pres 9 10 - spolecnekrozmanitosti.czspolecnekrozmanitosti.cz/files/2011/12/pres9_10_07.pdfÔangola -...

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007

PØESPØESPØESPØESPØESpøedsud

ky

lhostejno

sthranice

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / zima 2006 – jaro 2007

EEEEEPPPPP

Uprchlická otázka a život menšin na Kosovu

ročník IV / dvojčíslo 9 – 10 cena 30 Kč

Svobodu nelze darovat, za svobodu je třeba se bítAngola - země plná diamantů a min


Čtvrtletník PŘES vydáváNEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ – NESEHNUTÍ,tř. Kpt Jaroše 31, 602 00 Brno,tel./fax: 543 245 342, e-mail: [email protected],http://pres.nesehnuti.cz.

Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanoviskoredakce ani vydavatele.

Redakce:Jiří Koželouh, Lubor Kysučan, Radim Ošmera,Milan Štefanec, Katerina Dimovska

Sazba:Dušan Rosenbaum

Jazykové korektury:Radim Ošmera

Grafické korektury:Milan Štefanec

Rediguje:Milan Štefanec

Registrace:MK ČR E 15578

Tištěna verze:ISSN 1214-9640

On-line verze:ISSN 1801-0296

Roční předplatné (4 čísla) časopisu stojí vč. poštovného100 Kč. Předplatné objednávejte na adrese vydavatele.

Vytištěno na recyklovaném papíře.

pøedsu

dkyPØESPØESPØESPØESPØESlhoste

jnosthra

nice

Úvodník

1

OBSAH

Milé čtenářky a milí čtenáři, předplatitelkya předplatitelé,

Uprchlická otázka a život menšin na Kosovu ............................................................................. 2Etnické soužití v poválečné Bosně a Hercegovině ...................................................................... 4Anketa ................................................................................................................................................ 6OBSE v Albánii .................................................................................................................................. 8Na jihu Balkánu čas utíká pomaleji aneb Troška makedonské kultury ............................... 10Grbavica – o bolesti a odvaze bosenských žen ......................................................................... 12Lidská práva v KLDR – nelidská skutečnost .............................................................................. 14Lidská práva v Číně ........................................................................................................................ 16Týdenní let světem lidských práv ................................................................................................. 17Fiktivní osoby a skutečné svědomíaneb Co ukázal jeden sociologický výzkum ............................................................................... 20Lidská práva, uprchlická krize a role afrického státu: kritický příspěvek ............................ 21Angola – země plná diamantů a min .......................................................................................... 24Uprchlíkem z království Shellu ..................................................................................................... 25Zbraně – odvrácená strana české rozvojové „pomoci“ ........................................................... 26Zimbabwe: Ženské sdružení je častým terčem zatýkání ......................................................... 27Evropa – dobrá adresa… ale pro koho? ...................................................................................... 27Svobodu nelze darovat, za svobodu je nutné se bít ................................................................. 29Mlčeti zlato? .................................................................................................................................... 30Národní korporativisté:Zavedeme eutanazii lidí s mentálním a zdravotním postižením ............................................ 31Tvořivá síla multikulturalityO tom, jak je těžké žít v multikulturní společnosti .................................................................. 32Jak se při narození strefit do správného tisíciletí? ................................................................... 34Pomník pro vrahy uprchlíků? ........................................................................................................ 37Tygři, sloni a tisíce mrtvých .......................................................................................................... 38Velká je zem / šplouchá na ní voda /co je však největší / ta lidská svoboda ...................................................................................... 40Útržky z kampaně Bezpečí pro uprchlíky… ................................................................................. 41

není příjemné začínat úvodník časopisu omlouvou, ale tentokráte nelze jinak. Po více než dvou letech vycházení časopisu PŘES se projevilo to, žejeho výroba probíhá tak říkajíc „na koleně“. Ani entuziasmus a dobrovolná práce všech přispěvatelů/ek časopisu i členů/ek redakce nezabránilytomu, že se nám nepodařilo zimní číslo PŘESu připravit tak, abyste jej v termínu měli ve svých poštovních schránkách či na prodejních místech.Proto nyní držíte v ruce dvojčíslo časopisu, které v sobě obsahuje dvojnásobek textů, fotografií i perličku v podobě čtenářské soutěže.Za zpoždění při vydávání časopisu se Vám jménem celé redakce omlouvám a věřím, že jubilejní desáté zimně-jarní dvojčíslo Vám svým obsahemi rozsahem čekání na náš časopis vynahradí. Předplatitelům/kám PŘESu navíc jako výraz omluvy a zároveň poděkování za trvalou podporučasopisu prodlužujeme jejich předplatné o čtvrt roku a toto číslo dvojnásobného rozsahu tedy dostanou za předplatitelskou cenu čísla normálního.V obsahu dvojčísla jistě rozpoznáte jeho zimní – balkánskou část (k té i úvodník od naší makedonské členky redakce) a jarní – africkou část s roszáhlýmčlánkem seznamující nás s lidskoprávní, politickou a uprchlickou problematikou na africkém kontinentě. Nezapoměli jsme ani na zajímavé rozhovory,zavedené i nové rubriky. Věříme, že se Vám časopis bude líbit a zachováte mu svoji přízeň i do budoucna, za což Vám za celou redakci děkuji.

Milan Štefanec

ÚvodMilé čtenářky, milí čtenáři,máte před sebou již deváté číslo PŘESu. Tentokrát jsme se rozhodli, že čestný prostor na našich stránkách dostane Balkán. Možná pro Vás Balkánznamená moře, pro některé zase hory (už jen proto, že Češi jsou proslulí jako milovníci hor) a pro některé bude znamenat území, které se úplně liší odzdejší kultury. Pro každého Balkán znamená něco jiného. Proto se v následujících článcích dozvíte o Balkáně, resp. o zemích bývalé Jugoslávie více.Co udělaly války s lidmi a čím se to dodnes projevuje, dozvíte se, co se válkami ztratilo, jak je na tom dodržování lidských práv.Dozvíte se, jak se na Balkáně v určitých dobách vztahy lidí vyvíjely, či stagnovaly – co v průběhu času zůstává, co mizí.

A nejen to, na následujících stránkách si budete moct přečíst, jak spolu dříve spolužili křesťané a muslimové, popř. Albánci a co po válce o sobě říkají a na koho svalujísvojí vinu.Na stránkách tohoto PŘESu Vám je umožněno přečíst si něco víc i o lidských právechv Čečensku, Gruzii, Rusku, Číně a ještě v jiných zemích. Dozvíte se o zajímavém festi-valu Týden lidských práv, který se konal v Brně. Nakonec i tradičních pár útržkůz kampaně Bezpečí pro uprchlíky…A už dost! Na Vás záleží, co si z toho vyberete.

Katerina DimovskaAutorka je dobrovolnicí kampaně NESEHNUTÍ

„Bezpečí pro uprchlíky“.

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007 2

BALKÁN

Uprchlická otázka a život menšin na KosovuMezinárodní společenství, respektive mo-

censky vlivné evropské země a USA, se roz-hodlo v roce 1999 definitivně vyřešit letitýkosovský problém způsobem, jímž si dávnýmakedonský vládce Alexandr poradil s gor-dickým uzlem – tedy jeho radikálním roze-tnutím. Od samého počátku však postrádalopevný a pečlivě připravený politický plántoho, čeho by mělo bombardování, či jak setehdy eufemisticky říkalo „letecká kampaň“,dosáhnout. Problém, který se při zásahu ře-šil, se zdál na první pohled zřejmý – závažnéporušování lidských práv kosovských Albán-ců, kteří se v průběhu posledních desetiletív důsledku nebývalého demografickéhovzrůstu stali dominantním etnikem této jiho-srbské provincie (a v letech socialistické Ju-goslávie srbské autonomní oblasti), ze stranysrbské vlády1. Po zásahu se však vytvořilyproblémy další. Problémy, které balkanistépřesně předvídali a pojmenovali, které všakzastánci radikálních řešení nechtěli brát v po-taz. Problémy, vyplývající ze specifické ko-sovské socioekonomické situace, problémy,v jejichž pozadí stojí historické reminiscencea resentimenty, problémy, které západoevrop-ské liberálně demokratické myšlení praktic-ky nedokáže pochopit a už vůbec ne vyřešit.

Na otázky, co dále udělat s Kosovem, jakzapadá do moderní Evropy, jaká by měla býtinterakce mezi Kosovem a Srbskem, jak pře-svědčit etnické Albánce na Kosovu, v jižnímSrbsku a také v Makedonii, aby se zřekli nási-lí, jak postupovat na Kosovu, aby se znovuneradikalizovalo Srbsko, jak zajistit mírovésoužití různých etnik, jejichž vztahy jsou zatí-ženy historickým dědictvím a vzájemnýmietnickými stereotypy, či jak zajistit návrat a pl-nohodnotný život uprchlíků, stále chybějí byťjen náznaky odpovědí. Otázka kosovská takzůstává kruciálním problémem nejen součas-ného Balkánu, ale celé Evropy.

V současnosti probíhají pod patronací vy-jednávacího týmu Rady bezpečnosti OSNv čele s bývalým finským prezidentem MarttiAhtisaarim již více než rok jednání o budou-cím státoprávním uspořádání Kosova. Za tutodobu se srbskému a kosovskoalbánskémuvyjednávacímu týmu, které přistupují k roz-hovorům s maximalistickými a navzájem zce-la antagonistickými požadavky, nepodařilopokročit prakticky ani o píď a vzájemný kom-promis je v nedohlednu. Přesto ovšem, v dů-sledku opětovné malé trpělivosti mezinárod-ního společenství, spějí jednání, bez ohleduna nesmiřitelnost a neústupnost dotčenýchjednacích stran, k závěru: Mezinárodní spo-lečenství je totiž podle všech indicií a i přes

odpor srbské strany rozhodnuto k vyhlášeníkosovské, byť podmíněné, nezávislosti. Beztoho, aniž by byť jediná z výše položenýchotázek byla jakkoli uspokojivě zodpovězena!

Mimo zorná pole jednání, ponechána spolus dalšími nezbytnými standardy menšinovýchpráv k řešení na dobu po vyhlášení statusu,zůstává i nejtíživější otázka současného kosov-ského vývoje – totiž situace uprchlíků z Koso-va a možnost jejich návratu do míst, odkudbyli po vojenském zásahu NATO vyhnáni, popř.odkud sami v obavách o svůj život odešli.

Podle údajů mluvčího bělehradské kancelá-ře Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíkybylo v listopadu 1999 na útěku z Kosova240 000 osob. O důvodu jejich útěku se vezprávě, se kterou na konci roku 1999 před-stoupil před RB OSN tehdejší speciální zpravo-daj při OSN o lidských právech na Balkáně JiříDienstbier píše: „…jarní etnické čištění Albán-ců, vraždy, mučení, ničení a loupení a vypalo-vání jejich domů na podzim vystřídalo etnickéčištění Srbů, Romů, Bosňáků, Goranců, Turkůa dalších Nealbánců, doprovázené stejnýmihrůzami“. Problém ovšem byl v tom, že to všese dělo (a v omezené míře stále ještě děje) jižnikoli v rámci autoritativního státu SlobodanaMiloševiće, ale za přítomnosti civilní kosovskésprávy OSN UNMIK, vojenských kontingentůKFOR a OBSE, což jen potvrzuje skutečnost, žeprakticky neexistovala jak jasná vize toho, čehomělo být bombardováním na Kosovu docíle-no, tak představa o hloubce problémů, s nimižse mezinárodní společenství na Kosovu setká.

Uprchlická vlna, která z Kosova odešla poukončení bombardování NATO, směřovalaprakticky téměř výhradně do Srbska a zůstá-vala většinou pouze v jižním Srbsku (uprch-lickým kolonám tehdy Miloševičova policiena přímý rozkaz nejvyšších státních špičekznemožňovala pronikat dále směrem k Běle-hradu, kam se dostalo skutečně jen několikset nejúpornějších běženců2), nejvíce uprch-líků bylo a dodnes je lokalizováno kolem měs-ta Kraljeva. Na rozdíl od uprchlíků z prvníchvln po vypuknutí bojů souvisejících s rozpa-dem Jugoslávie v letech 1991–1995, kteří sevětšinou již v nové situaci stačili zorientovata uchytit, kosovští Srbové a další nealbánskéobyvatelstvo uprchlé z Kosova, zejména všakRomové, žilo a částečně dodnes žije v tragic-kých podmínkách – ve starých školách, uprch-lických centrech či dosloužilých rekreačníchobjektech, v sálech často po třiceti i více oso-bách, bez teplé vody, bez pravidelného pří-jmu a možností výdělku (podle nejnovějšíchúdajů žije v současnosti, tedy téměř sedm letpo svém útěku z Kosova, v kolektivních uprch-lických centrech stále ještě cca 5 000 kosov-ských uprchlíků). Většina uprchlíků rolnic-kého původu je přitom stále připravenanasednout na traktory, na nichž se skrovnýmmajetkem přijela, a pokud by to bylo z bez-pečnostního hlediska jen trochu možné, vrá-tit se zpět. Uprchlicí z městských aglomeracíjiž většinou na návrat rezignovali, snaží se,byť často i za velmi nevýhodných podmínek,prodat pomocí prostředníků svůj nemovitý

1 Kosovskou otázkou a vývojem srbsko-albánských vztahů se v poslední době u nás zevrubně zabýval zejména Pavel HRADEČNÝ v publikacích Kosovská otázka ve vývoji albánsko-jihoslovanských vztahů do roku 1944 (Slovanské historické studie 20, Praha 1994, s. 76–98) a Kosovská otázka v letech 1944–1996 a její úloha v procesu dezintegrace komunistickéJugoslávie (In: Historické souvislosti rozpadu Jugoslávie. Praha 1996, s. 127–193). Problémů Kosova, zejména etnických vztahů, si všímá Jan PELIKÁN v práci Národnostní otázka ve Svazovérepublice Jugoslávii. Geneze – vývoj – perspektivy (Praha 1997), vývoj novějších událostí na Kosovu zachycuje práce Václava ŠTĚPÁNKA Kosovo od autonomie k protektorátu. Nástin vývojekosovské otázky od zrušení autonomie po počátek vojenských akcí NATO (In: Ivan Dorovský: Slavistika a balkanistika. Litteraria humanitas X, Brno 2001). Problémy související se ztrátoukosovské autonomie v roce 1989 rozebírá nejnověji V. Štěpánek ve studii „Antibyrokratická“ revoluce v Srbsku v letech 1988–1989. In: Sborník prací Filozofické fakulty Masarykovy univerzityLIV, Řada historická (C), č. 52, Studia historica Brunensia. Brno 2005, s. 189–223.2 Nehovoříme zde samozřejmě o tehdejších představitelích bělehradského režimu, kteří z Kosova odešli ještě před příchodem vojsk NATO, mnozí prý s nemalým majetkem.

Blok srbských domů ve čtvrti Upljana v hlavním kosovském městě Priština musí být před možnými útoky chráněn ostnatým drátema vojsky KFOR. Foto: Milan Štefanec


BALKÁN

majetek na Kosovu a začít nový život jinde.V obou případech však žije většina srbskýchkosovských uprchlíků stále v zajetí jakési post-miloševićovské propagandy, ze své situaceviní zejména „nepřátelský svět“ a tvoří tvrdéjádro voličů bývalým srbským prezidentemSlobodanem Miloševićem založené a do pře-vratu v roce 2000 vládnoucí Socialistické stra-ny Srbska nebo nacionalistické Srbské radi-kální strany (s jejímž předsedou VojislavemŠešeljem je v současnosti ve-den proces před Haagskýmtribunálem).

Kolik Srbů v současné doběna Kosovu skutečně žije, jetěžko odhadnout, nebude toovšem více než 70 000, ně-kteří znalci poměrů hovořío pouhých 50 000. Nedoko-nalost těchto demografic-kých údajů nemůže překva-povat: evidence osob naKosovu v podstatě již dávnoneexistuje, poslední relevant-ní sčítání obyvatelstva se zdeuskutečnilo v roce 1981 (poz-dější sčítání albánské obyva-telstvo bojkotovalo), takžeskutečný počet kosovskýchobyvatel lze odhadovat jenvelmi nepřesně. Jisto ovšemje, že počet nealbánského obyvatelstva Koso-va, mezi něž kromě Srbů a Černohorců patřítaké etnická skupina slovanských muslimůžijící v horských vesnicích na svazích Šar pla-niny v okolí Prizrenu, muslimská slovanskáetnická skupina Goranců, obývající oblast tzv.Gory v okolí městečka Dragaše na kosovsko-albánsko-makedonské hranici, turecká men-šina a několik etnických skupin romských,prakticky stále klesá. Tento stav má na svědo-mí několik faktorů:

Prvním z nich je samozřejmě stálý tlak al-bánského obyvatelstva, který se nejvýraznějiprojevil v událostech z března roku 2004, kdyi přes přítomnost jednotek KFOR došlo k vý-buchu protisrbských násilností, při nichž byloněkolik srbských enkláv etnicky vyčištěno.Jejich obyvatele většinou stačili příslušníciKFOR evakuovat, obydlí však byla vypálena asrovnána se zemí. Přestože později vydaladočasná kosovská vláda prohlášení o tom, žezničená obydlí budou z patřičných fondůobnovena, jen málokdo z takto postiženýchobyvatel měl vůli v oblasti nadále zůstat.

Druhým je fakt, že srbské a černohorskéetnikum žije getoizováno v enklávách. Oby-vatelé izolovaných srbských vesnic, popř.skupin vesnic, nemohou v důsledku mimo-řádně špatné bezpečnostní situace často ob-dělávat ani svoje pozemky v katastru obcí,mimo enklávy pak nevycházejí bez vojenské-ho doprovodu. Jiné pracovní příležitosti ne-mají a jsou prakticky odkázáni na trvalouhumanitární pomoc, bez níž by v oblasti ne-mohli přežít. Ve městech v současnosti Srbo-vé prakticky nežijí, jedinou výjimku tvoří roz-dělená Kosovská Mitrovice, jejíž srbská částnavazuje na etnicky homogenní srbské úze-

mí sousedící přímo s vlastním Srbskem. Zatakovýchto podmínek pak samozřejmě volímožnost trvalého odchodu z oblasti zejménamladé a ekonomicky aktivní obyvatelstvo.

Třetím faktorem je neexistence programupro návrat uprchlíků. Pokud pak k návratudojde, což se stává pouze v případě, že jsouzničená a často do základů zbouraná sídlaz patřičných fondů civilní správy UNMIK ob-novena (a stává se tak spíše pouze z propa-

gačních důvodů), nelze v důsledku omezenésvobody pohybu a nemožnosti nalézt zaměst-nání hovořit o návratu plnohodnotném. Per-spektiva návratu totiž nemůže být budovánana trvalé humanitární pomoci.

Odchody příslušníků slovanské muslimskémenšiny jsou dány především těžkou krizí iden-tity. Tato bulharomakedonským dialektem ho-vořící etnická skupina, školským systémem vy-chovávaná v srbské (ekavské) variantě bývaléhosrbocharvátského jazyka, která byla víceméněloajálním etnikem srbského státu, se v posled-ních letech prakticky z nezbytí začala identifi-kovat s tzv. bošňáctvím. Tato identifikace v Bos-ně a Hercegovině od 90. let minulého stoletínahradila do té doby v Jugoslávii používanouidentifikaci slovanských islamizovaných oby-vatel jakožto Muslimů. Výrazným znakem bos-ňáctví je ovšem ijekavská varianta bývalého sr-bocharvátského jazyka, nazývaného dnesv Bosně jazykem bosňáckým, tedy varianta ko-sovským muslimským Slovanům cizí. Kosovskámuslimská menšina tak, vystavená ze stranyalbánské útlakům a snaze o albanizaci, proje-vující se i rušením škol se srbským vyučovacímjazykem, bez adekvátní možnosti školské výu-ky v jazyce a s osnovami, které by jí vyhovovaly,představuje typickou oběť konfliktu, která nemázastání. Pro srbskou vládu, která by měla býtjejím přirozeným ochráncem, zasazuje-li seo práva pro „ostatní Nealbánce“, byla vždy naokraji zájmu a platila za „podezřelou“, pro mezi-národní správu představuje marginální problém,pro kosovské Albánce pak je nedůvěryhodnýmsrbsky hovořícím etnikem, žijícím navíc, z hle-diska velkoalbánské ideologie, na strategickémúzemí, a proto vhodném buďto k poalbánštění,nebo k vysídlení.

Stávající parametry života na Kosovu jsouovšem i pro většinové obyvatelstvo na honyvzdálené i od běžných standardů v okolníchstátech: nezaměstnanost je navzdory zahra-ničním donacím vyšší než 65 %, bez práce jeovšem téměř 80 % mladé generace, která díkytzv. baby boomu v posledních desetiletích tvoříaž 70 % kosovoalbánské populace, v zemi bujíšedá ekonomika, organizovaný zločin, vnitřnístabilita území je minimální.

Většina projevů a politic-kých prohlášení představite-lů mezinárodního společen-ství zdůrazňovala a zdůrazňujenutnost a závažnost zachová-ní multietnické společnosti naKosovu. Ostatně i vojenskýzásah NATO byl zdůvodňovántímto prioritním cílem. A me-zinárodní společenství, resp.jeho vedoucí státy, se takésnaží představovat Kosovo ví-ceméně tak, jako by se smě-rem k tomuto ideálnímu cílipohybovalo. Realita je ovšemtaková, že o multietnické spo-lečnosti nelze naprosto hovo-řit: stupeň nenávisti, strachua podezření mezi jednotlivý-mi etniky v této de iure stáleještě srbské jižní provincii zů-

stává na úrovni, která existovala po skončeníbombardování.

Naprosto indikativní je v tomto případě srov-nání s Bosnou, neboť jak v Bosně, tak na Ko-sovu si mezinárodní společenství vytklo jakosvůj hlavní cíl znovuobnovení mnohonárod-nostního soužití, návrat utečenců a svobodupohybu. K podpoře tohoto cíle byly v Bosněposkytovány významné finanční částky těmentitám, které návrat uprchlíků podpořily čialespoň umožnily, odepřeny pak byly těm,které na tomto problému nespolupracovaly.Výsledkem tohoto principu je v současnostiprakticky svoboda pohybu bosenského oby-vatelstva po celém území a postupný návratjinoetnických uprchlíků do svých předtímetnicky vyčištěných domovů. V případě ko-sovských Albánců, kteří ve své velké většině(výjimky ovšem i zde samozřejmě existují)návrat srbských, romských i dalších nealbán-ských uprchlíků neumožňují, tak UNMIKv obavách před ostrými střety s albánskoukomunitou, nečinil a nečiní. Výsledkem to-hoto přístupu pak je výše zmíněná getoizacenealbánského obyvatelstva, které nemá za-ručena základní lidská práva, o návratu uprch-líků pak ani nemluvě. A bez jejich návratu azaručení běžných norem a standardů menši-nových práv by po vyřešení konečného statu-su Kosova zůstala jen trpká pachuť toho, želetecká válka NATO a následná civilní správaOSN jen přispěla k vytvoření nového monoet-nického albánského státu. A to podle všechprohlášení rozhodně nebylo jejich cílem.

Václav ŠtěpánekAutor je balkanista, působí

na FF MU v Brně.

Pozadí kavárenské zahrádce v kosovském Prizrenu dělá vypálený srbský kostel. Foto: Milan Štefanec


BALKÁN

Etnické soužití v poválečné Bosně a HercegoviněBosna a Hercegovina představovala během celé své his-

torie významnou křižovatku různých kultur, říší a nábožen-ství. Její poloha přispěla k tomu, že se na území země vytvo-řily různé náboženské komunity, z nichž se v průběhunacionalizačního procesu zformovaly současné bosensko-hercegovské národy, tedy Bosňáci (muslimové), Srbové (pra-voslavní) a Chorvaté (římští katolíci). V rámci bývalé TitovyJugoslávie tak Bosna a Hercegovina byla nejvíce hetero-genní republikou. Bosna a především její města se stalasymbolem multikulturní mírové existence jednotlivých ju-goslávských národů a náboženství.

Zlom nastal v období, kdy se Jugoslávie po Titově smrtiocitla v krizi, jež vyústila v dlouholetý a komplexní válečnýkonflikt. Svého vrcholu dosáhl tento konflikt právě v Bosně aHercegovině v letech 1992-1995. Během války v Bosně sefrontovými liniemi staly právě ulice etnicky smíšených měst.Patrné to bylo především v Sarajevu, kde bojová linie vedlacentrem města, či v Mostaru, kde válčící strany od sebedělila řeka Neretva. Stejně jako i u jiných válek, tak i v tébosenské se nejčastějšími oběťmi konfliktu stali bezbrannícivilisté. Do slovníku světových médií se vžil termín „etnickéčistky“, který se stal symbolickým pro válku v Bosně a Herce-govině. Tento termín nezahrnoval v sobě pouze vyháněníobyvatelstva jiného etnika z dobytých území, ale i ničeníveškerých stop jejich existence na daném teritoriu, včetněničení sakrálních staveb a kulturních památek. Nejznámějšípamátkou, která se stala obětí války, byl Starý most v Mosta-ru z 16. století. V důsledku politiky etnických čistek muselatéměř polovina obyvatelstva Bosny a Hercegoviny, tedy2 miliony lidí, opustit své domovy. Přibližně polovina z nichse rozhodla uprchnout do zahraničí a z té druhé poloviny sestali vnitřní uprchlíci, kteří hledali útočiště v oblastech Bos-ny, jež kontrolovaly vojáci jejich etnika.

Válečný konflikt trval až do roku 1995, kdy se konečněpodařilo uzavřít mírovou dohodu. Přesný počet obětí válkynení stále znám, ale odhady mluví o číslech mezi 100 000až 200 000 mrtvých lidí. Na základě Daytonské mírovésmlouvy podepsané 14. prosince 1995 v Paříži vznikla zce-la jiná Bosna a Hercegovina, než jaká byla před válkou.Tvoří jí dvě územněsprávní jednotky s rozsáhlými pravomo-cemi tzv. entity – Federace Bosny a Hercegoviny, jež je obý-vaná především Bosňáky a Chorvaty a Republika Srbská,kterou obývají bosenskohercegovští Srbové. Samotná Fe-derace je ještě rozdělena na deset kantonů dle etnickéhosložení obyvatelstva, buď na bosňácké, chorvatské či dvasmíšené bosňácko-chorvatské kantony. Daytonský politic-ký systém Bosny a Hercegoviny je velice komplikovaný.V čele státu stojí kolektivní Předsednictvo, ve kterém zase-dají zástupci bosenskohercegovských národů, tedy Bosňák,Srb a Chorvat. V rámci celostátní úrovně existuje i vláda aparlament. Nicméně stále významnější vliv na chod státumají instituce entit. Obě bosenskohercegovské entity majívlastního prezidenta, parlamenty a soudní soustavy (totéžplatí i pro jednotlivé kantony Federace Bosny a Hercegovi-ny). Entity se tak díky svým rozsáhlým kompetencím cho-vají jako stát ve státě.

Významnou roli v rámci politického systému stále hrajemezinárodní správa země, a to prostřednictvím Úřadu vy-sokého představitele (Office of the High Representative -OHR). OHR vznikl v roce 1996 na základě Daytonské míro-vé smlouvy. Jeho hlavní činností je dohled nad dodržová-ním závazků vyplývajících z mírové dohody ze strany poli-tických představitelů Bosny a Hercegoviny. Vysokýpředstavitel disponuje rozsáhlými pravomocemi, včetněmožnosti odvolat z funkce jakéhokoliv bosenskohercegov-ského politika, či vytvářet potřebné zákony pro fungování

dominantní Chorvaté (nad 50%)

dominantní Bosňáci (nad 50%)

dominantní Srbové (nad 50%)

smíšené území Chorvatů a Bosňáků

Etnické složení Bosny a Hercegoviny v roce 1998

Etnické složení Bosny a Hercegoviny v roce 1991(před válkou)

více než 50% Chorvatů

do 50 % Chorvatů

více než 50% Bosňáků

do 50 % Bosňáků

více než 50% Srbů

do 50 % Srbů


BALKÁN

státu, pokud toho nejsou schopni místní zá-konodárci. Nicméně současný vysoký před-stavitel Christian Schwarz-Schilling přisvém nástupu do funkce oznámil, že budeposledním vysokým představitelem, jelikožse plánuje ukončení činnosti OHR v průbě-hu roku 2007.

Oznámení o ukončení činnosti OHR posta-vilo bosenské politiky před skutečnost, že po-kud ve volbách, které byly naplánované na1. říjen 2006, získají mandát od voličů, sta-nou se prvními představiteli země, kteří bu-dou moci vládnout bez „omezování“ ze stra-ny vysokého představitele, což sebou zároveňpřináší i větší zodpovědnost vůči bosenskýmvoličům. Bosenskohercegovští politici se kesvé historické příležitosti nepostavili příliš zod-povědně. Drti-vá většina z nichse uchýlila k os-vědčenému re-ceptu z před-chozích voleb,tedy k vedeníútočných po-pulisticko-naci-onalistickýchkampaní. Jižprvní předběž-né výsledky vo-leb ukázaly, žepolitici, kteří seuchýlili k popu-listickým a práz-dným slibům,budou slavitúspěch. Nic-méně Bosen-skohercegov-ský volební sys-tém znesnad-ňuje (téměř vy-lučuje) vytvo-ření koalicepouze dvou čitří politickýchstran na celo-státní úrovni. Žádné ze stran se tak díky na-stavení volebního systému nepodařilo získatvýznamnější mandát od voličů oproti konku-renčním politickým stranám. Tato skutečnostvede k tomu, že v Bosně a Hercegovině vzni-kají v rámci vytváření státní vlády velmi širo-ké a různorodé koalice. Zůstává tedy otáz-kou, zda-li lze očekávat od nové vlády nějakýskutečný pokrok.

Na základě výše uvedeného složitého roz-dělení země se do značné míry vytratil duchmultikulturní bosenské společnosti. Saraje-vo, ve kterém žily před válkou početné srb-ské a chorvatské komunity, je nyní z vícenež 90 % bosňáckým městem. Rovněž předválkou etnicky smíšený Mostar je v součas-nosti rozdělen podél řeky Neretvy na východ-ní (bosňáckou) a západní (chorvatskou) částměsta. Největší město Republiky SrbskéBanja Luka se po válce rovněž stalo etnickyhomogenním.

Návrat uprchlíků do svých domovů se pře-devším v druhé polovině 90. let odvíjel po-malu a navrátilci se vraceli hlavně na území,jež po válce připadlo jejich etniku. Situacipro návrat na území, která připadla opačnýmetnikům, komplikovalo několik skutečností.Mezi ně patřila bezpečnostní rizika při návra-tu na taková území, dále malé šance získatpráci, jelikož v rámci pracovních příležitostíbyli preferováni příslušníci „správného“ etni-ka, skutečnost, že v původních domovechuprchlíků bydlely uprchlické rodiny z jinýchčásti Bosny a Hercegoviny, diskriminace zestrany úřadů a další problémy.

Průlom nastal až v roce 2000, kdy se bo-senskohercegovský Ústavní soud rozhodl, žebude reagovat na diskriminační politiku jed-

notlivých entit. Soud reagoval na skutečnost,že Ústava Bosny a Hercegoviny označovalaBosňáky, Srby a Chorvaty za rovnoprávné kon-stitutivní národy země, ale ústavy entit tutoskutečnost nereflektovaly (v Republice Srb-ské se mluvilo pouze o Srbech jako o konsti-tutivním národě a ve Federaci jen o Bosňá-cích a Chorvatech). Ústavní soud proto nařídilzměny, které upravily podobu daytonskéhopolitického systému, čímž zvýraznil skuteč-nost, že všechny národy Bosny a Hercegovi-ny si musí na celém území země být rovny.Následkem změn na politické scéně tak do-chází k vyšší návratnosti uprchlíků i na úze-mí pod kontrolou opačných etnik.

Nicméně i přes dosažený pokrok nelze ozna-čit postavení uprchlíků, kteří se vrátili na úze-mí kontrolované jiným etnikem, za bezpro-blémové. Stále dochází k řadě útoků na tentodruh navrátilců, přičemž každoročně tentopočet klesá. K nejdramatičtějšímu incidentu

došlo v roce 2001, kdy při pokusu o zaháje-ní výstavby staré banjalucké mešity Ferha-diji, jež byla během války stejně jako ostat-ní banjalucké mešity vyhozena do povětří,zaútočil srbský dav kameny na bosňáckéúčastníky ceremonie. Jeden Bosňák zemřelpo zásahu kamenem do hlavy. I přes tentoincident se proces obnovy náboženskýchstaveb v Bosně a Hercegovině včetně Ferha-diji nezastavil. Právě obnova zničeních sak-rálních staveb napříč zemí poskytuje vý-znamný psychologický signál všemuprchlíkům, že návrat na území, kde větši-nu tvoří jiné etnikum, je možný.

Díky druhé vlně návratu uprchlíků do svýchpůvodních domovů, kterou lze datovat odroku 2000, lze považovat návratnost za více

či méně úspěšnou.Odhaduje se, že dosvých domovů sevrátila polovinauprchlíků. Dalšímunávratu však bránípředevším těžkásocioekonomickásituace v Bosně aHercegovině. Ná-vrat do země, kdeje nezaměstnanost40 %, příliš nelákáty osoby, jež předválkou utekly dozápadní Evropy čiSpojených státůamerických, kdemají daleko vyšší ži-votní standart, nežten, který by je če-kal po návratu doBosny a Hercegovi-ny. Navíc na řadělidí se podepsalotrauma války astrach, že by se jimznovu mohlo státněco podobnéhojako v 90. letech,

což je absolutně odrazuje od možnosti pře-mýšlet nad návratem do domovské země.

Etnické soužití v poválečné Bosně a Her-cegovině lze v současné době označit za po-klidné. Důvodem je řada skutečností, mezikteré patří i fakt, že existuje již jen málo míst,kde by mohlo dojít k růstu napětí. Vycházíto ze skutečnosti, že poválečná Bosna a Her-cegovina již není tou multikulturní společ-ností, kde jednotlivá etnika žila spolu. Nynížijí spíše vedle sebe v rámci „svých“ entit akantonů, což na jedné straně umožňuje mí-rovou koexistenci, ale na druhou stranu setímto daytonským modelem vytratil duchpředválečné multikulturní bosenskoherce-govské společnosti, který jen stěží půjde ně-kdy obnovit.

Damir KasumAutor je studentem politologie

na FSS MU.

Nově vybudovaný mostarský Starý most. Foto: Damir Kasum


BALKÁN

Anketa

Stevče Dečevředitel nadace Marita-Makedonie, absolvent Právnické fakulty Justiniána Prvního – Skopje, obor Mezinárodní právo, Makedonec

1) Já nevěřím tomu, že existuje opravdu trvalý problém v soužití mezi Albánci a Makedonci v Makedonii. V Makedonii vždy koexistovalyetnokulturní rozdílnosti a vždy se mezi sebou slaďovaly a proplétaly. Někdy ty stejné šly proti sobě a střetávaly se, jak za dobu okupace, takza dobu socialismu, stejně jako v podmínkách demokracie. Ale v Makedonii nikdy, na rozdíl od ostatních státu na Balkáně, neproběhlagenocida, vyhánění nebo asimilace. Důkazem toho všeho je, že v dnešní Makedonii existuje 26 národností a etnických menšin. Pokud sesnažíme lokalizovat problém, dojdeme k tom, že problém vytváří určitá mafiozně-politická struktura, která chce především na našem územíválku, nikoliv mír. Chtějí, aby Balkán, a speciálně Makedonie, Kosovo, Bosna a Hercegovina, byly znova „SUD PRACHU“ (Bure barut) jednouspojené Evropy. Pro Makedonce a Albánce v Makedonii mohu říci jen toto: žili jsme a budeme žít spolu.

2) Je pravda, že po konfliktu z roku 2001 eskalovalo napětí. Bylo zabito mnoho lidí. Každý rodič, který ztratil dítě, bude mít nenahraditelnoua ničím nevyléčitelnou bolest a ránu. Ale to, co se stalo, už je za námi. Aby se situace zlepšovala, musí se pracovat na zachování míru. Jepotřeba, aby se v Makedonii co nejvíce vyvíjela mezikulturní komunikace s cílem překonat celou řadu předsudků. Je potřeba změnittendenci uzavírání se jednotlivců do sebe, kteří se vymlouvají na ochranu svých práv. V Makedonii se musí zažít demokracie a otevřenáspolečnost i tržní ekonomie. Ústupky byly udělány z obou stran. Ale jak Makedonci, tak Albánci, tak i ostatní menšiny, které žijí v Makedoniinesmí odstoupit ze směru, který vede k integraci do EU. Makedonie – se všemi etnickými a náboženskými menšinami, které ji tvoří a zároveňcítí tuto zemi jako svoji jak historicky, tak kulturně a geograficky – patří do Evropy. Kulturní a historické památky se nekryjí s dnešnís Evropou, protože míříme k Evropě bez hranic.

