husovo leccionarium bipartitum ve světle textové kritiky

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Husovo Leccionarium bipartitum ve světle textové kritikyAuthor(s): ANEŽKA VIDMANOVÁSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 98, Čís. 4 (1975), pp. 199-207Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23459232 .

Accessed: 15/06/2014 09:48

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 91.229.248.139 on Sun, 15 Jun 2014 09:48:10 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23459232?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


Husovo Leccionarium bipartitum ve světle textové kritiky

ANEŽKA VIDMANOVÁ [PRAHA)

U středolatinských děl, zejména více opisovaných, se často stává, že nelze vysledovat genetické vztahy mezi opisy, že tedy není možné se stavit stemma. Je tomu tak pravidlem i u děl Husových, jakkoli nej starší zápisy jeho děl jsou téměř současné s originály a jakkoli nejvíce opisů je z prvního dvacetiletí existence děl. Je to působeno hlavně tím, že Husovy spisy byly na jedné straně hodně opisovány, na druhé straně hodně ničeny, takže zachované opisy jsou pouhé trosky z původního bohatství; dnes chybějí většinou právě ony spojovací články, které by dovolovaly stemma sestavit. Kromě toho na začátku XV. stol. byla u nás

filologická přesnost neznámým postulátem, opisy vznikaly z aktuálních

potřeb a byly podle nich pozměňovány, a i tam, kde nebyly měněny věcně, chyběla obvykle revize opisu. Proto se naše latinské rukopisy z konce XIV. a z první poloviny XV. století hemží chybami. S výjimkou delších lakun a přídavků se jen velmi špatně dají odlišit chyby, vzniklé

geneticky, od chyb, vzniklých nezávisle, a tak je nebezpečí, že gene tický vztah, který na základě shodných chyb předpokládáme, neexistuje.

Husovo Leccionarium bipartitum budilo už počtem svých rukopisů obavu, že stemma zůstane zbožným přáním. I když je hledáme jen pro zimní část a pro rukopisy, které jsme vytřídili jako opisy, nikoliv jako redakce Leccionaria,1 signalizuje různé zastoupení rukopisů u jednotli vých výkladů (nemluvě ani o glosách, v nichž se rukopisy zvlášť od sebe

liší) potíže při zjišťování genetických vztahů. Vezmeme-li za základ prvních 1000 míst různočtení v zimní části

Leccionaria2 (jen v textu výkladů, nikoli v glosách), připadá těchto

1000 míst různočtení na 5436 slov, dělá tedy méně než pětinu. To svědčí o textové tradici ještě od té míry pevné, že není nutno rezignovat na kri

tický text, tím spíše, že na těchto 1000 místech přichází 1009 ojedinělých různočtení a jen v 296 případech, tj. v 5,44 %, má totožné různočtení

rukopisů více. I z těchto 296 různočtení je však převážná část evidentní

písařskou koruptelou. Pro určení textové hodnoty každého rukopisu a pro jeho eventuální

zařazení do stemmatu je třeba znát poměr mezi počtem osamocených různočtení a různočtení ve skupině rukopisů. U Leccionaria je třeba

zjišťovat tento poměr pro každý výklad zvlášť. V tabulce je udán pro

prvních pět výkladů, v nichž přichází oněch 1000 míst různočtení (proto z V- výkladu není počítáno posledních 36 slov); v druhé části tabulky

je přepočet různočtení pro střední délku výkladu 1087 slov.

Velké rozdíly, které tabulka ukazuje v počtu ojedinělých a skupino

vých různočtení v jednotlivých výkladech u týchž rukopisů, prozrazují, že Leccionarium nebylo od počátku opisováno jako celek, ale že každý

jeho výklad má samostatnou textovou tradici. Souvisí to s tím, že Leccio

narium neuspořádal do knižní podoby Hus sám, ale že jsou to přednášky, které měl ke svým žákům, snad v Betlémě. Nejspíše měl napsán každý

1 Husova tzv. Postilla de tempore (1408/1409): LF 94, 1971, 7—22; tam jsou uve

deny signatury k siglám, jimiž značím rukopisy v tomto článku. 2 Děkuji dr. Jarmile Synkové za pomoc při kontrole kolačního materiálu a za

rozepsání podkladů pro statistiku.

