Literární Múzy o válce + Literatura a politická moc

DOBA PŘELOMU STOLETÍ:

Svět:

Francouzští prokletí básnici: Ačkoli to byli velcí individualisté, zapojili se do

revolucí své doby. Charles Baudelaire (1821 – 1867; básnická sbírka Květy zla,

v Evropě propagoval Poeovu tvorbu) se zúčastnil Únorové revoluce, v níž na ulicích

vyzýval k popravě svého nevlastního otce – armádního důstojníka věrného starému

režimu.

Paul Verlaine (1844 – 1896; básnická sbírka Moudrost: báseň Ta křehká krása žent) a

jeho intimní přítel Arthur Rimbaud (1854 – 1891; básnická skladba Opilý koráb) se

zúčastnili Pařížské komuny (1871; pokus o nastolení komunistické vlády ve

francouzské metropoli v čase Prusko-francouzské války).

Další významná postava francouzské moderní poezie, zakladatel

literárního surrealismu Guillaume Apollinaire (1880 – 1918; básnická

sbírka Alkoholy: báseň Pásmo – velká inspirace pro světové

básnictví) se jako voják zúčastnil První světové války na francouzsko-

německé frontě, při obraně Paříže utrpěl vážné zranění hlavy a zesláblý brzy nato zemřel

na epidemickou španělskou chřipku

Dekadence: Odrazem pocitů bezvýchodnosti společenského vývoje, někdy

melancholickým, jindy spíše ironickým, se stala tvorba Oscara Wildea (1854 – 1900;

komedie Jak je důležité míti Filipa, Ideální manžel; román Obraz Doriana Graye).

Realismus 3: přichází po průkopnících realismu (1) Defoeovi, Swiftovi, Austenové

a po velkých realistech 19. století (2) Balzacovi, Dickensovi, Gogolovi, Twainovi…

Na počátku této etapy realistické tvorby stojí básník americké demokracie Walt

Whitman (1819 – 1892): „vynálezce“ volného (nepravidelného, nerýmovaného) verše:

básnická sbírka Stébla trávy.

Velkou oblibu získává drama – v době rozvoje kamenných divadel. Předním světovým

dramatikem je Rus Anton Pavlovič Čechov (1860 – 1904): poté, co se stal

jedním z největších světových povídkářů, napsal několik dramat, která na

příkladu ruské společnosti ukazují střet tradičního, již nehybného světa a dravějších,

ovšem dynamičtějších poměrů: Višňový sad, Tři sestry, Racek.

Naturalismus: Francouz Émile Zola (1840 – 1902) je tvůrcem literárního směru

naturalismu, který akcentuje živočišné složky lidského chování i povah v podmínkách moderní

společnosti (romány Břicho Paříže – o megatržnici; Zabiják – o alkoholismu; Nana – o prostotuci).

Zároveň uvedl do literatury i sociální téma bídného života

horníků a jejich stávkového boje (román Germinal).

Angažoval se ve veřejném životě jako bojovník proti

aktuálnímu antisemitismu – podobně jako ve stejné době

v Českých zemích Tomáš Garrigue Masaryk.

Prvky naturalismu najdeme i u ruského

psychologizujícího realisty Fjodora Michajloviče

Dostojevského (1821 – 1881; romány Zločin a trest – student Raskolnikov zavraždil starou lichvářku;

Bratři Karamazovovi), a Američana Jacka Londona (1876 – 1916; romány Bílý den, Bílý tesák).

České země:

V českém prostředí se přesah moderního umění konce století do společensko-politické sféry

koncentroval kolem manifestu Česká moderna (1895): Mezi jeho signatáři jsou z dnešního hlediska

neznámější:

a) největší český literární kritik všech dob František Xaver Šalda (1867 – 1937;

svým založením levicový katolický intelektuál; soubory kritických statí Boje o zítřek,

Duše a dílo; tištěný předchůdce dnešních blogů Šaldův zápisník);

b) Největší osobnost českého impresionismu, lyrický básník Antonín

Sova (1864 – 1928; básnické sbírky Květy intimních nálad, Z mého

kraje); impresionismus je směr vzešlý z malířství, skutečnost zachycuje jako

souhrn okamžitých, prchavých subjektivních vjemů; v literatuře preferoval přírodní a intimní

lyriku;

c) Největší osobnost českého symbolismu Otokar Březina (vlastním jménem Václav

Jebavý; 1868 – 1929; básnické skladby Tajemné dálky, Svítání na západě, Větry od pólů,

Stavitelé chrámu, Ruce); symbolismus pracoval s mnohovrstevnatými významy matných, tedy

neexaktních symbolů, do umění vnášel namísto pregnantního vyjadřování, v němž si

libovali realisté, náznakovost, která patří k základním rysům umělecké tvorby i dnes.

Manifest Česká moderna prosazoval tvorbu v duchu osvobodivého individualismu i

subjektivismu, vyslovoval se především proti novoromantismu, jemuž vytýkal otrocké napodobování

překonaných cizích vzorů.

Autorem na pomezí dvou uměleckých epoch byl Moravan Vilém Mrštík (1863 – 1912):

v duchu realismu napsal – společně s bratrem Aloisem – venkovské drama Maryša

(osmnáctiletá Maryša Lízalová si má vzít čtyřicetiletého vdovce Vávru, protože její chlapec

Francek byl odveden na vojnu; nešťastné manželství vyřeší otrávením manžela): jedná se –

spolu s Tylovým Strakonickým dudákem a Jiráskovou Lucernou – o jednu

z nejpopulárnějších českých divadelních her, vyniká užitím nářečního jazyka. V duchu tvorby

konce století Mrštík napsal román o letní studentské lásce Pohádka máje. V eseji Bestia triumphans se

ostře vyslovil proti dobovému boření středověkých, památkově cenných staveb v českých městech

v zájmu rozvoje bezohledného podnikání.

