Umění Dálného východu si pod­maňuje čtenáře zvláštním kouzlem: Je vzdálené a exotické; často je záhadné; má neodolatelný půvab a· krásu. Tato kniha popisuje rozsáhlou oblast: Indii (s jejím kulturním vlivem v celé Jiho­východní Asii), Čínu, Koreu a J a­ponsko. Doprovází ji na 230 vyobraze­ní, z nichž polovina je v dokonalém barevném provedení. Autorkou první části knihy je J eannine Auboyer, pracovnice Musée Guimet v Paříži. Pojednává o slavných dílech indického umění a dokládá je názor­nými ilustracemi - od nejstarších nálezů civilizace v údolí řeky Indu (z doby před 3000 lety), po buddhis­tické svatyně v Bhárhutu a v Sáňčí, nádherné plastiky z guptovského obdo­bí, velké středověké chrámy v Maduře a Khadžuráho, až po mešity a citadely mughalské Indie. Dálný východ je s Indií spjat mnohými náboženskými svazky. Buddhismus pro­nikl do Číny ze Střední Asie po Hedváb­ných stezkách a z Číny se rozšířil do Koreje a do Japonska. Dr. Roger Goepper, ředitel Muzea starých pa­mátek Dálného východu v Kolíně n. Rýnem, poukazuje ve �vém přehledu na souvislosti uměleckého vývoje a společenských i historických změn. Po­divujeme se bronzům období Sangů, zvlášť boh.atě zdobeným; malířství, sochařství a lakem zdobeným předmě­tům dynastie Chanů; figurínám z ob­dobí Tchangů. Snad nejpodmanivěji v čínském umění působí krajinomalba, jež dostoupila svého mistrovství v době Mingů. Japonsko střídalo období sa­mostatnosti s obdobími závislosti na Číně a jeho přínosem je zcela svébytné umění. V knize jsou obrazy impo­zantních buddhistických svatyní, plas­tik, skvěle malovaných paravánů stejně jako předmětů zdobených lakem a zároveň keramiky, svědčící o přepycho­vém životě u dvora. UMĚNÍ DÁLNÉHO VÝCHODU předvádí orientální svět ve 227 pečlivě vybraných ilustracích a oba texty umožní čtenáři se seznámit s bohatými kulturami této velké oblasti. Tedy kniha s úchvatnou dokumentací stejně jako s vděčnou látkou ke studiu.

O autorech Jeannine Auboyer pracovala po léta v muzeích orientálního umění v Paříži, ve městě, kde se narodila. Nyní zastává funkci hlavního kustoda v Musée Guimet, asijském oddělení francouzské Národní galerie a vede katedru pro studium Indie a Jihovýchodní Asie na Ecole du Louvre. Paní Auboyerová napsala řadu knih o asijském umění, především o umění Indie. Napsala také studii o indické civilizaci a přispěla do několika encyklopedií, zejména do díla "L'Art et l'Homme", redigované René Huyghem z Francouzské akade­mie. Roger Goepper sa narodil roku 1925. Studoval umění Dálného východu, sinologii a japanistiku na mnichovské universitě. V roce 1966 byl jmenován ředitelem Muzea starých památek Dál­ného východu v Kolíně n. Rýnem. Dr. Goepper napsal několik knih o čín­ském umění včetně publikace "Podsta­ta čínského malířství" ( 1962). Mnoho cestoval na Dálném východě, hlavně v Koreji, na Tchaj-wanu a v Japonsku.

V artiovské jedenáctisvazkové edici UMĚNÍ SVĚTA jsou věnovány

následující svazky asijskému umění:

Andreas Lommel PRAVĚK A UMĚNÍ PŘÍRODNÍCH

NÁRODŮ Doslov Dr. Josef Wolf

Giovanni Garbini STAROVĚKÉ KULTURY PŘEDNÍHO VÝCHODU

(vyšlo)

Ernst]. Grube ISLÁMSKÉ U MĚNÍ

Doslov Dr. Lubor Hájek

Jeannine Auboyer - Roger Goepper UMĚNÍ DÁLNÉHO VÝCHODU

Doslov Dr. Lubor Hájek

A R T I A

Původní anglické vydání vyšlo pod názvem Landmarks of the Worlďs Art THE ORIENTAL WORLD Vydal Paul Hamlyn Drury House, Russell Street, London W. C. 2 © Paul Hamlyn Limited 1967 Translation ©Bořek Vančura 1972

