pouze pro studijnÍ Úcely posluchacu prednÁŠkovÝch … · 2003. 9. 24. · materiálu do po...

of 78/78
1 POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠKOVÝCH KURZU EE 1 A DSE 1 Oxfordské dejiny starovekého Egypta usporádal Ian Shaw preložila Daniela Feltová Predmluva Tato kniha popisuje vznik a vývoj osobité civilizace starých Egyptanu od jejích prehistorických pocátku až po zaclenení Egypta do Rímské ríše. Kniha Alana Gardinera Egypt of the Pharaohs, která vyšla v roce 1961, predstavovala nový a detailní pohled na egyptské dejiny, založený na tehdy dostupných písemných a archeologických pramenech. Gardinerova historická studie byla zamerena predevším na skutky králu a vysokých úredníku v prubehu staletí, pocínaje nejstaršími dynastiemi faraonu a konce Ptolemaiovskou dobou. Oxfordské dejiny starovekého Egypta jsou oproti tomu založeny nejen na politických zmenách, ale rovnež na spolecenském a hospodárském vývoji, prubehu náboženských a ideologických zmen a trendech v materiální kulture, at už se projevovaly v architekture, v postupech pri mumifikaci, ci ve zpracování tkanin a keramiky. Tento širší historický rámec cerpá z nových typu pramenu, které nyní mužeme využívat díky novým archeologickým výzkumum a vykopávkám na dosud neprobádaných lokalitách. Každá kapitola popisuje a analyzuje specifický úsek dejin starovekého Egypta. Jednotliví autori nastinují sled nejduležitejších politických událostí, jež se ruznou merou zachovaly v písemných pramenech. Na historickém pozadí vzestupu a pádu vládnoucích dynastií nicméne zkoumají i kulturní a sociální struktury spolecnosti vcetne stylistického vývoje v umení a literature. To jim umožnuje porovnat politické dejiny s archeologickými a antropologickými prameny od menících se typu keramiky až po úmrtnost. Každý autor se snaží zjistit, nejen jaké aspekty kultury se menily v ruzných casových obdobích, ale také proc se nekteré z nich menily rychleji než jiné ci zustávaly prekvapive stabilní v dobe politických zvratu. Nejvíce však ovlivnila podobu jednotlivých kapitol kvalita archeologických pramenu, jejich rozmanitost ci

Post on 28-Nov-2020

0 views

Category:

Documents

0 download

Embed Size (px)

TRANSCRIPT

  • 1

    POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠKOVÝCH

    KURZU EE 1 A DSE 1

    Oxfordské dejiny starovekého Egypta

    usporádal Ian Shaw

    preložila Daniela Feltová

    Predmluva

    Tato kniha popisuje vznik a vývoj osobité civilizace starých Egyptanu od jejích

    prehistorických pocátku až po zaclenení Egypta do Rímské ríše. Kniha Alana Gardinera

    Egypt of the Pharaohs, která vyšla v roce 1961, predstavovala nový a detailní pohled na

    egyptské dejiny, založený na tehdy dostupných písemných a archeologických pramenech.

    Gardinerova historická studie byla zamerena predevším na skutky králu a vysokých úredníku v

    prubehu staletí, pocínaje nejstaršími dynastiemi faraonu a konce Ptolemaiovskou dobou.

    Oxfordské dejiny starovekého Egypta jsou oproti tomu založeny nejen na politických

    zmenách, ale rovnež na spolecenském a hospodárském vývoji, prubehu náboženských a

    ideologických zmen a trendech v materiální kulture, at už se projevovaly v architekture, v

    postupech pri mumifikaci, ci ve zpracování tkanin a keramiky. Tento širší historický rámec

    cerpá z nových typu pramenu, které nyní mužeme využívat díky novým archeologickým

    výzkumum a vykopávkám na dosud neprobádaných lokalitách.

    Každá kapitola popisuje a analyzuje specifický úsek dejin starovekého Egypta. Jednotliví

    autori nastinují sled nejduležitejších politických událostí, jež se ruznou merou zachovaly v

    písemných pramenech. Na historickém pozadí vzestupu a pádu vládnoucích dynastií nicméne

    zkoumají i kulturní a sociální struktury spolecnosti vcetne stylistického vývoje v umení a

    literature. To jim umožnuje porovnat politické dejiny s archeologickými a antropologickými

    prameny od menících se typu keramiky až po úmrtnost. Každý autor se snaží zjistit, nejen jaké

    aspekty kultury se menily v ruzných casových obdobích, ale také proc se nekteré z nich menily

    rychleji než jiné ci zustávaly prekvapive stabilní v dobe politických zvratu. Nejvíce však

    ovlivnila podobu jednotlivých kapitol kvalita archeologických pramenu, jejich rozmanitost ci

  • 2

    naopak nedostatecnost. Nekteré lokality a období poznáváme prostrednictvím ruzných typu

    pramenu, vývoj jiných lze rekonstruovat pouze na základe dohadu. Duvodem je práve

    nedostatecnost historických pramenu (špatný stav zachování, nesprávne vedené vykopávky, ci

    kombinace obou dvou faktoru). Naše poznatky o každém období egyptské historie jsou více

    ci méne souhrnem interpretací archeologických a písemných pramenu. Proto jednotlivé

    kapitoly této knihy predstavují prímý odraz nedostatku ci neprimerenosti podkladu a rozdíly ve

    jejich stylu, prioritách a obsahu prímo souvisejí s charakterem historických dukazu, jež se na

    ne vztahují.

    Ackoli má razení kapitol sleduje historického vývoje Egypta od paleolitu po zaclenení do

    Rímské ríše; jednotlivé kapitoly obsahují i kritický rozbor pojednávaného období a nekdy

    dokonce vznášejí otázku, zda v materiální kulture neexistují širší trendy, které presahují daný

    politický rámec (nebo jsou s ním dokonce v rozporu). Nekterí autori napríklad poukazují na

    to, že zmenšující se velikost královských pyramidových komplexu v období po 4. dynastii

    nemusí být dukazem úpadku královské moci, jak se domnívala vetšina historiku, ale muže být

    naopak ukazatelem úcelnejšího využívání prírodních zdroju v prubehu Staré ríše.

    Tempo zmen a inovací v aspektech egyptské kultury, jako byla monumentální architektura,

    pohrební zvyky a etnické složení spolecnosti, nemuselo být nutne svázáno s rychlostí

    politických promen. Každý z autoru této knihy se pokusil objasnit základní vzorce sociálních a

    politických zvratu a popsat menící se tvár egyptské kultury a spolecnosti od životopisných

    detailu jednotlivých osobností až po sociální a ekonomické faktory, které ovlivnovaly život

    spolecnosti jako celku. Ze zretele neztráceli nebezpecí zkreslení archeologických a písemných

    pramenu a predpojatosti pri práci s tímto materiálem.

    Fakulta archeologie, antiky a orientálních studií

    Liverpoolská univerzita

    31. ledna 2000

    Ian Shaw

    Podekování

    Jsem velmi zavázán Hilary O´Shea, hlavní redaktorce sekce starovekých dejin Oxford

    University Press, a George Godwinové, zástupkyni redaktora, za jejich pomoc pri práci na

  • 3

    této knize. Rovnež bych rád podekoval Cathie Bryanové za preklad 3. kapitoly a Meg

    Daviesové za sestavení rejstríku.

    Janine Bourriau by chtela podekovat Manfredu Bietakovi, Irmgardu Heinovi a Davidu

    Astonovi za velkorysé umožnení práce s dosud nezverejnenými informacemi o stále ješte

    provádených vykopávkách v Avaride (Tell ed-Dabaa).

    Alan Lloyd chce vyjádrit své díky Dr. M. A. Leahymu, Dr. Dorothy Thompsonové a

    profesoru F. W. Walbankovi, kterí precetli rukopisy jeho kapitol a poskytli mu mnoho

    cenných rad.

    Úvod

    Chronologické clenení a promeny hmotné kultury v Egypte

    Ian Shaw

    Každé dejiny mají být pojednávány v pevném chronologickém rámci. Mnoho historiku

    strávilo spoustu casu vytvárením jednotlivých chronologických systému pro staroveký Egypt.

    Od chvíle, kdy ve tretím století pr. n. l. egyptský knez jménem Manéthó sepsal první dejiny

    Egypta ve stylu západních historiku, je „faraonská doba “, tedy období cca od roku 3100 pr.

    n. l. do r. 332 pr. n. l., clenena na menší casové úseky. Každý tento úsek je znám jako období

    vlády urcité „dynastie“, jež sestávalo ze sledu panovníku, obvykle spojených faktory, jako

    jsou príbuzenské vztahy nebo sídlo jejich královské rezidence. Tento v zásade pozitivistický

    prístup k historii celá léta vyhovoval. Egyptské dejiny tak byly cleneny do série po sobe

    následujících období, z nichž každé melo svou zvláštní charakteristiku. V poslední dobe je

    však stále obtížnejší sloucit tento pohled na chronologii sestavenou pozitivistickým zpusobem

    s promenami sociální skladby spolecnosti a staroegyptské hmotné kultury, jež nám odhalily

    archeologické výzkumy provádené po roce 1960.

    Chronologické systémy

    Jak postupne pribývalo rozmanitých historických a archeologických pramenu, bylo cím dál

    zrejmejší, že Manéthónuv systém - nakolik je jednoduchý, po mnoha stránkách vyhovující a

    má trvalou hodnotu - je casto jen s velkými obtížemi schopen pojmout nové historické

    poznatky, které presahují jednoduchý rámec prenosu vlády z jedné skupiny osob na jinou.

  • 4

    Nekteré z nových prací dokazují, že Egypt byl v prubehu svého vývoje více centralizován a

    kulturne sjednocen, než se predpokládalo, a že v ruzných cástech zeme probíhaly kulturní a

    politické zmeny nestejnou rychlostí. Jiné analýzy ukazují, že krátkodobé politické události, jež

    byly casto považovány za rozhodující faktory v dejinách, mohly být mnohdy historicky méne

    duležité než postupný proces spolecensko-hospodárských zmen, které ve svých dusledcích

    mnohem více mohou promenovaly tvár kulturní krajiny. Dlouhé „preddynastické“ období

    egyptských dejin zacalo být zkoumáno spíše v kontextu kulturního než politického vývoje.

    Rovnež do pojetí faraonského Egypta (vcetne Ptolemaiovské a Rímské doby) se zacínají

    projevovat takové faktory, jako je typologický vývoj keramiky a zpusob malby na drevených

    rakvích.

    Moderní chronologie egyptských dejin kombinuje tri základní prístupy. Prvním z nich je

    „relativní“ metoda datování, jako napríklad stratigrafie na archeologickém výzkumu, nebo

    metoda „postupného datování“ artefaktu (sequence dating), kterou vymyslel v roce 1899

    britský archeolog William Matthew Flinders Petrie. V druhé polovine dvacátého století, kdy

    vedci postupne stále lépe poznávali zpusob, jakým se menil tvar a provedení ruzných typu

    egyptských artefaktu (predevším keramiky), zacala být metoda usporádávání archeologického

    materiálu do po sobe následujících stupnu aplikována i na mnoho odlišných typu nálezu. Tak

    se napríklad Willemsova typologie drevených rakví stala základem pro zpresnení datování

    Strední ríše v provinciálních oblastech Egypta. Rovnež umožnila lepší pochopení kulturních

    zmen v Egypte v období 11. až 13. dynastie a doplnila tak výrazným zpusobem stávající

    informace o tehdejších politických zmenách.

