II. Střední Evropa na prahu novověku

Století stagnace?Střední Evropa začala svou historickou dráhu jako skutečná periferie, barbarská oblast jen

málo dotčená antickou civilizací. Teprve zhruba 1000 let po Kristu se jednotlivé části stávají „semiperiferiemi“ – Pobaltí díky hanze, Čechy a Rakousko díky spojením s finančními domy Fuggerů a Welserů v Augsburku a v Norimberku, Uhry díky sousedství Byzance a obchodním impériem Benátek. Kromě toho zde byly dodatečné „vývojové stimuly“ jako české a uherské stříbro ve středověku, v 19. století pak české a slezské uhlí a rakouské barevné kovy (uran ve 20. století už tuto roli nesehrál) a také „bonus“ říšské metropole, jejž si několikrát vyměnila Praha s Vídní. Celkově se špičce evropského vývoje tyto země nejvíce přiblížily ve vrcholném středověku a ke konci 19. a na začátku 20. století, třebaže skutečné špičky nikdy nedosáhly (výjimkou je zřejmě dnešní Rakousko). Díky zeměpisným objevům a osmanské expanzi se centrum Evropy přesunulo ze Středomoří k Atlantiku, do zemí, kde proběhnou velké novodobé revoluce (Nizozemsko, Anglie, Francie). Iberské země naopak svou šanci stát se heartlands přišly (je otázka jakou roli v tom sehrál Weberův protestantský étos). Střední Evropa tento novověký skok nezachytila a stala se skutečnou periferií – zdejší města pocítila nevýhody své vnitrozemské polohy a omezena na lokální trhy (spolu s přetrváváním cechovních pout) ztratila své dřívější postavení. Příliv drahých kovů z Ameriky ukončil zdejší konjunkturu těchto surovin a úpadek dovršily válečné devastace – třicetiletá válka a turecké války (v Pobaltí válka severní). Dochází znovu k utužení poddanství a jakési „refeudalizaci“. Třicetiletá válka (konflikt protestantsko-katolický; stavovsko-absolutistický a francouzsko-habsburský) ukončila náboženskou pluralitu a podle principu Vestfálského míru „čí země toho náboženství“ (cuius regio, eius religio) přetrhala značná část zdejších zemí kontakty na progresivní protestantský sever a orientuje se na upadající katolický jih (Itálie, Španělsko – střední Evropa je třetí velkou oblastí barokní kultury, která zásadním způsobem promění zdejší krajinu). Pevnostmi protestantismu zůstanou severní země stř. Evropy: kalvínsko-luteránské Prusko, luteránské Sasko a smíšené Slezsko. Někdejší protestantské opory – Čechy a Morava – jsou rekatolizovány, protestanté jsou skoro úplně vytlačeni i z Rakouska a Polska (které se díky válkám s protestantským Švédskem a pravoslavným Ruskem začne považovat za „pevnost katolicismu“). I uvnitř habsburské monarchie ovšem nebude rekatolizace důsledná – tolerance se udrží ve Slezsku a do jisté míry i v Uhrách. Střední Evropa se bude ještě celá desetiletí vzpamatovávat z ničivých důsledků velkých válek, které budou někdy trvalé – velká část úrodné uherské nížiny se změní v pustu (Alföld) jež existuje dodnes. Právě v této době, kdy rozvoj závisí na růstu obyvatelstva, jsou zvláště citelné populační ztráty, jejichž rozsah převýší i středověké morové rány. Některé německé země (Falcko, Meklenbursko) ztratí i dvě třetiny obyvatel, zcela vylidněn byl např. Banát, který musel být znovu osídlen (odtud pramení jeho etnická smíšenost). Deficit bude mnohde vyrovnáván až do 18. století. V Čechách se hovoří o „temnu“, v Polsku o „potopě“. Dlouhodobě byly postiženy zejména města, narušením obchodních toků (baltský obchod severní válkou, dunajská cesta tureckou expanzí), místní síť měst byla sice hustá, ale města byla malá a poloagrární, svázaná cechovní organizací a fatálně rozdělená na křesťanskou a židovskou část. Zhoršuje se i situace na venkově – zavádějí se roboty a rolnická hospodářství tak neprodukují žádné přebytky a jsou vyřazena z tržní sféry; opakovaně také dochází k velkým rolnickým bouřím. Ostrůvky prosperity byly většinou jen málo úrodné (horské) kraje s řemeslnou výrobou (Slezsko, české pohraničí tzv. „české Nizozemí“), případně s těžbou surovin (železná ruda ve Štýrsku, báňská města na Slovensku). Po roce 1650 je v severních Čechách vynalezen český křišťál, který kvalitou předčí i slavné benátské sklo a stane se po léta hlavním vývozním artiklem. Kromě toho se rozvíjí (hlavně německá) soukenická a (česká) plátenická výroba organizovaná již tzv. nákladnickým systémem (rozptýlená manufaktura), jejíž produkce je vyvážena až do Anglie (výhodnou polohu má Slezsko, kanálem Odra-Spréva se jeho zboží vozí do Hamburku a stává se nejvyspělejší zemí monarchie). I v Rakousku se ovšem objeví snahy po hospodářském oživení po francouzském vzoru, místní varianta merkantilismu (kameralismus) podporuje populační růst a aktivní obchodní bilanci – hlasatelem tohoto směru byl iniciátor výstavby terstského přístavu Johann Becher (1635-1682) a autor zdejší merkantilistické bible: „Rakousko nade vše, jen když bude chtít“ Philipp Hörnigk (1640-1714). V té době však ještě není habsburská monarchie zdaleka tak úspěšná jako sousední Sasko či Prusko. Střední Evropa byla periferií, která měla centrum na dohled.

1

Státy střední EvropyPolitické osudy této části Evropy určovalo pět mocností: klíčová habsburská říše, sílící Prusko

a Rusko a slábnoucí polsko-litevská Rzeczpospolita a osmanská říše. Habsburská říše hrála v tomto uspořádání nejzásadnější roli, její panovník držel zároveň císařskou hodnost nad Svatou říší římskou (která ovšem nebyla státem v právem slova smyslu – teritoriálními státy byly spíše její členské země). Základy tohoto uspořádání přinesla třicetiletá válka – ta položila habsburskou „světovládu“ a oslabena byla i říše a pozice císaře na úkor jednotlivých „kmenových“ států. Samotné Rakousko ovšem zůstalo velmocí, které navíc ve válkách o španělské dědictví (1701-1714) získalo španělské Nizozemí (Belgii) a italské državy. Postupně se v něm prosadil absolutismus a rekatolizace – česká koruna byla oslabena ztrátou obojí Lužice (císař jimi zaplatil spojenectví luteránského Saska) a později vyspělého Slezska, kdy se stala více českou, ale zároveň více provinciální, což zde usnadnilo úspěch absolutistického centralismu. Rakousko-česká unie byla upevněna zvláště za Marie Terezie (zrušení České dvorské kanceláře), ale zcela jednotný stát (jak tvrdí někteří rakouští historici) se z ní v pravém slova smyslu nikdy nestal. České země byly pro monarchii klíčové – přicházely z nich 4/5 příjmů habsburského rodu. Zápas s osmanskou expanzí nadlouho omezil habsburskou državu na východě jen na Uhry „královské“ (Slovensko a Chorvatsko) s hlavním městem Bratislavou. Roku 1683 stanou Turci před branami Vídně a tu se podaří zachránit hlavně díky pomoci polského krále Jana Sobieského. Uherští magnáti se pokoušeli dostat se z turecké nadvlády vlastními silami, ale nakonec to byla jen císařská armáda Evžena Savojského, která to dokázala (s ohledem na četná uherská povstání, byly Uhry spíše dobyty než osvobozeny). Zlomem se stává roku 1699 karlovický mír, který znamená definitivní zastavení turecké expanze v Evropě. Rýsující se rovnováhu na Balkáně ovšem naruší vstup nové velmoci – Ruska. I kvůli této nové konkurenci a obecně nestabilní situaci uzavře Vídeň roku 1711 v Szathmaru (Satu Mare) kompromisní mír s uherskými stavy, i díky kterému centralizace v Uhrách nikdy nedosáhne takového stupně jako v Čechách. Také rekatolizace zde tolik nepokročí – katolictví je zaručeno dominantní postavení, ale ostatní církve (uniatská, protestanté, pravoslaví) jsou tolerovány. Úspěchem Vídně naopak bylo, že část území svatoštěpánské koruny, tzv. vojenská hranice (pás od Chorvatska a Bosny až k Rumunsku) se dostane pod její přímou správu (vznik této entity ovšem výrazně ovlivní národnostní i sociální charakter oblasti). Celkové uklidnění přinese vláda konzervativního císaře Karla VI. (1711-1740), který se zaměřil na stabilizaci poměrů. Jeho ekonomická politika v duchu kameralismu byla vesměs pozitivní (sjednocování celní soustavy, budování silnic), ale jeho zahraniční politika byla vesměs orientována na prosazení tzv. pragmatické sankce, která zajišťovala nástupnictví v ženské linii, a na kterou stát vyplýtval většinu energie (mj. se musí vzdát Neapolska a Sicílie ve prospěch Francie). Po nástupu Marie Terezie (1740-1780) přesto pruský Fridrich Veliký vznese nárok na Slezsko a ve dvou válkách (1740-45) pak monarchie přijde o nejcennější zemi české koruny a celé říše, což jen umocní zaostávání Rakouska, naopak Prusko se vlastně teprve díky tomu stává skutečnou velmocí.

Prusko, v jehož čele stojí hohenzollernská dynastie, vděčí za svůj vzestup zčásti náhodě (nestálý car Petr III. se rozhodl ho vojensky nezničit) a slabosti sousedů. Vedlejší a chudý stát říše („brandenburské písčiny“) získal obratnou dynastickou politikou status království (1701) a sílil díky výhodnému spojenectví panovníka se stavy (na rozdíl od Polska), které vyměnily svou moc za důstojnické hodnosti (junkerská šlechta), i díky produktivním projektům (zúrodnění pobřežních bažin za asistence holandských odborníků). Prusko těžilo také z náboženské tolerance, která logicky pramenila z luterství obyvatelstva a kalvínství vládnoucího rodu, a která umožnila příliv podnikavých a majetných uprchlíků (francouzských hugenotů, salcburských a českých protestantů, majetných Židů atd.). Absolutistický pruský stát byl založen na tuhé militarizaci celé společnosti a vybudoval impozantní armádu. Teprve anexí Slezska ale Prusko vstupuje do velké středoevropské politiky a bude s Rakouskem soupeřit o rozhodující vliv v německém světě.

Polsko-litevská unie byl ještě v 16. století největší evropský stát, který měl dokonce potenciál stát se centrem přitažlivosti pro celý slovanský svět. Cestu mu k tomu uzavřely především vnitřní poměry (slabá centrální moc na úkor šlechtických rodů) a vzestup sousedů – na východě Ruska, za severu Švédska a na západě Pruska. Od velkého kozáckého povstání (1648) a švédské potopy (1655-1660) bylo Polsko de facto jen pasivním hráčem. Polskou akceschopnost brzdila vnitřní anarchie magnátské oligarchie, takže již současníci (jako Jean Jacques Rousseau) se podivovali nad tím, že takový stát může vůbec existovat. Ve druhé polovině 18. století dosáhla moc šlechty maxima: pověstné sněmovní liberum veto znemožňovalo práci sněmu, obrovitá panství některých rodů

2

(Czartoryski, Potocki, Radziwill aj.) přesahovala rozměry německých států, přičemž šlechta byla zcela osvobozena od daní, díky čemuž chyběly prostředky na vybudování infrastruktury i postavení stálého vojska (které v této době budují jiné státy). Proti stotisícové armádě daleko menšího Pruska mohla Rzeczpospolita postavit slabou zemskou hotovost o 20 tisících mužů. Stále silněji se do vnitřní politiky vměšují sousedé a nepomůže ani dynastické spojení se Saskem, takže v severní válce (1700-1721) je už Polsko jen objektem. Polský historik Jacek Stazsewski nazve tuto dobu výstižně „ztracenými roky“.

Osvícenství a revoluceTradiční agrární společnost byla statická, růst produkce byl za lidský život takřka

nepostřehnu-telný. Na konci 18. století stála přitom na prahu období změn a revolucí ve zběsilém tempu. Od základu se změní duchovní svět, který byl až dosud ovládán náboženstvím, jehož prociťování bylo sice v různých dobách různě intenzivní, ale které se nikdo předtím nepokusil zpochybnit. Nyní však přišel nový duchovní proud, který jako první v Evropě postavil proti božským zákonům racionální uvažování a „kritický zdravý rozum“ (bon sens). Osvícenství adoruje vědu a optimisticky věří v pokrok – zlatá doba nebyla, ale teprve bude. Kolébkou této nové myšlenkové koncepce se stane vyspělý západ, nejprve Holandsko, kde Hugo Grotius (1583-1645) hlásá přirozené právo a svobodu, později Anglie se svou empirickou školou: Thomas Hobbes (1588-1645), John Locke (1632-1704), který nahradí základ vlády z „boží milosti“ společenskou smlouvou ve svém díle Leviathan, a také Isaac Newton (1642-1727) a David Hume (1711-1776). Vývoj osvícenského myšlení je pak dovršen ve Francii ve velké „generaci Encyklopedie“ – Francois Voltaire (1694-1778) nemilosrdně zkritizuje církevní autority, Charles Louis Montesquieu (1689-1755) přijde s naukou o dělbě moci a Jean Jacques Rousseau (1712-1778) přijde s postulátem rovnosti. Z osvícenských velikánů nelze ještě vynechat pruského Immanuela Kanta (1724-1804). Souvislost těchto myšlenkových převratů s nizozemskou, anglickou a nakonec francouzskou revolucí je zřejmá. Osvícenství bylo ve své podstatě aristokratickou záležitostí a reformy se měly dít podle hesla „vše pro lid, nic skrze něj“ podle shora prováděného racionálního plánu třeba i proti vůli reformovaných. Součástí tohoto proudu byly i nové ekonomické doktríny (merkantilismus). Vedle této aristokratické linie se vyvinula ještě linie měšťanská, soustředěná hlavně v zednářských ložích (spojených nikoliv urozeným rodem ale vzděláním a ušlechtilými zájmy) jejichž cílem byla věda a vzdělanost (péče o osvětu, školství, povznesení lidu).

Rakousko si ve válkách s Pruskem a neustávajícím selským nepokojům uvědomilo nutnost změn a nové myšlení nalezlo pochopení i u vídeňského dvora, především u státníků Fridricha Haugwitze (1702-1765) a Václava Kaunitze (1711-1794), jimž spíše z nutnosti naslouchala i císařovna. Do značné míry tomu ovšem bránilo konzervativní prostředí aristokracie, církve a nakonec i měšťanstva (slabého s lokálním rozhledem) a venkova (selské nepokoje neměly žádnou koncepci a usilovaly jen o zmírnění poddanských povinností). Osvícenství tedy v Rakousku šířila především místní „náhradní buržoazie“ – inteligence a část byrokracie, např. Josef Sonnenfels nebo holandský lékař císařovny Gerhard van Swieten. Habsburská monarchie začala s reformami vlastně poslední (po petrovském Rusku a fridrichovském Prusku), ale nakonec své soky v mnohém předstihla hlavně díky extrémně zapálenému osvícenci Josefu II (1780-90). Roku 1747 byla zdaněna šlechta a roku 1781 bylo v českých a rakouských zemích (1784 v Uhrách). V reformě státní správy naopak došlo dál Prusko – byly vytvořeny nové odborné úřady (zárodky pozdějších ministerstev), došlo k centralizaci a vytvoření profesionální byrokracie, zároveň byla oddělena exekutiva od soudnictví, které převzal stát (bylo také zrušeno mučení). Nejdůležitější bylo ovšem přijetí všeobecných zákoníků – v západní části monarchie (ne v Uhrách) roku 1787, v Prusku roku 1794. Zákoníky vytvářely v celém státě pro všechny stavy jednotné právo a byly základní podmínkou budoucí občanské společnosti. Ve vojenské oblasti se přistoupilo k budování stálých armád z branců. Vzhledem k stále obrovské moci církve byla jedním z nejdůležitějších kroků rozsáhlá sekularizace, ruší se kláštery, církev se dostává pod státní dohled. Zavádí se také náboženská tolerance (v Prusku již dávno předtím) – Rakousko 1781 tolerančním patentem povoluje vybraná nekatolická náboženství. Ve školství naopak došlo daleko nejdál Rakousko (Fridrich tvrdil, že lůza si nezaslouží osvětu), které 1774 (v Uhrách 1777) zavedlo povinnou školní docházku, začalo s odbornou přípravou učitelů a rakouská Dvorská studijní komise byla prvním ministerstvem školství v Evropě.

3

Ferdinand Kindermann (1740-1801) – český Němec, rodák ze Šluknovska, otec rakouského obecného školství. Cílem jeho škol bylo vychovat děti k pracovitosti (zaváděl praktické předměty, jeho školy byly vlastně prvními učňovskými a technickými ústavy) a úctě k autoritám rodiny, církve, státu a dynastie (přebíral tak úlohu církve ve výchově). Odklonil se od barokního školství a zdůraznil výuku trivia (čtení, psaní, počítání) a praktických dovedností (žáci měly zvládat nároky nové protoindustrializace). Přestože byl propagátorem německého vyučovacího jazyka (jako osvícenec ne nacionalista) jeho školské reformy přispěly i neněmeckým národům.

V duchu osvícenství podporovaly státy i rozvoj manufaktur, zpočátku šlechtických, později i měšťanských (do popředí se dostalo Sasko a Slezsko, následováno „českým Nizozemím“ a východními zeměmi Rakouska, naopak zaostávaly alpské země, Bavorsko, Polsko a Uhry). Státní přínos byl hlavně v rozvoji infrastruktury (silnice, kanály) a v úpravě poddanských poměrů (zrušení nevolnictví, urbariální patenty). V Prusku a v Banátu proběhly mohutné kolonizační akce, do zemědělství přišly nové plodiny a začal strmý populační růst. Tyto novinky začaly vytvářet předpoklady pro modernizaci, které na Západě již dávno existovaly. Základem byla změna starého, feudálně roztříštěného „personálního státu“ v novodobý stát teritoriální, který zrušil nespočetná cla a zavedl jednotný hospodářský prostor, který se homogenizoval i právně a politicky (prvopočátky občanské společnosti). Tradiční stavovské zřízení (Josef II. se demonstrativně nenechal korunovat v Uhrách ani v Čechách) nahrazovala centralizovaná byrokratická správa. Již za Marie Terezie je roku 1749 je zrušena česká dvorská kancelář a vzniká jakási česko-rakouská unie, Josef II. se o něco podobného pokusil i v Uhrách (zrušil sedmihradskou a srbskou samosprávu atd.), ale zemřel příliš brzy. Centralizaci měla umožnit i jazyková unifikace – logicky padla volba na vyspělou němčinu, jejíž zavádění nebylo motivováno nacionálně, ale racionálně. Zavedení živého jazyka místo latiny bylo průlomem, který paradoxně otevřel cestu i dalším jazykům – němčina zprostředkovala i Čechům přístup k soudobé evropské vzdělanosti a vznikaly v ní dokonce i první díla národních obrozenců (zakladatel české historie Jaroslav Goll řekl, že tehdejší částečná germanizace zabránila pozdější germanizaci úplné). Na druhou stranu byla dále oslabena již tak slabá česká státnost (období Marie Terezie a Josefa II. bylo skutečným obdobím poněmčení střední Evropy, jakého nikdy předtím ani potom nebylo dosaženo), společenský vzestup byl spojen výhradně s germanizací. Odpor proti osvícenství byl tehdy spíše než nacionálně motivován konzervativně – hlavně z řad šlechticů, ale i měšťanů a rolníků, kteří (přestože jim reformy vlastně pomáhaly) byli rovněž velmi konzervativní.

Akcelerace osvícenství ovšem nemohla trvat dlouho – nejprve byl reformní kurz ukončen v Prusku, kde Fridricha Velikého nehradil málo schopný Fridrich Vilém II. V téže době na přelomu 80. a 90. let umírá Josef II. (před svou smrtí odvolal řadu reforem), směr ještě chvíli drží obratný Leopold II. (1790-1792), na kterého již plně dopadá tlak stavů na vrácení statu quo antem. Leopold jim částečně vyšel vstříc a nechal se v Praze i v Budapešti korunovat (při pražské korunovaci zazněl slavný Dobrovského projev „O stálé věrnosti, kterouž národ slovanský domu rakouskému po všecken čas podržel“, který lze považovat za vrchol osvícenské fáze národního obrození). Téhož roku ale Leopold umírá a nastupuje arcikonzervativec František I. (1792-1835). V celé východní Evropě dojde k obměně osvícenské generace vladařů i jejich velkých státníků (Fridrich Pruský a Kaunitz, Kateřina Ruská a Potěmkin). Výbuch francouzské revoluce navíc odstartuje tzv. phobie rouge, všeobecného strachu z revoluční bouře. Osvícenství mělo ovšem svá nutná omezení – stát je prosazoval despoticky a svévolně, osvícenecká základna byla úzká a elitní – není divu, že se vzápětí osvícenství začne vydávat za jakési sektářské židovsko-zednářské spiknutí proti systému. Ačkoliv reformy byly zastaveny, jejich důsledky byly nezvratné. Osvícenství umocnilo zaostávání východních říší, kdy v osmanské neproběhly reformy vůbec a v ruské jen zčásti a povrchně. Tehdy je zahájen vnitřní rozklad osmanského impéria, který nejprve ztrácí državy africké (Egypt) a záhy i evropské (1804-1829 se osamostatňuje Srbsko, 1818 Řecko). Carské Rusko se tomu vyhnulo hlavně díky slabosti svých sousedů. Výrazně vzrostl i rozdílem mezi západní (Prusko, Sasko, české a rakouské země) a východní (Uhry a Polsko) částí střední Evropy. Do světového dění ovšem zásadně zasáhly dvě velké revoluce – osvícenská hesla „volnost, rovnost a bratrství“ se stala jejich svatou trojicí a byla zakotvena v americkém Bill of Rights (1791) i ve francouzské Listině práv člověka a občana – rovnost před zákonem, svoboda slova, přesvědčení, podnikání, majetku, právo volební a shromažďovací, zrušení stavovských privilegií a zrovnoprávnění Židů. Začíná nová doba individualismu, který bude inspirovat i ostatní státy. Tato inspirace se začne šířit hlavně za Napoleonské éry.

4

Polská revoluce – Finis PoloniaeV polovině 18. století, kdy v Prusku a Rakousku již začínají reformy, Polsko ještě hluboce

spalo; namísto osvícenství se zde prosadil „sarmatismus“ – teorie o původu Poláků ze starověkých Sarmatů, která byla zvláštní směsicí barokního patriotismu, šlechtického konzervatismu a orientálních vlivů, které se projevovaly i v „turecké módě“, kterou se polská a uherská šlechta lišily od zbytku Evropy. Za posledního krále saské dynastie Augusta III. (1733-1763), zde stavovství přerostlo ve šlechtickou anarchii několika mocných rodů (Czartoryski, Potocki, Radziwill aj.) jejichž soupeření s trůnem a mezi sebou navzájem dospělo k jakémusi patu, který umožnil zahraniční vměšování. Po smrti Augusta III. vznikl celoevropský nástupnický spor, který vyhrála carevna Kateřina, jež prosadila na polský trůn svého bývalého favorita Stanislava Augusta Poniatowského (1764-1795). Nový politik byl velmi obratný a osvícensky zaměřený, pokusil se zreformovat finanční a politické orgány, ovšem jeho možnosti byly silně omezené. Mocnosti si totiž upevnění Rzeczpospolity nepřály a (ač samy absolutistické) vystupovaly jako ochránci tradičních stavovských pořádků – podporovaly otevřeně různé šlechtické konfederace, které usilovaly o zrušení reforem (jedna z nich, barská konfederace sice bojovala proti ruskému vměšování, ale sama byla protireformní a „sarmatská“). Totální polská bezmoc nakonec podnítila okolní státy k územním anexím – tak proběhlo roku 1772 první dělení Polska, kdy si pruští Hohenzollernové splnili svůj dávný cíl – zabráním velkopolského Pomoří spojily braniborské a pruské državy; Rakušané anektují Malopolsko (přejmenované na Halič; hlavní město Lvov) a Rusko východní provincie obývané hlavně Ukrajinci, Bělorusy a Litevci. Z Rzeczpospolity zůstalo hlavně polské jádro, ztráta území ovšem konečně vyvolala reformní reakci – nejprve především v oblasti vzdělání (tolerovaném sousedy), v Polsku vzniklo po Rakousku druhé ministerstvo školství v Evropě. Tyto reformy ovšem prakticky nezasáhly venkov, rozvíjí se ovšem města (desetinu obyvatelstva zbylé Rzeczpospolity tvoří Židé soustředění ve městech) – Varšava se stane po Vídni druhým největším městem střední Evropy (125 tisíc obyv.) a výrazně předstihne mnohem menší Prahu a tehdy největší uherské město Debrecín (30 tisíc obyv.). Právě Varšava se stane centrem polského osvícenství (namísto baroka zde vznikají klasicistní stavby), které bylo daleko političtější (v Rakousku spíš vědecké a hospodářské) a otevřenější okolnímu světu. Vzniknou dva hlavní proudy, Stanislav Staszic reprezentoval klasické absolutistické osvícenství, kdežto šlechtický kněz Hugo Kollataj se inspiroval Amerikou a Rousseauem a hlásal republikanismus (v žádné jiné středoevropské zemi nedošlo politické uvažování tak daleko, což výrazně ovlivní polskou intelektuální kulturu i v budoucnu). Pokusy o reformy byly ovšem silně brzděny ze strany šlechty i mocností – ruský velvyslanec měl prý ve Varšavě stejné slovo jako polský král.

Příhodná situace nastala na počátku 90. let, kdy zájem okolních zemí poutala francouzská revoluce a Rusko navíc válčilo (zpočátku nepříliš úspěšně) s Tureckem. Výsledkem bylo, že tzv. velký sněm, přijal (tak trochu převratem, kdy část radikálních poslanců využila nepřítomnosti většiny ostatních) fenomenální Ústavu 3. máje (1791), která byla první v Evropě a zřejmě druhá na světě. Byla sice přijata narychlo a nedosahovala tak systematiky americké či francouzské ústavy, její dopady (by) ovšem byly zásadní. Uzákonila katolictví jako státní náboženství ovšem tolerovala i jiné konfese, rušila většinu šlechtických privilegií (včetně liberum veto, také zakazovala konfederace), vyhlásila osobní svobodu rolníků, postátnila soudnictví, reorganizovala armádu i vládu – král dostal jen reprezentativní pravomoci a skutečná moc přešla do rukou vlády odpovědné sněmu. Vzápětí bylo navíc přijato i federativní uspořádání státu s paritním vztahem Koruny (Polska) a Litvy. To vše byly vymoženosti, na které si okolní země počkají ještě desítky let. U široké veřejnosti se ústava setkala s nadšením, vyvolala ovšem odpor značné části šlechty, čehož ihned využily sousední mocnosti (turecká válka se právě v tu chvíli vyvinula ve prospěch Ruska). Šlechta označovala reformy za nebezpečné „jakobínství“ a vytvořila targowickou konfederaci, kterou podpořila carevna Kateřina, a její vojska vstoupila do Polska. Toho využilo Prusko k anexi zbytku Velkopolska (s Poznaní) a Rakousko k zabrání Malopolska (s Krakovem – definitivně až při třetím dělení). Reformátoři utekli do ciziny, král se přidal na stranu konfederace v naději, že návratem starého režimu se velmoci uspokojí. Po druhém dělení Polska 1793 zůstal tak z Rzeczpospolity jen malý, neživotný zbytek.

Právě to se stalo podnětem pro jeden z vrcholů polských dějin – roku 1794 vypuklo pod vedení účastníka americké revoluce Tadeusze Kościuszka velké národní povstání – tak jako Ústava 3. máje překročila rámec osvícenských reforem, toto povstání nebylo pouhou šlechtickou frondou nebo selskou vzpourou (jaké byly v té době časté), ale mělo všechny znaky velké národní a politické

5

revoluce, vedené sice radikální šlechtou, ale s širokou účastí rolníků, měšťanů i Židů. Přestože povstání bylo izolované (revoluční Francie nepomohla) a nedůsledně provedené (Kościuszkův univerzál o osvobození chlopů přišel pozdě) dokázali Poláci klást několik měsíců odpor obrovské převaze intervenčních vojsk. Kościuszkovu armádu definitivně porazil až Suvorov roku 1794, kdy padla i Varšava (kruté ruské dragonády zůstanou natrvalo v polské paměti), zbytek kapituloval před Rakušany a krátce nato abdikoval i Stanislav August.

Tadeusz Kościuszko (1746-1817) – pocházel ze šlechtické rodiny na území Běloruska. Jako vynikající student kadetní školy ve Varšavě byl na státní útraty vyslán studovat do zahraničí – pobýval v Prusku, Itálii i na vojenské akademii ve Versailles, kde jej ovlivnila osvícenská filosofie. Po návratu do Polska sloužil jako důstojník u dělostřelců (o jízdním dělostřelectvu vydal práci) a působil jako domácí učitel dcer šlechtice Sosnowského. Po hádce s ním odjel do Francie a poté do Ameriky, kde se jako dobrovolník zúčastnil boje za nezávislost – v boji upoutal pozornost George Washingtona, který ho jmenoval svým pobočníkem a po válce ho povýšil na generála, čímž získal americké občanství. Během prvního dělení Polska bojoval proti ruské invazi ve sboru knížete Josefa Poniatowského, po druhém dělení odešel do Saska. Nakonec se ale vrátil a začal připravovat povstání, jehož byl jmenován hlavním vojenským velitelem. Ve snaze získat sedláky vydal tzv. polaniecký universál, kterým slíbil sedlákům osobní svobodu a zmenšení poddanských povinností. V bojích dosáhl několika dílčích úspěchů, při pokusu o výpad z Varšavy byl ale jeho oddíl rozbit a on sám zajat. Byl vězněn v Petrohradu, ale car Pavel ho propustil na čestné slovo, že již nebude v povstalecké činnosti pokračovat. Odjel do Ameriky a později do revoluční Francie, kde se odmítl zapojit do Dabrowského legie, neboť pochyboval o Napoleonově snaze obnovit Polsko. Po Napoleonově pádu se ještě sešel s ruským carem Alexandrem, ale do Kongresovky se nikdy nevrátil, zbytek života strávil ve Švýcarsku, kde hospodařil na svém políčku, maloval a věnoval se své řezbářské zálibě. Sedláky na svých polských statcích osvobodil. Roku 1817 zemřel a jeho ostatky byly se souhlasem cara Alexandra převezeny do Krakova a uloženy na Wawelu.

Polsko bylo definitivně rozděleno mezi své sousedy a poslední „národní“ stát této části Evropy přestal existovat. Polská otázka však z evropského povědomí nezmizela tak jako česká po Bílé hoře, ale živena polskou emigrací a opakovanými pokusy o povstání bude nadále součástí evropské politiky i evropského veřejného mínění.

Napoleonská éra a německé reformyFrancouzská revoluce neměla (s výjimkou Polska) ve střední Evropě zdaleka takový ohlas,

místní elity byly zaměřeny kontrarevolučně a i místní měšťanstvo a rolnictvo bylo monarchicky loajální. Odpor proti ní byl dán motivy konzervativními i patriotickými – revoluce odrazovala terorem, napoleonská éra expanzí. Nejnápadnější změnou byl pád přežilé Svaté říše římské (1804), Habsburkové pak od roku 1806 užívali titul císaře rakouského. Napoleon se pokusil rozdrobenou německou říši reorganizovat – vyvlastnil církevní državy, které sjednotil do středně velkých světských států, jež se sdružily do Rýnského spolku (první věta dějin Německa zní: „na počátku byl Napoleon“, přestože jeho motivace byly odlišné – chtěl z Německa rezervoár vojáků a financí). Prusko bylo krutě poraženo, územně osekáno a dočasně přestalo být velmocí, Rakousko vyšlo z porážek lépe (přestože přišlo o Itálii, Dalmácii i Flandry) i díky snaze o spolupráci (dali Napoleonovi za ženu habsburskou princeznu). Rozsah změn byl úměrný rozsahu porážky – západoněmecké státy byly zcela podrobeny a staly se francouzskými satelity a bylo v nich takřka beze změn zavedeno (tehdy velmi moderní) napoleonské zřízení. Také státníci poraženého Pruska (Gneisenau, Humboldt) začali s reformami – byl zaveden Napoleonův Code civil, jednotný právní řád, počátek právního státu a moderního evropského práva vůbec, reorganizována státní správa a po francouzském vzoru se vytvářely „občanské armády“ s pravidelnými odvody. V řadě německých zemí bylo zrušeno poddanství (většinou za výkup), zaveden svobodný obchod s půdou (s přístupem i pro Židy) – na rozdíl od Francie kde revoluční konfiskace rozdrobila půdu do drobných hospodářství, v Německu se udržel velkostatek. V západním Německu znamenaly napoleonské reformy posílení kapitálové síly měšťanstva, v Prusku junkerské šlechty. Změny ve městech byly vůbec pronikavé – rušily se cechy a zaváděla svoboda živností, jež umožnila rozvoj kapitalistického podnikání a městských manufaktur. Významné byly reformy ve školství, zejména v Prusku, které v této oblasti v osvícenské etapě zaostalo

6

– začalo se s odborným vzděláním učitelů, v Berlíně byla založena Humboldtova univerzita – už ne středověké teologické učení, ani raně novověká zemská univerzita pro státní aparát, ale vědecká instituce včetně rozvoje přírodních věd, což Německo později velmi zužitkuje.

Na rozdíl od Německa si Habsburská říše svou vstřícnější politikou udržela jistou nezávislost a (z dnešního pohledu naneštěstí) nebyla nucena tolik reformovat. Navíc během sňatku z rozumu s Napoleonem si císař František I. vytvořil averzi na vše, co souviselo s tímto uzurpátorem, což ho jen utvrdilo v jeho konzervativním kurzu. Proti Napoleonovi se také na řadě míst zvedl nacionálně motivovaný odpor. Tyrolské povstání bylo vedeno pod hesly věrnosti Bohu a trůnu, vlna protifrancouzské zášti ovšem vynesla do popředí i pozdější hlavní německé nacionální mluvčí – Johanna G. Fichteho (1762-1814) s jeho „Řečmi k německému národu“ z roku 1808 nebo zakladatele tělovýchovných spolků (Turnverein) F. L. Jahna (1778-1852). Německé národní myšlenky (včetně sjednocení Německa) se tak formovaly do značné míry v opozici k francouzské expanzi. Tehdy vznikly i nové národní symboly, proti francouzské revoluční trikolóře vznikla v Německu trikolóra černo-červeno-zlatá, odvozená od černých uniforem, červených výložek a zlatých knoflíků Lützowových dobrovolníků z boje proti Napoleonovi, píseň Wacht am Rhein se stala nadlouho jakousi neoficiální německou hymnou. Byl to počátek moderního německého národního hnutí, které se stane inspirací i pro okolní malé národy a stane se klíčovým problémem této oblasti v následujícím století.

K Napoleonovi vázalo své naděje i rozbité Polsko, bojovná píseň legie generála Dabrowského Jescze Polska niezginiela, póki my źijemy se stane polskou hymnou. Napoleon vyšel Polákům částečně vstříc zřízením Velkovévodství varšavského z pruského a rakouského záboru, neboť měl zájem na doplňování svých vojsk o Poláky (bojovalo jich za něj snad až 200 tisíc). Po porážce Grande Armée v Rusku se polské elity v čele s knížetem Adamem Czartoryskim (1770-1861) pokoušely o obnovu Polska pod romanovským žezlem, ovšem bezvýsledně. V ostatních zemích byly sympatie k Francii slabší, snad jen v Uhrách bylo odhaleno tzv. jakobínské spiknutí (1794). Obdobné helvétské spiknutí v Čechách bylo jen výmyslem vládních úřadů. V Čechách spíše než Francouzi vzbudil vlnu slovanských sympatií pobyt Suvorovovy armády, uherská šlechta se zase více nacionálně aktivizovala (v Pešti je 1802 založeno Národní muzeum, zavádí se maďarština do správy atd.). Napoleonské války byly převratné i v hospodářské oblasti – na jedné straně obrovské státní výdaje přivedly roku 1811 Rakousko ke státnímu bankrotu, na druhou stranu se kontinentální blokáda stala hospodářským stimulem, za kterého se v Uhrách rozvinulo obilnářství a v Čechách řepařství. Nejistá doba ovšem nepřála umění, i proto se nový sloh doby – klasicismus, zdaleka tak neprosadil jako předtím baroko.

RestauraceNa Vídeňském tančícím kongresu se pod taktovkou Metternicha vytvoří nový evropský řád,

který nahradí ten vestfálský – vznikne koncert pěti velmocí, který zahrne i poraženou Francii (jeho obdivovatelem byl i Kissinger, který proto kritizoval uspořádání v Evropě po II. válce). Koncert fungoval úspěšně fakticky celé století, přestože klíčové otázky (německou, italskou, polskou a později i malých národů) ponechal nevyřešeny, což nakonec přispěje k jeho zániku. Všechny změny ovšem nešly vrátit zpátky – tak byl například Polsku udělán ústupek ve vzniku polského království pod romanovským žezlem (tzv. Kongresowka), ve kterém se zachová až do polského povstání 1830 (v administrativně a soudnictví až do 1863) fakticky napoleonské zřízení. Změny se projeví i habsburské Dalmácii, která se jako Ilýrie také na čas dostala pod francouzskou správu. Zpuchřelá Svatá říše nebyla obnovena a zčásti zůstalo „racionálnější“ napoleonské rozdělení Německa – Francie ovšem přišla o levý břeh Rýna, který považovala za své bezpečnostní předpolí a zřejmě hlavně zde je možné spatřovat kořeny „odvěkého“ francouzsko-německého nepřátelství. Namísto říše vznikl Německý spolek, kam patřily i dědičné habsburské země (včetně Čech, Moravy a zbytku Slezska). Vedení spolku připadlo Rakousku, které se stalo opět vůdčí velmocí (kromě Flander ani nepřišlo o žádné území, naopak rozšířilo državy v Itálii), které ale v budoucnu doplatí na „výpadek“ napoleonských reforem. Rusko bylo potvrzeno v roli jedné z evropských velmocí, daleko nejvíc ovšem posílilo Prusko, které získalo navíc západoněmecké provincie (Porýní) a část Saska, které drželo s Napoleonem (Bavorsko za stejný prohřešek zůstalo nepotrestáno). Prusko tak připojilo velmi vyspělé země, čímž „zezápadnělo“ a zároveň se „poněmčilo“ – přestalo být okrajem Německa, ale víc než Rakousko se přiblížilo do jeho středu. Bylo to Prusko, kdo nyní držel Wacht am Rhein, což bude pro jeho roli v Německu klíčové.

7

Přestože řada reforem zůstala v platnosti, zcela se změnila atmosféra, duch doby označil každou změnu za nežádoucí a podvratnou. To vedlo k duchovnímu i politickému zkostnatění, které bylo nejtužší v habsburské monarchii, kde je spojeno se jménem Klemense Metternicha (1773-1859) – zatímco josefínský absolutismus byl zaměřen proti silám feudální minulosti, metternichovský absolutismus proti silám občanské budoucnosti. V tom byla stagnace Rakouska dokonce silnější než v Rusku, kde ještě nějakou dobu přetrvá volnější režim cara Alexandra, od nástupu cara Mikuláše se obě země vyrovnaly. Panovníci Ruska, Rakouska a Pruska uzavřeli tzv. Svatou alianci, kontra-revoluční spolek, za účelem společné intervence proti revoluci (např. ve Španělsku a Itálii). Byla zavedena rozsáhlá policejní represe, na konferenci Německého spolku v Karlových Varech (1819) byly zavedeny sankce proti „demagogům“, které zahrnovaly i německé tělovýchovné a studentské spolky (Turnverbände, Burschenschaften). Osvícenství nahradil romantismus – namísto osvícenské racionality stavěl emoce a vypjatý individualismus, ztělesněný ve tvorbě Angličanů Byrona a Shelleyho, Francouzů Huga, Chateaubrianda a de Musseta, Němců Goetheho a Schillera. Mezi hvězdami evropského literárního nebe se poprvé objevují i autoři ruští – Puškin a Lermontov a polští - Mickiewicz a Slowacki. Zcela po právu sem patří i Maďar Petöfi a Čech Mácha, kterým ovšem v širší známosti zabránila jazyková nepřístupnost. Malířství nejvíce ovlivní Angličan William Turner, důležitý bude ovšem romantismus v hudbě, kde se kromě Rakušanů Schuberta a Schumann (také pozdní tvorba Beethovena) prosadí především dvě jména, která ovlivní hudbu celého 19. století – Němec Weber a Polák Chopin. Romantismus utíkal od osvícenské zářné budoucnosti do minulosti, přičemž přeskakoval baroko a renesanci a zajímal ho spíše středověk (Walter Scott). Tehdy také začíná historizující forma architektury, kdy je první sloh tohoto druhu: klasicismus (empír) s antickou motivací vystřídán motivací gotickou. Zbožňovány byly zejména gotické ruiny, které se dokonce uměle stavěly. Kromě těchto falz architektonických vznikají i falza literární – skotská Ossiana, české rukopisy („objevené 1818) a zřejmě i ruské Slovo o pluku Igorově, jehož ověření ovšem zabránil požár Moskvy roku 1812 (za Napoleonova vpádu), při kterém shořel originál. Některé památky byly ovšem skutečné, vše zřejmě odstartoval objev staroněmecké písně o Nibelunzích, který zahájil vlnu zájmu o lidovou kulturu (sběr písní a pohádek) mezi jehož průkopníky patřili bratři Grimmové.

Přestože byl romantismus únikem z veřejné politiky do individuální a snové sféry, ve skutečnosti stál u zrodu moderního nacionálního radikalismu. Myšlenky francouzské revoluce z povědomí zcela nezmizely a spolu s vlivem anglické moderny a průmyslové revoluce, byly jedním z „krtků“, kteří tiše podrývali restaurační systém. Nové průmyslové technologie a sociální struktury si po pádu kontinentální blokády našli z Anglie cestu na kontinent – zprvu destruktivně (mnohá blokádou uměle udržovaná odvětví padla), později konstruktivně. Západoevropské země (Francie, Švýcarsko, Benelux, západní Německo a zřejmě i Skandinávie) tento skok zachytily, zbytek kontinentu s poloostrovy (pyrenejský, apeninský, balkánský) a východní Evropa se staly industriální periferií. Správný krok udělalo Prusko, které vytvořilo s některými německými zeměmi celní spolek (1834), čímž vznikl velký volný trh, naopak Habsburská monarchie praktikovala ochranářskou politiku a místní velké finanční domy se místo podpory průmyslu stále orientovaly na spekulace s věčně zadluženým státním erárem. Ve skutečnosti ale vzrůstaly regionální rozdíly – zvláštním případem bylo Polsko, jehož jednotlivé zábory se lišily podle politiky svých „domovských“ mocností. Zpočátku bylo ponecháno nejvíce volnosti v ruském záboru, čehož ale šlechta využila k utužení poddanských povinností (sama profitovala z nového přístupu k černomořskému obchodu). V Pruském a Rakouském záboru se více prosadila centralizace, která stavěla místní rolníky proti šlechtě (zrušení nevolnictví a robot), v Haliči ovšem k žádnému pokroku nedošlo, v obou záborech naopak proběhla kolonizační akce, která zde vytvoří německé ostrůvky. Od poměrů v Haliči se příliš nelišila situace v Uhrách, kde neproběhly důsledně ani osvícenské reformy a kde přetrvávaly feudální struktury – 1% šlechticů vlastnilo 50% veškeré půdy a 70% obyvatelstva tvořili bezzemci nebo lidé s tak malou výměrou půdy, že z ní nemohli vyžít. Jedinou průmyslovou enklávou byla německá báňská města na Slovensku – po ztrátě Slezska se průmyslový rozvoj přesunul do českých zemí, které měly příhodnější podmínky, zatímco Uhersko se mělo stát zásobárnou obilí. Těžištěm rozvoje se stala Vídeň, Štýrsko, Korutany, Čechy a Morava. Roku 1814 byl v Brně zprovozněn první parní stroj, začíná se strojně vyrábět bavlna i vlna, pro což vzniká strojírenství a železářství – nejvýznamnější podnik Vítkovické železárny jsou založeny roku 1826. Řepařství přežije kontinentální blokádu a v Čechách začíná epocha výstavby cukrovarů.

8

Raný kapitalismus měl i své stinné stránky – životní podmínky dělníků byly příšerné, takže paradoxně daleko lépe se tehdy žilo na venkově, jehož bídu zmírnilo zavádění brambor (1800-1820). Ještě kolem roku 1830 bylo HDP Rakouska srovnatelné s Německem, od té chvíle se ale nůžky začínají postupně rozevírat. Také se projevují první národnostní a liberální otřesy, které restaurační režim nakonec položí – prvním bylo povstání děkabristů v Rusku (1825), následuje druhé polské (listopadové) povstání v Kongresovce (1830) a předtím ve stejném roce revoluce v Paříži a Bruselu, kterými je inspirováno (Kongresovka je pak zbavena své autonomie a je zaveden tvrdý rusifikační režim). Na západě je naopak revoluce úspěšná – Bourboni jsou nahrazeni „měšťanským králem“ Ludvíkem Filipem a Belgie se odtrhne od absolutistického Nizozemí. Ve střední Evropě se odehrají jen menší gesta např. slavnost v Hambachu roku 1832, na níž je považováno republikánské sjednocení Německa. Také v Uhrách se namísto revoluce prosadí reformní hnutí, v jehož čele stane István Széchenyi, zakladatel Maďarské akademie věd, který těžce nesl zaostalost země a ve svých knihách předložil program přeměny feudálního zřízení. Těžiště reformního úsilí se ale v Kossuthově duchu přesune na národní pole do prosazování maďarského jazyka hegemonie vůči ostatním národům.

István Széchenyi (1791-1860) – pocházel z majetné šlechtické rodiny, cesta po západní Evropě ho přivedla k poznání zaostalosti Uher, byl ovšem odpůrcem revolucí a zastáncem reformní cesty k modernizaci podle britského vzoru. V roce 1825 z vlastních peněz založil Uherskou akademii věd. Ve svých dílech z let 1830-31 Hitel (Úvěr) a Villág (Svět) načrtl reformní program, jehož nositelem měla být osvícená aristokracie. Sám byl jedním z iniciátorů dunajské paroplavby a výstavby prvního mostu mezi Peští a Budínem. Podobně jako Palacký i on si přál setrvání v rámci monarchie. Kritizoval Kossutha za nesnášenlivou národnostní politiku, za což se sám dostal do politické izolace. Přes své protirevoluční názory se aktivně účastnil revoluce 1848, během které se ovšem nervově zhroutil a pod tlakem bachovského režimu roku 1860 spáchal sebevraždu. Jak jeho současníci, tak dnešní historici jej řadí mezi nejvýznamnějšího Maďara 19. století.

V Čechách sice polské povstání rozdělilo mladou a starou generaci národovců (mladí s Poláky sympatizovali, staří v něm viděli porušení slovanské jednoty), ale celkově zde nadále panovala nepolitická atmosféra, kdy národní hnutí se orientovalo jen na kulturní a jazykové požadavky. V reakci na revoluce 1830 se ovšem ještě jednou sešli panovníci Svaté aliance v Mnichově Hradišti (1833), kde se dohodli na utužení policejního režimu. Politickou stagnaci monarchie demonstrovala i změna na trůně – František I. zvolil za svého nástupce duševně omezeného Ferdinanda V. (poslední korunovaný český král; Vídeňané mu říkali „hodný dědeček“), za nějž ve skutečnosti vládla regentská rada v čele s Metternichem (tato doba totální stagnace je někdy srovnávána s brežněvovskou érou v SSSR). Romantismus však jakoby se rozpůlil – na jedné straně vzniká biedermeier měšťanský únik do útulného nepolitického domácího soukromí, jemuž se přizpůsobuje i umění (žánrová malba a miniatury). Přesto i v této době vynikla řada mimořádných osobností, jako byli v Rakousku spisovatelé Adalbert Stifter, Franz Grillparzer a Johann Nestroy. V Čechách historik František Palacký nebo přírodovědec Jan Evangelista Purkyně (1787-1869). Na druhé straně se romantismus stal inspirací národně i politicky radikálních hnutí „Mladé Evropy“, požadující zavedení ústavy a občanských svobod – iniciativa vzešla z Itálie, kde Guiseppe Mazzini (1805-1872) založil skupinu Giovine Italia (Mladá Itálie), která inspiruje i radikální polskou emigraci (historik Joachim Lelewel) či německého básníka Heinricha Heineho (1797-1856).

Nejpodvratnější bude ale zřejmě industrializace, která získala nový stimul v rozvoji telegrafu a železnice. V Německu bude první železnice Norimberk-Fürth uvedena do provozu roku 1835, v Rakousku se už o dva roky později začne s výstavbou Severní Ferdinandovy dráhy z Vídně do Bohumína přes Brno a od roku 1845 s odbočkou do Prahy. Železnice měla pro 19. století podobný význam, jako masová média pro století dvacáté. Měšťanstvo se začíná měnit v podnikatelskou buržoazii, která nasává novou hospodářskou a politickou ideologii – liberalismus. Oproti státně-dirigistické ekonomické doktríně hlásá volnou hru trhu (laisser faire, laisser passer) a svobodnou konkurenci individuí. V politice se obracel proti aristokratickým výsadám, nadvládě církve a všemoci absolutistického státu – základem státu měla být ústava a občanská práva a svobody. Liberalismus kladl důraz na nezávislost díky majetku a vzdělání, těmito hodnotami se lišil od mladšího demokratismu, který požadoval stejná práva pro všechny a akcentoval sociální zřetele. Ve střední Evropě se liberalismus etabloval především v západo a jihoněmeckých státech, v Rakousku byl více

9

maloměstský, méně radikální, nakloněný kompromisu se stavovstvím a monarchií (ostatně nemalou část rakouských liberálů tvořili byrokraté). To vše již ohlašovalo velkou revoluci 1848.

Exkurzy:

Poddanství – poddanské poměry byly ve střední Evropě různé: v Bavorsku vrchnosti do osobní sféry poddaných prakticky nezasahovaly, naturální dávky a roboty (Fronarbeit) byly nahrazovány peněžními dávkami (reluice). Marxisté nesprávně vztahovali pojem nevolnictví plošně na celou epochu, přitom Marx se opíral hlavně o poměry v Prusku a marxismus-leninismus dokonce o ruské mužiky. Ve středoevropských podmínkách nebyl poddaný nikde zcela bezprávný (extrémem bylo Tyrolsko, kde se udržel svobodný selský stav, zastoupený i ve stavovském sněmu) a mnohdy do osobního života zasahovala více než vrchnost vesnická obec sousedů (např. otázky morální jako předmanželský sex atd.). Zásahy státu také ne vždy podmínky poddaných zlepšily, protože nebraly na zřetel místní specifika (kde to bylo lepší před patentem, vrchnosti zhoršily podmínky podle patentu). Marxistická historiografie také prezentovala selské rebelie jako formy třídního boje – ve skutečnosti to nebyly vzpoury anti-systémové a odvolávaly se naopak k tradičním právům a obyčejům. Ve 30. letech 19. stol. již i mezi značnou částí šlechty převládají pochyby o produktivitě poddanství – v monarchii (v Uhrách dokonce dříve než v Rakousku) je poddanství zrušeno 1848, konkrétní provedení upravoval až neoabsolutistický císařský urbariální patent z roku 1853. Poslední relikty zlikvidovala liberální éra 60. let, kdy bylo zrušeno privilegované správní postavení velkostatků (začleněny do obecních samospráv) a zrušena veškerá stále platná omezení držení a předávání půdy (zavedeno úplné soukromé vlastnictví). Přesto velkostatek v některých oblastech (Halič, Uhry, junkerské východoněmecké oblasti) ekonomicky dominoval venkovu až do pozemkových reforem 20. století.

Občanské zákoníky – jednou ze zásadních změn reforem 18. století bylo nahrazování rozličných stavovských a obyčejových práv jednotlivých oblastí všeobecně platnými zákoníky. Charles Louis Montesquieu vydal roku 1748 knihu „O duchu zákonů“ (De l`Esprit des Lois), která vychází již z přirozenoprávní doktríny (zákony mají původ v lidské přirozenosti ne v božím zjevení). Podle tohoto díla má stát zaručit základní práva člověka, jeho osobní svobodu a rovnost před zákonem rozdělením moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní. Na to navázal Jean Jacques Rousseau dílem „Společenská smlouva“ (Contrat social) z roku 1762, ve které již zazněl radikální požadavek rovnosti a suverenity lidu jako zdroje veškeré moci (vlastně tím předběhl i osvícenství). Poprvé byly na státní úrovni tyto myšlenky zakotveny do americké ústavy z roku 1787. Tato ústava zpětně ovlivnila i konstituční reformy v Evropě např. Ústavu 3. máje 1791, která proklamovala polsko-litevskou unii jako konstituční monarchii a rušila feudálně stavovská privilegia. Následující dramatické události však nedovolily, aby se tato ústava udržela – v Polsku platil ještě nějaký čas Code civil, ale po povstáních 1830 a 1863 Poláci o ústavní a občanská práva opět přišli. Namísto polské ústavy tak hrála rozhodující roli na evropském kontinentě francouzská ústava z 3. září 1791 (ještě předtím v roce 1789 také Déclaration des droits de l`homme et du citoyen). Francie se tak stala prvním konstitučním státem Evropy (za restaurace byla roku 1814 oktrojována jen „Konstituční charta“ – Charte constitutionelle) a vývoj ve Francii byl inspirací pro celý zbytek Evropy. Španělská cádizská ústava z roku 1812 platila sice jen krátce, je ovšem památná prvním užitím slova „liberální“ v politickém významu. Na rozdíl od Ameriky se Evropa musela dlouze vyvazovat z tradic feudálně-stavovské společnosti a šla spíše cestou postupných úprav shora (sňatek z rozumu mezi osvícenstvím a absolutismem). Jedna z prvních evropských kodifikací práva je bavorský zákoník z roku 1756, ve stejné době za Marie Terezie začne práce i v habsburské monarchii (bude to ovšem trvat 60 let, takže ji předběhne Prusko roku 1794). Prvním dokončeným krokem byl josefínský „Všeobecný trestní zákoník“ z roku 1787. Přelomem byl Všeobecný občanský zákoník 1811 (kde se poprvé v monarchii užívá termínu „občan“). Celoevropský vliv měl hlavně Napoleonův Code civil z roku 1804 – jeho ustanovení jsou v některých západních zemích platná dodnes (také části rakouského zákoníku z roku 1811 platily v nástupnických zemích až do 50. let 20. stol.). Tyto zákoníky (včetně rakouského) deklarují rovnost před zákonem bez ohledu na společenské postavení (přestože to mnohde nebylo prováděno důsledně) a staly se tak základní podmínkou vzniku právního státu a občanské společnosti. Rakouský zákoník 1811 se vztahoval jen na rakouské a české země, nikoliv na Uhry, kde stále platil soubor stavovského práva (Corpus iuris Hungarici) z 16. století a mnohá práva obyčejová – josefínským reformám se místní

10

šlechta ubránila a pro četné kompromisy s císařem Leopoldem tak v uhrách platil nedůsledný a smíšený právní stav – byl to jeden z významných rozdílů obou částí monarchie.

Katolicismus – většina středoevropských zemí byla nábožensky smíšená: v Rakousku měli převahu katolíci, v Sasku a Prusku protestanté, ve staré Rzeczpospolitě tvořili nekatolíci (Bělorusové, Ukrajinci), polovinu obyvatelstva, zatímco Poláci se během válek s protestantským Švédskem a Pruskem a pravoslavným Ruskem silně identifikovali s katolicismem. Rozdělení Polska pak vyvolalo v identitě Poláků rozpory – zatímco víra násilí odmítala, vlastenectví jej (v povstalecké podobě) schvalovalo a toto napětí rozdělovalo celou společnost. Polská církev se po rozdělení také dostala do problémů – v pruském Poznaňsku se kromě nadvlády němčiny prosadila i nadvláda protestantství, v ruském záboru bylo po Kosćziuszkově povstání deportováno tisíce kněží. Osvícenství ukončilo prostoupení veškerého života náboženstvím, jak tomu bylo až do konce baroka. Vznikl i proud katolicky-reformního osvícenství, který byl v habsburských zemích zvlášť silný, a který odděloval rozum a víru jako dvě autonomní sféry (představitelé např. otec školství Ferdinand Kindermann nebo kněz, filosof a matematik Bernard Bolzano). Cílem osvícenského absolutismu bylo barokní společnost „racionalizovat“, církev postátnit a omezit její moc. Josef II. zrušil církevní desátek a zavedl místo něj státní plat duchovním, vyňal z církevní pravomoci manželství a školství, postátnil studium teologie, rušil kontemplativní řády (dále jen ty co pomáhají nebo léčí) a reorganizoval diecése a farnosti. Vrcholem josefínských reforem byl toleranční patent 1781, který sice potvrdil katolictví jako privilegované státní náboženství, ale povolil i jiné vyjmenované konfese. Na venkově se ovšem ještě dlouho udrží barokní víra, ovšem změní se postoj mnohých kněží, kteří na řadě farností začnou působit jako národní buditelé (v Čechách, na Slovensku i ve Slovinsku), v Polsku se dokonce řada z nich aktivně účastní povstání. Poté co napoleonské vření vážně poškodilo církev v Říši (zanikli církevní državy atd.), Svatá aliance ji opět pozvedne. Františkovsko-metternichovský režim ovšem ponechal v platnosti josefínské zákony, pronásledoval ale některé reformní kněží (např. Bolzana). Během revoluce 1848 se na některých místech (Vídeň, Štýrský Hradec) hněv obrátí i proti jezuitům a redemptoristům (ti dnes v Čechách sídlí na Svaté hoře u Příbrami), ve kterých byly spatřovány Metternichovy nástroje (nová vláda také oba řád zruší). Nejen občanstvo, ale i církev vznesla během revoluce vůči absolutismu své požadavky – konstituce byla chápána jako „osvobození“ církve ze státního poručenství (hlavně ve Vídni), v Čechách došlo k zajímavému reformnímu pokusu, kdy v květnu 1848 rektor pražského lužického semináře Vincenc Náhlovský formuloval požadavky (zavedení lidového jazyka do liturgie, zrušení povinného celibátu, demokratizace církve atd.), které podpořily i Havlíčkovy Národní noviny, a které se budou v církvi znovu a znovu opakovat. Většina církve ovšem zůstala v tomto směru konzervativní, ovšem odstranění omezení vlastní svrchovanosti státem bylo všeobecně požadováno (např. roku 1849 jej žádala rakouská biskupská konference, která ale zároveň odmítne vnitřní reformy církve). Nový, věrně katolický císař vyjde církvi vstříc a schválí církvi nejpříznivější a nejanachroničtější akt celého století: konkordát 1855, smlouva s Vatikánem rušící josefínské „spoutání“ církve – kromě jurisdikce biskupů nad kněžími (stvrzení hierarchického rázu církve) je znovu zaveden církevní dohled nad veškerým školstvím a manželským právem. Když se však brzy v monarchii dostanou k moci liberálové (s programem nábožensky neutrálního státu, v němž je víra soukromou věcí občana) naruší nejprve konkordát tzv. protestantským patentem 1861, jenž zrovnoprávní nekatolické konfese (tedy překročí i hranice tolerančního patentu) a roku 1870 konkordát vypoví. Na konci 60. let prosadí liberální kabinet v Předlitavsku celou řadu antiklerikálních zákonů: veto státu při obsazování církevních hodností, školství je vyhlášeno za nekonfesionální, zaveden světský sňatek a roku 1874 je to dovršeno znovuzavedením státního dozoru nad církvemi a jejich majetkem. K úplné odluce státu od církve ale nedošlo – stát zůstal konfesionální. V Uhrách prošel jen liberální školský zákon, ostatní zákony (světský sňatek, státní matriky, uznání judaistické konfese, svobodná volba náboženství nebo stavu bez vyznání) jsou uzákoněny až v polovině 90. let. V Německu tehdy probíhá Kulturkampf v Bismarckově alianci s liberály, který byl jednak reakcí na vznik politického katolicismu (strana Zentrum) a podstatnou roli v něm hrál zájem o integraci a utvrzení prusko-protestantského rázu státu (hlavně proti katolickým Alsasanům a poznaňským Polákům). Střety s katolicismem byly v té době běžné – byla to reakce na militantně konzervativní odpor církve proti všem novotám osvícenství, revoluce i liberalismu (a jím hlásané sekularizaci). Římskou kurii tehdy ovládal ultramontanismus s ideálem středověké církve, kterého se mělo dosáhnout ortodoxním dodržováním tradičních hodnot. Tak roku 1864 Vatikán zveřejnil

11

Syllabus errorum – soupis všech „bludů“ moderní Evropy. Z konzervativních pozic církev odsoudila i polská povstání (jak Kościuszkovo, tak z roku 1830, kdy papež povstalce exkomunikoval, tak i 1863), což polská veřejnost velmi těžce nesla – její tehdejší pocity vyjadřuje Slowackého drama Kordian. Vrcholem ultramontanismu byl I. vatikánský koncil, který roku 1870 vyhlásil dogma o neomylnosti papeže – již ve své době byl vnímán jako středověký anachronismus a vyvolal odpor i v církevních řadách, který dokonce vyústil ve vznik nevelké odštěpenecké starokatolické církve, která měla podporu hlavně v Německu (i mezi Němci v severních Čechách). Otřes liberalismu roku 1873 znamenal obrat – Bismarck se spojil s konzervativci a ukončil kulturní boj, v Rakousku nastupuje konzervativní vláda Taaffova, která zavede klerikální režim posilující vliv církve. Tehdy se znovu upevní katolický ráz mocnářství – školní vyučování začínalo motlitbou, v armádě působí „feldkuráti“, účast na církevních rituálech se považuje za povinnou a církev ve větší míře proniká do společenského života. Vídeňský dvůr byl katolický skrz naskrz a katolická víra je podmínkou kariéry ve státní byrokracii (začne se používat termín „erární katolicismus“). Silnou oporu má církev na venkově, kde farář zůstal první autoritou – tato léta se označí za „staré dobré časy monarchie“. V monarchii se ovšem také mluví o „českém katolicismu“, kdy je pravá víra zastupována pouhým plněním povinností a stává se folkloristickou praxí. Prototypem vlažné vnějšnosti víry byly každý rok pompézní slavnosti Božího těla, jichž se zúčastnila celé oficialita včetně císařské rodiny, ale i místní ostrostřelecké a hasičské spolky, kde se prodávají kýčovité, průmyslově vyráběné svaté obrázky atd. Mezi venkovským lidem ovšem upřímná víra stále přetrvává. V intelektuální sféře se ovšem katolicismus ocitne díky svému odporu k modernímu vývoji na okraji, v jakémsi ghettu.

III. Národní hnutí

Vznik moderních národůK dosavadním kategoriím stát a region se přidává nová kategorie „národ“. Národnostní jevy

existovaly i dřív, ovšem jen v zárodečných podobách – dodnes přitom přežívají „genetické“ představy o věčných národech, vzniklé v 19. století. Moderní národ odlišuje od jeho středověkých předchůdců hlavně jeho sociální rozsah – středověké národy byly exkluzivní, zahrnovaly jen vyšší vrstvy. Navíc etnické znaky (jazyk, území, společné dějiny a vědomí) nebyly ve středověku ještě konsolidované a hlavně ne reflektované, nýbrž jen potenciální a tudíž i zvratné. Ne všechny staré národnosti se vyvinuly v moderní národ (Provensálci, Bretaňci, Frízové, Kašubové – západoslovanská skupina vzniklá od Pomořanů v oblasti Gdaňsku, Kašub je třeba Günter Grass nebo Donald Tusk). Existuje jasný vztah mezi vznikem občanské a kapitalistické společnosti a moderním národem. Kritickou dobou je tak druhá polovina 18. a první polovina 19. století, kdy dochází k rozkladu tradiční patriarchální feudální společnosti a rozvíjí se tržní hospodářství. Vznikají velké spojité ekonomické prostory (národní hospodářství), kde stále větší roli hraje město (urbanizace). Teritoriální státy vytvářejí v obyvatelstvu stabilní vědomí příslušnosti. Během VFR navíc vzniká občanská společnost, do níž se poprvé zapojují všechny vrstvy obyvatelstva. To umožnily i změny jinde – vynález knihtisku a rozvoj školství a alfabetizace, díky kterým dosavadní řídké mezilidská komunikace houstne, duchovní změny v osvícenství, ale v romantismu (romantický historismus a důraz na folklór hrály rovněž úlohu ve vytváření národního vědomí). V těchto procesech se rozpouští a integrují dosavadní značně izolované lokální komunity. Zároveň prudce roste populace, která se také dostává místně i sociálně do pohybu. Enormně roste tempo změn a s nimi je zde ztráta tradičních identit, šířící se pocit vykořenění umocněný navíc sekularizací a oslabením náboženského cítění. Společenská potřeba nové identifikace je naléhavá a národní sounáležitost se doslova nabízí, nacionalismus vznikne jako „náhradní náboženství“. Během čtvrtstoletí od pádu Bastily po Vídeňský kongres rozšíří revoluce a napoleonské války tyto změny po celé Evropě a starý svět se během této krátké doby prakticky zhroutí. Nacionalismus byl produktem těchto změn i odporu proti nim (reakcí na ně) – toto hnutí budoucnosti většinou začíná návratem k minulosti.

Tyto změny jako první reflektují především intelektuálové, kteří se stanou předvojem, první obrozenci a buditelé, kteří na společenskou poptávku (po nové identitě) přijdou s dobrou nabídkou (národní identita reprezentovaná v jejich intelektuální tvorbě). Národ nelze ovšem považovat jen za novodobý vynález (podle mnohých „vynález zkázy“) a vznik národů nelze vysvětlit jen ideologickou indoktrinací a sociálním inženýrstvím. Ideologické přejímky jsou ovšem nepopiratelné (ve střední

12

Evropě měl vliv hlavně Herder), příklon k národu byl nakonec vždy individuálním rozhodnutím – to měl na mysli Ernest Renan, když roku 1882 v pojednání „Co je národ“ (Qu`est-ce qu`une nation) říká, že národ je každodenní plebiscit. Vznik národa má určité racionální jádro, tak například Ernest Gellner vidí v nacionalismu více než jen „ideologickou nehodu“ a podle něj je vlastně nezbytný.

Národy západní a východníZápadní jazyky (angličtina, francouzština) dodnes ztotožňují národ se státem – rozdíl

v terminologii ukazuje rozdíl v národotvorném procesu na kontinentu. Na Západě se postupně vytvoří sedm „vyvolených národů“ (Francie, Anglie, Portugalsko, Španělsko, Nizozemí, Dánsko, Švédsko) s tradičními národními monarchiemi, pevným územním jádrem, rozvitým jazykem a kulturou. Pro východ jsou naopak charakteristické multietnické říše. Modelovým příkladem je Francie, kde centralizační a homogenizační působení absolutismu dokončené VFR a napoleonskou érou ostatní etnika a jazyky (Provensálce, Bretaňce) asimiluje, také ve Španělsku jsou obdobná etnika (Katalánci, Baskové, Galicijci) Kastilií zatlačena, v Anglii zase ranná modernizace, přitažlivost impéria a parlamentní zřízení integruje zdejší „vedlejší národy“ do politického národa britského, zejména tím, že jejich elitám poskytne možnost politické participace. Malá etnika jsou proto mnohými tehdy vnímána jako neperspektivní relikty feudalismu. Ve východní Evropě není klasický etnický národní stát – ruská, osmanská, habsburská říše i polsko-litevská unie jsou státy mnohonárodnostní, Svatá říše římská a nástupnický Německý spolek také není plnohodnotným národním státem. Z místních etnik mohla některá (Maďaři, Chorvati, i přes rozdělení Poláci) navázat na živou státní tradici, která je navíc v různých formách zachována a navíc mají rozvinuté tištěné jazyky. To byl zčásti i případ český, třebaže česká státnost byla podstatně oslabena, u Srbů a Bulharů z ní zbyla jen mlhavá paměť z dávné minulosti a jazyková a kulturní kontinuita tu byla udržována hlavně v náboženské sféře. Nejhůře na tom byla etnika „nehistorická“ (Slováci, Slovinci), bez tradice vlastní státnosti a s velmi tenkou nití jazykové a kulturní kontinuity. Politické národy na západní způsob (národ habsburský či uherský) se zde vytvořit nepodařilo – centralizačně-homogenizační úsilí absolutistického státu tu již narazilo na odpor vznikajících národních hnutí, jeho asimilační potenciál navíc nebyl dost silný a výsledky se omezily jen na byrokracii a vyšší vrstvy (a ani to ne úplně). Zdejší etnika se ovšem mohla definovat buď jen nábožensky (Srbové, Bulhaři) nebo častěji jazykově (Češi, Slováci, Slovinci, ale taky Němci – Humboldt řekl, že Německo je tam, wo die deutsche Zunge klingt, kde zní německý jazyk; vytváření německého národa bylo navíc modelem pro ostatní).