Obsah

INDIE A JIHOVÝCHODNÍ ASIE

7

ll

16

43

51

73

78

79

Úvod

Prehistorie, protohistorie a raná historie

Staré školy a přechodné slohy

Klasické slohy: guptovský, poguptovský a pála-sénský

Středověké období

Muslimské umění

Závěr

Dodatek

ČÍNA, KOREA A JAPONSKO

96 Úvod

98 Čína

132 Koreá

147 Japonsko

180 Umění orientálních zemí u nás (Dr. Lubor Hájek)

184 Literatura 186 Seznam vyobrazení 188 Rejstřík

Počátky dějin Indie • Obchod a výměna zboží • Ná­

boženství - základ společnosti: védské náboženství

a bráhmanismus • Buddhismus a bráhmanismus •

Umění jako obraz civilizace

Velká protohistorická města • Konec protohistoric­

kého období • Raná historie • Dynastie Maurjovců •

Vznik monumentálního umění

Dějiny • Umění, architektura a sochařství • Dynastie

Kušánů na severu • Království v Dakkhinu • Pře­

chodné styly • Typy zobrazení Buddhy • Rozdíly

a podobnosti ve stylech

Dějinný vrchol indické kultury • Sloh guptovský

a poguptovský • Sloh pálský

Dějiny • Vývoj umění: architektura • Sochařství

Dobytí Indie • Užité umění • Knižní ilustrace • Styky

s Evropou • Úpadek a vzájemné vlivy

Základní principy indického umění

Indické vlivy v Jihovýchodní Asii

Archaické období • Jednotný stát dynastie Chanů

a období rozkolů • Klasické období Suejů a Tchan­

gů • Pět dynastií a období Sungů • Pozdní ob­

dobí: od mongolské doby dodnes

Prehistorické Japonsko • Období Asuka a Nara e Ob­

dobí Heian • Období Kamakura • Období Muromači

a Momojama • Období Edo

UMĚNÍ SVĚTA

"' ,

UMENI , ,

DALNEHO ,

VYCHODU

Indie a Jihovýchodní Asie JEANNINE AUBOYER

Čína, Korea a Japonsko ROGER GOEPPER

ARTIA

Úvod

již sama obrovská rozloha Indie, rozprostírající se mezi 37. a 8. rovnoběžkou, je dostatečným důvodem a vy­světlením, proč je tato země plna kontrastů a znač­ných podnebních rozdílů, proč na jejím území nacházíme věčný sníh stejně jako vyprahlé džungle, proč vše sežehující letní žár střídá nesnesitelná vlhkost v období dešťů. Horský hřeben na severu země s nejvyšší horou světa zásobuje vodou velké řeky Indus a Gangu s mnoha jejich přítoky. Kolísavý stav vody na těchto řekách způsobuje nesmírné katastrofální záplavy. Obrovská plošina mezi Indem a Gangou se svou aluviální půdou byla kolébkou zemědělské civilizace Indie a je pochopitelné, že po celou historickou dobu lákala cizí nájezdníky. Na první pohled se snad zdá, že Indie se svým neho­stinným pobřežím byla těžko přístupná, avšak nájezdníci se mohli dostat do země ze severozápadu, kde se daly překonat horské překážky četnými prů­smyky. Tyto invaze bývaly sporadické, vždy mířily severovýchodním směrem a pronikaly do středu země. Tím byli původní obyvatelé Indie zatlačováni stále víc na jih.

POČÁTKY DĚJIN INDIE

První nájezdníci, Árjové, kteří přišli do Indie z ná­horní plošiny Íránu, pronikli do země ze severozá­padu a usadili se zpočátku v Paňdžábu. Byli to právě oni, kdo mají na svědomí kolem 1500 př. n. 1. zánik měst v údolí Indu, která byla dokladem vyspělé civilizace 3. a 2. tisíciletí př. n. 1. Zdá se, že pronikli podle toku Indu až k jeho ústí, které bylo tehdy položeno severněji než dnes, a usadili se v oblasti mezi řekami Indem a Gangou a pomalu postupovali na východ podle úrodného údolí Gangy. Tato invaze měla pro Indii skutečně nesmírný význam, protože s sebou přinesla sanskrt, védské náboženství a také základní prvky indické kultury.

V šestém století př. n. 1. byl severozápad Indie zasažen dalšími invazemi: Achajmenovci, vedení nej­prve Kýrem (559-529) a potomDáreiem (52 1-485), obsadili Baktrii, Gandháru, Arachósii a údolí řeky Indu a přeměnili tato území v satrapie. Po celá dvě století zůstala tato území provinciemi perského impéria, což vysvětluje, proč se motivy typické pro umění Achajmenovců dostaly na repertoár sochař­ského umění Indie.

Konec perské nadvlády byl posléze způsoben další invazí, a to vojsky Alexandra Velikého v letech 326-325 př. n.l.Ačkoliv tato invaze neměla dlouhého trvání, přinesla sebou vlnu řeckých vlivů, která se projevila zvláště v severozápadní části země, kam tyto vlivy zasahovaly z inda-řeckých království Baktrie a Sogdiány.