    Za druhé existují absolutní chronologie, založené na kalendárních a astronomických záznamech

    obsažených ve starovekých textech. Tretím zpusobem je metoda „radiometrie“ (nejbežnejším

    príkladem je urcování stárí pomocí merení rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku a

    termoluminiscence), jejíž pomocí lze datovat jednotlivé druhy artefaktu ci organických

    pozustatku.

    Radiokarbonová metoda datování a chronologie Egyptských dejin

    Vztah mezi kalendárním a radiometrickým systémem datování byl v prubehu let pomerne

    rozporuplný. Na konci padesátých let dvacátého století byla vyslovena dohoda, že se oba

    systémy zhruba shodují. Tehdy bylo nekolik egyptských artefaktu použito pro zkušební

  • 5

    merení, které melo overit spolehlivost krátce používané radiokarbonové metody datování.

    Prestože má tradicní kalendární zpusob urcování dat významné nedostatky, jeho predností

    však je menší možnost vzniku chyby než u radiometrického systému. Radiometrickými

    metodami urcená data se pohybují v širokém intervalu vymezeném dvema standardními

    odchylkami a rovnež není možné presne stanovit datum stavby budovy nebo dobu vzniku

    urcitého predmetu s presností na roky (ba dokonce ani neurcí specifickou dekádu). Objevení

    dendrochronologických kalibracních krivek, umožnujících premenit casové období, jež bylo

    urceno pomocí radiokarbonové metody, na skutecné kalendární roky, jiste predstavuje

    významné zvýšení presnosti této metody. Nicméne nepresnosti dendrochronologické krivky

    spolu s pretrvávající nutností brát v potaz možný omyl znamenají, že datování musí být

    uvádeno spíše jako pravdepodobné rozmezí než jako jeden konkrétní rok.

    Pro prehistorii Egypta byla naproti tomu aplikace radiometrických metod prínosem,

    protože byla predtím odkázána pouze na relativní zpusoby datování (viz 2. a 3. kapitola).

    Radiometrie umožnila zaclenit Petrieho metodu „postupné datování“ do rámce absolutních

    dat (byt nepresne) a použít absolutní datování i pro paleolitické a neolitické období dejin

    Egypta.

    Od prehistorie k historii: predmety z pozdne predynastické doby a Palermská

    deska

    Existuje jen malé množství artefaktu z pozdne predynastické doby, které lze využít jako

    historické prameny, dokumentující postupný vznik jednotného státu v údolí Nilu. Jedná se o

    náhrobní stély, votivní palety, obradní palice a malé tabulky (ze dreva, slonoviny nebo

    kosti), jež byly puvodne pripevnené k soucástem pohrební výbavy. Stély, palety a palice

    mely zcela zrejme sloužit k oslave rozmanitých cinu panovníku, jako napr. provádení rituálu

    uctívání bohu ci bohyn nebo k pripomenutí královy smrti a pohrebních ceremonií. Menší a

    starší tabulky (zvlášte ty, jež byly nedávno nalezeny v pozdne predynastické „královské

    hrobce“ U-j v Abydu, viz 4. kapitola) jsou jednoduchými popisy druhu a místa puvodu té

    soucásti pohrební výbavy, k níž byly pripevneny. Na druhou stranu však nekteré pozdejší

    tabulky z rane dynastických královských hrobek na téže lokalite již prirazují vyobrazení

    urcitého cinu panovníka k jeho konkrétnímu roku vlády.

  • 6

    Pokud duvodem vzniku užitého umení na konci ctvrtého a pocátku tretího tisíciletí pr. n. l.

    bylo popsat, zachovat v pameti a datovat, pak tento fakt musíme zohlednit pri zkoumání

    výzdobného programu techto predmetu. Jejich úcelem bylo sdelit „kontext“ události jak z

    hlediska dejin, tak rituálu. To nám ukázal predevším Nick Millet v analýze výzdoby

    Narmerovy palice, jež byla soucástí skupiny pozdne predynastických a rane dynastických

    votivních predmetu (patrí mezi ne i Narmerova paleta a Štírova palice), které objevili britští

    archeologové Quibell a Green v areálu chrámu v Hierakonpoli. Analýzu scén a textu na

    techto predmetech ztežuje potreba moderního cloveka odlišit historii od rituálu. Avšak

    starí Egyptané nepotrebovali dusledne odlišit jedno od druhého a dalo by se dokázat, že

    se egyptská ideologie v dynastické dobe - zejména pokud se týkala královské moci -

    opírala o urcité popírání hranice mezi skutecnými událostmi a ciste rituálními ci magickými

    úkony.

    Pokud jde o palety a palice, soudí kanadský egyptolog Donald Redford, že Egyptané na

    konci tretího tisíciletí pr. n. l. museli pocitovat silnou potrebu oslavit jedinecnou událost

    sjednocení zeme, která ale byla skutecne spíše „oslavena“ než „vyprávena“. Tento rozdíl je

    zcela zásadní: nemužeme cekat, že se nám podarí oddelit „historické“ události od scén, jež

    mají spíše oslavný než popisný charakter - a pokud tak uciníme, musíme pocítat s možností

    omylu.

    Jedním z nejduležitejších historických pramenu rane dynastické doby (3000 - 2686 pr. n.

    l.) je Palermská deska, fragment cedicové stély pocházející z období 5. dynastie, do níž

    jsou z obou stran vytesány královské anály sahající až mytickým prehistorickým

    panovníkum. Nejvetší zlomek desky je znám od roku 1866 a v soucasné dobe se nachází

    ve sbírce Palermského archeologického muzea na Sicílii, ale existují ješte další fragmenty,

    uložené v Egyptském muzeu v Káhire a v Petrieho muzeu v Londýne. Deska musela být

    puvodne asi 2,1 m dlouhá a 0,6 m široká, ale zachovala se jen její malá cást. Rovnež

    nemáme žádné informace o jejím puvodním umístení. Tento pramen - spolu s „deníky“,

    anály a „seznamy králu“ vytesanými do sten chrámu a papyry uloženými v archivech

    chrámu a palácu - byl nepochybne stejným typem dokumentu, z jakého cerpal i Manéthó,

    když sestavoval svou historii, zvanou Aegyptiaka.

    Text Palermské desky vypocítává události jednotlivých let panování králu Dolního Egypta

    pocínaje mytologickými panovníky, kterí údajne panovali po mnoho tisíc let, až po boha

  • 7

    Hora, o nemž se praví, že predal trun legendárnímu lidskému králi Menimu. Následující

    panovníci tu jsou vyjmenováni až do 5. dynastie. Text je horizontálne rozdelen do registru

    a jednotlivé údaje jsou od sebe oddeleny zjednodušenou hieroglyfickou znackou pro

    královský rok (renpet). Predstavují tedy pametihodné události jednotlivých roku vlády

    každého z panovníku. Situaci ponekud komplikuje skutecnost, že data uvedená na

    Palermské desce se pravdepodobne vztahují spíše k systému založenému na scítání skotu,

    které bylo provádeno každý druhý rok (hesbet), než k jednotlivým rokum vlády králu.

    Kdybychom tedy chteli zjistit skutecných délku vlády, pravdepodobne bychom museli

    pocet uvedených „let“ zdvojnásobit.

    Události, zaznamenané na Palermské desce, jsou kultovní obrady, vybírání daní, vznik

    socharských del, stavby chrámu a palácu a vedení válek - tedy presne stejný typ událostí,

    jaké jsou zaznamenány na rane dynastických slonovinových a ebenových tabulkách z

    Abydu, Sakkáry a dalších nalezišt. Použití znaku renpet na tabulkách z doby vlády krále

    Džera tuto podobnost ješte zvetšuje. Nicméne tu jsou dva rozdíly: za prvé na tabulkách

    jsou uvádena rovnež jména a tituly hodnostáru a kneží, zatímco na Palermské desce ne, a

    za druhé Palermská deska obsahuje i záznamy o výšce nilských záplav, kdežto na

    tabulkách se tyto informace nevyskytují. Oba typy informací byly pravdepodobne

    zaznamenány ve stejné cásti formátu dokumentu - tedy v dolních registrech. Jak se Redford

    domnívá, lze z toho usuzovat, že genut z období Staré ríše (královské letopisy, které

    zrejme v té dobe existovaly, ale nezachovaly se, s výjimkou Palermské desky) se zabývaly

    hydrometeorologickými a klimatickými zmenami, které byly pro svuj dopad na zemedelství

    a hospodárství nahlíženy jako nejduležitejší informace o jednotlivých rocích vlády

    panovníku. Tento druh informací by byl ovšem pravdepodobne považován za zbytecný pro

    funkci tabulek oznacujících soucásti pohrební výbavy.

    Seznamy králu, královská titulatura a božský puvod královské moci

    Krome Palermské desky jsou hlavními prameny, z nichž cerpají egyptologové, když chtejí

    sestavit tradicní chronologii politických zmen v Egypte, Manéthónova historie, seznamy

    králu, datované záznamy astronomických pozorování, písemné a umelecké památky (jako

    napríklad reliéfy a stély) s popisy vztahujícími se k historickým událostem, genealogické

    informace a srovnání s neegyptskými prameny, jakými jsou napríklad seznamy asyrských

  • 8

    králu. Manéthónovo dílo se nám bohužel dochovalo pouze ve forme excerpt a výtahu,

    které použili rímští dejepisci Josephus Flavius, Africanus, Eusebius a Syncellus. Pro období

    28.-30. dynastie slouží Démotická kronika jako jedinecný rane ptolemaiovský historický

    pramen, zabývající se politickými událostmi poslední fáze Pozdní doby. Do urcité míry tak

    kompenzuje nedostatek historických informací na papyrech a památkách tohoto období;

    napr. Manéthó uvádí pouze jména a délku vlády králu. Wilhelm Spielberg a Janet Johnson

    dokázali, že peclivý preklad a interpretace „autoritativních prohlášení“ v tomto

    pseudoprorockém dokumentu mohou vrhnout nové svetlo nejen na politické události této

    doby (jako je domnelá spoluvláda Nachtnebefa I. a jeho syna Džedhora), ale rovnež na

    ideologický a politický kontext ctvrtého století pr. n.l.

    Jako vetšina starovekých národu, i starí Egyptané datovali duležité politické a náboženské

    události nikoliv podle poctu let, jež uplynula od nejakého pevného bodu v dejinách (jakým

    je napríklad narození Krista v moderním západním kalendári), ale podle let, která uplynula

    od nástupu vládnoucího panovníka na trun (královské roky). Data proto byla

    zaznamenávána následující typickou formulací: „druhý den prvního mesíce období peret v

    pátém roce Nebmaatrea (Amenhotepa III.).“ Je duležité si uvedomit, že pro Egyptany

    predstavoval nástup každého nového panovníka nový zacátek, a to nejen filosofický, ale i

    praktický, jak dosvedcuje tento zpusob datování. To znamená, že pravdepodobne

    existovala psychologická tendence považovat každý nový nástup na trun za zcela nový

    pocátek: každý král na pocátku své vlády stvrdil univerzální mýty o královské moci.

