pouze pro studijnÍ Úcely posluchacu prednÁŠkovÝch … rise.pdf · ozdobných páskách pro...

of 74 /74
1 POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠKOVÝCH KURZU EE 1 A DSE 1 Oxfordské dejiny starovekého Egypta usporádal Ian Shaw preložila Daniela Feltová 9. KAPITOLA OSMNÁCTÁ DYNASTIE PRED AMARNSKOU DOBOU (cca 1550-1352 pr. Kr.) Betsy M. Bryan Archeologické objevy z osmdesátých a devadesátých let minulého století spolu se staršími nápisy, které byly znovu prezkoumány, napovídají, že k opetovnému sjednocení Egypta došlo až v posledním desetiletí petadvacetileté vlády Ahmose (1550-1525 pr. Kr.), prvního krále 18. dynastie. Dalo by se tedy ríci, že oficiální pocátek dynastie spadá nekam do r. 1530 pr. Kr., ovšem za Ahmosovy vlády již docela dobre fungovala. A opravdu, egyptský stát na pocátku dynastie byl svou povahou predevším pokracováním forem a tradic, které vnitrní trenice 2. prechodné doby neprerušily úplne. Vždyt Ahmosovým predchudcum ze 17. dynastie cástecne pomohla pri konsolidaci mocenské základny mezi mocnými rodinami Horního Egypta také práve silná víra v tyto tradice. Když se Ahmose a jeho následovníci pozdeji prestehovali, aby zajistili dynastickou linii svého rodu, vytvorili ci modifikovali jednotlivé aspekty královského úradu tak, že pak spolu s vnejšími tlaky ze severovýchodu a jihu hluboce ovlivnil celou zbývající 18. dynastii. Ahmose a pocátek Nové ríše Nápisy v elkabské hrobce Ahmose, syna Abanova, popisují, jak jeho jmenovec, král Ahmose, porazil Hyksósy a jak pozdeji obléhal pevnost Šaruhén v jižní Palestine, i jeho vojenská tažení do Kuše, jehož hlavním mestem byla Kerma, ležící poblíž tretího nilského kataraktu. Toto núbijské tažení dokoncil Amenhotep I. (1525-1504 pr. Kr.) a rada monumentu na ostrove Šai oslavuje vítezství obou panovníku; je možné, že všechny je nechal postavit Amenhotep I., ale skutecnost, že v této oblasti pusobil i Ahmose, není zpochybnována. Mezi nálezy z nejstarší vrstvy 18. dynastie v Avaride (Tell ed-Dabáa) se vyskytuje jméno Ahmosovo a jména nekolika králu, kterí vládli po nem. Tehdy zde stálo nekolik monumentálních budov vyzdobených mínójskými freskami (viz 8. kapitola). Tato skutecnost

Author: vokiet

Post on 18-Aug-2019

212 views

Category:

Documents


0 download

Embed Size (px)

TRANSCRIPT

  • 1

    POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠKOVÝCH

    KURZU EE 1 A DSE 1

    Oxfordské dejiny starovekého Egypta

    usporádal Ian Shaw

    preložila Daniela Feltová

    9. KAPITOLA OSMNÁCTÁ DYNASTIE PRED AMARNSKOU DOBOU (cca 1550-1352 pr. Kr.) Betsy M. Bryan Archeologické objevy z osmdesátých a devadesátých let minulého století spolu se staršími nápisy, které byly znovu prezkoumány, napovídají, že k opetovnému sjednocení Egypta došlo až v posledním desetiletí petadvacetileté vlády Ahmose (1550-1525 pr. Kr.), prvního krále 18. dynastie. Dalo by se tedy ríci, že oficiální pocátek dynastie spadá nekam do r. 1530 pr. Kr., ovšem za Ahmosovy vlády již docela dobre fungovala. A opravdu, egyptský stát na pocátku dynastie byl svou povahou predevším pokracováním forem a tradic, které vnitrní trenice 2. prechodné doby neprerušily úplne. Vždyt Ahmosovým predchudcum ze 17. dynastie cástecne pomohla pri konsolidaci mocenské základny mezi mocnými rodinami Horního Egypta také práve silná víra v tyto tradice. Když se Ahmose a jeho následovníci pozdeji prestehovali, aby zajistili dynastickou linii svého rodu, vytvorili ci modifikovali jednotlivé aspekty královského úradu tak, že pak spolu s vnejšími tlaky ze severovýchodu a jihu hluboce ovlivnil celou zbývající 18. dynastii. Ahmose a pocátek Nové ríše Nápisy v elkabské hrobce Ahmose, syna Abanova, popisují, jak jeho jmenovec, král Ahmose, porazil Hyksósy a jak pozdeji obléhal pevnost Šaruhén v jižní Palestine, i jeho vojenská tažení do Kuše, jehož hlavním mestem byla Kerma, ležící poblíž tretího nilského kataraktu. Toto núbijské tažení dokoncil Amenhotep I. (1525-1504 pr. Kr.) a rada monumentu na ostrove Šai oslavuje vítezství obou panovníku; je možné, že všechny je nechal postavit Amenhotep I., ale skutecnost, že v této oblasti pusobil i Ahmose, není zpochybnována. Mezi nálezy z nejstarší vrstvy 18. dynastie v Avaride (Tell ed-Dabáa) se vyskytuje jméno Ahmosovo a jména nekolika králu, kterí vládli po nem. Tehdy zde stálo nekolik monumentálních budov vyzdobených mínójskými freskami (viz 8. kapitola). Tato skutecnost

  • 2

    prozrazuje intenzivnejší kontakt s egejskou oblastí, byt treba jen prostrednictvím putujících umelcu, poverených budto samotnou výzdobou nebo dohledem nad egyptskými umelci. Jelikož zbrane nalezené v malé rakvi královny Ahhotepy I. (matka Ahmosova) v její hrobce v západních Thébách svedcí o egejských ci alespon stredozemských motivech a remeslných technikách aplikovaných na egyptské predmety, zdá se, že exotické cizí prvky byly cenené nejen v delte, ale také v Thébách - prinejmenším v adaptované podobe. Predmety, které skutecne pocházejí z egejské oblasti, jsou však mezi nálezy daleko vzácnejší, i když egyptské zboží z maloobchodu se pomerne casto objevuje na Kréte a v menší míre i na recké pevnine. Zustává však nejasné (pokud ne pochybné), zda mezi Egyptem a Krétou existovala na pocátku 18. dynastie prímá diplomatická výmena. Ahmose a jeho bezprostrední následníci mohli být nadále pouze úcastníky stredozemského výmenného systému stejne jako Hyksósové. At už tomu bylo jakkoli, tvurcí napodobování egejského stylu, jak je vidíme na predmetech z Ahmosovy doby, ani malby mínójského stylu v Tell ed-Dabáa neprežily pocátek 18. dynastie. Nakonec prevládla tradicní egyptská ikonografie, jak tomu casto bývá v dobách stabilizované královské moci. Tech nekolik málo prvku, které pretrvaly (napríklad motiv okrídleného kone), si Egyptané rychle prizpusobili zabehnutým ikonografickým kontextum. Jeden z prvních Ahmosových stavebních projektu se pravdepodobne uskutecnil v dobyté Avaride. Archeolog Manfred Bietak zde vykopal základy paláce z pocátku 18. dynastie, opírající se o hyksóské opevnení. V pozdejší vrstve se nalezly pecete se jmény panovníku 18. dynastie mezi Ahmosem a Amenhotepem II., ale Bietak se domnívá, že stavitelem puvodního palácového komplexu vyzdobeného mínójskými freskami byl Ahmose. Je možné, že stavel i na jiných místech v delte, ale Avaris byla zcela urcite zvolena za stredisko (pravdepodobne obchodní), které chtela nová vláda využívat. Z vykopávek provádených v 80. a 90. letech minulého století je rovnež patrné, že i Memfis zaznamenala na pocátku 18. dynastie nový rozvoj: když se reka premístila na východ, zeme byla zkultivována a využita pro stavbu nových osad. Podle kontextu keramiky a královských skarabu se dá usuzovat na to, že už za Ahmosovy vlády, po prestávce, která muže odpovídat válkám mezi Thébami a Avaridou, popsanými v 8. kapitole, zacala být Memfis znovu osídlována. Monumentální chrámy, postavené v posledních letech Ahmosovy vlády, tvorí základy tradicního faraonského stavebního programu k uctení bohu, jejichž chrámy vzkvétaly ve Strední ríši: Ptaha, Amona, Moncua a Usira. Ahmose urcite uctíval tradicní božstva egyptských kultovních stredisek. Ahmosuv vztah k bohu mesíce Ahovi (jehož jméno je zacleneno do králova jména) nejlépe dosvedcují nápisy na špercích Ahhotepa I. a Kamose (1555-1550 pr. Kr.), které Ahmose oznacují za „syna mesícního boha Aha“. Hlavní kultovní stredisko tohoto boha neznáme, navzdory všudyprítomnému výskytu jeho jména ve jménech clenu královské rodiny. Ahmose zrejme zacal psát své jméno se znakem Ahova mesícního srpku obráceného špickami dolu práve v dobe opetovného sjednocování zeme. Všechny monumenty s touto formou králova jména proto musíme datovat po 17. ci 18. roce jeho vlády. Vzhledem k tomu, že po více než 100 letech byl Ahmose prvním králem, který mohl stavet monumentální chrámy jak v jižním, tak v severním Egypte, otevrel vápencové lomy v Maasare, odkud se dal vápenec vozit do Memfidy, starého a ctihodného severoegyptského mesta, kde chtel král rovnež stavet, i do Théb, domova Amonova a Moncuva. Prestože se žádná z jeho memfidských staveb dosud nenalezla, v Thébách i jinde se jeho stavby dochovaly. Ahmose také nepochybne významne prispel k rustu Amonova kultu v Karnaku. Kdyby žil déle, nejspíš by tam zacal prestavovat z kamene daleko více budov, nicméne mezi dochované

  • 3

    památky patrí brána a nekolik stél a také zrejme svatyne clunu, umístená nejspíš u nekteré ze vstupních cest do chrámu. Jeho prání být uznáván za zbožného ctitele boha Amona tak mohli poznat nejen ti, jimž knežský úrad nebo vysoké postavení umožnovaly prístup do bohova chrámu, ale také bezvýznamní Thébané, kterí mohli o svátcích navštívit jen prední nádvorí. Z doby Ahmosovy vlády (nejspíš z posledních zhruba sedmi let) je známo nekolik vápencových stél zaznamenávajících duležité epizody, které souvisejí s chrámem v Karnaku. Na dvou stélách objevených v základech tretího pylonu v Karnaku se král prohlašuje za usmirovatele a donátora chrámu. Na jedné z nich král tvrdí, že znovu vystavel hrobky a pyramidy v Thébách a okolí, znicené bourí s vichricí, kterou Amon, jehož socha byla do té doby zrejme ponechána ve velmi špatném stavu, postihl Horní Egypt. Ahmose popisuje, jak byla zeme pokryta vodou a že dovezl drahý materiál pro obnovu celé oblasti. Druhá stéla ze tretího pylonu (známá jako Donacní stéla) zaznamenává koupi „druhého knežství Amonova“, kterou král Ahmose koupil pro svou manželku, božskou manželku Amonovu, Ahmose-Nefertari. Cenu za úrad zaplatil chrámu král, címž se znovu stal jeho donátorem a upevnil pouto mezi bohem a královou rodinou. Tretí Ahmosova stéla z dvora u osmého pylonu v Karnaku pochází z 18. roku jeho vlády; vychvaluje univerzální moc královské rodiny a podrobne referuje o kultovním vybavení, které Ahmose porídil a venoval chrámu v Karnaku: zlatých a stríbrných obetních nádobách, zlatých a stríbrných pohárech na pití pro sochu boha, zlatých obetních stolech, náhrdelníkách a ozdobných páskách pro sochy bohu, hudebních nástrojích a nové drevené lodi pro procesí s chrámovou sochou. Predmety, které král daroval chrámu, patrí k nejzákladnejšímu kultovnímu vybavení, což muže znamenat, že chrám v té dobe zcela postrádal drahé kovové náciní. Nedá se ríci, zda byla na vine vichrice s bourí, jak to tvrdí král na zmínené stéle, ale chrámové kultovní predmety spolu s vybavením královských hrobek mohlo být duležitým financním zdrojem thébských králu v obtížných letech vlády 17. dynastie. V Horním Egypte byl ve 2. prechodné dobe velký nedostatek drahých kovových predmetu. Teprve pohrební výbava Ahmosovy matky Ahhotepy a Kamosova mumie nám poskytuje dukazy o návratu velmi nákladných zlatých pohrebních predmetu, jak je známe z dob Strední ríše. Navzdory tvrzení vykrádacu hrobek, že ukradli zlatem obloženou mrtvolu krále Sebekemsafa ze 17. dynastie, které bylo zapsáno nekolik století po konci 2. prechodné doby, se z doby predcházející vláde Ahmosove nalezly jen relativne skromné rakve a chudá pohrební výbava. Byly snad královy nápisy v Karnaku oficiálním vysvetlením zdecimování thébského regionu, a co je duležitejší, Ahmosovy role pri obnove bohatství chrámu v Karnaku a jeho boha? Tím nechceme ríci, že za Ahmosovy vlády nebyla žádná boure nebo že nekoupil „druhé knežství“ Ahmose-Nefertari, ale spíš to, že tyto konkrétní události byly na stéle prevypráveny jednoduše proto, že posloužily historicko-náboženským úcelum. Královské a elitní hrobky z konce 17. a pocátku 18. dynastie Ahmose rovnež postavil monumenty na rade dalších míst, která byla u králu již dlouho v oblibe, jako napríklad v Abydu, hlavním stredisku Usirova kultu. Pozustatky budov, které v devadesátých letech odhalil a analyzoval Stephen Harvey, byly kdysi pyramidou a chrámy. Abydos byl už tradicne místem, kde se uctíval Usir a královští predchudci, kterí s ním podle egyptské víry pri smrti splynuli. Pro hrobky králu 17. dynastie byly charakteristické pyramidy a jejich hlinené zbytky byly v Dra Abú ´n-Naga u Théb viditelné ješte v devatenáctém století.