OBCHOD A VÝMĚNA ZBOŽÍ

Horských průsmyků však nepoužívali pouze nájezd­níci; sloužily také jako obchodní stezky. Počínaje třetím tisíciletím př. n. 1. pozorujeme mezi údolím řeky Indu a Blízkým východem čilé obchodní styky, které probíhaly oběma směry. Svědectvím tohoto obchodu je například elamejská nebo sumerská pečeť nalezená v troskách Mohendžo-dara, které je jedním z nedjůležitějších sídlišť civilizace údolí Indu, nebo pečeti pocházející z údolí Indu a nalezené v Mezo­potámii. V Babylónii byly také nalezeny zlomky týkového dřeva indického původu. Tento meziná­rodní obchod se značně rozšířil v době před za­čátkem našeho letopočtu a tehdy se zároveň značně ustálily obchodní cesty po souši i po moři. Plavci vy­užívali monsunového období a kolem prvního století př. n. 1. již existovala pravidelná námořní doprava mezi Egyptem a Indií. Lodi pluly na jih Rudým mořem podle pobřeží Arabského poloostrova a Per­ským zálivem a kotvily buď v některém přístavu v Gudžarátu nebo pokračovaly až na Cejlon a do přístavů Koromandelského pobřeží. Zde však obchod nekončil; rozšířil se také do Indočíny a Indonésie, které byly pověstné svým zlatem a kořením. Spolu s obchodními styky přišlo do těchto zemí i mnoho obchodníků a emigrantů a tak se stalo, že se působení Indie ve 4. a 5. století značně rozšířilo. Indické vlivy zasáhly rozlehlá území, která zahrnovala části Barmy, Indočíny, Malajského poloostrova a Indonésie; na­konec se dostaly až na Borneo, což byl tehdy nej­vzdálenější bod dosažený indickým lodstvem. Mghá­nistán a Turkestán v této době představovaly jakýsi ústřední bod, kde se setkávaly obchodní cesty vedoucí z Blízkého východu, Západní Indie a střední Číny. Velice vyhledávaným zbožím v tomto obchodě byla umělecká díla, jak je vidět na objevech učiněných v Begrámu (Mghánistán), Brahmapurí (Dakkhin) a Arikamedu (Koromandelské pobřeží). Je zcela při­rozené, že spolu se zbožím se importovaly i umělecké vlivy, legendy, různé víry i ideje.

Kolem roku 80 př. n. 1. se dostaly severozápadní indické provincie z nadvlády řeckých satrapií pod kontrolu Šaků. Byli to pravděpodobně Skytové z vý­chodního Íránu, kam byli vytlačeni polonomádskými národy Jiie-č' z Mongolska. V 1. a 2. století n. 1. potom vybudovali Kušánové, kteří byli dynastií ná­rodajiie-č', mocné impérium rozkládající se od Oxu až po nížinu Gangy, které zahrnovalo státy pod helénistickým vlivem i území Árjů. Toto impérium se udrželo asi jedno století a pak se začalo drobit pod nájezdy a útoky sásánovského Íránu. V dalším ob­dobí byly severozápadní provincie opět vystaveny íránskému vlivu, a protože Sásánovci nyní blokovali

7

Prehistorie, protohistorie a raná historie Existence člověka v Indii v paleolitu (sónská kultura) je dokázána nálezy nástrojů chelléeo-acheulléenského typu, které byly vyráběny většinou z křemenů. Tva­rem se podobají artefaktům známým z Evropy -počínaje acheulléenským pěstním klínem podlouhlého mandlovitého tvaru až po zašpičatělé nástroje ostřené pouze po hranách a na spodním konci ponechané v původním stavu. Některé z nich jsou eliptické, jiné kruhového tvaru.

Neolitická kultura je charakterizována nástroji rozmanitých tvarů, vyrobenými z broušeného nebo hlazeného křemene. Jinak se podobají nástrojům v Západní Asii nebo v Evropě.

Nový příliv obyvatelstva do severních oblastí přinesl do země znalost metalurgie mědi. Toto období reprezentuje množství měděných artefaktů: sekeromlaty, hroty oštěpů, dýky, meče, sekery, hroty šípů a náramky. V okrajových oblastech zvláště v Balučistánu se objevuje množství krátkodobých kultur, které tvořily jakýsi mezičlánek mezi Íránem na jedné straně a Západní Asií a samotnou Indií na straně druhé. Ve třetím a druhém tisíciletí př. n. 1. se pak v Indii objevuje velmi vyspělá kultura údolí řeky Indu.

VELKÁ PROTOHISTORICKÁ MtSTA

Civilizace údolí řeky Indu dostala svůj název podle toho, že první dvě prohádaná naleZiště - Harappa v Paňdžábu a Mohendžo-daro v Sindhu - leží v údolí této velké řeky. Další výzkumy archeologů vynesly na světlo více než sto nalezišť stejného typu, nicméně jsou Harappa a Mohendžo-daro charakte­ristickými pro tuto dobu. Vzdálenost mezi nimi je 600 km, jejich stratigrafie je však velmi podobná. Představují počátek indické protohistorie. Bylo zde nalezeno velké množství pečetí s nápisy, jež se však až dosud nepodařilo rozluštit. Plán obou měst byl dokonale propracovaný a zdá se, že byl dílem velmi zkušených architektů. Základy obou měst jsou z ne­pálených cihel, zatímco pro stavbu vlastních budov bylo používáno cihel pálených. Ulice se protínaly v pravém úhlu a byly lemovány domy, z nichž většina měla studnu a mnohé dokonce bazén. Studny a bazény byly zásobovány vodou z blízké řeky. Kromě toho měla obě města i velice dobře fungující systém kanalizace.

