1

Stiglitz - výpisky

5. kapitola: Veřejné statky a veřejně poskytované soukromé statky

Není možné omezovat spotřebu čistě veřejných statků. Omezování jejich spotřeby není ani

prospěšné.

Statky, jejichž výlučná spotřeba je nemožná

Příklad národní obrany - nelze nikoho vyloučit ze spotřeby. Navíc je velmi nákladné (či úplně

nemožné) někoho ze spotřeby takových státků vyloučit. V případě soukromého poskytování

by vznikal problém černého pasažéra - neochota dobrovolně platit za veřejně poskytované

statky. Stát si totiž vynutí přispívání na veřejné statky - formou výběru daní.

Hranice užitkových možností - maximální dosažitelný užitek pro jednu skupinu při dané

hladině užitku druhé skupiny

.

Je tedy v zájmu všech, abychom byli přinuceni platit daně.

Statky, jejichž výlučná spotřeba není žádoucí

Spotřeba jednoho nesnižuje nabídku veřejného statku druhého (nerivalita ve spotřebě). Mezní

náklady poskytnutí statku dalšímu spotřebiteli jsou nulové.

Částečně veřejné statky

Vyloučení ze spotřeby takových statků je možné, ale není žádoucí - např. je-li nevyužívaná

silnice, je nesmysl zavést na ní poplatky, protože by její užívání ještě pokleslo, navíc mezní

náklady jsou nulové nebo je vyloučení možné, ale za velmi vysokých nákladů.

2

Neefektivnost soukromého sektoru při poskytování veřejných státků

Pokud jsou mezní náklady zvýšení počtu spotřebitelů rovny 0, pak není důvod snižovat

spotřebu takového veřejného statku. Kdyby takový statek poskytoval soukromý sektor, musel

by si stanovit určitou cenu, která by vedla ke snížení spotřeby takového statku, a docházelo by

k suboptimální produkci. Statky s nulovými MC by měly být poskytovány bezplatně.

Statky, u nichž je výlučnost spotřeby možná, ale nákladná

Náklady vyloučení se někdy rovnají nákladům na fungování cenového mechanizmu (např.

náklady na vyloučení budou ve velikosti platu hlídače). Pokud jsou tyto náklady vysoké, pak

je výhodné, aby takový statek poskytoval stát a financoval jej z daní a to i tehdy, jsou - li

náklady na poskytování veřejného statku nenulové.

Veřejně poskytované soukromé statky

Statky s velkými mezními náklady spojené se zvýšením počtu spotřebitelů se nazývají veřejné

statky poskytované soukromým sektorem. Někdy jsou statky poskytovány veřejně i na úkor

veliké neefektivnosti. Např. školství či zdravotnictví - rozdíl mezi efektivní a reálnou

poptávkou je značný. Někdy je poskytování takového statku obhajováno spravedlností

(rovnost pro všechny).

Prostředky přidělování veřejných statků: jednotné dávky

Někdy jsou použity prostředky pro snížení spotřeby veřejného statku. Např. cenový

mechanizmus (něco zpoplatním), administrativní omezení spotřeby (přidělování uniformních

dávek všem). Uniformita je však i problémem - nepřizpůsobí se individuálním potřebám.

Navíc přílišná spotřeba vede ke ztrátě blahobytu (např. příliš pacientů - i těch, kteří tolik

zdravotnictví nepotřebují, ale užívají jej, protože je zadarmo - má za následek pokles kvality

zdravotní péče).

3

Další forma rozdělování veřejných statků: čekání

Vláda podporuje určitou čekací dobu, než přidělí žadateli veřejný statek. To často odradí ty,

kteří by jej nespotřebovávali, kdyby nebyl zadarmo. Ovšem tento systém má své mouchy -

např. důchodci si často rádi počkají na lékaře a vytížený člověk pak musí u doktora čekat

mnohem déle. Tak dochází k neefektivitě.

Vztah mezi veřejným a soukromým poskytováním statků

Někdy je možné poskytovat statek jak soukromě, tak veřejně. Rozložení poskytování se

časem mění a je rozdílné zemi od země (záleží na technologickém rozvoji, životní úrovni

atp.).

Podmínka efektivnosti pro veřejné statky

Klíčové je určení efektivní nabídky. Čistě veřejné statky jsou poskytovány efektivně, když se

součet mezních měr substituce všech spotřebitelů rovná mezní míře transformace.

tato míra udává, kolika jednotek soukromého statku je spotřebitel ochoten se vzdát při

zvýšení své spotřeby veřejného statku o jednotku.

tato míra udává, o kolik se sníží výroba soukromého statku při zvýšení výroby statku

veřejného.

