zlatá legenda jakuba de voragine a legendy o českých světcích

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Zlatá legenda Jakuba de Voragine a legendy o českých světcíchAuthor(s): Anežka VidmanováSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 109, Čís. 1 (1986), pp. 40-47Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23462577 .

Accessed: 15/06/2014 18:47

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 194.29.185.109 on Sun, 15 Jun 2014 18:47:52 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23462577?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


ZPRÁVY

gické a formálních morfologických variant. Lze nadto říci, že právě svérázné spojení dialektu a literár

ního žánru je možné pojímat jako způsob, jak se realizovala jednota kulturního jazyka při zachování

dialektů.

Vývoj spisovného jazyka postihuje Grinbaum ve 4 epochách: 1. Mykénská a postmykénská epocha

(14.— 1 l.stol.př.n.l.), 2. jónská epocha (8.—5.stol.př.n.L), 3. atická epocha (6.—4. stol.př.n.l.),

4. helénistická epocha (ranná a pozdější, 4. stol. př. n. L — 5. stol. př. n. L

I když lze pokrýt jazyk, který je reprezentován řeckými písemnými památkami, pojmem spisovný

jazyk, — a mít přitom na mysli, že jeho součástí byly i kulturní projevy mluvené — je na druhé straně

patrné, že obsah tohoto pojmu je značně odlišný od spisovného jazyka v době nové. Toho je si Grin

baum plně vědom, vznik prózy a rozvinutí jejích různých stylů pojímá jako kvalitativní změnu v roz

voji spisovného jazyka.

Rozdílný charakter spisovného jazyka v moderní společnosti a ve společnosti řecké by bylo třeba

s využitím Grinbaumových podnětů soustavněji postihnout. Důležité jsou přitom, jak již bylo řečeno,

rozdíly ve vnitřním jazykovém charakteru řecké prózy, které popsal I. A. Perel' muter. Předběžně je

k tomuto problému možno říci asi toto.3

Právě centrální funkce novodobého spisovného jazyka — funkce čistě sdělovací, informativní,

kde je dodržování spisovné normy závazné, nebyla v řečtině zvláště ve starších obdobích rozvinuta.

V nejstarších epochách jsou zastoupeny právě ty funkce, které jsou v moderních jazycích okrajové a odchylují se, každá v opačném směru, od spisovné normy. Je to na jedné straně nekultivovaný jazyk

záznamů a příležitostných nápisů a na druhé straně jazyk básnický. Poměr jazyka básnického k ostat

'ním útvarům kulturního jazyka zde musel být odlišný. Zatímco pro moderní básnictví je živnou půdou

odchylování se od spisovné normy, řecké básnictví vyrůstá přímo z lidového jazyka a dialektů. V této

souvislosti je třeba uvážit, že dialektické „míšení", které máme v různých žánrech, kde základní dialekt

je jen pozadím, mohlo být jedním ze zdrojů „aktualizace" v řeckém básnictví, vytváření odlišné formy

od jazyka běžně mluveného. Grinbaum naznačuje, že naddialektické útvary se nemusely v jednotlivých funkčních využitích jazyka krýt. Ve zde zdůrazněných souvislostech by polydialektické útvary v oblasti

básnictví měly zcela jiný charakter a funkci než naddialektické útvary obecného jazyka oficiálních

nápisů, poselství atd. Na jedné straně by šlo o potlačení dialektických zvláštností ve smyslu nivelizace,

na druhé straně, u básnického jazyka, by šlo o využití dialektických rysů ve smyslu aktualizace, ozvlášt

Helena Kurzová (Praha)

Srov. H. Kurzová, Language in Greek Society. Listy filologické 106, 1983, 142-145.

Zlatá legenda Jakuba de Voragine a legendy o českých světcích

V závěru svého souhrnného přehledu o latinských legendách českého středověku1 formuloval prof, dr. Jar. Ludvíkovský tři velké úkoly, „které čekají na naše badatele. Je to zjištění a prozkoumání ruko

pisů a sbírek legend v naších i cizích archivech a knihovnách, především rukopisů Zlaté legendy, Le

genda aurea, od Jakuba de Voragine (1230—1298), do níž bývaly u nás připisovány domácí latinské

legendy, dále kritické vydání staročeského Pasíonálu, upraveného podle Zlaté legendy v době Karlově,

a ne naposledy ovšem nové, doplněné a komentované vydání I. svazku Pramenů dějin českých ..

Zatím co třetí bod bude ještě dlouho zbožným přáním, je naděje, že se edice Pasionálu přece jen dočká

me prací doc. dr. Miroslava Komárka v Odeonu. I pro Ludvíkovského první bod se už něco udělalo.

Domácí rukopisy Zlaté legendy jsou dnes prozkoumány všechny2, o cizích se leccos dovídáme díky mezinárodní spolupráci, jež se kolem Zlaté legendy rozvinula a došla svého vyjádření ve dvou meziná

rodních konferencích. První z nich se konala pod titulem Colloque international La Legenda aurea:

texte latin et branches vernaculaires 11.—12. května 1983 na Québecské universitě v Montrealu (její

1 SPFFBU 22, E 18—19, 1973—1974, 267—308, zvL str. 302. 2 Anežka Vidmanová, Legenda aurea a Cechy: Jakub de Voragine, Legenda aurea, Praha

1984, str. 9—65; K šíření Zlaté legendy v českých zemích: Umění 13. století v českých zemích, Praha

1983, str. 599—619.