Zbytky přístaviště naznač�jí, že obě města využí­vala říční dopravy. Obranu zajišťovala opevněná citadela a město mělo veřejné budovy s kolonádami, lázně, rozlehlé obytné budovy, řemeslnické čtvrti, mlýny, veřejné pece, společné sýpky a hřbitovy. Předměty a nástroje místního původu jsou ze zlata, stříbra, mědi, bronzu, steatitu, z polodrahokamů,

kosti, slonoviny a lastur. Keramiku, která byla točena na hrnčířském kruhu, často zdobí malování. Některé z těchto předmětů mají vysokou estetickou úroveň. Je to např. bysta muže, pravděpodobně kněze, semit- I ských rysů, má na sobě oděv zdobený motivem troj­lístku ; jemně zpracovaný kamenný reliéf s figurálním motivem, připomínajícím staré řecké umění; bron­zové sošky výrazně indického charakteru a malé sošky zvíř.at. Bezpočet řezeb na pečetích ukazuje na velmi vyspělou techniku v zobrazování zvířat; zví- 2 řata jsou v profilu a svědčí o realismu pro indické umění tak příznačném.

Styky civilizace údolí řeky Indu s Mezopotámií dokazují nálezy steatitových pečetí indického typu

1. Bysta :muže z Mohendžo-dara. 3. tisíciletí př. n. I. Steatit,

výška 17 cm. Museum of Centra! Asiatic Antiquities, Nové Dillí.

Tato bysta muže s vousem je dílem civilizace řeky Indu. Má

nepochybně uměleckou úroveň a připonúná umění Mezopotámie.

Provedení je vysoce stylizované, rysy obličeje jsou semitské. Velnú

pečlivě jsou propracovány detaily účesu a oděvu: ornament na

čelnfm pásku s jediným kulatým šperkem a oděv zdobený plastickým

motivem trojlístku.

ll

Staré školy a přechodné slohy

OtJINY

Po smrti Ašókově se říše Maurjovců počala rozpa­dávat. Těžiště moci se přesunulo dále na západ do Magadhska a Málvy, které byly pod vládou dynastie Sangů (asi 176-64 př. n. 1.) a později Kánvovců (asi 75-30 př.n. l.).Za jejich vlády během asi jednoho sta let došlo na severozápadě země k událostem, které měly na budoucí vývoj Indie mimořádný vliv. V Baktrii, Gandháře a Kápiše byla založena inda­řecká království. Jeden z baktrijských králů, Démé­trios, podnikl roku 189 výboje do Indie a pronikl až k Pátaliputře. Jeho nástupce Menander, oslavovaný v buddhistické tradici pro "Otázky", které kladl mistru Nágasénovi, vybudoval v Paňdžábu království. Inda-řeckým státům učinili konec Sungové, kteří vytlačili jejich vládce až za řeku Indus. Kolem roku 80 př. n. 1. padlo řecké království v Baktrii pod ná­jezdy polonomádských kmenů, které sem byly za­hnány ze Střední Asie postupem Hunů z Mongolska. Řecký vliv byl tak vystřídán vlivy novými, jejichž nositeli byli Skythové a Parthové, jež přinesly středo-

16

6. Portál buddhistické svatyně (čaitja). Bhádža, I. stol. př. n. I.

Svatyně je kamennou napodobeninou dřevěných staveb, zachycených

na soudobých reliéfech. Portál je prolomen velkým podkovovitým

výklenkem a půdorys svatyně je apsidovitý.

I (naproti). Reliéf z Bhárhutu. Asi 2. stol. př. n. I. Indian

Museum, Kalkata. Vý!ka 50 cm. Ze stúpu v Bhárhutu se zachovaly

pouze fragmenty tesaného zábradlí. Jsou v!ak přesto velmi

významné, protože lze na nich sledovat v!echny základní rysy

indického umění: silný smysl pro výpravnost, živost, bezprostř�dnost

snahu přesně zobrazit detaily a konečně i úsilí o stylizaci. Medailón

zobrazuje události z minulých Buddhových životů (Ruru-dlátaka),

kdy Buddha žil převtělen v zlatého jelena v údolí řeky Gangy.

2 (naproti dole). Stúp I v Sáňči. 2. stol. př. n. I. až I . stol. n. I.

Buddhistické posvátné místo Sáňčí proslulo krásou své plastiky.

Jsou tu tři hlavní stúpy, z nichž stúp I je nejvýrazněj!í. Výzdoba čtyř

bran neboli tóran se považuje za hlavní zdroj poznatků o starém

indickém umění.

7. Detail zábradlí z Bhárhutu. Asi 2. století př. n. I. Pískovec.

Indian Museum, Kalkata. Detail vertikálního sloupku zábradlí

v Bhárhutu zpodobuje motiv jakšiní neboli ženského ducha stromů

(sálabhaňdžika). Levá paže objímá kmen stromu, zatímco pravá

ruka se drží větve. Její uvolněný postoj vyzařuje prostotu a

důstojnost.

vedením schopných vůdců se jim podařilo porazit Parthy, zmocnit se Kábulu, Arachósie a celého Paň­džábu a podnikat výpady na jih a na východ. Jejich říše se rozkládala od Oxu až po Ganžskou nížinu, takže vlastně sjednotili pod svou vládou dřívější državy Indo-Řeků a Šungů. Vrcholu moci dosáhli v období vlády Kanišky, třetího panovníka kušán­ské dynastie. Ačkoliv o jeho životě postrádáme po­drobnosti, zdá se, že žil asi 40 let kolem poloviny 2. století. Byl ve svých zálibách eklektický a šířil buddhismus, k němuž přestoupil. Toleroval však i jiná náboženství jako džinismus a bráhmanismus. Byl prvním indickým vládcem, který na svých min­cích zobrazil Buddhu, ale dal razit i podoby írán-