199



ANEŽKA VIDMANOVÁ

Počet slov

I

755

II

1815

III

740

IV

1522

V

604

I

1087

II

1087

III

1087

IV

1087

V

1087

ojedinělá různočtení 10 26 11 20 7 14,4 15,5 16,1 14,2 12,5

různočtení ve skupině 13 26 10 27 14 18,7 15,5 14,0 19,2 13,0

ojedinělá

^ různočtení — — 13 — 15 — — 19,0 — 26,9

různočtení ve skupině — — 15 — 18 — — 22,0 — 32,2



ojedinělá

^ různočtení 15 40 7 32 15 21,6 23,9 10,2 22,8 25,3


ojedinělá

^ různočtení 17 47 13 43 22 24,4 28,0 19,0 30,3 39,6


ojedinělá ,, různočtení 6 31 14 25 12 8,6 18,5 20,4 17,8 21,6




ojedinělá různočtení

T? 16 — 7 32 12 23,0 — 10,2 22,8 21,6

různočtení ve skupině 8 — 11 16 10 11,5 — 16,1 11,4 18,0

ojedinělá _ různočtení T

14 41 17 33 14 20,1 25,1 24,9 26,8 13,0


výklad na několika škarticích.3 Jejich opisem — nebo občas možná i přímým zápisem přednášeného výkladu — vzniklo několik archetypů, majících patrně už kodexovou podobu, ale zachovávajících — alespoň v některých případech — rozvržení textu na Husových škarticích (toto

3 Viz cit. čl. str. 19.

200



HUSOVO LECCIONARIUM BIPARTITUM VE SVĚTLE TEXTOVÉ KRITIKY

rozvržení je ještě patrné v rukopise R, který však vzhledem k počtu a kvalitě různočtení nemůže být jedním z archetypů, ale až opisem jednoho z nich, a to ještě nikoli bezprostředním). Písaři archetypů za

pisovali výklady do svého exempláře postupně; chyběli-li při přednášce (nebo nedostaly-li se k nim škartice s některým výkladem), chyběl pří slušný výklad v jejich exempláři. Další opisy Leccionaria vznikaly už

opisem Leccionaria jako celku. Postřehli-li písaři, že chybí výklad ně které perikopy, doplňovali jej z jiného archetypu nebo opisu. Proto mezi rukopisy jsou takřka v každém výkladu jiné genetické vztahy, a

proto by bylo třeba pro zimní část Leccionaria vytvořit 52 stemmat, aniž by však byla tato stemmata do té míry spolehlivá, aby mohla být vodítkem při sestavování kritického textu na těch místech, kde je textová tradice nejednotná.

Nezbývá tedy, než na stemmata rezignovat a snažit se určit gene tickou souvislost aspoň mezi některými rukopisy.

Nejvýraznější skupinu, spojenou genetickým vztahem, tvoří rukopisy RD. V III. výkladu se tato skupina objevuje 9X v 11 skupinových různo čteních rukopisu R a 15 rukopisu D, v V. výkladu přichází skupina DR dokonce 10 X v 10 skupinových různočteních rukopisu R a v 18 ruko pisu D. Stejně často se objevuje společné různočtení RD i v dalších výkladech. Třebaže většinou jsou taková, že by k nim mohlo dojít i ne závisle (např. sim místo sum, simpliciter m. similiter, quatuor m. quad ruplex, veritatem eis predicans místo eis ueritatem predicans), prozra zuje genetický vztah jejich počet. Kromě toho mají rukopisy RD společná i různočtení, k nimž by už sotva došlo nezávisle, např. exhonorare místo exhort ar e,unde m. hodie, drobné přídavky (ymago imperatoris m .y mago) a lakuny (omise bone voluntatis). Proto o genetické souvislosti ruko pisů R a D není pochyby a při konstituci textu platí R a D za text jeden.