Poptávkové křivky pro veřejné statky

Lidé se rozhodují pro množství veřejných statků při každých volbách, dobrovolně na sebe

berou daňové břemeno. Jedinec má tedy nějaké rozpočtové omezení - svůj plat, který rozdělí

mezi spotřebu soukromých a veřejných statků.

Mezní míra substituce - množství soukromých statků, kterých je spotřebitel ochoten se vzdát

za zvýšení spotřeby statků veřejných. Zvýší - li se cena veřejných statků, poptávka poklesne a

naopak. Tak se dá vysvětlit klesající průběh křivky poptávky po veřejných statcích. Je to

křivka mezní ochoty k placení.

4

Paretovská efektivita a rozdělení příjmů

Neexistuje jediná paretovsky efektivní úroveň nabídky veřejných statků. Jedna paretovsky

optimální situace je v průniku nabídky a agregátní poptávky veřejného statku.

Efektivní nabídka veřejných statků závisí na rozdělení příjmů. Každá změna v přerozdělování

je doprovázena změnou efektivní úrovně nabídky veřejných statků.

Vliv vlády na rozdělení příjmů a nabídku veřejných statků

Vlády většinou zvýhodňují chudší vrstvu obyvatelstva, co se přerozdělování týče. Efektivní

by však bylo, když by sečetla mezní míry substituce a na základě toho by se přerozdělovalo.

Proč to tak tedy není? Protože přerozdělování je spojeno s obrovskými administrativními

náklady. Jednou z možností je zabudování vládních představ do hodnocení veřejných

projektů.

Vliv zdanění a efektivní nabídka veřejných statků

Vláda svým získáváním prostředků (nejčastěji zdaněním) přináší do ekonomiky poruchy,

které vedou k neefektivnosti.

Z grafu je jasné, že výběr daní přináší pokles efektivnosti (křivka dosažitelné spotřeby je pod

křivkou výrobních možností).

Mezní ekonomická míra transformace - množství soukromých statků, kterých se spotřebitel

musí vzdát při zvýšení spotřeby statků veřejných. Daňové břemeno tedy ochuzuje lidi (zvlášť

dopad na bohaté) a zároveň vede k poklesu efektivnosti výroby.

Optimální míra zdanění je vyjádřena Lafferovou křivkou (míra výběru daní v závislosti na

míře zdanění).

5

6. kapitola: Teorie veřejné volby

Soukromé mechanizmy a alokace zdrojů

Cenový mechanizmus zajišťuje efektivní alokaci zdrojů. Ceny mají informační funkci. Na

změnu cen reaguje jak nabídka, tak poptávka. Celý mechanizmus se tak udržuje v rovnováze.

Lidé a firmy se sami rozhodují, jak se statky naložit.

Veřejné mechanizmy a alokace zdrojů

O alokaci rozhoduje vláda, která je složená ze zástupců, které si lidé sami zvolili.

Problém projevování preferencí

Při alokaci veřejného statku je mnohdy těžké umístit tento statek efektivně. Navíc vláda má

omezené informace a těžko určuje, kdy a kde bude užitek z poskytnutého veřejného statku

nejvyšší.

Problém zohledňování rozdílných názorů při agregování preferencí

Politik musí učinit rozhodnutí na základě mnoha rozdílných názorů. Navíc politik

reprezentuje určitou skupinu voličů a ani ti nejsou ve svých názorech na poskytování

veřejných statků jednotní. Politik často rozhoduje tak, aby byl zvolen i příště. Pro objektivnost

hlasování bylo navrženo mnoho systémů (viz dále).

Většinový hlasovací systém

Ve volbě vítězí ta alternativa, která získá většinu hlasů.

Rozhodování typického voliče

Volič volí podle svého zájmu. Porovnává náklady a výnosy ze své volby.

6

Zvýšení veřejných výdajů zvyšuje mezní užitek všech, ale po přesáhnutí určité hranice mezní

užitek z dodatečného zvýšení veřejných výdajů klesá. Navíc klesají prostředky, které by

mohli spotřebitelé utratit za soukromé statky. Optimum je tam, kde se mezní užitek střetává s

mezními náklady.