34

ských božstev. Přijal indický královský titul mahárá­dža neboli "velký král", dále parthský titul rádža­tirádža, což znamená "král králů", a konečně i čínský titul dévaputra čili "syn nebes". Na jeho oficiálních portrétech jej vidíme v kmenovém oblečení: íránská 15 tunika, skytská čapka a vysoké boty nomádského jez­dce. Z nápisu v eteo-tocharském jazyce, který se vyvi-nul v íránu v parthském období přímo z hovorové řeč­tiny, se dozvídáme, že Kaniška založil Surch Kótal­dynastický chrám na vrcholu kopce, ke kterému vedly tři stupňovité terasy. Přesto však buddhistické umění, jehož střediskem byla Mathura, pokračovalo dále ve stylu starších období, aniž neslo známky jakýchkoli vnějších vlivů.

KRÁLOVSTVÍ V DAKKHINU

Stejně jako na severu, tak také na jihu Indie v drá­vidských územích vznikla království, která se měla dočkat značné slávy. Většina z nich byla založena již v předcházejících obdobích. Nejvýznamnější z nich bylo království Ándhrů, kteří obývali území mezi dolními toky řek Gódávarí a Krišny. Stopy vyspělé civilizace vyskytující se v okolí Amarávatí dokazují, že i zde existoval v minulosti velmi silný stát. Jeho vasaly byli pravděpodobně mocní Sataváhanové, kteří ovládali velkou část Dakkhinu až k Málvě a Maháráštře.

PŘECHODNÉSTYLY

Ačkoliv se v této době již objevuje bráhmanské umění, jež až doposud v indické kultuře nehrálo roli, přesto charakter umělecké tvorby byl téměř výlučně budd­histický. Umění pokračovalo v starých tradicích, reprezentovaných například v Bhárhutu a Sáňčí, ale zároveň se objevují i náznaky nově se tvořících slohů. Toto období kvalifikujeme jako "přechodné", bylo však velmi plodné. Vznikly tu nové ikonografické náměty a rozvinuly se nové estetické názory. Umění odráželo velice přesně a věrně nejen složitou poli­tickou situaci země, ale také triumf buddhismu, jehož slávě bylo zasvěceno. Po celé Indii nastal rozkvět buddhistického umění, které si zachovávalo výpravný charakter, což je velmi cenné pro studium celé této doby. Nejdůležitějším rysem tohoto období a současně novinkou, s níž se setkáváme v indickém umění poprvé, je zobrazení Buddhy. Existovaly tři při­bližně současné umělecké školy: první na dřívějších inda-řeckých územích ( dnešníPákistán a Mghánistán), známá také jako škola gandhárská, dále škola mathur­ská a Ganžské nížiny (přibližně území obsazená Ku­šány) a konečně na jihovýchodě země škola amarávat­ská, která se rozvíjela na území obývaném národem Ándhrů.

19. Vnitřek buddhistické svatyně (čaitja) v Kárli. 1.-2. stol.

n. I. Vývoj tohoto typu svatyně probíhal zvolna. Rozměry stavby

se postupně zvětšovaly- loď v Kárlí je 18 m vysoká, 37 m dlouhá

a 13 m široká. Čaitji byly stavěny původně ze dřeva (viz obr. č. 6)

jsou zachyceny v jednoduchých gestech, která se později stala rituálními gesty zvanými mudry. Tento Buddha je blízký svým pojetím postavám Jakšů z předchozího období a vyrůstá zcela z indické

14 tradice. Stejně jako v Mathuře je také Buddha amarávatské

školy svým pojetím zcela indický a navazuje na minulé vzory. Amarávatský typ Buddhy byl však od samého počátku propracovanější a bližší typu, který byl převzat pozdějšími školami. Má podlouhlou tvář drá-

12 vidského typu, výčnělek na hlavě stejně jako celé temeno hlavy jsou pokryty drobnými, plochými kudr-

a stavební prvky, jakkoliv jsou stylizovány, prozrazují vliv původní

dřevěné architektury. Patky sloupů mají tvar vázy. Složité hlavice

sloupů, zdobené lidskými figurami a zvířecími hlavami, upomínají

na achajmenovské umění.

linkami, podle rituálního předpisu stočenými zleva doprava. I tady odkrývá mnišský šat pravé rameno 17 a splývá v pravidelných záhybech s levého ramena na hrudník. Pravá ruka je zachycena v gestu nazna­čujícím ochranu (abhaja-mudra). Na reliéfech této školy se vyskytuje dvojí ikonografické pojetí: v prvním je postava Buddhy nahrazena symboly a ve druhém je zobrazena bez tradičních znaků. Zdá se, že Amará­vatí mělo mimořádnou důležitost při exportová-ní indického umění do Indonésie. Buddhovy podoby amarávatského typu jsou roztroušeny v zemích, k nimž se dostali indičtí mofeplavci, a napodobeniny

39

Klasické slohy: poguptovský a

guptovský, pála-sénský

DĚJINNÝ VRCHOL INDICKÉ KULTURY

Po plodném období, popsaném v předchozí kapitole, přišla doba politických zmatků, které značně oslabily intelektuální i uměleckou sílu Indie. Kolem roku 320 se však objevuje nová moc, dynastie Guptovců. Tato dynastie pocházela z Magadhska, posvátné země buddhismu, kde v někdejším hlavním městě Maurjovců v Pátaliputře je ještě dnes možno vidět základy paláce krále Ašóky. Není to pravděpodobně jen shoda okolností, že zakladatel této dynastie Čandragupta měl stejné jméno jako zakladatel dy­nastie Maurjovců, s nimiž chtěl spojit vlastní dy­nastii.

