1

Masarykova universita

Filozofická fakulta

Seminář dějin umění

Cum horrore arripio calamum, daturus initium laboriose Historia Collegii Znoymensis

Výstavba jesuitské koleje ve Znojmě a přestavba kostela sv. Michala od založení koleje ve Znojmě v roce 1624 do počátku 18. století.

Magisterská diplomová práce.

Dana Toufarová

Vedoucí práce: Prof. PHDr. Jiří Kroupa, CSc.

Prohlašuji , že jsem svoji diplomovou práci vypracovala samostatně a použila pouze

uvedenou literaturu.

Ve Znojmě 14.11. 2010

2

Poděkování: Tímto bych ráda poděkovala vedoucímu práce panu prof. PhDr. Jiřímu Kroupovi CSc.

za jeho laskavé konsultace a cenné rady.

Dále bych chtěla poděkovat slečně Mgr. Lence Češkové za její pomoc s latinskými překlady.

Další díky patří také paní Mgr. Jiřině Čechové, za překlady z latiny a pomoc při překládání

latinských textů.

3

Obsah: Prologus s. 4

Znojemští jezuité v pramenech s. 6

Literatura k působení jezuitů ve Znojmě s. 11

Jezuitská stavební činnost v 17. století s. 15

Jezuitská kolej ve Znojmě

1 Stavba jezuitské koleje ve Znojmě s. 30

I. Krátké medailony některých členů znojemské jezuitské koleje s. 30

kteří se zasloužili o znojemské jezuitské stavby.

II.. Narození znojemské koleje a její poslání - znojemská jezuitská s. 36

kolej před prvními stavebními zásahy.

III. Stavba koleje v 30. a 40. letech 17. století s. 44

IV.Jezuitská kolej v 50. letech 17. století za rektorátu Arnolda á Campa s. 52

V. Kolej a seminář v 60. letech a počátkem 70. let 17. století s. 55

2. Plány s. 62

I. Plán podle kterého byla kolej pravděpodobně v roce 1669 stavěna s. 62

II. Soubor plánů pocházejících od jediného autora s. 64

III. Autorství tohoto souboru plánů? s. 69

IV. Zývající dva plány s podobným půdorysným rozvrhem s. 72

3. Kolej v sedmdesátých letech a počátkem osmdesátých let 17. století. s. 76

I. Jezuita Hohenegger, stavba znojemské jezuitské koleje a jezuitské s. 81

„ noster modus“

4. Historie koleje od poloviny osmdesátých let do roku 1733 s. 89

5. Proměna urbanistické situace horní částí města v souvislosti s. 99

s jezuitským působením ve Znojmě

6. Osudy jezuitské koleje ve Znojmě po odchodu jezuitů ze Znojma s. 103

a její současný stav.

Kostel sv. Michala

1. Kostel sv. Michala tak, jak se dochoval s. 106

2. Kostel sv. Michala za jezuitského působení ve Znojmě

I. Kostel od konce 16. století do počátku 17. století s 109

4

II. Rektor Hartman a stavba kostela sv. Michala s. 114

III. Prima delineationes za rektorátu Mathia Hartmana s. 121

IV. Kostel sv. Michala od roku 1645 do jeho vysvěcení v roce 1677 s. 124

V. Řehoř Hohenegger a stavba kostela sv. Michala s. 134

VI. Druhá delineace kostela sv. Michala ? s. 140

VII. Kostel sv. Michala od počátku 80. let 17. století do roku 1733 s. 144

VII. Kostel sv. Michala - názorný příklad pro „ noster modus“ s. 148

Jezuitské stavební činnost ve Znojmě a její specifika s. 152

Seznam zkratek s. 158

Literatura s. 159

Seznam obrazových příloh s. 165

Obrazová příloha s. 168

5

Prologus „ Cum horrore arripio calamum, daturus initium laboriosae Historie collegii Znoymensis“

Pisatel se chvěje jako stéblo strachem z odsouzení, když začíná psát kroniku znojemské

jezuitské koleje, která vznikla na dárcův popud.

Takto nějak lze chápat úvodní slova jezuitské kroniky. Pocit , který zaplavil jejího

pisatele Giliema Bronche, když zasedl před prázdný papír a začal jej zaplňovat řádky, které

jeden každý zaznamenaly něco významného z historie koleje , jež mu byla v době, kdy ji

začal sepisovat, známa z domácích archivů, z diářů rektorů a ze dvou předcházejících

pokusů o souhrnnější sepsání kroniky v letech 1678 a 1684. Tentýž pocit nejistoty zaplavil

znojemské jezuity zřejmě ještě před příchodem do města a v prvních letech jejich činnosti

ve městě a nyní , po necelých čtyřech stoletích sdílím tento pocit rozechvění i já. Pootevřela

jsem dvířka historie a zlehounka nahlédla na dění ve svém rodném městě v počátku 17.

století a dále. Nahlédnout jsem mohla proto, že jezuité pečlivě archivovali a zapisovali vše,

co se událo. Drobné události, každodenní i výjimečné, seznamy členů koleje od rektorů přes

prokurátory, apatykáře a řemeslníky, jména „ nepřátelských duší “ i jména těch, kteří se

obrátili „ na pravou víru“, tj. jazykem protireformace na víru katolickou, významní i drobní

dárci, spory a soudy o majetek, pomoc bližním v nouzi, např. ošetřováním nemocných v době

řady morových epidemií a mnoho dalších událostí je zde pečlivě zaznamenáno. S pokorou

a úctou se musím poklonit ohromnému množství vykonané práce, která možná nebyla vždy

taková, jakou bychom viděno dnešní optikou schvalovali, ale která byla vedena vírou

a přesvědčením oprávněnosti konání a skutky z dnešního pohledu nehumánní, byly vyváženy

obrovským nasazením při výuce mládeže a v době krizí , válek a nemocí, sužujících tehdejší

Evropu . V kronice znojemských jezuitů čteme při každé morové epidemii „ zemřel na mor

při ošetřování nemocných“ .

Snažila jsem se ze záplavy informací, vybrat pro mě ty nejdůležitější. To znamená

informace, které se týkají „ umění“. Pokud bych měla vybrat podle toho, jak jezuité sami

klasifikovali to, co mi dnes vnímáme jako umění, zřejmě bych tuto práci nemohla napsat. Jen

několik předmětů a jejich tvůrců, označili jezuité jako „ artificialis“ či „artifexů“, a to ještě

spíše ve smyslu řemeslného díla a jeho tvůrce. Jejich pořadí hodnot bylo posunuto do jiné

oblasti, než je pořadí hodnot naší společnosti a je to pochopitelné. Výuka mládeže

6

a rekatolizace společnosti byly náročným úkolem. A tak se tedy mohu chvět obavami a

doufat, že se mi podaří alespoň trochu osvětlit události, které souvisely s výstavbou jezuitské

koleje a kostela sv. Michala ve Znojmě . Není možné, aby moje „ kronika“ byla stejně plná,

jako ta jezuitská, ale snad mohu doufat, že jsem udělala krok k objasnění stavební historie

dvou jezuitských staveb, kostela sv. Michala a jezuitské koleje ve Znojmě.

Znojemští jezuité v pramenech Znojemští jezuité vyvíjeli nejintenzivnější stavební činnost v období od roku 1633

nejdéle do roku 1680. Veškerá stavební činnost u znojemské jezuitské koleje pak končí

nejpozději v roce 1731. Pramenné doklady , které jsou o těchto činnostech dochované,

jsou ale všechny bohužel až z období ke konci 17. století a dále. Takže je dochována řada

dokladů o celkem z architektonického hlediska nevýznamných rekonstrukcích, úpravách

a opravách, nikoli ovšem o samotných stavbách.

Nejdůležitějším zdrojem informací o činnosti jezuitů ve Znojmě byla proto pro mě

jezuitská kronika, která podrobně mapuje každý rok znojemské jezuitské historie od jejich

příchodu do Znojma v roce 1624, až do ukončení činnosti jezuitů ve střední Evropě

papežským výnosem Klementa XIV. Dominus ac Redemptor z 21. července 1773.1

Tato kronika je poměrně obšírná a byla psána od 16. 8. 1684 zpětně podle poznámek

rektorů a do knižní podoby byla sepsána otcem Vilémem Brochem v roce 1700. Ten čerpal

své údaje z deníku rektorů. Od té doby byla vedena pravidelně, přímými zápisy

do kroniky. Domnívám se, že jsem první, která z tohoto zdroje čerpá informace ze života

jezuitů ve Znojmě, nebo alespoň první po polovině 20. století. V dostupné starší

i mladší literatuře tento zdroj bohužel dosud citován nebyl. Je to ke škodě především

historické, neboť tato kronika je nejen informací o působení jezuitů ve Znojmě a na jejich

rezidencích či statcích, ale také o životě jejich sídelního města Znojma. Jsou v ní ty

nejpodstatnější informace o jezuitské činnosti a jejich iniciativách, ale stejně jako jiné

kroniky, ani tato se samostatně stavbami nezabývá.

Kronika je psána po jednotlivých letech a je členěna do paragrafů. V rámci nich lze

pak najít také případné informace o jezuitských stavbách. . V §. 1. nazvaném Collegium, který

je vždy věnován koleji , jsou informace o osobách v koleji . Na prvním místě je jmenován

rektor. Pokud rektor přišel v roce zápisu poprvé do koleje, je zde obvykle vypsán jeho stručný

životopis, jeho služební postup, tj. jaké zastával pozice v řádu od vstupu do řádu až do jeho

1 AMB, Sig. A 135, Historia Collegy Znoymensis Societatis Iesu Znoymensis inchoata Anno 1684 16. Augusti

7

příchodu do Znojma. Ostatním členům se kronika v tomto oddíle již nevěnuje. Pokud jsou

členové řádu, kteří přišli do koleje v uvedeném roce, jsou obvykle jmenováni, jinak je pouze

uveden počet kněží, magistrů, „ coadiutorů“ atd.. Pokud některý z nich něco významného

v onom roce vykonal, je obvykle také jmenován. Dále jsou zde jmenováni ti, kteří v tom roce

zemřeli, případně významné osoby, které zemřely až po odchodu ze Znojemské jezuitské

koleje, ale které se nějak zasloužily o kolej. U těch jsou jejich zásluhy popsány. Tento oddíl

také může prozradit něco o stavbě, pokud zemřela osoba, která se o stavbu zasloužila.

2. § nazvaný obvykle „Templum“ bývá celý věnován kostelům. Jsou v něm informace

týkající se kostelů, které jezuité spravovali. Hlavním kostelem „ intra Urbis“ byl kostel sv.

Michala , dále to byl kostel sv. Petra a Pavla a kostel sv. Jana Křtitele. Jsou zde ale také

informace o kostelech mimo město, jako např. byl špitální kostel Sv. Alžběty

na znojemském předměstí a další kostely na jezuitských panstvích.

Z venkovských kostelů je nejčastěji zmiňován kostel sv. Andělů v Bohuticíh.

V oddíle „Templum“ nebo někdy také „Templum, cultus Sanctorum, Benefaktores „ jsou

uváděny také dary věnované kostelu od různých mecenášů. Při větších věcných darech jsou

tyto jednotlivě jmenovány a na závěr je vyčíslena jejich hodnota. Pokud se kostely

opravovaly, je zde vyčíslena suma, jakou stály opravy, pokud bylo nakupováno nějaké

liturgické nářadí, je toto pouze shrnuto pod tento pojem „ Supellectiles“ a dále

nevyjmenováno. Když se kostel rekonstruoval nebo opravoval, je zde jen velmi stručně

uvedeno, co bylo rekonstruováno , ale jen velmi zřídka jsou uvedeny náklady na opravu

a rekonstrukci, nebo dokonce byť jen zmínky o tom, kdo stavbu navrhoval. Tyto schází vždy.

Jeví se, jako by to bylo pro znojemské jezuity nepodstatné. Velmi podrobně jsou zde naopak

vylíčeny významné události, které se v kostele udály, významné osobnosti, které kostel

navštívily, slavnostní mše i s uvedením toho, kdo je celebroval, oslavy svátků, pohřby, které

se v kostele konaly., slavnostní průvody, náboženské divadelní hry i hry se světskými

náměty, světci, jejich kulty, kaple zasvěcené jednotlivým světcům atd..

V prvních letech po příchodu do Znojma bývá někdy na druhém místě před oddílem

„Templum“ ještě paragraf s názvem „Zelus animarum et Conversi“ . Jak již název napovídá,

věnuje se převážně těm, které se jezuitům podařilo obrátit na křesťanskou víru. Je zde

vyčíslen jejich počet a jejich dary kostelu, pokud se jedná o osoby vyššího postavení, které

obvykle současně jako poděkování za své obrácení víry věnovaly kostelu nějaké dary.

3.§ „ Sodalitates “, bývá někdy sloučen spolu s paragrafem druhým, někdy stojí samostatně.

Věnuje se sdružením při kostele sv. Michala. Někdy je k němu přidružen další paragraf,

pojednávající o právních sporech jezuitů ,. s názvem „ Lites“. V oddíle „ Sodalitates“

8

je ve stručnosti zmíněna činnost spolků a sdružení v příslušném roce. Protože hodně

společností bylo založeno v souvislosti se školou, jsou zde také vzpomenuty jejich vazby

na školu. Při znojemském kostele sv. Michala působilo několik takovýchto sdružení, kterým

se budeme věnovat v samostatném oddíle.

§ 4 s názvem „ Scholae“ je věnován škole. Tady bývají pouze stručné informace.

Nejvíce informací je zde opět věnováno slavnostním událostem. Každoročním teoforickým

průvodům, divadelním představením a jejich donátorům, drobnějším dárcům, vzácným

návštěvám, vizitacím apod. Pravidelně je ale tento odstavec nejkratší.

Oddíl „ Oeconomia“ bývá obvykle § 5. a v letech, kdy se nic významného nestavělo,

neopravovalo a nenakupovalo bývá pouze několikařádkový. Zahrnuje významné hospodářské

počiny na všech panstvích a kostelech znojemských jezuitů. Jezuité zde jmenují stručně

náklady, které měli na stavby a opravy . Pokud se ovšem například v uvedeném roce staví

z darů, v tomto oddíle to neuvádějí. Oddíl „ oeconomia“ je také jeden z nejstručnějších

oddílů. V pozdější letech, někdy kolem roku 1730 má již každá sekce svůj vlastní oddíl, tedy

i seminář, přátelé, spory atd. a oddíl je ukončen celkovou bilancí, tak jak to je obvyklé

u katalogů. Jsou zde také již uvedeny celkové sumy příjmů a výdajů, vyčísleny částky darů

a půjček a jejich čerpání i splácení.