3) Klima pro soužití mezi Makedonci, Srby, Albánci, Turky, Romy, Bosňáky, Vlachy odvždy existovalo, existuje a bude existovat. Jsme svědkytoho, že dennodenně se situace zlepšuje. Já mám hodně kamarádů Albánců, stejně jako já to má mnoho dalších lidí. Mnoho Makedonců seučí albánštinu. Já dennodenně prosím Boha, aby tento blažený stav prodloužil pro budoucí generace; ať je pro ně mír nejvyšší imperativ.Makedonie je úspěšný příklad soužití, speciálně po Rámcové dohodě z roku 2001, která je dílem tragicky zahynulého makedonskéhoprezidenta pana Borise Trajkovského. On byl milovník míru a následovník křesťanských hodnot a principů. On udělal mnoho proto, aby sev Makedonii politici a lidé snažili o mír a snažili se žít ve společenství a snažili se růst.Přesně to přineslo, že výše zmíněné národy se staly součástí makedonské ústavy. Dokonce Romové jsou u nás jako v prvním státě na světěuznaní jako národ. V Makedonii má každá menšina právo se vzdělávat ve svém jazyce. Příslušníci albánské etnické menšiny jsou součástívlády, parlamentu i všech ostatních rozvojových procesů. Na rozdíl od jiných států, v kterých řada menšin, mezi něž patří i makedonskámenšina v sousedních státech, není uznáno a nemá právo se rozvíjet a učit se ve svém mateřském jazyce. Doufám, že s podporou EU, USA,OSN, NATO se v těchto místech mír udrží. Doba velkonacionalistického státu je za námi, teď je doba soužití, míru a prosperity.

Vigan Halimistudent práv, Makedonský Albánec

1) Problém mezi Albánci a Makedonci se může vyjádřit dvojím způsobem:Zaprvé největším tvůrcem problémů a vzájemných nesouhlasů je vláda, včetně politických představitelů obou národů. Vždycky, díváme-lise z historického hlediska, když se situace mezi Albánci a Makedonci zlepšovala, někdo nalezl způsob, aby narušil mír, a nejčastěji se to dělokvůli nějakým politickým cílům. Někdo asi z takové krizové situace profituje. Občané vždycky byli zneužíváni k dosažení nějakých politic-kých cílů. Občané si vždycky mezi sebou rozuměli, problém není v nich. Já i ostatní Albánci jsme se kamarádili a kamarádíme s mnohaMakedonci bez jakýchkoliv problémů, ale vždycky když vláda vytvoří nějakou krizovou situaci, automaticky se to odráží i mezi občany.Taková je psychologie masy a ti, co vládnou, to moc dobře vědí. Já jsem teď na magisterském studiu v USA a tady se kamarádím s mnohaMakedonci bez problémů a komplikací. Což je proto, že tady není nikdo, kdo by nám něco tloukl do hlavy.Zadruhé, naše (albánské – pozn. red.) společenské zázemí je takové, že nám nedává veliký prostor na působení, jednoduše řečeno, je moctěžké vyhnout se faktu, kde jsme se narodili, jak jsme vzděláváni (v rodině i ve škole) i jak jsme vyrostli.Takovéto klima nevraživosti se předává novým generacím stejně jako bylo předáno nám rodinou, médii, výukou – se vším všudy, se všemiokolnostmi a negativní energií, způsobuje, aby se situace prodlužovala a pokračovala těmi samými problémy.

2) Z výše uvedené odpovědi vám mohu říci varianty krátkodobého a dlouhodobého řešení momentální situace. Je to jednoduše srozumitelné,ale pro některé těžko realizovatelné.Politické strany jsou ty, které krizové situace a neporozumění vytvářejí. Ony se musí jednou a provždy zajímat o budoucnost státu aekonomie, a ne aby používaly napětí pro své politické cíle a body.Zadruhé, média musí změnit způsob, kterým dělají senzace z malých problémů a incidentů.Média občas upozorňují na toleranci, což je chybné. Podíváme-li se totiž hlouběji, tolerance automaticky znamená, že někomu něco vadí ato se musí snášet (tolerovat), ale občané si nevadí navzájem, občanům vadí například chudoba. To je uměle vytvořené napětí těch, kteří námvládnou. Naproti tomu se musí propagovat POROZUMĚNÍ, jen tak se situace může zlepšit. Ať porozumíme tomu druhému, ať porozumímejiné kultuře, to znamená progres a ne tolerance. Termín tolerance i jeho význam jsou staré, jako je starý komunismus. Potom způsob, kterýmvzděláváme naše děti, bude způsob, kterým oni budou působit zítra.Ale když naše nesouhlasy a nevraživost přenášíme na děti, nemůžeme očekávat, že by ony změnily situaci, naopak, problémy se budou jen

1) V čem si myslíte, že spočívá největší problém soužití Makedonců a Albánců?2) Mezi Makedonci a Albánci stále přetrvává napětí. Co by se podle Vás mělo stát, aby se situace zlepšila. Respektive, co by musely udělat

jednotlivé strany za kroky?3) Myslíte si, že si Makedonci a Albánci přejí žít spolu v jednom státě, v harmonii?


BALKÁN

prohlubovat. Musí se změnit způsob, kterým izolujeme naše (albánské – pozn. red.) děti od ostatních národů a kultur. Kdybychom je nechalivyrůstat spolu (v Makedonii je albánské školství do velké míry od makedonského odděleno – pozn. red.), ony si zítra budou moct porozuměta žít mnohem lépe, než my můžeme dneska. Potřebujeme nové síly.

3) Momentálně si nejsem jist, zda takovéto klima existuje. Politické strany jsou vedeny stejnými lidmi jako před 15 – 20 lety. Média mluví stejněneobjektivně a se stejnou senzacechtivostí jako dříve. Celý příběh se může vyměnit, jen kdyby se změnil vypravěč příběhu.

Zuzana Dudovábývalá pracovnice OBSE v Makedonii.

1) Největší problém spočívá v tom, že si nevěří. To vychází jak z toho, že si v minulosti navzájem ublížili, tak z toho, že se málo znají. Albánci a Makedoncise cítí navzájem ohroženi svými politickými ambicemi. Makedonie je stát poměrně mladý a křehký. Makedonci poprvé, a tak trochu náhodou, přišlike svému samostatnému státu a bojí se, že jim ho Albánci rozbijí. Albánci zase mají pocit křivdy z postavení druhořadých občanů z dob Jugosláviea období před konfliktem z roku 2001. Nacházejí se v procesu živelného národního sebeuvědomování. Chtějí pro sebe co nejvíce autonomie(někteří jen v rámci Makedonie, někteří by rádi přepisovali hranice spojením s budoucím nezávislým Kosovem, někteří možná i přes absolutnínereálnost stále věří v myšlenku Velké Albánie) a s Makedonií jako se svým státem se prostě buď plně nebo vůbec neztotožňují. Loajalitu cítí kroměMakedonie také k Albánii či Kosovu, no ale především k albánské národní identitě vyjádřené národní vlajkou (která je identická se státní vlajkouAlbánie). Tento stav zákonitě vede k určité míře mezietnického napětí. Zdaleka ale nedosahuje tak paranoidní dimenze jako v sousedním Kosovu.

2) Největší nebezpečí vidím v tom, že se nepracuje – nebo příliš málo pracuje – na oslabení etnické segregace mezi dětmi a mladými lidmi.Kvůli jazykové bariéře a díky kulturní emancipaci Albánců (kteří se dříve ve škole učili v srbštině a makedonštině – vzdělání ve vlastnímjazyce je jedním z albánských výdobytků z konfliktu z roku 2001) se mladí Albánci a Makedonci stále méně znají. Mají tak větší tendencipropadat stereotypům a předsudkům. V rámci škol jsou albánské a makedonské děti odděleny ve třídách podle toho, jakým jazykem mluví.Často se učí v různých školních budovách. To je pozůstatek konfliktu z roku 2001, kdy děti které patřily v určité oblasti k národnostnímenšině opustily domovskou školní budovu a dosud se učí odděleně, buď proto, že se na návrat stále necítí dost bezpečně nebo z různýchlobbyistických či politických důvodů. Jazyková a kulturní emancipace Albánců tak kromě mnoha pozitivních aspektů vede bohužel takék tomu, že jak Albánci, tak Makedonci se uzavírají do svých vlastních enkláv (mladí Albánci žijící v čistě albánských oblastech ses makedonštinou setkají jako s „cizím jazykem“ často až na základní škole). Např. v Tetovu, kulturním a politickém centru Albáncův Makedonii, existuje zvláštní korzo pro Albánce a zvláštní pro Makedonce (ti zde představují menšinu). Situaci neprospívá ani rigidní stavškolství – schopnosti dětí a mládeže kriticky myslet je velmi omezená. O nutnosti investic do dětí a mladých lidé mluvím proto, že zásadnízměna v postojích bude trvat minimálně jednu, ale spíše dvě či více generací.Jednoduché řešení neexistuje. Pomohlo by ale také, kdyby se vedle pověstné balkánské emocionality a temperamentu ještě více prosadilpragmatismus a racionální přistup. Makedonci a Albánci už prokázali, že jsou schopni si společně vládnout. Od Ochridské mírové úmluvy(2001), která zakončila ozbrojený konflikt z roku 2001, jsou ve vládě vždy jedna makedonská a albánská politická strana. K tomu, aby mohlimít všichni lehčí spaní, by ale pomohlo, kdyby se Albánci definitivně smířili s tím, že fungují v rámci Makedonie jako státního celku.Makedonci by měli být velkorysí v udělování a implementaci rozumné míry kulturní a politické autonomie Albánců.Dalším krokem vpřed by mohlo být omezení vzájemných provokací. Albánci všude, kde se dá, stavějí pomníky svým hrdinům, bojovníkůmza „jejich věc“ (často si radši za velké peníze postaví ve vesnici obrovský pomník, než aby například svépomocí opravili střechu školy, dokteré zatéká). Makedonci zase například vztyčili veliký kříž, symbol pravoslaví, na vrcholu hory Vodno, která se tyčí nad hlavním městemSkopje. Kříž je v noci nasvícený. Albánci přitom představují asi čtvrtinu obyvatel hlavního města. Ne náhodou tento fenomén připomínáznačkování teritoria a jako takový vypovídá mnohé o povaze problému.Z českého pohledu banálním, z makedonského citlivým tématem je také užívání státních symbolů, např. vlajky. Jako pozorovatelka OBSE jsemmluvila s mnoha starosty a dalšími osobnostmi veřejného života. Bylo zajímavé sledovat kombinace vlajek umístěných na jejich pracovníchstolech. Modelový starosta etnický Albánec má např. na stole zpravidla vlajku albánskou, už méně samozřejmě makedonskou. Oblíbené jsouvlajky USA a EU. Pokud se jedná o starostův stůl, není to zas tak velký problém. Co ale když se jedná o vlajku umístěnou na radnici? Pokud nadradnicí nacházející se ve státě Makedonie vlaje pouze albánská vlajka, tedy vlajka sousedního státu, je to samozřejmě problém.

3) Přesto všechno, co jsem dosud zmínila, si myslím, že ano. Lidé už jsou post-konfliktní situací unaveni. Chtějí se posunout dále. Pravdou také je, žemnoho mladých lidí, kdyby si mohli vybrat, nejraději by žilo na Západě. Přísná migrační politika EU a USA to však umožňuje jen velmi omezeně.Většina obyvatel Makedonie tedy v zemi buď zůstat bude muset, či zůstat chce, to je všem jasné. Dobrá motivace na zlepšování soužití tedyrozhodně existuje. Tuto motivaci by dále mohla podpořit vidina dohledné integrace do EU, ta je ale v současnosti pro Makedonii dost vágní.

1) V čem si myslíte, že spočívá největší problém soužití Srbů a Albánců?2) Mezi Srbi a Albánci stále přetrvává napětí. Co by se podle Vás mělo stát, aby se situace zlepšila. Respektive, co by musely udělat

jednotlivé strany za kroky?3) Myslíte si, že si Srbové a Albánci přejí žít spolu v jednom státě, v harmonii?

Špresa Fetai34 let, Kosovská Albánka

1) Právě v tom, že nejde zapomenout na zločiny války. Pamatuju si, že za Tita jsme všichni žili v pohodě vedle sebe, nikdo na nikoho neukazoval,ty seš Srb, ty Albánec... No, vždycky tam byla určitá soupeřivost (hlavně jsem to vnímala jako děcko, když jsme si hráli, ale to bylo normálnísoupeření o to, kdo je lepší), ale nikdy nenávist, nějaká rasova nebo náboženská. Tu jsem pocítila až na střední škole, až začala válka v bývaléJugoslávii, až nám zakazovali učit se v našem jazyce a bomby nám lítaly kolem oken, zavřeli univerzity, začala bída, hlad, zabíjení...Když ženy a děti mrzly na ulicích, neměly co jíst, a chlapi buď bojovali, anebo byli mrtví. V podstatě se to dá přirovnat k situaci v Čečensku,my jsme měli jen to štěstí, že Kosovo není Čečensko, je to Evropa, a přišly mezinárodní síly (smích). Z mé rodiny se naštěstí nikomu nic


BALKÁN

OBSE v AlbániiZájem o Albánii je v České republice téměř

nulový, a pokud se někdo o Zemi Orlů (z al-bánského Shqiperia) vůbec zmíní, pak jakoo zaostalé zemi někde na Balkáně, kam neníradno jezdit a kde za každým rohem číhá ne-bezpečí. To je do jisté míry pravda. Albániepatří spolu s Moldávií, Bosnou a Hercegovi-nou a Ukrajinou k nejchudším zemím Evro-py. Odhaduje se, že v zahraničí (předevšímv Řecku, Itálii, Německu a USA) žije téměřstejný počet Albánců – tj. zhruba tři milionylidí – jako uvnitř země, a to bez KosovskýchAlbánců a početné menšiny v Makedoniia Černé Hoře. Na finanční podpoře těchto vět-šinou ekonomických migrantů závisí počet-né rodiny doma. Pověst nebezpečné zeměAlbánie získala nejen kvůli krátké, leč krvavéobčanské válce v roce 1997, ale předevšímkvůli organizovanému zločinu, který se v pří-padě Albánie orientuje zvláště na obchods narkotiky a s ženami.

Na rozdíl od České republiky, která po pádukomunismu mohla začít stavět na demokra-tické tradici první republiky a do jisté míryi na pozitivním dědictví parlamentarismu ra-kouské monarchie, neměla Albánie žádnouzkušenost s demokracií a kapitalismem. Úze-mí dnešní Albánie bylo po několik staletí sou-částí za modernizujícími se státy Evropy stálevíce zaostávající Osmanské říše. Krátce předprvní světovou válkou vyhlásila nezávislost,která byla po skončení druhé balkánské vál-

ky v roce 1913 uznána tehdejšími mocnost-mi na konferenci v Londýně. Po první světovéválce se Albánie jako mnoho dalších zemízmítala v ekonomické i sociální krizi. Vnitřněoslabená země se stala nejen předmětem sou-peření mezi Itálií a Královstvím Srbů, Chorva-

tů a Slovinců (pozdější Jugoslávií), ale takémístem střetů mezi konzervativními klany,které se nechtěly vzdát osmanského dědic-tví, a liberálními klany, které byly nakloněnymodernizaci. Koncem třicátých let rozpustiltehdejší prezident Ahmed Bey Zogu, vůdce

nestalo, utekli jsem, ale měli jsme všichni strach, kolem se děly příšernosti, že nemůžu vzpomínat. Asi kdybych měla tu zkušenost, že mi něcoudělali Srbové nebo že mi někoho zabili, tak je budu nenávidět celý život. Nedivím se tomu, že Albánci jsou tak vlastenci a nechtějí už žít seSrby. Politika je špína.

2) A co by musely udělat obě strany za kroky? Myslím že by asi musela být větší tolerance na obou stranách, trpělivost, ale je otázka, jestli teď,po tom všem si ještě lidi budou navzájem věřit. Ten problém mezi Srby a Albánci nevznikl sám od sebe, tam byly daleko větší mocenskézájmy jiných, taková propaganda… a teď, co s tím už. Nejsem moc optimistická v tom, že ještě někdy něco bude jako dřív, ale osobně bychmoc chtěla, protože nemám nic proti nikomu.

3) Tak to nikdy! To by se museli lidi začít chovat jinak a zapomenout na to, co bylo za války, a to už vymazat nejde, bylo spousta násilí a krveprolití, obávámse, že toto bude vždy živá vzpomínka a dává to úrodnou půdu pro různé extremisty. To by asi muselo Kosovo získat samostatnost nebo aspoň nějakouvětší autonomii. V Kosovu je svoboda a mír a rovnost všech jenom jako a když odejde KFOR, tak to bude katastrofa. Vlastně už zase začíná být.

Martin Dvořákv letech 1999 - 2002 pracovním mise OSN v Kosovu

1) V jejich dlouhodobě nenávistné vzájemné historii. Po generace se předává dětem od kolébky nenávist, zášť a pocit historické křivdy,spáchané tím druhým národem na národu rodičů. A tato „křivda“ může být podle této tradice odčiněna a smazána jen krví. Samozřejmě,jako jinde, nelze ani tohle paušalizovat, jistě tam žijí i smířliví Albánci a Srbové ale jsou v menšině a snadno umlčeni většinou.

2) Viz první otázka. Je zapotřebí změnit celé národní povědomí obou etnik, které dosud říká, že Srb pro Albánce a Albánec pro Srba jenesmiřitelný nepřítel. A na to je potřeba zaprvé čas několika generací, které by dokázaly žít vedle sebe v míru, byť bez velké lásky. A za druhéje k tomu potřeba, aby skutečné autority obou národů znova a znova deklarovaly potřebu vzájemného soužití a nikoli potřebu likvidace neboaspoň vyhnání druhé strany z „našeho historického území“.A Srbům podle mne navíc dosud chybí i sebereflexe z období fungování bývalé Jugoslávie, v ní dominovali, a zejména vůči Kosovu sechovali jako kolonozátoři.

3) Ne, to si bohužel nemyslím, ale věřím, že jejich vztahy by mohl podstatně zlepši společný vstup do nějakého mezinárodní spolku, a la EUnebo NATO. Chápu, že tomu v současné době brání jejich nízká ekonomická i politická úroveň, ale povinnost respektovat společná pravidlavyššího celku jako podmínka získání zdrojů k obnově a záchraně by tady podle mě fungovaly jako „tlumítko vášní“. A dokonce si myslím, žeto by si oba národy přály nebo alespoň „uměly představit“, jak říkávají politikové.

Příslušníci hraniční policie se seznamují s přístrojem pro noční vidění. Foto: Jitka Evanová


BALKÁN

konzervativního klanu ze střední Albánie,parlament a prohlásil se za krále. Král Zog Isice zemi částečně stabilizoval a podpořilněkteré důležité reformy – například vytvoře-ní moderního vzdělávacího systému, jeho dik-tátorský způsob vlády však měl na další vývojAlbánie spíše negativní vliv. Zabránil zavede-ní a rozvoji demokratických svobod či odmítlprovést důležitou pozemkovou reformu, a takse brzy mezi hlady strádajícím a nespokoje-ným obyvatelstvem vytvořila první komunis-tická uskupení. Země se finančně i technolo-gicky dostávala do stále silnější závislosti nafašistické Itálii. V roce 1939 byl Zog I svrženMussolinim, který z Albánie učinil de factoitalský protektorát. Během druhé světové vál-ky vznikla pod ochranou nacistického Němec-ka a Itálie „Velká Albánie“, která kromě sa-motné Albánie zahrnovala Kosovo a částdnešní Makedonie. Zápas o moc po druhésvětové válce vyhráli komunisté, aktivní v bojiproti okupaci během války. V čele s EnveremHoxhou nastolili tvrdou stalinistickou dikta-turu. Tvrdou tak, že Hoxhovo trvání na Stalino-vě kultu vedlo po Chruščově kritice Stalina nadvacátém sjezdu KSSS v roce 1956 k ochla-zení vztahů s Moskvou. Albánský diktátor vyu-žil sovětsko-čínské roztržky a požádal o podpo-ru komunistickou Čínu, která spolu s techno-logickou pomocí přinesla brutalitu v evrop-ské zemi dosud nepoznanou. V mnohém sepodobala současnému severokorejskému re-žimu. Hranice země byly neprodyšně uzavře-ny, perzekuce a justiční vraždy odpůrců reži-mu byly na denním pořádku, ekonomickásituace byla katastrofální. Ze tří milionů oby-vatel byla jedna třetina v komunistické stra-ně (udává se, že v Čechách byl ve straně rov-něž cca milion lidí, ovšem z deseti milionuobyvatel). V roce 1985 Hoxha zemřel a popovinném truchlení se vyčerpaná Albániezačala především z ekonomických důvodůpomalu otevírat okolnímu světu. Samotnýproces demokratizace byl uspíšen rozpademsovětského bloku a koncem studené války.V roce 1991 proběhly první svobodné volby,které ještě vyhrála komunistická strana. O rokpozději se ve volbách dostala k moci Demo-kratická strana v čele s nynějším premiéremSali Berishou, jejíž vláda nastartovala demo-kratické a ekonomické reformy. Nedostatekzkušeností s kapitalismem a demokracií spo-lu s korupcí ve vládě však přivedl Albániiv roce 1997 do občanské války, když většinaobyvatel ztratila své životní úspory v hroutí-cích se pyramidových hrách. Znepokojenémezinárodní společenství pomohlo s řešenímkrize, Albánie se však ocitla v pomyslném rocenula.

Albánie udělala během patnácti let, kteréuběhly od pádu komunismu, a téměř desetilet, které uplynuly od vnitrostátní krize, znač-ný pokrok ve stupni demokracie, vlády záko-na i v oblasti lidský práv. Avšak vzhledemk neexistující tradici demokracie a chybějí-cím zkušenostem a často i vůli na všech úrov-ních státní správy je zlepšování situace po-malé a mnohdy vázané na politiku „cukru

a biče“ mezinárodního společenství, a to pře-devším Evropské unie, jejímž členem se chceAlbánie stát. Podle poslední hodnotící zprávyEvropské komise přetrvávají – přes dosaženýpokrok – závažné nedostatky mimo jinév soudnictví (pomalost soudů, nedostatečnátransparentnost soudních přelíčení a ochra-na svědků či rozsáhlá korupce), v oblasti lid-ských práv (především faktická ochrana so-ciálně slabších, jako jsou ženy, děti, lidés postižením či Romové, obchod se ženamiapod.), v oblasti médií (úzká provázanosts politiky a s tím související neobjektivnost)i v práci policie (korupce, nedostatečné ma-teriální, finanční i lidské zdroje). V těchto ob-lastech se snaží pomoci mise OBSE (Organiza-ce pro bezpečnost a spolupráci v Evropě), kterábyla ustavena již počátkem roku 1997 s cílempodpořit nelehký proces demokratizace.

Mise (OSCE Presence in Albania) byla zří-zena Stálou Radou OBSE na žádost albánskévlády během krize v devadesátém sedmémroce. Ve spolupráci s dalšími mezinárodnímiorganizacemi (Rada Evropy apod.) byla po-věřena asistencí a poradní činností v oblas-tech demokratizace, lidských práv, přípravyvoleb a jejich monitorováním. V roce 2003byl tento mandát s ohledem na měnící sesituaci upřesněn a rozšířen. Hlavním cílemmise i nadále zůstává podpora demokratiza-ce, dodržování lidských práv a prosazovánívlády zákona. Pro jeho dosažení se mise sou-středí na reformy v soudnictví, legislativě,volebním systému, majetkových právecha reformu státní správy na regionální úrovni.Dále podporuje policii a další instituce v bojiproti korupci včetně vytváření nezbytnýchzákonů, pomáhá posilovat občanskou společ-nost a podporuje nezávislost médií. Před loň-skými parlamentními volbami uskutečnilamise projekt na zlepšení registrace voličůa v současné době se účastní příprav na po-moc při modernizaci registru obyvatelstva asystému adres, který kvůli nelegálním stav-bám téměř neexistuje. Mise jako taková nemážádné pravomoci k prosazení výše uvedenýchcílů a její aktivita se omezuje na asistenci,odborné posudky a doporučení. Záleží na al-bánských státních orgánech, zda je přijmouči odmítnou.

Kromě hlavního sídla v Tiraně má mise nyníčtyři (dříve 12) „polní stanice“, které pomá-hají s plněním cílů na regionální úrovni. Naseveru země jsou ve městech Shkodra a Ku-kes. Shkodra je starobylém město u Skadar-ského jezera na hranicích s Černou horou,v němž je stále patrný dřívější vliv Itálie a nadnímž se majestátně tyčí středověký hrad Ro-zafa. Jedním z největším pokladů města jesbírka fotek, kterou začal italský imigrant Pe-ter Marubi a která zachycuje důležité i všed-ní události regionu v letech 1858 – 1959.Kukes je v padesátých letech vybudovanéměsto u hranic s Kosovem, obklopené hora-mi v oblasti, která patří k nejchudším v zemi.Vysoká nezaměstnanost, izolovanost od zbyt-ku země a i na albánské poměry příliš časté

výpadky proudu zpomalují jakékoli snahyo zlepšení. Obecným problémem severu Al-bánie je přetrvávající praxe krevní msty, kte-rá je praktikována na základě starobyléhokodexu Lek Dukagjini. Současná msta se všakneomezuje pouze na vykonavatele vraždy, alevztahuje se na všechny mužské příslušníkyrodiny bez ohledu na věk. Albánské státníinstituce zatím nebyly, přes některé úspěchy,schopny tuto aktivitu zcela eliminovat. Nenínutné zdůrazňovat, že tato praxe má násled-ně negativní vliv na ekonomickou situaci ro-din a vzdělání kvůli dobrovolnému domácí-mu vězení mužských příslušníků rodin.

Na jihu jsou stanice ve městech Gjirokastraa Vlora. Gjirokastra je malé město – rodištěnejen Envera Hoxhy, ale i kandidáta na No-belovu cenu za literaturu Ismaila Kadareho –s početnou řeckou minoritou, které bylo lonidíky své starobylé osmanské čtvrti zapsánona seznam kulturního dědictví UNESCO. Vlo-ra je důležitým přístavem na břehu Jaderské-ho moře, kde svoji letní dovolenou tráví mno-ho Albánců. Role polních stanic jenezastupitelná. Informují nejen o dění v regi-onech, ale rovněž na základě konkrétníchpotřeb iniciují projekty a pomáhají s jejichimplementací.

Pár příkladůKromě etnických menšin (Řekové, Černo-

horci a Makedonci) uznává albánská legisla-tiva status jazykové menšiny, do které patříRomové. Na území Albánie přišli před vícenež šesti sty lety a dnes se jejich počet odha-duje na sto dvacet tisíc. V době komunismuprofitovali z politiky plné zaměstnanosti, popádu diktatury ztráceli práci jako první a dnesjsou nejchudší sociální vrstvou s téměř sto-procentní nezaměstnaností a naprosto nedo-statečným vzděláním. Žijí roztroušeni v ko-munitách po celé zemi. Ve Shkodře přežívajív improvizovaných obydlích, ve kterých setísní až padesát lidí, na okraji města u řekyBuna. Nemají práci, přístup k pitné vodě,vzdělání, zdravotní péči, ženy a děti žebrajív ulicích města a stávají se oběťmi obchodus lidmi, průměrná délka dožití je méně nežčtyřicet let. Mise OBSE vyvíjí aktivitu na ná-rodní i regionální úrovni. V roce 2003 přijalaalbánská vláda za značného přispění OBSENárodní strategii pro zlepšení životních pod-mínek Romů, která nejen stanovila konkrétnícíle a způsoby, jak jich dosáhnout, ale rovněžjasně určila odpovědnosti jednotlivých stát-ních institucí. V rámci současné přípravy mo-dernizace registru obyvatel se OBSE snažízdůraznit problém romské populace, kteránení v drtivé většině registrována. Děti se vět-šinou rodí mimo oficiální instituce, rodiče jenezaregistrují, a děti se tak ocitají mimo sys-tém sociální podpory (zdravotní pojištění,přídavky na děti) a vzdělávací systém, což jepodstatně znevýhodňuje do budoucna a při-spívá k prohlubování jejich neutěšené situa-ce. V rámci boje proti obchodu s lidmi daro-vala OBSE pohraniční policii vybavení pronoční vidění spolu s odborným výcvikem. Na


BALKÁN

lokální úrovni organizuje stanice ve Shkodřeve spolupráci s Maltézskými rytíři letní táborpro romské děti a děti z ostatních sociálněslabých rodin. Třítýdenní pobyt u moře zaměstem je pro mnohé z nich jedinou možnos-tí, jak si hrát, něčemu se naučit, vydatně senajíst a navázat blízká přátelství.

Vzdělání však bohužel není problémem pou-ze romské populace. V poslední době roste vevesnicích v horských oblastech opět míra ne-gramotnosti, neboť mnoho lidí odchází do města zahraničí, ubývá kvalifikovaných učitelů, tří-dy se spojují a podmínky ve školách jsou ne-vyhovující, často chybí okna či topení. Prů-měrná doba školní docházky je 9.6 let , což jepodle zprávy EU o pět let méně, než je průměrzemí OECD. Rozsáhlá korupce na univerzitách,kde si studenti fakticky mohou koupit nejenpřijetí na školu, ale také většinu zkoušek, a takmnohdy ukončí studium sice s diplomem, ales téměř nulovou znalostí, bude mít negativnídopad v budoucnu. V Albánii nevzniká vzdě-laná střední třída, která se považuje za nosnýpilíř demokracie. Mnoho vzdělaných mladýchlidí buď odchází do zahraničí, nebo se z něj postudiích nevrací. OBSE v tomto směru nevyví-jí konkrétní aktivitu, ale podílí se na podpořecelonárodní strategie a vytváření protikorupč-ní legislativy.

Další dva dlouhodobé projekty se podílejína zavádění protikorupčních zákonů do pra-xe v oblasti soudnictví. Jejich cílem je navíczlepšení fungování soudnictví jako celku sdůrazem na dodržování lidských práv – prá-va na spravedlivý soud (Fair Trial Project) apráv zadržených (v rámci projektu Pre-trialDetention Cells Project). OBSE sleduje prácisoudů a jejich pracovníků a na základě svých

pozorování připravuje doporučení, která bypo implementaci albánskými institucemiměla vést ke zlepšení situace. S těmito pro-jekty úzce souvisí podpora vznikající občan-ské společnosti, která má nenahraditelnoufunkci pro zvyšování transparentnosti a od-povědnosti státních institucí a volených poli-tiků. Mise před několika lety financovala za-ložení Centra pro rozvoj občanské společnosti(CSDC) v několika větších městech, pomáha-la jim při realizaci nejrůznějších projektů aseminářů. CSDC ve Shkodře se nyní napří-

klad aktivně účastní veřejných zasedání měst-ského zastupitelstva, poskytuje právní servislidem v nouzi či pořádá školení pro další ne-ziskové organizace ve městě.

Demokracie v Albánii je v plenkách a mápřed sebou ještě notný kus cesty. Přejme ji,ať brzy přijde doba, kdy i my v Čechách bu-deme především oceňovat krásy této země.

Jitka EvanováAutorka je bývalá pracovnice OBSE.

Na jihu Balkánu čas utíká pomalejianeb Troška makedonské kultury

Picasso, Shakespeare, Hugo, E. A. Poe a dalšíjim podobné v makedonské kultuřenenajdete. Makedonie je droboučká země, vekteré se žije trochu jinak, pojmy kultura,tradice a obyčeje jsou chápány z jiné strany,ze které jsou lidem ve střední a západní Evropěbuď neznámé, nebo je obdivují, nebo jimpřipadají hodně zvláštní a připadá jim tamvšechno naopak, připadá jim, že čas je tamzastaven, lidé jsou jiní atd.

Každá hora se svojí tíhou.Makedonie se nemůže pochlubit velkými

katedrálami, bazilikami ani žádnou gotickoustavbou. Ale lidé jsou tady pyšní na něcojiného, a proto jsou hodně šťastni a vděční.Kopnete-li kdekoliv do země jen na dlaňhluboko, objeví se vám památník, římský,řecký… Kostely jsou svědky byzantské kultury,která v Makedonii panovala…

V Ochridu, městě na jihozápadě Makedonie,byla postavena první univerzita, kde sevyučovalo staroslověnsky. Ve městě je tři sta

šedesát pět kostelů. Každý je svým způsobemhezký a hovoří o době minulé a i nadále budenést břemeno historie. A neustále a neúnavnězapisovat události, příběhy a slova lidí dosvých zdí. Jezero s jeho vlnami omývá obličejměsta a dává mu svérázné kouzlo.

Půjdete-li po městě, potkáte mešitu, nakteré je na minaretu postaven obrovský kříž.Pokud se vám to bude zdát divné a nemožné,hned první místní vám příběh mešity s křížemvysvětlí a začne vás přesvědčovat, že to takjde a že to sami vidíte… „Kdysi tady stál kostel,ale jak známo za Turecké říše, které na tomtoúzemí pět set padesát let vládla, tady začalistavět hodně mešit. Když dělníci ve dne tutomešitu dokončili, v noci spadl minaret – to seopakovalo mnoho dní, vždy jej postavili a vždyspadl, nakonec se jednomu dělníkovi zdálaPanna Marie a vzkázala mu, že pokud chtějí,aby tam mešita zůstala, musí na minaret dátvelký kříž. Dělník se strašně moc bál, jak tobude vnímáno v muslimském světě, ale podlouhém přemýšlení našel odvahu a řekl to.

Kemp pro romské děti a děti z chudých rodin. Foto: Jitka Evanová

Tradiční makedonský tanec Teškoto. Zdroj: internet


BALKÁN

Po dlouhém rozhodování se kříž na minaretuobjevil. A stojí tam do dnes jako památníkjednoho trochu podivného příběhu.“

Tradice se i na začátku dvacátého prvníhostoletí dodržují stejně jako před sto lety. Občasse zdá, že dokonce ve větší míře. Nejhezčítradiční věc, kterou zažijete v této krásnézemi, je Galičská svatba („Galička svatba“ –podle vesnice Galičnik, kde se koná) -Dvanáctého července se v juliánskémkalendáři oslavuje sv. Petar a Pavel. V tédobě všichni, kteří chodí za penězi dozahraničí, musí být už doma, protože dělajísvatby a slaví řadu náboženských svátků,které jsou před tím a i poté.

Svatba začíná ve středu a končí v pondělíodpoledne, nevěsta a ženich jsou oblečeniv tradičním makedonském kroji toho krajea dodržují se doslova všechny obyčeje – odholení ženicha, dovážení výbavy nevěsty,zaříkávaní mrtvých, aby nepřišli na svatbu,přes to, že se nevěsta dívá prstýnkem dodálky na ženicha, oddávání v kostele, až poSladké pondělí (návštěva domova ženichai nevěsty, kde se pije sladká ohřátá rakije a jíkoláče).

Lidi v Makedonii udržují široké příbuzenskévztahy, bez příbuzných by se neobešla žádnáoslava, a proto se zvou na náboženské svátky,svatby, pohřby příbuzní do třetího kolene (Cožznamená, že průměrný počet lidí např. nasvatbě je kolem 300 – 600 lidí, malá svatbamá kolem 150 – 200 lidí).

Pohřební obřady jsou také hlubokozakořeněné v tradicích národa, přičemžzemřelý člověk musí být pochovaný dodvaceti čtyř hodin. Na samotném pohřbu sepodávají různé jídla a pití s pověrou, žezemřelý se z toho také nají, nebose rozdávají jídla, která mělzemřelý oblíbená. Potomnejbližší rodina do čtyřicátéhodne každý den ráno a večer sestavuje u hrobu. Potom tři rokyse ke vzpomínce na mrtvéhoschází příbuzní u jeho hrobukaždých šest měsíců.

A řada dalších takovýchobyčejů a tradic je už vžitýcha každý rok to vypadá přibližnětakto… Po oslavě Nového rokuse lidé chystají na oslavuŠtědrého dne, ale den před tímjdou na koledu … tím všechnozačíná. Pátého ledna večer sesebere skupina lidí a zapálíoheň, u něho se do rána zpívajíkoledy. Ráno se prodlužujekoledováním od domu k domu,kde koledníci získávají kaštany,jablka, ořechy atd. Děti, popř.dospělí, zpívají koledy a nábož-enské písničky, ale taky v ur-čitých částech v Makedonii sezpívají tzv. tučné, neboli sprostépísničky, které si také v tradicinašly své místo. Štědrý denprobíhá v rodinném kruhu,

dodržují se spíš náboženské obyčeje nežtradice. Další den přichází den Božíhonarození neboli „Božik“, následující třisváteční dny se lidé zdraví „Christos se rodi!“odpovědí je „Na vistina se rodi“ („Kristus senarodil“ – „V pravdě/skutečně se narodil“ –pozn. redakce). V lednu probíhá nejvícenáboženských svátků, a proto lidé vnímajíleden jako nejdelší měsíc.

Muslimové a křesťané si v Makedoniinavzájem svých svátků moc váží, a zatímconejvětšími křesťanskými svátky jsou Vánocea Velikonoce, u muslimů se za největšípovažuje Ramazan Bajram a Kurdam Bajram,přičemž právě druhý zmíněný má pro něvýznam větší. Vzájemně se muslimové akřesťané o svátcích navštěvují, blahopřejí si,a o kultuře toho druhého ví tolik, že jim jinávíra připadá jako přirozená věc.

U muslimů je taky velmi důležitá obřízkasynů a pozvaným křesťanům k oslavě tétoudálosti se dostává největší úcta, aby senecítil nijak špatně.

Dveře chrámů jsou otevřeny pro každého,takže do každého kostela nebo kláštera můžejít člověk jakéhokoliv vyznání. Stejně tak jeto i v mešitách, tady je jedinou podmínkouse před mešitou vyzout. A chodíce kolemmešit a kostelů, uslyšíme bytí zvonů, zpěvfarářů i zpěv muezzinů a to všechno dohro-mady dává obrázek jednoho společenskéhosoužití.

Nebuďte překvapení, když vám někdořekne, my jsme malinký stát a národ a jendodržováním tradic a udržováním kultury semůžeme udržet. Protože tyto věci jednohonároda jsou moc důležité.

Tance a ora.V Makedonii téměř neexistuje člověk, který

neumí tančit nebo zpívat. Děti už od pěti letumí dva nebo tři základní lidové tence, kterése jmenují ora. Každý Makedonec umí velmimnoho písní, protože to patří k tradici.