Jeho následovníci ovládli velkou část Indie a do­sáhli značného vlivu i v jižní Indii a Indonésii.

Dynastie dosáhla vrcholu za vlády Čandragupty II. (375-4 14) a Kumáragupty I. (4 14-455). Indie prožívala tehdy jedno z nejslavnějších období své kulturní historie. Hudba a výtvarné umění dosáhly klasických forem a byly pěstovány elitou indické společnosti, samým králem počínaje. Umění bylo na vrcholu dokonalosti a pozoruhodné jednoty stylu. Stejný rozmach lze zaznamenat v literatuře, filo sofii i dramatu. Byla to doba, kdy velký básník Káli dása napsal své nejslavnější hry, jako např. Šakuntalu. Příznačně charakteristická byla rovněž značná ná­boženská tolerance, takže se svobodně rozvíjelo velké množství různých sekt. Tehdejší náboženství se vy­značovalo silným sklonem k mysticismu a sílícím synkretismem. Filosofie byla na vysoké úrovni jak mezi buddhisty, tak mezi hinduisty. Byly vytvořeny a propracovány základní hinduistické filosofické systé­my a Asanga a V ásubandhu vytvořili na celá staletí ve svých dílech základ buddhismu "Velké cesty" (mahájána). Kromě toho buddhismus, který byl nyní v plném rozkvětu, začal mírovou cestou do­bývat pro své myšlenky i nejvzdálenější země Asie.

Guptovský styl sice stavěl na tom, čeho umění již dosáhlo v minulosti, byl však přesto výrazem nové orientace: absolutní idealismus buddhistické filosofie, dominující postavení intelektu v hinduistickém systé­mu filosofie, stejně jako idealizace lidských tvarů dosáhly nového vrcholu. Nikdy předtím nebyl pravdě­podobně kladen tak velký důraz na čistotu tvaru a linie, na vyváženost hmot a na harmonii proporcí. Z této doby pocházejí estetická pojednání, která definují základní zákony, o něž se opírá veškerá budoucí tvorba.

Naneštěstí se však na hranicích guptovské říše opět objevují Bílí Hunové z Baktrie. V době 455-467 se Skandaguptovi podařilo útoky Hunů odrazit, ale jejich nájezdy přesto znamenaly počátek úpadku moci a síly Guptovců. V panovnické dynastii propukl

27. Illavní stúp v Nálandě (po obnově). Nálanda byla založena

v letech 467--473. Byla sídlem slavné university a místem mnoha

klášterů. Ty z nich, které byly postaveny obyvateli ze Sumatry,

jsou dokladem významných styků mezi Přední a Zadní Indií. Čínští poutníci přicházející do Indie navštívit buddhistická

posvátná místa studovali v Nálandě mahájánskou filosofii.

Nejvýznamnější z nich byli Silan Cang a I-ťing, kteří pobývali

v Indii v 7. století.

zmatek a zdá se, že se rozdělila na několik větví. Nedovedla čelit zničujícím útokům barbarských hord, které se posíleny vrátily, aby zaplavily údolí řeky Gangy. Dalších padesát let bylo svědkem smut­ných událostí: buddhistické kláštery a university byly srovnány se zemí a mniši byli pronásledováni. Dy­nastie Guptovců sice přežila, ale její princové vládli jenom malým místním státům. Přesto však vliv tohoto období na kulturu byl tak mocný, že přežíval ještě dlouho poté, kdy dynastie Guptovců zanikla. Severní státy využily oslabení guptovské dynastie a upevnily vlastní moc. Jedním z nich byl například Thánésar, ležící ve východní části Doábu (kraj mezi Gangou

43

Středověké období DĚJII\'Y

Guptovské období v poguptovské podobě doznívá až do středověku (9.-16. století). V tomto údobí se politická mapa Indie stále měnila, podle toho, která z vládnoucích skupin nabyla vrchu. Po roz­padu Haršovy říše začalo období bojů mezi nejrůz­nějšími aliancemi a koalicemi drpbných států, které na jejím místě vznikly. Umění se tehdy dostávalo nebývalé podpory, protože každá dynastie se snažila předčit všechny ostatní počtem a velikostí svých chrá­mů. Regionální rozdíly zesílily a severní Indie se dala jinou cestou než Indie jižní. Mezi státy, které se od­lišily zvlášť osobitě byl např. Kašmír, kde za dynastie Utpálovců vzniklo mnoho zajímavých chrámů. V Káthijáváru a Gudžarátu byly postaveny slavné svatyně za dynastie Sólankovců. Málva, která byla ovládána Paramárovci (na rozhraní 1 O. století), byla dějištěm skutečné literární renesance, zvláště za vlády krále-básníka Bhódži (1010-1065). V Bun­délkhándu postavili Čandélovci slavný chrám v Kha­džuráhu (asi v r. 1000).