Kronika je velmi důležitým zdrojem informací o všech aktivitách jezuitů a mohou

z ní čerpat především ti, kteří se zabývají jezuitským divadlem či školstvím.

V Národním archivu v Praze, ve fondu Jezuitica 2 se nachází tři kartony , kart. č. 210 , 211

a. 212, věnované Znojemským jezuitům. Nacházejí se zde papežské buly a biskupské

dekrety z let 1584 – 1771. Mezi jiným také tzv. , Bulla dvou papežů – „ Bulla due Pontificiae

Gregorii XV. Cum declarationibus Urbani VIII“, vytištěná v tiskárně v Brně roku 1644 pro

arcivévodu Leopolda Viléma, bratra císaře Ferdinanda III. a olomoucké biskupství. Bula byla

zřejmě rozeslána všem církevním řádům na Moravě a mezi nimi i znojemským jezuitům.

Určovala podmínky fungování řádů v jednotlivých místech jejich působení, privilegia,

aprobace a všeobecně předpisy a nařízení tridentského koncilu, upravené a doplněné dvěma

papeži, Řehořem XV. a Urbanem VIII.. Tyto podmínky samozřejmě také ovlivňovali provoz

jednotlivých řádových domů a jejich kostelů a tím nepřímo i jejich podobu. Nejdůležitější

byly pro výběr místa stavby - „ de loco aedificor“ To bylo vybráno ještě dlouho předtím,

než řád přišel do města a jeho výběr závisel mimo jiné na tom, jakým způsobem toto místo

dokáže splnit podmínky, stanovené tridentským koncilem a upravené a zmodernizované

2 NA, Jezuitica, fond 194, karton 210, 211 a 212

9

touto dvojí bulou. Nachází se zde také první strana Altannské fundace, korespondence

týkající se právních sporů majetkových a církevních, jako byly pravidelné spory s městem

a louckým premonstrátským klášterem o zvýšení jezuitského jezu na dolním toku Dyje

v Louce, spory s dominikány o procesí a podobné majetkové i církevní pře. Nachází se zde

rovněž neúplná řada jmenných katalogů znojemské koleje od roku 1632 do roku 1711 –

„ Catalogus primus Collegii Znoymensis“. I když řada není kompletní a mnoho let chybí,

dá se z ní docela dobře učinit představa o osobách, které v koleji pobývaly a o jejich práci pro

kolej. Dále „ Status Collegii Znoymensis“, někdy také „ Catalogus tertius Collegii

Znoymensis “, kde můžeme zjistit velmi přibližné údaje o vydáních. Náklady na stavby zde

najdeme pod heslem „ Sarta tecta“, resp „Familiae“, ale jsou vyčísleny jednou částkou

a nejsou blíže specifikovány. Mnohdy nekolidují s údaji, které jsou uvedeny v kronice, kdy

v letech, ve kterých vyvíjeli jezuité největší stavební činnost jsou náklady nazvané „ Sarta

tecta“ pouze 500 florenů. Vysvětlením by mohla být značná pomoc donátorů, města

a přátel, která není v údajích o příjmech a vydáních uvedena. To je ale jiný problém , kterým

se chci zabývat až v souvislosti se stavbami.

V Národní knihovně v Praze se nachází jezuitská kronika sepsaná jezuitou Janem

Millerem „ Historia provinciae Bohemiae Societatis Iesu ab anno 1555 usque ad annum

1723“, kde je také stručná kronika znojemské jezuitské koleje.3 V úvodní části jsou uvedeni

první velcí fundátoři koleje, je zde popsán slavnostní proces uvedení jezuitů do Znojma ,

včetně uvedení všech jmen osob, které se tohoto svátečního aktu zúčastnili . Dále uvádí

Joannes Miller plné znění fundace Michaela Adolpha hraběte z Althannu a rovněž tak její

potvrzení Ferdinandem II. v roce 1633 . Jsou zde stručně uvedeni nejvýznamnější donátoři

a výše jejich darů, také významní návštěvníci kostela sv. Michala a koleje. Stručně jsou

uvedena další významná data týkající se koleje a kostela. Můžeme tu také najít významné

spory, které kolej řešila. O stavbách se tu dočteme ovšem pouze ty nejzákladnější údaje.

V Národní knihovně, ve studovně ORST se nacházejí elogia členů řádu a výroční zprávy – „

Litterae annuae“ do roku 1700. Tyto můžeme také studovat přes internet s přístupovým

právem k Manuscriptoriu.4

Neobsáhlejším jezuitským fondem je fond E 33 z Moravského zemského archivu

v Brně. Tento pramen je vedle znojemské jezuitské kroniky nejvýznamnějším zdrojem

3Johanes Miller, Historia provinciae Bohemiae Societatis Iesu ab anno 1555 usque ad annum 1723 - Numerus 21. Fundatio collegii Znoymensis S. J. Numerus 27. Templa collegii Znoymensis S. J. Paragraphus 25. Seminarium Znoymense sancti Michaelis S. J. 4 Dále budu užívat jen zkratku - NK, ORST, MS

10

informací o činnosti jezuitů ve Znojmě. Obsahuje listiny, dokládající minulost kostela sv.

Michala před nástupem jezuitů do Znojma a listiny z období jezuitského působení

ve Znojmě. Nejcennější je originál althannské fundace z 29. září 1627, dále vklad jezuitského

majetku kardinála Františka z Dietrichsteinu do zemských desek z 25. záři 1627

a potvrzení fundace císařem Ferdinandem II. z 19. listopadu 1633. Dále jsou zde poslední

vůle Baltazara Wüllersdorfera a wüllersdorfské dědictví, poslední vůle kupce Adama

Fenichela, potvrzení daru velké fundátorky Johanny Breunerové z Holleneggu z roku 1654 ,

několik smluv na domy koleje, listiny týkající se jednotlivých jezuitských vsí a statků,

doklady o koupi tří domů jezuitskou kolejí z let 1627 – 1629, záležitosti týkající se domu

Jakoba Lochnera z let 1669 - 1673, smlouvy s řemeslníky a plány staveb, z nichž jen několik

se týká Znojma. Cenné jsou také hospodářské poznámky a informace rektorů pro jejich

následovníky a korespondence. 5

V Okresním archivu ve Znojmě se nachází Hübnerova pozůstalost, kde můžeme najít

některé listiny týkající se jezuitů ve Znojmě. Cenný je ale především opis diáře prokurátorů

znojemské jezuitské koleje z let 1678 – 1773. Diář je ovšem pouze Hübnerovým opisem

poznámek prokurátora a administrátora a tedy nemusí být údaje vždy zcela věrohodné. Přesto

tam, kde se kromě Hübnerovy pozůstalosti dochovaly také přímé prameny, lze říci, že údaje

z obou těchto zdrojů se téměř shodují. Údaje jsou poměrně obsáhlé pokud se týká jezuitských

statků, ať jsou to již Přímětice, či Bohutice, Leska, nebo mlýn ve Starém Šaldorfě. O stavbě

koleje a kostela zde nenajdeme údaje téměř žádné. Je to dáno tím, že Hübner pořídil opisy

diářů od roku 1679, tedy až po období, kdy v koleji probíhala nejintenzivnější stavební

činnost. 6 Po roce 1680 se ve znojemské jezuitské koleji již nic stavebně významného nedělo.

Hlubší prozkoumání by zasloužily Výroční zprávy – „ Litterae annuae Collegii.Societatis

Jesu Znoymensis“ v ÖNB ve Vídni, které zahrnují každoroční zprávy koleje od roku 1624. 7

Bohužel je to stejně jako kronika pramen velmi obsáhlý, s různými více či méně čitelnými

texty, z nichž jen velmi málo je věnováno stavbám. Stejně jako kronika , výroční zprávy

obsahují především informace, které se netýkají staveb a jen několik vět věnují stavebním

záležitostem. Z časových důvodů jsem věnovala studiu tohoto pramene pouze omezený počet

5 MZA, Fond E33, sig 49 A, plány identifikovala Věra Naňková in, Barokní plány v moravských jezuitikách. HO V. 1985, s. 223 - 229.

6 SOAZ, Hübnerova pozůstalost, sv. 2, sig. Ke HA1 a sv. 5 sign. Kr HA 6 7 ONB, cod. 11958*,( supl. 1490)ch. XVII. et XVIII. 545, Litterae anuae Collegii Znoymensis Societatis Jesu a. 1624 - 1772

11

hodin. Dalším důvodem mého rozhodnutí bylo také to, že výroční zprávy jsou téměř shodné

s jezuitskou kronikou, 8 které jsem měla možnost věnovat dostatečný počet hodin.

V jezuitském ústředním archivu v Římě 9, se mimo archivu jiných provincií nalézá také

archiv provincie české, která jako samostatná provincie fungovala od roku 1623. Do té doby

spadaly české země pod provincii rakouskou. Obě potom podléhaly vyšší asistenci provincie

německé.10 Zde můžeme najít „ Litterae annuae“ od založení koleje až po zrušení řádu

a dopisy generála do provincie. Bohužel jsem v tomto archivu měla možnost bádat jen jeden

a půl dne, kdy jsem se pokoušela prostudovat dopisy generála do české provincie, zejména ty,

které směřovaly přímo do Znojma. Soustředila jsem se převážně na období, o kterém jsem již

z kroniky věděla, že bylo obdobím stavění. Vzhledem k nemožnosti jakékoli reprodukce

a špatné zachovalosti textů,11 moje bádání v ARSI nepřineslo v oblasti staveb mnoho

výsledků.

Literatura k působení jezuitů ve městě Znojmě Ze starších dějin České provincie Tovaryšstva Ježíšova v Čechách a na Moravě

najdeme nejstručnější základní údaje o jednotlivých kolejích v třídílné jezuitské kronice

Aloise Kroesse . První díl zahrnuje období od příchodu jezuitů do Klementina v roce 1556

až po jejich první odchod z českých zemí v roce 1619 12, druhý díl pak zahrnuje období do

roku 1635 a najdeme zde nejzákladnější údaje o příchodu jezuitů do Znojma a prvním období

jejich působení zde. 13 Ve třetím díle pak nalezneme období vlády Ferdinanda III. do roku

1657. 14 Tomáš Bílek, který se zabýval jměním zrušených kolejí po roce 1773 rovněž

stručně popisuje fundaci koleje ve Znojmě, její základní jmění v době fundace a jeho

8 Österreichische Nationalbibliothek Wien, Handschriften-/Autografen-/und Nachlassammlung (ÖNB, HS), cod 11958* 9 dále jen ARSI, Archivum Romanum Sotietatis Jesu 10 Ivana Čornejová, Tovaryšstvo Ježíšovo v Čechách, Praha 1995, s. 11 ARSI, Boh 1 – 45, 3 I –II, 1657 – 1673, texty z tohoto období jsou velmi špatně čitelné, protože jsou velmi rozmazané. Zřejmě byly hned po napsání listy knihy zavřeny a vzájemně se tím rozpily. 12 Alois Kroess, Geschichte der Boemischen Provinz der Gesellschaft Jesu, B1, Geschichte der ersten Kollegien in Boehmen, Moehren und Glatz von ihrerr Gruendung bis zu unrer Auloesung durch die Boehmisen Staende 1556-1619, Wien 1910 13 Alois Kroess, Geschichte der boemischen Provinz der Gesellschaft Jesu, BII, Beginn der Provinz, des Universitätsstreites und der katholischen Generalreformation bis zum Frieden von Prag 1635 , Wien, 1927, s.289 – 293. 14 Alois Kroess, Geschichte der boemischen Provinz der Gesellschaft Jesu, BII , Die Böhmische Provinz der Gesellschaft Jesu unter Ferdinand III (1637-1657) Wien, 1938

12

rozšiřování, jmenuje hlavní donátory koleje, majetek koleje v době jejího rušení a následný

převod vlastnictví na různé subjekty. 15

Z topografií věnujících se Znojmu, je nejstarší topografie Moravy od Franze Josepha

Schwoye 16 , který uvádí ke znojemským jezuitům jen nejzákladnější údaje , týkající se

založení koleje hrabětem Michaelem Adolfem z Althannu a potvrzení fundace císařem

Ferdinandem II.. Dále vypisuje nemovitosti a statky příslušející ke koleji. Tedy kostel Sv.

Michala, školu, vesnici a dvůr Přímětice, mlýn v Novém Šaldorfě a les Burgholtz, patřící

kdysi k hradu. Podle Schwoye koupila kolej od Štefana Kusého z Mukoděl ještě ves

Bohutice za 22 000 zlatých a v roce 1673 ještě vesnici Babice. Ke kostelu sv. Michala patřil

ještě kostel sv. Jana Křtitele na Dolním náměstí a kostel sv. Petra a Pavla na Horním náměstí,

který byl nedaleko koleje. Oba tyto kostelíky dnes již neexistují. Gymnázium, které jezuité ve

Znojmě zřídili, v době, kdy psal tuto F.J. Schwoy tuto topografii, tj. v roce 1793, ještě jako

gymnázium fungovalo. Kostel sv. Michala se po odchodu jezuitů stal kostelem farním,

později přešel do správy dominikánů.

Řehoř Wolny uvádí, že v časech luteránských, postavili luteráni v blízkosti kostela

sv. Michala gymnázium, od základu zcela nové.17 Patřila k němu také zahrada v blízkosti

kostela, zbudovaná z bývalého hřbitova a tři nově postavené domy kazatelů. Toto všechno

věnoval jezuitům hrabě Michael Adolf Althann se svojí manželkou Elizabethou . Tady se

rozchází údaje Řehoře Wolného od údajů F.J. Schwoye, když Wolny uvádí, že Althannská

fundace činila 45000 zlatých, písemně sepsaná byla v roce 1627 a poté potvrzena císařem

Ferdinandem II., který k fundaci přidal ještě mlýn a zahradu se třemi osedlými v obci Starý

Šaldorf, ves Přímětice se hřbitovem, ves Bohutice se zámečkem, vsi Volframovice,

Vedrovice, Zábrdovice a les Burgholtz, ležící v blízkosti Znojma a patřící kdysi hradu .

V roce 1673 koupili jezuité ještě ves Babice.