  • 4

    Ackoli se Ahmosovo telo našlo v tajném úkrytu královských mumií v Dér el-Bahrí (viz níže), jeho hrobka dosud nebyla lokalizována. Ahmosova matka Ahhotep byla témer jiste pohrbena na thébském hrbitove jako králové a královny predchozí dynastie. Vykopávky v této oblasti, provádené v 90. letech dvacátého století, se soustredily na místo, které muže být jednou z techto královských hrobek, a prestože zatím nemáme žádný spolehlivý dukaz, výzkum Daniela Polze v Dra Abú ´n-Naga dokazuje kontinuitu tohoto severothébského hrbitova od 17. do pocátku 18. dynastie. Prokázal také existenci skupinek elitních hrobek (do každé patrily menší hroby seskupené kolem velké hrobky), kde jednotlivé volne stojící kultovní budovy mohly být spolecné pro nekolik prilehlých hrobu. Tyto skupinky hrobu se nacházejí na pouštním podloží pod kopci Dra Abú ´n-Naga, jižne od vstupu do Údolí králu. Královské hrobky (nekteré byly možná znovu použitými kaplemi Strední ríše) jsou vytesané ve skále a pod nimi jsou rozmístené menší hroby. Dosavadní archeologické dukazy svedcí o tom, že za 17. dynastie byly pohrební výbavy skutecne notne zredukované a že v Thébách v té dobe témer neznali zdobené hrobky. Praxe stavby skupinek hrobu méne zámožných majitelu a elitních hrobek pod královskými hrobkami muže bez ohledu na to, že pripomíná staré pohrební zvyklosti pochovávání králových následovníku kolem jeho hrobky, odrážet nekteré nové organizacní modely (i když je nemožné cinit bez podrobnejšího studia jakékoli další závery). V tomto ohledu je ovšem velmi zajímavé, že nekrálovské hrbitovy z doby Ahmose a Amenhotepa I. v okolí Sakkáry se skládaly z povrchových hrobu, oznacených jako bohaté. Jelikož neznáme témer žádná místa posledního odpocinku nejvyšších úredníku techto dvou regionu (vezíru, vysokých kneží, pokladníku), mohlo by odhalení modelu vývoje hrbitovu nakonec pomoci lokalizovat chybející hrobky. Zatím se o to pokusili Geoffrey Martin a Martin Raven v centru Sakkáry, jižne od Venisovy vzestupné cesty, a Alain Zivie v severní Sakkáre. Tela nekterých panovníku a rakve a pohrební výbava jiných byly ve staroveku (a snad i v nedávnejší dobe) prestehovány z puvodního místa jinam. Kneží na konci Nové ríše a pocátku 3. prechodné doby ukryli nekteré mumie králu do hrobky ležící poblíž Dér el-Bahrí, kde se našly mumie Ahmose a Sekenenrea Taa (cca 1560 pr. Kr.), obe uložené v nekrálovských rakvích mladšího data. V úkrytu se nalezla i velká vnejší rakev Ahmosovy matky Ahhotepy, vyrobená zrejme v dobe její smrti (možná až za vlády Amenhotepa I.), avšak její vnitrní rakev (predpokládáme, že obe patrily téže královne jménem Ahhotep) byla objevena již dríve na míste, které je snad její puvodní hrobkou. Obsahuje predmety, na nichž jsou jmenováni jak Ahmose, tak Kamose. Oblast Dra Abú ´n-Naga pak byla celá staletí spojována s královskou rodinou Ahmose, zvlášte s Ahhotepou a Ahmose-Nefertari, a v pozdejších ramessovských hrobkách, kaplích a stélách v této oblasti byla jejich památka uctívána. Samotný hrbitov se ovšem krátce po nástupu 18. dynastie zásadne zmenil. Jelikož se v Dra Abú ´n-Naga již nestavely královské hrobky, podržel si status nejelitnejší cásti thébské nekropole jen po dobu zhruba triceti let, do vlády královny Hatšepsuty (1473-1458 pr. Kr.).Když bylo za královské pohrebište urceno Údolí králu, nekolik elitních hrobu bylo postaveno v Šéch Abd el-Kurne, v rade kopcu táhnoucí se na jih od Dér el-Bahrí. Skupiny údolních šachtových hrobu, vetšinou bez nadzemních kaplí, sledují pohyb hrbitova smerem k jihu a od vlády Hatšepsut do vlády Thutmose III. se šachty kopaly na území Dér el-Bahrí a Asasífu; rodinné hrobky tvorila jedna nebo více komor podobných hrobkám v Dra Abú ´n-Naga. Koncem vlády Thutmose III. vzrustalo bohatství elitní trídy a od tohoto typu hrobek se

  • 5

    postupne upouštelo. Stavitelé hrobek meli nyní plné ruce práce s kopáním a výzdobou skalních hrobek v Šéch Abd el-Kurne, urcených pro královské úrednictvo. Amenhotep I. a charakter 18. dynastie Podobne jako jeho otec nebyl zrejme ani Amenhotep I. pri prevzetí trunu dospelý, nebot jeden starší bratr byl pet let predtím ustanoven dedicem. Klidné predání vlády a kontinuitu nedávno založené dynastie mohlo zajistit krátké období spoluvlády s Ahmosem a do jeho vlády také urcite významne zasahovala jeho matka Ahmose-Nefertari. Všeobecne se dá ríci, že vláda Amenhotepa byla pokracováním vlády otcovy: stavel budovy, s jejichž stavbou zapocal Ahmose, a pokracoval ve vojenských výpravách na jih, navazujících na drívejší tažení. Navzdory tomuto ocividnému nedostatku osobního imprimatur mužeme vládu Amenhotepa I. plným právem oznacit jako úspešnou. Nejlépe to potvrzuje skutecnost, že on i jeho matka byli krátce po jeho smrti v Thébách zbožšteni a uctíváni, zvlášte v Dér el-Medíne, vesnici delníku stavících královské hrobky. Dér el-Medína, situovaná v západní cásti Théb, na jih od pahorku Šéch Abd el-Kurna, byla postavena na pocátku 18. dynastie pro remeslníky, kterí meli stavet a zdobit královské hrobky. Na monumentech z té doby je nejstarším doloženým královským jménem Thutmose I., ale Amenhotep I. se svou matkou Ahmose-Nefertari byli ochranným božstvem vesnice po celou Novou ríši, takže je pravdepodobné, že jimi byli od samého pocátku. Nejenže meli oba ve meste svá kultovní strediska, ale vetšina domu z ramessovské doby mela v prední místnosti na stene scénu oslavující krále a královnu. Spojení Amenhotepa I. a jeho matky s nekropolí, zbožštenými panovníky a návratem mládí bylo obycejne vizuálne zpodobeno modrou nebo cernou barvou pleti, což byly barvy vzkríšení. Tretí mesíc peret byl zasvecen (a pojmenován po) Amenhotepovi I. a v Dér el-Medíne v té dobe existovalo nekolik rituálu, které dramatizovaly jeho smrt, pohreb a návrat. Hlavním bohem tohoto regionu byl tedy Amenhotep I., a jako takový mel po celý rok svátky. Je pravdepodobné, že se král a jeho matka stali duležitými božstvy pro své spojení s pocátkem Nové ríše a pro svou stavební cinnost na západním brehu reky. Amenhotepovy vojenské úspechy a následné financní zisky plynoucí z Núbie zlepšily celkovou hospodárskou situaci Egypta a jeho chrámové monumenty se staly významnými symboly královské moci. Zhruba v osmém roce své vlády podnikl vojenské tažení proti Núbijcum na jih od druhého kataraktu, soude podle nápisu datovaných do 8. a 9. roku jeho vlády. I když není možné potvrdit to s jistotou, mohlo se jednat o výpravu popsanou v hrobkách Ahmose, syna Abanova, a Ahmose Pennechbeta v Elkabu. Nesmíme ovšem prehlížet skutecnost, že životopisy obou mužu pocházejí z hrobek postavených dlouho po událostech, o kterých vyprávejí - až šedesát ci sedmdesát let. Podle Ahmose, syna Abanova, on sám dopravil krále do Kuše, kde „Jeho Velicenstvo zabilo toho núbijského lukostrelce uprostred jeho armády“ a pak pronásledoval lidi a dobytek (zrejme do vnitrozemí). Když Ahmose za dva dny odvezl krále z místa zvaného Horní studna zpátky do údolí Nilu, byl za to odmenen zlatem. Velmi poškozená stéla z Aníby z 8. roku Amenhotepovy vlády se zminuje o tom, že Lukostrelci (junteju) a obyvatelé Východní poušte (menteju) odevzdali králi zlato a velké množství výrobku. Tato stéla muže pripomínat skutecnost, že po úspešné vojenské výprave do Kuše následovala oficiální návšteva královské rodiny do bezpecné cásti Dolní Núbie.

  • 6

    Koncem vlády Amenhotepa I. už byla nastínena hlavní charakteristika 18. dynastie: uctívání Amona v Karnaku, vojenské úspechy v Núbii, zamerené na rozšírení Egypta smerem na jih, kde ležely zdroje nerostného bohatství, od prvopocátku uzavrená královská rodina (která si z titulu královské hodnosti necinila politické ani ekonomické nároky) a rozvíjející se administrativní aparát, založený nejspíš na bohatých rodinách a príbuzenských vztazích a v této fázi spojený s Elkabem, Edfu a Thébami. V prvních dvou jmenovaných oblastech se však bohužel zatím podarilo lokalizovat jen malé množství hrobek vysokých hodnostáru. Monumenty Amenhotepa I. Jak již bylo uvedeno, tešil se Amenhotep nejméne dvanácti letum pokojné vlády, behem nichž mohl oživit tradicní cinnost spojenou se stavbou monumentu: otevrení tyrkysových lomu na Sinaji ( a následné rozšírení Hathorina chrámu ze Strední ríše v lomech v Serábit el-Chádim), lámání egyptského alabastru v Bosre (jménem Ahmose-Nefertari) a Hatnúbu a otevrení pískovcových lomu v Gabal es-Silsile, kde se lámala vetšina kamene potrebného na opravu chrámu v Karnaku. Amenhotep I. stavel na nekolika místech, kde pred ním budoval i jeho otec: napr. v Abydu vystavel kapli k pocte Ahmosove. Po úspeších v Horní Núbii dedikoval Amenhotepovi nekolik monumentu na ostrove Šai, vcetne sochy, podobné té, kterou zde zanechal jeho otec, a zrejme ješte nejaké stavby, soude podle dochovaných stavebních kvádru popsaných jeho jménem a také jménem jeho matky Ahmose-Nefertari. Amenhotepuv zájem o mesta delty a o Memfis zatím není doložen, ale víme, že jeho stavebnímu programu dominoval Karnak. Velká vápencová brána v Karnaku, která se nyní rekonstruuje, byla vyzdobena motivy jubilejního svátku. Podle nápisu se jednalo o „velkou, dvacet loket vysokou bránu“ a „dvojitou fasádu chrámu“. Snad tehdy byla hlavní jižní branou, která byla pozdeji nahrazena sedmým pylonem. Východne od ní král postavil kamennou zed, obklopující nádvorí ze Strední ríše, a na její vnitrní strane postavil kaple. Zdobily je výjevy zobrazující krále, „božskou manželku Amonovu“ Ahmose-Nefertari a chrámový personál, jak provádejí rituál k pocte boha Amona, a dedikace jménem panovníku 11. dynastie. O ctyricet nebo padesát let pozdeji nechal Thutmose III. všechny tyto kaple rozebrat a prestavet z pískovce, ale kvádry a preklady dverí s obetními texty se nalezly na nekolika místech Karnaku. Jubilejní kaple se slouporadím, postavená na pocest Amenhotepa I., stála pravdepodobne pri jižní ulicce a byla podobného typu jako kaple Senusreta I. (1956-1911 pr. Kr.) ze 12. dynastie. Sloh reliéfu vytesaných na vápencových monumentech Amenhotepa I. v Karnaku skutecne tak verne napodobuje práci remeslníku Senusreta I., že bylo obtížné priradit nekteré bloky ke správnému panovníkovi. Je zrejmé, že Karnak jako místo uctívání králu zaujímal ve stavebních plánech Amenhotepa I. první místo. Zda se napodobování vztahovalo i na slavení královského jubilea pred uplynutím triceti let vlády (ideální doba, po kterou král cekal na svuj první svátek sed), ci zda vztycil monumenty v ocekávání toho, že bude vládnout celá tri desetiletí, není známo. Nicméne nekolik staveb Amenhotepa I. se o jubileu zminuje, takže je jisté, že král si na tuto poctu cinil nárok, podobne jako králové Strední ríše. Vápencové sloupky dverí, vykopané v základech tretího pylonu v Karnaku, nám poskytují seznam náboženských svátku a data jejich slavení. Studie Anthonyho Spalingera naznacuje, že podobne jako u vetšiny cinností provádených v Karnaku, nechal se Amenhotep I. i pri sestavování kalendáre slavností ovlivnit kalendári 12.