Podle Hrochovy typologie lze každé hnutí rozdělit do tří fází, to ovšem nejvíce sedí na český případ (A = Gelasius Dobner, Josef Dobrovský, František Pelcl-Pelzel; B = Palacký, Jungmann; C = politický národ, Rieger). Na západě se nejprve vytvořil stát a podle něj národ, vedlejší etnika se ve státním pojetí příslušnosti rozpustila, nejvíce ve Francii, méně v Anglii a nejméně ve Španělsku, jeho integrační potenciál omezilo jeho oslabení a ztráta impéria (kastilsko-aragonská část neměla takovou hospodářskou převahu jako Anglie v Británii, takže se tu integrace zastavila v půli cesty). Malé národy se na západě udržely jen na okrajích (Irsko, Skandinávie). Ruské a osmanské impérium naopak vznikaly výboji, přičemž Rusové zachovávali část tradiční svébytnosti (Pobaltí, Finsko, Kongresovka), naopak v osmanské říši byly původní celky zrušeny (v Srbsku a Bulharsku i místní šlechta). Obě impéria zprvu neusilovala o náboženskou homogenizaci, zatímco v Rusku se tolerovalo baltské luterství i polský katolicismus, v osmanské říši byl islám nadřazen a sloužil jako sociální a politická bariéra (podmínka participace moci). Teprve až s velkým zpožděním v 2. pol. 19. století se v obou říších prosazuje hegemoniální nacionalizace, začíná rusifikace, z Osmanů se stanou Turci – slábnoucí osmanské impérium mělo ovšem zoufale malou asimilační schopnost, není přitažlivé a udržuje se jen vojensky, mocensky stále slabším režimem. To je hlavní příčina, proč se zdejší hnutí brzy a úspěšně prosadí povstaleckou cestou (Řekové, Srbové, Bulhaři). I na západě se lze ovšem setkat s několika vysloveně etnickými, nábožensky či jazykově definovanými národy (Irové, Vlámové, Norové). Formování habsburské monarchie se od jiných říší lišilo – kromě vojenských anexí se rozšiřuje hlavně dynastickými svazky (ostatní bojují, et tu felix Austria nube – ty, šťastné Rakousko se ženíš). Katolictví tu má ústřední postavení, ale na okrajích říše se udrží jiné konfese – protestanté, pravoslaví, uniati. Přes usilovnou centralizační politiku zůstala monarchie vždy soustátím, v níž se vždy něco ze svébytnosti původních celků zachovalo – méně v Čechách, více v Uhrách. Zvláštní případ jsou dědičné země rakouské, kde je jazykově a kulturně německá identita převrstvena habsburskou loajalitou (jediný případ „habsburského národa“).

13

Němci a Rakušané

Němci byli v 19. století po Rusech druhým nejpočetnějším národem v Evropě (ve 40. letech jich bylo asi 40 milionů, z toho 33 milionů v Bundu) a přitom měli vlastně rysy nevládnoucího etnika (vládnoucími etniky byli spíše Sasové, Prusové atd.), neboť neměli vlastní národní stát a žili rozptýleni v mnohonárodních (římská říše, habsburská monarchie) a „podnárodních“ (německé kmenové státy) celcích (zvláštním případem je Švýcarsko, zřejmě jediný případ úspěšného vytvoření „politického národa“, dokonce trvalejší než případ britský). Německé osídlení mělo navíc dost neurčité hranice, zejména na východě existovala početná diaspora ve formě německých ostrovů bez územní spojitosti s jádrem Německa (Pobaltí, jižní Rusko, Sedmihradsko, české země), ve kterých měli Němci vůči místnímu obyvatelstvu často zvláštní sociální a politický statut. Německé národní hnutí (jehož centrem byly vlastní německé země, třebaže němčina se v 18. století stala dominantním jazykem v habsburské monarchii, kde vytlačila mrtvou latinu) se tak vyvíjelo ve složitém napětí s regionálními a zemskými identitami, které byly mnohde velmi silné, neboť měly často dlouhou státní tradici, vlastní dynastii atd. Žádný jiný evropský národ nebyl tak členitý a složitý jako Němci.

Hlavním stimulem počátků německého národního hnutí byla konfrontace s Francií, nejprve proti její hegemonii kulturní (např. literární hnutí Sturm und Drang, bouře a vzdor), později za Napoleona i hegemonii mocensko-politické. Tehdy prodělalo německé hnutí svou učenou a kulturní (osvícenskou a romantickou) fázi, kdy se objevila první generace národovců (spisovatel Ernst Arndt, filosof Johann Gotlieb Fichte, zakladatel tělovýchovných spolků Friedrich L. Jahn aj.). Během protifrancouzského odporu se vytvořil i slovní repertoár moderního německého nacionalismu: Němci jsou původním, nefalšovaným národem – představa německé nadřazenosti se vytvářela jako kompenzační vůči Francii. Na jedné straně Němci přejímají francouzské vymoženosti (zákony atd.) a na druhé straně negace vrcholící v ozbrojeném hnutí Lützowových dobrovolníků, které bylo sice vojensky takřka nevýznamné, ale mělo obrovský národotvorný efekt, neboť získalo masovou základnu v mladé generaci (Burschenschafty) a dalo podnět i k završení této fáze hnutí památným shromážděním studentů na hradě Wartburgu 1817, které bylo výrazným protestem proti roztříštěnosti Německa a manifestací za jeho jednotu (o níž však panovaly různé představy). Tyto aspirace však zkřížil Vídeňský kongres. Univerzalistická Svatá říše (přídomek Germaniae nationis) nelze chápat v moderním smyslu) se sice přeměnou v Německý spolek „poněmčila“, ale pouhý svazek států (či spíše svazek knížat) měl k vytouženému národnímu státu hodně daleko a začne se mluvit o přeměně tohoto spolku států (Staatenbund) ve spolkový stát (Bundesstaat). I zde nástup absolutistické reakce načas národní hnutí udusil, či alespoň omezil na nevinné kulturní aktivity, ovšem právě v tomto období se začínají vytvářet objektivní společenské podmínky budoucího národotvorného rozvoje – začíná industrializace a hospodářská unifikace ve formě celního spolku, vrcholí a končí klasická éra německé literatury (roku 1832 dokončuje Goethe všelidská drama Faustovo, které bude považováno za vrchol německé literatury) i filosofie (reprezentované Georgem Hegelem, 1770-1854). Závažné byli i proměny politické – především ve „třetím Německu“ (jižních a západních státech) se prosadí nové liberální proud a místní konstituční monarchie již umožní politickou participaci měšťanstva. Proto právě v jihoněmeckém Hambachu 1832 dojde k velké národní demonstraci, která předznamenávala oživení a nové vyvrcholení německého národního hnutí v revoluci 1848.

Němectví bylo spíše než jednotným celkem souborem částí – Rakouska, Pruska a „třetího“ Německa. Rakousko mělo v tomto ohledu zcela odlišné postavení, protože německý živel se zde vyvíjel velmi specificky, v jistém vnitřním dilematu – byl svázán s dalšími národy monarchie a zároveň s dalšími německými zeměmi. Pro Němce charakteristické napětí mezi regionálním (Bavorsko, Sasko) a národním (celoněmecká idea) austroněmcům komplikovala ještě identita habsburská. Navíc mezi samotnými rakouskými zeměmi panovaly velké rozdíly – zatímco ve Vídni a v Horních a Dolních Rakousích převládlo mezi měšťanstvem a intelektuály postupně liberálně demokratické smýšlení, alpské země žily v zajetí konzervatismu, mnohdy až anachronického. Rakousko také nebylo tolik konfrontováno s Francií (ke stráži na Rýnu mělo dost daleko) a se Západem obecně. Příznačné je, že zatímco jinde založená muzea (Čechy, Uhry) záhy nabudou národní funkce, v Rakousku si tyto instituce (štýrské Joanneum 1818, Ferdinandeum v Innsbrucku 1823) zachovají habsbursky patriotický a zemský ráz. Monarchie navíc zaostávala hospodářsky (za Pruskem i Saskem) i politicky (za konstitucionalismem „třetího“ Německa) a měla tak méně vývojových stimulů. V aristokracii i v měšťanstvu byla patrná silná vazba loajality k „domácí“ habsburské

14

dynastii, ze které plynula i jakási saturovaná národní vlažnost, jaká se vyskytuje u velkých národů, které se neobávají o svou existenci. Metternich horlivě potlačoval všechny náznaky nacionalismu, ale monarchie namísto „vlastního“ nacionalismu nabízela jen habsburský loajalismus, tradiční regionalismus a důraz na „německý způsob života“, což bylo organickou součástí identity místního obyvatelstva. Rakušané byli nejblíže ideálu „habsburského národa“, který se jinde nepodařilo vytvořit.

Franz Grillparzer (1791-1872) – rakouský dramatik, byrokrat ve finanční správě, který sice nesouhlasil s metternichovským systémem, ale sám byl hlubokým rakouským vlastencem, stoupencem centralismu a odpůrcem odstředivých tendencí v monarchii, zvláště hnutí malých národů. Za revoluce tak vzhlížel k Radeckému jako k zachránci monarchie a jednoty státu (Johann Strauss také po vítězství u Custozzy a Novarry složí na počest vojevůdce slavný Radeckého pochod). Celý jeho život je spjat s Vídní a pro místní divadla psal také svá dramata, silně ovlivněná dobovým historismem – jedním z jeho hlavních témat byla historie habsburského rodu. Jeho nejznámější hrou je tragédie König Ottakars Glück und Ende z roku 1825, drama střetu habsburské a přemyslovské dynastie, přičemž sympatie autora jsou jednoznačně na straně Rudolfa Habsburského, i když Otakara nepojímá jako čistého padoucha (na rozdíl od řady předchozích autorů). Zájem o látky z českého prostředí jej neopustil, tak třeba drama Libuše, nebo Spor bratrů domu Habsburského o soupeření Rudolfa II. a Matyáše. Známá je i jeho hra Židovka z Toleda. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších německy píšících dramatiků 19. století. Jeho odsudek barbarství nacionalismu přetrvá v národně vlažném rakouském prostředí až do 20. století.

Komplikovaná byla i situace Němců v Čechách a na Moravě, kde tvořili necelou třetinu z 6,6 milionu obyvatel (rok 1851). Německé osídlení bylo sice relativně souvislé a zasahovalo mnohde hluboko do nitra českých zemí, hranice české koruny byla ovšem mnohem závažnějším dělítkem, než by se na první pohled zdálo. Přes vědomí jazykové spřízněnosti byli místní Němci součástí politického národa Čech a Moravy, vnímali se tak a byli tak vnímáni. Přes svou početnost nikdy nevytvořili žádný vlastní útvar, ostatně ani neměli společný „kmenový“ původ a jejich dialekty se značně lišily (název sudetští Němci je novotvarem z 20. století, předtím byli Němci českými, Deutschböhmen, nebo moravskými a slezskými). Od doby česko-rakouské správní unie se považovali i za součást rakouského němectví, i když u nich bylo (vzhledem ke větší blízkosti) silnější německé vědomí než u Rakušanů, z rakouských Němců tak byli „nejněmečtější“ prioritu ovšem dlouho měla příslušnost zemská a rakouská. V českých zemích byla němčina státní řečí a Čechy i Morava byly součástí „německých dědičných zemí“, Říše a potom i Německého spolku. Navzdory tomu, co si mysleli Češi, byly tyto země v 19. století všeobecně považovány za země německém, už proto, že hlavním obcovacím jazykem vyšších vrstev (se kterými se tehdy hlavně počítalo) byla (bez ohledu na jejich skutečný původ) němčina. To platilo v počátcích industrializace i pro obchod, průmysl a kulturu velkých měst. Přes svou „německost“ čeští Němci národnostními aktivitami nevynikali. Jednou z příčin bude dlouho živý habsbursky loajální zemský patriotismus – bohemismus a moravismus, jehož krédo vyslovil roku 1845 hrabě Josef Thun: „ani Čech, ani Němec, ale jen ein Böhme (Čech v zemském smyslu)“. Tento názor byl velmi rozšířený ve stavovských kruzích a jeho humanisticko-utopistickou verzi razil i Bernard Bolzano a sdíleli jej i mnozí místní Židé. Místní Němci nahlíželi na českou většinu v českých zemích jako na menšinu v německém světě, což nebyl jen projev nadřazenosti, ale norma dobového myšlení, které na „nehistorická“ etnika nahlíželo jako na etnické zbytky spletitých dějů středověku (jako jsou třeba Bretaňci či Walesané). Taková etnika byla předmětem romantického zájmu, ale očekávalo se, že v moderním světě zaniknou. Většina tehdejší německé inteligence tak hleděla na Čechy spíše s jakousi paternalistickou sympatií – Goethe měl „kmeny“ tohoto druhu za obohacení německé kultury a řada básníků (Moritz Hartmann, Alfred Meissner) tehdy sahala ke staročeským námětům. Ve 40. letech se již i ve vlastních německých zemích objevuje v tisku téma „druhých národů“ – Čechů v první řadě – pojednávané jednou nepřátelsky (malé slovanské národy jsou pátou kolonou carského panslavismu) jindy se vstřícněji, ovšem vždy z pozice velkých a vyspělých. Většina těchto německých sympatií k Čechům ovšem opadla v roce 1848, kdy se česká emancipace projevila i na politickém poli – tuto reakci později přirovná francouzský historik Ernest Gellner k měšťanům, „kteří rádi mluví o zlepšení osudu dělnických tříd, ale rozhořčují se, když si proletáři chtějí sami stanovit svá práva“.

15

Poláci a Maďaři

Oba tyto národy měly dvě velká specifika – byly to národy státní a také národy stavovské, každý desátý Polák a osmý Maďar byl šlechticem. Ani polská szlachta ani maďarská gentry nebyly sociálně homogenní vrstvou – špičku tvořila magnátská aristokracie s majetky o rozloze německých států, nemalou část ovšem tvořila chudá, pouze titulární šlechta bez pozemkového vlastnictví, která se živila v magnátské klientele, ve státních službách, někdy dokonce v řemesle. V obou státech šlechtická inteligence nahrazovala poměrně slabé měšťanstvo a tvořila jádro vznikající politické společnosti. Kolem stavovských sněmů se začal (dříve a výrazněji než v českých nebo rakouských zemích) rozvíjet politický diskurs. Jeho reformní zaměření nabylo zvláště v Uhrách maďarského národního rázu, tak uherský sněm roku 1844 odhlasoval maďarštinu (místo tradiční a neutrální latiny) jako úřední a soudní jazyk. Polské i maďarské národní hnutí přitom nebylo prakticky vůbec zakotveno v rolnictvu – přitom mimořádně chudá masa rolnictva s minimálním napojením na tržní prostředí tvořila většinu společnosti. Národní hnutí bylo v obou zemích dlouho sociálně exkluzivní záležitostí, v obou byl navíc slabý střední článek – měšťanstvo. Kromě Varšavy byla polská i uherská města malá, lokální, ekonomicky málo významná a měšťanstvo mělo navíc pestré etnické složení – kromě Němců tu byli také Židé, ale v Uhersku také Srbové, Arméni nebo Řekové (důsledky migrací tureckých válek). Uhry i Rzeczpospolita nebyly ostatně vůbec etnicky jednotné – z 12 milionů obyvatel polsko litevské unie bylo kolem roku 1800 asi 5 milionů Poláků, zbytek tvořilo hlavně rolnické obyvatelstvo běloruské, litevské, ukrajinské a židovské. Uhry měly (včetně Sedmihradska) v roce 1804 asi 9,5 milionu obyvatel, z toho asi 4 miliony Maďarů, 1,7 milionu Rumunů, 1,5 milionu Srbů a Chorvatů, 1,1 milionu Slováků a 900 tisíc Němců. V polském i maďarském případě bylo tehdy ústřední etnikum menšinou ve vlastním státě. Oba státy byly navíc i nábožensky různorodé – v Uhrách bylo asi 60% katolíků, 25% protestantů (15% kalvinisté, 9% luteráni) a asi 14% pravoslavných. V případě Polska se náboženské rozdíly shodovaly s rozdíly etnickými – Poláci byli vesměs katolíci, ostatní měli jiné konfese (pravoslaví, uniaté aj.).

Poláci byli ve střední Evropě vlastně jediní, kteří vykazovali všechny podstatné znaky dominant etnic group – historický národ o plné sociální skladbě s národním státem. Novodobé národní hnutí vznikalo (a jeho intenzita rostla) úměrně tomu, jak se byla víc a víc ohrožována polsko-litevská unie (pocit ohrožení ostatně všude patřil k důležitým stimulům národního hnutí). Národní pohyb v oklešťené Rzeczpospolitě se časově kryl s osvícenskou reformní vlnou, započatou v 70. letech 18. století, a která vyvrcholila do velké revoluce národně-politické (Ústava 3. máje) a branné (Kościuszkovo povstání). Přes svou anachronickou sociální skladbu dosáhlo toto národní hnutí mimořádně vysokého stupně občanského uvědomění a politizace (alespoň u vyšších vrstev). Národně politická konstrukce polského národa dosáhla vrcholu paradoxně právě ve chvíli, kdy Rzeczpospolita padla. Povstání bylo navíc vrcholně národotvorným činem, neboť vtáhlo do národa nové vrstvy, měšťanstvo, Židy a načas i řemeslníky a rolníky. Polsko mělo od roku 1797 i svou vlastní armádu v Itálii, která sice sloužila jako pomocný sbor Napoleonovi, ale přitom se netajila svým hlavním cílem: obnovou Polska. Té dosáhli jen zčásti – vytvořením Varšavského vévodství z pruského a později i rakouského záboru. Jiní, jako Adam Czartoryski, vsadili na ruského cara a doufali v autonomii pod romanovským žezlem. Pro vznik moderního polského národa bylo tedy rozhodující čtvrtstoletí od 90. let 18.stol, bylo to období důležité nejen politicky, ale i sociálně – zavedení napoleonského zřízení (Code civil) bylo výrazným modernizačním (a výhledově i národotvorným) prvkem, které se navíc načas udrželo v ruském záboru. O národní svébytnosti Poláků nikdo nepochyboval – také vídeňský kongres ji deklaroval, ovšem její reálné naplnění ponechal na záborových mocnostech, v každé tak mělo polské území zvláštní státoprávní formu: v Prusku velkovévodství Poznaňské, v Rakousku Království haličské a lodoměřské, v ruském záboru vzniklo autonomní Królewstwo Polskie zvané Kongresovka. Zprvu byl nejlepší osud Poláků v ruském záboru, kde se carská vláda pokusila o integraci po vzoru Pobaltí, kde byla svěřena vláda německým protestantům, v Kongresovce vládla polská aristokracie (nad většinou nepolským obyvatelstvem). Kongresovka byla pro cara Alexandra polem pro jeho liberální experimenty, roku 1815 dostala konstituci, bylo zachováno zřízení z dob varšavského vévodství, vlastní vláda, sněm, správa, dokonce i polské vojsko. Vznikla i polská finanční centrála (Bank Polski) a ve Varšavě byla založena polská univerzita. Spojení s Ruskem a zrušení celních bariér navíc přineslo i nové ekonomické možnosti – Varšava hospodářsky kvetla a v Lodži vzniklo první polské průmyslové centrum (textilní).

16

Ostatní záborové mocnosti začaly naopak striktně zavádět vlastní právo a správu, omezovat privilegia šlechty (pro rolníky byly nové úpravy ovšem vesměs výhodnější než ve starém Polsku). Nejvyspělejší částí bývalé Rzeczpospolity bylo pruské Poznaňsko, které profitovalo z otevření německého trhu a rušení robot. Státní unifikace v Prusku ovšem záhy nabyla rázu germanizace. V zaostalé Haliči naopak k hospodářskému oživení nedošlo, rakouská správa se zde v duchu hesla divide et impera snažila stavět Rusíny proti Polákům a poddané proti národně smýšlející šlechtě, kterou se zároveň snažila připoutat (ne bez úspěchu) k vídeňskému dvoru. Polská šlechta si ve všech záborech udržela privilegované postavení – především magnáti se úspěšně přizpůsobili, naopak nejvíce utrpěla drobná šlechta, která přišla o kariéry, které nabízelo staré Polsko, a proti cizí byrokracii se nedokázala prosadit. Její nespokojenost bude jedním z hlavních potenciálů budoucích povstání, které ale v unavené ponapoleonské společnosti budou bez naděje na úspěch. Situace v ruském záboru se zásadně obrátila po povstání děkabristů a nástupu tvrdého konzervativce Mikuláše. Odpovědí na to bylo roku 1830 druhé polské povstání, které dokázalo odolat obrovské přesile carské armády tři čtvrtě roku. Povstání ovšem nedokázalo mobilizovat masy tak jako za Kościuszka a nebylo sto mobilizovat rolnictvo (v povstalecké vládě byl i Czartoryski a Lelewel). Po porážce byla zrušena autonomie Kongresovky a hlava nové správy Paškevič zavedl velmi tvrdý režim. Došlo k likvidaci uniatské a k silnému omezení katolické církve (což ještě více upevnilo spojení katolictví a polskosti). Povstání v Kongresovce mělo navíc za následek zostření režimu i v ostatních záborech. Kromě toho přišla zásadní změna ve formě vytvoření početné emigrace, která vnesla polskou otázku ne evropské fórum a do povědomí západní veřejnosti. Polské hnutí bylo již tehdy diferencované – konzervativní část Czartoryského, proti radikálně demokratické frakci vedené Lelewelem – zcela ovšem chyběl liberální střed. V emigraci také došlo k duchovnímu obratu: osvícenství bylo vystřídáno romantismem, který v polském prostředí nabyl specifické formy národního mesianismu, reprezentovaného zejména Adamem Mickiewiczem, který hlásal představu Polska jako mučedníka a mesiáše Evropy.

Joachim Lelewel (1786-1861) – polský historik, vystudoval obecné dějiny ve Vilně, později se vrátil do Varšavy, kde se stal předsedou Patriotického sdružení. Hájil konstituci a liberální zásady, byl členem povstalecké vlády roku 1830 a proti většině jejích členů žádal provedení rolnické reformy. Po porážce povstání odešel do Francie a Belgie, kde podporoval podzemní a povstaleckou činnost ve vlasti, zastával názor, že Poláci se musí osvobodit sami, bez zásahu zvenčí. Hodně očekával od revoluce 1848, silně zklamán se pak přestal politicky angažovat. Sepsal ohromné dílo, především dvacetisvazkové národní dějiny, v nichž představil svůj romantický výklad Polska, v mnohém podobný Palackému – také on viděl ve staroslovanském zřízení původní demokratické formy atd. Kritizoval znevolňování rolnictva, za kterým podle něj stály cizí, monarchistické živly. Lelewel je zakladatel moderního polského dějepisectví, jedna z největších polských osobností 19. století. Jeho pojetí polských dějin je v různé podobně součástí představ Poláků o vlastní historii dodnes.

V roce 1846 došlo k dalšímu pokusu o povstání, které se ale nepovedlo rozšířit na celou zemi a zůstalo omezeno na okolí Krakova (od Vídeňského kongresu byl Krakov malou nezávislou republikou s 80 tisíci obyvateli); v Haliči toto šlechtické povstání dokonce narazilo na odpor nespokojeného rolnictva (podporovaného rakouskými úřady), Rakousko vzápětí Krakovskou republiku anektovalo. Toto povstání znamenalo v jistém smyslu přelom - ukázalo sociální propast mezi vlasteneckou ale vůči problémům rolníků lhostejnou šlechtou a národně lhostejnými rolníky. Poláci přestanou hrát roli revolučního předvoje střední Evropy jako dosud a zformují se u nich dvě alternativy: první tradiční povstalecká, usilující o obnovu nezávislé Polsky, druhá se přiblíží ostatním „malým“ národům a soustředí se na vnitřní společenský rozvoj (rolnickou otázku, industrializaci, jazykové a kulturní aktivity) – ta se bude nazývat pozitivní politikou.

Maďaři měli k polskému vývoji nejblíž a oba národy také stále cítí vzájemné sympatie. I Maďaři byly státním národem, třebaže v podstatě „vedlejším“, absolutistický režim zde zdaleka nebyl tak pevný jako v Čechách, což mělo i své stinné stránky: v Uhrách neproběhla řada osvícenských reforem a sociální skladba zde zůstala feudálně anachronická. Uherská šlechta si udržela silné vědomí národní svébytnosti, výrazem byla doktrína uherského národa (natio hungarica), jejíž součástí byla ovšem i habsburská loajalita, na rozdíl od Poláků se Maďaři nechtěli zcela odtrhnout, ale získat co nejširší stavovskou autonomii. Na Maďary (na rozdíl od Poláků) silně působilo vědomí, že jsou v Uhrách menšinou (navíc etnicky i jazykově osamocenou) a báli se rozplynutí (jak ho pro ně

17

předpovídal i Herder), což byl i důvod, proč maďarské hnutí nabylo tak silně jazykového rázu jako u „malých“ národů. V Uhrách převládala po barokně katolickém patriotismu latina, maďarština se stala selským jazykem (o něco méně než čeština, neboť maďarsky stále mluvila drobná šlechta), navíc díky migraci za tureckých válek existovalo množství dialektů a jednotný jazyk nebyl kodifikován. Také literatura je až do 80. let 18. století hlavně latinská, maďarština se šíří až v době osvícenské. Jazyková obnova na počátku 19. století (1806 mluvnice, 1830 sepsání dějin Uher) je obdobou české učenecké fáze národního hnutí. Centrem osvícenské jazykové fáze hnutí byl Debrecín a útoky se nevedly proti převládající latině, ale spíše proti němčině a hlavně za pozvednutí maďarštiny. Návrhy na sociální reformy (např. rolnická reforma) se fakticky neobjevují a hnutí zůstává jazykové a kulturní (1802 muzeum v Pešti, 1825 akademie věd, rozšiřování maďarštiny ve školství). Přesto se ve 30. letech (tedy dříve než v Čechách) začínají objevovat myšlenky o reformě rolnických a průmyslových poměrů, ústřední postavou této reformní fáze byl István Széchenyi. Jen část se jich skutečně uskutečnila (umožněn výkup z roboty, zrušena některá omezení pro Židy atd.), ovšem idea natio hungarica začala mít stále silněji nacionálně maďarský ráz. Maďarština od 30. let proniká i do vyšší politické sféry a roku 1844 to sněm oficiálně potvrdí. Ve 40. letech již v Uhrách (opět dříve než v Čechách i v rakouských zemích) probíhá politická diferenciace: starší széchényiovská generace zůstane u ideálu reformované stavovské společnosti loajální Habsburkům, mladší kolem Lájose Kossutha a jeho listu Pesti Hírlap (Pešťský věstník, založen 1836) byla zaměřená liberálně, měla odstup vůči Vídni a chtěla pro Uhry zvláštní státoprávní postavení. Na prahu své vrcholné fáze tedy maďarské národní hnutí dospělo až k vizi Uher jako maďarského národního státu. K diferenciaci dochází dokonce i na umělecké scéně, kde se kromě představitelů romantismu (Miklós Vörösmarty, Sándor Petöfi, Mór Jókai) objeví i první kritický realista József Eötvös, což je věc ojedinělá, neboť u ostatních středoevropských národů se podobní literáti objeví až mnohem později.

József Eötvös (1813-1871) – první maďarský (a středoevropský) kritický realista hlásal ideál modernizace uherských poměrů. Byl to baron, vystudoval v Budapešti, podnikl cestu po západní Evropě a po návratu vydal román Kartuzián, který je dodnes klasickým dílem maďarské literatury. V roce 1844 v Kossuthově deníku Pesti Hírlap propagoval přijetí ústavy a zřízení parlamentu po britském vzoru, což ho částečně sbližovalo s Vídní a vzdalovalo od radikálního Kossuthova nacionalismu. V 60. letech byl ministrem kultu a vyučování, roku 1868 předložil zákon o národnostech (značně však seškrtaný parlamentem), ve kterém chtěl příslušníkům menšin poskytnout právo kulturní a spolkové činnosti, užívání mateřštiny ve správě, základním a středním školství a v náboženském životě. Eötvös byl přesvědčen o přirozené nadřazenosti maďarství a nepatřil tak k hegemonistickým maďarizátorům. Podobný význam měl i jeho liberální školský zákon z roku 1868, který zaváděl povinnou školní docházku, státu ukládal povinnost zřizovat školy a také zakotvil státní dohled nad církevním školstvím (což vyvolalo odpor církve). Pro oba zákony je Eötvös považován za nejvýznamnějšího maďarského liberálního a umírněně nacionálního reformátora.

Češi a Slováci

Na rozdíl od Poláků a Maďarů, o jejichž národní existenci se nepochybovalo, se další menší národy těžko prosazovaly. Spíš než nízký počet tu vadil fakt, že se jednalo o národy „nehistorické“, které buď nikdy neměly vlastní státnost (Slováci, Slovinci), nebo byla jejich státnost silně oslabena a pohlíželo se na ni jako na relikt středověké minulosti (Češi). Kromě toho neměly takřka žádné vyšší vrstvy, šlechtu nebo byrokracii, která by se k nim hlásila. Na Slovensku bylo sice šlechticů víc než v jiných částech Uher (hodně jich sem odešlo za tureckých válek), ale zcela nenárodní a to včetně nižších zemanů slovenského původu, zcela pomaďarštěných. České země měly naopak v celé monarchii nejnižší počet šlechticů (jeden šlechtic na 828 obyvatel, v Polsku na 10, v Uhrách na 8), což bylo dokonce jedno z nejnižších čísel v Evropě. Kromě toho tu bylo málo nižší šlechty, převládala vysoká aristokracie a podíl staročeských rodů byl nízký, takže se tato šlechta odlišovala i jazykově. V Čechách dlouho panoval barokní jazykový kosmopolitismus: užívala se latina, italština, francouzština, za absolutismu postupně převládla němčina. Česká i moravská šlechta byla sice k Habsburkům loajální (mnoho jich bylo integrováno do dvorských kruhů), ale vyznačovala se výrazným zemským patriotismem (bohemismus a silnější a déle přežívající moravismus), který sdílelo i patrimoniální úřednictvo a měšťanstvo (v tomto ohledu se české země podobaly rakouským). Nižší

18

vrstvy společnosti, rolnictvo, mělo především sociální zájmy a národně bylo spíše letargické. V českém a slovenském případě nebyly tak silné politické a státoprávní motivy jako u Poláků a Maďarů, také nábožensky se Češi od Němců a Slováci od Maďarů nelišili. Vlastně jediným znakem příslušnosti byl jazyk (totéž ostatně i u Němců a Maďarů). V českém případě se často hovoří o vzkříšení národa – od Masarykovy České otázky se používá termín národní obrození (ekvivalent italského risorgimenta).

Za situace, kdy nejnižší i nejvyšší vrstvy byly národně pasivní, mohla se nositelem obrození stát jen vrstva střední, početně slabá a navíc etnicky smíšená (města v Čechách měla hodně německý ráz, města na Slovensku jako spišská báňská města, Prešpurk, Košice, ráz německo-maďarský – stejný ráz měli ostatně i místní Židé). Z tohoto sociálního prostředí (bohatší z chudých, chudší z bohatých) vzešly i první skupiny národovců. V Čechách to byli hlavně katoličtí kněží, drobní úředníci a učitelé. Tyto skupiny nebyly zpočátku příliš početné, Matice česká měla při vydávání českých knih ve 40. letech asi tisíc odběratelů (náklady novin a zábavné literatury byly ovšem větší). Na přelomu 18. a 19. století se tak národní hnutí rozvíjelo jen pomalu – částečně proto, že zde ještě nepůsobily pozdější silné sociální stimuly industrializace a urbanizace. Roli sehrály i napoleonské války – víc než protinapoleonský patriotismus zapůsobil pobyt Suvorovových vojsk a vůbec nová mocenská přítomnost Ruska. Novodobý národ je sice zcela novou kvalitou, ovšem již v době barokní byl patriotismus velmi výrazný, stejně tak v době osvícenské. V 18. století byly např. velmi běžné jazykové obrany české i slovenské (ale také maďarské). Také existence národních divadelních představení (první české v Praze 1771) a novin (Prešpurské noviny 1783, Krameriovy Schönfeldské c. k. poštovské noviny 1786) nasvědčovaly existenci národního publika. Byly i ojedinělé národně smýšlející osobnosti, např. uvědomělý Slovák Adam Kollár na vídeňském dvoře. Ústředním duchem první fáze českého hnutí byl učený kněz Josef Dobrovský (1753-1829), třebaže on sám byl vůči národní budoucnosti Čechů skeptický. Členy této generace byli ještě i čeští Němci, byli to lidé naplnění osvícenským vědeckým zájmem (první učená společnost vznikla v Olomouci kolem roku 1750, Královská česká společnost nauk 1771, kromě toho působili tito lidé i v zednářských lóžích). Tato generace začala s jazykovým a historickým studiem, jehož výsledkem byly Dobrovského Dějiny českého jazyka a literatury (1792) a česká mluvnice (1808). Většina těchto prací byla psána v latině či němčině, teprve časem se někteří přikloní k češtině (např. František M. Pelcl). Na Slovensku byla kodifikace jazyka ztížena rozdělením na katolíky a evangelíky. Evangelíci používali tradiční církevní jazyk kralické bible (bibličtina, stále více slovakizovaná), v katolickém prostředí se v 90. letech 18. stol. kněz Anton Bernolák pokusil o vytvoření jiné normy založené na západoslovenském nářečí (bernolákovština), která se u katolíků ujala po dvě generace.

Na přelomu století se vývoj přehoupl do nové fáze národní agitace, nesené novou generací s ústřední postavou Josefa Jungmanna (1773-1847), která dovršila dílo osvícenců. Novou češtinu (Dobrovského vycházela z renesanční „zlaté doby“ a byla poněkud archaizující) kodifikoval Jungmannův německo-český slovník (1839) – sám autor ji vyzkoušel na překladech vrcholných světových děl (Chateaubriand, Milton, Goethe). Oproti politicky již vyspělému maďarskému hnutí byly cíle této generace ještě velmi skromné – uplatnění češtiny ne proti němčině, ale vedle ní. Tato fáze probíhala v převratné době napoleonské, takže na ní měla vliv silná (zejména německá) nacionální vlna, ve stejné době působí také myšlenky Johanna Herdera s jeho vidinou nástupu slovanského živlu. Kompenzací komplexu opožděnosti byl objev rukopisů (1817), zjevný pokus vyrovnat se starobylostí ostatním národům, který bude mít obrovský vliv i na české umění. Národní hnutí se tehdy vyvíjelo ve složité paralelitě se zemským patriotismem – část šlechty byla patronem tehdejších českých snah. S jejich pomocí vznikly první národní instituce – muzeum (nejprve slezské, pak brněnské a nakonec pražské 1818), které se časem staly centrem národních aktivit. Tehdy ještě existovala i humanisticko-utopická verze dvojjazyčného národa Čecha zřejmě největšího ducha tehdejší doby Bernarda Bolzana (1781-1848). Duchem zemského patriotismu je neseno i první historické dílo Františka Palackého (1798-1876), tehdy ještě německy psané dějiny Čech (Geschichte Böhmens, 1836) – Palacký tu prezentuje historii Čech jako produkt česko-německého soužití, z něhož vzešla současná země jako společná (bohemistická) syntéza. Kromě toho se v českém i slovenském prostředí uplatňuje jiný proud – idea slovanské vzájemnosti, která vzniká ve stejné době jako polský mesianismus a jejímiž hlasateli byli zejména Slováci Pavel Josef Šafařík (Šafárik) a Ján Kollár. Vědeckým základem byla Dobrovského lingvistická analýza staroslověnštiny a Šafaříkova rekonstrukce slovanského starověku, vrcholným dílem pak Kollárova Slávy dcera (1824). Kollárova

19

představa byla inspirována Německem: obdobou německých kmenů měla být kulturní a jazyková rodina slovanská, seskupená kolem mohutného „ruského dubiska“. Kollárovo myšlení odpovídalo rázu tehdejšího hnutí, bylo nepolitické (kulturní jednota) a utopické. Kollár, Šafařík i Palacký byli evangelíci, kteří vyrostli v prostředí bibličtiny, a zde je možné hledat kořeny jejich představ o jednotném česko-slovanském kmeni. Na Moravě bylo hnutí mnohem silněji ovlivněno zemským patriotismem a byl tu i náběh k moravské národnosti. Centrum českého hnutí bylo zvláště ve východních Čechách a v Praze – pro Slovensko, včleněné do uherského politického rámce tak bylo dosti vzdálené a navíc nová jazyková norma založená na českých nářečích jej vzdalovala ještě víc. Národnostní pohyb v Čechách a na Moravě měl za soupeře němectví, kdežto Slováci byli konfrontováni s daleko agresivnějším hegemonistickým maďarstvím.

Podobně jako v polském a maďarském případě byla v českém i slovenském hnutí předělem revoluce 1830, která skoncovala s apolitickou nevinností. Osud děkabristického a zejména polského povstání se stal počátkem konce utopického slovanství – tehdy se silně zatmělo jeho ruské slunce, které zářilo po čas liberálních ponapoleonských experimentů cara Alexandra. Do stále ještě převážně nepolitického prostředí romantismu a biedermeieru proniká nové politické proudění liberální a demokratické (je to doba jihoněmeckého liberalismu a Mladé Evropy). Politická diferenciace, již plně rozvitá v prostředí německém, polském i maďarském, se projevuje už i v prostředí českém – postoj k polskému povstání podnítil první generačně-politický spor. Starší, slovansky smýšlející generace povstání odmítala jako porušení slovanské harmonie, kdežto v mladé (mladočeské) generaci vzbudilo mnoho sympatií. Právě tehdy příznačně vychází Máchův Máj (1836), který akcentem na všelidské problémy výrazně překročil hranice dosavadní obrozenecké tvorby, která stále převládala a měla spíše nenáročnou formu ve stylu Tylovy Fidlovačky, kde poprvé zazní Škroupova hymna. Do národního života na Slovensku tehdy rovněž vstupuje nová generace „Mladého Slovenska“, soustředěná vedle ústřední osobnosti Ľudovíta Štúra tzv. štúrovská družina – Josef Hurban, Michal Hodža a další. Jejím vrcholným činem byl nový pokus o (tentokrát evangelickou) kodifikaci spisovné slovenštiny na základě tentokrát středoslovenského nářečí. Odluka od češtiny narazila na nesouhlas starší kollárovské generace a v Čechách byla odmítána jako regionální separatismus. Nová spisovná norma byla ovšem prvním krokem ke smíření obou křídel hnutí – evangelického a katolického. Roku 1844 složil na lidovou píseň básník Janko Matuška budoucí národní hymnu, byl založen spolek Tatrín, na jehož shromáždění roku 1847 se poprvé sešli evangeličtí štúrovci a katoličtí bernolákovci.

Ľudovít Štúr (1815-1856) – narodil se v rodině evangelického učitele, absolvoval gymnázium v Rábu (Györ) a lyceum v Bratislavě, což byla jediná škola v Uhersku přednášející v biblické češtině. Později studoval v Halle, kde se seznámil s herderovými názory. V roce 1842 se podílel na vypracování tzv. prestolného prosbopisu, petice do Vídně se skromnými jazykovými a školskými požadavky, kterým nebylo vyhověno. Vzápětí začal s přáteli Hodžou a Hurbanem pracovat na nové kodifikaci jazyka, již popsal v práci Náuka reči slovenskej (1846). Roku 1844 založil spolek Tatrín a o rok později i první Slovenské národní noviny, v nichž představil politický program přeměny uher na základě rovnoprávnosti národů. Revoluci 1848 přivítal a podporoval i maďarské sociální a politické požadavky, odmítal ale národnostní koncepci natio hungarica. V Uhrách byl na něj proto vydán zatykač a tak odjel do Prahy, kde se zúčastnil Slovanského sjezdu, na němž odmítl austroslavismus českých liberálů. Poté pomáhal organizovat slovenské dobrovolníky, kteří měli bojovat společně s rakouskou armádou proti uherským povstalcům. Očekával za to splnění slovenských národních požadavků ze strany Vídně, která to ovšem neučinila. V době bachovského absolutismu žil pod policejním dohledem a věnoval se literární tvorbě, roku 1856 zemřel na následky úrazu při lovu. Štúr bývá označován za největšího Slováka 19. století.

Slovenská jazyková odluka byla signálem, že vznikají dvě samostatná hnutí, české a slovenské, které si ovšem i dál zůstanou velmi blízké. Slovenské hnutí se ovšem vyvíjelo pomaleji, jeho sociální základna se totiž ještě příliš nerozšířila (industrializace zůstává hudbou budoucnosti) a navíc je zde sílící tlak maďarizace. Slovenští předáci sice sympatizovali s liberálními idejemi, liberalismus v maďarském rouše jim však hořkl, a tak hledali oporu a ochranu paradoxně ve Vídni. To ukazuje i první slovenský politický dokument – Prestolný prosbopisu (1842), petice adresovaná císaři. Vídeň měla pro Slováky hluché uši, naopak to velmi pobouřilo liberálně-nacionální maďarský tábor, který si jako hlavní argument vzal ideu slovanství (mezi slovenskými národovci už ale ustupující),

20

která se stala vítanou záminkou pro pranýřování Slováků jako spojenců úhlavního nepřítele liberalismu – ruského carismu. Slabé slovenské hnutí tak nedosáhlo úrovně, na kterou se již tehdy dostalo hnutí české. V Čechách již ve 30. letech dosáhlo hnutí takové síly, že se stává masovým a vstupuje tak do Hrochovy fáze C. Rozšiřuje se jeho institucionální síť: původně zemsky koncipované muzeum se stává českým ústavem, vzniká Matice česká (1831), nakladatelská a distribuční instituce, roku 1845 vzniká v Praze Měšťanská beseda (obdoba německého Kasina, což byla stejná společenská organizace měšťanstva), jejíž pobočky se šíří do dalších měst, a která je spolu s českými plesy (první 1840) dokladem příklonu měšťanstva k národnímu hnutí. Pozornost se obrací i na hospodářské pole, první představitelé české inteligence (František Rieger a Alois Trojan) pronikli do dosud aristokratické Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách. O několik let později získávají i Češi své vlastní politické novinové fórum (obdobu Kossuthova Pesti Hírlap), když redakci dosud oficiózních Pražských novin přebírá Karel Havlíček Borovský a učiní z nich liberálně-opoziční list. Liberální ideje se do Rakouska šíří hlavně ze Saska, kde místní konstituční režim umožnil, aby se z Lipska stalo velké nakladatelské středisko. Zde vydává svůj list Grenzboten („hraniční poslové“) i významný německo-rakouský liberál a pražský rodák Ignatz Kuranda. Lipské brožury a politická literatura čeští národovci běžně četli a díky své dvojjazyčnosti se podíleli i na německém duchovním a politickém životě. Pokračující politizace, pro niž byla česká společnost (na rozdíl od slovenské) již zralá, byla podobně jako v Uhrách i v Rakousích nesena těmito liberálními názory. Končí tak éra biedermeierovsky sentimentálního vlastenectví i naivního rusofilství, průkopníkem těchto nových názorů je právě Karel Hlavlíček a předělem jeho provokativní článek Čech a Slovan (1846).

Zemský patriotismus šlechtického typu (v duchu Thunova: „nejsem ani Čech, ani Němec, ale jen ein Böhme“) přestával být přijímán jak Čechy, tak Němci – německý demokrat Franz Schuselka roku 1843 prohlašuje, že je nutný jednoznačný příklon k jedné z národností. Nový postoj se projeví i v dílech Palackého: původní zemská syntéza z roku 1836 a dílo nese roku 1848 již nový titul – místo Geschichte Böhmens nyní Dějiny národu českého v Čechách i na Moravě. Mění se i stavovský tábor, který se stále více dostává do opozice vůči režimu a oprašuje zapadlou státoprávní doktrínu svébytnosti Českého království. Byla zapomenuta natolik, že si stavové vyžádali expertízu historika Palackého, který jim dal ovšem již otevřeně najevo své liberální přesvědčení: obnova „feudálního tělesa“ je již anachronismem a budoucnost šlechty leží ve spojení s občanským živlem a národním hnutím. Na opačném pólu se i v Čechách začnou tvořit stoupenci radikální demokratické myšlenky, hlavně studenti (Češi i Němci), jejichž spolek Repeal byl pojmenován podle irských separatistů (sami ovšem separatisty nebyli). V Čechách tak vzniká politická škála odpovídající tehdejším evropským poměrům, což je známkou společenské zralosti. Češi přestávali být selským etnikem, ovšem stále ještě postrádali skutečnou politickou elitu, jakou měli Němci, Poláci či Maďaři. Šlechta zůstávala stranou českého obrození, totéž platilo pro vysokou byrokracii (Čech, který udělal velkou kariéru, se většinou poněmčil). Spíše než selská byla tedy česká společnost maloměstská či plebejská.

Židé a Romové

Ve společnosti byli definováni hlavně nábožensky, ovšem podle judaistického pohledu byl Židem každý syn židovské matky. Obě evropské židovské větve měly vlastní vyspělé a literární jazyky – španělští Sefardé ladino, němečtí Aškenazové jidiš. Z jejich odlišného společenského, správního i ekonomického statutu vyrůstala jejich specifická mentalita, formovaná ghettem, permanentní diskriminací a představou „vyvoleného národa“. Vždy a všude byli menšinou, ovšem svým kulturním vlivem a celkovým významem zdaleka překračující jejich skutečný počet – bez Židů je Evropa, zvláště pak střední a východní, nepochopitelná. V této části Evropy měla zastoupení v podstatě jen aškenazovská větev, která se po vypovězení z Anglie a Francie, pogromech v říši ve 13. a 14. století a vyhnání z iberského poloostrova v 15. století, usídlila ve středovýchodní Evropě, kde vládla tehdy největší tolerance. Největší část našla domov v Rzeczpospolitě, kde v 18. století žil asi milion Židů. Jinde nebyly židovské obce tak velké, v Čechách a na Moravě bylo v téže době asi 50-60 tisíc Židů, v roce 1846 pak 120 tisíc, což představovalo asi 1-2% obyvatelstva (totéž v Rakousku). Středověk měl k Židům ještě negativnější vztah než antika, „vrahové Kristovi“ byli všude diskriminováni, „čestná“ rolnická práce jim byla zapovězena a museli se živit pohrdavým peněžnictvím. Byli trpěnou, ovšem nezbytnou součástí středověké společnosti, panovnickým majetkem. Od křesťanské společnosti byli přísně odděleni, byla jim vyhrazena zvláštní městská sídliště (ghetta), odváděli speciální daně a jejich

21

náboženské obce měly i správní a soudní pravomoci. Někde měli i celozemské samosprávné orgány jako bylo valné shromáždění židovských obcí Landesjudenschaft v Říši, nebo tzv. Rada čtyř zemí v Rzeczpospolitě. V České koruně mělo tuto funkci Pražské židovské město, v 16. století považované za hlavní město evropských Židů a středisko jejich vzdělanosti a literatury, která tehdy prožívala svůj zlatý věk. Někteří Židé dosáhli významných postů a velkého bohatství, jako třeba Mordechaj Maisl, nejbohatší Pražan 16. století (podle něj Maislova synagoga), nicméně tato majetná vrstva byla jen nepočetná, většinu tvořili drobní obchodníci, řemeslníci a městská chudina, kteří se stávali hlavními oběťmi častých pogromů. Šťastné 16. století pro ně bylo zřejmě jednou z nejpříznivějších dob, pak přišla zhouba třicetileté války a pohroma kozáckého povstání 1648, jemuž padlo za oběť nejméně 100 tisíc Židů – největší katastrofa od vyhnání ze Španělska a před holocaustem. Také v habsburské říši začal obrat, nazývaný často „státním“ či „úředním“ antisemitismem, řadou diskriminačních opatření, která se protáhla až do 18. století. Roku 1726 vstoupil v platnost tzv. translokační dekret, který zavedl numerus clausus omezující počet Židů v zemích a doplněný tzv. familiantským zákonem, který povoloval sňatek jen nejstaršímu synovi. Ještě v osvícenském věku navrhla Marie Terezie vyhnání Židů z Čech a Prahy (40. léta), od kterého ustoupila až na hospodářsky motivovaný nátlak zemských úřadů a za tento ústupek si nechala zaplatit obrovskou tzv. toleranční daní. Roku 1762 pak byla zavedena žlutá označení, podobná těm, které později nařídí nacisté. V téže době došlo k rozsáhlému stěhování Židů do Uher, hlavně z Polska – Pešť se tehdy stává na čas hlavním městem Židů a v Bratislavě zakládá velký učenec Chatam Sofer významnou školu (ješivu). Židovská komunita v Uhrách se tak do roku 1869 rozrostla na půl milionu (4% obyvatel).

Židů se rozsáhle dotkly osvícenské reformy, josefínské zákonodárství představovalo největší změnu od raného středověku: byla zrušena ponižující žlutá označení, uvolněny zákazy vykonávání živností a řemesel, povolena i zemědělská činnost, otevřelo se jim (německé) školství a možnost vstupu do vojska. Zároveň byla omezena jejich tradiční samospráva (jen na záležitosti náboženské) a v židovských obcích začalo platit normální státní zákonodárství, roku 1782 byla zrušena povinnost bydlet v ghettech. V rámci tehdejší unifikace byla Židům určena nová, německá jména, matriky a obchodní knihy musely být napříště vedeny jen v němčině, rabíni a dokonce i snoubenci museli prokázat znalost tohoto jazyka atd. Přestože zůstala v platnosti některá omezující opatření (numerus clausus, familiantský zákon, zákaz státní služby), odstranily tyto zákony značnou část středověkých segregací. Nucená germanizace nebyla přitom pro Židy, mluvící němčině příbuznou jidiš, tolik obtížná a jako krok k rovnoprávnosti byla většinou i vítána. Jako první plně zrovnoprávnila Židy francouzská revoluce, která z nich učinila běžné občany (totéž o rok později učiní polská Ústava 3. máje), ale širší společnost toto zrovnoprávnění přijímala přinejmenším s rozpaky – dokonce i řada osvícenců (např. Széchenyi) považovala Židy za cizorodý živel, jehož asimilace by rozmělnila ráz místních národů (opačný názor měl v Polsku Lelewel, který mluvil o „Polácích mojžíšského vyznání“). Rozporné názory panovaly i na židovské straně: část zakotvená v ortodoxní náboženské tradici integraci odmítala, naopak hlavně majetná a vzdělaná vrstva, které se otevíraly nové šance, ji vítala. Dřívější diskriminační omezení na peněžnictví a obchod jim navíc poskytlo dobrý základ pro nové kapitalistické podnikání. I židovská komunita byla silně ovlivněna duchovním prouděním osvícenským, národním a romantickým; v Polsku se například mnozí Židé účastnili kościuszkova povstání. Mezi židovskými osvícenci vznikl ovšem i jiný směr, zvaný haskala (rozum), který se pokoušel sladit osvícenství s židovstvím tj. bez asimilace a s udržením židovské národní a náboženské identity. Jeho zakladatelem byl německý Žid Moses Mendelssohn (1729-1786).

Židé v západní Evropě, Německu, v rakouských a českých zemích, se dali většinou cestou asimilace, kdežto „východní“ Židé z Haliče, ruského záboru a okrajových částí Uher zpravidla osvícenství odmítali. Ne vždy to byly jen staré ortodoxní obce, ale i stoupenci významného hnutí židovské náboženské obnovy tzv. chasidismu, který založil Jisrael ben Eliezer (1700-1760), a které se rozvíjelo ve stejné době jako katolický jansenismus a luterský pietismus. Velkou roli v osudech východních Židů hrálo rozdělení Polska, kdy z milionu tamních Židů připadlo asi 150 tisíc na pruský a stejný počet na rakouský zábor, zejména v pruském pak došlo k jejich germanizaci (v rakouském také ale méně). Většina se ocitla v ruském záboru, kde tvořili 12% obyvatelstva, z toho téměř polovina žila ve městech, čtvrtina v samotné Varšavě, třetím z hlavních židovských měst Evropy. V letech Alexandrových liberálních experimentů byl jejich osud celkem příznivý, poté však nastoupila tuhá diskriminace, která v Rusku přetrvá několik desetiletí. Židům byla mj. vyhrazena jen některá území Kongresovky (tzv. čerta poselenija). Osvícenské reformy otevřely venkovu bránu do měst, Židé se

22

mohli naopak poprvé stěhovat na venkov. Podobně paradoxní bylo, že zatímco novověk národy vytvářel, Židy vlastně rozpouštěl. Daleko lépe se jim dařila integrace s vládnoucími národy (Němci, Maďaři), kteří neměli takové obavy z národnostního rozmělnění a cítili v židovském elementu naopak posilu (sociální i kulturní). Hnutí české, slovenské nebo slovinské nemělo pro Židy takovou přitažlivost, navíc se v tradiční sociální skladbě těchto etnik odrážel i stejně tradiční klerikální antisemitismus. K tomu přibyl nový aspekt – odpor k německy zabarvené moderně, kdy Židé ztělesňovali vlastně obojí aspekt: němectví i kapitalismus. Ve 40. letech se v Čechách objeví několik židovských přívrženců české věci, jako byl básník Siegfried Kapper, který známé krédo napsal: „Jen Nečechem mne nejmenujte, syn jako vy jsem České země“. Čeští národovci byli v tomto směru rozpolceni, většina se ale spíše obávala rozmělnění hnutí, takže např. Karel Havlíček tvrdil, že „kdo chce být Čechem, musí přestat býti Židem“. Přes osvícenské pokroky zůstala diskriminace součástí života většiny Židů, což pobuřovalo hlavně jejich mladou generaci (vyrostlou již během osvícenství), která se začala výrazně přiklánět k radikálním a revolučním proudům, čímž vznikl další antisemitský argument: Židé jako strůjci revoluce.

Ke struktuře střední Evropy patřila též nepočetná menšina, která sem přicházela přes Balkán – první zprávy z Uher jsou ze 14. století, do Čech a Polska dorazili Romové v 15. století. Ve většině zemí byli označováni různou variantou názvu Cikáni (německy Zigeuner, maďarsky Cigányok, francouzsky Gitans, někdy též podle průvodních listů z Čech Bohémiens). Tyto skupiny byly střídavě tolerované, střídavě pronásledované. Jejich jazyk a folklór se kvůli jejich negramotnosti dochoval jen v ústním podání (zvláště jejich hudební motivy však pronikly do maďarské a slovenské lidové hudby). Počátkem 18. století začalo v habsburské monarchii za vlády Karla VI. jejich kruté pronásledování a vyvražďování, které vedlo k všeobecnému útěku do Polska a k pauperizaci, která je vedla k různým kriminálním formám existence, takže nakonec i zde začali být pronásledováni. První pokusy o jejich nucené usazení a asimilaci byly podniknuty za Marie Terezie a Josefa II. Během 19. století se jich mnoho usazuje v nuzných osadách na okrajích vesnic a měst a živí se jako kováři, kotláři, koňští handlíři nebo hudebníci.

Exkurzy

Romantismus – období od sklonku 18. století (osvícenství a Francouzské revoluce) do revolucí 19. století s vrcholem mezi roky 1830-1848 (v podobě neoromantismu ožívá ještě na přelomu 19. a 20. století). Slovem romantic se původně v angličtině označovaly „gotické“ či rytířské romány. Jako reakce na střízlivé a rozumové osvícenství se romantická díla vzdalovala od skutečnosti a kladla důraz na city a vášně. Jejich dějištěm byly scenérie divoké přírody (moře, lesy, hory) nebo naopak bájnými bytostmi oživená rousseauovsky pojatá příroda idylická (pastýřské idyly). V téže době jsou objeveny pozapomenuté hry Shakespearovy. Proti prézentismu osvícenství stavěli romantici historismus, který se však neobracel k antice, ale ke středověku a jeho kulisám (hrady, ruiny, rytířské souboje a bitvy) nebo k líčení skrytých magických sil (zájem o tajné společnosti, okultismus a Kabalu). Citovost byla zobrazována jako sentimentalita (Goethův Werther), jindy jako bouře vášní a revolta vyděděnce z prostředí pirátů, banditů, ale též soudobých revolucionářů. V malířství se objevují historická témata a krajinomalba, v architektuře jde o podobný návrat (styl neogotický a neorománský). Silně ovlivnil romantismus hudbu, kde vytvořil dodnes živou epochu. Byl to Vídeňan Franz Schubert se svou písňovou tvorbou, Němec Carl Weber s tvorbou operní, Robert Schumann tvorbou symfonickou a též Francouz Hector Berlioz a Ital Giuseppe Verdi. Klasikem je též židovský skladatel z Hamburku Felix Mendelssohn-Bartholdy a dovršením romantické éry je velkolepé hudebně-dramatické dílo Richarda Wagnera. Do vývoje romantické hudby zasáhly ovšem i východní národy, jako Rus Michail Glinka, Polák Frederyk Chopin a Maďar Ferenc Liszt. Romantismus neexistoval jen v literárním či estetickém smyslu, byl celkovým klimatem, reakci na krutosti revolucí a válek 18. a začátku 19. století, které vycházely z osvícenských myšlenek. Porozumět životu lze podle romantiků skrze vnímání a cítění lidových výtvorů – jazyka, zvyků, folklóru. Romantismus ovšem také silně ovlivnil revoluce 1830 a 1848 a také nacionální hnutí evropských národů. Silně romanticky zabarvená byla polská povstání 19. století. Romantismus byl spojován s představou mládí (na rozdíl od osvícenství), s nástupem nových generací a generační vzpourou. S odezněním evropských revolt se postupně vyčerpal a byl vystřídán realismem, který se projevil i v novém politickém proudu „reálpolitiky“.

23

Biedermeier – je termín označující éru měšťanského životního stylu a kultury v letech 1815-1848, kdy se po velkých otřesech francouzské revoluce a napoleonských válek rozšířila v celé Evropě potřeba klidu a stability. V habsburské monarchii byl po Vídeňském kongresu u moci nehybný Metternichův policejní a cenzorní režim, kde tón udávala zásada císaře Františka I. „vládnout a nic neměnit“. Konzervativní absolutismus nepřipouštěl politickou participaci měšťanstva a také národní hnutí co nejvíce omezoval. Byla to ale doba klidu, stability a míru bez válek. Zklamání z nadějí na větší míru svobody vedlo většinu společnosti k odvratu od politického a veřejného života do soukromé sféry a k drobným životním radostem. Hlavní hodnotou se stal klid a pořádek a zvláštní poddanská mentalita (vyjadřuje ji dobře německý těžko přeložitelný termín Ehrfurcht, složenina slov „čest“ a „bázeň“). Měšťanské vrstvy byly sice stále bohatší, ale zcela apolitické, žijící pod císařskou byrokratickou dominancí. V jejich životním stylu hrála hlavní roli zbožnost, loajalita, rodina a útulná domácká pohodlnost (Gemütlichkeit). Význam přikládaný řádnému vedení domácnosti dokládá i obliba zcela nového literárního žánru, kuchařských knih (Magdalena Dobromila Rettigová žila 1785-1845). Populární začaly být i výlety do přírody a na různé světské slavnosti, v této době zažívá své zlaté časy i vídeňský zábavní park Prater. Střediskem společenského života se nově stávají kavárny, kde se kouřil tabák a s ohledem na četné udavače se opatrně diskutovalo. Obrovský boom zažívají taneční zábavy – původní takřka bezkontaktní menuet a kotilion nahradí „erotizující“ párové tance – vídeňský valčík a česká polka, které se oba rozšíří po celé Evropě. Mimořádný rozkvět zažívá divadlo, které přináší nové formy, lidové frašky Ferdinanda Raimunda a Johanna Nestroye či jejich českého současníka Václava Klimenta Klicpery, které často obsahovaly dobře skrytou společenskou kritiku. Majetní měšťané napodobovali šlechtu v pořádání literárních a intelektuálních salonů. Do měšťanských kruhů také proniká domácí muzicírování (dříve běžné jen u šlechty), klavír se poprvé začíná vyrábět sériově a zakládají se zpěvácké spolky, pořádají četné koncerty. Rozšíření hudebního publika umožní nové možnosti hudebnímu provozu (slavní Vídeňští filharmonici vznikají 1842). Pokračuje éra Beethovena a postupně ji nahrazuje a doplňuje Rossini, Berlioz, Mendelssohn a Chopin. Mezi měšťany byl zvláště oblíbený písňový žánr, jehož mistrem byl Franz Schubert. I v této době ovšem zejména v literatuře vznikají radikální protiklady k dobové biedermeierovské produkci (tylovského střihu) – K. H. Mácha, Sándor Petöfi, na Slovensku Janko Král. Výtvarné umění se naopak odvrátí od slavnostního baroka a chladně monumentálního klasicismu k žánrovému malířství, krajinářství, zátiším a miniaturám. Tuto tvorbu reprezentuje v Rakousku Ferdinand Waldmüller, v Čechách pak Josef Navrátil. K šíření malých výtvarných forem přispívala litografie, od poloviny 19. století jsou ovšem postupně nahrazovány fotografií. Hlavní doménou biedermeieru byla bytová kultura, útulný interiér s jednoduchým a účelným nábytkem, světlým tónováním stěn a bytového textilu, malovaným sklem, porcelánem a obrazovou i květinovou výzdobou. Atmosféru dokreslovala i architektura venkovní – pavilony, lavičky, úpravné záhony růží. Nové potřeby způsobily rozvoj uměleckých řemesel i průmyslu, který používal levnější materiály a sériovou výrobu (vznikají dodnes známé firmy Danhauser či Thonet). Nové trendy zasáhly i oblékání (oděv již nebyl pořizován jednou za život), typickou se stala černo-bílá občanská móda s dlouhými kalhotami u mužů (ženy v té době začínají nosit bavlněné spodní prádlo). V tomto stylu se oblékaly i celebrity a císař – pro měšťanské vrstvy byl sice svět vysoké aristokracie a politiky uzavřen, začínají ovšem napodobovat jeho styl. Na venkově ovšem stále převládaly tradiční poměry, biedermeier rovněž nezasáhl vznikající dělnická předměstí. Přestože určité rysy biedermeieru lze nalézt po celé měšťanské Evropě, jeho skutečnou vlastí jsou země německé, rakouské a také české. V Uhrách a v Haliči byl měšťanský živel slabý, kromě Budapešti a Krakova je prakticky nezasáhl. Nejvlastnějším domovem biedermeieru bylo ovšem Rakousko a především Vídeň, kde jeho vliv přesáhl i rok 1848. Podle některých se rysy biedermeierovské mentality staly jedním z formotvorných elementů rakouské společnosti vůbec – alespoň v podobě legendy „starých dobrých časů“ patří dodnes k rakouskému turistickému folklóru.

24

IV. Revoluce 1848-1849

Předbřeznové obdobíTřetina století po napoleonských válkách byla v obou středoevropských mocnostech, Prusku i

Rakousku, obdobím zpátečnického absolutismu, třebaže zachování řady vymožeností reformní éry a hospodářská orientace na svobodný obchod a celní spolek činila Prusko přece jen hybnějším. Celá střední Evropa však nebyla sférou úplné politické stagnace – v některých německých státech byl už od napoleonské doby (od roku 1831 i v Sasku) raný konstitucionalismus, kde spolurozhodoval občanský živel, také v Kongresovce nastal regres až po nástupu cara Mikuláše a povstání 1830. Zásadní pro toto období byl velký demografický vzestup, na konci 18. století měla Evropa 195 milionů obyvatel, v polovině 19. století již 288 milionů a ve střední Evropě se obyvatelstvo zdvojnásobilo. Díky četným technickým inovacím sice rostla průmyslová výroba (takže už tolik nevypukají středověké hladomory) nicméně ani tak není schopna držet krok s růstem obyvatelstva – nikoliv náhodou tehdy vzniká Malthusova teorie o geometrickém růstu populace a aritmetickém růstu potravinové produkce. Strava lidových vrstev se tehdy jako celek zhoršovala a ochuzovala. Jedním z nejhorších období byla 40. léta, kdy s přechodem k průmyslové společnosti a zaváděním strojové výroby vznikla v některých řemeslech a v domácké textilní výrobě odbytová krize. Beztak už nuzné sociální poměry se tím ještě zhoršily: až 60% městského obyvatelstva žilo pod hranicí životního minima a průmyslový a městský pauperismus se stal masovým jevem. Nejtragičtější byl hladomor v britském Irsku roku 1845, při kterém zemřelo přes milion lidí. Děsivá chudoba dělnických slumů z dob britského raného kapitalismu, známá z děl Bedřicha Engelse a Charlese Dickense, se rozšířila i do průmyslových oblastí Evropy kontinentální. Četné divoké stávky, rozbíjení strojů a zoufalé vzpoury ve Slezsku, v Praze roku 1844 nebo tzv. bramborová revolta v Berlíně 1847 byly rubem tehdejšího asociálního „manchesterského“ kapitalismu – 40. léta tak stála u prapočátků dělnického hnutí, které se stane později významným společenským činitelem.

Druhou sférou bídy byly venkovské oblasti s tuhým feudálním zřízením. Vlna rolnických bouří signalizovala vyostření sociálních problémů staré feudální společnosti. Zrušení nevolnictví a osobní svoboda sama o sobě už nepostačovaly, neboť většinu rolníků dál neúměrně zatěžovaly feudální dávky, roboty a různá poddanská omezení (zákaz lovu a rybaření, využívání obecních luk atd.), takže rolníkovi zbývala sotva třetina výnosu. Tato kombinace problémů staré, feudální společnosti s novými problémy vznikající společnosti kapitalistické vyostřovala tehdejší situaci, napětí dále stupňoval kontrast mezi anachronickými absolutistickými režimy a postupující modernizací počínající průmyslové revoluce, jejímž nejvýraznějším výkonem byla tehdy telegrafní síť a stavba železnic – v Německu vzniká první trať Fürth-Norimberk roku 1835, v Rakousku je o rok později zahájena výstavba dráhy Vídeň-Bohumín, dovedená roku 1845 do Prahy a 1848 do Varšavy. Hospodářský pohyb a sociální nepokoje se pojily s neustálým pohybem politickým – mimořádné napětí bylo v rozdrobené Itálii, kde se kromě liberálních požadavků šířilo volání po národním sjednocení. Zatímco v Neapoli a rakouských provinciích trval tuhý absolutismus, v Piemontu, církevním státě, Toskánsku a Modeně začaly umírněné ústavní reformy – v Piemontu doufali, že to zapůsobí na rakouskou Lombardii a Benátsko. Roku 1847 proběhla občanská válka ve Švýcarsku mezi liberálními a konzervativními kantony, která skončila porážkou konzervativního Sonderbundu. Velké povstání roku 1846 v Haliči přerostlo v krvavou řež, během které bylo vypáleno na 500 vrchnostenských sídel a jen s obtížemi, politickým manévrováním a tvrdým zásahem armády, se podařilo rakouské vládě obnovit pořádek. Ancien régime jako celek se otřásal v základech.

Také v habsburské monarchii ožila politická angažovanost, kterou režim dlouho úspěšně umrtvoval. Roste počet čtenářů novin i lipských brožurek, společnost (zejména vzdělané měšťanstvo) se stále více zajímá o politické dění a připojují se i podnikatelé a část byrokracie. V těchto kruzích ztrácí nadvládu tradiční konzervativní ideologie, stavící na dynastických a stavovsky hierarchických principech. Rychle roste vliv liberalismu, který ve specifických středoevropských podmínkách přibral silnou nacionální komponentu – od Německa po Itálii se jeho ústřední hodnotou stal národní stát. Tento cíl sdíleli i zdejší, ovšem málo početní, stoupenci demokratického radikalismu, kteří chtěli mít tento národní stát v republikánské podobě a navíc kladli důraz na sociální zřetele (tradiční liberalismus byl sociálně lhostejný). Byli však velmi rezervovaní vůči myšlence revolučního převratu a nebyli zde ani utopičtí socialisté a komunisté, kteří již tehdy tvořili malé krajní křídlo německé emigrace v západní Evropě. Zdejší atmosféru pomohly rozhýbat i změny na trůně, v Prusku nastupuje

25

konzervativec Fridrich Vilém IV. vyznávající romantický ideál náboženské stavovské společnosti, který se ale pustil do politických experimentů: zrušil cenzuru, ukončil dlouhý spor s katolickou církví a projevil i náklonnost k tehdejším národnostním snahám (přispěl třeba na stavbu kolínského dómu). V Rakousku naopak ztrácel síly stárnoucí Metternich, chyběla silná panovnická osobnost a Státní rada, nahrazující slabomyslného Ferdinanda, trpěla osobními spory. Přesto se nezdálo, že by monarchie byla v akutní krizi, časté hrozby finančního bankrotu dokázala vždy odvrátit a haličská bouře dokázala i sílu její mocenské mašinérie. Nedokázala však zabránit změně celkové atmosféry – po léta trpělivě snášená pouta metternichovského absolutismu začala být najednou pociťována jako nesnesitelná. Konzervativci měli stále silný vliv v alpských zemích, v politicky interesované Vídni a Horních a Dolních Rakousích se však již stávali menšinou a měšťanské prostředí získávalo liberální ráz. Jako první se začnou stavět do opozice proti režimu stavovské sněmy, jediná legální politická fóra – v Rakousku se stane opozičním mluvčím baron Viktor Adrian-Werburg, v Čechách hrabě Fridrich Deym. Dříve tradičně loajální český sněm pod jeho vlivem požadoval reformy a obnovu starého stavovského historického státního práva. Největší aktivitu vyvinula stavovská opozice v Uhrách. Po reformní éře 30. let spojené se jménem Istvána Széchenyiho, se ve 40. letech začínají formovat zárodky politických stran (maďarská společnost byla v tomto směru v monarchii nejrozvinutější). Mluví se o tématech ekonomických (celní ochrana proti rakouské konkurenci), národnostních (maďarština jako státní jazyk) a politická (osvobození rolníků, konstituce a občanské svobody). Nejenergičtěji vystupuje nová generace, v jejímž čele stojí hlavně dvě osobnosti, Lájos Kossuth a Ferenc Deák. V tomto okruhu vznikne program modernizace Uher a jejich přeměny v maďarský národní stát, jehož vize se pohybovaly na hranici nezávislosti a autonomie. Potenciální rozpor mezi hegemoniálním nacionalismem a liberálně demokratickými ideály nebyl takřka vůbec reflektován a to přes již zjevný odpor nemaďarských národů – rozpor, který se stane osudným pro obě strany.

