cena 43 Kč / ročník 46 www.i-brana.cz 11/2014Fo

to a

rch

iv; d

esig

n a

sty

liza

ce o

nd

řej K

ošť

áýK

listopad 2014.indd 1 11/2/2014 10:13:00 PM

/////

VÁLKAS H A M Á S E M

O B N O V A

IZRAELE

ETIOPIE

MEMORIAL

IZR E

inze

rce

listopad 2014.indd 2 11/2/2014 10:13:03 PM

/////

VÁLKAS H A M Á S E M

O B N O V A

IZRAELE

ETIOPIE

MEMORIAL

IZR E

Obsah

04 Bourat někdy znamená stavět

06 Rozhovor Bůh otevřel novou

kapitolu mého života12 Téma Smrt a umírání20 Zápisník Cesta do zaslíbené země 222 Příběh Podnikání v Boží režii26 Etika Hněv32 Podobenství Keř ve škrapech

tirážČíslo 11/2014, ročník Bratrské rodiny 46, Českobratrské rodiny 71 • Vyšlo 29. 10. 2014 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč

Šéfredaktor: Ing. Petr RausRedakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Anna Chrásková, Mgr. David Kašper, PhDr. Daniela Sedláčková, Jiří SedláčekVýtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga KutílkováEditor: Bc. Anna Duchková

Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828XTisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. PrahaObjednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.

Redakce a administrace:Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: brana@cb.cz

příště

Obrazy Boha Daniel Kvasnička

máte v ruce listopadové číslo Brány. Hlavní téma je opravdu listopadové, dušičkové – Smrt a umírání. Téma, které naše kultura vytlačuje za okraj vědomí, kterého se ale nikdy nezba-víme, protože máme-li něco v životě opravdu jisté, je to smrt našeho těla. Jako křesťané můžeme její připomínku ocenit, protože každé připomenutí smrti nám může být současně i připomenutím její porážky sebeobětí Pána Ježíše Krista.

Přemýšlení o smrti nás vede k úvahám o umírání, a tím k tématu společenství a samoty. Takové uvažování je velmi praktické a pro náš život zásadní. Teprve ve společenství skutečně žijeme, nejprve ve společenství se svým Bohem, ten s námi ale nechce dlouhodobě zůstávat sám. Náš Bůh je Bohem společenství. Hodnota Boží, ale i lidské blízkosti v hodině smrti se zdá být naprosto klíčová.

Nezůstaneme ovšem jen u hlavního tématu. S Rudolfem Pánkem dokončíme návštěvu Izraele, započatou v minulém čísle. S Danielem Fajfrem, předsedou Rady CB, se zastavíme u listopadového výročí pádu totality a u zdí tvořících hradby jak mezi lidmi a Bohem, tak mezi lidmi samými. Za rozhovo-rem vyrazíme do Českého Těšína, abychom sledovali životní dráhu vedoucí od jaderné fyziky přes římskokatolické kněžství až na kazatelnu Církve bratrské. V diskusi se zastavíme u médií, v podobenstvích u keře na vápencové skále, podívá-me se po možnostech pomoci lidem za mřížemi, nahlédneme pod pokličku života imigrantů v řadách kutnohorského sboru CB. A nejen to, číslo nabídne i další texty.

Závěr roku je časem, kdy se rozhoduje o předplatném Brány na další rok. Setkáváme se s tím, že někteří členové Církve bratrské o Bráně nevědí; o lidech mimo CB ani nemluvě. Mys-lím, že tady byste nám mohli pomoci i Vy, naši čtenáři. Brá-na může být užitečným pomocníkem v oslovení neznámého člověka, nabídkou rozhovoru, zajímavou pozvánkou. Zkuste s ní takto pracovat, nabídněte ji novým lidem ve svém sboru i svým přátelům. Bude Vám pak pomáhat nacházet témata společných rozhovorů.

Přeji Vám užitečné čtení! Vášpetr raus

šéfredaktOr

Milí čtenáři,

inze

rce

listopad 2014.indd 3 11/2/2014 10:13:04 PM

� listopad 201�

SLOVO

L etos si připomínáme 25 let od kolapsu komunis-tického režimu, provázeného euforickým obdo-

bím plným očekávání nových možností a života ve svobodě. Ano, díky Bohu a statečným lidem, kteří to nevzdali, jak to můžeme číst na výstavních panelech v centru měst, jsme zažili zázrak, který se nám ode-hrával přímo před očima. Téměř doslova se naplnila žalmistova slova: „Bylo nám jak ve snu.“ (Ž 126,1) Jako včera se vidím v tom jásají-cím průvodu nadšených lidí proudícím ústeckými ulice-mi, jak jdu se svým otcem, v rukou držíme roztažené prostěradlo, na kterém bylo neumělým písmem na-psáno: „Ježíš řekl: Já jsem ta cesta, pravda i život.“

Bylo to silné, neboť do svých 37 let jsem byl obča-nem socialistického tábora, kde bylo téměř vše zakáza-né, a najednou tak mocný závan svobody. Tehdejší dobu vystihovaly dva symboly. Tím prvním byla tzv. železná opona, kterou jako prorocký obraz těžkého závoje roztaženého od Baltského Štětína po Jadranský Terst vykreslil Winston Churchill ve své památné řeči už v roce 1946. Druhým sym-bolem byla Berlínská zeď vystavěná v roce 1961, aby rozdělila město a zabránila lidem být spolu. Výstižné symboly bipolární Evropy, rozděleného kontinentu, z východní strany připomínajícího

jedno velké vězení. Před 25 lety obě překážky padly. Díky Bohu.

Dnešní kázání bude vlastně takové podobenství o zdi. O zdi jako překážce, která odděluje lidi, brání jim v komunikaci, v možnosti spolu něco tvořit, sdílet se, zkrátka spolu žít.

Zbořená zeď mezi bohem a člověkemTa největší zeď, jaká kdy byla vztyčena, odděluje člo-věka od Boha. Jako by exis-tovaly dva oddělené světy. Jeden, kde vládne Bůh, druhý, kde vládne člověk. Bůh sice k člověku může, ale člověk sám se k Bohu nedostane. Proto mnozí lidé s čistým svědomím řeknou, že Bůh neexistuje, že pros-tě není. Někteří se rouhají, někteří snad v něco věří, jsou i takoví, kteří Boha upřímně hledají. Přiroze-

nými smysly jej však poznat nemohou. Zeď, která to znemožňuje, nás všechny uzavřela do jakéhosi pseudosvěta, z kterého je Bůh vytěsněn. Smířili jsme se s tím. Příčinou toho všeho je lidský hřích a ten má za následek, že žijeme jako by Bůh nebyl. Hřích, to je vlastně život bez Boha, který nekončí happy endem. Připomíná onen socialistický tábor, z něhož nebylo úniku.

Dnešní text však přináší úžasnou zprávu. Četli jsme doslova, že Bůh „zbořil zeď, která rozděluje“

efeZským 2,14–17

bourat někdy znamená stavět

25 let od změny režimu

listopad 2014.indd 4 11/2/2014 10:13:04 PM

listopad 201� �

(v. 14). Způsob, jakým to udělal, byl zvláštní. Do světa lidí poslal svého Syna Ježíše Krista, který se stal jedním z nás. Jediné, v čem se od nás lišil, bylo, že nehřešil. Proto mohl nabídnout sám sebe jako výkupné, abychom mohli uniknout z onoho světa za zdí. Pouhá osobní víra v Krista způsobí, že je možné proniknout do Božího světa, který dává smysl našemu bytí i smrti, neboť otevírá cestu k věčnému životu.

V okamžiku, kdy Pán Ježíš umíral na kříži a pla-til tu nejvyšší cenu za naši spásu, se opona jeruza-lémského chrámu „roztrhla vpůli odshora až dolů“, jak čteme u evangelisty Matouše (Mt 27,51). To byla opona, která v chrámu oddělovala onen Boží svět od světa poznamenaného lidským hříchem. Pouze jednou v roce mohl nejvyšší kněz, patřičně rituál-ně očištěn, vstoupit za oponu tam, kam nikdo jiný nesměl. A tak, jako padla ona železná opona a my jsme mohli svobodně žít, cestovat a shromažďo-vat se, roztržená chrámová opona znamená, že můžeme nahlédnout do Božího světa lásky, odpuš-tění, přijetí a pokoje. Cesta k Bohu je otevřena. Žel přestože je zeď zbořena a opona padla, miliony žijí, jako by se tak nestalo. Jen Boží milost způsobila, že nám byly otevřeny oči, abychom viděli a s novou zkušeností se sdíleli.

Zeď mezi lidmiFrancouzský spisovatel a filosof existencionalismu J. P. Sartre se ve svém románu Zeď snažil vystih-nout nesmyslnost lidského bytí. Popisuje, jak part-neři žijící v jedné místnosti narážejí na nepřeko-natelné překážky tak vytrvale, až se jim společný prostor nakonec stane jednou velkou zdí. Podobně anglická skupina Pink Floyd vydala jednu z nejpro-dávanějších rockových desek – The Wall (Zeď). Je to o malých cihlách zhotovených z našich problé-mů (hříchů), osobních nebo společenských, z kte-rých se pomalu a nepozorovaně staví zeď, jež nako-nec všechny rozdělí. Známý koncert končí tím, že vystavěnou zeď mezi skupinou a diváky za velkého jásotu zbourají.

Oba obrazy výstižně ilustrují další důležité sdě-lení dnešního textu. Neprostupná zeď není jen mezi Bohem a člověkem, ale také mezi lidmi samotnými. Je mnoho bariér, které nás rozdělují: věk, rasa, národnost, inteligence, peníze, politic-ké názory, teologické přesvědčení, sociální zařa-zení a já nevím co ještě. Zajímáme-li se jen o ty, kteří mají naše sympatie, stáváme se staviteli zdí, nehledě na to, jak vznešené jsou naše myšlenky a proklamace. Naštěstí důsledkem zbourané zdi mezi Bohem a člověkem je uschopnění žít v jed-notě. Když se Bohu podařilo v Kristu smířit „žida i pohana“ (v. 15), pak je možné všechno. Kris-tův kříž sjednocuje a Duch svatý nám pomáhá dohlédnout přes bariéry a rozdíly k jednotě, k níž jsme byli povoláni.

bourejme zeď mezi církví a světemJeště o jedné zdi bych se chtěl zmínit, o té mezi církví a světem. O zdi postavené z pýchy, z před-sudků, ze strachu. A to jak ze strany církve, tak ze strany světa. My křesťané jsme se mnohokrát pře-svědčili, že jsme schopni stavět zdi a různé zídky či ploty dokonce mezi sebou. Jaký smutek z toho má Otec, Syn i Duch svatý. Přitom nemusíme nej-prve zbourat tuto zeď, abychom v novém prostoru kázali evangelium. Samotná zvěst o Ježíši Kristu ukřižovaném a vzkříšeném je oním kladivem roz-rážejícím i ten nejpevnější železobeton zdí posta-vených z tvrdých srdcí. To je naše poslání, žít s čis-tými motivy, sloužit druhým a zvěstovat společně evangelium. Tam, kde se to děje, tam padají zdi a nejrůznější bariéry.

Církev nemusí a nesmí být bránící se menšinou, zápasící jen o svá práva a prosazující Boží nároky na člověka. To v dějinách církve už bylo a nekončí to dobře. Apoštol Pavel učí svého žáka Timotea, že církev živého Boha je „sloup a opora pravdy“ (1Tm 3,15). Církve a jednotlivé sbory mohou být vlivnou menšinou, která do světa pokorně vnáší to, co jí bylo svěřeno. Společné přinášení evangelia skut-kem i slovem, to je onen lék, kterého se nedostává a který má zázračné účinky. To je příspěvek církví k budování bezbariérového světa.

Bořit zdi a bariéry, to je výzva dnešku. Církve, sbory, křesťanské organizace, jednotlivci mohou být prorockým hlasem a příkladem toho, že je možné žít bez bariér. Ne proto, že bychom byli lepší než druzí, dobře víme, že to tak není, ale proto, že věříme v proměňující moc evangelia a poslechli jsme Kristovu výzvu k následování. Amen. ■

Kazatel Církve bratrské, v současné době předseda Rady CB a předseda ERC. Vystudoval ekonomii na strojní fakultě ČVUT a kontextuální misiologii na IBTS. Ženatý, s manželkou Janou mají tři dcery.

Daniel Fajfr (62)

listopad 2014.indd 5 11/2/2014 10:13:04 PM

� listopad 201�

Vystudoval jsi jadernou fyziku. Měl jsi za to, že právě tento obor tě přivede k jádru věci? Dalo by se říci, že právě v období vysokoškolských studií jsi hledal intenzivně smysl života?Mám pocit, že tehdy jsem tak „vznešené“ myšlenky neměl. Dalo by se možná říci, že mne zajímalo, jak vlastně svět funguje, v čemž mne podporovala četba populárně vědeckých knih, ale z mé strany tam nic hlubšího nebylo. Nebyl jsem tehdy moc hledačem smyslu věcí, přesto jsem párkrát během přednášek zajásal, že Bůh (byl jsem tehdy neznovuzrozeným katolíkem) ten svět úžasně stvořil.

K víře ti napomohli spolužáci. Je něco konkrétní-ho, co si vzpomínáš, že tě oslovilo?Ti věřící studenti, se kterými jsem se tajně (bylo to ještě v dobách komunismu) scházel na vysokoškol-ských kolejích, byli spíše určitým „startérem“ mého osobního hledání Boha. Ta scházení mne přivedla k pravidelnému a náruživému čtení Bible a to bylo, myslím, klíčové pro můj další vývoj. Ale co mne také hodně oslovilo, bylo společenství věřících. Do té doby jsem byl spíše „vlkem samotářem“ a najed-nou jsem chodil na dvě či tři skupinky týdně a zdálo se mi, že si konečně užívám život naplno.

Jistě mnoho lidí zažije nějakou formu obrácení, chtějí žít život s Bohem a podle křesťanských norem. Ale proč přímo kněžství?V tom rozhodnutí hrálo roli zřejmě více věcí. Na jed-né prázdninové akci, krátce po mém znovuzrození, jsme měli tajný výsadek do jednoho města, kde jsme chodili po dvojicích a evangelizovali. To se mne hod-ně dotklo a začal jsem toužit po tom, aby lidé i v naší zemi mohli poznat Ježíše. A když jsem po prázdni-nách nastoupil do práce ve vědeckém ústavu, vnímal

jsem, že by bylo smysluplnější sloužit lidem právě v duchovní oblasti než tím, co dělám ve vědě.

Druhou důležitou věcí bylo, že jsem začal prožívat Ježíšovu výzvu radikálně ho následovat, což v kato-lickém kontextu tehdy pro mne jako muže znamena-lo především stát se knězem. Navíc jsem věřil, že se Bůh za to hodně zasadil i tím, že způsobil sametovou revoluci v naší zemi právě v době mého rozhodování, a tím mi otevřel legální cestu do katolického seminá-ře. (Jinak bych v době komunismu jako vysokoško-lák absolvent už nemohl být do semináře přijat).

Jak jsi v té době vnímal ostatní denominace?Abych pravdu řekl, moc jsem je nevnímal. Ještě na škole jsme občas měli tajná ekumenická setká-ní, kde jsem asi poprvé potkal křesťany-nekatolíky a pak jsem měl moc hezkou zkušenost s protestanty v Kralupech nad Vltavou. Když jsem pracoval v ústa-vu v Řeži u Prahy, tak jsem v Kralupech bydlel na ubytovně a všiml si pozvánky na biblickou hodi-nu (bylo to snad spojené společenství CB a ČCE).

rOzhOVOr

Jaderný fyzik, který se stal katolickým knězem. Misie ho vyslala do Irska a na Filipíny, odkud se, vnitřně proměněn, vrátil s rozhodnutím opustit Řím. Volán evangelikální zbožností nalezl díky své ženě své místo v Církvi bratrské.

rOZhOvOr s kaZateLem JarOsLavem pOkOrným

bůh otevřel novou kapitolu mého života

Vystudoval jadernou fyziku na UK v Praze, posléze i katolický seminář v Olomouci, stal se knězem. Byl členem misijní řehole Společnost Božího slova (SVD), což ho vedlo po krátkém působení v Čechách a na Slovensku k misii nejprve v Irsku a pak na Filipínách. Po vystoupení z katolické církve navštěvoval Apoštolskou církev. Jeho současná žena ho přivedla do CB, kde letos začal sloužit jako kazatel.

RNDr. Mgr. Jaroslav Pokorný (1965)

listopad 2014.indd 6 11/2/2014 10:13:06 PM

listopad 201� �

A hned po skončení bohoslužby mne jeden starší manželský pár pozval na večeři. To bylo moc milé a rád jsem na ty biblické chodíval častěji, i když mi asi moc záživ-né nepřišly. Katolické bohosluž-by a zvláště kázání v některých pražských kostelích mne rozhod-ně přitahovaly více.

Jaké máš silné vzpomínky ze se-mináře? Nelákalo tě mnišství?Nejraději vzpomínám na skupin-ky charismatické obnovy, které byly v té době v semináři dost početné. Rád jsem se jich účast-nil, později i nějakou vedl, a hlav-ně jsem i díky tomu prožil křest Duchem svatým. Myslím, že tato část „formace“ byla pro můj dal-ší život a službu nejdůležitější. O mnišství jsem asi nikdy neu-važoval, možná protože jsem téměř od počátku své přípravy na kněžství prožíval povolání k bezprostřední službě lidem, a to zvláště Božím slovem.

Když jsi poprvé nastoupil na faře, byl to šok? Měl jsi radost? Těšil ses, že vzbudíš u onoho společenství větší horoucnost pro Hospodina?Mé první kněžské místo bylo v rodném městě Ostravě, ale vlast-ně to byla jen šestitýdenní anabá-ze před odchodem do noviciátu na Slovensko, a tak si vzpomínám spíše na prvotní radost ze služby a z kontaktu s lidmi. Šok jsem ale prožíval také, ne však z farníků jako spíše z toho, když jsem se jako nezkušený řidič musel pohy-bovat v relativně velkém městě a trochu se ztrácel v jednosměr-kách a víceproudých silnicích. Naštěstí mě Boží andělé chránili.

Když jsem nastoupil na první stálejší místo (byly to Valašské Klobouky), zpočátku jsem pro-žíval určitou krizi. Uvědomoval jsem si, že se přede mnou na tom

Foto

arc

hiv

au

tora

listopad 2014.indd 7 11/2/2014 10:13:08 PM

� listopad 201�

rOzhOVOr

místě vystřídalo docela dost známých a kvalitních kněží, a já si připadal ve srovnání s nimi docela neschopný, zvláště po organizační stránce. Tehdy mi hodně pomohl můj zpovědník, který mi řekl, že z 90 % je důležité, jaký jsem, a jen z 10 %, co dělám.

V CB se kazatelé na svých působištích po letech střídají a mnoho adeptů teologie to od služby odrazuje. Nicméně slyšel jsem, že katoličtí kněží se stěhují i častěji, a nikoli dobrovolně. Netrpí tím jednotlivé farnosti?V katolické církvi není žádné pravidlo, po jak dlouhé době by ke střídání kněží ve farnostech mělo dochá-zet. Závisí to v podstatě na rozhodnutí biskupa. Když si farnost a její správce tak říkajíc „sedí“ a ani biskup nemá s dotyčným knězem jiné plány nebo jím nepotřebuje řešit nějakou akutní potřebu, tak může kněz zůstat ve farnosti velmi dlouho. Jindy dochází z nějakého důvodu ke střídání rychle. Také závisí případ od případu, kdy je ta změna pro farnost přínosem a kdy tím může farnost naopak trpět.

Nejprve jsi sloužil v Čechách, ale pak ses vydal do ciziny. Co tě k tomu vedlo?Jako bohoslovec v semináři jsem zpočátku počítal s tím, že budu farářem někde na faře v Česku. V prů-běhu studia jsem ale prošel asi dvouletým vnitřním procesem, jehož výsledkem bylo rozlišení Božího povolání stát se členem misijní řeholní společnosti. Můj tehdejší biskup se pak dohodl s vedením oné řehole, takže jsem absolvoval roční noviciát na Slo-vensku. Jde o jakousi přípravku, kterou má vícemé-ně každá řeholní společnost.Po noviciátu jsem tři roky sloužil ve farnostech na Valašsku jako kaplan (něco jako druhý kazatel), poz-ději jako administrátor (správce sboru). Potom jsem už podle dohody „patřil“ řeholi a odešel do relativně velkého kláštera v Nitře, kde jsem se dva roky staral o nové kandidáty nastupující do řehole. Slovenské vedení společnosti chtělo, abych neodešel někde do misií, ale zůstal pracovat na Slovensku s mladými. Dohodli jsme se však, že i tak by bylo užitečné mít nějakou misijní zkušenost, a proto jsem po půlroč-ním jazykovém přípravném pobytu v Irsku odletěl na Filipíny, kde jsem měl strávit tři roky.