Součástí naší kultury je velké množstvíkrojů. Vyrábí se hlavně z vlny, stříbra, zlata aperel. Lidové kroje se rozdělují na několikpodskupin, takže je jiný kroj pro každoupříležitost – existují kroje po malé děvče, jinépro holku, pro dívku zasnoubenou, pronevěstu, pro vdanou ženu, další pro ženu vestředních letech, pro vdovu, pro babičkuapod. Kroje se rozdělují podle svátečníchpříležitostí, ale také na sváteční a všední, krojepro každodenní nošení.

Třešničkou na dortu, potvrzení všeho a jakoneoddělitelná věc od veškeré kultury jepohostinnost celého národa.

Vedle zmíněných oslav v širokém rodinnémkruhu, se moc pěstuje chození na návštěvu klidem domů. Návštěva by se neobešla bezzákladních věcí, jako je rakije, kafe, slatko(sladký vývar z ovoce), různé zeleninovésaláty a slané pečivo.

Podle makedonských tradic je veliký hříchnepozvat na oběd někoho, koho jste nečekalia náhodou přišel na návštěvu.

Tam na jihu Balkánu utíká čas pomaleji, jeto země malá, kde se nespěchá, všechnytradice se pečlivě předávají a zachovávají, tamje rozprostřena se svojí krásou země – bájnáMakedonie.

Katerina Dimovska, MakedonieAutorka je spolupracovnicí časopisu PŘES.

Makedonský tradiční tanec. Zdroj: internet


BALKÁN

Grbavica – o bolesti a odvaze bosenských ženRozhovor s režisérkou a scenáristkou fil-

mu Grbavica – Jasmilou Žbanić – u příleži-tosti uvedení filmu společností Aerofilms dodistribuce v České republice (rozhovor bylpřevzat z www.feminismus.cz, kde vyšel31.7.2006).

Grbavica je jednou z městských čtvrtí Sa-rajeva. V překladu to doslovně znamená„žena s hrbem“. Tato městská čtvrť a její oby-vatelé zažili těžké chvíle, které doslova od-povídají těžkému osudu takto postižené oso-by. Někdo si svoje rány viditelně nese natěle a jiní, třeba mnohem větší a hlubší, zasev paměti a na duši.

Filmový příběh sleduje dnešní běžný živothlavní postavy Esmy, která se snaží žít v pří-tomnosti, což jí ale často její nedávná minu-lost nedovoluje, a Esma se k ní každým oka-mžikem vrací. Minulost jí připomínápředevším její dcera Sara, zplozená z násilí,jež na Esmě spáchali zločinci, kteří se dopouš-těli masového znásilňovaní bosenských žen.Esma svojí dceru miluje a i kvůli ní chce žítdál. Zároveň pro svou dceru (a možná i prosebe) vytvořila iluzi, že otcem Sary je válečnýhrdina – tzv. šehid, a ne neznámý násilník.Vztahy mezi matkou a dcerou se vyhrotí vechvíli, kdy tato milosrdná lež vypluje na po-vrch. Závěr ale dává příběhu naději, že mat-ka s dcerou k sobě i přesto najdou cestu apostaví se hrůzám minulosti. Grbavica je pře-devším filmem o odvaze dvou žen – matky,které válka vzala budoucnost a sny, a dcery,která je rebelkou a svojí cestu teprve hledá.

Hned v úvodu mě napadla otázka, kterou sikladu velmi často – jak je to vlastně se žena-mi v Bosně? Vždy jsem měla takový pocit, žejde o ženy sebevědomé a úspěšné, a to vevšech ohledech, které snadno překonávají

překážky. Jedná se jen o můj dojem nebo jetomu skutečně, alespoň zčásti, tak?

Tento pocit sdílím. Žiju v Sarajevu celý ži-vot a přemýšlím-li o svém dětství a ženách,které jsem znala a znám a které mě obklopo-valy, vidím hlavně obrovské generační skoky:a to počínaje mojí prababičkou, která nemělažádné formální vzdělání a práci, pocházela zvelmi tradičního prostředí a chodila zahale-ná, a pradědečkem, který byl naopak vysoko-školsky vzdělaný a měl vlastní podnik. Už je-jich dcera, moje babička, byla ale ženoucelkem vzdělanou; měla vedle rodiny i práci.Moje máma je vysokoškolačka a pracovalavždy ve vedoucích pozicích.

I v dobách našeho dětství byl určitě vytvá-řen trend podpory žen v uplatňování se v prá-ci, a to včetně vyšších pozic. Ona proměnaod zcela tradiční až po současnou ženu bylavelmi rychlá a odehrála se prakticky běhemdvou generací. Je nutné podotknout, že povšech se zároveň vyžadovalo – a vyžadovalyto především ženy samy po sobě, aby bylytěmi, kdo po práci přijde domů, uvaří oběd apostará se o děti a manžela. Vzhledem i k fi-nanční situaci většiny průměrných rodin, simálo lidí mohlo dovolit výpomoc placenépomocné síly. Ženy si tak podržely velmi sil-nou roli matky, manželky a strážkyně rodiny,roli, kterou měly již jejich babičky, a zároveňstíhaly i kariéru. Je to úžasný příklad toho, cožena dokáže.

Je zvláštní to říci, ale i během války v Bosněse ženy rychle zorientovaly a snažily se za-chovat alespoň zdání normálního života. Bylto boj svého druhu. Jiný než vedli vojáci, kte-ří bránili město fyzicky, ale zejména našemaminky držely všechny ve smyslu morálnípodpory a udržení rodiny. Mimochodem měnapadá, že na rozdíl od druhé světové války,kdy se na našich teritoriích objevilo (včetněmé vlastní rodiny) mnoho žen, které se aktiv-ně účastnily bojů se zbraní v ruce a byly ná-rodními hrdinkami, nebylo během této válkyněco takového zdaleka k vidění. Neumím sivysvětlit, proč tomu tak bylo.

A co Sarajevo a jeho obyvatelé během vál-ky? V návaznosti na film, který představujetragédii jedné městské čtvrti a její specific-ký status během války, bych se zeptala,nakolik obyvatelé Sarajeva věděli, co sev jejich městě, několik metrů od jejich do-movů, děje? Dokázali tuto skutečnost při-jmout a přemýšlet o ní?

Podle svědectví lidí, kterým se podařilo utéct,to věděli. Též díky zprávám rádio amatérů. Lidév sobě většinou mají zabudované obrannémechanismy, které jim pomáhají nezešílet anevnímat to zlé, dokud se to nezačne dít pří-mo jim. Všichni si říkají, že se to snad nestanezrovna jim a že všechno rychle skončí.

Vnímají diváci, a to nejen v jiných evrop-ských státech, ale i ve státech bývalé Jugo-slávie, kde byl film promítán a kde válka oby-

vatele nezasáhla v takové míře, příběh filmujako něco, co se stalo na vzdáleném konti-nentu a v jiném časoprostoru nebo jako ne-dávnou minulost, která se odehrála předjejich dveřmi?

Lidé v Bosně vnímají tento film jako svůjpříběh. Musel uběhnout nějaký čas od všechudálostí, aby byli schopní tak učinit a v těchválečných příbězích se vidět. V Chorvatskuje to podobné. Už od Slovinska dál se aleztrácí ztotožnění s tím, co se před nimi ode-hrává. Na druhou stranu musím podo-tknout, že výjimečného porozumění se námdostalo v Berlíně, kdy za námi po promítáníchodily ženy, které měly stejně bolestivé zku-šenosti se znásilňováním z druhé světovéválky vojáky Rudé armády. Přestože od těchtoudálostí uběhlo již více než 60 let, dlouho seo jejich životních tragédiích nemluvilo a byloto tabu, a tak zrovna z jejich strany přišloobrovské pochopení pro životní příběh hlav-ní hrdinky filmu Esmy.

Ve filmu je kladen celkem silný důraz na exis-tenci pomoci postiženým ženám ve formějakési skupinové terapie, kde ženy-oběti zná-silnění a násilností se vzájemně svěřují sesvými životními příběhy - jsou taková sezenískutečně organizována?

Určitá snaha organizovat skupiny lidí, kteřísdílejí podobný osud, existuje. Spočívá v set-kávání se a mluvení o tom, co se jim stalo, a toi formou pracovní terapie. Ale je i řada přípa-dů, kdy je trauma tak silné, že taková pomocnení vhodná. Všechny programy pomoci jsoufinancovány ze zahraničních zdrojů. Na do-mácí úrovni se na nich stát nepodílí. I to jejedna ze známek podivného postoje společ-nosti vůči těmto problémům.

Jak se společnost, dá-li se zobecnit, staví keskutečnosti, že se něco takového jako plá-nované znásilňování dělo, a k následkůmtěchto činů? Jsou takové příběhy přítom-ny v médiích?

Hodně se o tom diskutovalo hned po válce.Časem to ale vyprchalo. Většina takto posti-žených žen se nechce zviditelňovat; k tomuje nutné i podotknout, že ani politikům setoto téma k manipulaci s veřejným míněnímpříliš nehodí (na rozdíl od jiných seskupeníjako jsou např. spolky rodin padlých vojáků).Tyto ženy nepředstavují skupinu, která byveřejně vystupovala a nechala si vkládat doúst výroky odpovídající situaci. Všichni o zná-silňování věděli, ale každý se domnívá, že jehosituace je horší. Je to jakýsi syndrom oběti,kdy si každý myslí, že jemu bylo nejhůř.

Není zde příliš snaha pochopit, že někohoválka zasáhla možná ještě víc. Jde o jistouformu egoizmu vedoucí k tomu, že příběhytěchto žen nejsou často připomínány. Dokon-ce ani v zákoně donedávna neexistoval zvlášt-ní status takových obětí. Všechny ostatnípostižené skupiny pomoc dostaly, ale znásil-něné ženy ne. Pomoci se jim dostalo jen ze

Jasmila Žbanić - režisérka Zdroj: www.iffkv.cz


BALKÁN

zahraničních finančních zdrojů. Teprve nedáv-no se nám díky mediální kampani spojené s fil-mem a jeho mezinárodním úspěchem podařilovybojovat pro tyto ženy zvláštní zákonem upra-vený status obětí války – válečných invalidů.

Co pro ně takový status znamená?Je to jen první krok. Již před promítáním

v Berlíně jsme se snažili oslovit osoby, které byměly pravomoc pomoci nám v naší snaze, aleaž do chvíle, než se celý film dostal do povědo-mí široké evropské veřejnosti, a to díky řaděrozhovorů a propagaci, o toto téma nejevil žád-ný z veřejných činitelů zájem. Nejdříve jsmečást utržených prostředků chtěli použít provytvoření fondu pomoci pro znásilněné ženy,ale pak jsme si spolu s některými z obětí uvě-domili krátkodobost takového záměru. Teprvepotom jsme se rozhodli, že pravou cestou jevyužít našeho alespoň dočasného vlivu kezměně právní úpravy. Poté, co přišlo oceněníza film, měli všichni zájem vyjít nám vstříc adveře se otevřely. Tak to ve světě funguje. Ti,kdo nás měsíce předtím nechtěli vidět, násnajednou vítali. Je to hrozné, ale je to tak.

Dalším krokem, který připravujeme, je uzá-konění způsobu vytvoření rozpočtových pro-středků pro tyto oběti války.

Kolik žen postižených tímto způsobem vál-kou zůstalo žít v místech, kde se jim to stalo?

V současnosti není z dostupných zdrojů jasné,o jaký počet žen se jednalo a, tím ani není možnéříct, kolik jich zůstalo. Jisté je, že spousta obyva-tel Bosny se ani dnes nemůže vrátit do svýchdomovů. Touží se tam stejně vrátit i přesto, že jdečasto o místa, kde se jim staly ty nejhorší věci.

Jak je to s dětmi narozenými ze znásilnění?Nechávaly si je matky?

Většina žen byla záměrně držena v zajatec-kých táborech do chvíle, kdy již nebylo mož-

né provést potrat, a tak děti přicházely nasvět i proti jejich vůli. Těhotné ženy věznitelépředávali uprchlickým organizacím, které jerozmísťovaly po různých zemích, jež uprchlí-ky přijímaly. Stávalo se tak, že po všech trau-matických zážitcích se oběť znásilnění octlav neznámém prostředí a bez svých bližních.Narozené děti pak dávaly převážně k adopci,což chápu.

Velmi málo si jich dítě nechalo. V tako-vém případě své rozhodnutí obvykle spoji-ly se změnou identity a vycestováním dovzdálených zemí jako Austrálie a Amerika,kde měly šanci, že je nikdo nebude znát.Některým ženám, které si chtěly děti ne-chat, v tom zabránila jejich vlastní rodina.Ženy, jež si děti nechaly, jim obvykle nepro-zradily identitu otců či okolnosti, za nichžpřišly na svět. Pro takové ženy je to vše ješ-tě tabu, o němž s nikým nemluví.

Kolik zločinců – znásilňovatelů bylo předve-deno před soud a za své činy odsouzeno?

Přesné číslo neznám, ale takových přípa-dů je řada, přestože oběti nejsou spokojenés délkou trestu. Poprvé po válce v Bosněbylo znásilnění zařazeno na seznam zloči-nů proti lidskosti. S touto klasifikací bylomožné dosáhnout vyšších trestů pro pacha-tele. I některé z právniček, které pracovalyna tom, aby bylo znásilnění kvalifikovánojako zločin proti lidskosti, byly oběťmi tako-vých činů.

Jak lidé v Sarajevu vnímají válku nyní?Jsou lidé, kteří ignorují skutečnost, že válka

vůbec byla, a jiní, kteří válkou ještě pořád žijí.Nacionální a nacionalistické proudy nacházejísilnou podporu zvláště u druhé skupiny. Válkaje i nadále přítomna v běžném životě. Teprvepomalu nadchází čas pro to, aby bylo možné sena některé události podívat bez všech emocí.

(poznámka pro zpravodaj Přes: O poma-lém vývoji situace vypovídá i skutečnost, žepředstavitelka Esmy – známá srbská hereč-ka Mirjana Karanović, která se proslavilazejména řadou rolí ve filmech Emira Kusturi-ci – byla za vytvoření titulní postavy bosen-ské ženy znásilněné srbskými vojáky ozna-čena srbskou veřejností a médii za zrádkyni.)

Vnímají válku a válečné události i dnešní sa-rajevské děti?

Vrstevníci filmových hrdinů, které jsmevybírali během rozsáhlých pohovorů s řadoudětí, si již na válku samotnou nevzpomínají,ale bylo pro nás zarážející, kolik dětí má jižjen jednoho z rodičů s tím, že o toho druhéhopřišly během války. Tím jsou i tyto děti silněovlivněné.

O filmurežie: Jasmila Žbanić, koprodukce: Rakousko/Německo/Bosna a Hercegovina/Chorvatsko, rokvýroby: 2006, délka: 90 min., hrají: Mirjana Ka-ranović, Luna Mijović, Leon Lučev ad.Grbavica zaznamenala mezinárodní úspěch -např. hlavní cena Zlatý Medvěd za nejlepší filmněmeckého filmového festivalu Berlinale 2006.

Autorka rozhovoru:Ana Králíková Lužaič

(spolupracovnice Gender Studies, o. p. s.)

Upravila a doplnila:Kateřina Plesková

(koordinátorka kampaně Ženská právajsou lidská práva, NESEHNUTÍ Brno)

Luna Mijović jako představitelka Sary ve filmu Grbavica. Foto: bs.wikipedia.org


LIDSKÁ PRÁVA

Lidská práva v KLDR – nelidská skutečnostKorejská lidově demokratická republika –

Severní Korea – je na začátku 21. stoletív mnoha ohledech kuriózní země. Ať už je tobizarním režimem rodiny Kimů, neuvěřitel-nou izolovaností, jednou z největších armádsvěta a největšími náklady na zbrojení, či roz-víjením nukleárního programu na úkor základ-ních potřeb obyvatelstva. Další ne právě li-chotivou zvláštností je fakt, že jsou tamporušována snad všechna lidská práva tak,jak jsou ve Všeobecné deklaraci lidských právz roku 1948 stanovena. Můžeme dokonce říci,že diktátorský režim je na jejich porušováníexistenčně závislý – bez pošlapávání základ-ních lidských hodnot a lidského života samé-ho by jinak nebylo možné držet půl stoletívíce než 20 milionů lidí v „jiné“ realitě stali-nistického státního zřízení, v naprosté izolaciod ostatního světa.

Severní Korea se už v roce 1981 – 9 letpřed Jižní Koreou – připojila k Mezinárodní-mu paktu o občanských a politických prá-vech a k Mezinárodnímu paktu o hospodář-ských, sociálních a kulturních právech. I kdyžse jedná o univerzální právně závazné doho-dy pod záštitou OSN, k jejich uvedení do pra-xe povede ještě dlouhá cesta a Severní Koreana ní nehodlá pospíchat. Ostatně v zemi, kdejsou hlad, absence základní lékařské péče,diskriminace podle původu, političtí vězni,pracovní a převýchovné tábory, mučení, trestsmrti za politické zločiny, veřejné popravy, kdeje ženám zakázáno mít děti s cizincem a jez-dit na kole, se není ani čemu divit. Americkánevládní organizace Human Rights Watch vesvé zprávě o stavu lidských práv ve světě zarok 2005 označila Kim Čong-ilův režim za nej-represivnější vládu na světě. Stejně tak i dal-ší americká organizace Freedom House řadíSeverní Koreu do nejnižší skupiny zemí, po-kud se politických a občanských svobod týče.

Totalitní charakter severokorejského politic-kého systému je dědictvím socialistické revo-luce. Z ní vycházející koncentrace moci aoddanost vůdci jsou pak pro vedoucí elituospravedlněním pro rozsáhlé porušování lid-ských práv. Kim Ir-senova (správně: Kim Il-songova) vláda byla hned od počátku posta-vena na usurpování moci nejužším vedením.Politické i ekonomické problémy řešila kom-binací brutální síly a totálním potlačením opo-zice pomocí stranického aparátu a tajné poli-cie. I za vlády Kim Čong-ila je na občanechKLDR vynucováno absolutní podřízení se au-toritě milovaného vůdce a jakékoli individu-ální zájmy jedince jsou podřízeny kolektiv-ním zájmům celku.

Severní Korea také trvá na tom, že o lid-ských právech nelze uvažovat odděleně odpráva státu na samostatnost. Jinými slovy, želidská práva se liší stát od státu. A tak zatímcoglobální svět po dlouhé době dospěl k idejiuniverzálních lidských práv a snaží se je i glo-bálně prosazovat, severokorejský režim pojem„lidská práva“ nezná, ani neuznává a nahra-dil jej „právy pracujícího lidu“. Ta jsou ale

zaručena pouze těm, kteří zachovávají abso-lutní loajalitu režimu. Kritiku a mezinárodníintervence v tomto směru pak KLDR odmítájako zásahy do vnitřních záležitostí státu. Se-verokorejští politici také často zdůrazňují prá-vo na rozvoj. V jejich pojetí je ale kladen mno-hem větší důraz na materiální jistoty (tvrdí, žerežim – bohužel většinou jen teoreticky – po-skytuje jedinci zdarma nezbytné materiálnízabezpečení, jako je jídlo, oblečení, zdravotnípéče, vzdělání atd.) než na individuální svo-bodu v rozhodování se o vlastní budoucnosti.

Téma porušování lidských práv v KLDR sena mezinárodní scéně objevilo ve větší mířeaž po skončení studené války. Severní Koreatehdy utrpěla ekonomický šok následovanýněkolika přírodními katastrofami, které v po-lovině devadesátých let vyústily v hladomor.Hned od vstupu do Organizace spojených ná-rodů v roce 1991 čelí KLDR za její porušovánílidských práv ostré mezinárodní kritice v po-době rezolucí Rady OSN pro lidská práva.

Tato kritika ještě zesílila poté, co se od roku1994 v zemi začali v rámci distribuce huma-nitární pomoci pohybovat pracovníci jednot-livých agentur OSN (WFP, FAO, UNICEF, WHOatd.) a dalších humanitárních organizací azároveň se dala do pohybu vlna uprchlíkůsměřujících ven ze země. Jejich svědectvíodhalila děsivou realitu severokorejské kaž-dodennosti a díky médiím se tento problémzačal dostávat i do šiřšího povědomí světovéveřejnosti. Vážná situace v Severní Koreji ved-la v roce 2004 OSN ke jmenování zvláštníhozpravodaje pro lidská práva v Severní Koreji.V říjnu téhož roku Kongres Spojených státůjednohlasně schválil Zákon o lidských prá-vech v Severní Koreji (North Korean HumanRights Act) se záměrem zlepšit ochranu seve-rokorejských uprchlíků a podpořit proces ote-vření a demokratizace severní Koreje.

Aby se jí otevřela cesta k mezinárodní pomo-ci a zmírnila mezinárodní tlak, začala KLDRs OSN na zlepšení situace v oblasti lidskýchpráv formálně spolupracovat. V roce 1990 sepřipojila k Úmluvě o právech dítěte, v roce 2001k Úmluvě o odstranění všech forem diskrimina-ce žen a provedla řadu dílčích změn v ústavěi trestním řádu. Zpravidla se však jedná o změ-ny kosmetické a jejich dopad na reálný životseverokorejských obyvatel je minimální.

Žádná organizace zabývající se lidskýmiprávy nemá přímý přístup do země. Celkovýobraz o stavu lidských práv v KLDR je takmozaikou poskládanou ze zpráv humanitár-ních organizací jako například WFP apod.,které mohly oficiálně monitorovat potravino-vou situaci, z výpovědí humanitárních pra-covníků, lékařů či dalších odborníků, kteříměli možnost dostat se dál než na běžná tu-ristická místa, a hlavně z výpovědí severoko-rejských uprchlíků, jejichž počet kontinuál-ně stoupá od roku 1994. Za poslednídesetiletí je tento obraz víc než kompaktní adává možnost velmi reálně nahlédnout situa-ci uvnitř KLDR. Přesto však jsou – zejména

svědectví o těch nejzávažnějších zločinech,jako jsou biologické pokusy na lidech apod. –jen těžko ověřitelná z dalších zdrojů. To všaknijak nesnižuje jejich závažnost. Jak ve svémrozhovoru pro časopis TIME řekl Tim Peters,jeden z významných křesťanských aktivistů,kteří neúnavně pomáhají severokorejskýmuprchlíkům: „Jsem přesvědčen, že až sev budoucnu podíváme zpětně na toto obdo-bí a na to, co svým lidem prováděla severoko-rejská vláda, bude celý civilizovaný svět šo-kován a také se bude stydět.“

Ve své první zprávě pro Komisi pro lidskápráva z roku 2005 zdůrazňuje zvláštní zpra-vodaj pro lidská práva v Severní Koreji VititMuntarbhorn několik oblastí, ve kterých do-chází k nejzávažnějším pochybením. Přede-vším je to základní právo na jídlo. Potravino-vé příděly byly snižovány již od osmdesátýchlet a to vedlo k chronické podvýživě zejménau rizikových skupin, jako jsou děti (37 %),matky (30 %), těhotné ženy a staří lidé. Sys-tém potravinových přídělů se v podstatě roz-padl během přírodních katastrof kolem roku1995, což bylo v kombinaci s absencí volné-ho trhu jednou z příčin hladomoru. Následnápotravinová pomoc Světového potravinové-ho programu (WFP) byla, co se objemu potra-vin týče, jednou z největších akcí této organi-zace vůbec. Ještě než režim vykázal na konciroku 2005 většinu humanitárních organizacíze země, bylo na jejich potravinách přímozávislých více než 30 % obyvatelstva. Severo-korejské úřady navíc znemožňovaly kontroludistribuce těchto potravin a je velmi reálné,že značná část této pomoci se potřebnýmvůbec nedostala.

Neméně závažné problémy jsou v oblastipráva na život, svobodu a bezpečnost, právanebýt podrobován nelidskému zacházenía práva na spravedlivý soudní proces. Jak bylouvedeno výše, samotná ústava a právní nor-my KLDR obsahují, nebo donedávna obsaho-valy ustanovení, která jsou neslučitelná s nor-mami moderní společnosti, jako například trestsmrti za takzvané protistátní činy (během hla-domoru byla smrtí trestána i krádež potravin),existence pracovních a převýchovných tábo-rů apod. Soudy v KLDR nejsou nezávislé insti-tuce, soudní řízení nesplňují základní ochra-nu obviněného, presumpce neviny je hruběporušována a neexistuje nárok na pomoc práv-ního zástupce. Zákony na papíře však mají jenmálo společného s krutou realitou.

Velmi znepokojující praktikou je podleMuntarbhorn zejména kolektivní trest, kdyjsou v případě odsouzeného za politický neboideologický zločin potrestáni všichni rodinnípříslušníci do úrovně druhé a třetí generace.V pracovních lágrech se tak na dlouhá létaocitají celé rodiny, aniž by věděly z jakéhodůvodu. Podrobným svědectvím života v tá-boře je například kniha Kang Čchol-hwanaPchjongjangská akvária, která oblétla svět avyšla i v češtině. Odstrašující jsou i veřejnépopravy, které podle zprávy Human Rights


Watch probíhají zpravidla bez soudů na pře-lidněných tržištích za přítomnosti dětí.

Zdaleka nejhorší situace je však v pracov-ních a převýchovných táborech, kam jsouautomaticky všichni odsouzení posíláni.V případě politických vězňů se jedná v pod-statě o tábory likvidační, ze kterých není ces-ty zpět. Podle odhadů amerických a jihoko-rejských úřadů je v pracovních táborechinternováno až 200 000 osob. Odsouzení jsouzde vystavováni krutému, nelidskému a po-nižujícímu zacházení a zneužívaní k otrocképráci v továrnách a dolech. Mnoho z nichumírá na následky týrání, totálního vyčerpá-ní, podvýživy a nedostatečné zdravotní péče.Očitá svědectví šťastlivců, kterým se podaři-lo uprchnout z těchto zařízení a ještě se do-stat ze země hovoří o otřesných životních pod-mínkách, chronickém hladu, nedostatkuhygieny, krutém týrání, svévolném zabíjenívězňů, sexuálním zneužívání. David Hawk,autor publikace „Skrytý gulag“ uvádí svědec-tví uprchlíků o brutálních nucených potra-tech a usmrcování novorozenců. Všichni za-interesovaní pak tvrdí, že žádná žena není připropuštění doprovázena svými dětmi.

Pokud se týká přístupu ke vzdělání, prácinebo zdravotní péči je většina občanů KLDRpodrobena diskriminaci. Existuje velmi sofis-tikovaný třídní systém, v rámci něhož jsouobčané rozděleni do tří základních tříd – „tvr-dé jádro“, což je úzká skupina vedoucí elity ajejich rodinných příslušníků, „nestabilní“ tří-da, což jsou členové strany na nejnižšíchpostech a loajální občané podporující režima skupina „nepřátel“. Sociální zařazení jev podstatě dědičné, takže například jihoko-rejský původ dědečka, nebo špatný kádrovýposudek otce znemožnuje sebegeniálnějšímudítěti studovat na vysoké škole. To je privile-gium pouze pro děti elitních, po několik ge-nerací kádrově prověřených rodin stranickýcha vojenských špiček. V provinčních městechse při zvýšené úmrtnosti během potravinovékrize na ulicích začali objevovat děti bez do-mova zvané „kotčäbi“, živící se žebráním asbíráním zbytků jídla, které nemají ke vzdělá-ní přístup vůbec.

Stejně tak existují špičková zdravotnickázařízení pro elitu, zatímco běžný občan sedostane do nemocnic, kde chybí nejzáklad-nější vybavení i léky, operace jsou prováděnyv nesterilním prostředí, rezavými nástroji beznarkózy atd. Jak dosvědčil německý lékařNorbert Vollerstein, který byl za zveřejněnítěchto skutečností ze Severní Koreje vypově-zen. Diskriminaci jsou podrobeni také těles-ně a duševně postižení, kteří jsou koncentro-váni ve speciálních zařízeních a vystavovánikrutému zacházení. Z výstavní skříně severo-korejského režimu – hlavního města Pchjon-gjangu – jsou systematicky vystěhováváni, abynekazili dojem zahraničních návštěvníků.

V zemi neexistuje svoboda projevu. Všech-na média jsou kontrolována státem, televizo-ry a rozhlasové přijímače jsou uzpůsobenypouze na příjem státního vysílání. Samotnésledování zahraničního vysílání, či pašova-ných videokazet s jihokorejskými a západní-

mi filmy je přísně trestáno. Veškeré knihya publikace jsou cenzurovány. Přestožev Pchjongjangu existuje několik kostelů, kdeprobíhají mše, jedná se pouze o představenípro cizince. Stejně tak státem založené nábo-ženské organizace slouží pouze ke komunika-ci se svými zahraničními protějšky. Svobodavyznání neexistuje. Naopak, u uprchlíků re-patriovaných z Číny je – vedle přiznání o zá-měru emigrovat do Jižní Koreje – styk s křes-ťanskými aktivisty, čtení či vlastnictví Bibletím nejhorším proviněním.

Občanská a politická práva v KLDR v pod-statě neexistují. Vládnoucí Korejská stranapráce kontroluje parlament, který má pouzesymbolickou moc, obě menší strany jsou pro-vládní a kontrolované státem, takže v zeminení žádná organizovaná politická opozice.Neexistují ani žádné nezávislé nevládní orga-nizace, zájmové spolky jsou organizovány stá-tem. Volby se konají pravidelně, ale volenijsou pouze kandidáti z jednotné kandidátky.Jakékoli kritické vyjádření nesouhlasu s vlád-ní politikou či oficiální ideologií je považová-no za protistátní čin, za který podle závažnos-ti hrozí mnohaletý pobyt v pracovním táboře,trest smrti a potrestání rodinných příslušní-ků. Omezená je i svoboda pohybu jak uvnitřzemě, tak cesty do zahraničí.

Samostatnou kapitolou jsou pak severoko-rejští uprchlíci. Největší překážkou na jejichdlouhé cestě na svobodu je postoj Číny, kteráje odmítá uznat za uprchlíky podle meziná-rodního práva a považuje je za uprchlíky eko-nomické. Podle smlouvy s KLDR je eskortujezpátky do země původu. Různé zdroje uvá-dějí, že se jich na území Číny nachází 30 až300 tisíc. Podle severokorejského právníhořádu je opuštění státu trestným činem a hro-zí za něj trest od tří do deseti let nucenýchprací a v závažných případech i trest smrti.

Uprchlík se tak po překročení hranice do-stává do svízelné situace, kdy se musí pohy-bovat zpravidla bez prostředků v cizím pro-středí, bez znalosti jazyka, skrývat se předčínskou policí a spoléhat se na cizí pomoc.Jihokorejská ambasáda v Pekingu se v zájmu

dobrých vztahů s Čínou staví k severokorej-ským uprchlíkům zády a pronikání na amba-sády jiných států je dnes už velmi obtížné.Často trvá i několik let než se jim podaří do-stat se přes třetí zemi do exilu. Zejména ženy,kterých je mezi uprchlíky většina, se tak dostá-vají do velmi zranitelné pozice a jsou častýmterčem sexuálního zneužívání, otrocké práce,nucených sňatků a další trestné činnosti.

Většina uprchlíků směřuje do Korejské re-publiky, kde jich dnes žije přibližně 8 tisíc.Jihokorejská imigrační politika k nim ale nenípříliš vstřícná kvůli obavám z nekontrolova-telného přílivu. Podle jihokorejské ústavy jsoutotiž obyvatelé obou polovin Korejského po-loostrova považováni za občany Korejské re-publiky, takže po dosažení jihokorejskéhoúzemí jim teoreticky náleží i stejná práva.

Z výše uvedeného je zřejmé, že výraznéomezení porušování lidských práv v KLDRv podstatě není možné bez zásadní změny po-litického režimu. Dílčí snahy humanitárníchorganizací a nakonec i OSN samotného majíjen omezený dosah, a tak záleží hlavně na po-litice klíčových mocností v regionu, zejménaČíny, Spojených států a Korejské republiky, kdySeverokorejcům vysvitne alespoň paprseknaděje na důstojný život v jejich vlastní zemi.Zatím moc důvodu k optimismu nemají.

Jaromír ChladaAutor je studentem severokorejských

studií na Dongguk University v Soulu

Zdroje:- http://www.hrw.org- http://hrw.org/wr2k5- http://www.freedomhouse.org- http://www.nkfreedomhouse.org- http://www.ohchr.org- http://www.time.com- http://www.wfp.org

- Hawk, David: The Hidden Gulag: Exposing North Ko-rea’s Prison Camps. Washington, DC 2003

- Kang Čchol-hwan, Pierre Rigoulot: Pchjongjangská akvá-ria. Fra, Praha 2003

- White Paper on Human Rights in North Korea 2005.Korea Institute for National Unification, Soul 2005

LIDSKÁ PRÁVA

„Ať žije Korejská strana práce, vůdkyně a organizátorka všech vítězství korejského lidu.“ Foto: Jaromír Chlada


Lidská práva v ČíněV obecném povědomí je Čínská lidová re-

publika ztělesněním země, kde jsou pošlapá-vána lidská práva. Téma lidských práv je takéopakovaně zmiňováno (či zamlčováno) přivšech významnějších diplomatických jedná-ních mezi Čínou a jejími západními partnery.Nepříznivá situace v oblasti dodržování lid-ských práv je mj. příčinou zbrojního embar-ga, které Evropská unie uvalila na Čínu pomasakru na náměstí Tchien-an-men. Nejvícezpráv v médiích o porušování lidských právv Číně se týká národnostního útlaku v Tibetu,omezování svobody vyznání a zejména pro-následování stoupenců hnutí Fa-lun-kung,mučení a rozšířených poprav a také cenzurya zejména kontroly internetu.

Některých z těchto témat se dotknu i vesvém krátkém pohledu na neutěšený stavv oblasti lidských práv v Číně. Cílem tohotočlánkun je spíše než znovu připomínat nekřik-lavější případy, o nichž se lze dočíst i jinde,poukázat na problematičnost lidských právv kontextu čínského systému jako celku a sdůrazem na vývoj v poslední době. Proto struč-ně představím situaci v čínské legislativě, buduse věnovat kontrole médií a cenzuře a nako-nec působení nevládních organiazací v Číně.V této souvislosti bude nutné zmínit dopadliberalizace hospodářství a sílící význam soci-álních témat pro lidskoprávní aktivisty.

Své shrnutí zakládám na materiálech ná-sledujících organizací: Amnesty International,Human Rights in China, Reporters sans fron-tieres, China Information Center, Laogai Re-search Foundation, oficiální dokumenty čín-ské a americké vlády. Využila jsem také čínskéi světové zpravodajství.

(V článku používám mezinárodně užívanoutranskripci čínštiny, nikoliv český přepis,abych případným zájemcům usnadnila vy-hledávání dalších informací na internetu.)

Právní systémV průběhu 90. let prochází alespoň nave-

nek čínská legislativa procesem pozitivníchzměn. Byl zrušen trest smrti za kontrarevo-luční činnost a celý právní systém procházíreformou s cílem profesionalizovat a moder-nizovat soudnictví a přiblížit se západnímnormám. Oficiální dokumenty zdůrazňují, jakčínská vláda pečuje o prosazení „vlády záko-na“. Tento proces byl započat bezpochybytaké v souvislosti se snahou Číny vstoupit doSvětové obchodní organizace (stalo se takr. 2001) a zlepšit svůj obraz v zahraničí, kterýzle pošramotil krvavý zásah proti demonst-rantům v r. 1989.

Čínská ústava z prosince 1982 zaručuje naprvní pohled všechna základní lidská práva,včetně svobody slova, svobody tisku, shro-mažďování a sdružování, svobody pořádatdemonstrace a veřejné protesty a také svobo-dy náboženského vyznání. Ústava má něko-lik dodatků z pozdější doby. S ohledem nalidská práva nejvýznamnější posun předsta-vuje dodatek z r. 2004, kde je explicitně zmí-

něno, že čínský stát garantuje právo na „re-spektování základních lidských práv“.

Za velký pokrok se považuje to, že od roku1994 zákon umožňuje občanům podávat ža-lobu na státní úředníky pro zneužití pravomo-ci veřejného činitele. V říjnu roku 1997 ČLRpodepsala mezinárodní konvenci o ekonomic-kých sociálních a kulturních právech (Inter-national Covenant on Economic, Social, andCultural Rights), kterou ratifikovala v březnu2001. V říjnu 1998 pak podespala mezinárod-ní konvenci a občanských a politických prá-vech (International Covenant on Civil and Po-litical Rights), ta však na ratifikaci stále čeká.

Praxe nicméně ukazuje, že přihlášení se kmyšlence ochrany lidských práv a „vlády zá-kona“ je do značné míry formální. Zárukyochrany lidských práv zůstávají ve stínu člá-ku 1 ústavy, kde se mj. říká, že „sabotáž soci-alistického systému ze strany jedinců či orga-nizací je zakázána.“ Velkou hrozbou pronezávislé projevy názorů je Zákon na ochra-nu státního tajemství z května 1989 a dáleZákon proti nactiutrhání, který usnadňujepostih případných kritiků korupce, zneužívá-ní pravomocí veřejného činitele apod.

Běžnou praxí je kriminalizace kritiků reži-mu. Proti nezávislým hlasům se užívají usta-novení trestního zákona o „poškozování ná-rodních zájmů“, „vyzrazení státní tajemství“,„podvracení“ apod. Rozšířeným jevem je, ženepohodlné osoby jsou připravovány o mož-nost zaměstnání a bydlení a mnohdy jsouvystaveny výhružkám a fyzickému násilí.

