Andreas KossertChladná vlast

Host, Brno 2011

Andreas Kossert

Chladná vlast

Historie odsunutých Němců po roce 1945

Andreas Kossert

Kalte Heimat

Copyright © 2008 by Siedler Verlag, a division

of Verlagsgruppe Random House GmbH, München, Germany

Translation © Jiří Strážnický a Jan Mattuš, 2011

Maps © Peter Palm, Berlin

Reproductions © Mega Satz Service, Berlin

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011

ISBN 978-80-7294-414-9

The translation of this work was supported

by a grant from the Goethe-Institut that is funded

by the German Ministry of Foreign Affairs.

Překlad knihy podpořil Goethe-Institut financovaný

německým Ministerstvem zahraničních věcí.

Kniha vychází s laskavou finanční podporou

Česko-německého fondu budoucnosti.

9Odsunutí němci jakO Oběti?

Odsunutí Němci jako oběti?

Historie jednoho politického aktu

Dne 29. května 1999 se konalo slavnostní shromáždění německého Svazu vyhnanců (Bund der Vertriebenen, BdV). Spolkový ministr vnitra Otto Schily zde pronesl tato slova: „Politická levice, a to bohužel ne­lze popřít, častokrát přehlížela zločiny spáchané při odsunu a utrpe­ní způsobené milionům vyhnaných Němců. Přehlížela je z nezájmu, z obavy před nařčením z revanšismu či v mylné víře, že zamlčováním a utajováním těchto činů snáze dosáhneme urovnání vztahů s našimi sousedy na Východě. Toto chování bylo výrazem strachu a váhavosti.“1

Byla to pozdní lítost. Mnozí ze čtrnácti milionů Němců, kteří po válce ztratili vlast, už tato slova nezaslechli. Při útěku a odsunu

1 „Die Erinnerung und das Gedenken finden ihren Sinn in

dem Willen für eine bessere Zukunft.“ Projev spolkového

ministra Otto Schilyho na slavnostní akci „Padesát let Spolkové

republiky Německo. Den Němců vyhnaných z vlasti“ pořádané

Svazem vyhnanců 29. května 1999 v Berlínském dómu, citace

podle sborníku Festschrift des BdV, s. 17—23, zde s. 18.

10chladná vlast

přišly o život téměř dva miliony lidí, Německo ztratilo čtvrtinu své­ho teritoria. Kromě vyhnání a vyvraždění evropských Židů zasadila i tato tragická událost, vzešlá ze zvrácené vlády národního socialismu, společnosti těžké rány. Většina Němců ovšem tuto skutečnost odmí­tala přijmout, nechtěli o ní mluvit, nechtěli o ní nic vědět. Více než půl století po válce přiznal Günter Grass ve své novele Im Krebsgang:

„Říká, že nikdy neměli o takovém utrpení mlčet jen proto, že vlastní vina byla po celá ta léta tak nezvládnutelná a vyznání lítosti tak na­léhavé, nikdy neměli přenechat to obcházené téma pravičákům. Toto opomenutí je podle něho propastné!“2 Vědomí, že na Východě hodně ztratili nejen vyhnaní, nýbrž všichni Němci, se začalo rozplývat brzy po válce.

Materiální hodnotu německých území na východě nelze vyjádřit čísly. Daleko horší je však ztráta kulturní. Stěží lze formulovat vhodný­mi slovy to, co se stalo, a vyhnout se přitom „pseudologikám, abstrak­cím či plytké rétorice“.3 „Historická literatura o vyhnání tíhne z mnoha důvodů k dogmatičnosti a moralizování, k politické instrumentaliza­ci“, neboť postižení jsou všichni, každý má svou vlastní pravdu. Podle Karla Schlögela stále existuje „propast mezi Němci, kteří ztratili svou vlast“, a těmi, jež tento osud nepostihl, ačkoliv navenek mezi nimi žád­ný rozdíl patrný není.4

V milionech německých obýváků se po válce oplakávala ztráta vlasti. Člověk musí takový zármutek a takovou bolest pojmenovat, pa­tří to k duševní hygieně, tvrdí Rüdiger Safranski: „Existuje německá neuróza. Všechno, co je německým osudem, je podezřelé a hluboko

2 Günter Grass: Im Krebsgang. Göttingen 7 2002, s. 99.

[Citujeme dle českého překladu Günter Grass: Jako rak.