40



ZPRÁVY

akta vydá prof. Brenda Dunn-Lardeau v koprodukci nakladatelství Bellarmin, Montreal-Vrin, Paris

během r. 1986), po druhé byl Zlaté legendě vyhrazen jeden den na mezinárodním semináři Le raccolte

di vite di santi dal XIII al XVIII secolo, který pořádala výzkumná skupina římské university „La

Sapienza" Santi e culto dei santi dal Medioevo all'età contemporanea: contesti storici, artistici, cultu

rali 30. a 31. května 1985 v Rimé (akta tohoto zasedání připravuje do risku prof. Sofia Boesch Gajano). Z příspěvků zde přednesených jsou pro nás nejdůležitější zprávy Barbary F 1 e i t h o v é .

Ještě jako studentka germanistiky na ženevské universitě začala Fleithová pod vedením prof. Konrada Kunze v rámci prací Wiirzburger Forschergruppe Prosa des Mittelalters sepisovat ze

specializovaných soupisů a z rukopisných katalogů rukopisy latinské Zlaté legendy.3 Po dostudování

prozkoumala přímo všechny zjištěné rukopisy pařížské a mnichovské a sestavila dotazník, který rozeslala správcům rukopisných fondů, v nichž byla latinská Zlatá legenda zastoupena více než 5 ruko

pisy, a zainteresovaným badatelům. Na těchto rozmnožených dotaznících byla rozepsána jména světců

v pořadí 182 článků Graesseho edice4 a předepsána rubrika pro název knihovny a pro signaturu ruko

pisu, jeho datování a provenienci; kromě toho se udávalo, zda jsou v rukopise ilustrace nebo miniatury,

případně i velikost rukopisu, zda je text psán in continuo nebo ve sloupcích a jaký je počet řádek na

stránce nebo ve sloupci. Mimo rubriky se udával název Jakubova spisu, pokud jej rukopis přinášel. U rozepsaných článků edice se křížkem značilo jeho zastoupení v daném rukopise, pomlčkou jeho

vynechání. Přidané články se zaznamenávaly jménem svého svatého na příslušné místo v seznamu

článků. Tímto způsobem shromáždila Fleithová základní údaje asi o tisíci rukopisech latinské Zlaté

legendy, chovaných dnes v rukopisných sbírkách na celém světě, jež dále zpracovává na počítači. Zá

kladní zprávu o své práci podala Fleithová v Montrealu v přednášce Classement de quelque 1000 ma

nuscrits de la Legenda Aurea latine en vue de l'établissement dune histoire de la tradition. Zakódová

ním údajů, získaných dotazníky, jejichž ukázku podala Fleithová na příkladě rukopisu Wett F 12

z Kantonsbibliothek v Aarau, dovolí počítač po zpracování všech rukopisů získávat rychlé informace

např. o tom, které rukopisy patří do téže větve rukopisné tradice, které přinášejí stejný soubor svatých, které rukopisy byly napsány v témž klášteře nebo v témž řádu, v touž dobu nebo na témž místě, které

rukopisy byly předlohou pro zpracování Zlaté legendy v národních jazycích, kterých rukopisů Zlaté

legendy použili tvůrci dalších sbírek legend apod. Cílem Fleithové je vydat katalog rukopisů latinské

Zlaté legendy. V něm budou informace o každém rukopise rozděleny dó dvou částí, kodikologické

a obsahové. Kodikologická část bude přinášet tyto údaje: pořadové číslo rukopisu v katalogu Fleithové,

město a knihovnu, kde se rukopis dnes chová, signaturu rukopisu, název díla, jak jej přináší daný ruko

pis, typ korpusu podle 10 skupin, jež Fleithová stanovila podle různých skupin textové tradice, dataci

rukopisu, jeho provenienci, řád, v němž byl rukopis napsán nebo užíván, jméno písaře, doplňkové in

formace, jež by rukopis charakterizovaly, počet sloupců, počet řádek, stručný popis výzdoby rukopisu, místo uložení mikrofilmu rukopisu, pokud existuje. V obsahové části bude katalog vycházet samozřejmě z Graesseho číslování článků a bude zaznamenávat články přehozené, vynechané a přidané. Na tomto

základě chce pak Fleithová napsat dějiny rukopisné tradice Zlaté legendy a dát tím k dispozici odra

zový můstek pro kritickou edici Zlaté legendy, která je čím dál tím nutnější, nemůže však nikdy vzejít z práce jednotlivce. Proto se i v Římě hodně diskutovalo o tom, jak alespoň prozatímně nahradit

Graesseho edici, zatím se však nenašla žádná schůdná cesta. Nelze se omezit na kolaci nejstarších ruko

pisů a tak vybrat nejlepší rukopis, který by se přetiskl, protože rukopisů, napsaných do r. 1300, má

Fleithová evidováno zhruba sto. Fleithová vkládá údaje o rukopisech do počítače chronologicky, takže

pro nejstarší rukopisy ho už může užívat. V Římě předložila první konkrétní výsledky takto získané

v přednášce La Legenda aurea: destination, utilisateurs, propagation. L'histoire de la diffusion du

légendier au XIIIe et au début du XIVe siècle: Jakub de Voragine napsal své dílo pro vyučování

v dominikánských střediscích, proto je možno pohlížet na Zlatou legendu jako na dílo didaktické, má

však i rysy encyklopedické a sloužila i jako kazatelská příručka. Šířila se prostřednictvím dominikán

" 3 Zprávu o počátku prací, zahrnutých do úkolů Wůrzburger Forschergruppe Prosa des Mittelal

ters, podal Konrád K u n z e pod titulem Katalog zur Uberlieferung der Legenda aurea des Jacobus

de Voragine v Analecta Bollandiana 95, 1977, 168. 4 Jacobi a Voragine Legenda aurea, vulgo Historia Lombardica dicta, recensuit Th. G r a e s s e ,

Vratislaviae 18903.

