189 O některých zbytcích starých nástěnných maleb v metropol, chrámě sv. Víta v Praze. 190

druženy ku sbírkám rudolfínským, v jichž inventáři z roku 1621 jej nalézáme: »Ein stuck von einem altar vom kaiser Maximiliano, darauf sein tochter gemahlt, so aber durch die rebellen zerschlagen worden.« I jiné zbytky byly sem přeneseny, aspoň seznam z roku 1648 mluví o sedmi kuších »welche zusamben gehörig und zerschlagen worden zu Friderici zeiten in der kirche«.

O novém oltáři hlavním podává zprávu C. van Mander v životopise Jana Vredemanna de Vries,64) mluvě o pracích jeho syna Paula pro císaře: >V kostele tam (v Praze) nalézá se též deska oltářní, střední obraz Z mrtvých vstání (Kristovo) jest od Hanse van Aachen a na jednom křídle má TřivMarie od Spran-gera a na druhém Emausy od Josefa Švýcara.« Mander rozumí jistě tímto kostelem dóm, neuváděje jej zvláště jménem, jako činívá u jiných kostelů pražských. Ostatně mluví na uvedeném místě jen o pracích obou Vrede-mannů na Hradčanech a křídlový, zavírací oltář byl společným dílem tří komorních malířů Rudolfa II., z nichž třetí, Josef Švýcar, jest Josef Heintz. Tato tři jména stačí k blízkému ustanovení doby vzniku oltáře. Hans von Aachen stal se roku 1592 poprvé komorním malířem, B. Spranger roku 1584, Josef Heintz 1591 a tento odešel na delší dobu roku 1593 do Říma. Spo-lečná jejich práce na oltáři spadá tudíž svým ukon-čením mezi rok 1592 a 1593. Pavel Vredemann de Vries vyskytuje se v archivalných dokladech, jak jsme byli viděli, od roku 1597 do 1599 a je pravděpodobno, že byl v Praze už o něco dříve. Tenkráte byl jistě oltář hotov a na svém místě. »Na zevní stranu jeho zavřených křídel — pokračuje Mander — když je byl nejdříve urovnal, namaloval de Vries perspektivu65) a to tak, že vedle hrany střední přišel čtyrboký pilíř, tak že závirku nebylo viděti.«

Tolbyl tedy oltář, který vzal s ostatními v pro-sinci 1619 zkázu, kdy, jak S. Kapihorský několikráte opakuje, »všechny oltáře« byly zničeny. Současní mědi-rytci však zachovali nám v reprodukci aspoň dva z jeho obrazů, Aachenův a Sprangerův. Heintzův ni-koliv.

Rafael Sadeler ryl ve foliu Vzkříšení Kristovo roku 1614 list, který jsem nemohl v pražských sbír-

kách dosud nalézti. Egid Sadeler roku 1600 Tři Marie, rovněž ve foliu a věnoval jej Marii, vévodkyni ba-vorské, ve správném vědomí, že provedl skvělou práci. Virtuosita jeho rydla, arci poněkud zevní a chladná, výborně se shoduje s karakterem malby Sprangerovy i také s jeho hledanými a afektovanými pohyby. Tři svaté ženy jdou za živé rozmluvy z leva na právo, kde v dálce se zvedají tři prázdné kříže na hoře, od níž dva muži v prostředí scházejí. Ženám tvoří veliká skála pozadí, vyzvedávajíc jejich reliefnost. Hlava jedné Marie zahalena jest efektním polostínem. Postavy jsou přeštíhlé, boky vypjaté, tváře a oči v akcentova-ném afektu, rasování rouch svojí manýrovanou umě-lostí vyzvedává i nejmenší plastické detaily.

Po vítězství bělohorském byl dóm 28. února 1621 nově vysvěcen a v potomních dnech i několik nových oltářů. Oprava však táhla se ještě mnohý rok. Kdy byl oltář Mabusův a Coxciův po3taven, na ten čas nevíme. Z toho však, co právě bylo pověděno, patrno, že jsou všichni, Mikovec. Ambros a jiní na omylu, pokud se domnívají, že byl již od let osmdesátých šestnáctého věku na místě a nevysvětlitelnou náhodou 1619 zachráněn. Ani při novém svěcení katedrály arci-biskupem Loheliem nestál v chrámě, neboť ještě v pro-sinci téhož roku nalézal se v obrazárně Umělecké ko-mory Rudolfa II. Tam jej zaznamenává inventář: »Ein schön künstlicher gemahlter altar, wie sanct Lucas Vnser Liebe Frau abmahlt von Johann Mabusen.« O křídlech Goxciových není řeči, ač i od tohoto umělce jeden rukopis inventáře uvádí obraz Venus a Cupido, který druhá redakce připisuje M. Gondelachovi.