Lájos Kossuth (1802-1894) – pocházel z chudé evangelické šlechty, začal se živit jako žurnalista. Po tříletém vězení za opoziční činnost vedl od roku 1841 list Pesti Hírlap (Pešťský věstník), který se stal mluvčím radikální liberálně-nacionální opozice. Propagoval ochranářskou politiku, jež měla pozvednout uherský průmysl a posílit ekonomickou nezávislost na Rakousku. Později byl z vedení listu odvolán a odmítl Metternichovu nabídku, aby žurnalisticky působil ve prospěch Vídně. V roce 1847 se stal poslancem uherského sněmu, kde 3. března 1848 velkou řečí ve prospěch konstituce fakticky odstartoval maďarskou revoluci. Byl členem uherské deputace do Vídně a stal se ministrem financí Batthyányho vlády, která souborem dubnových zákonů fakticky v Uhrách zlikvidovala starý stavovsko-feudální pořádek, ovšem bez zmínky o nemaďarských národech. Po vítězství u Custozzy však Vídeň v srpnu ultimativně žádala zrušení těchto zákonů a Jelačićovi dobrovolníci zahájili tažení proti Uhrám. To byl začátek Kossuthovy „hvězdné doby“. Pod jeho vedením byl po vzoru francouzské revoluce vytvořen Výbor obrany vlasti a nově vytvořené honvédské vojsko nad Jelačićem zvítězilo. Porážka u Schwechatu však znemožnila spojení s vídeňskou revolucí a nové Windischgrätzovo tažení donutilo vládu přesídlit do Debrecína. Díky vojenskému umění generála Györgye však Windischgrätz utrpěl porážku. To uherské vedení radikalizovalo a 14. dubna 1849 byla v Debrecíně vyhlášena detronizace Habsburků a nezávislost Uher. Kossuth se stal zemským správcem-prezidentem. Teprve s novou rakousko-ruskou ofenzívou se maďarská revoluce dostala do tísně, což přivedlo Kossutha k alespoň částečné revizi jeho nacionálního hegemonistu (na jihu Uher docházelo tehdy k vzájemnému vyvražďování Maďarů, Rumunů a Srbů). V červenci tak vyhlásil emancipaci Židů a soubor národnostních práv kromě teritoriální autonomie. Revoluce pak s ruskou podporou podlehla přesile. Kossuth byl v Pešti odsouzen k trestu smrti, ale zachránil se útěkem do Turecka, odkud se po dvouleté internaci dostal (díky britské a americké intervenci) do západní Evropy. Zbytek života strávil v emigraci, odkud se pokoušel vyvolat novou revoluci a zničit monarchii. Mohl promluvit v americkém senátu, navázal styk s italskými revolucionáři, v nichž spatřoval nejbližší spojence. Zkušenost s ruskou intervencí v něm umocnila představu panslavistické hrozby. Odmítal Deákovu orientaci na dualistický kompromis s Vídní, raději chtěl uskutečnit konfederaci s Rumunskem a Srbskem. Po zbytek života psal zahořklé spisy, v nichž obhajoval revoluci 1848, v maďarské politice byl ale již izolován. Přesto se stal pro maďarskou společnost ještě na sklonku svého života symbolem nezávislosti, slavný převoz jeho ostatků do vlasti odstartoval politickou kariéru jeho syna Ference.

Ve společenském diskursu předbřeznové doby, v publicistice, v diskusích spolků, salónů a stolních společností se začala rýsovat témata nadcházející revoluce - ústava se souborem občanských

26

práv a svobod, rozšíření stavovského zastoupení o představitele majetného a vzdělaného „třetího stavu“, zavedení vlády odpovědné parlamentu, jádrem sociálního programu revoluce pak bylo dovršit osvobození rolnictva (zrušit poddanství a patrimoniální správu). Zatímco liberálové byli ochotni ke kompromisu se starými strukturami a akceptovali konstituční monarchii se silnou mocí panovníka, okrajově se objevují i první mlhavé požadavky demokratické a dělnické. Ve střední Evropě tvořil více než významné téma soubor národnostních otázek, které sehrají mimořádnou roli. V celé střední Evropě nazrála sociální a politická krize a čekalo se vlastně jen na signál. Tím se stal v únoru 1848 převrat v neapolském království a vzápětí revoluce ve Francii. V březnu dorazila řetězovou reakcí revoluce i do střední Evropy.

Vznik revoluce – březen 1848Revoluce zasáhla celý kontinent, dokonce i ta místa, kde neproběhla. Na Balkáně sice tehdy

proběhlo několik rolnických povstání, ale buržoazní revoluce tu nebyla na pořadu dne. V Rusku po neúspěšných pokusech děkabristického (1825) a polského (1830) povstání zavládla nehybná tišina – problémy zde teprve dozrávají a i potom se budou řešit spíše expanzivní politikou. Cesta expanzí byla již v té době neschůdná pro Osmanskou říši, která se propadá do stále hlubší krize a před „polským osudem“ ji zachraňuje jen konkurence velmocí. Naopak ve vyspělé části severozápadní Evropy (Anglie, Belgie, Nizozemí, Skandinávie) revoluce nevznikla z opačných důvodů než na východě. Anglie řeší své krize (např. chartistické hnutí ve 40. letech) v podstatě reformní cestou (pouze v případě irské otázky přistupuje k hrubému násilí), což jí usnadňují komparativní výhody – prvenství v průmyslové revoluci a koloniální expanze. Nastává tu tak dlouhá „evoluční“ vlna, éra panování královny Viktorie (1837-1901). Vznikem Belgie (1830) a stabilizací Švýcarska po občanské válce (1847) je národní a státní struktura západní Evropy dovršena (v podstatě do dnešní podoby). Pouze ve „vlasti revolucí“ Francii vypukne vření, které má ale nové rysy: venkov zůstává klidný (byl saturován rozdělením půdy po VFR) a bouře byla takřka jen pařížská, kde díky novým dělnickým vrstvám získá takřka protosocialistický ráz. Od poloviny století se tedy západní Evropa dala evoluční cestou (vlastně dodnes se tu žádná další revoluce nekonala) těžiště revolucí se odtud (v 16. až 18. století revoluce v Nizozemí, Anglii, Francii) přesunulo do Evropy střední a později ve 20. století do Evropy východní.

V únoru došlo k převratu v Neapoli a v Paříži (také v Bádensku), v březnu už požár zachvátil obě zdejší velmoci, Rakousko i Prusko. Revoluce začala v „glazé rukavičkách“ petičními schůzemi měšťanů, i ta byla ovšem v tehdejších poměrech revolučním činem. Petice panovníkovi byly sice tradičním výsledkem, jejich obsah byl ale opovážlivý: všude se požadovaly ústavní svobody (tisku, spolčování, shromažďování), řešení rolnické otázky, svoboda živností, ozbrojení lidu (občanské gardy), městská samospráva, porotní soudy a „zastupitelstvo lidu“ (parlament, s volebním právem rozšířeným ve prospěch střední vrstvy) a jemu odpovědné vlády. Konzervativní a legitimistický tábor byl tehdy ještě velice silný a přál si nanejvýš kosmetické změny, naopak „strana pohybu“ viděla ideál v národním konstitučním státě. Na národní stát měly podle tehdejším představ nárok jen národy „velké“ a historické, za což byli obecně považováni jen Poláci, Maďaři a hlavně Němci a Italové – poslední dva velké evropské národy bez vlastního státu. Problémem ale byla z minulosti zděděná dynastická státní struktura této části kontinentu, která vůbec neodpovídala národnostním poměrům. Nejkomplikovanější byla situace v 35 milionové habsburské monarchii, která byla směsí různorodých korunních zemí, v každé z nich také probíhala revoluce jinak. Prim v revoluci hrálo největší město Vídeň, v březnových demonstracích byli nejpočetnějšími skupinami tovaryši, předměstští dělníci a stejně chudý „intelektuální proletariát“ – studenti. Tyto vrstvy podporovaly radikální demokratickou frakci a vídeňská revoluce dostala protihabsburský ráz. Docházelo k masovému rabování (často protižidovsky zabarveného) a výtržnostem, což dalo záminku k zákroku vojska (moderní „zásahová“ policie v té době neexistovala) na což dav reagoval bojem na barikádách. Starý absolutistický režim, zdánlivě všemocný a neotřesitelný, kapituloval takřka bez odporu, jeho hlavní představitel Metternich rezignoval a prchl do Londýna. Demonstrace začaly 13. března a už za dva dny císař vyhlásil příslib konstituce a začalo „ozbrojení lidu“ – měšťanská Národní garda a Studentská legie.

Ještě krutější bylo dění v Berlíně, kde král rovněž poslal proti demonstrantům vojsko, ale po krátkém a krvavém střetu i on kapituloval a s revoluční šerpou se šel poklonit obětem boje. Hlavní zastánce zákroku (následník trůnu, „dělový princ“ Vilém) byl odklizen do Británie, vznikla nová vláda složená z porýnských liberálů. Narychlo svolaný pruský stavovský sněm přijal volební zákon pro volby do pruského Národního shromáždění s větším zastoupením středních vrstev a začalo se

27

s přípravou konstituce a řešením rolnické otázky (zrušena četná privilegia šlechty a zavedeno její zdanění). I v ostatních německých zemích během následujících týdnů nastoupily nové vlády a všude se rozhostila idylická nálada všeobecného sbratření, které bude nazváno „březnovým zážitkem“. Nové vlády byly aliancí liberálů a reformních konzervativců hlavně z řad vysoké byrokracie (tato nová aliance nahradila předbřeznové spojení liberálů s demokraty). Většina liberálů nechtěla dál pokračovat v ozbrojené revoluci a po ukončení absolutismu jít dál reformní a parlamentní cestou, která dávala prostor pro případný kompromis se šlechtou a panovníkem. Ideálem středoevropských revolucionářů nebyla Francie, ale spíše Anglie a Belgie, tedy spořádaná konstituční monarchie, která dá středním vrstvám podíl na moci a zajistí liberální hodnoty majetku a vzdělání. Liberálové se báli krvavé lázně sociální revoluce (phobie rouge).

Také v Rakousku byla počátkem května povolána nová vláda Franze v. Pillersdorfa, která vypracovala pololiberální ústavu (Pillersdorfova ústava) se silnou panovnickou mocí a s kombinovaným zastoupením stavů a lidu v podobě dvoukomorového systému. Volební systém přitom vylučoval „závislé osoby“ (služebnictvo, námezdní dělníky atd.). Ústava se netýkala Uher a italských provincií a obsahovala i ustanovení, že všem národům je garantována nedotknutelnost jejich jazyka. Hlavním sociálním problémem monarchie bylo osvobození rolnictva, problém již natolik zralý, že o něm již nikdo nepochyboval, sama šlechta (nebo její podstatná část) již viděla, že poddanská práce je neproduktivní a anachronická. Otřesná zkušenost velkých selských bouří a všeobecně rozšířené odpírání poddanských povinností urychlil tuto změnu smýšlení vyšších kruhů a stavovské sněmy nečekaly na centrální vládu a na Moravě i v Uhrách zrušily roboty a v dubnu totéž z vlastní vůle udělal haličský místodržící Franz Stadion. Všichni se shodli na nutností řešení, jediným problémem zůstala forma: má být poddanství zrušeno bez náhrady či za odškodnění. V září 1848 nakonec rakouský říšský sněm na návrh slezského demokrata Hanse Kudlicha stanovil náhradu ve výši 25 ročních dávek, kterážto suma měla být vyplácena postupně, částečně z pokladny státu a zemí a částečně samotnými rolníky, jimž to měly usnadnit úvěry. Tento způsob řešení nadlouho předurčil profil zdejšího zemědělství – velkostatek se zde udržel a odškodnění mu naopak dodalo finanční injekci pro přeměnu v kapitalistický podnik. Jeho nadvládu zlomí až pozemkové reformy ve 20. století. Protože rolníci neplatili celou náhradu, nemuseli masově odprodávat půdu, dlouhodobým problémem se však stane jejich zadlužení, které bude problémem venkova až do inflačních vln obou světových válek. V nadcházející agrární konjunktuře mohla dokonce posílit vrstva bohatých rolníků, především v úrodných krajích jako bylo Polabí, Haná nebo uherská nížina. Pro revoluci bude mít tento její (nakonec největší) úspěch vlastně neblahé důsledky – nejpočetnější vrstva obyvatel byla saturována a na pokračování revoluce ztratila zájem.

V habsburské monarchii nebyl problém jen v liberálním kvasu, ale též v národnostním vření. Nejradikálnější bylo v obou italských provinciích, v Lombardii a v Benátsku. V březnu zde vypuklo povstání, které donutilo císařskou armádu stáhnout se do severoitalských pevností. 24. března navíc Piemontské (sardinské) království vyhlásilo Rakousku válku a obě provincii prohlásily, že se k němu připojují. Odtržení jejích nejvyspělejších zemí by bylo pro monarchii těžkým otřesem a ohrozilo by její velmocenské postavení. Druhým revolučním centrem se staly Uhry, kde byly po radikálních vystoupeních opozice v čele s Kossuthem požadavky shrnuty do dvanáctibodového programu, který kromě liberálních požadavků obsahovaly i nároky maďarské elity, především požadavek vlastní uherské vlády, kterému tísněná Vídeň rychle vyhověla, přestože v Budapešti zatím k žádným nepokojům nedošlo. 18. března byl jejím předsedou jmenován hrabě Lájos Batthyány a členy kabinetu se stal radikál Kossuth i umírněný Deák. Uhry se státoprávně spojily se Sedmihradskem a byly prohlášeny za dědičnou konstituční monarchii s dvoukomorovým sněmem, do kterého kromě gentry mohlo volit i měšťanstvo (celkem asi 7% obyvatelstva). Nové zákony zaručily osobní svobody, nezávislé soudy, rovnost konfesí (nikoliv však emancipace Židů) a záruky soukromého majetku (včetně vlastnictví půdy). Zároveň byla zrušena šlechtická daňová a dědická privilegia (tzv. avicitas). Rolnická otázka zde byla vyřešena jen zčásti, poddanských povinností byli zproštěni jen tzv. urbariální rolníci, kterých bylo jen asi 600 tisíc. Nové Uhry také začaly budovat vlastní vojsko, zeměbranu, maďarsky honvéd a získaly tak významný atribut státní suverenity. Maďarština byla zakotvena jako zákonodárný a správní jazyk, což demonstrovalo, že Uhry jsou koncipovány jako maďarský národní stát. Poměr k Chorvatsku zůstal neřešen a zcela ignorovány byly ostatní národy, které protestovaly.

Politické cíle Čechů byly podstatně skromnější. I v Praze se počátkem března sešlo občanské shromáždění, které svolali čeští (i němečtí) radikálové ze spolku Repeal. Schůze vyústila v petici

28

s tehdy obvyklými liberálními požadavky. Právníci z měšťanského sdružení Beseda, František Brauner a Alois Trojan však petici rozšířili o požadavky národnostní a státoprávní: rovnoprávnost češtiny s němčinou na školách a úřadech a spojení zemí české koruny generálním sněmem a ústředními úřady (Čechy i Morava měly vlastní sněmy). První pražská delegace do Vídně neuspěla, ale už 8. dubna vydal odjinud tísněný dvůr tzv. kabinetní list, kterým souhlasil s jazykovou rovnoprávností, ovšem řešení státoprávních požadavků odkázal na budoucí říšský sněm.

Ludwig v. Löhner (1812-1852) – narozen v Roztokách u Prahy, studoval práva v Praze a pak lékařství ve Vídni a v Padově. Na počátku revoluce sdílel všeobecné bratrství národů a veřejným objetím vyjádřil uznání F. L. Riegrovi za to, jak se zastával konstituce a to, jak se zastával konstituce a občanských svobod. Löhner byl však představitelem velkoněmecky smýšlející části vídeňské demokratické levice a jako jeden z prvních viděl v českém hnutí překážku pro svůj ideál sjednoceného Německa, ztělesněný ve frankfurtském parlamentu. Löhner byl sám jeho poslancem poté, co Němci opustili pražský Národní výbor. V kabinetním listu a jeho jazykové rovnoprávnosti spatřoval újmu pro české Němce. Ve Vídni založil „Spolek Němců z Čech, Moravy a Slezska pro zachování své národnosti“ a svatodušní bouře odsoudil jako útok na Němce a schvaloval Windischgrätzův zásah (třebaže sám byl demokrat). Když ve Frankfurtu začaly mizet vyhlídky na velkoněmecké řešení, začal sám prosazovat obrat politiky českých Němců na rámec monarchie a na jejich sjezdu v srpnu 1848 Teplicích byl z jeho podnětu předložen návrh na reorganizaci Rakouska ve federaci národních celků, přičemž součástí německého celku měly být i německé kraje českých zemí (blížil se tak Palackému). Po rozehnání sněmu v Kroměříži odešel do Francie, kde za pár let v Marseille zemřel. Pozdější německá nacionalistická historiografie jej označí za svého předchůdce, opomíjejíc ovšem jeho demokratické krédo.

Od kabinetního listu se distancovala nejen zemsky patriotická Morava, ale i čeští Němci vedení Ludwigem Löhnerem. Mluvčími hnutí nejmenšího z rakouských národů, Slovinců (bylo jich asi 1,1 milionu) se stali hlavně katoličtí krajané ve Vídni, kteří usilovali hlavně o překonání regionální rozdrobenosti (Slovinci žili v šesti korunních zemích). V dubnu zveřejnili program, který požadoval jazykovou rovnoprávnost a spojení do jediného království Slovenija, které nemělo být součástí německého Bundu. Komplikovaná byla situace Poláků. V ruském záboru byla po potlačení povstání roku 1830 stejná tišina jako v celé carské říši. V Haliči ještě doznívali následky velkého selského pozdvižení z roku 1846 a spíše než v Krakově se aktivity přesunuly do druhého velkého města, Lvova. Místní občanské shromáždění (v čele František Smolka a Florian Ziemialkowski) přijalo petici požadující liberální svobody, popolštění správy a svolání haličského sněmu (v pozadí byl stále sen o obnově Rzeczpospolity). Požadavky se postupně stupňovaly až ke snahám o podobnou státnost, jaké se dostalo Uhrám. Haličské hnutí bylo dosti rozsáhlé, místní Národní gardy měly až 20 tisíc členů a na okamžik se zdálo, že se překonají i rozpory s Rusíny, když se národní rada ve Lvově vyslovila pro jejich jazykovou rovnoprávnost. Přesto se ukrajinské hnutí uchylovalo do součinnosti s vídeňskou vládou – právě národnostní rozpory usnadnili Vídni manévrování podobně jako v českém případě a tak se Halič nakonec dočkal jen konstitučních svobod a z iniciativy místodržitele Stadiona i řešení rolnické otázky. Úspěšnější bylo zprvu hnutí v pruském Poznaňsku. Polský národní výbor si zde na králi vymohlo výnos o slibu „národnostní reorganizace“, který místní veřejnost pochopila jako výzvu k popolštění správy. Energické přejímání moci Poláky však narazilo na odpor místních Němců a vzniklý konflikt se řešil v celoněmeckém měřítku. Počáteční sympatie s Poláky tehdy opadly.

Revoluce ve střední Evropě

Německo a Rakousko

Německé prostředí už dlouho strádalo napětím mezi početní velikostí (40 milionů) a mocenskou malostí. Německý spolek, vzniklý po Vídeňském kongresu, byl stále rozdrobený a bezmocný i přesto (anebo spíš právě proto), že jeho členem byly dvě velmoci. Za národní stát Bund považován nebyl, totéž však platilo i pro jeho dílčí státy, přestože příslušnost k nim byla v jejich obyvatelích dosti pevně zakořeněna. Přinejmenším od napoleonské éry ale Němci toužili po národním státě, který by byl rovnocenným partnerem sousedních velmocí Francie a Ruska. Po třicetiletém absolutistickém

29

potlačování hnutí ve 40. letech znovu ožívá, tentokrát s novým, liberálním obsahem (heslo Freiheit und Einheit – svoboda a jednota). 31. března se ve Frankfurtu sešlo na 600 delegátů jednotlivých spolkových zemí, kteří se prohlásili za předběžný parlament (Vorparlament) a vyhlásili v zemích Bundu volbu do německého Národního shromáždění s všeobecným a rovným právem hlasování pro všechny muže s nezávislým postavením. Řada dějů se odehrávala i mimo parlament, v únoru 1848 vyšel Komunistický manifest Marxe a Engelse a brzy se konal první dělnický kongres, jemuž předsedal Marxův stoupenec Stephan Born. Nově zvolený německý národní parlament se sešel 15. května ve frankfurtském kostele sv. Pavla (812 poslanců) a převládali v něm intelektuálové – duchovní, úředníci, právníci, profesoři; jen asi 100 bylo podnikatelů, čtyři řemeslníci a žádný dělník. Shromáždění bylo dost těžkopádné a trpělo hlavně tím, že výkonnou moc měly stále v rukou členské státy. Za svůj hlavní úkol si parlament stanovil vytvoření nové liberální ústavy budoucího Německa. To byl velmi obtížný úkol – byl zde problém federalismu, poměr velmocí a malých států, centra a zemí a také poměr všech dynastií (především dvou hlavních). Radikální demokratická menšina si přála nové Německo jako republiku, liberálové chtěli konstituční monarchii. Nad tím vším se vznášela nejklíčovější otázka: co všechno vlastně Německo je a jaké mají být jeho hranice?

Jako nepochybná se ve Frankfurtu přijímal jako teritoriální základ Bund (včetně českých zemí) rozšířený o Šlesvicko a východní Prusy. To však většina poslanců považovala za minimální program, mnozí poslanci chtěli i dánské Holštýnsko, některá území s italským obyvatelstvem (Tyroly, Terst), holandské Limbursko, francouzské Alsasko atd., tyto expanzivní tendence se začaly zmírňovat, až když se horšily vyhlídky na jakékoliv sjednocení. V každém případě se počítalo s tím, že Bund zahrnuje i neněmecké obyvatelstvo – poznaňské Poláky, Čechy a Slovince. I proto na jednom ze svých prvních zasedání přijal frankfurtský parlament „ochrannou deklaraci“, která ostatním národnostem zaručí jazykovou rovnoprávnost v církvi, škole a správě (obdoba pozdějšího menšinového statutu, což bylo na tehdejší poměry dost velkorysé ustanovení – srovnáme-li např. zacházení Britů s Iry). Ovšem pro národy již pevně konstituované (Češi, Poláci) to již bylo málo. Polský boj se přitom již dlouho těšil v liberálně demokratických kruzích Evropy i Německa vlně sympatií. Zpočátku dokonce zastánci německé jednoty počítali s obnovou Polska, frankfurtský parlament právo Poláků na jednotu slavnostně uznal a přízeň se tehdy vztahovala i na Poznaňsko. I pruský příslib „národní reorganizace“ a přebírání moci Poláky Frankfurt uvítal, ovšem až do chvíle kdy se ozvalo místní německé obyvatelstvo. V Berlíně tehdy otočili a přišli s návrhem rozdělení provincie na menší část polskou (vévodství Hnězdno) a větší část německou (včetně Poznaně), která se měla stát součástí Bundu. To zcela odmítli Poláci a vypuklo dokonce povstání, které pruská armáda tvrdě potlačila. Frankfurt tehdy pruskou akci podpořil a o polské autonomii se pak přestalo mluvit. Na Poznaňsko se začalo hledět jako na běžnou provincii a vlna propolských sympatií opadla. Podobně ale opadlo i polské hnutí v pruském i rakouském záboru, naopak ožila polská emigrace, jejíž představitelé (Bem, Mieroslawski) sehrají vůdčí vojenské role v bojích revoluce italské, vídeňské i uherské.

Další národní konflikt se vyvinul okolo Šlesvicka a Holštýnska, které chtělo inkorporovat Dánsko. Mezi ním a Pruskem pak vypukla válka, kde na moři s britskou podporou vítězili Dánové, na souši Prusové. V německé veřejnosti i ve Frankfurtu to vyvolalo silnou nacionální vlnu, která vyvrcholila, když si ostatní velmoci (hlavně Rusko) vynutily ústup Pruska. Případ Čechů a Slovinců byl jiný jednak v tom, že souvisel s otázkou zapojení Rakouska, ale také v tom, že o jejich národním hnutí neměla většina poslanců ani tušení. České země byly zcela samozřejmě pokládány za německé a o jejich příslušnosti k Bundu se nepochybovalo. Palackého odmítavé stanovisko k účasti na Vorparlamentu a následných volbách německou veřejnost i politiky velmi překvapilo. V době červnového povstání v Praze pak frankfurtští poslanci považovali hlavu kontrarevolučního! zásahu knížete Windischgrätze za zachránce českých Němců. Český problém byl ovšem zastíněn daleko zásadnější otázkou účasti habsburské monarchie na německém sjednocení. V samotném Rakousku byla v tomto ohledu situace dost složitá. Řada vídeňských radikálních demokratů si ztotožňovala monarchii s nenáviděným absolutismem a byla pro její připojení (Anschluss) k budoucímu národnímu Německu. V době kdy události v Itálii a Uhrách skutečně hrozily rozpadem monarchie, měla tato myšlenka zřejmě jistou podporu i u části aktivní rakouské veřejnosti. Mimo Vídeň a zejména na venkově byla však dynastie stále velmi populární a revoluce zde byla spíše odmítána. Ve Vídni naopak revoluce nepolevovala – 15. května vypuklo po provokacích vlády ve městě nové povstání, jehož vedoucím orgánem byl občanský Výbor bezpečnosti, jemuž předsedal lékař Adolf Fischof. Ve městě se tak vytvořilo faktické dvojvládí, dokonce nakloněné spíše ve prospěch výboru. Vláda se

30

stáhla a císař uprchl (nebo spíš byl donucen odejít) do konzervativního Innsbrucku. Ještě předtím si na něm ale vídeňská bouře vynutila souhlas s vypsáním voleb do říšského sněmu. Rakouský sněm měl lidovější složení než frankfurtský parlament, byli zde i zástupci rolníků (což napomohlo jednání o zrušení robot), politická rovnováha zde byla nakloněna ve prospěch pravice, i proto, že polovinu poslanců tvořili Slované. Asi čtvrtina z těchto poslanců neuměla německy, přestože to byla jednací řeč sněmu. Ve Vídni se ovšem zatím rozpadl Výbor bezpečnosti v důsledku rozporu mezi měšťanským a radikálním křídlem, což bylo signálem upadání radikální vlny. Mimořádný vliv na to měly Radeckého úspěchy v Itálii, které „rehabilitovaly“ monarchii a oživily rakouský patriotismus. Počáteční euforie z Frankfurtu v Rakousku postupně opadá a uvažuje se o tom, zda zisky z celoněmeckého sjednocení převáží ztráty z rozpuštění habsburské říše. Působil zde i hluboce zakotvený vztah k dynastii, silné regionální vazby, ekonomické ochranářské zájmy a nechuť k pruské nadvládě, ale i strach ze změny po staletí vžité reality. Poprvé se tu ve zřetelné podobě objeví dilema rakouské identity – rakouští Němci či německy mluvící Rakušané (Deutschösterreicher, österreichische Deutsche). Dochází k „návratu k Rakousku“ a to i v prostředí českých Němců (Löhnerovo vystoupení v Teplicích). Totéž se řešilo v samotném Frankfurtu, kde během podzimu finišovaly přípravy ústavy a muselo se rozhodnout mezi velkoněmeckým (podporovaným hlavně rakouskými a jihoněmeckými poslanci) a maloněmeckým s jasnou Pruskou dominancí (Prusové a severní Němci). 27. října bylo přijato ustanovení, podle něhož nesměla být žádná část nového Německa státoprávně spojena s neněmeckými zeměmi (jen panovnickou unií). V tu chvíli se Rakousko muselo definitivně rozhodnout a Schwarzenbergova vláda to striktně odmítla a vyzvala rakouské poslance k odchodu z Frankfurtu. Ve hře tak zůstalo pouze maloněmecké řešení a v březnu 1849 novou ústavu sice uznalo 28 států Bundu, pruský král ale císařskou hodnost odmítl. Pokus o vytvoření německého národního státu parlamentní cestou ztroskotal a poslední zbytky parlamentu rozehnalo v červnu 1849 württemberské vojsko.

Čechy a Morava

První týdny po začátku revoluce prožívala Praha a další česká (méně moravská) města „českou horečku“. Rozmnožily se české noviny a tiskoviny, na obchodech se objevily české vývěsní štíty a české nápisy, což svědčilo o změně veřejného mínění. Přes nesporné úspěchy předbřeznových vlastenců vyhlížela Praha ještě na počátku roku navenek jako zcela německé město, což se náhle začíná měnit, česká většina získává sebevědomí a bojuje o veřejný prostor, češství se stává módní vlnou a čeština je slyšet i v salónech, kavárnách a na univerzitě – doklad toho, že se na češtinu přestává hledět jako na „selský idiom“. České hnutí sice získávalo nové příznivce, stále mělo ovšem sociální a politický handicap oproti Polákům či Maďarům, značná část šlechty si zachovávala od hnutí odstup, který rostl s narůstající revoluční radikalizací. Hlavní národoveckou garnituru tvořila (tehdy ještě první generace) měšťanské inteligence. Čeští předáci neměli takovou politickou zkušenost ze stavovských sněmů, jakou měla polská či uherská šlechta. Český učenec Palacký byl po všech stránkách odlišný od maďarského Kossutha. Zatímco Maďaři soupeřili na svém území se slabými nemaďarskými národy a Poláci v Haliči s ještě slabšími rolnickými Rusíny, Češi byli přes svou početní převahu konfrontováni s politicky a sociálně vlivnou německou menšinou, která měla úzké vazby přímo na Vídeň. Málo početní a převážně rolničtí Slovinci na tom byli ještě hůř, neboť byli menšinou v každé zemi, kde žili.

Přitažlivost českého národního hnutí byla však jen omezená, neboť se od něj odvrátili jak Židé, tak nakonec i Slováci, nepříliš mnoho dosahovalo i na Moravu, natož do Slezska (pražské centrum bylo v tomto směru excentricky položeno a z Brna bylo blíže do Vídně, a přestože že na Moravě byl německý živel početně slabší než v Čechách, o to více byl společensky vlivnější). Zdejší stále ještě stavovská elita ovládaná zemským patriotismem trvala na svébytnosti své země. Státoprávní program pražské březnové petice, koncipovaný pro celek české koruny, narážel tedy na vlastním území na dvojí odpor: stavovský moravský a národní německý. Šlo tedy z jedné strany o odmítání zemského hegemonismu Čech, z druhé nacionálního hegemonismu Čechů. To usnadnilo vídeňské vládě vyhýbavou odpověď, se kterou se čeští delegáti smířili (kontrast s maďarskou radikálností je zřejmý na první pohled). Češi ovšem nesměřovali tak daleko jako Poláci či Maďaři (úvahy o státní samostatnosti), česká státnost byla více oslabena než maďarská a byla méně živou tradicí než polská. Češi se navíc sami považovali za národ malý, zatímco Poláci a Maďaři měli sami sebe za národy velké (velikost v mysli lidí je zjevně spíše historická než početní kategorie, což se ukazuje i dnes např.

31

v konfrontaci tradičních evropských mocností s USA). Již před revolucí Palacký říkal, že samostatná česká státnost byla sice možná před staletími, kdy byl český stát obklopen přibližně rovnými sousedy (Rakousy, Polskem, Uhry a „Německem nespojeným“), ale nyní v době „světové centralizace“ by byl jen státem malým a o životnosti „státův nevelkých“ Palacký pochyboval. Problémem kteří Maďaři ani Poláci neměli (jen v pruském záboru) byla příslušnost zemí české koruny k Německému spolku, který byl německou veřejností považován za „minimální výměr“ budoucího národního státu. Tato otázka se stala aktuální v dubnu, kdy byl Palacký pozván do frankfurtského Vorparlamentu (mezi českými Němci mělo sjednocení možná víc stoupenců než v rakouských zemích). Palacký 11. dubna ve slavném Psaní do Frankfurtu argumentoval, že Češi jsou samostatný národ, který nemá v německém národním státě co dělat. Jako malý národ mezi ruskou a (budoucí) německou říší se může udržet jen v rovnoprávném svazku s dalšími národy, jehož vhodným rámcem je habsburská monarchie: „Kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interessu Evropy, ba humanity samé, přičiniti se nejdříve, aby se utvořil“ (to se stalo určujícím stanoviskem české politiky až do 1. světové války). Palacký uvažoval spíše konzervativně, měl odpor k republikánství, chápal nutnost soužití s Rakušany a uznával právo Němců na sebeurčení a vlastní národní stát. Češi následně na rozdíl od českých Němců bojkotovali volby do Frankfurtu a usilovali o autonomii v rámci monarchie. V reakci nato začali čeští Němci opouštět předbřeznovou koalici s Čechy, odešli z Národního výboru a založili vlastní orgán – Konstitutioneller Verein (Konstituční spolek).

Česká strana pak začala hledat nové spojence v konzervativním proudu, který usiloval o realizaci státoprávního programu. Iniciativu převzal místodržitel hrabě Lev Thun, který využil vídeňské květnové krize a útěku dvora do Innsbrucku a začal usilovat o vznik autonomní vlády Čech nebo lépe celé koruny. V té době byla autonomie skutečně na spadnutí a Thun skutečně v Praze vytvořil provizorní vládu, která měla být oporou panovnické moci proti vídeňskému kabinetu. Zároveň s tím připravovali čeští politici na podporu svých federativních plánů shromáždění slovanských představitelů monarchie – Slovanský sjezd, který se 2. června poprvé sešel v Praze. Nakonec ovšem účast překročila původní rámec, když přijeli i zástupci Jihoslovanů, Ukrajinců, poznaňských i haličských Poláků a přijel dokonce i ruský revolucionář a anarchista Michail Bakunin. Z 350 delegátů tvořili polovinu Češi, druhou nejpočetnější skupinou bylo asi 70 Poláků, kterým však připadal původní český austroslavistický koncept nedostatečný a navrhovali státní svaz všech slovanských národů (ovšem bez Rusů) v jehož rámci by došlo k obnově Polska. Sjezd tak nabýval všeslovanského rázu a byl v něm spatřován protipól německého Vorparlamentu, což vedlo k podezřívavosti ze strany vídeňské vlády i Thuna a dalo zaznít hlasu německých a maďarských kritiků, kteří ve sjezdu viděli panslavistické rejdy carského Ruska. Sjezd k Praze načas přitáhl mezinárodní pozornost, přestože jeho průběh byl dost zmatečný, neboť nahodile poslaní účastníci měli různé politické přesvědčení i různé představy o národnostním uspořádání. Sněmování probíhalo ve třech sekcích: jihoslovanské, polsko-ukrajinské a česko-moravsko-slovenské, které měly řešit vzájemné spory. Češi a Moravané ve své sekci dospěli ke kompromisu, když Morava souhlasila se společnou správní nadstavbou pro celou korunu při zachování samostatnosti své země. Naopak mluvčí Slováků Ľudovít Štúr užší svazek s Čechy odmítl a dával přednost setrvání v rámci Uher. Ze všech na sjezdu projednávaných dokumentů byl nakonec přijat jen jeden – manifest k národům Evropy, v němž se za princip nové Evropy vyhlásila rovnoprávnost národů a byl odsouzen národnostní útisk. Zásadním ideovým přínosem dokumentu byla víra, že ideály VFR jako právo na sebeurčení člověka, mohou platit i jako kolektivní právo pro celé národy. Forma petice k panovníkovi byla však v červnu již dost anachronická a zazníval z ní konzervativní loajalismus (zřejmě Palackého rukopis). V zahraničním tisku byl sjezd prezentován v duchu panslavismu jako snaha o vytvoření velkého slovanského státu, mezi jeho delegáty však sice stoupenci této myšlenky byli, ovšem z textů sjezdových dokumentů takový názor nezaznívá, ovšem není vyloučené, že by se sjezd tímto směrem neubíral, pokud by nebyl předčasně ukončen výbuchem lidového povstání v Praze.

Zahraniční, zejména německý tisk prezentoval pražské červnové povstání (v Löhnerově duchu) jako protiněmeckou akci, naopak Palacký byl až do konce života přesvědčen, že povstání bylo vyprovokováno cizími agenty, aby zmařili slibně se vyvíjející českou autonomii. Povstání ale podle všeho vzniklo spíše živelně jako reakce na provokace arcikonzervativního velitele Windischgrätze. Jeho následný krutý vojenský zásah (až 400 obětí) byl také jedním z prvních projevů středoevropské kontrarevoluce (současně byl úspěšný Radecký v Itálii), která v tu chvíli začala přecházet do protiofenzivy.

32

Alfred Windischgrätz (1787-1862) – narodil se v Bruselu v zámožné šlechtické rodině. Jako poručík jezdectva bojoval rakouské armádě proti Napoleonovi a již jako plukovník se vyznamenal v bitvě národů u Lipska. Roku 1826 se stal generálmajorem a byl převelen do Prahy, roku 1843 se stal vojenským velitelem Čech. Počátek revoluce zažil ve Vídni, následně byl poslán do Prahy, kde se snažil obyvatelstvo zastrašit demonstracemi vojenské síly, které zřejmě přispěly ke vzniku červnového povstání. Po zkušenostech z Vídně nechtěl Windischgrätz riskovat boj na barikádách a donutil město ke kapitulaci dělostřeleckým bombardováním. Následně chtěl v Čechách nastolit tvrdý vojenský režim, ale nová liberální vídeňská vláda mu v tom zabránila. Po vypuknutí nového povstání ve Vídni byl jmenován polním maršálem a velitelem všech rakouských vojsk mimo Itálii (tam velel Radecký) a vytáhl proti Vídni. Po těžkých bojích a znovu uplatněné taktice bombardování se mu Vídeň vzdala. Tentokrát nastolil tvrdý režim včetně poprav povstalců (např. Roberta Bluma). Do čela vlády pak nastoupil jeho švagr kníže Felix Schwarzenberg a pověřil ho tažením proti Uhrám. Vytáhl v prosinci 1848 a již v lednu doby Pešť. Pak se mu ale dařit přestalo a v dubnu 1849 byl odvolán do Olomouce a propuštěn z císařských služeb, jeho extrémní nesmiřitelnost s revolucionáři se již stala neúnosnou. Dlouho pak žil v ústraní na svém panství v Čechách, později se stal členem panské sněmovny, kde pařil k hlavním představitelům nejkrajnější konzervativně aristokratické reakce, odmítající všechno co přinesl rok 1848, stál dokonce i proti reformám neoabsolutismu. U svých vojáků byl oblíben, ale jinak byl ztělesněním povýšenosti vysoké šlechty (traduje se jeho výrok, že člověk začíná teprve baronem).

Povstání bylo potlačeno, Slovanský sjezd rozehnán a dvůr již necítil potřebu manévrování a pražskou vládu zamítl – experiment české autonomie tak skončil. Windischgrätz se pokusil nastolit v Čechách vlastní vojenskou diktaturu, ale byl raději odvolán – vídeňská vláda již počítala se svoláním říšského sněmu a nechtěla Čechy zbytečně zahnat do opozice, a tak byly represe po povstání překvapivě mírné. Vyplatilo se – česká politika podlehla iluzím o liberálních úmyslech dvora, kterým podlehl i rozhodný demokrat K. H. Borovský. Čeští liberálové se po neúspěchu s autonomií soustředili na říšský sněm, kde se stali oporou provládní pravice, neboť doufali, že loajalitou k vládě dosáhnout části svých cílů. Na této loajální pozici setrvali čeští zástupci dokonce i v říjnu, kdy se rýsovalo spojení uherské a vídeňské revoluce do společného bloku a v sázce byla celá existence monarchie (když se kontrarevoluční ministr Latour pokusil posílit vídeňskými jednotkami protiuherské tažení a Vídeň se znovu vzbouřila). Češi se ocitli v „kontrarevolučním dilematu“ (historik Milan Šesták) – podporovat revoluci či reakci? Češi se přiklonili na protirevoluční stranu a měli podíl na „podkopu“ snah revoluční Vídně přesunem říšského sněmu na Moravu (sněm do Kroměříže, dvůr do Olomouce), která byla považována za oázu klidu a oporu monarchie. Spojení uherské a vídeňské revoluce se nezdařilo – uherská armáda byla poražena takřka před branami města u Schwechatu a Windischgrätz pak Vídeň krutě zpacifikoval.

Byl to definitivní obrat na stranu kontrarevoluce, který začal již v červnu v Praze a Itálii. Občanská veřejnost v Čechách se najednou začala o osud revoluce obávat, ale stále doufala v úspěch na říšském sněmu, který začal s přípravou ústavy – přeměna monarchie v konstituční stát byla konečně hlavním programem revoluce. Tehdy dojde ke dvěma významným změnám – čeští liberálové přejdou z provládních pozic do opozice a čeští Němci se přestanou upínat k Frankfurtu a soustředí se na existenci v rámci monarchie. Pro všechny byla zásadní podoba nové ústavy – budou základem budoucí federace tradiční korunní země nebo národní novotvary? Druhou možnost, vytvoření národních „podstátů“ německého (z rakouských zemí a českého pohraničí), českého, polského a slovinského, podporovali nezávisle na sobě Löhner i Palacký. Palacký byl stoupencem silné ústřední moci a chtěl (jako jeden z mála), aby se reorganizace vztahovala i na Uhry a vznikl nový útvar česko-slovenský. Patrně tím chtěl kompenzovat rozdělení český zemí, které sice navrhoval, ale zároveň o něm sám pochyboval (říkal, že Čechy jsou kotel, který rozdělení zničí). Většina sněmu nakonec přijala návrhy slezského poslance Kajetána Mayera, který kombinoval zemský a národní princip (kompromis se vůbec stal na dlouhá desetiletí základem politického života v monarchii). Kroměřížská ústava sice nikdy nevešla v platnost, ale pro svůj kompromisní ráz bude inspirací pro příští generace. Zklamání z neoceněné loajality a odpor ke znovu sílícímu absolutistickému tlaku na závěr dokonce sjednotili jednotlivé národní delegace (i českou a německou), na porážce revoluce to už ale nemohlo nic změnit.

33

Uhry

V třináctimilionových Uhrách položily dubnové zákony základ ústavního státu, kde měla rozhodující podíl na moci stavovská šlechta: ve sněmu měla ¾ poslanců (voleno na základě majetkového cenzu), jen asi čtvrtina zastupovala měšťanstvo a inteligenci, poddaní měli pouhé dva poslance. Přestože 63% populace Uher tvořily nemaďarské národy, ve sněmu byli jen tři Rumuni, dva Slováci a několik Srbů. Nová liberální Batthyányho vláda byla složena výlučně z Maďarů a usilovala o centralizovaný národní stát. Pesti Hírlap napsal, že v Uhrách má být jen jazyk „té rasy, která krví vydobyla vlast“ a „ostatní obyvatelé musí být Maďary všude tam, kde se stýkají s veřejnými institucemi“ (str. 171). S tím nesouhlasili především Slované a Rumuni, méně opoziční byli sedmihradští Němci. Nejsilnější byl odpor v „trojjediném království Chorvatska, Slavonie a Dalmácie“, jehož tradiční autonomie nebyla v dubnových zákonech zmíněna. V Záhřebu to vyvolalo velké rozhořčení a místní Velké národní shromáždění přijalo protestní program, kde požadovalo uznání autonomie se samostatným sněmem a správou v čele s tzv. bánem (za něj byl v květnu zvolen císařský generál Josip Jelačić) a také připojení tzv. vojenské hranice. Zatímco tamější srbské obyvatelstvo bylo v duchu jihoslovanské (ilyrské) ideologie k Chorvatsku loajální, poněkud problém byl s Dalmácií, která (podobně jako v českém případě Morava) dávala přednost přímému spojení s Vídní. Jelačić byl tehdy v roli připomínající pražského Thuna, vypsal volby do sněmu, začal ustavovat chorvatské vládní orgány a s vládou v Pešti přerušil veškerý styk. Neústupný maďarský centralismus vůbec přiváděl stále větší část chorvatské veřejnosti k myšlence odtržení od Uher a reorganizace monarchie na základě austroslavistického programu – Chorvaté byli proto aktivními účastníky Slovanského sjezdu (uvažovali o spojení se srbskou Vojvodinou a slovinskými kraji jako jedním ze článků budoucí federace). Proti záměrům Pešti se postavili i Slováci, kteří se 11. května shromáždili v Liptovském Svatém Mikuláši, kde vyhlásili čtrnáctibodový program Žiadosti slovenského národa, kde vedle demokratických a sociálních bodů (všeobecné volební právo, zrušení poddanství pro všechny rolníky) požadovali i přeměnu Uher ve svazek rovnoprávných národů, ve kterém by Slovensko mělo vlastní sněm a úřední řeč. Reakce pešťské vlády byla tvrdá – ve slovenských stolicích (krajích) vyhlásila stanné právo a vydala zatykač na slovenské předáky (Ľudovíta Štúra, Josefa Hurbana, Michala Hodžu).

V revoluční Pešti samotné tehdy ještě nepřevládal protirakouský separatismus a vláda stále udržovala styky s Vídní, kdy obě strany sledovaly své zájmy. V květnu např. Vídeň vyšla Maďarům vstříc a sesadila Jelačiće (aby jej později poslala proti nim), podřídila Pešti vojenskou hranici a císařská armáda dokonce zasáhla proti odbojné Vojvodině. Maďarská vláda tehdy na oplátku dala souhlas k nasazení hraničářských vojsk v rámci Radeckého armády v Itálii (další příklad nacionálního „kontrarevolučního dilematu“). V Pešti dokonce uvažovali, že by se poté, co se západní část monarchie stane součástí ve Frankfurtu vznikajícího Německa, přeneslo centrum říše do Uher. Shoda mezi Vídní a Peští ale netrvala dlouho – Vídeň čekala jen na příležitost kdy s odbojnými Maďary zatočit. V září konečně nastala vhodná příležitost a Vídeň přerušila s Peští styky, Uhry byly označeny za povstaleckou zemi a byl zde vyhlášen výjimečný stav. Jelačić byl znovu jmenován a zahájil proti Uhrám ofenzívu s 50 tisícovým vojskem (hlavně hraničáři, Chorvaté a dokonce i Srbové, které krátce předtím císařské vojsko bezohledně masakrovalo). Na severním křídle nastoupil nevelký slovenský dobrovolnický sbor (vedený českými důstojníky Zachem a Bloudkem), pod jehož záštitou vyhlásila 19. září Slovenská národní rada odtržení Slovenska od Uher. Sbor byl sice brzy vytlačen na Moravu, v říjnu ale začal nový útok, kdy se mu podařilo obsadit značnou část Slovenska a zřídit zde národní správu. Reakce Maďarů na útoky byla až překvapivě rozhodná a revoluční na francouzský způsob: Vlast je v nebezpečí. Uherská revoluce se proměnila v obrannou válku.

Namísto Batthyányho vlády byl v čele země vytvořen Výbor obrany vlasti a pod velením generála Artúra Görgeyho stanulo ve zbrani 170 tisíc mužů (z jedné třetiny pravidelná armáda, ze dvou třetin zeměbrana honvéd). Východní frontě u Kluže velel polský revolucionář Józef Bem. Zatímco on byl na východě úspěšný, klíčový pokus o spojený s revoluční Vídní se Maďarům nezdařilo – u Schwechatu bylo jejich vojsko zastaveno. Po potlačení vídeňské revoluce přešlo císařské vojsko pod velením Windischgrätze do ofenzívy, v prosinci dobylo Pešť a v únoru 1849 zvítězilo u Kápolny. Uherská revoluční vláda se přesunula do Debrecína, kde 14. dubna 1849 vyhlásila detronizaci Habsburků a nezávislost Uher – v jejich čele stanul Kossuth jako zemský správce-prezident. Naděje Debrecína na mezinárodní uznání nevyšly, naopak jeho vojenská protiofenzíva slavila úspěchy – byla

34

znovu dobyta Pešť, obklíčen Budín a obsazeno Komárno. Vídeňská vláda musela o pomoc požádat ruského cara – jeho masivní vojenský zásah také rozhodl (Maďaři marně doufali v politickou intervenci Západu, zejména Británie). Teprve za této tísnivé situace (v jižních Uhrách začalo navíc vzájemné vraždění Maďarů, Srbů a Rumunů) pochopil Kossuth svou osudovou chybu a 22. července se pokusil získat nemaďarské národy uznáním jejich národních práv a vyhlášením emancipace Židů. Bylo to ale již příliš pozdě a 13. srpna složila maďarská armáda u Világose zbraně do rukou Rusů. Revoluce v Uhrách skončila tragicky, nikoliv ovšem její dějinný význam – dala rolníkům půdu do soukromého vlastnictví a především poskytla na věčné časy maďarskému národu romantickou tradici, na kterou každý Maďar bez ohledu na politické přesvědčení pohlíží s hrdostí dodnes.

Konec revoluceRevoluce roku 1848 zdaleka nebyla „sametová“, jak se budou mnozí domnívat v roce 1989 -

již v prvních březnových dnech se v Berlíně i ve Vídni odehrály krvavé střety s vojskem. Na mnoha místech se vzbouřenci zmocnili zbrojnic (Frankfurt, Vídeň) nebo vytvářely organizované ozbrojené složky (Národní gardy, akademické legie); přes svou solidní výzbroj se vycvičeným pravidelným armádám nemohly rovnat, což poprvé prokázalo hladké potlačení polského povstání v Poznaňsku pruským vojskem. Obě středoevropské velmoci navíc tehdy vedly i regulérní války (Prusko ve Šlesvicku s Dánskem, Rakousko v Itálii) – jejich ozbrojené síly ovšem nebyly ani tak v rukou nových vlád, jako spíše v rukou svých generálů, což byli většinou lidé starého střihu (v Prusku Wrangel, v Rakousku Windischgrätz, Jelačić, Radecký anebo jim blízký ministr války hrabě Latour), kteří sice vládám formálně podléhali, ale postupovali do značné míry samostatně. Po překonání prvního březnového šoku čekaly kamarily (kamarila = vlivná skupina osob nekontrolovaně působící na vládu či panovníka; slovník) v armádních špičkách jen na příležitost, aby nastolily pořádek na vlastní pěst. Poprvé se zmobilizovaly v červnu (nápadná je souvislost s tehdejším výbuchem pařížského dělnického povstání) – v té době zasahuje Windischgrätz proti Praze, Radecký zahajuje ofenzivu, která v červenci skončí vítězstvím nad sardinskou armádou a italskými revolucionáři u Custozzy, v Prusku signalizoval oživení reakce návrat „dělového prince“ Viléma (Kartatschenprinz) do Berlína. Smýšlení těchto kruhů vyjadřovalo heslo, které u nich tehdy kolovalo: Gegen Demokraten helfen nur Soldaten.

V Rakousku přišla rozhodující chvíle revoluce v říjnu, kdy se ministr války Latour pokusil posílit skomírající Jelačićův útok v Uhrách vídeňskými oddíly. Odpor vídeňského lidu vyústil v jedno z největších povstání roku 1848, které však po deseti dnech těžkých bojů a dělostřeleckého bombardování Windischgrätz se svými hraničářskými pluky doslova utopil v krvi. Svým vojákům dovolil drancování a spustil brutální odvetu, která mu předtím nebyla umožněna v Praze: represe začaly popravami vůdců povstání, včetně poslance frankfurtského sněmu Roberta Bluma. Méně krvavý obrat nastal v téže době i v Prusku. Tam 12. října místní Národní shromáždění zařadilo do vznikající ústavy článek rušící „božské právo“ panovníka, což zmobilizovalo všechny konzervativní síly, včetně hlav protestantské církve a vojenskou kamarilu, která uskutečnila v podstatě státní převrat, když polní maršál Wrangel obsadil Berlín, král sesadil tehdejší liberální vládu a na její místo dosadil kabinet hraběte Brandenburga, ve které měl hlavní slovo ministr vnitra Manteuffel. Král pak 5. prosince rozehnal Národní shromáždění a naoktrojoval novou ústavu, která mu zajišťovala svrchované postavení a liberálnímu měšťanstvu dávala jen menší podíl na moci. Také v habsburské monarchii byla 21. listopadu vyměněna umírněná vláda novým kabinetem Felixe Schwarzenberga a došlo i k výměně na trůnu – namísto duchem (a ústupky revoluci) slabého Ferdinanda se 2. prosince stal císařem mladičký (18 let) František Josef I. (1830-1916). V pozadí této výměny stála jeho matka, arcivévodkyně Žofie, o které se říkalo, že je „jediným mužem u dvora“. Schwarzenberg ještě chvíli manévroval a nakonec sáhl po stejném kroku jako Prusko – na den a rok přesně po vzniku revoluce rozehnal 3. března 1849 kroměřížský sněm a nechal vyhlásit pololiberální ústavu (připravoval ji ministr vnitra Stadion). Ta ale nikdy nevstoupila v platnost a formálně byla suspendována roku 1851 tzv. silvestrovským patentem.

První polovina roku 1849 byla dějištěm posledního vzepětí revolučních sil, v květnu vypuklo povstání v saských Drážďanech (kterého se účastnil i Bakunin a také budoucí slavní umělci: Richard Wagner a Gottfried Semper), slezské Vratislavi a potřetí v Bádensku. Všechna byla potlačena pruským vojskem pod velením prince Viléma a měla za následek tvrdé represe, nejhorší v Bádensku, odkud emigrovalo 80 tisíc lidí (5% obyvatel). V létě 1849 pak Radecký v Itálii porazil piemontskou armádu, vedenou Polákem Wojciechem Chrzanowskim – Radecký pak společně s francouzským

35

expedičním sborem zlikvidoval poslední revoluční republiky v Benátkách a Římě. Zhruba ve stejné době kapitulují Maďaři u Világose. Přestože ruští generálové nabádali k mírnému postupu, nastolil rakouský velitel generál Haynau (už z Itálie měl pověst „bestie“) v Uhrách skutečnou krutovládu, kterou zahájil popravou Batthyányho a třinácti generálů (na dlouholeté žaláře bylo odsouzeno přes 2000 lidí). Vedle Itálie a Bádenska byly Uhry zemí vydanou nejtvrdší odvetě nového absolutismu. Řádění kontrarevoluce tak o dost předstihlo revoluční běsnění (teprve ve 20. století se tento klasický vzorec často obrátí). Slabinou revoluce bylo, že se skládala spíše z navzájem izolovaných výbuchů, a tak byla poražena hlavně hrubou silou zbraní. O rozhodující roli armády a jejích vůdců věděli již současníci, jak naznačuje dobový vtip, kdy Vídeňané označovali úvodní slova prvního prohlášení nového císaře „WIR, Franz Joseph…“ (My, František Josef) za zkratku jmen Windischgrätz, Jelačić, Radecký. Středoevropská revoluce byla hlavně „vnitřní“ záležitostí, postoj zahraničí nehrál příliš velkou roli, výjimkou je snad jen postoj Ruska, které se k revoluci stavělo jednoznačně odmítavě a nechtělo ani sjednocení Německa (snažilo se o zachování Pruska jako spojence a článku rovnováhy). Intervence v Uhrách také Rusku vynesla přezdívku „četník Evropy“. Británie zaujala zdrženlivé stanovisko a postoj Francie se odvíjel podle jejího vlastního vývoje – ve své revoluční éře ovšem žádnou velkou podporu neposkytla, v druhé polovině roku pak kromě intervence v Itálii 1848 příliš nepodpořila ani kontrarevoluci. Spíše než síla kontrarevoluce tak byla příčinou porážky slabost revoluce; závažné bylo hlavně odpadnutí nejpočetnější skupiny obyvatel – rolnictva. Zdá se totiž, že pasivní a nepříliš zainteresovaná byla většina společnosti (ostatně dokonce i v informačně neskonale lépe vybavených společnostech 20. století se většina dostane ke slovu jen velmi výjimečně a na velmi krátkou dobu). Revoluční tábor navíc nebyl jednotný politicky i sociálně.

Exkurzy

Životní prostředí dělnictva raného kapitalismu – v první polovině 19. století se v některých částech střední Evropy (Slezsko, rakouské a české země) vytvořila první centra raného kapitalismu. Fenomén tovární práce se již začal podílet na sociálním profilu společnosti (v českých zemích bylo ve 40. letech již asi 150 tisíc dělníků) a vnášel do ní nový druh sociálního napětí (vzpoura selských tkalců 1844). Cechovní ochrany tehdy mizely a státní pracovněprávní normy ještě neexistovaly – to postihovalo hlavně málo kvalifikované dělníky přicházející z venkova. Bezdůvodné propouštění z práce bylo běžné, pracovní doba mužů i žen (často i dětí) byla většinou 12-14 hodin denně a mzda mnohdy nestačila ani na základní životní potřeby, běžná byla proto práce všech členů rodiny včetně dětí (některé doklady mluví už o čtyřletých). Přestože zaměstnání bylo pro vdanou ženu tehdy považováno za nevhodné, v těchto kruzích pracovaly takřka všechny a za poloviční plat než muži. Jen málo pomohly zákony z konce 18. století, podle kterých měl majitel továrny zajistit u něj pracujícím dětem školní docházku, měly být jednou týdně umyty a učesány a dvakrát ročně prohlédnuty lékařem. Rozsah dětské práce byl značný – mnohde tvořily děti až třetinu dělníků. Teprve ve 40. letech 19. století byl vydán dekret zakazující dětskou práci v noci a zakázal zaměstnávat děti mladší 12 let (zároveň ale vymezil pracovní dobu dětí na max. 12 hodin). Vážným problémem bylo rovněž bydlení dělníků ve městech – svobodní žili většinou v pronájmu a běžné bylo i střídání v jedné posteli (tzv. šlof), rodiny žily většinou v pavlačových nájemních domech na předměstí, kde měli jednu místnost (někdy ještě kuchyň) bez sociálního zařízení, které bylo společné pro celé patro. Tyto zkušenosti byli jedním ze zdrojů pozdějšího dělnického hnutí a zasáhla i některé sociálně cítící intelektuály (Marx, Heinrich Heine píše jednu z prvních sociálních básní – Píseň slezských tkalců: „Ó Německo staré, my tkáme ti / v tvůj rubáš trojité prokletí“ – 1847).

Slovanství – vědomí příbuznosti Slovanů existovalo již v barokním patriotismu (někdy bývá označováno za dobovou obdobu polského sarmatismu a maďarského turánství). Nejvíce zakotvilo mezi Slovany v habsburské monarchii, jedním z prvních veřejných projevů slovanské vzájemnosti byla slavnostní řeč Josefa Dobrovského při příležitosti pražské korunovace Leopolda II. (1792). Silným impulsem bylo i dílo německého filosofa Johanna Herdera (1791), který předpovídal po éře románsko-germánské novou éru slovanskou. Zvlášť pak zapůsobily napoleonské války a velmocenská role Ruska v nich. V následné dusivé atmosféře absolutismu se řada lidí utíkala do utopických vidin velké budoucnosti Slovanů (z téže doby Kollárův epos Slávy dcera, 1824). Proti panslavistické vizi založené na přimknutí k Rusku vznikne brzy myšlenka austroslavismu, jejímž zakladatelem je zřejmě

36

slovinský vysoký byrokrat ve Vídni Bartoloměj Kopitar ve svém díle Patriotische Phantasien eines Slawen (Patriotické fantazie jednoho Slovana), podle kterého nemá být slovanským centrem Petrohrad, ale Vídeň. Tehdy je již opuštěna nereálná představa na vytvoření jednotného slovanského jazyka, ale stále ještě probíhá snaha o jazykovou unifikaci u Jihoslovanů a čecho-slováků. Zatímco ilyrismus bude živý ještě velmi dlouho, česko-slovenské jazykové sloučení zkrachuje již ve 40. letech s nástupem nové evangelické generace slovenských národovců (Štúr, Hurban, Hodža), kteří definitivně opustí staročeskou bibličtinu a vypracují vlastní spisovnou slovenštinu. Té se sice podaří překonat katolicko-evangelické jazykové rozdvojení na Slovensku, ale nadále to zmaří jazykové spojení s Čechy a Slováci se začnou orientovat na národní autonomii v rámci Uher.

Naopak u obou největších slovanských národů, Poláků a Rusů, slovanské ideje zdaleka takovou roli nehrály. Polská společnost se stále soustředila na obnovu Rzeczpospolity a její snahy byly namířeny především proti hlavní záborové mocnosti, carskému Rusku. V tomto svém zápase hledali Poláci podporu hlavně na Západě, nikoliv u malých slovanských sousedů. V Rusku se slovanství poprvé objevilo mezi děkabristy (uvažovali o slovanské federaci, která by vyřešila i polsko-ruský problém), ve 40. let se pak na ruské intelektuální scéně rozhořel boj mezi tzv. zapadniky, zastánci „evropeizace“ Ruska (Nikolaj Černyševskij, Alexandr Gercen) a slavjanofily, stoupenci specifického vývoje Ruska (Ivan Aksakov). Slavjanofilové byli většinou stoupenci carského autokratismu, jen někteří z nich byli liberálové. V oficiální ruské státní doktríně však tehdy slovanství nehrálo v podstatě žádnou roli – ministr Sergej Uvarov ji definoval jako trojici pravoslaví, samoděržaví a ruská národnost. V duchu monarchické solidarity zaujímala carská politika chladný postoj k některým snahám slavjanofilů získat rakouské Slovany – podobně jako pangermanismus v bismarckovském Německu, nestal se ani panslavismus v carském Rusku oficiální státní politikou. Oživení slovanských myšlenek vzbudilo přesto velkou pozornost na Západě a negativní reakci polské, německé a zejména maďarské publicistiky. Poláci měli sami krutou zkušenost se „slovanskou vzájemností“ v carsko ruském podání. Část německé kritiky byla nesena liberálními argumenty část nacionálními, nejbojovnější byla ovšem publicistika maďarská, ve které hrála roli obava z rozplynutí se ve „slovanském moři“, jak to ostatně Maďarům předpovídal Herder. Strašidlo slovanské expanze a mýtus panslavismu bude hrát dlouhá desetiletí roli v evropském veřejném mínění a paradoxně se nejvíc rozšíří v době, kdy se slovanské politické elity v monarchii začnou od panslavismu odvracet a přiklánět se k představám vyhraněně národním (v Česku Karel Havlíček, na Slovensku Ľudovít Štúr). Loajalitu Slovanů k monarchii obhajoval i Lev Thun z mladší generace konzervativní aristokracie (tzv. feudální austroslavismus; v protikladu k liberálně demokratickému austroslavismu Palackého).

Do revoluce 1848 ještě vstupovaly slovanské národy s mlhavou představou slovanské vzájemnosti, ovšem v té době již měly poměrně rozvinuté nacionální programy. Palacký tak odmítl jak účast v novém národním Německu tak sjednocení Slovanů kolem Ruska a dával přednost setrvání v rámci monarchie, což tehdy přijímala i konzervativní šlechta a demokratičtí radikálové. Obdobou českého austroslavismu byly představy uherských Slovanů (Slováků, Jihoslovanů, Rusínů), kteří doufali v národnostně reformované Uhry (někdy nazýváno hungaroslavismem). Ten nejdůrazněji prosazoval Štúr, zatímco jeho kolegové Hurban a Hodža měli větší pochopení pro austroslavismus český. Pražský Slovanský sjezd (2. -12. června 1848), jehož vzorem bylo sjednocování německé a italské, byl koncipován v austroslavistickém duchu: Češi usilovali o autonomii Čech nebo České koruny, eventuálně o spojení se Slováky (odmítané Štúrem), Slovinci (Stanko Vraz, Anton Globočnik) chtěli vytvoření Sjednocené Slovenije, obojí v rámci mocnářství. Rakouské zaměření sjezdu však narušila přítomnost „anarchistického Všeslovana“ Bakunina a také polská delegace, která chtěla, aby sjezd reprezentoval všechny Slovany a chtěli získat jejich podporu pro obnovu Polska. Během povstání v Praze rozjel německý a maďarský tisk vlnu kritiky, která způsobila, že v evropském veřejném mínění byl sjezd vnímán jako panslavistický podnik, přestože oficiální Rusko na něm žádný podíl nemělo. Na říšském sněmu ve Vídni a později v Kroměříži sice Slované vytvořili společný klub, ale ve skutečnosti každá politická garnitura sledovala jiné zájmy. Zklamaní Poláci, kterým se po potlačení haličsko-krakovského (1846) a poznaňského (1848) povstání opět vzdálila obnova Rzeczpospolity, se přiklonili k habsburskému loajalismu haličské šlechty (hlavním zastáncem ugody byl Agenor Goluchowski). Také představy Palackého a Slovince Matiji Kavčiče prošli během roku 1848 proměnou a posunuli se od austroslavismu k národnostnímu federalismu.

Za bachovského absolutismu nezbylo z těchto představ téměř nic. Zklamání z Rakouska a účast Ruska na potlačení maďarské revoluce (vnímané jako potlačení maďarského hegemonismu)

37

dovedly ke konci života Štúra až k návratu k utopickému proruskému panslavismu. Nová konjunktura slovanských představ přišla znovu s politickým oživením v 60. letech a také s novými ruskými pokusy hrát na „slovanskou kartu“ po porážce v krymské válce. V roce 1858 bylo např. v Moskvě založeno Slovanské komité, idea Ruska jako ochránce Slovanů se stala součástí oficiální taktiky carské diplomacie. Ovšem nemilosrdné potlačení polského povstání 1863 znovu oživilo pověst Ruska jako „četníka Evropy“ – v polském prostředí to byl definitivní konec slovanství. Naděje, že nová liberální éra v habsburské monarchii přinese Slovanům rovnoprávnost, byla brzy zklamána, výsledkem byl comeback austroslavismu a hungaroslavismu. V prusko-rakouské válce se rakouští Slované postavili na patriotické stanovisko a vyloučení monarchie z Německého spolku uvítali jako novou příležitost k proměně mocnářství v duchu národní rovnoprávnosti. Roku 1866 se ve Vídni uskutečnil tzv. Malý slovanský sjezd, kterého se kromě Čechů účastnil i Chorvat Strossmayer a Polák Goluchowski, kde bylo navrženo nové rozčlenění monarchie, kde by jistá národnostní práva získaly i „nehistorické“ národy. Tento pokus o „slovanský blok“ v monarchii byl však neúspěšný a nakonec šlo mocnářství cestou dohody koruny s Maďary v neprospěch Slovanů.

Dualismus byl počátkem konce austroslavismu, spolu s ním se také federalisté začali přiklánět od přirozenoprávní (národnostní) doktríny k doktríně historicko-právní (zemské). To Slovany rozdělilo – pro nehistorické národy (Slovince, Slováky, Rusíny) byla tato doktrína nevýhodná, naopak Chorvaté, Poláci i Češi ji postupně přijali za svou. Proměna mocnářství v maďarsko-německé kondominium vyvolala mezi Slovany silný odpor a v předlitavském parlamentu je vedla k pasivní rezistenci, totéž učinili v Uhrách Chorvaté (politicky eliminovaní Slováci, Rusíni a Srbové neměli ani takovou možnost). Projevem odporu proti dualismu byla i účast předáků habsburských Slovanů (13 Chorvatů, 28 Srbů, 24 Čechů a 3 Slovinci) na tzv. pouti do Moskvy, kde se roku 1867 konala národopisná výstava (populární bylo tehdy heslo: „Raději Rusy než Prusy“). Polský emigrační, německý a maďarský tisk to opět pranýřoval jako proruský panslavistický podnik, který v Evropě znovu oživil strašidlo „nepravého panslavismu“. Car sice slovanské delegáty osobně přijal, ve Vídni se ale ruská diplomacie od věci distancovala. Přestože např. Rieger v Moskvě nastolil polskou otázku a rozhodně odmítl splynutí všech Slovanů s Ruskem, o kterém snili někteří ruští slavjanofilové, nicméně v mnoha účastnících zanechala cesta do Moskvy silné dojmy a iluze. V českých a slovinských zemích se v letech 1868-71 konaly na protest proti dualismu velké lidové demonstrace, tábory, zatímco na vysoké úrovni je jednalo o dodatečném vyrovnání s ostatními národy. O historické právo opření Chorvaté se v Uhrách domohli jisté autonomie, ostatní uherské národy měly být uspokojeny liberálním národnostním zákonem. V Předlitavsku začala podobná jednání o subdualismu s haličskými Poláky, Čechy i Slovinci. Nedá se ale mluvit o „jednotné slovanské frontě“, s každou delegací se jednalo zvlášť a žádná se proti tomu neozvala.

Nejúspěšnější byli Poláci, na které musela Vídeň brát největší zřetel, neboť je vedla konzervativní šlechta s přístupem ke dvoru, které šlo nejen o polské sebeurčení, ale také o vlastní sociální panství nad nižšími vrstvami a nadvládu nad Ukrajinci. Vedoucí postavou byl Goluchowski, který byl ochoten akceptovat dualismus, pakliže Halič dostane autonomii. Tuto linii potvrdila i satira Teka Stańczyka (Stańczykova aktovka), od níž bude odvozen název celé politické garnitury, která se bude po dalších 40 let podílet na vídeňských kabinetech a bude ovládat (faktickou) autonomii Haliče – stańczykové. Ti se dali cestou pragmatické reálpolitiky, obnovu Polska považovali v dohledné době za beznadějnou, třebaže v ní stále pevně věřili. Jinak na tom byli Slovinci, kteří nemohli akceptovat ani historickoprávní doktrínu Čechů a kolísali mezi jihoslovanstvím a vlastní národní identitou. Nakonec také zvolili pragmatickou cestu – za menší ústupky v samosprávě a jazykové oblasti akceptovali dualismus a zařadili se do konzervativního Taaffeho tábora. České politické vedení, které tehdy ovládala aliance staročechů a konzervativní šlechty, nakonec opustilo „vyšší okřídlení“ austroslavismu i federalismu a soustředilo na historickoprávní doktrínu a snahu o autonomii české koruny – jejím ztělesněním měly být fundamentální články 1871, které měly sice poměrně problematickou konstrukci, ale za Hohenwartovy vlády, kdy Rakousko uvažovalo o odvetě Prusku za rok 1866, se zdály reálně prosaditelné, po německém triumfu v roce 1870 však projekt zkrachoval a Češi vyšli naprázdno. Zcela jiným směrem se ubíraly cesty slovanských národů v Uhrách, neboť kooperace s předlitavskými Slovany nebyla valná, dokonce ani ve sféře kulturní. Totéž ostatně platilo i pro Předlitavsko – zatímco haličští Poláci se pravidelně podíleli na liberálních kabinetech (ministrem bez portfeje s kompetencí pro haličské záležitosti byl Florian Ziemialkowski), Češi stáli v nesmiřitelné státoprávní opozici. U Čechů naposledy ožilo slovanství s vítězstvím Ruska v turecké

38

válce, nicméně jeho diplomatická porážka a zkrocení ruských ambicí na Berlínském kongresu tyto naděje pohřbilo – habsburská monarchie nejenže nebyla nucena k reorganizaci, ale navíc se rozšířila o Bosnu. Pasivní rezistence tehdy ztratila smysl a staročeši se obrátili k pragmatické reálpolitice a vstoupili do Taaffeho vlády – nepřišel do ní ovšem Rieger, hlavní autorita české politiky, ale oportunní Moravan Alois Pražák, který byl dlouho ministrem spravedlnosti a oproti Polákům (ti měli naopak kromě vlastního ministra pro vlastní záležitosti Ziemialkowského také ministra financí Juliana Dunajewského, což byla druhá nejvýznamnější pozice v kabinetu) tak hráli ve vládě druhé housle. Taaffova koalice bývá koneckonců někdy označována za „malý předlitavský austroslavismus“. Ve skutečnosti už v té době nehrálo slovanství v politice prakticky žádnou roli a omezovalo se spíše jen na kulturní pole (mnoho knih k tomuto tématu dává mylnou představu o velkém významu slovanství). Spíše v ostatních slovanských sousedech zhlédly se tyto národy na Západě, který se snažily dohnat. Rétorické slovanství se sice čas od času objeví, když zesílí německý či maďarský tlak (hlavně mezi Čechy a Slováky; mezi Poláky byli rusofilové asi „stejně řídcí jako abstinenti“ – str. 185). Také za 2. světové války přijde Sověty podporovaná slovanská vlna (obdiv k sovětskému Rusku se ovšem neomezí jen na Slovany, ale zasáhne všechny národy ohrožené nacisty), nicméně tu brzy podlomí stalinské znásilnění Polska a „exkomunikace“ Jugoslávie. Pod tuhou sovětskou nadvládou se pak ve východním bloku začnou proruské sympatie drobit a zřejmě poslední ránu jim (nejen v Československu) zasadí invaze 1968.

