ČeskÁ republika pomÁhÁ odpovĚdnost ve svĚtle … · 2011-10-27 · obČanskÁ odpovĚdnost ve...

OBČANSKÁ ODPOVĚDNOSTVE SVĚTLE GLOBÁLNÍ CHUDOBYTomáš Tožička a kolektiv autorů

Vyšlo s �nanční podporou Evropské komise, České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Obsah publikace nemusí vyjadřovat stanoviska donorů ani nezakládá spoluodpovědnost z jejich strany.

ISBN: 978-80-260-0352-6

ČESKÁ REPUBLIKA

POMÁHÁ

Tomáš Tožičkaa kolektiv autorů

OBČANSKÁODPOVĚDNOST

VE SVĚTLEGLOBÁLNÍ CHUDOBY

OBČANSKÁ ODPOVĚDNOSTVE SVĚTLE GLOBÁLNÍ CHUDOBY

Tomáš Tožička a kolektiv autorů

V září 2011Vydal EDUCON pro potřeby kampaně Česko proti chudobě

Recenzovala Ing. Dagmar Trkalová, CSc.

ISBN: 978-80-260-0352-6

Tyto a další materiály jsou volně ke stažení na www.ceskoprotichudobe.cz

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

publikace:sestava 1 26.10.2011 15:26 Stránka 1

Dne 22. července 2011 zavraždil v Norsku pra-vicový extremista sedmdesát sedm nevinnýchlidí, převážně mladých sociálních demokratů.Tuto knihu bychom chtěli věnovat obětem i pozůstalým a také všem lidem, kterým záležína svobodě a míru, na přátelství a spoluprácimezi lidmi a národy různých ras, světových názorů či náboženského vyznání.


Občanská odpovědnost ve světle globální chudobyTomáš Tožička

Svět po roce 2015: Odstranit nerovnost, posílit postavení ženMichal Broža

Zemědělství jako základní kámen pro odstranění hladu a chudobyDagmar Milerová Prášková

Jak se měří rozvojJiří Silný

Právo na potravinyDagmar Milerová Prášková

Energie pro všechnyTomáš Tožička

Za spravedlivější Společnou zemědělskou politikuAurèle Destrée

Bída, dluhy, svrchovanostVáclav Bělohradský

Rozvojové cíle tisíciletí – pět let před naplněním?Robert Stojanov a Barbora Duží

Obnovitelné energie v rozvojovém světěMilan Smrž

Dopady globálních změn podnebí na lidi v rozv. zemích a česká zodpovědnostJiří Koželouh a Vojtěch Kotecký

Nesnesitelná lehkost finanční globalizaceOndřej Kopečný

Dopady krize na rozvojové zeměIlona Švihlíková

Důstojná práce – klíč k omezení chudoby stovek milionů lidíPavel Malíř Chmelař

Chudoba a demokracieJiří Pehe

Obchod zahyne bez zisku, rozvojová spolupráce žije z nadějeJana Mazancová

Rozvojová problematika na deskové hře: KiumbovéRenata Rokůsková

Lesk a bída elektrifikace v MasukuTomáš Tožička

Pískování džínsů stojí lidské životyAnna Lazorová

Děti do školy a dospělí do prácePavla Začalová

Jeden svět pro všechnyTomáš Tožička

4

8

11

14

17

20

23

28

34

41

47

51

55

58

64

66

72

74

76

78

82


OBČANSKÁ ODPOVĚDNOST VE SVĚTLE GLOBÁLNÍ CHUDOBY

Tomáš TožičkaAutor je jedním z koordinátorů kampaně Česko proti chudobě.

V roce 2008 zjistili hráči v kasinu globálního kapitalismu, že za své žetony nic nedostanou. Ti nejbohatšíměli štěstí. Jejich přátelé z vlád bohatých zemí sanovali jejich ztráty. Podobné štěstí neměly milionylidí spořících v důchodových fondech, kteří během několika dní přišli o své penze. Krize tvrdě dopadlana průmysl i služby, a vytvořila armádu nezaměstnaných.

I když tato krize, stejně jako Velká hospodářská krize ve dvacátých letech, vznikla v nejbohatších ze-mích, její dopady dnes nejhůře postihují nejchudší obyvatele nejméně rozvinutých zemí. Spolu s ná-sledky potravinové a komoditní krize přinesly nejchudším další zhoršení jejich situace.

Chudoba stále se zvětšujícího počtu lidí a neustále rostoucí příjmy hrstky nejbohatších brzdí ekono-miku a vedou k nepokojům. Pauperizované vrstvy jsou politickými elitami přesvědčovány, že problémleží v sociálních, zdravotních a školských výdajích. A to přesto, že tyto náklady tvoří jen zlomek penězprohýřených na záchranné balíčky pro banky, průmysl či nesmyslné státní zakázky provázané s ko-rupcí a financováním volebních kampaní hlavních politických stran.

Finance

Tax Justice Network odhaduje, že celosvětové daňové ztráty kvůli mezinárodním daňovým únikům pře-sahují 250 miliard USD ročně. Mizí v daňových rájích, kde dnes bohatí jedinci a korporace ukrývají předdaňovými a protikorupčními úřady přes jedenáct tisíc miliard USD. Přesto politici projevují jen minimálnía ještě k tomu pouze řečnickou snahu s tímto problémem něco dělat. Není těžké odhadnout proč. Tytopeníze jsou totiž nevypátratelné, což je výhodné pro korupci i podporu organizovaného zločinu.

Stále více občanů v rozvinutých zemích si uvědomuje, že ztrácí kontrolu nad politickou mocí, nad roz-hodováním o vlastním životě i možnost ovlivňovat dění kolem sebe. Aktivity směřující k vyššímu za-pojení občanů do demokratických procesů jsou však stále velmi slabé. Přesto začíná být mnoha lidemzřejmé, že svým prostým denním jednáním i chováním ovlivňují nejen sebe a své nejbližší, ale i cel-kové dění na globální úrovni.

Důstojná práce

Jednou z takových činností je obyčejné nakupování. V obchodě můžeme rozhodnout, zda koupímelaciný produkt vyrobený dětmi či zaměstnanci v zoufalých podmínkách, nebo jestli dáme přednost vý-robku, který neohrožuje ani důstojnost pracujících, ani nepoškozuje životní prostředí. Samozřejmě i mnozí konzumenti v bohatých zemích jsou limitováni svými příjmy, ale právě proto je třeba o tomuvažovat. Laciné zboží může být produkováno jen za cenu nedůstojných pracovních podmínek, a jest-liže mu budeme dávat přednost, zanedlouho se ve stejných podmínkách ocitneme sami.

4


Proto občanské aktivity ve světě i u nás vyzývají k solidaritě se zaměstnanci v rozvinutých zemích, k nákupu zboží, které bylo vyrobeno v důstojných podmínkách a bez zničeného životního prostředí.

Energie pro všechny

Stejně tak si někteří lidé uvědomují, že chudoba v naší zemi, jedné z nejbohatších na této planetě, vy-padá přes všechnu svoji tragičnost jinak, než chudoba těch nejchudších v rozvojovém světě. Příklademje prostý přístup k elektrické energii, který dnes nemá třetina obyvatel Země. A to přesto, že známetechnologie i postupy, jak umožnit využití moderních zdrojů energie i v nejzapadlejších oblastech.Ovšem bohaté země dávají přednost podpoře nadnárodních firem, které budují centrální energetickézdroje pouze v takových oblastech, kde je možno rychle vydělat.

Přitom je zřejmé, že potřebujeme především hledat řešení pro chudé oblasti, pro posílení jejich lo-kální ekonomiky a snižování závislosti na centru či globálních trzích. Budování místních energetic-kých kapacit a lokálních sítí je jednou z takových možností. To ovšem neplatí jen pro chudé země, aleve srovnatelné míře i pro ty nejbohatší. I tam totiž můžeme vidět „bohatství v moři chudoby“. Násled-kem toho je odliv lidí z venkova či chudnoucích měst do bohatých aglomerací se všemi problémy,které tento jev provází.

Zemědělství a klima

Setrvalým problémem zůstává hlad a podvýživa. V roce 2010 trpělo hlady 925 milionů lidí, to znamenápřibližně každý šestý obyvatel planety – v naprosté většině v rozvojových zemích, většinou ženy a děti.Rozhodně to není tím, že bychom nedokázali vyprodukovat dost potravin pro rostoucí počet obyvatel,jak tvrdí jeden z hlavních mýtů rozvojové problematiky. Opak je pravdou. Podle Organizace pro výživua zemědělství (FAO 2002 str. 9) se v roce 2002 vyprodukovalo o 17 % více kalorií na osobu, než tomu bylopřed třiceti lety! Přesto nedokážeme zastavit utrpení hladovějících. Není divu, když se na světě vyhodí1,3 miliardy tun potravin. Zpráva FAO z května 2011 uvádí, že průměrný obyvatel Evropy či SeverníAmeriky vyhodí 95–115 kg jídla ročně. Celkově konzumenti v bohatých zemích vyhodí 222 milionů tunkonzumovatelného jídla, což se rovná celkové produkci všech států subsaharské Afriky.

Navíc se podle posledních výzkumů ukazuje, že přechod na ekologické zemědělství by dokázal pro-dukci ještě zvýšit. Agroekologie by přitom zbavila zemědělství závislosti na ropných produktech, zlep-šila zdraví obyvatel a umožnila oživení venkova. Jenže opět zájmy nadnárodního průmyslu i návykykonzumentů v rozvinutých zemích jsou stále trvající překážkou.

A problémem je i klimatická změna, která může zásadním způsobem otřást potravinovou bezpeč-ností těch nejohroženějších. Jako jedni z největších producentů emisí skleníkových plynů na hlavuzde máme svůj neoddiskutovatelný díl odpovědnosti. Proto je důležité, abychom i v tomto ohleduměnili své chování, ať již na rovině osobní a rodinné – otázka spotřeby, i na rovině občanské – jako vo-liči a strůjci změn politicko-ekonomického paradigmatu.

Česko proti chudobě a české mezinárodní závazky

Kampaň Česko proti chudobě se v rámci mezinárodní koalice Globální výzva k akcím proti chudobě(GCAP) snaží, aby byly naplňovány závazky bohatých zemí, v nichž přislíbily těm nejchudším svoupodporu. Především se zaměřuje na tzv. Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs), které jsou dnes mezinárodně

5


schváleným programem na odstranění extrémní chudoby. Už dnes je jasné, že záměry MDGs nebu-dou naplněny, a otevírá se diskuse, jak dál.

Je zřejmé, že samotný tok peněz tzv. rozvojové spolupráce není dostatečný. V současném finančníma obchodním systému na globální úrovni stále setrvává trend, kdy chudé země platí bohatým více, nežod nich dostávají. Výsledkem je neustálá spirála neřešitelné zadluženosti. Pokud budeme chtít tentotrend změnit, nevystačíme již s obecnými cíli, ale potřebujeme skutečně rozvojové strategie, kterébudou přispívat k zajištění důstojného a plodného života všech lidí – ať již v chudých či v bohatých ze-mích. K naplnění této vize ovšem chybí politická vůle. Hlavní překážkou jsou soupeřící ideologie – především ta neoliberální. Ačkoli je jasné, že „jeden střih není vhodný pro všechny“, místo hledáníkonkrétních řešení pro dané lokality se neustále snažíme procedit realitu sítem našich redukovanýchpředstav, které rádi prohlašujeme za univerzální.

Participace občanů

Proto se některé občanské iniciativy stále více soustředí na zvyšování povědomí o globálních souvi-slostech našeho každodenního života i na konkrétní práci, která na lokální i globální úrovni přispívá k vyššímu zapojení občanů do veřejného života. To je totiž základní předpoklad k tomu, abychom od-stranili ty největší problémy, s nimiž se potýkáme. Žádný osvícený vládce ani sebeosvícenější demo-kratická vláda – na národní či mezinárodní úrovni – tyto problémy nejsou schopni vyřešit.Odpovědnost i schopnosti musí vycházet z občanů.

Náš svět by mohl být místem, kde mají všichni zajištěn důstojný život i prostor na vlastní rozvoj. Mámek tomu dost financí, technologií, potravin. Jde jen o to, jak s těmito prostředky budeme nakládat, dojaké míry dovolíme jejich zneužívání. Stav, kdy hrstka bohatých parazituje na chudnoucí většině, neníudržitelný a historicky vždy skončil tragicky. To platí na národní úrovni i na té mezinárodní. Ale i životníúroveň té chudší většiny v České republice je nesena z velké části otřesnými podmínkami ve vzdále-ných zemích, za nichž je pro nás vyráběna velká část toho, co spotřebováváme.

Naše práva si neudržíme, pokud budeme tolerovat jejich porušování v jiných částech světa. Naše Zeměje už příliš malá na to, abychom si někde vytvořili nějaký samostatný ostrov svobody, štěstí a spra-vedlnosti. Pokud chceme dosáhnout lepšího a důstojnějšího života pro sebe i příští generace, nezbývánám než solidarita. Solidarita jako integrace s podobně či hůře ohroženými jedinci a skupinami.

Abychom dosáhli svých práv a spravedlnosti, musíme se zajímat a podporovat práva našich sousedů.Ať již jsou to lidé z naší ulice, z nějaké marginalizované skupiny, z příměstského ghetta nebo z jinéhokontinentu.

6


HLAD PO ROZVOJIFoto: OSN, Martine Perret, Rybařící indické ženy


SVĚT PO ROCE2015: ODSTRANIT NEROVNOST, POSÍLIT POSTAVENÍ ŽENMichal BrožaAutor je vedoucím Informačního centra OSN v Praze.

Letošní výroční zpráva OSN o plnění Rozvojových cílů tisíciletí (Millennium Development Goals Report2011) není ani příliš optimistické, ale ani příliš pesimistické čtení. Díky projektu Rozvojových cílů tisí-ciletí (MDGs) se již miliony lidí vymanily z chudoby, zachráněno bylo mnoho životů a více dětí chodído školy. „Snížila se mateřská úmrtnost, zlepšily příležitosti žen, přístup k pitné vodě i k lékařské péči,“píše v úvodu zprávy generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun. Zároveň ale upo-zorňuje, že v mnoha jiných oblastech bude cesta k úspěchu ještě dlouhá. „Zejména se to týká posílenípostavení žen, podpory udržitelného rozvoje a ochrany nejchudších – tedy i nejzranitelnějších přednásledky krizí. Ať už se jedná o ozbrojené konflikty, přírodní pohromy nebo výkyvy cen potravin a energií,“ upozorňuje šéf OSN.

Počet obyvatel planety dosáhne v říjnu sedmi miliard. Do jakého světa se vlastně narodí dítě, kterémuněkdy v říjnu dají na zápěstí tu symbolickou sedmičku a devět nul? Především do světa komplexního,kde téměř vše souvisí se vším. Do světa plného paradoxů a rozporů. Přes nebývalý blahobyt značnéčásti světa žije dnes pod hranicí extrémní chudoby téměř pětina lidí. Na světě produkujeme dost po-travin pro všechny, ale přesto téměř miliarda lidí hladoví. V době internetu, chytrých telefonů, iPadůa nanotechnologií je více než miliarda negramotných. Umíme léčit nebo zcela odstranit řadu nemocí.Přesto se dál šíří a zabíjejí. Lidstvo dostalo do vínku zdravé životní prostředí bohaté na suroviny. Pře-sto pokračujeme v jeho ničení a vyčerpávání. Každý člověk si přeje žít v bezpečí a stabilitě. A přestose část světa zmítá v konfliktech a zbrojení a obchod se zbraněmi narůstá.

Pozitivní čísla...

Zpráva OSN o Rozvojových cílech tisíciletí za rok 2011 konstatuje, že chudoba je v mnoha zemích a regionech na ústupu. V některých nejchudších zemích došlo k výraznému zlepšení v oblasti vzdě-lání. Dochází ke snižování dětské i mateřské úmrtnosti, méně lidí umírá na malárii, AIDS i tuberkulózu.V neposlední řadě se zlepšil i přístup k pitné vodě. Mluvíme o globálních číslech.

Přes ekonomický propad v letech 2008–2009 živený finanční a potravinovou krizí bude pravděpo-dobně splněn cíl na celkové snížení chudoby. V roce 2015 se podíl chudých dostane pod hranici 15 pro-cent (cíl je stanoven na 23 procent). Nelze ale přehlédnout, že globální trend je poháněn hlavně z východní Asie, ze všeho nejvíc z Číny. V jiných regionech, na prvním místě v subsaharské Africe, takoptimistická čísla nemáme.

8

8

Foto: OSN, Paulo Filgueiras


Burundi, Rwanda, Samoa, Svatý Tomáš a Principe, Togo a Tanzanie. To jsou země, které již splnily cílzpřístupnit základní vzdělání všem, nebo se mu reálně blíží. Slibný je také vývoj v Beninu, Bhútánu, Bur-kině Faso, Etiopii, Guinei, Mali, Mozambiku a Nigeru. Tam se školní docházka zvýšila od roku 1999 o více než 25 procent. Subsaharská Afrika pokročila v této oblasti nejdál ze všech regionů.

Úmrtnost dětí mladších pěti let se snížila z 12,4 milionu (1990) na 8,1 milionu (2009). Každý den takumírá o 12 tisíc dětí méně. Díky očkovacím programům se v letech 2000 až 2008 podařilo celosvě-tově snížit úmrtnost dětí na spalničky o 78 procent.

Celková úmrtnost na malárii klesla jen za poslední dekádu o 20 procent. Zásadní roli sehrála distribuce sítíproti komárům. V jedenácti afrických zemích se podařilo úmrtnost na malárii snížit o více než 50 procent.

Zejména díky vývoji v subsaharské Africe dochází k celkovému poklesu nových nákaz HIV. Zlepšenéfinancování od roku 2004 vedlo k třináctinásobnému zvýšení počtu lidí, ke kterým se dostává antire-trovirální léčba. V roce 2009 to bylo již více než 5 milionů lidí v nízko- a středněpříjmových zemích. V letech 2004–2009 došlo ke snížení počtu úmrtí na AIDS o téměř 20 procent.

V letech 1995 až 2009 bylo úspěšně léčeno více než 40 milionů případů tuberkulózy. Léčba zachránilaživot až šesti milionům pacientů. Celkem od roku 1990 klesla úmrtnost na TBC o více než 30 procent.Výrazně se od roku 1990 zlepšilo zásobování pitnou vodou. Více než miliarda lidí ve městech a více než700 milionů na venkově za tu dobu získalo nový nebo lepší přístup k vodním zdrojům. Nejvýraznějise situace zlepšila ve východní Asii. Ale i subsaharská Afrika zaznamenala nárůst, počet lidí se zlepše-ným přístupem k pitné vodě se za výše zmíněné období zdvojnásobil.

... ale

Přes všechna pozitivní čísla ale musíme vidět i to, že se stále nedaří zlepšit situaci nejchudších nebojinak znevýhodněných – ať už na základě pohlaví, věku, příslušnosti k určitému etniku, nebo lidí s po-stižením. Obrovská propast zůstává mezi městy a venkovem.

Například v oblasti výživy je nejhorší situace u dětí v nejchudších zemích. Podle údajů z roku 2009 jecelá čtvrtina dětí v rozvojovém světě podvyživená. Nejhůře je na tom jižní Asie, kde za posledníchpatnáct let nedošlo k žádnému výraznému pokroku v tomto směru. U dítěte z venkovské oblasti jedvojnásobně vyšší nebezpečí, že bude podvyživené, než když žije ve městě.

U žen přetrvává podstatně nižší šance na získání placené práce. Platí to ve více než polovině regionů světa.

Docházka do školy se celosvětově od roku 1999 zvýšila o pouhých sedm procent (89 procent v roce2009). Vývoj se navíc v posledních dvou letech ještě zpomalil. Je nepravděpodobné, že bude do roku2015 splněn cíl zpřístupnit základní vzdělání všem. Mimo školu zůstávají zejména děti z nejchudšíchrodin, z venkova a dívky. Téměř polovina z dětí, které do školy nechodí, žije v konfliktních oblastech.

Lidí, kteří nemají přístup k hygienickým sanitačním zařízením, jako jsou splachovací záchody nebo ka-nalizace, je stále více než 2,6 miliardy. To je více než jedna třetina obyvatel planety. Znovu platí, že zlep-šení se primárně vyhýbá těm nejchudším. A i v tomto případě je horší situace ve venkovských oblastech.

Náročným a rozsáhlým úkolem zůstává zlepšování životních podmínek rostoucího počtu městskéchudiny. Podle odhadů nyní v nejchudších částech měst rozvojového světa (slumech) žije téměř 830milionů lidí. V roce 1990 to bylo 657 milionů, o deset let později 767 milionů.

9


2015 a dál?

Na loňském zářijovém summitu OSN se hodnotily výsledky MDGs před vstupem do závěrečné pěti-leté fáze. Představitelé států potvrdili své minulé závazky a shodli se na potřebě zaměřit se na přístupy,které se ukázaly jako nejúspěšnější. Za největší výzvy označili probíhající krize, rostoucí nerovnost vesvětě a válečné konflikty. Jednou z nejdůležitějších podmínek splnění MDGs je posílení postavení žen.Mezinárodní společenství došlo také ke konsensu, že úspěchu nelze dosáhnout bez skutečného glo-bálního partnerství, bez plnění slibů a bez většího důrazu na ochranu životního prostředí.

Rozvojové cíle tisíciletí potvrzují svůj význam a smysluplnost. A to i přesto, že některé z nich zůstanouv roce 2015 zřejmě nenaplněny. Vedle konkrétních výsledků se jejich prostřednictvím daří mobilizo-vat politickou vůli a odezvu dárců. Potírání chudoby a hladu a další cíle se dostaly na samý vrchol glo-bální agendy. Koncept MDGs si získal i širokou veřejnou podporu. Nic na tom nemění ani fakt, že z mnoha stran se již od začátku ozývají kritické hlasy. Není ale na místě, aby se stal jen vysmívaným ma-mutím projektem, jehož bublina splaskne ještě dřív, než se dostaneme do finálního roku 2015. MDGspotřebují pokračující politickou debatu. Důležité jsou i kritické hlasy, které dokáží projekt usměrňovat.Je nutné analyzovat, hodnotit a vyvozovat dobré praktiky a zároveň poukazovat na ty negativní.

Debata o MDGs začala asi deset let před tím, než byly přijaty. Je proto namístě diskutovat již dnes, cose bude dít po roce 2015. Musíme především definovat nejdůležitější rozvojové problémy součas-nosti. Svět je dnes jiný než v 90. letech, kdy koncept vznikal. Poslední dekáda minulého století se vy-značovala relativní stabilitou, tu současnou naopak charakterizují krize: ekonomická, finanční,potravinová, klimatická. Podle některých analytiků je největším současným ohrožením rozvojovýchcílů společenská nerovnost uvnitř států.

Podle nezávislého britského výzkumného centra Overseas Development Institute budou po roce 2015kritickými otázkami rozvoje především 1. pokračující proces urbanizace, 2. klimatická změna, 3. chronická chudoba a nerovnost, 4. nedostatek pracovních příležitostí a 5. nerovnoměrný ekono-mický růst. V České republice například analytické centrum Glopolis dlouhodobě upozorňuje na kri-tický význam otázky potravinové bezpečnosti a s ní spojené podpory drobného zemědělství a farmaření v rozvojových zemích. Valná většina nejchudšího obyvatelstva je na zemědělství a ob-chodu se zemědělskými komoditami přímo závislá.

Z již probíhající diskuse o směřování po roce 2015 vyplývají dva hlavní přístupy. První vychází z toho,že stávajících osm cílů je nedostatečných, a bude je proto nutné rozšířit o témata, která v roce 2000nebyla nebo nemohla být brána v potaz. Mimo jiné např. o otázku klimatických změn. Druhý přístupnavrhuje současné cíle zachovat, ale jejich záběr rozšířit a prohloubit.

Rozvojové cíle tisíciletí jsou podle všeho konceptem úspěšným, na jehož výsledcích musíme dál sta-vět. Do agendy MDGs by měl být výslovně zasazen koncept udržitelného rozvoje. Jeho tři pilíře – eko-nomický, sociální a environmentální – se musí stát základem všech rozvojových politik. Významnouroli by měl v tomto směru sehrát nejdůležitější summit roku 2012: tzv. Rio+20, tedy dvacetileté zhod-nocení strategie přijaté v roce 1992 na Summitu Země v brazilském Riu de Janeiro.

Podobně jako na MDGs je potřeba nahlížet i na Organizaci spojených národů. Ta musí být výrazně posílena,aby stačila plnit množství nových a kom plexních úkolů, které jsou na ni neustále kladeny. Rozvojové cíletisíciletí i další globální projekty potřebují globálního koordinátora. Mimo OSN není žádný jiný v dohledu.

Zdroje:• United Nations • MDGs Report • UN Millennium Campaign • UNFPA • UNHCR • WHO • UNICEF • The Earth Institute• Overseas development Institute • Informační centrum OSN v Praze (UNIC) • Glopolis

10


ZEMĚDĚLSTVÍJAKO ZÁKLADNÍKÁMEN PRO ODSTRANĚNÍHLADU A CHUDOBY

Dagmar Milerová PráškováAnalytička programu potravinové bezpečnosti organizace Glopolis.

Podle statistik Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) dosáhl v roce 2009 počet lidí, kteří strá-dají hladem, více než jedné miliardy. Přestože v roce 2010 toto číslo kleslo na 925 miliónů, stále sejedná o každého sedmého člověka na planetě. Situace je o to složitější, že polovinu všech hladovějí-cích tvoří drobní farmáři, kteří paradoxně sami pěstují potraviny nebo jsou spojeni s produkcí potra-vin nepřímo. Proto se stále častěji označuje zemědělství jako hlavní hnací motor ve snaze dosáhnoutprvního Rozvojového cíle tisíciletí (MDG1), tedy snížení hladu a chudoby na polovinu do roku 2015.

Když hovoříme o hladu, myslíme situaci, kdy lidé nemají zajištěný přístup k dostatečnému množstvívýživných potravin. Hlad se však projevuje třemi různými způsoby – nedostatečnou výživou, podvýži-vou a hladověním. Nedostatečná výživa je chronické hladovění v případě, že konzumovaná strava ne-obsahuje dostatečnou energetickou hodnotu. Podvýživou rozumíme situaci, kdy člověk ve stravěnepřijímá dostatečné množství bílkovin, stopových prvků a vitamínů. Hladovění pak představuje akutníhlad vedoucí ke ztrátě tělesné hmotnosti. Celkový počet hladovějících na světě tedy zahrnuje všechnytyto tři kategorie. Hladem a podvýživou pak nejvíce trpí lidé žijící v rozvojových zemích, jen pouhá dvěprocenta představují lidé v bohatých státech. Dvě třetiny všech hladovějících žijí pouze v sedmi zemích– v Bangladéši, Číně, Demokratické republice Kongo, Etiopii, Indii, Indonésii a Pákistánu.

V rozvojových zemích je více než 70 procent chudých soustředěno ve venkovských oblastech, pře-vážně v jižní Asii a subsaharské Africe. Jedná se většinou o drobné zemědělce, nájemné dělníky bezvlastní půdy, rybáře a pastevce, kteří mají omezený nebo minimální přístup k půdě, dopravní infra-struktuře, trhu, půjčkám nebo informacím a vzdělání. Navíc dochází k další diskriminaci, pokud sejedná o ženy, staré lidi, nebo určité kmeny a menšiny. Protože nemají výnosy ze své malé produkce,nemají ani prostředky na nákup dalších potravin.

Jak však vypadá takový typický drobný farmář? Obvykle se jedná o ženu s několika dětmi, která hos-podaří na maximálně dvou hektarech půdy (tedy rozloha o trochu větší než fotbalové hřiště). Tatopůda není příliš bohatá na živiny a nenabízí mnoho vody na zavlažování rostlin. Problém je i s úro-dou, protože ta nevystačí na celý rok. Farmářka je obvykle nucena prodat všechnu svou úrodu hnedpo sklizni kvůli nemožnosti uskladnit úrodu na vhodném místě a zabránit jejímu zkažení. Své plodinymusí prodat přes jediného prostředníka, kterého zná. Jelikož nemá žádné informace o aktuálních ce-nách jednotlivých potravin, přijímá jakoukoliv nabízenou cenu. Ta bývá velmi nízká, ale nic jiného jí ne-

11

Foto: OSN, Olivia Grey Pritchard, Čadské ženy připravují školní obědy


zbývá, protože nemá možnost využít jakýkoliv druh transportu, aby mohla prodat své plodiny na vzdá-leném trhu. Za několik měsíců bude muset nakoupit potraviny pravděpodobně za dvakrát vyšší cenu,než kterou za svoji úrodu dostala.

Příčiny hladu

Hlad zpravidla chápeme jako otázku související s nedostatkem potravin. Planeta je ale dnes schopnauživit celosvětovou populaci. Nemusí to pravda platit do budoucna, protože světová populace rostea množství kvalitní půdy pro produkci potravin klesá. Problém v současné době vězí především v chu-době, ale také v nastavení světového potravinového systému a v zacházení s životním prostředím.Chudoba je začarovaný kruh. Farmář svou produkcí potravin neuživí po celý rok rodinu a nemá ani pe-níze, aby mohl nakoupit základní potraviny nebo semena pro další úrodu. Nebojuje ale pouze s chu-dobou, zásadní roli hraje také to, že není v popředí zájmu vlastní vlády.

Situaci drobnému farmáři neulehčuje ani současný hospodářský systém a mezinárodní obchod upřed-nostňující volný trh, protože nemá nástroje na to, aby mohl konkurovat někomu, kdo má nejen pa-třičné prostředky a technologie, ale i podporu ze strany svého státu. To jednoduše dokládá třebapříklad vývozních podpor. V praxi to znamená, že zemědělec v Evropské unii nebo ve Spojených stá-tech, přestože má vyšší náklady na produkci, může tuto produkci prodat v chudém státě levněji, cožničí lokální producenty. Globální potravinový systém dále ovládá jen několik málo velkých agrofirem,které stanovují ceny zemědělských produktů, což jen vede k tomu, že lokální farmář někde v subsa-harské Africe za svou produkci dostane příliš nízkou cenu, nebo ji ani neprodá.

Neméně důležitý faktor ovlivňující sklizeň plodin představuje také počasí. Vlivem klimatických změndochází poslední dobou k velmi častým a nepředvídatelným výkyvům, jako jsou záplavy, dlouhásucha, vyšší výskyt silných bouří či požárů. Tím nejen že dochází k nižší úrodě, ale i k úbytku kvalitnípůdy a vodních zdrojů, k nenávratnému zmizení mnoha druhů zvířat i rostlin nebo rozšiřování pouští.Podle expertů Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) by tak mohla v budoucnu africká pro-dukce potravin klesnout až o 40 procent. Souvislost s úbytkem přírodních zdrojů má však i bezohlednálidská činnost a nedostatečná ochrana životního prostředí, které je pro drobné zemědělce zásadní.

Řešení nejsou neznámá

Mezinárodní společenství v souvislosti s hledáním řešení problému hladu přišlo s konceptem potra-vinové bezpečnosti, který má vyjadřovat opak situace, kdy člověk hladoví a nemá zabezpečený příjempotravin. Potravinová bezpečnost (food security) je definována jako stálý fyzický, ekonomický a sociál-ní přístup k nutričně bohatým potravinám (tento pojem je ale často v češtině zaměňován s pojmembezpečnost potravin/food safety, tedy opatřeními zaručujícími ochranu zdraví spotřebitele – to, cohladového ani ve snu nenapadne). Je nutné si také uvědomit, že již Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 uznala právo na potraviny jako základní lidské právo. Naplňování lidského práva na po-traviny je tak přímo prostředkem, jak dosáhnout potravinové bezpečnosti.

Pro odstranění hladu jsou nezbytná mnohá opatření na všech úrovních. Na národní úrovni je třeba po-silovat potravinovou bezpečnost skrze programy na podporu drobných zemědělců, kteří musí být v centru zájmu svých vlád. Vlády by také měly zajistit, aby právo na potraviny bylo vymahatelné pro-střednictvím národních soudních systémů ze strany každého jednotlivce. Je třeba také odstranit dis-kriminaci, kterou pociťují především ženy, a zajistit drobným farmářům přístup k půdě, půjčkám,aktuálním informacím, vzdělání a v neposlední řadě i zdravotní péči. Pro případy krize je nutná exis-

12


tence záchranných sítí, jak sociálních podpor, tak potravinové pomoci. I když v mnoha zemích ne-existují vlastnická práva na půdu, vlády musí zajistit, aby případný pronájem půdy cizím investorůmnenarušil tradiční užívání půdy původními obyvateli.

Jelikož je ale většina lidí trpících hladem závislá na zemědělství, musí se hlavní pozornost věnovatprávě tomuto odvětví. Přestože zemědělství zaměstnává až tři čtvrtiny obyvatel rozvojových zemí,politická reprezentace jeho důležitost doposud značně přehlížela. Bez vhodných investic do země-dělství, tedy například do zavlažovacích systémů, zařízení pro uskladňování potravin, zemědělskéhovýzkumu a technik pro udržitelné zemědělství, ale i do dopravní a komunikační infrastruktury sedrobní chudí farmáři ze své současné situace nedostanou.

Podpora lokálních trhů a lokální produkce základních potravin je pro drobné farmáře také klíčová.Mnoho rozvojových zemí se změnilo z čistých vývozců potravin na čisté dovozce, protože daly před-nost pěstování takzvaných tržních plodin (jako je čaj, káva, tabák nebo květiny) před potravinami,které tvoří základ jídelníčku (pšenice, kukuřice, rýže). Kvůli nastavení mezinárodního obchodního sys-tému však ani z produkce tržních plodin zemědělci téměř vůbec neprofitují. Je proto nutností, abyměli farmáři v rozvojových zemích větší kontrolu nad produkcí, distribucí a spotřebou potravin bez zá-vislosti na mezinárodních trzích.

Na mezinárodní úrovni je nutné změnit nastavení hospodářského systému a upravit obchodní a ze-mědělské politiky rozvinutých zemí, které škodí obyvatelům chudých států, a nastavit spravedlivějšíobchodní režim zohledňující potřeby obyvatel rozvojového světa. Bez zvláštního zacházení pro chudézemě, aby mohly chránit své pěstitele, se odstranění hladu také neobejde. Dále se musí zajistit většítransparentnost světového trhu s potravinami, aby nedocházelo k tomu, že instituce, které nemají žádnou spojitost s potravinami jako takovými (například investiční fondy), mohou spekulovat s potra-vinovými komoditami, což vede přímo k hazardu s lidskými životy a ne pouze hazardu finančnímu.

Zacházení se životním prostředím všude na světě je také klíčové pro budoucí vývoj. Je třeba omezitnadměrné využívání půdy vedoucí k odlesňování, znečišťování vodních zdrojů a kontaminaci půdy. Jenutné zamezit nadměrnému užívání chemických hnojiv a začít využívat udržitelnější způsoby pro-dukce potravin. Přestože neexistuje jednotná shoda ohledně přijatelných opatření zmírňujících kli-matické změny, je jasné, že je potřeba se tímto problémem zabývat a nalézt i mechanizmy propřizpůsobení potravinové produkce následkům klimatických změn, které dopadají nejhůře na nej- méně rozvinuté státy.

Hlad bývá často chápán jako běžná součást každodenního života v chudých zemích, jedná se ale o po-litický problém, který lze řešit pouze správnými politickými rozhodnutími. Všichni lidé si musí uvědo-mit, že na jedné straně ubývají přírodní zdroje a snižuje se produktivita půdy a na straně druhé rostesvětová populace. Produkce potravin tak do budoucna představuje jednu z hlavních výzev, protožepočet hladovějících bude s největší pravděpodobností narůstat.

Zdroje:• FAO o hladu: http://www.fao.org/hunger/en/ • IAASTD, Agriculture at a crossroads: http://www.agassessment.org/ • IFPRI, Global Hunger Index: http://www.ifpri.org/publication/2010-global-hunger-index • Olivier de Schutter, Lecture on hunger: ftp://ftp.fao.org/docrep/fao/meeting/018/k6518e.pdf • Oxfam, Investing in Poor Farmers Pays: http://www.oxfam.org/policy/investing-in-poor-farmers-pays • Světový potravinový program: http://www.wfp.org/hunger/what-is • UN Millennium Project, Halving hunger: it can be done: http://www.unmillenniumproject.org/reports/tf_hunger.htm

13


JAK SE MĚŘÍ ROZVOJ

Jiří SilnýŘeditel Ekumenické akademie Praha, dlouhodobě se zabývá problémy globalizace.

Pojem rozvoj patří k těm, o kterých se moc nediskutuje, protože si skoro každý myslí, že jeho obsah jejasný, ale při bližším zkoumání se ukáže, že tomu tak většinou vůbec není. Jako málo rozvinuté, ne-jméně rozvinuté, rozvojové, rozvíjející se nebo rozvinuté jsou označovány jednotlivé státy obvyklepodle podílu HDP na hlavu. Rozptyl je velký – od katarských devadesáti tisíc po tři sta dolarů v De-mokratické republice Kongo.

