svitek

podvrhem, výmyslem, alegorií jakéhosi druhu kterému nejsme s to porozumět, nebo

skutečným seznamem ukrytých pokladů. I v posledním případě je však moţné, ţe vše co

mohlo být objeveno uţ dávno objeveno bylo.

Korunovační klenoty Jana Bezzemka

Král Jan vládnoucí Anglii v letech 1199-1216 je dnes vzpomínán z mnoha důvodů, většinou

nelichotivých. Dětem je dobře znám jako arcipadouch z legendy o Robinu Hoodovi, a

historikové jej často nazývají "Janem Bezzemkem" který má rozhodující podíl na tom, ţe

Anglie za jeho vlády přišla o většinu svých zámořských kolonií. Anglické šlechtice iritoval

natolik, ţe proti němu sepsali dokument nazvaný Magna Carta a jeho korunovační klenoty

hodili do zálivu Wash.

Smutný králův konec

Základem příběhu je podle historiků ze 13. a dalších století cesta, kterou král Jan podnikl

koncem roku 1216 na východ Anglie. 9. října jel z hrabství Lincolnshire do města Bishop´s

Lynn (dnes King´s Lynn) v Norfolku. Kdyţ tam dojel, začal se cítit nemocným. Proto

rozhodl, ţe se vrátí do Lincolnshire, kde bylo tou dobou pravděpodobně bezpečněji. Z jihu

totiţ na anglickou zemi právě zaútočil francouzský králevic Ludvík VIII.

12. října se král Jan se svým doprovodem pokusil překonat záliv Wash, který tehdy odděloval

státy Lincolnshire a East Anglia. V té době se záliv zařezával mnohem hlouběji do vnitrozemí

neţ dnes. Bylo to rozsáhlé území ústí řek a slaných baţin, které se daly přejít jedině za odlivu:

obnaţené území však bylo protkáno hlubšími kanály a místy s pohyblivým pískem, v nichţ

mohl nezkušený cestující kdykoliv zmizet. Navíc hrozilo stálé nebezpečí, ţe se s přílivem

nečekaně rychle vrátí mořská voda. Král se údajně rozhodl přejít záliv u města Wisbech, kde

bylo moţné přebrodit Wellstream, jednu z řek ústících do zálivu.

Vozy s královými věcmi, mezi nimiţ údajně nechyběly mnohé královské poklady včetně

korunovačních klenotů (šperky které král měl na sobě nebo třímal v ruce během korunovace),

se také pokusily přejet záliv, ale náhle byly zaskočeny rychle nastoupivším přílivem, a

zmizely ve vodě a pohyblivém písku. Toto neštěstí dobře popsal Charles Dickens v knize

Anglické dějiny pro děti:

"Kdyţ se (král) ohlédl zpět z břehu, na kterém uţ byl v bezpečí, spatřil mořskou vodu, jak v

prudkém proudu zalévá vozy s jeho pokladem, koně a lidi, strhává a pohlcuje je do zuřivého

kotle, z něhoţ se uţ nikdo a nic nemůţe zachránit."

Král Jan, nemocný a zdrcený strašlivou ztrátou svého bohatství, byl převezen do kláštera ve

vesnici Swineshead v hrabství Lincolnshire, kde byl uvítán hostinou s "velkým mnoţstvím

hrušek, broskví a čerstvého cideru" (zkvašeného jablečného moštu). Poté král znovu

onemocněl, tentokrát úplavicí, a ještě se nechal převézt na několik dalších míst, aţ nakonec

zemřel 18. října v Newarku.

Ztracené bohatství krále Jana

Historikové pochybují o mnoha aspektech tohoto příběhu. Pro nadšené hledače pokladů je

nejdůleţitější otázka, co všechno se tenkrát vlastně ztratilo. Ačkoliv se obecně mluví o

"korunovačních klenotech", neexistují dobové záznamy, které by se takto doslova

vyjadřovaly. Roger de Wendover ve svém díle Flores Historianum (Květy historie) napsaném

kolem roku 1230 popisuje ztracené předměty jako "šperky, drahé nádoby, a všechny další

věci jeţ byly opatrovány se zvláštní péčí". Ralph of Coggeshall v díle Chronicon Anglicanum

píše, ţe král měl s sebou "svou modlitebnu se všemi relikviemi … a různé rodinné cennosti".

Další pramen se zmiňuje o králově "drahém kočáru a jeho vybavení".

Příliš rychlý konvoj

Ian Wilson ve své knize Undiscovered dává dohromady všechny teorie o ztraceném pokladu

krále Jana a zdůrazňuje, ţe podle oficiálních dobových záznamů se králova výprava

pohybovala po zemi pozoruhodně rychle - někdy urazila aţ 60 km za den. Z toho lze soudit,

ţe v konvoji nebyly vozy s těţkým nákladem, které by v té době musely jezdit mnohem

pomaleji. Výčet převáţených králových pokladů je tedy pravděpodobně značně přehnaný.

Královi nejlepší přátelé - diamanty

Existuje nejméně jeden oprávněný předpoklad, ţe onoho říjnového dne zmizel ve vodách

zálivu Wash opravdu cenný poklad: nejoblíbenějším koníčkem krále Jana bylo

shromaţďování šperků, jakoţto král určitě vlastnil nemalé mnoţství zlatého a stříbrného

nádobí a dalších cenností, z nichţ většinu sesbíral v letech 1215 a 1216 z klášterů, kde byly

tyto věci dosud byly uloţeny. Zvlášť cenné byly odznaky císařské moci, které král Jan zdědil

po své babičce, německé císařovně, a které se pak staly součástí jeho vlastních korunovačních

klenotů.

Během Janova vládnutí byly všechny tyto předměty zaznamenány v královském inventáři

zvaném Rolls (archiv), který Jan osobně zřídil. Podle seznamu cenností pouţitých při

korunovaci Janova nástupce Jindřicha III. v roce 1220 ale většina poloţek z původního

inventáře chybí. Jinými slovy - mezi lety 1216 a 1220 zmizela podstatná část královských

cenností.

Sporné místo neštěstí

Pravděpodobným místem neštěstí byl střed ústí řeky. Obrysy pobřeţí se od středověku aţ

dodnes značně změnily. Tvář krajiny značně pozměnily odvodňovací kanály vybudované v

pozdějších staletích, změnilo se mnoţství vodou unášených usazenin a místa jejich ukládání,

takţe mořské pobřeţí se značně posunulo. Markantním příkladem těchto změn je právě město

Wisbech, které bylo kdysi nedaleko pobřeţí a dnes leţí několik kilometrů hluboko ve

vnitrozemí. Tato změna je pro lovce pokladů na jednu stranu povzbuzující, protoţe to

znamená, ţe místo kde byly Janovy šperky ztraceny se nyní nachází na souši, ale současně

také ţe z veškerých tehdejších cest, brodů a hrází či náspů dnes existují nanejvýš zbytky,

často patrné jen při pohledu ze vzduchu, pokud se nestaly základem pro pozdější hranice obcí

nebo cesty.

Velkou váţnost je také nutno přisuzovat otázce, zda král Jan cestoval společně s vozem

vezoucím jeho poklady nebo zvlášť, a pokud zvlášť, která cesta byla zaznamenána.

Záleţí na úhlu pohledu

Většina současných pramenů se shoduje, ţe král Jan cestoval odděleně od vozů vezoucích

jeho majetek. Zatímco on záliv Wash objel přes Wisbech, vůz nebo vozy s nákladem se

vydaly kratší cestou napříč zálivem, zřejmě proto, ţe jely pomaleji. Avšak jak zdůrazňuje

Wilson v knize Undiscovered, dobové prameny píší, ţe král taktak unikl neštěstí, z čehoţ lze

naopak vyvodit, ţe byl nedaleko nákladních vozů, kdyţ byly pohlceny vodou. Vůz nebo vozy

vezoucí jeho bohatství by král asi sotva dobrovolně pustil ze svého dohledu. Bezpečnost byla

v těch neklidných dobách na prvním místě, navíc s přihlédnutím k tomu, ţe močály na území

Lincolnshiru byly územím, kde anglická monarchie nebyla nikdy příliš oblíbená (právě zde

měli v 11. století hlavní doupě rebelové vedení Herewardem the Wakem, skutečnou

historickou postavou jeţ se stala předobrazem Robina Hooda).

Tyto okolnosti jsou velmi důleţité, neboť je známo, ţe král Jan překročil řeku Wellstream

poblíţ Wisbech. Jestliţe nákladní vozy jely s ním, musely se brodit také tudy. Řeka

Wellstream dnes jiţ neexistuje, ale zhruba stejným korytem teče řeka River Nene.

Kandidáti na místo, kde poklad zmizel

Wilson uvádí tři teorie o přesném místě, kde došlo k neštěstí. Tradiční pohled povaţovaný za

správný po mnoho let byl, ţe nákladní vozy se pokusily překonat záliv Wash na jiném místě

neţ král, směřovaly od Cross Keys na jeho západní straně do Long Sutton na straně východní,

a byly zničeny poblíţ místa kde dnes stojí most Sutton Bridge. V jeho okolí jiţ pátralo mnoho

hledačů pokladů, bez sebemenšího úspěchu.

Historik Gordon Fowler, vycházeje z předpokladu ţe cenný náklad cestoval spolu s králem,

označil jako pravděpodobné místo přechodu přes řeku Wellstream spojnici mezi městy

Wisbech a Walsoken (která do dnešních dnů víceméně splynula do jednoho většího města).

Fowler navrhuje i vysvětlení, jak se tragédie odehrála - náhlá přílivová vlna, které jsou v této

oblasti běţné, se v místě kde se mořská voda vlévá do trychtýřovitého ústí řeky projevuje jako

série několika rychle po sobě následujících prudkých vln, které mohou mít ničivé účinky.

Další historik J. C. Holt tvrdí, ţe správným místem je třetí kandidát: podle Holta leţel tehdy

běţně pouţívaný brod přes tok Wellstreamu severně od Wisbech, mezi vesnicemi Walpole a

Foul Anchor, kde se dnes nachází vesnice Tydd Gote. V této oblasti jsou důkazy o

přítomnosti pohyblivých písků ve středověku, coţ odpovídá dobovému líčení průběhu

neštěstí.

V poslední době se objevilo ještě čtvrté kandidátské místo. Jeho zastánci vycházejí z

rekonstrukce událostí v roce 1216, podle které nákladní vozy překonaly Wellstream, jely dál a

přílivová vlna je zastihla kdyţ přejíţděly ústí řeku Welland u současné vesnice Fosdyke

leţícího severovýchodně od Wisbech.

Situace se komplikuje

Při tolika moţných místech kde se hlavní událost mohla odehrát je pro lovce pokladů obtíţné

rozhodnout se, kde (mají) začít pátrat. Ať si vyberou kterékoliv místo, práci nemají lehkou,

neboť za uplynulých 800 let se úroveň půdy zvýšila zhruba o 10 m. Ztracené šperky jsou tedy

dnes v takové hloubce, kde je nezaznamenají normální detektory kovů. To je však jen jedna

stránka problému. Kromě jiţ známé tradice totiţ existuje ještě řada dalších verzí, pověstí a

spekulací, takţe je moţné, ţe ani na jednom z udaných míst nemusí být vůbec ţádný poklad.

Ţe by vraţda?

Po smrti krále Jana se rozšířily zvěsti, ţe byl otráven, moţná právě zmíněným "velkým

mnoţstvím hrušek, broskví a čerstvého cideru", které mu přichystali mniši ze Swineshead.

Ačkoliv většina současných historiků tuto domněnku vyvrací, s jejich závěrem nesouhlasí

kaţdý. Existuje řada různých konspiračních teorií zaloţených na "náhodné" časové shodě

mezi ztrátou korunovačních klenotů a královou náhlou smrtí.

Předem připravená kamufláţ

Podle další teorie nebyly korunovační klenoty vůbec ztraceny, ale samotným králem Janem

prodány nebo pouţity jako zástava pro půjčky, a nehoda v zálivu Wash byla sehrána jako

podvod. I kdyby král nějaký takový plán zosnoval, rozhodně mu učinila přítrţ jeho předčasná

smrt (či vraţda?), a poklad byl pak následně ukraden. Přinejmenším jedna dobová zpráva

hovoří o muţích kráčejících s podezřele těţkým nákladem, opouštějících Newark právě v

době královy smrti.

Záhadné zbohatnutí

Podle východoanglického folkloristy W. A, Dutta existuje místní legenda vyprávějící o "Jámě

krále Jana" - tůni, v níţ byly šperky ukryty, buď samotným králem ve zlém úmyslu nebo

někým, kdo je získal po neštěstí v zálivu Wash. Ona tůň se má nacházet při cestě z King´s

Lynn do Long Sutton. Je moţné, ţe poklad uloţený v Jámě krále Jana uţ byl vybrán. Ve 14.

století místní šlechtic baron Robert, třetí lord Tiptoft, se náhle stal velmi bohatým. Protoţe pro

jeho zbohatnutí nebylo logického vysvětlení, hned se rozšířily fámy, ţe objevil ztracený

poklad krále Jana. Moţná tedy, ţe uţ v zálivu Wash nezůstalo nic, co by ještě bylo moţné

objevit.

Poklad templářů

Nejen díky filmu Šifra Mistra Leonarda a knize Svatá krev a Svatý Grál (autoři Richard Leigh

a Henry Lincoln) je řád templářských rytířů opředen tajemstvím a zapleten do mnoha velmi

pozoruhodných historických záhad. Ve všeobecných představách se templáři stali ztělesněním

utajené historie a tajemných znalostí. Nedílnou součástí jejich historického obrazu je také

všeobecně oblíbená legenda o ztraceném pokladu.

Alternativní historky o ztraceném pokladu templářů

Příběh pokladu templářů jehoţ motiv se objevuje v několika různých pověstech o tomto řádu

se odehrál - řečeno velmi stručně - asi takto: řád templářských rytířů byl zaloţen v křiţáckém

státě Jeruzalémské království v roce 1118 francouzským rytířem jménem Hugues de Paynes a

jeho osmi společníky, ustanoven byl Baldwinem II., jeruzalémským králem, a sídlil na

Chrámové hoře (Temple Mount) - odtud jméno řádu. Ač řád původně vzešel z velmi

skromných poměrů, brzy začal překvapivě rychle nabývat moc, bohatství a vlivné postavení.

V roce 1307 se francouzský král Filip Sličný spolu s papeţem Klementem VII., ţárlící na

bohatství a moc templářů a moţná vedeni ještě temnějšími pohnutkami, rozhodli jejich řád

zničit.

V předvečer velkého zátahu a následného zatýkání templářů ve Francii 13. října 1307, několik

významných představitelů řádu, informovaných o hrozícím nebezpečí šikovným

informátorem, propašovalo poklad řádu z templářské pevnosti v Paříţi. Tento poklad,

sestávající z drahocenností a různých předmětů moţná ještě cennějších - relikvií, dokumentů,

artefaktů spojených s tajemnými znalostmi - byl převezen do La Rochelle, města na západním

pobřeţí Francie, naloţen na jednu z lodí početné templářské flotily a rychle odvezen do

Skotska. Kdyţ byl řád templářů v roce 1312 konečně zcela zlikvidován, zůstaly Filipovi

Sličnému místo bohaté kořisti prázdné ruce, neboť mezitím i templářská flotila zdánlivě

zmizela ze světa.

Tyto události jsou spojeny s bezpočtem intrik a lavinovitě se šířících pověstí. Nás zajímají

především fascinující historky o tom, jak templáři ke svému obrovskému pokladu (vlastně)

přišli, co všechno jejich poklad zahrnoval a zejména co se s ním - a se samotnými templáři -

stalo v následujících staletích.

Odkud poklad templářů pocházel

Různé dochované historky o tomto tématu jsou značně nepřehledné, neboť existují nejméně

tři samostatné prameny udávané jako zprostředkování "nejtajnějšího tajemství" které templáři

prý vlastnili. Přitom se často spekuluje, ţe všechny tyto zdroje jsou spojeny a dohromady

tvoří jednotné, na sebe navazující předivo.

Převorství sionské

Podle prvního vysvětlení odvozují templáři svůj původ z ještě silnějšího a záhadnějšího

společenství, tzv. Převorství sionského, tajného řádu ustanoveného kvůli uchování krevní linie

Kristovy. Ta údajně vzešla za spojení Jeţíše Krista s Máří Magdalenou, kteří byli manţeli,

měli spolu děti a odcestovali do jiţní Francie, kde jejich potomci zaloţili merovejskou

královskou větev (viz str. 82). Přestoţe kdyţ dědicové této krevní linie byli teoreticky

oprávněnými vládci Evropy (ne-li celého světa), jejich moc záhy uchvátila katolická církev,

jejíţ ideologie byla zaloţena na podvodech ohledně ukřiţování a skutečného původu Jeţíše

Krista.

Převorství sionské bylo ustanoveno jako instituce která má střeţit nejen potomky Kristovy

jimţ v ţilách koluje jeho krev, ale různé tajné vědomosti o křesťanství a dalších

náboţenstvích (znalosti jeţ v některých případech sahají aţ ke stavitelům egyptských

pyramid, Šalomounova chrámu, obyvatelům Atlantidy apod.). Templáři byli převorstvím

úkolováni tak, aby šířili svou moc a vliv v křesťanském světě, a dále aby pátrali ve Svaté

zemi, kde měli provádět zvláštní poslání (viz následující odstavec).

Dobyvatelé ztraceného chrámu

Druhá verze o tajných znalostech a pokladu templářů hovoří o tom, ţe objevili cosi v

základech Šalomounova chrámu v Jeruzalémě. Podle této teorie původních devět rytířů kteří

zaloţili templářský řád bylo zcela jasně příliš málo na to, aby mohli plnit své údajné poslání -

střeţit poutníky cestující do Svaté země. Ve skutečnosti je Baldwin úmyslně ubydlel na

Chrámové hoře (moţná pouţili svých dosavadních znalostí nebo kontaktů aby ho ovlivnili),

aby mohli provádět vykopávky na místě někdejšího Šalomounova chrámu.

Templáři ubytovaní v řadách podzemních hal známých jako Šalomounovy stáje (coţ je

mimochodem jeden ze zbytků staveb spojovaných s Šalomounovým chrámem, který existuje

dodnes), provrtali základy chrámu a celou Chrámovou horu mnoţstvím chodeb, přičemţ

objevili tajnou skrýš s dokumenty a relikviemi. Takto vybaveni byli schopni vyslat emisary

zpět do Evropy, kde začal pozoruhodný vzestup jejich moci a bohatství. Panovníci a

panovnice evropských států se ucházeli o jejich přízeň, dávali templářům území, poskytli jim

nejrůznější povolení a příspěvky a slibovali jim pomoc. Pozadu nezůstal ani papeţ, který jim

poskytl výjimečné privilegium, ţe nepodléhají ţádné jiné jurisdikci neţ jemu samotnému.

Templáři proto mohli v mnoha směrech ţít a jednat jen podle svých vlastních zákonů, a pod

jejich standartu se jen hrnuly zástupy dychtivých nováčků touţících být zasvěceni do

tajemných rituálů.

Sekta katarů

Třetí verze historie templářů, která je téţ propojena s teorií o pokrevní linii Kristově a

převorství sionském, říká, ţe templáři svůj poklad zdědili po sektě katarů. Kataři byla

kacířská sekta, která se stala populární a vlivná v jiţní Francii během 11. století. Jejich

představa křesťanské víry se vyznačovala velkým mnoţstvím gnostických prvků. Základním

principem gnosticismu (z řeckého (slova) gnosis = znalost) je, ţe boţství je přítomno v

kaţdém jedinci a dosáhnout jednoty s boţstvím je moţné prostřednictvím osobního gnosis čili

sebepoznáním. V tom je rozpor s přístupem katolické církve, který říká, ţe modlitby jsou

nutné coby prostředek komunikace mezi jedincem a Bohem.

Kataři působili dojmem zboţnosti a mravní čistoty, získali si mnoho přívrţenců a

následovníků a ochranu vlivných šlechticů z oblasti Languedoc. Četné pokusy církve potlačit

jejich rozpínavost vyvrcholily vyhlášením katarské kříţové výpravy v roce 1208 a následně

zavedením inkvizice v roce 1229. Výsledný krvavý holocaust zlikvidoval téměř veškeré členy

sekty katarů ve Francii. Poslední katarský vůdce byl popraven v roce 1321.

Klíčovým dějištěm této krvavé historie byl hrad Montségur v roce 1224. Tato pevnost stojící

na vrcholku hory jeţ byla hlavním sídlem katarů bývá někdy povaţována za "horu spásy"

Munsalvaesche podle verze legendy o Svatém Grálu zastávané Wolframem von

Eschenbachem (viz str. 80). Kataři zde údajně uchovávali svatý pohár, který uctívali při svých

rituálech, a který byl spojován se Svatým Grálem. Katarům je přisuzováno také vlastnictví

mnohých dalších pokladů, obvykle podobných těm spojovaným s templáři.

Podle populární legendy, značně připomínající příběh o půlnočním útěku templářů, těsně před

tím, neţ jejich pevnost padla do rukou vítězného katolického vojska, čtyři kataři sešplhali s

pokladem dolů z hradeb a odnesli do bezpečí. Protoţe z oblasti Languedoc pocházeli mnozí

templářstí rytíři, je na místě předpokládat, ţe mezi oběma skupinami musely existovat určité

vazby, a ţe se tedy v tomto případě jednalo o tajemný templářský poklad.

K templářům místo do banky

Je třeba mít na paměti, ţe ať uţ poklad templářů vlastnil kdokoliv, musel být ohromně bohatý

i v moderním, materiálním smyslu. Templáři nahromadili obrovský majetek - peníze, šperky,

rozsáhlé pozemky a různé cenné a ozdobné církevní relikvie. V době kdy ještě nebyly banky

bylo třeba ukrýt jakékoliv movité bohatství na co nejbezpečnější místo, coţ často znamenalo

pokladnici nějakého církevního řádu. Jakoţto vojenský řád s bezúhonnou pověstí a hustou sítí

velitelství byli templáři pochopitelnými kandidáty.

Zkušenosti s dopravou peněz z Evropy (kdy byly nashromáţděny) do Svaté země (kde byly

utráceny) dávala templářům odbornou kvalifikaci ohledně převozu hotovosti obecně, a

důmyslné intriky jim umoţňovaly obcházet křesťanský zákaz profitování z lichvy, takţe byli

schopni půjčovat peníze kdekomu po celé Evropě. Dokonce si rozšířili sféru působnosti o

poskytování sluţby dopravy poutníků a jejich peněz do Svaté země, vedle svých vlastních

muţů a zásob.

Někteří teoretikové věnující se podnikání řádu templářů tyto konvenční obchodní metody

podceňují a argumentují, ţe to rozhodující podíl na slávě, bohatství a moci templářů mělo

vlastnictví tajemných znalostí a relikvií. Podstata jejich prestiţe a moci vycházela prý od

"pokladu", ať jím bylo cokoliv, a to - moţná spolu s okultními zdroji informací - umoţňovalo

šířit svůj vliv, terorizovat a vydírat na cestě za ziskem. Ať uţ templáři svého jmění nabyli

jakkoliv, obecně se předpokládá, ţe přinejmenším část z toho ohromného bohatství byla mezi

věcmi údajně odvezenými v noci 13. října 1307.

Velké tajemství

Co ještě bylo oné noci odvezeno do bezpečí? Co vlastně obsahoval onen tajemný poklad

templářů? O tom existuje několik teorií, které se jedna od druhé někdy i zásadně liší.

Sesbírány dohromady nabízejí pozoruhodné mnoţství různých, často zcela nečekaných

vysvětlení.

Hlava Bafometa

Kdyţ byli templáři podrobeni ve Francii soudnímu řízení, jedno z obvinění znělo ţe uctívali

jakéhosi démona zvaného Bafomet. Sami také shodně vypovídali, ţe byli vedeni k uctívání

několika hlav. Kdyţ se tato tvrzení dala dohromady, vyšlo, ţe templáři si učinili středobodem

svých tajemných rituálů hlavu Bafometa. Mohla tedy být pokladem templářů tato podivná

hlava? Pokud ano, čí hlava to byla? Mezi výčtem pravděpodobných kandidátů vynikají

především dva - mohlo se jednat o hlavu Jana Křtitele (uříznutou podle slavné pověsti na

přání Salome) nebo dokonce samotného Jeţíše. Existují i pověsti o tom, ţe tato tajemná hlava

díky jakémusi tajemnému umění černé magie mluvila a uměla věštit.

Relikvie templářů

Poklad templářů mohl sestávat (zcela nebo částečně) z dalších křesťanských relikvií. Jako

moţnosti se nabízejí: třísky ze Svatého kříţe, Kopí osudu (kterým byl podle Janova evangelia

probodnut Jeţíšův bok při ukřiţování), Archa úmluvy a Turínské plátno (tvář na něm

"zobrazená" se podle některých údajů připisuje Jacquesovi de Molay, velmistrovi

templářského řádu).

Neméně ţhavým kandidátem je také Svatý Grál, a to hned ze dvou pádných důvodů - jako

posvátná/kouzelná nádoba a jako symbol pokrevní linie Jeţíše Krista. Další verzí je, ţe

templáři vlastnili "pravou" či prostě jinou Bibli, která byla v rozporu s tou na níţ lpěla církev;

jejich Bible moţná ukazovala nový pohled na historii lidstva, a její zveřejnění by proto zcela

zlikvidovalo oficiální katolickou verzi. Tato teorie částečně odpovídá příběhu popsanému ve

svitcích od Mrtvého moře (viz str. 98) a podporovanému například Šifrou Mistra Leonarda o

tom, ţe Jeţíš Kristus byl ţenat a měl potomky.

Tajné znalosti

Templářům se vţdy přisuzovalo dědictví prastaré tradice esoterické moudrosti, předávané od

obyvatel Atlantidy například stavitelům egyptských pyramid a Šalomounova chrámu.

Součástí tohoto vědění byla nejen tajemství budování monumentálních staveb, ale také

tajemné mystické, gnostické a další ne-křesťanské praktiky, z nichţ nejznámější byly iniciační

rituály zahrnující plivání na Svatý kříţ, parodování mše svaté a údajně také popření Jeţíše

Krista.

Co se stalo pak?

Jak a co vlastně templáři získali, to je jen začátek záhad kolem nich. Jejich příběh pokračuje

dál, a i zde se nabízí několik různých verzí, z nichţ kaţdá uvádí jiné místo, kde poklad

templářů nakonec skončil.

Skotská verze

Skotsko je často zmiňováno jako pravděpodobné místo přistání početné templářské flotily.

Začátkem 14. století bylo Skotsko uprostřed silných sporů s papeţem a nakonec bylo

exkomunikováno, takţe templáři mohli být na jeho území z dosahu vlivu papeţské autority a

po několika letech mučení a soudů kterým byly vystaveni na evropském kontinentě dostali

šanci uniknout této perzekuci. Navíc se o vládcích Skotska vědělo, ţe jsou templářům

přátelsky nakloněni, a to dokonce do té míry, ţe templáři bojovali spolu s vojskem Roberta

Bruce (Roberta I. Skotského) proti Angličanům v bitvě u Bannockburnu v roce 1314.

Záhada Rosslynské kaple

O Rosslynské kapli jsme se jiţ zmiňovali v kapitole věnované Svatému Grálu. Podle

některých alternativních historiků je však její pravý význam v tom, ţe je jakýmsi

templářským kryptogramem. Byla postavena v letech 1440-1480 Williamem Sinclairem z

rodiny Sinclairů, hrabat z Orknejí a pánů skotského kraje Rosslyn mezi Edinburghem a

Glasgowem. Rodina Sinclairů ve 13. století pravděpodobně patřila k významným členům řádu

templářů, a William Sinclair byl údajným zakladatelem svobodného zednářství ve Skotsku,

čímţ spojil templáře s jejich pravděpodobnými následovníky - svobodnými zednáři. Mnoho

současných zednářských a rádobyzednářských skupin se hlásí k templářskému původu.

Sinclairova Rosslynská kaple je příkladem vyuţití tajemství templářské architektury a navíc je

plná zednářských symbolů. Říká se, ţe je kopií Šalomounova chrámu, proto prý zůstala

záměrně nedokončena, aby vypadala jako zřícenina originálu. Slavný Sloup učedníků

(Prentice pillar) zdobený četnými vrytými ornamenty uprostřed kaple je pokládán za vhodný

úkryt templářské kořisti. Také se říká, ţe na pozemcích kaple, zřejmě do tajných krypt pod ní,

bylo zahrabáno několik velkých truhel.

Americká verze

V Rosslynské kapli se objevují některé motivy americké flory, které byly prokazatelně vyryty

ještě před Kolumbovými výpravami. Tento fakt odpovídá legendě o Henrym Sinclairovi,

potomkovi stavitele kaple a údajném templářovi, který údajně podnikl několik tajných plaveb

přes Atlantik; moţná při nich vyuţil tajných znalostí z templářského pokladu, například

navigačních údajů od obyvatel Atlantidy, zaznamenaných na svitcích objevených pod

Šalomounovým chrámem. Důvodem těchto výprav mohla být snaha ukrýt na druhém břehu

Atlantiku poklad templářů, aby byl bezpečně z dosahu chamtivých evropských katolíků.

Rennes-le-Chateau

Neţ se hledači pokladu templářů a Svatého Grálu zaměřili na Rosslynskou kapli, byla středem

jejich pozornosti vesnice Rennes-le Chateau leţící v jiţní Francii v kraji Languedoc, kde

kdysi sídlila nám jiţ známá sekta katarů. Zejména postava tajemného kněze Bérengera

Sauniéra vzrušovala lovce pokladů téměř po celé minulé století. Bérenger Sauniére byl

hlavním knězem chudé farnosti Rennes v letech 1889-1905. Většinu (svého) ţivota strávil

neznámo kde a téměř v chudobě, alespoň jak praví dochované záznamy o jeho oficiálních

příjmech. V 90. letech 19. století však začal Sauniére utrácet přímo rozhazovačně značné

částky: nejprve nechal opravit svůj kostel, kteráţto oprava zahrnovala také několik bizarních

přestaveb, například umístění sochy démona nad vstupní dveře, a později si sám pro sebe

nechal postavit luxusní vilu. V kosmopolitní Paříţi se stýkal s bohatými a slavnými lidmi,

okultisty a lidmi z polosvěta, a ve svém sídle pořádal okázalé večírky. Kdyţ zemřel, čítal jeho

majetek údajně několik milionů franků.

Původ Sauniérova bohatství je přisuzován tajemnému svitku, který tento kněz objevil v

jednom ze sloupů svého kostela. Údaje ze svitku dosud prostého kněze dovedly k nedaleko

ukrytému pokladu, který moţná byl ztraceným pokladem katarů/templářů. Sauniére,

vybavený znalostmi a mocí kterou mu tajemný nález přinesl, byl schopen získat si vlivné

přátele a stát se ohromně bohatým. Kdyţ v roce 1917 zemřel, tajemství pokladu zmizelo ze

světa spolu s ním. Moţná, ţe stále ještě spočívá kdesi pod zemí v Rennes nebo v blízkém

okolí.

Vyberte si!

Z dosud uvedených údajů vyplývá, ţe tajemný poklad templářů je dnes ukryt či zahrabán v

nebo kolem Rosslynské kaple ve Skotsku, kdesi v Severní Americe (nabízí se Jáma pokladů

na Ostrově dubů, viz str. 145), nebo v okolí vesnice Rennes-le-Chateau v jiţní Francii. Kromě

toho připadají v úvahu ještě všechna místa v Evropě, kde měli templáři svá velitelství. Mnohá

z nich byla napojena na bludiště podzemních chodeb a komor, především ta leţící na území

Skotska a Anglie, kde templáři často úspěšně vzdorovali tvrdé perzekuci.

Jako domeček z karet

Různé verze příběhu pokladu templářů jsou pro čtenáře velmi vzrušující, ale pravda je, ţe

jsou jedna jako druhá postaveny téměř výhradně na nepodloţených spekulacích, prostých

nepřesnostech a jasných smyšlenkách. Téměř kaţdý jejich aspekt můţe být zpochybněn, jen

je těţké vědět, kde začít.

Objevili nebo zdědili templáři skutečně něco výjimečného?

Navzdory četným teoriím a legendám není ţádný jednoznačný důkaz, který by to potvrzoval.

Třemi hlavními zdroji údajného pokladu mohly být převorství sionské, Chrámová hora a sekta

katarů. Všechny ostatní teorie jsou postaveny na nejistých nebo přímo neexistujících

základech.

Duchovním otcem historie převorství sionského je francouzský usvědčený podfukář a fantasta

Pierre Plantard. Ten po II. světové válce přišel s vymyšlenou teorií francouzské historie, podle

které byl on sám příbuzný s merovejskou královskou větví, tedy vzdáleným potomkem

samotného Jeţíše Krista. Potom si vymyslel tajnou společnost spojenou s pravděpodobnými

mystickými a zlověstnými předchozími událostmi, zvanou převorství sionské, a její řady

doplnil o několik nových členů za jejich pseudonáboţenské aktivity nebo nejasných aţ

nechutných představitelů národně royalistického politického směru. Dokonce propašoval

zfalšované dokumenty do francouzských národních archivů v Národní knihovně.

Kdyţ později vědci odhalili nedůvěryhodnost této teorie a dokázali, ţe si ji Plantard sám

vymyslel. Ačkoliv on sám se pak stal člověkem mimo zákon, kterému bylo nařízeno přestat

páchat další podvody, mezitím bylo uţ převorství sionské a jeho udrţování pokrevní linie

Kristovy pevně zakořeněné v lidových představách. Dalším prvkem Plantardem vymyšleného

příběhu bylo spojení převorství s templáři. Na tomto místě je třeba zdůraznit, ţe skutečný

sionský řád, který opravdu po krátkou dobu existoval, neměl s Plantardovou teorií nic

společného. Byl to mnišský řád ustanovený kolem opatství na hoře Sion ve Svaté zemi, který

zanikl po vítězství Saracénů na konci 13. století.