Česká bohéma: ráz provokativní satiry i bezuzdného fantazijního humoru

spojených s typicky českou hospodskou kulturou měla tvorba volné skupiny novinářů a

literátů, jejichž nejvýznamnějším představitelem byl Jaroslav Hašek (1883 – 1923;

autor stovek výborně vypointovaných povídek, po r. 1918 napsal – nedokončený –

satirický válečný román Osudy dobrého vojáka Švejka.

Generace buřičů: spojeni s anarchismem, vitalismem (souvislost s oslavou života založeného na

zdůraznění neomezených plodivých sil přírody:

Fráňa Šrámek (1877 – 1952): básnické sbírky Modrý a rudý (báseň Raport), Splav

(báseň Kdybych byl pastevcem koní; obě jmenované básně jsou postavené na odporu k válce

vyjádřeném paralelou umírající nebo k smrti určený kůň + nevinní vojáci ve stejné situaci),

romány Stříbrný vítr (student Jan Ratkin a jeho dospívání) a Tělo, divadelní hra Měsíc nad

řekou (abiturienti v Písku a mladá láska v generaci jejich dětí: Slávka Hlubinová a Vilém

Roškot);

Petr Bezruč (1867 – 1958): básnická sbírka Slezské písně: autor se stylizuje do role

lidového pěvce – barda slezského lidu žijícího v kraji na hranici mezi divokou přírodou a

zprůmyslněnou oblastí plnou těžké práce, na hranici mezi krajem českým a německým atd.

Odkazy na paralely s antikou; Básně Maryčka Magdonova, Ostrava, Kantor Halfar,

Leonidas.

Viktor Dyk: novela Krysař (parafráze německé pověsti z města Hammeln).

Stanislav Kostka Neumann: básnické sbírky Kniha

lesů, vod a strání (báseň Vstupní modlitba – travestická

vitalistická obdoba Otčenáše), Rudé zpěvy, Nové zpěvy (civilizační poezie: Zpěvy drátů).

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA A JEJÍ OBRAZ V LITERATUŘE:

Svět:

Německý spisovatel Erich Maria Remarque (1898 – 1970): účastník bojů na německo-

francouzské frontě, přední představitel demokratického proudu v německé kultuře – za

výmarské republiky 20. let: romány Na západní frontě klid, Tři kamarádi; psal však i o

době Druhé světové války (Miluj bližního svého, Vítězný oblouk);

Americký spisovatel a novinář Ernest Hemingway (1899 – 1961) účastník bojů na

italské frontě: román Sbohem, armádo; nejproslulejší představitel ztracené generace autorů, kteří prožili

válečné peklo, zatímco jejich nestateční vrstevníci zůstali doma a dělali kariéru, a po návratu prožívají

pocit rozčarování a deziluze.

Hemingway viděl muže-lovce jako archetyp člověka, který se rve o svou existenci a přitom si

udržuje smysl pro neokázalou důstojnost i čest (mj. soubor loveckých povídek Zelené pahorky

africké). Hemingway posléze psal i ze španělské občanské války (román Komu zvoní hrana), slavnou

se stala jeho novela o kubánském rybáři Stařec a moře.

České země:

V r. 1917 vznikl Manifest českých spisovatelů: petice, která vyzývala české poslance rakouského

parlamentu a zemských sněmů, aby podpořili protihabsburský odboj a postavili se proti

politickým strukturám, v nichž se dosud pohybovali. Jedním z nejproslulejších signatářů byl

spisovatel historických realistických románů Alois Jirásek (1851 – 1930): ještě kolem r. 1900

napsal především 3 trilogie o husitství, na němž vyzdvihl jak demokratizační tendence, tak –

poněkud účelově – národnostní otázku (Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo), pentalogii

z prvních tří generací národního obrození (F. L. Věk) a studentský román z revoluce 1848

(Filosofská historie). Nyní, uprostřed války, napsal román z pobělohorské, germanizační a rekatolizační

doby Temno: název se rychle stal populárním označením pro celou tuto epochu, půdorys hlavní milostné

zápletky je odvozen od schématu Romea a Julie (dvojice mladých lidí rozdělená vírou svých rodičů – zde

českobratrství – katolictví); podobně pojednal svůj nejslavnější román Quo vadis polský

romanopisec Henryk Sienkiewicz (1846 – 1916): v jeho románu jde o lásku křesťanské

dívky a římského mladíka v neklidném čase prvotního křesťanství za vlády římského císaře

Nerona.

Do pochmurné atmosféry válečného zázemí spadá expresionisticky laděné dílo pražského

českého Němce Franze Kafky (1883 – 1924): povídka Proměna, romány Proces, Zámek,

Nezvěstný (Amerika).

Na poválečnou krizi reaguje tvorba proletářské poezie: akcentuje sociální rozdíly,

existenční nejistotu, je ovlivněna i všeobecným posunem společenského klimatu doleva.

Jaroslav Seifert (1901 – 1986): jeho první básnická sbírka Město v slzách.

Tvorba Jiřího Wolkera (1900 – 1924): básnické sbírky Host do domu (básně Žně,

Poštovní schránka); spor o Wolkera: je jeho postoj člověka na rozhraní dětství a dospělosti

autentický? nejde o vyumělkovanou dětinskost? Wolker tu ovšem předjímal moderní kulturu

meziválečné doby), Těžká hodina (sociální balada Balada o nenarozeném dítěti).

