k počátkům slovenské literární kritiky

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

K počátkům slovenské literární kritikyAuthor(s): JAN VILIKOVSKÝSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 70, Čís. 4/5 (října 1946), pp. 179-192Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23457714 .

Accessed: 15/06/2014 14:23

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 194.29.185.145 on Sun, 15 Jun 2014 14:23:20 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23457714?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


Sotoniti a sotona. 179

lat. Judas. Toto jméno znělo už v staré češtině Judáš; na př. v Umučení z Hradeckého rukopisu se rýmuje se slovy dáš (verš

34/35), znáš (v. 106/107), je tam dativ Judášěvi (v. 125) a instr. s Judášem (v. 58). Ale vzdělaný básník stč. legendy o Jidášovi praví: Téže mohu řéci Judě (= Jidášovi) a říká ovšem v nomina tivě Judas. Podobně v Desateru z Hradeckého rukopisu se praví: Ti budú bydliti s Judú. Poměr vznešenějšího satan к lidovějšímu satanáš je zachován i v dnešní spisovné češtině. Srovnej satan

u Nerudy, u Machara, u S. K. Neumanna a satanáš u Vlasty Pitt

nerové. Neznamená to ovšem, že by se v lidové řeči vyskytovala

jen podoba satanáš. Znám podoby satan i satanáš z Boskovická, z Kyjovska, ze Zlínska, z Velkého Meziříčí, z Železných Hor i odjinud, vždy ovšem jako nadávku. Zajímavé je, že se mužské podoby užívá i o ženách. Ženskou podobu satanice, kterou uvádí

Vášův-Trávníčkův Slovník, jsem zatím ještě nenašel. V jazyce spisovném je obecně znám hřib satan. Jeden zlínský zahradník

mi sdělil, že je i jiřina satan, a to barvy šarlatové. Herzer ve svém slovníku uvádí jméno satanáš pro opici chvostan. Slyšel jsem na

Zlínsku také jméno rostliny satanka, která prý je podobna žluté sasance, ale zatím nikdo z odborníků tuto bylinu nezná. Na Plzeň

sku prý se dříve pekly satanášky; je to asi jiný název pro jidášky.

JAN YILIKOVSKÝ|:

К počátkům slovenské literární kritiky. Ačkoli konec XVIII. a počátek XIX. stol. patří к nejvíce

studovaným obdobím slovenské literatury, jsme přece ještě stále

velmi daleci toho, abychom mohli podati podrobné, přesné a živé vylíčení celého tehdejšího literárního života. Známe dosti dobře s poměrnou úplností působení a činnost několika vynikajících je dinců, nejsou však dosud zcela objasněny jejich vzájemné vztahy, a zejména není ještě zachycena skromná sice, ale pro pochopeni

doby významná činnost drobných a nenáročných pisatelů, jichž

tehdy bylo značné množství. Materiálu, rukopisného i tištěného, který zasluhuje bedlivějšího prozkoumání, je velká hojnost; zvláštní pozornost budí tu zejména dosti četné anonymní po

sudky, jimiž soudobé časopisy provázejí slovenské literární práce, ať již jsou psány československy, německy nebo latinsky. Správ nému zhodnocení tohoto materiálu brání jednak nedostupnost

některých publikací, jednak anonymita příspěvků; nenašel se dosud nikdo, kdo by se podjal podobné práce, jako pro českou literaturu vykonal M. Hýsek ve studii „Jungmannova škola kritická"1. A přece tu jde o látku velmi zajímavou, která umož

1 Listy filologické 41 1914 230—270, 350—372, 442—450; 46 1919 189—222.

16*



180 Jan Vilikovský:

ňuje nejen lepší proniknutí do ducha doby, nýbrž i může osvětliti zcela nove osoby i věci jinak známé. Chceme proto předložití některé výsledky studia, konaného příležitostně při jiných pra cích, abychom upozornili na nutnost soustavného zpracování této

produkce.

I. Kritika v Ambrosiových Anndlech (1793—1803). Jiří Palkovič, Jiří Ribay.

Kritické referáty a zprávy o významnějších dílech soudobé

slovenské literatury počínají se soustavněji objevovati v časopise Novi ecclesiastico-scholastici Annales, jejž v letech 1793—1803 vydával v Banské Štiavnici S. Ambrosius2. V něm jsou podrobněji či jen zběžně zaznamenány a posouzeny přede vším tyto publikace československé (vedle německých, maďar

ských a latinských, jež nás tu nezajímají): M. Lauček, Slovárně aneb konkordancí biblická (I 1, 80); O. Plachého překlad Štur mových Kochání s Bohem v ranních hodinách (I 1, 82); S. Čer ňanského Nábožné písně (1 2, 89; sr. I 3, 128 nn.); D. Bocko, Navka к štěstí (I 3, 98); S. Leška, Nová Lotterie (i 3, 126); M. Institoris-Mošovský, Potřebné ponapravení (I 4, 108); A. Doležal, Pamětná celému světu tragedie (II 2, 115); M. Semianovo vydání Bible z r. 1787 (III 1, 87); P. Tešlák, Křesťanské modlitby a písně (III 2, 56); J. Palkovič, Kunšt prodloužení života (IX 147); B. Tablic, Kratičká summa práv uherských (IX, 150); L. Bariholo maeides, Geografia (IX 151). Všecky tyto recense, z nichž některé jsou značně rozsáhlé, j.sou anonymní, a nepodařilo se dosud určití

autora žádné z nich; tak mohl vzniknouti dohad, že jím byl S. Am

brosius, vydavatel časopisu, ač v jeho činnosti není nic, co by tuto

domněnku zvláště opravňovalo. Z uvedených recensí je zvláště pozoruhodná kritika Nábož

ných písní Cerňanského, přeložených z Gellerta; anonymní recen

sent vytýká Čerňanskému nepřesnost rýmu a vznáší požadavek časoměrné prosodie. Cerňanský ve své odpovědi tento požadavek odmítá a vyzývá svého kritika, aby se sám pokusil podati lepší

překlad některé z písní Gellertových (viz o tom všem mou po známku v Bratislavě VIII, 1934, 393). Této výzvě recensent skutečně vyhověl a uveřejňuje ve své replice (Annales I, 3,

132—140) překlad Gellertovy bajky Dametas a Fyllis. К pře kladu pak připojuje poznámku:

Metrům devotionem haud adiuvare, venerando Cs. credere

2 Vyšlo celkem devět svazků těchto Annálů: prvý ročník (1793) má

čtyři svazky, druhý (1794) a třetí (1795) po dvou — svazek devátý vyšel pak po dlouhé přestávce až 1803. O počtu vydaných svazků vznikaly již v XVIII. století různé mylné dohady, které Ambrosius musil odstraňovat! již 1795 (na obálce svazku III 2, jenž je tu výslovně označen jako osmý: tomus hic

octavus).