41



ZPRÁVY

ských škol všech stupňů, řádových i světských. Nejvíce rukopisů ze 13. stol., které se dodnes zachovaly,

vzniklo v pařížském universitním prostředí. Do konce 13. století se již textová tradice rozdělila na

několik větví. Z Paříže se Zlatá legenda šířila třemi směry: na sever přes Belgii do severního Německa

a dále na sever, na jih do Španělska a do severní Itálie a na východ do Bavorska, Rakouska a českých

zemí. Tento proud se právě na našem území srazil s jiným, který vycházel z místa vzniku Zlaté legendy,

tedy ze severní Itálie, a šel přes Aquileiu na sever k nám. Proto máme u nás nejstarší kontaminované

rukopisy. Do Polska pronikala Zlatá legenda jednak od nás, jednak z Bologně, kde bylo dominikánské

studium generale pro Poláky. Protože v pařížských rukopisech Zlaté legendy bývají označována pecia,

domnívá se Fleithová, že Zlatá legenda byla i universitní učebnicí; s tím však nesouhlasila většina

účastníků diskuse. Speciálně se pak úlohou Zlaté legendy ve školách zabývala na římském zasedání

Carla Frova v přednášce Problemi e momenti della presenza delle raccolte di vite di santi nella scuola

medievale.

Na obou zasedáních bylo samozřejmě předneseno více zajímavých referátů: např. Alain Boureau,

autor knihy La légende dorée, Le système narratif de Jacques de Voragine (f 1298) [Paris 1984],

mluvil v Montrealu o Les structures narratives de la Legenda aurea — De la variation au grand chant

sacre a v Římě o Barthélémy de Trente et tinvention de la „legenda nova", André Vauchez, který

pracuje na novém francouzském překladě Zlaté legendy, přednášel v Montrealu o Jacques de Voragine

et les saints du XIIIe siècle dans la Légende dorée a v Římě o Thèmes folkloriques dans la Légende

Dorée, k těmto příspěvkům se však vrátíme, až budeme mít k dispozici jejich plné znění v aktech

obojího zasedání. Zatím chceme podat jen zprávu o tom, čím mezinárodní spolupráce o Zlaté legendě

obohacuje naše znalosti o latinských legendách o českých světcích.

Giulia Barone, historická římské university „La Sapienza" a členka oné interdisciplinární skupiny, která římský seminář pořádala, se již několik let zabývá václavskými legendami. V současné době končí s průzkumem rukopisů v italských knihovnách a začíná se soupisem v pařížské Bibliothèque nationale. Zatím z této problematiky publikovala ve sborníku Faire croire — Modalités de la diffusion et de la

réception des messages religieux du XIIe au XV ' siecle (Collection de l'Ecole Française de Rome SI,

1981, str. 167—187) studii Les épitomés dominicains de la vie de saint Wenceslas (Bibliotheca hagio

graphica Latina 8839 et 8840), přednesenou původně na diskusi, kterou 22. a 23. června 1979 zorgani zovala Ecole Française de Rome ve spolupráci s Ústavem středověké historie padovské university.

Ve shodě se zaměřením diskuse na „Nové pohledy na nadpřirozeno" zabývá se tu Barone především dvěma pozdějšími václavskými legendami, jež leží stranou českých výzkumů, totiž legendou 5. Wence

slaus athleta Christi egregius x magnifice operari dignatus est, cui laus .. . Amen? kterou 1298 před ložili čeští zástupci na dominikánské kapitule v Metách, aby vyhověli přání generála řádu z r. 1296, aby se 28. září slavil v řádě svátek sv. Václava. Předložená legenda však nevyhovovala, nebyla přijata, a tak o dva roky později, r. 1300, předložili čeští dominíkáni legendu jinou, s incipitem S. Wencezlaus dux

Boemorum sic Deum dilexit x se applicaret. Qui postquam sacras litteras x mortuis vitam restituens ad

sui gloriam et honorem," která už přijata byla. Toto zařazení václavské legendy do dominikánského

officia bylo podmíněno tím, že generál řádu a budoucí papež Benedikt XI. byl jako legát papeže Bonifáce VIII. u krále Václava II. a že dominíkáni našli v českých zemích dobré přijetí. Legendu řádem

nepřijatou, tj. BHL 8839, zařadil do své Chronicon sive Summa historialis, dopsané v letech 1453—8,

jen Antonius Florentinus.7 Naproti tomu legendu řádem přijatou, tedy BHL 8840, našla Barone už ve

čtyřech sbírkách legend. Nejstarší z nich je Spéculum sanctorale, které před r. 1329 napsal dominikán

Bernardus Guidonis Lemoviensis.8 Dodejme podle našeho rukopisu KNM XII D 4 ze XIV. stol.,9 v němž jsou zapsány tři ze čtyř částí Guidonova Zrcadla, že zde znění BHL 8840 bylo poněkud přepra

Bibliotheca hagiographica Latina antiquae et mediae aetatis II, Bruxelles 1900—1901, str. 1275, č. 8839.