Jedním z nejpopulárnějších prvků legendy o templářích je, ţe zakládající členové řádu

prováděli jakési vykopávky pod Chrámovou horou. Ve skutečnosti však neexistuje jediný,

byť útrţkovitý důkaz (například dochovaný dobový záznam) o tom, ţe by templáři prováděli

jakékoliv vykopávky, kromě stavebních prací při nichţ museli hloubit základy pro své stavby

na Chrámové hoře. Pokud jde o tunely a podzemní chodby v nitru Chrámové hory, opět chybí

jakýkoliv důkaz, ţe by je templáři budovali nebo se o ně vůbec nějak zajímali.

Historik Kevin McClure svou vskutku detektivní metodou práce zjistil pravý původ mnohých

mýtů o templářských vykopávkách, jeho závěry ovšem nejsou pro příznivce výše uvedených

teorií nijak povzbudivé. McClure zkoumal pravdivost tvrzení pocházejících od mnohých

alternativních historiků a shrnutých v knize o templářích jejímţ autorem byl Guy Delaforge.

Tento muţ později zaloţil Řád slunečního chrámu (jakousi obdobu svobodných zednářů),

který byl údajným pokračovatelem templářské tradice (včetně tajemných znalostí) a mimo

jiné měl prý na svědomí vraţdy více neţ 70 lidí. Delaforgeova kniha v níţ autor popisuje

templářské vykopávky je podle McClurea čirou fantazií a ani se nepokouší se udávat zdroje

svých informací. Naopak sama byla očividně pouţívána jako pramen několika dalšími

spisovateli věnujícími se tématice templářů.

Tvrzení o templářských vykopávkách na Chrámové hoře bylo a je často podporováno

argumentem, ţe devět zakládajících rytířů řádu bylo příliš málo na to, aby mohli plnit své

původní poslání, totiţ ochraňovat poutníky směřující do Svaté země, a ţe proto museli mít

ještě další, moţná důleţitější úkoly. Tento argument ztrácí svou pádnost vzhledem k tomu, ţe

kaţdý rytíř mohl mít kolem sebe druţinu ozbrojenců, coţ by z původních devíti templářů

činilo významnější bojovou sílu neţ se původně předpokládalo. Kromě toho jejich původním

úkolem bylo jen doprovázet poutníky z Jeruzaléma k řece Jordán, na coţ vojenské síly nebylo

třeba.

Ani hypotéza spojující poklad templářů s katary není příliš důvěryhodná. Opět chybí

jakýkoliv důkaz potvrzující ţe kataři kdy vlastnili nějaký tajný poklad. Za argument nelze

povaţovat ani příběh o útěku z hradu Montségur, který zřejmě není ničím víc neţ

romantickou fikcí. Ani spojení templářů s katary nebylo nikdy spolehlivě prokázáno - kromě

toho ţe obě společnosti existovaly současně a ţe v oblasti obývané katary se nacházely

templářské pevnosti - ty však byly rozesety po celé Francii. Mnozí autoři kladou zvýšený

důraz na podobnost náboţenských praktik obou společností - ty však byly často přeceňovány.

Templáři byli zboţnými křesťany a mnohé z kacířství jim přisuzovaného lze připsat na vrub

ţalobců snaţících se při pozdějších soudech templářský řád co nejvíc očernit.

Fakta o templářích

Prudký vzrůst bohatství a moci templářů byl pochopitelně nápadný, ale nedal se vysvětlit

přirozeně? Moţná byly templáři jen ve správný čas na správném místě. Katolická

encyklopedie (Catholic Encyklopaedia) uvádí: "Za prudký vzestup své popularity vděčí řád té

okolnosti, ţe se v něm sloučily dvě velké, uznávané hodnoty středověku, a sice náboţenský

zápal a válečnická zdatnost". Také bylo v té době obvyklé poskytovat dobročinné dary spíše

institucím neţ soukromým osobám, takţe templáři jakoţto instituce byli ve výhodě.

Existoval vůbec poklad templářů?

Další běţný všeobecně mylná domněnka o templářích je, ţe byli velmi bohatí kdyţ byli

zakázáni, a ţe záhadně zmizeli. To je čirý mýtus. Ve skutečnosti byli templáři v době svého

zákazu téměř na mizině, a to z několika různých důvodů, od inflace aţ po změnu ekonomiky

po celé Evropě. Většina majetku řádu byla nemovitostech, a sami templáři potřebovali ze

svého majetku získat jakýmkoliv způsobem včetně půjček prostředky na financování svých

extrémně nákladných dobrodruţství na Blízkém východě. Koncem 13. století byli templáři

spolu s ostatními křiţáky vyhnáni ze Svaté země, s čímţ nevyhnutelně souvisela ztráta

prestiţe a tím pádem i darů. Existují poměrně přesvědčivé důkazy, ţe templáři v roce 1307

museli úporně bojovat o náklady na pouhé udrţování svých velitelství a ţe mnoho členů řádu

ţilo v chudobě.

Templářská flotila

Také slavná templářská flotila se ukázala být z velké části mýtem. Ačkoliv se templáři se díky

svým neustálým cestám z Evropy do Svaté země a zpět značně angaţovali v námořní dopravě

a obchodu, zdá se, ţe nevlastnili více neţ hrstku lodí. V roce 1312 jejich velký rival, rytířský

řád Hospitaller, který se vysloveně zaměřoval na námořní operace, vlastnil pouhé čtyři

válečné lodě, proto je nepravděpodobné, ţe by jich templáři měli výrazně více. Existuje jen

málo záznamů udávajících počet lodí, které kdy templáři měli, ale většina z nich se shoduje,

ţe jich současně nevlastnili víc neţ dvě. Pokud na něco potřebovali další lodě, najímali si je.

Také je třeba zdůraznit, ţe všechny templářské lodě byly galéry, které byly naprosto

nevhodné pro daleké objevitelské výpravy, připisované templářům některými historiky.

Neslavný konec

O templářích a jejich osudu panuje dodnes mnohem víc mylných představ. Příčinou jejich

zániku byla zřejmě především jejich vlastní slabost, mnohem spíše neţ strach okolí z jejich

síly a vlivu. Templáři se stali zranitelnými kvůli finančním problémům a ztrátě prestiţe, čehoţ

vyuţili jejich nepřátelé. Zde je třeba podotknout, ţe ač ve Francii byli templáři vskutku

úporně pronásledováni a mnoho jich bylo popraveno za údajné kacířství, ve většině

evropských zemí nebyli povaţováni za zločince a proto také nebyli vystaveni ţádné

perzekuci. Papeţ Klement VII. se zpočátku pokusil pronásledování templářů zastavit, ale

(král) Filip Sličný se velmi snaţil, aby jméno templářského řádu ve Francii očernil

pomluvami a vymáháním přiznání mučením (které bylo v té době legálním prostředkem

získávání důkazů), aţ byl nakonec donucen celý řád rozpustit, coţ není to samé jako ho zcela

zničit. Část templářského majetku byla rozdělena mezi jiné řády, včetně několika

následnických řádů v Portugalsku a Španělsku, kolem kterých jiţ nebylo nic tajného ani

tajemného. To spolu s faktem ţe majetku bylo prokazatelně velmi málo na to, aby stačil všem

podílníkům, svědčí pro argument ţe Filip Sličný lačnící po templářské kořisti nakonec

opravdu skončil s prázdnýma rukama.

Vlastnili templáři opravdu tajné znalosti nebo relikvie?

Neexistuje ţádný důkaz, ţe by templáři vlastnili nějaké velké tajemství. Zprávy o (jejich)

podivných rituálech které daly podnět k mnohým podezřením a legendám o tomto řádu

pocházely většinou od vyšetřovatelů krále Filipa Sličného, byly silně přehnány a šířeny dál

jako součást kampaně která měla templáře co nejvíce očernit. Takzvaný Bafomet, jejich

démon či modla, bylo zřejmě slovo pouţívané k označení mohamedánů, s nimiţ měli templáři

operující ve Svaté zemi četné styky. Údajné uctívání hlav mohlo být špatnou interpretací

vlastnictví několika relikvií, například hlav dvou mučednic, zejména Svaté Eufémie, která

byla ovšem dobře známá a v ţádném případě tajená.

Tajemné znalosti které měli templáři ovládat a posléze předat svobodným zednářům jsou

čirou spekulací. Také spojení mezi templáři a zednáři je víceméně vymyšlené - jde o nápad

několika zednářských skupin a spisovatelů z 18. století a později jako pokus zajistit sami sobě

zajímavější původ.

Jak souvisí s templáři Rosslynská kaple?

Ani pro toto spojení neexistují ţádné důkazy, alespoň podle Evelyn Lordové, autorky knihy

The Knights Templar in Britain (Templářští rytíři v Británii). Rosslynská kapla byla

postavena více neţ sto let poté co byl templářský řád rozpuštěn. Údajná vazba templářů na

Skotsko je značně nejasná. V rozporu s legendou není důkaz o tom, ţe by templáři kdy

bojovali po boku Roberta Bruce, naopak je známo, ţe měli obecně dobré vztahy s anglickými

králi, tedy Robertovými protivníky. Není pravda ani to, ţe rod Sinclairů byl s templáři v

přátelském vztahu, jsou totiţ záznamy, jak před soudem v roce 1309 vypovídali Sinclairové

proti nim. Je moţné, ţe některý za zakladatelů rodu Sinclairů byl příslušníkem řádu templářů,

to však byl případ mnohých šlechticů v dané době.

Samotná Rosslynská kaple je téměř určitě kopií nedaleké glasgowské chórové kaple, která

byla pro stavitele určitě vhodnější předlohou neţ Šalomounův chrám podle templářské verze.

Kaple zůstala pravděpodobně nedokončená kvůli nedostatku peněz, coţ bylo v případě

soukromých kaplí obvyklé. Rosslynská kaple také mohla těţko mít nějaké vazby ke

svobodným zednářům, sdruţení které bylo zaloţeno o několik set let později. Také údajné

spojení mezi stavitelem kaple Williamem Sinclairem a skotskými svobodnými zednáři jsou se

vší pravděpodobností pouhou fikcí zaloţenou na pozdějších spekulacích, jako ostatně mnohé

z historie svobodných zednářů. Neexistuje ţádný důkaz svědčící o přítomnosti jakéhokoliv

pokladu zahrabaného nebo jinak ukrytého v Rosslynské kapli nebo jejím okolí. A kromě

několika dopisů jejichţ pravost je velmi pochybná nelze ničím podepřít ani pověsti o tom, jak

se dávní členové rodu Sinclairů plavili napříč Atlantikem.

Je opravdu něco záhadného v Rennes-le-Chateau?

Stejně jako Plantardovo fiktivní převorství sionské, většina záhad kolem Rennes-le Chateau

má kořeny v mystifikaci vzniklé ve Francii v 50. letech 20. století. V té době podnikatel Noël

Corbu koupil a Sauniérův starý dům a otevřel v něm restauraci, přesvědčen ţe tajemné

mystérium bude lákat zákazníky. Ve skutečnosti však ţádná z oblíbených záhad není opravdu

záhadná. Sauniér náhle nevysvětlitelně zbohatl díky své strategii prodeje odpustků, neboť

svým farníkům sliboval, ţe po zaplacení patřičného obnosu stráví hříšník kratší dobu v

očistci. Takový přístup byl z hlediska katolické církve nezákonný a Sauniére byl ve

skutečnosti pro soustavné zneuţívání církevní moci suspendován a nakonec definitivně

propuštěn. Kaţdopádně nezemřel jako bohatý muţ. Naopak - podstatnou část podzimu svého

ţivota proţil téměř v chudobě při zoufalém nedostatku peněz.

Podivuhodná vylepšení které nechal provést při opravě svého kostela byla mnohem spíše neţ

jakousi tajemnou symbolikou výrazem jeho radikálního royalistického a protireţimního

postoje. Dutý sloup v němţ údajně měly být ukryté tajemné pergameny a který je

návštěvníkům kostela dodnes ukazován je téměř určitě naprostým podvodem a nikdy nebyl

součástí kostela. Neexistuje ţádný důkaz, ţe by v okolí kostela byl někdy zakopán nebo

nalezen jakýkoliv poklad.

Spekulace kolem templářů

Lţi a podvody pánů Plantarda a Corbu a jejich opakování a rozpracovávání dalšími autory aţ

do současné doby vyústily v další a další spekulace, které dosáhly svého vrcholu v díle Dana

Browna. Je pravdou, ţe kolem templářů stále zůstává mnoho nezodpovězených otázek

týkajících se nejrůznějších záhad. Je moţné, ţe templáři si osvojili přijali některé nekonvenční

přístupy ke křesťanství v důsledku svého pobytu na Blízkém východě. O katarech je známo

velmi málo kromě tragických událostí kolem jejich brutálního vyhlazení. Rosslynská kaple je

skutečně výjimečná a krásná stavba, opravdu ozdobená tajemnými symboly. Ale způsob

kterým pseudohistorikové nekriticky recyklují nejrůznější smyšlenky, spekulace a

dezinformace znamená, ţe takzvané tajemství templářů je jako sněhová koule valící se ze

svahu stále rychleji a nabalující na sebe víc a víc hmoty, ale uprostřed které není nic víc neţ

rozměklý sníh.

Montezumův poklad

Španělští konkvistadoři dobývající v 16. století Nový svět byli touhou po pokladech přímo

posedlí. Od vyhlazených nebo porobených středo- a jihoamerických Indiánů sice získali

neuvěřitelné bohatství, ale to stále neuspokojovalo jejich fantastické představy. Jejich touha

po zlatě byla neukojitelná, zatmívala jim rozum a lákala je stále vpřed jako voláni sirén, které

nebylo moţné utišit. Konkvistadoři v Jiţní Americe byli přesvědčeni o existenci pohádkového

Eldoráda (viz str. 47). Jejich druhové v Mexiku se zase upnuli k představě, ţe Aztékové před

nimi kdesi ukryli obrovský poklad. Legenda o Montezumově pokladu byla na světě.

Čí je to poklad?

Nejznámější verze legendy o aztéckém pokladu praví, ţe aztécký vládce Montezuma II.

shromáţdil své obrovské bohatství a nechal ho odnést kamsi na sever, aby se nedostalo do

rukou španělských dobyvatelů. Poklad byl ukryt nebo zahrabán v jeskyni nebo na nějakém

podobném místě, kde zůstal dodnes a čeká, aţ na něj narazí šikovný hledač pokladů nebo

náhodou nějaký šťastlivec a stane se tak objevitelem zřejmě největšího pokladu všech dob.

Většina této pověsti je zřejmě nepravdivá. Za prvé - pravé jméno náčelníka Montezumy bylo

Moctezuma (nebo chcete-li ještě přesněji, ale pro nás téměř nevyslovitelně Motecuhzoma)

coţ v aztéckém jazyce nahuatl znamená "ten kdo se stal vládcem díky svému hněvu".

"Montezuma" je pošpanělštělá verze jeho správného jména. Za druhé - existují velmi

podstatné rozdíly v údajích o tom, co bylo Aztéky vlastně ukryto (nebo ztraceno) a kde.

Příběh o Montezumově pokladu má několik verzí, a podle většiny z nich tajemný poklad

Montezumovi nikdy nepatřil.

Návrat krále

Montezuma II. byl vládce čili tlatoani Aztéků 17 let, kdyţ se k němu v roce 1519 donesly

první zprávy o divných cizincích pronikajících do jeho říše. Z několika různých důvodů od

věštby po shodu s aztéckými mýty si Montezuma vůdce Španělů Hernana Cortése ztotoţnil s

bohem Quetzalcoatlem. Tento bůh a v aztécké mytologii velký hrdina podle pověsti kdysi

dávno odešel na východ a slíbil, ţe se jednoho dne vrátí a bude ţádat vše, co mu po právu

náleţí, tedy štědré dávky, posvátné předměty, části výzdoby chrámů a podobné cennosti, které

Aztékové nahromadili z výsledků své práce a kořisti z dobyvatelských výprav.

Podle španělských kronikářů zaznamenávajících průběh konkvisty pozval Montezuma

Cortése do hlavního města Tenochtitlánu (na místě dnešního Mexico City), prokazoval mu

úctu, zahrnul ho dary a nabídl mu, ţe mu odkáţe veškeré aztécké bohatství. Florentinský

kodex, který podle aztéckých záznamů sepsal španělský mnich Bernardino de Sahagún a jeţ

je povaţován za jeden z nejvýznamnějších pramenů informací o dějinách konkvisty, uvádí, ţe

aztécký císař řekl Cortésovi: "Můj pane … země, do které jsi přišel. Přišel jsi do svého města,

a teď tady sedíš na svém místě, na svém trůnu. Byl tu připraven pro tebe, udrţován těmi, kdo

uţ odešli, tvými zástupci … pojď do své země, pojď a odpočívej: ujmi se vlastnictví svých

královských domů …"

Jestliţe je tento zápis pravdivý, pak je velmi nepravděpodobné, ţe by tentýţ Montezuma ve

stejné době nechal odnést svůj poklad do bezpečné skrýše kdesi v horách na severu. Kromě

toho je téţ známo, ţe i kdyţ aztécký vládce povaţoval Cortése za vrátivšího se boha

Quetzalcoatla, nebyl jeho návštěvou nijak nadšen a pokusil se Španěly svést stranou, aby

nedorazili do hlavního města. Vyslal jim vstříc posly s dary, vyslance a ještě další dary, ale

tím vším jen stimuloval jejich chamtivost. Moţná byla jeho medová slova pronesená ke

Cortésovi jen lstí, která mu měla pomoci získat čas potřebný na uklizení pokladu do bezpečí -

později Španělé určitě Aztéky podezírali z takové přetvářky.

V legendě o pokladu Aztéků se objevuje řada neověřitelných a pravděpodobně zcela

smyšlených podrobností, například ţe Montezuma odeslal poklad pryč s tisícovkou elitních

válečníků, kteří ho donesli aţ na území dnešních Spojených států. To je argument pro pátrání

po pokladech na území od Kalifornie po Texas (viz str. 136), ale najít jakýkoliv důkaz

podporující tyto legendy není jiţ moţné.

Noc utrpení

Brzy poté co španělské vojsko vstoupilo do Tenochtitlánu začal Cortés jednat z pozice síly:

uvěznil Montezumu, do chrámů nechal nanosit křesťanské artefakty a neustále se sháněl po

pokladu. Mezi Aztéky zavládla chmurná nálada a věci se začaly ubírat pro Španěly

neţádoucím směrem. Cortés byl donucen opustit hlavní město, aby čelil jinému španělskému

vojsku, které se právě formovalo na pobřeţí; bylo vysláno dalším konkvistadorem -

Cortésovým rivalem - a mělo Cortése zajmout. Kdyţ byl Cortés pryč, jeden z jeho důstojníků,

poručík Pedro Alvarado, nechal zmasakrovat stovky nebo moţná tisíce zástupců aztécké

šlechty, kteří se pokusili zorganizovat protišpanělské povstání. Cortés se vrátil zpět právě

včas, aby se (k němu) mohl přidat.

Jak šly další dny, situace Španělů shromáţděných v Montezumově paláci obklopeném tisíci

rozzlobených Aztéků - vypadala čím dál beznadějnější. Město Tenochtitlán bylo postaveno v

baţinách při březích jezera Texcoco. Četné ostrůvky byly pospojovány četnými hrázemi a

mosty, z nichţ mnohé byly zničeny obléhajícím davem. Španělům začalo docházet jídlo a byli

odříznuti od zdroje pitné vody.

1. července 1520 byl Montezuma vyslán ven ze svého paláce, aby uklidnil své lidi, ale uvítal

ho déšť kamenů, které mu způsobily nejedno zranění, kterým podle španělských záznamů

nakonec podlehl. Mnozí historikové však pokládají za pravděpodobnější, ţe Cortés došel k

názoru, ţe jeho prominentní vězeň mu jiţ nemůţe být ničím uţitečný a prostě ho zabil. Zpráva

o Montezumově smrti Aztéky ještě více rozohnila, a tak se Španělé rozhodli pokusit se ještě

té noci o útěk.

Kdyţ si kaţdý nabral tolik kořisti, kolik mohl unést, pokusili se konkvistadoři utéci po jedné z

hrází. Byli však zpozorováni a v mţiku ze všech stran obklopeni kánoemi obsazenými

Aztéky. Rozpoutal se krutý boj, v němţ se Španělé zoufale snaţili prodrat se pryč a uniknout.

Mnozí odhodili svůj náklad do vody, aby byli lehčí, ale nebylo jim to mnoho platné. Někteří

byli umačkáni, jiní uvláčeni, další prostě spadli do vody a klesli ke dnu jako kameny díky

nákladu zlata, které vláčeli s sebou. Noc, během které přišlo o ţivot asi tisíc Španělů (a

mnohem více Indiánů), vešla do dějin pod jménem Noche Triste - Noc utrpení.

Podle některých zdrojů se Montezumovým pokladem rozumí zlato, které Španělé ztratili v

boji v jezeře Texcoco. Chamtiví konkvistadoři zachvácení zlatou horečkou nahromadili

celkem ohromné mnoţství drahokamů a zlata. Ačkoliv většina zlata byla zřejmě původně v

podobě aztéckých náboţenských artefaktů, Španělé je přetavili v klínovité pruty. Kolik

takových prutů skončilo na dně jezera Texcoco vedle těl tisíců Španělů a Indiánů není známo,

ale jisté je, ţe dnes je jen velmi malá šance na jejich objevení. Po skončení konkvisty dal

Cortés jezero odvodnit, a na jeho místě dnes stojí Mexico City, jedno z největších měst světa.

V minulosti bylo podniknuto několik pokusů poklad z bývalého dna jezera vyzvednout, a lidé

ţijící na tom místě sní dodnes o tom, ţe ho jednou najdou. Podle článku v časopise Mexico

desconociodo vyšlém v březnu 1981 objevili dělníci hloubící základy pro banku Bank of

Mexico zlatý kotouč z aztécké lodi, který byl výslovně popsán jako "první objevený kus z

Montezumova pokladu". Kromě sporadických objevů jednotlivých předmětů jako byl tento

však nebylo nikdy objeveno nic většího, čemu by se dalo říkat poklad.

Cuauhtémocův poklad

Po útěku Španělů bylo aztécké hlavní město zachváceno epidemií neštovic, které sem přinesli

bílí cizinci. Montezumovi následovníci rychle zemřeli a vlády se proto chopil jeho synovec

Cuauhtémoc. Podle některých verzí legendy o aztéckém pokladu to byl právě on, kdo odnesl

poklad Aztéků - který byl sebrán Španělům - daleko do bezpečí pro případ, ţe by se běloši

vrátili.

To se také stalo - Cortés vystrojil mohutnou armádu sloţenou z indiánských spojenců a malé

flotily lodí a udeřil na aztécké hlavní město. Obléhání Tenochtitlánu začalo v květnu 1521 a

trvalo 80 dnů. Město vyčerpané neštovicemi, suchem a krvavými boji padlo 13. srpna. Mnoho

Aztéků z města uprchlo a Cuauhtémoc byl uvězněn.

Španělé byli přesvědčeni, ţe Aztékové před nimi někam ukryli svůj poklad. Není ovšem zcela

jasné, zda oním pokladem mysleli bohatství které Aztékové odvezli před jejich poslední

návštěvou, nebo jen to zlato o které přišli během útěku o Noci utrpení. Cortés podněcovaný

svými netrpělivými muţi nechal Cuauhtémoca a jeho zástupce mučit. Namočil jim nohy do

oleje a pak jim je strčil nad oheň. Podle jedné zprávy nesl Cuauhtémoc toto utrpení velmi

statečně a vytýkal svému druhovi jeho úpění slovy "Ty si snad myslíš, ţe mě se tahle lázeň

líbí?"

Všechno co se Španělům z mučených Aztéků podařilo dostat bylo, ţe raději naházeli své zlato

do jezera, neţ by padlo do rukou Španělům. To by svědčilo pro verzi aztéckého pokladu jako

zlata ztraceného během Noci utrpení. Stejně jako Mexičané dlouho po něm nechal Cortés

prohledat dno jezera nejlepšími potápěči, jaké dokázal sehnat. Jejich činnost sledoval svým

bdělým zrakem, ale vše co dokázali nalézt byl předmět popisovaný jako "zlaté slunce" -

pravděpodobně kulatý aztécký kalendář, překvapivě shodný s tím, který byl objeven při

hloubení základů Bank of Mexico o čtyři a půl století později.

Poklad z Río Medio

Další teorie o osudu pokladu Aztéků říká, ţe jde o kořist, kterou se Španělům podařilo

shromáţdit, ale ztratila se během cesty lodě zpět do Španělska. Plavby přes Atlantik byly

tehdy velmi riskantním podnikáním a Karibská oblast je dodnes proslulá svými hurikány,

proto ztroskotání nebylo ničím neobvyklým. Podle různých dochovaných zpráv se ale zdá, ţe

sám Cortés nevěřil, ţe našel celý Montezumův poklad, proto tato verze nevypadá příliš

pravděpodobně.

Ještě spornější je další hypotéza, ţe aztécký poklad byl objeven aţ před 30 lety, aby byl

vzápětí znovu ztracen nebo ukraden. V srpnu 1976 bylo několik zlatých předmětů vyzdviţeno

z mořského dna u mexického pobřeţí u vesnice Rio Medio, poblíţ města Veracruz. Jednalo se

o pozoruhodně obsaţný nález sestávající z několika aztéckých zlatých artefaktů, mnoha

zlatých prutů, pravděpodobně přetavených Španěly do snáze transportovatelné podoby kořisti,

a mnoha kusů šperků. Nález byl okamţitě spojován se ztraceným pokladem aztéckého císaře

Montezumy. Podle jednoho vysvětlení ho nashromáţdil kastilský dobrodruh a námořní

kapitán Diego de Figueroa, o němţ se ví, ţe zahynul v bouři právě poblíţ Rio Medio v roce

1528. Jak se poklad dostal ze dna jezera Texcoco nebo odkudkoliv jinud kde měl být ukryt na

Figueroovu loď není nijak vysvětleno.

Nalezený poklad byl v roce 1976 odeslán do Bank of Mexico v Mexico City (moţná do její

pobočky ve Veracruz), ale tam uţ nedorazil. Pátrání novinářů k němuţ došlo aţ v roce 1982,

tedy 6 let poté, naráţelo všude jen na hradbu mlčení. Muzea a univerzity angaţované v tomto

případu se zaměřily na banku, která však striktně popřela, ţe by kdy takové předměty přijala.

Kaţdopádně o tom nikde nebyla ani zmínka. Ztratil se tedy poklad z trezoru v bance, z

některého muzea nebo univerzity, nebo - coţ je pravděpodobnější - byl státu ukraden a

ilegálně rozprodán soukromým sběratelům?

Zlato v horách?

Mnozí američtí hledači pokladů věří raději první verzi legendy - tedy ţe poklad Aztéků byl

převezen do bezpečného úkrytu kdesi na severu aztéckého území. Místní legendy opírající se

o minimální nebo ţádné konkrétní důkazy umisťují Montezumův poklad na několik desítek

míst v Arizoně, Kalifornii, Coloradu, Novém Mexiku, Texasu a především Utahu.

Montezumovo jméno nesou mnohé místní krajinné útvary, například Montezuma´s Castle v

Arizoně ruiny puebla Sinaguan. Jedna z nejvytrvalejších fám uvádí místo poblíţ města Kanab

v jihozápadním Utahu poblíţ hranice s Arizonou, a sice buď v jeskyni v okolních horách nebo

ve vodách některého z blízkých tří jezer (Three Lakes). Kolem těchto dvou míst vzniklo

několik -většinou silně za vlasy přitaţených - historek o ztracených pokladech a jejich

hledačích.

Vyloţeně fantastické příběhy

Na jihozápadě Severní Ameriky se pro hledače pokladů najde mnoho slibných míst - jeskyně,

stará indiánská sídla a místa s tajemnými nápisy s značkami vyrytými do kamenů

(petroglyfy). Právě fotografie takových rytin v okolí města Kanab inspirovaly prospektora

Freddieho Crystala k důkladné prohlídce Johnsnova kaňonu v roce 1914. Kdyţ se vrátil do

města s vyprávěním, jak našel jeskyni plnou pytlů s pokladem, rozpoutala se menší zlatá

horečka. V roce 1924 uţ byla většina obyvatel města přestěhována do provizorních příbytků

při ústí kaňonu a všichni se horečně věnovali pátrání po pokladu. Není třeba dodávat, ţe nic

nenašli.

Později se do hledání aztéckého zlata pustil známý lovec pokladů zvaný Grandt Child.

Inspirován jinými petroglyfy se zaměřil na jezero severně od města Kanab. Podle (jednoho)

článku Maxe Bertoly, spisovatele a sběratele lidových tradic a pověstí v jiţním Utahu, bylo

jedno ze tří jezer označeno aztéckým symbolem pro poklad. Proto Grandt Child pojal

podezření, ţe Aztékové sestrojili jakousi důmyslnou podvodní past, aby svůj poklad ochránili.

V roce 1989 Childovi přátelé potápěči podnikli několik pokusů prozkoumat tunel, který prý

pod vodou objevili a který podle skenovacího zařízení končil rozšířenou komorou. Tvrdili

však, ţe byli zadrţeni záhadnými, nadpřirozenými zásahy včetně tahání a škrcení

neviditelnýma rukama.

Závěr

Z uvedených informací si můţete udělat závěr jaký chcete. Místní turistické ukazatele a

informační tabule podobné věci milují, neboť záhady působí jako spolehlivý tahák na turisty,

a hledači pokladů na internetových fórech diskutují, stále dokola opakují a různě

vyšperkovávají jiţ existující pověsti a fámy. Jak je však zřejmé z předcházejících textů,

hypotéza o Montezumově pokladu ukrytém kdesi na jihu USA (případně kdekoliv jinde) stojí

na velmi vratkých základech. Neexistuje ani důkaz o tom, ţe Aztékové vůbec vlastnili nějaký

tajný poklad, který by pak mohli někam ukrývat.

Nejpravděpodobnější scénář je, ţe Španělům se při jejich prvním pobytu v Tenochtitlánu a v

následujících letech podařilo shromáţdit většinu aztéckého zlata. Některé cennosti vrţené do

vody jezera Texcoco a pak uţ nikdy nebyly oficiálně nalezeny, ale většina z nich byla

pravděpodobně tajně vyhrabána a ukradena Indiány a Španěly poté co jezero bylo odvodněno.

Více aztéckého zlata zřejmě skončilo na dně moře ve vracích španělských galeon, ale i z toho

byla zřejmě podstatná část vyzdviţena a poté ukradena. Líbivá představa ţe kdesi na území

Utahu, Arizony nebo Nového Mexika je dosud jeskyně plná pytlů s aztéckým zlatem a

drahokamy je ze všech moţností pravděpodobná zdaleka, zdaleka nejméně.

Poklad kapitána Kidda

Myšlenka na zakopaný poklad je pro většinu z nás neodlučitelně spjata s romantickým

obrazem pirátů, obávaných námořních lupičů. Všeobecně idealizované představy o pirátech,

které jsou zpravidla na hony vzdálené skutečnosti, vycházejí z ohromného úspěchu románu

Roberta Louise Stevensona Ostrov pokladů, který byl i několikrát zfilmován. Tento

dobrodruţný příběh vštípil čtenářům a divákům několik údajných pirátských tradic, například

ţe místo s ukrytým pokladem se na mapě označuje písmenem "X". Jedním z mála pirátů který

podle dochovaných záznamů skutečně někam ukryl nějaký poklad je William Kidd, korzár

který se stal pirátem koncem 17. století. Příběh "kapitána Kidda" inspiroval hledače pokladů

po více neţ 300 let a stal se základem mnohých místních legend, podle nichţ je nějaké

pirátské zlato ukryto téměř v kaţdém koutě a kaţdé díře na a poblíţ pobřeţí dnešního státu

New York, nemluvě o vzdálenějších destinacích. Nechali se všichni hledači pokladu kapitána

Kidda ošálit vypravěči a spisovateli líbivých romantických pohádek, nebo pátrají po skutečné

skrýši plné zlata, které jen čeká, aţ ho někdo objeví?

Skutečný příběh kapitána Williama Kidda

William Kidd se narodil ve Skotsku. Koncem 17. století byl zkušeným a uznávaným

námořníkem, obchodníkem a korzárem, který se usadil v kolonii New York. Námořní obchod

se tou dobou rychle rozvíjel, z Nového světa a Dálného východu do Evropy a zpět se stále

přepravovalo ohromné mnoţství zboţí a majetku. Korzárství, druh legalizovaného pirátství

kdy kapitán měl loď v soukromém vlastnictví a byl vybaven listinou opravňující jej k

zajímání a plenění lodí nepřátelských národů, bylo velmi výnosným druhem podnikání. Stále

větším problémem se však stávalo skutečné pirátství - příbuzné odvětví "podnikání", lišící se

tím, ţe lodě ani jejich posádky nerespektovaly ţádné hranice ani pravidla. Piráti prostě

vyrabovali kaţdou loď, kterou se jim podařilo chytit.

Za této situace se William Kidd rozhodl dát se do sluţeb Anglie coby korzár a vyplout na

dobře vyzbrojené korzárské lodi, která měla křiţovala Indickým oceánem, chytat piráty,

konfiskovat jim jejich kořist a kromě toho získávat jakoukoliv další "legální" kořist z

nepřátelských lodí (coţ pro anglické korzáry znamenalo především lodě francouzské,

respektive plující pod francouzskou vlajkou). Kidd získal podporu mnohých anglických

významných osobností, říkalo se ţe včetně samotného krále Williama, a do těchto smělých

plánů investoval většinu svého majetku.

Smolná plavba

V roce 1695 vyplula z londýnského přístavu Adventure Galley, skvělá válečná loď s 34 děly.

Její štěstí však vypršelo téměř okamţitě. Loď byla zastavena anglickým královským

námořnictvem a značná část její pečlivě vybrané a čestné posádky byla donucena vstoupit do

sluţeb oficiálního námořnictva. Přístav New York, který byl další Kiddovou zastávkou, byl

tou dobou oblíbeným pirátským doupětem, a tak muţe z posádky odvedené k anglickému

námořnictvu nahradili různí kriminálníci, bývalí piráti a podobné problematické existence. V

září roku 1696 Kidd se svou smíšenou posádkou tvořenou čestnými chlapy i zločinci konečně

vyplul do Indie, ale jen se dostal do vod Indického oceánu, postihlo ho další neštěstí v podobě

cholery, které padla za oběť třetina posádky. A také se ukázalo, ţe Adventure Galley je špatně

postavená a ţe do ní zatéká.