К počátkům slovenské literární kritiky. 181

non possumus. Numero čerte syllabarum poetico gaudent omnia

carmina Gellertiana, non secus ac carmina omnium bonorum

poetarum germanicorum, quod procul dubio et ven. interpres Cs.

probe observavit. Si porro contulerit auctor versionem Ps. XC,

XCVII, Cl, CXIII, CXIV, CXVII Nudozerianam accurate ad metrům elaboratam cum aliis versionibus, suavitatem profecto Nudozerianorum carminum ultro sponteque collaudabit prae ce

teris. Quod ad nos adtinet, libentissime quidem etiam ad metrům Gellerti fabellam interpretati fuissemus, si nobis plus suppetiisset temporis. Quod si tamen Deus diuturniorem nobis vitam largitus fuerit, in id adlaborabimus, ut hac in re lucubrationibus nostris, cum alii(s), qui nobiscum in eandem eunt sententiam, rei litera riae prosimus.

Recensent setrvává tedy na svém požadavku časomíry, ačkoli

místy jeho slova působí dojmem, jako by zaměňoval pojmy ryt mus a časomíra, uvádí na doklad svých tvrzení časoměrné žalmy Vavřince Benedikíiho z Nudožer a prohlašuje, že mu jen nedo statek času zabránil v tom, aby svůj překlad Gellertovy bajky ne

zpracoval časoměrně. Na konec slibuje, že se pokusí se svými

přáteli, kteří s ním stejně smýšlejí, přispětiк povznesení literatury —

patrně zavedením časoměrné prosodie; shoda smýšlení, o níž

recensent mluví, týkala se, jak ukazuje souvislost, nepochybně

právě této these. Tato slova znějí téměř jako předzvěst vystou

pení nové školy básnické, a spolu i náznak jejího programu. Kdo však jest tento anonymní kritik? Obsah jeho repliky

umožňuje dáti přesnou odpověď na tuto otázku. Překlad Geller

tovy bajky, o němž jsme se již zmínili, je totiž v podstatě totožný s překladem, jejž zařadil Jiří Palkovič do své básnické sbírky Muza se slovenských hor. Sbírka tato vyšla roku 1801, tedy za osm let po recensi v Novi annales, a protože nelze předpo

kládati, že by se Palkovič odvážil do své. literární prvotiny za řaditi práci cizí, byť i přepracovanou, je možný jediný závěr, že

totiž i recense Čerňanského jest prací Palkovičovou. Protože jde o věc dosti důležitou, otiskujeme zde obě verse překladu, aby

bylo usnadněno jejich srovnání (transkribujeme dnešním pravo pisem, ale jinak zachováváme všecky grafické i jazykové zvlášt nosti obou tisků; interpunkce není měněna; odchylka jen v tom,

že v obou tiscích Palkovičových se každý verš začíná velkou

pí směnou):

Annales (I 3, 134—136):

Damétas a Fyllis.

Damétas již dávno chodil za Fyllis svou milou mladičkou, než jen se darmo zavodil ač jen jednu žádal hubičku.

5 Slyš mne, řka, duše má milá! Než prosba daremná byla

Muza (str. 17—-20):

Damétas a Fillis.

Damétas již dávno chodil za Fillis, svou milou mladičkou; však ho vždy zle Amor vodil, ač jen za jednou mřel hubičkou:

Vyslyš mne, řka, duše milá! Ale prosba marná byla.




Dve репlle3, řekl, ted tobě dám, však já hotov sem i čekati, jen slib mi, což dávno hledám,

10 mně jedno políbení dáti.

Fyllis jim svou chválu vzdává, než je opět nazpět dává.

Potom beránka pěkného, hned dva ba deset dáti slíbil,

15 i celého stáda svého

ji darovati hotový byl. Jak drahá koupa! než i tá nic nemůž; neb ji zamítá.

Damét všecken rozpálený, 20 Takliž vždy,řekl, budeš odporná?

Aj nechci býť políbený od tebe nikdy, dcerko dvorná! O neboj se, řekla na to, o nestane se nikdý to.

25 Fyllis se smeje: on smutýn к ovcím zahaňbený zajímal. Damétas tento slovutný druhého dne sobě podřímal. V tom náhodou Fyllis milá

30 jdouci při něm se stavila.

Jak jsou usta jeho milá

jak červená! mluvila к sobě, jistě bych tě políbila, ale ten zlý tvůj pes při tobě!

35 V tom jde, než zas postojeci, přemýšlela o té věci.

Třikrát se Fyllis ohlédá

vůkol, neb aj se svědků bojí, Bělka hladí, fortél hledá

40 a blíž přistoupit již se strojí. Myslí, hledí, vzdychá tíže. O dva kroky již jest blíže.

A tu milé dítě stojí, než předce ještě se obává.

4 5 Ach ne, již jest po všem boji již mu své políbení dává. A jde, ohlédajíc se zpět zdáliž neprocítil Damét.

Jak sladké jest políbení, 5O jak sladké milovníku ctnému!

Aj Fyllis jde bez prodlení spátkem a šedna sobě к němu

spícího svého milého líbala z srdce celého.

