Střední škola polygrafická Praha, s.r.o

Maturitní odborná práce

Historie knižní vazby

Duben 2009 Jitka Kotková, P2

Osnova: 1. Zdůvodnění výběru práce

2. Předchůdce písma

3. Písmo

4. Johannes Gensfleisch řečený Gutenberg

5. Materiály na psaní

6. Vývoj knihy

7. Restaurování

8. Závěr

9. Použitá literatura

10. Obrazové přílohy

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že předloženou práci jsem vypracovala samostatně, za užité

literatury uvedené v závěru práce. ……………………..

Zdůvodnění výběru tématu

Téma „historie knižní vazby“ jsem si vybrala hlavně proto, že jsem ruční

knihař a historie mě zajímala vždy o něco víc. Při svém vyučení jsem měla

možnost se setkat s různými druhy vazeb např. německou, francouzskou i

holandskou, druhy papírů: škrobový, olejový, mramorový, a zdobením.

Na různých seminářích o historických vazbách mě zaujaly, jako pro každé

období, různě specifické techniky vázání a zdobení (např. ve středověku se

provádělo těžké kování na knihu, pro baroko byla typická červená leštěná ořízka

po třech stranách).

Ale moje nejoblíbenější výzdoba na knize jsou ručně šité kapitálky.

Samozřejmě ,že šít kapitálky umím, ale jen dvěmi způsoby a navíc se mi nikdy

nepovedou tak jako na starých vazbách. Zřejmě je to způsobeno materiály, které

dříve používali. Takže se dá říci že s historií se setkáváme všude.

3

Předchůdce písma

Kde dříve byly knihy vzácností a pár svazků tvořilo knihovny, nyní je moře

knih a stavíme pro ně obrovské paláce. A proto si musíme uvědomit kolik změn

doznala kniha do své nynější podoby (i když ze začátku se tomu ani kniha říkat

nedalo). Je jasné, že bez znalostí knih by nebylo kulturní historie a neznali

bychom znalosti starých kultur. Ke knize nejprve patří vývoj historie materiálu a

písma.

V dnešní době, kdy máme k dispozici kvalitní předměty pro psaní a dokonalý

systém písma, si můžeme představit jaké primitivní nástroje před tisíciletími lidé

používali k zaznamenávání svých myšlenek a sdělení.

Nejstarší prostředky, které sloužili k těmto účelům byly symbolické

předměty (“nejstarší knihy lidstva”), byly to např. zvířecí hlavy, rohy, zuby, drápy,

také zbraně. Každý z těchto předmětů má určitý význam a sestavují se v určitém

pořadí. Už více zdokonalený tento způsob nalézáme u nejstarších kulturních

národů Asie a Ameriky.

5. – 6. tisíciletí př. n. l. sloužily šňůrky a uzly něco jako písmo v knize (jakýsi

druh uzlových knih). Z počtu šňůr a vláken byl spleten určitý obraz, který měl:

různý druh, velikost, počet a vzdálenost uzlů, sílu a délku jednotlivych šňůr a

podobně. Měly tedy určitý význam a byly prostředkem výrazu pro slova a pojmy.

4

Tato knotová díla byla u Číňanů pokládána za jistý druh tajných knih. Ale

přesto tuto formu písma či knihy nalézáme i u jiných národů, zvláště u pravěkých

např. střední a jižní Ameriky, v Mexiku, v Peru, v říši Inků před dobitím Španělů.

V knihách byly zaznamenávány dějinné události, účty a vydávána úřední nařízení.

Vedením těchto uzlových knih byli pověřeni zvláštní úředníci. Podobná uzlová

kniha byla nalezena v peruánském hrobě(viz obr. 1) vážila skoro osm liber.

Další kniha a materiál ke psaní byla známá vrubovka (rabuše, rováš), která

byla používána zvláště za účelem zaznamenávání dluhu. Když dva uzavřeli

obchod, vzali dvě stejná dřeva, z nichž jedno patřilo věřiteli, druhé dlužníku. Byla

přiložena k sobě a položka, o níž se jednalo, byla zaznamenána zářezem přes

obě dřeva. Byl-li pak dluh vyrovnán, byl zářez na obou dřevech odříznut. Od toho

je odvozené úsloví “míti u někoho vroubek”. V Anglii takové vroubky platily až do

18.století před soudem jako důkaz - kniha dlužníků.