K neutěšenému stavu dále přispívá nepře-hlednost různých zákonů, nařízení a interníchsměrnic, které se mnohdy dostávají do kon-fliktu. Neexistují záruky nezávislosti soudů avymahatelnost práva je velmi nízká, rozšíře-ná je korupce a zneužívání pravomocí stra-nických funckionářů a státních úředníků.Mezinárodní organizace dále kritizují neregu-lérnost vyšetřování, včetně zadržování nepo-hodlných osob bez přímého obvinění a bezposkytnutí informací rodinným příslušníkům,jakož i běžně užívané mučení. Systém převý-chovných táborů založený na deportacích bezřádného soudu zůstává zachován.

MédiaVeškeré sdělovací prostředky v zemi jsou

podřízeny kontrole stranických a státních or-gánů, které konají ve stínu Ústředního oddě-lení propagandy, orgánu ÚV KS Číny. Regis-trace vydavatelské činnosti je pod přísnoukontrolou a zpravodajství je plně v rukou stát-ních institucí. Zahraniční investice do vyda-vatelské a nakladatelské činnosti, jež bylynedávno umožněny, jsou striktně omezenyna oblast zábavy.

Státní a stranické orgány vydávají pravi-delné a podrobné směrnice jak a o čem psát(a zejména nepsat), pořádají pro novinářeškolení a v případě „neposlušnosti“ využívajírepresivní opatření. Pro ilustraci lze zmínitstatistiku oficiálně zveřejněnou r. 2005 v čín-

ském tisku, podle které bylo v r. 2004 kvůli„zveřejnění interních informací, které nejsouurčeny pro širší veřejnost“ staženo 338 pub-likací, zavřeno 202 redakcí a poboček růz-ných periodik a 73 organizací bylo potrestá-no za „nezákonné podnikání v oblastizpravodajství“.

Vedle této otevřené cenzury je obecně roz-šířený tlak – často ekonomicky motivovaný –na novináře, aby sami pečlivě zvažovali způ-sob svého psaní a zůstávali konformní s ofici-ální politikou. Na počátku r. 2006 vzbudiloznačnou pozornost zrušení přílohy „Bod mra-zu“ (Bingdian, Freezing Point) mládežnickýchnovin Zhongguo qingnianbao. Důvodem bylnepohodlný šéfredaktor přílohy Li Datong,který nejprve kritizoval vedení novin, že nazaměstnancích vynucuje autocenzuru, a po-sléze publikoval kontroverzní články dotýka-jící se Taiwanu a interpretace čínských dějinve středoškolských učebnicích v ČLR. Li Da-tong byl z novin propuštěn a jeho naděje, žezíská zaměstnání jinde, je mizivá.

Přísná kontrola médií se děje v podmínkáchpostupující komercializace řízené státem a přicenzuře se uplatňují také ekonomické tlaky.Již zmíněný Li Datong veřejně kritizoval praxi„finanční motivace“ novinářů, kterou novinyzavedly a podle které měl být vyhodnocovánohlas jednotlivých článků mezi státními a stra-nickými představiteli a podle toho měli býtjejich autoři odměňování či trestáni.

Obecný trend směřuje od seriózního zpra-vodajství a utváření veřejného mínění, kteréby mohlo upozorňovat na společenské pro-blémy, k plytkým senzačním zprávám bulvár-ního charakteru. I tento druh žurnalistiky sevšak pravidelně ocitá v nebezpečí, že se sta-ne obětí některé z četných kampaní „protiduchovnímu znečištění“ – pokud je podob-ná kampaň záminkou k likvidaci nepohodl-ných novinářů.

O sílící kontrole pravodajství a sdělovacíchprostředků svědčí také nařízení vyhlášenév září roku 2006, podle kterého monopol naveškeré zpravodajství, včetně zpráv vyměňo-vaných ze zahraničím, získává státní agentu-ra Xinhua. Toto rozhodnutí vzbudilo značnýrozruch, neboť se dotýká i veškerého ekono-mického či sportovního zpravodajství a zpět-ně má značný dopad v oblasti podnikání,včetně dopadu na sportovní zpravodajstvíběhem Olympijských her v Pekingu v r. 2008.

Nevládní organizaceSvědectvím o jisté míře uvolnění, jež na-

stalo v Číně ve 2. polovině 90. let, je vznikřady nevládních organizací; částečně jsouzakládané s přispěním organizací mezinárod-ních. Zpočátku byly tyto organizace tolerová-ny a některé se těšily i částečně podpoře ofi-ciálních míst, neboť pomáhaly řešit různémístní problémy. Jedná se zpravidla o organi-zace zaměřené na charitu, osvětu, postavenížen, ekologii a výchovu k samosprávě na nej-nižší úrovni. Značnou podporu v této oblasti

LIDSKÁ PRÁVA


LIDSKÁ PRÁVA

poskytovala Evropská unie, která si od roz-voje takových organizací slibovala rozvoj ob-čanské společnosti s možností postupnépřeměny státního zřízení v Číně v demokra-tický stát. V poslední době mezi nevládní-mi organizacemi stále významnější místozaujímají petiční výbory a sdružení vesni-čanů, kteří se brání vyhánění z půdy, a ob-dobná sdružení městských obyvatel brání-cích se proti nucenému vystěhování,případně organizace, které vymáhají pomocpro oběti epidemie AIDS. Činnost těchtosdružení je často spojena s kritikou korupč-ních praktik státní správy.

V návaznosti na společenské nepokoje apolitické změny v Gruzii, na Ukrajině a v Kyr-gyzstánu a také pod dojmem rázných opatře-ní ruského presidenta Putina proti nevlád-ním organizacím se od konce r. 2005 čínskávláda snaží činnost nevládních organizacíomezit. Nevládní organizace se musí registro-vat na policii, kde jsou nuceny také předklá-dat zprávy o své činnosti. Registrace novýchorganizací byla pozastavena.

Vedle zostřené kontroly a administrativníchopatření se během roku 2006 stalo běžnoupraxí zastrašování nepohodlných sdružení.Jejich představitelé jsou předvoláváni k vý-slechům na policii a jsou zadržováni. Běžnoupraxí se dále stává přepadení neznámýmiosobami, při nichž jsou aktivisté surově zbitia mnohdy skončí v nemocnici. Policie tytopřípady neřeší, naopak, stává se, že napade-ný se stane obviněným. Podobně jsou zastra-šováni také právníci, kteří se věnují otázkámporušování lidských práv a pomáhají nezis-kovým organizacím v jejich činnosti.

Mezi nejznámější případy z poslední dobypatří zatčení pekingského právníka GaoZhishenga, který byl v říjnu obviněn z pro-tistátní činnosti. I v českém tisku se objevi-la zpráva o Fu Xiancaiovi, rolníkovi z oblastizatopené přehradou Tři soutěsky, který zor-ganizoval sdružení požadující kompenzacepro vystěhované vesničany. Fu Xiancai bylopakovaně vyslýchán a dvakrát zmlácentak, že zůstává v kritickém stavu v nemoc-nici. Opakovaně byli letos persekucím vy-staveni také lékaři a aktivisté usilující o po-moc obětem AIDS, Dr. Hu Jia a Li Dan. Jejichproviněním je, že poukazují na nezodpověd-né jednání státní správy, korupci a nekom-petentní rozhodnutí.

Sociální neklid a represePříznačným rysem dnešní Číny je propojo-

vání státního systému založeného na vládějedné strany s doslova divokým uvolňovánímtrhu a komercializací celé společnosti. Dopro-vodným jevem propojení totalitního systémus ekonomickou liberalizací je všudypřítomnákorupce a nepokryté prorůstání ekonomickéa politické moci. Rychle se zvyšuje rozdíl mezichudými a bohatými a zejména v chudšíchvenkovských oblastech se lidé mnohdy oci-tají bez možnosti obživy. Tento proces dopro-vází rostoucí sociální napětí a množící se pro-testy, které mnohdy přerůstají v násilnosti.Podle oficiálních statistik se v roce 2005 ode-hrálo 87 000 protestních akcí a zúčastnilo sejich přes 4 miliony osob. Omezování svobodyslova a činnosti neziskových organizací sevšemi omezeními dotýkajícími se základníchlidských práv a svobod, které s tím souvisejí,tak stále více souvisí s ekonomickým útlakem.

Je zřejmé, že vláda si s problémy, které při-náší divoký kapitalismus čínského střihu, nevírady a zatím na ně reaguje represí. Pozorova-telé se shodují, že od r. 2003, kdy se vyměni-lo čínské vedení a do čela státu se postavilipresident Hu Jintao a premiér Wen Jiabao,dochází zřetelně k posilování represivní poli-

tiky. Na základě neveřejných stranickýchsměrnic, jejichž politika se někdy označujeslovy „uvnitř pevně zmáčknout, navenek před-stírat uvolnění“, se od podzimu 2005 dálezostřuje cenzura, zaměřená především nazpravodajství o domácích nepokojích, korupč-ních skandálech a ekologických neštěstích,a dále kontrola internetu s cílem odříznoutdomácí uživatele od komunikace se zahra-ničním. Součástí tohoto přitvrzení je takéomezování činnosti a zastrašování nevládníchorganizací. Paradoxně tak nastává situace,kdy pokrok v legislativě a formální přihlášeníse alespoň k některým mezinárodním stan-dardům v oblasti lidských práv doprovází je-jich zvýšené porušování. Zda se podaří zvrá-tit tento trend závisí také na tom, jak sezachová svobodný a bohatý západ. Pokudbude pokušení rychlých zisků v Číně silnějšínež svědomí, může jednou dojít k tomu, žestandardy v oblasti lidských práv bude for-movat ekonomicky úspěšná, avšak politickynereformovaná a nestabilní Čína.

Olga LomováAutorka je sinoložka působící na Filosofic-

ké fakultě University Karlovy v Praze.

Týdenní let světem lidských práv4.–10. prosince roku 2006 proběhl v Brně

již 4. ročník festivalu Týden lidských práv(TLP). Pásmo pořádalo NESEHNUTÍ a Amnes-ty International a každý, kdo přišel, měl mož-nost získat aktuální informační materiál o lid-skoprávní situaci v zemích, kterých se akcetýkaly. Protože o informace nechceme ochu-zovat ani vás, čtenáře a čtenářky PŘESu, při-nášíme informace o jednotlivých zemích (ne-jde o vyčerpávající popis situace, ale o pod-tržení největších problémů, jak je vidí mezi-

národní nevládní organizace) a také akcích,které se jich týkaly.

Gruzie a lidská právaSituaci v Gruzii přiblížila hned pondělní

akce s názvem Život pod Kavkazem. Z důvo-du zdravotní indispozice sice nevystoupilkavkazolog Václav Černý, ale akci zachránilkolega z NESEHNUTÍ Milan Štefanec, kterýdokázal situaci lidských práv, uprchlíků i se-paratistických regionů poutavě popsat. Mohl

navíc navázat na dva velmi dobré filmy, kterése tematikou zabývaly.

V Gruzii se nadále vyskytují případy muče-ní ze strany příslušníků bezpečnostních slo-žek. Jsou známy případy bití a kopání zadrže-ných, vyhrožování střelnými zbraněmi,fingované popravy. Policie také nezákonněodpírá zadrženým kontakt s rodinami. Větši-na případů bohužel nebývá vyšetřena, neboťpolicie kryje zločiny svých příslušníků. Neu-

Vojenská přehlídka s nukleárními raketami jako za starých časů Zdroj: Federace amerických vědců


LIDSKÁ PRÁVA

stále se opakují útoky na náboženské a etnic-ké menšiny. Tyto útoky, ke kterým je někdynabádají i jejich kněží, mívají na svědomí stou-penci gruzínské ortodoxní církve. Řada pa-chatelů útoků byla již uvězněna, ale stovkydalších zůstávají nepotrestány. Čečenským akurdským uprchlíkům hrozí nebezpečí vyhoš-tění do Ruska a Turecka. Vláda Gruzie je taképodezřívána z omezování svobody slova a tis-ku. V roce 2006 došlo k diplomatické roztrž-ce mezi Gruzií a Ruskem, které následně za-hájilo blokádu. Gruzie se dlouhodobě podílína podkopávání kontroly obchodu se zbra-němi, když reexportuje dovezené zbraně (na-příklad těžkou techniku z ČR) do embargova-ných a válčících zemí.

Kuba – ostrov svobody?I tzv. Ostrov svobody přišel na přetřes hned

v pondělí, a to díky vernisáži fotografií ku-bánských žen, jež trpí v souvislosti s vězně-ním svých manželů – odpůrců kubánskéhorežimu. Výstava Ženy kubánského jara bylak vidění v knihkupectví Spolek i několik dal-ších týdnů po vernisáži.

Na Kubě pokračuje omezování svobody slo-va. Lidskoprávní aktivisté a aktivistky čelí úto-kům příslušníků bezpečnostních složek i polo-oficiálních skupin. Okolo 70 vězňů svědomístále zůstává ve věznicích. Na špatné lid-skoprávní i ekonomické situaci se negativněpodepisuje i embargo Spojených států ame-rických. V celách smrti sedí více než 30 lidí,popravy prováděny nejsou. Pokračuje nejistámocenská situace, související s hospitalizacíkubánského vůdce Fidela Castra. Oficiálnědrží moc v rukou jeho bratr Raúl Castro. Na-vzdory demokratické ústavě a proklamovanédělbě moci jsou soudy v rukou vládnoucí sku-piny, a slouží tak k vykonávání její vůle a po-stihům nepohodlných lidí. Stále docházík restrikcím při cestování do zahraničí. V ně-kterých případech Kuba brání slučování ro-din, které jsou rozdělené mezi Kubou a USA.

Tibet a Tibeťané dnesÚterý 5. prosince přilákalo do restaurace

Na cestě mnoho lidí na přednášku Ladakh –země průsmyků. Zajímavě o této Tibeťanyosídlené oblasti v Indii pohovořila Hana Cha-lupská, která měla možnost v Ladakhu praco-vat na záchraně tibetských klášterů.

V roce 1949 vstoupila armáda ČLR do Tibe-tu a násilím jej obsadila. Nenásilné protestyTibeťanů proti agresorovi přerostly roku 1959ve velké povstání ve Lhase, jež Číňané rozdr-tili bombardováním. Po 56 letech anexe jebilance hrozivá – 1 200 000 Tibeťanů bylopopraveno či zemřelo v pracovních táborech,přičemž většina z nich nikdy neslyšela obvi-nění ani rozsudek. Soudní procesy, pokud sevůbec konají, naprosto nevyhovují meziná-rodním standardům. Právo na obhajobu jeextrémním způsobem omezováno a přiznání,často vynucená mučením, jsou užívána jakodůkaz. Pokračuje exodus Tibeťanů – ze zeměuprchlo již 120 tisíc lidí a po rozsáhlém plá-

novitém přemísťování Číňanů do Tibetu sepůvodní obyvatelstvo stalo menšinou ve vlast-ní zemi (na 6 milionů Tibeťanů připadá v sou-časné době již 7,5 milionu Číňanů). Důsled-kem státní populační politiky bývají nucenésterilizace tibetských žen a násilné potraty,prováděné často i v devátém měsíci těhoten-ství. Pokračuje systematická destrukce tibet-ské kultury a náboženství – ze stovek klášterů,chrámů a svatyní jich zbyla jen desítka, mnišia jeptišky byli vyhnáni a cenná umělecká dílavypleněna a rozprodána. Komunistická tota-litní moc zbavila Tibeťany základních lidskýchpráv – svobody vyjadřování, užívání mateřské-ho jazyka, volného pohybu a náboženské pře-svědčení. Součástí každodenní reality se stalyreprese, svévolné zatýkání, mučení, zastrašo-vání a věznění. Není nejmenších pochyb, žese jedná o genocidu – zničení svébytné kultur-ní a národní identity Tibeťanů.

Mučení a násilí v Ruské federaciRusku bylo věnováno hned několik akcí.

V pondělí proběhla veřejná beseda s Davi-dem Šťáhlavským, redaktorem Českého roz-hlasu o ruských šancích na zlepšení dodržo-vání lidských práv. Ve středu a v sobotu se oslovo přihlásili ruští básníci a zpěváci v pře-kladech a interpretacích českých tvůrců Nor-berta Holuba a Milana Dvořáka.

Používání mučení a špatného zacházenív policejní vazbě za účelem vynucení přizná-ní nebo podání informací je běžné. Bití pěst-mi a obušky, doprovázené kopanci, je nejroz-šířenější metoda mučení zaznamenanáAmnesty International. Kromě toho jsou čas-to používány promyšlenější metody, které ne-zanechávají viditelné stopy na těle oběti. Mno-ho ze zadržených ve vazbě žije v podmínkách,které jsou kruté, nehumánní a ponižující.

Téměř milion mužů, žen a dětí je v současnos-ti v Rusku za mřížemi. Hlavním problémem jechronická přeplněnost věznic. V některých pří-padech děsivé podmínky ve vazbě způsobily,že se zadržení radši „přiznali“, jen aby zkrátilidobu strávenou v tomto zařízení. Například popumovém atentátu na obytný blok v Moskvěv roce 1999 se mnoho Čečenců přiznalo k zloči-nům, které nespáchali (například přechovává-ní munice nebo držení drog).

V mnoha vazeb-ních zařízeních nutíjejich přeplněnostvězněné spát „nasměny“, což zasezpůsobuje šířeníinfekčních one-mocnění. V květnu2002 informovalnáměstek ministraspravedlnosti (proagenturu AFP,4. května 2002),že více než polovi-na vězňů v Ruskuje nemocná, a tovčetně 300 000duševně nemoc-

ných a 92 000 nemocných tuberkulózou;33 600 má AIDS a 30 000 syfilis.

Průměrně 20 000 žen a dívek je drženo vevyšetřovací vazbě. Ženy a dívky v trestanec-kých zařízeních čelí dalším problémům. V roce2001 se nacházelo v 35 zařízeních pro ženypřibližně 40 000 žen a dívek. V celé zemiexistují pouze tři věznice pro mladé dívky,což znamená, že dívky jsou stovky a tisícekilometrů od domova. Ve všech těchto kolo-niích trpí chovanky nedostatečnou výživou,hygienou a zdravotní péčí.

Ženy v policejní vazbě se stávají terčemmučení, včetně znásilňování a jiných sexuál-ně motivovaných útoků. Tento stav je způso-ben hlavně častou neschopností odpovědnýchosob zajistit ženám právo na přítomnost práv-ního zástupce při výslechu. Velmi často jsouv ženských zařízeních dozorci a nikoliv dozor-kyně, což zvyšuje četnost případů násilí.

Mučení a špatné zacházení zůstává v Rus-ké federaci široce rozšířené, neboť pachatelése ze svých činů téměř nikdy nezodpovídají.Předběžná vyšetřování obvinění z mučeníbývají běžně velmi povrchní a často nevyústíve formální trestní stíhání. Je-li trestní stíhánízahájeno, bývá vzápětí uzavřeno pro „nedo-statek důkazů“.

Lidská práva v ČečenskuNepokojnou zemí nás provedla novinářka

Petruška Šustrová čtením z knihy pamětí če-čenského lékaře Hassana Bajeva. Kniha vyšlav českém překladů právě od zmíněné novinář-ky a unikátním způsobem zachycuje proměnyobyčejných lidí, do jejichž životů vpadla válka.

V Čečensku stále pokračuje porušování lid-ských práv, včetně válečných zločinů, ze stra-ny čečenských ozbrojenců a federálníchjednotek. Čečenské bezpečnostní síly ve spo-lupráci s ruskými federálními jednotkamipraktikují nelegální zatýkání, vyhrožování, mu-čení, znásilňování a „mizení“ obyvatela obyvatelek Čečny. Čečenské partyzánské sku-piny se dopouštějí přímých útoků na civilisty.

V současné době je ještě stále více než30 000 lidí „vnitřně přesídlených“ v okolníchregionech na Severním Kavkaze. Žijí v nedů-stojných a bídných podmínkách. V červnu2005 došlo po nájezdu federálních vojáků

Situace v Čečensku je stále katastrofální. Foto: www.gallery.cjes.ru


LIDSKÁ PRÁVA

k hromadnému exodu tisíce vesničanů a vesni-čanek z obce Borozdinovskaja. Čečenci, kteří seu Evropského soudu pro lidská práva ve Štras-burku domáhali nápravy v souvislosti s porušo-váním svých práv, se stali cílem odvetnýchopatření od opakovaného obtěžování a vy-hrožování až po zabíjení samotných stěžova-telů či jejich blízkých příbuzných. Špatná si-tuace v Čečně by měla být výzvou pro Českourepubliku a další středoevropské postkomu-nistické země jako Polsko či Slovensko, abyzásadně přehodnotily svou politiku ve vztahuk čečenským uprchlíkům a žadatelům o azyl.V Rakousku a dalších západních zemích jejejich šance na získání azylu řádově mnohemvyšší než v ČR. Bezvýchodné postavení če-čenských žadatelů o azyl v ČR vede někdyi k tomu, že v rámci tzv. programu dobrovolnérepatriace přistoupí na návrat zpět na územíRuské federace. Nikdo ze zodpovědných čes-kých úředníků se ovšem již nezajímá o jejichdalší osudy - podle sdělení samotných čečen-ských uprchlíků čeká doma navrátilce, po-dobně jako ty, kdo si stěžují u mezinárodníchinstitucí, perzekuce. O tom, že navracení če-čenských uprchlíků je v jakékoliv podoběnepřípustné, svědčí i precedentní rozhodnu-tí britského soudu nevydat navzdory žádostiruských úřadů čečenského diplomata Achme-da Zakajeva či rozhodnutí Evropského soudupro lidská práva ve Štrasburku o nezákon-nosti repatriací Čečenců zpět do Ruska, kterépraktikuje gruzínská vláda. V květnu 2005byli osvobozeni čtyři příslušníci speciálníchzpravodajských jednotek, obvinění z vraždyšesti civilistů ve vesnici Dai. Soud v Rostověna Donu rozhodl, že jejich činy nebyly nato-lik trestuhodné, aby za ně měli být odsouze-ni. V roce 2005 byly známy pouze dva přípa-dy potrestání pachatelů válečných zločinů azločinů proti lidskosti v Čečensku. Většina zlo-činů tak zůstává nepotrestána, což jen umoc-ňuje atmosféru bezpráví.

Guatemala – situace v oblasti lidských právV pátek 8. prosince zhlédli návštěvníci a

návštěvnice klubu Krmítko na Fakultě sociál-ních studií MU výstavu maleb a fotografií vě-novanou lidem, kteří přežili masakry obyvatelmayských vesnic v průběhu občanské válkyv Guatemale. Jejich autorka Kateřina Karásko-vá se zúčastnila programu „doprovodu svěd-ků“, který měl zajistit ochranu těch, kteří majívypovídat v procesech proti pachatelům z řadarmády a polovojenských organizací.

Hrozivě narůstá v Guatemale v posledníchletech počet brutálně zavražděných převáž-ně mladých žen. Některé teorie tento znepo-kojivý jev, nazývaný též „femicidio“, vysvět-lují zapojením žen do nezákonné činnosti,domácím a sexuálním násilím či dopademobecné kriminality. Většina případů nebývářádně vyšetřena a potrestána a AmnestyInternational se domnívá, že guatemalská vlá-da nečiní dost rázná opatření pro nápravutohoto stavu. Pro ilustraci: Od roku 2001 dočervna roku 2006 byly takto zmařeny životyvíce než 2 200 žen; v roce 2002 to bylo 163

případů, ale v roce 2005 již 665 vražd. Téměř 70procent případů není vyšetřováno a v 97 pro-centech případů nebyl nikdo uvězněn. Vrahovési tedy mohou být téměř jisti, že uniknou trestu.

Guatemalští obránci lidských práv a dalšíobčanští aktivisté se stávají častým terčemvýhrůžek a zastrašování. Dochází též k vykrá-dání jejich kanceláří, únosům i vraždám. Vlá-da sice deklarovala svou podporu obhájcůmlidských práv, vyšetřování útoků proti nimvšak pokulhává a pachatelé, patřící častok různým tajným skupinám, se nemusejí pří-liš obávat spravedlivého trestu.

Soudní projednávání případů genocidy azločinů proti lidskosti, ke kterým došlo v ob-dobí ozbrojeného konfliktu v Guatemale (vícenež tři desetiletí trvající konflikt byl ukončenr. 1996), nezaznamenávají podstatný vývoja některé osoby, které se podílejí na objasňo-vání masakrů, spáchaných armádou či polo-vojenskými organizacemi, se stávají terčemvyhrožování. Španělský ústavní soud však roz-hodl, že některé případy válečných zločinů,spáchaných guatemalskou armádou, mohoubýt vyšetřovány ve Španělsku.

Dalším guatemalským problémem jsou spo-ry o pozemky a vysídlování vesnických oby-vatel, při kterých úřady prokazují nepatřič-nou zaujatost ve prospěch bohatých majitelůpůdy. Vysídlování bývá provázeno ničenímobydlí a užíváním nepřiměřené síly. Při ně-kterých pozemkových konfliktech docházíi ke zraněním a úmrtím.

Porušování lidských práv – i v České republiceTýden lidských práv se nevyhýbal ani domá-

cím tématům. Proto proběhla beseda se zástup-kyní Veřejného ochránce práv (ombudsmana)Annou Šabatovou o úloze této instituce přiochraně lidských práv v ČR. O tom, jak se žijeromským ženám, v Knihovně Jiřího Mahenabesedovaly romská vypravěčka Emílie Machál-ková, socioložka Jiřina Šiklová a romská porad-kyně Magistrátu města Brna Helena Krištofová.

Romská menšina čelí diskriminaci ze stranyúřadů i jednotlivců. Romové mají problém zís-kat běžné bydlení i pokud doloží finanční záru-ky, a často tak nedobrovolně zůstávají v segre-govaných sociálních bytech s nedostatečnýmvybavením. Vytváření ghett, z nichž není úni-ku, vede k šíření násilí a kriminality. Sociálnía ekonomickou deprivaci Romů prohlubuje dis-kriminace ve vzdělávacím systému. Mnoho dětíz romských rodin je automaticky umisťovánodo zvláštních škol. V roce 2005 dal štrasburskýsoud pro lidská práva v této věci za pravdu rom-skému studentovi, který žaloval ČR. Případynedobrovolné sterilizace žen (většinou romské-ho původu) se stále vyšetřují.

Vyskytují se také případy policejního násilía špatného zacházení se zadrženými. Útokysměřují nejen proti Romům, ale také protibezdomovcům či cizincům (tedy lidems omezenou možností se bránit). Bohužel stá-le neexistuje žádná možnost nezávislého vy-šetřování trestné činnosti policistů. Ty v sou-časnosti šetří Inspekce ministra vnitra, kteránení oddělená od policie. V řadě sociálních

zařízení pro mentálně nemocné jsou stále ne-vyhovující podmínky a přetrvává nešetrnéchování zaměstnanců k pacientům.

V současné době funguje asi dvacítka českypsaných webových stránek (napříkladwww.odpor.org), jejichž prostřednictvím se šířírasová a nacistická propaganda. V roce 2005bylo evidováno 236 rasově motivovaných trest-ných činů. Existují také umírněné nacionalistic-ké síly (například Národní strana), šířící protirom-skou, proticizineckou a šovinistickoupropagandu. Tato uskupení mají i politické am-bice, avšak naštěstí jen mizivé volební úspěchy.

Na závěr kulturaSpojením kulturního programu s besedou

o současné politické situaci byl i Makedonskývečer. Během něho lidé nejen ochutnali speci-ality tradiční kuchyně, zatančili si lidové make-donské tance, zapěli národní písně, ale takédiskutovali o situaci na Balkáně s KaterinouDimovskou z Makedonie a dokonce i s make-donskými emigranty, kteří přišli ve 40. letechz Egejské Makedonie, okupované Řeckem, dotehdejšího Československa a v pátek 8. prosin-ce dorazili na Makedonský večer. Týden lid-ských práv zakončila akce pro děti i dospělé.Zcela zaplněný sál Multikulturního centra br-něnské Charity zhlédl loutkovou stínohru Sá-vitrí v podání Divadla Líšeň.

Jiří Koželouh a Jan KlementAutoři jsou členy organizátorského týmu

Týdne lidských práv.

Zdroje:- Annual Report 2006, 2006 (www.amnesty.org)- Human Rights Watch, 2006 (www.hrw.org)- Lungta, 2006 (www.lungta.cz)- The Russian Federation - Denial of Justice, Amnesty

International, 2002- AI: Europe and Central Asia Summary of Amnesty Inter-

national’s Concerns in the Region January - June 2004,index - EUR 01/005/2004, Amnesty International, 2004

- Centro de reportes informativos sobre Guatemala(www.cerigua.org)

- Zpráva o extremismu na území ČR v roce 2005, 2006(www.mvcr.cz)

- Stránky nacionalistických a nacistických uskupení(www.narodni-strana.cz, www.odpor.org apod.)

Součástí TLP byla i ochutnávka balkánské kuchyně. Foto: Milan Štefanec


LIDSKÁ PRÁVA

Fiktivní osoby a skutečné svědomíaneb Co ukázal jeden sociologický výzkum

Vzhledem k tomu, že Česká republika jedomovem pro stále více uprchlíků a cizinců,je čím dál potřebnější řešit jejich reálný život– od výuky jazyků přes sociální zabezpečeníaž po vhodnou legislativu. Jeden z nejdůleži-tějších aspektů integrace cizinců je jejich pra-covní uplatnění v České republice. Právě to-muto tématu se věnoval i výzkum zaštítěnýMultikulturním centrem Praha, který zpraco-vali: Jakub Grygar (Katedra sociologie, Fakul-ta sociálních studií, Masarykova univerzita),Marek Čaněk (Multikulturní centrum Praha),Jan Černík (Oddělení etnických studií Etno-logického ústavu AV ČR). Svůj výzkum pre-zentovali v závěrečné zprávě pod názvem: Vlivkvalifikace na uplatnění a mobilitu na čes-kém trhu práce u migrantů ze třetích zemí.

Autoři sestavili vzorek respondentů na zákla-dě dat ČSÚ o geografickém rozložení cizincův České republice podle typu pobytu a zeměpůvodu (občanství). Sledovaná skupina tedybyla složena z lidí z Ukrajiny, Ruska, Bulharska,Srbska a Černé Hory, Rumunska, Moldavska.Jako zajímavý srovnávací element bylo zahrnu-to 8 osob ze Spojených států amerických. Viet-namci nebyli, vzhledem ke svému specifické-mu postavení na trhu práce u nás, zahrnuti dovýzkumu. Respondenti žijí v různých krajíchČR, kromě Prahy. S respondenty byly provádě-ny rozhovory na témata: jejich pracovní historiev zemi původu, způsob hledání práce, budová-ní důvěry, role jazyka, role příbuzenských, et-nických či sociálních skupin a sítí, spokojenosts aktuální prací, motivace ke zvyšování kvalifi-

kace, imigrantova reflexe diskvalifikačních stra-tegií, diskriminace, xenofobie apod.

Nejvíce mě zaujala první část výzkumu.Autoři v ní na základě zpracování rozhovorůvytvořili „reálné situace fiktivních osob“. Mys-lím, že by bylo dobré se o tento ilustrativnívýsledek podělit se čtenáři a čtenářkamiPŘESu. Až dočtete následující 4 příběhy, takjistě pochopíte, proč mi přišly tak zajímavé.

Tzvetana, 42 let, ChorvatskoTzvetlana se stala první fiktivní osobou.

V Chorvatsku byla významnou novinářkou,ale po rodinné krizi a rozvodu se rozhodlaz domoviny i s dcerou odejít. V ČR získalatrvalý pobyt, navíc měla notářsky ověřenévšechny kopie dokladů o kvalifikaci apod.Přesto ji nebyli ochotni, z důvodu východní-ho původu, zaměstnat ani v kadeřnictví. Pro-to se rozhodla soukromě podnikat a daří se jí.

Ivan a Naděžda, 34 a 29 let, RuskoFiktivní muž Ivan přijíždí do Česka sám

a seznamuje s Čechem Petrem, který mu za-jistí zaměstnání a místo společníka u své fir-my – nejde to ovšem jinak než „načerno“. Poněkolika letech přijíždí i Naděžda, Ivanovapartnerka. Aby mohla zůstat v ČR, musí si vzítznámého od Petra a zase se s ním rozvést.Ivan musí odejít od Petrovi firmy, neboť tennechce, aby Ivan figuroval na výpisu z ob-chodního rejstříku. Je to lepší kvůli důleži-tým zakázkám. Ivan si proto zakládá vlastnífirmu. Naděžda pracuje jako uklízečka a trpí

nedostatkem přátel v nové prostředí (nejra-ději by se vrátila do Ruska).

Lenia, 33 let, UkrajinaJe vyučená krejčová a přišla do ČR z důvo-

du nemožnosti vydělat na Ukrajině penízei na základní potřeby. Její začátky v ČR bylyvelmi těžké. Musela pracovat přes den v tex-tilní továrně a přes noc v pekárně. Zaměstna-vatelé jí dávali pracovní smlouvy vždy na 3nebo 6 měsíců, a měla tedy strach, že přijdeo práci a bude muset odeet na Ukrajinu. Poté,co získala trvalý pobyt, se situace zlepšila –má pracovní smlouvu na rok a více peněz.Stačí to ovšem jen na podporu rodičů na Ukra-jině a placení základních výdajů v ČR. Navícji trápí nevstřícný postoj spolupracovnic nadílně. Dívají se na ni jako na zlodějku práce,proto by chtěla změnit práci.

Patrik, 28 let, USAČeskou republiku si vybral vlastně náhodou.

Chtěl se podívat do světa a předpokládal opě-tovný návrat do USA. V České republice začaljako soukromý učitel angličtiny a poté nastou-pil do jazykové školy. Zde učil dva roky a bě-hem nich se seznámil s českou dívkou Janou,s níž se oženil. Poté, co se jim narodilo dítě, serozhodli zkusit štěstí v USA. Moc se jim ovšemnedařilo, a tak se vrátili zpět do ČR. Patrik si jižpřed návratem do ČR zajistil práci (mohl si vy-brat ze 4 nabídek). Patrik s Janou a dětmi seodstěhovali z Prahy do menšího města, aby je-jich rodina byla ve zdravějším prostředí. Mo-hou si dovolit svým dětem poskytovat nadstan-dardní materiální zabezpečení a plánují jimstudium na prestižní mezinárodní škole.

Myslím, že příběhy komentář nepotřebují.Samy o sobě jsou trochu smutnou výpovědío tom, jak propastné rozdíly mezi lidmi mo-hou způsobit předsudky, xenofobie a státníbyrokracie. Zatímco občan USA, který domapracoval v pomocných profesích, si může vy-bírat z více zaměstnání a daří se mu dobře,zkušená chorvatská novinářka nedosáhne anina místo kadeřnice. Pořád je na tom však lépenež lidé z Ruska či Ukrajiny, na než se našespolečnost dívá s hlubokým podezřením.

Myslím, že výzkum nám prostřednictvím fiktiv-ních osob nejen předal zajímavé informace, alezase nám připomněl, že s naším přístupem k ci-zincům není rozhodně něco v pořádku. Výzkumjistě stojí za podrobné přečtení a hlavně zamyšle-ní nad tím, jak můžeme přispět k tomu, aby sesituace příchozích do České republiky zlepšila.

Jiří KoželouhAutor je aktivista NESEHNUTÍ.

Více informací o výzkumu nawww.migraceonline.cz/vyzkuma na emailu [email protected].


Lidská práva, uprchlická krize a role africkéhostátu: kritický příspěvek

Vzhledem k dějinám afrického kontinentuplným traumat není překvapující, že otázkalidských práv zaujímá ústřední roli v africkémboji za spravedlnost a svobodu. O to je tatootázka v Africe závažnější, že nejnovější eta-pa těchto sérií porušování lidských práv čas-to probíhá v režii závadného a nekompetent-ního státu bez vnitřní autenticity a schopnostivlastní orientace.

Tento příspěvek se chce zabývat souvisejí-cími problémy mezi kontinentálním úsilímo nastolení vnitřního afrického politického re-žimu podporujícího rozvoj a ochranu lidskýchpráv a rolí afrického státu z pohledu vlekléuprchlické krize, která již delší čas sužuje Af-riku a významnou část její populace. Navzdo-ry významným pozitivním změnámv minulých desetiletích jsem si vědom, žeexistuje velký rozpor mezi skutečností a přá-ním, pokud jde o respektování lidských právmezi africkými státy a politiky. Zároveň simyslím, že není jiný naléhavější problém, nežje současné postavení afrických uprchlíků,v němž je plně promítnut tento rozpor.

Článek je strukturován tak, že jeho prvníčást poskytuje základní informace o institu-cionálních rámcích, v nichž se řeší otázka lid-ských práv v Africe. Další dvě části se zabý-vají otázkou postavení státu a jeho rolev kontextu možností a limitů při ovlivňováníuprchlické krize v Africe.

Institucionální rámce ochrany lid-ských práv v Africe

Africká unie je kontinentální institucionálnízárukou dodržování lidských práv v Africe. Ná-vrh na založení Africké unie (AU) vzešel z mimo-řádného zasedání Organizace africké jednoty(OAJ) v Sirte (Libye) z 9. září 1999. Na základětohoto návrhu byl vypracován a přijat Zaklá-

dající akt Africké unie v Lome (Togo) v červenci2001. Při svém následujícím, ve skutečnostiposledním zasedání se OAJ rozhodla uskuteč-nit záměry Zakládajícího aktu, a tím založitnovou kontinentální organizaci, AU, jejíž histo-ricky první setkání se konalo v červenci 2002v Durbanu v nové a svobodné JAR.