Hrubý domácí produkt

Co se tu vlastně měří? Hrubý domácí produkt je suma vyjadřující v penězích veškerou produkci vý-robků a služeb během jednoho roku na daném teritoriu. Měřítko HDP může právě jen velmi hruběměřit míru bohatství dané země, ale z různých důvodů není příliš spolehlivé při posuzování skutečnéživotní úrovně jednotlivých obyvatel nebo kvality života obecně.

Kritici tohoto zatím všeobecně užívaného měřítka rozvoje uvádějí často příklad, jak se v HDP projevíautomobilová nehoda s tragickými následky. Zmařené životy a zničené hodnoty jsou pro ekonomickýrozvoj hotové požehnání. Vydělá pohřební služba, nemocnice, autoservis nebo se vyrobí nové auto,čím dráž to přijde, tím více roste hrubý domácí produkt. Na druhou stranu HDP vůbec nezaznamenáváčinnost, která je neplacená , ale pro chod a rozvoj společnosti nezbytná, jako jsou třeba výchova dětí,péče o domácnost, dobrovolnické aktivity apod.

HDP také nic neříká o tom, jak je bohatství rozděleno, nebo zda v zemi zůstává. Např. 10 % z českéhoHDP (300 miliard v roce 2010) odplyne jako zisky zahraničních firem pryč.

Diskuse o smyslu použití HDP jako měřítka rozvoje se vedou už dlouho a dostávají se i na vrcholnoupolitickou rovinu. Např. francouzský prezident Sarkozy vyjádřil potřebu překonat HDP jako měřítkorozvoje a Evropský parlament vydal zprávu, ve které označuje hrubý domácí produkt za „již neodpo-vídající době“ . Podle poslance Jo Leinena bychom měli spíše měřit „sociální pokrok, ochranu klimatua životního prostředí, efektivitu využívání nedostatkových surovin a kvalitu pracovních míst“.

Index lidského rozvoje

V rámci systému OSN se od roku 1990 používá Index lidského rozvoje (Human Development Index, HDI),na jehož základě se také vydávají každoroční zprávy (Human Development Reports). Zavedení toho in-dexu má za cíl postavit do centra rozvojového usilování snahu o rozvoj člověka. Něco podobného mělna mysli už v šedesátých letech minulého století katolický filozof, ekonom a sociální vědec Luis-JosephLebret, který mluvil o rozvoji „všech lidí a každého člověka“, jehož základem mu byla humánní ekonomika.Tedy taková ekonomika, která je zaměřená na lidské potřeby a ne na maximalizaci zisku.

Index lidského rozvoje je v současné době nejrozšířenějším způsobem, jak měřit rozvoj jinak než jen ma-kroekonomickými daty. Index lidského rozvoje je kompilován z HDP na osobu, úrovně dosaženého

14


vzdělání a očekávané délky života. Agregovány do jednoho čísla indexu jsou konkrétně: průměrná oče-kávaná délka života při narození, protože tento demografický ukazatel v sobě nejlépe zahrnuje všechnynegativní i pozitivní vlivy, které ovlivňují lidské zdraví; dále úroveň vzdělanosti stanovená jako podílgramotného obyvatelstva a jako kombinovaný podíl populace z příslušné věkové skupiny navštěvujícíškoly prvního, druhého a třetího stupně; v neposlední řadě zahrnuje index hmotnou životní úroveň, ježje vyjádřena jako hrubý domácí produkt na osobu v USD v přepočtu na paritu kupní síly.

Index základních schopností a Index genderové spravedlnosti

Slabinou HDI je, že zejména u chudých zemí je často obtížné získat všechna relevantní data a tak jetřeba některá čísla jen odhadovat. Mezinárodní síť nevládních organizací, monitorujících od roku 1995naplňování ekonomických, sociálních a kulturních práv a genderovou spravedlnost „Social Watch“proto vyvinula vlastní jednoduší indexy. Postavení žen ve společnosti sleduje Index genderové spra-vedlnosti (Gender Equity Index, GEI) hodnotící přístup žen ke vzdělání, jejich ekonomické postavenía zastoupení v rozhodovacích pozicích. Index základních schopností (Basic Capabilities Index, BCI)sleduje tři základní ukazatele: dětskou úmrtnost, školní docházku do 5. třídy a asistované porody (zapřítomnosti lékaře nebo asistentky). Tyto údaje jsou poměrně dobře dostupné a mají velkou vypoví-dací hodnotu o situaci v chudých zemích, pro něž byl BCI vyvinut především. Péčí české koalice jsouúdaje obou indexů i mezinárodní zprávy Social Watch přístupné v češtině.

Hrubé domácí štěstí

Pozoruhodný je index „Hrubého domácího štěstí“ (Gross National Happiness, GNH), který zavedl jakooficiální indikátor osvícený panovník buddhistického Bhútánského království. Dašo Karma Ura, bhú-tánský spisovatel a ekonom, tento cíl charakterizuje následovně: „Blahobyt zahrnuje i takové věci jakopsychickou pohodu, existenci důvěryplných, emocionálně podporujících vztahů, dostupnost zdra-votní péče, vzdělání a bydlení, uchování kultury a ochranu ekologické pestrosti… Hromadit stále vícepeněz je prázdná hodnota. Štěstí je pro nás důležitější než bohatství.“ Pro měření GNH se užívá 72 in-dikátorů, které se neustále zpřesňují, a každoročně se sleduje jejich naplňování. Zkoumá se napříkladi to, jestli mohou občané vyváženě disponovat svým časem a mají dost času na meditace.

Bhútán naplňuje v současné době 43 z ideálních 72 faktorů. Valné shromáždění OSN přijalo na návrh Bhú-tánu 19. července 2011 rezoluci A/RES/65/309 nazvanou „Štěstí: směrem k holistickému chápání rozvoje“.

Podobným směrem se ubírají úvahy na druhém konci světa, v Latinské Americe. Spolu s politickou a kulturní renesancí původních národů se vynořuje jiné chápání rozvoje, které bylo vlastní i mnoha dal-ším tradičním kulturám. Jako „dobře žít“ jej však v současnosti formulují především Indiáni ze zemíjako je Bolívie (aymarsky: suma qamaña) nebo Ekvádor (kečuánsky: sumak kawsay). Nemá to nic spo-lečného s ideálem sladkého života v zahálce a požitcích bez odpovědnosti. Dobře žít znamená žít v harmonii s lidmi a s přírodou. Vyvarovat se vykořisťování lidí a narušování přírodní rovnováhy.

Otázka lidských potřeb

Na pozadí hledání vhodného způsobu měření rozvoje je diskuse o lidských potřebách a antropologic-kých konceptech. Za zmínku stojí myšlenky u nás málo známého chilského ekonoma Manfreda Max-Neefa, nositele tzv. Alternativní Nobelovy ceny. V jeho pojetí (model rozvoje lidské škály – Human-ScaleDevelopment) jsou lidské potřeby nehierarchické, univerzální a neměnné. Rovněž dokládá, že lidských

15


potřeb není mnoho, ale jsou provázané, přitom jsou konečné, stejné ve všech lidských kulturách a ob-dobích. Mění se jen způsoby jejich uspokojování. Některé způsoby uspokojování potřeb mohou uspo-kojení jen předstírat, nebo mohou být i destruktivní, nebo k uspokojení jedné potřeby dochází na úkorjiných potřeb apod. Jako základní definuje Max-Neef potřebu bytí, ochrany, lásky, porozumění, parti-cipace, odpočinku, tvorby a svobody. Nejúčinnější jsou synergické formy naplňování potřeb.

Další alternativní indexy

Americký ekonom Clifford Cobb se svými spolupracovníky vyvinul Index udržitelného blahobytu(Index of Sustainable Economic Welfare, ISEW). Odpočítává náklady spojené s nápravou škod při ka-tastrofách a nehodách, čerpání přírodních zdrojů aj., ale na straně aktiv zahrnuje i hodnoty vytvořenéneformální ekonomikou (v domácnostech apod.). Jiný podobný index je Indikátor reálného pokroku(Genuine Progress Indicator, GPI) Jonathana Rowea z americké organizace Redefining Progress. Po-dobných pokusů o vhodnější způsoby měření rozvoje na rovině celých států nebo na lokální úrovnije celá řada a lze je vyhledat na internetu.

Zatímco většinu nových indexů sledují a jejich zavedení navrhují nevládní organizace, koncept vý-znamného německého ekonoma Hanse Diefenbachera nazvaný Národní index blahobytu (Nationa-ler Wohlfahrtsindex, NWI) je už předmětem zkoumání zvláštní komise Bundestagu nazvané „Růst,blahobyt a kvalita života“. Možná, že Německo projeví v překonání zastaralého měřítka HDP stejnouprůkopnickou odvahu jako při opuštění jaderné energetiky. I NWI počítá jako aktiva neplacenou prácia odečítá jako náklady využívání životního prostředí. Index zohledňuje i rozdělení příjmů. Podle něj seukazuje, že úroveň Německa od roku 2000 klesá, zejména proto, že roste nerovnost v rozdělení příjmůa rostou náklady využívání životního prostředí.

Růst nebo rozvoj?

Diskuse kolem indikátorů rozvoje ukazují zřetelně, že je rozdíl mezi makroekonomickým růstem měře-ným penězi a reálným rozvojem životních šancí a blahobytu. Nejnovější publikace Indexu základníchschopností mj. srovnává světový růst HDP na hlavu s růstem BCI (Index základních schopností) za po-sledních dvacet let. Zatímco ekonomický ukazatel roste poměrně strmě (téměř o 4000 dolarů za sledo-vané období), BCI, sledující situaci nejchudších, se zvedá daleko pomaleji. Znamená to, že sice rostesvětové bohatství, ale rostou i rozdíly mezi bohatými a chudými, roste nespravedlnost. Navíc neohrani-čený růst překračuje ekologickou kapacitu Země. O tom nás informuje další měřítko – ekologická stopa.

Ekonomka Naďa Johanisová ukazuje, že ekonomický růst, jak ho měříme právě pomocí HDP, nemůžepokračovat donekonečna, protože i jednoprocentní nárůst množství výrobků a služeb je exponenci-ální, zdvojnásobí se každých 72 let. Zároveň vysvětluje, že zastavení růstu nemusí nezbytně zname-nat zhoršení kvality života, vlastně je to naopak – pokračující růst vede k problémům včetněnespravedlivě rozdělovaného bohatství. Stále sílící debata o zastavení růstu a cestě k udržitelnému sni-žování produkce (koncept známý pod francouzským názvem décroissance nebo anglickým degrowth)klade velmi naléhavé otázky, jak budeme chápat rozvoj do budoucna a hlavně, jak spravedlivě je lid-stvo schopné a ochotné se dělit o omezené zdroje.

Zdroje:• http://www.europarl.europa.eu/en/pressroom/content/20110606IPR20814/html/

Measuring-sustainable-development-and-supplementing-GDP• http://hdr.undp.org/en/statistics/• http://www.lebret-irfed.org/

16


• http://www.denikreferendum.cz/clanek/11075-rozvijej-se-poupatko• http://www.hraozemi.cz/indikatory-ur/index-lidskeho-rozvoje-(hdi).html• Social Watch zpráva 2010. Po pádu. Čas na změnu. Průběžná zpráva o globálním vývoji v oblasti vymýcení chudoby a genderové

spravedlnosti. Ekumenická akademie Praha, Praha 2011, ISBN 978-80-904405-4-8. Publikace Social Watch lze zdarma objednatnebo stáhnout na www.ekumakad.cz nebo www.socialwatch.cz

• Citáty z časopisu Publik-Forum 12/2011. Další informace např. sborník Bhutan. A Fortress at the Edge of Time?, Vienna Institute forDevelopment, Vienna, 1999 a na internetu http://www.denikreferendum.cz/clanek/11189-bhutansky-priklad

• http://www.un.org/News/Press/docs/2011/ga11116.doc.htm• http://www.denikreferendum.cz/clanek/4913-potreby-jsou-omezene-to-zadostivost-je-nekonecna• http://en.wikipedia.org/wiki/Wikiprogress• http://www.ekumakad.cz/obrazky/SW/BCI_10.pdf• http://www.ekostopa.cz/ekologicka-stopa• Sedmá generace 1/2011• http://www.degrowth.net/• http://www.denikreferendum.cz/clanek/9779-decroissance

PRÁVONA POTRAVINY

Dagmar Milerová PráškováAnalytička programu potravinové bezpečnosti organizace Glopolis.

V souvislosti s přijetím prvního rozvojového cíle, tedy snížením počtu všech chudých a hladovějícíchna polovinu do roku 2015, se začalo hovořit o základním lidském právu na potraviny. Obvykle jsou namezinárodní úrovni prosazována hlavně politická lidská práva (tzv. práva první generace), ale v bojiproti hladu a chudobě je nezbytná i podpora ekonomických a sociálních lidských práv (tzv. druhá ge-nerace). Do této kategorie právě právo na potraviny patří. Naplňování lidských práv tak není jen cílem,kterého chceme dosáhnout, ale také prostředkem, kterým lze podporovat rozvojové cíle.

Nejedná se však zdaleka o nějaký nový koncept. Právo na potraviny bylo definováno již ve Všeobecnédeklaraci lidských práv z roku 1948, která v článku 25 říká, že: „Každý má právo na takovou životní úro-veň, která zajistí jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu,šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření…“.

Závaznou součástí mezinárodního práva se právo na potraviny stalo v roce 1966 s přijetím Meziná-rodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tam je v článku 11 zakotvena defi-nice, že: „Státy uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu,zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek…“ a také, že pro naplnění „základního práva každého na osvobození od hladu, učiní (státy) jak jednotlivě,tak i na základě mezinárodní součinnosti taková opatření, zahrnujíc v tom zvláštní programy, jichž jezapotřebí“.

Lidsko-právní přístup a důraz kladený na právo na potraviny je základem pro strategie na odstraňo-vání hladu a zajištění potravinové bezpečnosti, která je zaručena v případě, že má člověk ekonomický,fyzický a sociální přístup k dostatečnému množství výživných potravin postačujících k pokrytí potřeb

17

Foto: OSN, Albert G Farran, Súdanský farmář


pro zdravý život. Lidsko-právní přístup dále zdůrazňuje principy jako je participace, odpovědnost, ne-diskriminace, transparentnost, lidská důstojnost a právní stát. Realizace práva na potraviny tak řešípolitické, sociální a kulturní příčiny hladu.

Právo na potraviny nicméně neznamená, že má každý občan právo na bezplatné jídlo. Zajištění po-travinové pomoci se vztahuje pouze na krizové situace, jako jsou přírodní katastrofy a válečné kon-flikty. Státy však musí právo na potraviny respektovat, chránit a naplňovat. Povinnost státu toto právorespektovat znamená nepřijímat žádná opatření, která by bránila v přístupu k půdě či produkci po-travin. Povinnost chránit zase státům ukládá, aby přístup k adekvátní potravě jednoho jedince ne-ohrožovala činnost jiného jedince či skupiny. Naplňovat právo na potraviny pak znamená, že státvhodnými proaktivními politickými kroky posiluje přístup a užívání zdrojů k zajištění potravinové bez-pečnosti svého národa.

Několik států dokonce právo na potraviny uznává ve svých ústavních zákonech, avšak ani jedna zemězatím neustanovila zvláštní legislativní opatření k implementaci tohoto práva. Navíc se často jedná o státy, kde je procento hladovějící populace velmi vysoké (Guatemala, Haiti, Etiopie, Kongo, Indie,Pákistán, Bangladéš nebo Srí Lanka). Neméně podstatným problémem je také to, že často není sa-mozřejmostí ani vlastní znalost existence takového práva ze strany obyvatelstva, a tak ani nemohouvznikat tlaky na jeho naplňování a posilování.

Trendy ohrožující právo na potraviny

Právo na potraviny a možnost pěstovat svou vlastní produkci jsou přímo spojené s užíváním půdy.Pro drobné farmáře, kteří tvoří více než polovinu všech hladovějících, má pak zásadní význam přístupk půdě a vodním zdrojům pro zavlažování. V současnosti existují dva druhy politik, které přímo ovliv-ňují jejich přístup k půdě. Jsou jimi zahraniční investiční politika a energetická politika.

Land grabbing V souvislosti s potravinovou krizí z let 2007/2008 se začalo ve větší míře hovořit o novém trendu, tak-zvaném land grabbingu, neboli akvizici/záborech půdy, kdy si začali zahraniční investoři pronajímatrozsáhlé plochy půdy (nad tisíc hektarů) v rozvojových zemích. Zastánci zahraničních investic do půdyčasto operují s argumenty podfinancovaného zemědělského sektoru, rozvoje venkova a nových pra-covních příležitostí pro lokální obyvatelstvo. Většinu investorů však tvoří soukromé subjekty, jejichžhlavním cílem je finanční zisk. Od roku 2008 se mezi investory zařadily rovněž vlády některých států,a to ze dvou hlavních důvodů. Prvním z nich je zajištění potravinové bezpečnosti vlastního národa,jako v případě arabských států, které trpí nedostatkem produktivní půdy a vodních zdrojů jako Saud-ská Arábie, Katar nebo Spojené arabské emiráty. Druhým je pak zvyšující se poptávka po biopalivech.

Paradoxem této situace je však to, že investice ze zahraničí jsou nasměrovány především do zemí,které byly v minulosti sužovány hladomory nebo kde je hlad chronicky zakořeněn a které jsou závisléna pomoci od Světového potravinového programu (WFP), jako je například Etiopie, Súdán či Demo-kratická republika Kongo. Jen pro představu, pronájem jednoho akru půdy v Etiopii stojí zhruba jedendolar na den, kdežto v Asii je i stokrát vyšší. Často tak dochází k tomu, že tisíce tun obilí jsou vyváženypryč ze země, v níž polovina obyvatelstva nemá přístup k základním potravinám.

Vliv, který mají akvizice půdy na právo na potraviny, proto nelze zanedbávat. Přestože se ve většině pří-padů jedná o pronájem a ne o prodej půdy, doba takového pronájmu se pohybuje od 50 do 99 let. Do-hody jsou zcela netransparentní a neveřejné, negarantují žádné výhody pro lokální obyvatelstvo, dochází

18


k násilným vysídlením bez patřičných kompenzací. Podpora zemědělské velkovýroby před drobným ze-mědělstvím vede navíc k závažným zásahům do životního prostředí. Málokdy je také dodržována zá-sada svobodného, předběžného a informovaného souhlasu, který zaručuje Deklarace OSN o právechpůvodních obyvatel. Je ovšem třeba dodat, že tyto zahraniční investice jsou vládami hostitelských států,většinou zkorumpovanými, přímo podporovány a založeny na velmi vstřícné investiční politice.

BiopalivaSoučasná politika biopaliv, tedy snaha snížit jak závislost na fosilních palivech, tak i emise skleníkovýchplynů v dopravě, měla možná na začátku dobrý úmysl, ale rostoucí ceny potravin ukázaly, že tento kroknebyl zrovna nejšťastnější. Cíl vyrábět energii z obnovitelných zdrojů vypadá atraktivně, pokud by sepro biopaliva nevyužívaly plodiny sloužící jako základ jídelníčku (kukuřice, cukrová třtina, olejniny). Vy-nechme i debatu o tom, že samotný název „bio“ má evokovat šetrnost k životnímu prostředí. Hlavnínesnází je jednoduše to, že díky různým druhům podpor jako jsou daňové stimuly a přímé dotace jeprodukce plodin určených pro biopaliva výnosnější než produkce potravin určená k běžné spotřebě.Navíc větší poptávka po plodinách s sebou nese větší tlak na množství a produktivitu zemědělské půdy.

Analýzy kromě toho jasně ukazují, že Evropa a USA se neobejdou bez importu plodin určených nabiopaliva, pokud chtějí dosáhnout svých závazných cílů. V případě EU je cílem 10 procent podílu bio-paliv v pohonných hmotách do roku 2020. Některé odhady říkají, že EU bude muset importovat až 50procent biopaliv pro splnění těchto cílů. Spojené státy zase spotřebují více než čtvrtinu své obilnéprodukce na výrobu etanolu. V číslech to pak znamená, že takové množství obilí by nasytilo 350 mi-liónů lidí po celý rok, což je více než jedna třetina dnešního počtu hladovějících. Pokud ještě vezmemev úvahu celý životní cyklus biopaliv včetně přímých i nepřímých vlivů na užívání půdy a životní pro-středí, úspory skleníkových plynů jsou nízké či dokonce záporné. Nesmíme totiž opomenout fakt, žena výrobu biopaliv je velmi často nezbytné využít i fosilní paliva.

Mimo tohoto klimatického hlediska se produkce biopaliv významně dotýká práva na potraviny a po-travinové bezpečnosti obyvatel těch zemí, kde k takové produkci dochází. Kromě přímých důsledků,jako je nerespektování vlastnických práv a tradičního užívání půdy, je právo na potraviny ohroženotaké tím, že biopaliva vytěsňují základní potraviny a přímo s nimi soutěží o půdu. Mnoho mezinárod-ních organizací (Světová banka, Mezinárodní měnový fond, Organizace pro hospodářskou spoluprácia rozvoj) se dále shoduje, že boom biopaliv značně ovlivňuje ceny potravin, které v posledních letech,nejvíce v roce 2008 a 2011, letí raketovou rychlostí vzhůru. To pociťují chudí obyvatelé rozvojovýchzemí velmi silně, protože za nákup potravin obvykle utratí 60 až 80 procent svých příjmů, na rozdíl odrozvinutých zemí, kde je toto číslo mezi 10 až 20 procenty.

Zajištění práva na potraviny

Negativních tendencí a lidských aktivit, které ohrožují základní lidské právo na potraviny obyvatelchudých zemí, je samozřejmě mnohem více a jsou přímo spojeny s příčinami hladu. Pro jeho odstra-nění, stejně jako pro realizaci práva na potraviny, je klíčové zajistit stálý přístup k produktivní půdě a vodním zdrojům všem obyvatelům planety. Tento přístup chudého obyvatelstva k přírodním zdro-jům v rozvojových zemích je ovlivňován externě, jako v případě zahraničních investic a energetickýchzávazků vyspělých států. Ale působí i interní vlivy, jako je neochota či neschopnost národních vládnaplnit své povinnosti vůči lidským právům vlastního obyvatelstva.

Pro vyspělé státy platí doporučení, že je třeba přijmout opatření chránící právo na potraviny obyva-tel i mimo vlastní území a závazně přijmout pravidla o zodpovědném zacházení s půdou a jinými pří-

19


rodními zdroji, které připravuje Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO). Je však potřeba uvést,že mezi zahraniční investory patří i méně bohaté státy, a proto by měla být tato pravidla přijata celýmmezinárodním společenstvím. Dále je do budoucna nevyhnutelné přehodnocení energetické poli-tiky a rozvoje biopaliv, například zaměřením se na jiné zdroje jako biologický odpad nebo zbytky dře-vařského a lesnického průmyslu.

Na národní úrovni je nutné zaručit efektivní implementaci práva na potraviny skrze dobré vládnutí,správnou legislativu, systematická opatření na zvýšenou ochranu uživatelů půdy, zamezení diskrimi-nace a zlepšení postavení žen a zranitelných skupin. Potraviny také nesmí být nikdy používány jako ná-stroj politického nebo hospodářského tlaku.

Před právem na potraviny stojí však do budoucna i další hrozby. Základní otázkou je, zda bude planetaschopna uživit rostoucí populaci, která podle odhadů OSN vzroste na 9 miliard lidí v roce 2050. Pro-duktivita půdy však klesá a na produkci potravin se čím dál tím více projevují následky klimatickýchzměn a špatného nakládání s životním prostředím. Bez adaptačních a mitigačních (zmírňujících) opa-tření a změny způsobu zacházení s přírodními zdroji i potravinami samotnými se dosavadní jednáníjeví značně neudržitelně.

Zdroje:• FAO, The right to food in theory and practice: www.fao.org/Legal/rtf/booklet.pdf • FAO, Voluntary guidelines to support the progressive realization of the right to adequate food:

http://www.fao.org/docrep/meeting/009/y9825e/y9825e00.htm• Friends of the Earth Europe, Africa: up for grabs: www.foeeurope.org/agrofuels/FoEE_Africa_up_for_grabs_2010.pdf • IIED, FAO, IFAD, Land grab or development opportunity? 2009.• IFPRI, „Land grabbing” by foreign investors in developing countries:

http://www.ifpri.org/publication/land-grabbing-foreign-investors-developing-countries • Olivier de Schutter, Promotion and protection of human rights: The right to food, 2010.• Olivier de Schutter, Large-scale land acquisitions and leases: a set of minimum principles and measures to address the human

rights challenge, 2009.• Tim Rice, Meals per gallon, ActionAid 2009.

ENERGIEPRO VŠECHNY

Tomáš TožičkaKoordinátor rozvojových projektů, podílel se na realizaci elektrifikačních projektů v Africe a Asii.

Když si připravujeme teplé jídlo, spouštíme pracovní stroje či vybavení, zapínáme si rádio, televizi čihudební přehrávač, když se dopravujeme do práce nebo za přáteli, když si večer rozsvítíme světlo,když se jdeme umýt... Pokaždé využíváme některý z moderních zdrojů energie. Ani nám nepřijde, jakje úžasné, že všechny tyto možnosti můžeme využívat.

Na globální úrovni nemá vůbec žádný přístup k elektrické energii každý pátý člověk. Přes jeden a půl miliardy lidí tak nemá možnost využívat večer elektrické světlo, má jen omezené možnosti po-

20

Foto: OSN, Eskinder Debebe, Využití solární energie na mongolské farmě


slouchat rádio. Tito lidé nemohou využívat moderních komunikačních technologií nebo využívat mo-dernější technologie pro své podnikání. Kvůli chybějící elektrifikaci venkovských škol a zdravotníchcenter nemají přístup k adekvátnímu vzdělání a zdravotní péči, zaměstnanci těchto institucí mají jenomezené možnosti vlastního rozvoje.

Přes 2,6 miliardy lidí závisí ve své energetické spotřebě na různých formách biomasy – palivovémdřevu, dřevěném uhlí, sušeném zvířecím trusu. Tato energie je využívána především na vaření. Velkáčást těchto lidí, především ženy, trpí zdravotními problémy, které způsobují zplodiny z pálení. PodleSvětové zdravotnické organizace zemře v důsledku působení kouřových zplodin 1,4 milionu obyva-tel ročně. A jsou to zase především ženy, které věnují i několik hodin denně obstarávání paliva. K tomumůžeme ještě připočíst čas, který musí strávit čerpáním a donáškou vody.

Žádná energie pro MDGs

V roce 2000 byla na Miléniovém summitu OSN schválena deklarace, z níž se zrodily Rozvojové cíle ti-síciletí (MDGs). Tento zatím nejambicióznější planetární projekt si vytkl za cíl zásadně snížit na glo-bální úrovni všechny formy extrémní chudoby. Je zajímavé, že otázka zajištění moderních zdrojůenergie pro nejchudší obyvatele a oblasti se v těchto cílech neobjevila.

Přitom se tu objevil úkol „zpřístupnit rozvojovým zemím výhody nových technologií především v in-formační a komunikační oblasti“. Ovšem tato, pro rozvoj jistě důležitá, výhoda bude moci sloužit jena pouze těm, kteří budou moci využít elektrické energie.

To ovšem platí o mnoha rozvojových cílech. Jen těžko budeme moci snižovat dětskou úmrtnost či úmrt-nost rodiček, když desetitisíce zdravotních center a jejich zaměstnanců nebudou mít přístup k elektřině.

Pokud chceme zlepšit stav vzdělání a také omezit genderové překážky k jeho dosažení, je rovněž nez-bytné, aby učitelé i školy měli přístup k energii, aby na farmách mohli využít moderní a udržitelnézdroje místo toho, aby se věnovali shánění paliva a donášce vody.

Těžko zlepšíme kvalitu života lidí ve slumech, když jim vhodnými technologiemi nezpřístupnímesvětlo, pitnou vodu a hygienická zařízení. A to těžko uděláme bez efektivních energetických zdrojů.

Můžeme se snažit bojovat proti odlesnění, ale chudí lidé také potřebují vařit, a dokud nebudou mít jinémožnosti, nezbude jim nic jiného, než kácet stromy a pálit dřevěné uhlí.

Energetická chudoba

V Evropské unii i v systému OSN se začíná diskutovat tzv. energetická chudoba jako téma, které jenezbytně nutné řešit. Ať již vzhledem ke klimatickým změnám nebo kvůli eliminaci globální chudoby.Na Summitu Millenium+10 řekl generální tajemník OSN Pan Ki-mun: „Všeobecný přístup k energiím jeklíčovou prioritou globální rozvojové agendy. Je základem všech Rozvojových cílů tisíciletí.“

V podobném duchu se mluvilo i na Summitu k problémům nejméně rozvinutých zemí v roce 2011 v tureckém Istanbulu. Otázka energetické chudoby se sice stává jasným politickým tématem, ale zatímchybí přesvědčivé odhodlání ke skutečnému řešení. Nestačí totiž jen vydat nějaké prohlášení či sta-novit cíl a k němu nějaké indikátory. Důležité je také nalézt proveditelné nástroje, kterými je možnovytyčeného cíle dosáhnout. A samozřejmě je třeba na to mít dostatečné finanční zdroje.

21


V současnosti se odhaduje, že dosáhnout všeobecného přístupu k elektrické energii do roku 2030 bystálo asi 36 miliard USD. Je to jistě obrovská částka. Pro srovnání je to asi třetina ročních výdajů na ofi-ciální rozvojovou pomoc (ODA) zemí OECD. Nebo necelá polovina zdrojů potřebných na sanaci škodv Iráku. Je to čtyřicetina částky vydávané ročně na zbrojení.

Přitom je zřejmé, že nastartování udržitelné energetiky v rozvojových zemích by napomohlo nejen míst-nímu a regionálnímu rozvoji, ale působilo by pozitivně i na růst globální ekonomiky. Takový vývoj by pakměl i kladný dopad na řešení energetické situace v rozvinutých zemích, protože by to nastartovalo výzkum,vývoj a produkci nových technologií a nových řešení pro lokální sítě a skutečně participativní energetiku.

Evropská unie je v současnosti největším donorem energetických projektů v rozvojových zemích. Alejen malá část těchto aktivit je zaměřena na skutečně chudé obyvatele a na nejchudší oblasti. Centra-listická řešení postavená na velkých elektrárnách a rozsáhlé přenosové soustavě jsou však v rozvojo-vých zemích na své hranici.

Mnohé země jsou dnes schopny energii vyvážet, aniž by dokázaly zajistit její distribuci k většině vla-stního obyvatelstva. Obrovská a řídce osídlená území není možno zasíťovat, a proto je jediným reál-ným řešením vytváření lokálních sítí nebo instalace ostrovních energetických systémů.

Problémy a možnosti jejich řešení

Samozřejmě transfer technologií do zemí, které nemají nejen výrobní, ale ani širší servisní kapacity, kdeje polytechnická výchova na relativně nízké úrovni, s sebou nese mnoho problémů. Na ty je třeba my-slet a hledat pro ně vhodná řešení.

Je nezbytné hledat vhodné zdroje energie pro odloučené komunity, s využitím stávajících technologií –fotovoltaika, větrné turbíny, malé vodní zdroje, biomasa atd. Přitom je třeba myslet na možnost příméhovyužití mechanické energie na pohon strojů a zařízení. Je nezbytné vytvářet jasné technologické postupy,návody a manuály pro jejich implementaci a vhodné kombinování. A to pro jednotlivé instalace nebobudování lokálních sítí. Je potřebné zvyšovat kapacity v rámci existujících vzdělávacích systémů pro je-jich širší využívání, a to zejména v rámci polytechnické výchovy. Vytvářet nejen technické zázemí, ale sou-časně školit odborné pracovníky, kteří budou zodpovědní za provoz zařízení a bezpečnost práce. Školenímohou probíhat na místě instalace v rozvojových zemích nebo v rozvinutých zemích, kde budou spojenás praxí ve výrobních a především montážních firmách, zabývajících se obnovitelnými zdroji energie.

Přestože existují udržitelné technologie, které by mohly pomoci chudým a odloučeným komunitám,nejsou tyto technologie dostatečně připraveny pro aplikace v rozvojových zemích. Je třeba zajistitfunkčnost technologií v extrémních podmínkách tropických a subtropických zemí.

Proto je nutné věnovat se efektivnímu přizpůsobení moderních technologií pro využití v chudých a odloučených komunitách. Jedná se především o vytváření modulů umožňujících kombinaci celi-stvých technologických celků odpovídajících daným potřebám, nenáročných na finální montáž, jed-noduchých na opravu (bloková výměna) a snadnou manipulaci. Je třeba brát v úvahu odolnost zařízenívůči extrémním povětrnostním podmínkám v tropických a subtropických oblastech (např. vysoké tep-loty, vlhkost, elektrostatické výboje, hmyz a další).

Vaření představuje zatím bezpochyby nejvyšší energetickou spotřebu pro chudé lidi v rozvojovýchzemích. Zvýšená potřeba palivového dřeva vede často k deforestaci. Kvůli špatným podmínkám při va-ření vznikají toxické emise, které mají za následek poškození zdraví žen a dětí.

22


Proto potřebujeme uvést do praxe efektivnější metody využití palivového dřeva (pece, vařiče) s ohledemna tradiční metody přípravy jídla; zlepšit lesní management; nalézt variantu k palivovému dřevu např.:• využitím lokálně produkovaného rostlinného oleje nebo zbytků po jeho lisování• využitím biomasy pro výrobu bioplynu• uplatněním solárních vařičů

Musíme také myslet na to, že nové technologie mohou znamenat zvýšenou ekologickou zátěž. Protoje nutné od počátku projektového cyklu myslet na minimalizaci ekologických rizik a odpadů. Zavádětpostupy pro recyklaci odpadů nebo bezpečné dočasné deponování. V neposlední řadě je dobré siuvědomit, že direktivní prosazování zásad průmyslového managementu, resp. donorských postupů,není vždy tím nejvhodnějším v podmínkách komunitního plánování. Proto v rámci přípravy a realizaceprojektů v rozvojových zemích musíme používat adekvátní prostředky řízení a v partnerské spolu-práci je rozvíjet tak, aby zohlednily místní sociální a kulturní podmínky a posílily vlastnictví komunit.Je třeba aplikovat princip společné, ale rozdílné odpovědnosti.

Jen při tomto otevřeném přístupu se můžeme dočkat toho, že na poli udržitelné energetiky dosáh-neme v rámci mezinárodní spolupráce výsledků, které otevřou dvěma miliardám lidí na této planetědveře k důstojnému životu a nám všem zajistí zdravou planetu, na níž se budou lidé moci těšit zá-kladním technologickým výdobytkům civilizace.

Zdroje:Practical Action (2010) Poor People’s Energy Outlook 2010. Rugby, UKInternational Energy Agency, Energy Poverty, OECD/IEA 2010Teodoro Sanchez, The Hidden Energy Crisis, PA. Rugby 2010Tomáš Tožička a kol. Udržitelné technologie pro rozvoj, Educon, Praha 2009

ZA SPRAVEDLIVĚJŠÍ SPOLEČNOUZEMĚDĚLSKOU POLITIKU

Aurèle DestréeVedoucí programu potravinové bezpečnosti v analytickém centru Glopolis.

V současnosti probíhá rozsáhlá reforma Společné zemědělské politiky Evropské unie (SZP). Tuto reformu v zásadě utvářejí krátkodobé zájmy členských států. Existuje jen minimální prostor pro pohled na širší sou-vislosti a na úvahy o naší úloze v ostatních částech světa. Avšak vzhledem k tomu, že je EU v celosvětovémměřítku největším dovozcem a druhým největším vývozcem potravin, ovlivňuje potravinové systémy v za-hraničí. Tím, že se EU těmto otázkám vyhýbá, připravuje se nejen o možnost snížit svůj negativní vliv na nej-chudší obyvatele planety, ale i o možnost reformovat SZP ku prospěchu současných i budoucích generacíEvropanů. SZP, která by byla vůči ostatnímu světu korektnější, by prospěla i samotné Evropě.

Širší souvislosti

Hlad a chudobaPolitická nestabilita způsobená vysokými cenami potravin ve více než 40 zemích v letech 2008–2009připomněla světovým vůdcům, že potraviny se od ostatních komodit liší, protože jsou nezbytné pro

23


život. Je zřejmé, že přístup k potravinám je nutným předpokladem pro budování stabilní společnosti. Avšak přístup k potravinám není zajištěn pouhou skutečností, že se nacházejí nablízku – je zajištěntehdy, mají-li lidé prostředky, za které si je mohou pořídit. Přitom se v dnešním světě téměř miliardalidí nachází v takové chudobě, že si nemohou pořídit dostatek potravin. Krutou ironií je skutečnost, žepolovina z nich jsou drobní zemědělci, většinou ženy. Chudoba a bezmoc jim nedovolují, aby se svouzemědělskou činností uživili.

