1

POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠKOVÝCH

KURZU EE 1 A DSE 1

Oxfordské dejiny starovekého Egypta

usporádal Ian Shaw

preložila Daniela Feltová

9. KAPITOLA OSMNÁCTÁ DYNASTIE PRED AMARNSKOU DOBOU (cca 1550-1352 pr. Kr.) Betsy M. Bryan Archeologické objevy z osmdesátých a devadesátých let minulého století spolu se staršími nápisy, které byly znovu prezkoumány, napovídají, že k opetovnému sjednocení Egypta došlo až v posledním desetiletí petadvacetileté vlády Ahmose (1550-1525 pr. Kr.), prvního krále 18. dynastie. Dalo by se tedy ríci, že oficiální pocátek dynastie spadá nekam do r. 1530 pr. Kr., ovšem za Ahmosovy vlády již docela dobre fungovala. A opravdu, egyptský stát na pocátku dynastie byl svou povahou predevším pokracováním forem a tradic, které vnitrní trenice 2. prechodné doby neprerušily úplne. Vždyt Ahmosovým predchudcum ze 17. dynastie cástecne pomohla pri konsolidaci mocenské základny mezi mocnými rodinami Horního Egypta také práve silná víra v tyto tradice. Když se Ahmose a jeho následovníci pozdeji prestehovali, aby zajistili dynastickou linii svého rodu, vytvorili ci modifikovali jednotlivé aspekty královského úradu tak, že pak spolu s vnejšími tlaky ze severovýchodu a jihu hluboce ovlivnil celou zbývající 18. dynastii. Ahmose a pocátek Nové ríše Nápisy v elkabské hrobce Ahmose, syna Abanova, popisují, jak jeho jmenovec, král Ahmose, porazil Hyksósy a jak pozdeji obléhal pevnost Šaruhén v jižní Palestine, i jeho vojenská tažení do Kuše, jehož hlavním mestem byla Kerma, ležící poblíž tretího nilského kataraktu. Toto núbijské tažení dokoncil Amenhotep I. (1525-1504 pr. Kr.) a rada monumentu na ostrove Šai oslavuje vítezství obou panovníku; je možné, že všechny je nechal postavit Amenhotep I., ale skutecnost, že v této oblasti pusobil i Ahmose, není zpochybnována. Mezi nálezy z nejstarší vrstvy 18. dynastie v Avaride (Tell ed-Dabáa) se vyskytuje jméno Ahmosovo a jména nekolika králu, kterí vládli po nem. Tehdy zde stálo nekolik monumentálních budov vyzdobených mínójskými freskami (viz 8. kapitola). Tato skutecnost

2

prozrazuje intenzivnejší kontakt s egejskou oblastí, byt treba jen prostrednictvím putujících umelcu, poverených budto samotnou výzdobou nebo dohledem nad egyptskými umelci. Jelikož zbrane nalezené v malé rakvi královny Ahhotepy I. (matka Ahmosova) v její hrobce v západních Thébách svedcí o egejských ci alespon stredozemských motivech a remeslných technikách aplikovaných na egyptské predmety, zdá se, že exotické cizí prvky byly cenené nejen v delte, ale také v Thébách - prinejmenším v adaptované podobe. Predmety, které skutecne pocházejí z egejské oblasti, jsou však mezi nálezy daleko vzácnejší, i když egyptské zboží z maloobchodu se pomerne casto objevuje na Kréte a v menší míre i na recké pevnine. Zustává však nejasné (pokud ne pochybné), zda mezi Egyptem a Krétou existovala na pocátku 18. dynastie prímá diplomatická výmena. Ahmose a jeho bezprostrední následníci mohli být nadále pouze úcastníky stredozemského výmenného systému stejne jako Hyksósové. At už tomu bylo jakkoli, tvurcí napodobování egejského stylu, jak je vidíme na predmetech z Ahmosovy doby, ani malby mínójského stylu v Tell ed-Dabáa neprežily pocátek 18. dynastie. Nakonec prevládla tradicní egyptská ikonografie, jak tomu casto bývá v dobách stabilizované královské moci. Tech nekolik málo prvku, které pretrvaly (napríklad motiv okrídleného kone), si Egyptané rychle prizpusobili zabehnutým ikonografickým kontextum. Jeden z prvních Ahmosových stavebních projektu se pravdepodobne uskutecnil v dobyté Avaride. Archeolog Manfred Bietak zde vykopal základy paláce z pocátku 18. dynastie, opírající se o hyksóské opevnení. V pozdejší vrstve se nalezly pecete se jmény panovníku 18. dynastie mezi Ahmosem a Amenhotepem II., ale Bietak se domnívá, že stavitelem puvodního palácového komplexu vyzdobeného mínójskými freskami byl Ahmose. Je možné, že stavel i na jiných místech v delte, ale Avaris byla zcela urcite zvolena za stredisko (pravdepodobne obchodní), které chtela nová vláda využívat. Z vykopávek provádených v 80. a 90. letech minulého století je rovnež patrné, že i Memfis zaznamenala na pocátku 18. dynastie nový rozvoj: když se reka premístila na východ, zeme byla zkultivována a využita pro stavbu nových osad. Podle kontextu keramiky a královských skarabu se dá usuzovat na to, že už za Ahmosovy vlády, po prestávce, která muže odpovídat válkám mezi Thébami a Avaridou, popsanými v 8. kapitole, zacala být Memfis znovu osídlována. Monumentální chrámy, postavené v posledních letech Ahmosovy vlády, tvorí základy tradicního faraonského stavebního programu k uctení bohu, jejichž chrámy vzkvétaly ve Strední ríši: Ptaha, Amona, Moncua a Usira. Ahmose urcite uctíval tradicní božstva egyptských kultovních stredisek. Ahmosuv vztah k bohu mesíce Ahovi (jehož jméno je zacleneno do králova jména) nejlépe dosvedcují nápisy na špercích Ahhotepa I. a Kamose (1555-1550 pr. Kr.), které Ahmose oznacují za „syna mesícního boha Aha“. Hlavní kultovní stredisko tohoto boha neznáme, navzdory všudyprítomnému výskytu jeho jména ve jménech clenu královské rodiny. Ahmose zrejme zacal psát své jméno se znakem Ahova mesícního srpku obráceného špickami dolu práve v dobe opetovného sjednocování zeme. Všechny monumenty s touto formou králova jména proto musíme datovat po 17. ci 18. roce jeho vlády. Vzhledem k tomu, že po více než 100 letech byl Ahmose prvním králem, který mohl stavet monumentální chrámy jak v jižním, tak v severním Egypte, otevrel vápencové lomy v Maasare, odkud se dal vápenec vozit do Memfidy, starého a ctihodného severoegyptského mesta, kde chtel král rovnež stavet, i do Théb, domova Amonova a Moncuva. Prestože se žádná z jeho memfidských staveb dosud nenalezla, v Thébách i jinde se jeho stavby dochovaly. Ahmose také nepochybne významne prispel k rustu Amonova kultu v Karnaku. Kdyby žil déle, nejspíš by tam zacal prestavovat z kamene daleko více budov, nicméne mezi dochované

3

památky patrí brána a nekolik stél a také zrejme svatyne clunu, umístená nejspíš u nekteré ze vstupních cest do chrámu. Jeho prání být uznáván za zbožného ctitele boha Amona tak mohli poznat nejen ti, jimž knežský úrad nebo vysoké postavení umožnovaly prístup do bohova chrámu, ale také bezvýznamní Thébané, kterí mohli o svátcích navštívit jen prední nádvorí. Z doby Ahmosovy vlády (nejspíš z posledních zhruba sedmi let) je známo nekolik vápencových stél zaznamenávajících duležité epizody, které souvisejí s chrámem v Karnaku. Na dvou stélách objevených v základech tretího pylonu v Karnaku se král prohlašuje za usmirovatele a donátora chrámu. Na jedné z nich král tvrdí, že znovu vystavel hrobky a pyramidy v Thébách a okolí, znicené bourí s vichricí, kterou Amon, jehož socha byla do té doby zrejme ponechána ve velmi špatném stavu, postihl Horní Egypt. Ahmose popisuje, jak byla zeme pokryta vodou a že dovezl drahý materiál pro obnovu celé oblasti. Druhá stéla ze tretího pylonu (známá jako Donacní stéla) zaznamenává koupi „druhého knežství Amonova“, kterou král Ahmose koupil pro svou manželku, božskou manželku Amonovu, Ahmose-Nefertari. Cenu za úrad zaplatil chrámu král, címž se znovu stal jeho donátorem a upevnil pouto mezi bohem a královou rodinou. Tretí Ahmosova stéla z dvora u osmého pylonu v Karnaku pochází z 18. roku jeho vlády; vychvaluje univerzální moc královské rodiny a podrobne referuje o kultovním vybavení, které Ahmose porídil a venoval chrámu v Karnaku: zlatých a stríbrných obetních nádobách, zlatých a stríbrných pohárech na pití pro sochu boha, zlatých obetních stolech, náhrdelníkách a ozdobných páskách pro sochy bohu, hudebních nástrojích a nové drevené lodi pro procesí s chrámovou sochou. Predmety, které král daroval chrámu, patrí k nejzákladnejšímu kultovnímu vybavení, což muže znamenat, že chrám v té dobe zcela postrádal drahé kovové náciní. Nedá se ríci, zda byla na vine vichrice s bourí, jak to tvrdí král na zmínené stéle, ale chrámové kultovní predmety spolu s vybavením královských hrobek mohlo být duležitým financním zdrojem thébských králu v obtížných letech vlády 17. dynastie. V Horním Egypte byl ve 2. prechodné dobe velký nedostatek drahých kovových predmetu. Teprve pohrební výbava Ahmosovy matky Ahhotepy a Kamosova mumie nám poskytuje dukazy o návratu velmi nákladných zlatých pohrebních predmetu, jak je známe z dob Strední ríše. Navzdory tvrzení vykrádacu hrobek, že ukradli zlatem obloženou mrtvolu krále Sebekemsafa ze 17. dynastie, které bylo zapsáno nekolik století po konci 2. prechodné doby, se z doby predcházející vláde Ahmosove nalezly jen relativne skromné rakve a chudá pohrební výbava. Byly snad královy nápisy v Karnaku oficiálním vysvetlením zdecimování thébského regionu, a co je duležitejší, Ahmosovy role pri obnove bohatství chrámu v Karnaku a jeho boha? Tím nechceme ríci, že za Ahmosovy vlády nebyla žádná boure nebo že nekoupil „druhé knežství“ Ahmose-Nefertari, ale spíš to, že tyto konkrétní události byly na stéle prevypráveny jednoduše proto, že posloužily historicko-náboženským úcelum. Královské a elitní hrobky z konce 17. a pocátku 18. dynastie Ahmose rovnež postavil monumenty na rade dalších míst, která byla u králu již dlouho v oblibe, jako napríklad v Abydu, hlavním stredisku Usirova kultu. Pozustatky budov, které v devadesátých letech odhalil a analyzoval Stephen Harvey, byly kdysi pyramidou a chrámy. Abydos byl už tradicne místem, kde se uctíval Usir a královští predchudci, kterí s ním podle egyptské víry pri smrti splynuli. Pro hrobky králu 17. dynastie byly charakteristické pyramidy a jejich hlinené zbytky byly v Dra Abú ´n-Naga u Théb viditelné ješte v devatenáctém století.

4

Ackoli se Ahmosovo telo našlo v tajném úkrytu královských mumií v Dér el-Bahrí (viz níže), jeho hrobka dosud nebyla lokalizována. Ahmosova matka Ahhotep byla témer jiste pohrbena na thébském hrbitove jako králové a královny predchozí dynastie. Vykopávky v této oblasti, provádené v 90. letech dvacátého století, se soustredily na místo, které muže být jednou z techto královských hrobek, a prestože zatím nemáme žádný spolehlivý dukaz, výzkum Daniela Polze v Dra Abú ´n-Naga dokazuje kontinuitu tohoto severothébského hrbitova od 17. do pocátku 18. dynastie. Prokázal také existenci skupinek elitních hrobek (do každé patrily menší hroby seskupené kolem velké hrobky), kde jednotlivé volne stojící kultovní budovy mohly být spolecné pro nekolik prilehlých hrobu. Tyto skupinky hrobu se nacházejí na pouštním podloží pod kopci Dra Abú ´n-Naga, jižne od vstupu do Údolí králu. Královské hrobky (nekteré byly možná znovu použitými kaplemi Strední ríše) jsou vytesané ve skále a pod nimi jsou rozmístené menší hroby. Dosavadní archeologické dukazy svedcí o tom, že za 17. dynastie byly pohrební výbavy skutecne notne zredukované a že v Thébách v té dobe témer neznali zdobené hrobky. Praxe stavby skupinek hrobu méne zámožných majitelu a elitních hrobek pod královskými hrobkami muže bez ohledu na to, že pripomíná staré pohrební zvyklosti pochovávání králových následovníku kolem jeho hrobky, odrážet nekteré nové organizacní modely (i když je nemožné cinit bez podrobnejšího studia jakékoli další závery). V tomto ohledu je ovšem velmi zajímavé, že nekrálovské hrbitovy z doby Ahmose a Amenhotepa I. v okolí Sakkáry se skládaly z povrchových hrobu, oznacených jako bohaté. Jelikož neznáme témer žádná místa posledního odpocinku nejvyšších úredníku techto dvou regionu (vezíru, vysokých kneží, pokladníku), mohlo by odhalení modelu vývoje hrbitovu nakonec pomoci lokalizovat chybející hrobky. Zatím se o to pokusili Geoffrey Martin a Martin Raven v centru Sakkáry, jižne od Venisovy vzestupné cesty, a Alain Zivie v severní Sakkáre. Tela nekterých panovníku a rakve a pohrební výbava jiných byly ve staroveku (a snad i v nedávnejší dobe) prestehovány z puvodního místa jinam. Kneží na konci Nové ríše a pocátku 3. prechodné doby ukryli nekteré mumie králu do hrobky ležící poblíž Dér el-Bahrí, kde se našly mumie Ahmose a Sekenenrea Taa (cca 1560 pr. Kr.), obe uložené v nekrálovských rakvích mladšího data. V úkrytu se nalezla i velká vnejší rakev Ahmosovy matky Ahhotepy, vyrobená zrejme v dobe její smrti (možná až za vlády Amenhotepa I.), avšak její vnitrní rakev (predpokládáme, že obe patrily téže královne jménem Ahhotep) byla objevena již dríve na míste, které je snad její puvodní hrobkou. Obsahuje predmety, na nichž jsou jmenováni jak Ahmose, tak Kamose. Oblast Dra Abú ´n-Naga pak byla celá staletí spojována s královskou rodinou Ahmose, zvlášte s Ahhotepou a Ahmose-Nefertari, a v pozdejších ramessovských hrobkách, kaplích a stélách v této oblasti byla jejich památka uctívána. Samotný hrbitov se ovšem krátce po nástupu 18. dynastie zásadne zmenil. Jelikož se v Dra Abú ´n-Naga již nestavely královské hrobky, podržel si status nejelitnejší cásti thébské nekropole jen po dobu zhruba triceti let, do vlády královny Hatšepsuty (1473-1458 pr. Kr.).Když bylo za královské pohrebište urceno Údolí králu, nekolik elitních hrobu bylo postaveno v Šéch Abd el-Kurne, v rade kopcu táhnoucí se na jih od Dér el-Bahrí. Skupiny údolních šachtových hrobu, vetšinou bez nadzemních kaplí, sledují pohyb hrbitova smerem k jihu a od vlády Hatšepsut do vlády Thutmose III. se šachty kopaly na území Dér el-Bahrí a Asasífu; rodinné hrobky tvorila jedna nebo více komor podobných hrobkám v Dra Abú ´n-Naga. Koncem vlády Thutmose III. vzrustalo bohatství elitní trídy a od tohoto typu hrobek se

5

postupne upouštelo. Stavitelé hrobek meli nyní plné ruce práce s kopáním a výzdobou skalních hrobek v Šéch Abd el-Kurne, urcených pro královské úrednictvo. Amenhotep I. a charakter 18. dynastie Podobne jako jeho otec nebyl zrejme ani Amenhotep I. pri prevzetí trunu dospelý, nebot jeden starší bratr byl pet let predtím ustanoven dedicem. Klidné predání vlády a kontinuitu nedávno založené dynastie mohlo zajistit krátké období spoluvlády s Ahmosem a do jeho vlády také urcite významne zasahovala jeho matka Ahmose-Nefertari. Všeobecne se dá ríci, že vláda Amenhotepa byla pokracováním vlády otcovy: stavel budovy, s jejichž stavbou zapocal Ahmose, a pokracoval ve vojenských výpravách na jih, navazujících na drívejší tažení. Navzdory tomuto ocividnému nedostatku osobního imprimatur mužeme vládu Amenhotepa I. plným právem oznacit jako úspešnou. Nejlépe to potvrzuje skutecnost, že on i jeho matka byli krátce po jeho smrti v Thébách zbožšteni a uctíváni, zvlášte v Dér el-Medíne, vesnici delníku stavících královské hrobky. Dér el-Medína, situovaná v západní cásti Théb, na jih od pahorku Šéch Abd el-Kurna, byla postavena na pocátku 18. dynastie pro remeslníky, kterí meli stavet a zdobit královské hrobky. Na monumentech z té doby je nejstarším doloženým královským jménem Thutmose I., ale Amenhotep I. se svou matkou Ahmose-Nefertari byli ochranným božstvem vesnice po celou Novou ríši, takže je pravdepodobné, že jimi byli od samého pocátku. Nejenže meli oba ve meste svá kultovní strediska, ale vetšina domu z ramessovské doby mela v prední místnosti na stene scénu oslavující krále a královnu. Spojení Amenhotepa I. a jeho matky s nekropolí, zbožštenými panovníky a návratem mládí bylo obycejne vizuálne zpodobeno modrou nebo cernou barvou pleti, což byly barvy vzkríšení. Tretí mesíc peret byl zasvecen (a pojmenován po) Amenhotepovi I. a v Dér el-Medíne v té dobe existovalo nekolik rituálu, které dramatizovaly jeho smrt, pohreb a návrat. Hlavním bohem tohoto regionu byl tedy Amenhotep I., a jako takový mel po celý rok svátky. Je pravdepodobné, že se král a jeho matka stali duležitými božstvy pro své spojení s pocátkem Nové ríše a pro svou stavební cinnost na západním brehu reky. Amenhotepovy vojenské úspechy a následné financní zisky plynoucí z Núbie zlepšily celkovou hospodárskou situaci Egypta a jeho chrámové monumenty se staly významnými symboly královské moci. Zhruba v osmém roce své vlády podnikl vojenské tažení proti Núbijcum na jih od druhého kataraktu, soude podle nápisu datovaných do 8. a 9. roku jeho vlády. I když není možné potvrdit to s jistotou, mohlo se jednat o výpravu popsanou v hrobkách Ahmose, syna Abanova, a Ahmose Pennechbeta v Elkabu. Nesmíme ovšem prehlížet skutecnost, že životopisy obou mužu pocházejí z hrobek postavených dlouho po událostech, o kterých vyprávejí - až šedesát ci sedmdesát let. Podle Ahmose, syna Abanova, on sám dopravil krále do Kuše, kde „Jeho Velicenstvo zabilo toho núbijského lukostrelce uprostred jeho armády“ a pak pronásledoval lidi a dobytek (zrejme do vnitrozemí). Když Ahmose za dva dny odvezl krále z místa zvaného Horní studna zpátky do údolí Nilu, byl za to odmenen zlatem. Velmi poškozená stéla z Aníby z 8. roku Amenhotepovy vlády se zminuje o tom, že Lukostrelci (junteju) a obyvatelé Východní poušte (menteju) odevzdali králi zlato a velké množství výrobku. Tato stéla muže pripomínat skutecnost, že po úspešné vojenské výprave do Kuše následovala oficiální návšteva královské rodiny do bezpecné cásti Dolní Núbie.

6

Koncem vlády Amenhotepa I. už byla nastínena hlavní charakteristika 18. dynastie: uctívání Amona v Karnaku, vojenské úspechy v Núbii, zamerené na rozšírení Egypta smerem na jih, kde ležely zdroje nerostného bohatství, od prvopocátku uzavrená královská rodina (která si z titulu královské hodnosti necinila politické ani ekonomické nároky) a rozvíjející se administrativní aparát, založený nejspíš na bohatých rodinách a príbuzenských vztazích a v této fázi spojený s Elkabem, Edfu a Thébami. V prvních dvou jmenovaných oblastech se však bohužel zatím podarilo lokalizovat jen malé množství hrobek vysokých hodnostáru. Monumenty Amenhotepa I. Jak již bylo uvedeno, tešil se Amenhotep nejméne dvanácti letum pokojné vlády, behem nichž mohl oživit tradicní cinnost spojenou se stavbou monumentu: otevrení tyrkysových lomu na Sinaji ( a následné rozšírení Hathorina chrámu ze Strední ríše v lomech v Serábit el-Chádim), lámání egyptského alabastru v Bosre (jménem Ahmose-Nefertari) a Hatnúbu a otevrení pískovcových lomu v Gabal es-Silsile, kde se lámala vetšina kamene potrebného na opravu chrámu v Karnaku. Amenhotep I. stavel na nekolika místech, kde pred ním budoval i jeho otec: napr. v Abydu vystavel kapli k pocte Ahmosove. Po úspeších v Horní Núbii dedikoval Amenhotepovi nekolik monumentu na ostrove Šai, vcetne sochy, podobné té, kterou zde zanechal jeho otec, a zrejme ješte nejaké stavby, soude podle dochovaných stavebních kvádru popsaných jeho jménem a také jménem jeho matky Ahmose-Nefertari. Amenhotepuv zájem o mesta delty a o Memfis zatím není doložen, ale víme, že jeho stavebnímu programu dominoval Karnak. Velká vápencová brána v Karnaku, která se nyní rekonstruuje, byla vyzdobena motivy jubilejního svátku. Podle nápisu se jednalo o „velkou, dvacet loket vysokou bránu“ a „dvojitou fasádu chrámu“. Snad tehdy byla hlavní jižní branou, která byla pozdeji nahrazena sedmým pylonem. Východne od ní král postavil kamennou zed, obklopující nádvorí ze Strední ríše, a na její vnitrní strane postavil kaple. Zdobily je výjevy zobrazující krále, „božskou manželku Amonovu“ Ahmose-Nefertari a chrámový personál, jak provádejí rituál k pocte boha Amona, a dedikace jménem panovníku 11. dynastie. O ctyricet nebo padesát let pozdeji nechal Thutmose III. všechny tyto kaple rozebrat a prestavet z pískovce, ale kvádry a preklady dverí s obetními texty se nalezly na nekolika místech Karnaku. Jubilejní kaple se slouporadím, postavená na pocest Amenhotepa I., stála pravdepodobne pri jižní ulicce a byla podobného typu jako kaple Senusreta I. (1956-1911 pr. Kr.) ze 12. dynastie. Sloh reliéfu vytesaných na vápencových monumentech Amenhotepa I. v Karnaku skutecne tak verne napodobuje práci remeslníku Senusreta I., že bylo obtížné priradit nekteré bloky ke správnému panovníkovi. Je zrejmé, že Karnak jako místo uctívání králu zaujímal ve stavebních plánech Amenhotepa I. první místo. Zda se napodobování vztahovalo i na slavení královského jubilea pred uplynutím triceti let vlády (ideální doba, po kterou král cekal na svuj první svátek sed), ci zda vztycil monumenty v ocekávání toho, že bude vládnout celá tri desetiletí, není známo. Nicméne nekolik staveb Amenhotepa I. se o jubileu zminuje, takže je jisté, že král si na tuto poctu cinil nárok, podobne jako králové Strední ríše. Vápencové sloupky dverí, vykopané v základech tretího pylonu v Karnaku, nám poskytují seznam náboženských svátku a data jejich slavení. Studie Anthonyho Spalingera naznacuje, že podobne jako u vetšiny cinností provádených v Karnaku, nechal se Amenhotep I. i pri sestavování kalendáre slavností ovlivnit kalendári 12.

7

dynastie. Amenhotep I. také nechal postavit svatyni clunu pro boha Amona a umístil ji (nejpravdepodobneji) v západním, tedy predním nádvorí chrámu. Proti Karnaku, na druhém brehu reky, zanechal Amenhotep I. pohrební monumenty v zátoce Dér el-Bahrí a na sever a východ od nej v pásu obdelávané zeme. Monument v Dér el-Bahrí, vybudovaný ze sušených cihel, byl zrekonstruován i s pyramidou, ale in situ bylo nalezeno jen nekolik cihel se jmény Amenhotepa I. a Ahmose-Nefertari. Nenašly se ani hrobky zmíneného krále ci královny. Stavební lokality Amenhotepa I. a jeho následníku mohou souviset s otázkou, kde a jak se provádela astronomická pozorování pro sestavování kalendáre (viz 1. kapitola). Nekterí badatelé zastávají názor, že observator pro sóthická pozorování mohla být v Elefantine, a graffito, které se nedávno nalezlo u Hierakonpole, prozrazuje, že nekterá pozorování byla provádena v poušti. Obnovený zájem 18. dynastie o kultovní místa mezi Asuánem a Thébami opravdu naznacuje podobný zájem o prírodní jevy spojené s temito kulty, jako je východ psí hvezdy Sírius (Sopdet, Sóthis), pocátek nilských záplav a doprovodných lunárních cyklu. Existence kalendáre svátku, zaznamenaného na papyru z doby vlády Amenhotepa I. (zadní strana Papyru Ebers), zvyšuje pravdepodobnost toho, že si král prál prepracovat starší kalendáre. Význam královských žen na pocátku 18. dynastie Z tajného úkrytu královských mumií v Dér el-Bahrí známe množství princezen, které byly v nekolika prípadech i královskými manželkami. Byly to dcery králu konce 17. nebo pocátku 18. dynastie a jména nekterých z nich známe také z kaplí soukromých hrobek z konce Nové ríše, kde byla uctívána královská rodina z pocátku 18. dynastie. Jejich tituly spolu se skutecností, že nemely za manžele nikoho jiného než krále, nám ukazují, jak byly královské dcery pri výberu manžela omezené. Úspech dynastické linie na pocátku 18. dynastie mužeme zcásti pripisovat rozhodnutí omezit prístup ke královské rodine. Z hospodárského hlediska to znamenalo, že majetek získaný ve válce nebyl rozdelován do rodin, jejichž synové si vzali princeznu. Královi stoupenci, jako byli Ahmose, syn Abanuv, a Ahmose Pennechbet, jsou príkladem nových clenu elity, ale právnické dokumenty z pozdejších dob Nové ríše nás informují o dalších mužích, jejichž bohatství se zakládalo na Ahmosových darech. Z politického a náboženského hlediska pocházela myšlenka uzavrené královské rodiny evidentne již ze Strední ríše (ba dokonce ze Staré ríše), kdy se královské dcery casto vdávaly za krále, nebo byly celý život spojené se svými vládnoucími otci. Navíc rodina Sekenenrea a Ahhotepy evidentne vydala dodatecný zákaz: královské dcery si nesmely brát nikoho jiného než krále, aby tak byla zajištena výlucnost rodové linie. Ve Staré a Strední ríši tomu tak nebylo, alespon to nebylo pravidlem, jelikož známe príklady královských dcer, které si vzaly vysoké hodnostáre, ale jakmile byl tento zvyk na konci 17. dynastie zaveden, udržel se ješte po celou 18. dynastii. Teprve z vlády Ramesse II. máme opet jednoznacný dukaz o tom, že si princezna vzala nekoho jiného než krále. Tato praxe rodovou linii neoslabovala, jelikož to neznamenalo, že sami králové si museli brát pouze princezny. Pravda je, že po celou 18. dynastii byli králové syny nekrálovských vedlejších manželek, jako byla napríklad Tetišeri. Pokud jsme správne pochopili dokumenty z té doby, pak Tetišeri porodila jak matku, tak otce krále Ahmose. Jeho matka Ahhotep ho porodila svému bratru (vlastnímu nebo nevlastnímu), kterým byl nejspíš Sekenenre, nebo snad Kamose. Ahhotep mela ješte nekolik dcer a Sekenenre rovnež zplodil dcery s nejméne dvema

8

ci možná tremi dalšími ženami. Ahmose se oženil se svou sestrou Ahmose-Nefertari, s níž mel nejméne dva syny, Ahmose-Ancha a Amenhotepa. Mohl mít ovšem deti ješte s jinými ženami. Nejméne dve princezny, Satkamose a (Ahmose-) Meritamon, mely titul králova dcera, králova sestra, velká královská manželka a božská manželka. První z nich byla oznacena na stéle z pozdejší doby za sestru Amenhotepa I., zatímco druhá bývá casto ztotožnována s dcerou Ahmose-Nefertari, která si také vzala svého bratra, Amenhotepa I., i když to není v žádném dokumentu zapsáno jednoznacne. Na Ahmosove stéle v Karnaku z 18. roku jeho vlády je Ahhotep obdarena tituly, které naznacují, že de facto vládla celé zemi. I když nevíme, v kolika letech Ahmose nastoupil na trun, mohl být po nejakou cást své vlády ješte dítetem. Je velmi významné, že syn pozdeji uctíval svou matku za to, že zpacifikovala Horní Egypt a vyhnala povstalce. Ahhotep evidentne pokracovala v boji, aniž by se stretla s úspešnou odezvou - i když dokumenty naznacují, že moc královské rodiny prodelala v této dobe nejakou zkoušku. Claude Vandersleyen se domnívá, že bitvy, které Ahmose vedl proti Aatovi a Teti-anovi, byly namíreny proti hornoegyptským neprátelum a že Teti-an snad byl potomkem rodu, s nímž bojovali i thébští králové 17. dynastie Nubcheperre Antef IV. a Kamose (což by také souhlasilo s tím, že Ahhotep uctívala v Edfu Sebekemsafu, vdovu po Nubcheperreovi Antefu VI.). V každém prípade si Ahhotep evidentne získala respekt místních vojenských jednotek, címž se jí podarilo zachovat ješte krehkou dynastickou linii, a ve funkci královny matky setrvala ješte dlouhou dobu za vlády Amenhotepa I. Nekdy po 18. roce Ahmosovy vlády prenechala Ahhotep své cestné místo princezne Ahmose-Nefertari, která mohla být její dcerou. Ahmosova Donacní stéla z Karnaku (viz výše) je prvním známým monumentem, na nemž figuruje Ahmose-Nefertari; na této stéle je oznacena za královu dceru, královu sestru, velkou královskou manželku a božskou manželku Amonovu, a podobne jako Ahhotep rovnež za vládkyni Horního a Dolního Egypta. Ahmose a Ahmose-Nefertari jsou zobrazeni se svým synem, princem Ahmose-anchem. Jen nekolik let po vzniku tohoto nápisu, ve dvaadvacátém roce Ahmosovy vlády, získala Ahmose-Nefertari titul králova matka, ale není nám známo, zda se tento titul vztahoval na Ahmose-ancha, nebo na Amenhotepa. V každém prípade královna prežila svého muže a dokonce i svého syna Amenhotepa I. a ješte za vlády Thutmose I. (1504-1492 pr. Kr.) se honosila titulem božská manželka Amonova. Ahmose -Nefertari užívala casteji titul božská manželka než titul velká královská manželka. Pri stavbe monumentu a v kultovních rolích jednala nezávisle na manželovi i na synovi. Když zemrela, jeden z jejích soucasníku, který nebyl clenem královské rodiny, zaznamenal na stéle, že „božská manželka... odletela do nebe“. Duraz na její roli knežky byl zrejme vyvolán nezávislou hospodárskou a náboženskou mocí, kterou Ahmose udelil úradu božské manželky. Donacní stéla zaznamenává, že Ahmose vytvoril fond urcený pro „druhé knežství Amonovo“, z nehož mohla božská manželka stále cerpat a z nehož mohla rozdávat, komu chtela, aniž by jí v tom nekdo mohl zabranovat. Na Donacní stéle je ješte zmínka o instituci božské uctívacky, která byla nezávislá na úradu božské manželky, ale Ahmose-Nefertari byla držitelkou i tohoto úradu. Hospodárský majetek spojený s úradem knežky ocividne vzrustal, takže asi 100 let po Ahmosove smrti a po reorganizaci upadajících úradu byly zisky „domu uctívacky“ duležitou položkou úcetních papyru. Ahmose-Nefertari setrvala ve funkci velké královské manželky a predevším ve funkci božské manželky Amonovy po celou dobu synovy vlády. Žádná konkrétní manželka Amenhotepa I. z jeho generace není známa, i když se vetšinou predpokládá, že „králova dcera, božská manželka, velká královská manželka spojená s bílou korunou, vládkyne obou zemí“ (Ahmose-

9

) Meritamon, jejíž rakev se nalezla v jedné hrobce v Dér el-Bahrí, byla jeho sestrou a chotí. Je však treba podotknout, že jediným pojítkem mezi temi dvema je skutecnost, že její rakev (stejne jako rakve Ahhotepy a Ahmose-Nefertari) patrí stylisticky do doby vlády Amenhotepa I. Nemáme žádné monumenty z té doby, které by se zminovaly o (Ahmose-) Meritamon - krome zmínky na jednom núbijském monumentu, která se možná vztahuje na ni. Na této stéle z 8. roku vlády stojí pred Horem z Miamu (Aníby) Amenhotep I. a za ním králova matka Ahmose-Nefertari a druhá božská manželka, králova dcera, sestra a královská manželka (nikoli „velká“), jejíž jméno bylo pozdeji opraveno jako Ahmose-Nefertari. Místo toho se mohlo jednat o Meritamonu, která byla povýšena na královnu, ale zemrela drív než Ahmose-Nefertari. Monumenty zobrazující ženské cleny královské rodiny jsou v hranicních oblastech z 18. dynastie doloženy nekolikrát, zrejme jako pokracování nejaké tradice. Vyskytují se na Sinaji, na skalních výchozech u Asuánu a v Núbii mezi prvním a ctvrtým kataraktem - a to jak ve Staré, tak ve Strední ríši. Snad bylo jejich úcelem spojit královny a princezny s Hathorou, bohyní cizích zemí, jejíž rolí jakožto dcery boha slunce bylo ochranovat otce. Další clenkou královské rodiny na pocátku 18. dynastie byla dcera Amenhotepa I., králova sestra a božská manželka Satamon, kterou známe jednak z její rakve, nalezené v úkrytu královských mumií, ale také ze dvou soch ve stredním a jižním Karnaku. Doklady o ní se vyskytují pocínaje vládou Ahmosovou, a ackoli se nikdy nestala královnou, zdá se, že ji spolu s Ahmose-Nefertari uctíval Amenhotep I. pro její knežskou roli Amonovy božské manželky. I v ramessovské dobe byly Satamon a Meritamon uctívány jako clenky rodiny Ahmose-Nefertari a bývaly zobrazovány na výjevech zpodobujících zbožštenou královskou rodinu. Presná chronologie pocátku 18. dynastie a genealogie královské rodiny se nám zdá být stejne nejasná, jako se jevila Thébanum z konce Nové ríše, takže se pri urcování rodicovství nemužeme spoléhat na tyto votivní odkazy. Je dlužno podotknout, že bez ohledu na královy možnosti oženit se s tolika ženami, s kolika si jen prál, nebyl s jistotou identifikován žádný potomek Amenhotepa I., a to i presto, že vládl dvacet let. Králuv syn Ramose, známý díky své soše, která je dnes v Liverpoolu, mohl pocházet z ahmosovského rodu, ale jeho konkrétní rodice nejsou uvedeni. Nicméne snad díky stabilite, kterou zajistila vláda Amenhotepa I., získal bez problému následnictví Thutmose I., o nemž není známo, že by byl clenem ahmosovského rodu. Thutmose I. a jeho rodina První následnictví 18. dynastie, které neprešlo z otce na syna, neprineslo dlouhou vládu. V r. 1987 uverejnil Luc Gabolde studii chronologie vlád Thutmose I. a II., v níž odhadl vládu Thutmose I. na jedenáct let a vládu Thutmose II. na tri roky. Krátká vláda Thutmose I. ovšem byla neprímo úmerná jeho vlivu na charakter královské moci druhé poloviny 18. dynastie. Thutmosuv zájem, jímž byla vojenská a hospodárská exploatace Núbie, mohl navazovat na úsilí Amenhotepa I., ale jeho výprava do Sýrie otevrela nové obzory, což pozdeji vedlo k tomu, že Egypt hrál na Blízkém východe pozdní doby bronzové významnou roli v obchodní a diplomatické sfére. V dnešní dobe je nejlépe viditelný výsledek techto jeho snah na kulturním materiálu v Thébách a Núbii, ale patrný je i v Memfide a v severneji ležících oblastech. Otce Thutmose I. neznáme, ale jeho matka se jmenovala Seniseneb, což bylo v 2. prechodné dobe a na pocátku 18. dynastie docela bežné jméno. V rodinách Ineniho a Hapuseneba (vysocí kneží za vlády Hatšepsuty) se vyskytovalo mnoho žen tohoto jména. Seniseneb stojí za Thutmosem I. a pred Ahmose-Nefertari na kopii korunovacní stély z prvního roku vlády