Antonín Hübner 18 uvádí poměrně přesné údaje, které se shodují s údaji v jezuitské

kronice a píše, že František kardinál Dietrichstein napsal 20. dubna 1624 dopis městské radě,

kde ji žádá o zjištění všeho majetku, práv a privilegií, které patřily ke kostelu sv. Michala

15 Tomáš v. Bílek, Statky a jmění kollejí jesuitských, klášterů, kostelů, bratrstev a jiných ústavů v království Českém od císaře Josefa II. zrušených, Praha 1893, s.114 - 116 16 Franz Joseph Schwoy, Topographie vom Markgrafthum Mähren. 3. Band. Prerauer, Znaymer und Iglauer Kreis. Wien 1793-1794. s. 219-220 17 Gregor Wolny, Die Markraftschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert, III band, Brünn, 1837, s. 41-42 a Kirchliche Topographie von Mähren meist nach Urkunden und Handschriften, Brünner diöcese , Band 4 , Brünn 1861, s. 106-110 18 Ein Schulfreund ( obecně se předpokládá, že jím byl Anton Hübner ), Znaims Geschichtliche Denkwürdigkeiten, Zweite Abtheiling,, Znaims Klöster, Kirche und Bildungs: Anstalten,Gewidmet dem löblichen Magistrate der K. Kreisstadt Znaim , Znaim 1846, s. 51 - 82

13

ve Znojmě. Majetek potom daroval jezuitům Michael Adolph, hrabě z Althannu, Goldburgu

a Murstettu spolu se svojí ženou Elizabethou de Stotzing. Hübner vyjmenovává poměrně

přesně všechny účastníky slavnostního předávání majetku a všechen majetek, který byl

předán. Částka, kterou fundace činila, tedy cena, kterou císaři za všechny statky včetně

Bohutic hrabě Althann zaplatil byla 45 000 zlatých. Tady se liší jezuitská kronika od všech

topografií a jednotlivé topografie se v koupi či darování Bohutic také liší. Výuku v gymnasiu

otevřel P. Antonín Kleselius mezi léty 1625 - 1630. O stavbě kolegia píše Antonín Hübner ,

že není jisté, kdy započala, ale její ukončení bylo 29. prosince 1670. Kostelu sv. Michala prý

přivezl v roce 1636 páter Nikolaus Lasnicius relikvii sv. Olympia, který byl v roce 1680

oficiálně uznán patronem města Znojma. Od roku 1637 fungovalo pod patronátem kostela

sv. Michala bratrstvo Panny Marie. Toto bratrstvo mělo oratoř v jezuitském kostele sv. Jana

Křtitele na Dolním náměstí. O kostelu sv. Michala říká, že se nedá zjistit, kdy byl

přestavován , ale nápis nad bočními dveřmi hovoří o roce 1651. Na zbytku brány do Veselé

ulice je možno číst nápis 1670. Z toho usuzuje, že se kolej rozkládala i v části u ulice Veselé.

Dnes se již bohužel žádná brána na konci ulice Veselé nenachází. Na Horním náměstí byl

situován seminář pro chudé studenty. Po zrušení jezuitů fungovalo gymnázium dále, kolej

byla přestavěna na špitál a v roce 1805 na kasárna a kostel sv. Michala se stal kostelem

farním.

Vzhledem k omezenému poznámkovému aparátu, lze informace, byť mnohdy velmi

přesné brát pouze jako orientační, i když se Anton Hübner zřejmě opíral o dochované

doklady ze své sbírky dnes nazývané Hübnerova pozůstalost.19

Dobroslav Líbal 20 podává o jezuitské koleji ve Znojmě jen velmi kusé informace.Zmiňuje

se o roce, kdy byla založena jezuitská kolej ve Znojmě a jezuitské gymnázium, uvádí zřícení

věže před západním průčelím kostela sv. Michala, které datuje ve shodě s ostatní literaturou

do roku 1642. 21 Dále uvádí dataci nad bočním portálem - rok 1651 a dokončení chrámu

v roce 1677. Václav Richter opět shodně s ostatní literaturou uvádí příchod jezuitů do Znojma

v roce 1624 . Dále zmiňuje, že dnes již bohužel po několika přestavbách nelze zjistit, která

z dochovaných čtyř variant plánů v řádovém archivu sloužila jako projekt, podle něhož byla

kolej stavěna a uvádí rovněž zřícení věže před západním průčelím kostela v roce 1642, která

19 SokA Znojmo Hübnerova pozůstalost Kr HA II, 20 Dobroslav Líbal, Lubomír Havlík, Znojmo, městská památková rezervace, Praha1961, s. 41 - 51 21 Jezuité ve své kronice jej ale datují do roku 1643

14

pobořila loď kostela, letopočet nad bočním vstupem a stavbu kampanily v roce 1694. Kostel

včetně koleje zařadil do období manýrismu .22

V Národní knihovně se dále nachází kniha Jeana Vallery - Radota 23 popisující plány

jezuitských staveb, které se nacházejí v Národní knihovně v Paříži. Tato poměrně útlá knížka

stručně popisuje jezuitské plány, nacházející se v Bibliothèque Nationale de France v Paříži .

Z české provincie se mezi nespecifikovanými a nezařazenými plány nenachází žádný plán,

který by mohl být určen pro Znojmo. Pařížský archiv však dosud českými badateli nebyl

prostudován natolik, aby bylo možno říci , že v něm není více plánů určených pro českou

provincii. Doklady vztahující se k české jezuitské provincii se nacházejí také v ONB. 24

O jezuitských plánech v Národní knihovně v Paříži se zmiňoval již Jaromír Jíra v roce

1924.25

Architektuře se věnuje Encyklopedie moravských a slezských klášterů, která se

v úvodu snaží o jakousi typologizaci klášterních sídel, podle způsobu klášterního života,

daného regulemi konkrétních řádů a to od ranného středověku až po současnost. Je však

pouhou encyklopedií a tak její údaje encyklopedický charakter samozřejmě mají. Přesto je

prvním dobrým vodítkem, ke studiu jednotlivých klášterů na Moravě, neboť vychází

z pramenů a odborné literatury. Je konvolutem několika autorů. Znojemským jezuitům se zde

věnují Petra Nevímová a Martin Ebel26 Ke znojemským jezuitům uvádí základní údaje

týkající se fundace a nemovitých majetkových poměrů od darů po koupě. U kostela sv.

Michala zmiňuje stavbu oratoře při jižní straně chóru v roce 1642, pád věže při západním

průčelí v roce 1642 , boční portál s datací 1651, svěcení kostela v roce 1677 , povýšení sv.

Olympia na patrona města v roce 1680, stavbu kampanily v roce 1694 a přestavbu kaple Sv.

Kříže při severní straně chóru v roce 1731. Popisuje také dnešní stav a podobu kostela. Ke

koleji uvádí pouze její vznik v roce 1634 na místě tří domů, které jezuitům patřily, s finanční

podporou kněžny Marie Renaty z Náchoda a poté další využití budovy koleje po zrušení řádu

v roce 1773, které sebou přineslo zcela jistě další přestavby a popisuje současný vzhled

budovy. Vznik jezuitského gymnasia je zde datován orientačně do 30. let 17. století. Budova

gymnázia byla značně poškozena bombardováním v druhé světové válce. Věnuje se také 22 Václav Richter, Bohumil Samek, Miloš Stehlík, Znojmo,in manýristické zásahy do struktury jádra, Praha 1966, s. s 62 -68 23 Jean Vallery – Radot , Le recueil de plans d’edifices de la Compagnie de Jésus conservé a la Bibliotheque Nationale de Paris. Paris : Bibl. Nationale, 1960 24 Österreichische Nationalbibliothek Wien, Handschriften-/Autografen-/und Nachlassammlung (ÖNB, HS) cod. 11958* 25 J.Jíra, Plány naších jesuitských kolejí a kostelů v Bibliothequě Nationale v Paříži, in Památky archeologické XXXIV, 1924-1925, s. 246-248.

26 Dušan Foltýn a kol., Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha, Libri 2005., s. 785 -789

15

jezuitské pedagogické činnosti a vzniku jezuitského semináře z nadace P. Jana Weghubera

pro chudé studenty u semináře. V této souvislosti jmenuje také Znojemského rychtáře

Baltazara Wüllersdorfera a jeho ženu Markétu, kteří byli významnými podporovateli jezuitů

od jejich uvedení do Znojma v roce 1624 až do smrti Markéty Wüllersdorfové . Jmenuje také

významné osobnosti, které v koleji žili, nebo ji v průběhu jezuitského působení ve Znojmě

navštívili.

Pro kostel sv. Michala byl zpracován Janem Eliášem stavebně historický průzkum, jehož

objednavatelem byl zřejmě jeho současný správce - klášter dominikánů ve Znojmě. 27 SHP

se věnuje celému období trvání kostela sv. Michala ve Znojmě od jeho pravděpodobného vzniku

až do současnosti. Pro účel mé diplomové práce bylo nejdůležitější období pozdní renesance

a celého období barokního. Jan Eliáš vychází částečně z pramenů nacházejících se Moravském

zemském archivu, tedy z fondu E 33 , dále z Hübnerovy pozůstalosti v Státním okresním

archivu ve Znojmě a z dostupné literatury. Okrajově si Znojma všímá také práce Zdeňka Orlity,

zabývající se bratrstvy a světskými a církevními sdruženími

na Moravě. 28

Věra Naňková , která pracovala s plány nacházejícími se v archivu znojemských jezuitů,

popisuje především plány, které se týkají jiných jezuitských kolejí, především Telče. 29

Obecně shledávám velice málo literatury k období protobaroku na Moravě. Velice podnětné

ovšem pro mě k tomuto období, které bylo nejdůležitější pro jezuitské stavění ve Znojmě byly

příspěvky Jiřího Kroupy. 30

Jezuitská stavební činnost v 17. století . Tovaryšstvo Ježíšovo, jehož zakladatelem je Ignác z Loyoly bylo schváleno papežem

v roce 1540 a to papežskou bulou „ Regimini militanti Ecclesiae.“ Hned následující rok se

jeho prvním generálem stal Ignác z Loyoly. Ignác byl hlavním tvůrcem řádové ústavy –

27 Jan Eliáš, Znojmo, ,kostel sv. Michala, stavebně historický průzkum, Brno 1995 28 Zdeněk Orlita, Non multi sed boni, Mariánské sodality při jezuitské koleji Sv. Jiří v Opavě v 17. – 18. stol a vývoj v otatních částech olomoucké diecéze., in Tomáš Jiránek- Jiří Kubeš ( edd.) Světská a církevní sdružení a jejich role v kulturních a společenských strukturách od středověku do moderní doby ( pardubické bienále 29. – 30. dubna 2004 ), Pardubice 2005, s.103 – 140 29 Věra Naňková, Barokní plány v moravských jezuitkách, in HO 5, Brno 1985, s. 223-229 30 Jiří. Kroupa, Kunst, Mäzenatentum und Gesellschaft in Mähren 1620-1650. In Bussmann, Klaus / Schilling, Heinz (Hrsg.): 1648 - Krieg und Frieden in Europa. Textband II.: Kunst und Kultur (26. Europaratausstellung). Münster - Osnabrück : 1998, s. 253-262. Tomáš Jeřábek, Jiří Kroupa a kol., Brněnské paláce, stavby duchovní a světské aristokracie v raném novověku, Brno 2005, zde zejména raná období staveb, dietrichsteinského knížecího paláce a zemského stavovského domu. Jiří Kroupa, Umělecká úloha , objednavatelé a styl na Moravě doby barokní., in Jiří Kroupa ed. , V zrcadle stínů, Morava v době baroka 1670 – 1790, Rennes- Brno, 2003

16

„ Constitutiones Societatis Jesu“ , která je dodnes respektována téměř v nezměněné podobě.

Skládá se z osmi částí, které jsou vždy dále podrobně členěny do několika další bodů . 31

Základem úspěchu řádu byla naprostá oddanost jeho členů , ochota okamžitého

nasazení v kterékoli části země a intenzivní působení mezi civilním obyvatelstvem.

Důležitým předpokladem úspěchu byl fakt, že jezuitský protireformační tlak byl veden

poměrně mírnými prostředky. Jezuité se při své rekatolizační činnosti snažili vyvarovat

jakékoli tvrdosti , což umožnilo poměrně rychlou expanzi řádu nejen v Evropě, ale

i na dalších kontinentech. Řádová kolej Collegium Romanum byla založená v Říme v roce

1551 a v roce 1556, kdy umřel Ignác z Loyoly měla již 67 domů.

Prvním jezuitským sídlem v českých zemích bylo samozřejmě hlavní město Českého

království Praha. Do Čech, stejně jako do Rakouska a Bavorska přišli jezuité na popud Petra

Canisia, kterého lze považovat za lokátora celé německé asistenční provincie. V případě

Čech, jak uvádí Ivana Čornejová, sám sdělil Ignáci, že je vhodné vyslání jezuitů do Čech..

V Praze mu na základě jeho požadavku byla nabídnuta dvě místa: kartuziánský klášter

sv. Maří Magdaleny na Újezdě nebo augustiniánský klášter sv. Tomáše na Malé Straně. Ani

jedno z nich se mu ale nezdálo vhodné. Výběr místa byl při jezuitském apoštolském poslání

velmi důležitý. Nakonec se jezuité usídlili v Dominikánském klášteře u Sv. Klimenta, kam

přišlo z Říma 12 jezuitů. Dva dominikánští otcové, pobývající v tu dobu v klášteře

se za nedlouhou dobu po příchodu jezuitů odstěhovali do bývalého kláštera klarisek32.

Sv. Kliment nejlépe odpovídal požadavku jezuitů na kolej a školu v blízkosti centra.

Klementinum leželo na spojnici mezi Starým a Novým Městem, u nejdůležitější dopravní

tepny té doby, Karlova mostu. Před Bílou Horou byly pak postupně otevírány další koleje

v Čechách i na Moravě. Do Olomouce přišli jezuité v roce 1566 a do Brna v roce 1572.

V Klementinu pak jezuité sídlili až do zrušení řádu v roce 1773 papežem Klimentem XIV.,

s výjimkou krátkého období po roce 1619, kdy byli českými stavy vysídleni z Českých zemí.

V roce 1804 byl řád bulou papeže Pia VII. Sollicitudo omnium ecclesiarum znovu obnoven,

nejprve pro Neapolské království a v roce 1814 pro celý svět.

Do Čech a na Moravu se jezuité vrátili až po polovině 19. století. Klementinum, stejně

jako řadu dalších míst, opustili již natrvalo. Do roku 1773 se Societatis Iesu dělila na šest

asistencí: italskou, španělskou , německou, francouzskou, anglickou a americkou. V každé 31 Constitutiones Societatis Jesu Anno 1558, Romae in aerobus Societatis Jesu 1558, Reprinted from the Originál Edition with an Apendix containong a translation and several important dokuments, Caecum seculus Omnie Viro, London 1838 in http://books.google.cz/books?id=rEEQAAAAIAAJ&printsec=frontcover&dq=Constitutiones+Societatis+Iesu+...&source=bl&ots=J3EMYVLqci&sig=ixFiytl8VSf4YXyNrnAGYWo, 16.3.2010 32 Ivana Čornejová, Tovaryšstvo Ježíšovo v Čechách,Praha 1995, s. 27 – 36

17

asistenci se sdružovalo několik provincií. Nejvyšším představeným řádu byl a dosud je

generál, který byl volen generální kongregací. Generál potom zhruba každé 3 roky jmenoval

vyšší řádové představené. Každý vyšší představený měl k ruce „ admonitora“, jakéhosi

napomínatele, který mu připomínal jeho povinnosti a podával zprávy nadřízeným. Byl tedy

jakýmsi oponentem a poradcem současně.