    Jedním z duležitých aspektu královského úradu v dobe faraonu bylo vytvorení královské

    titulatury, jmen a epitet, pro každého panovníka. V období Strední ríše byl každý faraon

    nositelem peti jmen (takzvaná plná královská titulatura), z nichž každé vyjadrovalo jeden

    aspekt královské hodnosti: tri z nich zduraznovala jeho božskou roli a další dve zohlednovala

    princip duality Egypta (sjednocená zeme sestávající ze dvou soucástí). Osobní jméno (neboli

    nomen), jako napríklad Ramesse nebo Mentuhotep, uvedené titulem „syn Reuv“, bylo

    jediným jménem, které faraon dostal hned pri svém narození. Obvykle to také bylo poslední

    jméno uvádené na nápisech, identifikujících krále celou radou jeho jmen a funkcí. Ostatní

    ctyri jména - Hor, nebtej (Obe paní), Zlatý (Hor), a nisut-bitej (Ten, který patrí ostrici a

    vcele) - dostal v okamžiku svého nástupu na trun a jejich složky mohou nekdy vyjadrovat

    neco z ideologie ci zámeru dotycného krále. Na samém pocátku Archaického období,

  • 9

    v dobe panovníku tzv. 0. dynastie, známe jen jejich „Horova jména“, jež bývala vepsána

    uvnitr serechu (schematického znázornení prucelí paláce), nad nímž byl usazen buh Hor

    v podobe sokola. Prvním nositelem jména nisut-bitej byl koncem 1. dynastie panovník

    Adžib (cca 2900 pr.n.l.), nazvaný Merjebten. Ale teprve v dobe panování Snofrua, na

    pocátku 4. dynastie (2613-2589 pr.n.l.), zacalo být panovníkovo rodné jméno vpisováno do

    známého tvaru kartuše (oválný rámecek, který pravdepodobne naznacoval nekoncící hranice

    jeho panování).

    Titul nisut-bitej se obvykle prekládá jako „král Horního a Dolního Egypta“, ale ve

    skutecnosti má mnohem složitejší a duležitejší význam. Titul nisut zrejme vypovídal o

    nemennosti božského krále (témer odpovídal samotné královské hodnosti). Výraz bitej

    naopak popisuje soucasného pomíjivého držitele královské hodnosti: jednoho konkrétního

    vládnoucího krále v omezeném úseku casu. Každý král v sobe tudíž nesl kombinaci

    božského a smrtelného, nisut a bitej, tak jako byl žijící král spojen s Horem, zatímco mrtví

    králové, královští predkové, byli spojováni s Usirem. Duvodem vzniku tradice uctívání

    božských královských predku bylo predevším to, že Egyptané vnímali každého ze svých

    králu jako vtelení Hora a Usira. Rituály, pri nichž vládnoucí panovník vzdával hold svým

    predchudcum, byly duvodem vzniku seznamu králu. Seznamy královských jmen byly

    zaznamenávané hlavne na stenách hrobek a chrámu (nejpozoruhodnejším zpusobem v

    chrámech za vládcu 19. dynastie Sethiho I. a Ramesse II. v Abydu), ale také byly

    zapisovány na papyry, z nichž se dochoval jen jediný príklad (tzv. Turínský papyrus), ci na

    skalních reliéfech hluboko v poušti, jako je napríklad seznam v vápencovém lomu ve Wádí

    Hammámátu ve Východní poušti. Kontinuita a stabilita královské moci byla zabezpecována

    obetováním všem minulým králum, kterí byli považováni za legitimní vladare, tak jak to

    vidíme cinit Sethiho I. v jeho kultovním chrámu v Abydu. Vetšina badatelu predpokládá, že

    královské seznamy byly jedním z pramenu, z nichž cerpal Manéthó, když sestavoval svou

    historii.

    Ramessovský Turínský papyrus, pocházející ze trináctého století pr. n.l., je ze všech

    egyptských královských seznamu nejucelenejší a relativne presný. Sahá od 2. prechodné

    doby (1650-1550 pr.n.l.) zpet až k vláde krále Meniho z 1. dynastie (cca 3000 pr.n.l.) a

    dokonce i do mytické prehistorické doby, kdy Egyptu vládli bohové. Vláda každého krále je

    zaznamenána v podobe údaje o celkovém poctu roku, mesícu a dnu, po které panoval.

  • 10

    Skýtá rovnež oporu Manéthónovu systému dynastií tím, že na konci 5. dynastie vclenuje

    mezeru (viz 5. kapitola).

    Seznamy králu se nezabývaly ani tak dejinami, jako spíš uctíváním predku: minulost

    predstavují jako kombinaci všeobecného a individuálního a nemennost a univerzálnost

    královské moci oslavují vyjmenováním jednotlivých konkrétních držitelu královské titulatury.

    Ve svém komentári k 2. knize Hérodotových dejin píše Alan Lloyd: „Každá historická

    studie se snaží spojit všeobecná pravidla i konkrétní jevy a umístit konkrétní jev na pozadí

    všeobecného principu ci pravidla. Z tohoto duvodu je mezi temito dvema principy vždy jisté

    napetí, a toto napetí je ve starém Egypte v naprosté vetšine prípadu vyrešeno ve prospech

    všeobecného.“ Konflikt mezi všeobecným a konkrétním je v datování a historii Egypta

    bezpochyby duležitým faktorem. Texty a artefakty, které tvorí základ egyptského

    dejepisectví, nám obvykle poskytují informaci, která je bud všeobecná (mytologická ci

    rituální) nebo konkrétní (historická), a nejvetším umením pri sestavování historického príbehu

    práve bývá rozlišit co možná nejpresneji tyto dva typy informací a nezapomínat pri tom na

    tendenci Egyptanu zamlžovat jejich hranice.

    Švýcarský egyptolog Erik Hornung popisuje dejiny Egypta jako druh „oslavy“ kontinuity i

    zmeny. Tak jako mohl být žijící král považován za ztelesnení sokolího boha Hora, jeho

    individuální osobnost (od 1. prechodné doby) se nakonec po smrti ztotožnila s bohem

    Usirem. Jinými slovy, Egyptané byli zvyklí na myšlenku zobrazování lidské bytosti jako

    kombinace všeobecného a konkrétního. Jejich pojetí dejin tedy zahrnovalo ve stejné míre

    specifické i univerzální.

    Úloha astronomie v tradicním egyptském kalendári

    Úkolem vedcu zabývajících se dejinami starovekého Egypta je pokusit se svázat dohromady

    všechna vlákna historických pramenu, jež mohou mít podobu životopisu hodnostáru

    vytesaných do sten jejich hrobek, seznamu králu na zdech chrámu, stratigrafických

    pozorování pri archeologických výzkumech a celé rady dalších informací. Co se týká doby

    faraonské, ptolemaiovské a rímské, opírají se „tradicní“ absolutní chronologie s velkou

    dusledností o složitou sít písemných pramenu a kombinují takové prvky jako jména, data a

    genealogické informace do celkového historického rámce, který je v nekterých obdobích

    spolehlivejší a v jiných méne. V tzv. prechodných dobách vládlo Egyptu nekolik vládcu ci

  • 11

    dokonce dynastií soucasne a proto je urcení vztahu pomerne obtížné. Dochované záznamy

    pozorování heliakického východu „psí hvezdy“ (Sírius) slouží jako klícový podklad

    rekonstrukcí egyptského kalendáre a jeho duležitého spojení s celkovou absolutní

    chronologií.

    Bohyne Sopdet, známá v recko-rímském období (332 pr. n.l. - 395 n.l.) jako Sóthis, byla

    ztelesnením „psí hvezdy“, kterou Rekové nazývali Seirios (Sírius). Bývala obycejne

    zobrazována jako žena s hvezdou na hlave. Na nejstarším dochovaném vyobrazení na

    slonovinové tabulce krále Džera z 1. dynastie z Abydu se zdá být zachycena jako sedící

    kráva s kvetinou mezi rohy. Jelikož však v egyptských textech mívá ideogram kvetiny

    význam „rok“, mohli Egyptané už tehdy, na pocátku tretího tisíciletí pr.n.l., dávat do

    vzájemného vztahu východ „psí hvezdy“ s pocátkem slunecního roku. Spolu se svým

    manželem Sahem (Oriónem) a synem Sopduem byla Sopdet soucástí triády, odpovídající

    rodine Usir, Eset, Hor. Proto se v Textech pyramid píše, že se spojila s Usirem, aby porodila

    jitrní hvezdu.

    Staroegyptský civilní rok bývá oznacován rovnež za „toulavý“, nebot se oproti slunecnímu

    roku zpoždoval o jeden den za každé ctyri roky. Pro kalendár byla Sopdet nejduležitejší ze

    všech hvezd a konstelací známých jako dekany a její ranní východ se shodoval s ranním

    východem slunce pouze jednou za 1460 let (nebo presneji 1456 let). Víme, že k této vzácné

    synchronizaci heliakického východu Sopdety s pocátkem egyptského civilního roku došlo v

    roce 139 n. l., za vlády rímského císare Antonia Pia. Tato událost oslavena ražením speciální

    mince v Alexandrii. Další heliakické východy se musely uskutecnit v letech 1321-1317 pr.n.l.

    a 2781-2777 pr.n.l. a období mezi nimi se nazývají „Síriova perioda“.

    Dva egyptské písemné záznamy heliakického východu Síria (datované do období vlád

    Senusreta III. a Amenhotepa I.) tvorí základ konvencní chronologie Egypta, která ovlivnuje

    chronologii celé stredomorské oblasti. Temito dvema dokumenty jsou dopis z Láhúnu z

    období 12. dynastie, sepsaný 16. dne 4. mesíce období pucení (peret) 7. roku vlády

    Senusreta III., a thébský lékarský papyrus z 18. dynastie (Ebersuv Papyrus), sepsaný 9. dne

    3. mesíce období sklizne (šemu) 9. roku vlády Amenhotepa I.. Prirazením absolutních dat ke

    každému z techto dokumentu (r. 1872 pr. n.l. k láhúnskému heliakickému východu v 7. roce

    vlády Senusreta III. a r. 1541 pr. n.l. k východu v 9. roce vlády Amenhotepa I.

    zaznamenaném na Ebersove papyru) dokázali egyptologové urcit radu absolutních dat pro

  • 12

    celou faraonskou dobu na základe záznamu o délce panování ostatních králu Strední a Nové

    ríše.

    Presto však není možné chovat k temto datum bezvýhradnou duveru, jelikož je presné

    datování závislé na znalosti místa (nebo míst), kde byla astronomická pozorování provádena.

    Dríve se predpokládalo, že byla uskutecnena v Memfide ci snad v Thébách, ackoli pro toto

    tvrzení nebyly žádné dukazy. Egyptologové Detlef Franke a Rolf Krauss tvrdí, že všechna

    byla merena na Elefantine. William Ward proti této hypotéze vystoupil s teorií o jednotlivých

    místních pozorováních, címž vysvetloval i casové zpoždení doby konání ruzných „národních“

    náboženských slavností (to znamená, že jak svátky, tak pozorování, se mohly konat v ruznou

    dobu a na ruzných místech zeme). Tato pretrvávající nejistota znamená, že doba klícových

    astronomických pozorování je ponekud nejistá, ackoli musíme priznat, že rozdíly mezi

    „vysokou“ a „nízkou“ chronologií (založené na predpokladu, že k pozorováním docházelo na

    ruzných místech) predstavují nanejvýš nekolik desetiletí.

    Koregence

    Jednou ze zvláštností egyptské chronologie, jež vyvolává zmatek a debaty, je pojem

    „koregence“, moderní termín aplikovaný na období, kdy vládli soucasne dva legitimní

    panovníci. Konec vlády jednoho krále a zacátek vlády dalšího se tak obvykle o nekolik let

    prekrývaly. Tento systém byl používán prinejmenším od Strední ríše a zajištoval poklidné a

    nenásilné predání vlády z otce na syna. Tento systém rovnež umožnoval vybranému

    následníkovi získat zkušenosti se rízením státu ješte dríve, než zemrel jeho predchudce.

    Zdá se však, že se systém datování behem koregence mohl v jednotlivých obdobích lišit.