Tecf, řekl, tobě pentle dvě dám:

aj i čekati chci pře vděčně I Jen slib, že, což dávno hledám, políbíš mne jednou srdečně. Fila jim svou chválu vzdává, než je opět zpátky dává.

Beránka zas rozkošného, hned dva dát, hned deset přislíbil, ba květ všeho stáda svého hotov jí již darovati byl. Děvče praví: nechci míti! Já tě nechci políbitil

Damét, všecken rozpálení/, Zůstaň tedy, řekl, vždy odporná! Nežádám být políbený od tebe víc, dcerko ρfedvorná! Ol snad mníš, že se to stane?

Nikdý, dí mu, milý pane!

Fillis směje se; on ale

smutný к ovcím s hanbou zajímal. —

Druhého dne nenadále Damét při ovečkách za dřímal. V tom se při něm Fillis milá

mimojdoucí zastavila.

Jak jsou usta jeho milá, jak jsou červená, dí ku sobě; jistě bych tě políbila, Ale ten tvůj zlý pes při tobě —

V tom jde; než zas postojeci přemýšlela o té věci.

Již se vůkol po ohledá, nemohl-li by ji kdo zočiti; Bělka hladí, fortél hledá; Již se blíže strojí kročiti.

Myslí, hledi, vzdychá tiže: O dva kroky již jest blíže.

A tu milé dítě stoji, však se předce ještě obává. Ach ne! již jest po všem boji, již jej líbá děvka laskavál Pak1 jde; však má na to zření zdali Damét zbuzen není.

b i

Přesladké jest políbení, přesladké jest láskou jatému: Zpátkem Fillis bez prodlení jde a šednouc sobě к milému, láskou prudkou hoříc, líbá

jeho líce, usta libá.

3 Pentle, gen. fem. Slavis nonnulis, stusska dicitur. Posterius in lexicis

non reperimus.




55 Než dobrý pozor nedala, neb aj Damétas se probudil. Tys mi jistě sna nepřála, dřímaje ještě к ní promluvil. Go si ale učinila,

60 že si mne ze sna zbudila.

Ach nic sem neučinila, odpověděla Fyllis jemu, Jen sem se s Belkem bavila, jen sem přihlédla к stádu tvému.

65 Aniž můž býť chvála z toho, pastýřem býť a spát mnoho.

feezitím však co ty mně dáš, mohl bys mne z žertu políbiti? Ach ne tak milá, ty mně máš

70 i musíš všecko zaplatiti. V tom za jedno bez prošení dala deset políbení.

Než zlý při tom pozor dala, neb aj probudil se Damétasl Anis mi sna nepopřála, dí к ní, chtíc mne jistě trápit zas. Co si předce učinila, žes mne ze sna probudila?

Ach nic! Fila na to jemu, nic sem, řekla, neučinila! Přihlédla sem к stádu tvému —

jen s tvým Bělkem sem se bavila. Aniž múž být chvála z toho, když, jsa pastýřem, spíš mnoho.

Mezitím však, co ty mně dáš? Mohl bys mne z žertu políbit. Ne, má milá; co ty hledáš, to má tobě к nalezení být. Za jedno v tom, bez prošení, dala deset políbení.

Ačkoli na prvý pohled se zdají mezi těmito dvěma překlady převažovati rozdíly nad shodami, pozornější přihlédnutí přece zjistí jejich podstatnou totožnost. Stačí konstatovati, že 14 veršů

je přejato úplně beze změny, a dalších 24 jen mírně pozměněno. Ještě výrazněji jeví se shoda, omezíme-li se na pozorování rýmu: z 36 rýmových dvojic prvého překladu nacházíme jich v druhém

celých 23 beze změny. Srovnání s originálem pak jen dotvrzuje naše přesvědčení, že tu máme před sebou dva překlady téhož

textu, pocházející od jediného překladátele; obě verse se totiž

shodují v celé řadě podstatných rysů, jimiž se liší od Gellerta. Srv. na př. verše 5/6 s německým: Er bat, er gab sich alle Miih;/ doch seiene Spróde hort ihn níe; v. 26 zahanbený, respektive s hanbou,

v němčině jen schleicht ungekufit; 33—34 O! ware nicht sein bóser

Hund,/ ich miiflte diesen Scháfer kiissen; 48 und kehrt nach ihrer Flur zuriick; název Bělko pro psa, jenž v originále nemá jména; rozvedení předposlední strofy ve dvě, atd.

Pochází-li od Palkoviče překlad Gellerta, otištěný v Annálech, pochází od něho i replika Čerňanskému a tedy nutně i kritika

sbírky Čerňanského. Tento poznatek jest v mnohém ohledu velmi

zajímavý: seznamuje nás s počátky literární činnosti Palkovičovy1 a ukazuje značné jeho ambice, zároveň pak i svědčí, že se Palkouit ke své dráze spisovatelské skutečně svědomitě připravoval.

Objasňuje také, proč se právě Palkovič stal prvým profesorem řeči a literatury československé v Bratislavě — mělť tehdy, když se tato stolice zakládala, za sebou již větší a delší činnost, než

4 Palkovič sám v předmluvě Muzy se slovenských hor nazývá své básně a zpěvy, v této sbírce vydané „prvotiny prací svých spisovatelských" a podotýká o nich, že byly sepsány dříve, než překlad Makrobiotiky Hufe

landovy, jejž vydal 1800. Nyní můžeme počátky jeho básnických pokusů datovati bezpečně již'do r. 1793.




bylo dosud známo. Lze se totiž důvodně domnívati, že nezůstalo

při této jediné recensi, a že i některá z jiných kritik v Annálech pochází od Palkoviče; pravděpodobné je. to zejména o obšírném rozboru Doležalovy Tragedie, snad i zprávy o Bočkovi. Autor recensí je dobře seznámen se současnou českou prací pro obno

vení jazyka, cituje slovník Tomsův a odkazuje na gramatiku K. Tháma; uvádí (při Čerňanském) Husa, Komenského, Velesla vína jako autority správného jazykového usu; podobně se při Bočkovi odkazuje na „genus scribendi Comenianum, Weleslavia num, Pelcelianum" (I 3, 106), jeví se tedy autor jako stoupenec směru, jejž později Palkovič tak houževnatě zastává. Ale tato a podobná detailní zjišťování jsou úlohou teprve dalšího rozboru.

