pulsy: 2/2014 polemiky a literární komunikace

STUDENTSKÁ LITERÁRNÍ REVUE

2 / PROSINEC 2014

POLEMIKY A LITERÁRNÍ

KOMUNIKACE

2/2014 Polemiky a literární komunikace

Pulsy: 2/2014

Polemiky a literární komunikace

Editorka čísla

Barbora Svobodová

Redakční rada:

Zdeněk Ježek, Marek Lollok,

Barbora Svobodová, Lucie

Štěrbová, Vojtěch Velísek

Korektura:

Lucie Štěrbová, Monika

Víchová

Obálka a sazba:

Vojtěch Winkler

Logo:

Peter Kušnírik

Foto:

Libor Galia

vydává Revue PULSY

adresa: Lipnice nad Sázavou

232, 582 32

pulsyrevue.wordpress.com

[email protected]

„Píšete pro autora, nebo pro čtenáře? ptávají se toho, komu se kritik říká. Naivita otázky tkví v tom,

že nepočítá s třetí možností. A právě ona platí; hledání a nalézání třetí, čtvrté, páté možnosti zdá

se být vůbec v dnešním světě stroze uzavřených a nevybíravých stanovisek jednou z lidských

nadějí.

Pro tebe píšu, odpovídá tedy kritik. Tak málo chcete? vytýkají mu jedni, zazlívajíce mu rezignaci

na jeho společenské poslání. Tak mnoho chcete? zazlívají mu druzí, vytýkajíce dostředivý aristo-

kratismus. Nechci nic, uzavírá tázaný; chci jenom přijít na kloub věcem.“

Jiří Opelík, Ten komu se kritik říká, Host do domu, 1968

6TŘI PRO TŘIanketa

10KRITIKA NENÍ UBLÍŽENÍ NA ZDRAVÍRozhovor s Evou Klíčovou

OBSAH

20POTREFENÝKOHOUTText Barbory Svobodové

28LITERATURA A RRREVOLUCEText Zdeňka Ježka

36CO ZBYLO Z OBCE SPISOVATELŮText Jakuba Jariny

44ANGAŽOVANOST V POEZII JAKO STŘET DVOU GENERACÍText Jana Krejčího

EPodobně jako nás při volbě tématu prvního čís-

la Pulsů, věnovaného Olegu Susovi, inspirovalo

jeho nedožité životní jubileum, vděčí také číslo

druhé jinému výročí, jež iniciovalo jeho vznik.

V roce 1954 vyšel v listopadovém Hostu do domu

silně kriticky laděný článek Jana Trefulky O no-

vých verších Pavla Kohouta – polemicky, který

upozornil na limity dobově prosazované ideo-

logicky podmíněné poezie, a vyvolal tak v české

literatuře velký skandál, jenž nezůstal pouze v ro-

vině kulturní, ale jeho dosah byl mnohem širší.

Po šedesáti letech, které v tomto roce uplynuly

od vypuknutí tohoto dnes již legendárního spo-

ru, jsme si tedy jako jeho připomínku vytyčili pro

druhé číslo našeho studentského časopisu téma

literární polemiky, kritiky a obecněji možnosti li-

terární komunikace.

Polemický spor se ve slovesném umění samo-

zřejmě objevuje od nepaměti a prochází celou

jeho historií, stačí vzpomenout velké antické

rétory, v českém prostředí pak středověké a ra-

něnovověké disputace a literární hádání se nebo

pozdější rozsáhlé diskuse soustředící se na Má-

chův Máj, Havlíčkovu polemiku s Tylovým Po-

sledním Čechem či pravost Rukopisů a mnoho

jiných. Příspěvky a texty shromážděné v tomto

čísle však časově a tematicky zůstaly zakotveny

ve 20. a 21. století. Čtenáři, jejichž zájem je pri-

márně soustředěn na starší epochy literární his-

torie, snad prominou. Útěchou jim ale může být

skutečnost, že respondenti v úvodní anketě Tři

pro tři – Erik Gilk, František Schildberger a Dalibor

Tureček – uvažují o polemice v širších souvislos-

tech a každý z nich přestavuje svůj pohled na to,

co je polemika, (co není) a k čemu je na světě.

Z rozhovoru Kritika není ublížení na zdraví, kte-

rý vedl Marek Lollok s přední osobností současné

kritiky a redaktorkou Hosta Evou Klíčovou, pak

vystupuje množství témat s polemikou spoje-

ných. Podoby literárního diskursu, jeho nepsaná

EDITORIAL PROSINEC 2014

pravidla a role kritika, nebo spíše kritičky, v něm

představují pouze skromný výběr několika z nich.

Oddíl věnovaný studiím následně otevírá text,

v němž se pokouším přiblížit právě již tolikrát vzpo-

mínanou „aféru Kohout – Trefulka“, která představuje

jedno z prvních zpochybnění služebné funkce litera-

tury a jejího podřízení politicky diktovaným kritériím

v období po únorovém převratu. V principu velmi

podobné téma sleduje také příspěvek Zdeňka Ježka

odehrávající se ovšem v jiném historickém kontex-

tu a kulisách. Předmětem jeho zájmu se stal tzv. spor

o generaci, v němž se střetli zastánci avantgardních

tendencí a příznivci realistického směřování prole-

tářského umění. Jejich diskuse se vztahovaly k otáz-

ce možnosti existence tzv. čistého umění a poměru

modernistických uměleckých vizí k ideám komuni-

smu v období přelomu 20. a 30. let minulého století.

Pozornost k událostem nedávno minulým a sou-

časným obrací článek Jakuba Jariny Co zby-

lo z Obce spisovatelů. Autor se v něm vyjadřuje

k fungování či spíše nefungování této organice,

přibližuje historii spisovatelských institucí a pou-

kazuje na příčiny soudobého neutěšeného sta-

vu. Závěrečný příspěvek Angažovanost v poe-

zii jako střet dvou generací vychází z bakalářské

práce Jana Krejčího a velmi podrobně se věnuje

aktuálnímu tématu, jež literárním světem dnes

rezonuje. Text mapuje nedávné diskuse věno-

vané problematice tvorby odpovídající předem

formulovaným programům i možnostem poezie

komentovat a ovlivňovat společenské dění.

Přeji příjemné počtení, a pokud budete mít chuť

polemizovat s číslem o polemikách, směle do

toho!

Barbora Svobodová,

editorka čísla

6 // PULSY - studentská literární revue

ANKETA

Třipro tři

V historii české literatury se odehrálo množství polemických sporů, některé z nich zapadly, jiné

přetrvaly, další právě probíhají. Zajímalo nás, jak se na polemiku dívají lidé pohybující se v literárním

světě, proto jsme s následujícími dotazy oslovili tři osobnosti: Erika Gilka, Františka Schildbergera

a Dalibora Turečka.

I. Vnímáte polemiku jako důležitý žánr lite-

rární komunikace? Je její význam proměnlivý

v závislosti na historickém kontextu a jak ji

hodnotíte ze své pozice literárního

vědce / pedagoga / kritika / spisovatele?

Erik Gilk: Určitě je to podstatný a leckdy určující

druh literární komunikace, i když jeho význam se

časem zásadně proměňuje. Mluvíme-li o časo-

pisecké platformě, nemůžeme nevidět, že pole-

mika z periodik po druhé světové válce postupně

téměř vymizela. Jsem rád, že měsíčník Host se

čas od času vrací k praxi časopisů z šedesátých

let, kdy se pěstovaly jakési kulaté diskusní stoly

nad významnými literárními texty. Právě taková

diskuse může mít blízko k polemice, jak je patr-

né z diskuse nad Reinerovým románem Básník

v sedmém čísle letošního Hosta.

Jestliže budeme za druh polemiky považovat lite-

rární dílo, jehož prostřednictvím autor polemizuje

s poetikou či názory jiného literáta, takových na-

jdeme nejspíše dost i dnes. Avšak není-li v tako-

vých případech explicitně deklarováno, s kým či

s jakým dílem se vede polemika, nemusí být jako

taková vůbec rozpoznána.

František Schildberger: Polemika je normálním

jevem zdravého a živého literárního a vůbec

uměleckého dění. Nesmí být polemiky málo, pak

zaniká, nesmí jí být mnoho, pak zaniká také; my-

slím si, že polemice paradoxně na celém světě

uškodilo rozšíření internetu. Polemika totiž, my-

slím si to aspoň, má mít i jistou úroveň v obsahu

a formě. Jestliže si kdysi člověk musel na svou

polemiku nejdřív ořezat brk a donést si inkoust,

víc pak myslel na to, co napíše. Polemika je nor-

málním jevem zdravého a živého literárního a vů-

bec uměleckého dění. Polemizuješ? Pak žiješ!

Polemizuješ dobře? Tím tvoříš! Myslím si také, že

zlatou érou české literární polemiky byl přelom

minulého a předminulého století. Dnes je lite-

ratura – i společnost – méně živá, méně barvi-

tá, méně hravá i vážná, kladoucí menší důraz na

význam a myšlenky. Pokud se ptáte na polemiku

jako žánr – je to podle mého názoru trochu jiná

otázka; připravený, promyšlený polemický text,

nová Filipika proti misomusům, je něco, co nám v

naší – kromě polomrtvosti a nechuti k myšlenkám

taky dost oportunistické společnosti – chybí. A to

hlavní: nutné je věřit, že existuje něco jako objek-

tivní pravda, ve velkých věcech i v maličkostech,

a že je věcí člověka ji hledat a je schopností člově-

PULSY - studentská literární revue // 7

ka ji nalézt; pokud má pravdu každý a současně

nikdo, pak nemá jakákoliv polemika smysl.

Dalibor Tureček: Rozhodně vnímám. Vždyť pod-

statná část dobových literárních hodnot byla

ustalována v polemice. A přitom ještě musíme

rozlišit mezi polemikou jako žánrem, řekněme

polemikou rétorickou a explicitní, a polemikou

intertextuální, povězme implicitní. To druhé –

pro názornost – představuje třeba známý poměr

Erbenova Záhořova lože k Máchovu Máji. Pokud

zůstaneme u pole, které mi je nejbližší, tedy

u českého 19. století, shledáme řadu zásadních

explicitních polemik: první polemika proti Má-

chovi z roku 1834, kdy šlo o Marinku; polemika

o Máj; polemika Havlíčkova vůči Tylovi (o Posled-

ního Čecha); polemiky Nerudovy o moderní lite-

raturu ve sporu s Jakubem Malým, dlouhodobé

polemiky o Rukopisy; polemiky modernistů proti

Vrchlickému; polemiky ideálních realistů kolem

Osvěty proti Zolovi a naturalismu vůbec… Jisté

osobnosti na polemice vybudovaly svou kulturní

pozici – vezměme jen příklad Šaldův. Polemiky

se přitom v čase mění i nemění. Proměňuje se

jejich předmět, liší se dobová rétorika, ale základní

figury polemiky zůstávají takřka totožné – tak jak

je svého času duchaplným výčtem postihl Karel

Čapek. Badatelsky i didakticky jsou polemiky mi-

mořádně názorné a vděčné. A to snad ještě více

v případě polemik implicitních, v případě nega-

tivně se vymezující intertextuality, kdy máme ješ-

tě možnost radovat se nad shledáváním původ-

ních podnětů polemické kontrafaktury. Někdy

ovšem taková hádanka bývá velmi snadno k roz-

lousknutí, když například Karel Mašek (Fa Presto)

ve své sbírce Utíkej, Káčo zparoduje styl jmenovi-

tých a jmenovaných básníků.

II. Čím mohou polemiky, jež se odehrály v li-

terární historii, ovlivnit či inspirovat současné

studenty? Má smysl, aby se podrobněji zabýva-

li diskusemi nad Májem, debatou o realismu, spo-

rem o verších Pavla Kohouta a dalšími?

Erik Gilk: Domnívám se, že pro současné studenty

může být poznání dobových polemik a diskusí po-

třebné hned z několika důvodů. Na prvním místě

prostě a jednoduše patří k literárnímu provozu a

jsou, respektive byly součástí literárněhistorické-

ho kontextu. Mohou tedy přispět k hlubším zna-

lostem konkrétní epochy, díla či autora. Za druhé

lze na polemice demonstrovat nelinearitu a di-

skontinuitu literární historie. Může se totiž přiho-

dit, že názor, který na první pohled působí příliš

konzervativně, který neladí s očekávanou struk-

turou dobových estetických norem, převládne

v polemice a ukáže se jako hlas dominantní.

A za třetí se lze na polemikách velmi dobře poučit,

jakými prostředky a způsoby lze vyargumentovat

svůj postoj a obhájit ho před názory konkurenč-

ními. Polemika může tedy sloužit jako dokonalá

laboratoř pro tvůrčí literární kritiku.

František Schildberger: No – tady budu odpo-

vídat jako pedagog, nezlobte se. Nestěžujte si,

prosím, že se musíte učit o dávno mrtvých po-

lemikách dávno mrtvých autorů! Neutvrzujte se,

prosím, v představě, že vám jejich znalost k niče-

mu není. Inspirace není vždy přímá, není to ko-

pytem sem, kopytem zpět. Nesnažte se uchránit

své mozky od znalosti zbytečných faktů: stejně

něco v té hlavě mít musíte, prázdná nezůstane.

Ve skutečnosti dobře nevíme, která fakta jsou

cenná a která ne. Nesnažte se proto vstoupit do

literárního lesa s jednoduchým plánkem, nýbrž

se solidní mapou, nejlépe s mapou generálního

štábu: až v terénu zabloudíte (a jistěže zabloudíte,

všichni jsme, mnohokrát, zabloudili) – najednou

vám budou k orientaci dobré body, které jste ig-

norovali, kterými jste pohrdali, ty zejména!

Dalibor Tureček: Jde o to, co koho na minulosti

zajímá. Pro historika jsou – jak už svrchu praveno

– polemiky ideálními „uzlovými body“, v nichž

na sebe narážejí různorodé představy, například

o žádoucí a na druhé straně nepřípustné podobě

literatury a literárnosti. Dále jsou minulé polemi-

ky mimořádně živým zrcadlem hodnot a identit

obecné povahy: viz například celou základní po-

lemickou figuru takzvaného národního obrození,

tedy napětí MY × NĚMCI, které pojmenoval


Palacký a výborně o něm psal třeba Vladimír Ma-

cura. Přitom je potřeba zdůraznit, že z historic-

kého hlediska, zpětně nahlíženo, žádná polemika

sama o sobě nemá hodnotu ani význam: ty jim

teprve musíme přisoudit, jako přisuzujeme funkci

a hodnotu jakémukoli historickému faktu. Proto

nelze bez dalšího říci, zda má smysl se podrobněji

zabývat diskusemi nad Májem. Dovedu si vyba-

vit řadu pedagogů, v jejichž konceptu a podání

to smysl naprosto nemá. A vice versa. V tom je

ovšem polemika zcela nevinně. A konečně: stu-

diem polemiky se studující také učí polemizovat

– a není právě dnes tato schopnost neústupné,

ale logicky jasné, argumentačně korektní a zása-

dové polemiky něco, co by si naši studenti mohli

a měli z univerzit odnášet do svého občanského

života? Možná by bylo ku prospěchu věci, kdyby

se v naší současnosti oživilo umění polemiky na

úkor nadávání, osobních animozit a urážek, hru-

bosti a malosti.

III. Pokud byste si mohl vybrat jakýkoliv pole-

mický spor nebo kritickou diskuzi, do níž bys-

te se chtěl zapojit, jaká by to byla? A z jakého

důvodu? Vyskytuje se v historii české literatu-

ry nějaký mistr polemiky, kterého obdivujete?

Erik Gilk: Zabýval jsem se poslední dobou před-

válečnou modernou a musím přiznat, že étos

a verva, s jakou obhajovali aktéři generační dis-

kuse v letech 1912 až 1913 svůj názor na umění

a na uměleckou tvorbu, mě okouzlil. Chtěl bych

s nimi alespoň načas sdílet neoblomné přesvěd-

čení o správnosti vlastního názoru, ať už to byl

F. X. Šalda, Arne Novák, Otakar Theer, S. K. Neu-

mann nebo Karel Čapek…

František Schildberger: Vypočítávat mistry čes-

ké literární polemiky, promiňte prosím, nebudu,

bylo by jich mnoho a nemohl bych se vyhnout

opakování notoricky a přímo alkoholicky známých

jmen. Spíš bych rád upozornil na autory skvělých

polemik nikoli literárních, to snad bude inspira-

tivnější. Kolik o přesném myšlení a přesném ar-

gumentování se člověk naučí četbou (i studiem!)

komentářů Ferdinanda Peroutky! Jak přesně ar-

gumentuje Pavel Tigrid! A jakým malým koncer-

tem svobodného a důsledného myšlení je Havlo-

va stále nedoceněná stať o Moci bezmocných. Do

které že polemiky bych se chtěl já osobně zapojit,

ptáte se? Myslím, že jsem duch dosti polemický,

polemika je způsob mého myšlení, kdykoli před-

náším anebo píšu, o literatuře i o společnosti, po-

každé vlastně s něčím polemizuji, třeba jen tím,

že hovořím o tématech, o kterých se nemluví.

Všimněte si prosím: i teď, místo abych odpověděl

na otázky vaší ankety, polemizuji tak trochu s tím,

jak jsou položeny.

Dalibor Tureček: Obdivuji Havlíčka pro analytic-

kou neúprosnost soudů, Nerudu pro literární kva-

lity jeho polemik, zejména těch fejetonistických.

Z implicitních polemik obdivuji celé Máchovo

přeznačení romanticko vlasteneckého konceptu

do podoby skeptické, romanticky ironické sub-

jektivní výpovědi. Méně mě někdy uchvacují jistě

brilantní a kulturně velmi podnětné i podstatné

polemiky Šaldovy: vnímám v nich jistou kom-

ponentu sebestředné zahleděnosti, která tu a tam

převáží nad věcí. Přenést se do minulých polemik

ale nijak netoužím. Jednak to prostě není možné.

A pak: člověk má pokud možno dostát polemi-

kám, které mu nese jeho vlastní doba a život.


ROZHOVOR


(ROZHOVOR S EVOU KLÍČOVOU)

Jméno Evy Klíčové v naší literární kritice nelze přehlédnout. Již několik let se coby kmenová redaktorka časopisu Host soustavně vyjadřuje zejména k současné české próze. Jak o této své činnosti přemýšlí, jak vidí ostatní kritiky a vůbec prostor pro literární komunikaci – to jsou hlavní témata našeho rozhovoru.

Kritik-profesionál?

V poslední době se objevují úvahy nad tím, zda

je naše společnost schopna uživit spisovatele,

resp. zda o to vůbec má zájem. Jak je to s na-

šimi kritiky? Dá se u nás cele věnovat pouze

kritice?

Dá se uživit literaturou, kritikou ne. Myslím, že

málokdo z kritiků by o to ve skutečnosti stál. Po-

kud mám mluvit za sebe, nedovedu si představit,

že bych vyprodukovala měsíčně třeba osm kritik

a recenzí. Pravděpodobně bych taky těžko v tom-

to rozsahu našla publikační prostor. A navíc, kri-

tika „nevyčerpává“ jenom autora kritizovaného

díla, ale zvláštním způsobem i kritika, který by se

přirozeně při takovém množství požadovaných

textů mohl začít opakovat, mohl by sklouznout

k jakémusi užitkovému typu psaní.

Jak se díváš na odměňování kritiků za jejich

práci?

Co se týká odměňování kritiků, je zřejmé, že po-

kud bychom si přepočetli práci na hodiny, tak se

to „nevyplatí“. Je otázka, od čeho cenu kritiky od-

víjet: pokud bychom ji odvíjeli od ceny například

běžné normostrany textu v médiích obecně, tak

myslím, že na tom kritika není ani hůř, ani líp

a asi to odpovídá jakémukoli jinému typu článku.

Je samozřejmě nespravedlivé, že například filmo-

vý kritik zhlédne film za dvě hodiny, což je doba,

za kterou knížku většinou nepřečtete.

Naštěstí se kritici zpravidla nezabývají jenom kri-

tikou, ale bývají například redaktory, dramaturgy

a podobně. Myslím koneckonců, že „dělat výhrad-

ně kritiku“ by asi ani nešlo, že by to bylo dokon-

ce kontraproduktivní. Lepší odměňování kritiků

by sami kritici nepochybně ocenili společensky

Kritika neníublížení nazdraví


kýženou vyšší spotřebou, ale asi by to nemělo

přímý dopad na kvalitu jejich práce, protože se

stejně musí něčím živit. Na druhou stranu ten

honorář by asi neměl být úplně směšný.

Specifickým typem kritiků jsou taky studenti

píšící kritiky, pro něž publikování samo o sobě

může být více vzrušující než honorář. Profesio-

nální kritiky bych ale hledala mezi lidmi, kteří se

zabývají literaturou i jiným způsobem, mezi lite-

rárními historiky, teoretiky, publicisty atd.

Jak tedy podle Tebe v současnosti vypadá kri-

tik-profesionál (ať už se tedy fakticky literární

kritikou živí či nikoli)?

Lidí, kteří píšou o literatuře, je samozřejmě víc

než kritiků. Jsou různé typy kritik a některým

bychom ani kritika říkat nemuseli, kdyby ne-

pojednávaly o nějakých aktuálních literárních

textech, ale to zase záleží, jak se k tomu staví

konkrétní médium. Jiné je to v literárních časo-

pisech, které jsou různé a různě nakládají s pro-

storem pro kritiku, a jiné je to v denících a týde-

nících či jejich webových podobách.

Budu volně parafrázovat slova Markéty Piláto-

vé, jíž jsem se dotkla kritickou kritikou, a která

přitom byla zásluhou redaktora ještě poměrně

krotká. Tato kritika se dostala na internet, kde se

pod ní rozvířila dlouhá diskuze včetně vyjádře-

ní autorky, že takovéto „popravy“ si mají kritici

nechat do literárních časopisů, zatímco v „seri-

ózních“ médiích – šlo tehdy o Respekt – by se

prostřednictvím kritiky mělo knihám a literatuře

pomáhat… Zkrátka to vyznělo, jako kdyby litera-

tura byla nějaká chromá chudinka a čtenář „seri-

ózních médií“ blbec, který se musí vodit za ruku,

aby věděl, která kniha je pro něj dobrá. Je to ale

asi linie jakéhosi sporu, který visí ve vzduchu: co

tedy s kritikou v „seriózních“ médiích a denících?

Je jasné, že zejména z tištěných médií literární

kritika mizí, ale třeba se dočkáme bodu obratu.

„Podnikatelská“ představa, která se zrodila někdy

v devadesátých letech, že je nutné psát o tom,

co zajímá čtenáře, takříkajíc odspoda, není podle

mě tak jednoznačná. Média by si měla uvědomit,

že jsou to právě ona, kdo nastoluje a otevírá té-

mata, o kterých se bude mluvit. Navíc čtenář, který

Kan

celá

ř E

vy

Klíč

ov

é


má potřebu obsáhlejší žurnalistiky, než najde na

iDnesu, bude spíše intelektuálně nadprůměrný

a kritické uvažování by ho nemělo vnitřně urá-

žet. Vymlouvat se na nějakou velkou, neznámou

čtenářskou masu, které je nutné vyjít vstříc bulva-

rizací, je hloupost.

Myslíš, že by literární kritice mohlo nějak po-

moci, pokud by se její tvůrci, kritici, více začali

identifikovat se svou profesí (činností) a svými

kolegy, například pod hlavičkou nějakého ži-

vého stavovského spolku? Víme sice, že sdru-

žování, alespoň mezi spisovateli a možná ze-

jména jenom kvůli neutěšenému stavu v Obci

spisovatelů, není moc v módě; nemyslíš ale,

že něco jako zájmové sdružení kritiků, „kteří

to myslí vážně“ a kteří svým členům vytváře-

jí lepší podmínky, by v dnešní době v našich

podmínkách nefungovalo?