  • 7

    dynastie. Amenhotep I. také nechal postavit svatyni clunu pro boha Amona a umístil ji (nejpravdepodobneji) v západním, tedy predním nádvorí chrámu. Proti Karnaku, na druhém brehu reky, zanechal Amenhotep I. pohrební monumenty v zátoce Dér el-Bahrí a na sever a východ od nej v pásu obdelávané zeme. Monument v Dér el-Bahrí, vybudovaný ze sušených cihel, byl zrekonstruován i s pyramidou, ale in situ bylo nalezeno jen nekolik cihel se jmény Amenhotepa I. a Ahmose-Nefertari. Nenašly se ani hrobky zmíneného krále ci královny. Stavební lokality Amenhotepa I. a jeho následníku mohou souviset s otázkou, kde a jak se provádela astronomická pozorování pro sestavování kalendáre (viz 1. kapitola). Nekterí badatelé zastávají názor, že observator pro sóthická pozorování mohla být v Elefantine, a graffito, které se nedávno nalezlo u Hierakonpole, prozrazuje, že nekterá pozorování byla provádena v poušti. Obnovený zájem 18. dynastie o kultovní místa mezi Asuánem a Thébami opravdu naznacuje podobný zájem o prírodní jevy spojené s temito kulty, jako je východ psí hvezdy Sírius (Sopdet, Sóthis), pocátek nilských záplav a doprovodných lunárních cyklu. Existence kalendáre svátku, zaznamenaného na papyru z doby vlády Amenhotepa I. (zadní strana Papyru Ebers), zvyšuje pravdepodobnost toho, že si král prál prepracovat starší kalendáre. Význam královských žen na pocátku 18. dynastie Z tajného úkrytu královských mumií v Dér el-Bahrí známe množství princezen, které byly v nekolika prípadech i královskými manželkami. Byly to dcery králu konce 17. nebo pocátku 18. dynastie a jména nekterých z nich známe také z kaplí soukromých hrobek z konce Nové ríše, kde byla uctívána královská rodina z pocátku 18. dynastie. Jejich tituly spolu se skutecností, že nemely za manžele nikoho jiného než krále, nám ukazují, jak byly královské dcery pri výberu manžela omezené. Úspech dynastické linie na pocátku 18. dynastie mužeme zcásti pripisovat rozhodnutí omezit prístup ke královské rodine. Z hospodárského hlediska to znamenalo, že majetek získaný ve válce nebyl rozdelován do rodin, jejichž synové si vzali princeznu. Královi stoupenci, jako byli Ahmose, syn Abanuv, a Ahmose Pennechbet, jsou príkladem nových clenu elity, ale právnické dokumenty z pozdejších dob Nové ríše nás informují o dalších mužích, jejichž bohatství se zakládalo na Ahmosových darech. Z politického a náboženského hlediska pocházela myšlenka uzavrené královské rodiny evidentne již ze Strední ríše (ba dokonce ze Staré ríše), kdy se královské dcery casto vdávaly za krále, nebo byly celý život spojené se svými vládnoucími otci. Navíc rodina Sekenenrea a Ahhotepy evidentne vydala dodatecný zákaz: královské dcery si nesmely brát nikoho jiného než krále, aby tak byla zajištena výlucnost rodové linie. Ve Staré a Strední ríši tomu tak nebylo, alespon to nebylo pravidlem, jelikož známe príklady královských dcer, které si vzaly vysoké hodnostáre, ale jakmile byl tento zvyk na konci 17. dynastie zaveden, udržel se ješte po celou 18. dynastii. Teprve z vlády Ramesse II. máme opet jednoznacný dukaz o tom, že si princezna vzala nekoho jiného než krále. Tato praxe rodovou linii neoslabovala, jelikož to neznamenalo, že sami králové si museli brát pouze princezny. Pravda je, že po celou 18. dynastii byli králové syny nekrálovských vedlejších manželek, jako byla napríklad Tetišeri. Pokud jsme správne pochopili dokumenty z té doby, pak Tetišeri porodila jak matku, tak otce krále Ahmose. Jeho matka Ahhotep ho porodila svému bratru (vlastnímu nebo nevlastnímu), kterým byl nejspíš Sekenenre, nebo snad Kamose. Ahhotep mela ješte nekolik dcer a Sekenenre rovnež zplodil dcery s nejméne dvema

  • 8

    ci možná tremi dalšími ženami. Ahmose se oženil se svou sestrou Ahmose-Nefertari, s níž mel nejméne dva syny, Ahmose-Ancha a Amenhotepa. Mohl mít ovšem deti ješte s jinými ženami. Nejméne dve princezny, Satkamose a (Ahmose-) Meritamon, mely titul králova dcera, králova sestra, velká královská manželka a božská manželka. První z nich byla oznacena na stéle z pozdejší doby za sestru Amenhotepa I., zatímco druhá bývá casto ztotožnována s dcerou Ahmose-Nefertari, která si také vzala svého bratra, Amenhotepa I., i když to není v žádném dokumentu zapsáno jednoznacne. Na Ahmosove stéle v Karnaku z 18. roku jeho vlády je Ahhotep obdarena tituly, které naznacují, že de facto vládla celé zemi. I když nevíme, v kolika letech Ahmose nastoupil na trun, mohl být po nejakou cást své vlády ješte dítetem. Je velmi významné, že syn pozdeji uctíval svou matku za to, že zpacifikovala Horní Egypt a vyhnala povstalce. Ahhotep evidentne pokracovala v boji, aniž by se stretla s úspešnou odezvou - i když dokumenty naznacují, že moc královské rodiny prodelala v této dobe nejakou zkoušku. Claude Vandersleyen se domnívá, že bitvy, které Ahmose vedl proti Aatovi a Teti-anovi, byly namíreny proti hornoegyptským neprátelum a že Teti-an snad byl potomkem rodu, s nímž bojovali i thébští králové 17. dynastie Nubcheperre Antef IV. a Kamose (což by také souhlasilo s tím, že Ahhotep uctívala v Edfu Sebekemsafu, vdovu po Nubcheperreovi Antefu VI.). V každém prípade si Ahhotep evidentne získala respekt místních vojenských jednotek, címž se jí podarilo zachovat ješte krehkou dynastickou linii, a ve funkci královny matky setrvala ješte dlouhou dobu za vlády Amenhotepa I. Nekdy po 18. roce Ahmosovy vlády prenechala Ahhotep své cestné místo princezne Ahmose-Nefertari, která mohla být její dcerou. Ahmosova Donacní stéla z Karnaku (viz výše) je prvním známým monumentem, na nemž figuruje Ahmose-Nefertari; na této stéle je oznacena za královu dceru, královu sestru, velkou královskou manželku a božskou manželku Amonovu, a podobne jako Ahhotep rovnež za vládkyni Horního a Dolního Egypta. Ahmose a Ahmose-Nefertari jsou zobrazeni se svým synem, princem Ahmose-anchem. Jen nekolik let po vzniku tohoto nápisu, ve dvaadvacátém roce Ahmosovy vlády, získala Ahmose-Nefertari titul králova matka, ale není nám známo, zda se tento titul vztahoval na Ahmose-ancha, nebo na Amenhotepa. V každém prípade královna prežila svého muže a dokonce i svého syna Amenhotepa I. a ješte za vlády Thutmose I. (1504-1492 pr. Kr.) se honosila titulem božská manželka Amonova. Ahmose -Nefertari užívala casteji titul božská manželka než titul velká královská manželka. Pri stavbe monumentu a v kultovních rolích jednala nezávisle na manželovi i na synovi. Když zemrela, jeden z jejích soucasníku, který nebyl clenem královské rodiny, zaznamenal na stéle, že „božská manželka... odletela do nebe“. Duraz na její roli knežky byl zrejme vyvolán nezávislou hospodárskou a náboženskou mocí, kterou Ahmose udelil úradu božské manželky. Donacní stéla zaznamenává, že Ahmose vytvoril fond urcený pro „druhé knežství Amonovo“, z nehož mohla božská manželka stále cerpat a z nehož mohla rozdávat, komu chtela, aniž by jí v tom nekdo mohl zabranovat. Na Donacní stéle je ješte zmínka o instituci božské uctívacky, která byla nezávislá na úradu božské manželky, ale Ahmose-Nefertari byla držitelkou i tohoto úradu. Hospodárský majetek spojený s úradem knežky ocividne vzrustal, takže asi 100 let po Ahmosove smrti a po reorganizaci upadajících úradu byly zisky „domu uctívacky“ duležitou položkou úcetních papyru. Ahmose-Nefertari setrvala ve funkci velké královské manželky a predevším ve funkci božské manželky Amonovy po celou dobu synovy vlády. Žádná konkrétní manželka Amenhotepa I. z jeho generace není známa, i když se vetšinou predpokládá, že „králova dcera, božská manželka, velká královská manželka spojená s bílou korunou, vládkyne obou zemí“ (Ahmose-