Většina předních politických činitelů (na Jihu i na Severu) tak dnes dostává jasnou zprávu, že boj s hla-dem a chudobou vedou právě drobní zemědělci. Investice do zemědělství jsou z hlediska snižováníchudoby dvakrát účinnější než investice do jakéhokoliv jiného sektoru.1) Počet veřejných politik v roz-vojových zemích a programů rozvojové spolupráce na podporu drobných zemědělců se v posledníchdvou letech výrazně zvýšil.

Rovněž je čím dál zřetelnější, že závislost na dodávkách základních potravin z mezinárodního trhu jeriskantní a nákladná, jakkoli to zastánci liberalizace zemědělského trhu zpochybňují. Potraviny lzesnáze zabezpečit tehdy, uspokojuje-li místní poptávku místní nabídka, ať už na státní nebo regionálníúrovni.

Změna klimatu, růst populace a přírodní zdrojeDále je nezbytné uvažovat i o dalších stále naléhavějších otázkách: o změně klimatu, růstu populacea o přírodních zdrojích naší planety, které jsou křehké a omezené.

V současnosti se vyskytuje mnohem více klimatických šoků než v minulosti (např. sucha a po-vodně) a nedostane-li se drobným zemědělcům při adaptaci na tyto otřesy podpory, doplatí natyto šoky jako první právě oni. Zároveň sektor zemědělství do značné míry sám nese zodpověd-nost za změny klimatu, protože pro svá strojní zařízení a hnojiva stále více využívá ropu, rozšiřo-váním zemědělské půdy způsobuje odlesnění a kromě toho produkuje skleníkové plyny (např.metan vznikající při chovu skotu). Navíc se stále větší množství potravin převáží z jednoho koncesvěta na druhý.

V roce 2050 světová populace dosáhne devíti miliard. Současná produkce se tak bude muset zvýšit ažo dvě třetiny2), a to zejména z toho důvodu, že se mění spotřeba v nově se rozvíjejících zemích, jakoje například Čína: konzumuje se zde čím dál větší množství masa a mléčných výrobků, a to vyžadujeobrovské množství rostlinných bílkovin.

Konečně je třeba říci, že je vyvíjen tlak na přírodní zdroje naší planety. Množství půdy a vody, které jsoupro výrobu nezbytné, se zmenšuje a snižuje se jejich kvalita. Specializace a intenzifikace výroby vedek opouštění osvědčených zemědělských zvyklostí (např. hnůj se používá na pastvinách, které pakslouží jako zdroj krmiva), což vede ke znečišťování přírodních zdrojů. V důsledku homogenizace spo-třeby a uplatňování logiky orientované na zisk mizí řada druhů plodin a hospodářských zvířat, cožvede ke stále větší ztrátě biodiverzity, a tedy i k nižší odolnosti naší produkce vůči škůdcům.

Jaký vliv má SZP na chudé?

V mnoha ohledech sehrává EU při podpoře chudých drobných zemědělců v rozvojových zemích velmipozitivní roli. Poté, co nastala krize cen potravin, přiřadila EU této oblasti vyšší důležitost, začala na nivyčleňovat více finančních prostředků a věnuje jí i větší politickou pozornost. Nicméně mnohé z těch-to snah jsou ohrožovány jinými politikami EU, například SZP a obchodní politikou.

24


Vývoz z EvropySZP sklízí obdiv, ale stejnou měrou vzbuzuje i zoufalství zemědělských společenství v chudých ze-mích. Obdiv sklízí pro svůj velký a rychlý úspěch při obnovování produkce po druhé světové válce.Avšak opatření podporující produkci a vývoz současně vedly k tomu, že se Evropa stala významnýmvývozcem potravin do chudých zemí, což někdy vytváří konkurenci, se kterou drobní zemědělci ne-mohou soupeřit.

Díky vývozním subvencím, ale i jiným druhům podpory, mohou být evropské produkty prodáványpod skutečnými výrobními náklady, levněji než místní produkty. Ačkoliv vývozní subvence představujínejviditelnější příčinu nekalé konkurence a prakticky všichni se na tom shodnou, dosud nebyly zru-šeny. Byly sice výrazně omezeny (z 50 % celkových výdajů ze společné zemědělské politiky v 80. letech20. století na 2 % v roce 2008, konkrétně na částku 926 milionů eur3)), ale od roku 1992 jsou stále čas-těji nahrazovány jinými druhy podpory, jež jsou v souladu s pravidly mezinárodního obchodu. Přes-tože jsou tato opatření povolená, dávají evropským produktům výhodu před srovnatelnými produktydrobných zemědělců z Jihu.

Komodity se tak mohou prodávat levněji díky úsporám z rozsahu při výrobě (což usnadňuje podporamodernizace infrastruktury), ale také jednoduše díky tomu, že zisk již vytvořila jiná část produkce. Ilu-struje to případ německého, nizozemského, ale i brazilského vývozu částí porcovaných kuřat do zá-padní Afriky. Protože zisk lze nejsnáze dosáhnout prodejem kuřecích prs (u evropských spotřebitelůse těší největší oblibě), jiné méně atraktivní části jako křídla a nohy lze vyvážet ve zmraženém stavu a prodávat na trhy rozvojových zemí za extrémně nízkou cenu. Jsou-li tyto produkty zajímavé prochudé obyvatele měst, kteří si rádi koupí takovýto kuřecí polotovar, přivede to tisíce zemědělců k bankrotu, protože stejně nízkou cenu nabídnout nemohou.

Dovoz do EvropyMéně jsou známé vlivy související s dovozem do Evropy. Přestože panuje všeobecná domněnka, že Ev-ropa krmí zbytek světa, zbytek světa ve skutečnosti krmí Evropu. Protože abychom uspokojili evrop-skou spotřebu, potřebujeme evropskou produkci doplnit o množství, které vyprodukuje zahraničnípůda o rozloze Německa. Uspokojování naší spotřeby je náročné na půdu a dodávky vody v jiných ze-mích a často vede k marginalizaci drobných zemědělců.

Evropská unie v roce 2008 dovezla 45 milionů tun krmiv4). Převážně šlo o sóju z Brazílie, Argentiny a USA. Znamená to, že pro nakrmení evropského skotu je zapotřebí 20 milionů hektarů půdy v za-hraničí, což je téměř trojnásobek rozlohy České republiky. Pokud tato poptávka vytváří příležitosti prozahraniční producenty, pak to nejsou drobní zemědělci, ale jen velkovýrobci. Rovněž to způsobujedalší odlesňování a odsouvání drobných farmářů do okrajových lokalit. Současně to vede řadu zemík tomu, aby primárně neinvestovaly do základních plodin, a posilovaly tak zabezpečení potravin prosvou vlastní spotřebu, ale aby investovaly do vývozních plodin. Zvláštní zpravodaj OSN pro právo napotraviny Olivier De Schutter uvádí, že tato závislost EU na dodávkách bílkovin ze zahraničí není „aninevyhnutelná, ani nutná“. Evropská unie by mohla rozvíjet vlastní produkci, což by mělo příznivý vlivna příjmy evropských zemědělců, na klimatické změny i na biodiverzitu.

Konečně je třeba uvést, že ačkoliv EU významně otevírá svůj trh pro zahraniční nezpracované komo-dity jako sója tím, že udržuje nízké celní sazby, jiné sazby udržuje na vysoké úrovni. Týká se to produktůs vyšší přidanou hodnotou, jako je např. zpracovaný čaj balený v sáčcích. Udržuje tím ekonomiky roz-vojových zemí ve stavu, kdy jsou v zásadě dodavateli surovin a materiálů a nemají možnost rozvíjetsvůj zpracovatelský průmysl.

25


Nerovnováha sil a dualizace zemědělstvíPostupnou marginalizaci drobných zemědělců prohlubuje i rostoucí moc mezinárodního agroprůmyslu,přičemž řada velkých firem má sídlo právě v Evropě. Jejich mezinárodní postavení jim logicky umožňujevolit dodávky z těch lokalit a od těch dodavatelů, kde je to z hlediska nákladů nejvýhodnější. Standardy,které zavádějí, v praxi nemohou splnit drobní zemědělci, kteří mají minimální vybavení a jsou geogra-ficky rozesetí na velkém území, ale jedině velcí producenti. To vede ke dvěma jevům. Za prvé to zvětšujenerovnováhu sil v potravinovém řetězci, kdy je obrovské množství výrobců potravin ve slabší pozici nežvelcí producenti a jsou nuceni k maximálnímu snižování výrobních nákladů. Za druhé to vede k duali-zaci zemědělství – k rozdělení na velkovýrobce s intenzivní produkcí a drobné zemědělce.

Solidarita s Jihem pro naše vlastní dobro

Významné vedlejší účinky našeho zemědělského a potravinového modelu na nejchudší obyvateleplanety nás musí přivést k tomu, že tento model začneme zpochybňovat. Úvahy o těchto otázkách,které zpochybní základní principy stávajícího modelu, by nám současně mohly nabídnout příležitostk tomu, abychom se na SZP podívali z nového úhlu pohledu, který prospěje všem.

I v Evropě se dnes mnoho zemědělců svou zemědělskou činností jen stěží uživí. Jsou stále citlivější nacelosvětové trendy, které mohou ovlivnit jen minimálně. Klimatické změny neznají hranic. Podmínkypro zemědělskou výrobu jsou náročnější i z důvodu ztráty biodiverzity. Potíže s půdní erozí jsou běžnéi v České republice. Kromě toho zemědělci pociťují, že jsou nuceni ke specializaci, aby byli v rámci EUvíce konkurenceschopní a aby mohli čelit konkurenci i ze strany zahraničních producentů. Mnozí tímztrácejí kontrolu nad podmínkami, za kterých jejich výroba probíhá. Výrobci masa a mléčných pro-duktů mohou čelit tlaku rostoucích cen krmiv a současně nízkých cen, které určuje zpracovatelskýprůmysl. Nakonec jejich příjem závisí převážně na přímých platbách, které dostávají z rozpočtu SZP.

Tyto trendy jsou problematické v mnoha ohledech. Za prvé Evropa přichází o svou produktivní zá-kladnu – o zemědělce. Každý rok končí tisíce farem, protože toto odvětví již neláká žádné nově pří-chozí. To vede k druhému problému, kterým je vylidňování venkova a úbytek hospodářských činností.Za třetí trend specializace v zemědělství vede k nesmyslnému chování ve vztahu k životnímu pro-středí, kdy v Británii dochází k nadměrnému hnojení a znečišťování podzemních vod a v jiných částechEvropy včetně ČR k poklesu úrodnosti půdy. Navíc to snižuje kvalitu produkce a zvyšuje nebezpečízdravotních krizí, jako byl nedávný případ nákazy bakterií E. coli. Ze slabší produkční základny v Evropěnemají v dlouhodobém horizontu užitek ani spotřebitelé ani zpracovatelský průmysl.

Je stále naléhavější, abychom zpochybňovali čistě ekonomický pohled na zemědělský a potravinovýmodel. Jakožto důležité faktory by měla dostat větší prostor lidská práva, zabezpečení dodávek po-travin, životní prostředí, zaměstnanost a zdraví obyvatel. Mezi změny, které si zaslouží větší podporu,patří posilování místních a regionálních trhů, které by lépe propojovaly zemědělce a spotřebitele, na-stolení rozumnějšího rozložení sil mezi jednotlivými aktéry v rámci potravinového řetězce a zaváděníekologičtějších zemědělských postupů.

Zdroje:1) World Bank, World Development Report 2008, str. 29.2) FAO, How to feed the world in 2050, Expert paper, 2009, p 2.3) European Parliament, Report on the future of the Common Agriculture Policy after 2013 (2009/2236 (INI))4) De Schutter, O., UN Special Rapporteur on the right to food, The Common Agriculture Policy towards 2020:

The role of the EU in supporting the realization of the right to food, 2011, str. 4.

26


DLUHY VÝVOJEFoto: OSN, Kibae Park, Dítě v bangladéšském slumu


BÍDA,DLUHY, SVRCHOVANOST

Václav BělohradskýAutor je profesorem na Università di Trieste.

V různých novinách jsme četli zprávy přibližně tohoto druhu: Irsko znárodnilo všechny problémovébanky a jejich záchrana ho stála několik desítek miliard eur. Kvůli tomu loňský rozpočtový schodek činil32 procent HDP, což je zdaleka nejvyšší hodnota v celé Evropské unii. MMF již před časem varoval, že Irskonebude schopné půjčených 85 miliard eur splatit, úroková sazba u záchranných úvěrů je příliš velká a situacikomplikují i vyhlídky na nepříliš přesvědčivé oživení ekonomiky.

Řekněme, že podobný proces proběhl ve většině zemí eurozóny (i v USA), například podle některýchúdajů celkové náklady na sanaci bank a dopadů finanční krize dosáhly 4131 miliard eur, což odpo-vídá asi 32 procentům HDP celé EU. Dluh soukromých institucí se tak stal dluhem státním, tedy dluhemsvrchovaným. Zadluženost nás všech vyžaduje, abychom přijali nějakou míru zbídačení jako svou mo-rální povinnost. Svrchovanost je archaické slovo, existují ještě svrchované země? Myslím, že ne, glo-balizaci charakterizuje prudký růst interdependence a heterogennosti, tedy vzájemné závislosti a rozdílnosti, které ale rostou současně. To vyvolává napětí, chaos, novou neprůhlednost, a proto i nové formy bídy, a tím i nenávisti a nedůvěry mezi národy a sociálními třídami – závislost na těch, kdose nám nepodobají, vnímáme jako stav ohrožení. Hněv nad novou bídou se vyžívá v útocích proti „kul-turním cizincům“, jako by jejich přítomnost byla příčinou našeho zbídačení.

Svrchovaný dluh

Vraťme se ale k pojmu svrchovaný dluh. Je to pouhý přesun pohledávek, nebo svrchovanost zásadněproměnila smysl toho dluhu? Řekl bych, že proměnila. Co je svrchovanost? Jeden z největších politic-kých filosofů současnosti, Giorgio Agamben, připisuje svrchovanou moc tomu, kdo může redukovatčlověka na „pouhý život“, vyrvat ho ze sociálních, kulturních, ekonomických a existenciálních vztahůa udělat z něj klubko kostí a masa, které se třese strachem někde v zákopech, v koncentračním tá-boře, zasažen radiací nebo strachem ze ztráty práce či domova. V zájmu suveréna je přinucen oběto-vat všechnu svou lidskou důstojnost. Lidský život je bios, k němuž patří i sociální vztahy, je toLebenswelt, který má šíři a hloubku; v každém člověku je ale také zoé, život zvířecí, na který nás můžesvrchovaná moc redukovat tím, že nás spoutá strachem o pouhý život a zapojí jako lidské zdroje do rea-lizace svých plánů – válečných, průmyslových, geopolitických. Celá doktrína svrchovaných dluhů fun-guje především jako legitimní důvod k redukci lidí na pouhé zoé.

K legitimizaci této redukce člověka na pouhý život, na zoé, k jeho zbídačení, svrchovaná moc potře-buje svrchované důvody, kterým nelze klást odpor – například bezpečnost státu, válka, výjimečný stavvyvolaný masovým ohrožením atd. Formule „státní dluh“ je dnes nejmocnější z důvodů legitimizujícíchredukci občana na pouhé zoé, v jeho jménu je možné suspendovat práva občanů a legálně je zbídačit.

28

Foto: Luca Frediani, Památník bhópálské tragédie


Jan Patočka viděl v této redukci lidského života na „pouhý život“, k níž byly ve dvacátém století totálnímobilizace odsouzeny milióny lidí, i jakousi naději. Když se snažil dát Chartě 77 filosofický smysl, uva-žoval o svobodě, která se před námi otevírá, když „pouhý život“ přijmeme jako náš život, a tak se už ne-máme čeho bát, moc nás obětovala, nic horšího nás už nečeká. Kdo v této zkušenosti obstojí, kdopřed ní neuhne, může obrátit svobodu, kterou tak získal, proti svrchované moci samé. Zredukováni na„pouhý život“, na zoé, život animální, se lidé stávají paradoxně opravdu svrchovanými, nelze je mani-pulovat strachem o majetek a postavení. Myslím, že je čas se k této Patočkově ideji vrátit, doktrínasvrchovaných dluhů funguje jako diskurzivní mašinérie legitimující masové oběti.

Hněv a stát

Situaci evropských demokracií charakterizuje rozpad vztahu mezi „demos“ a „kracií“, mezi státním zá-jmem, svrchovaným imperativem státu, a „lidem“, demos, z něhož čerpá svou legitimnost jak stát takdemokratická vláda. Nejvyšší povinností státu je zaručit „trhům“ splatnost dluhů, ve jménu této nej-naléhavější obligace si nárokuje právo redukovat demos na pouhé zoé, může mu vnutit nebývaloumíru bídy. Dluh ale není svrchovaný, protože ho má splácet lid, ale protože o něm lid rozhoduje. Nanáměstích Španělska a Řecka, ale i v jiných evropských městech se šíří masové protesty inspirovanéknihou Stéphana Hassela Indignez-vous (indigéne editions), indignados na Puerta del Sol, indignativ Římě, indignés v Paříži. Jak to slovo přeložit? Jeho jádrem je latinské dignitas – důstojnost, snad tedyRozhněvejte se na ty, kdo uráží vaši občanskou důstojnost.

Když hrozilo, že by banky v důsledku rizikových půjček a investic přivedly na mizinu milióny lidí s ka-tastrofálním dopadem na jejich koupěschopnost, a proto i na ekonomický růst, banky byly de factoznárodněny, třeba v Irsku. Jejich soukromý dluh se stal dluhem svrchovaným. Svrchovaný dluh je profinanční trhy rizikem jiného typu, vláda se totiž může rozhodnout, že zbídačení občanů je opatření ne-přijatelné z hlediska demokratické legitimity, a splacení dluhů odmítnout. Například občané Islandu,nejstarší demokracie v Evropě, uspořádali o svém svrchovaném dluhu referendum, a rozhodli, že honesplatí. Naučme se myslet svrchovaný dluh ne jako nejvyšší zdůvodnění práva redukovat občany na„potravu pro banky“, ale naopak jako právo občanů rozhodovat, jak s ním naložit. Rodina není hol-ding, město není akciová společnost, školy nejsou filiálky podnikových kurzů a stát není personálnímoddělením nadnárodních koncernů; svrchovaný dluh může být nesplacen, proto je svrchovaný. Mů-žeme dokonce říci, že formule „svrchovaný dluh“ je contradictio in adiecto, oxymóron – svrchovaná jejen ta moc, která nemůže mít jiné dluhy než ty, které vyplývají z vlastního rozhodnutí.

Jsou různé typy finančních rizik, všechny ale mají jedno společné – týkají se naší budoucnosti. Investor vsa-dil na to, že v budoucnu se budeme chovat způsobem, jak on si to představuje. Peníze ale nejsou nic nežobecná míra efektivity prostředků k dosažení určitých cílů. Jako občané demokratických států mámeprávo své cíle měnit, jsme svrchovaní, rozhodneme se žít jinak než způsobem, na který vsadili investoři. V okamžiku, kdy se dluh soukromý stane dluhem svrchovaným, finanční trhy se musejí vypořádat s novýmdruhem rizika. Je jím rozhodnutí nositelů svrchované moci odmítnout požadavky finančních trhů.

Čas dluhů

Splácení dluhů se stalo zaklínadlem doby. Naše dluhy ale jsou systémové, mají kořeny hluboko v Zemi,škrtáním je nevyřešíme. Ano, v Zemi s velkým Z, protože nejrychleji narůstá dluh, který my, pozem-šťané současní, máme k pozemšťanům budoucím, vypůjčujeme si od nich na naše dnešní pošetiléplýtvání, ničíme jim pozemské klima, otravujeme jim oceány a podzemní vody, přírodu proměňujemev jednu obrovskou skládku odpadků. Připravujeme jim „bídnou budoucnost“.

29


Podmínkou „bohatého života“ v moderní společnosti bylo osvobození práce od redukce na pouhouobživu, vynucenou pudem sebezáchovy; osvobozená práce má být „svobodnou tvořivou činností“,skrze niž přispíváme k budování historického světa našeho národa, a splácíme tak dluh vůči těm, kdojej budovali před námi a přijali nás do něj. Práce ale už dávno přestala být budováním lidských histo-rických světů a stala se nesmyslným koloběhem výroby a spotřeby, který naše historické světy plenía vysává. Zbídačuje je.

Heslem vlády škrtů je Jen soukromý sektor vytváří bohatství, ne stát! Soukromý sektor ale nevytváří bo-hatství, jen zisk, a to stále častěji na úkor našeho společného bohatství, zisky soukromého sektoručasto ničí veřejné statky, zvětšují bídu většiny ve prospěch menšinových soukromých výhod.

Co je bohatství? Označme přívlastkem radikální ty potřeby, které nelze uspokojit jen individuálnímúsilím nebo penězi, jejich uspokojení závisí na kvalitě celé společnosti. Patří mezi ně potřeba uznánísebe sama jak sociální, tak materiální, které můžeme získat jen ve svobodném veřejném prostoru v ne-autoritativní komunikaci s druhými lidmi; radikální jsou i potřeby biologické, jsme jedna z forem životana Zemi, jako živé bytosti potřebujeme v dětství, ve stáří i v nemoci solidaritu společenství, do něhožjsme byli přijati; radikální je i potřeba archie, průhledných pravidel jednání, která všichni lidé respek-tují, a tím se osvobozují od strachu z násilí; a radikální je i potřeba práce ve smyslu svobodné činnosti,skrze niž člověk mění ke svému obrazu svět, v němž žije.

Bohatství je jen to, co zvyšuje schopnost celé společnosti uspokojit radikální potřeby občanů. Stát másvůj zájem, svůj raison d’etat: hájit bohatství celku proti zaslepené vůli k zisku soukromého sektoru. Tenmá své špinavé tajemství – je totiž chronickým neplatičem dluhů. Využívá například přírodu, ale do vý-robních nákladů nezahrnuje výdaje na obnovu zdevastovaného životního prostředí, podobně výrobciautomobilů neplatí náklady na léčení nemocí, které automobilová doprava způsobuje. Říká se tomuučeně „externalizace nákladů“, neboli privatizace zisků, kolektivizace nákladů.

Soukromý sektor přesouvá významnou část svých nákladů na občany, ti ale nemají právo rozhodnutípodnikatelů vetovat. Dluhy soukromého sektoru narostly za poslední půlstoletí do katastrofálníchrozměrů, neoliberální stát je přenáší na všechny občany, a tím soukromý sektor dotuje.

Soukromý sektor dluží například za motivaci k práci svých zaměstnanců, za jejich schopnosti, které seformují díky péči rodičů a také panu učiteli (třeba i soudruhu učiteli, proč ne?), který si vážil otázeknepokojného žáka a povídal si s ním po škole. Spisovatelovo dílo není jeho soukromé vlastnictví, je dlu-žen svému učiteli češtiny, probudil v něm smysl pro jazyk, vědec zase je dlužen své profesorce fyziky,ta ho učila klást si otázky, které se ve škole neprobíraly. Soukromý sektor je také zadlužen u matek a otců těch, kdo padli v různých válkách o naftu či za obchodní výhody. I terorismus a statisíce mrtvýchcivilistů v Iráku jsou nesplacené dluhy soukromého sektoru. Nesplacené dluhy generují „formy bídy“,které jsou odvrácenou stranou ekonomického růstu.

Dluhy soukromého sektoru

Připomeňme si dluhy soukromého sektoru vůči různým národním společenstvím a vůči lidstvuobecně, formy bídy, které za sebou soukromý sektor zanechává.

Na prvním místě je dluh chemického průmyslu. Dvě místní jména jsou plná historie: Seveso a Bhópál.The Bhopal gas tragedy byla nejhorší průmyslová katastrofa světa. Odehrála se v noci z 2. na 3. prosi-nec 1984 v továrně na pesticidy Union Carbide India Limited v lokalitě Bhópál v Indii. Únik jedova-tých sloučenin z továrny zasáhl několik tisíc lidí. Úředně stanovený počet mrtvých byl 2259. Vláda

30


státu Madhjapradéš potvrdila celkový počet mrtvých 3787 otrávených jedovatým plynem, jiné vládnímateriály hovoří o 8000 mrtvých v prvním týdnu a dalších 8000 zemřelo v důsledku nemocí vyvola-ných otravou plynem. Vládní zpráva z roku 2006 uvádí, že únik plynu zavinil 38 478 zraněných, z toho3900 s trvalými následky. V roce 1976 nad italským městem Seveso unikl dioxin z továrny ICMESA, dů-sledky této katastrofy nejsou odstraněny dodnes.

Jan Keller píše v časopise Nový Prostor č. 358: „Ostrava a okolí patří mezi nejvíce znečištěné oblasti v celé Evropě. (Jeden z hlavních původců je) nadnárodní firma ArcelorMittal vlastněná jedním z nej-bohatších mužů planety… V roce 2003 …vzala na sebe firma závazek investovat do ekologizace svévýroby během deseti let celkem 8 miliard korun… Výsledek ekologizace si mohli občané Ostravy a okolí vychutnat naposledy letos v zimě, kdy v důsledku inverze dýchali všemožné chemikálie … podobu nějakých čtyřiceti dnů… Kdo zaplatí kyslíkový dluh vůči Ostravanům? Není znečištění vzduchujedna z podob bídy, kterou produkuje soukromý sektor?“

Druhým obrovským tvůrcem dluhu a následné bídy je automobilový průmysl, jeho výrobky přímo i ne-přímo vraždí desetitisíce lidí. Všechny státy EU navíc automobilový průmysl dotují – ať už ve formědaňových úlev, pomoci při budování průmyslových zón či pobídek k nákupu. V nové publikaci Eko-logického institutu Veronica „Účinky výfukových plynů z automobilů na lidské zdraví“ (autor MUDr.Miroslav Šuta) se dočteme, že následky vdechování znečištěného vzduchu předčasně zabíjejí asi 370tisíc lidí ročně a že automobily jsou hlavní příčinou znečištění ovzduší.

Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) konstatovala, že emise skleníkových plynů způsobenédopravou jsou hlavní překážkou na cestě EU ke splnění cílů Kjótského protokolu. Podle EEA se v letech1990–2004 snížil objem skleníkových emisí z řady odvětví ekonomiky (energetika, průmysl, země-dělství), ale emise z dopravy se výrazně zvýšily. Za období 1990–2003 se v zemích EU přeprava osobzvýšila o 20 procent, ale emise skleníkových plynů z dopravy se zvýšily o 25 procent. Podle EEA způ-sobuje doprava ve starých členských státech Unie (EU 15) více než pětinu emisí skleníkových plynů,přičemž silniční doprava činí 93 procent dopravních emisí… Osobní auta jsou zdrojem asi 12 procentemisí CO2 v EU, ale dobrovolný závazek automobilek zvýšit efektivnost vyráběných vozidel nepřineslpředpokládané zlepšení. Podle EEA Česká republika patří v Evropě mezi země nejvíce zamořené ex-halacemi z osobní dopravy. Zamořené ovzduší je forma bídy typická pro planetární metropole, v kte-rých se soustřeďují životní možnosti mas, pobyt v nich je vynucený.

Ztráty všech, zisky některých

Zatřetí v ČR je soukromý sektor dlužen všem občanům za náklady na systémovou transformaci. Podlevýpočtů ministerstva financí cesta k tržní ekonomice stála od roku 1991 Českou republiku 700 miliardkorun. Tyto peníze stát dal například na sanaci bank před privatizací nebo na pomoc státním podni-kům: Jednoznačně nejvyšší sumu, 370 miliard, spolkly banky, které stát před prodejem očišťoval odšpatných úvěrů. Nejvíce, 83,2 miliardy korun, do nich stát dal v roce 1998. Restrukturalizace podnikůvyšla stát na zhruba 136 miliard korun, do sektoru domácností (například náhrady za krachy kampe-liček) šlo 50 miliard korun. Na úrocích, na dobývání pohledávek nebo jako náklady privatizace stát vy-naložil 135 miliard korun, navíc zaplatil za úvěry, za něž se zaručil, přes 20 miliard korun. Brutální škrtánítéto vlády, přízrak bídy a nejistoty, který přivolává na stále více občanů, je také důsledkem těchto tran-sakčních nákladů na privatizaci.

I státní dluh Irska je způsoben nemorálním dotováním soukromého sektoru státem. Corporate taxbyla držena uměle na úrovni 12,5 procenta, aby se přilákali „investoři“ například z Německa, které pakmuselo nejvíc dotovat krachující irský finanční systém.

31


Začtvrté je zde globální dluh finančního sektoru. Současné rozpočtové krize, které se řeší na úkor státníchzaměstnanců, jsou důsledkem patologicky nezodpovědného chování soukromých bank, ne rozhazo-vačné sociální politiky států. Skutečnou příčinou krize je přeměna dluhů soukromých na dluhy svrchované,tedy státní, mýty o přílišném zatížení veřejných rozpočtů sociálními výdaji jsou propaganda, jejímž smy-slem je připsat občanům status dlužníků, na které je třeba poslat exekutory, kteří jim zabaví jejich práva.

Nestor teoretiků liberální demokracie Giovanni Sartori napsal: Podle nedávných odhadů HDP celéhosvěta je přibližně 54 triliónů dolarů, zatímco globální finanční aktiva dosahují 240 triliónů dolarů. Vinouderivátů a jiných ďáblových výmyslů se tento nepoměr ještě zvětšil a mění sám pojem ekonomickéhosystému… Když to zjednodušíme: na jedné straně ekonomika, která produkuje statky, věci a službynutné k té výrobě, zatímco na druhé straně máme finanční ekonomiku z papíru, založenou na zá-vratné směně virtuálních kousků papíru; tento nepoměr mění finanční ekonomiku v gigantickéhospekulujícího parazita, který chce „vydělat peníze během vteřin“. „Jsme z téže látky jako naše sny“, ka-pitál je do sebe vsává a dělá z nich potravu pro svůj růst. Naše sny přeskupuje na vymahatelné dluhy,které vábí exekutory jako krev žraloky. Bída skrývající se ve formuli „osobní bankrot“ je přímým dů-sledkem toho, že jsme finanční sektor nechali přerůst v gigantickou obludu, která požírá naši bu-doucnost. Vábí nás na sny, aby nás mohla vyvlastnit z našich reálných životních možností.

Zapáté – nejkrvavější a nejnemorálnější je dluh vůči Třetímu světu, kde svět První se světem Druhýmvedly své místní války, dosazovaly k moci své gangstery. Po studené válce své dluhy nesplatily, a takpřišli exekutoři těch dluhů – teroristé. Bída Třetího světa je naším společným dluhem.

Ve všech učebnicích základních škol by měly být dokumenty o dluhu soukromého sektoru vůči lidstvu– znetvořená tvář dítěte ze Sevesa, hromady mrtvých v indickém Bhópálu, handicapované děti rodícíse ve městech bombardovaných bílým fosforem, lidé umírající na asbestózu, černé fasády domů ve sta-rých evropských městech, historická krajina rozřezaná dálnicemi, Praha za smogové inverze, bída bý-valých kolonií třeba v Africe.

Od vln demokratizace k vlnám dedemokratizace

Formy bídy, které globální tržní ekonomika generuje, jsou neslučitelné s demokracií. Lidé by se zbídačitnenechali, kdyby měli právo o sobě rozhodovat. Druhou stránkou tohoto vývoje je proto rychle po-kračující dedemokratizace. Podle vlivné teorie amerického politologa Samuela Huntingtona začala v polovině sedmdesátých let minulého století třetí vlna demokratizace světa, která vyvrcholila pádemkomunismu. Hlavními příčinami této vlny byly ztráta legitimnosti autoritářských režimů, modernizacestátů v důsledku globalizace ekonomiky, rostoucí urbanizace a s ní i vliv vzdělaných středních vrstevpožadujících reprezentativní vlády. USA navíc v té době opouštějí oportunistickou zahraniční politikuzaloženou na hesle Je to sice gauner, ale náš! a SSSR volí politiku glasnosti; po druhém vatikánském kon-cilu se i katolická církev stává demokratizační silou, především v Latinské Americe.

Začátkem nového tisíciletí se zvedla opačná vlna, která postupně nabírá na síle – vlna dedemokrati-zace. Je to důsledek placení dluhů soukromého sektoru zbídačením veřejného sektoru. Přinesla pri-vatizaci veřejných statků, vytěsnění veřejnosti z rozhodování o cílech společnosti, posílilaneprůhlednou roli expertů, politiku pojímanou jako boj různých částí společnosti o reprezentaci celkuspolečnosti nahradilo lobbování, které není než legalizovaná forma korupce. Participace občanů na politickém rozhodování se redukuje na volby, politické diskuse pak na volební kampaně řízené PRagenturami, do nichž strategicky investují rozhodující kapitálové společnosti; nátlakové skupiny na-hrazují masové iniciativy. Do práva se investuje jako do jakékoli jiné komodity, soudní žaloby jsou ná-strojem, kterým kapitálové oligarchie zastrašují své kritiky.

32


Dedemokratizace má dva klíčové momenty. Prvním, nejdůležitějším, je legalizované zbídačování pra-cujících či přesněji snižování ceny práce omezováním práv pracujících pod heslem nutná flexibilizacepracovního trhu. Občané jsou donuceni považovat své lidské potřeby – ochrana v dětství, péče vestáří a v nemoci, vzdělání, kultura – za jakousi vinu, za nemorální „život nad poměry“. Svrchovaný dluhale není důsledkem nezodpovědné rozmařilosti občanů, je to výsledek procesu, v němž se stát stal ná-strojem rozsáhlé kolektivizace nákladů a privatizace zisků soukromého sektoru – pod hlavičkou „neo-liberalismus“.

Druhým klíčovým momentem dedemokratizace je „sociální nesouměřitelnost“, kterou Jan Keller ana-lyzuje v knize Tři sociální světy. Ustavila se počátkem osmdesátých let v USA za Reaganovy vlády a in-fikovala celou Evropu za vlády Margaret Thatcher. Robert Reich, poradce prezidenta Clintona, napsal(Lt. N, č. 30): V roce 1928 získávalo jedno procento nejbohatších Američanů 23,9 procenta všech pří-jmů. Poté podíl, kterého se nejbohatšímu jednomu procentu dostávalo, postupně klesal… Na konci70. let pak horní jedno procento dokázalo shrábnout už jen 8 až 9 procent celkového ročního příjmuAmeriky. Pak se ale nerovnost znovu začala prohlubovat a příjmy opět zamířily k těm nahoře. A v roce2007 už nejbohatší jedno procento bylo zase tam, kde v roce 1928 – na 23,5 procenta všech příjmů.Oba velké americké ekonomické krachy následovaly vždy rok poté, kdy zisky těch nejbohatších do-sáhly svého maxima, tedy v letech 1929 a 2008… Nikomu z nás se nemůže dařit v zemi, kde hrstka lidídostává stále větší podíl národního důchodu a bohatství, zatímco všem ostatním se příjmy snižují.Tato pokřivenost… ničí i sociální předivo naší společnosti.

Oligarchizace

Moderní demokratické společnosti vyznačuje otevřenost centra a mobilnost periferií. To znamená, žecentrum je „inkluzivní, ne exkluzivní“ – periferie se necítí vyloučeny z centra, jsou jen vzdálené centrua snaží se mu přiblížit; přijímají hodnoty a cíle centra za své, nesnaží se vytvořit si centrum alternativní.V sociologii se tomuto procesu říká integrace.

Sociální nesouměřitelnost proces integrace, typický pro demokratické společnosti, rozvrací: privile-govaná oligarchie přeměňuje centrum společnosti na exkluzivní, výlučnou oligarchickou moc, peri-ferie se proto od centra vzdalují a společnost se rozpadá na sociální světy. Oligarchizace společnostirychle postupuje, privilegovaná oligarchie ovládá média, volební kampaně, stát, omezuje úspěšněnezávislost soudů, privatizuje kulturu, z kritických idejí modernosti vytlačuje nárok na historickou plat-nost, překračující pouhé „intelektuální bavičství“. Bída je především vyloučením ze společnosti, je dů-sledkem přeměny center inklusivních národních států v centra exklusivní globálního kapitalismu.

Demokratické společnosti oscilují stále mezi oligarchizací a demokratizací, demokratické instituce a politická angažovanost mas dosud ale vždy dokázaly zvrátit sociální nesouměřitelnost a společnostznovu spojit v jeden celek. Nejnebezpečnějším momentem dedemokratizace je to, že veřejný prostorpřestal fungovat jako prostředí, v němž se ideje mění v sociální energii, schopnou udělat ze společnostiopět jeden celek. Hrozí tak, že bída nebude napravena. Demokratické instituce se vyprázdnily a masovéprotesty se staly bezmocnými, pravicový tisk se jim vysmívá jako akcím „pravdoláskařů, nepolepšitel-ných petičníků, profesionálních agitátorů, anarchistů, privilegovaných kast a jiných ztroskotanců“.

Otázka druhého desetiletí jednadvacátého století zní: jakými formami odporu lze ještě zvrátit procesdedemokratizace, jejímž nejúčinnějším nástrojem je zbídačování občanů pomocí politiky svrchova-ných dluhů a následné privatizace veřejných statků a omezování občanských práv?