V. Počátky modernizace

NeoabsolutismusNásledující čtvrtstoletí budou pro střední Evropu určující tři děje: porážka revoluce,

industriální konjunktura a úsilí o národní stát. Rok 1848 ukázal, že revoluce ještě nemá moc na uskutečnění svých cílů – rolnictvo bylo saturováno zrušením poddanství a nová třída průmyslového dělnictva byla ještě slabá a neorganizovaná. Původní motor revoluce – spojenectví radikálních demokratů, liberálů a národních hnutí se během revoluce rozpadlo, což bylo zřejmě hlavní příčinou její porážky. Politický a národní princip revoluce se nepodařilo sladit. Objevila se i další otázka: jsou vůbec zdejší národy schopny se vzájemně dohodnout a žít v míru nebo potřebují jakousi třetí, arbitrážní sílu (např. dynastie). Právě monarchické pořádky se začaly všude obnovovat – pro revoluci byla modelem Anglie či Belgie, pro reakci pak Francie, kde roku 1848 Ludvík Napoleon využil patu mezi revolucí a kontrarevolucí a nastolil vlastní autokratický režim, roku 1852 se pak prohlásil za císaře Napoleona III. Bonapartismus byl režimem autokratické modernizace, byl vzorem i pro středoevropské režimy, kterým se dnes říká neoabsolutistické. Od svých předbřeznových předchůdců se ovšem lišily právě zkušeností revoluce. V čele vlád stanuli „moderní konzervativci“, kteří chápali, že část problémů, které revoluce nastolila, je nutno řešit, chtěli tak ovšem činit byrokraticky shora a zabránit emancipaci společnosti.

To platilo pro obě zdejší mocnosti – v Prusku přišla Manteuffelova vláda (vystřídal předčasně zemřelého Brandenburga), v Rakousku Schwarzenbergova. Oba režimy se ovšem trochu lišily od bonapartismu i od sebe navzájem. V Prusku zcela nezanikl konstitucionalismus (oktrojovaná ústava zůstala v platnosti a Prusko tak mělo parlamentní zřízení, třebaže sociálně exkluzivní – trojtřídní model volebního práva tu vydržel až do roku 1918). Manteuffelova vláda byla reakční, ovšem prosazovala liberální hospodářskou a obchodní politiku, která ji přinesla podporu mnoha liberálů. Také v Rakousku nepřevzali moc konzervativci Windischgrätzova typu, kteří si přáli úplný návrat před březen 1848 (stala se z nich kverulantská stavovsky konzervativní opozice), třebaže si zanechali vliv v armádě. Tón Schwarzenbergovu kabinetu udávali reformní byrokraté – liberální přeběhlík Alexander Bach, ekonomický odborník a velkopodnikatel Karl Bruck či reformátor školství Lev Thun. Neprosadil se tvůrce ústavy Stadion, neboť stejně jako Brandenburg a brzy i Schwarzenberg předčasně zemřel.

Alexander Bach (1813-1893) – populární vídeňský advokát, dlouho zastánce politického liberalismu vystupoval ve 40. letech jako zastánce demokratizace monarchie. V březnu 1848 se zapojil do petiční akce za svobodu slova a zrušení cenzury, stal se jedním z hlavních mluvčích vídeňských měšťanů a byl zvolen do říšského sněmu. Byl zastáncem silné centralizované monarchie, a tak odmítal separatistické snahy Maďarů a rakouských Němců – obdobně jako Palacký odmítl pozvání do

39

frankfurtského parlamentu. Tím si získal jisté sympatie ve vládních kruzích, zvláště když se distancoval od politického radikalismu. Po pádu Pillersdorfovy vlády vykonával krátce funkci ministra spravedlnosti. Během říjnového povstání Bach z Vídně uprchl k císařskému dvoru do Olomouce. Ministrem spravedlnosti se stal znovu v kabinetu knížete Felixe Schwarzenberga a roku 1849 převzal i resort ministra vnitra a policie. Na restauraci absolutismu, který před revolucí často kritizoval, měl natolik zásadní podíl, že se celá 50. léta v monarchii nazývají jeho érou. Bach byl tvůrcem programu modernizace státní správy – spolehlivá byrokracie měla nahradit patrimoniální systém (který kritizoval již dříve), pokoušel se zavést unitární centralistickou administrativu v celé říši (včetně Uher, které reorganizoval ze zemského zřízení do pěti správních novotvarů podřízených Vídni). Byrokratický aparát měla doplňovat všemocná policie. V rozporu se svými dřívějšími názory se Bach podílel i na posilování vlivu církve a přijetí konkordátu 1855. Jeho tuhá centralizace byla doplněna účelovou germanizací (třebaže k ostatním národům choval skromnou přízeň), ovšem na druhou stranu energicky podporoval úsilí ministra Karla Brucka o liberalizaci hospodářských a obchodních vztahů, která byla základnou modernizace Rakouska. Konec Bachovy politické kariéry přinesla porážka v Itálii roku 1859. Císař slíbil ústavní reformy a na důkaz propustil Bacha i šéfa police Johanna Kempena, kteří byli symbolem kompromitovaného neoabsolutismu, a byla jim přisouzena veškerá vina na krizi mocnářství. Zbytek života strávil Bach v ústraní v Římě jako císařský vyslanec u papežské kurie.

Nový režim začal pronásledováním těch, kteří se angažovali v revoluci – liberálové byli trestáni mírněji (většinou jen vyřazením z veřejného života), naopak radikálně demokratický tábor byl represemi takřka rozbit – ukládala se dlouholetá vězení (na ně byla změněna i většina rozsudků smrti, v Uhrách i v Itálii jich byla ovšem řada vykonána), povolání k dlouhodobé vojenské službě nebo nucená emigrace. Dočasně tak zemi opustili F. L. Rieger i studentský vůdce Josef Václav Frič, někteří (Lájos Kossuth, Hans Kudlich) se již z emigrace nikdy nevrátili. Bude trvat velmi dlouho, než se zdejší demokratický tábor obnoví. V liberálním táboře se mnoho významných osobností uchýlilo do soukromí (Palacký, Deák), jiní se zklamání léčili v nových možnostech podnikání, anebo opustili březnový idealismus a přiklonili se k „reálpolitice“. Obě mocnosti se ale dál pokoušeli o naplnění jednoho z cílů revoluce – sjednocení Německa; přestože Hohenzollern frankfurtskou císařskou korunu odmítl, vzápětí se pokusil o maloněmeckou jednotu na vlastní způsob, shora, unií Pruska s malými státy, které byli na jednu stranu přitahovány celním spolkem s Pruskem, na druhou se ale báli pruského hegemonismu – celý plán zhatilo Rakousko s pomocí Ruska, Prusko zase znemožnilo rakouský plán na velkoněmecké sjednocení (vznikl by 70 milionový celek) – výsledkem bude restaurace Německého spolku, řešení které více vyhovovalo Rakousku, a které bude zakotveno v olomouckých punktacích 1850, které budou v Prusku vnímány jako mocenské ponížení a mezi oběma zeměmi vznikne napětí, které se bude dál stupňovat (budoucí hvězdný politik Bismarck se tehdy změní z konzervativního zastánce dynastické politiky na hlasatele pruského národního zájmu a soupeření s Rakouskem). Rakousko-pruský konflikt byl tehdy ještě teprve v zárodku, navenek se naopak zdálo, že byl na mezinárodním poli zcela obnoven status quo ante (anglo-francouzská koalice zkrotila v krymské válce 1853-56 mocenské ambice Ruska a koncert rovnováhy velmocí se zdál být opět funkční). Vnitropoliticky však návrat před březen 1848 možný nebyl, třebaže snahy o návrat byli, větší v Rakousku než v Prusku. V Rakousku nejenže oktrojovaná ústava nikdy nevstoupila v platnost, ale byla navíc silvestrovskými patenty 1851 i formálně zrušena a z občanských práv zbyla jen rovnost před zákonem, zrušení poddanství a ochrana státem uznaných konfesí.

Oporou byrokracie byla armáda a policie, doplněná o vojensky organizovaný sbor četnictva, zajišťující pořádek na venkově. Veřejný život byl postaven pod policejní dohled, směly vycházet jen oficiální vládní noviny, útlak působil dusivě i na kulturu, kde se začala uplatňovat úniková historická témata, hlavně maďarská literatura té doby je plná zármutku, v Čechách ovšem vychází díla jako Erbenova Kytice (1853) či Babička Boženy Němcové (1854), které završují obrozeneckou literaturu a předznamenají nástup nové mladé demokraticky smýšlející generace na konci 50. let. Neoabsolutismus také dokončil největší úspěch revoluce – zrušení poddanství, které bylo prakticky provedeno během 50. let (splácení náhrady ovšem zadlužilo venkov na dlouhá desetiletí; v Uhrách získalo mnoho rodin jen nepatrné výměry a zchudla i drobná šlechta – řada z nich skončila jako sedláci nebo ve státní službě, naopak magnátský velkostatek dostal obrovskou finanční injekci). Velmi pozitivním výkonem neoabsolutismu byla přestavba školství v moderním technicko-ekonomickém duchu, vznikají nové střední školy (reálky – střední školy bez latiny; na rozdíl od gymnázií), rostou i

40

technické vysoké školy a obchodní akademie. Vzorem nového školství byla pruská Humboldtova univerzita. Thunovy školské reformy byly základem školství v zemích monarchie až do 20. století, na druhou stranu byly ovšem nové školy politicky i duchovně umrtvené. Konkordát 1855 rozšířil moc církve ve sféře manželského práva a ve školství, které se znovu dostalo pod církevní dohled. Již ve své době byl vnímán jako zpátečnická provokace a to nejen liberály (protestoval i Franz Grillparzer), nedá se ani říci, že by zvlášť posílil náboženské vědomí, církev se spíš stala víc erární a stát posílil svůj katolicko-konfesionální ráz. Také administrativní reformy neoabsolutismu byly dvojaké – na jednu stranu posílily výkonnost a odbornost byrokratické správy, na druhou byly nástrojem unitarizace státu a svázání společnosti. Byl zachován důležitý kus modernizace státní správy, totiž ministerstva (ta roku 1848 nahradila dřívější dvorní úřady), ale vláda jako kolektivní orgán byla záhy zrušena a jednotliví ministři byli přímo odpovědní císaři. Neoabsolutismus byl režimem autokratické moci panovníka, přičemž František Josef byl spíš pilný byrokrat než vladař velkého formátu. Tvrdě centralistická reforma správy (Bachovo dílo) byla posledním velkým pokusem o dokončení „historického úkolu“ sjednocení habsburských zemí do jednotného celku, členěného nyní do administrativních krajů místo tradičních zemí (přišla však příliš pozdě). Byla okleštěna svébytnost obcí i stavovská samospráva (volby do sněmů se nekonaly, jejich právo povolovat rozpočty bylo zrušeno atd.), správní struktura byla byrokratizována, do čela zemí dosazeni císařští místodržitelé. Unifikace správy měla sice modernizační efekt, ovšem hlavním cílem bylo podvázání všech potencionálně nezávislých struktur – z toho důvodu také císař odmítl českou i uherskou korunovaci.

Krutě byly zasaženy zejména rebelské Uhry. Roku 1850 byl sice Haynau poslán do penze, čímž skončila nejhorší fáze (vojenská diktatura), pokračovaly ale represe na český „pobělohorský“ způsob: zemská práva byla prohlášena za propadlá, od Uher bylo odděleno Sedmihradsko, Vojvodina, Slavonsko a Vojenská hranice (všechny přímo podřízeny Vídni). Takto okleštěné Uhry byly rozděleny na pět distriktů spravovaných z Vídně a konstruovaných tak, aby v nich měly pokud možno převahu nemaďarské národnosti. Úředním jazykem se stala němčina, do úřadů byli dosazováni úředníci ze západní části monarchie (pro předepsanou uherskou uniformu s císařským orlíčkem se jim říkalo Bachovy husaři), mnoho starých uherských úředníků ovšem s novým režimem kolaborovalo. Vůči druhým národům byla zprvu uplatněna skromná přízeň – bylo zřízeno několik jazykově národních středních škol a pár loajálních národovců dostalo funkce, brzy však nastoupil další regres (po smrti Schwarzenberga a odstoupení ministra Brucka). Spíš než nadnárodní byl absolutismus nenárodní, či spíš protinárodní; tvrdý centralismus byl namířen proti všem, všechny národnosti byly takříkajíc rovnoměrně potlačovány. Němci však byli zvýhodněni německým úředním jazykem. Bachovská centralizace šla dál než josefínská a také germanizace byla systematičtější. Provedené školní, správní a hospodářské reformy ukazují, čím se neoabsolutismus lišil od svého předrevolučního předchůdce (metternichovského absolutismu) – svou intenzivní, v počátcích dokonce horečnou reformní činností, prováděnou ovšem shora. Nejvýraznější byli změny v hospodářství: daňová reforma, modernizace poštovních služeb, zřízení zájmových podnikatelských organizací (obchodní a živnostenské komory), odstranění vnitřních cel (i v Uhrách, čímž vznikl velký hospodářský prostor, kterému zpočátku zřejmě prospělo i vnější ochranářství). Brzy se ale potenciál reforem shora vyčerpal, ty uvázly v písku a z reformního režimu se v druhé polovině 50. let stal zase jen nehybný policejní absolutismus (dodnes se v hovorové češtině zachoval výraz „dát si bacha“). Po předčasné smrti schopného Schwarzenberga se projevily slabiny autokratické moci o mnoho méně schopného císaře – kolísavým postojem za krymské války si monarchie znepřátelila Rusko (aniž by posílila svazek se západními mocnostmi) a Rakousko tak zůstalo na mezinárodním poli silně izolováno. Armádu ovládaly ultrakonzervativní síly, které znemožnily provedení potřebných reforem (to se Rakousku krutě vymstí ve válce s Pruskem). Monarchie se nacházela v permanentní finanční krizi, kterou nedokázal vyřešit ani jinak mimořádně schopný ministr financí Karl von Bruck. Neoabsolutismus byl konec konců přes svůj počáteční reformismus zaměřen hlavně na udržení starých pořádků a na konci 50. let přivedl monarchii na práh existenční krize, kterou už nikdy zcela nepřekoná.

Industrializace a kapitalistická konjunkturaPodobně jako se do střední Evropy přelila vlna revolucí, v porevoluční době se sem přelila i

revoluce průmyslová a zdejší polofeudální systém se zde definitivně přeměnil na kapitalismus. Čtvrtstoletí po roce 1848 bylo ve střední (i v západní) Evropě obdobím mimořádné hospodářské konjunktury – východní část (Uhry a polské země) si ovšem na podobnou vlnu ještě 20 let počkají,

41

v Evropě východní a jihovýchodní se pak feudální poměry udrží ještě celá desetiletí. V Uhrách s 13. miliony obyvatel bylo v polovině století jen asi 140 tisíc dělníků, z toho čtvrtinu tvořili cizinci (hlavně Němci a Češi). Naopak v německých, rakouských a českých zemích byly příznivější předpoklady pro aktivní reakci na průmyslové impulsy z Británie a západní Evropy. Byly zde vhodné suroviny (uhlí v Porúří, Slezsku a českých zemích), makrostruktura (poměrně dobrá dopravní síť), rychlý demografický růst (v Prusku 1815-60 o 60%, v rakouských a českých zemích 1840-80 o 25%) a díky pokrokům ve školství i hodnotný human capital (negramotnost byla v rakouských a českých zemích srovnatelná se Západem, naopak v Uhrách byla 70%, na Balkáně dokonce 80%). Největší potenciál ležel v tradičních řemeslných oblastech (Sasko, Slezsko, české „Nizozemí“ v pohraničí, některé země rakouské) a ve velkých městech (Vídeň, Budapešť, Praha, Brno). V těch se koncentrovalo technické a podnikatelské know how i kvalifikovaná pracovní síla. Reformní aktivity státu k tomu výrazně přispěly (dopravní síť, ekonomicko-právní reformy) – v tom měly náskok země, kde proběhly napoleonské reformy (Prusko a další německé státy), v habsburské monarchii začal tento náskok vyrovnávat teprve neoabsolutismus (rolnické reformy, zrušení vnitřních cel – rakouský vnitřní trh byl sice poměrně velký, stále byl ale menší než německý celní spolek a především méně náročný a stimulativní), který v roce 1859 na sklonku své existence zrušil cechy a uzákonil svobodu živností. Časová návaznost likvidace poddanství (uvolnění početné masy pracovních sil) a počátků industrializace (poskytující nová zaměstnání) zde byla velmi šťastná a částečně omezila krutost gründerských počátků kapitalismu, které na západě provázel masový pauperismus. Přesto i zde bude bída sužovat velkou část společnosti ještě celá desetiletí.

Pohonnou silou zdejší industrializace se vedle tradičního lehkého (především textilního) průmyslu, stala stavba železnic. V Rakousku začala takřka bez zpoždění ve stejné době jako v Německu a v západní (kontinentální) Evropě – mezi lety 1850-1873 bylo v Německu postaveno 20 tisíc km drah (v Rakousku asi polovina). Výstavba železniční sítě byla nejen v hospodářském, ale i ve strategickém zájmu státu a stala se motorem hospodářského rozvoje střední Evropy (na Balkáně a ve východní Evropě začne železnice později a takovou roli zde už nesehraje, naopak spíše přispěje k další periferizaci těchto zemí, neboť železniční výstavbu zde bude provádět zahraniční kapitál s hlavním cílem vývozu surovin a zemědělských produktů). Pro střední Evropu bude mít železnice doslova epochální význam – obrovské snížení dopravních nákladů (o 4/5) kompenzovalo dávnou nevýhodu vnitrozemí a zlepšilo konkurenceschopnost místních produktů, místní hospodářství se zapojilo do mezinárodní dělby práce. Od 40. do 60. let propojila železnice všechna významná centra monarchie (Vídeň, Brno, Praha, Budapešť) a umožní spojení se zahraničím (Varšava, Sasko, Bavorsko). Technicky náročná stavba jižní (alpské) dráhy do Terstu otevře zdejším zemím i Středozemní moře. Stavba železnic začala v Rakousku v režii státu, ale již v roce 1854 byl přijat zákon o soukromých železnicích a státní dráhy byly privatizovány. Železnice byla vůbec vhodnou příležitostí pro mobilizaci soukromého kapitálu. Měla i civilizační důsledky, které se odrazily i v duchovní sféře – železnice a telegraf spojovaly se světem. Železnice zvýšila poptávku a vynutila si i zvýšení těžby uhlí, které se stalo stimulem rozvoje severních Čech a Moravy, rakouského i pruského Slezska, kde se díky ní začal rozvíjet i hutní (Vítkovické železárny začínaly hlavně výrobou kolejnic) a strojírenský průmysl (nejprve opravy, posléze i výroba lokomotiv a vagónů – v tomto směru byla hlavním centrem Vídeň, kde byla také roku 1854 vyrobena první parní lokomotiva v monarchii).

Nové zákonodárství umožnilo nové podnikání a rychlejší akumulaci kapitálu – houfně byly zakládány akciové společnosti (v 60. a 70. letech vypukla doslova gründerská horečka). Ve stejné době vzniká i moderní bankovnictví, které pomohlo obrátit finanční toky k produktivním investicím. V roce 1855 založili Rotschildové (dosud operující hlavně na poli státních financí) první rakouskou obchodní banku Creditanstalt, na nižší úrovni plnily stejnou úlohu družstevní záložny (oblíbené hlavně v Čechách, kde jich roku 1873 bylo již 523). To vše dokázalo zmobilizovat větší množství kapitálu, než kdokoliv čekal. Novým znakem hospodářské reality se stal dlouhodobý růst (výroba na hlavu rostla 10x rychleji než v předindustriálním období). Oblast Německého spolku (kam tehdy náležely i české a rakouské země), vzrostla v letech 1830-60 o 45%, zatímco Rusko ve stejné době jen o 5%. Vzestup výroby byl doslova impozantní (v některých odvětvích např. cukrovarnictví, se během 10 let výroba zdvacetinásobila). Středoevropské země měly výhodu imitačního efektu, kdy přijímaly již vyvinuté výrobní postupy, postupně ale i zde dochází k přechodu od řemeslné empirie k vlastnímu inženýrství, výrobě podle výkresů a nakonec i k vlastním technickým vynálezům. V západní části střední Evropy začne platit tzv. Fourastierův zákon, kdy klesá podíl primárního sektoru a roste

42

sekundér a posléze i terciér. V 19. století ovšem zůstal hlavním průmyslovým odvětvím monarchie průmysl lehký, hlavně textilní (v roce 1870 v něm pracovala polovina všech dělníků), kde však tovární velkovýroba převládala jen v některých odvětvích, většinu tvořily stále malé a střední podniky a výrazný podíl si udrželo i řemeslo. K průmyslovému růstu se navíc přidala i agrární konjunktura – starý trojpolní systém byl překonán (úhor zmizel), což umožnilo rozšířit osevní plochu. Nově se zavádějí technické plodiny a také pícniny, jež zvýšily zdroje krmiva pro živočišnou výrobu, která pak poskytla více hnojiva (zavádí se i první umělá hnojiva), objeví se i nové stroje usnadňující práci (secí stroj, parní mlátička atd.). Kromě technických inovací byla zdrojem vzestupu v zemědělství likvidace feudálních povinností – vlastně vznikl nový rolník s vlastní půdou a s vlastními výnosy, se kterými vstupoval na trh. Vrchnostenskému velkostatku poskytly náhrady obrovskou finanční injekci, která mu zajistila prosperitu a dokonce i volný kapitál (který mnozí investovali nejen do zemědělství, ale i do průmyslu a finančnictví). Statkářská aristokracie byla sice vesměs konzervativní, velkostatek se stal přesto průkopníkem nových zemědělských metod, často i proto, že byl svěřován občanským správcům (často židovským), kteří tak sami načerpali značné zisky. Z jejich řad se rekrutovala nová střední statkářská třída, kterou doplnili i podnikaví rolníci, mlynáři atd. V úrodných krajích (Polabí, Haná, jižní Morava) sedláci bohatli také na spojení s potravinářským průmyslem (řepa pro cukrovary, ječmen pro sladovny, brambory pro lihovary – v Čechách se začne mluvit o „řepařských zemanech“, jejichž uherskou obdobou budou mlynáři a chovatelé vepřů). České země zažily největší agrární vzestup ve své historii, pozoruhodný i v mezinárodním srovnání (zatímco produktivita zemědělské práce vzrostla v evropském průměru v letech 1850-1870 o 30%, v českých zemích od 1850 do války o 300%). Kapitalistické zemědělství urychlilo i diferenciaci venkova – kromě silné vrstvy chalupníků a domkářů vzrostly i počty zemědělského dělnictva. Právě bídné poměry čeledi a sezónních dělníků, byly ovšem až do pozemkových reforem 20. století stínem zdejší zemědělské prosperity. Z „přelidněných“ hospodářství malých rolníků a chalupníků odcházeli mnozí do měst, kde vytvářeli podobně chudou vrstvu nekvalifikovaných dělníků, mezi kterými se šířil alkoholismus, podvýživa a žili v nesmírně těžkých pracovních, bytových a hygienických podmínkách. Ještě celá desetiletí bude značná část dělníků žít na samé hranici životního minima. Díky jejich příchodu ovšem rychle rostla města – Vídeň překonala milionovou hranici, ostatní města byla sice v evropském srovnání menší, ovšem zaznamenávala pozoruhodný růst: Drážďany vzrostly 1850-80 z necelých 100 tisíc na více než dvojnásobek (Lipsko z 63 na 150 tisíc), Vratislav ze 114 na 273 000, Varšava ze 100 tisíc na čtvrt milionu, Budapešť ze 178 000 na 371 000, zatímco tehdy ještě provinciální Praha rostla pomaleji – ze 118 000 na 162 000. Rozsáhlá urbanizace byla historickou změnou: města se stala centrem společnosti. V roce 1850 byla však společnost moderní spíše ještě jen potenciálně – na venkově stále žilo 70% obyvatelstva a jen 40 evropských měst mělo více než 100 000 obyvatel. V celé Evropě tvořili dělníci asi jen 4-5% obyvatel.

Průmyslová revoluce začala v Anglii na sklonku 18. století, během 30 let se rozšířila do Francie a Belgie (1830-1860), zatímco ve střední Evropě (resp. v její západní části) se rozjíždí až 1850-1873. Zřejmě největší strukturální změnou v celoevropském měřítku bylo přibližování se Německa evropskému centru. Zdárně mu sekundovaly rakouské a české země, které spolu se Slezskem a Saskem vytvářely velkou centrální industriální zónu, která byla v řadě ohledu srovnatelná se západním centrem. Naopak Uhry a polské země byly chudé na tehdy žádané suroviny, se dostanou na start průmyslové revoluce až počátkem 70. let. Zbylé evropské periferie východní (Rusko, Balkán) i západní (Iberský poloostrov) pak až ve 20. století, do té doby budou agrárními přívěsky industriálního světa. Toto rozdělení je ovšem dosti schematické a ignoruje regionální rozdíly – např. v německém Pomořansku fungovala až do roku 1918 stará stavovská struktura, na dalmatském venkově stále existoval archaický kolonát a silné regionální rozdíly byly i v Rakousku, kde paradoxně východní část (obojí Rakousy, Vídeň, Štýrsko) se silně odlišovala od agrárních zemí alpských, v Čechách byl zase průmyslově vyspělejší sever a agrární jih. Jistá současnost nesoučasnosti byla charakteristická i pro dobovou mentalitu. Jako obecná charakteristika doby se často uvádí optimistická víra v pokrok, ta byla ale ve skutečnosti omezená na úzkou vrstvu společnosti – její nejvyšší a nejnižší patra budou ještě dlouho hledět na kapitalistickou modernu s nedůvěrou. Odrazem byly i dobové ideologie – Malthusova teorie fatálního přelidnění (geometrický růst populace, aritmetický růst produkce) nebo Marxova teorie totálního zbídačení dělnictva, které povede ke světové revoluci.

43

Národní státZatímco v hospodářské sféře kráčela střední Evropa rychle kupředu, ve sféře politické byla

moderní transformace teprve v počátcích. Přes modernizaci státní správy a některé elementární předpoklady občanské společnosti (rovnost před zákonem, vlastnická práva, někde již konstituční zřízení), monarchické řády se stále udržovaly, stejně jako tradiční hodnoty stavovské společnosti, které byly překážkou politické liberalizace a participace nových tříd. Zdejší státní struktura byla navíc v totálním nesouladu s dalším podstatným atributem moderní společnosti – s národnostním principem, u řady etnik navíc národotvorný proces ještě neskončil. Rozdělení nebyli jen Poláci, ale jistým způsobem všechny zdejší národy, včetně těch, které již měly vlastní (ale nekompletní) národní stát, jako Srbové či Rumuni. Nejsložitější situace byla na Balkáně, kde migrace z dob tureckých válek a následné kolonizace zanechaly dodnes neřešitelnou změť. Z pohledu Evropy byl ovšem nejzásadnější problém tří „historických“ národů – Poláků, Italů a hlavně Němců. Itálie se členila na osm zemí a čtyři nebo pět dynastií (habsburskou s jejími sekundogeniturami, savojskou, bourbonskou a papežský stát). Německý spolek sestával ze 41 zemí a svobodných měst s celou řadou dynastií, a žili v něm také Dánové, Poláci, Lužičtí Srbové a „habsburské národy“ Čechů, Slovinců a Italů. Koncentrátem zdejší národnostní směsice byla habsburská monarchie, kde v polovině 19. století žilo nejméně 11 více méně konstituovaných národů. S národní přestavbou začala jako první Itálie, kde se na sklonku 50. let pod vůdcovstvím Giuseppe Mazziniho a Giuseppe Garibaldiho rozvinulo demokratické a národní hnutí. Stejným směrem se ubíraly i zájmy Sardinie (Piemontu), politicky vedené skvělým státníkem hrabětem Camillo Cavourem. Tomu se podařilo získat podporu Napoleona III. a následně obnovil válečný střet s habsburskou monarchií, který se nezdařil roku 1848. Ta ovládala nejvyspělejší části celé Itálie: Lombardii (Milánsko) a Benátsko. Válka s francouzsko-piemontskou skončila po bitvách u Magenty a Solferina v červnu 1859 porážkou Rakouska, které se následně vzdalo Lombardie. Během následujícího roku se další italské státy připojily k Piemontu (Parma, Modena, Toskánsko atd.), vzápětí Garibaldiho dobrovolníci zlikvidovali papežský a neapolský stát (Království obojí Sicílie). Sjednocení Itálie bylo fakticky dokončeno po prusko-rakouské válce 1866, kdy se Rakousko vzdalo také Benátska.

Nezdar polského povstáníItalská válka za sjednocení roku 1859 měla silný ohlas i v habsburské monarchii a v německých zemích a ještě větší mezi Poláky. Polská emigrace se pravidelně účastnila všech evropských pozdvižení, nicméně záměr propojit italskou válku s polskou otázkou stejně jako dát obnovu Polska jako jednu z podmínek Rusku poraženému v krymské válce, se jí nepodařil. V Rusku samotném došlo k výrazné změně, roku 1855 nastoupil nový car, reformně smýšlející Alexandr II., který brzy odvolal výjimečný stav platící v polském záboru od roku 1832 a krutý místodržící Paškevič byl odvolán. To byla velká příležitost pro druhou variantu polské politiky, o kterou se ještě za napoleonských válek pokoušel mladý Czartoryski, totiž prostřednictvím dohody se záborovou mocností dosáhnout alespoň autonomie, jako základ budoucí samostatnosti. Na konci 50. let se představitelem této varianty (která stála v opozici k variantě povstalecké) stal markýz Alexandr Wielopolski, kterému se postupně podařilo obnovit faktickou autonomii tak jak byla před rokem 1830 za Kongresovky (až na vlastní vojsko). Polské hospodářství bylo díky celnímu spojení s Ruskem, které představovalo velké odbytiště, na vzestupu a za Alexandra byla i naděje, že se začne řešit nejpalčivější problém – reforma rolnických poměrů. Snahou o reformy si ale Wielopolski znepřátelil značnou část šlechty, zatímco měšťanstvo popudil povolením volného usidlování Židů (pro tyto politické kruhy se ujal název „bílí“). V ještě ostřejší opozici proti Wielopolskému stála radikálně demokratická frakce („rudí“) pro něž byla obnova polské samostatnosti naprostou prioritou, a kteří začali připravovat nové povstání.

Alexandr Wielopolski (1803-1877) – studoval ve Vídni, Varšavě a Paříži. Po vypuknutí povstání v Kongresovce odjel do Británie, kde neúspěšně jednal s lordem Palmerstonem (ministrem zahraničí) o britské podpoře. Po porážce povstání zůstal v zahraničí a věnoval se literatuře. Když rakouská vojska potlačila roku 1846 povstání v Krakově, napsal Metternichovi „otevřený dopis polského šlechtice“, kde vinil z povstání rakouskou správu. Wielopolski se osobně přesvědčil o nezájmu Západu, a tak začal prosazovat politiku dohody s Ruskem. Car Alexandr ho proto jmenoval do vládní komise, roku 1862 se stal šéfem civilní vlády polského záboru. Snažil se o reformy, popolštění administrativy a školství (obnovil univerzitu ve Varšavě), zrovnoprávnění Židů a prosazoval náhradu

44

roboty penězi. Aby zabránil připravovanému povstání, nechal povolat radikální mládež do ruské armády, což vyvolalo obrovský odpor a vedlo k předčasnému vypuknutí povstání v lednu 1863. Po tomto neúspěchu Wielopolski funkci opustil (ani Rusové mu již nedůvěřovali), odešel do Saska a zemřel v Drážďanech. Vůči osudu svých krajanů byl značně skeptický (prý „lze udělat něco pro Poláky, ale nic s Poláky“) a ve státní samostatnosti nespatřoval nejvyšší hodnotu.

K povstání se nakonec připojili i „bílí“ a přes jeho předčasné vypuknutí a nedostatečnou výzbroj (povstání bylo spíše rozptýlenou partyzánskou válkou, která nedobyla souvislé území a nezasáhla do měst, nepodařilo se ani opět získat rolnictvo) dokázalo 30 tisíc povstalců klást desetinásobné přesile ruské armády (kryté navíc Pruskem) odpor patnáct měsíců. Vytvořilo tak doslova hrdinskou ságu, která se stala osou polské historické tradice a národního cítění, třeba z historického hlediska vlastně povstání nic dobrého nepřineslo. Západní mocnosti se omezily jen na diplomatické nóty Moskvě a naděje na obnovu Polska na další půlstoletí padla. Revoluční cesta k národnímu státu se pro Poláky ukázala neschůdnou, což propříště ovlivní dění v celé střední Evropě. Na rozdíl od minulosti vzbudilo povstání sympatie jen u demokratů, ostatní jen soucítili při následných represáliích. Ty byly totiž velmi kruté – stovky rozsudků smrti a nucených prací, přes 20 tisíc lidí muselo do vyhnanství, odkud se většinou vrátili až po 20 letech (v roce 1883). Stovky šlechtických panství byly konfiskovány, krutě postižena byla i katolická církev. Rusko znovu dostálo pověsti četníka Evropy. Z obnovené autonomie Kongresovky nezbylo nic, dokonce ani název, neboť celé území Království bylo plně integrováno do carské říše a rozčleněno na 10 gubernií tzv. vislanského kraje, který dostal kompletně ruskou správu (až po ty nejnižší články). Ruština se stala úředním jazykem a byla zavedena i do škol, včetně varšavské univerzity. Tvrdou rusifikaci a brutálnost režimu naštěstí často zmírňovala lenost a úplatnost ruské byrokracie.

Kromě biče ovšem užil car i cukru. V březnu 1864 zahájil rolnickou reformu (zaměřenou proti polské šlechtě), která byla v polském záboru pronikavější než v samotném Rusku – za nevelkou náhradu museli vrchnosti odstoupit chlopům asi 45% půdy. Přestože životní podmínky rolníků se tím zlepšili, prudký demografický růst (2. pol. 19. stol. z 5 na 10 milionů) stejně zavinil masové vystěhovalectví, hlavně do USA (do roku 1914 asi 3,6 milionu). Země se nevymanila z tradiční zaostalosti (negramotnost asi 70%). Car chtěl z Poláků pomocí hmotného blahobytu „vymýtit myšlenku na povstání“ – napojení na velký ruský trh pomohlo rozvoji cukrovarnického a textilního průmyslu s hlavním centrem v Lodži, která zažila impozantní růst (1840 měla 15 000 obyvatel, roku 1914 už 450 000). Přestože polská území byla nejpokročilejší v carské říši, vytvořily se tu jen průmyslové ostrovy a celkový stupeň zprůmyslnění nedosahoval ani úrovně Uher. Povstání 1863 zostřilo i kurz v ostatních záborech, zejména v Poznaňsku. Tam bylo nejhorší ranou sjednocení Německa, kdy se Poláci rázem stali nevelkou menšinou, v Bismarckovském Německu navíc kromě Kulturkampfu proti katolické církvi (která byla polskou národní) probíhal i Bodenkampf (boj o půdu) proti polské pozemkové držbě, organizovali se dokonce „kolonizace“ německých rolníků. V Rakouském záboru se situace Poláků tolik nezhoršila, neboť s ohledem na strategickou polohu Haliče na ruské hranici stála Vídeň o polskou loajalitu.

Polské povstání 1863 bylo každopádně zásadním předělem moderní polské historie. Bylo to poslední vzedmutí romantického povstaleckého nacionalismu polské šlechty – nyní se do čela společnosti dostává občanská střední vrstva s programem „organické práce“, která se stala polskou strategií na následující půlstoletí. V ruském záboru už nebyla možná ugoda na Wielopolského způsob ani na způsob Haliče – státní kariéry pro Poláky již nepřicházeli v úvahu. Přišel tzv. varšavský pozitivismus, který program obnovy Polska odsunul do pozadí (či do daleké budoucnosti) a do popředí se dostala snaha o využití hospodářských a podnikatelských šancí a zvýšení lidové vzdělanosti. Byl to obrat z politické sféry na pole hospodářské, kulturní a jazykové, k tomu patřilo i těsné sepětí s katolickou církví a pěstování historické paměti, které měla za úkol hlavně umělecká tvorba – Boleslaw Prus či Henryk Sienkiewicz. Hospodářské šance vyžili nejvíce Poláci v pruském záboru, nová pozitivní strategie přiblížila Poláky menším národům monarchie (Češi, Slovinci). Obnova historického Polska ostatně nebyla tehdy mezinárodněpoliticky skutečně příliš reálná – v době nadcházející stability ztratily mocnosti o polskou věc zájem, začaly ovšem i komplikace vnitřní v podobě rozvoje národních aktivit Ukrajinců, Litevců a později i Bělorusů. V budoucnu se tak Poláci při snu o obnově Rzeczpospolity nebudou muset potýkat jen se záborovými mocnostmi, ale též s těmito nově konstituovanými národy.

45

Sjednocení NěmeckaZatímco polská otázka začala v Evropě ustupovat do pozadí, do popředí se naopak dostala otázka německá – Němci byli vlastně posledním velkým evropským národem bez národního státu a silně na ně zapůsobil italský příklad. Na počátku 60. let se začínají obnovovat národně liberální aktivity, kde postupně převládá maloněmecký program. V Německu navíc začínají vznikat nová hnutí, především socialistické – první německý dělnický spolek založil roku 1863 Ferdinand Lassalle. O dva roky později se sešla i první německá ženská konference (prapočátek budoucího hnutí za emancipaci). Tehdy byla ovšem stále rozhodující situace „nahoře“, kde právě došlo k důležité výměně trůnu (podobně jako v Rusku s nástupem Alexandra II.), namísto duševně nemocného Fridricha Viléma IV. se 1861 stává pruským králem Vilém I., který vládne až do roku 1888. Před svým nástupem se proslavil zejména jako „dělový princ“, když roku 1848 nechal střílet do berlínské demonstrace, nicméně při svém nástupu na trůn přesto povolal k moci liberální kabinet a ohlásil „novou éru“. S tím se ale záhy dostal do ostrého sporu, neboť usilovat o posílení armády, která měla spadat do jeho výlučné kompetence, nicméně nová vláda vyznávala doktrínu „levného státu“ a žárlivě střežila vojenský rozpočet. Tento tzv. pruský ústavní konflikt byl vyřešen tím, že do čela kabinetu byl povolán Otto von Bismarck, který byl ochoten vládnout i bez parlamentu. Bismarck byl jednou z nejvýznamnějších postav Evropy druhé poloviny 19. století a hlavním představitelem nového politického stylu Realpolitik (často se uvádí analogie s Napoleonem III. či s Cavourem), který měl odpor k revoluci a k liberalismu, ale chápal nezbytnost modernizačních změn. Ty měly být ovšem provedeny shora, s udržením hegemonie tradičních struktur. Bismarck chápal jako nutnou změnu sjednocení Německa, po kterém volala většina veřejnosti – nechtěl ovšem sjednocení zdola parlamentní cestou (na frankfurtský způsob), ale shora tradičními mocenskými prostředky, ve válečné konfrontaci s rakouskou konkurencí. Podle Bismarcka bylo Německo pro obě velmoci příliš těsné, Prusko může získat jen na úkor Rakouska. Chtěl tedy budoucí Německo jako rozšířené Prusko.

Proti svým liberálním protivníkům byl Bismarck ochoten použít na konzervativce dosti šokující metody – např. tajné spojení s Lassallem, kterému slíbil vyhlídku na zavedení všeobecného volebního práva, které by sociálně exkluzivní liberální stranu dost ohrožovalo. Také v konfliktu s Vídní byl ochoten použít z dynastického hlediska nelegitimních metod (např. dobrovolnické uherské legie pod velením polského generála Klapky), k nátlaku na Vídeň chtěl využít dokonce českou otázku! Stejně realisticky (a opět netradičně) koncipoval Bismarck i válečný cíl „německé bratrovražedné války“, která skončila roku 1866 těžkou porážkou Rakouska – nikoliv tradiční dynastická expanze (anexe části českých zemí, kterou si přál král a většina pruské elity), ale jen vytlačení Rakouska z Německého spolku – Prusku se tak uvolnila cesta do čela Německa. Prvním následujícím krokem bylo vytvoření Severoněmeckého spolku (Norddeutscher Bund), zatímco státy na jih od řeky Mohuče (Mainz) měly zůstat dočasně samostatné. Tato Bismarckova zdrženlivost byla dána ohledem na bonapartistickou Francii, nakonec ale roku 1870 vypuklo konečné střetnutí, završené roku 1871 vyhlášením německého císařství ve Versailles, jehož hlavou se stal pruský král. Německá říše spojila všechny německé státy kromě Rakouska a byla vlastně naplněním snu revoluce 1848, ovšem bez liberalismu a proti němu. Tuto svéráznou kombinaci revoluce a reakce vystihl dobře Marx, když Bismarcka nazval „královským pruským revolucionářem“. Sjednocení Německa se stalo ovšem zásadním přelomem v evropském koncertu velmocí – vznikl potenciálně jasně nejsilnější stát kontinentu a úměrně tomu klesl statut Rakouska (Bismarck se velmi snažil, aby uklidnil ostatní velmoci a označoval Německo za „saturovaný stát“). V evropské rovině se u velkých národů plně prosadil národní stát (od příště nebude záležet jen na tom, zda bude, ale jaký bude a kdo ho bude řídit) a kapitalismus definitivně triumfoval – paradoxním potvrzením je první pokus o socialistickou revoluci vůbec – výbuch Pařížské komuny 1871.

Habsburská monarchie v liberální éřePotupná porážka v Itálii v roce 1859 společně s těžkou finanční krizí ukázaly definitivně

neschopnost neoabsolutismu a dvůr stanul před nutností změnit kurz. Císař musel rezignovat na samovládu a dát se cestou ústupků a reforem – císař sice slíbil „neodvolatelný“ obrat ke konstituční vládě, což potvrdil roku 1860 zvláštním Říjnovým diplomem, místo skutečného parlamentu vznikla ale jen tzv. rozšířená říšská rada, která byla jmenována a měla jen poradní funkci. V této fázi politického vakua, kdy byl absolutismus již znemožněn a liberální opozice teprve ožívala, se do popředí dostaly konzervativní neo-stavovské aristokratické špičky, kterým vyšel říjnový diplom vstříc

46

svým uznáním doktríny historického práva, když vyhlásil monarchii za spolek „historicko-politických individualit“ reprezentovaných tradičními sněmy, ve kterých měl mít ovšem vedlejší slovo již i občanský živel (proto neo-stavovství). Právě ze sněmů pak mělo vzejít říšské zastupitelstvo s omezenou zákonodárnou mocí. Výsledkem tedy byla stále dosti anachronická kombinace panovnické autokracie a zemsko-stavovské autonomie.

Anton von Schmerling (1805-1893) – pocházel z rodiny vídeňského apelačního rady, sám studoval práva a dosáhl stejné funkce. Během březnové revoluce ve Vídni byl zastáncem konstituce a dokonce byl jedním z organizátorů národních gard. Stal se poslancem ve Frankfurtu, kde prosazoval velkoněmecké řešení, když byl později tento rakouský postoj odmítnut, z parlamentu odešel. Byl ministrem spravedlnosti ve Schwarzenbergově vládě, roku 1851 však na protest proti sílícímu neoabsolutismu odešel a věnoval se soudní praxi. Od roku 1860 se s novým závanem liberalismu vrátil jako předseda vlády a významně se podílel na oktrojované ústavě z února 1861 (tzv. Schmerlingova ústava). Svůj pololiberální kabinet, který se dělil o moc s císařovou autokracií, vedl až do roku 1865 – za jeho vlády došlo k rozvoji tisku i spolkového života a byla schválena řada zákonů, které položily základy občanského a parlamentního zřízení v monarchii. Na druhou stranu vyvolal jeho centralistický a paternalistický přístup, kdy se pokoušel omezovat pravomoci stavovských sněmů, silný odpor Uhrů a později i Čechů. Po celou dobu se snažil dělat kompromisy mezi konzervativním uvažováním císaře a radikálněji liberální opozicí, což nakonec vedlo k jeho pádu, společně se zahraničněpolitickým nezdarem čelit bismarckovskému Prusku v souboji o nadvládu v Německém spolku. Po odchodu z vlády zastával Schmerling až do své smrti vysoké funkce ve vídeňském soudnictví a byl i šéfem rakouské delegace při jednáních o rakousko-uherském vyrovnání. Schmerling byl ztělesněním přechodu mezi raným liberalismem a režimem císařské autority.

František Josef během tří měsíců obrátil (metoda pokus-omyl byla pro něj charakteristická) a od aristokracie se přiklonil k liberálním kruhům. Tehdejší liberalismus už totiž nebyl tím „divokým“ liberalismem z roku 1848 – ztratil část svého idealistického zápalu, získal smysl pro „realistickou“ politiku a po letech neoabsolutismu v něm zůstával respekt k moci státu a panovnické autoritě. Nový kabinet Antona Schmerlinga a Ignatze Plenera byl vlastně kompromisním řešením mezi liberalismem a mocí koruny. Nová vláda prosazovala omezený konstitucionalismus a v tomto duchu připravila v únoru 1861 novou ústavu, která byla sice po letech neoabsolutismu značným průlomem, ovšem liberální byla jen polovičatě. Chyběla garance nezávislosti soudnictví a pravomoci parlamentu byly omezeny de facto jen na schvalování rozpočtu. Parlamentem se stala nově zřízená dvoukomorová říšská rada – tzv. komora „širší“ pro celou monarchii a „užší“ pro neuherské země (ústupek zvláštnímu postavení Uher). Horní komora byla vyhrazena aristokracii a církevním hodnostářům, členové byli jmenováni panovníkem, dolní komora se rekrutovala ze zemských sněmů a byla volena složitým systémem tzv. zájmového zastoupení, které kombinovalo liberální preferenci majetku a vzdělání s tradičními stavovskými privilegii. Takové zastoupení nebylo ani všeobecné (právo volit mělo jen 6% obyvatel), ani rovné (volilo se podle tří kurií: kurie velkostatkářská a městská volily přímo, kurie venkovských obcí skrze volitele). V první kurii připadal jeden mandát na pár desítek, ve třetí pak na 130 tisíc voličů. Oproti říjnovému diplomu byla ústava více centralistická (zatímco v diplomu byly zdrojem kompetencí země a některé pravomoci delegovaly centru, v ústavě rozhodovala Vídeň o všem, co nebylo výslovně přiřčeno zemím). Ze čtyř mocí tak jasně dominovala exekutiva (panovník, vláda, byrokracie) nad legislativou, justicí i samosprávou. Ústava byla jakýmsi „historickým kompromisem“, kdy zachovávala silné pozice tradičním elitám. Jasně byla v ústavě zakotvena mocenská pozice koruny - panovník byl zdrojem ústavy, která byla vlastně oktrojovaná a tudíž odvolatelná z jeho vůle, vladař měl i silné legislativní pravomoci (zákon se stával platným až s jeho podpisem, tzv. sankcí) a pochopitelně hlavní slovo v moci výkonné (armáda, zahraniční politika a skrze jmenovací práva i silný vliv na správu). Vláda ostatně nebyla odpovědná parlamentu, ale panovníkovi. Pro tuto éru monarchie byla tak typická nadvláda dvora a byrokracie, čímž se odlišovala od skutečně parlamentních režimů, jaké tehdy již byly v Anglii či Belgii, ale i od úplných autokracií na východě a jihovýchodě Evropy. Ve střední Evropě byl takový systém tehdy převládající (viz. Prusko atd.). Přes svou polovičatost přinesla tehdejší liberalizace dalekosáhlé pokroky – především právně garantovala nedotknutelnost osobního majetku (1862) a také obecní samospráva, jejíž základy platily dokonce i v nástupnických republikách po 1. světové válce. Samospráva se stala politickou

47

školou občanského živlu, kterému daňový cenzus dlouho zajišťoval mocenskou převahu nad nemajetnými vrstvami.

I národnostní režim monarchie měl nadále vrchnostenský ráz – kroměřížskou deklaraci národní rovnoprávnosti ústava opomenula a právně existovaly v ústavě jen země, nikoliv národy. Národnostní problematika byla zredukována na jazykovou otázku, přes vyhlašovanou národnostní neutralitu režimu byli Němci a němčina silně preferováni, už jen tím, že státní správa měla jasně německý ráz a princip zájmového zastoupení upřednostňoval majetné, tehdy tedy převážně německé vrstvy. Převaha němčiny byla tak nepochybná, že vláda ani nemusela provádět nějakou násilnou germanizační politiku, němčina dokonce ani nemusela být ústavně zakotvena jako státní jazyk. Rebelské Maďary se Schmerling pokoušel ignorovat a ostatní národy měl za zanedbatelnou veličinu, přestože i zde bylo zřejmě jisté odstupňování – Palacký např. řekl, že „Rakousko všem národům vyhoví spíš než Slovanům a všem Slovanům spíš než Čechům“ (str. 211). Větší přízni se tak těšili Poláci, reprezentovaní loajální haličskou šlechtou a jejichž zájmy se nekřížili s německými, v Uhrách zase „selské národy“ (Slováci, Rumuni, Rusíni), které bylo možné využít proti Maďarům. Německy zabarvená monarchie měla navíc větší šance čelit pruské snaze o ovládnutí Německého spolku. Postoj Rakouska ale nebyl natolik německy nacionální, aby se samo postavilo do čela snah o německé sjednocení a ani nechtělo riskovat „rozpuštění“ monarchie v eventuálním německém spolkovém státě. Maximálně se snažilo o prohloubení vazeb v rámci Bundu, aniž by se však změnila jeho základní konstrukce jakožto svazku dynastií v čele s Habsburky. Prusku se dařilo torpédovat rakouské snahy o reformu Bundu a brzy začalo být jasné, že přímé střetnutí mezi oběma mocnostmi je nevyhnutelné.

To vedlo v roce 1865 k pádu Schmerlingovy vlády, která již v té době neměla vnitropolitickou podporu (bojkotovali ji Maďaři i Češi a pro svůj jen polovičatý liberalismus už vadila i německému měšťanstvu). Císař proto jmenoval nový kabinet Richarda Belcrediho, dosavadního místodržitele Čech, zároveň byla pozastavena platnost únorové ústavy, což mělo umožnit jednání o novém státoprávním uspořádání monarchie, které mělo být méně centralistické a více federalistické – Vídeň se tak snažila skrze sblížení s „druhými národy“ upevnit svou vnitřní situaci před možnou válkou s Pruskem. Důležité bylo zejména získat na svou stranu nespokojené Maďary – uherské legie z emigrantů se dokonce účastnily italské války roku 1859 na straně Francie a Itálie. V roce 1866 začíná válka s Pruskem a zároveň na jihu s Itálií – zatímco na italské frontě si Rakušané vedli dobře, rozhodnutí padlo u Hradce Králové. Rakousko pak muselo odstoupit Benátsko, svou poslední italskou državu (sjednocení Itálie je tak v podstatě dovršeno) a rezignovat na členství v Německém spolku – vznikl pak Severoněmecký spolek, ke kterému se po pozdější prusko-francouzské válce přidaly i jihoněmecké země a vznikla tak Německá říše. Krize monarchie tím dosáhla svého vrcholu, přesto v této rozhodující chvíli nebyla vnitropoliticky zpochybněna (na straně Pruska sice bojovala uherská tzv. Klapkova legie, jejíž příslušníci získali po válce amnestii, ale v samotných Uhrách radikální orientace nezvítězila) a Bismarck sám na rozpadu monarchie zájem neměl. Mezi Maďary už tehdy nepřevládala radikální kossuthovská orientace a do čela se naopak dostal Ferenc Deák, který realisticky vnímal, že maďarský ideál – velké Uhry – nelze uskutečnit jinak než v rámci monarchie. Na tomto stanovisku se sblížil i s magnátskou oligarchií (hrabě Apponyi). Za Belcrediho interregna se totiž vážně uvažovalo o federalizaci monarchie (velkým zastáncem této alternativy byl Palacký).

Ferenc Deák (1803-1876) – byl ze staré šlechtické rodiny, studoval práva v Rábu a od roku 1833 byl poslancem uherského sněmu a roku 1840 se podílel na vypracování tehdy velmi ceněného trestního zákoníku pro Uhry. Jako vynikající řečník se stal vůdcem liberální opozice, v Batthyányho vládě byl ministrem spravedlnosti – ve vládě patřil k umírněným, nesouhlasil s Kossuthovým radikalismem a prosazoval dohodu s Rakouskem. Nakonec tak zůstal jediným čelným uherským politikem roku 1848, který nebyl perzekvován. Po nástupu Schmerlinga zahájil politiku pasivní rezistence, požadoval autonomii Uher v rámci monarchie, kterou měl za nezbytnou, aby je ochránil před převahou Slovanů. Roku 1861 se stal vůdcem tzv. strany petiční, což byli umírnění konstitucionalisté, kteří zaslali do vlády petici (psal ji Deák), ve které historickými a právnickými argumenty dokazoval, že spojení Rakouska a Uher bylo vždy jen personální, osobou panovníka. Císař tehdy petici odmítl, později však začal s Deákem vyjednávat. Výsledky těchto tajných jednání zveřejnil Deák roku 1865 ve slavném Velikonočním článku, kde naznačil možnost budoucího kompromisu. O rok později již pracoval ve výboru pro nové postavení Uher v monarchii, který završil svou činnost v únoru 1867 rakousko-uherským vyrovnáním. Sám Deák zůstal uherským poslancem (do vlády nešel) a zůstal vlivnou

48

politickou figurou až do své smrti, obecně bývá považován za jednu z největších maďarských osobností 19. století a bývá též nazýván „mudrcem národa“. Po jeho smrti mu byl vystaven státní pohřeb a postaveno mauzoleum.

Prohra u Hradce vytvořila pro vyrovnání předpoklady, neboť v tísni porážky (a s výhlídkou na případný revanš ve spojení s Francií) císař na nabídku přistoupil. Architektem dohody se stal nový muž v čele vídeňské vlády, Sas Friedrich Beust. Vzniká jakýsi monarchický „dvojdomek“, pod Rakousko spadaly rakouské a české země, Halič, Bukovina a Dalmácie, do Uherska vlastní Uhry, Sedmihradsko, Chorvatsko, Banát, Vojvodina a Vojenská hranice. Každá polovina měla mít vlastní exekutivu (vládu), zákonodárství (sněm) a jejich spojení mělo být především personální unií (osobou panovníka) plus tři ústřední vídeňská ministerstva – pro armádu, zahraniční politiku a finance (společná měna, obchodní a celní politika atd.). Kvóty příspěvků obou částí na celoříšské záležitosti měly vždy po deseti letech projednávat delegace obou parlamentů. Po Německu a Itálii tak byl fakticky státoprávně uspokojen další důležitý národ – Maďaři. Rakouští Němci také dostali od císaře dárek – tentokrát již zcela liberální kabinet Carlose Auersperga a stejně liberální, tzv. prosincovou ústavu 1867, tentokrát již s plným rejstříkem občanských práv a svobod, která umožnila plné rozvinutí politického života a politických stran. Dovršena byla i emancipace Židů, kteří přestože v českých a rakouských zemích tvořili jen nepatrný zlomek (1-2%) obyvatel, měli velmi významný vliv v kulturním, hospodářském a politickém životě. Většinou se hlásili k německé národnosti a jejich majetná a vzdělaná část tvořila význačnou složku nových elit monarchie, které se začalo říkat „druhá společnost“ (po „první“, aristokratické). Vláda přestala být jen úřadem panovníka, ale začala být odpovědná parlamentu – říšské radě, stále dvoukomorové. Nový kabinet byl nazýván „občanským ministerstvem“, protože většinu v něm měli občanští (třebaže později často nobilitovaní) ministři, vesměs liberálně smýšlející právníci, univerzitní profesoři atd., často původem z Čech či Moravy. Dualismus, původně považovaný za provizorium, se po rakouském způsobu stal definitivem a vídeňský centralismus vlastně jen rozdělil na centralismy dva – německý v Rakousku a maďarský v Uhrách. Celkově byly ovšem tyto změny rozhodujícím průlomem v již dlouho probíhající transformaci tradičního polofeudálního stavovského zřízení v moderní zřízení občanské a kapitalistické. Pro občanskou společnost, která se sociálně zformovala již během průmyslové revoluce, tak byly vytvořeny i politické podmínky, třebaže prominentní postavení šlechty ve státě stále uchovávalo tradicionální relikty.

Rozčlenění monarchie sice dalo národní státnost oběma vládnoucím národům monarchie, její administrativní stavba se tím ale dost zkomplikovala. V Předlitavsku vedla byrokratická linie od centra (vídeňské vlády a úřadů) přes místodržitelství jednotlivých korunních zemí k okresům – nejnižším článkem bylo okresní hejtmanství. Paralelně existovala druhá (i finančně oddělená) linie samosprávná, začínající v obci, přes volená okresní zastupitelstva (na Moravě byla tato úroveň omezena jen na tzv. silniční výbory) až k zemím, v jejichž čele stály volené sněmy a jako exekutivní orgány zemské výbory, zvláštními správními celky pak byla statutární města. Pravomoci samosprávy byly ovšem omezené jen na některé oblasti – především školství a zemědělství. Od 70. let byly zavedeny přímé volby do říšské rady, kterou předtím volily zemské sněmy – byl to vlastně další centralistický krok omezující moc samosprávy. V Rakousku i v Uhrách zůstali u moci liberálové (třebaže v Uhrách reprezentovaní šlechtou), prosazující centralismus. Politický život v Předlitavsku tak probíhal po dvou liniích a měl jak říšskou tak zemskou podobu, rozhodující však byla první z nich. Vyrovnání ovšem naprosto neuspokojilo druhé národy, které dostaly jen elementární záruky národnostních práv – v Uhrách tzv. národnostním zákonem 1868 a v Rakousku, které mělo oficiálně neutrální název (království a země na říšské radě zastoupené) zvláštním paragrafem ústavy, který zaručoval rovnost všech „kmenů“ a přiřkl mu právo na péči o vlastní jazyk. Tento systém bude ovšem ještě potřeba v dalších letech dolaďovat – v Uhrách řešením pominutých nároků Chorvatů, v Rakousku Čechů a haličských Poláků.

Uhry: dualismusPo vyrovnání nastoupila v Uhrách liberální vlády deákovské strany, v čele s bývalým revolucionářem z roku 1848 Gyulou Andrássym. Ta měla v parlamentu převahu oproti opozici vedené Kálmánem Tiszou, která považovala dualismus za nedostačující a chtěla další rozšíření uherské svébytnosti. V Uhrách byly brzy zavedeny všechny formální parametry občanského státu – ústava se souborem

49

práv a svobod, dobovým normám odpovídající právní systém i exkluzivní parlamentní zřízení, které poněkud rozšiřovalo participaci měšťanstva, ovšem i tak mělo volební právo jen 6% obyvatel (jako v Předlitavsku). V podstatě tak byly jen obnoveny dubnové zákony z roku 1848. Jednoznačně vedoucí silou zůstala aristokracie, jejíž nižší vrstvy ovládaly i obnovenou župní samosprávu. Za Předlitavskem silně pokulhávala obecní samospráva (jen polovinu volili samostatní hospodáři a druhou polovinu velkostatkáři), neúplná byla i emancipace Židů (judaismus nebyl státem uznanou konfesí). Nově polosamostatné Uhry vnímala jejich elita jako maďarský národní stát, třebaže Maďaři tvořili jen 40% obyvatelstva. Pestré bylo i konfesijní složení – 50% katolíci, 20% protestanti, 30% pravoslavní a uniati. Na počátku 60. let došlo přitom k novému oživení malých národů – roku 1863 je založena Matica slovenská, tehdy jsou založena i první tři soukromá slovenská gymnázia. Roku 1861 proběhne shromáždění v Turčanském Svätém Martině, ze kterého vzejde společný program katolíků a protestantů – Memorandum národa slovenského, které proti oficiální doktríně natio hungarica požadovalo uznání svébytnosti Slováků, správní vydělení slovenského teritoria (Okolie) se samostatným sněmem a slovenštinou jako úředním a vyučovacím jazykem. Nejsilnější a historicky podloženou pozici měli ovšem Chorvaté, na které tentokrát (na rozdíl o roku 1848) reagovala pešťská vláda vstřícně – dohodou (nagodba) získalo „Trojjediné království chorvatsko-slavonsko-dalmatské“ v rámci Uher omezenou autonomii s vlastním sněmem a vládou – jakýsi subdualismus. Národnostní vyrovnání v rámci Uher dotvořil národnostní zákon, jehož autorem byl Eötvös – kromě Chorvatů sice nebyla v rámci „jediného a nerozborného uherského národa“ poskytnuta nikomu kolektivní práva, ale bylo uznáno individuální právo používat mateřštinu ve správě, soudech, školství a náboženském životě. Ve svém znění byl zákon na tehdejší poměry velmi liberální, 60. léta byla ostatně pro nemaďarské národy dobou relativní volnosti, ta se však v 70. letech začíná vytrácet. Liberální národnostní zákon neobsahoval žádné sankce a nebyl na překážku maďarizaci, která začala v 70. letech a od 80. let byla dokonce institucionalizována. Také další Eötvösův pokrokový zákon – školský, působil ambivalentně, neboť sice snížil katastrofální negramotnost (u mužů na třetinu a žen na polovinu), ale učinil ze školství nejsilnější nástroj maďarizace.

Z hlediska ekonomického byla doba krátce po vyrovnání úspěšná, třebaže průmyslová revoluce dorazila do Uher pozdě, fakticky až v 80. letech. Již předtím se ale rozvíjela sféra obchodní a finanční, rychle se stavěly i železnice, takže do roku 1913 byly Uhry v hustotě sítě již na 6. místě v Evropě a především došlo k rozvoji zemědělství, obchodně agrárního kapitalismu. Vynikajícím výkonem bylo zejména vysušení bažin, díky němuž klesl podíl nevyužité půdy z 25% na 8%. Uherské obilnářství dosáhlo trojnásobného zvýšení produkce a obstálo v konkurenci zámořského obilí. Průmysl se rozvíjel hlavně potravinářský – především mlýny: Budapešť se stala po americkém Minneapolisu největším trhem mouky na světě. S dobře rozvinutým zemědělstvím, které zůstane maďarskou předností i ve 20. století, kontrastovala strnulá sociální struktura s propastnými třídními rozdíly. Zhruba 200 rodin magnátů s obrovskými latifundiemi a půlmilionová statkářská gentry (značná část titulární šlechty bez pozemkového majetku hledalo existenci ve státní správě) oproti 4 milionům domkářů a chalupníků s trpasličími výměrami, plus čeleď a sezónní dělníci, často Slováci a Rumuni, jejichž chudoba patřila (podobně jako v Haliči) k nejhorším v celoevropském měřítku. Z této chudé vrstvy se rekrutovala většina vystěhovalců, kterých do 1. války odešli na 2 miliony.

Celkově byly Uhry v rámci monarchie hlavně dodavatelem zemědělských produktů a v průmyslu za Předlitavskem značně zaostávaly – třebaže na přelomu století vykazovaly v tomto směru impozantní vzestup (výchozí stav byl ovšem nízký). Průmyslová struktura se celkově blížila východnímu typu – typická byla značná regionální nerovnoměrnost, několik průmyslových ostrovů ve velkém agrárním moři: na jedné straně vynikající průmyslová i kulturní metropole Budapešť (vzniklá roku 1873 sloučením Óbudy, Budy a Pešti), na druhé třeba čistě agrární Chorvatsko. S výjimkou Budapešti byla uherská města vesměs agrární a ospalá – toto vývojové zpoždění starší maďarská historiografie přičítala „koloniální“ závislosti na Rakousku, je ovšem pravda, že vzhledem ke značným ziskům z agrární produkce neměly místní elity příliš chuť pouštět se do nejistého boje s rozvinutější průmyslovou konkurencí z Předlitavska. Je dokonce možné, že k nižší industrializaci přispělo i získání státnosti, díky které se u moci udržely tradiční šlechtické elity s jejich stejně tradiční mentalitou. O vládu se dělila uherská gentry a německo-židovské měšťanstvo, tento politický kartel vydržel až do meziválečné doby. Když se roku 1873 Uhry ocitly na pokraji státního bankrotu, silně oslabená liberální strana se musela spojit s Tiszovou opozicí – během patnácti let své vlády přitom Tisza věnoval většinu energie na udržení moci privilegovaných vrstev (a také na rozšiřování samostatnosti

50

Uher). To vedlo k jistému zkostnatění zdejšího politického a sociálního systému, který se až do roku 1918 prakticky nezměnil. Vládnoucí třída se stále vyznačovala agresivním nacionalismem, maďarská hegemonie byla prvořadou prioritou, jíž se měly podřídit i modernizační záměry. Zdejší maďarizační kurz nebyl o nic měkčí než pověstná rusifikace v carském záboru Polska nebo germanizace v pruském Poznaňsku. Postupně byla maďarština zavedena až do nejnižších stupňů školství a důsledně maďarská byla i celá správa. Majetné německé a židovské vrstvy se tomu celkem dobře přizpůsobily, pro selské národy bylo ovšem 50 let dualismu velmi těžkou etapou. Maďarizační kurz přinesl své ovoce, do první války už statistiky vykazovaly nadpoloviční většinu Maďarů (tradiční rolnické společnosti byly přitom vůči maďarizaci odolnější). Přes pokroky ve vzdělanosti se tvrdý nacionalismus nepříznivě odrazil i v kulturní sféře, třebaže i za dualismu zde vynikly některé mimořádné osobnosti – doslova v celé tehdejší Evropě byl známý skladatel Ferenc Liszt, na domácí půdě se proslavil literát Mór Jókai nebo kritický realista Kálman Mikszáth, nebo malíř Mihály Munkácz. Zřejmě největším kulturní dílem období dualismu byla však velkolepá výstavba budapešťské metropole.

Předlitavsko: NěmciTaké v západní části monarchie byla 60. léta obdobím vrcholné konjunktury, ještě silnější než v Uhrách, ovšem ne tak silné jako v Německu, kde se úspěšné války staly výrazným hospodářským stimulem (často se poukazuje na pět milionů zlatých franků francouzských reparací). Habsburské monarchii naopak přinesly války vážné finanční potíže, které se ale naplno projeví až později. Přes svou problematičnost přinesl dualismus monarchii větší politickou stabilitu, a tak umožnil i velkou hospodářskou konjunkturu, která do té doby neměla obdoby. Takřka úplná liberalizace hospodářství a doslova vypjatá atmosféra ekonomického optimismu způsobila pravou zakladatelskou horečku, vznikaly stovky akciových společností v doslova hektickém tempu. Po ztrátě rozvinutých italských provincií ještě více stoupl ekonomický význam Čech, Moravy a Slezska, zpočátku hlavně jejich německého pohraničí. České země měly skvělé předpoklady stát se motorem industrializace celého Předlitavska - měly velké zásoby uhlí (rakouské země jen 12%) a již rozvinutý lehký průmysl textilní a potravinářský, který doslova zastínil obdobné podniky rakouské (z 218 cukrovarů Předlitavska jich bylo 212 v českých zemích). Také konkurence uherského agrárního exportu postihovala víc rakouské země (hlavně tzv. žitné rolníky z vyšších poloh), naopak v českých zemích se nacházely nejúrodnější oblasti Předlitavska (Polabí, Haná) a navíc se u nás více pěstovaly technické plodiny (řepa, pivovarský ječmen atd.), které uherská konkurence neohrožovala. Kromě průmyslových oblastí Korutan a Štýrska rostoucí nerovnost mezi rakouskými a českými zeměmi vyrovnávala hlavně obrovská hospodářská síla města Vídně, která byla jednoznačně největším průmyslovým centrem celé monarchie, ale i jejím centrem finančním (vídeňské banky na evropské úrovni). Tento impozantní vzestup netrval věčně, dne 9. května 1873 došlo na vídeňské burze k tzv. „černému pátku (právě v době kdy se ve městě konala světová výstava prezentující úspěchy rakouského hospodářství), který vyústil v těžký hospodářský otřes (ze 126 bank padlo 99), vlastně první světovou krizi kapitalismu, která zahájila dvacetileté období stagnace a pomalejšího vývoje. Pád mnoha podniků doprovázený četnými korupčními skandály prominentních liberálů silně otřásl liberalismem jako takovým a ukončil bezmezný optimismus „gründerské éry“. Dá se říci, že tato krize stála i u počátku dělnického hnutí, které bylo zprvu ještě společné s Německem – zakladatelským aktem byl sjezd v Eisenachu 1869, následoval první již čistě rakouský sjezd v Neudörflu a krátce nato roku 1878 zakládají v hostinci u Kaštanu svou sociálně demokratickou stranu i Češi. V konzervativním velkostatkářském táboře (jehož mluvčím byl deník Das Vaterland) se jako reakce na selhání liberálního kapitalismu začnou prosazovat katolické sociální reformy, jejichž hlasatelem byl Karl Vogelsand. Ani jeden z těchto směrů ovšem nepronikl do vysoké politiky. Sociálně exkluzivní rakouský liberalismus vyznával ortodoxní doktrínu laisser faire, laisser passer, se za léta značně proměnil – zatímco původně se považoval (a byl považován) za mluvčího většiny společnosti (jako v roce 1848), postupně se vyvinul ve výlučnou reprezentaci majetného měšťanstva (buržoazie) a v politice stále více uplatňoval sociální a nacionální (centralistický) hegemonismus. Jeho vedoucí kádry se rekrutovaly hlavně z vídeňských Židů a učených českých Němců (právníků, univerzitních profesorů) a jeho mluvčím byly noviny Neue Freie Presse, založené roku 1864 Michaelem Etiennem, přičemž žurnalisté byli často Židé.

