pouze pro studijnÍ Úcely posluchacu ......1 pouze pro studijnÍ Úcely posluchacu prednÁŠkovÝch...

of 52 /52
1 POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠKOVÝCH KURZU EE 1 A DSE 1 Oxfordské dejiny starovekého Egypta usporádal Ian Shaw preložila Daniela Feltová STARÁ RÍŠE (cca 2686 - 2125 pr. n.l.) Jaromír Málek Oznacení „Stará ríše“ zavedli do egyptské chronologie dejepisci devatenáctého století a jeho smysl muže být zavádející. Odráží se v nem pohled na periodicitu dejin, k nemuž dnes existují vážné výhrady. Starí Egyptané jej nikdy nepoužívali a bylo by pro ne ponekud obtížné pochopit rozdíl mezi rane dynastickou dobou (3000-2686 pr. n.l.) a Starou ríší (2686-2125 pr. n.l.). Zdá se, že poslední král rane dynastické doby a první panovníci Staré ríše byli všichni v príbuzenském vztahu ke královne Nimaathap, která byla za Chasechemuejovy vlády nazvána matkou králových detí a za Džoserovy vlády, tedy v letech 2667-2648 pr. n.l., „matkou krále Horního a Dolního Egypta“. Ješte vetší význam mela pro Egyptany skutecnost, že místo královské rezidence se nezmenilo, ale zustalo stále v okolí pevnosti Bílé zdi (Inebuhedž) na západním brehu Nilu, jižne od moderní Káhiry. Egyptané si nicméne uvedomovali, že stavitelé krále Džosera uvedli do královské pohrební architektury revolucní zmeny, a ocenovali je. Velké stavební projekty organizované státem mely bezprostrední a hluboký dopad na egyptské hospodárství a spolecnost. Pro nás je tento fakt hlavním ospravedlnením historického delení na Archaickou dobu a Starou ríši, prestože je charakterizuje spíše pokrok v architekture než personální zmeny na trune. Chronologické problémy a hlavní charakteristika doby

Author: others

Post on 20-Oct-2020

0 views

Category:

Documents


0 download

Embed Size (px)

TRANSCRIPT

  • 1

    POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠKOVÝCH

    KURZU EE 1 A DSE 1

    Oxfordské dejiny starovekého Egypta

    usporádal Ian Shaw

    preložila Daniela Feltová

    STARÁ RÍŠE

    (cca 2686 - 2125 pr. n.l.)

    Jaromír Málek

    Oznacení „Stará ríše“ zavedli do egyptské chronologie dejepisci devatenáctého století a jeho

    smysl muže být zavádející. Odráží se v nem pohled na periodicitu dejin, k nemuž dnes existují

    vážné výhrady. Starí Egyptané jej nikdy nepoužívali a bylo by pro ne ponekud obtížné

    pochopit rozdíl mezi rane dynastickou dobou (3000-2686 pr. n.l.) a Starou ríší (2686-2125

    pr. n.l.). Zdá se, že poslední král rane dynastické doby a první panovníci Staré ríše byli

    všichni v príbuzenském vztahu ke královne Nimaathap, která byla za Chasechemuejovy vlády

    nazvána matkou králových detí a za Džoserovy vlády, tedy v letech 2667-2648 pr. n.l.,

    „matkou krále Horního a Dolního Egypta“. Ješte vetší význam mela pro Egyptany skutecnost,

    že místo královské rezidence se nezmenilo, ale zustalo stále v okolí pevnosti Bílé zdi

    (Inebuhedž) na západním brehu Nilu, jižne od moderní Káhiry.

    Egyptané si nicméne uvedomovali, že stavitelé krále Džosera uvedli do královské pohrební

    architektury revolucní zmeny, a ocenovali je. Velké stavební projekty organizované státem

    mely bezprostrední a hluboký dopad na egyptské hospodárství a spolecnost. Pro nás je tento

    fakt hlavním ospravedlnením historického delení na Archaickou dobu a Starou ríši, prestože je

    charakterizuje spíše pokrok v architekture než personální zmeny na trune.

    Chronologické problémy a hlavní charakteristika doby

  • 2

    Díky informacím, jež poskytl ramessovský seznam králu sepsaný na papyru, který je nyní

    uložen v turínském Egyptském muzeu (tzv. Turínský královský papyrus), je slabých clánku v

    posloupnosti a datování panovníku Staré ríše pozoruhodne málo. Z chronologicky

    významných panovníku predstavují vážnejší potíže jedine urcení délky vlád Menkaurea (2532-

    2503 pr. n.l., ale možná méne) a Neferirkarea (2475-2455 pr. n.l., ale tento údaj je témer

    urcite nadhodnocen). Nedochovala se žádná data založená na soudobých astronomických

    pozorováních a výpocty absolutních dat pro ostatní období mohou zmenit relativní pozici Staré

    ríše v chronologickém systému starovekých dejin Egypta. Stupen spolehlivosti, který

    prikládáme starovekým zdrojum, a naše pochopení egyptského datovacího systému jsou

    rovnež velmi duležité. Zdá se však, že rok 2686 pr. n.l. jako pocátek vlády Nebky (prvního

    panovníka 3. dynastie podle Manéthóna, ale jeho pozici v dynastii bylo nedávno

    zpochybneno) mužeme považovat za pevné datum s možností chyby v rozmezí približne

    dvaceti let.

    Konec Staré ríše, tedy o pet a pul století pozdeji, je daleko mlhavejší, ale starí Egyptané a

    moderní historikové se zcela shodují v jeho charakteristice. Pro Egyptany predstavoval

    presun královské rezidence z Memfidy ostrý predel v seznamu králu. Nebot se tato událost

    približne casove shodovala s hlubokými politickými, hospodárskými a kulturními zmenami v

    egyptské spolecnosti, je vcelku vyhovující následovat jejich príkladu. Prece však je

    nedostatek presných chronologických ukazatelu sklicující a stupen nejistoty je tak vysoký, že

    vetšina casto velmi živých polemik je pri soucasném stavu našich vedomostí ciste akademická.

    Prestože je rozdelení egyptských panovníku do dynastií (královských vládnoucích rodu),

    které zavedl ptolemaiovský historik Manéthó ve tretím století pr. n.l., všeobecne vžité, jeho

    slabé stránky byly jen v ojedinelých prípadech odhaleny s takovou presvedcivostí, jako je

    tomu v prípade Staré ríše. Lze jmenovat celou radu duvodu pro témer všechny zmeny

    v nástupnictví dynastií, ale je obtížné je obhájit jako spolehlivá historická kritéria diskontinuity

    v královské linii. Nebot však neexistuje jiná alternativa, Manéthónuv systém nám poskytuje

    vyhovující chronologické schéma, které se vyhýbá nejistým absolutním datum (v rocích pr.

    n.l.).

    Egypt v dobe Staré ríše prožil dlouhé a neprerušované období hospodárské prosperity a

    politické stability, které navazovalo na rane dynastickou dobu. Rychle se z nej stal centrálne

  • 3

    organizovaný stát ovládaný králem obdareným nadprirozenými schopnostmi. Rídila jej

    vzdelaná vrstva hodnostáru, vybíraná alespon cástecne podle schopností. Egypt se uvnitr

    svých prirozených hranic tešil takrka úplné sobestacnosti a bezpecí; žádní vnejší protivníci

    neohrožovali jeho nadvládu nad severovýchodním cípem Afriky a bezprostredne sousedícími

    oblastmi západní Asie. Pokroky v náboženských predstavách se odrazily v závratných

    úspeších umení a architektury.

    Velkolepé stavební projekty jako katalyzátory zmeny Král Džoser, známý ze svých monumentálních staveb jako Necerichet (Horovo jméno a

    nebtej), je jedním z nejznámejších panovníku v dejinách Egypta. Na Turínském královském

    papyru je jeho jméno zapsáno cerveným inkoustem. Ješte za vlády Ptolemaia V. Epifana

    (205-180 pr. n.l.), témer o 2500 let pozdeji, nesla Hladová stéla na ostruvku Sáhel na 1.

    nilském kataraktu svedectví o tom, že byl považován za vzor moudrého a zbožného vládce

    (Džoser znamená „zbožný“, „svatý“). Její význam spocívá spíše v tom, že se o Džoserovi

    zminuje po tak dlouhé dobe, než v autenticite zaznamenaných událostí, nebot se jedná o

    tendencní historický podvrh, sepsaný knežími místního boha Chnuma.

    Anály dochované na Palermské desce uvádejí záznam z doby vlády Chasechemueje,

    posledního krále 2. dynastie, nebo Džoserova predchudce Nebky (2686-2667 pr. n.l.) o

    vybudování kamenné stavby zvané Men-neceret. O této stavbe není známo nic jiného, ale

    snad ji lze ztotožnit se stavbou pojmenovanou Gisr el-Mudir, jež se nachází v severní

    Sakkáre, jihozápadne od Džoserovy pyramidy. Stavba se nedostala dále než do pocátecní

    fáze, a tak musíme zásluhy za první úspešne dokoncenou monumentální kamennou stavbu na

    svete, Stupnovitou pyramidu, pripsat Džoserovi.

    Superstruktura Džoserovy hrobky je výsledkem projektu o šesti etapách, jež byly postupne

    realizovány, jak si stavitel uvedomoval plný potenciál nového stavebního materiálu. Pred

    Nebkou a Džoserem byl kámen používán pouze v omezeném merítku na cásti hrobek jinak

    postavených ze sušených cihel. V záverecné fázi zabírala šestistupnová pyramida plochu 140 x

    118 m a byla vysoká 60 m. Stojí v komplexu merícím po obvodu 545 x 277 m, jehož ohradní

    zed pravdepodobne napodobovala prucelí královského paláce. Královo telo bylo uloženo k

    poslednímu odpocinku v komore vybudované pod pyramidou, pod úrovní zeme. I když je pro

    nás tato novátorská architektonická podoba predzvestí nového historického období, zároven

  • 4

    v sobe obsahuje zretelné pojítko s minulostí. Podle puvodního plánu mel hrob predstavovat

    mastabu obdélníkového pudorysu, tedy šlo o typickou královskou hrobku rane dynastické

    doby.

    Nápadným rysem tohoto pyramidového komplexu je velký otevrený dvur a komplex kaplí a

    dalších budov, kamenných replik staveb používaných pro svátek sed (královské jubileum),

    které byly za králova života staveny z méne trvanlivých materiálu. Džoser doufal, že zde - po

    své smrti - bude pokracovat v oslavách významných výrocí, pri nichž jeho energie a síla budou

    obnoveny, podobne jako jeho schopnost aktivne vládnout. V jižní cásti komplexu leží stavba

    (tzv. Jižní hrobka), jejíž substruktura imituje podzemní cásti pyramidy. Její funkce je nejasná,

    ale mužeme ji snad prirovnat k satelitním pyramidám v pozdejších pyramidových komplexech.

    Podle tradice byl stavitelem Džoserovy pyramidy a „vynálezcem“ kamenné architektury

    Imhotep (recky Imúthés). Pozdeji byl zbožšten a považován za syna boha Ptaha. Stal se

    patronem písaru a lékaru a byl uctíván jako recký buh Asklépios. Jeho autenticitu potvrdil i

    nález podstavce Džoserovy sochy, kde je mimo jiné napsáno jeho jméno a tituly. Imhotep byl

    pravdepodobne pohrben v Sakkáre, snad na okraji pouštní roviny, východne od pyramidy

    svého pána, ale jeho hrobka dosud nebyla lokalizována a budoucím archeologum se tak nabízí

    jedna z nejvíce vzrušujících vyhlídek na práci v terénu.

    Fakt, že Imhotep byl nejvyšším héliopolským knezem, naznacuje, že buh Re (nebo Re-Atum)

    byl duležitý již v této dobe. Královská rezidence a administrativní centrum státu se nacházely v

    oblasti, kde byl hlavním lokálním bohem Ptah; je však pravdepodobné, že Héliopolis

    (egyptsky Iunu, biblický On), ležící severovýchodne od hlavního mesta Staré ríše a na

    východním brehu Nilu (dnešním predmestí Káhiry), byla ve Staré ríši uznávána za hlavní

    náboženské centrum Egypta. Džoser byl prvním panovníkem, který tu nechal postavit malou

    svatyni.

