kostel panny marie, sv. jeronýma a slovanských patronů v ... · ruchu rostoucího velkoměsta...

Kostel Panny Marie, sv. JeronýMa a slovansKých patronů v eMauzích

Vážení čtenáři,brožurka, kterou právě držíte v ruce, je už desátým svazkem z ediční řady, v níž se od roku 2014 věnujeme kostelům na území Prahy 2.Benediktinské opatství Na Slovanech neboli Emauzy s kostelem Panny Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa patří mezi nejvý-znamnější zakladatelské počiny císaře Karla IV. V publikaci se dozvíme, že šlo nejen o jednu z dominant nově založeného Nového Města pražského, ale díky slovanskému jazyku bohoslu-žeb se jednalo o instituci, která v celé tehdejší střední Evropě neměla obdoby. A unikátní byla lecčím dalším i v průběhu následujících staletí…Slovanský klášter byl jednou z největších staveb Karla IV., kterou zakladatel viděl dokončenou ještě za svého života. Dokonce zde pak v prosinci 1378 bylo vystaveno císařovo tělo. Výlohy na zbudování kláštera podle Hájkovy kroniky činily 18 747 zlatých, 7 grošů a 3 krejcary, což je cena „na trojníky“ srovnatelná s výdaji na velký kamenný, dnes Karlův most! Příběh tohoto svatostánku je opravdu ojedinělý a plný zvratů, od začátku až do konce, od založení až k návratu mnichů žijících podle řehole sv. Benedikta po roce 1989 a pádu komunismu. Právě komunisté stojí za atypickou náhradou věží, zbořených při spojeneckém náletu v únoru 1945. Protože chtěli upozadit duchovní rozměr stavby, vybrali co nejvíce „světský“ návrh – naštěstí tak povedený, že si dnes Emauzy bez zlatých hrotů snad ani nedovedeme představit.Knížečku jsem opět četla jako napínavou detektivku. Přeji podobný zážitek při čtení i Vám, čtenářům. A těším se s Vámi při některé z četných příležitostí v Emauzích na shledanou.

VašeMgr. Jana ČernochováStarostka městské části Praha 2

2

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

Kostel Panny Marie, sv. Jeronýma a slovanských patronů

3

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

Kostely na území Prahy 21 sv. Martina2 sv. Longina3 sv. Václava4 Panny Marie, sv. Jeronýma

a slovanských patronů (Emauzy)5 P. Marie a sv. Karla Velikého (Karlov)6 sv. Štěpána7 sv. Kateřiny8 sv. Apolináře9 Zvěstování P. Marie (Na Trávníčku)

10 sv. Kosmy a Damiána11 sv. Ignáce12 P. Marie Sedmibolestné (u Alžbětinek)13 nejsvětější Trojice14 sv. Cyrila a Metoděje15 sv. Jana Nepomuckého na Skalce16 sv. Petra a Pavla17 sv. Ludmily

hranice Prahy 2 historický průběh opevnění

Nového Města a Vyšehradu

Mapa kostelů na území Prahy 2

4

HistorieBenediktinské opatství Na Slovanech neboli Emauzy

s kostelem Panny Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa patří mezi nejvýznamnější zakladatel-ské počiny císaře Karla IV. Šlo nejen o jednu z dominant nově založeného Nového Města pražského, ale díky slo-vanskému jazyku bohoslužeb se jednalo o instituci, která v celé střední Evropě neměla obdoby.

Přestože hlavním jazykem katolické církve byla vždy latina, užívání slovanského liturgického jazyka – staroslo-věnštiny, zapisované hlaholicí – mělo starobylou tradici sahající do 9. století ke svatým Cyrilu a Metodějovi (kteří sice přišli z Řecka, ale jejich slovanskou liturgii schvá-lil i papež Hadrián II.). Po vyhnání Metodějových žáků z Velké Moravy byla v Čechách staroslověnská vzdělanost udržována do konce 11. století v Sázavském klášteře, jiní kněží odešli do Bulharska, odkud se pak staroslověnština jako náboženský i úřední jazyk šířila dál a dodnes je jedním z hlavních jazyků pravoslavných církví. Slovanská bohoslužba a hlaholice se ale dostaly také do Chorvatska a Dalmácie, kde se udržely v katolickém prostředí, zejména v klášterech, a dočkaly se rozkvětu hlavně po roce 1248, kdy bylo jejich užívání oficiálně uznáno papežem Inocencem IV. A zde se zřejmě během svého pobytu v Dalmácii roku 1337 se staroslověnskou liturgií seznámil mladý moravský markrabě a pozdější císař Karel IV.

9. května 1346 papež Kliment VI. na Karlovu žádost udělil pražskému arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic svolení se založením jednoho kláštera v Čechách se slovanskou liturgií. Karel IV. tímto záměrem patrně sledoval hned několik cílů. Především, jak i papež zdůvodnil udělení svého


5

souhlasu, slovanská bohoslužba skýtala lepší možnost evangelizačního působení na pohanské kmeny v Pobaltí a na pravoslavné jižní a východní Slovany; ideálním cílem bylo znovusjednocení křesťanského Východu s Římem. Dalším záměrem bylo pozvednutí lesku Prahy jako sídel-ního města císaře – promyšlená koncepce Nového Města pražského tak měla podle vzoru Říma odkazovat na celé bohatství a rozmanitost tehdejšího křesťanstva. Tak bylo v Praze mimo jiné založeno ještě opatství sv. Ambrože s milánskou liturgií, do Prahy byli pozváni karmelitáni jako řád s vazbou na Svatou zemi a kostel na Karlově zase odkazoval na Cáchy a tradici Karla Velikého. A v neposlední řadě bylo cílem i pozvednutí češtiny jako kulturního jazyka – zatímco totiž výhradním jazykem bohoslužby zůstávala staroslověnština, čeština se stala ve Slovanském klášteře významným jazykem písemnictví. Klášter byl od počátku v úzkém kontaktu s pražskou univerzitou a někdy se dokonce uvádí, že vedle latinské univerzity plnil funkci prvního centra slovanských studií.

21. listopadu 1347, tedy ještě několik měsíců před zalo-žením Nového Města pražského v dubnu 1348, vydal Karel IV. v Norimberku zakládací listinu, v níž sděluje Arnoštu z Pardubic, že dostal od papeže svolení, aby u podskalského kostela sv. Kosmy a Damiána zřídil bene-diktinský klášter „... ke cti Boží, sv. Jeronýma, který první přeložil bibli z hebrejštiny do latiny a slovanského jazyka, a sv. Cyrila, Metoděje, Prokopa a Vojtěcha, českých pat-ronů…“ Dne 14. prosince 1347 arcibiskup povýšil dosavadní farní kostelík sv. Kosmy a Damiána na klášterní a založení kláštera nabylo právní moci po potvrzení papežskou bulou z 21. září 1348.

Historie

6

Románský kostelík sv. Kosmy a Damiána měl starobylou historii. Poprvé je zmiňován roku 1178 už jako starodávný. Podle Hájkovy kroniky jej měl založit sám sv. Václav a podle jiné pověsti v něm sloužili mše sv. Vojtěch i sv. Prokop. Po založení benediktinského opatství sloužil 23 let jako hlavní klášterní kostel, než byl dokončen nový gotický chrám.

Díky tomu, že byl klášter od počátku součástí koncepce Nového Města, bylo pro něj vybráno vynikající místo; v těsné blízkosti hlavního městského tržiště, u královské cesty směřující na Vyšehrad a v dominantní poloze nad vltavským břehem na konci skalnatého hřbetu, zároveň rozsáhlé pozemky obehnané zdmi oddělovaly klášter od ruchu rostoucího velkoměsta (pro benediktinské kláštery je na základě řehole sv. Benedikta jinak typické spíše umístění mimo město). Pozoruhodná je také souvislost s dalšími kostely v okolí. Pět významných novoměstských kostelů založených Karlem IV. tvoří na mapě pravidelný kříž – severojižní rameno kříže spojuje kostely sv. Kateřiny a Zvěstování Panny Marie na Trávníčku. Západovýchodní rameno pak vede od Emauzského kostela ke kostelu P. Marie a sv. Karla Velikého na Karlově. Ramena kříže se pak protínají v kostele sv. Apolináře. Toto uspořá-dání pravděpodobně není náhodné; Karel IV. byl známý svým důrazem na křesťanskou mystiku a symboliku a při budování Prahy jako nového hlavního města Svaté říše římské vycházel z koncepce nebeského Jeruzaléma. Kříž tvořený významnými stavbami měl přinést městu zvláštní požehnání.

Záhy po založení kláštera se sem začali stěhovat první mniši. Místo, odkud první benediktini přišli, není přesně doloženo. Často se v literatuře uvádí opatství sv. Kosmy a Damiána ve Tkonu na ostrově Pašman u Zadaru, ale podle


7

novějších výzkumů pravděpodobně pocházeli zejména z klášterů v biskupství Senj na severu Dalmácie. Podle zpráv pozdějších kronikářů povolal Karel IV. do Prahy 80 chorvatských mnichů. Už v prvních letech začal klášter fungovat jako kulturní centrum a velká pozornost byla věnována pořizování liturgických knih. Císař Karel IV. již roku 1356 zřídil zvláštní funkci písaře s platem deset hřiven stříbra ročně, který byl pověřen opisováním liturgických textů „v ušlechtilém jazyce slovanském“.

Kolorovaný dřevoryt Michaela Wolgemuta z knihy Hartmanna Schedela Liber cronicarum z roku 1493. Ze sbírky Muzea hl. m. Prahy.Jde o nejstarší dosud známé vyobrazení Prahy, zachycující pohled z Vyšehradu k Pražskému hradu. V pravé části je zachycena jižní část Nového Města: v popředí jsou dva kostelíky v Podskalí, za nimi dominující komplex kláštera Na Slovanech s charakteristickou vysokou střechou, na jejímž hřebeni stojí štíhlý sanktusník, za ním vlevo pak kostel sv. Václava a hrádek na Zderaze

Historie

8

Nový klášter byl budován nepřetržitě v letech 1347–1372. Jako první byla zahájena stavba východního závěru kostela spolu s východním křídlem kláštera. Krátce po zahájení stavby, zřejmě začátkem 50. let, došlo ke změně plánu a rozšíření východního křídla, což pravděpodobně souviselo s uctíváním říšských svátostin při svátku Kopí a hřebů Páně, nově ustaveném na žádost Karla IV. roku 1354. Následně budování kostela pokračovalo směrem k západu a zároveň byla stavěna další křídla kláštera, dopl-něná ambitem (křížovou chodbou) kolem rajského dvora. Ten byl vyzdoben nádhernou freskovou výzdobou – tzv. Emauzský cyklus namalovaný kolem roku 1360 je dodnes jedním z největších kulturních pokladů kláštera. Komplex kláštera s kostelem zaujal po své dostavbě přední místo mezi dominantami města. Jedním z nejoriginálnějších rysů kostela a jeho hlavním poznávacím znakem v panoramatu Prahy se stala jeho sedlová střecha, která byla sama téměř stejně vysoká jako stěny kostela. Chrám tedy původě neměl věže, dominantní účinek byl docílen právě jeho mohutnou a široce rozkročenou střechou. Střecha byla pokryta červeně a zeleně pálenými taškami, které ostře kontrastovaly s bílým zdivem, a uprostřed hřebene byla doplněna štíhlým sanktusníkem (věžičkou), jehož vrchol dosahoval výše téměř 50 metrů.

Slovanský klášter byl jednou z největších staveb Karla IV., kterou její zakladatel ještě za svého života viděl dokonče-nou. Tradice srovnává výši stavebních výloh na zbudování kláštera s Karlovým mostem – podle Hájkovy kroniky stála stavba 18 747 zlatých, 7 grošů a 3 krejcary (a to ještě podle pověsti si řemeslníci z ušetřeného materiálu postavili v Podskalí vlastní kostelík sv. Antonína, dnešní kostel Nejsvětější Trojice).