33


ROZVOJOVÉ CÍLE TISÍCILETÍ – PĚT LET PŘED NAPLNĚNÍM?

Robert StojanovAutor přednáší na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a bádá v Centru výzkumu globální změny, Akademie věd ČR, v.v.i.

Barbora DužíAutorka působí v Centru výzkumu globální změny, Akademie věd ČR, v.v.i.

Text byl vytvořen za podpory projektu CZ.1.05/1.1.00/02.0073.

Blíží se rok 2015, kdy bude konstatován fakt (ne)splnění závazků přijatých v deklaraci Rozvojových cílů tisí-ciletí (Millennium Development Goals, MDGs). Ve své komplexnosti a šíři záběru se jedná o jeden z nejambicióznějších závazků mezinárodního společenství v dějinách lidstva v boji s globální chudobou,na kterém se hlavní představitelé všech zemí byli schopni shodnout. Klíčem ke splnění těchto cílů je předev-ším navýšení investic do sociální oblasti (zdravotnictví, vzdělávání, výživy a plánování rodičovství), životníhoprostředí (vody a hygieny, environmentálních technologií) a infrastruktury (silnic, elektřiny a přístavů, in-formačních a komunikačních technologií) v hospodářsky chudých zemích, kdy za výchozí rok pro srovnánívývoje jednotlivých indikátorů je považován rok 1990. Tato opatření mají být doprovázena maximálním(nejlépe absolutním) odpuštěním zahraničních dluhů právě nejvíce zadluženým rozvojovým zemím zestrany jejich věřitelů a navýšením prostředků určených pro rozvojovou spolupráci (Stojanov 2005).

Některé ze zásadních závazků, jež Rozvojové cíle tisíciletí obsahují, nejsou na mezinárodní scéně nové. Užv roce 1986 na summitu věnovanému otázkám hladu a celosvětového zabezpečení potravin se vlády zemíOECD zavázaly snížit do roku 2015 počet chudých (v té době 815 milionů) o polovinu. Ovšem již o pět letpozději na podobném setkání zmíněné vlády uznaly, že tento ambiciózní cíl není realistický, a že k jeho do-sažení budou nutná daleko razantnější opatření a také zvýšené nasazení ze strany rozvinutých zemí. Zahlavní problémy byly označeny nedostatečné příspěvky do fondu pro boj s hladem a také neochota roz-vojových zemí věnovat více pozornosti rozvoji venkova a zemědělství (Pazderka a kol. 2005). DokonceUNESCO už od začátku 60. let minulého století zasvětilo jednu ze svých hlavních činností cíli dosáhnout základní vzdělání pro všechny a doufalo, že se tento cíl podaří naplnit do deseti let (Amin 2006: 3).

Hlavní cílem článku je stručný popis aktuálního stavu plnění vybraných úkolů v rámci MDGs po 10 le-tech od vyhlášení deklarace a srovnání vývoje za posledních několik let.1) Předkládaný text je stručnoukomparativní analýzou celé řady zpráv OSN, OECD, MZV ČR. Práce je doplněna dalšími odbornýmiprameny zabývajícími se danou problematikou.

Snižování chudoby

V létě každého roku vydává OSN zprávu o dosavadním pokroku k předchozímu roku v plnění jednot-livých cílů a úkolů obsažených v deklaraci MDGs.2) V následujícím textu se soustředíme jen na dva vy-brané úkoly, jež bývají v Česku často zmiňovány mezi veřejností a nevládními organizacemi. Jedná seo snižování podílu obyvatel žijících v extrémní chudobě a navyšování oficiální rozvojové pomoci jakojednoho z hlavních nástrojů boje proti globální chudobě.3)

34


Jedním z nejvíce sledovaných úkolů je „snížit na polovinu počet obyvatel s příjmem menším než 1USD na den mezi lety 1990 a 2015“. Konkrétně se jedná o mezinárodně uznávanou hranici „extrémní(absolutní) chudoby“ u člověka s denním příjem menším než 1,25 USD na základě měření parity kupnísíly v roce 2005 (Chen & Ravallion 2008)4). Podle poslední zprávy OSN z roku 2010 (United Nations2010) klesl počet těchto lidí z 1,8 miliardy v roce 1990 na 1,4 miliardy v roce 2005, což v relativních čís-lech znamená pokles z podílu 46 procent všech obyvatel rozvojového světa v roce 1990 na 27 procent.Podle autorů zprávy lze očekávat ještě pokles až na hodnotu 15 procent v cílovém roce 2015 i přes sou-časnou globální ekonomickou krizi.

Tímto konstatováním by tato část článku mohla pozitivně skončit, protože cíl bude na globální úrovnipravděpodobně splněn. Nicméně z Tabulky 1 je patrné, že tento vývoj snižování chudoby není rov-noměrný. Regiony východní a jihovýchodní Asie cíl již splnily (a překročily), severní Afrika a pravdě-podobně i Latinská Amerika s Karibikem a jižní a východní Evropou jsou na dobré cestě tento závazektaktéž naplnit. Ovšem vývoj v subsaharské Africe a západní Asii příliš velký pozitivismus nevzbuzuje.A vývoj v jižní Asii je zatím nejistý i přes významný pokrok Indie.

Regiony (země), kterým se významně daří snižovat absolutní chudobu, mají jednu společnou cha-rakteristiku: zažívají silný dlouhodobý ekonomický růst. Týká se to především Číny a v poslední doběi Indie jako hlavních představitelů regionů východní a jižní Asie. Pokud obě země vyjmeme z této sta-tistiky, tak zjistíme, že mezi lety 1990–2002 došlo k minimálnímu snížení podílu obyvatel žijících v ex-trémní chudobě o 2,1 procenta (srovnej s World Bank 2006; Social Watch 2006: 64). Tímto reálně hrozízastavení či stagnace procesu snižování globální chudoby, až se ekonomický růst obou zemí výraznězpomalí nebo zastaví.

Tabulka 1: Procentuální podíl obyvatel rozvojových regionů s příjmem menším než 1,25 USD

* plán v rámci MDGs – vlastní výpočetZdroj: data dle United Nations 2010 (Statistical Annex).

Ještě vážnější situace je ovšem u počtu lidí, kteří musí žít s příjmem menším než 2 USD na den, což jeobecně uznávaná hranice chudoby, kterou indikátory MDGs nezachycují. Mezi lety 1990 a 2002 početlidí s tímto či menším příjmem klesl jen o 40 miliónů (Social Watch 2006: 64), což znamená, že dostatse z této kategorie je mnohem složitější než v případě skupiny s příjmem menším než 1,25 USD na den.Tímto hrozí nebezpečí, že chudí lidé se „pouze“ přesunou do druhé, jen o něco málo lepší kategorie a neopustí „past chudoby“.5)

35

Region 1990 1999 2005 2015*

Východní Asie 60,1 35,6 15,9 30,0

Jižní Asie 49,5 42,2 38,6 25,0

Jihovýchodní Asie 39,2 35,3 18,9 20,0

Západní Asie 2,2 4,1 5,8 1,1

Severní Afrika 4,5 4,4 2,6 2,2

Subsaharská Afrika 57,5 58,3 50,9 29,0

Latinská Amerika a Karibik 11,3 10,9 8,2 5,7

Jižní a východní Evropa 0,1 1,9 0,5 < 0,1

Společenství nezávislých států (CIS) 2,7 7,8 5,3 1,3

Rozvojové země 45,7 33,0 26,6 23,0


Navyšování rozsahu oficiální rozvojové pomoci

Dalším často sledovaným indikátorem je navyšování oficiální rozvojové pomoci (Official DevelopmentAssistance, ODA) pro boj s chudobou (cíl č. 8). I když ponecháme stranou problematiku efektivnostiODA, stále zůstává mnoho pochybností kolem tohoto nástroje na zvýšení rozvoje ekonomicky chu-dých zemí. V roce 2005 došlo k navýšení rozvojové pomoci až na částku 118 miliard USD6), předevšímz důvodů odpuštění velkých dluhů Nigérie a Iráku a velké pomoci poskytnuté zemím ležícím na po-břeží Indického oceánu v důsledku katastrof způsobených vlnami tsunami na konci roku 2004 (srov-nej s United Nations 2007: 28).

V následujícím letech se částka mírně snížila, nicméně v roce 2008 byl zaznamenán další rekord vevýši 139 miliard USD, který byl překonám až v roce 2010 (144 miliard USD). Členské státy OECD a EUsice dodržely svůj závazek, tak aby v roce 2010 rozvojová pomoc dosáhla částky cca 130 miliard USD,ale poměr ODA/GNI (Gross National Income – hrubý národní důchod) nedosáhl plánované výše 0,36 procenta (srovnej s OECD 2007). Připomeňme jen známý fakt, že Spojené národy už od 70. letminulého století doporučují výši tohoto poměru minimálně na úrovni 0,7 procenta, což se zatímzemím OECD dohromady nikdy nepodařilo (srovnej vývoj od začátku století v Tabulce 2).

Tabulka 2: Srovnání výše ODA a remitencí (v miliardách USD)

a) ODA členů DAC, EU (EHS), Turecka a Izraele (pouze od 2008)b) měřeno pouze pro členy DACc) oficiální remitence, zaměstnanecké kompenzace a migrační transferyd) ODA členů DAC, EU (EHS) a Korejee) ODA členů DAC, EU (EHS), Turecka a Korejef) ODA členů DAC, EU (EHS), Taiwanu a KorejeZdroj: na základě dat OECD (2002, 2004, 2006, 2007, 2008, 2011); Stojanov, Strielkowski a Drbohlav (2010) a vlastních výpočtů

V roce 2005 na Summitu G8 v Gleneagles (G8) a na dalších mezinárodních setkáních se představitelédonorských zemí zavázaly zvýšit svou ODA. V případě členů DAC/OECD se jednalo o navýšení ODA z 80 miliard USD v roce 2004 na téměř 130 miliard v roce 2010 (v cenách za rok 2004). I když rozvojovápomoc členů DAC stoupla o 37 procent, tj. o cca 30 miliard USD (v cenách roku 2004), stále se jednáo deficit ve výši 19 miliard USD (resp. 18 miliard USD pokud vezmeme v potaz snížení GNI členů DACz důvodu ekonomické krize) ve srovnání s vyslovenými závazky (OECD 2011). To neznamená nic ji-ného, než že ekonomicky bohaté země daly přednost tomu pomáhat soukromým firmám a bankám(momentálně) působícím na jejich území.

36Rok ODA a) ODA/GNI b) Remitence c)

2001 58 0,22 95

2002 d)65 0,23 111

2003 d)89 0,25 137

2004 e)83 0,26 159

2005 e)118 0,33 192

2006 f ) 116 0,31 227

2007 f ) 117 0,28 278

2008 139 0,30 325

2009 135 0,31 307

2010 144 0,32 325

Celkem (2001-2010) 1.064 - 2.156


Podobně dopadl i další závazek z Gleneagles vážící se k navýšení rozvojové pomoci pro Afriku o 25 mi-liard USD. Pomoc ekonomicky nejslabšímu kontinentu byla navýšena pouze o 11 miliard USD. Cel-ková bilaterální pomoc Africe v roce 2010 představovala částku 29,3 miliardy USD, z toho 26,5 miliardyUSD bylo určeno pro její subsaharskou část. Toto množství představovalo navýšení ODA o 3,6 pro-centa, respektive o 6,4 procenta pro subsaharskou Afriku ve srovnání s rokem 2009. Pokud však vy-loučíme částky vážící se k oddlužení, bilaterální pomoc mírně klesla o 0,1 procenta pro celou Afriku a vzrostla jen velmi mírně o1,7 procenta pro subsaharskou Afriku (OECD 2011).

Opět v roce 2005 se 15 členů EU, kteří jsou zároveň členy DAC, zavázalo k cíli dosáhnout částky věnovanéna ODA ve výši minimálně 0,51 procent v poměru vůči vlastnímu GNI v roce 2010. Tohoto cíle dosáhlypouze Belgie (0,64 procent), Dánsko (0,90 procent), Finsko (0,55 procent), Irsko (0,53 procent), Lucembur-sko (1,09 procenta), Nizozemí (0,81 procenta), Švédsko (0,97 procenta) a Spojené království (0,56 procenta).Ostatní země tento závazek nesplnily. Česká republika zůstala v roce 2010 na úrovni 0,12 procenta, po-dobně jako v roce předchozím (OECD 2011) a závazku evropských členů DAC se ani nepřiblížila na dohled.

Po roce 2005 sílí kritika vůči způsobu navyšování rozvojové pomoci tím, že věřitelé (rozvinuté země) odpustídluhy, které nejenže dlužník (rozvojové země) není schopen dlouhodobě splácet, ale které v mnoha pří-padech byly získány nemorální cestou (např. prodej zbraní, nedokončené či neefektivní projekty) a jednáse tedy o tzv. opovrženíhodné (odious) nebo nelegitimní (illegitimate) dluhy.7) Důvodem kritiky je skuteč-nost, že poskytnutý úvěr primárně či fakticky nebyl poskytnut ke skutečnému rozvoji dané země v dekla-rovaném rozsahu, a tedy o rozvojové pomoci nemůže být ani řeč. Dalším argumentem je fakt, že tato částkazpravidla již byla jednou zahrnuta do ODA v roce realizace úvěru. To nás přivádí k základní otázce, jaká reálná pomoc nakonec zůstane z celé ODA odečteme-li další podobné „náklady na rozvojovou pomoc“?

Strukturu ODA je možné si přiblížit na příkladu plánu české rozvojové pomoci pro rok 2010 (viz Tabulka3), kde tradičně téměř polovinu rozpočtu tvoří povinná část odvodů České republiky do fondů EU.Druhou největší část tvoří prostředky vydávané na rozvojové projekty v cílových zemích (10,8 pro-centa), pomoc uprchlíkům na území ČR (6,6 procenta), platby do mezinárodních finančních organizací(6,4 procenta) a oddlužení rozvojových zemí (6,2 procenta).

Kromě již zmíněného oddlužení je možné si všimnout i mnoha dalších příkladů rozpočtových položekzapočítávaných do ODA, které nemohou mít žádný přímý a ani nepřímý pozitivní dopad na rozvoj.Velmi významnou složkou každé rozvojové agentury (ministerstva, agentury) nebo realizátora roz-vojového projektu jsou náklady na vlastní činnost a s tím spojenou administrativu, vybavení, cestovnínáklady, etc. To neznamená, že by tyto náklady musely nutně být nelegitimní. Nicméně je jasné, že sejedná o částky, které ve svém důsledku nemají a nemohou mít žádný pozitivní vliv na rozvoj cílovýchzemí, přestože jsou v rámci této pomoci vykazovány. Tyto prostředky mohou dosahovat 50–60 pro-cent z celkové částky určené na rozvojový projekt či program (podrobněji viz Stojanov 2007). Je evi-dentní, že tyto náklady by neměly být započítávány do ODA, když jejich příjemci jsou převážně lidéze zemí rozvinutých. Podobně můžeme nahlížet i na další položky:• Administrativní náklady (národních) rozvojových agentur, ministerstev a jiných organizací• Náklady mezinárodních agentur a organizací• Režijní, administrativní a další náklady realizátorů projektů bilaterální a trilaterální spolupráce• Oddlužení• Pomoc uprchlíkům a žadatelům o azyl v příjmových zemích• Náklady na rozvojové vzdělávání, výzkum, expertízy a další projekty realizované v donorské zemi• Nové půjčky a finanční záruky (půjčky, třebas i s malým úrokem, by principiálně neměly být pova-

žovány za vykazovatelnou pomoc)• Stipendia (především z důvodu, že většina stipendistů se nevrací do zemí původu)

Zdroj: Aktualizováno dle Stojanov et al. (2008)

37


Tabulka 3: Plán struktury příspěvků ČR v rámci ODA pro léta 2010 a 2011

a) Pro rok 2010 je položka sociální rozvoj a vzdělávání rozdělena, pro rok 2011 je sloučena do sektoru sociálního rozvoje včetně vzdělá-vání a zdravotních služeb.b) Pro rok 2010 označeno jako „průmyslový rozvoj“.c) Odhad, podrobně viz MZV (2010).* Položka změna klimatu se z části překrývá s položkou rozvojové projekty v oblasti životního prostředí a proto je do celkového součtuzapočtena pouze částka 46 milionu CZK, přestože celková alokace na toto téma je 78 milionu CZK. Zdroj: MZV (2009, 2010)

38

PříspěvekČástka - 2010(mil. CZK)

Podíl - 2010(%)

Částka - 2011(mil. CZK)

Druh spolupráce

Rozvojové projekty (celkem): 504 10,8 460 Bilaterální - projekty technické asistence (MF ČR) 3 4 Bilaterální - migrace a bezpečnost (MV ČR) 27 27 Bilaterální - sociální rozvoj (a vzdělávání)a) 25 86 Bilaterální - vzdělávání a) 46 - Bilaterální - zdravotnictví 18 - Bilaterální - životní prostředí 92 103 Bilaterální - doprava 14 14 Bilaterální - ekonomický rozvoj b) 148 153 Bilaterální - zemědělství 61 49 Bilaterální - rekonstrukční a rozvojová pomoc pro Gruzii 48 - Bilaterální - malé lokální projekty při ZÚ MZV ČR 22 24 Bilaterální Dotační programy pro NNO, kraje a obce 45 1,0 46 Bilaterální Stipendia (vč. zdravotního pojištění) 144 3,1 144 Bilaterální Trans. spol. (lidská práva a „good governance“) 45 1,0 BilaterálníHumanitární pomoc 73 1,6 Bilaterální Změna klimatu - - *78 (46) Bilaterální Oddlužení 287 6,2 Bilaterální Koordinace ODA - MZV ČR 9 0,2 12 Bilaterální Administrativní náklady na ČRA 12 0,3 18 Bilaterální Personální zajištění ČRA 5 0,1 - Bilaterální Pomoc uprchlíkům v ČR 306 6,6 Bilaterální Civilní mise 130 2,8 Bilaterální Provinční rekonstrukční tým v Afghánistánu 66 1,4 Bilaterální Vojenské mise 220 4,7 Bilaterální Přísp. na rozv. proj. realizované mezinár. org. 55 1,2 Bilaterální CELKEM BILATERÁLNÍ ODA 1901 40,8Podíl členského příspěvku ČR do EU 2.287 49,1 MultilaterálníOddlužení (MDRI) 6 0,1 Multilaterální

Financování záruk členských zemí EU na úvěryposkytnuté Evropskou investiční bankou (EIB)zemím skupiny AKT a OCT z rozpočtu ČR

10 0,2 Multilaterální

Platby do OSN a jejich agentur c)158 3,4 MultilaterálníPlatby do mezinárodních finančních organizací c)299 6,4 MultilaterálníCELKEM MULTILATERÁLNÍ ODA 2760 59,2CELKEM 4661 100,0 -


V tomto směru se můžeme zabývat myšlenkou změny definice ODA, respektive vzniku nového indi-kátoru „čisté oficiální rozvojové pomoci“ (Clear Official Development Assistance), která by mohla od-filtrovat zmíněné a ještě možná další neefektivní položky (podrobněji viz Stojanov et al. 2008).

Pokud vezmeme v potaz, že někteří autoři odmítají zahraniční soukromé investice (FDI) jako spolehlivý ná-stroj rozvoje nebo rozvojovou pomoc a označují je jako naprosto neefektivní záležitost, zůstávají nám z rozvojových intervencí už jen finanční prostředky a zboží zasílané migranty ze zahraničí - tzv. remitence.

Významem remitencí, coby nástroje rozvoje, se zabývá celá řada odborných studií (výběrový přehledviz Stojanov, Strielkowski a Drbohlav 2011) a většina z nich považuje remitence za účinný nástroj prorozvoj ekonomicky chudých zemí. Konečně, množství prostředků zaslaných migranty oficiálními ka-nály více než dvojnásobně převyšuje částky vynakládané na ODA (viz Tabulka 2), přestože do statis-tik remitencí nejsou započteny neregistrované remitence (podrobněji viz Stojanov a Novosák 2008).

Kudy po Rozvojových cílech tisíciletí?

Na stránkách odborné literatury zabývající se problematikou Rozvojových cílů tisíciletí se v posledníchletech objevují úvahy, co bude následovat po roce 2015, kdy MDGs skončí. Objevují se názory o jejichdalším pokračování v podobném pojetí (další MDGs II), nebo jejich nahrazení zcela jiným přístupem(globální cíle nahrazeny méně ambiciózními regionálními cíli, volby jiných rozvojových intervencí jakoefektivnějšího nástroje namísto ODA, etc.). Ovšem poměrně málo se diskutuje nad faktem, že zásadníchybou celé řady úkolů je absence jakýchkoliv pevných závazků, případně neexistence měřitelných re-levantních indikátorů. Tímto se MDGs v současné podobě stávají málo věrohodnými, protože umožňujívelký prostor pro manipulaci.

Už dnes je jisté, že většina cílů a úkolů nebude naplněna dle původních představ, přestože na glo-bální úrovni některá čísla budou vypadat hezky díky pokroku v miliardové Číně. Ovšem na regionál-ních úrovních nejsou statistiky až tak oslnivé. Především je stále marginalizována oblast subsaharskéAfriky, kde i přes zvýšený počet deklarací a slibů ze strany hospodářsky bohatých zemí k rozvoji buďnedochází, nebo jen velmi pomalu. V podstatě „zprávy o plnění MDGs v subsaharské Africe“ jsou úplnějiným čtením než u zbylých regionů.

Protože již dnes víme, že jsou cíle, úkoly nebo regiony u nichž evidentně k naplnění záměrů MDGs ne-dojde, je nutné konstatovat, že tyto závazky nejsou brány příliš seriózně, především ze strany většinynárodních vlád. Nemůžeme se tak divit tomu, že na vědeckých konferencích začínají pronikat hlasypodporující jiné rozvojové intervence, jakými jsou například remitence ve smyslu přirozeného prou-du financí z ekonomicky bohatých do ekonomicky chudých regionů. Je skutečně výzvou a otázkou probudoucnost, zda rozvoji Jihu více pomůže uvolnění hranic a migračních politik na Severu, než politickycílené a motivované programy „rozvoje“, které se velmi často míjejí účinkem.

Chudoba, nebo ještě lépe bída, je evidentně velmi komplexní fenomén a přesunutí obyvatel z jednékategorie „extrémní chudoba“ (příjem pod 1 USD na den) do druhé kategorie „chudoba“ (příjem menšínež 2 USD na den) na tom dlouhodobě a systémově nic neřeší. I když fakt každého sebemenšího kva-litativního navýšení životní úrovně u každého člověka je nutné přivítat. Ovšem pro dlouhodobější vizeje třeba se hlouběji a kriticky zamyslet nad celým současným systémem realizace rozvojové pomoci a základním paradigmatem využívaných rozvojových intervencí a jejich dlouhodobou efektivností.

1) Jako výchozí text pro srovnání byla vybrána stručná analýza Stojanov (2007).2) Změny v seznamu cílů a úkolů během uplynulého období lze najít v práci Součková a kol. (2008).3) Celkovou analýzu plnění MDGs v polovině časového rámce lze najít v Tožička a kol. (2008).

39


4) V tomto směru došlo již ke druhé změně ve srovnání s klíčovým rokem 1990. Zpráva OSN (United Nations 2007) přinesla změnu tétomezinárodně uznávané hranice chudoby založené na úrovni spotřeby obyvatel zemí s nejmenším příjmem. Od roku 2000 byla tatohranice změněna z 1,00 USD (dle parity kupní síly v roce 1985) na 1,08 USD na den na základě měření parity kupní síly v roce 1993.Ovšem v roce 2008 nový odhad parity kupní síly podle cen za rok 2005 zvýšil tuto hranici ze zpětnou platností k roku 1990 na stáva-jících 1,25 USD (podrobněji viz Chen & Ravallion 2008). Tímto došlo ke změně (nárůstu) počtu obyvatel žijících pod hranicí této chu-doby z 1,25 miliardy na 1,8 miliardy (srovnej se Stojanov 2007).

5) Předpokládejme, že většina obyvatel planety, které se podaří vymanit z „absolutní chudoby“ ve výši denního příjmu 1,25 USD budemít tento příjem na úrovni cca 1,50 USD. V případě klasické rodiny o dvou dospělých a 3-5 dětí se příjem rodiny může zvětšit o cca050-0,60 USD na den, což je sice pozitivní prvek, ale ne zas tak významný, aby tato rodina zaznamenal výrazný posun v před vesvém rozvoji, resp. rozvoji svých dětí. Jedná se spíše o jakési překročení symbolické hranice. Lze totiž předpokládat, že právě příjemkolem 1,5 USD na den bude tím velmi často zmiňovaným, protože okamžité vyšší navýšení příjmů není reálné a autoři této kapitolyse obávají, že většina z těchto lidí se právě bude pohybovat na hraně příjmů kolem 1,25 USD či o něco málo vyšší a nebude mít mož-nost dalšího rozvoje. Nicméně z pohledu mezinárodních donorů a národních vlád bude možné si odškrtnout další „čárečku“.

6) Pro úplnost: pracujeme s čísly vyjadřujícími ODA pro země, jež jsou členy Výboru pro rozvojovou pomoc (The Development Assis-tance Committee – DAC) v rámci OECD, EU (případně Evropského hospodářského prostoru – EHS), Evropské komise a vybrané země(zpravidla členy OECD, kteří však nejsou plnoprávnými členy DAC). Podrobnosti viz Tabulka 2. Pro komplikovaný přístup k datůmtato data neobsahuji částky plynoucí na ODA z dalších donorských zemí (např. arabské země a Thajsko). K tomuto pro některá dataviz DAC (2010).

7) Podrobněji o tomto tématu viz Tožička (2010)

Zdroje:• AMIN, S. (2006): The Millennium Development Goals. A Critique from the South. Monthly Review, March 2006, pp.1-15.• CHEN, S.; RAVALLION, M. (2008): The Developing World Is Poorer Than We Thought, But No Less Successful in the Fight against Po-

verty. Policy Research Working Paper 4703. Washington: Development Research Group, The World Bank.• DAC (2010): Overview of multilateral agencies’ and non-DAC donors’ statistical reporting to the DAC. Working Party on Statistics, 9-

10 June 2010, OECD Conference Centre, Paris. Organization for Economic and Co-operation and Development, 23-Jun-2010.• MZV (2009): Plán zahraniční rozvojové spolupráce pro rok 2010. [online]. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky,

03.09.2009, [cit. 2011-06-17]. Dostupné na http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/koncepce_publi-kace/rocni_plany/plan_zrs_na_rok_2010.html

• MZV (2010): Témata/projekty rozvojové spolupráce v roce 2010 dle sektorů (v tis. Kč) a výhled jejich financování v letech 2011 a 2012.[online]. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 22.06.2010, [cit. 2011-06-17]. Dostupné nahttp://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/koncepce_publikace/rocni_plany/plan_zrs_na_rok_2011.html

• OECD (2002): Net official development assistance flows in 2001. [online]. Paris: Organization for Economic and Co-operation andDevelopment, [cit. 2011-06-17]. Dostupné na http://www.oecd.org/dataoecd/42/3/2087495.pdf

• OECD (2004): Modest Increase in Development Aid in 2003. [online]. Paris: Organization for Economic and Co-operation and Deve-lopment, 16 April 2004 [cit. 2011-06-17]. Dostupné nahttp://www.oecd.org/document/2/0,2340,en_2649_201185_31504022_1_1_1_1,00.html

• OECD (2006): Final oda data for 2005. [online]. Paris: Organization for Economic and Co-operation and Development. [cit. 2011-06-17]. Dostupné z http://www.oecd.org

• OECD (2007): Development aid from OECD countries fell 5.1% in 2006. [online]. Paris: Organization for Economic and Co-operationand Development, 3 April 2007. [cit. 2007-07-07]. Dostupné nahttp://www.oecd.org/document/17/0,3343,en_2649_33721_38341265_1_1_1_1,00.html

• OECD (2008): Debt Relief is down: Other ODA rises slightly. [online]. Paris: Organization for Economic and Co-operation and Deve-lopment, 04/04/2008. [cit. 2011-06-20]. Dostupné nahttp://www.oecd.org/document/8/0,3343,en_2649_34447_40381960_1_1_1_1,00.html

• OECD (2011): Development aid reaches an historic high in 2010. [online]. Paris: Organization for Economic and Co-operation andDevelopment, 6/4/2011. [cit. 2011-06-17]. Dostupné nahttp://www.oecd.org/document/35/0,3746,en_2649_34447_47515235_1_1_1_1,00.html

• PAZDERKA, J. a kol. (2005): Humanitární pomoc a rozvojová spolupráce. In: Globální problémy a rozvojová spolupráce. Praha: Člo-věk v tísni, str. 101-109. ISBN 80-86961-00-1

• SOCIAL WATCH (2006): Social Watch Report 2006. Impossible Architecture. Montevideo: Instituto del Tercer Mundo. ISSN: 0797-9231• STOJANOV, R. (2005): Jak dál s plněním Rozvojových cílů tisíciletí. Mezinárodní politika, 29 (12): 4 – 7.• STOJANOV, R. (2007): Rozvojové cíle tisíciletí a co nám říkají zprávy o jejich (ne)plnění? Informace, fakta a čísla z rozvojového světa.

Praha: EDUCON, str. 19-21.• STOJANOV, R. et al. (2008): Development, Environment and Migration. Analysis of Linkages and Consequences. Olomouc: Palacký

University.• STOJANOV, R.; STRIELKOWSKI, W.; DRBOHLAV, D. (2011): Pracovní migrace a remitence – současné trendy v době ekonomické re-

cese. Geografie (forthcoming)• SOUČKOVÁ, L. a kol. (2008): Rozvojové cíle tisíciletí I. Praha: Člověk v tísni, s. 72.• TOŽIČKA, T. a kol. (2008): Příliš vzdálené cíle. Rozvojové cíle tisíciletí. Manuál globálního rozvojového vzdělávání. Praha: Educon, s.64.• TOŽIČKA, T. (2010): Vylhaný státní bankrot. [online]. Vydavatelství Referendum s.r.o., 19.11.2010, [cit. 2011-06-17]. Dostupné na

http://www.denikreferendum.cz/clanek/7391-vylhany-statni-bankrot• UNITED NATIONS (2007): The Millennium Development Goals Report 2007. New York: United Nations Department of Economic and

Social Affairs. ISBN 978-92-1-101153-1• UNITED NATIONS (2010): The Millennium Development Goals Report 2010. New York: United Nations Department of Economic and

Social Affairs. ISBN 978-92-1-101218-7• WORLD BANK. World Development Indicators 2006. Washington, D.C.: The World Bank, 2006. ISBN 0-8213-6470-7

40


OBNOVITELNÉ ENERGIE V ROZVOJOVÉM SVĚTĚ

Milan SmržChemik a energetik, předseda českého a místopředseda evropského sdružení Eurosolar.

Potřeba energie pro rozvojový svět

Energie je život. Každá přírodní i lidská aktivita je vždy spojena s výměnou energie. S příjmem nebovýdajem. Použití energie přímo určuje civilizační stupeň. V současné době žije na naší planetě čtvrtinalidí bez přístupu k moderním zdrojům energie. Bez energie jsou omezeny základní civilizační funkce,které jinak považujeme za samozřejmé. Bez elektrického světla se bude rodit při baterce, bez elek-třiny se děti budou učit ve večerních hodinách při svíčce, bez elektřiny budou malé dívky pumpovatvodu z hloubky přes 50 metrů ručně, místo aby si hrály jako jejich vrstevnice v severních průmyslovýchzemích.

Již od šedesátých let je stále větší podíl exportních příjmů afrických zemí věnován na dovoz fosilníchenergetických surovin. Podle nejnovějších údajů vydávají dvě třetiny afrických zemí za dovoz fosil-ních energií více než činí jejich importní příjmy. Tato situace jenom podtrhuje jejich špatnou ekono-mickou situaci a nedává do budoucna žádné přijatelné řešení.

Podle studie OSN existuje na světě mnoho příkladů, jak se chudé rozvojové země adaptují na udrži-telné hospodářství. Uganda zvýšila export biologického zemědělství mezi roky 2003 a 2008 více nežčtyřikrát. Laos podporuje „zelenou“ turistiku; mezi lety 2005 a 2009 se počet návštěvníků zdvojnáso-bil na dva miliony. V Mali snížili spotřebu importovaných agrochemikálií ve prospěch přírodních hno-jiv. Profitují ze snížených nákladů a zvýšených výnosů. Achim Steiner, šéf programu UNEP, říká, žeproměna k zelené ekonomii je sice šancí pro rozvojové země, ale současně je tato šance závislá narozvojové spolupráci. OSN podporuje zajištění více prostředků pro udržitelné hospodářství a transferudržitelných technologií.1)

Dvě limity současného fosilně jaderného systému

Již několik desetiletí se se stále se zvyšující měrou projevují dvě základní limity současného fosilně ja-derného energetického systému. První limitu představuje dostupnost surovin. Na různých vědeckýcha politických setkáních bylo opakovaně prohlašováno, že nelze v brzké budoucnosti uspokojovat stálerostoucí poptávku po energetických zdrojích. Je možné, že se v budoucnu naleznou nová ložiska, alenení to pravděpodobné. Nálezy ropy kulminovaly již v roce 1963 a od té doby přes velké prospekčníúsilí stále klesají.

41

Foto: Martina Mandová, Milan Smrž při montáži větrné turbíny v Zambii


Druhou limitou jsou ekologické následky dané emisemi oxidu uhličitého a jeho vlivem na klimatickézměny. Ekologické následky se ale netýkají jenom emisí spojených se spalováním fosilních zdrojů, alei s jejich těžbou, úpravou a transportem. Tyto aspekty jsou markantní především v rozvojovém světě(například těžba ropy v deltě Nigeru), protože v těchto zemích často chybí potřebná legislativa, ko-rektní a neúplatný státní dozor, či uvědomělá občanská společnost.

Dosažení Rozvojových cílů tisíciletí

Prakticky žádné Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs), k nimž se přihlásily v roce 2000 všechny člen-ské země OSN a mnoho organizací, nelze uskutečnit bez energie. Využití čisté energie se vážepředevším na zlepšení zdravotní péče přístupem ke světlu, chlazení či ohřívání, na zlepšení ži-votních podmínek zejména žen a dětí při vaření, vzdělávání – zlepšením podmínek pro studiuma zvýšení atraktivity vesnických škol pro učitele, využití moderních informačních technologií provýměnu informací a partnerství, přístup k čisté vodě, i ekologickou a tudíž i zemědělskou udr-žitelnost.

Současná spotřeba energie na hlavu v Africe činí pouhých čtyřicet procent světové průměrné ener-getické spotřeby na hlavu a je poloviční než v Jižní Americe. Ve srovnání s vyspělými evropskými a asijskými zeměmi OECD je šestinová a ve srovnání s USA desetinová.

Specifika rozvojových zemí

Z hlediska přístupu k energii je základním specifikem většiny rozvojových zemí charakter osídlení.Řídké osídlení většiny zemí subsaharské Afriky dosahuje i dvacetiny průměrné hustoty osídlení světaa tento fakt je významným činitelem energetické koncepce. V řídce osídlených zemích jsou velmi ome-zené možnosti budování energetické infrastruktury, tak jak ji známe z průmyslových zemí. Vysoké ná-klady na stavbu a údržbu rozsáhlých elektrických sítí spolu s vysokými přenosovými ztrátamipředurčují většinu řídce obydlených oblastí rozvojových zemí k decentrálnímu řešení formou lokálníchsítí či energeticky nezávislých obydlí.

Možnosti a technologie obnovitelných zdrojů

FotovoltaikaFotovoltaika je velmi vyzrálou technologií pro aplikace prakticky kdekoliv na světě. Může být realizo-vána od malých domovních či obecních ostrovních systémů (off grid) se špičkovým výkonem panelůod 50 do 100 W s akumulací elektřiny do malých elektrochemických baterií, případně s konvertoremposkytujícím běžný střídavý proud; až po veliké systémy o výkonech v jednotkách až desítkách MW,připojené k síti (on grid).

V optimálních podmínkách subsaharské Afriky lze počítat s téměř dvojnásobnou produkcí využitelnéelektřiny ve srovnání s podmínkami v České republice. Produkované množství elektřiny za rok můžedosáhnout ve slunných regionech 1,5 MWh na instalovaný 1 kWp.

V evropských zemích se v různých scénářích počítá s pokrytím až 30 % místní spotřeby elektřiny z fo-tovoltaiky.

42


Solární termieTato technologie využívá slunečních parabolických žlabových zrcadel, v jejichž ohnisku se ohřívá vodana teplotu více než 400 °C a z páry se v Rankinově cyklu vyrábí elektřina.