10

Thutmose I. ve Wádí Halfe. Stejne tak neznáme ani rodice Seniseneby; víme pouze, že za synovy vlády nemela jiný titul než „králova matka“. Hlavní manželkou Thutmosovou byla Ahmose, jež mela tituly „králova sestra, velká královská manželka“. Claude Vandersleyen se domnívá, že byla Thutmosovou vlastní sestrou - predevším proto, že nemela titul „králova dcera“. Král tedy mohl usilovat o obnovení situace dvou predcházejících vlád, kdy vládli bratr se sestrou. Její jméno však muže vypovídat o tom, že Ahmose byla clenkou rodu Amenhotepa I. (snad dcerou Ahmose-ancha) a že to bylo práve její duležité spojení s ahmosovskou rodinou, co Thutmosovi zajistilo nástup na trun. V soucasné dobe nevíme o žádném lepším vysvetlení Ahmosina puvodu a Thutmosova následnictví. S Ahmose zplodil Thutmose budoucí královnu Hatšepsut a pravdepodobne také princeznu jménem Nefrubitej, nebot byl s nimi pozdeji vyobrazen na scénách zdobících Hatšepsutin chrám v Dér el-Bahrí. „Božská manželka Amonova“ Ahmose-Nefertari zemrela za vlády Thutmose I. a nahradila ji Hatšepsut. Manželka Mutnefret, která nepocházela z královského rodu, porodila králi budoucího krále Thutmose II. (1492-1479 pr. Kr.);matky jeho dvou dalších synu, Amenmose a Vadžmose, jsou nejasné, ale Vadžmose byl spolu s Thutmosem I. uctíván na soše Mutnefrety, kterou do kaple na jižní strane Ramessea venoval Thutmose II. Ozývají se názory, že tato kaple byla rodinným zádušním chrámem; mohl to být, presneji receno, rodinný chrám potomku Thutmose I. a Mutnefrety. Monumenty Thutmose I. Thutmose I. a jeho místokrál Turi po sobe zanechali mnoho monumentu a nápisu na mnoha místech Horní i Dolní Núbie. Z doby jeho vlády muže pocházet nekolik cihlových staveb z el-Kanísy (u ctvrtého kataraktu) a z Napaty. Stavební kvádry (nebo jejich fragmenty) se odchovaly na ostrove Šai, který byl pod egyptskou nadvládou nejméne od Ahmosovy vlády, a další památky se dochovaly v Samne, Buhénu, Aníbe, Kúbanu a v Kasr Ibrím. Je pravdepodobné, že s výjimkou stél se jednalo o malé monumenty, obsahující kamenné prvky v cihlové strukture. Thutmose III. a Hatšepsut pak mohli tyto budovy prestavet z pískovce, jmenovite stavby v Samne a Buhénu. Na tradicním území Egypta zanechal Thutmose I. stavební památky v Elefantine, Edfu (pravdepodobne), Armantu, Thébách, Ombu (poblíž palácového strediska konce 17. a pocátku 18. dynastie v Dér el-Balasu), v Abydu, el-Hibe, Memfide a Gíze. V chrámu v Serábit el-Chádim na Sinaji se nalezly votivní predmety dedikované jeho jménem. Velmi zajímavé jsou materiály z Théb, Abydu a Gízy. V Nové ríši se Gíza stala hlavním poutním místem, nebot se zde nacházejí hrobky Chufua a Rachefa a jelikož to bylo kultovní místo boha ztotožnovaného s Velkou sfingou, Haremacheta („Hor v zemi svetla“). Není náhodou, že monumenty v Gíze, stejne jako monumenty v Abydu a Karnaku, zduraznují uctívání panovníku. Podobne jako Ahmose a Amenhotep pred ním a jako ctyri monarchové po nem chtel i Thutmose I. zvelebit kultovní místa, která propagovala spojení mezi králem a bohem a mezi králem a jeho zesnulým predchudcem. Thutmose se cítil být spojený spíše se svými dávnými predchudci než s temi bezprostredními. V Abydu nechal Thutmose I. vztycit stélu se záznamem o tom, jak prispel na chrám boha Usira. Neuctíval své královské predchudce prímo, ale daroval chrámu kultovní predmety a sochy. Podle této stély jej tehdy kneží prohlásili za potomka Usirova, jehož úkolem melo být zrestaurování božských svatyní s pomocí obrovského majetku, kterým ho obdarili bohové zeme Geb a Tatenen. Thutmose I. neuctíval dva predchozí krále - snad proto, že jejich

11

monumenty zduraznovaly ahmosovskou rodovou linii, jejímž potomkem on sám nebyl - a svou královskou moc odvozoval prímo od samotných velkých bohu. Božský puvod bežne patril k ideologii králu 18. dynastie, ale jako první na nej položil duraz zrejme práve Thutmose I. Od vlády královny Hatšepsuty (1473-1458 pr. Kr.) až po Amenhotepa III. (1390-1352 pr. Kr.) je toto téma nevycerpatelným pramenem královských nápisu. V Karnaku zanechal Thutmose I. nesmazatelnou stopu. Zvetšil a dokoncil krytou galérii, kterou kolem dvora z doby Strední ríše zacal stavet Amenhotep I., a rozšíril její zdi smerem na západ až ke dvema novým pylonum (ctvrtému a pátému), které zde postavil jako vchod do chrámu. Dále dokoncil dvur mezi obema branami. Dokoncil rovnež výzdobu alabastrové kaple Amenhotepa I., která se zdá být jeho jediným potvrzením prímého spojení s jeho predchudcem. V severní cásti Karnaku nahradil Ahmosuv monument svou „pokladnicí“, ale zdá se, že z puvodního monumentu zachoval jeden blok a zabudoval jej do své stavby. Politika Thutmose I. v Núbii a Syro-Palestine Thutmosovo tažení do Núbie bylo pro zemi Kuš a její hlavní mesto Kermu pravdepodobne smrtelným zásahem. Popis tohoto tažení, ke kterému došlo nekdy ve druhém a tretím roce jeho vlády, nacházíme na nápisech v hrobkách trí králových úredníku - Turiho (králuv místokrál na jihu), Ahmose, syna Abanova, a Ahmose Pennechbeta. Nejdelší nápis, lícící hlavní bitvu, je však zapsán na skalním výchozu u Tombu, pri tretím nilském kataraktu, co by kamenem dohodil od vstupní brány do Kermy. Králuv nápis popisuje úspešné tažení do oblastí tretího a ctvrtého kataraktu velmi živými a vášnivými slovy: „Núbijští lukostrelci padli mecem a byli pohozeni na své pude; jejich puch zaplavuje jejich údolí... Kusy, nadelané z jejich tel, jsou príliš velkým soustem pro ptáky, kterí si odnášejí korist na jiné místo.“ Thutmosova armáda (jako Amenhotepova armáda pred ním) pak opustila nilské údolí a zamírila do poušte za Kermou, až dorazila do oblasti ctvrtého kataraktu, ke Kurgu a el-Kaníse. Jelikož mezi tretím a ctvrtým kataraktem tvorí reka velký zákrut, spojovala tyto dva katarakty cesta východo-západní osy. Pak zanechal Thutmose I. v el-Kaníse nápis. Podle Ahmose, syna Abanova, se pri návratu z Kermy do Théb „Jeho Velicenstvo plavilo na sever a všechny zeme mu ležely u nohou, a ten poražený núbijský lukostrelec (snad vládce Kuše) byl povešen hlavou dolu na (prídi lodi) Jeho Velicenstva, a lod nakonec pristála v Karnaku.“ Po tomto úspechu vedl Thutmose I. svou armádu do Sýrie na vubec první vojenskou výpravu do této oblasti. Jelikož si ale jiste byl velmi dobre vedom blízkosti mitannských vládcu, vyhnul se prímé konfrontaci s nimi a po nekolika úspešných bitvách se otocil na jih smerem k Nije, kde snad usporádal lov na slony. Tuto výpravu popisují ve svých hrobkách, postavených a vyzdobených za vlády Thutmose III. (a pozdeji) pouze Ahmose, syn Abanuv, a Ahmose Pennechbet. O Sýrii mluví jako o mitannském útocníkovi a tento popis ješte doprovázejí nadávkami, které až do ctvrtého desetiletí vlády Thutmose III. nemají obdobu. Žádný jiný dokument z doby vlády Thutmose I. se o této výprave nezminuje. Egyptské strety s Mitannci byly na pocátku 18. dynastie velmi vzácné. K prvním potyckám s mitannskými vazaly došlo za vlády Thutmose I., ale severovýchodní oblasti byly dobyty až o šestatricet let pozdeji, když Thutmose III. zahájil výpravu do Sýrie. Možná se Thutmose I. na své krátké výprave do Sýrie stretl s neprítelem a vojenskou technikou, které presahovaly možnosti egyptské armády, nebot v té dobe mela témer jiste méne válecných vozu než Mitanni.. Fragmenty reliéfu z doby Ahmose, nalezené nedávno v Abydu, však dokazují, že válecné vozy byly zobrazovány už na pocátku 18. dynastie. Pokud by Thutmose I. získal

12

nejaké významné území nebo materiální bohatství, je obtížné uverit, že by se na dochovaných monumentech Thutmose I., Thutmose II. nebo Hatšepsuty nevyskytovaly castejší zmínky o Mitanncích. Je tedy daleko pravdepodobnejší, že Thutmose pouze zjistil, že mitannští vazalové jsou ve vojenské presile, a že se po porízení nápisu stáhl zpet a u Nije, ležící na jih od mest ovládaných Mitannci, usporádal lov na slony. V Dér el-Bahrí se ve zlomkovitém nápisu uchovala strucná zmínka o syro-palestinské výprave Thutmose I., spojená s popisem Hatšepsutiny puntské výpravy. Tento text, který je predevším opevováním slávy Thutmose I., se zminuje o slonech a koních a o území Nije a tak nám naznacuje, že v dobe vlády královny Hatšepsuty byl Thutmose I. oslavován predevším proto, že privezl z Nije exotické zboží, než pro dobytí zeme Mitanni. Hrobka Thutmose I. a „uctívání predku“ králi Místo puvodního hrobu Thutmose I. zustává predmetem debat. Jeho jméno se objevuje na sarkofázích dvou hrobek v Údolí králu (KV 20 a KV 38), ale mezi egyptology panují neshody o tom, které z techto dvou míst je starší ci zda byla alespon jedna z hrobek vybudována prímo pro Thutmose. Královo telo mohlo být také uloženo do skrýše královských mumií, ale ani to není jisté. Dve rakve Thutmose I., které nechal zabavit Pinodžem (jeden z Amonových velekneží v Thébách za 21. dynastie), obsahovaly neidentifikovanou mumii, která skutecne mohla být telem samotného krále. Ineni, jeden z jeho nejvyšších hodnostáru, popsal svuj dozor nad stavbou Thutmosovy hrobky: „Já sám jsem dohlížel na stavbu královy hrobky; nikdo to nevidel, nikdo to neslyšel.“ Jeho neurcité oznacení hrobky termínem heret, který se obvykle vztahuje na „skalní“ hrobku, muže znamenat, že se nacházela v Údolí králu, ale otázka dosud nebyla uspokojive zodpovezena. Také nevíme o žádném zádušním chrámu Thutmose I.; na nekolika lokalitách poblíž Údolí králu v Dér el-Bahrí se vyskytují cihly s jeho jménem - ale také se jmény Thutmose I. a Hatšepsuty. Soucástí Hatšepsutina chrámu byla i kaple postavená k Thutmosove pocte - to však neznamená, že pred její vládou nemohl existovat jeho zádušní kult. Hatšepsut spíš chtela ve svém chrámu uctít svou rodovou linii, jelikož byly tyto chrámy jak „rodinnými“ svatynemi, tak místy uctívání spojení mezi bohem Amonem a králem. Toto „uctívání predku“ bylo patrné už na monumentech Ahmose a Amenhotepa I. v Abydu, a také soukromé kaple hrobek z té doby nebo z poloviny 18. dynastie casto obsahovaly niky nebo scény oslavující žijící a zesnulé cleny rodiny. Krátká vláda Thutmose II. Nejpozdejším zachovalým datem vlády Thutmose II. je první rok a výzkumy z osmdesátých a devadesátých let minulého století naznacují, že nevládl déle než tri roky. Hatšepsut, Thutmosova nevlastní sestra, byla zároven „velkou královskou manželkou“ a „božskou manželkou Amonovou“. Podobne jako Ahmose-Nefertari, po které zdedila její náboženskou roli, figurovala Hatšepsut casto na reliéfech zdobících thébské monumenty jejího manžela, vetšinou zpodobená jako „božská manželka Amonova“. Z doby krátké vlády Thutmose III. zustalo jen nekolik málo záznamu o zahranicních podnicích, ale víme, že egyptská armáda se i nadále snažila potlacit nepokoje v Núbii, až nakonec privodila zánik království Kuš v Kerme. Takrka efemérní povahu vlády Thutmose II. ješte podtrhuje celkove malý pocet jeho monumentu a také to, že se na severu Egypta památky z jeho vlády vubec nevyskytují.

13

Thutmose II. po sobe nezanechal žádnou identifikovatelnou hrobku (což na pocátku 18. dynastie nebylo nic neobvyklého), ani žádný dokoncený zádušní chrám. Existují však náznaky, že se stavbou Hatšepsutina chrámu v Dér el-Bahrí se zapocalo za vlády Thutmose II., možná dokonce pod vedením královny. Puvodním úcelem mohl být jeho (a její) zádušní kult. Thutmose III. mu u Medínit Habu nechal postavit malý chrám, který mohl být uskutecnením plánu Thutmose II. Jediné vetší monumenty Thutmose III. se nacházejí v Karnaku: vápencová brána ve tvaru pylonu v prední cásti dvora IV. pylonu. Pozdeji byly jak brána, tak ješte jedna nespecifikovaná vápencová stavba rozebrány a kvádry položeny do základu III. pylonu. Brána byla zrekonstruována v karnackém „muzeu pod širým nebem“. Na vetšine scén, vytesaných na vysokých reliéfech této stavby, byl zobrazen král, na nekterých byl král spolu s Hatšepsutou a nekolik jich zobrazovalo samotnou Hatšepsut. Tato budova byla dokoncena v prvních letech vlády Thutmose III. (za Hatšepsutina regentství); po jejím nástupu na trun odstranili královnini zmocnenci na nekolika místech jméno nedospelého krále a nahradili je královninými kartušemi. Na jedné strane fragmentu ctverhranného sloupu je zpodoben Thutmose II., jak prijímá korunu, a na dvou dalších stranách jsou vytesány reliéfy s Nefrure (jeho dcerou) a Hatšepsutou, na kterých prijímají život od boha. Tento monument sice mohl vzniknout teprve po smrti Thutmose II., ale je nepopiratelné, že Hatšepsut mela velký vliv na monarchii již pred bratrovou smrtí. Další stavby postavené jménem Thutmose II. známe z Napaty, kde mohl zanechat pozustatky staveb i Thutmose I. V Samne, Kumme a také v Elefantine se dochovaly kvádry z budov Thutmose II. Krome toho nedávno provádené vykopávky v Elefantine odhalily sochu, kterou dedikoval jiný panovník (predpokládáme, že to byla Hatšepsut) jménem svého „bratra“; Vandersleyen upozornil na to, že v muzeu v Elefantine se nachází identické nepopsané torzo. Jediná vojenská výprava Thutmose II. je zaznamenaná na skalní stéle na Sáhelu, jižne od Asuánu. Pochází z prvního roku jeho vlády a popisuje místní povstání v Kuši, jež skoncilo usmrcením všech vzbourencu krome jednoho syna vládce Kuše, který byl dopraven do Egypta jako rukojmí, což melo evidentne za následek obnovení míru. Jednalo se urcite o méne významné povstání, ale rodina místního kermského krále byla stále aktivní, a proto byla vojenská akce rychlá a brutální a úcinne vyrešila egyptské problémy v této oblasti. Obyvatelé byli pronásledováni od místa ležícího poblíž egyptské pevnosti na rece až do poušte. Ahmose Pennechbet ve svém pohrebním nápisu poznamenává, že z jinak nedoložené válecné výpravy si Thutmose II. dovezl cetné „Šasu“ jako válecné zajatce. Jelikož se etnické oznacení „Šasu“ mohlo vztahovat jak na lid Palestiny, tak na obyvatele Núbie, patrne se tato krátká zmínka týkala núbijského tažení z prvního roku vlády. Nesmíme ovšem zapomínat, že tyto životopisy byly vytesány nekolik desetiletí po událostech, které popisují. Snaha o vytvorení jednotného vyprávení si mohla vyžádat jakési okleštení jednotlivých epizod. Matka Thutmose II. Mutnefret za jeho vlády ješte žila, soude podle sochy, která jí byla dedikována ve zmínené Vedžmosove kapli v Thébách. I když neznáme králuv vek pri nástupu na trun (ani nevíme, v kolika letech zemrel), je docela dobre možné, že byl mladší než jeho sestra a manželka Hatšepsut. Ona byla dcerou Thutmose I. a Ahmose, královny, kterou predchozí vláda oficiálne uznávala. Na stéle z doby vlády Thutmose II. jsou za králem zobrazeny Ahmose a Hatšepsut. Je zrejmé, že Hatšepsut se stala „božskou manželkou Amonovou“ již za vlády Thutmose I., po smrti Ahmose-Nefertari. Thutmose II. ovšem nebyl tak mladý, že by nemohl zplodit díte, jelikož v Karnaku je Nefrure zobrazena spolu s ním a Hatšepsut.

14

Hatšepsutino regentství Ctyriapadesátiletá vláda Thutmose III. zacala v jeho raném detství za spoluvlády Hatšepsuty, jeho tety, nevlastní matky a regentky. Podle Ineniho, jehož pohrební „životopis“ koncí práve pred Hatšepsutiným nástupem na trun: „jeho (Thutmose II.) syn byl dosazen na své místo jako král Obou zemí, na trun toho, kdo ho zplodil. Jeho sestra, božská manželka Amonova Hatšepsut vyrizovala záležitosti Obou zemí podle svých rádcu. Egypt pro ni pracoval, hlavu sklonenou, pro to jedinecné síme, které vzešlo z boha...“ Nápis Ahmose Pennechbeta o jejím regentství hovorí podobne otevrenými slovy a nejenže ji oznacuje za manželku boha, ale také ji nazývá Maatkare, což bylo trunní jméno, které si zvolila. Vyskytují se argumenty, že Hatšepsut se považovala za dedice Thutmose I. ješte pred smrtí svého otce a že datování vlády Thutmose III. se tudíž muže vztahovat stejne tak na její vládu jako na vládu nedospelého krále. Je rovnež možné, že podobne jako její predchudkyne Ahhotep a Ahmose-Nefertari se i ona snažila vytežit maximum ze své role „božské manželky Amonovy“, z majetku plynoucího z tohoto postu a ze svého spojení s rodinou Ahmose-Nefertari, a tím podporit svou regentskou vládu. Zdá se, že na podobnou roli pripravovala i Nefrure. Jakmile si ovšem Hatšepsut dala trunní jméno a zacala se verejne menit na krále, mohla následovat jen jeden doložený starší vzor: Sebekkare Sebeknefru (1777-1773 pr. Kr.) - ženu, která vládla na konci 12. dynastie. Hatšepsut se nepokoušela legitimizovat svou vládu tím, že by prohlašovala, že vládla s manželem Thutmosem II. nebo za nej. Místo toho zduraznovala svou rodovou linii. Ješte predtím, než si dala trunní jméno, porídil Senenmut, hlavní královský správce, u Asuánu nápis (pripomínající vytežení jejího prvního obelisku), kde ji nazval „královou dcerou, královou sestrou, božskou manželkou, velkou královskou manželkou Hatšepsutou“. Na Hatšepsutiných výjevech a reliéfech z Dér el-Bahrí je napsáno, že Thutmose I. ji pred svou smrtí prohlásil svou dedickou a že Amon si vyvolil Ahmose, aby mu povila novou božskou vládkyni. Hatšepsut mela tentýž cistý rodokmen jako Ahmose-Nefertari, Ahhotep a Sebeknefru. Poslední z nich ani nebyla královnou: byla královou dcerou a ztelesnením cisté rodové linie, která byla dostacující k tomu, aby jí zajistila roli faraona. Hatšepsut musela cítit, že ztelesnuje tentýž aspekt, a po dobu témer dvaceti let mela pravdu. Jejím jediným dítetem (jehož otcem byl Thutmose II.) byla Nefrure, casto oznacovaná za „královu dceru“ a „božskou manželku“ a nejednou také za „vládkyni obou zemí“ a „paní Horního a Dolního Egypta“. Debatuje se i o tom, zda byla v dobe spoluvlády Thutmosovou manželkou, ale ješte ve dvaadvacátém nebo triadvacátém roce jeho vlády je s ním zobrazena jako „božská manželka“. Po nejaké dobe nahradil Thutmose III. její jméno jménem Sitiah, kterou si vzal krátce poté, co zacal samostatne vládnout. Pokud Nefrure vubec kdy byla „velkou královskou manželkou“, král musel ukoncit formální svazek brzy po zmizení Hatšepsuty ve dvacátém nebo jedenadvacátém roce jeho vlády. Nefruriny deti nejsou jednoznacne identifikovány, i když se ozývají domnenky, založené v podstate na podružných dukazech, že jejím synem byl princ Amenemhet. Hatšepsutiny ambiciózní stavební projekty Jako panovnice zahájila Hatšepsut stavební projekty, které daleko predcily stavební cinnost jejích predchudcu. Seznam míst, na kterých staveli Thutmose I. a II., byl rozšíren také na

15

Horní Egypt, kde zahrnul oblíbená místa ahmosovských vládcu: predevším Kóm Ombo, Nechen (Hierakonpolis) a Elkab, ale také Armant a Elefantinu. Jak Hatšepsut, tak Thutmose III. po sobe zanechali mnoho památek v Núbii: v Kasr Ibrím, na ostrove Šai (sedící socha královny, podobná sochám Ahmose a Amenhotepa I.), v Samne, Farasu, Kubánu a zejména v Buhénu, kde královna postavila Horovi z Buhénu chrám obklopený slouporadím, jaké se bežne stavely v polovine 18. dynastie. Na scénách zdobících steny chrámu byla puvodne vyobrazena spolu s Thutmosem III. také Hatšepsut, ale král nahradil její jméno jménem svým, svého otce a deda. Buhénský chrám (nyní kompletne prestehovaný do muzea v Chartúmu) obsahuje scény s Hatšepsutinou korunovací a uctíváním jejího otce. I Memfis mohla být stredem Hatšepsutina panovnického zájmu. Dobe její vlády se pripisuje fragment alabastrové nádoby z nekdejšího Ptahova chrámu, ale predevším kolosální egyptská alabastrová sfinga, umístená u jižní zdi posvátného okrsku ramessovského chrámu, která mohla být soucástí staršího vstupu do chrámu a ke které velmi pravdepodobne patrila ješte jedna sfinga. Lomy v Hatnúbu, odkud byl nejspíš kámen na sfingu privezen, se nacházejí ve Stredním Egypte, nedaleko jiného jejího monumentu, skalní svatyne v Bení Hasanu (dnešní Speos Artemidos). Krome stop po lámání kamene v Hatnúbu nemáme žádný jiný dukaz o stavební cinnosti králu pocátku 18. dynastie ve Stredním Egypte, a Hatšepsutin dlouhý nápis ve Speos Artemidos svedcí o tom, že ona byla první, kdo zacal po nicivých válkách s Hyksósy opravovat chrámy v této oblasti. Za techto válek byl totiž Strední Egypt strategickou oblastí, nebot tudy vedly cesty pres Západní poušt do oáz a odtud na jih do Núbie. Hatšepsut ve svém nápisu prohlásila, že znovu postavila chrámy v Hebenu (hlavní mesto oryxkého nomu), v Hermopoli a v Kúsíje a že to ucinila pro lví bohyni Pachetu, která byla ve Speos uctívána. Na tuto práci musel dohlížet Džehutej, správce pokladnice, nomarcha ve stredoegyptském Horveru a predstavený Thovtových kneží v Hermopoli. Nápisy v jeho hrobce v Dra Abú ´n-Naga se zminují o cetných stavbách, na které dohlížel Hatšepsutiným jménem, a vzývají množství regionálních bohu vcetne Hathory z Kúsíje. Bohové techto kultovních stredisek (Hor, Thovt a Hathor) tedy obdrželi - jako i jiná božstva Núbie a Egypta - nový prídel z hospodárských zdroju Egypta. Nicméne žádnému místu nevenovala Hatšepsut tolik pozornosti jako Thébám. Chrám v Karnaku se pod jejím dohledem opet zacal rozrustat a stavební práce zde rídili ruzní úredníci vcetne Hapuseneba (veleknez Amonuv), Džehuteje (zmínený správce pokladnice), Puiemrea (druhý knez Amonuv) a samozrejme také Senenmuta (již zmínený nejvyšší královský správce). Jelikož zeme po témer celých dvacet let její vlády žila evidentne v míru, mohla Hatšepsut využívat egyptské i núbijské prírodní bohatství. Z východních pouští a z jihu sem proudilo zlato; v lomech se težil vzácný kámen, v Gabal es-Silsile se zacal lámat pískovec, z Levanty se dováželo cedrové drevo a z Afriky ebenové drevo (snad pres Punt). V nápisech královny i úredníku jsou dosti podrobne popsány jak monumenty, tak materiál na jejich stavbu. Hatšepsut urcite tešilo množství a rozmanitost luxusního zboží, které mohla získat a darovat na pocest Amonovu; tešilo ji to natolik, že v Dér el-Bahrí nechala vytesat scénu, na níž je zobrazeno množství exotického zboží dovezeného z Puntu. I Džehutej podrobne popsal zboží z Puntu, které královna darovala Amonovi, a zmínil se také o elektru dovezeném z dolu Východní poušte, jímž mel podle královnina poverení vyzdobit Karnak. Džehutej, Hapuseneb i Puiemre popsali svou úcast pri stavbe ebenové svatyne, darované Mutinu chrámu v Karnaku. Práce v chrámu vedl pro Hatšepsut Senenmut, jehož jméno je zapsáno na bráne, která zde byla vykopána, ale i Hapuseneb zanechal v posvátném prostoru chrámu sochu.

16

V Karnaku je nejvýznamnejším vyjádrením Hatšepsutina imprimatur osmý pylon, nový jižní vstup do posvátného prostoru chrámu. Nový pískovcový pylon, stojící podél severojižní cesty pro procesí, která spojovala strední cást Karnaku s Mutiným okrskem, byl první kamennou stavbou na této ceste. Je ironií osudu, že dukazy Hatšepsutina stavebního úsilí jsou dnes neviditelné, jelikož v prvních letech vlády Amenhotepa II. (1427-1400 pr. Kr.), syna Thutmose III., byla prední strana pylonu vyhlazena a znovu vyzdobena. Nicméne Hatšepsutino prání vytvorit nový hlavní vchod byl soucástí ješte velkolepejšího plánu, který mel zajistit, aby se na její stavební cinnost v tomto chrámu nedalo tak snadno zapomenout. Spojením Karnaku s Mutiným chrámem snad královna chtela úmyslne presunout pozornost od brány Thutmose II. pred ctvrtým pylonem. Také postavila chrám na severo-jižní ceste, který dedikovala Amenreovi Kamutefovi, stvoritelské podobe boha. Secteme-li to všechno dohromady, tvorí její stavby v luxorském chrámu, ležícím jižne od Karnaku, kde se konaly každorocní svátky královské obnovy, Mutin chrám, kde sídlila Amonova chot, a Kamutefova svatyne soubor budov, v nichž mohla Hatšepsut popsat a oslavit své zrození z Amona, získat si prízen bohu pro svou vládu a rozšírit nárok na božský puvod pro královský úrad. Krome toho nechala Hatšepsut v ústrední cásti Karnaku postavit palác pro svou rituální cinnost a kolem centrální svatyne clunu postavila radu místností, kde nechala zobrazit svou ocistu a prijetí bohy. Kde presne stála její velká kremencová svatyne clunu, to zustává predmetem debat, ale nyní ji rekonstruují v karnackém muzeu pod širým nebem. V této svatyni jsou zobrazena procesí spojená se svátkem Ipet (pri nemž Amon z Karnaku navštívil chrám v Luxoru) a krásným svátkem Údolí. Pri tomto svátku opouštel Amon Karnak a vydával se smerem na západ do Dér el-Bahrí, kde navštívil chrámy ostatních panovníku. Tento svátek patril v Nové ríši na západním thébském brehu k nejvýznamnejším. Hatšepsut si nechala v Údolí králu vykopat hrobku pro sebe jakožto panovnici. Zdá se, že hrob KV 20 je nejstarší z celého údolí a Hatšepsut jej nechala zvetšit, aby se tam vešel jak její vlastní sarkofág, tak ješte jeden, který byl puvodne vytesán pro ni, ale pak predelán pro jejího otce Thutmose I. Puvodne mohli být Hatšepsut a Thutmose I. uloženi k poslednímu odpocinku zde, ale Thutmose III. pozdeji prenesl telo Thutmose I. do hrobky KV 38, kterou nechal postavit k podobnému úcelu. Zmatek kolem hromadných hrobek a sarkofágu pro Hatšepsut ješte není u konce, ale výzkum vedený Lucem Gaboldem a ostatními prispel k lepšímu pochopení nejstarších stavebních prací v Údolí králu. Královna také postavila Amonuv chrám v Medínit Habu, na jižním okraji Théb. Tato kaple, kterou dokoncil Thutmose III., byla duležitým kultovním místem tohoto boha na západe, nebot se stal soucástí pravidelného cyklu svátecních procesí, do nehož patrily i Dér el-Bahrí a Karnak a pri nemž byl pozdeji uctíván i Usir. Chrám v Dér el-Bahrí: Prohlášení Hatšepsutiny vlády Chrám v Dér el-Bahrí zustává Hatšepsutiným nejtrvanlivejším monumentem. Byl vystaven z vápence a rozvržen do série teras pod skalním útesem v zálivu, utvoreném prirozeným pusobením reky a vetru. Chrám nazvaný „Nejsvetejší svatyne“ (džeser džeseru) byl nejkompletnejším vyjádrením Hatšepsutiny moci v materiální podobe. Plán chrámu napodoboval formu známou od 1. prechodné doby a byl inspirován jmenovite chrámem Mentuhotepa II. (2055-2004 pr. Kr.) z 11. dynastie, ležícím o neco dále na jih. Terasovité chrámy se ovšem stavely i ve 2. prechodné dobe a na pocátku 18. dynastie (napr. Ahmose jej postavil v Abydu). Hatšepsut si vypujcila formy, které rozvíjeli mnozí její královští

17

predchudci; napríklad kolosální sochy Usira stojící pred ctverhrannými pilíri na jejích kolonádách velmi pripomínají sochy Senusreta. Hatšepsut se ovšem mohla spíše nechat inspirovat svým otcem Thutmosem I., jelikož jeho kolosální sochy Usira v Karnaku jsou velmi podobné kolosum v Dér el-Bahrí, prestože jsou vytesané z pískovce. V dobe svého dokoncení obsahoval chrám scény a nápisy, které výstižne charakterizují radu aspektu Hatšepsutina života a její vlády. Nejprístupnejší místa, tedy nižší a strední kolonády, napríklad ukazují výpravu do Núbie, dopravu obelisku pro chrám v Karnaku, výpravu do Puntu pro stromy, z nichž se získávalo kadidlo, a pro další africké výrobky, a také božské zrození panovnice. Úredníci poverení dozorem nad temito pracemi jsou zde jmenováni vcetne pokladníka Neheseje a Senenmuta. Pohrební nápisy Džehuteje a Senenmuta svedcí o tom, že se zúcastnili stavby a výzdoby chrámu džeser džeseru v Karnaku. Na jižním konci prostrední terasy nechala Hatšepsut postavit kapli pro Hathoru, bohyni západního hrbitova, a pred ní dvur se sloupy, jejichž hlavice byly zdobené symboly této bohyne v podobe krávy. Vchod do samotné kaple lemují výjevy, na nichž král krmí posvátnou krávu. Na horní terase se nacházel ústrední vchod do dvora obklopeného slouporadím, za nímž ležela hlavní svatyne chrámu. Severní stenu dvora zdobily scény s procesím pri krásném svátku Údolí, zatímco na jihu byl zobrazen svátek Ipet. V další m uzavreném dvore na sever odtud byly svatyne bohu (vcetne Amona) ve tvaru výklenku a velký oltár z egyptského alabastru pro slunecního boha Re-Harachteje, urcený pro otevrené prostranství. Tento rys slunecního chrámu, který pripomínal starý model ztelesnený Stupnovitou pyramidou v Sakkáre ze 3. dynastie, byl pro komplex duležitým prírustkem. Jeho význam pro královský kult ješte podtrhovaly místnosti v jižní cásti centrálního dvora, kde scény a texty vyjadrovaly prání panovníka doprovázet slunecního boha na jeho každodenní ceste po nebi a podsvetí. Hymny popisující božstva, která vládla každé denní a nocní hodine, dávala Hatšepsute moc nad samotným casem, takže mohla naveky splynout se sluncem. Na této terase se rovnež nacházely kaple pro Hatšepsut a jejího otce Thutmose I. Výjev s králem, vyhlašujícím budoucí vládu své dcery, doprovázel nápis. Série frází, urcených pro tech nekolik málo lidí, kterí umeli císt a kterí se dostali do této soukromé cásti chrámu, neprímo naráží na neobvyklou povahu Hatšepsutiny vlády. Její vysocí úredníci jsou dvakrát upozorneni: „ten, který bude vzdávat cest, bude žít, ten, který bude mluvit rouhave proti Její Výsosti, zemre.“ Je pravdepodobné, že sem v té dobe meli prístup úredníci královského dvora a že nápis pouze monumentalizoval formulaci, kterou tehdejší elita velmi dobre znala. Hatšepsut byla velmi štedrá k tem, kdo ji podporovali, soude podle náhlého vzrustu velkých zdobených soukromých hrobek v Thébách a Sakkáre a podle rostoucího poctu soukromých soch, dedikovaných ruzným chrámum, napr. karnackému. Zdá se, že královna upevnovala symbiotické vztahy se svými dvorany, takže pro ne byla stejne duležitá jako oni pro ni. V této dobe se v thébských soukromých hrobkách vubec poprvé objevuje panovník odený jako sám slunecní buh a slouží majiteli hrobky jako vecný prostredník. Takto Hatšepsut ve své hrobce zobrazují královský správce Amenhotep (TT 73) a královský sklepmistr Džehutej (TT 110) a v této praxi pokracovali i majitelé nekolika hrobek z doby Thutmose III. Tato loajalistická interpretace pripomíná nápisy na stélách elity z doby Strední ríše, které popisovaly, co všechno vykonali králové 12. dynastie pro blaho Egypta. Zahranicní vztahy za Hatšepsutiny vlády

18

Hatšepsutina spoluvláda s Thutmosem III. rozhodne nebyla obdobím nejakých vleklých válek. V té dobe došlo k nekolika vojenským výpravám do Núbie, jejichž cílem zrejme bylo potlacení místních povstání, ale nic nenasvedcuje tomu, že by byla prerušena správa jihu, kterou vykonával „místokrál a správce jižních zemí“. Za Hatšepsutiny vlády vystrídal místokrále Seniho v jeho funkci Amennacht a toho zase za vlády Thutmose III. nahradil Nehej. Na konci Hatšepsutiny vlády pusobil v tomto úrade ješte nejméne jeden úredník, ale jeho jméno je nejisté. Každý z techto mužu nejenže vládl Dolní Núbii, ale mel také na starost stavební projekty. Dohlíželi na to, aby Núbijci králi odvádeli své výrobky jako „tribut“, ale je velmi pochybné, zda vubec nekdy videli nejakou prímou vojenskou akci. Hatšepsutina obchodní výprava do Puntu byla v Egypte propagována jako hlavní diplomatický coup. Africké výrobky, které odtamtud dovezla spolu se zlatem a kadidlem (vcetne stromu poskytujících kadidlo), stimulovaly zájem o exotické luxusní zboží. Zanedlouho potom byli v soukromých hrobkách zobrazováni se stejným zbožím i Núbijci prinášející tribut: byly tu sloní kly, panterí kožešiny, živí sloni a samozrejme také zlato. Není ješte zcela jasné, jakým zpusobem puntská obchodní mise otevrela rozsáhlejší obchod v oblastech Afriky ležících na jih od regionu ovládaných Egyptem, ale teprve po této misi se zacínají objevovat soustavnejší zprávy o núbijském tributu z dobytých oblastí vcetne seznamu dodávaného exotického zboží. Není vylouceno, že egyptské vztahy s egejskou oblastí, doložené mínójskými malbami v Tell ed-Dabáa (Avaride), doznaly za Hatšepsutiny vlády zmeny. I když byla Avaris okupována až do vlády Amenhotepa I., nemáme žádné jasné dukazy o tom, že by Egypt pestoval na pocátku 18. dynastie nejaké styky s Krétou. Obchodovalo se však zrejme pres Kypr a Levantu , jelikož se nalezlo urcité množství dovezené keramiky. Za Hatšepsutiny vlády, kdy se delegace „Keftiu“ (Mínójcu, soude podle egyptských vyobrazení) objevuje po boku jiných zahranicních emisaru na nástenných malbách soukromých hrobních kaplí v Thébách, si mohl Egypt vytvorit své vlastní obchodní spojení s mínójskou Krétou nebo mykénským Reckem. O trvalejším rázu techto kontaktu se ovšem pochybuje. Na obdobných malbách z období vlád následujících po vláde Hatšepsuty se už neprojevuje taková dobrá znalost oblecení a obchodního zboží z Kréty, z cehož badatelé usuzují, že byly obchodní styky vedeny spíš pres syro-palestinskou oblast než prímo. Samostatná vláda Thutmose III. Královská moc se navrátila do rukou Thutmose III. nekdy ve dvacátém nebo jedenadvacátém roce Hatšepsutiny vlády. Tehdy se málo staral o to, aby sobe a Egyptu zajistil takovou povest, jaké se tešil o tisíciletí pozdeji, i když ponekud nedokonale. Thutmose III. musel bedlive zvažovat svou situaci, jelikož byl sice zralým, ale nezkušeným vladarem, a za pomoci rádcu a vojenských velitelu zhodnotit materiální potenciál a možnosti získání slávy, které se mu naskýtaly na severovýchode. Ze zisku z dobyté Núbie Thutmose III. nic nemel a z nove navázaných styku s Puntem težila také jenom Hatšepsut. Novým místem rychlých zisku byla Levanta, kde Egyptané mohli získat kontrolu nad obchodními cestami, které do té doby ovládali syrští, kyperští, palestinští a egejští panovníci a obchodníci. Po zhruba sedmnácti letech vojenských tažení se Thutmosovi III. podarilo ovládnout Palestinu a uplatnoval silný vliv v jižní Sýrii. Zajistil si dobrou povest a chrámum Amona a ostatních bohu plynuly z jeho úspechu obrovské zisky, stejne jako mužum, kterí doprovázeli krále na jeho výpravách. Král zneuctil Hatšepsutino jméno a její monumenty teprve v posledním roce své vlády. Do té doby se snažil zaplnit nilské údolí památkami na svou vlastní vládu. Je zajímavé, že umelecký