    Panovníci 12. dynastie používali behem koregence každý vlastní datování podle svého

    nástupu na trun. Jak se jejich vlády navzájem presahovaly, vznikla tzv. dvojitá chronologie,

    kdy se napr. k datování jednoho monumentu použily oba dva systémy (viz 7. kapitola). Z

    období Nové ríše neexistují žádné dochované príklady dvojité chronologie, a tak se zdá, že v

    té dobe byl využíván jiný systém. Napríklad za vlád Thutmose III. (1479-1425 pr.n.l.) a

    královny Hatšepsuty (1473-1458 pr.n.l.) jsou data pocítána zrejme od nástupu Thutmose

    III. na trun, jako by se Hatšepsut stala vládkyní v téže dobe jako Thutmose III. Sporným

    bodem zustává, zda bylo použito odlišné datování za možných koregencí Thutmose III. -

    Amenhotepa II. a Amenhotepa III. - Amenhotepa IV. Argumenty pro a proti spoluvláde

  • 13

    mezi dvema druhými králi peclive prezkoumal Donald Redford a pozdeji též William

    Murnane. Nicméne stále panují spory ohledne otázky, které vlády byly skutecne

    koregencemi a jak dlouho trvaly. Existují též vedci (patrí mezi ne i Gae Callenderová,

    autorka 7. kapitoly), kterí zastávají názor, že ke spoluvládám vubec nedocházelo.

    „Temný vek“ a další chronologické problémy

    Zmínili jsme se již o nekolika problémech, na které narážíme v bádání o egyptské

    chronologii. Mezi nejzávažnejší patrí možný zmatek vzniklý spojováním astronomických

    pozorování se specifickými daty, dále nejistota, které spoluvlády (pokud vubec nejaké)

    skutecne existovaly; a rovnež predpoklad, že starí Egyptané neustále datovali události podle

    umele vytvoreného „toulavého“ civilního roku o 365 dnech, který se jen vzácne shodl se

    skutecným slunecním rokem.

    Existuje samozrejme rada dalších historických problému, od nespolehlivosti pramenu (napr.

    Manéthónovy historie, nebot neznáme ani jeho prameny, ani puvodní text) až k castým

    nejistotám, týkajícím se délky vlády jednotlivých králu. Turínský královský papyrus uvádí, že

    Senusretové II. a III. vládli jeden devatenáct a druhý tricet devet let; zatímco na

    dokumentech, které pocházejí z období jejich vlád, se jako nejpozdejší zaznamenané roky

    vlády uvádejí, pro Senusreta II. šestý rok a pro Senusreta III. devatenáctý).

    Egypt má stejne jako všechny kultury historická období, která jsou hure zdokumentována

    než ostatní. Jsou to predevším velké mezery v archeologických nálezech a písemných

    pramenech, které vedly k predpokladu, že existovala jakási „prechodná období“; kdy, jak

    se zdá, byla politická a spolecenská stabilita faraonského státu docasne znicena. Má se tedy

    za to, že doba politické a kulturní kontinuity, oznacovaná jako Stará, Strední a Nová ríše,

    byla vždy následována „temným vekem“, kdy byla zeme rozdelena a oslabena konflikty

    (obcanskou válkou mezi provinciemi nebo vpádem cizích neprátel). Tento scénár

    Manéthónova historie popírá i dokládá. Manéthó vytvoril zavádející iluzi kontinuity vlád

    jednotlivých králu a dynastií, nebot se domníval, že v Egypte mohl vládnout vždy jen jeden

    král. Jeho seznamy panovníku nekterých dynastií, odpovídajících prechodným obdobím,

    budí dojem, že se vlády strídaly s alarmující rychlostí.

    Tretí prechodné období se stalo jednou z nejkontroverznejších oblastí výzkumu egyptských

    dejin, zvlášte v devadesátých letech dvacátého století, kdy byla podrobena intenzivnímu

  • 14

    výzkumu mnoha vedcu. Vznikly tri hlavní trendy výzkumu. Za prvé bylo analyzováno nekolik

    zástupcu hmotné kultury tohoto období (napr. keramika a soucásti pohrebních výbav) z

    hlediska zmen aspektu, jako jsou vývoj stylu a použitý materiál. Za druhé byly sepsány

    antropologické, ikonografické a lingvistické studie, zamerené na „libyjskou“ etnickou identitu

    mnoha panovníku 21.-24. dynastie. Tretí sféra výzkumu se soustredila na vlastní charakter

    pojetí dejin tohoto období. Nekolik málo egyptologu zastává názor, že ctyrsetleté období

    Tretí prechodné doby (a cetná jiná období „temného veku“ blízkovýchodních a

    stredomorských civilizací, jež se zhruba shodovala s egyptskými) mohlo být historiky umele

    nafouknuto. Predpokládají, že Nová ríše nemusela skoncit v jedenáctém, ale v osmém století

    pr. n.l., címž by se mezera mezi koncem 2O. dynastie a pocátkem Pozdní doby zmenšila na

    pouhých 150 let. Tento názor je ovšem vetšinou vedcu odmítán. Egyptologové, asyriologové

    a vedci zabývající se egejskou oblastí jsou schopni vyvrátit mnoho písemných a

    archeologických pramenu, jež mají svedcit pro zmenu chronologie, a rovnež výsledky

    radiometrických metod (tedy radiokarbonové merení a dendrochronologie) témer vždy

    poskytují solidní a nezávislou podporu konvencní chronologii. Vzhledem k tomu, že význam

    radiometrických metod vzrustá a jsou stále rozšírenejší a používanejší, je dnes tento názor

    považován za irelevantní k celkovému chronologickému rámci. Uznávaný archeolog Anthony

    Snodgrass ho trefne popsal slovy: „Tento názor trochu pripomíná detailní schéma

    reorganizace východonemecké ekonomiky, vytvorené v roce 1989 nebo na pocátku roku

    1990“.

    Význam základního historického clenení (cili rozlišování na dobu preddynastickou, dlouhé

    období vlády faraonu a dobu ptolemaiovskou a rímskou) zacal být zpochybnován spíše na

    úrovni kulturní než chronologické. Výsledky archeologických výzkumu, provádených v

    osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století na pohrebištích v Umm el-Kábu (u

    Abydu), dokazují, že pred 1. dynastií existovala ješte 0. dynastie, sahající až do ctvrtého

    tisíciletí pr.n.l. To prinejmenším znamená, že poslední jedno ci dve století preddynastické

    doby byla pravdepodobne v mnoha ohledech politicky a sociálne již „dynastická“. Naproti

    tomu je stále zrejmejší, že typy keramiky z období Nakáda III byly v rane dynastické dobe

    stále ješte velmi rozšírené, což dokazuje, že nekteré kulturní aspekty preddynastické doby

    pretrvávaly až do faraonské doby (viz 4. kapitola).

  • 15

    Zatímco existují výrazné politické zlomy mezi faraonským obdobím a ptolemaiovskou dobou

    a mezi ptolemaiovskou a rímskou dobou, vzrustající pocet archeologických nálezu ze dvou

    posledne jmenovaných období zacíná vytváret dojem, že proces kulturních zmen nebyl tak

    náhlý, jak naznacují ciste politické záznamy. Z toho je zrejmé, že nekteré aspekty ideologie a

    materiální kultury ptolemaiovské doby zustaly ve skutecnosti nedotceny politickými prevraty.

    Mužeme tedy docela dobre dokázat, že ac príchod Alexandra Velikého a jeho generála

    Ptolemaia predstavoval v dejinách Egypta velký predel a prestože od poloviny 1. tisíciletí

    pr. n.l. do poloviny 1. tisíciletí n.l. probehlo mnoho významných politických zmen,

    uskutecnily se tyto zmeny na pozadí pomerne klidných procesu zmen spolecenských a

    hospodárských. Duležité aspekty faraonské civilizace mohly zustat nekolik tisíciletí relativne

    nedotcené a prodelat jen kombinaci kulturní a politické transformace na pocátku Arabské

    doby v roce 641 n.l.

    Historické zmeny a hmotná kultura

    Koncem dvacátého století mnohonásobne vzrostl zájem o studium staroegyptské keramiky,

    který se projevil jak v množství analyzovaných strepu (z nejruznejších lokalit), tak v

    rozdílnosti vedeckých prístupu, které se nyní využívají k získání co nejvetšího množství

    informací. Nevyhnutelne má naše lepší chápání této hojne rozšírené soucásti egyptské

    hmotné kultury dopad na chronologii. Výsledky archeologického výzkum cásti staroveké

    Memfidy (lokalita Kóm er-Rabi´a) z roku 1980 doložily oprávnenost nárocnejších prístupu

    ke zpracovávání keramiky, nebot umožnily lepší pochopení celkového procesu kulturních

    zmen na této lokalite.

    Keramiku lze klasifikovat v rovine relativní chronologie takovými tradicními postupy, jako je

    seriace predmetu z pohrebních výbav a analýza velkých objemu stratifikovaných dat

    pocházejících ze sídlišt i chrámu. Pomerne presná absolutní data lze získat bežne používanou

    metodou spojení keramiky s popsanými umeleckými predmety (predevším v hrobkách), ci

    použitím vedeckých technik, napr. termoluminiscence. Nekterí vedci zacali studovat

    zpusoby, jakými se mení druhotypové spektrum tvaru keramických nádob a použitý materiál

    v prubehu casu. Tak napríklad podoba hlinených chlebových forem prodelal na konci Staré

    ríše dramatickou zmenu, ale dosud není jasné, zda prícina této zmeny ležela ve sfére sociální,

    ekonomické ci ciste technologické, nebo zda se pouze zmenila „móda“. Takovéto analýzy

  • 16

    ukazují, že procesy transformace hmotné kultury mely celou radu prícin, z nichž pouze

    nekteré souvisely s politickými zmenami, jež dominují konvencním pohledum na dejiny

    Egypta. Tím ovšem není popírána souvztažnost mezi politickými a kulturními zmenami, jako

    je vzájemný vztah mezi centralizovanou výrobou keramiky ve Staré ríši a oživením místního

    hrncírství behem politicky roztríštenejší První prechodné doby (a posléze novou

    homogenizací keramiky v období 12. dynastie).

    Pri studiu egyptských dejin, kupríkladu vzniku jednotného státu ci úpadku a zániku Staré

    ríše, zkoumali nekterí badatelé cetné faktory týkající se životního prostredí a hmotné kultury,

    jimiž by se daly vysvetlit náhlé politické zmeny. Jedním z problému této selektivní pozornosti

    venované nepolitickým historickým trendum je skutecnost, že toho stále víme velmi málo o

    zmenách hmotné kultury a životního prostredí i v obdobích stability a prosperity, jakými byly

    Stará a Strední ríše. Proto je obtížnejší interpretovat tyto faktory v dobách politických krizí.

    Zvýšený zájem vedcu o keramiku a ostatní predmety denní potreby (a také o faktory

    ovlivnující životní prostredí, jako je podnebí a zemedelství) pomalu vytvárí základ pro

    holistickou verzi egyptských dejin, v níž jsou politické deje nazírány v kontextu

    dlouhodobých procesu kulturních zmen.

    „Historie“ Egypta

    V umení a textech vzniklých ve faraonské dobe existovalo i nadále napetí mezi pouhým

    zaznamenáním a oslavou, známé už z preddynastického období. Lze ho charakterizovat jako

    rozdíl mezi tabulkami pripevnenými k soucástem pohrební výbavy, které prakticky sloužily

    jako užitkový predmet na jedné strane, a obradními votivními predmety, tedy paletami a

    palicemi, na strane druhé. Víme, že úcelem raných pohrebních tabulek bylo využít historie

    pro datování nejaké konkrétní veci; zatímco úcelem užitého umení, tedy palet a palic - stejne

    jako stél a chrámových reliéfu z dynastického období - nebylo zaznamenat historickou

    událost, ale využít je primárne jako prostredku k oslave univerzálních cinu, které vykonali

    budto urcití vladari ci královští úredníci.