6 BHL č. 8840.

Antonius Florentinus neboli Antonius ser Nicolai Pierozzi de Florentia žil v letech 1389—1459. Bližší o něm a o jeho díle přináší Thomas Kaeppeli, Scriptores Ordinis Praedicatorum Medii Aevi I, Romae 1970, str. 80—100.

8 Kaeppeli, cit. sp. str. 205—226. Zìi v letech 1261/2—1331.

' F. M. B a r t o š , Soupis rukopisů Národního musea v Praze, sv. II, Praha 1927, str. 225, č. 3199

42



ZPRÁVY

cováno. Sancii Wenceslai martyris lIWKal Octobris ex gestis eius abreviatis ... Beatus Wenceslaus

dux Boemorum fuit, qui spretis rebus seculi spiritualibus se mancipare studuit x qui (scil. rex Dacie)

mox expergefactus et territus ecclesiam mire magnitudinis fabricari fecit et monasterium monacho

rum ordinis sancii Benedicti ibidem instituit et multis possessionibus donavit et in eo sacri corporis

religuias collocavit, ubi virtus Cristi martiris meritis sancti sui multa miracula operatur (fol. 265"' —

266").10 Přesně ve znění BHL 8840 přijal václavskou legendu do své sbírky legend, napsané před r. 1340, Petrus Calo," dále se tato legenda dostala do hagiografické sbírky, pravděpodobně domini

kánské, zachované v knihovně turínské, a v mírném přepracování byla pojata do hagiografického

rukopisu neapolského, který vznikl pravděpodobně v prostředí františkánském.

Na str. 169—184 podává Barone celkový přehled o václavské hagjografii a ukazuje, jak se václav

ský kult šířil podél obchodních cest. Velice při tom lituje, že pro neznalost slovanských jazyků nemůže

užívat české literatury, takže je odkázána jen na německé práce Pekařovy, na věci, vycházející v cizině

a na souhrnný přehled Heinricha Jilka Die Wenzels- und Ludmila-Legende des 10. und 11. Jahrhun

derts v Zeitschrift fůr Ostforschung 24, 1975, 79—148. Proto se na str. 186—187 zdráhá vyslovit ke

chronologii václavských legend, přesto však formuluje tři body, pro něž se jí zdá nemožné, že by Kristiánova legenda mohla být napsána před r. 1000. Pro důležitost těchto bodů je překládám doslova:

„1. Tam, kde autor popisuje Ludmilinu smrt, říká, že svatá žena Prescia vero Christi memorata fa

mula futurorum, antefatum presbiterum suum Paulum accersiens, monuit eum sacra missarum sol

lempnia modulari, confessionemque suam ante conspectum scrutatoris cordium effundens benignissi

me . .. armis se ipsam fidei totam muniens . . . celebritate dehinc missarum peracta, dominici

se corporis et sanguinis participatione muniens . . . (Pekař, op. cit., p. 99).12 Avšak tato starost, aby si

jistila spásu zpovědí a přijímáním, velice překvapuje u budoucí mučednice; obyčejně se mučednictví

jako pravý „křest krví" pokládá za účinnější než každá jiná svátost. Takovéhoto významu nabývala

zpověď až od XII. stol.

2. Říká se o Václavově sestře, že žila po smrti svého manžela jako kajícnice, totam se mancipaverat deo famulandam, estuanti siciens animo velamine sacro contegi (Pekař, op. cit., p. 118)13. První

ženský klášter v Čechách zřídil Boleslav II. pro svou sestru Mladu — Marii v r. 967 po Mladině cestě

do Říma.

3. Mezi zázračnými vysvobozeními nám autor vypráví příběh o člověku, který, byv po prvé osvobo

zen zákrokem Václavovým, . .. increduli comprehendèntes, peregrino predo accepto longinquis na

cionibus vendiderunt, nescientes deum universe terre dominatorem et domini esse terram et plenitu dinem eius, putantes edam beatum martyrem longe a se positorum preces exaudire non posse (Pekař,

op. cit, p. 122—123).14 Ale vězeň je Václavem osvobozen po druhé. Tato víra v možnost zázraku,

který se může stát všude, aniž se člověk dotkne ostatků svatého, se mi zdá ve stolení velkých poutí zcela nepravděpodobná.

Je možno říci, že je to velice málo; avšak kdyby autor této kroniky byl opravdu falzátorem, a to ve

lice obratným, mohl-li po dvě staletí oddolávat historické a filologické kritice, mohl se prozradit právě

takovýmito odstíny, které jsou příliš subtilní, aby je postřehli lidé pozdního středověku."

10 Čtyřdílné Spéculum sanctorale bylo u nás rovněž v oblibě, i když zdaleka ne tolik, jako Zlatá

legenda. Dokládají to další naše rukopisy, jež uvádí Kaeppeli na cit místě: Brno UK A 44 (14. stol.),

fol. 1—216 III. část, Mk 5 (14. stol.), fol. 1 — 187 IV. část, Praha Cap. G 23/1 (15. stol.), fol. 1—339

IV. část, G 23/2 (r. 1373), fol. 1 — 130 II. část, fol. 131—249 III. část, KNM XIII B 10 (14. stol.) III.

část, XV A 11 (14./15. stol.), fol. 1—307 část II.—IV, XV A 12 (14./15. stol.) část I, SK X B 15

(14. stol.), fol. 1—134 II. část, Vyšší Brod 95 (r. 1402) I. část. "

Zjistila to Barone kolací BHL 8840 s rukopisy vatikánskými Barb. lat. 713 a 714, obsahujícími

Calovu sbírku. Život Václavův je v rukopise 714 na fol. 299". 12 Josef Pekař, Die Wenzels und Ludmila-Legenden und die Echtheit Christians, Prag 1906.