Každá provincie měla u papežské kurie tzv. „ agenta causarum“ - vyslance provincie

a v každé provincii byl jeden profesní dům, kde se jezuité připravovali pro výkon budoucího

povolání. Profesní dům , na rozdíl od kolejí, nebyl hospodářskou jednotkou, která byla

výdělečně činná. Kolejí bylo v v provincích několik. Byly prakticky v každém významnějším

městě. Při kolejích vznikaly školy, v nichž se vzdělávali jak jezuité , tak i běžní mladí

chlapci. Semináře byly zaměřeny na přípravu nových členů řádu. Při běžných kolejích

fungovala gymnázia, ve velkých městech univerzity. Hlavou koleje byl rektor , jehož funkční

období v koleji bylo zhruba tříleté. Prokurátor měl na starosti světské záležitosti a fungoval

jak při provincii, tak u kolejí a profesních domů . Menší domy bez škol byly rezidence, které

podléhaly koleji, ke které příslušely.

Do roku 1623 včetně krátkého období, kdy byli v roce 1619 jezuité ze země

vypovězeni, patřily české země pod rakouskou provincii. V roce 1623 vznikla samostatná

česká provincie, která ovšem stejně jako rakouská spadala pod německou asistenci.

V každé koleji byl každoročně veden „ Catalogus Collegii“ se jmenným seznamem všech

členů koleje, rektorem počínajíc a „ coadiuctores “ končíc. Tito pomocníci, obvykle laičtí

bratři , se starali o praktický chod koleje. Z nich se potom mimo jiné rekrutovala řada

schopných stavitelů i delineátorů . Delineátory bývali také často matematici, ale i filosofové

a teologové. V katalogu koleje byly uvedeny vždy všechny údaje o jednotlivých členech

koleje, včetně jejich předchozích zaměstnání v řádu a povahových vlastností, tak jak jsem již

uváděla v oddíle věnovaném pramenům. Téměř u všech kolejí bývaly lékárny a fungoval tam

také doktor medicíny. Hlavním úkolem jezuitů v době pobělohorské byla rekatolizace. Tímto

úkolem byly pověřeny ve větší či menší míře všechny náboženské řády, záleželo to na míře

styku s veřejností, kterou jejich regule připouštěly.

Jezuitská architektura, jezuitský styl, to byl ještě v první polovině století pojem

prezentovaný v odborné literatuře jako něco specifického, čím se jezuitský řád odlišoval

od ostatních církevních společenstev. Pojem jezuitská architektura vznikl v 19. století a byl

prezentován jako nástroj protireformace. Ve všeobecných slovnících, např. v německém

18

slovníku „ Lexikon des Allgemeinen Wissens “ z roku 1878, je jezuitský styl prezentován jako

agresivní reakce na skromné reformační stavby.33 V pozdním 19. století tato pejorativní

nálepka agresivity stylu k jezuitským stavbám patřila. Dalším pojmem, který se v souvislosti

s jezuitskou architekturou objevoval je tzv. „ římský styl “. Mohli bychom jej interpretovat

tak, že byl stylem, který hledal svoji inspiraci ve stavbách manýrismu a ranného baroka

v Římě. Architektonický styl stěžejního římského kostela, Vignolova a Portova Il Gesu,

se v různých modifikacích rozšířil v Evropě zhruba od konce 16. století dále, 34 což vedlo

k tomu, že se k pojmu barokní koncem 19. století řadilo téměř současně slovo jezuitský.

Ještě dnes , kdy je pojem jezuitská architektura spíše prezentován ve smyslu

funkčnosti architektury, kdy rozdílné funkce jezuitské architektury přinášejí i specifické

stylové znaky, se názory různých badatelů na jezuitské stavění liší. Jezuitská architektura

z dnešního úhlu pohledu je chápána převážně jako rámcový výsledek požadavků, které jezuité

při stavbě kolejí, rezidencí, škol a kostelů na svoji architekturu kladli z hlediska jejího

bezproblémového a přiměřeného fungování. U kostelů byla kromě toho důležitá také jejich

výzdoba a tím i jejich ikonografie. Tyto společné, převážně funkční požadavky na jezuitskou

architekturu přesahovaly rámec regionu a mnohdy byly příčinou jakési vizuální podobnosti

jezuitských staveb. 35

Gauvin Alexandr Bailey , který se zabýval jezuitským uměním Římě a v Evropě,36,

ale také v Asii a Latinské Americe, je jedním z těch, kteří studují jezuitské umění

a architekturu a v souvislostí s tím i obsah jezuitského „ noster modus“, tj., jak bylo

v průběhu času pohlíženo na jezuitskou architekturu. Interpretuje Rudolfa Wittkovera, který

jako jeden z prvních připouštěl podíl samotných jezuitů , když říkal, že jezuité měli pro svoji

architekturu vybrané architekty, kteří rozuměli jejich požadavkům a dovedli je splnit přesně

v jejich intencích. Byli to architekti jako Giacomo Vignola, Giacomo della Porta, Girolamo

Rainaldi, Carlo Fontana, ale i architekti, kteří nepřesáhli svým významem region, ve kterém

působili. Základním prototypem správného kostela byl římský kostel Il Gesu a jezuitské

kostely v provincích pak bývaly variací tohoto modelu

Jezuité také často využívali a rekonstruovali starší kostely. Pokud stavěli kostel nový,

byla to římská forma adaptovaná na místní podmínky, technické možnosti a architektonické

33 D.C. Barett, S.J., A Jesuit style in Art?. Jstor, http//www.jsor.orgúpssú30098804, 21.4.2010 34 Wernech Weisbach, Der Barock als Kunst der Gegenreformation, Berlin 1921, s. 35 Richard Bösel Jesuitenarchitektur in Italien (1540–1773), II. doplnit str. a L. Patetta, L Architettura della Compagnia di gesu in Italia – doplnit 36 Gauvin Alexander Bailey, Between Renaissance and Baroque: Jesuit Art in Rome, 1565-1610, Toronto 2009, a Le style jésuite n‘ existé pas: Jesuit Corporate Kultur and the Visual Arts, in John W. O'Malley, The Jesuits : Cultures, Sciences, And The Arts, 1540-1773, Toronto 1999

19

zvyklosti. Jezuitská architektura byla tak z části ovlivněna regionálními stylovými

zvyklostmi nebo osobnostmi tvůrců. Lze ji tedy částečně chápat i jako produkt regionu nebo

umělecké osobnosti. 37

Jean Vallery Radot, který zkoumal jezuitské plány v Nationale Bibliotheque Paris

zastával spíše názor, že jezuitský styl je záležitostí praktickou a účelovou, nežli stylovou.

Gauvin Alexander Baily vidí posun v současném pohledu na jezuitské umění obecně , který

ovlivnila řada badatelů, zabývajících se v současnosti jezuitským uměním.Domnívá se,

že dnešní pohled na ně je dán novou metodologií, která připojila ještě kulturní historii,

antropologii, post - koloniální teorii a urbánní geografii. „ Nostre modus “chápe Baily nikoli

jako styl, ale jako proces. Bylo by zjednodušené se domnívat, že soubor praktických rad

a doporučení, nebo snad i nařízení, které byly velmi zkráceným a jednoduchým způsobem

stanoveny generálními kongregacemi, by mohl omezit uměleckou invenci autorskou, nebo

místní zvyklosti do té míry, že by mohl unifikovat jezuitskou architekturu. To se nestalo

a Baily to manifestuje především na řadě příkladů z jezuitské misionářské architektury. 38

Evonne Levy zastává názor, že na tom, co bychom snad mohli nazvat jezuitským stylem mají

největší podíl sami jezuité a jejich delineátoři. 39

Badání o jezuitském umění v našem středoevropském prostoru přináší v současné

době neustále nové výsledky. Napomáhají tomu také četné konference, zabývající

se jezuitským životem, jejich uměním a systémem vzdělávání. V sedmdesátých letech

se konalo v Německu sympozium, které se věnovalo přínosu jezuitů baroknímu umění.40

Téměř o dvacet let později , v době oslav 450. výročí založení řádu a 500. výročí narození

Sv. Ignáce, se v roce 1990 konala v Miláně výstava „Ľ architettura della Compagnia di Gesu

in Italia (16. - 18. secolo)“ 41, jejíž úplný katalog vyšel až v roce 1997. Další konference se

pak konaly v Německu, Rakousku a Francii .

V roce 2006 se konala také v Praze mezinárodní konference „Jezuité v českých

zemích“ pořádaná Českou provincií Tovaryšstva Ježíšova a Katolickou teologickou fakultou

Univerzity Karlovy v Praze, z níž bohužel dosud nevyšel katalog a kde se některé příspěvky

37 Rudolf Wittkower, Art and Architecture in Italy, 1600-1750, London 1958. 38 Gauvin Alexander Bailey, Le style Jésuite ń existé paś: Jesuits Corporate Culture and the Visual Arts, The jesuits in Europe, in John W. O'Malley, ed., The Jesuits, cultures, scienses and the arts, 1540 – 1773, Toronto 1999, s. 39 Evonne Levy, Das jesuitische der jesuitischen Architektur, in H. Karner – W. Telesco (Hg), Jesuiten in Wien, Zur Kunst- und Kulturgeschichte der österreichischen Ordensprovinz der "Gesellschaft Jesu" im 17. und 18. Jahrhundert, Wien 2003, s. 231 – 242. 40 Rudolf Wittkower- Irma B. Jaffe (ed.), Baroque Art: the Jesuit Contribution, New York 1972. 41 Výstava se konala v Centro culturale San Fedele, odkud byla přenesena do Florencie do Instituto Stensen.

20

věnovaly této tématice. O dva roky později, v roce 2008 se konalo v Brně mezioborové

sympozium „ Jezuité a Brno , Sociální a kulturní interakce koleje a města ( 1578 –1773)“

Rakušan Richard Bösel, působící v současní době na Rakouském institutu v Římě

a zabývající se převážně italskou jezuitskou architekturou, zastává názor, že jesuitské stavby

jsou sice ovlivněny dodržováním přísných řádových pravidel, ale především jsou od počátku

dány spoluprací a dlouhou stavební tradicí. 42 Domnívám se, ve shodě s Bailym,

ale i Richardem Böslem, že jezuité zcela jistě dodržovali doporučení generálních kongregací,

která byla obvykle pravidly funkčními, doplněnými několika málo doporučeními z hlediska

vzhledu, ale jejich architektura vznikala na podkladě kolektivního jednání a probírání potřeb

té které koleje . Tyto byly následně předány řádovým architektům či delineátorům,

případně architektům či zednických mistrům světským. Klasický model, tandem investor

a architekt, respektive mecenáš a architekt pokládám jen za jednu z mnohých možností,

v jezuitském případě méně frekventovanou . Čím veřejnější a náročnější byla stavební úloha

a očekávání na ni kladené, a čím rozdílnější zájmy se zde nacházely, tím větší souhra všech

činných skupin musela nastat. Byla to spolupráce mecenáše, zadavatele, řádového architekta,

laických bratří a světských architektů a umělců. Jako model ukázkový model takovéto

spolupráce uvádí Richard Bösel stavbu jezuitského kostela S. Ignazio při Collegio Romano

v Říme, jehož mecenášem byl Papež Řehoř XV., z rodu Ludovisi. Jako architekt zde pracoval

v architektuře a umění vzdělaný člen řádu Orazio Grassi a pro Collegio Romano se dochovaly

čtyři návrhy 43, svědčící o důkladné přípravě stavby a o úzké spolupráci zainteresovaných

stran. Kardinál Ludovisi, papežův synovec, chtěl, aby v kostele byla umístěna jeho hrobka

a kostel se stal jakýmsi jeho památníkem. Jezuité v duchu svého velitele Ježíše Krista, chtěli

svůj chrám co nejvíce přiblížit kostelu jeho jména, již v Římě postavenému, ale potřebovali

také, aby kromě toho, že splní potřeby z hlediska provozu při bohoslužbách a zpovědích,

sloužil jako hlavní chrám pro Collegium Romanum, jesuitskou universitu. Kardinál Ludovisi

požádal o spolupráci mimo jiné i architekta Carla Madernu, ale nakonec zvítězil návrh

jezuitského matematika a architekta Orazio Grassiho, profesora na Collegiu Romanu.

Základní kámen byl položen až 2. srpna 1626, a stavba se vzhledem k současným demolicím

části univerzity a starého kostela velmi protáhla, čímž se při její stavbě vystřídalo ještě mnoho

odborníků i mecenášů.

42 Richard Bösel, Herbert Karner, Jesuiten Architektur in Italien ( 1540 – 1773) , Teil 1, Wien 2007, s. 11-21 43 Kopie plánu Orazia Grassi zhotovená Henrim Laloyau, dva anonymní plány a plán Francesca Borrominiho z období kolem roku 1626-1627.

21

Pohled Jeffreyho Chippse Smitha, který se zabývá především jezuitskou

protireformační misijní činností v Německu a zkoumá příčinu, proč mohl německý

katolicismus v silně protestantském Německu za vydatné pomoci četných mecenášů přežít, 44

byl pro mne velmi inspirativní a proto bych se o něm ráda zmínila. Jeho názor na jezuitské

umění koresponduje v mnohém s jezuitským přístupem ke společnosti , jejich postojem

v oblasti umění, jaký jsem měla možnost poznat z jejich záznamů v kronice. Smith se

zaměřuje na období , kdy počaly první jezuitské aktivity na dnešním německém území, tedy

zhruba od poloviny 16. století, kdy se zde začaly šířit Canisiovy texty, 45do konce třicetileté

války. Samostatná kapitola je zde věnována kostelu sv. Michala v Mnichově a knížeti

Wilhelmovi Bavorskému, mecenáši tohoto kostela a náročné stavbě i ikonografickému

programu tohoto kostela.46 Smith přikládá největší význam jezuitské duchovní činnosti,

jejich exerciciím, školství a společenským aktivitám. Ty pak ovlivnily veškerou jezuitskou

činnost, včetně jezuitského umění, malířství , sochařství i architektury. Především ovlivnily

podobu jezuitských chrámů a jejich uspořádání a vybavení, ale také podobu škol

a formu výuky na nich, podobu kolejí a jejich uspořádání atd. Jeho očima vnímáme jezuitské

umění včetně architektury jako součást jezuitské duchovní činnosti, jako jeden z důležitých

nástrojů jezuitské misijní činnosti v intencích Ignáce z Lyoly. Je to nový úhel pohledu, který

stojí na opačném poli proti pohledu 19. století, kdy bylo jezuitské umění vnímáno rovněž

jako nástroj, ovšem v pejorativním významu. Jeffrey Chipps Smith místo propagandy vidí

nejprve vnitřní duchovní práci a zkušenost, předávanou především jezuitským školstvím

a odrážející se ve společenském dění v místě ve kterém jezuité působili. Je to trošku

komplexnější pohled , než pohled 19. století, či první poloviny 20. století, ale jen zdánlivě

je úplně jiný.