Další formou zobrazení myšlenek a záznamů byly kresby na nádobách,

nářadích, stěnách chýších a jiných obydlí. Často byli malováni lidé, zvířata,

zbraně, nástroje…

Toto všechno předcházelo ke vzniku písma.

5

Písmo

Písmo vzniklo ve 4. tisíciletím př. n. l. v Egyptě (hieroglyfy) a Mezopotámii

(klínové písmo).

Vyšší formou vývoje bylo obrázkové písmo. V některých oblastech se

vyvinulo slovní písmo, v němž jeden obrázek představoval jedno slovo. Později

patřil obrázek i pro slova zvukově znějící. V Egyptě a Mezopotámii vzniká

slabikové písmo. Ze slabikového písma se v Egyptě vyvinula 24hlásková abeceda

(neexistovaly žádné samohlásky).

Ve 2.tisíciletím př. n. l. vzniká fénická abeceda o 22písmenech pro souhlásky.

Jedná se o abecedu, která je prapůvodcem dnešní azbuky.

Asi v 9.století př. n. l. se fénická abeceda dostává do Řecka. Ti ji zdokonalují

a vytváří dvě skupiny - tzv. východní abecedu

- tzv. západní abecedu (původcem latinky)

Nezávisle na latince se z řeckého písma vyvinulo písmo: gotiské, kopské,

arménské, gruzínské, slovanská hlaholice, kyrilice a zmiňovaná dnešní azbuka.

Římané používali pouze tzv.unciály později se vyvinla i polounciála.

Po pádu říse římské nastala velká rozdrobenost ve formě psaných písmen. V

9.století dochází ke sjednocení rukopisného písma. Podmět k tomu dal Karel

Veliký. V 11. století se tato linie začíná rozdvojovat na písma lomená (německá

písmena, textura, rotunda, švabach) a písma antikvová (15. – 16.století)

Posledním psaným antikvovým písmem byla humanistická miniskule.

6

Johannes Gensfleisch, řečený Gutenberg

J.G.Gutenberg (1397/1400 – 1468) je tvůrcem nové technologie tisku z výšky

zvaný knihtisk. Jedná se o tradiční spojení známých postupů rozmnožování textů

a obrazů (deskotiskem či kovovými razidly).

Gutenberg pochází z Mohuči z patricijské rodiny Gensfleischů, příjmení

převzal z názvu rodového sídla “Hofe zum Gutenberg”. Češi se však dlouhá léta

domnívali, že je původem z Čech, a to z Kutné hory (jenže byl to jen omyl

spisovatele Martina Kuthena, který chtěl pozvednout své rodné město).

O jeho mládí víme málo, snad, že studoval na univerzitě v Erfurtu a že kvůli

ostrým střetům mezi cechy a patriciáty opustil Mohuč, a to nejednou.

Prvním doloženým místem Gutenbergova pobytu je Štrasburk, kde působil

jako brusič drahokamů i zrcadel a zlatníkem. Jelikož pracoval s puncovními

razidly, znal dobře tavení kovu, to ho v polovině třicátých let přivedlo k pokusům k

odléváním kovových písmen. Tato technika byla založena na důmyslně vyřezané

formě z kovu s vyhloubenými písmeny tzv.matrice. Z ní pak v malém licím přístroji

mnohokrát odléval písmena z jiného snadněji tavitelného kovu (olovo,měď).

Nejstarší dochované artefakty vznikly až po návratu do Mohuče. První byl

roku 1448 německý Almanach. A roku 1450 vytiskl “knihy Sibylliny”, měla asi

sedmadvacet stran, z nichž byl nalezen jen zlomek. Jeho písmařská a

písmolitecká kultura je ještě na nízké úrovni. Řádky mají vlnovitá účaří a ani na

pravém okraji nejsou zachovány. Tyto památky ale postrádají jak jméno tiskaře,

tak dataci a místo tisku a nikde nebyly nalezeny zprávy o Gutenbergově tvorbě.

Zato jeho nejznámnější dílo byla Biblia latina, o ní víme bezpečně,že byla

vytvořena Gutenbergem, neboť ji nazýváme Gutenbergova bible. A nebo Bible 42

7

řádků (protože měla 40 – 42 řádků). Její typografie se přibližuje k vysokému

standardu kaligrafického rukopisného textu. Písmové odlitky vznikaly asi 3 roky.

