cena 43 Kč / ročník 47 www.i-brana.cz 10/2015

foto

arc

hiv

, des

ign

on

dře

j ko

šťá

k

říjen 2015.indd 1 9/25/2015 8:52:10 AM

inze

rce

Nový zákon Slovo na cestu

Nový zákonSlovo na cestuNový zákonNový zákonSlovo na cestuSlovo na cestu

Bible Slovo na cestu, zip šedivá

EXPEDICEBIBLE 100 dobrodužných

výprav

135 AL82 6389

135 AL82 6389 Expedice Bible

EXPEDICE100 dobrodužných výprav

EXPEDICE100 dobrodužných 100 dobrodužných

-

-

@28

4 69

3 92

6

novinka

novinka

inz CBS Brana 2015-10 - 11.indd 1 8.9.2015 19:03:34říjen 2015.indd 2 9/25/2015 8:52:35 AM

oBSah

04 Každé ráno nové06 Rozhovor Je nám Kristus ještě příkladem? 12 Téma Zákon místo milosti20 Zápisník Jak jsem se v Ochranově probudil22 Výročí Zapomenutý příběh26 Etika Autorita duchovního

vedení32 Podobenství Host z daleka

TirážČíslo 10/2015, ročník Bratrské rodiny 47, Českobratrské rodiny 72 • Vyšlo 30. 9. 2015Vychází 10x ročně, cena 43 Kč

Šéfredaktor: Ing. Petr RausRedakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Jiří SedláčekVýtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga KutílkováEditor: Anna Duchková

Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828XTisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. PrahaObjednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.

Redakce a administrace:Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: brana@cb.cz

příšTě

Diskuse o diskusi Bronislav Matulík

Hlavním tématem říjnového čísla Brány je vztah Zákona a Milosti. Píšu ta slova s velkými písmeny na začátku, aby bylo jasné, že nejde o ledajaký zákon ani o žádnou lidskou blahosklonnost, byť třeba i řádu milosti prezidentské. Jde o zákon i smilování Boží.

Není to snadné téma, protože žádná milost není spraved-livá. A na spravedlnost jsme citliví. Princip „každému, co si zaslouží“, vytváří v lidské duši hranice a bariéry, které není snadné překročit.

Evangelium je nejen překračuje, ono je bourá. Zbožným židům Ježíšovy doby to zásadně vadilo, protože v tom viděli ohrožení samé podstaty víry. Nenechávali si to pro sebe, proti těmto novotám zřetelně vystupovali, a tak spory Pána Ježíše s nimi, s farizei, představují podstatnou část evangelií. Už to samo o sobě je dostatečným důvodem, abychom farizejské-mu vnímání s jeho důrazem na vnější projevy života a mož-ná příliš snadnými soudy věnovali náležitou pozornost.

V čísle najdete i další texty, jak jste na ně zvyklí. Z celé jejich šíře upozorním na jeden, který se v časopise objevuje pravidelně jednou ročně – je jím předplatitelský kupón.

O předplatném se nemluví snadno, přesto je to nutné. Brána balancuje na hranici ekonomické udržitelnosti. Sice se zatím podařilo udržet cenu na neměnné výši, časopisu by ale významně pomohlo zvýšení odběru. Potenciál na to má, opakovaně se setkáváme s lidmi, kteří o Bránu projevu-jí zájem, ona se k nim ale nedostává, protože není v běžné distribuci.

Klíčovým faktorem jsou v této situaci sboroví distributoři. Někteří z nich dovedou nejen donést Bránu těm, kteří si ji předplatili, ale také ji nabízet dalším. To je cenné. Stejně tak má svoji hodnotu, když některé sbory odebírají Bránu ve větším počtu, aby ji mohli nabízet příchozím. Časopis, který bezesporu vyvolává otázky, se tak může stát podnětem k roz-hovorům nad Písmem. A o to jde.

Vždyť Církev bratrská věří, že Boží slovo dovede odpově-dět, a proto se nebojí ptát. Je církví, která nestojí na doktríně, ale na Písmu, nikoli na lidských konstrukcích, ale na důvěře v Boha, který mluví a který se smilovává.

Ať je Vám i toto číslo k užitku! VášpeTr raUS

šéFredaKTor

Milí čtenáři,

inze

rce

Nový zákon Slovo na cestu

Nový zákonSlovo na cestu

Bible Slovo na cestu, zip šedivá

EXPEDICEBIBLE 100 dobrodužných

výprav

135 AL82 6389 Expedice Bible

-

-

@28

4 69

3 92

6

novinka

novinka

inz CBS Brana 2015-10 - 11.indd 1 8.9.2015 19:03:34 říjen 2015.indd 3 9/25/2015 8:52:38 AM

� říjen 2015

SLOVO

U ž brzy ráno můžeme v dnešní době potkat ve městě poslíčky roznášející do schránek noviny.

Lidé se tak mohou hned zrána dozvědět, co je doma i ve světě nového.

I náš text hovoří o něčem, co je každý den nové. Ovšem to, co v něm čteme, je daleko cennější a úžas-nější než ty největší a nejpře-kvapivější zprávy a novinky světa. „Hospodinovo milo-srdenství nepomíjí, jeho sli-tování nekončí. Obnovuje se každého rána.“ (v. 22–23) Kaž-dé ráno je zde nové Boží slito-vání a milosrdenství. Milosr-denství, které Mistr Jan Hus, jehož 600. výročí upálení si letos připomínáme, charakte-rizoval takto: „Boží milosrden-ství je Boží ochota pozvednout bědného z jeho bídy.“

Tato Boží ochota zvednout nás z prachu a bláta, vyvést z duchovního nedostatku a živoření, podat pomocnou ruku v problémech, selhá-ních a zklamáních, čili Boží milosrdenství, to nepomíjí, ale obnovuje se každého rána. To je úžasná zpráva, která se nám nabízí každý nový den. Každé ráno můžeme vstávat s jistotou, že je zde nové Boží slitování.

Na jedné straně je zde zdůrazněna trvalost a stálost Boží věrnosti a slitování. „Hospodinovo milosrden-ství nepomíjí, jeho slitování nekončí.“ (v. 22) Nepo-míjí, nekončí. Pán Bůh je tentýž včera, dnes i zítra. To platí i o jeho lásce a milosrdenství, prokázaném v Ježíši Kristu. Jeho milosrdenství, jeho slitování nepomíjí, dokud svět světem stojí. Je trvalé a stálé.

Na straně druhé je zde vyzvednuta i určitá novost a obnova. „Obnovuje se každého rána,“ čteme hned

vzápětí o Božím milosrdenství a slitování. (v. 23) Ano, je stálé, ale přitom přichází každý den k člo-věku nově. Můžeme říci: Boží slitování je vždy čers-tvé, vždycky svěží, má vždy nově co říci. Neokouká se, nezprotiví, nezestárne. Taková květina je dnes čerstvá, ale za krátký čas, třeba hned zítra, zestár-

ne, zvadne a nedá se obnovit její původní svěžest. S Božím milosrdenstvím tomu tak není. Přichází každý den nově, s neztenčenou silou a vždy s novou mocí.

Je to studna stále nové a čerstvé vody. Studna, kte-rá se nevyčerpá, a přitom má stále čerstvou vodu, jelikož je tam stálý přítok a odtok. Proto můžeme praktikovat výzvu Pána Ježíše: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije“. (J 7,37) Ne že se jednou napije a dost. Ať pije, stále znovu a znovu, a stále čerstvou vodu z Božího pramene.

Bratři a sestry, přátelé, nemusíme žít z něčeho minu-lého a starého, kdy jednou, už kdysi dávno, člověk přijal Krista, a teď žije – vlastně spí-

še přežívá – jenom z této dávné minulosti. Jak jinak bude vypadat náš život, jestliže se naučíme čerpat každý den znovu čerstvou Boží milost a pomoc.

Je to jako s houskami. Když je koupíte ráno čers-tvě vytažené z pece, jsou voňavé, měkké a křupavé. Kdežto když je necháte do druhého či třetího dne, jsou „gumové“. To je markantní rozdíl. Boží milost je čerstvá a každý den nová. Je to tatáž milost, která se stala před více než dvěma tisíci lety na kříži skrze oběť Pána Ježíše a trvá jednou provždy, a přesto nás chce oslovovat každý den nově.

pláč Jeremiášův 3,21–26

Každé ráno nové

říjen 2015.indd 4 9/25/2015 8:52:40 AM

říjen 2015 5

V jakých situacích můžeme vždy nově prožít to stej-né a trvalé Boží milosrdenství a slitování?

prožít nové Boží milosrdenství při četbě BibleJsou to pořád dokola stejné příběhy a stejná slova, četli jsme je v Bibli už možná dvacetkrát, padesát-krát, stokrát… Představte si, že byste nějaký román četli třeba každý rok znovu. Asi by se vám to zajída-lo. Bible ovšem není román, Bible se dá číst znovu a znovu a vždy znovu člověka osloví nově a jinak. Je to stejná Bible – vždyť čteme: Běda tomu, kdo by v ní pozměnil to nejmenší písmenko, tu jótu, tu malin-kou čárečku v hebrejském textu. Stejný text, a pře-ce – čtete ho třeba po jednadvacáté a ten samý text k vám promluví nově a naprosto aktuálně, přímo do vaší situace. Duch svatý ho otevřel a vy zůstáváte v úžasu nad novým oslovením.

prožít nové Boží milosrdenství při předávání biblické zvěstiTím nejdůležitějším zde není povědět vždy něco nového, originálního. Ve sboru neučíme a nekážeme vždy nové věci. Také při osobním svě-dectví předáváme druhým lidem stále stejnou zvěst – evangelium o Ježíši Kristu. Můžeme a máme volit různé formy, kterými předáme evangelium, přimě-řeně situaci a posluchačům, jak to dělal i apoštol Pavel. Jádro zvěsti ovšem podle apoštola zůstává stále stejné: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukři-žovaného.“ (1K 2,2)

Tím podstatným není, zda povíme vždy něco ori-ginálního a strhujícího, ale zda do toho našeho mlu-vení o Božích věcech – byť v jádru stejném – vždy znovu vstupuje nové Boží milosrdenství a slitování, které máme zaslíbeno. Bůh v Duchu svatém chce do našeho předávání evangelia přijít se svým slitováním, aby tu naši všelijakou bídu slov a koktání proměnil, pozvednul a zmocnil, takže notoricky známý příběh či mnohokrát opakovaná slova osloví nově a mocně.

Proto je tento text velkým povzbuzením pro ty, kteří nějakým způsobem pracují s druhými, vedou je, vyučují, pomáhají… Je povzbuzením pro učitele v besídce, vedoucí dorostu, mládeže… Povzbuzením pro ty, kteří káží, vyučují či třeba vedou biblickou skupinku. A pro každého křesťa-na bez výjimky je povzbuzením pro jeho sdílení evangelia s nevěřícími lidmi. Nové Boží milosr-denství tady je a chce k nám přicházet každý den nově a čerstvě.

Možná někdy těm, kteří pracují s druhými, vyu-čují, vedou ke Kristu, připadá, že už vše bylo řečeno, že se už budou jenom opakovat. Možná přijde únava z toho, že už tak dlouho s někým pracují a nic se neděje. Nemusíme malomyslnět. Boží milosrden-ství přichází do našich slov, zápasů, obav a oslovuje nově. Přichází k těm, kteří učí druhé, i k těm, kteří jsou vyučováni.

Čekejme znovu a znovu na toto Boží milosrden-ství. Je tu už tisíce let, a přesto ještě nezevšednělo, nevyčerpalo se, nezestárlo. Každý den z něj čerpej-me a nechejme se oslovovat pro sebe osobně i svou službu.

prožít nové Boží milosrdenství v osobní cestě za KristemV našem životním putování víry přijde někdy pro-blém, zkouška, útok satana či rovnou prohra. Jakou vzpruhou nám může být, když do takové situace obdržíme nové a čerstvé ujištění o Božím milosr-denství. Třeba povzbuzení živého Boha: „Neboj se, já budu s tebou.“ (Iz 43,5) Nebo: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný…“ (1K 10,13) Jsou to slova, která jsou v Bibli napsána už staletí, ba tisíciletí, ale v naší současné těžké situaci zazní zcela nově a aktuálně.

Když si to Jeremiáš uvědomí, neváhá vyznat: „Můj podíl je Hospodin, praví má duše, proto na něj čekám. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hos-podina.“ (v. 24–26)

Je dobré potichu (ve smyslu: s pokornou důvě-rou) čekat na Pána Boha, protože u něj je vždy nová a čerstvá spása a pomoc. Proto čekej na Něj a pij! Ty Boží prameny se nevyčerpají, a bude to jenom naše škoda, pokud se v nějaké falešné skromnosti či lhostejnosti spokojíme s něčím, co jsme prožili už kdysi dávno v minulosti, a neros-teme ve víře. Pán Bůh dává sice pořád stejnou milost, ale berme ji každý den nově a čerstvě z jeho ruky. Amen. ■

Kazatel Sboru Církve bratrské v Liberci (Puchmajerova ul.), ženatý, s manželkou Ruth mají dcery Martinu a Danielu. Vystudoval KEBF v Praze, absolvoval roční pobyt na Teologickém semináři v Ewersbachu (SRN). Sloužil na sborech v Opavě, Letovicích a Českých Budějovicích.

Mgr. Pavel Urban (1955)

říjen 2015.indd 5 9/25/2015 8:52:40 AM

� říjen 2015

Mohl bys na úvod říct, čím je ti blízká problema-tika uprchlíků a imigrantů?Můj pohled vychází především z mé křesťanské víry, ze studia Písma – jsem kazatel. Kromě toho ovšem ještě i z osobních asi dvouletých zkušeností s cizinci, imigranty. Máme jako Sbor Církve bratr-ské v Horní Suché výsadu žít a sloužit v blízkosti pobytového uprchlického střediska. Poslední dva roky docela proměnily můj osobní život i postoje mých spolupracovníků.

Zdá se, že i společnost kolem nás pochopila, že téma migrace nějak souvisí s křesťanstvím. Jed-nak jakoby si lidé vzpomněli, že církev se vždyc-ky dobře starala o potřebné, mohla by se tedy postarat i o uprchlíky, když už se nedaří se jich zbavit. A jednak jakoby se společnost rozpomně-la na své křesťanské kořeny a byla k přicházejí-cím křesťanům vstřícnější. Vidíš to podobně?Pokud bych se nechal unést obyčejnou lidskou jízlivos-tí, řekl bych, že mám radost, že v naší zemi zaznívá po mnoha letech na adresu křesťanů vstřícný hlas. Jsem překvapen, jak jsou k rozhovorům ve sdělovacích pro-středcích stále častěji zváni představitelé křesťanské-ho světa a je jim nasloucháno. Zároveň se stále častěji ozývají hlasy: „Křesťany tady chceme, muslimy ne.“ Pokud je ovšem toto vyjádření inspirováno především strachem z jiného náboženského přesvědčení nebo obavou z nebezpečí, které může ohrozit náš dosud pokojný a skvělý život, pak slogan „Křesťany tady chceme!“ žádným důvodem k radosti není.

Je zřejmé, že se ještě nejedná o změnu, kterou vyhlížíme a za niž se modlíme, totiž že křesťanská

víra osloví naši společnost novým způsobem svojí podstatou. Že lidé zatouží po odpuštění, smíření a po vztahu s Kristem. Že se křesťané stanou opět žádanou „solí a světlem“ tomuto světu.

Je ale možné, že tato současná doba nabízí církvi velkou příležitost. Je třeba pochopit potřeby součas-nosti, mít citlivé srdce a pozorně následovat toho, jehož jméno nosíme a k němuž se více nebo méně hlásíme.

Nenásledujeme ho snad? Nebo se o to alespoň nesnažíme?Dovolím si vyjádřit své překvapení z prohlášení některých církevních představitelů, že se církve zřejmě budou podílet na určité segregaci imigran-tů vhodných pro naši zemi a do našeho kulturního kontextu. Snažím se pochopit pár logických a prag-matických argumentů, ale zdá se mi, že zcela přehlu-šují důvody biblické a milostiplné. Jedním z důvodů těchto postojů může být „uchlácholení“ společnosti, ve smyslu nenarážet, uchovat si přízeň.

Zaznívají ale i jiné hlasy: „Budeme opravdu hledat ty, kteří potřebují pomoc, nejenom křesťany.“ (před-seda ERC). To zní mnohem vlídněji a přijatelněji. Regulativní imigrační politika má své opodstatnění, nicméně musí zůstat principiálně otevřená, doplně-ná úsilím o globální rozvoj. A určitě patří do kompe-tence státu, nikoli církve!

Uvědomil jsem si už mnohem dříve, že při hledá-ní odpovědí na složité otázky spojené s problémem migrace se téměř nikdy nevyskytuje úvaha: Co by v dané situaci udělal Ježíš Kristus? Co na to říká Písmo? Ježíš by imigrační politiku jistě neřešil, ale

rOzhOVOr

Sbor Církve bratrské v Horní Suché žije a slouží v blízkosti pobytového uprchlického střediska. V úzkém osobním kontaktu tak má možnost vytvářet s přicházejícími cizinci velmi osobní vztahy. Současně si může zřetelně uvědomovat rozpor v přístupu Pána Ježíše Krista k cizincům a přistěhovalcům a v přístupu dnešní většinové české společnosti.

S Tadeášem FirloU o Těch, KTeří přicházeJí

Je nám Kristus ještě příkladem?

říjen 2015.indd 6 9/25/2015 8:52:40 AM

říjen 2015 7

postoje k lidem v nouzi, na cestách, bez střechy nad hlavou, k lidem ukřivděným a opuštěným, to ho docela zajímalo. To byla jeho parketa a zřejmě je stá-le, až do dnešních dnů. Dokonce řekl docela expli-citně: „Byl jsem na cestách a přijali jste mě. Co jste učinili mým bratrům, mně jste učinili.“ (Mt 25,38)

Zkusíš nějak formulovat biblické principy vztahu k příchozím i k jinak sociálně a právně slabým?Nelze zde citovat množství biblických veršů. Můžeme to zúžit na konstatování, že Bůh už před staletími vyjádřil sirotkům, vdovám a přistěhovalcům svoji lásku a nabádal svůj národ, aby přistěhovalce milo-vali, protože on je miluje. Vždyť oni sami byli kdysi

přistěhovalci v Egyptě. (Dt 10,17) Samozřejmě Starý zákon rozlišoval mezi těmi, kteří se dobrovolně inte-grovali, a mezi těmi, kteří se vnitřně nebo i vnější silou a agresí postavili proti Božímu lidu.

Náš Pán se choval k lidem, kteří byli počítáni k těm „jiným“ – majícím jinou víru, nepatřícím k majorit-ní „svaté“ společnosti – velmi noblesně a velkoryse. Právě to je na Kristu fascinující a dokazuje to jeho chápání Otcova milujícího srdce.

Jak velkoryse? Co máš konkrétně na mysli?Pohrdané Samařany, kteří krátce předtím Krista nepustili do své vesnice, navštívil a pobýval u nich několik dnů. Vyučoval je o Božím království a pro-měňoval je svou láskou. Velmi pěkně se o nich vyjadřoval ve svých podobenstvích. Rozhovor se Samařankou je jedním z největších skvostů evan-gelijní zvěsti. Řekl: „Přišel jsem tyto lidi zachránit, ne je odsoudit.“ Jinými slovy, za tyto přistěhovalce – a Samařané byli podstatnou měrou potomky při-stěhovalců – později zemřel na kříži. (L 9,51–56)

Ve svém kázání v synagoze v Nazaretu uvedl jako příklad víry pohanské osobnosti, což ho ze strany „zbožných místních obyvatel“ málem stálo život. (L 4,17–30) Největší teologické, kulturní a sociální střety měl s „čistými a svatými“, kteří si nechtě-

FOTO

PeT

r ra

uS,

mO

nTá

ž O

nd

řej k

OŠŤ

ák

studoval evangelikální teologii na Univerzitě Mateja Bela v Banské Bystrici, titul ThDr. získal na HTF UK v Praze. Sloužil jako kazatel ve sborech CB v Horní Suché a v Českém Těšíně, v současné době je opět správcem sboru v Horní Suché. Člen Rady Církve bratrské. Je ženatý, s manželkou Janinou mají čtyři dospělé děti.

ThDr. Tadeáš Firla (60)

říjen 2015.indd 7 9/25/2015 8:52:44 AM

� říjen 2015

rOzhOVOr

li pošpinit ruce těmi „nečistými“, kteří měli jinou víru, přišli odjinud, byli jiné rasy a kultury.

Dovedete si představit Krista, který s tehdejší-mi vůdci národa stojí na hranici Izraele a vybírá si vhodné a přijatelné přistěhovalce, aby ochránil svůj národ od nebezpečí radikalismu a falešné víry? Jak nehodné Spasitele a jak nevhodné pro jeho následo-vníky, kteří „nemají dělat rozdíly mezi lidmi“, jak to dobře pochopil již v začátcích křesťanské círk-ve apoštol Jakub; sice v jiném kontextu, ale docela zřetelně. A napsal to i pro nás (Jk 2,1), abychom se nesnižovali na úroveň těch, kteří počítají, vybírají, hodnotí a nepřijímají.

Ne všichni naštěstí na tyto výzvy zapomněli… Ano, velice si vážím slibů farností i jednotlivců ote-vřít své prostory příchozím. Zdá se, že nebude snad-né v této spontánnosti a částečné euforii respekto-vat kompetence státu, organizací a církví. Je také zřejmé, že cizinců a utečenců je v naší zemi, zvláště ve velkých městech, už léta velké množství. Mnozí z nich očekávají vlídný pohled a úsměv, zájem, při-jetí, vztah. Už nyní máme mnoho možností, jak je přijímat a milovat.