Jezuité samozřejmě přesně věděli, jak má jejich architektura sloužit, ale znali také

teoretické traktáty, zabývající se architekturou. V jezuitských knihovnách byly zastoupeny

architektonické traktáty Vitruviovy, Palladiovy, Serliovy, Scamozziho a další.47 Neméně

důležitá byla u jezuitů také stavební praxe. Jezuité měli řadu vlastních praktikujících

delineátorů a teoretiků, kteří z těchto klíčových teoretických děl čerpali a přizpůsobovali

je podmínkám, jaké byly stanoveny kongregacemi a podmínkám lokálním, daným místem

stavby a finančními možnostmi.

44 Jeffrey Chipps Smith, Jesuits and the Art of the Early Catholic Reformation. Princeton University Press, 2002. 45 Ibidem pozn. č. 44, s.18 46 Ibidem, pozn č. 44, s. 57-68 47 Gauvin Alexander Bailey, Le style jésuite ń exite paś, Jesuit Corporate Culture and the Visual Arts, in John W. O'Malley, The Jesuits: cultures, sciences, and the arts, 1540-1773, Toronto 1999

22

První jezuitská kongregace, která se konala dva roky po smrti Ignáce z Loyoly v roce

1558 48 se zabývala především organizační strukturou řádu a určovala pravidla jeho

fungování. Vymezovala pravomoci a povinnosti generála řádu a postupně všech

představených od nejvyššího po nejnižší stupeň řízení.49 Tato konference nastínila jen

obecně, jaké druhy staveb budou jezuité stavět a potřebovat. Její „ Ratio Aedificorum“

určovalo především podmínky funkce budoucích staveb a jejich umístění a vzdělání

jednotlivých členů řádu. Bylo zde řečeno , že jezuitské stavby by neměly být nákladné

ani přepychové, ale měly být solidní. Dalo by se říci, že v prvních letech 17. století platilo

především Vitruviánské „utilitas“ a „firmitas“. Pro kostely pak samozřejmě kromě

předchozích dvou platilo především „venustas“. Jejich vzorem kostel Il Gesů, chrám

s vtaženými pilíři vytvářejícími řadu kaplí po každé straně lodi, ať již byly průchozí, či

nikoli. Nejednalo se ale o kostely s mělkými přízedními pilíři typu „ wandpfeilekirche“,

které vznikly později mimo jezuitské prostředí. Neodpovídaly totiž jezuitskému způsobu

liturgie a nebylo v nich dostatek místa pro kaple a zpovědnice. Kostel s hlubokými kaplemi

nejlépe vyhovoval liturgickým požadavkům jezuitů. Není ovšem jezuitským vynálezem.

Takovéto kaple mezi vtaženými pilíři můžeme najít již v kostelích italské renesance, např.

v kostele S. Andrea v Mantově, projektovaném Leonem Battistou Albertim Jezuitský krátký

transept, jaký najdeme v Il Gesu, je ovšem něco, co domnívám se, jezuitům připsat lze,

i když jen jako znovuobjevení a návrat ke krátkému transeptu gotických katedrál.

Nejdůležitějším spisem, týkajícím se podoby kostelů a jejich liturgického vybavení byl spis

Karla Borromejského „ Instructiorum fabricae et supellectilis et ecclesiasticale“ publikovaný

poprvé v roce 1577 50. Karel Borromejský , milánský arcibiskup v tomto spisku vydal řadu

požadavků, které by měly splňovat římskokatolické kostely. Zhruba šedesátistránkový text

je členěn do 24 kapitol, z níž každá je věnována jednomu tématu.

Nejdůležitější pro chrám bylo místo stavby. To mělo být vybráno po důkladné poradě

tak, aby bylo kolem něj dostatek prostoru a mohli se zde shromažďovat věřící. Zakladateli

kostela doporučoval poradu s architektem. V další kapitole se věnuje formě kostela.

Nejvhodnějším se mu jeví křížový půdorys, protože odkazuje na Kristovo utrpení na kříži.

Symbolika kříže byla v tomto ohledu velmi důležitá. Kostel na křížovém půdoryse se zdál

48 ibidem pozn.č. 35 a např. také Jeffrey Chipps Smith, Jesuits and the art of the early Catholic Reformation in Germany, Princenton University Press 2002, s. 104-108 49 Constitutiones Societatis Iesu, anno 1558, Rom in aedibus Societatis Jesu , Reprinted from the Originál Edition with an Apendix containing a Translations and Several importand Dokuments, Caecum scelus omne- Virg., London 1837 http://books.google.cz/books?id=2GkEAAAAQAAJ&pg=RA1-PA80&lpg=RA1-PA80&dq=general+Congregation+of+1558& 24.4.2010 50http://www.memofonte.it/home/files/pdf/scritti_borromeo.pdf, 5.6.2010

23

Karlu Borromejskému vhodný také z hlediska provozu. Připouštěl ale také jiné půdorysné

tvary. Půdorys bylo vždy potřeba přizpůsobit funkci kostela.

Další kapitola je věnována vnější podobě kostela, zejména průčelní fasádě. Ta měla

být architektonicky bohatší, než fasády boční a měla mít tři vstupy do kostela. Nad ústředním

portálem doporučoval umístit sochu nebo obraz Panny Marie s Ježíškem, nad pravým

portálem potom měl být umístěn obraz světce, kterému je kostel zasvěcen a nad levým

portálem měl být umístěn světec, který je v místě uctíván. Čtvrtou kapitolu věnuje vstupu

do kostela – atriu, portiku a vestibulu. Portikus doporučuje lemovat mramorovými sloupy.

V páté kapitole se věnuje konstrukci a vyzdvihuje především klasickou bazilikální podobu

kostela. Šestá kapitola je věnována podlaze. Podlahu doporučuje vydláždit solidním

mramorem nejen uvnitř chrámu, ale také kolem chrámu. Dále se pak věnuje vstupům,

respektive dveřím, oknům, schodištím a schodišťovým stupňům. Desátá kapitola popisuje

hlavní kapli, jedenáctá hlavní oltář. Ten má být postaven na vyvýšeném místě zalitém

světlem a má být viditelný ze všech částí chrámu.

Karel Borromejský také doporučoval z jakých materiálů a jak má být proveden hlavní

oltář a oltáře v bočních kaplích. Chór kostela byl vlastně jakýmsi chrámem v chrámu a měl

být vždy klenutý, a to i v případě , že kostel zaklenut nebyl, neboť jeho klenba byla odrazem

nebes. Nejvhodnější klenbou chóru byla kupole. Dále Karel Borromejský líčí, jak má

vypadat schránka na eucharistii, popisuje, jak uspořádat a vyzdobit malé kaple. Kaple jsou

zde popsány do nejmenších detailů, konstrukcí počínaje a závorou před kaplí konče.

Důležité také bylo, aby z malých kaplí bylo vidět na hlavní oltář. Důležitý byl také počet

zpovědnic a to, jak byly uzpůsobeny a velký význam v uspořádání chrámu měla také

kazatelna a její umístění a výzdoba.

Takto Karel Borromejský sepsal ještě celou řadu dalších doporučení k tomu, aby

kostel dobře plnil své poslání a aby se v něm věřící dobře orientovali a aby jim byl pomocí

sochařské, obrazové a freskové výzdoby zprostředkován přímý kontakt s biblickým příběhem. 51 Výběr světců, jejich způsob uctíváni a jejich oslava v obrazech a sochách byl určen

tridentským koncilem a měl být dodržován. Pro německou asistenci vyšel tento spisek Karla

Borromejského v roce 1577 v Mnichově a můžeme říci, že v jezuitském prostředí byl ctěn

a respektován. Všechna tato doporučení velmi pěkně interpretuje Petra Nevímová. 52

51 Carlo Boromeo, Instructione Fabricae et Supellectilis Ecclesiasticale, in http://www.memofonte.it/home/files/pdf/scritti_borromeo.pdf, 20.6.2010 52 Své přiblížení textu Karla Boromejského jsem kromě jeho Instructione Fabricae et Supellectilis Ecclesiasticale čerpala z : Petra Nevímová, Barokní kostel, chrám Boží nebo sbírka uměleckých předmětů. In Architektura v prostoru a čase, časopis Souvislosti 1/2001

24

Jezuité i přes všechna doporučení , která sepsal Karel Borromejský ke kostelům

pociťovali potřebu jakési „ normalizace“ svých budov, tak, aby odpovídaly jejich potřebám.

To se týkalo zejména kolejí. V tomto ohledu vkládali naději do třetí jezuitské generální

kongregace , která se konala v Neapoli, ale ani ta jezuitům nepřinesla žádná pevná pravidla

pro podobu jejich kolejí. Stručná pravidla pro stavbu kolegií, profesních domů a kostelů byla

vydána za generalátu Everarda Mercuriana ( 1573 – 1583), který přinesl společnosti jakousi

ústavu, sestavenou z rukopisů sv. Ignáce. Zde bylo snad poprvé slovní spojení „nostro modo“.

Tento pojem ale nelze tedy chápat, jako něco, co by vyjadřovalo vzhled jezuitských staveb.

Jedná se spíše o specifičnost jezuitského způsobu života, zejména veřejného, který pak přímo

ovlivnil funkci a uspořádání staveb. Naprosto přesná a pevná pravidla, jak mají jezuitské

stavby vypadat nebyla ale vydána nikdy. Společnost nakonec připustila přizpůsobení staveb,

zejména kostelů, lokálním podmínkám místa, kde kolej sídlí, což bylo v podstatě legalizování

dosud obvyklého způsobu utváření jezuitského kostela a koleje. Koleje neměly vypadat jako

šlechtické paláce, ale měly být napohled prosté, bez zbytečných ozdob, zdravé, přiměřené,

pevné a masivní. Umístěné měly být tak, aby mohli jezuité dobře vykonávat svoji misijní

činnost. Stavby vždy vychází především ze základních funkčních požadavků, které jsou dány

způsobem provozu. Kostel oslavuje hlavního světce kostela a celou řadu dalších světců,

zejména nových významných jezuitských osobností a světců, ale také světců, které

momentálně preferoval papežský stolec a světců, které již před příchodem jezuitů uctívalo

místní obyvatelstvo, ať již to byli světci lokálního či širšího významu.

Koleje, zejména v první polovině 17. století, měly být především kvalitně provedené,

z trvanlivých materiálů, aby nemusely být často nahrazovány jinými , což by bylo

neekonomické. Kromě prostoty a jednoduchosti , kterou pak takováto stavba měla působit ,

byla požadována přiměřenost – „ commoditas“ a účelnost – „ utilitas“. Jednoduchá masivní

stavba pouze s nemnohou výzdobou zaručovala bezproblémové užívání po dlouhá desetiletí.

Vždy stačila jen pravidelná údržba a kolej mohla , pokud se nezměnili jiné podmínky,

bez problému fungovat i několik desetiletí. Požadavek jednoduchosti a masivnosti fasád

jezuitských kolejí byl s příchodem generála Giana Paola Olivy 53 pomalu opouštěn a nejen

kostely, ale i koleje vypadaly již daleko honosněji, než v první polovině 17. století. Pravidla,

která byla od prvopočátku porušována pouze výjimečně, přestávala postupně platit. Historik

53 Giovanni Paolo Oliva byl generálem řádu od roku 1664 až do své smrti v roce 1681

25

umění Francis Haskel říká tomuto období Olivova perioda.54 Ovšem v době, kdy se stavěla

znojemská kolej, platila tato pravidla ještě beze zbytku.55

Ukázkový model přístupu jezuitů ke stavbě najdeme přímo opět v Římě a to

při stavbě hlavního jezuitského kostela, kostela a Il Gesu v Římě. Základní myšlenka postavit

nový velký kostel vznikla ještě za života Ignáce z Loyoly. Ten si přál postavit kostel

zasvěcený duchovnímu veliteli, Ježíši Kristovi.56. Vše se realizovalo jen o několik málo let

později a to s finančním zajištěním kardinála Alessandra Farnese, který pro kostel dodal také

vlastního architekta, Jacopa Barozziho, il Vignolu.Ten ovšem byl povinen spolupracovat

s jezuitským architektem a generálem Giovannim Tristanem, který kontroloval jednotlivé

plány a detaily architektury. Vignola plnil představy kardinála Farnese a Tristano tyto

představy koordinoval dle potřeb jezuitů.

Tato interpretace procesu vzniku kostela Il Gesu není dnes konečnou a jedinou.

Přesto princip široké spolupráce, jakési týmové práce zůstává u jezuitských staveb

nezměněn. Clare Robertson zmiňuje Klause Schwagera, který objevil korespondenci z roku

1548, v níž se píše, o velkém a luxusním domě , který nakreslil jezuita a dvořan Pavla III.

Pietro Codaccio. Tedy ještě předtím, než Alessandro Farnese nechal zhotovit první

dokumentaci pro kostel Il Gesu od Jacopa Barozziho il Vignoly. Klaus Schwager uvažuje

o tom, že podoba kostela byla možná více ovlivněna papežem Pavlem III. než Alessandrem

Farnese a jeho architekty. Nic to ovšem nemění na tom, že podstatná aktivita byla jezuitská.

Mění to jen názor, že luxus byl do stavby dodán kardinálem Farnese. Nákladné kostely

jesuité stavěli již od počátku, tj. od založení řádu. 57 Jak se stavba kostela Il Gesu

protahovala , zasáhla do ní poté ještě řada dalších , včetně Jacoma della Porty a řádového

architekta Giovanni de Rosiho. Několik modelových ichnographií výše zmiňovaného Rosiho

se nachází v Biblioteca Estense v Modeně.