U velkých aglomerací v subsaharské Africe by bylo výhodné stavět solárně termické elektrárny. S po-mocí akumulace termické energie do solných tavenin jsou schopny poskytovat elektrický proud i pourčitou dobu, kdy slunce nesvítí. První taková elektrárna stojí ve španělské Andalusii a chystají se ná-sledující projekty. Velký evropský projekt Desertec je plánován v severní Africe a měl by poskytovat 15procent celkové elektrické energie pro Evropu za 400 miliard euro. Vedou se diskuze o vhodnosti to-hoto projektu. Kritické hlasy vnímají projekt jako ústup z decentrálního charakteru obnovitelnýchzdrojů energie. Zajímavou možnost ale představuje pronájem ploch na výstavbu těchto elektráren začást vyrobené elektřiny pro lokální spotřebu. Chlazení může probíhat ve vzdušných chladičích, takženedochází k výparu nebo ohřívání nedostatkové vody.

Solární termie ale může být také využita pro vaření a to jak v malých slunečních vařičích krabicovéhotypu, tak v sofistikovaných vařičích pro přípravu tisíce jídel denně jako v indickém Auroville2), kde sena výrobu páry využívá veliká sluneční parabola.

GeotermiePro využití geotermie existují dvě základní technologie. Jedna poměrně široce rozšířená na místech s tektonickou aktivitou (Japonsko, Island), kde je k dispozici horká voda sama vyvěrající. V Africe by semohlo jednat o oblast East African Rift Valley. Pakliže teplá voda vyvěrá bez užitku, je možné pomocíORC (Organic Rankin Cycle) technologie získat z dostupné energie elektřinu.

Vyzrálejší technologií je Hot Dry Rock, která využívá zemského tepla tím, že do vrtů vtláčí ochlazenouvodu z procesu výroby elektřiny a využívá horkou vodu vyvěrající ze země z produkčního vrtu.

Při aplikaci této technologie je třeba mít na zřeteli specifika metody. Těmi jsou především velký podílopadající tepelné energie a poměrně nízká účinnost přeměny nízko potenciálního tepla na elektřinu.Tam, kde je k dispozici horká voda (80–90 °C) s malými investičními náklady, není však otázka účinnostinijak významná. Takový systém je zdrojem prakticky stálého elektrického výkonu – na rozdíl od větrnéa fotovoltaicky generované elektřiny.

Větrná energieS výjimkou nemnohých míst na africkém pobřeží, jako například v Mauretánii, JAR či Somálsku, kdejsou vynikající větrné podmínky, nepatří Afrika ke zvláště větrným regionům. V některých lokalitáchlze však nalézt i ve vnitrozemí místa s perspektivním větrem, například v Keni u města Marsabit nebona jižním cípu jezera Turkana, kde jsou průměrné roční rychlosti větru od 8 až do 10 m/sec.

V případě, kdy je větrná energie kombinována se sluneční energií, je nutné spíše než celoroční prů-měr posuzovat sezónní i denní výkyvy rychlosti větru. Pravidlem bývá, že výkony větru a slunce sečástečně kompenzují, když nesvítí (v období deště, při východu či západu slunce nebo v noci), častonaopak fouká. Tato kompenzace má svůj význam především ve spojení s off grid systémy s akumulací.

HydropotenciálPotenciál vodní energie leží převážně v centrální a východní subsaharské Africe, přičemž celkovémnožství generované energie se odhaduje na 1888 TWh/ročně s tím, že podstatná část 774 TWh/rokleží v DR Kongo (veletok Kongo); díky vysokým horám je v Etiopii potenciál 260 TWh/rok, v Kamerunu115 TWh/rok. I Madagaskar má velký potenciál, představuje 180 TWh.

43


V dalších zemích, jako v Zambii, Angole, Pobřeží Slonoviny, Guineji, Gabunu a Mozambiku se hydro po-tenciál uvádí v rozmezí od 10 do 100 TWh/rok.

V rámci prakticky neexistující africké infrastruktury ale platí to, co bylo řečeno shora, že totiž velkéenergetické zdroje jako přehrady na afrických veletocích jsou schopny přinést energii do některýchvětších měst či průmyslových oblastí, nikoli však pokrývat rozptýlenou decentrální spotřebu elektřinyve vesnických oblastech, protože potřebné sítě chybí a jejich instalace a údržba by byla velmi drahá.

Pro využití vodní síly není vždy nutné stavět problémové velké přehrady, které se, jak bylo v praximnohokrát prokázáno (Asuán, Tři soutěsky), často zanášejí transportovaným přírodním a antropo-genním materiálem, snižují průtoky pod přehradní zdí a vedou k podmáčení širokého okolí. Často jena větších řekách výhodnější instalovat plovoucí vodní elektrárny, které shora uvedené nevýhody ne-přinášejí. Malá vodní díla je pak možno bez problémů využívat pro zásobování lokálních sítí.

BiomasaV africkém kontextu má biomasa důležitost především jako palivo používané pro účely vaření. Jejímizákladními formami jsou dřevěné uhlí a dřevo.

Dřevěné uhlíDřevěné uhlí je vedle palivového dřeva základním prostředkem pro vaření. Dřevěné uhlí se vyrábíčasto neefektivním způsobem ve venkovských oblastech a jeho velká část se vozí do měst, kde je cen-nou komoditou. Základním problémem je, že celý proces se neděje udržitelnou formou. Mnohé ob-lasti, zejména v blízkosti velikých aglomerací, jsou zcela deforestovány a tento neblahý trendpokračuje. V některých oblastech dosáhla deforestace nevratných rozměrů.

Z hlediska udržitelnosti je zcela nezbytné nahradit co nejrychleji dřevěné uhlí a dřevo získávané ne-udržitelným způsobem jinými, udržitelnými technologiemi, především bioplynem či rostlinnými oleji.

Důležitým aspektem využívání dřeva při vaření jsou nevhodné hygienické podmínky a dlouhodobýpobyt v kouři. Zde je rozhodující účinnost spalování, protože při nedokonalém hoření za nízké teplotyvzniká mnoho plynných zplodin, obsahujících širokou paletu organických látek, které při dlouhodo-bém pobytu škodí zdraví. Naopak při dokonalém spalování při vyšší teplotě je ve spalinách mnohemvětší obsah konečných zplodin hoření – oxidu uhličitého a vodní páry.

BioplynBioplyn vyžaduje stálý přísun zkvasitelného materiálu. Tím mohou být především různé organickéodpady – od vhodných sklizňových zbytků, přes tříděný bioodpad nebo fekální zbytky z hromadněchovaných hospodářských zvířat.

Ve speciálních případech může být zužitkován lokální zdroj rostlinného materiálu, který by jinak zůs-tal nevyužit nebo který představuje ekologický problém, jako například vodní hyacint zavlečený doViktoriina jezera z Jižní Ameriky.

V subsaharské Africe ale pravidelně nebývá materiál, který by byl vhodný pro výrobu bioplynu.

Výjimku tvoří malé domácí bioplynové stanice, které poskytují plyn na vaření z kuchyňských a někte-rých zemědělských zbytků. Tento způsob umožní vaření, aniž by docházelo k deforestaci okolí. V měs-tech by obdobné plynové stanice mohly zásobovat jednotlivé čtvrti a mohly by představovat velmivhodnou náhradu za tradiční dřevo a dřevěné uhlí.

44


Rostlinné olejeRostlinné oleje představují vynikající možnost uchovávání energie na poměrně dlouhou dobu a jejichenergetický obsah je prakticky identický s ropnými deriváty – benzínem nebo naftou (10 kWh/l). Exis-tuje celá řada olejnatých rostlin, z nichž jsou některé perspektivní i pro pěstování v tropických oblas-tech. Zájem se soustřeďuje na výnosnější druhy: palmovník (Elaeis guineensis) s hektarovým výnosem7 tun; dávivec (Jatropha Curcas) 2,2 tuny; avokádo (Persea Americana) 2,5 tuny; jojoba (Simmondsiachinensis) 1,8 tuny, nebo skočec (Ricinus communis) 1,9 tuny. Rostlinné oleje lze využít jako topivo navaření či na pohon adaptovaných dieselových motorů, v autech i stacionárních motorech, případněna některé výroby (mýdlo, nátěrové hmoty) či přebytky exportovat.

Problematika biodieseluJakkoliv se v severních zemích věnuje velká pozornost výrobě biodieselu, především z řepkového oleje,není tato zkušenost přenositelná ve větším měřítku do africké rozvojové praxe, a to ze dvou důvodů:

• Pro lokální rozvoj je třeba lokální a nikoliv centralizované technologie, místo biodieselu lze přímovyužívat čisté rostlinné oleje.

• Pro výrobu biodieselu jsou potřeba značné množství vody, která má v Africe (s výjimkou nemnohýchmíst u velkých toků) mnohem větší důležitost než v mnoha jiných zemích. Pro celou výrobu bio-dieselu z jatrofového oleje je třeba neuvěřitelných 1,4 m3 vody na 1 litr biodieselu.

Místo biodieselu lze po malé úpravě motoru jako pohonnou hmotu použít čistý filtrovaný rostlinný olej.

Velmi vhodnou variantu udržitelné dopravy také představuje elektromobilita, která je v afrických pod-mínkách lépe realizovatelná, právě díky dostatečnému osvitu. Samozřejmě, že v současné chvíli majíelektromobily vysokou pořizovací cenu, ale pakliže provedeme kalkulaci cash flow v delším časovémúseku a připočteme stále rostoucí ceny fosilních pohonných hmot, dostaneme se brzy na pozitivníhodnoty.

Zplynování biomasy/biochar/terra preta 5)

Entusiastickou metodou, která by při větším rozšíření mohla napomoci zmírnění klimatických ná-sledků, je zplynování různých zbytků biomasy pro lokální vaření (využití těkavé hořlaviny) a následnévyužití zuhelnatělých zbytků spolu s dalšími organickými podíly pro výrazné zlepšení kvality půdy,záchyt rozpustných minerálních komponent, vlhkosti a mikrobiálního života.

Rozšíření této metody by mohl napomoci nový finanční mechanismus v rámci Kjótského protokolu jakfinančně uhrazovat zachycení uhlíku do půdy metodou terra preta . Tato technologie by se samoz-řejmě musela realizovat na základě standardů udržitelnosti, ale poskytovala by mnohý profit – zvýšeníúrodnosti půdy, zachycení uhlíku, příjem prostředků a v případě hromadného rozšíření mitigaci kli-matických změn.

Integrace obnovitelné energie do lokálních cyklů

Největším přínosem lokálně produkované obnovitelné energie je její začlenění do místních hospo-dářských cyklů. S energií budou nejenom možné běžné funkce, které známe ze severních zemí. Elek-trifikace lokálních škol, venkovských zdravotních středisek či vodních pump umožní vyšší kvalituposkytovaných služeb a povede k ekologičtějšímu provozu, odstranění těžké dětské práce a mnohdyk úsporám a omezí používání dočasných a náhradních řešení – osvětlení pomocí elektrických svítilenči svíček.

45


Větší aplikace umožní zřízení dílny pro malé opravy či drobnou výrobu, ve vesnické komunitě takmohou vzniknout nové pracovní příležitosti či možnosti oprav, které zlepší kvalitu života. Využití od-padní biomasy z tříděného komunálního odpadu či fekálních zbytků z živočišné výroby vedle zdrojeenergie současně zlepší lokální hygienické podmínky. Vykvašený substrát – tuhý i kapalný – je vyni-kajícím materiálem pro zemědělství a pro výrobu zemědělského substrátu terra preta. Lokální ener-getické okruhy tak oživí lokální ekonomiku.

Aktéři energetické proměny

Zajištění odpovídající energie pro subsaharskou Afriku jako obrovského regionu vyžaduje adekvátníaktivity. Reálnost ambiciózního cíle jakým je zajištění elektřiny, obnovitelného paliva pro vaření a ob-novitelných pohonných hmot stovkám milionů lidí do necelých dvaceti let můžeme posoudit nazákladě evropských zkušeností a vývoje technologií. Během posledních deseti let došlo k nečeka-nému kvantitativnímu i kvalitativnímu rozvoji technologií obnovitelných zdrojů. Již prakticky v sou-časnosti jsou i dražší technologie ekonomicky konkurence schopné6) , a během málo let budou stálelevnější, zatímco současné „klasické” fosilně jaderné zdroje a energetické suroviny budou naopakstále dražší.

Nicméně i přes tyto pozitivní skutečnosti je třeba mobilizovat mimořádné finanční, organizační a tech-nické prostředky. Budoucí aktéři by se měli soustředit především na následující kroky:

• Vytvoření koordinační platformy pro elektrifikaci na různých úrovních: mezinárodní (EU, OSN, IRENA,African Energy Policy Research Network - AFREPREN/FWD), vládní, akademické, nevládní a lokální úrovni.

• Nalezení dostatečně silného finančního rozpočtu.

• Zajištění výrobních kapacit pro zařízení obnovitelné energetiky pro Afriku – ve spojení s průmyslo-vými zeměmi vybudovat výrobní kapacity pro obnovitelné zdroje v kvalitě odpovídající současnýmsvětovým standardům, stanovit priority výrobních oblastí a lokalit.

• Ve spolupráci s africkými a evropskými univerzitami zajistit výchovu a vzdělání potřebných odbor-níků pro instalace, projekty i údržbu obnovitelných systémů.

• Zřízení stálých referenčních center v různých zemích, které by sledovaly a optimalizovaly aplikacea strategie obnovitelných zdrojů v Africe.

Je zřejmé, že současné technologické kapacity jsou dostatečné k tomu, abychom dokázali zajistit přís-tup k moderním a udržitelným zdrojům energie pro všechny obyvatele naší planety. Je to jeden z kroků, jak jim zajistit důstojný život a umožnit jim jejich osobní i komunitní rozvoj.

Zdroje:1. http://www.unctad.org/en/docs/unep_unctad_un-ohrlls_en.pdf2. http://www.auroville.org/society/solarkitchen.htm3. http://journeytoforever.org/biodiesel_yield.html4. http://www.alphagalileo.org/ViewItem.aspx?ItemId=58317&CultureCode=en5. http://en.wikipedia.org/wiki/Terra_preta6. http://www.solarwirtschaft.de/fileadmin/content_files/wegweiser_sw_pvrm.pdf

46


DOPADY GLOBÁLNÍCH ZMĚN PODNEBÍ NA LIDI V ROZVOJOVÝCHZEMÍCH A ČESKÁ ZODPOVĚDNOSTJiří KoželouhProgram Energie Hnutí DUHA; pracuje na iniciativě Velká výzva, zabývá se nástroji snižování skleníkových exhalací a problematikou změn podnebí.

Vojtěch KoteckýProgramový ředitel Hnutí DUHA; koordinuje programovou práci organizace, zabývá se průřezovými tématy jako ekonomika a legislativa.

Vědci spočetli, že pokud budou emise skleníkových plynů pokračovat jako doposud, musíme se při-pravit na nemalou proměnu světového podnebí – a tedy také našich životů i ekonomiky. Nejcitelnějšídopady hrozí rozvojovým zemím, největší odpovědnost a zároveň možnosti situaci změnit – a obrá-tit v sociální a ekonomický prospěch – mají země vyspělé.

Teplejší podnebí

Několikastupňové zvýšení teploty nepovede ke konci života na Zemi ani nepřivodí kolaps lidstva. Alemělo by velmi vážné důsledky pro velký počet lidí v mnoha zemích. Klimatologové očekávají především:

• Úbytek srážek v suchých částech světa: V Arktidě, Kanadě nebo na Sibiři jich naopak přibude, stejnějako v některých tropických oblastech. Ale většina subtropických, už nyní dosti suchých částí světa,by doznala podstatný úbytek dešťů1).

• Vyšší hladinu oceánů: Do konce století by stoupla pravděpodobně o jeden metr, hrozí ale stou-pání ještě rychlejší. Ale pokud hladina stoupne o 30 centimetrů, jenom v Číně se pod vodou ocitneúzemí větší než Česká republika2).

• Častější přírodní katastrofy: Teplejší atmosféra vyvolává častější extrémní výkyvy počasí. Přibývaloby tedy silných tropických hurikánů a tajfunů, vichřic, povodní nebo vln horka a sucha.

Většina projekcí je propočítána jen asi na sto let dopředu. Ale pokud bude skleníkových plynů přibý-vat i posléze, teplota poroste i v příštích staletích a eskalovat budou i následky.

Humanitární důsledky

Přirozeně se nabízí otázka: v čem je tedy problém? Globální klima se přece průběžně mění. Teplotnískok, který nyní hrozí, je pouze zhruba poloviční oproti rozdílům, které planeta zažívala při střídání

47

Foto: OSN, Tim McKulka


dob ledových a meziledových. Přesto se nějak vzpamatovala. Jenže na světě tehdy nežilo šest miliardlidí. Problém tkví v konkrétních, praktických humanitárních následcích. Další přibývání skleníkovýchplynů ve vzduchu by mělo vážné důsledky pro životy stamilionů lidí:

• Méně potravin: Úbytek dešťů a vody v řekách postihne hlavně drobné zemědělce. Chudí rolníci semohou v horké a suché krajině živit jen díky tisíciletým zkušenostem, jak se během sezóny měnísrážky a teploty. Stačí mírná změna podnebí a celé vesnice přijdou o úrodu. Vědci spočetli, že úrodav tropech a subtropech začne klesat už při oteplení o pouhý jeden stupeň Celsia3), rolníci v Africe bydo konce století museli prakticky úplně vzdát pěstování pšenice4). Produkce obilí v Rusku nebo Ka-nadě naopak poroste – jenomže to malým rolníkům v Africe, Indii nebo Mexiku, kteří na nákup po-travin nemají peníze, moc nepomůže.

• Šíření tropických chorob: V teplejším podnebí by některé nemoci postihly dosud poměrně chladnámísta. Budou-li exhalace pokračovat, malárie nově zamoří oblasti s 200–440 miliony obyvatel5). Při-bývání oxidu uhličitého ve vzduchu o pouhé procento ročně způsobí, že nebezpečná horečka den-gue zasáhne o 40–70 procent více lidí, než kdyby se podnebí neoteplovalo6).

• Uprchlíci: Sucho, růst mořské hladiny nebo povodně donutí řadu chudých lidí, aby odešli z domova.Většinou by patrně nemířili do Evropy, nýbrž do sousedních rozvojových států – které už beztakmají hodně vlastních problémů. Indie by se nejspíš musela postarat o miliony uprchlíků z Bangla-déše. Větší počet běženců pochopitelně vyvolá nové politické, sociální i náboženské konflikty. Od-hady počtu tzv. klimatických uprchlíků se pohybují ve stovkách milionů v roce 2050.7)

Přizpůsobit se?

Částečně nezbývá, než se přizpůsobit. Růst teploty už není možné úplně eliminovat. Dokonce i kdybyznečišťování z ničeho nic úplně přestalo, setrvačnost klimatického systému způsobí oteplení asi o 0,6 °C.8)

Přitom exhalace beztak nejde zastavit z roku na rok. Měli bychom se proto připravit na výkyvy podnebí,kterým se už nevyhneme.

Český příspěvek

Přizpůsobování se jiných – rozvojových – zemí je také pro Českou republiku patrně náročnějším úko-lem než vlastní adaptace doma. Část nákladů totiž bude platit.

Státy Evropské unie spolu s USA obývá asi 800 milionů lidí, tedy méně než osmina světové populace.Jsme však zodpovědní za více než 55 % skleníkových plynů, které jsme prozatím napumpovali do at-mosféry.9) Česká republika vypouští asi 12 tun oxidu uhličitého na obyvatele a rok, EU v průměru asi9 tun – ale Indie tunu a Keňa 300 kilogramů. Rozvojové země právem očekávají, že pokud průmyslovéstáty chtějí pokračovat ve znečišťování, pak také uhradí škody, které tím způsobí. Jinými slovy: mají-li další exhalace vést ke globálním změnám podnebí, účet za nezbytné adaptace musí zaplatit státy,které je vypouštějí.

Humanitární organizace Oxfam odhadla, že na adaptace v rozvojových zemích bude každoročně po-třeba asi 50 miliard dolarů.10) Mezinárodní společenství se v Kodaňské dohodě z prosince 2009shodlo, že průmyslové země mají třetímu světu pomáhat částkou 100 miliard dolarů ročně. Pro-středky budou sloužit ke dvěma věcem: za prvé umožní chudým státům adaptovat se na změnypodnebí, kterým zbytek světa už nechce nebo nemůže zabránit, a za druhé jim pomohou s ochra-nou lesů a s investicemi do čistých technologií, aby mohly vylepšovat životní úroveň bez závislostina fosilních palivech.

48


Hlavní znečišťovatelé – mezi které patří i Česká republika – se musí o účet podělit. Prozatím není pře-sně jasné, kolik konkrétně bude český příspěvek činit. Může jít až o 10 miliard korun ročně. Záleží naklíči, podle kterého se podíly jednotlivých zemí budou vypočítávat. Ekologické a humanitární orga-nizace prosazují, aby bral v úvahu tři kritéria: exhalace, které dotyčná země vypouští v přepočtu nahlavu, její bohatství (HDP na obyvatele) a počet obyvatel.

Samozřejmě platí přímá úměra: čím více exhalací se průmyslové země rozhodnou vypouštět,tím větší budou škody, na které se chudé státy musí adaptovat – a tím více to i Českou republikubude stát.

Snižování skleníkových exhalací

Nicméně adaptace má své meze. Platí to především, ale nejen, pro rozvojový svět. Na řadu dopadůzměn podnebí se nepůjde adaptovat vůbec – například změna úrodných oblastí v pouště. Dalšíopatření budou finančně příliš náročná nebo sociálně a ekologicky necitlivá – například stavba vel-kých přehrad, nebo politicky neprůchodná a riziková – přesuny milionů lidí mezi státy a regiony.Velká změna podnebí by si vyžádala dramatické humanitární oběti a ekonomické důsledky. Tomuje lepší předejít.

Asi stovka států světa – včetně EU – se proto shodla, že chce růst teplot udržet na hranici 2 °C. Klima-tologové také spočetli, o kolik je potřeba snížit emise, aby zvýšení teploty nepřesáhlo dva stupně.11)

Už se současnými technologiemi lze snížit exhalace skleníkových plynů o desítky procent. Zelené ino-vace navíc srazí závislost na dovozu ropy a plynu i účty za energii.

Obvykle poměrně konzervativní Mezinárodní energetická agentura (IEA) kalkulovala, kolik z těchto pří-ležitostí by šlo opravdu realisticky využít. Navrhla konkrétní balíček, který by roční exhalace do roku2050 omezil o 50 %.12)

Propočty také potvrzují, že nemusíme použít každou technologii, jež snižuje exhalace. Ekologické or-ganizace i mnozí experti například pochybují o smysluplnosti současných agropaliv jako pohonu aut.Pokud však usoudíme, že agronafta nebo etanol nadělají více škody než užitku, je to námitka protiagropalivům. Nikoli proti snižování exhalací.

Čistá ekonomika je levnější

Ekonomové se propočítáváním plusů a minusů snižování exhalací zabývají již asi dvě desetiletí. Brit-ské ministerstvo financí si od týmu vedeného sirem Nicholasem Sternem, bývalým šéfekonomem Svě-tové banky, před několika lety nechalo všechno znovu důkladně přepočítat. Prověřili také kalkulace,jež do té doby udělali ostatní badatelé.

Výsledek sedmisetstránkové zprávy: snížení exhalací nebude zadarmo. Stálo by zhruba 1 % globál-ního HDP. Nicméně pokud necháme znečišťování – a vyvolaným změnám podnebí – volný průběh,přímé finanční škody by činily nejméně 5 % HDP. Připočteme-li také další náklady, například zdravotnídůsledky, účet stoupne na zhruba 11 % světového ekonomického výkonu.13)

Takže jedno procento versus pět až jedenáct procent globálního HDP. Zelená ekonomika je dokoncei po veskrze účetní stránce spolehlivě v černých číslech.

49


Nákladové křivky navíc potvrzují, že některé programy jsou přímo ziskové.14) Státy EU se dohodly, žepodniknou opatření, jež do konce desetiletí sníží spotřebu energie o 20 %. Ekonomové spočetli, že ev-ropské ekonomiky tak ušetří více než 200 miliard eur ročně.15)

Česká republika patří se 12 tunami na obyvatele a rok k evropským rekordmanům v exhalacích oxiduuhličitého. Během roku 2010 také každý den utratila 232 milionů korun jen za dovoz ropy. České eko-logické organizace nechaly propočítat konkrétní, podrobný plán, jak snížit emise a osvobodit se zezávislosti na dovozu ropy či těžbě uhlí – zelené inovace a nová odvětví mohou proměnit energetickýmetabolismus českého hospodářství (více na www.chytraenergie.info).

Chytrý impuls

Jako první krok by Česká republika měla přijmout zákon podle britského vzoru, který určí konkrétnítempo, jakým budou zelené technologie přibývat. Nová legislativa stanoví, že exhalace oxidu uhli-čitého budou v příštích čtyřech desetiletích klesat o 2 % ročně – krok za krokem, rok po roku. Pod-nikům tak umožní plánovat důležitá investiční rozhodnutí. Navíc rozhýbe investice do zateplovánídomů nebo čisté energie, pohodlné veřejné dopravy, místních potravin či snadné recyklace odpadu.Ve Velké Británii se na zákoně shodla vláda i opoziční strany, odbory i Konfederace britského prů-myslu. Obdobnou legislativu už diskutují parlamenty v Dánsku, Finsku, Irsku nebo Maďarsku. Vícena www.velkavyzva.cz.

Zdroje:1) Kundzewicz, Z.W., L.J. Mata, N.W. Arnell, P. Döll, P. Kabat, B. Jiménez, K.A. Miller, T. Oki, Z. Sen and I.A. Shiklomanov, 2007: Fresh-

water resources and their management. In Parry, M. L., Canziani, O. F., Palutikof, J. P., van der Linden, P. J., et Hanson, C. E. (eds.)(2007): Climate change 2007: impacts, adaptation and vulnerability. Contribution of Working Group II to the Fourth AssessmentReport of the Intergovernmental Panel on Climate Change, Cambridge University Press, Cambridge

2) Nicholls, R. J., Wong, P. P., Burkett, V. R., Codignotto, J. O., Hay, J. E., McLean, R. F., Ragoonaden, S. et Woodroffe, C. D. (2007): Coas-tal systems and low-lying areas. In Parry, M. L., Canziani, O. F., Palutikof, J. P., van der Linden, P. J., et Hanson, C. E. (eds.) (2007): Cli-mate change 2007: impacts, adaptation and vulnerability. Contribution of Working Group II to the Fourth Assessment Report ofthe Intergovernmental Panel on Climate Change, Cambridge University Press, Cambridge

3) Easterling, W. E., Aggarwal, P. K., Batima, P., Brander, K. M., Erda, L., Howden, S. M., Kirilenko, A., Morton, J., Soussana, J.-F.,Schmidhuber, J., et Tubiello, F. N. (2007): Food, fibre and forest products, in: Parry, M. L., Canziani, O. F., Palutikof, J. P., van der Lin-den, P. J., et Hanson, C. E. (eds.): Climate change 2007: impacts, adaptation and vulnerability. Contribution of Working Group II tothe Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change, Cambridge University Press, Cambridge

4) Fischer, G., Shah, M., Tubiello, F. N., et van Velhuizen, H. (2005): Socio-economic and climate change impacts on agriculture: anintegrated assessment, 1990–2080, Philosophical Transactions of the Royal Society B 360: 2067–2083

5) van Lieshout, M., Kovats, R. S., Livermore, M. T. J., et Martens, P. (2004): Climate change and malaria: analysis of the SRES climateand socio-economic scenarios, Global Environmental Change 14: 87–99

6) Hales, S., de Wet, N., Maindonald, J., et Woodward, A. (2002): Potential effect of population and climate changes on global distri-bution of dengue fever: an empirical model, Lancet 360: 830–834

7) The Global Governance Project (Glogov.org) [on-line], c2011, [cit. 2011-06-28] ,http://www.glogov.org/?pageid=808) Meehl, G. A., Stocker, T. F., Collins, W. D., Friedlingstein, P., Gaye, A. T., Gregory, J. M., Kitoh, A., Knutti, R., Murphy, J. M., Noda, A.,

Raper, S. C. B., Watterson, I. G., Weaver, A. J., et Zhao, Z. C. (2007): Global climate projections, in: Solomon, S., Qin, D., Manning, M.,Chen, Z., Marquis, M., Averyt, K. B., Tignor, M., et Miller, H. L. (eds.): Climate change 2007: the physical science basis. Contributionof Working Group I to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change, Cambridge UniversityPress, Cambridge–New York 2007

9) World Resource Institute – CAID [on-line], c2011, [cit. 2011-06-28], http://cait.wri.org/10) Raworth, Kate: Adapting to climate change: what is needed in poor countries, and who should pay. Oxfam, 2007, s. 4nn11) Meinshausen, M., Meinshausen, N., Hare, W., Raper, S., Frieler, K., Knutti, R., Frame, D. J., et Allen, M. R. (2009): Greenhouse-gas

emission targets for limiting global warming to 2 °C, Nature 458: 1158–116212) Energy technology perspectives 2008: scenarios & strategies to 2050, International Energy Agency, Paris 200813) Stern, N., et al. (2007): The economics of climate change: the Stern Review, Cambridge University Press, Cambridge14) Náklady a potenciál snižování emisí skleníkových plynů v České republice, McKinsey & Company, Praha 200815) Energy efficiency: delivering the 20% target, European Commission, Brussels 2008

50


NESNESITELNÁ LEHKOSTFINANČNÍ GLOBALIZACE

Ondřej KopečnýAutor pracuje v organizaci Glopolis.

Peníze dnes po světě proudí téměř bez jakýchkoli překážek. Z Prahy můžete nakupovat na burze v Chicagu a prodávat investorům v Hongkongu. Díky moderním technologiím lze v pár vteřinách in-vestovat miliony dolarů. Mnozí předpokládali, že volnost a deregulace povedou k nekonečnému růstu.Evropská dluhová krize, stamiliardové daňové úniky či neregulované finanční trhy však ukazují, že s globálním finančním systémem to rozhodně není lehké.

Dluhy, kam se podíváš

Politici těsně po vypuknutí světové finanční krize v září 2008 slibovali zvýšení dohledu nad finančnímitrhy, regulaci spekulativních investorů či uzavření daňových rájů. Finanční trhy tři roky po krizi opět ros-tou – objem finančních transakcí dosahuje sedmdesátinásobku globálního HDP, tedy úrovně z roku2007 (Schulmeister 2011). V denících se vedle článků o evropské dluhové krizi začínají opět objevo-vat obavy z finančních bublin – např. v souvislosti s brazilským ekonomickým boomem. Přes daňovéráje stále proudí 50 % světového obchodu a vlády tak přicházejí o miliardy nezaplacených daní (Chris-tian Aid 2008). A ty dnes chybí více než kdy předtím. Země OECD se potýkají s obrovským nárůstemveřejného dluhu. Za poslední čtyři roky vydaly dluhopisy za více než 3500 mld. dolarů a jejich roz-počtový deficit v roce 2011 dosáhne 7,6 % HDP – v roce 2007 činil jen 1,3 % (OECD 2010). Na splněníRozvojových cílů tisíciletí (MDGs) a na zmírnění dopadů klimatických změn chybí podle odhadů 324–336 mld. dolarů (Leading Group 2010). V předlužených veřejných rozpočtech se tyto peníze jen těžkonajdou. Proto je nutné co nejlépe spravit staré díry finančního systému a urychleně hledat nové zdroje.Přitom není nutné si dlouho lámat hlavu s tím, jak to udělat, řada možností existuje již dnes.

Zdaň nás, když to dokážeš

„Čas pro daňové ráje skončil,“ prohlásil francouzský prezident Sarkozy v roce 2009 po setkání skupiny G20v Londýně. I přes některá zlepšení zůstává většina rozhodnutí jen na papíře. Například na „oficiální“černé listině daňových rájů OECD v současné době není jediný stát. Stačilo, aby se státy „zavázaly, že zvýšíprůhlednost a výměnu informací podle standardů OECD“ a ze seznamu zmizely. Organizace Tax Justice Ne-twork však stále eviduje přes 60 zemí, které splňují alespoň jeden ze znaků daňového ráje: vybírají velminízké nebo žádné daně z příjmu či zisku, dodržují přísné bankovní tajemství a nekomunikují s finanč-ními úřady v zahraničí, kladou minimální či žádné podmínky pro zakládání společností a jejich mezi-národní spolupráce v oblasti soudnictví je velmi omezená (Česko proti chudobě 2007).

To, že něco není v pořádku, je vidět při prvním pohledu na investiční aktivity předních daňových rájů.Za normálních podmínek by nebylo představitelné, aby mezi prvních pět největších investorů v de-seti největších ekonomikách světa patřily státy jako Mauricius nebo Britské panenské ostrovy, země s milionem obyvatel a zanedbatelným podílem na světovém HDP (Merckaert a Nelh 2010).1)

51


Do velké míry se jedná o problém Evropské unie a jejích členských států, jelikož řada území, která fun-gují jako daňové ráje, podléhá jejich jurisdikci. Rovněž některé členské státy EU lze vzhledem k nízkýmfiremní daním označit za daňové ráje (např. Nizozemsko, Irsko ad.). Tento problém má hlubší kořenya souvisí s daňovou konkurencí, kdy se jednotlivé státy předhánějí ve snižování daní, aby přitáhly conejvětší počet investorů (např. v Irsku tento přístup do velké míry přinesl obrovský rozmach finančníhosektoru, který se později stal jednou z hlavních příčin irské finanční krize).

Ztraceno v síti

Nadnárodní firmy mají desítky, někdy i stovky poboček v daňových rájích. Zde se koncentruje maxi-mum čistých příjmů firem, které, vzhledem k nízkým či nulovým daňovým sazbám, není třeba danit.Například na Britských panenských ostrovech existuje 830 000 společností, což je 34 společností najednoho obyvatele (pro srovnání v Německu, v šesté největší ekonomice světa, na jednoho obyvatelepřipadá 0,02 firmy). Naprostá většina z nich existuje pouze ve formě poštovní schránky. Nejvíce po-bočky v daňových rájích využívají velké banky (např. BNP Paribas má jen na Kajmanských ostrovech27 poboček) či pojišťovny (např. pojišťovna Generali má 10 poboček na Bahamách), ale ve statistikáchse objevují i společnosti jako Tesco (12 poboček na Cookových ostrovech), Shell (10 poboček na Ber-mudách) nebo Vodafone (9 poboček na ostrově Jersey) (Merckaert a Nelh 2010).

Daňové ráje jsou jen jedním z článků složitého řetězce problémů. Způsobů, jak se vyhnout zaplacenídaní nebo alespoň snížit daňový základ, je relativně velké množství a zdaleka ne všechny jsou nelegální,jako např. falšování účetních výkazů. Mnoho z nich se pohybuje v šedé zóně na hraně zákonů a některézkrátka jen využívají výhod čím dál globalizovanější ekonomiky, kdy firmy fungují jako síť – v jedné zemi

se vyrábí komponenty, v jiné sesmontují, v další sídlí obchodní od-dělení, v další vývojové centrumnebo vedení firmy.

Nejvyužívanějším způsobem, jaknadnárodní firma může přes sys-tém dceřiných společností převéstzisky až do daňových rájů, je tzv.vnitrofiremní obchod. Ten probíhámezi mateřskou a dceřinou spo-lečností, nebo mezi dvěma dceři-nými pobočkami, které mezisebou obchodují. Problémem (čivýhodou) je, že ceny, za něž se ob-choduje, se netvoří na trhu, ale v podstatě se domlouvají „uvnitřfirmy“. V celních statistikách Spo-jených států z roku 2005 lze do-hledat například plastové kbelíkyz České republiky za 778 dolarů zakus, diamanty z Ghany 28 euro zajeden karát (cena na trhu je při-bližně 1000 euro), dodávku pneu-matik ze Spojených států doGhany v ceně 2 688 dolarů za kus

52


(průměrná cena je asi 33 dolarů) a další „zajímavé“ obchody (Park 2006 citováno dle Merckaert a Nelh2010). Tímto způsobem firmy mohou upravovat účetní bilanci (v případě, že potřebují snížit svůj zisk,z něhož se počítá daňový základ, nakoupí draze zboží či služby od své dceřiné firmy, které účetně pro-jde přes daňový ráj, viz příklad Banány z La Manche). Pokud vezmeme v úvahu, že 60 % světovéhoobchodu probíhá mezi pobočkami nadnárodních firem, vyvstává otázka, zda je globální obchod sku-tečně tak „volný“ a jeho ruka tak „neviditelná“, jak jeho zastánci zdůrazňují.

Jedním z možných řešení, jak omezit vnitrofiremní obchodování, je změnit účetní pravidla. Dosudfirmy předkládají pouze jednu účetní zprávu, což však vzhledem k charakteru současné ekonomikynení dostačující. Pokud by ale vykazovaly své účty zvlášť za každou zemi, v níž působí, bylo by hnedzřejmé, jaké jsou její skutečné příjmy a náklady a zda nedochází k umělému snižování zisku.