9

Opatský chrám Panny Marie, sv. Jeronýma, sv. Cyrila a Metoděje, sv. Vojtěcha a sv. Prokopa byl s velkou slávou zasvěcen na velikonoční pondělí 29. března 1372. Obřad vysvěcení vykonal osobně arcibiskup Jan Očko z Vlašimi za přítomnosti císaře a krále Karla IV. a jeho syna Václava, dále papežského legáta Jana, latinského patriarchy alexan-drijského, arcibiskupa a kurfiřta z Mohuče, arcibiskupa z Granu, biskupů z Met, Paříže, Augsburgu a Neuburgu, saského kurfiřta Václava, poslů uherského krále Ludvíka, ostřihomského arcibiskupa, opolského knížete Vladislava a dalších knížat a urozených pánů a početného davu diváků. Během mše svaté se četl text z Lukášova evangelia o cestě do Emauz; odtud se pro opatství Na Slovanech ujalo biblické pojmenování Emauzy.

Když císař Karel IV. roku 1378 zemřel, jeho tělo bylo vystaveno v rakvi v několika pražských kostelích; v opat-ském kostele v Emauzích tak otec zakladatel naposledy pobyl v noci z 11. na 12. prosince 1378.

Podle zachovaných zpráv víme, že se brzy po založení klášterní komunita potýkala s vnitřními problémy. Roku 1367 chtěli někteří mniši opustit klášter a odejít do ciziny, což jim arcibiskup zakázal. Později zase vznikla rozepře mezi opatem Pavlem a konventem v čele s převorem Oldřichem, spor musel urovnat arcibiskup, takže roku 1379 mniši opět přislíbili poslušnost opatovi. Přesto se komunita natolik rozrostla, že mohla roku 1380 na pozvání knížete Konráda II. založit filiální klášter ve městě Olešnice u Vratislavi ve Slezsku a roku 1390 na přání polského krále Vladislava Jagiella a jeho manželky Hedviky další slovanský klášter v městečku Kleparz, dnes předměstí Krakova. Král Václav IV. potvrdil 22. srpna 1393 Emauzskému klášteru všechna jeho privilegia.

Historie

10

Ve středověké knihovně Emauzského opatství byly pravděpodobně zastoupeny především knihy liturgické, biblické a jazykové, psané hlaholicí jak ve staroslověnštině, tak v češtině. Do dnešních dnů se z nich zachovalo jen nepatrné torzo, například část České bible hlaholské nebo Hlaholský Comestor (biblická dějeprava).

Koncem 14. století vznikla v Emauzském klášteře pozoruhodná literární památka, známá jako Remešský evangeliář. Jde o soubor staroslověnských textů, z nichž první část obsahující úryvky evangelií je psaná cyrilicí, byla napsána zřejmě už v 11. století a její původ je neznámý (v době Karla IV. byla považována za vlastnoruční rukopis sv. Prokopa ze Sázavského kláštera), druhá část, obsahující pontifikální modlitby a čtení pro opata, byla napsána hlaho-licí a je datována 1395. Oba rukopisy byly svázány v jednu knihu, s vazbou bohatě ozdobenou zlatem, drahokamy a svatými ostatky. Později se dostala do Cařihradu (jako dar cařihradskému patriarchovi od husitského poselstva, jednajícího o možnosti připojení k pravoslaví), kde ji roku 1574 koupil remešský arcibiskup Karel kardinál Lotrinský, který ji odvezl do Francie a věnoval do pokladu katedrály v Remeši. Drahocenná křesťanská kniha psaná tajemným písmem a jazykem se stala předmětem značné úcty (byla připisována sv. Jeronýmovi, což mohlo odkazovat na původ z pražského opatství zasvěceného sv. Jeronýmovi) a francouzští králové na ni skládali přísahu během koru-novačních obřadů. Za francouzské revoluce se ztratily zdobené desky, zbytek knihy se však zachoval dodnes.


11

Stránka z Remešského evangeliáře, hlaholicí zapsaný staroslověnský

text, který vznikl v Emauzském klášteře ve 14. století

Historie

12

UtraKvisticKý KlášterBrzy po roce 1400 roste v české společnosti snaha

o reformu příliš bohaté a příliš zesvětštělé církve. Pozoruhodné je, že Emauzský klášter, přestože nepatřil k nejvýznamnějším v českých zemích, sehrál i v této době zcela jedinečnou úlohu. Už Jan Hus byl s klášterem v úzkém styku (podle názoru některých badatelů mohla být dokonce hlaholice jedním z inspiračních zdrojů pro jeho reformu českého pravopisu) a po vypuknutí husitských válek roku 1419 opat Pavel Kříž vyšel vstříc rozohněnému davu a veřejně podával pod obojí, což se chápalo jako přechod na kališnickou stranu. Tak bylo Emauzské opatství uchráněno od zkázy, která potkala ostatní pražské kláštery, a zároveň se stal jediným utrakvistickým (kališnickým) klášterem vůbec.

Opat a konvent svým přechodem ke kališníkům sice zachránili klášter před vypleněním, ale nedokázali zabránit postupnému úpadku, neboť v důsledku husitských bouří zanikla celá řada jeho někdejších příjmů. Opat Pavel zemřel roku 1426. Ztenčená komunita nadále existovala, ale nedostatek historických pramenů zahaluje dějiny Emauzského opatství v tomto období do mnoha nejasností.

Alespoň po nějaký čas zřejmě sídlila v Emauzském klášteře dolní konzistoř (hlavní správní orgán utrakvistické církve), někteří administrátoři konzistoře jsou uváděni i jako emauzští opati. 30. září 1436, na svátek sv. Jeronýma, byl klášterní kostel nově vysvěcen biskupem Filibertem z Coutances, který pobýval v Praze jako legát basilejského koncilu a světil na kněze jak katolíky, tak utrakvisty.

Roku 1446 uvedl mistr Příbram, administrátor dolejší konzistoře, do Emauzského kláštera čtyři urozené panoše a jednoho žáka, kteří složili slib čistoty a zřekli se vnějšího


13

světa. Ve 40. a 50. letech 15. století tu prožil poslední roky života teolog a reformátor anglického původu Petr Payne, jako laický bratr tu pobýval také pozdější zakladatel jednoty bratrské, bratr Řehoř.

Z následujícího století máme jen několik kusých zpráv o jednotlivých opatech, ale není jisté, jestli v klášteře ještě fungovala řeholní komunita, nebo jeho pozice fakticky klesla na úroveň fary a titul opatů byl pouze formální. Z dalších drobných zmínek vyplývá, že nedostatek příjmů vedl k postupnému chátrání kláštera.

V 16. století, když se do českých zemí začala z Německa šířit protestantská reformace, dostali se čeští utrakvisté mezi katolíky a protestanty pod tlak z obou stran. Emauzští opati jako Jan Hradecký a Jindřich Dvorský ale převážně hájili pozice starého, umírněného utrakvismu, chápaného jako reformní proud v rámci katolické církve.

Výraznou osobností byl poslední kališnický opat Matouš Benešovský, zvaný Philonomus. Císaři Rudolfu II., který ho roku 1582 jmenoval opatem, přislíbil přechod ke kato-lictví, ale namísto toho se záhy přiklonil k protestantství, oženil se s dcerou hostinského Prasátka ze Spálené ulice, rozprodával majetek kláštera a lichvařil se strženými penězi, budovy opatství proměnil v krčmu, kde pořádal hlučné veselice a na zahradě zřídil kuželník. Nakonec byl roku 1592 uvězněn a vypovězen ze země. Zároveň však byl vynikajícím jazykovědcem a napsal dvě významná díla o českém jazyce, Grammatica Bohemica (1577) a Knížka slov českých vyložených (1587), přičemž mohl dosud čerpat i z bohaté knihovny kláštera. Paradoxně tak úmysl Karla IV., aby byl Emauzský klášter místem studia jazyků, naplnil v 16. století nejlépe muž jinak nechvalné pověsti.

Historie

14

Dalším opatem byl 30. září 1592 jmenován Pavel Paminodas Horský, farář v kostele sv. Václava na Zderaze. Záhy přestoupil ke katolictví a nechal 14. března 1593 znovu vysvětit opatský chrám i kapli sv. Kosmy a Damiána (která předtím sloužila jako vinný lis). I přes protesty utrak-vistických stavů proti narušení zavedených konfesních pořádků tak definitivně skončila kališnická etapa dějin Emauzského kláštera.

Philippus van den Bossche: Sadelerův prospekt (1606). Ze sbírky Muzea hl. m. Prahy. Pohled na Emauzy ze začátku 17. století ukazuje klášterní chrám dosud bez věží a s vysokou gotickou střechou, která z něj činí výraznou dominantu. Po pravé straně mnohem nižší budova kláštera, v popředí kaple sv. Kosmy a Damiána a hospodářské budovy kláštera

• Větší výřez ze Sadelerova prospektu ukazuje Emauzy v kontextu širšího okolí jižního Nového Města. Nahoře kostel sv. Apolináře a kostel na Karlově, vpravo kostel Panny Marie na Trávníčku


15

• Větší výřez ze Sadelerova prospektu ukazuje Emauzy v kontextu širšího okolí jižního Nového Města. Nahoře kostel sv. Apolináře a kostel na Karlově, vpravo kostel Panny Marie na Trávníčku

Historie

16

Pod Břevnovsko-Broumovským klášterem

Pavel Paminodas Horský se s velkým úsilím snažil o opě-tovné pozvednutí kláštera a získání původních emauzských statků. Kolem roku 1600 pobýval nějaký čas v Broumově, kde složil řeholní sliby a následně byl od břevnovsko-brou-movského opata uveden do opatského úřadu. Emauzský klášter se tak připojil k české benediktinské kongregaci, takže nad ním břevnovsko-broumovští opati získali právo vizitace a dosazení opatů.

Opat Horský hostil v Emauzském klášteře několik významných učenců, jako byl kronikář Bartoloměj Paprocký z Hlohol, renesanční učenec Faust Vrančić nebo astronom Jan Kepler. Horský zemřel roku 1607, podle přivolaného lékaře na následky jedu rozpuštěného ve víně (spekulovalo se o úkladech nekatolických farníků, kteří mu nemohli zapomenout jeho přestup ke katolictví).

Dalším opatem byl v letech 1607–1611 Petr Lodereker, autor sedmijazyčného slovníku, za jehož působení potkala klášter první skutečně velká pohroma: 15. února 1611 při vpádu pasovských vojsk byl Emauzský klášter, podobně jako několik dalších klášterů na Starém a Novém Městě, vyrabován a pobořen pražskou lůzou, bylo zničeno vnitřní vybavení a především klášterní knihovna s mnoha nenahraditelnými spisy. Sám opat si zachránil život úkry-tem v komíně a po uklidnění situace se raději vrátil do Broumova.

V následujících dvou letech se v Emauzích vystřídali tři opati, ale ani jeden z nich si nedokázal poradit se žalostným stavem kláštera. Nakonec byl roku 1613 jmenován admini-strátorem kláštera Adam Benedikt Bavorovský z kláštera v Rajhradě. Po dvou letech úspěšné správy kláštera byl roku


17

1615 jmenován novým opatem a ve funkci pak zůstal dalších dvacet let. Během této doby se klášter pozvolna zotavoval, roku 1631 tu byla poprvé konána provinční řádová kapitula, ale ani změna společenských poměrů po bitvě na Bílé hoře nepřinesla klášteru nijak výrazný rozkvět, takže v roce 1635 žili v klášteře kromě opata jen dva mniši. Tehdy došlo v dějinách kláštera k dalšímu zásadnímu přelomu.