Popravdě si to moc nedovedu představit. Myslím,

že kritik je z podstaty povaha spíše vznětlivá a kon-

fliktní, někdo, kdo pořád kritizuje a nic nedělá, jak

všichni dobře víme (smích).

Mám pocit, že vše víceméně funguje, ačkoli to

není nějak formálně organizováno. Probíhá celá

řada diskuzí a kulatých stolů pro různá média,

nedávná diskuze na půdě ÚČL AV, Transitdisplay;

vycházejí tematická čísla o literární kritice – na-

posledy třeba A2, proti kritikům se vymezují au-

toři třeba Dvanácti odstavců… Zkrátka je vidět, že

kritika je živé téma a kritický život v té relativně

malé komunitě funguje i bez nějaké vnější orga-

nizační záštity.

Co se týká například oceňování kritiků, ani tím

si nejsem jistá. Moc si to nedovedu představit,

spíše už vidím různé spory, které by kolem toho

vznikly – současné literárně kritické prostředí je

příliš malé na to, aby bylo nutné generovat něja-

ká ocenění. Po pár ročnících by nebylo, komu to

dát. Signálem uznání kritika je spíše zpětná vazba,

ohlasy, které potvrzují, že co napsal, úplně neza-

padne. To je podle mě důležitější než, že dostane

nějakou sošku. A je sympatické, že ta platforma

je otevřená. Kdokoliv by chtěl psát literární kritiku,

může začít.

V případě kritiků z řad vědeckých pracovníků také

může nastat to omezení, že za kritiku v nerecen-

zovaném časopise nejsou „rivové“ body a musí se

psát jiné texty za rivy do „kafemlejnku“. Sveřepých

jedinců, kteří píšou kritiky bez ohledu na tuto si-

tuaci, jako je Jiří Trávníček nebo Pavel Janoušek,

je zlomek.

Pavel Janoušek ve své knize Černá kočka ho-

voří o tzv. subjektu znalce v myšlení o litera-

tuře. Řadí do něj různé typy účastníků lite-

rárního života, spisovatelem počínaje přes

redaktory, kritiky, nakladatele atd. Na okruh

těchto lidí lze nazírat jako na určitou komuni-

tu. Jaká je podle Tebe tato komunita „profesio-

nálních“ čtenářů, resp. více či méně aktivních

účastníků literární komunikace? V čem jsou

její zvláštnosti?

Myslím si, že je to stejné jako v jiných oborech.

Tím, že je naše literatura malá, dostává malý pro-

stor v médiích, málo lidí o ní referuje a tak dále, je

nevyhnutelné, že se lidé v této sféře často osobně

znají. Když jsem začínala psát, nikdo mě neznal

a já jsem taky osobně nikoho neznala, mé jméno

bylo považováno za pseudonym a různě se spe-

kulovalo, že je pod ním skrytý někdo jiný a kdo asi.

Měla jsem pocit, že je to dočasná výhoda právě

v tom, že mám před sebou pouze text a nevidím

za ním trudný osud autora a jeho letitou mraven-

čí práci. Myslela jsem si, že je to pouze prozatímní

výhoda, ale dnes se mi zdá, že se to nakonec příliš

nezměnilo. Mám pocit, že každý, kdo do toho po-

myslného ringu jde se svým autorským textem,

musí počítat s tím, že se nemusí nutně setkat

s pochopením, a to platí samozřejmě i pro texty

kritiků. Je samozřejmě rozdíl v tom, když autor do

textu investuje práci někdy i v řádu let a kritik svůj

text připravuje v řádu hodin. V případě úspěchu

ale autora románu zase čeká větší sláva a bohat-

ství – a teplé místečko v čítance.

Ale to riziko podnikání je na tom vzrušující: i to,

že může dojít k nějakému konfliktu, sporu. Kriti-

ky, které jsou smířlivé a kráčejí směrem k textům


s přílišným „předporozuměním“, podle mě ztrácí

kritickou účinnost a nakonec jsou i čtenářsky ne-

atraktivní. Je škoda, že se takto žánr v některých

případech sám připravuje o svou funkci. Navíc

myslím, že negativní kritika není něco tak straš-

ného, abych to já jako kritik nemohla komukoliv

udělat. Na to se nejen neumírá, ale ani to nemá

příliš vliv například na prodej. Kritika – ač ne-

dokonalá a „nechápavá“ – by měla být vnímána

jako neocenitelná zpětná vazba. Naopak konejše-

ní literárních textů a psaní kritik „marketingově“

uvrhne literaturu do naprosté bezvýznamnosti.

Do jaké míry je podle Tebe schopnost napsat

kvalitní kritiku věcí talentu a do jaké míry se

to dá naučit?

Myslím, že se to dá naučit. Je taky otázka, na co by

člověk měl mít talent? Na čtení, porozumění tex-

tu? Předpokladem je asi určitá citlivost vůči textu

i jeho kontextu, a pak také schopnost zformulovat

názor pokud možno pregnantněji, vtipněji, úder-

něji než je toho schopen někdo jiný, kdo má taky

citlivost vůči textu a jeho kontextu.

Řekla bych, že důležitější než talent pro něco tak

speciálního jako je kritika, je spíš nutné mít na to

povahu. Existuje samozřejmě řada přístupů a řada

způsobů: provokující výbušná kritika, která na-

štve skoro všechny, a na druhé straně vstřícnější,

interpretační kritika. Myslím, že kritika je disciplí-

na spíše volná, ale dá se z velké části naučit, není

to jiné než tvorba jakéhokoliv jiného textu a jako

ve všem, je i u kritiky potřeba používat hlavně ro-

zum.

Jak ses ty sama dostala k psaní kritik a jak ses

je učila psát?

Přiznám se, že jsem se sama nechala vést, jak-

koli to zní mysticky, citem. Ve chvíli, kdybych se

opakovala a kdyby bylo dopředu jasné, co si budu

myslet, tak by mě to samotnou nebavilo. Jde

zkrátka o to, udělat si to zajímavé a dobrodružné.

Není dobrým signálem, když už si člověk říká, že

musí napsat text, že je to strašný a nebaví ho to,

že má deadline za tři dny a podobně. Člověka by

mělo bavit psát, pak je to vidět i na výsledném

textu. Také u kritiků lze pak pozorovat jakési vy-

hoření, chvíli, kdy přichází už jen rutina a čistá

nenávist k beletrii.

Kritiky a polemiky

Literární recenze a kritiky lze chápat jako své-

ho druhu polemiku s hodnoceným literárním

dílem; dá se předpokládat, že v této činnosti

spočívá gró práce každého kritika. Objevuje se

samozřejmě spousta různých, navzájem od-

lišných názorů, mínění a soudů. Jsou situace,

kdy považuješ za nutné na mínění jiných rea-

govat? V jakých případech to zpravidla děláš?

Dělám to, když mám aspoň trochu čas (smích).

Obecně se dá říct, že reaguju, když mám pocit,

že má smysl reagovat, když to není jenom takové

pinkání míčku tam a zpátky jenom proto, abych

měla poslední slovo. Někdy je reakce vysloveně

hloupá a sama sebe usvědčuje z naivity. Někdy

jsou reakce naopak rafinovanější a přiznám se, že

na takové reaguji ráda, beru to sportovně.

Pokud člověk někoho zná osobně, nutně jinak čte

i jeho psané texty. Tak to bylo i s tím tajemnem

kolem mého jména. Když mě nikdo neznal, byly

mé texty někdy interpretovány velmi radikálně

a sama jsem tehdy byla překvapena, jakou osob-

nost jsou za nimi mí oponenti schopni zkon-

struovat. Je to každému vlastní – taková lidová

psychologizace textu. Pokud jsme se pak potkali

s některými polemiky, tak jsme se vlastně zasmá-

li. Někdy se totiž text zdá ostřejší, razantnější a vy-

hrocenější než osoba, která za ním ve skutečnosti

stojí – a tak to má být.

Dá se nad tímto fenoménem (souhrnně to nazvěme

třeba jako metareflexe) pouvažovat nějak obecněji?

V jakém stavu je u nás v současnosti podle Tebe tato

část literární reflexe, tedy reakce na bezprostřední

recenze a kritiky, myslíš také, že v dnešní době podo-

bu a úroveň diskuzí hodně podmiňují nová média?

Jak kdy, myslím si, že ta úroveň není úplně špat-


ná. Celá řada diskuzí běží na internetu, na Face-

booku… Nepřipadá mi, že by to bylo méně kulti-

vované než klasicky psané texty určené k otištění.

Mám naopak zkušenost, že nejvzteklejší reakce

přišly mailem a jejich autoři pochopitelně žádali

otištění – třeba František Dryje jednou poslal ta-

kový surreálný obří text, na který by se ani reago-

vat nedalo a vlastně to byla jen performance, ne

polemika. Nebo například, jak zareagovat na bá-

seň o vlastním zadku, že ano. Jejím autorem byl

tehdy Petr Král, který mi po nějaké době řekl, že

je dobře, že mám smysl pro humor. Ale já vlastně

dodneška nevím, jestli to bylo vtipné (úsměv).

Tedy jak je vidět, nedá se říct, že by internet sám

o sobě kritickou debatu nějak vulgarizoval. Pro

mě je zajímavé, že literární komunita na internetu

komunikuje s určitou nadsázkou; někdy jedova-

těji a méně promyšleně, spontánněji. Přesto my-

slím, že to nejsou výkřiky do tmy, naopak je vidět,

že to přitahuje lidi, kteří jsou schopni se vyjádřit

lépe než například náš pan prezident nebo nějaký

surrealista.

Do jaké míry podle Tebe v oblasti literární kri-

tiky hraje roli způsob, jakým se názor vyřkne,

v porovnání s tím, co se vyřkne. Myslíš, že

snaha „zapůsobit“ (tj. jaksi efektně zaujmout

čtenáře a znaleckou komunitu) je podstatnou

součástí „hry“ zvané literární kritika nebo my-

slíš, že přiléhavé pozorování se prosadí samo?

Nic se samo neprosadí, na to nevěřím. Ale ani

to, co se prosadí, nemusí být nutně to správné,

pravdivé a to nejtrefnější. Pokud použiju onu me-

taforu hry, opravdu záleží na tom, jak originální

kostým navléknete, aby v tom reji nezapadl. Jsou

samozřejmě různé typy kritiků a různé typy čte-

nářů: některý čtenář se pobaví nad Jiřím Peňá-

sem, některý nad Janem Štolbou.

Mně osobně jsou bližší spíš ty jadrnější texty,

které jsou třeba i – za cenu zkreslení – vyhroce-

nější, které mají potenciál vyprovokovat nějakou

polemiku. Polemika je vždycky cenná. Mám ale

pocit, že u nás některé zajímavé polemiky končí

velmi brzy, že se bohužel až příliš brzy není o čem

bavit, možná i kvůli všeobecnému pocitu, že vliv

literatury je u nás omezený. Nakonec spory o an-

gažovanost, koncept velkého románu a podobně

jsou spíše jisté vize kritiků, které zatím nemají vel-

kou oporu v tom, co se skutečně tiskne a čte. Na

druhou stranu nelze říci, že by to autory nezají-

malo – například Kahudův letošní opus považuji

za svého druhu karikaturu velkého společenské-

ho románu – a to je skvělé.

Jakým způsobem tedy vnímáš koncept velké-

ho románu a očekávání s ním spjatá Ty?

O mně se to ví, já jsem jeden z těch, který na něj

pořád čeká (smích). V devadesátých letech, ale

de facto se to táhne dosud, se v případě úvah

o „románu ze současnosti“, a o generační próze,

případně později také o angažovanosti a sociální

funkci literatury, jednalo hlavně o spor o – ideo-

logicko-historické – konotace. Rozumím tomu,

že se tehdy román chtěl osvobodit od služeb-

ných společenských úkolů, které u nás literatura

od obrození do roku 1989 vždy měla, což se navíc

potkalo s euforií z postmoderny, ale podle mě se

ukazuje, že tato „lehkonohá“ literatura nakonec

nikoho nezajímá.

Literatura se tak sama dobrovolně odebrala z ve-

řejného diskurzu, ačkoli to není jenom její vina.

Odtažitost autorů od něčeho, co můžeme – ni-

koli pejorativně – označit jako mainstream, však

byla zřejmá. Přitom mainstream, alespoň tak jak

ho vnímám, je prostor, do kterého se autor může

„vlomit“ inteligentní knihou, kde může avant-

„Mám ale pocit, že u nás některé zajímavé polemiky končí velmi brzy...“


gardně působit a který má smysl dobývat. Je sice

zajímavé, když si někdo vytvoří nějakou hravou,

intelektuální, sofistikovanou literární hračičku,

ovšem pokud nefunguje sociálně – tedy přede-

vším čtenářsky, můžeme si ji nanejvýš přečíst

večer v pomyslném literárním Mensa klubu a jít

spát. Naopak zajímavá je literatura, která půso-

bí ven. Ani mainstream není stabilním korytem,

kam se slejou všechny literární splašky, a pak to

lid obecný čte. I mainstream je něco, co se pohy-

buje, formuje. Pokud se podívám na překladovou

literaturu, což je zejména ve své původní zemi

právě mainstream, vidím, že naše štítivost vůči

širším společenským tématům není na místě.

O sobě

Dostáváme se pomalu k tématu měřítek, ji-

miž hodnotíme posuzovaná díla. Jak se k této

otázce stavíš? Zkusila by ses charakterizovat

jako určitý kritický typ?

Píšu hlavně o próze, poezii prakticky nerecenzu-

ju, občas něco z odborné literatury. Nejsem tedy

univerzálním kritikem. Asi se nedá říct, že bych

měla nějakou formu, ideu, kterou otiskuju do ka-

ždého textu a to, co přečuhuje, s nepochopením

odříznu. Pokud si na jedné straně představíme

kritika všechápajícího, všepřijímajícího, v němž

se vlastní kritik v pravém slova smyslu nakonec

ztrácí, a na druhé straně této škály rigidního kriti-

ka-kontrolora nějakých svých předem definova-

ných požadavků, což jsou samozřejmě karikatury,

spíše bych se asi viděla trošičku více v tom kont-

rolorovi. Ale zase ne příliš, někde blízko středu.

Myslím, že kritik má mít nějakou představu a ná-

zor, pokud by je neměl, byl by spíš oním běžným

čtenářem. Na druhou stranu je nebezpečné něco

si formulovat dopředu nebo mimo konkrétní tex-

ty. I já občas pochválím text, který je mi trochu

cizí a zdaleka neodpovídá mé ideální představě

o románu, ale který je schopen komunikovat šířeji

než jenom v určitém segmentu poučených čte-

nářů. Připadá mi zvláštní, že se tu fenomén spo-

lečenského románu podceňuje. Ale abych zod-

pověděla otázku: Občas je mi vytýkáno, že pokud

nejde o „velký společenský román“, tak tomu ne-

rozumím a dehonestuji to. Ale pokud se podíváte

na mé texty blíže, je vidět, že je to jenom zkratka

a nálepka; každý máme nějakou nálepku.

Stalo se Ti, že jsi napsání kritiky po přečtení

knihy z nějakého důvodu odmítla (třeba vzhle-

dem k „podjatosti“ k autorovi, tématu, vzhle-

dem k minutí se s obsahem knihy, kvůli pocitu

nepochopení apod.) nebo máš vždy disciplínu

knihu dočíst a zadanou reflexi dopsat?

Dneska už si vybírám knížky, kde cítím alespoň

minimální šanci, že by mě mohly oslovit. Svého

času jsem ale brala všechno, co mi kdo nabídl.

Přišlo mi to jednak jako dobrý trénink a zároveň

jako vzrušující cesta do textů třeba zcela nezná-

mých autorů. Musím ale říct, že i „zasloužilí“ kri-

tici někdy odmítají známé autory z toho důvodu,

že už o nich psali xkrát a už je prostě nebaví se

opakovat, takže to neznamená, že by nezavede-

ní kritici sbírali jen drobky pod stolem: tedy ne-

známé autory z nezavedených nakladatelství. Jak

jsem ale řekla: pokud napíšu nepříznivou kritiku,

nechápu to jako to ublížení na zdraví. Nemám zá-

brany o textu napsat, co si myslím, poslat emoci

a myšlenky, které ve mně kniha vyvolala, dál pro-

střednictvím kritiky a nelámu si hlavu a nespe-

kuluju nad tím, jestli je to moc nebo málo, jestli

autor večer bude nebo nebude brečet.

Jaký je v Tvém případě rozdíl mezi „čtením

knihy, kterou mám recenzovat“ a „čtením kni-

hy jenom tak“?

Vlastně nevím, jestli čtu jenom tak. Vzhledem k dal-

ším závazkům mám i své výzkumné pole nesou-

časné literatury, takže na vyloženě „odpočinkovou“

četbu už nemám moc čas, vlastně ani nevím, jak se

odpočinkově čte – vždycky člověka něco napadá,

nějaké myšlenky, bohužel tomu nelze zabránit.

Když se vrátíme k tomu, čím jsme začali, tedy zda


se může a má kritik živit jenom kritikou, připadá

mi zajímavé číst soudobou literaturu a přitom ji

stále srovnávat se starší literaturou, která fungo-

vala úplně jinak, sem tam si „udělat“ nějaký pře-

klad a podobně. Mám za to, že se to zhodnocuje i

v nezbytné představě, jaká by literatura měla být.

Koneckonců jeden z iniciátorů diskuze o návra-

tu angažovanosti do literatury je Karel Piorecký,

který se zabývá mimo jiné avantgardní poezií a

poezií 20. století – asi i tak nějak se zrodily jeho

myšlenky o angažovanosti, když věděl, že existo-

valo období, kdy literatura byla mnohem důleži-

tější strunou v „sociálním strojku“, než je dnes.

Faktem je, že z mnohatisícové produkce se

do zorného pole recenzentů a kritiků dostane

pouze zlomek. Ten viděný vrchol ledovce však

tvoří obraz o literatuře, z níž nakonec nikdo

není s to, přečíst a sledovat vše. Dá se podle

Tebe literatura ještě „usledovat“?

Situace samozřejmě proměnila, i pozice literatury

v ní se mění. Celá literatura se jaksi posouvá do

nějakého sofistikovaného trávení volného času

než do společenské nutnosti. Pokud opět použiju

to škaredé sousloví běžný čtenář – ovšem víme,

o koho jde – tak ten mnohdy řekne, že neví, co

by si přečetl, protože vůbec neví, co vychází. Je to

začarovaný kruh, kdy vidíme, že média moc ne-

pustí literaturu do hry, zatímco ekonomika, sport,

politika a všemožný „lifestyle“ mají své místo jisté.

V tom vidím hlavní problém.

Na druhou stranu si myslím, že to je trochu klišé

a lenost některých skoročtenářů, kteří hledají ar-

gumenty, proč nečtou, ačkoli mají pocit, že by číst

měli a vymlouvají se na to, že nemají co. Přitom ně-

kteří sami papouškují, že žijeme v informační době,

ale přesto si nejsou schopni dohledat základní in-

formace. Takový servis novinek informací, anotací

i různých recenzí, a nemyslím jen recenze v tradič-

ním slova smyslu, ale i recenze na jakési čtenářské,

přímočařejší úrovni, tady nikdy dříve nebyl.

Zkrátka se domnívám, že se zorientovat dá, na-

víc se běžný čtenář nemusí orientovat úplně ve

všem, potřebuje se zorientovat v tom, co ho zají-

má. Je pravda, že vymizelo ono sdílené „to musíš

přečíst“. Možná se této ambice zříkají sami autoři,

ačkoli by třeba mohli psát i o něčem jiném než

o lyrizovaných privátních vesmírech, o širších

tématech, ale daleko sofistikovaněji a trvanlivěji,

než to dělá žurnalistika, publicistika, bulvární mé-

dia a všemožní ekonomičtí proroci.

Rozhovor vedl Marek Lollok


Potrefený kohout aneb BÁSNÍK A KRITIKA V SOCIALISTICKÉ SPOLEČNOSTI

Když v listopadu roku 1954 vyšel v tehdy ještě

nepříliš známém a nepříliš zavedeném brněn-

ském časopise Host do domu článek Jana Tre-

fulky kriticky hodnotící druhou sbírku jednoho

z dobově nejpopulárnějších a nejčtenějších bás-

níků Pavla Kohouta, vyvolalo to mezi literární

veřejností velký povyk. A není se čemu divit.

V době, kdy bylo oficiálně proklamováno spo-

jení literatury s politikou komunistické strany

a jedinou závaznou doktrínou byl socialistický

realismus, si mladý kritik dovolil zpochybňo-

vat základní stavební kámen této koncepce, a to

agitátorskou roli básníka vtahujícího čtenáře do

protikapitalistického zápasu o tzv. socialistickou

budoucnost, lepší svět a světlé zítřky.

Pavel Kohout totiž toho času představoval právě

onen typ literáta – mladého svazáka a přesvědče-

ného komunisty, jehož tvorba téměř bez výhrad

odpovídala tehdejší společenské poptávce. Jeho

druhá sbírka Čas lásky a boje vydaná v roce 1953

obsahovala básně oslavující budovatelskou práci,

směřování Číny k socialismu, verše z vojny i ódy

a žalozpěvy opěvující protežované režimní osob-

nosti, především Stalina a Gottwalda, kteří zemřeli

právě v roce 1953.

Trefulkova recenze přitom nebyla prvním

hodnotícím textem, který na Kohoutovu sbírku

v soudobém literárním tisku vyšel. O dva měsíce

dříve se v Literárních novinách objevila krátká kriti-

ka z pera Jana Petrmichla. Ten se sice zmínil o ně-

kterých nedostatcích básníkových veršů – nelíbilo

se mu například, že jsou některé z nich příliš obec-

né, opakují ustálené obrazy a obraty, nebo nejsou

dostatečně propracované (srov. PETRMICHL 1954:

6). Ve své podstatě se tyto kritikovy výtky v mno-

hém shodují s pozdějšími výhradami v Hostu. Na

rozdíl od Trefulkovy však byla Petrmichlova kri-

tika zabalena do oslavného hávu vyzdvihujícího

Kohoutovu angažovanost, autor byl označen za

básníka „mládí naší společnosti“ a byl postaven na

piedestal vedle Wolkera, tedy zásadní dobové au-

tority (srov. TAMTÉŽ). Podobně opatrně a velmi

vstřícně je pak napsáno i hodnocení pocházející

od Kohoutova básnického kolegy Miroslava Čer-

venky (srov. ČERVENKA 1954: 4).

Těžko dnes můžeme Kohouta a další autory

takto laděné poezie soudit. Milan Uhde, který také

ve svých mladických letech napsal oslavnou po-

emu na Stalina, se k celé situaci několikrát vyjádřil

v tom smyslu, že ideje prosazované vládnoucím

režimem byly pro mladé lidi velmi líbivé a nebylo

obtížné jim propadnout. Zvláště přihlédneme-

-li k tomu, že tato generace prožila dospívání ve

válečném období, což ji hluboce poznamenalo

(srov. Historie.cs 2013). Na druhou stranu i mezi

text: Barbora Svobodová


Kohoutovými vrstevníky existovali autoři a kriti-

kové, kteří se s tímto pojetím umění zcela nezto-

tožňovali a k nimž patřil také Jan Trefulka. Jeho

kritická recenze zmíněné Kohoutovy básnické

sbírky vyšla v jedenáctém čísle Hosta do domu

pod názvem O nových verších Pavla Kohouta –

polemicky (viz TREFULKA 1954: 505–508).

Verše psané levou rukou…

Trefulkův text se nese ve výrazně ironickém tónu.

Jeho autor se sice snaží hledat také klady Kohou-

tovy poezie, vyzdvihuje například autorovo nad-

šení nebo smuteční verše za komunistické vůdce,

které ostatně s ohledem na dobový kontext snad

ani nebylo možné hodnotit jinak než pozitivně.