Založení OAJ se datuje na počátek 60. letXX. století, tedy dobu rozbíhajícího se boje zaukončení koloniální a bílé menšinové nadvlá-dy nad významnou částí afrického kontinen-tu. Konec této nadvlády, jejž symbolizuje smrtrasistického apartheidu a ustavení černošské-ho nacionalistického vůdce Nelsona R. D.Mandely* prezidentem Jihoafrické republikyv dubnu 1994, uzavírá významnou etapu vevývoji boje Afriky a jejích obyvatel za lidskápráva, nezávislost a spravedlnost. Zatímco OAJse soustředila na otázky africké suverenity, te-ritoriální integritu a boje za nezávislost, hlavnícíle AU vyzdvihují význam lidských práv v pro-cesu demokratizace a vytvoření materiálníchpodmínek pro fungující a účinný systém od-povědného vládnutí, jehož středem je zájemo člověka a jeho celkový rozvoj. Tento záměr jejmenovitě připomenut v zakládajícím doku-mentu, kde je vedle bezpečnosti, míru, stabili-ty a demokratizace institucí na všech úrov-ních vyznačena ochrana lidských právv souladu s Africkou chartou lidských práva práv lidu jako hlavní priorita.

Významným orgánem AU je Komise Africkéunie, která odpovídá za řízení jejich každoden-ní agendy, jako jsou zastupování, obrana spo-lečných zájmů, vypracování a prezentace spo-lečných postojů k různým mezinárodnímotázkám a příprava dlouhodobých strategic-kých záměrů. Členy komise tvoří její předseda(v současnosti prof. Alpha Oumar Konarez Mali), místopředseda a dalších 8 komisařů,

z nichž jeden, odpovídající za politické záleži-tosti (v současnosti paní Julia Dolly Joinerz Gambie), má ve své kompetenci oblast lid-ských práv a jejich dodržování v Africe.

Hlavním dokumentem kontinentálního sys-tému ochrany lidských práv v Africe je Afric-ká charta lidských práv a práv lidu, přijatána vrcholném zasedání OAJ v Banjul (Gam-bie) 27. června 1981, jež vstoupila v platnost21. října 1986. Důležitou součástí Charty jeimplementační orgán Africká komise pro lid-ská práva a práva lidu, jež dohlíží nad dodr-žováním a ochranou lidských práv a práv liduv Africe. Komise může využívat vlastní vyšet-řovací metody i vyslechnout individuální stíž-nosti na porušování lidských práv, avšak chy-bí jí dostatečné pravomocné kompetence amusí většinou brát ohled na vyčerpávánímožností obhajoby na národní úrovni, cožukazuje případ nenadálé popravy nigerijské-ho spisovatele a bojovníka za ekologickáa sociální práva Ken Saro Wiwa v r. 1995.

Kritiky komise, které chybí sankční prostřed-ky, jako jediné kontinentální instituce pověře-né střežením stále se zhoršujícího stavu lidskýchpráv v Africe, poukazovaly na neúčinnost Char-ty, jež africké státy a vlády přehlížely, aniž by seobávaly nějaké kontinentální protireakce. Vše-obecný tlak v tomto směru přinesl své ovoce vevytvoření Afrického soudního dvora pro lidskápráva a práva lidu, jenž vzešel z návrhu vypra-covaného skupinou afrických právních exper-tů spolupracujících s Africkou komisí a meziná-rodní komisí právníků. Po několika jednáníchbyl návrh protokolu o ustavení soudního dvoratohoto druhu přijat vrcholným zasedáním OAJv červnu 1998 v Ouagadougou (Burkina Faso)jako doplňující a posilující součást mandátuAfrické komise pro lidská práva a práva lidu;po splnění ratifikačních procedur vešelv platnost 25. ledna 2004.

Nová role Afrického soudního dvora pro lid-ská práva a práva lidu se ovšem zkompliko-vala operativními spory s funkcí Africkéhosoudního dvora, jenž jako jediný kontinen-tální justiční orgán specifikuje Zakládající aktAfrické unie, který umožnil transformaci OAJz organizace pro politickou spolupráciv jednotnou entitu, jejímž cílem je vytvořeníregionálního seskupení států na africkémkontinentě podle vzoru EU, a zároveň předjí-má včlenění do smlouvy o ustavení Africkéhohospodářského společenství protokol o Afric-kém soudním dvoru. V červenci 2004 protorozhodlo III. vrcholné zasedání AU o spojeníAfrického soudního dvoru pro lidská právaa práva lidu a Afrického soudního dvoru. Jakohlavní důvod byla uvedena potřeba vyřešitvěcné připomínky Africké komise pro lidskápráva a práva lidu a omezit instrumentálnía funkční duplicity. V lednu 2005 byl návrh,který vypracoval panel právních expertů, se stej-

Uprchlický tábor ve Střední Africe Foto: Internet

21

AFRIKA


ným záměrem předložen při zasedání Výkon-ného výboru AU v Abuji (Nigerie), který rozhodlpostoupit projednanou zprávu dál Výboru stá-lých zástupců při AU se sídlem v Addis Abebě aKonferenci právníků zastupujících jednotlivéafrické vlády k dalšímu doporučení, což se usku-tečnilo v březnu a dubnu 2005. Tato konferen-ce doporučila, aby činnost Afrického soudníhodvora pokračovala stejně jako ratifikační proce-dury s ním spojené. V červenci 2005 rozhodloV. vrcholné zasedání AU v libyjské Sirte, aby Af-rický soudní dvůr pro lidská práva a právalidu byl ustaven a uveden do činnosti. Jakobudoucí sídlo soudu byla vybrána oblast vý-chodní Afriky bez specifikace konkrétního mís-ta. Později byla zvolena Arusha v severní Tanza-nii, kde sídlí Mezinárodní kriminální soudnítribunál pro Rwandu působící pod gescí OSNna základě rezoluce RB 955/1994. Africký soud-ní dvůr pro lidská práva a práva lidu má11 soudců s dvouletým (4 soudci), čtyřletým(4 soudci) a šestiletým (3 soudci) mandátem,jejich volba a uvedení do funkce probíhaly napočátku r. 2006.

Vedle Africké charty o právech a prospě-chu dětí (uvedena v platnost v r. 1999) a Pro-tokolu k Africké chartě pro lidská právaa práva lidu týkajícího se práv žen v Africeze dne 11. července 2003 tvoří jednotnoulistinu ochrany lidských práv a práv liduv Africe Protokol vymezující aspekty posta-vení a práv uprchlíků v Africe pocházejícíz r. 1966 (uveden v platnost v r. 1974). TentoProtokol, na rozdíl od původních dokumentůOSN — Smlouva o uprchlících (1951) a k ní sevztahující Protokol (1967) — označuje jakouprchlíky, kromě osob prchajících před perze-kucí svědomí, i osoby postižené ekonomickýmia politickými újmami, nebo jejichž životy bylyrozvráceny narušením životního prostředí.

Souhra mezi postavením africkéhostátu a uprchlickou krizí v Africe

Odhaduje se, že je dnes okolo 7 milionůAfričanů žijících buď jako uprchlíci, nebovnitřně přesídlené osoby. V pozadí této vynu-cené migrace lidí stojí mnohovrstevná sou-hra primárních i sekundárních faktorů, je-jichž základy tvoří bezpráví, nerovnosta útlak, které se projevují jako násilí, zneuži-tí moci, dobyvačné či občanské války a konfliktnad kontrolu často nedostatkových zdrojů.

Podle údajů UNHCR (r. 2005) je africkáuprchlická krize o to závažnější, že z celosvě-tového hlediska se nejvíce uprchlíků plněodkázaných na pomoc UNHCR nachází prá-vě zde (41 %). Vedle Afghánců, Kolumbijcůa Iráčanů patří mezi největší skupiny uprch-líků Súdánci a Somálci. Mezi 10 hlavnímihostitelskými zeměmi světa, kam se uchylu-je největší počet uprchlíků, patří slabé afric-ké státy Tanzánie, Čad, Uganda a Keňa. Čada Keňa jsou jedinými státy této skupiny, kdedošlo k významnému nárůstu počtu přija-tých uprchlíků v r. 2005. Příliv velkého po-čtu uprchlíků často nutí jinak ekonomickyslabé africké země, aby své zdroje nebez-pečně natahovaly, což vede k růstu poltic-kého a sociálního napětí ve společnosti nebo

k vážné lokální degradaci životního prostředí.Obvyklá vysvětlení příčin uprchlické krize

v Africe se většinou soustřeďují na ekonomic-ké, sociální a politické důvody, případněi přírodní a sociální faktory, jako jsou suchonebo hladomor. Obecně se předpokládá, žetyto faktory buď zvyšují, nebo naopak snižujívnitroafrickou vynucenou migraci lidí ať jakouprchlíků, nebo jako vnitřně přesídlenýchosob. Například čerstvá zpráva OSN uvádí, žepočínaje r. 2005 stojí kumulované dopadypřírodních a člověkem způsobených katastrofv zemích východní Afriky — Somálska, Keni,Etiopie — v pozadí vleklé humanitární krizeohrožující životy milionů lidí po celém regio-nu. Dodává, že od prosince 2006 způsobilaválka v Somálsku spolu s propuknutím ho-rečnaté nemoci (Rift Valley Fever) novou vlnusomálských uprchlíků směřujících do Etiopie,bez patřičné regionální a mezinárodní pomoci.

Politické, ekonomické a sociální faktory, kte-ré se promítají v přírodních pohromách, ob-čanských a etnických konfliktech nebo kolo-niálních válkách minulosti, nepůsobí naprůběh a vývoj uprchlické krize v Africe auto-nomně. Jsou spíše příznaky zásadnějších pro-blémů v procesech budování účinných a so-běstačných politických a institucionálníchstruktur v Africe. Jako takové se přímo vztahu-jí ke stavu a roli státu v Africe — jeho inherent-ní předpojaté podstatě, tudíž i neochotě a ne-schopnosti odpovědně řešit příčiny napětía konflikty ve společnosti — a nepříznivým pod-mínkám mezinárodní ekonomiky, jejíž půso-bení a dopady v Africe spíše zostřují společen-ské napětí a posilují konfliktní situace.

Mocenské soupeření a občanské války, kte-ré charakterizují politické situace v Súdánu,Čadu, Demokratickém Kongu, Rwandě, So-málsku, Libérii, Sierře Leoně — státech patří-cích mezi dlouhodobě největší zdroje uprch-líků v Africe — jsou plně nebo částečnězaviněné politickou, etnickou či regionálnítendenčností státu a jeho neschopností ade-kvátně reagovat na heterogenní sociální rea-litu těchto společností. Místo toho, aby zajis-til rovné možnosti všem složkám společnosti,

stát buď sleduje vlastní zájmy, nebo se stáváotevřeným vykonavatelem zájmů partikulár-ní skupiny. Nedávné zkušenosti JAR (pod vlá-dou apartheidu), Rwandy, Burundi, Somál-ska, Libérie či Demokratického Konga (podvládou Mobutu S. Seka) ukazují, jak role stá-tů mohou být odpovědné za vleklé krize spo-jené se strádáním uprchlíků.

Politika vylučování, kterou praktikovali růz-ní prezidenti Rwandy a Burundi, vedla ke stej-ným výsledkům, kdy od získání nezávislostimusely hledat stovky tisíců obyvatel obouzemí útočiště v sousedních zemích z důvoduetnické nesnášenlivosti. Stejné svědectvípodává historie nepřátelství odehrávající sena etiopsko-somálské hranici v Ogadenu, kte-ré stojí v pozadí vleklé mizérie zde žijící so-málské populace. Relativní stabilizace situa-ce v Demokratickém Kongu přinesla sníženícelkového počtu uprchlíků (-5,8 %), avšakstřední Afrika a oblast Velkých jezer jsou mís-tem, kde se nachází polovina uprchlíkův subsaharské Africe pod dohledem UNHCR(1 193 000 ze 2 571 000). V průběhu r. 2005byly zaznamenány konflikty vyvolané migracíuprchlíků směrem do Čadu (konflikt v Darfúru),dále do Ugandy (konflikt v severní části země)a Ghany (konflikt v sousedním Pobřeží slonovi-ny a Togu). Ve stejné době bylo vedle Iráku mezišesti celosvětově největšími zdroji uprchlíků pětv Africe (Togo, Súdán, Demokratické Kongo,Somálsko, Středoafrická republika).

Lidé prchající před různými konflikty se vět-šinou pohybují ve velkých skupinácha v krátkém časovém úseku, což jejich strá-dání podstatně zhoršuje. Právě proto je od-povědnost státu tam, kde v důsledku konflik-tu vzniká uprchlický problém, téměř vždyevidentní. Odpovědnost státu ve vytvářenínebo ovlivňování uprchlické krize nespočívápouze v tom, jaká zaujímá stanoviskav různých konfliktech, ale i v tom, jak a pročpřijímá různá rozhodnutí týkající se životníhoprostředí. O tom, jak degradace životního pro-středí významně ovlivňuje uprchlickou kriziv Africe, svědčí sucho a hladomor v oblastiSahelu a ve východní a jižní Africe. Suchoa s ním související masivní vysídlení obyva-telstva v Sahelu ze 70. a 80. let minulého sto-letí je dobře zdokumentováno. Stovky tisícuprchlíků z Mali, Burkiny Fasa a Nigeru bylynuceny hledat útočiště v západní Africe (Gha-na, Nigérie, Pobřeží slonoviny atd.). Takovéudálosti jsou často příčinou napětí ve společ-nosti mimo jiné i tím, že vedou k ještě další-mu zhoršování životního prostředív přijímajících zemích. Důsledkem jsou zvlášt-ní formy konfliktu, označené jako „eko-kon-flikty“, mající různé podoby včetně ozbroje-ného střetu mezi pastorálními komunitamia usazenými zemědělci, uprchlíky a hostují-cími komunitami, místními komunitami a stá-tem, nebo jak je známo z oblasti nigerijskédelty, mezi lokálními komunitami a nadná-rodními korporacemi. Tyto a další příkladypotvrzují názor, že degradace životníhoprostředí není pouze podružnou, ale do-konce hlavní příčinou uprchlické krizev Africe a s ní souvisejícím vysídlením

Rozšiřování pouští zvětšuje i chodobu, hlad a počty uprchlíků. Foto: Milan Štefanec

22

AFRIKA


a nucenou migrací velkého počtu lidí napříčjednoho či několika států.

Na druhé straně se nezdá, že by tato křeh-ká rovnováha mezi životním prostředím a nu-ceným masivním pohybem obyvatelstvaupoutala dostatečnou pozornost jednotlivýchafrických států a vlád, které většinou nedo-kážou vypracovat a uplatnit koherentní sys-tém péče o životní prostředí, například přís-nou regulací využití vlastních přírodníchzdrojů. Absence silného regulačního mecha-nizmu vztahujícího se k životnímu prostředísilně poškozuje Afriku a oslabuje její poziceve světě, kde se „eko-hrozba“ řeší na úkorchudých a slabých. Čerstvé kriminální jed-nání holandské firmy Trafigura, která se zba-vovala jedovatých odpadů v Pobřeží slonovi-ny, je pouze jedním z mnoha případů. Některéafrické státy dokonce ochotně přijímají eko-logicky závadné a jedovaté odpady na svýchteritoriích za příslušné finanční odškodnění,aby tak „vylepšily“ svůj rozpočet. Musí býtzřejmé, že obcházení požadavků životníhoprostředí ve prospěch dočasného užitku seAfrice nemůže vyplatit, a to nejen Africe, a jetřeba v tomto ohledu provést nekompromis-ní opatření vůči nadnárodním korporacím,jejich činnost zrychluje proces ekologickéhovyčerpání Afriky a jejího křehkého životníhoprostředí; skutečnost, která nemalou měroupřispívá k vleklé uprchlické krizi kontinentu.

Role mezinárodní ekonomikyTrendy v globální ekonomice, které prohlu-

bují rozporné postavení Afriky v globální eko-nomice — na straně jedné strukturální margi-nalizace, na straně druhé hlubší a závislejšíinkorporace — jsou významnými příčinaminapětí a konfliktů na kontinentu. Tytoprocesy nejen ponechávají africké státys minimálními možnostmi samostatného roz-hodování, ale nutí je vstoupit do rentiérskýchvztahů náchylných k násilí a konfliktu, pod-míněných touhou kontrolovat materiální zdro-je politické moci. Podobné konfliktyv některých případech dosáhly takových di-menzí, že zkolaboval nejen stát, ale i celá spo-lečnost, což způsobilo humanitární pohromy(Libérie, Somálsko).

Funkční korelace mezi ekonomickou krizí akonflikty na straně jedné a uprchlickou krizína straně druhé je snadno prokazatelný fakt.Africké zkušenosti minulých let ukazují nanegativní dopady souhry mezi státem, vnitř-ním napětím a vnějším vměšováním na roz-voj (Pobřeží slonoviny, Zimbabwe, Demokra-tické Kongo). Uvolnění napětí a stabilizacemohou přispět k obnově ekonomiky, tedyi ke zmírnění uprchlické krize, ovšem bez sou-činnosti účinného programu přerozdělovánízaměřeného na odstranění chronické chudo-by, jehož účinky zůstávají jalové (Angola,Mozambik, JAR).

Se stále viditelnější politickou vůlí řešit svékomplexní problémy bezpečnosti, míru arozvoje zaznamenala Afrika několik meziná-rodních závazků ke zvyšování své kapacityk překonání tíživých politických, ekonomic-

kých a sociálních problémů, jimž čelí. Nadruhé straně údaje (r. 2005) ukazují, že Afri-ka stále zaostává, pokud jde o plnění Rozvo-jových cílů milénia OSN i slibu Výboru proAfriku, jejž založila labouristická vláda VB napočátku r. 2004. Naopak v minulosti vedlyspolečenské krize související s ekonomický-mi reformami, jejichž uskutečňování si do-slova vynutil Mezinárodní měnový fond, kezhoršování dostupnosti základních potřeba ke zvyšování napětí ohledně přerozdělo-vání zdrojů v mnoha zemích. Umělé prodlu-žování afrického dluhového břemene pře-strojením jeho skutečné tváře vykořisťovánípod maskou různých ekonomicky „ozdrav-ných“ programů pouze přispívá k oddalovánípočátku smysluplné obnovy zkrachovalé af-rické ekonomiky.

Ze 38 nejvíce zadlužených zemí je 32z Afriky. Zatímco v minulých 50 letech při-spíval rostoucí světový obchod k ekonomické-mu růstu na všech kontinentech, podíl Afrikydlouhodobě stagnoval, nebo klesal z cca. 6 %v 80. letech na 2 % na počátku nového tisíci-letí. Nutno připomenout, že většinu tohotopodílu polykají ropa a některé lukrativní su-roviny (diamant, zlato, kobalt, koltán, draho-kamy, zinek), zatímco drtivou část africkéhovývozu tvoří zemědělské produkty. Zvyšová-ní podílu Afriky na světovém obchodě o pou-hé 1 % by představovalo zvýšení příjmuz vývozu o 70 miliard USD, tj. až 3x více nežčiní mezinárodní rozvojová pomoc, kteroudostává.

Jedním důsledkem zkrouceného stavu af-rické ekonomiky a nepovedené reformy me-zinárodních finančních institucí je rozšířeníneformálního sektoru a jeho propojenís formální ekonomikou na národní, regionál-ní, kontinentální a mezinárodní úrovni. Hladpo nových ekonomických příležitostecha snížené vyhlídky nalézt normální zaměst-nání ženou miliony Afričanů do sektoru, kte-rý stojí na hraně zákonnosti a je živnou pů-dou kriminality s tykadly sahajícími domezinárodních zločineckých struktur, které

působí jako katalyzátor v konfliktech mezislabým africkým státem a společností hle-dající únikové cesty z jeho kontroly. Zatím-co od 90. let přinesla liberalizace politiky,částečně i díky aktivitám mezinárodních or-ganizací, uvolnění politického klimatu a roz-voj občanských společností v řadě zemí, jenutno připomenout, že z dosavadního vývo-je jasně vyplývá, že sama o sobě nebo vespojení s volbami nemůže zacílit základníštěpní linie ve společnosti, které oddalujízvládnutí uprchlické krize v Africe. To je dů-vod, proč nelze příčiny uprchlické krizea vynucené migrace lidí oddělit od rozporů,které prohlubují strukturální rozpory uvnitřafrické ekonomiky a jež nemůže překonatneoliberální ekonomická kúra. Naopak směsneštěstí a zoufalství, která je výsledkem vzá-jemného působení těchto sil, nad nimiž Afri-ka nemá vůbec žádnou kontrolu, přispíváke zvyšovaní napětí v afrických společnos-tech a rizika vnitřního nebo mezistátníhokonfliktu, aniž by nabízela vyhlídky postup-ného trvale udržitelného zlepšení.

ZávěrVzhledem k obsahu úvodní časti mého pří-

spěvku se může zdát, že afričtí uprchlíci mají,alespoň papírově, výhodu jednoho z nejpo-krokovějších nástrojů ochrany lidských práva práva lidu. Ve skutečnosti, a to platí nejenv Africe, musí čelit nekonečné sérii překážekv podobě porušování lidských práv včetněhrozby vynucené repatriace, diskriminace,libovolného zadržování či uvěznění, omezenípráva na pohyb a vyjadřování názoru a eko-nomické deprivace.

Mnohé skutečnosti svědčí o tom, že sou-časný africký stát je kopií svého koloniální-ho předchůdce. V tom smyslu zůstává jed-ním z hlavních porušovatelů lidských právna kontinentu. Proto také přetrvávají oba-vy o jeho schopnostech vybudovat a uplat-nit účinný národní, regionální a kontinen-tální systém lidských práv, který můžeochránit i práva uprchlíků v Africe. Na dru-hé straně změny, jimiž prošla Afrikav průběhu posledních padesáti let, zvlášťve smyslu lidskosti a lidských práv a vytvá-ření demokratičtějších politických systémů,poukazují na nezvratnost dějinných proce-sů, v nichž téma afrického systému ochra-ny lidských práv, uprchlíky nevyjímaje, zís-kává větší příležitost a působí ve stálepříznivějším prostředí.

Mesfin GedluAutor je výzkumný pracovník

Ústavu mezinárodních vztahů.

* Nelson Mandela je nacionalistický vůd-ce ve smyslu, že byl a je čelním představite-lem národně osvobozeneckého boje za ne-závislost a vysvobození obyvatelstva jižníAfriky z nadvlády bílé menšiny založené narasové nerovnosti a sociálně ekonomické ex-ploataci.

Nelson Rolihlahla MANDELA v době věznění Foto: Internet

23

AFRIKA


Angola – země plná diamantů a minAngola dnes

Angola je rozsáhlá země, asi 16krát většínež Česká republika, ve které žije kolem 12milionů obyvatel. Pod zemí skrývá poklady -velké množství diamantů a ropy, na zemivšak vidíme jen trosky měst, pustinu a zni-čené cesty. To vše vinou války, která tu běs-nila po dobu 40 let. Zanechala za sebouohromné ztráty na životech, zaminovanáúzemí, vylidněné kraje, hlad a chudobu. Přessvou tragickou historii je Angola údajně dru-hou nejrychleji se rozvíjející zemí světa. Mírv Angole zavládl až roku 2002. Je tedy po-chopitelné, že vyčerpaná země se potýkás mnoha problémy.

Po několika staletích portugalské koloniál-ní nadvlády je dnes Angola nezávislou zemís demokratickým státním zřízením.

Boj o nezávislost, boj o mocKdyž Portugalsko odmítlo pokračovat v de-

kolonizaci, zformovala se tři hnutí, usilujícío nezávislost: Lidové hnutí za osvobození An-goly (MPLA), Národní osvobozenecká frontaAngoly (FNLA) a Svaz pro úplnou nezávislostAngoly (UNITA). Angola získala nezávislost roku1975 po 14 letech gerilové a občanské válkya vzápětí se strhla válka nová, tentokrát v níšlo o moc. Tu si přisvojilo hnutí MPLA, kterénašlo podporu ve státech socialistického blo-ku. Na pomoc MPLA vyslaly do Angoly svávojska Kuba, Sovětský svaz a Československovybavilo vojáky MPLA zbraněmi a minami.V roce 1988 byla sjednána dohoda o staho-vání kubánských vojáků, poslední opustilizemi v roce 1991, kdy se obě frakce dohodly,že se z Angoly stane pluralitní stát. Po vol-bách ale UNITA prohlásila, že byly zmanipu-lované a boje propukly znovu. V roce 1994byl zahájen mírový proces, který spočívá vzapojení UNITA do vlády. V roce 1997 bylanastolena vláda národní jednoty. Vůdce UNI-TA Jonas Savimbi získal statut vůdce nejsil-nější opoziční strany. Boje ale pokračovaly a vroce 1999 musel generální tajemník OSN pro-hlásit mírový proces za neúspěšný. 22. úno-ra 2002 byl Jonas Savimbi zastřelen a mezifrakcemi byl uzavřen klid zbraní.

V čele republiky stojí od roku 1979 levico-vý prezident dos Santos a zdá se, že siv prezidentském křesle ještě posedí. Od roku1992 se totiž volby z bezpečnostních důvo-dů nekonají – přesto, že byly několikrát ohlá-šeny (naposledy v minulém roce). Prezidentse nechává slyšet, že se volby budou mociuskutečnit, až budou opraveny všechny sil-nice. Pokud se však hodlá držet tohoto pro-hlášení, tak se asi dočká Angola dříve sněhunež voleb.

Pomoc AngoleV dnešní době jsme svědky zvláštního pa-

radoxu. Česká republika stále do Angoly vy-váží zbraně (např. v roce 2005 zbraněza 304 000 EUR vč. více než 2 000 kulome-tů), ale zároveň se rozhodla navázat na silnou

předrevoluční tradici partnerství s Angolou av roce 2004, po vstupu do EU, vybrala Ango-lu mezi osm prioritních zemí, kam směřujesvou zahraniční rozvojovou spolupráci.

I nás přivedlo v minulém roce do Angolyposlání rozvojové pomoci. Dostali jsme jakoprvní studenti Pedagogické fakulty Masa-rykovy univerzity možnost zapojit se do re-alizace projektu na podporu výchovy a vzdě-lávání.

Projekt Sociálně-pedagogického centrav Kuito, provincie Bié

Pro realizaci rozvojového projektu brněn-ské pedagogické fakulty bylo vybráno městoKuito v provincii Bié.

Africké dojmyZ Luandy je to do Bié, provincie v centrální

Angole, asi dvě hodiny letu. Luandu opouš-tíme rádi – ve čtyřicetistupňovém vedru jsmetu strávili několik dní, během kterých jsmeven vycházeli jen v nejnutnějších případech,a to zásadně bez foťáku a cenností. Našehokolegu tu okradli na ulici během tří dnů čty-řikrát, a tak si dáváme pozor. Nejlépe se cítí-me v doprovodu obrovského ridgebeka, kte-rého nám na vycházku svěřil českýambasador.

Když vystupujeme v Kuito z letadla, jsmehned spokojení, klima je příjemné, mírné, městouž z letadla vypadá sympatičtěji než přelidně-ná betonová džungle Luanda. Hlavně jsme rádi,že jsme přežili cestu malým, ne právě spolehli-vě působícím letadýlkem. Přece jen nás tro-chu zneklidňovalo, když si pilot zastínil celésklo dekou, aby mu nesvítilo do očí a běhemcesty se nad mapou dohadoval s druhým pilo-tem, kudy že to máme pokračovat.

Provincie BiéBié se nachází na náhorní plošině centrální

Angoly. Rozlohou je provincie srovnatelná

s Českou republikou a žije tu asi dva milionyobyvatel. Hlavní město se jmenuje Kuito. Ko-lik lidí v Kuitu žije, není známo. Některé zdro-je uvádějí 50 tisíc, jiné zase 300 tisíc… Sčítá-ní lidu a veškeré statistiky jsou zatím v Angolejen těžko proveditelné. Odhadovat je proble-matické, protože centrum města je velmi maléa většina lidí žije ve slumech na okraji, přestose pravděpodobně počet obyvatel bude blí-žit 80 tisícům.

Bié byla válkou nejsilněji postižená provin-cie. Válka o Kuito v roce 1994 trvala 9 měsí-ců, během kterých zahynulo na obou stra-nách 15 tisíc lidí, tedy polovina tehdejšíchobyvatel. Hlavní třída se proměnila v ohniskoboje.

Domy na hlavní ulici jsou zdemolovanénebo polorozbořené. Přesto je na zhroucenýchbalkónech pověšené právě vyprané prádlo,v některých rozbitých oknech visí záclonky,po rozpadlém schodišti pobíhají děti. Zatohonosný palác guvernéra je krásně opravený– v takových kulisách vypadá tato výjimkaovšem nějak nepatřičně…

Díky stavu, v jakém se město nachází, sidokážeme živě představit, jak to tu asi za vál-ky vypadalo. Fasády domů jsou plné kulek,stopy po střelbě nechybí ani v městském ba-zénu, ve sloupech osvětlení, kapotách aut.Kostely, stadion a další místa pro shromáždě-ní či skrývaní lidí byly totálně rozstříleny. Dal-ším smutným mementem je zničený kostel,z něhož se zachovaly jen trosky věže a zbytkyobvodního zdiva. Omítka, která zůstala, jepokryta snad tisíci stopami od kulek.

Přesto se podoba města rychle mění, domyse opravují a stavějí se nové, vznikají novéobchody, pomalu se zlepšuje i stav cest a sil-nic, intenzivně se pracuje na odminování.

Opravují a staví se i nové školy, v nich všakzatím chybí učitelé. Právě angolským dětem,učitelům a školství je směřována rozvojovápomoc z brněnské pedagogické fakulty.

Otvírací den v sociálně pedagogickém centru. Zájem dětí je obrovský. Foto: Ondřej Baláš

24

AFRIKA


Čeští studenti pomáhají angolským dětemSituace v angolském školství je složitá už

jen proto, že děti do 15 let tvoří údajně až 70 %obyvatelstva. Žáků, kteří by tedy měli navště-vovat základní školy, je obrovské množství,učitelů je samozřejmě nedostatek. Podle sta-tistiky na jednoho pedagoga připadá více než92 žáků.

Válka znemožnila lidem studovat, takžemnoho učitelů je nekvalifikovaných.

V současné době probíhá reforma školství,která je naplánována do roku 2012. Hlavnímicíly reformy je přechod ze čtyřleté povinnéškolní docházky na šestiletou, příprava peda-gogů, rekonstrukce škol a výstavba nových,rozšíření nabídky středních a vysokých škol.

V Angole je základní škola sice podle záko-na povinná, to ale neznamená, že tam oprav-du všechny děti chodí. Pro některé je to úpl-ně nemožné, ze zapadlých vesniček nemohoudo školy docházet, nebo musí už odmala pra-covat a pomáhat rodičům.

Idea založit v Kuito centrum pro děti, kteréby nabídlo sociálně-pedagogické služby, pro-stor pro aktivní trávení volného času a mož-nost připravovat se do školy, vznikla běhemprvních týdnů naší mise, po zkušenostechs vyučováním ve škole, při kontaktus dětskými prodavači a malými žebráky naulicích, pozorováním dětských her a z dal-ších postřehů.

Centrum je otevřené všem aktivitám, ná-pad na to, co se bude dělat, by měl vzejít hlav-

Uprchlíkem z království ShelluV souvislosti s uprchlictvím se často hovoří

o nutnosti přijímání uprchlíků v bohatýcha stabilních zemích, integraci různých etnic-kých skupin a kultur, právní ochraně apod.Všechno to jsou samozřejmě správné postupy,ale je potřeba si uvědomit, že jim předcházíještě jiná aktivita. Jakkoliv je to otřepaná fráze,i v tomto případě platí, že nejlepší je preven-ce. Jistě, nesmíme si prevenci představovatjako stavbu plotů a zdí kolem našeho blaho-bytného prostoru. Prevencí je poctivé a aktiv-ní řešení důvodů vzniku uprchlictví. Země při-jímající uprchlíky musí těmto nejen vytvářetpodmínky pro integraci na svém území, aletaké pomoci zlepšovat či zamezit zhoršovánísituace (lidskoprávní, ekonomické, sociální čienvironmentální) v zemích jejich původu.V praxi však nejvyspělejší část světa EU a USAčasto neplní dobře ani jednu ze svých povin-ností vůči uprchlíkům.

Není tak asi překvapením, že vznešená slo-va politiků a průmyslových kapitánů jdou stra-nou, když se objeví vidina velkých zisků. Ob-sah najednou ztrácí nejen lidskoprávní sliby,ale i doma platící pravidla na ochranu životní-ho prostředí.

Známým příkladem naprostého selhání„moderních myšlenek v oblasti lidských práva životního prostředí“ je činnost nadnárodníropné korporace Shell, pocházející ze starédobré Evropy. Tato společnost je spojována

zejména s africkou Nigérií a s rokem 1995, kdyse podílela na justiční vraždě básníka a akti-visty Kena Saro Wiwy, který vedl odpor náro-da Ogoniů proti devastaci delty řeky Nigerutěžbou ropy. Po popravě Saro Wivy se Shellvrhnul na vylepšování svého jména a pověstia na tuto aktivitu věnoval spoustu peněz. Ně-jak při tom pozapomněl na skutečnou pomoc

místním lidem zasaženým úniky ropy a požáryropných skvrn. Takže půda nasáklá ropou bylajen zaorána pod povrch, staré a poruchovépotrubí dále funguje a zamořuje prostředí.Aktivity společnosti stále podporuje nigerijskávláda a posílá své policisty s mačetami zastra-šovat a likvidovat nepokojené obyvatele. Dáletaké pokračuje mohutné spalování plynu do-provázejícího ropu. Místní lidé tak kromě zne-čištěné půdy a vody mají i znečištěný vzducha dešťovou vodu, která obsahuje zbytky pospálení plynu. Z delty Nigeru utíkali a stáleutíkají lidé, kteří v zamořené oblasti nemohouani obdělávat půdu, ani žít.

V jižní Africe stojí ve městě Durban obrov-ská rafinerie společností Shell a British Petro-leum. Její historie začíná v roce 1963 v dobětuhého apartheidu a dokonce ropného em-barga OSN. Nikoho tedy asi nepřekvapí, žerafinerie leží v hustě obydlené, chudé, čer-nošské čtvrti. Jak rafinerie stárla a výzkumv oblasti vlivů znečištění na lidský organis-mus postupoval, stával se provoz stále méněvyhovujícím, poruchovějším a toxičtějším.Přesto rafinérie stále funguje a například21. dubna 2004 vyprodukovala při havárii20 kilometrů dlouhý černý mrak, který zamo-řil podstatnou část Durbanu. Paradoxní je, žepodobná rafinérie stojí i v Dánsku. Zde všakje neustále modernizována a jsou úzkostlivěkontrolovány všechny vlivy na životní prostře-

ně od dětí samotných. My se jim tu k tomusnažíme vytvořit podmínky, nabídnout pod-něty, knihy, hračky a hry, výtvarné potřeby.Poskytnout příjemné, hezké prostředí, čas bezpovinností a kamarádskou atmosféru. To, covětšina z nich ve škole a doma postrádá.

Zájem ze strany dětí je obrovský a přesahu-je kapacity centra. Proto bude v příštím rocePedagogická fakulta usilovat o získání inves-tičního grantu MŠMT, aby mohli dobrovolníci

aktivity centra dále rozvíjet a současně při-pravovat budoucí kolegy, Angolany, kteří byměli v horizontu několika let práci v Pedago-gicko-sociálním centru převzít do svých rukou.

Jitka ŽákováAutorka studuje PdF MU a je jedna

z hlavních iniciátorek projektu Pedagogic-ko sociálního centra.

Děti na školním dvoře se jen málokdy nudí. Pohyb je nejoblíbenějším způsob trávení volného času. Foto: Ondřej Baláš

Únik škodlivin z rafinérie Shellu a British Petroleum v Durbanuv Jižní Africe Foto: www.groundwork.org.za

25

AFRIKA


dí a obyvatele. Jediné, comístní po Shellu chtějí, je,aby jim měřil stejným me-trem jako Dánům. Jinakbudou muset z oblasti stá-le utíkat a to nejen do ji-ných částí jižní Afriky, aletřeba taky do Evropy – na-příklad do Dánska.

Podobně „vlídně“ sechová Shell k místnímobyvatelům i v Sao Pauluv Brazílii, na ostrově Sa-chalin v Rusku, v krajiMayo v Irsku, v Panda-canu na Filipínách, v PortArthuru v Texasu a na po-břeží Luisiany v USA.

Pokud se Shell a jemupodobné firmy budou cho-vat dále, jak se chovají,musíme počítat s tím, ženás zatahují do koloběhuvytváření nových a nových

Zbraně – odvrácená strana české rozvojové„pomoci“

Česká republika na jedné straně pomáháAfrice v rámci rozvojové pomoci, ale na dru-hé straně dovoluje českým obchodníkům sezbraněmi zásobovat neklidný kontinent vo-jenským materiálem. Heslo obchod je obchodpřineslo popularitu českým zbrojovkám mezizdrogovanými africkými zabijáky, vložilo čes-ké samopaly do rukou dětských vojáků a uči-nilo z naší republiky, jakkoliv krutě to zní, spo-luviníka afrických masakrů.

Tradičním odběratelem zbraní z ČR je Etio-pie. Mezi lety 2003 a 2005 vzrostl vývoz zbra-ní z ČR na téměř trojnásobek, a celkově takČR poslala do oblasti zbraně za cca 50 mil. Kč[1]. To vše navzdory vleklému konfliktu sesousední Eriterou, který stále přináší ozbroje-né střety a lidské oběti [2,3,4]. Etiopie se an-gažuje i v bojích v sousedním Somálsku [4].Etiopští vojáci navíc běžně využívají zbraněi na domácí půdě proti civilistům a politic-kým odpůrcům současné vlády – při jedinémzásahu dne 8. června 2005 v Addis Abebězastřelili 36 demonstrantů na poklidné mani-festaci proti průběhu voleb [4].

Další příjemce zbraní z ČR – africká Angola– je známá prováděním mimosoudních po-prav, pronásledováním nenásilných aktivitobránců lidských práv a politických aktivistůpředevším státními bezpečnostními složka-mi [2,3,4]. Právě těm dodala ČR jen v roce2005 vojenský materiál (zbraně, střelivoa toxikologické prostředky) za 8,5 mil. Kč [1].