Náhlý a krutý konec velké konjunktury a asociální spekulativní gründerství liberalismus silně kompromitovalo (třebaže dnes historický význam velké modernizace nelze zpochybnit – bez liberálních přeměn hospodářských, politických, právních a kulturních by monarchie vypadala docela

51

jinak, pokud by se vůbec udržela). Na sklonku 60. let byla dovršena i liberalizace zemědělství – zákony o dělitelnosti a dědičnosti rolnické půdy zavedly plné soukromé vlastnictví půdy a byly vlastně posledním kamenem ve výstavbě kapitalistického systému. Stěžejním výkonem liberální éry byla ovšem výstavba právního státu – od polovičaté ústavy únorové (1861) k ústavě prosincové (1867), doplněná navíc zákonem omezujícím panovnickou moc a také zákonem spolčovacím a shromažďovacím (klíčovým pro rozvoj občanské společnosti). Poté se liberalismus rozhodl vypořádat s klerikalismem – odstranění poručnictví církve bylo pro moderní občanskou společnost nezbytné, neboť církev stále hrála silnou roli ve veřejném životě a její špičky se stavěly k modernizaci i liberalizaci negativně. Vyslovenou provokací bylo vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti 1870. Liberální vlády si tak vymohly zrušení konkordátu a omezily církevní dohled nad školstvím, provedly reformu manželského práva atd. Říšský školní zákon z roku 1869 zavedl interkonfesionální státní školu s povinnou osmiletou docházkou, na středním stupni se kromě gymnázií znovu objevily i tehdy moderní reálky (střední školy bez latiny) – bylo to v podstatě dokončení Thunových školských reforem a v této podobě se pak školský systém ve střední Evropě zachoval prakticky až do 2. války.

Přes tyto výkony procházela opora liberalismu, totiž Austroněmci, hlubokou krizí. Vyřazení monarchie z Německa a následná dělba moci s Maďary byla pro rakouské Němce dvojnásobným šokem. Jejich národní identita bude stále silněji kolísat mezi tradičním rakouským patriotismem a příslušností k německému jazykovému a národnímu celku. Do této doby se rakouští Němci považovali za velmoc a hlavu Německa, náhle však byli „odsouzeni“ k samostatné existenci, a třebaže v Předlitavsku byli nejpočetnějším národem, tvořili tu jen 37% obyvatelstva. Mezi částí rakouských Němců se šířila národní skepse, ústící v představu nutnosti přimknutí k nové německé říši (s různou silou bude tato představa působit až do moderní doby), druhá programová vize bude rovněž vlivná i v budoucnu, totiž vize Rakouska jako druhého německého státu (někdy počítala i s odloučením Haliče, Bukoviny či Dalmácie jen do podoby personální unie, aby byla ve zbytku zajištěna německá většina). Mocenská a národní újma byla do jisté míry kompenzována tím, že Austroněmci zůstali v Předlitavsku u moci, jejich silné liberální vlády navíc prosazovaly centralistický kurz (předělem byl hlavně již zmíněný volební zákon 1873, který zavedl přímé volby do říšské rady místo volení sněmy a i volební geometrií preferoval Němce před druhými národy). V monarchii tak byla dva plnoprávné a vládnoucí národy – Němci a Maďaři, ostatní národy byly odstupňované: v Uhrách měly autonomii a spoluvládu Chorvaté (zastoupení v budapešťských kabinetech zvláštním ministrem), v Předlitavsku měli faktickou autonomii haličští Poláci (zastoupení ve všech vládách), Češi byli národem bez autonomie, ale de facto vládním (ve vídeňských kabinetech měli zpravidla 1-2 ministry), nejníže pak stály národy bez autonomie i bez vládní účasti – v Uhrách Slováci, Rumuni, Rusíni, Srbové, v Předlitavsku Slovinci. Jednotlivé národy byly tedy různě porobené či potlačené a platilo zde jisté odstupňování.

Předlitavsko: druhé národyV ohledu náboženském nebyla struktura Předlitavska tak komplikovaná jako v Uhrách (drtivá většina byli katolíci), národnostní poměry byly velmi podobné – vládnoucí národ byl v menšině a ostatní národy tvořily 60% obyvatelstva (rok 1880: Češi 24%, Poláci 15%, Rusíni 13%, Slovinci 5%, Italové 3%), jejich rozličné zájmy jim však bránily majoritu uplatnit. Přesto tu byl národnostní problém akutnější než v Uhrách – tam národotvorný proces mnohde stále ještě v běhu a nemaďarské národy byly sociálně slabé. V Předlitavsku šlo naopak o národy již plně konstituované, s masovým hnutím, a kromě Rusínů-Ukrajinců je už nebylo možné považovat za národy selské či plebejské. Sociální rozdíly mezi neněmeckými národy byly ovšem značné a byly zdrojem jejich politické nejednotnosti. Zaostalé, agrární a na suroviny chudé provincie Halič, Bukovina a Dalmácie byly nejchudšími částmi celé monarchie. Bída haličských rolníků byla doslova pověstná, to se týkalo i většiny tamních Židů, kteří tvořili asi 12% obyvatel, haličské „štetly“ byly pravým domovem východních ortodoxních Židů. Haličskou politiku ale pevně ovládala polská konzervativní a národně cítící šlechta, která byla součástí rakouské monarchické elity. Naopak Češi a Slovinci žili v nejrozvinutějších provinciích monarchie a měli již silnou střední třídu, politicky však byli v říšské radě i v zemských sněmech outsidery.

Rozdrobení do korunních zemí nebyl ani tak deficit pro Němce (díky němčině byli doma v celé monarchii), nejhorší byl pro Slovince, kteří byli menšinou v každé zemi, v níž žili, teprve na konci 60. let získali převahu v Kraňsku. Češi měli zase velmi početnou (a v 2. pol. 19. století rychle rostoucí) menšinu ve Vídni (Vídeň byla spolu s Chicagem největším českým městem) a v malém Slezsku byli menšinou proti Němcům a Polákům, naopak v Čechách tvořili 2/3 a na Moravě ¾

52

obyvatel, ale zdejší Němci (čeští Němci byli v monarchii nejprůmyslovější) budou mít před nimi dlouho hospodářský a politický náskok. Také politické rozvrstvení bylo u různých národů různé. Polská reprezentace byla šlechtická a konzervativní, Slovinci se naopak blížili Němcům alpským – převažoval u nich klerikálně konzervativní směr, liberálové byli v menšině. Češi se zase blížili „svým“ tj. českým Němcům – hlavní politickou sílu tvořili nacionální liberálové (v německém případě zvaní „staroliberálové“, v českém „staročeši“). Demokratická opozice (pozdější mladoněmci a mladočeši) byli dlouho dobu jen radikálně levým křídlem obou velkých stran. Díky kuriálnímu volebnímu systému hrála však v politickém životě českých zemí velkou roli velkostatkářská (aristokratická) strana, která se brzy rozdělila na dvě frakce – tzv. ústavověrnou, kooperující s německými liberály a konzervativní historickou šlechtu, která zase často spolupracovala s Čechy.

Uvolněnější atmosféra a právní vymoženosti liberální éry znamenaly politické a kulturní oživení neněmeckých národů. Nedoceněný je zejména význam samosprávy (obecní, okresní i zemské), která trochu mírnila centralistický režim a představovala politickou školu. Skutečné politické rozhodování se totiž odehrávalo mezi korunou a šlechtou (v případě Maďarů a haličských Poláků) nebo mezi korunou a byrokracií (případ rakouských Němců), tedy ve sférách, kam čeští a slovinští představitelé neměli přístup a jejich národně politické dění mělo tudíž těžiště dole. 60. léta byla dobou pravého výbuchu aktivit, zakládají se národně politické a kulturní spolky, analogie německých společenských (Kasina) a tělovýchovných (Turnverein) středisek. Slovinci zakládali instituce, které Češi měli již v době předbřeznové – čítárny, Matice slovinská (1864). Češi zase svou paletu dále rozšiřovali: zpěvácký spolek Hlahol (1861), tělovýchovný Sokol (1862), Umělecká beseda (1863), první české Prozatímní divadlo (1862, v Lublani 1866), v roce 1860 začal vycházet i první český (Riegrův) naučný slovník, který prezentoval dosavadní vědecké a umělecké výkony národního hnutí. Dějištěm velké změny byla Praha – volby roku 1861 přinesly Čechům většinu v městské radě a tím i velkoměstské centrum, které bude napříště českým Němcům citelně chybět. Ve stejném roce vzniká i první český politický deník Národní listy (1861). České hnutí se rychle začalo politizovat, příznakem byl živý ohlas polského povstání, které mladá generace uvítala, starší generace (Palacký) ve jménu slovanské jednoty odsuzovala (Palacký ve svém jinak konzervativním odsudku ovšem velmi racionálně zmiňoval také nevšímavost polské šlechty vůči rolníkům a Ukrajincům). Tento první velký politický konflikt tehdy ještě nevyústil do rozkolu, ovšem v kruhu mladých (Karel Sladkovský, kníže Rudolf Thurn-Taxis) se již začaly objevovat myšlenky na založení opozičně radikální strany. Tehdejší starší česká politická elita se vesměs rekrutovala z bývalých osmačtyřicátníků a její programové představy také z roku 1848 vycházely – s nadějí vzhlíželi k liberální éře a doufali ve vstřícnost ke svým skromným požadavkům, které sami nazývali jako autonomistické (jazyková rovnoprávnost v úřadech a ve školství, reforma volebního práva ve prospěch venkovské kurie atd.). Od počátku však narazili na nadřazený odpor českých Němců, kteří tvrdošíjně odmítali i poměrně racionální české návrhy (povinná výuka druhého zemského jazyka na školách) jako donucovací a Schmerling jim ve všem vyhověl. I přesto čeští předáci nepřestali v součinnosti s německými liberály (s nimiž sdíleli řadu programových představ) věřit a na rozdíl od Uhrů tak v roce 1861 (po přijetí ústavy) vstoupili do říšské rady, kde je ale čekalo zklamání – byli zcela ignorováni, a tak se roku 1863 přiklonili k pasivní rezistenci na uherský způsob.

František Ladislav Rieger (1818-1903) – narodil se v rodině semilského mlynáře, studoval gymnázium v Jičíně a v Praze, následně filosofii v Praze a práva ve Vídni. Kariéru v soudnictví mu ale přerušilo zatčení roku 1842, kdy byl podezřelý ze spiknutí s polskými vzbouřenci v posádce v Przemyslu, což se ale nepotvrdilo a byl propuštěn. Tehdy se také sblížil s Palackým, oženil se s jeho dcerou a stal se jeho druhým já ve veřejné a politické činnosti. Roku 1844 se Rieger velmi zasadil o reformu Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách, v níž viděl základnu pro budoucí občanskou společnost. Roku 1848 se stal členem Národního výboru a byl Lvem Thunem poslán do Innsbrucku, aby od panovníka získal souhlas s prozatímní vládou, čemuž však učinilo konec povstání v Praze. Rieger se stal poslancem říšského sněmu ve Vídni a spolu s Palackým byl hlavním mluvčím české strany, byl i jedním z iniciátorů přesunu do Kroměříže. Když byl v březnu 1849 sněm rozehnán, Rieger vztekle předpověděl, že buď „učiní dějiny z Rakouska stát federativní, anebo se musí rozpadnout“. Krátce pobýval v Paříži a po návratu se věnoval činnosti v Průmyslové jednotě a nakladatelské práci (první český naučný slovník nese jeho jméno). Na počátku 60. let byl iniciátorem obnovy českých politických aktivit a spoluzakladatelem Národních listů. Ve shodě s Palackým sjednal

53

spojenectví staročeské strany s konzervativní historickou šlechtou vedenou Jindřichem Clam-Martinicem a stál i v čele české pasivní rezistence. Spolu s Palackým tak stál u přechodu české politiky od federalistického programu k historickému právu, jak to bylo vyjádřeno ve státoprávní deklaraci 1868. Rieger se neangažoval je na poli politickém, ale také hospodářském, školském a kulturním. Spolu s Clam-Martinicem vedl na přelomu 60. a 70. let jednání o českém státoprávním vyrovnání (fundamentálky), jehož selhání vedlo k rozkolu mezi mladočechy a staročechy. Rieger zůstal věrný politice pasivní rezistence až do Palackého smrti 1876, pak začal prosazovat aktivní politiku a staročeská strana vstoupila do Taaffeho vlády. Zahájil tzv. „drobečkovou politiku“ (slovo „drobečková“ je zavádějící, neboť získané výhody vůbec nebyly bezvýznamné), kdy prosazoval prorakouskou „pozitivní strategii“, učinil z Čechů vládní stranu a získal jim tak základní atributy státního národa. Při jednáních o nový národnostní statut českých zemí – tzv. punktace 1890 (základem bylo rozdělení zemské administrativy podle národnostního principu) se Riegrovi nepodařilo prosadit klíčový požadavek uznání češtiny za vnitřní úřední jazyk. Výsledkem byla zdrcující porážka staročeské strany ve volbách 1891, po které se Rieger vzdal politické činnosti a odešel do ústraní. Obrovská celonárodní účast na jeho pohřbu roku 1903 byla však dokladem autority, kterou ve společnosti měl – vedle Palackého byl nejvýznamnějším vůdcem české politiky 2. pol. 19. století.

Izolace v říšském sněmu vedla staročechy k hledání podpory u historické šlechty, které zase hrozila minorizace ve velkostatkářské kurii. To vedlo roku 1861 k dohodě mezi Riegrem a Clam-Martinicem o vzájemné podpoře, což ovšem dále rozhádalo český tábor – Palacký viděl ve šlechtě posilu (na maďarský či polský způsob), mladí k ní ale měli negativní vztah. Sama šlechta nebyla ochotná s občanskou stranou nijak splynout a v účelové alianci (spojoval je zájem o českou autonomii) si obě strany ponechaly velkou volnost – v otázce zařazení velkostatku do pravomoci obecní samosprávy hlasovali občanští poslanci s německými liberály a proti šlechtě, v otázce volební reformy jim to šlechta zase vrátila. Politická scéna byla diferencovaná i programově: němečtí liberálové byli stoupenci centralismu, zatímco „druhé“ strany byly federalistické, ale každá jinak – historická šlechta sdílela historickoprávní doktrínu na uherský způsob, občanský tábor český i slovinský stavěl na doktríně přirozenoprávní, národnostní (u Slovinců Sjednocená Slovenija). Za Schmerlinga nic z toho nebylo možné, naděje ožily za Belcrediho vlády, když byla pozastavena platnost centralistické únorové ústavy. Politickou prioritou však zůstávala dohoda s Uhry, kterou umožnil i Deák, když ve své velikonoční stati odmítl separatismus 1848 a požadoval jen širokou státoprávní autonomii (dualismus). To vyburcovalo největšího rakouského federalistu Palackého k napsání série článků Idea státu rakouského, kde odsoudil centralismus i dualismus, v nadvládě Němců a Maďarů nad slovanskými národy viděl znetvoření poslání monarchie a nakonec i ohrožení její existence (což si Palacký nepřál, jeho slavný výrok z této statě „byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm“ je nutné chápat v tomto kontextu – nebyl to příklon k separaci, ale argumentem pro federalizaci, která právě byla pro Palackého jedinou možnou základnou „moderní ideje státu rakouského“). V Palackého spisu je také vidět posun – reformy v Rusku a velký mocenský vzestup Pruska způsobil, že za hrozbu začal nyní považovat druhý z těchto států. Zároveň začal dosavadní přirozenoprávní doktrínu nahrazovat kombinací s právem historickým a chtěl vytvoření několika vícejazyčných uskupení (např. polsko-rusínské Haliče či česko-německé koruny svatováclavské). V memorandu císaři 1865 už u Čechů historické právo převládlo – požadovali pro českou korunu stejné postavení, jako pro korunu uherskou, což už nebyl federalismus, ale trialismus a doklad toho, že i Češi se dávají cestou pragmatického realismu. Třebaže ve středu memoranda stál požadavek české korunovace, nebyla za ním již tradiční představa stavovská, ale směřování k modernímu národnímu státu, jehož národ byl však vymezen jako natio bohemica, tedy dvojjazyčný politický národ česko-německý.

Předlitavsko: národnostní vyrovnáníVálka s Pruskem načas pokusy o novou organizaci monarchie zarazila – z různých motivů se však na rakouskou patriotickou stranu postavili Němci, Poláci, Češi i Slovinci. Zvláštní vliv měla válka v českých zemích, které byly Prusy okupovány, a kde rakouská moc načas přestala existovat. Pruský okupační režim byl přitom pozoruhodně umírněný, armáda se chovala korektně a politický život nejenže nebyl omezován, ale naopak uvolněn. Pruské velení vydalo prohlášení, kde slibovalo Čechům dosáhnout podobných aspirací, jaké se nabízely Maďarům. Na tuto bismarckovskou politickou diverzi zareagovala část českých radikálů (J. V. Frič, R. Thurn-Taxis) usilující po vzoru Poláků a Maďarů o

54

národní stát a v Berlíně byl vytištěn jejich pamflet Pláč koruny české, kde chtěli osamostatnění České koruny jako neutrálního státu („východní Belgie“), který by byl mostem mezi Germánstvem a Slovanstvem. Vůdčí autorita mladé generace Karel Sladkovský však takový záměr odmítl Vergiliovým veršem timeo Danaos et dona ferentes (obávám se Danaů, i když přinášejí dary) – tuto obavu, že pruská nadvláda by nás v krátkém čase zničila, sdíleli i další mladí předáci např. Eduard Grégr. Z Německa vyloučená monarchie, deprimující šok pro rakouské Němce, nabyla v očích Čechů naopak na ceně. České země se konečně vymanily ze státoprávního svazku s Německým spolkem a Rakousko se bez tohoto zázemí zdálo přijatelnější: Němci už nebudou tak silní (zřetelně dominovalo prorakouské stanovisko, sotvakdy byla Čechům myšlenka odluky od monarchie tak vzdálená).

Mladočeši organizovali doma četné demonstrace a petice za státní právo, staročeši se naopak soustředili na „vysokou“ politiku a v srpnu 1866 se z jejich iniciativy konal ve Vídni tzv. malý slovanský sjezd za účasti Poláků (hrabě Goluchowski) a Chorvatů (biskup Strossmayer). Císaři pak navrhli přeměnu monarchie v pentarchii státních národů (Němci, Maďaři, Poláci, Češi a Chorvaté), v níž by ostatním národnostem byla zajištěna rovnoprávnost v úřadě i ve škole. Česká politika tedy respektovala monarchickou autoritu a usilovala o jednání s korunou, tento „slovanský blok“ byl ovšem silný jen naoko. Odlišnou cestu zvolili hlavně Poláci, kteří byli na haličském sněmu ve svérázné pasti – byli zde silně zastoupeni rolničtí poslanci (často Rusíni), které Vídeň často využívala k nátlaku na šlechtu, což vedlo tzv. krakovské konzervativce, mezi něž patřil i Goluchowski (za bachovského režimu místodržitel Haliče) s demokraty roku 1848 (Florian Ziemialkowski, Francizsek Smolka) a tato haličská aliance byla k dynastii loajální a na rozdíl od Čechů nebyla ochotná jít kvůli uherskému dualismu do konfliktu s Vídní. Chorvaté se začali orientovat na dohodu s Uhry, pro Němce byla další újma na moci už nepřijatelná a Češi zůstali opět izolovaní a mohli dualismu jen bezmocně přihlížet. Češi přestali být činitelem celoříšské politiky, a když ve velkostatkářské kurii získala převahu ústavověrná frakce, byli Češi menšinou i na zemských sněmech Čech a Moravy. Českou reakcí byl rozhořčený bojkot užší (předlitavské) říšské rady, který zastávala i historická šlechta s bojovným heslem „až do těch statků a hrdel“. Účast českých poslanců na říšské radě i zemských sněmech napříště probíhala tak, že nejprve přečetli protestní státoprávní ohrazení a pak demonstrativně odešli. S touto pasivní rezistencí však Češi zůstali osamoceni, dokonce i Slovinci (kteří žádné historické právo nemohli nárokovat) se přiklonili k pragmatickému postoji a dualismus akceptovali.

Česká politická reprezentace pak bojkot parlamentu doplnila výhružkami o příklonu k Francii a k Rusku s populárním heslem „raději Rusy než Prusy“ čeští předáci demonstrativně navštívili ruskou národopisnou výstavu, tzv. pouť do Moskvy 1867. Nicméně ani tam, ani v Paříži (kde intervenoval Rieger) žádnou podporu nezískali, přesto na svém postoji trvali a roku 1868 předložili státoprávní deklaraci, kde na základě historického práva požadovali pro České království stejné postavení, jaké náleží Uhrám, politický národ český byl pak tvořen dvěma rovnoprávnými kmeny: českým a německým. Čeští Němci uspokojení liberální vládou, ale tento program odmítli, velké manifestace v Čechách však ukazovaly, že mezi Čechy získal masovou podporu. Starší generace v něm viděla upevnění spojenectví se šlechtou, mladá generace s ním rovněž souhlasila, inspirovaná polským a maďarským radikalismem (třebaže s povstaleckou orientací nikdo nepočítal, naopak v Chorvatsku se malá Kvaternikova frakce pokusila 1871 o povstání). Od léta 1868 se v českých zemích konají skutečně masové demonstrace proti dualismu, po husitském vzoru zvané tábory. Iniciátory byly právě mladí demokraté a různé spolky a jednalo se tehdy o největší politická hnutí v celé monarchii – masově se jich účastnilo i jinak pasivní rolnictvo a dělnictvo, jednoho z největších táborů na Ještědu v srpnu 1870 se účastnili i dělníci němečtí. Podobně jako v o několik let předtím v Německu formují se i v Čechách dělnické organizace a začnou i bojovné stávky – proti největší z nich v severočeském Svárově 1870 zasáhlo i vojsko a následné celorakouské protesty urychlily přijetí tzv. koaličního zákona, který stávky a odbory legalizoval. Vlna tehdejšího českého odporu byla důležitým mezníkem ve vývoji hnutí – mobilizovala dosud pasivní vrstvy a větší příklon k národnímu češství zažila i dosud méně aktivní Morava. To nakonec viděla i Vídeň, která se tehdy zaobírala myšlenkou na revanš za rok 1866 a obávala se příklonu německých liberálních kruhů k úspěšnému Prusku – začalo se proto více počítat s využitím neněmeckých národů. První přišli na řadu Poláci, loajalita jejich reprezentace byla roku 1869 oceněna stálým ministrem v ústřední vládě, Polákem ve funkci haličského místodržitele a uznáním polštiny za úřední a školský jazyk v Haliči – polonizovány byly též obě zemské univerzity v Krakově a ve Lvově. Zatímco tedy v ruském i pruském záboru Poláci tehdy trpěli, v tom rakouském

55

získali faktickou autonomii a nadvládu nad Ukrajinci (podobně šlechtici si podrželi nadvládu nad rolníky). Halič se tak stala duchovním centrem i pro Poláky z ostatních záborů.

I s Čechy zahájil v roce 1869 kancléř Beust tajná jednání, ta však neprobíhala tak hladce jako s Poláky a narážela i na nesmiřitelnost německé liberální strany. Naděje se obnovily na jaře 1870, kdy císař udělal další otočku a nahradil liberální vládu konzervativně byrokratickým kabinetem hraběte Potockého (střídání liberálních a konzervativních kabinetů se stalo stálicí rakouské scény). Oporou kabinetu byli hlavně konzervativní katolíci z alpských zemí, pravý antipodi liberalismu. Třídní a národnostní arogance byla slabou stránkou liberalismu, konzervativci se naopak vyznačovali patriarchálním sociálním cítěním a odporem proti protestantskému Prusku a měli sklon k autonomismu, ovšem tradičního zemského ražení. Císař tehdy zareagoval na stížnosti Čechů poprvé příznivě a projevil i ochotu ke gestu, na kterém Čechům zvlášť záleželo, totiž nechat se korunovat za českého krále. Nezměnil to ani nástup nové vlády hlavy katolického tábora hraběte Hohenwarta, kde byli dokonce i dva čeští ministři. Hohenwart rozpustil některé ústavověrné sněmy (včetně moravského), aby měl volnější ruku pro jednání o novém uspořádání monarchie, které za Čechy vedli Rieger s Clam-Martinicem. Česká reprezentace se ale doktrinalisticky upínala k zakotvení autonomie v podobě tzv. fundamentálních článků, které přijal český sněm (za absence německých poslanců) 10. října 1871. Fundamentálky poněkud slevovaly z původní trialistické platformy, uznávaly dualismus výměnou za to, že země svatováclavské koruny získají svébytnost v exekutivě i zákonodárství, zhruba na způsob Chorvatů v Uhrách. Konstrukce to ale byla složitá, protože kromě vlády České koruny se zastoupením ve vládě vídeňské se počítalo i s „podvládou“ moravskou a to vše v rámci Předlitavska (tedy nikoliv trialismus, ale subdualismus). Články obsahovaly ale i dnes vysoce ceněný národnostní zákon pro české země, který na rozdíl od uherského zajišťoval menšinové národnosti proti majorizaci vytvořením národnostních kurií na zemském sněmu a konkretizoval důslednou dvojjazyčnost. Na poslední chvíli prosadil Rieger do této soustavy dalekosáhlé ustanovení, podle něhož se měl národnostní zákon vztahovat i na ostatní země Předlitavska. Proti fundamentálkám se okamžitě ozvali čeští Němci, argumentovali liberálně (nadvládou feudální šlechty) i nacionálně autonomie bude „barbarským státem“, který Němce znásilní. Ve Vídni se proti postavil Beust, který ve fundamentálkách viděl překážku sblížení s Německem i uherský premiér Andrássy, který se bál, že by povzbudily nemaďarské národy Uher. Také v Berlíně se na český návrh hledělo nevlídně. V nepříznivé konstelaci po porážce Francouzů císař před touto mocnou frontou ustoupil a své sliby Čechům vzal zpět – v české společnosti zanechala tato zrada hluboký šrám.

Česká reprezentace se už ani nepokusila o kompromis na způsob haličské autonomie de facto a vrátila se k zaryté parlamentní rezistenci, dokonce i bez ohledu na to, že tím padla federalistická většina v říšské radě. Hohenwartova vláda díky tomu padla a přišla nová vláda liberální, která na českou opozici zareagovala dosti ostře – vyhlášením výjimečného stavu v Čechách. Byl sice brzy odvolán, ale v zemi zůstal polovojenský režim místodržitele generála Kollera s tvrdou praxí na hranici zákona: omezováním tisku, zákazy spolků atd. Přes všechny své pozitivní vlastnosti prezentovala se liberální éra Čechům v dosti odpudivé podobě, což českou reprezentaci zahánělo do konzervativní opozice. Česká reakce na pád fundamentálek byla silně emotivní, utěšovala se jen slabou nadějí, že nový mezinárodní otřes donutí Vídeň změnit názor (na ten si ale budou muset Češi ještě dlouho počkat). Zatím naprostá neúčinnost pasivní rezistence, prosazované hlavně Palackým a historickou šlechtou, vzbuzovala stále silnější pochyby – nejprve na Moravě, která se přiklonila k pragmatické cestě a s odůvodněním, aby se nerozhodovalo „o nás bez nás“ se vrátila do parlamentu. V Čechách tento spor vedl k založení mladočeské strany 1874, o které se již dávno uvažovalo, a která zavrhla státoprávní doktrínu a jejích sedm poslanců (tehdy jen desetina českých mandátů) vstoupila na zemský sněm.

Exkurzy

Středoevropský liberalismus - Liberalismus byl emancipačním hnutím „třetího stavu“, které se rozvinulo v 19. století a jeho hlavní ideou byla svoboda jedince a suverenita lidu, od níž se odvíjel politický program konstitucionalismu, samosprávy a participace majetného a vzdělaného měšťanstva na státní moci. V hospodářské sféře pak svoboda podnikání a svobodný obchod. Do střední Evropy dorazil po francouzské revoluci a jeho prvním centrem zde byly jihoněmecké ponapoleonské ústavní státy. Po Napoleonově neúspěchu si spíše než Francii vzal za vzor jiné ústavní státy – Británii,

56

Švýcarsko, Belgii a později Sasko, kam emigrovala i řada liberálů z Rakouska. U Němců byl spjat hlavně s osvícenou byrokracií a vzdělaným měšťanstvem, v Uhrách byla nositelem liberálních idejí hlavně část gentry, u neněmeckých národů pak byl těsněji spjat s maloměstsko-venkovským prostředím a s národním hnutím. Ještě v roce 1848 se liberálové považovali za celospolečenskou opozici proti starým režimům. Do jejich konstitučního programu přibyly též národnostní požadavky – u „historických“ národů to byl vznik národního státu, u „druhých“ národů autonomní federalizace habsburské monarchie. Neúspěch revoluce byl i porážkou liberálů, kteří se z politiky uchýlili do hospodářské sféry, která tehdy prožívala konjunkturu. Neoabsolutistické režimy sice část jejich reformního programu naplnily, ovšem bez liberálů a proti nim.

Na přelomu 50. a 60. let středoevropský liberalismus znovu ožil. Byl však daleko méně radikální, což umožnilo jeho „alianci“ s konzervativními režimy, které zoufale hledaly politické spojence. V Německu se většina liberálů podřídila Bismarckovi, v habsburské monarchii došlo ke kompromisu režimu s Austroněmci i s Maďary (kteří slevili ze svého radikálního separatismu a spokojili se s dualismem), zatímco liberální reprezentace ostatních národů (hlavně Čechů) vyšly zcela naprázdno. V éře pololiberálních kabinetů došlo v monarchii k naplnění alespoň části liberálního programu – byly položeny základy ústavního státu a pronikavě liberální bylo zejména ekonomické zákonodárství. Liberální hodnoty (jako občanství) pronikly do společnosti, která se pod vlivem liberalismu také výrazně sekularizovala (tzv. druhá fáze sekularizace po osvícenství), což umožnilo i emancipaci židovské menšiny, jejíž asimilovaná část se stane významnou oporou liberalismu (což se později stane i jednou ze záminek k antisemitským výpadům). Austroněmecký liberalismus byl specifický (a jaksi deformovaný) tím, že plně akceptoval císařsko-byrokratický centralismus, liberalismus staročeský pak podobně deformovalo spojení s konzervativní historickou šlechtou a později s taaffovskou pravicí. Naopak v polské společnosti se liberalismus dlouho plně nerozvinul – dlouho tomu bránila ostrá polarizace mezi konzervativní „ugodou“ a povstaleckým radikalismem, ale i po roce 1863, kdy byla přijata idea „organické práce“, zůstala polská společnost společností drastických sociálních protikladů (mimořádně bohatí magnáti vs. mimořádně chudí chłopi), kde se střední třída utvářela jen pomalu a liberalismus se plně neujal ani v místní židovské komunitě, často označované za „náhradní buržoazii“. Z jiných důvodů se neprosadil u nemaďarských národů Uher, které měly jen minimum prostoru k uplatnění a liberálně zabarvený maďarský hegemonismus je od těchto idejí spíše odrazoval.

Kruté sociální podmínky a velký hospodářský krach roku 1873 klasický liberální kapitalismus silně kompromitoval, dílo zkázy dokonaly korupční skandály jeho hlavních elit. V Uhrách se deákovská liberální strana rozpadla a Rakousku vystřídal éru liberálních vlád konzervativní Taaffeho režim. V samotném Německu se liberalismus stal vlastně jen „třídní“ stranou velkokapitalistů. Zatímco v západní Evropě trvala liberální éra mnohem déle a silně formovala místní politickou kulturu i společenské hodnoty, ve střední Evropě liberalismus dominoval mnohem kratší dobu, četné jeho vlivy zůstaly jen na povrchu a navíc byl více kontaminován aliancí s konzervativními silami. Tento deficit se bude projevovat ještě hluboko ve 20. století. Zdejší kapitalismus byl totiž „předčasně“ konfrontován s novými, „lidovými“ politickými proudy – socialistickým, křesťansko-sociálním a agrárním – s jejich partikulárními zájmy sociálními, náboženskými či „stavovskými“. Tradičně honorační liberalismus se musel silně potýkat s jejich konkurencí i s generační opozicí ve vlastních řadách (mladočeši atd.) a proměnil se tak v pozdní pokrokářský liberalismus silně nasáklý dobovým nacionalismem a dokonce antisemitismem (což zpochybnilo jeho dřívější sepětí s Židy). Těžkou ztrátou byla zejména ztráta městské správy Vídně ve prospěch Luegerových antisemitských křesťanských sociálů. Nový pozdní liberalismus se naopak konečně prosadil v Polsku (endecja), ale udržel se také v Čechách (mladočeská strana svobodomyslná) – v obou zemích byly tyto strany vnímány jako národně reprezentativní (podobně liberální strany rakouských Němců). S rozšiřováním volebního práva ale jejich vliv slábl, ztrácely na svém dominantním postavení a stávaly se jen jedním z mnoha proudů, po válce pak často inklinovali k autoritářství, často až k fašismu. V Uhrách, kde naopak volební právo zůstalo exkluzivní, zůstal liberalismus honorační výsadou, často byl ovšem pouze verbální. Liberalismus měl ovšem na střední Evropu i tak dosti zásadní vliv a stál u zrodu moderního občanského myšlení i praxe.

Katolicismus a národní a sociální otázka – Ke konci 19. století byla dosti konzervativně naladěná církev náhle konfrontována s nástupem nových proudů: demokratismem, nacionalismem a

57

socialismem. Zkušenost s partikularismy na galikánský způsob (hnutí za nezávislost církve na papeži podporované v 17. a 18. století i francouzskými králi) posilovala v univerzalistické církvi od počátku nedůvěru k národním pohybům. Přestože angažovanost kněží v počátcích národních hnutí je neopominutelná, postoj oficiální církve byl spíše negativní nebo lhostejný. Někde to vyvolalo vnitřní opozici, a tak již ve 40. letech založil Johannes Ronge v Německu národní církev (Deutschkatholizismus), jejíž obce se rozšířily hlavně ve Slezsku a Sasku, částečně i mezi českými Němci. Od poloviny 19. století již byly národní a sociální otázky tak akutní, že je církev již nemohla přehlížet a musela je začít řešit. Sjednocení Itálie a Německa se neodehrálo jen na úkor Habsburků, ale i na úkor katolicismu a hlavně papežství, z jehož státu zůstal jen symbolický zbytek uprostřed Říma (Vatikán). Katolicismus také musel reagovat na konstituční poměry – v Německu během Kulturkampfu vzniká katolická strana Zentrum, v Rakousku se jako protiváha liberálů vytvoří konzervativní katolická strana Hohenwartova a v Haliči obdobná strana stańczykovská. Naopak staročeská strana byla zpočátku celonárodní a ne vyhraněně konfesionální – hlavní autoritou byl protestant Palacký, vůdcem pak katolík Rieger. V neněmeckých zemích se církev snažila vyjít národnímu hnutí vstříc a zároveň mu čelit mj. i oživením národních katolických tradic. V Čechách to byly velké poutě konané k cyrilometodějskému miléniu v roce 1863 – z původně celocírkevního uctívání Cyrila a Metoděje se tak (hlavně z iniciativy olomouckého biskupa Antonína Stojana) stalo národní hnutí české, především pak moravské. V Německu se dokonce objevilo hnutí Los von Rom (Pryč od Říma), které v národním zájmu vyzývalo ke konverzi k protestantismu (ovšem nepříliš úspěšně: pár tisíc přestupů dominanci katolicismu nijak neohrozilo). U českých Němců proti němu vystupoval varnsdorfský kněz Ambroz Opitz, který v severních Čechách zakládal tovaryšské spolky po vzoru Adolfa Kolpinga v Německu, které měly doplňovat tradiční církevní dobročinnou praxi o další sociální rozměr. Opitz bojoval i proti liberalismu a českému nacionalismu. V rakouských zemích i mezi Slovinci měl politický katolicismus velmi silnou pozici, i díky svému monarchickému patriotismu. Také v Uhrách byl katolicismus státu loajální, přestože za pravou národní konfesi tu byl považován spíše protestantismus. V české společnosti se naopak katolicismus stával v politice i v národoveckém prostředí outsiderem.

Složitý byl i postoj církve k sociální otázce. V Rakousku se tohoto problému chopil příslušník katolicky konzervativního tábora (původně ovšem protestantský konvertita) Karl von Vogelsang, který dlouho vedl konzervativní deník Vaterland. V liberálním kapitalismu viděl popření etiky evangelia, proti volné hře trhu požadoval spravedlnost v cenách a mzdách. V Čechách se vyzněly v obdobném duchu tzv. borské teze, které v 70. letech vzešly ze schůzek katolíků na zámku v Boru u Tachova. Roku 1887 se jimi nechají ve Vídni inspirovat princ Aloys Lichtenstein a právník Karl Lueger a založí Křesťansko-sociální spolek (později politickou stranu). Jako reakce na vznik sociálně-demokratických stran vznikají i katolické dělnické spolky, které v Rakousku organizuje sedlářský tovaryš Leopold Kunschak, v českých zemích Tomáš Jireček a ve Slovinsku Janez Krek – tyto spolky ovšem rozsahem i rychlostí růstu za sociální demokracií silně zaostávaly. Významným impulsem pro politicko-sociální katolicismus se stala roku 1891 encyklika Rerum novarum, kterou vydal papež Lev XII., a která kritizovala kapitalistický systém a nedůstojné postavení dělnictva, ale ve jménu křesťanské solidarity odmítala třídní boj. Bula byla silně inspirována právě Vogelsangem, který je právem nazýván otcem křesťansko-sociálního hnutí. Kněžstvo se po vydání encykliky činně pouští do zakládání sociálních spolků a Lueger roku 1893 zakládá Křesťansko-sociální stranu, která záhy ovládne Vídeň a etabluje se v průmyslových rakouských zemích. Staroklerikálové Hohenwartova typu se sice ještě nějakou dobu udrželi v rakouských agrárních zemích, nakonec ale podlehli konkurenci a spojili se s Luegerovou stranou – v prvních volbách do říšského parlamentu na základě všeobecného volebního práva se tak katolíci stanou nejsilnějším klubem. Zde prosazují myšlenku katolického sociálního smíru, zaměřeného proti liberalismu i proti socialismu. Popularitu ovšem hnutí získávalo hodně také díky demagogické agitaci proti velkokapitálu se silným až militantním antisemitským nádechem – k tradičnímu církevnímu antisemitismu se tak přidal antisemitismus hospodářský (předstupeň toho rasistického, který z něj hodně čerpal). Dvůr i Vatikán sice zpočátku na hnutí pohlíželi s nedůvěrou (císař dokonce dlouho odmítal potvrdit Luegera vídeňským starostou), ovšem politický úspěch i loajalita vůči trůnu je postupně smířili a následník trůnu měl dokonce v hnutí svou politickou oporu. Na rozdíl od sociální demokracie v monarchii nikdy nevznikla celorakouská křesťansko-sociální strana, ale množství stran národních. Jako první si ji po Rakušanech založili Češi, roku 1894 pod vedením kněze Jana Šrámka. V Uhrách o rok později vzniká katolická strana

58

lidová (Katolikus Néppart), do níž vstoupil i Andrej Hlinka. Zklamán maďarským hegemonismem ji však záhy opustil a založil katolickou stranu slovenskou (ľudovou). V Haliči vznikly méně vlivné pobočky endecje. Přes všechen křesťanský univerzalismus všechny tyto strany nikdy nevytvořily společný parlamentní klub. Za války sice zaujaly proválečné a prorakouské patriotické postoje, po válce se ale jejich cesty rozešly spolu s jejich národy. Rakouská katolická strana se sice smířila se samostatným státem, ovšem pod vedením preláta Ignáce Seipela stále silněji inklinovala k autoritarismu. Německá křesťanská demokracie v Československu se sice zpočátku účastnila vlády, ale roku 1938 se rozpustila v henleinovské SdP. Naopak česká katolická strana přežije vlnu antiklerikalismu po vyhlášení samostatnosti, a jakožto demokratická strana bude součástí takřka všech vládních koalic, vlastenečtí katolíci se aktivně účastní protinacistického odboje a vůdce a zakladatel strany Šrámek bude po celou válku předsedou londýnské československé vlády. Přesto i v této straně část konzervativních katolíků inklinovala k autoritarismu a stanou se jednou z vůdčích skupin během pomnichovské druhé republiky a protektorátní háchovské garnitury. Slovenská HSĽS se stane hlavou separátního slovenského státu.

VI. Přelom století

Konzervativní éra: Bismarck, Taaffe, TiszaNa konci 70. let končí akutní hospodářská krize a ekonomika začíná oživovat, třebaže už ne

tempem předchozího čtvrtstoletí. Politicky je to konec liberální éry a nástup konzervatismu, který proběhne nejprve v Německu, kde roku 1878 Bismarck mění dosavadní hospodářský kurz od svobodného obchodu k protekcionismu a politický kurz od protiklerikální aliance s liberály (Kulturkampf) k alianci s konzervativci, smíření s katolíky a k tvrdým represím proti socialistům. Podobný převrat nastal i v monarchii. V Uhrách se roku 1875 zkompromitovaná staroliberální strana sloučí s opozicí a vlády se na příštích 15 let ujme Kálman Tisza. Z někdejšího opozičníka se tak stane opora dualismu a jeho vláda je sice nominálně liberální, ve skutečnosti však stále více konzervativní. Období jeho vlády je označováno za „periodu klidu“, kdy se mu i díky volebním manipulacím úspěšně dařilo udržet politickou moc gentry. Socialistické hnutí se Tiszovi podařilo zlomit hned v jeho uherských počátcích tvrdými represemi (jejich vůdce a zakladatel Leo Frankel byl poslán do vězení a donucen k emigraci) a chytrým rozehráním chorvatsko-srbských rozporů se podařilo zlomit i chorvatskou opozici, podobně držely represe na uzdě další nemaďarské národy. Výsledkem byla rezignace, kdy například slovenská národní strana ohlásila roku 1884 politiku protestní politické pasivity. Zatímco byl podporován průmysl, žádné větší sociální ani politické reformy se za Tiszovy vlády neuskutečnily.

Kálman Tisza (1830-1902) – narodil se v Gestu v hraběcí rodině. Ještě na počátku 60. let se zasazoval o ústavní reformy a ve svých tzv. bihárských bodech usiloval o rozšíření dualismu požadavkem samostatné armády, diplomacie a oddělených financí. Roku 1875 se ale bihárských bodů vzdal a sloučil svou rozpadající se stranu se stranou deákovskou. Ve stejném roce zvítězil ve volbách a dalších 15 let byl předsedou vlády. Roku 1879 byl jedním z mužů, kteří se zasadili o alianci monarchie s Německem, která určila běh první světové války. Po celou dobu si držel v uherském sněmu spolehlivou většinu a jeho dlouhá vláda bývá označována za „šťastné roky“. Konzervativní politikou ovšem soustavně omezoval nemaďarské národnosti a bránil i politickému uplatnění širokých vrstev. Roku 1890 byl po neúspěšných snahách posílit uherské pozice v armádě donucen rezignovat, i když jeho tzv. liberální (ovšem jen podle jména) strana vládla ještě léta. Zatímco Deák a Andrássy jsou považováni za zakladatele dualistického Uherska, Kálman Tisza byl jeho pravým budovatelem a zasloužil se o to, že Uhry byly rovnocenným partnerem ve svazku s Rakouskem.

Rovněž polské zábory byly pacifikovány: v ruské části panoval stále mrtvolný klid po krachu povstání 1863 a v Haliči to byl klid saturovaný autonomní ugodou s Vídní (1870), takže Halič byla spolehlivou habsburskou provincií. V pruském Velkopolsku přitvrdila po sjednocení Německa germanizační politika, ale neměla větší úspěch. Snaha o omezení polské pozemkové držby, která by umožnila německou kolonizaci, se nezdařila a tlak naopak polskou společnost semkl. Její parlamentní zastoupení v říšské politice (Koło Polskie) bylo sice nadále izolované, ale dynamika německé ekonomiky byla pozitivní hlavně v Poznaňsku, kde se rozvinulo moderní zemědělství, nacházející na

59

velkém německém trhu dobrý odbyt. Postupující industrializace Slezska lákala polské dělníky, takže hlavně v Horním Slezsku polský živel sílil a vytvářel zde vlastně nové polské území. Upuštění od povstaleckých snah a nová „pozitivní“ politika „drobné práce“ se osvědčila a inspirovala i další neněmecké národy.

Také v Předlitavsku ztrácela Německá liberální strana pozici, zvláště když se po odmítnutí rakouské anexe Bosny roku 1878 dostala i do konfliktu s panovníkem. Její vůdce Fischhof se pokusil vybruslit z politické izolace spojením s Čechy a jednal s vůdcem staročechů Riegrem, který zase cítil, že jeho straně politika pasivní rezistence nic nepřináší. Tento slibný plán německo-česko-haličské (polské) liberální koalice (teoreticky vlastně ideální konstelace pro Předlitavsko) ztroskotal na tvrdém odporu českých Němců v osobě jejich vůdce Eduarda Herbsta. Tento krach umožnil vznik císařské vlády Eduarda Taaffa, silně konzervativní, složené z rakouských klerikálů, haličského Polského kola a staročechů, za které seděl v kabinetu nikoliv Rieger, ale umírněný vůdce Moravanů Alois Pražák. Ještě před vznikem této vlády přijala Vídeň Bismarckovu nabídku na vzájemné spojenectví, čímž 1879 vzniká Dvojspolek (Zweibund), který bývá zpětně považován za počátek osudového rozdělení evropských mocností vedoucí k první válce. Tehdy to ale zdaleka nebylo zřejmé – Dvojspolek byl původně namířen jen proti Rusku, se kterým monarchie zápolila o dominanci na Balkáně. Pro „druhé“ národy a především pro Čechy byla tato aliance špatnou zprávou, neboť si přáli vyváženější zahraniční orientaci – zájem sílícího Německa na stabilitě monarchie vlastně blokoval jejich ambice. Alespoň zpočátku nicméně Dvojspolek nebyl založen na velkoněmecké myšlence, neboť Bismarck osobně zakazoval jakékoliv vměšování do monarchie či nacionální propagandu za hranicemi. S českými státoprávními ambicemi byl ovšem v dohledné době konec. Vstupem do vlády totiž Češi de facto uznali dosud odmítanou ústavu Předlitavska a po vzoru Moravanů a mladočechů se soustředili na tzv. drobečkovou politiku získávat postupnou rovnoprávnost v jednotlivých zemích. To sice znamenalo slevit na českých požadavcích, kompenzací ovšem byla účast na vládě. Češi se stali vládní stranou, Němci opoziční, což změnilo poměr sil v českých zemích. Nadále však Češi nepožadovali státní právo, ale jen jazykovou rovnoprávnost ve správě a ve školství. Tomu aspoň částečně vyhověla roku 1880 Stremayrova jazyková nařízení, která v podstatě kodifikovala jazykový status až do roku 1918. Podle nich se čeština připouštěla jako tzv. vnější úřední jazyk (podání a vyřízení na úřadech, žaloba a rozsudek na soudech), ale vlastní provoz úřadů (vnitřní jazyk) měl být nadále německý. Ve srovnání s polštinou či italštinou to bylo stále dost málo, ale odstranilo to hlavní bariéry širokých vrstev ve styku s úřady a nutnost znalosti češtiny otevírala možnost kariéry českým úředníkům (třebaže pro státní službu byla i nadále nutná znalost němčiny). Významným ziskem byla i jazyková rovnoprávnost ve školství a rozdělení pražské univerzity na českou a německou (1882) – tím byla dotvořena kompletní soustava českého školství a umožněno úplné školní vzdělání v mateřštině. Účast českých liberálů v konzervativní vládě nebyla tehdy sice ničím neobvyklým, kvůli koaliční solidaritě ovšem museli překousnout řadu neliberálních kroků (např. klerikální školskou reformu z roku 1883).

Taaffovo vládnutí ovšem nebylo zcela zpátečnické. Roku 1882 tak bylo například rozšířeno volební právo do říšské rady (na voliče i s pěti zlatými přímých daní) – přestože tato novela byla účelově zaměřena proti honorační liberální straně, výrazně posilovala participaci středních vrstev. V hospodářské sféře ovšem Taaffova vláda sledovala dobový trend odklonu od svobodného obchodu k protekcionismu. Podobně jako další země regionu (Německo, Uhry, Rusko) nastolil Taaffe v Rakousku velmi tvrdý kurz proti socialismu: podobně jako v Uhrách (Frankel) či v ruské části Polska (1886 proces s průkopníkem polského socialismu Warińskim) proběhla i v Předlitavsku řada spektakulárních politických procesů, roku 1882 třeba s průkopníkem českého socialismu Ladislavem Zápotockým. Počínající socialistické hnutí bylo hned zkraje zahnáno do ilegality, jeho činnost ovšem budou ještě dlouho paralyzovat vnitřní spory o koncepci. Podobně jako v Německo (nikoliv však v Uhrách či v Rusku) začal režim se sociálním zákonodárstvím. Bylo to jistě i proto, aby neutralizoval politické aspirace dělnictva, nicméně podařilo se tak aspoň částečně korigovat asociálnost liberálního gründerského období kapitalismu. Byla omezena pracovní doba (v továrnách na 11 hodin denně, netýkalo se to však řemesel), zakázána dětská práce (1885) a zřízeno úrazové a nemocenské pojištění (1888) – starobní pojištění v Rakousku do roku 1918 vůbec neexistovalo. Mnozí tak spatřují v těchto opatřeních Taaffovy vlády počátky sociálního státu. Rozporuplný ráz, plný politického lavírování a improvizovaných řešení, měla ostatně celá Taaffova politika, včetně jeho politiky národnostní. Ve vládě seděla řada Slovanů – Poláci měli druhého muže kabinetu, ministra financí Dunajewského a vznikla i jakási neoficiální instituce ministrů-krajanů (za Poláky F. Ziemialkowski, za Němce hrabě

60

Kuenburg a za Čechy Alois Pražák). Poláci a (o něco méně Češi) tak dostali de facto status státních národů, ovšem ústavně nijak nezakotvený. Jinak se národnostní politika Taaffovy vlády omezovala na pouhou pacifikaci a udržování všech národů ve stejné míře nespokojenosti, kde pak mohla koruna a vláda fungovat jako jazýček na vahách.

Taaffova vláda byla vůbec nejdelší v rakouských dějinách a byla jen zdánlivě klidná a nehybná. Rakouští Němci vnímali vzestup ostatních národů jako vlastní újmu, a třebaže si udrželi politický, sociální i kulturní náskok, již to nebyl monopol. Liberální vláda a němčina jako privilegovaný jazyk byly považovány za záruku německé národní celistvosti a dosavadní samozřejmá identifikace s monarchií a politická vlažnost přestávaly být samozřejmostí, zvlášť díky srovnání s dynamickým Německem. Hlavní obětí byli Němci z Čech, kteří viditelně ztráceli nadvládu v zemi (během 80. let se dokonce na zemském sněmu uchýlili k taktice pasivní rezistence – jev dobře známý u „druhých národů“), a u kterých se začaly objevovat zjevné pocity národní deprese. Postupně se začne u nich i v Rakousku prosazovat nová doktrína mladé generace, která bude na rozdíl od dřívějšího liberálního „velkorakouského“ programu již čistě nacionální. V austroněmeckém táboře si stále držela pozice liberální strana, stará herbstovská garda byla však vystřídána novou generací, vedenou rodákem z Chebu Ernstem von Plenerem. Jeho strana začala nabírat na síle úměrně s vlivem sílícího Německa.

Naopak vliv staročeské strany začal postupně klesat s tím, jak v ní sílil konzervatismus a jak se svou loajální politikou odcizovala českému prostředí, když se jí nedařilo dosáhnout dalších národnostních ústupků. Zkostnatění staročechů dokládala i konzervace tradiční „rukopisně obrozenecké“ kultury, což kontrastovalo s celkovým rozšířením českých kulturních obzorů (staví se velkolepá budova Národního muzea, jakéhosi antipodu velikášského budapešťského parlamentu). Proti tomuto staročeskému zpátečnictví se začala stavět nová generace. Jeden z jejích prvních projevů se odehrál na poli nepolitickém – roku 1866 začíná rukopisná aféra, kdy skupina mladých profesorů české univerzity (Gebauer, Masaryk, Goll) vystoupí proti paládiu českého vlastenectví a označí jej za falzum. Proti těmto „kacířům“ se hned rozvinula štvavá nacionalistická kampaň, nicméně tento čin byl prvním dokladem modernity mladé generace, jejíž racionální skepse byla nutným protijedem proti primitivnímu nacionalismu, který se tehdy šířil (nejen u Čechů). Mladočeši se vzápětí stali jádrem politické opozice proti vládním staročechům a převzali státoprávní doktrínu s celou její výbavou: negativním opozičnictvím, slovanskou a frankofilní ornamentikou, razantním protiněmectvím, spolu s radikálními sociálními a demokratickými požadavky (všeobecné volební právo). V mladočeském národním programu se roku 1888 dokonce objevila podobná sleva z národního maximalismu, jako předtím u Austroněmců na lineckém sjezdu v roce 1866. Proti linecké „malorakouské“ variantě přišel předák mladočechů Julius Grégr s variantou „maločeskou“, totiž s odstoupením pohraničních výběžků Čech, čímž by se zmenšením počtu Němců v zemi posílila česká národní država i státoprávní nároky. Protože německá liberální opozice zřetelně sílila, rozhodl se ji Taaffe neutralizovat tím, že přistoupí na národnostní vyrovnání v Čechách na základě administrativního rozdělení obou národů v zemi – varianta, kterou kdysi prosazovali Češi, nyní Němci. Staročeši, kteří byli přesvědčeni, že vzhledem k nevyhnutelnému vzestupu „Germánie“ již v budoucnu nic lepšího nepůjde vyjednat, přistoupily na těchto deset bodů (odtud název punktace). Podle tohoto projektu měly být v Čechách (ne na Moravě) nově rozhraničeny okresy tak, aby byly co možná jednojazyčné: soudy a zemská samospráva (zemský sněm) měly být též rozděleny na národnostní sekce. De facto by tak vznikly v Čechách dvě linie správy, jedna jazykově čistě německá a jedna smíšená, neboť vnitřní státní němčina zůstávala (Riegrovi se nepodařilo prosadit češtinu jako vnitřní úřední jazyk české části). Reformu slavili Němci jako národní triumf a staročeši ji obhajovali jako nejmenší zlo, její kompletní provedení však ztroskotalo na rozhodném odporu mladočechů i většiny české veřejnosti. Parlamentní volby roku 1891 tak skončily totální porážkou staročeské strany a drtivým vítězstvím mladočechů. Tento politický převrat v Čechách byl i počátkem konce Taaffova „železného kruhu pravice“. Když z něj odpadli staročeši, bylo stále obtížnější politické manévrování a roku 1893 Taaffova vláda končí. Jeho rezignace nebyla jen výměnou vlády, ale koncem celé éry, která bývá označována za dobu, kdy vznikl obraz šťastného a klidného Rakouska, oněch starých dobrých časů, na které se bude v pozdějších bouřlivých dobách zádumčivě vzpomínat.

61

Hospodářský zázrak a jeho stínyAsi do poloviny 90. let dobíhala ještě recese po velké krizi roku 1873. Vyčerpaly se některé

faktory, které tak dramaticky urychlily vývoj předchozího období (objevy zlata v Kalifornii a Austrálii, rozšíření hospodářských prostorů v dosud nevyužívaných kontinentech USA, Ruska a Jižní Ameriky) a negativně působila i politika jednotlivých států, které obratem od svobodného obchodu k protekcionismu kumulativním efektem recesi jen prodloužily. K tomu ještě přišla agrární krize daná dovozem levného amerického a ruského obilí i masa z Jižní Ameriky a Austrálie. Pokles cen v zemědělství sice prospíval městským konzumentům, ale decimoval celé zemědělské oblasti, zvláště rakouské alpské země. Krize postihla hlavně menší hospodářství, která hladověla po další půdě a byla silně zadlužená – tyto problémy venkova přetrvají ještě dlouho.

Od poloviny 90. let ale nastává nástup nového vzestupného cyklu, který bude vrcholit v letech 1904-1907 a potrvá vlastně až do počátku války a doprovázet je bude i boom zemědělský. Tehdejší hospodářský vzestup nebude mít v dějinách obdoby a bude překonán až v 50. letech 20. století. HDP vzroste v evropském průměru o 172%. Dramatický bude zejména růst Německa, zatímco v Rusku proběhne jen mírný vzestup. Růst bude i produktivita práce a kromě obrovské konjunktury průmyslu vzroste i terciérní sektor – doprava, obchod a služby. Naopak podíl zemědělství bude soustavně klesat – v Anglii z 15% na 9%, v Německu z 43% na 35%, v Rakousku-Uhersku z 62% na 53%. Stimulů tohoto velkého vzestupu bylo hned několik. V první řadě to byl růst demografický: v letech 1860-1900 stoupl počet obyvatel Británie o 12 milionů (na 32,5 mil.), Německa o více než 20 milionů (na 56,4 mil.), Předlitavska o 7 milionů (na 26,2 mil.) a Uher o 5 milionů (na 19,3 mil.). České země měly tehdy 9,4 milionu obyvatel. Rychle rostla zejména městská populace a její rostoucí spotřeba byla významným ekonomickým stimulem. Měnily se i hospodářské strategie - dřívější individuální kapitalismus se měnil v kapitalismus organizovaný: vznikají kartely a monopoly, svazy průmyslníků, ale i střechové dělnické organizace (centrála rakouských odborů vzniká v roce 1907), roste úloha bankovního kapitálu. Bylo to období vrcholícího kolonialismu, kdy evropská nadvláda nad světem byla neotřesitelná (europocentrismus). Přestože nejnovější výzkumy relativizují skutečný ekonomický přínos kolonií, přece jen se tu evropským státům otevírala nová odbytiště a především přesunutí mocenského soupeření do kolonií znamenalo pro Evropu jedno z nejdelších období bez válek (od 70. let až do první války, tedy skoro 50 let), díky čemuž se mohla energie společnosti soustředit na vnitřní rozvoj. Tuto tzv. druhou průmyslovou revoluci nenesly ani tak převratné objevy, které byly tehdy učiněny (Pasteur, Roentgen, Koch, Mendělejev) a velké teorie (Planckova kvantová teorie 1900, Einsteinova teorie relativity 1905, Bohrův model atomu 1913), neboť ty sehrají svou roli až o tři či čtyři desetiletí později. V této se naopak začaly zavádět do praxe technologie vynalezené již dříve, především je to éra nástupu elektřiny (dynamo 1869, dálkový přenos proudu 1881, telefon 1876, žárovka 1897, radiotelegrafické spojení přes Atlantik 1901) a spalovacího motoru (motocykl 1886, auto 1887, letadlo 1903). Stejně jako předtím železnice, i tyto nové technologie generovaly celá nová průmyslová odvětví – elektrárny, elektrotechnický průmysl (včetně výroby nových dopravních prostředků: tramvají), těžbu ropy a kaučuku, novým nosným odvětvím byl i průmysl chemický a s pokračující technizací armád i průmysl zbrojní.

Na pozadí těchto obrovských změn vyrůstala všeobecná optimistická víra v pokrok (dnes naopak vidíme pokrok spíše pesimisticky), rozvíjí se i nový životní styl velkoměstské společnosti, kdy jedním z nejviditelnějších projevů je převládnutí jednotného městského oděvu (konfekce). Ve velkých městech se objevují i nové civilizační vymoženosti v bydlení a v hygieně (koupelna, ústřední topení, lednice, klimatizace), elektrické osvětlení začalo proměňovat tradiční rytmus dne a noci. Je však nutné si uvědomit, že všechny tyto převratné novinky byly tehdy teprve v počátcích – například ve Vídni měly před válkou elektřinu jen 3% domácností. Značná část tehdejších nových vymožeností promluví do masového životního stylu až po válce (automobil, film, gramofon), již tehdy ovšem dojde k proměně psané kultury skrze psací stroj. Příznivé podmínky, které nastartovaly demografický růst (snížení úmrtnosti skrze lepší medicínskou péči a hygienu) sice dále trvaly, ovšem přírůstky se začaly postupně snižovat díky další zásadní změně, jedné z nejdůležitějších v civilizačních dějinách – tradiční široká rodina (která bude ještě dlouho převládat v evropských periferiích) začne být nahrazována moderní jádrovou dvougenerační (rodiče – děti) spojenou s pozdějším uzavíráním sňatků a nižší porodností. Bude trvat však ještě desetiletí než se tato změna projeví naplno. Ve městech také dostává ránu konvenční myšlení o tom, že „žena by neměla muset pracovat“ – hodně k tomu pak přispěje první světová válka. Vývoj jednoznačně popřel Malthusovu teorii: růst výroby naopak předbíhal růst

62

obyvatelstva. Stejně tak se nepotvrdila ani Marxova teorie o postupném naprostém zbídačení dělnické třídy – tehdejší doba byla sice typická svou obrovskou sociální nerovností (v Anglii připadalo na 20% vlastníků 60% všech příjmů), nicméně reálná mzda dělnictva po celé toto období rostla. Od roku 1827 do 90. let se počet pracovních dní nutných k nákupu spotřebního koše snížil čtyřikrát. Rostla i průměrná délka života – v Británii byla pro muže roku 1875 41,4 let (v Německu 35,6 let), roku 1910 už to bylo 51,5 pro Británii a 47,4 pro Německo (v Rakousku-Uhersku 36,8 – 40,9; Rusko mělo tehdy podobná čísla). Evropská společnost se tehdy do značné míry zbavila největšího prokletí 19. století, masové bídy. Pomohlo i to, že nemalá část nejchudšího obyvatelstva odešla v obrovské vystěhovalecké vlně do USA. Ze střední Evropy odcházeli v druhé pol. 19. stol. hlavně Němci, nicméně ke konci století jejich podíl klesal ve prospěch vystěhovalců z Rakouska-Uherska. Zatímco do roku 1890 se na celkové imigraci do USA podílela monarchie jen 4%, do roku 1920 to bylo již 20%. Jen v jediném roce 1900 přišlo do Ameriky 276 tisíc emigrantů z rakouských zemí, 157 tisíc z českých a 145 tisíc z Uher. Z Uher se do války vystěhovalo přes 2 miliony lidí (z toho třetina Maďarů, čtvrtina Slováků a pětina Němců), z polských zemí pak přes 3 miliony.

Do nového hospodářského cyklu vstupovaly různé regiony různou rychlostí. V některých periferiích přetrvávaly silné relikty tradiční společnosti (v Rusku obščina, na Balkáně zadruga). Východ a jihovýchod Evropy, včetně periferií Evropy západní (části Itálie, Španělska) byly industrializovány převážně za účasti cizího kapitálu, kdy jejich hospodářská struktura odpovídala hlavně potřebám velkých hráčů. Zatímco na Západě zůstaly izolované ostrůvky tradiční agrární zaostalosti (Irsko, Skotsko, Bretaň, některé německé země), Východ poskytoval zcela opačný obrázek: industriální ostrovy v agrárním moři (Petrohrad, Ural, Lodž; na západní periferii Baskicko, severní Itálie). Stejně jako v minulosti byla střední Evropa nadále jakousi přechodovou zónou. Gründerská vlna kapitalismu ji zachytila asi dvě až tři desetiletí po západním centru a podobné fázové zpoždění měly proti střední Evropě zase periferie východní i západní. I v rámci tohoto regionu byla vysoká nerovnoměrnost. Největší změnou prošlo Německo, které se tehdy s konečnou platností stalo součástí nejvyspělejšího centra kontinentu. Jeho raketový vzestup bývá označován za první německý hospodářský zázrak (ten druhý přijde po druhé válce – do té doby tak rychle rostly už jen USA), takže na přelomu století už Němci dohnali ve výrobní úrovni tehdy vedoucí průmyslový národ – Británii. V přepočtu na hlavu však bylo Německo stále ještě chudší: na jednoho Brita připadalo 300 liber, na Holanďana 240, na Němce jen 160, na občana monarchie 105 a na Rusa sotva 60 liber.

Ve střední Evropě byl nicméně zřetelný rozdíl mezi západní a východní částí, kdy polské a uherské země citelně zaostávaly a zůstávaly převážně agrární. Zdejší venkov se vyznačoval obrovskou sociální propastí mezi velkostatkem a rolnictvem, které patřilo mezi nejchudší části evropského obyvatelstva vůbec – asi 4 miliony zemědělských dělníků žili pod hranicí životního minima a jen třetině všech rolníků postačovala jejich výměra alespoň k obživě. Naopak uherský velkostatek byl silně podporovaný státem a jeho výnosy rostly, přestože stále zaostávaly za Západem. Místní zaostalé zemědělství těžce postihla agrární krize a do dražby (odtud slovo „na buben“) šlo v Uhrách asi sto tisíc rolnických hospodářství. Jednou z nejzaostalejších oblastí byly horské části Slovenska, kde se polofeudální poměry udržely vlastně až do první války a odkud také emigrovalo velké množství lidí (během 19. století asi 300 tisíc). Pruská část Polska (Poznaňsko a Pomoří) sice zůstala převážně agrární, ale úroveň místního zemědělství se blížila západním standardům a obě země se staly potravinářskou zásobárnou Německa. Specifické bylo Slezsko, rozdělené mezi Německo a Rakousko, kdy zvláště Horní Slezsko a Těšínsko (se silným podílem Poláků a zčásti i Čechů) se rozvinulo v jednu z předních průmyslových zón celé Evropy. Nejenže tu bylo dosti vyspělé zemědělství, ale i moderní těžký průmysl (hornictví, hutnictví), většinou vlastněný aristokracií, což vtisklo zdejším sociálním poměrům výrazně patriarchální ráz. V ruském záboru (v polské tradici označovaném jako Kongresovka či Království) se udržela tradiční textilní centra z první vlny modernizace (Lodž a Varšava) a třebaže se od počátku 20. století hospodářské těžiště začalo přesouvat více do vnitřního Ruska, polská část zůstávala jednou z nejprůmyslovějších oblastí celé carské říše. Dokonce i v obrovsky zaostalé Haliči vznikla ropná průmyslová oblasti kolem Drogobycze, jediný producent ropy v celé monarchii, byl nicméně držený plně cizím kapitálem, a tak se stal jen dodavatelem pro cizí rafinerie. Podobně v Uhrách byl silný (leč postupně klesající) podíl cizího kapitálu (z poloviny klesl do války na třetinu). Zde se dynamicky rozvíjela hlavně železnice, těžký průmysl (Sálgotarjan) a průmysl zbrojní (Budapešť, Györ s účastí Škodových a Kruppových závodů), ovšem dominujícím odvětvím zůstalo potravinářství. Relativně průmyslové byly i některé kraje Slovenska, třebaže zcela

63

v rukou německého kapitálu a prosperující jen díky uherskému tržnímu ochranářství. Uhry jako celek zůstávaly poměrně zaostalé, třebaže rychle rostly a podíl průmyslu a obchodu na HDP se do roku 1914 zdvojnásobil. V Uhrách, podobně jako později ve východní Evropě, sehrál v procesu industrializace silnou roli stát. Od 80. let začala uherská vláda s velkorysou podporou průmyslu v podobě daňových úlev, státních zakázek apod.; zvláště pozoruhodným výkonem státní ingerence byly rozsáhlé regulační práce na Tise a Dunaji, které zvýšily objem uherské orné půdy z 8,7 na 12,8 milionu hektarů. Přestože odstup od západní Evropy zůstal značný, v roce 1914 stály již Uhry na prahu přechodu od agrární k agrárněprůmyslové společnosti. Na podobném stupni rozvoje stály i polské kraji přivtělené do Německa a některé části ruského záboru. Naopak rakouská část Polska (Halič a Bukovina) patřily k nejchudším zemím Evropy a produktivita práce zde byla sotva čtvrtinová oproti rakouským či českým zemím, třebaže i zde byl patrný růst. Východní část střední Evropy zaostávala i díky své společenské struktuře – vedoucí úloha šlechty v Uhrách i v Haliči byla sice výhodou politickou, ovšem nevýhodou ekonomickou, neboť šlechtici hleděli skrz prsty na kapitalistické podnikání a byli vůbec brzdou modernizace a konzervátorem feudálních hodnot a životního stylu. To ovšem neplatí o Poznaňsku, Slezsku a také českých zemích, kde si sice aristokracie udržovala vedoucí pozice, ale šlechtický velkostatek se tu úspěšně kapitalizoval a hrál i pozitivní roli v technickém pokroku.