ZLATÁ DVACÁTÁ LÉTA

Umění reaguje na zásadní kulturní zlom – příchod moderního umění (druhé moderny) opírající se o

obdiv k technickým možnostem nového věku, o emancipaci mládeže, žen, širokých vrstev obyčejných

lidí, šance na studia i cestování v zahraničí, rozchod se zažitou tradicí, zároveň ovšem poukazuje i na

osamělost člověka uprostřed městské civilizace plné lidí.

Svět:

Irský spisovatel James Joyce (1882 – 1941): román Odysseus: jeho hlavní

postava je muž, který prožije během jednoho dne v Dublinu, kde bydlí, příhody, jež jsou

travestickou, ale spíše melancholickou než satirickou obdobou příběhů řeckého

hrdiny Odyssea při návratu domů z Trojské války.

Do ztracené generace bývá řazen i spisovatel a hollywoodský

scenárista Francis Scott Fitzgerald (1896 – 1940), ačkoli

neměl válečné zkušenosti: román Velký Gatsby o pohádkově bohatém mladém muži

(ten ovšem válečné zkušenosti má), sužovaném osudovou láskou ke krásně, ale

povrchní dívce; povídkový soubor Příběhy Pata Hobbyho.

České země:

Civilismus: směr soustředěný na zachycení obyčejného života městských lidí ve městě i v přírodě.

Stanislav Kostka Neumann (1875 – 1947): básnická sbírka Nové zpěvy. Bří Josef a Karel Čapkové:

povídka Stín kapradiny aj.

Umělecké sdružení Devětsil: zrod poetismu: ryze český umělecký směr, jeho cílem bylo

představovat každodenní, obyčejný svět zejména mladých lidí jako báseň:

Vítězslav Nezval (1900 – 1958): básnické sbírky Pantomima (v ní cyklus Abeceda),

Básně noci (zde básnická skladba Edison), Žena v množném čísle.

Jaroslav Seifert (1901 – 1986): básnické sbírky Na

vlnách TSF (básně Cirkus, Počitadlo lásky), Jablko

z klína, Halleyova kometa; válečné sbírky (z 2. světové války a let

před jejím vypuknutím) Přilba hlíny (= Říp; leccos mohlo vyjít až po

osvobození), Kamenný most, básnická skladba Vějíř Boženy

Němcové, sbírka z 50. let Maminka (básně První dopis mamince,

Tatínkova dýmka).

Vladislav Vančura (1891 – 1942): novely Rozmarné léto (ze současného českého

maloměsta), Markéta Lazarová (ze života středověkých loupeživých rytířů), román ze

současnosti Útěk do Budína. Autor byl popraven Němci za účast v protifašistickém odboji.

Osvobozené divadlo: Jiří Voskovec (1905 – 1981) – Jan

Werich (1905 – 1980) – Jaroslav Ježek (1906 – 1942):

nejproslulejší české autorské divadlo (pražské), dodnes inspirující, ačkoli

existovalo jen 1927 – 1938. Jeho existenci i tvorbu lze rozdělit do 3 období:

a) poetistické období: již zde vznikla charakteristická tvář OD: komediální hry

s jazzovou hudbou, tanci a písničkami, aktualizující předscény dvojice V+W (nikdy nehráli hlavní

postavy, ale plebejské hybatele děje): Vest Pocket Revue, Ostrov Dynamit, Robin Zbojník, Golem, Don

Juan, Sever proti Jihu;

b) období hospodářské krize: zde hry získávají i satirický náboj: Nebe na zemi, Balada z hadrů (o

Françoisi Villonovi), Rub a líc, Svět za mřížemi.

c) období ohrožení fašismem: apelující a mobilizující hry Kat a blázen, Osel a stín, Těžká Barbora.

Po zániku masarykovské první Československé republiky v r. 1938 bylo OD zakázáno a jeho

protagonisté strávili následnou Druhou světovou válku v emigraci ve Spojených státech (vážně nemocný

Ježek tam zemřel). Po návratu (adaptace amerického muzikálu Divotvorný hrnec) se pokusili pokračovat

v nových podmínkách, ale po komunistickém převratu 1948 se Voskovec do Ameriky vrátil a Werich

působil v OD přejmenovaném na Divadlo ABC (herecká dvojice s Miroslavem Horníčkem), ve filmu

(Císařův pekař: jako rozšířená verze hry Golem) a v televizi (adaptace Čechovových povídek aj.).

Socialistický realismus: název pro uměleckou tendenci (podle Cermatu, ale méně přesně: umělecký

směr), který vycházel z klasického realismu 19. století a usiloval o velký společenský román, ovšem ten

měl líčit realitu z pohledu sympatizujícího s marxisticky pojatými zájmy dělnické třídy.

Socialističtí realisté o sobě tvrdili, že navazují na Honoré de Balzaca (Otec Goriot) aj.

Z moderní světové literatury oceňovali např. román amerického spisovatele Johna

Steinbecka (1902 – 1968) Hrozny hněvu (o Američanech přinucených hospodářskou

krizí k cestě na Západ za novým osudem; Steinbeck napsal ještě knížky O myších a

lidech, Na východ od ráje, Toulky s Charliem aj.)..

Klasikem socialistického realismu byl sovětský spisovatel Maxim Gorkij (vl. jm.

Alexej Peškov; 1868 – 1936; román Matka), v českém prostředí zejména Ivan Olbracht

(vl. jm. Kamil Zeman; 1882 – 1952) a Marie Majerová (1882 – 1967).