G. van Mander věděl o oněch obrazích a mluví o nich po dvakráte. Nejprve v životopise Barenta van Orley, kterému omylem připisuje obraz střední.56) Maloval prý jej pro kostel v Mechelnu a později Michael van Coxcie (1499—1592) k němu přidal obě křídla. Potom v životopise tohoto žáka Orleyova,57) a ví o nich, že »je měl vévoda Matyáš, který je vzal s se-bou, když odjížděl z Nizozemí«, tedy roku 1580. Ovšem, jak nyní víme, je celý oltář z kostela sv. Ramboutse, a tak náleží nepochybně k oněm málo přírůstkům Umělecké komory Rudolfa II., kterými ji jeho ná-stupce rozmnožil.

M) M a n d e r-F 1 o e r k e II., 114.M) Perspekt, čímž Mander zde i jinde míní architektonické

prospekty.

50) M a n d ě r-F l o e r k e I., 102. 57) M a n d e r-F 1 o e r k e II., 4a.

O některých zbytcích starých nástěnných maleb v metropolitním chráměsv. Víta v Praze.

Podávají Dr. Ant. Podlaha - arch. K. Hubert. (Tab. VIII.)

Článek tento jest pouhým doplňkem k výborné stati Dra. K. Chytila, uveřejněné v „Památkách" XII., 123—124, jakož i k našemu „Soupisu metrop. chrámu" str. 221—222.

V k a p l i Saské neboli ostatkové na stěně západní asi 1'25 m. nad římsou spatřuje se zbytek

malby, která divákovi zdola na ni patřícímu docela jest nesrozumitelná; zdá se, jakoby to byly pouhé barevné skvrny. Také si této malby nikdo blíže ne-povšiml. Při bližším ohledání však shledali jsme, že jest to malba asi z počátku XV. století pochá-zející a znázorňující biblický děj „Klanění se sva-

191 O některých zbytcích starých nástěnných maleb v metropol, chrámě sv. Víta v Praze. 192

tých tří králů". Co do komposice shoduje se tato mal-ba překvapujícím způsobem s malbou týž výjev před-stavující v kostele Libišském (srovn. Soupis okr. Měl-nického tab. III.). Na obou jest téměř totéž seskupení osob, ano i mnohé detailly vyskytují se shodně na obou obrazech. P. Maria sedí na jakémsi loži, ob-klopeném dole proutěným pletivem; na klíně svém drží Ježíška. Před ním klečí král s nepokrytou hla-vou s dlouhým bílým vousem, podávaje mu kalicho-vitou zlatou nádobu s víkem. Ježíšek oběma ručkama

divákovi nejasná. Zvláště utrpěl střed obrazu, jehož některé části (na př. tvář klečícího krále a j.) úplně jsou porušeny. Nejlépe zachována jest tvář třetího krále.

Malba jest celkem velmi obratně provedena; ma-líř dobře uměl voliti zejména barvy rouch. Se zvláštní péčí provedeny jsou části zlacené: svatozáře, koruny a obětní dary králů. Ornamenty, jejich jsou plasti-cky jako pasty sádrovou hmotou naneseny a pak te-prve zlaceny.

Nástěnná malba v Ostatkové kapli chrámu Svatovítského v Praze: Sv. tři králové klanějí se Ježíšku.

víko s nádoby snímá. Za klečícím králem stojí ostatní dva; první z nich s korunou na hlavě drží ozdobnou podlouhlou skřínku s víkem na způsob stříšky, takže celek činí dojem skřínkového relikviáře. Druhý král s korunou, z níž vzad vyčnívá dlouhá, v cíp nahnutá čepice, drží v rukou vysokou zlatou nádobu, zakon-čenou křížkem.