Použil 290 písemných znaků, z toho 24 na majuskule, 24 na miniskule a zbylých

242 jsou abreviatury a slitky jako typu ba, be, bo. Sazbu pořizovalo 6 sazečů

současně a musely být zaměstnány minimálně 3 lisy, proto v dílně muselo být 20

pomocníků. Vzniklo 150 výtisků na papír a 30 na pergamen. V pozdější době

J.G.Gutenberg vytiskl ještě Bibli 36 řádků.

8

Materiály na psaní

Skoro každá plocha, jak nejtvrdší tak nejměkčí, je používána jako plocha na

psaní. Psalo se na tvrdé a vysoko položené skály, na nejtvrdší žulové desky, na

náhrobní a pamětní kameny, na dřevěné tabule, na stromovou kůru, na kosti a

podobném materiálu, na listy stromů (olivy a palmy), na tkaniny a zvířecí kůže. I

lidská kůže sloužila jako plocha na psaní (tetování), kde zjistíme, jestli je dotyčný

plnoletý nebo jestli složil zkoušku statečnosti (prostě dokumentární význam).

Ve 3.tisíciletím př. n. l. používali Asyřané a Babyloňané hliněné tabulky. Tyto

tabulky byly 2 – 3 cm tlusté a písmo (tzv.klínové) se do nich rylo speciálním

hrotem. Sušením na slunci či vypalováním v ohni se staly odolné vůči vodě.

Používali je i Egypťané.

Kámen – mramor používali staří Římané, kteří na psaní používali stěny, do

kterých se rylo nebo psalo štětcem černou barvou.

Používali se také kovové tabulky z olova a bronzu, méně i zlato. U Římanů a

Řeků nacházíme také tabulky dřevěné, kovové i ze slonovinové kosti, vyplněné

voskem, proto okraje tabulek byly vyšší než vnitřní část. Po roztavení vosku se

tabulky mohly znovu použít.

Ve 3.století př.n.l. má zvláštní význam papyrus, který byl dlouho používán.

Vyráběli ho staří Egypťané u povodí Nilu z rostliny zvané šáchor. Ze stébel této

rostliny se odlupovaly jednotlivé vrstvy, které se ukládaly na rovnou plochu v

podobě pásů vedle sebe a potom i křížem na sebe v několika vrstvách. Byl

9

vyklepáván kladívky pro úpravu jeho tloušťky. Lepkavá šťáva, která vytékála z

rostliny, vrstvy vzájemně spojila. Po vysušení na slunci se papyrus leštil kamenem

nebo zvířecím klem. Byl to už psací materiál, ale poněkud křehký a lámavý.

Pergamen byla jemně vypracovaná kůže zvířat. Nejčastěji se používala kůže

z ovcí, koz a telat. Po stažení se kůže ponořovala do vápenité vody, ve které se

nechala několik dní. Nožem se odstranila vrstva srsti a poté se kůže napínala na

rámek, ve kterém se sušila, bělila a hladila.

Papír, byl vynalezen roku 105 n.l. v Číně. Úředník císaře Tsai-Lun hledal

možnost pro lepší uskladnění destiček v knihovně, a proto zkoušel najít vhodnější

materiál pro psaní. Papír obsahoval dřevěnou kůru, konopné odpady a zbytky

rybářských sítí + příměsi hadrů, které drtil v kamenném hmoždíři na vláknitý

materiál a ředil je vodou. Takto rozředěnou suspenzi naléval na bambusové síto,

kde vznikal list papíru. Ten se po vyjmutí sušil na vzduchu. Papír byl nejen

skladný, ale i pružný a velmi dobře se na něj psalo. Postupem času se měnila i

surovina, ale princip výroby byl stále stejný.

Z Číny šla výroba papíru k Arabům, kteří znali ručně nebo vodou poháněné

papírenské mlýny, kde se hadrovitá surovina rozemlela na kaši a nalévala se na

síto, aby se zbavila vody, sušila, klížila i barvila.

Výroba papíru se do Evropy dostala až kolem 10. století, kde ji Evropané

zdokonalili. První papírenský mlýn byl ve Španělsku a u nás v Chebu. Surovinou

byly hadry.Obrovský rozvoj výroby papíru nastal po vynálezu papírenského stroje

v roce 1799 ve Francii.

10

Vývoj knihy – knižní vazby

Jako první tvar k uskladnění svých vědomostí, poznatků apod.