DPH z finančních transakcí

Jak bylo řečeno v úvodu, únik kapitálu skrze daňové ráje a pochybné transakce je jen jednou stranouproblému. Tou druhou je hledání nových zdrojů. Jednou z možností, o níž se v současné době deba-tuje v odborných kruzích i na mezinárodních fórech, je zdanění finančních transakcí.2) Nejde o„po-trestání“ bohatých bankéřů, jak jej občas interpretují finančníci i vládní představitelé. Nějaká formadaně ze spotřeby se platí z naprosté většiny zboží a služeb. Z jakého důvodu by měly být finanční tran-sakce, které jsou rovněž určitým druhem služby, osvobozeny od daní? Řada bank by před čtyřmi letynepřežila bez peněz z veřejných rozpočtů a státních garancí, což dnes působí řadě států velké roz-počtové problémy. Proto je poměrně legitimní požadovat po finančním sektoru, aby se ve větší mířezapojil do řešení stávající fiskální krize.

Touto cestou by bylo možné získat 30 až 600 miliard dolarů ročně (Leading Group 2010). Velké rozpětíje dáno různými variantami výše sazby, hovoří se o sazbě mezi 0,005 % až 0,01 % z ceny transakce, a rozsahem finančních transakcí, na něž by se daň vztahovala. Část z příjmů by bylo možné použít napokrytí rozpočtových deficitů. Z debaty o rozdělení potenciálních příjmů se však nesmí vytratit roz-vojový rozměr. Pro nejchudší komunity znamenala finanční krize velké problémy – nárůst chudoby,hladu, nerovností, odložení řady projektů a investic – a proto je nutné, aby část z prostředků putovalai na rozvojové účely.

53

Banány z La Manche

Věděli jste, že jedním z největších dodavatelů banánů na evropský trh je Jersey, malý ostrov v průlivu La Manche? I když zde žádné banány nerostou, většina z jihoamerických banánů přestento ostrov (alespoň papírově) projde. V okamžiku, kdy vyrazí loď se zásilkou do Evropy, proběhneněkolik transakcí mezi různými pobočkami nadnárodní firmy (např. Dole, Fresh Del Monte, Chiquita,Fyffes). Banány nejdříve „putují“ do Lucemburska, kde sídlí finanční služby firmy, odtud na Kajman-ské ostrovy, kde sídlí obchodní oddělení, pak do Irska, kde je registrovaná obchodní značka, dále naostrov Man, kde je zásilka pojištěna, odtud na Bermudy, kde sídlí pobočka, která má na starosti di-stribuci a nakonec zamíří na ostrov Jersey, kde sídlí management firmy, odkud po „strastiplné“ cestěputuje na trhy v Evropě. Tímto způsobem firmy zajistí, že 80 % ceny banánů zůstane v daňových rá-jích. Například společnost Fresh Del Monte vykazuje v USA ztrátu ve výši 28 milionů euro, přitom zdegeneruje 48 % svých obchodních aktivit. Mimo území USA naopak vykazuje zisk 107 milionů euro.

Zdroj: Merckaert a Nelh 2010


Kromě příjmové (či redistributivní) stránky má každá daň též regulační efekt. Tento aspekt vyvolává v případě zavedení daně z finančních transakcí největší spory. Je téměř jisté, že by finanční daň do jistémíry snížila objem obchodování. Zejména by eliminovala vysoce spekulativní krátkodobé investice.Jedná se o transakce, které často řídí počítačové programy3), jež vyhledávají drobné posuny v cenácha realizují velký počet transakcí v rozmezí pár vteřin. Právě tyto transakce podporují nárůst finančníchbublin a přispívají ke kolísání (volatilitě) cen, která způsobuje velké problémy v reálné ekonomice.

Na druhé straně existují o zavedení daně pochybnosti, jelikož nelze přesně určit dopad, který bude mítna finanční trhy a investory. Mnozí odpůrci poukazují na to, že v důsledku nižšího objemu finančníchtransakcí ubudou na trzích peníze (likvidity), čímž se omezí přístup domácností i firem k relativně lev-ným úvěrům, zbrzdí spotřeba a v konečném důsledku i ekonomický růst.

Najít optimální hranici regulace, která eliminuje jen škodlivé efekty, je vždy obtížné. V případě fi-nančních trhů však náklady na zvládnutí neregulovaného rizika výrazně přesáhly společenské pří-nosy. Daň z finančních transakcí možná sníží efektivitu finančních trhů, na druhé straně může zvýšitjejich užitečnost pro společnost a přinést nové zdroje pro lepší zvládání globálních problémů.

Maximalizace zisku nebo užitku?

Státy zachraňují banky z veřejných prostředků a následně se potýkají s nesplatitelnými dluhy. Vládydobrovolně snižují daně, a tím i příjmy veřejných rozpočtů, aby přilákaly více investorů, kteří se v pří-padě lepší nabídky hned stěhují. Firmy zakládají desítky poboček, přes které si virtuálně vyměňujízboží a služby, aby se vyhnuly daním, ale od vlád očekávají, že jim z veřejných prostředků zajistí kva-litní infrastrukturu a pracovní sílu. Většina mezinárodního obchodu probíhá uvnitř několika desíteknadnárodních firem, které se domlouvají na cenách, což popírá principy volného trhu. Z ekonomic-kého hlediska dávají tyto kroky možná smysl, z hlediska společenského již mnohem méně.

Maximalizace soukromých zisků přináší čím dál méně společenského užitku. Tato disproporce se uka-zuje nejen v narůstajících finančních problémech států, ale též v chudobě a nerovnostech, s nimiž sev čím dál větší míře setkáváme nejen v chudých, ale též ve vyspělých státech. Důslednější dodržovánístávajících pravidel – v případě daňových rájů a lepší regulace – v případě finančních trhů je mož-ností, jak dát finanční globalizaci větší smysl a rovnoměrněji využít jejích přínosů.

1) Mauricius, země se 1,3 miliony obyvatel a s podílem na světovém HDP ve výši 0,016 %, v období 2006 až 2009 investoval do indickéekonomiky okolo 7 miliard euro (téměř roční HDP). Z žádné jiné země na světě nepřiteklo více investic. Britské panenské ostrovy s 26tisíci obyvateli a s podílem 0,0014 % na světovém HDP, patřily ve stejném období s 12 miliardami euro k největším investorůmv Číně (Merckaert a Nelh 2010).

2) Nejčastěji se hovoří o zavedení tzv. financial transaction tax (FTT), tedy o dani z finančních transakcí. 3) V angličtině pro ně existuje termín high frequency trading (HFT), volně přeloženo jako vysokofrekvenční obchodování. V roce 2009

tvořil podíl těchto transakcí v Evropě a Japonsku 30 – 40 %, v USA dosáhl dokonce 60 % (IMF 2010).

Zdroje:• CHRISTIAN AID. Death and taxes: the true toll of tax dodging. London: Christian Aid, 2008. • ČESKO PROTI CHUDOBĚ. Právní a daňové ráje – zastavme skandál. Francouzská platforma pro problematiku daňových a právních

rájů. Praha: Česko proti chudobě, 2007. • LEADING GROUP ON INNOVATING FINANCING FOR DEVELOPMENT. Globalizing Solidrity: The Case for Financial Levies. Paris 2010. • MATHESON, Thornton. Taxing Financial Transactions: Issues and Evidence [online]. IMF 2010 [citováno 1. 7. 2011]. Dostupné z

http://timworstall.com/wp-content/uploads/2010/09/imfrobindocument.pdf. • MERCKAERT, Jean a NELH, Cécil. L´Économie Déboussolée. Paris: CCFD 2010.• OECD. The Parameters of a Financial Transaction Tax and the OECD Global Pulbic Good Resource Gap, 2010 – 2020 [online]. Paris:

TUAC Secretariat 2010 [citováno 1. 7. 2011]. Dostupné z www.tuac.org/e-docs/00/00/06/7C/telecharger.phtml?cle_doc_attach. • SCHULMEISTER, Stephan. A General Financial Transaction Tax: Motives, Effect and Implementation [online]. Austrian Institute of

Economic Research 2011 [citováno 1. 7. 2011]. Dostupné z http://www.globalsocialjustice.eu/index.php?option=com_content&view=article&id=88:a-general-financial-transactions-tax-motives-effects-and-implementation&catid=5:analysis&Itemid=6.

54


DOPADY KRIZENA ROZVOJOVÉ ZEMĚ

Ilona ŠvihlíkováEkonomka - pracuje na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů, Praha jako vedoucí katedry politických a společenských věd. Je koordinátorkou Alternativy zdola.

Současná krize jasně ukazuje zásadní systémové vady modelu růstu zemí Západu (Spojené státy, EU,Japonsko) oproti většině rozvojových zemí. Přestože většina rozvojových zemí nebyla krizí zasaženatak silně jako země vyspělé a tento rozdíl je signifikantní i v rovině geopolitické, existuje celá řada ka-nálů, jimiž se krize vzniklá ve Spojených státech „přelila“ do zemí rozvojových.

Je třeba rozlišovat mezi finanční krizí a krizí reálné ekonomiky, mezi těsně předkrizovou fází a jejímplným propuknutím. Z hlediska předkrizového období, tedy na počátku roku 2008, řada rozvojovýchzemí trpěla rekordně vysokými cenami ropy a potravin. Prudký propad cen ropy a o dosti pomalejšípokles cen potravin otřásl exportními příjmy komoditně orientovaných zemí.

Z hlediska finančního byly nejvíce postiženy ty země, které se řídily Washingtonským konsenzem a doznačné míry liberalizovaly své kapitálové toky a podporovaly „sofistikovanou“ finanční infrastrukturu.Takovým příkladem může být např. Jihoafrická republika. Naopak země, které kapitálové toky doznačné míry regulovaly, či měly kontrolu (částečnou či úplnou) nad svým bankovním sektorem, bylyfinanční nákazy, šířící se kvůli propojenému systému vlastnictví většiny finančních institucí, do značnémíry ušetřeny – jako např. Čína.

Krize reálné ekonomiky na rozvojové země zapůsobila do té míry, v jaké jsou zapojeny do meziná-rodní dělby práce – tedy do globální ekonomiky. Je tedy jasné (viz dále), že krize nutně měla v různýchzemích různé dopady, podle toho, který z následujících kanálů byl pro zemi významný a podle do-mácích podmínek vyjadřujících schopnost krizím odolávat. Kanály, přes které působí reálná ekono-mická krize, se týkají:1)

a) Vývoje obchodu a cen. Krizí nebyly postiženy jen země vyvážející ropu a primární komodity (oddruhé poloviny roku 2008), ale také exportéři zpracovatelských výrobků, především ty země, prokteré je exportní příjem základním příjmem státního rozpočtu.

b) Remitendy, neboli části pracovních příjmů těch, kteří pracují v zahraničí a posílají je svým rodinám.Velká závislost na remitendách naznačuje strukturální slabost dané ekonomiky.

c) Přímé zahraniční investice – a to nejen z důvodu tvorby pracovních míst, kde je jejich dopad při-nejmenším sporný, ale především pro země se schodkem běžného účtu.

d) Půjčky. Řada rozvojových zemí je závislá na půjčkách, ať již ve veřejné správě nebo u soukroméhosektoru, z důvodu nedostatečně fungujícího domácího finančního trhu.

e) Oficiální rozvojová pomoc. Mnoho rozvojových zemí se vyznačuje velice nevyváženým cyklem –graficky viděno má ostrou podobu (špičatá V), což signalizuje ostré expanze, ale i pády. Rozvojováspolupráce by měla být tím faktorem, který tyto výkyvy zmírňuje. V situaci dluhových problémůřady vyspělých zemí se může rozvojová agenda lehce stát kapitolou, kde se bude „šetřit“.

55


Z tohoto stručného výčtu transmisivních kanálů pak plyne, že nejvíce jsou dopady krize ohroženyzemě, které: • Značně exportují do zemí Západu a jsou na tomto exportu závislé. • Země exportující produkty s vysokou příjmovou elasticitou.• Země závislé na remitendách.• Země závislé na přílivu kapitálu, s deficity běžného účtu, s tlakem na devalvaci kurzu.• Země s vyspělou burzou a nedostatečně regulovaným bankovnictvím.• Země s vysokými fiskálními deficity (nedostatek manévrovacího prostoru pro aktivní domácí politiku).• Země závislé na přílivu oficiální rozvojové pomoci.

Z hlediska regionálního2) byly patrné rozdíly právě podle míry a způsobu zapojení zemí/regionů domezinárodní dělby práce. V oblasti východní Asie byl dominantním kanálem obchod, v oblasti sub-saharské Afriky ceny komodit, zatímco Latinská Amerika byla postižena obojím. V oblasti východníEvropy se projevila silná finanční nákaza, střední Asie byla postižena přes svou závislost na Rusku. Cel-kově se odhaduje, že krizový rok 2009 rozšířil extrémní chudobu o dalších 50–100 milionů lidí.

Dopady krize na rozvojové země v oblasti Asie a Pacifiku nebyly tak silné jako v jiných oblastech. Pa-radoxně se zde příliš neprojevila finanční krize a to kvůli krizi východoasijské z let 1997/98, která při-spěla k větší regulaci finančního sektoru, včetně státního vlivu na banky. Kanálem zde tedy bylapředevším reálná ekonomika. V oblasti jihovýchodní Asie je velice rozšířen pracovně náročný exportsměřující do vyspělých zemí. I když později došlo k oživení exportu, zaměstnavatelé krizi plně „využili“.Pokles hodin, razantní pokles platů, rozšiřování „neformálních“ smluv, celkový tlak na flexibilizaci prácebyly sice již přítomny před krizí, ale krize tento trend dále urychlila. I když remitendy nebyly postiženytak silně, jak se čekalo, v řadě oblastí docházelo k rozprodávání rodinného majetku či zadlužování,aby bylo možno ufinancovat nákup potravin.

V regionu subsaharské Afriky byly nejvíce postiženy země středně-příjmové a ropné. V zemích, pro něžje export hlavním zdrojem rozpočtu, jako např. v případě Angoly (ropa, diamanty), byly dopady krizevelice silné. Remitendy nejsou pro tento region natolik zásadní, tvoří jen 2 % HDP regionu. O to důle-žitější je oficiální rozvojová pomoc, především pro sociální výdaje. Velmi málo byly postiženy ty nej-chudší země. Hlavním důvodem je, že téměř nejsou integrovány do globální ekonomiky a spočívají nasubsistenčním zemědělství. Krize je tedy neohrozila, ale to také znamená, že výhledově – vzhledem k omezení přímých zahraničních investic či půjček – budou nadále vyděleny z těchto finančních toků.

V Latinské Americe se projevily všechny předcházející vlivy. Mexiko bylo postiženo svým enormně sil-ným napojením v rámci NAFTA, kdy se jeho cyklus de facto sladil s americkým. Mexiko bylo navícspolu s Kolumbií a Ekvádorem zasaženo dramatickým poklesem remitend. Finanční nákaza byla patrnáv liberalizované ekonomice Chile, zatímco Venezuela jako ropná ekonomika trpěla prudkým poklesemsvětových cen ropy.

Jakým způsobem lze krizi odolávat, jaké mechanismy jsou k dispozici? Z mikro úrovně je oporou a pomocí pro postižené krizí spolupráce v rámci komunity, či širší rodiny. V řadě regionů je to jedinýzpůsob, jak přežít. Subsistenční zemědělství se začalo oživovat tam, kde rodinám vyschl pramen re-mitend z vyspělých zemí.

Z hlediska makroekonomického je důležitá ekonomická struktura země. V případě, že je země závislánapř. pouze na ropě, či na jedné, dvou primárních komoditách, je permanentně vystavena velkému ko-lísání světových cen, které je ještě posíleno vlivem finančních spekulací. Krize dále zvýraznila nutnostekonomické diverzifikace. Ukázalo se také, že lépe krizi zvládly ty země, které měly silně regulovanýbankovní sektor (i s vládním vlivem) a robustní daňový systém, který jim poskytl dostatečný prostor

56


pro aktivní vládní politiku. Země, které byly regionálně obchodně činné, měly většinou šanci, že jejichobchod bude méně zasažen než ty, které se výhradně spoléhaly na export do vyspělých zemí. Z hle-diska makroekonomického a sociálního byly ve výhodnější pozici země bez výrazných fiskálních prob-lémů (v ideálním případě dokonce s přebytky minulých let – viz Švédsko), či s vysokými rezervami,příp. suverénními fondy, které mohly např. umírňovat šok z pádu cen ropy. Ochranná sociální síť, fun-gující již před krizí spolu s automatickými stabilizátory, podpora nikoliv velkých nadnárodních firem,ale malých „živností“ či farem jsou významnými tlumiči sociálních problémů.

Absurdita současného systému je mimo jiné vyjádřena v tocích úspor, které odporují klasické kapitá-lové teorii, podle které budou vyspělé země směřovat (z důvodu nasycení svého trhu) do rozvojovýchtrhů. Opak je pravdou – země rozvojové financují země vyspělé. V roce 2007 půjčily rozvojové zeměvyspělým (za velmi nízký až záporný úrok) 3,7 bilionu dolarů.3)

V souvislosti s krizí se objevily a objevují závažné hrozby a otázky. Jednou z největších byla obava z ná-růstu protekcionismu a politiky „ožebrač svého souseda“, která nebezpečně připomínala 30. léta mi-nulého století. Přestože nedošlo k významnějšímu nárůstu protekcionistických opatření, nelzezapomínat, že řada vyspělých zemí se rozhodla pokračovat ve stejné politice, která vedla ke krizi – tedy podkopávání domácí kupní síly ještě silnější tlakem na mzdy a na flexibilizaci pracovní síly. V ta-kové situaci v kombinaci s tzv. „fiskální konsolidací“, která znamená značné škrty ve výdajích, je jasné,že jediná možnost růstu je vnější cestou – čistým exportem. Ne náhodou se na sklonku roku 2010 za-číná objevovat pojem „měnová válka“, který odráží snahu řady zemí kompetitivně oslabit svou měnua pomoci tak svému exportu. Krize tak postuluje otázku, zda globální ekonomika musí růst, aby roz-vojové země mohly v tzv. doháněcí fázi (catch-up) snižovat své zpoždění vůči zemím vyspělým. Velkákrize či recese nejenom že ukazuje neudržitelnost neoliberální cesty, ale vynucuje si nové přístupy a nové politiky. V neposlední řadě nelze zapomínat na to, že největším rizikem zdaleka není návratprotekcionismu a obchodních válek. V období krize se společnost má tendenci štěpit, být náchylnějšíke xenofobním a fašizoidním řešením. Je třeba si připomínat, že základní práva nesmí jít v krizi stra-nou – právě v takovýchto situacích je jejich respektování důležitější než kdy jindy.

Současná krize radikálně mění ekonomické, ale i geopolitické poměry mezi vyspělými a rozvojovýmizeměmi. Nejenže minimálně zpochybňuje dominantní neoliberální paradigma, které vyspělé země v různé míře aplikovaly a také pomocí svého vlivu v nadnárodních institucích vnucovaly jako „jedi-nou správnou“ cestu i rozvojovým zemím. Tato krize také rozvojovým zemím nabízí příležitost, jakzvýšit svůj vliv. Na složení a důležitosti skupiny G20 je vidět nejen úpadek vlivu „tradiční“ mocenskéskupiny G8, ale také to, že bez tzv. rozvojových zemí se už úvahy o budoucí podobě globální ekono-miky neobejdou. Rozvojové země mají na výběr několik možností. Jednak se mohou chtít důraznějizapojit do nadnárodních institucí a tam vykonávat svůj vliv, jak signalizuje stále velice omezená, alepřeci jen reforma MMF. Tím by ovšem rozvojové země přijaly také svůj díl zodpovědnosti za budouc-nost mezinárodního finančního systému, za (ne)aplikaci Tobinovy daně atd. Druhou možností je na-opak distanc nejen od nadnárodních institucí typu MMF či Světové banky, ale i co největší spolupráce(ekonomická, politická) v ose Jih-Jih. Krize zároveň ukazuje nutnost silnějšího zapojení státu a nut-nost návratu jeho ekonomické suverenity. Krize dále zdůraznila důležitost regionálních a domácíchtrhů – ať již z hlediska obchodu, či financí. Přílišné spoléhání se na globální trh se neosvědčilo ani u ros-toucích cen potravin (řada významných producentů reagovala zákazem vývozu), a už vůbec ne u fi-nančních trhů. Přílišná závislost na externích tocích tedy ukazuje zranitelnost ekonomiky. Můžeme-liformulovat několik doporučení, pak by to byly následující:

• Nebýt přehnaně závislí na zahraničním kapitálu, a to ani pro investice, ani pro pokrývání dluhu. Jevždycky lepší dlužit sami sobě (je-li to možné), než zahraničí. Případ Japonska (země dlužící pri-márně sama sobě) a Řecka (silní zahraniční věřitelé) je dostatečně průkazný. Pokud je domácí ka-

57


pitálová báze slabá, pokusit se o její posílení, např. opatřeními proti úniku kapitálu ze země, zlep-šením daňového výběru, transparentnosti a stability rozvojové pomoci.

• Koncentrovat se na domácí rozvoj, diverzifikovat příliš jednostranně orientovanou ekonomiku.• Není možné oddělovat ekonomický růst a sociální rozvoj. Bez jednoho nemůže být druhé.

Zdroje:1) Dirk Willem te Velde (2008): The global financial crisis and developing countries. Overseas Development Institute, October 2008.

Dostupné z: http://www.odi.org.uk/resources/download/2462.pdf (online 3.7.2011) 2) Oxfam (2010): The Global Economic Crisis and Developing Countries: Working draft for consultation, January 2010. 3) UN (2009): Report of the Commission of Expert of the President of the United Nations General Assembly on Reforms of the Interna-

tional Monetary and Financial System. 21.9. 2009, str. 113 • Actionaid (2009): Where does it hurt? The impact of the financial crisis on developing countries. March 2009. Dostupné z:

http://www.actionaid.org.uk/doc_lib/where_does_it_hurt_final.pdf (online 3.7.2011) • Dirk Willem te Velde (2008): The global financial crisis and developing countries. Overseas Development Institute, October 2008.

Dostupné z: http://www.odi.org.uk/resources/download/2462.pdf (online 3.7.2011) • Dwight Verner (2009): The Impact of the Current Financial Crisis on the Developing Countries. The Growth Blog, 18.2.2009. Do-

stupné z: http://www.growthcommissionblog.org/content/the-impact-of-the-current-financial-crisis-on-the-developing-countries(online 3.7.2011)

• Francisco Rodríguez (2009): Development and the crisis – a critical reading. Vox, 23.2. 2009. Dostupné z:http://www.voxeu.org/index.php?q=node/3121 (online 3.7.2011)

• Oxfam (2010): The Global Economic Crisis and Developing Countries: Working draft for consultation, January 2010. • Světová banka (2011): Financial crisis. Dostupné z: http://www.worldbank.org/financialcrisis/ (online 3.7.2011)• UN (2009): Report of the Commission of Expert sof the President of the United Nations General Assembly on Reforms of the Interna-

tional Monetary and Financial System. 21.9. 2009.

DŮSTOJNÁ PRÁCE – KLÍČ K OMEZENÍ CHUDOBY STOVEK MILIONŮ LIDÍ

Pavel Malíř ChmelařŘeditel organizace NaZemi – společnost pro fair trade.

Až příliš často jsme konfrontování se stereotypy líných a hladových Afričanů, se stereotypy chudýchAsiatů, kteří jsou oběťmi přírodních katastrof, nemocí či válek a čekají na naši pomoc, se stereotypy rů-zných pestře oblečených příslušníků etnik, které vnímáme jako papoušky nebo chameleony v ZOO.Nejsou to jen média, které v nás obraz pasivních lidí v rozvojových zemích budují, často k tomu při-spívají i některé rozvojové neziskové organizace, které se tak snaží posílit svou legitimitu nebo přímopřesvědčit dárce k finančnímu příspěvku.

Přitom naprostá většina lidí v rozvojových zemích má formální nebo neformální zaměstnání nebo seživí jako drobný pěstitel, řemeslník apod. Kupříkladu 25 milionů drobných pěstitelů pěstuje kávu, kte-rou denně pijeme, další desítky milionů drobných pěstitelů a zaměstnanců denně těžce pracují, aby-chom mohli pít čaj, nosit bavlněné oděvy, jíst čokoládu, banány nebo používat mobilní telefon,notebook a přehrávač MP3.

Co tyto lidi spojuje? Přestože denně těžce pracují, jen zřídkakdy si vydělají dostatek peněz na zajištěnínákladů na důstojné živobytí. Nízký individuální příjem dále znamená nízké příjmy místní ekonomiky(tj. méně ekonomických příležitostí pro ostatní), nízké úspory, tedy rezervy pro případ nemoci či ztrátypráce, nedostatek výdajů na zdravotní péči, bydlení či investic do vzdělání (za ně jsou ovšem lidé z roz-vojových zemích ochotni utratit mnohem více než my v České republice).

58


Nízký příjem není bohužel jediným problémem. Vybrali jsme pro vás několik případových studií, kteréproblematiku nedůstojných pracovních podmínek ilustrují.

Je libo šálek čaje Lipton?

Značka Lipton patří nadnárodní společnosti Unilever, která pěstuje čaj mimo jiné ve východoafrickéKeni. Většinu zaměstnanců na čajových plantážích představují ženy – jako sběračky jsou poslušnějšía kvůli dětem a svým rodinám bývají také k plantážím více připoutané než muži. Unilever láká své zá-kazníky na představu „slunečného pozdravu z Keni“, kterého se jim dostane nad šálkem čaje Lipton Yel-low Label. O ženách, jež se na čajových plantážích v Keni potýkají s diskriminací a se sexuálnímobtěžováním, se však v reklamách ani na stránkách společnosti nedozvíme nic.

Podle výzkumů keňské komise pro lidská práva a dalších institucí jsou přitom ženy ucházející se o práci naplantážích nuceny podstupovat těhotenské testy a ty, jež práci získají, se pak často setkávají se sexuálnímobtěžováním ze strany mužů, kteří jsou jejich nadřízenými. Těhotné ženy pak práci vůbec nedostanou.

Skvrny na kráse banánů

V roce 2007 vyšlo najevo, že společnosti Dole a Chiquita Brands platily pravicovým kolumbijským pa-ramilitárním jednotkám AUC (Autodefensas Unidas de Colombia) za zajištění „pořádku a bezpečnosti“na plantážích. Jak takový „pořádek“ v jejich pojetí vypadal? Vraždy, zastrašování, únosy, mučení, vý-hrůžky smrtí, násilí. Oběťmi byli ti, kteří chtěli protestovat proti porušování pracovních práv na baná-nových plantážích těchto dvou firem, sdružovat se do odborů a společně prosazovat zlepšenípodmínek, ve kterých žijí a pracují.

Rodiny zavražděných pracovníků se spojily a více než dvě stě jich v roce 2007 zažalovalo obě firmy. Re-akce a přístup firem byly velmi rozdílné – zatímco Dole všechnu svou vinu odmítá a nehodlá obětinijak kompenzovat, Chiquita se ke spolupráci s paramilitárními jednotkami přiznala, tvrdí však, že k níbyla donucena. Kolumbijské jednotky AUC označila vláda USA v roce 2001 jako teroristickou skupinu.

Proč odbory?Pracovníci na banánových plantážích se potýkají s mnoha problémy. Kromě velmi nízkých mezd, pře-sčasů a dlouhé pracovní doby musejí čelit i porušování práv v oblasti bezpečnosti práce – na banánových

59

„Sexuální obtěžování je vážný problém, protože všichni dozorci jsou muži a někteří z nich po-žadují, abychom šly nad rámec našich pracovních povinností a uspokojovaly jejich sexuální po-třeby. Kdo jim v tom nevyhoví, dostane příliš mnoho práce nebo je nucen pracovat o samotě čiv nebezpečných oblastech.“ – Dělnice pracující na plantáži společnosti Unilever v Keni.Použité zdroje: FNV Mondiaal; Keňská komise pro lidská práva (Kenya Human Rights Commission); Sanne van der Wal, SOMO

„Občas nám zavolali z plantáží Chiquity nebo Dole a označili určité lidi jako ,bezpečnostní prob-lém’ nebo prostě jen ,problém’. Všichni jsme věděli, že takto označení lidé mají být zavražděni. Vevětšině případů šlo o vůdce odborů či jejich členy nebo o jednotlivce, kteří se odmítali vzdátpůdy, na níž chtěla Chiquita nebo Dole pěstovat banány.“ Jose Gregorio Mangones Lugo alias Carlos Tijeras, bývalý vůdce jedné z jednotek AUC.


plantážích se používá velké množství agrochemikálií (pesticidů a hnojiv), kterým jsou zaměstnanci kaž-dodenně vystaveni. Ženy často čelí diskriminaci a sexuálnímu obtěžování. Tyto podmínky se zaměstnancisnaží zlepšit a sdružují se za tím účelem do odborů – za to se však na některých plantážích tvrdě platí.

Mezinárodní banánový obchodPřestože zhruba 85 % trhu s banány ovládá pouze pět největších firem – Dole, Del Monte, Chiquita, Fyf-fes a Noboa – většina z nich dnes plantáže vůbec nevlastní a ovoce vykupuje od svých subdodavatelů.Takový systém jim umožňuje zbavit se velmi snadno odpovědnosti za porušování práv zaměstnancůplantáží. Obchod s banány tak následuje celosvětově rozšířený trend – velké firmy realizují svou výrobuformou subdodávek v zemích s levnou pracovní silou, kde je snadné porušovat zákony i práva lidí.

Skutečná cena akčních slev

Devadesát procent zaměstnanců bangladéšských textilních továren tvoří ženy. Bangladéšské dělniceběžně pracují až sto hodin týdně, tedy více jak čtrnáct hodin denně včetně neděle. Jejich platy přitomneumožňují pokrytí ani základních životních nákladů. Nedávné zvýšení minimální mzdy na 3000 takaměsíčně (asi 700 korun) zdaleka nedosahuje výše, kterou požadovaly odbory (5000 taka) a která by sta-čila k základnímu zajištění živobytí pro dělníky a jejich rodiny. Tisíce dělníků proto v srpnu roku 2010protestovaly v centru bangladéšské Dháky, aby daly najevo svoji nespokojenost.

Podle výzkumné zprávy, vydané v roce 2009 mezinárodní koalicí Clean Clothes Campaign, jsou ziskya rostoucí podíl na trhu velkých oděvních řetězců, jako jsou Carrefour, Tesco, Lidl a další, vykoupenynarůstající chudobou, otřesnými pracovními podmínkami a porušováním práv dělníků, kteří šijí oble-čení prodávané v těchto a dalších řetězcích. Rozsah problému je obrovský – jen v Bangladéši je vícenež čtyři tisíce textilních továren a textilní průmysl zde zaměstnává více než dva miliony lidí.

Minimální mzda, nebo životní minimum?Minimální mzda je státem stanovená nejnižší možná mzda, kterou zaměstnavatel může odměňovatzaměstnance. Koncept životního minima představuje takovou hranici příjmu, pod níž již nastává stavhmotné nouze. V mnoha zemích, jako je Bangladéš, Indie nebo Čína, je úroveň minimální mzdy nižšínež skutečné náklady na bydlení, stravu, zdravotní péči a další základní potřeby.

60

„Společnosti, pro které továrny vyrábějí, vydělávají samozřejmě ohromné částky. Dělníkům ale za je-jich práci připadne jen nepatrný zlomek výsledné ceny. Jejich plat nepokryje ani jejich základní ži-votní potřeby – dostanou sotva polovinu toho, co by potřebovali pro důstojný život. Není to přitomtak, že by tu byly životní náklady tak nízké, aby džíny v Evropě mohly stát pět dolarů. Dělníci dostá-vají plat, který je pod hranicí minima, a musejí tak do továren často posílat pracovat i svoje děti.“Amie, koordinátorka Asia Floorwage Campaign, Dillí, Indie.

„Ztráta zákazníků je pro nás to nejhorší, co si můžete představit. Na schůzce s každým z nich sesice snažíme udržet cenu co nejvýše, ale nesmíme dovolit, aby nám řekl ne. Většinou dohodaskončí i půl dolaru za kus pod sumou, která se nám na začátku jednání zdá jako minimální při-jatelná. Navíc vyžadují tisíce kusů džínů do několika málo týdnů. Jejich termíny nás nutí poru-šovat zákony a dělníkům tak nezbývá, než aby pracovali přesčas.“Manažer továrny v dokumentárním filmu China Blue.


Kdo obléká Česko?Češi spotřebují průměrně asi patnáct kilogramů textilu ročně, za oblečení utratí průměrně 4400 Kč za rok.Největší část oblečení dováženého do České republiky pochází z Číny, zastoupeny jsou ale i země východníEvropy, a zejména jihovýchodní Asie. Některé z těchto zemí, a patří mezi ně i Bangladéš, jsou přitom na vý-vozu oděvů zcela závislé – v Bangladéši představují oděvy přes 80 % celkového objemu exportu.

Pekelná dřina na tabákových polích – kdo platí za naše zlozvyky?

Philip Morris Kazachstán, dceřiná firma společnosti Philip Morris, je výhradním nákupčím kaza-chstánského tabáku. Do Kazachstánu přichází za prací každoročně 300 tisíc až jeden milion lidí. Ně-kterým z nich jedna zkušenost stačí a následující rok se vrátit nechtějí. Proč? Zažili stejné zacházení jakovětšina ostatních: neměli legální pracovní smlouvy, zaplaceno dostali až na konci sezóny, aby běhemní nemohli odejít, a ze stejného důvodu jim zaměstnavatelé sebrali pasy. Za dlouhé hodiny (někdy i osmnáct hodin denně) těžké manuální práce, kterou vykonávají nejen dospělí, ale i děti, dostávají níz-kou mzdu, která v některých případech klesá až pod hranici danou kazachstánským zákonem. Nakonci sklizně jim pak z vydělané částky majitel pole strhne náklady na jídlo, bydlení, dopravu, lékařea další, což může konečný výdělek snížit o 30 až 60 %.

Odejít není snadné. Bez pasu a pracovní smlouvy je jejich pobyt v zemi ilegální a hrozí jim vyhoštění.Při pokusu o návrat do vlasti by tak riskovali nejen to, že za svou dosavadní práci nedostanou zapla-ceno vůbec, ale i to, že část těžce vydělaných peněz padne na úplatky policii na hranicích. Většina z nich proto raději snáší otřesné podmínky po celou sezónu, která trvá osm až devět měsíců.

Další problémyVětšina tabáku se pěstuje v okrese Enbekshikazakh v provincii Almaey, asi 120 kilometrů východně odnejvětšího kazachstánského města Almaty. Porušování pracovních práv tu není jediným problémem– na polích pracují v pouhých deseti letech i děti, které tato práce přímo ohrožuje na zdraví i vývoji.Při pěstování tabáku se také používá velké množství pesticidů, s nimiž přicházejí pracovníci každo-denně do styku, aniž by se mohli dostatečně chránit.

61

„Nová minimální mzda [v Bangladéši] ve výši 21 amerických centů [asi čtyři koruny] za hodinu roz-hodně nestačí na to, aby s ní člověk vyžil. Přestože dělníci pracují po extrémně dlouhou pracovnídobu ve velmi těžkých podmínkách, jsou sotva schopni se uživit. Je naprosto zarážející, že průmysl,který vydělává dvanáct miliard dolarů ročně, takto neuctivě zachází se svojí pracovní silou. Vládaby měla zastavit vyhrožování zástupcům odborů a těm, kteří obhajují základní lidské právo na mzduzajišťující důstojný život. Namísto toho by se měla zasadit o to, aby nadnárodní společnosti, kterékontrolují globální textilní průmysl, zajistily dělníkům vyrábějícím jejich zboží spravedlivou odměnu.“Sharan Burrow, generální tajemnice Mezinárodní odborové konfederace (ITUC).

Makhmud a jeho rodina pracovali na tabákových polích v Malybai od poloviny března do polo-viny listopadu čtrnáct hodin denně. Za celou dobu měli jen sedm dní volna. Makhmud říká: „Pasynám vzal majitel půdy hned, jak jsme přijeli, a vrátil nám je až na konci sezóny. Když jsme ne-pracovali na polích s tabákem, museli jsme bez nároku na mzdu pěstovat pro majitele cibuli a brambory na jeho polích. Za osm měsíců práce jsme dostali 260 dolarů.“


Co je to důstojná práce

Na půdě Mezinárodní organizace práce (která se po 2. světové válce stala součástí systému Organizacespojených národů) byla přijata řada úmluv, které se týkají pracovních podmínek. Jako příklady mohousloužit úmluvy o minimální mzdě, zákaz dětské a nucené práce, ochrana zdraví nebo žen v mateřství.