Za hranicí zákona

Kiddovo křiţování Indickým oceánem během něhoţ měl chytat piráty suţující lodě kolem

Madagaskaru a zajišťovat bezpečnou plavbu lodím plujícím do a z Rudého moře nedopadalo

nijak dobře. Kidd získal jen málo kořisti kterou mohl zkonfiskovat, a jeho posádka se bouřila,

kdyţ nechával projet jednu bohatě naloţenou obchodní loď za druhou. Jednou Kidd pohádal s

lodním dělostřelcem o kořisti, která jim takto unikla, a udeřil ho přitom vědrem tak, ţe muţ za

několik dnů zemřel.

30. ledna 1698 Kidd zřejmě konečně získal bohatou kořist, kdyţ zajal obchodní loď Quedagh

Merchant naloţenou drahocennými látkami, stříbrem a zlatem. Kořisti bylo dost na to, aby se

Kidd i všichni jeho muţi stali boháči, ale opět tu byla otázka legitimity kořisti - ačkoliv loď

plula s francouzským pověřením, vezla náklad z Indie a jejím kapitánem byl Angličan.

Tou dobou byla Kiddova reputace jiţ váţně otřesena. Kdyţ se plavil přes Atlantik, dostal se

do sporu s velitelem anglické královské flotily, který odeslal do Anglie varovné hlášení o

Kiddových pirátských praktikách. Navíc Kiddovi tou dobou jiţ dávno vypršela lhůta kterou

měl anglickými úřady vyměřenu ke svému pochybnému podnikání a svými pozdějšími

kousky si vyslouţil ještě horší pověst. V Londýně se mezitím změnilo politické klima a

strana, do níţ patřili Kiddovi zastánci, upadla v nemilost. Nikdo z vlivných muţů Anglie si

dále nemohl dovolit zastávat se Kiddových nekalých praktik - a tak byl Kidd oficiálně

prohlášen za piráta.

Cesta domů

Poté co se Kidd stal pirátem se většina jeho posádky vzbouřila a zběhla. Sám Kidd opustil jiţ

vyslouţilou Adventure Galley a vydal se zpět přes Atlantik na lodi Quedagh Merchant. Kdyţ

na jaře roku 1699 doplul do Karibiku a zjistil, k jaké změně došlo ohledně jeho postavení,

rozhodl se vrátit se do Nové Anglie, obhájit se a vyuţít zbytků svého vlivu spolu se značným

bohatstvím, jímţ nyní disponoval, aby zachránil, co se dá. Většinu cenného nákladu tedy

rozprodal a utrţené peníze a zbývající kořist naloţil na novou loď, na které doplul do

Ameriky. Neţ se zkontaktoval s úřady strávil nějaký čas záleţitostmi odpovídajícími jeho

naturelu. Pravděpodobně navštívil několik míst podél pobřeţí Nové Anglie, zejména

Gardiners Island u mysu Long Islandu, kde údajně zahrabal jakýsi poklad do skrýše, kterou

označil mohylou z kamenů. Při komunikaci s guvernérem státu Massachusetts, kterou vedl

přes zplnomocněného prostředníka, Kidd tvrdil, ţe vlastní "zboţí do hodnoty 30 000 liber".

To bylo příliš mnoho, aby to Kidd mohl mít při sobě, proto se věřilo, ţe se v té době většiny

své bohaté kořisti se předtím jiţ zbavil - nejspíš ji někde zakopal.

Smutný Kiddův konec

Kidd, přesvědčený ţe je svým bohatstvím a vlastnictvím dokumentů dosvědčujících ţe kořist

kterou nabyl v Indickém oceánu byla získána legálně dostatečně chráněn, se vydal

bostonskému guvernérovi Richardu Cooteovi, hraběti z Bellomont. Proti němu ale stály síly

ještě mocnější. Guvernér Kiddovy dokumenty zabavil a samotného Kidda uvrhl do ţelez a

poslal do Londýna. Dokumenty které měly klíčový význam pro Kiddovu obhajobu se tenkrát

záhadně ztratily a znovu se objevily aţ po několika stovkách let, prostě zaloţené mezi dalšími

guvernérovými papíry.

Kidd, bez ztracených dokumentů neschopný se účinně hájit a konfrontovaný s bývalými členy

své posádky, byl odsouzen k smrti. Z cely vězení Newgate napsal zoufalý dopis předsedovi

parlamentu, v němţ slibuje zavést vybranou delegaci na místo v Indii či jihovýchodní Asii,

kde "ukryl zboţí a peníze v ceně sta tisíc liber". Dopis nepomohl a Kidd byl 23. května 1701

oběšen. Jeho konec byl vskutku nezáviděníhodný - při prvním pokusu lano prasklo a

odsouzenec (Kidd) musel být pověšen znovu, načeţ bylo jeho tělo potřeno dehtem a zavěšeno

nad Temţi v ţelezné kleci pro výstrahu všem.

Počítání kořisti

A co Kiddův poklad? Jak velký byl, a co se s ním stalo? První na řadě byla skrýš na ostrově

Gardiners Island, ale tu vybrala parta muţů pod vedením guvernéra Bellomonta krátce po

Kiddově zatčení. Hodnota kořisti z této skrýše činila zhruba 20 000 liber (dnes by to odhadem

bylo přes 2 miliony liber nebo 3,8 milionu dolarů). Kidd prostřednictvím svého právního

zástupce uváděl majetek v hodnotě 30 000 liber, z čehoţ lze soudit, ţe 10 000 liber nebylo

objeveno. Kidd však mohl značnou část peněz utratit či rozdat a navíc Bellomont získal

seznam zboţí, který si sám Kidd přivezl do Ameriky, a ten téměř přesně odpovídal věcem

nalezeným ve skrýši.

Znamená to tedy, ţe uţ nikde ţádný další Kiddův poklad nemůţe být? V Kiddově dopisu

britskému parlamentu se píše o pokladu v hodnotě 100 000 liber, a v Nové Anglii se šuškalo,

ţe Kidd vlastnil jmění dokonce ještě třikrát aţ čtyřikrát větší. Máme tyto sumy povaţovat za

poslední pokus o taktický manévr, kterého se dopustil zoufalý muţ odsouzený k smrti, a

ničím nepodloţené spekulace roznašečů klepů? Objevil Bellomont opravdu celou Kiddovu

kořist?

Zločiny na mořích

Většina informací o Kiddově počínání v Indickém oceánu pochází z jeho vlastních výpovědí,

v nichţ pochopitelně sám sebe staví do příznivého světla. Pokud se jim (mu) dá věřit, nikdy se

dobrovolně a vědomě nedal na pirátství, a bral a zabavoval jen kořist, na kterou měl legitimní

nárok, i kdyţ tato legitimita byla samozřejmě sporná. Navíc mnohokrát nevyuţil příleţitosti

napadnout lodě obchodníků z Indie, neboť tušil, ţe by to vyvolalo napětí mezi ním a

posádkou, které by mohlo vést ke vzpouře.

To samozřejmě nemusel být celý příběh. Kidd nejspíš nebyl ani tak nevinným, jak sám o sobě

tvrdil, ani krveţíznivým pirátem jak se o něm později říkalo. Víme například, ţe 15. srpna

1697 Kidd ohroţoval chráněný konvoj britských obchodních lodí a stáhl se zpět teprve tehdy,

kdyţ dostal výstrahu od jejich ozbrojeného doprovodu. Moţná Kidd ať uţ ponoukán

násilnickou posádkou nebo puzen vlastní zločineckou povahou, napadal jen lodě převáţející

pašovaný nebo jinak utajený náklad, který nebyl nikde zaznamenán.

I kdyby Kidd zajal jen tu loď o které to víme stoprocentně - Quedagh Merchant s nesmírně

cenným nákladem - a k ní ještě jednu, vezoucí menší náklad, nemohl by se vrátit do Ameriky

s celou kořistí. Mohl mít tajné skrýše kdekoliv v Indickém oceánu nebo v Karibiku, kde by

kořist ukryl, a teprve potom odplul do Nové Anglie. Stejně dobře mohl před guvernérem

Bellomontem zatajit skutečný rozsah svého bohatství a část ho ukrýt mimo oznámenou skrýš

na ostrově Gardiners Island. I poměrně malé mnoţství Kiddových starých peněz, drahokamů

nebo šperků by dnes mělo značnou cenu.

Honba za Kiddovým zlatem

Čistě rozumové úvahy vedly tisíce lidí po celá staletí k hledání legendárního pokladu kapitána

Kidda v kdejaké díře na a při pobřeţí mezi New Jersey a Connecticutem. S kapitánem

Kiddem je tu spojeno neuvěřitelné mnoţství míst, kde se můţe skrývat část jeho kořisti. To je

dáno částečně tím, ţe hned o několika místech v této oblasti se tvrdí, ţe právě tam Kidd

vystoupil na pevninu, aby se vzdal guvernérovi, a ţe námořní lodě zde často kotvily u

pobřeţí, aby doplnily zásoby pitné vody a jídla. Ţhavými kandidáty v tomto ohledu jsou:

Gardiners Island, Block Island, Charles Island a Thimble Islands - v průlivu mezi Long

Island(em) a pevninou; několik míst v zálivu Raritan Bay v New Jersey; místa kolem ústí

Connecticut River jako Clarkův ostrov (někdy zvaný Kiddův ostrov); místa v údolí řeky

Hudson.

Na některých z těchto míst (například na dnes jiţ zaniklém ostrůvku Money Island v zálivu

Raritan Bay) se našlo několik starých mincí, avšak vzhledem k pohybu lodí, námořníků,

obchodníků a osadníků v celé této části světa není důvod domnívat se, ţe by tyto mince měly

nějakou souvislost právě s kapitánem Kiddem.

Záhadné mapy

Zdání skutečnosti přidaly legendě o pokladu kapitána Kidda ve 20. a 30. letech minulého

století objevy čtyř map s údajně vyznačenými místy ukrytého pokladu. Tyto mapy se našly

schovány v nábytku, který kdysi údajně patřil Williamu Kiddovi, a kam je ukryl buď on sám

nebo členové jeho rodiny. Guy a Robert Palmerovi byli Angličané, bratři, kteří spravovali

pirátské muzeum a byli nadšenými sběrateli všech dobových předmětů jakkoliv souvisejících

s piráty. Jeden z jejich pravidelných dodavatelů, obchodník se staroţitnostmi Artur Hill-

Cutler, jim prodal mimo jiné Kiddovu lodní truhlu a psací stůl, které údajně cestovaly s

Kiddem na jeho poslední plavbě přes Atlantik do Anglie (ačkoliv jejich původ nebyl jasný).

Ještě pozoruhodnější bylo, ţe v tajných dvojitých dnech a dutých lištách objevili spoustu

útrţků pergamenu s mapami znázorňujícími zřejmě všechny tentýţ ostrov.

Bratři Palmerové nechali mapy prohlédnout expertům z britského muzea, kteří je prohlásili za

pravé, ale byly v tak špatném stavu, ţe se s nimi nedalo nijak zacházet. Proto byly mapy

ofotografovány a z těchto fotografií se pak obkreslováním pořizovaly kopie, které byly

pečlivě a neúnavně studovány několika generacemi hledačů pokladů, ale nikdy nikoho nikam

nedovedly.

Všeobecné přesvědčení o těchto mapách je, ţe se jedná o prostou mystifikaci. Artur Hill-

Cutler nebyl nikdy povaţován za velkého poctivce, a není nijak těţké si představit, ţe kdyţ

znal posedlost bratrů Palmerových pro pirátské artefakty, navrtal do nábytku tajné skrýše,

ukryl do nich zfalšované mapy a vše pak draze prodal důvěřivým bratrům. Údajné mapy s

vyznačením skrýše s pokladem jsou příliš dobré na to, aby byly pravé, a navíc obsahují sloţité

značky a podezřele slibnou legendu jako "Pašerákova zátoka", "Vraky" a "Ţelvy". Chybí jen

lebka se zkříţenými hnáty.

Takové je mínění Britské knihovny dnes: Peter Barber, kurátor oddělení map, prohlásil

"Kiddovy" mapy za falešné. S tím nesouhlasí hledač pokladů Paul Hawkins, který zdůrazňuje,

ţe pokud originální mapy kamsi zmizely a zůstaly jen kopie, pak zkoumání jejich autenticity

musí být pozastaveno. Hawkins dále tvrdí, ţe se mu podařilo rozluštit tajemné značky na

mapě a lokalizovat ostrov s pokladem, který se má nacházet kdesi v Indickém oceánu.

Závěr

Zatím není známo, ţe by někdo někdy našel alespoň jeden z tuctů Kiddových údajně

zahrabaných pokladů. Je nepravděpodobné, ţe by se to ještě podařilo, protoţe guvernér

Bellomont nejspíš opravdu tehdy sebral všechno, co se dalo. Tehdy byl vyhrabán jediný

Kiddův poklad, který prokazatelně existoval. Zbytek jsou pověsti, spekulace, domněnky a

hypotézy coby důsledek bujné představivosti hledačů pokladů, kteří se chytají jakéhokoliv

stébla naděje. Kiddův odkaz ţije (dál), koneckonců právě jeho příběh zřejmě poslouţil jako

inspirace pro Ostrov pokladů. Tento příběh stejně jako mnoho podobných do mysli většiny

lidí navţdy zasel romantickou představu o zahrabaných pirátských pokladech, s níţ se tak

neradi loučíme.

Jáma pokladů na Ostrově dubů

Je jedno tajuplné místo, které spojuje několik příběhů uvedených v této knize, od Svatého

Grálu přes templářské rytíře aţ po kapitána Kidda a ztracená díla Shakespearova. Ve všech

těchto legendách se objevuje otázka, co leţí na dně proslulé Jámy pokladů na Ostrově dubů.

Příběh Ostrova dubů

Ostrov dubů (Oak Island) je nevelký, stromy zarostlý ostrov v zálivu Mahone Bay při pobřeţí

Nového Skotska v Kanadě. Od poloviny 19. století kolují historky o jámě na jakémsi ostrově,

v níţ se zřejmě skrývá obrovský poklad. Během posledních dvou staletí byly vynaloţeny

obrovské sumy peněz a všemoţného úsilí, aby tajemný poklad byl z jámy vyzdviţen. Mimo

jiné stály tyto snahy nejméně šest lidských ţivotů.

Povzbuzující objev

Tajemný příběh Jámy pokladů (Money Pit) na Ostrově dubů rozpoutaly články v novinách v

polovině 19. století. Lišily se v detailech, ale v hlavních rysech příběhu se shodovaly. V roce

1795 mladý muţ jménem Daniel McGinnis, který Ostrov dubů prozkoumával, objevil u

mohutného stromu mírnou prohlubeň, nad níţ podle některých verzí, visela z větve kladka.

McGinnis si dal obojí dohromady, sehnal dva kamarády a společně začali kutat dál v

prohlubni, která se ukázala být jámou vyplněnou volně nasypanou zemí. Několik metrů pod

povrchem narazili na dlaţdice, a 3 m pod nimi na plošinu z dubových trámů či klád.

Záhada mnoha vrstev

Přesvědčeni ţe jáma je dílem lidských rukou a s vidinou zahrabaného pirátského pokladu -

který se měl nacházet někde na pobřeţí Nové Anglie/Newfoundlandu - před očima začali tři

přátelé shánět další pomoc. Trvalo jim to nějakou chvíli, ale v roce 1803 (nebo 1810 podle

jiných pramenů) utvořili obchodní společnost se strategickým partnerem a vrátili se k jámě,

aby pokračovali v kopání. Odkryli několik vrstev jílu, dřevěného uhlí, zvláštního materiálu

určeného později jako kokosové vlákno a několik dalších plošin dubových trámů. V jámě

nebo poblíţ ní se neustále objevovaly podivné značky. V hloubce 24 m se hledači domnívali

objevit truhlu, ale kdyţ se následujícího dne vrátili, našli jámu zatopenou a nemohli vodu z ní

odvést.

Následující pokusy, jakkoliv pečlivě naplánované a vyuţívající nejmodernější soudobé

techniky, naráţely na ty samé problémy. Další důkazy potvrzující ţe jámy byla vyhloubena

lidskýma rukama byly následovány různými neštěstími, při nichţ se některá stěna jámy

zbortila nebo byla celá jáma opětovně zatopena. Vrtné sondy které měly získávat vzorky

údajně jednou získaly několik článků zlatého řetízku, ale pokračování prací zabránilo další

zatopení. Několik paralelních jam vyhloubených poblíţ první jámy - teď uţ oficiálně

nazývané Jáma pokladů (Money pit) - s úmyslem ji odvodnit bylo zatopeno vodou rovněţ. Při

výbuchu parního kotle přišel jeden muţ o ţivot.

V jednom okamţiku se hledači domnívali, ţe narazili na dno jámy, ale to se vzápětí zbortilo,

objevila se další díra vedoucí kamsi do nitra země a jáma byla znovu zatopena. Předpokládalo

se, ţe budovatelé Jámy pokladů ji vybavili důmyslným kanálovým systémem, aby voda

přitékající z nedaleké Smithovy jeskyně (Smith´s Cove) překazila jakýkoliv pokus proniknout

k tajemnému pokladu a zajistila tak jeho věčnou nedosaţitelnost.

Také ve 20. století dorazily k tajemné Jámě na Ostrově dubů četné výpravy, z nichţ některých

se zúčastnily i slavné osobnosti, například Franklin D. Roosevelt (který strávil na ostrově

několik dnů a pomáhal s výkopovými pracemi) a John Wayne. Jeden muţ zahynul v roce

1897 při zřícení zdviţe a čtyři v roce 1965 na otravu plynem. V 60. letech minulého století

byla postavena hráz a silnice, po které se na ostrov mohl dostat bagr a vybagrovat celou oblast

kolem první Jámy, ačkoliv její původní místo bylo uţ tehdy téměř nepoznatelné a provrtané

mezi stovkami dalších šachet a tunelů, ţe pokleslo.

Záchytné body

Kromě malého mnoţství zlata byly v Jámě pokladů nalezeny i další zajímavé předměty:

útrţky pergamenů, staré nástroje a - coţ je moţná nejzajímavější - kamenná tabulka popsaná

kódovanou zprávou, vyhrabaná na začátku 19. století. Ačkoliv se tato tabulka ztratila, pak

byla objevena a v roce 1919 ztracena znovu, záznam tajemných znaků byl zveřejněn v roce

1970. Jednalo se jednoduchý kód, který, vyslovován trhaně, dával povzbudivou zprávu

"čtyřicet stop dolů jsou zahrabány dva miliony liber". V roce 1971 byla dolů do jeskyně

spuštěna videokamera, která přinesla rozmazané záběry čehosi, co bylo prohlašováno za

useknutou ruku a truhlu. V tom okamţiku se klenba jeskyně zbortila. Poté výkopové práce

ustaly a celý ostrov byl nabídnut na prodej.

Od pirátského pokladu k mimozemské technologii

Původní teorie o tom co by mohla skrývat Jáma pokladů byly tématicky omezeny. První

zprávy hovořily jen o tom, ţe tam musí být pirátský poklad, přičemţ nejčastěji byl vzpomínán

kapitán Kidd, který svůj poklad údajně ukryl u východního pobřeţí Severní Ameriky.

Zmiňováni byli i další piráti, například Henry Morgan a Černovous. Dalšími moţnými

budovateli Jámy pokladů byli španělští námořníci, kteří zde ukryli zlato z galony ztroskotané

v bouři, nebo Britové, kteří sebrali či zkonfiskovali poklad Španělům, ale nechtěli svou kořist

oficiálně přiznat. Piráti i Britové z královského námořnictva často zajíţděli do zálivu Mahone

Bay, a Jáma pokladů se svými několika pravidelnými patry oddělenými dubovými trámy

podle některých zpráv odpovídá zásadám britského vojenského stavitelství v 17. století.

Spojení s templáři

Jak pokračovaly výkopové práce a objevovala se celá konstrukce Jámy pokladů včetně pastí s

vodou a bortícími se stěnami a stropy, dostával teorie o pirátech ukrývajících sem své poklady

váţné trhliny. Celá stavba byla příliš komplikovaná na to, aby mohla být dílem několika

muţů; musela tu být početná, dobře vybavená a organizovaná skupina disponující slušnými

stavitelskými znalostmi.

K nejpopulárnějším kandidátům splňujícím tato kritéria patří templářští rytíři. Podle

historických legend templáři zdědili tajné učení od stavitelů Šalomounova chrámu a

egyptských pyramid. Další legendy se vyprávěly o jejich ztracené flotile, námořnických

znalostech a cestách přes Atlantik. Často se zdůrazňuje, ţe kdyţ Kolumbus doplul do

Ameriky, měly jeho lodi na plachtách templářské kříţe.

Konkrétně Ostrov dubů je spojován s legendou o Henrym Sinclairovi, hraběti orknejském a

potomkovi Sinclairů - stavitelů Rosslynské kaple, který se na Islandu seznámil se znalostmi

Vikingů o Newfoundlandu. Zřejmě to byl on, kdo vybaven tajným navigačním uměním

templářů koncem 14. století tajně doplul do Nového světa, aby tam uloţil poklad, který mu

byl svěřen. Důkazem svědčícím pro toto tvrzení má být několik středověkých dopisů, údajně

předkolumbovská rytina ve skále ve Westfordu (stát Massachusetts), která má zobrazovat

rytíře, a často se objevující motiv templářského kříţe na náhrobcích prvních osadníků Nového

Skotska. Podle této teorie neskrývá Jáma pokladů nic menšího neţ ztracený poklad templářů,

coţ můţe být cokoliv - například Svatý Grál, Archa úmluvy, nebo mluvící hlava Jeţíšova (viz

str. 120).

Podobné teorie o předkolumbovských kontaktech Evropanů s americkou pevninou zdaleka

nejsou jen neškodnými fantaziemi. Byly a jsou občas dosud přejímány různými nacistickými

a jinými rasistickými ideologiemi o nadřazenosti bílé rasy jako podpora absurdní teorie, ţe

Amerika byla původně osídlena lidmi nordického typu, coţ ospravedlňuje vyhlazování

Indiánů a nahrává agresivním rasistickým programům.

Další, ještě výstřednější teorie

Dalšími národy které byly technicky i mentálně schopny vybudovat jámu pokladů mohli být

Inkové, hledající bezpečné místo pro ukrytí svého zlata před španělskými konkvistadory, nebo

Atlanťané, kteří do Jámy uloţili své tajné znalosti a technologie (které byly moţná

mimozemského původu) po zničení svého tajemného kontinentu.

Podle jednoho z nejzajímavějších vysvětlení skrývá Jáma pokladů soubor dokumentů

potvrzujících, ţe skutečným autorem Shakespearových divadelních her byl Sir Francis Bacon.

Tuto teorii razí především Dr. Orville Ward Owen, který tvrdí, ţe rozluštil Baconovu šifru

udávající ţe tento alţbětinský filozof a spisovatel ukryl velké mnoţství cenných dokumentů v

jakési podzemní skrýši. O Baconoci se někdy spekuluje, ţe mohl být nepřiznaným synem Sira

Francise Drakea, který často jezdíval do obou Amerik, takţe na jedné ze svých cest klidně

mohl blíţe poznat Ostrov dubů, který je spojován s Newfoundlandem právní mocí darovacího

dekretu půdy který Drakeovi poskytl král Jakub I. Jáma pokladů se mu mohla hodit jako

vhodná skrýš pro důkazy popírající Shakespearovo autorství slavných her. Moţná byl Francis

Drake také členem nějaké tajné společnosti uchraňující tajemné znalosti templářů a tak mohl

o Jámě pokladů vědět uţ dříve.

Jáma jako "bouda"

Mnohé z právě uvedených teorií selhávají z důvodů vyjmenovaných na jiných místech této

knihy - například na tom, ţe nebylo nijak dokázáno, ţe by kapitán Kidd, templáři, Atlanťané

nebo Inkové měli vůbec nějaký tajný poklad, který by potřebovali někam ukrývat. A pokud

jde o samotnou Jámu pokladů, pak je prý téměř jisté, ţe se jedná o přírodní útvar a nikoliv po

dílo lidských rukou. A téměř kaţdá součást legendy o Jámě pokladů je zpochybnitelná, od

prvních zpráv o jejím objevení aţ po veškeré údajné důkazy.

Přirozené jeskyně a jejich zřícení

Nejpádnějším vysvětlením tajemství Jámy pokladů je, ţe se jedná o čistě přírodní útvar, který

byl špatně pochopen a "přetvořen" opakovaným sugestivním převypravováním. Geologické

sloţení a podmínky v příslušné oblasti jsou příznivé vzniku podzemních jeskyní, skalních

zlomů a prasklin. Kdyţ se některá jeskyně přirozeně zbortí, můţe na povrchu nebo hned pod

ním vzniknout jáma, do které napadá zem a kameny. Jáma se postupně zaplňuje novou zemí,

přičemţ do ní mohou napadat nebo být splaveny vodou i kmeny stromů a další velké kusy

dřeva. Pak není těţké si představit, ţe všechno co zbude z původní jámy je mírná

prohlubenina na zemském povrchu, taková, jakou objevil McGinnis, a ţe při hrabání hlouběji

a hlouběji do země narazíme na vrstvu dřeva nahromaděnou během prudké povodně nebo

vichřice kdysi v minulosti. Takový útvar pak můţe snadno vypadat jako dílo lidských rukou.

Do Jámy pokladů mohly ústit mnohé, vzájemně různě pospojované úzké trhliny ve skále

vedoucí aţ z moře, coţ by vysvětlovalo, proč tolikrát a tak náhle zaplavila Jámu pokladů i

okolní průzkumné šachty voda při výkopových pracích, které systém děr puklin musely nutně

narušit.

Podobné procesy a geologické útvary jsou v zálivu Mahone Bay dobře známy a byly

pozorovány i na samotném Ostrově dubů. Jeden z mála skutečně vědeckých průzkumů tohoto

místa provedený Oceánografickým institutem Woods Hole v roce 1995 dospěl k závěru, ţe u

vzniku Jámy pokladů stály se vší pravděpodobností jen přirozené síly.

Velmi sporné "důkazy"

Jestliţe tedy Jáma pokladů je čistě přirozeného (přírodního) původu, jak vysvětlit všechny

další záhadné objevy? Většina z nich je nanejvýš problematická. Koncem 19. století

představovalo veškeré důkazy o tajemství obsahu Jámy pokladů několik novinových článků

neurčitého původu, napsaných dlouho po událostech, o kterých referovaly. Některé z nich jen

opakovaly v různých obměnách jednu a tu samou informaci, a jiné se neshodují v základních

"faktech". Sporná je například kladky visící z větve nad Jámou pokladů, která podle

sugestivního líčení upozornila McGinnise na její přítomnost. Pokud byla jáma pokladů

opravdu vyhloubena proto, aby se do ní mohlo něco ukrýt, proč by její budovatelé nechali na

místě tak jasný důkaz? To samé platí pro tajemné značky objevené v Jámě nebo jejím blízkém

okolí i pro kamennou tabulku s šifrovaným vzkazem.

Tato tabulka je téţ značně podezřelá. Kromě toho ţe není prokázáno, ţe opravdu existovala,

kódovaný záznam vyrytý do jejího povrchu je zřejmě výmyslem pocházejícím ze 70. let

minulého století. Další předměty vytaţené z Jámy jsou nejspíš buď naaranţované ozdoby

jejichţ smyslem mělo být stimulovat hledače k pokračování prací, nebo zbytky zanechané v

Jámě během 200 let trvajících neodborných průzkumů. Také videonahrávka z roku 1971 je

povaţována za podvrh, neboť neobsahuje ţádné měřítko a ţádné předměty na ní zachycené

nejsou snímány podrobněji, takţe ona truhla a uťatá ruka jsou spíše zboţným přáním hledačů

neţ skutečně existujícími věcmi.

Co všechno se povídá

Na celém původu mýtu o Ostrově dubů je cosi velmi podezřelého. Pro novináře píšící v 19.

století nebylo problémem popisované události a příběhy přikrášlit nebo si je rovnou vymyslet,

zvlášť kdyţ se jednalo o neškodné oţivení které mělo popisovanou historku učinit čtenářsky

zajímavější. Zejména v Severní Americe byla silná tradice vypravěčských soutěţí, jejichţ

účastníci se předháněli, kdo vymyslí nejzajímavější příběh. Tato tradice je spojena také s

písemným líčením legendy o Ostrově dubů, které značně připomíná známý příběh E. A. Poea

The Gold Bug (Zlatý brouk či Zlatý skarabeus) z roku 1843, který byl poprvé otištěn právě v

novinách.

Poeův příběh vypráví o útrţku pergamenu, na němţ je neviditelným inkoustem napsána řada

čísel, která jistého zvídavého a důvtipného mladého muţe přivede na stopu ukrytého pokladu

kapitána Kidda. Aby mladý muţ objevil tajnou skrýš, musel najít určité místo přesně pod

větví mohutného stromu a tam vykopat hlubokou jámu.

Zrodila se tedy legenda o Ostrově dubů jako novinářská varianta Poeova Zlatého brouka,

zřejmě obohacená o místní znalosti podzemních útvarů, a své definitivní podoby nabyla aţ

přiţivována dalšími vyprávěními lačných hledačů pokladů, pro něţ často bývá přání otcem

myšlenky?

Jáma pokladů a svobodní zednáři

S fascinující teorií přišel Joe Nickell v časopise Skeptical Inquirer (Skeptický tazatel): podle

něho je legenda o Jámě pokladů dílem společnosti svobodných zednářů. K tomuto hnutí

patřili mnozí z těch, kdo po desetiletí prováděli kolem na Ostrově dubů výkopové práce, a

původní příběh má údajně mnoho společného se zednářskými pověstmi o hledání a

objevování ztracených tajemných znalostí či artefaktů. Zejména nápadná je podobnost se

zednářskou "tajnou komnatou" a obřadem zasvěcení. Například podle původní verze příběhu

o Ostrově dubů objevili hledači při hloubení Jámy pokladů měkkou horninu, dřevěné uhlí a jíl

ještě předtím, neţ se dostali k útvaru který pokládali za truhlu, a udeřili do této vrstvy

sochorem, aby vyzkoušeli její sloţení. Nickell zdůrazňuje, ţe podle zednářské symboliky

představují křída, dřevěné uhlí a jíl svobodu, vřelost a nadšení. Mezi legendou o Jámě

pokladů a zednářskou symbolikou lze údajně najít ještě více souvislostí a podobností.

Jestliţe původní legenda o Ostrově dubů byla opravdu jen vybájeným příběhem, mohla být

napsána ve snaze zamíchat zednářskou symboliku do všeobecně líbivého příběhu, který se

pak autorům tak trochu vymkl z rukou. Nickell jde ještě dál a tvrdí, ţe celá legenda o Ostrově

dubů aţ do 30. let minulého století byla součástí propracované zednářské strategie. Pokud

ano, za jakým účelem? Moţná je tady přeci jen jedno velké tajemství: třeba se zednáři tolik

angaţovali proto, ţe jejich tajemné esoterické tradice a učení, sahající přes templáře aţ do

starého Izraele, Egypta a ještě dál, je vedly k přesvědčení, ţe tam dole musí být zahrabáno

něco výjimečného. Stejně jako je moţné, ţe na dně Jámy pokladů nebylo nikdy nic jiného

kromě mořské vody, vápence a nesplněných snů.

Část 4. - tracení lidé

Někteří lidé se stanou známými, ať v kladném nebo záporném smyslu, aţ po své smrti. Ještě

méně je ale takových, kteří se stihli proslavit ještě za svého ţivota, ale k věčnému odpočinku

se uloţili na neznámém místě nebo v neoznačeném hrobě. Právě takovým hrobům a hrobkám

je věnována tato kapitola. Ačkoliv všichni lidé jimiţ se na následujících stránkách budeme

zabývat nesporně patří mezi významné historické osobnosti, pátrání po nich se stává pátráním

po jejich hrobech. Název této kapitoly by proto mohl také znít "Ztracené hroby", ale nezní

tak, protoţe ne všechny zmiňované osobnosti měly tu moţnost dočkat se pohřbu, a proto dnes

neleţí v ţádném určitém hrobě nebo hrobce.

Se ztracenými významnými lidmi je téměř spojeno jakési tajemno. Moţná proto, ţe ve většině

kultur se udrţuje víra, ţe duch nebo duše člověka nedojde klidu, dokud tělo není správně

pohřbeno; nebo proto, ţe osobní příběhy jsou stále (jaksi) nedokončené, jestliţe jim schází

přesný popis konce ţivota dotyčného jedince a přesnější místo jeho posledního odpočinku.

Pokud je konec něčího ţivota obestřen tajemstvím, vzniká přirozená snaha tuto mezeru v

ţivotopise doplnit, jednak ve snaze dobrat se historické pravdy, a za druhé proto, abychom

pomohli duši zemřelého konečně dojít klidu.

V případě některých osobností popisovaných v této kapitole není pátrání po jejich hrobech

rozhodně motivováno jen snahou doplňovat mezery v dějinách nebo pomáhat jejich duším.

Velcí vládci jako Dţingischán nebo Boudicca byli velmi pravděpodobně pohřbeni se vší

okázalostí a značným bohatstvím, takţe po jejich hrobech pasou také hledači pokladů.

Objasnění konce větší ztracené skupiny lidí jako Cambyssovy armády nebo kolonie na

ostrově Roanoke by bylo objevem nesmírně významným z hlediska archeologického, tedy

pokladem sám o sobě. V kaţdém případě si ten, komu by se podařilo objevit místo posledního

odpočinku kterékoliv z osobností zde zmiňované můţe být naprosto jist, ţe se dočká odměny

v podobě zapsání vlastního jména do dějin historie a archeologie.

Ztracená armáda Cambyssova

Cambysses II. byl vládcem Persie (v letech 530-522 př. n. l.) a následníkem Cyruse II.

Velikého. Ctiţádostivý a touţící vyrovnat se svému otci v dobývání nových území a podřídit

Persii všechny známé národy (= civilizace) světa podnikl Cambysses v roce 525 př. n. l.

invazi do Egypta, kde porazil posledního "pravého" faraóna Psammeticha III. Dnes je však

Cambysses nejčastěji zmiňován ne pro své dobyvatelské úspěchy, ale kvůli své ztracené

armádě - vojenské síle o počtu 50 000 válečníků, vyslaných dobýt oázu jeţ byla střediskem

jednoho maličkého království, která se ztratila v poušti a nadobro zmizela. Jediný člověk tuto

událost nepřeţil a za dobu přes 2000 let se nenašla sebemenší stopa, která by ji pomohla

objasnit.