V roce 2005 byly do další africké země – Egyp-ta vyvezeny zbraně za 96,4 mil. Kč (např. revol-very a pistole, letadla a vrtulníky, toxikologicképrostředky ad.) [1]. Z toho bylo 73 % určenoozbrojeným a bezpečnostním složkám [1].

V roce 2005 v zemi proběhly parlamentnívolby, které byly provázeny ozbrojeným nási-lím namířeným proti opozici, při potlačováníopozičních demonstrací bylo zastřeleno mi-nimálně 11 lidí. V prosinci 2005 policiezabila několik desítek súdánských uprchlíků,když brutálně rozehnala jejich pokojnou de-monstraci v Káhiře [2,3,4].

Je tedy zřejmé, že se ČR podílí na porušová-ní lidských práv v řadě afrických států, kamdováží své zbraně. Kromě toho náš stát poru-šuje i mezinárodní dohody o kontrole obcho-du se zbraněmi. Jedná se zejména o porušová-ní Kodexu EU o obchodu se zbraněmi z 8. června

1998 [5], a to hned ve všech 8 jeho kritéri-ích. Česká republika totiž při povolování vý-vozů nerespektuje mezinárodní dohody, lid-skoprávní situaci v cílových zemích,podporuje dodávkami vnitřní represi i vnějšíagresi, nebere ohled na možnost reexportua ohrožuje sebe i spojenecké státy (napříkladpotenciálním nepřímým vyzbrojováním tero-ristů) apod.

Pokud chce být Česká republika odpověd-ným mezinárodním hráčem za lidská práva,musí nejen pomáhat v zemích, které to po-třebují, ale musí i nadřadit zájmy lidskýchpráv obchodním zájmům. Afrika stojí víc nežpár milionů mizerných dolarů, které utrží češtízbrojaři za explozivní sovětský šrot z armád-ních skladů.

Jiří KoželouhAutor je aktivista kampaně

Bezpečí pro uprchlíky.

Zdroje:[1] MZV (2006): Výroční zpráva o kontrole

exportu vojenského materiálu a ručníchzbraní za rok 2005

[2] AI (2004): Amnesty International Report2004 (situace lidských práv v zemíchsvěta v roce 2003)



[5] EU (1998): Kodex EU o obchodu se zbra-němi z 8. června 1998

uprchlíků (ať už půjde o mezinárodní migracinebo jen nucené stěhování lidí do jiné části svézemě), kterým nezbývá než utíkat ze zničenýchoblastí a hledat nový domov jinde. Do této špi-navé práce nás Shell zatahuje tím, že nám pro-dává palivo, vydrancované například v Nigériia levně zpracované v jižní Africe. Což takhle uká-zat milým ropným přátelům, že od nich nekou-píme už ani kapku benzínu, dokud v něm budepřimícháno i utrpení domorodých obyvatel čiuprchlíků? Například použitím kontaktůz www.shell.cz či www.shell.com.

Článek byl napsán na základě materiáluV čem se nepoučili – ta druhá zpráva o čin-nosti společnosti Shell, vydanou mezinárod-ní ekologickou organizací Friends of theEarth (www.foe.org) v roce 2005 a přelože-nou českou nevládní organizací Děti Země(www.detizeme.cz) v roce 2006.

Jiří KoželouhAutor je aktivista kampaně


Shell v Nigérii Foto: www.foe.org

Voják probírá zabavené a zničené zbraně - Sierra Leone Foto: Amnesty International

26

AFRIKA


Zimbabwe:Ženské sdružení je častýmterčem zatýkání.

Aktivistky sdružení Women of Zimbabwe Ari-se – WOZA (Ženy ze Zimbabwe, kupředu!) bylyod února 2003 opakovaně zadržovány policií,když pokojně manifestovaly proti zhoršování so-ciální a ekonomické situace a stavu lidských práv.

Více než 100 členek WOZA a asi 70 školákůbylo zadrženo v květnu 2006 po pokojném shro-máždění, organizovaném ve městě Bulawayona protest proti výši nákladů na školní docház-ku. Tyto osoby byly obviněny z „jednání, způso-bilého narušit pořádek“. Dvěma představitel-kám WOZA jeden vysoce postavený policistaúdajně vyhrožoval.

Zacházení, kterému je vystavena WOZA, jedůkazem, že úřady stále méně tolerujíi pokojné manifestace, kritizující vládní politi-ku. Ukazuje též, že legislativa, zejména zákonyo veřejném pořádku, bezpečnosti a různýchdalších proviněních, může být zneužita k zatý-kání a svévolnému zadržování a může usnad-nit různé další porušování lidských práv policií.

Asi 260 žen, z nichž některé nesly maléděti, bylo v den parlamentních voleb, tedy

Jednejte! Napište prosím dopis úřa-dům Zimbabwe a vyzvěte je, aby re-spektovaly právo členek WOZA na svo-bodu vyjadřování, sdružování ashromažďování. Požadujte také ukon-čení svévolného zatýkání a zastrašo-vání, jejichž oběťmi bývají obhájci aobhájkyně lidských práv.

Jako vzor můžete využít tento návrh do-pisu:

Police Commissioner Augustine ChihuriZimbabwe Republic PolicePolice HeadquartersPO Box 8807CausewayHarareZimbabwe

Dear Police Commissioner,I am calling on the authorities to respectthe right of WOZA members to exercisetheir right to freedom of expression, asso-ciation and assembly.I am urging you to take steps to put anend to arbitrary detention and intimida-tion of human rights defenders.Yours sincerely,

31. března 2005, zadrženo policií, když seWOZA pokusila uspořádat tichou a pokojnoumanifestaci ve formě povolební modlitbyv hlavním městě Harare.

Aktivistky, včetně matek s malými dětmi, strá-vily noc na dvoře pod otevřeným nebem. Poli-cisté jim údajně řekli, že pokud se doznají kdrobným porušením zákona, mohly by být pozaplacení pokuty propuštěny na svobodu. Vpřípadě odmítnutí měly být zadržovány po celývíkend a obviněny na základě zákona o veřej-ném pořádku a bezpečnosti. Všechny aktivist-ky, z nichž některé byly pokročilého věku, dalšíbyly zraněné či s sebou měly malé děti, přistou-pily na zaplacení pokuty. Zákon tak byl opětzneužit pro získání „přiznání“ viny a pro ospra-vedlnění svévolného zatýkání a zadržování.

Evropa – dobrá adresa… ale pro koho?Zdá se, že v některých ohledech dospěla

naše západní civilizace až na samu hranicisvobody, za níž se prostírá neznámá terra in-cognita vzbuzující rozpaky, ne-li přímo strach.Různá morální dilemata naší doby, jako jsoupotraty, euthanasie, manželské svazky lidítéhož pohlaví a adopce dětí do těchto svaz-ků, genové manipulace a celá řada dalšíchproto oprávněně vzbuzují vášnivé diskuse.Pokud se kyvadlo společenského rozhodová-ní otočí ve prospěch dosud nepoznanéhoa nepovoleného, staromilci většinou začnoubít na poplach a hovořit málem o konci světa– pokolikáté už v dějinách… Morálními argu-menty – a dlužno říci, že vcelku oprávněnýmia racionálními – ovšem šermují obě stranytěchto sporů. Na ryze etické rovině zůstanoutedy takové otázky otevřené asi navždy jakovýraz zjevné nedokonalosti a neuzavřenostinaší existence, která je odvěkou daní za našisvobodnou vůli. A to, že se společnost, jejížsměřování určují parlamentní procedury mo-derní demokracie, nakonec rozhodne tak čionak nebo že se určité jednání stane či nao-pak nestane zvykem a každodenní normou,zdaleka ještě nepotvrzuje jeho patřičnost činepatřičnost. Pravdu dost dobře nelze odhla-sovat v parlamentu, navíc většinou prolha-ném a zkorumpovaném …

Ve stínu těchto debat, které jen s notnoudávkou nadsázky a zjednodušení můžemepovrchně zredukovat na spor konzervativců

s liberály, pravičáků s levičáky, tradice s post-modernou či společnosti zakotvenév náboženském názoru se společností seku-lární, ovšem leží zameteny pod koberec pro-blémy zcela jiného řádu. Otázky, o jejichžmorální ambivalenci žádné velké diskuse vés-ti netřeba a které na rozdíl od akademičnos-ti debat o naklonované ovečce Dolly se dnesa denně syrově realisticky dotýkají desetiti-síců lidí. Mám na mysli evropský vztah

k uprchlíkům. Odráží se v něm totiž něco ne-jen z každodenní bezohlednosti bohatéhosvěta, ale zároveň opětovné selhání evropskémyšlenky. Evropská unie, která se zrodila jakopragmatické ekonomicko-politické společen-ství zemí spojených touž kulturní tradicía společně sdílenými politickými idejemi, seproměnila v jakousi protaženou ruku osvícen-ské utopie. Dobrá a užitečná myšlenka zmu-tovala v monstrum žijící svým vlastním živo-tem, bez ohledu na životy těch, jimž másloužit. Instituci povýšenou na jakéhosi seku-lárního boha, který za nás rozhoduje o našemdobru v Evropě i mimo ni, od směšných hygi-enických pravidel v restauracích (vymyšle-ných zřejmě úředníky trpícími hygienickouobsesí či/a podmazanými lobby výrobců pá-kových baterií) a rozvojových projektech nadruhém konci světa až po normování baná-nů, okurek a prezervativů. Podobně jakov případě všech společností či institucí pa-ternalisticky vnucujících svým členům ima-ginární společenské blaho třeba i proti jejichvůli, stává se takové vnucované dobro větši-nou nejen neúčinné, ale přímo otravné. A covíce, někdy může pervertovat ve svůj pravýopak. Paradoxně právě pod vlivem bruselské-ho centralismu a pod vlajkou nasládle všeob-jímajícího evropského humanismu se evrop-ský azylový systém a celkový vztahk uprchlíkům stal odlidštěným a proklamo-vaný humanismus notně studený.

Ilustrační foto Foto: ec.europa.eu

více informací: www.amnesty.cz

27

AFRIKA


Vše začíná již samotným jazykem. Byrokra-tickým, suše technokratickým. Nehovoří sev něm o neštěstí konkrétních bytostí, aleo nelegální migraci. Ideální nálepka k vy-ša-chování těch, které si nepřejeme, poplašnýsignál zbystřující pozornost spořádaných ev-ropských občanů, kteří tak dojemně touží popořádku a klidu na svém ostrůvku blahoby-tu. Jakpak se asi obyčejný člověk stiženýdesertifikací v Africe, válkou v Čečně, úchyl-ným režimem ajatolláhů v Iránu či anarchiív Iráku může dostat do Evropy legálně, skr-ze železnou oponu vízové byrokracie s jejímiabsurdními předpisy a paranoidní kontro-lu, na níž se vedle pohraniční policie podí-lejí i letecké společnosti a např. v Německui horliví policejní úředníci vybízející obča-ny k udávání podezřelých cizinců (osvěd-čená tradice, která v této pořádkumilovnézemi zřejmě úspěšně přežila z jistých mi-nulých dob, k nimž se jinak nikdo moc hlá-sit nechce).

Další ukázkou institucionálního selháníEU, která ze zkrachovalého východního blo-ku zřejmě přímo s gustem převzala myšlen-ku centrálního plánování (ruské označení proEU Evropejskij sojuz nese v sobě až symbo-lické kouzlo nechtěného), je dublinský sys-tém, který v praxi vede k nedůstojnému pře-vážení neúspěšných žadatelů o azyl ze zemědo země na způsob dobytka. Zatímco protiponižujícím transportům zvířat evropskécelebrity hlasitě protestují, dublinský systéma jeho důsledky veřejné mínění nechávajídocela klidným.

A tak bychom mohli zdokumentovat desít-ky praktik a případů nalézajících se v napro-stém rozporu s obyčejnou lidskou slušností.Všechny však mají společného jmenovatele– lidský přístup je nahrazen přístupem byro-kratickým, na lidský problém sezačne pohlížet jako na problém ryzetechnický. Tudíž problém, který jemožno řešit ryze technickými pro-středky – direktivami Evropské ko-mise, estébáckými databázemi, vo-jenskými loděmi už nejenv pobřežních vodách, helikoptéra-mi na hranicích, vyvážením nepo-hodlných lidí a handlováníms odpudivým režimem kdysi úhlav-ního nepřítele západu soudruhaKadáffího (zcela jako v Orwellovi –vždyť už neválčíme s Eurasií, alei s Eastasií, drahý Winstone – k do-konalosti chybí již jen ministerstvopravdy, které by přepsalo dějiny veprospěch nového světového řádu).V moderní evropské civilizaci trpí-cí nutkavou a spasitelskou potře-bou mluvit lidem do života a ne-schopné nechat jej plynout suasponte zcela zavedený způsob ma-nipulativního myšlení, který vedlk zotročení domorodců v koloniích,holocaustu a gulagu, zabíjení po-stižených lidí v nacistickém Ně-mecku, segregaci nepohodlnýchrasových a sexuálních menšin atd.

Odmítání uprchlíků a nechuť k cizincům siprávem spojujeme spíše s nacionalistickýmia krajně pravicovými stranami a hospodský-mi křiklouny nejhrubšího zrna – avšak uhla-zení evropští úředníci přistupující k realitěv duchu byrokratického socialismu dospívajíparadoxně ke stejným koncům. V podstatěnemohou jinak – uvízli v síti téže osvícensképověry o možnosti shůry organizovat imagi-nární dobro pro všechny a navíc čelí krutěneimaginárním tlakům reálné politiky, jež jsoupři absenci skutečných politických osobnos-tí v současné Evropě vskutku fatální.

Ideálním způsobem, jak potvrdit a posvětithanebné jednání, je pak perzekuce těch, kdosi dovolí chovat se jinak. Překvapivě, Evropa,která se v prosazování non-discriminationpolicy, politické korektnosti, vyvážení občan-ských práv a demokracie zřejmě touží vyrov-nat přímo Spojeným státům, dospěla už i takdaleko. Podle německého imigračního záko-na jsou veřejné instituce jako školy či nemoc-nice povinny informovat sociální úřady o pří-tomnosti ilegálních migrantů. Pokud by takjejich pracovníci neučinili, mohou být poku-továni. Česky řečeno, pracovníci v pomáha-jících profesích, jako jsou lékaři, učitelé, čisociální pracovníci jsou v praxi nejen nuce-ni suplovat práci policie, ale přímo se státudavači. Za pomoc odmítnutým žadatelůmo azyl mohou být podle nového přísnéhoazylového a cizineckého zákona prosazené-ho letos na konci září pod demagogickýmvlivem ultrapravicové Švýcarské lidové stra-ny potrestáni i švýcarští občané. Ve Finsku,zemi, již si obvykle spojujeme se skandináv-ským sociálním a lidskoprávním rájem, jev současné době soudně stíhán za napomá-hání k ilegální migraci bývalý příslušník me-zinárodních sil v Kosovu. Nedopustil se niče-

ho jiného, než že do Finska zcela legálně po-zval kamaráda, s nímž se spřátelil v době svéslužby v provincii – kosovského Srba, kterýbyl z etnických důvodů ve své vlasti ohroženna životě a ve Finsku následně požádal o azyl.Stíhání je vystaven i právník, který finskémuvojákovi poradil, jak vše zařídit, a srbskémuazylantovi pak pomáhal s azylovou žádostí.Zdá se tedy, že v současné Evropě by u sou-du skončil zřejmě i švédský diplomat RaulWallenberg, který v době nacistické okupa-ce Maďarska prostřednictvím falešných pasůzachránil před zjevnou smrtí na 60 000 ma-ďarských Židů.

Politologové a prognostikové (na první po-hled oprávněně) upozorňují na nebezpečíhrozící evropské liberální tradici a celé našíkultuře, kdyby v evropských zemích převlád-lo radikálně založené islámské obyvatelstvo(třebaže je to otázka notně akademická jakocelá futurologie, uvážíme-li, že radikální isla-misté představují v kontextu lidnatého islám-ského světa asi stejně nepodstatný zlomekjako členové obskurní katolické organizaceOpus Dei v našem světě křesťansko-sekulár-ním). Zvláštní je, že je neznepokojuje, co žese to děje s evropskou liberální tradicí, kdyžve společnosti na ní postavené převládneparanoia kriminalizující obyčejnou pomocdruhé lidské bytosti, jíž nikoliv vlastní vinouteče do bot. Bohužel toto je již více než propolitologa otázka spíše pro psychiatra či soci-álního psychopatologa. Jedno z dalších děj-ství truchlivého zápasu, v němž Evropa ne-prohrává s islamisty, nýbrž sama se sebou …

Lubor KysučanAutor působí na FSS MU a FF UP.

Ilustrační foto Foto: ec.europa.eu

28


Svobodu nelze darovat, za svobodu je nutné se bít„Centrum žurnalistiky v extrémních situa-

cích“ se nachází poblíž středu největšího ev-ropského města – Moskvy. Tato organizacebyla založena 1. února roku 2000 jako jed-na ze struktur Svazu žurnalistů Ruska. Čímse zabývá? Jak je financovaná? S jakýmiproblémy se potýkají ruští nezávislí noviná-ři? To vše se můžeme dovědět od jejího ředi-tele, Olega Panfilova.

Jak jste se dostal k této práci a proč Vászačala zajímat právě žurnalistika?

Studoval jsem na pedagogické fakultěa skončil jsem ji jako učitel výtvarné výchovy.Už od druhého ročníku na vysoké škole jsempsal pro noviny a začala mě zajímat i věda.Když jsem dokončil studia, chvíli jsem praco-val ve školství a potom jsem pracovalv akademii věd a zajímal jsem se o historii,archeologii, etnografii Střední Asie. Celoudobu jsem pokračoval v psaní, ale nikdy jsemnepsal o politice, protože v období Sovětské-ho svazu to nebylo možné. O politice jsemzačal psát teprve v roce 1991, kdy došlok rozpadu Sovětského svazu a v Tádžikistánuzačalo docházet k určitému politickému vý-voji. Tak jsem začal psát politické články promístní noviny, potom pro moskevské noviny.Dále jsem pracoval jako korespondent projednu americkou tiskovou agenturu.

V roce 1992 jsem odjel studovat do Polska,do Varšavy – tam je mezinárodní škola, zabýva-jící se lidskými právy, kterou jsem dokončil,a chtěl jsem se vrátit domů a založitv Tádžikistánu Helsinskou skupinu (organizacebojující za lidská práva; pozn. red.) . Bohuželv Tádžikistánu začala občanská válka a mě vy-hnali. Přijel jsem do Moskvy a okamžitě jsem sezačal zabývat ochranou lidských práv. Pozvalimě do „Výboru na ochranu novinářů“ (Com-mittee to Protect Journalists; pozn. red.) – to jeamerický výbor, byl jsem ředitelem tohoto vý-boru v Moskvě. Potom jsem pracoval v ruskéorganizaci „Fond ochrany veřejné informova-nosti“, kde jsem monitoroval porušování právnovinářů. Odsud jsem také odešel a v roce 2000jsme spolu s dalšími 15 lidmi, kteří odešliz Fondu, založili další organizaci – Centrum žur-nalistiky v extrémních situacích. V Centru nynípracuje více jak 50 lidí, je to organizace, kterásbírá informace o porušování práv novinářův Rusku a v zemích bývalého Sovětského svazu.

Jak probíhá financování Centra? Dostávátepeníze od státu, od zahraničního dárcenebo čistě ze soukromých zdrojů?

Peníze dostáváme pouze ze zahraničí.Z principu nebereme, nebrali jsme a brát ne-budeme „ruské peníze“. Finance žádámez různých fondů. Základní část naší práce fi-nancuje Fond Sorose (Open society fund; pozn.red.), potom americký fond National endow-ment for democracy a dále nás financují vládyrůzných zemí – Norsko, Německo, Finsko, VelkáBritánie, Švýcarsko, UNESCO a další zahraničníorganizace, které podporují naši práci.

Mohl byste v krátkosti popsat rozvoj nezá-vislé žurnalistiky v Rusku po rozpadu SSSR?

Nezávislá žurnalistika se zde objevila užv 1987 roce, kdy prezident SSSR Gorbačovtvrdil, že je nutné reformovat sovětskou spo-lečnost, že je nutná perestrojka a otevřenostv politickém slova smyslu (glasnosť;pozn.red.). Tehdy část sovětských novinářůdoufala, že mohou být svobodní. Nastalazměna v sovětském tisku, objevovaly se člán-ky, které byste si dřív nemohli v novináchpřečíst, v televizi vysílali nové programy.V roce 1990 vznikl první sovětský zákon„O tisku a jiných prostředcích masové infor-mace“, který dovoloval zakládat nezávislá mas-média. Tenkrát se začal objevovat nezávislýtisk a rádiové stanice – vyskytla se šance, žebudou zakládána nezávislá média. Bohuželkdyž Gorbačov „hlásal glasnosť“, už neobjas-nil, že svobodu nelze darovat, že za svobodu jenutné se bít! O tom mluvím především proto,že na rozdíl od Polska, České republiky a ji-ných zemí východní a střední Evropy, ve kte-rých byl také socialismus a ve kterých existo-valy tradice svobodného tisku do obdobísocialismu, v Sovětském svazu žádné takovétradice nebyly. Nikdy zde nebyla svoboda tis-ku, proto všichni novináři, kteří začali budovatnezávislý tisk a televizi, se teprve učili, jakmají pracovat. Naneštěstí po devíti letech vlá-dy prezidenta Jelcina, kdy byly podmínkyk vytvoření nezávislosti, nastoupil v roce2000 prezident Putin, který začal obnovovattradice sovětské propagandy a omezoval prá-ci novinářů. Žurnalisté doslova spustili rucea nebojovali. Nebojovali ani za to, čeho do-sáhli za devět let vlády pre-zidenta Jelcina. Proto se nyníruský tisk nachází v takovémstavu, jako v posledních le-tech Sovětského svazu. Toznamená stav, kdy moc kon-troluje veškerou televizi –97 % veškerého obyvatelstvadostává informace prostřed-nictvím televize – občanédostávají především takovéinformace, které chce stát.

Lze říci, že v Rusku existujecenzura namířená proti ne-závislé žurnalistice? Jsouznáma témata, o kterýchnení radno psát?

Oficiálně cenzura neexis-tuje, protože máme ústavu,která v článku 29 cenzuruzakazuje. Existuje ale řadamechanizmů, které ve sku-tečnosti cenzuru realizují.Domnívám se, že existují třidruhy cenzury: pokud senovináři sami bojí publikovat– to je autocenzura, dále po-kud redakce novin nebo te-levizí omezují práci svých za-

městnanců a nakonec cenzura vlastníka.V Rusku tedy formálně existuje nezávislý tisk,který nedostává peníze od státu, ale jeho vlast-níci (majitelé novin a televizních stanic) jsousilně na státu závislí. Oni tudíž zprostředková-vají pouze tu informaci, která se hodí státu.

A hlaví téma, o kterém se žurnalisté bojí psát?To je Čečna a vše, co má spojitost s válkouv Čečensku. Velice nebezpečné je také psáto zkorumpovanosti vlády. Vše, co se týká stát-ní moci, je zakázaným tématem. Pouze něko-lik novin v Moskvě a několik desítek novinv provincii, radiostanice Echo Moskvy mohouněco málo kritizovat a podávat alternativníinformace. Máme tu ještě internet, který je takézatím svobodným médiem, ale ten používá jen12 % až 15 % obyvatel Ruska, pouze nepatrnáčást lidí čte politické informace a ostatní pou-žívají internet z jiných důvodů.

Existují v Rusku nebo státech SNS ještě jinénestátní organizace, které se zabývají pro-blematikou nezávislé žurnalistiky?

Velice málo. Většinu těchto organizací jsmepomáhali zakládat. Existují podobné organi-zace v Kazachstánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstá-nu, v Bělorusku a v Azerbajdžánu. Tyto orga-nizace pracují různě, ale všechnypřinejmenším sledují, jak jsou porušovánapráva novinářů. Ve všech zemích bývaléhoSovětského svazu máme svoje koresponden-ty, kteří nám sdělují, co se v těchto státechděje. V každé ze zemí SNS je situace jiná –jsou státy, kde probíhá velice krutá kontrolatisku, jako například v Turkmenistánu. Turk-menistán je země, která je svým režimem blíz-

Oleg Panfilov ve své kanceláři. Foto: Martina Vodičková

29

SVOBODA SLOVA


ká k Severní Koreji nebo Kubě, kde nejsounezávislé noviny, pouze státní televizní stani-ce a tisk. Existují ale dvě republiky, kde pro-běhly revoluce a situace je tam lepší – je toUkrajina a Gruzie. V těchto zemích svitla na-děje, že se zde bude formovat nezávislý tisk.

Mohou lidé či organizace v České republicenějakým způsobem pomoct ruským noviná-řům v jejich složité situaci?

Nevím, nakolik by to bylo možné... Třebajenom kdyby čeští žurnalisté organizovali ně-jaké semináře, ve kterých by objasňovali ne-jen ruským novinářům, ale i novinářům zestátů SNS, co je to svoboda, učili je manage-mentu, vysvětlili jim, jak založit nové noviny.Bojím se, že Česká republika je natolik malázemě, že pomoct všem novinářům, kteří žijína ohromném území bývalého Sovětskéhosvazu, nemůže. Pro mě a pro lidi mé genera-ce, kteří bojovali za svobodu, vždy zůstanenezapomenutelným symbolem Václav Havel.V dobách, kdy byl prezidentem, jsme cítilijeho ohled na to, co se děje u nás. Když pro-běhla aféra s Andrejem Babickým (AndrejBabický pracoval v Čečensku jako válečnýreportér pro ruské vysílání rádia SvobodnáEvropa. V Kremlu si udělal nepřátele kvůlireportážím popisujícím zvěrstva páchaná rus-kou armádou, poté byl unesen ruskými vo-jenskými jednotkami a nakonec na základěfalešných důkazů uvězněn; pozn. red.) v roce2000, Václav Havel vydal prohlášení a zají-mal se o to, co se s panem Babickým stalo.Existuje morální pomoc, která je velice důle-žitá – od takových lidí, jako je Václav Havel,od českých disidentů, kteří bojovali za svobo-

du Česka. Bylo by skvělé, kdyby tito lidé neu-stále obraceli svoji pozornost k ruské vládě ak zemím SNS a upozorňovali na to, že noviná-ři zde pracují v nesvobodných podmínkách.

Jak vidíte budoucnost nezávislé žurnalisti-ky v Rusku? Myslíte si, že vláda se budemuset stát více liberální či bude striktněpostupovat proti nezávislé žurnalistice?

Myslím, že v této situaci je vina dvojí, jakna straně státní moci, tak i mezi samotnýminovináři. Vláda musí vytvářet podmínky, musíplnit svoje závazky, které přijímala, když vstu-povala do OBSE nebo do Rady Evropy. Ko-neckonců vláda by měla pravidelně pročítatvlastní zákony a vlastní ústavu a řídit se jimi.Vina novinářů je v tom, že neumí a nechtějíbojovat za svoje práva. Je smutné, že kdyžnastane nějaký „průšvih“, podobný tomus Andrejem Babických, či když zavraždili AnnuPolitkovskou, v Čechách probíhají setkání naobranu ruské žurnalistiky a Rusku se skoronic neděje. Bohužel ruští novináři nechápou,že jim nikdo nikdy nevytvoří podmínky svo-body. Oni sami si je musí vytvořit! Proto do-kud se ruští novináři nenaučí bojovat za svo-bodu, nic se nezmění.

Jaké jsou nejzávažnější problémy, se který-mi se může v Rusku setkat nezávislý novi-nář? Existuje zde nějaké řešení?

To je opět spojeno se samotnými noviná-ři. Žurnalisté musejí být gramotní ne pouzeve smyslu, že budou správně psát, oni mu-sejí znát zákony. Vláda se novinářům vy-smívá, protože oni nevědí, jak se jí mohoupostavit. Novináři musejí znát zákony, aby

mohli požadovat od vlá-dy jejich vnaplnění. Toje asi největší problém.Dalším úskalím je veli-ce špatné vzdělání no-vinářů jak v samotnémRusku, tak i v zemíchbývalého Sovětskéhosvazu. Je to tragikomic-ká situace, kdy se stu-denti učí podle sovět-ského vzdělávacíhoprogramu. Oni velicedlouho studují historiivlastní literatury, přibliž-ně 600 hodin za 5 let.Dalších 600 hodin cho-dí na přednášky dějinzahraniční literatury, ve-lice dobře znají Dosto-jevského, Shakespeara.Ale nestudují zákony.Novináři musejí pocho-pit, že pokud se chtějístát moderními noviná-ři, jsou povinni znát zá-kony, měli by být práv-ně gramotní. Proto jenutné změnit současnývzdělávací program, aleto vláda nechce. Provládu je výhodné vy-

chovávat právě takové studenty a právětakové novináře.

Jakou roli hrají novináři v ozbrojených kon-fliktech, mohou pomoci při řešení těchtokonfliktů? Mohou být objektivní?

Novináři jsou povinni především pravdivě ob-jasňovat tyto konflikty. Objektivní vysvětleníkonfliktu – to je pomoc sama o sobě. Bohuželvelice často novináři pracují jako propagandis-té. Například když píší o válce v Čečensku, té-měř vždy jsou na straně ruského státu, ačkolimnohým lidem je jasné, že je to válka nespra-vedlivá. Ve skutečnosti to není válka, ale geno-cida Čečenců. Válka se už proměnilav občanskou válku, kdy Čečenci bojují mezisebou. V takových podmínkách je velice těžkézůstat objektivní. Vláda chce, aby se psalo pou-ze o oficiálním názoru na tento konflikt. Pouzeněkolik málo novinářů se snažilo psát nezávislea objektivně – jde zejména o Andreje Babické-ho, kterého nakonec vyhnali z Ruska neboo Annu Politkovskou, kterou zavraždili. Je třebabýt objektivní, ale bohužel stát dělá vše pro to,aby se z novinářů stali propagandisté.

Náš časopis se věnuje především uprchlicképroblematice a tedy se ptám – existují něja-cí ruští novináři, ze kterých se předevšímdíky jejich práci stali uprchlíci a museli žá-dat azyl v cizí zemi?

Ve skutečnosti je takových novinářů málo.Jsem konzultantem několika evropských mi-gračních služeb a ty mi často volají, abychjim potvrdil, či vyvrátil pravdivost výpovědíněkterých uprchlíků, kteří se označují za no-vináře a kteří prý byli z tohoto důvodu proná-sledováni. Ne, takových novinářů je velicemálo, většinou jsou známí. Dost často se stá-vá, že lidé podvádějí imigrační úřady. Majípředstavu, že vše, co napíšou do svých výpo-vědí, je naprosto důvěryhodné. Na druhoustranu je velký problém obrovské množstvíuprchlíků, kteří utíkají z různých příčin –i třeba z důvodů pronásledování. Z Čečenskalidé velice často utíkají už i proto, že je začínápronásledovat státní moc Čečenska! Proná-sledují je samotní Čečenci, pouze proto, žetito lidé se nenarodili právě v onom místě,nepřibližují se k určitému typu atd. Potomexistuje obrovské množství ekonomickýchuprchlíků, ti si myslí, že odejdou do jiné zeměa do roka si tam koupí Mercedes, velký dům adovolenou budou trávit každý rok na Kanár-ských ostrovech. To je také neštěstí, na kte-rém nesou svůj podíl novináři. Novináři jsoupovinni psát o problémech uprchlíků a vy-světlovat lidem, kteří nejsou běženci, že útěkdo cizí země je vždy velice problematický.Právě proto jsme založili náš časopis „Čečen-ská společnost dnes“, abychom mohli přiblí-žit Čečencům, jak se žije uprchlíkům v cizíchstátech, s jakými problémy se zde setkávají,kde mohou mladí Čečenci studovat a jak sizvykají na nový život.

Rozhovor připravila Martina VodičkováAutorka je aktivista kampaně NESEHNUTÍ


Moskevské sídlo Svazu žurnalistů Ruska. Foto: Martina Vodičková

30

SVOBODA SLOVA


dech, nakonec se stíhaní rozhodli státní zvůlipostavit. Nejen že podali odpor proti trestnímupříkazu, ale o akci informovali jak česká, takgruzínská média a navázali spoluprácis NESEHNUTÍm. Přestože nám připadalo ab-surdní dokazovat, že kritika státních představi-telů či politiky jakéhokoliv režimu nemůže býttrestním činem a neznamená vyvolávání nená-visti vůči národu (např. velkými kritiky americ-ké okupace Iráku jsou sami Američané, zname-ná to snad, že demonstracemi proti americkézahraniční politice chtějí vyvolat nenávist vůčisami sobě?), pustili jsme se s pomocí přátel z Ligylidských práv do vyhledávání relevantních ju-dikátů k právu na svobodu projevu. Stejně takjsme s kolegy z Amnesty International shromáž-dili dostatek věrohodných informací, které do-kazovaly průběh státních perzekucí ze stranyruského státu vůči Gruzii a jejím občanům. Totopočínání Ruské federace podrobila kritice vesvém říjnovém prohlášení i Evropská unie, kte-rá Rusko vyzvala k ukončení zmíněných postu-pů proti gruzínským občanům a varovala předhospodářskými, politickými a humanitárnímidůsledky ruské blokády Gruzie. K protestůmEvropské unie se svým listopadovým usnese-ním připojil i Senát Parlamentu ČR. Obě tatoprohlášení požadovala de facto to stejné jakogruzínští demonstranti v ČR, akorát zvolila di-plomatický slovník.

Pro soudní jednání měli tak obvinění při-praveno dostatek podkladů na svoji obhajo-bu. Obviněné přišly před soudní budovu pod-pořit asi tři desítky lidí, kteří hesly „V Českujako v Rusku?“, „Legitimní požadavek trest-ným činem?“, „Netrestejte demonstrantyproti bezpráví“ a „Kritika armády není nená-vistí k národu“ vyjadřovali svůj názor na stí-hání Gruzínců. Nepočetná demonstrace sestejnými hesly proběhla v ten den také předčeskou ambasádou v gruzínském hlavnímměste Tbilisi. Soudní líčení proběhlo krátce –Gruzíni nepopírali svoji účast na demonstra-

ci ani skandovaná hesla. Vysvětlili svůj klad-ný vztah k ruskému národu (vč. toho že Ru-sové spolupracují i s jejich sdružením Sam-šoblo), ale upozornili na svůj kritický postojsměrem k ruské politice vůči Gruzii a gruzín-ským občanům. Soudkyně Hütllováv závěrečném rozsudku jasně konstatovala,že „…jednání obou obviněných nenapadalorovnost lidí, ale zahraniční politiku Ruska“,a zprostila je všech obvinění. Dalo by se řícihappyend! Svoboda kritizovat politické režimya státy byla uhájena, nespravedlivě stíhaní očiš-těni, soudkyně odvážně uznala předchozí po-chybení své i státní zástupkyně a policie. Šokvšak přinesla slova státní zástupkyně – ODVO-LÁM SE – naštvaně vyštěkla směrem ke Gruzín-cům i jejich příznivcům v soudní síni. „Potomjak tady všichni vystupujete, je zřejmé že ob-žalovaným se podařilo vyvolat nenávist protiruskému národu“, nepochopitelně reagovalana kritiku svého počínání státní zástupkyně Ja-náčová. Další kolo této kauzy se tedy bude ode-hrávat u Městského soudu v Praze. Opět zdenepůjde jen o dva Gruzínce. Půjde o naše prá-vo kritizovat politiky a politické režimy. Půjdeo svobodu projevu.

Milan ŠtefanecAutor je aktivista kampaně NESEHNUTÍ


P.S. Celý případ je zajímavý také při srovnání postupu stát-ních orgánů vůči demonstrujícím Gruzíncům a vůči neona-cistům pochodujícím centry našich měst. Např. v roce 2005na demonstraci v Brně neonacisté vykřikovali hesla „ČechyČechům“, „Nic než národ“, na transparentech se jménemneofašistické a neonacistické organizace Národní odpor sedožadovali „Braune macht /Hnědá moc/“ a v projevechbrojili proti „…cizím přivandrovalcům, kteří nemají co na-bídnout kromě zaostalosti, nemocí a kriminality“, a jako„národní socialisté“ se hlásili „…k řádu, který tu už jednoubyl a který se ukázal jako jediný funkční a platný“. Policie,která tehdy rozehnala pokojně demonstrují antifašisty napodaná trestní oznámení odpověděla, že uvedenými projevyse neonacisté nedopustili žádného trestného činu ani pře-stupku. Mluvčí brněnské radnice pak hájil postup svéhoúřadu a policie tím, že „…neonacisté pochod řádně ohlásili“.

Za demonstraci před ruským velvyslanec-tvím, na které podle policie podněcovalik nenávisti vůči politickým představitelůmruského národa, byly dvěma účastníkům pro-testu samosoudkyní bez možnosti obhajobyuloženy podmínečné tresty odnětí svobodyve výši čtyř a dvou měsíců.

Odkud pochází tato zpráva? Je to výňatekz monitoringu Amnesty International či Hu-man Rights Watch o porušování lidských právv některé z postsovětských zemí? Ne. Jednáse o zprávu popisující událost, která se stalana konci roku 2006 v České republice.