    V zádušním chrámu Ramesse III. v Medínit Habu je vytesaná scéna, na které je libyjský

    nácelník Mešešer predveden pred krále. Jejím zámerem je zaznamenat porážku obzvlášt

    duležitého neprítele, jehož osobní ponížení v sobe zahrnuje i prohru jeho lidu. V levé cásti

    pak vidíme peclivé shromaždování a pocítání hromad rukou Libyjcu - a to nás upozornuje na

  • 17

    jeden z aspektu, odlišujících tuto scénu od modernejších evropských historických výjevu.

    Zmínená scéna je soucástí oslavného výzdobného programu zádušního chrámu a

    v symbolické rovine tvorí „vyúctování“, vizuální kvantifikaci úspechu, kterých král dosáhl pro

    své bohy a s jejich pomocí. Podobne si hodnostári v období Nové ríše nechávali na steny

    svých zádušních kaplí vytesávat „autobiografické“ texty, jimiž chtely bohum doložit svou

    zbožnost a dobrocinnost.

    V egyptském pojetí dejin patrí rituály a skutecné události neoddelitelne k sobe - slovník

    staroegyptských textu a umeleckých predmetu casto vubec nerozlišuje mezi reálným a pouze

    myšleným. Tak byly historické události i mýty považovány za soucást procesu zdanování, pri

    nemž král ukazoval, že zabezpecuje Maat, tj. rád, jménem božstev. I když urcitý egyptský

    predmet zdánlive pouze oslavuje urcitou historickou událost, zároven ji interpretuje jako cin,

    jenž má mytologický, rituální a hospodárský význam.

    2 Prehistorie

    Od paleolitu k badárienu (cca 700 000-4 000 pr. n.l.)

    Stan Hendrickx a Pierre Vermeersch

    Je stále opakovanou pravdou, že staroveký Egypt byl darem Nilu, protože jeho záplavy

    prinášely každý rok koncem léta do údolí nový život. Egypt byl tedy v podstate bohatou

    oázou uprostred rozsáhlé saharské poušte. Tak tomu ovšem nebylo odjakživa: životní

    prostredí nejstarších Egyptanu se lišilo. Podnebí nebylo vždy tak suché jako dnes (dnešní

    Horní Egypt patrí k jedné z nejsušších oblastí na svete), nebot kolísalo mezi soucasnou

    nadmernou suchostí a prumerne suchým podnebím. Reka sama se vždy neklikatila širokým

    záplavovým pásmem, kam prináší své letní záplavy. V nekterých dobách byl Nil zredukován

    na radu samostatných menších nádrží, nebo mel prumerný nižší prutok zpusobený

    obrovskými nánosy unášeného bahna. Své životadárné záplavy a bahno prinesl do Egypta až

    poté, co jeho horní tok dosáhl k Etiopii. A i když reka bezesporu prinášela do Egypta život,

    zároven nicila starší archeologická souvrství - tudíž bychom nemeli být prekvapeni, že se nám

    dochovaly jen skromné pozustatky nejranejšího osídlení.

  • 18

    Díky své zemepisné poloze Egypt urcite sloužil pralidem jako cesta, kudy se stehovali z

    východní Afriky do ostatních oblastí pravekého sveta. Víme, že jedni z prvních lidí rodu

    Homo erectus opustili Afriku a usadil se v Izraeli už pred 1,8 miliony let. Není proto duvod

    pochybovat o tom, že malé skupinky Homo erectus navštívily i údolí Nilu a usadily se tam.

    Naneštestí o tom máme jen velmi málo dukazu, které navíc nemohou být presne datovány,

    nebot jistých nálezových okolností je minimum. Ve šterkových lomech u Abbássíje a v

    thébských šterkových ložiscích byly ve vrstvách staršího a stredního pleistocénu objeveny

    jednotlivé sekácky, klíny a pazourky podobné tem, jež se vyskytovaly u raných hominidu ve

    východní Africe. Nicméne vetšina techto publikovaných „artefaktu“ pravdepodobne

    nepochází od cloveka a všechny byly nalezeny v druhotných polohách.

    Starý paleolit

    Mnoho výrobku z období starého paleolitu vcetne cetných pestních klínu acheulenského typu

    bylo nalezeno v místních ložiscích šterku a na nich. Z acheulenské doby nebyly v Egypte

    nalezeny žádné lidské kosti; predpokládá se však, že výrobcem techto artefaktu snad mohl

    být Homo erectus. Nepochopení geomorfologie poušte vedlo mnoho badatelu k domnence,

    že acheulenskou kulturu lze zaclenit do chronologie nilských rícních teras - ta se však bohužel

    ukázala jako lichá. Mužeme nicméne predpokládat, že zde Homo erectus pravidelne

    pobýval a zanechal tu na cetných místech své pestní klíny. Vetrná a rícní eroze vedla k

    rozptýlení vetšiny pestních klínu a jim podobných nástroju. Není proto nicím výjimecným,

    když nacházíme acheulenské pestní klíny na dnešním povrchu pouštních oblastí nilského

    údolí. Na pocátku 20. století bylo možné „sbírat pestní klíny podél cesty z Dér el-Medíny do

    Údolí králu na západním brehu Luxoru. I když tyto zbloudilé nálezy nelze datovat, jsou

    pravdepodobne vším, co díky pustošivému pusobení reky zbylo z velkých acheulenských

    sídlišt. Na nekterých nalezištích, jako je napr. Naga el-Chalífa poblíž Abydu, archeologové

    zjistili, že artefakty zustaly nakupené na jednom míste, i když ne ve svém puvodním kontextu.

    Zde a na jiných místech kenské oblasti se tyto shluky pestních klínu nacházejí na prvních

    vrstvách jílu, které svedcí o spojení Nilu s jeho prameny v Etiopii. Predpokládáme, že tyto

    nástroje sem byly naplaveny asi pred 400 000 - 300 000 lety, ale je to jen odhad. K

    presnejšímu zdokumentování osídlení acheulenského typu bychom potrebovali více informací

    o jeho puvodním rozmístení a o pozustatcích s ním související fauny.

  • 19

    Naše poznatky o prehistorické Núbii jsou naproti tomu dobre zdokumentované díky

    záchranným archeologickým pracím, které zde byly provádeny v 60. letech 20. stol., než tuto

    oblast zaplavily stoupající vody Násirova jezera. Nálezy pestních klínu se koncentrovaly

    predevším na zvetralých vrcholcích kopcu zvaných „inselbergy“, kde existovala dobrá

    surovina pro jejich výrobu: železitý pískovec. Jelikož povrch techto nalezišt byl vystaven

    povetrnostním vlivum po statisíce let, nemužeme cekat, že se zde zachovaly jiné nálezy než

    kamenné. Tyto kamenné nástroje nám poskytují jen omezené množství informací a

    neumožnují jiné datování než typologické. Podle nej mužeme lokality zaradit do starší,

    strední a pozdní fáze acheulenské kultury. Je zajímavé, že štípané sekery, tak typické pro

    zbytek Afriky, se zde nevyskytují, z cehož usuzujeme, že v acheulenské dobe tvorila Núbie

    samostatnou provincii, puvodní enklávu.

    V Západní poušti je známo nekolik lokalit ze záverecné fáze acheulenské kultury, zejména v

    oázách Charga a Dachla a na lokalitách Bír Sahara a Bír Tarfáwí. Nálezy se nacházejí na

    srázech obklopujících oázy, ale nejduležitejší z nich jsou spojeny s fosilními prameny v

    podloží proláklin oázy nebo v naplaveninách vyschlých jezer. Všechna nalezište zretelne

    souvisejí s vlhcím podnebím, které umožnovalo obživu lovcu-sberacu. Vetšina nálezu je ve

    špatném stavu zachování, ale existují náznaky, že staroveká vyschlá recište v Západní poušti,

    které odhalily radarové snímky z vesmírných lodí, skrývají dobre zachovaná acheulenská

    nalezište, která však dosud nebyla objevena.

    Strední paleolit

    Obrázek egyptského stredního paleolitu je ponekud komplikovaný. Jeho koreny leží v

    pozdní acheulenské kulture, kdy pestní klíny zacaly být opracovávány z obou stran a štípány

    typicky núbijským zpusobem. Tento typ nástroju je starý zhruba 250 000 let. Osud nalezišt

    s temito artefakty je podobný jako v prípade acheulenské kultury: po celé poušti nacházíme

    roztroušené výrobky, jež kdysi patrily k sobe a pocházely z míst, která jsou dnes znicená.

    Vzhledem k vysokému poctu artefaktu nás velmi láká hypotéza, že hustota obyvatelstva byla

    na svou dobu pomerne vysoká.

    Podobne jako v jiných oblastech pravekého sveta charakterizuje i egyptský strední paleolit

    zavedení levalloiské techniky, tedy speciální technologie výroby úštepu a cepelek predem

  • 20

    urcených rozmeru z upravené pazourkové pecky. Krome klasického levalloiského postupu

    užívali Núbijci tento zpusob štípání také k výrobe špicatých úštepu. V rámci egyptského

    stredního paleolitu mužeme rozlišit nekolik výrobních okruhu. Jejich vzájemná chronologie je

    zatím nejasná, ale nekolik vodítek nám poskytuje výzkum provádený v Západní poušti a v

    oblasti Keny. Mužeme zkusmo navrhnout schéma vývoje.

    Núbijský strední paleolit charakterizuje núbijská levalloiská technika, oboustranne

    opracované cepele a pedunkuláty. Známe je predevším z Núbie, kde byly nalezeny na

    nekolika místech. I když se jiste vyskytovaly i v Egypte, dosud nebyla lokalizována žádná

    dobre zachovalá nalezište. Nedávno byla zverejnena duležitá informace týkající se strední

    cásti stredního paleolitu. Na lokalitách Bír Tarfáwí a Bír Sahara v Západní poušti byla

    objevena dobre zachovalá nalezište z období saharského mousterienu. Je zrejmé, že tato

    místa byla prístupná pouze v období deštu, která bychom meli považovat spíše za krátké

    periody v prevážne suchém podnebí.

    V dobe, kdy byla Západní poušt osídlena, zde se zde nacházela bud stálá jezera, nebo

    jezera, jež na cást roku vysychala, ale zbývající cást roku je napájely srážky, které

    dosahovaly rocních úhrnu približne kolem 500 mm. Nekdy mohla být jezera pres 7 m

    hluboká. Oblast poušte byla v dobe extrémního sucha, která oddelovala vlhcí období,

    opouštena. Mezi nejvíce zastoupené nástroje patrí drasadla, zahrocená šídla a retušované

    cepele. Okolí stálých i vysychajících jezer bylo zrejme bohaté na rostliny vhodné k obžive,

    ale bohužel nemáme žádné archeologické dukazy. Ke zvíratum, která zdejší obyvatelé lovili,

    patrili zajíci, dikobrazi a divoké kocky, buvoli, nosorožci i žirafy. Skladbe ovšem dominují

    malé gazely, zejména druh dorkas. Prítomnost techto zvírat dokládá, že selektivní - snad

    sezónní - lov malých gazel byl kombinován s príležitostným lovem vetší zvere.

    Rozdíly ve skladbe nálezu na lokalitách, které se vyskytují v ruzných typech prostredí,

    mohou odrážet odlišné druhy cinností, jež byly na techto místech vykonávány. Lovecké

    tábory nalezené na fosilních hydromorfních pudách, které charakterizuje malé množství

    nálezu, byly využívány jen krátkodobe, a to pouze ve velmi suchých letech. Sídlište

    rozkládající se na pobrežních píscích byla osídlená po vetší cást roku krome období nejvyšší

    hladiny vody (v léte), kdy docházelo k jejich zaplavování. Lokality na dne vyschlých jezer

    odrážejí neobvykle suchá období, kdy jezera témer vyschla.