Edice Ludvíkovského (Kristiánova legenda, Praha 1978), kap. 4, ř. 7—16 na str. 34 a 36 tu

má různočtení ante Scrutatorem místo Pekařova ante conspectum scrutatoris. 13 Edice Ludvíkovského kap. 8, ř. 135—136 na str. 82 má estuandi místo Pekařova estuanti. H

Ludvíkovský kap; 10, ř. 61—66 na str. 94 má týž text jako Pekař.

43



ZPRÁVY

Pokud jde o první bod, ukázal Třeštík,10 že valnou část citovaného úseku převzal Kristián z 6. kapi

toly ludmilské legendy Fuit, která zde spojila úseky ze dvou kapitol Arbeova Života J imramova (Vita

Haimhrammi cap. 11 a 20). Zatím co však Arbeo píše o každodenních mších a o zpívání žalmů, jde ve

Fuit (a podle ní u Kristiána) o mši, slouženou bezprostředně před smrtí, a o zpověď, o níž Arbeo ne

mluví. Tím se námitka Barone proti dataci Kristiána do 10. století stává i námitkou proti zařazení

legendy Fuit po r. 975.16

Jakub de Voragine napsal Zlatou legendu dřív, než byl svátek svatého Václava přijat jeho řádem do

officia, je tedy samozřejmé, že v základním sledu článků Zlaté legendy václavská legenda není. Avšak

hned ve 13. stol. byl václavský článek přidáván mezi články Zlaté legendy a ostatní čeští světci jej následovali také ještě v tomto století. Každý písař Zlaté legendy si vyhledával legendy k doplnění sám, a proto nalézáme v rukopisech většinu latinských legend o českých světcích. Jejich zastoupení v bohe

mikálních rukopisech Zlaté legendy bylo probráno jinde,17 proto se zde omezíme na doplňky k sezna

mu bohemikálních rukopisů Zlaté legendy a na zastoupení legend o českých světcích v nebohemikál

ních rukopisech Zlaté legendy. Pokud nejde o rukopisy našich knihoven, jsem za základní informaci

o signatuře příslušných rukopisů zavázána Barbaře Fleithové, která mi v prosinci 1983 poslala údaje o českých světcích, vybrané ručně asi z 500 dotazníků. Tehdy neměla ještě počítač k dispozici a ostatně

dodnes nejsou do něho zařazeny ještě všechny rukopisy. Proto bude tento výčet v budoucnu jistě roz

hojněn. Protože do dotazníků Fleithové se zanášelo na příslušné místo jen jméno světce bez incipitu a bez foliacé, můžeme je uvést jen tehdy, je-li u nás dostupný příslušný katalog rukopisů a přináší-li

tyto údaje. Do seznamu rukopisů Zlaté legendy, chovaných v našich knihovnách, je třeba doplnit rukopis osecký

48, chovaný dnes v pražské Státní knihovně ČSR.'8 Pochází ze 14. stol. a je prací německého písaře,

jak je vidět z fol. 83va: Aus ist daz buch der sieyber het gerne nydirschuch. Na fol. 85ra—181rb je tu

Secunda pars novi passionalis, tj. Zlatá legenda od čl. 96 o Maří Magdaléně do konce. Na zapsání Zlaté legendy se tu podíleli tři písaři. Chybí zde články 101, 106, 138, 168 a jsou přehozeny články

132, 133 a 172, základní text Zlaté legendy tu však není rozšířen o žádný další článek.

Rukopis zámecké knihovny v Kynžvartě 20 F 9, spravovaný dnes oddělením zámeckých knihoven

pražské Knihovny Národního muzea, byl napsán koncem 14. stol.19 Ve středověku nepatřil do našeho

rukopisného fondu, protože pochází stejně jako rukopis kdysi lobkovický (dnešní SK XXIII E 28) z Wurtenberska a dostal se k nám až začátkem 19. stol. Původně patřil benediktinskému opatství Ochsenhausen. Ze Zlaté legendy je v něm 48 článků vynecháno, 7 článků přemístěno a jeden článek je rozdělen ve dva. Naopak je tu mnoho článků do Zlaté legendy přidáno, i když jich tu není navíc 295

jako v rukopise kdysi lobkovickém. Sled všech zapsaných článků zachycuje rejstřík. Ten nám umožňuje se v rukopise orientovat, protože rukopis sám není foliován. Podobně jako v českém Pasionálu je v tom

to zápise Zlaté legendy oddělena Vita Piláti od článku o Petrovi a je přidán článek o Arnulfovi, tím

však jejich podobnost končí, takže v žádném případě nemůžeme tyto dva texty spojovat. Mezi článkem

97 a 98, tj. k správnému datu 5. července, je tu přidána legenda cyrilská (Cyrilli episcopi, qui in

episcopatu quinquaginta annos optime conplevit X alia edam percussa exspiravit, quas beata

Paucula sepelivit) a k 28. září václavský článek, který podobně jako v rukopise lobkovickém je pře

pracováním české recenze Crescente fide (De s. Wenceslao, Quarto kal Octobris Wenczlai martiris, eius translacio nonas mardi est. Qui fuit rex Poemie christianissimus hospitalis x in ecclesia sanatus

est. Benedici us Deus Amen.).