Západní část monarchie, Předlitavsko, zachytila industriální pokroky nejvíc, třebaže ne v takové míře jako Německo, ve kterém v letech 1815-1910 klesl podíl zemědělství z 56% na 36% (v Rakousku-Uhersku z 67% na 53%) a podíl průmyslu vzrostl z 24% na 40%, kdežto v monarchii z 20% na 24%. Terciární sektor byl v obou zemích zhruba na stejné úrovni a Rakousko zde zaznamenalo pozoruhodné výkony, kdy například objem peněžních operací vzrostl o 225% a železniční dopravy o 127%. Habsburská monarchie by ovšem vycházela ze srovnání daleko lépe, kdyby se údaje počítaly jen pro Předlitavsko (navíc srovnání s Německem je srovnáním se zemí, které se v té době svou dynamikou vyšvihlo na evropskou, ne-li světovou špičku). Předlitavsko a zvláště rakouské a české země (celkový průměr mu opět kazí zejména karpatské země jako Halič a Bukovina, které byly zhruba na čtvrtinové úrovni českých zemí) nebyly od úrovně západní Evropy až tolik vzdálené. Roční přírůstky produkce a produktivitu práce mělo Předlitavsko vyšší než Švýcarsko a bylo v tomto ohledu na sedmém místě v Evropě. Rovněž místní zemědělství zaznamenalo fantastický vzestup, kdy jen v letech 1901-1913 vzrostla hodnota výroby o 77%, třebaže v produktivitě zaostávalo za Švýcarskem asi o třetinu. Uherský hospodářský rozvoj byl ve skutečnosti dynamičtější a rychlejší než ten Předlitavský, nicméně vycházel z daleko nižších čísel. I tak ale hospodářská dominance Předlitavska v monarchii rok od roku klesala, takže zatímco roku 1870 byl podíl Předlitavska na HDP monarchie 70% (i když představovalo jen 54% obyvatel), roku 1913 to bylo již jen 64%. V zemědělství stoupl podíl Uher z 40% na 48% a v průmyslu a ve službách vzrostlo uherské hospodářství za tuto dobu 17x (v Předlitavsku jen 10x), celkem z 16% na 24%. Přes tento stále se zmenšující rozdíl, se o vyrovnání vůbec nedá mluvit. Velkou ekonomickou a sociální převahu Předlitavska demonstrují i jiné ukazatele: gramotnost se v českých a rakouských zemích pohybovala kolem 95%, což odpovídá západoevropské úrovni, zatímco v Uhrách bylo ještě na počátku I. světové války na 30% analfabetů. Stejnou výpověď dává i urbanizace: zatímco v Uhrách bylo kromě obrovské (800 tisíc) Budapešti jen jedno město nad 100 tisíc obyvatel, Vídeň měla za I. války skoro dva a čtvrt milionu lidí a měst nad sto tisíc byla v Předlitavsku celá řada (jen v Čechách kromě 600 tisícové Prahy ještě tři – Brno, Ostrava a Plzeň). Také Předlitavsko totiž dramaticky rostlo – v letech 1900-1913 stouplo jeho HDP od 40%, ročně rostl v průměru o 5,4% a výroba o 3% - to jsou velmi slušné přírůstky, když uvážíme, že vůbec největší světové údaje vykazovalo Německo (4%) a USA (5,2%).

České země přitom již před I. světovou válkou předstihly země rakouské v absolutní hodnotě výroby a blížily se jim i v produkci na hlavu. Podobný obraz dává i zemědělství: z českých zemí pocházela krátce před válkou skoro polovina produkce Předlitavska (46,4%), zatímco čistě agrární země karpatské (Halič, Bukovina) a krasové (jihoslovanské) měly dohromady asi 30% a rakouský podíl byl sotva pětinový (20%) – rakouské zemědělství trpělo zvláště v horských oblastech konkurencí zahraničního dovozu a jeho podíl klesl o polovinu. Pokud bychom z monarchie vyčlenily jen rakouské a české země, viděli bychom již rozvinutý agrárně-průmyslový region, dosahující průměru západní Evropy (zhruba na úrovni Francie), byť s některými deficity: např. ve srovnání s Francií či Německem zde byla horší úroveň hygieny a o třídu horší úroveň bydlení (přes vysoké náklady na bydlení, které pohltily asi 20% výdajů dělnické rodiny, byl standardem maximálně jednopokojový byt). Vůbec nejrychlejší růst zaznamenávaly české země, třebaže v čele absolutních čísel se až do války udržely

64

Dolní Rakousy, které odváděly na 40% všech přímých daní, zatímco země české (při 35,5% obyvatel) naopak dvě třetiny daní nepřímých (spotřebních). Z toho je vidět, že Čechy a Morava byly především centrem výrobním (z 3100 velkých podniků Předlitavska jich před válkou bylo 1846 v českých zemích), kdežto země rakouské, zejména pak Dolní Rakousy a Vídeň, byly centrem vzdělanostním (tři univerzity proti jedné české), státním (v obchodu, dopravě a službách vykazovaly daleko větší data než země české) a také centrem obchodním a finančním. Konsorcium vídeňských velkobank, vzniklé z iniciativy Rothschildů a spjaté s velkostatkářskou aristokracií, ovládalo celé hospodářství monarchie a teprve těsně před bankou se do tohoto výlučného klubu podařilo proniknout největší české bance, Živnostenské, která byla celkově pátá největší v monarchii. České země byly ovšem celkově daleko dynamičtější – růst jejich produkce byl skoro 5x vyšší než ve zbytku Předlitavska. Takže zatímco ještě v roce 1869 měly české země zhruba dvojnásobný podíl zemědělství proti průmyslu (při velmi slabém, 5% podílu třetího sektoru), roku 1910 se již průmysl přiblížil zemědělství (41% resp. 46%) a třetí sektor stoupl na 12%. Roku 1910 sice žilo ještě asi 58% obyvatel na venkově, nicméně urbanizace rostla velmi rychlým, zhruba „německým“ tempem, takže se vytvořila hustá síť města, převážně ovšem menších. Jedinou výjimkou byla pražská aglomerace (včetně tehdy ještě správně samostatných předměstí), která měla asi 600 tisíc obyvatel a byla tak o čtvrtinu menší než Budapešť (800 tisíc) a o třetinu než Varšava (900 tisíc). Na svou dobu kvalitní byla i dopravní infrastruktura, kdy hlavní železniční tahy byly dokončeny již do 80. let a dále vznikala již jen hustá lokální síť. Také strukturálně bylo české hospodářství moderní – kromě tradičně rozvinutého potravinářství a lehkého průmyslu rostl i průmysl těžký, takže na konci století překonal i tradiční centra v Rakousku, např. Štýrsko. Rozvíjela se zejména oblast pražsko-kladenská (v letech 1880-1910 vzestup o dvě třetiny), plzeňská (na dvojnásobek), severočeská (ještě o víc) a ostravská (ta vzrostla nejvíc, skoro na trojnásobek). Předností českých zemí bylo i moderní, dobře organizované zemědělství, které díky orientaci na průmyslové plodiny přežilo lépe i velkou agrární krizi. Byl zde spíše nižší podíl živočišné výroby, naopak velký rozvoj zaznamenalo obilnářství, kdy z českých zemí pocházelo 62% ječmene, 48% žita a 38% pšenice Předlitavska.

Obecně lze říci, že na počátku 20. století již Češi dosáhli svou sociální strukturou a úrovní průměru Němců rakouských: podíl dělníků a nádeníků byl v podstatě stejný. Totéž platilo i o úrovni kulturní, negramotnost byla dokonce v Čechách nižší (asi 4%) než v Rakousku (6%), obě čísla by přitom tehdy snesla evropské, či dokonce světové srovnání. U Němců a Čechů se také prosadil moderní demografický model dvougenerační rodiny a stejného poměru natality a mortality. Uvnitř českých zemí si ovšem zachovávali jistou dominanci místní Němci (vůbec nejprůmyslovější ze všech Austroněmců), třebaže jejich náskok se stále zmenšoval. Roku 1910 tak pracovalo v zemědělství už jen 30% českomoravských Němců, kdežto stále ještě 44% Čechů a v průmyslu naopak 42% Němců a 31% Čechů (ve službách to bylo 12% ku 9% ve prospěch Němců). Ještě větší převahu měli čeští Němci v národní kapitálové državě, kde byl český podíl sotva třetinový. Ovšem české tempo růstu bylo vyšší, takřka dvojnásobné oproti českoněmeckému. Naopak v zemědělství měli Češi převahu jak kvantitativní, tak i kvalitativní. Zjevným deficitem českých (nikoli však moravských) Němců bylo, že při vší své vyspělosti neměli žádné velkoměstské centrum: bohatí a kulturně mimořádně aktivní pražští Němci (z nemalé části Židé) a byrokracie byli specifickou komunitou, pohraničním krajům hodně vzdálenou a průmyslové přistěhovalectví navíc obracelo nadvládu v Praze ve prospěch Čechů. Jakousi náhradou byla českým Němcům Vídeň, v jejímž životě sehráli velkou roli, únik talentů se však stal jedním ze zdrojů provincializace německých krajů v Čechách, která kontrastovala se stále živějším pulsem české společnosti, jejíž mladá generace se právě otevírala světu a překonávala tradiční meze staré „obrozenecké“ provinciality. Česká společnost byla z hlediska modernity mladá a čerstvá (nové třídy - podnikatelé a průmyslové dělnictvo – byli vesměs z první druhé generace) a měla spíše středostavovskou (Patočka říkal „selsko-maloburžoazní) mentalitu i strukturu s menším podílem velkoměsta i velkoprůmyslu (i Škodovy závody byly z pětice největších evropských zbrojovek nejmenší). Značná část dělnictva byla nějak spjata s venkovem a maloměstem, typickým českým podnikem byla menší firma, technologicky pak bylo české hospodářství někde na lepším evropském průměru. Maloburžoazní bylo i české peněžnictví, založené hlavně na široké síti spořitelen a záložen - v roce 1890 už jich bylo asi 1000 a měly kapitál asi 10 milionů zlatých, zatímco jediná česká velkobanka, Živnostenská, měla asi 106 milionů korun akciového kapitálu a disponovala 430 miliony svěřených prostředků. Malost české společnosti (asi tady byly položeny základy mytického stereotypu „malého českého člověka“, slovy poválečného literárního kritika Václava Černého „čecháčkovství“),

65

však měla i svou světlou stránku ve velké otevřenosti vůči modernitě. Česká umělecká moderna vznikala v 90. letech ve stejné době jako moderna rakouská či německá a moderní bylo i prostředí podnikatelské a technické. Skutečně velkých českých technických objevů sice nebylo mnoho (Křižík, Kolben z Edisonova kruhu), ale nejnovější vynálezy se v Čechách objevují a vyrábějí takřka vzápětí poté, co na Západě vzniknou: tramvaj (Křižík 1891), auto (Laurin a Klement 1897), film (Kříženecký 1897), letadlo (Kašpar 1911). Předválečné desetiletí patří k nejlepším dobám českých dějin: mezi Slovany se tehdy Češi stali jediným moderním průmyslovým národem!

Velká moderní transformace i její dílčí součásti (industrializace, urbanizace, sekularizace, individualizace) proměnily tedy i tvář střední Evropy a její dílčí součásti (značná část Německa, zejména Porýní, Porúří, Berlín, Slezsko, Sasko) se tehdy staly součástí evropského a světového centra. V těsném závěsu za nimi kráčela rakousko-česká část monarchie. Jejich pozice by se dala hodnotit jako okraj centra, východní hranice západní Evropy. Naproti tomu uherské a polské země by se daly označit jako západní okraj Evropy východní. Pro tuto část Evropy bylo ovšem charakteristické i opoždění občanské společnosti, dané často komplikovanou situací politickou a zejména národnostní.

Demokratizace a nacionalizacePočátek 90. let je pro střední Evropu dobou velké změny, roku 1890 odchází Bismarck (mladý

císař ho odvolal), končí 15 let Tiszovy vlády v Uhrách i taaffovský režim v Předlitavsku. Byl to jakýsi symbolický počátek konce starých elit a nástupu nových tříd, které promění politickou scénu – proti klasickému liberalismu a konzervatismu (staroliberálové, staročeši atd.; tato titulatura se vžila již v této době) vzniknou masové strany a jejich ideologie. Proti nim už nestačily klasické zbraně – ani liberalismu se svým laisser faire a sociální lhostejností, ani konzervatismu s lpěním na návratu starých řádů. Následující čtvrtstoletí do první světové války budou určovat hlavně dva velké děje. Jednak to byla demokratizace: občanská společnost přestala být omezena na majetné a vzdělané a vstupují do ní nové vrstvy (chudé a bez vzdělání), které žádají politickou participaci, rozšíření volebního práva a parlamentarizaci dosavadní státu, který byl sice konstituční, ale stále v jádru vrchnostenský. Za druhé to bylo dovršení národotvorného procesu a konstituce moderních národů, která opět přinesla nová konfliktní pole – požadavky národní rovnoprávnosti se již nebudou omezovat jen na otázky jazykové a kulturní, ale přenesou se i do sféry politické a prolnou s demokratizací.

Ve středovýchodní Evropě proběhly tyto změny daleko bouřlivěji než na Západě, kde se politická participace nižších tříd prosadila dříve a postupněji. V naší oblasti byly požadavky těchto tříd dlouho blokovány a pocit dlouhodobé diskriminace vedl k revoltě, kdy oficiální zdůrazňování klasických hodnot majetku a vzdělání je vedl k odporu k těmto hodnotám a příklonu k radikálním hnutím jako byl marxismu, agrární socialismus a křesťanskosociální hnutí, které spojoval především jejich odpor proti kapitalismu. Ve střední Evropě byla oproti té západní liberální éra velmi krátká, ovšem povedlo se jí naplnit svou historickou roli tím, že rozkotala staré pořádky. Politicky ovšem nebyla schopna dotáhnout svou revoluci do konce a klasický honorační liberalismus se ocitá v politické defenzívě – u vrstev, které jej nesly, se proto projevuje silná tendence k úniku. Aristokracie (proti které ovšem i liberalismus brojil) se uchyluje do své výlučnosti a k soukromým zálibám (cestování, lov, sport), podobně vídeňská a rakouská „druhá společnost“, tedy podnikatelská buržoazie (pravý nositel liberalismu) zase utíká do umění: byla velmi kultivovaná, esteticky vzdělaná a citlivá, snad dokonce nejvíc v Evropě. Hlavním důvodem byla phobie rouge, tj. obava z rostoucího vlivu a potenciálu nevzdělaných mas – středoevropský liberalismus byl historicky příliš brzy konfrontován se socialismem. To jej donutilo ke spojení s pro něj pořád ještě přijatelnějšími konzervativními silami, které si díky tomu udržely politické a ekonomické pozice velmi dlouho (historicky „příliš“ dlouho) a bránily tomu, aby se společnost konečně zbavila starých hierarchických hodnot a mentalit. Klasický liberalismus reprezentoval vrstvy, které již byly saturovány konstitucionalismem, nyní se ale o slovo začaly hlásit třídy radikální (sociálně, politicky i nacionálně). Tvrdý protisocialistický kurz, který vedl Bismarck v Německu, ale i Taafe a Tisza v monarchii, způsobil, že se zdejší socialistické hnutí velmi brzy politizovalo a udrželo si svůj klasický marxistický střih. Charakteristický pro střední Evropu byl i vliv agrárních hnutí, která byla na východě tohoto prostoru více socialistická a v mnohém připomínala ruské narodniky či esery.

Tento silný konfliktní potenciál ještě zesiloval o prvek nacionalismu. Na západě Evropy již dávno převládly národní státy a většina tamních národů již byla plně konstituována a národnostní konflikty (Irsko) probíhaly jen na periferii. Ve střední Evropě vznikly značně opožděně dva velké

66

národní státy (Itálie a Německo), které však zanechaly či samy vytvořily řadu konfliktních zón (italské a německé menšiny, rakouští Němci, rozdělení Poláci). Ve střední Evropě stále přetrvávaly tři velké mnohonárodnostní říše (habsburská, ruská a osmanská), kde docházelo ke střetům i k současnému formování vládnoucích i nevládnoucích národů. I díky tomu vznikl na místní politické scéně jev, který pro Západ typický nebyl, totiž masové nacionální strany. Ty se formovaly většinou společně s klasickým liberalismem, postupně ale (konfrontovány s demokratizací), přibírají téma sociálního reformismu. Tento trojitý konfliktní potenciál (požadavky demokratizační, sociální a národností) vytvořil ve střední Evropě velmi výbušnou konstelaci.

PoláciDruhý nejlidnatější národ regionu byl také národem nejrychleji rostoucím: kolem roku 1850 žilo na území tří záborů asi 10 milionů Poláků, roku 1910 již 18 milionů, k čemuž je navíc nutné připočíst mnohamilionové vystěhovalectví za oceán. Polské dění bylo určováno rytmem jednotlivých záborových mocností a rozdíly mezi zábory se v této době prohloubily, na druhou stranu však zesílila i spojitost polské společnosti jako celku, s tím jak početně rostla inteligence (kádr národních aktivistů) a šlechta ztrácela své dříve zcela výsadní postavení. To se však velmi lišilo v jednotlivých záborech.

V Haliči měla díky autonomii polská inteligence dost příležitostí ke státním kariérám, což jí přibližovalo konzervativnímu táboru. V německé části měli sice Poláci zastoupení v říšském sněmu, ale to bylo dosti nevýrazné navíc protikatolicky (a tak i protipolsky) zaměřený Kulturkampf a pozdější čistě germanizační Bodenkampf stavěl jejich reprezentaci do jasné opozice. Nejméně příležitostí měla inteligence v ruské části, kde sice došlo od povstání k určitému uvolnění poměrů, ale mladá generace polské inteligence (roku 1900 jich žilo ve Varšavě asi 18 tisíc) měla uzavřené možnosti kariéry i politické participace a těžko hledala uplatnění. Vznikal tím jakýsi „intelektuální proletariát“, který byl základnou radikalizace – tato generace už navíc neměla otřesnou zkušenost z krachu povstání, která jejich otce vedla k ugodě a k pozitivní politice.

Ve většině polských oblastí se již vytvářely podmínky pro překonání dávného deficitu polského národního hnutí, totiž v nezapojení rolnictva a (méně početného) dělnictva. Kapitalismus začal pronikat i na vesnice, které zapojoval do trhu, rostla také gramotnost, nezbytná podmínka národního uvědomění. Rusifikace i germanizace paradoxně spíše posilovaly národní cítění Poláků a hrály tak takřka pozitivní roli. Pod vlivem ruského narodnictví se právě na venkov soustředila energie mladé intelektuální generace. Zároveň začíná moderní politická diferenciace a dřívější národní jednota politických reprezentací (tzv. Kola Polskie, fungující v pruském sněmu, rakouské říšské radě a od roku 1907 i v ruské Dumě) přestává být samozřejmostí. To se odrazí i v kultuře. V podmínkách národního útlaku je sice stále velmi účinné klasické národní písemnictví: obzvláště zapůsobila velká epopej o vrcholu Rzeczpospolity v 17. století od Henryka Sienkiewicze (1846-1916), trilogie Ohněm a meče, Potopa a Pan Wolodyjowski, která vznikla k „povzbuzení srdcí“ už v 80. letech. Zároveň se ale o slovo hlásí mladá generace (Stanislaw Przybyszewski, Stanislaw Wyśpianski), která se je již schopná odpoutat od patriotické funkce „náhradní politiky“ a otevírá se světu, evropské moderně, ale také sociální otázce. Národní vědomí celkově sílí, zostřuje se poměr nejen k záborovým mocnostem, ale také ke konkurenčním národním pohybům (netolerance k Ukrajincům a Židům). Polský národní pohyb se proměňuje i teritoriálně – díky stupňované rusifikaci získává trhliny polská převaha ve východních provinciích, navíc se pomalu ale jistě rozbíhají národní hnutí Rusínů, Litevců i Bělorusů, třebaže problém je to zatím spíš jen v potenciální rovině. Konec konců tato hnutí byla vystavena stejné míře rusifikace jako Poláci, kteří je vnímali jako druh polského regionalismu (část těchto hnutí tak vnímala i sama sebe). Polská národní sféra se naopak šířila na západ, do oblastí, které do historické Rzeczpospolity nepatřily a kde byly značné části obyvatelstva dosud národnostně nevyhraněné, kde si polskost konkurovala hlavně s němectvím (Horní Slezsko, Warnia – oblast kolem Olštýna na severu, Mazursko, Gdaňsk a Pomoří), v případě Těšínska pak s češstvím. Tyto „novopolské“ oblasti posílí národního hnutí, budou však komplikací pro její tradiční program: obnovu staré Rzeczpospolity.

Polská chudina tehdy masově migruje za příležitostmi do západní Evropy, do Slezska i do zámoří. Ve Spojených státem vlivem skutečně masového přílivu krajanů a politicky vyspělých poměrů vzniká ekonomicky i politicky silná síla, zahraniční „Polonie“, která sehraje v budoucích polských dějinách závažnou roli. Právě odtud vzejde i podnět k novému politickému oživení: roku 1888 je v Ženevě založena Liga polská, s tradičním programem obnovy federativní Rzeczpospolity ve starých hranicích. Postupně je však tento program nahrazován demokratickou orientací na domov a na

67

masovou činnost mezi lidem – lid a lidovost se stane nejokřídlenějším pojmem polských aktivit této doby. Přispívá k tomu i růst nové třídy, průmyslového dělnictva, které je soustředěno především ve třech centrech: Varšava, Lodž (která impozantně vzroste více než třicetinásobně z 16 tisíc obyvatel v roce 1840 na půlmilionové město roku 1914) a Horní Slezsko. Stejně jako jinde dominují mezi polskými dělníky socialistické myšlenky (velké prvomájové demonstrace roku 1890) a socialismus bude prvním moderním celopolským hnutím (výrazně k jeho prosazení mezi dělníky přispěje mladá inteligence). První polská socialistická strana (Polska Partia Socjalno-Demokratyczna – PPSD) vznikla roku 1892 v Haliči (v součinnosti s rakouskou stranou) a v tehdy již industrializovaném Těšínsku. Její zakladatel Ignacy Daszyński vyrostl v okruhu rakouského socialismu. Už v roce 1893 se polští socialisté organizují i v ruském záboru, kde vznikají hned tři socialistická centra. Nejpočetnější byl Polská socialistická strana (PPS), jejímž předákem byl Józef Piłsudski. Roku 1897 vzniká Všeobecný židovský dělnický svaz v Litvě, Polsku a Rusku (Bund). Vedle těchto dvou vznikla i internacionalistická strana Sociální demokracie Polského Království a Litvy (SDKPiL), jejíž intelektuální špička se skládala hlavně z mladé židovské inteligence (Rosa Luxemburgová, Feliks Dzerzyński). Hlavním rozdílem mezi těmito proudy byl poměr k národnostní otázce: SDKPiL se držela ortodoxní marxistické doktríny, podle které byla národní hnutí kapitalistickým vynálezem a obnova Polska byla utopií, která svádí energii dělnictva od třídního boje. Naopak Piłsudski, pocházející ze zchudlé zemanské rodiny spjaté s povstaleckou tradicí, viděl v národním pohybu sílu, se kterou by se socialismus měl spojit.

Druhou vůdčí osobností politického Polska se stal Roman Dmowski, který kvůli perzekuci opustil ruský zábor a v haličském Lvově založil stanu Národní demokracie (ze zkratky ND vznikl běžně užívaný název endecja). Ta se postupně etablovala ve všech záborech a měla vyhraněný nacionalistický program – odpor proti záborovým národům, Židům a socialismu. Národ má stát na prvním místě všech hodnot, cílem má být obnova polské samostatnosti, Dmowski ovšem realisticky usuzoval, že pro povstání nejsou podmínky a zdůrazňoval pozitivní činnost v rámci jednotlivých záborů, ovšem jednoznačně opoziční vůči jejich vládám. Dmowski odmítal také emancipaci sousedních národů, které podle něj měly být polonizovány. Kromě těchto dvou proudů (socialistický a endekovský) vzniklo i slabší hnutí rolnické (Lidová strana PSL, nazývaná Piast) inspirované ruskými esery a českými agrárníky, s programem oddlužení venkova, rozdělení půdy a endekovským přístupem k národnostní otázce. Je pozoruhodné, že v polském prostředí, tak úzce spjatém s katolickou církví, dlouho nevznikla žádná vlivnější katolická strana.

Tato politická diferenciace charakterizovala polskou scénu od 90. let, nicméně v jednotlivých záborech se pochopitelně mírně lišila. Poláci v Haliči byli díky autonomii politicky i kulturně nejsvobodnější, ovšem Halič byla ekonomicky nejzaostalejší. Naopak v hospodářsky nejrozvinutější německé části, byli Poláci už od Bismarcka vystaveni tvrdé germanizaci a v roce 1894 zde byla založena nacionalistická Společnost pro podporu němectví („Hakata“) usilující o hospodářské zatlačení Poláků, které se roku 1904 podařilo prosadit zákon ztěžující Polákům nákup půdy. Také státní správa i školství zde byly takřka zcela německé. Občanský odpor proti germanizaci byl ovšem pozoruhodně úspěšný a po českém vzoru vytvořil dobře organizovanou síť „organické práce“ (spolky, družstva, školy) a politicky byl silně endekovský. Centrem polského živlu bylo ovšem stále Království, tedy ruský zábor. Rusko navíc po válce s Japonskem prožívalo silnou vnitřní krizi a revoluce roku 1905 byla i polskou záležitostí - vlna demonstrací a stávek vyvrcholila povstáním v Lodži, Poláci se také připojili i ke generální stávce, po které carismus kapituloval, a samoděržaví bylo nahrazeno polovičatým konstitucionalismem. Revoluce ovšem zároveň polskou politiku rozdělila – úzká „ugodovská“ horní vrstva zůstala za války s Japonskem loajální, naopak Dmowského endecja se orientovala na spojení s ruskou konstituční opozicí, od které očekávala uvolnění režimu a posílení polské autonomie. Naopak Piłsudski spojení s revolucí odmítal a viděl v ní hlavně příležitost k samostatné polské ozbrojené akci. Pro své konspirativně organizované bojůvky se pokusil sehnat podporu v Japonsku, jeho záměry v Tokiu ovšem torpédoval Dmowski – mezi oběma polskými vůdci tak vzniklo nadosmrti obrovské nepřátelství. Dmowski byl tehdy úspěšnější: národní demokraté získali zastoupení v Dumě a na základních školách v Království byla povolena polština. Přestože Dmowského naděje na úplnou autonomii byly zklamány, polský národní živel nabyl v nové atmosféře na intenzitě a změny se konečně projevily i na vesnici – chlop carský se měnil ve chlopa polského. Díky ruské revoluci však stoupl i význam Haliče, která se během ruské krize stala útočištěm řady polských aktivistů z ruského záboru (rakouské úřady to kvůli napětí s Ruskem tolerovaly) a na čas se stala

68

těžištěm polských aktivit a jakýmsi polským Piemontem. Hráze mezi jednotlivými částmi Polska tak padaly a události v jednotlivých záborech byly čím dál tím víc vnímány jako celopolská věc – v předvečeru první světové války se tak Polsko znovu stávalo jednotným.

UhryNa rozdíl od pádu Bismarcka či Taaffeho nebyl Tiszův pád zároveň koncem tradiční liberální strany, která pod novými premiéry (i díky pokračujícím volebním machinacím) zůstala u moci v podstatě až do začátku války. Parlament zůstával doménou šlechty: aristokratického původu byla více než polovina poslanců a do roku 1918 do této instituce nepronikl jediný rolník nebo dělník. To, že se uherská politika až do války odehrávala výhradně v prostředí tradiční elity, symbolizuje i role, jakou hráli synové otců-zakladatelů: Gyula Andrássy, Ferenc Kossuth a István Tisza. Americký historik R. A. Kann označil tehdejší uherský volební systém za „nejnespravedlivější v celé Evropě“.

Bilance Uher té doby nicméně nebyla zcela neúspěšná. Země zaznamenala nemalé pokroky hospodářské, ekonomika vzrostla od poloviny století do války pětkrát a Uhry se zařadily mezi polopokročilými periferiemi do popředí: jejich HDP bylo asi poloviční než britské či skandinávské a asi na úrovni čtyř pětin Předlitavska či Itálie. Také kulturní bilance se zlepšila – počet analfabetů klesl z 55% na 31%, počet středních škol se zdvojnásobil (jejich studenti byli ovšem výlučně z lépe situovaných rodin) a rozvíjelo se i školství vysoké. V uměleckém světě té doby se sice příliš neprosazovala uherská literatura či výtvarné umění, ovšem evropského věhlasu dosáhla maďarská hudba – všude byly velmi populární Lehárovy a Kálmanovy operety a světově uznávanými hudebními novátory byli Béla Bartók a Zoltán Kodály. Vysoká byla i úroveň přírodovědných oborů: v této době vystudoval například pozdější nositel Nobelovy ceny, fyzik Leó Szilard. K této generaci patřily i budoucí světové osobnosti jako režisér Sándor-Alexander Korda či filosof György Lukács. V 90. letech byly také učiněny první kroky sociálním reformám a k liberálnímu zesvětštění soukromé sféry (celé desetiletí po Předlitavsku) – byl zaveden fakultativní civilní sňatek, státní matriky, připuštěna náboženská výuka židovská a pravoslavná atd.

To ovšem nijak nezmírňuje tehdejší bezohledně šovinistický maďarizační kurz. Maďarskou nadřazenost symbolizovala i roku 1896 konaná pompézní oslava milénia (příchodu Maďarů), na jejímž pozadí probíhala i velkolepá výstavba Budapešti, která se stala skutečnou metropolí vídeňského stylu. Soustavné pomaďaršťování školství, tvrdý nátlak (hlavně proti Slovákům a Rumunům) i sociální a prestižní přitažlivost maďarství, které bylo nezbytnou podmínkou společenského vzestupu (z těchto důvodů se k němu často připojovali hlavně Němci a Židé), zajistily maďarizačnímu kurzu pozoruhodné úspěchy, patrně největší v tehdejší Evropě. V letech 1880-1914 se v Uhrách podle odhadů pomaďarštily na dva miliony lidí (700 tisíc Židů, 600 tisíc Němců, 200 tisíc Slováků a 100 tisíc Chorvatů), i když roli v tom mohly hrát i statistické manipulace.

Statisícová účast na přenesení Kossuthových ostatků do Budapešti (1894) se stala podnětem k oživení opoziční strany nezávislosti, v jejímž čele stanul jeho syn Ferenc Kossuth. Ta se v rámci tradičního programu maďarské opozice, totiž posílení maďarské pozice v rámci svazku s Rakouskem, soustředila na politicky nejcitlivější bod dualismu, společnou armádu, v níž panovník spatřoval záruku celistvosti monarchie. Císařská armáda byla vedená německy a opozice v maďarském parlamentu hlasitě požadovala zavedení maďarštiny jako velící řeči a posílení role zeměbrany (honvédu); tyto ostré výstupy často překonaly i pověstné „kravály“ na říšské radě vídeňské. Tyto střety ovšem jen oddalovaly řešení dvou skutečně nejpalčivějších problémů Uher – sociálního a národnostního. Díky zkostnatělému politickému systému došlo v Uhrách k politické diferenciaci se značným zpožděním a ta navíc nebyla příliš pronikavá. Roku 1890 sice proběhly prvomájové demonstrace a byla založena sociálně demokratická strana, při nízké úrovni industrializace zůstala omezená na stranu městskou, ne-li jen budapešťskou. Jednou z hlavních příčin bylo to, že neměla přitažlivý agrární program – díky svému ortodoxnímu marxistickému přístupu odmítala pozemkovou reformu cestou rozdělení půdy (po které rolnictvo nejvíc hladovělo), neboť by to podle nich byl návrat k zpátečnické malovýrobě. Teprve roku 1909 byla založena Rolnická strana, která se kupodivu na maďarské scéně udržela i po roce 1989. Maďarská hegemonie byla všeobecně sdílenou představou, díky které byla nemožná spolupráce opozičních maďarských stran s hnutími nemaďarských národů, přestože o ni někteří předáci těchto národů usilovali. Epizodou zůstalo i založení slovenské sociální demokracie roku 1905, podnícené hlavně českými soudruhy.

69

Od počátku 90. let opouštějí nemaďarské národnosti dosavadní pasivní politiku a počínají se aktivizovat. Pokusy o spojení politické Rumunů, Srbů a Slováků neměly při tehdejším volebním systému přílišné výhlídky získat nějakou váhu v parlamentu, navíc různé národy měly různé zájmy: zatímco Rumuni a Srbové již měli v sousedství své národní státy (jejich vůdcové budou ovšem ještě dlouho dávat přednost autonomii v rámci Uher před úplným odtržením), Chorvaté a Slováci měli v okolí nanejvýš bratrance, lze-li tak nazvat Srby a Čechy. Navíc Chorvaté měli sice omezenou, ale přeci jen nějakou autonomii, o které si Slovákům mohli nechat jen zdát. Nejsložitější byla jihoslovanská otázka, problém nejen uherský, ale i předlitavský (Slovinci, Dalmatinci) a společný rakousko-uherský (Bosna), navíc vpletený do zahraniční politiky zájmových sfér (Rusko, Osmanská říše). Navíc Jihoslované se stále definitivně nerozhodli pro společnou identitu, o jejíž vedení zápolili Srbové s Chorvaty (ostatně Slováci řešili podobné dilema v možnosti spojení s Čechy).

Teprve na samém počátku 20. století se začaly Uhry sociálně probouzet. Od roku 1901 probíhaly dělnické stávky, které vyvrcholily roku 1905 inspirovány ruskou revolucí. Ani tvrdý zásah vojska a četnictva dělníky nezpacifikoval a v říjnu roku 1907 se sociálnědemokratické demonstrace za volební právo účastnilo přes 200 tisíc lidí. Parlamentní opozice na to příliš nereagovala a jejím hlavním cílem zůstávalo rozšíření uherské samostatnosti (tentokrát hlavně na armádním poli), naopak premiér, šéf liberální strany (liberální však jen podle jména) István Tisza si byl vědom ohrožení celého politického režimu, založeného na nadvládě elit a za prioritu považoval potlačení „ulice“ – proto se domníval, že vnitřní stabilitu Uher lze zajistit jen ve svazku s monarchií a v těsném spojení s Německem, které považoval (oprávněně) za záruku dualismu. S opozicí se ale nedohodl a rozhodl se ji násilně potlačit, vše vyvrcholilo konfliktem, při kterém byl zdemolován budapešťský parlament. Opozice vedená Ferencem Kossuthem tak šla do voleb pod heslem zastavení Tiszovy násilné vlády a podařilo se jí zvítězit. V této napjaté situaci bouří „zdola“ a parlamentního rozkolu „nahoře“ povolal císař úřednickou vládu maršálka Fejérváryho, proti níž vítězná koalice vyhlásila „národní odpor“ – bojkot daní, odvodů atd. Vláda však neustoupila, parlament nechala vojensky rozehnat a její ministr vnitra Kristóffy přišel se souhlasem panovníka s chytrou hrozbou zavedení všeobecného volebního práva. Tento manévr vyšel: hrozba aliance koruny s „ulicí“ přiměla kossutovskou koalici k ústupu – všeobecné volební právo tak zavedeno nebylo a koalice mohla vytvořit vládu (pod předsednictvím vůbec prvního občanského premiéra Sándora Wekerleho), která sice musela slevit ze svých armádních požadavků, ale získala volnou ruku k pokračování vlády elit. Vláda se sice pokusila uklidnit dělnictvo rozšířením nemocenského a úrazového pojištění, nicméně většina jejích kroků vycházela vstříc hlavně šlechtickému velkostatku, bankovním a podnikatelským kruhům. To doplňoval tradiční nástroj – zostření maďarizace. Roku 1907 byly přijaty tzv. Apponyiho zákony, podle kterých měly základní do školy do čtvrté třídy naučit všechny děti maďarštině tak, aby se ve vyšších třídách mohlo vyučovat pouze maďarsky (dokonce i náboženství). Nemaďarské národnosti byly navíc vystaveny tvrdé perzekuci: roku 1906 byli uvězněni Andrej Hlinka a Vavro Šrobár, v Chorvatsku byla suspendována ústava a země byla na pět let postavena pod nadvládu maďarónského bána Slavka Cuvaje. Známým projevem tohoto kurzu se stala roku 1907 střelba do demonstrace slovenských věřících v Černové, při které zahynulo 15 lidí, a která vyvolala obrovskou odezvu jednak v českém tisku, ale proti které se ozvaly i mezinárodní osobnosti jako spisovatel Björnson či Angličan Seton-Watson, kteří vlastně poprvé seznámili evropskou veřejnost s národnostním útlakem v Uhrách.

Krátce před válkou se v Uhrách začíná vytvářet demokratické křídlo a to zpočátku hlavně v kulturních a vědeckých kruzích. Pod vedením básníka Enre Adyho začal vycházet časopis s příznačným názvem Nyugat (Západ) a také časopis Dvacáté století, v jehož čele stál Oszkár Jászi. Těsně před válkou se tento proud přeměnil do radikální politické strany s programem, který odstraňoval hlavní politické (nikoliv národnostní) deficity země: všeobecné volební právo, odstranění latifundií atd. Ve vládní elitě ale zatím pokračovaly staré spory. Tiszovy se podařil politický comeback, když svou liberální stranu reorganizoval pod demagogickým názvem Maďarská strana práce, jejímž cílem byl ekonomický rozvoj při zachování tradičního sociálně-politického systému – tyto dva cíle se však navzájem vylučovaly. Vize rychlého dohnání Západu se rozplývaly díky sociálním a národnostním deficitům. Přestože u reprezentací nemaďarských národů stále převládala prouherská orientace (cílená hlavně na maďarskou opozici), všude byl cítit sílící odvrat od Uher – u Srbů a Chorvatů k prosrbskému jihoslovanství, u slovenských stoupenců Masaryka k Čechům (Vavro Šrobár, Pavol Blaho). Jiné předáky např. Rumuna Aurela Popoviciho či Slováka Milana Hodžu

70

přitahoval zase okruh následníka trůnu s jeho protimaďarským a velkorakouským kurzem, směřujícím k přeměnění dualismu v trialismus (s Jihoslovany).

Židé mezi antisemitismem a sionismemVětšina evropských Židů byla soustředěna právě do prostoru střední a východní Evropy (žilo jich zde osm z celkového počtu devíti milionů). Z toho asi 600 tisíc v Německu, v Předlitavsku asi 1,2 milionu (z toho většina v Haliči - 800 tisíc), v Uhrách 850 tisíc, v Rumunsku 250 tisíc a na území carského Ruska asi 5,2 milionu. V Německu, v Uhrách, rakouských a českých zemích tvořili Židé poměrně malou část obyvatelstva (většinou 2-3%). Minulé zákazy a omezení, které Židy odkázaly do sféry obchodu a financí, je paradoxně dobře připravily na život v moderní kapitalistické společnosti, do které se velmi dobře začlenili. Stará židovská vzdělanecká tradice navíc napomáhala jejich uplatnění v intelektuálních povoláních a v umění.

Zpočátku u Židů převládala v národnostním pohybu asimilace k dominujícím etnikům: Němcům a Maďarům. Rok 1848 přinesl ve většině států Židům občanskou rovnoprávnost, třebaže často ne úplnou. Závažnou roli hrály také neformální zábrany, předsudky a diskriminace, zvláště ve státní službě. Přesto se Židé zvláště v Německu a v monarchii stali významnou částí liberální hospodářsko-politické a intelektuální elity (tzv. druhé společnosti), někteří byli dokonce nobilitování, i když spíše výjimečně (často skrze sňatky). Mnozí s asimilací opouštěli i židovskou víru, i když všeobecně převládala jen akomodace národnostní – stát se Němci či Maďary mojžíšské víry, která se však v proudu obecné sekularizace u nich stávala stále vlažnější. Židé tvořili čtvrtinu posluchačů vídeňské univerzity, podíleli se na tvorbě lineckého programu a nemalou měrou byli zastoupeni i ve vedení sociální demokracie (Viktor Adler). S krizí austroněmeckého liberalismu se však začal tento přístup komplikovat. Od 80. let se s rostoucím nacionalismem (a v klerikálně katolickém prostředí) znovu dostávají do popředí protižidovské tendence, takže austroněmecká studentská sdružení (buršenšafty) začínají ze svých řad Židy vylučovat. V českých zemích v souvislosti s tím a také s národnostním vzestupem Čechů, se začíná směr národnostního přechýlení Židů měnit. Na počátku 80. let vzniká českožidovské hnutí (jedním z jeho prvních činitelů byl otec Franze Kafky Herman), které se snažilo prosadit češtinu do náboženského života židovských obcí. Odtud se vyvinulo i české asimilantství, jehož představitelem se stal Viktor Vohryzek. Brzy se asimilace dosti rozšířila, takže těsně před válkou vykazovala podle rakouských statistik většina Židů v českých zemích češtinu jako obcovací jazyk. To souviselo i s postojem české politiky – třebaže ani v české společnosti nechyběly projevy tradičního „lidového“ antisemitismu, nová mladočeská garnitura se jako celek nedala strhnout k takové protižidovské obsesi jako polská endecja, nebo k ostrakizaci Židů jako v německých nacionálních a křesťansko-sociálních stranách. Židé byli na čelných postech této strany, jako třeba Adolf Stránský, vůdce moravských mladočechů. Také v dělnickém hnutí sice vzniklo nacionální křídlo s antisemitskými sklony (Česká strana národně sociální), ale většinová sociální demokracie antisemitismus odmítala.

Odlišná situace byla v Uhrách, kde Židé tvořili také jen asi 5% obyvatelstva, nicméně v Budapešti (přezdívané „Judapest“) žilo čtvrt milionu Židů, tedy dobrá třetina městské populace. Značná část Židů se ostatně stěhovala do měst – Židé byli nájemci, správci, kramáři, výčepníci, ale také velkoobchodníky, podnikateli a bankéři. Ti Židé, kteří zůstali na venkově, si zde většinou udrželi svou tradiční roli prostředníků mezi městem a venkovem (často v symbióze se šlechtou). To vše však platilo hlavně pro maďarské vnitrozemí, kde židovská komunita měla západní ráz a ortodoxie zde měla slabou pozici. Naopak v Sedmihradsku, na Slovensku či Podkarpatské Rusi převládal východoevropský typ židovstva, stejně jako v sousední Haliči. Židé zde žili hlavně na venkově nebo v malých městečkách, modernizace se jich nijak nedotkla a byli silně religiózní. Na Slovensku to byla ortodoxie spíš na německý způsob (Bratislava byla sídlem velké ortodoxní školy – ješivy – a jedním z hlavních center této formy judaismu), zatímco na Podkarpatské Rusi byla běžná ortodoxie chasidská, kdy ještě za první republiky zde budou působit pověstní „divotvorní“ rabíni (cadikové), nejznámější v Mukačevu. V samotném Maďarsku spatřovalo místní národní hnutí Židy (většinou buržoazní) jako posilu pro své snahy a ty asimilované mezi sebe maďarská národovecká společnost akceptovala. Vládě se v 80. letech také povedlo úspěšně neutralizovat vzniklou antisemitskou stranu. Zdejší modernizovaní Židé se asimilovali poměrně běžně – přijímali maďarskou kulturu a jazyk, někteří dokonce maďarizovali svá jména (z Kleinů Kisové, z Ehrenfeldů Erdélyiové atd.). To ovšem silně snižovalo jejich status mezi nemaďarskými národy, které na „maďarónství“ odpovídaly nepřízní

71

(asimilace s jejich slabými národními hnutími byla však pro Židy málo atraktivní) a u řady národoveckých předáků (zejména u slovenských katolíků) se rozvíjel silný antisemitismus. Ovšem ani jejich integrace do maďarského prostředí nebyla dokonalá, v lidové rolnické vrstvě vypluly občas na povrch tradiční antisemitské názory jako v roce 1882 při aféře s údajnou rituální vraždou ve vsi Tisza-Eszlár (obdoba hilsneriády).

Židé byli všude menšinou, či spíše skupinou menšin. Ve vystěhovaleckých zemích (USA, západní Evropa, západní část střední Evropy) převažovala u nich tendence k úplné asimilaci nebo alespoň k národnostní asimilaci při zachování judaistické víry. V habsburské monarchii to bylo navíc doprovázeno silným rakouským či uherským patriotismem. Ve východní části Evropy se židovské komunity vždy přísně etnicko-nábožensky i sociálně vyčleňovaly. Nejvíc jich žilo v carském Rusku v tzv. zóně osídlení (čerta poselenija) po kterou bylo Židům povoleno žít, a která zahrnovala i území bývalého Polska. V Království tvořili Židé asi 15% obyvatel, na Litvě a Bělorusi 14%, v Haliči asi 11% (většinou městského) obyvatelstva. Největším židovským městem té doby (zřejmě na světě vůbec) byla Varšava, kde žilo 300 tisíc Židů, tedy skoro 40% městské populace. Podobný i větší podíl, měli Židé i v mnoha dalších polských městech. Od západních Židů, kterým se říkalo „kravatoví“ (podle městské konfekce) se tito východní „kaftanoví“ (kaftan je dlouhý černý kabát, jakýsi kroj) odlišovali sociálně i kulturně. Byla to komunita s vlastním jazykem (97% Židů v Rusku mluvilo jidiš) a rozvinutou kulturou převážně ortodoxně chasidského rázu. Bídou, negramotností a svérázným životním stylem svých sídel „štetlů“, tvořili specifickou společnost, která neměla dost motivů k asimilaci – zdejší šlechta mezi sebe Židy nepouštěla (ani bohaté) a chudé rolnické okolí je nijak nepřitahovalo. Jejich tradiční existenční základna prostředníků mezi městem a venkovem se v 19. století dosti proměnila, i díky konkurenci šlechty, která je začala vytlačovat z výčepnictví, vinopalnictví i venkovského pachtu (nájem hospodářství), ke které navíc přistupovala soustavná diskriminace, která občas přerůstala do vln velkých pogromů. Jen velmi malé části zdejších Židů (pár rodinám) se podařilo proniknout do řad velkopodnikatelské a bankéřské oligarchie, případně mezi inteligenci (lékaři, advokáti atd.). Většinu židovského obyvatelstva tvořili však lidé bez vzdělání, žijící v nejbídnějších poměrech z příležitostných prací a kramářství, takříkajíc z ruky do úst (jidiš pro ně měla zvláštní název luftmenš – lidé žijící ze vzduchu), čímž v chudobě dokonce překonávali místní rovněž zbídačené rolníky. Jen ve zdejších průmyslových ostrovech se Židé dostávali do moderního prostředí, část z nich se dokonce zapojila do socialistického hnutí a vytvořila vlastní organizaci – Bund, který měl asi 20 tisíc členů.

Chudoba a diskriminace vedly k masovému a stále mohutnícímu proudu vystěhovalectví, zpočátku do Uher, později hlavně do zámoří (do USA odešlo jen v letech 1901-1911 z carského Ruska tři čtvrtě milionu Židů) a do Británie – v Americe i v Británii se jim podařil úspěšný společenský vzestup a stali se i politicky vlivnou menšinou. Jen malá část (asi 65 tisíc) tehdy odešla do Palestiny, jejíž kolonizaci podporovali bohatí západoevropští židé, především Rotschildové. Přitažlivá byla ale i velká středoevropská města, Berlín a hlavně Vídeň, kde jejich podíl 1860-1880 vzrostl z dvou na deset procent. Do Vídně přicházeli většinou chudí Haličané, ortodoxní a mluvící jidiš, kteří svým vzezřením a chováním připomínali Židy křesťanských mýtů, takže se většině lidí (i „západním“ Židům) jevili tajemní a odpudiví. S tím souvisel od 80. let i nový jev na politické scéně, totiž vznik antisemitských organizací a často i „specializovaných“ antisemitských stran. V Německu byl iniciátorem dvorní kazatel Adolf Stoecker, v Předlitavsku „všeněmec“ Schönerer. Vesměs šlo o neúspěšné pokusy, které ale často zanikly i proto, že jejich témata převzaly do svého repertoáru etablované strany – nejzávažnějším případem byla zřejmě vídeňská Luegerova křesťansko-sociální strana, až do války patrně největší antisemitská strana ve střední Evropě. Vznik těchto stran byl součástí velké vlny antisemitismu, která zasáhla většinu evropských zemí – za její počátek bývají považovány pogromy po atentátu na cara Alexandra II. roku 1881, které postihly na 200 židovských obcí a stály desítky životů (ruské slovo pogrom tehdy zmezinárodnělo). Ruská vládní místa tehdy vyhlásila Židy za nepřítele národa a vydala sérii protižidovských zákonů. V následujících letech se antisemitská vlna přelila do ostatních zemí, specifická byla série afér ohledně rituálních vražd, jejichž základem byla středověká pověra, že Židé ke svým náboženským rituálům potřebují křesťanskou krev (kromě zmíněné uherské vesnice Tisza-Eszlár to byl také porýnský Xanten, východopruský Konitz a roku 1899 české městečko Polná, kde byl souzen Žid Leopold Hilsner). Největší politická aféra se však odehrála ve Francii, kde byl v politickém monstrprocesu roku 1895 falešně obviněn ze špionáže důstojník Dreyfus. Nová vlna přišla na počátku 20. století, kdy se celé kraje v Rumunsku a Rusku staly dějištěm těžkých

72

pogromů za naprosté nečinnosti policie, přičemž nejhorší byly v revolučních letech 1905-1906, kdy se jich odehrálo přes 650, a měly přes 3000 obětí. Antisemitské nálady a předsudky byly tehdy součástí myšlení nejen nevzdělaných vrstev a to nejen v carském Rusku, ale i v Německu a v monarchii (zvláště v rakouské části). Tyto nálady se promítly i do umění, například do děl Richarda Wagnera, kde jsou dnes těžko odhalitelné, ale ve své době byl jejich podtext obecně srozumitelný.

Proti antisemitskému proudu a zejména proti jeho brutálním excesům se však zvedl také odpor, a to nejen ze strany židovských organizací, ale také od části politiků (zvláště Britové energicky intervenovali v Rusku a v Rumunsku – židovská lobby byla v britské politice silná) a hlavně od předních evropských intelektuálů. Tak se do čela boje proti dreyfusovské hysterii postavil Emil Zola, hlavním kritikem „hilsneriády“ se stal profesor Masaryk, který se pak stal předmětem štvanic českých nacionalistů a klerikálů. Jedinou politickou stranou, která se jako celek otevřeně postavila proti antisemitismu, byla sociální demokracie, která prohlásila, že vykořisťování člověka člověkem není dílem Židů, ale kapitalistického systému. V některých zemích se tak přece jen vytvořila imunita proti antisemitismu – dobrým příkladem je USA, kde sice také existovaly silné antisemitské nálady, elity je ale odmítaly a nikdy se nestaly společensky přijatelnými (salonsfähig, jak se po německu říká). Zcela opačným příkladem bylo Rusko (silný antisemitismus byl ale také ve Francii, Rakousku a vilémovském Německu), kde v antisemitské propagandě sehrál významnou úlohu carskou Ochrankou vyrobený pamflet Protokoly siónských mudrců, který měl „dokumentovat“ údajné světovládné spiknutí židovstva. V Rusku vznikly i organizované protižidovské bojůvky nazvané čornaja soťňa (černá setnina), podporované i z vládních kruhů. V německém prostředí získal antisemitismus oficiální oporu v extrémně nacionalistických organizacích typu Všeněmeckého svazu (Alldeutscher Verband). Rakouským bestsellerem 80. let se staly antisemitské Německé spisy (Deutsche Schriften) Paula de Lagarda, či o něco pozdější dílo poněmčeného Angličana Houstona S. Chamberlaina Základy 20. století (Die Grundlagen des 20. Jahrhunderts). Oba byli zarytými odpůrci jak liberalistické modernizace, tak její socialistické opozice a obojí označovali za židovské dílo. Židé byli v jejich podání jakousi infekcí, ohrožující rasově čistou evropskou společnost (zejména německou) a jejich ideový rasismus byl tehdejším „přínosem“ k tradičnímu klerikálně-agrárnímu antisemitismu. Tento nový typ nacionalismu se usadil zejména na konzervativní pravici a vystupňoval se až do agresivního šovinismu. Dobově zvulgarizované darwinistické teorie (přežití silnějšího) vnášely novou kvalitu do národnostního soupeření: cílem už nebyl jen boj o nadvládu, ale zničení protivníka, třebaže již tehdy proklamovaný boj „na život a na smrt“ zůstal zatím většinou jen verbální. V Německu byli spolu s Židy a socialisty za „škodnou“ často považovány též sousední slovanské národy a toto spojení se v děsivé podobě obnoví za nacismu. Typickým obratem tehdejší propagandy bylo označování sociálních demokratů za „Židy vedené obránce slovanských podlidí“ a tytéž tiskoviny často v jedné větě zmiňovaly Židy a Čechy, kteří měli být buď „koncentrováni“ ve zvláštních táborech, anebo prostě vyhnáni – osudný pojem „vyhnání“ poprvé použil předseda říšských všeněmců Hasse roku 1898 právě v případě Čechů!

Východožidovské obce reagovaly na antisemitismus většinou tradičními strategiemi přežití: fatalistickou pasivitou, úniky do mystiky, vystěhovalectvím, případně úplatky úřadům atd. Západní Židé vtažení do moderního světa a jeho tehdejšího nacionálního myšlení reagovali odlišně: začalo se mezi nimi šířit moderní národní vědomí, tj. představa, že Židé nejsou jen náboženskou komunitou, ale také svébytným národem se stejnými právy jaká mají ostatní. Nejvýraznějším projevem byla idea již nejen duchovního, ale skutečně fyzického návratu do Palestiny. Zakladatelem tohoto nového směru, nazvaného sionismus (podle jeruzalémské hory Sion, kde proroci měli očekávat Hospodina), byl vídeňský novinář Theodor Herzl. Podnětem pro jeho zásadní dílo Der Judenstaat (Židovský stát), vydaného roku 1896, byla jeho přítomnost v Paříži o rok dříve, kde jako novinář referoval o Dreyfusově procesu. Jádrem jeho myšlenek bylo vybudování „nového domova ve staré vlasti osvobozením půdy a jejím osvojení prací“. Nebyla to zcela nová myšlenka, už od 80. let začalo zemědělské družstevní osidlování (osidlování je hebrejsky kibbucim). Herzlovým cílem bylo vytvoření židovského hnutí, které by skrze vlivné kruhy získalo souhlas evropských vlád pro vytvoření židovského státu – Izraele. První světový sionistický kongres se sešel roku 1897 v Basileji.

Theodor Herzl (1860-1904) – syn budapešťského obchodníka vyrostl v Uhrách jako příslušník dvou menšin: židovské a německé. Když v 80. letech studoval ve Vídni práva, dorazila do města první vlna antisemitismu a Herzl byl vyloučen ze studentského buršenšaftu; tehdy prožil první krizi své identity.

73

Kvůli antisemitismu v Rakousku se musel vzdát vyhlídek na soudcovské místo a dal se na dráhu žurnalisty. V letech 1891-1896 byl korespondentem Neue Freie Presse v Paříži, kde byl svědkem Dreyfusovy aféry, která pro něj byla zlomovým bodem příklonu k židovské identitě, kterou chápal národně-politicky. Roku 1896 tak vydal svou knihu Der Judenstaat, ve které za jedinou alternativu považoval vnik nezávislého státu a navrhl s podporou bohatých západních Židů založit akciovou společnost, která by organizovala židovské vystěhovalectví do Palestiny. Přestože nebyl prvním, kdo tuto myšlenku formuloval, svou horečnatou aktivitou k ní přitáhl mezinárodní pozornost. Díky výhodnému sňatku mohl sám financovat tiskový orgán sionistického hnutí, časopis Die Welt (Svět). Dosáhl i uspořádání basilejského kongresu, a to i přes silný odpor německých rabínů, kteří v sekulárním nacionalismu viděli hrozbu pro židovské náboženství. Na kongresu byla založena i World Zionist Organisation, jejímž prvním prezidentem byl zvolen právě Herzl. Přestože byl přijat císařem Vilémem II., italským králem, papežem a jednal i s tureckým sultánem (pod jehož suverenitu tehdy Palestina patřila), jednání nepřinesla žádný výsledek. Až roku 1903 navrhl britský státní sekretář Joseph Chamberlain vytvoření autonomní židovské kolonie v britské Ugandě (podobných návrhů se později objeví víc) – o návrhu jednal šestý sionistický kongres, ovšem po tvrdé opozici musel Herzl slíbit, že od Palestiny neupouští. Když se stěhování do Palestiny nedařilo, soustředil se Herzl hlavně na novinářskou a literární činnost, jeho román z roku 1902 Altneuland (Stará nová země), ve kterém předložil utopický obraz budoucí Palestiny, si získal velký ohlas. Vyčerpán také silnými spory uvnitř židovské komunity, kdy s jeho programem nesouhlasili jak asimilovaní Židé, tak ortodoxní duchovenstvo, Herzl roku 1904 zemřel. Jeho jméno je nerozlučně spjato s celou myšlenkou sionismu, která se stane jedním z nejfrekventovanějších pojmů celého následujícího století. Izrael dnes Herzlovu památku uctívá jako jeden ze základních kamenů své státní tradice.

V Předlitavsku si sionismus získal mnoho stoupenců hlavně v českých zemích, kde byli Židé sevřeni uprostřed dvou soupeřících národů - Čechů a Němců. Neznámější byla pražská skupina Bar Kochba, sionistou byl i literát Max Brod a zčásti i Franz Kafka. Tragická pozice Židů mezi soupeřícími národy vyvolávala pocit zmaru a odcizení, které se staly hlavním tématem židovsko-německé literatury Prahy, Vídně a Budapešti, která se stala světoznámou (ovšem až po druhé světové válce). Hlavním dělítkem byl vnitrožidovský spor mezi „tam“ (v zemi vyvolené, Palestině) a „tady“ (zůstat v dosavadních domovech a vybojovat si tu lepší podmínky). Situaci komplikovala i rozdílnost poměrů v jednotlivých zemích, například v Haliči nebyli Židé vydáni zdaleka takovému teroru jako v ruském záboru, kde oficiální carský antisemitismus ještě zhoršoval polský nacionalismus (roku 1912 zorganizovala endecja bojkot židovských obchodů). Jednotná židovská komunita tedy v Evropě neexistovala, Židé byli nepřekonatelně rozděleni do různých seskupení, které do jednoho celku nespojily ani antisemitské tlaky.

Předlitavsko: NěmciPádem Windischgrätzovy vlády definitivně skončila éra tradičních honoračních stran. Hlavní novinkou na politické scéně se stal socialismus – jeho prvním náznakem byl již sjezd v Brně roku 1887 svolaný z iniciativy českého socialisty Josefa Hybeše, rozhodujícím předělem se však stal roku 1889 sjezd v rakouském Hainfeldu, kde byla ustavena sociálně demokratická strana i odborová organizace. Na rozdíl od 60. let se tak rakouský socialismus obnovil odděleně od německého. V Německu i v Rakousku-Uhersku však státní perzekuce vtiskla sociální demokracii specifickou podobu: striktní organizaci a disciplínu, v programu pak marxismus s principy třídního boje, zásadní negace buržoazní společnosti a dobytí moci revoluční cestou. Byla to první moderní masová strana a fungovala na internacionálním základě, mezi zakladateli v čele s Viktorem Adlerem byli i Slovinci, Poláci, ale hlavně Češi. Dělníci ostatně podle Komunistického manifestu nemají vlast a nacionalismus je buržoazní podvod, který má odvést pozornost od třídního boje. Takové pojetí internacionalismu sice do značné míry vyhovovalo národnostně saturovanému dělnictvu německému, u soudruhů z malých národů ale brzy začalo působit komplikace.

Viktor Adler (1852-1918) – narodil se v Praze, od tří let žil ale ve Vídni. Zde vystudoval lékařství a už jako student se věnoval politice – byl spoluautorem nacionálního lineckého programu, roku 1883 se však seznámil s Engelsem a oslovily ho jeho socialistické ideje. Rakouská sociální demokracie byla založena roku 1874, od počátku se ale zmítala ve vnitřních sporech mezi radikály a umírněnými, takže

74

prakticky nefungovala. Adlerovi se ji podařilo znovu sjednotit a na hainfeldském sjezdu se dostal do čela strany, které vtiskl moderní program a od 90. let ji vedl v jejím boji za všeobecné volební právo. Řídil i list Arbeiterzeitung, který byl hlavním deníkem strany. Sociální problematika pro něj byla důležitější než národnostní otázky; patřil k tzv. austromarxistům, kteří uvažovali o kulturní autonomii pro neněmecké národy. Jako přesvědčený internacionalista usiloval o jednotný program, postupně se ale smiřoval se vznikem národních socialistických stran a usiloval alespoň o jejich spolupráci. Zastupoval stranu na II. internacionále založené 1889 v Paříži a spolu s Karlem Kautským prosazoval postupný přechod k socialismu cestou reforem (nikoliv ortodoxně marxistickou revoluční cestou) a účast sociálně demokratických stran v parlamentech. V roce 1914 strana pod jeho vedením vyslovila souhlas s válkou, velký otřes mu ale způsobil protiválečný protest jeho syna Fridricha, který roku 1916 spáchal atentát na premiéra Stürgkha. Na sjezdu strany v roce 1917 se ještě hájil proti kritice radikálního levicového křídla Otty Bauera, nakonec ale roku 1918 ustoupil a během rozpadu monarchie pak ve shodě s ní žádal připojení k Německu. V říjnu 1918 se pak stal prvním ministrem zahraničí samostatného Rakouska, měsíc nato ale zemřel. Adler byl již za svého života oceňován pro velkou osobní integritu, upřímné sociální cítění a názorovou toleranci a je uznáván nejen jako zakladatel rakouského socialismu, ale jako jedna z největších rakouských osobností vůbec.

Socialistické dělnictvo zůstávalo ještě dlouho od občanské společnosti odděleno (v historiografii se mluví o „socialistické subkultuře“), strana se ovšem stávala masovou a nemohla se již soustředit jen na vyhlašování vzdáleného konečného cíle. Musela se starat o reálné zájmy dělnictva nyní a zde, což si vynucovalo obrat k praktickému reformismu, přestože oficiálně byl takový termín ještě dlouho tabu. Stejně tak se musela změnit původní negace parlamentarismu, který byl považován za buržoazní vějičku a nástroj třídní moci. Příklon strany k demokratickému programu všeobecného volebního práva tedy znamenal i obrat k praktické účasti na politickém životě. První poslance v říšské radě získala strana již roku 1897, i když zemské sněmy s kuriálním právem jim zůstanou až do konce monarchie uzavřeny. Stejně tak se pomalu proměňoval i postoj k národnostní otázce.

V podstatě obdobný vývoj byl i v katolickém táboře, kde se také uplatňují myšlenky sociální solidarity, hlásané hlavně rakouským myslitelem Vogelsangem; roku 1891 se jim dostane i oficiálního posvěcení v podobě encykliky Rerum novarum. Politický katolicismus byl ovšem jiný v průmyslově městském prostředí Vídně a Rakous (křesťansko-sociální podoba) a v tradiční katolické baště: alpských agrárních zemích. Podobně jako socialistický internacionalismus dostává brzy trhliny i katolický univerzalismus. Rusínští a jihoslovanští katoličtí poslanci si v říšské radě ustavili vlastní klub a český politický katolicismus se vůbec organizoval samostatně (u českých Němců byl pak katolický vliv slabší než u jejich rakouských soukmenovců, takže byli spíše nacionální než katoličtí). Jak již bylo řečeno, v obojích Rakousích a Vídni se pod vedením Karla Luegera prosadil křesťansko-sociální směr, který jako politická strana vystupoval od 90. let s protiliberálním, protisocialistickým a antisemitským programem. Radikální rétorika této strany, cílená hlavně na nižší vrstvy, vzbuzovala nedůvěru i v církevní hierarchii a u dvora, takže císař tři roky váhal, než potvrdil Luegera ve funkci starosty Vídně. Politický katolicismus se stal nakonec přijatelný i „nahoře“ díky svému prorakousky patriotickému postoji.

Mezi mladou nekatolickou generací se naopak tradiční dilema rakouské identity naklánělo spíš ve prospěch příslušnosti německé. Tak se začal formovat třetí hlavní rakouský politický tábor – nacionální – jehož počátky ohlásil nový politický program, přijatý roku 1882 na shromáždění v Linci. Základem byly radikální požadavky demokratické (všeobecné volební právo) a sociální; v národnostní otázce zde ovšem zazněly požadavky uzákonění němčiny jako státního jazyka, prohloubení spojenectví s Německem celní unií a změna dualismu v pouhou personální unii – stejně tak jen osobou panovníka měly být s Předlitavskem spojeny okrajové slovanské země (Halič, Bukovina, Dalmácie), aby tak byla ve zbylém „Malorakousku“ zaručena německá většina a to se stalo druhým německým státem. U jednoho z iniciátorů lineckého programu, Georga Schönerera, se nacionalistické požadavky vyvinuly do extrémně radikální polohy – kromě tvrdého antisemitismu prosazoval vizi připojení k Německu (Anschluss). S touto linií ovšem Schönerer příliš neuspěl: jeho idol Bismarck jeho sympatie neopětoval, neboť existence monarchie byla pro kancléře základním kamenem německé zahraniční politiky. Také v rakouském prostředí, naplněném habsburskou loajalitou, Schönerer narazil, a to zvláště se svým antiklerikálním programem Pryč od Říma (Los von Rom), vedeným záměrem sblížit se s protestantským Pruskem. Schönererova tzv. všeněmecká strana

75

tak zůstala jen malým uskupením. Mnohem úspěšnější byl o něco později chebský rodák Karl Wolf, který s programem přeměny Předlitavska v „druhý německý stát“ bodoval hlavně mezi českými Němci a po volbách roku 1901 byla jeho německá radikální strana mezi nimi druhá nejsilnější.

Hlavní potenciál německého nacionálního hnutí se ovšem utvářel v občanském postliberálním táboře. Na přelomu století už bylo zřejmé, že klasický liberální program už nemůže obstát a musí být revidován, roku 1899 tak vzniká parlamentní blok Německého souručenství (Deutsche Gemeinbürgschaft), jehož tzv. svatodušní program usiloval o sladění německého a rakouského patriotismu. Znovu se zde objevila vize německého „Malorakouska“ – Předlitavska bez okrajových zemí a s německou hegemonií, přičemž toto nově koncipované Rakousko mělo být národním státem rakouských Němců, kde by ostatní národy figurovaly jen jako menšiny. Program obsahoval i národně-politické požadavky Němců v jednotlivých zemích: pro Němce v Čechách chtěl nacionální rozdělení zemské administrativy a tím vytvoření „uzavřeného německého jazykového území“, na Moravě, kde takové rozdělení nebylo dost dobře možné, mluvila tamní německá reprezentace o „dobré menšinové politice v zemi“, ve Štýrsku, Korutanech a Tyrolích zase Němci trvali na jednotě těchto zemí, v nichž měli většinu proti Slovincům a Italům. Práva početných, zejména českých menšin v Dolních Rakousích a ve Vídni nebyla uznávána, metropole monarchie byla spravována jako čistě německé město. Důsledné provedení tohoto programu by znamenalo vlastně germanizaci obdobného typu, jako byla maďarizace v Uhrách. Naštěstí v reálné politice zůstal program mrtvou literou, nicméně byl známkou důležitého předělu – rakouští Němci začali formulovat zcela separátní národnostní požadavky a přestali se zaštiťovat celohabsburskou ideou, tedy stavět „vlastní dům“. Ve skutečnosti se ovšem nejednalo o communis opinio celého austroněmeckého občanského tábora. Takové myšlenky navíc zcela odmítaly také dosud vlivné síly rakouského politického systému – šlechta, byrokracie, armáda a už vůbec ne církev a dvůr, u kterých stále působila tradice univerzální říše a nacionální neutrality. I zde se ale situace proměňovala – zatímco šlechta a armáda zůstaly prakticky netknuty, do řad početné byrokracie (před válkou mělo Rakousko asi 400 tisíc úředníků) nacionální myšlenky pronikaly, neboť její kádry byly doplňovány studenty, mezi nimiž aktivně působily nacionalistické spolky (buršenšafty). Nejvyšší místa ve státní správě byla ovšem takřka výhradně obsazována absolventy elitního Theresiana, které bylo habsburské skrz naskrz. Rovněž v důstojnickém sboru převažoval dynastický étos, založený na monarchické loajalitě a osobní autoritě starého mocnáře. Rakouská patriotická identita tedy sice postupně slábla, ovšem zůstávala stále poměrně silná. Dokonce i ve smíšených zemích (české země, Štýrsko, Korutany), kde byly nejpříhodnější podmínky pro rozšíření extrémního nacionalismu, nebyl tento svár identit jednoznačně rozhodnut.

Předlitavsko: ČešiČeši byli co do počtu a vyspělosti druhým národem západní části monarchie. V 90. letech pak začíná nová fáze vzestupu české společnosti, která se nejvýrazněji odrazila v kulturní sféře. Dovršila se moderní výbava národa: česká univerzita dosáhla slušné vědecké úrovně, roku 1883 bylo otevřeno Národní divadlo v Praze (1884 v Brně), od roku 1888 začal vycházet Ottův slovník naučný a roku 1890 byla založena Česká akademie věd. Mladé české umělecké generaci se podařilo překonat obrozenecký provincialismus a v českém umění nalezneme celý rejstřík soudobých evropských uměleckých směrů – podobně jako na tehdejší kulturní scéně polské. Kulturní moderna šla navíc v českém prostředí ruku v ruce s modernou technickou a hospodářskou a postupným vyrovnáváním německého průmyslového předstihu. Český průmyslový a kulturní pokrok předvedly dvě velké výstavy: Jubilejní (1891) a Národopisná (1895).

Příznakem sociálního a kulturního přesunu ve prospěch Čechů byly i změny ve zdejší židovské komunitě, kde nežili Židé východního typu a sionismus zde tehdy teprve začínal. Od 90. let totiž Židy odrazovala vlna antisemitismu v austroněmeckém prostředí a přitahoval je vzestup Čechů, takže se jich na přelomu století už skoro polovina hlásila k české národnosti. Židé byli zastoupeni i v českých elitách, mezi předáky mladočeské strany patřil Emanuel Engel, na Moravě pak celou stranu vedl Adolf Stránský, mj. také zakladatel Lidových novin, nejvýraznějšího liberálně demokratického listu. Vražda v Polné roku 1899 ovšem ukázala silné antisemitské křídlo i v české politice, které sahalo od klerikálů až k části mladé, radikálně nacionální generace. Masaryk, který proti pověrám vystoupil, se stal předmětem nenávistné kampaně i mezi studenty české univerzity; po velkých pogromech v Rusku ovšem na 600 českých intelektuálů podepsalo petici proti antisemitským excesům. Přes tyto stíny patřilo čtvrtstoletí před první světovou válkou k vůbec nejlepším dobám

76

českých dějin, kdy se Češi stali moderním národem evropského standardu. S jejich růstem však ostře kontrastoval jejich neplnoprávný národnostní status v monarchii, který měl spíše tendenci k poklesu. Po punktačním krachu se zhoršila česká pozice v Taaffově koalici, ministr Pražák přišel o resort justice a ve Windischgrätzově vládě už Češi neměli vůbec žádné personální zastoupení.