Olbracht napsal román Anna proletářka o venkovské dívce, která přijde

do Prahy za prací v době poválečné krize a prvního komunistického pokusu o

ovládnutí Československé republiky (1920). Majerová proslula příběhy

z hornického prostředí (román Siréna, povídkový soubor Havířská balada).

Je zajímavé, že všichni tři se v důležité etapě svého života postavili proti

komunistické politice, protože ji oprávněně viděli jako nedemokratickou a navazující na

ruský carský imperialismus 19. století. Gorkij strávil mnoho let v emigraci v západní Evropě.

Olbracht a Majerová společně se Seifertem, Vančurou aj, napsali prohlášení Manifest sedmi,

v němž poté, co se do čela Komunistické strany Československa dostal r. 1929 Klement Gottwald, tvrdý

prosazovatel bolševizace strany po sovětském vzoru, ohlásili svůj rozchod s komunistickou politikou,

případně ze strany vystoupili.

Olbracht se pak vrátil k psychologizující próze, s níž kdysi začínal, a napsal knížky z Podkarpatské

Rusi, která tvořila nejvýchodnější cíp meziválečného Československa a z pohledu zejména Pražanů

představovala exotický region plný divokých lesů, malebných hor a rázovitého, tradičně žijícího

obyvatelstva se silnou židovskou menšinou: román Nikola Šuhaj loupežník (o skutečné postavě

válečného zběha z rakosuk-uherské armády, který pak žil s družinou svých společníků jako zbojník –

lidový hrdina, který bohatým bere a chudým dává) aa povídkový triptych ze židovského prostředí Golet

v údolí (nejznámější povídka O smutných očích Hany Karadžičové).

TŘICÁTÁ LÉTA: SVĚTOVÁ HOSPODÁŘSKÁ KRIZE A FAŠISTICKÁ EXPANZE

Svět:

K velkým změnám dochází v Německu (nástup Hitlera k moci) a v Sovětském svazu (od konce 20. let

Stalinova diktatura). Mnozí autoři těchto zemí odcházejí do zahraničí, aby si udrželi šanci na svobodnou

tvorbu a aby případně zachránili i holé životy.

Týká se to zejména avantgardy – proudu silně angažovaného umění (levicově demokratického), které

využívalo postupy moderních směrů (expresionismu, surrealismu, poetismu, kubismu…), ovšem s velmi

silným politickým nábojem.

Významnými autory byli německý experimentální dramatik Bertolt Brecht (1898 –

1956): tvořil ve stalu autorského dramatu, sám také někdy vystupoval na jevišti, jako

autor proslul principem zcizování (záměrného rušení divadelní iluze – princip divadlo na

divadle), autor her Život Galileův (o střetu intelektuála s inkvizicí), Matka Kuráž a její

děti (z Třicetileté války), Žebrácká opera (z Londýna: král podsvětí Mackie Messer a

zkorumpovaná policie), Zadržitelný vzestup Artura Uie (o zrození fašistického diktátora

– protihitlerovská satira); Brecht žil v exilu v mnoha zemích, krátce též v Československu, po r. 1945

přesídlil do komunistického Východního Německa.

Významnými avantgardisty byli mladí ruští básníci Vladimir Majakovskij (1893 – 1930 sebevražda;

básnické skladby Oblak v kalhotách, 150 000 000), Sergej Jesenin (1895 – 1925 sebevražda; vzbudil

senzaci sňatkem s proslulou americkou baletkou Isadorou Duncanovou; básnická skladba Anna

Sněgina), Anna Achmatovová (1889 – 1966; básnické skladby Bílé hejno, Poema bez hrdiny; její

manžel byl popraven za protisovětskou činnost, sma člila zákazům publikování).

Z Německa emigrovali před Hitlerem slavní romanopisci bratři Thomas a

Heinrich Mannové: občanství jim poskytla československá vláda. Thomas

Mann (1875 – 1955; romány Buddenbrookovi o postupném úpadku

podnikatelské rodiny v obchodním přístavním městě Lübecku, Smrt

v Benátkách o faustovské postavě stárnoucího spisovatele; NC), Heinrich

Mann (1871 – 1950; román Profesor Neřád – tragikomický příběh

středoškolského učitele z maloměsta).

České země:

30. léta v české poezii jsou ve znamení surrealismu (počínaje Nezvalovým Edisonem).

Dalším významným autorem této doby byl František Halas (1901 – 1949): sbírky Kohout

plaší smrt, Staré ženy, Torzo naděje – tato sbírka reaguje na Mnichovskou krizi 1938, mj.

tematizuje svatováclavskou tradici.

Velkými polemickými protivníky se stali Karel Čapek a Jaroslav Durych.

Karel Čapek (1890 – 1938) vystupoval proti fašismu svými díly (román Válka s Mloky,

dramata Bílá nemoc, Matka) i osobními aktivitami (ve spolupráci mj. s britským

spisovatelem H. G. Wellsem). Od konzervativní části české veřejnosti si ovšem vysloužil

obvinění ze škodlivého, prozápadního amorálního liberalismu.

Jaroslav Durych (1886 – 1962) byl bývalý vojenský lékař, v literatuře

nejprve proslul jako katolický autor psychologizujících lyrických básní i próz.

Pak se soustředil na historický žánr, v němž silně přecenil postavu českého vrchního velitele

habsburských vojska za Třicetileté války Albrechta z Valdštejna: valdštejnské trilogie větší

(román Bloudění) a menší (triptych povídek Rekviem). Na konci 30. let vystupoval

publicisticky jako obdivovatel španělského klerofašistického režimu.