Deska umístěná zvenku na stěně sakristie připomíná věnování kláštera montserratským benediktinům, v překladu: „Ferdinand III. z Boží milosti král vždy neporažených katolíků Čech a Uher k uctění blahoslavené Panny Marie Montserratské zasvětil zaslíbil přinesl osobně navrátil roku 1635“ Dva andílci rozřezávající horu jsou symbolickou interpretací názvu Montserrat („rozřezaná hora“)

Historie

18

• Dřevěná raně barokní socha Panny Marie Montserratské, kterou dal ve 30. letech 17. století zhotovit Benedikt Peñalosa a byla umístěna na barokním hlavním oltáři. Dnes se nachází v severní lodi kostela


19

Černí šPanělé z montserratuCísař a český král Ferdinand III. se roku 1629 oženil

s Marií Annou, dcerou španělského krále Filipa III. Ta byla ctitelkou Panny Marie Montserratské z významného poutního místa a benediktinského kláštera Montserrat u Barcelony. Jejím zpovědníkem byl Benedikt Peñalosa y Mondragon, doktor teologie a benediktinský mnich z Montserratu, který usiloval o rozšíření úcty k Panně Marii Montserratské ve střední Evropě. Montserratští benediktini se už roku 1631 usadili ve Vídni a roku 1634 Ferdinand III. slíbil založení kláštera ke cti Panny Marie Montserratské, pokud zvítězí nad Švédy. Když se tak stalo, vyslyšel žádost Benedikta Peñalosy, který si vyhlédl právě Emauzský klášter. Přes mnoho protestů opatů břevnovsko-broumovského i emauzského tak byl klášter Na Slovanech předán montserratským benediktinům, kteří se kvůli barvě svých hábitů stali známými jako černí Španělé. Dosavadní emauzští řeholníci dostali finanční náhradu a klášter u kostela sv. Mikuláše na Starém Městě, kde jejich komunita nakonec poměrně úspěšně žila až do josefinských reforem, kdy byl tamní klášter zrušen.

Prvních šest španělských mnichů do Emauzského kláš-tera slavnostně uvedl 15. dubna 1636 sám Ferdinand III. spolu s pražským arcibiskupem kardinálem Harrachem. Císař si ovšem také vyhradil právo potvrzovat ve funkci nové opaty. Novým emauzským opatem byl jmenován sám Benedikt Peñalosa, jeho opatská benedikce se konala 1. června 1637 v katedrále sv. Víta. Klášter, nově nazývaný

• Dřevěná raně barokní socha Panny Marie Montserratské, kterou dal ve 30. letech 17. století zhotovit Benedikt Peñalosa a byla umístěna na barokním hlavním oltáři. Dnes se nachází v severní lodi kostela

Historie

20

opatství Panny Marie Montserratské v Emauzích, se stal hlavním klášterem montserratské benediktinské kongre-gace pro střední Evropu, takže mu napříště podléhal i vídeňský klášter.

Císař nadal Emauzské opatství novými statky a pravi-delným příjmem z císařské pokladny. Hned po příchodu španělských mnichů se tak začalo s opravami kláštera. Už první úprava roku 1636 způsobila v Praze senzaci: střecha klášterních budov byla po španělském způsobu pokryta prejzy. Ve stejném roce byla z červeného mramoru postavena vstupní brána do nádvoří mezi kostelem a kaplí sv. Kosmy a Damiána (zničena při náletu roku 1945). Budovy kláštera byly barokně upraveny a bylo k nim přistavěno druhé patro. Ve východním křídle kláštera byla na přání císaře zřízena kaple ke cti pěti morových patronů, známější jako Císařská kaple. Přestože se uvažovalo o výraznější barokní přestavbě kostela, kdy měl být do něj vestavěn systém galerií po vzoru baziliky na Montserratu, nakonec bylo od tohoto plánu upuštěno. Byla pouze stržena vysoká gotická střecha a nahrazena nižší trojdílnou stupňovitou. Nad západním průčelím byla později vztyčena dvojice věží. Roku 1640 byl zřízen velkolepý barokní hlavní oltář se sochou Panny Marie Montserratské, který vyplňoval celý závěr kostela, a z archivních dokladů můžeme usuzovat, že šlo o typ španělského retáblu podobný tomu, který dodnes stojí v kostele Panny Marie Sněžné. Podobně mohly vypadat dva boční oltáře, zasvěcené sv. Jakubovi a Nanebevzetí Panny Marie. Slavnostní dojem interiéru kostela pak zvyšovalo 300 vojenských praporů věnovaných Ferdinandem III. z válečné kořisti. Opat Peñalosa také znovu vybudoval klášterní knihovnu, do které obstaral 2500 svazků.


21

Komunita se rychle rozšiřovala a brzy tu žilo 22 mnichů pestrého národnostního složení: vedle převažujících Španělů tu byli bratři z Belgie, Bavorska, Lužice, Rakouska, Čech, Moravy i Slezska. Přísná kázeň a specifika mont-serratských benediktinů, jako půlnoční chórová modlitba, tvrdý půst a omezení stravy, však dlouho brzdily příliv domácích noviců, a tak po mnoho desetiletí zůstávala emauzská komunita v rámci Prahy spíše cizorodým prv-kem. Benedikt Peñalosa zemřel roku 1646 a byl pohřben v kryptě pod hlavním oltářem.

Jako druhý španělský opat nastoupil Jan Caramuel Lobkovic (1646–1657), Španěl s českými kořeny a pozo-ruhodný muž dobrodružné povahy. Zabýval se filozofií, astronomií, lingvistikou (sám ovládal mnoho jazyků, včetně arabštiny a čínštiny), teorií politiky, kombinatorikou i logi-kou, teorií architektury i balistikou a vojenskou technikou. Během svého života publikoval 74 svazků odborných prací, byl velký mariánský ctitel a kromě celé řady spisů psal i básně. Pocházel z Madridu, vstoupil do cisterciáckého řádu, stal se profesorem teologie na univerzitě v Lovani, během francouzského vpádu se osvědčil jako vojevůdce, později proslul jako vynikající kazatel, který svou výmluv-ností bojoval proti protestantství (zároveň však hájil přípustnost kompromisního míru s nepřáteli katolické církve a jeho spisy přispěly k uzavření vestfálského míru a ukončení třicetileté války). Byl vyslán do Vídně jako španělský velvyslanec a císař Ferdinand III. si jej natolik oblíbil, že mu svěřil uprázdněné Emauzské opatství. Opat Caramuel se v Praze nejvíce proslavil jako jeden z velitelů při obraně města před Švédy roku 1648, kdy využil své vojenské zkušenosti a v boji na hradbách úspěšně vedl tři setniny složené z kněží a řeholníků.

Historie

22

Při svých bohatých aktivitách se opat Caramuel příliš nezabýval správou kláštera, kterou tak měl na starost převor Isidor de la Cruz, jenž se podepsal na podobě klášterního areálu tím, že dal strhnout starý románský kostelík sv. Kosmy a Damiána a v letech 1657–1659 jej od základu přestavěl v barokním slohu.

Poté, co byl Jan Caramuel Lobkovic roku 1657 jmenován biskupem v italském Satrianu, zůstal Emauzský klášter čtyři roky bez opata. Teprve roku 1661 se opatem stal další Španěl Antonín de Sottomayor. Ten se postaral o rozšíření úcty k Panně Marii Montserratské, když roku 1666 zřídil na hradě Bezdězu benediktinské proboštství a poutní

Ouden-Allenův prospekt (1675). Ze sbírky Muzea hl. m. Prahy. Pohled na Emauzský klášter ze třetí čtvrtiny 17. století zobrazuje kostel už s barokně přestavěnou střechou a věžemi v západním průčelí, ale ještě bez cibulových střech


23

svatyni, kam byla přenesena jedna z kopií montserratské sochy. Roku 1674 byl opat Sottomayor jmenován pomoc-ným biskupem pražským.

Čtvrtým a posledním španělským opatem byl Didacus Cambero (1678–1700), vzdělaný a všestranně schopný muž, který zřídil v Emauzském klášteře knihtiskárnu pražského arcibiskupství. Roku 1679 zakoupil suchdolský statek, jenž se na dvě a půl století stal důležitou hospodářskou oporou kláštera. Opat Cambero u papeže prosadil zmírnění tuhé kázně v pražské komunitě, protože dle jeho názoru nebylo možné v klimatických podmínkách střední Evropy zachovávat všechny předpisy odpovídající jižním zemím. Papež Inocenc XII. dispenzoval emauzské mnichy od přísné španělské disciplíny roku 1698, což vedlo k přílivu českých noviců.

Po rezignaci opata Cambera byl do čela opatství zvolen Burgunďan Emanuel Privey (1700–1704), který měl zálibu v chemii a nechal v celém přízemí západního křídla zřídit chemickou laboratoř. Dalším opatem byl český Němec Antonín Vogl de Kreylern (1704–1708) z Ostrova nad Ohří, který byl předtím převorem ve Vídni. Ve funkci emauzského opata prosadil osamostatnění vídeňského kláštera, načež se do Vídně vrátil a pokračoval tam v opatském úřadě dalších 47 let.

Roku 1709 nastoupil po mnoha desetiletích opět první český opat Martin Zedlitz (1709–1720). Ten se věnoval přede-vším stavební obnově kláštera a dokončení jeho barokních úprav. Dostavěl západní průčelí kostela, věže byly opatřeny barokními cibulovými střechami a do niky ve štítu hlavního průčelí byla usazena nová pískovcová socha Panny Marie Montserratské. Interiér kostela byl nově vybílen, přičemž zanikly staroslověnské nápisy na zdech. Roku 1713 nechal

Historie

24

opat postavit nový oltář do kaple sv. Kosmy a Damiána a další boční oltáře v hlavním kostele. Pořídil také nové varhany a mramorovou podlahu v kostele.

Dalším opatem byl Arnošt hrabě Schrattenbach (1720–1729), který nechal také pořídit několik bočních oltářů ve velkém kostele i v kapli sv. Kosmy a Damiána, ale do vývoje kláštera se zapsal především roku 1723 postavením nové budovy u jihozápadního nároží, později známé jako staronový klášter (dnešní kosmetický ústav).

Opat Maxmilián Bach (1730–1740) nechal pořídit nový zvon a nové fresky na jižní stěnu kostela s náměty ze života sv. Benedikta a z dějin Emauzského opatství. Za opata Martina Schmitta (1740–1766) však zasáhly klášter další dvě pohromy během válek o rakouské dědictví. Nejdříve z něj Francouzi při okupaci Prahy roku 1742 udělali laza-ret, přičemž rozkradli mnoho vnitřního zařízení. V roce 1744 zde pak Prusové zřídili kasárna a v kapli sv. Kosmy a Damiána dokonce sklad střelného prachu. Opat Anselm Günther (1766–1774) provedl pozdně barokní úpravu fasád a střech kláštera, která je známa ještě z fotografií před beuronskou přestavbou.

V době dalšího opata Vita Adama (1775–1782) začalo na klášter doléhat sílící osvícenství a duch zesvětštělé doby, která nepřála řeholnímu životu – už na začátku působení opata Adama byl dvorním dekretem omezen počet řehol-níků na osmnáct. Za reforem Josefa II. Emauzský klášter na rozdíl od mnoha jiných unikl zrušení, po smrti opata Adama však nebylo dovoleno zvolit nového opata – pro řízení duchovních záležitostí byli voleni administrátoři, zatímco hmotné statky spravoval opat z Břevnova. Roku 1786 pak došlo ke zrušení proboštství a poutního místa na Bezdězu.


25

Celému klášteru tehdy začíná období pozvolného úpadku duchovního i hospodářského. Z následujících administrá-torů stojí za pozornost Prokop Škoda (1789–1803), který výhodně nakoupil mnoho obrazů z tehdy rušených klášterů a významně posílil jmění kláštera, což se později ukázalo jako prozíravý čin, jenž klášteru pomohl udržet se nad vodou. Za své vynikající ekonomické schopnosti byl pak

Emauzský klášter s kostelem sv. Jana Nepomuckého na Skalce a kostelem nejsv. Trojice, kolorovaný lept, A. Gustav (kolem r. 1810), ze sbírky Muzea hl. m. Prahy. Tato grafika nám přibližuje barokní podobu Emauzského kláštera a jeho okolí v pohledu z Vyšehradu (třebaže v zobrazení budov jsou jisté nepřesnosti). Kromě samotného komplexu Emauzského kláštera s kostelem můžeme vidět zcela vlevo malý kostelík sv. Kosmy a Damiána, v popředí kostel Nejsv. Trojice v Podskalí, za ním kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce, dále věž Novoměstské radnice a zcela vpravo kostel sv. Ignáce na Karlově náměstí

Historie

26

v roce 1801 Františkem II. jmenován emauzským opatem, zemřel ale už o dva roky později. Škodovým nástupcem byl Leopold Žalda (1803–1819), který byl roku 1804 také jmenován opatem. Roku 1805 obnovil v klášterním kos-tele slavnostní pontifikální mše a nechal opravit kostelík sv. Kosmy a Damiána. Klášter však zasáhly napoleonské války, kdy sloužil v letech 1809–1810 a 1813 opět jako lazaret, což pro něj znamenalo velkou zátěž. Významná změna nastala roku 1812, kdy bylo zřízeno gymnázium v Klatovech a město se obrátilo na emauzské benediktiny s požadavkem na obsazení učitelských míst. Tím se sice pro klášter našla v nové době obhajitelná činnost, ta ale odčerpávala nejlepší síly klášterní komunity a vedla k úpadku řádové disciplíny.