Nakonec jsi tam ale byl jen necelý rok a po návra-tu z Filipín jsi opustil nejen kněžství, ale i katolic-kou církev. Proč?Klíčovou otázku, kterou jsem vlastně už od znovu-zrození řešil, bylo (a stále je!), kde mne Bůh chce mít a co mám dělat, jaká je Boží vůle pro mne. Po několi-

ka letech v kněžské službě se tato otázka začala zno-vu vynořovat. Úzce to souviselo s mým stále ostřejším vnímáním jistých posunů v nauce a praxi katolické církve. Nejdříve jsem si myslel, že budu nějakým „no-vým malým Lutherem“, který přinese určitou refor-mu, avšak postupně jsem stále více prožíval, že mne Bůh vyvádí ven z katolické církve. Tento proces (opět asi dvouletý) se završil právě na Filipínách. Kdyby bylo Boží vůlí pro mne zůstat tam, myslím, že bych s tím neměl až tak velký problém, ale tehdy jsem věděl, že se musím vrátit do Evropy, ukončit jednu kapitolu svého života, abych mohl začít novou.

Mohl bys být konkrétnější? Co ti začalo vadit na katolické nauce? A proč to vyvrcholilo zrovna na Filipínách?Asi první, co mi začalo vadit, byla deformace biblic-kého učení o spáse a katolické pojetí znovuzrození. Postupně mi docházelo, že tou podstatnou vadou nauky i praxe – jak jsem to mohl číst, slyšet a vidět – bylo, že ústřední místo Krista de facto zaujímá viditelná struktura církve (svátosti, kněžstvo, uči-telský úřad papeže a biskupů) a že živý vztah zno-vuzrozeného člověka s živým osobním Bohem skr-ze Krista v Duchu svatém je nenápadně nahrazován

Věděl jsem, že se musím vrátit do Evropy, ukončit jednu kapitolu svého života, abych mohl začít novou.

listopad 2014.indd 8 11/2/2014 10:13:09 PM

listopad 201� �

věcmi (milost posvěcující, ctnosti, zásluhy, svátosti, rituály a liturgie, svatí, poutní místa, obrazy…). Od počátku celého procesu této mé vnitřní změny jsem vnímal, že jejím iniciátorem a vůdcem je sám Bůh pracující v hloubce mého srdce, který ale zároveň využíval měnící se okolnosti mého života.

Začalo to ještě na Slovensku, pokračovalo v Irsku – tam zřejmě došlo k největšímu průlomu, takže jsem si myslel, že už ani na Filipíny neodjedu. Stále mi ale chyběla konečná jistota k odchodu z katolické církve. Nakonec se ukázalo, že právě Filipíny byly vhodnou třetí fází procesu. Potvrzovala se mi tam pozorování i z evropské církve, měl jsem možná větší svobodu k rozhodování a mohl jsem i zblízka poznat několik probuzeneckých protestantských církví. Podstatné ale bylo, že právě tam mi Bůh dal světlo a pokoj pro můj odchod.

Jistě jsi už od semináře zápasil jako všichni kněží se slibem čistoty, zřejmě jsi byl smířen i s tím, že budeš sám. Nakonec ses také oženil, i když až pět let po odchodu z kněžství. Jak dnes vidíš celé to období celibátu?Když jsem se připravoval na kněžství, bral jsem celi-bát (život bez manželství) jako nedílnou součást kněžské služby – tak jsme byli vyučováni. Osob-ně jsem prožíval, že mne Bůh povolal ke kněžství včetně celibátu, což s sebou neslo i to, že jsem přes všechna přirozená pokušení cítil Boží zmocnění k této cestě. To trvalo téměř celou dobu, po kterou jsem sloužil jako kněz, tedy necelých osm let.

Po odchodu z kněžství i katolické církve se přede mnou ta otázka možného manželství znovu ote-vřela. Byl jsem připraven žít dále v celibátu, pokud by to byla Pánova vůle, ale zároveň jsem se modlil a hledal, jestli nenajdu nějakou „ženu od Hospodi-na“. A sláva Pánu, který mi daroval úžasnou ženu a s ní i celou rodinu.

Takže jsi vystoupil z katolické církve především kvůli věrouce?Ano, ale nejen kvůli tomu. Důležitým prvkem bylo také mé vnitřní odcizování se katolické spiritualitě a zbožnosti. Ale za nejvýznamnější považuji vnitřní vedení ven z katolické církve krok za krokem usku-tečňované živým Bohem. To bylo pro mne klíčové.

Jak ses vůbec dostal k Církvi bratrské?Jako bývalý katolický „charismatik“ jsem pro sebe hledal nové společenství mezi letničními a evangeli-kálními církvemi. Po několika měsících jsem zakot-vil ve sboru Apoštolské církve v Ostravě. Byl to malý sbor s rodinnou atmosférou, přátelskými vztahy, stojící na Božím slově, s touhou po misii v Ostravě i okolí. To vše mně velmi vyhovovalo, tím spíše, že časem se mi tady otvíral i prostor ke službě, zvláště Božím slovem. Ke změně mne přivedla až ona zmí-něná „žena od Hospodina“, která jako vdova i se tře-mi dcerami chodívala do sboru CB v Českém Těšíně. Začal jsem tam chodívat s nimi.

Byl to sbor o dost větší než ten můj v Ostravě, ale život, který jsem tu vnímal, byl ten samý. Nakonec však o tom, ve kterém sboru budeme po svatbě, vlast-ně „rozhodly“ naše dcery. V Těšíně výborně běžela práce s dětmi, dorostem i mládeží, bylo jich tam opravdu hodně, a tak dcery měly optimální prostře-dí vrstevníků, aby mohly růst ve víře. Brzy jsem byl zapojen i do služby sboru, a to zvláště díky otevřené-mu srdci tehdejšího našeho kazatele Tadka Firly.

Jak vnímáš zpovědní praxi v CB a pastorální rozhovory?Se zpovědní praxí v CB moc zkušeností nemám a myslím, že je to jistě výzva pro kazatele i star-ší povzbuzovat věřící k tomu, aby hledali někoho vhodného, s kým by mohli sdílet i ty stinné stránky své osobnosti. Jistě se v něčem můžeme inspirovat i katolickou zkušeností, ale je v tom třeba být velmi obezřetný, protože i jejich zpovědní praxe je zatížena mnohými negativy. Co se týče pastorálních rozhovo-rů, přál bych si, aby nebyly pouze důsledkem osob-ních či vztahových krizí a problémů, ale něčím, co má určitou pravidelnost a slouží k formaci a růstu.

Co bys CB přidal, případně ubral?Přál bych Církvi bratrské, aby byla plná Božího života, abychom v ní mohli prožívat mnoho radosti i smíchu, ale abychom se i odvažovali vážně putovat do hloubky Božího srdce. Abychom byli radikálními následovní-ky Pána Ježíše Krista a zároveň milosrdní a shovívaví jeden k druhému, aby nám Pán dal milost budovat nádherná společenství a přitom být otevření pro lidi kolem. Abychom toužili přebývat v Pánově blízkosti v modlitbách a uctívání a stejně tak toužili přivádět ke Kristu mnohé další, kteří ho ještě neznají. K tomu všemu potřebujeme Boží nadpřirozenou milost. Tuto vizi můžeme porovnat s naší realitou a z toho nám už vyjde, co by kde potřebovalo přidat či ubrat.

připraviL LibOr duchek

Jaroslav Pokorný byl 7. září 2014 instalovánjako kazatel v Českém Těšíně.

listopad 2014.indd 9 11/2/2014 10:13:10 PM

10 listopad 201�

péče O Vězně

meZinárOdní věZeňské spOLečenství

pomoc na cestu ke svoboděp řes zamřížované dveře vcházím do ponuré

chodby, kde spolu s ostatními dobrovolníky Mezinárodního vězeňského společenství čekám na ostrahu věznice; ta nás spletitými a stále stejně ponurými chodbami dovádí do větší místnosti. Za chvíli přicházejí odsouzené ženy. Zlodějky, pod-vodnice, násilnice, dokonce i vražedkyně. Všechny pravidelně docházejí do programu Příprava na pro-puštění, ve kterém se dozvídají o základech křesťan-ství, slyší evangelium, učí se posilovat své sociální chování, vypořádávají se s hněvem a probírají další důležitá témata, jako jsou vina a odpuštění. Vedle vedení vnitřního života se prakticky učí, co dělat po výstupu z výkonu trestu – jak zacházet s penězi, jak hledat zaměstnání, jak se vypořádat s exekucemi atd. Důležitou součástí výcviku je navazování vzta-hů s dobrovolníky – školenými mentory.

Sedím a nebýt těch směšně nepadnoucích vězeňských uniforem, připadala bych si jako na setkání žen, kte-ré touží po změně svého života. Vím, ne všechny z nich přicházejí s čistými úmysly, ale všechny mají možnost slyšet, že život se dá žít i jinak, než doposud znají. Že i ony mají naději, i pro ně znějí Ježíšova slo-va: „Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi.“

Byla jsem v ženském vězení jen na pár hodin a zanechalo to ve mně silné pocity. Jaké to musí být žít uvnitř pět, deset nebo více let? Všechny jsou něčí dcery. Většina z nich jsou matky.

Program „Příprava na propuštění“ aktuálně probí-há ve dvou mužských a jedné ženské věznici.

na svoboděPo výstupu z výkonu trestu začíná pro mnohé pro-puštěné zápas o život. Pokud nemají rodinu, která na ně čeká, jsou vrženi do prázdna. Jak a kde si zajistit ubytování, kde vzít peníze na jídlo, oblečení, léky, když na první dávky hmotné nouze se často čeká 30–60 dní po výstupu?

Propuštěný, který prošel programem MVS, má své-ho mentora, který je první dny a týdny s ním v inten-zivním kontaktu a pomáhá mu zajistit základní životní potřeby. Současně dochází do klubu pro pro-puštěné nazvaného Dvě ryby, kde se mentoři a kli-enti scházejí ke společnému sdílení a vzdělávání. Fo

to a

rch

iv a

uto

rů

MEZINÁRODNÍ VĚZEŇSKÉ SPOLEČENSTVÍNad Habrovkou 3, Praha 6, 164 00tel.: +420/602 308 210

info@prisonfellowship.czwww.prisonfellowship.czčíslo účtu: 243511614/ 0300

listopad 2014.indd 10 11/2/2014 10:13:10 PM

listopad 201� 11

V průběhu roku iniciuje MVS pro odsouzené ženy sbírky hygienických potřeb. Dostatek toaletního papíru nebo z reklamy známý pocit sucha a bezpečí je pro mnohé z nich nedosažitelný luxus.

Ne všichni odsouzení mají někoho venku, kdo s nimi chce být v kontaktu. Někteří pocházejí ze zoufalých rodinných poměrů, jiní svým činem rodi-ně ublížili natolik, že veškeré snahy o spojení byly odstřiženy. Takovým je nabídnuta další ze služeb MVS – dopisování s dobrovolníky. Každý rok také probíhá v prvním adventním týdnu Týden modliteb za vězeňství. Modlíme se za oběti, za justici, za děti a rodiny, za odsouzené a propuštěné.

proč to všechno děláme?Věříme, že lidé, kteří se se svou chybou ocitli na okraji společnosti, jsou slovy proroka Izajáše „nalo-

mené třtiny“. Svým činem nalomili či téměř zlomili životy mnoha lidí kolem sebe, ale pro všechny zní nadějné slovo ze 42. kapitoly téhož proroka: „Nalo-menou třtinu nedolomí a doutnající knot nezha-sí.“ Kéž by všichni, kterých se zločin jakkoli dotkl a dotýká, mohli toto slovo osobně přijmout a najít nový začátek, novou naději pro svůj život, který je v Ježíši Kristu.

Jsme jedni z mnohaVězeňství se věnuje celá řada organizací i církevních společenství, které dělají velmi dobrou práci. S mno-hými z nich spolupracujeme a vzájemně se učíme a obohacujeme. Ale potřebných je mnoho a dělníků stále není dostatek.

■ žaneta dvOřáčkOvá

kOOrdinátOrka prOgramů mvs

Letos už čtvrtým rokem probíhá akce Andělský strom – vánoční dárky dětem odsouzených rodičů. V Českých věznicích si odpykává trest už téměř 18 tisíc odsouzených. Na svobodě na ně čeká až 20 tisíc dětí. Příběhy holek a kluků jsou pro-tkány opuštěností, samotou a stu-dem. Sami nic neprovedli a přece jsou trestáni – odloučením od rodi-če, posměchem a často sociální nou-zí. Děti vězňů jsou často přehlížené, zapomínané, odmítané a odsuzo-vané na základě viny rodičů.

Marek se spolu se svými třemi sou-rozenci a mámou musí odstěhovat ze svého bytu do jedné místnosti na ubytovnu. Táta je ve vězení a máma se čtyřmi malými dětmi nemá pení-ze na nájem; sotva stačí na jídlo pro všechny. Ve škole se z něj ze dne na den stal vyvrhel, syn kriminálníka. Tak moc by si přál, aby byl táta zase doma a všechno bylo jako dřív. Ale to už nikdy nebude.

Andělský strom přináší dětem vězňů a jejich rodinám Boží světlo na jejich temnou cestu. Odsouze-ní si odpykávají svůj trest právem.

Většina z nich nepřemýšlela, co svým činem způsobí těm, kterých se jejich trestný čin přímo dotkl, ale ani co to způsobí jejich vlastním blízkým, rodině, dětem.

Z dopisu odsouzeného, který se minulý rok zapojil do projektu Andělský strom: „Děkuji vám za vše, co děláte pro uvězněné lidi a jejich rodiny, jsem velmi rád za to, že exis-tují lidé, kteří na nás myslí, i když si to vlastně ani nezasloužíme.“ Jiný píše: „Pravda je taková, že já jsem cestu k Bohu nějak ještě nenašel, ale jediná cesta, jak dokázat, že svou dceru miluji, je to, že jí mohu pro-střednictvím vaší společnosti udělat radost. Vím, je spousta možností, jak dokázat lásku dítěti. Ale já jsem uvízl někde, odkud toho moc nelze.“

Jak program probíhá?Andělský strom je partnerstvím mezi Mezinárodním vězeňským společenstvím, vězeňskou službou, vězeňskými kaplany, místními círk-vemi a společností. Věznice vybe-rou vhodné odsouzené, kteří vyplní žádost a napíší svému dítěti osobní dopis s vánočním přáním. Vězni-ce zašlou žádosti Mezinárodnímu vězeňskému společenství, které potřebné informace předává círk-vím nebo jiným dobrovolníkům. Ti dárek koupí a spolu s osobním dopi-sem od rodiče sami zašlou dítěti.

Program Andělský strom nabízí příležitost, jak prakticky vyjádřit lás-ku a soucit dětem a rodinám v jejich potřebách, a pomáhá obnovit vzta-hy mezi rodičem a dítětem poškoze-né uvězněním a odloučením. Výsled-kem je radost dětí – nejen z dárků, ale také z vědomí, že maminka či tatínek na ně nezapomněli.

Do projektu je možné se zapojit modlitební podporou, finančním darem pomáhajícím krýt náklady projektu nebo přímo koupí a zaslá-ním dárku.

anděLský strOm

listopad 2014.indd 11 11/2/2014 10:13:11 PM

12 listopad 201�

TéMATéMA

Foto

arc

hiv

Máloco můžeme ve svém životě konstatovat s takovou jistotou jako to, že zemřeme. Na to, že je to evidentně nesporný fakt, se tomu lidé odjakživa brání zuby nehty. Nakonec i my věřící musíme přiznat, že navzdory víře ve vzkříšení nemáme svoji smrtelnost rádi a občas se jí i děsíme. Kde se smrt vzala?A jak je možné, že se jí bojí i věřící lidé? Lze se smrti nebát, aniž by to znamenalo mentální poruchu?

rOman tOušek

listopad 2014.indd 12 11/2/2014 10:13:13 PM

listopad 201� 13

p řed nedávnem začal na internetovém portálu iDnes vycházet zajímavý seriál článků o smr-

ti a umírání. V jednom z klíčových příspěvků kdosi celkem narovinu konstatoval, že podle průzkumů a chování lidí se stále více ukazuje, že průměr-ný český člověk se smrtí vlastně vůbec nepočítá. Fatální dohru má tento postoj mimo jiné ve vzta-hu k umírajícím rodičům. Na jedné straně vznika-jí nové krásné hospice, dokonce i domácí hospice, které umožní lidem strávit poslední dny života doma, na druhé straně jsou zařízení, kde jsou bez povšimnutí a se ztrátou důstojnosti umírající rodi-če „odloženi“, protože jejich děti či příbuzní nemají možnost či snad odvahu umírajícím posloužit. Když si pak člověk pročítá diskuse čtenářů, padá na něj ještě větší úzkost.

Nejen průměrný, ale i nadprůměrný či podprů-měrný Čech s naježenou (oni by řekli asertivní) obhajobou vyjmenovává důvody, proč se o své umí-rající rodiče postarat nemůže. Smrt a umírání jsou prostě v naší společnosti něčím, co překáží a co nemá být vidět. Ovšem pouze pokud jde o umírá-ní nás samých či našich nejbližších. Jinak je smrt vidět na každém kroku. Děti virtuálně zabíjejí a mučí virtuální lidi (kéž by jen virtuální), určité hudební proudy se nesou ve znamení lebek a zkr-vavených cárů lidských těl, lidé se baví sledováním filmů plných mrtvol apod.

Říkáte si, ó ta hrůza, kam ten svět spěje? Přiznej-me si, že toto lze naprosto běžně vidět u věřících, stejně jako u nevěřících. Když jde o nás, smrt vidět nechceme. Když jde o „virtuální“ realitu, jsme jí posedlí. Je to zajímavý projev lidského plémě. Věří-cí člověk se, stejně jako nevěřící, zkrátka potřebuje nějak vyrovnat s realitou smrti a žel to mezi věřící-mi někdy vypadá stejně bezútěšně jako všude jinde. A naopak jinde to může vypadat kupodivu stejně nadějně jako mezi věřícími lidmi.

Není možné na jednom místě shrnout celý feno-mén umírání a smrti. Mou snahou v tuto chvíli bude dobrat se přes otázku, kde se smrt vzala a proč se jí bojí i věřící lidé, až k vytušení směru, kde bychom v tom všem mohli hledat naději a upokojení.

Odkud se vzala smrt?Před nějakou dobou mě zarazil zajímavý dotaz: „Odkdy začal být Adam smrtelný?“ Moje „besídkov-ské“ schéma chtělo odpovědět, že od momentu, kdy snědl ono zhoubné ovoce v Ráji. V podstatě právě takto vypadá celý zkratkovitý křesťanský pohled na smrt a jeho důsledky. Smrt je prostě odplatou za hřích. Tečka. Rozhodně s tím souhlasím, nemusíte

mít obavy, přesto mám za to, že Bible se k této otáz-ce vyjadřuje poněkud plastičtěji.

Pojďme na to trochu od lesa. Z čeho má běžný člo-věk ve svém pozemském životě největší strach? Ze všeho, co nás napadne, vyberme pouze dvě věci. Zajímá mě, které dvě jste zvolili vy. (Budu rád, když mi napíšete na adresu roman.tousek@cb.cz). Mně zůstal strach ze smrti a strach z viny. Z mého pohledu to jsou dvě nejtěžší věci, které musíme jako lidé živo-tem vláčet, a zároveň dvě skutečnosti, které se vzá-jemně živí. Tu prvotní otázku, odkud se vzala smrt, pojďme nahlédnout přes tyto dva „velestrachy“.

Máme strach ze smrti a ze všeho, co s ní souvisí – slabosti, nemoci, umírání. Je to špatně? Já nevím. Mohu pouze na základě svého poznání a pocho-pení Bible říci, že Adam nezačal být smrtelný až v průběhu děje. On ve skutečnosti nikdy být smr-telný nepřestal. Byl stvořen jako smrtelná bytost a jako smrtelná bytost obdělával zahradu v Edenu. To, co ho udržovalo při zdraví a životě, nebyla jeho nesmrtelná podstata, ale Strom života, ke kterému měl přístup – ať to znamená cokoli. Propadnutí smrti, které následovalo po onom ovoci poznání, vyplynulo spíš z faktu, že ho před smrtí přestaly chránit účinky Stromu života, ke kterému Hospo-din zavřel člověku přístup. Ale smrt je od počátku stvoření jeho součástí. Hospodin stvořil smrtelný, tedy konečný svět.

V tomto smyslu si můžeme dovolit přijmout fakt, že smrt je nedílnou součástí naší existence. Smrt tu prostě je, odjakživa ve stvoření byla a my jsme smr-telné, tedy konečné bytosti. To jsou základní pod-mínky našeho života. Můžeme s tím nesouhlasit, diskutovat o tom, ale nic nám to nepomůže. Jinými slovy, je normální být nemocný, stárnout a posléze umírat. Vždyť nežijeme v Ráji, ale mimo něj. Je či mělo by tedy být normální přijmout umírání a smrt coby Stvořitelem daný způsob ukončení konečného života na zemi. Ale jelikož jsme stvořeni pro život v Ráji a ne mimo Ráj, máme v sobě zřejmě zakó-dován protest proti smrti a strach z ní. A tak smrt budeme muset nakonec akceptovat, ale nikdy se s ní nesmíříme.

Absolvent ETF UK, 14 let kazatelem CB v Bystrém, zapojen do služby pěveckého sboru Effatha, ženatý, tři děti, v hokeji fandí Pardubicím.

Mgr. Roman Toušek (39)

listopad 2014.indd 13 11/2/2014 10:13:14 PM

1� listopad 201�

TéMATéMA

Nyní je ovšem ještě třeba vypořádat se s druhým strachem, kterým je vina. V posledku zjišťujeme, že nést vinu je ta nejtěžší věc k nesení vůbec, víc než vypořádání se se samotnou smrtí. A je to tak správně. Jako lidé jsme sice smrtelní a můžeme si dovolit tento fakt přijmout, ale Hospodin z našeho přirozeného života neodstranil touhu po Stromu života a tedy po pídění se, proč musíme být zde a nemůžeme být tam. A mimo Ráj se člověk vskutku dostal v důsledku své viny.