Určitý genetický vztah je mezi rukopisy G, M, T; není však už tak jasný. V I. výkladu je zastoupena skupina GM 4X, GT 2X, MT IX a GMT 5X ; v II. GM 11X, GT 12X, MT 0X, GMT 4X; v III. GM 2X, GT 6X, MT IX, GMT 2X; ve IV. GM 9X, GT 13X, MT IX, GMT 14X; v V. GM 4X, GT 4X, MT 0X, GMT IX. Rukopis G je ze všech našich rukopisů nejhorší a stojí na konci své genetické řady (také nemá glosy). S ruko pisem T souvisí ještě rukopis S, který v probíraných výkladech ne přicházel.

Rukopis M není pouhým opisem, ale je středověkým „kritickým" vy dáním Leccionaria. Jeho písař měl nejméně 3 předlohy. Jedna z nich byla totožná s některým potomkem archetypu, z něhož vyšly přes opisy dnes ztracené rukopisy TS a G. Druhou předlohou byl text, patřící k archetypu, z něhož vzešly rukopisy A a P, jak vyplývá ze 2 společ ných různočtení AMP v III. výkladu, ze 2 ve IV. výkladu a ze 3 v V. vý kladu. Rozdíly mezi předlohou TSG a AP byly poměrně malé, jde větši nou jen o písařské chyby. Kromě toho měl písař M před sebou ještě třetí předlohu, která do našich dnů nezanechala žádného potomka. Její stopy nalézáme jen ve výrazech alias rukopisu M. Např. ve III. výkladu se čte: Alie autem auctoritates hic allegate ad fidem Cristi secundum literám simpliciter intelligunturA Ve slově allegate se shodují všechny kodexy (K má irrelevantní různočtení alligate), M má však allegate

i Citáty uvádím podle připravované edice.

201



ANEŽKA VIDMANOVÁ

alias allegorice. I místo slov simpliciter (s různočtením similiter v G) intelliguntur píše M simpliciter notantur alias similiter intelliguntur, vezmi, kteréž sě zdá. Podobně v VI. výkladu má M ad inconstanciam alias ad inscienciam, v X. výkladě in cogitacione alias in cognicione. Samostatným přínosem M do textové tradice Leccionaria jsou některé

jeho konjekturální opravy a ediční poznámky, např. v XII. výkladu hoc notabile credo quod non est de hac pustilla.

Skupina AP je málo výrazná. Ve skupinových různočteních je v I. vý kladě 2X, v II. 10X, v III. 4X, ve IV. 5X a v V. 3X. Blíže archetypu je zpravidla A, ve III. výkladě však naopak P.

Žádné výraznější genetické vztahy nezjišťujeme ani pro rukopis H, ani K. Rukopis H má četné přídavky, které nejsou nikde jinde. Rukopis K má ojedinělou lakunu.

Rozpadají se nám tedy rukopisy zimní části Leccionaria do 5 skupin. V jedné jsou rukopisy DR, v druhé GST, v třetí AP, ve čtvrté H a v páté K. Rukopis M jako kontaminovaný a písařem úmyslně opravovaný nepadá při rozhodování o původním čtení zpravidla na váhu a slouží spíše jako zdroj konjektur.

Naštěstí volba čtení, které má být přijato do kritického textu, je v Lec cionariu jen výjimečně ovlivňována rozkolísanou textovou tradicí. Potíže má editor daleko častěji na místech, která jsou ve všech rukopisech za psána stejně, a přece je na nich nesrozumitelné slovo, anakolut apod.