Za dalšího administrátora Roberta Petra (1819–1838) byla zřízena také škola v Emauzích, která sídlila v budově postavené opatem Schrattenbachem. Velká pohroma postihla klášter 8. června 1822, kdy vyhořel suchdolský statek. Administrátor Robert Petr se poněkud ukvapeně rozhodl, že pro zisk financí na obnovu prodá klášterní sbírku obrazů – více než šest set kusů, z nichž většina se stala základem slavné drážďanské sbírky. Ani prodej obrazů však na opravy nestačil. Nákladné opravy statku a současné výpadky v příjmech a další výdaje související se zřízením špitálu při epidemii cholery roku 1834 při-vedly hospodářský stav kláštera na pokraj katastrofy. Administrátor Petr byl roku 1838 odvolán a po dvou letech císař Ferdinand I. roku 1840 potvrdil zvolení Františka Xavera Částky.

Opat Částka setrval v úřadě celých jednatřicet let (1840–1871) a v rámci možností se snažil klášter odvrátit od katastrofy. Opravil klášterní chrám i kapli


27

sv. Kosmy a Damiána a nechal přistavět druhé patro na Schrattenbachovu budovu, v níž mělo být původně zřízeno gymnázium, ale nakonec se toto křídlo kláštera pronajímalo jako činžovní dům. I suchdolský statek byl roku 1866 pronajat Vilému Brandejsovi. Jeho syn Alexander zde pak hostil celou řadu předních českých umělců, zejména malířů – Václava Brožíka, Františka Ženíška, Antonína Chittussiho, Jakuba Schikanedera, Josefa Václava Myslbeka a Mikoláše Alše, který zde namaloval svá nejslavnější díla. Emauzský klášter takto nepřímo zasáhl do dějin českého výtvarného umění.

K roku 1869 je v Emauzích uváděno dvacet řeholníků včetně opata, z nichž jedenáct patřilo mezi klatovské profesory. Roku 1871 nový školský zákon zamezil klášteru řídit klatovské gymnázium a opat Částka proto rezignoval. Klášter tak převzal opět jen převor-administrátor Emanuel František Hrdlička. Roku 1880 už žilo v klášteře jen deset mnichů včetně převora. Dlouhodobá ekonomická slabost a přestárlí členové konventu, většinou zde na odpočinku po svém profesorském angažmá, znamenaly neodvratný úpadek.

Když Emauzský klášter z hospodářských důvodů odmítly převzít benediktinské kláštery v Břevnově a v Rajhradě, uvažovalo se dokonce o jeho úplném zrušení a přetvoření v nemocnici. Roku 1878 však pražský arcibiskup kardinál Schwarzenberg upozornil na poloprázdné Emauzské opatství německé benediktiny z Beuronu, toho času vyhnané ze svého mateřského kláštera.

Historie

28

Beuronští BenediktiniKlášter v Beuronu na jihozápadě Německa byl původně

založen roku 1077 augustiniánskými kanovníky, roku 1802 ale byl zrušen. Roku 1862 zde bratři Maurus a Placidus Wolterové založili benediktinský klášter, který byl roku 1868 povýšen na samostatné opatství. Beuronská bene-diktinská kongregace si vytkla za cíl pěstovat slavnostní liturgii, středověký chórový zpěv a vytvořit svébytnou uměleckou školu. Už v roce 1875 ale v důsledku pruského kulturního boje museli mniši opustit Beuron a načas žili v provizoriích v Rakousku a Belgii.

Proto s vděčností přijali nabídku pražského arcibiskupa a 1. února 1880 pod vedením opata Maura Woltera oficiálně převzali Emauzský klášter, který se tak načas stal hlavním klášterem celé Beuronské kongregace.

Kardinál Schwarzenberg tímto krokem jistě sledoval pozvednutí duchovního života ve městě, což se mu poda-řilo, neboť dosud skomírající klášter se naplnil novým životem. Především německá komunita v Praze přijala tuto změnu opravdu vřele a nezanedbatelným způsobem nově příchozí řád podpořila, ale do kláštera brzy začali opět vstupovat i čeští novici. Beuronští mniši se také podíleli na výzdobě několika nových kostelů v Praze i celých českých zemích. V průběhu beuronského období klášter navštěvovali a z jeho duchovního života čerpali například Antonín Dvořák, J. B. Foerster, Karel Schulz, Alfred Fuchs nebo Paul Claudel.

Hned po příchodu do Emauz začali beuronští bene-diktini s přestavbou kláštera, která probíhala v letech 1880–1885. Návrh architektonické přestavby Emauz vypro-jektoval Belgičan P. Ghislain Béthune a veškeré práce prováděli řádoví mniši oplývající uměleckým nadáním


29

Novogotická podoba kláštera po přestavbě v letech 1880–1885. Z archivu Emauzského kláštera

Pohled od jihovýchodu na budovy kláštera po přestavbě (mozaika Panny Marie na jižním průčelí se nezachovala). Z archivu Emauzského kláštera

Historie

30

jako malíř Gabriel Wüger a Peter Desiderius Lenz, tzv. „otec beuronského umění“. V souladu se svými řádovými zásadami zbavili kostel i klášter všech stop barokních úprav s cílem obnovit ideální středověký stav. Barokní věže byly nově upraveny v gotickém stylu a opatřeny vysokými jehlancovými střechami. Byl obnoven hlavní vstup v západním průčelí a budovy byly zvenčí vyzdobeny několika mozaikami. Nejzdařilejším dílem beuronské přestavby je regotizace oken ambitu, kdy byly původní oblouky oken do rajského dvora opatřeny rekonstruova-nými kružbami podle zachovaných fragmentů. V interiéru byl odstraněn všechen barokní mobiliář (zachoval se z něj jen zlomek, například obraz sv. Václava od Karla Škréty v kostele sv. Prokopa na Žižkově) a nahrazen novogotickým. Výmalba v beuronském stylu pokryla téměř celý interiér kostela a kláštera a dodala mu tak jedinečný estetický ráz.

Pohlednice ze začátku 20. století ukazuje Emauzský klášter přes řeku. Už je zbudováno vyvýšené nábřeží u Palackého mostu, za ním se ale dosud rozkládá stará zástavba Podskalí


31

Beuronská podoba interiéru chrámu: presbytář s hlavním oltářem, chórovými lavicemi a kovaným zábradlím a palmami (ty jsou oblíbeným motivem beuronského umění). Z archivu Emauzského kláštera

Historie

32

• Oltář Panny Marie Montserratské v závěru severní boční lodi. Z archivu Emauzského kláštera


33

Jižní boční loď s řadou novogotických bočních oltářů, na pravé stěně cyklus beuronských nástěnných maleb ze života sv. Benedikta, v pozadí kruchta s velikými varhanami. Z archivu Emauzského kláštera

• Oltář Panny Marie Montserratské v závěru severní boční lodi. Z archivu Emauzského kláštera

Historie

34

Kapitulní síň. Při úpravách roku 1884 byla někdejší příčka probourána do dvojice oblouků podepřených sloupem s pozoruhodnou hlavicí v beuronském stylu. Z původní výzdoby je dnes restaurován jen zlomek. Z archivu Emauzského kláštera


35

Cyklus gotických nástěnných maleb v ambitu však byl zachován, restaurován a opatřen vysvětlujícími nápisy. Roku 1882 byla hotova nová opatská kaple, která byla předána opatu Wolterovi u příležitosti oslavy 25 let od složení řádových slibů. V roce 1884 probíhala úprava kapitulní síně (dnešní vrátnice kláštera), kde byl místo dělící stěny postaven pískovcový sloup s mistrovskou hlavicí v beuronském stylu, podpírající dva oblouky.

Po odchodu opata Woltera do kláštera Seckau ve Štýrsku byl dne 10. dubna 1885 zvolen novým opatem Benedikt Sauter (1885–1908). V letech 1888–1891 se emauzští mniši podíleli na zbudování prvního kláštera ženské větve beuronské kongregace – kláštera sv. Gabriela v Praze na Smíchově. V Emauzském klášteře pokračovaly drobné úpravy, například roku 1890 zřízení kamenného schodiště podél kaple sv. Kosmy a Damiána do Podskalí.

Dalším opatem se stal Alban Schachleiter (1908–1920). Roku 1910 vznikla téměř 10 metrů vysoká mozaika sv. Josefa na západní fasádě kláštera jako upomínka na zesnulého opata Sautera. V roce 1911 mělo opatství celkem 92 členů. Další zvelebování kláštera přerušila první světová válka, kterou ale klášter přečkal vcelku bez úhony, až na zrekvírování zvonů.

Po válce a vzniku Československé republiky však na klášter dolehly opět těžké časy. Opat Schachleiter byl donucen k rezignaci a poté i vypovězen ze země. S ním odešlo dalších 52 německy mluvících řeholníků, kteří pak obsadili kláštery Křesobor (dnešní Krzeszów) ve Slezsku a Neresheim ve Württembersku. V klášteře zůstalo šedesát pět řeholníků, ale komunita se nacházela ve velmi neu-těšeném stavu. 25. srpna 1919 byl klášter zkonfiskován a určen za sídlo konzervatoře – mnichům zbyla jen část

Historie

36

východního křídla. Roku 1920 však Nejvyšší soud konfiskaci zrušil jako neoprávněnou a konzervatoř vypověděl (ta však až do roku 1936 užívala refektář a Schrattenbachovu budovu). Od roku 1919 řídil konvent arciopat z Beuronu, až v roce 1922 se stal novým převorem-administrátorem Arnošt Vykoukal, rodák ze středočeské Žernovky, který byl pak roku 1925 zvolen opatem.

Opat Vykoukal (1922–1942) se prokázal jako vynikající hospodář, který celkově pozvedl ekonomickou situaci kláš-tera. V letech 1929–1930 nechal zbudovat dvě nová křídla na západním předpolí, která tak spolu se Schrattenbachovou budovou staronového kláštera uzavřela druhé nádvoří. Autorem těchto novoklasicistních přístaveb byl architekt Bohumil Hypšman, který zároveň navrhl jeden z vůbec

Budovy nového kláštera od Bohumila Hypšmana


37

nejzdařilejších urbanistic-kých projektů meziválečné Prahy – regulaci Podskalí pod Emauzy, což se kláštera úzce dotýkalo. Právě Hypšman měl velkou zásluhu na tom, že již před první světovou válkou nedošlo k zastavění tohoto území pod Emauzy bloky činžovních domů. Díky tomu bylo zachováno a nově pojato dominantní působení kláštera při pohledu od Vltavy.

Roku 1932 byla nad novou průjezdní branou z tra-vertinu postavena socha sv. Benedikta ze slivenec-kého mramoru, zhotovená řádovým bratrem Eligiem Paukerem.

V polovině dvacátých let získal emauzský řeholní život opět pravidelný řád. Klášter si i nadále uchovával svůj ráz jednoho z pražských duchovních a kulturních center a stal se ohniskem českého liturgického hnutí. V klášteře působilo nakladatelství, P. Marian Schaller přeložil a vydal misál pro lid (jako Schallerův misál je dodnes vydáván a užíván pro slavení tridentské mše), opatství vydávalo dva německé a tři české časopisy, například Pax, jehož cílem bylo podnítit zájem o liturgii a benediktinský řád. P. Metod Klement založil roku 1927 skautské katolické hnutí Legio Angelica.