Nejde ale o promýšlení prehistorických událostí jako spíš o přijetí dalšího životního principu. Strach z viny je na místě, protože vina nás odjakživa oddě-luje od Stromu života – od zdroje a dárce života, tedy od samotného Hospodina. Vina je tím, co uzavírá

lidi do samoty nejen před Bohem, ale i před sebou navzájem. Strach z viny vede člověka do záhuby, doslova do smrti. Když se navíc spojí vina a smrt, člověk ztrácí jakoukoli naději a buď propadne bez-naději, nebo cynismu.

V tomto smyslu je smrt – ať už jako přirozené ukončení života, nebo coby důsledek viny – něčím, co je součástí života, ale co je zásadním způsobem třeba pojmenovat jako našeho největšího nepřítele. Jakékoli mazlení se se smrtí, jak to vidíme v sou-časné společnosti, je ve své podstatě zvrácené prá-vě kvůli přeznačení úhlavního nepřítele za dobrého spojence. Jak slavné a nadějné je proti tomu evan-gelium, že Kristus tuto smrt i moc naší viny porazil a při svém příchodu obojí hodí do hořícího jezera.

příběh

Umírá nám tříměsíční štěně, tedy mému třináctiletému synovi. Lékař nám dal poslední naději a štěněti injekci. Jsem s ním sama doma, leží na gauči a vypadá, že spí. Najed-nou ožije. Nadzdvihne se a kouká na mě. Raduji se! Bude žít!! Ale má radost trvá jen asi půl hodiny, štěně uléhá, začíná chrčet. Jsem nešťastná a nervózní. Po příchodu syna se u něj střídáme. Asi za 3 hodiny dostává křeče a vydává z tlamičky děsný řev. Utíkám z pokoje, ale pak se zarazím. Nemohu syna nechat v takové pro něj hrozné chvíli samotného! Silou vůle se přemáhám a vracím se. Můj mozek mi říká: Takhle utekla tvoje babička od smrtelné postele své mat-ky – a tvůj tatínek ti o tom vyprávěl a hodnotil to jako zbabělost.

Fobie ze smrti – existuje něco tako-vého? Před pěti lety nám cizí pes na zahradě zadávil morče. O to jsem se starala s velkou láskou – bylo to zvířát-ko našich malých dětí. Ale když jsem ho našla mrtvé na zahradě, měla jsem velkou zimnici a musela požádat neteř

(zdravotní sestru), aby ho zabalila do novin, a až pak jsem byla schopna se ho přes papír dotknout a jít ho pohřbít. Teď se tady se synem objímáme, oba pláčeme a ve mně se objevuje otázka: Na co mne, Pane, trénuješ? Jsem z blíz-kosti smrti vyděšená evidentně stejně jako kdysi moje babička.

Je zbytečné za ní choditUběhlo několik let. Jedeme na víkend na chalupu do Orlických hor a tam se dozvím, že moji přítelkyni z vesnice, o 45 let starší, ale velmi blízkou mému srdci, ranila mrtvice. Leží v nedale-kém městě v nemocnici. Okamžitě za ní odjíždím. Ošetřující lékař mi říká, že je v hlubokém bezvědomí a nic nevnímá. Je tedy zbytečné za ní cho-dit. To je velmi smutná zpráva, ale už jsem tady – chtěla jsem ji potěšit, dát najevo, jak si jejího přátelství vážím a udělat jí radost. Udřená 85letá žena s prsty zkřivenými od dřiny u krav a těžké práce v zemědělství. Co je pro ni mimořádný dárek? Koupila jsem nádherný květ orchideje zabalený

v dárkové krabičce. To jí snad ještě nikdo nedal! A teď není při vědomí.

Sedla jsem si k ní, hladila jí ruku a celou půlhodinu jsem na ni mluvila. Vyprávěla jsem jí zážitky z naší velké rodiny, jak na ni ve vsi vzpomínají její vrstevnice, o Pánu Bohu a také o tom, že má orchidej v krabičce, která jí dlouho vydrží. Týden na to jsme jen kvůli ní jeli opět na chalupu. Primář oddělení mi povídal: „Je při vědomí, klidně na ni mluvte.“ Leží na posteli, ani hlavou nehne, jen oči jsou pohyb-livé. Mluvíme spolu, máme radost, že se vidíme a můžeme spolu hovořit. Snažím se jí říct informace z minulé návštěvy, ale zarazí mne a říká: „Vždyť jsem tě slyšela, i tu orchidej jsem si před chvílí nechala sestřičkou uká-zat!“ Tiše žasnu. Podle lékařů nemě-la vůbec nic vnímat!! Zpětně jsem se dozvěděla, že jsem byla poslední, kdo s ní hovořil. Její rodina ji zastihla už jen v hlubokém bezvědomí.

nikdo s ní nechtěl zůstatUběhly další roky. Moje milovaná pří-telkyně, tentokrát o pět let mladší než já, maminka pěti synů. Spojovala nás láska k Pánu Ježíši; při hledání poko-je s Bohem jsem ji mohla doprovázet a to velmi zpevnilo naše přátelství.

Být s nimi, když umírajíJudita Nováková

listopad 2014.indd 14 11/2/2014 10:13:14 PM

listopad 201� 1�

Tímto jsem si dovolil udělat předběžný závěr, než se do problematiky samotné smrti ponoříme tro-chu hlouběji.

proč se smrti bojí i věřící člověk?Teoreticky vzato by téma smrti mělo být pro každé-ho člověka věřícího ve vzkříšení v Kristu něčím nadějným. V praxi tomu tak je pouze někdy, a dost často i bytostně věřící lidé nacházejí pokoj a naději ve smrti, až když projdou zápasem o život – svůj či někoho druhého – a v tomto smrtelném zápase obje-ví slávu Kristova vzkříšení. Proč se i věřící lidé bojí smrti? A je nějaký druh obav, které jsou v pořádku?

Zkusme se na to podívat nejprve tak, že na stra-chu ze smrti něco dobrého skutečně je. Vzápětí se

na tytéž projevy strachu podíváme jako na něco zcela destruktivního a tedy nechtěného.

Strach ze smrti je v pořádku a je na místě, jestliže odráží naši touhu po životě, navíc když tento život hledáme v Bohu. Pud sebezáchovy nám říká, že máme život rádi, bojujeme za něj, protestujeme proti smrti, která je Božím i naším nepřítelem. A to je přece v naprostém pořádku. Zajímavou dyna-miku dostává fungování pudu sebezáchovy, když se v určitých situacích projeví, že nejsme jako lidé schopni jen pudu sebe-záchovy ve smyslu jedince, ale i sebe-záchovy ve smyslu lidstva.

Když máme strach o své blízké, vyjadřujeme tím, jak nám na nich záleží. Vyjadřujeme tak v čis-

Byla už třetí měsíc hospitalizovaná v nemocnici s rakovinou. Při jedné nedělní návštěvě byla v bezvědo-mí a ošetřující lékař řekl její rodině i mně, že do rána zemře. Rodina se zděsila! Nepočítali s tím. Ptala jsem se, kdo z nich s ní chce zůstat do rána. Nikdo! A to přesto, že tři ze synů už byli dospělí. Maminku všichni velmi milovali, mimořádně často ji nav-štěvovali a byli jí velikou oporou. Její partner s ní dokonce trávil v nemoc-nici celé dny už druhý měsíc. Přestal chodit i do zaměstnání, jen aby mohl být u ní a celý čas se o ni starat. Ale být s ní, když umírá? Ó, ta hrůza! To ne!

Primář oddělení mi umožnil, abychs ní mohla být tuto noc na pokoji. Zavolala jsem svým přátelům, se kte-rými neseme svá břemena společně na modlitbách. Vytvořili modlitební řetěz. V pokoji byly další dvě nemoc-né ženy; od nich nás oddělovala jen plenta. Přítelkyně i s pomocí plicní pumpy dýchala jen těžce a obličej měla stažený bolestí. Sedla jsem si co nejblíže a z Bible jsem jí četla potěšující a posilující verše. Uvěřila až v dospělosti a já jsem věděla, že nezná žádné texty z Písma zpaměti. Po chvíli se jí svaly v obličeji uvolnily. Viděla jsem, jak její obličej najednou

vyzařuje pokoj a tichou radost. Byla jsem přesvědčená, že mne opět slyší, že její mysl i srdce reaguje na Boží slo-vo, které má moc zahnat ducha boles-ti! K úžasu personálu se rána dožila.

Převezli ji na JIP. Partner s ní byl opět přes den, já vždy v noci. Poslední tři noci byla dle lékařů v hlubokém bezvědomí. Díky své předchozí zkušenosti jsem na ni mluvila, četla jí z Bible a modlila se, jako by mne slyšela. Poslední noc svého života se náhle probrala, otevřela oči a začala na mě mluvit. Hovořily jsme o jejích synech, o tom, co s nimi bude, až odejde, i o dalších věcech. Rozhovor

plynul klidně, jako dříve, když jsme se spolu scházely na našich přátelských návštěvách. Po chvíli začala projevo-vat únavu, a tak jsem se zeptala, zda má vše s Pánem Ježíšem srovnané, zda má pokoj v srdci. Odpověděla: „Ano.“ Řekla jsem jí tedy, ať už nebojuje a netrápí se a jde k Pánu Ježíši, kde jí bude dobře. Usmála se a řekla: „Mys-líš? Tak já jdu!“ Zavřela oči a po chvíli upadla do hlubokého bezvědomí. Seděla jsem u ní ještě asi tři hodiny, než mne v sedm ráno vystřídal její partner. Zhruba po 3,5 hodinách mi od něj při-šla SMS, že zemřela. Už se neprobrala.

Slyší a vnímajíPo těchto zkušenostech věřím, že lidé i přes hluboké bezvědomí vnímají – slyší. Také vím, že se v určitou dobu před odchodem z tohoto světa člověk vrátí do plného vědomí a je mu dán čas na to, aby mohl ještě hovořit se svými blízkými, rozloučit se. Zvlášť mne potě-šilo ověření, že Boží slovo překonává bariéru hlubokého bezvědomí, zahá-ní ducha bolesti a posiluje a potěšuje umírající. Pro mne je to praktickým ověřením textu 4. verše 23. žalmu: „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.“ ■

listopad 2014.indd 15 11/2/2014 10:13:14 PM

1� listopad 201�

TéMATéMA

té podobě svoji lásku. Nezáleží nám tolik na nás jako na nich, sami můžeme prožívat pokoj a smí-ření, ale jasně vnímáme nepokoj druhých, což nás znepokojuje. To je přece úžasné, navíc v souvis-losti se sebestředným vzorcem myšlení také velmi osvobozující.

Strach z nesnadného odchodu bývá dost často tím, čeho se lidé bojí mnohem víc než samotné-ho odchodu. To ovšem znamená, že máme rádi krásu, zdraví, důstojnost a nelibujeme si v bolesti. Utrpení pro Krista nemá nic společného se záli-bou v hrůze a bolesti, právě naopak. Vždyť jedním z velkých zaslíbení samotného Hospodina je, že „bolesti už nebude“.

Velkým a těžkým břemenem bývá strach z přetr-vávající viny, který ovšem prozrazuje, že přijímá-me odpovědnost za své jednání a nehrajeme si na svaté, máme odvahu dávat věci do pořádku a velmi o to stojíme. Popírání viny či zametání pod kobe-rec je přece pouze iluzí pokoje a smíření. Předpo-kladem pokání a usmíření je vždy zlomení srdce nad vlastní vinou.

Na to samé se nyní podívejme jako na cosi nechtěné-ho, doslova destruktivního. I věřící člověk má nárok se bát smrti, ovšem od určité chvíle to z hlediska víry přestává být normální. Je to v momentě, kdy strach přestává sloužit, ale začíná vládnout.

Pud sebezáchovy vede v křečovité, až hysteric-ké chytání se stébla, přestože vyznáváme víru ve vzkříšení. Takový stav mysli v podstatě prozrazuje, že ústy vyznáváme víru, lásku a naději v Krista, ale ve skutečnosti je Kristus druhořadým cílem a slu-hou pro zajištění našeho pozemského života.

Strach o naše blízké je někdy spíš projevem našeho majetnického nároku na ně, případně projevem nedůvěry v Hospodina, že je schopen se o ně postarat. Ukazuje se, že přestože jsme se celý život vzájemně v modlitbách vkládali do Boží ruky, ve skutečnosti jsme nikdy neměli odvahu to opravdu udělat. Stejně ty blízké máme v rukou ponejvíc my.

Strach z nesnadného odchodu může mimo jiné odhalit, jak vzdálená je nám cesta utrpení. Nej-spíš ani těmi ústy nevyznáváme, že jsme ochotni jít za Kristem kamkoli, i na smrt. Co když naše oddanost Kristu je spíš řešením obavy o vlastní bezpečí? Potom víc připomínáme učedníky na rozbouřeném moři, kteří vpálili spícímu Ježíšo-vi hysterickou výčitku, že mu na nich nezáleží, a že jestli se ihned neprobere, tak je bude mít na svědomí.

Strach z přetrvávající viny tíží nesmírně palčivě v momentě, kdy není možnost dát věci do pořádku a kdy je navíc Hospodinova milost pro člověka uza-mknuta do množství lidských podmínek a omeze-ní, ať vytvořených námi, či někým druhým, ponej-víc žel církví. S vinou nejsme schopni udělat nic, natož s usmířením, pokud jde o člověka, který o to buď nestojí, nebo už zemřel. A nabídka odpuštění a přikrytí Kristovou milostí je odháněna lidský-mi normami, které říkají, že si tento děsivý stav zasloužíme. A my tomu věříme víc než Bohu, který nám svou milost dává bez podmínek a norem.

I věřící člověk se bojí smrti. Někdy je to dobře, a to když strach slouží k aktivování lásky k Bohu a k bližnímu. Když ale strach věřícího člověka ovlá-dá tak, že není schopen vnímat ani moc a dopad Boží milosti, ani přítomnost milujících lidí kolem, je to velmi smutný pohled.

Druhým průběžným závěrem je tedy jednoznač-ná výzva: „Oddej se cele Pánu, On chce být navždy tvůj. Dát chce ti plnou milost, jen ty Mu důvěřuj! Oddej se cele Pánu, slyš jeho lásky hlas! On promě-ní tvé srdce, je dosud spásy čas.“

listopad 2014.indd 16 11/2/2014 10:13:15 PM

listopad 201� 1�

co si počít s umíráním?V posledním roce jsme jako bysterský sbor pomohli rozjet službu ekumenicky založeného domácího hos-pice Setkání v Rychnově nad Kněžnou Od chvíle, kdy více z blízka vidím lidi doprovázející umírající, považuji takovouto službu, ať už v nějakém takovém zařízení, v církvi či v rodi-ně, za vznešenou službu, které Hospodin věnuje mimořádnou pozornost. Intuitivně totiž vnímám, že služba lidem blízkým smrti nějak odráží pod-statu Kristovy služby těm maličkým, kteří ještě navíc vězí v poutech smrti. Pokud se děti odváží postarat se o své umírající rodiče až do konce, musí ze sebe vydo-lovat nejryzejší lásku, která je bezpodmínečná a zcela nesobecká. Těmto lidem patří obdiv a veškerá mož-ná podpora!

Služba umírajícím lidemje nesmírně náročná a vy-čerpávající. Kromě všech technických, finančních a fy-zických komplikací do toho všeho přichází pal-čivá otázka, co si vlastně počít s vlastní smrtí, která určitě jednoho dne přijde. V tuto chvíli se dostáváme k závěru našeho smrtelné-ho přemýšlení. Nechci se stavět do pozice experta na praktické zvládnutí služby umírajícím rodičům, proto k tomuto odkazuji napří-klad na vynikající knížku Elisabeth Kübler-Rosso-vé Hovory s umírajícími. Všechny rady a zkušenosti a principy týkající se umí-rání lze ovšem shrnout do

Cesta umíráníSmrt a umírání bývá často tématem seminářů, které mívám pro profesionály i pro cír-kevní setkání. Byla jsem při odchodu svých nejbližších i těch mnoha milých v Naději ve Vysokém Mýtě. Stále se ale sama sebe ptám: Mohu být připravena na svou vlastní smrt? Jsem vděčná, že poznávání lásky Boží a skutečnost, že smím o smrti hodně přemýšlet, mne upokojuje. Člověk v životě o mnoho přichází, hlavně ve stáří, ale vnitř-ní člověk může růst. To je má naděje pro mne, ale v Boží milosti i pro lidi okolo mne. Viděla jsem to na životech mnoha lidí, podle Slova: „Navenek hyneme, ale vnitřně se den ze dne obnovujeme.“

Celý život se musíme učit. Jedna z nejhorších vět člověka zní: „Já už jsem takový, já jiný nebudu.“ Je to lež až ďábelská; jiní budeme, ať budeme chtít, nebo ne! Nevíme, kolik času na svůj rozvoj a na učení se ve vztahu ke smrti máme, důležité ale je, jestli jsme ochotní se učit.

Vibrato při hře na strunné hudební nástroje způsobuje, že se tón stává příjemným lidskému uchu. Tomáš Halík nazval jednu svou knihu Co je bez chvění, není pevné. Ano, nebylo by správné přestat se „chvět“. Umírání budeme dělat poprvé, i to umírání se budeme učit. Máme šanci se to učit už předem, když nebudeme opouštět své drahé v těchto situacích a když se nebudeme bát o tom mluvit s Pánem Bohem i s lidmi.

Smrt je extrémní stres – smrtelný. Psychologie vypozorovala u lidí určité fáze reakcí na stres. Člověk, který se má smířit se smrtí, potřebuje čas, aby těmi fázemi mohl projít. Někdy je nám tento čas v závěru života dán, někdy ne. Pro naše předky bývala nejhorší smrt náhlá – člověk neměl čas na poslední vůli, rozloučení, vyznání, smíření. Pro moderní lidi je náhlá smrt krásná, člověk o ní ani neví. O to těžší jsou pak ale zápasy jeho blízkých.

Podívejme se na zmiňované fáze smiřováni se se stresem i se smrtí. Nejprve popření – to nemůže být pravda (lékaři se spletli apod.). Potom hledání viníka – kdo mi to způsobil, kdo za to může? Oni nebo já? Poté smlouvání – kdybych býval, kdyby oni, ještě přece… Následuje deprese – hluboký smutek, ale ne patologický, přirozený, nutný. A nakonec smíření – ano, už mohu.

Fáze smiřování mají různou dobu trvání. Teorie mluví o tom, že silní jedinci mohou odchod někoho blízkého zpracovávat týdny, měsíce nebo i roky. Někdo se nesmíří nikdy. Neznamená to, že pak to už nesmí bolet. Bolí to stále, jsme už ale schopni říci: Buď vůle Tvá, ne jak já chci, ale jak Ty chceš. To nám Pán Ježíš vybojoval a na tom může naše smiřování s chvěním nacházet pevnou půdu pod nohama.

Problém nastává, když ten, kdo odchází, prošel až ke smíření a jeho nejbližší si kla-dou za vinu, že ještě nevyčerpali všechny možnosti pokusů o záchranu. Často najdeme spokojeného seniora, u kterého sedí jeho děti a nutí jej pít a jíst, chodit apod. Je to vše motivované láskou, je ale třeba hlídat, zda se navzájem dost respektujeme. Platí to i na druhou stranu, tedy jestli umírající, který ještě chce zápasit, má slyšet, že je to marné a že už je pro něj škoda péče.

V Naději se ptali sestry Slávinky Kejřové: „Jak je vám?“ Dostali odpověď: „Bohužel dobře.“ Byla už smířená. Těší mne, že ti, které jsem směla držet v náručí nebo za ruku, ti, kterým jsem směla tiše zpívat, mi často dávali najevo, že odcházejí pokojně. Někdy mi lehkým stiskem ruky sdělili, že vnímají, upokojoval se jim dech, až se upokojil zcela.

Raduji se z paliativní medicíny a z díla sestry Dr. Svatošové, kde je konečně zdůrazněno, že lidé na odchodu potřebují nejen pomoc od bolesti, ale také dostat od pečujících, co potřebují, a moci být při vědomí se svými blízkými.

Těžká věta pozůstalých bývá: „Vždyť jsem jí nikdy neřekl…“ Jsme na cestě, zatím si můžeme říkat! Pán Bůh stvořil svět Slovem, naše slova jsou důležitá ve vztazích k Němu ve všech fázích lidského zápasu, ale také v mezilidských vztazích až do konce. Slova mohou mít hodnotu cesty ke Smíření, je ale třeba respektovat čas a míru smíření druhého.■ nOemi kOmrskOvá, pastOrační asistentka sbOru cb brnO-kOunicOva

kOmentář

listopad 2014.indd 17 11/2/2014 10:13:15 PM

1� listopad 201�

prostého poznání: Nakonec se každý člověk ze vše-ho nejvíc bojí osamění.