    Úsilí o monumentální majestátnost, odpovídající královskému zádušnímu kultu, lze u Džosera

    vysledovat od pocátku jeho vlády; odráželo tehdy prevládající názor na postavení krále v

    egyptské spolecnosti. Tento aspekt byl ješte více posílen poté, co nalezl ideální zpusob

    vyjádrení v pohrební architekture. V prubehu dalších dvou století byl tento prístup doveden až

    na samu mez únosnosti a stal se tak mocným katalyzátorem rozvoje egyptské spolecnosti.

    Stupnovitá pyramida byla prijata za normu královských hrobek, ale žádná z tech, které

    naplánovali Džoserovi následníci, nebyla dokoncena. Jihozápadne od Džoserovy pyramidy

  • 5

    byla zapocata stavba pyramidy urcené pro Sechemcheta (2648-2640 pr. n.l.) a její plány byly

    ješte ambicióznejší. Graffito na ohradní zdi se zminuje o Imhotepovi, který v té dobe ješte

    mohl být cinný. Sechemchetovi byla pyramida pripsána na základe výskytu jeho jméno na

    hlinených otiscích pecetí v podzemních místnostech. Pohrební komora pyramidy sice

    obsahovala zapecetený sarkofág z egyptského alabastru, ale ten byl nalezen prázdný. Je

    evidentní, že stavba superstruktury byla ukoncena po dosažení výšky 7 m.

    Podobne nedokoncená stavba ze Záwijit el-Arjánu, ležícího severne od Sakkáry, je s urcitým

    stupnem pravdepodobnosti, nikoli však s jistotou, pripisována Chabovi (2640-2637 pr. n.l.).

    Krátká doba vlády techto dvou králu (každý vládl pouze šest let) je témer jiste prícinou toho,

    že pyramidy nebyly dokonceny. Velmi málo toho ríci s jistotou o príbuzenských vztazích mezi

    králi 3. dynastie, ale první dva, Nebka a Džoser, mohli být bratri.

    4. dynastie

    Za vlády Snofrua (Hor Nebmaat, 2613-2494 pr.n.l.) se stavební podoba královské hrobky

    zmenila v pravou pyramidu. Bylo by možné predpokládat prímý architektonický vývoj, nebýt

    dalších hlubokých zmen, které probehly v téže dobe. K celkovému plánu pribyly nové prvky a

    ty spolu s pyramidou tvorily jednotný komplex. Plán také získal novou orientaci (hlavní osa

    komplexu smerovala od východu na západ, kdežto u drívejších hrobek prevládala severojižní

    osa). Pyramidový chrám, který sloužil jako stredisko zádušního kultu panovníka, byl postaven

    na úpatí východní steny pyramidy (u Džoserovy pyramidy u steny severní). Od nej vedla cesta

    do údolního chrámu, který stál na okraji obdelávané pudy, rozprostírající se ješte dál na

    východ. Údolní chrám tak tvoril monumentální vchod do celého komplexu. Malá kultovní

    pyramida stála nedaleko jižní steny vlastní pyramidy. Tyto architektonické inovace musely

    prímo pramenit ze zmen v pojetí královského posmrtného života. Zdá se, že starší, astrální

    koncepty byly postupne premeneny vclenením idejí zamerených na slunecního boha Rea. Ac

    nám chybí písemné prameny, mužeme soudit, že už v tomto raném stadiu zacala egyptské

    pojetí posmrtného života ovlivnovat víra v boha Usira.

    Snofru si nechal v Dahšúru, jižne od Sakkáry, postavit dve pyramidy, což bylo

    pravdepodobne spíše výsledkem nevydarených plánu než zámerem. Tou první je jižní Lomená

    pyramida, jejíž steny mení ve výšce približne dvou tretin úhel, nebot se v její substrukture

  • 6

    objevily trhliny. Druhá, severní pyramida bývá nazývána Cervená (podle barvy vápencových

    bloku, užitých ke stavbe jádra) a Snofru v ní byl pravdepodobne pohrben. Rovnež zapocal i

    se stavbou tretí stavby v Médúmu, ješte dál na jih, kterou za svého života i dokoncil. V 18.

    dynastii, tedy o približne 1200 let pozdeji, dali návštevníci, kterí ji prišli shlédnout, ve svých

    graffitech jasne najevo, že ji považují za pyramidu Snofruovu. Podle starší teorie se

    predpokládalo, byla zapocata jako stupnovitá pyramida pro Snofruova predchudce Huneje

    (správneji Nisuteh, Hor Kahedžet, 2637-2613 pr. n.l.) a Snofru ji pouze dokoncil.

    V soucasné dobe již je tato teorie prekonaná. Pozdejší Snofruova povest laskavého vládce

    muže mít prícinu v etymologii jeho jména, nebot snefer lze preložit jako „ucinit krásným“.

    Množství materiálu použitého na Snofruovu stavební cinnost nemá ve Staré ríši obdoby. Podle

    Turínského královského papyru vládl 24 let, ale kamenická graffita nalezená na blocích uvnitr

    severní (a pozdejší) pyramidy v Dahšúru mohou naznacovat ješte delší vládu. Tento problém

    by mohl být snadno vyrešen, kdyby bylo možné prokázat, že príležitosti scítání dobytka, které

    byly používány pro datování (rok byl oznacen jako rok n-tého scítání, nebo rok po ntém

    scítání dobytka) a o nichž se predpokládá, že se v rane dynastické dobe konaly každý druhý

    rok, byly nyní castejší (a méne pravidelné). Tehdejší systém datování pravdepodobne vycházel

    z análu nebo podobných záznamu, na které se clovek obracel, pokud chtel vypocítat presné

    datum.

    Manéthó zacal svou novou, 4. dynastii Snofruem. Zdá se, že kritériem dynastického rozdelení

    byly opet architektonické zmeny. Zdokonalování tvaru a konstrukce pyramidy dosáhly svého

    vrcholu za vlády Snofruova syna a nástupce Chufua (podle Hérodota Cheops, jinak též Hor-

    Medžedu, 2589-2566 pr. n.l.), plným jménem Chnemchufua, což znamená „buh Chnum me

    ochranuje“. Chnum byl místním bohem na Elefantine, poblíž 1. nilského kataraktu, ale neznáme

    duvod, proc si král vybral jako theoformní soucást svého jména práve jeho. Informace o jeho

    vláde i o samotném králi jsou neobycejne skoupé. Když nastoupil na trun, musel už být mužem

    stredních let; neohrozilo to však plány jeho velkolepého pohrebního monumentu. Velká

    pyramida v Gíze je svou plochou 230 m2 a výškou 146,5 m nejvetší pyramidou v Egypte.

    Pohrební komora byla oproti dosavadním zvyklostem umístena v jádru pyramidy, nikoli pod ci

    na úrovni okolního terénu. V prubehu stavby mohly být plány zmeneny, ale v poslední dobe se

    badatelé priklánejí k názoru, že konecný vzhled pyramidy mel její stavitel promyšlený predem.

    Obvykle uvádený pocet kamenných kvádru použitých na stavbu pyramidy -cca 2 300 000,

  • 7

    pricemž každý vážil v prumeru 2,5 t - nemusí být daleko od skutecnosti. Údolní a zádušní

    chrámy a vzestupná cesta byly puvodne zdobeny nízkým reliéfem s výjevy, které zobrazovaly

    myšlenky egyptského královského majestátu a s predstihem zaznamenávaly události, jichž se

    mel král podle svého ocekávání zúcastnit na onom svete, napr. oslavy svátku sed. Reliéfy byly

    bohužel témer všechny zniceny.

    Podarilo se však úspešne zrestaurovat lod z cedrového dreva, dlouhou 43,3 m, která byla

    nalezena, rozebrána na jednotlivé cásti, v jáme poblíž jižní steny pyramidy. V další nedaleké

    jáme se nachází ješte jeden podobný clun, není však tak dobre zachovalý. Tato plavidla mela

    zrejme sloužit zesnulým králum k plavbe po nebeském oceánu ve družine bohu. Další dve

    jámy ve tvaru clunu, vytesané ve skále, byly objeveny u východní steny pyramidy a pátá se

    nachází u horního konce vzestupné cesty.

    Východne od pyramidy stojí v rade vedle sebe tri menší pyramidy, ve kterých jsou pohrbeny

    Chufuovy manželky. Rovnež východne od pyramidy byla objevena šachta s cástí pohrební

    výbavy patrícími Chufuove matce, královne Hetepheres. Byla nevykradená a obsahovala

    nekolik pozoruhodných kusu nábytku; telesné pozustatky královny Hetepheres tu však nebyly.

    Poblíž údolních chrámu vetšiny pyramid se pravdepodobne rozkládaly osady kneží a

    remeslníku spojené s královským zádušním kultem. Chufuuv údolní chrám leží pod domy huste

    osídlené moderní vesnice Nazlit es-Simmán, pod pouštní plošinou, ale plnému odhalení brání

    obtížné podmínky.

    Zodpovednost za úspešné dokoncení projektu ješte pred koncem Chufuovy triadvacetileté

    vlády mel jeho vezír Hemiunu, pohrbený ve velké mastabe na hrbitove situovaném na západ

    od pyramidy jeho královského pána. Hemiunuv otec, princ Nefermaat, byl synem a vezírem

    Snofruovým a mohl mít na starosti organizaci stavby Snofruovy pyramidy. Dve rodové linie

    králu a jejich vezíru se protínají nejméne po dve generace. O stárí pyramidy a její funkci

    nemáme žádné pochybnosti i presto, že královo telo a veškerá pohrební výbava padly za obet

    vykrádacum hrobu a zmizely beze stopy. Obrovské rozmery pyramidy, udivující matematické

    kvality jejích plánu a dokonalost a presnost stavby jsou stálým pramenem nevedeckých

    výkladu. K Chufuove pozdejší povesti nemilosrdného despoty, která se v náznacích objevuje

    v egyptské literature a o níž nás zpravuje Hérodotos, zrejme prispely obrovské rozmery této

    pyramidy.

  • 8

    Následnictví na trunu zkomplikovala jednak dlouhá vláda Hunejova, Snofruova i Chufuova,

    ale rovnež velké množství královských potomku. Jeden z nich, Chufuuv syn Hardžedef, je

    známý z nekolika egyptských pramenu. Jeho hrobka stojí v Gíze, východne od otcovy

    pyramidy. Hardžedef se proslavil jako moudrý muž a domnelý autor díla nazývaného

    Hardžedefovo naucení, které bylo v Egypte cteno a prepisováno na papyrech ve všech

    následujících historických dobách. Vzhledem k tomu, že Kavab, nejstarší Chufuuv syn s jeho

    hlavní manželkou Meretites, zemrel drív než otec, nastoupil na egyptský trun další z

    Chufuových synu, jehož matkou byla pravdepodobne jedna z vedlejších královen.

    Pyramida Chufuova bezprostredního následníka Radžedefa (Hor Cheper, 2566-2558 pr. n.l.)

    byla vybudována v Abú Rawáši, severozápadne od Gízy. Další pyramida, stojící v Záwijit el-

    Arjánu, jižne od Gízy, bývá pripisována králi, jehož jméno zustává i pres nekolikanásobnou

    zmínku na graffitech nejasné (jsou navrhována ctení Nebka, Baka, Chnumka, Wehemka a

    jiná). Nejisté je i jeho zarazení do 4. dynastie. Radžedef je první, kdo užíval prídomek „syn

    Reuv“ a zapojil Rea do svého jména. Stavba obou pyramid byla ukoncena již v pocátecním

    stadiu (ale obe byly, jak se zdá, použity k zamýšlenému pohrbu).

