I.

Nadešel nový rok 1652. Leden byl mrazivý, ale suchý. Tuházima přikryla svatou žmujdž bílým, na loket silným příkrovem.Lesy se prohýbaly a lámaly pod bohatým obalem, zrak na sluncipřecházel ve dne od sněhu a v noci při měsíci jako když se napovrchu, ztuhlém od mrazu, třpytí chvějné jiskry. Zvěř se přibli-žovala k lidským obydlím a ubohé, šedé ptactvo ťukalo zobákemna okenní tabule, pokryté jinovatkou a sněžnými květy.

Jednoho večera seděla panna Alexandra spolu s dvorskýmiděvčaty v čeledníku. Byl to dávný obyčej Billewiczů, že kdyžnebylo hostí, trávili večery s čeledí, zpívajíce nábožné písněa vychovávajíce prostý lid svým příkladem. Tak také činilapanna Alexandra a to tím spíše, že mezi jejími dvorskými děv-čaty byly skoro samé šlechtičny, většinou chudé siroty. Ty vy-konávaly všelikou práci i tu nejhrubší a byly panstvu k obsluze,za to se navzájem cvičily ve způsobech, poněvadž se s nimi lépezacházelo nežli s prostými služebnými děvčaty. Byly však mezinimi i selské dívčice, lišící se hlavně řečí, protože mnohé z nichneuměly polsky.

Panna Alexandra seděla spolu se svojí příbuznou, pannouKullwiecovou, uprostřed a děvčata na lavicích po stranáchvšechna předla len. V mohutném krbu s visutým příklopem ho-řela sosnová polena a štěpiny, brzy uhasínající a brzy opět vy-šlehující jasným, velikým plamenem nebo jiskrami, dle toho,jak vedle krbu stojící výrostek přikládal drobnější březové dřívía louč. Když plamen vyšlehl jasněji, bylo vidět tmavé, dřevěnéstěny převeliké jizby s neobyčejně nízkým, trámovým stropem.Z trámů visely na nitích různobarevné hvězdičky, vyřezávanéz oplatek a třesoucí se v teple, a za trámy vyčuhovaly pásmačesaného lnu, převislé na obě strany jako ukořistěné tureckéodznaky. Skoro celý strop byl jimi obložen. Po tmavých stěnáchse jako hvězdy lesklo cínové nádobí, větší i menší, stojící neboopřené na dlouhých, dubových poličkách.

V pozadí u dveří vlasatý Žmujdžan rychle a hlučně otáčel ma-

12

lými mlýnskými kameny, broukaje si přitom pod nosem jedno-tvárnou píseň, panna Alexandra obracela mlčky mezi prsty rů-žencové kuličky, přástevnice mlčky předly.

Zář plamene padala na jejich mladé, zardělé tváře, dívky pak s ru-kama zdviženýma ke koudelím, levou soukaly měkký len, pravouotáčely vřeteno. Všechny horlivě předly jako o závod, povzbuzo-vány přísnými pohledy panny Kulwiecové. Občas také pohlédlybystrýma očkama na sebe, občas na pannu Alexandru, jako kdybyočekávaly, že zakáže Žmujdžanovi, aby rychle mlel a že zanotujenábožnou píseň, ale neustávaly v práci a jen předly a předly. Nitěse navíjely, vřetena hrčela, v rukou panny Kulwiecové se kmitalydráty a vlasatý Žmujdžan hučel mlýnskými kameny.

Chvílemi však práci přerušoval, nejspíše se něco na kamenechporouchalo, neboť se zároveň ozýval jeho hněvivý hlas :

„Padlas!“Panna Alexandra zvedla hlavu, jako když je probuzena tichem,

které se dostavovalo po zakletí Žmujdžanově. Tehdy ozařovalplamen její tvář a vážné, modré oči, hledící zpod černého obočí.

Byla to půvabná panna rusých vlasů, přibledlé pleti a jem-ných tahů. Měla krásu bílého květu. Smuteční šat jí dodávalvážnosti. Seděla před krbem a byla ponořena v myšlenky, jakoby snila. Jistě přemítala o vlastním osudu a životním běhuplném nejistoty.

Závěť ji ustanovovala chotí člověka, kterého neviděla od desítilet a protože dovršovala teprve dvacátý rok, zůstala jí pouze ne-jasná z dětství vzpomínka na nějakého bouřlivého hošíka, který,když meškal ve Wodoktech s otcem, běhával více s ručnicí pobažinách, než aby se díval na ni.

„Kde je a jaký nyní je?“ — to byly otázky, které se vážnépanně vtíraly na mysl.

Znala jej sice ještě z vypravování nebožtíka podkomořího,který si čtyři léta před smrtí předsevzal, že podnikne dalekoucestu do Orši. Nuže, podle tohoto vypravování měl to být „šlech-tic veliké odvahy, ale přitom hrozně horká krev“. Podle onéúmluvy o manželství dětí, uzavřené mezi starým Billewiczema Kmicicem otcem, měl tento šlechtic přijeti hned do Wodoktů,

13

aby se ucházel o ruku panny. Zatím však vypukla veliká válkaa kavalír místo k panně, odtáhl na berestečské pole. Byl tam po-střelen a léčil se doma, pak ošetřoval chřadnoucího a smrti blíz-kého otce. Potom byla zase vojna — a tak uběhla ona čtyři léta.Teď od smrti starého plukovníka uplynulo již drahně času, alepo Kmicicovi nebylo slechu.

Měla tedy panna Alexandra o čem přemýšlet a snad se jí i poneznámém zastesklo. Ve svém srdci, čistém právě proto, žeještě nepoznalo lásky, nosila velikou odhodlanost k milování.Bylo třeba jen jiskry, aby se na tomto doutnajícím ohništi vzní-til plamen, klidný sice, ale jasný, rovný a nehasnoucí jako li-tevský „znič“.

Proto se jí zmocňoval nepokoj, někdy blažený, někdy všaktíživý a její duše si stále dávala otázky, na které nebylo odpo-vědi, či lépe řečeno, odpověď se měla teprve dostavit z dale-kých polí. První otázkou totiž bylo: zasnoubil se s ní z dobrévůle a odpoví odhodlaností k jejímu odhodlání? Za oněch časůbývaly úmluvy rodičů o manželství dětí věcí obvyklou a děti,byť i po smrti rodičů, protože k sobě byly poutány požehnáním,úmluvě nejčastěji dostávaly. Ve svém zasnoubení nespatřovalatedy panenka ničeho kromobyčejného, ale že dobrá vůle ne-chodí vždy ruku v ruce s povinností, tížila rusou hlavinku pan-ninu i tato starost: „Bude mě milovat?“ A pak se již na ni slétlohejno myšlenek, jako se slétají ptáci na stromy, stojící osamělena širých polích. „Kdo jsi? Jaký jsi? Chodíš světem živ či jsitam již někde snad padl?... Jsi daleko či nablízku?...“ Otevřenésrdce pannino jako dveře, otevřené ku přijetí vítaného hosta,bezděčně volalo do dalekých krajů, do lesů a zasněžených polí,jež se halily v noc: „Pojď ke mně, junáku! Není zajisté ve světěnic trapnějšího nad čekání!“

Vtom jako odpověď na volání doletěl zvenčí, právě z oněchzasněžených dálek, zahalených nocí, hlas zvonku.

Panna sebou trhla, leč vzpamatovala se, hned si vzpomněla,že to z Pacunelů skoro každý večer posílali do lékárničky proléky mladému plukovníkovi, tu domněnku potvrdila panna Kul-wiecová, řkouc:

14