Jsem přesvědčena, že jezuité snad ani neměli kostel, který by byl od počátku

projektován a stavěn pouze světskými architekty a staviteli. Dobrý příklad spolupráce

řádových odborníků se světskými zednickými místy uvádí vynikající magisterská práce

Lenky Češkové, která popisuje stavbu jezuitských kolejí a kostelů v Jihlavě a Opavě. Zde je

54 Více k tomuto viz také Josef Connors, in John W. O. Malley, The Jesuits: cultures, sciences, and the arts, 1540-1773, Part seven , s. 700-707, Toronto 1999 55 Haskell, Francis , Patrons and Painters; Art and Society in Baroque Italy. Yale University Press., 1980, s. 88–92, Haskell, Francis , The role of the patrons in Rudolf Wittkower, Baroque Art: The Jesuit Contribution, New York: Fordham Press, 1972 56 http://www.chiesadelgesu.org/documenti/presentazione_chiesa_del_gesu_roma.pdf, 22.4. 2010 57 Clare Roberthson, Two Farnese Gardinals and the Question of the Jesuit Taste, in John W. O'Malley, The Jesuits: cultures, sciences, and the arts, 1540-1773, s. 134 – 148, Toronto 1999

26

zřejmá nejen spolupráce řádového delineátora pátera Tobiáše Geblera se světskými staviteli,

ale i jeho podstatný podíl na podobě obou staveb. 58

Jistě existovala celá řada dalších takovýchto delineátorů o kterých, pokud nemáme

jejich korespondenci, nic nevíme. Oni sami se obvykle touto prací příliš nechlubili, byla to

jen jejich práce, jedna z mnohých, které vykonávali. Důkladným a velmi podrobným studiem

všech dochovaných pramenů je tato skutečnost stále více potvrzována.. U kostelů můžeme

předpokládat větší podíl práce světských architektů, které obvykle doporučil donátor, jenž

stavbu také financoval. Představy donátora a jeho architekta byly poté jezuity ve větší či

menší míře akceptovány či korigovány. Tento model výstavby jezuitských kostelů zřejmě

fungoval i v naší oblasti. Podíl vlivu mecenáše se odvíjel nejen od množství vložených

prostředků, ale zejména od slávy architekta, kterého mecenáš přivedl. Obvykle se vliv

mecenáše projevil nejvíce při tvorbě průčelí kostela. Např. Herbert Karner uvádí,

že o nové fasádě jezuitského profesního domu ve Vídni rozhodla vdova po císaři Ferdinandu

II. vévodkyně Eleonora Mantovská a její vytvoření zadala architektu Filibertu

Lucchesemu. 59 Existuje řada příkladů respektování mecenáše i řada případů, kdy tomu tak

nebylo. Teorii vlivu mecenáše a jeho ovlivňování podoby stavby podporuje a na řadě

případů i dokazuje Petr Fidler . 60 Jeho argumentace jsou přesvědčivé, ale domnívám se,

že trochu pomíjejí vliv samotných jezuitů a jejich delineátorů nebo poradců – „ consiliarius

aedificiorum“ , kteří měli také jistě podíl na výsledné podobě jezuitských staveb, 61

protože jezuité se vždy svými stavbami vážně a zodpovědně zabývali. Ať již jsou dnes

známí, či ti dosud neznámí.

Jezuitští delineátoři a teoretici architektury byli lidé zabývající se stavbami obvykle

po celou dobu své jezuitské praxe . Byli vzděláváni na jezuitských školách a kromě

základního klasického a teologického vzdělání byli obvykle také vzděláni v matematice

či „ fyzice“ . Přímé architektonické vzdělání bylo kromě četby traktátů o architektuře

získáváno poznáváním skutečné architektury. Jezuité měli výhodu, že během své služby

v řádu dokázali vystřídat celou řadu kolejí a doplňovat tak své teoretické znalosti praxí. 58 Lenka Češková, „Collegii Societatis Jesu conceptus, et ideae" Plánování, výstavba a funkce jezuitských kolejí v Opavě a v Jihlave ve druhé polovině 17. a na počátku 18. století – diplomová práce, Brno 2005 59 Herbert Karner, Die drei Wiener Bauanlagen der Jesuiten: Topographie und Wirkung, in Die Jesuiten in WienZur Kunst- und Kulturgeschichte der österreichischen Ordensprovinz der "Gesellschaft Jesu" im 17. und 18. Jahrhundert, Wien 2003, s. 39-47 60 Petr Fidler, Zum Mäzenatentum und zur Bautypologie der mitteleuropäischen Jesuitenarchitektur, in: Herbert Karner-Werner Telesko (edd.), Jesuiten in Wien, Wien 2003. 61 Nejvýznamější takýto poradci byli řádoví architekti Giovanni Tristano, Giusepe Valeriano a Giovanni de Rossi. V naší oblasti byl potom nejvýznamnějším jezuitským architektem a umělcem Andrea Pozzo. Všichni jsou uvedeni v diplomové práci Lenky Češkové – viz pozn. č. 56, kde najdeme v pozn. .č. 56 . i odkazy na literaturu, která o nich hovoří.

27

Existovali samozřejmě i jezuitští autoři architektonických traktátů. Ti nejznámější

navazovali na klasické architektonické traktáty, reprodukovali je, přizpůsobovali a inovovali.

Příkladem může být španělský jezuita Juan Bautista Villaplando, žák Juana Herrery,

královského architekta Filipa II., který napsal traktát „ Ezechielis Explicatio “ (1596-1604),

knihu o proroku Ezechielu a jeho vizi Šalamounova chrámu., kde se Villaplando pokouší

spojit Šalamounův chrám s Vitruviánskými teoriemi architektury. Italský jezuita Giuseppe

Valeriani 62 připravil pro pátou generální kongregaci v roce 1593 podklady pro stanovení

pravidel a parametrů jezuitských staveb a byla ještě řada dalších. Jezuité se dokonce

pokoušeli při Collegiu Romanu zřídit vlastní akademii architektury, jejímž vedením pověřili

roku 1615 Orazia Grassiho. Akademie měla vychovat dostatek odborníků na architekturu,

kteří by pak fungovali ve všech provinciích, ale tato separovaná výuka zřejmě neměla přílišný

úspěch a tak akademie brzy přestala fungovat.

Přesto, že jezuité často využívali služeb renomovaných architektů projektujících

pro řadu kolejí v dané oblasti, vždy jim podklady pro jejich práci, ať již tzv. „ prima

elineatione“ nebo písemný program, připravovali sami jezuité. Skutečný proces stavby byl

poté ovlivňován ještě střídáním rektorů a jejich novými požadavky a preferencemi,

ale i finančními možnostmi jednotlivých kolejí. Podmínky za jakých se v centrech

uzavřených městských aglomerací stavělo neumožňovaly rychlé dostavění během funkčního

období jednoho rektora, ale mnohdy ani ne během života jednoho mecenáše. 63 Na stavbě se

střídali také „ coadiutores“ , kteří měli stavbu na starosti a do stavění vstupovala řada dalších

faktorů. Až do poloviny 17. století musíme také zde ve střední Evropě počítat s problémy

způsobenými třicetiletou válkou. Pokud se zrovna nehnala krajem, kde jezuité měli kolej,

živili a starali se o řadu vojáků, připravených k obraně města a odváděli císaři válečné

kontribuce, jež obvykle překračovaly jejich možnosti. Jen díky podpoře a pomoci obyvatel

města, ať již z řad šlechty či měšťanstva se dařilo pomalým tempem ve stavbě pokračovat.

Původní názor, že třicetiletá válka dokázala zastavit stavby a že se v tomto období nestavělo

je dnes již vyvrácen. Je doloženo, že se stavělo i během války. Do hry ale v tomto období

vstoupila řada faktorů, jako trvalá vojenská stráž u koleje, která musela být ubytována

a živena, a řada dalších, které mohly ovlivnit a také většinou ovlivnily podobu jezuitských

staveb. 62Giuseppe Valeriani „Librum de ea arte (Architecturae“ . conscribebat, quem Societati magno usui ad templa altariaque, nostra consuetudine, decore exornanda opportunum fore iudicabant)“- údaje o Valrianim čerpány z: http://archiv.ub.uni-marburg.de/diss/z2000/0400/html/Htmlpro/Kolleg/Grafik/Bau.htm, 12.10.2010 63 Právě poměrně brzká smrt hraběte Michaela Adolfa z Altannu v roce 1636 způsobila obrat v mecenášství znojemské jezuitské koleje, jak si později na příkladu samotné této koleje ukážeme. Jeho potomci se ještě více soustředili na školu a divadlo, méně na stavební činnost koleje.

28

Pokud se zamyslíme nad tím, jak jezuité svoje stavby promýšleli a poté následně

stavěli, můžeme říci , že tam je třeba hledat obsah jezuitského „ noster modus“. Snaha o řád

a pravidla byla jednoznačná a daná kongregacemi. Ale těmto pravidlům platícím pro stavby,

které určovaly jejich kongregace byla nadřízená pravidla apoštolských misií a místní

podmínky. Jezuité vedli dlouhé diskuze o svých stavbách od počátku, kdy pojali úmysl

stavět, až po diskuzi o díle poté, kdy jej začali užívat. Diskutovali otázky funkce, vzhledu,

využití prostoru, výzdoby, ekonomiky a další drobná i velká témata. Myslím, že způsob

promýšlení a diskuze o stavbách, dosáhl vysokého stupně stavební přípravy staveb. Jako

člověk zabývající se celý život projektováním staveb a stavěním, mohu říci, že ani v dnešní

době jsme mnohdy nedosáhli této úrovně přípravy staveb, ať již při promýšlení účelnosti

a funkčnosti - „ utilitas“, nebo ekonomiky – „ distributio“ , či po stránce úvah

o přiměřenosti – „ commoditas“ . 64

O stavbách se především psalo, poté diskutovalo a teprve poté přišla delineace.

Pro místo, které bylo vybráno jako sídlo koleje, kde již obvykle jezuité sídlili v nějakém

provizoriu a kde byla plánována výstavba nové koleje , byl vypracován projekt, který byl

důsledně diskutován v místě koleje, poslán provinciálovi k další diskuzi , případně byl znovu

upravován. Projekt musel odpovídat nejen po stránce funkce, ale musely být především také

řádně stanovené náklady stavby, její cenová kalkulace Poté byl odeslán do Říma

ke schvální. Připomínky generála řádu musely být akceptovány a projekt pak měl být znovu

opraven. Teprve potom mohli jezuité stavět. Dostavbou ovšem diskuze o stavbě nekončily.

Poté, co provoz stavby prověřil účelnost dosud postaveného, diskutovalo se o tom, jak

stavba vyhovuje a co by mělo být provedeno jinak. Zda dílo odpovídá technicky a

dispozičně a proporčně, tedy zda je dostatečně „ utilitas“ a „ commoditas“ .

Rozdílné funkce koleje a kostela, určovaly předem rozdílnou výzdobu, u kostela

výrazně spojenou s reprezentací. Protože ale jezuité , jako všechny církevní řády podléhali

nejvyšší autoritě církve , papeži, vztahovaly se na ně samozřejmě také všechna nařízení

papeže, papežské bully, ale také ustanovení kongregace Propaganda Fide, shromáždění

Svatého stolce, ustavené v Římě v roce 1622 papežem Řehořem XV z rodu Ludovisi, které

mělo za cíl šířit křesťanství v oblastech, které byly jinověrné, ať již se jedná o luteránství, či

jiné. Kongregace určovala pravidla fungování řadě řádů. Toto organizace, propagátorka víry

je velmi významná a myslím, že zdaleka není doceněno, jakým způsobem ovlivňovala

činnost řádu a tím potažmo i staveb, které jednotlivá kolegia stavěla. V našich podmínkách

64 Marcus Vitruvio Polio, De Architectura Libri decem , Liber I, kap I - III

29

je poměrně pěkně zpracovaná činnost této kongregace Pavlem Balcárkem. 65

Jezuité vzhledem ke své výrazné společenské aktivitě, směrující jejich život nikoli

dovnitř řádu, k uzavřenosti před světem , jak je tomu zvykem u některých mendikantských

a klauzurovaných řádů, ale směrem ke společnosti, k výrazným společenským aktivitám,

jako bylo vzdělávání mládeže, divadlo, hudba, různé náboženské slavnosti a svátky. Jezuité

těmto společenským potřebám museli podřídit nejen architekturu svých kolejí a škol,

ale také kostelů. Jezuitské chrámy a jejich výzdoba byly přizpůsobeny jakési divadelnosti.

O tom pěkně pojednává Herbert Karner, když píše o utváření fasády kostela jezuitského

profesního domu ve Vídni. 66

Právě proto, že pojem „ noster modus „ je spíše záležitostí procesu utváření stavby

a její funkce, můžeme najít v jedné provincii, či v její části jezuitské stavby, které se něčím

podobají. Podobnost je ve způsobu uspořádání - „ dipositio“. Pokud již totiž nějaká

předchozí stavba byla postavena tak, že splňovala ony podmínky dokonalé funkčnosti ,

využili ji jezuité jako vzorovou stavbu a modifikovali na podmínky dané jiným místem

stavby . Jezuité byli velmi praktičtí. Něco, co jim po všech stránkách vyhovovalo neměli

důvod měnit. Plány od časem ověřených staveb si navzájem posílali, vyměňovali

a sdělovali si přednosti takovéhoto uspořádání a jeho slabiny. Plány pak byly předmětem

široké diskuze a byly nově zpracovávány a modifikovány pro dané konkrétní místo. Tak

můžeme na řadě kolejí spatřit do zahrady vysunuté křídlo s refektářem. Najdeme jej

v bavorském Landshutu, stavěném před rokem 1670, Ambergu, navrženém kolem roku 1630

a řadě dalších. Vysunutím křídla s refektářem nebo s ložnicemi obvykle jezuité řešili problém

nedostačující plochy hlavní parcely. V případě refektáře byl současně s nedostatkem

prostoru vyřešen také problém oddělení provozu s možností přístupu cizích, byť pozvaných

osob od uzavřeného provozu koleje. Refektář býval často využíván v době oslav, které se

obvykle v létě konaly v zahradě u refektáře a jeho vysunutí mimo kvadraturu zajistilo klidný

a návštěvami nerušený chod koleje i v období oslav v zahradě. V podmínkách konkrétních

míst pak vyrůstali variace určitého vytvořeného vzorce. Byla vytvořena jakási norma. Kolem

roku 1680 byl normovým refektářem moravských jezuitů refektář Svidnický. 67

Pokud hovoříme o jezuitském „ noster modus“ , nemůžeme pominout také

nepodstatnější věc při plánování jakékoli jezuitské stavby, a tou byl výběr místa. Jezuitský 65 P. Balcárek, Kongregace pro šíření víry v době třicetileté války ( její působnost, organizace, chod kanceláře a archiv) in SPPFBU, C50, Brno 2003 66 Herbert Karner , Die drei Wiener Buanlagen der Jesuiten: Topogrphie und Wirkung. Wien 2003, s. 41-55 67 jezuita Řehoř Hohenegger ve svém pojednání o jezuitské koleji ve Znojmě přímo píše, že refektář byl vytvořen podle Svidnické normy – viz MZA, E 33, 49 A, s. 5

30

urbanismus je specifickou záležitostí a jeho principy jsou dány již samotnou funkcí řádu, tak

jak ji stanovil sám Ignác z Loyoly. Stěžejní dílo, věnující se jezuitské městské strategii, je dílo

Tomase Lucase: „ Landmarking: City, Church & Jesuit Urban Strategy.“ Thomas Lucas

uvádí, že jezuitskou městskou strategii stanovil již zakladatel řádu sv. Ignác z Loyoly, který

vycházel především z misijního a vzdělávacího úkolu řádu. V našich zemích to zpočátku byl,

jak již jsme uvedli výše Petr Canicius, kdo vybíral místa budoucích kolejí 68 Ten byl

v období před rokem 1600 hlavním jezuitským lokátorem. Po polovině 15. století cestoval

Evropou a hledal možná místa, kde by mohly být jezuitské koleje a školy. Sám vybral místa

kolejí ve Würzburgu, Mnichově, Ingolstadtu, Mainzu, Insbruku, v Praze a řadě dalších měst.