Brána do druhého nádvoří se sochou sv. Benedikta z roku 1932

Historie

38

Opatu Vykoukalovi se dokonce po staletích podařilo v Emauzích obnovit i slovanskou liturgii, neboť papež Benedikt XV. udělil roku 1920 výsadu slavit hlaholskou mši na několika památných místech českého křesťanství včetně Emauzského kláštera. S tím souvisí také výměna suchdolského statku za statek Černé Budy na Sázavě roku 1931, neboť opat Vykoukal sledoval smělý záměr obnovení starobylého Sázavského kláštera. V Emauzském klášteře také začaly být slouženy bohoslužby v byzantském ritu. Další kroky k pozvednutí kláštera i obnově slovanské liturgie však přerušila druhá světová válka.

Život emauzské komunity byl násilně přerušen 8. čer-vence 1941, kdy byl klášter zkonfiskován Němci. Byl zde pak umístěn pozemkový úřad a později sem byla přemís-těna z Liberce Vyšší odborná sociálně-pedagogická škola (Fachschule), jejíž studentky byly v klášteře i ubytovány (často se nesprávně uvádí, že zde sídlil Červený kříž, pravděpodobně proto, že studentky mohly působit také jako ošetřovatelky). Opat Vykoukal byl v létě 1942 zatčen gestapem a uvězněn v Dachau, kde 10. září zemřel na úpla-vici. V koncentračních táborech zemřeli další dva řeholníci, ostatní členové konventu pak přešli do civilních zaměstnání nebo působili jako vychovatelé v různých šlechtických rodinách. Emauzská knihovna byla odvezena na zámek Postoloprty, kde přečkala válku i období komunismu (a byla tak zachráněna před jistou zkázou při požáru kláštera).

Na samém konci války, dne 14. února 1945, přišla další velká katastrofa v dějinách kláštera. Praha byla zasažena spojeneckým náletem, který byl vlastně nešťastným omylem, neboť měl směřovat na Drážďany. Emauzský klášter byl při náletu těžce poničen: jedna z bomb zasáhla severozápadní nároží a způsobila zřícení celé severní věže,


39

další dopadly do prostoru kostela, takže se zřítily dvě třetiny klenby od západu. Jižní věž zůstala stát, ale celá vyhořela. Požár kostela se rozšířil na gotickou část budov kláštera, která vyhořela až po klenby přízemí – oheň řádil v objektu kláštera celkem šest dní. Požáru padla za oběť většina nástěnných maleb v kostele. Velkolepé varhany sice minul přímý zásah, ale byly poničeny žárem a vodou z hašení a po jejich rozebrání a uskladnění v kapli sv. Kosmy a Damiána byly nenávratně zničeny a rozkradeny. Největší poškození však voda způsobila v klášteře, kde zle poničila gotické fresky v ambitu. Škody tedy byly obrovské; podle odborného odhadu architekta Václava Beneše z podzimu 1945 činily na celém areálu 18 626 000 tehdejších korun.

Klášter 15. února 1945, den po náletu. Ze sbírky Jaroslava Lašťovky

Historie

40

Po druhé světové válceHned po osvobození Prahy, v květnu 1945, se do Emauz

vrátili první řeholníci a začínají se složitou obnovou těžce poničeného objektu. Jako jedna z prvních prací začala záchrana nejvzácnějšího kulturního pokladu Emauz, středověkých fresek v klášterním ambitu, a budovy zakrylo provizorní zastřešení. Konvent svěřil vypracování plánu na stavební obnovu kláštera a umělecký dozor nad rekon-strukcí architektu Oldřichu Stefanovi. Profesor Stefan chtěl zachovat tradiční rozvržení dvou průčelních věží, ale poukázal na to, že bývalé neogotické věže jako domi-nanta dostatečně neovládaly prostor Podskalí, a proto navrhoval při dostavbě jejich zvýšení, na realizaci tohoto projektu ale už nedošlo. Podle Stefanovy koncepce však byla změněna střecha západního křídla starého kláštera, takže hřeben střechy už nenavazoval přímo na věž, čímž bylo průčelí kostela opticky zvýrazněno. Byly také odhaleny konstrukčně zajímavé gotické opěrné oblouky u jižní stěny kostela, viditelné z rajského dvora, dosud skryté pod barokní přístavbou.

Zatím se pozvolna obnovoval život klášterní komunity. Na počátku roku 1946 byl opatem zvolen Maurus Verzich (1946–1969). V lednu toho roku také vznikla Společnost pro nové vybudování Emauz sdružující odborníky i laickou veřejnost s cílem prosazovat rekonstrukci kláštera. V dubnu 1947 se již v klášteře mohla odehrát skromná oslava šestistého výročí od založení kláštera. Téhož roku byla vytvořena Slovanská benediktinská kongregace svatého Vojtěcha, která dnes sdružuje všechny benediktinské kláštery na českém území a klášter v Mariboru ve Slovinsku a v Čokovci v Chorvatsku. Život kláštera však byl násilně ukončen komunistickým režimem roku 1950 při akci K,


41

kdy byly kláštery v Československu hromadně rušeny a řeholníci internováni. Jen třem emauzským benediktinům (včetně opata Verzicha) se podařilo uprchnout do zahraničí, ostatní později působili v duchovní správě. Převor Marian Schaller byl dlouho vězněn a zemřel na následky mučení roku 1955.

Po převzetí kláštera státem však naštěstí pokračovaly opravné práce. V letech 1948–1952 byly podle projektu statika Bedřicha Hacara obno-veny zničené klenby v kostele, které nahradily betonové sko-řepiny, a nad nimi byl znovu zbudován krov z železobe-tonových vazníků a střecha, která si zachovala původní tvar. Protože se uvažovalo o budou-cím využití podkroví, byly pro jeho osvětlení nově doplněny trojúhelníkové střešní vikýře podle projektu Oldřicha Stefana. Tehdejší odborná komunita nepovažovala beuronskou umě-leckou školu za hodnou ochrany a architekt Stefan se na její adresu vyjádřil: „Vyznačovala se suchostí a schematickým, škol-ským rázem…“ a zamítal obnovu kláštera v beuronském stylu. Proto bylo po roce 1950 odstra-něno dochované vnitřní zařízení v presbytáři, zbytečně osekána poměrně zachovalá omítka na stěně jižní lodi kostela, kde byl

Nový sanktusník postavený na střeše kostela při opravách v 50. letech 20. století

Historie

42

beuronský cyklus šestnácti obrazů ze života Panny Marie od P. Gabriela Wügera, a odstraněny zbytky beuronské výzdoby v rajském dvoře, kapitulní síni a jinde. Oldřich Stefan podal v letech 1955 a 1958 další dva návrhy na dostavbu dvouvěžového západního průčelí, státní orgány ale s jejich uskutečněním váhaly a západní průčelí bylo prozatímně zakonzervováno.

Prostor nad klenbou hlavní lodi kostela. Řada zděných oblouků pochází z barokní přestavby střechy, část zničená při náletu byla nahrazena jednodušší železobetonovou konstrukcí. Ze železobetonu je také klenba v popředí a vazníky tvořící krov


43

Mezitím byla v budově staronového kláštera v roce 1954 zřízena kožní klinika a starý klášter byl upraven pro potřeby Československé akademie věd, která se do něj nastěhovala roku 1961. Roku 1958 bylo definitivně rozhodnuto, že ani kostel již nebude sloužit náboženským účelům, takže Stefanem navrhovaná dostavba průčelí se stala nežádoucí, neboť příliš odkazovala na církevní architekturu. Nový požadavek tak volal po odlišném pojetí dostavby.

Od října 1964 do března 1965 proběhla soutěž na vyře-šení západního průčelí chrámu mezi šesti vyzvanými architekty Josefem Pilařem, Františkem Maria Černým, Janem Sokolem, Josefem Hýzlerem, Josefem Vlčkem a Oldřichem Stefanem (mimo soutěž podali návrh ještě Josef Švástal a Miloš Rejchrt). Většina návrhů se stále držela základního rozvržení dvojice věží, zvítězil však nejradikálněji odlišný projekt F. M. Černého – novotvar s průnikem dvou přibližně trojúhelníkových betonových stěn s dvěma pozlacenými hroty. Stylově náleží ke sko-řepinové architektuře, rozvíjené ve 40.–60. letech (jejím známým příkladem je například opera v Sydney). Úspěch takto radikálního řešení byl zřejmě ovlivněn zmíněným ideovým zadáním socialistického režimu, potlačit původní církevní účel stavby. Dostavba emauzského chrámu, dokončená roku 1968, patří u nás k posledním výrazným příkladům památkových rekonstrukcí modernistického charakteru, jejichž metoda lpí na použití novotvarů odvo-zených z aktuálních architektonických směrů. Dnešní památková péče by takovou koncepci stěží akceptovala, třebaže se sotvakdo odváží pochybovat o její podařenosti.

Přestože bylo průčelí kostela dostavěno, interiér zůstal nedokončen (bez dlažby, osvětlení a jakéhokoli zařízení) a po mnoho desetiletí nebyl nijak využit. V 70. letech vznikl

Historie

44

návrh na jeho přestavbu na koncertní síň, který však nebyl realizován. V letech 1968–1974 byly v těsné blízkosti kostela i přes protesty obyvatel postaveny tři budovy ve stylu bru-talismu, nazývané Pragerovy kostky. Přestože byl klášter roku 1978 prohlášen národní kulturní památkou, vlivem zanedbané údržby pozvolna opět chátral, koncem 80. let se dokonce objevil návrh přestavby kostela na garáže.

Stavba nových věží v roce 1967, krátce před dokončením


45

návrat BenediktinůEmauzští benediktini v exilu nalezli útočiště v rodišti

svatého Benedikta v italské Norcii, kde obnovili život komunity. Roku 1969 opat Verzich rezignoval na úřad opata a převorem-administrátorem byl zvolen Cyril Stavěl. Komunita pak pod jeho vedením dále přežívala v Norcii prakticky bez styků s vlastí a s nemalými ekonomickými obtížemi.

V roce 1990, kdy jim byl navrácen Emauzský klášter, se mohla komunita vrátit, aby zde opět obnovila život podle Benediktovy řehole (ačkoli v prvních letech žili emauzští mniši v Břevnovském klášteře). Okamžitě po převzetí začali benediktini s nejnutnějšími opravami, zejména s renovací střech, jež byly v havarijním stavu už od 80. let. V říjnu 1990 zemřel Cyril Stavěl a převorem-administrátorem se stal Vojtěch Engelhart.

Dne 12. dubna 1993, na Pondělí velikonoční, byla zpřístupněna obnovená Císařská kaple, ve které Mons. František Radkovský, světící biskup pražský, posvětil nový oltář. Od té doby se v ní začaly konat bohoslužby, zatímco probíhala rekonstrukce klášterního chrámu. V roce 1994 se do Emauz vrátila klášterní knihovna, po desetiletí uložená na zámku v Postoloprtech. Roku 1995 byla ukončena první etapa rekonstrukce, kdy byla v prvním patře starého kláštera zřízena klauzura pro život malé mnišské komunity, zatímco další prostory kláštera jsou pronajímány různým organizacím (sídlí zde např. Česká křesťanská akademie). Roku 2000 byl po opravách otevřen také kostelík sv. Kosmy a Damiána, který byl předán do užívání řeckokatolické církvi, což opět navázalo na snahy zakladatele kláštera o spojení s křesťanským Východem.

Historie

46

Po přibližně třinácti letech od převzetí objektu se poda-řilo dosáhnout důstojného stavu rekonstrukce kostela. Na Velikonoce roku 2003 jej tak zasvětil arciopat Asztrik Várszegi z Pannonhalmy v Maďarsku. Obnovy se dočkaly všechny umělecké prvky, ať už pocházely z kteréhokoli období nebo stavební fáze, přibyla staronová dlažba, lavice pro konvent i veřejnost, nová oltářní mensa a také nové osvětlení a byl rovněž upraven hlavní vchod do kostela.