Celkově však celou sbírku velmi ostře odsuzuje,

když poukazuje nejen na formální nedostatky

a prvoplánové zacházení s jazykem, ale zdůraz-

ňuje povrchnost a neopravdovost, s jakou básník

píše o své současnosti. Jeden z důležitých argu-

mentů – a to, že „ani političnost, ani aktuálnost,

ani nadšení nejsou samy o sobě přednostmi po-

esie“ (TAMTÉŽ: 505), pak bude mnohokrát připo-

mínán jako podvratný a nebezpečný výrok.

Stejně tak se kritik zamýšlí i nad obrazem běž-

ného života a nitra básníkových postav, které pod-

le jeho přesvědčení a vlastních zkušeností z pro-

středí dělníků a traktoristů, do něhož se dostal po

svém nedobrovolném odchodu z pražské filozo-

fické fakulty, neodpovídá životní realitě mladých

lidí. Řečeno Trefulkovými slovy, autor vytvořil

„podivuhodný typ mladého člověka“, v němž se

„plačtivý sentiment míchá se siláckými frázemi“

(TAMTÉŽ: 506). Dále je velmi kriticky hodnocen

oddíl s milostnými básněmi, v nichž Kohout na-

hrazuje „vroucnost citu […] vemlouvavostí“ a jeho

láska „zvučí frázemi“ (TAMTÉŽ: 506–507).

Příčinu povrchnosti autorových veršů Jan Tre-

fulka hledá také v tom, že mladý básník je „nejen

spolutvůrcem, ale i obětí jistého prostředí“ – „pro-

středí elitních svazáckých souborů velkých tová-

ren“, které je „tak trochu vyhýčkané a skleníkové“,

mladí lidé zde berou rozum z pouček a neznají

skutečný život, který pak Kohout ve svých bás-

ních nahlíží „jakoby s podia […], s tribun slavností,

s jevišť oslav, z oken jedoucího vlaku či letícího

letadla, z novin a brožur“ a přitom „nemá čas na

tichou básnickou procházku, moudré básnické

zastavení“ (TAMTÉŽ: 506). Jak se později uká-

zalo, ona zmínka o „jistém prostředí“ posloužila

stranickým ideologům jako výborná záminka pro

dezinterpretaci celé Trefulkovy kritiky a vyvoláva-

la mezi nimi až hysterické reakce.

Kritik také zpochybňuje, že by Kohout byl bás-

níkem všech mladých a jeho oblíbenost vysvětlu-

je i tím, že soudobí čtenáři nemají přístup k Sovo-

vi, Seifertovi nebo Halasovi, čtou tedy to, co se jim

nabízí. „Kdyby však měla vyrůst další generace

podle obrazu Kohoutových veršů, bylo by to po-

kolení nesnesitelných krasořečníků a chvástavců.

Výtvarné ztvárnění aféry Kohout – Trefulka z pera Viléma Reichamanna. Host do domu, roč. 2, č. 2, s. 76.


Jeho knížka, a to je jeho hlavní vada, svádí k plyt-

kému myšlení a cítění“ (TAMTÉŽ: 507–508). Ce-

lou polemiku pak uzavírá proklamace zdůrazňu-

jící potřebu skutečné, promyšlené, propracované

a niterné poezie. Jan Trefulka zde tak zdůrazňu-

je zcela jiná kritéria, než jaká byla pro soudobou

tvorbu závazná a určující. V samotném závěru

se kritik obrací na autora i čtenáře ironickou řeč-

nickou otázkou reagující na konkrétní básníkovo

dvojverší: „Jednou rukou verše píšu / druhou dr-

žím revolver“ slovy: „Může se vyskytnout otáz-

ka, kterou z těch věcí [Kohout] dělá levou rukou“

(TAMTÉŽ: 508).

Polemiky s polemikou

Takového hodnocení vyvolalo velké pozdvižení.

Rozruch nenastal ovšem hned. Z počátku se ve

zčeřených vodách české literatury nic moc ne-

dělo, protože nikdo přesně nevěděl, kdo je Jan

Trefulka a jaká politická frakce za tímto mladým

autorem stojí. Navíc časopis Host do domu, kte-

rý zvolna spěl ke konci svého prvního ročníku,

představoval pro pražské centrum nezajímavé re-

gionální periodikum a možná díky tomu v něm

mohla polemika vyjít právě v této podobě. Do čís-

la byla navíc zařazena v době, kdy stranou dosa-

zený šéfredaktor Bohumír Macák čerpal dovole-

nou a celé číslo místo něj připravoval a schvaloval

Ludvík Kundera. Tomu bylo zřejmé, že text díky

své přímočarosti a odvážným formulacím jen tak

nezapadne a doplnil jej krátkou poznámkou vy-

zývající čtenáře, aby vyjádřili svůj názor a projevili

se ti, „kdož mají chuť polemisovat s polemikou“

(TAMTÉŽ: 508).

Brzy začaly do redakce časopisu chodit desítky

dopisů a podle Kunderových vzpomínek se půl-

ka pisatelů přikláněla k názorům Trefulky a půlka

hájila Kohouta a jeho poezii (in Procesí dychtivých

slov 2003). V následujícím dvanáctém čísle pak

Host do domu otiskl listy běžných čtenářů

i významných dobových osobností. Ozvalo se

například několik vojáků, které popudily Kohou-

tovy vojenské verše, nebo autorovy fanynky vy-

jadřující mu podporu. Za básníka se jednoznačně

postavil Josef Kainar a za kritika Jan Skácel.

Kainar celý Trefulkův výpad nazval jedovatým

až téměř klepařským a především jej interpretoval

jako kritikův osobní útok nejen na Pavla Kohouta,

ale hlavně na celou mládež a zejména na její ofi-

ciální komunistickou stranou zřizovanou organi-

zaci ČSM (Československý svaz mládeže), kterou

pak srdnatě bránil (srov. KAINAR 1954: 550–551).

Právě tato institucionální dimenze, kterou do de-

baty Kainar vnesl, z ní udělala jednoznačně poli-

tickou záležitost. V socialistické společnosti sice

literatura nikdy nebyla „pouze“ literaturou, ale

nyní již v diskusi nešlo v prvé řadě o umění.

Společensko-politický aspekt celého sporu byl

navíc ještě pravděpodobně nechtěně posílen

i příspěvkem Jana Skácela. Jeho text sice připo-

míná spíše jakési čtenářské poznámky či doušky,

nicméně mimořádně trefné a pohotové. Treful-

ka podle Skácela vyslovil nahlas otázky, které se

nabízely už dlouho, a zachránil českou kritiku

před podezřením, že za určitých okolností bývá

hluchoněmá. Zvláště v Kohoutově případě mu

kritik svým hodnocením vlastně udělal velkou

laskavost, když jej upozornil na nedostatky veršů,

které svou plytkostí vyvolávají „podivný, zdánlivě

nemístný a nevysvětlitelný pocit: stud“ (SKÁCEL

1954: 551). Skácel na Trefulkově textu oceňuje

především snahu o opravdové kritické zhodnoce-

ní konkrétního díla a zároveň jej vnímá jako jed-

noznačný pokus nepodporovat „kult osobnosti“,

který se kolem Kohouta začíná vytvářet.1 Navíc se

zde projevila i Skácelova neuvěřitelná umělecká

intuice, když jako daleko zdařilejší než Kohouto-

vu poezii hodnotí autorovu prozaickou tvorbu, ve

které později vynikne mnohem více (srov. TAM-

TÉŽ). Skácel se také zamýšlí nad povahou celé vo-

jenské poezie a dochází k závěrům, že:

1 Skácel navíc použil pojem kultu osobnosti o dva roky dříve, než byl zařazen do oficiálního slovníku. Programový boj proti Stalinově kultu osobnosti vyhlásil Nikita Chruščov až v roce 1956 na XX. sjezdu Komunistické strany sovětského svazu (srov. KOSATÍK 2013: 128).


„Poezie o vojně je asi tak stará jako lidstvo, bohužel.

Ani my se bez ní ještě neobejdeme. […] Proto se také jde-

me všichni cvičit ve zbrani a pokládáme to za správné.

Jenom nás proboha nenuťte, abychom milovali to ne-

logické spojení ocele a dřeva, nazývané puška, automat,

kulomet. I takové básničky jsme už četli“ (srov. TAMTÉŽ:

551).

Teprve tato Skácelova slova přilila olej do ohně.

Byla vnímána dokonce tak vážně, že byla svolá-

na celodenní schůze kulturních pracovníků na

ministerstvu národní obrany, které tehdy vedl zeť

Klementa Gottwalda Alexej Čepička, a někteří ze

zúčastněných se vyjádřili v tom smyslu, že za po-

dobné názory by se mělo stavět ke zdi (srov. Pro-

cesí dychtivých slov 2003). O věci se debatovalo

také ve vedení Svazu čs. spisovatelů. Do Brna se

pak vypravila i ministerská komise, která jednala

přímo s Janem Trefulkou, ale ten nakonec nijak

postižen nebyl. Vše odnesl Ludvík Kundera, který

nakonec musel odejít z redakce časopisu.

Trefulkovština

V takové situaci polemická diskuse nemohla jen

tak utichnout a přehoupla se ještě do prvních tří

čísel následujícího ročníku časopisu a v Brně byla

uspořádána beseda se čtenáři (srov. TRÝB 1955:

95). Také v dalších časopisech se k celé záležitosti

začali vyjadřovat především autoři, jichž se zále-

žitost více či méně přímo týkala. Samotná debata

tak získala značně osobní rozměr, nevyhýbala se

přímým útokům na jednotlivé účastníky a před-

mětem sporu velmi rychle přestaly být estetické

„kvality“ Kohoutovy poezie, ale v následujících

polemikách šlo již téměř výhradně o obranu

ČSM, o samotnou ideu socialistické poezie a ob-

raz mladého člověka. Například Jaroslav Bouček

v Mladé frontě přímo napsal, že „nechce řešit literární

stránku věci“, napadá Trefulkovu argumentaci a od-

suzuje jeho touhu po niternosti a opravdovosti poezie,

která je podle něj typická pro básníky jiného okruhu

a generace. „Trefulkovské ‚tiché procházky‘

a ‚moudrá zastavení‘ v tichých koutcích jako hlav-

ní program socialistického básníka, to není nic ji-

ného než maloměšťácké pivní brečení“ (BOUČEK

1955: 4). „Případ Trefulka“ je podle jeho mínění

„střetnutím dvou různých názorů na poslání bás-

níka v naší společnosti“ a individualističtí a bo-

lestínští lidé, jako je kritik, pouze dělají kampaň

proti mládeži, kterou uráží tím, že zpochybňují její

básnický vkus (TAMTÉŽ).

Bouček v textu reaguje také na vyjádření Jana

Skácela, když na výše uvedený citát z básníkovy

glosy odpovídá typickou dobovou rétorikou, z níž

i s odstupem šedesáti let pořád mrazí:

„Co si ten člověk myslí? Pokládá se za nějakého an-

timilitaristu, pacifistu či za co, že takové věci píše dnes,

kdy na naší západní hranici se začíná obludně rýsovat

fašistická wehrmacht? […] V předvečer II. sjezdu ČSM

se objevuje ‚trefulkovština‘, mentalita zavánějící pocity

demobilizace, únavy a pohrdání. Je to cílevědomý po-

kus zahnat poezii z předních pozic budování a boje za

mír do nějakých ‚tichých koutků‘ a subtilních problémů

unavených estétských duší“ (TAMTÉŽ: 4).

Do Hosta do domu pak napsali básníkovi ko-

legové z Fučíkova souboru Jan Zelenka a Karel

Macourek, kteří se jej vehementně zastávali (srov.

MACOUREK – ZELENKA 1955: 24–26). Prostor

dostaly i další čtenářské ohlasy, některé z nich vy-

zývaly Kohouta, aby se k celé situaci také vyjádřil.

V Rudém právu se ještě před Vánoci objevila opa-

trná společná recenze Antonína Jelínka a Milana

Schulze, která se fakticky v mnohém shodovala

s Trefulkovou, ale ani zdaleka nebyla tak přímo-

čará a jednoznačná (srov. JELÍNEK – SCHULZ

1954: 4). Polemický spor se odrazil i v dobově pre-

ferované satiře, ať už té výtvarné, nebo literární.

Kromě drobných kreseb a obrázků, jež doprová-

zely celou diskusi v Hostu do domu, se například

v Literárních novinách objevila i posměšná bás-

nička Miroslava Červenky nazvaná Tichý koutek,

parodující Trefulkův požadavek po niternosti po-

ezie (srov. ČERVENKA 1955: 7). V totožném listu

se ale nachází i asi nejvěcnější a nejvíce podnět-


ný příspěvek do debaty, jehož autorem byl Karel

Šiktanc, který v prvé řádě zdůrazňoval nezájem

kritiků o estetické kvality literatury a celkový vývoj

mladých básníků (srov. ŠIKTANC 1955: 7). Jako

jeden z mála tak nezabředl do osobní útočné ro-

viny sporu.

V únorovém čísle pak redakce brněnského

časopisu nechala znovu reagovat Jana Treful-

ku, který některé své názory sice lehce zmírnil,

ale v zásadě z nich neustoupil a vymezil se pro-

ti Boučkově snaze udělat z něj podvratný živel,

když znovu zdůraznil principální nedostatky Ko-

houtovy poezie (TREFULKA 1955: 75–77). Nato

redakce avizovala konec diskuse a vyhradila si

právo vyjádřit se k celému sporu. V následují-

cím čísle tak vyšly dva redakční příspěvky, které

ale byly v mnohém protikladné. První, pocháze-

jící z pera Františka Trávníčka, rektora brněnské

univerzity, člena vedení spisovatelského svazu a

předsedy tehdejší redakční rady, hájil Trefulku a

možnost svobodné kritiky s odvoláním na to, že ji

ve svých literárních statích prosazoval i samotný

Stalin (srov. TRÁVNÍČEK 1955: 114–117). Zároveň

se výrazně ohradil proti obsáhlému článku Ser-

geje Machonina z Literárních novin (srov. MA-

CHONIN 1955: 4). Ten Trefulkovy názory v mno-

hém zkresluje a za hlavního viníka celého sporu

označuje především redakci časopisu, jež diskusi

vede z individualistických a liberalistických pozic

a přímo tak útočí „na ty ideové principy a názory

o poslání literatury v našem životě“ (TAMTÉŽ: 4).

Trávníčkova ironicky napsaná obrana je podrob-

ným rozborem Machoninova příspěvku, v níž br-

něnský akademik poukazuje na to, jak si kritik ve

svém textu protiřečí. Předseda redakční rady na-

víc zdůrazňuje souhlasné a podpůrné hlasy čte-

nářů, kteří se za Trefulku postavili, jako by se sna-

žil uplatnit zásadu Vox populi, vox dei. Jedinou

výtku na adresu redakce, jež přiznává, je otištění

příspěvku Jana Skácela bez redakčních zásahů

(srov. TRÁVNÍČEK 1955: 114–117).

Hned za Trávníčkovým rázným a sebevědo-

mým vyjádřením se však objevilo přehnaně se-

bekritické stanovisko redakce, které celou diskusi

uzavírá. Redakce si v něm sype popel na hlavu

a veřejně se distancuje od Skácelova textu. Tre-

fulka pak podle redaktorů sice odhalil některé for-

mální nedostatky Kohoutových veršů, ale zkreslil

jeho veřejnou činnost a angažované stranictví,

které si už samo o sobě zaslouží ocenění (Uzaví-

ráme…1955: 117–119).

Ačkoli měl být celý případ kajícnou sebekriti-

kou redakce skončen, slova se ještě na poslední

chvíli chopil jeho ústřední aktér. Pavel Kohout

nakonec své vyjádření O smysl a poslání čes-

ké poezie publikoval v Literárních novinách a ne

v Hostu do domu, ač k tomu byl opakovaně vy-

zýván (KOHOUT 1955: 3). Z počátku v něm po-

korně uznává své chyby, uvědomuje si formální

nedostatky sbírky, ale záhy obrací a přechází do

útočného tónu. Jako cíl své poezie deklaruje po-

stihnout složitost života, kterou vidí ve „vnitřních

bitvách, ze kterých vychází […] hrdina s odhodlá-

ním překonat síly minulosti a nastolit požehnaný

věk komunismu.“ Takovou poezii považuje „za

největší společenský úkol básníka lidově demo-

kratické země“ a hodlá ji „hájit proti každému, kdo

by ji chtěl vytlačit odvarem z bylin, slz a stínů, kdo

by nás chtěl vrátit z těžce vybojovaných pozic do

zmateného bludiště třicátých let. Jako to učinili

v některých pasážích své polemiky Jan Trefulka

a Jan Skácel, lhostejno zda chtěně či nechtěně“

(TAMTÉŽ: 3). Kohoutovo vyznání není prosté ani

dalších osobních výpadů proti brněnskému ča-

sopisu i pobočce Svazu čs. spisovatelů a sám sebe

staví do pozice mučedníka. Na jeho výpady však

Host do domu již nijak nereaguje.

A dál…

Po všem rozruchu, který „aféra Kohout – Trefulka“

způsobila, je poměrně velký div, že brněnský ča-

sopis nebyl zastaven a mohl vycházet dál. Dokon-

ce si díky této kritické diskusi získal i jisté renomé

a dostal se do povědomí širšího čtenářstva. Záro-

veň ale s odchodem Ludvíka Kundery ztratil svou

původní odvahu a poklesla i jeho úroveň (srov.

UHDE 2006b: 16). To vše trvalo až do roku 1963,


kdy se postu šéfredaktora ujal už tolik zmiňova-

ný Jan Skácel, kterého pak v roce 1969 nakonec

vystřídal právě Jan Trefulka. Vypadá to jako ironie

osudu, jako by snad zapojení do tohoto kritického

sporu předurčilo oběma literátům šéfredaktorský

post. Ale to už je jiná historie… Kohout s Trefulkou

se pak na konci 60. let poměrně sblížili a stali se

z nich přátelé.2 Když na celou situaci vzpomínal

Pavel Kohout zpětně ve svých pamětech, tak

o Trefulkovi napsal, že jej tehdy

„životadárně vyrazil z oběžné dráhy onoho socrealis-

tického poety, na níž by byl jinak shořel v houstnoucích

vrstvách času jako tolik básnících sou-druhů. […] Suma

sumárum: Za své vzkříšení vděčí Pražan nejvíce právě

tomuto Brňanu, který ho napřed jako básníka promě-

nil v prach a popel, aby z něho mohl už zanedlouho

vzlétnout… Kdo? Kdepak Fénix! zas jen Kohout, tentokrát

s péry dramatika“ (KOHOUT 2005: 108–110).

„Případ Trefulka vs. Kohout“ představoval jednu

z prvních otevřených diskusí o povaze a podo-

bě umění po únorovém převratu, která měla širší,

prakticky celospolečenský dosah. Ani po svém

oficiálním ukončení debata samozřejmě jen tak

nezapadla. Stala se totiž jedním z podnětů k dlou-

hosáhlé diskusi o možnostech a směřování české

kritiky, o kriteriích hodnocení či o roli angažova-

nosti a stranickosti, do níž se zapojovali význam-

ní představitelé oficiální literatury i mladí básníci

a kritici (srov. např. Diskuse 1955: 5–9; PUJMA-

NOVÁ 1955: 7). Krom toho aféra spojená s Hos-

tem do domu překročila rámec literárního světa

a všímala si jí i běžná periodika. V současné době

si těžko umíme něco podobného představit a je

obtížné hodnotit celý spor dnešníma očima, kdy

jsou naše požadavky na umění zcela jiné.

Minimálně na jednom Trefulkově kritériu cha-

rakterizujícím „dobrou“ poezii napříč časem by-

chom snad přece jen mohli (nebo měli, jak se

alespoň domnívám) trvat i dnes a to, že „skutečná

poesie je solidní, neefektní, vytrvalá práce…

a znalost… a moudrost… a skromnost“ (TREFULKA

1954: 507).

BS

2 Kohout pak v roce 2012 po Trefulkově smrti vytvořil (stejně jako např. Ludvík Vacu-lík) nekrolog brněnského literáta (viz KOHOUT 2012: A12).


Četl jsem jednou článek kritický

a škubl sebou, bodnut jeho trny:

vždyť také já jsem zhřešil tragicky –

chybí mi teplý koutek závětrný.

Kamínky sbíral bych v té prostoře,

skromňoučce bych tam chodil na procházku

a hnít a snít bych směl tam v pokoře

a dívkám lkát svou přesložitou lásku.

Praha je pro mne náhle bez ceny.

Chodí tu lidé. Překypují chvatem.

Na předměstích houkají sirény.

A tu jde voják – hrůzo – s automatem!

Jen u Karlových lázní hučí jez

a člověk se tu z plna srdce zasní.

Kolikrát jsem tu seděl jako dnes

a chytal hudbu vlnek do svých básní.

Tak přece – koutek! Ale co to je?

Ta Vltava tak prudce vře a letí,

jak by vzpomínala na boje,

jež v české zemi hřměly po staletí.

Jako by ještě nyní hučela

v turbinách slapských vířivě a dravě.

Jako by dosud výstřel slyšela,

jenž zabil u pramenů na Šumavě…

Vltavo – s bohem! Tady není klid!

Tu by se ze mne stal bojovný člověk!

Ještě že mám, kam z Prahy odejít –

vždyť prožil jsem své dětství na venkově.

Vy tiché lesy kolem Vlašimi,

podobáte se vyšívané dece:

tady je koutek, který patří mi.

Usínám v jahodení na pasece.

Tak přece pochválíš mě, kritiku!

Tu cítím jakýs nepříjemný dotyk.

„Uhněte, prosím, pane básníku…“

A hle – kol kope asi dvacet motyk

a za nimi už řady sazenic…

To školku zakládají pionýři!

Vlašimské lesy, nejste pro mne nic,

i ve vás neklid prapodivný víří.

Kam skrýt se? Kde jsi, koutku, pro pět ran?

Tu pravil klasik, hlava tuze chytrá:

„Když ve světě jsi zraňován a štván,

do srdce sestup, do nirvány nitra!“

Tož sestupuju… Ale z hlubiny

zaznívá ke mně divný křik a váda:

to synek pracující rodiny

s měšťákem se v mém srdce rve a hádá.

Měšťák se brání, skučí komicky

a synek do něj jak se patří mlátí.

„Což až s ním, hochu, skončíš navždycky?“

– Ech, vždycky bude o co bojovati! –

Pravda! A já tak vlastně šťastný jsem!

Tož volám proti kritikářským floutkům:

Buď pozdraven ten čas a tato zem,

kde není žádných idylických koutků!

Miroslav ČervenkaDo diskuse o jedné kritice v „Hostu“

Tichý koutek

Reakce Miroslava Červenky vyjadřující se k polemické diskusi v Hostu do domu. Literární noviny,

roč. 4, č. 4, s. 7.


BOUČEK, Jaroslav1955 Kritika, nebo kampaň?. Mladá fronta, roč. 11, č. 8, s. 4.

CIGÁNEK, Jan1955 Kritik, básník a skutečnost. Host do domu, roč. 2, č. 1, s. 27.

ČERVENKA, Miroslav1954 Čas lásky a boje: K stejnojmenné básnické sbírce Pavla Ko-houta. Mladá fronta, roč. 10, č. 220, s. 4. 1955 Tichý koutek. Literární noviny, roč. 4, č. 4, s. 7.

JELÍNEK, Antonín – SCHULZ, Milan1954 O poesii Pavla Kohouta. Rudé právo, roč. 35, č. 343, s. 4.

KAINAR, Josef1954 O Janu Trefulkovi – polemicky. Host do domu, roč. 1, č. 12, s. 550—551.

KOHOUT, Pavel1954 Čas lásky a boje. Praha: Mladá fronta, 112 s. 1955 O smysl a poslání české poesie. Literární noviny, roč. 4, č.13, s.3.2005 To byl můj život?? (První díl) 1928—1979. Praha: Paseka, 328 s. 2012 Sbohem, můj drahý střelče! Mladá fronta Dnes, roč. 23, č. 274, s. A12.

KOSATÍK, Pavel2013 Fenomén Kohout. Praha: Mladá fronta, 488 s.