19

styl a portréty Thutmose III. jsou velmi težko rozlišitelné od Hatšepsutina stylu užitého na jejích posledních monumentech. Liší se v podstate pouze stavbou tela - Thutmose je obvykle na sochách i reliéfech zpodobován se širšími rameny a mohutnejším hrudníkem než Hatšepsut a tento mužnejší typ postavy užíval na svých vyobrazeních pozdeji i Amenhotep II. Thutmosova tvár má typický „thutmosovský“ profil, který známe už od Thutmose I.: dlouhý, u korene široký nos s malým hrbolkem a dolu obrácenou špickou a široká ústa s vystupujícím horním rtem svedcícím o predkusu, který se v rodine dedil. Thutmose využil dvaatriceti let samostatné vlády k tomu, aby proslavil své jméno po celém Egypte a Núbii. Stavel v Gabal Barkalu, na nejjižnejším konci Núbie, na ostrove Šai, v Pnubsu u tretího kataraktu, v Samne, Kumme, Uronarti, Buhénu, Kubánu, Amade, Farasu a Ellesíje a ješte na nekolika dalších místech, kde se našly kvádry s jeho jménem. Jeho severneji ležící monumenty jsou dobre doložené v Elefantine, kde postavil chrám bohyni Satete, a dále v Kóm Ombu, Edfu, Elkabu, Todu, Armantu, Thébách, Achmímu, Hermopoli a Héliopoli. Na soše dozorce stavebních prací Minmose, který v tomto úrade pusobil v posledních letech vlády Thutmose III., je seznam kultovních míst, kde pracoval. K již zmíneným místum ješte pridává Medamúd, Asjút, Atfíh a další lokality v delte vcetne Bútó, Búsiridy a Chemmidy. I když se v delte dosud nenašly žádné stavby Thutmose III., Minmosuv nápis svedcí o tom, že on i jeho predchudci z pocátku 18. dynastie tu mohli stavet. Karnak byl i nadále oblíbeným místem. Thutmose III. ponekud neomalene prestavel centrální cást chrámu a vápencové kaple Amenhotepa I., které nechal odstranit a nahradit kaplemi z pískovce. Krátce po zacátku samostatné vlády zahájil stavbu své hlavní budovy v Karnaku: „(Thutmose III.) pusobí v monumentech“ (ach menu). Spolecným tématem reliéfu v budove je obroda královské moci Thutmose III., a to predevším prostrednictvím svátku sed, který poprvé slavil ve tricátém roce své vlády. Do tohoto rámce dobre zapadá i uctívání královské hodnosti, jež bylo pojítkem mezi hlavní budovou a kaplemi stojícími kolem centrálního dvora. Pozdeji nechal Thutmose III. celou centrální plochu znovu vyzdobit scénami a predevším nápisy podrobne lícícími jeho výpravy do Asie. Tyto Anály, zapsané ve dvaactyricátém roce jeho vlády, se staly prvoradým historickým záznamem o králových podnicích, obsahujícím konkrétní epizody války a seznamy válecné koristi. Podle záznamu v Análech byl Amonuv chrám nesmírne obohacen: jen samotných budov bylo obrovské množství. Král nechal pristavet šestý a sedmý pylon a sedmý nechal pokrýt scénami a nápisy se jmény míst, nad nimiž vyhlásil panství. V severní cásti chrámového okrsku byl postaven chrám boha Ptaha, ve stredu chrámu byla vybudována žulová svatyne clunu a ješte jedna egyptská alabastrová svatyne byla pozdeji pripojena ke svatyni Thutmose IV. (1400-1390 pr. Kr.) a umístena poblíž ctvrtého pylonu. I premena Hatšepsutiných památek probíhala za vlády Thutmose III. a pozdeji ji dokoncil jeho syn Amenhotep II., ale i bez toho by byla jeho stavební cinnost neobycejne plodná. Mezi královy velekneze Amonovy patrili energický Mencheperraseneb, majitel thébské hrobky c. 86, jeho synovec téhož jména (TT 112) a Amenemhet (TT 97). Amenemhet byl pravdepodobne Amonovým veleknezem a sloužil prevážne za Amenhotepa II., poté co Mencheparraseneb predal na krátkou dobu úrad svému synovci. Velekneží zodpovídali nejen za Karnak, ale i za práce pro Amona na západním brehu Nilu. Thutmose III. byl velmi aktivní v Medínit Habu, kde dokoncil malý chrám Amonuv, a také zde, severne od tohoto chrámu, postavil chrám svému otci. Pozdeji premenil vyvýšenou svatyni v Dér el-Bahrí na svou vlastní kapli nazvanou „Posvátný horizont“ (džeser achet). Hrobka Thutmose III. (KV 34) byla vytesána vysoko ve skalním útesu a zasahuje hluboko dovnitr. Steny pohrební komory jsou pokryté cerne a cervene malovanou hieratickou formou

20

záhrobních textu: je zde Litanie k Reovi, která ruznými jmény vzývá slunecního boha , aby králi pomohl na jeho posmrtné ceste, a Knihy o tom, co je v podsvetí (Amduat), které králi poskytovaly mapu podsvetí a zaríkadla, jež mu mela pomoci dosáhnout vecného ospravedlnení. Thutmose III. v Levante Témer okamžite po zahájení samostatného panování vytáhl Thutmose III. s vojenskou výpravou do Levanty, kde chtel získat moc nad nekolika mestskými státy a mesty, jimž v té dobe vládli Mitannci ze severovýchodní Sýrie. Pod záminkou, že je treba vyrešit trenice v Šaruhénu a jeho okolí, zamíril král od egyptské pohranicní pevnosti v Caru do Gazy. Gaza byla egyptským vazalem nejpozdeji od Ahmosovy vlády a predpokládáme, že s loajalitou Šaruhénu pocítali Egyptané od téže doby. V Análech je zaznamenáno, že pri této první výprave ve triadvacátém roce vlády vytáhl Thutmose z Gazy a naplánoval útok na Megiddo z Jahamu, významného mestského státu, který tehdy okupoval panovník Kadeše. Chránila jej také skupina nácelníku, predstavitelu levantských regionu až k Naharajimu (Mitanni a Mitannci ovládaná Sýrie). Thutmosuv nápis uvádel, že tito nácelníci meli být loajální vuci Egyptu, což je treba chápat jako skutecnou hrozbu. V severní Palestine a v pásu pobreží mohli Mitannci ohrožovat prístup k libanonským cedrum, nalezištím medi a cínu a k ostatním cenným surovinám. Teprve na válecném poli odhalil Thutmose III. skutecný prospech z války. Korist byla evidentne tak bohatá, že ve válcení pokracoval, a to až do dvaactyricátého roku své vlády. Soustredil se na severní Palestinu, Libanon a cásti Sýrie. Korist z bitvy u Megidda spolu se smírnými dary, které ukoncily sedmimesícní obléhání mesta, byla znacná a zahrnovala 894 válecných vozu vcetne dvou zlacených, 200 brnení a dve bronzová, která patrila nácelníkum Megidda a Kadeše, neco pres 2000 koní a 25000 zvírat. Po obléhání Megidda nahradil Thutmose III. poražené místní nácelníky a pokracoval smerem na sever, podél reky Litani. Luxusní zboží zabavené v nekolika dobytých mestech bylo peclive zaznamenáno v Análech a rovnež zde byly vyjmenovány ruzné typy zajatcu. Válecná tažení z 23.-32. roku jeho vlády se soustredila na levantské pobreží s jeho lesy a prístavy a na oblasti západní Sýrie. Egyptané získali celou škálu surovin vzácnými kovy pocínaje (zlato, stríbro, med a olovo) a drevem, oleji, potravinami a obilím konce. Král poslal deti vladaru mestských státu do Egypta na prevýchovu. Podle Análu z tricátého roku vlády „at zemrel kterýkoli z techto velitelu, Jeho Velicenstvo zarídilo, aby na jeho místo nastoupil jeho syn.“ Pokud je správný predpoklad, že toponym Naharajim se v egyptských nápisech pred osmou výpravou Thutmose III. (ve 33. roce jeho vlády) nevyskytuje jednoduše proto, že jeho obyvatelé byli považováni za príliš mocné na to, aby se o nich zminovaly královské monumenty, pak porážka syrských vazalu byla skutecne významným úspechem. Do té doby špatne doložený stát Naharajim se na konci vlády Thutmose III. náhle objevuje ve všech typech hieroglyfických nápisu: krome záznamu v Análech Thutmose III. ješte královo prekrocení Eufratu dokládá stéla z Gabal Barkalu, vztycená v Núbii u ctvrtého kataraktu, obelisk z Karnaku, Poetická stéla z Karnaku a stéla z Armantu. Zmínky o Naharajimu se vyskytují také v cetných toponymních seznamech z Thutmosovy vlády. Množství válecné koristi získané v Sýrii bylo impozantní a uchvátilo jak vladare, tak vojáky. S výjimkou osmé výpravy, kterou Thutmose podnikl v 33. roce vlády, byly všechny zisky z Naharajimu v Análech vedeny jako válecná korist, at už ji zabrala armáda pri svém plenení nebo sám král.

21

Je zrejmé, že Naharajim v té dobe neodvádel každorocní dávky (inu), jak Anály naznacují tím, že dávají do protikladu jednorázovou korist po tažení v roce 33 k tributum z ostatních oblastí, oznacených slovy „z tohoto roku“. To by mohlo znamenat, že zdrojem zahranicních príjmu Egypta byli pouze poražení vazalové Mitanni, ale ne mitannský král sídlící ve svém hlavním meste Vašukanni. I když je seznam predmetu a lidí privezených z Naharajimu pomerne obsáhlý, každorocní dávky odvádené z Retenu a Džaheje obsahovaly daleko vetší množství vzácného zboží. Je zrejmé, že Thutmose III. byl s Mitannci stále ješte ve válce. Dobytí Sýrie vcetne Naharajimu, jehož se zúcastnilo i nove vytvorené elitní vojsko Egypta, oslavují nápisy v nejméne jedenácti hrobkách z doby vlády Thutmose III. a z pocátku vlády Amenhotepa II., ale také velké množství soukromých soch a stél (hrobky TT 42, 74, 84, 85, 86, 88, 92, 100, 131, 155 a 200). Nápisy a výjevy v hrobních kaplích pripomínají predevším válecné zajatce, války, jichž se zúcastnili vojáci, ale také luxusní zboží, získané jako válecný tribut. Vojenský aspekt egyptsko-mitannských styku ovšem nemel dlouhé trvání. Prestiž syrského zboží velmi stoupla. Hrobky, vyzdobené po první dekáde vlády Amenhotepa II. oznacují zahranicní zisky jako dan, zejména exotické zboží, a tyto výdobytky získávají své formální místo v oslavných procesích. Napríklad v Kenamonove hrobce (TT 93), vyzdobené na konci vlády Amenhotepa II., žádný text nepopisuje syrské války, nevypocítává válecnou korist jako Suemnivet ve své hrobce (TT 92), ani nezobrazuje deti neprátelských nácelníku jako Amenemheb (TT 85). Místo toho jsou na jedné zdi zobrazeny novorocní dary pro krále. Mezi nimi jsou cetné zbrane a brnení a také dva válecné vozy. Nápis u válecného vozu v horním registru se chlubí tím, že je ze dreva dovezeného z cizí zeme Naharajim, zatímco vuz pod ním je urcen pro válku proti severním a jižním neprátelum. Pod horním vozem je hromada prileb syrského typu, zatímco pod spodním je hromada slonoviny - jasná narážka na drívejší válcení v techto oblastech (tedy v Asii a Núbii). Mezi novorocními dary zobrazenými v Kenamonove hrobce je rovnež skupina sklenených nádob napodobujících mramor. Tento typ skla byl charakteristický pro severovýchodní Sýrii a severní Irák. Skutecne se zdá, že zavedení tohoto druhu skla do Egypta v tak velkém merítku mohlo být prímým výsledkem mitannských válek. Sklenené nádoby byly zrejme puvodne vyrábeny v mitannských mestech, jako byly Tell Brak a Tell Rima, ale jakožto velmi cenené predmety se zacaly v Egypte napodobovat a posléze i vylepšovat. Mezi další predmety dovezené z Naharajimu (v r. 33) patrily stríbrné a zlaté nádoby (na seznamech s válecnou koristí casto oznacované jako nádoby „s plochým dnem“) pocházející z pobreží Stredozemního more ( „práce Džahejova“), jejichž poegyptštené napodobeniny se rychle staly módním zbožím, podobne jako tomu bylo u sklenených výrobku. Jednou z takových nádob je známá stríbrná nádoba s plochým dnem s venováním pro vojáka Džehuteje z doby vlády Thutmose III.; zlatá nádoba Džehutejova, která dnes také zdobí Louvre, muže být egyptskou kopií stríbrné predlohy a v Thébách jsou tyto nádoby zobrazeny v chrámu a na stenách hrobek. Spolu se syrským prepychovým zbožím prišla do Egypta i božstva této oblasti, takže za vlády Amenhotepa II. rozkvétal kult asijských bohu Rešefa a Astarty. Je zajímavé, že móda mitannského zboží zastínila oblibu vojenské výzdoby. Zlatý lev, udílený jako cena vojákum, kterí se zúcastnili tažení do Sýrie, se po zacátku vlády Amenhotepa II. v hrobkách již nevyskytuje, ale kovové a sklenené nádoby syrského typu zustaly symbolem postavení po celou 18. dynastii a byly napodobovány po celém Egypte. Také scény zobrazující mitannské válecné zajatce a korist ustoupily na pocátku Amenhotepovy vlády oblíbeným výjevum klanejících se predstavitelu cizích zemí, odevzdávajících vzácné zboží faraonovi.

22

V ikonografické premene Mitanni z nejvetšího neprítele v povolného dodavatele prestižního luxusního zboží mužeme vystopovat pozvolné smerování ke spojenectví s Naharajimem. Nevíme jiste, zda tri manželky Thutmose III., pohrbené ve Wádí Kubbanét el-Kirud (západní Théby) byly Syranky, ale jejich jména byla urcite asijská a jejich majetek ve zlate byl obrovský. Snad to odráží menící se postoj Egyptanu vuci východu: tentýž král, který dvacet let válcil proti Retenu a Naharajimu, si potom vzal za manželky ženy z této oblasti a zahrnul je bohatstvím. Navzdory tomu, že Amenhotep II. mel ješte vybojovat nekolik bitev v Sýrii, inklinoval Egypt na konci Thutmosovy vlády již k mírumilovným vztahum. Mezi manželky Thutmose III. patrila i žena jménem Sitiah, která byla dcerou královské chuvy. Mela titul „velká královská manželka“ a - v jednom dochovaném textu - „božská manželka“. Pokud nahradila Nefrure v postavení knežky, bylo to pouze po dobu, než dospela dcera Thutmose III. Meritamon a prevzala tuto roli. Nevíme o tom, že by Sitiah mela nejaké deti, zato matka Amenhotepa II. Meritre jich zrejme mela nekolik. Meritre (dcera Huje, božské uctívacky Amona a Atuma a hlavní chóristky Reovy) byla urcite matkou Amenhotepa, princezny Meri(t)amon, prince Mencheperrea, princezny Isis a další Meri(t)amon a malé princezny Nebetiunet. Meritre jako královna je zobrazena v chrámu v Medínit Habu a v hrobce Thutmose III. Tretí manželka Nebetta a princezna Nefertirej jsou zobrazeny v královské hrobce. Amenhotep II. Nevíme, jestli na konci vlády Thutmose III. ješte žili nejací príslušníci Hatšepsutiny rodové linie (potomci královny Ahmose). Stárnoucí král si však v jedenapadesátém roce vlády pribral svého syna Amenhotepa jako spoluvládce a vládl s ním ješte více než dva roky. Tzv. zneuctení Hatšepsutino, které zacalo v 46. nebo 47. roce Thutmosovy vlády, mohlo pripravit cestu koregenci, jelikož Amenhotep II. pak sám dokoncil znesvecení královniných monumentu. Hatšepsutiny monumenty byly systematicky upravovány, aby si její rodová linie nemohla cinit nároky na trun: nekteré byly prekryty novým nápisem ci výjevem; jiné byly úmyslne poškozeny ve snaze úplne znicit památku na její jméno; nekteré byly pozmeneny tak, že její jméno bylo nahrazeno jménem Thutmose II. nebo Thutmose III. Jelikož Thutmose III. zacal likvidovat vzpomínku na královnu petadvacet let po jejím odchodu ze scény, je nepravdepodobné, že se jednalo o pouhou mstu na nevlastní matce, jelikož po ní prejal i spoustu jejích úredníku, kterí za jeho vlády dokoncili svou kariéru a postavili si hrobky, kde bylo na prvním míste napsáno jméno Thutmosovo. Je možné, že smrtí mužu, kterí sloužili obema temto panovníkum, jako byli napr. Puiemre, druhý knez Amonuv, ci Antef, starosta Ceneje (u Abydu) a vládce nad oázami, padly námitky proti zatracování Hatšepsuty. Vláda Amenhotepa II. byla klícovou vládou pocátku Nové ríše, i když je z dnešního pohledu zastínena vládou svých dvou predchudcu a vládcu z konce 18. dynastie. Za své takrka tricetileté vlády (nejpozdejší záznam pochází ze šestadvacátého roku jeho vlády) dosáhl král vojenských úspechu v Levante, Egyptu poskytl spolu s hospodárským ziskem také mír a svedomite rozširoval monumenty zasvecené bohum. Ve své dobe si Amenhotep II. získal vehlas zejména svými atletickými úspechy a v jeho monumentech jsou jeho dovednosti casto pripomínány. Ješte jako mladík žil král v memfidském regionu a cvicil kone v otcových stájích (pokud mužeme verit nápisu, který zanechal na stéle u chrámu Sfingy v Gíze). Jeho nejvetším atletickým úspechem byla strelba z luku do medeného terce z pádícího válecného vozu, jehož oteže mel uvázané kolem pasu. Nejenže zprávu o tomto výkonu nechal zapsat na stélu v Gíze,

23

ale výjev nechal zobrazit také na reliéfu v Thébách. Byl rovnež miniaturizován na skarabech nalezených v Levante. Historicka klasického umení Sara Morris se domnívá, že Amenhotepovo proslavené strílení z luku posloužilo o stovky let pozdeji jako základ jedné epizody z Illiady, kde Achilleus prostrelí šípy radu tercu. Vláda Amenhotepa II. byla z vetší cásti pokojná a zajistila Egyptu dlouhé období stability. Nekolik administrativních papyru z jeho doby dokumentuje vzkvétající zemedelství a remeslo v nekolika oblastech Egypta. Fungoval dobre organizovaný administrativní aparát a zdá se, že Amenhotep jej umel úcinne využívat. Ponechal si ve službe muže, kterí sloužili jeho otci, a na klícová místa dosadil blízké prátele. V této dobe bylo prepsáno nekolik literárních del ze Strední ríše, což je známkou jeho zájmu spíše o kultivaci umení než o vojenskou zdatnost. I když královské umení zustalo stejne idealizované a vysoce formální jako za vlády Thutmose III., styl malby v soukromých stavbách prozrazoval první známky umeleckého individualismu, který byl pozdeji tak zduraznován. Stavební program Amenhotepa II. Amenhotep zanechal budovy nebo prístavby k již stojícím monumentum témer na všech duležitých místech, kde stavel jeho otec. V prvních trech letech vlády stavel budovy jménem obou králu, zejména v Amade v Dolní Núbii, kde byl ke cti Amona a Re-Harachteje postaven chrám, a v Karnaku, kde se oba králové podíleli na zahlazování stop po Hatšepsute tím, že maskovali její monumenty svými vlastními. Na dvore mezi ctvrtým a pátým pylonem je na pristavených sloupech a zdivu kolem Hatšepsutina obelisku nekdy napsáno jméno jednoho krále, jindy jméno druhého. Dnes se nedá ríci, zda byly zmeny provádeny soucasne (za spoluvlády) nebo postupne. Zanechal monumenty v Pnubsu na ostrove Argo, na ostrove Šai, v Uronarti, Kumme, Buhénu, Kasr Ibrímu, Amade, Sáhelu, Elefantine, Gabal Tingaru (kaple poblíž kremencového lomu na západním brehu reky u Asuánu), Gabal es-Silsile, Elkabu, Todu (svatyne clunu postavená za spoluvlády), Armantu, Karnaku, Thébách (vcetne jeho hrobky KV 35 v Údolí králu a dnes již zniceného zádušního chrámu), v Medamúdu, Dendere, Gíze a Héliopoli. Stavba vápencového chrámu byla prícinou otevrení lomu v Ture ve 4. roce jeho vlády, ale chrám dosud nebyl lokalizován; nebyl to však králuv zádušní chrám v Thébách, jelikož je postaven z pískovce a cihel. K místum, kde Amenhotepovo stavební úsilí zanechalo nejhlubší otisk, patrí Gíza a Karnak, a to navzdory skutecnosti, že králuv projekt v Gíze nebyl nijak zvlášt ambiciózní. Postavil zde chrám bohu Haremachetovi, slunecnímu bohu ztotožnovanému s Velkou Sfingou. Od dob Thutmose I. byla oblast kolem Sfingy casto navštevována princi a poutníky, kterí pricházeli do velkých pyramidových komplexu Chufua a Rachefa. Sfinga a její amfiteátr se staly kultovním místem královských predku vcetne samotného Amenhotepa II. a jeho syna Thutmose IV., který mezi tlapami velké sochy lva vztycil stélu. Haremachetuv kult a uctívání králu se tu udrželo až do Rímské doby - poutníci zanechávali dekovné obeti v ohradní zdi amfiteátru nebo v kaplích, pokud to bylo možné. To, že zde Amenhotep II. zasvetil malý chrám Haremachetovi (ve vrstve z doby založení chrámu oznacený též jako Hauron), bylo duležitým mezníkem v historii sfingy jako predmetu uctívání. Jeho vlastní synové zanechali v jeho chrámu stély, jejichž nápisy a vyobrazení naznacují, že pred hrudí Sfingy kdysi stála socha Amenhotepa II. Mark Lehner zrekonstruoval vzhled Sfingy s touto sochou z 18. dynastie.

24

Když Amenhotep II. dokoncil svuj program vyhlazení Hatšepsutina jména na jejích monumentech v Karnaku, mohl se zacít soustredit na prípravy královského jubilea v tomto chrámu. Jako si Thutmose III. postavil chrám pro oslavu královského svátku známý jako ach menu, nechal si i Amenhotep II. postavit budovu pro svátek sed. Podle rekonstrukce Charlese Van Siclena tvoril tento pavilón dvur s ctverhrannými pilíri zdobenými reliéfy a lemovaly jej steny zdobené malbami. Umelecký styl i nápisy jej radí do druhé poloviny jeho vlády. Stál pred jižním vchodem do chrámu u osmého pylonu a stal se novou hlavní branou do komplexu, jakou byla predtím Hatšepsutina brána. Pred dvorem svátku sed byl budto Amonuv okrsek, nebo zahrady, kde se pestovala zelenina a vonné rostliny. Na pilírích je neobvyklý nápis o „první príležitosti opakování (nebo „a opakování“) svátku sed“, což muže znamenat, že král už svátek oslavil pred dostavbou tohoto dvora. Tyto formulace se ovšem obtížne vysvetlují a mohou být jednoduše vyjádrením královy touhy po oslave jubilea. Podle staré tradice byly na reliéfech zdobících pavilón svátku sed s velkou peclivostí zobrazeny královské regálie, které zduraznovaly zamerení na slunce - napr. dvojitý slunecní kotouc na vrcholu korun a malí sokoli nad slunecními kotouci, naznacující ztotožnení s bohem Re-Harachtejem se sokolí hlavou. I v malém chráme Thutmose III. v Dér el-Bahrí byly užity podobné neobvyklé slunecní symboly, pricemž tento monument rovnež pochází z doby, kdy již byly ukonceny prípravy na královské jubileum. Budova Amenhotepa II. byla vyzdobena i výjevy s jeho matkou Meritre, zobrazenou jako královna, ale predevším jako „božská manželka Amonova“. Budova byla na konci 18. dynastie rozebrána, aby pojala Haremhebuv (1323-1295 pr. Kr.) kvadrant, a na pocátku 19. dynastie ji úplne prestavel Sethi I. (1294-1279 pr. Kr.). Amenhotep II. také postavil chrám Amonovi v severním Karnaku, který byl pozdeji zasvecen Moncuovi z Théb. Kvádry z této budovy dnes tvorí cást základu chrámu postaveného za Amenhotepa III. a prestaveného v Ptolemaiovské dobe. Jeho puvodní funkce není známa. Ostatní brány a kvádry ze severního Karnaku však naznacují, že král velmi podporoval rozvoj této cásti, snad kvuli její poloze, která rozširovala severo-jižní osu centrální cásti Karnaku. Kamenné cásti dverí z králova paláce se nalezly severne od samotného chrámu, z cehož mužeme usuzovat na lokalizaci obradní rezidence Amenhotepa II. Za zmínku stojí i králuv zájem o Moncuuv chrám v Medamúdu, ležící asi 8 km severne odtud, jelikož pozdeji ze severního Karnaku do Medamúdu urcite vedla procesní kolonáda. Amenhotep II. v Levante Amenhotep II. vytáhl s vojskem dvakrát do Sýrie, poprvé v 7. a podruhé v 9. roce své vlády. Tyto výpravy popisují stély v Amade, Memfide a Karnaku. První tažení bylo zamereno na potrestání povstalcu a odbojných nácelníku nedávno poražených vazalu. Primárním a úspešným cílem druhého byl kraj Tachsej, o nemž se zminuje thébská hrobka Amenemheba (TT 85). Sedm poražených nácelníku tohoto kraje bylo zavešeno hlavou dolu na královskou veslici a odvezeno do Théb, kde byli povešeni na hradby chrámu. Jeden byl odvezen až do Napaty v Súdánu, kde byl rovnež povešen - nepochybne jako výstraha pro místní obyvatele. Podle stély ukoristil Amenhotep pri své první výprave neuveritelných 6 800 debenu zlata a 500 000 debenu medi (745 a 54 810 kg) spolu s 550 marinnu zajatcu, 210 konmi a 300 válecnými vozy. Druhá výprava v 9. roce vlády byla zamerena prevážne na Palestinu. Krome standardních toponym ve „jmenných kroužcích“ se žádný z textu na monumentech Amenhotepa II. nevyjadruje neprátelsky o Mitanni nebo Naharajimu (navzdory tomu, že

25

nápisy vypráví o jeho syrském tažení) - a zrejme to bylo zámerem. Místo oznacení „neprítel z Naharajimu“, jehož užíval Thutmose III., použil Amenhotep II. nekolikrát archaický egyptský obecný termín seceteju („Asijec“). Jazyk stély, vztycené po ukoncení konfliktu, tedy v devátém roce vlády nebo pozdeji, odráží skutecnost, že mír s Mitanni byl již na dosah. Skutecne, Memfidská stéla má na konci dodatek, oznamující, že nácelníci Naharajimu, Chety a Sangaru (Babylón) predstoupili pred krále s dary a žádali výmenou smírné dary (hetepu) a dech života. Jedná se o první oficiální oznámení o uzavrení míru s Mitannci, i když dobré vztahy s Babylónem a ostatními zememi existovaly již za vlády Thutmose III. Duležitost nového spojenectví Amenhotepa II. s Naharajimem potvrzovalo i to, že bylo zapsáno na sloupu v Thutmosove vadžejtu, tedy sloupové síni, rozkládající se mezi ctvrtým a pátým pylonem v Karnaku. Toto umístení bylo velmi významné, jelikož hypostyl byl uctíván jako místo, kde Thutmose III. obdržel božskou veštbu, že se stane králem. Hypostyl byl navíc spojen s thutmosovskou linií sahající až k Thutmosovi I., prvnímu králi, který se odvážil vytáhnout do Sýrie, a to jej cinilo nejvhodnejším místem pro vychloubacné nápisy o svazcích s Mitanni. Nápis hovorí o Sýrii: „Nácelníci (veru) Mitanni (Mej-tn) k nemu pricházejí s dary na zádech, aby si od Jeho velicenstva vyžádali smírné dary (hetepu) a dech života.“ Koncem Amenhotepovy vlády byl portrét Mitanncu, ješte nedávno mrzkých neprátel krále, uzpusoben do podoby blízkých spojencu Egypta. Na monumentech v Údolí králu byli tito bratrští králové Babylónu, Chety a Naharajimu vždy zobrazováni jako prosebníci, žádající od egyptského krále život. Amenhotepovo nadšení jasne prozrazuje, o jak težce nabytý mír se jednalo. Amenhotep II. toto spojenectví ocividne považoval za požehnání pro Egypt i pro ostatní státy. Královské manželky poloviny 18. dynastie Z vlády Amenhotepa II. známe mnoho princu: Amenhotepa, Thutmose, Chemuaseta, Amenemopeta, Ahmose, Vebensenua a Nedžema, ale také bezejmenné prince A a B, známé ze stély v Gíze. Na konci Amenhotepovy vlády nebo na pocátku vlády Thutmose IV. se možná narodil ješte jeden princ jménem Aacheperure. Je velmi zajímavé, že oproti drívejším vládám jsou princezny obtížne dokumentovatelné. Zato velké množství králových potomku je v nápadném rozporu s predchozí dobou, kdy se dospelí princové vyskytovali pomerne vzácne, snad proto, že umírali pri vojenských taženích nebo na detské nemoci. Nízký pocet mužských potomku, cástecne zaprícinený snad skutecností, že se královskými manželkami stávaly sestry vladaru, mohl krále inspirovat k tomu, že si krome velkých královských manželek brali také nekolik vedlejších manželek. Tyto „královské manželky“, jakými byly napr. Nebetta a tri levantské královny Thutmose III., o kterých již byla zmínka, byly pravdepodobne nejak odlišeny od dvorních dam neznámého puvodu, s nimiž mel král milostný pomer. Tyto ženy, jako napr. Mutnefret, Isis, Tiaa a Mutemueja, se staly matkami budoucích králu, díky nimž se pak staly královnami. Amenhotepa II. nedelila od jeho predchudcu jen jeho vynikající a plodná moc. Na rozdíl od všech panovníku pred ním tento král verejne uznával za manželku jen svou matku Meritre, která se po vetší cást Amenhotepovy vlády honosila titulem „velká královská manželka“. To, že nemel manželky, mužeme považovat za vedomé odmítnutí dynastické role, kterou hrály princezny, když se staly královnami a „božskými manželkami Amonovými“ od pocátku dynastie až do Hatšepsutiny vlády. Snad si Thutmose III. a Amenhotep II. nyní uvedomovali, že královny jako Hatšepsut, reprezentující dynastickou linii, mohou být nebezpecné, pokud jsou príliš bohaté a mocné. Nadto mohla skutecnost, že si žena cinila nárok na trun, motivovat

26

Thutmose III. a Amenhotepa II. k plození synu. Tento záver mohl být pro krále dalším podnetem k tomu, aby si za velké královské manželky braly ženy z cizích rodových linií, jako to ucinil Thutmose III., když se oženil se Sitiah a Meritre. Legitimizace Thutmose IV. Zdá se, že Amenhotep neuznal následnictví Thutmose IV. ani spoluvládou, ani vyhlášením tohoto úmyslu. Na soše, kterou princ Thutmose (pozdejší Thutmose IV.) dedikoval za vlády Amenhotepa II. Mutinu chrámu v Karnaku, byl ucitel jménem Hekarešu, doprovázející prince, oznacen jednoduše jako vychovatel královských detí; po Thutmosove nástupu na trun byl Hekarešu retrospektivne oznacen za „otce boha“ a „pestouna králova nejstaršího syna“. I když se Meritre mohla objevit na pozdních monumentech Thutmose III., matka Thutmose IV. Tia se nedá doložit na jiných monumentech Amenhotepa II. než na tech, na které je pozdeji pripsal sám Thutmose IV. Z doby pred Thutmosovou vládou neexistují žádné dukazy o tom, že by Tia mela nejaký vliv na následnictví svého syna. Za 18. dynastie se o výchovu a vzdelání královských detí starali vychovatelé a vychovatelky spolu s uciteli z rad vysloužilých dvoranu. Proto není tak hojná dokumentace princu v té dobe zrejme žádnou náhodou. Není težké predstavit si souperení mezi vzrustajícími radami schopných mladých princu, zvlášte po ukoncení pravidelných vojenských výprav do Asie po prvním desetiletí vlády Amenhotepa II. A mezi ctižádostivými mladíky muže souperení snadno prerust ve svár. Vyprávení o povýšení Thutmose IV. do královského stavu, zapsané na stéle u Velké sfingy v Gíze, bylo v minulosti považováno za náznak toho, že nebyl legitimním dedicem, ale dnes již není treba zduraznovat, že královská ideologie v Nové ríši casto vycházela z božské legitimizace. Cisté kouzlo „Snové stély“ je snad dostatecným duvodem k citaci alespon její cásti: Nyní socha prevelikého Chepriho (Velká sfinga) odpocívala na svém míste, velkolepá svou slávou, posvátná svou ctihodností, a spocíval na ní stín Reuv. Prišla k ní celá Memfis a každé mesto po obou jejích stranách, v hlubokém obdivu vztáhli ruce k její tvári a nabídli jejímu ka velké obeti. Jednoho dne se prihodilo, že princ Thutmose k ní pricestoval v polední dobe. Odpocíval ve stínu tohoto velkého boha. (Spánek a) sen (se ho zmocnily) v okamžiku, kdy slunce dosáhlo nejvyššího bodu. Tu shledal, že majestát tohoto vznešeného boha k nemu promlouvá svými vlastními ústy, jako otec promlouvá ke svému synu, a praví: „Pohled na mne, prohlédni si mne, muj synu Thutmosi. Já jsem tvuj otec Haremachet-Chepri-Re-Atum. Já ti dám království (na zemi)...(Hle, muj stav je stavem nemocného), všechny (mé údy jsou zniceny). Písek poušte, na nemž jsem kdysi spocíval, me (nyní) tíží; a cekal jsem jen proto, abych te primel vykonat, po cem touží mé srdce.“ Thutmose žádosti vykopat Sfingu z písku vyhovel a králova operná zed kolem amfiteátru spolu s radou stél vztycených kolem arény dokumentují jeho práci v této oblasti. Snad chtel svým stavebním úsilím odvést pozornost od problému s následnictvím. V nekolika monumentech, které dedikovali Thutmosovi bratri v chrámu Sfingy svého otce Amenhotepa II. v Gíze, mužeme spatrovat náznaky boje o trun. Našly se rozbité a zohavené a jejich poškození vypovídá o nejakém druhu damnatio memoriae, ale v soucasné dobe není možné dokázat, co je zpusobilo. Nejpravdepodobnejším majitelem poškozených stél A a B v Gíze je Amenhotepuv syn princ Vebensenu. Vebensenuovy kanopy a figurky vešebtu se nalezly v

27

hrobce Amenhotepa II. (KV 35 v Údolí králu), ale nedá se poznat, v které dobe se tam dostaly. Mužeme predpokládat, že tento princ byl významný, ale více o nem ríci nemužeme. Poškozená stéla v Gíze by tedy nemela být coby dukaz nejakého boje ignorována, ale nemužeme ani potvrdit, ani vyvrátit, že uzurpátorem byl Thutmose IV. Monumenty Thutmose IV. Nejméne osmiletá vláda Thutmose IV. byla krátká, ale cinorodá. Je známou skutecností, že množství monumentu, které egyptští vladari postavili, bylo prímo úmerné délce míru a míre blahobytu, jíž se tešili. Thutmose IV. mel jako král bohatství i mír, ale je zrejmé, že mel príliš málo casu. Zacal stavet na vetšine míst v Egypte, kde stály chrámy, a na ctyrech místech v Núbii. Puvodní velikost monumentu a jejich zbytku je velmi rozmanitá, ale v zásade se dá ríci, že pristavoval k již existujícím budovám. Rozmístení jeho monumentu není v kontextu poloviny 18. dynastie nicím pozoruhodné. Uctíval již zavedená kultovní strediska a rozhodne se o nem nedá mluvit jako o ikonoklastovi. Na druhou stranu se na nekolika místech staly jeho památky predzvestí vecí budoucích. Mužeme ríci, že úmyslne krácel ve šlépejích otce a deda, když rozširoval jejich chrámy, a podobným zpusobem navrhoval umístení nových staveb a monumentu i svému synovi. Monumenty z období jeho vlády se nalezly na techto místech: v delte v Alexandrii, Seriaku a Héliopoli (?); v memfidské oblasti v Gíze, Abúsíru, Sakkáre a samotné Memfide; ve Fajjúmu v Krokodilopoli; ve Stredním Egypte v Hermopoli a Amarne; a v Horním Egypte v Abydu (kde zanechal cihlovou kapli obloženou vápencem), Dendere, Medamúdu, Karnaku, Luxoru, západních Thébách (kde vybudoval zádušní chrám a v Údolí králu hrobku KV 43), v Armantu, Todu, Elkabu, Edfu, Elefantine a Konossu. V Núbii zanechal kvádry ve Farasu (?) a Buhénu. Vyzdobil nádvorí se sloupovým ochozem v Amade, zacal stavet v Tabu (stavbu pozdeji dokoncil Amenhotep III.) a v Gabal Barkalu zanechal vrstvu stavebních základu. Krome toho ješte vyzdobil Hathorin chrám v tyrkysových lomech v Serábit el-Chádim na Sinaji. Jak stavební program, tak nápisy dokládají králuv zájem o slunecní bohy. V Gíze se neoddal jízde na koni a lukostrelbe, ale bohu Haremachetovi a héliopolskému kultu. Na stéle u Sfingy se nezmínil o Amon-Reovi, címž umožnil severnímu božstvu (Haremachet-Chepri-Re-Atum) vládnout v pozici slunecního boha i královského legitimátora. Vzhledem k tomu, že Amon byl i na stéle Amenhotepa II. u Velké sfingy oznacován za stvoritele sveta a za boha, který udeloval královskou moc, musel ho Thutmose na své stéle opominout úmyslne. Muže to být náznakem jak vzrustajícího významu héliopolských bohu, tak politického vlivu severu jako administrativního strediska Egypta. V Karnaku král posunul hlavní osu zpet do její východo-západní polohy a zredukoval tak duležitost severo-jižní prístupové cesty Amenhotepa II. Thutmose byl pravdepodobne prvním panovníkem, který nechal puvodní dvur nedotcený a zmenil pouze monumentální vstupní cestu tím, že pred ctvrtý pylon postavil terasu a bránu. Ke vchodu ve ctvrtém pylonu pristavel terasu se sloupy ze dreva (podle nápisu ebenového a meru) které byly pravdepodobne zlacené elektrem. Tato terasa sloužila jako chránený prostor pri rituálech a z nich se nám dochovala dve zobrazení. O nekolik let pozdeji dodal nový vzhled vápencovému dvoru pred ctvrtým pylonem, který vybudoval Thutmose II. Nad puvodními vápencovými stenami postavil Thutmose IV. pískovcový dvur se sloupovým ochozem vyzdobený reliéfy, na nichž jsou zobrazeny poklady, které král daroval bohu Amonovi. Mel pripomínat oslavu prvního královského jubilea, které

28

král plánoval, aniž by cekal, až uplyne tricet let, jako tomu urcite bylo i v prípade Amenhotepa II. V posledních letech Thutmosovy vlády se styl jeho soch v Karnaku zmenil: byl umelecky nárocnejší a expresivnejší. Král také vztycil jediný obelisk na východním nádvorí karnackého chrámu. Puvodne jej nechal privézt Thutmose III., ale petatricet let ležel v kamenické dílne, až Thutmose IV. narídil, aby byl vztycen. Stal stredem místa, kde se podle prání Thutmose III. praktikoval slunecní kult, a stál také prímo v ose chrámu. Thutmose IV. v Syro-Palestine a Núbii S ohledem na zahranicní politiku na východe je treba kontakty Thutmose IV. s Mitannci zvažovat v kontextu predchozího míru s touto mocností. Tato situace musela omezit vojenskou aktivitu na výpravy proti nedávno porobeným vazalum Egypta ci proti mitannským královstvím, která vyvíjela tlak na egyptské mestské státy. Thutmose IV. si vzal za manželku dceru mitannského krále Artatamy, aby tak potvrdil diplomatické svazky s králem. Nejznámejším nápisem zminujícím se o vojenských cinech Thutmose IV. je lakonický dedikacní text na jedné soše v Karnaku, který tvorí jediná rádka: „z koristi Jeho Velicenstva z (...)ny, poraženého, z jeho prvního vítezného tažení.“ Toponymem z jeho dedikace v Karnaku (a na podstavci sochy z chrámu v Luxoru) bylo zrejme nejaké místo v Sýrii, jelikož v dopisech králi nalezených v Amarne se vyskytuje nekolik zmínek o této oblasti. Mestem, o nemž se hovorí na dedikaci v Karnaku, mohl být budto Sidón (Si-du-na), který, jak víme, Thutmose urcite navštívil a který v amarnské dobe urcite nepodporoval Egypt, nebo Katna, ležící poblíž Tunipu v Nuchašše (neusporádaná oblast rozkládající se na východ od reky Orontés). At už tím toponymem byla Katna nebo Sidón ci nejaké jiné mesto, cílem hlavní výpravy byla nejpravdepodobneji severní Levanta. Je to ješte zrejmejší, když uvážíme, že na mitannského krále Artatamu musela taková ukázka síly na prahu jeho království zapusobit, zvlášte pokud se práve projednávalo obnovení diplomatických styku. Scéna v hrobce korouhevníka Nebamona (TT 90) znázornuje jeho povýšení v 6. roce královy vlády a také naharajimské nácelníky pred králem v jeho pavilónu. Na scéne jsou i zajatci, kterí byli po vláde Amenhotepa II. zobrazováni tak vzácne, že je treba je brát vážne. Tito zajatci z tažení proti mitannským vazalum i vzboureným egyptským mestským státum vyjadrují nadrazenost Egypta nad Mitanni. Takové potvrzení nadvlády mohlo mít význam v dobe, kdy Egypt obnovoval dohodu s mestem Vašukanni. Je možné, že zmínená scéna nás spíš informuje o datu diplomatického snatku Thutmose IV. se syrskou princeznou než o válce proti mitannskému králi. Co se týce jižní cásti Palestiny, mužeme ríci jen tolik, že Thutmose podnikl trestnou výpravu proti Gezeru; nedá se prokázat, šlo-li o skutecnou válku, ale nekolik obyvatel tohoto mesta bylo transportováno do Théb. V soucasné dobe nemužeme dokázat, zda se egyptské državy v Levante na konci Thutmosovy vlády shodovaly s državami Amenhotepa II. Stejne nemožné je prokázat, zda Artatama I. jednal z pozice síly, když se rozhodl uzavrít bratrské svazky s Thutmosem IV. Thutmose nikdy nezaútocil prímo na mitannského vládce, ale jeho moc nad vzdálenými severními provinciemi zustala nedotcena. Artatama tedy mohl obnovovat diplomatické vztahy, vytvorené za Amenhotepa II., nebo se mohl pokoušet o zajištení stability této oblasti jako celku (zvlášt pokud už se blížila hrozba sjednocení Asýrie s Babylónií). Egyptané byli tímto mírem steží zostuzeni: zdá se, že se nemuseli vzdát vubec niceho.