Přístup k velikosti veřejných výdajů je dán:

různými preferencemi

různým příjmem

daňový systém, který určí, kdo kolik za veřejný statek zaplatí

Pokud je uvalena daň z hlavy, pak i chudší vrstvy preferují nižší spotřebu veřejných statků.

Naopak při progresivním zdanění tito lidé preferují vyšší spotřebu veřejných statků (svezou se

na vyšších daních, které platí bohatší). Při nižší míře příjmu a daném daňovém zatížení bude

chudší člověk dávat přednost menší spotřebě veřejných statků.

7

Střední volič

Ten volič, pro kterého je počet voličů preferujících nižší úroveň veřejných výdajů stejný jako

počet voličů preferujících vyšší výdaje - takže (asi) medián v řadě voličů. Při většinovém

volebním systému je úroveň výdajů optimální úrovní výdajů pro středního voliče. Při

přerozdělování ve společnosti, které vede ke zvýšení středního příjmu, se bude poptávka po

veřejných statcích zvyšovat.

Nedostatky rozhodnutí přijatých většinovým systémem

Užitek středního voliče nelze přenést na celou společnost. Navíc může často při takové

alokaci veřejných statků docházet k plýtvání s nimi.

Paradox hlasování

Na tento problém poprvé upozornil Condorcet. Jde o problém zacyklení hlasování. 3 voliči

mají různé preference. Hlasováním pro 3 různé návrhy se dojde k tomu, že mezi nimi

neexistuje optimální varianta. Pak je důležité, jaké bude stanoveno pořadí voleb (různými

kombinacemi mezi volbami se dojde k různým výsledkům).

Tento paradox nám předváděl Schwarz na přednášce, tak je docela možný, že by se mohl

objevit v testu.

Preference s jedním maximem a existence rovnovážného většinového rozhodnutí

Ne vždy musí při veřejné volbě dojít k paradoxu hlasování. Je to v těch případech, že veřejný

statek nemá žádný substitut, který by mohl být poskytován soukromě. Volba pak má "jeden

vrchol" - všichni se shodnou. Většinou tato situace není reálná.

Arrowova věta o neexistenci ideálního volebního systému

Je zřejmé, že ve většinovém volebním systému nelze najít optimum. Je tedy nějaký systém,

který by toho dosahoval? Arrowova věta zní tak, že neexistuje žádné volební pravidlo, které

by splnilo podmínky pro dosažení volebního optima. Problém personifikace vlády - vláda

není jednotná, proto ani volby, které dělá, nejsou jednotné.

8

Další zákonitosti hlasování

Na zákonitosti volebních systémů se snažili přijít dva ekonomové, Andrew Caplin a Barry

Nalebuff. Jaké je nejmenší množství voličů ve většinovém volebním systému, který nalezne

rovnovážné řešení? Pokud se preference voličů neliší, stačí hranice 64% k zamezení zacyklení

hlasování.

Systém dvou politických stran a střední volič

Pokud proti sobě stojí dvě politické strany, budou vzájemně sledovat své chování. Pokud

jedna strana zareaguje jedním způsobem a získá si většinu voličů, druhá strana udělá to stejné

a počet získaných voličů bude 50 na 50.

Někdy se mohou ve volbách prosadit i nové strany, protože ty si získají na svoji stranu

extrémní voliče, kteří neberou v úvahu ani jednu taktiku dvou stran, soustředících se na

středního voliče.

Proč voliči hlasují?

Proč voliči hlasují, když jsou stejně jen kapkou v moři? Vysvětlením je to, že ze své volby

mají užitek. Pocit spoluzodpovědnosti nás k tomu také vede. Volíme za předpokladu, že nám

náš altruismus přináší užitek.

Volby a zájmové skupiny

Na výsledek politického procesu mají velký vliv zájmové skupiny. Zájmové skupiny jsou lépe

organizované nežli masy a proto dokáží vyvinout vyšší tlak.

Vliv zájmových skupin

Zájmové skupiny mohou na svoji stranu získat ty lidi, kteří by podporovali cíl právě té

zájmové skupiny. Dělají to tak, že potenciálním voličům snižují transakční náklady volby

(autobusy na místo voleb atp.). Zájmové skupiny také dávají politikům přehled o názorech

voličů. Dalším způsobem získání vlivu je uplácení politiků.

Existuje altruistický politik?

Všichni politici jsou do jisté míry zainteresováni při volbě přerozdělování veřejných statků.