Egypťané,Řekové a Římané používali papyrusové svitky. Svitek byl 6 – 10 metrů

douhý a buď byl srolován do sebe a převázán šňůrkou, nebo měl na obou koncích

upevněn dřívka, do kterých byl také srolován a uvázán. Papyrové svitky se

nazývaly Rotulus a Volumen. Svitky však měly své nedostatky, a proto kolem roku

100 př.n.l. byly nahrazeny codexem (špalíček). Znamená to, že se svitky

rozřezaly do dvojlistů, vkládaly se do sebe a spojovaly. Vložených dvojlistů mohlo

být až 50, ale taková kniha byla těžkopádná a nešťastná pro velikost plochy na

psaní. Proto se řešila složkami po několika dvojlistech-dva dvojlisty (binio), tři

(ternio), čtyři (quaternio). Složky se skládaly za sebou a prošívaly se ve hřbetu k

sobě. Tato technika vznikla ve 4. století. Pro jejich ochranu byl ještě vytvořen obal.

V 5.století v Římské říši byla codexová kniha běžně používána už z

pergamenu. Období codexů trvalo přes 1000let.

Na naše území začíná pronikat knižní kultura až s příchodem a

prohlubováním křesťanství na přelomu 11.století. Jednalo se především o kláštery

např: v Sázavě, Olomouci,... V tu dobu se jedná čistě o bohoslužební knihy. První

zachovaný codex je rukopis zvaný GENESIS ze začátku 6.století, psaný stříbrem

na purpurovém pergamenu.

Bloková kniha vznikla tak, že Egypťané nebo Indové propojovali jednotlivé

listy šňůrou, a tak se mohly listy obracet.

11

Středověká knižní vazba

V raném středověku se knihy rozšiřovaly díky křesťanství, většinou s

náboženským podtextem, užívané při bohoslužbách. Vznikaly v klášterech,kde je

mniši opisovali, iluminovali a vázali.

V době románské měla kniha dřevěné desky, které byly ke knižnímu bloku

připevněny koženými nebo pergamenovými pruhy. Specifickou zdobnou technikou

byla malba, rytí či řezba do dřevěných desek bez potahu. Desky se mohly

pokrývat stříbrným nebo zlatým plechem.

Nová zdobná zlatnická technika, tedy výzdoba z jemných drátků drahého

kovu tzv. filigrán, byla velmi oblíbená u honosnějších vazeb spolu s destičkami ze

slonovinové kosti, které byly posázeny drahokamy, perlami nebo potaženy

vzácnými textiliemi.

Ve středověku se už definitivně používala dubová, buková, lipová nebo

smrkové prkénka.

V době gotické se desky hojně potahují tlustými kůžemi: hovězina, teletina,

vepřovice a jelenice. A proto se středevěk vyznačuje v těžkých vazbách.

Použití pergamenu se používá jen u levnějších vazeb, zejména u měkkých

obálkových vazeb. Knižní blok neni ořezán, proto kniha připomíná špalíček.

Jelikož se knihy pokládají, tak pro jejich funkčnost jsou zhotovovány kovové rohy.

Kování vede celý středověk a vytváří se i kovové spony.

Renesanční knižní vazba

V době renesance 15. – 16. století se díky vynálezu knihtisku knihy dostávají i

k širším vrstvám obyvatel. Knihvazači a knihkupci si začínají říkat knihaři, dochází

12

tedy ke spojení těchto řemesel a k velkému rozvoji tohoto oboru jako občanského

povolání.

Na počátku renesance ještě některé knihy byly potahovány bílou úsní z

vepřovice a teletiny, měly čepelové kování (spony), plechové puklice, oblý hřbet a

ke knize se připojily dřevěné desky, které vytvořily drážku. Výrazně přesahovaly

přes knižní blok desky a kompozice výzdoby byla soustředěna na přední desku,

buď ramovým, středovým(dominantním) nebo smíšeným slepotiskem.

V knižní vazbě došlo k mnoha změnám. Objevuje se lepenka (ještě spíše

slepená makulatura) místo dřevěných desek, těžké kůže jako vepřovice a

hovězina upadají a nahrazují je lehčí barvené kůže telecí a skopové. Začal se více

používat pergamen jako potahový material, lněné nitě na šití, konopí na motouzy,

pšeničný škrob a klih na lepení a kniha dostává nový tvar. Knižní blok je oblen a

ořezáván knihařským hoblíkem. Ustupuje kování a technika řezání do kůže

zaniká. Zůstává však šití na pravé vazy a objevuje se ručně šitý kapitálek. Novou

a hlavní zdobnou technikou, která se prakticky používá i dnes a významně

změnila dekoraci knihy, je zlacení lístkovým zlatem. Pro svůj půvab jak vypadala

na kůži se stala nejčastější technikou.