Asi v polovici XVII. století byla tato středověká malba přemalována velikými znaky pod společnou širokou korunou. Zbytky této pozdější malby jsou příčinou toho, že malba jest nyní na první pohled

V kapli sv. Jana Nepomuckého, zasvěcené někdy sv. Erhardu a sv. Otilii, byly na stěně vý-chodní výjevy ze života obou řečených světců; z nich však zachoval se toliko výjev jediný, znázorňující, kterak sv. Erhard uděluje sv. Otilii křest. Kompo-sice připomíná tu úplně obdobné výjevy v cyklu obra-zů Karlštejnských. Uprostřed vidíme kalichovitou křti-telnici a v ní stojící útlou postavu dívky. V levo stojí sv. Erhard s mitrou na hlavě, vylévaje z ve-liké džbánovité nádoby, kterou oběma rukama za ucha drží, vodu na křtěnku. V právo vidíme přišlu-

~Zi^%^p-^~c^-J-

193 O některých zbytcích starých nástěnných maleb v metropol, chrámě sv. Víta v Praze. 194

Nástěnná malba v kapli sv. Jana Nep. chrámu Svatovítského v Praze: Křest sv. Otilie.

hujícího kněze, jenž v pravé ruce drží kalichovitou zlatou nádobu, patrně se svatými oleji, jejíž víko le-vicí nadzvihuje, jakoby do nádoby pohlížel. V levo v *pozadí jest skupina několika osob, jak se zdá, mni-chův; v právo pak dvě ženy, z nichž jedna má na rukou bílé roucho, připravena jsou'c dívku po křtu ze křtitelnice vyzvednouti. V pravém pozadí spa-třuje se jakési stavení s opěracími odstupněnými pi-líři. V popředí obrazu u samé křtitelnice jsou sto-py drobné klečící postavičky donátorovy, oděné v nád-herný plášť červeného zlatotkaného brokátu. Nelze rozeznati, má-li tato postava na hlavě korunu nebo

mitru, 'ale zdá se, že před ní na zemi leží biskup-ská berla. V dolejším pravém rohu obrazu jsou sto-py jakéhosi barokního baldachýnu; jakoby tu ně-kdo byl naskizzovati chtěl baldachýn nad hrobem BV.Jana visící.

Na protější stěně jest malba méně zachovaná. Netvoří obsahově jednotného celku. Uprostřed spa-třujeme stojícího obnaženého Krista, jak se zdá, ob-jímajícího kříž, jejž v náručí drží; ač jest i možno, že jest to sloup, k němuž jest přivázán. V levo spatřujeme světce v plném ornátu biskupském. V prá-vo pak jest zajímavá skupina dvou postav, znázor-

195 O některých zbytcích starých nástěnných maleb v metropol, chrámě sv. Víta v Praze. 196

ňující stětí nějaké světice, nepochybně sv. Doroty. Nejzajímavější však podrobnost celého obrazu po-dařilo se hám teprve po zevrubném očištění a ohle-dání jeho nalézti. Dole u nohou Kristových bylo vi-děti zelený pletený uzlovitý provazec, jejž jsme po-kládali dříve (viz „Soupis" 222) za bičík, kterýžto nástroj umučení bývá zpravidla při středověkém zná-

Ona veliká postava světoe-biskupa, stojící za kle-čícím donátorem, jest snad sv. Vojtěch. Mitra biskup-ská ozdobena jest kosočtverečnými zlacenými pasta-mi ; svatozář má kružbovou ornamentaci. Roucho jest oervené s napatronovaným (bez ohledu na vržení záhybů rouch) zlatým vzorem (stilisované dlanité lupeny). Světice klečící má roucho červené, nevzor-

Nástěnná malba v kapli sv. Jana Nep. chrámu Svatovítského v Praze: Stěna západní.

zorňování „Muže bolesti". Ale potom shledali jsme, že jest to zelený provazec červeného kardinálské-ho klobouku, který tu u nohou Spasitelových leží, a při dalším pátrání shledali jsme u něho zbytky klečící drobné postavy. Není již pochyby, že jest tu jako donátor znázorněn ten, jehož náhrobek právě pod tímto obrazem stojí, totiž arcibiskup Jan Očko z Vlašimi.

kované; ruce neobyčejně dlouhých prstů jsou oblou-kovitě sepjaté. Katan, meč k smrtelné ráně napřa-hující, má odění zelené.