Je ale možné vzít tento Kristův příklad doslova? I v dnešní době? Neznamenalo by neuvážené napodobování příliš mnoho rizik?Poslední dva roky mého života i služby ve sboru byly zaměřeny mimo jiné právě na uprchlíky. Jak jsem už zmínil, máme výsadu žít a sloužit v blízkos-ti pobytového uprchlického střediska. Hezké vztahy s těmito cizinci jsou pro nás velkým požehnáním, přinášejí nám mnoho radosti a nadšení. Společně jíme, bavíme se, poznáváme vzájemně své kultury, snažíme se jim pomoci v drobných věcech, zveme je do svých domovů.

Ty, kteří projeví zájem, zveme a později zapo-jujeme do našich církevních programů. Někteří samozřejmě zůstávají věrní svému náboženství, jiní nemají žádnou víru. Mnozí z nich už pro nás nejsou cizinci, ale stali se našimi přáteli. I když se odstěhují do jiných měst, jsou nám stále velmi blízcí. Máme velkou radost, že se někteří z nich integrovali a mají dobrou práci i bydlení. Rozhodli jsme se projevovat jim lásku nezávisle na tom, jestli uvěří, nebo ne, zda přijmou naši pomoc, nebo ji později odmítnou. Vážíme si profesionální služby organizací a snaží-me se respektovat jejich kompetence, ale i využívat své vlastní možnosti.

V této hektické době, kdy se do zemí Evropské unie „valí“ řeka příchozích a lidé se na ulicích měst

navzájem překřikují, zda je „chceme, nebo nechce-me“, se těšíme na nové tváře. Promýšlíme další setkání, modlíme se. Rádi bychom příchozím i jejich dětem vytvořili ovzduší naděje a pokoje. Chceme být tam, kde by byl určitě i náš Pán. Potěšuje nás, inspiruje a ochraňuje svou přítomností a láskou.

Kde, ve které oblasti je největší potřeba pomoci?Při dlouhodobějších osobních kontaktech zjišťuje-me, že v životě imigrantů vznikají specifické potře-by, které od nás vyžadují „vstupovat do mezer“. Oslovit křesťanské podnikatele, zda by byli ochotni cíleně zaměstnat některé cizince. Je to sice riskant-ní, někdy i ztrátové, ale může to velmi posloužit k oboustrannému požehnání. Prosit odborně zdat-né dobrovolníky, aby pomohli cizincům při hledá-ní bytu, doprovodu do zdravotnických zařízení,

při vyplňování žádostí. Najít křesťanské právníky a zdravotníky, kteří by se mohli pokusit podpořit cizince v klíčových záležitostech v případě selhání klasické právní nebo zdravotní služby.

Občas slýcháme, jak je důležité, aby se cizinci integrovali. Někteří z našich známých si našli dob-rou práci a bydlení a stali se tak jiným příkladem. Schvalovací proces – udělení mezinárodní ochra-ny – se ale neúměrně prodlužuje, žádosti jsou postupně zamítány. „Integrovaní cizinci“ prožívají nejistotu, obavy z budoucnosti, frustraci. Snažíme se je povzbuzovat, sami to ale nechápeme a jsme zmateni.

Nemá se církev přece jenom víc soustřeďovat na otázky věčnosti a střežit čistotu víry? Nevyhne-me se nakonec při všem tom zajišťování každo-denních potřeb setkání se samotným Bohem?Jaké je poslání církve? Jakým způsobem vede k setkání s Hospodinem? Možná bych uvedl něko-lik, dle mého názoru, skvělých doporučení, která jsou uvedena ve dvou publikacích Petra Šticy, kte-ré se věnují právě tématu zapojení církve do pomo-ci cizincům.

„Církev má být hlasatelkou jednoty lidského pokolení. Je jasným odpůrcem jakékoli formy

Církev je přirozeným místem integrace, vždyť v Kristu jsou překonávány všechny hranice a rozdělení.

říjen 2015.indd 8 9/25/2015 8:52:44 AM

říjen 2015 �

rasismu a nacionalismu, vždyť nenávist vůči cizin-cům považuje za provinění vůči přikázání lásky k bližním. Hlásá a sama praktikuje pohostinnost, solidaritu a sdílení vůči nejchudším. Církve jsou znamením toho, že nacionalismus, rasismus a xenofobie jsou zcela neslučitelné s křesťanským poselstvím.

Církev rovněž vystupuje jako obhájce lidských práv a zastánce slabých. Staví se na stranu cizinců, jimž se plných práv nedostává, zvlášť těch, kteří nejsou nikým zastupováni a nemohou nalézt zastá-ní. Měla by se vždycky zajímat o situaci příchozích včetně toho, jakým zákonným předpisům jsou pod-řízeni a jak je s nimi zacházeno.

Církev je už ze své podstaty sociálním činitelem a kritickým průvodcem politických jednání a práv-ních pramenů. Je naším úkolem kriticky sledovat politické i právní zdroje. Měli bychom se zasazovat za politiku sledující hodnoty pohostinnosti, solida-rity a sdílení, podílet se na zřízení zvláštní národní komise pro migraci, případně ustanovit zodpověd-nou osobu pověřenou péčí o migranty. Koordinovat pastoraci migrantů.

Církev je přirozeným místem integrace. Vyplývá to z její podstaty, vždyť v Kristu jsou překonávány všechny hranice a rozdělení. Sborové komunity mají být živé a otevřené, aby přicházející lidé moh-li pocítit christocentrickou univerzalitu a záro-veň zakusit specifika určité komunity. Sbory tak mohou napomáhat začlenění imigrantů do společ-nosti. Schopnost přijetí a integrace vypovídá nejen o životaschopnosti konkrétního společenství, nýbrž i o věrnosti vlastní identitě.

A nakonec, církev je místem pomoci. Nesmírně důležitý je diakonický rozměr křesťanských církví, který byl zřetelný od samého začátku jejich existen-ce. K němu vždycky patřila i péče o lidi na cestách. Pomoc má mnoho podob: pastorační péče, poraden-ství, kontakt na odbornou sociální a právní pomoc. Církevní sbory by se měly stát skutečnými přístavy pomoci a přijetí a naplňovat své povolání být živým znamením Kristovy lásky chudým.“

To je velmi podnětné čtení, prozradíš ještě tituly obou knih?Vyšly pod názvem Cizinec v tvých branách a Migra-ce a státní suverenita.

A na závěr připojím ještě jeden citát Petra Šticy: „Přijetí cizince a pomoc lidem na cestách se křesťa-nům stávají jedním z úkolů, k nimž jsou povoláni. Lze je chápat jako důležitou součást křesťanského étosu, jako jeden ze znaků autentického křesťanské-ho života a jeden z projevů služby lásky jak ve formě individuální pomoci, tak prostřednictvím pomoci organizované ze strany církevních obcí.

Tento úkol a jeho naplnění souvisí jak s vlastní identitou křesťanů, tak s vírou, s osobním vztahem k Bohu a s chápáním Boha. Francis W. Nichols tuto skutečnost popisuje slovy: ‘Cizinec nás totiž vyzývá ke změně, k novému promýšlení naší vlastní identity a k novému uspořádání našich pečlivě schraňovaných priorit. Ačkoli může být přijímání cizinců často zkuše-nost obtížná a někdy snad i bolestná, nakonec v cizin-ci můžeme spatřit, tak jako Jákob při zápase u potoku Jabok, Boha tváří v tvář – a on nám požehná.‘“

■ připravil peTr raUS

Příliv imigrantů Evropu zaskočil. Její nádraží jsou najednou plná a společnost, která se zdála být stabilizovaná a ve vztahu k druhým nadmíru korektní, si neví rady.

FOTO

arc

hiv

říjen 2015.indd 9 9/25/2015 8:52:45 AM

10 říjen 2015

církeV Ve SVětě

miSie neJen mezi romy

zakarpatí 2015Mezi Romy na Zakarpatské Ukrajině se autor článku dostal poprvé v roce 2000. Pán Bůh dal svou milost a na Zakarpatí se rozběhla misijní služba, na které se podílejí slezské sbory CB a také některé sbory AC. Následující článek je zprávou o stavu misie po patnácti letech.

J e neděle a my přijíždíme do romského tábo-ra Svaljava. Hned vidíme, že se tu děje něco

zvláštního. K modlitebně se trousí skupinky lidí. Po vstupu do modlitebny jsme zažili překvapení. Půl hodiny před začátkem byla skromná místnost téměř plná. Další lidé neustále přicházeli. Když boho-služba začala, lidé seděli a stáli všude na pódiu, v uličce, vzadu ve dveřích. Toto vše signalizovalo jedno – obrovský hlad po Bohu a po změně životů.

Po službě Slovem a výzvě přijalo Krista šestnáct lidí. Duchovní atmosféra byla nabita očekáváním. Lidé chtěli další modlitby a nechtěli jít domů. Nakonec pastor Šoni Horvat musel shromáždění nuceně ukončit, protože nás čekala další služ-ba v Mukačevu na prvním hlavním romském shromáždění.

povolání mezi romyV roce 2008 jsem do Brány napsal článek o misijní službě mezi Romy na Zakarpatí. Dnes bych chtěl na-psat něco více o tom, jak služba pokračuje. Je to už patnáct let, kdy jsem Romy na Zakarpatí navštívil poprvé. Bylo to v Mukačevu, v největším romském táboře v této oblasti. Žilo v něm více než pět tisíc lidí natěsnaných v malém prostoru na pokraji měs-ta. Bydleli v různých domcích, chatrčích a brlozích podle toho, jaké kdo měl možnosti.

Zvláštní však byla skutečnost, že tam existoval sbor ze sto padesáti znovuzrozených Romů, kteří byli členy církve. A v okolí Mukačeva měli asi dva-cet dalších stanic. Celé seskupení na Zakarpatí mělo asi šest set znovuzrozených členů. Tehdy se mě to velmi dotklo a vnímal jsem, že mám do této služ-by vstoupit. Od té doby jsem na Zakarpatí sloužil mnohokrát.

V březnu letošního roku dostala naše služba, kro-mě služby v romských táborech, další rozměr. Šlo o návštěvy rodin uprchlíků z Doněcké oblasti a pře-dání finanční i materiální pomoci těmto rodinám.

návštěva rodin uprchlíkůZ varnsdorfského sboru Apoštolské církve s námi jel bratr Jiří Kašpar. Složitá situace uprchlíků z válkou postižených oblastí Ukrajiny podnítila Jirku a jeho manželku Naďu k pomoci rodinám, které ztratily svůj domov. Navštívili jsme rodinu Romana a Iriny Krav-čenkových. Momentálně žijí v Berehove ve velmi ubo-hých podmínkách. Navzdory tomu, co prožili, jsou plní optimismu a očekávání, co s nimi Bůh zamýšlí.

A dále rodinu Haliny a Andreje Savkových, která žije v Zaričji v domku spolu s dcerou Irinou, jejím manželem a dvěma malými dětmi. Sestra Halina

Na Zakarpatí jsou naší stranou podporováni tito pastoři: Alexandr Horvat z Mukačeva, Mikola Lakatoš z Luček, David Janek z Čomonina, Olodar Horvat z Dombok a Mikola Balog ze Seredně. Kromě sborů na Těšínsku se na této pomoci podílely i další sbory CB, a to Kolín, Písek a Husinec.Letos byl na Zakarpatí odvezen invalidní vozík pro postiženého chlapce Matěje a 100 000 Kč na podporu místních pastorů. Uprchlíkům bylo předáno 11 000 Kč od různých dárců.Mikola a Rita Lakatošovi prosí všechny, kteří je alespoň trochu znají, aby se modlili za uzdravení Rity nebo za úspěšnou operaci.Více informací můžete najít na stránkách:O službě manželů Kašparových: www.pomocproukrajinu.estranky.czO celé popisované službě: www.cbnovagenerace.cz/misie-na-zakarpati

pomoc zaKarpaTí

říjen 2015.indd 10 9/25/2015 8:52:45 AM

říjen 2015 11

velmi těžce nese, že ztratili domov. Nemají se kam vrátit. Během našich návštěv se do oblasti, kde jsme se nacházeli, přistěhovaly další rodiny uprchlíků. Žel z nedostatku času jsme je navštívit nemohli. Oběma rodinám jsme předali finanční i materiální pomoc.

v romském tábořeNavštívili jsme tábor ve vesničce Čomonin. Bratr Janek David, pastor místního sboru, se stará o výu-ku dětí ve škole, kterou vybudovali ve své modliteb-ně. Sám má jedenáct dětí, a proto mu na jejich vzdě-lání velmi záleží. Měli jsme možnost navštívit školu právě v době vyučování. Výuka byla rozdělena do tří skupin. Nejmladší děti měly hodinu čtení a psaní, starší děti se věnovaly pracovní činnosti a nejstarší skupina probírala biblické příběhy.

Přinesli jsme dětem školní potřeby, jako jsou sešity, tužky, papíry a další, které jsme nakoupili v Muka-čevu. Zasloužila se o ně sestra z Církve bratrské v Husinci. Rozdali jsme dětem dárky a ovoce. Byli jsme velmi překvapeni, s jakým nadšením se pustily do jablek, jako by to bylo něco cizokrajného.

U kazatelské rodiny v lučkachNavštívili jsme také romského pastora Mikolu Laka-toše a jeho manželku Ritu. Pro Ritu jsme přivezli

peníze, aby mohla podstoupit gynekologickou ope-raci. Návštěva byla velmi smutná. Při předoperačním vyšetření lékaři zjistili, že Rita má nádor v hlavě, který jí působí časté bolesti. Nádor je sice nezhoub-ný, ale operace je nutná. Den před naší návštěvou Ritě zemřel poměrně mladý bratr. Mohli jsme je oba potěšit a zároveň požehnat modlitbami.

hlavní zázraky minulostiJako v minulých letech, i letos jsme na Zakarpatí

zažili mnoho zázraků. Bůh nám ukazoval nové mož-nosti služby. Radujeme se z toho, že když Bůh posí-lá, tak i zabezpečuje. Kromě podpory rodin pastorů jsme měli možnost uspořádat semináře pro pastory a klíčové vedoucí. Šlo o třídenní setkání sedmdesá-ti služebníků ve středisku Poljana, a to dva roky po sobě. O finance se Pán Bůh vždycky postaral. (Jeden seminář vyšel zhruba na 80 tisíc korun.)

Dalším zázrakem bylo postavení řadového domku pro rodiny postižené povodněmi. Potřeba vznikla po dlouhotrvajících deštích. V táboře Mukačevo spadlo několik domků postavených z hlíny a další byly poško-zeny. Okolní komunikace se totiž postupem času zvy-šovaly a mnohé domky se ocitly níže než okolní terén. Po deštích zůstávaly domky ve vodě, která neměla kam odtékat. Kanalizace zde totiž neexistuje.

Pamatuji se na dopoledne, kdy jsme seděli s vedou-cími církve v Mukačevu a přemýšleli jsme o tom, jak jim můžeme v tomto náročném projektu pomoci. Tehdy jsme se jich rozhodně zeptali: „Tak co, bratři, jak to vidíte? Půjdete do toho, nebo ne? Tento pro-jekt není náš, ale váš!“ Na nějaký čas zavládlo ticho. Uvědomili si, že vstupují do něčeho velkého, co pře-kračuje jejich možnosti. Dívali se jeden na druhého a po chvíli mlčení se ozval bratr Ruslan, který už má se stavbou domků zkušenosti: „Ano, jdeme do toho.“ Mlčení se prolomilo. Jeden za druhým sou-hlasili s tím, že domek postaví.

Pro nás Čechy to byl také krok víry. Celé financo-vání totiž zůstalo viset na nás. Bůh však odpověděl na tuto potřebu a otevřel srdce a peněženky dárců. Dnes už je řadový dům hotový a bydlí v něm nejpo-třebnější rodiny.

Loni jsme přivezli peníze pouze na dva měsíce. Vypadalo to, že finanční podpora asi skončí. Za letošní podporu (viz box) chci všem dárcům a mod-litebníkům jménem našich přátel na Zakarpatí upřímně poděkovat. Boží dílo mezi Romy na Zakar-patí pomalu, ale jistě roste. V dnešní době má sbor kolem dvaceti pěti stanic a zhruba devět set členů.

■ SlavoJ raSzKa,

KazaTel SBorU cB Třinec-lyžBice

FOTO

arc

hiv

au

TOra

říjen 2015.indd 11 9/25/2015 8:52:45 AM

12 říjen 2015

FOTa

arc

hiv

, ilu

STra

ce O

nd

řej k

OŠŤ

áktÉMA

marTin TaBačan

Soudit druhé je snadnéa rovnat je do stejné šablony,

jaká sedí mně, rovněž.Tak to ale dělávali

farizejové, se kterýmivedl Pán Ježíš tolik sporů. Navzdory

tomu vybízel své učedníky,aby činili a zachovávali všechno,

co jim farizeové řeknou.

říjen 2015.indd 12 9/25/2015 8:52:47 AM

říjen 2015 13

S e synem sedím v čekárně u lékaře. Po malé chví-li vstoupí mladá žena s asi čtyřletým klučinou.

S mateřskou láskou vlastní ženám klučinu odstro-jí, posadí ho k hračkám a sama vytáhne mobil, k němuž upíná veškerou pozornost. Inu, moderní matky, pomyslím si a dál se věnuji svému synkovi. O chvíli později vstoupí do čekárny muž v dobrých letech. Očividně patří k zmiňované dvojici. První myšlenka je prostá: To je otec klučiny. Bezpochyby. Ale co ta mladá žena? Je opravdu jeho matkou?

V mé mysli se začíná odvíjet obraz nevěry. Muž, který se kvůli krizi středních let rozvede, nabrnk-ne si mladší a ona se nyní stará o syna z prvního manželství. K čemu to vedlo? V srdci jsem oním mužem pohrdl. Zvlášť poté, co se k mladé ženě cho-val povýšeně a odměřeně. Nejenže si nesedl vedle ní, ale naproti. Ba co víc, gesty i posunky dával naje-vo, že nerozumí tomu, proč se stále věnuje mobilu. O chvíli později jsem byl usvědčen z omylu. Nebyl to pár se synem, ale otec se svými dětmi.

Proč o tom mluvím. Znepokojuje mne, jak rychle člověk dokáže zapomenout na milost a nahradit ji povýšeným odsouzením. Jak přirozené je pro člo-věka milost předražit natolik, až je naprosto nedo-stupná. Ke své hanbě jsem došel k závěru, že je mi vlastní „farizejské smýšlení“. Stačí málo, a aniž si to člověk uvědomuje, stává se farizeem.

o kom se bavímeFarizee máme jasně zařazené. Oni jsou ti špatní! Nikdo z nás si nepřeje být takto označen. Nejedná se o vyznamenání, naopak, jde o jasné hanlivé označe-ní, nebojím se říct, že dokonce i nadávku. Jeden se následně čepýří. Není příjemné být takto označen. V mysli se nám rojí všemožné důsledky a důvody, co to znamená. Je to pochopitelné.

Označením nálepkou „farizeus“ vyjadřujeme dvo-jí názor. Dle našeho soudu daný člověk v prvé řadě postrádá milost. Nerozumí jí. Nechce ji. Nezažívá ji. Zároveň s tím vyřkneme mnoho nedobrého. Jako například: Jsi povrchní. Jsi svázán zákony, pravidly a nařízeními. Nemáš lásku k lidem, ale rozhodně srdce studené jako kámen. Musíš mít pravdu za kaž-dou cenu. Jsi „divnej“!

Kdo by chtěl být farizeem? Nikdo. Důvod je prostý. Být farizeem znamená stát proti Kristu. Je to právě Ježíš a jeho výroky na adresu farizeů, jež způsobují náš odpor k této skupině lidí. Je to Ježíš, kdo varuje před kvasem farizeů a saduceů. (Mt 16,6) Cejchuje je jako ty, kdo zbytečně zatěžují druhé lidi různými předpisy a pravidly. (Mt 23,4) Nad to o nich mluví jako o pokrytcích (Mt 23,13a) a vyžírcích (Mt 23,14)

libujících si v ocenění či slávě prokazované druhý-mi. (Mt 23,5–7)

A nejen to. Bere je jako ty, kdo brání Jeho evange-liu. (Mt 23,13b) V zorném úhlu pohledu Kristových slov o obílených hrobech (Mt 23,27) a plemeni zmi-jím (Mt 12,34) pro nás nejsou farizeové nic víc než povrchní lidé. Zvláštní paraziti Božího lidu, o jejichž přínosu pro Boha a vyvolený národ nemůže být ani řeč. Naopak. Jsou přítěží a svěrací kazajkou radosti z života víry.

Také další velký muž novozákonní doby, apoštol Pavel, tento pohled svými názory podporuje. Sám byl farizeem. (Sk 23,6) Dokonce o sobě mluví jako o hor-livém farizeovi. Ve své – možná mladické – zapále-nosti neváhal pronásledovat Kristovu církev a beze-zbytku naplňovat „tradici otců“. (Fp 3,5n) Pavel, muž jasně vyhraněný, je zastaven Kristem. Místo pravidel a zákona okouší na cestě do Damašku milost a odpuš-tění. (Sk 9,3nn) Milost tak vzácnou a úchvatnou, že při psaní dopisu do Filip vyznává: „Cokoli však pro mě bylo ziskem, to teď pro Krista pokládám za ztrá-tu… Pro něj jsem to všechno ztratil a pokládám to za hnůj, abych získal Krista!“ (Fp 3,7–8b) Všechna horli-vost farizejství není pro Pavla víc než hnůj. V porov-nání s Kristem něco zcela bezcenného.