    Král Rachef (podle Hérodota Chefrén, Hor Veserib, 2558-2532 pr. n.l.) byl dalším z

    Chufuových synu. Spolu se synem Menkaureem (podle Hérodota Mykerínos, Hor Kachet,

    2532-2503 pr. n.l.) si nechali vybudovat zbývající dve pyramidy v Gíze. Plány, rozmery a

    stavebním materiálem se tyto pyramidy liší od Chufuovy a jsou dokladem dalšího rozvoje

    myšlenek spojených s pohrebními monumenty. Plocha (strana merí 214,5 m) a výška (143,5

    m) Rachefovy pyramidy z ní ciní druhou nejvetší pyramidu v Egypte a díky uvážlivému výberu

    místa (leží ponekud výše) pusobí dojmem, že je stejne vysoká jako Chufuova.

    Rachefuv pyramidový komplex má jednu zajímavost, která se jinde nevyskytuje - obrovskou

    strážní sochu nacházející se severne od údolního chrámu, poblíž vzestupné cesty k pyramide a

    jejímu chrámu. Socha predstavuje lva s lidskou hlavou ležícího na briše, dnes je známá pod

    jménem Velká sfinga („sfinga“ je zkomolenina porecteného, puvodne egyptského slova šesep-

    anch: „žijící podoba“). Délka 72 m a šírka 20 m z ní ciní nejvetší starovekou sochu. Socha

    sama zacala být uctívána až od 18. dynastie, kdy ji Egyptané považovali za podobu místní

    podobu boha Hora (Haremachet, recky Harmachis, „Hor v zemi svetla“). Pred sfingou byla

    v Rachefove dobe postavena stavba, jež se sfingou prímo nesouvisí a která se vyznacuje

    neobvyklým plánem. Má otevrený dvur a je považována za raný slunecní chrám. Oznacení

  • 9

    „syn Reuv“ se stává standardní soucástí královské titulatury, a jak Rachef, tak Menkaure

    následovali Radžedefuv príklad a zapojily jméno slunecního boha do svého.

    Na Menkaureovu pyramidu použili sice její stavitelé velké množství žuly, tedy prestižnejšího

    materiálu, než je vápenec, ale menší rozmery pyramidy (strana 105 m a výška 65,5 m)

    naznacují, že úsilí o pouhou monumentalitu již minulo svuj vrchol. Je predzvestí menších a ne

    tak peclive vypracovaných pyramid 5. a 6. dynastie. U pyramid v Gíze jsou zretelne patrné

    souvislosti jejich prostorového rozmístení, ale to je zrejme spíše dusledek postupu užitých pri

    pocátecním rozmerování než puvodním zámerem. Teorie, podle níž umístení pyramid v Gíze

    odráží souhvezdí Orionu, je však mylná.

    Menkaureuv pyramidový komplex pravdepodobne chvatne dokoncil jeho syn a následník

    trunu Šepseskaf (Hor Šepseschet, 2503-2498 pr. n.l.). Byl to jediný král Staré ríše, který

    opustil tvar pyramidy a nechal si v jižní Sakkáre postavit obrovskou mastabu ve tvaru

    sarkofágu, jejíž pudorys merí 100 x 72 m. Je známá pod názvem Mastabat faraún. Královne

    Chentkaus I, jež byla pravdepodobne Menkaureovou manželkou, byla postavena hrobka

    neobvyklé podoby v Gíze, jež kombinuje prvky mastaby a pyramidy. Podle dnes již

    neuznávané teorie, byl pro ni postaven ješte malý pyramidový komplex v Abúsíru. Stále nám

    uniká, proc si Šepseskaf nechal postavit místo pyramidy mastabu, ale je velmi lákavé

    považovat tento fakt za znamení náboženské nejistoty, ne-li prímo krize. Turínský královský

    papyrus ješte uvádí dvouletou vládu panovníka, jehož jméno se nezachovalo (snad je jím

    Manéthóuv Thamptis), který mel následovat po Šepseskafovi. Zdá se tedy, že všichni králové

    4. dynastie byli Snofruovi potomci. Myšlenka, že by mel syn pohrbívat otce a prebírat po nem

    vládu se v Egypte vyskytovala po celou historii, ale nebyl to nezbytný predpoklad následnictví

    a nezajištovala automaticky právo na trun.

    Dosud se nepodarilo zjistit, kde presne se nacházely Bílé zdi (Inebuhedž), nekdejší hlavní

    mesto Egypta, jež podle tradice založil král Meni na úsvitu egyptských dejin. Mohlo to být

    poblíž moderní vesnice Abúsír, v údolí Nilu, približne severovýchodním smerem od Džoserovy

    pyramidy. Ovšem ani zdaleka není zrejmé, proc si panovníci 3. a 4. dynastie vybrali pro

    stavbu svých pyramid práve Záwijit el-Arján, Médúm, Dahšúr, Sakkáru, Gízu ci Abú Rawáš.

    Významnou roli pri rozhodování o jejich umístení mohla hrát vzdálenost od královského paláce

    a dostupnost vhodné stavební plochy.

  • 10

    Královská moc a posmrtný život

    Pro moderního cloveka - zvlášt pro takového, který postrádá nejakou zásadní náboženskou

    zkušenost a hlubokou víru - není jednoduché pochopit duvod tak obrovských a zdánlive

    zbytecne nákladných projektu, jakými byly stavby pyramid. Toto nepochopení se pak odráží v

    celé rade esoterických teorií, týkajících se jejich úcelu a puvodu. Napomáhá jim také témer

    naprostá mlcenlivost na toto téma v egyptských textech.

    Ve starovekém Egypte mel král zcela jedinecné postavení jako prostredník mezi bohy a lidem,

    jako stycný bod božského a lidského sveta, který byl odpovedný obema. Jeho Horovo jméno

    ho ztotožnovalo se sokolím bohem Horem (jehož byl živoucím ztelesnením) a jeho jméno

    nebtej (Obe paní) vypovídalo o jeho príbuzenství s dvema ochrannými bohynemi Egypta,

    Nechbetou a Vadžetou. S bohy sdílel prídomek necer, který byl obvykle upresnován jako

    necer nefer, mladší buh (i když se dá interpretovat také jako dokonalý buh). Pocínaje vládou

    Rachefovou bývá královo jméno uvedeno titulem „syn Reuv“. Znamená to, že byl bohy vybrán

    a uznán a že se po smrti odebere do jejich spolecnosti. Jeho výsadou byl kontakt s bohy,

    zajištený prostrednictvím rituálu, i když z praktických duvodu byly profánní prvky rituálu

    delegovány na kneze. Pro Egyptany byl jejich král zárukou nepretržitého a sporádaného behu

    sveta: pravidelného strídání rocních období, každorocních záplav, predvídatelného pohybu

    nebeských teles, ale rovnež ochrany pred nebezpecnými prírodními silami a nepráteli za

    hranicemi Egypta. Proto bylo pro blaho každého Egyptana tak duležité, aby král náležite plnil

    své povinnosti. Domácí opozice byla minimální a podpora systému spontánní a všeobecne

    rozšírená. Je až podezrelé, že v Egypte neexistovaly donucovací státní instituce jako napr.

    policie. Lidé byli povinnostmi pripoutáni k pude a kontrolu nad jednotlivými obyvateli

    provádely místní komunity, které byly uzavrené vuci všem, kdo do nich nepatrili.

    Králova role smrtí nekoncila: pro jeho soucasníky, pohrbené v blízkosti pyramidy, a pro ty,

    kterí se úcastnili na udržování jeho zádušním kultu, trval jejich vztah ke králi navždy. Bylo

    proto všeobecným zájmem zajistit panovníkovi postavení a sociální status i po jeho smrti.

    Monumentalita byla v tomto období egyptských dejin jedním z duležitých zpusobu vyjádrení

    tohoto pojetí. Vzhledem k hospodárské prosperite, jíž se tešila celá zeme, dostupnosti nucené

    pracovní síly a vysoké úrovni rízení státu není duvod k pochybnostem, zda byli Egyptané

    schopni úspešne dokoncit projekty pyramid. Je naprosto zbytecné hledat za temito

    monumenty další cizí motivy a síly.

  • 11

    Hrobky clenu královské rodiny, kneží a hodnostáru 3. dynastie byly oddelené od uzavrených

    královských pyramidových komplexu. Témer všechny hrobky byly nadále staveny ze

    sušených cihel, i když se v Sakkáre objevilo i nekolik raných príkladu kamenných mastab.

    Avšak ve 4. dynastii tyto hrobky, jež byly staveny z kamene a obklopovaly pyramidu, jako by

    se staly soucástí panovníkova zádušního komplexu (a tak také mohly být vnímány). Nebot

    panovník daroval svým hodnostárum mnoho hrobek a ty byly staveny a zdobeny královskými

    remeslníky a umelci; byl rozsah královy stavební cinnosti ješte vetší, než naznacují samotné

    pyramidy. Rozsáhlá pohrebište s mastabami, oddelenými pravoúhle se križujícími ulicemi,

    která byla pojata do celkového plánu nekropolí, byla až do 4. dynastie zcela ojedinelá. Jsou

    známa pouze z okolí pyramid v Médúmu, Snofruovy severní pyramidy v Dahšúru a Chufuovy

    pyramidy v Gíze. Nesmíme zapomínat, že vetšina pramenu, které využíváme k rekonstrukci

    dejin Staré ríše pochází z pohrebišt a nese v sobe možnost zkreslení. Mesta a vesnice Staré

    ríše se málokdy zachovaly a podarilo se jich objevit jen velmi málo (mesta Elefantina a Ain

    Asíl jsou ojedinelým dokladem). Vyspelost technologií lze odvodit z projektu, pri nichž byly

    uplatneny, ale detailní informace nám rovnež chybí. Tak napríklad je známo že stavitelé

    pyramid nepoužívali vozu s koly (prestože kolo v té dobe už bylo známo); ale tento poznatek

    pochází až z pramenu mladších období než Stará ríše.

    Hospodárství a administrativa Staré ríše

    Obrovský rozsah stavebních prací, provádených behem dvou století, kdy vládli králové

    Manéthónovy 3. a 4. dynastie, mel hluboký dopad na hospodárství a spolecnost celé zeme.

    Bylo by chybou podcenovat úsilí a odborné schopnosti, jež vyžadovala stavba obrovských

    mastab ze sušených cihel rane dynastické doby, ale stavba pyramid pozvedla tyto stavební

    podniky na zcela jinou úroven. Pocet profesionálních remeslníku musel být obrovský, zvlášte

    pokud do nej zahrneme delníky zamestnané v lomech a pri transportu kamenných kvádru, lidi

    poverené vybudováním stavebních ramp a zásobováním jídlem, vodou a ostatními nezbytnými

    potrebami, ci remeslníky zabývající se údržbou nástroju atp.

    Základem egyptského hospodárství nebylo otrokárství. I když pripustíme, že vetšina

    stavebních prací byla provádena v dobe, kdy pravidelné záplavy znemožnovaly práci na poli,

    porád muselo být pomerne velké procento pracovní síly odvedeno ze zemedelské výroby. Tím

  • 12

    vznikal znacný tlak na existující rezervní zdroje, který stimuloval úsilí o zvýšení zemedelské

    výroby, o zkvalitnení rízení, o vybudování úcinného systému výberu daní a o hledání

    náhradních zdroju príjmu a pracovní síly v zahranicí.

    Požadavky na zemedelskou výrobu se s nástupem éry stavitelu pyramid dramaticky zmenily,

    nebot bylo treba financovat a živit ty, kterí prešli ze zemedelského sektoru do stavebního.

    Potreby a ocekávání

    nových príslušníku rídící vrstvy, narostly spolu s jejich novým postavením. Zemedelské

    technologie se ovšem nezmenily. Hlavním prínosem státu byla organizovanost, jejíž pomocí se

    dalo zabránit lokálním hladomorum tím, že byly do postiženého místa dovezeny prebytky

    odjinud, a která zmenšovala dopad velkých pohrom (napr. nízkých záplav), eliminovala nicivé

    místní konflikty zrízením soudu a zlepšila bezpecnost. Zavodnovací práce dostala na starost

    místní správa a pokusy o zvýšení zemedelské výroby se zamerily na rozšírení obdelávané

    pudy, na které byl stát schopen dodat pracovní sílu a ostatní potreby.