29

Obrátíme-li pozornost na jih od Egypta, nemáme žádné dukazy o tom, že by byl Thutmose IV. vojensky cinný v samotné Núbii. Stéla v Konossu, vytesaná na skále jižne od Asuánu, podrobne popisuje výpravu Thutmose IV. po cestách vedoucích do zlatých dolu na jih od Edfu; je velmi pravdepodobné, že Núbijci útocili z pouštních skrýší kolem zlatých dolu na Egyptany prepravující zlato. Jelikož výprava skoncila v Konossu, je možné, že král se vracel pres Wádí el-Húdí a že cestoval po elipsovité trase na východ pres Wádí Mijáh, potom na jih a na západ zpet do nilského údolí. Máloco v tomto textu však naznacuje nejakou vetší válecnou akci proti Núbijcum. Jednalo se spíš o pouštní policejní akci, zamerenou na potrestání pouštních lupicu. Královská hodnost a královské ženy za vlády Thutmose IV. Thutmose zrejme zahájil kurs, který pak dokoncil Amenhotep III., a to zejména v oblasti zámerné sebeidentifikace se slunecním bohem. Na jedné stéle v Gíze je zobrazen se zlatým límcem šebiu a páskami na ruce, které se velmi podobají odznakum slunecního boha. Tyto šperky se casto objevují na zobrazeních krále v pohrebních kontextech, ale na této stéle (a také na slonovinové pásce na ruku z Amarny a na králove válecném voze) je s nimi Thutmose zobrazen coby žijící vladar. Thutmose zanechal svou sochu v podobe krále-sokola v Karnaku (nyní v muzeu v Káhire) a na reliéfu z jeho pískovcového nádvorí v Karnaku byla mezi ostatními královskými sochami zobrazena také socha krále v podobe sokola. Na zmínených obrazech jsou nejvíce zdurazneny práve božské a slunecní aspekty krále. Za vlády Thutmose IV. trend vyzdvihování králova spojení s hlavními egyptskými božstvy (jako to zrejme cinil Thutmose III., když oslavoval královskou dustojnost svou i svých predchudcu ve svém jubilejním chrámu v Amonove okrsku) ješte zesílil. Thutmose IV. zastával názor, že dynastickou linii nejlépe posílí snatek krále s královou dcerou (jak z politických, tak z ekonomických duvodu), ale podobne jako Amenhotep II. kladl stále vetší duraz na spojení královských žen s bohy. Povýšil svou matku do role „božské manželky Amonovy“, jako by ona sama byla bohyní Mut. To byla její nejduležitejší role, i když Tiaa byla za vlády Thutmose IV. rovnež držitelkou titulu „králova matka“ a „velká královská manželka“. Monumenty s jejím jménem známe z Gízy, Fajjúmu, Luxoru, Karnaku a Údolí králu. Zámerné spojení s bohyní-matkou Mutou bylo ješte doplneno ikonografickým a textovým spojením královny Tiaa s bohynemi Esetou a Hathorou. Zdá se, že král rozdelil obradní role knežek a královen mezi královnu Tiaa a další dve velké královské manželky. Tiaa je vyobrazena na synove jubilejním nádvorí v Karnaku, jak s žezlem v ruce prihlíží obradu zahájení stavby monumentu. V jubilejním pavilónu Amenhotepa II. je Meritre (pozdeji prejmenovaná na Tiaa) rovnež zobrazena s žezlem v jedné ruce a sistrem ve druhé. Obrazy zrejme vyjadrují, že tyto královny mely postavení „božských manželek Amonových“. Pozdeji se žezlo stalo standardním ikonografickým prvkem „božských manželek“. Nefertirej, manželka nekrálovského puvodu, doložená v Gíze a luxorském chrámu, byla spolu s královnou Tiaa „velkou královskou manželkou“ v prvních letech vlády a Thutmose této triády matka-syn-manželka využíval (stejne jako pozdeji Amenhotep III.) k zobrazování rolí - napr. v luxorském chrámu, kde on jako král a zároven buh stojí po boku bohyne-matky a bohyne-manželky, ztelesnujících role božské matky, manželky a sestry. Pozdeji, když Nefertirej budto zemrela nebo byla zapuzena, se zarídil podle rodinného trendu a oženil se se sestrou, jejíž jméno se muže císt jako Iaret. Je možné, že musel cekat, až bude Iaret schopna uzavrít snatek. Matku Amenhotepa III. Mutemueju Thutmose IV. nikdy neuznal ani za hlavní,

30

ani za vedlejší manželku, ale na soše Amenhotepova dvorního rádce, pokladníka Sebekhotepa (pohrbeného v hrobce TT 63), je princ Amenhotep zobrazen ješte pred otcovou smrtí na výsadním míste. I v hrobce Amenhotepova královského vychovatele Hekarnehhea (TT 64) je namalován mladý dedic, ale jelikož byla hrobka dokoncena ješte za vlády Thutmose IV., Mutemuej zde není. Texty Hekarnehheovy hrobky a skalní graffito v Konossu se zminují o nekolika dalších princích, ale není jasné, zda se jedná o syny Amenhotepa II. nebo Thutmose IV. Amenhotep III. Osmatricetileté období vlády Amenhotepa III. bylo predevším dobou míru a blahobytu. Královské monumenty stavel v takovém merítku, že má mezi egyptskými králi jen nekolik konkurentu, a hrobky, sochy a svatyne jeho dvoranu predcily i mnohé stavby drívejších králu. Naneštestí nemáme možnost srovnat majetek bohatých s majetkem chudých. Není nám známo, jestli celkové bohatství Egypta ekonomicky zlepšilo také život obycejných venkovanu. Oficiální dokumenty snad naznacují, že obyvatelstvo jako celek se do urcité míry také tešilo z prosperity, jelikož se Amenhotep III. a správce jeho sýpek Chaemhet chlubili „znamenitou“ úrodou obilí, sklizeného v jubilejním tricátém roce královy vlády. Na krále se vzpomínalo ješte po tisíci letech jako na boha plodnosti, spojeného se sklizní úrody. Težko ovšem mužeme tento druh dukazu považovat za objektivní, takže musíme i v tomto prípade pripustit naši nevedomost. Je pravdepodobné, že pri nástupu na trun byl Amenhotep III. ješte dítetem. Socha pokladníka Sebekhotepa držícího prince Amenhotep-mer-chepeše zobrazuje krále pravdepodobne krátce pred otcovou smrtí a nástenná malba v hrobce královského vychovatele Hekarnehhea (TT 64), na níž princ vypadá spíše jako mladík než jako nahé decko, popisuje majitele hrobky jako královského vychovatele prince Amenhotepa. Královi mohlo být pri prevzetí vlády neco mezi dvema a dvanácti lety. Pravdepodobnejší bude spíše vyšší vek vzhledem k tomu, že Amenhotepova matka Mutemuej nebyla casteji zobrazována než Tiaa a Meritre, matky predchozích dvou králu. Mutemuejino regentství se jeví velmi nepravdepodobné a pokud byl král pri nástupu na trun skutecne ješte malým dítetem, nekdo za nej vládl velmi nenápadným zpusobem. Jednou z možností muže být to, že královi na pocátku vlády pomáhali clenové rodiny královny Teje. Skarab z druhého roku jeho vlády oznamuje datum jeho snatku s Teje a to, že se o jejích rodicích Jujovi a Cuje psalo na zvláštním skarabu, je potvrzením jejich duležitosti. V soucasné dobe nemáme žádný jasný dukaz o tom, že by príslušníci Tejiny rodiny byli nejakými šedými eminencemi v zákulisí. Pravdepodobnost tohoto predpokladu je ale tak vysoká, že se i o jiných „samozvaných králích“ nekrálovského puvodu, jakým byl napríklad Aj (jehož jméno v egyptštine pripomíná jméno Jujovo), domníváme, že pocházeli z téhož achmímského rodu. Tuto hypotézu zrejme potvrzuje i objev kolosálních soch z konce 18. dynastie v Achmímu spolu s nekolika sochami Amenhotepa III., nebot za vlády Amenhotepa III. a Tutanchamona/Aje tento region velmi prosperoval. Božství Amenhotepa III. Pri nedávných diskusích o vláde Amenhotepa II. se objevily názory, že byl zbožšten již za svého života, a to nejen v Núbii, kde si postavil kultovní chrám, ale i v samotném Egypte. Raymond Johnson se domnívá, že vytrvalou identifikaci Amenhotepa III. se slunecním bohem,

31

patrnou z ikonografie jeho monumentu a z jeho nápisu, musíme chápat jako jeho deifikaci, a tvrdí, že Amenhotep IV./Achnaton (1352-1336 pr. Kr.) premenil svého zbožšteného otce v odhmotnený slunecní kotouc Atonuv a tím uctíval žijícího Amenhotepa III. jako jediného boha na svete. Názor, že Amenhotep IV. uctíval svého otce jako Atona (i když až po smrti) zastával dríve i Donald Redford. Taková promena by ovšem musela zbavit jeho otce jak fyzické existence, tak jména, a Amenhotep III. by tím byl rovnež nucen úcastnit se likvidace boha, kterého oslavoval svým jménem, totiž Amona. I když je interpretace Amenhotepa III. coby synova boha jiste ovlivnena moderní freudovskou psychologií, mohou základy této myšlenky podporovat i egyptské názory na královo spojení s bohy. I když v soucasné dobe nemáme z Egypta samotného žádný text ani ikonografii, jež by ztotožnovala Amenhotepa III. s kultovním božstvem ješte za jeho života, všichni králové (které Jaromír Málek popisuje v 5. kapitole jako neceru neferu, „mladší bohy“) byli pri své smrti považováni za významné bohy a jejich následníci i soukromé osoby je casto vzývali jako prostredníky. Navíc je pravdepodobné, že Amenhotep III. si prál být ztotožnován se slunecním bohem od svého prvního jubilea ve 3O.-31. roce vlády, jelikož scény z tohoto svátku jej zobrazují ve specifické roli boha Rea plavícího se na své slunecní bárce. To, že byl Amenhotep III. na monumentech tak casto spojován se slunecním bohem, by nás rovnež mohlo vést k domnence, že po smrti, kdy se podle predpokladu spojil se sluncem, se stal Achnatonovým bohem, slunecním kotoucem Atonem. Zda to tak Achnaton skutecne myslel, zustává psychologickou spekulací. Za zmínku rovnež stojí skutecnost, že Amenhotep III. pojmenoval svuj palácový komplex „zárící Aton“ a své zboží si oznacoval pecetí, jež by se dala císt jako „Nebmaatre (trunní jméno) je zárící Aton“. Peceti jsou samozrejme hospodárským dokumentem a jako takové by se mely vztahovat na samotný palácový komplex; proto je možné, že se mely císt spíše jako „zárící Aton Nebmaatreuv“. Je však jisté, že spojení Atona s Amenhotepem III. bylo dobre doloženo již v jeho vlastní dokumentaci, predcházející vláde Amenhotepa IV./Achnatona. V soucasné dobe nemužeme Johnsonovu hypotézu ani vyvrátit, ani potvrdit. Nemáme žádné stély ani sochy, které byly v Egypte dedikovány Amenhotepovi III. jako duležitému bohu ješte za jeho života - tím méne jako Atonovi. Zbožštení Ramesse II., k nemuž došlo zhruba o 100 let pozdeji, bylo doprovázeno znacným poctem monumentu, jak královských tak soukromých, které na mnoha egyptských kultovních lokalitách uctívaly boha Ramesse. Tyto monumenty pocházejí ješte z doby vlády samotného Ramesse a nezminují se o králi jako o „oblíbenci boha X“ (jako je tomu na mnoha monumentech Amenhotepa III.). Vyjadrují se o Ramessovi jako o bohovi a zpodobují ho obycejne jako sochu, která prijímá obeti. Nic takového není v souvislosti s Amenhotepem III. v Egypte doloženo a monumenty, které nejvíce pripomínají stavby zasvecené bohum, nemužeme s jistotou pripsat králove vláde. Na jedné stéle z Amarny prijímají Amenhotep a Teje pod paprsky boha Atona obet ve forme potravin. Ackoli to muže být argument proti Johnsonove tezi, že Amenhotep III. byl Atonem, je presto významné, že stéla pochází z pozdních let Achnatonovy vlády. Vyvstává z toho otázka, zda král s královnou ješte žili, ci zda stéla, pocházející ze svatyne pri jednom soukromém dome, uctívala zemrelé za úcelem získání jejich prímluvy. Takovéto votivní stély zasvecené zemrelým králum bežne nacházíme v domech v Dér el-Medíne jak pred amarnskou dobou, tak po ní. Hlavní prekážkou je to, že nejsme schopni bezpecne zjistit, zda Amenhotep III. a jeho syn Amenhotep IV./Achnaton vládli nejakou dobu spolecne. Pokud by se tato hypotéza (podporovaná Johnsonovou tezí) dala dokázat, pak by predmety uctívající Amenhotepa III.,

32

vyrobené za vlády Achnatonovy, mohly znamenat, že byl uctíván jako žijící božstvo, ovšem neznamenalo by to nutne, že byl uctíván jako Aton. Spoluvláda byla ve starovekém Egypte natolik vzácná, že si badatelé nejsou jisti ani tím, zda mela nejaké charakteristické rysy (viz 1., 7. a 10. kapitola). Ani po letech debat se nám nepodarilo priblížit se k vyrešení otázky spoluvlády ci ztotožnení Amenhotepa III. s bohem Atonem. Je však spravedlivé pripomenout, že Amenhotepa III. by jiste potešilo, kdyby vedel, že ješte 3 350 let po jeho smrti bude obtížné urcit, jestli vládl jako žijící buh nebo jestli jen o vytvorení tohoto dojmu usiloval. Stavební program Amenhotepa III. Pocetné stavby Thutmose III. mužeme oprávnene nazvat stavebním programem, jelikož zavedl a rozšíril kult na spouste míst vcetne Amady (kult Amona a Re-Harachteje), Karnaku (Východní chrám pro slunecního boha a chrám pro jeho slavnosti) a Hermopoli. Duležitejší je ale to, že v Karnaku byly jeho stavby tématické a zanechaly dramatický dojem faraona-válecníka, jehož vítezství sloužila ke cti jak králi samotnému, tak bohu Amonovi. Dobyté oblasti zustávaly podle nich ve vecném podrucí tohoto boha a král se chlubil Amonovou prízní, když stavel svuj chrám slavností, známý jako ach menu, kultovní místo, které zastínilo stavby jeho královských predchudcu v Karnaku. Božství Thutmose III. tak, jak si je pro vecnost vybral, bylo charakterizováno slovy „nejlepší mezi sobe rovnými“, která se vztahovala na predcházející krále. Toto božství mu zajistilo vstup do shromáždení nejvyšších bohu, takže sdílel slunecní bárku s bohem Reem a byl uveden pred Amona. Amenhotep III. zvolil program, jenž mu poskytl prostor k vytvorení takového typu sebezbožštení, který ješte predcil vizi Thutmose III. Neustále se ztotožnoval s národními božstvy, nikoli se svými zesnulými královskými predchudci, a v nekolika prípadech se predstavoval jako zástupce nejduležitejších bohu. Navíc byly jeho stavby, dokumentující dosud nevídaný duraz na slunecní teologii (jako byl napríklad kult Nechbety, Amona, Thovta a Hora-chenti-cheteje), za vlády Amenhotepa III. ješte více solarizovány. Trendy, které se objevují v pohrební literature za 18. dynastie, prozrazují, že periodicita slunce a jeho schopnost dát dozrát úrode nebo zpusobit hlad, se zrcadlily jak ve svete, tak v panovníkovi, ale monumenty a predmety vyrobené v dobe vlády Amenhotepa III. mohly tyto názory ješte rozširovat. Je bohužel nemožné zjistit, zda tehdejší intelektuálové královskou ikonografii ovlivnovali, ci zda ji formulovali na královo prání. Amenhotep stavel chrámy a svatyne v Núbii v Kubánu, Wádí es-Sebúa, Sedénze, Solebu a na ostrove Tabo. Cásti staveb nebo stély postavené jeho jménem nacházíme v Amade, Aníbe, Buhénu, Mirgisse a Gabal Barkalu (zde byly zrejme znovu použity). Sochy nebo skaraby s jeho jménem se vyskytují na mnoha místech vcetne Gabal Barkalu a Kawy, ale vetšina soch vznikla na jiných místech, predevším v Solebu. V samotném Egypte postavil král svatyni v Elefantine (dnes je znicená) a dokoncil kapli v Elkabu, s jejíž stavbou zacal pravdepodobne jeho otec. Asi 20 km jižne od Théb postavil Amenhotep III. chrám v Sumenu, kde byl rozšíren kult krokodýlího boha Sobeka. I když samotný chrám dosud nebyl lokalizován, nacházíme od šedesátých let dvacátého století cetné predmety, které z nej pocházejí, a hrbitov spojený s jeho mestem. Amenhotepova záliba v kolosálních rozmerech je dnes nejlépe viditelná v Thébách. Memnonovy kolosy jsou obrovské kremencové sochy Amenhotepa III., které chránily králuv první pylon u jeho zádušního chrámu (jediný vetší královský chrám známý ze starovekého Egypta). Na území jeho zádušního chrámu se nalezlo víc fragmentu kolosálních soch než v

33

kterémkoli jiném posvátném prostoru. Mezi budovy postavené na východním brehu Nilu v Thébách patrila rovnež rada staveb v Karnaku, ale také v luxorském chrámu, který byl celý prestaven. Hrobku Amenhotepa III., KV 22, vykopal v devadesátých letech dvacátého století tým japonských archeologu v jednom wádí v západní cásti údolí, daleko do starších královských hrobek. Archeologové tuto pozoruhodne velkou a nádherne vyzdobenou hrobku peclive zmapovali. Telo samotného Amenhotepa III. (tj. jeho mumie) bylo nalezeno v hrobce Amenhotepa II. (KV 35). Na západním brehu Théb, jižne od králova obrovského zádušního chrámu, stál jeho ohromný palác „zárící Aton“, známý nyní pod názvem Malkata podle arabského oznacení nedalekého Údolí královen. Ješte dále na jih, v Kóm es-Samaku, postavil král jubilejní pavilón z malovaných sušených cihel. Japonská expedice tuto budovu, která je dnes znicená, vykopala a peclive zdokumentovala. Vedle komplexu Malkata je velký prístav, který zde Amenhotep vybudoval pro usnadnení stavebních prací a který používal, když zde prebýval. Na pocátku 70. let dvacátého století prozkoumali prístav Birkit Habu David O´Connor a Barry Kemp, kterí se také zamerili na palác Malkata. V 80. letech pak na výzkumu paláce pracovala japonská expedice. Amenhotep byl obzvlášt cinný ve Stredním Egypte, ale z jeho chrámu v Hebenu a Hermopoli se toho mnoho nezachovalo. Severneji odtud se dochovalo nekolik reliéfu, které zdobily králuv velký chrám v Memfide nazvaný „Nebmaatre je sjednocen s Ptahem“. Kolosální kremencové sochy, které nechal predelat Ramesse II., stojí nyní ve foyeru Egyptského muzea v Káhire, ale pocházejí pravdepodobne z memfidského chrámu Amenhotepa III. V 90. letech dvacátého století zkoumala Egyptská výzkumná spolecnost s W. Raymondem Johnsonem vápencové bloky malého Amenhotepova chrámu, který znovu použil Ramesse II. Králuv zájem o Memfis také dokládá jeho spojení s prvním známým hrobem posvátného býka Hapiho v Serapeu prostrednictvím syna Thutmose, velekneze Ptahova. Stavební pozustatky v Búbastide, Athribide, Létopoli a Héliopoli svedcí o králove zájmu o východní deltu. V Athribide postavil chrám, na jehož stavbu dohlížel králuv duverník Amenhotep, syn Hapuuv. Stavby Amenhotepa III. v Karnaku a Luxoru a jeho zádušní chrám prozrazují duraz na ztotožnení krále se slunecním bohem. Když dokoncil monumenty svého otce Thutmose IV., zacal menit tvár karnackého chrámu. V blíže neurceném roce vlády rozebrali delníci Amenhotepa III. nádvorí se sloupovým ochozem pred ctvrtým pylonem a s ním spojené svatyne a použili je jako výpln nového, tretího pylonu, stojícího na východo-západní ose. Tak vznikl nový vstup do chrámu a uprostred nove vytvoreného nádvorí byly vztyceny dve rady sloupu s hlavicemi v podobe rozkvetlých papyrusu. Zacal také stavet desátý pylon na jižním konci Karnaku, který byl ponekud jinak orientován než sedmý a osmý pylon, a sice jako nový vchod do okrsku bohyne Muty, pro kterou snad také zacal stavet chrám. Komplex na jižním konci chrámu mela vyvážit nová budova v severní cásti Karnaku, svatyne zasvecená bohyni Maate, dceri slunecního boha. Mut i Maat mohou predstavovat slunecní oko Reovo a jeho zástupkyne na zemi. David O´Connor si všiml, že severní a jižní protilehlá poloha odpovídá božským rolím Maaty a Muty. Rituály a obeti, které prinášel Amenhotep III., se mohly promítnout do architektury a nápisu, kde byly vyjádreny jako schopnost vytváret stabilitu v kosmu, jakou mel i slunecní buh. Hluboké reliéfy z karnacké sýpky predvádejí krále v dopodrobna vypracovaných regáliích, korunovaného nekolikanásobným slunecním kotoucem a ozdobeného na tele a na plizované suknici šperky se slunecní symbolikou. Navíc je králova tvár detštejší a telo štíhlejší a menší než na vetšine chrámových reliéfu. Je to omlazený

34

Amenhotep III., na nemž je patrná i jubilejní ikonografie s peclive vypracovanými božskými a zejména slunecními prvky. Amenhotep III. mohl stavet luxorský chrám v nekolika fázích. Nahradil puvodní thutmosovskou stavbu pískovcovým chrámem, který oslavoval obnovu božské královské moci pri svátku Ipet, pridal k nemu místnost narození, kde se narodil ze spojení Amon-Rea s jeho skutecnou matkou Mutemuejí, a obohatil chrám o nové kultovní místo pro Amona z Ipet resej, tedy Luxoru. Králova záliba v dramatickém rituálu byla také zachycena v zádušním chrámu Amenhotepa III. V chrámu se nacházelo velké množství soch v životní i nadživotní velikosti v podobe známých i záhadných nových božstev, která mela obycejne lidské telo a zvírecí hlavu. Sochy predstavovaly jak bohy jubilejního svátku, tak astronomický kalendár, který mel zajistit príznivý rok pro slavení svátku. Rituál zacínal v Thébách litaniemi k Sachmete, jež byla slunecním okem Reovým, a pokracoval v králove paláci v Solebu smírnou obetí pred zbožšteným Nebmaatreem, mesícním okem Reovým. Pak teprve mohla zacít oslava samotného svátku. Královna Teje Teje byla za Amenhotepovy vlády nejvlivnejší ženou a prežila svého manžela o nekolik let. Byla pro nej tak duležitá, že se s ním nejen objevuje na stenách chrámu v Solebu a západních Thébách, kde ho doprovází pri oslavách jubilejního svátku, ale byla také zbožštena ve svém vlastním chrámu v Sedénze v Horní Núbii a stala se soucástí královského slunecního programu. Jako slunecní oko Reovo v Sudanu se spojila s bohem Nebmaatreem, aby se mohla vrátit do Egypta a obnovit ve svete rád („Maat“). Nemela ovšem titul „božská manželka Amonova“ a proto jsou také její vyobrazení v Karnaku a Luxoru tak málo pocetná. Byla zachycena pouze v malé svatyni v Karnaku, kterou si pozdeji privlastnil Tutanchamon - v Luxoru však vubec ne. Po manželove smrti napsal Teji mitannský král Tušratta dopis, v nemž ji žádal, aby svému synu Amenhotepovi IV./Achnatonovi pripomnela jeho bratrské svazky s Amenhotepem III. Po smrti byla zrejme pohrbena nejprve v Amarne a pak bylo její telo preneseno budto do hrobky KV 22 nebo 55 (prípadne do obou). Tejiny deti Satamon, Henuttaneb, Nebetiah a Isis se všechny objevují na sochách a malých predmetech spojených s královským párem. Satamon mela mezi Tejinými dcerami nejvyšší postavení a v hrobce patrící Jujovi a Cuje (KV 46) se nalezly židle vyrobené pro ni. Spolu s Tejí mela titul „velká královská manželka“, zatímco ostatní dcery byly nazývány „králova manželka“ nebo „královská chot“. Hospodárský a za Amenhotepa III. také náboženský význam toho, že se král ženil s vlastními dcerami (zvyk, který má koreny na pocátku dynastie) byl už v této kapitole nekolikrát zhodnocen. Pokud je Amenhotep zobrazen na monumentech spolu s manželkou a dcerou (ci dcerami), výjevy usilují o vyvolání dojmu, že je to sám slunecní buh v doprovodu bohyne matky (Nechbety, Nuty, Esety) a Reových dcer (Hathory, Maaty, Tefnuty). Praktický význam spocíval v tom, že král zvetšoval svuj majetek jednak tím, že nedával své dcery za manželky mužum nekrálovského puvodu, a také tím, že sám majetek vyženil. Požádal o ruku babylónské princezny a dostal ji za ženu a oženil se také se dvema mitannskými princeznami (jedna z nich, Taduhepa, se stala vdovou ve chvíli, kdy prijela do Egypta, a pozdeji se provdala za Amenhotepa IV.)

35

Mezi mužské potomky Amenhotepa III. a Teje urcite patril Amenhotep IV. Matku králova syna a sem-kneze Thutmose, který mohl být starší než Amenhotep, neznáme. Nevíme také, zda mel král nejaké deti se svými zahranicními manželkami, ale v Malkate byla nalezena spousta predmetu pohrební výbavy se jmény dvorních dam, princu a princezen. Nekterí z nich mohli být cleny královské rodiny, nekteré ženy mohly být vedlejšími manželkami. V úkrytu mumií v hrobce Amenhotepa II. (KV 35) bylo nalezeno také telo nejaké královny. Na základe vzorku vlasu, který byl porovnán s vlasy uloženými ve schránce v Tutanchamonove hrobce, bylo identifikováno jako královna Teje. Je ovšem sporné, zda byla její totožnost urcena správne, nebot predmety s Tejiným jménem se nalezly jak v hrobce KV 22, tak v záhadné hrobce KV 55. Japonští archeologové objevili v hrobce KV 22 cásti rakve, která mohla patrit královne, ale zda tou královnou byla Teje nebo Satamon, dcera Amenhotepa III., kterou si za své vlády vzal za „velkou královskou manželku“, není známo. Mezinárodní styky za vlády Amenhotepa III. Výpravu do Núbie, k níž došlo v 5. roce Amenhotepovy vlády, pripomínají památníky na ostrove Šai, ale také v Konossu a podél cesty na jih od Asuánu. Vojenské akci mohl velet místokrál Kuše, ale nevíme, zda to byl Merimose, ci drívejší držitel tohoto úradu Amenhotep. Merimose zanechal svuj nápis, na nemž popsal bitvu proti Ibhetu (snad v Dolní Núbii), v Samne. V pátém roce vlády táhla králova vojska do Kuše, možná dokonce na jih od pátého kataraktu. Stavbou pevnosti v Solebu, kde postavil i chrám, chtel zrejme král zabránit dalším rozvratnickým nájezdum z Horní Núbie. Drívejší hlavní mesto Horní Núbie Kerma leželo na opacném brehu Nilu, témer naproti Solebu, a je možné, že toto místo bylo vybráno zámerne, s úmyslem zduraznit podrízenost Kuše. Mezinárodním stykum se zbytkem starovekého sveta vévodily diplomatické mise. Za vlády Amenhotepa III. dramaticky vzrostlo množství egyptského zboží na recké pevnine a na hieroglyfických nápisech na podstavcích soch v králove zádušním chrámu se poprvé objevují jména egejských mest, napr. Mykény, Faistos a Knóssos. Na hlinených tabulkách se dochovaly klínopisné dopisy Amenhotepa III nekolika dvoranum v Babylónii, Mitanni a Arzave. Tyto dopisy, z nichž mnohé byly uloženy v archivu Achnatonova hlavního mesta Amarny, dokazují moc a vysoké postavení, jakému se Amenhotep III. tešil, když vyjednával snatky s dcerami ostatních králu. Z dopisu vysvítá, že Amenhotepa vázalo s mitannským králem Tušrattou silné pouto, zatímco babylónský král Burnaburiaš, který se dostal k moci na konci Amenhotepovy vlády, se stavel k egyptské moci neduverive. Polovina 14. století pr. Kr. jiste predstavuje jeden z vrcholu egyptského vlivu na staroveký svet a byla svedkem vrcholné cinnosti témer všech panovníku 18. dynastie. Administrativní aparát za 18. dynastie Celkovou administrativní strukturu, která byla využívána za 18. dynastie, charakterizují jednak zretelné trendy, ale také nekolik bezvýchodných situací. Podarilo se nám identifikovat príliš málo úredníku Ahmose a Amenhotepa I. na to, abychom mohli odhalit rodiny a regiony zastoupené v královské družine pocátku 18. dynastie. V polovine dynastie však byli královi nejbližší spolecníci pohrbíváni budto v Thébách, nebo v Sakkáre s tím, že bohatší dokumentaci máme z hlavního mesta Horního Egypta. Od Hatšepsutiny vlády patrí mezi elitní úredníky, u nichž mužeme predpokládat, že se dá najít jejich zdobená hrobní kaple a pohrební

36

šachta v Thébách ci Sakkáre, vezír, pokladník (doslova správce peceti), predstavený zlatých a stríbrných domu, královští správcové, správce sýpky (Egypta nebo Amona), králuv syn a správce jižních zemí, královští heroldové ci vrchní sluhové (casto poverovaní vedením diplomatických misí), královští vychovatelé (a vychovatelky), oblastní správcové (pohrbívaní nekdy také ve svých domovských mestech), veleknez Amonuv (v Thébách), veleknez Ptahuv (v Sakkáre), druzí, tretí a ctvrtí kneží Amonovi, velitel armády a královští písari ruzného postavení. O tom, že faraoni 18. dynastie si potrebovali získat podporu elitních rodin, se dozvídáme ze scén s trunícím panovníkem v soukromých hrobkách z doby vlády Hatšepsuty a Thutmose III., kdy se príslušníci mocných rodin stávali vezíry a veleknezi Amonovými. Duležití clenové královské družiny Thutmose III., jakými byli napríklad vezír Veser (TT 61 a TT 131), královský správce a úcetní Amonovy sýpky Amenemhet (TT 82) a správce Amonovy sýpky Minnacht (TT 87), meli v pohrebních komorách podobné verze Litanie k Reovi a Amduatu. Nedávná studie Veserových textu, kterou provedl Erik Honung, podtrhla královská privilegia, jimiž byli obdareni príslušníci elity za vlády Hatšepsuty a Thutmose III. Jedna ze dvou Senenmutových hrobek (TT 71 a TT 373) byla navržena jako napodobenina královské hrobky vcetne astronomického stropu, jaké se pozdeji užívaly v hrobkách Údolí králu. Vysocí hodnostári se približovali králi i jiným zpusobem, jak dokládají napríklad hrobky úredníku v Údolí králu. To platí pro vládu Thutmose III. a Amenhotepa II. Na rozdíl od elitních rodin známých z doby jeho strýce a otce sloužilo mnoho blízkých spolecníku Amenhotepa II. ve vojsku Thutmose III. i v armáde Amenhotepa II. Tyto tesné svazky, jaké dokáže vytvorit služba v armáde, zrejme ješte posilovalo prátelství z mládí, kdy se král a jeho dvorané ucili lovit a rídit válecné vozy. Vesersatet, „místokrál jižních zemí“, mohl být nekdejším druhem z detství, který pak za Thutmose III. sloužil v zahranicí jako královský herold. Nápis na stéle vztycené v pevnosti v Samne v oblasti druhého kataraktu obsahuje text pozoruhodného dopisu, který zaslal král svému starému príteli do zahranicí: „Sedíš... voják na válecném voze, který bojuje za Jeho Velicenstvo......(majitel) ženy z Babylónie a sluhy z Byblu, mladé ženy z Alalachu a staré ženy z Arapchy.“ Jiný muž, který sloužil Thutmosovi III., Amenemheb (TT 85) musel zemrít nekdy na pocátku vlády Amenhotepa II. Na nápisu ve své hrobce Amenemheb popisuje nástup Amenhotepa na trun a vypráví o tom, jak k nemu král promluvil: „Znal jsem tvou povahu, když jsem byl ješte v hnízde, když jsi byl v družine mého otce. Dohlížej na elitní vojsko krále.“ Prítel z vojenských tažení a detských her je nejtypictejším dvoranem Amenhotepovy vlády. Významný správce Kenamon bojoval po boku Amenhotepa v Retenu. Jako uznání za tuto službu byl jmenován správcem Peru-neferu, kde byla lodenice válecného lodstva a lodarské stredisko. V polovine 18. dynastie zde také byla královská rezidence. Pozdeji Kenamonova kariéra pokracovala výnosným správcovstvím královy domácnosti. Zdá se, že Kenamon pusobil témer po celou dobu vlády Amenhotepa II. V jeho hrobce (TT 93) mužeme videt elegantní stylistické prvky známé pouze z hrobek vyzdobených na konci tricetiletého období Amenhotepovy vlády, ale nic nenasvedcuje tomu, že by zažil také vládu Thutmose IV. Jednoznacne nevojenský charakter témat, která si Kenamon zvolil pro výzdobu hrobky, spolu s obrázky životního stylu prosperující elity se shodují s tónem, který udávala móda hrobní výzdoby jak za Thutmose IV., tak za Amenhotepa III. Za vlády Amenhotepa II. byli také protežováni dva muži, pravdepodobne pro své drívejší sblížení s králem na královském dvore. Vezír Amenemopet a jeho bratr Sennefer, starosta Théb, žili díky králove prízni v obrovském blahobytu. Tito dva muži meli v Thébách takovou

37

moc, že jim obema bylo dovoleno postavit si hrobku v Údolí králu, a Sentnaj, Senneferova žena a královská vychovatelka, tam byla rovnež pohrbena. Oba muži meli také velké hrobní kaple v Šéch Abd-el-Kurne na západním brehu Théb (Amenemopet zde mel hrobku TT 29); Sennefer mel skutecne dve hrobky (TT 96 horní a dolní), aby v nich mohl pohrbít nekolik svých družek, mezi nimiž byly pravdepodobne jeho manželky a sestry. Starší Senneferova dcera Muttuja, zobrazená na sochách a ve spodní cásti hrobky TT 96, si zrejme vzala muže jménem Kenamon, který se po Senneferovi stal starostou Théb. Muttuja a Kenamon byli soucasníky Amenhotepa III. a byli pohrbeni v hrobce TT 162. Thutmose IV. usiloval o zredukování poctu vojenských hodnostáru a nahrazoval je úredníky vybíranými ze starých elitních rodin. Každý král mel ovšem své oblíbence, a oblíbencem Thutmose IV. byl správce Cenuna (TT 76). Zbytky Cenunova autobiografického nápisu v jeho hrobce naznacují, že ho k Thutmosovi IV. poutal osobní vztah, pripomínající vztah otce a syna: prohlašoval o sobe, že je „skutecným chránencem krále, kterého král miluje“. I když k podporení názoru, že Cenuna byl stejne mocný jako Senenmut ci Kenamon, nám schází dostatecná dokumentace, Thutmose IV. mohl svému hlavnímu správci (který byl rovnež správcem Amonovým) duverovat stejnou merou jako komukoli jinému. Úredník jménem Haremheb také musel být mocným a blízkým spolecníkem, soude podle velikosti jeho hrobky (TT 78) a podle toho, že v ní byl zobrazen spolu s jednou z dcer Thutmose IV. Amenemopetou. Civilní úredníci byli obycejne predstaviteli tradicních vlivných rodin. Hepu byl za vlády Thutmose IV. vezírem na jihu a Ptahhotep spravoval sever. Existenci dvou vezíru úradujících soucasne potvrzuje i papyrus datovaný do Thutmosovy vlády zvaný Mnichovský, kde se píše o dvou soudcích, kterí jsou oba vezíry. Hepuova hrobka (TT 66) se nachází na prestižním hrbitove u Šéch Abd-el-Kurny, který se podobá hrbitovum vezíru za Thutmose III. a Amenhotepa II. I když je to nejhloubeji položená hrobka z této doby, je pomerne malá a ve srovnání s ostatními soudobými hrobkami (napr. TT 76 a TT 63) vcelku nevýrazná. Je zrejmé, že za vlády Thutmose IV. královští úredníci prosperovali, nebot dvorané a administrativní úredníci témer zcela nahradili vojenské úredníky. Hodnosti „generál“ a „vojenský velitel“ se v té dobe prakticky nevyskytovaly, zatímco „královských písaru“ bylo bezpocet, takže dokonce i místokrál Núbie Amenhotep pocházel z „písarské“ rodiny. Úrad „zapisovatele rekrutu“ nebyl nikdy tak dobre doložen jako v této dobe, ale skutecnost, že jeho držiteli byli casto dvorané, svedcí o tom, že tato funkce nebyla udelována ostríleným vojákum, ale že ji získávali loajální civilní úredníci. S výjimkou „policejní akce“ v Konossu (viz výše v oddíle nazvaném „Thutmose IV. v Syro-Palestine a Núbii“) nám zustává záhadou, cím stát v této i pozdejší dobe zamestnával ony zmínené odvedené „rekruty“. Neprekvapilo by nás zjištení, že se úcastnili stejne casto výprav do lomu a stavebních prací jako vojenských manévru. Na dvore Amenhotepa III. je neobvyklé to, že se o nem dozvídáme jak z mimothébských monumentu, tak z památek v Thébách. Královi pokladníci Sebekmose a jeho syn Sebekhotep (Panehsi) nemají hrobku v Thébách, ale Sebekmose byl pohrben v Rizeikátu. Alain Zivie objevil v severní Sakkáre hrobky z této doby, mezi nimiž byla i hrobka vezíra Aper-ela, a na stélách nalezených v 19. století na témže míste jsou vyjmenováni lidé z doby Thutmosovy vlády. Ovšem nejznámejší královi spolecníci žili v Thébách, a byli tam i pohrbeni. Jeho vezírové Ramose (TT 55) a Amenhotep si v Thébách nechali postavit extravagantní kaple z nárocne opracovaného vápence, ale hrobka druhého z nich je znicená. William Murnane se domnívá, že ackoli je tato rodina svými tituly svázána s memfidskou oblastí, ve

38

skutecnosti to byli Thébané. Vrchní dozorce královské sýpky Chaemhet po sobe také v Thébách zanechal hrobku vyzdobenou reliéfy (TT 47), stejne jako správce královny Teje Cheruef (TT 192). Nejoblíbenejším dvoranem ze všech byl Amenhotep, syn Hapuuv, jemuž král udelil privilegium postavit si vlastní zádušní chrám v blízkosti zádušního chrámu samotného Amenhotepa III. Amenhotep, syn Hapuuv, vojenský písar puvodem z delty, dohlížel na stavbu vetšiny fascinujících staveb Amenhotepa III.; královo uznání nakonec vedlo k tomu, že byl v 1. tisíciletí pr. Kr. prohlášen za boha.