  • 9

    ) Meritamon, jejíž rakev se nalezla v jedné hrobce v Dér el-Bahrí, byla jeho sestrou a chotí. Je však treba podotknout, že jediným pojítkem mezi temi dvema je skutecnost, že její rakev (stejne jako rakve Ahhotepy a Ahmose-Nefertari) patrí stylisticky do doby vlády Amenhotepa I. Nemáme žádné monumenty z té doby, které by se zminovaly o (Ahmose-) Meritamon - krome zmínky na jednom núbijském monumentu, která se možná vztahuje na ni. Na této stéle z 8. roku vlády stojí pred Horem z Miamu (Aníby) Amenhotep I. a za ním králova matka Ahmose-Nefertari a druhá božská manželka, králova dcera, sestra a královská manželka (nikoli „velká“), jejíž jméno bylo pozdeji opraveno jako Ahmose-Nefertari. Místo toho se mohlo jednat o Meritamonu, která byla povýšena na královnu, ale zemrela drív než Ahmose-Nefertari. Monumenty zobrazující ženské cleny královské rodiny jsou v hranicních oblastech z 18. dynastie doloženy nekolikrát, zrejme jako pokracování nejaké tradice. Vyskytují se na Sinaji, na skalních výchozech u Asuánu a v Núbii mezi prvním a ctvrtým kataraktem - a to jak ve Staré, tak ve Strední ríši. Snad bylo jejich úcelem spojit královny a princezny s Hathorou, bohyní cizích zemí, jejíž rolí jakožto dcery boha slunce bylo ochranovat otce. Další clenkou královské rodiny na pocátku 18. dynastie byla dcera Amenhotepa I., králova sestra a božská manželka Satamon, kterou známe jednak z její rakve, nalezené v úkrytu královských mumií, ale také ze dvou soch ve stredním a jižním Karnaku. Doklady o ní se vyskytují pocínaje vládou Ahmosovou, a ackoli se nikdy nestala královnou, zdá se, že ji spolu s Ahmose-Nefertari uctíval Amenhotep I. pro její knežskou roli Amonovy božské manželky. I v ramessovské dobe byly Satamon a Meritamon uctívány jako clenky rodiny Ahmose-Nefertari a bývaly zobrazovány na výjevech zpodobujících zbožštenou královskou rodinu. Presná chronologie pocátku 18. dynastie a genealogie královské rodiny se nám zdá být stejne nejasná, jako se jevila Thébanum z konce Nové ríše, takže se pri urcování rodicovství nemužeme spoléhat na tyto votivní odkazy. Je dlužno podotknout, že bez ohledu na královy možnosti oženit se s tolika ženami, s kolika si jen prál, nebyl s jistotou identifikován žádný potomek Amenhotepa I., a to i presto, že vládl dvacet let. Králuv syn Ramose, známý díky své soše, která je dnes v Liverpoolu, mohl pocházet z ahmosovského rodu, ale jeho konkrétní rodice nejsou uvedeni. Nicméne snad díky stabilite, kterou zajistila vláda Amenhotepa I., získal bez problému následnictví Thutmose I., o nemž není známo, že by byl clenem ahmosovského rodu. Thutmose I. a jeho rodina První následnictví 18. dynastie, které neprešlo z otce na syna, neprineslo dlouhou vládu. V r. 1987 uverejnil Luc Gabolde studii chronologie vlád Thutmose I. a II., v níž odhadl vládu Thutmose I. na jedenáct let a vládu Thutmose II. na tri roky. Krátká vláda Thutmose I. ovšem byla neprímo úmerná jeho vlivu na charakter královské moci druhé poloviny 18. dynastie. Thutmosuv zájem, jímž byla vojenská a hospodárská exploatace Núbie, mohl navazovat na úsilí Amenhotepa I., ale jeho výprava do Sýrie otevrela nové obzory, což pozdeji vedlo k tomu, že Egypt hrál na Blízkém východe pozdní doby bronzové významnou roli v obchodní a diplomatické sfére. V dnešní dobe je nejlépe viditelný výsledek techto jeho snah na kulturním materiálu v Thébách a Núbii, ale patrný je i v Memfide a v severneji ležících oblastech. Otce Thutmose I. neznáme, ale jeho matka se jmenovala Seniseneb, což bylo v 2. prechodné dobe a na pocátku 18. dynastie docela bežné jméno. V rodinách Ineniho a Hapuseneba (vysocí kneží za vlády Hatšepsuty) se vyskytovalo mnoho žen tohoto jména. Seniseneb stojí za Thutmosem I. a pred Ahmose-Nefertari na kopii korunovacní stély z prvního roku vlády

  • 10

    Thutmose I. ve Wádí Halfe. Stejne tak neznáme ani rodice Seniseneby; víme pouze, že za synovy vlády nemela jiný titul než „králova matka“. Hlavní manželkou Thutmosovou byla Ahmose, jež mela tituly „králova sestra, velká královská manželka“. Claude Vandersleyen se domnívá, že byla Thutmosovou vlastní sestrou - predevším proto, že nemela titul „králova dcera“. Král tedy mohl usilovat o obnovení situace dvou predcházejících vlád, kdy vládli bratr se sestrou. Její jméno však muže vypovídat o tom, že Ahmose byla clenkou rodu Amenhotepa I. (snad dcerou Ahmose-ancha) a že to bylo práve její duležité spojení s ahmosovskou rodinou, co Thutmosovi zajistilo nástup na trun. V soucasné dobe nevíme o žádném lepším vysvetlení Ahmosina puvodu a Thutmosova následnictví. S Ahmose zplodil Thutmose budoucí královnu Hatšepsut a pravdepodobne také princeznu jménem Nefrubitej, nebot byl s nimi pozdeji vyobrazen na scénách zdobících Hatšepsutin chrám v Dér el-Bahrí. „Božská manželka Amonova“ Ahmose-Nefertari zemrela za vlády Thutmose I. a nahradila ji Hatšepsut. Manželka Mutnefret, která nepocházela z královského rodu, porodila králi budoucího krále Thutmose II. (1492-1479 pr. Kr.);matky jeho dvou dalších synu, Amenmose a Vadžmose, jsou nejasné, ale Vadžmose byl spolu s Thutmosem I. uctíván na soše Mutnefrety, kterou do kaple na jižní strane Ramessea venoval Thutmose II. Ozývají se názory, že tato kaple byla rodinným zádušním chrámem; mohl to být, presneji receno, rodinný chrám potomku Thutmose I. a Mutnefrety. Monumenty Thutmose I. Thutmose I. a jeho místokrál Turi po sobe zanechali mnoho monumentu a nápisu na mnoha místech Horní i Dolní Núbie. Z doby jeho vlády muže pocházet nekolik cihlových staveb z el-Kanísy (u ctvrtého kataraktu) a z Napaty. Stavební kvádry (nebo jejich fragmenty) se odchovaly na ostrove Šai, který byl pod egyptskou nadvládou nejméne od Ahmosovy vlády, a další památky se dochovaly v Samne, Buhénu, Aníbe, Kúbanu a v Kasr Ibrím. Je pravdepodobné, že s výjimkou stél se jednalo o malé monumenty, obsahující kamenné prvky v cihlové strukture. Thutmose III. a Hatšepsut pak mohli tyto budovy prestavet z pískovce, jmenovite stavby v Samne a Buhénu. Na tradicním území Egypta zanechal Thutmose I. stavební památky v Elefantine, Edfu (pravdepodobne), Armantu, Thébách, Ombu (poblíž palácového strediska konce 17. a pocátku 18. dynastie v Dér el-Balasu), v Abydu, el-Hibe, Memfide a Gíze. V chrámu v Serábit el-Chádim na Sinaji se nalezly votivní predmety dedikované jeho jménem. Velmi zajímavé jsou materiály z Théb, Abydu a Gízy. V Nové ríši se Gíza stala hlavním poutním místem, nebot se zde nacházejí hrobky Chufua a Rachefa a jelikož to bylo kultovní místo boha ztotožnovaného s Velkou sfingou, Haremacheta („Hor v zemi svetla“). Není náhodou, že monumenty v Gíze, stejne jako monumenty v Abydu a Karnaku, zduraznují uctívání panovníku. Podobne jako Ahmose a Amenhotep pred ním a jako ctyri monarchové po nem chtel i Thutmose I. zvelebit kultovní místa, která propagovala spojení mezi králem a bohem a mezi králem a jeho zesnulým predchudcem. Thutmose se cítil být spojený spíše se svými dávnými predchudci než s temi bezprostredními. V Abydu nechal Thutmose I. vztycit stélu se záznamem o tom, jak prispel na chrám boha Usira. Neuctíval své královské predchudce prímo, ale daroval chrámu kultovní predmety a sochy. Podle této stély jej tehdy kneží prohlásili za potomka Usirova, jehož úkolem melo být zrestaurování božských svatyní s pomocí obrovského majetku, kterým ho obdarili bohové zeme Geb a Tatenen. Thutmose I. neuctíval dva predchozí krále - snad proto, že jejich

  • 11

    monumenty zduraznovaly ahmosovskou rodovou linii, jejímž potomkem on sám nebyl - a svou královskou moc odvozoval prímo od samotných velkých bohu. Božský puvod bežne patril k ideologii králu 18. dynastie, ale jako první na nej položil duraz zrejme práve Thutmose I. Od vlády královny Hatšepsuty (1473-1458 pr. Kr.) až po Amenhotepa III. (1390-1352 pr. Kr.) je toto téma nevycerpatelným pramenem královských nápisu. V Karnaku zanechal Thutmose I. nesmazatelnou stopu. Zvetšil a dokoncil krytou galérii, kterou kolem dvora z doby Strední ríše zacal stavet Amenhotep I., a rozšíril její zdi smerem na západ až ke dvema novým pylonum (ctvrtému a pátému), které zde postavil jako vchod do chrámu. Dále dokoncil dvur mezi obema branami. Dokoncil rovnež výzdobu alabastrové kaple Amenhotepa I., která se zdá být jeho jediným potvrzením prímého spojení s jeho predchudcem. V severní cásti Karnaku nahradil Ahmosuv monument svou „pokladnicí“, ale zdá se, že z puvodního monumentu zachoval jeden blok a zabudoval jej do své stavby. Politika Thutmose I. v Núbii a Syro-Palestine Thutmosovo tažení do Núbie bylo pro zemi Kuš a její hlavní mesto Kermu pravdepodobne smrtelným zásahem. Popis tohoto tažení, ke kterému došlo nekdy ve druhém a tretím roce jeho vlády, nacházíme na nápisech v hrobkách trí králových úredníku - Turiho (králuv místokrál na jihu), Ahmose, syna Abanova, a Ahmose Pennechbeta. Nejdelší nápis, lícící hlavní bitvu, je však zapsán na skalním výchozu u Tombu, pri tretím nilském kataraktu, co by kamenem dohodil od vstupní brány do Kermy. Králuv nápis popisuje úspešné tažení do oblastí tretího a ctvrtého kataraktu velmi živými a vášnivými slovy: „Núbijští lukostrelci padli mecem a byli pohozeni na své pude; jejich puch zaplavuje jejich údolí... Kusy, nadelané z jejich tel, jsou príliš velkým soustem pro ptáky, kterí si odnášejí korist na jiné místo.“ Thutmosova armáda (jako Amenhotepova armáda pred ním) pak opustila nilské údolí a zamírila do poušte za Kermou, až dorazila do oblasti ctvrtého kataraktu, ke Kurgu a el-Kaníse. Jelikož mezi tretím a ctvrtým kataraktem tvorí reka velký zákrut, spojovala tyto dva katarakty cesta východo-západní osy. Pak zanechal Thutmose I. v el-Kaníse nápis. Podle Ahmose, syna Abanova, se pri návratu z Kermy do Théb „Jeho Velicenstvo plavilo na sever a všechny zeme mu ležely u nohou, a ten poražený núbijský lukostrelec (snad vládce Kuše) byl povešen hlavou dolu na (prídi lodi) Jeho Velicenstva, a lod nakonec pristála v Karnaku.“ Po tomto úspechu vedl Thutmose I. svou armádu do Sýrie na vubec první vojenskou výpravu do této oblasti. Jelikož si ale jiste byl velmi dobre vedom blízkosti mitannských vládcu, vyhnul se prímé konfrontaci s nimi a po nekolika úspešných bitvách se otocil na jih smerem k Nije, kde snad usporádal lov na slony. Tuto výpravu popisují ve svých hrobkách, postavených a vyzdobených za vlády Thutmose III. (a pozdeji) pouze Ahmose, syn Abanuv, a Ahmose Pennechbet. O Sýrii mluví jako o mitannském útocníkovi a tento popis ješte doprovázejí nadávkami, které až do ctvrtého desetiletí vlády Thutmose III. nemají obdobu. Žádný jiný dokument z doby vlády Thutmose I. se o této výprave nezminuje. Egyptské strety s Mitannci byly na pocátku 18. dynastie velmi vzácné. K prvním potyckám s mitannskými vazaly došlo za vlády Thutmose I., ale severovýchodní oblasti byly dobyty až o šestatricet let pozdeji, když Thutmose III. zahájil výpravu do Sýrie. Možná se Thutmose I. na své krátké výprave do Sýrie stretl s neprítelem a vojenskou technikou, které presahovaly možnosti egyptské armády, nebot v té dobe mela témer jiste méne válecných vozu než Mitanni.. Fragmenty reliéfu z doby Ahmose, nalezené nedávno v Abydu, však dokazují, že válecné vozy byly zobrazovány už na pocátku 18. dynastie. Pokud by Thutmose I. získal