Přeložil Jiří Stromšík. Atlantis, Brno 2005, s. 75.]

3 Karl Schlögel: „Topographie des Verlustes. Europäische und

branden burgische Erfahrungen“, in: Christoph Kleßmann —

Burghard Ciesla — Hans-Hermann Hertle (eds.): Vertreibung,

Neuanfang, Integration. Potsdam 2001, s. 11—35, zde s. 14.

4 Tamtéž, s. 15n.

11Odsunutí němci jakO Oběti?

zakořeněné. Německá minulost má být minulostí velkého německého zločinu, a basta.“5

Po roce 1945 zůstalo čtrnáct milionů Němců bez vlasti a bez do­mova. Ve všeobecném chaosu dorazili do okupačních zón a úřady nevě­děly, jak a kde tyto masy lidí ubytovat či administrativně zařadit. Před rokem 1953 byli lidé bez vlasti označováni všelijak. Mluvilo se o vysíd­lencích a vyhnancích, utečencích, východních vyhnancích, vyhnancích z vlasti, o lidech vyobcovaných či z vlasti vypovězených. Po roce 1947 se začal prosazovat termín „vyhnanci“ — expellees, a to i proto, že ho jako oficiální přijala americká okupační mocnost. Pojem měl vyjadřo­vat, že vyhnání je konečné a žádná naděje na návrat není. Po založení Spolkové republiky bylo slovo „vyhnanec“ (Vertriebener) zpravidla pre­ferováno i před termínem „uprchlík, respektive utečenec“ (Flüchtling).6

Uprchlík, nebo vyhnanec? Rozdílné chápání těchto pojmů uka­zuje, že společný příběh všech vyhnanců neexistuje; osudy a zkušenosti každého z nich se příliš liší. V této knize však budeme pro zjednodu­šení označovat všechny jako „vyhnance“. Ve spolkovém zákoně o vy­hnancích (Bundesvertriebenengesetz, BVFG) je termín „uprchlík/uteče­nec“ vyhrazen pro uprchlíky ze sovětské okupační zóny (Sowjetische Besatzungszone, SBZ).

Do sovětské okupační zóny přicházeli uprchlíci a vyhnanci ne­přetržitě až do roku 1949. Zóna přijala celkem 4,3 milionu lidí; v Mek­lenbursku čítali vyhnanci polovinu obyvatelstva. Přesto se v sovětské okupační zóně a pozdější NDR o útěku a odsunu mlčelo. S ohledem

5 „Der ganze Wahnsinn des zwanzigsten Jahrhunderts“. Rüdiger

Safranski über Vertreibung und die Unausgewogenheit von Erinnerung,

in: Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung (19. březen 2006).

6 Mathias Beer: „Flüchtlinge — Ausgewiesene — Neubürger —

Heimatvertriebene. Flüchtlingspolitik und Flüchtlingsintegration

in Deutschland nach 1945, begriffsgeschichtlich betrachtet“,

in: Mathias Beer — Martin Kintzinger — Marita Krauss

(eds.): Migration und Integration. Aufnahme und Eingliederung

im historischen Wandel. Stuttgart 1997, s. 145—167.

12chladná vlast

na Sovětský svaz a další „socialistické bratrské země“ se o vypově­zení a vyhnání, o násilnostech na německém obyvatelstvu ani o de­portaci a nucené práci mluvit nesmělo. Byli tu „přesídlenci“, nikoli však utečenci či vyhnanci, a nejpozději do roku 1950 se ze všech „pře­sídlenců“ stali „noví občané“. Vyhnanci byli násilně asimilováni. Po sjednocení Německa se však ukázalo, že navzdory restrikcím režimu Jednotné socialistické strany Německa (Sozialistische Einheits partei Deutschlands, SED) zůstaly zachovány jedinečné kulturní ostrůvky a specifická prostředí.7