Nu, kdo z nás by pak toužil být označován za fari-zea? Nikdo. Důsledek slov Kristových i Pavlových nám předurčuje jasné přesvědčení. Být farizeus rovná se být nedobrý člověk. Je to však správně? Nejsme při takových závěrech pouhými zaslepenci? Není tato hra na „my a oni“ tak trochu falešná?

zavrženíhodní svatí?Ono se nadarmo neříká: „Pod svícnem bývá největší tma.“ V důsledku své předpojatosti lehce přehlédne-me jednu z Kristových výzev: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachová-vejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skut-ků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.“ (Mt 23,2n) Znajíce Kristova ostrá slova mířená na farizee pře-hlížíme v tomto textu jasnou Kristovu výzvu: Násle-dovat svými činy farizee. Mažeme to, čteme pouze

Po absolvování ETS v Praze sloužil jako vikář ve Sboru CB v Třebíči a nyní je kazatelem ve sboru CB v Pardubicích. S manželkou Jindřiškou mají dceru Elišku a syny Filipa a Davida.

Martin Tabačan (39)

říjen 2015.indd 13 9/25/2015 8:52:47 AM

1� říjen 2015

tÉMAtÉMA

výzvu, nejednat jako oni. Vnímáme slova, která si překládáme jako vybídnutí, abychom nebyli farizei. Kristus nás zde ale vybízí k něčemu jinému.

Ptejme se tedy: Proč nás Ježíš vybízí, abychom činili a zachovávali všechno, co nám farizeové říkají, máme-li zároveň být bdělí a dávat si pozor na jejich kvas? Odpověď najdeme, stačí odvážit se podívat na tuto skupinu lidí trochu blíže. Položit si otázku: Kým byli farizeové? Nelze než si jednoduše odpově-dět. Byli duchovní elitou vyvoleného národa. Nutno dodat jednu věc. Dnes je slovo „farizeus“ nadávkou.

Považme však, že v novozákonních dobách bylo oceněním. Daleko více poklonou než urážkou.

Farizeové se objevují jako jedna z odnoží tzv. „cha-sidů“, skupiny lidí, jež si kladla za cíl naplňovat uče-ní Zákona do nejmenších detailů. Tak vzácný jim byl vztah k Hospodinu, že Jej chtěli svými životy beze-zbytku následovat. Byla to jejich horlivost pro Boha, kterou si získávali obdiv různých lidí. Nikomu nepřišlo na mysl, že by se měl srovnávat přímo s Hospodinem.Svou svatostí byl Bůh na hony vzdálen vší lidské schopnosti a úsilí o svatost. Ale být jako farizeové! Být stejně spravedlivý, to už mělo svou hodnotu. (srv. Mt 5,20) Farizeové byli také jen lidmi, Božím stvořením, nebyli Bohem samotným. Inspirovat se a napodobovat člověka je mnohem snazší než napo-dobit někoho, kdo je pro mou víru mnohdy i neucho-pitelný. Někoho, kdo zcela přesahuje chápání. Ani důraz na odlišný oděv nebyl a neměl být výrazem pýchy a nadřazenosti, ale naopak v nejhlubší poko-ře svědectvím o jasných, i když odlišných postojích srdce. Přiznejme si, že z hlediska etiky na tom byli farizeové mnohem lépe než kdokoliv jiný z jejich současníků. Maje před očima tyto informace, nedi-

vím se jejich údivu a nejspíše i zděšení nad učed-níky mnoucími zrní z klasů o sobotě (Mt 12,1), nad Kristem hodujícím a radujícím se uprostřed celníků a hříšníků (Mt 9,11) či třeba nechávajícím si omývat nohy ženou hříšnicí, jež je skrápí svými slzami, utírá vlasy, líbá je a maže vzácným olejem. (Lk 7,37nn)

Nu, není nám toto povědomé?

přiznat si barvuShrňme si to ještě jednou. Kým byli farizeové? V očích lidí těmi nejzapálenějšími ze zapálených.

Jejich úsilí, disciplína a důrazy na Boží slovo jsou příkladné. Larry Osborne k tomu říká: „Jestliže neporozumíme, jak duchovně strhující byli farizeo-vé, zůstaneme slepí k nebezpečí být takoví, jací byli oni. Budeme se domnívat, že jejich tragická promě-na ze zapálených obránců Boha do Božích nepřátel na život i na smrt se nám nikdy nemůže stát.“ Neza-pomínejme, že tehdejší farizeové viděli sami sebe jako největší Boží fanoušky. Chválili jej. Uctívali jej. Otevřeně mluvili na jeho obranu. Přesto, když se ukázal, všemi silami stáli proti němu. Stejným způsobem se vůči Ježíši a Písmu můžeme zacho-vat i my. Můžeme ho chválit. Zpívat mu. Mluvit na jeho obranu. Přesto, když se ukáže způsobem, který neočekáváme, pak s ním nesouhlasíme nebo nám to není příjemné, a budeme zuby nehty bojovat.“

Není těžké stát se novodobým farizeem. Stává se to v okamžiku, kdy všechna naše dobrá hor-livost a zapálenost pro Krista přejde na svoji tem-nou stranu. Ač se to děje různými cestami, má to jednoho společného jmenovatele – totalitu Božího slova oproštěnou od Boha. Stav, kdy Boží slovo je více než jeho Autor. Kupříkladu si vezměme, jak se

říjen 2015.indd 14 9/25/2015 8:52:48 AM

říjen 2015 15

navzájem vůči sobě vyhraňujeme jako církve nebo sbory. Jak mluvíme o své zbožnosti a víře? Éterem se pak ozývají různá slova.

Někdo říká: „My jsme reformovaní!“ Další oponuje: „Naše zbožnost je letnič-ní!“ Do toho všeho vstoupí jiní a plni poznání dodávají: „My jsme evangeliká-lové!“ A aby se ozvaly ještě další hlasy znovu se vymezující vůči ostatním slovy: „My jsme misijní a učednickou církví!“

Maje okolo sebe takovou přehršel vymezujících se slov nelze se s údi-vem nezeptat: A kde je Kristus? Kam se poděla jeho milost? Počítá s ní ještě někdo? Kdo je ryze Kristův? Nestává-me se pouhými následovníky „tradice otců“? Nemyslím si, že každé takové vymezení je automaticky špatně. Staví nás ale na hranu, kde je snadné udělat malý krůček a povýšit třeba i jen naši „tradici otců“ nad Boha.

pozor na jazykStát se novodobým farizeem nemusím jen v důsledku kolektivního vymezování se vůči jiným. Děje se to i na ryze osobní rovině. Považte, nemáme někdy farizej-ské vnímání nedělních výkladů Boží-ho slova? Třeba právě v okamžiku, kdy komentujeme nedělní bohoslužby slovy: „Dnes jsem si z toho nic nevzal; dnes to bylo plytké; dnes tady nebyl Duch sva-tý!“ Jaký je důvod takových komentářů?

Inu, už jsme slyšeli tolik kvalitních výkladů, že to poznáme. A co pozná-me? Co jiného, než že kázající „nežije s Bohem“. Kladu si otázku, nakolik jsou tato slova vskutku oprávněná a nako-lik se za nimi skrývá duchovní pýcha. Nakolik se jedná o milostiplný postoj inspirující k činům lásky, a nakolik o postoj obíleného hrobu pohrdající-ho bratrem v Kristu. Právě proto, že v kázání daného bratra se Kristus pro-jevil způsobem, který jsme nečekali.

Do jisté míry s tím souvisí i nastavení našeho jazyka víry. Je dán osobnostním nastavením člověka – povahou, vnímá-ním světa, přemýšlením o věcech, zku-šenostmi atd. Jsou křesťané, kteří potře-bují být aktivní a neustále se zapojovat

ŘádKdyž přemýšlíme nad jakoukoli lidskou činností, zjistíme, že se odehrává v následující triádě: chaos, zákon, svoboda. Chcete-li dělat nějaký sport na trochu slušnější úrovni, brzy zjistíte, že se neumíte pohybovat na hřišti, že se rychle zadýcháte, že neznáte pravidla… Že prostě prožíváte chaos. Proto se musíte pravidla naučit, musíte zvládnout základní pohy-bové návyky, musíte nabrat „fyzičku“ atd.

Učení se základům většinou nikoho moc nebaví, ale bez určitého drilu (zákona) se vpřed směrem k tvořivosti prostě neposunete. Brzy zjistíte, že jen talent nestačí. Až po zvládnutí řádu, který dává zákon, můžete začít vymýšlet různé finesy a realizovat svoje skvělé kreativní nápady.

To platí ve všech oblastech lidské činnosti. Chcete krásně hrát volné variace na klavír nebo jiný hudební nástroj? Musíte cvičit stupnice a prstoklad. Asi vás to zpočátku nebude bavit, ale pokud se chcete posunout vpřed, jiná cesta nevede. Chcete překládat z cizího jazyka? Musíte projít nudným drilem učení se gramatiky. Najdou se sice i tací „překladatelé“, kteří se bez toho obejdou, výsledkem je ovšem paskvil. Jinými slovy, chcete-li svobodu, musíte projít obdobím řádu a zákona. Pokud ho přeskočíte a budete chtít příliš rychle svobodně tvořit, budete produkovat paskvily.

Bible hovoří jak o zákoně, tak o svobodě, ale jak to souvisí s výše popsaným? Platí triáda chaos – řád – svoboda i pro křesťanství? Domnívám se, že ano. Když uvěříme, máme v mnoha věcech chaos a je normální, že si potřebujeme leccos ujasnit. Obvykle nám někdo zkuše-nější pomůže, ale my musíme být ochotní se učit, co stojí v Písmu, jak víra souvisí s životem, že s ní souvisejí i jisté životní návyky atd. Pokud to přeskočíme, generujeme zástupy „duchovních kutilů“, jakýchsi samou-ků, kteří mají znalosti Písma jen velmi povrchní a kteří si žádné životní návyky, které ke křesťanství patří, neosvojili.

Scott Peck píše, že „duchovní růst je plný úsilí“. V podobném duchu se mluví o duchovních disciplínách. Konkrétně to znamená, že abych hlou-běji poznal Krista a jeho působení ve svém životě, potřebuji pro to něco udělat. Mám na mysli např. modlitbu, samotu, půst, pravidelné návštěvy bohoslužeb atd. Všechny uvedené oblasti jsou někdy radostí, jindy se nám do nich nechce. Nic z uvedeného není automatickou cestou k Bohu, může se ale jednat o pomoc, díky níž zakusíme svobodu a Boží milost. Pokud je můj život v chaosu, k Bohu se přibližuji nesnadno. Oproti tomu řád mě nejen osvobodí před chaosem, ale vede mne ke svobodě.

Svoboda je věc, na kterou jsme velmi citliví. Neradi se necháme kýmkoli nebo čímkoli omezovat. A řád či zákon omezuje. Jenže před čím? Před špatnými návyky a rozhodnutími, před povrchností a dalšími oblastmi. Zároveň pokud si některé věci díky zákonu osvojíme, přestanou nám vadit a díky nim budeme prožívat krásu svobody. Je ale smutné, pokud se někomu zákon stane cílem. Zákon je jen cesta. Je stejně tak smutné, když se někdo nikdy neposune z chaosu, a to jen proto, že „zákon nepotřebuje“. Vidět či zakoušet výsledky práce a služby takového člověka je nepříjemné.

Mám za to, že dnes tolik populární slogan „mám v tom svobodu“ může někdy být jen zastíráním lenosti a nechuti podřídit svoji mysl, tělo ale i duchovní život jistému řádu a zákonu. Pak ovšem hrozí, že „mít svobodu“ vlastně neznamená nic jiného než „mít v tom chaos a nechtít to změnit“.

Proto je krásné, když se dobrovolně přijatý zákon stane směrovkou a základem cesty ke svobodě a k tvořivosti.

■ david nováK, KazaTel SBorU cB praha 13

KomenTář

říjen 2015.indd 15 9/25/2015 8:52:48 AM

1� říjen 2015

tÉMAtÉMA

do nejrůznějších rozhovorů o víře, řešit konflikty nebo bombardovat svět evangeliem za každou cenu. Jiní naopak potřebují ticho a rozjímat o Bohu. Doslo-va zamilovat se do Boha a trávit s ním chvíle spíše o samotě než ve společnosti druhých. Další jsou ve svém živlu, když se smí ponořit do symbolické zbož-nosti rituálů. S Kristem se setkávají v modlitbách hrdinů víry nebo třeba ve svátostech. Není to v tom, že by každý měl jiného Boha. Jen Bůh promlouvá jazykem víry, jenž je vlastní každému jinak. V tom je tajemství víry. Je pestrá a přitom jedna.

Úskalím je, pokud nás jazyk víry uzavře natolik, že nejsme s to vnímat ani chápat, jak by Bůh mohl pro-mlouvat ke svému lidu jinak než právě tím naším jazykem víry. Nejzřetelněji se toto napětí objevu-je v otázkách zpěvu ve sborech. Občas jsem byl zděšen skoro až násilným hájením „zďovek“ nebo naopak písní z křesťanského kancionálu. U toho už nejde o Krista, ale o jiný jazyk víry. Natolik nám cizí, že mu nerozumíme. Přitom se mnohdy jedná o krátkozrakost vedoucí k nedorozumění. Dva pří-klady za všechny:

Zažil jsem situaci, kdy výzva vedoucího dopro-vodné hudební skupiny k povstání během písně a pozvednutí rukou byla vnímána nejen jako nepa-třičná, ale také manipulující a byla tedy i považo-vána za hřích. S překvapením jsem následně zjis-til, že skutečnost byla tak trochu jiná. Problémem nebylo samotné uctívání ve stoje, ale už jen ten fakt, že někdo stojí, a já proto nevidím na promítaný text a nemohu se plně zapojit do zpěvu.

Jiným příkladem je odmítnutí písní z křesťanského kancionálu jako písní, jejichž prostřednictvím nemůže Bůh promlouvat, protože jsou vyznavačské a ne chvá-

lící. Daný sourozenec v Kristu nebyl s to ani připustit, že by někdo mohl při zpěvu těchto písní zažívat Boží doteky a vnímat Boha. Nedochází mu, že si člověk třeba s konkrétními písněmi spojuje významné oka-mžiky svého života víry. Nedá se neptat, jak na tom bude, až nová generace přinese jiný typ písní…

Další způsob, jak se lze navzájem vymezit, nachá-zíme při pohledu na službu. Spočívá v povzdechu nebo naopak v burcování a tlučení do okolí slovy: „Nejdůležitější je práce…“; dosadit si smíme tu svou. Ať už je to práce s dětmi, dorostem, mládeží; práce

na misijním poli; práce diakonská atd. Nepochybuji o tom, že svůj postoj máme pevně opřený o různé důvody, zkušenosti a chytrá slova slavných či ne v neposlední řadě o slovo Boží. Nepochybuji, že jsou to věci, které nám leží na srdci.

nechejme se nachytatNení divu, že se tento postoj následně projevuje tou-hou, aby všichni viděli budování Božího království stejně jako my. Abychom se všichni ponořili do stej-ných vod. To všechno se promítá do dobrých úmyslů s církví, když burcujeme církev podle svých obda-rování. Ten, kdo je obdarován pastýřsky, bude bur-covat slovy: „Potřebujeme více lásky!“ Ten, kdo má srdce u ztracených, vyzývá: „Potřebujeme se více otevřít světu!“ Ten, kdo je člověkem modlitby, volá: „Potřebujeme se více modlit!“ Všechno to jsou jistě důležité výzvy. Má otázka ale je, nakolik nás tato zvolání proměňují ve farizee, když druzí mají jiný názor než my a jsou hluší k našemu volání, neboť vnímají, že se Bůh projevuje i jinými způsoby.

Přemýšlejme dál. Nejsou to právě druzí lidé, kdo odkrývají naše farizejství? Myslím na ty, kdo byli

říjen 2015.indd 16 9/25/2015 8:52:48 AM

říjen 2015 17

součástí našich sborů, spole-čenstev víry, ale z nejrůznějších důvodů odcházejí. Někteří proto, že prožili zranění. Místo otevře-né náruče milosrdenství našli jen řeznický špalek, kam měli položit hlavu. Další opouští sbor pro nedostatek přijetí a souzní se slovy nemocného u rybníka Bethesda: „Pane, nemám člově-ka!“ (J 5,7) Jiní se třeba otáčí ke sboru zády, neboť jim nevyhovuje způsob zbožnosti sboru.

Následně odchod některých z nich možná komentujeme slo-vy: „Myslím si, že to je požehna-ný odchod.“ V duchu pak myslí-me na to, že alespoň máme klid a nemusíme nic řešit. Nebo jako Písmáci vytáhneme Pavlova slo-va: „V našem srdci nemáte nedo-statek místa, ale vy sami se nám uzavíráte.“ (2K 6,12) Přitom těmi-to slovy komentujeme svoje zkla-mání a očekávání zájmu z jejich strany. Byl však náš zájem oprav-dový? Záměrně se nyní nevyjad-řuji k možnému farizejství. Spíše kladu otázku sám sobě: „Není to spíše tvrdostí mého srdce? Není to důsledek doslovného a tedy i fari-zejského lpění na Božím slově nebo tradici otců?“

Kde se stala chyba?Neházejme všechny do jednoho pytle. Kritická Kristova slova na adresu farizeů neznamenají, že všichni byli stejní. Zástupcem následováníhodného farizea je například Nikodém. Poprvé se setkává s Ježíšem v noci. (J 3,1) Podruhé Nikodéma zastihujeme v situaci, kdy velekněží a fari-zeové chtějí Krista zatknout. Chrámová stráž přichází s prázd-nou a dostává od rady vyčiněno. Nikodém si dodává odvahy a brá-ní strážné slovy: „Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopus-til?“ (J 7,51)

O příliš úzké cestěZ evangelia jsme mnozí zaslechli výrok Kristův o široké cestě vedoucí k záhubě a úzké cestě vedoucí k životu. Ale i farizeové, o kterých čteme v Novém zákoně, byli zřejmě přesvědčeni, že jdou po úzké cestě zachovávání přikázání a úcty k Boží-mu zákonu. Možná proto to samé evangelium ukazuje, že úzká cesta ve smyslu vysokých nároků na sebe i druhé nemusí být ještě cestou spásy. Úzká cesta může být také cestou úzkého, nepřejícího a závistivého srdce.

Vím to ze své zkušenosti s pohoršením a rozhořčením nad těmi, kteří nejsou jen takoví zbožní, milí a laskaví, jak jsem si představoval. Nevyhne se mi ani pocit žárlivé závisti, který se obrací v nepřejícnost, pokud se mi zdá, že se jiným vede lépe, a přestože jejich zbožnost a názory nedosahují mých představ, jim Pán Bůh neuvěřitelně žehná. Na jedné straně pak stojím já – „mučedník, mudrc nebo hrdi-na“, a na druhé oni – „bídáci a pomýlení všeho druhu“ neboli slovy Písma „chátra, která nezná zákon“. (J 7,39)

Jak píše Martin Tabačan, nevyhýbají se nám tyto myšlenkové postupy ani na kolektivní, církevní úrovni. I tady snadno dělíme, tentokrát „my“ a „oni“. Dovolte kratičkou a čerstvou zkušenost z jednoho modlitebního setkání s přáteli z římsko-katolické církve, které se konalo v zámecké kapli. I přes večerní hodinu na zámek pořád mířily skupinky turistů a zkoušely, kde je otevřeno. Doprostřed naší modlitby vstoupil do otevřené kaple vousatý mladík s dredy a prohodil několik slov anglicky. Mojí první reakcí bylo vetřelce nějak slušně vypakovat. Naštěstí mluvím anglicky velice špatně. Proto se dřív vzpamatoval jeden z mých přátel a mladíka laskavě pozval dál s tím, že budeme pokračovat v modlitbě. Mládenec si tiše kapli prohlédl a pak ještě během naší modlitby odešel. Po skončení modlitby jsem si uvědomil, že jsem chtěl jednat přesně v duchu hesla: „Zapadni nebo vypadni…“. Když mi někdo nesedí, tak nemá mezi námi co dělat. Nepatří do party.

Konečně projevem, ve kterém, myslím, i církev jako celek může vstupovat na příliš úzkou cestu, jsou různé „lamentace“ nad stavem bezbožné, konzumní, přesexualizované a nevím ještě jaké většinové společnosti. Lamentace může být na první poslech pěkná. Řada posluchačů včetně řečníka může mít pocit zadosti-učinění: „Je to všechno přesně tak, jak říká, ale chvála Bohu, my takoví nejsme.“ Nebo se může šířit apokalyptické zděšení: „To je hrůza, kam ten svět spěje…“ Pán Ježíš během své služby tady na zemi ale vystupoval trochu jinak než jen jako oblíbený řečník tepající zlořády bezbožných pohanů nebo jako jeden z hlasatelů apokalypsy.

Ať už jako jednotlivci nebo sbor či církev, vlastně hrajeme stále stejnou hru. Díváme se na lidi kolem sebe a ne na Boha. Lidé jsou buď tím temným pozadím, na kterém vynikáme, nebo naopak porotou, která nás může obdařit uznáním, potles-kem a slávou. Víra v lidi nahrazuje víru v Boha, byť by měla náboženský převlek. S přístupem, který je zaměřený jen na své vlastní já a jeho obraz v očích ostatních lidí, je pak jedno, jestli chci uspět ve zbožnosti nebo třeba v tenise. Výsledek je pokaždé stejný. Podle toho, jak se nám daří, vznikne buď nějaká forma exhibicio-nismu, nebo rozčarování, zklamání a závist.