Poznal urbánní situaci napříč celou Evropou, stejně skladbu obyvatelstva v jednotlivých

zemích a jeho mentalitu. Napsal stovky dopisů vládcům jednotlivých zemí

i knížatům jednotlivých měst. Přesně věděl, jak má vypadat místo, kde bude umístěna

jezuitská kolej a universita či gymnázium. Protože základem jezuitské činnosti byla práce

s mládeží, mohli jezuité plnit svoji misi nejlépe tam, kde byl dostatek mládeže a kde panoval

čilý ruch. Nejvhodnější byla centra měst, nejlépe u rušných křižovatek. Podle sv. Ignáce

takováto poloha slibovala možnost intenzivní práce ať již výuky nebo výchovy slovem

Božím. 69 Proto bylo pro umístění koleje a školy důležité nepřímo i jezuitské „ Ratio atque

studiorum Societatis Iesu“, 70 jehož podmínky si mohla každá jednotlivá škola ještě

přizpůsobit a stanovit vlastní řád podle místa působení .71

Jezuitská kolej ve Znojmě

1. Stavba jezuitské koleje ve Znojmě.

1. I. Krátké medailony některých členů znojemské jezuitské koleje, kteří se

zasloužili o znojemské jezuitské stavby.

68 Ivana Čornejová, Tovaryšstvo Ježíšovo v Čechách, Praha 1995. s.32 -36, Thomas M. Lucas , SJ, Spirit, Style, Story, Loyola Press , Chicago, 2002, in Thomas M. Lucas SJ, Peter Canisius: Jesuit Urban Strategist, s. 283 - 302 69 Vice o problému místa viz. Thomas M. Lucas, Landmarking: City, Church, & Jesuit Urban Strategy, Chicago 1997, Loyola Press, bohužel tato kniha je v našich knihovnách nedostupná. 70 Jezuitské Ratio Studiorum , viz také Vincent J. Duminuco ed. ,příspěvky z konference – The Jesuit Ratio studiorum: 400th anniversary perspectives, Fordham University in October of 1999, dále také, G.M. Pachtler S.J., Ratio Stuidiorum et institutiones scholastice Societatis jesu per germaniam olim vigenes collectae conncinatae dilucidataee, in Karl Kehrbach, Monumenta germanicae pedagogica, Berlin 1890 71 K. Bobková – Valentová, Každodenní život učitele a žáka jezuitského gymnásia, Praha 2006, s. 20

31

Ve Znojmě od počátku uvedení jezuitů do města působila celá řada významných

osob, kteří se něčím výjimečným zapsali do dějin. Ať již to byla celá řada varhaníků ,

hudebních skladatelů, kteří se zde vyučili, nebo řada filozofů i matematiků. Do čela této řady

můžeme symbolicky postavit prvního rektora, respektive v prvním období koleje pouze

vicerektora Jana Drachovského. Jan Drachovský byl autorem české gramatiky: Grammatica

Boemica in quinque libros divisa… (1660), určené pro jezuitské školy. Snažil se

o vystižení dobového jazyka , jak mluveného tak i psaného. Do Znojma jej přivedl

František kardinál z Ditrichsteina, který jej již předtím povolal do Lipníka, aby v Lipníku

a jeho okolí jako misionář prováděl reformační činnost .72 Ze všech známých osobností,

které ve znojemské koleji působili bych ale ráda zmínila pouze ty, kteří svojí činností

ovlivnili podobu jezuitských staveb ve Znojmě a kteří na svoji „ fama posthuma“ teprve

čekají.

Řehoř Bohatý - Gregorius Bohaty. ( ve Znojmě od roku 1633 do roku 1637)

Tento rektor působil ve Znojemské koleji v době od roku 1633 do roku 1637 .

a přesluhoval ve znojemské koleji téměř o celý rok. Narodil se 18. února 1587 v Brně 73

a do řádu vstoupil až ve svých 22 letech, roku 1609. Jeho výchovu ovlivnil P. Adam

Krawarsky. Ještě před vstupem do řádu ale absolvoval studia filosofická a teologická.

Působil v řadě kolejí, vždy převážně tam, kde se chystala nějaké stavba, neboť jak je

uvedeno v jeho elogiu, měl ekonomické schopnosti, týkající se staveb a jejich delineace.

V mnoha kolejích působil jako rektor. Podle Anny Fechtnerové 74 to bylo v Jindřichově

Hradci, Klatovech, Znojmě, Kladsku a Hradci Králové a zasloužil se zde o řadu jezuitských

staveb. Zdá se, že jeho prvním dílem, na němž se podílel byla jezuitská kolej, seminář

a kostel sv. Magdaleny v Jindřichově Hradci, kde se začalo stavět po požáru, který v roce

1615 poničil kolej a seminář. S rekonstrukcí koleje, semináře a kostela se započalo roku

1621 a v elogiu Řehoře Bohatého je uveden jeho podíl zejména na delineaci kostela sv.

Magdaleny. / 26/ Kolej a seminář v Jindřichově Hradci prý zcela dostavěl. Kromě zásluh o

chrám sv. Magdaleny se mu podařilo dosáhnout za finanční pomoci hraběnky Montfortové

odstranění dluhu semináře. Podíváme – li se na současnou podobu kostela sv. Magdaleny, 72 Více k tomuto viz.: Josef Jireček, Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku, sv. I, Praha 1875, s. 170 a Wisnar Julius, Über einige hervorragende Persönlichkeiten, welche am Znaimer gymnasium in der Zeit von 1624 dis 1850 wirkten ader mit der Anstalt im zusammenhange standen. In Znaimer Gymnasium, Znaim 1913 73 Jeho elogium je uloženo in: NKP, ORST, MS, XXIII, C 104 f s. 72 -74 a XXIII C 105/ 6 f. , s. 289r. 74 Anna Fechtnerová, Rectores collegiorum Societatis lesu in Bohemia, Moravia ac Silesia usque ad annum MDCCLXXIII iacentum. Pars II. Pragae MXMIII

32

můžeme vidět některé prvky, které jsou velmi blízké prvkům na jedné „ orthographii“

nacházející se v archivu Znojemských jezuitů. 75 ortografie z archivu znojemských jezuitů je

pravděpodobně mladší, než kostel sv. Magdaleny. Vidíme na ní jednolodní kostel,

s manýristicky vypracovanými okny v závěru chóru., kdy hlavním výtvarným prvkem

je kamenická práce kolem zdvojeného okna, s trojúhelným frontonem, v našich oblastech

velmi netypického a řešeného podobně, jako okna florentské renesance, ovšem s přidanými

prvky, které v klasické florentské renesanci již najít nemůžeme, jako je právě onen trojúhelný

fronton nad zdvojeným obloukovým oknem, doplněný ušima s kapkou. /1/ Je to velmi

archaické a dá se říct, že by to mohlo být dílem severoitalského kameníka v období před

rokem 1600. Oba kostely, jak ten Jindřichohradecký, tak ten na znojemském plánku,

vykazují manýristické, protobarokními i barokními vlivy. Jakoby byly postaveny počátkem

17. století a později doplněny již raně barokními prvky. U kostela sv. Máři Magdaleny jsou

to pilastry s patkami a hlavicemi vynášejícími kladí říms, u onoho znojemského plánku je to

pohled na vstupní část chrámu, kdy můžeme vidět trojosou fasádu s pilastry s patkami

a hlavicemi, vynášejícími zdvojenou zalamovanou římsu. Fasáda je tříosá, se vstupem

uprostřed a dvěma řadami oken nad sebou, vždy v poli mezi pilastry. Nad nimi potom

můžeme vidět konchy, které zasahují až pod horní římsu a spodní pás římsy přes ně probíhá.

Je to zvláštní řešení s řadou prvků, které jsou jakoby nelogicky vzájemně spojeny. Tato

delineace kostela mi v mnohém připomíná kostel sv. Máří Magdaleny v Jindřichově Hradci

právě pro onu nesourodost a nevyváženost, které z obou těchto staveb při pohledu na ně

cítíme. Tento plánek zřejmě pochází z dílny jezuitského delineátora, a dovedu si představit,

že mohl být dílem rektora Řehoře Bohatého. S jistotou doložená je jeho delineace kostela sv.

Vojtěcha a jezuitské koleje v Opavě, která i když nebyla realizována, zůstala dochována jako

ichnographie, na níž je podrobně vykreslen kostel sv. Vojtěcha a pouze schematicky přilehlá

kolej. Z rubové strany je poté napsáno „P.‘s

Bohati quae etiam habetur Pragae in Archivio. „ 76

V Kladsku působil v době blížících se válek a ve Znojmě jej v kronice uvádějí mezi

léty 1633 – 1637. Podle M. Švábenského přišel do Znojemské koleje koncem roku 1634

a odcházel z koleje 20. května 1637. 77 Jeho posledním působištěm bylo pražské

Klementinum, kde dal do pořádku archiv provincie po stránce stavební. Zde také zemřel 27.

listopadu 1662.. Z jeho elogia se nedovíme nic příliš konkrétního, ale jisté je, že v městech, 75 MZA, 49 E, 687, 2009/11/10/5825 76 Lenka Češková, „Collegii Societatis Jesu conceptus, et ideae" Plánování, výstavba a funkce jezuitských kolejí v Opavě a v Jihlave ve druhé polovině 17. a na počátku 18. století – diplomová práce, Brno 2005, s. 52-54 77 Mojmír Švábenský, Jezuité ve Znojmě. 1243-1773. Inventář, Brno 1953

33

kde rektor Řehoř Bohatý působil, se zabýval stavbami, ať již jako delineátor, nebo jako ten,

kdo stavbu připravoval nebo vedl a staral se o její stavební a ekonomické záležitosti. Ze

Znojemské jezuitské kroniky se příliš o případných znojemských delineacích nedozvíme.

Kronika byla psána zpětně a o rektoru Řehoři Bohatém se zmiňuje jen několika větami. Jsou

v ní ale opisy jeho dopisů do koleje, kdy radí rektorům či coadjutorům temporalis, jak právně

a technicky opatřit majetek tam, kde se vyskytoval nějaký spor či právní problém. 78

Mathia Hartman ( ve Znojmě od roku 1642 do roku 1645)

O tomto rektorovi, který přišel do Znojma 21. srpna roku 1642 79, toho příliš známo

není. Než se stačil seznámit s problémy znojemské koleje , zřítila se luteránská věž postavená

před průčelím kostela sv. Michala a poničila celou loď kostela. Rektor Hartman musel

rychle , navzdory nepříznivé situaci, bídě, válce a moru, zajistit opravu a stavbu kostela sv.

Michala a přivést ji pod střechu V jeho elogiu se o tom mnoho nepíše. 80 Mathia přišel

do Znojma z Plzně , kde působil jako „ Coadiutor siritualis formatus“ . Největším počinem

za dobu jeho působení v řádu byla jeho práce pro znojemskou kolej a kostel sv. Michala.

Zemřel na mor ve Znojmě v roce 1646. Zůstal po něm v hrubé stavbě dostavěný chrám,

o jehož stavbu pečoval s obzvláštním nasazením. Posílal desítky prosebných dopisů

o pomoc, pořádal sbírky, zajišťoval řemeslníky a radil se s odborníky. Podařilo se mu zřejmě

shromáždit docela slušnou sbírku peněz ve zlatě a stříbře, protože po jeho smrti byl jeden

z otců, Ludvík Schwarz, přesvědčen, že musí být ještě někde ukryty peníze, které rektor

na kostel shromáždil. Dle korespondence, která se dochovala, mu byl při stavbě kostela velmi

nápomocen bývalý rektor znojemské koleje Řehoř Bohatý. Více údajů o rektoru

Hartmanovi nenajdeme ani v jeho elogiu. Avšak i z těchto skromných údajů je jasné, že

rektor Hartman nebyl oním člověkem, který by provedl delineaci kostela sv. Michala.

Arnoldo á Campo ( ve Znojmě od 1654? do 1658)

Tento rektor působil ve Znojmě od roku 1654, případně 1655. V katalozích koleje

a v kronice se píše, že byl Belgičan . V kronice dále píší, že byl urozeného původu

a srdečné povahy. Před svým příchodem do Znojma byl vojenským vicetribunem , ( vice

Tribunus) ovládal skvěle jízdu na koni, byl znalý galského jazyka, byl výbušný

78 AMB, A 135, s. 180 – 183 rok 1658, roz 79 NK, Jezuitica IIIo – 482, p.č.501, katalog koleje 1643 80 NK, ORST, MS, XXIII C 112/ 1114v – 114r

34

a temperamentní a uznával pouze autoritu císaře. Během třicetileté války bránil zničenou

zemi a podle jeho osobních zápisků se scházel a radil s vévodou Jeanem Louisem Raduitem

de Souches, moravským vojenským velitelem . Když přijel poprvé do Znojma, přijel prý

na koni ke koleji, seskočil z něj a žádal , aby okamžitě zavolali císařského rychtáře, kvůli

vojsku usídlenému ve městě. Pokud něco projednával, záleželo mu vždy na tom, aby jednal

s těmi nejkompetentnějšími. Ve znojemské koleji jsou mu připisovány zásluhy o kolej po

stránce interiérové výzdoby. 81 Během jeho rektorátu navštívila kolej řada významných

návštěv. Kromě stabilních donátorů z rodiny Althannů i různých významných osob z řad

šlechty v koleji pobýval v roce 1656 také císař Ferdinand III. se svým synem Leopoldem.