KUPKA, Jiří Svetozár1955 To se vydrží. Host do domu, roč. 2, č. 1, s. 26.

KUSÁK, Alexej1955 Kolem jedné diskuse. Květy, roč. 5, č. 16, s. 4.

MACOUREK, Karel – ZELENKA, Jan1955 Slovíčko s kritikem. Host do domu, roč. 2, č. 1, s. 24—26.

MACHONIN, Sergej1955 Za kritiku ideovou, tvořivou a pomáhající. Literární noviny 1955, roč. 4, č. 5, s. 4.

PETRMICHL, Jan1954 Čas lásky a boje. Literární noviny, roč. 3, č. 36, s. 6.

PUJMANOVÁ, Marie1955 Rozhodně stranickou poezii. Literární noviny, roč. 4, č. 15, s. 7.

PŘIBÁŇ, Michal a kol. 2006—2014 Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Praha: ÚČL AV ČR. [Citováno 29. 10. 2014]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/

SKÁCEL, Jan1954 O verších Pavla Kohouta – v glosách. Host do domu, roč. 1, č. 12, s. 551—553.

ŠIKTANC, Karel1955 Několik otevřených slov do diskuse. Literární noviny, roč. 4, č. 4, s. 7.

TRÁVNÍČEK, František1955 Aby bylo jasno. Host do domu 1955, roč. 2, č. 3, s. 114—117.

TREFULKA, Jan1954 O nových verších Pavla Kohouta – polemicky. Host do domu, roč. 1, č. 11, s. 505—508. 1955 O pravdivém hrdinovi dnešní doby. Host do domu 1955, roč. 2, č. 2, s. 75—77.

TRÝB, Antonín1955 Slovo k besedě se čtenáři. Host do domu 1955, roč. 2, č. 2, s. 95.

UHDE, Milan2006a Host do domu a ještě někdo I. Divadelní noviny, roč. 15, č. 6, s. 16. 2006b Host do domu a ještě někdo II. Divadelní noviny, roč. 15, č. 7, s. 16. 2013 Rozpomínky, co na sebe vím. Praha — Brno: Torst — Host, 647 s.

1955 Uzavíráme diskusi. Host do domu 1955, roč. 2, č. 3, s. 117—119.

1955 Diskuse. Literární noviny, roč.4, č. 24, s. 5—9.

2003 Procesí dychtivých slov [tv dokument online]. 12. 1. 2003 [cit. 3. 11. 2014].Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1062593093-procesi-dychtivych-slov/

2013 Historie.cs: Umění a totalita [tv dokument online]. 16. 2. 2013 [cit. 3. 11. 2014].Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10150778447-historie-cs/213452801400006/

LITERATURA


Literatura a Druhé a třetí desetiletí dvacátého století bylo v české literatuře a její teoretické reflexi ve znamení hledání koncepcí a možností jejich směřování v novém státě. Vznik samostatného Českoslo-venska usnadnil publikační možnosti, ačkoliv cenzura zůstávala ještě zachována a z novin i časopisů často mizely dlouhé pasáže, které podle mínění cenzorů ohrožovaly demokratický vývoj spo-lečnosti či mravní vývoj jednotlivce.Levicové myšlení o literatuře, vzhledem ke svému relativnímu mládí, prošlo v období první republiky několika – svým způso-bem krizovými – momenty, ve kterých docházelo k opětovnému definování cílů, kterých je třeba dosáhnout, a prostředků, které by pro to měly být používány. Jedním z těchto momentů byl i spor na přelomu dvacátých a třicátých let, který je znám jako „diskuse o generaci“.

rrrevoluce

text: Zdeněk Ježek


Básník na pranýři

Spouštěčem dlouhotrvající debaty, do níž se za-

pojily desítky přispěvatelů – literárních teoreti-

ků, politiků i samotných spisovatelů – byl článek

Koutek generace, který otiskl tehdy čerstvě tři-

cetiletý Jindřich Štyrský v prvním čísle časopisu

Odeon v říjnu roku 1929. Ale prolog, který autora

dost možná inspiroval k jeho výstupu, se odehrál

již o půl roku dříve.

Na konci března 1929 vydalo sedm spisovate-

lů – Josef Hora, Marie Majerová, Helena Malířová,

S. K. Neumann, Ivan Olbracht, Jaroslav Seifert

a Vladislav Vančura – prohlášení s názvem Spi-

sovatelé komunisté komunistickým dělníkům, ve

kterém se vymezili vůči novému vedení Komu-

nistické strany Československa a její „sebevražed-

né politice neschopných dunivých slov“, vyzývali

dělnictvo k aktivitě a žádali mimořádný

sjezd strany (Spisovatelé komunisté… 1970: 47).1

Hned vzápětí proti nim, v článku formulovaném

Juliem Fučíkem, vystoupilo dvanáct2 osobností,

které zaujaly stanovisko opačné. Sedmičku od-

bojných obvinili z „nepochopení významu revo-

lučního hnutí“ a z toho, že se svým vystoupením

postavili proti zájmům revoluční dělnické třídy

(Zásadní stanovisko… 1970: 54).

Spor dvou skupin spisovatelů se již zakrátko

zredukoval na polemiku dvou z nich – na jedné

straně Josefa Hory a na straně druhé Karla Tei-

1 Články a texty vztahující se ke generační diskusi na přelomu 20. a 30. let vyšly ve sborníku Avantgarda známá i neznámá, svazek 3, který uspořádal kolektiv autorů pod vedením Štěpána Vlašína.

2 Přesněji řečeno jedenáct: Karel Teige, Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, František Halas, Karel Konrád, Ladislav Novomeský, Vladimír Clementis, Bedřich Václavek, Jiří Weil, Julius Fučík a Vojtěch Tittelbach. Dvanáctým byl Vilém Závada, který ale násled-ně prohlásil, že s projevem nesouhlasil a podepsat jej nechtěl; pochybnosti vzniklyi o podpisu Konstantina Biebla.


3 Již o půl roku později však při založení Levé fronty názorovou pluralitu, konfrontaci stanovisek a nonkonformitu jejích členů přivítal.

“

ga. Diskuse mezi nimi nebyla zaměřena ani tak

na reálné problémy levicového přístupu k umění,

ale spíše na ideová a mravní stanoviska každého

z nich. Nesmiřitelnost mezi Horou a Teigem byla

dána i jejich, jakkoliv nevelkým, věkovým roz-

dílem. Josef Hora v jednom z článků nazývá

o devět let mladšího Teiga a jeho spolupracov-

níky „hochy“ a v dalším jejich aktivity ironicky

označuje jako snahu o „rrrevoluci“ (srov. HORA

1970c: 100; TÝŽ 1970a: 78). Rozepře mezi Horou

a Teigem se točila hlavně okolo problému, kdo

z nich dvou má právo na to, aby se nazýval ko-

munistou. Josef Hora připomínal zásluhy někte-

rých ze „sedmi“ na poli sociálně orientované lite-

ratury (např. Marie Majerová) či zpracování dějin

dělnického hnutí (S. K. Neumann), ale i svoje: „Já

jsem prožil svůj komunismus, nevyznával jsem

ho hubou, ale vtělil jsem ho do svého díla.

U mne to bylo vnitřní drama, a u mnoha z vás,

milý Teige a komp., jen estetická maska“ (TÝŽ

1970c: 100). Karel Teige však Horovy argumenty,

a tím i jakoukoliv věcně zaměřenou diskusi, od-

mítl3 a jeho tehdejší chování neváhal nazvat pros-

titucí a dodal: „Opovrhujeme vnitřními dramaty,

jež mají své happyendy v Melantrichu a v ofici-

álních poctách“ (TEIGE 1970c: 112; srov. také TÝŽ

1970b: 98).

Opačným směrem mířila výtka Josefa Hory,

který kritizoval Karla Teiga a další z okruhu De-

větsilu za to, že vycházejí při své umělecké práci

například z francouzských prokletých básníků.

Ti totiž pro Horu představovali produkt „zjemně-

lé měšťácké kultury francouzské“ (HORA 1970c:

101). Zatímco pro Teiga bylo v tomto ohledu pod-

statné, že Artur Rimbaud byl členem pařížské

Komuny a Charles Baudelaire dokonce bojoval

na barikádách v roce 1848, Hora a později i Štyr-

ský mu namítali, že revoluční činnost prokletých

básníků byla nepodstatná – Rimbaud vstoupil do

Komuny jen kvůli materiálnímu nedostatku

a vydržel v ní pouhý měsíc (srov. ŠTYRSKÝ 1970b:

137). Inspirace francouzskou avantgardou však

byla kritickým bodem, kolem kterého vznikla dis-

kuse ještě několikrát.

Kromě ideového pole se na přetřes dostala

i otázka ekonomická. Po vystoupení „sedmi“

totiž v témže roce dva z nich – Hora a Vanču-

ra – dostali státní cenu za literaturu, s níž byla

spojena i finanční odměna 5 000 korun. Marie

Majerová byla oproti tomu v Rudém právu ob-

viněna z opačného prohřešku: že se angažovala

v KSČ jen proto, aby získala čtenáře svých děl

a připravila je o jejich „těžce vydělané groše“ (srov.

HORA 1970a: 76).

V tuto chvíli se do sporu vložil F. X. Šalda, který

se postavil na stranu Josefa Hory. Spisovatel pod-

le Šaldy nemusí být hrdinou a materiálně strádat

jen pro své přesvědčení. Nebo lépe řečeno: může

být, ale není možné to po něm vyžadovat. Pokud

by bylo Teigovo stanovisko domyšleno do dů-

sledků, museli by být podle Šaldy stejně odsou-

zeni i všichni dělníci, kteří svou prací v továrnách

umožňují přežít kapitalismu (srov. ŠALDA 1970b:

146).

Také z opačného tábora ovšem zněly hla-

sy o zaprodanosti. Josef Hora se ohrazoval pro-

ti kritice s poukazem na to, že mnozí levicoví

avantgardisté publikovali v Lidových novinách či

(katolickém) Tvaru a „rudě natření měšťáci z oko-

lí Teigova brali pilně státní subvence literární“

(HORA 1970c 101). Tato výtka mířila mimo jiné na

Vítězslava Nezvala, který se podílel na scénářích

k několika filmům oficiální produkce. Nezval se

ovšem (v tehdy nepublikovaném textu Kavárny)

měl v úmyslu bránit tvrzením, že film v žádném

případě nepovažuje za umění, proto se svému

uměleckému směřování nezpronevěřil. Spolu-

práci na scénáři proto vnímal jako každou jinou

práci, která je vykonávána pro výdělek a nikoliv

s uměleckým záměrem (srov. NEZVAL 2007: 219).

Vystoupení „sedmi“ mělo svou dohru i na poli-

tické úrovni. Všech sedm odbojných spisovatelů

bylo na pátém sjezdu KSČ, 30. března 1929, tedy

pouhé čtyři dny po vydání jejich letáku, ze strany


vyloučeno, což s sebou přineslo možná nečeka-

ný vedlejší efekt. Někteří ze „sedmi“ byli předními

představiteli realistických tendencí v proletář-

ském umění, zatímco jejich oponenti, vesměs

sdružení v Devětsilu, zastávali avantgardní stano-

viska. Podle Vladimíra Dostála proto avantgardis-

té chápali akt vyloučení realistických autorů jako

posílení své pozice (DOSTÁL 1970: 14). Do tohoto

schématu ovšem nezapadají Jaroslav Seifert ani

Vladislav Vančura. Zjevná umělecká i politická

nekonzistence „sedmi“ byla také jednou ze sla-

bin, na které se zaměřili jejich odpůrci. Zatímco

S. K. Neumann ani po vyloučení z KSČ nepřestal

projevovat svou přízeň myšlence komunismu,

což se odrazilo i v tom, že se stal předsedou nově

vzniklého uskupení Levá fronta, Josef Hora se

podle Teigeho svým psaním do Lidových novin

myšlence socialismu zpronevěřil úplně (TEIGE

1970a: 89).

Čisté umění

Ve chvíli, kdy se zdálo, že bouře způsobená od-

bojem sedmi spisovatelů vůči KSČ utichla, došlo

k vydání již zmiňovaného článku Koutek genera-

ce. V něm Jindřich Štyrský nařkl svou generaci,

že místo o umění „sní o koupací vaně“ a místo

básníků jsou v ní vesměs jen „šašci, narcisové

a paraziti“. Jeho vášnivá obžaloba vzbudila veli-

kou odezvu a debata, která se rozvinula, se do-

tkla mnohem závažnějších témat, než tomu bylo

v předcházejícím půlroce (srov. ŠTYRSKÝ 1970a:

102).

Šíře diskuse byla umožněna velkou nejedno-

značností Štyrského textu. Jeho výtky určené

mladé generaci byly naprosto nekonkrétní a ne-

bylo jasné, na koho přesně míří, což umožnilo

Šaldovi chápat je jako sebekritiku, která ale zasa-

huje většinu českých spisovatelů; Teige a Fučík

je interpretovali jako útok na spisovatele, kteří

o několik měsíců dříve vystoupili proti KSČ (srov.

ŠALDA 1970a: 106; FUČÍK 1970: 104; TEIGE 1970c: 115).

V Koutku generace II ale Štyrský prohlásil:

„Svůj článek shledávám naprosto nedvoj-

smyslným a svá slova pokládám za definitivní.

Doufám, že každý v nich nalezl, což jeho jest“

(ŠTYRSKÝ 1970b: 136). Jeho vyjádření je trochu

zvláštní, protože první a druhá věta si zjevně od-

porují. Druhý Koutek generace psal právě proto,

že v tom prvním si každý nalezl, „což jeho jest“.

Pokud bylo jeho cílem rozpoutat diskusi a rozvířit

stojaté vody české umělecké scény, je třeba říci,

že se mu to bezezbytku povedlo, i když pravdě-

podobně nečekal, že se jeho kritika obrátí velmi

rychle a velmi silně proti jemu samému. Brzy vy-

krystalizovalo první velké téma diskuse, kterým se

stala otázka tzv. čistého umění. Na jedné straně

v ní stála mladá avantgardní generace, převážně

působící v Devětsilu, které poskytovali teoretické

zázemí Bedřich Václavek s Karlem Teigem. Proti

nim se postavili „staří“ levicově orientovaní tvůrci

typu S. K. Neumanna či Julia Fučíka.

Bedřich Václavek chápal „čisté umění“, tedy

uměleckou tvorbu zbavenou politických či so-

ciálních konotací a orientující se výhradně na

estetické působení, jako vývojovou nutnost ply-

noucí ze souběžného rozvoje techniky. Stroje

podle Václavka nahradily lidskou práci a stejně

tak strojově čisté tvary moderního umění nahradí

dosud mezi dělnictvem oblíbený realismus (srov.

VÁCLAVEK 1970b: 276–278). Podobné stanovisko

jako Václavek zastával i divadelní režisér Jindřich

Honzl:

„[…] umění se musí zbavit dekorativního množství

prostředků uměleckých, ať čar, ať slov, ať hereckých

gest, musí se oprostit od neúčelné a zbytečné nádhery

jejich, musí se hledět zbýt starých forem, které už nepů-

sobí, jakož i všeho, co je jen umělcovým sebeuspokoje-

ním, autorovým sebeklamáním, co nemá objektivní cíl.

Dílo má svou hodnotu mimo autora, je hodnotou pro

vnímajícího“ (HONZL 1970: 235).

Honzlovi sice nejde přímo o abstrakci, ale co

největší efektivitu působení uměleckého díla


a jeho očištění od nefunkčních aspektů, což je

přesto velmi blízké Václavkovu pojetí.

„Čisté umění“ bylo obvykle chápáno jako pře-

konání realismu proletářského umění. Pro Karla

Teiga byl realismus součástí oficiálního proudu

a jako takový podle něj (ve shodě s Václavkem)

představoval směr, kterého je nutné se zříct. „[Je

třeba] zhodnotit ten ustavičný souboj akademické

a oficiální tvorby (klasicismus, parnasismus, rea-

lismus) a tvorby revoluční (od romantismu přes

symbolismus a kubismus k surrealismu)“ (TEIGE

1970e: 209–210). Spolu s realismem uvádí Teige

mezi směry oficiální tvorby také parnasismus, což

je poněkud překvapivé. Parnasismus však neměl

revoluční tendence a jeho záměrem nebylo sta-

vět se proti soudobému společenskému systému,

což Teige od „čistého umění“ naopak očekával.

Opačné stanovisko představil Kurt Konrad, který

v podstatě přejal dřívější tvrzení Josefa Hory

o avantgardě jako produktu francouzské měšťác-

ké kultury. Podle Konrada obhájci avantgardního

„čistého umění“ jej neprávem připodobňují k re-

volučnímu hnutí proletariátu, protože i přes spo-

lečné základy zůstává avantgarda stále produk-

tem kapitalistické ideologie. Proletářská literární

kritika, jejímž cílem je bojovat proti kapitalismu,

musí podle Konrada stejně tak bojovat proti jeho

uměleckým směrům (srov. KONRAD 1970: 250).

Ladislav Štoll podpořil Konradův postoj tvrze-

ním (odporujícím Teigemu), že takové umění

není nic jiného než již dříve zavržený parnasis-

mus. Václavek i Teige zůstali podle Štolla na úrov-

ni mechanického vyvozování vývoje umění po-

mocí paralely s vývojem hospodářství, ale jejich

požadavek „čistého umění“ je v podstatě ideali-

stickou koncepcí. Václavkovo kladení realismu

proti „čistému umění“ bylo pro Štolla ještě starým

způsobem myšlení; s revolucí v umění očekával i

nová hlediska a nové umělecké formy (srov. ŠTO-

LL 1970: 348).

Nejednoznačným způsobem se do debaty o „čis-

tém umění“ zapojil Eduard Urx, který na jednu

stranu souhlasil s Václavkovým tvrzením o čis-

tém umění jako nutném důsledku vývoje, záro-

veň jej však kritizoval za snahu striktně oddělit

vývoj umění od politiky, což bylo v podstatě

trockistické (a tedy pro pravověrného marxistu

nepřijatelné) stanovisko. Václavek své názory

shrnul v knize Poezie v rozpacích, ale po Ur-

xově kritice mnohé ze svých názorů pozměnil.

Změn doznala zejména otázka vztahu literatu-

ry (či obecněji umění) a politiky: „Úlohy umě-

ní v revoluční práci nelze sice přeceňovat, ale

uměním lze zasáhnout vrstvy, kterých nelze

zasáhnout přímou prací politickou“ (VÁCLAVEK

1970c: 387). Politika i umění hrají v novém Vác-

lavkově pojetí v podstatě shodnou roli, liší se

jen skupina, na kterou cílí. Tím se Václavek více

přiblížil Teigeho chápání „čistého umění“, které

sice formálně i obsahově ideologické být nemá,

politický postoj tvůrce však tímto požadavkem

dotčen není.

S původním Václavkovým názorem na pro-

blém čistého umění (ještě před Urxovou kriti-

kou) byli ve shodě také dva spisovatelé, kteří se

na začátku roku 1929 postavili proti sobě. Vla-

dislav Vančura a Vítězslav Nezval – oba hájili

nezávislost umění na politickém či filozofickém

podkladu. Zejména u Nezvala je však tvrzení,

že u autora „nezáleží ani na tom, jaký vztah má

k náboženství, ke společnosti, k morálce,“ po-

někud v rozporu s tím, že jen o několik měsí-

ců dříve podepsal stanovisko obsahující větu:

„Skutečný rozvoj moderní kultury je závislý na

revolučním dělnickém hnutí“ (NEZVAL 1970:

267; Zásadní stanoviska… 1970: 54). Vančurův

totožný názor, vtělený do věty „Stanovisko au-

torovo není, či lépe nemá být, posuzováno, je-li

levé či pravé, dosti na tom, je-li tak vysoké, aby

básník ze svého místa přehlédl současné dění.“,

sice také není zrovna pravověrně marxistický,

ale na rozdíl od Nezvala byl Vančura již vylou-

čen z KSČ a nemusel se tedy cítit tolik být vázán

svým politickým smýšlením, jakkoliv zůstávalo

levicové (VANČURA 1970: 402).


Krize kritérií

Otázka čistého umění byla do značné míry pro-

blémem budoucnosti. Soudobé nesnáze spočíva-

ly zejména v nejistotě levicových literárních kriti-

ků, jak se postavit k reflexi avantgardní literatury.

Další rovinu diskuse proto otevřel článek Pranýř,

dvé židlí, portmonka a humbuk, v němž – v pou-

hé poznámce pod čarou – se Karel Teige pokusil

vysvětlit nedostatky avantgardní kritiky tvrzením,

že se nachází v krizi kritérií. V literatuře podle něj

nejsou tak zjevná kritéria jako například v archi-

tektuře a navíc nemá literární kritika dostatečný

publikační prostor, v němž by se mohla rozvíjet.

Krizi kritérií nezpůsobila nečinnost avantgard-

ních kritiků (jak se později domníval Julius Fučík),

ale právě jejich činnost. Destrukce starých norem

byla podle Teiga nutná ještě před tím, než se za-

čala budovat nová teorie umění, takže pak musela

nastat situace, že stará kritéria už neplatí, ale nová

ještě nejsou definována (TEIGE 1970d: 150; srov.

také TÝŽ 1970e: 208).

Teige si za svůj článek vysloužil výtku od Iva-

na Sekaniny, podle nějž myšlenka o krizi kritérií

avantgardy je vlastně tvrzením o krizi marxistic-

kých věd: „[Teige] jistě přijímá Šaldovu definici

kritiky jako užité psychologie, sociologie a umě-

novědy. Kritéria jsou tedy psychologická, socio-

logická a uměnovědná a musily by být předem

v krizi tyto vědy, aby tu mohla být krize s. Teigem

tvrzená.“ Pro marxistu podle Sekaniny není mož-

né být v krizi kritérií – tu lze připustit u buržoaz-

ních přístupů k vědě, ale marxismus má podle něj

kritéria jasně stanovená. Umělecká kritika je pro

Sekaninu nástroj, jímž se rozliší „negativní a po-

zitivní úkazy“ v tvorbě jednotlivých autorů. Jako

hodnoticí a srovnávací kritérium je pak nutné po-

užít tvorbu světové avantgardy (SEKANINA 1970:

190).

Na jednu stranu chce tedy Sekanina přejmout

komplexní Šaldův pohled na kritiku, který pracuje

s mnoha rozličnými kritérii, na druhou stranu ale

navrhuje omezit se na kritérium jediné – srovná-

ní s jinými díly. Dostává se tím do rizika nekoneč-

ného regresu – světová avantgarda nutně musí

mít nějaká kritéria, aby bylo možné jednotlivá díla

hodnotit – a zároveň do rizika neschopnosti po-

střehnout případný vývoj. Pokud by se objevilo

dílo využívající jiné prostředky než avantgarda,

pak by jej kritici, vyznávající avantgardní tvorbu,

nemohli přijmout. Spolu s Teigem Ivan Sekani-

na kriticky zhodnotil i Nezvalovu Kroniku z konce

tisíciletí a tvorbu Jindřicha Honzla, jemuž vyčítal

odklon od avantgardního divadla. Honzl ale po-

važoval Sekaninovo odsouzení za nepodložené:

zmíněný „avantgardismus“ podle něj není este-

tické kritérium, ale i kdyby jím byl, Ivan Sekanina

se ani nepokusil jej jakkoliv definovat, proto není

příliš jasné, co jím míní. Podle Honzlova míně-

ní se tedy dopouští paradoxu, když mluví o krizi

kritérií, ale sám žádná nemá (HONZL 1970: 233).

Teigovo (a v podstatě i Honzlovo) stanovisko

podpořil Bedřich Václavek, pro nějž představa

o pevnosti kritérií byla pouze vulgárním mar-

xismem a skutečný marxista krizi kritérií vidí.