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA A JEJÍ OBRAZ V LITERATUŘE

Ačkoli se tvrdívá, že ve válce Múzy mlčí, obě světové války byly dokladem spíše opačné situace:

v případě Druhé světové války to bylo způsobeno tím, že (1) na vrcholu tvůrčích sil byla početná

generace z přelomu století, (2) do samostatné tvorby se chtěla pustit generace z babyboomu po První

světové válce a (3) v podmínkách německé okupace velké části Evropy se vytvořily podmínky pro silně

metaforické umění se skrytými významy a pro holdování introspektivním žánrům psychologizující prózy

a lyrické poezie.

Svět:

Významným příkladem autora nejen píšícího, ale i ve válce bojujícího se stal Francouz Antoine de

Saint-Exupéry (1900 – 1944; zahynul ve vzdušném souboji s německými letadly nad Francií po otevření

západoevropské fronty invazí do Normandie): v r. 1943 vyšla jeho filozofická pohádka s křesťanskými

akcenty Malý princ a stala se jednou z nejvlivnějších knih světové literatury; další Saint-Exupéryho dílo,

kniha lyrických esejů Citadela, zůstalo nedokončené a vyšlo až po válce.

Pozoruhodným a dnes světově proslulým dílem se stal Deník Anne Frankové (1929 – 1945): německá

židovská dívka v něm pro sebe zachycovala život s rodinou ukrývající se v tajném úkrytu v městském

domě v Amsterodamu. Po 2 letech skrývání byla rodina prozrazena a deportována do nacistických

koncentračních táborů, kde Anne zemřela na tyfus; její deník vydal její otec po válce.

Českoslovesnko:

Ve 30. letech se rozvinulo – a ve 40. letech pokračovalo – dílo Františka Hrubína (1910 – 1971),

jenž se stal jedním z největších českých lyriků vůbec: básnické sbírky Zpíváno z dálky, Včelí plást, Země

sudička (1941), básnická skladba (reagující na existenční ohrožení vlasti Jobova noc (1945; starozákonní

postava trpícího Joba je tu interpretována s využitím slovní hříčky: česky Job = obráceně Boj).

Někteří spisovatelé se snažili jinotajně využít připomínky velkých kulturních osobností minulosti:

zejména se soustředili na odkaz Boženy Němcové (1820 – 1862): Jaroslav Seifert (básnická skladba

Vějíř Boženy Němcové) a František Halas (básnická skladba Naše paní Božena Němcová).

Zajímavou událostí se v r. 1942 (nejtragičtějším roce války) stal úspěšný humoristický román

Saturnin od literárního debutanta Zdeňka Jirotky (1911 – 2003): spojuje nejlepší tradici prvorepublikové

prózy s anglickým humorem.

Významnou postavou se stal mladý básník (židovského původu) Jiří Orten (1919 – 1941; zemřel,

když v den svých 22. narozenin vběhl pod kola německé sanitky a v německé nemocnici ho z rasových

důvodů odmítli ošetřit. Vnesl do české poezie meditativní existenciální lyriku s častými erotickými

akcenty (básnické sbírky Čítanka jaro, Ohnice; za okupace publikoval pod cizími jmény, velká část jeho

tvorby byla vydána až po r. 1945); dnes se uděluje Cena Jiřího Ortena nejlepším mladým básníkům.

V r. 1942 vystoupila na veřejnost nová, mladá tvůrčí Skupina 42. Tvořili ji literáti i výtvarníci, kteří

spojili tradici experimentální moderní poezie (viz poetismus a surrealismus) s – pod tíhou doby –

meditativně pojatými pocity existenciálního ohrožení. Ze spisovatelů tu vynikli:

Jiří Kolář (1914 – 2002): básnická sbírka Prométheova játra (1950);

Josef Kainar (1917 – 1971): básnická sbírka Nové mýty (1946; v ní slavná báseň Stříhali dohola

malého chlapečka, později zhudebněná Vladimírem Mišíkem), Český sen (1953);

Ivan Blatný (1919 – 1990): básnická sbírka Paní Jitřenka (1940);

Patrně nejznámějšími výtvarníky ke Skupiny 42 se stali Kamil Lhoták (stal se populárním také jako

ilustrátor knih z doby parníků a prvních automobilů i letadel) a Jiří Kolář, který se věnoval souběžně

literární i výtvarní tvorbě: proslul především jako autor koláží.

Zajímavou a posléze mezinárodně známou se stala Reportáž psaná na oprátce komunistického

novináře Julia Fučíka (1903 – 1943). vynikl již za první republiky mj. jako literární kritik (podpořen také

F. X. Šaldou), za německé okupace se účastnil odboje a byl zatčen a uvězněn v Praze na Pankráci. Zde

tajně sepsal své zážitky z odboje i z věznění a prostřednictvím několika českých dozorců nechal zápisky

vynést ven. Byl popraven v Berlíně a jeho knížka vydaná po válce se stala především svědectvím o

vyšetřovacích metodách nacistické tajné policie gestapa.

Jinotajná a psychologizující linie české válečné prózy přinesla několik děl, která si získala nejen

uznání odborné veřejnosti, ale také značnou čtenářskou oblibu. Ivan Olbracht převyprávěl Biblické

příběhy: knížku marxisticky, a tedy ateisticky založeného autora bylo možné číst jako odkaz na slavné

nejstarší kulturní dějiny židovského národa.

Karel Schulz (1899 – 1943) napsal Michelangelův románový životopis Kámen a bolest, Josef Toman

(1899 – 1977) románově zpracoval slavnou španělskou pověst Don Juan.

Za Druhé světové války vyvrcholila tvůrčí cesta předčasně zemřelého autora psychologické prózy

Jaroslava Havlíčka (1896 – 1943): napsal romány Petrolejové lampy, Neviditelný, Helimadoe.