Někteří se sice chovají tak, že volí ve veřejném zájmu, ale podle Arrowovy věty je zřejmé, že

co člověk, to jiný náhled na věc a co pro jednoho může být přijatelné, nemusí být přijatelné

pro druhého.

Setrvačnost neefektivních opatření

Mnohdy je přijato opatření, za kterým se skrývá nějaká lumpárna (např. za programem dotace

menším farmářům se může skrývat finanční zájem větších farmářů). Je tedy těžké určit, které

opatření je dobré a v platnosti tím pádem zůstanou i ta špatná.

9

Lindhalův model

Erik Lindhal - snažil se napodobit fungování tržního mechanizmu. Tržní rovnováhu spotřeby

veřejných statků se nachází v průniku agregátní poptávky a nabídky.

Bod rovnováhy je v jeho modelu paretovsky optimální. Slabinou tohoto modelu je to, že

jednotliví voliči nebudou chtít odhalit své preference, protože se zvýšenou poptávkou roste i

cena veřejných statků.

Projevení skutečných preferencí

Veřejný sektor cenu statků neurčuje podle toho, co soukromý sektor tvrdí, ale udržuje ceny

konstantní.

8 kapitola: Externality

Externality

Pozitivní - prospěšný efekt na ostatní

Negativní - negativní efekt na ostatní (škůdce nenese všechny své náklady)

Další dělení externalit je podle toho, kdo je produkuje a to na výrobce (např. firmy) nebo

spotřebitele (např. kuřáci).

Omezené společenské zdroje (příklad externality) - existence vzácného zdroje s volným

přístupem (každý další spotřebitel představuje pro ostatní stávající spotřebitele negativní

externalitu)

.

10

Důsledky externalit

Při výskytu externalit dojde k neefektivní alokaci zdrojů.

S a D se střetávají při neexistenci externalit při množství Qm. Ovšem toto množství nezahrnuje

cenu externalit, protože dodatečné znečištění snižuje společenský užitek. Kdyby výrobce do

svých nákladů započítal i cenu externalit, jeho nabídka by se posunula nahoru a vyrábělo by

se společensky efektivní množství Qe.

Trh a externality

Řešením externalit je jejich internalizace.

Ronald Coase a jeho řešení

Potřeba přesně vymezených vlastnických práv (na přednášce Skopeček říkal, že tohle je

učebnicovej blábol, protože v prostředí přesně vymezených vlastnických práv by externality

neexistovaly a proto je tento předpoklad řešení externalit absurdní, takže pozor u testu).

Coasova věta: "Při výskytu externalit se účastníci trhu mohou vždy spojit a společně se

dohodnout na internalizaci externalit."

Coase předpokládá, že v tržním prostředí, při minimálních transakčních nákladech, dojde

vždy k dohodě a to bez ohledu na to, na čí straně stálo právo na začátku sporu.

Společenský postih

Nečiň jiným, co nechceš, aby jiní činili tobě. Převedeno do ekonomické mluvy: Vytvářej

pozitivní externality, nevytvářej negativní (přesně tak mi to říkávala babička). Mechanizmus

výchovy by měl vést k tomuto pravidlu. Ovšem skutečnost je někde jinde.

Nedostatky tržního řešení

Některé externality neodstraní ani trh, pak přichází řada na veřejný sektor. Jedním problémem

tržního mechanizmu je dobrovolnost při snižování negativních externalit. Dalším důvodem je

existence transakčních nákladů. Třetím důvodem selhání jsou nedokonale definované

vlastnické vztahy.

Výhodou vládních intervencí je to, že jsou vynutitelné a transakční náklady s tím spojené

nízké. Nevýhodou je bujení státního aparátu a nepřehlednost regulovaného systému.

11

Veřejný sektor a externality

Vláda používá 4 způsoby zmírňování vlivu externalit:

vymáhání pokut nebo poplatků

dotace při snižování negativních externalit

zákonné omezení činnosti vyvolávající vznik negativních externalit

legislativní vymezení systému vlastnických práv

Pokuty

Zvyšují náklady soukromé firmy na úroveň celospolečenských nákladů. Jednou formou

pokuty jsou Pigouovské daně. Pokuta je ve výši rozdílu soukromých a společenských

nákladů.

12

Vláda může buď pokutovat znečišťovatele anebo jej naopak vyplácet za to, že nebude

znečištění produkovat ve vysoké míře.