V úvodě k VI. výkladu Leccionaria je dána, jak je to v Leccionariu obvyklé, dispozice: Tria in ewangelio tanguntur: primo Iohannis sollicita interrogacio, secundo Salvatoris optima responsio..tercio Iohannis a Cristo veridica commendacio. Výklad objasňuje první bod, další dva už vyloženy nejsou. Ve XIII. výkladu čteme: Describit autem Iohannes Ewangelista Iohannem Baptistam primo ex nature condicione, quia FUIT HOMO, secundo ab officii debita successione, quia MI S SU S, tercio a mit tentis auctoritate, quia A DEO, quarto a nominis famosa sanctitate sub iungens CUI NOMEN ERAT IOHANNES. První tři body jsou dále vyklá dány, obšírně zvláště první, poslední bod zůstal nevyložen.

Dosti často je ve všech rukopisech vynecháno číslo kapitoly u biblic kých citátů, v některých rukopisech bývá místo čísla mezera. Např. v V. výkladu mají všechny rukopisy Unde Act. de Cristo dicitur místo Act. 4°; rukopisy A a R (patřící ke dvěma genetickým skupinám) mají po Act. mezeru. Stejné mezery zjistil Flajšhans iv Husově Výkladu na Sentence a objevují se — i když řidčeji — i v Husových knižních postilách. Je zřejmé, že zde číslo kapitoly nevypadlo až v opisech, ale že chybělo už v originále, že je prostě zapomněl uvést Hus sám.

Podobně jako čísla kapitol chybívá ve všech rukopisech nějaké slovo. Např. v úvodu XI. výkladu mají všechny rukopisy ... Salvatoris nostri, qui nos a peccatis huius liberavit. Zde muselo' vypadnout (mundi). Po dobně v závěru XII. výkladu čteme ve všech rukopisech ET REVERSI SUNT PASTORES, scilicet ad custodium comissi, chybí (gregis). V X. vý kladu je ve všech rukopisech věta: O, quo libro inscribuntur pape deci mas ex nulla causa et episcopi venditantes, quo bernarii et spoliatores? Za slovy ex nulla causa chybí nejspíše (exigeâtes). V témž výkladu je věta: Sed quare transiit Maria ad professionem, cum mulieres non profitebantur secundum indultum imperatoris propter earum fragilitatem ac verecundiam taliter denarios colligendi, dicitur..., v níž po slově

202




verecundiam chybí patrně (et impossibilitatem). Ke konci II. výkladu chybí opět ve všech rukopisech slovo sanare ve větě Ramos vero pre sertim olive sive olei, quod sanat, nutrii et splendei, ante Deum proicere est infirmos (sanare), esurientes reficere et ignorantes illuminare. Ně které vynechávky jsou v podstatě haplografie. Např. ve XIII. výkladu je ve všech rukopisech predestinavit nos in Cristo adopcionem filiorum místo ad (ad)opcionem, v VI. výkladu v citátu z Rom. 1,18 je in iusticia místo in (in)iusticia, v úvodě k XI. výkladu je v 7 rukopisech z 9 primo in undacione diluvii místo in (in)undacione (tak má jen M z konjektury a K nezávislou písařskou opravouj. Haplografii se blíží vynechání před ložky, např. v II. výkladě per mezi slovy s týmž náslovím [prius (per) pedes ambulavit).

Řidčeji než vynechaná slova se objevují slova opakovaná. Nejde zde o normální dittografie, ale o napsání téhož slova na dvou místech, na nichž na obou by mohla ve větě stát. Např. v II. výkladu čteme: Sed nota, quod Ioh. 12° scriptum est loco DICITE FILIE SYON scriptum est

„Noli timere, filia Syon". Na prvním scriptum est je consensus codicum, druhé je vynecháno v G a v K je rozšířeno na scriptum est enim. Opa kované quod nalézáme na konci XIII. výkladu: Nec tamen sequitur, quod si Deus mortuus est, quod ergo deitas mortua est.