  • 12

    nejaké významné území nebo materiální bohatství, je obtížné uverit, že by se na dochovaných monumentech Thutmose I., Thutmose II. nebo Hatšepsuty nevyskytovaly castejší zmínky o Mitanncích. Je tedy daleko pravdepodobnejší, že Thutmose pouze zjistil, že mitannští vazalové jsou ve vojenské presile, a že se po porízení nápisu stáhl zpet a u Nije, ležící na jih od mest ovládaných Mitannci, usporádal lov na slony. V Dér el-Bahrí se ve zlomkovitém nápisu uchovala strucná zmínka o syro-palestinské výprave Thutmose I., spojená s popisem Hatšepsutiny puntské výpravy. Tento text, který je predevším opevováním slávy Thutmose I., se zminuje o slonech a koních a o území Nije a tak nám naznacuje, že v dobe vlády královny Hatšepsuty byl Thutmose I. oslavován predevším proto, že privezl z Nije exotické zboží, než pro dobytí zeme Mitanni. Hrobka Thutmose I. a „uctívání predku“ králi Místo puvodního hrobu Thutmose I. zustává predmetem debat. Jeho jméno se objevuje na sarkofázích dvou hrobek v Údolí králu (KV 20 a KV 38), ale mezi egyptology panují neshody o tom, které z techto dvou míst je starší ci zda byla alespon jedna z hrobek vybudována prímo pro Thutmose. Královo telo mohlo být také uloženo do skrýše královských mumií, ale ani to není jisté. Dve rakve Thutmose I., které nechal zabavit Pinodžem (jeden z Amonových velekneží v Thébách za 21. dynastie), obsahovaly neidentifikovanou mumii, která skutecne mohla být telem samotného krále. Ineni, jeden z jeho nejvyšších hodnostáru, popsal svuj dozor nad stavbou Thutmosovy hrobky: „Já sám jsem dohlížel na stavbu královy hrobky; nikdo to nevidel, nikdo to neslyšel.“ Jeho neurcité oznacení hrobky termínem heret, který se obvykle vztahuje na „skalní“ hrobku, muže znamenat, že se nacházela v Údolí králu, ale otázka dosud nebyla uspokojive zodpovezena. Také nevíme o žádném zádušním chrámu Thutmose I.; na nekolika lokalitách poblíž Údolí králu v Dér el-Bahrí se vyskytují cihly s jeho jménem - ale také se jmény Thutmose I. a Hatšepsuty. Soucástí Hatšepsutina chrámu byla i kaple postavená k Thutmosove pocte - to však neznamená, že pred její vládou nemohl existovat jeho zádušní kult. Hatšepsut spíš chtela ve svém chrámu uctít svou rodovou linii, jelikož byly tyto chrámy jak „rodinnými“ svatynemi, tak místy uctívání spojení mezi bohem Amonem a králem. Toto „uctívání predku“ bylo patrné už na monumentech Ahmose a Amenhotepa I. v Abydu, a také soukromé kaple hrobek z té doby nebo z poloviny 18. dynastie casto obsahovaly niky nebo scény oslavující žijící a zesnulé cleny rodiny. Krátká vláda Thutmose II. Nejpozdejším zachovalým datem vlády Thutmose II. je první rok a výzkumy z osmdesátých a devadesátých let minulého století naznacují, že nevládl déle než tri roky. Hatšepsut, Thutmosova nevlastní sestra, byla zároven „velkou královskou manželkou“ a „božskou manželkou Amonovou“. Podobne jako Ahmose-Nefertari, po které zdedila její náboženskou roli, figurovala Hatšepsut casto na reliéfech zdobících thébské monumenty jejího manžela, vetšinou zpodobená jako „božská manželka Amonova“. Z doby krátké vlády Thutmose III. zustalo jen nekolik málo záznamu o zahranicních podnicích, ale víme, že egyptská armáda se i nadále snažila potlacit nepokoje v Núbii, až nakonec privodila zánik království Kuš v Kerme. Takrka efemérní povahu vlády Thutmose II. ješte podtrhuje celkove malý pocet jeho monumentu a také to, že se na severu Egypta památky z jeho vlády vubec nevyskytují.

  • 13

    Thutmose II. po sobe nezanechal žádnou identifikovatelnou hrobku (což na pocátku 18. dynastie nebylo nic neobvyklého), ani žádný dokoncený zádušní chrám. Existují však náznaky, že se stavbou Hatšepsutina chrámu v Dér el-Bahrí se zapocalo za vlády Thutmose II., možná dokonce pod vedením královny. Puvodním úcelem mohl být jeho (a její) zádušní kult. Thutmose III. mu u Medínit Habu nechal postavit malý chrám, který mohl být uskutecnením plánu Thutmose II. Jediné vetší monumenty Thutmose III. se nacházejí v Karnaku: vápencová brána ve tvaru pylonu v prední cásti dvora IV. pylonu. Pozdeji byly jak brána, tak ješte jedna nespecifikovaná vápencová stavba rozebrány a kvádry položeny do základu III. pylonu. Brána byla zrekonstruována v karnackém „muzeu pod širým nebem“. Na vetšine scén, vytesaných na vysokých reliéfech této stavby, byl zobrazen král, na nekterých byl král spolu s Hatšepsutou a nekolik jich zobrazovalo samotnou Hatšepsut. Tato budova byla dokoncena v prvních letech vlády Thutmose III. (za Hatšepsutina regentství); po jejím nástupu na trun odstranili královnini zmocnenci na nekolika místech jméno nedospelého krále a nahradili je královninými kartušemi. Na jedné strane fragmentu ctverhranného sloupu je zpodoben Thutmose II., jak prijímá korunu, a na dvou dalších stranách jsou vytesány reliéfy s Nefrure (jeho dcerou) a Hatšepsutou, na kterých prijímají život od boha. Tento monument sice mohl vzniknout teprve po smrti Thutmose II., ale je nepopiratelné, že Hatšepsut mela velký vliv na monarchii již pred bratrovou smrtí. Další stavby postavené jménem Thutmose II. známe z Napaty, kde mohl zanechat pozustatky staveb i Thutmose I. V Samne, Kumme a také v Elefantine se dochovaly kvádry z budov Thutmose II. Krome toho nedávno provádené vykopávky v Elefantine odhalily sochu, kterou dedikoval jiný panovník (predpokládáme, že to byla Hatšepsut) jménem svého „bratra“; Vandersleyen upozornil na to, že v muzeu v Elefantine se nachází identické nepopsané torzo. Jediná vojenská výprava Thutmose II. je zaznamenaná na skalní stéle na Sáhelu, jižne od Asuánu. Pochází z prvního roku jeho vlády a popisuje místní povstání v Kuši, jež skoncilo usmrcením všech vzbourencu krome jednoho syna vládce Kuše, který byl dopraven do Egypta jako rukojmí, což melo evidentne za následek obnovení míru. Jednalo se urcite o méne významné povstání, ale rodina místního kermského krále byla stále aktivní, a proto byla vojenská akce rychlá a brutální a úcinne vyrešila egyptské problémy v této oblasti. Obyvatelé byli pronásledováni od místa ležícího poblíž egyptské pevnosti na rece až do poušte. Ahmose Pennechbet ve svém pohrebním nápisu poznamenává, že z jinak nedoložené válecné výpravy si Thutmose II. dovezl cetné „Šasu“ jako válecné zajatce. Jelikož se etnické oznacení „Šasu“ mohlo vztahovat jak na lid Palestiny, tak na obyvatele Núbie, patrne se tato krátká zmínka týkala núbijského tažení z prvního roku vlády. Nesmíme ovšem zapomínat, že tyto životopisy byly vytesány nekolik desetiletí po událostech, které popisují. Snaha o vytvorení jednotného vyprávení si mohla vyžádat jakési okleštení jednotlivých epizod. Matka Thutmose II. Mutnefret za jeho vlády ješte žila, soude podle sochy, která jí byla dedikována ve zmínené Vedžmosove kapli v Thébách. I když neznáme králuv vek pri nástupu na trun (ani nevíme, v kolika letech zemrel), je docela dobre možné, že byl mladší než jeho sestra a manželka Hatšepsut. Ona byla dcerou Thutmose I. a Ahmose, královny, kterou predchozí vláda oficiálne uznávala. Na stéle z doby vlády Thutmose II. jsou za králem zobrazeny Ahmose a Hatšepsut. Je zrejmé, že Hatšepsut se stala „božskou manželkou Amonovou“ již za vlády Thutmose I., po smrti Ahmose-Nefertari. Thutmose II. ovšem nebyl tak mladý, že by nemohl zplodit díte, jelikož v Karnaku je Nefrure zobrazena spolu s ním a Hatšepsut.

  • 14

    Hatšepsutino regentství Ctyriapadesátiletá vláda Thutmose III. zacala v jeho raném detství za spoluvlády Hatšepsuty, jeho tety, nevlastní matky a regentky. Podle Ineniho, jehož pohrební „životopis“ koncí práve pred Hatšepsutiným nástupem na trun: „jeho (Thutmose II.) syn byl dosazen na své místo jako král Obou zemí, na trun toho, kdo ho zplodil. Jeho sestra, božská manželka Amonova Hatšepsut vyrizovala záležitosti Obou zemí podle svých rádcu. Egypt pro ni pracoval, hlavu sklonenou, pro to jedinecné síme, které vzešlo z boha...“ Nápis Ahmose Pennechbeta o jejím regentství hovorí podobne otevrenými slovy a nejenže ji oznacuje za manželku boha, ale také ji nazývá Maatkare, což bylo trunní jméno, které si zvolila. Vyskytují se argumenty, že Hatšepsut se považovala za dedice Thutmose I. ješte pred smrtí svého otce a že datování vlády Thutmose III. se tudíž muže vztahovat stejne tak na její vládu jako na vládu nedospelého krále. Je rovnež možné, že podobne jako její predchudkyne Ahhotep a Ahmose-Nefertari se i ona snažila vytežit maximum ze své role „božské manželky Amonovy“, z majetku plynoucího z tohoto postu a ze svého spojení s rodinou Ahmose-Nefertari, a tím podporit svou regentskou vládu. Zdá se, že na podobnou roli pripravovala i Nefrure. Jakmile si ovšem Hatšepsut dala trunní jméno a zacala se verejne menit na krále, mohla následovat jen jeden doložený starší vzor: Sebekkare Sebeknefru (1777-1773 pr. Kr.) - ženu, která vládla na konci 12. dynastie. Hatšepsut se nepokoušela legitimizovat svou vládu tím, že by prohlašovala, že vládla s manželem Thutmosem II. nebo za nej. Místo toho zduraznovala svou rodovou linii. Ješte predtím, než si dala trunní jméno, porídil Senenmut, hlavní královský správce, u Asuánu nápis (pripomínající vytežení jejího prvního obelisku), kde ji nazval „královou dcerou, královou sestrou, božskou manželkou, velkou královskou manželkou Hatšepsutou“. Na Hatšepsutiných výjevech a reliéfech z Dér el-Bahrí je napsáno, že Thutmose I. ji pred svou smrtí prohlásil svou dedickou a že Amon si vyvolil Ahmose, aby mu povila novou božskou vládkyni. Hatšepsut mela tentýž cistý rodokmen jako Ahmose-Nefertari, Ahhotep a Sebeknefru. Poslední z nich ani nebyla královnou: byla královou dcerou a ztelesnením cisté rodové linie, která byla dostacující k tomu, aby jí zajistila roli faraona. Hatšepsut musela cítit, že ztelesnuje tentýž aspekt, a po dobu témer dvaceti let mela pravdu. Jejím jediným dítetem (jehož otcem byl Thutmose II.) byla Nefrure, casto oznacovaná za „královu dceru“ a „božskou manželku“ a nejednou také za „vládkyni obou zemí“ a „paní Horního a Dolního Egypta“. Debatuje se i o tom, zda byla v dobe spoluvlády Thutmosovou manželkou, ale ješte ve dvaadvacátém nebo triadvacátém roce jeho vlády je s ním zobrazena jako „božská manželka“. Po nejaké dobe nahradil Thutmose III. její jméno jménem Sitiah, kterou si vzal krátce poté, co zacal samostatne vládnout. Pokud Nefrure vubec kdy byla „velkou královskou manželkou“, král musel ukoncit formální svazek brzy po zmizení Hatšepsuty ve dvacátém nebo jedenadvacátém roce jeho vlády. Nefruriny deti nejsou jednoznacne identifikovány, i když se ozývají domnenky, založené v podstate na podružných dukazech, že jejím synem byl princ Amenemhet. Hatšepsutiny ambiciózní stavební projekty Jako panovnice zahájila Hatšepsut stavební projekty, které daleko predcily stavební cinnost jejích predchudcu. Seznam míst, na kterých staveli Thutmose I. a II., byl rozšíren také na