Viděli jsme výše, že se Palkovič chystal vstoupiti do literatury s programem časoměrné prosodie. V jeho dosud známé básnické

činnosti však nenalézáme nic, z čeho by bylo lze souditi, že se pokusil o uskutečnění tohoto programu. Jaká je toho příčina? I zde dává odpověď pozornější srovnání obou versí překladu bajky

Gellertovy. Verse pozdější dodržuje totiž přesně zásady prosodie přízvučné, jak byly formulovány Dobrovským, a velká část změn původního překladu byla provedena právě proto, aby bylo do saženo pravidelného střídání slabik přízvučných a nepřízvučných, kterého namnoze není v původním znění. Srv.

5 slyš mne, řka, duše má milá: 14 hned dva ba deset dáli slíbil: 16 jí darovati hotový byl 22 od tebe nikdy, dcerko dvorná: 71 V tom za jedno bez prošeni:

vyslyš mne, řka, duše milá hned dva dát, hned deset přislíbil hotov ji již darovali byl od tebe víc, dcerko předvorná za jedno v tom, bez prošení.

Jsme tedy oprávněni к dohadu, že to byl vliv theorie Dob

rovského, jenž odvrátil Palkoviče od jeho úmyslu, usilovati o za vedení prosodie časoměrné; Palkovíčovi tedy nepochybně šlo pře devším o nápravu dosavadního prosodického stavu, jejž pova žoval za neudržitelný, a původně viděl jedinou cestu к nápravě v časomíře. Dal se však ochotně pouěiti Dobrovským, jenž mu

ukázal východisko jiné, a přepracoval svou skladbu tak, aby se

srovnávala s požadavky Dobrovského. Dobrovský vyhrál tedy

prvou bitvu proti časoměrcům ještě dříve, než byla zahájena. Kdo byli společníci Palkovíčovi, kteří měli spolu s ním lite

rárně vystoupiti, nelze bezpečně říci. Jisto jest jen, že to byli jeho druhové na studiích v Jeně, kde se Palkoviě zdržoval právě v té době, kdy Anna les začaly vycházeti5. O svém tamním po bytu zaznamenal Palkovič sám ve svém Týdenníku (г. VI, 1817, str. 172—3): „Před lety, když vydavatel Týdenníka v Jene, v Saších, s mnohými jinými svými krajany, na učení byl, my

5 Byl tam od r. 1792, viz L. Haan, Jena Hungarica, str. 105; ze stu

dentů jenských, zaznamenaných Haanem v letech 1790—1794 (str. 104—·107), můžeme tu připomenouti Jana Kisse, Pavla Magdu, B. Tablice, O. Palam biniho.




mladí Slováci učinili sme mezi sebou společnost Slovenskou, к cvičení se v svém milém mateřském jazyku, měli sme své před stavené z prostřed sebe volené, měli sme protokol, knihy Slo

venské, slovník, gramatyky, noviny Kramériusovy' etc. a schází

vali sme se každou neděli, kdež pokaždé některý z nás nějakou práci svou v slovenské řeči přečti, ostatní pak po přečtení soud

svůj o ní, potřebná ponapravení etc. svobodně přednášeli." Ze

svých tehdejších prací otiskl pak Palkovič Pojednání o Slová cích a jejich řeči (Týdenník VI, 173až 180,189—196)a Psaní Edvino к Danyelovi (tamtéž, 207—212, 220—227). V tomto prostředí vznikaly tedy také jeho prvé básně i kritiky. Připomí náme tento fakt i proto, že tato společnost slovenská v Jeně jest do jisté míry předobrazem pozdější studentské jednoty bratislav ské, v níž se zrodilo hnutí štúrovské. Bylo by příliš odvážné do mnívati se, že popud к založení této společnosti vyšel od Pálko

viče, jenž se stal prvým jejím předsedou a jenž by tu mohl tak vhodně navázati na vzpomínky ze svého mládí?

Vedle Palkoviče byl spolupracovníkem Annálů patrně také

Jiří Ribay. Jeho jméno se vyskytuje na obálkách časopisu při oznámení, že i u něho je možno složiti předplatné, častěji se s ním setkáváme uvnitř časopisu, když hledá staré tisky české nebo slo

venské. Z jeho péra pochází pak, jak lze tvrditi téměř určitě, recense Bible, vydané v Prešpurku 1787. Důvody pro autorství

Ribayovo jsou: autor recense ví o církevně slovanském překladu

bible; vytýkaje totiž mylné tvrzení v předmluvě bible (bylo pře jato z Elsnera), že Cyrill a Metod přeložili bibli z Jeronýma do

češtiny, praví (str. 92—3): Cyrili enim versio ex LXX. facta non est bohemica, sed slavica illa, quae eruditis, literalis, vulgo Cyrillica, dicitur atque in sacris ecclesiarum graeci ritus unitorum et non unitorum hucdum obtinet, quemadmodum id partim

codices, partim editiones eius testantur. (Utinam antistites ecclesiae huius Mssta Bibliorum Cyrillica, quae magno numero

passim in scriniis ecclesiarum et monasteriorum graeci ritus

haerent blattis et tineis relicta, quamprimum in lucem protrahant in publica bibliotheca conservanda. Equidem insigni gauderent thesaure, ex quo historiae versionis magna lux affunderetur, atque non pauca critices haurirentur praesidia.) Nehledě к těmto vědo

mostem, jež právě u Ribaye máme dobře dosvědčeny, důležitý je v citované poznámce zájem o historii slovanského překladu biblického o a jeho kritiku. Autor recense zná Procházkovo (1786) a Pollaškovo (1791) vydání Nového Zákona, zná také Durychovo pojednání De slavobohemica sacri codicis versione, a ví dokonce, že je v tisku jeho Bibliotheca slavica (str. 93, ,,cuius bibliothecam slavicam Viennae iam prelum fatigare nuper cum voluptate percepimus"). Cituje také Dobrovského pojed