Jedním z problémů po otevření klášterního kostela byla absence varhan. Dočasným řešením doprovodu liturgie byla zápůjčka malých varhan z kostela sv. Brikcí v obci Dobev u Písku, dnes slouží doprovodu liturgie elektronický nástroj. Roku 2009 vznikl Emauzský spolek Gregorius, který si jako hlavní cíl vytyčil obnovu velkých

Bohoslužba v právě obnovené Císařské kapli v roce 1993. Z archivu Emauzského kláštera


47

varhan v klášterním kostele a snaží se sbírat k tomuto účelu finanční prostředky.

Roku 2005 byl převorem-administrátorem zvolen Marian Jan Klener, v roce 2010 se správy kláštera ujal Edmund Wagenhofer, emeritní arciopat ze Salcburku, a v letech 2016–2019 byl převorem-administrátorem Augustin Gazda, převor rajhradský. V roce 2017 byl rekonstruován rajský dvůr, který byl požehnán v rámci oslav 670. výročí založení opatství 21. listopadu 2017. V roce 2018 zahájilo Emauzské opatství ve spolupráci s městskou částí Praha 2 revitalizaci klášterní zahrady, která po válce dlouhá desetiletí chátrala.

Emauzy tak jsou i dnes, stejně jako po většinu své dlouhé a spletité historie, živým klášterem s malou komunitou mnichů žijících podle řehole sv. Benedikta.

Svěcení nového oltáře v roce 2003. Z archivu Emauzského kláštera

Historie

48

cesta do emauz„Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emauzy, která

je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.“ (Lk 24,13–16)

Tajemné slovo Emauzy v názvu kláštera je původně biblické místo – podle Lukášova evangelia se Ježíš po svém zmrt-výchvstání nepoznán přidal k učedníkům, kteří se zklamaní navraceli z Jeruzaléma domů. Rozmlouval s nimi a vyložil jim, co o něm předpověděli proroci. Následně se jim dal poznat v Emauzích u večeře při lámání chleba.

Při zasvěcení klášterního kostela Na Slovanech na Velikonoční pondělí (tedy den po slavnosti Zmrtvýchvstání) se četlo právě evangelium o cestě do Emauz; odtud se vžilo jméno i pro klášter.

Téma (ať už setkání na cestě nebo lámání chleba v Emauzích) bylo oblíbeným námětem obrazů v křesťanském umění. V beuronské úpravě klášterního chrámu byl obraz Krista s učedníky u stolu v Emauzích dokonce na hlavním oltáři.

Na mozaice v tympanonu severního portálu kostela jsou dva mladí benediktini v roli účedníků, kteří potkali Krista – poutníka. Nápis Mane nobiscuM DoMine znamená „Zůstaň s námi, Pane“


49

sv. JeronýmHlavním patronem Emauzského kláštera vedle Panny Marie

je svatý Jeroným, vlastním jménem Sophronius Eusebius Hieronymus, křesťanský spisovatel, teolog a překladatel Bible do latiny. Je označován jako učitel církve a řazen mezi čtyři velké západní církevní Otce (spolu se sv. Ambrožem, Augustinem a Řehořem Velikým).

Narodil se asi roku 347 ve Stridonu v dnešním Chorvatsku. Studoval v Římě a několik let žil jako poustevník poblíž Antiochie, později byl vysvěcen na kněze. Stal se sekretářem papeže Damase a na jeho pokyn začal pracovat na revizi latinského překladu Nového zákona podle původních řeckých textů. Roku 386 se pak usadil v Betlémě, kde u místa Kristova narození strávil přes 30 zbývajících let života, které naplnil prací na překladu Bible – Starý zákon překládal Jeroným přímo z hebrejštiny. Tento překlad zvaný Vulgáta se pak stal základní latinskou verzí Bible používanou v katolické církvi. Jeroným ale také psal biblické komentáře, napsal mnoho obranných listů, podporoval řeholní život. Zemřel roku 420 v Betlémě. Je pokládán za jednoho z největších učenců křesťanských dějin.

Ve středověku byl jako rodák z Dalmácie považován za Slovana a těšil se velké úctě chorvatských hlaholských mnichů, což také vedlo k rozšíření legendy, že byl i prvním překladatelem Bible do slovanského jazyka. Z toho důvodu byl Jeroným zvolen Karlem IV. na čelné místo mezi slovanské patrony nového kláštera.

Sv. Jeroným je patronem Dalmácie, Lyonu, teologů, učenců, archeologů, studentů, žáků, překladatelů, univerzit, vědeckých společností; je vzýván proti očním chorobám.

Jeho atributy jsou: jeskyně, kámen, kardinálský klobouk, kniha, kříž, lebka, lev, poustevník, psací potřeby.

Historie

50

• Pohled na kostel z náměstí Pod Emauzy


51

PoPis KostelaKomplex budov kláštera Na Slovanech s hlavní branou

z Vyšehradské ulice se rozkládá na hraně návrší, kdysi zvaného Skalka, odkud se sklání terén na jih k Podskalí a na západ k Vltavě. Kostel vymezuje severní stranu komplexu, k němu se na jižní straně připojují budovy starého kláš-tera kolem čtvercového rajského dvora. Na starý klášter na západní straně navazují mladší budovy uzavírající druhé nádvoří: z jihu vyšší budova staronového kláštera z 19. století a ze zbylých stran nižší budovy nového kláštera od architekta Bohumila Hypšmana z 30. let 20. století. Součástí komplexu je také barokní kostelík sv. Kosmy a Damiána, sloužící řeckokatolické církvi. Ten spolu s jedním křídlem nového kláštera vytváří před hlavním průčelím chrámu malé předdvoří – terasu otevřenou k západu s výhledem k Vltavě.

Budovy starého kláštera mají zvenku střídmý novo-gotický charakter pocházející z beuronské přestavby v 80. letech 19. století, který byl z velké části zachován i po požáru v roce 1945. Na západní fasádě zaujme ve výši 1. a 2. patra zdaleka viditelná mozaika sv. Josefa s Ježíškem od Viktora Foerstera z roku 1910. Nad branou do druhého nádvoří kláštera stojí socha sv. Benedikta ze sliveneckého mramoru, zhotovená řádovým bratrem Eligiem Paukerem roku 1932.

Původní gotická architektura kostela i kláštera ze 14. století je promyšlená v proporcích i úsporném čistém stylu. Klášterní kostel je trojlodní, orientovaný k východu, postavený na bazilikálním půdorysu (tedy se širokou hlavní

• Pohled na kostel z náměstí Pod Emauzy

Popis kostela

52

Mohutnost Emauzského kostela dobře vynikne při pohledu od jihu Vyšehradskou ulicí. Ve své původní podobě s výrazně vyšší gotickou sedlovou střechou musel působit vskutku monumentálně


53

lodí a užšími bočními loděmi), ale prostorově řešený jako halový (všechny lodě jsou stejně vysoké) o délce sedmi polí klenby. Kostel je 52,6 metrů dlouhý, hlavní loď je 9 metrů široká, boční lodě mají šířku 5 metrů. Všechny tři lodě jsou zakončeny stejně vysokými poly-gonálními závěry o pěti stranách osmiúhelníka. Celé stavební řešení kostela zdůrazňuje mohutnost rozloženou do šířky (v zajíma-vém kontrastu s téměř současně založeným kostelem Panny Marie Sněžné, který je naopak koncipo-ván výrazně vertikálně). To bylo původně podtrženo i absencí věží a tvarem střechy.

Současná stupňovitá střecha kostela zachovává tvar pochá-zející z barokní přestavby: závěr hlavní lodi je zvýšen nadezděním o jedno patro a nad oblouky mezi loděmi stojí v prostoru krovu dvě řady oblouků, které podpí-rají vyvýšenou sedlovou střechu hlavní lodi, zatímco pultové střechy bočních lodí navazují níže. Díky této stavební úpravě působí chrám zvenku, především v pohledu od východu, dojmem baziliky (tedy kostela s vyšší střední lodí).

Mozaika sv. Josefa s Ježíškem s nápisem iTe aD iosePH – „Jděte k Josefovi“ na západní fasádě kláštera

Popis kostela

54

Samotná střecha a krov pocházejí kompletně z rekon-strukce kostela v 50. letech 20. století. Krov je sestaven pozoruhodným a výtvarně atraktivním způsobem z žele-zobetonových vazníků a střecha je složena z betonových desek pokrytých prejzy. Zvenku střechu doplňují vikýře a sanktusník, které nově navrhl v novogotickém stylu architekt Oldřich Stefan.

Pohled na Emauzský klášter od kostela sv. Jana Nepomuckého na Skalce. Horní část závěru hlavní lodi má barokní původ, ale při beuronské přestavbě byla goticky upravena. Kostel takto působí dojmem baziliky, ve skutečnosti ale horní sdružená okénka vedou do podkroví nad klenbou hlavní lodi


55

Zcela jistě nejcharak-terističtějším prvkem Emauzského kostela je jeho západní štít či věže, zbudované podle pro-jektu architekta Františka Marii Černého v letech 1964–1968 na místě dvojice věží zničených při náletu. Je pojatý jako mírně asymetrický průnik dvou konvexně a kon-kávně prohnutých ploch zhruba trojúhelníkového tvaru, zakončených dlou-hými zlacenými hroty ve výšce 32 metrů. Dvě špičky připomínají dří-vější dvě věže kostela, ale celek svým tvarem spíše než dvojici věží evokuje původní mohutnou gotic-kou střechu a podporuje tak do šířky rozložené působení chrámu. V místě, kde se obě betonové stěny protínají, vzniká tvar lome-ného oblouku, navazující na gotickou architekturu kostela. U západního štítu je zbudována vyhlíd-ková terasa a navazující vnitřní místnost otevřená

Pohled na betonové stěny věží z terasy nad západním průčelím

Popis kostela

56

do podkroví kostela (tyto prostory bohužel nejsou pří-stupné pro veřejnost). Přestože dostavba, vzniklá v době komunistické vlády, měla podle oficiálního zadání potlačit duchovní význam stavby, často se uvádí, že svým elegant-ním tvarem naznačuje andělská křídla.

Kostel je osvětlen lomenými okny ze všech stran kromě jižní, k níž přiléhají budovy kláštera. Pouze okna v západním průčelí si zachovala původní gotickou podobu a kružby, zatímco ostatní byla regotizována při beuronské přestavbě.

Do kostela vedou zvenku tři vchody. V severní stěně jsou dva obnovené gotické portály s bohatě profilovaným ostěním. Východnější z nich zdobí v tympanonu mozaika od Viktora Foerstera zobrazující Krista jako poutníka

Prosklený lomený oblouk v průniku stěn při pohledu zevnitř


57

v doprovodu dvou mladých benediktinských mnichů. Západnější má tympanon vyplněný kružbami.

Hlavní vstupní portál v západním průčelí má podobu lomeného oblouku vroubeného pásem kamenného ostění se stříškou s křížem. Jeho tympanon zdobí mozaika s popr-sím Krista a nápisem eGo suM osTiuM („Já jsem branou“) od Viktora Foerstera. Tento portál vznikl při beuronské přestavbě (původní středo-věký hlavní vchod byl zrušen při barokních úpravách), později v 50. letech 20. století v rámci snahy potlačit cír-kevní charakter stavby byly jeho ozdobné části odstra-něny a svou novogotickou podobu znovu získal zpět při rekonstrukci kostela v letech 1995–2003. Podobně byly při rekonstrukci navráceny na své místo dvě sochy apo-štolů sv. Petra a Pavla z konce 19. století, stojící na konzo-lách po stranách středního okna. Hlavní průčelí původně zdobila ještě kamenná socha Panny Marie Montserratské, stojící v nice ve štítu mezi věžemi. Tu už nebylo možno vrátit na původní místo, a tak je umístěna v interiéru, v bývalé kapitulní síni. Kamenná socha Panny Marie

Montserratské, která původně stála v průčelí kostela

Popis kostela

58

Severní boční loď, pohled k východu


59

interiérUvnitř kostela dojem vznešené monumentality a roz-

lehlosti zajišťuje především do široka rozkročená střední loď. Prostor chrámu je osvětlen ze severu, východu a jihu mnoha vysokými, široce rozevřenými okny. Absence přímého světla z jihu zároveň napomáhá ke zvýraznění bohatě prosvětleného presbytáře jako nejdůležitějšího místa kostela.