Jen si připomeňme slova známého Žalmu 23: „Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínů smr-ti, nebudu se báti zlého, neboť Ty se mnou jsi.“ Těmito slovy David v podstatě shrnul vše, o co jde v našem zápase s umíráním i se smrtí. Co ale vidíme v realitě, je téměř hysterická snaha zajis-tit technické zázemí, lékařskou péči a hlavně se tvářit, že umírající s námi bude dalších tři sta let. Nevím, jestli se za tím někdy neschovává spíš malá odvaha prostě s umírajícím být a k branám smrti ho dovést s laskavou a pokojnou jiskrou v oku, milým úsměvem a dotykem ruky. Žádná okolnost totiž v posledku není pro umírajícího člověka tak podstatná jako to, aby s ním někdo byl. Někteří z nich to jen neumí takto pojmeno-vat nebo z nejrůznějších důvodů všechny kolem odhánějí. Ale nakonec i oni, až si přestanou hrát na silné či zahořklé, zatouží po někom, kdo by tam byl s nimi až do konce.

Velmi často se umírajícím říká, aby spolehli na to, že je s nimi Pán Bůh. V podstatě je to pravda, kéž by tuto převzácnou skutečnost uměl každý umírající člověk vnímat. Ale zajímavé je, že v Bibli se tato skutečnost často prolíná s obyčejnou přítom-ností člověka. Ne náhodou Ježíš shrnuje celý Zákon a Proroky do dvojího přikázání lásky – milovat budeš Pána Boha svého a bližního svého, a v obou případech celou svou bytostí. Jakoby se z Boží per-spektivy v některých momentech smýval rozdíl mezi tím, jestli s dotyčným sedí člověk nebo sám Hospodin. Není to to samé, přesto se dá někdy dost těžko jedno od druhého oddělit.

Naprosto zlá a pomýlená je představa, že Hos-podin s umírajícím bude, takže my už nemusíme. Modlit se slovy, Pane Bože, buď s tímto člověkem, je ve své podstatě urážka Hospodina. Pokud tako-vou modlitbu nedoprovází ochota být s oním člo-věkem, respektive lámat si hlavu, jak to udělat, aby umírající nebyl sám, pakliže já sám u něj být nemohu. Jinými slovy, naše víra a touha po Boží přítomnosti v životě člověka se nutně musí promít-nout do fyzické přítomnosti někoho konkrétního, kdo se mu stane bližním.

Je to princip, který platí obecně. Bůh s námi je. Hurá! Ale Bible nás v jednom kuse upozorňuje, že jedním ze zásadních důvodů, proč člověk dostává Božího Ducha, je to, aby Bůh byl s námi i prostřed-nictvím konkrétního člověka. Jsou krajní situace, ve kterých žádný druhý člověk být nemůže. Ale ve všech ostatních je to naše prohra, pokud někdo

zůstává sám. Pán Bůh s umírajícím bude a díky mu za to, že někdy svou přítomnost dává mimo-řádně hmatatelně najevo. Ale pokud při někom být můžeme a nejsme, je to spíš k našemu zahanbení. Kdosi to vyjádřil slovy, že Kristus má zde na zemi své ruce a nohy, kterými jsou konkrétní lidé.

nadějný výhled na závěrCelé toto smrtelné téma můžeme shrnout připome-nutím již zmíněného výňatku z Žalmu 23. I když procházím obdobím, kdy na mě ze všech stran doráží smrt, ať už ta přirozená, nebo ta, kterou vytvořila má nebo něčí vina, nebudu se bát zlého, protože nejsem sám, ale Ty jsi se mnou. Ty, Hos-podine, s celou svou nekonečnou a bezvýhrad-nou milostí, vlastně ty, můj bližní, který mi tuto milost činíš hmatatelnou. A pokud ty, můj milý bližní, budeš někdy v takové děsivé situaci, ať se bude týkat projevu tvé smrtelnosti, nebo se budeš potácet ve výčitkách, co zlého jsi provedl, nechci se vymlouvat na okolnosti, ale chci být s tebou jako tvůj bližní. Vlastně tak s tebou bude sám Hospo-din, který mi takto dává příležitost být nástrojem milosti v Jeho ruce.

TéMA

listopad 2014.indd 18 11/2/2014 10:13:16 PM

listopad 201� 1�

Smrt v našich životech„Hospodin stvořil smrtelný, tedy konečný svět,“ říká Roman Toušek v hlavním tema-tickém článku. Nejednoho čtenáře toto tvrzení asi zarazí. Což nepíše apoštol Pavel, že smrt vešla do světa až lidským hříchem?

Máme před sebou jeden z typických příkladů, jak předporozumění, lidská představa, ovlivňuje naše pochopení Písma. Proč si nejprve sami a nezávisle na biblickém textu jako celku vytvoříme na základě jednoho Pavlova tvrzení před-stavu, kterou nadřadíme ostatním výrokům Písma? Nebylo by správné formovat pochopení apoštolova verše nejprve tím, co on sám komentuje? Jestli mluví o udá-losti úsvitu lidských dějin, je třeba i naše chápání vztáhnout k onomu počátku. O čem svědčí kniha Genesis?

Hospodin tehdy podle jejího textu Adamovi řekl: „Ze stromu poznání dobrého a zlého, z toho nejez. Neboť v den, kdy bys z něho jedl, smrtí zemřeš.“ Adam s Evou vzali, jedli a – zemřeli ještě toho dne? Nikoli, žili dál. Zmýlil se tehdy Hospodin? Nebo vzal své slovo zpět? Jak vysvětlit, že se toho dne pozemský život prvních lidí nijak nezastavil?

Zdá se, že jediným vysvětlením je jiné pochopení slova „smrt“. Překladatelé ekumenického překladu se tady pokusili o výklad: „V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ Je to tak – současně tím ovšem trochu zatemňují skutečnost, že v Písmu potkáváme slovo „smrt“ ve dvojím významu, podobně jako mají dvojí (a zásadně odlišný) smysl i slova jako „tělo“ či „svět“.

Mluví-li Písmo o lidské smrti, myslí především na tu jedinou skutečnou smrt, totiž na oddělení člověka od jeho Stvořitele. Právě to se stalo tragédií onoho dne v Edenu, člověk se začal svého Boha bát, začal se před ním skrývat. Smrt pozem-ská, smrt našeho těla, ta je jen jejím obrazem, jako je nakonec většina pozem-ských věcí obrazem skutečností duchovních. Proto může František z Assisi mluvit o smrti jako o naší sestře a i jejím prostřednictvím chválit svého Boha. Skutečná, opravdu hrozivá smrt, to není smrt našeho těla. Ze stejného důvodu říká Pán Ježíš Kristus: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.“ A jinde čteme v Písmu o vdově oddávající se rozkoším: „Je mrtvá, i když žije.“ Skutečnou smrtí je prázdnota bezbožnosti.

Pokřivené chápání příběhu z Edenu soustředí naši pozornost na pozemskou smrt lidského těla. I všechnu hrůzu smrti skutečné, duchovní, přenese na smrt fyzickou. Ta se nám najednou stává něčím cizorodým, čímsi, co tu zpočátku nebylo. Najednou už neplatí slova Pána Ježíše, že těch, kteří zabíjejí „jen“ tělo, není třeba se bát. Těles-né smrti začínáme přisuzovat fatální dosah. Tím ovšem v našich očích roste i její význam; někteří lidé se jí nadměrně bojí, jiní se nechávají tělesnou, fyzickou smrtí fascinovat, protože dostává nálepku definitivnosti. Ten, kdo zabíjí, se začíná cítit skoro jako bůh, jako by rozhodoval o konečném osudu člověka, jako by měl poslední slovo. Z druhé strany, význam smrti duchovní se oslabuje, je zatlačován do pozadí.

S tělesnou smrtí, o které se (mylně) domníváme, že k našemu životu nepatřila od počátku, která se nám zdá být cizorodým implantátem, si nevíme rady. Tato bezradnost se promítá do vztahu k umírajícím, jak o něm Roman Toušek podrobně mluví. Současně nám brání vnímat její smysl.

Antoine de Saint-Exupéry kdysi napsal: „To, co dává smysl životu, dává ho i smrti.“ Myslím, že tento výrok platí i naopak. Teprve to, co dokáže dát smysl smrti, může ho dát i životu. Pochopíme-li, že fyzická smrt je integrální součástí stvoření, že tu byla od počátku a k našemu životu bytostně patří, budeme si moci lépe uvě-domit, že biblický zápas života se smrtí se odehrává na docela jiné rovině. Stane-li se nám smrt znovu jen mostem naděje, branou k plnosti života v Kristu, bude se nám lépe podpírat umírající a současně si budeme moci znovu plně uvědomit, že skutečná hrůza začíná až v samotě oddělení od Hospodina.

■ petr raus, sbOr cb brnO-kOunicOva

kOmentářna úplný závěr krátké svědectvíZačátek mé kazatelské služby v Bystrém byl hluboce pozna-menán odchodem mé mamin-ky. Mohu odpovědně říci, že díky tomu pro mě není toto smrtelné téma žádnou teorií. Maminka dostala rakovinu a odešla, když jí bylo 52 let. Byla první, kdo se dozvěděl, že čeká-me našeho prvního syna Ond-řeje, ale už se s ním nestihla setkat. Její odchod pro mě jako kazatele znamenal absolutní ztrátu dosavadních životních schémat, sami Bysterští čas-to konstatovali, že byl Toušek před smrtí maminky a po ní.

Byl jsem u toho, když se mamince zhroutila její víra a Bůh se stal zrádcem. Díky sta-tečnosti a oddanosti mé sestry a mého tatínka mohla mamin-ka kromě nezbytných pobytů v nemocnici být až do samotné-ho konce doma. A tak jsem mohl být i u toho, kdy Kristus namísto té zhroucené víry vystavěl víru novou, nemající nic společného s lidskými koncepty, dogmaty a snahou. Od té doby je pro mě Hospodin někým, kdo vynechá-vá mnoho bohoslužeb a církev-ních akcí, ale nevynechá žádnou návštěvu u pacienta. Mamin-ka, ač to zřejmě vůbec neměla v plánu, mi posloužila při svém odchodu k tomu, abych spoči-nul v Boží náruči a abych do této náruče horlivě zval všechny smrtelně zraněné.

Ač se nikdy nehodlám s ma-minčiným odch dem smířit a protestuji celou svou bytostí proti smrti, jsem Hospodinu vděčný za to, že tuto smrt pora-zil a zjevuje nám díky Pánu Ježíši Kristu svou převahu nad každou mocí a zároveň své širo-kánské srdce, v němž má každý z nás vytesané svoje jméno. ■

listopad 2014.indd 19 11/2/2014 10:13:16 PM

20 listopad 201�

zápiSník

Rudolf Pánek

člen CB Praha – Smíchov, po většinu života pracující v plynárenství; je ženatý, má dvě dcery a čtyři vnoučata

Ú zemí státu Izrael je rozděleno na tři sektory. První je židovský, pod správou izraelské vlády.

Ve druhém jsou arabská i židovská města a osady; pozemní komunikace jsou pod ochranou izraelské armády. Třetí sektor je obývaný výhradně Palestinci a je spravován jejich vlá-dou. Turisté mohou volně cestovat všude, Evropan se ovšem lépe cítí v izra-elském sektoru. Jak by ne, když vjezd do svého sektoru označili Palestin-ci cedulí, na které je arab-sky i anglicky napsáno, že vjezd do tohoto úze-mí může pro izraelského občana znamenat smrt!

V palestinském území se nachází Jericho. Z bib-lického Jericha ovšem zby-la jen hromada sutin na pahorku nad dnešním Jeri-chem, přesto vám v dnešním Jerichu ukáží strom, na který na sto procent vylezl Zacheus, aby viděl procházejícího Ježíše.

komunisté vs. kibucKdyž mluvíme o Izraeli, není možné nezmínit kibuc. Je to útvar, o který alespoň vzdáleně na české vesnici usilovali komunisté. Jenomže jim to nikdy nefungo-valo. Kdo co mohl, ukradl. Tady to ale funguje! V kibu-cu mají členové vše společné. Nedostávají mzdu, ale pouze nějaké kapesné. O všechny potřeby obyvatel pečuje kibuc. Každá rodina má svůj dům o velikosti přiměřené velikosti rodiny. Stravování je společné, základní ošacení zdarma, náklady spojené s bydle-ním či studiem dětí rovněž. Potřebujete někam jet autem? Vyberte si na parkovišti, vyzvedněte si kartu na benzín a jeďte. Každý pracuje úměrně svým silám

a schopnostem. Říkáte si, jak to, že to u nás nefungo-valo? Je tady podstatný rozdíl. V našich družstvech byl každý svým pánem na svém pracovišti. Tady každý pracuje s vědomím, že nad ním je svrchovaný pán – Pán Bůh. To určuje vztah lidí k práci, vztahy

mezi sebou, vztah ke spo-lečnému majetku.

JeruzalémKde jinde zakončit Zápis-ník než v Jeruzalémě. Je to veliké moderní město s výstavnými domy, širo-kými ulicemi, ale ve staré části Jeruzaléma jako by se zastavil čas. To je ten „pravý“ Jerusalem obe-hnaný hradbami, přístup-ný řadou mohutných bran, s úzkými uličkami se

spoustou obchodů. Tvoří jej čtyři čtvrti: arménská, muslimská, židovská a křesťanská. I zde je nepřeber-né množství kostelů. Snad nejvíce navštěvovaným je chrám Božího hrobu. Kostel plný turistů, kteří kle-čí a líbají kámen, na kterém „zaručeně“ Ježíš ležel v hrobě, kámen, na kterém byl „zaručeně“ potírán olejem k pohřbu. Je to docela smutný pohled, jak si lidé představují svou cestu ke spasení.

Zeď nářků je jediným pozůstatkem zbořeného chrámu. Zde můžete vidět po celý den modlící se pravověrné židy v černých oblecích, na hlavě klo-bouky a zpod sak vykukující třásně. Muži odděleni plotem od žen. Ženy mohou pozorovat muže, opač-ně je to nepřípustné.

O Izraeli by bylo možné psát ještě dlouho. Je to zvláštní země. Přes všechny vzestupy a pády, přes odvážné zvolání „Krev jeho na nás a naše děti!“ – Pán Bůh svůj lid nezavrhl a stále s ním jedná. ■

cesta do zaslíbené země (2)

Foto

au

tor

listopad 2014.indd 20 11/2/2014 10:13:16 PM

listopad 201� 1

Rudolf Pánek

Bull

etin

Rad

y Cír

kve

brat

rské

vych

ází j

ako

přílo

ha č

asop

isu

Brán

a

7/2014

P ocházím z nevěřící rodiny, po maturitě jsem bydlel v Praze. V tramvaji mě oslovil „náhodný“ cestující, vydal mi svědectví, že Pán Ježíš Kristus žije,

a pozval mě do sboru ČCE Dana Drápala. Připadal mi jako šílenec, okamžitě jsem to zamítl. Přibližně za měsíc se toto svědectví a pozvání opakovalo od neznámé ženy na ulici na druhém konci Prahy.

Na první návštěvě sboru jsem dostal Bibli. Za několik dní jsem odevzdal Pánu Ježíši Kristu celý svůj život a nechal se pokřtít. Pak jsem odešel na dva roky na vojnu, zažil zázraky, milost a ochranu. Po vojně jsem se vrátil do Lysé nad Labem, oženil se a začal pracovat ve skupince, která se přihlásila k „pod-zemní“ Apoštolské církvi. Prožili jsme uznání Apoštolské církve státem, revolu-ci i vznik sboru Apoštolské církve v Lysé, kde jsem byl ustanoven jako kazatel. Začátkem roku 1995 jsme jako rodina odešli do Prahy podílet se na vzniku druhého sboru AC Maranatha, ve kterém jsem přijal službu druhého kazatele. V roce 1998 jsme ale byli spolu s prvním kazatelem odvoláni biskupem AC z vedení sboru. Dostal jsem možnost působit jako kazatel v jiných sborech AC, což jsem odmítl, a zůstal ve sboru jako řadový člen.

Koncem roku 2002 jsme opustili Apoštolskou církev a začali navštěvovat náš současný sbor CB v Benátkách nad Jizerou. Od začátku jsem vypomáhal ve vedení dorostu, později jsem vedl biblické hodiny a občas i kázal. Na otázky bratří, jestli bych se někdy nechtěl vrátit do služby, jsem odpovídal: „Až budu v penzi, tak bych na nějakém malém sboru nebo stanici rád vypomáhal.“

Až loni, na mimořádné konferenci v Praze na Žižkově, říkal Daniel Fajfr, kolik sborů je neobsazených. Neustále jsem na to musel myslet a několik nocí jsem nespal. Modlil jsem se nejdříve sám, pak jsem požádal bratry na staršovstvu o modlitby, zda není čas se vrátit do služby. Na konci roku 2013 mi po více než 27 letech zavolal kamarád z vojny. V průběhu rozhovoru mi řekl, že se stal křesťanem a položil mi otázku: „Děláš to, co po tobě chce Hospodin?“ Znovu jsem nespal… S nikým mimo staršovstvo a manželky jsem o této možnosti nemluvil a dál se modlil.

O letošních prázdninách jsem byl sourozenci ze stanice našeho sboru v Milovicích nad Labem požádán, abych se stal jejich pastýřem. Od září jsem nastoupil do vikariátu při zaměstnání a očekávám na Hospodina. ■

Vyrůstal jsem v Lysé nad Labem, kde bydlím s rodinou dodnes. V Pána Ježíše Krista jsem uvěřil v roce 1986. Jsem dvacet pět let ženatý a máme čtyři děti: Jakuba (24), Davida (21), Michaela (18) a dceru Světlušku (9). Od začátku roku 2003 chodíme do sboru Benátky nad Jizerou, kde sloužím jako starší a hospodář. Pracuji jako elektromechanik u Českých drah.

Jiří Serbus vikář sboru Benátky nad Jizerou, stanice Milovice

listopad 2014.indd 1 11/2/2014 10:13:18 PM

2 listopad 201�

• Rada jednala o možných tématech výroční konference v roce 2015. Byla konzultována témata Kazatel správce; Komunikace: kazatel a staršovstvo, staršovstvo a sbor, Rada a sbory; Církev celého týdne, resp. bohoslužba všedního dne. K výběru témat se Rada ještě vrátí na svém příštím zasedání.• Rada přepokládá, že na podzim roku 2016 připraví víkendovou konferenci CB s duchovním obsahem. Předběžnou přípravou byla pověřena čtyřčlenná skupina radních, která připraví pracovní návrh na prosincovou Radu.• Rada schválila vizitační zprávy sborů v Náchodě a Mladé Boleslavi.• Vizitátoři budou i nadále vypracovávat shrnutí vizitačních zpráv pro konferenci.• Rada ustavila kaz. Daniela Hejzlara administrátorem sboru v Říčanech s platností od 1. 12. 2014 (bez finanční-ho ohodnocení ze strany Rady CB).• Rada ukončila k 30. 11. 2014 admi-nistraci (David Beňa) sboru v Litomyšli z důvodu nástupu správce sboru (Daniel Kvasnička). Instalace Daniela Kvasničky proběhne v Litomyšli 30. 11. 2014 za účasti místopředsedy Rady CB.• Rada pověřila rozšířené Předsed-nictvo Rady CB jednáním se zástupci staršovstva z Chrudimi za účasti chrudimského administrátora Martina Legáta. Jednání proběhlo ve velmi kon-struktivním a nadějném duchu.• Rada projednala žádosti sborů Praha–Smíchov a Praha – Jižní Město a schválila zřízení samostatné stanice Beroun a samostatné stanice Skalka ke dni 1. 11. 2014.

• Rada souhlasí s rozesláním dopisu ve věci partnerského sboru pro Neratovice, přičemž případné finanční toky budou koordinovány Radou.• Rada eviduje u korejského sboru v Ostravě i v Praze a v ICP Praha nemož-nost postupovat ve všech záležitostech podle Řádu CB; u korejských sborů narážíme zejména na jazykovou bariéru. Tajemník vyvolá konferenční jednání o zařazení uvedených sborů mezi sbory se zvláštním režimem.• Rada (za předpokladu řádného členství v CB) souhlasí s přijetím Jana Talána do vikariátu od 1. 10. 2014 a s jeho zařazením do sboru v Horní

Z jednání RCB v Praze říjen 2014

K přípravě nového Řádu Církve bratrskéK onference Církve bratrské přijala v roce 2012 rozhodnutí,

kterým jmenovala konferenční komisi a pověřila ji přípravou nového Řádu CB. Na otázku proč nový Řád, odpovídá předseda této komise Jan Luhan třemi argumenty. Především, změnila se Ústa-va církve, je dnes výrazně menší než bývala Ústava stará. Vypadlo z ní mnoho věcí spíše organizačního rázu. Pokud by se tyto pasáže

nedostaly do Řádu, z dokumentů církve by se úplně ztratily. Druhým důvodem je růst církve, který mění podmínky jejího vnitřního života; Řád je třeba tomuto proměněnému prostředí přizpůsobit. A nako-nec, dosavadní znění Řádu je značně nepřehledné, řadou svých pasáží dubluje Ústavu, mnohé věci v něm jsou řešeny nejednoznač-ně a v některých případech dokonce protichůdně.

Formulace nového Řádu církve ovšem není jednoduchým úkolem, na jeho splnění komise sama nemůže stačit. Problém je v pestrosti církve a v rozmanitosti jak jejích názorů (souvisejících s pochopením některých textů Písma), tak způsobů zbožnosti. Řád by měl postih-nout celou její šíři. I když určitě nebude do všech podrobností vyho-vovat všem, neměl by žádnou výraznější skupinu církve vyloučit.

Tvorba nového Řádu není stavbou na zelené louce, Řád musí respektovat Ústavu církve; vlastně jednotlivá ustanovení Ústavy vysvětluje. Kromě samotného textu Řádu Komise připravuje i jeho doprovodný text, pracovně označovaný slovem agenda, který pak vysvětluje ustanovení Řádu; agenda má mít ovšem pouze doporu-čující charakter a její název se ještě změní.