Vládní dotace však nezaručují efektivní alokaci zdrojů. Firmy totiž dotaci odečtou z nákladů a

pak dále vyrábí vyšší, nežli efektivní množství. Systém pokut (narozdíl od systému dotací)

vede k paretovsky optimální situaci.

Regulace

Vlády tento nástroj používají častěji nežli pokuty či dotace. Jde o stanovení různých kvót,

standardů apod.

Metodou regulace je kontrola státních orgánů, kdy jsou kontrolovány firmy a za překročení

regulace jsou pokutovány. Druhá metoda se soustřeďuje na výrobní proces (vláda stanovuje,

jaká paliva mohou firmy používat apod.).

13

Srovnání regulace a pokut

Je to jak srovnávat tržní systém se systémem centrálního plánovače. Někdy má systém

regulace a pokut stejný účinek. Při systému regulací nemůže vláda dosáhnout omezení

produkce na společensky efektivní úroveň.

Systém nelineárních pokut

Tato metoda spočívá v určování výšky pokuty podle úrovně znečištění. Tato metoda však

může vyvolat příliš vysoké náklady na snížení znečištění. Je také možnost stanovit

neomezenou výšku pokuty po překročení určité úrovně znečištění. V takovém případě se pak

bude pokuta rovnat regulaci. Regulaci tedy můžeme považovat za extrémní variantu

nelineární pokuty.

Volba mezi pokutami, dotacemi a regulací

Každý z těchto systémů s sebou nese určité náklady a naopak výhody. Proto není úplně jasné,

co je nejlepší volba. Výběr jedné z metod je individuální. Systémy se liší mírou transakčních

nákladů a potřebou množství informací. Transakční náklady jsou mnohdy vysoké a navíc má

vláda, oproti soukromému sektoru, velmi omezené informace.

14

Neurčitost nákladů a účinku kontroly znečišťování

Náklady na kontrolu znečištění se liší firmu od firmy a stát od státu. Stát by měl tyto rozdíly

zohledňovat. Pravidla by se tedy oblast od oblasti lišila. Takový systém by však byl příliš

nákladný.

Vliv politického mechanizmu na volbu systému

Firmy se snaží na vládu vyvinout tlak a tak ovlivnit míru regulace. Takové omezení pak není

stanovené na základě tržního systému, ale na základě lobbování zájmových skupin. Někdy

mohou některé skupiny ovlivňovat rozmezí regulace tak, aby poškodily své konkurenty.

Systém pokut je naopak méně náchylný k ovlivnění, proto je optimálnější.

Problémy kompenzace

Je těžké určit, kdo a do jaké míry by měl být kompenzován v důsledku existence externalit.

Při změně ceny vlastnictví vlivem změn v jeho okolí mluvíme o kapitalizaci těchto změn.

(Např. postavím dům a za rok vedle mého pozemku začnou stavět dálnici a cena mého domu

klesne. Do jaké míry mám být kompenzován?). Systém odškodnění je velmi komplikovaný a

mnohdy nejasný, k odškodnění tedy dochází jen zřídka.

Právní prostředky při omezování externalit

Výskyt negativních externalit nezjišťuje vláda, ale sama poškozená strana. Takový systém je

efektivnější. Je zde však předpoklad jasně vymezených práv. Vztahy mezi škůdcem a

poškozeným se vždy vyjasní během soudního procesu. Tento systém je tedy mnohem

výhodnější, nežli jakékoliv vládní regulace. Avšak i s tímto systémem jsou spojeny vysoké

TC a proto k soudům týkajících se externalit dochází jen málo. Někdy dochází ke kolektivní

žalobě, kdy jeden člověk žaluje škůdce ve jménu veliké skupiny poškozených. Tím se TC

částečně sníží.

15

4. kapitola: Ekonomie blahobytu: efektivnost a rovnost

Vzájemný vztah efektivnosti a rovnosti

Existuje vzájemný substituční vztah mezi efektivností a rovností. Abychom dosáhli vyšší

rovnosti, musíme se vzdát části efektivnosti.

Je předmětem diskusí, zda je důležitější efektivnost nebo naopak rovnost. Efektivnost je často

ztotožňována s růstem HDP. Pro rovnostní program je takový, který přesouvá bohatství od

bohatých k chudým.

Nejčastějším měřítkem nerovnosti ve společnosti je index chudoby.