Objevuje se také přehození pádů a slovních druhů. V V. výkladě píší rukopisy: Nolite nos, o Chorinthii, despicere eo, quod non sumus a Do mino vacati cum Petro áliisque apostolis, quia non alia predicamus ego et Barnabas, quam que illi predicabant, et qui ili o s adhuc ( K et qui adhuc illos) in terra positus mortalis vocavit et posuit. Smysl vyža duje quos et ille misto et qui illos. V témž V. výkladě je věta: Nota, quod quadruplex ostendit Apostolus iudicium deficere, quo quis alium iudicat, de quo malum non e v i de t apparenter. Tak mají ruko pisy DKMPRT, různočtení je v H [evadet apparenter) a v A (evidet equiparenter). Jen v nejnespolehlivějším rukopise G je žádoucí evidenter apparet, které je však nutno hodnotit jako písařskou konjekturu.

Setkáváme se i s neobvyklými tvary a významy slov. Např. v úvodu ke XIV. výkladu čteme: omnis honor dandus cuilibet militi Cristi est sibi primo et principáliter triebuendus, nam, si ducibus mundani exercitus attribuuntur laudes victorie, quanto magis dux ille, qui in omni pu g ili e sui exercitus primo pungnat, omnem militem suum supereminenter pre mians animai et confortât... Slovo pugille nám dělá potíže a dělalo je i písařům. V rukopisech AP, které k sobě geneticky patří, je pugillo, v Husově textu však mohlo být jedině pugille, jak mají rukopisy H a S, geneticky spolu nesouvisející, a jak svým pugillie ukazuje T (v ruko

pisech R, D a K tento výklad není). Také všechny čtyři rukopisy (FOUV), které tento výklad přinášejí mezi Sermones de sanctis, mají pugille. Jeho původnost potvrzuje i M svým pugille alias pugillacione; G zde má písařskou konjekturu pugillacione. Jakkoli není vyloučeno, že Hus chtěl říci, že Kristus bojuje v každém zápasníku svého vojska (pak by byl ablativ pugil(l)e v pořádku), přece jen se vnucuje chápání, že Kristus bojuje v každém utkání svého vojska, jak větě rozuměli písaři AP, G a M. Flajšhans5 ve svém vydání otiskl podle rukopisů pugille bez poznámky, excerptor Slovníku středověké latiny v našich zemích

5 M. Jan Hus, Sermones de sanctis, vyd. Václav F1 a ] š h a n s, Praha 1907, šerm. 70, str. 364, r. 19.

203



ANEŽKA VIDMANOVÁ

poznamenal k tomuto excerptu ze Sermones de sanctis s otazníkem

význam zápas.6 Jiný doklad na tento význam není zatím znám, Jde tedy buď o Husovo přepsání e místo o nebo o jeho neologismus. To by byl pak další doklad na Husovo zaměňování slov podobného grafického obrazu, ale různého obsahu.

Chyby dosud uvedené by se u díla s jedním archetypem mohly hod notit jako písařské chyby písaře archetypu a jako takové by se v edici bez rozpaků opravovaly. U Leccionaria však musíme předpokládat arche typů více, nemůže tedy jít o písařské chyby v nejstarším opise. Některé tyto chyby pak výrazně připomínají ne zcela vybroušený ústní projev (např. opakovaná slova).

Podobné chyby shledal ve všech kolacionovaných rukopisech Husova Super IV. Sententiarum Flajšhans.7 Protože vzhledem ke stáří rukopisů, které kladl do let 1410—1412 a třídil na tři recense, nepokládal za možné, aby všechny tři recense měly za základ archetyp do té míry chybný, domníval se, že totožné chyby vznikly ve všech třech recensích nezávisle týmž přeslechem nebo přepsáním, a že tedy všechny rukopisy spočívají na třech diktátech; původní text Husův pokládal za nedosa žitelný. U Leccionaria bychom však museli předpokládat totožný pře slech nebo přepsání v 5 archetypech, kromě toho jsme chyby stejného rázu zjistili i v Passio, v jejích 23 rukopisech není možno vysledovat genetické vztahy, i v Husově knižní postile Collectech, v níž jsem je měla za chyby archetypu, a proto opravovala. Nasnadě je vysvětlení jednodušší, než předpokládat totožný přeslech nebo přepsání v tolika rukopisech, totiž že se těchto chyb dopouštěl Hus sám.