    Tyto zmeny šly ruku v ruce s potrebou lepší organizace administrativního aparátu v zemi a

    úcinnejšího zpusobu vybírání daní. Již existující duležitá strediska, která byla casto královým

    majetkem, se nyní stávala hlavními mesty správních oblastí (nomu) a hlavní mesto zeme bylo

    strategicky situováno na špici delty, címž byla zajištena rovnováha mezi Horním Egyptem (ta

    šemau) na jihu a Dolním Egyptem (ta mehu) na severu. Mesta Staré ríše ovšem leží pod

    vrstvou pozdejších mest a zvlášte v delte dnes leží pod soucasnou hladinou podzemní vody.

    Tato stará sídlište jsou proto archeologicky témer neznámá. Nebylo dosud objeveno dokonce

    ani hlavní mesto starého Egypta a taková mesta jako Elefantina nebo Ajn Asil v oáze Dachla

    jsou výjimkou. Nekdejší poloautonomní obce ztratily svou nezávislost a pozemky v

    soukromém vlastnictví témer zmizely, jelikož prešly do vlastnictví panovníka. Starší primitivní

    scítání lidu nahradil všeobsáhlý fiskální systém.

    Témer po celou dobu Staré ríše byl Egypt centrálne rízeným státem, v jehož cele stál král,

    teoretický vlastník veškerého majetku s prakticky neomezenou mocí. Mel právo nutit muže k

    vojenské službe, rekvírovat obyvatelstvo na nucené práce, vybírat dane a mohl si cinit nárok

    na jakékoli prírodní bohatství, i když tato výsada byla ve skutecnosti zmírnena celou radou

    omezení. Ve 3. a 4. dynastii bylo mnoho nejvyšších státních úredníku cleny královské rodiny,

    což bylo prímým pokracováním systému vlády rane dynastické doby. Svou autoritu

    odvozovali od príbuzenství s králem. Nejvyšším postem byl úrad vezíra (tímto názvem se

  • 13

    obvykle prekládá egyptský termín catej), který mel na starost dohled nad chodem všech

    složek administrativního aparátu - mimo náboženské záležitosti. Ve 4. dynastii se mnoho

    princu zhostilo úradu vezíra s oslnivým úspechem.

    Hlavním zdrojem informací o rízení egyptského státu jsou pro nás tituly ruzných hodnostáru.

    Jasne formulované a podrobné texty, jako napr. text v hrobce úredníka 4. dynastie Mecena,

    jsou bohužel výjimkou. V této dobe dramaticky vzrostla intenzita státní kontroly nad

    jednotlivci a tomu odpovídal i nárust poctu administrativních úredníku všech vrstev.

    Následkem toho se úrednická dráha otevrela i všem schopným gramotným zájemcum, kterí

    nepatrili do královské rodiny. Tito úredníci byli odmenováni nekolika zpusoby, ale

    nejvýznamnejším z nich byl ex officio pronájem státní (královské) pudy, obvykle statku

    osídlených zemedelci, kterí je obhospodarovali. Tyto statky produkovaly prakticky všechno,

    co jejich osazenstvo potrebovalo - vnitrní obchod se na této hospodárské úrovni omezoval na

    príležitostnou smenu - a odmenou ex officio byly zemedelské prebytky. Tato puda byla po

    skoncení úradu vrácena králi - alespon teoreticky - a mohla být pridelena jako odmena

    dalšímu úredníkovi. V ekonomickém systému, který neznal peníze, to byl velmi úcinný zpusob

    vyplácení mzdy úredníkum, ale zároven predstavoval vážné nahlodávání králova majetku.

    Královské zádušní kulty

    Každá pyramida žila svým vlastním životem i po dokoncení samotného monumentu, kdy se

    stávala strediskem kultu zemrelého krále, který mel pokracovat naveky. Jeho cílem bylo

    pecovat o potreby krále a neprímo také o potreby osob, které na nem byly závislé, tedy

    rodinných príslušníku, jeho úredníku a kneží pohrbených v nedalekých hrobkách. Hlavním

    donátorem byl král sám, nebot ješte za svého života daroval pozemek na stavbu pyramidy

    nebo zarídil, aby na ni prispela státní pokladna. Ke kultu náleželo predevším prinášení obetí, i

    když je pravdepodobné, že jen malá cást obetovaných produktu skoncila na oltárích a

    obetních stolech chrámu (a ani ty asi nebyly zniceny, ale recyklovány, to znamená

    spotrebovány zamestnanci chrámu nebo rozdeleny). Z vetší cásti obetních daru žili kneží a

    úredníci zapojení do zádušního kultu a remeslníci žijící v pyramidovém meste, neco bylo

    vycleneno na zádušní kulty v ostatních hrobkách. Tento zpusob prerozdelování národního

    produktu, který tak prinášel prospech všem vrstvám egyptské spolecnosti, byl pro staroveký

  • 14

    Egypt príznacný. Ovšem pudu darovanou na stavbu pyramid chránily navždy královské

    dekrety, které jí zarucovaly nezcizitelnost, a výsledkem bylo postupné omezování královy

    hospodárské moci.

    Královský zádušní kult existoval i v provinciích. Snofruuv kult byl zrejme soustreden v

    nekolika malých stupnovitých pyramidách o pudorysu cca 20 m2, z nichž nejméne sedm je

    známo (v Elefantine, Edfu, Kule, Ombu, Abydu, Síle a Záwijit el-Mejjitínu). Jen jedinou z nich,

    pyramidu v Síle, mužeme s urcitostí datovat do vlády Snofruovy podle jeho stély a sochy.

    Velké stavební projekty byly rovnež prícinou výprav do zahranicí, jejichž úkolem bylo zajistit

    kámen a jiné prostredky, které v Egypte nemeli. Výpravy organizoval stát a jiný typ obchodu

    na dlouhé vzdálenosti nebyl pred 6. dynastií znám. V tyrkysových a medených dolech ve Wádí

    Magháre na Sinajském poloostrove byla na skále objevena vytesaná jména Džosera,

    Sechemcheta, Snofrua a Chufua. Pred Džoserem to mohl být i Nebka, pokud jméno Hor

    Sanacht patrí jemu. Na Palermské desce je záznam o ctyriceti lodích, které privezly drevo z

    nejaké nejmenované zahranicní zeme za vlády Snofruovy. V rulových lomech hluboko v

    núbijské Západní poušti, 65 km severozápadne od Abú Simbelu, se dochovala vytesaná

    jména Chufua a Radžedefa. Droba a siltovec na výrobu soch pocházely z Wádí Hammámátu,

    mezi Koptem (dnešní Kuft) a Rudým morem. Obchod nebo diplomatické styky mohou

    vysvetlovat prítomnost egyptských objektu v Byblu, severne od Bejrútu, za vlády Chufuovy,

    Rachefovy a Menkaureovy a také v Tell Mardíchu (Ebla) v Sýrii z doby Rachefovy.

    V 3. a 4. dynastii neohrožovali Egypt žádní zahranicní neprátelé. Vojenská tažení za hranice

    Egypta musíme chápat jako pátrání po nových príhodných zdrojích nerostného bohatství.

    Jednou z hlavních povinností egyptských králu bylo dobýt a porobit vnejší neprátele Egypta a

    doktrína o královské moci se tu bez obtíží shodovala se státní realpolitik. Vetšina dukazu

    pochází z vlády Snofruovy, ale ty nejspíš nebyly výjimkou, jsou pouze lépe zdokumentované.

    Takovéto primitivní formy zahranicní politiky byly bežné zvlášte ve 4. dynastii, kdy bylo

    egyptské hospodárství vyždímáno až k hranicím únosnosti. Cílem velké výpravy, kterou vyslal

    Snofru a která mela privézt zajatce, dobytek a prírodní materiál vcetne dreva, byla Núbie. Na

    Palermské desce je záznam o válecné koristi, cítající 7 000 zajatcu a 200 000 kusu dobytka.

    Tyto výpravy znicily núbijské osady a vylidnily Dolní Núbii (mezi 1. a 2. kataraktem), což

    melo evidentne za následek vymizení místní kultury známé jako skupina A (viz 4. kapitola). Za

    4. dynastie byl kolonizován Buhén, ležící v oblasti 2. nilského kataraktu.

  • 15

    Monumentální stavby poskytovaly nebývalé príležitosti umelcum, zvlášte tem, kterí tesali sochy

    a skalní reliéfy. Zkušenost s opracováním malých kamenu, nabytá v predchozích obdobích, se

    s vynikajícími výsledky zhodnotila pri práci na velkých sochách. Královské pyramidové

    komplexy se zacaly zdobit sochami; ty vetšinou predstavovaly krále, nekdy ve spolecnosti

    bohu. Ackoli nás na nich upoutají jejich estetické kvality, byla tato umelecká díla predevším

    funkcní. Nejstarší velká zachovalá skulptura - socha krále Džosera - se našla v chrámu jeho

    pyramidy v Sakkáre. Byla umístena v serdabu (místnost pro sochu z arabského slova „sklep“)

    u severní steny pyramidy a jejím zámerem bylo zobrazit královo ka (ducha). Podobný motiv

    mají i sochy v soukromých hrobkách.

    Behem 4. dynastie vzrostl pocet královských soch urcených pro chrámy. Rulová socha krále

    Rachefa, chráneného sokolem (usazeným za ním na operadle trunu jako podoba boha Hora, s

    nímž byl král ztotožnován), je mistrovským dílem, které bylo pozdeji casto napodobováno, ale

    žádné z pozdejších del ho nepredcí. I chrámum místních božstev byly casto venovány sochy

    techto bohu, ale ty se až na výjimky nezachovaly.

    Chrámy a vzestupné cesty byly zdobené nádhernými vysokými reliéfy, stejne jako kaple

    mnoha hrobek z poloviny 4. dynastie. Reliéfy nebyly pouhou výzdobou. Vyjadrovaly ruzné

    ideje, napr. královskou moc na monumentech králu nebo uspokojení potreb v posmrtném

    živote v soukromých hrobkách, a jejich vclenení do chrámu ci hrobek zajištovalo jejich

    nesmrtelnost. Drevené stély umístené ve výklencích hrobky Džoserova úredníka Hesirea (nyní

    v Egyptském muzeu v Káhire) jsou na to, že pocházejí z tak raného období, pozoruhodné

    vysokou úrovní reliéfní výzdoby. Tyto reliéfy vytváreli titíž umelci, kterí se podíleli na výzdobe

    královských monumentu a byly stejne jako hrobky a sochy královským darem. Hieroglyfické

    písmo se nyní stává zcela rozvinutým systémem, využívaným pro nápisy v monumentech. Jeho

    spojovaný protejšek, zvaný egyptology hieratické písmo, se používal pro psaní na papyry, ale

    nálezy takových dokumentu z doby pred 5. dynastií jsou velmi vzácné.

    Slunecní chrámy a vzestup boha Rea

    Až donedávna byl vzestup Manethóovy 5. dynastie interpretován podle literárního textu

    zapsaného na Papyru Westcarové. Jedná se o ne zcela zachovalý soubor povídek sestavený

    pravdepodobne ve Strední ríši a sepsaný o neco pozdeji. Dejištem Arabských nocí je dvur

  • 16

    krále Chufua, kde královští princové baví svého rozmrzelého otce vyprávením príbehu.

    Vyprávení prince Radžedefa predpovídá, že se manželce Reova kneze Radžedete ze Sachbu

    (nilská delta) narodí ze spojení se samotným bohem Reem trojcata, budoucí králové

    Veserkaf, Sahure a Neferirkare. K Chufuove velkému zármutku je temto trojcatum urceno

    nahradit na egyptském trunu jeho vlastní potomky. Pocátky Manethóovy nové, tedy 5.

    dynastie se zdají být spojeny se zásadními zmenami v egyptském náboženství a, jak ukazuje

    Papyrus Westcarové, muže toto rozdelení muže odrážet starou egyptskou tradici.