Diskuse nad vyvíjejícími se návrhy Řádu už nějakou dobu probí-há. Text aktuální podoby návrhu mají všechna staršovstva a mnozí se už k jeho znění vyjádřili. (Za poznámku stojí, že práce na novém znění Řádu probíhá mimo Radu CB, Komise pro Řád je jako konfe-renční komise na Radě CB nezávislá.)

Setkání v PardubicíchV sobotu 4. října se zástupci sborů CB v počtu přibližně padesá-ti sešli v Pardubicích, aby text návrhu Řádu diskutovali společně.

Modlitebna Sboru Církve bratrské v Pardubicích, kde probíhalo jednání nad návrhem Řádu.

listopad 2014.indd 2 11/2/2014 10:13:19 PM

listopad 201� 3

  Krupé (na celý úvazek na dobu určitou jednoho roku s možností prodloužení). Mzdu vikáře včetně zákonných odvodů a příspěvek za administraci (adminis-trátor Miloš Hejzlar) uhradí v termínu od 1. 10. 2014 do 31. 12. 2014 Rada z rezervního fondu. Otázka mentora bude řešena později, uvedení do služby vikáře proběhlo v Horní Krupé za účasti člena Rady v neděli 5. 10. 2014.• Rada pozve PhDr. Jindřicha Kabáta ke konzultaci možností psychologic-ko-psychiatrické diagnostiky vikářů před nástupem do kazatelské služby. Dr. Kabát bude pozván kaz. Matulíkem na společné zasedání Rady se seniory 4. 11. 2014.

• Rada vydá misionářům Cong Liem Ngo a Hai Ha Dao doporučení ke službě ve Vězeňské duchovenské péči.• Pro setkání Rady se seniory Rada navrhuje následující program: vlastní témata seniorů a dále „co v seniorátu bylo v loňském roce živým tématem“; hlasování o setrvání kazatelů a příprava na něj; vlastní definice sboru (správce sboru); distribuce časopisu Brána; diagnostika vikářů před nástupem do služby; analýza početního vývoje v seni-orátech; obrácení dětí (reflexe pastorál-ky); tvorba Řádu.• Tajemník podal informace ze setkání v Pardubicích, kde proběhla diskuse nad přípravou nového Řádu CB.• Rada schvaluje mimořádné pracovní volno kaz. Černého věnované práci na Vyznání a Zásadách CB (zpracování podkladů příslušné Komise a tvorba pracovních podkladů k další práci Komise) v termínu od 19. 1. do 18. 2. 2015 za předpokladu, že jej zároveň schválí staršovstvo sboru v Praze 1. Rada zároveň nabízí, že kdokoliv z jejích členů je v uvedeném termínu ochoten ve sboru posloužit slovem (včetně biblických hodin).• Rada vydává závazný příslib poskyt-nutí půjčky sboru ve Vysokém Mýtě z Fondu Waderovy nadace za standard-ních podmínek, částka bude převedena v únoru 2015.• Rada v souladu s Ústavou CB a na základě žádosti staršovstva Sboru Církve bratrské v Olomouci schválila zřízení Pobočky Diakonie Církve

Z jednání RCB v Prazeříjen 2014

Cílem setkání nebylo formulovat jednoznačné závěry, spíš poskyt-nout Komisi pro Řád podněty, které by vedly k sestavení nové podo-by návrhu a přiblížily by jej představám církve.

Komise při své práci vychází ze dvou podob rozhodování církve. Prv-ní je rozhodování situační. Ústava říká, že věci, které nejsou v Řádu popsané, rozhoduje podle konkrétní situace členské shromáždění, staršovstvo, Rada nebo konference. Dosavadní Řád byl konkrétněj-ší, snažil se řešit všechno, proto neustále narůstal. Nový model Řádu se snaží zpracovat jen malý výsek života církve, hodně toho nechává na rozhodování jednotlivých úrovní církevního vedení. Ty věci, kte-rým se ale věnuje, a to je ten druhý typ přístupu, se snaží zpracovat podrobně. Opticky tak vzniká dojem nadměrné podrobnosti návrhu nového Řádu, ve skutečnosti je ale nový text zhruba o polovinu kratší a ve výsledku mnohem přesnější než původní Řád.

Konkrétní diskutovaná témataZ konkrétních připomínek, které v Pardubicích zazněly, si dovolím zmí-nit několik, které by mohly zajímat většinu našich sborů. K takovým nepochybně patří připomínka, že Řád by měl definovat procesy, nikoli limity. Neměl by stavět konkrétní hranice (pokud nejsou jednoznač-ně dány Písmem), ale evokovat rozhovor hledající řešení v konkrétní době a situaci. Typickým příkladem jsou věková omezení. Většina denominací církve omezuje působení v různých „úřadech“ církevní správy dosažením určitého věku. Procesní metoda by v takovém pří-padě řekla, že při dosažení určitého věku je třeba zahájit rozhovor, který zhodnotí (ne)vhodnost dalšího pokračování v dané službě.

Řád by měl velmi zřetelně oddělit věci závazné od doporučených. Neměl by říkat, co se kdy má dělat, ale konstatovat, co se dělat nesmí; definovat mantinely, vymezující CB. Nakonec, Řád nemůže nahradit konkrétní vedení Duchem svatým, který se stejně nene-chá našimi řády omezovat. Měl by ale církvi pomáhat zachovat svou identitu.

Novinkou diskutovaného návrhu je mj. i možnost, aby se člen sboru vzdal hlasovacích práv a nebyl tak započítáván do volebního kvóra. Výrazně by se tím zpřístupnila usnášeníschopnost volebních shromáždění většiny našich sborů. Vzdání by ovšem mohlo proběh-nout pouze v předstihu a v dobře zdůvodněných případech (dlou-hodobá nepřítomnost člena z důvodu věku, nemoci apod.).

Návrh umožňuje souběžné členství ve dvou denominacích církve. Vychází tak vstříc těm, kteří chtějí přejít do Církve bratrské a sou-časně z např. rodinných důvodů nechtějí opustit svoji denominaci dosavadní; stejně tak ovšem i těm, by měli s odchodem ze svých původních denominací výrazné administrativní potíže.

Hodně prostoru věnuje návrh nového Řádu institutu tzv. „ušní zpovědi“ (zpovědního rozhovoru). Jde o pojem, na který jsme v CB pozapomněli, jde ale o historicky dobře definovanou podobu zpo-vědi, která probíhá ústně (nikdy písemně) a vždycky beze svědků. Definice této zpovědi je v našem Řádu potřebná už kvůli vazbě na právní řád České republiky. Kazatel, který by prozradil cokoli z minulosti, co se v rámci ústní zpovědi dozvěděl, může být za toto prozrazení trestán a naopak, nesmí být trestán, pokud takovou věc neoznámí. Zpověď je chráněna i světským zákonem.

listopad 2014.indd 3 11/2/2014 10:13:19 PM

� listopad 201�

bratrské v Olomouci od 1. 11. 2014, její Zakládací listinu a Statut a jejím vedou-cím (statutárním zástupcem) jmenovala PhDr. Mgr. Martina Slabého.• Rada souhlasí s dohodou o ukončení funkce člena Rady CB Karla Fojtíka k 31. prosinci 2014. Rada současně schválila smlouvu o výkonu funkce člena Rady Tadeáše Filipka od 1. 1. 2015.• Předseda Rady informoval o generál-ním shromáždění Mezinárodní federace evangelikálních církví (IFFEC – schází se jednou za 4 roky), které se konalo v říjnu v mexickém Oextepecu. Za člena výkonného výboru byl zvolen Daniel Fajfr, členem mládežnického odboru se stal Petr Tuček, který tak vystřídal Davida Nováka.• Rada vzala na vědomí zápisy jednání seniorátů Jižní Morava, Těšínsko, Východní Čechy – sever a Hanácko-valašského.• Předseda Odboru pro manželství a rodinu nadnesl téma tajemníka OMARu. Jako schůdné se ukazují dvě možnosti řešení. Buď misijní pracovník s teologickým minimem na omezený úvazek či ordinovaný kazatel (např. při malém sboru), nebo klasický psycholog. Diskutována byla i možnost vytváření poradenských center při sborech. Tomáš Grohman připraví náplň práce tajemníka odboru a setká se s předsednictvem k další konzultaci.• Rada posoudila předložený návrh nových stanov Dorostové unie a má za to, že stanovy DU by měly být formálně odděleny od struktury CB; personální propojení DU a Odboru pro dorost nepo-kládá za vhodné. Rada dále konstatuje, že stanovy jiné organizace nemohou zavazovat církev ke konkrétnímu jednání.• Rada vzala na vědomí zápis z jednání Řídícího výboru Ekumenické rady církví.

Návrh se vrací k usnášeníschopnosti členského shromáždění až od 50 % přítomných členů (stávajícímu Řádu stačila třetina). Toto navýšení posiluje legitimitu volby. Nebezpečí, že se členské shromáždění nesejde v potřebném počtu, je oslabeno výše zmíně-nou možností vzdát se v případě dlouhodobé nepřítomnosti hlaso-vacího práva.

Tajná volba by měla být v prvním kole umožněna i v předstihu do uzavřené statické schránky, umístěné v sídle sboru, pokud k tomu dá souhlas staršovstvo.

Návrh mluví o možnosti jmenovat hospodáře sboru staršov-stvem z členů mimo okruh staršovstva. Zdá se, že tento způsob církev neakceptuje, hospodář zřejmě musí být volen celým sborem a musí být i členem staršovstva, tedy duchovního vedení sboru.

Jeho služba je především duchovního charakteru, její technické stránky mohou řešit spolupracující odborníci, ať už z řad členů sbo-ru, nebo externisté.

Zazněly námitky proti skutečnosti, že nový návrh Řádu oslabuje postavení stanic. To musí být oproti současnosti zachované, nebo v lepším případě posílené.

Na celocírkevní úrovni obsahuje návrh také několik zásadních změn. Předsednictvo konference by mělo být voleno na stanovené funkční období a nahradilo by Komisi pro návrhy. Funkční období Rady by se mělo prodloužit na pět let. Tajemník by už nadále nebyl volen, ale jme-nován Radou; účastnil by se jejího jednání bez práva hlasovat.

Návrh defi nuje institut služebního poměru. Důvodem k jeho zave-dení je skutečnost, že už dnes působí někteří kazatelé mimo pra-covní poměr s církví; služební poměr defi nuje vazbu pracovníka na církev bez ohledu na jeho pracovní smlouvu.

Závěrečné povzbuzeníBylo by možné mluvit ještě o řadě dalších skutečností. Podstat-ným závěrem pardubického jednání ale bylo upozornění, že příprava nového Řádu CB vyžaduje připomínky církve. Byla by škoda, kdyby staršovstva nevyužila svého práva podílet se na formování podoby církve podle našeho nejlepšího porozumění Písmu i životu.

■ petr raus, místOpředseda rcb

Připravil Petr Raus,místopředseda RCB

Z pardubického jednání nad návrhem Řádu

listopad 2014.indd 4 11/2/2014 10:13:20 PM

listopad 201� 21

Žijeme v informačním přetlaku. Nemusí to s námi cloumat, pokud nechceme. Ale naše myšlení to s vysokou pravděpodobností ovliv-

ňuje. Zřejmě víc, nežli jsme ochotni připustit. Záplava informací a výkla-dů světa snižuje jejich hodnotu. Moudrost a poznání se banalizují. Šokovat dokáže už jen šílenec, který kdesi v poušti odřízne někomu hlavu.

Odjakživa platí, že kdokoliv může plácnout cokoliv. Nově se to dá ale zaznamenat a prostřednictvím inter-netu poslat do celého světa. Vzniká tak obrovské množství informací a desinformací, jež mohou mít bla-hodárný, ale i zhoubný efekt. Nikdo neví, co se z toho vyklube. Milovníci konspiračních teorií se děsí, že nás globální datový oblak smete.

Ať smete nebo ne, jedno se zdá být jisté. Život v nedostatku informací je nebezpečný a život v jejich přetlaku rovněž. Za totáče jsme žili v informač-ní poušti, bolševik všechno blokoval a cenzuroval. Dnes žijeme v informač-ní džungli, všude kolem bují omraču-jící množství čehokoliv. Společným rysem je ztráta orientace. Na poušti i v džungli se totiž lehko ztratíte.

Zajímavé bude sledovat cestu knihy knih virtuálním prostředím. Má šanci se dostat ke každému, ovšem ve chví-li, kdy světovou síť zaplavuje bezpočet jiných návodů na výklad světa. Co se stane v prostředí, kde si lidé budou skutečně svobodně vybírat? Nastane obdoba volného trhu? Projeví se i zde pověstná neviditelná ruka? A vůbec, není úžasné žít v tomhle věku? ■

gLOsa

STALO Se

Daniel Raus

Neviditelná ruka

Nizozemsko: Eutanazie vykazuje nebezpečný trendNizozemsko, které jako první země na světě zavedlo eutanazii už v roce 2002, eviduje rychle stoupající počet těchto případů. V loňském roce nahlásili lékaři v zemi celkem 4 829 případů eutanazie, což je o 15 % více než v roce 2012. Předseda tamního regulačního úřadu této oblasti prof. Theo Boer očekává letos kolem 6 000 případů eutanazie. Jak nedáv-no řekl, on sám i jeho kolegové při legalizaci eutanazie předpokládali, že kontrolní mechanismy dostačují, avšak nyní připustil, že se mýlili. Lega-lizace podle něj vedla na šikmou plochu, což dokazují neustále stoupají-cí počty aktivních odchodů ze života. Podobně to vidí i předseda spolku křesťanských lékařů ve Velké Británii Peter Saunders. Také on zastává názor, že je nemožné eutanazii účinně regulovat. Na příkladu Nizozem-ska se podle něj ukazuje, že „eutanazie se vymkla kontrole“.

Brazilští evangelikálové nebudou mít „svou“ prezidentkuNedávný prudký nárůst evangelikálních křesťanů v Brazílii daleko-sáhle překreslil náboženskou mapu této tradičně katolické země. Zatímco v roce 1970 zde žilo pouze 5 % protestantů, v roce 2013 to bylo už 22 %. O prvním říjnovém víkendu měla reálnou šanci vyzvat současnou prezidentku Rousseffovou socialistická politička s ekolo-gickým zaměřením Marina Silvaová, která je zároveň výraznou let-niční křesťankou. „V kampani je to vidět,“ napsala agentura Reuters, „každou chvíli se odvolává na Boha a ještě častěji na Ducha svatého.“ V nedávném rozhovoru řekla, že Bible je pro ni hlavní inspirací, ale vzápětí dodala, že se rozhoduje čistě na základě zdravého rozumu. Průzkumy dávaly Marině Silvaové šanci postoupit do druhého kola spolu se stávající prezidentkou, ale nakonec skončila až na nepostu-povém třetím místě.

pOdLe idea, českéhO rOZhLasu pLus a www.neurOscience.cam.

ac.uk (ve spOLupráci s ) ZpracOvaL –JumL@cb.cZ–

Opice popírají genderové teorieChlapci si hrají s autíčky a holčičky s panenkami. Tento model se úporně snaží zpochybnit moderní genderové teorie, podle nichž se jedná o kulturně vytvořené rozdíly. Anglická neuroložka prof. Melissa Hines z univerzity v Cambridge podnikla spolu s kolegy test na opicích. Dala zvířatům „mužské“ hračky, např. auto, a „ženské“, např. panenky, a také neutrální předměty, třeba vycpaného psa. K překvapení vědců si samci hráli především s auty a samičky zase s panenkami. Samci i samičky se pak stejnou měrou zajímali o neutrální hračky. Genderové teorie dalekosáhle ovlivňují politiku a považují všechny sexuální orientace za rovnocenné. Naproti tomu konzervativní křesťané neustále zdůrazňují, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Zmíněný experiment jim dává za pravdu.

nO cOmment

listopad 2014.indd 21 11/2/2014 10:13:21 PM

22 listopad 201�

u ž v dětství jsem se zamiloval do přírody a ve dvanácti letech začal sbírat motýly. Rodiče

mi umožnili pravidelně jezdit z rodného Mikulova do Brna, kde v tehdejším Domě pionýrů a mládeže fungoval profesionálně vedený kroužek mladých entomologů (entomologie = věda o hmyzu). Koní-ček přerostl v koně a já jsem zcela jasně viděl svou budoucnost ve studiu přírodních věd. Leč, do této situace přišla po roce 1968 Husákova normalizace. Otec, do té doby člen KSČ, odmítl nazvat okupaci internacionální pomocí a komunisté dělali, co umě-li. Perverzně se „odpadlým soudruhům“ mstili i na dětech, takže jsem místo gymnázia mohl studovat jen Střední zemědělskou technickou školu. A tak jsem místo přípravy na univerzitu po nocích vyse-dával na Pálavských stepích, sbíral a studoval noční motýly a doufal, že se ke kýženému studiu přírod-ních věd přece jen pilnou odbornou prací a pocti-vým studiem dostanu.

Ovšem soudruzi byli bdělí a ostražití a své čistky prováděli důkladně. V mém posudku, který doporu-čoval uchazeče k přijetí na univerzitu, byla červeně podtržená věta: „Otec vyloučen z KSČ – nedoporuču-jeme studium na žádné vysoké škole.“ Leč soudru-zi mínili a Pán Bůh měnil. Když jsem si postěžoval před vedoucím onoho entomologického kroužku, že nemohu jít dál studovat, začaly se dít věci. Kolega zašel za emeritním rektorem Vysoké školy země-dělské v Brně a ten můj posudek, který si vyzvedl, jednoduše nechal přepsat. Bylo tam do písmene vše, jen ta červená linka podtrhující onu podstatnou větu chyběla. A protože soudruzi se orientovali jen podle těchto červeně podtržených vět a jinak nikdo posudky nečetl, byl jsem přijat na VŠZ.

cesta k vířeZde jsem se setkal s kamarádem z dětství Petrem Rausem a na otázku, kde bych jej mohl vidět častěji, jsem se dověděl, že nejvíc bývá k zastižení v brněn-ském sboru Církve bratrské. To byl pro mě jako ateis-tu šok. Po několika měsících jsem byl jiným přítelem přiveden do mládeže toho sboru. Do mého života přišel další šok. Viděl jsem normální, inteligentní mladé lidi, kteří se modlí k Bohu. Pochopil jsem, že víra není jen otázkou výchovy, ale že jde o naprosto zásadní problém, a začal jsem intenzivně hledat.

Dostal jsem Bibli, četl si v ní, občas jsem přišel do mládeže a pomalu jsem začínal chápat, že Ježíš Kristus byl historickou postavou a že hřích může být překážkou na cestě k Bohu. O Velikonocích roku 1979 jsem Pánu svůj hřích vyznal a prosil o Jeho odpuštění. A stal se zázrak. Pán ke mně při čtení historického románu Listy Nikodémovy pro-mluvil. Když jsem četl pasáže o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, uvědomil jsem si s obrovskou rados-tí, že Pán zemřel i za mě a že s Ním jednou vstanu z mrtvých.

hledání životního posláníZa této situace jsme byli povoláni absolvovat vstupní cvičení na tzv. vojenské katedře vysoké školy. Před okny učebny jsme měli velkou plechovou ceduli, na které bylo napsáno: „Důslednou výchovou k třídní nenávisti za světové vítězství komunismu.“ Tato tresť komunistické ideologie mě skutečně oslovila. Celé tři týdny jsem usilovně přemýšlel a modlil se za to, aby mi Pán ukázal, co jako křesťan mohu ve společnosti ovládané touto doktrínou dělat. Abych nepřispíval ke světovému vítězství komunismu, ale naopak k růstu Božího království.

Povolání ke kazatelské dráze jsem neprožil, tro-chu jsem rozuměl přírodě, měl jsem zemědělské vzdělání. Nakonec mi z dlouhého uvažování vychá-zelo, že by snad tou oblastí, kde bych mohl a možná i měl pracovat, byla ochrana Božího stvoření, ochra-na životního prostředí. A Pán tomu, jak se při zpět-ném pohledu ukázalo, řekl své ano. Několik týdnů před ukončením základní vojenské služby mi věřící bratr, který pracoval na špičkovém ústavu ochrany rostlin, napsal, že na ústavu hledají entomologa. Poslal jsem životopis, byl jsem pozván k pohovoru, a přestože na tuto pozici bylo nutným kádrovým předpokladem členství v KSČ, jsem byl přijat.

Poté, co jsem odmítl podepsat přihlášku do Svazu socialistické mládeže, si mě pozval ředitel ústavu a vysvětlil mi, že mu dělám problémy. S omluvou jsem mu vysvětlil, že přihlášku podepsat nemohu, protože jednou z podepisovaných skutečností je i vyznávání tzv. „vědeckého světového názoru“, tedy jinými slovy ateismu. A s vědomím, že za mne zemřel Ježíš Kristus, který je mým spasite-lem a jehož mocí jednou vstanu z mrtvých, tuto

živOtní ZkušenOst miLana hLuchéhO

podnikání v boží režii

příběh

listopad 2014.indd 22 11/2/2014 10:13:21 PM

listopad 201� 23

přihlášku podepsat nemohu. Ředitel mi řekl, že on je také věřící, ale že se musíme chovat „rozumně“ a mám si svou víru nechat pro sebe. Podpis při-hlášky však už nepožadoval. Od tohoto rozhovoru mne tento ředitel roky chránil před tlaky místní stranické organizace.