Paretovská efektivnost

Velká část vládních opatření některé skupině pomáhá, ale zároveň jiné škodí. Ocitneme-li se v

situaci, kdy je prosazen program, který vylepší situaci jedné skupiny bez toho, aby uškodil

komukoliv jinému, tuto situaci nazveme paretovsky efektivní. Paretovské zlepšení je vždy

cílem ekonomů. Toto jejich přesvědčení se nazývá paretovský princip.

Paretovská efektivnost a individualismus

Definice paretovské efektivnosti bere v úvahu pouze blahobyt jednotlivců a nezohledňuje

jejich vzájemné postavení. Např. někdy rostou důchody nejbohatších mnohem rychleji nežli

důchody chudších. Tato situace je paretovsky optimální (důchody rostou všem), ale někdo by

mohl namítnout, že takové rozdíly ve společnosti nejsou ok.

Navíc jen sám jedinec dokáže posoudit, co mu prospívá, takže je asi složité definovat, co je

skutečně pareto optimální.

Suverenita spotřebitele a státní paternalismus

Někdy potřebují lidé vedení ze strany státu - paternalismus. Toto je častým zdůvodněním

vládních programů, kdy je např. vymáhána nucená spotřeba určitých statků (např. očkování).

Rozdělení příjmů

Nejzávažnějším nedostatkem principu paretovské efektivnosti je absence rozdělení příjmů ve

společnosti. Většina vládních programů totiž prospívá některým skupinám na úkor jiných.

16

Užitková funkce a mezní užitek

Změny vyvolané určitým vládním opatřením jsou často velmi komplexní. Např. zvýšení daní

povede k tomu, že budou lidé muset pracovat déle a méně spotřebovávat, ale na druhou stranu

budou moci spotřebovávat více veřejných statků. Pro zvyšování užitku máme funkci užitku,

dodatečné zvýšení užitku představuje mezní užitek. Mezní užitek je klesající. Čím víc dostanu

nějakého statku, tím vyšší mám užitek, ale mezní užitek z každé další jednotky je menší a

menší. Mezní analýza zkoumá následky přesunu jednotky zdrojů od jednoho výrobce k

druhému. Přesun užitku je dán křivkou užitkových možností.

Paretovská efektivnost a křivka užitkových možností

Bude-li ekonomika pracovat pod svým potenciálem (bod I), pak každá situace, která povede k

posunu nahoru napravo od tohoto bodu, bude paretovské zlepšení. Každý bod ležící na hranici

užitkových možností je paretovsky optimální. Nemůžeme však zhodnotit, který z bodů na

křivce je výhodnější.

Paretovská efektivnost a princip kompenzace

V praxi příliš často ke kompenzacím poškozených nedochází. Je-li prospěch vyšší nežli ztráta,

je teoreticky možné poškozeným nahradit ztráty - toto se nazývá kompenzační princip. Hlavní

příčinou, proč většinou nikdo není odškodněn, je to, že je těžké určit, kdo na vládním

programu vydělává nebo naopak tratí, a kolik. Dalším problémem je to, že každý jedinec má

individuální preference, které nedokáže nikdo přečíst.

Křivka společenského užitku a rozdělení příjmů

Nástrojem k měření preferencí jsou indiferenční křivky. Udávají různé kombinace statků, ze

kterých mají spotřebitelé stejný užitek. Ve většině úvah nepotřebujeme znát, o kolik a jak

vzrostl či poklesl užitek spotřebitelů, stačí nám zkoumání jejich indiferenčních křivek. Jediné,

co potřebujeme vědět, je to, zda je užitek pro spotřebitele vyšší nebo nižší. Společnost

odvozuje blahobyt z užitků svých členů. Společenská indiferenční křivka určuje takové

kombinace individuálních užitků, mezi kterými je společnost indiferentní. Pro tuto křivku má

společenská funkce blahobytu konstantní úroveň. Společenská funkce blahobytu nám

poskytuje měřítko pro porovnávání různých rozdělení zdrojů. Problém je v tom, jak tuto

funkci definovat.

17

Volba v rámci společnosti

Množina možností - množina všech alternativ, které jsou dosažitelné. Jednotlivé alternativy

jsou charakterizovány užitkem dosahovaným jednotlivými členy společnosti.

Někdy je společenský prospěch hodnocený výše nežli ztráta jednotlivce, proto se může bod

efektivnosti pohybovat jinde nežli v případě individuálních indiferenčních křivek.