Jaká je cesta ven? Obraťme svůj pohled od lidí na svého Pána. Nejpodstatnější a první bod je uvědomovat si, že se sám Bůh už obrátil k nám. Kdysi jsme se spo-lužáky na teologické fakultě vedli učenou debatu o zvláštním přínosu křesťanství. Zasáhlo mě prosté mínění jedné mé spolužačky: „Na křesťanství je úžasné to, že nabízí důvod vždycky se zvednout a jít dál.“ Ten důvod je jasný. V Kristu nám bylo řečeno Hospodinem „ano“: „Vždyť Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás zvěs-tovali my (…) nebyl zároveň ‚ano‘ i ‚ne‘, nýbrž v něm jest jasné ‚Ano‘!“(2K 1,19–20)

Bohu neděláme radost tím, jací jsme, ale tím, že jsme. Jako Bůh řekl a říká „ano“ k nám, tak máme důvod i sílu povědět „ano“ i k lidem kolem sebe.

■ Karel hůlKa, KazaTel SBorU cB děčín

KomenTář

říjen 2015.indd 17 9/25/2015 8:52:48 AM

1� říjen 2015

tÉMA

Nikodém se strefuje do černého a odhaluje důvod změny ryzího věřícího v zarytého farizea. Velkou měrou tím potvrzuje Kristova slova a hlásí se k nim: „Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým sou-dem!“ (J 7,24) Nejedná se o důvod, proč Ježíš mlu-ví proti farizeům. Oni se naprosto vzdávají potřeby hledat motivy a otáčí se zády k Bohu. Svými slovy to vystihuje Watchman Nee: „Spokojenost nebo nespo-kojenost Boha nejsou založeny na principu dobra a zla. Bůh spíše sleduje zdroj všech věcí. Čin může být docela v pořádku, ale Bůh se ptá, jaký je jeho původ.“

Připomíná mi to situaci, kdy někteří členové sboru volali po kázni mladé sestry. Měla mimomanželský vztah a byla v očekávání. Svou argumentaci kromě Písma podpírali také poukázáním na starší případ, kdy jsme ve stejné situaci jednoznačně sáhli ke káz-ni. Nakonec jsme v tomto druhém případě ke káz-

ni nesáhli. Dva případy. Jeden a ten samý problém. Dvě rozdílná řešení. Proč tomu tak bylo? Obě mladé ženy jsme vedli k pokání. Zatímco v prvém případě nebyla výzva přijata, v druhém naopak byla. Prvý případ vedl ke kázni, ale pro druhý toho už nebylo třeba. Církevní kázeň je v prvé řadě nástrojem obno-vy vztahu s Bohem, ne trestem.

Uvědomil jsem si, jak lehce je možné vzdát se touhy hledat motivy a spokojit se se zdánlivě čer-nobílým viděním světa. Je dobře měřit všem stej-ně. Kladu si otázku, nakolik nejen současné církvi chybí vnitřní porozumění Kristovu dvojímu přiká-zání lásky. Lidská přirozenost nás vede, abychom druhé hodnotili podle jejich chování. To máme na očích. Z vědomého i nevědomého chování člověka můžeme ledacos odečíst. Kolikrát nám stačí jeden pohled a už víme. Nikdo nám nemusí napovídat,

Vychází desetkrát ročně; cena 43 Kč, roční předplatné 430 Kč+ následující poštovné: 1–2 ks 240 Kč / 3–4 ks 320 Kč / 5–15 ks 790 Kč16–35 ks 860 Kč / 36 a více ks 990 Kč

Objednávky a informace na adrese:KODEX, o. p. s., vydavatel časopisu BRÁNA, Soukenická 11, 110 00 Praha 1tel.: 222 312 656; e-mail: kniharstvi@kodex.cz

Možnost odběru přes sborové distributory – informace žádejte ve sborech Církve bratrské. Časopis BRÁNA je také možné zakoupit v Galerii Kodex, Soukenická 11, Praha 1, nebo objednat prostřednictvím on-line formuláře na www.i-brana.cz.

říjen 2015.indd 18 9/25/2015 8:52:50 AM

říjen 2015 1�

Rovnováha přirozenostiStejně jako v době Ježíšově, i dnes jsou ve společnosti na jedné straně četné skupiny lidí, kteří zákony ignorují nebo přinejmenším obratně obcházejí, na druhé straně jsou zde ale i lidé, kteří zákony prosazují tak urputným způsobem, že mnohdy nadělají více škody než užitku.

Autorův článek, ve kterém mimo jiné velmi výstižně popisuje farizee jako velmi váženou a ve své době uctívanou skupinu osob známých svojí vzdělaností, zbožností a především ochotnou dodržovat Boží zákony přes všechna úskalí, která nám život přináší, ve mně evokoval obraz. Vidím před sebou váhy – decimálky (na vysvětlenou pro ty později narozené: jde o váhy, které tvoří rameno, na jehož koncích jsou misky vah) našeho života, kde na jedné misce je naše schopnost dodržovat Boží přikázání a na druhé straně je obecně řečeno naše lidskost, projevující se všemi emocemi, které nám Bůh dal do vínku.

Chce snad Bůh, abychom neprojevovali svoji lidskost v celé její roz-manitosti? To jistě ne. Sami však dobře víme, jak je naše lidskost neboli lidská přirozenost zrádná a snadno nás odloučí od Boží lásky a blízkosti. Asi už tušíte, že ideální stav je rovnováha obou misek. Dodržovat Boží zákony a přitom si uchovat svoji lidskost a lidskou přirozenost se všemi jejími touhami, přáními, emocemi a projevy.

Jenže takové vyváženosti vás žádná, byť i teologická fakulta nenaučí. Marně budeme navštěvovat semináře, číst moudré knihy a studovat Boží slovo. A světští psychologové nám v tom už vůbec nepomohou. Tato vyváženost je ukryta v nás a je jen na nás, abychom ji objevili a naučili se s ní pracovat. Spočívá v naší schopnosti milovat Boha skutečně srdcem (ne jen svými ústy) a nechat se vést Duchem svatým. Pokud bude náš zrak upřen především na našeho Pána, pak on sám ve své lásce a milosti bude střežit rovnováhu oněch pomyslných misek vah.

Ačkoli jsem v úvodu poukázal na do jisté míry protichůdné a extrémní skupiny lidí ve společnosti, je nezbytné si uvědomit, že prakticky každý z nás je náchylný k jednomu či druhému z obou extrémů. Snad právě pro-to, že u věřících křesťanů je to častěji ona bezbřehá horlivost hraničící se zákonictvím, poukazuje Ježíš tak často na nebezpečí, které se v zákonic-kém přístupu k víře a k životu skrývá, a stává se tak překážkou na cestě víry nejen pro ty, kteří takto jednají, ale i pro jejich okolí.

Není zdaleka tak těžké, aby satan proměnil naše dobré úmysly v pýchu, pokrytectví, mentorování, kritiku a jiné necnosti, a to i v těch nejjemněj-ších odstínech všedních dnů, které nás tak snadno svádějí ze správné cesty. Myslím, že autor článku pochopil aktuálnost tohoto problému a nespokojil se s povrchním konstatováním takového nebezpečí.

Snad jen škoda, že to důležité zůstalo poněkud nezdůrazněné upro-střed řady informací. Mám na mysli ono moudré a výstižné konstatování, že podstatou farizejství v našich životech je stav, kdy Boží slovo je pro nás více než jeho Autor. Mějme ta slova na paměti vždy a všude tam a nejenom tam, kde budeme vystupovat jako představitelé církve, jako lidé věřící, jejichž víra jim od základu změnila život.A na závěr ještě jedna malá poznámka. Mám za to, že schopnost hodnotit sami sebe, včetně motivů, které nás k určitému chování vedou, nám není zdaleka tak přirozená, jak autor ve svém článku konstatuje. Myslím, že vědomá introspekce do oblasti motivů našeho chování je nejen velmi důležitá a přínosná pro nás samotné, ale umožní nám i daleko snáze vnímat motivy chování druhých.

■ radim řezáč, policiSTa-vyšeTřovaTel, SBor BJB v olomoUci

KomenTářabychom vynesli závěr jasnější než polední slunce.

Druhá část Kristova dvojího přikázání lásky o vztazích s našimi bližními v sobě nese výzvu nespokojit se pouze s vněj-ším pohledem na chování druhého. Vede nás hlouběji až k otázce zkoumání moti-vů. Tak hodnotíme sami sebe. Děláme to naprosto přirozeně. Nikdo nám nemusí odkrývat naše nitro. Víme, proč věci dělá-me. Víme, jaké motivy nás ženou k tomu, abychom se chovali tak, jak se chováme. U druhých lidí to přirozeně nemůžeme vidět. Nevidíme druhým do hlavy. Smí-me vnímat pouze jejich chování, vystu-pování, tón hlasu, slova apod.

majitelé pravdyProcházím kavárnou, kterou máme v Arše. Je tu prázdno. Pouze u jednoho stolu kdosi sedí. Je podvečer a venku už padla tma. Moc dobře na onu osobu nevi-dím, neboť je jen slabě osvětlena stolní lampou. Přimhouřím oči a ostřím, abych rozpoznal. Vida známou tvář pozdravím a kráčím pryč. Později mi vrtalo hla-vou, proč jsem se dočkal tak zaražené a odměřené odpovědi na pozdrav. Neda-lo mi to, abych se nedotázal, zda se něco neděje. Díky této dodatečné otázce jsem směl zjistit, jak mne dotyčná osoba vní-mala. Neviděla kazatele mhouřícího oči a ostřícího pohled. Viděla tak přísně se dívajícího kazatele, že jí hlavu zaplavila jediná myšlenka: „Co tak špatného jsem udělala, že se na mne zlobí!?“

Nebezpečí upadnutí do farizejského pohledu na svět hrozí tam, kde si člo-věk nárokuje, okupuje pravdu. To bylo vlastní farizejům. Svou pravdu povýšili nad Boží. Pro ně Ježíš nebyl Pravdou, ale nebezpečnou lží. Na Kristu se láme naše farizejství. Buď trvá, že Pravda má mne (tj. jsem Pravdou zajat), nebo jsem přešel k tomu, že pravdu mám já (tj. zajal jsem Pravdu). V takto vyzna-čeném rozmezí zápasíme o živou víru. Vědomi si rozsahu a hloubky přede-vším vlastního hříchu, odkrýváme srd-ce. Stáváme se zranitelnými, abychom nacházeli milost, jež není nabídnuta spravedlivým, ale hříšníkům. ■

říjen 2015.indd 19 9/25/2015 8:52:50 AM

20 říjen 2015

zápiSník

Mgr. David Kašper

kazatel Sboru CB Klatovy, s manželkou Petrou má dcery Ráchel, Sofii a syna Adama

d louho jsem snil, že se jednou podívám do němec-kého Ochranova, legendárního městečka, které

v roce 1722 založili čeští a moravští exulanti. Právě zde začala nová epocha Obnovené Jednoty bratrské.

Nechtěl jsem svou cestu pojmout jako obyčejný výlet, ale spíš jako pouť - nejlépe s tátou nebo se sku-pinou spřátelených kolegů, ane-bo… Nevím proč, ale moje Petra mě napadla až na posledním místě. Snad jsem podvědomě tušil, že mě nepochopí a nebude sdílet můj sen. Táta spoluúčast na poslední chvíli odřekl, a tak jsem Petru nesměle oslovil. Moje podezření se ihned potvrdilo: „Ochranov? Co to je?“ Zalapal jsem po dechu: „Ochranov, to je pro mě něco jako Vatikán pro katolíky, půda svatá, pravlast těch nejušlechtilejších křesťanů...“ Petra se podezíravě zamračila, ale spoluúčast kupodivu neodmítla. Oba jsme se nakonec těšili, že budeme alespoň jeden den sami bez dětí – a to se počítá.

Z Mladé Boleslavi nás na místo vezl zájezdový autobus plný starších evangelíků. S přibývajícími kilometry mé očekávání rostlo. Těšil jsem se, že mě ovane mystický vánek, dostaví se lucidní sně-ní… Ale pomalu přicházelo procitnutí. Ochranov je velmi pohledný, ale z letecké perspektivy viděno připomíná… no zkrátka velká kasárna. Pravoúhlý, dobře organizovaný a praktický stejně jako němec-ká čokoláda Ritter s reklamním sloganem „Quadra-tisch. Praktisch. Gut.“

Těšil jsem se na muzeum Jednoty. Nejzajímavěj-ším exponátem skromné expozice je stříbrná mísa, odkud se losovala Hesla Jednoty bratrské pro celý svět. Když jsem expozici po návratu popisoval táto-vi, tak mi potvrdil, že se toho tady od roku 1968 moc

nezměnilo. A opět mi zde nečekaně naběhla jedna asociace – síň tradic.

Jaká je však ta současná Jednota bratrská v Herrn-huttu? Přešli jsme do velké místní modlitebny, kam by se vešlo dobrých 400 lidí. Lavice jsou rozestavěné do tvaru písmene U. V centru je mohutný stůl s křes-

lem. Vše je do čista bílé. Snad aby mysl zbytečně netěkala. Ve výsledku je ale všudypřítom-ná bílá stejně tísnivá jako ticho prázdného bytu.

Jedině provázející farářka byla celá v černém. Mluvila dlouze a monotónně. Jeden čes-ký farář se ji pokusil rozesmát. Nepovedlo se. V tomto vzneše-ném a vážném prostředí jsem

se neubránil další asociaci – prostě soudní dvůr. Zároveň jsem se dozvěděl, že v Ochranově existu-je i druhý sbor Jednoty bratrské, generačně mlad-ší, který se oddělil od toho původního. Schází se v bývalé škole. To zní nadějně.

Pobyt v Hernnhutu vyvrcholil návštěvou hřbitova. Zde jsou bratři a sestry pochováni odděleně. „Dámy napravo, pánové nalevo.“ Náhrobky jsou typizované a cestičky mezi nimi vytváří dokonalou šachovnici. „Tak tady všechno končí,“ pomyslel jsem si.

Co jsem během své krátké pouti našel a co ztratil? Hledal jsem živou, autentickou tradici, ke které se hlásím, a tak trochu i vizualizaci své identity. Vždyť mí předkové vyrůstali po několik generací v česko-bratrské tradici. Ochranov však na mě udělal dojem živořícího příhraničního města, obrovský kostel je v neděli poloprázdný a úhledný hřbitov s absurd-ními zvyklostmi se stal smutnou pointou návštěvy města. Došel jsem znovu k poznání, že církev je jen společenstvím živých poutníků. ■

Jak jsem se v ochranově probudil

FOTO

arc

hiv

říjen 2015.indd 20 9/25/2015 8:52:50 AM

říjen 2015 1

Mgr. David Kašper

Bull

etin

Rad

y Cír

kve

brat

rské

vych

ází j

ako

přílo

ha č

asop

isu

Brán

a

6/2015

K dyž mi bylo 12 let, Duch svatý přesvědčil mé srdce k důvěře v Pána Ježíše jako mého Pána a Spasitele. K životu služby mne pak povolal o

několik let později. Zpočátku jsem sloužil ve dvou velmi velkých amerických sborech jako pastor pro média a pro misii. Vytvářel jsem křesťanské rozhlaso-vé a televizní pořady, které byly vysílané po celých Spojených státech.

Mou radostí byla rovněž služba při několika mezinárodních misijních výjez-dech. Pracoval jsem s pronásledovanou církví v Indonésii a s podzemní církví v Číně, spolu se svou dcerou a zetěm, kteří tam oba působí. A přišla i celá řada dalších projektů v Indii, Nepálu, na Filipínách, v Peru, Brazílii, Mexiku, Ugandě, Izraeli a v Myanmaru.

Po smrti našeho hlavního kazatele v Denveru v Coloradu, kterého jsem skutečně miloval, Pán Bůh naši práci přesměroval. Po jeho odchodu jsem byl povolán sloužit tři roky jako prozatímní hlavní kazatel a poté jako kazatel jiné-mu sboru v Coloradu po šest let, než jsme odešli do Prahy.

Pražské období poskytlo mnoho příležitostí vidět Pána Boha při práci. Velmi nás nadchlo otevření nového centra v ulici Ve Smečkách nedaleko Václavské-ho náměstí. Toto centrum má pomáhat obětem sexuálního průmyslu, obchodu s lidmi, bezdomovcům. Své místo v něm ale najde i řada dalších aktivit.

Centrum působí v přízemních prostorách bývalé restaurace, které jsou velmi flexibilní a dobře využitelné. Doufáme, že je bude možné využít i jako zázemí k zakládání nových sborů. Pokud tedy hledáte nějaké místo na Praze 1, kon-taktujte mne. Modlíme se, aby tyto prostory mohly být využívané řadou církví i dalších křesťanských organizací ke zvěstování evangelia Pána Ježíše Krista.

Modlíme se také, aby Mezinárodní sbor v Praze mohl Církvi bratrské posky-tovat zázemí i zdroje pro její práci na Božím království. Děkujeme Vám za Vaše laskavé přijetí. ■

Privilegium sloužit Mezinárodnímu sboru v Praze jako pastor je mi radostí a naplněním mnohaletých modliteb. Duchovní historie českého lidu se mne hluboce dotýká. Jsem velice vděčný za mnohé kazatele a další Kristovy služebníky, kteří slouží v této úžasné zemi.

Požehnáním je mi nádherná manželka Rebeka. Její láska k Pánu Ježíši i k bližním mi byla trvalým zdrojem povzbuzení a inspirace. Moje práce mne často odváděla z domu, ale její podpora modlitbami i péče jak o naše děti, tak o sborovou rodinu je pokladem nad všechna slova.

Jsme spolu už 32 let a máme čtyři dospělé děti, které milují Pána a slouží mu. Dnes už máme i pět vnoučat.

Timothy Andrew Stephens kazatel Mezinárodního sboru CB v Praze

říjen 2015.indd 1 9/25/2015 8:52:52 AM

2 říjen 2015

• Rada CB schválila provedení volby správce sboru Praha 5 – Smíchov (Jan Valeš) a voleb druhých kazatelů ve sborech Praha 4 – Jižní Město (Tomáš Grulich pro novou stanici Network Praha), Praha 5 – Smíchov (David Kašper pro sta-nici Beroun) a Klatovy (Jan Spěváček pro stanici Sušice). Po proběhlých volbách RCB schválila tyto nové správce sborů: Karel Fáber (Říčany), Martin Grohman (Chrudim), Miloš Hejzlar (Benátky nad

Jizerou, s nástupem v létě 2016), Matúš Kušnír (Opava), Bronislav Matulík (Praha 1 – Soukenická, s nástupem v létě 2016), Tomáš Pospíchal (Vsetín), Rostislav Staněk (Česká Třebová), Roman Toušek (Havířov), Jiří Valeš (Frýdlant nad Ostra-vicí) a Jakub Vrtaňa (Třinec-Líštná). Na pozice zvolených druhých kazatelů Rada schválila Josefa Horského (Brno-Betánie) a Petra Šedého (Praha 4 – Jižní Město).• Hlasováním bylo potvrzeno setrvání těchto kazatelů: Mirko Tichý (Kyjov), Petr Kučera (Frýdek-Místek) a Bedřich Smola (Vsetín-Maják).• RCB projednala a schválila umístění vikáře Ondřeje Vavrečky ve sboru Pra-ha 5 – Smíchov.• Další změny v kazatelském sboru: Jiří Bort sdělil Radě, že se dočasně nebude ucházet o kazatelskou službu na žádném ze sborů Církve bratrské. Do důchodu odešel Svetozár Slavka a Jaroslav Šmahel ztratil kvalifikační předpoklady ke službě kazatele; na základě jednání byl jeho pracovní poměr ukončen dohodou.• Novými seniory se stali Petr Dvořáček (Jihomoravský seniorát) a Oldřich Kad-lec (Jizerský seniorát), na další období byl potvrzen senior Josef Sliž (Těšínsko).• Novými misijními pracovníky se stali Michal Bareš (Vsetín-Maják), Zdeněk Kocanda (Plzeň) a Susanne Kuhnke (Praha 4 – Jižní Město).• Předsedou Odboru pro mládež byl na dobu nezbytně nutnou jmenován David Novák. Od 1. 9. 2015 je předsedou Odboru pro obnovu a zakládání stanic a sborů jmenován Tomáš Grulich a před-sedou Stavebního odboru Petr Grulich. Novým členem Stavebního odboru se stal Tadeáš Filipek.• RCB jmenovala ředitelkou Diakonie CB na čtyřleté funkční období počínaje

Z jednání RCB v Praze květen – září 2015

Společně na cestěLetošní Evangelikální fórum se koná 3. až 5. listopadu v prosto-

rách Sboru CB v Praze 1, Soukenická 15. Jeho tématem jsou Nové podoby církve.

Evangelikální fórum chce být jedinečným místem setkání, kde je možné společně rozvíjet Bohem darované zdroje a hledat cesty k lepší komunikaci evangelia v české společnosti. Je určeno všem, kteří pečují o druhé, nesou zodpovědnost a slouží věřícím i nevěří-cím lidem.

Fórum je jako stvořené pro osobní rozhovory a navazování kon-taktů. Mnohé důležité věci se odehrávají nikoli v průběhu vyučová-ní, ale o přestávkách a během společného jídla, které je možné si objednat v rámci registrace. Podle organizátorů fóra není hlavním problémem současnosti nedostatek informací, ale nedostatek lidí, s nimiž bychom mohli do hloubky mluvit o věcech, které jsou pro nás nejpodstatnější, a kteří by nám byli partnery a přáteli na cestě hledání a růstu. K čemu vás Bůh povolal a jak se můžeme vzájem-ně podpořit? To jsou dvě otázky, na nichž fórum stojí.

