dobyvatel

nedim gÜrseldobyvatel

Brno 2011

Saturnu, světlu mé noci

Nedim Gürsel

Le Roman du Conquérant

Copyright © Editions du Seuil, 1996

Translation © Tomáš Laně, 2011

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011

Tato kniha vychází s fi nanční podporou

tureckého Ministerstva kultury a turismu.

Th is book has been published with the fi nancial

support of the Ministry of Culture and Tourism

of the Republic of Turkey.

isbn 978-80-7294-518-4

A Swann cítil, jak blízký jeho srdci je onen Mehmed II., je-

hož podobiznu od Belliniho měl rád a který, když poznal, že

se šíleně zamiloval do jedné ze svých žen, ji probodl dýkou,

aby zase získal svobodu mysli, jak naivně píše jeho benát-

ský životopisec.

Marcel Proust: Hledání ztraceného času

9 / kapitola 1

1

Dlouho jsem kvůli psaní vstával brzy ráno. Kdybych však

věděl, že jednoho dne všeho nechám a uchýlím se do po-

koje této staré vily na pobřeží, že mne podzimní dny se

zamlženými jitry a zrcadlově průzračné vody Bosporu ply-

noucí pod arkýřem vtáhnou do nečekaných vírů a do hlu-

bokých propastí pod mírně zvlněnou hladinou, do psaní

tohoto příběhu bych se nepustil. Vilu, kterou jsme si pro-

najali na prázdniny, jsem měl spolu s přáteli opustit první

týden v září a vrátit se s nimi do Paříže. Prožili jsme krás-

né léto daleko od hluku velkoměsta, chráněni před srpno-

vým vedrem, které pronikalo i do hloubi kamenných staveb

a stinných kaváren na mořském břehu. Byli jsme dva páry,

velmi dobře jsme si rozuměli. Dny jsme trávili v osvěžují-

cích vlnách Bosporu a na chaluhami pokrytých žulových

kamenech pobřežního mola u naší vily, večery pak v přá-

telském ovzduší restaurace vonící smaženými rybami. Po

snídani v zahrádce za domem jsme se chodili koupat, pak

jsme na vypůjčené loďce podnikali vyjížďky po Bosporu,

odpoledne jsme odpočívali ve svých pokojích a těšili se na

podvečerní rozhovory u čaje. Dlouhý srpen uběhl v poklidu

10 ) dobyvatel

a prázdniny byly u konce. Poslední den uprostřed příprav

k odjezdu jsem řekl ženě, že chci ještě nějakou dobu zů-

stat v Istanbulu a pracovat v archivu muzea starého sultán-

ského paláce. Své přednášky na univerzitě zahájím o týden

později. Nedivila se. Rozloučili jsme se s tím, že se tak za

deset dní sejdeme v Paříži.

Když jsem osaměl, řekl jsem domácímu, že odteď

budu jíst v kuchyni, nebudu používat obývací halu, takže

křesla a  stoly může zakrýt, aby se nešpinily, může stáh-

nout závěsy, sedací polštáře uklidit do skříně a kromě arký-

řového pokoje všechny ostatní místnosti zavřít. Tak jsem

v ohromné vile zůstal sám. Konečně jsem mohl začít psát

příběh, o kterém jsem celé léto přemýšlel, mnohokrát si ho

v hlavě sestavil a zase zavrhl, příběh, na který jsem myslel

dokonce i při opalování na molu a který jsem, když došlo

na psaní, za žádnou cenu nemohl dát dohromady.

I když jsem shromáždil potřebné knihy a dokumenty,

bylo třeba najít počáteční slovo. Každé ráno, když se rozply-

nula mlha, objevil se protější břeh. Připadal mi tak blízko,

že bych se ho mohl dotknout. S obdivem jsem pozoroval

ve slunci se třpytící cimbuří, kulaté věže a bílé hradby táh-

noucí se nad ďábelským proudem. Krásná pevnost, vybu-

dovaná v nejužším místě Bosporu, v jeho samotném hrdle

a zvedající se do svahu nad okolní domy, domečky i beto-

nové stavby, mi připomínala vzestup říše v jejím největším

rozmachu. Tyčila se přímo proti mně. Na prudkém svahu

nad Bosporem byla tak blízko, tak skutečná. Ale já jsem

podle svého zlozvyku musel začít nějakým slovem.

Když ji sultán Mehmed, tehdy ještě nebyl Dobyvatel,

nazval Boğazkesen, Hrdlo přetínající, nemohl samozřejmě

vědět, že kdosi po letech, po dlouhých staletích toto slůvko

použije a pokusí se napsat příběh. Stejně jako nemohl vědět,

11 / kapitola 1

že historici jednoho dne vytáhnou na světlo boží všechny

hrdlořezy a hrdla podříznutá za jeho vlády, že se mu jed-

noho dne bude zdát o pilou přeříznutých tělech i o lidech

nabodnutých na kůl a že bude hnán k odpovědnosti za

prolitou krev. Věděl sultán Mehmed Dobyvatel, tehdy už

Dobyvatel byl, když přeplouval na sultánské lodi do Üskü-

daru, že se jeho krásná požitkářská ústa a černý plnovous,

jak je známe z Belliniho obrazu, pokryjí pěnou a růže, kte-

rou drží ve svých dnou zduřelých, chtivých prstech a čichá

k ní, trojlistá sultánská růže, utržená v soukromých zahra-

dách, jednou zvadne?

Jistěže nevěděl. Když se rumelští vojáci přeplavili

do Anatolie, armáda se vydala na válečné tažení a devěta-

čtyřicetiletý sultán Mehmed Chán Dobyvatel, syn sultána

Murada Chána, stanul pod válečnými praporci vlajícími

v üsküdarském přístavu a zahleděl se na pevnost Rumeli-

hisari, kterou dal postavit ve svých dvaceti letech. Vzpo-

mněl si přitom na své mládí, na nadšení těch dnů a beze-

sných nocí? Předpokládejme, že si vzpomněl. Předpokládat

nestačí, musíme se vrátit do těch dnů a položit základní

kámen.