Zatímco totalitní režim v NDR téma útěku a vyhnání násilně po­tlačoval, ve staré Spolkové republice se mu lidé většinou vyhýbali sami. Západní Němci si v nejisté a chaotické situaci prvních poválečných let připadali jako převálcovaní proudem Němců vyhnaných z Východu, jimž se zcela nepochybně dařilo ještě bídněji než jim samotným. Pro mnoho vyhnanců, kteří doufali v solidaritu či prostě jen v soucit, byly první zkušenosti na Západě šokující. Po vyhnání následovala diskrimi­nace, byli odmítáni jako nežádoucí cizinci. Jakýpak soucit s nimi, vždyť to jsou všechno náckové — takový byl všeobecně rozšířený názor. Wal­ter Dirks a Eugen Kogon proto již v roce 1947 varovali: „Národ platí za celek v dobrém, v hrdosti, při výhře, vítězství — a vezmou ho za slovo i ve zlém, jednají s ním jako s celkem i v porážce a hanbě. Ty ubohé oběti ve Slezsku a Východním Prusku trpěly v zastoupení skutečných viníků a je jen náhoda, že to nejsme my, ty a já, kteří musí v zastou­pení trpět a umírat.“8

Podle badatele Klause J. Badeho, jenž se zabývá problematikou migrace, se Němci po kolapsu v roce 1945 rozdělili do „dvou osudových společenstev“ — na domácí a vyhnance — a oba tábory vstoupily do

7 Viz Ute Schmidt: „Gebietsverluste, Flucht und Vertreibung“,

in: <http://rusgermhist.ru/Conf-01/ute-tez-germ.htm>

(Pracovní skupina pro výzkum nejnovějších dějin Německa).

8 Walter Dirks — Eugen Kogon: „Verhängnis und Hoffnung

im Osten. Das deutsch-polnische Problem“, in: Frankfurter

Hefte 2 (květen 1947), s. 470—487, zde s. 473.

13Odsunutí němci jakO Oběti?

vzájemného vztahu „konkurenčních obětí“.9 Tento konkurenční boj měl „zřetelné rysy národnostního boje i třídního protikladu“.10 Sku­tečnost, že Němcům vyhnaným z Východu na západě země nadávali do „Pšonků“ (Polacken) či „přivandrovalého ksindlu“ a lidé se jim vy­hýbali, dokazuje, jak rychle se kdokoliv může stát cizincem a obětí diskriminace.11

Traumata prožitá během odsunu, „sociální izolace a deklasování, jakož i následující zápas o identitu mezi tady a tam“ takřka znemož­nily naturalizaci v cizím prostředí. Postižení mlčeli. Teprve mnohem později a velmi opatrně začali se svými nejbližšími otevřeně hovořit.12

Po roce 1960 už osud vyhnanců hrál v západoněmecké veřej­nosti nepatrnou roli a očividně se ztrácela i vzpomínka na historické východní Německo; přežívala již jen v krajanských „biotopech“. To­lerantně byla přijímána dokonce i skutečnost, že východoevropské a středo evropské státy oslavovaly inkorporaci východního Německa jako návrat „původních polských území“ a přitom zamlčely, že zde kdysi žilo německé obyvatelstvo. Vyhnanci byli paušálně považováni za revanšisty, pročež byly útěk a odsun Němců v intelektuálních kru­zích obecně zapovězeným tématem.13

9 Klaus J. Bade: Homo Migrans — Wanderungen aus und nach

Deutschland. Erfahrungen und Fragen. Essen 1994, s. 45.

10 Eugen Lemberg: Die Ausweisung als Schicksal und Aufgabe. Zur

Soziologie und Ideologie der Ostvertriebenen. Gräfelfing 1949, s. 25.

11 Podle Michael Schwartz: „Dürfen Vertriebene Opfer sein?“,

in: Deutschland-Archiv 38 (2005), s. 494—505, zde s. 501.

12 K. Erik Franzen: „Sudetendeutsche Tage als Gedenkstätten!? Die

Erinnerung an NS-Diktatur und Krieg in politischen Reden von

Vertretern der Sudetendeutschen Landsmannschaft 1950—1955“, in:

Christoph Cornelißen — Roman Holec — Jiří Peček (eds.): Diktatur —

Krieg — Vertreibung. Erinnerungskultur in Tschechien, der Slowakei

und Deutschland seit 1945. Essen 2005, s. 197—219, zde s. 209.