V českém politickém životě tehdy došlo ke střídání garnitur: dlouhá desetiletí vládnoucí staročeská strana byla po punktačním krachu zcela vytlačena z říšské rady (díky kuriálnímu systému jí zůstaly jen některé mandáty v zemských sněmech) a takřka všechny české mandáty získala ve volbách roku 1891 strana mladočeská, která byla ovšem ve skutečnosti konglomerátem mnoha frakcí (včetně části staročechů, kteří opustili tonoucí Riegrovu loď), které spojoval jen odpor k defétismu staročechů. Mladočeské radikálnější státoprávní ambice vyrůstaly z atmosféry národního růstu, hlavní roli ve straně hrála mladá inteligence narozená v 60. a 70. letech, která už vyrůstala v rozvinuté národní společnosti, měla kompletní vzdělání v mateřštině a oslovovaly jí demokratické a sociální myšlenky soudobé Evropy (byla jakousi analogií německé generace linecké, která se zase vymezovala vůči tradičnímu liberalismu). Mládež, která sama sebe nazývala „pokrokářskou“ (vžil se pro ni z jiho-slovanského prostředí vypůjčený název Omladina) se v euforii z drtivého volebního vítězství uchylovala až k bouřlivým parlamentním obstrukcím a (paralelně se sociální demokracií) vznášela požadavek všeobecného volebního práva. Sociální demokracie sdílela internacionalistickou ideologii svých německých soudruhů a nesouhlasila se státoprávními požadavky mladočechů, roku 1897 dokonce „kacířsky“ vystoupila proti českému státnímu právu. I kvůli tomu jí ve stejném roce vyrostla politická konkurence v podobě České strany národně sociální (přední představitelé Václav J. Klofáč, Václav Choc), která kromě sociálních akcentovala i národnostní požadavky. Ty se ale začaly prosazovat i v samotné sociální demokracii, takže roku 1896 se jednotlivé národní frakce rakouských socialistů z větší části osamostatnily (kromě německého jádra se odštěpila strana česká, polská a slovinská – jihoslovanská), takže se strana proměnila v jakousi federaci. Bylo jasné, že již nebude možné vystačit s ortodoxně marxistickým abstraktním internacionalismem, a tak vznikl tzv. austromarxismus, jehož tvůrci byli Karl Renner a Slovinec Etbin Kristan, později se k němu hlásili i Rakušan Otto Bauer a Češi Bohumír Šmeral a František Modráček. Jeho koncept založený na kulturní autonomii národů, byl ztvárněn v národnostním programu celé strany, schváleném roku 1899 na sjezdu v Brně. Byl to originální program, který se lišil od státoprávních doktrín založených na teritoriálním principu. Bral za základ habsburské mocnářství, jehož administrativní linie měla být doplněna zvláštní linií správy národnostní: národnostní kraje a korporace, sdružující všechny členy národa bez ohledu na jejich teritoriální příslušnost, které měly spravovat národnostní záležitosti (chápané pouze jako kulturní). Vedení sociální demokracie v tomto ohledu respektovalo národnostní potřeby a souhlasilo i s federalizovanou strukturou strany, což bylo v dobové atmosféře typické nacionální rozděleností dosti výjimečné.

Středobodem socialistického politického programu byl přitom požadavek všeobecného volebního práva, čímž byla sociální demokracie součástí širšího demokratizačního hnutí, které zahrnovalo i další členy mladé generace. Češi se na počátku 90. letech stali vůbec centrem a motorem demokratizačního pohybu v celém Předlitavsku. V Čechách začaly velké masové demonstrace (největší od táborů lidu v 60. letech), které iniciovali vedle socialistů právě radikální skupiny mladé inteligence. Třebaže demonstrace často vyústily do tvrdých střetů s policií a vojskem (nejednou i krvavých), Češi se neuchýlili k žádným teroristickým aktům na ruský způsob – jedinou výjimkou bylo zavraždění policejního konfidenta Mrvy v Praze. Přesto na vření v Čechách odpověděla Taaffova vláda tvrdou represí: roku 1892 vyhlásila v Čechách stanné právo a 1894 začal v Rakousku dosti ojedinělý monstrproces s předáky Omladiny, který na několik let vyřadil její hlavní vůdce. Po tomto úderu se začalo toto dosti heterogenní seskupení rozkládat. Čeští představitelé se na rozdíl od řady německých občanských stran stavěli za požadavek všeobecného volebního práva a dokonce předložili jeho návrh na říšské radě, který ale neprošel. Mladočeská radikálně opoziční politika si vůbec na Vídni žádné ústupky nevynutila; přispěla sice k pádu Taaffovy vlády, ale ta byla nahrazena novou, čistě německou Windischgrätzovou vládou – pro Čechy zjevný nezdar. Česká státoprávní politika se ocitla ve slepé uličce, obrovské naděje vkládané do mladočechů se ukázaly klamné. Vídeň ostatně neměla příliš důvodů ustupovat – proti českému státnímu právu se postavili Maďaři a především činitel v monarchii stále vlivnější: Německo. Už Bismarck považoval „svatováclavský stát“ na německé hranici za nežádoucí a po jeho odchodu zastával Berlín toto stanovisko ještě rozhodněji. Také vnitropoliticky byli Češi osamocení: jejich nároky odmítly všechny německé strany, zcela lhostejné

77

byly haličským Polákům a ani další slabé národy (Slovinci, Italové, Dalmatinci) v nich neviděly žádný užitek. Pro západní mocnosti a nakonec i pro carské Rusko byla česká otázka zanedbatelnou veličinou. Byl proto zjevně čas na revizi této politiky. Této výzvy se chopila skupina vzniklá v mladočeské straně v 80. letech, tzv. realisté (Masaryk, Josef Kaizl, Karel Kramář), sdružující lidi velkých intelektuálních kvalit, kteří od počátku kritizovali povrchní a demagogický mladočeský nacionalismus - vlastně jim byla bližší staročeská pozitivní politika, ale po pádu staročechů jim nová strana poskytovala větší prostor a navíc je přitahoval mladočeský demokratický program. Nesouhlasili ale s radikálním mladočeským státoprávním programem a protirakouským negativismem, což nakonec Masaryka dovedlo roku 1893 k vystoupení ze strany. Přitom už o rok později na sjezdu v Nymburce zaznamenali realisté úspěch, když se do čela strany dostal Kaizl (třebaže musel slíbit trvání na státním právu a opozičnost), ze zákulisí pak do politiky strany promlouval vlivný novinář Gustav Eim, který působil ve Vídni a viděl bezvýchodnost radikálního státoprávnictví. Návrat ke staročeské pozitivní politice však již nebyl možný; nové poměry si žádaly nový koncept, který vzešel z intelektuální polemiky mezi Masarykem (Česká otázka, 1895) a Kaizlem (České myšlenky, 1896). Masaryk státní právo zcela nezamítal, za neplodný a nereálný ale považoval maximalismus typu „všechno nebo nic“. Z duše se mu protivil politický repertoár státoprávnictví (historismus, slovansko-rusofilská rétorika, zásadní opozičnictví) a odsuzoval i spoléhání na katastrofické mezinárodní konflikty, které otřesou monarchií (třebaže právě tak pak Československo vzniklo). Samostatnost na způsob Uher „neudrží a nespasí žádného národa“ napsal v České otázce. Proti radikálnímu negativismu stavěl metodu „drobné práce“, inspirovanou polským pozitivismem (prace organiczna) – praktickými aktivitami na všech úsecích národního života a osvojením si principů moderní demokracie (v tomto ohledu polský pozitivismus překračoval) se měla česká společnost posílit tak, aby nemohla být v Rakousku přehlížena. Kaizl rovněž souhlasil s pozitivním programem, podle něj však byl pro úspěch národa důležitý podíl na státní moci. Podněty z těchto diskusí a Eimovy návrhy nakonec Kaizl přednesl ve velkém programovém projevu na říšské radě roku 1895 (po nástupu nové Badeniho vlády), kdy představil ucelený koncept takzvané pozitivní (či etapové) strategie, která se stala základem české politiky až do I. světové války. Státní právo v něm Kaizl označil za konečný, nicméně vzdálený cíl, kterého je možné dosáhnout jen po etapách. Krédem bylo jasné přitakání Rakousku, které nebylo podmíněné státoprávní přestavbou, nýbrž demokratizací monarchie, která měla mít nezávislou a neexpanzivní zahraniční politiku (reakce na rostoucí německý vliv). „Malostátnost“ á la považoval nejen za neoptimální, nýbrž za nežádoucí „zúžení národního horizontu“ – daleko lepší je podíl na rakouské „velkostátnosti“ a na její centrální moc, kdy by Češi byli uznáni „také-státním“ národem a Rakousko se pro ně stalo „také-národním“ státem. Češi měli mít podle tohoto programu stálé zastoupení ve vídeňské vládě a to nejen skrze ministra-krajana, ale i v podobě držby (zhruba dvou) resortů. Tato „oklika přes Vídeň“ měla také vymanit českou politiku z tradičního boje s českými Němci o nadvládu v českém prostoru a zbavit ji tak tradičního provincionalismu. Strategickou prioritou neměla být tedy vláda v Praze, ale Vídeň a velký prostor celé monarchie, který byl přiměřeně velký pro nově vzrostlý český národ (podobně tehdy uvažoval i Dmowski). Tato koncepce byla přitom daleko reálnější, neboť nová situace v Předlitavsku jí přímo nahrávala.

Badeniovská krize a všeobecné volební právoPo pádu Windischgrätzovy vlády se stále zřetelněji ukazovalo, že německý vládní monopol

s podporou haličských Poláků je v Předlitavsku neudržitelný. V nastalém politickém vakuu vznikla příležitost pro silnou císařskou (vlastně úřednickou) úřednickou vládu s prvním (a jediným) neněmeckým premiérem Předlitavska, haličským místodržícím Kazimirem Badenim. Císař mu dal za úkol vymanit Předlitavsko z nadvlády německých stran, stabilizovat vnitřní režim a upevnit tak pozici monarchie vůči Německu i vůči Uhrám, neboť Maďaři se již chystali na další kolo tvrdých vyrovnávacích jednání. Předpokladem pro to bylo rozšíření politické základny a politické participace, a tak se záměrem oslabit etablované nacionální strany Badeni podlehl tlaku hnutí za všeobecné volební právo a souhlasil s volební reformou, která byla kompromisem se starou kuriální soustavou, kdy k dosavadním čtyřem kuriím připojil pátou pro všechny muže nad 24 let. Počet oprávněných voličů se tím rázem ztrojnásobil (z 1,7 na 5,3 milionu). Volební právo sice zůstalo silně nerovné (velkostatkářská kurie s pěti tisíci voliči měla 85 mandátů, zatímco všeobecná s třemi a půl miliony voličů měla jen 72) a privilegované „kuriální“ vrstvy tak měly v 353 členné říšské radě (zemských sněmů se volební reforma netýkala) pohodlnou nadvládu, nicméně do parlamentu se tak poprvé dostali

78

sociální demokraté (většinou z českých zemí) a také zastoupení „druhých národů“ vzrostlo – poprvé se tak do parlamentu dostali i Slovinci. S Čechy byl ale problém, ve vládních kruzích se sice začala ujímat představa, že bez nich se v Předlitavsku vládnout nedá (české bouře měly svůj efekt), hlučná a destruktivní mladočeská politika, ale vzbuzovala despekt a nedůvěru. Badeni přesto chápal, že stabilní vláda může být jen z koalice německo-česko-polské, a že tedy Češi musí dostat statut dalšího státního národa na způsob haličských Poláků. Nová linie Kaizlova vedení mladočeské strany byla velmi pozitivním signálem, přesto trvalo celý rok, než se v roce 1897 dospělo aspoň k novému pokusu o řešení jazykové otázky. Ne sice formou zákona, ale jen vládního nařízení se poprvé na národní rovině (shodné znění pro Čechy i Moravu) rozšířila Stremayrova jazyková nařízení na nové oblasti, takže např. u českých podání a žalob se zavádělo i vnitřní řízení v češtině. Projekt nepočítal s národním rozhraničením ale s jednotnou, dvojjazyčnou správou českých zemí – do čtyř let měli podle nařízení všichni úředníci v Čechách a na Moravě prokázat znalost obou zemských jazyků. Třebaže to ještě nebyla úplná jazyková rovnoprávnost, byl v podstatě napraven deficit, na kterém zkrachovaly punktace, a pro Čechy to byl výrazný zisk – sféra češtiny ve státní správě se rozšířila takřka na úroveň, jaké se tehdy těšila polština či italština. Sféra němčiny byla přitom dostatečně zachována (ústřední úřady, armáda, železnice, státní podniky a styk mezi zeměmi) a jazykové potřeby německého obyvatelstva zkráceny nebyly. Zákon tvrdě dopadl jen na jednojazyčné německé úředníky, kteří doplatili na své staré nacionální předsudky vůči češtině a najednou se ocitli v kariérní nevýhodě vůči českým kolegům, kteří většinou oba jazyky ovládali. Badeni tím ale otevřel Pandořinu skříňku.

Pro českomoravské Němce nebyla jazyková otázka ani tak problémem věcným, jako politickým. Marně Eim Badenimu navrhoval, aby se Němcům alespoň naoko kompenzovala „újma“ tím, že se převezme z punktací myšlenka rozdělení zemského sněmu na národní kurie, kterou Němci požadovali. Opakovala se tak historie punktací – Češi triumfálně slavili a Němcům nezbylo, než se postavit do nesmiřitelné opozice, kdy argumentovali jak liberálně (úprava byla nařízena autoritativně „shora“, mimo parlament), tak nacionálně (je to znevýhodnění proti ostatním rakouským Němcům). Brzy to přerostlo v agresivní šovinistickou nadřazenost (povinná znalost „barbarského českého idiomu“ bude na újmu „německé kulturní velikosti“) a dokonce v separatistické výkřiky. Opozice přerostla v obstrukci, rozšířila se i mimo parlament a přelila se i do rakouských zemí, kde zejména ve Štýrském Hradci se konaly masové nacionální demonstrace, občanské stávky, brutální pronásledování českých menšin atd. Přišla i odvetná opatření, takže např. dolnorakouský zemský sněm zakázal české menšině výuku v mateřštině apod. Drobná „nacionální válka“ předchozí doby se změnila v jednu z největších politických krizí v celé historii Předlitavska, která se chvílemi pohybovala až na hranicích občanské války. Normální politický život fakticky nefungoval, parlament byl zablokován (což negativně ovlivnilo hlavně jednání s Uhry) a vše hrozilo přerůst v krizi celostátní, takže ve světě se začaly ozývat hlasy předpovídající zánik monarchie. Hlavní novum konfliktu totiž nebyla jen účast Němců z rakouských zemí, ale především zapojení Němců říšských, jejichž nacionalisté dokázali překvapivě citlivě naslouchat „bolestnému křiku“ svých soukmenovců. Třebaže v říši jako celku převládala k Čechům hlavně nevšímavost, v nacionalistických „všeněmeckých“ kruzích se objevují nové, šovinistické a mnohdy až rasistické tóny, v jejich tiskovinách se čas od času mihne ošidné slovo Vertreibung (vyhnání). Do kampaně se zapojila dokonce i říšská akademická elita a velký historik Theodor Mommsen vyzval české Němce k neústupnosti, neboť Poláci a Češi jsou přístupní jen tvrdosti. Dokonce i říšská diplomacie přestala dodržovat tradiční Bismarckovskou zásadu nevměšování a intervenovala ve Vídni, jako kdyby jazyková nařízení byla už už počátkem českého státu, jemuž je nutno zabránit „součinností celého německého národa“ (jak stálo ve zprávě německého velvyslanectví ve Vídni). Na výbuch německého odporu, pro který se vžil název furor teutonicus, reagoval Badeni zprvu tvrdými autoritativními zásahy a až příliš pozdě se pokusil o politické řešení. Navrhl česko-německé vyrovnávací porady, kde by se jazyková nařízení zkorigovala podle punktačních principů národního dělení. Rozpálení Němci ale tentokrát už odmítli a postavila se za ně i nově sociální demokracie (ta se obávala hlavně návratu konzervativců, kteří v krizi navrhovali císaři, aby okrojoval novou volbu do říšské rady, což by posílilo jejich pozici) – čeští soudruzi v duchu internacionalismu s rakouskou stranou sympatizovali a vyslovili se proti českému státnímu právu, za což si vysloužili nenávistnou kampaň českých stran a vznik konkurenční strany národně sociální.

Po velkých demonstracích ve Vídni a Štýrském Hradci musel v listopadu 1897 Badeniho kabinet odstoupit. Následovala vlna podobně ostrých demonstrací českých a v Praze byl opět vyhlášen výjimečný stav. Císař ale přesto odolal tlaku a jmenoval novou úřednickou vládu Paula

79

Gautsche, která měla jazyková nařízení opravit. Pro českou politiku však byla tato krize šokem: Němci v Rakousku se ukázali jako síla, přes niž nejde české požadavky prosadit (první příznaky příklonu k separatismu?). To urychlilo diferenciaci na české politické scéně. Tu již předtím zahájili katolíci, když roku 1894 Jan Šrámek založil českou stranu křesťansko-sociální, kterou o dva roky později doplnil Mořic Hruban její konzervativnější moravskou podobou. Krátce po krizi se konstituovalo radikálně státoprávní křídlo ve třech stranách: již zmíněná národně-sociální, pak radikálně pokrokové (Alois Hajn) a nakonec státoprávně radikální (Alois Rašín, Karel Sokol). Roku 1899 navíc vzniká konzervativně statkářská strana agrární.

Politické vedení ovšem zůstávalo v rukou mladočechů vedené stále pozitivistickým kainovským křídlem. Neúspěch dvojjazyčného řešení znamenal nutnost vrátit se k řešení jednojazyčnému (á la punktace), kdy by se jazyk úřadů a jazyková kvalifikace úředníků řídili podle národnosti obyvatelstva daného obvodu. Kaizl se na tom tajně dohodl s umírněnými předáky českých Němců i s Gautschem, který roku 1898 navrhl vytvořit v zemi tři správní pásma: čistě německé, velmi široké pásmo smíšené (kde je alespoň jedna obec či čtvrtina obyvatelstva jinojazyčná, za smíšenou byla prohlášena i celá Morava) a čistě české, kde však samozřejmě dále platila státní němčina, jejímu uzákonění se ovšem vláda dokázala vyhnout. To připravilo cestu k novému, tentokrát již politickému kabinetu, který byl koalicí Němců, Poláků a Čechů, předsedal mu národně neutrální kníže Franz Thun a ministrem financí (v Předlitavsku tedy druhým mužem vlády) se stal Josef Kaizl. Naopak Němci měli v kabinetu jen jediného zástupce, za rok ale jejich tlak přinutil vládu odstoupit a nová úřednická vláda roku 1899 jazyková nařízení zase zrušila. Tak ztroskotal pokus o liberální vládu tří národů, která byla ideálem českého pozitivismu. Češi přešli do opozice a Kaizl těsně před svou smrtí navrhl nové východisko: všeobecné volební právo. K tomu ovšem ještě ve Vídni nebyla zralá situace, císař navíc znovu zvolil úřednickou vládu, neboť s občanskými nacionálními stranami se do vlády nedalo počítat, nové lidové strany byly zatím nepřípustné a badeniovská krize prohloubila císařův despekt k občanské společnosti, která zjevně selhala. Jmenoval proto premiérem technokrata Ernsta von Koerbera, aby se pokusil vzít národnostním sporům vítr z plachet. Ten se pokusil se odpoutat pozornost od nacionalismu velkými hospodářskými plány (např. průplav Dunaj-Labe-Odra). Dvakrát se pokusil i o české vyrovnání (1901, 1903), sice neúspěšně, nicméně podklady pro ně připravil na základě systematické analýzy, ze kterých pak budou vycházet všechny další pokusy a dokonce i menšinová ustanovení versailleské mírové konference. Jeho návrhy vycházely z národnostní autonomie diversifikované v zemích – újma pro Čechy i české Němce, ale přijatelná varianta pro Austroněmce jako celek. Morava měla být smíšenou zemí a v Čechách měly být reorganizovány okresy na pokud možno jednojazyčné, dvojjazyčné měly být jen některé celky (např. města Praha či Liberec), aniž by dvojjazyčné bylo všechno úřednictvo. Zákon počítal i s drobnými výjimkami (menšinové školy, úřední překlady atd.). Byla to do detailu vyvedená a složitě vyvážená proporční soustava, která by Čechům sice přinesla pokrok, ale zdaleka ne úplnou rovnost. Koerber neuspěl ani s reformou volebního práva, jeho na rakouské poměry poměrně dlouhou vládu (5 let) ovšem nelze označit za úplně neúspěšnou. Jak si posteskl jeden z pozdějších premiérů, ve státě, který jako žádný jiný v Evropě má „8 národností, 17 zemí, 20 parlamentních těles, 27 parlamentních stran, kulturní rozdíly“ je těžké hledat úplnou shodu.

Roku 1905, kdy úřednickou vládu opět sestavil Paul Gautsch, se ale přeci jen něco pohnulo – vliv ruské revoluce posunul Předlitavsko směrem k všeobecnému volebnímu právu. Celá monarchie se stala dějištěm velkých masových demonstrací, jichž se zúčastnily všechny národy, a které vyvrcholily generální stávkou. Byl to největší celospolečenský pohyb od revoluce 1848. Centry tohoto lidového demokratického hnutí byla hlavně města, především Vídeň a Praha, hybatelem pak dělnictvo vedené sociální demokracií – silou, s níž se již muselo od nynějška počítat. Pohyb tehdy strhl vlastně celou společnost a otevřeně vystoupit proti volebnímu právu se odvážil jen málokdo, na této ztracené vartě zůstala vlastně jen šlechta (kuriální velkostatek) jíž hrozila politická nulifikace. Na rozdíl od Uher a Německa se v tehdejším Rakousku na této věci pozoruhodně shodla koruna s lidem, neboť prozíravé byrokratické kruhy očekávaly, že se tak oslabí destruktivní nacionální strany a posílí nové strany zájmové – podařilo se jim pak přesvědčit i panovníka. Demokratizaci byly obecně více nakloněny „druhé“ národy, vesměs chudší a kuriální soustavou tedy více znevýhodněné. To platilo hlavně pro Čechy, Jihoslovany a tyrolské Italy, méně ale třeba pro privilegované Italy jadranských zemí. Konzervativní haličská elita se s reformou smířila, když si vyjednala výhodnou úpravu, která ji chránila proti lidovým poslancům a Ukrajincům. Občanské strany německé byly více v rozpacích, ale

80

nakonec ustoupily, když se ukázala možnost příznivé volební geometrie (vymezení volebních obvodů). Také křesťanští sociálové reformu vítali, neboť počítali s volebními zisky, katoličtí konzervativci se pak přizpůsobili hlavně pod vlivem autority panovníka. Mladočeská strana také vzhlížela k všeobecnému volebnímu právu s důvěrou, která, jak se ukáže, nebyla tak úplně na místě. V agrární straně bylo konzervativní statkářské křídlo vystřídáno „rolnickým kurzem“ Antonína Švehly, který straně získal velkou část venkovského voličstva – to byl počátek jejího vzestupu v největší českou politickou stranu. Už samotný zápas o volební právo změnil atmosféru v národnostních problémech. Alespoň na Moravě dospěla česko-německá vyjednávání roku 1905 k dohodě, tzv. moravský pakt upravil kuriální systém (kurie německá, kurie česká – s přiměřenějším zastoupením Čechů a zůstala kurie velkostatkářská, která byla však jazýčkem na vahách). Zároveň zaváděl národnostní katastry, jejichž vznik do značné míry eliminoval národnostní soupeření ve volbách. V Čechách či v rakouských zemích se však podobné pokusy ukázaly jako neprůchodné.

Volby podle nového volebního práva roku 1907 způsobily velké přesuny na politické scéně. Do parlamentu se nedostaly kdysi mocné velkostatkářské frakce (útulkem šlechty se napříště stane jen horní komora, zemské sněmy a vysoké úřady, naopak v byrokracii, armádě a církevní hierarchii byla šlechta již delší dobu na ústupu), velký zisk naopak zaznamenaly nové strany lidové. Nejpočetnější složkou v parlamentu se stal katolický tábor, na druhém místě skončila sociální demokracie (více než polovina jejích poslanců byla zvolena v Čechách). Občanské (tradičně liberální – nyní ve smyslu buržoazních majetných vrstev) nacionální strany naopak ve volbách ztratily, třebaže německý nacionální svaz zůstal jedním z nejsilnějších klubů. Parlamentní zastoupení německých nacionálních radikálů a všeněmců se zmenšilo a ztratili dokonce i v Čechách, kde měli dosud nejsilnější pozice. V českém táboře naopak přišla o svou dominanci mladočeská strana, na Moravě ve prospěch katolíků a Čechách ve prospěch strany agrární, která se stala mezi českými voliči celkově nejsilnější. České radikálně nacionální strany sice trochu získaly, ale měly mnohem slabší pozici než mezi českými Němci. Celkově daly volby jasný mandát pozitivní státotvorné politice, zatímco destruktivní radikální nacionalismus utrpěl výslovný neúspěch. Výsledkem byl asi nejreprezentativnější kabinet v dějinách Předlitavska, který vedl zřejmě nejschopnější státník sklonku monarchie Max W. von Beck. Kromě ministrů krajanů (polského, německého a českého) zde byli zastoupeni jak Poláci, tak Němci (ze dvou nacionálních stran a jedné křesťansko-sociální) a dva ministry měli Češi (mladočech a agrárník). Beck měl navíc tichou podporu sociální demokracie. Beckově vládě se konečně podařilo dotáhnout do konce hlavní problém monarchie, rakousko-uherské vyrovnání, kdy využil stability Předlitavska (po dlouhé době) a naopak zhoršené pozice uherské vlády a prosadil pevné, pro Předlitavsko ne nevýhodné řešení. Zahájil také přípravy rozsáhlých sociálních, hospodářských a správních reforem.

Pak se Beck zaměřil na stěžejní problém: česko-německé vyrovnání v Čechách. Nadějný pokus moravského paktu zde nebyl uskutečnitelný, protože pro Čechy by to bylo příliš málo a pro Němce české (ale také štýrské a korutanské) zase příliš moc. Beck proto přišel s určitým kompromisem, kdy navázal na model národnostní autonomie z Koerbrovy doby: v Čechách by bylo znovu zavedeno krajské zřízení, které by vyšlo vstříc německému volání na vytvoření uzavřeného jazykového území, nicméně kraje by zůstaly podřízeny zemi, což byl zase požadavek český. Jenže obě strany si začaly klást další požadavky. Češi chtěli dořešit nápravu své jazykové nerovnosti a návrat k jazykovým nařízením a Němci dokonce vůbec poprvé vystoupili s požadavkem rovněž státoprávního charakteru – namísto dosud požadovaného rozdělení administrativy chtěli najednou vytvoření nové korunní země: Německých Čech (Deutschböhmen). S tímto návrhem přišel roku 1906 sjezd německých měst a narazil na zarputilý odpor Čechů – ostatně o tento program se vedly spory i na německé straně, neboť přehlížel německé menšiny na Šumavě a ve vnitrozemí, Vídeň se navíc obávala možného separatismu na citlivé hranici s Německem. Malicherný spor o jedno subalterní místo v úřadě zemského výboru přerostl v německou obstrukci v zemském sněmu (za provokativního zpěvu Wacht am Rhein), po níž následovala česká obstrukce v parlamentu, nové nacionální demonstrace české i německé v Čechách (v Korutanech ve stejné době Němci demonstrovali proti zrovnoprávnění slovinštiny), což způsobilo roku 1908 novou politickou krizi a Beckova vláda musela rezignovat. Obrat ke společnému zájmu, všeobecnému volebnímu právu, tak nevydržel příliš dlouho a znovu se projevil nacionální partikularismus, který byl umocněn i většinovým volebním systémem, který silně vázal poslance k volebnímu obvodu. Parlamentní scéna se tak vzápětí začala opět členit národnostně: na nacionální tábory se rozdělily strany katolické a teď dokonce i sociální demokracie, jejíž národní části se roku 1907 zcela osamostatnily.

81

O pád nadějné Beckovy vlády se nakonec ze zákulisí zasadil i následník trůnu Ferdinand, u něhož Beck upadl v nemilost kvůli svým reformním projektům. Beck byl neoblíbený také v Berlíně a císaře si popudil, když roku 1908 (velmi prozíravě) nesouhlasil s rakouskou anexí Bosny a Hercegoviny. Je velmi pravděpodobné, že pádem Beckovy vlády unikla monarchii poslední příležitost k vnitřní reformě (jak tvrdil R. A. Kann, samotná demokratizace nestačí, ale musí být provázena reformami v politické a sociální sféře) a tím k zachování své existence (pokud ještě nějakou šanci měla). Od té doby bude monarchie vnitropoliticky spíše živořit a zahraničněpoliticky se ocitne na šikmé ploše směrem k válce a rozpadu.

Předvečer válkyPři zběžném pohledu ex post se zdá, jako by byl vývoj monarchie od porážky roku 1866 a

Dvojspolku s Německem roku 1879 jednosměrnou silnicí k závislosti a pádu. Při bližším zkoumání to ale není tak jednoznačné. Základní danosti nepochybně vyrůstají z důsledků roku 1866, kdy byla monarchie vyřazena z účasti na Německu a Itálii, ne níž byl tradičně založen její velmocenský statut. Od té doby hrála v evropském velmocenském koncertě již jen druhé housle a vůbec udržet si tuto pozici (byť druhořadé) velmoci bylo stále těžší, třebaže je usnadňoval zájem ostatních velmocí, které monarchii stále považovaly za nezbytnou součást evropské rovnováhy. Odtržením od německého prostoru se navíc zkomplikoval tradiční rozpor rakousko-německé identity a výrazně vzrostla i role Uher, které se staly i významným faktorem zahraniční politiky. Společný zájem táhl Vídeň i Budapešť směrem na Balkán, kde ji však namísto slabé osmanské říše vyvstal nový silný protivník v carském Rusku – to ji zase silněji přitahovalo k Německu, jehož podporu při tomto soupeření potřebovala. Ve větší míře než u jiných velmocí byla zahraniční politika spojena s politikou vnitřní, neboť monarchie byla vpletena do řady přeshraničních národnostních problémů (problém jihoslovanský a polský, vazby rakouských Němců k německému celku se proplétaly s mezistátními vztahy s Německem). Zahraniční politika byla tehdy v celé Evropě doménou dvorů a aristokracie, pro monarchii to přitom platí dvojnásob. Rozhodující instancí byl panovník, vazba na parlament silně omezená (jen na delegace obou komor), vliv občanského živlu nevelký a vliv „druhých“ národů na zahraniční politiku zcela nicotný, což byl jeden z nepominutelných aspektů jejich druhořadého postavení.

Pozoruhodná byla přitom personální kontinuita zahraniční politiky: v letech 1881-1906 působili vlastně jen dva ministři zahraničí: uherský hrabě Gustav Kálnoky a haličský hrabě Agenor Goluchowski. To naznačovalo, že se v této době monarchii podařilo adaptovat se na novou mocenskou konstelaci a stabilizovat svou pozici na mezinárodní scéně. Po všech ztrátách si připsala dokonce teritoriální zisk, třebaže obsazení Bosny a Hercegoviny roku 1878 bylo spíše danajským darem, který ji ještě silněji zavlekl do balkánských zmatků. Nejvýraznějším zahraničně-politickým aktem bylo pak spojenectví s Německem (Dvojspolek z roku 1879) v němž Vídeň ne neúspěšně uplatnila své zájmy: Bismarckův záměr vytvořit svazek proti Rusku a Francii se nezdařil, neboť přímému závazku proti Francii se Andrássy vyhnul a z Dvojspolku tak zbylo jen spojenectví proti Rusku (výhodné pro monarchii). Dvojspolek navíc neměl ráz „německo-německého“ svazku jak o něm snili němečtí nacionálové, neboť Bismarck v duchu své strategie národní saturace měl zájem na pevnosti monarchie, respektoval její suverenitu a všeněmecké hlasy se snažil spíše neutralizovat. Budou to nakonec Uhry, které se stanou hlavní oporou svazku s Berlínem.

Dva roky po vzniku Dvojspolku byl roku 1881 obnoven spolek tří císařů (Rusko, Německo, Rakousko-Uhersko) se závazkem vzájemné neutrality, což ulámalo protiruské hroty Dvojspolku, kterému roku 1882 přistoupila Itálie a vzniká Trojspolek. Ta se sice v budoucnu neukázala jako nejspolehlivější partner, ale spojenectví s ní nadlouho zajišťovalo jižní hranici monarchie a podvazovalo eventuální separatistické tendence habsburských Italů. Zahraniční politika za dlouholetého Kálnokyho ministrování odpovídala Taaffově a Tiszově éře: nevýbojná a konzervativní. Na klidné hladině tehdejší Evropy, která své mocenské napětí vyvážela do koloniálního soupeření, plula stará loď monarchie pomalu, ale plula: její místo ve velmocenském koncertu nebylo zpochybňováno a všeobecně byla považována za nezbytnou součást evropského řádu. Když roku 1895 vystřídal Kálnokyho hrabě Goluchowski, musel již řešit složitější problémy. Během vnitřní krize Předlitavska v 90. letech, bouřlivých střetů s uherskou opozicí na přelomu století a dramatického vření let 1905-1906 se monarchie chvílemi ocitala na hranici občanské války a její vnitřní krize se promítla i do její mezinárodní pozice. Pochyby o životaschopnosti její duální stavby se začaly množit i ve vládních kruzích ostatních velmocí, třebaže přesvědčení o její pozitivní funkci v evropské rovnováze

82

stále převažovalo. Nejzávažnějším problémem pro monarchii se paradoxně stal její nejbližší spojenec – Německo, její opora i podvratný element. Komplikací byla jeho obrovská dynamika hospodářská převaha: Říše byla největším obchodním partnerem monarchie, asi polovina rakouských státních dluhů byla v německých rukou a německý kapitál v monarchii vévodil. Růst německé říše v první mocnost kontinentu byl historickou výjimkou – dodnes velmoci vznikají spíše na periferiích, kdežto Německo vzniklo v samém středu Evropy, v průsečíku jejích mocenských tenzí. V minulosti rozdrobené působilo (jak se často uvádí) jako houba, která absorbovala mocenské rozpory Evropy, sjednocené však bylo jakousi zátkou, na níž tyto rozpory tvrdě narážely. Bismarckova obratná strategie saturace tuto hrozbu sice dočasně neutralizovala, vilémovské Německo ji však popřelo a přišlo s agresivním mocenským kurzem, jehož cílem bylo, aby se Německo stalo světovou velmocí (Griff nach der Weltmacht) a Berlín usiluje o své „místo na slunci“ v imperialistické konkurenci. Při vší své modernitě ovšem Říše zůstala jen zpola parlamentarizovaným vrchnostenským státem, jemuž chyběly dostatečné kontrolní mechanismy, což umožnilo hlučnou a prestižní vilémovskou diplomacii, která učinila celý řetězec chybných rozhodnutí – „dědičný hřích“ nepřátelství s Francií, který Bismarck umně dusil, se rozhořel naplno, hospodářskou válkou se Říše rozkmotřila s Ruskem a výstavbou válečného loďstva zase popudilo Británii. Německo samo se tak vlastně vmanévrovalo do mezinárodní izolace, která však byla pochopena a vykládána zcela opačně – jako obklíčení (Einkreisung). To ještě vystupňovalo křečovitost německé zahraniční politiky, která sice získala pár kolonií, ale okázalé mocenské demonstrace (marocká krize) vesměs končily fiaskem a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Od konce 80. let se vytváří francouzsko-ruské zájmové společenství a roku 1904 je Srdečnou dohodou (entente cordiale) dovršeno sbližování Francie s Anglií. Britsko-ruská smlouva 1907 pak završuje vznik Trojdohody jako protiváhy Trojspolku, třebaže jejich vzájemné soupeření se bude ještě nějaký čas držet ve snesitelných mezích.

To vše se samozřejmě silně dotýkalo i Rakouska-Uherska, kterého jeho rostoucí závislost na Německu přiváděla do role „mladšího partnera“, jakkoliv to při starobylosti monarchie zní absurdně. Monarchie musela brát stále více zřetel na zájmy a tlaky Německa a německé velvyslanectví ve Vídni se stalo vlivnou institucí rakouské vnitřní politiky. Na Balkáně se zatím začaly věci vyvíjet nepříznivě. V nejvlivnějším z malých balkánských států, v Srbsku, byl roku 1901 zavražděn austrofilský král Alexandr Obrenovič a nová dynastie Karaďorděvičů postavila Srbsko do protirakouské fronty a začala se orientovat na Rusko (napětí s Rakousko-Uherskem se však prozatím omezilo na hospodářskou, tzv. prasečí válku). Situace monarchie se komplikuje i vnitropoliticky. Po obou stranách hranice se šíří militantní nacionalismus všeněmeckého typu, který sice nebyl oficiální Vídní ani Berlínem podporován, ale oslabil státotvornost Austroněmců a negativně působil i na neněmecké národy. Rostlo i napětí v dualistickém svazku: rakousko-uherské dvojspřeží se začalo rozcházet a zahraniční politika musela stále více počítat se zájmovým společenstvím uhersko-německým. Pozice vídeňské diplomacie tak nebyla růžová, manévrovací prostor tu však ještě byl. Západní mocnosti měly zájem na její samostatnosti v poměru k Německu, navíc třebaže se v na vídeňském Ballhausplatzu, sídle ministerstva zahraničí, ozývaly nářky, že Berlín Vídeň „škrtí“, „světové“ zaměření vilémovské diplomacie odvádělo německé tlaky jinam a přinášelo monarchii i výhodu – Německo v ní mělo jediného spojence, takže i v Berlíně si stěžovali na rakouské „vydírání“. Goluchowského pasivní diplomacie se nakonec paradoxně ukázala jako správná taktika – monarchie se snažila nepřilévat olej do ohně a nepouštěla se do žádných velkých dobrodružství, pouze hlídala svou balkánskou sféru vlivu a snažila se udržovat dobré vztahy s Ruskem, což jí usnadňovala zaměření tehdejších ruských zájmů na Dálný východ.

S nástupem nového ministra zahraničí Aloyse L. Aehrentala ale přišla nová doktrína: právě vnitřní slabost monarchie je třeba kompenzovat aktivní zahraniční politikou. Ztělesněním tohoto obratu byla po mnoha letech první samostatná mezinárodní akce – okupovaná Bosna a Hercegovina byla roku 1908 anektována. Tuto právní změnu statutu, spornou i vnitropoliticky (uherské a zčásti i austroněmecké elity posílení slovanského živlu v monarchii odmítali) provedla Vídeň na vlastní pěst, což způsobilo vážnou mezinárodní krizi, kterou ale Aehrental nakonec ustál: Rusko oslabené porážkou od Japonska a revolucí nebylo sto kontrovat a Srbsko (rovněž na Bosně zainteresované) muselo ustoupit. Monarchie musela ovšem propříště počítat s jejich touhou po revanši. Itálie navíc v té době obnovila své imperialistické ambice, které oživily italskou iredentu v jižních provinciích. V dalších letech se již ale Aehrentalovi další příležitosti k výbojům nenaskytly a monarchie se navrátila ke kurzu udržování statu quo. U části vídeňských vládních kruhů a také v dosud politicky mlčící armádě se ale

83

objevila nová myšlenka, že čas hraje proti monarchii, která musí své protivníky eliminovat dřív, než bude pozdě. Náčelník generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf přišel s myšlenkou preventivní války proti Srbsku, eventuálně i proti Itálii. Císař i nástupník trůnu, arcivévoda Ferdinand, ji sice prozatím odmítli, ale záměr byl na světě a už nebyl nikdy zcela zapomenut, zvláště když mladoturecká nacionalistická revoluce uvedla do chodu nové kolo balkánských bouří. Oslabení osmanské říše využila Itálie, když v letech 1911-1912 vedla s Tureckem válku, krátce po ní pak proti Turkům vystoupily i Ruskem podněcované balkánské státy, které v první balkánské válce 1912-1913 jasně zvítězily. Monarchie vyšla z balkánských bouří s částečným úspěchem (podařilo se jí prosadit vznik samostatné Albánie 1912 a zablokovat tak hlavní srbský zájem – přístup k moři), ale vzápětí její spojenec Bulharsko na celé čáře prohrál druhou balkánskou válku (1913), zatímco Srbsko, hlavní opora ruského vlivu, bylo mocensky posíleno. Hötzendorf v tom viděl opět ohrožení monarchie a dál prosazoval silový kurz, ve kterém viděl i cestu k obnovení velmocenské pozice monarchie i vůči Německu. Berlín v té době rovněž začal obracet své mocenské ambice směrem k Balkánu, Turecku a Blízkému východu a mladý německý císař Vilém II. demonstrativně sliboval monarchii věrnost na způsob bájných Nibelungů. Výsledek velmocenské politiky tak byl přesně opačný, než Hötzendorf zamýšlel, a monarchie se tak stále více dostávalo do pozice německého satelita. Nový zahraniční kurz byl navíc doprovázen zvyšováním vojenských výdajů a přípravami na válku, což ani doma nebylo zdaleka všeobecně schvalováno – proti byl dvůr, následník trůnu i uherský Tisza, rozhodně jej odmítala sociální demokracie i řada umírněných a demokratických politiků německých i českých. Jak profesor Josef Redlich, tak především T. G. Masaryk jej otevřeně kritizovali a považovali za zhoubný, jejich nabídku na zprostředkování smíru mezi Srbskem a Vídní však ministr zahraničí tvrdě odmítl.

Tradičních rakousko-patriotické katolické kruhy se zhlédly v následníkově „velkorakušanství“ a zvláště v jeho protimaďarském akcentu. Německým nacionalistickým stranám, které vždy zápolily s dilematem rakouský patriotismus vs. nacionální velkoněmectví, se nyní objevila nová možná cesta jak jej překonat v podobě vize tzv. Mitteleuropy, tedy německé střední Evropy, kdy by se Rakousko těsně propojilo s Německem jako jeho hraniční „Ostmark“. Mocnářství se mělo vydat společně s Berlínem v jeho novém imperialistickém směru, jehož ztělesněním byl projekt transkontinentální železnice Berlín-Bagdád. Rakouští klerikálové a austroněmečtí nacionálové tak soutěžili v patriotismu a válkychtivosti, přičemž pro jedny to byla válka za zachování a obnovu Rakouska, pro druhé pak za moc a velikost Německa. Do Evropy tak vstoupilo nové téma: válka, i když představy o ní byly mlhavé a s velkým světovým konfliktem málokdo počítal. Vlády států se pustily do velkého zbrojení a přitom se zaklínali vůlí po míru. Pacifisté a socialisté naopak svolávali pod heslem „válku válce“ protestní mírové konference.

V Rusku nastoupil po revoluci represivní poloparlamentní režim Pjotra A. Stolypina, který byl přes všechnu tvrdost také časem agrární reformy, která likvidovala anachronickou obščinu a prosazovala v ruku kapitalistické zemědělství. Také v Předlitavsku prožíval demokratický parlament krizi s návaly střídavých obstrukcí. Obě vlády následující po Beckovi (klerikální Bienerthova a úřednická Stürgkhova) sice zachovaly koaliční formu, ale na pronikavější reformy v podstatě rezignovaly – znovu ožila rakouská tradice redukující vládu na pouhou správu státu. Hlavní starostí byly tzv. státní nezbytnosti (rozpočet, branné zákony) a pokud se v rozbouřeném parlamentu nenašla potřebná většina, byl vždycky možný panovníkův oktroj podle paragrafu 14. Předlitavsko tak dospělo k jakémusi polovičatému byrokraticko-autoritárnímu režimu, třebaže jakýkoliv státní převrat, který by jej nastolil zcela, starý panovník zcela odmítal. V Předlitavsku se sice stále nedařilo národnostní vyrovnání v nejdůležitějších zemích (hlavně v Čechách), podařilo se ale v zemích okrajových (bylo provedeno v Bukovině a připravovalo se v Haliči a v Dalmácii) a poměrně řádně fungoval i právní systém ochrany národnostních práv (nejvyšší správní soud aj.).

Polská společnost začala tehdy překonávat hranice jednotlivých záborů a opět se spojovat do jednoho proudu. Charakteristické byly velké celopolské slavnosti jak světské (oslavy Mickiewicze, Chopina, pětisté výročí bitvy u Grunwaldu, obnova královského Wawelu v Krakově), tak církevní (celopolské poutě do Czenstochowé). Politickou převahu měla tehdy Dmowského orientace na konstituční Rusko, zatímco nesmiřitelný Piłsudski se ocitl se svou revoluční frakcí v menšině. Úspěch proruské orientace byl ale nevalný, ke stolypinské reakci patřil i protipolský kurz a endekovské naděje na národní zisky se v Dumě rozplývaly. Dmowski však na ruské linii stále trval a ve svém novém programovém spisu (Niemcy, Rosija a kwestia polska, 1908) označil za hlavní nebezpečí pro Poláky Německo a hrozbu germanizace. Věřil, že Polsko dosáhne svého skrze střet Ruska s Německem (který

84

předpovídal), v čemž se odrážel i nový a stále rostoucí význam „novopolských“ zemí (Slezsko), které byly součástí Německa, a který byly podobně jako Velkopolsko a Poznaňsko vydány napospas tvrdé germanizaci. Té však pozoruhodně úspěšně odolávaly: polská držba půdy, kterou chtěla germanizace podlomit, v Poznaňsku dokonce vzrostla a tamní polská společnost byla politicky živá a hospodářsky prosperující.

Roman Dmowski (1864-1939) – narodil se ve Varšavě jako páté dítě do zchudlé šlechtické rodiny, která se živila řemeslnou živností. Už jako student varšavské univerzity se stal členem tajného spolku Svazek polské mládeže a po konspirační činnosti pokračoval i po ukončení studia. V roce 1891 zorganizoval při příležitosti stého výročí ústavy 3. máje ve Varšavě masovou protiruskou demonstraci, která byla prvním příznakem oživení od porážky povstání roku 1863. Pak utekl do Francie a do Švýcarska, kde organizoval novou reprezentaci emigrace: Polskou ligu. Po návratu do Polska byl zatčen, podařil se mu ale útěk do Haliče, kde mnoho let vydával hlavní časopis nové národně demokratické strany, která v duchu dobového integrálního nacionalismu působila ve všech třech záborech s konečným cílem obnovy samostatnosti Polska. Roku 1902 shrnul svůj program ve spisu Myśli nowoczesnogo Polaka. Byl zásadním odpůrcem socialismu a hlasatelem antisemitismu – v Židech, zednářích a socialistech viděl činitele oslabující polskost. Byl politickým realistou, povstalecké zaměření odmítal jako předem ztracené, perspektivu viděl naopak v budoucí evropské válce, která dá k polskému osvobození novou příležitost, na kterou se polská společnost musí připravit politickou aktivizací. Ruskou revoluci a následnou konstitucionalizaci Ruska vnímal pozitivně a viděl v ní příležitost pro autonomii Polska, podobně jako Čech Kramář se tehdy přiklonil k tzv. neoslavismu, tedy k liberální ruské opozici, endecja ale v Dumě ničeho nedosáhla. Na rozdíl od protiruského Piłsudského viděl hlavního nepřítele v Německu (spojence a nepřátele tehdy hledali všichni, ve stejné době, ale s rozdílnými výsledky také Masaryk). Nakonec podobně jako Masaryk odešel na západ a vložil své naděje do Anglie a Francie. Příznivý obrat přišel až s ruskou Prozatímní vládou, která uznala polské státní aspirace a uvolnila tak ruce západním mocnostem, takže již roku 1917 přidala Dohoda obnovu Polska ke svým válečným cílům. Ve Francii se zároveň začaly formovat polské legie a Dmowski se zapojil do protirakouské fronty středoevropských emigrantů. Na konci války při vzniku samostatného Polska se mezi dávnými rivaly, Piłsudskim a Dmowskim, vytvořila jakási dělba práce, kdy jeden ovládal domov a druhý zastupoval Polsko v zahraničí a stal se delegátem na versailleské konferenci. Se svými představami na rozšíření Polska o části Prus, Litvy a Slezska narazil ale na odpor Lloyda George. V roce 1920 se vrátil do Polska a jeho endecja získala významné zastoupení v Sejmu. Vůči tehdejším slabým vládám a slabé demokracii choval však autoritárně smýšlející Dmowski silnou skepsi a po Piłsudského převratu se začal orientovat na radikálně pravicovou mládež. Aby jí získal, přeměnil endecju na Tábor velkého Polska, tedy na krajně pravicové, militantně nacionalistické, protisocialistické a antisemitské křídlo protisanační opozice, které bylo silně inspirováno fašismem (i v tom se Dmowski podobal Kramářovi). V posledních letech života se ale vrátil do lůna církve a zemřel jako praktikující katolík. Pro řadu lidí je přes (anebo právě pro) svůj militantní nacionalismus počítán mezi nejvýznamnější polské osobnosti přelomu století, třebaže v popularitě nedosahuje svého hlavního rivala Piłsudského.

Proti pravicovému endekovskému táboru, který doprovázel svůj nacionalismus antisemitismem a „neoslavismem“, se stále výrazněji formoval „levicově národní“ tábor Piłsudského. Ten trval na svém protiruském stanovisku, ale dělnictvo pro něj bylo příliš „sociální“, takže se vzdaloval socialismu a začal se orientovat na mladou inteligenci, mezi níž také hledal kádry pro svou polovojenskou organizaci („střelci“), kterou zakládal. Jeho politika byla vlastně obráceným zrcadlem politiky Dmowského – i on věřil v budoucí rakousko-ruskou válku, chtěl ale v takovém případě připojit Království (ruský zábor) k Haliči a dualistická monarchie by se přeměnila v trialistickou. V Haliči našly takové myšlenky poměrně značný ohlas. Přes řadu sporů se oba směry polské iredenty, totiž „střelecko-socialistický“ a „endekovsko-ludowecký“ začaly před válkou sbližovat.

V Uhrách byla mezi reprezentacemi nemaďarských národů stále většinová prouherská orientace. Roku 1913 založil katolický rebel Andrej Hlinka Slovenskou ľudovou stranu a doufal, že se mu podaří navázat spolupráci s opoziční maďarskou katolickou stranou Zichyho. Podobným směrem se vydalo i Chorvatsko, kde byl roku 1905 vyhlášen tzv. nový kurz, který se (podporován i místními Srby) orientoval na spolupráci s maďarskou opozicí. Vše ale naráželo na nesmiřitelnou

85

maďarizační politiku Budapešti, takže část politiků z druhých národů začal přitahovat následník Ferdinand se svými „velkorakouskými“ a protimaďarskými federalistickými či trialistickými plány. Do jeho politického kruhu patřil Rumun Popovici, Slovák Hodža, Slovinec Šusteršič i reformní politici rakouští (Lammasch) i řada příslušníků nové aristokratické generace z Čech (Czernin).

V Předlitavsku byl sice národnostní režim o poznání mírnější, ale i zde začaly dramatické změny. Německá nacionální vlna, která za badeniovské krize vybuchla proti Čechům, se nyní obrátila i proti Slovincům. V Korutanech jejich národní kulturní akce přepadávaly německé bojůvky, roku 1908 se konaly velké německé demonstrace proti zrovnoprávnění slovinštiny atd. Tento tlak ovšem vedl k příklonu dříve národně vlažného slovinského katolicismu k národnímu programu (autonomie, slovinská univerzita) a zároveň k dalšímu sblížení s proudem jihoslovanským, který zároveň sílil i mezi Chorvaty, Srby a Jihoslovany v Dalmácii a Istrii. Tento proud generovala i agresivní balkánská politika Vídně, demonstrovaná roku 1909 vykonstruovanými protijihoslovanskými procesy, na jejich odhalení se významně podílel i T. G. Masaryk. Poté co se k ideji jednotného chorvatsko-slovinského národa připojili klerikálové, následovali tento program i liberálové, které hnala vidina trialistické přestavby monarchie s Jihoslovany jako třetím členem. V kruzích jihoslovanských socialistů začala vznikat zvláštní verze balkánské federace. Na jihoslovanskou a slovinskou scénu tehdy přišla mladá, radikální generace, jejíž jedna část (hlavně stoupenci masarykovské drobné práce) se sblížila se sociální demokracií, zatímco druhá inklinovala k militantnímu nacionalismu typu Piłsudského střelců. Mládež (jihoslovanský termín je právě Omladina) demonstrovala své tužby roku 1914 středoškolskou stávkou, nejradikálnější skupina se přitom sdružovala kolem časopisu Preporod (odtud preporodovci), která měla velmi blízko k radikálně protirakouské Mladé Bosně a k srbským radikálům (Narodna obrana) – u těchto skupin se usazovaly myšlenky individuálního teroru a z tohoto prostředí vzešli i původci sarajevského atentátu.

Česká politika se vyvíjela poněkud odlišně. Vize trialismu zde měla jen malou šanci na úspěch, protože pokud se o takových mlhavých plánech ve Vídni někdy hovořilo, jako třetí článek figurovali nejčastěji Jihoslované, někdy Poláci, ale Češi nikdy. V okruhu následníka Ferdinanda, kde se úvahy o trialismu pěstovaly nejvíc, žádný český politik nebyl (Čechy zde „zastupovali“ jen někteří aristokraté jako Czernin) a s pročeskou variantou se tu nepočítalo. Jediným pokusem o kontakt s Ferdinandovým okruhem byla snaha národně sociálního poslance Švihy, která se ale omezila jen na dodávání politických informací, které lakotný následník navíc nechal financovat přes pražskou policii, čímž vše srazil na konfidentskou úroveň – následovala velká „kolaborantská“ aféra, která dokonce zanechala stopu i v hovorové češtině ve slově „průšvih“. Převládajícím směrem české politiky byl tehdy prorakouský státotvorný pozitivismus mladočechů a agrárníků. Časem se k této orientaci přiblížila i sociální demokracie, která se sice již zcela oddělila od rakouských soudruhů, ovšem její nová politická hvězda, mladý Bohumír Šmeral, zastávala výrazně prorakouské stanovisko. Radikálně státoprávní a nacionální křídlo české politiky zůstávalo stále méně významnou menšinou, zvláště když jej roku 1906 opustila jeho hlavní osobnost, Alois Rašín. Ve volbách v letech 1907 a 1911 získaly tyto strany, slovy jednoho z jejich čelních představitelů, básníka Viktora Dyka, „pouhou almužnu“ asi 16% českých hlasů, zatímco obdobné německé strany získávaly mezi svými voliči přes třetinu hlasů (i když ani tam neměly většinu). Tehdejší český radikalismus ostatně nebyl ani zdaleka tak radikální jako třeba ten polský – maximem jeho dosti mlhavých programových představ byla česká státní samostatnost v rámci monarchie. Také prostředky zůstávaly jen v rovině civilní a politické – žádný terorismus (jako u Jihoslovanů), žádné polovojenské bojůvky (jako u Poláků); k myšlence branného odporu se přikláněli jen jednotlivci, například radikální publicista Bondy, který přišel s návrhem takového využití Sokolů (roku 1908 při bosenské krizi a znovu roku 1912 za balkánských válek), ale zůstalo jen u pouhých úvah. Také národní socialista Klofáč, s jehož vědomím jeho stranický druh Šviha navázal kontakt s následníkem, krátce před válkou nabídl ruské vládě organizaci protirakouských diverzních skupin, vše ale zase zůstalo jen na papíře. Přesto byl vliv radikálního křídla o něco větší, než by se dalo soudit z jeho zastoupení v parlamentu; zvláště balkánské války vzbudily v české společnosti velkou vlnu sympatií a solidárních akcí (sbírky, demonstrace při mustrování – přehlídce, kontrole – záložníků atd.) Vzrůst radikálních nálad byl kromě toho podmíněn také politickými neúspěchy pozitivní orientace: v Bienerthově ani Stürgkhově vládě neměli Češi reprezentativní zastoupení, takže základní komponenta pozitivismu, totiž autentická účast na centrální moci, nebyla naplňována. Tomu odpovídaly i výsledky: žádných významných národních vymožeností (jako třeba druhá univerzita v Brně) již Češi před válkou nedosáhli. Četná vyrovnávací jednání,

86

inscenovaná vídeňskými vládami (často jen proto, aby se jednalo) sice nejednou dospěla až téměř k pro obě strany přijatelné dohodě (stanoviska české i německé strany se přibližovala a okřídlený byl Kaizlův výrok, že už je nyní dělí toliko papírová stěna), jednání ovšem s železnou pravidelností ztroskotávala na zcela malicherných detailech. Za těmito haváriemi stál fakt, že umírněné síly, které v české i německé politice převažovaly, byly v „zajetí“ demagogických radikálů a v obavách před ztrátou „vlastenecké tváře“ se vždy těsně před politicky riskantním krokem zastavily. Také v postoji českého pozitivismu se objevil posun směrem k politice „volné ruky“ ve vztahu k vládě, tj. k manévrování mezi podporou vlády, opozicí a občas i obstrukcí. Výhrady byly především k zahraniční politice – se skřípěním zubů hlasovala většina českých poslanců pro branné předlohy, jen aby se ještě víc neprohloubila závislost na Německu (vnímaná jako největší hrozba), velké rozpaky ovšem vzbuzoval agresivní směr balkánské politiky. Ne náhodou se z T. G. Masaryka stal jeden z hlavních veřejných oponentů Aehrenthalovy zahraniční politiky, jejíž protijihoslovanské zaměření bylo v rozporu s českým veřejným míněním. Sympatie k osvobozeneckému boji Jihoslovanů byly hlavní komponentou slovanství té doby a zčásti stály i za neoslavistickými rusofilskými (ovšem jen vůči liberálně konstituční ruské opozici směřovanými) tendencemi vůdce mladočechů Karla Kramáře. Zatímco rostoucí moc Německa a stále zjevnější protičeské zaměření všeněmeckého nacionalismu připoutávaly Čechy k monarchii, pak její poněmčování i sílící autoritární sklony měly opačný účinek. Moment demokratického a zároveň nacionálního odporu silně ovlivnil mladou českou generaci, především sokolskou a dokonce i mladé stoupence T. G. Masaryka – zde se poprvé objevil Edvard Beneš, který tehdy začal opouštět svůj dosavadní prorakouský postoj a začal se přiklánět k radikálním národním myšlenkám a nemarxistickému socialismu. Vývoj posledních předválečných let ostatně otřásl i dosavadní prorakouskou orientací nejvýraznějších českých politiků. Kramář, který ještě před pár lety označil úvahy o počeštění Čech a secesi od Rakouska za fantasmagorie, krátce před válkou tuto eventualitu připustil a zaslal dokonce ruské vládě návrh ústavy budoucí federace slovanských států, po vzoru bývalého Německého spolku. Složitější byl vývoj Masarykův, který se krátce před válkou stal předsedou českého opozičního parlamentního klubu. Ten ve svých tehdejších dílech zkoumal roli a místo Čechů ve velkých problémech doby: v nedokončené knize Rusko a Evropa (1912) kriticky analyzoval „ruskou variantu“ a odmítl jak carský režim tak jeho revoluční negace. Dalším předmětem jeho zkoumání bylo Německo a problém pangermanismu, toto téma již ale nestačil knižně zpracovat – v jeho představách ovšem zjevně sílily pochyby o tradičních danostech prorakouského přesvědčení a v pozadí se již rýsovala úvaha o revolučním rozchodu s Rakouskem. V celé Evropě byla patrná patová situace, jejíž rozuzlení měla přinést válka.

Exkurzy

Polský a český historický román – na konci 19. století se próza s historickou tématikou stává jedním z hlavních prostředků utváření národního vědomí rodící se občanské společnosti. V Čechách se proti starší literatuře tohoto druhu začíná klást důraz na pravdivost líčení, na schopnost propojit znalosti kritického dějepisectví s narativním uměním. Tím se česká literatura, reprezentovaná odborně historicky vzdělanými Zikmundem Wintrem (1846-1912) a Aloisem Jiráskem (1851-1930), dosti výrazně liší od obdobné literatury polské. Hlavní reprezentantem polské historické prózy byl Henryk Sienkiewicz (1846-1916), který studoval lékařství, práva a filologii, ovšem historikem nebyl. Jeho velká románová trilogie (Ohněm a mečem 1883-1884; Potopa 1886; Pan Wołodyjovskij 1887-1888) i jeho poslední velký román Křižáci (1897-1900) jsou hlavně výtvorem jeho vlastní fantazie a jsou psány v duchu vlasteneckého romantismu, který směřuje k heroizaci velkých okamžiků polských dějin. Autor v nich klade důraz na konzervativní hodnoty, jež mají národ duchovně posilovat, a jejímiž nositeli je v románech hlavně polská šlechta (magnáti i drobní zemané), jejíž urozenost a věrnost tradici jsou líčeny jako největší ctnosti. V Sienkiewiczových románech je východiskem osud jednotlivce, který se v jeho pohledu z konce 19. století mění ve vyhraněný konflikt národnostní, v němž jde o polské bytí a nebytí. Středověký řád německých rytířů je pak předobrazem expanzivního vilémovského Německa a ruské carství 17. století analogií alexandrovského Ruska. Romány vycházely nejprve časopisecky (na pokračování) a již tehdy si získaly obrovský ohlas, který byl umocněn i autorovým romantickým pojímáním polského katolicismu spojeného s mesianismem.

Sienkiewiczowi čeští současníci, Jirásek a Winter, se od něj odbornou kvalifikací i filosofií dějin značně lišili, tak jako se lišil i profil obou národních hnutí: v obou případech byli ostatně autoři

87

jeho tvůrci i produkty zároveň. V Jiráskově díle hrál národnostní konflikt v duchu Palackého pojetí českých dějin také důležitou úlohu, nejvyhrocenější asi v husitské trilogii Mezi proudy (1887-1890) a v poněkud jiné podobě i románech z doby obrození (F. L. Věk, 1888-1906) a doby pobělohorské (Temno, 1913-1914). Hlavním předmětem heroizace byla ale husitská reformace. I v jeho tvorbě jsou patrné vlivy romantismu, avšak na rozdíl od Sienkiewicze se jeho epika opírá o kritický přístup k historickým pramenům, což platí hlavně pro jeho romány a novely z doby baroka, pro které se nemohl tolik opírat o Palackého Dějiny a sahal často přímo k dobovým textům, které interpretoval v duchu racionalismu 19. století. V látkách ze 17. a 18. století tak bylo jeho líčení věrné realitě: třebaže se jeho autorské sympatie klonily k pronásledovaným protestantům, v nichž se podle něj z generace na generaci přenášelo vědomí o dávné národní velikosti a náboženské toleranci doby pohusitské (čímž evokoval novodobé národní hnutí a moderní úsilí o liberální hodnoty), přesto nepřehlížel většinové katolické prostředí.

V tomto ohledu se v mnohém odlišuje od historických črt Zikmunda Wintra, který často ani žánrově nerozlišoval mezi prózou a kulturní historií, která byla v jeho době dosti přehlížená, ovšem dnes je velmi oceňovaná. Jeho jediný velký román Mistr Kampanus (1906) je rovněž založen na studiu pramenů, ovšem na rozdíl od Jiráska je daleko méně prodchnut národní ideologií. Winter byl totiž daleko více ovlivněn literárním, ne-li dokonce sociálním realismem a jeho pojetí osudu nehrdinského hrdiny v převratech protireformace současná literární kritika oceňuje jako jeden z nejlepších předválečných českých románů.

Literárně spadají tyto velkolepé historické fresky do období, kde se již umělecký vývoj ubíral jiným směrem – k subjektivismu a principům moderny. Přesto byly již ve své době mezi širokou veřejností mimořádně oblíbené a novou konjunkturu čtenářského zájmu prožili po obou světových válkách; v Polsku tato obliba trvá ve větší míře než v Čechách dodnes. Podobnou čtenářskou popularitu a významnou národně didaktickou úlohu měly historické romány též v maďarském a německém prostředí, naopak v rakouských zemích byla historická próza na vrcholu v 60. letech 19. století a (většinou s tématy ze 17. a 18. století) a později frekvence historických témat silně poklesla.

Umělecká moderna – až do 19. století se vyznačovaly umělecké slohy zřetelnou posloupností a dlouhou životností, v 19. století se ale jejich běh zrychlil, na přelomu 20. století až hekticky. Styly a směry se střídaly v krátkých intervalech, často se křížily a mnozí tehdejší umělci jich za svůj život vystřídali několik (často bývá také těžké je ke konkrétnímu slohu přiřadit). Evidentní je souvislost se zrychlením a „zhuštěním“ tempa vývoje a náporem obrovitých změn technických, ekonomických, politických, sociálních a též mentálních. Konec liberální éry a otřes jejích hodnot se manifestoval v tísnivých náladách nejistoty fin de siécle. Za éru umělecké moderny se zpravidla označují dvě tři desetiletí před I. světovou válkou a pod tento pojem se zařazuje celá řada stylů, směrů a škol: secese (Jugendstil), symbolismus, fauvismus, dekadence, kubismus, futurismus, expresionismus, abstrakce. Za jejich základní a společný znak se považuje odmítání předchozích proudů, rozchod s akademickým historismem, realismem a naturalismem, třebaže tvůrci tohoto zaměření byli tehdy ještě v plné síle. Toto konfliktní soužití starších a moderních směrů bylo typické i pro kulturní život střední Evropy. V polské literatuře přitom tehdy vrcholí dílo Henryka Sienkiewicze, kriticky realistická dramata Gabriely Zapolské, románová tvorba Władyslawa Reymonta a stále žijí díla mistra historické malba Jana Matejky. Historické malbě se věnoval i Maďar Mihály Munkácsy a v Budapešti přelomu století vrcholí éra historizujícího slohu staveb hradu, parlamentu a burzy. V tehdy nevelké kulturní produkci slovenské převažuje též starší generace, díla Pavla O. Hviezdoslava (básník) a Svetozára Hurbana Vajanského (spisovatel). Také v Čechách se nastupující generace moderny profiluje proti starší generaci ruchovsko-lumírovské: Jaroslavu Vrchlickému, Aloisu Jiráskovi či malíři Mikoláši Alšovi.

Odpor proti předcházejícím generacím byl odedávna běžným přístupem, tentokrát byl ale výraznější než dříve. Moderna vyvázala umění z obrozenecké služby národní věci a uvolnila prostor umělcově svobodě (třebaže se angažovanost umění ve 20. století ještě nejednou vrátí). Moderna byla vědomým rozchodem s tradicí a zpochybněním „věčných“ principů: v hudbě revize pravidelné harmonie, ve výtvarném umění již ne dokonalé zobrazení reality (touto cestou se záhy vydá též umělecká fotografie), ale ponor do vnitřního světa a umělcovy fantazie – klade se důraz na individualitu a neomezenou tvůrčí svobodu. Těžiště filosofie přechází od pozitivismu k Schopenhauerovi a k Nietzschemu a vliv získává i freudovská psychoanalýza. V moderně se odrážejí tísně a obavy konce století, hledačský neklid a touha umělců po originalitě, nových formách a

88

často i provokacích, často motivovaná i novými technickými možnostmi (např. železobeton v architektuře). Typická byla slohová pluralita, vytváření skupinek umělců, které vydávaly své programové proklamace, a vzájemně se přeli a diskutovali. Zářivým centrem tehdejšího evropského kulturního života a zároveň skutečným rodištěm moderny byla republikánská Paříž. Významný podíl na pařížské dominanci měli ovšem i cizinci, mnozí více či méně pofrancouzštění: Němci, Rusové, Skandinávci, Katalánec Pablo Piccaso, Polák Guillame Apollinaire (vlastním jménem Kostrowicki), Češi Alfons Mucha (1860-1939) a Othon Coubine (Otakar Kubín, 1883-1969). Paříž se zkrátka stala Mekkou evropských umělců a pařížský umělecký kvas a jeho nové směry vzápětí přelétají do ostatních zemí, včetně střední Evropy, kde ustupuje dominantní role tradičních center, jako byla dlouho Vídeň či Mnichov.

Za první fázi moderny (podle některých autorů teprve fázi přechodu k ní) bývá považována secese (Art nouveau, Jugendstil), patrně poslední z moderních směrů, který se pokusil zcela ovládnout všechny části uměleckého prostoru (malířství, architektura, literatura, umělecké řemeslo atd.). Důležitými středisky secese se kromě Berlína a Mnichova stala také Vídeň, kde stál tento sloh v opozici proti oficiálnímu slohu nebaroknímu, který prosazoval i následník trůnu Ferdinand d`Este. Její stoupenci se sdružovali v alternativních uměleckých spolcích (třeba kolem časopisu Ver sacrum). V malbě secesi reprezentovali hlavně Gustav Klimt a jemu velmi blízký Egon Schiele a také dočasní „hosté“ jakým byl Oskar Kokoschka, jehož dílo bylo spojnicí ke kubismu, expresionismu a dalším směrům. V architektuře byla důležitá vídeňská škola Otty Wagnera, jeho žák Joseph Olbrich je autorem ztělesnění Jugendstilu v podobě pavilonu Sezession, který se stal symbolem Art nouveau podobně jako stanice pařížského metra. Secese rakouských sousedů (česká, slovenská, maďarská a polská) se inspirovala ani ne tak Vídní, ale přímo pařížskými a západními vzory, které obohatila koloritem lidové architektury; tato tendence se prosadila i ve zdejší moderně hudební. Typická jsou v tomto směru díla Slováka Dušana Jurkoviče (Pustevny, Peklo, Luhačovice, křížová cesta na Hostýně) nebo Wagnerova žáka, Slovince Josipa Plečnika (Pražský hrad, Chrám Nejsvětějšího srdce Páně na Jiřáku) – význačná část díla obou těchto architektů se realizovala v Čechách. V české architektuře je to pak Jan Kotěra (právnická fakulta v Praze, Národní dům v Prostějově) či Josef Gočár, výrazný tvůrce českého kubismu a funkcionalismu (Dům U černé Matky Boží, Kostel sv. Václava ve Vršovicích, Hradec Králové). Umělci počítanými někdy k secesi, jindy k symbolismu byl melancholický malíř Jan Preisler (Černé jezero atd.) či sochaři František Bílek (Bílkova vila) či Ladislav Šaloun (Husův pomník na Staromáku).

Počátek české moderny byl ohlášen v roce 1895 provokativním manifestem, ve kterém se nakrátko seskupila řada rozdílných umělců, mj. největší literární kritik té doby F. X. Šalda, stoupenec masarykovského realismu básník Josef Svatopluk Machar, symbolista Otokar Březina, básník Antonín Sova, tedy tvůrci z generace 90. let, která s konečnou platností vysvobodí české umění z úzkých obrozeneckých hranic. Krajní póly české moderny tvořili jednak dekadenti kolem časopisu Moderní revue, dále pak moderna katolická a na dalším pólu pak rebelové, jako byl sociální anarchista Stanislav Kostka Neumann (Satanova sláva mezi námi, Vypučel jsem nad bahna), nacionální radikál Viktor Dyk (Krysař, Milá sedmi loupežníků) a slezský bard Petr Bezruč, německému publiku zpřístupněný překladem Franze Werfela.