Přijít na kloub této záhadě a najít místo posledního odpočinku Cambyssovy armády se

pokoušeli mnozí badatelé a dobrodruzi včetně hraběte László Almásyho, který byl

předobrazem hlavního hrdiny knihy i filmu Anglický pacient, leč bez úspěchu.

Hérodotos a Cambysses

Nejstarší podobu příběhu o Cambyssově ztracené armádě přinesl řecký cestovatel a dějepisec

Hérodotos, neohroţený muţ který procestoval celý Egypt pouhých 75 let po perské invazi.

Hérodotos kráčel po Cambyssových stopách a zaznamenával místní příběhy a vyprávění o

perských vetřelcích. Jeho nezaujatost je bohuţel sporná: Hérodotos sdílel všeobecnou antipatii

Řeků vůči Peršanům a ve svých Dějinách (Histories apodeixis) Cambysse nelítostně hanobí -

líčí jej jako despotu, špatného člověka a mizerného vojevůdce.

Hérodotos zpočátku líčí, jak Cambysses podnikl obtíţný přechod Sinajské pouště, přičemţ s

Egypťany, na které jeho armáda narazila, nebojoval. Tato část příběhu je důleţitá v tom, ţe

potvrzuje, ţe Peršané měli zkušenosti s cestováním pouští. Arabské kmeny si Peršané

najímali, aby jim po jejich trase hloubili studně a zakládali umělé oázy. Díky tomu mohla jeho

armáda dorazit na místo bitvy v dobré kondici a přemoci Psammeticha.

Později se Cambysses vydal do hlavních center egyptské kultury, aby byl prohlášen faraónem,

ale, podle Hérodota, vyvinul jen slabé úsilí pro to, aby se něco dozvěděl o svých nových

poddaných nebo jim dokonce sloţil poklonu. Hned se rozhodl vypravit vojenské taţení proti

Etiopanům (na jih), Kartagincům (podél mořského pobřeţí na západ) a národu Amonovu -

obyvatelům oázy Siwa, nevelké úrodné oblasti hluboko vnitru Západní pouště, slavné kvůli

věštírně v chrámu boha Amona (místní jméno Boha slunce Ra, který byl Řeky srovnáván s

Diem). Kněţí z Amonova chrámu se těšili respektu egyptských vládců, kteří byli přesvědčeni,

ţe k legalizaci své nadvlády musejí obdrţet "boţské" poţehnání. Alexandr Veliký který

dobýval Egypt o 200 let později toto respektoval, ale Cambysses se zřejmě řídil jen vlastními

pravidly a Siwany opovrhoval.

Výprava na Siwu

Cambysses vedl svou armádu proti proudu Nilu směrem na Etiopii, přičemţ se zastavil v

Thébách, aby část vojáků v roce 524 př. n. l. poslal na Siwu. Podle III. knihy Hérodotových

Dějin byla armáda o síle 50 000 muţů vyslána s cílem "podmanit si Amonův národ a vypálit

Amonovu věštírnu". Armáda vedena průvodci se tedy vydala do pouště. Po sedmidenním

pochodu na západ se dostala do místa zvaného Řeky "Ostrovy poţehnání", coţ byly oázy na

místě a poblíţ dnešního města Al-Kharga. Poté uţ Cambyssovu armádu nikdo nespatřil.

Samotní obyvatelé oázy Siwa údajně vylíčili Hérodotovi následující události zhruba takto:

Takhle to říkají sami uctívači Amona: kdyţ Peršané přecházeli pískem od "Ostrovů

poţehnání", aby na ně zaútočili, a byli zhruba v polovině cesty … kdyţ snídali, zvedl se náhle

silný jiţní vítr a přišla bouře, která je pohřbila pod závějemi písku; tak zmizeli perští vojáci z

povrchu zemského. To praví amonská pověst o tomto příběhu.

Toto je všechno, co víme o ztracené Cambyssově armádě, coţ mnoho vědců vede k

pochybnostem, zda se tato epizoda vůbec odehrála. Moţná si Hérodotos celý příběh vymyslel,

aby Cambysse ještě více zesměšnil a potupil. Proč by perský vládce ztrácel čas bojem zrovna

s obyvateli oázy Siwa? Proč by vysílal tak silnou armádu proti jedné osadě, kde mohlo ţít

nanejvýš několik tisíc obyvatel? A proč by posílal svou armádu nebezpečnou cestou bez

předchozí přípravy nebo výstrahy?

Na některé z těchto otázek odpovídá, byť nepřímo, sám Hérodotos. Moţným motivem

výpravy mohl být Cambyssův hněv namířený proti postavení kněţí z Amonova chrámu, kteří

- sami nahněvaní nedostatkem úcty ze strany Peršanů - mohli po tehdejším světě posílat

zprávy, ţe Cambyssovo panování nad Egyptem je nezákonné. Moţná ţe i předpovídali

Cambyssovu smrt. Hérodotos líčí Cambysse jako popudlivého opilce, plného zášti a

pomstychtivosti, kdykoliv schopného ztrestat kohokoliv smrtí. Podle všeho byl dost vyšinutý

na to, aby odsoudil vlastní lidi k smrti vysláním na nedostatečnou připravené taţení.

Podle alternativního vysvětlení měla být oáza Siwa jen jednou zastávkou na delší cestě, jejíţ

cíle zřejmě leţely dále na západ. Od původního záměru zaútočit od moře na Kartágo

Cambysses upustil, protoţe Féničané, kteří provozovali jeho námořnictvo, odmítli jít proti

svým příbuzným rodům které kolonii v Kartágu zaloţily. Moţná se Cambysses proto rozhodl

přiblíţit se ke Kartágu po souši od východu. Tím by se dala vysvětlit neobyčejná vojenská síla

vyslané armády.

Pokud měl Hérodotos pravdu, potkal perskou armádu ţalostný konec. Území kterým

procházela bylo pusté a plné proláklin s velkými i menšími kameny, větrem zformovaných

pahorků, plání posetých solí a pískem, písečných moří a obrovských dun. Vojáci museli čelit

pouštním větrům teplejším neţ 40 oC, které vanuly bez přestávky po celý den, silným

pouštním bouřím zasypávajícím všechno, co byť jen na chvíli zůstane stát, a obejít se bez

moţnosti doplnit zásobu vody. Není jasné, jak se uctívači Amona o osudu perské armády

dozvěděli, kdyţ, jak Hérodotovi tvrdili, se do oázy Siwa nedostal jediný voják. Moţná se jen

domýšleli, jaký konec Peršany s největší pravděpodobností potkal.

Armáda v poušti

Nehledě na tajemství obestírající celý příběh, smutný konec Cambyssovy armády uprostřed

pouště by musel znamenat, ţe tam někde zůstalo obrovské mnoţství koster, brnění, zbraní,

oblečení a dalších předmětů z doby slávy perské říše, které dodnes čekají na své objevení.

Perská armáda sdruţovala muţe z různých částí tehdejšího světa. V místních podmínkách -

téměř absolutně suchý vzduch a vrstva písku, která měla všechno přikrýt, by pozůstatky

Cambyssovy armády měly teoreticky zůstat zachovány v mimořádně dobrém stavu. Někde ve

východní části Sahary tedy moţná čeká na své objevení jedinečný archeologický poklad.

Obtíţná lokalizace

Hérodotos uvádí jen několik málo informací pouţitelných k přesnějšímu určení místa, kde se

Cambyssova armáda ztratila. Popisuje její cestu od oáz známých jako "Ostrovy poţehnání",

na jejichţ místě se dnes rozkládá město Al-Kharga. Odsud se perští vojáci dali

pravděpodobně obvyklou karavanní cestou do oázy Siwa, která vedla přes oázy Dakhla

(několik set kilometrů směrem na západ) a poté Farafra (dalších několik set kilometrů na

severozápad). Podle Hérodotových údajů to vypadá, ţe Peršané se dostali do Dakhly a moţná

i do Farfary, a zmizeli aţ při pokusu urazit poslední úsek své cesty. I kdyţ se tímto (pokud

uvěříme) okruh pátrání značně zmenšil, stále zůstává k prozkoumání obrovské území. Jestliţe

se Peršané poblíţ Dakhly ztratili orientaci a pak se vydali špatným směrem, mohli skončit

kdekoliv v Západní poušti.

Západní poušť je jednou z nejnehostinnějších oblastí na světě, kde by si člověk přál pátrat po

ztracených věcech. Její plocha pokrývá zhruba dvě třetiny rozlohy současného Egypta. Jedná

se o území zabírající 680 000 čtverečních kilometrů, coţ odpovídá ploše Rakouska, Belgie,

Dánska, Řecka, Nizozemska, Norska a Švýcarska dohromady. Přírodní podmínky zde jsou,

jak jiţ byla řečeno, nesmírně drsné. Některé duny uprostřed písečných moří jsou

nepřekonatelnou překáţkou i pro nejmodernější vozidla s pohonem čtyř kola a speciálním

vybavením. Na většinu území je zakázán vstup kvůli bezpečnosti: miliony min které zde

zbývají ještě z 2. světové války, blízkost hranic s Lybií, lokální politická nestabilita v

souvislosti s těţbou ropy a terorismem. A vţdy je tu moţnost, ţe jakýkoliv objev můţe být

záhy pohlcen věčně pohyblivým pískem, aby ho jiţ nikdo nikdy nespatřil.

Tajemný hrabě Almásy

O rozluštění záhadného zmizení Cambyssovy armády snilo bezpočet dobrodruhů a

cestovatelů. Zřejmě nejznámějším z nich bonviván, pilot a pouštní badatel rakousko-

maďarského původy László Ede Almásy, jehoţ osud se stal předlohou pro knihu Anglický

pacient a stejnojmenný film, v němţ hlavní postavu ztvárnil Ralph Fiennes. Almásy začal

zkoumat poušť jako amatér, ale jeho zkušenosti s vyuţitím motorových vozidel a naprostá

absence ohledu na vlastní bezpečnost mu zajistily značnou popularitu.

Ve 30. letech 20. století se hrabě Almásy stal členem spolku převáţně britských šlechticů-

důstojníků, kteří se zajímali o cestování pouští a její průzkum. Zpočátku se zaměřili na pátrání

po tajemné "Oáze malých ptáků" jménem Zerzura, o níţ se zmiňovaly některé středověké

texty. Almásy ohromil členy "Zerzura klubu", jak se sami nazvali, tím, ţe tuto ztracenou oázu

objevil, avšak jeho pátrání po Cambyssově armádě bylo mnohem nebezpečnější a zdaleka ne

tak úspěšné.

Almásy byl nadšeným obdivovatelem Hérodota, a proto se v roce 1936 vydal po stopách

armády perských dobyvatelů přesně tak, jak slavný řecký dějepisec uváděl. Jeho výpravu

popsal Saul Kelly v knize The Lost Oasis: The Desert War and the Hunt for Zerzura (Ztracená

oáza: Pouštní válka a pátrání po oáze Zerzura). Kelly líčí, jak Almásy na své předchozí

výpravě objevil keramické střípky, které napovídaly, jak Peršané doufali přejít bezvodou

poušť: mohli pouţít stejnou strategii jako při úspěšném přechodu přes Sinajskou poušť, tedy

vyhloubit podél plánované trasy obrovské jámy pro amfory (nebo jiné nádoby) a zaplatit

domorodcům, aby do nich nanosili vodu.

Taková byla Almásyho teorie. Kdyţ se však hrabě v roce 1936 vydal z oázy Farfara do

pouště, neobjevil skrýše s nádobami, ale řady mohyl, které popsal jako "velmi staré duté,

kruhové pyramidy z kamenů vysoké jako dospělý muţ". Ty mohly Peršanům slouţit jako

milníky vyznačující cestu hrůzostrašným mořem písku. Moţná je postavili zvědové, které

Peršané najali v naději, ţe jim takto vyznačí cestu aţ do Siwy.

Kelly dále líčí, jak se Almásyho skupina musela potýkat s problémy, které jí pomohly

pochopit osud Cambyssovy armády. Cestu vpřed jim znemoţnily nepřekonatelné obrovské

duny, a navíc se zvedl horký pouštní vítr zvaný chamsín, bičující vozidla nápory palčivého, aţ

44 oC teplého vzduchu. Všechna auta aţ na jedno havarovala, a lidé byli rádi, ţe si ve zbylých

zachránili holý ţivot, kdyţ se jim podařilo uniknout z pouště koridorem mezi dvěma dunami a

po čtyřech dnech dorazit do Siwy. Almásy hned naplánoval další výpravu, ale jeho plány

přerušila válka a on uţ nikdy nedostal šanci je uskutečnit.

Sporné objevy

V poslední době se objevily mírně matoucí zprávy o objevech v Západní poušti, které

vypadají, jako by byly pravé. Podle profesora Mosalama Shaltouta, předsedy střediska

výzkumu pouští egyptské univerzity v Minufiya, italská expedice pátrající v roce 1996 v

Západní poušti po stopách meteoritů narazila také na zajímavé archeologické nálezy v oáze El

Bahrajn. Aly Bakarat, geolog který se výpravy účastnil, objevil ostří a jilec dýky, střepy

keramiky, úlomky lidských kostí, pohřební mohyly, hroty šípů a stříbrný náramek, který byl

podle fotografií zařazen do doby odpovídající rozkvětu perského království.

V roce 2000 se rozšířily zprávy o objevech týmu geologů (údajně z univerzity Helwan v

Káhiře) pátrajících po ropě, kteří ve stejné oblasti učinili podobné objevy - rozdrcené hroty

šípů a lidské kosti.

V roce 2003 vedl další výpravu do téţe oblasti geolog Tom Bown, doprovázený archeoloţkou

Gail MacKinnonovou a filmovým štábem. Měli jít po stopách objevů Aly Barakata, o nichţ

tvrdili, ţe byly zatajeny egyptskými úřady. Bown tvrdil, ţe našel pozůstatky dávné výpravy

na tom samém místě, poblíţ oázy El Bahrajn, na místě zvaném Wadi Mastour (Skryté údolí).

Ve své zprávě zašel tak daleko, ţe popisoval, jak viděl tisíce lidských kostí jimiţ byla poušť

poseta.

Další expedice vypravená v roce 2005 tvrzení Barakata i Bowna váţně zpochybnila. Tým

vypravený univerzitou v Toledu v Ohiu spolu s britskými a egyptskými společnostmi, se

vypravil na místo poblíţ El Bahrajn. Našli velký hrnec o kterém se před nimi zmiňovali

Barakat i Bown, ale určili ho jako římský, ale neobjevili ani stopu po pohřebištích, o nichţ se

tvrdilo, ţe jsou tam v poušti běţné. Namísto polí posetých lidskými kostmi našli velké

mnoţství zbytků zkamenělin mořských jeţovek, které mají typické kulovité schránky, snadno

zaměnitelné za úlomky lidských kostí. Tím by se dala vysvětlit mylná tvrzení předchozích

výprav.

Dá se Hérodotovi věřit?

Navzdory několika slibným tvrzením a nejasným objevům nebyla zatím Cambyssova ztracená

armáda objevena, dokonce chybí i přesvědčivé důkazy, ţe vůbec existovala. Mohyly a

keramické střepy objevené hrabětem Almásym stejně jako zbraně a kosti které údajně viděli

Barakat a Bown moţná nebyly tím, za co byly svými objeviteli povaţovány. Mohlo se jednat

o pozůstatky mnoha jiných výprav, které podnikaly úmornou cestu pouští - například po

karavanách otroků putujících dodnes pouţívanou takzvanou Čtyřicetidenní cestou vedoucí

Západní pouští přes Al-Khargu.

Při zkoumání důvěryhodnosti celého příběhu se dostáváme aţ k Hérodotovi. Nutno říci, ţe

Hérodotos nebyl ostatními antickými spisovateli povaţován právě za vzor serióznosti, a

někteří dokonce tvrdili, ţe čestný titul "Otec historie" kterým ho (Hérodota) obdařil Cicero by

měl spíše znít "Otec lţí". Jak jsme se zde jiţ zmínili, Hérodotos rozhodně byl proti Peršanům

zaujatý a jeho popis Cambyssovy osobnosti odpovídá charakteristice postavy padoucha z

pantomimické hry. Ve skutečnosti se podle jiných dochovaných egyptských pramenů zdá

moţné, ţe mnoho skupin ve starém Egyptě perské vetřelce vítalo, a sám Cambysses podle

některých nápisů ctil egyptské náboţenství a zvyky chvályhodným způsobem. To samozřejmě

neznamená, ţe si Hérodotos celou historku o ztracené Cambyssově armádě vymyslel, nebo ţe

by k ní byl přiveden klamnými prameny, ale přidává to další nejistotu k jiţ tak dost spletitému

případu.

Pokud se rozhodnete Hérodotovi uvěřit, můţete se po Cambyssových stopách vydat sami. Od

roku 2004 organizuje cestovní agentura Aqua Sun Desert pouštní safari do Západní pouště na

(nám jiţ známá) místa Dakhla, Farfara, Siwa a El Bahrajn, a má v programu přímo hledání

stop po ztracené perské armádě. Podle zpráv ze současné doby mají tyto výpravy pokračovat

ještě několik let. Manaţer agentury Aqua Sun Desert Hisham Nessim říká: "Jestliţe objevíme

jakoukoliv stopu po ztracené Cambyssově armádě, bude to objev století".

Hrob královny Boudicci

Boudicca - coţ je vědci preferovaná verze známějšího jména Boadicea - je jednou z

legendárních postav britské historie: archetyp ţeny-bojovnice, která podle všeho zosobňovala

nezlomného ducha Británie, coţ vyjádřila svým heslem "Britové nikdy, nikdy nebudou

otroky!" V letech 60-61 n. l. vedla svůj kmen Iceni a několik dalších spojených keltských

kmenů v krvavém povstání proti okupačním římským vojskům, ale v rozhodující bitvě byla

poraţena a zahynula. Místo jejího posledního odpočinku však nebylo nikdy nalezeno, a tak se

o něm dodnes rojí spekulace od seriózních aţ po vyloţeně směšných.

Povstání kmene Iceni

Boudicca byla královnou Icenů, kmene britských Keltů ţijícího ve Východní Anglii na území

kolem dnešního Norfolku. Její jméno pochází z keltského bouda, coţ znamená "vítězství", a v

době ţelezné to byl ekvivalent jména Victoria, které se ujalo později, kdyţ viktoriáni

zpopularizovali její legendu. Známější verze královnina jména "Boadicea" je pravděpodobně

výsledkem špatného přepisu Tacita, římského historika jehoţ dílo je původním pramenem

Boudiccina příběhu. Dalším zdrojem je Dio Cassius, o něco později ţijící řecko-římský

dějepisec, který svou verzi příběhu zřejmě zaloţil z větší části na zápiscích Tacitových, k

nimţ si přidal několik detailů.

Po dobyvačném taţení Římanů Británií v roce 43 n. l. se v jejich rukou ocitla většina

jihovýchodní Anglie, některá okrajová území byla ponechána pod správou místních

kmenových vládců, coţ byl tehdy obvyklý postup. Další vývoj událostí zpravidla vypadal tak,

ţe dotyční králové vládli svému území pod římským dohledem aţ do své smrti, před níţ

zajistili poklidný převod moci a vládu nakonec předali Římu. Na území kmene Iceni byl

takovým místním králem ustanoven Prasutagus, který měl manţelku Boudiccu. Odměnou za

to ţe oficiálně uznal nadvládu Říma a římského císaře ustanovil spoludrţitelem svého

království mu bylo povoleno ponechat si značnou sumu peněz pro vlastní potřebu.

Kdyţ Prasutagus zemřel, zanechal své království a svůj lid ve sloţité situaci: římské právo

neuznávalo dědictví po přeslici, a Prasutagus měl pouze dcery (i kdyţ Římané by jeho

království nejspíše zabrali tak jako tak). Celé království bylo navíc silně zadluţené. Kdyţ

správu království převzali Římané, Iceni rázem přišli o svou svobodu, kterou si do té doby

ţárlivě střeţili. Jejich půda od teď patřila Římanům, kteří s nimi samými začali jednat

podobně jako s otroky. Občané království byli zatíţeni krutými daněmi a - podle Tacita -

Boudicca a její dcery byly zbičovány a znásilněny.

V roce 60 n. l., kdyţ římský guvernér Suetonius Paulinus byl zaneprázdněn v severním

Walesu taţením proti Druidům, kmen Iceni a jeho sousedé Trinovanté se vzbouřili. Do čela

rebelů se postavila charismatická a energická Boudicca, kterou Dio Cassius popisuje jako

výjimečnou a pozoruhodnou postavu:

Boudicca byla vysoká, statná a obdařená silným hlasem. Vodopád jasně rusých vlasů jí spadal

aţ ke kolenům. Nosila zlatý náhrdelník z mnoha drobných, ozdobných kousků, mnohabarevné

šaty a přes ně silný plášť spojený broţí. Nosila s sebou dlouhé kopí, kterým naháněla hrůzu

kaţdému, kdo na ni upřel svůj zrak.

Horda Britů nejprve napadla římskou osadu Camulodunum (dnešní Colchester), kterou téměř

srovnala se zemí a zmasakrovala většinu obyvatel. Vzápětí Britové porazili i římskou legii,

která proti nim byla vyslána, a v roce 61 n. l. a vydali se na nedávno zřízené římské obchodní

a správní středisko Londinium (dnešní Londýn).

Kdyţ Suetonius uslyšel nové zprávy o povstání, zrušil své taţení a rychle se místo toho vydal

z Walesu do Londonia. Pochodoval celou dobu po římské cestě známé jako Watling Street a

dorazil krátce před britskými rebely. Kdyţ zjistil, ţe nemá dost muţů na to, aby město

dokázal ochránit, stáhl se zpět a co nejvíce obyvatel nechal evakuovat. Britové pak

Londonium vypálili, srovnali se zemí a zabili kaţdého, na koho narazili. Poté se po Watling

Street vydali do Verulania (dnešní St. Albans), kde provedli to samé. Boudiccino vojsko

pozabíjelo celkem 70 000-80 000 lidí.

Bitva u Watling Street

Suetonius se vydal po Watling Street zpět a snaţil se shromáţdil muţů co nejvíce mohl.

Podařilo se mu jich sehnat kolem 10 000, zatímco za Boudiccu bojovalo údajně 230 000

muţů. Zkušený římský guvernér věděl, ţe pokud se s Brity střetne v otevřené krajině, pak

jeho armádu sevřou ze všech stran a rozsekají na kousky. Zároveň však věřil, ţe kdyţ se mu

podaří usměrnit střetnutí do vhodného prostředí, potom vynikající strategie a technika

římského vojska dokáţou nepřítelovu početní převahu anulovat.

Tacitus píše, ţe Suetonius "dokázal konečné střetnutí oddálit a načasovat. Vybral si k boji

úzkou soutěsku, zezadu uzavřenou lesem, kdyţ se předtím přesvědčil, ţe ani jediný

nepřátelský voják není nikde jinde neţ před ním, kde se rozprostírala širá pláň … ". Toto je

jediný popis místa, kde se odehrála bitva nazývaná všeobecně "bitvou u Watling Street",

protoţe Suetonius který postupoval po této silnici zřejmě vybral místo leţící nedaleko od ní.

Pronásledující Britové skálopevně přesvědčení o svém vítězství sestavili kolem budoucího

bitevního pole do obrovského kruhu vozy vezoucí jejich ţeny, děti a staré lidi, aby všichni

měli na boj dobrý výhled.

Britští bojovníci neschopní čelit brnění, taktice a disciplíně Římanů byly poraţeny a donuceny

k ústupu, ale při něm narazili na vlastní vozovou hradbu. Římané pozabíjeli 80 000 protivníků

během jediného dne, coţ je na britské půdě smutný rekord, který byl kdy zaznamenán. Podle

Tacita Boudicca masakr přeţila, ale po něm spáchala sebevraţdu jedem (její dcery podle

tradice odešly ze světa stejným způsobem současně s ní). Dio Cassius píše, ţe Boudicca

onemocněla a zemřela, pravděpodobně zoufalstvím nad svou totální poráţkou. Podle něho

byla také slavně pohřbena spolu s velkým bohatstvím. Tím pádem se nabízí otázka: kde dnes

spočívá Boudiccino tělo, a lze ještě objevit cennosti, které byly uloţeny do jejího hrobu?

Velká neznámá

Za předpokladu ţe Boudicca byla kdesi pohřbena (a nikoliv zpopelněna) se rýsují dvě

mnoţnosti. Pokud padla na bitevním poli, pak byla pravděpodobně pohřbena tam, moţná

mezi desetitisíci dalších mrtvých těl, která byla ponechána na pospas mrchoţroutům nebo

naházena do masových hrobů. Nebo mohla uprchnout někam do bezpečí a být pohřbena tam.

Kam (by) mohla Boudicca utéci? Dá se předpokládat, ţe někam na území svého kmene Iceni,

ale není jisté, ţe odtamtud opravdu pocházela. Je moţné, ţe byla z jiného kmene a za

Prasugata se vdala kvůli vytvoření kmenového spojenectví. Tato moţnost činí šanci na

objevení Boudiccina hrobu ještě menší.

Dva vzpomínané původní prameny, totiţ Tacitus a Dio Cassius, při pátrání příliš nepomohou.

Tacitovy údaje mohou být poměrně přesné. Autor je psal kolem roku 100 n. l., tedy v době,

kdy příslušné události ještě byly v ţivé paměti mnoha lidí, a měl informace z první ruky v

osobě svého tchána Gnaea Julia Agricoly, který se bitvy u Watling Street osobně zúčastnil

jako mladý vojenský tribun a později se stal guvernérem v Británii. Tacitus však uvádí

zoufale málo podrobností umoţňujících určit místo bitvy (viz předcházející text "Bitva u

Watling Street"). Proto nezbývá neţ spoléhat se i na méně důvěryhodné a nepřímé prameny -

folklóru a archeologických nálezech.

Místní legendy

Lidovou slovesnost je jako pramen historických událostí třeba brát s rezervou, ale určité

místní tradice v ní zůstávají zachovány na staletí nebo dokonce tisíciletí.

Nádraţí King´s Cross

V lidových tradicích ohledně Boudiccina hrobu převládá názor, ţe keltská královna-bojovnice

je pohřbena pod jedním z nástupišť současného nádraţí King´s Cross, jednoho z

nejdůleţitějších nádraţí v Londýně, odkud vyjíţdějí vlaky na sever po nejvytíţenější

ţelezniční trati v Británii. (Dnes je mezinárodně slavné i proto, ţe právě zde Harry Potter

nastupoval na vlak do Bradavic v populárních knihách i filmech). Ať tato legenda vypadá jak

chce absurdně, je obdivuhodně rozšířená, i kdyţ se čísla příslušného nástupiště značně liší.

Nejčastěji se tvrdí, ţe Boudicca odpočívá pod nástupištěm číslo 10.

Původní jméno nádraţí King´s Cross znělo Battle Bridţe, tedy Most Bitvy. Můţe se tedy

jednat o místo slavné bitvy u Wattling Street, coţ je moţná základem této legendy. Na druhé

straně moţná můţe za zrod této legendy kniha Lewise Spence Boadicea - Warrior Queen of

the Britons (Boadicea - bojovnice a královna Britů). Spence byl folklorista a spisovatel

věnující se okultním a pseudohistorickým tématům jako Atlantida a různé pověsti a tradice, a

ví se o něm, ţe příliš přísně nelpěl na vědecky doloţených faktech.

Dalším impulsem pro tuto teorii byl v roce 1988, kdy britské noviny The Daily Telegraph

přinesl zprávu, ţe stavební dělníci pracující na nástupišti číslo 10 nádraţí King´s Cross

vykopali kostru královny bojovnice. Tato zpráva se rychle rozšířila, přičemţ jako datum

objevu byl uváděn nejčastěji 22. únor. Věc však vypadá jinak, kdyţ dnes víme, ţe ve

skutečnosti se jednalo o 28. únor a zmíněný článek vyšel 1. dubna.

Gop Hill

Velká Británie je doslova poseta pohřebními mohylami pocházejícími od doby kamenné aţ po

konec doby ţelezné (kdy do Británie přišli Římané). K některým z nich se vztahují místní

legendy a tradice spojené s Boudiccou. Velmi zajímavý je soubor tradic, který klade místo

bitvy u Watling Street a Boudiccin hrob do severního Walesu. Velmi starý prehistorický

násep zvaný Gop Hill, dříve známý jako Gop Paulini (z velšského Coperleni), coţ naznačuje

moţnost, ţe byl pojmenován po Suetoniu Paulinovi. Také další stará jména míst v této oblasti

znějí velmi sugestivně, například Hollow of no Quarter (Údolí bez milosti) nebo Hill of

Carnage (Pahorek masakru), a topografie krajiny údajně odpovídá Tacitovu popisu. Nějak

spojené s Boudiccou nebo její poslední bitvou jsou také rytiny na některých kamenech - jeden

z nich se jmenuje Buddig´s Stone (Boudiccin kámen), další Stone of Place of Lamentation

(Kámen místa nářků). K věrohodnosti legendy přispěl také úzký zlatý náhrdelník - typický

keltský šperk, objevený v této oblasti a pokládaný za jeden z předmětů pohřebných spolu s

keltskou královnou. Existuje také řada místních pověstí, v nichţ se vyskytují duchové

Boudicci, Suetonia a římských i keltských válečníků.

Archeologové píšící do časopisu Mercian Mysteries cyvysatvili tyto severovelšské tradice

jako zcela nepodloţené a spekulativníaţ podvrh. Podle nich se jedná o kombinaci špatných

překladů a zboţných přání dávných historiků, jejichţ práce se staly základem místních tradic

kdyţ se jich chopili jiní. Například straší jméno Gop Hillu - Coperleni - pochází prý mnohem

pravděpodobněji ze slov copa´r (vrcholek nebo špička) Leni (zřejmě vlastní jméno místního

významu) neţ od Suetonia Paulina. Budding´s Stone je zase prý zkomolenou verzí jména

Vuddig´s Stone a s Boudiccou nemá nic společného. Objevený náhrdelník pochází z Irska a

navíc z doby dávno předtím, neţ Boudicca ţila.

Dívka z mohylového hrobu

Dochované pohřební mohyly hrají často významnou roli v místním folkloru a legendách. Není

divu, ţe několik jich je spojováno také s osobou Boudicci. Například málo známá mohyla na

vřesovišti Hampstead Heath je v okolí známá jako "Boudiccin hrob". Její stáří je však jiné -

podle všeho pochází (tato mohyla) z doby bronzové a je stará 2000 - 3000 let, coţ je příliš

mnoho na to, aby mohla opravdu být Boudicciným hrobem. Na druhou stranu můţe být i

mnohem mladší - na mapách se objevuje aţ od roku 1725 a jediná sonda dovnitř, kterou

provedl v roce 1894 Sir Hercules Read, kustod Britského muzea, odhalila ve vrchní vrstvě suť

z nedávné doby. Jinými slovy - můţe se jednat o napodobeninu staré mohyly ze 17. nebo 18.

století nebo jen o zasypanou hromadu odpadků.

Mohyly spojované s Boudiccou najdeme také v její domovině ve východní Anglii. Jde

například o mohylu v Quidenhamu v Norfolku, známou pod jmény Viking´s Moud, Bubberies

nebo Quidenham Mond, která je povaţována namísto posledního odpočinku královny

Boudicci a všech jejích šperků. To samé se občas tvrdí také o mohyle v Garboldisham

známou jako Soldier´s Hill.

Lady of Birdlip

Archeologické nálezy bývají zpravidla přesvědčivější neţ folklórní tradice a pověsti, neboť

poskytují hmatatelné důkazy. Avšak i kdyţ archeologové dokáţou najít nápisy nebo jiné

znaky určující dobu původu nálezu, přiřazování identity hrobům nebo tělům v nich

pohřebných je otázkou čiré spekulace. Ukázkovým příkladem je kostra ţeny pojmenované

Lady of Birdlip, objevené poblíţ města Birdlip v hrabství Gloucestershire koncem 19. století.

Kromě kostí bylo v hrobě objeveno velké mnoţství předmětů do hrobů obvykle ukládaných, a

hrob sám byl ze stran těsně sevřen dalšími dvěma hroby. Stáří hrobu bylo určeno na 1. století

n. l., coţ je v pořádku, a předměty v hrobu nalezené - zrcátko, broţe, náhrdelník a mísy

napovídaly, ţe se jedná o hrob ţeny.

Zákonitě se objevila teorie, ţe Lady of Birdlip není nikdo jiný neţ královna Boudicca,

pohřbená se svými dvěma dcerami po boku. Příslušná oblast byla koncem doby ţelezné

obývána kmenem Dobuni, coţ mohl být původní národ Boudiccin, k němuţ se Boudicca

uchýlila po zničující poráţce někde nedaleko. Zajímavé je, ţe nezvyklé mnoţství dobunských

mincí bylo objeveno ve Východní Anglii, coţ naznačuje spojitost mezi kmeny Dobuni a Iceni.

Problém s určením kostry Lady of Bordlip je - kromě toho ţe chybí jakékoliv důkazy - také v

tom, ţe lebka vypadá podle mínění většiny expertů spíše jako muţská. Proti tomuto závěru

hovoří pouze očividně "ţenské" pohřební předměty objevené v hrobě. Podle archeologa

Malcolma Watkinse byla Lady of Birdlip mnohem spíše šamanem nebo knězem neţ slavnou

královnou-bojovnicí.

Sem a tam po římské silnici

Většina vědecké obce klade místo bitvy u Watling Street (a tím pádem zřejmě i Boudiccina

hrobu) do blízkosti staré římské silnice Watling Street, nejspíše do oblasti zvané Midlands

nedaleko některé římské pevnosti nebo tábora. Suetonius a jeho armáda, vědomi si početní

převahy protivníka, se mohli uchýlit do relativního bezpečí pevnosti Viroconium (dnešní

Wroxeter), takţe místo rozhodující bitvy mohlo leţet někde mezi touto pevností a Verulaniem

(St. Alban) nedaleko silnice Watling Street.