13 Viz Hans Lemberg: „Geschichte und Geschichten. Das Gedächtnis

der Vertriebenen in Deutschland nach 1945“ <http://library.fes.de/

library/netzquelle/zwangsmigration/44hist.html>

14chladná vlast

V osmdesátých letech 20. století se postupně, i když ne plynule zeď mlčení prolamovala a o historii příchodu čtrnácti milionů Němců z Východu se začalo otevřeně hovořit. V roce 1986 se konala konference pod vedením Helgy Grebingové, která jako první formulovala vědec­kou kritickou bilanci tématu vyhnanců a utečenců.14 Do té doby bylo všeobecně akceptováno, že příchod odsunutých Němců po roce 1945 byl završen úspěšnou a zdařilou integrací. Přizpůsobení a začlenění byly podle dosavadního pohledu výsledkem společného úsilí domácích i odsunutých Němců. O asimilačních tlacích, jimž byli nově příchozí zpočátku vystaveni, o odmítání a vytěsňování, jež tito „cizinci“ zažili především na venkově, se v podstatě nehovořilo. Historie se tradova­la pouze z pohledu domácích obyvatel, zatímco osud vyhnanců, jejich osobní příběhy a zážitky z odsunu ustoupily do pozadí. Na této skuteč­nosti nedokázala mnoho změnit ani spousta lokálních studií a metodic­ky inovativních výzkumných prací uplynulých let, neboť kvůli svému prostorově omezenému zaměření bohužel velkou pozornost nevzbudily a širšímu publiku nejsou dostupné vůbec.

Integrace má být víc než sumou sjednocených částí, říká Vol­ker Ackermann. Němci poválečné doby chápali integraci jako čistě byrokratický účelově­racionální akt. Převládala výrazně materialis­tická představa; osobní krize, smutek, traumatizace a bolest se ne­braly v potaz,15 ačkoliv je zcela zřejmé, že těžkými traumaty trpěly miliony Němců. Gustav Seibt nachází zmínky o této situaci dokonce i ve Spolkové republice: „Ještě jsme neuvažovali o antropologii ně­mecké poválečné společnosti. Ale kdo by se ji pokusil sepsat, musel by vyjít ze základní zkušenosti bezprizornosti a útěku. Není zabetono­vána ve viditelném povrchu této společnosti? Ve statisících rodinných

14 Výstupem konference byl sborník, který upozornil na nové

perspektivy výzkumu: Rainer Schulze — Doris von der Brelie-

-Lewien — Helga Grebing (eds.): Flüchtlinge und Vertriebene

in der westdeutschen Nachkriegsgeschichte. Hildesheim 1987.

15 Volker Ackermann: „Integration: Begriff, Leitbilder,

Probleme“, in: Klaus J. Bade (ed.): Neue Heimat im

Westen. Münster 1990, s. 14—36, zde s. 14n.

15Odsunutí němci jakO Oběti?

domků, v jejich pedantské čistotě, v anonymní mrazivé uniformitě a přetopených obývácích? V pěších zónách a nákupních centrech, v úzkostlivé uklizenosti, pevných a solidních životních poměrech? […] Smysl pro domov, každopádně v básnictví člověčenstva, stál vždy vedle vzpomínky na útěk a vykořenění. Proč by tomu mělo být zrovna dnes jinak?“16

Bolest ze ztráty vlasti byla hluboko zakořeněná a finanční kom­penzace ji mohla nanejvýš zmírnit. Byla to kapka v moři, pomoc do nového začátku v cizině, ve které se vysídlenci budou muset natrvalo usadit. Ale odškodněním být neměla ani nemohla, i když by se to pro­západně orientované republice velmi hodilo.

Materiální integrace občanů bez vlasti v zemi hospodářského zázraku, tak často vychvalovaná, se nakonec zdařila, protože odsunutí nezůstali v roli postižených, sami přiložili ruku k dílu a svou „ochotou být výkonní i přizpůsobiví, svou pracovní a brzy i kupní silou zcela rozhodujícím způsobem přispěli k tomuto hospodářskému zázraku“.17 Traduje se ovšem i jiný pohled, a to z perspektivy domácích obyva­tel, kteří údajně svými úžasnými výkony dokázali vyhnance integro­vat zcela sami. Historička Helga Grebingová tvrdí, že ignorance vůči krajanům z Východu je dodnes zamlčovaným a potlačovaným jevem německých dějin po roce 1945 a byla současně výrazem takzvané „ne­schopnosti truchlit“.18

„Proces přijetí a usazování uprchlíků byl dlouhý, dodnes zčás­ti neuzavřený, napjatý a mnohokrát také neúspěšný, nebyl v žádném

16 Gustav Seibt: „Jenseits des Aufrechnens. Die Deutschen, der Luftkrieg

und die Vertreibung“, in: Süddeutsche Zeitung (26. únor 2007).