V jižní Indii se vystřídala v Maháráštře celá řada významných dynastií. Po Čálukjovcích a Ráštra­kútech, kteří postavili v Élóře Kailásanáthův chrám, následovala pozdní větev Čálukjovců, vládnoucí do roku 1190, kdy jejich říše byla zničena Hójašálovci, o­vládajícími v té době Maisúr. A konečně Karnátak, už obohacený o pallavské stavby, byl svědkem vzestu­pu a pádu dynastií Čólů a Pándjů. Čólové dosáhli vrcholu moci v letech 985 až 1052 a vybudovali kromě jiného také slavný chrám v Taňčávúru.

VÝVOJ UMĚNÍ: ARCHITEKTURA

Pozvolné upouštění od skalní architektury a množící se volně stojící stavby z trvanlivých materiálů (např. z kamene a cihel) dovolily umělcům volněji pojímat sochařskou výzdobu, a tím dopomohly indické archi­tektuře vytvořit skutečně významné stavby.

Tato doba byla svědkem rozmanitosti architekto­nických forem, založených na jejich funkci a na poloze místa. Přesto však na určitých územích převládaly jisté typy a na všech stavbách se najdou typické rysy předchozích tradic. Hinduistický chrám si zachoval prostor obklopený ze všech stran silnými vrstvami zdiva. Chrám tone v pološeru, detaily zanikají, což navozuje tajuplnou atmosféru. Přitom nápadně kon­trastuje interiér s reliéfy exteriéru na plném slunečním světle a nutí diváka zdvihnout oči až k samému vrcholu stavby. Tento přechod do šera zvlášť pod­manivě působí na vstupujícího a činí ho vnímavějším. Stupňovitě konstruovaná valená klenba, takřka Indy výlučně používaná, pocit tajemna ještě zesiluje. Většina staveb má čtvercový půdorys, nad nímž se

klene pyramidovitá nebo zakřivená střecha. Tyto stavby byly odvozeny ze staršího typu, známého už v 7. století. V této době se na hinduistických chrámech začínají objevovat některé trvalé charakteristické rysy. Na společném vyvýšeném soklu a podél osy jsou uspořádány jak krytý vchod se sloupy, velká sloupová síň, vestibul, tak čtvercová svatyně; kolem se táhne úzká chodba, která slouží k rituálnímu obcházení celé svatyně. Až do 10. století bylo toto uspořádání s malými odchylkami společné jak severu, tak jihu. Hranatost stavebních prvků i částí chrámové stavby je zřetelně odlišuje od staveb doby pozdější. Hinduis­tičtí architekti museli vyřešit, jak vměstnat do urče­ného prostoru stavbu, která měla působit esteticky a současně odpovídat tradičním koncepcím. Díky je­jich architektonickému citu se jim podařilo vytvořit komplex různých nik, pilastrů a sloupů, které rozbily monotónnost hlavních linií stavby, která nadto byla obohacena o ornamentální a figurální plastiku.

42. Vaitál-Déul, Bhuvanéšvar. 8.-9. stol. Svatyně Vaitál-Déul

má pravoúhlý půdorys a je kryta valenou klenbou. Po stranách

se k ní přimykají čtyři menší svatyně a tvoří prototyp pančajatany, tj. soustavu pěti staveb, z nichž čtyři jsou umístěny v rozích a jedna

ve středu pravoúhelníku.

51

Závěr ZÁKLADN1 PRINCIPY INDICKÉHO UMtN1

Indická civilizace je založena na třech základních pojmech: posvátný, vesmírný, rituální. Pomocí těchto pojmů se dá vše lidské uvést do vztahu k božskému. U mění se v indické civilizaci nejeví jako estetický fakt, ale jako jev neoddělitelný od samého života, který se snaží zobrazovat. Indické umění se po sta­letí vyvíjelo v náboženském klimatu, které dalo umění jeho základní vlastnosti. Řídí se pevnými zá­kony, jež jsou v dokonalém souladu s indickým cha­rakterem a jimž Indie vděčí za svou soudržnost, ne­hledě na spoustu paradoxů a kontrastů indického života.

Zákony určující indický charakter jsou v podstatě síla tradice, záliba v pravidlech a předpisech, a koneč­ně tendence vnést rozmanitost do jednoty. Síla tradice vytvořila z Indie jakýsi druh náboženského muzea; ke změnám dochází postupně, spíše pozvolnou absorp­cí vlivů než přeměnou. Smysl pro dodržování před­pisů je vlastní téměř všem oblastem indického života. Má mezi jiným podíl na vzniku kastovní soustavy, která udržuje společenskou strukturu v područí přís­ných náboženských předpisů. Ona je také původcem celého repertoáru gest, používaných nejen při ná­boženských obřadech, ale i na divadle a ve výtvarném umění. Vysvětluje také specificky indické představy o kosmu a ztotožnění řádu božského a lidského světa. Mezi těmito oběma světy je vše analogické a děje se v rámci pevného schématu, v němž prvky vesmíru odpovídají prvkům společenského řádu. Takové zto­tožnění lidského a božského dává člověku možnost vykonávat vliv na bohy: tento cíl má technika hin­duistických obětí a totéž platí i pro indické rituální techniky - tedy i pro ty, na nichž spočívá tvorba uměleckých děl. Snaha vnést rozmanitost do jednoty je ústředním metafysickým pojmem, navzdory všem kontrastům-mezi nespočetnými sektami a lokálními kulty. Velmi pomalý, ale nepřetržitý vývoj dovedl Indii od zdánlivě nesmírně složitého systému polyteis­mu až k mystickému panteismu. Místní božstva, která se často od sebe velmi lišila, přejala postupně charak­teristické znaky a jména velkých božstev a byla včleněna do uznávaného panteonu, přičemž na ně byly přeneseny některé typické rysy bohů, které je absorbovali.