V polemické reakci na článek Julia Fučíka se vy-

mezil proti mylné představě, že marxismus nabízí

jasná kritéria a je to pouze chyba avantgardních

kritiků, že je nedovedou aplikovat (srov. VÁCLA-

VEK 1970a: 211). Na stranu Sekaninova názoru

se oproti tomu postavil S. K. Neumann: „Zmatky

v levé frontě zavinili teoretikové a kritikové, hlá-

sící se ke komunismu, kteří soustavně a šmahem

přijímali všechno formálně ‚avantgardní‘ a ‚ne-

konformistické’, ale prominuli si zařadit to vždy

na pravé místo ve vývoji modernosti […]“ (NEU-

MANN 1970: 229). Jedním z cílů Neumannovy

kritiky mohl být i Bedřich Václavek, který se neta-

jil svým oceňováním katolické literatury, zejména

Jaroslava Durycha.

Obě dvě strany – Teige s Václavkem i Fučík

s Neumannem – se shodly alespoň na tom, že

avantgardní kritika ještě v českém prostředí ne-

vykonala téměř žádnou práci. Liší se ale v tom,

co z toho vyvozují. Pro Václavka musí být kritéria

hodnocení literatury výsledkem dlouhotrvající-


ho úsilí, a tedy pokud kritika nekoná, kritéria být

určena ani nemohou. Neumann na druhé straně

předpokládá, že kritéria marxistické literární vědy

jsou pevně dána jejím filozofickým základem a

literární kritika už s nimi potom může pracovat.

Kavárna jako prapříčina

Původ rozštěpení umělecké levice však nemu-

síme hledat pouze v rozlišných názorech na zá-

kladní estetické, literární a politické otázky, ale

i v záležitostech mnohem prostších a přízemněj-

ších. Vítězslav Nezval kořeny celého sporu spo-

joval s jednou ne příliš významnou kavárenskou

historkou, jež se odehrála roku 1928. Jednoho dne

došlo v Národní kavárně ke konfliktu mezi číšní-

kem a hlučnou skupinkou pravidelných hostů,

zástupců mladé literární generace, z nichž někteří

byli členy Devětsilu. Po několika měsících, ve kte-

rých jim jako útočiště sloužila kavárna Slávie, se

rozhodli do Národní kavárny vrátit; jeden z nich

– Karel Teige – ji však navštěvovat odmítl, čímž

mezi ním a jeho přáteli vznikl nesoulad a, slovy

Vítězslava Nezvala: „půda pro generační roztržky

byla připravena“ (NEZVAL 2007: 210).

V diskusi probíhající na přelomu let dvacátých

a třicátých si levicově orientovaná literární kriti-

ka ujasňovala mnohé, s konečnou platností však

bylo vyřešeno málo. Polemické výpady se často

dostávaly až na rovinu osobních urážek, z dneš-

ního pohledu někdy až roztomilých, jako když

Josef Hora píše, že Karel Teige „je komunistou asi

tak jako kakadu dravcem“ (HORA 1970b: 94).

Spor o tzv. čisté umění byl určován především

pokusem o zařazení francouzské avantgardy. Zá-

sadní otázka zněla, zda má větší váhu občanský

postoj básníka, nebo jeho umělecká tvorba, která

mohla ideové zabarvení díla programově odmí-

tat. Zastánci nezávislosti umělce na politickém

kontextu museli alespoň částečně ustoupit, po-

kud se chtěli hlásit ke komunismu a nebýt obvi-

něni z trockistické úchylky. Proto Bedřich Václa-

vek, který původně patřil k hlavním zastáncům

„čistého umění“, pod vlivem kritiky Eduarda Urxe

přiznal důležitost umění v politickém boji, jak-

koliv stále ještě zastával názor, že v poezii budou

nutným důsledkem vývoje strojově čisté tvary.

Nejasnosti v estetických otázkách pak daly

vzniku další rovině diskuse. Tvrzením o krizi kri-

térií si Karel Teige vysloužil výtky za nepochopení

marxismu a přílišnému podléhání vlivu moder-

ního umění. Avšak i ti, kteří krizi kritérií odmítali,

byli nuceni uznat, že avantgardní literární kritika

se zatím příliš nerozvinula, což bylo někdy – např.

u Julia Fučíka – i přiznanou sebekritikou.

Následujících několik let měla literární kritika

možnost pokusit se tuto ztrátu dohnat, než byly

její možnosti – v některých případech definitiv-

ně – přerušeny druhou světovou válkou. Po ní již

oba dva problémy ustoupily do pozadí. „Krize“ se

v dogmatickém ovzduší padesátých let stala tak-

řka zakázaným slovem a snaha o „čisté umění“

ztratila smrtí Bedřicha Václavka největšího za-

stánce. Zatímco ve třicátých letech nebylo pod-

le slov Jindřicha Štyrského pro pravého básníka

místo jinde než na pranýři, po válce už museli

umělci pranýř vyměnit za čestné místo v prvo-

májových průvodech.

ZJ


DOSTÁL, Vladimír 1970 Diskuse ne pouze generační. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 7–44.

FUČÍK, Julius1970 [1929] Generace na dvou židlích. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 104.

HONZL, Jindřich1970 [1930] O krizi kritérií a charakterů. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 233–242.

HORA, Josef 1970a [1929a] Literatura a politika. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 70–88.1970b [1929b] Karel Teige napsal do ReDu. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 94–95.1970c [1929c] Odpověď Teigovi. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 100–101.

KONRAD, Kurt 1970 [1930] Krize kapitalismu a „souručenství“. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 249–251.

NEUMANN, Stanislav K. 1970 [1930] Do diskuse o čistotě generace. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 228–232.

NEZVAL, Vítězslav 1970 [1930] Přednáška o avantgardní literatuře. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 259–269.2007 Kavárny. In ŠTYRSKÝ, Jindřich. Texty. Praha: Argo, 2007, s. 210–223.

SEKANINA, Ivan 1970 [1930] O krizi kritérií a charakterů. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 189–200.

ŠALDA, František Xaver 1970a [1929a] Příklad sebekritiky. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 106.1970b [1929b] Spory a rozpory v generaci „devětsilské“. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 145–149.

ŠTOLL, Ladislav 1970 [1931] Lidé v „laboratoři“. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 342–350.

ŠTYRSKÝ, Jindřich 1970a [1929a] Koutek generace. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 102–103.1970b [1929b] Koutek generace II. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 136–138.

TEIGE, Karel1970a [1929a] Josef Hora, literatura a politika. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 89–90.1970b [1929b] Literatura a prostituce. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 98–99.1970c [1929c] 1929. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 107–118.1970d [1929d] Pranýř, dvé židlí, portmonka a humbuk. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 150–158.1970e [1930] Bouře na levé frontě. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgar-da známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 206–210.

VÁCLAVEK, Bedřich 1970a [1930a] O marxistickou teorii umění. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 211–214.1970b [1930b] „Nová věcnost“ estetickou paralelou konsolidace starého řádu. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 275–280.1970c [1931] O marxistickou estetiku. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 384–392.

VANČURA, Vladislav 1970 [1931]Z přednášky o takzvaném novém umění. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 399–406.

1970 Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 47–49.

1970 Zásadní stanovisko k projevu „sedmi“. In Štěpán Vlašín a kol. (edd.). Avantgarda známá i neznámá. Svazek 3, generační diskuse 1929–1931. Praha: Svoboda, s. 54–55.

LITERATURA


Co zbylo z Obcespisovatelů

Od Syndikátu ke Svazu, od Svazu k Obci

V jednom z článků, které se na webu Obce spi-

sovatelů objevily coby reakce na jarní panelovou

diskuzi, označil Radim Uzel současnou Obec za

organizaci, která psala politické dějiny této země

a „jejímž předsedou byl kdysi jediný český nositel

Nobelovy ceny za literaturu“ (UZEL 2014). Pravda,

organizace, jejíž je Uzel místopředsedou, skuteč-

ně svou činností navazuje na dlouhou tradici li-

terárního sdružování, onu dějinnou cestu, na je-

jímž konci má současná Obec stát, však přeci jen

výrazně zkrátil a urovnal.

První spisovatelské spolky byly zakládány již

v průběhu 19. století. Vedle organizací typu Umě-

lecké besedy, které poskytovaly spíše prostor pro

vzájemná setkávání a diskuzi, vznikaly i organi-

zace profesní, jejichž cílem bylo chránit hmotné

zájmy spisovatelů, poskytovat jim právní pomoc

při jednáních s nakladateli, ale také zastupovat li-

teráty při jednáních s ministerstvy. První takovou

organizací byl Spolek českých spisovatelů-belet-

ristů Máj (1887, původně Klub českých spisova-

telů), nejvýznačnější pak Syndikát českých spiso-

vatelů, založený roku 1918. Syndikát započal svoji

činnost jako organizace zastupující zájmy všech

Pokud jde o historii našich spisovatelských spolků, uplynulé čtvrtsto-

letí v ní nebude zapsáno zrovna zlatým písmem. Obec spisovatelů byla

jednou z prvních a nejsledovanějších kulturních organizací, které po

sametové revoluci vznikly, ale její další osud byl v mnoha ohledech

typický: na jedné straně svoboda a nezávislost, na straně druhé nejisté

místo ve společnosti s proměněným systémem hodnot a stejně nejis-

té ekonomické zajištění. A také nezájem, ostatně když před třemi lety

Obec téměř zanikla, bylo vůbec nejpřekvapivější, jak málo pozornosti

taková událost vyvolala.

Ale zatímco s prvními dvěma problémy se Obec potýká i nadále, na ne-

dostatek pozornosti si za poslední rok a půl stěžovat nemůže. Rozvinula

se kolem ní relativně živá diskuze: započala několika kritickými články

Karla Pioreckého, vyvrcholila letos v dubnu panelovou diskuzí a dozní-

vá v podstatě dodnes. O co v ní jde? Jak se to stalo, že dnes mnozí nad

Obcí lámou hůl? A proč by nás to vlastně mělo zajímat?

text: Jakub Jarina


spisovatelů, jakkoliv podmínky pro přijetí nebyly

z nejvolnějších – publikace alespoň tří umělecky

hodnotných knih, případně šesti překladů, nebo

dlouholetá publicistická činnost. Po druhé světo-

vé válce však začala postupná proměna Syndikátu

v odborovou organizaci ideově vázanou na sílící

komunistickou stranou. Po Únoru se Syndikát stal

centrální literární institucí, zatímco ostatní spolky

byly buď asimilovány, nebo rovnou rozpuštěny.1

Již v březnu 1948 byly navíc zahájeny přípra-

vy na spojení Syndikátu se Spolkem slovenských

spisovatelů a jejich přetavení v jedinou zastřešu-

jící organizaci – Svaz československých spisova-

telů. Přechod to nebyl hladký. Již svým názvem

se ostatně nová organizace přihlásila ke Svazu

sovětských spisovatelů, jehož stanovy také z větší

části přejala. Příklon k sovětskému modelu s se-

bou nesl i „očistné probírky“, po nichž se počet

členů zredukoval na pouhou šestinu. Účelem

Svazu bylo uvádět v praxi oficiální kulturně-poli-

tickou linii a vytvářet obraz názorové i tvůrčí jed-

noty českého spisovatelstva. Za mocné finanční

podpory státu byla organizována politická školení

literátů či takzvané komandýrovky, v jejichž rám-

ci navštěvovali spisovatelé průmyslové podniky,

stavby apod., aby načerpali látku pro svá díla.

Navzdory proklamacím však Svaz zcela homo-

genní nebyl, již od počátku 50. let se v jeho ve-

dení projevovaly polemiky, které vesměs odrážely

spory ve vedení KSČ a politické zvraty v samot-

ném Sovětském svazu (BAUER 2011). V dobách

politického uvolnění se navíc právě z řad Svazu

ozývala kritika režimu a jeho dogmat – tak tomu

bylo na dlouho odkládaném II. sjezdu v roce 1956

a především v druhé polovině 60. let, kdy se Svaz

pod vedením Jiřího Šotoly stal silným hráčem

v boji za demokratické hodnoty.

Po srpnové okupaci byla činnost Svazu česko-

slovenských spisovatelů soustavně omezována

a nakonec byl během federalizace Českosloven-

ska nahrazen dvěma dílčími národními organi-

zacemi. V českém prostředí měl být onou náhra-

dou Svaz českých spisovatelů, založený v červnu

1969. Svaz, do jehož čela byl zvolen Jaroslav Sei-

fert, sice vznikl na počátku normalizace, přesto

navázal na ideály pražského jara. Jeho existence

tak měla poněkud paradoxní charakter: přestože

po svém předchůdci převzal veškerou agendu,

ministerstvo vnitra a kultury odmítlo uznat jeho

stanovy a existence organizace tak nikdy nena-

byla právní platnosti. Jedním z řady kroků, kte-

rými se vláda snažila činnost Svazu paralyzovat,

bylo převedení jeho majetku pod nově ustanove-

ný Český literární fond. Svazu byla sice přiznána

finanční náhrada, zároveň byl ale odstaven jeho

účet, takže penězi na zmraženém účtu bylo mož-

né disponovat až po revoluci, kdy Svaz teprve

svoji činnost formálně ukončil (BLÁHOVÁ 2009).

Díky podobným krokům Svaz koncem roku 1970

ve své činnosti ustal.

Novou spisovatelskou organizaci, tentokrát již

věrnou požadavkům normalizační politiky, se

podařilo ustanovit až o dva roky později. Problé-

mem bylo najít reprezentativní osobnosti do je-

jího čela a vlastně i pro členskou základnu, ne-

boť většina uznávaných autorů, bývalých členů

Seifertova svazu, pohlížela na novou organizaci

s despektem. Normalizační svaz tak sdružoval

spíše autory nižšího řádu, kteří však byli ochotni

se odmítavě vymezit vůči událostem let šedesá-

tých.

Navzdory jisté bezradnosti patrné z vystupo-

vání Svazu po listopadu 1989 a nejednotnosti

stanovisek, jež jeho členové zaujímali vůči re-

volučnímu dění, bylo zcela zřejmé, že organiza-

ce nemůže pokračovat ve své současné podobě.

Pokus pokračovat v činnosti pod jménem Sdru-

žení českých spisovatelů neměl dlouhého trvání

– ještě na jaře roku 1990 bylo odhlasováno její

zrušení. V té době už totiž existovala organizace

1 Jednou z mála nestranických organizací, které se po roce 1948 zachovaly, bylo České centrum PEN klubu, založené již roku 1925. I to se však muselo podřídit novým kulturně--politickým podmínkám, jeho činnost navíc byla omezena na minimum a až do druhé poloviny 50. let se český PEN klub nacházel ve stavu ne nepodobném hibernaci.


jiná, jejíž minulost nebyla zatížena totalitním dě-

dictvím. Tou organizací byla samozřejmě Obec

spisovatelů.

Obec samotná vznikla 3. 12. 1989 v pražském

Realistickém divadle. Od počátku se vymezila vůči

Svazu českých spisovatelů, založena byla naopak

s myšlenkou navázat na tradici prvorepublikové-

ho Syndikátu2 a fungovat jako odborová organi-

zace, která má spisovatele podporovat a chránit

a která je otevřená všem. Po seifertovském sva-

zu, který teprve nyní mohl formálně ukončit svoji

činnost, podědila peníze ze zmrazeného účtu, po

svazu normalizačním pak přejala právní a majet-

kové záležitosti včetně správy Českého literárního

fondu. Tak započala další kapitola českého spiso-

vatelského sdružování.

Projedené dědictví

Existence Obce spisovatelů se v době jejího za-

ložení jevila jako něco nutného a samozřejmého

– bylo třeba sjednotit literární prostor, po léta roz-

dělený do tří samostatných publikačních okru-

hů, a také rehabilitovat ty, kteří byli z oficiálního

literárního života vyloučeni. Navíc převládala

představa návratu k „zlatým“ šedesátým letům

a výlučnému postavení spisovatelů jako svědomí

národa. Jenže společenský vývoj po roce 1989

zdaleka nebyl pro profesní organizaci spisovate-

lů příznivý. Nedostatek realistického úsudku při

rozhodování o osudu Obce ji navíc záhy navedl

na cestu neodvratného konce.

Svůj podíl na tom měli i samotní autoři. De-

vadesátá léta se nesla ve znamení svobody

a individualismu, převládalo nadšení z literatury

očištěné od mimoestetických funkcí. Spisovate-

lé nastupujících generací se dobrovolně ocitali

na okraji zájmu, nechtěli svou tvorbou oslovovat

široké publikum a reflektovat společenský vývoj.

Angažovanost, profesní hrdost a organizované

spolčování je nelákaly – o členství v Obci nestá-

li. Členskou základnu Obce tak tvořili především

spisovatelé starších generací a také ti, pro které

byla samotná členská legitimace prostředkem se-

benaplnění. Takovému stavu ostatně napomohly

i zpočátku velmi liberální podmínky pro přijetí.

Přestože se Obec formovala jako odborová or-

ganizace se spíše volnou strukturou, její vlast-

ní členové ji vesměs chápaly jako pokračování

předlistopadového Svazu a očekávali i podobný

servis. Zvláště regionální pobočky přistupovaly

k Obci nadále jako k centrální řídící organizaci, jež

je měla finančně podporovat. Brzy ale bylo jasné,

že v nových podmínkách není taková podoba or-

ganizace udržitelná – dotace od státu zdaleka ne-

dostačovaly na pokrytí provozních nákladů a pe-

níze zděděné po Svazu nemohly vydržet věčně.

V souvislosti s problematickým vývojem Obce

se zpravidla mluví o manažerských selháních,

ovšem faktem je, že dnešní nešťastná situace

v mnoha ohledech vyplynula z přání a požadavků

samotné členské základny. Jistá liknavost ostatně

byla patrná již v začátcích. „Všichni se tvářili tak

vážně, a přitom pod povrchem se to flikovalo,“

podotýká Petr A. Bílek a vzpomíná, že například

stanovy Obce byly založeny na překladu stanov

estonského svazu. „Seděli jsme a cítili, že nic ne-

vymyslíme, a tak Vladimír Macura odjel domů

překládat, protože volbou estonštiny byla záruka,

že to okopírování nikdo nepozná“ (VEJLUPEK –

BÍLEK 2003). Velmi příznačně se jeví drobná afé-

ra, která provázela volbu předsednictva na první

valné hromadě v dubnu 1990, o níž některé dení-

ky referovaly jako o nedemokratické a zmanipu-

lované. Výběr kandidátů tehdy skutečně nepro-

běhl zcela řádně a demokraticky, ovšem to bylo

zcela demokraticky posvěceno souhlasem pléna,

které se zjevně nechtělo zdržovat formalitami

(srov. např. BERKOVÁ 1990: 2).

Daleko závažnější bylo, že podobným způso-

bem Obec blokovala snahy o vlastní reformaci.

2 Jakkoliv by se mohlo zdát, že se volbou názvu zakladatelé přihlásili k Obci spisovatelů, tj. organizaci založené roku 1934 Karlem Čapkem a Josefem Horou, jež si kladla za cíl vystupovat proti fašismu a pravicovému extremismu, není tomu tak. Podle Pavla Janouška se původně předpokládaný název Syndikát českých spisovatelů ukázal jako nevhodný, protože jeho zkratka by byla stejná jako zkratka socialistického Svazu. „Bylo tedy nutné hledat slovo začínající jiným písmenem než S…“ (Janoušek 2011: 8). Z nabízejících se možností se obec zdála nejpřijatelnější.


V polovině devadesátých let tak byly odmítnuty

návrhy na úsporná opatření, když Eva Kantůrko-

vá přislíbila sehnat finance na udržení Obce ve

stávající podobě. Peníze skutečně opatřila – pro-

dejem vily v Karlových Varech, posledního ma-

jetku Obce. Tak sice vznikl další finanční polštář,

ovšem organizace i nadále hospodařila s ročním

deficitem, jehož výše do deseti let dosáhla jedno-

ho a půl milionu korun.

Poslední pokus o zvrácení situace iniciovala v

roce 2004 skupina kolem Pavla Janouška, Miro-

slava Balaštíka, Bogdana Trojaka a Lubomíra Ka-

sala. Snažili se prosadit úsporné návrhy spočívají-

cí ve snížení nákladů (především těch mzdových)

a zásadní změně organizační struktury. Regio-

nální pobočky měly získat větší autonomii i od-

povědnost a samy spravovat svůj chod a získávat

finance z místních zdrojů. Reformní návrhy však

byly odmítnuty s tím, že členové Obce si žádnou

změnu nepřejí. Snad věřili, že se včas podaří na-

lézt štědrého mecenáše, snad se domnívali, že

stát nakonec prozře a nenechá největší českou

spisovatelskou organizaci padnout. Nestalo se tak

a v roce 2011 Obci nezbyly finance ani na vlastní

likvidaci. Poslední ranou, která pád jen urychlila,

byla finanční kontrola, která odhalila nesrovna-

losti v účetnictví Obce, takže jí byly zastaveny

i přislíbené granty.

Několik měsíců se proslýchalo, že Obec svo-

ji činnost ukončí, ale její členové rozhodli jinak:

v hromadném dotazníku se vyslovili pro zacho-

vání, a tak bylo na červencové valné hromadě

zvoleno nové vedení. Do čela organizace nastou-

pil kontroverzní filmař Tomáš Magnusek, kte-

rý přislíbil obnovit webové stránky i informační

bulletin Dokořán, především se ale nabídl jako

schopný fundraiser a sám vyrovnal některé akut-

ní pohledávky Obce (SPRÁVCOVÁ – ŠKRABAL

2012). Další rok strávila Obec v nečinnosti, neboť

Magnusek byl zaneprázdněný natáčením dalšího

filmu, pak se však přece jen daly věci do pohybu.

Pochybnosti nad fungováním Obce však zda-

leka nemizí. Podařilo se vydat bulletin Dokořán,

ale zůstalo u dvou čísel, která připravil a finan-

coval Miroslav Sígl (STIBOR 2014: 27). Ten krátce

poté zemřel a další čísla se již neobjevila. Webové

stránky se skutečně rozeběhly, ale jejich úroveň

je nevalná – nepřehledný design ztěžuje orien-

taci, k nalezení tu nejsou ani slibované odkazy na

stránky krajských poboček, ani vydaná čísla in-

formačního bulletinu a vlastně ani seznam členů,

který stále ještě nebyl aktualizován. Obec se or-

ganizačně podílí na řadě akcí a začala také udí-

let Cenu Miroslava Švandrlíka. Ve zkoušce nej-

větší, za kterou bychom mohli považovat situaci

z loňského roku, kdy ministerstvo kultury výraz-

ně snížilo dotace na živé umění, což mimo jiné

ohrozilo existenci řady literárních časopisů, však

jednoznačně selhala. Hrozbu se podařilo odvrá-

tit, ovšem jen díky ad hoc vzniklé iniciativě Za-

chraňte kulturu 2013. Ze strany Obce spisovatelů,

navzdory jejím stanovám, žádná pomoc nepřišla.

Situace kolem Obce je tedy přinejmenším

dvojznačná: jedni mluví o zázračné resuscitaci,

pro jiné je zvolení Magnuska jen důkazem na-

prostého úpadku a ztráty soudnosti (srov. např.

PIORECKÝ 2013). Za takového stavu se odehrála

panelová diskuze, kterou na jaře uspořádal časo-

pis A2.

Panelové míjení

K diskuzi v pražské galerii Tranzitdisplay byli při-

zváni Miroslav Balaštík a Karel Piorecký, za Obec

spisovatelů pak Radim Uzel a Františka Vrbenská.

Pokud snad někdo čekal debatu nad tím, jaký

smysl v dnešní době může mít zastřešující literár-

ní organizace, případně jak si členové Obce před-

stavují její budoucnost a jaké kroky podnikají, aby

z ní učinili respektovanou profesní organizaci,

čekalo ho rychlé vystřízlivění. Když Františka Vr-

benská na výtku, že současná Obec není schopna

hájit zájmy spisovatelů vůči nakladatelům a státu,

odpověděla prvním z řady proslovů o nedosta-

tečném ohodnocení dnešních spisovatelů, jako

by to snad mělo vysvětlovat, proč se právě Obec

nezasazuje o zlepšení takové situace, bylo zřejmé,


že obě strany budou těžko hledat nejen společ-

né slovo, ale i téma (srov. Kritický klub A2 2014).