17 Klaus J. Bade: „Einleitung“, in: Klaus J. Bade — Hans-Bernd

Meier — Bernhard Parisius (eds.): Zeitzeugen im

Interview. Flüchtlinge und Vertriebene im Raum Osnabrück

nach 1945. Osnabrück 1997, s. 7—12, zde s. 8.

18 Helga Grebing: „Einleitung“, in: Rainer Schulze — Doris von der

Brelie-Lewien — Helga Grebing (eds.): Flüchtlinge und Vertriebene

in der westdeutschen Nachkriegsgeschichte, cit. d., s. 4.

16chladná vlast

případě nezlomným úspěchem. Přizpůsobení a změny vyžadoval nejen od nově přibyvšího obyvatelstva, ale stejnou měrou i od místních,“ shr­nuje tehdejší situaci Rainer Schulze.19 Cizinci přicházející na venkov vtrhli do doposud relativně homogenní společnosti. Jejich odlišnost způsobila zanikání tradičních sociálních hranic a zvýraznění proti­kladů. Příchodem vyhnanců se tvář západního a středního Německa změnila v míře do té doby nevídané. Zásadně přispěli k deprovinciali­zaci, sekularizaci a urbanizaci Německa, působili jako důležitý faktor jeho modernizace.20

Je načase postavit do středu výzkumů samotné vyhnance, jak to v roce 2005 učinila výstava „Útěk — vyhnání — integrace“ iniciovaná bonnským Domem dějin Spolkové republiky Německo. Za velké me­diální pozornosti bylo na historii příchodu Němců z Východu poprvé pohlíženo očima obětí.

Je načase pohřbít ideologické spory a věnovat se příchodu vy­hnanců jako historickému zlomu, který Německo ovlivnil mnohem trvaleji než cokoli předtím.

Je načase konečně začít chápat odsunuté Němce jako oběti, kte­ré netrpěly jen útěkem a vyhnáním, nýbrž také bezcitností svých vlast­ních krajanů.

Existence nadace Centrum proti vyhánění, založené roku 2000 z iniciativy Svazu vyhnanců (BdV), po dlouhou dobu dráždila veřejnost, a to nejen v Německu. Šedesát let po skončení války si lidé najednou uvědomili, že i Němci byli za druhé světové války a po ní oběťmi kru­tostí, bombardování či útěku a odsunu. U mnohých to vzbudilo obavy.21 Tato změna vnímání totiž není podle Michaela Schwartze přijímána jako šance, nýbrž jako ohrožení. Přitom však nejde o otázku kolektivní odpovědnosti, nýbrž o začlenění německých obětí války a poválečného

19 Rainer Schulze: „Zuwanderung und Modernisierung — Flüchtlinge

und Vertriebene im ländlichen Raum“, in: Klaus J. Bade (ed.):

Neue Heimat im Westen. Münster 1990, s. 81—105, zde s. 95.

20 Tamtéž.

21 Podle Michael Schwartz: „Dürfen Vertriebene Opfer sein?“, cit. d.

17Odsunutí němci jakO Oběti?

období do obecného povědomí. Tento boj o uznání odsunutých Něm­ců jako obětí je veden především s německou většinovou společností, nikoli proti východoevropským sousedům.22

„Na společenské úrovni“ jsou to „převážně vysídlenci, vyhnanci a jejich potomci, kteří udržují zájem o naše východní sousedy a pěs­tují osobní vztahy; na politické úrovni ovšem nemají pražádný vliv“.23 Společnost a politika se musí spojit, stejně i vzpomínky a historie, ale to se může stát pouze tehdy, říká Karl­Peter Schwarz, „pokud je vzpo­mínka společensky akceptována a brána vážně. Historie, která upírá právo na vzpomínku celým skupinám obětí a zakazuje jim přístup do veřejného prostoru, neprospěje otevřené společnosti. Brání tomu, aby mohl čerstvý vítr proniknout i do takových zákoutí, kde se pevně usadila ideologická zatuchlina. Nepomůže ani vztahům se sousedními zeměmi, kde se odvážní historici a intelektuálové vzepřeli nacionalis­tickému a postkomunistickému překrucování dějin a nazvali odsun Němců tím, čím skutečně byl, tedy bezprávím a zločinem“.24