Připomeňme, že velká část kleneb a některé pilíře, hlavně v západní polovině kostela, byly znovu postaveny v 50. letech 20. století a jsou zbudovány ze železobetonu (a zachované klenby byly železobetonem zpevněny), jejich povrchová úprava však úspěšně imituje středověkou stavbu.

Různá šířka stejně vysokých lodí vede k zajímavému kontrastu tvarů klenby, která je v hlavní lodi široká, elipso-vitá, téměř bez zalomení, zatímco v bočních lodích naopak ostře lomená. Presbytář není od lodi oddělen triumfálním obloukem, což napomáhá optickému sjednocení prostoru.

Zajímavostí prostorového uspořádání chrámu je také postupné zvyšování vzdálenosti mezi pilíři v každém poli směrem k západu, které je okem takřka neznatelné, ale vede k zajímavému perspektivnímu efektu.

Typ trojlodní haly a střídmý sloh její architektury vychází z domácí architektury, ale navazuje také obecně na tradici řádových kostelů, jejichž maximální jasnost a jednoduchost se přizpůsobila kazatelské službě v městském prostředí. Jednoduché polygonální pilíře mají základní půdorys osmiúhelníku a plynule bez hlavic přecházejí do oblouků oddělujících lodě. Z pilířů také plynule vybíhají klenební žebra. Trochu odlišné pojetí klenebního systému najdeme

Popis kostela

60

Průhled ze severní boční lodi směrem k presbytáři a varhanní kruchtě


61

v presbytáři, kde jsou na stěnách mezi okny oblé pruty přípor s ozdobnými hlavicemi, z nichž vycházejí žebra.

Nejzdobnější zachovaný stavební prvek z gotické podoby kostela je sedile (výklenek určený pro sezení kněží při bohoslužbě) v jižní stěně hlavního chóru. Do pravoúhlého rámu jsou zasazeny tři lomené oblouky s trojlistou kruž-bou, které doplňují reliéfní znaky královského zakladatele kláštera, tedy český lev a říšská orlice.

Gotické sedile s beuronskou ornamentální výmalbou

Popis kostela

62

Klenba presbytáře se zachovanými znaky korunních zemí ze středověké výmalby kostela


63

Z gotické výmalby kostela se zachovaly znaky zemí Koruny České a příbuzných Karla IV., odkryté při poválečné opravě na klenbě presbytáře. Nejblíže závěru je to český lev a říšská orlice, dále pravděpodobně znak Slezska a Opolska, dále znaky Moravy a Rakouska a poslední dva znaky zobrazující gryfa a orlici představují snad Pomořansko a Braniborsko.

Památkou na barokní úpravy kostela je portál z jižní boční lodi do Císařské kaple, který byl manýristicky upra-ven kolem roku 1637 do podoby edikuly s půlkruhovým zaklenutím a trojúhelníkovým tympanonem. Při opravě v roce 1997 z ní byla odstraněna beuronská přemalba a resturována jemná barokní barevnost malovaného červeného mramoru se zlatými dekoracemi.

V jižní lodi v prvním poli od východu nad portálem do Císařské kaple stojí varhanní kruchta, původně raně barokní empora. Je celá pokrytá ornamentální beuronskou výmalbou, která byla kompletně restaurována a dnes je jednou z hlavních ozdob chrámu. Na jejím čele je uvedeno jméno Terezie z Birnic, která na úpravu kruchty přispěla, a vymalován erb rytířského rodu Cecinkarů z Birnic (bílý kohout se zlatým prstenem v zobáku v modrém poli). Západní oblouk kruchty je přepažen břevnem se zlace-ným nápisem aDoreMus in aeTernuM sancTissiMuM

sacraMenTuM („Klaňme se na věky Nejsvětější Svátosti“) uprostřed s křížem, obkrouženým nápisem cor Jesu

sacraTissiMuM Miserere nobis („Nejsvětější srdce Ježíšovo, smiluj se nad námi”).

Kromě kruchty se beuronská výmalba dochovala v presbytáři a na stěnách severní boční lodi mezi okny. Malba na jižní stěně presbytáře zobrazuje v horní části korunování Panny Marie Nejsvětější Trojicí a v dolní části

Popis kostela

64

• Varhanní kruchta, opatřená bohatou ornamentální beuronskou výmalbou, která nám umožňuje udělat si jistou představu o podobě celého interiéru kostela po beuronských úpravách. Dole vpravo barokní portál do Císařské kaple, vlevo kaple Nejsvětější svátosti s novodobým svatostánkem


65

smrt sv. Benedikta. Na severní stěně je pak v horní části sv. Benedikt se svou sestrou sv. Scholastikou uváděn sborem andělů před trůn s Madonou a Ježíškem, dole sv. Benedikt kráčí v doprovodu andělů do nebe. V severní lodi, v prvním poli od východu byly restaurovány medailony s portréty sv. Kateřiny a sv. Máří Magdaleny a pod medai-lony je do dvou částí rozdělený text modlitby Salve Regina na zlatém podkladě. Další beuronské malby, které se dosud restaurace nedočkaly, jsou v dalších polích severní lodi. Na klenbě presbytáře je také kromě středověkých znaků zachováno devět dvojic andělíčků z beuronské výmalby.

V podlaze a stěnách kostela je zachováno několik kamen-ných náhrobků s českými a latinskými nápisy, převážně ze 17. století.

• Beuronská nástěnná malba na severní stěně presbytáře: nahoře Panna Maria Benediktinských potěšení (typ zobrazení Panny Marie tradičně uctívaný v benediktinských klášterech), nápis pod malbou praví v překladu „Radujte se všichni, kteří milujete Boha, se mnou“. Dole pak Sv. Benedikt kráčí k nebeské bráně s textem „Do ráje nebes, ať provodí tě andělé a ať uvedou tě do Svatého města“.

• Malba na jižní stěně presbytáře: nahoře Korunování Panny Marie, nápis praví „Vzata jest Maria do nebe, radují se andělé; chválí“. Dole Smrt sv. Benedikta, text „Při slovech modlitby svatý otec Benedikt vypustil ducha“.

• Varhanní kruchta, opatřená bohatou ornamentální beuronskou výmalbou, která nám umožňuje udělat si jistou představu o podobě celého interiéru kostela po beuronských úpravách. Dole vpravo barokní portál do Císařské kaple, vlevo kaple Nejsvětější svátosti s novodobým svatostánkem

Popis kostela

66


67

Popis kostela

68

vnitřní zařízeníNejstarší součástí vnitřního zařízení kostela je zre-

staurovaná barokní socha Panny Marie Montserratské s Ježíškem, která zaujala své místo z doby před náletem v závěru severní boční lodi.

Z beuronského období se dochovaly dvě sochy, které jsou umístěny u první dvojice sloupů po stranách presby-táře: na levé straně sv. Josef, zobrazený jako mladý muž s Ježíškem v náručí a lilií v ruce (tato socha byla do Emauz vrácena roku 2004 z kostela Nejsvětější Trojice v Podskalí), na pravé straně socha sv. Benedikta s kápí přes hlavu, holí a knihou benediktinské řehole.

Jinak se z předválečného zařízení kostela nedochovalo takřka nic, neboť i ty části, které přežily nálet a požár kostela, byly při rekonstrukci v 50. letech nešetrně zlikvi-dovány. Zajímavou ozvěnu podoby Emauzského kostela však můžeme překvapivě najít v Husově sboru v pražských Dejvicích, otevřeném roku 1928: kovové zábradlí a dvo-jice kovových palem po stranách oltáře, symbolizujících strom života, připomíná zaniklou beuronskou úpravu Emauzského kostela (důvodem této umělecké inspirace může být odkázání na slovanskou tradici Emauzského opatství, ale také to, že mezi emauzskými benediktiny působil strýc dr. Karla Farského, zakladatele Církve československé).

Nové liturgické vybavení kostela bylo pořízeno před novým zasvěcením roku 2003. Obětní stůl a ambon jsou ze zeleného alžírského a bílého mramoru. Vznikly podle projektu Karla Stádníka, který je také tvůrcem v pryskyřici

Beuronská socha sv. Josefa s Ježíškem


69

Beuronská socha sv. Josefa s Ježíškem

Popis kostela

70

zhotoveného zlaceného reliéfu Poslední večeře na čelní straně oltáře. Ze zeleného a bílého kamene byl sestaven i svatostánek v podobě jednoduché věžovité architektury, umístěný v závěru jižní boční lodi. Jeho autorem je Ondřej Šefců. Lavice pro lid v lodi kostela pocházejí z kostela sv. Anny ve vsi Jedlka u Děčína.

Obětní stůl od Karla Stádníka, zhotovený pro znovuzasvěcení kostela

roku 2003


71

císařská kaPleCísařská kaple je součástí východního křídla kláštera

a navazuje přes malou předsíň z jihu na presbytář kostela (běžně přístupná je ale z ambitu). Má obdélný půdorys s třemi poli gotické křížové klenby. Nápis ve štukovém rámu nad vstupním portálem do kaple sděluje, že roku 1636 nechal císař Ferdinand III. kapli zřídit z někdejší kapitulní síně a následně zasvětit morovým patronům. Na klenbě předsíně se zachovala barokní výmalba andělů.

Její interiér představuje nejzachovalejší soubor beuron-ských nástěnných maleb v Emauzích, které byly po návratu benediktinů restaurovány úsilím několika akademických malířů.

Na čelní stěně kaple za oltářem se vyjímá freska Ukřižování: v centru je Kristus na kříži obklopený atri-buty čtyř evangelistů. Pod ním se pak v symbolické kompozici nachází šest významných postav: zleva sv. Jan Křtitel, sv. Benedikt, Panna Maria, sv. Jan Evangelista, sv. Scholastika a sv. Martin.

Na západní stěně kaple se nacházejí celkem tři nástěnné malby. Malba nejblíže k oltáři je věnována třem patronům hudby v souvislosti s posvátnými chorálními zpěvy, které pěstovala beuronská kongregace: uprostřed je zachycen král David při hře na harfu, kolem jeho trůnu dva andělé, na levé straně pak sv. Řehoř Veliký, papež a patron chorálního zpěvu, na pravé straně pak sv. Cecílie, patronka chrámové hudby. Tato freska byla v 50. letech 20. století z velké části poničena kvůli nálezu středověkého portálu; části kolem portálu byly opět domalovány restaurátory.

Popis kostela

72

Druhou nástěnnou malbu uprostřed západní zdi vypl-ňuje námět s pěti patrony proti moru, kterým byla kaple zasvěcena roku 1636: sv. Benno, sv. Šebestián, sv. Fabián, sv. Roch a sv. Rozálie.

Třetí malba nese název Církevní zpěv a v levé části zobrazuje oltář, uprostřed dvojici zpívajících andělů, kteří drží pásku s vepsaným latinským textem znějícím v pře-kladu „Oslavujme Pána, neboť je dobrý“ (Ž 118,1; 136,1) a v pravé části obrazu jsou namalováni čtyři benediktinští mniši, kteří taktéž zpívají. Text v páse pod malbou nám v překladu sděluje „Jako první šla knížata, následována zpěváky“ (Ž 68,26).

Pohled k oltáři s nástěnnou malbou Ukřižování, vpravo malba patronů

hudby, porušená odhaleným středověkým portálem


73

Poslední velkou nástěnnou malbou je Mojžíšova mod-litba na východní stěně. Zobrazuje Mojžíše modlícího se na hoře, kterému po stranách podpírají ruce Áron a Chúr.Latinský nápis ve zlatém páse pod výjevem v překladu oznamuje „Jeho ruce neochably ve dne ani v noci“.