  • 21

    Archeologické výzkumy v Sodménské jeskyni, ležící v horách u Rudého more poblíž

    Kuséru, odhalily vlhké období, které nastalo približne v polovine stredního paleolitu. Tehdy

    se v okolí vyskytovali krokodýli, sloni, buvoli, kuduové a další velcí savci. Jeskyne byla

    využívána po dlouhou dobu, ale vždy jen na krátký casový úsek. Jsou zde také stopy po

    velkých ohništích.

    Podobný zpusob života jiste vedli i obyvatelé nilského údolí, ale v záplavové oblasti Nilu

    dosud nebyla nalezena žádná nalezište. Oproti tomu je zde mnoho lokalit, která svedcí o

    težbe nerostných surovin. Nalezište, která se casove shodují s osídlením Západní poušte,

    nacházíme v Nazlit Chateru a Taramse, kde v období stredního paleolitu hledaly tlupy lovcu

    nerostné suroviny, zejména valouny rohovce uložené v terasovitých vrstvách. Tyto skupiny se

    lišily ve zpusobu štípání pazourku: egyptská skupina K užívala klasickou levalloiskou

    techniku a zároven vyrábela úštepy z pecek s jednoduchým nebo dvojitým jádrem; zatímco

    egyptská skupina N casto používala núbijskou levalloiskou techniku štípání. V lomech zrídka

    nacházíme hotové nástroje, protože zde vyrobené nástroje byly odneseny na sídlište, která se

    pravdepodobne nacházela v údolí Nilu. Sídlište byla bohužel zrejme prekryta recentními

    naplaveninami Nilu, takže dosud nebyla nalezena.

    Nálezy z poslední fáze stredního paleolitu spolu s výrobky z halfanienu a safahienu

    (levalloiský edfuen) byly objeveny jak v lomech, jakým byla napr. Nazlit Safaha u Keny, ale

    rovnež na sídlištích u Edfu. Halfská industrie však byla omezena predevším na oblast Núbie.

    V porovnání se strední fází stredního paleolitu byla núbijská levalloiská technika na ústupu a

    krome výroby úštepu a cepelek z pazourkových pecek s jednou ci dvema odbíjecími

    plošinami se vyrábely tenké levalloiské úštepy rozvinutou klasickou levalloiskou technikou

    štípání. Na sídlištích byla používána rydla a jemne štípané a retušované cepele. Podnebí se

    postupne zmenilo na suché až velmi suché, a již se nemenilo. Vývoj klimatu zcela zmenil

    životní podmínky cloveka, jehož zdroje obživy se ted nacházely témer výhradne v údolí Nilu.

    V dusledku techto zmen byli lidé žijící v Sahare nuceni tuto oblast opustit a hustota osídlení

    nilského údolí se zvýšila.

    V poslední fázi stredního paleolitu (taramsien) sledujeme jasnou tendenci vyrábet cepele z

    vetších jader, nebot výrobu nekolika levalloiských úštepu z menšího jádra postupne

    vystrídala výroba velkého množství cepelí z velkého jádra. Na lokalite Taramsa-1, ležící

    poblíž Keny, v jejímž okolí se koncentrují doklady o intenzivní težbe a výrobe štípané

  • 22

    industrie, pozorujeme rostoucí zájem o výrobu cepelí. Tento trend pokracoval i v mladém

    paleolitu. Podobné soubory artefaktu byly nalezeny v Negebu, kde je prechod od levalloiské

    techniky výroby úštepu k výrobe cepelí zdokumentován v Boker Tachtitu, lokalite osídlené

    pred cca 45 000 lety. Kostra „anatomicky moderního“ dítete v Taramse-1 pochází z pozdní

    fáze stredního paleolitu. Jedná se pravdepodobne o nejstarší hrob, který byl v Africe

    nalezen.

    Zpusob težby kamene byl jednoduchý, ale dobre prizpusobený prírodním vlastnostem

    rohovce. Valouny rohovce byly uvolnovány z terasovitých vrstev pomocí systému otevrených

    príkopu a jam, jejichž hloubka dosahovala maximálne 1,7 m. Dolovalo se jen v nejsvrchnejší

    vrstve rohovcové terasy a lomy jsou charakteristické velmi nepravidelným pudorysem s

    mnoha výstupky a vypouklinami. Mají svislé steny jen s minimálním podrubáním a šírka jam

    a príkopu kolísá v rozmezí 1 - 2 m. Jelikož vrstvy rohovcových valounu nebyly kompaktní, k

    jejich dobývání stacily jednoduché nástroje. Prohlubne v príkopech byly casto využívány

    jako dílny na výrobu levalloiské industrie. Težba zde byla velmi intenzivní a v oblasti Keny

    pokrývala težební oblast mnoho ctverecních kilometru. Težba zamerená na rohovce dobré

    kvality a výroba pomocí specializovaných nástroju dokládají rozvinutou spolecenskou

    organizaci obyvatel nilského údolí v té dobe. Vypovídají rovnež o tom, že lidé stredního

    paleolitu byli nejen schopní trojrozmerných dedukcí, ale meli také obsáhlé vedomosti o

    geologii a geomorfologii.

    Pokud je pravdivá teorie, že první lidé pocházeli z Afriky (nekterí prední antropologové ji

    stále popírají), musel anatomicky moderní Homo sapiens projít na své ceste z východní

    Afriky do Asie také nilským údolím. Zatím zustává nejasné, zda archeologické údaje mohou

    potvrdit podobnost egyptského stredního paleolitu s vývojem v západní Asii. Je treba rovnež

    poznamenat, že aterijská industrie, která je tak charakteristická pro zbytek severní Afriky, se

    vyskytuje pouze na nekterých lokalitách v oázách Západní poušte.

    Mladý paleolit

    Nalezište z období mladého paleolitu jsou v Egypte vzácná. Nejstarší lokalitou je Nazlit

    Chater-4 nacházející se ve stredním Egypte, kde se rohovec težil nejen pomocí príkopu a

    jam (s maximální hloubkou 2 m), ale také v podzemních chodbách ústících ve stenách

  • 23

    príkopu nebo ve dnech jam. Podzemní chodby tohoto typu v soucasné dobe pokrývají

    rozlohu více než 10 m2. Ohnište nalezená v príkopech, kde se štípaly nástroje, svedcí o

    dlouhodobé težbe, která zacala pred 35 000 lety a probíhala približne 5 000 let. Nazlit

    Chater tak je jedním z nejstarších podzemních dolu na svete. Kamenná industrie z Nazlit

    Chateru-4 již nebyla vyrábena levalloiskou technikou štípání. Výroba smerovala ke štípání

    jednoduchých cepelí z pecek s jedním jádrem. Mezi nástroji se objevují škrabadla, rydla a

    retušované cepele, ale také cepele a sekery s oboustranne opracovaným ostrím. Egypte

    nebyla dosud objevena žádná další obdobná lokalita a proto je obtížné urcit její význam pro

    vývoj prehistorického Egypta. Vedle lomu odhalili archeologové hrob, který k nemu

    nepochybne patril; zemrelý byl pohrben na zádech a vedle hlavy mel položenou sekeru s

    oboustranným ostrím.

    Pro následující období po Nazlit Chater-4 byla charakteristická šuvichatienská industrie,

    nalezená na nekolika lokalitách v blízkosti Keny a Esny. Nalezište typu Šuvichat-1 jsou staré

    približne 25 000 let. Analýza zvírecích pozustatku a životního prostredí prokázala, že sídlište,

    které se v té dobe nacházelo v záplavové oblasti, fungovalo jako lovecký a rybárský tábor.

    Šuvichatien pravdepodobne spadá do krátkého období vlhcího klimatu. Tato klimatická

    zmena však nebyla natolik silná, aby bylo možné obnovit osídlení Západní poušte, která tak

    nadále zustala neobyvatelná. Šuvichatien charakterizují robustní cepele získávané

    z pazourkových jader a protilehlými odbíjecími plošinami. Nejcastejšími nástroji jsou

    retušované cepele, škrabadla a rydla.

    Zdá se, že v období mladého paleolitu probíhal kulturní vývoj v Egypte izolovane od situace

    v severní Africe a jihozápadní Asii. Je však možné, že se lovci stýkali s lidem dabbské

    industrie, žijícím v Kyrenaice, a s jihoizraelským a jordánským ahmarienem.

    Pozdní paleolit

    Na rozdíl od lokalit mladého paleolitu bylo osad z pozdního paleolitu, datovaného do období

    21 000-12 000 let, nalezeno v Horním Egypte mnoho. Podnebí bylo i nadále velmi suché,

    pokracoval tedy trend zapocatý v mladém paleolitu. Zároven však v Nilu zacalo ubývat vody

    a pribývat sedimentu jílu. Sedimenty pocházely ze zesílené erozní cinnosti, která probíhala

    v etiopských horách v dobe ledové; horní tok Nilu tak pomalu vysychal. Jíly se ukládaly v

  • 24

    nilském údolí a v Horním Egypte je vyplnily silnou vrstvou sedimentu. V Núbii v té dobe

    ležela záplavová oblast o 25-30 m výše než dnes. V Dolním a stredním Egypte nebyla dosud

    objevena žádná nalezište z období pozdního paleolitu. Tato cást nilského údolí byla v té dobe

    hloubeji zaríznutá do podloží a hladina vody ve Stredozemním mori se nacházela o více než

    100 m níže než dnes. Tato situace zpusobovala regresivní erozi v údolí Nilu. Jeho dno pak

    prekryly mladší naplaveniny, které zároven pohrbily i paleolitická nalezište.

    Pozdne paleolitické lokality predstavují vnitrne velmi nehomogenní skupinu a znesnadnují tak

    poznání pramenu, z nichž vyrostl pozdní paleolit. Nejstaršími fázemi jsou fachurien (datovaný

    do období 21 000-19 500 let) a kubbánien (datovaný do období 19 000-17 000 let). I

    když byl kubbánien pojmenován podle eponymní lokality Wádí Kubbání, vyskytují se

    fachurienská a kubbánienská nalezište ve trech odlišných typech geomorfologického

    prostredí. Všechna souvisejí s prostredím vysychajících jezer, která vznikla každorocne po

    nilských záplavách ve wádích, jejichž ústí do hlavního údolí postupne uzavírala duna. Poté,

    co duna zablokovala celé wádí, napájela jezera spodní voda. Vznikly tak príznivé podmínky

    pro osídlení skupinami lovcu-sberacu. Nekterá nalezište se nacházejí na dunovém poli, které

    cas od casu zaplavoval Nil; další leží na plochém naplaveném dne wádí pred dunami; a

    zbývající nalezište se nacházejí na vrcholcích fosilních dun vystupujících z plochého terénu

    poblíž ústí wádí, které byly v dobe záplav obklopené vodou.

    Vetšina nalezišt ve Wádí Kubbání sloužila jako sezónní táborište, která používali malé

    skupiny lidí (snad nekolikrát do roka). Rostlinné zbytky jasne vypovídají o krátkodobém

    osídlení. K jejich jídelnícku jiste patrilo i mnoho jedlých rostlin, jako byl šáchor, rmen a hlízy

    trávy. Ve Wádí Kubbání bylo nalezeno velké množství drtidel, která byla používána pro

    rozdrcení hlíz trav, címž byly niceny toxiny a vlákna v nich obsažená. V kubbánienských a

    jiných pozdne paleolitických osadách se sezónne lovily ryby, které tvorily hlavní zdroj

    živocišných bílkovin. Pro rannou sezónu je typický lov prevážne sumcu, což naznacuje, že

    byli loveni ve velkém množství v dobe trení, v cervenci a srpnu, na pocátku záplav. Druhou

    rybárskou sezónu charakterizuje velké množství dochovaných zbytku rocních a dospelých

    ryb rodu Tilapia a cetných sumcu. Z toho vyplývá, že se ryby lovily v melkých tuních, které

    zde zustaly po záplavách. Jídelnícek doplnoval lov antilop, divokého skotu a gazel dorkas.