Společenské rozhodování v praxi

Vlády se neřídí křivkami společenského užitku. Své programy ustavují na základě porovnání

přínosů různým skupinám ve společnosti. Výsledný efekt programu pak vlády vyjadřují

prostřednictvím změn v efektivnosti a rovnosti ve společnosti.

18

Utilitarismus a rawlsismus

Utilitarismus tvrdí, že blahobyt společnosti se rovná prostému součtu blahobytů všech členů.

Tento názor formuloval Jeremy Bentham. Společnost je indiferentní mezi snížením užitku

prvního jedince o jednotku a zvýšením užitku druhého jedince o stejnou jednotku.

Nejextrémnější názor zastává John Rawls rawlsismus - pro blahobyt společnosti je

důležitý jen blahobyt nejchudšího člena. Společnost si může pomoci zvýšením blahobytu

nejchudšího člena, ale nic nezíská zvýšením blahobytu všech ostatních. Podle Rawlse

neexistuje zvýšení užitku bohatých, které by mohlo kompenzovat ztrátu společenského

blahobytu, spojenou se ztrátou blahobytu nejchudšího člena společnosti (takovej bullshit!!!).

Hodnocení alternativních programů

Jak velké je ještě únosné snížení blahobytu jedné skupiny na úkor zvýšení blahobytu jiné

skupiny?

Odvození společenské funkce blahobytu

Neexistuje možnost, jak sečíst užitky jednotlivých členů společnosti. Ekonomové se snaží

rozšířit tzn. smluvní teorii státu (aka teorii společenské smlouvy). Nahlíží na stát jako na

dobrovolné společenství lidí, kteří se spojili, aby uspokojovali svoje potřeby. Všichni přitom

"podepsali" smlouvu, která určuje jejich práva a povinnosti vůči státu. Stát jim na oplátku

poskytuje služby, které by si jako jednotlivci nemohli zajistit. Rawls tvrdí, že bychom si měli

položit otázku: "Co by nám připadlo spravedlivé, když bychom nevěděli, zda se narodíme jako

syn či dcera boháče nebo chudáka?" a podle toho volit vládní programy.

Srovnání užitkových funkcí

Abychom mohli srovnávat užitek jednotlivých osob, musíme nejen předpokládat, že je takové

numerické srovnání možné, ale navíc musíme být přesvědčení, že srovnávané osoby mají

zhruba stejné funkce užitku. Proti srovnávání užitků se staví řada ekonomů. Skutečnost je

taková, že doopravdy nelze srovnat mezní užitek dvou osob. Proč předpokládat, že bohatší

lidé mají menší mezní užitek z dodatečného dolaru nežli chudší lidé???

Měření neefektivnosti

Při posuzování různých vládních programů ekonomové často zdůrazňují efektivnost.

K posouzení míry neefektivnosti ekonomové často užívají tuto otázku: "Kolik by jste byli

ochotní zaplatit za odstranění toho kterého neefektivního opatření?". Když by např.

spotřebitel byl ochoten zaplatit až 100 dolarů za odstranění daně na cigarety, vyplatilo by se

zavést paušální daň (lump-sum tax) ve výši 100 dolarů. Rozdíl mezi příjmy z vybraných daní

(např. 80 dolarů) a paušální daní nazýváme umrtvená ztráta. Ta měří neefektivnost uvalené

daně.

19

Daň do ekonomiky přináší jistou deformaci - distorzi. Spotřebitelé jsou nuceni utrácet svůj

důchod za jiné, méně zdaněné statky. Daň mění strukturu jejich spotřeby. Umrtvená ztráta se

dá spočítat pomocí funkce kompenzované poptávky. Kompenzovaná poptávka udává úroveň

poptávky při růstu cen zboží za podmínky, že spotřebitel zvýší svůj příjem, takže jeho

celkový užitek se nemění. Trojúhelník z předešlého grafu (velikost mrtvé umrtvené ztráty) se

také nazývá Harbergerův trojúhelník (podle Arnolda Harbergera). Umrtvená ztráta je rozdíl

mezi celkovou sumou, kterou by byl spotřebitel ochoten zaplatit po odstranění daně a

výběrem daní.

Tuto kapitolu doporučuju pozorně přečíst...Schwarz to s náma na přednáškách nestihnul a

doporučoval se to naučit k testu.