  • 15

    Horní Egypt, kde zahrnul oblíbená místa ahmosovských vládcu: predevším Kóm Ombo, Nechen (Hierakonpolis) a Elkab, ale také Armant a Elefantinu. Jak Hatšepsut, tak Thutmose III. po sobe zanechali mnoho památek v Núbii: v Kasr Ibrím, na ostrove Šai (sedící socha královny, podobná sochám Ahmose a Amenhotepa I.), v Samne, Farasu, Kubánu a zejména v Buhénu, kde královna postavila Horovi z Buhénu chrám obklopený slouporadím, jaké se bežne stavely v polovine 18. dynastie. Na scénách zdobících steny chrámu byla puvodne vyobrazena spolu s Thutmosem III. také Hatšepsut, ale král nahradil její jméno jménem svým, svého otce a deda. Buhénský chrám (nyní kompletne prestehovaný do muzea v Chartúmu) obsahuje scény s Hatšepsutinou korunovací a uctíváním jejího otce. I Memfis mohla být stredem Hatšepsutina panovnického zájmu. Dobe její vlády se pripisuje fragment alabastrové nádoby z nekdejšího Ptahova chrámu, ale predevším kolosální egyptská alabastrová sfinga, umístená u jižní zdi posvátného okrsku ramessovského chrámu, která mohla být soucástí staršího vstupu do chrámu a ke které velmi pravdepodobne patrila ješte jedna sfinga. Lomy v Hatnúbu, odkud byl nejspíš kámen na sfingu privezen, se nacházejí ve Stredním Egypte, nedaleko jiného jejího monumentu, skalní svatyne v Bení Hasanu (dnešní Speos Artemidos). Krome stop po lámání kamene v Hatnúbu nemáme žádný jiný dukaz o stavební cinnosti králu pocátku 18. dynastie ve Stredním Egypte, a Hatšepsutin dlouhý nápis ve Speos Artemidos svedcí o tom, že ona byla první, kdo zacal po nicivých válkách s Hyksósy opravovat chrámy v této oblasti. Za techto válek byl totiž Strední Egypt strategickou oblastí, nebot tudy vedly cesty pres Západní poušt do oáz a odtud na jih do Núbie. Hatšepsut ve svém nápisu prohlásila, že znovu postavila chrámy v Hebenu (hlavní mesto oryxkého nomu), v Hermopoli a v Kúsíje a že to ucinila pro lví bohyni Pachetu, která byla ve Speos uctívána. Na tuto práci musel dohlížet Džehutej, správce pokladnice, nomarcha ve stredoegyptském Horveru a predstavený Thovtových kneží v Hermopoli. Nápisy v jeho hrobce v Dra Abú ´n-Naga se zminují o cetných stavbách, na které dohlížel Hatšepsutiným jménem, a vzývají množství regionálních bohu vcetne Hathory z Kúsíje. Bohové techto kultovních stredisek (Hor, Thovt a Hathor) tedy obdrželi - jako i jiná božstva Núbie a Egypta - nový prídel z hospodárských zdroju Egypta. Nicméne žádnému místu nevenovala Hatšepsut tolik pozornosti jako Thébám. Chrám v Karnaku se pod jejím dohledem opet zacal rozrustat a stavební práce zde rídili ruzní úredníci vcetne Hapuseneba (veleknez Amonuv), Džehuteje (zmínený správce pokladnice), Puiemrea (druhý knez Amonuv) a samozrejme také Senenmuta (již zmínený nejvyšší královský správce). Jelikož zeme po témer celých dvacet let její vlády žila evidentne v míru, mohla Hatšepsut využívat egyptské i núbijské prírodní bohatství. Z východních pouští a z jihu sem proudilo zlato; v lomech se težil vzácný kámen, v Gabal es-Silsile se zacal lámat pískovec, z Levanty se dováželo cedrové drevo a z Afriky ebenové drevo (snad pres Punt). V nápisech královny i úredníku jsou dosti podrobne popsány jak monumenty, tak materiál na jejich stavbu. Hatšepsut urcite tešilo množství a rozmanitost luxusního zboží, které mohla získat a darovat na pocest Amonovu; tešilo ji to natolik, že v Dér el-Bahrí nechala vytesat scénu, na níž je zobrazeno množství exotického zboží dovezeného z Puntu. I Džehutej podrobne popsal zboží z Puntu, které královna darovala Amonovi, a zmínil se také o elektru dovezeném z dolu Východní poušte, jímž mel podle královnina poverení vyzdobit Karnak. Džehutej, Hapuseneb i Puiemre popsali svou úcast pri stavbe ebenové svatyne, darované Mutinu chrámu v Karnaku. Práce v chrámu vedl pro Hatšepsut Senenmut, jehož jméno je zapsáno na bráne, která zde byla vykopána, ale i Hapuseneb zanechal v posvátném prostoru chrámu sochu.

  • 16

    V Karnaku je nejvýznamnejším vyjádrením Hatšepsutina imprimatur osmý pylon, nový jižní vstup do posvátného prostoru chrámu. Nový pískovcový pylon, stojící podél severojižní cesty pro procesí, která spojovala strední cást Karnaku s Mutiným okrskem, byl první kamennou stavbou na této ceste. Je ironií osudu, že dukazy Hatšepsutina stavebního úsilí jsou dnes neviditelné, jelikož v prvních letech vlády Amenhotepa II. (1427-1400 pr. Kr.), syna Thutmose III., byla prední strana pylonu vyhlazena a znovu vyzdobena. Nicméne Hatšepsutino prání vytvorit nový hlavní vchod byl soucástí ješte velkolepejšího plánu, který mel zajistit, aby se na její stavební cinnost v tomto chrámu nedalo tak snadno zapomenout. Spojením Karnaku s Mutiným chrámem snad královna chtela úmyslne presunout pozornost od brány Thutmose II. pred ctvrtým pylonem. Také postavila chrám na severo-jižní ceste, který dedikovala Amenreovi Kamutefovi, stvoritelské podobe boha. Secteme-li to všechno dohromady, tvorí její stavby v luxorském chrámu, ležícím jižne od Karnaku, kde se konaly každorocní svátky královské obnovy, Mutin chrám, kde sídlila Amonova chot, a Kamutefova svatyne soubor budov, v nichž mohla Hatšepsut popsat a oslavit své zrození z Amona, získat si prízen bohu pro svou vládu a rozšírit nárok na božský puvod pro královský úrad. Krome toho nechala Hatšepsut v ústrední cásti Karnaku postavit palác pro svou rituální cinnost a kolem centrální svatyne clunu postavila radu místností, kde nechala zobrazit svou ocistu a prijetí bohy. Kde presne stála její velká kremencová svatyne clunu, to zustává predmetem debat, ale nyní ji rekonstruují v karnackém muzeu pod širým nebem. V této svatyni jsou zobrazena procesí spojená se svátkem Ipet (pri nemž Amon z Karnaku navštívil chrám v Luxoru) a krásným svátkem Údolí. Pri tomto svátku opouštel Amon Karnak a vydával se smerem na západ do Dér el-Bahrí, kde navštívil chrámy ostatních panovníku. Tento svátek patril v Nové ríši na západním thébském brehu k nejvýznamnejším. Hatšepsut si nechala v Údolí králu vykopat hrobku pro sebe jakožto panovnici. Zdá se, že hrob KV 20 je nejstarší z celého údolí a Hatšepsut jej nechala zvetšit, aby se tam vešel jak její vlastní sarkofág, tak ješte jeden, který byl puvodne vytesán pro ni, ale pak predelán pro jejího otce Thutmose I. Puvodne mohli být Hatšepsut a Thutmose I. uloženi k poslednímu odpocinku zde, ale Thutmose III. pozdeji prenesl telo Thutmose I. do hrobky KV 38, kterou nechal postavit k podobnému úcelu. Zmatek kolem hromadných hrobek a sarkofágu pro Hatšepsut ješte není u konce, ale výzkum vedený Lucem Gaboldem a ostatními prispel k lepšímu pochopení nejstarších stavebních prací v Údolí králu. Královna také postavila Amonuv chrám v Medínit Habu, na jižním okraji Théb. Tato kaple, kterou dokoncil Thutmose III., byla duležitým kultovním místem tohoto boha na západe, nebot se stal soucástí pravidelného cyklu svátecních procesí, do nehož patrily i Dér el-Bahrí a Karnak a pri nemž byl pozdeji uctíván i Usir. Chrám v Dér el-Bahrí: Prohlášení Hatšepsutiny vlády Chrám v Dér el-Bahrí zustává Hatšepsutiným nejtrvanlivejším monumentem. Byl vystaven z vápence a rozvržen do série teras pod skalním útesem v zálivu, utvoreném prirozeným pusobením reky a vetru. Chrám nazvaný „Nejsvetejší svatyne“ (džeser džeseru) byl nejkompletnejším vyjádrením Hatšepsutiny moci v materiální podobe. Plán chrámu napodoboval formu známou od 1. prechodné doby a byl inspirován jmenovite chrámem Mentuhotepa II. (2055-2004 pr. Kr.) z 11. dynastie, ležícím o neco dále na jih. Terasovité chrámy se ovšem stavely i ve 2. prechodné dobe a na pocátku 18. dynastie (napr. Ahmose jej postavil v Abydu). Hatšepsut si vypujcila formy, které rozvíjeli mnozí její královští

  • 17

    predchudci; napríklad kolosální sochy Usira stojící pred ctverhrannými pilíri na jejích kolonádách velmi pripomínají sochy Senusreta. Hatšepsut se ovšem mohla spíše nechat inspirovat svým otcem Thutmosem I., jelikož jeho kolosální sochy Usira v Karnaku jsou velmi podobné kolosum v Dér el-Bahrí, prestože jsou vytesané z pískovce. V dobe svého dokoncení obsahoval chrám scény a nápisy, které výstižne charakterizují radu aspektu Hatšepsutina života a její vlády. Nejprístupnejší místa, tedy nižší a strední kolonády, napríklad ukazují výpravu do Núbie, dopravu obelisku pro chrám v Karnaku, výpravu do Puntu pro stromy, z nichž se získávalo kadidlo, a pro další africké výrobky, a také božské zrození panovnice. Úredníci poverení dozorem nad temito pracemi jsou zde jmenováni vcetne pokladníka Neheseje a Senenmuta. Pohrební nápisy Džehuteje a Senenmuta svedcí o tom, že se zúcastnili stavby a výzdoby chrámu džeser džeseru v Karnaku. Na jižním konci prostrední terasy nechala Hatšepsut postavit kapli pro Hathoru, bohyni západního hrbitova, a pred ní dvur se sloupy, jejichž hlavice byly zdobené symboly této bohyne v podobe krávy. Vchod do samotné kaple lemují výjevy, na nichž král krmí posvátnou krávu. Na horní terase se nacházel ústrední vchod do dvora obklopeného slouporadím, za nímž ležela hlavní svatyne chrámu. Severní stenu dvora zdobily scény s procesím pri krásném svátku Údolí, zatímco na jihu byl zobrazen svátek Ipet. V další m uzavreném dvore na sever odtud byly svatyne bohu (vcetne Amona) ve tvaru výklenku a velký oltár z egyptského alabastru pro slunecního boha Re-Harachteje, urcený pro otevrené prostranství. Tento rys slunecního chrámu, který pripomínal starý model ztelesnený Stupnovitou pyramidou v Sakkáre ze 3. dynastie, byl pro komplex duležitým prírustkem. Jeho význam pro královský kult ješte podtrhovaly místnosti v jižní cásti centrálního dvora, kde scény a texty vyjadrovaly prání panovníka doprovázet slunecního boha na jeho každodenní ceste po nebi a podsvetí. Hymny popisující božstva, která vládla každé denní a nocní hodine, dávala Hatšepsute moc nad samotným casem, takže mohla naveky splynout se sluncem. Na této terase se rovnež nacházely kaple pro Hatšepsut a jejího otce Thutmose I. Výjev s králem, vyhlašujícím budoucí vládu své dcery, doprovázel nápis. Série frází, urcených pro tech nekolik málo lidí, kterí umeli císt a kterí se dostali do této soukromé cásti chrámu, neprímo naráží na neobvyklou povahu Hatšepsutiny vlády. Její vysocí úredníci jsou dvakrát upozorneni: „ten, který bude vzdávat cest, bude žít, ten, který bude mluvit rouhave proti Její Výsosti, zemre.“ Je pravdepodobné, že sem v té dobe meli prístup úredníci královského dvora a že nápis pouze monumentalizoval formulaci, kterou tehdejší elita velmi dobre znala. Hatšepsut byla velmi štedrá k tem, kdo ji podporovali, soude podle náhlého vzrustu velkých zdobených soukromých hrobek v Thébách a Sakkáre a podle rostoucího poctu soukromých soch, dedikovaných ruzným chrámum, napr. karnackému. Zdá se, že královna upevnovala symbiotické vztahy se svými dvorany, takže pro ne byla stejne duležitá jako oni pro ni. V této dobe se v thébských soukromých hrobkách vubec poprvé objevuje panovník odený jako sám slunecní buh a slouží majiteli hrobky jako vecný prostredník. Takto Hatšepsut ve své hrobce zobrazují královský správce Amenhotep (TT 73) a královský sklepmistr Džehutej (TT 110) a v této praxi pokracovali i majitelé nekolika hrobek z doby Thutmose III. Tato loajalistická interpretace pripomíná nápisy na stélách elity z doby Strední ríše, které popisovaly, co všechno vykonali králové 12. dynastie pro blaho Egypta. Zahranicní vztahy za Hatšepsutiny vlády