    Kamenné nástroje zastupovaly zejména cepelky štípané z pazourkových pecek s protilehlými

    odbíjecími plošinami.

  • 25

    Ve fachurienu jsou zastoupené ctyri hlavní skupiny nástroju. Nejcasteji se vyskytují ohlazené

    cepelky, nekteré s ouchtatskou retuší, dále množství retušovaných nástroju, derovace, vruby

    a druhotne retušované cepele. Méne castá jsou škrabadla, zatímco seríznuté cepelky a rydla

    jsou vzácná a vykazují vetšinou nízkou úroven zpracování. Kubbánienské nástroje

    charakterizuje vysoký podíl ohlazených cepelek, casto s jemnou zoubkovanou retuší, které

    predstavují až 80% všech nástroju.

    Lovecký tábor E7K12 poblíž Esny patrí do fachurienu nebo s ním alespon souvisí. Tato

    lokalita, ležící v prohlubni za dunou, v níž se každorocne vytvárela vodní nádrž napájená

    stoupající hladinou spodní vody pri záplavách, pritahovala zvírata, která ze záplavových

    oblastí vyhánela stoupající voda. Vznikly tím ideální podmínky pro lov. Lovili se predevším tri

    druhy zvere: antilopy, divoký skot a gazely. Tato lokalita pravdepodobne predstavuje

    základní zpusob obživy na konci záplav a bezprostredne po jejich skoncení.

    Výrazným rysem balansko-silsilské industrie (datované do období 16 000-15 000) je štípání

    nástroju z pazourkových pecek s jednoduchým nebo protilehlým jádrem. K vyrábeným

    nástrojum patrí ohlazené cepelky a seríznuté cepelky. Casto byla používána drobná rydla a s

    touto inovací se setkáváme i v oblasti Negebu, jižním Izraeli a Jordánu. Kvalitní rydla se zde

    vyskytují pomerne casto, ale geometrické mikrolity a nástroje s ouchtatskou retuší jsou dosti

    vzácné, stejne jako škrabadla.

    Klimatické zmeny na konci poslední doby ledové mely pred 13 000-12 000 lety za následek

    neobvykle vysokou hladinu Nilu a s tím související velmi vysoké záplavy. Toto stadium

    „Divokého Nilu“ bylo vyvoláno klimatickými podmínkami v subsaharské Africe, ale v

    samotném Egypte nepršelo. Jedním z míst, které leželo mimo dosah katastrofických záplav

    Divokého Nilu, byla lokalita Machadma-4, ležící asi 6 m nad úrovní soucasné záplavové

    oblasti severne od Keny. Byla zde nalezena afijská štípaná industrie (stárí 12 900-12 300

    let). Sídlište se nacházelo na okraji poušte, v ploché zátoce vytvorené spojením dvou wádí

    na nestejné úrovni. Pozustatky ryb zde tvorí z 68% rod Tilapia, ze 30% Clarias a zbytek

    ryby rodu Barbus, Synodontis a Lates. Vysoký podíl ryb Tilapia a zároven malá velikost

    ryb rodu Tilapia a Clarias naznacují, že ryby se zde lovily až dosti dlouho po záplavách.

    Chytaly se nejspíš v melkých tuních, v nichž se rybári mohli brodit. Malá velikost ryb

    vypovídá také o vyspelém rybárském náciní, jako byly vrhací košíky, síte a podberáky.

    Ryby, které se chytaly ve velkém množství, nebyly všechny urcené k bezprostrední

  • 26

    konzumaci a jámy s velkým množstvím dreveného uhlí dokazují, že se zde ryby konzervovaly

    uzením. Rozloha sídlište vypovídá o tom, že se jednalo o dlouhodobe a opakovane

    používanou lokalitu.

    Esnenská industrie je doložena na nekolika nalezištích mezi Wádí Kubbání a plání Dišna.

    Charakterizuje ji technika hrubého štípání, kterou se vytvárely tlusté a široké úštepy.

    Inventári nástroju proto dominují pazourková škrabadla. Hospodárskou základnou lokality

    Machadma-2 byl pravdepodobne rybolov ryb rodu Clarias. Lidé zde sídlili pred 12 300

    lety, tedy v dobách záplav Divokého Nilu.

    Kadanskou industrii, vyskytující se mezi druhým nilským kataraktem a jižním Egyptem, tvorí

    predevším mikrolitické úštepu. Její význam spocívá v tom, že byla nalezena na trech

    pohrebištích. Nejduležitejší z nich je pohrebište v Gabal Sahabe, kde archeologický výzkum

    odhalil padesát devet koster. Všichni jedinci byli pohrbeni ve skrcené poloze na levém boku,

    s hlavou smerující k východu a tvárí obrácenou k jihu. Hroby tvorí jednoduché jámy

    prekryté pískovcovými deskami a jejich štípanou industrii v nich obsaženou mužeme priradit

    k poslední fázi kadanské kultury, jejíž stárí se odhaduje na cca 12 000 let. Z devetapadesáti

    pohrbených tel byly na ctyriadvaceti patrné stopy po násilné smrti: v kostech (nekterí i v

    lebce) meli vraženo mnoho rohovcových hrotu, nebo byly kosti poškozené hlubokými

    ranami. Obrázek násilné smrti ješte dokresluje existence hromadných hrobu, obsahujících až

    osm tel. Jelikož 50% pohrbených tvorí ženy a deti, je velmi pravdepodobné, že pohrebište v

    Gabal Sahabe predstavuje výsledek nejaké mimorádne dramatické události. Objevily se

    názory, že mohlo jít o následky stále obtížnejších životních podmínek, zpusobených nejprve

    Divokým Nilem a posléze ústupem reky do své puvodní záplavové oblasti. Menší hrbitov na

    opacném brehu Nilu, ležící takrka proti Gabal Sahabe, dokazuje, že v té dobe nebylo

    prícinou smrti vždy jen násilí, nebot na tam pohrbených telech nejsou patrné žádné násilné

    zásahy.

    Chronologické zarazení sebilienského okruhu štípané industrie není úplne jasné. Tento

    technologický celek predstavuje nejrozšírenejší typ pozdne paleolitické industrie a vyskytuje

    se od druhého kataraktu k severnímu výbežku kenského zákrutu. Pro sebilienskou kulturu

    jsou typické velké úštepy a castejší využití kremencových pískovcu a sopecných hornin. To

    je naprosto neslucitelné s tradicí výroby kamenných nástroju ostatních pozdne paleolitických

  • 27

    technologických okruhu. Sebilien tedy muže predstavovat dusledek pronikání skupin z jihu,

    postupujících podél Nilu na sever.

    Ješte než opustíme pozdní paleolit, je treba se zmínit o pocátcích umení skalních kreseb,

    které leží v tomto období. V súdánské Núbii v lokalite Abka poblíž druhého kataraktu, bylo

    nalezeno tzv. „nalezište XXXII“, které je možné datovat do pozdne paleolitického období. I

    v samotném Egypte je nekolik ukázek skalního umení, které by mohly pocházet z

    predneolitické doby. Mezi nejpozoruhodnejší malby patrí pasti na ryby, zobrazené na lokalite

    el-Hoš jižne od Edfu. Pudorys techto ohrad na ryby se skládá ze složitého nákresu krivkami

    vymezených tvaru vedoucích do zakoncení ve tvaru klobouku houby, které fungovalo jako

    past. Tento typ chytání ryb v melkých vodách se shoduje s poznatky o hromadném rybolovu

    na pozdne paleolitických nalezištích, k nimž patrí napr. Machadma-4.

    V osídlení nilského údolí existuje po pozdním paleolitu hiát. Mezi lety 9 000 a 7 000 pr. n.l.

    zde není doložena prítomnost skupin lidí, s výjimkou nekolika velmi malých arkinienských

    lokalit (cca 7 400 pr. n.l.) v oblasti druhého kataraktu. Nekterí historikové se domnívají, že

    snížení hladiny Nilu, k nemuž v této dobe došlo, melo za následek zmenšení záplavové oblasti

    a tím i škodlivé úcinky na životní podmínky. I když je nepochybné, že tato zmena životního

    prostredí skutecne nastala, zdá se být vysoce nepravdepodobné, že by nilské údolí bylo v

    této dobe úplne opuštené. Jako pravdepodobnejší varianta se nám vzhledem k zúžení

    záplavové oblasti a castému umístení osad na okraji poušte jeví to, že sídlište byla jednoduše

    zaplavena mladšími nánosy bahna.

    Saharská neolitická/keramická kultura

    Západní poušt byla opuštena koncem stredního paleolitu a lidé se sem vrátili až kolem r. 9

    300 pr. n.l. v dusledku holocenní fáze vlhcího klimatu. Jelikož v období pred starším neolitem

    zde žádní lidé nežili a po zmínené fázi byla tato oblast opet opuštena, archeologické nálezy se

    velmi dobre zachovaly. Vzhledem k tomu, že i behem staršího holocénu rocní úhrny srážek

    dosahovaly pouze 100-200 mm (a to zrejme pouze behem krátkého letního období), mohla

    zde žít jenom zvírata prizpusobená životu v poušti, jako napr. zajíci a gazely. Ve srovnání s

    mladým a pozdním paleolitem se nicméne životní podmínky výrazne zlepšily. Srážky

    nepadaly nepretržite a období sucha jsou pro urcování chronologie velmi duležitá. Srážky

  • 28

    byly výsledkem posunu monzunového pásma smerem na sever; osídlování Západní poušte

    tudíž postupovalo od jihu. První osadníci nejspíš pricházeli z nilského údolí. Tato teorie

    vychází predevším z absence jiných vysvetlení, ale zdá se, že ji podporuje i podobnost místní

    kamenné industrie s lokalitami v núbijské cásti údolí Nilu.

    V Egypte se nejstarší „neolitická“ kultura objevily v Západní poušti. Je treba však zduraznit,

    že v saharském neolitu není ješte doložena cílená zemedelská výroba potravin. Tato kultura

    byla oznacena jako neolitická pouze na základe dukazu o chovu dobytka. Saharský neolit se

    tak výrazne liší od neolitických kultur, které se približne v téže dobe objevily na Predním

    východe, kde je oznacení „neolitické hospodárství“ synonymem pro proces, pri nemž bylo

    nejprve zavedeno zemedelství a teprve pozdeji se k nemu pripojila domestikace zvírat. Je

    velmi pravdepodobné, že proces neolitizace v Egypte byl naprosto nezávislý na

    predovýchodním vývoji. Vzhledem k absenci dokladu o zemedelství a zároven nálezum

    keramiky nekterí archeologové navrhují, aby tato saharská kultura byla oznacována jako

    „keramická“, a tak byla odlišena od klasického neolitu.

    Rozlišujeme zde dve hlavní období: raný neolit (8800-6800 pr. n.l.) a pozdní období

    skládající se ze stredního (6500-5100 pr. n.l.) a pozdního (5100-4700 pr. n.l.) neolitu.