39

1O. kapitola AMARNSKÉ OBDOBÍ A POZDNÍ NOVÁ RÍŠE (cca 1352-1069 pr. Kr.) JACOBUS VAN DIJK Když Amenhotep III. zemrel, zanechal po sobe zemi bohatší a mocnejší než kdy predtím. Smlouva s Mitanni, kterou uzavrel jeho otec, prinesla mír a stabilitu, ale také kulturu mimorádného prepychu. Velké procento príjmu z vlastních egyptských zdroju a ze zahranicního obchodu bylo vynaloženo na stavební projekty nebývalého rozsahu; nápisy vypocítávají obrovské množství zlata, stríbra, bronzu a drahokamu použitých ke stavbe a výzdobe chrámu. Bohatství Egypta symbolizovala pouhá velikost techto monumentu - všechno muselo být vetší než doposud, od chrámu a palácu až po skaraby, od kolosálních soch králu až po figurky vešebtu jeho elity. Mír rovnež zmenil postoj Egypta vuci zahranicním sousedum, kterí již nebyli a priori považováni za neprátelské síly chaosu obklopující Egypt, tj. usporádaný svet stvorený na pocátku casu. Amenhotepuv dvur se stal diplomatickým strediskem mezinárodní duležitosti a prátelské styky se sousedy Egypta vedly k atmosfére otevrenosti vuci cizím kulturám. Na pocátku dynastie zavedli pristehovalci do Egypta své domácí bohy a nekterá z techto božstev byla spojována i s egyptským králem, zvlášte pokud šlo o jeho válcení, ale nyní bylo na cizí národy pohlíženo jako na soucást božího stvorení, které chránila a udržovala pri živote blahovolná vláda slunecního boha Rea a jeho pozemského zástupce, egyptského faraona. Náboženství Nové ríše Srdcem egyptské teologie a kultovní praxe tak, jak se vyvinuly v prubehu staletí, byli slunecní buh a král. Každodenní cesta slunecního boha, který byl zároven puvodním bohem-stvoritelem, garantovala nepretržitou existenci jeho stvorení. V chrámu byla cesta slunecního boha po obloze symbolicky interpretována pomocí rituálu a hymnu, jejichž hlavním cílem bylo podporit stvorený rád vesmíru. V tomto denním rituálu hrál nejvýznamnejší roli král: on byl hlavním knezem, knezem slunecního boha, a duverne znal všechny aspekty jeho denního putování po obloze. Každý východ slunce byl opakováním „prvopocátku“, tedy stvorení sveta. Samotný Re se každý den znovu rodil a umíral; pri západu slunce vstupoval do podsvetí, kde se znovu zrodil a odkud ráno vystoupil na oblohu jako Re-Harachtej. Svetlo nemohlo existovat bez tmy; bez smrti nebylo znovuzrození a života. Spolu se slunecním bohem byli znovuzrozeni také mrtví; pripojili se k Reovi na jeho denní ceste a zapojili se do stejného cyklu smrti a znovuzrození. Usir, buh mrtvých a podsvetí, s nímž byli zemrelí puvodne ztotožnováni, byl stále více nahlížen jako jedna z Reových podob, a totéž platilo o ostatních bozích, nebot pokud byl slunecní buh prvotním stvoritelem, pak všichni ostatní bohové meli puvod v nem a byli tudíž jeho ruznými podobami. V tomto smyslu obsahuje egyptské náboženství v dobe Nové ríše tendenci k vytvárení jedné z forem monoteismu. Koncem vlády Amenhotepa III. byl kult mnoha bohu i kult zbožneného panovníka stále více solarizován, ale zdá se, že se král soucasne snažil vyvážit tento vývoj zadáváním obrovského množství soch nejrozmanitejších božstev a tím, že vytvárel kult jejich pozemské materializace v

40

podobe posvátných zvírat. Nicméne v hymnech z konce jeho vlády je slunecní buh zretelne oddelen od ostatních bohu - on je nejvyšším bohem, který je sám, daleko na obloze, zatímco ostatní božstva jsou soucástí jeho stvorení spolu s lidmi a zvíraty. Následník Amenhotepa III. mel ovšem brzy nalézt radikálne odlišné rešení problému jednoty a plurality. I když byla v nové ríši sídlem vlády prevážne Memfis, hlavní mesto severu, pocházeli panovníci 18. dynastie z Théb a toto mesto zustalo nejduležitejším náboženským strediskem zeme. Jeho místní buh Amon („skrytý“) zacal být spojován se slunecním bohem Reem a jako Král bohu Amon-Re byl uctíván v každém vetším egyptském chrámu vcetne memfidského. Král byl telesným synem Amonovým, zrozeným ze spojení boha s královnou matkou v posvátném snatku, který byl rituálne dramatizován pri každorocním svátku Ipet v Amonove chrámu v Luxoru. Pri procesí, které bylo soucástí tohoto významného svátku, byl král verejne prohlášen za pozemské vtelení boha Amona; tak byli král a buh duverne spojeni mocnou smesicí náboženských a politických pout. To všechno ucinilo z Amona-Rea nejduležitejšího boha zeme - jeho chrám dostával podstatnou cást egyptského bohatství a jeho kneží získali znacnou politickou a hospodárskou moc. I to se melo zmenit za vlády Amenhotepova následníka. Amenhotep IV. a Karnak Nemuže být pochyb o tom, že Amenhotep IV. byl oficiálne korunován Amonem z Théb, nebot je na nekterých skarabech z pocátku vlády popisován jako „ten, kterého vybral Amon (aby se objevoval ve sláve po miliony roku)“, ale jeho symbolická zmínka o Amonovi nemuže zakrýt skutecnost, že nový král byl od nástupu na trun rozhodnut jít svou vlastní cestou. Kdy presne zacal vládnout, je ovšem dodnes predmetem sporu; je ale zrejmé, že Amenhotep puvodne nebyl urcen za následníka svého otce, nebot z doby vlády Amenhotepa III. známe korunního prince Thutmose. Na jedné z mnoha pecetí na hlinených nádobách nalezených v paláci jeho otce v Malkate (vetšina jich je spojena se tremi svátky sed, které Amenhotep III. slavil v posledních sedmi letech vlády) je Amenhotep IV. oznacen za „skutecného králova syna“. Názory se liší, co se týce možné spoluvlády Amenhotepa III. a IV.; nekterí badatelé se domnívají, že koregence trvala dvanáct let, jiní pripouštejí možnost krátké spoluvlády trvající jeden ci dva roky, ale vetšina egyptologu tuto možnost zcela odmítá. Amenhotep IV. zapocal svou vládu významným stavební projektem v Karnaku, samém srdci Amonova kultu. Presné místo techto chrámu neznáme, ale nekteré (možná i všechny) stály na východ od Amonova okrsku a byly orientované na východ - tedy smerem k východu slunce. Chrámy, které zacal stavet zde i jinde, ovšem nebyly zasveceny Amonovi, ale nové forme slunecního boha zvané „Ten, který žije, Re-Hor horizontu, který se veselí na horizontu jako svetlo, které je ve slunecním kotouci“, a tato dlouhá formulace byla záhy nato zapsána jako královské jméno do dvou kartuší, pred nimiž na královských nápisech ješte stála slova „muj otec žije“. Jméno boha by se dalo zkrátit na „žijící slunecní kotouc“ nebo jednoduše „slunecní kotouc“ (prípadne použít egyptské slovo Aton). Slovo samo o sobe nebylo nové; používalo se i dríve k oznacení slunce jako viditelného nebeského telesa. Za vlády Amenhotepa III. vzrustala duležitost tohoto aspektu slunecního boha, zejména pak v posledních letech jeho vlády. Pri svátku sed byla králova zbožštená osoba ztotožnena se slunecním kotoucem a na nekolika nápisech, z nichž nejzretelnejší je nápis na cerném sloupku nedávno objevené sochy, se král nazývá „zárící Aton“. Puvodne byla tato „nová“ podoba boha zobrazována tradicním zpusobem, tedy jako muž se sokolí hlavou, nad nímž stojí slunecní kotouc, ale na pocátku vlády Amenhotepa IV. byla tato ikonografie nahrazena radikálne novým zpusobem

41

zobrazování - jako slunecní kotouc s paprsky zakoncenýma rukama, které se dotýkají krále a jeho rodiny, podávají jim symboly života a moci a prijímají jejich obeti. I když už Aton prevyšuje všechny ostatní bohy, ješte je zcela nenahrazuje. Jeden z karnackých chrámu je zasvecený svátku sed, což je velmi pozoruhodné, jelikož králové normálne slavili své první jubileum až ve tricátém roce vlády. Bohužel nic nenaznacuje presné datum tohoto Amenhotepova svátku, ale muselo to být nekdy v prvních peti letech jeho vlády, nejspíš ve druhém ci tretím roce; pokud tomu tak bylo, mohl se slavit v pravidelném tríletém intervalu po posledním svátku sed Amenhotepa III., který jej slavil nedlouho pred svou smrtí. Byl by to další argument proti spoluvláde Amenhotepa III. a IV. Aton, zobrazený na každé jednotlivé epizode jubilejních rituálu, zachycených na stenách chrámu, je nyní evidentne totožný se zemrelým Amenhotepem III., který po smrti splynul se sluncem, a svátek sed, který slavil jeho syn, je svátkem jak Atona, tak nového krále, i když z nutnosti je hlavním aktérem pri rituálech král. Aton je „božský otec“, který vládne Egyptu jako nebeský spoluvládce jeho pozemského vtelení, syna Amenhotepa IV. Že nebylo karnacké jubileum považováno za první oficiální svátek sed, dokazuje pozdejší nápis, na nemž jeden amarnský dvoran vyjadruje ve svých pohrebních modlitbách prání videt krále „pri jeho prvním jubileu“, z cehož vyplývá, že se tento svátek ješte nekonal. Dalším neobvyklým rysem karnackých budov Amenhotepa IV. je nebývale duležité postavení královy manželka Nefertiti na výjevech a tedy i pri rituálech, které jsou na nich zobrazeny. Jedna stavba je zasvecena jí samotné, královský manžel na reliéfech úplne chybí. Nefertiti dostává nové jméno, Neferneferuaton, a vykonává - casto v doprovodu své nejstarší dcery Meritaton - mnoho rituálu, které byly do té doby vyhrazeny pro krále, vcetne rituálu „uvedení Maat“ (udržení rádu sveta) a „sražení neprítele“ (zdolání sil chaosu). V tomto prvotním stadiu nemela postavení spoluvládkyne manžela - spíše byla soucástí královského páru, který predstavoval mýtická dvojcata, nazývaná tradicním náboženství Šu a Tefnut - první božský pár, který vzešel z androgynického boha-stvoritele Atona. Puvodní triáda, kterou tvoril Aton, prapuvodní otec, jeho syn Šu a jeho dcera Tefnut, byla nyní nahrazena triádou Aton - otec, král a královna - deti. Tato ojedinelá ikonografie královského páru, jak ji zobrazují sochy a reliéfy, odráží novou interpretaci jejich božského postavení. Achnaton a Amarna Na pocátku pátého roku vlády se Amenhotep IV. rozhodl pretrhat všechna pouta s tradicním hlavním mestem egyptského náboženství a jeho bohem Amonem a vybudovat úplne nové mesto na panenské pude, které melo být zasveceno výhradne kultu Atona a jeho detí. V té dobe si také zmenil jméno na Achnaton, které znamená „ten, který jedná prospešne ve jménu Atona“. Nové mesto, dnes známé pod jménem Amarna, nazval Achetaton „Atonuv obzor“ - tedy místo, kde se Aton projevuje a kde jedná prostrednictvím svého syna, krále, který je „dokonalým dítetem žijícího Atona“. Zda ho k tomuto drastickému rozhodnutí vedly politické ci náboženské cíle, nám není známo, i když se zdá, že v dekretu, zapsaném na rade „hranicních stél“, vymezujících území Achetatonu, král ciní narážky na opozici vuci jeho náboženské reforme. Opozice zde musela být v každém prípade, zvlášte mezi knežími velkých Amonových chrámu v Thébách, kterí byli zbaveni majetku, ale pravdepodobne i jinde. Ješte pred prestehováním do Achetatonu byly nekteré príjmy zavedených kultu prevedeny na kult Atonuv a situace se musela ješte zhoršit, když král opustil Atonovo mesto a presídlil do Achetatonu. Než se budeme blíže zabývat tímto mestem, jeho obyvateli a novým

42

náboženstvím, musíme strucne shrnout hlavní politické události Achnatonovy vlády. Nevíme presne, kdy zacal sídlit v Achetatonu, ale predpokládáme, že to bylo rok ci dva po založení mesta; kletby, které král pri té príležitosti nechal zapsat v souvislosti s hranicemi mesta, byly obnoveny v 8. roce vlády. V okamžiku, kdy padlo rozhodnutí o presídlení, byla veškerá stavební cinnost v Thébách zastavena, jen královo puvodní jméno bylo z nápisu odstraneno a nahrazeno novým. Jakmile se Achnaton usadil ve svém novém sídelním meste, ješte více zradikalizoval náboženskou reformu. V devátém roce vlády byla oficiální formulace Atonova jména zmenena na „ten, který žije, Re, panovník horizontu, veselící se na horizontu v podobe Rea-otce, který se vrátil jako slunecní kotouc“. Je zrejmé, že tato nová formulace jednak úplne odstranila jméno boha Hora, který príliš zavánel tradicními koncepty, ale také ješte více zduraznila vztah otce a syna mezi Atonem a králem. Zrejme ve stejné dobe, kdy bylo zmeneno Atonovo jméno, bylo zakázáno uctívání tradicních bohu a zahájena kampan za odstranení jejich jmen a obrazu z monumentu (namírená predevším proti Amonovi), což byl herkulovský úkol, který se nedal uskutecnit bez pomoci armády. Tradicní státní chrámy byly uzavreny a kult jejich bohu zrušen. Nejduležitejší zrejme bylo to, že se prestaly slavit také náboženské svátky s procesími i všechny verejné svátky. Role armády v amarnské dobe byla dlouho podcenována, cástecne také proto, že byl Achnaton považován za pacifistu. Nedávno ovšem badatelé zjistili nejen to, že králova politická a náboženská reforma byla neuskutecnitelná bez aktivní podpory ze strany vojska, ale také skutecnost, že ve dvanáctém roce vlády vyslal Achnaton svou armádu do Núbie, aby tam rozdrtila povstání. Zaznely dokonce názory, že se stretl i s Chetity, kterí za Achnatonovy vlády porazili impérium Chorejcu Mitanni, spojence Egypta, a tak znicili peclive udržovanou mocenskou rovnováhu, která existovala již nekolik desetiletí, i když sbírka diplomatických dopisu z Achetatonu („amarnský diplomatický archiv“) dokazuje, že egyptské vojenské zásahy v severní Sýrii mely obycejne podobu omezených policejních akcí, jejichž hlavním cílem bylo zabránit vrtošivým vazalským státum v oblasti pridat se na jinou stranu. Ve dvanáctém roce vlády se také uskutecnil významný obrad, pri nemž král prijal tribut od „všech cizích zemí, shromáždených spolecne jako jeden muž“, a je docela dobre možné, že tato událost nejak souvisela s tažením do Núbie, k nemuž došlo v témže roce. Královské ženy v amarnském období Zhruba ve stejné dobe, kdy se odehrály tyto politické události, došlo i ke zmene uvnitr královské rodiny. Nefertiti mu povila šest dcer, ale žádného syna, a prestože nikdy neprišla o svou výsadní pozici „velké královské manželky“, na achetatonské scéne se objevuje druhá žena. Casto se ozývaly názory, že byla mitannskou princeznou, ale její jméno Kija je úplne normálním egyptským jménem a nic nenasvedcuje tomu, že by pocházela z cizí zeme. Dostala nove vytvorený titul „velmi milovaná manželka krále“, které ji vyclenovalo z královského harému, ale soucasne ji jasne odlišovalo od Nefertiti. Ve dvanáctém roce vlády nebo krátce pred ním náhle mizí z monumentu; její jméno bylo vymazáno z nápisu a nahrazeno jménem nekteré z Achnatonových dcer (nejcasteji jménem Meritaton) a její obrazy byly rovnež premeneny. Jelikož byla i její pohrební výbava vcetne antropomorfní rakve predelána pro nekoho jiného, je velmi pravdepodobné, že Kija v urcitém okamžiku upadla v nemilost, nebot se zrejme stala príliš nebezpecnou souperkou Nefertitinou, když Achnatonovi porodila krome další dcerky zrejme také syna a tudíž dedice. K podpore této teorie nemáme žádné

43

solidní dukazy, ale jeden nápis zhruba z této doby se zminuje o „králove telesném synu, jeho milovaném Tutanchatonovi“ (pozdejší král Tutanchamon (1336-1327 pr. Kr.)), který byl témer urcite synem Achnatona, nikoli však Nefertiti. Nefertitin vliv v pozdejších letech Achnatonovy vlády ješte vzrostl, nebot se stala oficiální spoluvládkyní manžela jako Neferneferuaton s trunním jménem Anch(et)cheperure; v roli královské choti ji vystrídala její nejstarší dcera Meritaton. Co Achnatona primelo ustanovit spoluvládce, což se stávalo jen za výjimecných okolností, nám není známo. Je možné, že hrozilo, že opozice vuci jeho režimu v zemi (tj. predevším v Thébách) se vymkne jeho kontrole, a že bylo nezbytné mít po svém boku nekoho, kdo mohl vystupovat jako král a možná i presídlit z Amarny nekam jinam; v každém prípade nám graffita datované do tretího roku její vlády odhaluje, že Neferneferuaton vlastnila „Sídlo Anchcheperureovo v Thébách“, kde byl zamestnán zapisovatel božských obetí Amonových, což svedcí o tom, že byly podniknuty nejaké kroky k usmírení se starými kulty. Text se skládá prevážne z písarovy modlitby k Amonovi s naléhavou prosbou, aby se buh vrátil zpet a zahnal temnotu, která se snesla na jeho vyznavace. Není nám známo, zda Nefertiti prežila Achnatona, který zemrel v 17. roce své vlády. Na nekterých nápisech z konce amarnského období se ješte objevuje efemérní král Smenchkare se stejným trunním jménem jako Nefertiti/Neferneferuaton; na jednom ci dvou vzácných zobrazeních jej doprovází královna Meritaton. Totožnost tohoto Smenchkarea je nejistá. Mnoho badatelu v nem stále vidí Nefertitina následníka, snad mladšího bratra nebo dokonce dalšího Achnatonova syna, ale je docela dobre možné, že „on“ nebyl ve skutecnosti nikdo jiný než samotná Nefertiti, která podobne jako pred ní Hatšepsut na sebe vzala mužskou podobu a krátkou dobu po smrti manžela vládla sama, s Meritaton po boku v obradní roli „velké královské manželky“. Achnatonuv nástupce kraloval jen krátkou dobu a když zemrel(a), na trun nastoupil mladický Tutanchaton, jediný zbylý mužský príslušník královské rodiny. Brzy na pocátku své vlády opustil spolu s královnou, svou nevlastní sestrou Anchesenpaaton, Amarnu a obnovil tradicní kulty. S jeho nástupem na trun skoncilo jedno z nejvýraznejších období egyptských dejin. Umení a architektura amarnského období Nejstarší výjevy s Amenhotepem IV. jej zobrazují v tradicním slohu, pripomínajícím styl portrétování Thutmose IV. a Amenhotepa III., ale nedlouho po nástupu na trun se Amenhotep IV. nechal zpodobit se štíhlým, protáhlým oblicejem, špicatou bradou a tlustými rty, dlouhým krkem, témer ženskými prsy, kulatým, vystupujícím brichem, širokými boky, tucnými stehny a dlouhými, protáhlými chodidly. Zpocátku nebyl tento nový styl ješte tak výrazný, ale na vetšine thébských monumentu a behem prvních let v Amarne jsou královy rysy tak prehnané, že pripomínají karikaturu; v pozdejších letech vlády byl styl vyváženejší. Tímto stylem nebyli zobrazováni jen Achnaton, Nefertiti a jejich dcery, ale také všichni ostatní lidé, i když ne s tak prehnanými rysy. Na tom není nic prekvapivého, když uvážíme, že umelecký styl soukromých hrobek vždycky napodoboval královský model. Navíc Achnaton velmi zduraznoval, že on je „matkou, která dává život všemu“, která „všechno stvorila svým ka“. On byl na zemi bohem-stvoritelem, který stvoril lidi podle své vlastní podoby. Není pochyb o tom, že neobvyklý zpusob, jakým Achnaton nechával na monumentech portrétovat sebe a svou rodinu (a do urcité míry i všechny ostatní lidi), nejak odráží královu skutecnou fyzickou podobu, i když je zobrazen stylem, který jeho rysy zvelicuje a který

44

proto bývá nazýván „expresionistický“ nebo dokonce „surrealistický“. Nápisy nám prozrazují, že to byl sám král, kdo umelce poucoval o tomto novém stylu. Týká se nejen lidské postavy, ale i zobrazování jejich vzájemných vztahu. Scény s královskou rodinou ukazují takovou intimitu, jakou do té doby nebylo videt ani na výjevech v soukromých hrobkách, natož v královském umení. Její príslušníci se líbají a objímají pod blahodárnými paprsky Atona, jehož láska prostupuje vším jeho stvorením. Dalším charakteristickým rysem amarnského slohu je jeho neobycejný smysl pro pohyb a rychlost, celková „uvolnenost“ a svoboda výrazu, která mela trvalý vliv na egyptské umení ješte celá staletí po skoncení amarnské období. Rychlost byla urcujícím faktorem i v nových stavebních postupech, i když jiným zpusobem. První stavby Amenhotepa IV. využívaly tradicní velké pískovcové bloky bežne používané na stavbu chrámových zdí, ale ty byly brzy v Thébách i Amarne nahrazeny daleko menšími bloky, zvanými talataty, merícími zhruba 60x25 cm a tudíž dostatecne malými na to, aby je unesl jeden muž. Tak bylo daleko jednodušší postavit velkou budovu za relativne krátkou dobu. I tato nová metoda byla po skoncení amarnského období opuštena - snad proto, že už tehdy bylo zrejmé, že reliéfy, vytesané na steny z tak malých bloku, v nichž musely být mezery mezi jednotlivými bloky zakrývány maltou, neobstojí ve zkoušce casu tak dobre jako steny stavené tradicním zpusobem. Achnatonovi následníci jiste brzy zjistili, že zbourat budovy postavené z kvádru talatatu dá mnohem méne práce a zabere méne casu. „Uvolnenosti“ amarnského umeleckého slohu zrejme odpovídá i mestský plán Achetatonu, alespon co se týce obytných ctvrtí. Navzdory skutecnosti, že se jednalo o úplne nove postavené mesto, nebylo vystaveno v prísne pravoúhlém plánu jako mesto Káhún ze Strední ríše, které odráželo vysoce strukturovanou byrokratickou spolecnost té doby. Rozvržení Amarny spíš pripomíná shluk malých vesnic soustredených kolem volne seskupených velkých i malých domu, z nichž každý mel vlastní vedlejší budovy (napr. sila, ohrady pro zvírata, kulny a dílny). Rozmanitá velikost techto staveb odráží rozdíly v bohatství a postavení jejich majitelu. Jedinecným rysem tohoto mesta jsou vlastní studny náležející k mnoha domum, díky nimž byli zdejší obyvatelé nezávislí na nilské vode. Celkove mužeme ríci, že Amarna vypadá spíš jako mesto, které vznikalo postupne prirozenou cestou po delší casový úsek, než jako výsledek peclivého plánování. Totéž se však nedá ríct o chrámech a palácích. Jelikož byly spojeny s Achnatonovými náboženskými myšlenkami, musel je navrhnout a naplánovat sám král ve spolupráci s architekty a umelci, kterí pracovali podle jeho osobních „instrukcí“, jak nás nezapomíná upozornit žádný z nápisu. Nemužeme zde tyto budovy popisovat dopodrobna, ale musíme se zmínit o nekolika významných rysech. Predevším je treba ríci, že Achnaton s rodinou bydlel nekolik kilometru od hlavního mesta v paláci, kterému se dnes ríká Severní rícní palác. Dlouhá, široká cesta lemovaná stromy, zvaná „Královská“, vedla Severním palácem (rezidence královny) rovne do Centrálního mesta, vzdáleného asi 3,5 km, kde stály také dva paláce (jeden se používal mj. ke slavnostním státním obradum, jakými bylo prijímání zahranicních velvyslancu, a druhý jako králuv pracovní palác s „oknem zjevování se“, v nemž odmenoval verné úredníky) a dva hlavní Atonovy chrámy. Velký chrám zasvecený Atonovi byl amarnskou obdobou velkého chrámového komplexu Amon-Rea v Thébách; skládal se z nekolika samostatných budov vcetne stavby s kamenem benben, posvátným slunecním symbolem, jehož archetyp stál v Reove chrámu v Héliopoli. Je jedním z náznaku vlivu héliopolské teologie na Achnatonovo myšlení (druhým takovým náznakem je to, že král mel v plánu postavit v Amarne hrbitov posvátnému býkovi Re-Atonovi z Héliopole). Druhý Atonuv chrám byl mnohem menší a byl situován hned vedle králova pracovního paláce. Zdá se, že

45

krome Atona byl zasvecen také králi a že byl ekvivalentem tradicních „chrámu milionu roku“ a podobne jako takto oznacené chrámy na západním brehu Théb mohl sloužit jako Achnatonova zádušní kaple, orientovaná smerem ke vstupu do wádí, v nemž byla umístena královská hrobka. Nejnápadnejším rozdílem mezi Atonovými chrámy v Amarne a Karnaku na jedné strane a tradicními chrámy na strane druhé je to, že ty prvne jmenované byly otevrené. Typický chrám tradicního typu zacínal pylonem a otevreným nádvorím obklopeným slouporadím, za nímž se rozkládala další nádvorí a místnosti - cím blíže svatyni, tím byly menší a tmavší. Ve vnitrním knežišti byla uchovávána kultovní socha boha ve svatyni, která byla vetšinu casu v naprosté tme. Achnatonova boha mohli naproti tomu videt všichni a nebylo proto zapotrebí vyrábet nejaké kultovní sochy. Jediné sochy, které se nalezly v Atonových chrámech, zobrazovaly Achnatona a ostatní cleny královské rodiny. V architekture techto chrámu se odráží snaha vytvorit co nejméne stínu a temnoty; dokonce i nadedverní preklady jsou v polovine prerušené. Tyto „zlomené“ preklady se staly architektonickou inovací, která byla používána pro urcité chrámové dvere až do recko-rímské doby. Král uctíval svého boha na otevrených nádvorích, posetých velkým množstvím malých oltáru, na nichž se obetovalo Atonovi. Proc bylo oltáru tolik, zustává tajemstvím; nejpravdepodobnejším vysvetlením je to, že se jedná o oltáre pro mrtvé, jejichž krmení bylo soucástí každodenního rituálu. Svetlo bylo nejzákladnejším aspektem Atona, který byl bohem svetla vyzarovaného slunecním kotoucem a udržujícího každou živou bytost pri živote v ustavicném stvorení. On byl bohem-stvoritelem, který panoval svetu jako nebeský král. A stejne jako byl Aton pánem sveta, byl Achnaton bohem svých poddaných. Jeho každodenní „procesí“, pri nichž jel ve voze po Královské ceste ze Severního rícního paláce do Centrálního mesta, nahradila tradicní božská procesí, kdy mohli obyvatelé mesta prijít do styku s božstvy, jejichž sochy byly normálne ukryté ve tme chrámu. Achnaton byl, jak jeho jméno naznacuje, „tvorivým zhmotnením Atona“, skrze nejž Aton blahodárne pusobil. Byl to král, kdo „ucinil“ lidstvo a zejména svou elitu, kterou si sám vybíral. Tito úredníci ve svých nápisech popírali svuj skutecný puvod, i když nekterí z nich museli jiste pocházet z vlivných rodin; všichni o sobe tvrdili, že byli chudými, ubohými sirotky a že za svou existenci vdecí králi, který je „stvoril svým ka“. Královu práci prirovnávali ke každorocním nilským záplavám, které udržovaly pri živote lidi i všechno ostatní stvorení. Osobní zbožnost byla nyní totožná s naprostou loajalitou vuci Achnatonovi osobne. V soukromých domech amarnské elity byly staré domácí svatyne s místními božstvy nahrazeny malými svatynemi s oltári a stélami s vyobrazením posvátné královské rodiny Hrobky a pohrební zvyklosti v Amarne I nástenné výzdobe v hrobkách elity v Achetatonu zcela vévodil král. Zobrazení Achnatona, jeho ženy a detí (a také ruzných achetatonských chrámu) jsou doslova všudyprítomná a hymny a obetní formule jsou dedikovány stejne casto králi jako Atonovi. Je pozoruhodné, že tyto obetní formule byly casto - i když ne vždycky - vkládány do úst spíše králi samotnému než majiteli hrobky. V techto hrobkách nacházíme jediné dochované opisy známého Chvalozpevu na Atona, nejzevrubnejšího dogmatického textu nového náboženství (jeho autorem je pravdepodobne sám Achnaton). Tento hymnus i všechny ostatní texty byly zapsány v nove vytvoreném oficiálním jazyce, který byl daleko bližší bežné mluve než klasická egyptština, užívaná do té doby v oficiálních a náboženských textech. Hranice mezi oficiálním a

46

mluveným jazykem nebyla zcela setrena, ale tento vývoj stimuloval užití mluveného jazyka v literárních kompozicích a po skoncení amarnského období dal vzniknout zcela novému typu literatury. Zdá se, že uctívání Usira bylo zakázáno od samého pocátku Achnatonovy vlády. Achnaton dokonce zamítl i doktrínu, která Usira nazírala jako nocní zhmotnení slunecního boha a která je v hrobkách doložena dlouho pred amarnským obdobím. Aton byl bohem životodárného svetla; v noci byl neprítomný - je však nejisté, kam podle predstav tohoto nového náboženství odcházel. Temnota a tma nebyly považovány za pozitivní, nezbytný stav regenerace, ale byly zcela ignorovány. V noci zemrelí jednoduše spali, stejne jako všichni živí a jako sám Aton. Nebyli na „nádherném západe“, tedy v podsvetí, a ani jejich hrobky nebyly situovány na západní strane, nýbrž na východní, kde vychází slunce. „Zmrtvýchvstání“ zemrelých se odehrávalo ráno, pri východu Atona. Aton sám predstavoval „cas, v nemž clovek žije“, jak to je vyjádreno ve Chvalozpevu. Zemrelí byli tudíž stále prítomni u Atona a krále v chrámu, kde se oni (nebo jejich ba - duše) živili denními obetmi. Proto byly soukromé amarnské hrobky plné výjevu s Atonovými chrámy, na nichž král jede po Královské ceste smerem k chrámum a obetuje v nich. Achetatonské chrámy a paláce byly novým místem posmrtného života; zemrelí již nežili ve svých hrobkách, ale na zemi, mezi živými. Hrobky jim tedy sloužily pouze k nocnímu odpocinku. Mumifikace však pretrvávala, nebot v noci se ba vracelo do tela, kde zustávalo až do svítání. Z tohoto duvodu zrejme pokracovaly i pohrební rituály vcetne konání obetí a opatrování pohrební výbavy, i když vetšina figurek vešebtu už na sobe nemela napsanou kapitolu z Knihy mrtvých, jak tomu tradicne bývalo dríve. Nemáme jistotu, jak vlastne amarnské soukromé rakve a sarkofágy vypadaly, jelikož se v Amarne žádné nenalezly. Na Achnatonove vlastním velkém kamenném sarkofágu byly ctyri bohyne, které tradicne stály v rozích, nahrazeny postavami Nefertiti a nekteré nálezy z jiných míst naznacují, že soukromé sarkofágy mohly být rovnež vyzdobeny spíše obrazy clenu rodiny zemrelého než záhrobními bohy. Také již neexistoval žádný „soud zemrelých“ pred Usirovým trunem, kterým museli mrtví dríve projít, aby dosáhli postavení maaty („spravedlivý“); místo toho získávali královi úredníci právo na posmrtný život následováním Achnatonova ucení a naprostou verností vuci králi za svého života. Achnaton byl bohem, který poskytoval život a po smrti umožnoval pohreb; ztelesnoval maat a jeho poddaní se mohli stát maatju. Bez toho by nebylo života po smrti - pokracování existence na zemi záviselo na králi, který zmonopolizoval všechny aspekty amarnského náboženství vcetne pohrebních zvyku. Život mimo Amarnu v amarnském období Vetšina našich vedomostí o novém Achnatonove náboženství pochází z jeho starších monumentu v Thébách a z Amarny samotné. Je ovšem daleko méne jasné, co se delo na ostatních místech Egypta, zvlášte poté, co se král prestehoval do svého nového mesta. Achnaton témer jiste cestoval za hranice Achetatonu; na „hranicních stélách“ si dokonce vyminuje, že pokud zemre nekde jinde, má být jeho telo preneseno zpet do Amarny a pohrbeno zde. Krome stavební cinnosti v Núbii, kterou provádel na pocátku své vlády, známe Atonovy chrámy v Memfide a Héliopoli, ale mohly existovat i jinde. Na nekterých z memfidských bloku je zaznamenaná pozdní forma Atonova jména (po devátém roce vlády) a jeden blok, který pochází z Théb, má rovnež tuto formu; je proto zrejmé, že i po radikalizaci Achnatonovy reformy pokracovaly stavební práce mimo Amarnu. Nevíme však, do jaké míry