Na Druhou světovou válku reagovalo po jejím skončení nespočetné množství autorů mnoha

národností. Z dnešního hlediska jsou nejnadčasovější především tito:

Svět:

Rus Michail Šolochov (1905 – 1984): novela Osud člověka (1957; umělecká rehabilitace obyčejného

sovětského vojáka, který se dostal do německého zajetí), jeho největším dílem ovšem zůstává román

Tichý Don o souboji nastupující sovětské moci po r. 1917 s donskými kozáky (elitními strážci západní

ruské hranice); NC;

Američan Joseph Heller (1923 – 1999): na základě vlastní válečné zkušenosti napsal román Hlava

XXII, v němž ukazuje v antihrdinském stylu –, jak válka i na té „správné“, spojenecké straně mrzačí

charaktery lidí tím, že v nich probouzí nejzasutější psychické běsy.

Francouz Pierre Boulle (1912 – 1994): v románu Most přes řeku Kwai, odehrávajícím se na reálné

lokalitě v Indočíně, rozvinul příběh britských válečných zajatců, kteří mají postavit pro japonskou armádu

železniční most – britský velitel se rozhodne ukázat svým věznitelům imperiálně chápanou britskou

intelektuální a mentální převahu tím, že most dá budovat jako dokonalé dílo, čímž se ovšem dostane do

konfliktu se skupinou britských agentů, kteří se tajně připravují most zničit.

Američan Norman Mailer (1923 – 2007): z vlastní válečné zkušenosti napsal (již r. 1948) román Nazí

a mrtví jako drastické svědectví o bojích v Tichomoří.

Američan William Styron (1925 – 2006): román Sophiina volba o tragickém osudu mladé polské

matky v Osvětimi; další román Zapal tento dům (hrdina versus typický americký zbohatlík)..

Československo:

Vladimír Holan (1905 – 1980): básnické skladby Dík Sovětskému svazu (1945) a Rudoarmějci

(1947): spojuje vděčnost a obdiv vůči osvoboditelům většiny Československa s hlubšími, filozoficky

pojatými reflexemi krajního ohrožení vlasti; Holan se ovšem po komunistickém převratu 1948 začlenil do

tzv. šedé zóny autorů tvořících na hraně toho, co komunistická cenzura ještě tolerovala, a proslul jako

autor silně metaforické lyriky: sbírky Noc s Hamletem, Noc s Ofélií.

Bohumil Hrabal (1914 – 1997): novela Ostře sledované vlaky spojuje intimní a občanské zrání

mladého železničáře na polovenkovském nádraží v situaci, kdy je třeba zničit německý vojenský vlak,

román Obsluhoval jsem anglického krále je vyprávěním číšníka a hoteliéra, jehož osud ilustruje

turbulence československého politického vývoje od první republiky přes válku až po komunistické

znárodňování po r. 1948.

Jan Otčenášek (1924 – 1979): novela Romeo, Julie a tma: příběh maturanta, který teprve, když začne

ukrývat židovskou dívku odsouzenou k odchodu do ghetta a koncentráku, si začne uvědomovat, v čem

spočívá skutečná dospělost; příběh je zarámován do dramatických událostí kolem atentátu na Heydricha a

vyhlazení Lidic.

Josef Škvorecký (1924 – 2012): román Zbabělci (autorova prvotina, napsáno 1948 – 1949, vydáno až

1958): román z autorova rodného Náchoda líčí několik dnů na konci války nikoli jako hrdinný

vlastenecký boj, ale jako generační střetnutí oportunistické „generace otců“ a mladých lidí, vedených spíš

náklonností ke kultuře jazzového liberálního Západu a přirozeným smyslem pro podporu správné věci než

politicky motivovaným zápasem.

Ladislav Mňačko (1919 – 1994): slovenský autor, román Smrt si říká Engelchen o horské vesnici

podporující partyzány a čelící hrozbě německého likvidačního útoku.

50. LÉTA (1946 – 1956)

Literární vývoj ve 2. polovině 20. století můžeme sledovat poměrně snadno díky tomu, že každé

desetiletí představuje po stránce společenské, kulturní i politické svébytnou epochu se snadno

identifikovatelnými charakteristickými rysy. Jediná drobná potíž spočívá v tom, že hranice mezi

dekádami se zpravidla nekryjí s příslušnými kulatými letopočty (ovšem tuto situaci jsme poznali již u

dlouhého devatenáctého.a krátkého dvacátého století).

50. léta (1946 – 1956) jsou charakterizována:

a) úlevou z konce války, touhou po mezinárodním sbratření všech „lidí dobré vůle“ a intenzivní

poválečnou obnovou zničených oblastí;

b) začátkem rozpadu koloniální soustavy: kolonie během války byly většinou bez kontaktu

s evropskými koloniálními mocnostmi a ověřily si, že mohou existovat samostatně: v r. 1947 se

osamostatňuje Indie (zásluhou Mahátmy Gándhího) a 1948 vzniká Izrael jako zprvu velmi levicový stát;

kultura Evropy a Ameriky začíná intenzivně čerpat podněty od osvobozených národů v exotickém světě;

c) protože skoro každému je jasné, že fašismus byl vytvořen na půdě tržních demokracií jako beranidlo

proti oprávněným požadavkům pracujících za hospodářské krize, úsilí o odpoutání se od fašistické

minulosti Evropy je spojeno se všeobecným obratem doleva: vznikají komunistické státy ve

středovýchodní Evropě (od 1946 – 1948 Československo), ale komunisté vyhráli volby i ve Francii a