Ovoce požehnáníBěhem sedmi let práce se nám s kolegou podařilo vyvinout metodu biologické ochrany vinic a sadů dravými roztoči. Metoda se začala uplatňovat jak u nás, tak v Rakousku a do této situace přišly spo-lečenské změny sklonku roku 1989. Ve spolupráci s tehdejším JZD Mikulov jsme začali dravé roztoče masově produkovat. V té době se stala další velmi zvláštní věc.

Pracovník zodpovědný za technologii ochrany vinic v největší rakouské firmě specializované na ochranu rostlin, ve vídeňské firmě F. J. Kwizda, s obratem zhruba 2 miliardy šilinků, měl ve spánku sen. Ve snu navštívil jihomoravský Mikulov a viděl muže, který mu přinese novou úspěšnou technologii ochrany vinic. Zjistil si tedy, co se v Mikulově pro vinice tak zajímavého produkuje, a požádal předsedu zdejšího JZD o schůzku. Ten souhlasil a mě jako specialistu

zodpovědného za servis a aplikaci této technologie na schůzku přizval. Rozsah tohoto článku neumož-ňuje popsat detaily tohoto zvláštního setkání, ale ve výsledku jsme během následujících let exportovali do Rakouska dravé roztoče za několik milionů šilin-ků, což byl v situaci, kdy jsem měl plat zhruba 2 000 Kč měsíčně výsledek zcela neuvěřitelný.

Rakouští kolegové dostali státní cenu za eko-logii v zemědělství a posunuli na novou úroveň pěstování révy vinné ve více než 30 000 ha vinic. My jsme za vydělané peníze založili firmu, začali tyto technologie exportovat do mnoha států Evro-py a pracovat na celém systému ekologické ochra-ny rostlin. Podobným způsobem vznikla i akciová společnost Biocont Vietnam. Dnes firmy skupiny Biocont zaměstnávají v Česku, Maďarsku, Polsku, na Slovensku a ve Vietnamu asi 65 lidí a naše tech-nologie ekologické ochrany rostlin nahrazují dosud užívané toxické pesticidy na desítkách tisíc hektarů vinic, sadů a polí v Evropě, ale i plantáží čaje a kávy v jihovýchodní Asii.

Cesty Páně jsou skutečně nevyzpytatelné. A nám je dáno, jsme-li připraveni, prožívat úžasná dobro-družství víry, dobrodružství práce na Boží vinici.■ miLan hLuchý, sbOr cb v brně na kOunicOvě uL.

ilu

stra

ční F

oto

arc

hiv

listopad 2014.indd 23 11/2/2014 10:13:22 PM

2� listopad 201�

exegeze

p o tři roky nedošlo mezi Aramem a Izraelem k válce. (1) Úvodní verš ukazuje okolnosti

Achabovy smrti. Tři roky je mír a Achab si myslí, že je to napořád. Mír je však dar Boží, kdežto přirozený stav padlého světa je válka všech proti všem. Že na nás někdo neútočí, neznamená, že na nás nemá (ani že nemá nic proti nám).

V třetím roce sestoupil Jóšafat, král judský… (2)V Písmu „sestoupit“ znamená jít na místo nižší duchovní hodnoty (sestupuje se do Egypta atd.). Jóšafat podává ruku ke smíření lidem, kteří jsou horší než on.

Jsme jedno, já jako ty, můj lid jako tvůj lid… (4) Doteď mezi severním Izraelem a Judskem trvalo nepřátelství. Judský Jóšafat byl spravedlivý. Nechtěl už připomínat staré spory – všechno rozdělení se sta-lo dávno před tím, než se narodil. Chce-li se smířit, musí ovšem také něco nabídnout. Pomůže Achabovi ve válce. Smíření, pokoj, odpuštění nejde dosáhnout tak jednoduše, že jen vyhlásíme: Teď jsme přátelé. Smíření znamená vždy něco obětovat.

Jóšafat izraelskému králi řekl: „Dotaž se ještě dnes na slovo Hospodinovo.“ (5) Jóšafat je ocho-ten jít s Achabem do boje a přijít třeba i o život. Ale nepopře při tom, že Bůh je Hospodin, jehož chrám

je u něj doma v Jeruzalémě. Smíření nemůže nastat za cenu, že zapřeme pravdu. Raději ať sami o něco přijdeme, když se chceme smiřovat. Smiřujme se za „svůj kapitál“, ne na „účet“ Boha.

Cožpak tu už není žádný prorok Hospodinův… (7)Jóšafat, i když dělá politiku – a bez té se člověk často neobejde –, nechce obětovat základní hodnoty. Na první pohled poznává, že slovo od Hospodina není nikdy tak jednoduché, jen samá pozitiva.

…já ho nenávidím, protože mi neprorokuje nic dobrého, nýbrž jen zlo. (8) Důležité ale přece je, zda říká pravdu, nebo ne. Nevíme-li o soudu nad sebou, nehledáme ani milost. „Nechť král tak nemluví!“ (8) Nic neopravňuje člověka, aby snášel rouhání. I kdy-by měl pro to před lidmi vypadat upjatě a neohra-baně. Bůh si pamatuje, co o něm kdo kde řekl, bez ohledu na okolnosti.

Hle, slova proroků jedněmi ústy ohlašují králi dobré věci. Ať je tvá řeč jako řeč každého z nich; mluv o dobrých věcech. (13) Svět od člověka čeká, že nebude kazit dobrou náladu, že nebude trhat par-tu. Králův posel má přesně chování lokajů – je své-mu vládci podřízen nejen tělem, ale i duší (což už po něm nikdo nechtěl). Má totiž dojem, že moc krále je i v něm. Má dojem, že už jen tím, že někoho vede ke králi, dělá tomu člověku milost.

On mu odpověděl: „Vytáhni, budeš mít úspěch. Hospodin jej vydá králi do rukou.“ (15) Mluvit pravdu neznamená suše sdělovat fakta. Míkajáš říká pravý opak toho, co si myslí. Ovšem tak, že to každý pozná. Věřící může používat ironie, výsmě-chu. Nemusí být pouze prostoduchým otloukán-kem. Míkajáš dává ironií najevo pohrdání Božími nepřáteli.

Hospodin řekl: „Zůstali bez pánů, ať se každý v pokoji vrátí domů.“ (17) Někdy lidé dělají zlé věci hlavně proto, že se neumí sami rozhodnout,

Achabova smrt

1. kráLOvská 22,1–38

Od roku 2005 farář FS ČCE v Lounech a kazatelské stanici Slaný. Patří k malé skupině konzervativních kalvinistických farářů ČCE, kladoucích důraz na věrnost reformačním vyznáním a zároveň čerpajících z odkazu nerozdělené církve prvních staletí a raného středověku.

Tomáš Pavelka (34)

listopad 2014.indd 24 11/2/2014 10:13:22 PM

listopad 201� 2�

a tak někoho poslouchají. To je samozřejmě nezbavuje odpovědnosti za jejich zlé skutky. Ale když zlý pán zmizí, jednají pak lépe.

Hospodin dal zrádného ducha do úst všech těchto tvých proroků. (23) Když nám Bůh říká pravdu, i nepří-jemnou, je to milost. Nejhorší Boží trest je být ponechán vlastní klamné sebedůvěře. Kdo má dojem, že naprosto všechno, co dělá, je správně, je ztracen – tak ani nemá šan-ci jít do sebe, napravit se.

„…až vejdeš do nejzazšího pokojíku, aby ses ukryl.“ (25) Spousta lidí zcela bláhově sází na to, že mají navrch v jed-nom určitém momentu. Kdežto víra je věc dlouhodobá, na celý život. Těžkosti přicházejí na každého člověka. Na konci je ale vždy lepší žít s pocitem, že je sice všechno na levač-ku, přesto jsem dělal, co jsem mohl, než vědět, že je všechno špatně a navrch být obtížen vlastní vinou. Zle bude jednou každému, otázka je, zda bude moci v tu chvíli upřímně říci: Ale dělal jsem, co šlo.

Izraelský král řekl Jóšafatovi, že se přestrojí… (30) Zřej-mě v hloubi srdce věří Míkajášovu proroctví a chce Boha převlekem ošálit. Bezbožní v hloubi srdce také věří Božím hrozbám a říkají si „co kdyby“. Ale nevěří natolik, aby změ-nili své činy. Nevěří tak, aby u Boha dovedli hledat odpuště-ní. Věří jen v trest, ale už ne v milost.

…chlemtali psi jeho krev a nevěstky se v ní omývaly, podle slova Hospodinova, které ohlásil. (38) Na Achaba dopadl trest, a tak se splnilo první Hospodinovo slovo. Ale zároveň se dožil dost vysokého věku a zemřel čestnou smrtí v boji, jak by si každý muž toho času přál. (Verš 35 ukazuje, že mu situace bitvy znemožnila ustoupit, i když chtěl. Stal se tak hrdinou proti své původní vůli.) Naplnilo se na něm tedy i Boží slitování, protože se před Hospodinem pokořil. ■

Falzifi kace – vyvrácení pravdivostiKdyž král Kroisos táhne na Kýra, dozví se v delsfké věštírně: „Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši.“ Kroisos tedy vytáhne – a dějepises Herodotos nám ve svých Ději-

nách hned vysvětlí, že mu ovšem mělo dojít, že zničí SVOJI velkou říši. Pýthie prostě mluví tak, že má vždy pravdu, a vždy je mož-né říci, že lidé věštbu špatně

pochopili. Pokud pronášíme „zasvěcené“ výro-ky o budoucnosti, i zpětně je poměrně snadné dokázat, že jsme měli vlastně pravdu, i když se stalo něco jiného, než jsme říkali – někdo jiný ovlivnil výsledek, ale kdyby ho nebylo, bylo by to, jak jsme říkali.

I samozvaní proroci v církvi, slibující uzdra-vení či jiný zdar, mají v oblibě ono: Málo ses modlil, jinak by to dopadlo dobře; musel jsi nějak zhřešit atd. Naproti tomu, Míkajáš řekl: „Jestliže se vrátíš zpět v pokoji, nemluvil skr-ze mne Hospodin.“ A připojil: „Slyšte to, všich-ni lidé!“ Míkajáš jde s kůží na trh. Nepřináší důkazy pro své tvrzení, ale naopak říká, co by jeho tvrzení mohlo bezpečně vyvrátit, kdyby se to stalo. Takový přístup je mimochodem celkem obecně přijímán v dnešní vědě: Ne důkazy pro, ale jasné určení podmínky, která by hypotézu vyvrátila, z ní dělají vědeckou. Jen když víme, za jakých podmínek máme svou hypotézu opustit jako mylnou, můžeme se v poznání posunout dál.

V našem čase snad polovina lidstva sedí před obrazovkou u dokumentů přinášejících hory přesvědčivých důkazů o zfalšování evangelií, o spiknutí Židů, o „pravdě o 11. září“ apod. Zvláště nad pošetilostí, naivitou a tmářstvím dnešního světa zní drsně a odváž-ně Pavlovo: „Není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus... Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli!“ ■

pOZnámky

Pozvánka k poslechu:

25 let od sametové revoluce nám budou v listopadových dnech a týdnech připomínat mnohé akce.

Je za čím se ohlížet, je za co děkovat.Na co zapomínáme? A co je dobré nezapomenout?

Ne nadarmo si Petr Raus pozval do programuNa sobotní frekvenci Proglasupsychologa Jindřicha Kabáta,

autora knihy Psychologie komunismu.

Poslouchejte na stanicích Rádio 7 a Radio Proglasv premiéře v sobotu 15. listopadu po osmé ranní

nebo v repríze ve středu 19. 11. od 22.00.

inzerce

listopad 2014.indd 25 11/2/2014 10:13:23 PM

2� listopad 201�

hněvKdyž se naštvu, a jsem tedy hříšný, propadl jsem smrti? Odvrátil Bůh ode mne svou tvář? Mám svůj hněv dusit? A co Boží hněv?

p ro potřeby tohoto článku bych ráda zopakovala (zcela bez ambice na úplnou a odbornou defi-

nici), co je to vlastně hřích. Jedná se o jednotlivý skutek odporující Božímu řádu a Boží vůli nebo o životní postoj vzpoury vůči samotnému Bohu. Není pochyb o tom, že pýcha, lakomství, smilstvo, závist, obžerství i lenost odporují Boží vůli, jsou hří-chem. Jak ale vysvětlit, že do výčtu sedmi hlavních či kardinálních hříchů byl zařazen hněv, vezmeme-li v potaz skutečnost, že Bible často hovoří o Božím hněvu? Hněvá-li se svatý Bůh, jak je možné, že by hněv byl hříchem?

Boží hněv ale není hněvem lidským ve smyslu náhlého a silného vzplanutí negativních emocí. Boží hněv je zcela konzistentním, spravedlivým postojem svatého Boha k jakékoliv nesvatosti. Boží hněv je principiální nemožnost tolerovat zlo. Není nevypočitatelný a v lidském slova smyslu emotivní, spojený s aktuální neschopností pociťovat bezpod-

mínečnou lásku k tomu, na koho se hněváme. Lze na něj pohlížet jako na jakousi zákonitost či danost.

Jak ale pohlížet na hněv Ježíšův? Jen těžko si lze představit, jak Ježíš s bičem v ruce převrací stoly smě-nárníků a stánky prodavačů obětních zvířat v chrá-mu, rozhazuje mince a vyhání prodavače, to vše zcela v klidu a oproštěn od emocí. Není toto jednání dokonalým příkladem hněvu v pravém slova smys-lu? A v Markově evangeliu (10,13–14) máme dokon-ce explicitně řečeno, že se Ježíš rozhněval, když učedníci chtěli zamezit dětem v přístupu k němu. Je zde použito sloveso „indignor“, které znamená považovat za nedůstojné, horšit se, pohoršovat se, rozhořčovat se, rozhněvat se. Jinde v Markově evan-geliu (3,5) čteme, že se Ježíš po přítomných „rozhlé-dl s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce“. Zde je již použito přímo podstatné jméno „ira“, které se překládá jako hněv, rozhořčenost, rozhořčení, vztek a které je také použito v původním latinském výčtu sedmi hlavních hříchů.

Zároveň však v Mt 5,22 Ježíš říká, že „kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu“ (sloveso irascor = hněvat se, zlobit se). Požaduje snad Ježíš od druhých něco, co sám nenaplňuje? Odpověď nacházím ve správném pochopení katolické tradice výčtu sedmi hlavních hříchů. Nejde totiž o to, že by tyto jednotlivé hříchy byly před Bohem závažnější, trestuhodnější, nebo dokonce méně odpustitelné než jiné. (To by dokonce odporovalo Ježíšovu výro-ku, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému odpuštěno nebu-de; Mt 12,13) Ještě více zavádějící v tomto smyslu je označení těchto sedmi hříchů za „smrtelné“. Jako kdyby tyto hříchy byly smrtelné, zatímco jiné ne. Ale smrtelným je v podstatě každý hřích, neboť jakýkoliv hřích je přestoupením zákona a jako tako-vý má za následek smrt.

Závažnost a nebezpečí hříchů uvedených v tom-to výčtu spočívá v tom, že se nejedná o jednotlivé skutky; jsou to projevy lidské hříšnosti, tzn. orien-tace úplně opačným směrem, k jiným hodnotám, než je Bůh. Je to zaměření na sebe – na své vlast-ní tělo a jeho požitky (smilstvo, obžerství, lenost), na svůj vlastní majetek a své bohatství (lakota,

eTikA

Mgr. Daniela Zdislava Klimešová

absolvovala Husitskou teologickou fakultu UK, obor Husitská teologie a psychosociální vědy; desátým rokem je farářkou Církve československé husitské v Teplicích. Působí jako kaplanka Vazební věznice Teplice. S manželem Miroslavem mají tři děti: Rozálii (7), Bartoloměje (6) a Julii (4).

listopad 2014.indd 26 11/2/2014 10:13:23 PM

listopad 201� 2�

závist) a na svou vlastní důležitost, své ego (pýcha a právě hněv). Závažnost a nebezpečí těchto hříchů spočívají v tom, že jde o způsob smýšlení, životní postoje, celkové zacílení života, které obrací naši pozornost od Boha k sobě samým. A z takového-

Jsem „cholouš“, cholerik, rapl. Chytám na první našlápnutí. S touto explozivní povahou se potýkám celý život. Jenže většinu toho života jsem byla přesvědčená, že každý v těchto třaskavých situacích přece musí pochopit důvody mého spravedlivého hněvu. Nyní s údivem a soucitem pozoruji projevy téže nátury u jednoho ze svých dětí. A vidím samu sebe, jak jsem v takových momen-tech směšná a politováníhodná. Chudák dítě, říkám si, ponese si životem takovou nálož hněvivých, ergo hříšných genů. Ale nerodíme se s hříšnými geny. Nerodíme se někteří hříšnější než jiní. Naše povaha je naší hřivnou, s níž se máme učit nakládat. Je vkladem, který je třeba zúročit. Pravdou je, že hněvivost a výbušnost nepatří mezi nejšťastnější vlastnosti s nejslibnějším potenciálem. Ale často se v koktejlu, jímž je naše povaha, pojí s dynamičností, aktivi-tou, tvárností, rozhodností a optimismem. A s takovou povahou už se při troše vůle a sebekázně něco dělat dá. Jak to ale mám naučit své nebohé dítě, když mně samotné se to daří tak žalostně málo?

můJ náZOr

to sebeuctívání rostou konkrétní hříšné myšlenky, hříšná slova i hříšné skutky. Hněv, pýcha, lakom-ství, smilstvo, závist, lenost a obžerství jsou tedy nikoliv jednotlivými hříšnými činy, ale původem a zdrojem snad všech představitelných jednotli-vých hříšných činů.

Jednotlivé (spravedlivé) rozhněvání se není totéž, co hněvivost, popudlivost, svárlivost, vzteklost, nenávistnost, mrzoutství, škarohlídství a celková netolerantnost. To vše je totiž třeba vidět za slovem „hněv“ ve výčtu hlavních hříchů. „Hněváte-li se (opět sloveso irascor = hněvat se, zlobit se), nehřeš-te. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu.“ V Kralickém překladu dokonce „Hněvejte se, a nehřešte.“ (Ef 4,26–27) Jiný-mi slovy: Nenechte momentální rozhořčení přerůst v trvalou nenávist. Nejednejte pod vlivem takových-to hnutí mysli a nedávejte tak svůj hněv k dispozici Zlému za nástroj zraňování a ponižování. Všim-něme si, že v Ježíšově výroku o hněvu vůči bratru nestojí hněv sám o sobě, ale pojí se se „snižováním“ a „zatracováním“ (Mt 5,22), tedy s jednáním v hně-vu, pod jeho vlivem.

Barokní sochař Matyáš Bernard Braun symbolic-ky v cyklu soch nazvaném Ctnosti a neřesti vypo-dobnil sedm hlavních hříchů jako lidské postavy. Hněv představuje postava ženy v plné zbroji s umrl-čí lebkou na prsou. Žena, která má nejen hněv ve tváři a zlobně zatíná pěsti, ale je připravena k boji, neboť si agresivním gestem strhává plášť z těla. V té neustálé připravenosti k boji vidím rozdíl mezi legi-timním hněvem, respektive rozhněváním se, a hříš-nou hněvivostí, která vede k mnoha hříšným činům, jako je nenávist, osočování, snižování nebo v kraj-ním případě i zabití. ■

Foto

arc

hiv

ilu

stra

ční F

oto

arc

hiv

listopad 2014.indd 27 11/2/2014 10:13:24 PM

2� listopad 201�

kULTUrA

v roce 2007 u nás vzbudila rozruch Chatrč, kni-ha kanadského autora Williama Paula Youn-

ga o setkání jednoho vnitřně zraněného muže s Bohem. Zajímavé na ní bylo už jen to, že kniha s křesťanskou tematikou vyšla v masovém nákladu v Knižním klubu. Youngova druhá kniha Křižovat-ky se Chatrči v ledasčem podobá, ale přináší i nové pojetí, pozoruhodné minimálně z hlediska žánru.

Sebestředný Anthony Spencer žije obklopen bohatstvím a cílevědomě využívá a ničí lidi kolem sebe. Když následkem zdravotních potíží a zranění upadne do kómatu, ocitá se na zvláštním místě, kte-ré je doslova krajinou jeho vlastního srdce. Zde se setkává s mužem v tesařské haleně – a tehdy je jistě čtenáři-křesťanovi jasné, co bude následovat. Tím mužem je samozřejmě Ježíš a záhy přichází na scé-nu i Duch svatý v podobě staré indiánky. Společně rozmlouvají o víře, o odpuštění a o zraněních, která si Anthony nese a která způsobil.

Až posud se Křižovatky podobají předchozí Chatrči, a dokonce opakují některé motivy známé z knih C. S. Lewise. Například postava Anthonyho irského průvodce Jacka nápadně připomíná roli George MacDonalda v Lewisově Velkém rozvodu. Pokračování je ovšem odvážnější, opouští se klasic-ká schémata a Anthony se ocitá v hlavě dítěte trpí-cího Downovým syndromem a následně i několika dalších lidí, z jejichž perspektivy může vnímat jak sám sebe, tak poznat život jiných.