O takto změněnou vazbu se pravděpodobně postaral benátský knihař Aldus

Manutius, který se stal i zakladatelem nakladatelské vazby – od roku 1494 si knihy

sám tiskl (jeden titul ve více exemplářů).

Začíná se také uplatňovat Supralibros – označení vlastníka knihy.

Typické pro renesanci byla bílá vepřovice s modrozelenou ořízkou.

13

Barokní knižní vazba

Vliv baroka na českou knižní vazbu byl opožděný v důsledku 30-ti leté války,

která měla vliv na kulturní a hospodářskou úroveň.

Vedoucí postavení v knižní vazbě měla v té době Francie, Itálie a Anglie.

Přesto se Francie stává vzorem pro všechny ostatní.

Tvar knihy zůstává zaoblen s vystupujícími vazy na hřbetu a přesahujícími

deskami (z lepenky) přes blok. Hřbet je bohatě zdoben, a dokonce jsou zdobeny i

vnitřní okraje desek. Provádí se mramorová ořízka, ale dominantní je červená

leštěná ořízka po třech stranách. Mramorovala se také kůže na potah(teletinky),

jako potah zůstává i pergamen. Objevují se vazby z pergamenu s výzdobou

tlačenou a zlacenou, s květinovými a figurálními prvky.

Objevují se ale levnější materiály na potah jako je papír. Z tohoto důvodu se

vazby kombinují a vznikají vazby polokožené, polopergamenové či papírové.

Ozdobné kování a spony na desce se již nepoužívá, zato se dává spona na

přední okraj knihy. Přídeští byly potahovány hedvábím a nebo předsádky, které

jsou z barevných pestrých papírů jako škrobové a mramorové papíry. Kapitálek se

šije hedvábnými kontrastními nitěmi. Výzdoba desek se povádí převážně zlatem.

Rokoko

Francie je stále vůdčí zemí. Potahy jsou z mořené kůže, bývalo to i hedvábí,

brokát a hlavně samet. Na textilní podklad se našívají krajky, zlacená měď, stříbro,

drahé kameny, perly, atd.

Rokoko začátkem 19.století přechází do střízlivého klasicismu (empíru).

Potahy jsou stále z mořené kůže (malinová, světle modrá, oranžová). Zlaté

14

zdobení na deskách bývá střídmé (slepotisk přetrvává). Hřbet je stále bohatě

zdoben, jen se více používají štítky z červené kůže. Nešije se na pravé vazy, jen

na roztřepené nebo rozpuštěné motouzy (zapuštěné šití). Zmenšuje se formát

knih, zůstává zlatá ořízka, objevují se nekvalitní kůže a šití na gáz skobkami v

pol.19.st.

Knižní vazba koncem 19. století

Asi od poloviny 19.století zůstává knižní vazba individualním řemeslem.

Industrace řemesla začíná objevením nového levnějšího materialu – knihařské

plátno (kaliko), které přišlo z Anglie a zároveň vytvořilo novou technologii. Knižní

blok a desky se zhotovují odděleně a až v poslední fázi se spojí (zavěsí). V této

době se vazby začínají rozdělovat na výtvarnou vazbu, nakladatelskou a

průmyslovou vazbu, která začíná využívat nových strojů: zlepšení zlatícího lisu,

řezačky papíru, skládacího stroje složek, šicího stroje nitěmi (níťovky) až po

automatické linky.

Průmyslovou knižní vazbu ovlivnilo německé Lipsko. V Lipsku vzniká celá

řada velkých knihařských závodů. V Německu také vzniklo Gutenberkovo muzeum

v Mohuči.

V roce 1873 je založeno při pražské škole zlatnické oddělení knižní vazby. V roce

1899 se zahajují odborné a mistrovské kurzy pro knihaře. V roce 1907 je založena

odborná škola pro učně.

Vazby ve 20. století

Přechod mezi 19. a 20. stoletím provází nakladatelská vydání sériově

vázaných knih tzv. mluvících vazeb. Charakteristickým rysem těchto vazeb byl

15

obrázek nebo symbol na desce, který naznačoval obsah knihy. Obrázky byly

většinou ilustrační povahy, nalepené na přední desce celoplátěné vazby. Obrázky

navrhovali i významní umělci (Mikoláš Aleš, Luděk Marót, Alfons Mucha, Viktor

Oliva, atd.).