Bohemikem, prošlým slovenským prostředím a chovaným dnes v cizině, je rukopis 89, který chová

Országos Széchényi Konyvtár (Bibliotheca nationalis Hungariae Széchényiana) v Budapešti.20 Zlatá

Dušan T ř e š t i k , Počátky Přemyslovců, Praha 1981, str. 37 a 38; cituje tu Kristiána podle Pekaře, protože jeho znění je bližší textu Života Jimramova.

16 Třeštík, cit sp. str. 65.

1 Legenda aurea, str. 45—56.

" Bernhard Wohlmann, Verzeichňis der Handschriften in der Bibliothek des S ti ftes Ossegg:

Die Handschriften-Verzeichnisse der Cistercienser-Stifte II, Wien 1891, str. 138—139. 19 František Čada, Rukopisy knihovny státního zámku v Kynžvartě, Praha 1965, str. 75—76. 20 Julius Sopko, Středověké latinské kodexy slovenskej provenience v Maďarsku a v Rumunsku

44



ZPRÁVY

legenda je tu zapsána na fol. 105ra— 198vb, na fol. 182ra začíná václavská legenda incipitem Venceszlaus incliti ducis Bohemie, který je totožný s incipitem václavské legendy v zápise Zlaté legen

dy z druhé poloviny 15. stol., chovaného ve Státní vědecké knihovně v Olomouci jako č. 181, á upomíná na legendu BHL 8841. Zlatá legenda byla s ostatním obsahem rukopisu zapsána sem patrně v Praze

v druhé polovině 14. stol., neboť v první části rukopisu je na fol. 13r datace Anno domini

M°CCCLXXVl, na fol. 85r Explicit liber in domo sufraganei Arnesti.

Jiným bohemikem, které bývá občas mylně spojováno se Zlatou legendou, je devět listů, popsaných v první polovině 15. stol., které našel jako přívazek u prvotisků v knihovně bývalého piaristického kláštera v Podolinci Anton Aug. Baník.21 Jako bohemikum určuje tento zlomek písařský závěr václav

ské legendy: Et sic est finis ex maxima caritate, quam erga vos habeo. Milý Franku, milujte mne a já

vás, nebo jsmy dobří přételé. Legenda prokopská tu má incipit Beatus Procopius fuit nacione Bohemus

ex honestis et bonis parentibus ex territorio Kurzym a explicit predictus Gwido visis tot miraculis

monasterium in plurimis exaltavit indulgenciis et Romam rediit sicque Deus exaltavit sanctum suum,

legenda václavská zní Wenceslaus dux et martir in terra Bohemie natus a patře Wratislao duce

christianissimo, matre gentili Drahoměř x sicut acceperat in mandatis a domino lehsu (!) et usque ad

finem perduxit. Bohemikem je patrně rukopis vídeňské Ôsterreichische Nationalbibliothek 154522 ze 14. stol.,

v němž kromě chronologických poznámek, týkajících se českých dějin, jsou zapsány vesměs spisy Jakuba de Voragine. Ze Zlaté legendy jsou tu na fol. 103" — 149" jen excerpta, k nimž jsou připojeny na fol. 150r— 152v legendy další, mezi nimi i o Zikmundovi, který od r. 1365 patřil mezi české

zemské patrony. Z hlediska středověku jsou pro nás rukopisy Zlaté legendy, vzniklé nebo chované na Slovensku, cizí.

Jsou to tyto: Univerzitná knižnica v Bratislavě chová pod sign. Ms 1202, fol. 1"— 201vb, zápis latinské Zlaté

legendy z první poloviny 15. stol., v němž dnes chybí konec.23

Kapitulská knižnica v Bratislavě má v rukopise č. 40 na fol. 204ra — 240rb výtah z latinské Zlaté

legendy s incipitem Cum propter primorum parentum inobedienciam a s explicitem quinque milia

annorum mortis sentencia succubuisset. Rukopis byl podle poznámky na fol. 203ra napsán anno

1422° in Valkenstayn.2> Táž knihovna měla ještě pod č. 113 zápis Zlaté legendy v rukopise o 380 foliích ze 14. stol., který však

je dnes ztracen.25

Další tři rukopisy, které byly dříve v Levoči, se zachovaly v rumunském městě Alba Iulia v Batthyá

nyho knihovně. Nejstarší z nich, R II 105, napsaný koncem 13. stol., pochází nejspíše z Itálie; Legenda aurea v něm zabírá fol. lra— 84vb.26 Druhý z nich, R II 101, fol. 2" — 120vt>, zapsal r. 1371

Petr z Opole. Tehdy byl kazatelem v chrámu P. Marie v Krakově, pak však přišel jako kazatel do

Levoči a rukopis vzal s sebou. Z českých světců tu přichází na fol. 83ra Václav a na fol. 119rb

Zikmund.27 Třetí rukopis kdysi levočský, R I 76, přináší na fol. lra — 396r zápis latinské Zlaté

legendy, který r. 1429 dopsal ve vsi Pinting u Bistrici v Sedmihradsku Němec Petrus Moravus dictus

de Thvczin.2S Z českých světců je tu zastoupen Václav a Vojtěch.

(Středověké kodexy slovenskej provenience II), Matica slovenská 1982, str. 27—28, č. 207. Srov.

Emma B a r t o n i e k , Codices manu scripti Latini Vol. I, Budapestini 1940, str. 79—81, č. 89. 21

Vydal je v článku Podolínsky rukopis středověkých latinských legiend o sv. Prokopovi, sv.