Román se rozděluje na dvě dějové linie, v nichž se střídají a prolínají Anthonyho zážitky v krajině jeho srdce a to, co prožívá v hlavě někoho jiného. Křižo-

vatky se tak nenesou jen v rovině náboženské až filo-sofické, kterou zde zastupují rozhovory Anthonyho s Ježíšem a Duchem svatým a alegoričnost zahrady srdce, ale díky druhé linii obsahují i výraznou pří-běhovou složku. Ta je inovací žánru, která do něho vnáší novou dramatičnost, a zároveň dává čtenáři

možnost poznat chování hlavní postavy v prostředí bližším běžnému životu.

Je třeba ocenit, že Young není v celé knize stále jen smrtelně vážný. Jedná se sice o vážné otázky života a smrti (zvláště pro křesťana), ale autor pra-cuje i s humorem oživujícím celý příběh a podpo-rujícím čtivost.

Pomineme-li pro někoho těžce stravitelné oslove-ní Boha Otce „taťka“ nebo rýpnutí do církve mírně karikujícím popisem kostela, který navštěvuje jedna z postav, máme před sebou zajímavou knihu s půso-bivým příběhem. Ten má v sobě jak potenciál nená-silnou formou oslovit nevěřící, tak řadu srozumitel-ně formulovaných zamyšlení pro křesťany. Křesťan si v momentě snadného odhalení známých motivů možná položí otázku, komu jsou Křižovatky určeny nebo nakolik je možné románem předávat teologii. Ale to podstatné je někde jinde. Pokud totiž nechá-me promlouvat příběh, může nás přimět uvažo-vat z jiné perspektivy jak o svém vlastním životě, tak o tom, který nás stejně jako hlavního hrdinu nikdy neopouští. ■ kateřina kOrábkOvá

William Paul Young: Křižovatky. Knižní klub,Praha 2013. 288 s.

Na počátku byla vražda – Kain a ÁbelPremiéra 16. 11. ve 14.50, repríza 19. 11. ve 13.00, v obou případech na ČT 2.Jak se postaví kriminalista k příběhu první vraždy v dějinách lidstva? Co k tomu řekne policista? A co teolog? Odhalí motiv?Pokus o rekonstrukci biblického příběhu, který může probudit zájem i těch, kdo se k Bibli jinak nedostanou.

náš tip

Zpátky dO chatrče a pak kOusek dáL

křižovatky

listopad 2014.indd 28 11/2/2014 10:13:24 PM

listopad 201� 2�

Martina Škodu,

zástupce hlavního kaplana Vězeňské služby ČR

Mohl by být trest smrti legitimním nástrojem prevence těžkých zločinů?

Ve státech, kde je trest smrti prováděn, kriminalita dlouhodobě nijak nekles-

la. I tam je spousta vrahů, kteří vraždili v afektu, násilníků, kteří počítají, že nebudou dopadeni, či psychicky narušených osob. Na druhou stranu i při součas-ných usvědčujících metodách údajně statisticky vycházejí tři nevinní lidé na deset případů lidí odsouzených k smrti.

V důsledku těžkých zločinů se volání po trestu smrti opa-kovaně ozývá. Přetrvává ale pře-svědčení, že i zločinec zůstává člověkem a je odpovědný přede-vším Bohu samému. Dokud žije, má možnost odvolat, litovat, začít znovu. Člověk žijící není člověk odepsaný. Křesťan, který ví o své vlastní hříšnosti, asi nemá upírat tuto šanci ostatním. O trestu smrti je tedy možné uvažovat jen tam, kde nebezpečí dalších vražd nelze odvrátit jinak než usmrcením agresora (například v případě nebezpečného teroristy). I zde je však na místě maximální zdrženlivost a opatrnost, aby se nevytvářela atmosféra plná násilí a také aby se zabránilo možným justičním omylům. Eticky je tedy trest smrti pří-pustný pouze jako sebeobrana. Křesťan sám se může práva na sebeobranu vzdát, jde-li však o ochranu jiných osob, musí se angažovat všemi prostředky, ke kterým v mezní situaci může náležet i usmrcení zločince. ■

OtáZka prO

Nový film z osvědčené dílny otce a syna Svěrákových ovládl koncem prázd-nin kina po celém Česku. Nic překvapivého, mimo jiné i vzhledem k tomu, že jde o žánr českým publikem žádaný. A divák si přijde opravdu na své. Čekají ho tři výpravně zpracované klasické pohádky (O Šípkové Růžence, O Červené Karkulce a O dvanácti měsíčkách) zarámované do jediného pří-běhu, jehož pojítkem jsou postavy tří bratrů v rovněž žádaném hvězdném obsazení, kteří se vydávají do světa hledat nevěsty.

Rytířsky charismatický Tomáš Klus prolomí zakletí Šípkové Růženky, roz-tomile potrhlý Vojtěch Dyk po dlouhém putování objeví v zapadlé vesničce osiřelou Marušku a medvídkovsky lenivý Zdeněk Piškula neváhá rozpárat břicho strašlivému vlkovi, aby zachránil Karkulku. Všichni tři při svém putování musí kromě klasických pohádkových nástrah čelit také vlastním špatným vlastnostem – roztržitosti, zbrklosti a lenosti. Pohádkový koktejl pak završují chytlavé melodie Jaroslava Uhlíře v působivém muzikálovém aranžmá Michala Novického.

Moje čtyřletá dcera film sledovala se zatajeným dechem – obdivovala romantického Kluse, smála se gagům Dyka a jen malinko ji poděsil obrov-ský vlk, originálním způsobem zhotovená loutka. Obdivovala jsem, smála se a děsila spolu s ní. Tahle pohádka totiž kromě neskrývané touhy po komerč-ním úspěchu nemá jiné ambice, než abyste si ji užili a domů šli pobrukujíce si nejvtíravější nápěvy z pera Svěrák-Uhlíř. anna duchkOvá

Tři bratřifilmová pohádka, ČR/Dánsko 2014, režie Jan Svěrák, scénář Zdeněk Svěrák, hudba Jaroslav Uhlíř a Michal Novinski

Když přijde sestře Helen dopis z vězení s žádostí o setkání, neváhá ani chvíli. Je tu přece potřebný, který volá o pomoc. Po rozhovoru s vězeňským kaplanem se dozvídá, že se jedná o brutálního vraha a násilníka, kterému za pár týdnů vypr-ší přípravná lhůta a bude na něm vykonán trest smrti. Kaplan její úkol postaví jasně, přivést ho k pokání a pomoci mu nalézt smíření s Bohem prostřednic-tvím svátostí. Sestra Helen přislíbí, že bude s vězněm trávit poslední hodiny a pokusí se udělat, co bude v jejích silách. Teprve časem zjišťuje brutalitu zloči-nu, za který je Matthew odsouzen, a zoufalý stav jeho duše. Obviněný se stále snaží vyvléknout z blížícího se trestu, svaluje vinu na svého kumpána, pronáší nenávistné a rasistické výroky v médiích. Helen se ovšem nenechá odradit, a to i přes to, že ani její okolí není její snaze nakloněno. Setká se s nesmírnou hoř-kostí u rodičů obětí, její spolupracovníci i její rodina se jí to snaží vymluvit. Ona však vytrvale hledá Boží vedení, hledá cestu smíření. S velkým úsilím se jí podaří přesvědčit rodiče obětí, že nepřehlíží hrůzy spáchaného zločinu, ale že chce, aby je Kristova láska osvobodila od jejich nenávisti, aby Bůh přivedl život tam, kde drasticky zasáhl hřích. LibOr duchek

Mrtvý muž přicházíDrama VB, USA 1995, režie Tim Robbins, v hlavních rolích S. Sarandon, S. Penn

listopad 2014.indd 29 11/2/2014 10:13:26 PM

30 listopad 201�

ze SbOrŮ

příběh uprchLické rOdiny v kutné hOře

pronásledováníkřesťanů v barměd o Čech přijeli loni a neměli ani pořádně ponětí,

kam že to přesně jedou a jak dalece civilizo-vaná je země, která se má stát jejich novým domo-vem. Zhruba takto by se dala popsat situace skupiny několika uprchlických rodin křesťanů z Myanmaru, které dostaly možnost přesídlit do České republiky. Jedna z těchto rodin, manželé Reinsan a Nang Ram Shikhunovi se svým synem Lattsanem, našla spole-čenství ve sboru Církve bratrské v Kutné Hoře.

Politická situace v jejich domovině je víc než neu-těšená už řadu let. Přestože by od roku 2010 měly probíhat reformy, fakticky se mění jen málo. K tomu přispívá i etnické a náboženské složení země.

„Protože jsou všechny úřady buddhistické, jsme jako křesťané v Myanmaru vládě trnem v oku. Přála

by si celou zemi reformovat na čistě buddhistickou. Místy se třeba stává, že vláda ničí budovy křesťa-nů,“ vypráví Reinsan, „Vojáci na venkově znásilňují křesťanské ženy nebo je nutí tančit na svých slav-nostech.“ Křesťané v Myanmaru také nemají šanci na získání vyšší pozice v jakýchkoliv úřadech, ško-lách a podobně. Přestože vláda oficiálně prohlašu-je, že platí svoboda pro vyznávání jakéhokoliv ná-boženství, křesťané jsou stále terčem násilí.

Hlavním důvodem, který Shikhunovy, podob-ně jako další rodiny přinutil opustit zemi, je tam-ní vojenský režim: „Neměli jsme žádná lidská ani občanská práva. Podle mého názoru se naše země nebude moci vyvíjet, dokud bude pod vojenským diktátem.“ Reinsan vzpomíná, jak je vojáci nutili

Myanmar, známý také jako Barma (podle převažu-jícího etnika) je zemí jihovýchodní Asie nacháze-jící se mezi Bangladéšem, Indií, Čínou, Laosem a Thajskem. V letech 1988–2010 ovládala zemi vojenská junta. Ta byla sice oficiálně rozpuštěna a země se stala prezidentskou republikou, ale sou-časní státní představitelé jsou na bývalý vojenský režim stále napojeni, takže se změna zdá být spíše jen formální. Kupříkladu nový prezident Thein Sein je bývalým generálem předchozího režimu.

Převažujícím náboženstvím v Myanmaru je budhismus, který vyznává něco přes osmdesát

procent obyvatelstva. Ke křesťanství se navzdory represím hlásí pět až devět procent obyvatel (údaje se různí), zhruba podobný počet lidí vyznává islám.

Země je etnicky velmi různorodá, žije v ní přes sto třicet různých etnik. Převažují Barmánci, mezi menšinami tvoří výrazné skupiny například Kačjinové, Čjinové, Rakhinové, Karenové, Monové. V důsledku velké etnické pestrosti probíhá v něk-terých oblastech země občanská válka a násled-kem předchozího vývoje je ve velmi špatném stavu také ekonomická situace země.

Vzhledem k pokračujícímu napojení na dřívější vojenský režim má v Myanmaru i nadále velmi silné slovo armáda. Stále dochází k porušování lidských práv a častým jevem je například nucená práce nebo znásilňování. Velké množství uprch-líků žije právě kvůli utlačování civilistů armádou v Číně, Thajsku nebo Malajsii. Některým z nich se za pomoci úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) dostane nabídka vystěhování do jiných zemí. Do České republiky touto cestou přišlo několik rodin už v předchozích letech.

Páter Pavel Tobek

administrátor farnosti

myanmar – barma

listopad 2014.indd 30 11/2/2014 10:13:26 PM

listopad 201� 31

sloužit jim jako nosiči k přesunům z místa na místo. „Zatímco jsme jim nosili jejich věci, vybavení a jíd-lo, sami jsme nedostali ani dostatečně najíst. Někdy nás přinutili opravovat cesty, přestože bylo velmi špatné počasí. Nakonec jsem to už nedokázal snést a utekl jsem přímo z rukou vojáků.“

Společně s manželkou a synem následně uprchli do Malajsie. Jakmile se jim podařilo se tam po třech týdnech dostat, zaregistrovali se u úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Ten zaru-čuje uprchlíkům právní ochranu, řeší jejich situaci a snaží se jim zajistit bezpečný azyl. Shodou okol-ností nabídla česká vláda části barmských uprchlí-ků v Malajsii možnost přesídlení do České republi-ky. V praxi to pro Shikhunovy znamenalo, že přišla nabídka přestěhovat se na místo, o jehož životních podmínkách neměli nejmenší ponětí.

„Znal jsem všehovšudy dva fotbalisty. Jsou to Petr Čech a Tomáš Rosický,“ popisuje Reinsan situaci. „Manželka jen někde zaslechla název Českosloven-sko, ale o České republice nikdy neslyšela.“

azyl v čecháchDo České republiky nepřišli Shikhunovi sami. Sou-časně s nimi se přistěhovaly další rodiny, které žijí v Havlíčkově Brodě, Černé Hoře, Vysokém Mýtě, Bzenci, Novém Městě na Moravě a Poděbradech. Rodiny jsou umísťovány do různých částí republiky, aby jejich asimilace v novém prostředí proběhla co nejrychleji; jsou takto nuceny komunikovat s oko-lím zcela samostatně. Udržují ovšem mezi sebou kontakt po telefonu nebo přes Facebook. Navíc jed-nou měsíčně pořádají společnou bohoslužbu.

„Patříme k církvi jménem Church of Christ. Tu přinesla misie z USA, která přišla evangelizovat do severního Myanmaru. Tehdy uvěřili naši dědečkové a přijali Ježíše Krista jako svého Spasitele. Naše hes-lo je, že co říká Bible, to říkáme i my, a pokud Bible mlčí, my mlčíme také.

Church of Christ je společenstvím nezávislých křesťanských pospolitostí bez ústředního vede-ní (podle teze z listu Efezským 1,22–23, že hlavou církve není nikdo jiný než Ježíš Kristus), které jsou v kontaktu a spolupracují. Ačkoliv se jedná o evan-gelikální církev, příchod do společenství Církve bra-trské pochopitelně znamenal také změny zvyklostí.

„Ve srovnání s Církví bratrskou máme například delší bohoslužby a některé sbory pořádají v průběhu neděle bohoslužbu dokonce třikrát. Jsme zvyklí víc uctívat chválou, a to více způsoby. U nás například zní sólový zpěv, duet, společné písně i písně sboru. V Church of Christ se také každý týden slaví Večeře Páně a každý týden odevzdáváme prvotiny z ovoce a zvířat, které vypěstujeme.“

kutnohorský sborI když vnímají rozdíly, o svém novém společen-ství mluví vděčně: „Máme radost z přijetí a děku-jeme Bohu za kutnohorské společenství věřících. Přestože češtině nerozumíme dostatečně, jsme rádi, že můžeme chválit Boha v Církvi bratrské. Zvlášť se nám líbí služba slovíčka dětem v průběhu shromáždění a také, že je tu oddělené místo, kam mohou jít rodiče s malými dětmi. Pomáhá to věří-cím, aby se mohli nerušeně soustředit na uctívání a chválu Boha.“

Jedním ze základních problémů, s nimiž se barm-ské rodiny u nás musejí potýkat každý den, je jazy-ková bariéra (rodina zatím používá angličtinu). Ta působí těžkosti nejen při komunikaci s úřady, ale odráží se i na možnostech získat dobré pracovní mís-to. „Nikdy dřív by mě nenapadlo, že mým zaměst-náním bude uklízet odpadky,“ říká Reinsan, jehož rodina doma vlastnila farmu. Přes všechny nesnáze jsou ale Shikhunovi za svou současnou situaci vděč-ni: „Jsme rádi, že žijeme v České republice, protože je to klidná a krásná země, a co víc, je tu dobrý vzdě-lávací systém, doprava a zdravotní péče.“

Po trvalém usazení v Čechách nicméně netouží, protože domov zcela pochopitelně zůstal někde jinde. „Samozřejmě, že se chceme vrátit,“ přiznává Reinsan, „ale teď to nejde. Doufáme a modlíme se, aby se jednou politická situace v Myanmaru obrátila k lepšímu a my se mohli vrátit, aniž bychom ohro-zili své životy.“

■ kateřina kOrábkOvá, sbOr cb kutná hOra

Foto

arc

hiv

au

tora

Nang Ram, Lattsan a ReinsanShikhunovi

listopad 2014.indd 31 11/2/2014 10:13:27 PM

32 listopad 201�

SeriáL

Apoštol Pavel si v misijní službě užil svoje. Ne že by nezažil i dny hojnosti, z jeho dopisu křesťanům z Filip víme, že ho v jeho službě většinou podporovala církev. Pou-ze tam, kde to vyžadoval nevalný duchovní stav společenství, které-mu sloužil, na tuto podporu rezig-noval a pilně se živil prací vlast-ních rukou. Jindy ovšem trpěl skutečnou nouzí, znal posměch, mnohokrát skončil ve vězení nebo byl bit skoro až k smrti. Ve svých listech ale nepíše o útrpném sná-

šení okolností, píše o spokojenos-ti, pokoji, dokonce o radosti, a nic z toho nepodmiňuje příhodnými podmínkami. „Radujte se v Pánu vždycky“ není rada, která by se realizovala snadno, od apoštola Pavla ale nevyznívá jako laciný psychologický trik.

Já si na rozdíl od apoštola i od zmíněného balkánského keře žiji příjemně. Dostal jsem dob-ré rodiče, skvělou manželku, zdravé děti, cenné kamarády, zajímavou práci, krásné kraso-

vé zážitky, materiální dostatek a mnoho dalšího. Vrátím-li se do jazyka podobenství, tak si žiji v půdě okopané, výživné a zavlažované. V situaci popiso-vaného keře bych asi jen těžko uměl spokojeně růst bez stížnos-tí či výmluv. Rád bych to od něj odkoukal. Třeba se naučil drob-nost – umět se radovat z přícho-du z práce domů, i když možná bylo v noci spánku málo a děti právě zakládají „qičivé qarteto“. Podobně jako keř byl inspirativ-ní i kamarád, který uměl děkovat i za „školní depku“, když nám studium naložilo těžko splnitel-ný batoh povinností.

Dopouštěje se personifikací, neodpustím si ještě jeden obraz.

Keř ve škrapechEfektivita přírodních systémů

Černohorské pohoří Maganik je bohaté na krasové jevy, ke kterým patří i škrapy – žlábky a brázdy ve vápencové skále, které pomaličku vyhlodala dešťová voda. Škrapy vznikají podobným způsobem, jako když se liják zahryzne do nekryté hlíny a vykouše v ní zemní pyramidky, erozní rýhy či zmoly. Ale zatímco hlínu voda prostě odplaví, nerozpustný vápenec musí nejdřív chemickou reakcí přeměnit na jeho rozpustnou for-mu. Na vápenci tedy voda pracuje pomalu a odlišným způsobem. To,

co způsobí ve vápenci, by člověk v hlíně našel jen těžko.

Na Maganiku tak voda desetiti-síciletou prací vytvořila fraktální systém tvarů začínající rýhami, které jsou od sebe oddělené jen pár milimetrů vysokými skalními hřbítky ostrými tak, že mi rozřezaly pohorky. Rýhy se spojují v několik centimetrů hluboká údolíčka, ta zas v decimetrové miniaturní kaňony a tak dál a dál až po čtyři-cetimetrové kolmé propasti. Tím hra vody nekončí. Propasti jsou odvodňovány přes kilometr hlubo-

Škrapy nad čtyřsetmetrovouvertikálou

Svoboden od okolnostíZbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. (1. Timoteova 6,6)

Foto

„su

chý

žleb

“

listopad 2014.indd 32 11/2/2014 10:13:27 PM

listopad 201� 33

Maganické škrapové pole má spous-tu krás a bezpochyby by mě nadchlo i samo o sobě, i kdyby na něm popiso-vaný keř nikdy nevyrostl. Konec kon-ců po škrapech se dá chodit mnoha necestami a chválený keřík jsme my ani nikdo jiný vůbec nemuseli potkat. Zkrátka můj keř je na tamních horách jen jedním z mnoha podobných keřů. Nemohl tušit, že ho někdo vůbec kdy spatří, natož pak ocení. Přesto svým žitím přispívá ke kráse místa. Úspěš-ně. I to bych rád odkoukal – nemyslet si o sobě příliš, neočekávat lidské oce-nění. A kéž bych také, tak jako život skromného keře přispívá ke kráse svě-ta škrapů, mohl i já přispět k Božímu potěšení při pohledu na lidský svět.

■ paveL dvOřák a petr raus

příště: krystaL a kapka

kými jeskynními systémy; do naprosté většiny z nich však lidská noha nikdy nevkročila a i já tentokrát zůstanu u škrapového pole nad jeskyněmi.

Pro člověka tu vzniklo několikapat-rové bludiště, potřeštěný kraj, kde k cíli vzdálenému vzdušnou čarou jen deset metrů může vést sta metrů dlouhá oklika zpestřená šplháním a přeskakováním propastí. Taková škrapová pole vznikají jen na holé krasové skále nekryté hlínou, odborně řečeno v obnaženém krasu (odtud hantýrkový výraz pro podobné oblasti: speleoporno).

Trocha půdy se ale uchytí skoro všude, a tak i ze škvíry vedle našich stanů vyrostl keřík. Připomněl mi horské rododendrony, ty ale na vápenci nerostou. Žel se v keřích nevyznám a skutečnou identitu keře jsem nevypá-tral. Každopádně tam nemá lehký život. V zimě čelí mrazu a sněhu, v létě hor-kému slunci a nedostatku vody i živin. Přesto si nestěžuje, nesrovnává se se soukmenovci rostoucími na příhod-nějších stanovištích a bez hořkosti či výtek se plazí po skále, jak nejlépe umí.

nApSALi JSTe

k tématu smilstvaDěkuji Davidu Novákovi za otevřenost, se kterou píše na choulostivé téma. Smilstvo opravdu není neodpustitelný hřích, nesmí být ani doživotní klatbou.