    Prvním králem nové dynastie byl Veserkaf (Hor Irmaet, 2494-2487 pr. N.l.), jehož jméno zní

    podobne jako jméno posledního (ci snad predposledního) panovníka 4. dynastie Šepseskafa.

    Nekterí historikové se domnívají, že Veserkaf byl vnukem Radžedefovým, ale prestože

    nepochybne existovalo nejaké príbuzenské pouto mezi ním a králi 4. dynastie, nedokážeme

    presne urcit jeho povahu. O Veserkafove vláde nám není nic známo a neexistuje žádný

    soudobý záznam dokazující, že události vyprávené v Papyru Westcarové jsou pravdivé.

    Hlavním dochovaným architektonickým úspechem Veserkafovy vlády byla stavba chrámu

    zasveceného výhradne slunecnímu bohu Reovi. Byl to pocátek nového trendu: šest z prvních

    sedmi králu Manethóovy 5. dynastie (Veserkaf, Sahure, Neferirkare, Raneferef, Niuserre a

    Mankauhor) staveli takové chrámy v následujících osmdesáti letech. Jména techto chrámu

    známe z titulatur jejich kneží, ale pouze dva z nich byly nalezeny a vykopány - Veserkafuv a

    Niuserreuv. Veserkafuv slunecní chrám stál v Abúsíru, severne od Sakkáry (ovšem zdá se, že

    soucasné vykopávky potvrzují názor, že rozdelení mezi Sakkárou a Abúsírem vytvorili

    moderní archeologové a ve staroveku zrejme neexistovalo).

    Veserkafova pyramida se nachází v severní Sakkáre, poblíž severovýchodního cípu

    Džoserova areálu. V soucasné dobe se prehodnocuje její prísná monumentalita; pyramida je

    totiž pomerne malá (strana merí 73,5 m a výška 49 m), již ne tak peclive postavená a je na ní

    patrná snaha o improvizaci (hlavní chrám stojí zcela neobvykle proti jižní stene pyramidy, snad

    proto, že na konvencním míste už stála nejaká jiná stavba). Veserkaf, jehož vláda trvala

    pouhých sedm let, mohl nastoupit na trun již jako starec.

    Stavba slunecních chrámu byla výsledkem rostoucí duležitosti slunecního boha. Re byl nyní

    témer ekvivalentem státního boha. Každý král stavel nový slunecní chrám a z toho, jak blízko

    u pyramid ležely a jak byly svým plánem podobné pyramidovým komplexum, usuzujeme, že

    se stavely spíš pro posmrtný život než pro prítomnost. Slunecní chrám se skládal z údolního

  • 17

    chrámu, spojeného vzestupnou cestou s horním chrámem. Hlavním znakem horního chrámu

    byl masivní podstavec s obeliskem, symbolem slunecního boha. Oltár stál na otevreném

    nádvorí, kam dopadaly slunecní paprsky. Ve Veserkafove stavbe, nejstarším slunecním

    chrámu, ješte nebyly žádné nástenné reliéfy, ale v Niusserreove chrámu jich bylo velké

    množství. Výjevy na reliéfech jednak zduraznují roli slunecního boha jako nejvyššího dárce

    života a hybné síly prírody, ale také urcují královo místo ve vecném kolobehu života tím, že

    predstavují jeho každorocní oslavy svátku sed. Poblíž nechal král postavit velkou repliku

    slunecní bárky z nepálených cihel. Chrámy byly tedy osobními památníky králova

    príbuzenského vztahu s bohy, který bez prerušení pokracuje i po smrti. Podobne jako

    pyramidové komplexy byly i slunecní chrámy nadány pudou, o svátcích dostávaly donace a

    mely svuj vlastní personál.

    5. dynastie

    Puvod 5. dynastie, jak ho vysvetluje Papyrus Westcarové, mužeme konfrontovat s dukazy z

    doby vlády Sahurea a Neferirkarea. Královna Chentkaus je ve své mastabe v Gíze oznacena

    jedinecným titulem: „matka dvou králu Horního a Dolního Egypta“. Tentýž titul je znám z její

    pyramidy (nedávno objevené ceskými archeology), postavené vedle Neferirkareovy

    pyramidy v Abúsíru. Pokud je Chentkaus z Gízy a Chentkaus z Abúsíru tatáž osoba, pak dva

    synové z jejího titulu jsou Sahure (Hor Nebchau, 2487-2455 pr. N.l.) a Neferirkare (Kakai,

    Hor Veserchau, 2475-2455 pr. N.l.) a Papyrus Westcarové má cástecne pravdu. Pyramidy

    techto dvou králu se nacházejí v Abúsíru, stejne jako pyramidy všech králu, kterí staveli

    slunecní chrámy (a zrejme i Šepseskareuv, 2455-2448 pr. N.l.). Vzestupná cesta, spojující

    údolí a zádušní chrámy Sahureova pyramidového komplexu, byla vyzdobeny reliéfy vysoké

    umelecké úrovne, predjímajícími lépe známé reliéfy krále Venise (2375-2345 pr. N.l.).

    Jmenovaní abúsírští králové predstavují pevne stmelenou skupinu a jejich monumenty jsou si v

    mnohém podobné.

    Chrám Neferirkareovy pyramidy vydal nejduležitejší administrativní papyry, které známe ze

    Staré ríše. Tyto dokumenty vrhají svetlo na každodenní chod instituce pyramidy a obsahují

    detailní záznamy o produktech, které sem byly dodávány, seznamy službu konajících kneží,

    soupis inventáre chrámu a dopisy. Komplex pyramidy ovšem dokoncen nebyl a jeho údolní

  • 18

    chrám a vzestupnou cestu pozdeji zaclenil Niuserre do svého vlastního pyramidového

    komplexu.

    Král Šepseskare (Hor Sechemchau, 2455-2448 pr. N.l.) je nejefemérnejší postavou

    abúsírské skupiny a dosud nebyl nalezen žádný textový ani archeologický dukaz o existenci

    jeho slunecního chrámu. Na vine je snad jeho krátká vláda. Kralování Raneferefovo (Isi, Hor

    Neferchau, 2448-2445 pr. N.l.) ovšem bylo ješte kratší. Ackoli se jeho pyramida nikdy

    nepozvedla nad nejnižší stupen, v zádušním chrámu byly nedávno objeveny papyry srovnatelné

    s temi, které se nalezly v zádušním chrámu Neferirkareove.

    Slunecní chrám krále Niuserrea (Inej, Hor Setibtauej, 2445-2421 pr. N.l.) stál v Abú

    Ghurábu, severne od Abúsíru. Menkauhor (Ikauhor, Hor Menchau, 2421-2414 pr. N.l.) byl

    posledním králem, který nechal postavit slunecní chrám. Jeho pyramida dosud nebyla

    lokalizována, ale hrobky jeho kneží a jiné stopy napovídají, že muže být ukryta pod pískem

    nekde v jižním Abúsíru nebo severní Sakkáre.

    Nejnápadnejší zmenou v egyptské administrative v této dobe bylo to, že nejvyšší úrady už

    nedostávali clenové královské rodiny. Dalším význacným rysem je pohotovost, s jakou byly

    slunecní chrámy zacleneny do hospodárského systému zeme. Nekdy byli kneží jmenováni ke

    službe ve slunecních chrámech jen formálne a skutecným duvodem byl zisk plynoucí z této

    funkce - mohl jím být napríklad pozemek chrámu pronajímaný ex officio. Totéž platilo o

    jmenování do funkce úredníku pyramidy. Mezi požadavky sveta bohu a zemrelých a

    potrebami živých nebyly žádné markantní rozdíly. Mužeme si docela dobre predstavit systém,

    kde byla vetšina národního produktu teoreticky vyclenena pro potreby zesnulého krále,

    slunecní chrámy a svatyne místních bohu, ale ve skutecnosti se jím živila vetšina obyvatel

    Egypta.

    Náboženská víra starých Egyptanu se lišila podle místa i podle spolecenského postavení.

    Prakticky každé egyptské území melo svého místního boha, který byl pro jeho obyvatele

    nejduležitejší, a pozvednutí Rea na úroven státního boha na to nemelo prakticky žádný vliv.

    Naopak, anály dokazují, že králové zacali v této dobe venovat vetší pozornost místním

    božstvum ve všech cástech zeme poskytováním daru (vetšinou pozemku) jejich svatyním,

    nebo osvobozením od daní ci nucených prací.

    I nadále byly vysílány výpravy na tradicní místa za hranicemi Egypta, zvlášte pro tyrkys a med

    do Wádí Magháry (Sahure, Niuserre, Menkauhor) a Wádí Charítu (Sahure) na Sinaji, a pro

  • 19

    rulu do lomu severozápadne od Abú Simbelu (Sahure a Niuserre). Texty z vlády Sahureovy a

    Niuserreovy se zminují o výprave za exotickým zbožím (malachit, myrha a elektron, tj. slitina

    zlata a stríbra) do Puntu, africké zeme ležící nekde mezi horními úseky Nilu a somálským

    pobrežím. Sahure, Niuserre i Neferirkare nadále udržovali kontakty s Byblem. Nálezy

    predmetu se jmény nekterých králu 5. dynastie v Doraku u Marmarského more zustávají

    nejasné.

    V prubehu 5. dynastie vzrustá pocet kneží a úredníku, kterí si mohli nechat postavit hrobku z

    vlastních prostredku. Nekteré z techto mastab patrí k nejvetším a nejlépe vyzdobeným

    hrobkám Staré ríše - napríklad hrobka Tejova (Sakkára) a Ptahšepsesova (Abúsír), obe

    pravdepodobne z doby vlády Niuserrea. Hrobky stojí casteji na provincních hrbitovech než v

    blízkosti královských pyramid. Vzrustající nezávislost na královské milosti byla prirozene

    doprovázena odpovídající rozmanitostí forem a umelecké úrovne soch a reliéfu.

    „Autobiografické“ texty na stenách techto hrobek nám poskytují nový vhled do tehdejší

    spolecnosti. Vetšina z nich se skládá z konvencních frází a méne obvyklých námetu, které

    casto souvisí se vztahem majitele hrobky ke králi. Tento trend pak pokracoval až do konce

    Staré ríše.

    Králové Textu pyramid

    Po Menkaureove smrti už byly ve vzduchu predzvesti zmeny, ale nuance tohoto procesu nám

    unikají. Do královských stavebních podniku postupne pronikala standardizace a

    racionalizace. Menkauhorovi následníci již nebudovali slunecní chrámy, prestože postavení

    slunecního boha Rea zustalo nezmenené. Dlouhá vláda krále Džedkarea (Isesi, Hor Džedchau,

    2414-2375 pr. N.l.) spojuje abúsírskou skupinu s králi, kterí následovali po nem. Nekterí z

    jeho úredníku byli pohrbeni na abúsírské nekropoli, což svedcí spíš o kontinuite než o nejaké

    prestávce, ale pyramida samotného krále je v jižní Sakkáre. Její skromné rozmery (strana

    merí 78,5 m, výška 52,5 m) prejali s výjimkou jeho bezprostredního následníka Venise všichni

    zbývající významní vladari Staré ríše (Teti, Pepi I., Merenre a Pepi II.). Ptahhotepova

    naucení, nejduležitejší literární dílo Staré ríše, shrnující pravidla chování úspešného úredníka,

    jsou pripisována Džedkareovu vezírovi.