  • 18

    Hatšepsutina spoluvláda s Thutmosem III. rozhodne nebyla obdobím nejakých vleklých válek. V té dobe došlo k nekolika vojenským výpravám do Núbie, jejichž cílem zrejme bylo potlacení místních povstání, ale nic nenasvedcuje tomu, že by byla prerušena správa jihu, kterou vykonával „místokrál a správce jižních zemí“. Za Hatšepsutiny vlády vystrídal místokrále Seniho v jeho funkci Amennacht a toho zase za vlády Thutmose III. nahradil Nehej. Na konci Hatšepsutiny vlády pusobil v tomto úrade ješte nejméne jeden úredník, ale jeho jméno je nejisté. Každý z techto mužu nejenže vládl Dolní Núbii, ale mel také na starost stavební projekty. Dohlíželi na to, aby Núbijci králi odvádeli své výrobky jako „tribut“, ale je velmi pochybné, zda vubec nekdy videli nejakou prímou vojenskou akci. Hatšepsutina obchodní výprava do Puntu byla v Egypte propagována jako hlavní diplomatický coup. Africké výrobky, které odtamtud dovezla spolu se zlatem a kadidlem (vcetne stromu poskytujících kadidlo), stimulovaly zájem o exotické luxusní zboží. Zanedlouho potom byli v soukromých hrobkách zobrazováni se stejným zbožím i Núbijci prinášející tribut: byly tu sloní kly, panterí kožešiny, živí sloni a samozrejme také zlato. Není ješte zcela jasné, jakým zpusobem puntská obchodní mise otevrela rozsáhlejší obchod v oblastech Afriky ležících na jih od regionu ovládaných Egyptem, ale teprve po této misi se zacínají objevovat soustavnejší zprávy o núbijském tributu z dobytých oblastí vcetne seznamu dodávaného exotického zboží. Není vylouceno, že egyptské vztahy s egejskou oblastí, doložené mínójskými malbami v Tell ed-Dabáa (Avaride), doznaly za Hatšepsutiny vlády zmeny. I když byla Avaris okupována až do vlády Amenhotepa I., nemáme žádné jasné dukazy o tom, že by Egypt pestoval na pocátku 18. dynastie nejaké styky s Krétou. Obchodovalo se však zrejme pres Kypr a Levantu , jelikož se nalezlo urcité množství dovezené keramiky. Za Hatšepsutiny vlády, kdy se delegace „Keftiu“ (Mínójcu, soude podle egyptských vyobrazení) objevuje po boku jiných zahranicních emisaru na nástenných malbách soukromých hrobních kaplí v Thébách, si mohl Egypt vytvorit své vlastní obchodní spojení s mínójskou Krétou nebo mykénským Reckem. O trvalejším rázu techto kontaktu se ovšem pochybuje. Na obdobných malbách z období vlád následujících po vláde Hatšepsuty se už neprojevuje taková dobrá znalost oblecení a obchodního zboží z Kréty, z cehož badatelé usuzují, že byly obchodní styky vedeny spíš pres syro-palestinskou oblast než prímo. Samostatná vláda Thutmose III. Královská moc se navrátila do rukou Thutmose III. nekdy ve dvacátém nebo jedenadvacátém roce Hatšepsutiny vlády. Tehdy se málo staral o to, aby sobe a Egyptu zajistil takovou povest, jaké se tešil o tisíciletí pozdeji, i když ponekud nedokonale. Thutmose III. musel bedlive zvažovat svou situaci, jelikož byl sice zralým, ale nezkušeným vladarem, a za pomoci rádcu a vojenských velitelu zhodnotit materiální potenciál a možnosti získání slávy, které se mu naskýtaly na severovýchode. Ze zisku z dobyté Núbie Thutmose III. nic nemel a z nove navázaných styku s Puntem težila také jenom Hatšepsut. Novým místem rychlých zisku byla Levanta, kde Egyptané mohli získat kontrolu nad obchodními cestami, které do té doby ovládali syrští, kyperští, palestinští a egejští panovníci a obchodníci. Po zhruba sedmnácti letech vojenských tažení se Thutmosovi III. podarilo ovládnout Palestinu a uplatnoval silný vliv v jižní Sýrii. Zajistil si dobrou povest a chrámum Amona a ostatních bohu plynuly z jeho úspechu obrovské zisky, stejne jako mužum, kterí doprovázeli krále na jeho výpravách. Král zneuctil Hatšepsutino jméno a její monumenty teprve v posledním roce své vlády. Do té doby se snažil zaplnit nilské údolí památkami na svou vlastní vládu. Je zajímavé, že umelecký

  • 19

    styl a portréty Thutmose III. jsou velmi težko rozlišitelné od Hatšepsutina stylu užitého na jejích posledních monumentech. Liší se v podstate pouze stavbou tela - Thutmose je obvykle na sochách i reliéfech zpodobován se širšími rameny a mohutnejším hrudníkem než Hatšepsut a tento mužnejší typ postavy užíval na svých vyobrazeních pozdeji i Amenhotep II. Thutmosova tvár má typický „thutmosovský“ profil, který známe už od Thutmose I.: dlouhý, u korene široký nos s malým hrbolkem a dolu obrácenou špickou a široká ústa s vystupujícím horním rtem svedcícím o predkusu, který se v rodine dedil. Thutmose využil dvaatriceti let samostatné vlády k tomu, aby proslavil své jméno po celém Egypte a Núbii. Stavel v Gabal Barkalu, na nejjižnejším konci Núbie, na ostrove Šai, v Pnubsu u tretího kataraktu, v Samne, Kumme, Uronarti, Buhénu, Kubánu, Amade, Farasu a Ellesíje a ješte na nekolika dalších místech, kde se našly kvádry s jeho jménem. Jeho severneji ležící monumenty jsou dobre doložené v Elefantine, kde postavil chrám bohyni Satete, a dále v Kóm Ombu, Edfu, Elkabu, Todu, Armantu, Thébách, Achmímu, Hermopoli a Héliopoli. Na soše dozorce stavebních prací Minmose, který v tomto úrade pusobil v posledních letech vlády Thutmose III., je seznam kultovních míst, kde pracoval. K již zmíneným místum ješte pridává Medamúd, Asjút, Atfíh a další lokality v delte vcetne Bútó, Búsiridy a Chemmidy. I když se v delte dosud nenašly žádné stavby Thutmose III., Minmosuv nápis svedcí o tom, že on i jeho predchudci z pocátku 18. dynastie tu mohli stavet. Karnak byl i nadále oblíbeným místem. Thutmose III. ponekud neomalene prestavel centrální cást chrámu a vápencové kaple Amenhotepa I., které nechal odstranit a nahradit kaplemi z pískovce. Krátce po zacátku samostatné vlády zahájil stavbu své hlavní budovy v Karnaku: „(Thutmose III.) pusobí v monumentech“ (ach menu). Spolecným tématem reliéfu v budove je obroda královské moci Thutmose III., a to predevším prostrednictvím svátku sed, který poprvé slavil ve tricátém roce své vlády. Do tohoto rámce dobre zapadá i uctívání královské hodnosti, jež bylo pojítkem mezi hlavní budovou a kaplemi stojícími kolem centrálního dvora. Pozdeji nechal Thutmose III. celou centrální plochu znovu vyzdobit scénami a predevším nápisy podrobne lícícími jeho výpravy do Asie. Tyto Anály, zapsané ve dvaactyricátém roce jeho vlády, se staly prvoradým historickým záznamem o králových podnicích, obsahujícím konkrétní epizody války a seznamy válecné koristi. Podle záznamu v Análech byl Amonuv chrám nesmírne obohacen: jen samotných budov bylo obrovské množství. Král nechal pristavet šestý a sedmý pylon a sedmý nechal pokrýt scénami a nápisy se jmény míst, nad nimiž vyhlásil panství. V severní cásti chrámového okrsku byl postaven chrám boha Ptaha, ve stredu chrámu byla vybudována žulová svatyne clunu a ješte jedna egyptská alabastrová svatyne byla pozdeji pripojena ke svatyni Thutmose IV. (1400-1390 pr. Kr.) a umístena poblíž ctvrtého pylonu. I premena Hatšepsutiných památek probíhala za vlády Thutmose III. a pozdeji ji dokoncil jeho syn Amenhotep II., ale i bez toho by byla jeho stavební cinnost neobycejne plodná. Mezi královy velekneze Amonovy patrili energický Mencheperraseneb, majitel thébské hrobky c. 86, jeho synovec téhož jména (TT 112) a Amenemhet (TT 97). Amenemhet byl pravdepodobne Amonovým veleknezem a sloužil prevážne za Amenhotepa II., poté co Mencheparraseneb predal na krátkou dobu úrad svému synovci. Velekneží zodpovídali nejen za Karnak, ale i za práce pro Amona na západním brehu Nilu. Thutmose III. byl velmi aktivní v Medínit Habu, kde dokoncil malý chrám Amonuv, a také zde, severne od tohoto chrámu, postavil chrám svému otci. Pozdeji premenil vyvýšenou svatyni v Dér el-Bahrí na svou vlastní kapli nazvanou „Posvátný horizont“ (džeser achet). Hrobka Thutmose III. (KV 34) byla vytesána vysoko ve skalním útesu a zasahuje hluboko dovnitr. Steny pohrební komory jsou pokryté cerne a cervene malovanou hieratickou formou

  • 20

    záhrobních textu: je zde Litanie k Reovi, která ruznými jmény vzývá slunecního boha , aby králi pomohl na jeho posmrtné ceste, a Knihy o tom, co je v podsvetí (Amduat), které králi poskytovaly mapu podsvetí a zaríkadla, jež mu mela pomoci dosáhnout vecného ospravedlnení. Thutmose III. v Levante Témer okamžite po zahájení samostatného panování vytáhl Thutmose III. s vojenskou výpravou do Levanty, kde chtel získat moc nad nekolika mestskými státy a mesty, jimž v té dobe vládli Mitannci ze severovýchodní Sýrie. Pod záminkou, že je treba vyrešit trenice v Šaruhénu a jeho okolí, zamíril král od egyptské pohranicní pevnosti v Caru do Gazy. Gaza byla egyptským vazalem nejpozdeji od Ahmosovy vlády a predpokládáme, že s loajalitou Šaruhénu pocítali Egyptané od téže doby. V Análech je zaznamenáno, že pri této první výprave ve triadvacátém roce vlády vytáhl Thutmose z Gazy a naplánoval útok na Megiddo z Jahamu, významného mestského státu, který tehdy okupoval panovník Kadeše. Chránila jej také skupina nácelníku, predstavitelu levantských regionu až k Naharajimu (Mitanni a Mitannci ovládaná Sýrie). Thutmosuv nápis uvádel, že tito nácelníci meli být loajální vuci Egyptu, což je treba chápat jako skutecnou hrozbu. V severní Palestine a v pásu pobreží mohli Mitannci ohrožovat prístup k libanonským cedrum, nalezištím medi a cínu a k ostatním cenným surovinám. Teprve na válecném poli odhalil Thutmose III. skutecný prospech z války. Korist byla evidentne tak bohatá, že ve válcení pokracoval, a to až do dvaactyricátého roku své vlády. Soustredil se na severní Palestinu, Libanon a cásti Sýrie. Korist z bitvy u Megidda spolu se smírnými dary, které ukoncily sedmimesícní obléhání mesta, byla znacná a zahrnovala 894 válecných vozu vcetne dvou zlacených, 200 brnení a dve bronzová, která patrila nácelníkum Megidda a Kadeše, neco pres 2000 koní a 25000 zvírat. Po obléhání Megidda nahradil Thutmose III. poražené místní nácelníky a pokracoval smerem na sever, podél reky Litani. Luxusní zboží zabavené v nekolika dobytých mestech bylo peclive zaznamenáno v Análech a rovnež zde byly vyjmenovány ruzné typy zajatcu. Válecná tažení z 23.-32. roku jeho vlády se soustredila na levantské pobreží s jeho lesy a prístavy a na oblasti západní Sýrie. Egyptané získali celou škálu surovin vzácnými kovy pocínaje (zlato, stríbro, med a olovo) a drevem, oleji, potravinami a obilím konce. Král poslal deti vladaru mestských státu do Egypta na prevýchovu. Podle Análu z tricátého roku vlády „at zemrel kterýkoli z techto velitelu, Jeho Velicenstvo zarídilo, aby na jeho místo nastoupil jeho syn.“ Pokud je správný predpoklad, že toponym Naharajim se v egyptských nápisech pred osmou výpravou Thutmose III. (ve 33. roce jeho vlády) nevyskytuje jednoduše proto, že jeho obyvatelé byli považováni za príliš mocné na to, aby se o nich zminovaly královské monumenty, pak porážka syrských vazalu byla skutecne významným úspechem. Do té doby špatne doložený stát Naharajim se na konci vlády Thutmose III. náhle objevuje ve všech typech hieroglyfických nápisu: krome záznamu v Análech Thutmose III. ješte královo prekrocení Eufratu dokládá stéla z Gabal Barkalu, vztycená v Núbii u ctvrtého kataraktu, obelisk z Karnaku, Poetická stéla z Karnaku a stéla z Armantu. Zmínky o Naharajimu se vyskytují také v cetných toponymních seznamech z Thutmosovy vlády. Množství válecné koristi získané v Sýrii bylo impozantní a uchvátilo jak vladare, tak vojáky. S výjimkou osmé výpravy, kterou Thutmose podnikl v 33. roce vlády, byly všechny zisky z Naharajimu v Análech vedeny jako válecná korist, at už ji zabrala armáda pri svém plenení nebo sám král.