Mezinárodní organizace práce v roce 1999 poprvé představila koncept takzvané důstojné práce. Jednáse o práci, která probíhá v podmínkách svobody, spravedlnosti, jistoty a lidské důstojnosti, při kteréjsou chráněna práva pracovníků a za niž dostávají odpovídající odměnu spolu se sociálním zabezpe-čením. Mezi práva pracovníků patří například svoboda organizovat se a kolektivně vyjednávat o pod-mínkách své práce včetně odpovídající odměny. Patří sem i další práva vyplývajících z úmluvMezinárodní organizace práce (viz box). Ve světě, v němž více než miliarda lidí dostává za svou prácimzdu nižší než dva dolary za den, je zřejmé, že zajištění důstojné práce se stává jedním z nejúčinněj-ších způsobů, jak bojovat s globální chudobou a jejími projevy.

Mezi úmluvy Mezinárodní organizace práce (International LaborOrganisation - ILO), které mají zajišťovat ochranu práv pracovníkůkdekoli na světě, patří například:• úmluva o ochraně v mateřství č. 3 (1919), č. 103 (1952) a č. 183 (2000)• úmluva o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání č. 111 (1958)• úmluvy č. 47 (1935) a č. 106 (1957) o kompenzaci přesčasů• úmluva o nejnižším věku pro vstup do zaměstnání č. 138 (1973)• úmluva o nejhorších formách dětské práce č. 182 (1999)• úmluvy č. 97 a 143 o migrujících pracovnících (1949 a 1975)• úmluva č. 181 o soukromých agenturách práce (1997)• úmluva č. 131 o minimální mzdě (1970)• úmluva č. 155 o bezpečnosti a zdraví pracovníků a o pracovním

prostředí (1981)• úmluva č. 29 o nucené práci (1930)• úmluva č. 98 (1949) o právu organizovat se a kolektivně vyjednávat

Naše odpovědnost

Kdo je odpovědný za zajištění důstojné práce pro pracovníky v rozvojových zemích a kdo s tím můženěco dělat? Bezpochyby jsou to vedení a majitelé firem, kde se tyto problémy dějí. Zcela určitě jsouto instituce z rozvojových zemích, které pracovní právo neustavily dostatečně či jeho dodržování ne-dokážou nebo odmítají vynucovat. V případě výrobků z rozvojových zemí, které běžně spotřebová-váme, k nim patří i české, evropské či americké firmy, které podniky v rozvojových zemích vlastní, nebos nimi obchodují a jejich dodavatelé běžně plní jejich požadavky kvality, termínů, ceny atd. A konečněsvůj díl odpovědnosti neseme i my spotřebitelé, kteří tyto výrobky denně spotřebováváme.

Zkušenosti posledních let dokládají, že existuje řada nástrojů, jak mohou obchodující firmy podpořitlepší pracovní podmínky u svých dodavatelů (může se jednat např. o etické kodexy nebo certifikačníiniciativy). K tomu je na jedné straně potřeba motivace firem tyto nástroje implementovat. Na druhéstraně je pak klíčové povědomí zákazníků o problémech a jejich odhodlání požadovat nejen zbožífunkční, kvalitní, atraktivní, ale rovněž takové, které bylo vyrobeno za důstojných podmínek.

Zdroje: • Charlie Cray, CorpWatch; International Rights Advocates; Javier Baena, CorpWatch; Bananalink• Clean Clothes Campaign / Český statistický úřad / Ekologický právní servis / Mezinárodní odborová konfederace / War on Want.• Human Rights Watch; Mezinárodní organizace práce (ILO); Miroslav Petr, iHNed.cz; webové stránky společnosti Philip Morris International

62


AKTIVNÍ OBČANÉFoto: Photo-prague.net, Světový pochod za mír a nenásilí v Praze


CHUDOBAA DEMOKRACIE

Jiří PeheAutor je ředitelem New York University in Prague, kde také přednáší. Vyučuje též na FSV UK v Praze.

Politologická i sociologická literatura upozorňují na celou řadu vzájemných souvislostí mezi chudoboua fungováním, nebo spíše nefungováním, liberální demokracie. Někteří autoři, jako například FareedZakaria v bestselleru Budoucnost svobody, se dokonce pokusili vztah mezi chudobou (či naopak ur-čitou úrovní bohatství) a stabilitou demokratických poměrů v té které společnosti kvantifikovat.

Podle Zakarii je spíše výjimkou, když se demokratický systém trvale uchytí ve společnosti, jejíž HDP nahlavu je nižší než 5000 amerických dolarů. A naopak, nejsou v podstatě známy případy, kdy už jednouustavený demokratický systém zkolaboval v zemi, jejíž HDP na hlavu trvale přesahuje výše zmíněnouhodnotu. Výjimkami jsou pouze země, které jsou bohaté nikoliv zásluhou existence relativně rozvi-nutého domácího tržního hospodářství, ale zásluhou nerostného bohatství, které je centrálně kon-trolováno. V této skupině „emirátů“ lze nalézt velmi bohaté státy, které demokracii buď nikdy nemělyanebo s ní experimentovaly, aby ji pak zavrhly.

Výše zmíněný argument souvisí úzce s teorií, že tržní hospodářství bylo ve své původní podobě formouobčanské společnosti. Vytvářelo četná ohniska rozhodování nezávislého na centrální moci, což vytvářelopodmínky pro vznik demokracie. Její stabilní fungování pak záviselo na bohatství společnosti. Taková in-terpretace vzniku a fungování demokracie je ovšem poněkud mechanická. Jak upozorňují mnozí so-ciologové, celkové bohatství společnosti, vyjádřené například ukazatelem HDP na hlavu, je sicedůležité pro stabilitu demokratických poměrů, ale stejně důležité je, jakým způsobem je bohatství vespolečnosti distribuováno. Řada příkladů z historie ukazuje, že demokracie je stabilnější (a posuzo-vána dalšími ukazateli, i celkově kvalitnější), existují-li v dané společnosti spíše menší, než větší eko-nomické a potažmo sociální rozdíly. Tento jev úzce souvisí s občanskou společností.

Jakkoliv tržní hospodářství může být (a některými filozofy bylo) považováno za formu občanské spo-lečnosti, pro stabilitu demokracie nestačí, když existují ohniska nezávislosti jen v rámci trhu. Stejně dů-ležité jsou netržní podoby občanské společnosti, jako jsou různé spolky, charity, nátlakové skupiny,profesní organizace, think-tanky, apod.

Participace na životě občanské společnosti, a potažmo na politickém životě demokratické společ-nosti, je ovšem do jisté míry „luxus“. Jen těžko se ho budou účastnit lidé, jejichž hlavní starostí je bojo ekonomické přežití.

Souvisejícím jevem je pak míra sociálního kapitálu té které společnosti, zejména v podobě důvěry. Roz-vinutá občanská společnost je prostředím, v němž se takový kapitál rodí a udržuje. Existují-li ve spo-lečnosti velké ekonomické a sociální rozdíly, je těžké budovat plnohodnotnou občanskou společnost. V takovém prostředí, už z jakési existenční nutnosti, dominují formy sociálních vazeb, jako jsou širší ro-diny nebo klany, které jsou pro fungování občanské společnosti kontraproduktivní. A jelikož, jak trefněpoznamenává český náboženský filozof Tomáš Halík, je občanská společnost pro demokracii stejně dů-ležitá, jako je krevní oběh pro tělo, je zřejmé, že nerozvinutost občanské společnosti, například kvůlivelkým sociálním rozdílům, je i vážným problémem pro fungování demokracie.

64


Občanská společnost přitom sama plní ve vztahu k chudobě důležitou roli. Zatímco v evropském kon-textu se většina společenského bohatství přerozděluje skrze (sociální) stát, v řadě bohatých států, zej-ména pak v USA, hraje v boji s chudobou přinejmenším stejnou roli občanská společnost.

Americký politolog Robert Putnam, který v knize Making Democracy Work precizně analyzoval rozdílyve fungování občanské společnosti na severu a jihu Itálie, ovšem upozorňuje na existenci jakéhosi za-čarovaného kruhu. Rozvinutá občanská společnost umožňuje jak lepší fungování demokracie, tak i tržního hospodářství, takže se tyto dvě sféry navzájem posilují. Slabá občanská společnost naopakmůže dále posilovat „mafianizaci“ poměrů, přičemž v takovém kontextu se stává skoro nemožnýmučinit krok k rozvinutějším formám občanské společnosti, a tím i ke stabilnější demokracii. Zdá se, ževystoupit z tohoto začarovaného kruhu je téměř nemožné bez aktivní role státu, jakkoliv, jak vidímenapříklad právě ve výše zmíněné Itálii, ani masivní transfery bohatství (v italském případě ze severuna jih) nemusí automaticky a rychle vést k vykořenění společenských vazeb, které se dlouhodobě vy-tvářely i jako důsledek chudoby – tedy například různých klanových a mafiánských vazeb.

Obecně ale sociologická data i nejrůznější studie (například z dílny OSN) ukazují, že kvalita demokra-cie a rovnoměrná distribuce společenského bohatství spolu úzce souvisejí. Nejvýše se v různých stu-diích „kvality života“ pravidelně umisťují země, kde se taková distribuce podařila ať už převážně s podporou státu (skandinávské země), nebo s pomocí kombinace státní podpory a svépomoci v rámcirozvinuté občanské společnosti (Kanada, Nový Zéland či Austrálie).

Názornými příklady vzájemných negativních souvislostí mezi demokracií na jedné straně a nerozvi-nutou občanskou společností i chudobou na straně druhé byly nejrůznější pokusy instalovat demo-kratické systémy v zemích, v nichž existují velké sociální rozdíly, a které jsou přitom celkově chudé.V 70. a 80. letech se USA pokoušely instalovat demokratické systémy v latinskoamerických zemích

poté, co napomohly k pádu té či oné junty, ale opakovaně zjišťovaly, že ke stabilitě demokratickýchpoměrů nestačí vypsat svobodné volby a nabídnout skrze centrální instituce ekonomickou pomoc. I proto vznikly nejrůznější nadace na podporu občanské společnosti, které měly jako jeden z cílů zmír-ňovat sociální rozdíly. I tak dodnes vidíme, že demokratické režimy v zemích Jižní a Střední Amerikyjsou inherentně nestabilní, protože dokonce i v zemích, které jsou celkově relativně bohaté, přetrvá-vají velké sociální rozdíly.

To samé bude platit v novodobém kontextu o islámských zemích, v nichž se podařilo s pomocí „revo-lučního“ kvasu svrhnout zkorumpované politické elity. K ustavení stabilních demokratických poměrůnebude docela jistě stačit jen vypsání demokratických voleb a nabídka různých občanských svobod.Pokud se zároveň nepodaří poměrně rychle vyrovnávat propastné sociální rozdíly mezi bohatými „eli-tami“ a chudými většinami, životaschopná občanská společnost a politická demokracie jen těžkovzniknou, což otevírá nové možnosti pro nejrůznější formy fundamentalismu, zejména náboženského.

Zásadním a poměrně novým problémem současného světa je přitom skutečnost, že tradiční kapita-lismus a s ním spojené formy trhu po roce 1989 velmi rychle vytlačuje globální kapitalismus, poháněnýideologicky filozofií neoliberalismu. Ta otevřeně obhajuje individuální prospěch s tím, že nejlepšímlékem na chudobu a odstraňování sociálních rozdílů je prý celkové bohatnutí společnosti poháněnémotorem institucionalizovaného „sobectví“. Takové bohatnutí pak prý „prosakuje“ směrem dolů, při-čemž ale (sociální) stát by měl v tomto procesu hrát co nejmenší roli.

V praxi se vláda globálního kapitalismu ovšem projevuje spíše zvyšováním sociálních rozdílů, a to v ce-losvětovém měřítku. Je sice pravda, že invaze globálního kapitalismu do zemí jako jsou Čína neboIndie pomohla pozvednout z individuální chudoby stamilióny lidí, ale děje se tak za cenu zvyšovánísociálních nerovností v západních společnostech, včetně masivního oslabování středních vrstev. Podíl

65


úzkých skupin nejbohatších lidí na kontrole celospolečenského bohatství začal v posledních letechopět prudce růst, ačkoliv se zásluhou sociálních států před tím po několik desetiletí snižoval.

Zároveň globální kapitalismus nemilosrdně útočí na politiku národních států, které postupně privati-zuje. Ve střetu s mocným a globálně pohyblivým kapitálem přijímají politické elity národních demo-kracií stále více rozhodnutí, která jsou mnohem více v zájmu kapitálu než v zájmu přežití solidárníspolečnosti, a tedy v konečných důsledcích i liberální demokracie, pro níž je princip rovnosti jednímze základních stavebních kamenů.

Oslabování sociálních států, tlak na „flexibilitu“ pracovních trhů (v podobě oslabování pracovně-práv-ních jistot), „outsourcing“, privatizace sociálních statků a masivní sanování ztrát soukromého kapitáluz kapes daňových poplatníků, to vše přispívá nejen k růstu sociálních rozdílů, ale i ke vzniku novýchforem chudoby. Takové jevy pak oslabují kapitál společenské důvěry i občanskou společnost, kteráse navíc stále více potýká i s masivní kolonizací veřejného prostoru soukromými zájmy.

Kardinální otázka v tomto kontextu zní, zda liberální demokracie může vůbec střet s neregulovanýmglobálním kapitálem přežít. S tím pak souvisí otázka, zda „proletarizace“ středních tříd na Západě, kdedlouhodobě hrály roli stabilizátoru demokracie, nepovede k zásadním sociálním střetům i v zemích,v nichž se „revoluce“ zdály být, přinejmenším od druhé světové války, minulostí.

OBCHOD ZAHYNEBEZ ZISKU,ROZVOJOVÁSPOLUPRÁCEŽIJE Z NADĚJE

Jana MazancováUčí na České zemědělské univerzitě v Institutu tropů a subtropů, je koordinátorkou rozvojových projektů v Africe a Latinské Americe.

Rozhovor Patrika Eichlera s garantkou projektu na podporu zemědělského vzdělávání v an-golské provincii Bié Janou Mazancovou

V roce 2009 skončil v angolské provincii Bié projekt, v jehož rámci jste mimo jiné v hlavním městě tétoprovincie vybudovali střední zemědělskou školu. Můžete popsat město a oblast, o které budeme pře-vážně hovořit?

Je třeba předeslat, že v roce 2011 uplyne devět let od konce války, která v Angole v různých podobáchtrvala bezmála čtyři desetiletí. Začala v roce 1961 jako válka za nezávislost proti portugalské koloni-

66Foto: ČZU, Odběr krevních vzorků


ální moci. Po získání nezávislosti v roce 1975 se proměnila ve válku občanskou. Tomu odpovídá míradestrukce infrastruktury i zpřetrhání přirozených způsobů předávání informací z generace na gene-raci, což je třeba u zemědělství velmi podstatné. Provincie Bié je tradičně zemědělskou provincií, mlu-vilo se o ní jako o obilnici Angoly. Zároveň ale patří mezi oblasti nejpostiženější válkou.

Ze západního pobřeží Angoly na východní pobřeží Mosambiku prochází trať transafrické magistrály,která byla během válečného období silně poškozena. Po jejích částech dnes už sice vlaky jezdí, v pro-vincii Bié ale zatím ne. Místním lidem, a nejen zemědělcům, by velmi pomohlo, kdyby se provoz na nípodařilo co nejdříve obnovit.

Škola, kterou založil a provozuje Institut tropů a subtropů České zemědělské univerzity v Praze v rámcirozvojové spolupráce České republiky, stojí v hlavním městě provincie Bié Kuitu. Celá provincie má ne-celých jeden a půl milionu obyvatel, o Kuitu se říká, že by v něm mohlo bydlet až půl milionu lidí. Po-slední cenzus ale v zemi proběhl už v roce 1972, od té doby jsou všechno jen odhady. Jádro města tvořízděné domky evropské typu, které si během své koloniální vlády postavili Portugalci. Kolem nich jsoupak do širého okolí rozesety malé hliněné domky z nepálených cihel. V Kuitu ale nejde o slumy, jakémůžete znát z Brazílie. Většina města je bez tekoucí vody a kanalizace. V některých částech jsou častévýpadky elektřiny.

Zemědělský region s městskou aglomerací čítající třetinu všech obyvatel, to je představa, která mi dosebe moc nezapadá. Jaká je tam třeba struktura obyvatelstva?

Ta provincie je velká jako Česká republika (anebo jako Portugalsko, jak s oblibou říkají místní obyva-telé). V hlavním městě jsou soustředěny všechny služby – větší nemocnice a soukromá klinika, letiště,trhy. V menších městech po provincii však lze již také nalézt zdravotnická zařízení, fungující letiště a trhy s importovaným zbožím, zejména z Číny. To je velký rozdíl v porovnání s rokem 2004. Když jsmeškolu tehdy zakládali, bylo Kuito jediným místem, kde byly vůbec nějaké služby. Elektřinu jsme mělijen díky generátoru.

V Kuitu jsou čtyři střední školy – obchodní a průmyslová škola, pod kterou spadala naše škola ze-mědělská, a pak školy zdravotní a pedagogická. Ostatní centra v regionu nedisponovala žádnoustřední školou. Dnes už je problémem spíše než nedostatek budov nedostatek kvalifikovaných pe-dagogů.

Pokud jde o počet obyvatel Kuita, tak číslo půl milionu je odhadem Organizace OSN pro výživu a ze-mědělství (FAO). Reálně nemá o počtu obyvatel nikdo přehled. Co ale jistě platí, je princip migracelidí do měst, totiž, že si lidé myslí, že se jim ve městech bude žít lépe, že snáze najdou práci… S tím sepotýkají všechny rozvojové země.

Jak se na České zemědělské univerzitě zrodila myšlenka, že byste se mohli podílet na rozvojové spo-lupráci?

Institut tropů a subtropů České zemědělské univerzity se věnuje mimo jiné výchově expertů pro ob-lasti třetího světa. Většina z nich leží právě v tropickém nebo subtropickém pásu. Z toho pohledu jeúčast na podobných projektech přirozenou součástí naší činnosti. Do Angoly v roce 2001 zavítala pod-nikatelská mise. V té době ještě rozvojová spolupráce probíhala tak, že odborníci spolu s místním part-nerem na místě identifikovali, co by bylo potřeba udělat, přes zastupitelský úřad posílali informaceMinisterstvu zahraničních věcí, kde je zpracovávali. O rok později se Angola stala prioritní zemí roz-vojové spolupráce České republiky. Kromě toho, že země pomoc skutečně potřebovala, jsme mohli na-vázat na tradici spolupráce se socialistickým Československem.

67


Provincie Bié byla vybrána, protože patřila mezi ty válkou nejpostiženější. Hlavní město bylo vážněpoškozené. Jde o tradičně zemědělský kraj, kde však zemědělci ztratili svou půdu a kde se zpřetrhalyneformální způsoby předávání informací. Zdálo se, že když se začne oživovat zemědělství, tak se skrzeně nejrychleji oživí i vlastní populace. Ta byla během války a v prvních letech po ní plně závislá na do-dávkách přes Světový potravinový program (WFP).

Už jsme říkali, že jste v rámci svého projektu postavili v Kuitu střední zemědělskou školu a že ta stavbavznikala ve spolupráci oficiálních struktur z české i z angolské strany. Jak probíhala samotná stavba?A jak výuka?

Budovu postavila vláda, my jsme dodávali know-how a vybavení. Vybavili jsme laboratoř na agro-chemii, botaniku, biologii (mikroskopy, preparáty), základní přístroje na odběry vzorků půdy a jejichanalýzu, počítačovou laboratoř a velmi dobrou knihovnu. Pro tu se totiž kolegům podařilo sehnatpublikace až v Brazílii. S učebnicemi odborných předmětů to bylo o něco složitější – museli jsme jevyrábět v portugalštině sami. Měli podobu skript a žáci měli možnost si je namnožit. Učebnice totižnebylo možné kvůli omezeným financím koupit v dostatečném množství. Druhým důvodem je spe-cifikum angolských podmínek, na které nelze napasovat učebnice z Brazílie či Portugalska.

Na začátku jsme pracovali v polních podmínkách, zejména co se týče provozu laboratoří, ale rozsahvýuky byl stejný jako v České republice. Osnovy jsme připravili ve spolupráci se Střední zemědělskouškolou v Chrudimi, zemědělskou školou v Portugalsku a v té době jedinou zemědělskou školou v An-gole. Naši absolventi byli po čtyřech letech připraveni udělat přijímací zkoušky ke studiu na vysokéškole, třeba i v České republice. Dva z nich v tuto chvíli díky vládnímu stipendiu začali studium právěna našem Institutu tropů a subtropů.

Žáci byli ve věku od patnácti až do čtyřiceti let, většina ale spadala do věkové skupiny mezi dva-ceti a osmadvaceti lety. Kvůli válce bylo přerušeno jakékoli vzdělávání, školy byly uzavřené, takženaše škola měla sloužit i starším studentům, aby si střední vzdělání mohli doplnit. I když pro tystarší bylo často velmi obtížné skloubit péči o rodinu a práci se studiem, a tak ze školy odcházeli.Aby mohli začít studovat, museli uchazeči nejprve absolvovat přijímací zkoušky z portugalštiny,matematiky a všeobecného přehledu. Největší potíže jim pak během studia dělala matematika,takže jsme pro první ročníky museli zavést intenzivní každodenní doučování látky, kterou měliznát již ze základní školy. Základní škola je v Angole totiž na docela jiné úrovni. Mimo jiné tam naj-dete třeba sto dětí v jedné třídě. Krušné chvíle jako učitel přitom zažíváte, i když jich ve třídě mátepolovinu, jako tomu bylo u nás.

Vaši školu navštěvovaly převážně děti z města?

Ano. Protože je to střední škola, musely mít ukončené základní vzdělání a odpovídající znalosti, aby na nivůbec mohly být přijaty. Pro děti z venkova by to bylo přinejmenším krajně obtížné. Na vesnicích častoškoly nebyly vůbec. Dnes už v oblasti vede projekty věnované základnímu školství například Člověk v tísni.

Součástí školy bylo i školní demonstrační políčko, drůbežárna a farma, kde se žáci setkávali s praxí,mohli si zkoušet mulčování, přípravu kompostu nebo různé osevní postupy. Seznamovali jsme je i sezemědělskou mechanizací.

Jak bude projekt pokračovat?

Na základě rozhodnutí provinciální vlády škola v Kuitu skončila v roce 2009. Budovu, kterou jsme uží-vali, dostala zpět obchodní a průmyslová škola.

68


Tím však zemědělské vzdělávání v provincii nekončí. V roce 2008 byla otevřena střední zemědělskáškola ve sto třicet kilometrů vzdáleném městě Andulo. Tam přešli jak naši žáci z nižších ročníků, tak i část pedagogů, kteří se své práci naučili na naší škole. Učitelé tam přenesli také naše postupy a způ-sob výuky. Všechny předměty už na naší škole totiž nyní vyučují Angolané.

Jinak jak v Andulu, tak i na ostatních středních zemědělských školách v Angole často vyučují Kubánci,kteří mají s Angolou historicky dobré vztahy.

To znamená, že budovu jste předali sousední průmyslovce a projekt skončil. Zdůvodnila to nějak místnívláda?

Vyplývá to z nedostatku koncepční strategie v zemědělském vzdělávání v době, kdy jsme školu za-kládali. Je třeba si ale uvědomit, že to bylo teprve dva roky po vyčerpávající válce, kdy celá země bylav naprostém chaosu. Nic nefungovalo a prioritou samozřejmě byla potravinová bezpečnost obyva-telstva. Za těchto podmínek lze těžko očekávat vytvoření dlouhodobé strategie rozvoje. To, že vládaprovincie Bié podpořila rozvojový projekt v poválečném období, kdy se preferují projekty humani-tární, bylo naopak velmi prozíravé.

Střední zemědělskou školu v Andulu postavila Čína v rámci projektu zaštítěného „Strukturální smlou-vou o naftě, kreditech, hospodářství a obchodu“ mezi čínskou a angolskou vládou.

Čína v rámci této smlouvy rehabilituje železniční i silniční síť, staví a vybavuje školy apod. Naše milionykorun s jejich miliony dolarů nemohou soutěžit. I když také nelze porovnávat rozvojovou spolupráci s obchodem. Čínské zboží se vyznačuje nízkou kvalitou, což je znatelné již na přístrojích používanýchpři výuce na zemědělských školách. Na druhou stranu, místní lidé jsou vděčni i za nekvalitní čínskékolo, které jim umožňuje přepravit na trh větší objem svých produktů. Donedávna ho museli přená-šet pěšky.

Jak Angolané vnímají portugalské koloniální dědictví?

To je otázka spíše pro samotné Angolany. Angola bohužel neměla příliš historického štěstí. Portu-galsko nikdy pořádně nevyužilo její potenciál. Angola je krásná a velmi rozmanitá země po přírodnístránce. Je bohatá na nerostné suroviny, které se ovšem v zemi téměř nezpracovávaly. Náhorní plo-šina ve střední části země rozkládající se na území provincií Bié a Huambo vyniká příznivými pod-mínkami pro zemědělství. Celá země je protkaná hustou sítí vodních toků, které lze dobře využít provýrobu energie. Portugalsko využívalo Angolu zejména jako zdroj otroků na práci na rozlehlých plan-tážích Brazílie. Po celosvětovém vyhlášení zrušení otroctví byla v Angole zavedena nucená práce,často za velmi krutých podmínek. Respekt k místním obyvatelům a kultuře kolonizátoři nikdy ne-ukázali.

Přesto mám ve většině případů pouze pozitivní zkušenost při práci s místními komunitami. Lidé náspřijímali s nadšením a byli rádi za jakoukoli aktivitu, která se v jejich vesnici realizovala. Uznávají naševzdělání a také naše peníze. Dnes se Portugalci v Angole podílejí na obnově domů nebo silnic, pro-vozují restaurace, nabízejí služby a nedá se říci, že by proti nim byli místní lidé nějak zaujatí. Vědí, že„bílí“, ale i „žlutí“, jak jsem říkala, jim přinášejí peníze. A přilepšení.

Velké koloniální dědictví představuje také spousta kostelů – většina Angolanů se počítá ke katolíkům,část k evangelíkům, ale také k jiným náboženským směrům, včetně těch tradičních.

69


Jak byste popsala rozdíl mezi rozvojovou spoluprací a obchodem?

Rozvojová spolupráce by měla být v souladu s Rozvojovými cíli tisíciletí (snížení chudoby, udržitelnýrozvoj, začlenění rozvojových zemí do světové ekonomiky a tak dále). Vedlejším produktem rozvo-jové spolupráce by mohl být rozvoj vzájemně výhodných hospodářských vztahů mezi poskytovate-lem a příjemcem, což ale nelze vždy splnit.

Čína takto získá v Angole kontrakt na ropu – ta tvoří drtivou většinu HDP země. Česká republika si odspolupráce slibovala rozvoj obchodních vztahů, které se po incidentu v Alto Catumbela, odkud bylijednotkami UNITA během občanské války uneseni Čechoslováci pracující v místní papírně, a přerušeníjakýchkoli diplomatických styků, porušily. Stále ale máme v zemi velmi dobré jméno díky technolo-giím, které jsme tam přinesli a provozovali, a díky expertům, kteří v zemi působili. Česká televize ne-dávno vysílala dokument Zajati v Angole a nabízí ho i ve svém elektronickém archivu. Češi v Angolestavěli kromě jiného i pivovary.

A pokud jde o ten rozdíl: rozvojová spolupráce má pomoci místním lidem, třeba i jen jednomu jedi-nému. Obchod se neobejde bez profitu (pro obě strany). Rozvojová spolupráce žije z naděje.

Když přijedete do angolského regionu a řeknete, že jste z České republiky, co se místním lidem vybaví?

Pokud nás někdo zná – a hovoříme o lidech z města – tak díky fotbalu. Někomu ještě možná něcořekne traktor Zetor, ale to je tak všechno.

Říkala jste, že váš projekt střední zemědělské školy končí, bude se stěhovat do jiného města. Co bu-dete v Angole dělat vy?

Od května 2009 realizujeme ve sdružení s humanitární organizací ADRA ČR projekt na podporu tříle-tého zemědělského učiliště v Katabole, což je asi šedesát kilometrů východně od Kuita. Bude to školavěnovaná výuce praktických činností. Její absolventi by se měli uplatnit jako zemědělští či veterinárnítechnici, opraváři či lesníci. To je rozdíl oproti té první škole, kde byly děti vzdělávány k tomu, aby po-kračovaly v dalším studiu a řada z nich se také na další školy dostala, ať už na zemědělskou fakultu je-diné angolské státní univerzity či dokonce na Českou zemědělskou univerzitu v Praze. Řada našichabsolventů v současné době pracuje ve vládních strukturách provincie.

Nicméně opět dodáte know-how, místní vláda poskytne prostory a budete po tři roky vzdělávat žákya učitele…

Ano, ale projekt se nestihne dokončit. V zadávacích podmínkách tendru od České rozvojové agen-tury byl vypsán jen dvouletý kurs, což se neslučuje s místními zákony, takže poslední rok již bude plněna bedrech angolského partnera.

Školy v Angole jsou koedukované?

Ano, i když jde samozřejmě o tradiční společnost, takže dívky nemají takové ambice, protože je nevidíkolem sebe. My jsme se ale dívkám, které měly děti – a dívky v Angole začínají rodit v patnácti letech– snažili vyjít maximálně vstříc. Třeba jsme jim hlídali děti, když psaly písemky a podobně. I stipen-disté, kteří v rámci projektu přicházejí studovat do Prahy na Českou zemědělskou univerzitu, jsou vždychlapec a dívka. Nejen proto, že bychom chtěli udržovat genderovou rovnováhu; v každém ročníku senajde výjimečně schopná dívka, která je rozhodnutá pokračovat ve studiu.

70


Spolupracujete s dalšími neziskovými organizacemi v oblasti anebo s agenturami Organizace spoje-ných národů?

Náš projekt probíhá na základě bilaterální spolupráce jako projekt rozvojové spolupráce mezi vládouČeské republiky a vládou provincie Bié. Nevstoupili jsme tedy do něj jako klasická nezisková organizace.Jsme sice členy Českého fóra pro rozvojovou spolupráci (FoRS), ale pražská Česká zemědělská univerzitaje hlavně vzdělávací instituce. Projekt v Catabola realizujeme ve sdružení s humanitární organizací ADRA.

Z nevládních organizací na místě jsme spolupracovali s CARE International, která však v posledníchdvou letech omezila své aktivity v zemědělství, protože začala pomáhat lidem zasaženým tichomoř-skou tsunami. Hodně spolupracujeme s angolským Červeným křížem a místní pobočkou FAO.

Jak se rozvojová spolupráce snáší s prací na univerzitě?

Osobně jsem měla štěstí, že jsem v rámci doktorandského studia mohla dva roky pracovat na pro-jektu v Angole a doktorát dělat při tom. Nyní většinu roku vyučuji na Institutu tropů a subtropů (ITS)a na projekty jezdím jen na krátkou dobu. Aktivity v místě realizace projektu zajišťují studenti z ITS, kte-rým se tak naskytuje jedinečná příležitost rozšířit si své studium o cenné zkušenosti, a to nejen postránce odborné. Jde tedy o aktivitu, která je spíše podporována.

Kdyby se někdo rozhodl pracovat v rámci rozvojové spolupráce v Angole, které oblasti života zeměbyste mu doporučila jako ty nejpotřebnější?

I přes velmi rychlý rozvoj bude Angole trvat nejméně jednu generaci, než se jako země stabilizuje.Rozvoj zemědělství anebo lesnictví závisí od potřeby odminovat v řadě oblastí velká území. Dnes v An-gole nemůžete jít jen tak na turistický výlet.

Obnova infrastruktury, zdravotnictví, školství a zajištění potravinové bezpečnosti patří mezi vládnípriority, na kterých pracuje i řada organizací neziskového sektoru. Co se týče zemědělství, je potřebazavést udržitelné postupy pěstování plodin, rehabilitace živočišné výroby a s ní i veterinární péče. Je třeba znovu začít skladovat a zpracovávat zemědělské produkty. V provincii je spousta ovoce, kteréby bylo možné zpracovávat, ale neexistují zde konzervárny či jiné podniky, které by je mohly zpraco-vat. Takže běžně vidíte velké objemy ovoce hnít na zemi.

Země má také velký potenciál pro využití alternativních zdrojů energií. Je tam spousta řek i vodopády,takže by se dal využít jak objem toku, tak rozdíl ve výšce, ale v zemi dnes není nikdo, kdo by se do to-hoto typu koncepční práce byl s to schopen pustit.

A jakou perspektivu vidíte pro svůj projekt?

Z hlediska institutu, ve kterém pracuji, by bylo ideální, kdyby spolupráce trvala dál a přetvořila se ve spo-lupráci dvoustrannou. Studenti z České republiky by mohli jezdit na univerzitu a střední zemědělskéškoly v Angole. Vykonávali by tam svou praxi a zároveň by pro ně mohli třeba dva měsíce dobrovolněučit, přednášet. A studenti od nich by mohli jezdit sem nebo alespoň profitovat z toho, že tam někdo je.

Dal by se tak řešit stále znatelný nedostatek kvalifikovaných pedagogů ať již ve formálním či nefor-málním zemědělském vzdělávání, o kterém jsem již mluvila.

71


ROZVOJOVÁPROBLEMATIKANA DESKOVÉ HŘE:KIUMBOVÉ - STVOŘENÍ, KTERÁ PŘINÁŠEJÍ RADOST DĚTEM I DOSPĚLÝM

Renata Rokůsková Předsedkyně sdružení ShineBean.

Kiumbové – tajuplný balík z Afriky je desková hra, doplněná krásně ilustrovanou knížkou. Nejzajíma-vější součástí hry je 5 kamenných figurek Kiumbů, které jsou ručně vyřezávány z mastku kameníky v keňské vesnici Tabaka. Hra, která může přibližovat zákonitosti přírody i zajímavosti lidských povah,těší děti i dospělé v Čechách a dokonce i v Keni. Přináší nejen radost ze hry, ale také možnost podpo-řit dobrou věc. Dává práci lidem, kteří by ji jinak hledali velmi obtížně a navíc jsou veškeré zisky z pro-deje her opět použity na realizaci rozvojových projektů v Keni.

Sdružení ShineBean vzniklo v prosinci 2007 se záměrem podporovat rozvoj v afrických zemích. Roz-hodli jsme se, že chceme inspirovat lidi nejen v Africe k tomu, aby hledali vlastní možnosti v těžkýchsituacích, ve kterých jsou. Konkrétně pracujeme v Keni, kde se věnujeme podpoře vzdělávání a taképodporujeme ekonomické aktivity místních lidí, které jim přinesou soběstačnost a nezávislost na dalšívnější pomoci. Myslím, že když pomůžeme někomu získat práci, je to jedna z nejlepších forem, jak po-moci celé rodině. V Čechách spolupracujeme se školami, kterým nabízíme besedy a programy rozvo-jového vzdělávání.

První nápady, jak propojit lokální ekonomickou aktivitu našich keňských přátel s potřebami efektiv-ního rozvojového vzdělávání, jsme diskutovali v lednu 2009 a začali jsme hledat výtvarníka, který bycelému projektu vtiskl tvář. Záměrně jsme nechávali zadání velmi volné. Věděli jsme, že to bude ně-jaká hračka, ale nebyli jsme rozhodnuti, jestli půjde o hlavolam, stavebnici nebo stolní hru. Otevřenábyla i otázka použitého materiálu. V květnu odletěl do Keni na týdenní průzkumnou cestu výtvarníkMaťo Mišík a přivezl si pár mastkových kamenů. A v srpnu jsem přijela do vesnice Tabaka já s jednímvzorkem čehosi uhněteného z moduritu. Našli jsme kameníky, kteří uměli dobře pracovat s mastkem,a společně jsme hledali konečnou podobu pěti tvorečků. V Čechách se mezitím pracovalo na kon-krétní podobě hry, pravidlech, příběhu. Koncem října dostali Kiumbové jméno a prvního prosince2009 přicestovali do Čech.

Kiumbe znamená svahilsky bytost, stvoření. Chtěli jsme „stvořit“ něco tajemného, co nebude připo-mínat ani lidi ani zvířata. A tak i původ Kiumbů je tak trochu tajemství.

72

Foto: Maťo Mišík, Stolní hra Kiumbiáda


S nápadem vytvořit kamenné figurky přišel výtvarník Maťo Mišík, něco takového není v dětské hřeobvyklé. Mastek je však velice příjemný materiál. Takže hráči si Kiumby oblíbí nejen pro jejich výraz a příběh, ale také pro pocit, který zažijí, když je vezmou do dlaní. Kiumbové jsou navrženi právě tak,aby se vešli do dětské dlaně. To byla jedna z věcí, které jsme v Keni zkoušeli s místními dětmi. Porov-návali jsme správnou velikost Kiumbů podle dětských dlaní.

Díky nádherné kreativitě Maťa Mišíka vznikla i myšlenka balení hry – přihrádky pro postavičky,tajná skrýš i originální vzhled ve stylu balíčku z Afriky. Když jsem hotovou krabici poprvé viděla,musela jsem se smát. Je nádherně a důmyslně vymyšlená. Domeček pro Kiumby s otvory pro dý-chání naprosto samozřejmě podněcuje očekávání, že Kiumbové oživnou. A s tím dětská fantazienemá problém.