47

byly tradicní kulty skutecne zrušeny; náš obrázek je velmi zkreslený pozdejším popisem situace v Tutanchamonove Restauracním dekretu, jehož ráz je zcela jiste propagandistický. V každodenní praxi nahradilo nové náboženství pouze oficiální státní kult a náboženství elity; vetšina lidí urcite nadále vyznávala své vlastní tradicní, casto místní bohy. V samotné Amarne se dochoval znacný pocet votivních predmetu, stél a nástenných maleb, které zobrazují nebo se zminují o takových bozích, jako byli Bes a Tueret (oba pomocníci pri porodu), bohyne plodnosti a úrody Renenut, ochranná božstva Eset a Šed („spasitel“, nová podoba Hora doložená až od amarnského období), Thovt (buh písaru), Chnum, Satet a Anuket (elefantinská triáda), Ptah z Memfidy a dokonce i Amon z Théb. Není vždy snadné urcit, zda reliéfy, stély a predmety hrobní výbavy v hrobkách, které se zminují o Atonovi i o tradicních bozích, tedy o Usirovi, Thovtovi a Ptahovi, pocházejí z pocátku vlády nebo z pozdejšího období, ci snad dokonce z doby bezprostredne následující po skoncení amarnského období. Stejne tak nevíme, jestli podle nové víry zemrelí, kterí byli pochovaní na jiné nekropoli než na achetatonské, jedli a pili z obetí v Atonove chrámu v Amarne nebo v jejich domovských mestech, ci jak podle této víry pokracoval život lidí, kterí zemreli na míste, kde nebyl žádný Atonuv chrám. Na tyto otázky není možné odpovedet bez dalšího výzkumu, a to zejména na memfidské nekropoli, kde je treba odkrýt ješte mnoho hrobek z tohoto období. Nejasné zustává také to, co se v amarnském období stalo s civilním administrativním aparátem. Je zrejmé, že Achetaton nahradil Théby coby hlavní náboženské mesto - ale nahradil také Memfis jako sídlo administrativy? Jeden ze dvou vezíru sídlil v Amarne, ale jeho severní kolega zustal v Memfide. Je pravdepodobné, že si toto mesto podrželo statut administrativního centra po celé amarnské období. Jistou paralelu nám muže poskytnout sajská dynastie: králové 26. dynastie dávali prednost svému rodnému mestu Sais (i když byli puvodem z Libye), které se stalo jejich hlavním mestem, a vetšina státních príjmu proudila do chrámu místní bohyne Neity. Presto zustala po celou sajskou dynastii administrativním centrem Egypta Memfis a tato situace trvala až do doby, kdy následník Alexandra Velikého prenesl Alexandrovy telesné ostatky do Alexandrie a ucinil z tohoto mesta centrum ptolemaiovského a rímského Egypta. Dozvuky amarnského období Prestože amarnská epizoda trvala sotva dvacet let, její vliv byl obrovský. Je to zrejme nejduležitejší událost v náboženské a kulturní historii Egypta a zanechala hluboké jizvy v kolektivním povedomí jeho obyvatel. Na první pohled se zdá, že se zeme vrátila k tradicnímu náboženství z doby pred Achnatonovou vládou, ale ve skutecnosti už nic nemohlo být úplne stejné. Nekteré zmeny mužeme vypozorovat v úprave hrobek elity, která je vždycky spolehlivým barometrem menících se náboženských názoru. Nejnápadnejší je vývoj v architekture hrobek. Zejména v Memfide se objevují volne stojící hrobky, které ve všech základních aspektech pripomínají chrámy. V Thébách se nadále budovaly skalní hrobky, ale jejich architektura a výzdoba se prizpusobila témuž novému konceptu: hrobka se stala soukromým zádušním chrámem svého majitele, jehož pohrební kult splynul s kultem Usirovým. Tento buh, jehož uctívání Achnaton zakázal, byl nyní všeobecne považován za nocní podobu boha Rea a jeho role v záležitostech spojených se smrtí a pohrbem dramaticky vzrostla ve srovnání s dobou predcházející amarnskému období. V techto hrobkách byl na streše centrální kaple umísten slunecní symbol par excellence - pyramida, jež byla kdysi výsadou

48

králu. Na špici pyramidy byl obvykle pyramidion se scénami uctívání Rea a Usira. V samotné centrální kapli byla na hlavní stéle, tedy ústredním bodu kultu, casto zobrazena dvojitá scéna s obema temito bohy, usazenými zády k sobe. Sochy, které drív bývaly typické pro chrám, se ted objevují i v soukromých hrobkách, vcetne soch ruzných bohu a soch zemrelého držícího náos s obrazem boha. Primárním námetem reliéfu a nástenných maleb už není zamestnání a kariéra majitele - i když se nedá ríct, že by tyto scény vymizely úplne - ale uctívání Rea, Usira a celé rady dalších bohu a bohyn v dlouhých plisovaných lnených šatech (casto chybne nazývaných „oblek pro každodenní život“) a složité paruce. Tytéž slavnostní šaty mívají i antropomorfní sarkofágy a figurky vešebtu, které až dosud znázornovaly zemrelého výhradne v podobe mumie. Krome jednoho ci dvou prípadu z pocátku Tutanchamonovy vlády úplne mizí scény, na nichž zemrelý prináší obeti králi; na jeho místo nastupuje trunící Usir. Celkove mužeme ríci, že post-amarnské výzdobe hrobek dominují náboženské scény a texty casto prevzaté z Knihy mrtvých. Na stenách soukromých hrobek - nejprve v Dér el-Medíne, ale brzy i na mnoha jiných místech - se zacínají objevovat ilustrace a citáty z ruzných výhradne královských pohrebních textu, jako napr. z Litanií k Reovi a tzv. Knih o tom, co je v podsvetí. Všechny tyto jevy se dají vysvetlit jako reakce na Achnatonovu naprostou monopolizaci pohrebního kultu poddaných a na roli, jakou hrály Atonovy chrámy v amarnském náboženství coby nová místa posmrtného života. Majitelé hrobek nyní meli své vlastní chrámy, kde sami uctívali své bohy, bez intervence krále, jehož role tak byla minimalizována. Zmeny pohrební kultury jsou symptomem naprosto odlišného vztahu mezi bohy a temi, kdo je uctívali, a role, kterou v tomto vztahu hrál král. V dalších dvou stech letech bude konecným dusledkem tohoto nového svetového názoru vznik tzv. thébské teokracie: za krále Egypta bude považován samotný Amon, který bude svým podrízeným vládnout prostrednictvím prímých intervencí ve forme orákulí. Než se ovšem budeme zevrubneji venovat tomuto vývoji, musíme se vrátit k politickým a dynastickým dejinám Egypta po konci amarnského období. Tutanchamon Mladý Tutanchaton, který byl ješte dítetem, nastoupil na trun v Amarne, ale brzy nato, snad ješte v prvním roce své vlády nebo krátce poté, opustil mesto, které založil jeho otec. Ostatní obyvatelé Achetatonu v meste ješte nejaký cas zustali, ale královský dvur se prestehoval zpet do Memfidy, tradicního sídla vlády. Staré kulty byly obnoveny a Théby se opet staly náboženským strediskem zeme. Král si zmenil jméno na Tutanchamon a pridal k nemu prídomek „vládce jižní Héliopole“, což byla úmyslná narážka na Karnak jako centrum kultu slunecního boha Amon-Rea. Stejne tak velká královská manželka, králova nevlastní sestra Anchesenpaaton, si zmenila jméno na Anchesenamon. Tutanchamon nebyl v žádném prípade prvním panovníkem v historii této dynastie, který nastoupil na trun ješte jako díte. I Thutmose III. a Amenhotep III. byli pri nástupu na trun velmi mladí, ale v obou prípadech za ne zpocátku vládly jako regentky starší clenky královské rodiny (tedy Hatšepsut a Mutemvia). Nyní takováto možnost neexistovala; roli regenta proto zastal vrchní vojenský hodnostár, kterého s královskou rodinou nepojily žádné príbuzenské svazky - velitel královského vojska Haremheb. Jeho regentské tituly naznacují, že mel právo nastoupit na trun v prípade, že by Tutanchamon zemrel bez potomku. Haremheb se nakonec skutecne stal králem a podle jeho Korunovacního textu (jedinecný nápis na zadní strane sochy, který vypráví o tom, jak se dostal k moci - nyní se nachází v Egyptském muzeu v Turíne) se zdá, že to byl on, kdo poradil

49

králi, aby opustil Amarnu, „když v paláci vypukl chaos“ (tj. po smrti Achnatona a jeho efemérního nástupce). Je zrejmé, že armáda dospela k záveru, že Achnatonuv experiment skoncil katastrofou, a odvrátila se od náboženské reformy, kterou puvodne pomáhala prosadit, což je dalším výmluvným dukazem duležité role, jakou armáda hrála v celé záležitosti. Nejduležitejším dokumentem Tutanchamonovy vlády je tzv. Restauracní stéla, která predstavuje mimorádne negativní popis stavu, v jakém Achnatonovy reformy zanechaly stát. Z chrámu se staly ruiny a kulty bohu byly zrušeny. Bohové tedy opustili Egypt; pokud se k nim clovek modlil, již neodpovídali, a když byla do Sýrie vyslána armáda, aby rozšírila hranice Egypta, setkala se s neúspechem. Duležitost této poslední vety zrejme naznacuje, proc armáda prestala podporovat amarnskou politiku. Za Achnatonovy vlády byl spojenec Egypta Mitanni poražen Chetity, jejichž ríše se nyní dobe stala hlavní velmocí na severu. To vedlo nekteré vazaly Egypta, jmenovite Azirua z Amurru, k tomu, že se pokusili vytvorit nezávislý nárazníkový stát mezi dvema souperícími velmocemi. Egypt zacal pricházet o nekterá svá nejseverneji ležící území a armáda, odkázaná pouze na omezené policejní akce v Sýrii, byla evidentne neschopná s tím neco udelat. S nástupem Tutanchamona na trun byla tato omezení zrejme zrušena, jelikož reliéf ve vnitrním nádvorí Haremhebovy nádherné memfidské hrobky (vyzdobené približne v této dobe) obsahuje i tvrzení, že jeho jméno bylo „proslaveno v zemi Chetitu“, takže je jasné, že se musel zúcastnit nejaké vojenské konfrontace s Chetity. Tyto i pozdejší srážky však nedokázaly vytvorit novou rovnováhu moci. Zrejme daleko úspešnejší byly soucasne probíhající pokusy zajistit egyptskou autoritu v Núbii, které jsou zdokumentované na týchž reliéfech. V Egypte samotném se dala do pohybu velká kampan za obnovení tradicních chrámu a reorganizaci administrativního aparátu. Celý podnik vedl správce Tutanchamonovy pokladnice Maja, který byl vyslán na hlavní misi do chrámu od delty až po Elefantinu, které byly za Achnatonovy vlády premeneny na Atonovy chrámy, aby zde vymáhal dane z jejich príjmu. Nekterá z opatrení, která popisují pozdejší Haremhebuv Korunovacní text a jeho velký Karnacký edikt, mohla být ve skutecnosti provádena už za Tutanchamonovy vlády. Maja byl rovnež zodpovedný za postupné bourání Achnatonových chrámu a palácu, nejprve v Thébách, ale pozdeji i v Amarne. Vetšina thébských talatatu se octla v základech a pylonech nových staveb v Luxoru a Karnaku. Jako dozorce prací v Údolí králu musel Maja organizovat prenesení Achnatonových telesných pozustatku do malé nevyzdobené hrobky v Údolí (za predpokladu, že telo nalezené v hrobce KV 55 je skutecne Achnatonovo, jak se to zdá pravdepodobné); pozdeji mel na starost pohrby Tutanchamona i jeho nástupce Aje (1327-1323 pr. Kr.) a reorganizaci delnické vesnice v Dér el-Medíne, když byly zahájeny práce na Haremhebove hrobce. Vláda Aje a Haremheba Události kolem Tutanchamonovy smrti zdaleka nejsou objasneny. Král zemrel necekane v desátém roce své vlády, v dobe, kdy byl Egypt zatažen do vojenského konfliktu s Chetity, který skoncil porážkou Egypta u Amky nedaleko Kadeše. Novinka o této katastrofe dorazila do Egypta zhruba v dobe Tutanchamonovy smrti. Nevíme, jestli egyptské vojsko vedl v této bitve sám Haremheb, ale nasvedcuje tomu skutecnost, že se nezúcastnil príprav Tutanchamonova pohrbu navzdory své roli regenta a predpokládaného dedice. Pohrební obrad místo toho rídil Aj, vrchní dvorní hodnostár, který byl jedním z Achnatonových

50

nejbližších úredníku a zrejme byl také príbuzným manželky Amenhotepa III., královny Teje. Zpocátku zrejme jednal pouze jako jakýsi prozatímní král, nebot vdova po Tutanchamonovi Anchesenamon se pokoušela sjednat s Chetity mír a napsala chetitskému králi Šuppiluliumovi dopis, v nemž ho žádala, aby jí dal za manžela svého syna, který by se tímto snatkem mohl stát králem Egypta a Egypt a Chetitská ríše by tak byly „jednou zemí“, což byl výjimecný krok, který snad puvodne mohl podnítit Aj. Tento požadavek vyvolal v chetitském hlavním meste velké podezrení, a když se pak Šuppiluliumaš konecne presvedcil o cestných zámerech egyptské princezny a vyslal svého syna Zannanzu do Egypta, neštastný princ byl en route zavražden, snad Haremhebovými prívrženci v Sýrii. Výsledkem byla pokracující válka s Chetity. Král Aj, který musel být už dost starý, když nastoupil na trun, vládl nejméne tri celé roky. Fragmenty klínopisného dopisu naznacují, že se pokoušel Chetity odškodnit a že popíral zodpovednost za smrt chetitského prince, ale bezúspešne. Rovnež podnikl opatrení, kterými chtel zabránit Haremhebovi, aby po jeho smrti prevzal egyptský trun, nebot ustanovil svým dedicem velitele egyptské armády jménem Nachtmin (snad to byl jeho vnuk). Navzdory tomu se Haremhebovi podarilo po Ajove smrti uchvátit egyptský trun a záhy nato zacal hanobit monumenty svých predchudcu a nicit stavby svého soupere Nachtmina. Pokud byla Haremhebova cesta k trunu poseta obtížemi, pak jeho skutecná vláda (1323-1295 pr. Kr.) probehla zrejme bez zvláštních událostí. Nemeli bychom ovšem zapomínat na to, že z druhé poloviny jeho vlády máme jen velmi málo nápisu. I samotná délka vlády je nejistá; nejpozdejším doloženým rokem jeho vlády je rok 13, ale mnozí badatelé tvrdí na podklade babylónské chronologie a dvou posmrtných textu, že vládl témer dvakrát tak dlouho. Nedokoncenost jeho královské hrobky v Údolí králu (KV 57) je ovšem težko slucitelná s tak dlouhou vládou, i kdybychom pripustili, že se zacala stavet ješte pred sedmým rokem jeho vlády. Spor s Chetity o území v severní Sýrii pokracoval a kolem desátého roku jeho vlády Egyptané pravdepodobne podnikli neúspešný pokus o znovudobytí Kadeše a Amurru, i když musíme pripomenout, že je pro jeho vládu typické, že našimi prameny o tomto stretnutí jsou chetitské, nikoli egyptské texty. Je dokonce možné, že Haremheb nakonec uzavrel se svým neprítelem dohodu, nebot pozdejší chetitský text se zminuje o smlouve, která platila do té doby, než ji porušili Muvattalliš a Sethi I. (1294-1279 pr. Kr.). Doma se Haremheb angažoval v množství velkých stavebních projektu vcetne Velké sloupové síne v Karnaku. Zrejme také zahájil systematickou demolici Amarny, jež byla stále ješte obydlena. Nalezly se tam dva kamenné fragmenty vcetne podstavce sochy s jeho kartušemi. S velkým elánem se také ujal reorganizace zeme. Velký edikt, zapsaný na stéle v karnackém chrámu, vypocítává velké množství opatrení, vydaných za úcelem likvidace ruzných zlorádu, jako bylo protiprávní zabírání lodí a otroku, krádeže dobytcích kuží, ilegální zdanování soukromé hospodárské pudy, podvody pri stanovování zákonných daní a vydírání místních starostu úredníky organizujícími královu každorocní návšteve svátku Ipet pri ceste z Memfidy do Théb a zpet. Další odstavce se zabývají rízením místních soudu, zamestnanci královského harému a dalšími státními zamestnanci a dvorním protokolem. Snad nejvýznacnejším rysem Haremhebovy vlády je zpusob, jakým ji legitimizoval; byl prece jenom nekrálovského puvodu a tudíž si nemohl cinit nárok na „genealogické“ pouto s dynastickým bohem Amonem. Casto se zduraznuje, že jeho manželka, zpevacka Amonova jménem Mutnedžmet, mohla být totožná s Nefertitinou sestrou téhož jména, ale to není príliš pravdepodobné vzhledem k tomu, že se s ní oženil dlouho pred svým nástupem na trun, nehlede na to, že snatek s královskou dcerou jako legitimizacní síla by byl za techto okolností

51

tak jako tak sporný. V korunovacním textu Haremheb svuj nekrálovský puvod neskrývá, ale místo toho prehnane zduraznuje skutecnost, že si ho ješte jako mladíka vybral buh Hor z Hutnesu, pravdepodobne jeho rodného mesta, aby se stal králem Egypta; dále pak popisuje, jak byl na svuj budoucí úkol peclive pripraven tím, že se stal královým (Tutanchamonovým) zástupcem a princem regentem, což dokazují i nápisy v jeho predkrálovské hrobce na memfidské nekropoli. Je to Hor z Hutnesu, kdo ho nakonec predstavuje Amonovi behem procesí svátku Ipet a kdo ho pak korunuje králem. Haremheb tedy vdecí za svou královskou hodnost vuli svého osobního boha a božské volbe, která probehla pri verejném vystoupení Amonove (tedy prostrednictvím orákula). V tomto ohledu pripomíná Haremhebova korunovace korunovaci Hatšepsutinu (1473-1458 pr. Kr.), která byla po svém regentství rovnež zvolena prostrednictvím Amonova orákula. Nicméne Hatšepsut alespon pocházela z královské krve a také zduraznovala, že ji zplodil sám Amon s královnou matkou, což je téma, kterému se Haremheb ve svém Korunovacním textu obezretne vyhýbá. Ramesse I. Haremheb a ramessovští panovníci z pocátku dynastie, z nichž prvního Haremheb jmenoval princem regentem ješte za svého života a udelil mu zhruba stejné tituly, jaké mel sám za vlády Tutanchamonovy, prijali princip volby nástupce nekrálovského puvodu. První ramessovský král, puvodním jménem Paramesse, byl pred nástupem na trun Haremhebovým vezírem a krome toho mel ješte množství vojenských titulu vcetne titulu velitele pevnosti v Síle, duležité egyptské bašty na úzkém pruhu pevniny spojujícím egyptskou deltu se Syro-Palestinou. Paramessova role znovu potvrzuje Haremhebuv zájem o vojenskou situaci v severních teritoriích Egypta. Paramessova rodina pocházela z Avaridy, nekdejšího hlavního mesta Hyksósu, a role tamního boha Suteha, který zacal splývat s kenaanským Baalem, je srovnatelná s úlohou Hora z Hutnesu v Haremhebove kariére. Z tohoto pohledu stojí za povšimnutí, že Haremheb vybudoval v Avaride Sutehovi chrám. Ramessovská královská rodina považovala boha Suteha za svého královského predka a na fragmentu obelisku (pocházejícího z Héliopole), který byl nedávno nalezen na morském dne nedaleko alexandrijského pobreží, je Sethi I. zobrazen jako sfinga se zvírecí hlavou Sutehovou, jak obetuje Re-Atumovi. Když evidentne bezdetný Haremheb zemrel, nastoupil Paramesse na trun jako Ramesse I. (1295-1294 pr. Kr.). Jeho vládou zacíná nová, tedy 19., dynastie, i když nekteré dukazy naznacují, že ramessovští faraoni považovali za skutecného zakladatele dynastie Haremheba. Ramesse I. musel být pri prevzetí moci již starý, jelikož se jeho syn a pravdepodobne i vnuk narodili pred jeho nástupem na trun. Za jeho krátké vlády (ani ne rok), ale možná ješte drív, byl jeho syn Sethi ustanoven vezírem a velitelem pevnosti v Síle, ale byl rovnež držitelem mnoha knežských titulu, které ho spojovaly s ruznými bohy uctívanými v delte, vcetne titulu velekneze Sutehova. Ve svém korunovacním textu se Haremheb zminuje, že vybavil nove otevrené chrámy knežími ze „špicky armády“ a zabezpecil je polnostmi a dobytkem. Z jiných dokumentu víme, že vysloužilí vojáci casto dostávali knežské úrady a pudu ve svých domovských mestech, takže ani Sethi nejspíš nebyl nejmladší, když jeho otec nastoupil na trun. Sethi I. a „obnova“

52

Sethimu I. musíme pripsat podstatnou cást obnovy tradicních chrámu, jíž pokracoval v úsilí svých predchudcu a dokonce je predcil. Nechal všude obnovit nápisy predamarnských faraonu a znovu vytesat jméno a podobu boha Amona, odstranené na Achnatonuv príkaz. Brzy se také pustil do vlastního ambiciózního stavebního programu. Prakticky po celé zemi a zejména ve velkých náboženských strediscích, tedy v Thébách, Abydu, Memfide a Héliopoli, nechal postavit nové chrámy nebo rozšírit stávající. K tem rozšíreným patrí Sutehuv chrám v Avaride, která se mela záhy stát novou rezidencí ramessovských panovníku v delte. V Karnaku pokracoval Sethi ve stavbe Velké sloupové síne, s níž zapocal Haremheb a která byla spojena s jeho zádušním chrámem v Abd el-Kurne, ležící prímo proti Karnaku na západním brehu Nilu. Spolu s Hatšepsutiným chrámem v Dér el-Bahrí, který rovnež obnovil, poskytovaly tyto budovy nádhernou kulisu duležitému každorocnímu Nádhernému svátku údolí, pri nemž Amon z Karnaku navštevoval bohy západního brehu a lidé pricházeli k hrobkám svých zemrelých, aby jedli, pili a veselili se v jejich spolecnosti. V Abydu postavil Sethi I. podle vzoru ze Strední ríše a rané 18. dynastie nádherný chrám s kenotafem pro boha Usira. Známý seznam králu z tohoto chrámu, seznam královských predchudcu, kterí se zúcastnili obetního kultu Usirova, nám podává první dukaz o tom, že amarnská epizoda byla nyní úplne vymazána z oficiálních záznamu. V seznamu po Amenhotepovi III. bezprostredne následuje Haremheb a jiné prameny naznacují, že roky vlády od Achnatona po Aje byly pridány ke kralování Haremhebovu. Sethiho stavební program umožnilo opetovné otevrení nekolika starých lomu a dolu vcetne tech sinajských a také to, že podobne jako jeho predchudci zaútocil na Núbii, aby si odtud odvezl levnou pracovní sílu v podobe zajatcu. Dalším duvodem jeho núbijského tažení byla bezpecnost, nebot finance pro tyto stavební projekty pocházely z težby ve zlatých dolech jak zde, tak ve Východní poušti. V pouštních dolech se težilo zlato zejména pro Sethiho velký Usiruv chrám v Abydu; v devátém roce jeho vlády byla cesta vedoucí k dolum vybavena odpocívadlem, nove vykopanou studnou a malým chrámem. V Núbii Sethi podnikl neúspešný pokus o vyhloubení nové studne, jež mela umožnit prístup k výnosnejším dolum v nekteré ze vzdálenejších oblastí. Dalšími zdroji nerostného bohatství byla egyptská území v Palestine a Sýrii, a proto bylo nezbytné znovu na techto územích zajistit egyptskou autoritu. Sethi podnikl v prvním roce vlády relativne malé tažení proti Šasu v jižní Palestine, po nemž brzy následovala vojenská výprava dále na sever. V této válce dosáhl území, které v té dobe ovládali Chetité, a podarilo se mu znovu dobýt Kadeš, což melo za následek i prebehnutí vládce Amurru na egyptskou stranu. To vyvolalo válku s Chetity, behem níž Egypt o oba vazalské státy znovu prišel; po ní následovalo období míru. Sethi I. byl také prvním králem, který musel celit vpádum libyjských kmenu podél západní hranice delty. Tyto kmeny, puvodne zrejme motivované hladem, pak pusobily problémy po celý zbytek Nové ríše, ale o jejich prvním pokusu usadit se v Egypte se neví témer nic s výjimkou skutecnosti, že k Sethiho tažení proti nim došlo pravdepodobne pred jeho stretnutím s Chetity. Reliéfy na severní vnejší zdi Velké sloupové síne, dokumentující vojenské výpravy do Libye a Sýrie, jsou v novém, mnohem realistictejší slohu, který byl navzdory nekolika predchudcum z doby Thutmose IV. a Amenhotepa III. jasne ovlivnen realismem amarnského slohu. Bitevní reliéfy v nás mnohem více než tradicní scény vraždení neprátel se silným symbolickým obsahem budí dojem, že se díváme na skutecnou historickou událost. Duležitou roli hraje na techto reliéfech „skupinový poradatel a nosic vejíre“ jménem Mehej (zkrácený tvar jména Amenemheb, Haremheb ci nejakého podobného), který doprovází Sethiho na mnoha

53

scénách. Je nepravdepodobné, že byl tento muž necím víc než spolehlivým vojenským úredníkem, který možná vedl nekterá tažení místo krále, ale Sethiho nástupce Ramesse II. (1279-1213 pr. Kr.) tolik toužil zduraznit svou roli na bitevním poli za vlády svého otce, že vymazal Mehejovo jméno a zobrazení a v nekolika prípadech ho nahradil vlastní postavou v roli korunního prince. Ramesse II. Bohužel nám není známo, jak dlouho vládl Sethi I. Nejpozdejším doloženým rokem jeho vlády je rok jedenáct, ale je možné, že vládl o nekolik let déle. Koncem své vlády - nevíme, kdy presne se to stalo - ustanovil syna a dedice Ramesse svým spoluvládcem, zatímco byl ješte „dítetem v jeho objetí“. Doklady této spoluvlády ovšem pocházejí z doby, kdy Ramesse již vládl jako samostatný král, a je docela dobre možné, že prehánel jak její délku, tak duležitost. Je nicméne významné, že trun mu byl predán práve tímto zpusobem. I když byl bezesporu synem Sethiho I., narodil se témer urcite za vlády Haremhebovy, ješte predtím, než na trun nastoupil jeho ded, tedy v dobe, kdy Ramesse I. i Sethi I. byli pouhými vysokými hodnostári, což je skutecnost, kterou Ramesse pozdeji spíše zduraznoval než zastíral - podobne jako to cinil Haremheb ve svém korunovacním textu. Prestože byl jeho otec urcite králem, když byl Ramesse II. korunován jako spoluvládce, jeho zvolení pripomíná zvolení Haremhebovo. Je zrejmé, že následnictví korunního prince nebylo samozrejmostí a že muselo být zajišteno ješte za otcova života. Teprve pozdeji, když už Ramesse II. vládl sám, se navrátil ke starému „mýtu o zrození božského krále“, jímž byli legitimizováni panovníci 18. dynastie. Velmi brzy na pocátku vlády, snad ješte jako otcuv spoluvládce, vytáhl na svou první vojenskou výpravu, omezenou akci namírenou na potlacení „vzpoury“ v Núbii. Reliéfy v malém skalním chrámu, které tuto událost pripomínají, predstavují mladého krále v doprovodu dvou z jeho detí, korunního prince Amenemhervenemefa a Ramessova ctvrtého syna Chamuaseta, kterí v té dobe museli být ješte velmi mladí, prestože jsou zobrazeni, jak hrde stojí na válecných vozech. Po celé ramessovské období budou mít královští princové, kterí bývali jen príležitostne zobrazováni v hrobkách svých vychovatelu a ucitelu nekrálovského puvodu, na královských monumentech svých otcu výsadní postavení - snad pro zduraznení, že královská hodnost nové dynastie je opet rádná a plne dedicná. Témer bez výjimky byl každý ramessovský korunní princ držitelem titulu - at už cestného ci reálného - „nejvyšší velitel armády“, což je kombinace zavedená Haremhebem, zakladatelem dynastie. Ve ctvrtém roce vlády zahájil Ramesse II. svou první velkou vojenskou výpravu do Sýrie, jejímž výsledkem bylo opetovné privtelení území Amurru k Egyptu. Tato situace ovšem nemela dlouhého trvání, nebot chetitský král Muvatalliš se rozhodl dobýt Amurru zpet a pokusit se zabránit dalším územním ztrátám ve prospech Egyptanu. Ramesse na to reagoval tím, že následujícího roku prekrocil hranici u pevnosti v Síle, tentokrát s úmyslem vést válku prímo proti souperi. Bitva u Kadeše, jež následovala, je jedním z nejznámejších ozbrojených konfliktu staroveku, možná ani ne tak proto, že se podstatne lišila od ranejších bitev, jako spíš proto, že ji Ramesse navzdory tomu, že nedosáhl svého cíle, prezentoval doma jako skvelé vítezství, sáhodlouze popisované v mnoha kompozicích, jež byly v propagandistické kampani nevídaných rozmeru vytesány na steny všech duležitých chrámu. Ramesse uveril falešné domnence, že chetitský král je se svým vojskem daleko na severu, až v Tunipu, a že má strach z vojenské konfrontace s Egyptany, zatímco ve skutecnosti cekal

54

docela blízko, na druhé strane Kadeše. Ramesse proto rychle postupoval ke Kadeši pouze s jedním oddílem a náhle se octl tvárí v tvár obrovské armáde, kterou proti nemu postavil chetitský král. Muvatalliš nejprve rozdrtil postupující egyptský druhý oddíl, který se mel setkat s prvním, a pak se obrátil, aby zaútocil na Ramesse a jeho vojáky. Ve svých pozdejších popisech bitvy nám Ramesse vypráví, že to byla jeho chvíle slávy, nebot v okamžiku, kdy se ho jeho družina chystala opustit, zacal volat ke svému otci Amonovi o pomoc, nacež se mu témer samotnému podarilo odrazit chetitské útocníky. Ale Amon vyslyšel jeho modlitby a zachránil krále tím, že zarídil, aby od amurrského pobreží dorazil na poslední chvíli egyptský elitní oddíl. Tato jednotka nyní zaútocila na Chetity odzadu, spolu s Ramessovým oddílem rozprášila neprátelskou vozbu a zbytky prchající armády zahnala do reky Orontés. Po príjezdu tretího oddílu na konci bitvy a ctvrtého pri západu slunce byli Egyptané schopni znovu postavit armádu a pripravit se na nový útok, ke kterému melo dojít ráno. Avšak navzdory skutecnosti, že egyptská vozba byla nyní pocetnejší než chetitská, Muvatallišova obávaná armáda nepovolila a bitva uvízla na mrtvém bode. Ramesse odmítl chetitskou nabídku míru, ale pristoupil na prímerí. Egyptané se pak vrátili domu s mnoha válecnými zajatci a bohatou koristí, ale svého cíle nedosáhli. V následujících letech podnikli Egyptané nekolik pomerne úspešných tažení do Syro-Palestiny, ale vazalské státy, které pri nich dobyli, se pokaždé vrátili k Chetitum, jakmile egyptská armáda odtáhla, a Egypt již nikdy nezískal zpet ani Kadeš, ani Amurru. V 16. roce vlády Ramesse II. byl Muvatallišuv mladý syn Urhi-Tešub, který nastoupil na trun po otci jako Muršiliš III., z trunu svržen strýcem Chattušilišem III. a o dva roky pozdeji, po nekolika neúspešných pokusech o znovuzískání trunu - nejprve za pomoci Babylónanu a pak Asyranu - nakonec uprchl do Egypta. Chattušiliš okamžite vyžadoval jeho extradici, která byla zamítnuta, a tak se chetitský král rozhodl pro válku proti Egyptu. Mezitím však Asyrané dobyli Hanigalbat, svuj nekdejší vazalský stát, který nedávno prebehl k Chetitum, a nyní ohrožovali Karchemiš a samotnou chetitskou ríši. Tvárí v tvár této hrozbe nemel Chattušiliš jinou možnost než zacít vyjednávat s Egyptem. Formální spojenecká smlouva byla uzavrena v jedenadvacátém roce Ramessovy vlády. Prestože se Egyptané museli smírit se ztrátou Kadeše a Amurru, mír prinesl novou stabilitu na severní fronte a díky tomu, že se otevrely hranice k Eufratu, Cernému mori a východnímu pobreží Egejského more, rozkvetl mezinárodní obchod brzy tak, jak kvetl za dnu Amenhotepa III. Také to znamenalo, že se nyní Ramesse II. mohl soustredit na západní hranici, kterou neustále narušovali libyjští vetrelci, zejména na vnejší okraj delty, kde nechal vybudovat celou soustavu opevnení. V 34. roce vlády bylo pouto s Chetity ješte posíleno snatkem Ramesse s Chattušilišovou dcerou, která byla prijata s velkou pompou a obradností a dostala jméno „Nefrure hledící na Hora (tj. krále)“. Tato chetitská princezna byla jednou z Ramessových sedmi žen, které za jeho sedmašedesátileté vlády získaly titul „velká královská manželka“. Když se stal otcovým spoluvládcem, dostal harém plný krásných žen, ale krome nich mel dve hlavní manželky, Nefertari a Esetnefret, které mu obe porodily nekolik synu a dcer. Nefertari byla „velkou královskou manželkou“ až do petadvacátého roku Ramessovy vlády, kdy zemrela a titul prešel na Esetnefret, která zrejme zemrela nedlouho pred príjezdem chetitské princezny. Tento titul mely také ctyri Ramessovy dcery : Henutmira, dlouho považovaná nikoli za jeho dceru, ale za jeho sestru, dále Bintanat, Meritamon a Nebettauej. Z nejméne ctyriceti králových dcer (nemluve o nejakých petactyriceti synech) byly tyto ctyri nejvýznamnejší. Mnoho královských potomku je zobrazeno v dlouhých procesích na stenách velkých chrámu postavených jejich otcem, který nekolik ze svých detí prežil. Byli pohrbíváni jeden po druhém

55

do nedávno objevené gigantické hrobky v Údolí králu (KV 5).Pripomíná podzemní galerie, které Ramesse zacal stavet v Sakkáre pro pohrby posvátných býku boha Ptaha, kterí byli do té doby pohrbíváni v jednotlivých hrobkách. Za své dlouhé vlády uskutecnil Ramesse II. rozsáhlý stavební plán. Zacal tím, že v Amonove chrámu v Luxoru, který postavil Amenhotep III. a dokoncili poslední panovníci 18. dynastie, pristavel velké nádvorí se sloupovým ochozem a pylon. Osa nádvorí leží vuci ose puvodního chrámu v neobvyklém úhlu, snad proto, aby vytvorila prímou spojnici s Ramesseem, královým zádušním chrámem, ležícím naproti pres reku, podobne jako smerovala Velká sloupová sín jeho otce v Karnaku k jeho chrámu v Abd el-Kurne na západním brehu. Ramesse rovnež vybudoval Usiruv chrám v Abydu, sice menší než jaký postavil otec, ale stejne krásný. Po zbývající roky vlády postupne zaplnoval zemi svými chrámy a sochami, z nichž mnohé nechal predelat ze zabavených soch predchozích králu; v Egypte takrka neexistuje místo, kde by se na monumentech nenalezly jeho kartuše. Obzvlášt pusobivá je úchvatná rada osmi kamenných chrámu v Dolní Núbii, k nimž patrí i dva chrámy v Abú Simbelu. Vetšinu jich museli postavit príslušníci místních kmenu, jak je to dosvedceno v prípade chrámu ve Wádí es-Sebúa, který pro krále postavil Setau, místokrál Núbie, po razzii ve 44. roce vlády. Mezi stovkami soch božstev a králu, které si Ramesse privlastnil, se nejvetší oblibe tešily ty, které nechal zhotovit Amenhotep III., poslední král pred amarnským obdobím, ale král si casto vybíral i sochy králu 12. dynastie, velkých panovníku klasického období egyptských dejin, jež sloužilo za vzor egyptskému státu, který se po radikální prestávce, kterou predstavovalo amarnské období, nove formoval. Stejný odraz slavné minulosti je patrný i z obnoveného zájmu o klasické autory Staré a Strední ríše, zejména ruzná „naucení“ a „rady“ starých mudrcu, jakými byli napr. Ptahhotep a Kagemni, ale také o popisy chaosu, jejichž autory byli napr. Neferti a Ipuver. Duvodem toho, že soudobá literatura, jako napr. milostná poezie, lidové povídky a mýtická vyprávení pramenící z ústní tradice, nebyla zapisována v klasické egyptštine, nýbrž v moderním jazyce zavedeném Achnatonem, byla zrejme úcta ramessovských písaru, kterí cítili, že temto starším dílum se nic nevyrovná, natož aby je neco predcilo. Ramesse II. také rozšíril Avaris a ucinil z ní svou slavnou deltskou rezidenci zvanou Piramesse („Ramessuv dum“), známou z biblické tradice pod jménem Ramses. O její lokalizaci se dlouho diskutovalo, ale nyní egyptologové dospeli k záveru, že je témer urcite totožná s rozsáhlými pozustatky v Tell ed-Dabáa a Kantíru ve východní delte. Mesto bylo strategicky umísteno poblíž cesty vedoucí k hranicní pevnosti v Síle, k palestinským a syrským provinciím a podél pelúsijského ramene Nilu a brzy se stala nejduležitejším obchodním strediskem a vojenskou základnou zeme. Tato oblast byla vždy pod asijským vlivem, ale nyní se v Piramesse uctívala celá rada zahranicních božstev, jako napr. Baal, Rešef, Hauron, Anat a Astarte. Ve meste žilo mnoho cizincu a z nekterých se nakonec stali i vysocí úredníci. Jeden úrad, který byl casteji zastáván cizinci než Egyptany, byl post „královského majordoma“, nejvyšší výkonná funkce mimo normální úrednickou hierarchii, jejíhož držitele král vždy poveroval zvláštními úkoly. Výsledkem smlouvy o míru s Chetity bylo i to, že bývalý neprítel Egypta sem poslal remeslníky-specialisty, aby Egyptany naucili nejnovejší technologii výroby zbraní vcetne výroby velmi žádaných chetitských štítu. I egyptská armáda prijímá v této dobe do svých rad velké množství cizincu, kterí prišli do Egypta jako válecní zajatci, ale postupne byli zaclenováni do bojových jednotek zeme. Mnozí Ramessovi vysocí úredníci žili a pracovali v Piramesse, ale vetšina z nich byla zrejme pohrbena jinde - vetšinou na memfidské nekropoli. Tam už bylo objeveno zhruba petatricet