Zde se nabízí několik kandidátů. Například Venonis (dnešní High Cross) v hrabství

Leicestershire, leţící na místě kde Watlig Street křiţuje další významnou římskou silnici

Fosse Way. Toto místo se mohlo zamlouvat Suetoniovi, který doufal v pomoc dalších

římských vojáků z legie usazené v Exeter, kteří měli přijít právě po Fosse Way. Jsou důkazy,

ţe ve Venonis opravdu byla římská pevnost nebo tábor. Dalším kandidátem je Lactodorum

(dnešní Towcester) v Northamptonshire, coţ byla římská pevnost poblíţ Watling Street jiţně

od Venonis.

Za nejţhavějšího kandidáta je povaţována pevnost Mandussedum (dnes Mancetter), leţící

poblíţ Atherstone v hrabství Warwickshire. Archeologické nálezy řadí pevnost právě do

příslušné doby, topografie místa odpovídá Tacitovu popisu, a zvláštní ohrady pro koně v

nedalekém táboře zvaném Lunt (dnešní Coventry) byly údajně zhotoveny pro zvířata

poraţených Britů, kterých se Římané zmocnili jako válečné kořisti. Tato teorie je hlavně

dílem historika Grahama Webstera. Kromě zde uvedených okolností však ani pro ni

neexistuje ţádný přesvědčivý důkaz.

Tajemná královna

Jak uvádí Graham Webster, pro dějiště bitvy u Watle Street svědčí objev hromadného hrobu

muţů pohřbených spolu se zbraněmi a dalšími válečnickými dobovými artefakty. Místo

posledního odpočinku královny Boudicci však zůstává zahaleno tajemstvím, i kdyţ se

předpokládá, ţe její lidé ji pohřbili s písemnými identifikačními znaky.

Historickým problémem je i samotná Boudicca jako osobnost. Nám je známá jen podle dvou

zde jiţ zmíněných římských pramenů, a její existence není zaznamenána ani doloţena ţádným

dalším dokumentem. Dokud nebylo ve středověké Evropě během renesance vzkříšeno dílo

Tacitovo, ani takoví britští historikové jako Bede nebo Geoffrey of Monmouth jako by vůbec

nevěděli, ţe nějaká Boudicca vůbec kdy existovala. I její konec je zahalen velkým

tajemstvím. Kde se odehrála rozhodující bitva? Byla Boudicca pohřbena, a pokud ano, kým a

jakým způsobem? Mohla být spálena, uvrţena do masového hrobu nebo prostě ponechána

někde na poli, kde padla. Jak to s ní bylo opravdu se nejspíš uţ nikdy nedozvíme.

Hrob Dţingischánův

Dţingischán byl válečník pocházející z mongolských stepí, který dokázal spojit několik

naprosto rozdílných kmenů a národů své domoviny v silnou armádu, s jejíţ pomocí si

podmanil území sahající od Tichého oceánu ke Kaspickému moři. Celá Evropa se chvěla

strachem jen při vyslovení jeho jména, a Čína, Střední Asie a Střední východ poznaly jeho

hněv a moc v plné míře na vlastní kůţi.

Kdyţ Dţingischán 18. srpna roku 1227 během taţení do západní Číny zemřel, bylo jeho tělo

převezeno zpátky do vlasti ke spálení. Podle jedné legendy byla jeho hrobka postavena na dně

řeky, jejíţ tok byl jen kvůli tomuto účelu sveden stranou, a po dokončení stavby se opět

vrátila do svého původního koryta. Jiná legenda hovoří o tom, jak kolem hrobky byly

proháněny stovky koní, kteří její okolí zdupali do naprosté roviny a zahladili veškeré stopy po

stavebních pracích. Nakonec byl na tomto území vysázen les. V obou verzích se hovoří o tom,

ţe hrobku stavěli otroci, kteří byli poté zabiti, a vojáci kteří je zabili byli sami popraveni, aby

nikdo ţivý nevěděl, kde se nachází hrobka, v níţ je pohřben Dţingischán a spolu s ním také -

jak se věřilo - nemalá část válečné kořisti. Kaţdého kdo by se pokusil odhalit toto tajemství a

narušit Dţingischánův věčný spánek měla stihnout strašlivá kletba. Proto se Dţingischánův

hrob stal v Mongolsku ich choring - velkým tabu.

Lákavá výzva

Tolik praví o Dţingischánově hrobce legendy. Její skutečné místo zůstává jednou z velkých

nevyřešených historických hádanek. Po mnoho let byla někdejší Dţingischánova vlast pro

vědce ze západu prakticky nepřístupná: takzvané Vnější Mongolsko - později Mongolská

republika - se stala satelitem Sovětského svazu, zatímco jiţní Mongolsko zůstalo ţárlivě

střeţenou částí Číny. Na Moskvě zcela závislá mongolská vláda neměla na důkladnější

archeologický průzkum tak rozsáhlého území nikdy dostatek prostředků. Po pádu Sovětského

svazu se nezávislé Mongolsko stalo akceschopnějším, coţ se projevilo i novu vlnou zájmu o

místo posledního odpočinku velkého dobyvatele.

Zájem je opravdu velký, bezpochyby proto, ţe pátrání po stopách Dţingischánových je

značně obtíţné a vzrušující. Za prvé proto, ţe o době začátku slávy mongolské říše je známo

překvapivě málo, coţ je dáno nedostatkem přímých pramenů informací. Mongolové ţijící za

Dţingischána byli převáţně negramotní a nevěnovali mnoho pozornosti zaznamenávání

vlastní historie. Prakticky vše co o této době víme pochází z cizích pramenů nebo z děl

napsaných dávno po Dţingischánově smrti. Také archeologických nálezů z příslušné doby je

poskrovnu, jednak kvůli nedostatečnému průzkumu a dále také proto, ţe Dţingischán a jeho

dobyvačné hordy vedli kočovný ţivot, pouţívali materiály poměrně rychle podléhající zkáze a

nepouštěli se do budování ţádných větších staveb.

Druhým důvodem je romantická touha po velkém objevu, čili - řečeno slovy Indiana Jonese -

"po bohatství a slávě". Kromě historické hodnoty jakou by představoval objev hrobu jedné z

nejvýznamnějších osobností světové historie lze očekávat, ţe v hrobce je spolu s

Dţingischánovým tělem ukryto také nemalé bohatství, proti němuţ, jak říká známý hledač

hrobů Maury Kravitz, "by byla Tutanchamonova hrobka slabým předkrmem". Dţingischán a

velitelé jeho vojska při svých dobyvačných výpravách vyrabovali a zpustošili nesčetné říše a

království v Číně, Střední Asii, Persii a ve východní Evropě, přičemţ nashromáţdili ohromné

mnoţství darů a kořisti, které si odvezli zpět do Mongolska. Vědci nejsou zajedno v názoru,

zda byl Dţingischán pohřben spolu s předměty, jeţ mu měly slouţit na jeho věčné cestě, jak

praví legendy. Pokud tomu tak bylo, pak by se mohlo jednat o největší poklad jaký kdy byl do

nějakého hrobu uloţen. Maury Kravitz, sponzor a vedoucí dlouhodobého projektu jehoţ cílem

je průzkum starých mongolských sídel a pátrání po Dţingischánově hrobce, zdůrazňuje, ţe

kořist nashromáţděná Mongoly během taţení po celé Eurasii nebyla nikdy nijak zaznamenána

ani odhadem, takţe její podstatná část můţe být dodnes ukryta kdesi ve stepích a v horách.

Hledání Dţingischánovy hrobky je spojeno s další velkou záhadou asijských dějin - místem

hrobky čínských císařů z dynastie Jüan (1279-1368), vystavěné jejich potomky (včetně

velkého Kublaj-chána). Podle legend hodlali vládci z této dynastie následovat Dţingischána a

být pohřbeni na stejném tajném místě jako on. Jinými slovy - Dţingischánova hrobka a

poklad v ní uloţený mohou být pouhou špičkou ledovce…

Střípky z historie

O Dţingischánově ţivotě a smrti existuje jen několik údajů které lze povaţovat za holá fakta.

Pocházel pravděpodobně z Hentiy aymag, místa poblíţ pramenů řek Kerulen a Onon, a v

mládí byl nucen uprchnout před nepřáteli do pohoří Hentiyn Nuru na úpatí hory Burchan

Chaldun (Buddhovy útesy), která zůstala navţdy jedním z jeho oblíbených míst. Podle legend

si přál být pochován na místě, které pro něho mělo velký význam - coţ mohla být právě hora

Burchan Chaldun. Naneštěstí existují desítky míst tohoto jména, které jsou podle místních

tradic nějak spojovány s Dţingischánem.

Hlavním pramenem informací o ţivotě a smrti Dţingischána je kniha s názvem The Secret

History of the Mongols (Tajné dějiny Mongolů), napsaná 13 let po jeho smrti, která západním

vědcům nebyla vůbec známá aţ do 19. století. Podle tohoto díla (předpokládá se, ţe směšuje

fakta se značnou dávkou fantazie a mytologie) se Dţingischán (nebo Temudţin, jak byl

nazýván původně) narodil a později byl korunován na Velkého chána v okolí současného

města Batiršit poblíţ hranic s Ruskem. Zde je další moţné místo jeho hrobky.

Podle dalších, teprve nedávno uveřejněných textů bylo mauzoleum na Dţingischánovu počest

vystavěno na místě jeho někdejšího paláce, odkud dvorní úředníci odjeli na místo jeho

posledního odpočinku, aby tam provedli patřičné rituální obřady. To si protiřečí s tradičními

legendami, podle nichţ nikdo nevěděl a neví, kde byl Dţingischán pohřben. To však

neznamená, ţe by to nemohla být pravda, nabízí se tedy moţnost, ţe ten kdo dokáţe najde

Dţingischánův palác se dostane i k jeho hrobce. Vlastní mauzoleum Dţingischánovi postavili

také Číňané v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko, a sice prý nedaleko místa, kde zemřel.

Podle nich ukrývá toto mauzoleum pozůstatky které jsou s Dţingischánem spojovány.

Napospas přírodě?

Mnozí vědci zastávají názor, ţe ţádná Dţingischánova hrobka nikdy neexistovala. Morris

Rossabi, profesor mongolské a čínské historie na univerzitě Columbia ve státě New York

tvrdí, ţe v době Dţingischánovy smrti nebyla mezi Mongoly rozšířena ţádná pohřební

kultura. Místo toho bývalo zvykem ponechat mrtvé tělo napospas přírodě a divokým

zvířatům, přivázat ho ke koni nebo nechat leţet v poušti. Není jisté, zda by takto drsně

Mogolové zacházeli (naloţili) i s tělem svého nejvyššího vůdce, v jejich očích postaveného na

roveň bohům, ale přinejmenším dvě okolnosti nasvědčují, ţe je to moţné. Za prvé -

Dţingischán údajně povaţoval za své velké ctnosti prostotu, oddanost tradičnímu

mongolského způsobu ţivota a sblíţení s obyčejnými válečníky kteří za něho bojovali a

slouţili mu. V dopise který pravděpodobně sám Dţingischán poslal jistému taoistickému

mnichovi, píše: "Já, ţijící v severní divočině, nemám ţádné přehnané nároky. Nesnáším

přepych a vyznávám umírněnost. Mám jen jedny šaty a jedno jídlo. Jím to samé jídlo a jsem

oblečen ve stejných hadrech jako moji poddaní pastevci." Za druhé - podle mongolské tradice

není tělo po smrti nijak důleţité, důleţitá je jen duše; proto od Dţingischánových muţů

nemuselo být ţádným projevem neúcty, jestliţe (by) nechali tělo svého vůdce napospas

přírodě bez jakýchkoliv obřadů.

Jestliţe se tedy nekonal pohřeb, jak vysvětlit legendy ohledně Dţingischánovy hrobky?

Jedním moţným přístupem je vyjít ze souvislostí mezi těmito legendami a podobnými v

jiných částech světa. Velké osobnosti jako byl Dţingischán se snadno mohou záhy stát více

neţ historickou postavou a získat aţ mýtické postavení. Na příklad osoba Alexandra Velikého

dala vzniknout bezpočtu legend a lidových tradic ve všech zemích, kam kdy vstoupil. To

samé platí i o Dţingischánovi. Legenda o jeho pohřbení silně připomíná konec sumerského

hrdiny Gilgameše, který byl pohřben v hrobě na dně dočasně vyschlé řeky. Podobně byli

podle pověstí pohřbíváni také keltští králové z počátku doby ţelezné. Z toho vyplývá, proč je

třeba legendu o Dţingischánově hrobce brát s rezervou.

Hledači hrobů

Mnoho lidí s touto teorií nesouhlasí a proto od začátku 90. let minulého století bylo

podniknuto nemálo váţných pokusů najít Dţingischánovu ztracenou hrobku. V letech 1993 a

1996 zorganizovali Japonci rozsáhlou operaci s nasazením vrtulníků vybavených satelitními

navigačními systémy a magnetometry, ale vrátili se s prázdnýma rukama. V roce 2000 začala

velká výprava mongolsko-americká, u jejíhoţ zrodu stál a celou ji řídil pozoruhodný

Američan Maury Krawitz, obchodník se zlatem.

Kravitz byl Dţingischánem přímo posedlý od doby, kdy o něm četl v době své vojenské

sluţby. Koncem 90. let nashromáţdil skupinu vědců a různých odborníků a s mongolskou

vládou uzavřel smlouvu, jeţ mu dovolovala podnikat vykopávky na místech spojených s

dobou Dţingischánovy největší slávy. Prvním objevem Kravitzovy expedice bylo místo, kde

se konalo shromáţdění chánů zvané kurultaj (Velká úmluva) kde byl Dţingischán prohlášen

chánem v roce 1206. Později se průzkum soustředil na jednu z hor jménem Burchan Chaldun,

kde podle některých vědců mohla Dţingischánova hrobka být (neví se však, v které z hor toho

jména). V roce 2001 učinila výprava největší objev: Ologchiin Cherem, jakási hladová zeď,

známá také jako Ulan Chad nebo - ještě slibněji - Dţingischánova zeď.

Cherem

Cherem čili zeď - místo - je 180 metrů vysoký pahorek obkrouţený ze tří stran zdí, který se

nachází 320 km od mongolského hlavního města Ulánbátaru, nedaleko místa Dţingischánova

narození a korunovace. Zeď je 3 km dlouhá a její výška se pohybuje od 2,5 do 3,5 m. Ačkoliv

je dnes ve stavu pokročilého rozpadu, vědci se vesměs shodují v tom, ţe nic takového v

Mongolsku ještě nikdy předtím objeveno nebylo. Uvnitř zdí ohraničeného prostoru odhalil

předběţný průzkum více neţ 40 hrobů, spolu se širokou cestou vedoucí od niţší části

zjevného pohřebiště do vyšších poloh, kde jsou pravděpodobně pohřbeni nejvýznamnější lidé.

Zbytky keramiky objevené na místě stejně jako rozbor kostí uhlíkovou metodou datují stáří

pohřebiště do začátku éry Dţingischánovy říše. Kravitz a jeho tým jsou přesvědčeni, ţe v

jednom z hrobů spočívá sám Dţingischán, a ţe v okolních zhruba 100 hrobech jsou uloţeni

vojáci popravení kvůli uchování místa vládcova posledního odpočinku v tajnosti. Pokud mají

pravdu, pak by ve výše poloţených hrobech mohli být uloţeni vysocí důstojníci

Dţingischánovy armády nebo jeho potomci.

Avraga

V roce 2004 objevila japonsko-mongolská expedice v Avraga ruiny stavby, která údajně byla

Dţingischánovým palácem.

Podle některých zpráv bylo na tomtéţ místě objeveno také mauzoleum, coţ podle starých

zpráv ţe se vysocí hodnostáři přesouvali od mauzolea k nedaleké hrobce znamená, ţe

Dţingischánova hrobka musí být někde blízko. Zbytky keramiky objevené na místě s datem

událostí souhlasí, a také místní typografie se údajně shoduje s dochovanými dobovými

záznamy.

Dţingischán v Číně

K dalšímu zmatení celého problému přispěla zpráva čínských archeologů z roku 2000, kteří

tvrdí, ţe v autonomní oblasti Xinjiang Ujgur objevili "pravou" Dţingischánovu hrobku mezi

dvěma jezery nedaleko od nadzemního mauzolea vybudovaného pro jednoho z jeho vnuků.

Politické hry kolem Dţingischána

Shrnutím údajů z předcházejících stránek zjistíme, ţe na stopě Dţingischánovy hrobky jsou

nejméně tři výzkumné skupiny pátrající na nejméně čtyřech místech: Burchan Chaldun, kde

Kravitzova výprava objevila domnělé ruiny starého chrámu, neţ se musela dát na ústup před

náletem bodavých muchniček, Ologchin Kherem, Avraga a konečně ono tajemné místo v

Číně.

Naposledy zmíněné "čínské" místo můţeme pravděpodobně (ze seznamu) vyškrtnout. Nikde

o něm není ani zmínka kromě oné jediné zprávy z roku 2000, kterou je nutno posuzovat v

politickém kontextu. Čínské úřady se obávají, ţe by objev Dţingischánovy hrobky na území

Mongolska mohl podnítit nacionalismus Mongolů ţijících na území Číny, kteří by

pravděpodobně stupňovali své stávající územní nároky. Ze stejného důvodu se Číňané snaţí

zdůrazňovat cokoliv, co by mohlo přispět k jejich obrazu coby pravých pokračovatelů

mongolského dědictví - proto současné plány na rozšíření vlastního Dţingischánova

mauzolea.

Politické zájmy hrají významnou roli i v Mongolské republice. V roce 2006 země slavila 800

let mongolské jednoty, datované od Dţingischánovy korunovace. Sám Dţingischán je zde

velmi oblíbenou kultovní postavou. Jeho hrobka - kromě neocenitelné historické hodnoty

umoţňující doplnit dosud značné mezery ve znalostech o příslušné době - by se velmi

pravděpodobně stala národní svatyní a poutním místem. Na druhé straně je zde poměrně ostrý

střet zájmů v otázce archeologického průzkumu - archeologové jsou některými vlivnými

skupinami povaţováni za narušitele a nesvětitele svaté půdy, jednající proti tradici (velící)

nerušit zemřelé v jejich věčném spánku, a navíc čelí podezření, ţe si chtějí přivlastnit poklady

patřící po právu hostitelské zemi. Kravitzova výprava se dostala do velkých potíţí, kdyţ na

základě obvinění vzneseného bývalým předsedou mongolské vlády měla být v roce 2002

kvapně vyhoštěna ze země. Kravitz musel vynaloţit veškeré své vyjednavačské schopnosti,

aby mu Mongolové dovolili zůstat, přestoţe jeden ze základních bodů smlouvy o průzkumu

říká, ţe veškeré nálezy připadnou vládě hostitelské země.

Pátrání pokračuje

V současné době se hledání Dţingischánovy hrobky soustředí především na Cherem.

Kravitzova expedice se v létě 2006 vrátila na místo, aby pokračovala ve vykopávkách, ale do

vydání této knihy nebylo známo, zda něco podstatného nalezla. Hledají ale opravdu na

správném místě? Ačkoliv objev cheremského pohřebiště má nesmírný historický význam, s

legendami o Dţingischánově pohřební se příliš neshoduje. Objev dalších nejméně 40 hrobů

napovídá, ţe místo rozhodně nebylo tajné, a také fakt ţe ţádný z hrobů není nijak větší ani

ozdobnější neţ ostatní neodpovídá očekávání.

Sám Kravitz mluvil o svém přesvědčení, ţe Dţingischán je pohřben právě na Burchan

Chaldun, své oblíbené horské pevnůstce. Kdo by tomuto zapálenému Američanovi chtěl jeho

přesvědčení a ţivotní sen vyvrátit, má moţnost: stačí se rozhodnout, která z hor jménem

Burchan Chaldun je ta pravá, a pustit se do vykopávek. Ale pozor - přeţít v mongolském

vnitrozemí není legrace: čekají vás nebezpečné hory daleko v nedostupné divočině, nálety

miliardových hejn bodavého hmyzu, a samotné místo je navíc moţná chráněné

Dţingischánovou kletbou.

Ztracená kolonie (Ztracení kolonisté) na Roanoke

Někdy mezi lety 1587 a 1590 zmizeli téměř beze stopy všichni obyvatelé první anglické

kolonie v Americe. Nechali po sobě jen nevelký, ale o to záhadnější vzkaz vyrytý do

dřevěného sloupu - "CROATOAN". I po čtyřech stech letech zůstává tato "nejstarší záhada

Ameriky" stále zahalena rouškou tajemství, kterou ale nejmodernější technické metody slibují

(po)odhalit.

První osadníci v Americe

Koncem 16. století byla alţbětinská Anglie celá ţhavá do osidlování Ameriky. Vydatný příliv

bohatství z Nového světa učinil Španělsko, odvěkého nepřítele Anglie, mocným a bohatým, a

proto Angličané zoufale prahli po vlastnictví strategicky významného území v nově objevené

části světa, které by se mohlo stát bránou k moţnostem objevování nových nalezišť kovů,

zemědělské půdy a všemoţných jiných zdrojů bohatství. Poté co královnin oblíbenec Sir

Walter Raleigh obdrţel v roce 1584 za odměnu povolení zaloţit v Americe kolonii, rychle

vyslal první výpravu na území dnešního státu Virginie. Dobré vztahy s domorodci které se

osadníkům podařilo nastolit a příznivé zprávy posílané do vlasti vedly Raleigha k rozhodnutí

vyslat skupinu osadníků, která se měla stát základem nové kolonie. V roce 1585 byla zaloţena

první anglická kolonie na území Ameriky na ostrově Roanoke Island (dnes území Severní

Karolíny).

První kolonii které velel kapitán Ralph Lane se nevedlo nijak zvlášť dobře. Osadníci měli

záhy problém kde a jak sehnat dostatek jídla a také začali neshody se sousedními indiánskými

kmeny. Proto všichni netrpělivě čekali na návrat zásobovací flotily, a proto kdyţ v dubnu

1586 u břehů kolonie přistál Sir Francis Drake, vracející se z Karibiku, kde pilně přepadal

španělské lodě, rozhodli se kolonisté nečekat dál a vděčně přijali jeho nabídku dovézt je

domů. Přitom jen chvíli poté dorazila zásobovací flotila vedená Sirem Richardem Grenvillem.

Kdyţ našla(i) kolonii opuštěnou, Greenville rozhodl vrátit se do Anglie, ale na místě zanechal

15 muţů, aby hlídali nárok Anglie (a Sira Raeligha) na toto území.

Whiteova kolonie

V roce 1587 se na ostrově Roanoke zastavila druhá skupina kolonistů shromáţděná Waltrem

Raleighem, aby se porozhlédla po Greenvillových muţích. Kdyţ skupina určená k průzkumu

vystoupila na pobřeţí a rozhlédla se kolem, naskytl se jí nepěkný pohled: vše co zbylo po 15

muţích byly kosti jediného člověka. Jediný indiánský kmen, který zůstal bělochům přátelsky

nakloněn - Croatanové ze sousedního ostrova Hatteras - později vyprávěli, ţe skupinka

osadníků byla napadena Indiány, a devět muţů kteří přeţili nasedlo do malého člunu, odpluli

pryč a uţ je nikdo nikdy neviděl.

Noví kolonisté neměli mnoho chuti zkoušet obnovit kolonii na Roanoke a upírali své zraky

spíše k pevnině do oblasti kolem zálivu Chesapeake Bay, kde měli v úmyslu vybudovat

"Raleighovo městečko". Ale Simon Fernandez, kapitán flotily která je přivezla, odmítl plout

dál, protoţe by prý zmeškal příhodné počasí pro plavbu zpět přes Atlantik

(pravděpodobnějším vysvětlením ovšem je, ţe potřeboval více času věnovat pirátství, které

bylo jeho skutečným hlavním "zaměstnáním").

Hlavní část kolonistů se vylodila na pobřeţí 22 července. Dohromady to bylo 91 muţů, 17 ţen

a 9 dětí vedených Johnem Whitem, Raleighovým přítelem, který se zúčastnil jiţ první

kolonizační výpravy a vyznal se proto v okolní krajině. Kolonisté se pustili do obnovování

zpustlé osady. 18. srpna se Whiteově dceři narodila dcera jménem Virginia Dare, která se tak

stala prvním anglickým dítětem narozeným v Novém světě. Hlavně kvůli napjatým vztahům s

domorodci, které se ještě zostřily zavraţděním osadníka jeţ se vydal na pobřeţí sbírat

chobotnice, se osadníci rozhodli vyslat guvernéra Whitea s Fernadnezem zpět do Anglie s

ţádostí o další zásoby a posily. Lodě napjaly plachty 28. srpna. White odjel, aby svou rodinu

uţ nikdy nespatřil.

Záhadné zmizení

White se za kaţdou cenu snaţil vrátit se do Ameriky co nejrychleji, ale jeho plány neustále

kříţily nepříznivé okolnosti. Vypukla válka se Španělskem a téměř všechny pouţitelné lodě

byly zabaveny a nasazeny na obranu Anglie proti útoku španělského loďstva. Kdyţ se White

konečně vydal zpátky na Ranaoke s malou flotilou tří lodí vedenou kapitánem Abrahamem

Cookem, psal se srpen 1590.

Kdyţ se první skupina (včetně Whitea, který celou epizodu popsal ve svém deníku) vylodila,

trubač zatroubil charakteristické tóny několika známých anglických písniček a všichni hlasitě

volali, ale nedočkali se ţádné odpovědi. Na severním konci ostrova objevili místo, kde

kolonie ţila, naskytl se Whiteovi a jeho druhům velmi zvláštní první pohled. Na stromě

rostoucím na písčitém břehu byla vyryta písmena CRO. Pak přišli dál ke zbytkům obydlí. Od

Whiteova odjezdu tu byla vztyčena nová palisáda z dřevěných kůlů, ale všechny domy za ní

byly zbořeny, a jediné co zůstalo byly hromady olova, ţeleza a ţelezné rudy. Na jednom z

kůlů palisády byl vyryt nápis CROATOAN.

Záhadný nápis Whitea uklidnil. Jak vysvětloval ve svých zápiscích, mluvil s osadníky o tom,

ţe nejrozumnější bude nezůstávat na ostrově, ale přesunout se "na pevninu, asi 80 kilometrů

do vnitrozemí". Také bylo s osadníky předem domluveno, ţe pokud se odstěhují, nechají o

tom Whiteovi někde vyrytou zprávu v podobě "tajných znaků". Pokud by byli v nebezpečí,

měli nad zprávu vyrýt maltézský (osmišpičkový) kříţ. Protoţe nad písmeny ţádný kříţ nebyl,

White se domníval, ţe osadníci jsou v bezpečí a ţe se prostě jen zařídili podle jeho instrukcí.

Při dalším průzkumu objevili White a jeho druhové, ţe několik beden zahrabaných při jeho

odjezdu bylo dosud na svém místě, ale byly zotvírány a jejich obsah rozházen kolem. To si

White vysvětloval tak, ţe osadníci si vzali s sebou co potřebovali, a potom přišli Indiáni, kteří

zničili a rozházeli věci, jimţ nemohli rozumět, k čemu slouţí. Čluny které kolonie měla k

dispozici byly rovněţ pryč.

White byl přesvědčen, ţe nápis na stromě a na kůlu znamenaly, ţe osadníci se uchýlili ke

spřáteleným indiánům z kmene Croatanů, ţijícím na ostrově Hatteras. To nebylo přesně to, na

čem se před rozloučením dohodli, ale dávalo to smysl. Proto následujícího dne se White s

kapitánem Cookem dohodli, ţe podniknou krátkou cestu na ostrov Hatteras, ale osud a ţivly

jejich záměr překazily. Přihnal se hurikán, dvě kotevní lana se přetrhla a lodě jen taktak

unikly ztroskotání, byly donuceny upustit od záměru plout na Hatteras a místo toho se musely

vrátit do Anglie.

Dohady a pozorování

Raleighův dekret na výhradní průzkum území Virginie v roce 1590 vypršel, coţ zřejmě

vysvětluje jeho ztrátu zájmu o organizování dalších výprav do Ameriky. White se musel

smířit s tím, ţe svou rodinu uţ nikdy neuvidí, a uchýlil se na svůj statek v Killmore v Irsku.

Byl však přesvědčen, ţe kolonie z Ranaoke, čili Whiteova společnost, přeţila a stále přeţívá.

Raleigh sponzoroval dvě výpravy, které se v letech 1602 a 1603 měly mimo jiné

porozhlédnout po pozůstatcích kolonie v Roanoke, ale obě byly odloţeny. Pozdější

návštěvníci a osadníci v Severní Americe se několikrát pokusili najít stopy, případně navázat

kontakt s kolonisty z Roanoke, ale bez úspěchu. Úspěšnější byli naopak v tom, ţe se jim

podařilo vybudovat a udrţet stále osídlenou kolonii v Jamestownu ve Virginii. Lee Miller,

autor knihy Roanoke: Rozluštění záhady ztracené kolonie, zdůrazňuje, ţe mnozí z

jamestownských osadníků měli stejná příjmení jako "ztracení" kolonisté, coţ vysvětluje tím,

ţe se zřejmě jednalo o příbuzné, kteří byli k cestě do Nového světa částečně motivováni

touhou nalézt své blízké.

John Smith, vůdce nové kolonie, slyšel od Indiánů kolem Jamestownu historky o Evropanech

ţijících dále na jihu, ale ani on (sám) ani Christopher Nešpory, který byl v roce 1607 vyslán z

Anglie, aby pomohl jamestownským osadníkům a zvlášť se pokusil najít stopy po Whiteově

kolonii, nebyli schopni jejich vyprávění prověřit. Smůlu měla rovněţ výprava vyslaná z

Jamestownu v roce 1609. Během následujících několika staletí se několik cestovatelů

zmiňuje, ţe viděli nebo potkali lidi kteří vypadali jako Evropané nebo mluvili anglicky, nebo

přinejmenším o Indiánech s kavkazskými rysy a se znalostmi angličtiny a křesťanství, ale

nikdo nebyl schopen přesvědčivě doloţit, ţe našel ztracené kolonisty z Roanoke. Zmizení

všech 117 lidí tak zůstalo nevyřešeným tajemstvím.

Teorie o ztracené kolonii

Nejobvyklejším vysvětlením záhady kolem kolonistů z Roanoke je, ţe je nikdo nemohl nalézt

proto, ţe byli mrtví. Mohli být zabiti nepřátelskými Indiány nebo zahynout hladem. Obě tyto

verze jsou stejně hodnověrné. První pokus o osídlení ostrova Roanoke ztroskotal právě kvůli

nedostatku jídla, a jamestownská kolonie se dostala velmi blízko vyhladovění o 20 let později.

Moţná osadníkům z Roanoke prostě došly potraviny a lidé se v místních podmínkách

nedokázali uţivit zemědělstvím ani sběrem plodů. Tato teorie značně získala na věrohodnosti

po prozkoumání letokruhů starých stromů rostoucích v příslušné oblasti. Podle speciální

dendrologické laboratoře univerzity v Arkansasu letokruhy napovídají, ţe v letech 1587-1590

zaţila oblast nejhorší sucha za posledních 800 let (1185-1984).

Kdyby (však) kolonisté na Roanoke zahynuli hladem, měl by White pravděpodobně objevit

zbytky jejich těl na místě, a samotná kolonie by nebyla pečlivě rozebrána a zbavena většina

věcí, které se daly odnést. Pokud tedy osadníci zahynuli hladem, rozhodně se tak nestalo

přímo na Roanoke.

Těţké časy

Delší období sucha a nouze zvyšuje pravděpodobnost, ţe se kolonisté dostali do střetů se

svými sousedy. V době extrémního nedostatku byli zřejmě Indiáni méně přátelští a více

střeţili své skromné zásoby, takţe byla mnohem větší moţnost konfliktů s bělochy, kteří by se

jim chtěli vzít, ukrást nebo násilím si vynutit jídlo, o coţ se pokoušeli předchozí obyvatelé

kolonie. Croatanové byli sice k bělochům přátelští (určitě alespoň kdyţ White odjíţděl), ale

ostatní sousední kmeny ne. V té době také v místní indiánské populaci docházelo k migracím

a kmenovým válkám, které mohly být rovněţ částečně zapříčiněny nebo vystupňovány

velkým suchem.

Z toho ţe kolonisté postavili u své osady palisádu lze soudit, ţe se cítili ohroţeni. Tím si

můţeme být jisti, neboť jedním z důvodů, proč byl White poslán zpět do Anglie, aby jim

sehnal podporu. Na takové podmínky ale museli být kolonisté zvyklí, a navíc nikde nebyla

nalezena ani známka nějakého boje nebo masakru. Je moţné, ţe osada byla obleţena, a ţe

osadníci - nejspíš muţi - byli likvidováni jeden po druhém, kdyţ se odváţili překročit palisádu

v zoufalé snaze sehnat někde něco k jídlu. Nakonec mohly zůstat naţivu jen ţeny a děti, které

mohly být některým indiánským kmenem zajaty a postupně s ním splynout. Takový příběh

vypadá pravděpodobně, ale neexistuje jediný přímý důkaz, který by ho potvrzoval.

Poindiánštění kolonistů

Nejrozšířenějším a všeobecně přijímaným vysvětlením osudu kolonistů z Roanoke je, ţe byli

zabiti Indiány, ale aţ poté co upustili ostrov Roanoke. Jako první s tím přišel kapitán John

Smith, velitel kolonie Jamestown. Při jednáních která vedl s náčelníkem nepřátelského kmene

Powhatanem (otcem Pocahontas) se dozvěděl, ţe skupina bílých muţů se usadila mezi

Indiány ţijícími na jiţním břehu zálivu Chesapeake Bay - právě tam, kde původně hledal

"Raleghovo město", neţ byl bouří zahnán na Roanoke. Powhatanovi lidé se cítili silně

ohroţeni vpádem bílých muţů na své území, a navíc byli nepřáteli Indiánů od zálivu

Chesapeake, kteří nepatřili k jejich kmenovému svazu. Proto Powhatan nařídil útok, při

kterém jak tvrdil, jeho lidé zabili většinu všech bělochů. Na důkaz svého tvrzení ukázal

Smithovi hlaveň muškety, mosazný moţdíř a několik kusů ţeleza, které patřily kolonistům z

Roanoke.