17. kapitola: Kdo ve skutečnosti platí daně - dopad zdanění

Daňové břemeno udává, kdo skutečně daně platí a analýza dopadu daní zkoumá rozložení

daňového břemene ve společnosti. Daňové břemeno může být totiž přesunuto a to v závislosti

na relativních změnách ceny zdrojů. Daň uvalená na zaměstnavatele může být přesunuta na

zaměstnance stejně jako daň uvalená na producenta přesunuta na spotřebitele.

Efektivní daňová sazba dává do poměru celkovou výši daňového břemene a příjmu

spotřebitele (T/I).

Je-li T/I vyšší pro bohatší a nižší pro chudší obyvatele, takový daňový systém nazýváme jako

progresivní. Je-li tomu naopak, takový systém nazýváme regresivní. Pokud je T/I stejný pro

všechny, systém nazýváme proporcionální.

Dopad daní ve Spojených státech

Tento model přináší dva důležité závěry. Skutečná daňová zátěž z daní se často liší od

legislativních záměrů. Určení daňové zátěže je komplikované a pravděpodobně bude vždy

zdrojem sporů i mezi odborníky.

20

Dopad daní v konkurenčním prostředí

Uvalením daně na výrobce mu vzrostou jednotkové náklady. To se projeví tak, že nabídková

křivka se posune vzhůru. Část daně je přesunuta na spotřebitele. Do jaké míry bude daň

přenesena na spotřebitele, závisí na elasticitě nabídky a poptávky.

V prvním případě spotřebitelé nakupují stejné množství statku, i když cena roste. To se stane

v případě, že je poptávková funkce vertikální nebo nabídková funkce horizontální. Daň je

plně přesunuta na spotřebitele.

V druhém případě, je-li poptávková funkce horizontální nebo nabídková funkce vertikální,

platí daň plně výrobce. Ceny po uvalení daně nevzrostou.

21

Vliv elasticity nabídky a poptávky

Zákazníci platí více, čím je poptávková křivka strmější nebo čím méně strmá je nabídková

křivka. Opak platí pro výrobce. Sklon nabídky a poptávky měříme elasticitou.

Vliv daní na chování firem

Při uvalení daní má firma náklady MC+t, produkce firmy se snižuje. Sníží-li však všechny

firmy produkci, cena jejich zboží vzroste. Nový bod rovnováhy bude tam, kde se tržní cena

rovná MC+t.

Vliv daní na poptávku po práci

Kdo skutečně ponese daně, závisí na elasticitě nabídky a poptávky po práci. Je-li nabídka

práce neelastická (jak tomu většinou bývá ve skutečnosti), vyšší část daně ponesou

zaměstnanci.

Zdanění výrobních faktorů a statků s nízkou elasticitou

Např. je snadné plně zdanit majitele půdy, protože tento výrobní faktor má nulovou elasticitu

nabídky. Dalším takovým příkladem je ropa. Daň z ropy je tak do velké míry placena majiteli

ropných vrtů.

22

Ekvivalence daní

Někdy mají zdánlivě rozdílné daně stejný účinek. Mnoho daní, které jsou z administrativního

hlediska odlišné, jsou z ekonomického pohledu ekvivalentní.

Daň z příjmů a daň z přidané hodnoty

V každém státě musí platit rovnost mezi tím, co lidé vyprodukují a tím, co spotřebují. Protože

hodnota produkce a spotřeby musí být stejná, je jakákoliv jednotná daň z příjmů ekvivalentní

jednotné dani z produkce.

Stát může vydat daň na každý krok produkce statku nebo až na jeho konečnou přidanou

hodnotu. První druh daně nazýváme prodejní daň, druhý druh pak daň z přidané hodnoty. Obě

mají ekvivalentní účinky. Většina států používá daň z přidané hodnoty.

Ekvivalence daně z příjmů a spotřebních daní

Sklon ke spotřebě je vždy stejný, ať je daň uvalena na příjem nebo na spotřebu (člověk chce

část důchodu spořit a část spotřebovat v budoucnu - tuto část navíc navýšenou o úrok). Vztah

mezi dnešní a budoucí spotřebou se daní nemění. Zde je vidět, že je daň ze spotřeby

ekvivalentní dani ze mzdy.

Tuto kapitolu taky doporučuju pečlivě přečíst. Skopeček tvrdil, že se problematika elasticity

poptávky a nabídky (včetně grafů!!!) určitě objeví v testu. Dál se zmiňoval o tom, že je

potřeba znát zhruba velikost přímých a nepřímých daní, rozdíly mezi progresivní, regresivní a

rovnou daní a mít v tom celkově nějakej přehled.