  • 21

    Je zrejmé, že Naharajim v té dobe neodvádel každorocní dávky (inu), jak Anály naznacují tím, že dávají do protikladu jednorázovou korist po tažení v roce 33 k tributum z ostatních oblastí, oznacených slovy „z tohoto roku“. To by mohlo znamenat, že zdrojem zahranicních príjmu Egypta byli pouze poražení vazalové Mitanni, ale ne mitannský král sídlící ve svém hlavním meste Vašukanni. I když je seznam predmetu a lidí privezených z Naharajimu pomerne obsáhlý, každorocní dávky odvádené z Retenu a Džaheje obsahovaly daleko vetší množství vzácného zboží. Je zrejmé, že Thutmose III. byl s Mitannci stále ješte ve válce. Dobytí Sýrie vcetne Naharajimu, jehož se zúcastnilo i nove vytvorené elitní vojsko Egypta, oslavují nápisy v nejméne jedenácti hrobkách z doby vlády Thutmose III. a z pocátku vlády Amenhotepa II., ale také velké množství soukromých soch a stél (hrobky TT 42, 74, 84, 85, 86, 88, 92, 100, 131, 155 a 200). Nápisy a výjevy v hrobních kaplích pripomínají predevším válecné zajatce, války, jichž se zúcastnili vojáci, ale také luxusní zboží, získané jako válecný tribut. Vojenský aspekt egyptsko-mitannských styku ovšem nemel dlouhé trvání. Prestiž syrského zboží velmi stoupla. Hrobky, vyzdobené po první dekáde vlády Amenhotepa II. oznacují zahranicní zisky jako dan, zejména exotické zboží, a tyto výdobytky získávají své formální místo v oslavných procesích. Napríklad v Kenamonove hrobce (TT 93), vyzdobené na konci vlády Amenhotepa II., žádný text nepopisuje syrské války, nevypocítává válecnou korist jako Suemnivet ve své hrobce (TT 92), ani nezobrazuje deti neprátelských nácelníku jako Amenemheb (TT 85). Místo toho jsou na jedné zdi zobrazeny novorocní dary pro krále. Mezi nimi jsou cetné zbrane a brnení a také dva válecné vozy. Nápis u válecného vozu v horním registru se chlubí tím, že je ze dreva dovezeného z cizí zeme Naharajim, zatímco vuz pod ním je urcen pro válku proti severním a jižním neprátelum. Pod horním vozem je hromada prileb syrského typu, zatímco pod spodním je hromada slonoviny - jasná narážka na drívejší válcení v techto oblastech (tedy v Asii a Núbii). Mezi novorocními dary zobrazenými v Kenamonove hrobce je rovnež skupina sklenených nádob napodobujících mramor. Tento typ skla byl charakteristický pro severovýchodní Sýrii a severní Irák. Skutecne se zdá, že zavedení tohoto druhu skla do Egypta v tak velkém merítku mohlo být prímým výsledkem mitannských válek. Sklenené nádoby byly zrejme puvodne vyrábeny v mitannských mestech, jako byly Tell Brak a Tell Rima, ale jakožto velmi cenené predmety se zacaly v Egypte napodobovat a posléze i vylepšovat. Mezi další predmety dovezené z Naharajimu (v r. 33) patrily stríbrné a zlaté nádoby (na seznamech s válecnou koristí casto oznacované jako nádoby „s plochým dnem“) pocházející z pobreží Stredozemního more ( „práce Džahejova“), jejichž poegyptštené napodobeniny se rychle staly módním zbožím, podobne jako tomu bylo u sklenených výrobku. Jednou z takových nádob je známá stríbrná nádoba s plochým dnem s venováním pro vojáka Džehuteje z doby vlády Thutmose III.; zlatá nádoba Džehutejova, která dnes také zdobí Louvre, muže být egyptskou kopií stríbrné predlohy a v Thébách jsou tyto nádoby zobrazeny v chrámu a na stenách hrobek. Spolu se syrským prepychovým zbožím prišla do Egypta i božstva této oblasti, takže za vlády Amenhotepa II. rozkvétal kult asijských bohu Rešefa a Astarty. Je zajímavé, že móda mitannského zboží zastínila oblibu vojenské výzdoby. Zlatý lev, udílený jako cena vojákum, kterí se zúcastnili tažení do Sýrie, se po zacátku vlády Amenhotepa II. v hrobkách již nevyskytuje, ale kovové a sklenené nádoby syrského typu zustaly symbolem postavení po celou 18. dynastii a byly napodobovány po celém Egypte. Také scény zobrazující mitannské válecné zajatce a korist ustoupily na pocátku Amenhotepovy vlády oblíbeným výjevum klanejících se predstavitelu cizích zemí, odevzdávajících vzácné zboží faraonovi.

  • 22

    V ikonografické premene Mitanni z nejvetšího neprítele v povolného dodavatele prestižního luxusního zboží mužeme vystopovat pozvolné smerování ke spojenectví s Naharajimem. Nevíme jiste, zda tri manželky Thutmose III., pohrbené ve Wádí Kubbanét el-Kirud (západní Théby) byly Syranky, ale jejich jména byla urcite asijská a jejich majetek ve zlate byl obrovský. Snad to odráží menící se postoj Egyptanu vuci východu: tentýž král, který dvacet let válcil proti Retenu a Naharajimu, si potom vzal za manželky ženy z této oblasti a zahrnul je bohatstvím. Navzdory tomu, že Amenhotep II. mel ješte vybojovat nekolik bitev v Sýrii, inklinoval Egypt na konci Thutmosovy vlády již k mírumilovným vztahum. Mezi manželky Thutmose III. patrila i žena jménem Sitiah, která byla dcerou královské chuvy. Mela titul „velká královská manželka“ a - v jednom dochovaném textu - „božská manželka“. Pokud nahradila Nefrure v postavení knežky, bylo to pouze po dobu, než dospela dcera Thutmose III. Meritamon a prevzala tuto roli. Nevíme o tom, že by Sitiah mela nejaké deti, zato matka Amenhotepa II. Meritre jich zrejme mela nekolik. Meritre (dcera Huje, božské uctívacky Amona a Atuma a hlavní chóristky Reovy) byla urcite matkou Amenhotepa, princezny Meri(t)amon, prince Mencheperrea, princezny Isis a další Meri(t)amon a malé princezny Nebetiunet. Meritre jako královna je zobrazena v chrámu v Medínit Habu a v hrobce Thutmose III. Tretí manželka Nebetta a princezna Nefertirej jsou zobrazeny v královské hrobce. Amenhotep II. Nevíme, jestli na konci vlády Thutmose III. ješte žili nejací príslušníci Hatšepsutiny rodové linie (potomci královny Ahmose). Stárnoucí král si však v jedenapadesátém roce vlády pribral svého syna Amenhotepa jako spoluvládce a vládl s ním ješte více než dva roky. Tzv. zneuctení Hatšepsutino, které zacalo v 46. nebo 47. roce Thutmosovy vlády, mohlo pripravit cestu koregenci, jelikož Amenhotep II. pak sám dokoncil znesvecení královniných monumentu. Hatšepsutiny monumenty byly systematicky upravovány, aby si její rodová linie nemohla cinit nároky na trun: nekteré byly prekryty novým nápisem ci výjevem; jiné byly úmyslne poškozeny ve snaze úplne znicit památku na její jméno; nekteré byly pozmeneny tak, že její jméno bylo nahrazeno jménem Thutmose II. nebo Thutmose III. Jelikož Thutmose III. zacal likvidovat vzpomínku na královnu petadvacet let po jejím odchodu ze scény, je nepravdepodobné, že se jednalo o pouhou mstu na nevlastní matce, jelikož po ní prejal i spoustu jejích úredníku, kterí za jeho vlády dokoncili svou kariéru a postavili si hrobky, kde bylo na prvním míste napsáno jméno Thutmosovo. Je možné, že smrtí mužu, kterí sloužili obema temto panovníkum, jako byli napr. Puiemre, druhý knez Amonuv, ci Antef, starosta Ceneje (u Abydu) a vládce nad oázami, padly námitky proti zatracování Hatšepsuty. Vláda Amenhotepa II. byla klícovou vládou pocátku Nové ríše, i když je z dnešního pohledu zastínena vládou svých dvou predchudcu a vládcu z konce 18. dynastie. Za své takrka tricetileté vlády (nejpozdejší záznam pochází ze šestadvacátého roku jeho vlády) dosáhl král vojenských úspechu v Levante, Egyptu poskytl spolu s hospodárským ziskem také mír a svedomite rozširoval monumenty zasvecené bohum. Ve své dobe si Amenhotep II. získal vehlas zejména svými atletickými úspechy a v jeho monumentech jsou jeho dovednosti casto pripomínány. Ješte jako mladík žil král v memfidském regionu a cvicil kone v otcových stájích (pokud mužeme verit nápisu, který zanechal na stéle u chrámu Sfingy v Gíze). Jeho nejvetším atletickým úspechem byla strelba z luku do medeného terce z pádícího válecného vozu, jehož oteže mel uvázané kolem pasu. Nejenže zprávu o tomto výkonu nechal zapsat na stélu v Gíze,

  • 23

    ale výjev nechal zobrazit také na reliéfu v Thébách. Byl rovnež miniaturizován na skarabech nalezených v Levante. Historicka klasického umení Sara Morris se domnívá, že Amenhotepovo proslavené strílení z luku posloužilo o stovky let pozdeji jako základ jedné epizody z Illiady, kde Achilleus prostrelí šípy radu tercu. Vláda Amenhotepa II. byla z vetší cásti pokojná a zajistila Egyptu dlouhé období stability. Nekolik administrativních papyru z jeho doby dokumentuje vzkvétající zemedelství a remeslo v nekolika oblastech Egypta. Fungoval dobre organizovaný administrativní aparát a zdá se, že Amenhotep jej umel úcinne využívat. Ponechal si ve službe muže, kterí sloužili jeho otci, a na klícová místa dosadil blízké prátele. V této dobe bylo prepsáno nekolik literárních del ze Strední ríše, což je známkou jeho zájmu spíše o kultivaci umení než o vojenskou zdatnost. I když královské umení zustalo stejne idealizované a vysoce formální jako za vlády Thutmose III., styl malby v soukromých stavbách prozrazoval první známky umeleckého individualismu, který byl pozdeji tak zduraznován. Stavební program Amenhotepa II. Amenhotep zanechal budovy nebo prístavby k již stojícím monumentum témer na všech duležitých místech, kde stavel jeho otec. V prvních trech letech vlády stavel budovy jménem obou králu, zejména v Amade v Dolní Núbii, kde byl ke cti Amona a Re-Harachteje postaven chrám, a v Karnaku, kde se oba králové podíleli na zahlazování stop po Hatšepsute tím, že maskovali její monumenty svými vlastními. Na dvore mezi ctvrtým a pátým pylonem je na pristavených sloupech a zdivu kolem Hatšepsutina obelisku nekdy napsáno jméno jednoho krále, jindy jméno druhého. Dnes se nedá ríci, zda byly zmeny provádeny soucasne (za spoluvlády) nebo postupne. Zanechal monumenty v Pnubsu na ostrove Argo, na ostrove Šai, v Uronarti, Kumme, Buhénu, Kasr Ibrímu, Amade, Sáhelu, Elefantine, Gabal Tingaru (kaple poblíž kremencového lomu na západním brehu reky u Asuánu), Gabal es-Silsile, Elkabu, Todu (svatyne clunu postavená za spoluvlády), Armantu, Karnaku, Thébách (vcetne jeho hrobky KV 35 v Údolí