V Leccionariu i v jiných Husových spisech jsou anakoluty, které ne jdou vyložit zmatenou textovou tradicí, ale jen vadnou stylizací. Některé z těchto anakolutů mají ráz krátkého spojení, k jakému dochází při ústním projevu. Např. v III. výkladu Leccionaria čteme: Cur me appellas sanctissimum? Non sum, sed sum vox longe Iofianne debilior, in deserto a virtute mundo clamantis. Genitiv clamantis upozorňuje na to, že Hus chtěl napsat vox longe voce Iohannis debilior. V X. výkladu chtěl Hus, jak vyplývá z následujícího citátu z Is. 1,3, udělat přirovnání mezi boves a laici laboriosi na jedné straně a mezi asini a constantes presbiteri na druhé straně. Tomuto záměru by odpovídala nepříliš obratná stylizace inter duo animalia, bovem et asinum, involvi pannis voluit iuxta prophetam Abakuk 3°, ut ostenderet, quia simplices laici ((scilicet) labo riosi boves) et asini ({scilicet) constantes presbiteri) Cristum hábent in cognicione iuxta illud Ysa. 1°, při čemž slova scilicet by nebyla nutná. Hus však místo toho napsal ... quia simplices laici laboriosi et boves laboriosi constantes presbiteri... Tak píší rukopisy ADHKMPR. Ostatní písaři se pokoušeli místu porozumět. Korektor rukopisu H škrtl et a místo něho nadepsal a. m. ut, společný předek rukopisu TSG jedno duše slova et boves laboriosi vynechal. V Leccionariu jsou anakoluty ještě těžší. Např. XV. výklad uvozuje Hus úvahou o tom, jaký význam měly Kristovy výtky u Matth. 23,34—39, a uvažuje o prospěšnosti kárání: Unde non est possibile, quod correpcioni ewangelice profectus deficiat,

6 Děkuji dr. Daně Martínkové za zpřístupnění excerpt z materiálu Slovníku

středověké latiny v Českých zemích, týkajících se tohoto slova a slov příbuzných. 7

Mag. Joannis Hus Super IV. Sententiarum, hrsg. v. Wenzel Flajšhans — Marie Komínková,, Prag s. a., str. XXXIV—XXXV.

204



HUSOVO LECCIONARIUM BIPARTITUM VE SVETLE TEXTOVÉ KRITIKY

quia vel correptus emendabitur vel eius malicia mitigabitur t une vel aliis aut sibi présentes aut sequentes ad minimum correptor ex cari tativo opere lucrifacit communitati, cuius est pars. Jasný je začátek a konec věty, střed však připouští různé možnosti výkladu a gramaticky se vzpírá. Písaři rukopisů této větě nerozuměli také, a proto je tu spousta různočtení, z nichž pro určování původního znění má význam jen kolí sání aliis RT, alios HMS, alias AKP, alio G. Slova tunc a vel jsou bez různočtení. Základní myšlenka říká, že užitek evangelického kárání je v tom, že se buď ten, kdo je kárán, napraví, nebo že se jeho špatnost zmírní nebo při nejmenším že ten, kdo kárá z lásky, prospěje spole čenství, jehož je částí. S tím se kříží myšlenka druhá, že karatel, který je veden ke svým výtkám láskou, prospívá sobě i jiným, přítomným i budoucím. K druhé myšlence patří částice tunc, vel patří k myšlence prvé. Vztáhneme-li tvar adjektiva alii ke slovu correptor jako předmět podle vazby slovesa, mělo by být alios aut sibi présentes aut sequentes, předpokládáme-li, že patří k myšlence druhé jako předmět k vynecha nému <prodens), mělo by být aliis aut sibi, a présentes aut sequentes bychom opět museli vztahovat k substantivu correptor nebo předpokládat ještě vynechaný přechodník (corripiens). Různočtení aliis — alias — alios

nejsou mezi rukopisy rozdělena geneticky (jen alio G se hlásí k alios S

jako písařská konjektura, ovlivněná následujícím sibi], Husova znění se není možno dobrat vůbec, a tak nezbývá, než v edici udělat crux philo logorum.