Nalepený obrázek je někdy bohatě lemován zdobnými technikami. Předsádky

bývaly z kvalitních papírů s ražbou připomínající letokruhy na dřevě. Knihy byly

signovány grafickým znakem nebo alespoň jménem knihárny. Úlohu mluvící vazby

přejal postupně přebal, který má zároveň význam ochranný, propagační a

reklamní.

16

Restaurování knih

Všechny knihy postupem času stárnou. Působí na ně vliv prostředí např:

kolísání teploty, vlhkost, účinky světla, prachu, biologických škůdců – plíseň a

hmyz. Jistě každý z nás viděl nebo i držel v ruce knihu, která měla alespoň

roztržený či utržený kus listu nebo rozbitý hřbet, upadlé desky, vypadlé složky

nebo neměla žádný kapitálek. Takovou knížku stačí odnést ke knihaři a ten ji

náležitě opraví (prakticky z ní udělá novou knížku). Nejprve ji rozebere, očistí,

doplní chybějící listy vhodným materiálem, nově sešije, zaklíží, ořízne, provede

ořízku a kapitélek a vytvoří nové desky, které zavěsí. Jestliže chceme lepší vazbu,

může se kniha svázat do kůže či pergamenu na způsob německé, francouzské

nebo holandské vazby.

Takovou úpravu může knihař provádět sám,ovšem musí se jednat o knihy

běžné. Nesmí to být knihy honosné, historické či evangeliáře, které mají hodnotu

let. V minulosti se stávalo, že takové vazby knihaři opravili a udělali novou

převazbu, což je špatně, protože původní autentická historická hodnota je

převazbou zlikvidována a nenávratně ztracena. Ztrácí se tak i doklad dobové

vazebné techniky a použitých materiálů. Proto i odborník, knihař, musí být pro

tuto činnost speciálně školen.

První restauátorské pracoviště u nás vzniklo v roce 1953 a bylo iniciováno

Josefem Vyskočilem, uměleckým knihařem a restaurátorem. Pracovalo se zde na

restaurování a konzervaci písemných památek pro řadu dalších institucí. Toto

17

pracoviště se roce 1995 přesunulo z Klementina do modernizovaného

restaurátorského pracoviště Centrálního depozitáře Hostivář.

K Vyskočilovým zásluhám patří uvedení do práce, v tehdejší době zcela

pionýrských restaurátorských postupů např: dolévání poškozených papírových

dokumentů papírovinou. Na této metodě spolupracoval s historikem výroby papíru

Františkem Zemanem. Na celoplošném zpevnění/impregnování papíru

spolupracuje s chemiky a je také první, který spolupracuje s papírnou ve Velkých

Losinách a výzkumným ústavem kožedělným v Otrokovicích.

Proto restaurování knihař nemůže provádět sám a potřebuje úzká propojení

s celou řadou odborníků různých oborů a to nejen s restaurátory – konzervátory,

ale i s chemiky technology, s odborníky přírodních věd a s historiky různých

odvětví. Na historických vazbách jsou zastoupeny i další materiály. Kromě papíru,

pergamenu a usně, musíme znát metody konzervace dřeva a kovů a potřebujeme

k tomu nezbytnou řemeslnou zručnost při doplňování a ošetřování desek, kování a

spon.

V Centrálním depozitáři Hostivař vznikly nové prostory pro laboratoř, sklad

chemikálií a materiálu a pro klimatizovanou místnost pro práci s pergamenem a

fotoateliér. Ateliéry a laboratoře musí mít zařízení zvyšující ochranu zdraví

restaurátorů (digestoř, lokální odsávací zařízení nad každým pracovním stolem).