V oblasti umění vedly zmíněné zákony ke zdlouha­vému vývoji. Umění bylo téměř soběstačné a cizí vlivy velmi nepatrné. Proto byly beze zbytku absor­bovány nebo tak dokonale přeměněny, že se zcela poindičtěly. Kánonické texty (šástry) určovaly este­tická a ikonografická pravidla a umělci :;e řídili so­chařským slovníkem, skládajícím se z výmluvných gest (mudra nebo hasta). Gesta byla podrobně klasi­fikována podle námětu, barvy, linie, systému pozoro-

78

vání paralelních obrazů nebo myšlenkových asociací, založených spíše na duchu námětu než na jeho vněj­ších vlastnostech. Tak mohl umělec vytvořit dílo, které všestranně vyhovovalo estetickým zákonům.

Pro Indy je sochařství neoddělitelné od ostatních žánrů spjatých s rituálem a odmítají dělení umění na jednotlivé disciplíny,. jak je to běžné u nás. Ačkoliv si Indie vytvořila hierarchii umění, na jejíž vrchol staví hudbu, věří v existenci jediného umění jako celku. Indové jsou tak přesvědčeni, že nelze pěstovat jeden obor umění bez znalosti všech ostatních. Jednotlivé obory umění jsou vzájemně propojeny: reliéfy a mal­by zdají se být věrnými reprodukcemi divadelních výjevů - tj. božských výjevů s lidskými herci - se všemi jejich gesty, postoji a seskupeními. A naopak divadelní výjevy jsou obrazem repertoáru typického pro vytvarné umění, se všemi jemnými odstíny výrazu.

Tento dvojí impuls- obměňovat jednotu a usměr-nit mnohotvárnost do jednoty - vysvětluje některé ikonografické zvláštnosti indického umění. Ve snaze výtvarně zobrazit simultánní akce, spojení božských protiv a ekvivalentů, postupovali indičtí umělci typic-ky indickým způsobem a uspořádali jednotlivé prvky schematicky. Neváhali například vyjádřit všudypřítomnost boha tím, že mu dali několik tváří. Podobně vyjadřovali božskou všemohoucnost několika páry paží. Spojení protiv je naznačeno jednoduše tím, že postava je rozdělena svisle do dvou polovin a má dvě jména: tak Harihara v sobě slučuje Šivu a Višnua, 54 a Ardhanárí představuje Šivu a jeho ženskou energii (šakti).

Indický umělec tvořil podle určitého myšlenkového prototypu, transponoval skutečnost, neinterpretoval předmět, jak jej viděl, ale jak jej znal. Umění si vzalo za cíl předvádět, a tak se i zúčastnit na "hře" přírody, jejíž tvary umění zobrazovalo a jejíž účinky nazna­čovalo. Zobrazovalo neviděné, ale známé předměty a dávalo jim reálné tvary; nikdy nevyjadřovalo osobní pocity umělce. Je to umění, které není ani realistické, ani idealistické či subjektivní.

Zákony, podle nichž se umění muselo řídit, však nijak neochromovaly vlastní tvorbu umělců. Naopak poskytovaly umělcům základ, z něhož bylo možno čerpat nekonečné množství vyjadřovacích prostředků. Představivost umělců nebyla naprosto omezována. Měli možnost vytvářet nekonečné variace na několik základních témat. Mezi tvůrčím myšlením a normami uloženými v naučných pojednáních o umění byla stále udržována rovnováha. Indičtí umělci, kteří si byli vědomi toho, že jejich úkolem je přinést ideu božství světu lidí, čerpali inspiraci z ohromného množství živých lidových věr.

Indické umění odráží náboženský i společenský život; zvěčňuje obraz ideálního života minulosti, ze kterého vane dokonalý rytmus a krása.

Umění světa

UMĚNÍ DÁLNÉHO VÝCHODU

Jeannine Auboyer- Roger Goepper

Obrazová část převzata a text přeložen z anglického vydání Land­

marks of the Worlďs Art: The Oriental World (2. vyd. z r. I967).

Přeložil Bořek Vančura.

Doslov napsal Dr. Lubor Hájek.

Vydala Artia jako svou 3 149 publikaci, Praha 1972.

Odpovědný redaktor Karel Óechák,

výtvarný redaktor Vladimír Bouzek.

Kniha má I 12 barevných a I I6 černobílých ilustrací.

Vytiskly TSNP v Martině.

34,46 AA (text 10,16 AA, ilustrace čb. 7,5 AA,

bar. I6,8 AA), 11,96 VA.

Cena váz. výtisku 95.- Kčs

37-008-72 09 2-08-06-I2