Diskuzi z větší části skutečně charakterizovalo

vzájemné míjení a nedorozumění a i díky tomu

se její účastníci nedostali příliš daleko od svých

základních tezí, natož aby dospěli k nějakým zá-

věrům. Pokusme se ale alespoň o základní shrnutí

celého večera.

Kritické výtky vůči Obci se zakládaly především

na tvrzení, že ve skutečnosti nefunguje jako pro-

fesní organizace. To nejzákladnější a nejsmyslupl-

nější, co by podle Balaštíka i Pioreckého podobná

instituce měla dělat, je odborové zastoupení spi-

sovatelů jako příslušníků určitého cechu a prosa-

zování jejich potřeb a požadavků. Takovou funkci

ovšem Obec neplní – a zřejmě ani plnit nemůže,

neboť české spisovatelstvo již řadu let nerepre-

zentuje. V její radě zasedají lidé, které zná jako

spisovatele jen málokdo, zatímco autoři, kteří se

zásadně podílejí na českém literárním dění, ve-

směs členy Obce nejsou a vlastně o to ani nesto-

jí (TAMTÉŽ). Z Obce spisovatelů tak zbyla pouze

značka, zbavená svého původního obsahu, ov-

šem stále spojená s jistou prestiží a symbolickým

kapitálem, který je v současné době vyčerpáván.

V podobném duchu promluvila z řad přihlížejí-

cích i Petra Hůlová, která prohlásila, že představa

profesní organizace jí sice připadá lákavá a po-

třebná a byla by ochotná se na jejím chodu po-

dílet, ale Obec samotná na ni působí příliš nedů-

věryhodně.

Stanovisko zástupců Obce naopak pramenilo

z přesvědčení, že podobná organizace má samo-

zřejmý a nezpochybnitelný smysl sama o sobě,

byť by byl dán jen tím, že je tradiční a spolčující.

Sama možnost, že by jí někdo mohl tento smysl

upírat, jako by je překvapila. Snad i proto zástupci

Obce volili spíše obranný tón a onu zvláštní ré-

torickou strategii, která velí si před každým argu-

mentem utvořit jisté alibi umenšením sama sebe.

Smysl současné podoby Obce spisovatelů vyjá-

dřila Františka Vrbenská jasně i nejasně zároveň:

má chránit „kulturu slova v rozbouřených vodách

postmoderních časů“ (TAMTÉŽ). To ovšem v je-

jích očích obnáší vytvářet prostor pro vzájemné

setkávání a podporovat tvorbu těch, kdo ještě na-

vzdory oněm rozbouřeným vodám píší, ať už při

tom vytvářejí nějaké hodnoty nebo ne. Bohatě

stačí, že to někomu udělá radost. Takovéto poje-

tí podpory spisovatele jako by jeho postavení na

okraji přijímalo jako stav, nad nímž lze lamento-

vat, ale který není možné zvrátit.

Zatímco Vrbenská v průběhu večera neskrývala

silné zaujetí, Radim Uzel se snažil zaujmout roli

styčného důstojníka. Jeho postoj by bylo lze vy-

jádřit pořekadly: nemá cenu plakat nad rozlitým

mlékem a všichni přece táhneme za jeden pro-

vaz – v čemž je samozřejmě hodně pravdy, ale

nezodpovězena zůstává otázka, k čemu je uvá-

zaný druhý konec onoho příslovečného prova-

zu. Současné fungování Obce Uzel prezentoval

jako v zásadě pozitivní – samozřejmě vzhledem

k tomu, že se ještě nedávno nacházela ve sta-

vu klinické smrti. Na druhou stranu fakt, že jako

hlavní úspěchy dvouletého provozu oživené or-

ganizace jmenoval udržení kanceláře, zprovoz-

nění webu a několik zamítnutých žádostí o gran-

ty, nedával ke sdílení optimismu příliš důvodů.

Postoj Uzla i Vrbenské vyzařoval jakýsi obro-

zenský patos, pocit uspokojení z toho, že se oži-

vuje cosi tradičního, brání cosi přehlíženého (viz

i tvrzení Vrbenské, že zvýšení DPH na knihy není

největší problém v době, kdy mladí lidé přestávají

číst). Opakovaně se vracejícím tématem jim byla

nezištná obětavost, s níž se členové Obce na jejím

chodu podílejí, nejzazším argumentem pak ono

neprůstřelné: tak si to pojďte zkusit.

Přestože Uzel i Vrbenská na začátku diskuze

předeslali ochotu přijmout kritiku, konstruktivní

dialog se navázat nedařilo. Je otázka, zda něco ta-

kového bylo vůbec možné: oba literární vědci již

nad Obcí zjevně zlomili hůl, druhá strana si zase

nechtěla připustit, že by někomu jejich činnost

mohla přijít nedostatečná. Názory jednotlivých

účastníků, ostatně již dopředu vcelku odhadnu-

telné, se tak protnuly jen málokdy. O povaze spo-

ru možná víc vypověděly dva poněkud komické

momenty – první nastal ve chvíli, kdy Radim Uzel


na položenou otázku odpověděl, že se cítí být spi-

sovatelem a za své nejlepší dílo považuje memo-

áry, které by „při bedlivém studiu možná snesly

nějakou literární hodnotu“ (TAMTÉŽ). O druhou

takovou epizodu se postarala Petra Hůlová, když

jako příklad oné již zmíněné neserióznosti uved-

la jeden ze životopisů na webových stránkách

Obce, v němž se Alois Marhoul představil jako

„milovník života, vína a jedné ženy“ (TAMTÉŽ).

Přítomní členové Obce to příznačně pochopili

jako výpad proti Marhoulovi samotnému, nikoliv

tak, že od člena rady Obce spisovatelů, tedy od

někoho, kdo by měl reprezentovat české spisova-

telstvo jako celek, by se daly očekávat informace

poněkud zásadnější.

Jarní panelová diskuze možná nebyla v pra-

vém smyslu plodná, ovšem nebyla ani bez vý-

znamu. Její přínos nespočívá v tom, že by pod-

nítila k dialogu, přinesla konkrétní návrhy, nebo

alespoň uvedla kola do pohybu, ale spíše v tom, že

ukázala, že nic takového již zřejmě nelze očekávat

– schází k tomu snad společná vůle, především

ale sdílená vize toho, jak by podobná organizace

měla fungovat, i toho, co je to vlastně literatura

a spisovatel.

… a jeho dozvuky

Několikrát během diskuze Radim Uzel vytkl svým

oponentům, že neargumentují ad rem, nýbrž ad

hominem. Pomiňme fakt, že v tomto případě ono

res a homo do značné míry splývá, takže i Pi-

oreckého vyhrocené „já tam [v Obci] nechci být

s vámi“ bylo možná nezdvořilé, ale v zásadě k věci

(TAMTÉŽ). Za pozornost především stojí, že ani

Uzel se tomuto argumentačnímu faulu nevyhnul,

když se výtky protistrany pokusil vyložit jako ky-

selé hrozny, projev dávné zášti. Ve článku K jedné

literární diskuzi, uveřejněném na webu Obce, pak

svůj výklad rozvinul v ucelený příběh: „Ti nasu-

pení poetové nebyli totiž asi před deseti lety zvo-

leni do Rady spisovatelské organizace. Nebyla prý

také přijata jejich vize úsporného programu. […]

Je zajímavé, že takový pocit ublížení přežije deset

let“ (UZEL 2014). Těžko říct, zda Uzel svému příbě-

hu skutečně věří, nebo se vědomě snaží kritické

výtky vůči Obci neutralizovat a bagatelizovat, fak-

tem ale je, že staví na nepravdivých informacích.

Předně: Karel Piorecký nikdy členem Obce nebyl

a před deseti lety, jak sám uvádí, teprve dokončo-

val vysokoškolská studia. Miroslav Balaštík naproti

tomu do rady zvolen byl, několik let v ní působil

a dobrovolně z ní vystoupil. Vyprávění o ješitných

ublížencích tak nabývá povážlivé trhliny, ovšem

podobných omylů jeho autor v pouhých dese-

ti odstavcích nakupil víc – není například jasné,

proč o Pioreckém a Balaštíkovi opakovaně mlu-

ví jako o básnících, z čeho usuzuje, že již ne-

dovedou rekapitulovat onen úsporný program,

a v čem má spočívat zdůrazňovaná návaznost

na seifertovský svaz spisovatelů. Tváří v tvář ta-

kovému informačnímu zmatení se nelze divit,

že Karel Piorecký v reakci na Uzlův článek mluví

přímo o invazi diletantů coby odvrácené straně

demokratizace literatury: „Amatéry a diletanty už

dnes zkrátka hanba nefackuje, když se postaví do

čela organizace, která má primárně reprezentovat

profesionály“ (PIORECKÝ 2014: 19).

O něco hlasitější dozvuky mělo vystoupení Pe-

try Hůlové. Členy Obce provokovala především

onou výtkou směřovanou k Marhoulově životo-

pisu a na webu Obce na ni reagovalo hned ně-

kolik článků, v čele s krátkou zprávou ze setkání

středočeských a pražských spisovatelů. Její ano-

nymní autor zrekapituloval Uzlovo vyprávění

o ublížencích, načež prohlásil Hůlovou za nosi-

telku literárního kýče, jejíž dílo patří „do suterénu

české literatury“ a jejíž agresivita převyšuje její li-

terární kvalitu (Setkání… 2014). Vyvolávala-li Obec

v Petře Hůlové dojem neserióznosti a bohorov-

nosti, jen sotva mohla dodat lepší důkaz správ-

nosti takového úsudku.

Na urážlivý text následně upozornila série člán-

ků v Lidových novinách a Respektu a počátkem

července vydala sama Obec prohlášení, ve kte-

rém se od uvedených názorů distancovala a Hů-

lové se omluvila. Šlo prý o „politováníhodné se-


lhání jednotlivce, nevyjadřující stanovisko Rady

či Obce spisovatelů a Obec přijala opatření, aby se

podobná situace v budoucnu neopakovala“ (KO-

VÁŘOVÁ 2014). Sluší se podotknout, že ani onu

inkriminovanou frázi již v životopisu Aloise Mar-

houla nenajdete.

Hůlová sama se k tématu vrátila ve článku

Kmen literátů, kde zdůraznila potřebu existence

profesní organizace, která by na rozdíl od Obce

spisovatelů, jež se „míjí se vším, co se v českém

literárním prostoru jeví jako podstatné“, skutečně

dobře dělala svou práci (HŮLOVÁ 2014: 5). Jako

tři základní pilíře, na kterých by taková organiza-

ce měla stát, vytyčila odborové zastoupení, vzá-

jemné setkávání, diskuze a reflexi a také vědomí

sounáležitosti, které by spisovatelům dodávalo

potřebné sebevědomí. Pokud by taková institu-

ce fungovala, mohla by napomoci k vytvoření

podmínek, za nichž by se čeští spisovatelé mohli

naplno věnovat literární tvorbě a odvádět tak co

možná nejkvalitnější práci (TAMTÉŽ).

Článek Petry Hůlové ukazuje, že zvýšený zá-

jem o Obec spisovatelů a českou literární infra-

strukturu obecně odráží hlubší pohyb v chápání

spisovatele a jeho postavení ve společnosti. Stále

zřetelněji se rýsují názory, že spisovatel by ne-

měl být jen hobbistou, výjimečně talentovaným

bloudem, který v ústraní chrlí svá neužitečná pís-

menka, protože nemůže jinak, ale spíše skuteč-

ným profesionálem, jehož práci společnost a stát

vyžaduje, považuje za prospěšnou a také náležitě

oceňuje. Požadavek profesionalizace, stejně jako

obrat od kratochvilovského solipsismu k anga-

žovanosti a sdružování, však nekoresponduje se

současným směřováním Obce spisovatelů a je

zřejmé, že budou-li spisovatelé chtít skutečně

reprezentativní a funkční organizaci, budou si ji

muset založit sami. Unie spisovatelů, zakládaná

autory kolem Petry Hůlové, Jana Němce a Jany

Šrámkové a stavící právě na Hůlovou formulo-

vaných požadavcích, představuje první naději na

zkvalitnění české literární infrastruktury. A přes-

tože podle všeho nemá jít o náhradu nefunkční

Obce, můžeme doufat, že touha českých spiso-

vatelů po sdružování a nabytí společenské presti-

že nalezne v brzké době adekvátní platformu.

Red. pozn.: Na konci listopadu letošního roku byla autory kolem Petry

Hůlové založena nová spisovatelská organizace nazvaná Asociace spi-

sovatelů. Článek Jakuba Jariny byl v této době již napsán a připraven

k vydání, proto v textu o dané organizaci není zmínka. Autor však

k tomuto tématu napsal krátký dovětek, který je přístupný na webových

stránkách revue Pulsy.

JJ


BAUER, Michal2011 Úzkost spoluviny. II sjezd Svazu československých spisova-telů jako pokus o vzdor vůči moci. Britské listy [online]. 19. 4. 2011 [cit. 24. 11. 2014].Dostupné z: http://blisty.cz/art/58279.html

BERKOVÁ, Alexandra1990 Jakou radu. Tvar, roč. 1, č. 4, s. 2.

BLÁHOVÁ, Kateřina2009 Svaz českých spisovatelů (1). In Slovník české literatury po roce 1945 [online]. 6. 10. 2009 [cit. 24. 11. 2014].Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showCon-tent.jsp?docId=1371& 2010 Svaz českých spisovatelů (2). In Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Akt. 31. 12. 2013 [cit. 24. 11. 2014].Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showCon-tent.jsp?docId=1725&2011 Svaz československých spisovatelů (1). In Slovník české litera-tury po roce 1945 [online]. 1. 2. 2011 [cit. 24. 11. 2014].Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showCon-tent.jsp?docId=1629&

FALTEISEK, Lubor1990 Konec sezóny v zámku Dobříš. Tvar, roč. 1, č. 2, s. 2.

HŮLOVÁ, Petra2014 Kmen literátů. A2, roč. 10, č. 13, s. 5.

JANOUŠEK, Pavel2011 Chcete mne? Host, roč. 27, č. 6, s. 8–17.

KOVÁŘOVÁ, Daniela2014 Obec spisovatelů se omlouvá [online]. 2. 7. 2014 [cit. 24. 11. 2014]. Dostupné z http://www.obecspisovatelu.cz/news/obec-spi-sovatelu-se-omlouva/

PIORECKÁ, Kateřina2014 Literatura bez střechy nad hlavou: k sociální dynamice české-ho literárního prostoru. A2, roč. 10, č. 13, s. 6.

PIORECKÝ, Karel2013 Svědomí národa mlčí. Tvar, roč. 24, č. 1, s. 4–5.2014 Invaze diletantů. A2, roč. 10, č. 13, s. 18–19.

SPRÁVCOVÁ, Božena – ŠKRABAL, Michal2012 Zkusit něco udělat. Rozhovor s předsedou Obce spisovatelů Tomášem Magnuskem (za asistence Pavla Weigela). Tvar 23, č. 4, s. 1, 4–5.

STIBOR, Vladimír2014 Zpráva o stavu Obce spisovatelů. In Biblio, roč. 2, č. 2, s. 27.

UZEL, Radim2014 K jedné literární diskusi.. [online]. 25. 4. 2014 [cit. 24. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.obecspisovatelu.cz/news/k-jedne-li-terarni-diskusi-/

VEJLUPEK, Miroslav - BÍLEK, Petr A.2003 [Rozhovor s Petrem A. Bílkem]. Chůdové kořeny [online], roč. 2, č. 3 [cit. 24. 11. 2014].Dostupné z: http://www.v-art.cz/chudove_koreny/r02c03/anti-morpheus/bilek.htm

1989 Obec spisovatelů založena. Kmen, roč. 2, č. 48, s. 3.

1989 Dobříš 2. 12. ‘89. Kmen, roč. 2, č. 48, s. 2.

2014 Kritický klub A2: K čemu je nám Obec spisovatelů? [audio záznam diskuse online]. 25. 4. 2014 [cit. 24. 11. 2014].Dostupné z: https://soundcloud.com/a2larm/kriticky-klub-a-2-k-cemu-je-nam-obec-spisovatelu

2014 Setkání středočeských a pražských spisovatelů se dobře bavilo [online]. 3. 5. 2014 [cit. 24. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.obecspisovatelu.cz/news/setkani--stredoceskych-a-prazskych-spisovatelu-se-dobre-bavilo/

LITERATURA


„Já bývám teď taky jatý touhou neškodit a když,

tak sám sobě, bývám jatý touhou cestovat, ale na

útraty svých nohou, bývám jatý touhou bojovat,

ale jen a jen proti samému sobě, bývám jatý tou-

hou vyvraždit všechno to, co je ve mně špatné

a malověrné, bývám jatý touhou dělat revoluci,

ale jen sám proti sobě, proti konvencím, kterých

jsem pln, jsem jatý touhou psát manifesty, ale

jen proti maloměšťákovi, který je ve mně. Jsem

jatý touhou žít životem těch druhých, těch, kteří

jsou na tom bědněji a hůř než já [...]”

(Bohumil Hrabal, Domácí úkoly z pilnosti).

REFLEXE LITERÁRNÍCH

POLEMIK O ÚLOZE POEZIE

V LETECH 2008–2012

Angažovanost v poezii jako střet

dvou generací

Příčiny současné diskuse o angažovanosti poezie

Problematika angažovanosti v současné literatu-

ře vyvolává mezi autory i literárními odborníky

jistou kontroverzi, kterou lze pozorovat v literár-

ních časopisech v článcích autorů i literárních

odborníků. Není se čemu divit. Dané téma má

v sobě stále něco z minulosti. I dnes si spojujeme

angažovanost se stranicky protežovanou litera-

turou komunistického režimu. Polemiky nad tím,

zdali psát politicky a společensky angažovaně,

nebo ne, živí rovněž diskuse nad údajnou krizí

literatury. S takovýmto označením stavu součas-

ného literárního světa přišel novinář Štefan Švec

v eseji publikované v kulturním čtrnáctideníku A2

(ŠVEC 2008). Připomeňme si tak některé skuteč-

nosti, které spory o angažovanost provází.

Jedním z často skloňovaných pojmů se stává

ghetto. Objevují se názory, že se poezie píše sama

pro sebe. Literáti si pak navzájem chodí na své

literární besedy bez účasti širší veřejnosti (CVEK

2009). Čtení básní je výsadou autorů samotných,

a dokonce i u studentů bohemistiky tato schop-

nost mizí (BÍLEK 2011). Vinou špatné prezentace

dochází k úbytku dotací na kulturu; přehnaná

text: Jan Krejčí


uzavřenost zapříčiňuje pokles čtenářů (TOŠKOVÁ

2009). Kvůli malému přílivu peněz nemohou na-

kladatelé vydávat náročnější literaturu a dochází

tedy k její komercializaci. Společně s takřka nulo-

vým ohlasem v médiích se literatura (a především

poezie) dostává na okraj (SPRÁVCOVÁ 2012b).

Současně vychází množství sbírek, které nestí-

há literární kritika recenzovat. Aktuální poezie je

kromě stálých a ověřených autorů nezmapova-

ná a ocitá se v chaosu. Některé sbírky si vydáva-

jí autoři sami. To se následně projevuje na jejich

konečném výsledku – díla neodpovídají kritériím

dobré poezie, ke které je možno se neustále vra-

cet. Nedůsledná redaktorská činnost (rozkolísaná

typografie, nadměrné užívání kurzivy i pravopis-

né chyby) přispívá k celkovému špatnému doj-

mu z některých sbírek (srov. např. sbírky: Andreji

Vatulíkové Ona je ten tragický typ nebo texty Ka-

mila Prince Sonáta pro rezavou harfu). Ona ne-

přehlednost už jen podporuje malý zájem veřej-

nosti o poezii (ŠTOLBA 2008). „V tomto chaosu

pak zapadá i tvorba výrazných osobností, což se

zpětně obrací proti literatuře samé“ (CHOCHO-

LATÝ 2009: 75). Současným českým básníkům

chybí rovněž dostatečné sebevědomí. Nejsou tak

schopni tvořit obsáhlé výbory, nebudují promyš-

leně své dílo a málo čtou – neznají světovou ani

domácí literaturu (srov. KRÁL 2009).

Na druhou stranu se v literatuře po roce 2010

poprvé objevují úspěšní autoři, kteří začínali pu-

blikovat svou tvorbu na internetu (Jakub Řehák,

Ladislav Zedník, Jonáš Hájek). Počet autorů uve-

řejňujících texty na literárních serverech stou-

pá, čímž tento druh literatury začíná nabývat na

významu (srov. STRAKA 2011). Webové stránky

Totem nebo Písmák (kterou v roce 2011 denně

navštívilo 2800 uživatelů) utvářejí specifické ko-

munity, kde se stírá rozdělení na čtenáře, autora

a kritika. Tyto komunity pak hodnotí, píšou a čtou

přítomné texty (to vše často pod přezdívkou).

Stále častěji se mluví o čtenáři, na kterého by

měl autor myslet. Někteří básníci se tak snaží

ve své tvorbě pracovat s tématy, jež by měla být

publiku blízká. Věnují se konkrétním událostem,

místům, osobnostem i aktuálním problém (krize

společnosti, vztahů i politiky). Tyto tendence jsou

např. viditelné u Miroslava Bočka – Některé mra-

ky letí pomaleji (BOČEK 2011). V básních sílí spo-

lečenská kritika, např. 55 007 znaků včetně mezer

(2011) Ondřeje Buddeuse, a začíná se objevovat

tzv. angažovanost. Ta je patrná například u Jana

Těsnohlídka ml. ve sbírkách – Násilí bez předsud-

ků (2009) a Rakovina (2011), dále také v pracích Fi-

lipa Špeciána a Ondřeje Holubce.

Poezie se snaží vstoupit do veřejného prostoru,

chce se vyjádřit ke skutečnosti, otevírá dialog se

čtenářem. Na tyto tendence plynule navazuje její

sebereflexe (prováděná básníky i kritiky) a hledání

její úlohy v současnosti (STRAKA 2011). Autoři se

mnohdy stávají výraznými osobnostmi (neodliši-

telnými od lyrického subjektu svých básní), kte-

ré provokují (Jan Těsnohlídek ml.). Texty anga-

žovaných básníků mají jasnou pointu. Většinou

rovněž pracují s příběhem.1 „Obrat k ryze epické

poezii“ však není možný. Chybí zde nějaký velký

příběh, který by prožila celá generace a který by

bylo v básních možno reflektovat (srov. ŘEHÁK

2010). Snad jedině boj proti konzumní a vulgár-

ní kultuře by se mohl stát zástupným nositelem

společného tématu. Poezii postavené na příbě-

hu je navíc vytýkáno jen suché zaznamenávání

skutečnosti bez jakéhokoliv přesahu (KRÁL 2009).

Práce s prožitou zkušeností je samozřejmě jed-

nou z tvůrčích cest, autor však tuto zkušenost

musí umět přetavit v báseň. V opačném případě

se stává text banálním. Druhým extrémem pak je

setrvávání v tradici spirituální, uzavřené poezie

90. let (srov. JAREŠ 2010). Dekorativnost a sna-

ha o vznešenost mnohdy hraničí rovněž s banál-

ností. Opětovně tak dochází k míjení výpovědi

textu se čtenářem.