Itálii;

d) západoevropské vlády budují stát blahobytu (welfare state) – zvaný dnes častěji sociální stát –, aby

zahltila obyvatelstvo konzumním blahobytem (od této doby se dosažitelným standardem stává technicky

vybavená domácnost dnešního typu, rodinné dovolené apod.) a sociálním zabezpečením (odkoukaným

z komunistického světa) – to vše s cílem pojistit si věrnost vůči tržní demokracii: mír přinese lidem víc

než jakákoli válka;

e) vypuká Studená válka mezi Západem a Východem: komunisté uzavírají hranice na Západ, zestátňují

velkou část ekonomiky provádějí zásadní personální změny ve všech oblastech včetně kulturních

institucí, některé své protivníky vězní, a dokonce popravují;

V Československu jsou postiženi jak liberálové (vězněn švagr Karla Čapka spisovatel Josef Palivec),

tak konzervativci: vězením byl utýrán katolický básník Jan Zahradníček, podobně orientovaný básník Jan

Čep emigroval. Někteří z literárních emigrantů nacházejí působiště v americké rozhlasové stanici

Svobodná Evropa, vysílající česky ze Západního Německa (vedoucím její československé redakce byl

někdejší Čapkův kolega Ferdinand Peroutka).

Na Západě, zejména ve Spojených státech, ultrakonzervativní pravice rozpoutává ideologickou

štvanici vůči liberálním kulturním osobnostem (nástrojem je Výbor pro vyšetřování neamerické činnosti),

někteří tvůrci mají zakázáno cestovat do zahraničí či jsou nuceni k emigraci (filmař Charles Chaplin,

scenárista Dalton Trumbo, zpěvák Paul Robeson aj.);

Autorem, jenž – trochu jako osamělý běžec – otevírá tvůrčí atmosféru této doby je Brit George

Orwell: novela Farma zvířat, román 1984.

V těchto podmínkách se objevuje silná nová generace autorů, kteří vůči tomuto vývoji otevřeně

vystupují. Její těžiště je ve Spojených státech:

William Saroyan: novela Tracyho tygr;

Jerome David Salinger: román Kdo chytá v žitě;

Ray Bradbury: román 451 stupňů Fahrenheita, povídkový soubor Marťanská kronika;

Jack Kerouac: román Na cestě; čelný představitel beat generation, do níž patří ještě Allen Ginsberg

(král pražského majálesu 1965), Lawrence Ferlinghetti aj.

Tennessee Williams: dramata Skleněný zvěřinec, Tramvaj do stanice Touha, Kočka na rozpálené

plechové střeše.

Patří sem i Angličan John Wyndham (román Den trifidů) a Švýcar Friedrich Dürrenmatt (hra

Návštěva staré dámy, román Soudce a jeho kat).

Zvláštní skupinu představují autoři absurdního divadla: smyslem tohoto žánru je ukázat, jak navzdory

hmotnému dostatku vzniká a rozvíjí se myšlenková vyprázdněnost středních vrstev: Eugene Ionesco:

Plešatá zpěvačka, Židle, Nosorožec. V rámci žánru se poněkud odlišují Samuel Beckett svou filozoficky

pojatou hrou Čekání na Godota a Václav Havel, v jehož hrách rezonuje aktuální společenský vývoj

v Československu: hry Zahradní slavnost, Audience, faustovské Pokoušení…

Projevem nesouhlasu s panujícími poměry byl ovšem i odklon od reflexe aktuálních poměrů

k nadčasovým tématům: Jaroslav Seifert: sbírka Maminka.

60. LĚTA (1956 – 1969)

60. léta jsou vedle Zlatých dvacátých nejvýraznější a kulturně nejpřínosnější dekádou 20. století.

Základem jejího významu je masivní generační střet: do veřejného života přichází studentská generace

dětí z poválečného babyboomu, která jako ke svým vzorům vzhlíží k početně i osobnostně silné generaci

třicátníků, jejíž start do života zbrzdila válka.

Z politických událostí vynikají:

a) ve Spojených státech boj proti exitující rasové diskriminaci zejména černochů: v čele hnutí stojí

lékař a kazatel Martin Luther King;

b) rozpad kolonialismu (1960 – Rok Afriky); také ve třetím světě se objevují velké spisovatelské

osobnosti: v jihoamerické literatuře vzniká směr magický realismus, který spojuje evropskou realistickou

tradici s místními multikulturními podněty: Kolumbijec Gabriel García Márquez (NC): romány Sto roků

samoty, Láska za časů cholery.

c) válka Francie proti nově osvobozenému Alžírsku a Vietnamská válka: Američané na straně

pravicové diktatury proti komunistickému nebezpečí: ukazuje se, že fráze západních politiků o nutném

boji za svobodu a demokracii často zakrývají neokolonialistické ambice; zejména Vietnamská válka se

dostala do tvrdého střetu s pacifistickými náladami mladých lidí;

d).mohutné hnutí studentské mládeže za liberalizaci školství. víc míst na univerzitách a odchod

konzervativních profesorů, kteří – v Evropě - měli často máslo na hlavě ještě z doby, kdy se často za

cenu nechutných kompromisů snažili vycházet s německou okupační mocí;

e) v Sovětském svazu a celém východním bloku po Stalinově smrti (1953) a po porážce jeho lidí

v politickém vedení (1956); kultura na to reaguje otevíráním dosud tabuizovaných témat:

Michail Bulgakov píše filozofický román na faustovské téma Mistr a Markétka, Alexander

Solženicyn (NC) napsal na základě vlastních zkušeností politického vězně z trestných táborů na Sibiři

novelu Jeden den Ivana Děnisoviče a později román Souostroví Gulag. Básník a prozaik Boris