Osudy polské moderny byly výrazně ovlivněny rozdělením země a tuhým útlakem ruským a německým: městům obou záborů byla vnucována oficiální historizující architektura pruská i byzantinsky stylizovaná architektura ruská, které v nich dodnes zanechaly stopy. Každodenní zápas s rusifikací a s germanizací silně vyčerpával polský intelektuální a umělecký potenciál, oslabovaný navíc i početnou imigrací. Hlavním centrem nejen politickým, ale také kulturním a uměleckým byl tehdy Krakov, který tehdy vynikl i moderní městskou výstavbou. Středobodem moderny tu byl časopis Žycie a proud zvaný Mlada Polska. K tomuto proudu měl blízko i autor velkých historických fresek Stefan Žeromski, vpravdě národním spisovatel, jehož dílo je považováno za přechod k symbolismu, se stal Stanislaw Wyspiański, který byl zároveň vynikajícím malířem a dal podnět k založení spolku Polska Sztuka Stosowana (užité umění), obdobě vídeňských institucí tohoto druhu.

Vedle secese, která měla aspiraci být dominantním uměleckým směrem, se záhy objevují směry další, jako první symbolismus, který se projevil hlavně v krásné literatuře a v malířství. Za zakladatele jsou považováni francouzští „prokletí“ básníci Mallarmé, Verlaine a Baudelaire, ve výtvarném umění je spojován se sochařem Augustem Rodinem, Švýcarem Arnoldem Bröcklinem či Norem Edvardem Munchem (zároveň jeden ze zakladatelů expresionismu). Munch silně ovlivnil i

89

berlínskou secesi a umění české (František Bílek, ranný František Kupka) a polské, kde se přátelil s neuropatologem a prozaikem (zčásti německy píšícím) Stanislawem Przybyszewskim, blízkým Mladému Polsku. Symbolismus se velmi uplatnil zejména v Rakousku, kde se stal základem zdejší moderní literatury: ovlivnil ranná díla Hugo von Hofmannsthala (mj. kongeniální autor libret Richarda Strausse) a také jednoho z iniciátorů rakouské moderny, esejistu, kritika a divadelníka Hermann Bahr. K moderně je řazen také největší rakouský dramatik té doby Arthur Schnitzler. Podle rakouští literárních vědců patří k rakouské literatuře také rodilý Pražan Rainer Maria Rilke, který ale značnou část života strávil v cizině a řadí se k nejvýznamnějším německým básníkům (ale i prozaikům a esejistům) vůbec, jehož tvorba silně ovlivnila i poválečnou poezii střední Evropy, českou zvlášť. V Čechách patří mezi nejoriginálnější tvůrce „kosmického“ symbolismu v ústraní žijící básník Otokar Březina, přičemž překlady jeho děl do němčiny (také kromě jiných Franz Werfel) se mezi německými literárními vědci považují i za jeden z inspiračních zdrojů německého symbolismu. V tehdy ještě chudé umělecké produkci slovenské byl hlavním představitelem moderny symbolista Ivan Krasko.

V maďarském výtvarnictví byl vůdčím duchem secese József Rippl-Rónai a národně zabarveným secesním dekorem se vyznačuje i celá řada staveb v maďarských městech. Vlastní hlavou maďarské moderny byl básník Endre Ady, iniciátor kulturního časopisu Nyugat (Západ), hořký kritik zaostalosti „maďarského močálu“ a uznávaný jako jedna z největších osobností maďarské literatury 20. století. Stoupencem Nyugatu a kritikem uherské gentry byl i prozaik Zsigmond Móricz, následovníkem předčasně zemřelého Adyho pak Mihály Babits, který držel tradici moderny i v meziválečné době. K mladší generaci příslušel kubistický malíř Gyula Derkovits a především pak iniciátor roku 1917 založené skupiny Ma (Dnes) všestranný László Moholy-Nagy, po válce přední činitel německého Bauhausu.

V letech těsně předcházejících I. světové válce se objevily i další umělecké proudy: fauvismus, kubismus, futurismus a abstrakce (za jednoho z jejích zakladatelů je uznáván Čech František Kupka, který dlouho žil ve Francii, kde je znám pod pseudonymem P. Regnard). Zřejmě nejsilnějším z těchto „pozdně moderních“ směrů byl expresionismus, vlivný především v německém umění. Zde jej představovala drážďanská skupina Die Brücke (1905) a mnichovská Der blaue Reiter (Modrý jezdec, 1911), v níž působila řada Rusů a dalších cizinců, mezi nimi i českoněmecký malíř Alfred Kubin. Za představitele literárního expresionismu je považován rakouský básník Georg Trakl, který roku 1914 spáchal sebevraždu na východní frontě. Vlivy expresionismu jsou patrné i v hudbě (Schönberg, Bartók aj.). Moderna přelomu století byla zakladatelskou dobou celého umění 20. století. Pro střední Evropu to byla zvlášť významná éra kulturního dorovnání Západu, neboť na její kulturní scéně se uplatňuje v podstatě stejná šíře směrů jako v pokročilejších západních zemích, přičemž nejen v hudbě lze hovořit i o významných originálních přínosech.

Katolicismus: moderna, reforma, rozkol – druhá polovina 19. století se vyznačovala konfliktem katolické církve s modernou. Za tehdejších papežů dominoval v církvi ultramontanismus, ztělesněný dogmatem papežské neomylnosti a obnovením scholastické teologie – obojí bylo vyhlášeno roku 1879 papežskou encyklikou Aeterni Patris. Toto konzervativní prostředí nesvědčilo ani umělecké tvorbě: katolické umění té doby bylo vesměs sterilní a v prostředí nových uměleckých směrů se stávalo izolovaným, anachronickým ostrovem. Církev se vůbec dostávala mimo proud moderního dění a odmítala se adaptovat čili modernizovat. Neschopnost oficiální církve vyrovnat se s novými problémy byla dána i její strnulou strukturou – hlubokou propastí mezi vysokou hierarchií a řadovým kněžstvem a také laiky, kteří se rovněž začali hlásit o slovo. Mezi katolickými intelektuály to vyvolávalo znepokojení a výsledkem byla vlna kritiky a reformních projektů, shrnovaná pod pojem katolický modernismus. Hlavní proudy modernismu se objevily koncem 19. století především v zemích, kde byl katolicismus menšinou nebo bylo jeho postavení zpochybňováno: poprvé v Americe (Isaac Hecker), o něco později v anglikánské Británii (George Tyller) a v republikánské Francii (Alfred Loisy). V protestantském Německu byli hlavními představiteli modernismu akademičtí teologové jako Albert Erhard či Hermann Schell, jejichž názory rezonovaly v celé střední Evropě.

Modernistická kritika požadovala především větší roli řadového kněžstva a laiků v církevním životě a také svobodu teologického bádání s cílem sladit náboženství s moderní vědou. V případě německých modernistů to byly též výtky proti „italocentrismu“. Církev na tuto „herezi“ odpověděla tradičně, represí, takže modernisté byli církevně trestáni a jejich díla se dostávala na index. Ve střední Evropě byla míra modernismu rozdílná. V nejkatoličtějších zemích, Rakousku a Polsku, nebyla

90

potřeba reforem pociťována tak intenzivně – od 80. let navíc v Rakousku zažívá comeback katolická literatura, kterou předtím na čas zatlačil do pozadí liberalismus. Ve Vídni nebo na teologické fakultě pražské německé univerzity byl ale modernismu silně vnímán, třebaže se mu nepodařilo zde dosáhnout dominance. Vídeňský profesor Josef Schleicher, kritik spojení církve se státem a organizátor křesťansko-sociálního hnutí, tak byl i iniciátorem katolického sjezdu (Klerustag) roku 1901, kde zazněly i modernistické názory. Reformní snahy měly blízko k umělecké moderně: zde byl spojnicí vynikající esejista Hermann Bahr. K hlavním autorům rakouské katolické moderny patří prozaička Enrica von Handel-Mazzeti a hlavně básník a dramatik Richard von Kralik. Bahrovi a Handel-Mazzetiové se též přisuzuje zásluha o znovuobjevení napůl zapomenutého baroka.

V polském prostředí měla katolická církev významnou národní funkci a byla spojovacím článkem Poláků ve všech třech záborech. Z jejího národně obranného rázu vycházel i sklon k neoscholastice a loajalita k Římu. K modernistické teologii přistupovali Poláci spíše s nedůvěrou.

V Uhrách byl katolicismus sice slabší než v Rakousku, ale pro modernu tu nebyla moc vhodná situace: spojení církve s mocenskou elitou gentry brzdilo i emancipaci řadového kléru. Slovenský klér naopak národovectví přivádělo k odporu proti hierarchii, spojené s maďarizací. V Bratislavě působící český kněz Alois Kolísko se přátelil s řadou slovenských kněží (i s Andrejem Hlinkou) a dával jim nahlédnout do otevřenějšího prostředí v české církvi. V časopise Hlas se tak objevili články s novými postoji a otevřeností vůči nekatolíkům a bezvěrcům.

V českém národoveckém prostředí se katolicismus dostal během 2. poloviny 19. století na vedlejší kolej. Někdy se hovoří dokonce o české anomálii – národně smýšlející Češi (hlavně v Čechách), v drtivé většině katolíci, se cítili potomky husitů. Bylo to dáno i tím, že místní katolická literatura zde byla sterilnější než v jiných zemích. Řada kulturních osobností byla sice katolického smýšlení (J. V. Sládek, Dvořák, Myslbek, Vrchlický), ale vlastní katolická produkce byla na periferii umělecké scény. Právě to vtisklo počátkům české katolické moderny literární ráz. Proti tribuně církevní hierarchie, tradicionalistickému časopisu Vlasť, vznikl roku 1896 modernistický časopis Nový život, který vydávalo nové uskupení Katolická moderna. Spolupracovali s ním i Jindřich Šimon Baar, sochař František Bílek, dále Otokar Březina, Julius Zeyer a krátce i velký zjev české literatury 20. století, nesnášenlivý Jakub Deml. Časopis vydávalo literární sdružení, jehož příslušníci byli hlavně představitelé nižšího kléru (kaplani a faráři), z nichž mnozí usilovali o reformy a modernizaci církve. Díky tomu se původně literární sdružení proměňovalo ve spolek sociálně a církevně reformní. První sjezd Katolické moderny v Praze v roce 1897 se ještě téměř výhradně věnoval literárním otázkám, ale o dva roky později na dalším sjezdu ve Velehradě již převládla diskuse o vnitřním životě církve a sociálních problémech nižšího kléru. Opatrně formulované názory modernistů se týkaly především reformy bohosloveckých studií, kongruy (platu duchovních), zřízení českého patriarchátu a demokratizace církve vůbec. Teoretickým zdrojem těchto úvah byli hlavně němečtí teologové, především H. Schell. Proto třetí sjezd v Přerově v roce 1906 se už věnoval hlavně církevní reformně a vztahu církve a státu. V novém modernistickém časopise Rozvoj se objevili i radikální názory, například otázka celibátu, ale ty nenalezly většinu ani mezi reformátory. V církevní hierarchii to vyvolalo rozhodný odpor a roku 1902 Rozvoj byl zakázán. Tento zákrok předznamenal novou tendenci v církvi vůbec: roku 1903 nastoupil papež Pius X. (zůstal a do začátku války), který usiloval o disciplinaci církve a za jeho pontifikátu se množili zákazy a předpisy – ve Francii a Německu začalo pronásledování reformistů a v Itálii byl dokonce zakázán i pojem „křesťansko-sociální“. Smrtelným úderem reformním diskusím byly roku 1907 papežský dekret Lamentabili sane exitu a encyklika Pascendi dominici greci, které označily reformismus za proticírkevní hnutí a součástí byl i seznam 65 zavržených tezí modernistů. V tomto tažení proti reformismu se objevily i hysterické představy o proticírkevním spiknutí liberálů, socialistů, zednářů a Židů.

Stejně tvrdě zasáhla církevní hierarchie i v Rakousku a bývá v tom spatřována příčina, proč se v obou zemích rozvinula katolická moderna jen slabě a nedokázala oslovit katolickou veřejnost. Další vývoj podstatně ovlivnila válka a angažovanost církve ve prospěch Centrálních mocností. To ani tak nevadilo v Rakousku a Maďarsku, ale v Čechách se tím značně zkompromitoval jak zakladatel moderny (a časopisu Nový život) Karel Dostál-Lutinov, tak pražský arcibiskup Paul de Huyn a řada kněží kvůli tomu dokonce uprchla ze země. České země tak zažily po válce (v celé střední Evropě mimořádnou) protiklerikální vlnu. V českém duchovenstvu to i proto začalo vřít a vznášela se řada reformních požadavků podobných předválečné moderně, ale tentokrát již také výrazně nacionálních: české bohoslužby a český patriarchát, placení duchovenstva ze zvláštního fondu z církevního majetku

91

a stále více do popředí se dostávala otázka zrušení celibátu. Vatikán sice českou bohoslužbu přijal, ale ostatní reformy odmítal – novým arcibiskupem byl také jmenován rozhodný odpůrce reforem František Kordač. Výsledkem byl rozkol reformistů: mnozí se stáhli (mj. i J. Š. Baar), jiný církev zcela opustili a odštěpenecká skupina v čele s Karlem Farským založila Československou církev husitskou – v tehdejší střední Evropě zcela ojedinělý jev. Nová církev se záhy se tři čtvrtě milionem členů stala druhou největší církví v zemi. Byla vlastně pokusem o modernistickou církev v národním rámci – bez hierarchické stavby, teologii převzala z předválečného modernismu a prohlašovala, že navazuje na ideje reformace husitské a českobratrské. Později se od ní odštěpila další skupina – česká církev pravoslavná – v jejímž čele stál Matěj Pavlík, který přijal jméno biskup Gorazd a roku 1942 byl popraven za ukrývání parašutistů, kteří zabili Heydricha.

Katolicismus si nicméně i za první republiky zachoval dominantní postavení: hlásily se k němu přes dvě třetiny obyvatelstva. Živější byl na Moravě a především na Slovensku, naopak v Čechách byl často spíše matrikový. V ČSR bylo také na tři čtvrtě milionu bezvěrců – jev v té době zcela ojedinělý a vzhledem k silně katolickému Slovensku také nesnadný integrační problém nového státu. V rakouském katolicismu naopak v meziválečné době převládly autoritární a fašizující tendence. V české umělecké sféře se nicméně příkop mezi národním a katolickým postupně překonával. Vynikající osobnosti meziválečné katolické literatury vnesly do české kultury spirituální tóny, které jí mnohdy chyběly: Jakub Deml (1878-1964), Jaroslav Durych (1886-1962), Karel Schulz (1899-1943), Jan Čep (1902-1974), Jan Zahradníček (1905-1960). S inspirací zejména z francouzské rénoveau catholique se katolické umění a katolicismus vůbec stal organickou součástí národního intelektuálního života, a to i přesto, že měl odlišné pojetí dějin – Josef Pekař podnítil „rehabilitaci“ baroka (čímž následoval předválečnou modernu rakouskou), což je dodnes obohacujícím prvkem. Česká náboženská anomálie se začala zmenšovat, nicméně Češi zůstali nejméně náboženským národem v regionu, ne-li v Evropě vůbec.

Středoevropská hudba na přelomu století – hudební moderna představovala hluboký převrat. Samozřejmě v operním a koncertním dění stále převládala hudba klasická a tvorba velikánů pozdního romantismu, nehledě na populární hudbu lehkou a operetní (Franz Lehár aj.). Ve vážné hudbě byl kromě Brahmse zvlášť ceněn Richard Strauss (1864-1949), mravně přísný a nakonec ve Vídni odmítaný Gustav Mahler (1860-1911), či Claude Debussy, řazený mnohými již k moderně. V letech těsně před velkou válkou však již nastupuje nová generace, narozená vesměs v 80. a 90. letech, překračující hranice tehdejšího hudebního chápání a intenzivně hledající nové výrazové prostředky – hudba tak s nevelkým časovým odstupem následuje v tomto snažení literaturu a výtvarné umění. Stejně jako v nich je v hudební moderně hlavním inspiračním centrem Paříž, kde id roku 1910 působil Rus Igor Stravinskij (1882-1971), první ze zakladatelských osobností moderny. Roku 1918 je v Paříži ještě mladšími umělci založena skupina Les Six (Pařížská šestka), ve které vyniknou hlavně Francouz Darius Millhaud (1892-1974) a Švýcar Artur Honegger (1892-1955) – oba přitom výrazně ovlivní hudbu i po II. světové válce. Jejich uvolněná hudba a okouzlení moderní technikou kontrastuje s tehdejší expresionistickou hudbou německou, jejíž chmurná vážnost poukazuje na tíživou atmosféru porážky v I. válce a rozvratu Německa. K nejvýraznějším střediskům hudební moderny se opět zařadila Vídeň, zejména tzv. druhá vídeňská škola spojená se jménem Arnolda Schönberga (1874-1951), druhého z největších hudebních novátorů 20. století. Atonalita z jeho prvního tvůrčího období a dvanáctitónová dodekafonie z druhého jsou považovány za nejvýznamnější experimenty „nové hudby“. Ve Vídni působila i další velká osobnost – Alban Berg (1885-1935), proslulý sociálně kritickou operou Wozzek (Vojcek, 1922), která při berlínském i pražském provedení narazila na nepochopení tradičního měšťanského obecenstva a vyvolala skandály. O novou hudbu, která experimentovala a porušovala staletá pravidla, měla ovšem tehdejší veřejnost vůbec pramalý zájem a její tvůrci byli nuceni pořádat pro vybrané publikum i vlastní koncertní fóra jako např. Hudební dny v Donaueschingen a v Baden-Badenu, kde se uchylovali i ke komentované hudbě (hudební představení se slovním komentářem), aby širší veřejnosti vysvětlili, o co jim jde.

Nesmiřitelně odmítavý poměr k moderní hudbě zaujal nejen konzervativní režim v Rakousku, ale i pozdější hitlerovské Německo a stalinovský SSSR. Schönbergovo dílo bylo ve Třetí říši zavrženo pro skladatelův židovský původ, prohlášeno za zvrhlé umění a skladatel sám byl donucen k emigraci. Berg tomuto osudu ušel jen předčasnou smrtí. Jejich ruské protějšky – Sergej Prokofjev (1891-1953),

92

který se v roce 1932 vrátil z Paříže do SSSR a mladší Dmitrij Šostakovič (1906-1975) - měli podobné zážitky, i když u nich se doby nátlaků a pronásledování střídaly s dobami slávy a oficiálních poct.

O několik let déle než v Berlíně či ve Vídni zachovaly demokratické poměry živé centrum hudební moderny v meziválečné Praze. Už před válkou se stalo pražské německé divadlo jednou z předních německých operních scén pod vedením ředitele Angelo Neumanna a za jeho nástupce, dirigenta polského původu Antona Zemlinského, který později působil v Berlíně a s nástupem Hitlera v roce 1933 emigroval do USA. Ve vynikajících výkonech závodilo pražské německé divadlo s Národním divadlem českým, které na sklonku století svým hostováním uchvátilo i jinak vybíravou Vídeň. Pražská hudební scéna té doby bývá označována za průsečík tehdejších evropských stylů. I zde ovšem operní a koncertní produkci vládlo umění velkých tvůrců starších: Bedřicha Smetany (1824-1884) a Antonína Dvořáka (1841-1904), jejich následovníků Zdeňka Fibicha (1850-1900) a Josefa Foerstera (1859-1904) a o generaci mladších Dvořákových žáků Vítězslava Nováka (1870-1949) a Josefa Suka (1874-1935). Největší postavou moderní české hudby byl ovšem Moravan Leoš Janáček (1854-1928), spojující moderní umělou hudbu s prvky folkloru a rytmu lidové mluvy. Na evropskou a také českou scénu prorazilo Janáčkovo dílo ovšem až po I. světové válce; svérázný skladatel žijící v ústraní v Brně předtím dlouho narážel na nepochopení provincionálního prostředí.

Podobný osud měl i největší zjev moderní hudby maďarské a velký zjev celé moderny evropské Béla Bartók (1881-1945), jehož tísnivé prostředí horthyovského režimu donutilo k emigraci do Ameriky. I on, stejně jako jeho současník Zoltán Kodály (1882-1967), kombinoval novátorské postupy s lidovými prvky. Polská hudební moderna velmi utrpěla předčasnou smrtí velkého talentu Mieczyslawa Karlowicze (1876-1909) a jejím největším zjevem tak byl Karol Szymanowski (1883-1935), který podobně jako Janáček a Bartók využíval inspiraci jihopolským folklórem.

V hudbě tak zůstala střední Evropa i v éře moderny uměleckou velmocí: rakouští, maďarští, čeští i polští tvůrci patřili k předním hvězdám evropské i světové hudební scény té doby. Dramatické dění 30. let učinilo této slavné éře konec a četní její protagonisté (které diktatury odmítaly a oni odmítali diktatury), strávili značnou část své umělecké dráhy v cizině, zvláště v Americe. Pro její hudební kulturu byli význačným přínosem a Amerika, se svou tehdejší jazzovou a jinou hudbou, byla zase velkým přínosem pro ně. I v tomto kosmopolitním prostředí si ovšem zachovali svůj svéráz, což je případ i dalšího z velkých českých skladatelů – Bohuslava Martinů (1890-1959). Přes politický útisk a zákruty „kulturní politiky“ si hudební život zachoval poměrně vysokou úroveň i v poválečných komunistických režimech. Přestože moderní a experimentální hudba budila nedůvěru, přece jen nebyla tak postihována jako jiné umělecké směry a čas od času jí uvolňovaly prostor i ambice k sebereprezentaci komunistických vlád.

Židovská literatura na přelomu století – ve střední a východní Evropě byla doba od 80. let do roku 1914 dobou největšího rozkvětu židovské literatury, ať již pěstované v jidiš, v hebrejštině či několika jazycích národních (němčině, polštině, maďarštině, češtině a ruštině). Emancipace na západě střední Evropy vnesla do tvorby židovských literátů sekulární témata a jazykově pak příklon k řeči okolí, tehdy především k němčině (učená hebrejština i mluvená jidiš zde prakticky vymizely). Hlavními centry německy psané židovské literatury se staly Praha a Vídeň. Ve Vídni zaznamenala židovská populace vůbec největší růst ze všech německých měst; např. v 80. letech zde Židé tvořili třetinu všech gymnazistů. Německy píšící židovští literáti neutvořili jednotný směr a lišili se svým stylem i postojem k židovství. Richard Beer-Hofmann sympatizoval se sionismem, Arthur Schnitzler, známý na svou dobu velmi otevřeným líčením psychologie a sexuality vídeňské společnosti, vnímal své židovství zdrženlivěji. Čtenářsky populární Jakob Wassermann soucítil ve své tvorbě s chudými Židy trpícími antisemitismem, ale jeho líčení negativních židovských vlastností odráží jeho ambivalentní postoj k židovství. K těmto vídeňským autorům přelomu století patřil i „nervózní bohém“ Peter Altenberg a mladší Stefan Zweig (1881-1942), pacifista a kosmopolita, který roku 1934 emigroval. Z Rakouska do Palestiny emigroval také pražský rodák Leo Perutz a uznávanou autoritou byl i Karl Kraus, strážce čistoty němčiny, zakladatel vlivného literárního časopisu Pochodeň (Die Fackel) a autor epochálního satirického dramatu Poslední dnové lidstva (Die letzten Tagen der Menschheit, 1918-1919). Židovští autoři tak hráli klíčovou roli v tehdejší rakouské literatuře. V literatuře Německa už tak významnou roli nehráli.

Praha byla druhým tehdejším centrem německy psané židovské literatury a pražská německá literatura byla vůbec převážně židovská. Pocházel odtud i velký lyrik a romanopisec Rainer Maria

93

Rilke (1875-1926) jehož tvorba patří k vrcholům německé literatury vůbec. Dílo předchozí generace pražských židovských literátů – Leopold Kompert (1822-1886) a Salomon Kohn (1825-1904) – bývá řazeno mezi tzv. „literaturu ghetta“, kde se řeší zejména židovská problematika a také vztahy mezi východními a západními Židy. Praha, na rozdíl od Vídně, byla již tehdy většinově českým městem a vzestup Čechů a vztahy česko-židovské tak výrazně promluvili i do literatury místních židovských autorů – díky překladům Maxe Broda, Rudolfa Fuchse či Otto Picka byla zahraničí zpřístupněna přední díla české literatury. Na rozdíl od Vídně tíhli pražští židovští literáti také více k sionismu – přikláněl se k němu Max Brod (1884-1968) a sympatizoval s ním i Franz Kafka.

Skutečný vrchol pražské německé židovské literatury ovšem tvoří tzv. „Pražský kruh“ (Der Prager Kreis – podle názvu Brodových memoárů z roku 1966). Patří k němu zejména „zuřivý reportér“ Egon Ervín Kisch (1885-1948), nejmladší z nich Franz Werfel (1890-1945), který žil ovšem od války ve Vídni a v roce 1938 emigroval do USA. Světoznámým se stal hlavně Franz Kafka (1883-1924), jehož nejzásadnější díla byla vydána až po první válce. Příslušnost k židovské menšině, tlaky antisemitismu a obtíže integrace a asimilace způsobily, že vídeňští a hlavně pražští židovští autoři dokázali snad nejlépe vystihnout obsah moderny a tušení nadcházejících katastrof, prostoupené mnoha jejich díly, způsobili také jejich velký ohlas po druhé světové válce.

Na rozdíl od té rakouské nebyli v česky psané literatuře před rokem 1900 Židé téměř vůbec zastoupeni. Vyjímkou byli jen Vojtěch Rakous (vl. jm. Albert Österreicher), autor dojemných obrázků ze života drobných českých Židů, a Julius Zeyer (1841-1901), hlásící se ovšem ke katolictví. Naopak další židovská generace se již stala nedílnou součástí české literatury 20. století – anarchistický buřič František Gellner (1881-1914) či Karel Poláček (1892-1944) patří mezi ty nejznámější.

Ještě dříve než v Čechách zapojili se Židé do národní literatury maďarské, kde se od 60. let 19. století zdejší židovská komunita rychle asimilovala do maďarské společnosti. Vídeňští antisemité dokonce mluvili o „Judeo-Maďarech“ a nebyli daleko od pravdy, neboť i přední židovští intelektuálové a umělci – například Béla Bartók či historik a sociolog Oskar Jászi – cítili maďarsky. Je pozoruhodné, že přestože se v Uhrách narodili oba duchovní otcové sionismu Theodor Herzl i Max Nordau, nacionální židovství se tu vůbec neujalo. Židovský básník a zakladatel nejvýznamějšího maďarského literárního časopisu přelomu století Jószef Kiss proslul poetickým pajánem (oslavná báseň, chvalozpěv) na „zaslíbenou uherskou zem“ a s maďarstvím se plně identifikoval i Ferenz Molnár, největší maďarský dramatik přelomu století, jehož díla pronikla i na americké scény.

V literární tvorbě východních Židů naopak stále převládaly oba původní židovské jazyky. Hlavním centrem osvícenské haskaly se stal Královec (Königsberg) – její příznivci dávali přednost tradiční hebrejštině a přeměnili ji z mrtvého liturgického jazyka v moderní spisovný jazyk, nicméně pro oslovení většinového publika byla nutná jidiš, jíž na přelomu století hovořilo přes 90% Židů v ruském záboru (tzv. pásmu osídlení) a v Haliči. Jidiš se tak stala i hlavním jazykem moderní židovské literatury. Východní židovské literatuře dominuje trojice autorů: Mendel Mojcher Sforim (1835-1917), který psal zpočátku v duchu haskaly populárně vědecká díla v hebrejštině, později ovšem přešel k jidiš a začal psát moderní literaturu; Isaak Lejb Perez (1851-1915) a Šolem Alejchem (1859-1916) publikovali oba v hebrejštině i v jidiš. Jejich díla odrážela sociální postavení tamních Židů i jejich složitou jazykovou situaci mezi jidiš, hebrejštinou, polštinou, ruštinou a němčinou. Za završení snah o prosazení jidiš jakožto moderního literárního jazyka je považována černovická konference z roku 1908, kde byla jidiš po bouřlivých diskusích (a zejména zásluhou Pereze) prohlášena za jeden z národních jazyků Židů. Podobně jako v českém a maďarské prostředí přiklonili se však i tady někteří významní židovští autoři k polštině: prozaik Antoni Słonimski (1895-1976), uzavřený Bruno Schulz (1892-1942) a avantgardní básník Julian Tuwim (1894-1953) se stali předními představiteli polské národní literatury. V Sovětském svazu i v meziválečném Polsku (na konci 30. let se tu odhadoval počet mluvčích jidiš na 11 milionů) zaznamenala jidiš kultura také velký rozvoj institucionální: kromě tiskáren, nakladatelství a četných vzdělávacích organizací tu působila i jidiš divadla a rozsáhlý tisk. Je otázkou jak by se vyvíjely jazykové a literární poměry v této části střední Evropy, kdyby holocaust nepřivodil de facto i konec jidiš v Evropě. Její kultura pak pokračovala ve formě emigrace v USA, např. Isaak Bashevis Singer (1904-1991), naopak v Izraeli se většina Židů z východní Evropy přizpůsobila státem preferované i umělecky převažující hebrejštině.

94

VII. První světová válka

VálkaPrvní světová válka označovaná právem za konec „dlouhého“ 19. století, byla do té doby

největším válečným konfliktem v dějinách. Obě válčící strany (Dohoda a Centrální mocnosti), které měly dohromady 375 milionů obyvatel, postavily do pole 65 milionů vojáků, z nichž 8,5 milionu za války zahynulo. Za světovou, globální válku bývá označována především proto, že se do ní zapojily i zámořské mocnosti (USA, Japonsko) a Evropa se tehdy považovala za svět (většina bojů se odehrála právě tady). Byla to také první válka „moderní“ a to jak zapojením techniky (letadla, tanky, bojové plyny), tak svými totálními rysy – zapojením zázemí a vůbec celé společnosti. Tato válka byla jakousi „pomstou modernity“ – masovost válečných operací byla produktem nově vzniklé masové společnosti a její technika produktem vědecké a technické revoluce. Moderní byla i vysoká míra ideologizace války – na německé straně byla líčena jako boj Germánstva se Slovanstvem, což byla na první pohled absurdní stylizace (Slované tvořili podstatnou část rakousko-uherských armád, slovanské Bulharsko bylo spojencem a nepřátelskému táboru vévodila germánská Anglie a románská Francie, později také Itálie a Rumunsko). Dohoda nejprve s žádnou podobnou ideologickou konstrukcí do války nevstupovala, teprve později se začalo ujímat pojetí v podobě zápasu demokracie s monarchickou autokracií, za jejíhož hlavního tvůrce bývá považován T. G. Masaryk. Spojenectví s ruským carismem však tento mýtus dlouho zpochybňovalo, teprve po ruské demokratické revoluci a vstupu USA do války nabyla tato konstrukce na větší věrohodnosti. Je velmi obtížné určit, co vlastně válku způsobilo – na prvním místě to byly jistě deficity mezinárodního systému i vnitřní vady zúčastněných států, ale nelze zapomínat ani na omyly a neschopnost konkrétních lidí – státníků, generálů, i těch „dole“ – nacionalistická euforie, která zachvátila celé společnosti, adorace násilí mnohými intelektuály i selhání socialistického internacionalismu a církevního univerzalismu (soudruzi hájili každý své zbraně a souvěrci jim žehnali). Je ovšem nepochybné, že vznik války byl důsledkem nezvládnutého imperialistického soupeření, které se vrátilo na starý kontinent poté, co evropské velmoci ovládly svět.

Středem víru, který strhl svět do válečné laviny, byla střední Evropa a konkrétně pak Rakousko-Uhersko (k tomuto soudu se přiklání i nová historiografie rakouská). Vídeň sice začala s invencí vést válku lokální, ale když se ujistila o podpoře Německa, nebála se jít do rizika zahájení války evropské. Mohlo zde jít o jakýsi únik vládnoucích elit vpřed („čestně zahynout“), tj. jejich zoufalá snaha udržet velmocenské postavení navenek a status quo uvnitř skrze válečnou mobilizaci. Ambice zejména Berlína a Petrohradu byly ovšem dosti nereálné a jejich iracionalita dlouho znemožňovala jakýkoliv kompromis.

Válečné cíle obou koalicí se přitom lišily. U víceméně saturovaných západních velmocí byly spíše defenzívního rázu: kromě obrany koloniálního impéria bylo pro Británii udržení evropské rovnováhy, jíž by ohrozil pád Francie, podobně francouzský cíl (návrat anektovaného Alsaska-Lotrinska) byl velmi omezený a Rusku šlo o velmocenskou rehabilitaci puzenou ovšem odvěkým imperiálním cílem – ovládnutím úžin. Pro habsburskou monarchii nehrála teritoriální expanze prvořadou roli, a to dokonce ani vůči Srbsku, jehož případná anexe vyvolávala ve Vídni i v Budapešti dost rozporů a vystupovala do popředí jen ve chvílích euforie z válečných úspěchů (kterých ovšem monarchie mnoho neměla). Části dvorních kruhů a patrně ani starému císaře nebyla zcela cizí myšlenka na anexi ruského záboru Polska a jeho spojení s Haličí, čímž by duální monarchie získala třetího člena – v trialismu by se koruně lépe manévrovalo. Právě to však byly důvody, proč s případnou anexí ostře nesouhlasila maďarská elita a rozmělnění německé převahy v mocnářství nebylo moc lákavé ani pro německé nacionály. Záhy však bylo jasné, že hlavní roli hraje imperialismus „vnitřní“: zkrotit či zlikvidovat odstředivé síly mezi národy monarchie.

Asi nejspornější byly válečné cíle Německa. Krátce před válkou je signalizovaly úvahy Waltera Rathenaua (šéf koncernu AEG a za války jeden z předních bosů válečného hospodářství), který mluvil o neúspěchu německé „světové politiky“ (Weltpolitik), ze kterého mohlo Německo uniknout jen jedním způsobem – sjednocením střední Evropy do celního společenství, které by bylo rovnocenné či dokonce převažující nad tím americkým a přesun těžiště expanzivního zájmu k jihoevropskému prostoru. Tento „neformální imperialismus“ Německa v podobě takzvané Mitteleuropy byl všeobecně sdílenou německé politické třídy (s výjimkou pacifistů a též sociální demokracie), kde jádrem měl být svazek s habsburskou monarchií (v níž by byla zaručena preponderance Němců), která měla být jakousi Ostmarkou, nástrojem i souputníkem německé

95

expanze na Balkán a Blízký východ. V knize Friedricha Naumana, stoupence demokracie a umírněného imperialismu, Mitteleuropa, která vyšla v Berlíně v roce 1915 a stala se nejpopulárnější politickou knihou za války, měl tento imperialismus stále ještě v mnohém idealistickou a poměrně tolerantní podobu. Ovšem agresivní německá pravice již šla mnohem dál a rýsovala vizi rozsáhlých anexí smíšených zemí, které měly být germanizovány tj. stát se polem německé kolonizace, které měl být uvolněn prostor i masovým vysídlením tamního neněmeckého obyvatelstva. Rozsah i ohlas těchto ambicí kolísal podle vývoje válečné situace a vyvrcholil paradoxně v předvečer pádu, na jaře 1918.

Bližší pohled ovšem odhalí, že obě válečné aliance se skutečně velmi lišily jak ve válečných cílech, tak v celém pojetí války. Dohodové státy uvažovaly tradičněji a realističtěji: jejich cíle byly zjevně omezené, s totálním zničením protivníka se nepočítalo (skoro až do konce chtěla Dohoda zachovat i habsburskou monarchii) a tomu odpovídali i prostředky – tradiční diplomacie i hospodářství – válka byla financována především z daní (britský premiér Lloyd George sáhl dokonce k mimořádnému zdanění majetných, což ruský car odmítl). Koncepty monarchistických autokracií Centrálních mocností byly „modernější“: strategie všechno nebo nic, která se nebránila ani porušení všech tradičních válečných pravidel (belgická neutralita, otravné plyny, ponorková válka, využití subverzí v irské a polské otázce, financování ruských revolucionářů). Hospodářské blokádě dohody čelilo Německo moderním dirigismem řízeného válečného hospodářství („válečný socialismus“) i riskantními způsoby financování – v tom vyniklo zejména Rakousko-Uhersko, připravené jen na krátké válečné tažení, které muselo brzy válku platit skrze státní půjčky a nakonec i bezuzdný tisk bankovek s představou, že nakonec všechno uhradí válečné vítězství a zaplatí poražení (k tomu se ostatně stále více uchylovalo i nesrovnatelně lépe fungující válečné hospodářství říšské).

Průběh válečných operací byl z hlediska výsledku války dlouho klamný. To se netýkalo jen celá léta nákladně připravované války námořní, která se vlastně nikdy nekonala. Téměř celé čtyři roky až do samého konce vyznívalo válečné běsnění ve prospěch Centrálních mocností. I ostudné neúspěchy rakouské armády v roce 1914 na srbské a ruské frontě se podařilo s německou podporou brzy napravit a od té doby bojovala i císařská armáda většinou na území protivníka – na Balkáně, v ruské části Polska a v Itálii. Tím více to platilo pro Německo, jehož armády zaznamenaly obrovské teritoriální zisky na obou frontách (dvakrát během války byla přímo ohrožena Paříž), a v době kdy kapitulovalo nejenže nebyl na německém území jediný cizí voják, ale dokonce většinou drželo své nabyté pozice. Hlavním problémem Německa bylo, že se mu na počátku nezdařil zásadní strategický cíl: dosáhnout rychlého vítězství proti Francii a vymanit se tak z války na dvou frontách. Na západě se blesková válka (Blitzkrieg), změnila v strašlivou válku zákopovou (Sitzkrieg) a z plánované krátké války se stala válka dlouhá. Také vrcholný úspěch Centrálních mocností v zimě 1917/1918 - vyřazení Ruska a pád východní dohodové fronty – se ukázal klamem, neboť jej více než vyvážil vstup USA do války. Naopak situace Dohodových sil skýtala po celou válku úplně opačný obraz: jen s největším úsilím se podařilo zastavit německý postup Francií, žádná z velkých Brusilovových ofenziv nedosáhla úspěchu a také Churchillův „obchvat“ v jižní Evropě (soluňská fronta) skončil katastrofou na Galipoli. Přesto Dohoda zvítězila a klíčové se ukázaly rezervy a zdroje – zpočátku obrovský lidský potenciál ruský, později stejně obrovský průmyslový potenciál americký.

Centrální mocnostiVšechny země, které vstoupily do války, zachvátila nacionalistická proválečná euforie. Tehdejší generace měly už jen malou osobní zkušenost s válkou a nedovedly si představit její útrapy a někteří intelektuálové v ní dokonce spatřovaly ozdravný element v dekadenci fin de siècle. Válečnému nadšení podlehla aspoň zpočátku i většina předchozích odpůrců války, včetně socialistů a církve. V táboře Centrálních mocností, které měly při vzniku války iniciativu, byly takové nálady o stupeň silnější a obzvláštní horlivost projevovali i mnozí patrioticky naladění asimilovaní Židé. Bližší pohled ovšem odhaluje jisté odstupňování. V civilním zázemí byla válkychtivá nálada větší než mezi mobilizovanými vojáky a zejména mezi národy monarchie byly zřetelné rozdíly. Nejvyšších obrátek dosáhla válečná psychóza v německém a maďarském prostředí, kde strhla i socialisty, kterým staré nepřátelství k carismu („četníku Evropy“) posloužilo jako argument pro válečnou solidaritu, tzv. hradní mír. „Druhé národy“ přitom zpočátku projevily až nečekanou loajalitu, třebaže její zájmy byly dost různorodé – od tradičního patriotismu klerikální stran, přes oportunistickou loajalitu v Chorvatsku, až po politickou pasivitu v Čechách a na Slovensku. Ostatně nic jiného ani nebylo možné, protože právě habsburská monarchie zavedla nejpřísnější omezení politického života –

96

„hradnímu míru“, charakteristickému pro všechny válčící státy, Vídeň nedůvěřovala a držela se starých absolutistických manýrů – parlament nebyl svoláván (budova ostentativně přeměněna v nemocnici) a dirigismu byl podroben i hospodářský život, nejdůsledněji ve zbrojním průmyslu, jehož dělnictvo bylo militarizováno a postaveno pod vojenský dohled. Také sociální práva (pracovní doba, stávka atd.) byla suspendována a na obyvatelstvo dolehl přídělový systém (potraviny, topivo, ošacení), v Předlitavsku zvlášť špatně fungující. Absolutistický válečný režim byl důslednější v Předlitavsku než v Uhrách (tam byl ovšem tvrdší režim už předtím) s cílem zachovat status quo.

Karel Stürgkh (1859-1916) – pocházel z hraběcí rodiny ze Štýrského Hradce. Po absolvování právnické fakulty vstoupil do státních služeb, později se stal poslancem říšské rady a panské sněmovny. V letech 1909-1911 byl ministrem vyučování v Gautschově vládě a od roku 1911 předsedou vlády. Jeho úřednický kabinet, kde byli zastoupeni i Češi a haličští Poláci označovali současníci právem za vládu „zásadního neřešení problémů“. Konzervativec Stürgkh se klonil k úřednickému stylu vládnutí a oslaboval roli parlamentu, který byl beztak často ochromován obstrukcemi. Když roku 1913 opět neuspěla česko-německá vyrovnávací jednání, vláda rozpustila zemský výbor a císař na její návrh oktrojoval tzv. anenskými patenty byrokratickou zemskou správní komisi. Když čeští poslanci pod heslem „bez ústavnosti v Čechách nebude ústavnosti v Rakousku“ hrozili obstrukcí, Stürgkh 16. března 1913 říšskou radu suspendoval. Rakousko tak vstoupilo do války v de facto neparlamentním režimu a Stürgkh také za války obnovu zastupitelského systému odmítal. Za jeho vlády sice začaly tvrdé represe, nicméně on sám se pokoušel spíše o zachování statu quo a nesouhlasil s narůstající závislostí monarchie na Německu – jeho ideálem byl silný císařský režim. V pozdějším „velezrádném“ procesu s Kramářem a dalšími českými politiky tak podal korektní svědectví. Jako předseda vlády byl pod silným tlakem vojenské kliky (šéfa vrchního velení arcivévody Friedricha a generála Hötzendorfa), kteří chtěli „slabou“ civilní vládu nahradit rázným vojenským režimem, a také pod tlakem německých nacionálů, kteří chtěli válku využít ke svým hegemonistickým záměrům. Vojákům s podporou císaře jakž takž odolal, ale před německými nacionalisty vláda ustupovala a ožil dokonce starý plán reorganizace Předlitavska, v němž by odlukou Haliče a Dalmácie získali Němci většinu. Spolek německých nacionálních poslanců (Deutscher Nationalverband) v létě 1916 přesto obvinili Stürgkha z obsazování ministerských křesel „našimi nepřáteli“, míněno čeští byrokraté-ministři, které ostatně Češi ani za své reprezentanty nepovažovali. Stürgkh příliš neseděl ani následníku Karlovi, kolem něhož se začal znovu utvářet bývalý Ferdinandův kruh s plánem reorganizace monarchie a jeho tuhé rakušanství nesedělo ani Německu: německé velvyslanectví ve Vídni ho kvůli svědectví v Kramářově procesu označilo za „sympatizanta velezrádných Čechů“ a německý císař Vilém se snažil přesvědčit Vídeň k jeho odstranění. I když už kdekdo odepsal starého mocnáře, Stürgkh mu zůstal neochvějně věrný a čekal na jeho stanovisko, přestože sám cítil, že by měl již svolat parlament. V očích veřejnosti byl však symbolem a viníkem válečných běd, což bylo motivem mladého levicového sociálního demokrata Friedricha Adlera, který ho 21. října 1916 ve vídeňské restauraci zastřelil pistolí. V mnohém blízký uherskému Tiszovi byl Stürgkh ztělesněním konzervativní politiky starého mocnáře, který zemřel měsíc po něm. Ztělesňoval i bezvýchodnost a slepé uličky, do nichž se monarchie dostala.

Ani zostřený režim nestačil vojenskému velení, které si svou politickou agresivitou chtělo kompenzovat válečné neúspěchy. Obviňovalo civilní vládu ze slabosti a chtělo rozšířit tvrdý vojenský režim (platící v tzv. přífrontovém pásmu) i na dvě největší slovanské země - Chorvatsko a Čechy – přestože se v nich ještě v té době (září a říjen 1914) žádný výraznější protiválečný odpor neobjevil. Zatímco v případě Chorvatska narazili na mocného uherského premiéra Tiszu, v Čechách jim umírněný místodržitel Thun podlehl, ovšem generála na jeho místo se jim prosadit nepodařilo. Když se v létě 1915 konečně dostavily první vojenské úspěchy, vojenské velení své politické plány dokonce ještě rozšířilo a v zemi měla být nastolena vojenská diktatura. Výměna civilní Stürgkhovy vlády sice nevyšla, ale režim se dále zostřil. Do toho všecho se začaly hlasitěji ozývat německé nacionalistické strany – během ruské invaze do Karpat sice na čas zmlkly, ale na jaře 1915 opět ožily, přičemž zvlášť aktivní byly spolky v Čechách, které přesvědčily svaz německých nacionálních poslanců, aby o Velikonocích 1915 předložil vládě memorandum „Velikonoční soupis německých žádostí“, který oživil svatodušní program z roku 1889 a neněmecké národy tu byly odbyty jen jazykovou tolerancí „v úřadě a ve škole“. Když o rok později Centrální mocnosti ovládly Balkán a ruské Polsko, tedy vlastně

97

celý prostor Mitteleuropy, začali němečtí radikálové své požadavky ještě stupňovat. V programu nazvaném „Požadavky Němců Rakouska“ žádali ústavní zakotvení spojenectví s Německem a vytvoření celní unie, odluky okrajových zemí a přeměnu zbylého Předlitavska ve stát s německou hegemonií. V Čechách se mělo provést vyrovnání v německé verzi: de facto oddělená německá část (Deutsch Böhmen) a české vnitrozemí s dvojjazyčným statutem. Drsný hegemonismus tohoto programu sice již narazil na výhrady umírněných Němců a především sociální demokracie, ale bez vlivu na vládní politiku nezůstal: v říjnu 1915 byl oficiálně zaveden nový název státu (Rakousko), z titulatury císaře byla vypuštěna hodnost českého krále a nový státní znak provokativně rozptyloval znaky českých zemí, dosud stojící pohromadě, mezi znaky zemí ostatních. Nezůstalo ale jen u symbolických gest – v Čechách byl výrazně zostřen režim. Nebyl sice tak drasticky teroristický jako v jihoslovanském prostředí, ale za „státně nespolehlivý“ tu byl prohlášen celý český národ. Jeho elity – Kramář, Rašín, hlava Sokola Scheiner, básníci Bezruč, Machar, Dyk, vedoucí činitelé Živnobanky, slovenský předák Šrobár, ba i vysocí čeští byrokraté – ti všichni byli zatčeni a v sérii vykonstruovaných monstrprocesů (Kramář a Rašín dostali provaz) byla celá česká politika od Palackého a české hodnoty odsouzeny jako velezrádné.

V letech 1915-1916 začala v celé zemi doslova protičeské tažení. Ze státní správy byli vyhazováni čeští úředníci, byly zakazovány české spolky, revidovány osnovy českých škol v rakouském patriotickém duchu, z knihoven byly odstraňovány vlastenecké Jiráskovy romány a jako protistátní byly zakázány české národní symboly, znaky, prapory, dokonce byla sejmuta i pamětní deska obětí pobělohorských poprav. Řada předválečných národnostních vymožeností, které si Češi vybojovali, byla ta tam. Vůči Čechům se postupovalo vůbec nejpřísněji z národů monarchie, s výjimkou trentiských Italů, kterých bylo na 130 tisíc obviněno z protistátního postoje a vyhnáno z domovů a deportováno do internačních táborů (tentýž osud potkal o rok dříve sremské Srby v Uhrách). V habsburské monarchii se tak odehrál jeden z prvních případů „odsunu“, které se budou v této části Evropy bohužel opakovat. V Předlitavsku, které před válkou zaznamenalo ve srovnání s Německem i Uhrami velký postup v demokratizaci, tak došlo za války k totálnímu regresu (ani v Německu ani v Uhrách například parlament suspendován nebyl).

Tento nový autoritární kurz eliminace národního češství byl úvodem k případné hlubší rekonstrukci v případě válečného vítězství – vídeňské ministerstvo vnitra začalo připravovat změnu ústavy, zakotvující „německé Rakousku“ v němž by Slovanům (a hlavně Čechům) připadla jen elementární jazyková práva a jejich statut uvržen o desítky let zpět (na či dokonce za úroveň v Uhrách). Mnohé o tehdejší situaci vypovídá i atentán na Stürgkha (v monarchii něco doposud nevídaného), přičemž krátce nato, 21. listopadu 1916 zemřel starý císař, největší opora monarchie a také svým konzervativním přístupem překážka ještě radikálnějšímu despotickému kurzu. Tón v nové vládní garnituře mladého, dobromyslného, slabého a na obtížnou situaci naprosto nepřipraveného nástupce Karla, udávali členové bývalé Ferdinandova kruhu, aristokraté z Čech – předseda vlády Jindřich Clam-Martinic (1863-1932) a ministr zahraničí Ottokar Czernin (1872-1932). Choval-li nový císař reformní záměry, položil jim hned na úvod překážku v místě, které bylo středem Ferdinandových plánů: Tisza si na něm vymohl přísahu na uherskou ústavu a dualismus zůstal i nadále netknutý. Nová vláda pokračovala ve staré linii, nebyla-li dokonce zostřena – ministr vnitra von Handel byl motorem přípravy „ústavního převratu“, který by zavedl německo-nacionální monarchii, což mělo silnou podporu z Německa, na jehož pomoci monarchie stále více závisela. Za války se tak orientace na německo-maďarskou hegemonii stala ještě výraznější, zvláště když tento agresivní kurz získal silnou posilu v německém vojenském velení, které roku 1916 převzala dvojice Hindenburg-Ludendorff, jejichž politický vliv jen dodal na váze německé militantní pravici.

„Druhé národy“Postavení menších národů nevyhlíželo na počátku války nijak nadějně. Z vítězství Centrálních

mocností jim kynula nanejvýš přikrčená existence v německé Mitteleuropě, v níž by si jistou samostatnost udržely nanejvýš Uhry. Ani od Dohodových mocností nemohly mnoho čekat: po ně byly v podstatě quantité négligeable – zanedbatelnou veličinou. S výjimkou Poláků o nich navíc vlády ani veřejnost v podstatě nevěděly a neznalost tak bude hlavním problémem československé i jihoslovanské věci. Při všech pochybách o habsburské monarchii bylo hlavní prioritou Dohody její odtržení od Německa a tedy i zachování její existence (nejspíš v reorganizované podobě). I polskou otázku podřizovaly Paříž a Londýn zájmu zachování spojenectví s Ruskem a brali ji jako ruskou

98

vnitřní záležitost. S připojením Itálie k Dohodě byli Spojenci navíc ochotni akceptovat řadu italských teritoriálních ambicí, které se týkaly hlavně Jihoslovanů a zaháněly je k Rakousku-Uhersku. Postavit se jednoznačně na jednu stranu (k čemuž je válka nutila) tak bylo pro „druhé“ národy takřka nemožné. Vlastně jen emigranti v dohodových zemích, cítící se spjatí s novou vlastí dali jednoznačně najevo svůj postoj k Rakousku-Uhersku a k osamostatnění svých národů. Ti se ale pohybovali jen okraji tamní politické scény a na vlády neměli téměř žádný vliv.

U domácí veřejnosti panovala na počátku války spíše bezradnost, únik k pasivitě a především setrvačnost státní loajality, která se projevila i v disciplinovaném průběhu rakousko-uherské mobilizace (i když při bližším pohledu je patrný rozdíl od spontánního válečného nadšení vládnoucích národů – Němců a Maďarů). Velmi brzy se veřejnost začala diferencovat na více či méně loajalistickou a více či méně rezistenční, přičemž dominance té či oné často odrážela průběh válečných konjunktur. Politický pohyb začal nejdříve u Poláků, jejichž země patřily mezi hlavní a nejhůře postižená evropská válčiště. Pro ně byla válka hlavně konfliktem záborových mocností tj. konstelací, na kterou odedávna čekali, a která jim umožnila polskou otázku internacionalizovat. V srpnu 1914 tak ruský velitel velkokníže Nikolaj ve svém prohlášení uvedl i slib svobodného Polska a během nadějně vyhlížející ruské ofenzivy v listopadu, přišel ministr zahraničí Sazanov s návrhem na obnovu autonomie polské Kongresovky. V čele prorusky orientovaných varšavských „realistů“ stál Roman Dmowski – ti tyto náznaky uvítali a založili Polský národní výbor, který vyhlásil podporu boje proti Centrálním mocnostem, vyzval k vytvoření dobrovolnických oddílů (střelců) a vyslovil se pro obnovené Polsko pod romanovským žezlem. Dmowského vidinou bylo nové Polsko „piastovské“ (tedy v podobě z doby této dynastie ve 14. století), Polsko v etnickém rozsahu s centrem v západopolských zemích. Jenže Sazanovův návrh narazil na odpor většiny ruských politiků a vyhlídky na autonomii se rychle rozplynuly – polská armáda nebyla povolena a Poláci dostali jen drobné ústupky v místní správě. Zklamaný Dmowski také Rusko opustil a přesunul svou činnost na západ. Proruská orientace endecje ztratila tehdy oporu – ostatně Rusko brzy Kongresovku ztratilo a okupovaly ji Centrální mocnosti.

To posílilo akcie Pilsudského a jeho vidiny obnovy Polska „jagelonského“ – historické federace s centrem na východě. Při vzniku války tak vsadil na Centrální mocnosti. Jeho pokus vyvolat s malým oddílem střelců v létě 1914 v Kongresovce povstání však ztroskotal a ke gestu ve prospěch Poláků se mu nepodařilo pohnout ani Vídeň, ani Berlín. Rakušané povolili aspoň dobrovolnické oddíly – tři brigády o síle 15 tisíc mužů – které byly pod velením generálů Józefa Hallera a Wladyslawa Sikorského několikrát nasazeny na frontě. Pokusy je osamostatnit jako polskou národní armádu ovšem nevyšly. Když Centrální mocnosti obsadily Kongresovku, rozdělily ji na dvě vojensky spravovaná okupační pásma: německé (Generalgouvernement se sídlem ve Varšavě) a rakouské (se sídlem v Lublinu). Polákům byly poskytnuty jen drobné ústupky (nižší samospráva, polština jako vyučovací jazyk a univerzita ve Varšavě), ale žádné politické řešení představeno nebylo. V liberální verzi Mitteleuropy naumannovského typu se sice naznačovala možnost vytvořit samostatné Polsko jako jeden z nárazníkových satelitů, avšak němečtí nacionalisté a německé vojenské velení byli pro anexi polských území jako prostoru pro německou kolonizaci (objevila se i myšlenka vysídlení Poláků). Oficiálně ale berlínská vláda o polské otázce mlčela. Tím se jako by otevírala možnost austro-polskému řešení tj. spojení Haliče s Kongresovkou, jakožto třetím hráčem v habsburské monarchii. Tomu byl nakloněn dvůr, nikoliv však Uhry, které by tím byly oslabeny; v části dvorských kruhů nadto stále figurovala stará myšlenka Ferdinandova o trialismu s Jihoslovany.

Teprve za rok, když se u vůdčích sil Centrálních mocností prosadila myšlenka „politické války“ (politických subversí), a když se též objevila nouze o brance, vyhlásili 5. listopadu 1916 oba císaři obnovu Polska (ovšemže jen na území ruského záboru) jako dědičné monarchie, která bude jejich spojencem. Znovu byla přislíbena i polská armáda. Z polských konzervativců byla vytvořena provizorní Státní rada s poradní pravomocí, v níž Pilsudski převzal vojenský referát. Avšak požadavek, aby byl jmenován polský regent a řádná vláda (na to Pilsudski vázal armádu) nebyl vyslyšen a země byla i nadále spravována jako okupované území, kde rekvizice ruinovaly hospodářství a polské oddíly byly rozdělovány do německých a rakouských jednotek. Asi dvě třetiny jejich příslušníků odmítly v tom případě přísahu. Pilsudski na svou funkci rezignoval a byl až do konce války internován v Německu.

99

Józef Klemens Piłsudski (1867-1935) – narodil se polsko-litevské šlechtické rodině v ruské části Polska. Již na univerzitě v Charkově se zapojil do politického života. V roce 1887 byl spolu s bratrem obviněn z účasti na přípravě atentátu na cara Alexandra II. a poslán na pět let do vyhnanství na Sibiř. Po návratu vstoupil do polské socialistické strany, v níž představoval nacionální křídlo; v ilegálních novinách, které vydával, vyzýval k boji za nezávislost Polska. V roce 1900 byl zatčen, ale podařilo se mu uprchnout do Haliče. Jeho vztah k socialismu se uvolňoval, zato sílila jeho nacionální angažovanost – obnovu polské samostatnosti si kladl za nejvyšší cíl. Předpokládal, že dojde k evropské válce a příležitost spatřoval v německo-rakouské straně. Polskou váhu měly demonstrovat oddíly formované z radikální mládeže (střelci), na jejichž organizaci zaměřil svou konspirativní (a rakouskými úřady víceméně tolerovanou) činnost; jejich velitelem se stal v roce 1912. Po vypuknutí světové války organizoval vojenské oddíly, které po boku rakousko-uherské armády bojovaly proti Rusku. Když v listopadu 1916 Centrální mocnosti formálně obnovily polský stát, usiloval o potvrzení samostatné polské armády, ale bez záruk její nezávislosti se odmítl dále angažovat. Němci jej proto po zbytek války raději internovali v Magdeburgu. V listopadu 1918 se vrátil do Polska, kde byl postaven do čela státu i armády. S programem vytvořit v tradici polsko-litevské unie spolu s Ukrajinou, Litvou a Běloruskem silný federativní stát zahájil v součinnosti s ukrajinským atamanem Petljurou ofenzívu na východ. Po počátečních úspěších však sovětská armáda přešla do protiútoku, který se podařilo zastavit až u Varšavy („zázrak na Visle“). Ověnčen aureolou vítěze se stal Pilsudski národním hrdinou a těšil se obrovské popularitě. Nespokojen se slabou „sejmokracií“ předal však v roce 1922 vedení státu novému prezidentovi a o rok později po sporech s vládou odešel i z čela armády. Stáhl se do ústraní, avšak nepřestal kriticky sledovat dění a čím dál víc tíhl k představě nacionálně paternalistické autoritární diktatury. S pomocí armády, kde měl mnoho stoupenců, provedl roku 1926 převrat, který měl předejít pravicovému převratu národně demokratické strany. V nové vládě se stal ministrem vojenství a generálním inspektorem armády a tuto funkci zastával až do své smrti. I když odmítl úřad prezidenta (kam dosadil svého stoupence), stal se fakticky neomezeným vládcem Polska. Za cíl svého autoritativního režimu označoval ozdravění vnitřních poměrů tzv. sanaci. V nové ústavě posílil pravomoci prezidenta a oslabil vliv parlamentu. Počátkem 30. let se tvrdě vypořádal s opozicí a ukrajinskými nacionalisty: vedoucí činitele, včetně zasloužilých národních předáků, poslal do tvrdé východopolské věznice v Bereze Kartuzské (dnešní Biaroza v západním Bělorusku). Jako reakci na zhoršující se mezinárodní situaci uzavřel roku 1932 v rámci „politiky rovnováhy“ pakt o neútočení se Sovětským svazem a o dva roky později tentýž pakt s hitlerovským Německem. Konsolidovat stále nepevná politické poměry měla ústava z roku 1935, která legalizovala čistě prezidentský režim – podle ní byl prezident odpovědný „toliko Bohu a dějinám“. Tato konstrukce byla vytvořena speciálně pro Pilsudského, který ale krátce po jejím přijetí zemřel. S jeho rozporuplným dědictvím se jeho nástupci obtížně vypořádávali – žádný z nich také nedosahoval jeho formátu. Přes přehlíživý postoj k parlamentní demokracii (vycházející z předsvědčení, že nový polský stát potřebuje silnou vládu), je Pilsudski považován za nějvětší polskou osobnost první poloviny 20. století a jeho hrobka na krakovském Wawelu je předmětem národního kultu.

Na konec na straně Berlína a Vídně zůstala jen konzervativní šlechticko-klerikální honorace, ovšem její autorita u veřejnosti byla malá. Když se navíc pod křídly Centrálních mocností začaly tvořit nezávislá Ukrajina a Litva a budoucnost „malého“ Polska začaly zpochybňovat i anekční požadavky německého vojenského velení, vize obnovy Rzeczpospolity se začala rozplývat. Když ani Dmowski na Západě neuspěl (do konce roku 1916 se mu nepodařilo přimět Anglii ani Francii k žádnému gestu v polské otázce), uchýlila se polská veřejnost k pasivní rezistenci a vyčkávání a znovu se aktivizuje až těsně před koncem války.

Zatímco v Polsku šlo přeci jen nějaký pohyb zaznamenat, u nemaďarských národů v Uhrách vlastně ani k žádným opozičním vystoupením nedošlo. Až do roku 1916 byl Tiszův režim zcela pevný a ve válečném nadšení Maďaři úspěšně závodili s Němci – strany, církve i lid v tom byly zajedno. Vládní kruhy neměly důvody k nějakým politickým reformám a ani dualismus nikdo nezpochybňoval, právě naopak: Tisza si na mladém císaři vymohl potvrzení uherské ústavy a počátkem roku 1917 bylo dokonce podepsáno nové rakousko-uherské vyrovnání na 20 let. Z uherských pluků nebylo mnoho dezercí a patřily k nejspolehlivějším v celé R-U armádě, vláda si úspěšně chránila své zemědělské zdroje vůči Předlitavsku, a tak tu ani nenastala krize zásobování, dělnictvo (i ono ovšem v nacionální euforii) bylo pod vojenským dohledem a s radikální mládeží si poradily vojenské soudy. V Uhrách se

100

rozvinula mimořádně silná nenávistná kampaň vůči Srbsku a Srbům, které bylo po porážce podrobeno krutému vojenskému okupačnímu režimu (Generalgouvernement) v čele s rakouským generálem. V Bosně, často s pomocí chorvatsko-muslimských milicí, došlo k protisrbským pogromům a desetitisíce zdejších Srbů byli nahnáni do internačních táborů. Jakýmsi vrcholem byl pak politický monstrproces se 150 srbskými předáky v Banja Luce v roce 1916, kde podobně jako v českém případě mnoha rozsudkům smrti nakonec zabránila císařská amnestie.

Rakousku v této věci paradoxně pomohl vstup Itálie do války, neboť Jihoslované měly velké obavy z italských aspirací na Jadranu a na italské frontě tak byly úspěšně nasazovány i chorvatské a slovinské pluky. Část jihoslovanských stran (chorvatských, slovinských, bosenských) tak nakonec válku aktivně podpořila, jiné (chorvatsko-srbská koalice v Chorvatsku) se daly cestou oportunní součinnosti s Budapeští, nebo se uchýlili k politické pasivitě jako Slovenská národní strana. Otevření odpůrci Rakousko-Uherska se tak našly kromě krajanských organizací v zemích Dohody vlastně jen v Dalmácii. V listopadu 1914 byl v Paříži založen Jihoslovanský výbor v čele s dubrovnickým Frano Supilem, splitským Ante Trumbićem a slavným sochařem Ivanem Meštrovičem. Jejich program společného jihoslovanského národa o třech větvích narážel ovšem na problém, který vlastně existuje dodnes – na vztah k Srbsku. Se srbskou Pašićovou vládou, která se i se zbytkem armády uchýlila na Korfu, sice navázali součinnost, ovšem až do konce války se nedohodli, zda má nový stát vzniknout rovnocenným spojením „habsburských“ Jihoslovanů se Srbskem anebo akceptovat velkosrbskou orientaci rozšíření Srbska. Jihoslovanský výbor se ovšem v dohodovém táboře prosazoval ještě obtížněji než Poláci či Češi, hlavně proto, že měl za soupeře spojeneckou Itálii.

Česká společnost připomínala v roce 1914 spíš neutrála, který byl zatažen do války a nemohl od žádného z válčících táborů nic čekat. Česká politika také na vznik války reagovala pasivní pozicí mrtvého brouka. Jen tradičně prorakouští klerikálové pokračovaly v loajální politice, jejich antipod, nacionálně radikální strany byly ohromeny perzekucí (jejich prohlášení pro českou státní samostatnost nestálo rakouským úřadům ani za konfiskaci), ovšem nejsilnější české strany prostě mlčely. Mobilizace českých vojáků proběhla klidně bez větších incidentů, ovšem jejich náladu dobře vystihoval populární popěvěk: „Červený šátečku kolem se toč, my jdeme na Rusa, nevíme proč“. Příznačný situaci tak byl také postoj místodržitele Thuna – uspokojen klidem v zemi varoval Vídeň, aby se raději na Češích víc nepožadovalo.

Teprve ruský postup na Karpaty zvedl vlnu proruských sympatií, proti kterým ovšem rakouská správa ihned tvrdě zasáhla. První se k protirakouské orientaci přiklonil vůdce mladočechů Karel Kramář (vlastně to hlásal již před válkou), ovšem velkou aktivitu nevyvinul – šanci spatřoval až v příchodu Rusů. Masaryk se rozhodoval daleko tížeji, třebaže věřil v převahu Dohody a jejích zdrojů. Vážil možnost úplné státní samostatnosti a v četných konzultacích doma, ve Vídni, Berlíně i v zahraničí se snažil sondovat její vyhlídky. Nakonec dospěl k názoru, že s reformou monarchie nelze počítat a v roce 1915 pro ni veřejně vystoupil ve Švýcarsku při příležitosti Husova výročí – jedním z motivů k tomuto kroku byl i přechod oddílů dvou pluků (28. pražského a 36. mladoboleslavského) na ruskou stranu. Masarykovou domácí oporou byl kruh jeho stoupenců kolem aktivního Beneše, nazývaný často „maffie“, i díky své pozoruhodně výkonné zpravodajské službě. V zahraničí pak za Masarykem stály krajanské organizace, zejména pak ty americké. Z řad krajanů se také již v roce 1914 utvořily první vojenské útvary ve Francii (rota Nazdar!) a v Rusku (Česká družina). Zatímco Kramář si českou samostatnost představoval ve spojení s Ruskem na jakýsi uherský způsob (české království pod romanovským žezlem jako součást velké slovanské říše), Masaryk byl vůči Rusku skeptický a zaměřoval se přednostně na západní mocnosti. Budoucí stát viděl jako demokracii (ať již konstituční monarchii či republiku) a tradiční českou státoprávní doktrínu doplnil myšlenkou spojení se Slováky. Tato analogie Jihoslovanství, vize českého národa „o dvou větvích“, se v českém (i slovenském) prostředí objevovala už v dobách Palackého a odrážela představu, že národotvorný proces Slováků ještě není dokončen a navíc se tím získá posila proti Němcům (v případě českém) i Maďarům (v případě slovenském). Roku 1916 tak vznikla v zahraničí Československá národní rada, jejíž nespornou hlavou byl Masaryk, kde se kromě Beneše v čele objevil i ve Francii naturalizovaný slovenský astronom Milan Rastislav Štefánik (1890-1919), Masarykův dávný stoupenec, který to v meteorologické službě francouzské armády dotáhl až na generála a díky svým stykům v pařížských salónech zahraniční akci velmi prospíval.

101

Na Západě byla ovšem česká (či československá) věc v podstatě neznámá (podle svědectví jednoho českého žurnalisty před válkou bylo ve Francii obtížné vysvětlovat, že Češi nejsou cikáni – bohémiens). Když pokusy zorganizovat z českých válečných zajatců vlastní vojenské jednotky narazily na nesouhlas carské vlády, stala se těžištěm činnosti Československé národní rady hlavně osvěta – politická propaganda a zpravodajství, díky nimž česká věc postupně pronikala do tisku, politických kuloárů a nakonec i stůl dohodovým vládám. Prvním velkým úspěchem bylo, když se Benešovi podařilo do spojenecké nóty prezidentu Wilsonovi o válečných cílech Dohody z 10. ledna 1917 prosadit zmínku o osvobození Čechoslováků. To bylo ovšem v době, kdy Centrální mocnosti zaznamenávaly své největší válečné úspěchy. V monarchii to vedlo ke stále ostřejšímu kurzu, který přeci jen donutil domácí reprezentaci vystoupit z politické pasivity – hrozba vítězství Centrálních mocností a bezprostřední potřeba čelit náporu, který byl v tu chvíli vyvíjen na českou společnost, vedla k úvahám, že je potřeba přeci jen začít aktivní politiku, která měla najednou vysloveně defenzivní až defétistický ráz (hrozba proti německé hegemonii v Mitteleuropě). Cílem bylo ubránit alespoň jádro národní existence. Prostředkem obrany mělo být i spojení všech českých stran na této loajální platformě – tento obrat proběhl v režii dvou největších stran: agrární a sociální demokracie. V listopadu 1916 tak došlo k vytvoření Českého svazu – jednotného českého poslaneckého klubu v Říšské radě (mimo zůstalo jen několik radikálních poslanců). Tuto politiku nediktoval jen strach a lhostejnost Dohody, ovšem i pochyby o možnosti úplné státní samostatnosti Čechů. Vůdce sociálních demokratů Šmeral se obával, že by český stát byl stejně jen státem nárazníkovým a stal by se brzy obětí větších sousedů, Německa a Ruska. Historik Josef Pekař se v agrárním Venkově odvolával na doktrínu českého státního práva, které se mělo realizovat v rámci monarchie. V podstatě jedinou veřejnou akcí Českého svazu tak bylo odmítnutí spojenecké nóty Wilsonovi s již zmíněným požadavkem osvobození Čechoslováků, tedy odmítnutí prvního velkého úspěchu zahraniční akce.

102