Toto nemusí být úplný konec příběhu, neboť existuje řada příznaků, ţe část kolonistů byla

asimilována do indiánských kmenů ţijících v okolí Roanoke, moţná skupina, která se

nepřipojila k ostatním na výpravu do zálivu Chesapeake Bay. Nejpravděpodobnějšími

kandidáty jsou Craotanové. Kolonisté s nimi měli vţdy dobré vztahy, zejména s náčelníkem

jménem Manteo, který jednou navštívil Anglii a stal se věrným spojencem všech Angličanů.

Tato hypotéza je navíc podpořena poslední vzkazem kolonistů - "croatoan". Předpokládá se

proto, ţe někteří osadníci zůstali na Roanoke a později se přidali k Indiánům ţijícím na

ostrove Hatteras. Na Roanoke nechali Whiteovi vzkaz, aby věděl, kde je má hledat, ale pak

byli kvůli suchu donuceni odsunout se na pevninu. Osadníci začali uzavírat sňatky s indiány a

postupně získali také nová jména.

Pádným důkazem na podporu této hypotézy je osud indiánů kmene Lumbee ze Severní

Karolíny. V 19. století se rozšířila zvěst, ţe část příslušníků tohoto kmene jsou potomci

kolonistů z Roanoke: nasvědčoval tomu jejich přízvuk, vzhled a jména. Od té doby tato teorie

byla střídavě přijímána a zase vycházela z módy. Někteří antropologové argumentovali, ţe

původní hypotéza vzniklá v 19. století byla zaloţena na nesprávném výkladu tehdejší historie

kmene Lumbee, která předpokládala jejich migraci z oblasti kolem Roanoke v 18. století, a ţe

jména pouţívaná v tomto kmeni neodpovídají jménům obyvatel ztracené kolonie. V poslední

době přišly ke slovu testy DNA, které mají porovnat chromozomy Y Indiánů Lumbee kteří by

podle svých příjmení mohli být příbuzní anglických rodin z nichţ pocházeli kolonisté na

Roanoke. Celá věc je komplikována otázkou rasové segregace, která byla v případě Indiánů

Lumbee v Severní Karolíně přísně dodrţována aţ do 60. let 20. století, kdy Indiáni získali

občanská práva, a důkaz, ţe někteří Indiáni měli bílé předky by nutně znamenal nemalé

politické a občanskoprávní změny.

Další teorie

Právě uvedená teorie vysvětlující osud ztracených kolonistů z Roanoke není zdaleka jediná.

Zmizení kolonistů zcela beze stopy vyvolalo mnoho nejrůznějších dohadů včetně únosu

mimozemšťany. V poněkud hodnověrnějších teoriích hrají svou roli také Španělé. V San

Augustinu na Floridě byla zřízena španělská kolonie, a v zájmu Španělů bylo zlikvidovat

všechny anglické kolonie na pobřeţí Severní Ameriky, které jim byly trnem v oku. V

některých případech se jim to prokazatelně podařilo.

Dnes je známo, ţe obyvatelé kolonie San Augustin o anglické kolonii na Roanoke věděli a ţe

vyslali výpravu, která ji měla najít a zřejmě zničit. Kdyţ však v červnu roku 1588 na ostrov

Roanoke dorazili, Angličané uţ byli pryč. Jinými slovy - na původním místě přeţila jen

necelý rok.

Lee Millerová v knize Roanoke: Solving the Mystery of the Lost Colony (Roanoke: Vyřešení

záhady ztracené kolonie) tvrdí, ţe za zmizením kolonistů stojí něco víc neţ jen smůla a špatné

hospodaření. Podle ní byla kolonie plánovitě zničena Sirem Francisem Walsinghamem,

náčelníkem anglické zpravodajské sítě a Raleighovým osobním nepřítelem u dvora,

prahnoucím po tom získat výsadní právo na průzkum Virginie sám pro sebe.

Millerová tvrdí, ţe z vyprávění námořníků, kteří se plavili s Fernandezovou flotilou s

Whiteovými kolonisty na palubě, ale byli vysazeni v Karibiku před tím, neţ lodě dopluly do

Severní Ameriky, jasně vyplývá, ţe Fernandez měl od počátku jasný záměr nechat osadníky

na (ostrově) Roanoke a neodvézt je později nikam do příznivějších oblastí. Podle všeho to

udělal proto, ţe byl zavázán Walsinghamovi, který ho pár let předtím zachránil před šibenicí.

Millerová je rovněţ přesvědčena, ţe Walsingham se svými intrikami stál také za zmařením

Whiteových a Raelighovým pokusů vypravit za kolonisty na Roanoke další zásobovací a

pátrací výpravy.

Kameny Eleanor Dareové

V roce 1937 se zdálo, ţe se do mozaiky příběhu ztracené kolonie na ostrově Roanoke podařilo

zasadit chybějící nikoliv kamínek, ale rovnou kámen, nanejvýš zajímavý, objevený v baţině

asi 100 km od Roanoke. "Kámen Eleanor Dareové", jak se mu brzy začalo říkat, měl na

povrchu vyryty znaky, které se po rozluštění ukázaly být vzkazem od Eleanor Dareové, dcery

Johna Whitea a matky Virginie Dareové, svému otci. Eleanor vysvětluje, ţe kolonisté uprchli

z Roanoke po útocích nepřátelských Indiánů. V následujících třech letech bylo objeveno 40

dalších kamenů, které zřejmě lemovaly dlouhou cestu kolonistů z Karolíny do Georgie.

Objevené kameny vyvolaly mediální senzaci, ale v roce 1940 se potvrdilo, ţe se jedná o velmi

dobře připravenou mystifikaci.

Hledání nového místa pobytu kolonistů

Jestliţe opravdu část kolonistů z Roanoke přeţila, splynula s některým indiánským kmenem a

posléze se společně s ním odsunula na pevninu, je moţné objevit místo jejich dalšího pobytu,

a konečně tak objasnit, co se se ztracenou kolonií na Ranaoke vlastně stalo? Tým výzkumníků

zvaný Lost Colony Center for Science and Research (Středisko pro vědu a výzkum ztracené

kolonie, zkráceně LCCSR) je přesvědčen, ţe ano. Tito lidé tvrdí, ţe kombinací starých a

nových technik je moţné lokalizovat a prozkoumat místa, která kolonisté (z Roanoke) obývali

nebo kterými procházeli.

Jejich prvním úkolem bylo určit místo původní croatanské osady na ostrově Hatteras. Při

vykopávkách byl objeven pečetní kruh pocházející z konce 16. století, který pravděpodobně,

soud podle znaku, patřil některému z původních obyvatel osady na Roanoke (pod vedením

Ralpha Lanea). Nález pečetě potvrzuje přinejmenším fakt, ţe croatanští Indiáni z příslušné

osady měli s kolonisty nějaký kontakt.

Poté se vědci soustředili na ověření hypotézy, podle níţ se kolonisté sloučili s Croatany a

všichni společně se odsunuli na pevninu. Opírali se zejména o poznámku Johna Whitea, ţe

podle původního plánu se kolonisté měli přesunout "50 mil do vnitrozemí". Při studiu starých

listin se podařilo zjistit, ţe kmeni croatanských Indiánů zřejmě patřila půda na místě zvaném

Gum Neck - přesně 80 km (= 50 mil) od ostrova Roanoke směrem do vnitrozemí, coţ je jedno

z mála míst vhodných k osídlení v celém okolí, kde kdysi bývaly baţiny. Tým LCCSR se

nyní snaţí vyuţít leteckých snímků a satelitních fotografií k přesnější lokalizaci sídla

anglicko-indiánské kolonie na místě Gum Neck nebo v jeho blízkém okolí.

Výzkumy pokračují, záhada trvá

Teorie o přesídlení kolonistů z Roanoke k zálivu Chesapeake Bay a na území Severní

Karolíny jsou zatím nepotvrzené. Odpovídají však zatím získaným důkazům, zejména

sugestivnímu líčení cestovatelů o setkání se zřejmými potomky Evropanů na daném území.

Archeologické výzkumy prováděné podle výsledků moderních technologií jako vzdušných

radarů a magnetometrického snímkování by mohly pomoci určit přesnější místo pobytu

kolonistů, ale zatím se tak nestalo. Phil Evans, který pomáhal zakládat Nadaci Ztracené

kolonie, coţ je skupina historiků a archeologů kteří se přímo na Roanoke snaţí určit přesné

místo pobytu první kolonie, které bylo mezitím ztraceno kvůli zanedbávání a pohybům písku,

říká: "Dokud záhada Ztracené kolonie zůstane nevyřešena, bude stále fascinovat mnoho lidí…

Nechci tuto tajemnost odstranit. Právě to dělá celý příběh zajímavým a vzrušujícím."

Na závěr ještě jedna ne právě příjemná, ale nutná poznámka: snaha dokázat, ţe obyvatelé

Ztracené kolonie splynuli s Indiány a zanechali v jejich kmeni nebo kmenech své potomky,

naráţí na nemalé ideologické problémy. V oblasti kde stoupají rasové a etnické konflikty

vzniká nedůstojná potřeba vytvoření historického obrazu, který by nějak mohl zpochybnit

nároky a práva současných Indiánů. Ztracená kolonie proto není jen historickou záhadou, ale

současně také prvním dějstvím Dlouhého a často tragického dramatu kolonizace Severní

Ameriky.

Poslední let Amelie Earhartové

Přestoţe odváţné lety které byly skutečnými hrdinskými činy přinesly Amelii Earhartové

obrovskou slávu, díky které se stala legendou ještě za svého ţivota a následující generace ţen

ji uctívala jako feministickou ikonu, její sláva nebyla završena famózním úspěchem, ale

ztroskotáním. Kdyţ 2. července 1937 Amelia Earhartová a její navigátor Fred Noonan

vystartovali k průzkumnému letu nad Tichý oceán k poslední etapě své vzdušné cesty kolem

světa, začala tím jedna z největších záhad 20. století.

Letadlo padá

Poté co Earhartová s Noonanem dokončili téměř tři čtvrtiny svého heroického letu

dvoumotorovým strojem Lockheed L-10 Electra, odstartovali z letiště Lae na Nové Guineji 2.

července 1937 přesně o půlnoci místního času. Jejich cílem byl Howland Island, malý

korálový ostrov slouţící jako přistávací plocha, vzdálený 4113 km. Tam však nikdy

nedoletěli. Člun americké námořní hlídky Itasca kotvící tou dobou na Howland Island, aby

letadlu doplnil palivo a radiovým signálem ho navedl k přistání, zachytil nejasné vysílání

Earhartové, ale bylo jasné, ţe ona nedokáţe ani slyšet odpovědi ani najít ostrov. Poslední

signál byl zachycen v 8,43 místního času. Dnes se předpokládá, ţe Earhartovové a Noonanovi

zkomplikovaly přistání společně povětrnostní podmínky a špatná mapa - ostrov byl ve

skutečnosti 10 kilometrů dále na východ neţ měl být podle mapy, přičemţ mraky osvětlené

shora vycházejícím sluncem vrhaly na hladinu moře stíny připomínající ostrovy.

Pátrání na moři

Kapitán průzkumné lodi Itasca Warner Thomson předpokládal nejpravděpodobnější vývoj

událostí - ţe Earhartové s Noonanem došlo palivo a spadli s letadlem někde poblíţ místa,

odkud byl vyslán poslední zachycený signál, to znamená severozápadně od ostrova Howland

Island. Prohledal tedy se svou lodí celou oblast, ale nenašel nic. Američtí námořní důstojníci

došli na základě posledního zachyceného vysílání Earhartové k odlišnému závěru. Její

poslední vzkaz zněl: "Jsme na pozici 157/337, zopakuji tento vzkaz, zopakuji tento vzkaz

ještě na 6210 (= jiná frekvence). Stop". Udanou pozici vymezenou dvěma limity (157 a 337

stupňů) svědčí o standardní vyhledávací taktice, a Noonan ji pravděpodobně zvolil proto, ţe

jim dával šanci buď objevit Howland Island, nebo, v případě neúspěchu, doletět k některému

ostrovu na jihovýchodě.

Zatímco k udanému místu mířily americké letadlové lodě, bylo zachyceno další

nesrozumitelné hlášení, které vypadalo jako vysílané ze ztraceného letadla. Povzbuzeni touto

zprávou nasvědčující, ţe Earhartová se pokouší někde přistát, zaměřila armáda síly na místo,

odkud byl poslední signál nejspíše vyslán - k neobydleným ostrovům Phoenix Islands leţícím

na jihovýchod od ostrova Howland.

Během následujících dvou týdnů vojenské lodě projely kříţem kráţem celou oblast, ale nikde

nespatřily známky ţivota. Jeden pilot se měl dojem, ţe vidí stopy současného osídlení na

ostrově Gardner, jednom ze souostroví Phoenix Islands, ale ani kdyţ nad ním několikrát

přeletěl a vysílal signály, nespatřil ţádnou reakci a navíc ani stopy po vraku letadla či lodě.

Oblast pátrání se poté rozšířila i na vody kolem Gilbert Islands, obydleného souostroví, které

Earhartová musela přeletět cestou k Howland Island, a kde mohla skončit, kdyby se v případě

potíţí pokoušela vrátit po stejné trase. Ani zde nebyla objevena sebemenší stopa po letadle

nebo jeho posádce, proto bylo pátrání 18. července odvoláno. Oficiální verdikt zněl: Amelia

Earhartová nezvládla řízení, letadlo spadlo do moře a kleslo beze stopy ke dnu, kde se stalo

podmořskou rakví pilotky i navigátora.

Konspirační teorie

Zmizení Amelie Earhartové se stalo národní tragédií a ţhavým tématem přetřásaným v mnoha

světových médiích. Podobně jako v případě smrti princezny Diany se velmi rychle vyrojila

řada různých konspiračních teorií. Jeden australský plátek napsal, ţe americká armáda vyuţila

pátrání po Amelii Earhartové jako záminku k přelétávání Marshallových ostrovů, které byly

pod správou Japonska a bylo podezření, ţe se zde budují tajné vojenské základny. Tato teorie

později inspirovala úspěšný film Flight for Freedom (Let za svobodou), natočený v roce 1943

s Rosalind Russellovou a Fredem MacMurrayem v hlavních rolích. Podle tohoto filmu byla

Amelia Earhartová ve sluţbách americké armády a její transpacifický let byl jen záminkou k

provádění špionáţe. Film přispěl k tomu, ţe většina lidí viděla za zmizením Amelie

Earhartové více neţ jen obyčejnou nehodu. Hned po jeho uvedení se objevily zvěsti, ţe

Earhartová byla ve skutečnosti donucena americkou vládou změnit své původní plány.

Dohady a spekulace vyvrcholily v roce 1966 vydáním knihy Freda Goernera The Search for

Amelia Earhart (Pátrání po Amelii Earhartové), v níţ se psalo, ţe Amelia Earhartová nouzově

přistála na Marshallových ostrovech, upadla do japonského zajetí a zemřela ve vězení.

Později se ještě tvrdilo, ţe celý incident byl ututlán americkou armádou, aby se nevzbouřilo

veřejné mínění za to, ţe oblíbená hrdinka byla vyslána do nebezpečí a nakonec ponechána bez

pomoci. Některé knihy a články šly ještě dál - podle nich byla Amelia Earhartová tajně

odvezena zpět do Ameriky, kde ţila dále s novou identitou: údajně zemřela jako Irene

Bolamová ve státě New Jersey v roce 1982.

Odhalené mystifikace

Jako důkazy na podporu těchto odváţných teorií byly uváděny: údajná rádiová vysílání

zachycená po nehodě z různých míst Pacifiku, fotografie zobrazující Earhartovou a Noonana

v zajetí, svědectví lidí kteří tvrdili, ţe viděli zmíněnou dvojici ve vazbě, a "skutečnost", ţe

americká vláda stále drţí dokumenty ohledně letu Amelie Earhartové a odmítá je vydat. Jen

málo z těchto "důkazů" obstojí. Z analýzy radiových vysílání vyplynulo, ţe většinou se

jednalo o nepodloţené poplašné zprávy, nebo ţe taková hlášení nikdy neexistovala (s jedinou

výjimkou - viz str. 195?), ţe dotyčné fotografie byly pořízeny buď dříve, nebo pocházely z

filmu Flight for Freedom, a ţe uvedená svědectví nemohou být povaţována za průkazná.

Utajované záznamy jsou mýtem, ve skutečnosti nikdy neexistovaly. Dnes se všeobecně soudí,

ţe zdrojem většiny dohadů a spekulací je právě zmíněný film z roku 1943. Nicméně byla

teorie o moţném přeţití posádky shledána natolik závaţnou, aby se jí začali intenzivně

věnovat archeologové.

Vykopávky na ostrovech Tinian a Saipan

Saint John Naftel bojovaol ve II. světové válce a po ní velel skupině bývalých zajatců

pracujících na ostrově Tinian, které dostal na starost krátce po jejich vysvobození z

japonského zajetí v roce 1944. Říkal, ţe jeden z dělníků mu ukázal dva hroby, které měly být

místy posledního odpočinku Amelie Earhartové a jejího navigátora Freda Noonana. V roce

2004 se Naftelovi podařilo dostat na ono místo tým archeologů a historiků, ale ani pečlivé

vykopávky neodhalily ţádné kosti ani jiné věcné důkazy.

Podle jiné verze měla být Amelia Earhartová drţena v zajetí na ostrově Saipan. Podle

reportáţe BBC News z března 2005 o tom tehdy americké úřady informoval telegrafem

francouzský konzul. Existuje také místní neověřená zpráva, podle které byla Earhartová

drţena v japonském vězení, v němţ později zemřela a vedle něho byla zpopelněna. V roce

2005 získali vědci povolení k vykopávkám v místě vězení a kolem něho, ale nic nenašli.

Hledejte Amelii!

Pro ty kdo se pátráním po osudu Amelie Earhartové zabývají seriózně jsou veškeré

spekulativní teorie jen rozpracováním dvou hlavních moţností: buď Earhartová spadla se

svým letadlem do moře, a v tom případě vrak Electry stále spočívá na mořském dně, a nebo se

jí podařilo přistát na některém z ostrovů Phoenix Islands, odkud ale nebyla nikdy zachráněna

a zemřela tam. Obě varianty byly a jsou dosud předmětem zkoumání četných výprav.

Nauticos Corporation

S nejjednodušším vysvětlením zmizení Amelie Earhartové přišel kapitán člunu pobřeţní

hlídky z příslušné oblasti. Ostrov Howland byl téměř na hranici doletu letadla Electra, takţe

během jeho hledání a létání v kruzích muselo Earhartové a Noonanovi dojít palivo, takţe

museli nouzově přistát a spoléhat, ţe je spasí záchranný člun. Buď však nepřeţili přistání na

vodě, nebo se i s člunem potopili - kaţdopádně vrak jejich letadla musí spočívat kdesi na

mořském dně v hloubce kolem 5 km.

Z této teorie vycházel tým Nauticos Corporation, tvořený zkušenými hlubinnými potápěči a

pátrači, kteří věří, ţe podmínky v příslušné oblasti Tichého oceánu jsou natolik příznivé, ţe

zbytky letadla mohly dodnes zůstat zachovány v poměrně dobrém stavu. Vedoucí týmu David

Jourdan říká: "Hlubina oceánu je skvělé konzervační prostředí. Nejsou tam proudy, ani příliv

a odliv, a uţ vůbec ţádný vliv lidské činnosti, která by mohla to co je tam dole nějak narušit.

Biologický materiál se rychle rozloţí, ale kov přeţije. Předpokládáme, ţe letadlo najdeme

téměř ve stejném stavu jako bylo v okamţiku havárie."

V roce 2002 průzkumná loď týmu Nauticos vybavená speciálním zařízením ke zkoumání

mořského dna propátrala 2160 čtverečních kilometrů dna poblíţ ostrova Howland Island, v

oblasti která byla podle posledního zachyceného signálu Amelie Earhartové vybrána jako

nejpravděpodobnější místo havárie. Bohuţel prasklá hydraulická hadice způsobila, ţe výprava

téměř ztratila skenovaní zařízení za několik milionů dolarů a byla předčasně ukončena zhruba

ve dvou třetinách své cesty, aniţ by našla jedinou známku přítomnosti vraku zříceného

letadla. Ačkoliv členové týmu Nauticos zůstávají ohledně svých dalších plánů optimističtí,

faktem je, ţe jejich další výprava naplánovaná na rok 2004 se neuskutečnila.

Trosečníci

Zřejmě nejpřesvědčivější vysvětlení osudu Earhartové a Noonana je výsledkem práce týmu

odborníků zvaného The International Group for Historical Aircraft Recovery (Mezinárodní

Skupina pro hledání historických letadel - TIGHAR). Pečlivé studium a analýza všech

dostupných údajů dovedly tým TIGHAR k podrobnému průzkumu včetně vykopávek na

nepatrném ostrově Nikumaroro, dříve známého pod jménem Gardner Island. Podle původních

předpokladů neměla Electra dost paliva, aby doletěla aţ sem, ale tým TIGHAR zjistil, ţe

letadlo mělo navíc přídavné nádrţe, díky kterým se mohlo udrţet ve vzduchu o několik hodin

déle oproti dřívějším předpokladům. Pokud letadlo drţelo i nadále kurs 337o, který hlásila

Earhartová ve svém posledním zachyceném vysílání, mohlo snadno doletět na ostrov

Nikumaroro, který při letu tímto směrem musel být ze vzduchu vidět.

Hypotéza týmu TIGHAR vychází z toho, ţe Earhartová dokázala nouzově přistát na ploše u

pobřeţí korálového ostrova, viditelné za odlivu, na kterou v roce 1929 najela loď S.S.

Norwich. Po přistání letci zřejmě dokázali znovu nastartovat motory a udrţet je v chodu tak

dlouho, aby mohli dobít baterie a vyslat poslední signály, neţ letadlo zaplavil příliv. To by

vysvětlovalo záhadnou radiovou zprávu, popisovanou jako nesrozumitelná, ale znějící jako

Ameliin hlas, zachycenou operátory na ostrově Nauru večer 2. července 1937 na frekvenci o

níţ předtím Earhartová říkala, ţe na ni přejde.

Poté co letadlo bylo zaplaveno nebo úplně spláchnuto do moře, Earhartová s Noonanem se

stali trosečníky na opuštěném ostrově. Při pátrání po okolí mohli narazit na skrýš zásob

zbylých po záchranné akci po ztroskotání lodi Norwich před osmi lety, ale nedostatek vody a

nesčetná další nebezpečí číhající na pustém ostrově - od nemocí a zranění po tropické bouře a

spalující sluneční ţár - musely trosečníky postupně zcela vyčerpat, zejména kdyţ vojenské

pátrací letouny při případných přeletech očividně přehlédly vrak jejich letadla (zřejmě proto,

ţe za přílivu nebyl vidět nebo nebyl z výšky odlišitelný od vraku lodi Norwich). Není jasné,

proč se trosečníci sami nesnaţili pátrací letadla na sebe nějak upozornit, ale i zde se nabízí

mnoho vysvětlení - mohli být příliš slabí nebo prostě skrz hustou ostrovní vegetaci nebyli

vidět.

Tým TIGHAR nashromáţdil na podporu své teorie pozoruhodné mnoţství podrobných a

sugestivních argumentů. V roce 1938 došlo k pokusu ostrov osídlit, přičemţ osadníci údajně

objevily stopy nasvědčující, ţe předtím uţ tu někdo tábořil, a dokonce tvrdili, ţe našli

hromádku lidských kostí, pouzdro od sextantu a podráţku od ţenské boty. Vykopávky na

ostrově pak odhalily kovové předměty, které se po propláchnutí a ošetření ukázaly být z

letadla. Mnohé z nich nepochybně pocházely z jiných letadel, od osadníků nebo návštěvníků

ostrova z pozdější doby, ale některé mohly pocházet z letadla Earhartové. Byly objeveny také

zbytky kovových panelů pouţívaných v kabině letadla pro izolaci a zakrytí nerůznějších

drátů, jaké se v příslušné době nepouţívaly ve vojenských letadlech, ale podle mnohých

tvrzení mohly pasovat do Ameliina letounu Electra.

Rozhodující důkaz který by definitivně potvrdil závěry týmu TIGHAR se však zatím objevit

nepodařilo. Potápěči pátrající kolem útesu a v blízkosti pobřeţí po vraku Electry nebo jeho

troskách nic nenašli, a zbytky zmíněných panelů a dalších částí vybavení letadla nelze

Ameliinu letadlu přisuzovat s jistotou. Studium záznamů prvních osadníků o nalezených

lidských kostech historku o ztroskotání podporuje, ostatky podle popisu odpovídaly ţeně

euroasijského původu o vzrůstu odpovídajícím Earhartové, ale veškeré pokusy najít znovu

samotné kosti byly neúspěšné. Členové týmu TIGHAR doufají, ţe pokud by se kosti podařilo

najít, mohla by analýza DNA a porovnání jejích výsledků s ţijícími příbuznými Amelie

Earhartové být poslední tečkou za záhadou jejího zmizení.

V modravých hlubinách

Smrt vyčerpáním po dlouhém hladovění na pustém ostrově by byla pro tak obdivovanou a

slavnou osobnost jakou byla Amelie Earhartová věru smutným koncem. Mnoho lidí závěrům

týmu TIGHAR prostě nechce uvěřit, navzdory okolnostem které ji nepřímo potvrzují, a

podvědomě dávají přednost romantičtějším vysvětlením propleteným špionáţí a konspirací,

které budou se jménem Amelie Earhartové zřejmě spojovány tak dlouho, dokud bude její

jméno vzpomínáno. Její osud nejspíš zůstane navţdy otevřený. Je moţné, ţe se někdy podaří

objevit vrak letadla Electra, jak doufají členové týmu Nauticos, ale je téměř vyloučeno, ţe by

se ještě našly ostatky Amelie Earhartové, které by bylo moţné konečně svěřit zemi (pohřbít).

Část 5. - Ztracené vraky

Cestování po mořích bylo vţdy nebezpečným podnikáním, coţ dokazují vraky lodí, jimţ jsou

dna světových moří zejména v některých místech přímo poseta. Jen malá část vraků byla

lokalizována a určena, z čehoţ vyplývá, ţe zbývající většina zůstává "ztracena" - tedy

neobjevena a neprozkoumána. Podle odhadů UNESCO leţí na dně světových moří a oceánů

přes tři miliony neobjevených vraků. Mnohé z těchto lodí klesly ke dnu s velmi důleţitým

nebo cenným nákladem, mnohé jsou předměty značného historického významu samy o sobě.

Proto představují lodní vraky nejpočetnější kategorii ztracených cenností a jejich hledání patří

k nejlukrativnějšímu podnikání jemuţ se věnují lovci ztracených pokladů. Náklad některých

lodí vyzdviţený z mořského dna by dnes měl hodnotu desítek, ne-li stovek milionů.

Ukázkovým příkladem budiţ Nuestra Se?ora de Atocha, ztroskotaná španělská galeona

objevená Melem Fischerem v roce 1985, která svým objevitelům vynesla zlato, stříbro a

šperky v hodnotě zhruba 40 milionů dolarů.

Hledání ztroskotaných vraků je velice obtíţné. Teprve poměrně nedávno jsou lodě vybaveny

zařízením umoţňujícím stanovit poměrně přesně jejich polohu v okamţiku potopení, a často

ztroskotaly kvůli špatnému počasí, coţ znamená, ţe se tou dobou mohly nacházet někde úplně

jinde neţ měly být podle plánované trasy. Loď která jednou klesne pod hladinu je pak téměř

ztracena, zejména pokud klesla na dno do velké hloubky, kam lze proniknout jen s

nejmodernější technologií.

Vyhlídky se však zlepšují s rozvojem podmořské výzkumné techniky, zejména nových

zobrazovacích systémů jako je skenovací sonar, který dokáţe přenášet podrobné trojrozměrné

obrazy mořského dna, nebo magnetometrů, přístrojů schopných na dálku zaznamenat

přítomnost většího mnoţství kovů v mořské vodě, coţ můţe být například vrak ztroskotané

lodi nebo část jejího nákladu. Značný pokrok zaznamenala také nejrůznější dálkově ovládaná

sledovací zařízení: na dálku řízené miniponorky s kamerami jsou stále dokonalejší a levnější,

takţe umoţňují průzkum většího počtu míst včetně hlubokých vod. Hromadné rozšíření těchto

technologií vedlo UNESCO k tomu, ţe v roce 2001 vydalo nařízení jehoţ smyslem je ochránit

ztroskotané vraky před rabováním. Všem ztraceným vrakům hrozí v současné době stále větší

nebezpečí, ţe jednou budou objeveny.

Ani všechna technika světa však nezmůţe mnoho proti největší překáţce ztěţující objevení

ztroskotaných vraků: prostředí pod mořskou hladinou můţe být extrémně ničivé a mnohé

vraky proto mají jen nepatrnou naději, ţe aspoň něco z nich zůstane zachováno. Kovy reznou

a rozpadají se, dřevo je rychle rozloţeno spolupůsobením mnoha různých vlivů a ţivých

organismů, od korálů a mořských červů po bakterie. Na druhou stranu někdy dokáţe

podmořské prostředí být vůči vrakům také výjimečně šetrné a pomáhá je uchovat v

překvapivě dobrém stavu: pokud je ztroskotaná loď rychle pokryta nánosem naplavenin, ty

vytvoří vrstvu zamezující přístupu kyslíku a tím se reznutí a ostatní rozkladné procesy

zpomalí na minimum. Značnou šanci na uchování v dobrém stavu mají také lodě, které klesly

do velmi chladných vod, kde biologické rozkladné procesy probíhají velmi pomalu nebo

vůbec.

V této kapitole se budeme věnovat čtyřem (konkrétním) ztraceným vrakům nebo flotilám,

potopených v různých dobách na různých místech, které dosud vzdorují pokusům (snahám) o

(své) objevení, ať se o ně snaţí vědci nebo lovci pokladů. Jestli tyto lodě dokázaly aţ dodnes

odolat zubu času, tedy působení chemických a biologických rozkladných procesů, není úplně

jisté, ale všichni mořští archeologové úpěnlivě doufají, ţe ano, neboť všechny mají obrovský

historický význam.

Perská válečná flotila

Svět antiky byl mimo jiné charakterizován četnými ničivými střety mocných civilizací: Egypt

proti Nubii, Řím proti Kartágu, Řecko proti Persii. Posledně jmenovaný konflikt měl zásadní

význam pro další vývoj evropských dějin: konečné vítězství Řeků ji umoţnilo udrţet si

nezávislost na dalších 300 let, během nichţ řecká kultura a věda vzkvétaly, aţ vyvrcholily v

období, které dnes nazýváme zlatým věkem antiky. Antické Řecko tak rozhodujícím

způsobem ovlivnilo kulturu celé Evropy.

Ke klíčovým střetnutím v konfliktu perské říše a řeckých městských států patří bezesporu

tragický osud, který nejméně třikrát postihl obrovskou perskou válečnou flotilu. Podle

antických pramenů tehdy klesly ke dnu Egejského moře doslova stovky lodí a tisíce muţů,

které silná ochranná vrstva usazenin moţná dokázala uchovat v dobrém stavu po celá dvě a

půl tisíciletí. Tento poklad nevyčíslitelné historické hodnoty dodnes čeká, aţ ho někdo objeví

a získá současně bohatství i slávu.

Dareios a Xerxes

V 5. století př. n. l. si perská říše podmanila většinu tehdy známého světa - sdruţovala země

od Himálaje po Balkán a od horního toku Nilu po břehy Kaspického moře. Pod perskou

nadvládu se dostalo i několik řeckých městských států v Malé Asii (na území dnešního

Turecka). Proto hleděli perští vládci s nevolí na dosud svobodné a nezávislé řecké státy na

evropské pevnině, mimo jiné i proto, ţe některé z nich, například Athény a Eretria, aktivně

zasahovaly do dění v Malé Asii, kde podněcovaly povstání proti perské nadvládě. Proto se

Dareios Veliký, vládce Persie, rozhodl je konečně zlikvidovat. V roce 492 př. n. l. vypravil do

Řecka armádu, v jejímţ čele stanul jeho švagr Mardonius.

Mořská bouře a příšery u hory Athos

Mardonius přešel přes průliv Helespont (dnes Dardanely) oddělující Malou Asii od Evropy a

pochodoval podél pobřeţí Egejského moře, doprovázen početnou flotilou lodí zajišťující (mu)

podporu a zásobování. Flotila přeplula Egejské moře, doplula k pevnině a pokračovala podél

pobřeţí do Acanthu. K dalšímu postupu potřebovala obeplout poloostrov Athos, vybíhající

daleko do moře. Podlé Hérodota, jehoţ Dějiny jsou hlavním pramenem informací o řecko-

perských válkách, kdyţ flotila zatáčela kolem hory Athos, stalo se něco neobyčejného:

Zvedl se severní vítr, tak prudký, ţe mu nic nemohlo vzdorovat. Pohazoval sa obrovským

mnoţstvím lodí proti sobě, drtil je a hnal na mělčinu proti hoře Athos. Říká se, ţe počet

zničených lodí byl jen o málo menší neţ 300, a muţů, kteří se utopili, bylo více neţ 20 000. V

moři kolem Athosu se vyskytuje hojné mnoţství různých příšer, a mnoho muţů bylo ve vodě

uchváceno a seţráno těmito zvířaty; jiní byli prudce vrţeni na skály; někteří co neuměli plavat

se utopili; a další zemřeli chladem.

Mardonius poté co pozbyl námořní podpory byl nucen vrátit se zpět, a perská invaze do

Řecka byla odloţena o dva roky. Ani druhá perská výprava uskutečněná v roce 490 př. n. l.

nebyla nijak úspěšná, a neţ mohl Dareios naplánovat další pokus, zemřel. Úkol potrestat

vzpurné řecké státy zůstal na jeho následovníka Xerxese.