56

hrobek z ramessovského období a nekteré z nich jsou velmi rozsáhlé. Hrobky se stále stavely ve tvaru egyptského chrámu, ale ve srovnání s hrobkami konce 18. dynastie jejich remeslná a umelecká úroven klesala. Starší hrobky byly vystavené z pevných nepálených cihel obložených zevnitr vápencem, ale nyní se zdi skládaly pouze z dvojité rady vápencových ortostatu, jejichž vnitrní prostor byl vyplnen šterkem a rumem, a tentýž postup se uplatnoval i pri stavbe pylonu a pyramid. Nadto byl vápenec casto nekvalitní a stavitelé místo toho, aby nechali kvádry peclive pritesat tak, aby zapadaly jeden do druhého, radeji vyplnovali mezery mezi nimi velkorysým množstvím malty. Ani reliéfy, kterými jsou zdobené, se nemohou merit s reliéfy ze starších hrobek tohoto hrbitova. Všeobecný pokles remeslnické a umelecké kvality lze sledovat v celé zemi, ba i v králových chrámech; ze dvou hlavních reliéfních technik po prvním roce vlády témer mizí ta kvalitnejší, ale casove nárocnejší, tedy vysoký reliéf, a užívá se témer výhradne reliéf nízký. Všeobecne se dá ríci, že Ramessovy monumenty jsou pusobivé spíše svou velikostí a množstvím než dokonalostí provedení. Ramesse byl po Amenhotepovi III. prvním králem, který oslavil více než jeden svátek sed. První se konal ve tricátém roce jeho vlády, dalších trináct následovalo ve víceméne pravidelných tríletých intervalech a ke konci panovníkova dlouhého života pak již každorocne. Amenhotep III. byl zbožšten behem svých trí svátku sed, kdežto Ramesse mel v tomto ohledu daleko méne trpelivosti než jeho slavný predchudce, nebot už z osmého roku jeho vlády máme zprávu o tom, že nechal vytesat kolosální sochu pojmenovanou „buh Ramesse“. Kolosální sochy krále s podobnými jmény byly vztyceny pred pylony a u bran všech velkých chrámu a staly se predmetem pravidelného kultu a verejného uctívání obyvatel mesta, kde socha stála. Uvnitr chrámu mel buh Ramesse spolu s ostatními bohy, jimž byl chrám zasvecen, svou vlastní kultovní sochu a procesní bárku; na reliéfech je Ramesse casto vyobrazen, jak obetuje svému vlastnímu božskému já. Z mnoha králových synu, kterí byli držiteli vysokých úradu, se musíme zmínit o druhém synu královny Esetnefret Chamuasetovi. Byl Ptahovým veleknezem v Memfide a proslavil se jako ucenec a kouzelník tak, že jeho sláva pretrvala až do Rímské doby. Žádný z Ramessových synu po sobe nezanechal tolik monumentu jako on. Mnohé z techto staveb se honosily ucenými a nekdy též archaickými texty. I když za vlády Ramesse II. došlo k pozoruhodnému oživení klasických tradic, jak jsme již videli, Chamuaset musel mít evidentne mimorádný zájem o slavnou minulost Egypta, jelikož také zrestauroval nekolik pyramid faraonu Staré ríše na memfidské nekropoli a pri stavbe vlastních monumentu se snažil kopírovat styl hrobních reliéfu Staré ríše. Jednou z jeho povinností coby Ptahova velekneze bylo dohlížet na pohreb posvátného býka Hapiho a byl to práve Chamuaset, jemuž vdecíme za první galerie (spíše než jednotlivé hrobky) Serapea. Procestoval zemi na šírku i na délku, když ohlašoval otcuv první svátek sed, které se tradicne vyhlašovaly v Memfide. V 52. roce otcovy vlády byl Chamuaset nejstarším žijícím synem a tudíž se stal korunním princem, ale v té dobe mu už muselo být pres šedesát let a navíc nekolik let nato - kolem 55. roku otcovy vlády - zemrel. Byl témer urcite pohrben na memfidské nekropoli, a ne v hrobce s galeriemi pro prince v Údolí králu (KV 5), avšak není ani jisté, byl-li pohrben v Serapeu, jak mnozí verí. Po Chamuasetove smrti žil Ramesse II. dalších dvanáct let, až konecne zemrel v šedesátém sedmém roce své vlády, címž se stal nejdéle vládnoucím panovníkem od vlády Pepiho I. (2321-2287 pr. Kr.) ze 6. dynastie. V posledních letech vlády se stal živoucí legendou a své nástupce plnil obdivem (a závistí). Jeho památka prežívala i v pozdejších tradicích, a to jak pod jeho vlastním jménem, tak pod jménem Sesóstris, což bylo ve skutecnosti jméno nekolika králu Strední ríše, jejichž monumenty také horlive uzurpoval. Dvanáct nejstarších synu zemrelo

57

pred ním a jeho nástupcem se stal Merenptah (1213-1203 pr. Kr.), ctvrtý syn Esetnefrety a od smrti Chamuasetovy korunní princ. Nástupci Ramesse II. Merenptah, který musel sám být už pokrocilého veku, vyslal v prvních letech vlády nekolik vojenských výprav za hranice Egypta, a to nejen do Núbie, ale také do Palestiny, kde si podmanil odbojná vazalská mesta Aškalón, Gezer a Jenoam; „Izraelská stéla“, zaznamenávající tato vítezství, obsahuje také první egyptskou zmínku o Izraeli, i když ne jako o zemi ci meste, ale o kmeni. K hlavní události Merenptahovy vlády ovšem došlo v pátém roce a to je také hlavním tématem vítezné stély: král vytáhl do Libye. Libyjci byli problémem už od otcovy a dedovy vlády, ale nyní vyšlo najevo, že pevnosti, které Ramesse II. vybudoval podél západní deltské hranice, evidentne nedokáží zabránit hromadné invazi koalice libyjských a dalších kmenu, vedených králem Merejem. Predchozí desetiletí byla svedky velké migrace v egejské a iónské oblasti, jež byla zrejme zpusobená neúrodou a hladem. Podle dlouhého nápisu v Karnaku (mezi sedmým pylonem a centrální cástí chrámu) Merenptah skutecne poslal pšenici hladovejícím Chetitum, kterí byli stále ješte východními spojenci Egypta. Mnoho duležitých stredisek mykénského Recka bylo násilne zniceno a západní okraje Chetitské ríše se zacaly rozpadat. Plenící „morské národy“, jak se jim v Egypte brzy zacalo ríkat, dosáhly rovnež severoafrického pobreží mezi Kyrenaikou a Marsa Matrúhem, které bývalo v pozdne bronzové dobe sezónne okupováno zahranicními moreplavci plavícími se z Kypru pres Krétu do egyptské delty. V této oblasti se morské národy spojily s libyjskými kmeny a v síle zhruba 16 000 mužu pochodovali na Egypt; jelikož s sebou meli nejen ženy a deti, ale také dobytek a další majetek, bylo zrejmé, že se hodlají v Egypte usadit. Pronikli až do západní delty a nyní smerovali na jih a ohrožovali Memfis a Héliopoli, kde se s nimi Merenptah stretl a v šestihodinové bitve se mu podarilo je porazit. Porážka byla Libyjcum predurcena, jak praví Merenptah na své vítezné stéle, nebot jejich král Mereje byl božským tribunálem Héliopole shledán „vinným svými zlociny“ a buh Atum, který tribunálu predsedal, osobne predal vítezný mec svému synu Merenptahovi, címž z této bitvy ucinil „svatou válku“. Tisíce neprátel byly pobity, ale velké množství jich padlo do zajetí, a ti pak byli nucene usazeni ve vojenských koloniích, predevším v delte, kde se jejich potomci stali duležitým politickým faktorem (viz 12. kapitola). Zdá se, že zbytek Merenptahovy vlády byl pokojný a že král využil míru k vybudování nejméne dvou chrámu a paláce v Memfide. Musel si nicméne uvedomovat, že už mu nezbývá mnoho let, jelikož jeho zádušní chrám na západním brehu Théb je postaven témer výhradne z kvádru ze starších staveb, zejména z nedalekých chrámu Amenhotepa III. Po jeho smrti vznikly problémy kolem nástupnictví, nebot ackoli príští král Sethi II. (1200-1194 pr. Kr.) byl témer jiste nejstarším Merenptahovým synem, na jihu zeme již nekolik let vládl jeho rival Amenmesse. Kdy presne ke konfliktu došlo, je stále ješte predmetem mnoha polemik; mnozí badatelé soudí, že nekdy mezi 3. a 5. rokem Sethiho vlády svrhl Amenmesse Sethiho II. na nejakou dobu z trunu, ale jiní mají za to, že se to stalo už na pocátku jeho vlády. At už je pravda jakákoli, Sethi nemilosrdne nicil a uzurpoval všechny Amenmessovy kartuše a pozdejší texty se o nem zminují jako o „nepríteli“. Když Sethi II. po témer šestileté vláde zemrel, nastoupil po nem jeho jediný syn Siptah (1194-1188 pr. Kr.). Jeho matkou však nebyla Sethiho hlavní manželka Tausret (1188-1186 pr. Kr.), ale králova syrská konkubína jménem Sutaildža. Navíc byl teprve mladíkem a po detské

58

obrne mu zustala atrofovaná noha; „velkou královskou manželkou“ proto zustala jeho nevlastní matka, která vládla jako regentka. Nebyla ovšem jedinou silou hýbající trunem, nebot skutecným vládcem zeme byl zrejme všemocný hodnostár jménem Baje, oznacovaný jako „kanclér celé zeme“, puvodem Syran. Nekolikrát je vyobrazen spolu se Siptahem a Tausretou a na nekterých nápisech dokonce prohlašuje, že to byl on, kdo „dosadil krále na trun jeho otce“, což je výjimecná veta, vyhrazená za normálních okolností pouze bohum. Když Siptah v šestém roce vlády zemrel, panovala Tausret jako jediná panovnice ješte další dva roky, bezpochyby za podpory Bajovy. Po Hatšepsute a Nefertiti byla tretí královnou Nové ríše, která vládla jako faraon. Její smrtí 19. dynastie koncí. Ramesse III. a 20. dynastie Jak získala vládu další dynastie, zustává nejasné. Jediné dve zmínky o politických událostech z této doby pocházejí ze stély vztycené na ostrove Elefantina prvním panovníkem této dynastie Setnachtem (1186-1184 pr. Kr.) a z vyprávení zapsaného na Velkém Harrisove papyru z pocátku vlády Ramesse IV. (1153-1147 pr. Kr.), tedy asi o tricet let pozdeji. Na stéle Setnacht vypráví, jak vyhnal vzbourence, kterí po sobe na úprku zanechali ukradené zlato, stríbro a med, za než si chteli najmout vojenské posily mezi Asijci. Papyrus popisuje, jak v Egypte nastal stav bezpráví a chaosu, zpusobený silami „z vnejšku“; po nekolika letech bezvládí se zmocnil vlády Syran jménem Irsu (vymyšlené jméno, které znamená „ten, který se sám ucinil“, cili bez rodokmenu) a jeho spolecníci plenili zemi; k bohum se staveli jako k obycejným smrtelníkum a neobetovali jim v chrámech. Tento popis pripomíná popisy amarnského období z dob „obnovy“. Bohové si pak vyvolili Setnachta, aby se stal dalším panovníkem - podobne jako Haremheba na konci 18. dynastie - a ten v zemi obnovil porádek. Zmínené texty nás mohou vést k záveru, že po Tausretine smrti se Baje pokoušel zmocnit vlády a že se mu to snad na krátký cas i podarilo, než ho svrhl Setnacht. Datum uvedené na elefantinské stéle není Setnachtovým prvním královským rokem, jak by se dalo cekat na vítezné stéle, ale druhým rokem, a toto datum navíc není uvedeno na pocátku stély, jak bylo zvykem, ale na jejím konci. Zaznely proto domnenky, že predstavuje datum Setnachtova vítezství a soucasne skutecné datum jeho nástupu na trun, pricemž se zpetne pocítá doba, kterou mu trvalo premoci své odpurce jako první rok jeho vlády. At už tomu bylo jakkoli, moc dlouho si svou královskou hodnost neužil, protože zemrel krátce nato a po nem prevzal vládu jeho syn Ramesse III. (1184-1153 pr. Kr.). Ackoli nový král zdedil po otci mír a stabilitu, brzy dostal i on svuj díl starostí. V pátém roce vlády musel odrazit další postup libyjských kmenu, které využily období vnitrních boju k tomu, aby pronikly do západní delty, až k prostrednímu rameni Nilu. Do té doby považovali Egyptané, jak se zdá, jejich mírumilovnou imigraci za nevyhnutelnou, ale když se Libyjci vzbourili proti faraonovi, protože zasahoval do následnictví jejich „krále“, Ramesse III. na rebelii rychle odpovedel a privedl vzbourence zpet pod egyptskou kontrolu. Další tažení proti Libyjcum se odehrálo v jedenáctém roce jeho vlády. Daleko nárocnejší však byla velká bitva proti „morským národum“ v jeho osmém roce. Od Merenptahovy vlády, kdy se nekterí príslušníci morských národu poprvé pokusili vstoupit do Egypta od západu, obrátil jejich pohyb celý Blízký východ vzhuru nohama. Znicili chetitské hlavní mesto Chattušaš a rozprášili celou Chetitskou ríši; dobyli Tarsus a mnozí z nich se usadili na pláních Kilikie a severní Sýrie, kde srovnali se zemí Alalach a Ugarit. Napadli i

59

Kypr a vyplenili jeho hlavní mesto Enkomi. Jejich konecným cílem byl však zcela zrejme Egypt a v osmém roce vlády Ramesse III. zahájili kombinovaný pozemský a námorní útok na deltu. Egyptané si ale byli dobre vedomi hrozícího nebezpecí a proto presunuli velkou cást svých obranných sil do Džaheje (jižní Palestina, snad egyptská vojenská posádka v pásmu Gaza) a opevnili ústí jednotlivých ramen Nilu v delte. Když nakonec vetrelci zaútocili, Ramessova armáda byla na útok dobre pripravena a dokázala jej odrazit. Prestože se morským národum podarilo nadobro zmenit svet východního Stredomorí, nikdy se jim nepodarilo dobýt Egypt a jak se zdá, ani jejich prítomnost v Syro-Palestine zpocátku neovlivnila nadvládu Egypta nad jeho severními koloniemi. Doma pohltily spoustu casu a energie Ramesse III. jeho stavební projekty. Nejduležitejší z nich byl jeho velký zádušní chrám v Medínit Habu, který zacal budovat krátce po prevzetí moci a dokoncil jej ve dvanáctém roce vlády; dodnes je jedním z nejzachovalejších chrámu Nové ríše (výzdoba vnejších sten zahrnuje i scény z bitvy s morskými národy). Vzorem mu bylo Ramesseum jeho velkého predchudce Ramesse II., kterého se snažil napodobit i mnoha jinými zpusoby: jeho vlastní královská jména byla takrka totožná se jmény Ramesse II. a dokonce i své syny pojmenovával po jeho pocetných potomcích. Zdá se, že stavba chrámu v Medínit Habu ani další stavební projekty nebyly hrozbou na egyptských hranicích vubec omezeny. Dozvídáme se také o velké výprave do zeme Punt, snad první od známé výpravy do této vzdálené zeme z dob královny Hatšepsuty, a o jiné výprave do Atiky, snad do medených dolu v Timne. Egypt však nebyl úplne bez problému. Zmatky pred nástupem Ramesse III. na trun vedly ke korupci a ruzným zlorádum a král byl proto nucen provést inspekci v ruzných chrámech po celé zemi a reorganizovat je. Velký Harrisuv papyrus vyjmenovává obrovské pozemkové dary, jaké poskytl nejduležitejším chrámum v Thébách, Memfide a Héliopoli a v menší míre i mnoha menším institucím. Ke konci jeho vlády patrila tretina obdelávatelné zeme chrámum a z toho tri ctvrtiny patrily Amonovi z Théb. Tento vývoj narušil rovnováhu mezi chrámy a státem a mezi králem a stále mocnejším knežstvem Amonovým. Výsledkem byla celková ztráta kontroly nad státními financemi a hospodárská krize. Ceny obilí prudce stouply a brzy nebylo možné vyplácet ani mesícní prídely delníkum v Dér el-Medíne, které mela na starost státní pokladna, takže v devetadvacátém roce Ramessovy vlády došlo k prvním zaznamenaným organizovaným stávkám v dejinách. Situaci ješte zhoršovaly opakované nájezdy skupin libyjských nomádu do oblasti Théb, které vytvorily celkové ovzduší nejistoty. Toto postupné hroucení centralizovaného státu mohlo být jedním z duvodu pokusu o atentát na Ramesse III., a pokud jím nebyl, celková nespokojenost a nedostatek bezpecí mohly vést konspirátory k domnence, že v prípade úspechu mohou pocítat se všeobecnou podporou. Ke spiknutí došlo v královském harému, a to zrejme v Piramesse, kde mel dum jeden ze zúcastnených úredníku, písar harému jménem Pajrej. Byl jen jedním z nekolika harémových úredníku zapletených do komplotu; k vudcum celého spiknutí patrila jedna z Ramessových manželek jménem Tej, dále nekteré další ženy z harému, ale také nekolik nejvyšších sluhu krále a majordomus; všichni „vyvolávali nepokoje v lidu a popouzeli je k neprátelství za úcelem vyvolání vzpoury proti svému králi“. Konecným cílem bylo dosadit na trun Tejina syna Pentauereta místo králova právoplatného dedice. Spiklenci meli evidentne v plánu zavraždit krále behem každorocního svátku Ipet v Thébách, ale do príprav zahrnuli také magická zaríkadla a voskové figuríny, které propašovali do harému. Komplot však musel být odhalen, nebot králova mumie nenese žádné stopy násilné smrti a také proto, že po nem nastoupil na trun korunní princ Ramesse IV., nikoli Pentaueret. Nevíme presne, kdy se to všechno

60

odehrálo, ale záznamy soudních slyšení a rozsudky vyrcené nad „velkými zlocinci“ (vetšina z nich byla prinucena spáchat sebevraždu) byly sepsány na pocátku vlády Ramesse IV., který byl také autorem Velkého Harrisova papyru, obsahujícího „závet“ jeho otce, v níž se naznacuje, že k pokusu o atentát došlo nekdy na konci jedenatricetileté vlády Ramesse III. Ramesse IV. Všichni zbývající králové 20. dynastie se nazývali Ramesse. Toto jméno si pri prevzetí trunu pridávali ke svému osobnímu jménu. Pravdepodobne všichni byli príbuzní s Ramessem III., i když v nekterých prípadech presný príbuzenský pomer neznáme. Za jejich vlády ztratil Egypt kontrolu nad svými koloniemi v Syro-Palestine a upadla i duležitost Núbie. S výjimkou chrámu boha Chonse nepostavili Ramessovci žádné významné chrámy, a to dokonce ani ti panovníci, kterí vládli dostatecne dlouho na to, aby tak mohli ucinit. Ramesse IV. byl pátým synem svého otce a nekdy kolem dvaadvacátého roku jeho vlády se stal korunním princem, nebot jeho ctyri starší bratri již byli mrtví. Synové Ramesse III. nebyli pohrbeni v hrobce s galeriemi v Údolí králu jako synové Ramesse II., ale v samostatných hrobkách v Údolí královen. Soude podle jména jeho matky, „velké královské manželky“ Ramesse III. Eset-Ta-Habadžilat, musela kolovat v žilách nového krále alespon cást neegyptské krve. Na pocátku vlády se pustil do nekolika stavebních projektu, zejména do stavby své královské hrobky a zádušního chrámu v Thébách, kvuli kterým zdvojnásobil pocet delníku v Dér el-Medíne na 120 mužu. Pravdepodobne v souvislosti s temito projekty vyslal nekolik výprav do lomu Wádí Hammámátu, kde po vláde Sethiho I. témer ustala cinnost, a do tyrkysových a medených dolu na Sinaj a do Timny. Realizace svých stavebních plánu se však nedožil, protože zemrel po petileté (možná sedmileté) vláde, navzdory svým modlitbám zapsaným na velké stéle v Abydu, v nichž žádá boha Usira, aby mu poskytl vládu dvakrát delší, než byla sedmašedesátiletá vláda Ramesse II. Za vlády Ramesse IV. docházelo k dalšímu zpoždování dodávek základních potreb pro delníky v Dér el-Medíne; soucasne vzrustala moc velekneží Amonových. Ramessenacht, držitel tohoto vysokého úradu, brzy doprovázel státní úredníky, když chodili vyplácet delníkum jejich mesícní prídel, címž naznacoval, že Amonuv chrám, nikoli stát, je zodpovedný za jejich mzdu. Nejvyšší státní a chrámové úrady byly prakticky v rukou príslušníku dvou rodu. Tak byl Ramessenachtuv syn Vesermaatrenacht „správcem Amonova majetku“ a jako takový spravoval pozemky, které byly majetkem chrámu, ale krome toho kontroloval i velkou vetšinu pozemku vlastnených státem ve Stredním Egypte. Všichni držitelé úradu „kneží druhého a tretího stupne“ a „božských otcu Amonových“ byli s Ramessenachtem sprízneni snatkem. To nám dobre ilustruje zretelnou tendenci techto vysokých postu, a to vcetne úradu samotného velekneze, stát se úradem dedicným - po samotném Ramessenachtovi se stali držiteli tohoto úradu dva z jeho synu. Nezávislost tohoto úradu stále vzrustala a král mel jen formální kontrolu nad tím, kdo bude jmenován novým veleknezem. Poslední vlády 20. dynastie Po Ramessovi IV. nastoupil na trun jeho syn, který se stal Ramessem V. (1147-1143 pr. Kr.). I když nejduležitejší nám známou událostí z doby jeho vlády je závažný zlocinecký a korupcní skandál mezi knežstvem v Elefantine, který mel ve skutecnosti koreny v období vlády jeho otce, musíme mu priznat, že také pokracoval v težbe v dolech na Sinaji a v Timne,

61

kterou zahájil jeho otec. Po ctyrech letech vlády zemrel Ramesse ješte v mladém veku na neštovice. Další král, Ramesse VI. (1143-1136 pr. Kr.), byl mladším synem Ramesse III. Privlastnil si královskou hrobku a zádušní chrám, s jehož stavbou zapocal strýc, a proto byl strýcuv pohreb odložen do druhého roku vlády Ramesse VI., kdy pro nej nalezli náhradní hrobku. Nekterí badatelé z toho vyvozují, že nástup na trun doprovázely obcanské nepokoje, což také potvrzují nekteré záznamy z deníku nekropole v Dér el-Medíne, kde se píše, že delníci, jejichž pocet byl krátce nato zredukován na puvodních šedesát pracovníku, zustali doma „kvuli strachu z neprítele“. Zdá se to sice být málo pravdepodobné, ale pouhá skutecnost, že vetšina úredníku zustala za nového krále ve svých úradech, není sama o sobe dostatecným dukazem o opaku, jelikož na konci 18. a 19. dynastie, kdy Egypt prožíval velké problémy, byla situace stejná. „Neprítelem“, zminovaným v deníku, byly zrejme skupiny Libyjcu, kterí v této oblasti stále pusobili potíže. Ramesse VI. vládl sedm let; je posledním králem, jehož jméno je doloženo na Sinaji. Za sedmileté vlády Ramesse VII. (1136-1129 pr. Kr.) vyšplhaly ceny obilí na nejvyšší hodnotu, ale pak zacaly opet klesat. Jeho nástupce Ramesse VIII. byl pravdepodobne dalším synem Ramesse III., což muže být duvodem jeho krátké vlády. Presný rodinný puvod posledních trí Ramessovcu neznáme. Približne osmnáct let vlády Ramesse IX. (1126-1108 pr.Kr.) bylo poznamenáno vzrustající nestabilitou. Mezi osmým a patnáctým rokem jeho vlády se objevují pravidelné zprávy o libyjských nomádech narušujících pokojný život v Thébách a také o nových stávkách. Proto nás neprekvapuje, že tato doba byla svedkem první vlny vykrádání hrobek, známé z celé rady papyru zaznamenávajících procesy se zatcenými zlodeji. Tato vlna se však netýkala hrobek v Údolí králu (ve skutecnosti byla vykradena jen jedna královská hrobka ze 17. dynastie v Dra Abú ´n-Naga a množství soukromých hrobek); krome toho se vyšetrovaly také ruzné krádeže v chrámech. Na pocátku jeho vlády zemrel Ramessenacht (již zmínený veleknez Amonuv); po nem se stal veleknezem nejprve jeho syn Nesamon a potom jeho další syn Amenhotep. Na dvou reliéfech v Karnaku se Amenhotep nechal zobrazit ve stejné velikosti jako Ramesse IX., což je zretelný náznak skutecné rovnosti, která ted zrejme existovala mezi králem a veleknezem Amonovým. Jedna z techto scén pripomíná událost v desátém roce panovníkovy vlády, kdy Ramesse odmenil Amenhotepa za služby králi a zemi tradicním „cestným zlatem“. Dary, které pri této príležitosti dostal od krále, musely být velmi pusobivé, nicméne jejich množství je názornou ilustrací stavu hospodárství, nebo prinejmenším králova bohatství. Mezi Amenhotepovými dary byly mj. 2 hiny drahé masti; zhruba 200 let predtím, za vlády Haremheba, venoval jeden z Majových podrízených, pouhý písar pokladnice, 4 hiny téže masti do pohrební výbavy svého pána. O vláde Ramesse X., trvající asi devet let, nevíme takrka nic. Naproti tomu Ramesse XI. (1099-1069 pr. Kr.) vládl tricet let, i když behem posledních deseti let byl zemepisný rozsah jeho moci urcite zredukován jen na Dolní Egypt (tj. deltu). Za jeho vlády se ješte prohloubila krize, která drtila oblast Théb už v predchozích desetiletích. Zpusobily ji pretrvávající potíže s tlupami Libyjcu, kvuli kterým nemohli delníci na západním brehu casto ani prijít do práce, hlad („rok hyen“), další vykrádání hrobek a krádeže v chrámech a palácích, a dokonce i obcanská válka. Nekdy ve dvanáctém roce vlády nebo ješte pred ním se v Thébách objevil Panehsej, místokrál Núbie, s núbijským vojskem, aby zde zjednal porádek, a to zrejme na žádost samotného Ramesse XI. Aby nakrmil své muže ve meste, které již samo strádalo hospodárským neklidem, dostal - nebo si možná uzurpoval - úrad „správce sýpek“. Tím se dostal do konfliktu s Amenhotepem, veleknezem boha Amona, jehož chrám vlastnil vetšinu

62

pudy a výnosu z ní. Konflikt rychle eskaloval a po osm nebo devet mesícu (nekdy mezi 17. a 19. rokem Ramessovy vlády) obléhal Panehsej a jeho vojsko velekneze v Medínit Habu. Amenhotep se pak obrátil na krále o pomoc a tím vypukla obcanská válka. Panehsej pochodoval na sever a dostal se až ke stredoegyptskému mestu Hardai, které vyplenil, ale možná se dostal ješte dál, až ho nakonec králova armáda vedená generálem, který se témer urcite jmenoval Pajaanch, zahnala zpátky. Nakonec musel Panehsej odtáhnout do Núbie, kde obtíže pretrvávaly ješte radu let a kde byl také nakonec pohrben. V Thébách prevzal generál Pajaanch Panehsejovy tituly a krome toho jmenoval sám sebe vezírem. Po smrti Amenhotepa, který mohl, ale nemusel prežít Panehsejuv útok, se také stal veleknezem Amonovým, takže tri nejvyšší úrady Egypta se shromáždily v rukou jednoho cloveka. Pajaanchovým vojenským coup zacíná období vehem mesut, „renesance“, což je termín, který používali i králové na pocátku 12. a 19. dynastie, aby naznacili, že po období chaosu byla zeme „znovuzrozena“. V oblasti Théb se v této dobe události datují podle let „renesance“ místo podle let královské vlády. První až desátý rok „renesance“ je totožný s devatenáctým až osmadvacátým rokem vlády Ramesse XI. Po Pajaanchove smrti prevzal všechny jeho funkce synovec Hrihor a po smrti Ramesse XI. si dokonce privlastnil královské tituly. Na severu zeme nastoupil na trun Nesbanebdžed (1069-1043 pr. Kr.) a temito dvema muži zacíná 21. dynastie. Po smrti Ramesse III. prišli Egyptané definitivne o své provincie v Palestine a Sýrii, které se po invazi morských národu a po zániku Chetitské ríše rozpadly na nekolik malých státu. Problémy na severu ješte zhoršovalo to, že se prístav Piramesse pomalu zanášel pískem v dusledku pomalého, ale nevyhnutelného posunu pelúsijské vetve Nilu smerem na východ. Navíc nemeli králové 20. dynastie moc ani financní prostredky k vyslání výprav do núbijských zlatých dolu. Koncem dynastie vyslala pokladna Amonova chrámu nekolik menších výprav do Východní poušte, odkud mely privézt zlato a nerostné bohatství, ale dovezeného zboží nebylo mnoho. V letech „renesance“ zacali Pajaanch a jeho následníci za pomoci potomku delníku z Dér el-Medíny, kterí nyní žili v Medínit Habu, cerpat z jiného zdroje zlata a drahokamu: z týchž hrobek, které staveli a zdobili jejich otcové a dedové, a z mnoha dalších hrobek, jak královských tak soukromých, v thébské nekropoli. V prubehu následujícího století a pozdeji byly hrobky postupne oloupeny o všechno zlato a jiné cennosti; nakonec byly úplne vyprázdneny a dokonce i mumie velkých faraonu Nové ríše rozbaleny a zbaveny drahocenných amuletu a dalších ozdob a znovu pohrbeny ve spolecné anonymní hrobce v thébských útesech. Podivnou ironií osudu tomuto údelu unikly pouze dve královské mumie: Tutanchamonova ( v hrobce KV 62) a mumie jeho otce Achnatona, „kacíre z Achetatonu“ (KV 55). Historický a sociální dopad amarnského a ramessovského období Nemuže být pochyb o tom, že velcí králové ramessovského období byli nesmírne mocnými panovníky. Ješte i Ramesse XI. byl schopný zmobilizovat dostatecne silnou armádu na to, aby zahnala protivníkovo vojsko zpet do Núbie. A prece je nepopiratelné, že královská prestiž byla v prubehu 19. a 20. dynastie postupne nahlodávána. Jak jsme videli, velkou merou k tomuto úpadku prispel politický a hospodárský vývoj, vedoucí ke zhroucení centrální vlády a ke koncentraci stále vzrustající moci v rukou velekneží Amonových. Na druhou stranu mužeme na tento vývoj pohlížet jako na výsledek - nebo prinejmenším príznak - daleko podstatnejší zmeny. Koreny této zmeny tkví v amarnském období.

63

Achnaton se pokoušel pretvorit spolecnost, ale nepodarilo se mu to, ackoli se zpocátku tešil podpore armády. Ješte horší ovšem bylo to, že podle názoru témer celé amarnské elity obrátil spolecnost v trosky. Videli jsme, jak pohrební zvyky po amarnském období odrážely úplne odlišný postoj ke králi, který byl reakcí na zpusob, jakým se Achnaton pokoušel zmonopolizovat pohrební zvyklosti svých poddaných. Tato monopolizace se však neomezovala pouze na posmrtný život, ale hluboce zasáhla také život pozemský. Prístup ke kultovní soše boha v chrámu byl tradicne omezen na krále a profesionální knežstvo, které ho zastupovalo; jedinou možností, jak se bez intervence státu ci oficiálního kultu chrámu dostat do styku s ochranným božstvem mesta, byla pro velkou vetšinu obyvatel úcast na pravidelném procesí, pri nichž byly sochy bohu prenášeny z jednoho chrámu do druhého u príležitosti náboženských svátku. Tyto svátky, které byly pomerne casté, byly verejnými dny volna a hrály nesmírne duležitou roli v náboženském a spolecenském živote lidí. Vetšinu Egyptanu vázalo k rodnému mestu a jeho ochrannému bohu, „bohu mesta“, silné citové pouto a svým bohum prokazovali celoživotní vernost. Buh toho kterého mesta byl také bohem místní nekropole, „pánem pohrbu“, který svým verným služebníkum zajištoval „slušný pohreb ve starém veku“. Achnaton nejen zakázal uctívání jiných bohu než Atona a zrušil jejich každodenní rituály v chrámech, ale s jejich odstranením také zrušil svátky s procesími, a tím poddoloval sociální identitu svých poddaných. Místo toho si on sám cinil nárok na jejich oddanost a vernost a prosperita zeme a štestí jejích obyvatel tak závisely výhradne na nem. Byl ochranným bohem nejen Achetatonu, ale celé zeme, a jeho každodenní jízda v kocáru po amarnské Královské ceste nahradila božská procesí. Dejiny 18. dynastie pred amarnským obdobím byly svedkem zretelného vývoje k osobnejšímu vztahu mezi ruznými božstvy a jejich ctiteli. Tento vývoj byl náhle prerušen v okamžiku, kdy Achnaton vyhlásil vládu boha, jehož mohl uctívat jedine jeho syn, zatímco ostatní individuální, osobní zbožnost musela být zamerena na samotného panovníka. Tato naprostá uzurpace osobní zbožnosti vážne zkompromitovala duveryhodnost dogmatu o božství krále. Po amarnském období prodelala rovnováha mezi bohem a králem dramatickou zmenu. Král nadobro prišel o ústrední postavení, jež do té doby zaujímal v živote poddaných; místo nej ted mnoho tradicních aspektu královské moci získal buh. V tradicní zástupné teokracii bohové ztelesnovali kosmický rád, který stvorili na pocátku casu, zatímco král jako jejich prostredník zastupoval bohy na zemi, zajištoval kosmický rád prostrednictvím chrámového rituálu a svou vládou vykonával jejich vuli. Jen velmi vzácne se bohové zjevovali prímo, a pokud tak ucinili, zjevovali se pouze králi. Po amarnském období byl problém jednoty a plurality božstev, který se Achnaton pokoušel vyrešit tím, že poprel existenci všech bohu krome jediného, vyrešen úplne jinak: Amon-Re se stal univerzálním, transcendentním bohem, který existoval nekde velmi daleko nezávisle na svém stvorení; ostatní bohové a bohyne byli jeho podobami, byli jeho imanentními projevy. Tuto situaci elegantne vyjadruje sbírka hymnu na Amona (zachovalých na papyru, který je dnes v Leidenu), podle nichž se Amon „zacal projevovat, když nic neexistovalo, a prece nebyl na pocátku ve svete neprítomný“. Tento univerzální buh se nyní stal skutecným králem, a i když se faraonovy tradicní tituly, zakorenené v mytologii a vyjadrující jeho božství, nezmenily, stal se ve skutecnosti smrtelnejším clovekem, než tomu kdy bylo v celých egyptských dejinách. Skutecnost, že Aj, Haremheb, Ramesse I. a Sethi I. byli pred nástupem na trun obycejnými lidmi, muže mít neco spolecného s rychlostí, s jakou k této zmene došlo. Zástupná teokracie se stala teokracií prímou: král již nebyl božím zástupcem na zemi vykonávajícím jeho

64

vuli; nyní buh odhaloval svou vuli každému cloveku prímo a zasahoval prímo do událostí každodenního života a do dejin. Nový transcendentní buh se zároven stal osobním bohem, jehož vule urcovala osud zeme i jednotlivcu. Texty to vyjadrují preklenutím mezery mezi protiklady boha, který je zároven vzdálený a blízký: „Vzdálen je jako ten, kdo vidí, blízký je jako ten, kdo slyší.“ Amon-Re hledel na své verící z velké dálky, ale soucasne byl blízký, protože slyšel jejich prosby a zasahoval do jejich životu odhalováním své vule a božskými zásahy. Nová forma náboženské zkušenosti, obvykle zvaná „osobní zbožnost“, byla pro ramessovské období velmi typická, i když její pocátky, potlacené posléze Achnatonem, sahají až do poloviny 18. dynastie. Jednou z forem, jak se tato osobní zbožnost vyjadrovala, byly kající žalmy, které na votivní stély a ostraka zapisovali gramotní príslušníci obyvatelstva. Když se clovek dopustil hríchu, božský zásah mohl znamenat božský trest, zvlášte pokud tento hrích nebyl odhalen a potrestán lidským soudem. Kající žalmy pripisovaly nemoc (casto slepotu, i když má tento termín zrejme metaforický význam) vine za skrytý hrích, který tím, že se odhalí v textu na votivní stéle, prestane být skrytý, a tak se buh „vrátí“ ke svému verícímu a uzdraví jeho „slepotu“. Hrešit nemuseli jen jednotlivci, hrešit mohla také zeme jako celek. V textu tohoto typu, zapsaném na konci amarnského období na stenu jedné thébské hrobky (TT 139), prosí autor Amona, aby se vrátil, a v Tutanchamonove Restauracní stéle se také praví, že bohové opustili Egypt. Jiný typ votivní stély dokazuje víru, že buh mohl pozitivne zasáhnout do života cloveka, který jej uctíval - napr. tím, že ho zachránil pred krokodýlem nebo mu pomohl prežít bodnutí štírem ci hadí uštknutí. Mnozí bohové dostávali speciální stély nebo jiné predmety jako podekování za záchranu; existoval dokonce i zvláštní buh Šed, jehož jméno znamená „Zachránce“ a který se - zrejme ne náhodou - poprvé objevuje v amarnském období, zrejme navzdory oficiálním represím. Nekterí lidé šli ješte o stupínek dál a sverili celý svuj život do rukou svého osobního ochranného boha ci bohyne, a to do té míry, že veškerý svuj majetek venovali jeho ci jejímu chrámu. Dokonce i král se mohl obracet na svého boha ve chvílích nouze. Když se zdálo, že je vše ztraceno, a Ramesse II. byl málem zajat nebo dokonce zabit chetitskými nepráteli v bitve u Kadeše, volal ke svému bohu Amonovi, a príjezd královy elitní jednotky v kritickém okamžiku byl vykládán jako dukaz osobního zásahu boha. To nám jasne dokazuje, že král již nezastupoval boha na zemi, ale byl mu podrízen; podobne jako všichni ostatní lidé byl i on podrízen boží vuli, i když ho tradicní mytologie stále nazírala jako božského faraona a na monumentech bylo jeho božství nadále zduraznováno. Je zrejmé, že trhlina mezi oficiálním dogmatem a každodenní realitou byla už hodne široká. Jakmile byla vule bohu uznána za rozhodující faktor všeho dení, zacalo být závazné znát tuto vuli predem. Orákula, v nichž se buh puvodne odhaloval jen králi, a to zrejme už nekdy ve Staré ríši (a která v prubehu 18. dynastie sloužila k vyhledávání souhlasu boha s královým nástupem na trun ci velkou obchodní nebo vojenskou výpravou), se v ramessovském období zacala využívat k tomu, že se i obycejní lidé bohu dotazovali na všechny možné záležitosti. Kneží vynášeli z chrámu prenosnou bárku s podobou boha v procesí a pred nej pokládali kus papyru nebo ostrakon se zapsanou otázkou; buh vyjádril svuj souhlas nebo nesouhlas tím, že primel kneží pohnout se mírne vpred nebo vzad ci nejakým jiným pohybem bárky. Vuli bohu tak bylo podrízeno jmenování do úradu, rešení majetkových neshod, obvinení ze zlocinu a pozdeji i dotazy hledající ujištení, že clovek bude bezpecne žít i v záhrobí.