V tomto kontextu se podle Karla Pioreckého

počinem roku 2008 stává vystoupení skupiny

Fantasía (jejími členy jsou Adam Borzič, Kamil

Bouška a Petr Řehák). Nejenže trojice básníků

1 I když je epičnost pro angažované básníky typická, setkáme se i s angažovaností přítomnou v imaginativní poezii.


znovu zavádí do literatury patos2 a angažovanost,

ale rovněž se pokouší „učinit krok zpátky k lyrič-

nosti lyriky” (PIORECKÝ 2009: 116). S vědomím

tradic avantgardních uměleckých směrů počátku

minulého století se snaží o inovaci avantgardy,

např. svým pojetím imaginace je jeden z členů,

Adam Borzič, přirovnáván k Vítězslavu Nezvalovi

(srov. RACKOVÁ-MARTINKOVÁ 2012). I přes příliš

obecné stanovy předkládá Fantasía vlastní pro-

gram, čímž zavádí do současnosti jev vcelku ne-

vídaný. Lze ji tak přirovnat k některým autorům

90. let, kteří rovněž přišli s vlastními programy

(např. Jaromír Typlt, Martin C. Putna spolu s Pe-

trem Borkovcem anebo Martin Reiner).

Právě mladá generace se stává hlavním zastán-

cem angažovanosti v poezii, charakteristické pro

ni jsou i ony tendence k epičnosti, snaha o po-

stihnutí a reflexi skutečnosti. Provází ji touha vy-

členit se ze sterilního literárního prostředí (název

Fantasía), chce narušit klidnou, lyrickou poezii.

Stejně tak dochází i u mladých kritiků k výpadům

proti přehnanému estétství a napodobování star-

ších básních. Stačí připomenout názory Michala

Jareše ostře se vymezujícího proti skácelovské-

mu a prévertovskému epigonství (srov. SIBERO-

VÁ 2011; též JAREŠ 2010).

Tribunou mladé generace se stává časopis Psí

víno, jenž se snaží otiskovat verše mladých literá-

tů. Publikovat v něm lze vše, „co stojí mimo kon-

zervativní pojímání literatury a žánrové škatulky”

(BENÍŠKOVÁ 2012: 64). I přes obecné stanovy,

které časopis vyznává, i přes fakt, že poezii nelze

nařídit, jak má vypadat, přináší Psí víno „smě-

lé a předem nerelatizované vystoupení mladší

generace proti té starší“ (SPRÁVCOVÁ 2011: 24).

Přispěvovatelům rozhodně nelze upřít nadše-

ní i touhu po vytvoření originální poezie. Tato

snaha je však provázena amatérstvím a nezna-

lostí literatury. V básních autoři užívají banálních

slovních obratů. Jako poezie se pak prezentuje

jakýkoliv výrok. Je třeba si ale uvědomit, že věta

zalomená do veršů ještě není básní. Liberální pří-

stup k otiskování básní, jak je patrné v redakční

koncepci Psího vína, tak může přinést i doslov-

nou poezii bez přesahu. Čímž také argumentují

odpůrci takového pojetí básnictví (jež lze nalézt

i mezi mladými literáty) a naopak tvrdí, že tradič-

ní lyrika stále není vyčerpána a má i v současné

době co říct (srov. ŘEHÁK 2010).

Ke generační výpovědi se pak blíží prvotina Jana

Těsnohlídka ml. Násilí bez předsudků: „narodili

jsme se moc brzo – / ještě nikdo neudělal tlustou

čáru za dvacátým stoletím” (TĚSNOHLÍDEK 2009:

8). Co je ovšem pro tuto generaci charakteristic-

ké, na základě čeho je možné ji vymezit? Piorecký

se ve své publikaci zabývající se poezií 90. let 20.

století například snaží uchopit generaci prostřed-

nictvím společně prožité události nebo určité

zkušenosti (srov. PIORECKÝ 2011: 8–10). V pří-

padě Těsnohlídka je podle mého tím formujícím

aspektem fakt, že ačkoliv se ještě narodil v totalitě,

už ji přímo nezažil (autor je ročník 1987); zároveň

je však patrné, že minulost intenzivně vnímá

a uvažuje o ní (ať se jedná o druhou světovou válku,

nebo později právě totalitu). O generaci, která by

mohla například vzejít z uskupení kolem Psího

vína, ale zatím nemám v úmyslu mluvit (podle

Pioreckého se jedná o velmi složitou problemati-

ku, čehož jsem si vědom, srov. TAMTÉŽ). Jisté je,

že Těsnohlídkův přístup naznačuje možný směr,

který by se mohl stát pro mladé básníky generač-

ně určující (narození do demokracie a přitom de-

ziluze z minulosti i přítomnosti).

Polemiky, články, studie a rozhovory týkající se angažované poezie

Problematika mladé angažované poezie, kterou

sledujeme, nutně prochází vývojem. Soustav-

nější diskuse se začaly v literárních časopisech

objevovat teprve v roce 2008.3 Společně s články

týkajícími se krize literatury a polemikami Jiřího

Trávníčka s Petrem Králem se angažovanost stala

dalším z hojně reflektovaných témat literárních

časopisů. Následující řádky se tak budou snažit 2 Adam Borzič chápe patos jako poetiku, jež se nebojí „intenzity, vášně, extrému, rozporu, fragmentu, touhy, totality“ (srov. BORZIČ 2012: 7).


zmapovat články a polemiky týkající se angažo-

vané poezie v měsíčnících Host a Psí víno a ve

čtrnáctideníku Tvar mezi lety 2008–2012.

Už dopředu lze rozdělit polemizující na dva

tábory, ve kterých tím hlavním zastáncem an-

gažovanosti bude Karel Piorecký. Proti němu se

s konceptem nezávislé a svébytné poezie postaví

nejprve Petr Král, jehož článek Mluvíme o tomtéž

reflektující tuto problematiku se stane našim vý-

chozím bodem (KRÁL 2008a). Je zjevné, že Král

chce reagovat na starší texty věnující se aktuální-

mu stavu poezie. Už v lednovém čísle Tvaru totiž

Piorecký nachází východisko z okrajového posta-

vení básní v tvorbě, která bude reagovat na aktu-

ální problémy (viz polemika s Petrem Boháčem

PIORECKÝ 2008: 7). Tyto názory Král považuje za

řešení pedagogů, kteří mají k poezii pouze pra-

covní vztah a „požadují od básní jen jakési plnění

úkolu“ (KRÁL 2008a: 6). Podle Krále je špatné chtít

po básni doslovnost, i když to dnes většina textů

pojednávajících o ní dělá.

V následné reakci nazve Piorecký tento spor ge-

neračním. Král má podle něj v sobě ještě fixová-

no čtení básně jako úlevu před politickými úkoly.

Piorecký však obhajuje angažovanost4 stavící se

proti společnosti (politice), kterou už báseň vůbec

nezajímá: „Dnešní politický režim od poezie nic

nechce, on totiž poezii a umění vůbec nechce. To

považuji za výzvu k nové, spontánní angažova-

nosti“ (PIORECKÝ 2008: 7). Aktuální politická scé-

na je prý zaměřená proti kultuře a ve snaze zničit

ji jde dokonce cestou nacistů a komunistů. Poezie

je v reakcích na tento stav oproti jiným druhům

umění pozadu. Pokud se však změní a vyvolá

zvědavost (např. komentováním změn ve spo-

lečnosti), začne se jí veřejnost také věnovat (srov.

TAMTÉŽ). Piorecký se tak vyhraňuje proti Královu

pojetí poezie jako svébytné události. Oba kritici se

také liší v pojetí čtenáře, zatímco Král vyzdvihuje

zprostředkovatelskou roli kritika, který čtenáře pro

text získá. Tak jeho mladší kolega prosazuje ná-

zor, že je to sama poezie, která musí o své čtenáře

pečovat vycházet jim vstříc.

Už názvem článku Opravdu na protilehlé straně

ve své další reakci na Pioreckého vymezí Petr Král

zřetelně svůj přístup k poezii a po vzoru Jeana-

-Paula Sartra i svou neangažovanost nazve anga-

žovaností. Současná antikulturní společnost budí

jistě právem obavy, s tím autor souhlasí, bojovat

však proti ní chce důrazem „na samu podsta-

tu básně“. Podle Krále však Piorecký hledá opo-

ru mezi těmi, kdo se „snaží držet krok“ s četnou

„podnikatelskou mentalitou“, jako příklad uvádí

Jiřího Trávníčka a Štefana Švece (KRÁL 2008b).

V září 2008 se do diskuse o angažovanosti za-

pojuje také měsíčník Host. Nesnaží se jít cestou

polemik, jak tomu je ve Tvaru, ale spíše usiluje

o reflexi pojmu z různých hledisek i profesí.

Milena M. Marešová se ve svém článku snaží

pojmout angažovanost šířeji; popisuje nejen

její možnosti v literatuře, ale i v žurnalistice, ve

které vidí hlavní uplatnění této tendence (MA-

REŠOVÁ 2008). Angažovanost chápe jako psaný

projev o něco usilující a zároveň veřejně komen-

tující určité společenské téma (o kterém mohou

psát právě žurnalisté). Zároveň si je ale vědoma,

že je tento pojem zatížen „čtyřicetiletým úsilím

o zobrazení skutečnosti“ (TAMTÉŽ: 12). Marešová

tak zde připomíná nejen komunistickou minu-

lost, ale upozorňuje i na angažovanou tvorbu, jež

nachází u Borovského, Durycha, Demla a dalších

spisovatelů. V současnosti autorka nevidí snahu

o návrat politické či ideologické angažovanosti.

Dokládá to fakt, že se u nás politická a revoluční

poezie (pokud nejde o parodii) nepíše.

Oproti Marešové se spíše spontánně (formou

rozhovoru) vyjadřují k angažovanosti literární

historik Michal Přibáň společně s básníkem a vy-

davatelem Jaroslavem Erikem Fričem (Jak kdesi

říká… 2008). Oba respondenti vidí pojem prizma-

tem minulosti. Podle prvního ze jmenovaných

byla v padesátých letech takto pojatá literatura

„nástrojem prosazování moci“ (TAMTÉŽ: 77).

3 Pojem angažovanost užila ve svém programu literární skupina Fantasía, která tak odstartovala tuto diskusi (BORZIČ— BOUŠKA— ŘEHÁK 2008).

4 Reakce Karla Pioreckého už ve svém nadpise přinese také užití pojmu angažovaná poezie, který dříve ve zmíněném roce nebyl zaznamenán. Další články věnující se angažovanosti pak už operují s tímto označením.


Přibáň však angažovanost spatřuje nejen v prore-

žimních textech, ale i u exilových autorů. Přizná-

vá tak fakt, že angažovanost nelze jednostranně

spojovat pouze s totalitou, ale že je potřeba ji hle-

dat v širším kontextu. Frič se vzhledem ke zku-

šenostem s totalitou nebojí angažovanost nazvat

mrtvou (tedy alespoň pro starší generaci). Oba re-

spondenti tak stejně jako Marešová vidí problém

angažovanosti v tom, že na ni bude společnost

nahlížet jako na pojem poznamenaný komuni-

stickým režimem. Samotný Frič je pak názoru,

že snad jedině mladá generace by mohla tento

pojem znovu obnovit, čímž předpoví i následný

vývoj, kdy se právě ona stane hlavním zastáncem

angažovanosti.

Angažovanost a literární kritika

V roce 2009 by se mohlo zdát, že diskuse o ten-

dencích v současné poezii ustaly a iniciativu

přebraly články věnující se literární kritice. Námi

sledovaná problematika však byla přítomna

i v těchto textech, jak si na jednom příkladu uká-

žeme. Piorecký ve své polemice s Petrem Králem

(a Jiřím T. Králem) popisuje příčiny krize literár-

ní kritiky (srov. PIORECKÝ 2009; KRÁL 2009b;

KRÁL, J. T. 2009). Své argumenty zakládá na tom,

že kritice chybí určitá vyhraněnost a program

(ostře se vymezuje proti postmodernímu pojetí,

kdy uměleckým dílem může být prakticky coko-

liv). V tomto textu, v němž Piorecký ustanoví svůj

vlastní kritický program, se sám stává angažova-

ným a otevřeně se k uvedenému označení hlásí:5

„Poezie má problematizovat, nikoliv harmonizo-

vat […], literární dílo se nestydí být angažované

a kritické […]“ (PIORECKÝ 2009: 8). Zároveň uvádí,

že kritik nemůže angažovanost zaměnit s agita-

cí, ale má ji vnímat jako protiklad zahleděnosti do

sebe. Piorecký tak v polemice znovu předkládá

svůj koncept přemýšlení o umění, který se ne-

vztahuje pouze k diskusi o poezii, ale postihuje

více oblastí. Program (určitý názor na umění) zde

má za úkol dodávat kritikovi sebevědomí a jasnou

vizi při posuzování díla.

Problematika programu angažovanosti bývá

mnohdy zpochybňována samotnými literárními

kritiky (srov. např. CHOCHOLATÝ 2012; JANOU-

ŠEK 2012; SPRÁVCOVÁ 2012a). Vadí jim totiž, že

nepředkládá žádná řešení, ale pouze obecně na-

stiňuje, jak by poezie nebo literárně-kritické texty

měly vypadat. Čemuž se naopak nebrání jeden

z představitelů angažovaného proudu – Jan

Těsnohlídek ml., který v rozhovoru v souvislosti

s květnovým udělením Ceny Jiřího Ortena za rok

2010 osvětluje, proč píše zaujatě a tedy angažo-

vaně (STÖHR 2010). Sbírku Násilí bez předsudků

vidí básník jako popis problémů mladé generace

tematizující její otázku, kam sebe sama v sou-

časném světě zařadit. Podle Těsnohlídka na nás

společnost klade vysoké nároky. Je to „takový

ten krásný model společnosti, který pro většinu

z nás neplatí“. Autor zde přiznává, že jeho básně

jsou jakési mikropříběhy. V nich nechce dávat

řešení, ale spíše popisovat situaci: „Spíš dívání

se kolem sebe než křik o tom, co a jak by mělo

být“ (TAMTÉŽ: 6). Příběh popisující aktuální sku-

tečnost je pro čtenáře jistě srozumitelnější. Ten-

to druh básnění však podle kritiků velice snadno

sklouzává k prvoplánovosti a k jakémusi přizpů-

sobení básně situaci, což naznačuje i Lubor Kasal.

V příznačně nazvaném článku Karle brzdi! uve-

řejněném ve Tvaru sympatizuje Kasal s Piorec-

kého konceptem větší otevřenosti poezie (KASAL

2010). Problém by však mohl nastat, pokud by se

angažovaná a aktuální poezie změnily v marke-

ting nebo by se přizpůsobily trhu. Tvorbu by tak

ohraničovala jakási norma, která by byla výše než

samotný text. Také označení poezie jako medi-

álního obsahu (jak ji nazývá Piorecký) je podle

Kasala, v souvislosti se situací v médiích a jejich

přístupem ke kultuře, mylné. Autor se i přes sym-

patie k angažovanému směru snaží upozorňovat

na problémy, které by mohly nastat. Paradoxně by

se tak angažovanost stala obětí toho, proti čemu

5 Později v rozhovoru přizná, že program je třeba brát s ohledem na kontext, ve kterém polemiky vznikaly, a s odstupem od celé problematiky (PIORECKÝ: 2010).


se sama staví (stala by se reklamou, módou zneu-

žívanou autory k vlastní prezentaci).

Jiný přístup k této tendenci než Kasal volí Mi-

chael Hauser. Ve své úvaze staví proti angažo-

vanosti postmodernu. Kvůli její snaze o jinakost

dochází ve všech odvětvích ke ztrátě měřítka (jak

u poezie, tak například i u morálky). Postmoder-

nismus se vymezuje proti směřování někam,

a proto autor vyzývá k následování angažovanos-

ti, která naopak cíl vyžaduje. Je zaujatá a tato zau-

jatost je podle Hausera v básni hluboce zakořeně-

na. Pojí ji se zeskutečněním, změnou neurčitosti

ve skutečnost. V básni je něco, co z ní vystoupí

(slovo, prázdné místo, znak), co čtenáře vyzve, co

ho osloví (vytvoří jistou empatii). Takto pojatá an-

gažovaná tvorba však může lehce ztratit svou po-

etickou funkci. Proto by angažovaná poezie měla

být „jenom“ poezií a vše, „i politický slogan, v ní

má získat nový rozměr, jenž nelze převést na jeho

mimopoetickou podobu“ (HAUSER 2010: 6–7).

Oproti ostatním kritikům tak Hauser vyzdvihu-

je program, který neohraničuje, ale vytyčuje cíl.

Zároveň se ostře staví proti postmoderně, která je

v dnešní době prázdná a kterou je potřeba nahra-

dit jiným pojetím kultury.

Přebírají iniciativu v diskusi básníci sami?

Po dvou letech, v nichž vycházely články a po-

lemiky týkající se angažovanosti, otiskuje Tvar

anketu, kde už s určitým odstupem mohou tuto

tendenci hodnotit sami básníci (BUDDEUS 2010).

A právě oni se v dalších letech stanou hlavními

diskutéry zabývajícími se angažovanou poezií

namísto literárních kritiků, kteří ustoupí do po-

zadí. V úvodním článku předcházejícím anketě

vysloví Ondřej Buddeus požadavek zavést nový

pojem suplující angažovanou poezii (navrhuje

označení akutní, kritická poezie). Angažovanost

je totiž zastaralá, příliš hluboce spojená s ideo-

logií a snadno může sklouznout k dokumentu

(zprávě o světě). Podílet se na fungování světa

prostřednictvím tvorby je nutné a definice něco

ve smyslu angažovanosti však pro to podle něj

neexistuje.

Jestliže Buddeus volá po zavedení jiného ter-

mínu, básníci skupiny Fantasía už automaticky

počítají s angažovaností jako s pojmem, který

má určitou tradici. Pro Adama Borziče je pojem

spojen s otázkami, jež si klade sama doba. Básník

má povinnost podávat veřejnosti názory na svět

a ty v konečné podobě mohou svou epochu ča-

sově přesáhnout (TAMTÉŽ). Podobně též hovoří

i další z členů Fantasíe Kamil Bouška: „Angažova-

nost znamená účast, zájem“ (TAMTÉŽ: 8). Posled-

ní z trojice, Petr Řehák, pak konstatuje, že poezii

prospívá, jestliže se věnuje změnám a poměrům

ve společnosti.

Na problémy spjatými s označením poukazu-

je i další trojice básníků. Jonáš Hájek například

přichází se sartrovským názorem, že každý text

obsahuje autorův postoj (TAMTÉŽ). Rozlišuje také

angažovanou literaturu a angažovanost, která

sleduje ještě něco navíc. U angažované litera-

tury ale dochází k upozadění estetické funkce

a to na úkor funkce společenské nebo politické,

což se jistě projeví negativně na výsledku básně.

Samotnou angažovanost však schvaluje. Z dvojí

perspektivy vnímá sledovanou tendenci rovněž

Ondřej Hanus. Podle něj je angažovanost v širším

pojetí tvořením podle nějakého programu. V už-

ším pojetí ji pak lze chápat jako zadání od někoho,

čímž následně v básni dochází ke ztrátě kvality

(BUDDEUS: 2010). Jakub Řehák vnímá angažo-

vanost jako literaturu, které „o něco jde“. Problém

nastává, pokud se angažovanými stávají publicis-

té, kteří se poté snaží vyhlásit určitý koncept (např.

Piorecký). Poezie podle Řeháka nemusí zastávat

nějaký postoj. Angažovanost se také může vždy

obrátit proti básníkům a zároveň může být anga-

žované už jen to, že básník píše poezii (TAMTÉŽ).

Řehákův pohled se tak stává podobným Hájkovu

pojetí, a i přes jistou sympatii k tomuto směřo-

vání se snaží především upozornit na jeho úskalí.

Posledním z dotázaných je Jan Těsnohlídek ml.,

který se zdrží klasického vyjádření a jako odpověď

pošle svou báseň „Rasistická poezie“, což hned


v dalším čísle vyvolá vlnu kritiky (TAMTÉŽ).

Krom jiných báseň jako provokativní odsoudí

také Adam Borzič, pro něhož je „Rasistická poe-

zie“ sepsána pouze pro efekt (BORZIČ 2011). Bor-

zič zde paradoxně, jako jeden z představitelů an-

gažované tvorby, kriticky hodnotí dílo vytvořené

podle promyšleného programu, jako tomu v pří-

padě Těsnohlídka opravdu bylo. S tímto odsud-

kem souvisí i reflexe textů dalšího autora z okruhu

angažované poezie, Petra Štengla. Jeho témata

jsou mnohdy velmi společensky problematická

(např. obhajoba Palestinců v konfliktu s Izraelem

v básni Věnováno české lyrické domobraně) a zá-

měr jeho básní pak bývá nejednoznačný a ma-

toucí, což sám autor paradoxně vyzdvihuje (srov.

ŠTENGL 2011). Takováto tvorba se podle Borziče

lehce může stát „jen jinou podobou mediálního

šumu“ (srov. BORZIČ 2011: 7). Básně by naopak

měly být silněji procítěny autorem, jak to bylo

patrné například v textech raného Těsnohlídka.

Program nikdy nesmí převážit nad autentickou

tvorbou, kterou v Borzičově pojetí reprezentu-

je např. básník Milan Kozelka a to i přesto, že je

velmi silně angažovaný. Borzič se rovněž obává,

aby se angažovanost nestala jediným proudem

v současné poezii. U básníka, jenž jako jeden

z prvních otevíral diskusi o angažovanosti, je kri-

tika vlastního směřování gestem svědčím o jeho

sebereflexi. Toto gesto však nebude ojedinělé, jak

lze doložit na dalších článcích. V nich budou ně-

kteří autoři otevřeně se hlásící k angažovanosti

také upozorňovat na nebezpečí, k nimž by mohly

tyto tendence vést.

Jan Kubíček, jenž se snaží hledat angažovanost

i v historii,6 vidí například takové nebezpečí v po-

ezii, která snadno vytváří další mýty a stereotypy,

které nyní utváří média (KUBÍČEK 2011a). Pokud

by literární tvorba následovala pouze fráze, přijala

by stejnou roli jako v 50. letech, kdy sama literatu-

ra pomáhala maskovat skutečnost. Jestliže se Ku-

bíček v prvním článku snaží o jakousi sebereflexi

z pohledu zastánce angažovanosti, ve druhém

textu už pouze poukazuje na krizi literatury. Po

vzoru Pioreckého obhajuje potřebu kritika, který

bude vyznávat určitý program (KUBÍČEK 2011b).

Ten by pak měl touto jednotnou koncepcí pře-

konat krizi v literatuře, která postihuje i samotné

články o poezii. Spor o kritiku se následně znovu

vrátí do polemik o angažované literatuře a stane

se v nich jakoby paralelně rozvíjeným tématem.

Z pozice literárního kritika reaguje na proble-

matiku angažovanosti Pavel Janoušek, který se

skepticky staví k vyhlášení směru, jenž má vyvést

literaturu z krize (JANOUŠEK 2012a). Podle autora

nedává Kubíček odpověď na otázku, jak to udělat,

byť angažovanost „je vždy aktivita s velmi kon-

krétním obsahem“. Kubíček tak podle Janouška

bojuje jen ve jménu programu: „Naším progra-

mem je program […]. Bojujme […] za program an

sich“ (TAMTÉŽ: 8). Na Janouškovu kritiku reaguje

Kubíček předložením svého konceptu programu

a to formou básně: „Angažuji se za: / vnímání /

činnost / hru / pohyb“ (KUBÍČEK 2012: 7). Janou-

šek se poté k tomuto programu sám přihlásí, aby

tak demonstroval jeho přílišnou obecnost (JA-

NOUŠEK 2012b). S nejasností vize souvisí i pro-

blém celé angažované poezie. Sami její zastánci

podle Janouška totiž nevědí, jaké by angažované

umění mělo být. Za angažovaností se pak může

skrývat cokoliv a je tak velmi těžké „přejít od pu-

blicistického hlásání jinak celkem věrohodných

tezí ke skutečné umělecké výpovědi o lidském

bytí“ (TAMTÉŽ: 6). Volání po angažovanosti lze

v kritikově pojetí brát jako hru, kterou vytvořili

její zastánci a na kterou přistoupili i její odpůrci.

Vzniká tak diskuse, jež angažovanost propagu-

je, a nic víc. Řešením nastalé situace je podle Ja-

nouška ukončení těchto polemik.