Pravidla jsou provedena v podstatě jako dobrodružná knížečka pro děti. Příběh i jednoduchý princippodporuje u dětí fantazii, protože hru lze hrát doma i venku, s hracím plánem i bez. Ale vytvořit taktovariabilní hru nebylo na začátku záměrem. Postupně se však sešli správní lidé se správnými nápady,které dávali dohromady a sami se u toho bavili. Znovu a znovu mě překvapují děti, které svou kreati-vitou ještě dále posouvají hranice této variabilní hry.

Nejprve jsme však museli připravit výrobu figurek. V době zácviku trvalo zhotovení jedné figurkyvčetně malování víc než 3 hodiny. Poté, co si lidé práci mezi sebou rozdělili a každý se specializoval naurčitý úkon, je možné čas zkrátit na asi hodinu a půl. Do tvorby Kiumbů se zapojuje průměrně 12 pra-covníků, kteří tak mohou zajistit obživu pro své rodiny.

Naše činnost má i další pozitivní dopad na komunitu ve vesnici Tabaka. Lidé nás tam již velmi dobřeznají. Naši tamní spolupracovníci nám prozradili, že když jsme za nimi prvně přišli s prosbou, aby námvyrobili podivné figurky, nevěřili nám, že pro tuhle nezvyklou věc dokážeme najít odbyt. Když jsmevšak zadávali další a další objednávky Kiumbů a hledali více pracovníků, přesvědčili se, že jim můžemezajistit práci. A když jsme po čase opět přijeli do této vesnice, další lidé za námi sami chodili a ptali se,zda bychom i pro ně neměli práci. Proto jsme se rozhodli, že od nich začneme nakupovat i krásnémastkové figurky, které sami vyrábějí.

Samozřejmě jsme řešili také otázky spojené se spravedlivou odměnou za odvedenou práci. Díky tomu,že jsme s kameníky v Tabace strávili řadu dní, víme, jaké jsou obvyklé mzdy a náklady v dané oblasti.Také máme představu, kolik času potřebují na výrobu jednotlivých figurek a výrobků. Stanovili jsmevýkupní ceny výrobků tak, aby odpovídaly tří- až pětinásobku toho, co si lidé touto prací běžně vy-dělají. Už se nám i stalo, že jsme jedné ženě nabídli vyšší cenu, než jsme původně domluvili, protožejsme zjistili, že čas potřebný na výrobu daného výrobku je podstatně delší než jsme předpokládali.Kromě toho vedeme sociální fond, do kterého ukládáme 10 % z ceny každého výrobku, který ve ves-nici Tabaka nakoupíme. Na konci roku požádáme všechny výrobce, od kterých jsme nakupovali, abyse společně rozhodli, co chtějí za tyto peníze pořídit. Bude se jednat o projekt, který přinese prospěchcelé místní komunitě. Navíc veškerý zisk, který z prodeje výrobků po odečtení nákladů utržíme, použí-váme zpět na realizaci dalších rozvojových projektů v Keni. Kameníci ve vesnici Tabaka tak sami svouprací podporují vzdělání dětí nebo příležitost pro další řemeslníky dosáhnout na evropský trh.

A kde je možné hru Kiumbové a další mastkové výrobky koupit? Spolu s dalšími mastkovými výrobkylze hru zakoupit v několika kamenných obchodech nebo objednat přes internet. Všechny informaceje možné nalézt na www.kiumbove.cz nebo na www.shinebean.org

73


LESK A BÍDA ELEKTRIFIKACE V MASUKU

Tomáš Tožička Člen českého Panelu expertů k udržitelným technologiím pro rozvoj.

Všude kolem jsou zelené vršky a mezi eukalypty, mangovníky a stromy masuku prosvítají modrobílé bu-dovy. Koedukovaná střední škola pro 300 studentů a studentek. Základní škola a zdravotní středisko,které zajišťuje péči pro osm tisíc obyvatel v okolí několika kilometrů. Domky učitelů a zdravotního per-sonálu, vedle nichž jsou chýše tradiční kuchyně – vaří se venku, aby se předešlo otravám z kouře.

To je obraz, který se vryje do paměti každého návštěvníka této zapadlé oblasti. Po dvou hodináchcesty po písečné silnici je to trochu jako zjevení. Původně to byla misie anglických metodistů, kteří zdeve třicátých letech minulého století postavili zdravotní středisko a základní školu.

Po osamostatnění Zambie v roce 1965 vznikla Sjednocená zambijská církev (UCZ), jejíž součástí sestala i zdejší misie. Tehdy zde byla postavena také střední škola. To proto, aby děti z okolí po skončenízákladní školy mohly pokračovat dále a přitom nemusely odjíždět někam daleko – nejbližší městečkoje sedmdesát kilometrů.

Už před válkou zde byl instalován obrovský dieselagregát, který zásoboval obyvatele elektřinou. Naftatehdy byla ještě velmi levným zdrojem energie. To skončilo během ropných krizí v sedmdesátých le-tech, které způsobily izraelsko-egyptské a íránsko-irácké války na Blízkém východě.

A od té doby tu byli bez elektřiny. Před sedmi lety jsme byli požádáni, zda bychom jim nepomohli s elektrifikací, a v souladu se zambijským vládním programem bylo i přání komunity mít zde solárnízdroj energie. Vzhledem k odlehlosti ani jiná možnost nepřipadala v úvahu.

Projekt se podařilo realizovat sdružení českých organizací ADRA, Ekumenická akademie a Eurosolar.czv roce 2005. Byl zde postaven jeden z největších venkovských fotovoltaických systémů v subsaharskéAfrice. Na naše poměry je malý – 6 kWp, tedy celkově 50 solárních panelů. Ty zajišťují elektřinu pro sa-mostatně fungující systémy na školách, klinice, v domcích zaměstnanců a pohání dvě vodní pumpy.

Ale nic není ideální. I když celá příprava výstavby byla konzultována s mnoha odborníky, systémy z tohonejlepšího materiálu, který byl k dostání, byly po dlouhých poradách dodány na klíč renomovanou fir-mou. Přesto se vyskytly problémy. Především se ukázalo, že přes deklarace výrobců nejsou některé příst-roje připraveny na extrémní podmínky. Tento nedostatek se projevil především u malých domácíchsystémů. Naštěstí se nám po mezinárodních konzultacích podařilo najít příčinu závady i její řešení.

Škodu způsobila i neodborná manipulace, kdy při pokusu o rozšíření systému a využití nadbytečné ka-pacity z kliniky došlo k poškození řídícího bloku. Mnozí Zambijci jsou podobní kutilové jako my – kom-

74

Foto: Martina Mandová, Montáž solárních panelů v Masuku


binačky a kladivo řeší každý problém. A tomu neodolá ani jinak bezúdržbový a celkem dost odolný sys-tém... Dodavatelská firma i tak dodala zdarma náhradní díly.

Vzhledem k tomu, že celý systém je i v Zambii vnímán jako ukázkový model řešení elektrifikace ven-kovských oblastí, rozhodlo se ministerstvo zahraničí a ADRA vyhovět žádosti zambijské strany a pod-pořit opravu systému po pěti letech chodu.

Můžeme si říkat, že celá tahle technologie je pro zdejší lidi moc komplikovaná. Ale obdobný a navíc s větrnou turbinou kombinovaný příklad z Naluyandy i odjinud ukazuje, že to může fungovat. V Masukuje nepochybně problémem relativně vysoká fluktuace personálu, kterou sice elektrifikace snížila, alestejně to tu místní berou jen jako přechodné působiště. To samozřejmě vztah k věcem nezlepšuje. Alemusíme si uvědomit, že i tak vykazuje místní komunita celkem vysokou míru flexibility a snahy systémvylepšovat – i když někdy spíše s opačným výsledkem. Ale kdo už by jim měl rozumět více než Češi,hrdinové improvizace s maskoty Patem a Matem?

V Evropě máme vytvořené dostatečné kapacity pro přijetí každé nové technologie. Nejchudší země,které transfer technologií potřebují mnohem více, jsou na tom podstatně hůře. Nedostatek odborníků,vysoké nákupní ceny a malý trh jsou jen prvními z problémů. K nim se přidává ještě třeba odlišná in-frastruktura či extrémní přírodní podmínky, pro které nejsou technologie Severu dostatečně připra-veny – jako tomu je s našimi malými měniči od jednoho z nejuznávanějších výrobců ze Švýcarska...

Všechny tyto nevýhody staví příjemce technologických projektů do mnohem složitější situace, než jetomu u nás. Proto je třeba v budoucnu se zamyslet nad projektovým cyklem přenosu technologií a uz-působit ho reálným požadavkům. Součástí by mělo být nejen školení personálu, ale také dlouhodobáspolupráce a garance alespoň pětileté pozáruční asistence. Na tom se shodl i český Panel expertů k udržitelným technologiím pro rozvoj. Na druhé straně je nezbytné vyžadovat vysokou míru samo-správy a dobrý finanční management. To je na celém projektu možná jedna z nejsložitějších záležitostí.Ale ani nedostatky v současném pojetí vývoje a řízení projektů nemohou být pro příjemce výmluvoupro neochotu převzít plnou odpovědnost. O tom jsme mluvili na správní radě střední školy v Masuku.

Z původně plánovaného výběru poplatků za používání vody a elektřiny nezbylo nic, a místní se tak naprovozu energetického systému podílí méně, než tomu bylo v době ručních pump a benzínového ge-nerátorku. Neexistuje žádná odpovědnost za poškození zařízení v rodinných domech či v případě ne-oprávněných zásahů do systému.

Náčelníci z okolních vesnic, zástupci církve i ministerstva souhlasili s naší tvrdou kritikou a dohodli se,že je nezbytné obnovit činnost Komise pro vodu a elektřinu v Masuku. Ta až do svého rozpadu po vý-měně vedení na klinice i ve škole měla na starosti právě správu vodních a energetických systémů, sta-novení a výběr poplatků i zajišťování údržby.

Elektrifikace Masuku ukázala klady i zápory transferu technologií, a tím přispěla k jeho zlepšení. Jsoukladeny vyšší nároky na techniku i na její ochranu před vnějšími vlivy. Ukazuje se také potřeba zlep-šení managementu směrem k dlouhodobé udržitelnosti ať již na straně příjemců či donorů. To ovšemvyžaduje nové pojetí projektového cyklu, který by byl postaven na dlouhodobější asistenci spojené stransferem technologií.

Dlouhodobá technická asistence ovšem neznamená nekonečný příliv peněz. Místní komunita musípřevzít odpovědnost za technické i finanční zajištění provozu. Přiznejme si však, že tím klademe na ta-kové komunity mnohem větší nároky, než tomu činíme v projektech realizovaných pro obce a spole-čenství v rozvinutých zemích.

75


Každopádně je třeba si uvědomit, že jakkoli podobné projekty pomáhají konkrétním lokálním skupi-nám, jejich úkol je především v multiplikaci. Je nutno volit řešení, která bude moci širší společnost re-plikovat, postavit na nich technické kapacity a tím přispět k širšímu rozvoji. Proto je také nezbytnáspolupráce na přípravě projektu s příjemci i s širší komunitou expertů – ze Severu i Jihu, kteří si ote-vřeně předávají zkušenosti z praxe.

Ale to neplatí jen pro Masuku, kde systém za pět milionů korun pomohl již několika tisícům žáků a pa-cientů. Jde o to, že dnes disponujeme dostatkem technologií, lidí i financí k tomu, abychom mohlináš svět spravovat udržitelně. Aby nemuseli lidé hladovět a děti umírat po stovkách denně na průjem. Je potřeba jen málo, aby zapomenuté komunity jako Masuku byly nádhernými místy k důstojnémuživotu. Na to ovšem není třeba jezdit do Afriky nebo na jiné zubožené kontinenty. Pro začátek by sta-čilo, abychom si udělali pořádek u nás na Severu.

PÍSKOVÁNÍDŽÍNSŮ STOJÍLIDSKÉ ŽIVOTY

Anna Lazorová Koordinátorka kampaně Ušili to na nás! NaZemi – společnost pro fair trade.

Ročně se na světě vyrobí přibližně 5 miliard džínsů. Mnoho z nich je upraveno tak, aby vypadaly „stylověobnošeně“, čehož se dosahuje také tzv. pískováním. Pískování je technika úpravy povrchu materiálu, kdyse využívá proud písku pod vysokým tlakem. V minulosti se široce využívalo v důlním a stavebním prů-myslu. Manuální pískování křemenným pískem bylo zakázáno v Evropském hospodářském prostoru jižv roce 1966 v důsledku závažných zdravotních rizik spojených s využitím této techniky.

Textilní průmysl objevil trend „ošoupaných“ džínsů někdy v 80. letech 20. století. Dosáhnout tohotovzhledu je možné různými způsoby – pískování je však nejlevnějším z nich a dokáže zabezpečit i jem-nější vzory. Vzhledem k zákazu využívání techniky pískování v mnoha zemích tuto techniku módní spo-lečnosti přesouvají do rozvojových zemí s levnější pracovní silou a volnější legislativou, jako je napříkladTurecko, Bangladéš, Čína nebo Mexiko.

Smrt za půl roku

V mnoha zemích, kde se pomocí pískování bělí džínsy, se využívá tzv. manuální pískování. Jinými slovy,dělníci ručně zaměřují hadice, ze kterých stříká pod vysokým tlakem křemičitý písek, na džínsy – a doovzduší se přitom dostává obrovské množství křemičitého prachu. Prach se dělníkům bez potřebnýchochranných pomůcek dostává do plic, kde se usazuje a způsobuje nemoc zvanou silikóza. Nemoc nemážádný lék – nemocní umírají v důsledku komplikací s dýcháním.

76

Foto: Snímek plic dělníka, který pracoval jako pískovač džínsů 6 let.Zemřel před dvěma lety ve věku 26 let.


První případ silikózy způsobené pískováním džínsů byl zaznamenán v roce 2005 v Turecku. Jednalo seo dva muže ve věku 18 a 19 let a oba zemřeli krátce po odhalení nemoci na její komplikace. Dodnes zapískování zaplatilo jenom v Turecku životem asi 50 lidí, dalších 5000 lidí onemocnělo (dle odhadů tu-recké neziskové organizace Turkish Solidarity Committee of Sandblasting Laborers). Zajímavostí je, žejestliže k rozvinutí onemocnění v těžebním průmyslu bylo potřeba 20 až 30 let, u dělníků v textilním prů-myslu může být tato doba zkrácena na pouhých šest měsíců.

Zakázané, ale pouze někde

Problematika pískování džínsů a dopadů této techniky na zdraví dělníků byla nejdříve zaznamenána v Turecku. Organizace Turkish Solidarity Committee of Sandblasting Laborers spojila postižené dělníky,doktory, právníky, novináře a jiné osobnosti a od července 2008 spustila kampaň za zákaz pískování v Tu-recku. Pískování bylo oficiálně zakázáno Ministerstvem zdravotnictví v březnu 2009. Nicméně v malých a ilegálních dílnách tato technika zřejmě přetrvává. S oficiálním zákazem se výroba obnošených džínsůpřesunula do jiných zemí, kde je legislativa zatím volnější. S určitostí je technika dále využívána v Bangla-déši, Mexiku, Číně, Pákistánu a Kambodži, pravděpodobně také v Indii, Indonésii, Egyptu, Jordánsku a Sýrii.

Mezinárodní kampaň za zákaz pískování

Česká kampaň Ušili to na nás! se v prosinci 2010 připojila ke společnému manifestu Turkish SolidarityCommittee of Sandblasting Laborers a mezinárodní organizace Clean Clothes Campaign. Manifest vy-zývá oděvní firmy, aby zastavily výrobu a prodej takto upravených džínsů. Koalice organizací pro-střednictvím uvedeného manifestu a za podpory spotřebitelů tlačí na firmy, aby přebraly odpovědnosta zakázaly techniku pískování ve svém dodavatelském řetězci. Manifest také apeluje na státy, aby ne-bezpečnou techniku pískování zakázaly.

Na počátku kampaně bylo jenom málo firem, které si rizika pískování přiznaly a zakázaly používání tétotechniky. Prvními vlaštovkami byly firmy Levi-Strauss a Hennes & Mauritz (H&M), které již v září 2010oznámily, že pískování přestanou provádět. Kampaň za zákaz pískování oslovila více než třicet firem,které jsou u nás běžně dostupné, jako například Replay, Next, Diesel nebo i Tesco. Zároveň organizacesdružené v kampani podpořily požadavky hlasy spotřebitelů v urgentním apelu a různými veřejnýmiakcemi. Na nátlak veřejnosti a médií většina dotčených firem proklamovala závazek zastavit využívánípískování ve svých dodavatelských řetězcích a využívat jiných technik bělení džínsů. Závažnost prob-lému pískování dokazuje i to, že fórum firem Business Social Compliance Initiative (BSCI) v dubnu 2011doporučilo svým členům zakázat pískování ve svých dodavatelských řetězcích.

Cestou je nátlak veřejnosti

Zajímavý je příklad známé oděvní značky pro mladé, který ilustruje chování mnoha oděvních firem.Společnost nejprve mlčela a následně vyhlásila, že veškeré bezpečnostní standardy dodržuje. V dubnuorganizace Clean Clothes Campaign zveřejnila důkazy o tom, že firma pískování běžně využívá, na cožv reakci firma hrozila právními postihy. Nicméně i zde nátlak veřejnosti dosáhl toho, že společnost kon-cem května pískování ve své výrobě zakázala.

Jedná se tedy o poměrně úspěšné tažení - na počátku byla turecká kampaň za zákaz pískování a reakceněkolika málo firem. Po spuštění mezinárodní kampaně se podařilo přimět většinu oslovených firem kzákazu pískování a k deklaraci závazku firem tento zákaz důsledně sledovat ve výrobě. Nicméně kam-

77


paň má před sebou stále ještě další výzvy, mezi které patří například sledovat, jestli se zákaz skutečnědodržuje i v praxi, a také přimět k veřejnému zákazu pískování firmy, které stále odolávají (např. Dolce& Gabbana či Armani).

Dnešní situace dokazuje, jaký význam mají občanské iniciativy a soustředěný tlak spotřebitelů. V ČRpodobnou iniciativu představuje kampaň Ušili to na nás!, která se snaží oslovit spotřebitele k nátlakuna oděvní firmy a volá po odpovědnějším chování firem, zejména v souvislosti s porušováním lidskýchpráv při výrobě zboží naší každodenní spotřeby. Kampaň přináší aktuální informace přímo od partnerůz rozvojových zemí a spolupracuje s nimi při formulování požadavků. Za první rok od spuštění kampaněse podařilo například otevřít veřejnou debatu o podmínkách výroby outdoorového oblečení českýmifirmami v Asii nebo aktivně přispět k zastavení využívání pískování ve výrobě oděvních řetězců připo-jením se k mezinárodnímu manifestu a k přímému apelu na dotčené firmy.

Více informací o pískování a postojích firem najdete na stránce www.killerjeans.org.

DĚTI DO ŠKOLY A DOSPĚLÍ DO PRÁCE

Pavla Začalová Koordinátorka kampaně Stop dětské práci organizace Člověk v tísni.

Na světě pracuje čtvrt miliardy dětí v podmínkách, které narušují jejich zdravý vývoj, brání jim chodit doškoly a vymanit se tak jednou z bídy, do níž se narodily. V Asii a Tichomoří takto ztrácí bezstarostné dět-ství více než 113 milionů dětí, tedy bezmála každé osmé dítě ve věku 5–17 let. Dvě pětiny z nich navíctrpí v některé z tzv. nejhorších forem dětské práce: lámou kámen, pálí cihly, pracují s agrochemikáliemi,jsou předmětem obchodu nebo je čeká život otroka s pramalou nadějí na změnu.

Podobný život poznaly i desetitisíce dětí, pracujících v indických státech Andhra Pradesh, Gujarat, Ta-milnádu nebo Karnataka. Dnes sedí ve školních lavicích, zatímco jejich rodiče uživí rodinu ze svého vyš-šího platu.

V roce 2005 se spojilo několik nizozemských neziskových organizací a odborových svazů s indickou or-ganizací MV Foundation, s indickými odbory a s představiteli státních správ i obyvatel komunit s vyso-kým podílem pracujících dětí. Jejich cílem nebylo nic menšího než „očistit“ celé vesnice a vybraná výrobníodvětví v nejpostiženějších indických státech od dětské práce. Proč ten náhlý zájem odborů o dětskoupráci? Necháme-li stranou ničivé dopady těžké práce na křehký dětský organismus i obrovské ztráty lid-ského kapitálu země, dětská práce bere práci dospělým, snižuje jejich platy a zhoršuje jejich pracovnípodmínky. Jak říká indický odborový předák P. Chennaiah, „zánik dvou dětských pracovních míst zna-mená vznik jednoho pracovního místa pro dospělého“.

Koalice indických organizací, podporovaná z Evropy, se ve venkovském Andhra Pradeshi zaměřila na ex-trémně chudé rodiny, které spolu s dětmi pracují jako námezdní síla za plat hluboko pod hranicí státem

78


stanovené minimální mzdy. Vinou krajní bídy, negramotnosti, vzdálenosti vesnic od administrativníchcenter i přebujelé byrokracie a korupce nevěděla většina obyvatel o státním programu, který chudým ro-dinám nabízí přivýdělek v komunitních projektech veřejných prací. Jen 5 % vesnic tak bylo schopno pro-gramu využít. Příchozí odbory přislíbily, že pomohou na podporu dosáhnout – avšak pod podmínkou,že rodiče pošlou své děti do školy.

Role odborů a pracovníků neziskových organizací se neomezila na pouhé zprostředkování informací o vládních programech, ale ovlivnila též strukturu projektů veřejných prací. „Na stavbách, kde jsme přít-omni, požadujeme, aby z každých dvaceti pracovníků bylo 50 % žen a aby alespoň čtyři lidé byli vyššíhověku (ti vykonávají lehčí úkoly). Pokud jsou ve vesnici postižení lidé, požadujeme, aby byl alespoň jedenv každé skupině zaměstnán. Takový pracovník bude například rozdělovat pitnou vodu ostatním. Našímcílem je, aby byli fyzicky přítomni a integrováni do společenství,“ vysvětluje Chennaiah.

Tři roky po příchodu odborových a neziskových organizací se v daných oblastech podařilo do vládníhoprogramu zapojit téměř třetinu vesnic. Veřejné práce nejen že pomohly zkvalitnit život ve znevýhodně-ných vesnicích, ale zvýšily též příjem rodin. Vyšší platy dospělých tak kompenzovaly ztrátu platů jejich – dnes už studujících – dětí.

Dramaticky pozitivní dopad měla intervence organizací v oblastech produkce bavlníkového semene,která vyžaduje intenzivní manuální práci. Děti zde tvořily šokujících 90 % pracovní síly. Deseti až dvanáctihodinová práce byla „odměňována“ pravidelnými dávkami pesticidů a mizivou mzdou. Spojením sil ne-ziskových organizací a proaktivní místní samosprávy vznikl balík opatření, který měl děti z plantáží stáh-nout: v oblastech byly postaveny nové a opraveny starší školy, vznikla rehabilitační centra, která dětsképracovníky připravovala na přechod z práce do běžné školy. Program školních obědů byl rozšířen ze zá-kladních škol i na střední. Rodiny a komunity byly zaplaveny veřejnou kampaní vysvětlující negativnídopady dětské práce na zdraví a budoucnost dětí.

Spojené úsilí přineslo plody. Čtyři roky po počátku projektu se v projektových vesnicích z polí do škol pře-sunulo více než 90 % dětí, zatímco ve vesnicích, kde projekt implementován nebyl, se počet pracujícíchdětí nijak nezměnil. Kromě dětí pocítili změnu k lepšímu také dospělí. Platy na bavlníkových políchvzrostly o 150 % a v jiných zemědělských odvětvích o 118 % (v neprojektových vesnicích došlo v oboupřípadech ve stejném období jen k 50% růstu). Zvláště rychle narostly platy žen (o 25 % výše než platymužů). Odchod dětí z práce zvýšil poptávku po práci dospělých. Ti, lépe si vědomi svých práv a s pod-porou odborových organizací, dosáhli díky silnější vyjednávací pozici také výrazného zlepšení pracov-ních podmínek. Vyšší příjem ve vesnicích oživil místní ekonomiku a generoval další pracovní místa. Snížilase chudoba a migrace do měst.

Úspěchy na poli boje proti dětské práci by nebyly možné bez spolupráce mnoha aktérů na všech úrov-ních. Nezdolná práce místních neziskových organizací v nejodlehlejších koutech indického venkova, v nitru afrických velkoměstských slumů nebo vysoko v horách Latinské Ameriky se tak pojí s prací zá-padních občanských organizací, které školí místní kapacity, poskytují moderní statistické metody a mo-bilizují podporu široké veřejnosti. Nezbytná je též vstřícnost a aktivní postoj vlád a místních samosprávv zemích, kde je dětská práce stále palčivým problémem, stejně jako podpora vlád a velkých firem ze zá-padních zemí, které určují podmínky mezinárodního obchodu.

Ke společnému úsilí o odstranění dětské práce ve světě se připojuje i Rozvojovka, informačně-vzdělávacísekce společnosti Člověk v tísni. Spolu se svými partnery z Nizozemí, Dánska a Itálie vede informačníkampaň Stop dětské práci – je lepší chodit do školy. Kampaň usiluje o zvýšení povědomí české veřejnosti,studentů a spotřebitelů o problému dětské práce ve světě; poukazuje na souvislosti naší každodennostis problémy pracujících dětí v rozvojových zemích. Chce připomenout politikům jejich závazky na poli

79


mezinárodního rozvoje a podnítit firmy, aby se aktivněji zasazovaly o odstranění dětské práce ze svýchdodavatelských řetězců. Díky vzájemné spolupráci tak Rozvojovka přispívá k řešení problému nejen napoli práce s veřejností a firmami v Evropě, ale i s organizacemi jako je zmíněná MV Foundation, které ses dětskou prací setkávají v praxi tváří v tvář.

Dětská práce a s ní související bída a deprivace základních lidských práv nezmizí, nebudou-li mít všechnyděti přístup ke kvalitnímu, formálnímu, bezplatnému vzdělání. A nezmizí, zůstane-li dětská práce jenproblémem zasažených dětí a jejich rodin, stranou zájmu západní veřejnosti. Jak potvrzuje J. L. Srivas-tava z programu na pomoc dětem zaměstnaným v cihelnách indického státu Uttar Pradesh, „náš projektukazuje, že vzdělávání a zvyšování povědomí o problému jsou nejdůležitější složkou našeho boje protidětské práci. Jsou dokonce důležitější než boj proti chudobě sám o sobě.”

80


ZÁVĚRFoto: Jan Matoušek, Západ slunce nad africkou buší


82

JEDEN SVĚT PRO VŠECHNY

Tomáš Tožička Autor je českým expertním vedoucím mezinárodního projektu Energie pro všechny do roku 2030.

V době vydání této knihy stojí svět na pokraji další krize. Nejen té finanční, ale i morální. Terorismus pra-vicových extremistů zaměřený proti multikulturalismu – nebo-li respektu rozdílných kultur – jde ruku v ruce s rostoucí politickou podporou populistických kroků, které se obrací proti nejslabším složkámspolečnosti.

Finančníci, kteří způsobili krizi na přelomu 2008/09, se po velkorysých státních podporách z daní za-městnanců nikterak nepoučili a se svými horentními platy dále roztáčeli finanční hazard. Opět se uká-zalo, že dobře placené ratingové agentury dokážou odhadnout každou krizi, ale teprve několik dní potéco se objeví.

Krizová zadluženost se šíří po bohatém Severu a zatím nikdo netuší, jak skončí. Mezinárodní měnovýfond, Světová banka a věřitelé doporučují tu samou léčbu, jakou se pokoušeli léčit předlužené rozvojovézemě, a která zatím vždy zklamala. Soustředí se na rozprodej státního majetku nadnárodním monopo-lům – tzv. privatizace; omezování příjmů nejohroženějším skupinám – tzv. omezování státních výdajů;omezování státních příjmů zvyšováním výhod pro nejbohatší jedince a transnacionální společnosti – tzv. liberalizace. I když se mluví o nutnosti šetřit, zaměřuje se tato pouze na sociální výdaje, školství a zdravotnictví, zatímco kola státních zakázek pro spřátelené firmy a zbrojní výdaje se stále točí. Podlevlny korupčních skandálů, které se šíří rozvinutými zeměmi, se dokonce zdá, že stále rychleji.

I u nás můžeme pozorovat, jak se mění paradigma otevřené demokracie a společenské solidarity. Začínábýt zpochybňováno rovné a všeobecné hlasovací právo, biolog Stanislav Komárek tuto demokratickouinstituci dokonce nazývá evoluční pastí. Na skomírajícím těle sociálního státu se snaží přiživit kde kdo, a tak se i lékaři snaží o průlom v dosavadní etice a požadují tzv. liberalizaci obchodu s lidskými orgány –tedy aby si bohatí mohli kupovat orgány zbídačených spoluobčanů, jak to hlásá např. významný českýdoktor Pavel Pafko. Hlasatelé nesnášenlivosti sedí v poradních orgánech vlády i prezidenta. Na evropskéúrovni se v rámci Paktu euro plus zpochybňuje tvorba mzdy jako výsledku kolektivního vyjednávání a místo toho by mělo nastoupit centrální určování mezd ve prospěch vyšších zisků firem. Dostáváme setak do situace ne nepodobné neokoloniálnímu útlaku, který v rozvojových zemích znají velmi dobře.

Zatímco zaměstnanci v rozvinutých zemích nestačí zírat, jak se jimi zvolení politici snaží omezovat jejichlidská práva – především pracovní a sociální, lidé na chudém Jihu mají starosti s tím, jak přežít to, co jimbohatí ze Severu nadělili. Pozitivní trend ze začátku tisíciletí se zastavil. Robert Stojanov z Akademie vědk tomu uvádí:

Foto: Martina Mandová, Pomoci si musíme sami


Tabulka: Odhad naplnění jednotlivých závazků v rámci Rozvojových cílů tisíciletí

Tabulka Robert Stojanov 83

Cíle – Úkoly (zkrácený obsah) subsaharskáAfrika (2015)

Svět (2015) Zdůvodnění (poznámky)

1.A (snížit chudobu na polovinu) NE ANO významný pokrok v Číně, Indii a JV Asii

1.B (zaměstnání pro všechny) -- -- bez konkrétního závazku

1.C (snížit hlad na polovinu) NE NE malý pokrok; stoupající ceny potravin

2.A (základní školy - docházka) NE NE malý pokrok, zvláště v subsaharské Africe

3.A (genderová rovnoprávn. veškol.)

NE (2005, 2015)

NE (2005, 2015?)

výsledek pro r. 2015 není dosud jistý

4.A (dětská úmrtnost) NE NE pomalý pokrok

5.A (mateřská úmrtnost) NE NE pomalý pokrok

5.B (reprodukční zdraví) NE NE příliš ambiciózní závazek

6.A (rozšíření HIV/AIDS) ANO (?) ANO (?) záleží na volbě indikátoru

6.B (léčba HIV/AIDS) NE NE příliš ambiciózní závazek

6.C (malárie, TBC, aj.) ? ? odhad není dosud možný

7.A (principy udržitelného rozvoje)

-- -- bez konkrétního závazku

7.B (snížení biodiversity) -- -- bez konkrétního závazku

7.C (voda, hygiena) NE NE kvůli malému pokroku v oblastihygieny

7.D (slumy) ? ? do r. 2020 se zvýší počet obyvatelslumů, ale 100 miliónů jejich obyvatel zlepší svůj život

8.A (obchodní a fin. systém) -- -- bez závazku i jakéhokoliv indikátoru

8.B (nejméně rozvinuté země) -- -- bez závazku i jakéhokoliv indikátoru

8.C (ostrovní země) -- -- bez závazku i jakéhokoliv indikátoru

8.D (ODA, dluhy) -- -- bez konkrétního závazku

8.E (farmaceutické společnosti) -- -- bez konkrétního závazku

8.F (technologie) -- -- bez konkrétního závazku


„Rozvojové cíle tisíciletí nebudou ve své většině naplněny k daným termínům (viz Tabulka). Dokonce v případě subsaharské Afriky nebude naplněn téměř žádný cíl, snad kromě jednoho. Tímto lze vnímatRozvojové cíle tisíciletí jako jeden z dalších ambiciózních plánů světového společenství na zlepšení kva-lity života většiny obyvatel planety. Ale můžeme ho vidět i jako nezodpovědné hazardování s lidskou dů-věrou, snahou a potenciálem ze strany představitelů národních vlád jak ekonomicky chudých regionů,tak i rozvinutých zemí. Jak potom budou veřejností vnímány další podobné globální plány a snahy?Nebo se jednalo o poslední svého druhu?“

Tři klíčové problémy, dostatek potravin a vody, přístup k moderním zdrojům energie a pracovní práva zaměstnanců, jsme se pokusili popsat v naší publikaci. Je to samozřejmě jen úvod k této problematice. Dů-ležitou roli zde hraje politická tolerance mezinárodního finančního hazardu a mezinárodních daňovýchúniků, které ožebračují celé kontinenty. Naše země patří mezi světové lídry, pokud se jedná o neschop-nost se těmto jevům bránit. Ze studie UmSteuern Jense Martense a Wolfganga Oberlanda vyplývá, žejsme dvacátá země s nejvyššími daňovými úniky s 7,335 miliardami dolarů ročně (průměr let 2000–2008).

Nicméně jedno je z toho celého zřejmé. Náš svět se stal propojeným organismem, v němž se jednotlivéděje vzájemně ovlivňují více, než kdykoli předtím. Nemáme tedy žádnou naději, že bychom se mohlidlouhodobě vyhýbat ekonomickým, komoditním nebo třeba lidskoprávním krizím, které zasáhnou většíregion, jakkoli vzdálený.

Celosvětová výroba chrlí stále větší množství produktů, mnohdy nesmyslných, jejichž trvanlivost je stálekratší. Ačkoli produktivita roste, začíná převažovat snaha redukovat mzdy a prodlužovat pracovní dobu.S rostoucím světovým bohatstvím se stále více rozevírají nůžky mezi nejbohatšími a ostatními, což pod-vazuje ekonomický rozvoj. Produkujeme historicky nejvíce jídla na hlavu, a nedokážeme zabránit ná-růstu hladovějících.

„Tento svět poskytuje dostatek k uspokojení potřeb všech lidí, ale ne k uspokojení veškeré hrabivosti,“ říká-val Mahátma Gándhí. Jiný svět však nemáme a mít nebudeme. Proto je třeba společně hledat řešení, kteránám pomohou překonat stávající krize a předejít tragédii, jaká následovala Velkou hospodářskou krizi.

Řešení spočívá především v liberálním vzdělávání na všech úrovních. Přenosu technologií a know-hownapříč kontinenty. Posilování udržitelných postupů ve výrobě i spotřebě. Podpoře lokální ekonomiky, ma-lého a středního podnikání.

Nezbytným krokem je zapojení občanů do participativního rozhodování na všech úrovních. To nezna-mená jen zavedení referend, jak se o tom někdy zjednodušeně mluví, ale obecné otevření rozhodova-cích procesů pro občany. Tady se může Sever učit od Jihu, jak to vidíme na příkladech participativnítvorby rozpočtů nebo rozpočtového monitoringu.

Známe řešení a máme dostatek zdrojů je naplnit. Ne každé řešení je však vhodné pro každou situaci a ŽÁDNÉ univerzální, natož pak jednoduché řešení neexistuje. Proto je dobré umět možná řešení na-vrhovat a dovádět je do praxe, ale stejně důležité je opouštět ty postupy, které se ukázaly jako nevhodné.A k měření úspěchu je jediné relevantní kritérium: zlepšování kvality života všech lidí.

Naším záměrem nebylo čtenářům znechutit dobré jídlo, kvalitní osvětlení či radost z pěkných věcí; po-těšení z poctivé práce, podnikání, politických aktivit. Naopak. Snažili jsme se, aby se mohli radovat z toho, že lze toto vše využívat a dělat v rozumné míře s tím, aby to přinášelo radost i ostatním.

Nemůžeme čekat na žádného spasitele nebo vůdce, který to za nás vyřeší. Jen my jsme ti, na kohojsme čekali.


OBČANSKÁ ODPOVĚDNOSTVE SVĚTLE GLOBÁLNÍ CHUDOBYTomáš Tožička a kolektiv autorů

Vyšlo s �nanční podporou Evropské komise, České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Obsah publikace nemusí vyjadřovat stanoviska donorů ani nezakládá spoluodpovědnost z jejich strany.

ISBN: 978-80-260-0352-6

ČESKÁ REPUBLIKA

POMÁHÁ

Tomáš Tožičkaa kolektiv autorů

OBČANSKÁODPOVĚDNOST

VE SVĚTLEGLOBÁLNÍ CHUDOBY

ČeskÁ republika pomÁhÁ odpovĚdnost ve svĚtle … · 2011-10-27 · obČanskÁ odpovĚdnost ve...

Documents