NetworkyJádrem a nejoblíbenější částí fóra jsou networky – setkání zamě-řená na vzájemnou spolupráci a rozhovor nad některou ze šesti oblastí služby: Akademický network, Evangelikální teologie, Poli-tika a společnost, Poradenství a pastorace, Vedení a řízení sboru a Vedoucí křesťanských organizací.

Na fóru se potkávají evangelikální křesťané, které spojuje společ-ný zájem, a proto je i úroveň diskuzí vyšší. Účastníci fóra si musejí zvolit jeden z networků, kterého se budou účastnit. Při této volbě je dobré zvážit největší potřeby, zaměření současné služby a odpověd-nosti daného účastníka.

Network (jiným slovem pracovní skupina nebo dílna) se během fóra sejde ke čtyřem setkáním. Čas v jeho rámci i navazující nefor-mální rozhovory slouží k seznámení s lidmi zapojenými v podobné službě a umožňují se s nimi poradit, získat zpětnou vazbu, nechat

FOTO

STe

Fan

Pa

aS

říjen 2015.indd 2 9/25/2015 8:52:52 AM

říjen 2015 3

  1. červnem 2015 sestru Michaelu Veselou ze Sboru CB v Husinci. Součas-ně jmenovala na stejné funkční období správní Radu Diakonie CB ve složení: Jitka Komrsková, Petr Kučera, Vladimí-ra Šlancová, Bronislav Kaleta a Marie Veselá.• Rada CB schválila v souladu s Ústa-vou CB a na základě žádosti staršovstva Sboru CB v Brně na Kounicově ulici zřízení Pobočky Diakonie Církve bratr-ské v Brně, její Zakládací listinu i Statut a jmenovala její vedoucí Mgr. Noemi Komrskovou.• RCB přijala zprávy ze studijního volna kazatelů Petra Asszonyi, Petra Dvořáčka, Viktora Gliera (první část), Martina Grohmana, Daniela Jurči, Bronislava Kalety, Pavla Plchota, Tomáše Pospíchala, Stanislava Stebela, Martina Tabačana a Romana Touška. Současně schválila studijní volna kazatelů Tomáše Grulicha, Petra Kučery a Rostislava Staňka.• RCB projednala návrh zářijové pastorální konference a věnovala se i přípravě pastorálky lednové. Ta se zaměří na téma Teologie Církve bratrské včetně diskuse nad návrhem Zásad CB (připravuje Odbor pro vzdělávání) za účasti kazatelů ze Slovenska. Pokra-čování rozhovoru nad zásadami církve proběhne na setkání statutárů 20. února 2016 (o zajištění programu byla požádá-na Komise pro Zásady).• Nahrávky z pastorálních konferencí bude nadále zajišťovat Odbor pro vzdě-lávání, který je zároveň zveřejní na svých webových stránkách.

• Rada projednala a přijala vizitační zprávy z Nového Města nad Metují a Hrádku.• RCB vzala na vědomí zprávy z jednání seniorátů Jižní Čechy, Střední Čechy a Vysočina, Východní Čechy – jih a Těšínsko.• RCB jednala s Výborem sdružení Chvaly; obě strany se shodly na těchto skutečnostech: - Potvrzují předchozí zájem vybudovat v areálu Chvaly ve vzájemné důvěře křesťanské Komunitní centrum (soci-álně-zdravotní a vzdělávací zařízení, rozhodnutí bylo učiněno už téměř před sedmi lety předminulou Radou).

Z jednání RCB v Prazekvěten – září 2015

se inspirovat. Čtyři setkání každé z dílen mají připravený vlastní program. Jako příklad uvedu network Politika a společnost: 1. Ideo-vá konference na téma vztahu křesťanů k islámu. 2. Případové stu-die lobbingu. 3. Setkání s aktivním křesťanským politikem, sdílení zkušeností. 4. Informace o připravovaném programu vzdělávání mladých křesťanů pro veřejnou práci.

Minulý rok se v networku Politika a společnost sešla opravdu zají-mavá skladba lidí od místních politiků či soudců po křesťany zapo-jené v politických stranách či neziskovkách nebo prostě s trvalým zájmem o veřejný život. Je vidět, že i letos bude o čem mluvit a o čem se sdílet. Vize a program jednotlivých networků je ještě podrobněji představen na internetových stránkách www.evangelikalniforum.cz.

Hlavní téma: Nové podoby církveEvangelikální fórum se každý rok zaměřuje na jedno společné vel-ké téma. Letos je to hledání takových forem života církve, které odpovídají jak evangeliu, tak současné české společnosti.

Z příkladu programu networku Politika a společnost je vidět, že program pracovní skupiny nemusí nijak souviset s hlavním téma-tem. Představme si to jako práci s nějakým velkým břemenem, ke kterému je třeba více lidí – třeba stěhování piana. Pianem je hlavní téma fóra, každý jednotlivý network pak představuje pomyslnou oso-bu, která s tímto velkým tématem pomáhá. Jakou podobu má církev mít, aby plnila své poslání ve světě? To je tak obsáhlá otázka, že je vhodné spojit síly křesťanů z různých oblastí služby, s odlišnými zku-šenostmi i úhly pohledu, abychom na ni hledali odpovědi společně.

Fórum obsahuje pět plenárních částí, které jsou věnovány velké-mu tématu nových podob církve. Podle některých autorů knih k té-to problematice prochází církev v sekularizované post-křesťanské Evropě jednou z nejvážnějších krizí své historie. Jiní v ní naopak vidí příležitost znovu objevit sebe sama po rozpadu modelu stát-ní církve. Pravděpodobně stojíme na prahu cesty, z níž evropská církev vyjde možná menší, ale snad životaschopnější, kreativnější a přitažlivější. Kde na této cestě stojí česká církev? Jak reflektuje-me trendy a příklady, které se už objevily? Co se můžeme naučit od křesťanů z jiných evropských zemí?

Hlavním řečníkem fóra je významný holandský autor, myslitel a zakladatel sborů Stefan Paas (1969). Původně středoškolský učitel, který v roce 1998 dokončil doktorát ze Starého zákona (Ph D.) a stal se konzultantem Křesťanských reformovaných církví v Holandsku pro oblast evangelizace. V roce 2005 se s rodinou pře-stěhoval do Amsterdamu, kde pomáhali při založení nového sboru Via Nova v centru města. Od roku 2009 přednáší misiologii na Teo-logické univerzitě Svobodných reformovaných církví v Holandsku a VU University Amsterdam.

Stefan Paas je zapojen do networku City to City Europe, který ini-cioval Tim Keller, a byl hlavním editorem evropské verze Kellerovy knihy Center church. V roce 2012 byl Paas označen sekulárním týdeníkem Elsevier za jednoho z „vlivných myslitelů” současnosti. Více informací se lze dočíst na internetových stránkách fóra.

Hlavnímu tématu se věnuje také network Evangelikální teologie. To nabízí jedinečnou příležitost se tématem nových podob církve

říjen 2015.indd 3 9/25/2015 8:52:52 AM

� říjen 2015

- Je třeba aktualizovat nájemní smlouvu ze dne 6. 2. 2009; aktualizací byla pově-řena pracovní skupina ve složení Petr Fiala, Vít Skála, Pavel Světlík ml., Marek Orawski, Petr Grulich a Tadeáš Filipek; bude ještě doplněna o právníky z obou stran. Pracovní skupina ještě zváží, jestli bude prospěšnější pracovat s pronájmem nebo koupí pozemku. Ke druhé variantě Rada nabídla Výboru sdružení Chvaly uza-vření Smlouvy o budoucí kupní smlouvě. O případném prodeji však musí rozhod-nout konference.• RCB vzala na vědomí informace o dosavadním průběhu jednání ve věci založení zapsaného ústavu ETS (Vzdě-lávacího institutu). Představa Rady CB a vedení ETS VOŠ o fungování Vzděláva-cího institutu se v některých oblastech liší, ETS VOŠ je zaměřena šířeji než na vlastní potřeby CB. V dané chvíli je nut-né, aby Rada nově vyjádřila své zadání pro obě části ETS.• Rada jmenovala po rezignaci Jaro-slava Šmahela novým členem Rady ETS kazatele Karla Hůlku.• RCB schválila, aby tématem příštího ročníku 40 dní s Biblí byl Kristův kříž. Dětský odbor se k akci připojí, o způsobu svého zapojení rozhodne později. Příš-tímu ročníku Sedmi dní modliteb Rada doporučila téma Osamělí lidé.• RCB vzala na vědomí informace o hospodaření sborů. V příštím roce bude tabulka doplněna o náklady sborů s vyčleněním odpisů.• RCB vzala na vědomí zprávy tajem-níků Dorostového odboru a Odboru pro vzdělávání za 1. a 2. čtvrtletí 2015 a zápisy z jednání Správní rady Diakonie CB a Řídícího výboru ERC.

zabývat jak na plenárních přednáškách, tak v rámci pracovní skupi-ny: 1. Teologické aspekty nových podob církve. 2. Co dělá skupinu lidí církví? Základní stavební kameny identity církve. 3. Role kultury v eklesiologii N. Coleho. 4. Rozhovor se Stefanem Paasem.

Semináře a diskuzeK fóru patří také semináře. Jejich témata vyrůstají buď z některého networku, nebo se vztahují k hlavnímu tématu. Společný rozhovor podporují kulaté stoly, které mají na fóru své pevné místo. Letos se věnují vztahu evangelikálů a římských katolíků. Seznam připravo-vaných seminářů je k nalezení na internetových stránkách fóra.

Pokud někdo z čtenářů Brány dočetl až sem, myslím, že na zákla-dě bohatého programu a uspořádání fóra dojde k závěru, že klí-čovými hodnotami pořadatelů jsou důraz na spolupráci, rozhovor, akademickou kvalitu a kontextualizaci.

Bonus a přihláškyPrvní přednáška zahraničního hosta Stefana Paase v úterý večer je otevřena pro veřejnost. Stefan Paas v ní rozvine první část „Zkuše-ností západní Evropy“.

Jak se přihlásit? Přihlašování probíhá na internetových stránkách www.evangelikalniforum.cz. Poplatek činí v tuto chvíli 700 Kč; na fórum je možné se také přihlásit až na místě za 750 Kč, ale to už mohou být některé networky plné a bude pozdě pro objednání obědů a večeře.

Fórum navazuje na tradici Evangelikálních teologických konfe-rencí (ETK) a je inspirováno mezinárodním European Leadership Forum, které v České republice po dva roky mělo podobu Innov8 (pořádala ČEA). Pokud se někdo na fóru zapojí do networku Evan-gelikální teologie, bude se jeho zážitek hodně podobat dřívějším ETK, kde se střídaly přednášky a semináře k hlavnímu tématu.

■ za orGanizáTory Jan valeš, řediTel eTS

Ohlédnutí za Danielem HeczkemDaniel se narodil roku 1958, v 17 letech uvěřil. Studoval teologii v Bratislavě, poté sloužil v Benátkách, na Smíchově a v Dej-vicích. Oporou mu byla manželka Marie, měli dvě děti.

Daniel svým přístupem k lidem vytvářel prostředí přijetí a svobody. Měl neobyčej-ný dar výkladu Písma. V životě prožil těžké zápasy. Psychicky vyhořel, zažil smrt syna a těžkou nemoc. Přesto nikdy nezatrpkl.

Jeho život charakterizuje text, který často citoval: „Rád přijímám slabost. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ david nováK

Plný text vzpomínky na www.cb.cz

Připravil Petr Raus,místopředseda RCB

říjen 2015.indd 4 9/25/2015 8:52:53 AM

říjen 2015 21

Hlavním hrdinou filmu Ingmara Bergmana Hosté Večeře Páně je luterský farář Thomas, kterému se po smrti milované ženy zhroutil svět. Krizí byl postižen především

jeho vztah s Bohem. Koná boho-služby, káže, modlí se, ale má pocit, že Bůh mlčí.

I my většinou očekáváme, že k nám bude Bůh promlouvat. Jenomže co když ne? Navíc – máme právo po něm chtít, aby s námi mluvil, když už tak učinil v Ježíši Kristu? Nečeká spíš on na to, jak na toto jeho promluvení zareagujeme?

Před několika dny dva mladíci umučili v Pardubicích bezdomovce. Neděli poté se za ně místní farář při bohoslužbách modlil. A já jsem si vzpomněl na Bergmanova Thomase a jeho problém s mlčícím Bohem. Nepromluvil k nám právě teď skrze tuto strašnou událost? Nemluví k nám o těch dvou mladících, kteří přijeli do Pardubic s cílem někoho zbít? Nechce probudit náš zájem o ty, kdo přestávají být lidmi, protože nevědí, proč by jimi měli být? Není ten pocit studu a lítosti, který se ve mně ozývá, hlasem Božím? A není nakonec i Boží mlčení ve chvíli, kdy ti dva kopali do nebohého bezdo-movce, tím nejhlasitějším výkřikem, který má probudit naši lidskost?

Často mám pocit, že Bůh mlčí. Jeho hlas jsem nikdy neslyšel a při-padám si strašně osamělý. A pak dva mladíci ukopou bezdomovce a já nevím, kam bych se před Božím promlouváním schoval. ■

GloSa

StALO Se

Petr Vaďura

Mlčící Bůh

Donald Trump boduje u evangelikálůPět měsíců před americkými prezidentskými primárkami v roce 2016 se do popředí zájmu stále více dostává dříve často vysmívaný republi-kánský kandidát Donald Trump. Jakkoli tento výstřední miliardář nikdy nevystupoval jako zbožný křesťan, získává si přízeň amerických konzer-vativních protestantů. Sympatie jim oplácí: „Miluji evangelikály,“ nechal se slyšet a dodal, že jeho oblíbenou knihou je Bible, což ho podle jeho slov spojuje s Billy Grahamem.

Političtí pozorovatelé poznamenávají, že ho podporují zejména ty protestantské kruhy, které mají blízko k teologii prosperity či k „pozi-tivnímu myšlení“. Zastánci teologie prosperity mají sice řadu příznivců v megasborech a mezi posluchači televizních kazatelů, ale Evangelikál-ní aliance považuje jejich názory v mnohém za nebiblické.

Když se Trumpa ptali na jeho oblíbený biblický verš, nebyl schopen žádný citovat. Kromě dalších „perel“ – například že večeři Páně tvoří „trocha vína a sušenka“, Trump uváděl, že je presbyteriánem (refor-movaným), ale jeho domovský sbor v New Yorku (Marble Collegiate Church) vůbec k presbyteriánům nepatří.

V souvislosti s blížícími se americkými prezidentskými volbami německý pravicový deník Die Welt nedávno citoval z průzkumu veřej-ného mínění, který signalizuje razantní odklon amerických voličů od křesťanských hodnot. Podle tohoto průzkumu by Američané spíše zvo-lili za prezidenta homosexuála (61 %) než evangelikála (52 %).

Odklad trestu smrti pro křesťankuPákistánská křesťanka a matka pěti dětí Ásia Bibi zatím nebude popra-vena. Tamní nejvyšší soud 22. července po odvolání jejích obhájců pozastavil výkon trestu a nařídil nový proces. Ásia Bibi byla odsouzena k trestu smrti za údajné rouhání a ve vězení je už šest let.

Nejvyšší trest padl poprvé v prosinci 2010 za údajnou urážku islámské víry. Obvinila ji z ní skupina muslimských žen, podle kterých se Ásia Bibi napila vody z téže studny, ze které pijí i ony. Podle jedné z nich jim při tom řekla: „Za mě zemřel Kristus, co udělal Mohamed pro vás?“ Takový výrok je v Pákistánu považován za rouhání.

Letos v červenci dostala padesátiletá odsouzená možnost se odvolat, což je její poslední šance, jak uniknout smrti. Kontroverzní pákistánský zákon o rouhačství je zneužíván proti náboženským menšinám, zejména křesťanům. podle idea (ve SpolUpráci S ) zpracoval -JUml-

První konopná církev na světěV USA vznikla 1. července patrně první „konopná církev“ na světě. Sídlí v Indianopolis ve státě Indiana (oficiální název First Church of Cannabis). Její zakladatel Bill Levin pro členy církve zveřejnil dvanáct přikázání. Jedno z nich například zní: „Považujeme konopí za léčivou rostlinu a naši svátost. Přivádí nás blíže k nám samým a k sobě navzájem. Pomáhá našemu zdraví a inspiruje nás k lásce k bližnímu.“ První bohoslužbu s asi stovkou účastníků kouřících marihuanu zakončil zásah policie.

no commenT

říjen 2015.indd 21 9/25/2015 8:52:54 AM

22 říjen 2015

Muzeum arménské genocidy v hlavním městě Arménie Jerevanu nevybírá vstupné.Ve slabě osvětlených místnostech s obrazy a fotografiemi si lze připomenout události, které měly být pod stínem první světové války zapomenuty.

n a letošní rok připadá stoleté výročí události, která vstoupila do dějin lidstva. Začátkem

první světové války se Osmanská říše připojila ke straně centrálních mocností, tedy Německa a Rakouska-Uherska. Nepřátelství Turků bylo totiž dlouhodobě zaměřeno proti carskému Rus-ku, které v průběhu historie vystupovalo mocen-sky na podporu křesťanských národů Balkánu a v několika válkách osmanské Turky připravilo o velká území. Proto se už v lednu 1915 hlavní osmanská armáda střetla s Rusy na zakavkaz-ském území, kde žili četní Arméni. Tato důležitá bitva skončila pro Turky katastrofální porážkou. Tamější arménské obyvatelstvo jakožto křesťan-ské – ortodoxní bylo přitom obviněno, že stranilo pravoslavným Rusům. Pod vedením tureckých politických vůdců, především ministra války Envera Paši, byl proto vypracován plán bezohled-né likvidace Arménů na celém území dnešního Turecka a Sýrie.

realizace plánuUž v květnu roku 1915 byl tento plán v Osmanské říši prováděn. Na úvod dějství byli popraveni významní jednotlivci, které možno označit jako inteligenci. Následně došlo i na venkov. Celé arménské vesni-ce rozseté mezi muslimským obyvatelstvem po celé tehdejší východní říši byly hnány do sběrných tábo-rů. Obětem byl zabaven veškerý majetek a slíbeny náhradní pozemky. Těch se ovšem nedočkaly. Část

mladších byla vyčleněna na veřejné práce, ale po čase povražděna.

Pochody smrti směřovaly přes syrskou poušť do ústředního shromaždiště v táboře Dajr az-Zaur u řeky Eufratu v Mezopotámii. Vysílením, v nemo-cích, na následky hladu, v poušti i bažinách lidé beznadějně hynuli. Nepočetní, kteří snad přežívali, byli zabiti. Jen hrstka se zachránila útěkem. Cel-kový odhad obětí této turecké genocidy Arménů během let 1915 až 1918 se počítá na 1,8 milionu.

Tyto hrůzné události se uvádějí jako prvá genocida 20. století, tedy historicky doložený plánovitý pokus o vyhlazení celého národa. Představitelé Turecka se brání výkladem, že k obětem došlo následkem válečných zmatků, což však neodpovídá prokáza-ným skutečnostem. Jen s obtížemi lze vysvětlovat tyto události jako tehdejší nezvladatelný výbuch válečného nacionalismu. Dá se spíše říci, že Arméni se stali obětmi plánované státní historické msty.

Uvádí se ovšem, že někteří muslimové nepodleh-li nenávisti, a dokonce se pokoušeli Armény bránit. Historicky doloženým obráncem je německý pastor Jan Lepsius, který tehdy u tureckých vládních čini-telů úporně, ale neúspěšně intervenoval ve prospěch Arménů. Ani v současných mezinárodních vztazích není tato událost dosud uzavřena a stále zůstává živá.

národ a zeměArméni jsou velmi starým národem, který už někdy v 7. století před Kristem obýval území pod bib-

VýrOčí

FOTO

arc

hiv

au

TOra

arménSKá Genocida

zapomenutý příběh

říjen 2015.indd 22 9/25/2015 8:52:54 AM

říjen 2015 23

■ Brodfest – RestartKřesťanský festival pro všechny, kdo se cítí mladými. Čtyři dny plné hudby, seminářů, sportů a hlavně Boží přítomnosti. Havlíčkův Brod, kulturní dům Ostrov. 29. 10. – 1. 11. 2015.Více informací a přihláška na www.brodfest.cz

■ Konference pro rodičeDětský odbor RCB zve všechny rodiče, kteří chtějí budovat svou rodinu a hledají k tomu povzbuzení či inspiraci, na konferenci: Duchovní výchova dětí v rodiněKonference proběhne 24. října 2015 od 9 do 15 hodin ve Sboru CB Písek-Elim, jejím hostem bude Hana Pinknerová.

■ Den otevřených dveříBethesda – domov pro seniory, ETS – vyšší odborná škola, LRS – Léčebně rehabilitační středisko, Pražský Tyrannus Hall – vysokoškolská kolej a Sbor Církve bratrské Černý Most zvou na Den otevřených dveří 18. října 2015 od 13 do 16 hodin. Adresa: Stoliňská ulice pod rybníkem, Praha 9 – Chvaly.

■ Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na Bohoslužbu vděčnosti za stvoření, která se bude konat v úterý 13. října 2015 v 18.00 hodin ve sboru CB v Praze 1, Soukenická 15. Kázat bude RNDr. Jiří Nečas, ordinovaný presbyter Českobratrské církve evangelické, zpěvem poslouží pěvecký sbor Scandula z Libčic nad Vltavou. Po bohoslužbě (přibližně od 19 hod.) bude následovat beseda s ředitelkou Ekologické sekce RNDr. Mgr. Leonou Svobodovou, PhD. o encyklice papeže Františka „Laudato sii“.