  • 20

    Vláda krále Venise (Hor Vadžtauej, 2375-2345 pr. N.l.) byla rovnež velmi dlouhá. Nechal si

    postavit pyramidu v jihozápadním rohu Džoserova areálu, ale je ješte menší než pyramida jeho

    predchudce. Její dlouhá vzestupná cesta, merící takrka 700 m, byla puvodne vyzdobena

    pozoruhodnými výjevy, z nichž se bohužel dochovaly jen fragmenty a které predcí šablonovité

    výrazové prostredky , jimiž se vyjadrovaly ideje královské moci, nebo je prinejmenším

    vyjadrují novým, neotrelým zpusobem. Jsou na nich zaznamenané ruzné události z Venisovy

    vlády, napr. doprava sloupu z žulových lomu u Asuánu do králova pyramidového komplexu.

    Hlavní inovací Venisovy pyramidy - a ta bude charakteristická pro zbývající pyramidy Staré

    ríše (vcetne pyramid nekterých královen) - byly Texty pyramid, vyryté na stenách jeho hrobní

    komory a jiných cástech interiéru. Texty pyramid predstavují nejstarší velkou náboženskou

    skladbu známou ze starovekého Egypta. Nekteré její cásti byly složeny ješte pred vládou

    Venisovou a mapují vývoj egyptských náboženských myšlenek od preddynastické doby.

    Zemrelý král Venis je ztotožnován s Reem a Usirem a mluví se o nem jako o Usiru Venisovi.

    Náboženská doktrína o Usirovi je nejduležitejší složkou Textu pyramid, ale myšlenky

    související se slunecním bohem Reem jsou rovnež duležité a stejne tak i koncepty orientované

    na hvezdy a nekteré jiné, pravdepodobne ješte starší. Nicméne složitost Textu pyramid ztežuje

    interpretaci jednotlivých zaríkadel a ješte težší je pochopit jejich vzájemné vztahy. Duvodem

    zaclenení Textu do pyramidy byla víra, že zemrelému králi zajistí spokojený život na onom

    svete. Egyptané považovali jejich pouhou prítomnost v pyramide za dostatecne úcinnou.

    Rozmístení Textu uvnitr pyramidy není náhodné, ale byla by chyba domnívat se, že souvisí s

    tak krátkodobou záležitostí, jako je pohreb.

    Víra, že po smrti vstoupí zemrelý do království boha Usira, byla nyní všeobecne rozšírená.

    Usir, puvodne místní buh uctívaný ve východní delte, byl spojován se zemedelstvím a vecným

    obnovováním života v prírode. Byl urcite ideálním bohem pro ríši zemrelých, nebot mýty o

    jeho vzkríšení zrcadlily revitalizaci pudy po opadnutí každorocních nilských záplavách (což se

    delo až do zacátku dvacátého století, kdy byla u Asuánu vybudována prehrada, následovaná

    Vysokou prehradou, postavenou v 60. letech). První stadia rozvoje Usirova kultu nám zdaleka

    nejsou jasná. Byl vhodným protejškem slunecního boha a to možná zpusobilo rust jeho

    popularity. Z písemných záznamu ovšem nejsme schopni presne urcit, kdy k tomu došlo. Ve

    svých hrobkách jsou zemrelí popsáni jako imachu („poctený“) Usirem: jinými slovy, jejich

    posmrtné potreby byly uspokojeny díky jejich príbuzenskému svazku. Pojetí imachu (což se

  • 21

    dá také preložit jako „ten, o nejž je postaráno“) bylo výrazem pozoruhodné morální maximy,

    která se týkala všech vrstev egyptské spolecnosti a napravovala extrémní prípady sociální

    nerovnosti: bohatší a vlivnejší osoby mely povinnost starat se o chudé a sociálne slabé stejným

    zpusobem, jako je hlava rodiny zodpovedná za všechny její cleny.

    6. dynastie

    Podle Manéthóa uzavírala Venisova vláda 5. dynastii a další král, Teti (Hor Seheptauej, 2345-

    2323 pr. N.l.), uvádel 6. dynastii. Presné informace o príbuzenském svazku Tetiho s jeho

    predchudci nám scházejí, ale zdá se, že jeho hlavní manželka Iput byla Venisovou dcerou.

    Tetiho vezír Kagemni zahájil svou vysokou úrednickou dráhu již za Džedkarea a Venise.

    Turínský papyrus ale v tomto bode také vkládá prestávku, následovanou souctem králu od

    Meniho (prvního krále 1. dynastie) po Venise (císlo je dnes ztracené). To nám dává duvod k

    zamyšlení, protože kritériem takového rozdelení je v Turínském papyru vždycky zmena

    hlavního mesta a prestehování královské rezidence.

    Puvodní hlavní mesto Bílé zdi, založené na pocátku 1. dynastie, bylo co do duležitosti zrejme

    postupne nahrazováno jinými , zalidnenejšími predmestími dále na jih, približne na východ od

    Tetiho pyramidy. Džed-isut, název této cásti mesta, je odvozen od jména Tetiho pyramidy a

    pyramidového mesta. Nicméne královské paláce Džedkarea a Pepiho I. (a snad i Venisuv) už

    mohly být premístené dále na jih, mimo špínu, hluk a zápach prelidneného mesta, do údolí

    ležícího na východ od dnešní jižní Sakkáry, a mohly být od Džed-isutu oddelené jezerem. Tak

    by se alespon dalo vysvetlit, proc si Džedkare a Pepi vybrali pro své pyramidy práve jižní

    Sakkáru.

    Paralelou tohoto vývoje pak bylo to, že správní centrum sousedící s Tetiho pyramidou dostalo

    jméno Mennefer (recky Memfis), odvozené od jména pyramidového komplexu Pepiho I. Ten

    mohl být už na konci Staré ríše fyzicky spojen s osadami kolem chrámu boha Ptaha,

    rozprostírajícími se dál na východ, a mesto jako celek zacalo být známé jako Mennefer.

    Koncem 5. a zacátkem 6. dynastie se tudíž mohlo zmenit místo královské rezidence a mesta

    samotného, což by vysvetlovalo rozdelení v Turínském papyru, jež se pozdeji odrazilo i v

    Manéthóove výctu (otec Pepiho I. Teti byl zarazen do nové rodové linie panovníku). Ale tady

    už vstupujeme na pole spekulací a jen budoucí práce v terénu prokáže, nakolik jsou pravdivé.

  • 22

    Po Tetim mohl vládnout král Veserkare (2323-2321 pr. N.l.), ale jeho existence je sporná.

    Duvodem nejasností muže být to, že Pepi I. (Hor Meritauej, 2321-2287 pr. N.l.), syn Tetiho

    a královny Iputy I., se na pocátku své vlády nazýval Nefersahor. To bylo jeho první, cili

    trunní jméno, které obdržel pri korunovaci a kterému predcházel titul nesu-bitej („Ten, který

    patrí ostrici a vcele“). Obe jména se vpisovala do oválné kartuše. Pozdeji zmenil jméno na

    Merire. Jeho „nomen“, neboli osobní jméno Pepi (císlo, které po nem obvykle následuje, je

    naše a starí Egyptané ho nikdy neužívali) casove predcházelo jeho nástupu na trun. Bývalo

    uvedené titulem sa Ra (syn Reuv) a také se vpisovalo do kartuše.

    Vnitrní situace Egypta se v této dobe zacíná menit. Královo postavení zustává teoreticky

    nedotcené, ale není pochyb o tom, že se objevují první obtíže. Tento dojem se dá jen cástecne

    vysvetlit pocetnejšími a kvalitnejšími informacemi, které nám umožnují detailnejší pohled na

    egyptskou spolecnost, ukrytý pod monoliticky monumentální a velmi formální fasádou

    predchozích období. Králova osoba už nebyla nedotknutelná: životopisný text Veniho,

    vysokého dvorního hodnostáre, se zminuje o neúspešném spiknutí proti Pepimu I.,

    zorganizovaném koncem jeho vlády jednou z jeho královen. Její jméno neuvádí, ale snatková

    politika už byla v té dobe známá: na sklonku života se král oženil s dvema sestrami, které se

    obe nazývaly Anchesenmerire („Král Merire /Pepi I./ pro ni žije“). Jejich otec Džau byl

    vlivným úredníkem z Abydu. Tyto události byly velmi dramatické, ale vzrustající moc a vliv

    místních správcu (zvlášte v horním Egypte, který byl od hlavního mesta vzdálenejší) a následné

    oslabování královské autority melo sice méne dramatické, zato potencionálne mnohem

    závažnejší dusledky. Na konci 5. dynastie vzniká nový úrad „predstavený Horního Egypta“.

    Králové 6. dynastie se vyznacovali rozsáhlou stavební cinností, budovali svatyne místních

    bohu po celém Egypte, ale ty padly za obet pozdejším prestavbám nebo dosud nebyly

    nalezeny. Chrámy Horního Egypta, jako napríklad Chentiamentiuv v Abydu, Minuv v Koptu,

    Hathorin v Dendere, Horuv v Hierakonpoli a Satetin v Elefantine, byly obzvlášt favorizovány.

    Stále casteji je králové obdarovávali a promíjeli jim dane i pracovní povinnost.

    V chrámech pyramid 5. a 6. dynastie jsou zobrazeny scény, které vypadají tak presvedcive,

    že je clovek v pokušení jim uverit. Tak napríklad výjev predstavující podmanení libyjských

    nácelníku za vlády Pepiho II. je takrka kopií podobných scén v chrámech Sahurea, Niuserrea

    a Pepiho I. (a o 1500 let pozdeji byl napodoben v chrámu súdánského krále Taharky v

    Kawe. Tyto scény byly standardním zpodobením úspechu ideálního krále a k realite mely

  • 23

    hodne daleko. Jejich zaclenení do chrámu melo zajistit jejich kontinuitu. Stejne mužeme

    vysvetlit i obrazy lodí vracejících se z výpravy do Asie a útoku na nomády v Palestine známé

    ze vzestupné cesty Venisovy. Jiné zdroje ovšem zase dokazují, že podobné události se

    opravdu staly. Již zmínený Veni popisuje opakované rozsáhlé vojenské akce proti „Aamu“ v

    syro-palestinské oblasti. Navzdory tomu, jak jsou prezentovány, se spíš jednalo o preventivní

    nebo trestné nájezdy než o obranná tažení.

    Težba nerostu v pouštích za hranicemi Egypta pokracovala. Ve Wádí Magháre na Sinaji se

    dobýval tyrkys a med (Džedkare, Pepi I. a II.), droba a siltovec ve Wádí Hammámátu ve

    Východní poušti (Pepi I., Merenre) a rula v lomech ležících severozápadne od Abú Simbelu

    (Džedkare). Džedkare také vysílal výpravy do Puntu a mnoho panovníku udržovalo obchodní

    a diplomatické styky s Byblem (Džedkare, Venis, Teti, Pepi I. a II., Merenre) a také s Eblou

    (Pepi I.).

    Koncem 6. dynastie byla obzvlášt duležitá Núbie a za vlády Merenrea se Egyptané pokoušeli

    zlepšit plavbu v oblasti prvního kataraktu. Do hranicní oblasti nyní zacal proudit nový príliv

    pristehovalcu (tzv. núbijská skupina C) z jihu, z krajiny mezi tretím a ctvrtým kataraktem,

    jejímž strediskem byla Kerma. Egypt se ve snaze zabránit potenciálnímu ohrožení svých

    ekonomických zájmu a bezpecnosti s temito lidmi obcas stretl v ozbrojeném konfliktu.

    Karavany putující napríc núbijským územím (do zemí Vavat, Ircet, Sacu a Jam) vysílali

    správcové nejjižnejších egyptských nomu, sídlící v Elefantine, jako napríklad Harchuf,

    Pepinacht, Hekaib a Sabni. Mezi prepychové zboží z Afriky, jež se do Egypta dopravovalo

    touto cestou, patrilo kadidlo, tvrdé drevo (eben), kožešiny a slonovina, ale také tancící

    trpaslíci a exotická zvírata. Od této doby se také datuje najímání Núbijcu, kterí se uplatnili

    zejména v pohranicní policii a jako žoldnéri ve vojenských výpravách.