6 V replice Čerňanskému je přitištěn Krameriův překlad Gellertovy bajky Der Tanzbár (Annales 1 3, 138—140).




nání o českých překladech bible vLiterarischesMagazinl786, a právě zmínka o něm dovoluje přesně stanovití autorství

Ribay ovo. Praví totiž, odkazuje na str. 67 III. sv.: „ubibrevissime describitur, Ν. T. MS., quod in bibliotheca seminarii Posoniensis conservatur. Est illud chartaceum in folio, (quod Dobrovskio non constabat) ..." К tomu třeba srovnati dopis Dobrovského

Ribayovi z 5. května 1789 (Korrespondence IV, 124): Fiir die Nachricht... von dem Pressb. Ν. T. danke ich Ihnen. Materie und Formát ist nicht bestimmt, welches auch in meiner Nach richt fehlt.'.' Poněvadž se nelze domnívati, že by na Slovensku vedle Ribaye ještě někdo druhý věděl tento detail, že Dobrov skému nebylo známo, na jakém materiálu je prešpurský Nový Zákon psán, lze tvrditi zcela určitě, že recensi v Annálech psal Ribay. Ukazují na to i zprávy o rukopisech české bible v Uhrách, jež jsou podány v Annálech, str. 92 až 93 a jež se shodují s tím, co Ribay o nich psal Dobrovskému (Annales: Aliud MS. Ν. T. bohemicum possidet nunc. Magnificus Dominus Thomas Tihány, quod in pargameno scriptum est in 12, cuius penitiorem descrip. tionem alteri occasioni servamus, sr. Korr. IV, 146; níže Annales:

Illud vero, quod in bibliotheca collegii Saros Patakiensis conser vatur, mutilum est, et non, ut aliquibus visum fuit, bohemicum, sed revera polonicum est, sr. ib. IV, 186, kde však i Ribay sám jej ještě považuje za český).

Zda vedle Palkoviče a Ribaye ještě někdo jiný psal recense do Annálů, nelze toho času říci.

II. Slovenšti spolupracovníci kritických časopisů vídeňských (1802—1816). — J. Palkovič, L. Bartholomaeides, S. Rožnay.

Mezi referáty a kritikami, otiskovanými ve vídenských lite

rárních časopisech, jež začaly vycházeti od r. 1802 s názvem

Annalen der osterreichischen Literatur7, vyskytují se

občas také zprávy o dílech spisovatelů slovenských. Tak hned

v prvém ročníku (1802, č. 49—52) je rozsáhlý článek Ueber slawische Literatur in Ungarn, ihre Schicksale und Producte von 1780—1800; 1803 posudky o pracích Tablicových (Dva zpěvy D. Crudymu. Zpěv pieridských Muz, Určení člověka), 1804 posouzen Krmannův Kratičký výtah z geografie, v letech 1805, 1807 a 1808 otištěny značně podrobné rozbory prací Feje šových, 1808 mimo to recensována i Palkovičova Známost vlasti; 1811 podána zpráva o založení společnosti banské, podrobná kritika I. Solennií a stručnější Braxatorisových Letopisů krupin ských a jednoho kázání Ribayova; 1812 recense o Feješově spisku

7 Název časopisu se stále měnil, až do r. 1812 jest v něm však vždy výraz Annalen, v letech 1813—1816 sluje Wiener allgemeine Litera

turzeitung; bližší viz v citované studii Hýskové, LF 41, 1914, 243. Prohlédl

jsem ročníky 1802—1808, 1811 až 1816.




Nezemanům zemanství žádostivým a Štajgelovy Knížečky; 1813

posudek Palkovičova Týdenníku, zpráva o společnosti malo

hontské a o založení seniorátní knihovny gemerské v Betliari; 1815

dvě kritiky prací Feješových a v příloze článek Slowakische

Literatur, referující o literární produkci od r. 1810; 1816 ko nečně stručný pochvalný posudek Šafaříkovy Tatranské Muzy; vedle toho celá řada zpráv drobnějších, jež by bylo zbytečno vy počítávati. Z těchto příspěvků, obsahujících leccos cenného, je dosud blíže známo toliko nepříznivé posouzení Tablicových Poezií, jež Palkovič přetiskl ve svém Týdenníku8, a zprávy týkající se literární společnosti malohontské9. Recense a kritiky jsou vesměs

anonymní; M. Hýsek, jenž jich část registroval (LF 41, 243), roz

poznal správně, že většinou asi nepocházejí od Dobrovského, při čítá mu však autorství recensí o Tablicovi z r. 1803. Plným

jménem je podepsána, pokud vím, jen Čaplovičova recense Feje šovu brožurky Ueber Rezensenten und Rezensionen (1815,

190—192). Až dosud bylo v souvislosti s těmito posudky uvedeno jen

jméno Palkovičovo; toho totiž podezříval Tablic, že je původcem nepříznivé kritiky Poezií, a bránil se proti němu vPressburger Z eit u η gu odpovědí, jež byla patrně vyostřena hodně osobně. Po dezření Táblicovo bylo potud oprávněno, že Palkovič skutečně do

Annálů vídeňských přispíval, jak dosvědčuje sám ve svém Ka lendáři na r. 1847 (str. 33) při zprávě o smrti šoproňského ka zatele a Palkovičova spolužáka z Jeny Jana Kisse: „Z lásky к němu," praví Palkovič, „sepsal sem krom jeho vědomí zprávu 0 něm před 30 lety a v Annalen der osterreichischen Literatur

vytisknouti sem dal, kterýžto důkaz přátelství zvláště mu milý byl." Psal-li Palkovič do Annálů jednou, mohl tam zajisté psáti 1 častěji, ale nelze viděti jeho ruku ve všech recensích tam obsa

žených. Posudek Tablice, jak ukážeme níže, skutečně Palkovič nepsal.