■ 28. října 2015 se bude v Praze konat devátý ročník ekumenického setkání lidí dobré vůle s názvem Modlitba za domov. Jeho letošním mottem je výzva „Buďme tvůrci pokoje“. Projekt nabídne:

Od 9.30 do 13.30 Kulturně-duchovní festival pro celou rodinu v Komunitním centru Matky Terezy (U Modré školy 2337, Praha 11 – Háje; metro C). V rámci festivalu vystoupí česká folková skupina se zaměřením na irské lidové balady, písně a instrumentální skladby Asonance.

Od 15 hodin v kostele Nejsvětějšího srdce Páně na Náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze 3 (metro A) koncert Hany a Petra Ulrychových se skupinou Javory v komponovaném pořadu se zajímavými hosty. Koncert bude živě přenášet Česká televize.

lickou horou Ararat na východě Turecka, Sýrie a Zakavkazí. Ararat je dodnes v jejich státním znaku, ačkoli nejvyšší vrchol hory náleží dnes Turecku. Jejich dějiny mají spo-lečné rysy s Židy. V mocenských proměnách Perské říše procházeli četnými okupacemi i pronásledováním. V roce 301 se Arménie díky vlivu svatého Řehoře na panovníka Ti-ridata stala prvním křesťanským státem na světě, a to o pár desetiletí dříve než Římská říše.

Později do jejich dějin zasahují Seldžuko-vé i nájezdní Mongolové. Arménští uprchlí-ci hledají nová sídla. Přicházejí také křižáci hledající v Arménech křesťany – spojence. V jejich národním vědomí je křesťanská minulost hluboce uložena. Zdejší církev zůstala nezávislá a poskytovala po staletí základnu národní pospolitosti.

literární zpracováníTu úzkostnou dobu roku 1915 vylíčil němec-ky píšící spisovatel Franz Werfel v románu Čtyřicet dnů. Je to strhující příběh podle sku-tečné události. Obyvatelé několika armén-ských vesnic se rozhodnou bránit proti zvůli turecké přesily a transportům. Pod vedením svého kněze uprchnou s rodinami na vrchol Mojžíšovy hory. V tvrdých podmínkách skal-naté náhorní planiny žijí a bojují čtyřicet dnů s nepřáteli, hladem, se zradou i sami se sebou. Není lidské naděje, není úniku, jen moře.

Jde o skutečnou událost, pohled do nedáv-né přítomnosti. Vždyť je vzdálena pouhé jedno století! Stalo se to opravdu a právě tam, tam v Sýrii, nedaleko prastarého města Aleppo (Halab), odkud dnes přichází tolik znepokojivých zpráv i uprchlíků.

Dnes čtenářů obecně ubývá a ubývá mezi námi i těch, kdo poznali skutečné dopa-dy války a pronásledování. Válka nikdy není a nebude jen soubojem neosobních zbraní. Arménské vesnice náhle stály před transportem.

Těch Čtyřicet dnů popisovaných Werfe-lem není odpočinkovou četbou, ale výzvou k zamyšlení, kam půjdeme. Život má důležité křižovatky, které nelze obejít, kde je třeba na místě se rozhodnout.

Ano, čtěte!■ BlahoSlav KošťáK,

SBor cB černošice

Ozn

ám

ení

říjen 2015.indd 23 9/25/2015 8:52:55 AM

2� říjen 2015

DO píSMA

p o těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj,

Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer.“ (1–2)

Došlo k vítěznému boji nad Kedorlaómerem, záchraně Lota, majetku pěti králů a tajemnému setkání s Malkísedekem. Abram má zjevení Hospo-dina. Překvapí jeho reakce. Není snad otcem víry? Jeví se nejistý, plný pochyb. Není divu, teprve na cestu víry vyšel. Bible líčí duchovní otce realistic-ky, žádní rození superhrdinové. Jeho zoufalství je pochopitelné. Kdysi dostal zaslíbení a stále se nena-plnila. Objevuje se jádro jeho dětinské víry. Hloubka vztahu s Bohem se projevuje právě v krizi. Nakolik ho zajímají dary více než samotný Dárce?

Abram dále řekl: „Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?“ Hos-podin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ Abram Hospodinovi uvě-řil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (3–6)

Dosud se soustředí na to, že Bůh něco slíbil, co Abram neobdržel. Vztah je narušen. Nesoustředí se vděčně na to, co má a co dosud Bůh vykonal. Důvěra je podlomena. Pochybnosti o Boží moci a spolehli-

vosti jsou víc než Bůh sám. Bývá těžké se ve víře neustále radovat, když svět kolem přetéká nespo-kojeností. Co bude s dědictvím, které shromáždil? Pochybnosti a nejistoty přicházejí. Pokrytecké je, pokud si to před Bohem nepřipustíme.

Jak Hospodin zareaguje na Abramovu nejistotu? Není tu zloba, spíše přátelské pobídnutí: „Pojď na vzduch! Pohleď na nebe a sečti hvězdy!“ Nádhera! A dodá: „Takové bude tvé potomstvo.“ Abram uvěřil. Tenkrát nemít dědice byla mnohem horší představa než dnes. Osobní prohra, znamení Božího odsouze-ní a zavržení (Lv 22,20, Jr 22,30). Hebrejské slovo „́ -r-r“ znamená bezdětný, ale také vyvrácení města a zničení země.

Abram Bohu uvěří. Spolehne se bez jasných důka-zů. Opře se o vlastní zkušenost s Bohem, cit (svě-domí) i rozum. Je to připočteno jako spravedlnost. Termín používaný v situaci, kdy Bůh přijímá oběť obětníka. Zde tedy spravedlnost před Bohem není oběť ani skutky, čistě jen důvěra v Boží věrnost.

A řekl mu: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyve-dl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi.“ Abram odvětil: „Panovníku Hospo-dine, podle čeho poznám, že ji obdržím?“ I řekl mu: „Vezmi pro mne tříletou krávu a tříletou kozu a tříletého berana, hrdličku a holoubě.“ Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram je odháněl. Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrá-koty. A hle, padl na něho přístrach a veliká tem-nota. Tu Hospodin Abramovi řekl: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let. Avšak proti proná-rodu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom ode-jdou s velkým jměním. Ty vejdeš ke svým otcům

Smlouva s Abrahamem

GeneSiS 15

Druhý kazatel sboru CB Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.

Mgr. Radislav Novotný (38)

říjen 2015.indd 24 9/25/2015 8:52:55 AM

říjen 2015 25

v pokoji, budeš pohřben v utěšeném stáří. Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení, neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti.“ (7–16)

Velmi nám to připomíná úvod k Desateru. Bůh je Vykupitel, vyvádí a vytrhuje ze sevření otroctví. Abram si žádá znamení. Hospodin uraženě nemlčí. Pohotově reaguje a zopakuje, co už dávno přislíbil. (Gn 12,7) Přidá znamení, potvrzuje to, co už je, ale zatím to ještě není vidět. Co následuje, má atributy uzavření smlouvy. Vše je připraveno. Abram čeká, co se bude dít.

Dlouho se nic neděje. Nakonec na něho padne pří-strach a temnota podobná té za dnů Adama a dosta-ne se mu vysvětlení. Potomci přijdou, budou se mít špatně, ale tím to neskončí. Bůh proti nepřátelské-mu pronárodu povede při. Nastane Boží soud. Pak teprve odejdou s velkým jměním.

Když pak slunce zapadlo a nastala tma tmoucí, hle, objevila se dýmající pec a mezi těmi rozpůle-nými kusy prošla ohnivá pochodeň. (17)

Následuje nepřehlédnutelné znamení. Mezi rozpolcenými díly zvířat prochází symbol Hospo-

dinovy přítomnosti – ohnivá pochodeň. Hospodin jednostranně stvrdí smlouvu, která je nabídnuta jako dar. Smlouva, která se zakládá jen na Boží věrnosti. Na ní stojí a padá, nikoliv na Abramově víře.

V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlou-vu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu, zemi Kénijců, Kenazejců a Kadmónců, Chetejců, Peri-zejců a Refájců, Emorejců, Kenaanců, Girgašejců a Jebúsejců.“ (18–21)

Hospodin ztvrzuje svoje zaslíbení smlouvou. Od dolního toku Nilu po Eufrat, jeden z hlavních toků Mezopotámie. Rozloha nemusí hned znamenat roz-lohu státu, ale spíše šíři vlivu, zejména toho nábožen-ského. Desítka národů zahrnuje všechny, se kterými měli Izraelci co do činění. Abram se stal mužem víry, který uvěřil Boží milosti. Duchovní otec, který nás učí spolehnout se více na milost zjevenou v Ježí-ši Kristu. On svou smlouvu zpečetil vlastní krví jed-nostranně a nabídl nám ji jako dar. ■

Boží smlouvyZákladem vztahu mezi lidmi je smlouva. Je odrazem vzájemného respektu a partnerství. Může být psaná, nepsaná, pregnantně dekla-rovaná nebo principiální (budu tě milovat). Klíčová je vždy důvěra. Pokud ztráta důvěry mezi partnery jako hrozba nestačí, přijdou na řadu záruky a případné sankce. Třetí strana – svědci a Bůh – je garantem smlouvy.

Hospodinův vztah k vesmíru i k člověku je líčen jako vztah smluvní. Smlouvy, které iniciativně uzavírá, však postrá-dají rovnocenné partnery. Jsou znamením jeho velkorysosti, milosti a lásky. Jsou nabízeným darem. Hospodin uzavírá smlouvu s Noem (lidstvo), Abrahamem (potomci), Mojžíšem (Izrael), Davidem (rod). Prorok Jeremjáš mluví o přírodních zákonech jako o smlouvě Hospodina se dnem a nocí. (Jr 33,20.25) Podobně Ozeáš o smlouvě s živočichy. (Oz 2,20) Ježíš rozetnul dějiny při Poslední večeři a uzavírá Novou smlouvu s učedníky (Církev). Smlouva je stvrzena prolitím jeho krve (smrtí Boha – Syna na kříži!). My jsme účastníci této smlouvy, pokud jíme jeho tělo a pijeme jeho krev. (J 6,54.56) Člověk nemusí přijmout Bohem nabídnutou smlouvu, má svobodnou volbu ji odmítnout. Tento věk končí radostně – svatební smlouvou Beránka a jeho nevěsty. (Zj 21)

Roztětí smlouvy ve starověku Hebrejské „k-r-t berít“ označuje uzavření dojednání, doslova roztětí smlouvy. Starověký způsob roztětí obětního zvířete, kdy pak obě strany prošly mezi půlkami zvířat a vyznávaly svůj slib, povyšovalo smlouvu na duchovní záležitost. Mrtvé kusy po stranách by mohly naznačovat, co následuje, pakliže jedna strana smlouvu poruší. (Jr 34,18–20) Krev obětních zvířat a následné jedení (hostiny) na svatém místě bylo vlastně vzýváním Boha jako garanta smlouvy, jehož účast se očekávala. Při uzavírání smlouvy se používala také sůl jako symbol trvanlivosti. Z toho všeho je patrné, že uzavírání smluv nebyla ani tak záležitost světská, ale hlavně duchovní. Hospodin je Bohem smlouvy a Ochránce (patron) smluv. Všichni jsme pod Boží autoritou a zárukou je náš život. Neuposlechnutím smlouvy se vystavujeme trestu smrti. (Ř 6,23) ■

poznámKy

říjen 2015.indd 25 9/25/2015 8:52:56 AM

2� říjen 2015

autorita duchovního vedeníUž jako děti jsme velmi silně vystaveni autoritě svého okolí, přičemž čím jsme starší, tím více máme tendenci si myslet, že vnější autoritu už nepotřebujeme. Ale je to skutečně tak jednoduché?

J eden z paradoxů lidského života je vztah k auto-ritě. Na jednu stranu se vůči ní vyhrazujeme

a bouříme, na stranu druhou ji potřebujeme. Někdy se obáváme, že nás nějaká autorita omezí v našem rozhodování, někdy ale potřebujeme radu, kterou očekáváme právě od autorit. Každý člověk (včetně rebelů) nějakou autoritu v životě potřebuje. Otázka je, odkud ta či ona autorita bere svoji legitimitu, tedy právo rozhodovat a radit.

Německý sociolog Max Weber popsal tři druhy autorit. Tradiční, která je autoritou díky neporušitel-nosti poměrů a – jak plyne z názvu – z dlouhodobé tradice. Další je autorita charismatická, která pra-mení z důvěry v mimořádné schopnosti nějakého člověka, a nakonec je autorita legálně-racionální, která je odvozena ze zákonů a obecně přijímaných principů, nikoli z výjimečnosti té které osoby.

Duchovní autorita, o které hovoříme v křesťan-ském kontextu, v sobě nese trochu ze všech tří výše

popsaných druhů autorit. Například jste-li kazate-lem, pak se jedná o roli tradiční, zároveň by ji měl zastávat člověk obdarovaný, člověk, který má určité „charisma“. Jeho autorita ovšem plyne i z jeho statu-su, tedy nejen z jeho obdarování či tradice.

V Písmu se o autoritách píše hodně, a to jak v dob-rém, tak ve zlém. Autorita je totiž spojena s jednou třeskutou oblastí a tou je moc. Příkladů, kdy byla moc zneužita právě ve jménu autority, je v Písmu mnoho, zároveň máme i příklady opačné, pozitivní.

Duchovní autorita a s ní spojená moc nese nebez-pečí už v označení „duchovní“. Duchovní je těžko uchopitelné – nositel „duchovní autority“ reprezen-tuje svět, o kterém víme, že významně ovlivňuje svět viditelný, zároveň nevíme zcela přesně jak. Od toho je zde přece „duchovní autorita“. Nepo-slechnout tuto autoritu pak znamená bouřit se proti duchovnímu světu, v křesťanském pojetí někdy pro-ti samotnému Bohu. Protože si Boha nechceme roz-házet, bojíme se nebo respektujeme ty, kdo v jeho autoritě jednají.

Protože si nebezpečí zneužití autority někteří dob-ře uvědomují, autority odmítají. Jenže to není řeše-ní. Jak jsem napsal, autoritu potřebujeme, a dokon-ce platí, že zdravý vztah k autoritám určuje i to, jak jsme osobnostně vyzrálí. Jsou totiž lidé, kteří celý svůj život proti autoritám bojují, což něco negativní-ho vypovídá o nich samých. Jsou ale i tací, kteří ne-jsou schopni sami fungovat a nezdravě se autoritám podřizují, což je rovněž známka nevyzrálosti.

Jak tedy s autoritou zacházet? Mám za to, že se lze na problém dívat z pozice toho, kdo je autoritou (šéf, rodič, kazatel, vedoucí nějaké skupiny) a kdo je pod něčí autoritou. Každý z nás se nachází v obou rolích.

Jsme-li v první skupině, pak je třeba si dát pozor, abychom se příliš neztotožnili se svým úřadem. Argument „já jsem“ kazatel, starší, otec, matka, šéf, a proto mám autoritu, prostě nestačí. Určitý status plynoucí z tradice, charismatu nebo úřadu nestačí. Dokonce nestačí ani to, že jsem „povolán Bohem“. Problém není v povolání, úřadu, charismatu ani v tradici. Problém je v tom, když nám chybí autorita vnitřní, kterou vám žádný úřad prostě dát nemůže.

Ing. Petr Kučera

Původně stavební inženýr a středoškolský učitel, v současné době kazatel Církve bratrské, nejprve v České Třebové, nyní ve Frýdku-Místku. Pracuje v Dorostovém odboru a v Diakonii CB.

etikA

Bc. David Novák, M.Th. (49)

kazatel CB v Praze 13, tajemník pro evangelizaci a člen rady Církve bratrské. S ženou Danielou má syny Adama a Martina, učí filosofii a etiku na Evangelikálním teologickém semináři.

říjen 2015.indd 26 9/25/2015 8:52:56 AM

říjen 2015 27

To, že jste kazatel (starší), „protože vás zvolili“ nebo „protože vás povolal Bůh“, je hezké, ale je třeba, aby se k tomu přidala i vnitřní autorita pra-menící z vaší osobnosti. Jinak se vás lidé budou spíše bát. Platí to i o vztahu vedoucí – vedený. Jistě, máte autoritu a s ní spojenou moc, která je-li vel-

ká, přinutí druhé dělat, co chcete, ale nezískáte si jejich srdce.

Pokud jste v pozici duchovní autority, šetřete výra-zy typu „řekl mi to Pán“. Tím totiž dostáváte ostat-ní do tlaku, že neposlechnout vás, znamená nepo-slechnout Pána Boha. Proto bych případné slovo od Pána konzultoval s druhými a velmi bych zvažoval, jak jej prezentovat.

Další věcí, kterou bych duchovním autoritám vřele doporučoval, je neztotožňovat svoje vedení druhých s Božím vedením. Nejsme zde proto, abychom suplo-vali Pána Boha. Druhým máme poodhalovat cestu k Bohu, nikoli se sami cestou stát. Neposlechnout nás není stejné jako neposlechnout Pána Boha.

Jsme-li v pozici vedených, nebojme se o rozhodnu-tích těch, kteří vedou a kdo jsou autoritami, přemýšlet. Ptejme se proč, k čemu, na co? Zároveň je dobré, když se dokážeme podřídit. Nikoli tupě, nikoli protože se bojíme, nikoli protože se chceme autoritě zalíbit, ale protože v našem životě jsou lidé, které respektujeme, a to jak kvůli jejich charakteru a schopnostem, tak kvůli statusu, který jim společnost nebo církev dala. Ideální stav je, když se obě oblasti protnou.

Jsem si vědom, kolik zla mezi věřícími nadělala různá „učednická hnutí“ s jejich striktním nárokem na podřízení se autoritě. Jsem si ale vědom i toho, kolik zla nadělalo, když žádné nároky neexistova-ly a když se ze sboru stala „cochcárna“. Když jako v knize Soudců: „Každý dělal, co uznal za dobré.“

Obojí působí mnohá zranění, která jsou hrozná v tom, že se jedná o zranění na lidských duších. A ta se léčí dlouho, někdy celý život. Proto je třeba napsat: duchovní autorita jistě ano, ale musí existovat man-tinely. Bez nich je velmi blízko k duchovní totalitě. ■

ilu

STra

ční F

OTO

arc

hiv

Když přemýšlím nad sebou, pak jistou autoritu nesu – jsem otec, kazatel, učitel, člen Rady. Ve všech těchto kolektivech se očekává, že budu rozhodovat. Zároveň ale jen velmi málo – pokud vůbec někdy, rozhoduji sám. Radím se s manželkou, přáteli, kolegy. I když si myslím, že jsem někdy v něčem pochopil Boží vůli, nikdy s tímto neoperuji a snad se ji ani nesnažím za každou cenu „procpat“ v životech druhých.

Jsem si vědom, že z každé funkce a s ní spo-jené autority, včetně funkcí duchovních, se snadno a rychle může stát diagnóza. Protože se této diagnózy u sebe obávám, snažím se být obklopen přáteli, kteří nemají problém si zaťukat na čelo a říci mi něco ve smyslu „Jsi mimo. A je mi zcela jedno, jakou roli hraješ v církvi nebo ve společnosti.“

Několikrát jsem slyšel, kam zneužití duchovní autority vede, proto se snažím střežit přede-vším sám sebe, abych se něčeho podobného nedopustil. Zároveň jsem vděčný za ty, kdo se nebojí na sebe břemeno autority vzít a kdo jsou pomocí druhým, a to jak v každodenním životě, tak v cestě za Pánem Bohem.

můJ názor

říjen 2015.indd 27 9/25/2015 8:52:56 AM

2� říjen 2015

kULtUrA

c hceme-li nahlédnout do světa pravoslavných jurodivých, může nám pomoci i tato útlá knížka

renesančně nadaného ruského teologa Pavla Floren-ského, kterého jeho víra přivedla k mučednické smr-ti za stalinské diktatury. Ačkoliv tento životopis jeví známky jistého bezčasí – otec Isidor mohl žít stejně dobře o mnoho století dříve, než ve skutečnosti žil – přeci jen je to svědectví o jevu, který měl záhy čelit brutálnímu pronásledování a skoro vymřít.

Ruské mnišství, které bylo celá staletí solí ruské země, neměně spjaté se specifickým bláznovstvím a prapodivnou prostotou, se ocitlo na sklonku svých dějin. I hlavní hrdina životopisu sdílí ten-to apokalyptický pohled, a sice že křesťané budou znovu pronásledováni a že svatí se budou muset skrýt pod zem.

Snad právě s tímto vědomím sestavuje Pavel Florentskij knihu, která těm, kdo se už nemohou setkat se starcem Isidorem, umožňuje vejít do jeho poustevny, nahlédnout do Isidorova asketického života a přijmout vřelost jeho náruče otevřené všem potřebným.

Isidor je vzor jurodivých mnichů. Vše, co dostane, rozdá. Vzdává se jídla, vidí-li potřebnějšího. Své jíd-lo si kazí, aby z něho neměl rozkoš. Mluví ke všem otevřeně, beze studu, nicméně s láskou. Je ochoten porušit pravidla, vede-li to k bližnímu. Nedbá na svou pověst, ba někdy schválně si ji naoko kazí, aby nemohl spočívat v pýše na svůj asketismus. Čelí pro-následování autorit, ale nikdy si nestěžuje. Vždy je pln ducha radosti a vděčnosti.