    Nejucelenejší informace o období staršího neolitu nám poskytují nálezy z lokalit Nabta Plaja

    a Bír Kiseiba. Vetšinu nalezišt tvorí malé, sezónne obývané tábory lovcu-sberacu. Vetší

    osady se vždy nacházejí v nižších partiích vysychajících jezer. Prestože byly tyto osady

    osídleny po delší dobu, i ony byly krátkodobe opoušteny, nebot v období deštu byly

    zaplavovány vodami obnovujících se jezer. Usedlý zpusob života ješte nebyl znám.

    Mezi typické kamenné nástroje patrí ohlazené cepelky (casto zašpicatelé) a nekolik

    vzácných príkladu nástroju pravidelných tvaru, ale také nástroje vyrábené mikrolitickou

    technikou. Mezi kosterními pozustatky zvírat bylo nalezeno i nekolik kostí hovezího

    dobytka, který byl podle zooarcheologu domestikovaný (tuto teorii ovšem nesdílejí všichni).

    Zdá se totiž málo pravdepodobné, že by skot bez pomoci cloveka prežil v tak suché oblasti,

    kde se jinak uživí jen pouštní zvírata. Podpurným argumentem je i absence nálezu kostí

    antilop, které se tak casto vyskytují ve stejném ekologickém prostredí jako divoký skot. Je

    tedy možné, že pastevci chovali divoký skot v prostredí, kde by za normálních okolností sám

    neprežil. Pred r. 7500 pr. n.l. snad lidé s dobytkem pricházeli do poušte jen v období letních

    deštu a tesne po nem, což se casove shodovalo s obdobím záplav v údolí Nilu, kdy tam bylo

  • 29

    nemožné pást dobytek. Po r. 7500 pr. n.l. je v Bír Kiseibe a na jiných místech doloženo

    hloubení studní. Nekteré z nich byly vybaveny postranními melkými nádržemi pro napájení

    zvírat. Malý pocet nalezených dobytcích kostí svedcí o tom, že skot nebyl chován na maso,

    ale pouze pro bílkoviny v podobe mléka a krve. Tak lidé pomáhali skotu prežít v Západní

    poušti a zvírata jim zase umožnovala žít v tomto nárocném prostredí. Lidé krome chovu

    dobytka lovili divoká zvírata, zejména zajíce a gazely.

    Predpokládáme, že kamenné zrnoterky, nalezené témer na všech techto lokalitách pocínaje

    starším neolitem, byly používány ke zpracování sklizených divoce rostoucích rostlin, ale nález

    vlastních rostlin pochází pouze z lokality E-75-6 v Nabte Plaji. Jedná se o divoce rostoucí

    trávu, cirok a ovoce rodu Ziziphus.

    Na všech lokalitách z pozdního neolitu byly nalezeny strepy keramických nádob, i když ve

    velmi malém poctu. Nádoby mely velmi jednoduchý tvar, ale byly peclive vypracované a

    vypálené a všechny byly zdobené. Obvykle byl celý povrch pokryt carami a teckami

    vytvárenými casto hrebenem nebo otiskem šnury, a celkový vzhled nádob zrejme

    napodoboval proutené košíky. Jako nádoby na vodu byly spíše používány skorápky

    pštrosích vajec než keramika. Malé pocet strepu vypovídá o tom, že se dosud keramika v

    denním živote nepoužívala pravidelne. Je obtížné urcit její presnou funkci, ale

    pravdepodobne musela mít velký spolecenský význam a vzhledem ke své výzdobe také

    zrejme symbolický význam. Je nade všechnu pochybnost zrejmé, že tato keramika byla

    nezávislým africkým vynálezem.

    Nalezište E-75-6 (kolem r. 7000 pr. n.l.) je jednou z nejzajímavejších rane neolitických

    lokalit v Nabte Plaji. Tato prírodní nádrž byla v období sucha zásobovány prameny

    podzemní vody, kterou bylo možné cerpat i ze studní. Lokalitu tvorí tri nebo ctyri rady

    chatrcí a každá z nich zrejme predstavuje jinou úroven hladiny jezera. Vedle príbytku jsou

    zásobní jámy zvonovitého tvaru a studny. Není možné odhadnout pocet chatrcí, které se

    používaly soucasne. Navzdory velikosti nalezište se nejednalo o stálou osadu.

    Ve stredním a pozdním neolitu (6600-5100 a 5100-4700 pr. n.l.) dosáhlo osídlení Západní

    poušte vrcholu. Nalezište z této doby jsou velmi hojná a i když jsou vetšinou malá, existuje

    také nekolik velkých osad. Stavby jsou cetnejší než dríve a patrí k nim studny, domy

    obložené drevenými deskami a stavby s konstrukcemi z propletených tycí a vetví omazanými

    hlínou. Velké osady poblíž nekdejších jezer zrejme predstavují trvale obydlená sídlište,

  • 30

    zatímco ty menší sloužily pravdepodobne jako prechodné príbytky pastevcu, vyhánejících po

    letních deštích dobytek na pastvu. Prítomnost lastur dokládá kontakt jak s nilským údolím,

    tak s Rudým morem, ale lidé zrejme bydleli v poušti po celý rok. Podobne jako v pozdním

    neolitu se i nyní choval dobytek jako zdroj bílkovin a kolem r. 5600 pr.n.l. se poprvé

    objevují domestikované ovce a kozy. Hlavním zdrojem obživy však i nadále zustávalo maso

    lovených divokých zvírat. Vetšina badatelu opet predpokládá, že i v této dobe sloužila jako

    vítaný doplnek obživy široká škála divoce rostoucích rostlin.

    Ve stredním neolitu došlo k výrazné zmene v technologii výroby kamenných nástroju. Už

    neprevládala výroba cepelí, ale prosazovalo se oboustranné štípání listových cepelí a hrotu

    oštepu s konkávní základnou. Pravidelné tvary s výjimkou srpovitých byly vzácné. Na

    pozdne neolitických nalezištích jsou bežné miskovité zrnoterky na drcení rostlinné potravy.

    Mezi nástroji se vyskytují broušené a hlazené kamenné sekery s tulejí, které jsou spolecne

    s paletami, ozdobami a úštepy odbíjenými z boku považovány za typické výrobky této doby.

    Keramika pred r. 5100 pr. n.l. vychází ze „saharo-súdánské“ neboli „chartumské“ tradice,

    podobné rane neolitické keramice, ale její výzdoba se skládá ze složitejších vzoru. Nekdy

    pred r. 4900 pr. n.l. tento typ keramiky náhle mizí a v Nabte Plaji a Bír Kiseibe jej nahrazuje

    pálená a hlazená keramika (nekdy s cerným okrajem). Duvod této náhlé zmeny nám není

    znám, ale skutecnost, že k ní došlo v Západní poušti, má velký význam pro pochopení

    puvodu predynastické kultury v nilském údolí.

    V Nabte Plaji byl vedle neobvykle velké pozdne neolitické osady objeven pozoruhodný

    megalitický komplex. Skládá se ze trí cástí: seskupení deseti velkých (2x3 m) kamenu, kruhu

    tvoreného malými vertikálne postavenými kameny (o prumeru témer 4 m) a dvema mohylami

    pokrytými kamennými deskami, z nichž jedna obsahovala podzemní komoru s pozustatky

    dlouhorohého býka. I na jiných místech kotliny Nabta byly nalezeny malé skupiny megalitu.

    Prestože je jejich funkce nejasná, predstavují tyto megalitické stavby verejnou „architekturu“

    a vypovídají tudíž o rostoucí složitosti spolecenské struktury.

    V oáze Dachla bylo identifikováno nekolik archeologických entit; hlavní chronologické fáze

    jsou známy pod názvy Maasara, Bašendi a Šéch Muftah. Fáze Maasara se casove shoduje

    se pozdním neolitem v Nabte Plaji a Bír Kiseibe. Kultury Bašendi a Šéch Muftah stredního a

    raného neolitu se udržely až do dynastické doby. Pro tyto dve neolitické kultury jsou typické

    dva odlišné typy osad: nalezište kultury Šéch Muftah jsou vždy vázaná na jezerní usazeniny,

  • 31

    zatímco lokality kultury Bašendi se nacházejí za okrajem oázy. Objevily se teorie, že osady

    reprezentují dva typy osídlení: lokality typu Šéch Muftah mohly být osídleny lidmi žijícími v

    oáze natrvalo, kdežto nalezište kultury Bašendi mohli využívat kocovní pastevci k

    periodickým návštevám. Pocínaje cca rokem 5400 pr. n.l. se zacali lidé více spoléhat na svá

    stáda domestikovaných zvírat (importovaných z Levanty a zastoupených prevážne kozami),

    ale lovu se ješte zcela nevzdali.

    Zpusob opracování kamenné industrie kultury Bašendi je podobné technologii stredního a

    pozdního neolitu. Navíc se objevují pouze ruzné hroty šípu, casto s oboustrannou

    povrchovou úpravou. Približne pred r. 4900 pr. n.l. zacala být v osadách kultury Bašendi

    vyrábena pálená a hlazená keramika, jež se trochu podobala keramice nalezené v Nabte

    Plaji a Bír Kiseibe. Na lokalitách v oáze Dachla se rovnež príležitostne objevují nádoby s

    cerným okrajem. V jihovýchodním cípu Dachly se nachází nekolik kamenných staveb. Stále

    však zustává nevyrešenou otázkou, nakolik je tato oáza typická pro celou Západní poušt.

    Práve zde se projevují nejsilnejší kulturní paralely s kulturami nilského údolí.

    Po r. 4900 pr. n.l. a zejména pak v období po r. 4400 pr. n.l. byla poušt stále méne

    obývána kvuli nástupu suchého podnebí, které se zde udrželo až do soucasnosti. V

    historické dobe ovšem nekolik vybraných oblastí obýváno bylo.

    Epipaleolit v nilském údolí

    Po r. 7000 pr. n.l. se v nilském údolí opet usazují lidé, ale pocet epipaleolitických nalezišt je

    velmi nízký. Zkoumané lokality jsou spíše výjimkou, nebot jsou prekryty silnými vrstvami

    sedimentu. Rozlišujeme zde pouze dve kultury: elkabien a karunien. V epipaleolitu zustával

    zpusob obživy takrka beze zmeny a sestával z lovu, rybolovu a sberu.

    V el-Kábu bylo odkryto nekolik malých epipaleolitických nalezišt datovaných do let 7000-

    6700 pr. n.l., která se dochovala v mimorádne dobrém stavu. V dynastickém období na

    tomto míste byl postaven chrám s mohutnou ohradní zdí. Prehistorické osady se nacházely na

    brehu zanášejícího se ramene Nilu a lidé se zde usazovali vždy po záplavách. V epipaleolitu

    byl lov ryb na vyšší úrovni než v pozdním paleolitu. Ryby nebyly loveny pouze v

    opadávajících vodách po záplavách, ale i v hlavním toku Nilu; což svedcí o používání

    primerene stabilních lodí. Vlhcí klima umožnovalo lov pratura, gazel a berberských ovcí.

  • 32

    Elkabienská industrie je mikrolitická a prevažují v ní malá rydla. Je srovnatelná s rane

    neolitickou kulturou Západní poušte. Prítomnost cetných zrnoterek nemužeme považovat za

    dukaz zpracování nasbíraných rostlin, nebot na mnohých z nich jsou stále patrné stopy

    cerveného pigmentu. Osídlení lidem elkabienské kultury na nalezišti zvaném Stromový úkryt

    ve Wádí Sodménu, ležícím poblíž Kuséru ve Východní poušti, vypovídá o kocovném

    zpusobu života. Tito kocovní lovci se pohybovali po východo-západních trasách, pricemž v

    zime lovili a chytali ryby v nilském údolí, zatímco v léte, kdy bylo vlhcí podnebí, sháneli

    obživu v pouš