Další skupinou chyb, za něž nemohou písaři Leccionaria, jsou chyby, které přejal Hus ze svých pramenů nebo které jsou jeho vlastními písař skými chybami. Např. v II. výkladě v citátě z Bedových homilií (kn. I, hom. 23, PL 94, c. 123 D) čtou všechny rukopisy: quamvis sacramenta habuerunt pro templorum (G templářům] racione disparia místo Bedova

temporum racione. Zde jde evidentně buď o chybu Husovu nebo o chybu jeho předlohy. Podobně citát z Řehořových Morálií (kn. 23, kap. 17, PL 76, c. 261C), který v podání rukopisů GMPRT zní náležitě Timor mortis est obstaculum veritatis, má v rukopisech AHK znění Tumor mortis est obstaculum veritatis, a tak je citován i v Sermones in Bethle hem, serm. 30.8 Tuto lectio difficilior, jakkoli hůře rukopisně doloženou, vyžaduje v Leccionariu kontext, neboť citát z Řehoře má odůvodnit, že divites impediuntur ab ewangelizacione propter superbiam. Téhož citátu užívá ve výkladu téhož biblického místa Johlín z Vodňan, také se slovem tumor (rkp. UK IV A 2, fol. 46v—-47r). Do textu edice je tedy třeba

přijmout neautentické tumor; timor jsou písařské opravy.9 Hus měl pro Leccionarium kromě Viklefa řadu pramenů, které dnes

neznáme. Prozrazují se jiným stylem (např- v části II. výkladu jsou hyperbata a umné konstrukce, Husem jinak neužívané), odkazy do

prázdna (např. v III. výkladu alie autem auctoritates hic allegate, ač koliv žádné autority neuváděl), nebo opisovačskou chybou, společnou všem rukopisům. Takový příklad je ke konci XIII. výkladu, kde zaráží ut (H et] conceditur Deus Cristus mortuus est. Paralelní místo v Super IV Sententiarum zní unde vere conceditur.10 Ut místo unde je častá písař

8 Vyd. V. F 1 a j š h a n s, VKCSN 1939, č. 1, str. 65. 9 Další příklady Husových chyb v citátech, především z Leccionaria, uvádím ve

článcích Autentičnost Husových citátů: Filosofický časopis 18, 1970, 1018—1024; K stře

dolatlnské textové kritice: LF 94, 1971, 184—192.

205



ANEŽKA VIDMANOVÁ

ská chyba. Hus se jí dopustil při opise svého pramene v Leccionariu, do mladšího Super IV Sententiarum opsal týž pramen správně.

Husovým latinským dílům obvykle chybí konečná autorská úprava. Jeho universitní spisy vznikaly postupně, Výklad na Sentence během r. 1407—1409,11 kdy je přednášel jako cursor sententiarius, Lecciona rium bipartitum patrně během školního roku 1406/1407.12 Po ukončení kursu Hus už své výklady nerevidoval. Dával je patrně posluchačům k dispozici postupně už během kursu. Proto také chybí jak Výkladu na

Sentence, tak Leccionariu titul. Jednotlivá Husova díla vznikala rychle za sebou. Vezmeme-li v úvahu, jak mnoho jeho času spotřebovávala jeho funkce v kapli Betlémské i na universitě a účast na věcech veřejných, je zřejmé, že na pečlivé vypracovávání latinských děl neměl prostě čas a asi pro to ani neměl smysl.