Václavovi a sv. Vítovi, Literárny archiv 1964, 9—26. 22 Tabulae codicum manu scriptorum praeter Graecos et orientales in Bibliotheca Palatina

Vindobonensi asservatorum, Vol. I—II, Graz 1965, str. 250. 23 Julius Sopko, Středověké latinské kodexy v slovenských knižniciach (Středověké kodexy

slovenskej provenience I), Matica slovenská 1981, str. 137, č. 117. 24 Tamtéž str. 82, č. 51. 25 Tamtéž str. 129, č. 101. 26

Sopko, cit. sp. II, str. 243—244, č. 394. 27 Tamtéž str. 241, č. 391. 28 Tamtéž str. 173—174, č. 322.

45



ZPRÁVY

V budapeštské Országos Széchényi Konyvtár je pod sign. 436 rukopis německé provenience ze

14. stol. se Zlatou legendou na fol. lr—164v. 29 Je do ní zařazena václavská a ludmilská legenda. V rukopise budapeštské Universitní knihovny (Egyetem Konyvtár) 44 z přelomu 14. a 15. stol.,

pocházejícím z Itálie,30 je po explicitu Zlaté legendy na fol. 476v—478v legenda o Zikmundovi

(Tempore Thiberiì senioris augusti x ad pristinam redierunt sanitatem)", která se vyskytuje v našich

rukopisech Zlaté legendy jedenáctkrát.32 V rukopise vídeňské Osterreichische Nationalbibliothek 440033 z 15. stol. je do Zlaté legendy přidáno

václavské kázání Inclitam et gloriosam festivitatem summi egregiique princi pis Bohemie,3' které je do

českých rukopisů Zlaté legendy zapsáno třikrát.35 Kromě toho je tam i legenda prokopská. Čeští světci jsou značně zastoupeni i ve dvou rukopisech Zlaté legendy, patřících Universitní knihov

ně ve Štýrském Hradci. Rukopis 780 z r. 1346,36 pocházející z benediktinského kláštera sv. Lambrechta

a napsaný možná v Čechách, má Zlatou legendu na fol. lr—265v, rukopis 977 z r. 1461 z cisterciácké

ho kláštera Neuberg ji má na fol. lr—362v37. V obou rukopisech mají články Václav, Ludmila, Prokop a Pět bratří, v rkpe 977 je i Vojtěch a Zikmund.

V Giessen jsou dva rukopisy Zlaté legendy, v nichž přicházejí čeští světci: DCXL (B. G. (3) 117a)38

ze 13. stol., kam mladší ruka připsala článek o Zikmundovi, a DCXLI (B. G. 89)39 z 15. stol., kde je článek o Václavovi.

V Universitní knihovně v Basileji je zápis Zlaté legendy v rukopise B IX 19, fol. lra—265ra z druhé

poloviny 14. stol. obohacen na fol. 204ra-rb dominikánskou václavskou legendou BHL 8840 a na fol.

143vb článkem o Arnulfovi.40

V Bayrische Staatsbibliothek v Mnichově je Zlatá legenda rozšířena o václavskou legendu pětkrát: v kodexu 5223 z 15. stol.41, 12264 z r. 1373, 13039 ze 14. stol., 14565 z přelomu 13. a 14. stol., a 14637

z 15. stol., u něhož je možno uvažovat o spojení písaře s Čechami.42 Článek o Zikmundovi je spojen se

zápisem Zlaté legendy v rukopise 745743 z 15. stol.

Z rukopisů Zlaté legendy, jež chová Bibliotéka Jagielloňska v Krakově, nás pro zastoupení českých světců zajímají tyto rukopisy:

Rukopis 271, napsaný v Krakově kolem r. 1450 a přinášející Zlatou legendu na fol. 2r—290r,44 má

29 Emma Bartoniek, cit. katalog str. 392. 30 Ladislaus Mezey, Codices Latini medii aevi Bibliothecae universitatis Budapestinensis,

Budapest 1961, str. 65. 31 BHL 7717. 32

Legenda aurea, str. 53. 33 Tabulae codicum, Vol. Ili—IV, Graz 1965, str. 258. 34 U tohoto textu připomíná tento vídeňský rukopis Pekař, cit. sp. str. 65 a 70. 35

Legenda aurea, str. 55. 3" Anton Kern, Die Handschriften der Universitàtsbibliothek Graz, B. 2, Wien 1956, str. 40;

Maria M a i r o 1 d , Die datierten Handschriften der Universitàtsbibliothek Graz bis zum Jahre 1600

(Katalog der datierten Handschriften in lateinischer Schrift in Ďsterreich, Band VI), Wien 1979, Pars

I, str. 85—86, Pars II, Abb. 29. 3/ K e r n , ciL sp. str. 170—171; M a i r o 1 d , cit. sp., Pars I, str. 107, Pars II, Abb. 273. 38 J. Valentinus Adrian, Catalogus codicum manuscriptorum Bibliothecae Academicae Gissnen

sis, Francofurti ad Moenum 1840, str. 194. 39 Tamtéž. 40 Gustav M e y e r — Max Burckhardt, Die mittelalterlichen Handschriften der Universi

tàtsbibliothek Basel, Basel 1966, str. 298—315. 41

Catalogus codicum Latinorum Bibliothecae regiae Monacensis III 2, Monachii 1894, str. 233. 42 Tamtéž IV 2, Monachii 1876, str. 63, 95, 193, 208. 43 Tamtéž III 3, Monachii 1873, str. 161. 44

Sophia Wfodek — Georgius Zathey — Marianus Zwiercan, Catalogus codicum

manuscriptorum medii aevi Latinorum qui in Bibliotheca Jagellonica Cracoviae asservantur, Vol. I,

Wratislaviae-Varsaviae-Cracoviae-Gedani 1980, str. 307—315.