Největší armáda, jakou kdo kdy viděl

V roce 480 př. n. l. shromáţdil Xerxes zřejmě dosud největší armádu v historii lidstva. Říkalo

se, ţe při spatření všech vojáků nastoupených v sevřených řadách plakal, kdyţ si prý

uvědomil, ţe za pár desetiletí všichni tihle muţi uţ nebudou naţivu. Dobové odhady byly

pravděpodobně silně přehnané - mluví se v nich o pozemní i námořní síle celkem 2 641 610

muţů doprovázených zhruba stejným počtem pomocníků a přisluhovačů, dohromady tedy

celkem přes 5 milionů lidí. Moderní vědci se nad těmito údaji jen usmívají a doporučují je

řádově zmenšit. Nicméně v kaţdém případě byla Xerxesova armáda výjimečná svou

početností i rozmanitostí - bojovali v ní příslušníci 46 různých národností, včetně mnoha

Řeků - občanů řeckých maloasijských států a kolonií, které byly v nepřátelském vztahu s

pevninskou aliancí Athén a Sparty, které stály v čele řeckého odporu.

Pozemní armádu doprovázela početná námořní flotila čítající údajně 1207 trirem (či triér)

(válečných galér poháněných třemi řadami vesel nad sebou) a k tomu bezpočet menších

zásobovacích a pomocných lodí. Válečné lodě pocházely z Fénicie, Egypta, Kypru a Malé

Asie, včetně mnoha řeckých států ovládaných Perskou říší, a proto představovaly jedinečný

výběr nejvyspělejší námořní bojové techniky své doby.

Neštěstí u Magnesie a Euboeou

Xerxes pamětliv neštěstí které postihlo Dareiovu flotilu ve zrádných vodách kolem hory

Athos, se rozhodl vykopat kanál napříč šíjí poloostrova oddělující horu Athos od pevniny.

Nařídil, ţe kanál musí být tak široký, aby se do něho vešly dvě galéry vedle sebe, a práce na

něm měla trvat dva roky. Tento velkolepý plán se nakonec ukázal být málo efektivním -

perské lodě úspěšně překonaly athoský poloostrov, velké mnoţství jich bylo zničeno ve dvou

mohutných bouřích.

V prvním případě flotila kotvila u pobřeţí Magnesie na nevhodném místě, kde v poměrně

bezpečném zálivu byl dostatek prostoru jen pro několik lodí, takţe ostatní musely zakotvit v

řadách tak, ţe poslední lodě byly aţ dost daleko na moři. Kdyţ se jednoho rána zvedl prudký

vítr, Peršané stihli jen několik málo lodí vytáhnout na mělčinu do bezpečí. Podle Hérodota

lodě zastiţené vichrem na širém moři byly vydány bouři na milost a nemilost, uchváceny

větrem a vrţeny na skály na pobřeţí Pelionu, Sepias, Meliboea a Casthanaea.

Řekové povaţovali tuto událost za dobré znamení (ze svého pohledu) - za zásah Borea(-se),

boha severního větru. Ať uţ se jednalo o boţský zásah nebo ne, tato událost stála Peršany

mnoho lodí a zásob. Hérodotos o tom píše:

Nejstřízlivější odhad kolik lodí bylo ztraceno uvádí číslo 400, spolu s nespočitatelnými

posádkami, a k tomu takové bohatství, ţe magnéský král Ameinokles, syn Cretinův, kterému

patřila země kolem Sepias, měl z této námořní katastrofy obrovský prospěch. V následujících

dnech a měsících vyplavovalo moře na pobřeţí zlaté a stříbrné poháry v takovém mnoţství, ţe

stačilo jen se sehnout a sbírat je. Do jeho rukou se dostaly také truhly s perským pokladem, a

sám Ameinokles se tím stal ohromně bohatým.

Zatímco hlavní část perské flotily byla zasaţena bouří u magneského pobřeţí, oddělená

skupina asi 200 lodí se pokusila obeplout Euboeu a překvapit řecké loďstvo. Také tyto lodě

byly ale zaskočeny bouří. Podle Hérodota vrhl silný vítr perské lodě proti pobřeţí ostrova

Euboea a všech 200 lodí bylo ztraceno.

Tyto přírodní katastrofy sice nezpůsobily perské válečné flotile vzhledem k její celkové

velikosti drtivé ztráty, tak byla obrovská, ale připravily ji o taktickou výhodu nad početnějším

loďstvem řeckým, které v následujících námořních bitvách většinou vítězilo. Slavná je

například bitva v průlivu Artemision mezi magnesií a Euboeou, v níţ bylo zničeno obrovské

mnoţství perských galér. Tato námořní vítězství zpomalila postup perské armády a učinila

konec Xerxesovým nadějím na rychlé a drtivé vítězství v celé válce. Bez podpory loďstva byl

Xerxes donucen stáhnout svou armádu z Balkánu a přenechat pokračování ve válce

Mardoniovi, který se osvědčil jiţ předtím. Časem však byli Peršané vytlačeni z Řecka úplně a

navţdy.

Poklad v Egejském moři

I kdyţ Hérodotos nepochybně přeháněl co se týče počtu galér a vojáků vyslaných do války

proti Řecku během perské invaze, mnoţství ztroskotaných vraků perských lodí musí být v

kaţdém případě ohromné. Na dně Egejského moře tehdy skončily stovky lodí, tisíce muţů a

obrovské mnoţství zbraní, brnění, peněz a válečné kořisti všeho druhu. Všechny tyto

předměty pocházejí z doby před 2500 lety, z níţ jsou archeologické nálezy velmi skrovné,

přinejmenším pokud jde o lodě a tehdy pouţívané námořní technologie. Velikost a

různorodost perské invazní armády znamená, ţe pozůstatky perského loďstva by poskytly

jedinečný obraz dobové vojenské a námořní techniky nejen Persie a Řecka, ale celého

tehdejšího světa. Pro hledače pokladů je zde také příslib velkého mnoţství cenných předmětů,

zejména zlatých a stříbrných pohárů, a také "truhel s perským pokladem", o kterých píše

Hérodotos.

Pro archeology by největším pokladem bylo objevení vraku triremy, perské galéry

představující vrcholné dílo antického vojenského námořnictví. Dosud se ţádná trirema

nenašla, a tak historikové stále tápou v mnoha otázkách ohledně těchto špičkových perských

bojových lodí. Při pokusu o sestavení repliky triremy se například zjistilo, ţe rychlost těchto

lodí neodpovídala výkonům přisuzovaných antickým galérám, které musely být mnohem

rychlejší, neţ jsou současní vědci schopni vysvětlit. Objev více neţ tisíce troskotaných galér

perské invazní flotily by pomohlo rozsoudit desítky vědeckých sporů. Dr. Robert Hohlfelder,

mořský archeolog z Coloradské univerzity, říká: "Podmořští archeologové mají jakýsi seznam

přání. Najít triremu je rozhodně jednou z největších tuţeb většiny z nich. Moře kolem Athosu

je podle mě jedním z nejslibnějších míst, kde bychom mohli v tomto směru mít štěstí".

Důvodů proč jsou zbytky trirem tak vzácné je hned několik. Protoţe antické galéry

nepouţívaly ţádnou zátěţ, po ztroskotání neklesly hned ke dnu, ale dál pluly po hladině.

Podle starých záznamů byly v případě potřeby opravy nebo rozebrání jednoduše vytaţeny

lany na břeh. Jako zátěţ někdy slouţil náklad, který porouchanou loď stáhl ke dnu. Proto byly

některé ztroskotané antické galéry později objeveny. Triremy však byly válečné galéry, které

ţádný těţký náklad nevezly. Nejtěţší součástí triremy byl pravděpodobně bronzový bodec na

přídi určený k drcení trupů nepřátelských lodí. Tato beranidla zřejmě dosud leţí na dně

Egejského moře spolu s kovovými zbraněmi a brněním, které měli vojáci vezoucí se na

palubách.

Zachovány v hlubině?

Středozemní moře patří jiţ zhruba tisíc let k nejintenzivněji prozkoumávaným mořím světa.

"Průzkum" zahrnuje také aktivity lovců pokladů a vykradačů potopených vraků, takţe panují

oprávněné obavy, ţe nejlépe přístupné antické vraky jiţ byly zbaveny všeho cenného,

poškozeny a znehodnoceny, takţe pro archeologii jiţ nemají velký význam. Také pouţívání

rybářských vlečných sítí, které se zatíţeny těţkými předměty a taţeny loděmi vlečou po dně a

zničí prakticky vše, co jim stojí v cestě, velmi pravděpodobně poškodilo nebo docela zničilo

mnoho antických vraků.

Vědci však doufají, ţe některé vraky lodí perské válečné flotily zůstaly uchráněny před

ničením i rabováním. Lodě pravděpodobně ztroskotaly v hluboké vodě - při pobřeţí kolem

hory Athos spadá mořské dno strmě do hloubky aţ 600 m, coţ vraky mohlo uchránit před

lovci pokladů. Dalším příznivým jevem je, ţe v Egejském moři se rychle tvoří a ukládají

usazeniny, takţe veškeré trosky kleslé na dno zřejmě byly brzy pokryty silnou ochrannou

vrstvou.

Hledání perské flotily

Pátrání po zničené perské válečné flotile nabralo v posledních letech nový směr díky

koordinované mezinárodní spolupráci při hledání a zkoumání starých vraků a také zásluhou

nových (pouţívaných) technologií. Vznikl speciální program PWWS - Persian Wars

Shipwreck Survey (Průzkum vraků perských válečných lodí), na kterém spolupracují řecké

archeologické instituce spolu s kanadským archeologickým institutem v Athénách a několika

institucemi a jednotlivými vědci z dalších zemí. V rámci tohoto programu se vyuţívají sonary,

miniponorky a dálkově ovládaná podmořská vozítka, které společně mapují a popisují mořské

dno v oblasti popsané Hérodotem.

Za tři roky prozkoumal tým PWSS vody kolem polostrova Athos, ostrova Euboea a průliv

Artemison, místo hlavní námořní bitvy. Výsledky průzkumu nebyly nijak ohromující. K

nejvýznamnějším objevům patří vrak nákladní lodi při pobřeţí Athosu, která vezla amfory

identifikované původem z Mende, řeckého města leţícího na západ od hory Athos. To však

znamená, ţe dotyčná loď buď neměla s Dareiovou flotilou nic společného (je zřejmě o století

starší), nebo mohlo jít o zásobovací loď vezoucí věci zabavené Peršany v Řecku.

K vůbec nejdůleţitějšímu objevu došlo zásluhou chobotnice, která ostatně patří k

Hérodotovým "strašným mořským příšerám". Členové výzkumného týmu PWSS, povzbuzeni

zprávou, ţe rybáři vytáhli spolu se svým úlovkem také dvě bronzové přilby z doby mezi lety

500-523 př. n. l. zaměřili své pátrání na stejnou oblast a na dně objevili velkou nádobu, která

byla toho času domovem velké chobotnice. O chobotnicích je známo, ţe mají ve zvyku sbírat

z mořského dna různé předměty a odnášet si je do svého úkrytu. Mezi kořistí této chobotnice

se našel i zlatý sauroter - špičatý hrot nebo bodec na kopí řeckého těţkooděnce, nasazující se

na oba konce násady, umoţňující zabodnutí kopí do země a činící z kopí oboustranně ostrou

zbraň. Objev příslušenství zbraně na místě kde krátce předtím byly nalezeny další dvě části

vojenské výstroje utvrzovalo vědce v přesvědčení, ţe by se mohlo jednat o místo kde skončila

přinejmenším část vraků perské válečné flotily (jak jiţ víme, perská armáda zahrnovala

mnoho řeckých vojáků z perských vazalských států v Malé Asii a také z řeckých států

nepřátelských Spartě a Athénám).

Méně štěstí měl tým PWSS při pátrání ve vodách kolem Euboeji, ale podle plánu se sem měl

v roce 2006 vrátit a dokončit mapování mořského dna a důkladně prozkoumat nejslibnější

lokality podmořskými sledovacími zařízeními. Je třeba připomenout, ţe vyspělou

podmořskou technikou nejsou vybaveni jen vědci. Katerina Dellaporta, ředitelka institutu

řeckého podmořského archeologického výzkumu a jedna z vedoucích osobností projektu

PWSS, varuje: "Lovci pokladů donedávna pouţívali jen běţné potápěčské vybavení. Dnes

však rozvoj příslušných technologií, zejména dálkově řízených miniponorek, umoţňuje

kaţdému přístup i do hluboké vody". Ačkoliv přístup do velkých hloubek nemá rozhodně

"kaţdý" - pořízení a provoz příslušných zařízení stojí řádově desítky aţ stovky tisíc dolarů -

nezbývá neţ doufat, ţe to budou mořští archeologové a nikoliv lovci pokladů, kdo se jako

první dostane k vrakům Dareiovy a Xerxesovy ztracené válečné flotily.

White Ship

V roce 1120 se přihodila jedna z nejvýznamnějších lodních katastrof v historii Anglie -

tragédie, která stála ţivoty výkvět anglické šlechty a nepřímo uvrhla celý národ do dvou

desetiletí chaosu a bezvládí - období známého jako "velká anarchie". Dědic anglického trůnu

a stovky členů šlechtických rodin zmizely, kdyţ White Ship (Bílá loď), jedna z

nejmodernějších lodí své doby, zmizela i se všemi cestujícími. Její vrak ani náklad

nevyčíslitelné hodnoty (myšleno v historickém i materiálním významu) nebyly nikdy

nalezeny.

Mezi dvěma královstvími

Po normanském vítězství kdy byl Vilém dobyvatel v roce 1066 korunován anglickým králem

vládli v Anglii Normané. Normanští králové jakoţto vládci obou zemí oddělených kanálem

La Manche byli nuceni často cestovat mezi svými drţavami sem a tam, ve snaze udrţet si

vládu nad územím na evropském kontinentě i v Británii. V roce 1120 Jindřich I., normanský

král Anglie a syn Viléma Dobyvatele, byl nucen odcestovat do Normandie, aby se střetl s

francouzským králem Ludvíkem VI. Doprovázel jej jeho jediný legitimní syn a dědic, 17letý

William Adelin. Adelin byl později přejmenován na Athelinga, coţ je saský výraz pro krále, a

nesl jméno William Atheling, aby ukázal, ţe v jeho osobě jsou spojena království saské a

normanské.

Jindřich I. ve sporu s francouzským králem uspěl, získal pro svého syna uznání titulu vévody

normanského, a vracel se zpět do Anglie přes normanský přístav Barfleur, odkud jeho otec

zahájil invazi do Anglie před 60 lety. Nálada celé vracející se skupiny byla slavnostní,

zejména proto, ţe mladý William byl doprovázen "mladým dvorem", coţ byla jakási mladší

obdoba královského dvora jeho otce, zahrnující mnoho významných dědiců a potomků

šlechtických rodů z Anglie i Normandie. K této skupině patřili i Williamův vlastní polobratr a

polosestra - Jindřich I. proslul jako ze všech panovníků nejplodnější otec nemanţelských dětí

v celé historii anglické monarchie. William byl jeho jediným legitimním synem (jedním z

pouhých dvou legitimních dětí), a proto byl středem veškerých jeho ambicí ohledně

pokračování rodu.

Le Blanche Nef

25. listopadu se Jindřich I. v přístavu Bartfleur připravoval k nalodění, kdyţ mu vstoupil do

cesty Thomas FitzStephen, kapitán lodi Le Blanche Nef (anglicky White Ship) - krásné, nové

a nanejvýš pohodlné. FitzStephenův otec byl kapitánem lodi Mora, vlajkové lodi invazní

flotily Viléma Dobyvatele, a teď osobně prosil Vilémova (jeho) syna, aby byl tak laskav a

poctil jej tím, ţe se přes kanál nechá převézt na jeho přepychové lodi. Jindřich I. to odmítl,

neboť jeho vlastní cestovní plány byly jiţ pevně stanoveny, ale nabídl FitzStephenovi, ţe

můţe svézt jeho syna Williama Adelina s jeho společností. Poté nastoupil na svou vlastní loď

a vyplul do Anglie, kam dorazil bez jakýchkoliv problémů.

Protoţe syn William a jeho společnost stále bujaře slavili a hodlali v tom pokračovat i cestou,

jejich odjezd se zpozdil aţ do doby, neţ byly na palubu White Ship naloţeny všechny sudy s

vínem, které se v přístavu daly sehnat. Na palubě pitka pokračovala, a kapitán s posádkou se k

ní zřejmě připojili. Celá společnost byla natolik opilá, ţe kdyţ se k lodi dostavila skupina

duchovních vedených biskupem z Coutance, byli zahnáni nevybíravými nadávkami zpět. Tou

dobou přinejmenším jeden cestující - Stephen de Blois - z lodi vystoupil: moţná kvůli

prudkému průjmu, který ho náhle postihl, nebo to bylo vnuknutí zdravého rozumu -

kaţdopádně tohoto rozhodnutí určitě nikdy nelitoval.

Neštěstí udeřilo

Kdyţ byla White Ship konečně připravena k vyplutí, všichni do jednoho na palubě byli namol

opilí a padla noc. Na lodi bylo celkem asi 300 lidí, z toho 140 šlechticů a 18 šlechtičen.

Přejezd kanálu La Manche nebyl obecně nijak nebezpečný - Jindřich I. ho přeplul mnohokrát,

a jeho otec 17krát jen za dobu svého kralování. Nicméně námořní technologie pouţívané ve

12. století byly celkem dost primitivní, a tak kaţdá cesta po moři znamenala určité nebezpečí,

zejména cesta s opilým kapitánem, kormidelníkem a posádkou. Aby nepříznivých okolností

nebylo málo, mladý William se rozhodl předjet svého otce a doplout do Anglie jako první, a

naléhal na FitzStephena, aby plul nejkratší moţnou cestou.

To byla ovšem osudová chyba. Správná námořní dráha z Barfleuru do Anglie vedla nejdříve

na jih, aby se vyhnula nebezpečným mělčinám, a teprve potom se lodě obrátily k severu

směrem k Anglii. Opilý kormidelník White Ship se pokusil zkrátit obvyklou cestu tím, ţe

zamířil rovnou na sever, ale navedl loď přímo na skálu zvanou Quilleboeuf, pouhé 2,4 km od

přístavu.

Loď se začala potápět, ale pro Williama nebylo ještě nic ztraceno. Rychle se nacpal do

záchranného člunu, jediného, který byl na lodi, a poháněn vesly začal směřovat zpět k

pobřeţí. Kdyţ však William uslyšel zoufalý křik své polosestry Matildy, hraběnky de Peche,

která ho úpěnlivě prosila, aby ji ne lodi nenechával, nařídil obrátit člun zpět. Jak se však člun

přiblíţil k potápějící se lodi, byl v mţiku ověšen spoustou lidí, kteří se do něho zoufale snaţili

dostat, a přetíţený člun se nakonec potopil také.

Takhle se událost seběhla podle vyprávění řezníka z Rouenu jménem Berthold, který

nastoupil na palubu jen proto, aby unikl dluhům. Podařilo se mu vyšplhat na jeden ze stoţárů,

který zůstal vyčnívat nad hladinu, a následujícího rána byl zachráněn. Z celé lodi byl jediným,

kdo přeţil: několik lidí se pokusilo doplavat ke břehu, ale ve tmě, proti vysokým vlnám a

silnému proudu neměli šanci. Kdyţ smutná zpráva dorazila do Anglie, nikdo neměl odvahu

sdělit ji králi. Nakonec byl vybrán jeden z jeho potomků, aby mu ono strašné poselství předal.

Říká se, ţe král omdlel a potom se uţ nikdy v ţivotě nezasmál.

Ztracená generace

Politický dopad této tragédie na vlivnou společnost v severozápadní Evropě byl obrovský,

nemluvě o osobním neštěstí rodičů, kteří přišli o své děti. Pocit který následně zavládl dobře

zachytil Winston Churchill ve svém díle Dějiny anglicky mluvících národů (A History of

English Speaking People):

Na stoţáru nad mořskou hladinou zůstali dva muţi, lodní řezník a šlechtic. "Kde je princ?"

ptal se šlechtic nad vlnami. "Všichni se utopili" odpověděl mu řezník. "Pak, je tedy pro Anglii

vše ztraceno" pravil rytíř a vrhl se do vln.

Neštěstí White Ship je někdy přirovnáváno ke ztroskotání Titaniku, na jehoţ palubě bylo

rovněţ mnoho bohatých a významných lidí, jejichţ smrt měla dalekosáhlé důsledky na ţivot

Británie. Z nedávné doby se nabízí srovnání s neštěstím lodi Marchioness na Temţi, ke

kterému došlo v roce 1989.

Pro Anglii 12. století mělo ztroskotání White Ship velmi neradostné důsledky. Přes své četné

nemanţelské aktivity nebyl Jindřich I. schopen zplodit dalšího legitimního muţského dědice

trůnu. Ačkoliv nutil své barony přísahat věrnost jeho jediné legitimní dceři, která se taktéţ

jmenovala Matilda, představa ţeny-vládkyně prostě nebyla slučitelná se středověkým

veřejným míněním. Kdyţ Jindřich I. v roce 1135 zemřel, většina šlechticů na sliby věrnosti

Matildě rychle zapomněla a nadšeně prohlásili králem jejího bratrance Stephena de Blois,

toho, který ke svému štěstí opustil palubu bílé lodi krátce před tím, neţ vyplula vstříc své

záhubě. Matilda si dokázala získat podporu části šlechty a pokusila se znovu získat korunu

pro sebe, pročeţ svou zemi uvrhla do téměř 20 let trvající občanské války. Byla to doba

nestálá, bez vlády a bez zákonů, kdy, řečeno památnými slovy tehdejší Anglosaské kroniky

"Kristus spal a všichni svatí s ním".

Poklad z 12. století

Vrak White Ship představuje příslib zlatého dolu z hlediska historického i materiálního.

William Adelin a jeho přátelé a známí byli bohatě vybaveni penězi i šperky. Na palubě lodi se

pravděpodobně vezlo velké mnoţství zlatého a stříbrného nádobí, pohárů a dalších cenných

věcí. Objevit dnes vrak White Ship by znamenalo získat jedinečný obraz o ţivotě anglického

královského dvora na počátku 12. století. Také samotná loď by měla obrovský význam.

Jakoţto vrcholné dílo své doby by White Ship mohla poskytnout skvělý pohled na tehdejší

stav a vývoj stavitelství lodí, od válečných veslic jaké pouţíval Vilém Dobyvatel aţ po

středověké galeóny s vysokými příděmi a kajutami na zádi.

Otázkou je, co z vraku White Ship a jeho nákladu zůstalo do dneška. Část - ne-li většina -

nákladu byla pravděpodobně zachráněna krátce po ztroskotání, a většinu z toho, co zůstalo,

zřejmě odnesly pryč silné proudy a příliv s odlivem. Je známo, ţe mnoho těl cestujících bylo

mořem vyvrhováno na pobřeţí Normandie ještě několik týdnů po neštěstí. Zřejmě ty samé

síly vody zničily vrak lodi, a sášně a další mořští měkkýši určitě značně rozloţili všechny jeho

dřevěné části, neţ byly zbytky pokryty ochrannou vrstvou usazenin.

Jinými slovy - naděje na objevení zachovalých zbytků vraku White Ship není velká, ale kvůli

jeho potenciální historické hodnotě určitě stojí za to v hledání pokračovat. Přes to a ačkoliv se

všechny dostupné prameny shodují v tom, kde White Ship ztroskotala, neexistují záznamy o

tom, ţe by na tom místě někdo podnikal nějaký průzkum nebo se potápěl. Místní nepříznivé

podmínky činí takové pátrání obtíţným aţ nebezpečným, i kdyţ s moderními technologiemi

jako jsou sonary a dálkově ovládané miniponorky by bylo moţné provést alespoň předběţný

průzkum. Moţná, ţe v nějaké písčité prohlubni pod ochrannou stěnou skály spočívají šperky

zasypané kosti samotného Williama Adelina, čekající, aţ je jednou někdo objeví.

Stříbrná flotila 1715

7. června 1494 papeţ Alexandr VI. rozdělil Nový svět mezi Portugalsko a Španělsko tak, ţe

Španělsku připadlo veškeré území na západ od Brazílie a k tomu Východoindické souostroví.

Toto obrovské území se brzy stalo zdrojem obrovského bohatství, neboť všechny cennosti zde

získané plynuly do Španělska. Z Východoindického souostroví to bylo koření, hedvábí,

vzácná dřeva, slonovina a čínský porcelán, po kterém byla v Evropě neuspokojitelná

poptávka, z Ameriky pak zlato, stříbro a drahokamy. Doprava získaných pokladů do

Španělska však nebyla jednoduchá, a španělské lodě a jejich posádky se musely potýkat s

kurdějemi, primitivní navigační technologií, obrovskými bílými plochami na mapách, piráty,

korzáry, loděmi nepřátelských národů, a především s nepředvídatelným počasím. V té době se

španělská vláda zoufale snaţila zavést přísnou kontrolu nad zámořským obchodem mezi

Evropou a koloniemi; chtěla si tím zajistit všechny výhody pouze pro sebe, aby z dováţeného

zboţí mohla vybírat daně a 20% podíl zvaný quinto (královská pětina), a udrţet si ţárlivě

střeţený monopol v přístavech jako byla například Sevilla.

Flotily převáţející poklady

To vše měl zajistit systém zvaný flota čili systém kolon. Zákonem bylo stanoveno, ţe veškerý

obchod mezi Amerikou a Španělskem musí probíhat prostřednictvím zvláštní lodní flotily,

která bude dvakrát za rok převáţet v Evropě vyrobené zboţí ze Španělska do Nového světa, a

opačným směrem pak bohatství získané v koloniích. Tyto transatlantické plavby se staly

známými jako "stříbrné flotily", protoţe převáţely obrovské mnoţství stříbra, zlata a

drahokamů, a později také jako "talířové flotily", protoţe podstatnou část jejich nákladu tvořil

čínský porcelán (včetně talířů). Tento porcelán se do Nového světa dostával díky doplňkové

dopravě tzv. manilskou cestou, kterou zajišťovaly jedna nebo dvě (pořádně velké) galony:

vyplouvaly z Východoindického souostroví, s nákladem porcelánu, koření, hedvábí a dalším

zboţím projely severním Pacifikem s a dopravily svůj náklad na západní pobřeţí Mexika,

odkud ho karavany mul přenášely do Veracruzu na východním pobřeţí, odkud pokračovalo

lodí dál do Španělska.

Mnoţství cenného zboţí přepravovaného těmito flotilami bylo ohromující. Z drahých kovů

převaţovalo stříbro z jihoamerických stříbrných dolů, ale obrovské bylo také mnoţství zlata,

drahokamů a jemně zpracovaných šperků vyrobených umělci v Americe i na Dálném

východě. Tuny stříbra a stovky kilogramů zlata zvedaly hodnotu převáţeného nákladu do

milionů. Kdyţ dnes vezmeme v úvahu ještě jejich historickou hodnotu, pak by v současné

době hodnota nákladu průměrné španělské galeony činila řádově stovky milionů dolarů nebo

liber.

Úspěšné plavby

Navzdory nebezpečí které s sebou daleké plavby tehdy přinášely byly transatlantické a

transpacifické flotily poměrně úspěšné. Manilské flotily, které se musely potýkat s horšími

podmínkami, ztratily za 250 let po které tento systém fungoval zhruba 40 lodí. Transatlantické

stříbrné flotily byly ještě úspěšnější, přestoţe po celé dvě a půl století byly středem pozornosti

pirátů, korzárů a válečného námořnictva cizích států. Protoţe lodě stříbrných flotil pluly vţdy

těsně pohromadě a měly zajištěnou ochranu skvěle vyzbrojených válečných galeon, nebyly

pro nepřátele nijak snadnou kořistí. Váţnějším nebezpečím neţ cizí lodě pro ně bylo počasí -

bylo například striktně nařízeno, ţe na cestu z karibské oblasti zpět do Španělska musí flotila

vyplout včas před vypuknutím období hurikánů. Právě hurikány způsobily atlantickým

stříbrným flotilám tři největší neštěstí, a sice v letech 1622, 1715 a 1733, kdy byly flotily

zcela zničeny.

Flotila z roku 1715

Stříbrná flotila vypravená v roce 1715 patřila k nejbohatším vůbec, hlavně díky jedinečné

souhře okolností. Válka o španělské dědictví v letech 1701-1714 oslabila postavení Španělska

vůči ostatním evropským mocnostem. Protoţe válečný stav se rozšířil i do zámoří, bylo pro

flotily nebezpečné pokusit se přeplout Atlantik, kdyţ se musely obávat střetnutí s celou

válečnou flotilou některého nepřátelského státu. Proto stříbrné flotily po dva roky setrvávaly

ve Španělsku, takţe v přístavech Nového světa se za tu dobu nahromadilo větší bohatství neţ

kdy předtím.

Bylo obvyklé, ţe se do Nového světa vypravovaly dvě flotily na dvě různá místa v Karibiku.

Flotila nazvaná Nueva Espa?a flota měla plout do mexického Veracruzu (čili Nového

Španělska - Nueva Espa?a), zatímco cílem flotily Tierra Firme flota byly přístavy v Jiţní

Americe, přičemţ hlavní zastávka měla být v přístavu Cartagena. Po naloţení měly obě flotily

vyplout, setkat se v Havaně a přes Atlantik pokračovat v jednom konvoji. To všechno musely

stihnout před vypuknutím období hurikánů.

Čekání v Havaně

Rok 1715 se neměl nijak lišit od těch předchozích. Kapitán Don Antonio de Echeverz y

Zubila, který velel Cartagenské flotile, připlul do Havany podle plánu. Jeho lodě úpěly pod

nesmírně cenným nákladem truhel plných bolivijského stříbra a zlatých mincí, kolumbijských

smaragdů a pytlů napěchovaných jemně zpracovanými peruánskými šperky. Jeho flotila byla

připravena zvednout kotvy jiţ v polovině března, ale jeho nadřízený a kapitán druhé flotily

Don Juan Esteban de Ubilla, se opozdil. Jeho Nueva Espa?a flota stále kotvila ve Veracruzu,

kde čekala na opoţděnou karavanu mul přicházející od pobřeţí Tichého oceánu s nákladem

zboţí z Dálného východu přivezeného manilskými galeonami za uplynulé dva roky. Mezitím

kapitán Ubilla nemarnil čas a plnil své truhly zlatými a stříbrnými pruty a mincemi. Kdyţ

karavana mul konečně dorazila, a vyloţila svůj náklad, přibylo k tomu ještě nemalé mnoţství

hedvábí, koření, slonoviny, vzácného dřeva, indigového barviva a drahého porcelánu. Poté

kapitán Ubilla konečně vyplul a do Havany dorazil v půlce května.

Ke svému zděšení však byl zdrţován i zde. Všichni obchodníci v Novém světě nutně

potřebovali odeslat své zboţí do Evropy, a stříbrná flotila představovala jejich první šanci po

třech letech. Proto bylo všech 11 lodí spojené flotily naloţeno aţ po zábradlí bednami a ţoky

plnými všeho moţného. Havanský guvernér navíc přesvědčoval oba kapitány, aby se k jejich

konvoji mohla připojit ještě francouzská loď Grifon, kterou si najal on osobně. Jeho ţádost

nebyla přijata právě s nadšením, a vyjednávání neţ posléze oba souhlasili způsobilo další

zdrţení.

Svatební dar španělské královně

Hlavní zpoţdění odjezdu stříbrné flotily však bylo způsobeno pozoruhodným příběhem

týkajícím se svatebního daru španělské královně. Král Filip V. španělský nedávno ztratil svou

první ţenu Marii Louisu Savojskou, coţ bylo pro jeho prostopášnou povahu velkým

neštěstím. Jakoţto hluboce věřící muţ Filip odmítal sex mimo manţelství, ale přitom byl

svým chtíčem ovládán natolik, ţe údajně musel být násilím odvlečen od těla své mrtvé ţeny.

Jeho příští ţena Isabella Farnese, vévodkyně parmská, neochotně souhlasila s tím, ţe si Filipa

vezme, i kdyţ ještě nedostala slíbený dar, ale odmítla se účastnit svatebního obřadu, dokud jí

dar nebude v plné výši doručen. Svatebním darem králově nové nevěstě bylo obrovské

mnoţství nejjemnějších šperků, jaké se ve španělské říši daly sehnat, a proto král naléhal, aby

stříbrná flotila neopouštěla Karibik, dokud dar pro královnu - který zabral celkem osm truhel -

nebude donesen na palubu a uloţen v Ubillově kajutě.

Bylo 24. července, kdyţ španělská flotila konečně zvedla kotvy a opustila Havanu. Vezla

zboţí (lépe řečeno poklad) v deklarované hodnotě celkem přes 14 milionů pesos (a k tomu

ještě značné mnoţství zboţí pašovaného, nikde nezaznamenaného, které svou hodnotou

mohlo převyšovat to oficiálně deklarované). Přepočteno na současné poměry mohla hodnota

nákladu počítaná jen podle váhy kovů činit odhadem 220 milionů liber nebo 418 milionů

dolarů.

Smrtící hurikán

Původní plán plavby byl vyrazit na sever plout s Golfským proudem podél východního

pobřeţí Floridy aţ do oblasti kde vanou pasáty, které budou pohánět lodě přes celý Atlantik.

První část cesty probíhala velmi dobře a flotila plula rychle, ale 29. července se vítr utišil a

následujícího rána dostaly moře i nebe zlověstnou podobu. Slunce se marně snaţilo

proniknout skrz vše prostupující mlhu, zatímco moře se začalo hrozivě dmout navzdory

úplnému bezvětří. Hejna mořských ptáků do té doby provázejících lodě náhle zmizela, a

odpoledne ze nebe zatáhlo. Nešťastní námořníci se postupně dostávali do dráhy silného

hurikánu zuřícího dál na volném moři. Ten teď změnil kurs a hnal se na západ v plné síle

vstříc lodím stříbrné flotily, které tlačil na rozeklané útesy a mělčiny na pobřeţí Floridy.

Brzy ráno 31. července pak potkal všech 11 lodí španělské stříbrné flotily neodvratný konec.