V ka pl i sv . S imona a Judy nebol i sv . K ř í ž e spatřuje se na stěně východní pod římsou pozoruhodná malba, jejíž věrnou reprodukci podává tah. VIII. Popis Dra. K. Chytila po bližším ohle-dání poopraviti dlužno v těchto podrobnostech: na

oXUl_JL-->^? 4 "KM

197 Čtyři sanktuáře na jihozápadě Moravy. 198

levo od P. Marie stojící postava a ruku na rameno kle-čícího panovníka kladoucí není „císař", nýbrž sv. Vacla'v, oděný rouchem knížecím; postava na prá-vo od P. Marie stojící a ruku na rameno klečící pa-novnice kladoucí není „paní", nýbrž bezvousý sv. Jan e v a n g e l i s t a s knihou v ruce. Oba světci: V á c l a v a sv. Jan ev. jsou tu patrně jakožto pa-tronové klečících osob: lze tedy vším právem souditi na jména těchto osob; jest to tady Václav IV. a man-želka jeho Johanna. Domněnka Chytilova, že kle-

čící tyto postavy jsou řečení královští manželé, se tedy potvrzuje, ačkoliv Chytil neznal významu oněch stojících postav jakožto jejich patronů, nýbrž domní-val se, že jest to Karel IY. a manželka jeho Alžběta. Za sv. Václavem jest světec v žíněném rouchu; patrně sv. Jan Křtitel, a za ním ještě dvě necelé postavy světců. Za sv. Janem evang. jest postava k nepoznání porušená. V levém dolejším rohu obrazu posléze viděti jest drobnou klečící postavu kanov-níka.

Čtyři sanktuáře na jihozápadě Moravy.Napsal V. Fnhnrich.

Psané památky věku XV. a XVI. hojně zaznamenávají nám, jak v celém křesťanském světě převelikáúcta vzdávána byla nejsvětější svátosti oltářní. Jenvzpomeňme dramatických prací Calderonových, kdekoncem je vždy klanění se Tělu Páně, ale zvláštěvzpomeňme zpráv českých ku př. z bouřných dobválek husitských (sacerdotes Talorienses cum corporeChristi praecedentes ...... Vavřinec z Březové str. 358).

Víme, že i do bojů nošeno Tělo Páně z obou stran. Vzácnějšími jsou již zachované památky vý-tvarnické. Titulní list z Tomkova »Žižky« poučuje nás o takovém »nesení Těla Páně na hůlce«. Než malované mnohem hojnějšími jsou památky z kovů a kamene, než i dřevěné monstrance připomínají se; viz Archaeologické Pam. V. str. 155: Trap, monstrance ve Špičkách, asi pozdějšího data.

Ozdoby chrámů z kamene k tomuto uctívání určené potkaly se později s nelibostí a proto buď zcela bylyj odstraněny, nebo zanedbány a poškozeny zůstaly nám. Těmto kamenným monstrancím a schrán kám XV. a pozdějšího věku říkáme sanktuaria a k těm obracíme pozornost svou.

Počet známých sanktuarií jak v Čechách, tak na Moravě valně se studiem rozmnožil a my na cestách jihozápadní romantickou Moravou povšimli jsme sobě celé skupinky sanktuarií podobných, formou i dobou sobě velmi blízkých. O nejzachovalejším a nejkrásnějším svatostánku kostela v Podolí u Jemnice viz tyto listy ročník loňský XXI. str. 564. Také o druhém krásně zachovalém nehodláme dnes blíže mluviti; je v kostele sv. Mikuláše ve Znojmě, který se opravuje a tu lépe bude vyšetření a zobrazení zhotoviti až po opravě.

Přinášíme pak obrázky dvou posledních: je to zcela jednoduché, ale velmi pěkné sanktuarium, velmi zajímavého dvouíodního kostela v Lideřovicích, zněm-čelé dnes Lithersch, a druhé nejméně zachovalé rovněžv dvoulodním kostele v Cizkrajově, osadě dnes Sitz-gras zvané.

V Lideřovicích na evangelijní straně (jako ve všech vzpomenutých kostelech) při zdi v praesbytáři jsou zcela prosté tři stupně a na těch spočívá točený 1*35 m dřík, který rozvinul se v jednoduchou, ale pěknou hlavici, která dole kamenným motouzem je obtočena,

nahoře pak zdobena je jakousi kružbou volněji kre-slenou. Nad touto hlavicí vybíhá ze zdi hrotité těleso, tot vlastní schránka na monstranci a ku přechovávání Těla Páně. Na zadní straně otvor schránky je zavřen jednoduchou, z proplétaných tyčí železných zhoto-venou mříží. Přední pak strana zavřena dvířkami, které jsou také jednoduchou, ale velmi vkusnou umělou zámečnickou (tepanou) prací (viz obr. 1.). Schránka

Obr. 1. Lideřovice na Moravé. Sanktuarium.

Památky archaeologické a místopisné. XXII. Tab. Vlil.

Nástěnná malba v kapli sv. Kříže v metropolitním chrámu sv. Víta v Praze.