Vedle Palkoviče byl spolupracovníkem časopisů vídeňských Ladislav Baríholomaeides; jeho kritickou činnost zaznamenal jeho syn ve spise, věnovaném památce otcově10, tak, že aspoň jeden

příspěvek lze zjistiti zcela přesně. Praví totiž, když byl uvedl ostatní tištěné práce otcovy (str. 76): „Prostant adhuc complura,

typis expressa, ex calamo Ladislai nostri Ochtinensis profecta, in annalibus litterariis, qui Viennae eadem forma, prout Nova

litteraria Jenensia et Hallensia, prodibant, luci publicae expo sita, Recensiones puta librorum complurium et Tractatus de litteratura Slavica in Hungaria ejusque fatis, vicissi

8 Yiz Albert Pražák, Slovenské studie, 1926, str. 21, pozn. 16. 9 Jan Vilikovský, Dějiny literárních společností malohontských, 1935,

82, 167. 10 J. L. Bartholomaeides, Memoria Ladislai Bartholomaeides, Pesthini

1828.




tu dinibus et praecipuis impedimentis." Tímto traktátem může býti míněn toliko již uvedený článek Ueber slawische Literatur in Ungarn, ihre Schicksale und Producte z r. 1802, jehož titul se shoduje přesně s označením Jana Ladislava

(chybí v něm jen slovo, odpovídající výrazu impedimentis, ale začátek článku tvoří skutečně výklad o potížích, s nimiž musí

slovenští spisovatelé zápasiti). Protože pak ze slov Jana Ladislava

vyplývá, že Bartholomaeides psal do Annálů častěji, lze se doha dovati s velkou pravděpodobností, že od něho pocházejí některé

ze zmíněných recensí o věcech slovenských. Nevíme ovšem, jak dlouho tato jeho činnost trvala; nesporné se zdá, že byl ve stycích s redakcí Annálů ještě 1808, neboť toho roku (Intelligenzblatt, sloupec 116) je uveřejněna oprava, vztahující se к článku minu

lého ročníku (1807, Inteligenzblatt 231), v němž byl Bartholo maeides zařazen mezi spisovatele spišské. V opravě se konstatuje, že B. pochází z Malého Hontu a působí v Gemeri, a že překlad Josefa Flavia, jehož autorství mu bylo mylně připisováno, nepo chází od něho, nýbrž je jen nové vydání starého překladu českého,

které B. pořídil svým nákladem (vom neuen auf seine Kosten

herausgegeben). Protože na opravě mylných informací sotva

mohl míti zájem někdo jiný, můžeme souditi, že oprava pochází od Bartholomaeida (poukazuje na to i zmínka o vlastním nákladě). Nadto je však pravděpodobné, že také zprávy o literárním životě

gemerském a snad i malohontském v letech 1811—1813 by mohly

býti z jeho péra. V článku Ueber slawische Literatur řada podrobností

potvrzuje autorství Bartholomaeidovo, jsou to především zprávy,

týkající se jeho vlastních spisů, jež tu jsou uvedeny všecky, na

prvém místě obě vydání spisku De Bohemis Kishonthensibus.

Z dalších připomínám (uvádím i pořadové číslo, pod nímž je spis v citovaném článku zaznamenán):

Č. 10. Summa křesťanského náboženství... Bez místa

tisku a data... Prvé vydání bylo tištěno r. 1784 v Banské Bys trici.

11. Spis užitečný... od doktora Grobiana. Chybný přetisk satiry na hrubé mravy vytištěné v Olomouci okolo 1760.

Bylo by však žádoucí, aby slovenští vesničtí učitelé užívali tohoto

spisu při vzdělávání svých žáků pro zpestření dogmatické metody. 23. Rozmlouvání Josefa Druhého s Matěj em Prvním.

Tento spis vyšel r. 1790 (na některých exemplářích tiskovou

chybou mylně 1789)11 s uvedením Prahy jako místa tisku, pravdě podobně však v Banské Bystrici v Uhrách. Verše na titulním listě vyjadřují úmysl skladatelův, shladiti dojmy, kterými půso bily turecké války a vydání s nimi spojená na lid, poučiti lid a zbudovati čestný pomník králi Josefu II. mezi uherskými Slo

11 Tutéž poznámku připojuje к svému záznamu otcova spisu Jan Ladislav Bartholomaeid.es.




vany. Proto podal paralelu mezi Josefem a Matějem Corvinem,

tímto ještě nyní u Slováků nezapomenutým monarchou, ukázal

podobnost mezi těmito dvěma velikými muži, jejichž vlády měly v sobě ještě více analogického. Jazyk je směs češtiny a slovenčiny a tisk nesprávný.

38. Hystoria o Americe. Až ostatní práce, jež nyní za

městnávají skladatele, mu dopřejí více volnosti, uspořádá druhé rozmnožené a opravené vydání díla.

46. Geografia aneb vypsání okršlku zemského. Geo

grafie pro školy od téhož spisovatele (t. j. Bartholomaeida), po starém způsobu, protože to censor chtěl tak mít.