46



ZPRÁVY

na fol. 97r v václavskou translační legendu Corpus sanctissimi martiris Wenceslai sepultum est in

ecclesia Cosmi (!) et Damiani x que permanet usque ad hodierrtam diemf' která přichází (s různými

explicity) devětkrát v českých rukopisech Zlaté legendy,46 na fol. 224r—226r václavskou legendu Boleslaus infelix super cuiusdam (estive diei exultabilius (!) cum amicos convocavit x adiutorio, qui cum Patře et Spiritu sancto regnai ac vivit in secula seculorum Amen, na foL I59r— 160r tzv. Morav

skou legendu cyrilometodějskou (Tempore Michaelis imperatoris fuit quidam vir nobilis x postea sanctus Metudius Romam iturus)47 přicházející v našich rukopisech Zlaté legendy dvakrát,48 a na fol.

281v— 282v obvyklou zikmundovskou legendu. Kromě toho jsou tu zastoupeny čtyři texty vojtěšské:49 fol. 107r— 110r In parti bus Germanie locus est opi bus locuples x sed pro nobis omnibus pati, přicháze

jící u nás ve třech rukopisech Zlaté legendy,50 foL 110r a 290r v Miracula s. Adalberti a na fol. 274r

vojtěšskou translační legendu Rumore predicatorum ad aures incliti Boleslai revoluto suos legatos

misit ad Prussiam x et quanto honore Boleslaus eundem Cesarem receperat, invenies in cronicis

Polonorum et eciam in vita s. Stephani, které v našich rukopisech Zlaté legendy zastoupeny nejsou.

Rukopisy 1767 a 1768 z 15. stol. přinášejí letní a zimní část Passionale, tj. Zlatou legendu, kterou

si opatřil krakovský kantor doktor Nicolaus Spiczimiri de Cracovia.51 Jsou do ní vloženy články o Vojtěchovi, Václavovi a Zikmundovi. Tyto tři legendy mají být připojeny ke Zlaté legendě i v krakov

ském jagellonském rukopise 4246.

V polských knihovnách je václavská legenda společně se Zlatou legendou ještě v krakovském ruko

pise Con. Ord. P. R. XV. 35, vojtěšská ve varšavském rukopise Zamosc. 135 a obě legendy v rukopise

gdaňském Mar. F 2153.

V evropských knihovnách, jejichž katalogy nejsou v Praze k dispozici, má vojtěšskou legendu v kon

textu Zlaté legendy rukopis jenské Universitatsbibliothek Electoral. Fol. 26 a rukopis uppsalské Univer

sitetsbiblioteket C 520. Některá z václavských legend je společně se Zlatou legendou v těchto ruko

pisech: Biblioteca Vaticana, Palat. 477; Admont, Stiftsbibliothek 642; Bern, Burgerbibliothek 328;

Dusseldorf, Landes- und Stadtbibliothek C. 9 (je v něm i článek o Arnulfovi); Freiburg in Breisgau, Stadtbibliothek 140/2; Fribourg, Bibliothèque Cantonale et Universitaire L 743; Neapol, Biblioteca

Nazionale VIII B 9 a Mônchen Gìadbach, Franziskanerkloster, bez signatury (je tam i článek o Arnul

fovi). Stiftsbibliothek v rakouském Klosterneuburgu má mezi rukopisy, nezachycenými katalogem,

zápis Zlaté legendy spolu s článkem o Zikmundovi pod č. 487. Patrně týž zikmundovský článek je v zá

pise Zlaté legendy, který patřil knihovně biskupského kněžského semináře ve Fritzlaru pod signaturou Ms 83 a chová se nyní v Landesbibliothek ve Fuldě.

Anežka Vidmanová

45 BHL 8837. 46

Legenda aurea, str. 55—56. 47 BHL 2074. 4B

Legenda aurea, str. 47. 49 Podrobně se jimi zabývala Jadwiga Karwasinska, Studia nad zywotami sh>. Wojciecha:

Studia Zródtoznawcze 2, 1958, 41—79. 50

Legenda aurea, str. 45—46. 51

WTadyslaw W i sf o c k i, Katalog rgkopisów Biblijoteki Uniwersytetu Jagiellonskiego, Kraków

'877—1881, str. 424 a 425.

Zasedáni Comité international de paléographie v Londýně

Sedmé zasedání Comité international de paléographie, které se konalo 17. — 21. září 1985 v Londý

ně, mělo pro dějiny latinské paleografie mimořádný význam. Nemyslíme tím jen řadu cenných vědec

kých sdělení, ale především jednání o dalších perspektivách komitétu. Dosavadní předseda a zakladatel

Charles Samaran (1879—1882) zemřel a jeho zástupce a vědecká sekretářka (prof. R. Marichal,

M. C. Garandová) abdikovali. Bylo třeba dát sdružení nová statuta, uvážit jeho afiliaci ke Comité

international des Sciences historiques (dosud nerozhodnuto) a zvolit nové vedení. Jednání nebylo

47



zlatá legenda jakuba de voragine a legendy o českých světcích

Documents