Dne 10. října 2006 se před zastupitelskýmúřadem Ruské federace konala řádně ohláše-ná demonstrace organizovaná občanskýmsdružením Samšoblo (Můj domov), jehož čle-ny tvoří lidé z gruzínské komunity v Českérepublice. Účastníci akce upozorňovali navměšování vlády Ruské federace do vnitřníchzáležitostí Gruzie a na národnostní diskrimi-naci Gruzínců, ke které v Rusku v té dobědocházelo. V rukou drželi transparents karikaturou ruského vojáka, kterýs hákovým křížem na rukávu symbolicky šla-pe z území Ruska na území Gruzie. Účastnícidemonstrace také skandovali heslo „Rucepryč od Gruzie“. Policie, státní zástupkyněi soudkyně vyhodnotila tato hesla a transpa-rent jako „veřejné podněcování k nenávistivůči ruskému národu a jeho politickým před-stavitelům“ a uložila za ně zmíněné podmí-nečné tresty. Stalo se tak formou tzv. trestní-ho příkazu, tedy v řízení, ve kterém nemajíobvinění možnost se hájit a o uložení tresturozhoduje pouze samosoudce.

Na celé události je zajímavé hned několikskutečností – když si policie myslela, že nademonstraci dochází k trestnému činu, pročji nechala proběhnout až do konce a teprvepo jejím skončení zadržela dva z účastníků?Jak mohla policie, státní zástupkyně i soud-kyně vytýkat demonstrantům „podněcováník nenávisti vůči politickým představitelům“,když žádná skutková podstata takového trest-ného činu neexistuje? Je možné že státní apa-rát trošku zaspal v čase a rozhodl se Gruzínypotrestat na základě opatření „nutnýchk upevnění a k ochraně veřejného pořádku“přijatých totalitním režimem v příznačné da-tum (22. srpna 1969). Toto již neplatné opat-ření vysvětlovalo, jak stíhat tehdejší trestnýčin „hanobení státu světové socialistické sou-stavy a jeho představitele“.

Možná se policie, státní zástupkyně i soudky-ně obvodního soudu domnívala, že uloženímpodmínečného trestu případ skončí. Neposluš-ní Gruzíni sklopí uši a dají si pozor kritizovatsvého mocného souseda, který na konci roku2006 uvalil na Gruzii rozsáhlou blokádu a roz-poutal na svém území antigruzínskou kampaň,provázenou svévolným zatýkáním, deportace-mi i smrtí perzekuovaných Gruzínců. Přestožetomuto scénáři nahrával i strach gruzínské ko-munity před veřejným popotahováním po sou-

Mlčeti zlato?

Podporu svobodě slova vyjadřovali lidé před budou soudu, kde proběhlo soudní přelíčení. Foto: Václav Vašků

31

SVOBODA SLOVA


Národní korporativisté: Zavedeme eutanazii lidís mentálním a zdravotním postižením

Poznámka redakce: V podzimním čísle časopisu PŘES jste si mohli přečíst sérii článků věnovaných problematice rasismu a xenofobie. Jeden z těch, který jsme nestihnuli do podzimníhočísla zařadit, ale o který bychom Vás nechtěli připravit, si můžete přečíst nyní.

Skupina mladých lidí označujících se zaneoficiální politické sdružení Národní korpo-rativismus patří k nejaktivnějším českým ul-trapravicovým organizacím současnosti. Ne-právem bývá médii podceňovaná, její aktivityzlehčovány a podávány jako veřejný nesou-hlas mladých rozhněvaných mužů (a žen)s nárůstem vlivu levice nebo s omezovánímsvobody slova. Kdo jsou Národní korporati-visté a co vlastně chtějí?

Vznik a vývojV roce 2004 se v Praze konstituovala Spo-

lečnost korporativního směru vyššího vývoje(SKSVV), jejímiž čelními představiteli byli JiříPetřivalský a Zdeněk Zvoníček. Skupina samasebe označovala jako vlastenecky smýšlejícíaktivisty, kterým není lhostejný osud naší země.K prvnímu významnému veřejnému vystou-pení SKSVV došlo na demonstraci neonacis-tického Národního odporu (NO) v Brně v roce2005. Organizátoři demonstrace patřili mezivýznamné aktivisty NO zabývající se přede-vším pořádáním neonacistických koncertů.Přibližně 12 příznivců SKSVV pochodovalopod transparentem Společnost pro vývoj elitynároda a pochodovali společně s dalšími neo-nacisty nesoucími prapor s nápisem BrauneMacht. Na této největší demonstraci českýchneonacistů v roce 2005 se skandovala hesla„Vítězství Zdar“ (tedy překlad Sieg Heil), Dejtenám zbraně, půjdeme na ně, apod.

Zdeněk Zvoníček přednesl projev hned pozástupci Národního odporu. Mimo jiné uvedl,že „některé skupiny obyvatel by měly být nazákladě rozhodnutí soudu sterilizovány, rodi-čům dětí s postižením by neměly být vyplá-ceny dávky státní pomoci a veškerou zdra-votní péči by měli hradit ze svého.“ Zmíněnádemonstrace Národního odporu proběhla zapřihlížení policie, zástupců města Brna i kan-celáře veřejného ochránce práv. Policie anizástupce Brna nepovažoval Zvoníčkův projevza důvod pro rozpuštění demonstrace. Úřadombudsmana na je obsah projevu upozornila nečinnost policie i města kritizoval.

V létě 2005 se SKSVV transformovalav neoficiální politické sdružení Národní kor-porativismus. Politický systém Národního kor-porativismu (NK) byl představen jeho tehdej-ším předsedou Zdeňkem Zvoníčkem nademonstraci 28. 9 .2005 v Kladně jako proti-pól proti současnému vládnoucímu kapita-lismu a dřívějšímu socialismu. NK ústy Zvo-níčka považuje svou politiku za politiku,„která je aktivní proti dosud aplikovanýma připravovaným systémům, jejichž záměryjsou cizí vůči základům národa, společnostia státu.“ Již o měsíc později NK přitvrzuje aúčastní se demonstrace na podporu popíra-

če holocaustu Ernesta Zündela, který je v tédobě souzen v Německu. Na demonstracipořádané Jiřím Tůmou, hlavním představitelemorganizace Národního odporu Praha, poprvéveřejně vystupuje Jiří Petřivalský jako místopřed-seda NK. Během roku 2006 uspořádá NK devětdemonstrací po celém území ČR, a stane se takpoliticky veřejně nejaktivnějším pravicově-extre-mistickým subjektem. Četností svých aktivit stří-dá neonacistický Národní odpor, který se orien-tuje především na pořádání koncertů rasistickýchhudebních skupin, ale zastiňuje i do té dobyaktivnější nacionalistickou Vlasteneckou frontu.

KDO JSOU ČLENOVÉ NK?Členskou základnu NK tvoří sympatizan-

ti různých nacionalistických nebo neonacis-tických organizací a spolků. Část členů a pří-znivců NK pochází z prostředí Vlasteneckéfronty, část z Vlasteneckého klubu, někteříbyli v minulosti členy Republikánů Mirosla-va Sládka, Národní strany či Národního sjed-nocení. Politicky ambiciózní příznivci NK kan-didovali v roce 2006 v rámci politickéhouskupení Právo a spravedlnost, část společ-ně s bývalými anebo i nadále aktivními členyNárodního odporu.

Současný předseda NK Jiří Petřivalský jižv roce 1998 navštěvoval shromáždění Vlas-tenecké fronty. Účastnil se ale také shromáž-dění ministerstvem vnitra zakázané Národníaliance a neonacistického Národně sociální-ho bloku, jehož členská základna sestávala

především z pouličních rváčů z Národníhoodporu. Na demonstraci pořádané Národnímodporem Praha proti zasedání MMF a Světo-vé banky v roce 2000 skanduje společněs neonacisty heslo „Zvítězíme!!!!“. Setkáváse zde s jesenickým neonacistou Jiřím Tůmou,kterému později za 5 let přislíbí účast na de-monstraci za Ernsta Zundela a veřejně tamvystoupí.

Bývalý předseda NK Zdeněk Zvoníček sepohyboval kolem tvrdého jádra chuligánůSparty Praha. V roce 2004 byl předsedoupražské pobočky místní organizace Vlastenec-ké fronty, za kterou veřejně vystupoval. Jehoparticipace ve vedení nacionalisticky a proti-nacisticky orientované organizace mu neza-bránila v účasti na největší demonstraci neo-nacistů na podporu Rudolfa Hesse v roce2004 v bavorském Wunsiedlu. Na tomto se-tkání se sešlo zhruba 4 200 neonacistů z celéEvropy a na pódiu vystoupili zástupci několi-ka evropských divizí Blood and Honour. Zde-něk Zvoníček je ze všech členů NK nejvícepropojen s neonacistickou a chuligánskouscénou, včetně militantní bojůvky Anti-anti-fa zaměřené na fyzickou likvidaci svých od-půrců. Stýkal se s lidmi, kteří byli pravomoc-ně odsouzeni za násilné trestné činy s rasověmotivovaným podtextem.

Další aktivní osobou z řad NK je Tomáš Ose-ný, který je pravomocně odsouzený za rasověmotivovaný útok na syna redaktorky České-ho rozhlasu, která připravuje romské vysílá-

Demonstrace s vlajkami Národního korporativismu. Foto: archiv Tolerance a občanská společnost

32


ní. Tento sparťanský chuligán, který navštěvu-je jak demonstrace Národní strany, tak Národ-ního odporu, patří k dalším osobám spjatýchs pouličním násilím. Na Moravě jsou nejaktiv-nějšími členy Roman Fojtík a Martin Bacík.

Kam s Národním korporativismem?Doktrínu NK tvoří několik ústředních témat,

která jsou veřejnosti představována jednakna demonstracích, jednak prostřednictvímjejich webových stránek, na kterých publi-kuje především současný předseda NK, jižzmíněný Jiří Petřivalský. Při zkoumání skuteč-ných cílů sdružení je potřeba sledovat jed-notlivá jejich prohlášení a aktivity jako kom-plex a hledat skutečná sdělení v jejichpísemných a ústních projevech.

Národní korporativismus se výrazně stavíproti migraci. Částečně ji sice podle svýchslov považuje za prospěšnou, ale pouze po-kud bude omezena „na lidi, kteří budou pronaši zem přínosem.“ Podle přestavitelů NKk nám „s cizinci přichází odlišná kultura, po-divné zvyky a jiné morální hodnoty,s nárůstem počtu cizinců a tvorbou ghett pří-mo souvisí i nárůst nezaměstnanosti či kri-minality.“

NK ostře odmítá registrované partnerství.Práva homosexuálních partnerů jsou podlekorporativistů dostatečně chráněna stávají-cím právním řádem, zákon o registrovanémpartnerství pak povede pouze k dalším sna-hám „deviantní homosexuální lobby uzáko-nit adopci dětí homosexuálními páry a po-vede k nárůstu homosexuální pedofilie.“

K jednomu z dalších cílů Národního korpora-tivismu patří znovuzavedení trestu smrti. Tentocíl deklarovali v červenci 2006 na demonstraciv Chomutově, kdy využili vraždy mladé dívkyk vlastní propagaci. Demonstrace na obnovutrestu smrti se konala i v lednu 2007.

Představitelé NK vystupují proti evropskéintegraci a účasti ČR v NATO. Snahou NK jeudržet suverenitu českého národa, který chá-pou v pojetí jazykovém, tedy jako společen-ství osob hovořících stejným jazykem a obý-vajících území českého státu již několikgenerací.

Ačkoli zástupci NK veřejně nikdy nepopíra-li šoa (pravděpodobně proto, že si jsou velmidobře vědomi trestnosti takového počínání),svůj pozitivní přístup k revizi historie dali ně-kolikrát najevo. Jiří Petřivalský vystoupilna demonstraci na podporu Ernesta Zünde-la 28. 10. 2005. Pod rouškou shromáždění zasvobodu slova přednesl Petřivalský tato pod-porující slova: „Pan Zündel tedy již zřejměsvoji pohnutou pouť pozvolna končí. Pro násvšak nadále zůstane symbolem hrdiny, kte-rý pro svou pravdu a svobodu obětoval vše.Myslím, že je pro každého člověka, který sou-hlasí se svobodným myšlením a svobodouprojevu, povinností podporovat pana Zün-dela všemi prostředky. Posílejte mu dopisy,peníze na obhajobu a šiřte informace o jehopřípadu dál“. O necelý měsíc později podpo-řili korporativisté svou účastí i demonstracina podporu nejvýznamnějšího popírače šoaDavida Irvinga, který byl v té době souzen

v Rakousku. Jiří Petřivalský reaguje na zatče-ní a odsouzení neonacisty Antonína Čermá-ka, který byl odsouzen za popírání holocaus-tu právě na demonstraci za Ernesta Zündelaemotivním článkem publikovaným na webo-vých stránkách NK. Mimo jiné uvedl-: „Pokudnějaký vědec pomocí chemie vyloučí použí-vání cyklónu B v komorách, je třeba ověřitjeho výsledky pomocí nového měření, popří-padě je jinak vědecky potvrdit, či vyvrátit,ale není možné někoho trestat za to, že pro-vede chemickou analýzu, jejíž výsledky ne-odpovídají uzákoněné pravdě. Proč je tedykaždý už při vyjádření sebemenší pochyb-nosti o nějaké bezvýznamné maličkosti holo-caustu perzekuován a zatčen?“

V určitých směrech lze NK považovat za neo-fašisty. K ideologii fašismu odkazují již svýmnázvem, stejně jako veřejnou podporou diktá-torů Franka a Pinocheta. Jiří Petřivalský pova-žuje období Pinochetovi diktatury za dobu, kdydošlo k ekonomickému rozkvětu Chile. Tisíceobětí, které Pinochetův režim připravil o životpak považuje za nutné zlo, kterým chilský dik-tátor předešel miliónům obětí, které způsobillevicové režimy v Kambodži a SSSR. Smrt ge-nerála Franka si NK připomněli na demonstraciv severomoravském Hlučíně v listopadu 2006.

Východiskem pro posouzení podstaty ide-ologie NK je jejich program distribuovanýv podobě letáku na různých demonstracíchNK, z webových stránek se zpravidla lze do-zvědět pouze část jejich programu. To, co NKsvým příznivcům předkládá je program soci-álního darwinismu a eugeniky vlastní hitle-rovskému nacionálnímu socialismu.

V rámci programového prohlášení „Novýsystém populační politiky“ nezávislá poli-tická organizace Národní korporativismuspíše: „Národ má odpovědnost chránit svouexistenci, proto každý zdravý občan je po-vinen zplodit hodnotného potomka, aby svédědictví předal nové generaci. Národní spo-lečenství má také závazek udržet svou pů-sobnost jeden z nejcennějších elementůexistence, a to půdu. Ztratí-li však svůj ži-vobytný prostor, stane se minori-tou…význam propopulační politiky vychá-zí ze tří základních důvodů. Mocenského(čím více lidí, tím silnější armáda), poptáv-kového (čím více lidí, tím větší poptávka) adůvodu fiskálního (čím více lidí, tím vícedaňových poplatníků). Tyto tři elementypředstavují národní sílu. Mají však své kla-dy i zápory,“ uvádí se v letáku.

Pronatalitní politiku hodlá NK realizovatomezením interrupce, ke které bude mocidojít pouze se souhlasem speciální komisev případě, že život matky bude ohrožen nebov případě, že žena bude znásilněna. Pronata-litní politika NK bude zaměřena pouze na sku-piny obyvatel s průměrnou a nadprůměrnousocioekonomickou úrovní. Vůči ostatním sku-pinám obyvatel naopak NK uvažuje o zave-dení tzv. antinatalitní politiky jako „prostřed-ku k vylepšování populačního genetickéhofondu pro podporu hodnotových vlastnostíčlověka jako zdraví a inteligence.“ Podle NKje potřeba omezit vysokou porodnost „té sku-

piny obyvatelstva, jejíž neadaptovatelnéchování vede ke generačnímu neúspěchu.“

Pro narozené děti s mentálním nebo fyzic-kým postižením mají Národní korporativistépřipravené konečné řešení v podobě eutana-zie, která bude hrazena státem. Program NKsice připouští variantu, která „umožňuje dítěponechat naživu, tato alternativa je však ne-výhodná a je spojena s odepřením práva narodičovské příspěvky a porodní dávku.“ Even-tuální ústavní péči má podle NK hradit rodi-na v plné výši. Pro skupiny rodin z nejnižší„socioekonomické a antisociální skupiny“plánuje NK limitovat přídavky na děti, rodi-čovské příspěvky a porodní dávky na základěrozhodnutí nezávislého soudu. Ženy z tétoskupiny obyvatel mají být příspěvkem ve výši50 000,- Kč motivovány k dobrovolné sterili-zaci.

S takovýmto letákem se snaží Národní kor-porativisté získávat své příznivce po celémúzemí České republiky. Podle předsedy Petři-valského má jeho neoficiální sdružení NKv současnosti kolem 200 členů v různýchmístech republiky. NK je velmi mobilní skupi-na, která pro rok 2007 plánuje uspořádatněkolik dalších demonstrací po celé Českérepublice. V roce 2007 usiluje NK zorganizo-vat i několik vzdělávacích kempů a pronik-nout s přednáškami na univerzity. Jižv loňském roce vystoupil v rámci politologic-kého semináře Jiří Petřivalský na půdě VŠEv Praze na semináři docenta Jana Rataje.

Politicky se NK od počátku pohybovali meziultrapravicovými skupinami. Zpočátku měli NKblízko nacionalistickému občanskému sdruže-ní Vlastenecká fronta. Vzájemně se podporova-li, navštěvovali společné akce, vystupovali nademonstracích. Obě sdružení společně publi-kují na stránkách cz.altermedia.info. PředsedaVlastenecké fronty David Macháček se účast-nil sjezdů NK, kde vyzdvihuje především bojza společnou věc. Na oplátku NK podpořiliv prosinci 2005 již zmíněnou demonstraci napodporu David Irvinga organizovanou Vlaste-neckou frontou před rakouským velvyslanec-tvím v Praze.

Prokázat propojení NK s neonacistickoumilitantní větví reprezentovanou Národnímodporem je poměrně složitější. Na oficiálníúrovni fakticky neexistuje, přestože v době,kdy neexistovaly webové stránky NK, bylypozvánky na jejich demonstrace zveřejňová-ny právě na stránkách Národního odporu (ataké na nacionalistických stránkách). Nespor-ně však mezi některými Národními korporati-visty a neonacisty z Národního odporu panu-jí intenzivní přátelské vztahy, jak již ostatněbylo zmíněno výše.

Oficiální distancování předsedy NK JiříhoPetřivalského od Národního odporu také ne-koresponduje se skutečností. Osobně Petři-valský vystoupil na již zmíněné demonstracina podporu popírače holocaustu a distribu-tora neonacistických materiálů Ernesta Zün-dela, kde se jeho projev opíral o obhajováníabsolutní svobody slova. Nebyl by to všakPetřivalský, aby samotného Zündela za jeholživou činnost útočící na paměť evropských

33


národů před svými druhy nepochválil a ne-vyzdvihl.

Za dva měsíce jeho neoficiální sdružení spo-lečně s Národním odporem organizuje zimníbojové hry za účelem představit zájemcůmtakovýchto her techniky přežití v boji, tréninkboje (s paintbolovými zbraněmi) včetně užitíslzných granátů a další pyrotechniky.

Jiří Petřivalský vyjádřil podporu neona-cistickému koncertu ve Zlaté Olešnici, kte-rý byl zásahem policie zrušen v listopadu2005. Dále podpořil i další v listopadu

Často se dnes přemýšlí nad tím, co je mul-tikulturalita, co není, zda-li je škodlivá, či pro-spěšná. Jako koordinátor kampaně Bezpečípro uprchlíky se pohybuji v multikulturnímprostředí dennodenně. Dovolím si proto na-vrhnout jeden z možných způsobů, jakk multikultuře přistupovat.

Vezměme jinou, „cizí“ kulturu jako zdroj ob-jevování. Člověk, který se aktivně a poctivězajímá o kulturu, kterou v sobě nosí druhý člo-věk, bude překvapen. Uvidí jinakost, která mubude připadat v něčem nepřirozená, v dalšímkrásná, v jiném záhadná a nepochopitelná.Bude si možná někdy připadat jako na jinéplanetě. Někdy ho dokonce napadne, že tak,jak myslí člověk naproti němu, ani lidská dušemyslet a cítit nemůže. A najednou se to v němzačne třít. Budou věci, které mu budou připa-dat zajímavé natolik, že se je pokusí převzít zasvé. Ale budou věci, které mu přijdou nepří-jemné a které možná budou i odpuzovat.V těchto momentech objevování jinakosti dru-hého bude utíkat sám k sobě a přemýšleto sobě z nezvyklého pohledu. A bude pozná-vat sám sebe hlouběji než před tím, neboť bude

přemýšlet o svých přirozenostech více neždoposud, bude si je sám před sebou obhajo-vat, nebo bude nalézat jejich nedokonalost.

Jednoduchý příklad za všechny. Stalo semi, že jsem se už nad rámec své práce začalvelmi blízce stýkat s nemálo lidmi z velmi tra-diční společnosti. Ze společnosti, kde ještěmnoho ze společenského i soukromého cho-vání určuje tradice a obyčej. Narazil jsem namnoho odlišných věcí. Jednou z nich byl na-příklad nesmírně silný vztah k domovu ak rodině, kterou je ale myšlen příbuzný až dotřetího, čtvrtého kolene. Ale je to vztah silněj-ší, než jsem si na začátku dokázal představit.Vztah vřelý a na smrt silný. Když jsem se učilv tom novém prostředí mezi těmito lidmi žít,uviděl jsem, že pro tyto lidi není důležitý čas,kdy pracují, ale čas, kdy se radují, kdy jsouspolu u jednoho stolu, kdy se navštěvují. Ponějaké době jsem uviděl, že tito lidé ve vese-lém a krásně vřelém družení dokáží trávitobrovské množství času. Musím přiznat, žejejich upřímná veselost a vřelost se mi líbila,ale nemohl jsem se ztotožnit s jejich pojetímčasu. Ke své spokojenosti potřebuji více časuna sebe – více pracovat, více si číst.

A tady je důležitá jedna věc. Kdybych je-jich pojetí času prachsprostě odsoudil, zůsta-nu na povrchu. A stává se to mnoho z nás.S povýšeností člověku vlastní odmítneme ji-nakost jako ne sobě rovnou a začneme ty dru-hé, ty jiné vnímat trochu jako nedokonalé,trochu níž. Nemusíme to ani vyslovovat, jenmáme takový pocit.

Udělat opak je ale těžké. Uznat jinakost jakosobě rovnou není tak snadné, jak by se moh-lo zdát. Člověk velmi lehce nabude dojmu, žeti jiní jsou níž než on, protože on už přecepoznal, jak je vše dobře. A tak tedy ví, že tak,jak myslí / se chovají oni, je špatně, a že on ví,že to jeho je lepší. Míchají se mu totiž dvěvěci. Jedna věc je, zda ten druhý něco dělášpatně či dobře, druhá věc je, zda je tím čioním nutně níž než my. (Je jasné, že to platínejen, když je člověk z jiné kultury, s uznánímjinakosti máme problém i jindy.)

V tomto místě často troskotá naše snahao pochopení a poznávání. Stáváme se tadynepokorní a možná až xenofobní. Zapomíná-me rozlišit, podle čeho posuzujeme „dobrost“či „špatnost“ chování a myšlení druhého.Často posuzujeme jen podle nás a my jsme

Tvořivá síla multikulturalityO tom, jak je těžké žít v multikulturní společnosti.

Jiří Petřivalský vyjádřil podporu neona-cistickému koncertu ve Zlaté Olešnici, kte-rý byl zásahem policie zrušen v listopadu2005. Dále podpořil i další v listopadu2006 rozpuštěný koncert v Českých Bu-dějovicích organizovaný Národním odpo-rem. Organizátory a účastníky těchto kon-certů jsou totiž jeho bývalí a možná i současní

přátelé a známí. Zde mimo jiné vystoupilaneonacistická kapela Impérium a jedenz nejvýznamnějších hudebníků Blood andHonour divize z Velké Británie Ken McLellan.

Petřivalský si dobře uvědomuje, že podstat-ná část NK se rekrutuje ze sympatizantů Ná-rodního odporu a dalších neonacistickýchuskupení. Také jim směřuje většinu svých ve-řejných prohlášení, které se stále ještě pohy-bují ve sféře legality. Důsledně neprosazujeoddělení obou skupin, neonacisty nebo chu-ligány z demonstrací nevykazuje.

Politický program, participace na veřej-ných shromážděních a personální složeníčiní z NK extrémní pravicovou organizacioscilující mezi nacionalismem, neonacis-mem a neofašismem. Původní čistě perso-nální propojení mezi neonacistickou scé-nou a NK se brzy může vyvinout vespolečný politický postup. Formulace ně-kterých cílů NK jako by byla přímo převza-ta z pera Adolfa Hitlera. NK nelze považo-vat za neškodné hnutí hájící svobodu slovaosob s extrémními politickými názory. Ide-ologové NK usilují o postupnou likvidaciněkterých z jejich pohledu neperspektiv-ních skupin obyvatel. Národní korporati-visté totiž nejsou žádná vlast podporujícílvíčata, ale nahnědlí čeští nácíčci.

Ondřej Cakl a Klára KalibováAutoři jsou aktivní v občanském sdružení

Tolerance a občanská společnost.Předseda Národního korporativismu Jiří Petřivalský čte projev. Foto: archív Tolerance a občanská společnost

34


mírou oné správnosti. Ale jinakost za sobě rov-nou uznáme jedině tehdy, když utišíme v soběbouři svého nesouhlasu a povýšenosti. Mů-žeme se pak soustředit na jinou věc, můžemepřemýšlet nad tím, zda je onen člověk ve svépodle nás jinakosti šťastný a můžeme pře-mýšlet nad tím, proč bychom tak šťastní ne-byli my.

Tady se teprve vytváří zajímavý model multi-kulturality. Není multikulturní jen to, když sebeze změny střetnou dvě a více kultur. Multi-kulturalita spočívá v rozšiřování obzoru svéhopoznání o nový a velmi jiný svět i o nový a velmispecifický pohled na sebe sama.

Stejně tak se to stalo mně. Když jsem poznalupřímnou veselost a vřelost lidí z jiných, hlavněvýchodních zemí, když jsem zažil jejich přijetí,poznal jejich vztahy, tak jsem si uvědomil a hlav-ně na vlastní kůži prožil, že jako Češi jsme pře-kvapivě chladný národ (byť relativně, ve srov-nání s jiným národem by to vyšlo obráceně) aže nám chybí něco, co se mi docela líbí.

Podle mne se pak právě tady projevuje tvořivásíla ukrytá v multikulturalitě - člověk přijímá in-spirativní věci (například se učí právě onu přívě-tivost, kterou je obklopen mezi lidmi z cizí země),rozšiřuje svůj pohled na svět a zpokorňuje uzná-ním jemu nepřirozené jinakosti za sobě rovnou.

Někdy se stane, že lidé z jiných kultur jsou sivelmi blízcí a potřebují onen čas, který mámeza příklad rozdílu, sladit, aby spolu byli šťastní.A tak se jim tématem na dlouhé hodiny hovorustane to, co dva Češi spolu tolik řešit nemusí.Tito dva musí najít to nejlepší z obou vnímáníčasu a podle toho se řídit. Najdou pak míručasu, kterou podělí mezi rodinu a dlouhé ná-vštěvy, přátelé, vzdělávání, práci a další. Vznikáči je objeven nový, dosud nikým neobjevenýprostor krajiny lidského bytí. A je to prostor, kte-rému dala vzniknout právě multikulturalita.

Nutně si ale tady uvědomujeme, že síla tétoproměny znamená, že vzniká nová kultura.Oba dva lidé jsou do jisté míry proměněni.Našli cosi nového, nový prostor, do něhož spo-lečně vstoupili. A je to tak nejen u vnímáníčasu, ale i dalších a závažnějších věcí.

Na základě toho, co jsem napsal, je jasné, žejsou mi proti srsti teze o asimilaci nebo naopako naprosté ignoraci toho, v jaké kultuře, mezikterými lidmi zrovna jsem. Tedy důrazu na to,že mám být takový jaký jsem a nechtít se nijakproměňovat. Jedno je nezdravým sebezapírá-ním, druhé je bezohledností a zaostáváním bezvývoje. Jedno je netolerantní vůči jedinci, dru-hé je hrubé a neslušné vůči hostiteli. Nenípodle mne správná ani asimilace, ani pouhéžití vedle sebe. Pouze citlivý přístup v pozná-vání druhého a chápání jeho odlišností a obje-vování a vytváření věcí, jež je možné sdílet, jeopravdovou multikulturou.

Překážky na cestě k multikulturalitěPřijmout popsaný tvořivý model multikul-

turality jde ale jen za účasti obou stran. A je tomodel snad nejnáročnější ze všech. Je o něcojednodušší, ale pro mne naprosto nelákavýmodel jiných společností. Respektovat právona jinakost toho druhého natolik, že téměř

nebudu řešit, proč ten druhý dělá to či onoprávě tak či onak. Je to přístup, který dobřefunguje a není na něm nic špatného, ale promne by nefungoval ve vztazích, které bychnazýval blízkými.

Bohužel ale s navrhovaným modelem jsemtaké narazil. Ne pro nezájem druhé strany, alepro samotnou vlastnost daných kultur. Člověksamozřejmě nenaráží jen na věci, které můžepřijmout, které může obdivovat, nebo uznat zasobě rovné. Při setkání s lidmi především zespolečností / států, v nichž ještě silně žijí tradi-ce, poznáte při bližším pohledu věci, které vámpřidají div ne středověké. Věci ne nepřirozenépro vás, ale evidentně nepřirozené pro zdravýrozvoj člověka, bránící spokojenému, natožšťastnému životu. To například, když vidítea slyšíte, že matka své dceři (z Blízkého výcho-du) vykládá verš Koránu. V něm se popisujepoměrně normálními slovy věrnost manželkymanželovy a ona ovlivněna bůhví čím z tradicesvé země vysvětluje, že verš znamená, že po-kud nebude manžela poslouchat, může ji man-žel upálit. Poté vidíte, že stejná matka zakazujesvé patnáctileté dceři jakékoliv návštěvy čes-kých kamarádek, sdílet s nimi jakékoliv vymo-ženosti naší společnosti běžné – návštěva kinaa další společenský život – pod hrozbou, že po-kud neposlechne, okamžitě ji provdají. Důvod?Je jí patnáct, tedy by se měla podle tradicevdávat, nyní je ve škole, tak to zatím učinit ne-chce, neb cítí důležitost vzdělání své dcery.Nebo když vám vykládá vaše kolegyně o tom,že v jejich společnosti je stále tradicí (stejně jakotomu bylo ve středověku v Čechách), že pokudsnoubenec nebo novomanžel zemře, snouben-ka či žena připadne mladšímu bratrovi. Nebokdyž vám nedávno se ze střední Asie přistěho-vavší známý řekne, že jeho žena se tady nemusíučit ani číst, ani psát, protože se má starat o něja o domácnost. A tak dále a tak dále – veřejně semluví i o mnohých dalších a horších příkladech.Narážíme na věci, které nemůžeme ani tolero-vat, natož být jimi inspirováni či cokoliv dalšíhopozitivního.

Co s tím? Co s lidmi, kteří přijedší do Evro-py od Čechů chtějí toleranci a pochopení asami chápat nechtějí a tolerantní jsou, co by

se za nehet vešlo? Co s lidmi, kteří u nás chtě-jí stavět mešity a zakládat svá centra, ale vesvé zemi by evropsky oblečenou ženu zavřelido vězení, kostel by povolili jen stěží a člově-ka chovajícího se podle sebe, ne podle tra-dic, by označili za blázna a podivína?

Je těžké na to odpovědět. Je těžké po nichchtít onen výše popsaný racionalistický pří-stup, který využívá tvořivou sílu ukrytouv setkání kultur. Je to těžké proto, že jsou se-vřeni svými tradicemi příliš silně a život si beztěchto tradic, které jsou pro ně často jediný-mi řídícími pravidly ve všech denních a život-ních situacích, neumějí představit.

Budou tito lidé žít na okraji společnostia v ústraní a my budeme tiše přihlížet tomu, cose děje uvnitř jejich komunit? Nebo se s nimimáme přít o to, aby pochopili něco z našich vý-dobytků společnosti? Ani jedno není dobrá ces-ta. První nutně vede k problémům, druhé neve-de nikam. Naděje je z mého pohledu jediná.

Pomalu a velmi nenásilně jim (a hlavnědětem příchozích) ukazovat, že život za hra-nicemi jejich tradic nemusí být nutně nepřá-telský, vždy nutně nebezpečný a zmatený.A nemá jít o rozbití jejich tradic, ale o přiblíženíse tomu, aby byla využita tvořívá síla, která jev setkání kultur latentně přítomna.

Zda je tento přístup správný, zda bude fun-govat, nevím. Nevím, zda umíme a budemeumět přistoupit k druhé generaci příchozíchnatolik umně, abychom začali čerpat z onohopramene síly, o kterém stále hovořím. Nevím,zda budeme umět nabídnout něco tak zají-mavého, aby o to vyjití z tradic stáli.

Bude to těžké, ale pokud nechceme, abybyla síla multikulturality ničivá, nezbývá námnic jiného.

Na závěr se možná ptáte, proč se raději mul-tikulturní společnosti, multikulturním vzta-hům nevyvarujeme. Na to mám dvě odpově-di. Zaprvé při dnešním fungování světa semigraci nevyhneme. Zadruhé setkání kulturv sobě skrývá tvořivou sílu, kterou je dobrévyužít ku prospěchu všech.

Radim OšmeraAutor je t. č. zahraničním spolupracovní-

kem časopisu PŘES.

Přednáška o multikulturní společnosti. Foto: Karkule

35


Jak se při narození strefit do správného tisíciletí?Milan Rýzl je dnes bezesporu nejznámější

český paraspycholog. Po studiu přírodníchvěd na UK v Praze, kde dosáhl i doktorátu,se věnoval parapsychologickému výzkumuv rámci ČSAV. Již na počátku šedesátýchlet si jeho experimenty a vědecké publika-ce získaly uznání jak v tehdejším východ-ním bloku, tak na západě. Roku 1967 ode-

šel i s rodinou za pohnutých okolností doUSA, kde žije dodnes. Vyučoval parapsy-chologii na řadě amerických univerzita přednášel na konferencích a ve speciali-zovaných kursech po celém světě.

Dr. Rýzl napsal 15 knih (vydaných v 15jazycích od Švýcarska a Itálie až po Čínua Japonsko) a přes 100 odborných článkůo nových psychických schopnostech člově-ka objevených při výzkumech v oboru para-psychologie, o výcviku těchto schopnostía o perspektivách jejich využití v budoucnosti.Mnohé z jeho knih vyšly i v češtině.

Dr. Rýzl každoročně jezdí do Česka. Jeho po-slední návštěvy jsme využili jako příležitostik rozhovoru nejen o jeho oboru, ale o pocitechuprchlíka na západě stejně jako jeho politic-kých názorech na americkou a světovou poli-tiku, mnohdy překvapivě odlišných od tradič-ního mínění českých krajanů v Americe.

Nakladatelství Trafford Publishing v Kanaděprávě vydalo v angličtině Vaši knihu „Cestaza duhou“ (její české vydání se chystáv nakladatelství Fontána). V knize mimo jinépopisujete Váš dramatický ilegální útěkz Československa v r. 1967 a vystěhování sedo USA. Můžete nám o tom něco říci?

Ano, je to moje autobiografie, jejíž obsahby se dal dobře symbolizovat starobylou lodína rozbouřeném moři plující k duze nad mo-derním městem. Její hlavní myšlenka jev popisu mých bojů a výzkumu v oblasti pa-rapsychologie.

Můžete nám poněkud přiblížit tento věd-ní obor.

Parapsychologie je poměrně mladou vědou,spíše bychom možná mohli říci interdiscipli-nárním studiem, neboť v sobě zahrnuje psy-chologii, fyziku, filozofii a zčásti se dotýkái náboženství. V řadě zemí včetně Spojenýchstátů se vyučuje na univerzitách, nebo jsoutam pro ni zřízena samostatná výzkumná cen-tra. Parapsychologie zkoumá možnosti, že zaurčitých výjimečných podmínek, např.přimeditaci, v hypnóze, ve spánku, může člo-věk mít zážitky, které mu přinesou informacio tom, co se děje na vzdálených místech, cose odehraje v budoucnosti (tzv. mimosmyslo-vé vnímání) nebo dokonce jakoby soustředě-ním vůle může člověk vyvolat na dálku ener-getické jevy bez fyzikální příčiny, např.pohybypředmětů – tzv. psychokinesi. Parapsycholo-gové jsou přesvědčeni, že studium těchto jevůpovede k jejich rozsáhlému praktickému vy-užití a také pomůže vytvořit nový, dokonalej-ší vědecký světový názor, který nejen objas-ní nové vnímací schopnosti člověka, ale taképovede k novým představám o podstatěenergie, a o struktuře času a prostoru a záro-veň pomůže objasnit kořeny náboženskýchpředstav.

A proč jste vlastně odešel z Československa?Výsledky mých výzkumů hlavně s hypno-

tizovanými pokusnými osobami upoutalyznačný mezinárodní zájem právě v době, kdyobě tehdejší supervelmoci se začaly zajímato možné vojenské využití těchto výzkumů(např. mimosmyslové vnímání při špionáži).Československé úřady a Státní bezpečnostmne tehdy chtěly přinutit ke spolupráci, po-něvadž jsem byl jediný mezinárodně známýčeský parapsycholog a měl jsem hodně stykůse zahraničními kolegy z oboru. Když jsemodmítl – poněvadž bych ze zásady nechtělpracovat ve špionáži pro jakýkoliv stát – zača-li používat drastických prostředků, aby mneke spolupráci donutili.

O jaké prostředky konkrétně šlo?Např. svévolné vyšetřování, a to nejen mne,

ale i mých přátel a pokusných osob, včetněbezdůvodných domovních prohlídek, kont-roly pošty či zabavení mého cestovního pasu.Nakonec jsem se začal obávat o osobní bez-pečnost svou i své rodiny, a rozhodl se tedyilegálně odejít.