    Západní poušt križovaly trasy karavan. Jedna z nich opouštela Nil u Abydu a mírila pres oázu

    Charga na jih po trase známé jako Darb el-Arbain (arabsky „ctyricetidenní cesta“) do oázy

    Selima. Jiná mírila z Chargy na západ, do oázy Dachla, kde zejména za vlády Pepiho II.

    vzkvétalo duležité stredisko v Ajn Asilu, poblíž moderního Balátu.

    Úpadek Staré ríše

  • 24

    Po Pepim I. vládli jeho dva synové, Merenre (plným jménem Merenre-nemtejemsaf, Hor

    Anch-chau, 2287-2278 pr. N.l.) a Pepi II. (Hor Necerchau, 2278-2184 pr. N.l.). Oba

    nastoupili na trun velmi mladí a oba si postavili pyramidy v severní Sakkáre. Vláda Pepiho II.,

    trvající ctyriadevadesát let (zdedil trun v šesti letech) je nejdelší vládou starovekého Egypta,

    ale její druhá polovina byla pradvepodobne ne príliš výkonná, jelikož síly, které do té doby

    nahlodávaly teoretické základy egyptského státu tajne, to nyní cinily zcela nepokryte. Krize,

    jež následovala, byla nevyhnutelná, nebot její semena byla obsažena v samotném systému.

    Koreny této krize byly predevším v ideologii, jelikož král, jehož hospodárská moc byla nyní

    velmi oslabená, už nemohl zastávat roli, kterou mu pripisovala doktrína o egyptské královské

    hodnosti. Následky byly pro celou egyptskou spolecnost velmi vážné: systém odmenování ex

    officio už nemohl uspokojive fungovat a fiskální systém byl zrejme na pokraji krachu.

    Nekteré úrady byly v praxi dedicné a zustávaly v jedné rodine po nekolik generací. Hrobky

    vytesané ve skalách na ruzných místech Stredního a Dolního Egypta, jako napr. v Sedmentu,

    Dešáše, Kóm el-Ahmaru, Šéch Saídu, Méru, Dér el-Gebráwí, Achmímu (el-Hawáwíš), el-

    Hagarse, el-Kasr wa’s-Sajjádu, Elkabu a Asuánu (Kubbet el-Hawa), svedcí o aspiracích

    místních správcu, kterí byli nyní polonezávislými místními vládci. Méne už toho víme o

    analogických hrbitovech v delte, i když takové lokality, jako jsou Héliopolis, Kóm el-Hiš a

    Mendés, potvrzují jejich existenci. Blízkost hlavního mesta mohla všechny snahy o vetší

    autonomii ztežovat, ale hlavním duvodem nedostatku dukazu je místní geografie a geologie.

    Archeologické vrstvy Staré ríše leží tesne u soucasné hladiny spodní vody nebo pod ní, což

    velmi ztežuje vykopávky. Mnohem více toho víme o místních správcích z oázy Dachla, kterí

    žili v Ajn Asilu a nechávali se pohrbít ve velkých mastabách na místním hrbitove (Kilat ed-

    Dabba).

    Existence centralizované vlády byla ohrožena a výhody sjednoceného státu ty tam. Situaci

    ješte zhoršovaly klimatické podmínky, zvlášte nekolik let po sobe trvající nízké záplavy a

    úbytek srážek, které zasáhly oblasti sousedící s údolím Nilu a jejichž dusledkem bylo napetí,

    které na egyptských hranicích vyvolávali nomádi. Skutecnost, že po neobvykle dlouhé vláde

    Pepiho II. cekalo v záloze mnoho potenciálních následníku trunu, mohla ješte prispet k chaosu

    nastalé situace.

    Po Pepim II. nastoupil na trun Merenre II. (Nemtejemsaf), královna Nitokris (2184-2181 pr.

    N.l.) a zhruba sedmnáct ci víc efemérních králu, které Manéthó zahrnul do své 7. a 8.

  • 25

    dynastie. Jeho rozdelení dynastií je težko vysvetlitelné - snad jen tak, že se jedná o náhodná

    rozdelení seznamu. Vetšina techto vladaru pro nás neznamená o mnoho víc než pouhá jména,

    ale nekteré z nich známe z imunitních dekretu, vydaných pro Minuv chrám v Koptu. Hakare

    Ibi je jediný panovník, jehož malá pyramida (plocha 31,5 m2) se nalezla v jižní Sakkáre. Byla

    to tedy pouze královská rezidence v Memfide a teoretický nárok na celý Egypt, co pojilo tyto

    bezvýznamné krále s mocnými vladari pocátku Staré ríše. Souhrnný pocet 955 let, jež podle

    Turínského papyru delily Meniho, zakladatele 1. dynastie, od posledního z techto efemérních

    panovníku, uzavírá linii memfidských králu a dobu, kterou nazýváme Stará ríše.

    6. kapitola

    1. PRECHODNÁ DOBA

    (cca 2160-2055 pr. N.l.)

    Stephan Seidlmayer

    Egyptologové tradicne delí dejiny faraonu na hlavní období podle politického stavu zeme.

    „Ríše“ - definované jako období politické jednoty a silné, centralizované vlády - se strídají s

    „prechodnými dobami“, pro než je naopak typické vzájemné souperení místních vládcu,

    cinících si nároky na moc. V prípade 1. prechodné doby skoncila dlouhá linie králu, kterí vládli

    z Memfidy, s posledními faraony 8. dynastie. Po 8. dynastii vládla rada králu, kterí pocházeli z

    Hérakleopole Magny, ležící na severu Stredního Egypta, poblíž vstupu do Fajjúmské oázy.

    Tito králové se objevují v Manéthóove 9. i 10. dynastii, jelikož byli chybne rozdeleni pri

    prepisování puvodního seznamu králu (viz 1. kapitola, diskuse o Manéthóove Aegyptiace).

    Prenesení královské rezidence z Memfidy do Hérakleopole museli starí Egyptané považovat

    za velký zvrat. Svedcí o tom skutecnost, že kompilátori Turínského papyru z 19. dynastie

    vložili po seznamu králu 8. dynastie velký souhrn predchozí cásti egyptských dejin. Navíc

    seznam králu v chrámu Sethiho I. v Abydu neuvádí v období mezi 8. dynastií a pocátkem

    Strední ríše žádná jména králu.

  • 26

    Faktem je, že hérakleopolští vládci nikdy nezískali moc nad jižní cástí Horního Egypta. V

    prubehu vleklých boju mezi místními velmoži se zde jako vudcí síla prosadil rod thébských

    nomarchu, kterí si zacali osobovat právo na královský titul, a následkem toho se objevili v

    análech králu jako 11. dynastie. Od tohoto okamžiku stojí na území Egypta proti sobe dva

    souperící státy. Éru ustavicných válek ukoncil až thébský král Nebhepetre Mentuhotep II.,

    kterému se podarilo zvítezit nad svým hérakleopolským souperem a znovu sjednotit zemi pod

    thébskou nadvládou , címž zahájil období Strední ríše. Tato kapitola proto pojednává o

    období mezi koncem 8. dynastie a vládou Nebhepetrea Mentuhotepa II.

    Chronologické problémy

    Jsme pomerne dobre informováni o druhé cásti 1. prechodné doby - o fázi souperení mezi

    Hérakleopolí a Thébami, jež trvalo 90 až 110 let. První cást této doby - fáze hérakleopolské

    vlády pred nástupem 11. dynastie - nám už tak jasná není. Máme nedostatek prímých

    chronologických informací, jelikož se z Turínského papyru ztratila vetšina jmen

    hérakleopolských vládcu i všechny údaje o délce jejich vlády, a také proto, že archeologický

    výzkum v severní cásti Stredního Egypta a v delte, srdci hérakleopolského království, je velmi

    neuspokojivý. Pro nedostatek údaju prímo souvisejících s hérakleopolskými vládci

    egyptologové dokonce jeden cas soudili, že období, kdy hérakleopolští vládci byli (alespon

    formálne) jedinými panovníky, ani nemohlo existovat, a že tedy museli být soucasníky 11.

    dynastie. To je ovšem nemožné, jelikož víme o význacných osobách a duležitých politických

    událostech, které se dají zaradit jedine do doby mezi 8. a 11. dynastií.

    Podrobné studie posloupnosti držitelu duležitých administrativních a knežských hodností v

    nekterých mestech Horního Egypta a výzkum vývoje v archeologických materiálech nás

    presvedcují o tom, že interval mezi 8. a 11. dynastií zaujímal docela dlouhý casový úsek - snad

    tri nebo ctyri generace. Navíc délka 10. dynastie, kterou uvádí Manéthó, docela dobre

    odpovídá našemu odhadu témer dvou století, po která trvala celá 1. prechodná doba, a tento

    údaj se rovnež shoduje s prosopografickými a archeologickými dukazy.

    Charakteristika 1. prechodné doby

  • 27

    1. prechodná doba nebyla jen obdobím zmatku v následnictví na egyptský trun; byla také

    obdobím krize a nového vývoje, což obojí hluboce poznamenalo celou egyptskou spolecnost i

    její kulturu. Toho si musíme všimnout už ve chvíli, kdy obrátíme pohled k monumentum.

    Pohrební komplexy králu a nejvyšších hodnostáru Staré ríše na hrbitovech tehdejšího hlavního

    mesta Memfidy hrají duležitou roli pri vytvárení predstav o egyptském státu. Stavba techto

    okázalých budov se zastavila po vláde Pepiho II. a tradici oživil až Mentuhotep II., když si

    nechal postavit zádušní chrám v Dér el-Bahrí v západních Thébách.

    Kvuli této skutecnosti bývá nekdy horní chronologická hranice 1. prechodné doby posunuta,

    aby se do ní vešly tri dekády, kdy byli ješte u moci poslední králové memfidské linie po Pepim

    II. Když pojmeme schéma egyptských dejin rozdelených do dynastií ponekud volneji, zjistíme,

    že tento prístup není neoduvodnený. Mužeme totiž tyto obrovské stavby chápat nejen jako

    doklad povahy základních státních institucí, ale také jako dobrý dukaz skutecnosti, že tyto

    instituce stále ješte fungovaly. Nápadná mezera v rade monumentálních památek v 1.

    prechodné dobe naznacuje, že se spolecenský systém rozpadl, a to jak po stránce politické,

    tak po stránce kulturní.

    Na druhou stranu je dobre patrné, že archeologické i epigrafické památky ukazují na existenci

    kvetoucí kultury uprostred nejchudších vrstev spolecnosti a na mohutný spolecenský rozvoj v

    provincních mestech Horního Egypta. Proto mužeme ríci, že spíše než prímý kolaps egyptské

    spolecnosti a kultury jako celku charakterizuje 1. prechodnou dobu duležitý, i když docasný,

    presun stredisek aktivity a dynamismu.

    Chceme-li pochopit krizi faraonského státu a procesy, které nakonec vedly ke znovuvytvorení

    jednotné politické organizace na novém základe, je nezbytné prozkoumat, jak byly politické

    instituce zakorenené ve spolecnosti. Egyptské dejiny se casto soustredí na královské

    rezidence, vládce a „dvorní kulturu“, ale pri psaní dejin 1. prechodné doby se místo toho

    musíme zamerit na provincní mesta a na lidi samotné, jelikož práve oni tvorí nejzákladnejší

    složku spolecnosti.

    Hlavní mesto a provincie

    Faraonský stát puvodne vznikl jako centralizovaný systém. Od nejstarších dob sídlily jeho

    hlavní instituce - král a jeho dvur - v hlavním meste. Tam byla soustredena i spolecenská elita

  • 28

    a vedení administrativního aparátu, odtamtud byly rízeny tradice vyspelé kultury i státní

    náboženství, v jeho bezprostrední blízkosti mel stredisko kult zemrelého krále a jeho božských

    predku. Správou zeme byli povereni královští emisari, kterí meli na starosti rozsáhlá území v

    celém údolí Nilu. I když pracovali mimo hlavní mesto, zachovali si s ním spojení a považovali

    se stále za cleny jeho elity. Až do 5. dynastie nebyl žádný z kulturních úspechu, dosvedcujících

    majestátnost Staré ríše, videt za hranicemi memfidského regionu. Mezi zemí a jejím vládcem

    existovala obrovská propast spolecenské a kulturní nerovnosti.