65

Tento vývoj ješte minimalizoval roli krále coby zástupce boha na zemi; král již nebyl bohem, ale sám buh se stal králem. Jakmile byl Amon uznán za skutecného krále, politická moc pozemských panovníku mohla být zredukována na minimum a prenesena na Amonovo knežstvo. Mumie královských predku už nebyly považovány za nekdejší pozemské vtelení boha, a proto mohly být jejich hrobky bez skrupulí vykradeny a jejich tela zbavena obalu. 11. kapitola EGYPT A OKOLNÍ SVET IAN SHAW Od nejstarších dob nutily Egyptany výpravy zamerené na obchod, težbu nerostných surovin a válcení k opakovaným stykum s cizinci. Oblasti, s nimiž si Egypt postupne vytvoril obchodní a politická pouta, mužeme rozdelit do trí základních skupin: Afrika (predevším Núbie, Libye a Punt), Asie (Syro-Palestina, Mezopotámie, Arábie a Anatólie) a severní a východní Stredomorí (Kypr, Kréta, morské národy a Rekové). Mezi africké sousedy Egypta na jihu patrilo v prubehu staletí množství ruzných etnických skupin Núbie (predevším skupina A, skupina C, kermská civilizace, kultura pánvových hrobu, království Kuš, ballanská kultura a Blemmyjci) a Etiopie (pre-axumské kultury a axumská civilizace), zatímco na severovýchode, za Sinajským poloostrovem, se Egyptané stretávali s obyvateli mnoha mest a vesnic v horách a na pobreží Levanty (a dále na sever a na východ s neustále se menící mozaikou království a ríší Anatólie a Mezopotámie). Na západe, tedy na Sahare, pricházeli do styku s nekolika ruznými národy, které nyní zarazujeme do obecného oznacení „Libyjci“. O techto lidech se nám dochovalo jen málo archeologických dukazu, i když se obvykle na základe textových odkazu predpokládá, že to byli nomádi, nebo že byli alespon zcásti závislí na pastevectví, a teprve doba, kdy se stali soucástí egyptské spolecnosti v Nové ríši a ve Tretí prechodné dobe, nám trochu približuje nekteré aspekty jejich kultury a umožnuje tvorit hypotézy (viz 12. kapitola). Rasová a etnická identita Egyptanu Je mnoho rozdílných zpusobu, jak bychom mohli definovat staroveké Egyptany jako charakteristickou rasovou a etnickou skupinu, ale otázka jejich puvodu a jejich smyslu pro vlastní identitu vyvolává radu diskusí. Lingvisticky patrili do afro-asijské (hamito-semitské) skupiny, ale tím jen jiným zpusobem vyjadrujeme to, co naznacuje jejich zemepisná poloha: že byl totiž jejich jazyk podobný soudobým jazykum jak v cástech Afriky, tak na Blízkém východe. Z antropologických studií vyplývá, že preddynastické obyvatelstvo bylo smesicí rasových typu (negroidního, stredomorského a evropského), avšak nejkontroverznejším studijním materiálem jsou kosterní pozustatky z pocátku faraonské doby. Zatímco dríve se antropologické nálezy z této doby vykládaly (Bryan Emery a další) jako dukaz rychlého dobytí Egypta nejakým národem z východu, jehož rysy byly rasove odlišné od puvodních Egyptanu, dnes se nekterí badatelé domnívají, že se mohlo jednat o daleko pomalejší demografickou zmenu, jejíž prícinou mohla být postupná infiltrace odlišného rasového typu ze Syro-Palestiny pres východní deltu.

66

Ikonografie egyptského zobrazování cizincu vypovídá o tom, že témer v celých svých dejinách spatrovali Egyptané sami sebe jako prechodný typ mezi cernými Africany a Asijci se svetlejší pletí. Zároven je z ní patrné, že ani núbijský, ani syro-palestinský puvod nebyl považován za nejakou významnou nevýhodu, co se týkalo osobního postavení ve spolecnosti ci vyhlídky na kariéru, zejména pak v kosmopolitním ovzduší Nové ríše, kdy byly asijské náboženské kulty a technologické vymoženosti všeobecne kladne prijímány. Tak napríklad v dobe vlády Thutmose III. (1479-1425 pr. Kr.) ani výrazne negroidní rysy vysokého hodnostáre Maiherpriho nebyly tomuto muži prekážkou v získání tak mimorádného privilegia, jakým byl hrob v Údolí králu. Podobne dosáhl koncem 18. dynastie jakýsi Aper-el, jehož jméno prozrazuje blízkovýchodní puvod, postavení vezíra (nejvyšší civilní úrad hned po králi). Ikonografie války a vítezství: textové a vizuální dukazy Neprátelé Egypta, jejichž specifická totožnost se postupem casu menila, ale vetšinou se jednalo o Asijce ci Núbijce, byli casto oznacováni termínem „Devet luku“. Obvykle je symbolizovaly rady klanících se nebo svázaných zajatcu, jejichž pocet se menil, a tento motiv casto zdobil takové královské predmety, jako byly sandály, podnožky a stupínky, aby mohl faraon symbolicky šlapat na své neprátele. Zobrazení devíti svázaných zajatcu, nad nimiž se tycí šakal, na peceti z nekropole Údolí králu melo evidentne chránit hrobku pred vyplenením cizinci a pred jiným zlem. Motiv svázaných zahranicních zajatcu se v egyptském umení vyskytuje casto. Na ruzných drahocenných predmetech preddynastického a rane dynastického období (jako napr. na Narmerove palete) jsou zobrazeny scény, na nichž král dobíjí nebo pokoruje svázané zajatce. Scéna s faraonem zasazujícím úder není jediným z nejdéle pretrvávajících aspektu faraonského umení (objevují se na chrámových pylonech ješte v Rímské dobe), ale také jedním z prvních rozlišovacích znaku královské moci. Nejstarším známým príkladem je skicovité zobrazení, namalované na stene pozdne preddynastické hrobky c. 100 v Hierakonpoli na konci 4. tisíciletí pr. Kr. Vykopávky pyramidových komplexu králu 5. a 6. dynastie Raneferefa, Niuserrea, Džedkarea, Venise, Tetiho, Pepiho I. a Pepiho II. v Sakkáre a Abúsíru vydaly velké množství soch zahranicních zajatcu, které snad v radách lemovaly vzestupnou cestu vedoucí od údolního chrámu k chrámu pyramidy. O neco pozdeji se zobrazení svázaných zajatcu používala pri proklínacích rituálech, jako tomu bylo v prípade peti alabastrových figurek zajatcu z pocátku 12. dynastie (nyní v Egyptském muzeu v Káhire), popsaných hieratickými kletbami se jmennými seznamy núbijských princu, které jsou ješte doprovázeny urážkami. V dobe faraonské a recko-rímské byli svázaní zajatci oblíbeným námetem výzdoby chrámu a palácu. Zobrazení svázaných zajatcu na výzdobe príslušenství a nábytku královského paláce melo faraonovi sloužit k totálnímu porobení cizincu a zároven zrejme symbolizovalo elementy „vzpurnosti“, které mel král podle prání bohu ovládat. V chrámech z recko-rímské doby se proto vyskytuje množství maleb, na nichž rady bohu chytají ptáky, divoká zvírata a cizince do sítí. Pták rechit (druh cejky nebo kulíka s výraznou hlavou s chocholem) se casto používal jako symbol zahranicních zajatcu nebo porobených lidí - snad proto, že s krídly svázanými za zády vzdálene pripomínal hieroglyf pro svázaného zajatce. První obrázek tohoto ptáka je doložen v horním rejstríku reliéfní výzdoby na pozdne preddynastické Štírove palici (cca 3100 pr. Kr.), kde visí rada cejek za krk na provazech, pripevnených ke standartám predstavujícím první

67

provincie Dolního Egypta. Zdá se, že v tomto kontextu predstavuje rechit národy severního Egypta porobené ve významné dobe, kdy byla zeme premenena na jednotný stát. Ve 3. dynastii (2688-2613 pr. Kr.) však byla jiná rada cejek zobrazena ve známé pozici se svázanými krídly vedle Devíti luku, rozdrcených pod chodidly kamenné sochy Džosera v jeho Stupnovité pyramide v Sakkáre. Od této doby panuje neustálá dvojznacnost v symbolickém významu ptáku (prinejmenším pro moderního cloveka), jelikož podle kontextu mohou predstavovat budto neprátele Egypta, nebo verné poddané faraona. Kde zacínal vnejší svet? Tradicní zemepisné hranice Egypta - Západní a Východní poušt, Sinaj, stredomorské pobreží a nilské katarakty ležící na jih od Asuánu - byly v prubehu tisíciletí dostatecným zabezpecením egyptské nezávislosti. Daleko více matoucí je otázka pomalu se menícího pohledu starovekých Egyptanu na to, kde zacíná vnejší svet - zejména s ohledem na postoj k Africe a Asii. Do jaké míry byla napríklad území ležící mimo údolí Nilu (ale ješte uvnitr hranic moderního Egypta), zejména Východní poušt a Sinajský poloostrov, považována za „neegyptské“ teritorium? Egyptané vyjadrovali slovo „hranice“ dvema zpusoby: džer (vecná a univerzální hranice) a taš (skutecná geografická hranice, kterou mohli urcovat lidé nebo bohové). Druhá z nich byla tudíž v zásade pohyblivá a všichni faraoni byli teoreticky zodpovední za „rozširování hranic“ Egypta, nebot jejich královská jména a tituly naznacovaly potencionálne nekonecné území politické vlády. Nejvíc rozšírit tyto skutecné hranice se podarilo Thutmosovi III. z 18. dynastie, za jehož vlády byly vztyceny vítezné stély u reky Eufratu v Asii a v núbijském Kurgusu (mezi ctvrtým a pátým kataraktem). V rane dynastické dobe ve Staré ríši ležela hranice s Dolní Núbií tradicne u Asuánu, jehož soucasný název pochází ze staroegyptského výrazu suenet („obchod“), který jasne naznacuje obchodní možnosti dané jeho polohou. První katarakt, ležící jen malý kousek na jih, predstavoval pro lodi plující po Nilu závažnou prekážku, a proto se muselo všechno zboží prenášet po souši; tuto pozemní cestu na východ od Nilu chránila obrovská zed ze sušených cihel, dlouhá témer 7,5 km, která zrejme puvodne pocházela ze 12. dynastie. Ve 12. dynastii ovšem hranice s Núbií ležela daleko jižneji, v rokli u Samny, která byla nejužžší cástí nilského údolí. A práve zde, v tomto strategickém míste, vybudovali faraoni 12. dynastie radu pevností z nepálených cihel: v Samne, Kumme, jižní Samne a Uronarti. Nekolik „hranicních stél“, které nechal vztycit Senusret III. v pevnostech Samna a Uronarti, podrobne popisuje naprostou svrchovanost Egypta nad touto oblastí vcetne pravidel, kterými se museli rídit Núbijci, plující nilským údolím za obchodem (viz str. 116 - ?). Nejméne od pocátku 12. dynastie byla hranice s Palestinou ve východní delte rovnež chránena radou pevností, známou jako „Vládcovy zdi“ (inebu heka) a zhruba ve stejné dobe byla zrejme založena také pevnost ve Wádí Natrúnu, která mela chránit západní deltu pred „Libyjci“. Tuto politiku prosazovali i panovníci Strední ríše a v Nové ríši bylo postaveno ješte mnoho nových pevností vcetne lokalit ležících na východe, jako jsou Tell Abú Safa, Tell el-Faráma, Tell el-Hér, Tell el-Maschúta, a na západe el-Alamein a Záwijit Umm er-Rachám. Materiální dukazy nejstarších kontaktu s Asií a Núbií

68

Dukazy obchodních a diplomatických styku mezi vznikajícím egyptským státem a ruznými sousedními kulturami a státy se nám casto dochovaly nejen ve forme exotických nerostných surovin a výrobku, ale i nádob, v nichž bylo zboží dopravováno. Ackoli byl Egypt evidentne sobestacný, co se týce kamene, zemedelských výrobku a zvírat, existovalo množství velmi cenených a žádaných surovin, které se v nilském údolí nevyskytovaly. Tyrkys se težil pouze na Sinaji; stríbro pravdepodobne v Anatólii nebo v severním Stredomorí a dopravovalo se pres Levantu; med v Núbii, na Sinaji a ve Východní poušti; zlato ve Východní poušti a Núbii; vzácné drevo, jako napr. cedrové, jalovcové a ebenové, a kadidlo a myrha se dovážely ze západní Asie a tropické Afriky. Jednou z nejžádanejších a nejcasteji dovážených surovin byl lapis lazuli, temne modrý kámen žíhaný blýskavým pyritem a kalcitem, známý v Egypte jako chesbed. Používal se na výrobu šperku, amuletu a figurek prinejmenším od období Nakáda II (cca 3500-3200 pr. Kr.), ale zdá se, že hlavní staroveký zdroj ležel v Badachšánu v severovýchodním Afghánistánu (vzdáleném od Egypta cca 4000 km), kde byly nedávno objeveny ctyri staroveké lomy: Sar-i-Sang, Cilmak, Šaga-Darra-i-Robat-i-Paskaran a Stromby. Badachšán ležel uprostred široké obchodní síte, po níž byl lapis lazuli dopravován do vzdálených raných civilizací západní Asie a severovýchodní Afriky, pricemž en route bezpochyby prošel rukama mnoha prekupníku. Nekteré z nejduležitejších archeologických údaju o nejstarších stycích Egyptanu s okolním svetem mají podobu keramických nádob, v nichž se mnohé výrobky (obvykle jídlo, pití ci kosmetika) dovážely do nilského údolí ci vyvážely ven. Zásoby zhruba ctyr set nádob palestinského typu, které vyplnovaly jednu komoru hrobky U-j na hrbitove U u Abydu z období Nakáda III (viz 4. kapitola), dokazují, že majitel této hrobky, žijící kolem r. 3200 pr. Kr., snad nekterý z prvních panovníku, dokázal využít svuj znacný obchodní vliv k tomu, aby nashromáždil tuto hrobní výbavu (zrejme nádoby na víno). Jen málo z techto nádob se shodovalo s keramikou ze soudobých palestinských lokalit; zdá se tedy, že se jednalo o výrobky urcené na vývoz. V téže hrobce se nalezly ješte egyptské nádoby se zvlnenými uchy, jejichž styl byl ovlivnen palestinskými nádobami, a rovnež úlomek vyrezávané slonovinové rukojeti, na níž jsou zrejme vyobrazeny rady asijských zajatcu a ženy nesoucí kameninové nádoby. Keramika nalezená v nejstarších mestech samotné jižní Palestiny napovídá, že egyptská obchodní sít v této oblasti vzkvétala možná už v první fázi starší doby bronzové. Objevují se názory, že expanze kultury Nakáda do oblasti delty v pozdne preddynastickém období mohla být výsledkem úsilí panovníku Horního Egypta získat prímý obchodní styk s Palestinou místo obchodování pres prekupníky v Maadí a dalších místech Dolního Egypta. Nejpozdeji koncem 1. dynastie už nove sjednocený egyptský stát expandoval za deltu do jižní Palestiny a mel prosperující obchodní cestu, vedoucí pres nekolik set táboru a stanic podél severního okraje Sinajského poloostrova (viz 4. kapitola). Nekolik rane dynastických královských hrobek v Abydu obsahovalo cásti palestinských nádob, takže je zrejmé, že egyptští panovníci do své hrobní výbavy zarazovali i asijské výrobky. Zhruba v téže dobe, kdy Egyptané vytváreli obchodní pouta s obyvateli Palestiny starší doby bronzové, stýkali se také s lidem Dolní Núbie (puvodne za úcelem získání prístupu k exotickým výrobkum tropické Afriky, ale i nerostného bohatství samotné Núbie). Archeologické stopy techto lidí, které George Reisner pojmenoval „skupina A“ a které zarazujeme zhruba do let 3500-2800 pr. Kr., se dochovaly po celé Dolní Núbii. Soucástí jejich hrobní výbavy bývají kamenné nádoby, amulety a medené výrobky dovezené z Egypta, které nejenže pomáhají datovat tyto hroby, ale zároven dokazují, že skupina A pravidelne

69

obchodovala s Egyptem preddynastického a rane dynastického období. Bruce Williams vyjádril kontroverzní domnenku, že za vzestup egyptského státu byli ve skutecnosti zodpovední nácelníci starší skupiny A, ale tento názor mnoho badatelu vyvrátilo (viz 4. kapitola). Zdá se, že hodnota a množství dováženého zboží v hrobech pozdní skupiny A ješte vzrostla, a proto se domníváme, že v té dobe docházelo k cetnejším stykum mezi temito dvema kulturami. Lokality jako Chor Daúd (nejsou zde žádné pozustatky osady, ale stovky sil obsahujících keramické nádoby kultury Nakáda, v nichž bylo puvodne pivo, víno, olej a snad i sýr) byly ocividne obchodními stanicemi, kde docházelo k výmene zboží mezi pozdne preddynastickými Egyptany, skupinou A a nomády z Východní poušte. Soude podle nekterých bohatých hrobek v Sajale a Kustulu, obsahujících prestižní zboží dovezené z Egypta, mela elita skupiny A ze své role zprostredkovatele na africké obchodní ceste znacný prospech. Nicméne skalní reliéf v Gabal Šéch Slemánu v Dolní Núbii (nyní v Chartúmském muzeu) pravdepodobne zaznamenává tažení z doby 1. dynastie až k druhému kataraktu, takže je možné, že styky se skupinou A mely v této dobe ponekud méne mírumilovný ráz. V prubehu 1. dynastie prochází dolní Núbie procesem výrazného ochuzení, které mohlo být prímým dusledkem egyptského hospodárského vysávání této oblasti. Nekterí badatelé soudí, že zde mohlo dojít k nucenému návratu k pastevectví (snad i vlivem zmen podnebí), nebo že mohlo místní núbijské obyvatelstvo docasne opustit tento region a odstehovat se na jih, odkud se pozdeji vrátilo jako tzv. skupina C (ta byla kdysi považovaná za úplne odlišnou od skupiny A, ale nyní vidíme, že má mnoho spolecných rysu). Kulturní skupina C se casove zhruba shodovala s obdobím od poloviny 6. do pocátku 18. dynastie (cca 2300-1500 pr.Kr.). K hlavním archeologickým znakum této kultury patrí rucne vyrábená keramika s cerným okrajem a s rytým dekorem vyplneným bílým pigmentem, ale také výrobky dovážené z Egypta. Zpusob jejich života byl pravdepodobne vázán prevážne na chov dobytka a jejich spolecenský systém byl v podstate kmenový (dokud nebyli zacleneni do egyptské spolecnosti). Na pocátku 12. dynastie okupovali území Dolní Núbie Egyptané, snad zcásti i kvuli tomu, aby zabránili obyvatelstvu ve styku s vyspelejši kulturou Kerma, která se objevila v Horní Núbii (viz 8. kapitola). Království Punt Egyptské styky s Afrikou se postupne rozširovaly za Dolní i Horní Núbii, až Egyptané narazili na východoafrické území, které popisují jako Punt. Nejméne od 5. dynastie (2494-2354 pr. Kr.) sem vysílali obchodní mise, jejichž cílem bylo privézt zlato, aromatické pryskyrice, africké cerné drevo, eben, slonovinu, otroky a divoká zvírata (napr. opice a kynocefalické paviány). Od Nové ríše byly tyto výpravy zobrazovány v chrámech a hrobkách. Obyvatelé Puntu byli predstavováni jako lidé s temne rudým oblicejem a jemnými rysy; na starších malbách meli dlouhé vlasy, ale od konce 18. dynastie zacali evidentne nosit daleko kratší úcesy. Poslední jednoznacné záznamy o výpravách do Puntu pocházejí z doby vlády Ramesse III. O presné poloze Puntu, o nemž se dríve soudilo, že byl totožný s dnešním Somálskem, se stále diskutuje. Velmi pádným dukazem pro jeho lokalizaci budto do jižního Súdánu nebo do eritrejské oblasti jsou tamní rostliny a zvírata, která se nejvíce podobají tem, jež Egyptané vyobrazili na svých reliéfech a malbách. Dríve byl všeobecne rozšíren názor (zejména na základe výjevu z Dér el-Bahrí, približujících Hatšepsutinu výpravu do Puntu v polovine 18. dynastie), že obchodní výpravy vždycky pluly

70

po mori z prístavu Kusér a Marsa Gavásís, ale nyní se objevují teorie, že alespon nekterí egyptští obchodníci se plavili na jih po Nilu a pak pokracovali po souši, takže se s obyvateli Puntu setkávali nekde u Kurgusu, tedy u pátého kataraktu. Na výjevech z Dér el-Bahrí jsou zobrazené také neobvyklé puntské osady s kuželovitými rákosovými chatrcemi stojícími na kulech nad zemí, do nichž se chodilo po žebríku. Z tamní vegetace bývají nejcasteji zobrazeny palmy a také cechrice (nekteré jsou už rozseknuté pro extrahování myrhy). Na scénách mužeme také videt, jak Egyptané nakládají cechrice na lode, aby si z nich sami mohli vyrobit aromatické látky (bývá to považováno za argument pro kombinovanou dopravu po souši a po Nilu vzhledem ke skutecnosti, že by tyto rostliny neprežily nárocnejší cestu na sever podél pobreží Rudého more). Je dokonce možné, že byly tyto cechrice zasazeny v chrámu v Dér el-Bahrí, soude podle stop po jámách na výsadbu stromu. „Imperialismus“ ve Strední a Nové ríši V dobe Strední a Nové ríše Egypt postupne získával hospodárskou kontrolu nad oblastmi Núbie a Syro-Palestiny. Rozcházejí se ovšem názory na to, o kterých z techto území se dá ríci, že byla politicky ci spolecensky „kolonizována“, ci zda byla situace daleko nestálejší a charakterizovaly ji snad jen opakované nájezdy, jejichž úcelem bylo zajistit bezpecnost obchodních cest a dovézt válecnou korist. Diskuse se také soustredují na otázku možné motivace starovekého imperialismu: diktovaly egyptské vpády do Núbie a Levanty ideologické imperativy, hospodárská nutnost nebo nejaký jiný spolecensko-politický faktor? Odpoved na tyto otázky není zdaleka jednoznacná a neprekvapuje nás, že se mení v závislosti na konkrétním míste a období. Napríklad v Nové ríši je situace v mnoha ohledech daleko jasnejší: co se týce Núbie, víme, že faraoni 12. dynastie používali ke kontrole oblasti sahající nejméne ke tretímu kataraktu vojenskou sílu a že zde vybudovali retezec pevností, který jim umožnoval naprostou kontrolu nilského obchodu. V pevnostech byly jednak stálé posádky, ale také rozsáhlé skladovací prostory, které nejenže umožnovaly neustálou vojenskou prítomnost v Dolní Núbii, ale skýtaly i možnost vysílat výpravy dále na jih, když bylo nezbytné odvrátit nejakou domnelou nebo skutecnou hrozbu. Obrovský prostor, který v pevnostech, jako byl Askut , zabíraly obilné sýpky, spolu s budovami v Uronarti a Koru, které Barry Kemp interpretuje jako královské „vojenské paláce“, vypovídají o tom, že pevnosti v Dolní Núbii byly spíše jakýmsi odrazovým mustkem do Afriky než jen pouhou ochranou hranic. Skladovací prostory pevností Egyptané bezpochyby využívali i pro uskladnení surovin a výrobku, které vezli do Théb ci Ictaueje. V Palestine máme naproti tomu velmi málo dukazu o permanentní prítomnosti Egyptanu ve Strední ríši. Ve 12. a 13. dynastii urcite existovaly nejaké styky jak s Levantou, tak s egejskou oblastí, ale zustává nejasné, do jaké míry získal Egypt politickou ci ekonomickou nadvládu nad nekterými oblastmi východního Stredomorí. Fragment análu Amenemheta II. z Memfidy zaznamenává nejméne dve invaze do Levanty, k nimž došlo za jeho vlády, a stéla z Chusobeku (dnes v Manchester Museum) vypráví o vojenské výprave proti palestinskému mestu Šekem za vlády Senusreta III. Krome techto zmínek jsou však jedinými dalšími náznaky vojenských výprav do Levanty prídomky a tituly elity (které jsou spíše bombastické než historické) ci popisy výrobku získaných v západní Asii (které ovšem nespecifikují, zda byly zboží a dobytek získány silou). Pádným archeologickým dukazem však muže být pomerne silná a ustavicná hospodárská prítomnost Egyptanu Strední ríše v Palestine a Byblu (viz níže),

71

jež byla zrejme opakovane podporována vojenským tlakem. Stále stoupající pocet Asijcu, o nichž víme, že ve Strední ríši žili v Egypte (viz 7. kapitola), vypovídá o tom, že alespon nekterí z nich byli priváženi jako válecní zajatci. Cinnost Egyptanu v Levante v dobe Nové ríše je archeologickými i textovými prameny doložena ponekud detailneji. K nim patrí nejen triumfální egyptská „vítezná stéla“ a reliéfy v chrámech, na nichž je barvite vylícena válecná korist, kterou král získal jménem bohu, ale také hlinené klínopisné desticky z cetných míst (napr. Taanach, Kamid el-Lóz a Chattušaš), dokumentující diplomatické, administrativní a ekonomické vazby mezi ruznými státy Blízkého východu. Z hlediska Egypta je pro nás nejduležitejším z techto „archivu“ soubor 382 tabulek nalezených v Amarne ve Stredním Egypte, sestávající predevším z korespondence zahranicních panovníku s egyptským králem v polovine 14. stol. pr. Kr. (konec 18. dynastie). „Amarnský diplomatický archiv“ nám tak poskytuje vhled jednak do diplomatických vztahu mezi Egyptem a ostatními velmocemi (napr. Mitanni a Babylónií), ale také do spletité politiky malých mestských státu Syro-Palestiny, které se mezi sebou vzájemne prely a spolcovaly v závislosti na tom jak se menily sféry vlivu mitannského, egyptského a chetitského království. Hlavní téma diskuse o prítomnosti Egyptanu v Syro-Palestine se týká otázky míry stálé vojenské nebo civilní (prípadne obojí) prítomnosti v ruzných mestech, které dobyli. Nekterí historikové tvrdí, že existuje dostatek archeologických i textových dukazu o tom, že Egypt úspešne kolonizoval prinejmenším nekterá palestinská mesta (puvodne snad získali kontrolu nad touto oblastí po Hyksósech, když je na konci 2. prechodné doby zahnali do zeme jejich puvodu - viz 8. a 9. kapitola). Podle této teorie - založené predevším na dopisech z Amarny a prítomnosti egyptských výrobku na mnoha levantských lokalitách - byla celá oblast Syro-Palestiny rozdelena do trí pásem (od severu na jih: Amurru, Upe, Kenaan), jimž egyptský panovník vládl prostrednictvím množství malých vojenských posádek roztroušených mezi místními osadami. Jiní badatelé však namítají, že materiální kultura egyptských lokalit ve východní delte je tak zretelne odlišná od kultury nejbližších palestinských mest, ležících na druhé strane Sinajského poloostrova, že se zdá být velmi nepravdepodobné, že by mezi místními obyvateli žilo mnoho Egyptanu (na rozdíl od množství architektonických dukazu a artefaktu, dokládajících kolonizaci Núbie Egyptany v Nové ríši). Motivace neprehlédnutelné prítomnosti Egyptanu Nové ríše v Dolní Núbii mohla být primárne hospodárská, ale mnoho badatelu poukazuje na to, že archeologické a textové dukazy již tvorí velmi složitou sít informací, týkajících se egyptských postoju vuci Núbii. Mužeme zacít napríklad již popsanou xenofobní ideologií, která se jako nit táhne vládami Strední a Nové ríše a která v oficiálním umení a literature stereotypne zobrazuje barbarské Núbijce jako nicemné predstavitele chaosu. Tomu však odporují dve duležité okolnosti: za prvé to, že mnoho cizincu (vcetne Núbijcu a Asijcu) žilo štastne po boku rodilých Egyptanu v mnoha mestech samotného Egypta, a za druhé to, že z doby Nové ríše máme dobré dukazy o zámerné politice kulturní asimilace v Núbii a Levante, kde byla místní elita podporována v prijímání egyptských zvyku a nomenklatury a jejich deti byly nekdy násilne odváženy na „prevýchovu“ do Egypta, odkud se vraceli do rodných mest zcela naockováni egyptským životním stylem. Celkový obraz egyptského „imperialismu“ má tedy mnoho stránek, nebot hospodárský a politický pragmatismus faraonu se casto halil do nadsázky královské rétoriky a zbožnosti. Je velmi obtížné vyrešit diskusi na téma „ideologie versus hospodárství“, jelikož se pri rekonstrukci postoje a chování Egypta vuci okolnímu svetu opíráme o kombinaci královských náboženských a pohrebních textu, avšak skutecnost je pravdepodobne zapsaná v daleko prozaictejších archivních materiálech, kterých se nám dochovalo jen velmi málo.

72

Byblos Mesto Byblos (nebo také Džubajl) leželo na kenaanském pobreží (cca 40 km na sever od moderního Bejrútu). Hlavní osada, známá v akkadštine jako Gublu, má dlouhou historii, jež se táhne od neolitu do pozdní doby bronzové, kdy se jeho obyvatelstvo, jak se zdá, prestehovalo na nedaleko ležící místo, na nemž dnes stojí vesnice. Byblos byl duležitý predevším proto, že to byl prístav, a Egyptané jej zhruba od dob sjednocení Egypta využívali také jako zdroj stavebního dreva. Byly tudy dopravovány známé libanonské cedry a jiné zboží a egyptské predmety zde nacházíme zhruba od 2. dynastie (2890-2686 pr. Kr.). Stálo zde nekolik náboženských budov, jako napr. v tzv. Obeliskovém chrámu zasveceném Baalat Gebal, „Paní Byblu“ (místní podoba Astarte, která byla casto ztotožnována také s egyptskou bohyní Hathorou), kde byl jeden z obelisku popsán hieroglyfy. Egyptská kultura Strední ríše mela obzvlášt silný vliv na dvur vládcu Byblu ve strední dobe bronzové a nekteré z predmetu nalezených v královských hrobkách z této doby jsou oznaceny jménem panovníku konce 12. dynastie Amenemheta III. a IV. Egyptské predmety byly vyrobené ze slonoviny, ebenového dreva a zlata, zatímco na místní napodobeniny se používaly jiné materiály a výrobky nemely takovou remeslnou kvalitu. V Nové ríši se zmínky o tomto meste casto vyskytují v amarnských diplomatických dopisech, jelikož jeho vládce Ribaddi žádal egyptského faraona o vojenskou pomoc. Pri této príležitosti padl Byblos do rukou neprítele, ale pozdeji byl dobyt zpet. Mezi predmety patrící Ramessovi II. (1279-1213 pr. Kr.) byl nalezen sarkofág dokazující egyptský vliv; nález je duležitý pro svuj mladší (desáté století pr. Kr.) nápis, zapsaný písmeny staré abecedy, že patrí místnímu vládci Ahiramovi. Mezi egyptské výrobky, které byly nalezené v samotném Byblu a svedcí o castých diplomatických stycích mezi faraony a panovníky Byblu, patrí nádoba se jménem Ramesse II. z hrobky již zmíneného Ahirama, popsané dverní sloupky Ramesse II. z chrámu a fragmenty soch Osorkona I. a II. (na soše Osorkona II., datované do vlády Abíbaala, je foinický nápis). Archeologické dukazy tak za vrchol vztahu Egypta s Byblem oznacují 19. dynastii, po níž pak v prubehu 20. a 21. dynastie nastal úpadek (doložený Povídkou o Venamonovi, rádoby historickým popisem výpravy do Byblu z konce 20. dynastie) a následné oživení vztahu ve 22. a 23. dynastii. Po 3. prechodné dobe duležitost Byblu postupne upadá a na jeho místo nastupují sousední prístavy Týr a Sidón. Morské národy Zdá se, že ve 13. a 12. stol. pr. Kr. byla rada neúrodných let v severním a východním Stredomorí prícinou pohybu národu pres Anatólii a Levantu. Tyto zemedelské problémy ocividne vedly egyptského krále 19. dynastie Merenptaha k zaslání pšenice hladovejícím Chetitum (jejichž ríše zažívala úpadek); v této dobe bylo zrejme zniceno také mnoho mykénských mestských stredisek. Mezi novými pristehovalci do stredomorské oblasti se v této dobe objevují volné svazky etnických skupin z oblasti Egejského more a Malé Asie, které Egyptané nazývali „morské národy“. Nekteré z techto skupin, jako napr. Denyenové, Lukové a Šardanové, pusobily už za vlády Achnatona (1352-1336 pr. Kr.) a príslušníci Luku, Šardanu a Pelešetu jsou zobrazeni jako žoldnéri bojující v armáde Ramesse II. (1279-1213 pr. Kr.) v bitve u Kadeše.

73

Pozdeji v ramessovském období jsou príslušníci morských národu popsáni a vyobrazeni na reliéfech v Medínit Habu a Karnaku, ale také na Velkém Harrisove papyru, seznamu daru pro chrám z doby vlády Ramesse III. (1184-1153 pr. Kr.). Tyto prameny naznacují, že morské národy nebyly jednoduše pouhými úcastníky náhodného plenení, ale že byli soucástí významného pohybu vysídlených národu, stehujících se do Syro-Palestiny a Egypta. Je zrejmé, že meli v úmyslu usadit se v oblastech, na než útocili, jelikož jsou zachyceni ne jako pouhé armády, ale s celými rodinami, vezoucími svuj majetek na dvoukolácích tažených voly. Studium „kmenových“ jmen, která zaznamenali Egyptané a Chetité, dokazuje, že jednotlivé skupiny morských národu se dají priradit bud konkrétním územím, nebo alespon místum, kde se nakonec usadili. Tak napr. Akvašové a Denyenové mohou být achájskými a danajskými Reky z Illiady, Lukové mohli pocházet z anatólijské Lýkie, Šardanové mohli prijít ze Sardinie a Pelešetové jsou témer urcite totožní s biblickými Pelištejci (kterí dali jméno Palestine). K prvnímu útoku morských národu spojených s Libyjci na egyptskou deltu došlo v pátém roce Merenptahovy (1213-1203 pr. Kr.) vlády. Jednotlivé skupiny morských národu (mimo libyjské Mešveše) jsou pojmenovány Akvašové, Lukové, Šeklešové, Šardanové a Turšové. Podle Merenptahových reliéfu na jedné ze sten Amonova chrámu v Karnaku a textu stély z jeho zádušního chrámu (tzv. Izraelská stéla), je úspešne odrazil, nebot jich 6000 pobil a zbytek zahnal. Vykopávky v pelištejském meste Ašdód, které zde v letech 1962-9 provádel Moše Dothan, odhalily spálenou vrstvu spadající do 13. stol. pr. Kr., která mohla odpovídat budto levantskému tažení faraona Merenptaha nebo príchodu samotných Pelištejcu. Ze zorného úhlu Egyptanu došlo k poslednímu stretnutí s morskými národy v osmém roce vlády Ramesse III., kdy tyto kmeny už mely za sebou vítezství nad syrskými mesty Ugarit a Alalach. Zahájily soucasne námorní i pozemní útok na Egypt (námorní bitva je zachycena na slavných reliéfech na vnejších zdech Ramessova zádušního chrámu v Medínit Habu). Toto vítezství zachránilo Egypt pred otevrenou invazí ze severu, ale nakonec se ukázalo, že nesrovnatelne úspešnejším zpusobem, jak získat kontrolu nad Egyptem, byla daleko rafinovanejší infiltrace libyjských národu od západu (viz 12. kapitola). Záver Dejiny egyptských styku s okolním svetem souvisejí predevším s mocí a prestiží. V nejranejší fázi obchodních kontaktu mezi Egyptem a jeho sousedy v Africe a na Blízkém Východe byla zrejme prvotní motivací snaha získat vzácné ci exotické suroviny a výrobky, které sloužily k posílení mocenské základny príslušných jedincu ci skupin. Obchod, at už mezi regiony nebo mezinárodní, byl nedílnou soucástí formace a expanze prvních blízkovýchodních státu. Ve Strední a Nové ríši, kdy už fungoval celostátní administrativní aparát, existovaly velké sektory královského a vojenského úrednictva, jejichž jediným úkolem bylo vybírat v egyptských provinciích dane a odvádet jejich obyvatele na nucené práce. Tento úcinný systém národní ekonomiky tvoril ideální základ pro vymáhání tributu (inu) a válecné koristi v zemích za hranicemi Egypta. Akt dobývání i vládnutí byl ideologicky i ekonomicky neoddelitelný od idejí zaclenování nového bohatství do majetku krále a hlavních náboženských kultu. Nebyla to ovšem jen otázka dovozu surovin a výrobku do Egypta. Docházelo zrejme i k vytrvalému prílivu lidí (a spolu s nimi i jazykových a kulturních vlivu), který nejméne od Nové ríše vedl ke vzniku výrazne kosmopolitní a multikulturní spolecnosti. Ocividnou toleranci cizincu v egyptské spolecnosti nicméne doprovázela obrovská kontinuita základních hodnot a víry domorodého obyvatelstva (pokud tak mužeme usuzovat na základe dochovaných údaju z

74

elitních hrobek vzhledem k jejich tendencnosti). Egyptská kultura byla evidentne dostatecne silná a ohebná na to, aby prežila dlouhá období libyjské, kušitské, perské a ptolemaiovské nadvlády, aniž by tím byla ohrožena podstata egyptské národní identity.