A jaké byly vaše první dojmy, když jste po-znal západní svobodný svět?

Jedním z nejpřekvapivějších bylo poznáníbezohledné kapitalistické honby za penězi aza ziskem, na něž jsem paradoxně životemv komunistickém státě nebyl připraven. Od-jížděl jsem na západ s idealistickými očeká-váními, ale setkání s kapitalistickými ekono-mickými vlky mne šokovalo. Poznal jsemzblízka džungli kapitalistických obchodních

vztahů, kde silnější požírá slabšího s jedinýmcílem: získat co nejvíce peněz za použití ja-kýchkoliv prostředků.

A další zklamání na sebe nenechala dlou-ho čekat. My jsme očekávali rozdíly mezitak odlišnými systémy doslova na každémkroku. Místo toho jedním z našich prvníchzážitků po příjezdu do USA bylo slavnostníprocesí, jež bylo jakoby věrnou kopií komu-nistických průvodů na 1. máje. A tato zku-šenost slavnostních hlučných průvodů seopakovala skoro při každé příležitosti. Bylyto parády při příležitosti státních svátků aveřejných událostí, byly to přehnaně vlas-tenecké a až směšně antikomunistické pro-jevy českých sokolů nebo tradiční nábožen-ská procesí a průvody organizovanécírkvemi v době křesťanských svátků. Ta-kovýto veřejný cirkus byl – až na ideovézaměření vykřikovaných hesel – v oboupolitických systémech stejný.

Zdá se, že si západní demokracii moc nece-níte, když mezi oběma systémy nenalézáteviditelných rozdílů.

To mi připomíná známý a mnohokrát cito-vaný výrok Winstona Churchilla: „Demokra-cie je nejhorší politické zřízení – kromě ostat-ních, které již byly vyzkoušeny.“ Nikoliv,považuji demokracii v naší době za žádoucízřízení. Jenže jsem přesvědčen, že v USA, je-hož vůdcové se neustále dovolávají „demo-kracie“, jako by to byla nějaká posvátná man-tra, není skutečná demokracie. Je to spíšeplutokracie či oligarchie, kde nynější prezi-dent G. W. Bush chce zavádět křesťanskouteokracii a svou osobní diktaturu.

A navíc uvažme, že v USA existují institu-ce, které vědecky studují, jak lze veřejné mí-nění ovlivňovat tak, aby volby dopadly tak,jak si to vládnoucí kruhy přejí. Závady celéamerické demokracie jsou dobře viditelné napříkladu prezidentských voleb v roce 2000.Už před volbami byly vysloveny vážné po-chybnosti o tom, zda kandidát G. W. Bush mádostatečné osobní kvality – intelektuální i morální – potřebné pro tak vysokou funkci.Nakonec byl ale zvolen, přestože jeho proti-kandidát získal více hlasů. To ukazuje zko-rumpovaný charakter americké demokracie.Byl zvolen vskutku „jednohlasně“, tj.jedinýmhlasem soudce Nejvyššího soudu, který byldo funkce dosazen jeho otcem. Soudcovédosazení otcem G. W. Bushe se tak odvděčilitatíčkovi za laskavost, a zvolili jeho synáčkaza prezidenta. Jak je známo, tehdy se na Flo-ridě objevily nesrovnalosti ve sčítání hlasů.Když měl být proveden přepočet v oblasti,kde se očekávala velká většina hlasů pro pro-tikandidáta, Nejvyšší soud přepočet zakázal.Na veřejnost pronikly zprávy, že soudcové,kteří by měli být nezaujatí, napřed rozhodli,že za prezidenta bude zvolen G. W. Bush,a teprve později hledali vhodné zákonné ar-gumenty, jak toho docílit. A jakmile se Bush

Milan Rýzl Foto: archiv

36


stal nakonec prezidentem, prohlásil, že vý-sledkem voleb dostal „mandát“ k uplatněnísvých politických plánů. A ihned je také za-čal uplatňovat. Bez ohledu na vůli většinynároda a světové veřejnosti začal brutální ko-řistnickou válku v Iráku. Americký prezidentse tak kvalifikoval na válečného zločince.

Ve své autobiografické knize popisujete takésen, který Vás často vystrašoval.

Ano. Představte si, že se uprostřed noci pro-budíte, a ještě než nabudete jasného vědomí,díváte se ve tmě do stropu, a najednou vámpřijde na mysl vtíravá myšlenka: Probůh, jásem zpátky v Praze, jak jsem se sem dostal? Amá rodina je daleko za hranicemi. Jak to udě-lám, abych se s nimi opět sešel? V rozhovorechs emigranty jsem poznal, že snad všichni bylitrápeni takovýmito zážitky. Pod pláštěm eufo-rie, že jste unikli z dosahu moci komunistické-ho státu, se však může objevit skutečnost, kte-rá je ještě horší než zmíněný strašidelný sen.Takovýto poznatek však přijde pozvolna, po-stupem času. Když jsem žil v komunistickémČeskoslovensku, vláda ustavičně přesvědčo-vala národ, že USA jsou imperialistický stát.My jsme tomu samozřejmě nevěřili a považo-vali to za pouhou propagandu. Teprve delšípobyt v USA mne přesvědčil, že tomu tak sku-tečně je. Již od druhé světové války (vlastněuž před ní, jenže to nebylo tak viditelné) seUSA snaží ovládnout svět. Když to jde, děje setak ekonomickým pronikáním, ale v případěpotřeby se bez rozpaků sahá i k užití hrubésíly, zastíranému ovšem frázemi o šíření demo-kracie. To mi ale připomíná citát egyptskéhoautora Ahmeda Rašída, který jsem nedávnočetl: „Když slyšíme projevy amerických před-stavitelů, hovořících stále o ‚demokracii‘, ‚svo-bodě‘ a podobných hodnotách, připadají námtato slova brzy jako oplzlá.“

Nemohu si pomoci, ale Vaše kritika mi při-padá poněkud nespravedlivá. Přece jen sta-čí letmý pohled na statistiku uprchlíkův době studené války, abychom si uvědomi-li světla a stíny obou systémů. Hlasovánínohama je přece jen nakonec nejvýmluvněj-ší reklamou systému.

Pochopitelně, Sovětský svaz byl rovněž im-perialistický, jak si to český národ ještě dobřepamatuje po invazi komunistických vojsk, kte-rá potlačila liberální hnutí Čechů v době „praž-ského jara“. V principu však mezi jeho politi-kou a politikou USA neshledávám velkéhorozdílu. Prostě zde vedle sebe byly dva systé-

my, které oba chtěly ovládnout svět. A my jsmeměli smůlu, že jsme žili právě v této převratnédobě. Jenže jak se při narození strefit do správ-ného tisíciletí? Bohužel všechny ušlechtilé ide-je v dějinách dopadají obdobně. Vždyť i prvot-ní křesťané žili ve vzájemné lásce, solidaritě abezmála v ideální komunistické společnosti.Jenže již od 4. století začali vraždit křesťany,kteří věřili poněkud jinak. A pak přišla inkvizi-ce, náboženské války… A v případě komunis-mu se rovněž podobně krásná myšlenka zvrh-la v diktaturu policejního státu. A v USA sidobrou myšlenku demokracie uzurpovala hrst-ka sobeckých jedinců toužících po moci.

Vaše ostrá kritika amerického systému mi alestále připadá, jako byste teď emigrace litoval.

Především, já jsem byl tehdy okolnostmik emigraci donucen a neměl jsem jinou volbu.Víte, USA mají navíc dnes něco společného sestarým Římem, kde svobodní občané měli vcel-ku možnost žít svým životem bez zásahu státu– ovšem, když se nesnažili nebezpečně zasa-hovat do politické moci těch druhých. To aleneplatí jen pro dnešní USA, ale i pro někdejšíkomunistický systém. Relativně po svém jstesi mohli žít i v československém socialismu,když jste se snažili hledět si svého a „plouts proudem“. Já osobně jsem se ale cítil za ko-munismu utlačen a v osobním nebezpečí. Taj-ná policie mne s velkým nátlakem nutila kespolupráci na špionáži. Bez tohoto tlaku bychneemigroval, ale já se nikdy nesnažil plouts proudem. Přesto však emigrace nelituji. Po pří-

chodu do USA jsem se cítil opravdu volný. Cesto-váním po světě jsem získal zkušenosti, kterýchbych jinak nenabyl – i když, snad paradoxně,pro můj experimentální výzkum byly podmínkyv Československu lepší než v USA, ale to bylov důsledku psychologických rozdílů mezi obča-ny obou národů. A mohu se vám svěřit, že moježivotní zkušenost skutečně potvrzuje známé‚Všude dobře, doma nejlépe‘. Na druhé straně,musíte-li odejít, nebo když vás k tomu vnitřněněco nutí, klidně jeďte – na návštěvu, neboemigrujte. Otevře se vám svět, můžete odhalitnové nečekané možnosti. Ale buďte připravenii na překvapení, jež nemusejí být vždy příjem-ná. Jsou to jiné zvyklosti v cizině, ale snad nej-větším překvapením může být, když život tamvám nedá to, co jste očekávali. A také, když sepolitická či ekonomická situace v cizí zemi ne-čekaně změní. To se vám ovšem může stát idoma – jenže tam jste ve známém prostředí av případě potřeby můžete nečekaný vývoj lépepředvídat a lépe se mu bránit. Pro mne totonečekané překvapení přišlo před necelými de-seti roky, když jsem od zaujetí pro svůj vědníobor zvedl oči k dění kolem sebe a začal pozoro-vat světový politický vývoj. Ale navzdory tomuzůstávám optimistou, žádná politická situacenení věčná. I římské impérium nakonec zeslábloa zaniklo. Pro sebe i jako radu lidem kolem sebemám vždy tuto zásadu – žijte svůj život v lásce,optimismu a RADOSTI. Jde to. Štěstí je více v nása našem myšlení než v okolí, kde žijeme.

Rozhovor připravil Lubor Kysučanautor působí na FSS MU a FF UP.

Pomník pro vrahy uprchlíků?Aktivity nejrůznějších sudetoněmeckých

organizací (třebaže v řadě případů jde o spol-ky naprosto nepolitické povahy, spíše krajan-ská sdružení a kulturní asociace) v českémveřejném mínění neustále vzbuzují nelibosta panické emoce. Tato sousedská nevraživosta zapšklost (navíc zcela nemístná, povážíme-

li, že zmíněná sdružení představují právnic-ké osoby cizího státu, vzniklé v rámci jím ga-rantovaných občanských svobod shromažďo-vání a projevu) je o to bizarnější, že podstatněkontroverznější spolky existují přímo na našístraně hranic. Jedním z nejhlasitějších je iKlub českého pohraničí, v podstatě jakési

zájmové sdružení českých poválečných zla-tokopů a jejich potomků, kteří se přiživili nanejvětší etnické čistce našich dějin. Zabrou-síme-li na jejich webové stránky, doslova násoblijí pomyje nacionalistické protiněmecképropagandy nejhrubšího zrna smíšenés nostalgií po komunistickém režimu. Té se

Milan Rýzl při práci Foto: archiv

37


nelze divit, neboť to byl právě tento režim,který výsledky zmíněné čistky posvětil a kte-rý tudíž z pohraničí, podobně jakoz některých průmyslových oblastí státu, uči-nil jednu z hlavních bašt své podpory. Tatosenilní a anachronická propaganda – podi-vuhodně kontrastující s moderním médieminternetu – by mohla budit spíše soucitnýúsměv, kdyby Klub nepřicházel s nehoráz-nými požadavky, které soudnému člověkudoslova vyrážejí dech. Jedním z nich je i jehokampaň za postavení pomníku všem padlýmochráncům hranic, mezi něž vedle chodskýchhraničářů a členů prvorepublikové finančnístráže směle počítá i příslušníky Pohraničnístráže. Pohraniční stráže, která za dobu exis-tence komunistického režimu má na svědo-mí přes tři sta životů lidí prchajících přes že-leznou oponu. Počtem svých obětí tak smělekonkuruje zmanipulovaným komunistickýmsoudům a bachařům z uranových koncent-ráků. O našem nedostatečném vyrovnánís minulostí svědčí i fakt, že ve stínu Státníbezpečnosti a Lidových milicí zůstávají jejízločiny téměř nepovšimnuty a její bývalí pří-slušníci si užívají bohatých vojenských dů-chodů. Přitom ještě z osmdesátých let jsoudoloženy případy, kdy pohraničníci zastřelilisvé oběti dokonce na území cizího státu, kon-krétně Rakouska a SRN, čímž porušili jak naše,tak mezinárodní právo. Pohraniční stráž nazápadní hranici náležela k nejprověřenějšímsložkám komunistické armády a byla tvořenatěmi skutečně nejskalnějšími kádry. Bez nad-sázky lze říci, že byla obdobou toho, co před-stavovaly oddíly SS v rámci nacistického re-žimu. A jejich příslušníci se nejinak než bývalíesesáci rovněž vykrucují. Např. v Událostech(18. února 2007) zástupce Klubu obhajujícípostavení pomníku na námitku reportéra ne-

omaleně prohlásil, žetaková byla doba a žetito lidé bránili hrani-ce. Jaksi mu již nedo-chází, že proti vůli vět-šiny občanů, pro něžhranice nebyla mezní-kem a prahem domo-va, ale vězeňskou zdí.Nepřipomíná nám toněco – onu pověstnouztrátu paměti nebokonání na rozkaz, oblí-bené vytáčky nacistic-kých zločinců? Nepo-chybně i tak krutázáležitost jako válkamá svá nepsaná džen-tlmenská pravidla, z nichž tím prvním je zá-kladní respekt k padlým. Hranice smrti ne-zná správnou či nesprávnou stranu, proto navšech vojenských hřbitovech světa mají ofi-ciální pomníky padlí všech armád. Jenže pří-slušníci zabijáckých komand typu pohranič-níků nehráli džentlmenskou hru v rámcičestného boje muže proti muži, ale jako privi-legovaní slouhové odpudivého režimu pořá-dali krutou štvanici na jeho bezbranné oběti,jejichž jediným zločinem bylo to, že v tomtorežimu nechtěly žít. Mnozí z nich by siv právním státě zasloužili spíše soudní pro-ces, nikoliv pomník. Jak bychom se asi dívalina to, kdyby někdo vystoupil s nápadem po-stavit pomník esesákům potlačujícím varšav-ské povstání nebo partyzánský odbojv Beskydách? Pokud české úřady takovýtoostudný pomník nakonec povolí, bude to ránado tváře nejen lidem, jejichž útěk za svobo-dou a normálním životem se skončil na hrani-ci znásilněné země, ale všem, kteří ve vlastní

vlasti museli žít jako v jednom velkém věze-ní. A bude to výraz stejné slabosti demokra-tického státu, jakou vykazují německé úřadyvůči účastníkům tradičních vzpomínkovýchnacistických srazů u hrobu Rudolfa Hessev bavorském městečku Wunsiedel či ty slo-venské vůči neutuchajícímu oprašování pa-mátky válečného zločince Jozefa Tisa. A po-kud by se pohraničníkům nějaký pomníkstavět měl – a byl bych plně pro tuto myšlen-ku – pak těm, kteří neuposlechli rozkazu as nemalým osobním rizikem uprchlíkům po-máhali. Jistě i tací se našli – bohužel zůstávajíbezejmenní a o jejich památce se mlčí, neboťnezapadají do zaběhaných černobílých his-torických schémat.

Lubor KysučanAutor působí na FSS MU a FF UP.

Tygři, sloni a tisíce mrtvýchNarodit se na tropickém ostrově – nad hla-

vou modrou oblohu a palmové listy, šumícímoře, liduprázdné pláže z jemného bíléhopísku – to by si přál snad každý. Do té chvílenež proletí vzduchem první kulka…

Srí Lanka – ostrov v Indickém oceánu – se svý-mi přírodními krásami proslavila daleko v širémsvětě. Je to ráj, kde rostou tropické rostliny, žijí tudivocí sloni a za soumraku tu prozpěvují volněžijící andulky. Původní název ostrova – Cejlon –dal jméno i největšímu vývoznímu artiklu země -lahodnému cejlonskému čaji. Kromě přírodníchkrás se tu nachází mnoho kulturních památek aturismus kvete na jihu a v centrální části zemětéměř po celý rok. Možná si vybavíte i nějakoučeskou celebritu, která na ostrově přežila niči-vou vlnu cunami v prosinci 2004.

V souvislosti se Srí Lankou však probleskujínašimi médii i jiné zprávy: „na severu vybuchlautobus“, nebo „Srílanští uprchlíci nelegál-ně překročili naše hranice“. Proč by někdoz takového ostrova utíkal?

Mraky nad rájemNa Srí Lance žije několik etnických a nábo-

ženských skupin. Nejvýznamnější z nich jsouvětšinoví Sinhalci (81,9 %), kteří praktikujíhlavně buddhismus a obývají jižní, západní acentrální část ostrova, a menšinoví Tamilové(9,4 %), vyznavači hinduismu tradičně obý-vající severovýchod ostrova.

Cejlon (původní název ostrova) býval britskoukolonií až do roku 1948. Od nabytí nezávislostise vztahy mezi Sinhalci a Tamily stále zhoršova-ly. Sinhalci, ač ve většině (7 milionů lidí), mělipocit, že jsou v porovnání s Tamily malým náro-dem. Ačkoliv totiž Tamilové na ostrově tvořilipouze menšinu (1,5 milionů lidí), patřilik většímu kulturnímu a etnickému celku Tami-lů čítajícímu zhruba 30 milionů lidí v jižní Indii,jižní Africe a v Tichomoří. Proto se sinhalská vět-šina cítila ohrožená. Cítili také, že ohrožená jei sinhalsko-buddhistická kultura, protože v zemise i po skončení koloniálního režimu zachová-valy koloniální pořádky. Sinhalci tedy nehodla-li Tamilům dělat žádné ústupky a v průběhu

50., 60. a 70. let prosazovali Tamily diskriminu-jící zákony – jedinou úřední řečí byla prohláše-na sinhalština, oficiálním náboženstvím zeměse stal buddhismus atd.

Tamilští politici se s vládou snažili po 20 letbezvýsledně vyjednávat. Mladá generace vidě-la, že snahy starších umírněných politiků nikamnevedou a tak se postupem 70. letech zradikali-zovali. Vzniklo několik militantních skupin, jejichžcílem byl vznik tamilského nezávislého státu naSrí Lance, takzvaného Tamilského Ílamu. Mezi sku-pinami nakonec získala převahu organizace Tygřipro osvobození tamilského Ílamu (LTTE).

V roce 1983 se rozhořel konflikt mezi Srílan-skou armádou a povstalci. Poté se do konfliktuvložila i Indie – mocnost regionu, jejíž mírová miseskončila velkým nezdarem. Konflikt s menšímipřestávkami trval až do února 2002, kdy norštívyjednavači dosáhli dohody o příměří.

Došlo k vymezení území mezi oběma stra-nami: Pod kontrolou LTTE mělo být pralesníúzemí na severu ostrova zvané Vanni a dalšíostrůvky území na východě jako oblast kolem

Hlídka Pohraniční stráže na šumavské hranici v 50. letech. Foto: kvh-cs.com

38


měst Tirukonámalé (Trincomalee) a Madaka-lapuva (Batticaloa). Zbytek území včetně do-mény srílanských Tamilů město Jápané (Jaff-na) zůstalo pod kontrolou Srílanského státu.

Život s tygryÚzemí Tamilských tygrů zvané Vanni má vlast-

ní administrativu a řídí se vlastními zákony. Napří-klad cizoložství je zde trestáno žalářem pro obasmilníky, nebo ti, kteří otevřeně projevili nesou-hlas s režimem, mohou skončit ve vězení, neboi hůř. Autoritářský režim žije kultem osobnosti vůd-ce Prabáhárana a nutí každou rodinu, aby přispě-la alespoň jedním potomkem do řad hnutí.

Ačkoliv dohoda o příměří trvá, LTTE má stálesvé výcvikové tábory, kde cvičí mladé často ne-dobrovolně odvedené lidi (od 14 let výše) za-cházet se zbraněmi, nastavovat výbušniny a býtodolní v boji. Vymývání mozků je přirozenou sou-částí procedury. Po absolvování výcviku bývajís kyanidovou kapslí vysíláni do terénu, často naúzemí pod kontrolou Srílanské armády, aby vy-hodili do vzduchu vojenský transport anebo za-střelili tamilského oponenta režimu (zrádce).

Život na vládním územíV oblastech pod vládní kontrolou, kde pře-

važuje tamilské obyvatelstvo zachovává armá-da silnou přítomnost – kontrolní stanoviště pokaždých 300 metrech. Vojáci Srílanské armá-dy (téměř výhradně Sinhalci) koukají na kaž-dého mladého Tamila jako na potenciálníhorebela, jejich slovy teroristu. Ze strachu z útokumladé civilisty někdy šikanují nebo je zatknoua u výslechu si je „podají“.

KarunovciV roce 2004 se od LTTE odštěpila tzv. Karu-

nova frakce, která je zřejmě propojená se Srí-lanskou armádou a operuje zejména na vý-chodě země, nově i na severu, na vládouovládaných územích. Jejich hlavní pracovnínáplň spočívá v odstraňování stoupenců LTTEna vládním území. V okrese Batticaloa tak za-čalo docházet průměrně ke dvěma politickýmvraždám denně. Karunovci navíc násilím ver-bují do svých řad nedospělé děti.

Od podzimu 2005 se celková bezpečnost-ní situace na ostrově značně zhoršila – naros-

tl počet politických vražd, Tygři opět zahájiliatentáty na srílanské státníky. Země opětsměřuje do války. LTTE pravděpodobně chcedostat zpátky tradiční tamilské město Jápa-né a zlikvidovat Karunovce na východě. Ofi-ciální příměří trvá dodnes, ale i přes to došlomezi LTTE a armádou v roce 2006 k těžkýmnámořním i pozemním bitvám a k náletůmSrílanské armády na pozice tygrů.

Normální život?Ve výsledku konflikt nejvíce odnášejí civi-

listé – jednak ti, kteří padnou za oběť teroris-tickým útokům a jednak ti, kteří žijí ve váleč-ných zónách. Celkem již v konfliktu zahynulovíc jak 60 000 lidí. Někteří se dobrovolně při-dají na tu či onu stranu. Většina z nich je všakterorizovaná ať už režimem rebelské LTTE,nebo Karunovci nebo vojáky.

Jste-li mladý Tamil a přijdete do bojeschop-ného věku, což je v místním kontextu 14, 15let, už se po vás začnou ohlížet verbíři rebe-lů. Zároveň vojáci Srílanské armády na vászačnou pohlížet jako na potenciálního tero-ristu a dělají vám nepříjemnosti na kontrol-ních stanovištích, kterých musíte za den mi-nout na cestě do školy či do práce desítky.Možná vás i zatknou a podrobí výslechuv jedné ze svých základen a trochu vám „po-mohou“ mluvit.

Nebo vám na silnici řekne činovník rebelů(LTTE), že vás odveze na motorce domů a místotoho vás odveze do výcvikového střediska,kde vás, ať protestujete jakkoliv, podrobí tvr-dému výcviku – běhání, šplhání, práce se zbra-němi a než se nadějete, máte kyanidovoukapsli na krku pro případ, že by vás chytilyvládní složky a už vás posílají do nějaké akce– nastražit minu, vyzvídat…

Nebo po vás jen chtějí rebelové nějaké drob-né služby, jako zásobovat tábor potravinamiz vládou kontrolovaného území. To se všakbrzy dozví armáda, nebo Karunovci, kteří sina vás došlápnou. Revolvery jsou jejich oblí-beným nástrojem.

Vojáci vás třeba zatknou. Jakmile se rebelovédozví, že vás zatkla armáda, už vás považují zakolaboranta. Víte, co se stává kolaborantům…

Jakmile se vojáci dozví (a oni se to dozví),že jste prodělal výcvik u rebelů, okamžitě povás jdou. Víte přece, co se dělá s teroristy…

Dříve či později se ocitnete v neřešitelnésituaci a snažíte se zachránit si krk – odjetco nejdřív a co nejdál, do hlavního města,kde čekáte na odlet, ale jakožto tamilskéhomuže vás při stále častějších zátazích dřívnebo později zatknou. Tak raději nevychází-te. Nakonec, za úplatu spousty peněz sedostanete ze země. Někam, kde jste předtímv životě nebyli, do země, o níž jste se poprvédozvěděli v letadle, nebo v mikrobusu připřekračování hranic.

Když vás konečně někde, třeba v ČR chyt-nou cizí lidé v uniformách, mohou vás poslatzpátky a vám už pak nezbude nic jiného nežse na některou ze stran konfliktu přidat, jinakvás jedna z nich, než se nadějete, zabije.

Z.H.

39

Městská hlídka srílanské armády. Foto: Petr Schmied


V roce 1976 jsem už věděl, že hraní dlouhonepotrvá. Výslechy v Bartolomějské začaly býtpravidelnější a z původního „domlouvání“ se sta-lo vyhrožování: „Teď tu máme Plastiky a příštějste na řadě vy,“ prohodil jeden z fízlů.1

Tak skončil jeden z desítek rozhovorů na ústře-dí StB v 70. letech se zpěvákem Jaroslavem Hut-kou, který letos 21. dubna oslaví šedesátiny.

Narodil se v Olomouci, kde studoval, ale ne-dostudoval (protože nechtěl) uměleckoprů-myslovou školu. Skládal písně a posléze jehrál a zpíval na koncertech, více do šuplíkupsal poezii a prózu (např. krátká novela Ple-chovka), umístil se jako čtvrtý v anketě Zlatý

slavík. Stal se jednou z čelních osobností čes-kého folku. Byl zakázán a hrál pak jen v bytecha na koncertech ilegálních – na jednomz největších a dnes legendárních ilegálníchkoncertů složil jednu ze svých nejslavnějšíchpísní, nazvanou prostě NÁMĚŠŤ. To podlemísta konání koncertu, kterého se zúčastnilona dvacet tisíc lidí a který skončil megalo-manským zátahem policie všech okolníchměst. Byl často vyslýchán StB a stále mu bylovšelijak vyhrožováno, byl sledován a jeho pís-ně v tlustém policejním spisu byly podrobo-vány primitivním a tupým analýzám komu-nistické cenzury.

Čelil mnohým proviněním, od znevažovánídůchodové politiky přes církevní propagan-du až po stýkání se s podvraceči republiky(jako byl např. V. Havel) či pořádání „ilegál-ních“ koncertů. V 77 roce chtěl podepsatChartu, byl ale disidentem Havlem požádán,aby to nedělal. Alespoň někdo měl zůstalmimo hlavní pozornost StB. Rok poté mu všakbylo nabízeno, aby se stal jejím mluvčím.Odmítl, neboť se nechtěl příliš „zpolitizovat“.

Stíhání a tlak StB sílil. Vypadalo to na kri-minál. Život v ČSSR mu začal připadat ne-smyslný. Rozhodl se odejít ze země. PodepsalChartu 77. Požádal o vystěhovalecký pas, bylazastavena veškerá stíhání, ÚV KSČ si oddech-lo – opět o jedno potížistu míň. Nemálo lidínesouhlasilo s jeho odchodem.

Odjel v roce 1978, do Holandska, se svojíženou dostal okamžitě politický azyl. Hrál prokrajany, jezdil za nimi i do jiných zemí – Ra-kousko, Maďarsko, Německo – tam se setká-val s dalšími uprchlíky, jako byl Karel Kryl adalší. V Maďarsku (které jediné mělo otevře-né hranice na obě strany) se mohl dokonceněkolikrát setkat s českým publikem, jež zaním přijelo, a s písničkáři žijícími v ČSSR.

Učil se holandštinu a začal v ní i skládat písně,ale trápil se a byl rozčarován. Život v exilu nebylonic jednoduchého. Odchodem ze země ztratilmnoho přátel i společenské postavení. „Nikdona vás v exilu nečeká a pak – stále jste spíš tako-vou zajímavůstkou než normálním člověk, kte-rým byste chtěli být,“ řekl Hutka po návratu doČR. „Bylo to děsné, strašné,“ ohodnotil život poli-tického uprchlíka Hutka v pořadu ČT.

Uplynulo jedenáct let a kousek – v ČSSR začí-ná revoluce, Hutka nechce chybět, letí do Prahy,celníci jej ale nehodlají pustit, možná bude mu-set letět zpět, za okny tranzitního prostoru Ruzy-ně na Hutku čeká a mává jeho publikum, fotoa-paráty, kamery; volá přítel z centra vřící Prahy.„Jestli Tě nepustí, pošlu tam celou Letnou, nebojse a vydrž,“ křičí na Hutku patosem rozechvělýhlas do telefonu. Hutka o několik hodin pozdějihraje tisícihlavému davu v centru Prahy písněNÁMĚŠŤ nebo HAVLÍČKU, HAVLE.

Revoluce skončila a s ní i její optimistickáatmosféra doprovázená písněmi nejen Jaro-slava Hutky. Přestože nejsou naše dny tako-vé, jako se rýsovaly v představách mnohýchv listopadu 89, žijeme ve svobodné zemi. Avažme si toho, že písničkáři už nemusí utíkatpřed hloupým režimem do zahraničí a že mů-žeme je i jejich písně poslouchat doma.

[1] - zdroj: www.hutka.czRadim Ošmera

Autor je t. č. zahraničnímspolupracovníkem časopisu PŘES.

Velká je zem / šplouchá na ní voda / co je všaknejvětší / ta lidská svoboda

Milé čtenářky, milí čtenáři,v naší práci se často setkáváme s tím, že jednak mnozí vnímají uprchlíky jako zločince nebo lidi jinak problematické, jednak sami uprchlíci námčasto říkají, že máme dělat i více takových aktivit, které by prezentovaly nejen jejich utrpení, ale také jejich kulturu a to vše pozitivní, co přinášejí.Rozhodli jsme se proto, že mimo další aktivity vytvoříme tuto rubriku, kde budeme psát o uprchlicích, kteří byli nebo jsou významnými osobnostmive své společnosti, nebo měli význam a vliv na celosvětové úrovni.

Jaroslav Hutka v 70. letech Foto: internet

40

SLAVNÍ UPRCHLÍCI


AKTIVITY

Útržky z kampaně Bezpečí pro uprchlíky…Pro uprchlíky...

V předminulém čísle jsme informovali o tom,že dobrovolníci a dobrovolnice NESEHNU-TÍ doučují Ayat S. z Palestiny, aby mohlapostoupit do vyššího ročníku, aby ve svých15 letech nemusela chodit do sedmé třídy.Snad nejšťastnější zpráva posledního půlroku byla, že Ayat se tyto zkoušky díky dou-čování podařilo zvládnout a postoupit. Ayattedy může přeskočit jeden ročník a vesvých nedávno oslavených patnáctých na-rozeninách navštěvovat osmou třídu zá-kladní školy.

Zpráva nejsmutnější však byla taky spoje-ná s Ayat a její rodinou. Celá rodina dostalazamítnutí žádosti o azyl, proti které se odvola-la. Zpráva zasáhla nejen rodinu, ale všechnyz NESEHNUTÍ, kteří se s rodinou znají, kama-rádí s ní a pomáhají jí. Ve spolupráci s dalšímiorganizacemi jsme připravili soudní materiá-ly, které by měly dosvědčit odůvodněnost je-jich žádosti o azyl.

Azyl naopak získalo několik jiných rodina našich přátel, kterým jsme se pokoušelipomáhat v novém domově v Brně. Shánělijsme nábytek, nebo například školky, kte-ré by mohly navštěvovat jejich děti.

V táborech pokračovaly rukodělné akti-vity, které zajišťuje s velkou radostí a pozi-tivní odezvou Waldorfská škola z Brna. Bě-hem volnočasových aktivit jsme takérozdávali oblečení, plínky, hračky a jinévěci, které nám přivezli spříznění lidéz Brna i okolí.

Dobrovolníci z Waldorfské školy také pří-mo v táboře uspořádali tradiční mikulášskývečer spojený s hrami a zpíváním písniček.Stejní dobrovolníci pak ještě stihli v mikuláš-ském převlečení obejít několik rodin azylan-tů, kteří nyní žijí v Brně.

Za poslední měsíce jsme také uspořádalina desítku dalších volnočasových aktivit pří-mo v táboře. Hráli jsme fotbal, basketbal,malovali, skládali vlaštovky, hráli oblíbenoudětskou hru „Cukrkávalimonádačajrumbum“,tvořili různými výtvarnými technikami počí-naje využitím koření, těstovin a jiných su-chých potravin až po využití všemožných lá-tek a barevných papírů.

Stálicí se v naší kampani staly kurzy fitnesjógy pro ženy pod vedením Radky Svačinko-vé, které se odehrávají v SVČ Lužánkách –Lánech. Jóga probíhá jednou za 14 dní a zají-mavostí je, že se při cvičení setkávají ženyz tábora a ženy z Brna-Bohunic.

Vytvořili jsme novou službu pro žadateleo azyl. Pokoušíme se shánět legální zaměst-nání. Je to hledání těžké, neboť pro žadateleplatí různá omezení daná legislativou, přístu-pem českých zaměstnavatelů i jejich jazyko-vými možnostmi. Zatím se nám bohužel přesintenzivní hledání práci nikomu zprostředko-vat nepodařilo.

S uprchlíky...Od poslední zprávy o našich aktivitách se

velmi rozvinula spolupráce s Centrem volné-ho času Lány v Brně-Bohunicích. V létě jsmeuspořádali příměstský tábor. Náplní byly vý-lety, blbnutí na koupališti – to se dětem líbiloasi nejvíc – ale také vytváření vybavení dovznikající multikulturní čajovny (probíhalozejména batikování, keramika čekala na dal-ší návštěvy Lán).

Po příměstském táboře přišlo zahájení škol-ního roku a výroba keramiky, doplněny o sou-těže o ceny, potom zářijové barvení zdí v ča-jovně, malování keramiky a triček, a opětsoutěže. V Lánech se odehrálo za poslední-ho půl roku na desítku setkání. Cílem těchtovýletů do Brna není jen si hrát a malovat, aletaky se potkat s brněnskými dětmi, s dětmičeskými, pro které je také, doufáme, přínos-né, že se potkávají s dětmi z celého světa.

Ale nejen do Brna se jezdí. Tradičně jsmebyli letos taky sázet a ošetřovat s uprchlíkystromky v centru ekologických aktivit ve Slu-ňákově u Olomouce. Akce se zúčastnilo na třidesítky uprchlíků a dobrovolníků.

O uprchlících...V uplynulých měsících jsme také mysleli

na to, že musíme o uprchlících informovat

českou veřejnost. Jeli jsme do malého měs-tečka Okříšky, kde jsme instalovali naši výsta-vu o uprchlících a k ní uspořádali beseduo uprchlících u nás. Dík za zorganizování pa-tří tamním knihovnicím. Uspořádali jsme takyvzdělávací workshop o lidských právech nazdravotní škole na ul. Jaselská v Brně a work-shop o uprchlících a uprchlické problemati-ce v Krásensku u Brna.

Přednášeli jsme také pro gymnázia a proširokou veřejnost. V přednáškách jsme se za-bývali nejen klasickými tématy, jako jsou pří-činy migrace a uprchlictví, život uprchlíkův táborech, ale také restriktivnímu přístupuMinisterstva vnitra ČR. Po dlouhé době takézačíná putovat naše výstava, nyní doputova-la do Hustopeče u Brna.

Poslední věcí, o níž bychom vás chtěli in-formovat, je, že jsme znovu obnovili spolu-práci s dalšími neziskovými organizacemi napřipomínkování zákona o azylu a o pobytucizinců. O průběhu připomínkování a o jehovýsledku vás budeme informovat.

Radim OšmeraAutor je koordinátor kampaně

Bezpečí pro uprchlíky.

Za každých okolností je potřeba udržet pořádek, kázeň a klid. Volnočasové aktivity. Foto: Milan Štefanec


Milé čtenářky, milí čtenáři,věříme, že za dobu vydávání našeho časopisu už jste se mnohé o problematice uprchlictví a migrace dozvěděli. Proto jsme pro Vás připravilimalou soutěž o drobné ceny, abyste mohli své znalosti prověřit či osvěžit.Na následující otázky můžete odpovídat do 30. 6. 2007.

1. – 3. místo obsadí ti, kteří budou nejrychlejší a kteří odpoví správně na otázky.4. – 6. místo obsadí ti, kteří po prvních třech správně odpoví nejrychleji. 1. 2. a 3. místo – předplatné časopisu na další rok (pokud již máte, příští předplatné máte zdarma) + kniha Příchozí (autoři Fr. Kostlán,V. Roubalová, T. Günterová) 4. 5. a 6. místo – předplatné časopisu na další rok (pokud již máte, příští předplatné máte zdarma)

Uprchlický testík do PŘESU1. Který z československých prezidentů byl dvakrát uprchlíkem?

2. Kdo v současnosti stojí v čele UNHCR a v kterém městě tato agentura sídlí?

3. Uveďte jména tří zemí, z nichž k nám v roce 2005 přišlo nejvíce uprchlíků?

4. Uveďte jména alespoň dvou slavných uprchlíků, kteří žili v meziválečnémČeskoslovensku.

5. Který slavný polární badatel se stal prvním komisařem pro uprchlíky v rámcimeziválečné Společnosti národů?

6. Uveďte jména některých slavných českých osobností, které byly uprchlíky?

7. V jakém významu se ve starověku a středověku používalo slovo azyl?

Počet žádostí o azyl a udělených azylů v ČR

Zdroje dat: www.unhcr.cz, www.suz.cz

pres 9 10 - spolecnekrozmanitosti.czspolecnekrozmanitosti.cz/files/2011/12/pres9_10_07.pdfÔangola -...

Documents