    V 5. dynastii se však zacíná objevovat hluboká zmena v systému a koncem 6. dynastie už je

    zcela zjevná. Pocínaje touto dobou byli správcové jmenováni do cela jednotlivých nomu a

    trvale sídlili v regionu, který meli na starost. Úrad casto dedili clenové jedné rodiny, podobne

    jako tomu bylo i v ostatních odvetvích státního aparátu. Prestože cílem tohoto politického tahu

    byla puvodne snaha zvýšit úcinnost provincní správy, mel dalekosáhlé a nepredvídané

    dusledky. Na prvním míste znamenal zmenu socio-ekonomické struktury, ležící v samém srdci

    systému. Puvodne byly hospodárské zdroje soustredeny v rukou krále a centrální

    administrativa je prerozdelovala. Nyní ovšem meli šlechtici, sídlící ve svých správních

    strediscích, prímý prístup k zemedelským produktum. Opozice hlavního mesta a venkova

    zacala pusobit jako diferenciacní cinitel uvnitr puvodne homogenní elitní skupiny úredníku.

    Provincní aristokracie usilovala ze všech sil ujistit královský dvur, že zpusob jejího života se ve

    všem vyrovná stylu mestské aristokracie. Je to dobre patrné na zdobených monumentálních

    hrobkách, které se zacaly objevovat na hrbitovech regionálních stredisek po celé zemi.

    Ikononrafie, modely textu, náboženské a ritualistické vedomosti proudily ze svého zdroje ve

    dvorní kulture na periferii. Krome toho král sám poskytoval svým úredníkum specializované

    remeslníky, znalce rituálu vyškolené v královské rezidenci, i nákladné zboží, jímž chtel

    podporit a upevnit pouto loajality mezi provincní aristokracií a dvorem. Tyto hrobky jsou

    ovšem jen špickou ledovce; ve skutecnosti jednala provincní elita a její zamestnanci jako

    samostatná centra uvnitr politické organizace, vydržovali si vlastní remeslné odborníky a

    ponechávali cím dál vetší díl domácí zemedelské produkce pro provincie samotné (aby se na

    nem nepriživoval královský dvur), což vedlo ke zmene sociální a ekonomické struktury

    provincií. Egyptský venkov hospodársky bohatl a kulturne vyzrával.

    Milieu v provinciích

  • 29

    Transformace kultury a hospodárství provincií zasáhla celou spolecnost. Tento proces se dá

    vysledovat i na archeologických nálezech, vykazujících hluboké zmeny, jež mely pocátek v 6.

    dynastii a dosáhly vrcholu v první polovine 1. prechodné doby. Nejzákladnejší informace

    musíme opet hledat na pohrebištích - jednak proto, že odkrytých mest z tohoto období je

    žalostne málo, ale také proto, že pozustatky pohrební kultury mají zcela zásadní význam.

    Porovnáme-li situaci na pocátku Staré ríše se stavem na jejím konci nebo v 1. prechodné

    dobe, je nám na první pohled nápadná zmena v kvantite hrobu. Z pozdejšího období se

    nalezlo mnohem více hrbitovu a kdykoli se zacne systematicky prozkoumávat nejaký region,

    pocet hrobek markantne vzrustá. Pri interpretaci tohoto jevu musíme vzít v potaz dva faktory.

    Vzrust poctu hrobek svedcí jednak o demografickém rustu ve Staré ríši, pricemž nejvetší vliv

    na tuto zmenu melo samotné místní prostredí: rust poctu obyvatel pravdepodobne doprovázel

    a podporoval rust intenzivnejšího a úcinnejšího využití dostupných zemedelských zdroju. Za

    druhé se na konci Staré ríše a na zacátku 1. prechodné doby zacaly stavet podstatne vetší

    soukromé hrobky, vybavené mnohem bohatší hrobní výbavou. Nejenže se takové hrobky

    daleko lépe identifikují a datují (díky svým vetším rozmerum a rozmanitejší výbave), ale také

    pritahují více archeologu. Naopak vykopávky v hrobkách první poloviny Staré ríše mely mezi

    drívejšími archeology povest prodelecných podniku.

    Jak zdobené monumentální hrobky, které se v této dobe objevují v Horním Egypte, tak vetší

    pocet hrobu na provincních hrbitovech neprehlédnutelne odrážejí zmeny ve spolecenské

    strukture spotreby. Tento fenomén je obzvlášt zrejmý na pohrebních památkách, ale nebyl

    omezen jen na tuto oblast. Nejcennejší predmety, které se v hojném poctu a široké škále

    vyskytují v hrobech pocátecní fáze 1. prechodné doby - kamenné kosmetické nádoby,

    ozdobné predmety a amulety z drahokamu a dokonce i ze zlata - byly vyrobeny spíš pro

    každodenní potrebu než prímo pro hrobní výbavu. Z toho usuzujeme, že se provincie na konci

    Staré ríše a v 1. prechodné dobe tešily príznivým hospodárským podmínkám.

    Rozložení hrbitovu nám také dává predstavu o strukture osídlení. Zeme byla poseta vesnicemi

    a pro hlavní mesta nomu byly typické nejen skupiny skalních hrobek ci mastab patrících

    provincní aristokracii, ale také velmi rozlehlé hrbitovy obycejných meštanu. Hrobky

    mestského obyvatelstva se v zásade neliší od hrobek vesnicanu; nicméne bývají vetší a o neco

  • 30

    lépe vybavené. Mestský charakter tedy dominoval strukture osídlení provincií nejen po stránce

    politické a sociální, ale také demograficky a hospodársky.

    Zmeny stylu a tvaru jako ukazatele kulturního a spolecenského vývoje

    Období, jež následovalo po konci Staré ríše, prineslo hluboké zmeny v materiální kulture. V

    1. prechodné dobe totiž témer všechny artefakty zmenily podobu. Mužeme se blíže podívat na

    nekolik nejduležitejších aspektu tohoto procesu.

    Z archeologického hlediska je zdaleka nejduležitejším typem artefaktu keramika. Od rane

    dynastické doby pres celou Starou ríši dominuje repertoáru nádob z morfologického hlediska

    vejcitý tvar: nejširší místo témer vždy leželo malý kousek pod stredem nádoby. V 1.

    prechodné dobe byl tento styl rychle vystrídán. Objevují se vyboulené pytlovité nebo

    kapkovité tvary. Není težké uhodnout, co bylo hnací silou tohoto procesu. Cílem bylo zcela

    zrejme prizpusobení tvaru nádob lepšímu využití hrncírského kruhu. U vejcitých nádob musela

    být vetší cást povrchu vypracována do zamýšleného tvaru rucne po vytocení na kruhu. U

    pytlovitých nádob bylo množství nezbytné práce znacne zredukováno. Za velmi významnou

    také považujeme skutecnost, že tento proces nastává pouhých 200 let po zavedení

    hrncírského kruhu do egyptských dílen, k nemuž došlo v 5. dynastii. Je evidentní, že teprve s

    nástupem 1. prechodné doby byli lidé pripraveni opustit tradicní modely a dát prednost

    výkonnejším zpusobum výroby.

    Na provincních hrbitovech 1. prechodné doby krome toho získává na oblibe celá škála

    nových typu predmetu. Ve Staré ríši bylo zboží pro pohrební výbavu chudších hrobu vybíráno

    pouze z predmetu denní potreby, ale v 1. prechodné dobe se zacaly vyrábet predmety urcené

    výlucne pro pohrební výbavu. Dobrým príkladem tohoto trendu jsou hrube opracované

    drevené figurky nosicu obetí, modely lodí ci dokonce celé scény z dílen. Dalším príkladem je

    stále castejší užití barevných masek vyrobených ze sádrovce a plátna (kartonáž), jimiž se

    zakrývala hlava mumifikovaných zemrelých. Velmi bežné jsou také stély z jednoduchých

    kamenných desek, jimiž se v superstrukturách malých mastab ci v kaplích jednoduchých

    skalních hrobu vyznacovalo místo pro obeti.

    Prítomnost techto predmetu naznacuje, že poptávka i prostredky dostupné v provincních

    mestech byly dostacující na to, aby zde vznikly remeslné obory specializované na „nefunkcní“

  • 31

    výrobky. Ješte duležitejší je skutecnost, že prototypy techto typu predmetu pocházejí z elitní

    kultury Staré ríše. Puvod pohrebních sošek lidí zamestnaných bežnými denními úkoly se dá

    vysledovat už v mastabách Staré ríše, které byly vyzdobené výjevy z denního života. Zdá se,

    že v 1. prechodné dobe už prestávají pusobit ty faktory, které dríve bránily kulturní

    komunikaci mezi rozdílnými spolecenskými vrstvami.

    Predání tradic elitní kultury širším vrstvám uživatelu jde ruku v ruce s výraznou ztrátou

    umelecké kvality. Nezrídka se i stávalo, že byla ikonografie špatne pochopena a formulkovité

    nápisy chybne interpretovány. Prestože se provincní umení 1. prechodné doby muže pochlubit

    až udivující originalitou a tvurcím prístupem (jak to ješte vysvetlíme pozdeji v této kapitole),

    nemužeme poprít, že mnohé výrobky jsou jednoduše ošklivé a neodborne zhotovené. Tohoto

    aspektu si všimli mnozí historikové a považovali ho za znamení celkového kulturního úpadku 1.

    prechodné doby. At už se nám taková interpretace zdá sebezrejmejší, mít tuto dobu pouze za

    období kulturního úpadku by znamenalo prehlížet dva duležité procesy: asimilaci kulturních

    modelu pocházejících z dvorní kultury Staré ríše celým národem a vznik masové spotreby.

    Náboženské myšlenky

    Nekteré zmeny v materiální kulture mužeme považovat za indikátory vývoje náboženství a

    rituálních praktik, jako je tomu v prípade používání masek pro mumie. Nejduležitejším

    svazkem dukazu veroucného systému provincní spolecnosti 1. prechodné doby a Strední ríše

    je rozsáhlý soubor Textu rakví, magických a liturgických zaríkadel, zapisovaných puvodne na

    steny drevených rakví. Prestože jádro techto textu pochází ze Strední ríše, máme nekolik

    príkladu, které potvrzují, že se objevily už v 1. prechodné dobe. Myšlenkový puvod Textu

    rakví je stále zdrojem debat, a to co se týce doby vzniku i zemepisného puvodu. Zcela zrejme

    byl duležitou predlohou soubor Textu pyramid Staré ríše, jež byly nekdy zapisovány na rakve

    spolu s Texty rakví, ale samotné Texty rakví obsahují rozhodující nový materiál i nové

    koncepty.

    Z 1. prechodné doby se nám dochovalo jen nekolik málo Textu rakví a nadto pocházejí

    majitelé popsaných rakví výhradne z nejvyšších vrstev provincní spolecnosti. Nekdy je ovšem

    možné spojit myšlenky, charakteristické pro Texty rakví, s nekterými hledisky

    archeologických nálezu. Jen tehdy totiž vynikne jejich velká starobylost a všeobecná

  • 32

    oblíbenost. Tato pozorování poskytují oporu názoru, že to bylo práve provincní prostredí 1.

    prechodné doby, které hrálo významnou roli pri vzniku Textu rakví a prispelo k jejich

    myšlenkovému obsahu.

    Cílem jedné rady Textu rakví bylo „shromáždit mužovu rodinu v ríši mrtvých“. Termín

    „rodina“ je zde velmi široký; texty se zminují nejen o blízkých príbuzných, ale i o sluzích,

    stoupencích a prátelích. Tato tendence je patrná u nekterých typu hrobek už v 6. dynastii.

    Egyptské hrobky se puvodne stavely jen pro jeden hrob, ale koncem Staré ríše se již ob