Cesta ven vede jako vždy pokáním, odpuštěním a očištěním.V Davidově článku mi chybělo jen upozornění na určité specifi -

kum tohoto hříchu, které se zmiňuje v 1K 6,18–20. Ačkoli to není větší hřích než jiné, je v něčem záludnější. Apoštol Pavel píše, že je to jediný hřích „proti vlastnímu tělu“. Kraličtí bratři to chápali tak, že zatímco ostatními hříchy poskvrňujeme své svědomí, smil-stvem poskvrňujeme navíc i své tělo. Dnes se vykladači domnívají, že část korintského sboru byla pod vlivem řecké fi lozofi e, která podceňovala „hmotu“. Proto se zde zdůrazňuje, že nejen duše, ale i naše tělo patří Pánu, který si nás velmi draze „koupil.“

Zdá se mi, že i dnes je tendence oddělovat tělo od duchovního života. Před časem mi jeden aktivní křesťan řekl, že nesouhlasí s kázní v církvi a dodal: „…mně je jedno, kdo s kým spí.“ Jako by vlastně stačilo správně věřit, zpívat chvály, v nouzi se modlit, ale do mého soukromí, natož do intimity „těla“ ani Pánu Bohu nic není. Paradoxně ale ani hřích „těla“ skutečně není problémem jen těla, ale i srdce, jak poznamenává autor článku: „…sexuální pokušení souvisí s tím, jak je na tom moje srdce.“

tOmáš hOLubec, kaZateL sbOru cb karLOvy vary

k tématu odpuštěníDovolte mi prosím reagovat na článek br. Tomáše Pavelky, uveřej-něný v zářijové Bráně. Bratr píše: „Jde ovšem o naše viníky, o ty, kdo se provinili proti nám. Není asi na nás udělovat odpuštění různým diktátorům a sériovým vrahům.“

Modlitba Otčenáš není (primárně!) modlitbou jednotlivce, ale modlitbou společenství. Nemodlíme se: Odpusť mi moje viny tak jako já odpouštím svým viníkům. Vina spáchaná na bratru z mého společenství je tudíž spáchaná i na mně jakožto součásti tohoto společenství. A naopak odpuštění společenství je i „úko-lem“ mým jakožto součásti společenství.

Bratr Pavelka dále jako by tiše přepokládal, že Bůh musí nej-prve viníka porazit (přivést k pokání) a až pak mu my můžeme odpustit. Moje odpuštění či neodpuštění se ovšem ani tak netýká mého viníka, jako spíše mě samotného. Odpuštění není pouhá věta „Odpouštím ti.“ (mnohdy vyslovená tak strašlivě lehce), ale jednání, které toto odpuštění samo zosobňuje. Vždyť přece právě takto odpouští Bůh! Snesl naši vinu na sebe a přibil ji spolu se sebou samým na golgotský kříž ještě v době, kdy jsme byli mrtví v hříchu. Prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Není to tedy tak, že odpuštění je podmíněno pokáním. Naopak, odpuštění pokání předchází a (v podstatě) také vyvolává. vácLav mÜLLer, havířOv

(oba dopisy byly redakčně kráceny)

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1E-mail: brana@cb.cz

listopad 2014.indd 33 11/2/2014 10:13:28 PM

3� listopad 201�

k DiSkUSi

Svět mediální je zcela jiný než svět reálný. Víme to všichni a držíme se toho. Ale zdá se, že ať chceme, nebo ne, mediální vnímání reality prosakuje i do naše-ho povědomí (a podvědomí). Může se to projevovat různě – tím, že si vytvoříme okruh relevantních zdrojů informací, které budou potvrzovat náš náhled na věci, a nebudeme o těchto zprávách pochybovat ani si je

ověřovat; tím, že budeme médiím bezhlavě věřit, nebo bezhlavě nevěřit; tím, že sebe sama učiníme měřítkem věcí kolem sebe, aniž bychom se korigovali.

V dnešní době mediální se ovšem věc má jinak, domnívám se. Myslím, že základní boj se nevede o to, zda a jakému médiu/médiím věřit, ale zda a jak ještě navzdory realitě (i té mediální) ještě jsem ochotná věřit a důvěřovat Bohu. Zpráv, které prahově (a podprahově) podrývají Jeho obraz milujícího Otce, který si nosím v srdci, je až až. Nutím se vyhledávat takové informace, které tenhle obraz přiživí (samozřejmě tu nemluvím o malování věcí narůžovo), a nechci minout ty zprá-vy, které volají k zamyšlení nebo modlitbě. Na druhou stranu vím, že o světě mi v mnohém řekne více Bible, mé srdce a mé okolí než aktuální informace na sledo-vaném zpravodajském serveru. A toho se chci držet.

živOt v nadbytku infOrmací

věříte médiím?Někomu se média zdají všemocná, jinému zbytečná, třetího obtěžují, další si život bez nich nedokáže představit. Naprostá většina našich spoluobčanů ale jejich vlivu podléhá. Jak je to s námi? Komu všemu věnujeme svou důvěru?

Lucie Endlicherová

Redaktorka české redakce rozhlasové společnosti TWR-CZ

Média je potřeba umět používat, a není to otáz-ka víry. Zprostředkují mi pohled na místa a věci, na něž nedosáhnu. Dobrá služba, když ji beru kriticky. Například z Ukrajiny prakticky žádné věrohodné zpravodajství nemáme. Sám pracuji v médiích, jsem novinář, a i kdybych dostal volnou ruku a technické zázemí, abych byl zpravodajem z Ukrajiny, tak zaprvé v tom zmatku na východě země se těžko zorientuji, a i kdyby, tak můj hlas nejspíš zanikne v záplavě pro- nebo protimoskev-ské propagandy.

A nejde jen o výrobu propagandy – velká část veřejnosti u nás jako by zešílela a sama šíří médii, především internetem, amatérskou propagandu. Co pak zmůže novinář? Práce médií je často povrchní. Slyšeli jsme v těchto dnech v televizi zprávu o návr-hu zákona, který právě projednává Senát. Jen proto, že se nás ten zákon týká, vím, že televize lidi dezin-formovala snad v každém slově. Ale oni asi nelžou. Dělají zprávy a nemají čas. Zeptají se v Senátu, a co

jim dotyčný senátor řekne, to papouškují v hlavním vysílacím čase. Takže když slyším nebo čtu něco v médiích, ptám se – kde to asi vzali?

Ze všeho, co vidím, slyším a čtu, mne nejvíc zají-mají komentáře těch autorů, často novinářů, které už osobně umím ocenit. Dá se říci, že jim věřím, ale ne v tom smyslu, že věřím všemu, co napsali. Zají-mají mě jejich názory. A z toho zbytku mediálního „hluku“ si vybírám do hlavy jen nesporná fakta. A těch bývá málo. Můj přístup k médiím? Hodně číst, ale jen málo textů si pustit do hlavy.

Oldřich Kadlec

kazatel Sboru CB Neratovice

listopad 2014.indd 34 11/2/2014 10:13:29 PM

listopad 201� 3�

obs

ah r

ubr

iKy

nem

usí

vžd

y vy

jad

řova

t n

ázo

r re

daK

ční r

ady.

Médiím nevěřím! Taky nejsou k věření… Je pravda, že se snaží zaujmout prázdné mís-to po náboženství, tedy snaží se tvářit vše-mocně a vševědoucně. Velká většina lidí jim v tom dopřává sluchu a poskytuje patřičnou úctu svým předplatným. Média zvyšují svou cenu na stáncích a také postupně uzavírají své zdroje na internetu. Snad proto, aby si jich lidé více vážili.

Média jsou nástrojem k přenosu dat. A nejen k přenosu, ale také k zaznamenání a k archivaci dat. To, co bylo dnes v tisku, je už včerejší. Ale platí, že co bylo jednou kdesi napsáno, zůstává v obecné paměti navěky. Čím dál tím rychleji si umíme vyhledat, kdo byl kdo před týdnem, měsícem, ale i před pěti lety. A ještě jeden význam mají média, nejen to podstatné jméno v množném čísle, ale i sloveso. Média jsou dějem přenášení, média jsou komunikací zjevující naši kul-turnost, vztah ke svobodě a pravdě.

Proto médiím nevěřím, ale užívám je, spo-lupracuji s nimi. Srovnávám zprávy, které přinášejí média, a za nejdůležitější v práci s médii považuji paměť, schopnost třídění podstatných a nepodstatných zpráv. Nikdy nebudu úplně hotov a nikdy nebudu vědět všechno přesně. To je – žel – skutečnost.

Křesťanství je médiem, nejen to pod-statné slovo, ale i to sloveso. Když slyšíme Ježíšův hlas, jistěže reprodukovaně v hlase toho, kdo jej čte, něco se děje, protože se nás Duch dotýká! A my sami jsme médiem. Proto se budu vytrvale pokoušet předávat zprávy, psát, tisknout a fotografovat. Budu se učit kázni, neideologizovat, nepřikrašlo-vat a nezamlčovat. Otevřeně a pravdivě, byť i složitě – hlavně nezjednodušovat, nic čer-nobílého! Tóny šedi, to minimálně, nejlépe celá škála barev! Nepotřebuji, abyste mně věřili. Nevěřte médiím! Věřte Bohu!

■ připraviLi petr raus a david kašper

Daniel Kvasnička

kazatel Sboru CB Říčany

inze

rce

listopad 2014.indd 35 11/2/2014 10:13:30 PM

3� listopad 201�

když se rozezní hranas Pavlem se přátelíme dlou-

ho, ale teprve nedávno jsem poznal i jeho maminku. Žila sama v odlehlé chodské vesnici. Místní obyvatelé jsou uzavře-ní a ostražití. Také maminka bývala bdělá. Trpěla představou, že ji někdo chce vykrást. Neu-stále měnila zámky ve dveřích a „investovala“ do nich desetitisí-ce korun. To nebyl jediný svéráz staré paní. Navenek ale působila mile a úplně obyčejně.

Maminka přepsala svůj dům na Pavla ještě za svého života. Pavel dům zvelebil, leccos zařídil a upravil zahradu. Ale jakýkoliv jeho pokus něco vyhodit skon-čil obvyklým konfliktem. Jenže dům byl nepotřebnými věcmi doslova nacpán. To bude na dlou-ho, říkali jsme si. Jak jsme se mýlili! Odchod Pavlovi maminky byl závratně rychlý.

5. července: Pomáhám Pavlovi s instalací elektřiny v nové kůlně. Nejprve třídím instalační materi-ál po jeho tatínkovi. Býval elektri-kář. Paní mě pozoruje, kupodivu mě respektuje, občas se na něco zeptá. Ale stačí například jedna moje nadšená zmínka o pozoru-hodném zvonku z 50. let, když mi procházel pod rukama, aby skon-čil v jejím pokojíku.

Překvapivě dlouho jsme si popovídali u jídla. Stará paní je naprosto fit. Jen tak mimocho-dem prohodím pár slov, jak je důležité odpouštět, jaký to má blahodárný vliv na zdraví a jak by se měl člověk smířit s druhý-mi, dokud ještě může. To byla zřejmě poslední slova, která Pavlova maminka ode mě slyše-la. Zanedlouho se dozvídám, že se jí udělalo velmi zle a skončila v nemocnici.

9. července: Maminka je po mrtvici opět doma. Špatně mluví, hůř vnímá. S Pavlem pálíme letitý stoh časopisů a u tohoto smutného ohně přetřásáme další možnosti. Nezbývá než žít s pomocí Boží ze dne na den. Scénářů je tolik, že ve výsledku není žádný.

7. srpna: Vracím se, tentokrát i s rodinou. Ještě na návsi potká-vám Pavla, oznamuje mi, že maminka před chvilkou v nemoc-nici zemřela. Co teď? Přijel jsem pracovat, moje děti se těšily, že si pohrají s jejich dětmi… Ujišťujeme se, že opravdu můžeme zůstat. Vnoučata smrt své babičky opla-kala, ale za chvíli si už spolu děti pěkně hrají, metají salta na sta-rých matracích.

Znovu se mi vybaví ten úžasný zvonek. Pohrávám si s myšlenkou zapojit ho do kůlny – jen tak. Za chvíli se ale rozezní jiný zvonek, tzv. hrana. Na stole ještě zahléd-nu občanku. Tak to byla ona.

13. srpna: Blíží se Slavnost nanebevzetí Panny Marie a farář na pohřbu prohlašuje něco v tom smyslu, že paní Y nás s Marií všechny na cestě do nebeského domova předešla. Bůh suď. Pav-lova maminka si ale existencí Boží, na rozdíl od Marie, moc jistá nebyla.

Koncem září si prohlížím něko-lik cennějších předmětů – snubní prsteny, flexaretu (maminka prý ráda fotila) a asi patery hodinky. Je toho ale žalostně málo v porov-nání se vznešeností nositelky předmětů, ztracené dcery Boží.

Tak rád bych příběh zalil cuk-rovou polevou a přidal trochu šle-hačky. Daleko spíš mě ale napada-jí slova z Kazatele, uvedená jako podtitul tohoto článku.

■ david kašper

Lépe je jít do domu truchlení

než vejít do domu hodování, neboť

tam je zřejmé, jak každý člověk

skončí, a živý si to může vzít k srdci.

Kazatel 7,2

DOTekY

Foto

au

tor

listopad 2014.indd 36 11/2/2014 10:13:30 PM

listopad 201� 3�

kříŽOVkA

vyluštěte tajenkua vyhrajte knihu

Taje

nka

z čí

sla

10/2

014:

Jeh

o je

mou

dros

t i b

ohat

ýrsk

á sí

la. K

nihu

Měl

jsem

ště

stí n

a lid

i vyh

rává

Jar

osla

v Ží

tek,

Par

dubi

ce.

Přip

ravi

l Duš

an K

arku

š.

Tajenku zašlete do 23. 10. 2014 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Jiřiny Šiklové Vyhoštěná smrt. Výhru věnuje nakladatelství Kalich.

listopad 2014.indd 37 11/2/2014 10:13:31 PM

3� listopad 201�

pOST SCripTUM

s lnečné ráno. Na kvete motýľ, na nebi jastrab, na pleciach batohy. Jedlo na pár dní, malý

stan. Stúpame po zarosenej lúke. Pod nami Brezi-ny, dom Jarkinho detstva. My dvaja na čundri. Čun-der je rozumné podujatie. Putujete po vlastných na neznáme miesta, nesiete si so sebou iba to, čo

je nevyhnutné. Znova to viete, cítite to v bedrách, vo vánku na tvári: Život je cesta. Vybrali sme sa na potulky do krajiny Jarkinho detstva. Čo nájde na tých dávnych miestach? Čo zostalo? Čo sa stratilo? Pôjdeme cez Dubové, po modrej až k jazeru pri Ban-skom Studenci.

Značku sme stratili hneď za Dubovým. Strati-li, našli a znova stratili. Roky ju nikto neobnovil, zmizla v kôre stromov. Napokon sme zablúdili. Deň pokročil k večeru, radšej sme z kopcov zostú-pili. Vynorili sme sa z lesov nad Dubovým. V šik-mých lúčoch slnka žiarili rozľahlé zelené lúky a za nimi dubová hora. Značkám sme už neverili. V otvorenej krajine nájdeme cestu. Prejdeme lúka-mi k hore a horou k jazeru na druhej strane. Tam medzi mlčanlivými rybármi rozložíme svoj stan. Lúky však boli rozdelené elektrickými oplôtkami. Prehodiť ruksak, prešmyknúť sa pomedzi elektric-ké drôty, znova a znova. Unavení tými šteklivými plotmi sme dorazili k lesu. Sme voľní! Pomedzi sta-ré duby ľahko prejdeme na druhú stranu a postaví-me stan skôr než slnko zapadne za obzor.

No tam, kde lúka končila a začínal les, týčil sa trojmetrový plot. Hrubé dubové stojky a pletivo z tučného oceľového drôtu. Žeby si tým väzenským

plotom niekto ohradil chatu? Prekážku ľahko obíde-me. Ohradená však nebola chata, ohradená bola celá hora. Trmácali sme sa pozdĺž plotu cestičkou, ktorú tu vyšliapali zvieratá. Nie len my i ony mali vstup do hory zakázaný. Prešli sme asi šesť kilometrov, kým sme ohradenú horu obišli. Tu a tam na plote visela

tabuľka: Obecné lesy Dobrá Niva s.r.o. – súkromný majetok – vstup zakázaný. Ťažký hlavolam – Ako môže byť obecný les súkromným majetkom? Za plo-tom bol les vyrúbaný. Rúbaniskom pribehla k plo-tu srnka. Rozpačito zastala pred oceľovou mrežou a potom bezradne odbehla späť do svojho zajatia.

Na druhý deň sme pri oplotenom lese stretli inžiniera. Ten nám záhadu vysvetlil. Les musí byť ohradený – je to zvernica. Majiteľ osadil v lese triná-sť danielov, zaplatil za nich slušnú sumu. Súkromný majetok sa predsa nesmie zatúlať do cudzej hory. Namietol som, že i ja som Daniel a celkom voľne sa potulujem po krajine. Námietka na inžiniera nezapôsobila: „Bolo ich trinásť, už ich je len dvaná-sť,“ poznamenal sucho. „V noci som počul z hory výstrel.“ Poľovačka v zoologickej záhrade, pomyslel som si, no nič som nepovedal. Nechcel som inžinie-ra dráždiť. Nuž, krajina detstva sa zmenila. Dnes tu každý niečo vlastní a každý si to svoje ohradil. Tu čunder končí. Vo svete rozdelenom oceľovými plot-mi už cesta nikam nevedie. Tvárou v tvár bystrému inžinierovi som si spomenul na svätého Tomáša. Akvinský to vedel dávno: Základ hriechu je priva-tizácia bytia. Lenže ako to mám tomu inžinierovi vysvetliť? ■

Ohradený les

Ohradená však nebola chata, ohradená bola celá hora.

Daniel Pastirčák

listopad 2014.indd 38 11/2/2014 10:13:33 PM

© b

rán

a, P

etra

Kaš

pero

vá-P

olda

ufov

á

listopad 2014.indd 39 11/2/2014 10:13:34 PM

souvislostech otázka po oprávněnosti křtu nemluvňat vra-cela, až nakonec dozrál čas pro určitější a závaznější řešení.

V červnu roku 1897 na konferenci v České Skalici vystoupili tři kazatelé, kteří pro svědomí křtít nemluvňa-ta nemohli, s požadavkem, aby se tento orgán církve zno-vu problémem křtu zabýval. Pozice těchto tří služebníků ovšem nebyla striktně baptistická – nechtěli zcela odmítat možnost křtu nemluvňat v církvi a neodsuzovali ty, co děti křtili, jen žádali pro sebe svobodu nekřtít. Ve vzrušené debatě, v níž zazněly argumenty obou stran, se ukázalo, že velká většina přítomných chce zůstat věrná kongregačně-reformované tradici a křest nemluvňat zachovat. Nakonec ale oboustranně převážila touha po jednotě a přesvědčení, že klíčovým má být důraz na vnitřní změnu, znovuzro-zení, nikoliv na vnější znamení. Bylo přijato usnesení, že v otázce křtu má být ponechána svoboda svědomí těm, kteří podle svého porozumění Písmu praktikovat křest nemluvňat nemohou.

Tento krok svobodných, v němž církev připustila v otáz-ce křtu různost názorů, byl pochopitelně vzápětí terčem kritiky – pro reformované kruhy přestala SCR být refor-movaná, baptisté ji napadali za nedůslednost a pozůstat-ky katolictví… Přes mnohé pozdější diskuze ale svoboda svědomí v otázce křtu platí v církvi dodnes a dobře slouží jednotě v různosti.

■ rObert hart

Foto

arc

hiv

Konference Svobodné církve reformované roku 1897 konaná v České skalici řešila otázku křtu.

Pro křest má být rozhodující důraz na vnitřní změnu, znovuzrození.

Zdravá církev usiluje zachovat jednotu tam,

kde je možná

J ak jsme už viděli, nová církev nevyrůstala v jakémsi duchovním vzduchoprázdnu, ale žila v úzkém kon-taktu s okolní společností a zůstávala otevřená i vnějším duchovním podnětům. Tato otevřenost však

pochopitelně leckdy přinášela složitá dilemata a nesnadné, často i emocionálně rozjitřené diskuze a napětí.

Jednou z mnoha otázek, které se v křesťanstvu opakovaně vynořují a mají i značný štěpný potenciál, je otáz-ka křtu. Ve Svobodné církvi reformované byla tato otázka živá prakticky od počátku její existence.

Když po vážné krizi mladého společenství musel v roce 1884 odejít kazatel Novotný, připojil se k bap-tistům a začal kázat nutnost dospělého křtu. Ale i mezi těmi, kteří ho nenásledovali, byli takoví, kteří byli ohledně platnosti svého nemluvněcího křtu (často provedeného v katolické církvi) znepokojeni. Zdá se, že církev už tehdy měla odvahu těmto jiným hlasům naslouchat a brát otázku svědomí vážně, ačkoliv její ofi ciální postoj byl reformovaný, a tudíž křtila děti věřících rodičů. Prameny například zmiňují ochotu misionáře Clarka pokřtít jako dospělé ty, kteří o svém křtu takto pochybovali. Ale i později se v různých

křest a svědomí

listopad 2014.indd 40 11/2/2014 10:13:43 PM