Tyto podrobnosti, týkající se prací Bartholomaeidových, jsou takového rázu, že bychom jejich znalost sotva mohli předpoklá dati u někoho jiného než Bartholomaeida samého (zmínka o cen sorovi č. 46, o místě tisku č. 23, o předloze tisku č. 11); cizí člověk

by také stěží měl zájem na tom, ohlašovati Bartholomaeidův úmysl —к jehož uskutečnění ostatně tuším nedošlo —vydati po druhé Historii o Americe. Ze autor nežil na západním Slo vensku, patrno z toho, že mu zůstala nepřístupnou Semianova

Kartigam, vydaná 1790, jak sám výslovně poznamenává. Že byl nejlépe seznámen s poměry středoslovenskými, specielně gemer

skými, ukazuje i jeho zpráva o Glosiově spisku Obsah potřeb ných naučení a pravidel (1792); praví tu, že Glosius vydal práci vlastním nákladem: Tiskař (Tumler v Banské Bystrici) vy tiskl pro autora jako nakladatele 1000 exemplářů, dal si za to

zaplatit 115 zlatých, zároveň však pořídil patisk, který prodával knihvazačům levněji než autor mohl prodati své exempláře, tak

p. Glosius nejen pracoval zadarmo, nýbrž ztratil i polovinu toho,

co dal za tisk. Takovéto informace mohl míti někdo, kdo se s Glo

siem, působícím v Roštári, osobně stýkal — а к tomu měl právě

Bartholomaeides nejlepší příležitost. Je tedy zpráva Bartholo maeidova syna dostatečně ověřena obsahem uvedeného článku.

Které jiné recense Bartholomaeides psal, nemůžeme ovšem říci již tak určitě.

Nejen zprávy, ktere jsme jiz citovali, nýbrž i jine podrobnosti článku Bartholomaeidova obsahují různá data, jejichž znalost nám

dosud chybí (celkem je tu zaznamenáno 49 knih, prvá je druhé

vydání Jacobaeiho modliteb 1783, poslední Palkovičíw překlad Hufelanda). Zejména zajímavý je však úvod článku, vykládající o potížích, které se stavějí do cesty snahám o povznesení sloven

ské literatury; největší z nich jest ziskuchtivost knihkupců, jimiž jsou většinou knihvazači, jakož i okolnost, že nakladatelé, Ma ďaři anebo Němci, neznají slovenského pravopisu. (Tyto stížnosti

stručněji opakuje J. L. Bariholomaeides v citovaném spisku, str. 82-—3.) Pozoruhodně vykládá Bariholomaeides také o poku sech, založiti na Slovensku společnost pro povzbuzení kultury

domácího jazyka. Nejprve se zmiňuje o Prešpurských novi




nách, jež vydával Daniel Tallay a psali Š. Leška a Jan Viskiden

ský, a o Starých novinách, z jejichž spolupracovníků jmenuje O. Plachého, A. Doležala, J. Ribaye, J. Hrdličku. Potom následuje zpráva o pokusu, jenž zůstal, pokud vím, dosud neznám (Annalen 1802, sloupec 391—2):

Protože ústav banskobystrický (t. j. Staré noviny literního

umění) pro nedostatek podpory musil zaniknouti, počala se v letech 1790—91 tvořiti nová literární společnost к vzdělávání slovenského jazyka. Pokoušeli se v ní uvarovati se uvedených chyb a chtěli přijmouti za členy tiskaře, který by byl rodilý a vzdělaný Slovák, znalý slovanského pravopisu a několik slovenských knih vazačů jako knihkupce. Hodlali vybírati pečlivěji spisy, jež se

měly tisknout, a pečovati o přesnější otisk a co možná nízkou cenu. Účastníky tohoto pokusu byli pánové J. Ribay, O. Plachý, L. Bartholomaeides, J. Glosius, Martin Dendely a P. Csermok. Chtěli předložití plán с. k. místodržitelství, aby dosáhli jeho schválení; ale příchod oněch povážlivých časů zmařil vše12.

Nakonec uvádí Bartholomaeides ještě pokus, z něhož vzešla

stolice československé řeči a literatury v Prešpurku. Správně při čítá iniciativu Palkovičovi, podle jehož plánu mělo býti získáno

aspoň 50 členů, kteří by platili po 1 zlatém ročně; z této částky měl býti placen,,einóffentlicher Lehrer der slawischen Sprache" na lyceu prešpurském, jenž byl současně byl sekretářem společnosti a měl udržovati spojení s českou literaturou. ,,Noch ist der Pian nicht ganz realisirt, und die Zeit wird es lehren, ob diese Gesell schaft den Schicksalen ihrer Vorláuferinnen entgehen wird'' uzavírá svou zprávu Bartholomaeides, jenž sám patřil к nejhorli

vějším podporovatelům plánu Palkovičova. Vedle Palkoviče a Bartholomaeida psal do vídeňských časo

pisů ještě Samuel Rožnay; tuto jeho činnost nemůžeme sice dolo

žiti výslovným svědectvím, jako tomu bylo při prvých dvou, ale

přes to lze ji prokázati zcela bezpečně. R. 1815 obsahuje totiž pří loha (Intelligenzblatt) na sloupcích 127—136 pojednání „Sla wische Worter in der ungrischen Sprache, mit Rticksicht

auf die altslawische, russische, pohlnische, bohmische, slowa

kische und windische Mundart", které je podepsáno zkratkou

S. B. Tuto zkratku možno nepochybně vykládati jedině jako Samuel Rožnay. V červencové příloze téhož roku je pak otištěn

(sloupce 241—4, 251—2, 259—260) připomenutý již článek Slo wakische Literatur, podávající mezi jiným známou nepřízni vou kritiku Tablice. Úvodem děje se zmínka o prešpurském ústavu a o Tablicově banské společnosti, dále je pochvalně posou zen Pálkovičův Kalendář a Dva buchy a tri suchy, Braxatorisovi Letopisové krupinští a Šíajgelova Knížečka (o obou těchto po sledních knihách bylo již referováno v Annálech 1811—12; z toho

12 Je pravděpodobné, že známý projekt Ribayův z r. 1793 souvisí právě s tímto pokusem.




je vidno, že autor článku Slow. Literatur je novějším spolu pracovníkem časopisu). Následuje zpráva o Rožnayových Písních