Vybavení ateliéru zařízení a strojů:

Vakuový klín – umožňující ošetření listů bez rozebírání bloků

Dolévací a vakuový stůl

18

Zařízení na určení hodnoty pH kyselosti papíru, teploty smrštění kolagenových

vláken

Přístroje na určení fyzikální – mechanické vlastnosti papíru

Zkušební stroj UTS – pro testování tahových vlastností papíru, kolageních

materiálu a textilu

Zkušební stroj Schoppera – ke stanovení odolnosti v přehýbání papíru

Polarizační mikroskop BX60 a stereomikroskop S7X9 – umožňuje podrobně

studovat povrch knižního materiálu a odhalovat skryté defekty či materiálové

analýzy

Přístroje k měření barevných změn

pH metry umožňují měřit pH povrchu dotykovou elektrodou i pH výluhy

Klimatizační komory – ve kterých lze nastavit požadovanou teplotu a relativní

vlhkost prostředí – pro urychlení stárnutí, stimulující přirozené degradace

materiálu

Vakuová sušárna

Systém HERCO – pro přípravu obohacení vody k odkyselení

Komora pro vlhčení papíru a pergamenu

Konzervování je metoda, při které se jen dezinfikuje, zpevňují listy, změkčí

vysušený kožený potah a další úkony, při kterých není potřeba rozebírat knihu.

Restaurování znamená obecně uvedení zvláště staré, poškozené umělecké

památky, do stavu podobnému původnímu. Obnova památky se neomezuje pouze

na konzervaci, ale vhodnou formou doplňuje chybějící drobnější a nepodstatné

části, v nutném případě se přistoupí k převazbě knihy. Restaurování knižní vazby

19

patří mezi nejnáročnější oblasti restaurování. A je nutné znát konzervování a

restaurování řady materiálů a rozlišení vazeb. Proto před tímto úkonem musíme

znát dokonalou studii knihy.

Dnešní moderní restaurátorství vychází z nových zásad – maximálně šetřit a

zachovávat původní stavebně technické a typické znaky. Přikročí-li se

k rekonstrukci převazby, je nutné vypracovat podrobný a důkladný restaurátorský

záměr.

Papír

Jako první péče papíru spočívá v odstranění prachu, nečistot, stopy po

živočišných a bakteriologických škůdcích. Provádí se v digestoři s odsáváním kvůli

zamoření ovzduší. Čistí se od středu štětci s delšími, měkkými štětinkami,

plastické gumy nebo pryže. Nožem nebo skalpelem odstraníme hrubší nečistoty.

Lepidlo odstraníme odvlhčením vlažnou destilovanou vodou. Olejové a

mastné skvrny vatovým tampónem odstraňujeme organickými rozpouštědly.

Chybějící papír v poškozené listině můžeme doplnit papírem podobné kvality,

vzhledu a zabarvení. Vlákna musí jít se směrem vláken. K přilepení kousku papíru

používáme japonský papír. Lepidlo mažeme jen v okrajích spojení (musí přesně

kopírovat chybějící část listiny). Po zaschnutí lepidla přebytečný japonský papír

odtrhneme do ztracena.

Nejpoužívanější metodou dnes je doplňování papíru tekutou papírovinou.

Papírovina se získává rozvlákněním starších ručních papírů, filtračních papírů

nebo získáním sušené papíroviny z výroby (např. Velké Losiny). K dolévání je

potřeba hladící lis a přípravek pro odtékání vody při lisování. Opravovaná listina se

položí na síto a speciálním roztokem pomocí štětců přilne (vypudí vzduch), a tím

20

se i omyje a zpevní. K nalévání papíroviny do chybějících míst se používá

speciální lžíce s výlevkou nebo při menších otvorech je vhodnější injekční

stříkačka.

Při celé, ale rozpadající se listině, můžeme provést klížení pro zpevnění.

Vhodná klížidla jsou želatina, škrob nebo metylceluloza a další. Aplikují se za

studena štětcem nebo rozprašovačem. Listiny se nechávají uschnout zavěšené a

můžeme i proces opakovat.

Technika štěpení papíru se využívá k vyztužení papírů a listin, zejména

s textem na obou stranách. List papíru se oddělí a každá jeho polovina zůstane na

filtračním papíru. Mezi obě půlky se pak speciálním lepidlem lepí japonský nebo

ruční papír. Nakonec se ve vodní lázni odlepí oba filtrační papíry a zůstane

původní list vyztužený uprostřed.

Pergamen

Další materiál pro konzervování a restaurování je pergamen, ten jen očistíme,

vyrovnáme lomy a doplníme chybějící pergamen, který lepíme přes okraj 1 až 3

mm. V místě přelepu musejí být pergameny zeslabeny. Používáme klihové lepidlo

z pergamenu, které také jako velmi zředěné, slouží k fixaci písma a kreseb.