Aktuální debata dává všem Němcům příležitost promluvit o vlastní minulosti. Thomas Krüger, prezident Spolkové centrály pro politické vzdělávání, se pokouší poskytnout historii odsunutých Něm­ců více prostoru: „Toto téma nepatří svazům, zájmovým skupinám ani ideologům […], bolest útěku a vyhnání se týká nás všech.“25

Když se zemský sněm Evangelické církve Vestfálska v listopadu 1948 zabýval „úlohou západních církví ve vztahu k vyhnancům z Výcho­du“, vylíčil jeden z referujících otřesný, ale naprosto realistický obraz:

„Duševní stav většiny uprchlíků lze v tomto okamžiku snad nejlépe cha­rakterizovat tím, že úplně přestali věřit v dobrou vůli okupačních moc­ností, úřadů, stran i církve.“ Mezi uprchlíky se šíří „revoluční nálady,

22 Tamtéž.

23 Stefan Dietrich: „Unfähig zur Versöhnung“, in:

Frankfurter Allgemeine Zeitung (7. září 2006).

24 Karl-Peter Schwarz: „Erinnerung und Geschichte zusammenführen“,

in: Frankfurter Allgemeine Zeitung (11. srpen 2006).

25 Cit. podle Wulf Schmiese: „Lange Schatten“, in:

Frankfurter Allgemeine Zeitung (7. listopad 2006).

StaNIce podzemNí dráhy WeBerWIeSe v BerlíNě,

dříve KlajpedSKá ulIce (MeMeler StraSSe)

Dne 21. prosince 1930 byla zprovozněna stanice podzemní dráhy nazvaná po dle

východopruského města Klajpeda. Poté co roku 1950 vláda Ndr jednostranně

uznala linii Odra-Nisa jako „mírovou hranici“, byla stanice pojmenována po Ju-

lianu Marchlewském, spoluzakladateli Polské socialistické strany. V polovině de-

vadesátých let začaly ze stěn opadávat obkladačky, které ještě pamatovaly staré

časy Východního Berlína, a opět se objevil původní název. Při sanaci v roce 2003

byly nežádoucí stopy vzpomínek beze zbytku odstraněny. Podobně se v Berlíně

postupovalo také v případě Štětínského (dnes Severního) a Slezského (dnes Vý-

chodního) nádraží.

19Odsunutí němci jakO Oběti?

miliony lidí v německém národě se mění v asociální typy. Nepatří nikam“.26

Za to, že se přijetí čtrnácti milionů lidí „nestalo trvalým po­litickým problémem, že nedošlo k radikalizaci“,27 zaplatili vyhnanci popřením své bolesti a vnitřní rezignací na vlastní kulturu. Slezané, východní Prusové, Pomořané, němečtí Češi a banátští Švábové, kteří po staletí přispívali k různorodosti německé identity, se ocitli dale­ko od své původní vlasti a museli mlčet. Museli se přizpůsobit živo­tu na západních územích své otčiny, která se jim ale stala chladnou vlastí.

26 Podle Lothar Albertin: „Flüchtlinge — Eine kirchenhistorische

Chance für den Protestantismus nach dem Zweiten Weltkrieg:

Beobachtungen aus der Region Ostwestfalen-Lippe“, in: Rainer

Schulze — Doris von der Brelie-Lewien — Helga Grebing

(eds.): Flüchtlinge und Vertriebene in der westdeutschen

Nachkriegsgeschichte. Hildesheim 1987, s. 288—301, zde s. 301.

27 Lutz Niethammer: „Flucht ins Konventionelle? Einige Randglossen

zu Forschungsproblemen der deutschen Nachkriegsmigration“,

in: Rainer Schulze — Doris von der Brelie-Lewien — Helga

Grebing (eds.): Flüchtlinge und Vertriebene in der westdeutschen

Nachkriegsgeschichte. Hildesheim 1987, s. 316—323, zde s. 316.