Anakreonových, vydaných 1812, kterou mohl napsati jen někdo

podrobně seznámený s osudy tohoto dílka. Praví se tu totiž

(sl. 244): Ačkoli tento spis vyšel v Čechách, patří přece к slovensko

české literatuře uherské, protože vlastně pochází z Uher. Pře

kladatel je totiž S. Rožnay, nyní farář v Mičiné nedaleko B. Bys trice, jenž tato anakreontika přeložil již r. 1808, právě když do končil svá studia v Bratislavě. Překlad byl pro tehdejší poměry vytištěn teprv po 4 letech a spisovatel mezitím nedostal rukopis do rukou. Kdyby jej byl mohl krátce před tiskem srovnat s origi nálem a opravit, byl by patrně odstranil mnohé nedostatky tohoto

prvého pokusu v české řeči. Některé z těchto písní jsou přeloženy věrně podle metra originálu, jiné z ohledu na obecenstvo přelo

ženy volněji a rýmovány. Recensent vi tedy, ze překlad vznikl ctyn roky před uveřej

něním13 a že autor mezitím již nedostal rukopis do rukou —

tyto vědomosti mohl získati jen od Rožnaye (snad o tom mohl vědětiiPalkovič, jenž pravděpodobně pečoval o vytištění sbírky). Celá recense je však pozoruhodná i tím, že v ní není ani slova

kritiky, vyjma přiznání, že v ní jsou chyby, které by autor po vět ším časovém odstupu byl mohl opraviti, kdyby mu к tomu bý vala dána příležitost

— tedy poznámka, kterou bez rozpaků

můžeme přičítati daleko spíše Rožnayovi samému než Palko vičovili. Pro autorství Rožnayovo mluví však ještě další závažná

a po mém soudu rozhodující okolnost. V zprávě o knize bansko

bystrického lékáře Jana Cherney (Trojí lékářské poučení, 1813), jež byla vytištěna v Banské Bystrici u J. Stefaniho, je připojena poznámka: „Sloh i pravopis byl prohlédnut slovan

ským literátorem a opraven". Kdo tuto poznámku napsal, musil

především věděti o faktu samém —to je pravděpodobnější u Rož

naye, žijícího nedaleko Banské Bystrice, než u bratislavského

Palkoviče. Mimo to musil míti na věci nějaký zájem, jinak by se 0 ní nezmiňoval — a tu je nejpravděpodobnější, že „slovanský

literátor", v poznámce připomenutý, a autor článku jsou jedna a táž osoba, neboť sotva kdo jiný než původce oprav v knize

Cherneyho by byl považoval za potřebné zmíniti se o té věci,

1 kdyby o ní věděl, a kdyby o ní již mluvil, jistě by uvedl i jmé no korektora. O Rožnayovi však víme, že i jindy prováděl ko

rekturu tisků Stefaniho15. Všecky tyto okolnosti vedou nutně 13 Palkovič v Kalendáři na r. 1809 (Přídavek str. 36) ohlašuje

Písně Anakreonovy s poznámkou: „jest pod presem". 14 Kdyby byl celý ten článek psal Palkovií, byl by nepochybně pochválil

svou Knížečku к vzdělavatedlnému čtení právě tak, jako je vychválen Kalendář i veselohra Dva buchy.

15 Viz Jan Vilikovský, Dějiny literárních společností malohontských,

73, 121.



192 Artur Závodský:

к závěru, že autorem článku Slowakische Literatur je Samuel

Rožnay. Můžeme tedy dnes říci, še podezření Tablicovo vůči Palko

vičovi nebylo zcela správné; skutečným původcem recense, která

způsobila tolik zlé krve, byl Rožnay. Ostatně i Tablic sám počítal s možností, že Palkovič dal tu kritiku napsati svým zástupcem (Pražák, Slovenské studie 22), a skutečně není vyloučeno, že o ní

Palkovič věděl předem, neboť jeho vztahy к Rožnayovi byly vždy velmi přátelské.

Jako výsledek teto stati muzeme shrnouti: К představitelům literární kritiky na Slovensku v letech 1793—1815 patří Jiří Pal kovič, Jiří Ribay, Ladislav Bartholomaeides, Samuel Rožnay. Tato

jejich činnost zůstala dodnes neznáma, zasluhuje však podrob nějšího rozboru, neboť může přispěti к lepšímu pochopení obro

zenské doby na Slovensku. Jejich kritika je ovšem, jak tomu ostatně bylo v té době i jinde, často spíše filologická než literární, všímá si více jazyka než vlastních literárních kvalit díla. Skutečný literární zájem projevuje se jednak místy u Palkoviče, jednak u Rožnaye.

ARTUR ZÁVODSKÝ:

Bezručova „starka44 a motiv mlýna v jeho díle.

Bezručovi životopisci a vykladači jeho díla věnovali dosud

právem pozornost Bezručovu otci, slezskému buditeli a obrazo

boreckému vědci, profesoru Antonínu Vaškovi1, jeho manželce —

Bezručově matce — a její rodině (jak učinil především Miloslav Hýsek ve své studii Bezručův epitaf matce v knize „Tři kapitoly o Petru Bezručovi")2. Literární historik musí však jít při výkladu umělcova života i díla v studiu rodových disposic dále. Ptá se

nejméně po jeho dědovi a bábě. Bodokmen básníkův se strany otcovy je vcelku znám. Je to

rovněž zásluhou vzpomenutého už Adolfa E. Vaška3. Bod Vašků

pocházel ze vsi Komárova u Opavy. Byla to rodina z ro

boty odedávna vykoupená, jako ostatně celá vesnice Ko

márov, která se vyplatila z poddanství Jiřího Fridricha Hohen zollernského v Krnově již r. 1581. Básníkův praděd Jakub za

koupil se 4. dubna 1804 —tehdy už 53 letý —v Háji u Opavy na usedlosti č. 8 (na pozdějším to hostinci Weichslově a pak Hlub

1 Učinil tak (mimo jiné) především Adolf E. Vašek v knize „Antonín Vašek". Vydáno jako IX. svazek „Slezské knihovničky" r. 1930 okresním

osvětovým sborem a Maticí opavskou v Opavě. 2 Brno 1934 — Nákladem „Mor. legionáře". 3 Adolf E. Vašek: Z rodokmenu Petra Bezruce, Moravskoslezský de

ník, 15. září 1927.



k počátkům slovenské literární kritiky

Documents