Kůže

Následuje kůže, která je nejvíce poškozována vlhkým nebo nadměrně

suchým prostředím, prachem, dotyky rukou a biologickými škůdci. Při konzervaci

se nesmí podstatně měnit vzhled vazby, takže se regeneruje především kožený

potah, kde by se měla kůži vrátit její původní vlastnost – vláčnost, pevnost,

odolnost proti vlhku, barva a vzhled. Je-li kůže moc narušená, je dobré ji sejmout,

21

konzervovat a potáhnout na nové desky. Kůži regenerujme přirozenými

regeneračními prostředky (zvláčňovadly), emulgovatelnými tuky nebo syntetikami.

Při doplnění kůže se jenom stará kůže nadzvedne skalpelem a pod ní je nalepena

nová kůže, poté je zpátky přilepena.

Dřevěné desky

Úprava spočívá jen v tzv.petrifikaci, a to je napouštění dřeva zpevňující látkou

podobně jako impregnace. Chybějící kusy dřeva se doplňují tmelenými dřevěnými

pilinami, které se brousí do původního stavu.

Barevné vrstvy

Barevné vrstvy ilumunacích patří k nejvíce ohroženým částem rukopisného

svazku. Mapují se nejrůznější degenerace iluminacích a inkoustů, abychom zjistili

jevy, které ovlivňují jejich dnešní fyzický stav. Podle toho způsobu můžeme

předejít nebezpečných stavů barevné vrstvy v budoucnu. A jako u všech materiálů

i tady dochází k poškození díky klimatickým podmínkám.

V Centrálním depozitáři Hostivař vznikl tvz. „atlas pigmentů“ díky

polarizačního mikroskopu a mikrofotografického zařízení. V laboratořích lze

analyzovat mnoho barevných pigmentů na mikrochemických reakcí na nepatrném

vzorku. Tyto anylýzy knihu neničí, ale slouží pro výběr vhodné techniky fixace

poškozených míst.

Dokumentace

Nezbytnou součástí restaurování musí být důsledná dokumentace u všech

typů zásahů. Dokumentace je textová, ve formě formulářů, a obrazová. Pro archiv

22

se zhotovují černobílé fotografie a barevné diapozitivy. Snímky musíme provádět

před, během a po restaurování, neboť se nám při práci objevují zajímavé

konstrukční prvky a historické údaje, které se často ukazují až po rozebrání vazby.

Veškerá dokumentace je pečlivě evidována a archivována ve speciálních

krabicích.

23

Závěr

Opět jsem se ve své práci přesvědčila, jak je důležité znáti historii knihy a její

vývoj. Vždyť přesně na restaurátorství vidíme, co by se stalo knihám nebýt

správného ošetření a ukládání. Nedozvěděli bychom se (a to myslím ve všech

oborech), na jakém základě je vlastně vynalezena jakákoliv technologie, ani

jakého jsme původu a byli by to jen spekulace a nepodložená fakta.

Navíc, kdo by neměl radost, když by si přinesl domů knížku svázanou

v krásné vazbě.

V této práci jsem měla příležitost si přečíst nejenom krásnou literaturu, ale i

dozvědět se něco více o svém oboru, protože bych se chtěla v budoucnu

historické vazbě více věnovat. Ale i kdyby mi to nevyšlo, tak v zaměstnání jako

ruční knihař se určitě těmto vazbám nevyhnu, proto jsem ráda, že jsem poznala

některé techniky, a tím knihu až tak úplně nezničím.

Jelikož jsme všichni závislí na přáních zákazníka, což je dobře, setkávám se

s lidmi, kteří řeknou: „Já nevím, nechám to na vás, jakým způsobem to uděláte.“

Když jsem byla v Rajmanově knihařství, tak pan Rajman tam měl dříve zavedené i

knihkupectví, ale jen z brožovaných knih. Velice se mi líbila jeho myšlenka, že

zákazník se musí naučit sám vybrat, jak by chtěl knihu svázat.

24

Použitá literatura: T.H. Wolff-Friednau: Písemnictví a knižní umění starověku,

Knihtiskárna práva lidu, Praha 1913

Král, Jindřich: Moderní knihařství, Knihař, brno 1999

Voit, Petr: Encyklopedie knihy, Libri, Praha 2006

www.nkp.cz (http://www.nkp.cz/restaur/historie.htm)

25

Obrazové přílohy

Gutenbergův knihtisk .

Dřevěné desky napadené červotočem.

Požkozené desky tmeleny dřevěnými

pilinami, useň doplněna v rozích a na

hřbetě.

26

Obrázek číslo 1. Knotová kniha

starých Peruánců

Antické psací náčiní

27