Je totiž patrný rozdíl ve stylistické úrovni mezi Husovými českými a latinskými spisy- Při tom české spisy psal za nepříznivějších okolností než např. latinské výklady universitní. Husovo vzdělání bylo samozřejmě latinské a latina byla jeho běžnou obcovací řečí v učeném prostředí. Zdá se však, že přesto zůstávala pro něho řečí cizí, že své myšlenky formuloval v mysli česky a do latiny je jen převáděl. Tak alespoň by se nejlépe daly vyložit jeho neologismy tvarové i obsahové i divné kon strukce vět.

Úkolem kritické edice je přinést — pokud je to možné — autentický text autorův. Jeho součástí jsou i autorovy chyby. Mezi textovými kritiky se nedošlo dosud k jednotě, zda se mají autorské chyby v edici opra vovat či ponechávat. Zastánci oprav13 poukazují na to, že tyto chyby jsou mimovolné, že vznikají spíše selháním ruky než mysli a že věrnost

autorovým myšlenkám, jež je editorovou povinností, vyžaduje, aby na

pravoval jeho bezděčná selhání. Zastánci druhého směru poukazují na

to, že se většinou dá zjistit, co autor napsal, že však často nelze zjistit, co napsat chtěl, že i selhání jsou součástí díla a nadto že to bývají selhání domnělá, která se nám jako chyba jeví vlivem našeho jiného nazírání, jež však v autorově době chybou nebyla.14

Chyby, jejichž příklady jsme se zabývali, Leccionarium charakterizují. Právě ony prozrazují, že jde o výklady ústně přednesené, ale nezredi gované do knižní podoby. Editor nemůže za svého autora dílo dokon čovat, i když by to bylo namnoze snazší, než zachovávat podobu, v níž dílo vyšlo z autorových rukou. Ovšem vynechaná slova nebo naopak slova zbytečná ztěžují porozumění a čtenáře šokují. Proto by snad bylo možno v edici Leccicnaria užívat tradičních špičatých a hranatých zá vorek, avšak s výslovným upozorněním, že jimi není restituován autor

ský text. V ostatních případech bude třeba ponechávat v textu edice Husovo znění, ať už chybné skutečně nebo zdánlivě, a textové poznámky rozšířit o návody, jak se má danému místu rozumět.

10 L. III, dist. 2, 4; Flajšhans — Komínková, str. 397, ř. 26—41. 11 Tamtéž, str. XIX. 12 Tuto hypothetickou dataci, vyslovenou v citovaném článku, mohu dnes podepřít

tím, že Lombardovy Sentence jsou citovány dvakrát v letní části Leccionaria ve znění Lombardově, ne ve znění Husova výkladu Sentencí.

13 Např. R. Marichal v knize L'histoire et ses méthodes, Paris 1961 (srov. referát P. Spunara —L. Vidmana v ZJKF 6, 1964, str. 193—194).

14 Např. Hans Z e 11 e r, Befund und Deutung: Texte und Variant en, Miinchen 1971, str. 61—77.

206




Hussens Leccionarium bipartitum im Lichte der Textkritik RÉSUMÉ

ANEŽKA VIDMANOVA

Fur den Winterteil des Leccionarium bipartitimi kann man kein Stemma herstellen, sondern nur die Handschriften in fttnf genetische Gruppen teilen (DR, GST, AP, H, K; dazu noch die kontaminierte Handschrift M). Im Text aller Handschriften kommen

gemeinsame Fehler vor (beispielsweise durchgenommen), die dem Autor selbst und nicht der verdorbenen Texttradition zuzuschreiben sind. Die werden in der kritischen Edition nicht beseitigt, sondern im Textapparat erklârt werden. Dadurch ist das Lec cionarium als eine nicht in eine Buchform redigierte Vorlesung charakterisiert, die den SchUlern schon wahrend des Kurses zur Vervielfaltigung vorlag.

207



husovo leccionarium bipartitum ve světle textové kritiky

Documents