Na stěně kolem prosklených dveří se nachází pět medai-lonů: nad dveřmi Madona orámovaná tvarem čtyřlistu, po stranách pak čtyři medailony s poprsím andělů.

Z beuronského mobiliáře byl do kaple navrácen svato-stánek a ambon (čtecí pult) ve tvaru orla, nový oltář byl pořízen při rekonstrukci kaple v roce 1993.

Vstupní část kaple, po levé straně malba Církevní zpěv

Popis kostela

74

emauzský cyklusV klášterním ambitu se nachází rozsáhlý a jedinečný cyklus nástěnných

maleb, tzv. Emauzský cyklus. Tyto malby, ač značně poničené, jsou pozoruhodné jak svým rozsahem a vysokou uměleckou kvalitou, tak složitou ikonografií.

Emauzský cyklus je nejrozsáhlejší a umělecky nejhodnotnější soubor gotických nástěnných maleb na sever od Alp. Vznikl pravděpodobně v 60. a 70. letech 14. století, a ačkoli jsou autoři neznámí, šlo zřejmě o významné umělce působící u dvora Karla IV., zejména při výzdobě Karlštejna. I přes značné poničení některých maleb můžeme cyklus rekonstruovat díky nálezu středověkého popisu ve švédské Uppsale. Jeho obsahem jsou ilustrované dějiny spásy, které podle vzoru oblí-beného středověkého spisu Zrcadlo lidského spasení staví vedle sebe zpravidla novozákonní scénu v horním pásu a dvě události ze Starého zákona, které jsou jejím předobrazem nebo paralelou, v dolním pásu. Malby byly od počátku předmětem úcty a obdivu, jak ukazuje řada úprav; každá doba zachovala na tváři maleb otisk svého specifického názoru a vkusu.

Cyklus probíhá od jihovýchodního rohu okolo celého ambitu až do poloviny východní stěny, kde navazovala série nejdůležitějších výjevů v dnešní Císařské kapli (dnes zaniklé) a zakončení cyklu opět v ambitu.

Jižní stěna1 malby nedochovány (Pád andělů, Pád Šimona Kouzelníka a Svržení

krále Chosroa), klenba: hudoucí andělé2 Eva trhá jablko ze Stromu poznání, Maria snímá Krista z kříže,

Stvoření Evy z Adamova žebra, Narození Krista z života Panny Marie3 nahoře: Poslední večeře páně, dole: Eva spojuje lidi v hříchu,

Maria spojuje věřící milostí4 nahoře: Bůh Otec uvádí Enocha do ráje, dole: Vyhnání Adama a Evy

z ráje, Kristus vyvádí praotce z předpeklí, Kalvárie5 nahoře: Panna Maria šlape na hada, dole: Judita s hlavou

Holofernovou, David vítězí nad Goliášem6 nahoře: Žena sluncem oděná, dole: Sibylla Tiburtinská ukazuje císaři

Octavianu Augustovi Pannu Marii (zázrak na Aracoeli)7 nahoře: Zvěstování Panně Marii, dole: Mojžíš před hořícím keřem,

Gedeon před beránčím rounem


75

záPadní stěna8 nahoře: Narození Páně, dole: Áronova hůl, Kmen Jesse9 nahoře: Obřezání Krista, dole: Obřezání Abraháma, Sipora obřezává

svého syna10 nahoře: Klanění tří králů, dole: Klanění bratrů Josefovi,

Obětování knížat ve svatostánku11 nahoře: Obětování Krista v chrámě, dole: Zástupná oběť

za prvorozeného, Samuel zasvěcen službě Boží (poničeno)12 nahoře: Vraždění neviňátek a Útěk do Egypta, dole: Vraždění

židovských chlapců faraonem, Atalia zabíjí nevlastní syny (poničeno)13 nahoře: Křest Kristův, dole: Uzdravení Naamana, Měděné moře14 nahoře: Pokušení Krista, dole: Mojžíš se postí na poušti, Eliáš jí na

poušti chléb (téměř zničeno barokním portálem)

severní stěna15 nahoře: Svatba v Káně, dole: Elizeus naplňuje vdoviny džbány

olejem, Šalamounovy nádoby na pití (poničeno portálem)

Sedmé pole jižní stěny ambitu s malbou Zvěstování

Popis kostela

76

Tři střední pole severní stěny mají dvojnásobnou šířku a jsou tak rozdělena vždy na dvě skupiny výjevů16 vlevo nahoře: Vzkříšení mládence z Naimu, dole: Eliáš křísí syna

vdovy ze Sarepty, Elizeus křísí syna Sunamitky vpravo nahoře: Sbírání many, dole dvě scény Rozmnožení chleba a ryb

17 vlevo nahoře: Kamenování Krista na vinici, dole: Jezabel přikazuje kamenování vinaře Nábota, Kristus ve vinném lisu vpravo nahoře: Kristus vchází do domu Marty, dole: Vdova ze Sarepty podává chléb Eliášovi, Žena ze Sunamu podává chléb Elizeovi

18 vlevo nahoře: Setkání Krista se Samaritánkou u studny, dole: Rebeka dává vodu služebníku Abraháma, Vdova ze Sarepty podává vodu Eliášovi vpravo nahoře: Máří Magdalena ošetřuje nohy Krista v domě Šimonově, dole: Uzdravení Mojžíšovy sestry Miriam z malomocenství, Udělení spásy pro nemocné leprou

19 Vjezd Krista do Jeruzaléma – začátek pašijového cyklu

východní stěna20 nahoře: Jidáš zrazuje Krista, dole: Kain zabíjí Abela,

Jóab zabíjí Abnera21 Posmívání Kristu, Michol se posmívá Davidovi, Hur byl upliván

k smrti (zničeno)22 nahoře: Bičování Krista (poničeno pekováním), dole: Bičování Joba

a Přivázání Achiora ke stromu (zničeno)23 nahoře: Kristus nese kříž, dole: Izák nese dříví ke své oběti,

Abimelech přináší dříví (silně poničeno)Následovala čtyři pole v Císařské kapli, obsahující výjevy Přibíjení na kříž, Ukřižování, Probodnutí Kristova boku a Sestoupení Krista do Pekel spolu se starozákonními paralelami, malby však zcela zanikly při úpravách Císařské kaple24 nahoře: Zmrtvýchvstání Krista, dole: Jonáš vyvržen velrybou,

Samson nese brány města Gazy25 nahoře: Nanebevstoupení Krista, dole: Eliáš vstupuje v ohnivém

voze na nebesa, Jákobův žebřík (toto pole doplňuje nika s malbou Madony z 19. století)

26 nahoře: Seslání Ducha svatého, dole: Stavba Babylonské věže, Elizeova oběť v ohni


77

Rajský dvůr kláštera, nově upravený roku 2017

Popis kostela

78

Beuronská umělecká školaBeuronské umění je tajemný a pro mnohé neznámý umělecký

styl, který významně zasáhl do sakrálního umění především ve střední Evropě na přelomu 19. a 20. století, ale teprve v posledních desetiletích začíná být historiky umění doceňován.

Zakladatelem beuronské umělecké školy byl Peter Desiderius Lenz (1832–1928), malíř, sochař a architekt, který od roku 1868 spolupracoval s benediktiny v Beuronu a roku 1878 sám do řádu vstoupil.

Základem beuronského umění je hledání krásy v řádu Božím. Desiderius Lenz tento řád nacházel ve starém umění – pře-devším v antice a byzantském a egyptském umění. Jejich společným prvkem bylo užívání číselných poměrů a geometri-ckých konstrukcí, které se pozoruhodně objevovaly i v přírodě. Lenz, okouzlen těmito principy, na nich postavil celý svůj kánon a teorii ke kresbě a malbě. Důraz je ale kladen také na chápání uměleckého díla jako kolektivní práce a ne jako odrazu umu jednotlivce. Díla proto mají být anonymní; jen tak lze docílit jejich čistoty: „Božskou krásu nalezneme pak v onom umění, ve kterém umělec klade se do rukou Boha-umělce jako pouhý nástroj, který tvoří podle myšlenek Božích, a ne podle inspirace vlastní duše.“

Charakteristickým znakem beuronského umění je dokonalá figurální malba postav s ušlechtilým výrazem, plochost, silné kontury, práce s ornamentem, výběr barev (zlatá v kontrastu se sytými, temnými barvami) a jejich symbolický význam. Podstatné jsou v beuronském umění nápisy v typickém písmu, které posvátný prostor obohacují nejen svým sdělením, ale také dekorativní funkcí. Jádrem beuronské školy jsou malby, v dalším plánu pak ostatní dekorace jako sochy, kované mříže, osvětlení a podobně. Vše je podřízeno konečnému celku, který má působit co nejharmoničtěji.

Beuronské umění našlo překvapivě silnou odezvu. Po usídlení v Emauzech šířili mniši svá díla dál, a to i mimo benediktinský


79

řád. Jen v Praze najdeme výzdobu v beuronském stylu v kláš-terních kostelech sv. Gabriela a Sacré Coeur na Smíchově, sv. Rodiny v Řepích nebo v kapli Panny Marie Bolestné u barran-dovské skály. Dále v Česku například kaple kláštera boromejek v Teplicích, Růžencový kostel v Českých Budějovicích, Marianum v Opavě a další, v zahraničí pak v Německu (samozřejmě Beuron, Eibingen, Räckelwitz), Rakousku (Vídeň, Bertholdstein), Itálii (Monte Cassino, Řím), Chorvatsku (Záhřeb), Izraeli, USA nebo Brazílii.

Přestože se beuronští umělci vymezovali vůči v té době moderním stylům, jako byl romantismus, a cíleně potlačovali individualitu umělce, získalo si jejich umění řadu obdivovatelů. Předznamenalo secesi a ovlivnilo významné umělce jako malíře Alfonse Muchu a architekty Josipa Plečnika a Ottu Wagnera.

Působivým celkem je beuronská výzdoba kostela Zvěstování Panně Marii (neboli sv. Gabriela) v Praze na Smíchově

Popis kostela

80

literatUraBAŤKOVÁ, Růžena a kol., Umělecké památky Prahy: Nové

Město, Vyšehrad, Vinohrady. Praha: Academia, 1998.BEČKOVÁ, Kateřina, Nové Město. Vyd. 1. Praha: Schola ludus-

Pragensia, 1998.BEDRNÍČEK, Pavel, Příběhy pražských svatyní. Praha: Volvox

Globator, 2009.ČERMÁKOVÁ, Veronika, Beuronské umění v klášteře Emauzy,

bakalářská práce KTF UK. Praha, 2018.EKERT, František, Posvátná místa král. hl. města Prahy. Svazek

II. Praha, 1884.KALINA, Pavel, Praha 1310–1419. Praha: Libri, 2004KADEŘÁBEK, Vratislav, Destrukce a rekonstrukce emauzského

klášterního kostela 1945–2003: diskuse – realizace – vyznění, dipl. práce FF UK. Praha: 2010.

KUBÍNOVÁ, Kateřina a kol., Karel IV. a Emauzy. Praha: Artefactum, 2017.

PLATOVSKÁ, Marie a kol., Slavné stavby Prahy 2. Praha: Foibos Books, 2011.

ŠTĚPÁNEK, Pavel, Kapitoly z dějin česko-španělských kulturních styků a vztahů. Praha: Karolinum, 2018.

ZÍTKO, Jáchym Dalimil, Stručné dějiny Emauzského opatství v Praze a soupis uměleckohistorické literatury v knihovně opatství. Praha: Společnost přátel beuronského umění v Praze, 2007.

Emauzské opatství. [online]. Dostupné z: http://www.emauzy.cz


Vydává: Městská část Praha 2Text: Matěj ČadilFoto: Matěj Čadil (není-li uvedeno jinak) Mapové podklady: Přispěvatelé OpenStreetMap.orgGrafická úprava: Matěj ČadilTisk: Alfa medimedia s.r.o.Praha 2019

kostel panny marie, sv. jeronýma a slovanských patronů v ... · ruchu rostoucího velkoměsta...

Documents