Nabádá k modlitbám a přijímá hříšníky. Svou povahu snímá z lidí přetvářku a vede je k vyzná-

ní. Vydává se ze všech věcí, na své potřeby nedbá, bližní a jeho vztah k Bohu jsou pro něj na prvním místě. Svým životem naplňuje ideál nebýt z tohoto světa, nepatřit mu. Usiluje o Boží království, o jeho vládu – odstranění hříchu, který brání Boží milos-ti. Mnišství je útěk ze světa, vydání se Bohu a služ-ba potřebným.

Smyslem hagiografií, mezi něž se dá i toto dílko zařadit, bylo povzbuzení. Ne snad abychom se stali také mnichy, ale že to jde, že se lze obejít bez věcí. Být bláznem pro Krista – jurodivým – zname-ná nespoléhat se na nic jiného než na Boží milost. Hledejte Boží království a vše ostatní Vám bude při-dáno. (Mt 6,33) Nemusíme se zajímat o to, co bude přidáno, protože to je vedlejší.

Isidor měl dar předvídání, ale nezáleželo mu na tom. Jen mu to činilo pastoraci jednodušší. My máme mnoho věcí, které nám činí život jednoduš-ší. Jurodivý si záměrně dělá život těžkým a ještě má z toho radost. Stejně jako ikona je průhledem do nebe (proto nemá perspektivu), tak i mniši mají být vzorem nebeského života – bez potřeb a plni Boha.

■ liBor dUcheK

Pavel Florenskij, Karmelitánské nakladatelství,Praha 2015, 101 s.

Čtyřicet dnů – Franz Werfel, Vyšehrad, Praha 1988. 637 s.

Německy píšící pražský autor vydal svou knihu v roce Hitlerova nástupu k moci. Vyšla jako varovné memento událostí příštích, neboť vyprávěla o statečném odporu hrstky Arménů proti turecké přesile, která se rozhodla Armény ve své zemi vyhladit.

náš Tip

JUrodivý na SKlonKU věKU

Sůl země – život starce isidora

říjen 2015.indd 28 9/25/2015 8:52:57 AM

říjen 2015 2�

prof. Martina Putnu,

kulturního a literárního historika

Jsou v Rusku ještě jurodiví starci? Jakou roli hrají či hráli v pravoslaví?

Fenomén jurodivosti neboli „bláznovství pro Krista“ se vyskytuje napříč dějinami křesťanských církví, neboť výrok apoštola Pavla

„My blázni pro Krista“ nacházel odezvu vždycky. Nacházel ji však ve velmi různých formách. V byzantském a ruském pravoslaví se ustálila poměrně přesná představa, jak má jurodivý vypadat. Má chodit polonahý v hadrech a ověšen řetězy, smí spílat mocným a zesměšňovat formální zbožnost, ale jeho vlastní zbožnost musí být jasně identifikovatelná - ač „skrytá“.

S postupem času bylo však toto jurodství v pravoslavné tradici kanonizováno, postaveno na oltář, ale tím také „ochočeno“, odkázáno do minulosti, zbaveno svého ostnu, své provokativnosti. Proto pokud dnes někdo opakuje vnější formy jurodivosti, jakož vůbec vnější formy středověké zbožnosti, vůbec to neznamená, že jde o skutečné navazování. Obvykle tam totiž chybí ona provokace, nečekanost, pohoršení.

Hledáme-li dnešní dědice středověkých jurodivých, nemyslím, že je najdeme uvnitř oficiální církevní struktury. Spíše na hranici viditelné církve nebo za ní. Před pár dny jsem se vrátil z Ukrajiny, kde jsme natáčeli dokument o duchovních dějinách země. Mimo jiné jsme vedli rozhovor s bývalým disidentem a vězněm sovětských lágrů Miroslavem Marinovyčem. Ten napsal na základě své vězeňské zkušenosti knihu Evangelium podle jurodivého, v níž říká, že disidenti hráli za sovětské éry tu roli jako dříve jurodiví. – Ptal jsem se ho, jak je to dnes. Přemýšlel a pak řekl: „Dnes jurodiví jako by mlčeli.“ ■

oTázKa pro

Americká autorka Jan Karonová rozšířila dalším titu-lem svou sérii knih o hrdinech z městečka Mitfordu. Otec Tim se nemůže srovnat s představou nečinnosti, přestože by potřeboval odpočinek. Raději se snaží být užitečný, kde je třeba – přiblížit se vnitřně zraněné-mu bratru svého adoptivního syna, a k tomu i nadá-le v rozhovorech s lidmi plnit poslání duchovního. Ačkoliv se jedná o další volně navazující díl, lze knihu celkem dobře číst i bez znalosti předchozích.

Příběh plyne velmi zvolna a jeho tempu prospívá autorčina práce s náznaky, která účinně šetří slova a zvyšuje jejich působivost. Na dru-hou stranu některé momenty děje ruší celkovou uvěřitelnost a mohou zabránit čtenáři, aby se nechal pohltit příběhem. U jinak dobře napsa-né knihy, kde mocně rezonují slova o lásce a odpuštění, je to škoda.

Karonová o svých věřících hlavních hrdinech píše tak realisticky a civilně, že i nevěřící čtenář může číst bez obav z nátlaku, zatímco křesťana potěší, že jeho sbor není až tak špatný. Zjistí, že mitfordští mož-ná sedávají v neděli jen o lavici vedle. KaTeřina KoráBKová

V Mitfordu je nejlíp Jan Karonová, překlad Vlasta Hesounová, Vyšehrad, Praha 2015. 432 s.

Ústecká čtveřice Inventa Storca se na své prvotině představuje jako uskupení hledající formálně i obsa-hově nové cesty. Jejich CD proto například nedosta-nete v klasické krabičce s bookletem, ale jako součást velké „pamětní desky“.

Poslech hudby si vynucuje absolutní pozornost, aniž by příjemci cokoli ulehčil. Naléhavost vokál-

ních projevů spolu s formami skladeb, které neustále plynou dál bez nejmenší snahy o výrazné melodické motivy, natož refrény, nepřiná-šejí chvíli úlevného odpočinku. Vše ještě umocňuje producent Jonatan Kaleta, který podtrhl syrovost nahrávky velmi strohým aranžmá nástrojů. Hlavní slovo zde má atmosféra. Atmosféra vytvořená doko-nalým souzněním vynikajících textů s harmoniemi osvobozenými od běžného vnímání tonality, skvělou prací s dynamikou a častými, při-tom přirozeně znějícími rytmickými změnami.

Snaha o vyzdvihnutí jedné z pěti skladeb postrádá význam, jsou to části celku. Půlhodinového celku, jehož poslech vyčerpá, náročného posluchače však odmění permanentním momentem překvapení, který se s každým dalším poslechem mění v silný umělecký zážitek. A nakonec i posluchače méně poučeného, ale osvobozeného od vlastních kritérií nahlížení na hudbu může oslovit svou přesvědčivostí. daniel maTUlíK

Horský výstup k znovunalezenému příběhu hudbyInventa Storca – Inventa Storca, progresivní post–rock, vyd. Yannick South, stopáž 24:53

říjen 2015.indd 29 9/25/2015 8:52:58 AM

30 říjen 2015

církeV brAtrSká

Vyprávět o spáse znamená vyprávět o Spasiteli. A to lze jistě dělat dětsky prostě, vždy ale s vděčnou vírou a u vědomí limitů naší představivosti. Jeden obraz či koncept nestačí – Bůh je vždycky větší! Z mnoha biblických možností, jak svědčit o Boží spáse v Pánu Ježíši, zvolím nyní dějiny spásy:

V tradiční dogmatice se dějiny spásy shrnují do tří až čtyř nadpisů: stvoření – pád – vykoupení – nové stvoření. S Písmy Starého, ale i Nového zákona však můžeme vyprávět také o spirále smlouvy – otroctví či exilu – exodu či návratu – a nových smluv. Vzpo-meňte na druhé desky zákona (Ex 34) a zaslíbeného „Davida“ (Jr 31–34); přečtěte si, jak Maria a Zachariáš tváří v tvář přicházejícímu Spasiteli oslavují Hospo-dinovu věrnost starým smlouvám Izraele (L 1).

Reformace zas někdy shrnovala dějiny spásy do dvou úderných pojmů: zákon – a evangelium; někte-ří reformátoři pořadí obrátili: evangelium – a až s ním i zákon (dar Desatera, ba už stvoření světa, je aktem spásy). Či jinak, s evangelii: Kristův příchod je „vánoční překvapení“, vyvrcholení Boží cesty za člověkem, naplnění záměrů, Boží vpád do světa (Mt 1–3, Mk 1, L 1–3); anebo se v Ježíši zviditelňuje, ztělesňuje odvěká tvůrčí a spásná – či snad revoltují-cí a bojovná – přítomnost slova Božího ve světě (J 1).

A mohli bychom pokračovat, porůznu a barevně. Spása v Kristu je příliš bohatá, než aby ji Písmo vyja-dřovalo jen jedním způsobem. Bůh je vždycky větší! Jen mít oči a uši otevřené…

Když hovořím se zájemci o víru a křest, termí-nu ospravedlnění se spíše vyhýbám. Bývá jim nesrozumitelný. Jeho význam je navíc širší, než jak jej zpravidla používáme. Proto bych se skoro přimlouval, aby se v našem kratičkém Vyznání víry článek nazýval O spasení (nebo vykoupení či vysvobození).

Ve Vyznání CB se ale krásné slovo ospravedlnění objevilo jistě právem. Vždyť jde o zásadní biblický popis apoštolem Pavlem vyzdvižený a reformací znovuobjevený. Přikláním se k pochopení, že bib-lická spravedlnost není jen pojmem justičním (bez-úhonnost; jak obstát na soudu), ale vztahovým. Bůh je spravedlivý nejen tak, že soudí podle práva, ale protože stojí za svým slovem, které o nás řekl. Spravedlnost Boží se úzce váže ke smlouvě s Božím lidem, a proto i k našemu spasení. Je vyjádřením Boží věrnosti ke svému závazku vůči stvoření, Abrahamovi, Izraeli, církvi. Pak dává smysl Pavlův

úSTava cB, článeK 1, odSTavec 8

Pavel Paluchník

Odbor Rady Církve bratrské pro vzdělávání

Věříme, že všichni, kteří v Krista uvěří a vyznávají a opouštějí své hříchy, přijímají od Boha ospravedlnění a jistotu spásy. Děje se tak pouhou vírou v Ježíše Krista, bez vlastních zásluh. Jiným způsobem dosáhnout spásy nelze.

O ospravedlnění (o spáse)

David Beňa

Komise pro Zásady Církve bratrské

říjen 2015.indd 30 9/25/2015 8:52:58 AM

říjen 2015 31

Duch svatý si vane, kudy chce. Není-li v církvi, pak církev chřadne a umírá. V modlitbách ho volá ke své obnově. Vrátí se však? Duch svatý je plný lásky, cítí Otcovu lásku ke svému Synu, Synovu k Otci a lásku Boží ke stvoření. A proto nesnáší každou přetvářku, každou křivdu, každou lež. Tam, kde není svoboda, kde není láska, nemůže být Duch svatý. Kde se usiluje o zajištění těla, není místo pro potravu ducha.

Na druhou stranu je všude tam, kde klíčí Kristovo dílo – neboť právě jeho dílo bylo skutkem největší možné lás-ky, které žádný člověk sám o sobě není schopen. Kristovo dílo je budování Božího království. Skrze Ježíše se otevřela cesta k Božímu milosrdenství. Skrze Krista je smyt náš hřích a otevřeny dveře pro působení Ducha svatého. Jsme-li obmyti Kristovou krví, může se naše tělo stát chrámem Ducha svatého, jeho neutuchající modlitby můžeme přijmout za vlastní.

Tak jako naše srdce přitakává životu s každým svým úderem, můžeme s každým nádechem a výdechem vyzná-vat svůj hřích a přijímat Boží milosrdenství. Chceme-li býti příbytkem Ducha, nesmíme hříchu dovolit, aby se znovu usídlil v našem srdci. V jeho moci můžeme rozlišovat dob-ré od špatného. Jsme-li v hříchu, náš rozum je zatemněn a obrysy dobra a zla jsou nejasné. V jeho síle můžeme nad pokušením zvítězit. Duch svatý miluje pravdu a dává vzrůst životu i tam, kde byly jen suché kosti.

Není však pravdou, že by nesnášel instituce a zkost-natělé struktury, jak vypraví celkem zdařilý vtip: „V šest hodin se zavřou dveře kostela a uvnitř začíná bohosluž-ba písní: ‚Přijď, ó Duchu svatý, přijď!‘ Z taxíku vyletí žena, běží ke dveřím a buší, aby ji pustili dovnitř. Volá k Bohu. Vždyť je to jen pár minut! Bože, oni mě tam snad nepustí! Zpoza obláčku se ukáže Bůh a usměje se na ni: ,Mě taky ne!‘ “

Bez struktury nelze předávat zkušenost. I to, co jsme prožili, musíme strukturovat do příběhu, který by měl mít hlavu a patu. Svou radost ze znovuzrození se křesťané rozhodli strukturovat do bohoslužeb – naplnili je písněmi, slovy a gesty. Je pravdou, že mohou být zkostnatělé, plné přetvářky, a tedy i bez Ducha. Přesto zajistily předávání tradice po dva tisíce let, což zřejmě svědčí o tom, že se tam občas záchvěv Ducha objevil. Bez Ducha církev není. Po korálech zůstává ohromná vápencová schránka a jen na nejsvrchnější vrstvě je stále živo. Jedno však potřebuje druhé. Tradici chraňme pro ty, co přijdou po nás. O Ducha bojujme každý den!

■ mGr. liBor dUcheK, doKTorand eTF UK,

aSpiranT pneUmaToloGie

výrok, že jeho spravedlivým činem vůči nám není jen soud, ale právě i milost a odpuštění!

Ano, Kristus je tím Božím nejspravedlivějším řešením pro naše spasení – přestože zasluhujeme spravedlivý trest. Bůh je věrný, i když jsme nevěrní. Přijmout jeho řešení (ospravedlnění) smíme pou-ze vírou v Krista. Bůh pak skrze nás koná skutky. Shrňme tedy: abychom byli spaseni, přijímáme Boží ospravedlnění z milosti, vírou a bez zásluh skutků; souzeni budeme podle našich skutků. Zís-káváme podíl na spravedlnosti Kristově připojením se k Boží smlouvě s jeho lidem; bez církve to tedy nejde. O tom hovoří už další článek Vyznání.

Spása je zvláštní slovo, dnes mnohým nesrozumi-telné, protože se vytratilo vědomí její potřebnosti. Evropa žije představou, že každý člověk má na svá práva právo, zatímco Bible ujišťuje, že jsme o všech-na svá práva přišli. Reálně vnímaná skutečnost tohoto světa potvrzuje spíše to biblické vidění.

Písmo ovšem ke konstatování naší ztracenosti připojuje ještě nabídku záchrany – spásy. Jak zdů-raznil Martin Luther, tato záchrana je darem, není odměnou za žádné naše zásluhy ani osobní kva-lity. K tomuto Lutherovu vidění se plně hlásíme. Jak ale zdůrazňují zejména evangelikální církve (a Církev bratrská je a chce být jednou z evangeli-kálních církví), víra (a tedy i spása) má dvojí strán-ku, Boží a lidskou.

Ze strany Boží jde o nabídku připravené smírčí smlouvy zpečetěné Kristovou krví. Tak tomu bylo i v dobách starozákonních, že svoje smlouvy např. s Abrahamem Hospodin de facto připravoval sám a hotové je nabízel k přijetí. Ze strany lidské je pak potřebná víra, tedy důvěra v Boží milost, touha po ní a ochota k vlastní proměně. Kde se tyto dvě věci sejdou, stává se spása skutečností; proto i naše Ústa-va říká, že spásu dostávají ti, „kteří v Krista uvěří a vyznávají a opouštějí své hříchy.“

Jistota spásy, o které Ústava mluví, je výrazem přesvědčení o Boží věrné spolehlivosti. Mluví o sou-časnosti, negarantuje budoucnost, protože ji neza-ručuje ani Písmo samo. Naopak, na řadě míst mlu-ví o potřebě vytrvat a věrně bojovat boj víry až do vítězného konce.

■ připravil peTr raUS

Petr Raus

Rada Církve bratrské

Ještě k minulému tématu Ducha svatého

poznámKa

říjen 2015.indd 31 9/25/2015 8:52:59 AM

32 říjen 2015

SeriáL

Už jako dítěti se mi babočky admi-rál mimořádně líbily. Miloval jsem tu kombinaci černé, červené a bílé. Nikdy mne nenapadlo, že tu nejsou tak úplně doma.

Informace o jejich tuláckém způsobu života ovšem vyvolává otázky, a nejsou to otázky úplně snadné. Kdo jim dal ten pud, který je nutí odlétat z příznivého Středo-moří na sever, kde jejich potomstvo beznadějně hyne? Kdo je naučil odsuzovat vlastní děti k jisté smrti?

Jaký prospěch z těch dalekých cest mají? Stojí ta migrace vůbec za to?

Odpovědi se nabízejí dvě a mys-lím, že obě dvě jsou stejně pravdi-vé. Tu první vám dá každý biolog. Jde o důsledek snahy rozšířit areál osídlení druhu, zápas o šanci, aby baboček admirál mohlo žít na svě-tě víc. Babočky odlétají za hranice své dosavadní domoviny „v naději“, že někde najdou příznivé podmín-ky a že se tam usadí. Pokud bude pokračovat dosavadní oteplování

klimatu, možná se jim v naší zemi tento „sen“ zanedlouho vyplní. Stvořitel vložil do každého tvora síly, které ho nutí usilovat o pro-spěch a budoucnost vlastního dru-hu, a to i za cenu „osobních“ obětí.

Druhou z možných odpovědí už biolog pravděpodobně nedá. Míří totiž do oblasti, které věda vlastně nerozumí a neumí s ní pracovat. Babočka admirál je opravdu krásná a její přítomnost v naší krajině zkrášlí i naše louky, meze a pastviny.

Proč asi dal Pán Bůh tolik krásy květinám? Aby lákaly opylovače, řekne biolog. Ta odpověď ale oči-vidně není dostatečná, k naláká-ní opylovačů by stačilo mnohem

Host z dalekaPoutník admirál

Říká se, že jednou ze základních vlastností hmoty je pohyb. Kde se pohyb zastaví, hmota se propadá do nicoty.

Nejvíc ovšem pohyb patří k živé přírodě. Zkuste zabránit pohybu malého dítěte, způsobíte mu znač-né utrpení. Pohyb ale potřebuje každý živý tvor, a i když se třeba dlouho nepohne celý (vzpomeňte třeba, jak dlouho jste marně čekali na nějaký pohyb ještěra či hada v teráriu zoologické zahrady), hýbe se alespoň některá část jeho těla, přinejmenším plíce či srdce.

Zvláštním způsobem pohybu, kte-rý stojí za naši pozornost, je pouť; nemyslím teď pouť jako duchovní fenomén, ale prosté putování, migraci. Obecně známí jsou tažní ptáci, kteří na zimu opouštějí svoje severněji položené domovy a odlétají trávit čas do teplejších krajin. Důvodem je zimní nedo-statek potravy. Naopak zpátky na sever je zřejmě táhnou lepší podmínky k odchovu mláďat, zejména menší potravní mezi-druhová konkurence a nižší tlak patogenů.

Stojí to za to?Všimněte si lilií, jak rostou: nepředou, netkají – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. (Lk 12,27)

FOTO

jaku

b be

rán

ek

Babočka admirál(Vanessa atalanta L.)

říjen 2015.indd 32 9/25/2015 8:53:00 AM

říjen 2015 33

méně. A přece jsou i polní lilie oble-čeny lépe než bohatý Šalomoun v celé své královské nádheře.

Nebo z jiného úhlu: Řada křesťanů říká, že stvoření bylo stvořeno harmo-nicky dokonalé a s maximální účelnos-tí. Svět ovšem vypadá jinak, ví to každý, kdo alespoň trochu nahlédl pod poklič-ku přírodního dění. Příliš mnoho věcí by šlo řešit technicky lépe, účelněji, efektivněji. Nebyly by ale tak krásné.

Zdá se mi, že Boží touha po kráse byla jedním z podstatných důvodů stvoření světa. Jako lidé jsme Božím obrazem, přirozeně se nám tedy líbí totéž, co našemu Pánu. Z tohoto důvodu je vytvá-ření krásy a péče o ni jedním z úkolů, které na této zemi máme. ■ peTr raUS

■ příšTě: podoBenSTví hoUBařSKé

Méně se už ví, že podobné stěhování zná i říše hmyzu. Všimněme si motýlů, i když putovat dovedou i jiné hmyzí skupiny. Školním příkladem je americ-ký motýl monarchus stěhovavý (Danaus plexippus). Jeho populace obývají území Spojených států a jih Kanady. Na zimu se ale hromadně přesouvají, velká většina z nich do jednoho konkrétního pohoří v Mexiku, kde doslova obalí tamní jehličnaté stromy. Důvodem jsou klimatické podmínky zimoviště, zejmé-na stabilní chlad bez mrazu a sucho.