Lze předpokládat, že rozsáhlá diskuse s Pav-

lem Janouškem podnítila Jana Kubíčka k dalšímu

upřesnění svého pohledu na angažovanou poe-

zii. Podle něj v ní jde o ztvárnění daného tématu

6 Z historie lze podle Kubíčka definovat angažovanost jako vztah „uměleckého díla k mimoumělecké skutečnosti“. Tento vztah naplňuje jak tvorba první republiky (např. proletářská poezie, poetismus), tak i poezie v době totality. Během ní měla oficiální literatura povinnost tvořit angažovaně. Protikladem byla podle Kubíčka činnost autorů sdružených okolo edice Půlnoc (především Egona Bondyho a Iva Vodseďálka), jež se angažovala za pomoci dekonstrukce mýtu tvořeného totalitní mocí a také ve spojitosti s dobrovolným outsiderstvím.


(KUBÍČEK 2012). Autor se ztotožňuje s přístupem

trapné poezie (konkrétně s autory Egonem Bon-

dym a Ivem Vodseďálkem), který chce aplikovat

na současný svět. Jako příklad uvádí báseň stavící

se proti poplatkům na vysokých školách začína-

jící: „Jsem parazitem této společnosti“ (TAMTÉŽ:

6). Podle Kubíčka musí dojít u společnosti k se-

bereflexi, při které se bude cítit trapně. Za další

východisko angažovanosti spatřuje hru, kterou

odhaluje v samotných polemikách už Pavel Ja-

noušek.

Podle Boženy Správcové je tím hlavním aktu-

ální tématem spíše absence dobrých literárních

kritiků. To však nesouvisí s krizí literatury (jak

uvádí Kubíček), ale s útoky proti kritikům a s jejich

vytěsňováním z médií. Nepřítomnost kvalitních

kritiků pak nahrává programům, které vyměňu-

jí jedno klišé za druhé a tvoří pouze podle urči-

té ideologie. Problém je i u tak zvaných kritiků-

-ideologů, kteří recenzují pouze sbírky souznící

s jejich názory, na nichž je mohou demonstrovat.

Správcová zdůrazňuje především fakt, že angažo-

vaná poezie tu byla (i v 90. letech), stejně jako jiné

směry, a že z ní nelze dělat jenom účelový aktu-

ální program (srov. SPRÁVCOVÁ 2012a). Stejně

tak smýšlí i germanista Pavel Novotný. Angažo-

vanost je přítomna v nepřeberném množství děl,

tvoří však vždy jen „jednu z mnoha rovin“ (NO-

VOTNÝ 2012). Jako námět básně lze použít coko-

liv, přitom však musí být básník svobodný, neboť

ideologie může být vždy zneužita.

I přes takovéto množství článků týkajících se

angažovanosti není stále jasné, jak chápat anga-

žovanou poezii dnes. Velký přínos tak představo-

vala podrobná studie Karla Pioreckého, která se

tento problém snaží zmapovat (PIORECKÝ 2012).

Od definice angažovanosti (se snahou zachytit ji

i v historii) se dostává autor až k jejímu osprave-

dlnění. Hlavní pozitivum diskuse, zaobírající se

touto tendencí, spatřuje autor už v její samotné

existenci. Piorecký taktéž navrhuje spíše uvažo-

vat o přítomnosti „angažovanosti v poezii než

o angažované poezii“ a to kvůli komplexnos-

ti textů, které nelze zredukovat na pouhý pojem

(TAMTÉŽ: 25). Zároveň ale odmítá nahradit slovo

angažovanost s ohledem na jeho bohatou tradi-

ci za jiné, jako to prosazoval např. Ondřej Bud-

deus mluvící o akutní či kritické poezii. Jeden ze

základních stavebních rysů této poezie je podle

Pioreckého „specifická významová aktivita for-

my“. Autor tedy uvádí, že takováto báseň musí mít

angažovanost hluboko v sobě a prostřednictvím

jazyka se ji musí snažit předávat. Tento krok je

podle autora velmi obtížný a rozhodně neslouží

k „ústupu od umělecké náročnosti poezie“ (TAM-

TÉŽ: 25).

Samotné psaní angažovaných textů má hlub-

ší kořeny. Podle autora studie se s nimi můžeme

setkat už ve středověku (kroniky – podání dobo-

vého panovníka v pozitivním světle), dále velmi

intenzivně za národního obrození (spor o Ruko-

pisy) nebo koncem 19. století (např. u Svatopluka

Čecha v Písních otroka). Ve 20. století se anga-

žované pojetí literatury stává jakýmsi vzepřením

vůči uzavřenosti básníka (umění pro umění).

Velmi dobrým příkladem je podle Pioreckého

proletářská poezie (kolektivní umění). Tenden-

ce k angažovanosti se však objevují i u pravico-

vých autorů např. Viktora Dyka nebo Karla Čapka.

Doba okupace, osvobození a nástup komunismu

přináší v autorově pojetí spíše tendenčnost než

angažovanost. Je to jednoznačné přihlášení se

k názorům opěvujícím osvobození, odmítajícím

okupaci, později s požadavkem „politicky řízené

literatury“ (TAMTÉŽ: 27).

Problém současné kritiky (nepřijetí angažo-

vanosti) vidí Piorecký v pozůstatku sovětské-

ho modelu angažovanosti v našem literár-

ním prostoru. Kvůli angažovanosti v oficiální

tvorbě vycházející v dobách komunistického

útlaku je nyní pojem prázdný. Stejně tak v de-

vadesátých letech zůstává pojem angažova-

nost pro společnost tabu. Básníci rezignují „na

společenskou funkci své tvorby“ (TAMTÉŽ: 28).

Jejich svoboda se podle Pioreckého stává svo-

bodou uvnitř ghetta a poezie se píše sama pro

sebe. V dnešní době si je ale potřeba uvědo-

mit, že sám čtenář určuje a vytváří názor, což


je zásadním rozdílem, díky němuž by mohl být

pojem rehabilitován.

Zhodnocení angažovanosti v časopise Host (2012)

Tak jako Tvar přinesl v roce 2010 anketu, která

měla s delším odstupem posoudit chápání anga-

žovanosti a diskusi kolem ní, přichází po dalším

roce s podobnou reflexí také Host (SEGI 2012).

Jedním z témat veřejné debaty Česká literatura

2011: první bilance byla právě angažovaná tvorba,

k níž se vyjádřili literární kritici Jan Štolba, Len-

ka Jungmannová a Karel Piorecký. Jako nutnost

něčeho „výrazně současného […], zřetelnějšího

angažmá v lidské poezii“ vidí tuto tendenci Jan

Štolba (TAMTÉŽ: 12). Zdůrazňuje však, že sám

pojem je poznamenán konotacemi s komunis-

tickým režimem. Společně s Pioreckým v témž

článku hodnotí pozitivně angažovanost i Lenka

Jungmannová, která dále dodává, že se takováto

tvorba nutně nepřekrývá s estetickou hodnotou.

Podle autorky například v současném divadle

ve velké míře nacházíme společenskou anga-

žovanost. Jako témata se objevují kritika médií,

konzumu a diskriminace (srov. např. KAREŠOVÁ

2011).

Dubnové číslo Hostu, kromě krátkého zhodno-

cení angažovanosti, přináší také rozhovor s členy

skupiny Fantasía a krátké představení jejich pro-

gramu (ŘEHÁK 2012). V reakci na otázky spjaté

s programem skupiny Borzič udává, že Fantasía

přichází s vlastní poetikou (patos, angažovanost),

zároveň ale nebere svůj program jako dogma. Pro

druhého z členů, Kamila Boušku, jsou si pojmy

patos a angažovanost, se kterými skupina přichá-

zí, velmi blízké. Jsou vnitřní stopou uvnitř člověka

po zažití určité události, ke které si vytvoří jedinec

citový vztah (jakási forma spoluúčasti). Básníkovi

jde o zesílení smyslu textu a k tomu napomáhá

i prezentace básní v součinnosti s jinými druhy

umění (hudba, obraz, zvuk). Až v revoluční výkřik

(„Psát proti!“) se obrací závěrečná básníkova slova,

kdy chce tvořit bez ohledu na literární kruhy, které

prý umísťují poezii do ghett a různých kategorií

(TAMTÉŽ). Třetí ze skupiny, Petr Řehák, následně

navazuje na Boušku a přímo kritizuje uzavřenost

poezie. Podle něj se jedná o stav, kdy básníci píší

pro básníky. Pojem nový patos (dle Boušky blízký

angažovanosti) má tak poezii otevřít a s jeho po-

mocí má dojít k oslovení většího počtu čtenářů.

Kam kráčíš, česká poezie?

V polemické diskusi je tedy možné vypozorovat

jednoznačný vývoj. Od počátečního mapování

pojmu přechází diskutující až k přenesení an-

gažovanosti do literární kritiky. I ona může mít

program, podle kterého posuzuje určité dílo (Pi-

orecký, Kubíček). Z výše uvedeného je také jasné,

že starší generace si stále spojuje angažovanost

s minulostí (což vytváří negativní, předpojaté

soudy). Rovněž je však možné pozorovat starost

o samo básnictví, které má být svobodné a ne-

svázané pravidly (Král). Právě program se tak stává

častým předmětem kritiky (Správcová, Novotný),

neboť má v sobě něco, co udává směr, co omezuje.

V pozdějších polemikách dochází k polože-

ní otázky, jaká je angažovanost, co zahrnuje.

Pro některé autory se totiž stává příliš obecným

pojmem, pod kterým lze ukrýt mnoho dalších

aspektů (Janoušek). Za hlavní výsledek diskusí lze

tedy označit znovuobjevení tendence, pojmu an-

gažovanosti, což většina autorů hodnotí pozitiv-

ně. Mnoho z nich pak spojuje její obhajobu s ces-

tou, kterou lze překonat literární krizi. Otázkou

však zůstává, zdali krize není pouze uměle živena

podobnými názory a je-li reálným problémem

současné literatury.

Z diskuse o angažovanosti také vyplývá, že toto

téma stále vyvolává velmi rozdílné názory a že je

stále aktuální (polemiky stále pokračují). Disku-

se započatá v roce 2008 je ale pro nás cenným

svědectvím, neboť ukazuje angažovanost z mno-

ha úhlů. Jsme tak schopni postihnout nejen její

pozitiva (přímá reakce na společenská témata,


uvažování o čtenáři, nastolování problémů), ale

i úskalí, která jsou nezpochybnitelná (ztráta po-

etické funkce, banálnost, ideologizace, neauten-

tičnost).

Současný trend depoetizace básní, užívání pře-

míry volného verše a příběhovosti často z po-

ezie dělá banální záznamy skutečnosti. Jako by

básníci zapomněli, že i básně vyžadují určitou

řemeslnou dovednost (práci s veršem, se slovy,

s rytmem). Mnohdy tak jenom píšou osamoce-

né výkřiky, které by mohly stát kdekoliv v ucele-

nějším textu, a nikdo by je za báseň nepovažoval.

Osobně se domnívám, že schopnost básnit, vy-

jádřit určitý básnický sentiment (náladu), umění

veršovat nebo se obracet k tradičním tématům

(láska, příroda, člověk, život, smrt) přebírají sou-

časné kapely (Zrní, Květy, Cirkus Cermaque v čele

s básníkem Jakubem Čermákem) nebo písničká-

ři (Jiří Smrž, Karel Plíhal, Oldřich Janota, Radůza

či zesnulá Zuzana Navarová). To by však bylo na

další studii.

Angažovanost je jednou z tendencí, ke které se

ve své tvorbě uchylují především básníci z okru-

hu časopisu Psí víno (Petr Štengl, Ondřej Bud-

deus, Ondřej Zajac). Za nejvýraznější osobnost

ztělesňující angažovanou poezii (a to nejen svou

tvorbou), pak považuji Jana Těsnohlídka ml. Jeho

pevné sepětí s realitou je patrné v takřka autentic-

kých záznamech skutečnosti. Popisy problémů,

které jsou pro společnost aktuální, střídá básník

se skepsí vztahující se ke smyslu života. Vykoře-

něnost a tvrdá realita neustále naráží na básníko-

vu naivnost a touhu po opravdové lásce. Zastánci

angažovaného směřování literatury (Piorecký)

se nyní snaží o očištění od negativních konota-

cí, které proud vyvolává v souvislosti se zneuží-

váním literatury v politice v druhé polovině 20.

století (nejen) v Československu. Může tomu na-

pomoci i poukázání na básníky minulého sto-

letí, u kterých se angažovaná tvorba uplatňovala

mnohdy i bez přímých vazeb na politiku či režim

(srov. tvorbu Jana Nerudy, Petra Bezruče, Josefa

Hory či Františka Halase).

Literatura neexistuje a nikdy ani neexistovala

v jakémsi vzduchoprázdnu, ale spíše reaguje na

potřeby doby. Pokud dnes sílí společenská kritika

a občanská nespokojenost, objevuje se v literatuře

i ve větší míře angažovaná poezie. Bylo by špatné

tento proud přehlížet nebo odsuzovat, stejně tak

by nebylo vhodné prohlašovat, že angažovanost

je tím jediným správným směrem, který vyvede

literaturu z údajné krize.

JK


BALAŠTÍK, Miroslav2010 Postgenerace. Zátiší a bojiště poezie 90. let 20. století. 1. vydá-ní. Host: Brno, 168 s.

BENÍŠKOVÁ, Dáša2012 Psí víno: revidováno! Host, roč. 28, č. 1, s. 35–38.

BÍLEK, Petr A.2012 Skomíravý život lyriky. Psí víno, roč. 16, č. 56, s. 38–42.

BOČEK, Miroslav2011 Některé mraky letí pomaleji. 1. vydání. Praha: Dauphin, 67 s.

BORZIČ, Adam2011 Angažované poezie s otazníkem. Tvar, roč. 22, č. 3, s. 6–7.

BORZIČ, Adam – BOUSKA, Kamil – ŘEHÁK, Petr2008 Fantasía. Praha: Dauphin, 48 s. 2012 Nepřijmout pravidla hry! (rozhovor). Jakub Řehák. Host, roč. 28, č. 4, s. 10–11.

BUDDEUS, Ondřej 2010 Angažovaná literatura? Prosím zapněte si bezpečnostní pás (anketa). Tvar, roč. 21, č. 20, s. 8–9.2011 55 007 znaků včetně mezer. 1. vydání. Praha: Petr Štengl, 64 s.

CVEK, Boris2009 Na okraj současné poezie. Psí víno, roč. 14, č. 49, s. 43–44.

HAUSER, Michael2010 Proč potřebujeme angažovanou poezii. Tvar, roč. 21, č. 20, s. 6–7.

CHOCHOLATÝ, Miroslav2009 Telegraficky. Host, roč. 19, č. 10, s. 75.

JANOUŠEK, Pavel2012a Kritika kritiky kritiky. Aneb program programu aneb co lze stvořit z instantní polévky? Tvar, roč. 23, č. 1, s. 8.2012b Poslední tah králem. Ještě k té angažovanosti. Tvar, roč. 23, č. 6, s. 6.

JAREŠ, Michal2010 Nechci být urážen sentimentalitou a patosem. Psí víno, roč. 14, č. 52, s. 44–48.

KAREŠOVÁ, Barbora2011 Angažované divadlo. Psí víno, roč. 15, č. 56, s. 46.

KASAL, Lubor

2010 Karle, brzdi! Tvar, roč. 21, č. 1, s. 8.

KRÁL, Petr2008a Mluvíme o tomtéž? Tvar, roč. 19, č. 10, s. 6–7.2008b Opravdu na protilehlé straně. Tvar, roč. 19, č. 14, s. 14.2009 Pokus o zaručenou kritiku. Tvar, roč. 20, č. 14, s. 14.

KRÁL, Jiří T.2009 Na prahu revoluce aneb poučme se ze zkušenosti katolíků. Psí víno, roč. 13, č. 48, s. 40–41.

KUBÍČEK, Jan2011a Co můžeme chtít od angažované poezie. Tvar, roč. 22, č. 9, s. 8.2011b Kritika literární kritiky. Tvar, roč. 22, č. 19, s. 6–7.2012 Ulžeme lháře jeho vlastní lží! Tvar, roč. 23, č. 8, s. 6–7.

MAREŠOVÁ, Milena M.2008 Jak se žije novinářům v literatuře? Angažovaně? Host, roč. 19, č. 7, s. 12–15.

NOVOTNÝ, Pavel2012 Básník není svazák. Tvar, roč. 23, č. 3, s. 11.

PIORECKÝ, Karel2008 O Petru Královi, angažované poezii a krizi profesionality. Tvar, roč. 19, č. 13, s. 7.2009 Krize literární polemiky? Tvar, roč. 20, č. 16, s. 8.2010 Vystrkovat tykadla ven: rozhovor s Karlem Pioreckým. Tvar, roč. 21, č. 1, s. 4. 2012 Angažovaná poezie: souřadnice pojmu. Psí víno, roč. 16, č. 59+60, s. 23–29.

PRINC, Kamil2011 Sonáta pro rezavou harfu. 1. vydání. Praha: PLOT, 62 s.

ŘEHÁK, Jakub 2010 Dobrá báseň sevře žaludek. Host, 2010, roč. 21, č. 9, s. 16-24. 2012 Nepřijmout pravidla hry! (rozhovor). Host, 2012, roč. 23, č. 4, s. 9-15.

RACKOVÁ-MARTÍNKOVÁ, Simona 2012 Báseň jako dobrodružství. In Sto nejlepších českých básní 2012. 1. vyd. Brno: Host, s. 206.

SEGI, Stefan2012 Zlomový rok to nebyl. Host, roč. 23, č. 1, s. 8–12.

LITERATURA


SIEBEROVÁ, Jana2011 Zdechl už hruškovský mainstream? Psí víno, roč. 15, č. 56, s. 46–47.

SPRÁVCOVÁ, Božena2011 13 otázek pro Boženu Správcovou. Jana Sieberová, Psí víno, roč. 15, č. 57, s. 22–24.2012a Je čas? Angažovanost jako projekt z bezradnosti. Tvar, roč. 23, č. 1, s. 6–7.2012b Vražedné mediální hry. Ale co básník? Tvar, roč. 23, č. 13, s. 6–7.

STÖHR, Martin2010 Kam sebe vrazit? Host, roč. 21, č. 6. s. 6.

ŠTENGL, Petr2011 Angažovaná poezie s kádrovým dotazníkem. Tvar, roč. 22, č. 4, s. 3.

ŠTOLBA, Jan2008 Právo prvotiny (Krok za krokem loňskými básnickými debu-ty). Host, roč. 19, č. 3, s. 12–16.

ŠVEC, Štefan2008 Krize české literatury. A2, roč. 4, č. 13, s. 1 a 16–17.

TĚSNOHLÍDEK, Jan ml.2009 Násilí bez předsudků. 2. vydání. Praha: Petr Štengl, 72 s. 2009 Rakovina. 1. vydání. Krucemburk: Jan Těsnohlídek – JT´s, 48 s.

TOŠKOVÁ, Kateřina2009 A v prachy se obrátíš! Několik povzdechů nad „technickým stavem“ současné literatury. Host, roč. 20, č. 1, s. 14–17.

2008 Jak kdesi říká Ferlinghetti — neangažovaná je jenom mrtvola. Host, roč. 19, č. 7, s. 77.

2010 Nejlepší české básně 2010. 1. vydání. Brno: Host, 147 s.

2011 Nejlepší české básně 2011. 1. vydání. Brno: Host, 195 s.

2012 Sto nejlepších českých básní 2012. 1. vydání. Brno: Host, 226s.

2013 Písmák [online]. 5. 1. 2013 [cit. 5. 1. 2013]. Dostupné z: http://www.pismak.cz/index.php?data=text&id=5

STématem, kterému jsme se rozhodli věnovat

prostor napříště, je Literatura a politika. Jakkoli

nesourodě, někomu možná hned nevábně toto

spojení zní, nelze nevidět – a v českém kontex-

tu obzvlášť – velikou provázanost obou oblastí.

Nemohou si snad přímo konkurovat, bohudík,

ovšem ať už zjevně či skrytě, jedna nemálo ovliv-

ňovala a ovlivňuje druhou a naopak.

Kromě těchto jaksi dlouhodobějších souvislos-

tí jsme si téma zvolili i jako aktualitu; ani ne tak

proto, že by se nyní psalo o poznání více „politic-

kých“ románů anebo třebas proto, že by se opět

v nejvyšších funkcích objevovali literáti; spíše se

nám zdá, že se dnes literatura i politika dotýkají

těsněji než dříve. Jde však o to, že na sebe podle

všeho pořád nezapomínají: v literatuře ještě ne-

zaniklo volání po společensky (rozuměj také po-

liticky) závažnějších textech, v politice se – nejen

s ohledem na poslední výstupy „sečtělého“ pre-

zidenta – opět intenzivněji uvažuje o tom, v čem

vlastně tkví očekávaná kulturnost a kultivovanost

jejích aktérů…

Jaké jsou tedy možnosti průniků, střetů i koexi-

stence záležitosti tak veřejné a doposud tolik sle-

dované, jakou je politika, a aktivitou (přes veškeré

doložené výjimky) veskrze individuální

a stále okrajovější, jakou je literatura, se pokusíme

probádat v rámci následujícího čísla revue Pulsy.

SLOVO ZÁVĚREM

Marek Lollok,

editor příštího čísla

„Hleďte, i já píši časem kritiky. Myslím, že to nedělám ze

surových instinktů, nýbrž z lásky k literatuře. Někdy, při

nejlepší vůli, se mi knížka nelíbí, a napíši to. A nyní ne-

pochybuji, že jsem autorovi – v jeho vlastních očích –

ukřivil; jsem předem smířen s tím, že mne považuje za

nespravedlivého, klikařského a nekompetentního. Je to

zajisté jeho právo. I já užívám tohoto práva, ublíží-li mně

nějaký nespravedlivý, klikařský a nekompetentní kritik,

který píše špatně o mých knížkách. Zkrátka, mezi uměl-

cem a kritikem je věčný konflikt. ‚Pochval mne, nebo tě

nenávidím.‘ Tento konflikt nelze nikdy odčinit. […]

Skutečné umění se prosazuje pomalu; a kdyby se orga-

nizovala Spojená Kritika Světa zvláštním určením, aby

potlačila dobré umění, buďte si jisti, že vývoj umění by se

tím hrubě nezměnil. Snad by se zpomalil; ale každá pravá

hodnota zaráží ve svém čase, a pak ji nelze ani znáso-

bit, ani zmenšovat. Zlá kritika je konec konců stejně bez-

mocná proti dobré tvorbě jako dobrá a tvořivá kritika proti

paumění.“

Karel Čapek, Kritika, Lidové noviny, 1921

„V největším období naší kritiky chápe se kritika spíše jako

umění, nikoli jako věda. Chápe se ne jako záležitost ap-

likace uměnovědných pouček, ale jako záležitost tvůrčí

osobnosti, velikosti charakteru, jasnozřivosti a vkusu. Do-

mnívám se, že toto pojetí odpovídá i dnešním potřebám

našeho uměleckého života i širším úkolům naší kritiky.

Nelze ovšem klást rovnítko mezi kritiku a umění. Kriti-

ka sama o sobě nevytváří literaturu. Ale je to aleter ego

umění, věčně nespokojené, přecitlivělé, podrážděné, bez

něhož však umělec a umělecký život dnes nemůže být.

Kritika v této podobě má díky možnosti výběru tvůrčích

postupů, díky schopnosti vyjadřovat věci dosud jen tu-

šené ve smělých obrazech, daleko hlubší a silnější dosah

než jakákoliv věda o umění. Dobrá kritika ovšem není,

jako každé umění, žádná zvůle, nýbrž pravdivé poznání,

řád, charakter.“

Jan Trefulka, Několik poznámek o kritice, Nový život, 1956

pulsy: 2/2014 polemiky a literární komunikace

Documents