Jako první narazila na útes Ubillova vlajková loď. Podle očitých svědectví přeţivších

námořníků byla uchvácena obrovskou, asi patnáctimetrovou vlnou a vrţena na útes takovou

silou, ţe se horní polovina paluby okamţitě odtrhla. Vzápětí byla celá loď rozdrcena na třísky

a kapitán i 223 členů posádky mrtví. Zbytek flotily potkal stejný osud, s výjimkou lodi

Grifon, jejíţ kapitán prozíravě zvolil kurs dále na východ a nejhoršímu pásmu hurikánu se tak

vyhnul. Více neţ 700 - moţná přes 1000 - muţů utonulo nebo bylo rozdrceno o skály, a

většina drahocenného nákladu skončila rozptýlena po mořském dně nebo k němu klesla spolu

se zbytky vraků. Jedinou výjimkou byla loď Urca de Lima, která rychle klesla ke dnu a díky

svému velmi pevnému trupu zůstala téměř neporušena. Námořníci kteří katastrofu přeţili se

vydrápali na pobřeţí, schoulili se k sobě a vyčkávali, dokud hurikán neodezněl a ranní slunce

neodhalilo plný rozsah katastrofy. Trosky vraků a mrtvá těla byly vyplavovány na pobřeţí

Floridy v pásmu kolem 50 km, mezi dnešními místy Fort Pierce a Sebastian Inlet.

Záchrana nákladu

První důstojník rozdělil přeţivší námořníky na dvě skupiny a vyslal je k místu katastrofy, aby

se co nejrychleji pokusili zachránit, co se dá. Zpráva o katastrofě byla poslána do okolních

španělských kolonií, a brzy přišla pomoc. Jako první byla na řadě Urca de Lima, která

poškozena relativně málo, zato ostatní lodě byly zničeny částečně nebo úplně, coţ záchranu

nákladu velice ztěţovalo. Domorodí potápěči pracovali neúnavně (bez oddechu), navzdory

špatné viditelnosti, proměnlivému počasí a hejnům ţraloků krouţících kolem.

K uskladnění zachráněného nákladu byla na pobřeţí postavena malá pevnůstka, ale zpráva o

tom se rychle roznesla, takţe brzy se sem začali stahovat piráti, hrdlořezové a lupiči touţící

urvat si svůj díl z kořisti, kterou zachránil někdo jiný. Španělům se podařilo zachránit asi 25-

30 procent nákladu flotily (včetně více neţ 5 milionů "španělských dolarů" - stříbrných mincí

v hodnotě 8 realů), neţ se po třech letech nakonec odsunuli. Neţ definitivně odešli, všechny

části vraků vytaţené na břeh spálili. Záhy poté odtáhli i piráti a další lupiči kvůli tomu, ţe se

obávali jedni druhých, nepřátelským Indiánům a všeobecně nepříznivým podmínkám. Místo

kde spočívaly vraky zůstalo ještě po několik desetiletí jasně viditelné díky vyčnívajícím

stoţárům, a bylo běţné, ţe projíţdějící lodě se tu zastavily a jejich posádky zkoušely štěstí při

hledání pokladů. Časem však bylo přesné místo ztroskotání zapomenuto a vraky byly

ponechány na pokoji. Jedinou připomínkou jejich existence byly mince, kousky dřeva a

dalších trosek vyvrhované na pobřeţí při kaţdé větší bouři.

Flotila z roku 1715 znovu objevena

Úsek floridského pobřeţí kde v roce 1715 skončil příběh stříbrné flotily je znám jako "Pobřeţí

pokladů", protoţe podél něho leţí na mořském dně úctyhodný počet ztroskotaných vraků a

moře občas vyvrhne na břeh něco z jejich nákladu. Mnozí místní obyvatelé musejí mít nejasné

tušení o pokladech leţících nedaleko břehu, ale ani po roce 1928, kdy byla ve vodách u Fort

Pierce v hloubce méně neţ 4,5 m znovu objevena Urca de Lima, a podařilo se vyzdvihnout

její děla a kotvy, nebylo dosud uspořádáno systematické pátrání po vracích ostatních lodí.

Hledání pokladů u floridského pobřeţí začalo váţněji aţ v 60. letech 20. století. Kip Wagner,

jeden z místních obyvatel, se začal o historii potopených pokladů zajímat poté, co na pláţi

nedaleko svého domu našel několik mořem vyvrţených starých mincí. Po potopeném

bohatství začal pátrat jiţ v roce 1949 na vlastní pěst, ale bez úspěchu. Koncem 50. let se pak

spřátelil s nadšencem a místním amatérským historikem a začali pátrat po moţném původu

nalezených mincí společně. Ze starých map, místních záznamů a hromady dokumentů ze

španělských archivů poskládali Wagner a jeho partner příběh stříbrné flotily z roku 1715 a

začali lokalizovat místa ztroskotání jednotlivých vraků.

Průlom nastal, kdyţ si Wagner jednoho dne všiml sníţeniny v povrchu pláţe, kde jeho pes

vyhrabal jezírko se sladkou vodou. Wagner zjistil, ţe narazil jeden z původních španělských

táborů (postavený zde právě kvůli zdroji pitné vody), leţícímu přímo naproti vraku lodi

Nuestra Se?ora de la Regla. Wagner do svého týmu přibral ještě pilota a další pomocníky a

brzy se jim podařilo objevit první vrak a po něm několik dalších. Hon za pokladem mohl

začít. Wagner a jeho společníci objevili tisíce španělských dolarů, zlatých mincí, čínského

porcelánu, prstenů, broţí, kříţků, náušnic, náhrdelníků a také opravdový poklad jak má být -

truhly plné mincí a zlatých a stříbrných prutů.

7 vraků objeveno

Po Wagnerových pionýrských počinech se k pátrání po potopeném bohatství stříbrné flotily

1715 připojilo mnoho amatérských terénních historiků i hledačů pokladů. Vraky šesti lodí z

flotily byly spolehlivě lokalizovány; v případě sedmého vraku to není jisté, neboť určit jeho

stáří není snadné a v okolí je mnoho vraků z roku 1715. Původní flotila čítala 12 lodí, Grifon

se však neštěstí vyhnul, takţe z ní zbylo 11 vraků.

Do ztracené stříbrné flotily 1715 patřily tyto lodě: Nuestra Se?ora de la Regla (vlajková loď

flotily Nueva Espa?a flota a z toho důvodu známá i pod jménem La Capitana), Santo Cristo

de San Roman, Urca de la Lima (téţ El Refuerzo čili "zásobovací loď"), Nuestra Se?ora de las

Nieves, Nuestra Se?ora de Carmen y San Antonio, Nuestra Se?ora del Rosario, Nuestra

Se?ora de la Concepcion, El Se?or San Miguel, další loď jménem San Miguel (téţ Se?ora de

la Popa), El Ciervo a kubánská Frigatilla (menší dopravní loď koupená kapitánem Ubillou ke

zvýšení kapacity flotily).

Z těchto lodí se dodnes podařilo přesvědčivě lokalizovat vraky: Nuestra Se?ora de la Regla,

Santo Cristo de San Roman, Urca de la Lima, Nuestra Se?ora de las Nieves, Nuestra Se?ora

de Carmen a Nuestra Se?ora del Rosario. El Ciervo a Frifatilla se podle dochovaných zpráv

potopily v hluboké vodě. Pokud je to pravda, bude třeba k jejich nalezení a případnému

zachraňování nákladu třeba sloţitých operací s pouţitím nejmodernější techniky. Nuestra

Se?ora de la Concepcion se údajně potopila u mysu Cape Canaveral. San Miguel byl(a)

vrţen(a) na pobřeţí téměř nepoškozen(a), pravděpodobně místa Sandy Point jiţně od Vero

Beach. Tato loď podle záznamů nevezla ţádné poklady, ale vzhledem k okolnostem které

víme o pašování by bylo určitě zajímavé poohlédnout se po zbytcích jejího vraku. Neurčitelná

loď kterou mohl(a) být El Se?or San Miguel se potopila na útesech poblíţ Nassau Sound,

jiţně od Fernandina Beach. Aby to nebylo tak jednoduché, byl nedaleko Melbourne Beach

objeven další vrak který mohl pocházet z roku 1715. Stříbrem vykládaná pistole objevená zde

v listopadu 2005 vedla hledače pokladů k domněnce, ţe by se mohlo jednat o jeden z dosud

neobjevených vraků stříbrné flotily.

Co zbylo?

Všeobecně se věří, ţe vraky které se dosud podařilo lokalizovat a případně z nich úspěšně

vyzvednout část nákladu jsou právě ty, které vezly drahocenný poklad stříbrné flotily. Kdyţ

se vezme v úvahu mnoţství nákladu zachráněné v období před 290 lety aţ dodnes, jehoţ

hodnota dosahuje miliony dolarů, nabízí se představa, ţe uţ tam dole nezbylo mnoho věcí, pro

které by stálo za to potápět se dál. Je pravda, ţe dosud objevené vraky při pouţití moderních

technologií jako jsou magnetometry a sonary téměř nemají šanci uchránit si nějaká tajemství,

ale nadšenci chtiví lovení potopených pokladů nemusejí propadat skepsi přinejmenším ze tří

dobrých důvodů:

Za prvé - stříbrná flotila převáţela celkem vskutku ohromující bohatství. Jedním z prvních

velkých objevů Wagnerova týmu byla metr dlouhá truhla obsahující 85 kg stříbrných mincí.

Podle seznamu nákladu mělo být na všech lodích dohromady takových truhel 1300, to

znamená přes 110 tun stříbra jen v této podobě.

Za druhé - bylo veřejným tajemstvím, ţe oficiální seznamy zahrnovaly jen zhruba polovinu

skutečného nákladu flotily. Obchodníci, šlechtici i námořníci všichni bez rozdílu své zboţí

zatajovali a pašovali ve snaze vyhnout se vysokým daním uvaleným španělskou vládou na

veškeré zboţí dováţené z Nového světa. Například jeden podnikavý kapitán si nechal ze zlata

zhotovit kotvu a pomalovat ji, aby vypadala jako ţelezná. Z nedávných výzkumů vyplývá, ţe

mnohé gaelony běţně vozily více zboţí nepřiznaného neţ oficiálně deklarovaného. Tento stav

se téměř jistě týkal také stříbrné flotily z roku 1715. Z vraku jedné z objevených lodí - Las

Nieves, která podle oficiálních záznamů neměla vézt ţádné cennosti, byly během několika let

vyzdviţeny věci za několik milionů liber.

Za třetí - četnost s jakou jsou mince a různé další drobné předměty vyvrhovány na pobřeţí

svědčí o tom, ţe pod mořskou hladinou musí stále být obrovské mnoţství pokladů.

Zřejmě největším pokladem který dosud spočívá na mořském dně je svatební dar určený pro

královnu Isabellu. Není přesně známo, co všechno zahrnoval, ví se však, ţe k němu patřilo

srdce zhotovené ze 130 spojených perel, prsten se smaragdy váţící 74 karátů, pár náušnic z

nichţ kaţdou tvořily 14karátové perly, a růţenec z kousků korálů o velikosti dětských

kuliček. Není jasné, jaká část královnina daru byla jiţ objevena a zachráněna, ale je velmi

pravděpodobné, ţe jeho naprostá většina na své objevení dosud čeká.

Jak hledat potopené poklady

Pozor - toto není návod, proto lovci pokladů zatím nemají důvod k přílišnému nadšení.

Hledání a nalézání pokladů z nákladu stříbrné flotily z roku 1715 není a nebude snadné. V

příslušné oblasti operují jiţ desítky let profesionální i amatérští hledači pokladů a námořní

historikové, včetně týmu zaloţeného legendárním hledačem potopených pokladů Melem

Fischerem, který má rozhodně největší šanci objevit některé ze zbývajících lodí stříbrné

flotily. Místní podmínky nejsou pátrání podmořskou hladinou právě příznivé, o čemţ se jiţ

dávno přesvědčili Španělé pokoušející se zachraňovat náklad lodí a jejich indiánští otroci.

Počasí umoţňuje pátrání jen v poměrně krátkém časovém období, přístup k pravděpodobným

místům ztroskotání často ztěţují prudký vítr a vysoké vlny. Potápění k vrakům lodí a potápění

kolem útesů mohou být nebezpečné, zvlášť kdyţ jsou zkombinovány. Vybavení pro průzkum

a vyzvedávání nákladů ze starých vraků je velmi drahé. Kromě toho je třeba počítat se

ţraloky, špatnou viditelností, usazeninami přinášenými řekami a vířenými v neklidných

vodách tak, ţe jsou trvale zakalené. +

Je třeba také mít na paměti, ţe pátrání po potopených pokladech a případné přenášení

jakýchkoliv předmětů na břeh jsou přísně kontrolovány. Do některých oblastí známých vyšší

koncentrací vraků nemají hledači pokladů vůbec přístup. O pátrání v ostatních místech je

třeba ţádat a za povolení zaplatit. Málo oblíbený mezi lovci pokladů je také zákon, podle

kterého má stát Florida nárok zkonfiskovat prvních a nejlepších 25 procent z jakéhokoliv

bohatství vyloveného z moře. To se netýká pátrání na pobřeţí, takţe nejoblíbenější a

nejčastěji provozovanou metodou hledání pokladů na Floridě je prostě procházet se po pláţi s

detektorem kovů. Také návštěva pláţe po velké bouři se můţe vyplatit - vţdy máte šanci najít

nějaké španělské dolary, zlaté dublony nebo dokonce staré šperky, třeba z těch určených

původně pro samotnou španělskou královnu.

Expedice Johna Franklina

V roce 1845 Sir John Franklin vyrazil na cestu výpravu pořádanou britským námořnictvem.

Jeho expedice měla za úkol zmapovat severoamerickou Arktidu a ověřit moţnost plavby do

Tichého oceánu bájnou severozápadní cestou. 26. července roku 1845 byly dvě lodě

Franklinovy expedice Erebus a Terror spatřeny velrybáři v Baffinově moři na začátku

severozápadní cesty. Poté uţ je ţádný Evropan nikdy nespatřil. V následujících letech se osud

Franklinovy expedice stal jedním z největších mediálních témat své doby, kdy mimořádně

zaujatá veřejnost bez dechu sledovala kaţdou novou zprávu přicházející od početných dalších

expedic vypravovaných do Arktidy s cílem najít stopy po zmizelých lodích a lidech. Během

160 let od zmizení Franklinovy expedice bylo uspořádáno nejméně 40 takových pátracích

výprav, přičemţ počet lodí a muţů při nich ztracených překročil ztráty Franklinovy expedice.

Přestoţe dnes je jiţ moţné sestavit téměř kompletní obraz tragického osudu Franklinovy

ztracené expedice, ale přesto mnoho záhadného zůstává. Tento příběh představuje průnik tří

tématických okruhů probíraných v této knize - ztracení lidé, ztracené lodě a ztracené

dokumenty. Lidé věnující se dodnes pátrání po nich jsou přesvědčeni, ţe pozůstatky a stopy

Franklinovy expedice někde v nedostupných oblastech Arktidy stále čekají, aby jednoho dne

šťastným objevitelům konečně vydaly své tak dlouho střeţené tajemství.

Smělé plány

Franklinova expedice byla uspořádána v rámci průzkumného programu britského královského

námořnictva jednak proto, aby muţstvo i důstojníci byli v době míru něčím zaměstnáni, a

částečně také jako důsledek zpupnosti viktoriánské vlády, která se usilovně snaţila

demonstrovat a šířit moc, technickou vyspělost a odvahu Britského impéria pokud moţno do

všech koutů světa. Například Franklinova expedice byla součástí dobývání Arktidy

severozápadní cestou, kýţeným spojením Atlantiku s Pacifikem kolem nejsevernějšího

výběţku amerického kontinentu, které, jak se doufalo, by umoţnilo podstatně zkrátit cestu z

Evropy na Dálný východ, aby nebylo nutné obeplouvat mys Dobré naděje (kolem Afriky)

nebo Hornův mys (kolem Jiţní Ameriky). I dnes, kdy se běţně vyuţívá Suezský průplav,

dávají mnohé námořní dopravní společnosti přednost této severní cestě.

Sir John Franklin vykonával za svůj ţivot řadu povolání, v nichţ ne vţdy byl úspěšný, jako

člen britského námořnictva se zúčastnil dvou hlavních námořních bitev významných pro

britskou historii (u Kodaně a Trafalgaru), jen taktak přeţil pozemní výpravu jenţ měla

zmapovat část severoamerické Arktidy, a byl poslán domů krátce před penzí jako guvernér

Tasmánie. V roce 1845 se navzdory svému pokročilému věku a poměrně chatrnému zdraví

nechal na vlastní ţádost ustanovit do čela expedice, která měla za úkol zmapovat

severozápadní průliv (ačkoliv někteří historikové tvrdí, ţe hlavním posláním expedice byla

spíše méně slavná práce spočívající v měření magnetismu, a ţe Franklin tudíţ nebyl tak

docela neohroţeným velitelem a cestovatelem podle viktoriánského mýtu).

Lodě - vrchol techniky

Britské námořnictvo vypravilo na expedici dvě mohutné válečné lodě postavené tak, aby

odolaly bombardování a vybavilo je veškerou technikou, kterou mohla podle očekávání

expedice potřebovat, aby se mohly probíjet silným ledem. Trupy lodí byly zesíleny a

opancéřovány a vybaveny ústředním topením, vrtulovým pohonem a dalším vybavením na

lámání a řezání ledu. V rámci přípravy na dlouhou cestu byly lodě vybaveny vším moţným

od rozsáhlé knihovny a osobně označených souprav nádobí pro důstojníky aţ po zásoby

potravin na tři roky zahrnujících obrovské mnoţství konzervovaného jídla (které bylo v této

době úplnou, ještě nevyzkoušenou novinkou).

Dvě lodě výpravy nesoucí jména Erebus a Terror s posádkami čítajícími dohromady 129

muţů vypluly 19. května 1845. V červenci se setkaly se zmíněnými velrybáři v Baffinově

zálivu a poté zamířily do průlivů a úţin Kanadského arktického souostroví. Později se

ukázalo, ţe zimu na přelomu let 1845-46 výprava přeţila utábořená na ostrově Beechey

Island, potom byla schopna pokračovat aţ k severozápadnímu cípu Ostrova krále Williama

(King William Island), leţícího nedaleko kanadské pevniny na území dnešního teritoria

Nunavut. Počasí však výpravě nepřálo, a v září 1846 byly obě lodě opět uchváceny ledem do

sevření, které nepovolilo po dva roky. To co následovalo je jen fiktivní příběh sestavený z

kusých informací a dohadů, které přivezly pátrací expedice.

Hledejte Franklina!

Kdyţ uplynuly dva roky a po Franklinově výpravě nebylo nikde ani vidu ani slechu, vypravilo

britské námořnictvo a vláda první z řady výprav, které byly zpočátku povaţovány za

záchranné, později pátrací, jejichţ úkolem bylo rozluštit záhadu úplného zmizení dvou lodí se

129 muţi na palubě. Přestoţe většina pobřeţí v příslušné oblasti byla jiţ zmapována, prvních

14 výprav objevilo jedinou stopu po Franklinových muţích - zimní tábor na ostrově Beechey

Island leţícím zhruba ve třetině severozápadní cesty, spolu s hroby tří muţů zemřelých na

tuberkulózu.

První další zprávy o osudu Franklinovy výpravy se objevily aţ v roce 1854. Dr. John Rae,

zeměměřič Hudson´s Bay Company, hovořil s Eskymákem, který mu sdělil ţe před 4 roky

narazili jeho lidé poblíţ Ostrov krále Williama na skupinu asi 40 bílých muţů, kteří byli ve

velmi zbědovaném stavu. Ve výpravě nebyl ţádný tlumočník, a tak Eskymáci pochopili jen

tolik, ţe bílí muţi se chtějí dostat dál na jih. Protoţe Eskymáci trpěli hladem také a nebyli

schopni bělochům nijak pomoci, pokračovaly obě skupiny dál svou cestou. Později byla těla

bílých muţů z jiné skupiny objevena Eskymáky poblíţ ústí velké řeky. Z některých známek

na tělech se dalo soudit, ţe muţi byli dohnáni ke kanibalismu. Kdyţ Dr. Rae tyto zprávy

podal dál, byla mu nabídnuta odměna za jakýkoliv důkaz na podporu těchto tvrzení. Rae byl

skutečně schopen získat mnohé předměty, které Eskymáci nashromáţdili a které prokazatelně

pocházely z obou lodí a majetku jejich posádek.

Poznámky, čluny a těla

Franklinova ţena Lady Jane Franklinová shromáţdila dostatek peněz, aby mohla financovat

další expedici která měla jít po nových stopách. V roce 1859 vyrazila loď Fox které velel

kapitán Leopold McClintock, a doplula aţ k Ostrovu krále Williama. Podle stop které zde tato

výprava objevila se zdálo, ţe záhada je vyřešena. Na ostrově totiţ McClintockovi lidé našli

mohylu se stručnou zprávou, naškrábanou standardním způsobem obvyklým v britském

námořnictvu a sloţenou ze dvou částí. První z nich, datovaná 28. května 1847, popisovala

pohyb lodi od roku 1845, včetně zimního tábora na ostrově Beechey Island, současnou polohu

a několik průzkumných výprav. Končila slovy "all well", naznačujícími, ţe je vše v pořádku.

Druhá část zprávy s datem 25. dubna 1848 uţ byla mnohem pochmurnější. Psalo se v ní, ţe

obě lodě byly opuštěny poté, co byly opět sevřeny v zajetí ledu, a ţe zemřelo 9 důstojníků a

15 členů posádky včetně samotného Franklina, který zemřel 11. června 1847, a ţe ti kdo

přeţili se teď probíjejí na jih směrem k řece Back´s Fish River (pravděpodobně s úmyslem

pokračovat po jejím proudu aţ k základnám Společnosti Hudsonovu zálivu).

Při dalším pátrání McClintock sledoval hotovou "cestu smrti", na níţ naráţel na mrtvá těla,

rozházené vybavení a také jeden z lodních člunů, předělaný na saně, ale potom evidentně

opuštěný. Byl naloţen zajímavým nákladem včetně stříbrných čajových lţiček, pantoflí,

jednoho výtisku novely Farář Wakefieldský od Olivera Goldsmithe a neotevřených masových

konzerv.

Záhada vyřešena?

Teď vypadal příběh poměrně jasně: v situaci kdy loď byla uvězněna v nepovolujícím ledovém

sevření, zásoby ubývaly a jejich druhové umírali se posádka obou lodí odváţně rozhodla

zkusit dostat se na pevninu. Přemoţeni mrazem, hladem a kurdějemi (z nedostatku vitamínu

C) muţi nakonec po cestě zahynuli a stali se tak (slovy Jane Franklinové, napsanými ještě

před zmizením ) "prvními a jedinými oběťmi objevování Arktidy v moderní době". Lodě se

podle informací od Eskymáků potopily nedaleko Ostrov krále Williama. Nalezené poznámky

i ostatní předměty byly vystaveny pro veřejnost a celý příběh se stal jedním z velkých mýtů

spojených s objevitelskými výpravami při budování Britského impéria.

I při výše uvedené verzi příběhu však stále zůstává leccos neobjasněno. Proč námořníc i

opustili lodě a vydali se na sebevraţedný pochod dlouhý přes 1200 km přes vodopády a

peřeje? Proč naloţili do improvizovaných saní z upraveného člunu nepotřebné a těţké věci?

Pokud opravdu zemřeli hladem, proč některé konzervy s potravinami zůstaly neotevřené? A

proč se ve zprávě zanechané v mohyle na Ostrově krále Williama objevují faktické chyby

(například nesprávné datum přezimování na ostrově Beechey Island), ale tak málo informací,

které by byly uţitečné případným zachráncům?

Odpovědi na některé z těchto otázek nabízí analýza těl tří muţů pohřbených na ostrově

Beechey Island, která byla provedena v 80. letech 20. století. Ukázalo se, ţe kromě

tuberkulózy vykazovala těla také slabší příznaky otravy olovem. Stín podezření proto padl na

konzervované maso. Technologie konzervárenství byla v té době v začátcích a firma která

dodala konzervy výpravě neměla příliš vysoký bezpečnostní kredit. Olovo které se pouţívalo

k uzavírání konzerv se zřejmě dostávalo do jejich obsahu a těm kdo ho jedli způsobovalo

pomalou otravu. Tím by mnohé bylo jasnější. Otrava olovem zhoršuje paměť, oslabuje

soustředěnost a schopnost hodnotit situaci. To by vysvětlovalo chyby ve zprávě, sebevraţedný

plán odchodu na pevninu, podivný náklad na saních a nesnědené konzervy (moţná, ţe muţi

pojali podezření, ţe s nimi není něco v pořádku). Nedostatek hygieny při zpracování konzerv

mohl také způsobit tvorbu botulotoxinu (klobásového jedu) uvnitř a propuknutí otravy-

botulismu mezi námořníky. Moţná právě tohle zabilo Franklina.

Kde jsou lodě a lodní deníky?

Toto zřejmě logické vysvětlení proč a jak skončila neštěstím Franklinova expedice není však

celý její příběh. Několik otázek stále ještě zůstává nezodpovězených. Kde je tělo Johna

Franklina? Byl pohřben, a pokud ano, kde? Kde se potopily obě lodě výpravy, a jsou stále

ještě na mořském dně? Kde jsou lodní deníky, které měly být kapitány a důstojníky vedeny a

opatrovány a dodatečně by mohly pomoci definitivně rozluštit záhadu smutného konce

výpravy?

Někteří vědci zabývající se Franklinovou expedicí blíţe se odmítli spokojit s oficiální verzí

příběhu a hledali odpovědi na otevřené otázky v informacích získaných od Eskymáků. Při tom

zjistili, ţe skutečný příběh výpravy mohl být mnohem delší, neţ se zatím předpokládalo.

Arktické zlato

Zmizení lidí, lodí a záznamů Franklinovy expedice má z historického hlediska značný

význam a proto vzbuzuje takový zájem. Příběh této výpravy byl jedním z nejvýznamnějších

kapitol historie dobývání Arktidy, navíc obestřenou tajemstvím a dramaty četných osobních

tragédií. Samotné lodě by měly obrovskou historickou hodnotu, neboť do současné doby se

nedochovaly ţádné bombám odolné lodě, navíc vybavené nejlepší technologií poloviny 19.

století pro plavbu v polárních vodách.

Pokud jde o ztracené lodní deníky, ty jsou pro nadšence zabývající se dosud osudem

Franklinovy expedice jakýmsi Svatým Grálem. Jak říká jeden z nich, Russell Potter "Ze všech

pohřešovaných dokumentů týkajících se nejrůznějších záhad moderních časů se nic

nevyrovná těmto Franklinovým papírům." Moţná jsou deníky v kajutách potopených lodí,

takţe existuje naděje, ţe objev jednoho pomůţe najít i druhé.

Co vyprávěli Eskymáci

McClintock byl schopen najít pouze zbytky, tělesné pozůstatky a různé záchytné body, které

získal díky informacím od Eskymáků shromáţděným Dr. Raem a jím samotným. Anglická

viktoriánská společnost však nepřijala zdaleka celý příběh bez výhrad - částečně proto, ţe

některé informace byla nejasné, a zejména kvůli tomu, ţe se mnohdy jednalo o věci, které lidé

nechtěli slyšet. Například informace ţe podle Eskymáků byli přeţivší Franklinovi muţi

donuceni ke kanibalismu způsobila v puritánské anglické společnosti vlnu pobouření, a

mnohé významné osobnosti včetně například Charlese Dickense to rovnou prohlásily za

nemoţné.

Řadu informací od Eskymáků získal novinář Charles Francis Hall, který na vlastní pěst

podnikl několik cest do Arktidy s úmyslem objasnit záhadu kolem Franklinovy expedice. Hall

mluvil s Eskymáky, kteří viděli na vlastní oči Franklinovy lodě. Vyprávěli, ţe jedna loď se

potopila blízko místa, kde byla posádkou opuštěna, a byla ledem rozdrcena na třísky, zatímco

druhá byla zanesena dál na jih, kde se potopila poměrně neporušena. Eskymáci vyprávěli téţ

o tom, jak viděli bílé muţe, nejdříve poblíţ lodí a potom během jejich cesty na jih, ale

kupodivu dlouho poté, co Angličané podle zápisu zanechaného v mohyle lodě opustili.

Objevily se také zprávy o tom, ţe někteří bílí muţi strávili mezi Eskymáky celý zbytek ţivota.

Ani tato informace se však nehodila do veřejností přijímaného obrazu o posledních dnech

expedice.

Moderní teorie

David Woodman, odborník zabývající se osudem Franklinovy expedice, poskládal

dohromady vyprávění Eskymáků sesbírané Hallem a ostatními cestovateli s výsledky

vlastních výzkumů ve snaze získat co nejúplnější obraz toho, jak expedice doopravdy

skončila. Podle všeho se zdá, ţe údaj o opuštění lodí datovaný ve zprávě zanechané v mohyle

se týkal jen části výpravy. Ta odešla, zatímco ostatní zůstali na místě. Kdyţ však jedna z lodí

byla rozdrcena ledem potopila se, mnoho muţů a zásob bylo ztraceno a zřejmě se odhodlal k

odchodu i zbytek. Eskymáci kteří později viděli druhou loď dále na jihu říkali, ţe vypadala,

jako by byla opuštěna zcela nedávno, to znamená, ţe zřejmě byla obydlena znovu,

přinejmenším několika málo přeţivšími muţi. Moţná ţe ti ji dokonce zkoušeli řídit aţ k

místu, kde ji Eskymáci našli. Kaţdopádně nedlouho poté se i tato druhá loď potopila, ale její

stoţáry ještě vyčnívaly nad hladinu, coţ svědčí o tom, ţe musela být v docela dobrém stavu.

Pokud jde o přeţití Franklinových muţů pak část z nich zřejmě ţila s Eskymáky asi rok, a

někteří pokračovali v cestě podél řeky Back´s Fish River a dostali se téměř k základnám

Hudsonské společnosti. To všechno dohromady muselo trvat o několik let déle, neţ se

původně předpokládalo. Pak bylo moţné, ţe Dr. Rae získal od Eskymáků informaci o setkání

se zoufalými bílými muţi v roce 1850, dva roky po zápisu v mohyle. Tak jako tak - celý

příběh je stále nejasný, objevuje se v něm opakované opouštění a znovuobydlování lodí a

zoufalé pokusy jednotlivých skupin proniknout někam pryč zasněţenými pláněmi. Jisté je jen

jedno - ţe všechny členy výpravy nakonec potkal stejný osud.

Pátrání po lodích

Pro badatele jako je David Woodman pátrajících po Franklinových ztracených lodích je ze

všech eskymáckých svědectví nejdůleţitější lokalizace druhé lodi. Několik dotazovaných se

shodovalo, ţe loď byla spatřena u břehů poloostrova Utjulik, známého také jako Adelaide

Peninsula, ale údaje o přesnější lokalizaci se rozcházely. Nejpravděpodobnější se zdají dvě

místa - buď severně od ostrova O´Reilly Island, nebo dále na jih, západně od Grant Point,

poblíţ ostrova Kirkwall, známého pod eskymáckým jménem Umiartaliq čili "ostrov lodí".

Na základě těchto informací Woodman sám vedl několik výprav, které měly najít vrak

Franklinovy lodě, určit, o kterou ze dvou lodí se jednalo a provést nebo připravit její

podrobný průzkum nebo vyzdviţení. První výpravy zkoumaly mořské dno v obou (cílových)

oblastech pomocí magnetometru ve snaze objevit kovové předměty jako kotvy, kladky

rumpálů, šrouby apod. Protoţe magnetometry hlásily přítomnost různých anomálií příliš

často, další výpravy změnily taktiku: badatelé provrtali do ledu díry a jimi spouštěli sonarové

jednotky snímající zblízka mořské dno.

Ačkoliv ţádná z četných výprav neobjevila na dně pozůstatky Franklinovy lodi, podařilo se

jim nashromáţdit mnoho uţitečných informací. Zmapování mořského dna pomohlo zmenšit

okruh budoucího pátrání, neboť se vědělo, ţe loď musela klesnout do vody hluboké tak, aby ji

celou pohltila, ale aby konce stoţárů (ještě) vyčnívaly nad hladinu. Ukázalo se také, ţe

mořské dno v této oblasti není poznamenáno drhnutím ledových ker. Ty bylo slibné, protoţe

to znamenalo, ţe cokoliv co kleslo ke dnu mělo velkou šanci zůstat neporušeno a

pravděpodobně dobře zachováno. V tak chladné vodě neţijí ţádní měkkýši jako šášně a

podobní, kteří v teplejších vodách dokáţou velmi rychle zničit všechno dřevěné. Sám

Woodman říká: "Představuji si ten krásný, dřevěný vrak spočívající zpříma na mořském dně,

se vším všudy včetně stoţárů, jako jeden z nejlépe zachovalých vraků na světě." Nálezy na

souši - různé předměty a dřevo pocházející velmi pravděpodobně z Franklinových lodí,

tábořiště Angličanů a dokonce lebka muţe-bělocha - potvrzovaly, ţe místo posledního

odpočinku vraku druhé lodi je zřejmě hodně blízko.

Badatelé pokračující v pátrání po osudu Franklinovy expedice doufají, ţe vrak druhé lodi, ať

jde o Erebus nebo Terror, bude objeven a prozkoumán; snad se na něm najde i lodní deník,

který by konečně mohl vysvětlit záhadný příběh o opuštění lodi, jejím opětovném obsazení,

zoufalých výpravách na souš a tragickém konci celé výpravy. Moţná se dozvíme i kde je

pohřben John Franklin. Ale objevit (ten) vrak nebude jednoduché. Poslední výprava k

poloostrovu Utjulik v roce 2004 potvrdila, ţe šanci objevit vrak má jen sonar přímo skenující

mořské dno, a ţe z lokalit udávaných Eskymáky jako místa potopení vraku byla dosud takto

důkladně prozkoumána jen malá část.

Pátrání komplikuje také celosvětová změna podnebí, projevující se v Arktidě dramatickým

úbytkem ledu, který kdysi způsobil záhubu Franklinovy expedice: pracovat na silném ledě je

mnohem snazší neţ na tenkém, který můţe kdykoliv prasknout. Globální oteplování také

pomohlo tomu, ţe severozápadní průliv, který se Franklin a 128 jeho druhů pokusili

prozkoumat a ztratili při tom ţivoty, se konečně otevřela a stala se běţně pouţívanou

obchodní námořní trasou. Franklinův sen se stal skutečností, i kdyţ v mozaice informací o

osudu jeho výpravy mnohé velice podstatné kamínky stále chybějí.