I v naší zemi ovšem potkáváme stěhovavé motýly běžně. Typicky k nim patří celá řada lišajů. Stěhovavým druhem je i známá babočka admirál. Každý jedinec tohoto krásného motýla, kterého na jaře či počátkem léta potkáte někde na louce, je imigrantem; přiletěl k nám ze Středomoří. Jen v něk-terých letech se počátkem podzimu objeví i tady narození jedinci. Babočka admirál totiž v našem prostředí nedo-káže přečkat zimu. Housenky, které se vylíhnou koncem léta, už v našich podmínkách nestačí dokončit vývoj a s podzimním poklesem teplot hynou.

inze

rce

říjen 2015.indd 33 9/25/2015 8:53:01 AM

3� říjen 2015

„Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výcho-vě...“ (2Tm 3,16). Ano, veškeré Písmo, ale ne kaž-dé se přímo kryje s mým životem. Už z apoštolova výčtu je vidět, že je zde více funkcí Písma svatého, a ne každé slovo či věta má vést můj život. Dobrou radu poskytuje jiné slovo: „Zákon je dobrý, když ho někdo užívá náležitě.“ (1Tm 1,8b) Celé Písmo je pro mě, ale je třeba ho užívat náležitě. To zna-mená užívat rozum a rozlišovat různé literární styly (např. historické příběhy, poezii, přísloví, podobenství) a uplatnit zásadu výkladu Písma Pís-mem. Ježíš Kristus je hermeneutickým klíčem ke slovům Písma a Duch svatý dává zvláštní barvitost a průbojnost.

Celé Písmo je pro mě, ale ne všechna slova jsou napsána k následování. Jsou v něm také negativní příklady jako varování a řešení situací, do kterých jsem se nikdy nedostal. Jestliže čtu slovo Písma určené některé biblické postavě, musím zkoumat,

zda toto slovo Duch svatý vztahuje k mému životu. Pro pochopení Písma je důležité také společenství církve, kde můžeme spojit dohromady svá poznání.

Narativní teologie vede ke vstupu do biblických příběhů, k naslouchání slovům určeným biblickým postavám a k přemýšlení o tom, co mohou dnes povědět nám. Vstup do biblického textu je přínosný a umožňuje stát se součástí příběhu Mesiáše. Slova Písma jsou dána, abychom je vykládali. Aplikace bez výkladu může být dobrá, ale může se zmýlit a vést k něčemu, co intencí Písma pro nás vůbec není.

k DiSkUSi

Definovat okolnosti, za nichž některé z dávných Božích slov míří právě na mě dnes, asi jednoduše nelze. Na jednu stranu platí, že Boží slovo je trva-le aktuální a živé a že veškeré Písmo umí člově-ka obdařit moudrostí víry. (Žd 4,12; 2Tm 3,15nn; Ř 15,3nn) Zároveň je však zřejmé, že nemusíme a nemáme pobíjet Amálekitské, jak to Bůh přikázal Saulovi (1S 15,3), ani rozdat všechno jmění chudým, jak Ježíš uložil onomu mládenci (Mt 19,21). A přece – v jakýchsi obdobách utvářených už samotnou Bib-

lí – máme také Boha poslouchat (1S 15,22; Mt 17,5) a ctít ho z majetku (Př 3,9; Ef 4,28). Přivlastnit si některé z Božích výroků doslovně se naopak fatálně míjí s Božím záměrem: Knihy Jozue není radno se dovolávat způsobem, jakým to činili evropští kolo-nisté v jižní Africe i jinde. Naším vzorem a pánem není Jehošua, syn Núnův, nýbrž Jehošua, syn Mariin! V Bibli samotné se navíc některým z Božích instrukcí protiřečí – ve prospěch milosrdenství. (srov. Ex 32,7–10 s Ex 32,11–14; srov. Dt 23,2–7 s Rt 4,5.13 a Iz 56,3–8 atd.) Této dialogičnosti Písma, jejímž úběžníkem je Kristus ukřižovaný, si písmák musí být vědom. Stejně jako rozdílů mezi literárními žánry v Bibli nebo rozdílností mezi dobou biblickou a naší, ale i mezi dobou Saulovou a Pavlovou. Právě uctivá pozornost – a činná poslušnost – vůči jasným slovům Písma je biotopem víry a spásy a umožňuje také adresné oslovení. (Joz 1,7–8; Jr 23,17n; Mt 13,52; 1J 1,3n atp.) Duch nemá meze! (J 3,8)

žiJeme v círKvi

Bůh k nám mluvíZa jakých okolností je možné Boží slovo adresované nějaké biblické postavě v konkrétní situaci chápat jako určené i pro mě dnes?

David Beňa

Odbor pro vzdělávání Rady Církve bratrské

Pavel Černý

předseda Komise pro Zásady Církve bratrské

říjen 2015.indd 34 9/25/2015 8:53:01 AM

říjen 2015 35

ObS

ah r

ubr

iky

nem

uSí

vžd

y vy

jad

řOva

T n

ázO

r re

dak

ční r

ady.

ZdeněkVojtíšek

vedoucí katedry religionistiky Husitské teologické fakulty UK

Rozumět Bibli jako souboru mode-lových příběhů a situací, které uka-zují Boží charakter a jeho způsob jednání s lidmi, mi připadá jako velmi dobrý přístup ke křesťanské-mu Písmu. Vztáhnout tyto mode-ly osobně na sebe do konkrétních situací se mi zdá nejen jako napro-sto v pořádku, ale také jako vel-mi žádoucí. Pak říkáme, že „Bible mluví“ nebo že „Bůh hovoří skrze Bibli“. Jen bychom měli respektovat způsob této řeči.

Napadá mě upozornit v této sou-vislosti na dvě věci: (1) Tyto modely jsou – obrazně řečeno – namalovány tahy širokým štětcem na rozlehlém plátně; nejsou to japonské miniatu-ry, k nimž bychom potřebovali lupu. Podobně jako u Ježíšových podo-benství je třeba se nechat uchvátit jejich základním poselstvím při pohledu z odstupu a nikoli vyvozo-vat dalekosáhlou „osobní teologii“ z každé čárečky. Jedná se opravdu o modely (obrazy, fresky…), niko-li o něco, jako je návod k použití skříně IKEA. (2) Tyto modely jsou samozřejmě platné, ale žádný z nich není platný sám, izolován od jiných modelů. Máme modelové příběhy, kdy Hospodin uzdravuje, dopřává vítězství nad nepřáteli nebo žehná dětmi, a máme příběhy, kdy neu-zdravuje, nechává vítězit nepřátele a žehná prostřednictvím neplod-nosti. Upnout se pouze na jeden model a zkoušet Hospodina ohro-mit silou vlastní víry v to, že právě tento model a jenom on je platný do mé situace, povede v lepším případě ke zklamání, v horším k šílenství.

■ připravil liBor dUcheK

instalace v opavěChci se podělit o zážitek z instalace Matúše Kušníra do funkce kazatele sboru CB Opava. Náš sbor má asi 60 členů. Dva roky bylo společen-ství bez kazatele. Nemělo pastýře. Nemohlo ve svobodě reagovat na jeho hlas. O nedělní kázání se dělili starší sboru nebo bratří, kteří přijeli sloužit slovem odjinud. Scházela autorita, chyběl ten, kdo spojí, povzbudí, napomene. Ten, kdo za svoje ovečky ručí před celým duchov-ním světem. Uznáte, že šlo o nezáviděníhodný fakt. Rodině chyběl otec.

Ale opavští modlitebníci volali k Pánu často a usilovně a Pán se ke svému sboru sklonil. Před dvěma lety se ve sboru objevil mladý, sympatický kazatel původem ze Slovenska. Charismatický, moudrý vůdce. Tři nádherné dcerky předškolního věku, hodná věřící manžel-ka. Rodina Kušnírova. Společenství se mohlo radovat. Mohlo nabýt jistoty a zároveň se rozhodnout, zda Nebem poslaného kazatele přijme za svého. A to se stalo.

Po volbě přišel ten den, instalace do služby. Radost! Ta byla cítit všude. Jako vůně grilu na zahradě a šťavnatého masa. Srdečné roz-hovory, nová přátelství. Bylo to nádherné odpoledne. Občas jsem při party v zahradě sboru hledal koutkem oka nevěstu, bylo to opravdu jako na svatbě.

Ona to ale svatba byla. Svatba kazatele a sboru, církve se svým pastýřem. Dovolte mi ten příměr. Kéž by láska a přátelství mezi námi byly pořád. To je mé přání. Vnímám, jak Matúš ve svých kázáních k takové lásce vede. V plnosti Ducha, rozhodně, vlastním příkladem.

paTriK vydláK, SBor cB opava

loučeníStřídání pastýřů přináší mimo jiné i loučení. My v Bystrém jsme se s Touškovými loučili hned dvakrát. Poprvé – oficiálně – poslední červ-novou neděli odpoledne. Nechtěli jsme, aby to bylo loučení ubrečené, tak jsme je pojali žertovnou formou. Už to, že jsme si dovolili i z brat-ra kazatele dělat legraci, dokresluje naše vztahy s Touškovými. Neby-ly to dvě hodiny vtipů, přesto jsme se několikrát srdečně zasmáli. Ale nechybělo ani svědectví, vyznání a prosba o odpuštění… Prožili jsme společenství v radostné atmosféře vděčnosti.

V neděli 2. srpna prožil bratr Roman Toušek poslední neděli v Bys-trém. Po 14 letech. Naposledy kázal, naposledy vysluhoval večeři Páně. „Hádej, kdo přijde na poslední večeři!“ – to jsme měli před očima po celou dobu shromáždění. Kázání vyvěralo z Ex. 33 – sláva Hospodinovy přítomnosti: „Kdyby s námi neměla být Tvá přítomnost, pak nás odtud nevyváděj.“

Jde o skutečnou Boží přítomnost! Jde o ni také každému z nás?!„Poslední večeře“ se mimo domácích účastnilo také mnoho hostů.

A byl to skutečný „hod Boží lásky“. To hlavní, eucharistii, bratr kazatel doplnil osobním přáním do ouška každému účastníku svaté večeře. Byla to časově náročná bohoslužba, ale prožívali jsme při ní skuteč-nost Boží přítomnosti i naději dalšího vedení a formování našeho do jisté míry tradičního sboru pod taktovkou br. Tomáše Cvejna.

za SBor v BySTrém miroSlav Kočnar

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1E-mail: brana@cb.cz

říjen 2015.indd 35 9/25/2015 8:53:02 AM

3� říjen 2015

zkušenost ze Sicílie

n a začátku tohoto roku jsem se díky článku v Životě víry roz-

hodla, že strávím jarní prázdniny na Sicílii, kde s uprchlíky pracuje misionář Pavel. Nakonec nás byla pěkná skupinka, která se k němu domů „navezla“. Celý týden jsme se setkávali s uprchlíky z různých koutů světa. Navzájem jsme si vaři-li jídlo a společně ho jedli, povídali si a poslouchali jejich příběhy, foti-li se spolu, zdravili jejich rodiny po skypu, zpívali a hráli křesťanské i lidové písně a prosili Boha, aby si něco z toho použil.

Na této misii mě oslovilo, že jsme nedělali žádné propracované programy, kde bychom vysvětlo-vali evangelium, ale jen jsme se setkávali s lidmi a naslouchali si. Byla to misie založená na vzta-hu, ne na programu, a to mi při-šlo dobré. V každém setkání byl nějaký posun v „zasévání“, i když o něm někdy věděl jen Pavel, který se s uprchlíky vídá pravidelně.

Do očí bilo, jak ti lidé byli smíře-ní s utrpením a přijali ho jako sou-část života. Po tom, co jsme slyšeli jejich životní příběhy, se nám naše problémy zdály jako nic. Vedlo mě to k zamyšlení a k větší vděčnosti.

Mně osobně tam Bůh posílal vzkazy, které jsem byla schopná

rozklíčovat až po návratu domů. Neustále mi prostřednictvím mých bratří opakoval, že jsem jeho milo-vaná a vyvolená dcera, že mi chce dát víc, než od něj dosud mám, a že se nemusím bát své nedostatečnos-ti. Protože on mě pro Kristovu oběť vidí takovou, jaká teď ještě nejsem, ale chce mi pomoci, abych se tako-vou stala i pro lidi kolem mě.

Kromě ujišťování o své lásce ale také mluvil o utrpení a strachu. To je téma, které je u mě na dlouhé pokračování. Vnímám ale, jak mi Bůh říká, že se nemám bát bolesti a problémů, ale spolehnout se na něj. Bůh nám v Bibli tolikrát říká: „Neboj se!“ Došlo mi, že strach není z Boha, bere mi lásku a svobo-du, kterou mi Bůh chce dát, a brání mi prokazovat lásku dál. „Dokona-lá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ (1J 4,18)

V následujících měsících jsem si uvědomila, jak strach z toho, co by se mohlo stát, nás formuje jako jednotlivce, křesťany i nekřesťa-ny, v našich osobních životech, ale i jako celou společnost, prá-vě v důsledku rostoucího počtu uprchlíků mířících do Evropy. Díky své zkušenosti z osobních setkání s uprchlíky jsem teď schopná dívat se na ně jako na potřebné lidi, a ne jen jako na „problém“.

Ten problém tady je a nebezpečí také. Já neznám jeho řešení a mod-lím se za moudré lidi, kteří by s dobrým řešením přišli. Chci ale pomoci lidem, kde můžu. Pokou-ším se najít uplatnění pro jednoho křesťanského uprchlíka z Eritrey, se kterým jsem se na Sicílii potka-la. Vím, že to neřeší „problém“, ale pomůže to tomuto jednomu člověku a jeho rodině. ■ hana Fišerová,

cB praha 9 – raJSKá zahrada

Amen, říkám vám, že cokoli

jste udělali pro nejmenšího

z těchto mých bratrů, to jste

udělali pro mě.

Matouš 25,40

DOtekYFO

TO a

rch

iv

říjen 2015.indd 36 9/25/2015 8:53:02 AM

říjen 2015 37

kŘíŽOVkA

vyluštěte tajenkua vyhrajte knihu

Taje

nka

z čí

sla

9/2

015:

Je

dobr

é m

ít sr

dce

upev

ňova

né m

ilost

í. K

nihu

Teo

logi

e op

omíje

ných

vyh

rává

Mar

ta L

itvan

ová.

Přip

ravi

l Duš

an K

arku

š.

Tajenku zašlete do 20. 9. 2015 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihuNilse Ole Oermanna Albert Schweitzer (1875-1965). Vyšehrad, Praha 2015. Výhru věnuje nakladatelství Vyšehrad.

říjen 2015.indd 37 9/25/2015 8:53:03 AM

3� říjen 2015

pOSt ScriptUM

m ám rád dovolenou. Těšíme se s manželkou na společné zážitky, rozhovory, na témata,

na která jindy není čas. Letos jsme byli na Korčule. V malé zátoce osady Prižba se jednoho večera kona-la událost sezóny – Donkey riding. Oslík není pro našince neznámý tvor.

Měl jsem možnost vidět pracovat „somárov“ (ve slovenštině se používají oba výrazy: osol i somár) v jejich přirozeném prostředí, také ve službách

turistických agentur Středního východu a někte-rá zvířata dokonce jako místní atrakce, ale soutěž v Prižbě si přece nenechám utéct!

Místní molo postupně ožilo. Pořadatelé na pěkné promenádě podél mola vyznačili červenou stuhou úsek 100 metrů dlouhý a 7 metrů široký. Zde měla tato spolehlivá domácí zvířata předvádět svoji rych-lost a schopnost prosadit se v davu ostatních.

Místní žokeji v očíslovaných tričkách už nervózně přešlapovali opodál a vyhlíželi kamion, který zane-dlouho oslíky přivezl. Zvířata vystoupila a překva-peně si prohlížela terén. Všechno se seběhlo rychle. Děcka ztichla, diváci uvolnili prostor k startovní čáře, žokeji nasedli a – soutěž začala.

Některý osel to vzal vážně a utíkal jako mustang. Jiný trochu volněji. Nejlepší byla oslice s malým oslátkem. Jako rodina běželi spolu svým vlastním tempem bez ohledu na pokyny nažhaveného žoke-je nebo výkony kolegů vepředu. Najednou se stalo něco nevídaného.

Asi ve třetině délky dráhy jeden zůstal stát. Jeho žokej i povzbuzování skandujícího publika mu byli ukradení. I ostatní kamarádi, se kterými sem přices-toval a se kterými odejde v kamionu zase pryč. Tak

se rozhodl. Rozhodnutí osla bývá definitivní. Pre-zidentská moudrost – „Jen osel nemění své názory, protože nemůže.“ – má své zdůvodnění.

Žokej nebyl žádný nováček a na podobnou situaci se připravil. Měl silný argument – hůl a na ní špa-gát s čerstvou mrkví. Okamžitě ho použil v naději, že situaci dostane pod kontrolu. Z davového osla se zjevně vyklubal osel individualista. Rozhodl se poj-my i dojmy předefinovat po svém.

Hlasové projevy žokeje sice v davu zanikly, ale vytřeštěné oči ne. Jejich bezmocný a ponížený výraz jsme s napětím pozorovali všichni. Být s os-lem v týmu – hotová pohroma! Navzdory stovkám diváků, kteří se vzácně sjednotili, navzdory úsilí svého žokeje, osel se pomalu a rozvážně otáčel. Až teď všichni pochopili: cílem se stal začátek.

Mezitím jsou první už v cíli. Bez ovací ovšem. Nastalo hrobové ticho. Oddělenec od davu si to zjevně užíval a vychutnával pozornost celého pří-tomného světa. A viděl tam Němce, Italy, Rusy, pár Čechů a Slováků, i polskou družinu a domácí Chorvaty. Chvíli počkal, přejel nás svým pohledem a potom svůj koncepční obrat dokončil a slavnostně vykročil směrem tam, kde to celé začalo. Dokonalá dekonstrukce!

Jeho žokej už nemohl držet hlavu konvenčním směrem. Prohrál s postmoderním oslem. Smí-řil se, mrkev schoval a s hrdým držením těla za bouřlivých ovací vstoupili společně – na začátek. Stali se vítězi večera! Zazněl aplaus, jaký Prižba nepamatuje...

P.S. A nebyl to on, kdo zanechal „koblížky“ na trati. ■

osel v davu

„Některý osel to vzal vážně a utíkal jako mustang.Jiný trochu volněji.“

Tibor Máhrik

říjen 2015.indd 38 9/25/2015 8:53:03 AM

© b

rán

a, P

etra

kaš

pero

vá-P

olda

ufov

á

říjen 2015.indd 39 9/25/2015 8:53:04 AM

T ísnivá atmosféra období po Mnichovu a okupace v březnu 1939 hluboce poznamenaly život celé naší země. Nové poměry se pochopitelně nemálo

dotkly i Jednoty českobratrské.

V případě některých sborů se jednalo o samotnou jejich existenci. Jako první musel být po anšlusu Rakouska v březnu 1938 zrušen sbor ve Vídni. Po obsaze-ní pohraničí církev přišla o (německý) sbor v Trutnově a také v Chudeříně (Lit-vínov), kde byl sbor úředně zrušen i přes to, že se připojil k německé Freie Evan-gelische Gemeinde. Činnost stanice v Českém Krumlově přešla do ilegality.

Po 15. březnu 1939 nastaly ještě horší časy. Na Slovensku byla Jednota zrušena, bratislavský sbor se nuceně připojil k reformované církvi, sbor v Prešově našel azyl v církvi baptistické. Na Podkarpatské Rusi, obsazené Maďarskem, se rovněž podařilo převést práci do péče baptistů. Jednota v protektorátu čelila návrhům svobodných německých církví na spojení s nimi, což by bylo existenčně výhodné, ale ze zřejmých důvodů zcela nepřijatelné. Rada tento druh kolaborace odmítla.

Život církve se velmi scvrkl na prosté konání nedělních bohoslužeb a jiných pobožností, vydávání časopisů jí bylo zastaveno, publikační činnost byla silně omezena, misijní činnost minimalizována, konference se několik let neschá-zely. Mnohé členy postihlo totální nasazení na práci v Říši, mnozí čelili výsle-chům, někteří zakusili vězení. Členové Rady byli sledováni gestapem.

František Urbánek, který byl znám svými vztahy s prezidentem Masary-kem a měl syna v USA, byl považován za politicky podezřelého a musel čelit výslechům v obávaném Petschkově paláci. Tajemník Rady Josef Cvrček byl za

pomoc židovské rodině v roce 1944 zatčen a inter-nován v koncentračním táboře v Dachau.

Přesto církev žila dál, zvěstovala Boží slovo a konala službu lásky. V roce 1940 se ještě poda-řilo uskutečnit sjezd mládeže v Brně a Česká bib-lická práce v Kutné Hoře vydala Bibli kralickou. Nezapomínalo se na totálně nasazené, byly sesta-veny adresáře, jež jim umožňovaly kontakt, byla jim posílána balíčková pomoc a kazatel Svoboda byl pověřen pastýřskou péčí mezi nimi. Je s podi-vem, že v těžké době se přihlásilo nemálo bratří do kazatelské služby. Zármutek způsobilo nao-pak několikaleté rozdělení v husineckém sboru. V únoru 1945 byla při bombardování zasažena vinohradská modlitebna.

Konec války byl vděčně přivítán radostnou tou-hou po nové práci, která by nabízela duchovní ori-entaci v poválečné obnově. Nikdo ovšem netušil, jak krátký čas bude nadějím dopřán. ■ roBerT harT

FOTO

arc

hiv

Za napomáhání Židům byl v roce 1944 kazatel Josef Cvrček (na obr.) zatčen a vězněn v koncentračním táboře Dachau.

Při spojeneckém bombardování v r. 1945 byla zasažena i modlitebna Jednoty českobratrské v Římské ulici. Vážná

poranění očí utrpěl kazatel Jan Blahoslav Štifter.

V těžkých dobách svrchovaný Bůh svůj

lid přečišťuje,tříbí i chrání.

období protektorátu

říjen 2015.indd 40 9/25/2015 8:53:06 AM