Pasternak (nepřijal NC) dosáhl světového ohlasu románem o intelektuálovi ve víru občanské války po

komunistickém převratu Doktor Živago.

f) V Československu se komunistická strana pokusila vyjít vstříc náladám mladší generace liberalizací

své politiky i celé země. Toto úsilí se ovšem spojilo s nečekaně silným proudem snah o obnovu lepších

tradic masarykovské republiky. V čele tohoto proudu byli autoři, kteří po r. 1945 přitakali komunismu,

byli nadějnými členy strany, ale v průběhu 50. let vystřízlivěli. Na začátku celého tohoto procesu byl

sjezd československých spisovatelů r. 1956, kde básníci Jaroslav Seifert a František Hrubín

vystoupili s otevřenou kritikou komunistické cenzurní praxe. Dalším významným milníkem se stala

mezinárodní konference o Franzi Kafkovi v Liblici u Prahy v r. 1963.

Přední autoři tohoto období:

Jaroslav Seifert: změnil způsob psaní, od zpěvné lyriky přešel k meditativním námětům ztvárněným

formou volného verše;

Ludvík Vaculík: román Sekyra; lidskoprávní petice Dva tisíce slov z r. 1968;

Milan Kundera: román Žert, povídkový soubor Směšné lásky; později v emigraci ve Francii romány

Nesnesitelná lehkost bytí, Nesmrtelnost;

Pavel Kohout: divadelní hra August August, později v rakouské emigraci román Katyně;

Bohumil Hrabal: oživuje tradici lidového vypravěčství, často se obrací do předkomunistických časů:

povídka Pábitelé, novela (1 souvětí) Taneční hodiny pro starší a pokročilé, novela Ostře sledované

vlaky (Oscar pro filmový přepis);

Josef Škvorecký: romány Tankový prapor, Mirákl (podobně jako ve Zbabělcích hlavní hrdina

autobiografický Danny Smiřický), v kanadské emigraci román Příběh inženýra lidských duší; spolu

s manželkou Zdenou vlastnili v Torontu exilové nakladatelství pro zakázané československé knihy 68

Publishers.

Ladislav Fuks: mezinárodně známý autor psychologických novel z doby kolem Druhé světové války:

Spalovač mrtvol, Pan Theodor Mundstock.

Arnošt Lustig: novinář a spisovatel, na základě vlastní zkušenosti židovského vězně z koncentračního

tábora napsal sérii knih o tragédii i mechanismu holokaustu, přičemž hlavní postavou je vždy mladá

krásná dívka. Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, Nemilovaná.

Zajímavé literární centrum vzniklo na Moravě kolem literárního časopisu Host do domu (odkaz na

Wolkera): básník Jan Skácel (sbírky Smuténka, Odlévání do ztraceného vosku).

Významnou součástí kultury 60. let byla nová autorská divadla: Semafor (Jiří Suchý – Jiří Šlitr: hry

Jonáš a tingl-tangl, Elektrická puma aj.), Divadlo Járy Cimrmana (Zdeněk Svěrák – Ladislav

Smoljak: hry Vyšetřování ztráty třídní knihy – inspirováno absurdním divadlem, Dobytí severního pólu

aj.).

Existovala ovšem i invenční kamenná divadla: Divadlo Na Zábradlí, Divadlo Za Branou atd. Mezi

známé (nejen) tehdejší dramatiky patří kromě Havla také např. Josef Topol (hry Půlnoční vítr, Hodina

lásky, Sbohem, Sokrate!).

70. LĚTA (1969 – 1979) a 80. LÉTA (1979 – 1989):

V české literatuře se projevuje atmosféra normalizace – nastolení neostalinismu po sovětské vojenské

invazi z r. 1968. Přesto vznikají velká literární díla: Ota Pavel: jak jsem potkal ryby a Smrt krásných

srnců – vzpomínkové lyrické prózy na dětství židovského chlapce na konci první republiky.

Jaroslav Seifert: básnické sbírky Deštník z Piccadilly, Býti básníkem, Morový sloup.

Vladimír Páral: od 60. let psal společenské romány: Milenci a vrazi, Radost až do rána, Mladý muž a

bílá velryba…

Bohumil Hrabal: román Obsluhoval jsem anglického krále.

Velkým impulsem pro rozvoj nezávislé kultury (Vaculíkova samizdatová edice petlice j.) byla

lidskoprávní petice Charta 77 (jedním z autorů Václav Havel), která vyzývala komunistický režim

k dodržování mezinárodních závazků přijatých na mezinárodní Konferenci o bezpečnosti a spolupráci

v Evropě v Helsinkách 1975.

Ve světové a posléze i v české literatuře začíná – v souvislosti s rostoucí individualizací ve

společenském i veřejném životě – převládat nová umělecká tendence (nebo přímo samostatný směr?)

postmodernismus. Jeho nejkvalitnějšími projevy jsou díla, v nichž si každý čtenář či divák může – zcela

podle svých osobních dispozic – najít „svou“ hloubku pohledu: jde tedy od íla vnějškově atraktivní a

zároveň myšlenkově bohatá: Ital Umberto Eco (romány Jméno růže, Pražský hřbitov).

V pokleslejší, běžnější podobě se postmoderna vyznačuje „tekutostí“, tedy neurčitostí stanovisek,

absencí děje i zřetelného autorského názoru: Jáchym Topol (syn Josefa Topola): román Sestra, Irena

Obermannová (román Divnovlásky).

Tradici českého společenského románu se snaží držet Michal Viewegh: romány Báječná léta pod

psa, Výchova dívek v Čechách, Vybíjená…