Zacharias Firminus ( ve Znojmě od roku 1668 do roku 1671)

V kronice uvádějí, že byl národností české. 82 Jeho elogium je uloženo v NK. 83

Narodil se v Kadani 14.3.1625. Do společnosti vstoupil v listopadu roku 1645. Vzdělání měl

filozofické a teologické. Za jeho rektorátu byly provedeny největší stavební zásahy v koleji.

Za celou historii koleje. Členové koleje jej v jeho úsilí příliš nepodporovali, jak je patrné

ze zápisů v kronice . Dokonce se zdálo , jako by proti stavbě protestovali tak, že disciplinární

problémy znojemské jezuitské koleje musel řešit samotný generál řádu, který samozřejmě

nového rektora podporoval. 84

Vitus Fast 85 ( Ve Znojmě do roku 1667)

Do řádu vstoupil v Praze v roce 1651. Víta Fasta nelze spojit s žádnými jezuitskými

stavbami, ale je jedním z těch, kteří se velmi zasloužili o výzdobu jezuitského kostela sv.

Michala. Jezuité v jeho elogiu chválí jeho uměleckou či řemeslnou dovednost.: Vitus Fast in

arte arcularia Magistrum perfectam , et nominari posse et reipsa esse. 86 Pro znojemskou

kolej vypracoval návrh jednoho oltáře a možná i další, na něž se nedochovaly doklady. Byl

ctitelem sv. Rozálie a Barbory a mohly to být právě tyto světice, pro které zhotovil v kostele

sv. Michala oltář. Tento oltář byl ve své době instalován do zadní kaple kostela Sv. Michala .

81 NK, ORST, MS , Elogia nostrorum in Provincia Bohemia defunctorum , XXIII C 112/2 s. 196- 197. 2010/05/0/8700 – Znoymensis Rector cubiculum Religiose Commoditate opportune instructam aliorum sctibis obtulit recipens se in alius desolatum, 82 AMB, A 135, s. 178, 2010/01/25/2033 83 NK, VIII A.13., Manuscriptorium, Elogia patrum Societatis Jesu a. 1656 - 1679 defunctorum, 452r-453v: Elogium R. P. Zachariae Firmini, 1676 84 ARSI, Boh 1 – 45, 3 I-II, 1657 -1673 s. 665 85 NK, XXIII C 112/1, Elogia nostrorum in provincia Bohemiae defunctorum ( S.J. 1593 -1586) 86 idem s. 636/333/

35

87 Vít Fast zemřel ve znojemské jezuitské koleji v roce 1667.

Řehoř Hohenegger - Gregorio Hohenegger ( ve Znojmě od roku 1679? do roku 1682?)

Řehoř Hohenegger se narodil 5.4.1616 v Ingolstadtu. V jeho elogiu píší, že jeho život

byl dvojí, jako na divadle. Doma byl v bavorské provincii i v provincii české. Miloval

literaturu a sám také již od mládí literárně tvořil. Láska k literatuře mu vydržela po celý život,

což bylo v jeho práci pro jezuity patrné Jeho otec pocházel z malé bavorské vsi Ladsbergu.

. V roce 1663 se stal rektorem v Olomouci. Tady se kromě rektorské činnosti věnoval

intenzivně stavbě letní rezidence olomouckých jezuitů v Rokytnici a sepsal velmi podrobný

elaborát o tom, jak má být postavena . 88 Odsud jej povolali zpět do Telče. Jezuité v jeho

elogiu píší , že jej do Telče zavolala sama hraběnka Slavatová, fundátorka telčské jezuitské

koleje. V Telči byl „ admonitorem“ - napomínatelem rektora koleje, instruktorem třetí

probace a knihovníkem. V ARSI se nalézá kopie dopisu generála zasílaná roku 1657 Řehoři

Hoheneggerovi do Telče, který dokládá jeho aktivní práci v Telči. Z Telče odešel v roce 1667

do Kladska, kde byl regentem semináře, zpovědníkem a „ consultorem “regenta konviktu .

Zde pobyl opět pouze velmi krátkou dobu a v roce 1669 byl povolán ke Sv. Klimentu do

Prahy , kde byl „ consultorem“ rektora P. Václava Zimmermanna, vše opět v době, kdy se

konaly přípravy na stavbu. Po roce odešel do Chebu jako kazatel, „ exhortátor, consessor a

consultor “rektora koleje P. Jiřího Schwartze. Od roku 1671 do roku 1673 byl rektorem

ve vratislavské koleji a poté jej generál P. Jan Pavel Oliva jmenoval provinciálem. Po

skončení tříletého období jeho provinciátu ( od roku 1673 do roku 1676) odešel do

dolnoslezské Svídnice 89 , kde byl do roku 1678 rektorem a poté přišel do znojemské koleje,

kde působil jako „ consultor“ a „ admonitor“ rektora P. Gabriela Meilera .

Ze Znojma již odešel do výslužby do Jindřichohradecké koleje , kde v roce 1684

zemřel. 90 V době, kdy působil Řehoř Hohenegger ve Znojmě, sepsal zde velmi podrobnou

zprávu o stavu koleje a kostela Sv. Michala a napsal řadu doporučení a příkladů, jak by měla

stavba vypadat, ale také příkladů, jak by vypadat neměla. Velmi často se v jeho textu objevuje

slůvko commoditas. Přiměřenost, účelnost a solidnost byly jeho hlavními požadavky.

87 NK, sig. XXIII C 110/2 Annuae Collegii societatis jesu Znoymensis anno 1664: in templo nostro curatum est novum Altare in Sacello ultimo , quod ……. Porta laterali in honorem Sancta BARBARAE et Sancta Rosalia………. 88 MZA, E 28, Q 3/11 89 Jezuitská kolej ve Svídnici se stavěla mezi lety 1660 -1666, seminář byl svěcen v roce 1676. tedy krátce poté, co bylo vše základní postaveno, přišel do koleje také Řehoř Hohenegger. - http://www.schweidnitz.net/ab1392.htm viz také Hermann Hoffmann, Die jesuiten in Sweidnitz 90 admonitor- byl to jakýsi dohlížeč a rádce současně, který ale podával zprávy o působení rektora na provinci. consessor - zpovšdník, exhortator,se staral o provoz koleje.

36

Byl člověkem, který v oblasti staveb přesně věděl , co kolej v momentální situaci potřebuje

i co bude potřebovat v budoucnosti a co po svém po svém architektu či staviteli má kolej

požadovat. V jeho zprávě o stavu jezuitské koleje a kostela sv. Michala ve Znojmě můžeme

vidět hlubokou znalost problematiky jezuitského stavění , včetně obecných požadavků

na stavby. 91 Hohenegger byl člověkem konzervativním a příliš nedůvěřoval novotám,

především pokud se týká nových materiálů a techniky štuku. Svoji věrnost základnímu

stavebnímu a uměleckému materiálu , kameni , manifestoval často. V jeho elogiu najdeme

zmínky o jeho úsilí věnovaném kostelům ve Znojmě, Jindřichově Hradci, Praze a Olomouci.

Zásluhy Řehoře Hoheneggera o jezuitské stavby v místech jeho působení jsou

doložené ve Znojmě a v rezidenci jezuitů v Rokytnici. Možná by bylo zajímavé projít

podrobně ještě archivy dalších jeho působišť a našli bychom zde také stopy jeho činnosti

v oblasti staveb. Rozměrově by to ale byla samostatná práce. Řehoř Hohenegger

se vyskytoval vždy tam, kde se stavba chystala , nebo kde bylo krátce po dostavbě . Všude

tam, kde bylo nezbytné posoudit stav stavebních prací nebo příprav na stavbu. Své

připomínky či programy sepisoval do dlouhých textů, neboť byl literárně zdatný a psané

slovo mu bylo zřejmě bližším vyjádřením, než delineace. I když pravděpodobně nějakou

delineaci také vytvořil Textem se ale dala podrobně popsat každá maličkost , každičký detail

mohl být podrobně probrán. Byly to vesměs záležitosti praktického rázu, které P. Řehoř

právem pokládal za důležité.

1. II. Narození znojemské koleje a její poslání - znojemská jezuitská kolej

před prvními stavebními zásahy.

Quid igitur felix bonum faustum DCO inprimis Auspice,….

Kostel sv. Michala, bývalá jezuitská kolej, jezuitské gymnázium a seminář

se nacházejí na dnešním Jezuitském náměstí a náměstí Divišově. Na situačním plánu

Znojma z roku 1825 vidíme jak vypadal prostor kolem bývalé jezuitské koleje s kostelem sv.

Michala 50 let poté, co jezuité opustili kolej. Postupně si potom budeme na této mapce

vyznačovat jednotlivé části tak, jak je jezuité získávali darem, či koupí a upravovali pro své

potřeby.

91 Informace o Řehoři Hoheneggerovi jsou čerpány z jeho Elogia a z článku prof. J. Fialy Csc. – www.upol.cz/fileadmin/zuparchiv/XV/cislo 13.pdf

37

Zdrojem těchto informací o místech staveb byla pro mě především jezuitská kronika.

Není samozřejmě vyloučeno, že se mohu mýlit, ale domnívám se, že ta nejzákladnější

orientace o tom, kde se nacházely jednotlivé budovy koleje, školy a semináře se je správná.

/2 // 3/ Ještě než roku 1622 Bedřich Vlašín vykázal z města všechny predikanty a jejich

kostely uzavřel, 92 bylo již rozhodnuto o uvedení jezuitů do Znojma . Několik jezuitů již

po Bílé hoře užívalo pohostinství premonstrátského kláštera v Louce u Znojma

a připravovalo v místě vše pro svůj příchod do města. Místo snad již bylo vybráno předem

generální kongregací a schváleno ještě generálem Claudio Aquavivou ( 1581 – 1615).93

Budoucí místo jezuitského působení, město Znojmo, se jezuitům velmi líbilo. Na úvodních

stránkách své kroniky jej popisují velmi pěkně: „Je snadné napadnout a odsoudit dílo

dobrovolné a velké, i když není ve všem špatné. Sama laskavá veřejnost ať jej posoudí.

Na počátku je město Znojmo, jenž svoji polohou určilo polohu naši. Na jihu , kde jsou

do dálky vidět rakouské vinice, jsou strmé srázy do údolí, jimž protéká vznešená řeka Dyje,

vinoucí se v zákrutách a rozlévající se do polonin. Z hustého křoví na skalách se na jaře

rozlévá zpěv slavíků. Protější skalnatý vrch je svatý Hyppolit, alias Peltenberg, kde se nachází

řád křížovníků s červenou hvězdou, směrem na východ řád kapucínu s kostelem

a klášterem 94, dole za hradbami špitální kostel zasvěcený sv. Alžbětě. Mimo to je zde ještě

klášter klarisek a františkánů observantů. Na jihu pod městem, v blátivém údolí v blízkosti

řeky Dyje sídlí nejbělostnější řád premonstrátský, severněji poblíž obranných hradeb kostel

sv. Kříže s klášterem otců dominikánů a ještě severněji na návrší jsou vztyčeny dvě brány,

severní s cestou ze severu na jih a východní z východu na západ. U našeho místa jsou brány

dvě. Severní je malá pouze pro pěší a štíty v jejím sousedství jsou věnovány Bakchovi,

Pommoně a Ceres. Mezi téměř zkaženými klasy, jsou ale plodná údolí, mile zde ze všech stran

prorůstá mladé osení, obydlí prosté a vkusné. A žádoucí naše Ignácova Societatis Jesu

potírající herezi, kterou nechal zřídit osvícený vládce Ferdinand II. “ 95

Za datum „narození“ koleje pokládají znojemští jezuité rok 1624, kdy „ Quod igitur

felix bonum faustum DEO inprimis Auspicie sedente Urbano VIII: “ - ze šťastné myšlenky

papeže Urbana VIII. se narodila kolej ve Znojmě. Papeže Urbana VIII. pokládali znojemští

jezuité za jakéhosi duchovního otce znojemské koleje.

92 Alois Kroess, Geschichte der Böhmischen Provinz der Gesellschaft Jesu II , Wien 1927, s. 289 93 Za generála Claudia Aquavivy dostali jezuité svůj definitivní studijní pořádek „ Ratio et institutio studiorum” na scholasticko - humanistickém podkladě. 94 Znojemští jezuité v kronice prohlašují, že kapucíni jsou ve městě nadbyteční. Důvod neuvádějí, ale zřejmě se jedná o rekatolizační úkol, který na sebe vzali jezuité a kterým byli poté pověřeni také kapucíni. Jezuité s nimi velice často vedli různé spory o prvenství. Vše je dokumentováno v jezuitské kronice, na niž průběžně odkazuji. 95 Toto je volný překlad z úvodních stran jezuitské kroniky. Archiv města Brna, A135, str. 4

38

Faktickým fundátorem znojemské jezuitské koleje byl Michael Adolf hrabě

z Althannu. Císař Ferdinand II. byl tím, v jehož zájmu a z jehož iniciativy byli jezuité

přivedeni do Znojma a kardinál František z Ditrichsteina byl tím, kdo připravil podmínky

pro jejich příchod. Ten shromáždil všechny doklady o majetku, který měl být jezuitům

předán. Arcibiskup Dietrichstein byl tou nejpovolanější osobou, neboť jako moravský

gubernátor a realizátor konfiskací na Moravě nejlépe věděl, jaké statky může pro znojemské

jezuity nachystat. 96. Od 20. května 1624 pobýval František kardinál Dietrichstein, spolu

s prvními jezuity - superiorem znojemské rezidence Janem Drachovským a páterem Jonášem

Ladnitzerem ve Znojmě, aby zajistil vše nezbytné pro úspěšné předání statků znojemským

jezuitům. 97 22. května 1624 přijel do Znojma také Wilhelm Lamormaine , rektor vídeňské

koleje a kmotr a konfesor císaře Ferdinanda II., velmi vlivný člověk, který významně

ovlivňoval život jezuitských kolejí v Rakouské provincii. Spolu s ním přijel také Florián

Avancim, regent Vídeňského konviktu a brněnský rektor Thomas Luthring.

Hned po svém příjezdu do Znojma napsal kardinál Dietrichstein dopis znojemskému

senátu a požádal jej jménem císaře, aby prohledali kdejakou půdu a truhlu a našli všechny

listiny a písemnosti týkající se kostela sv. Michala.98 Znojemský senát vedený císařským

rychtářem Baltazarem Wüllesdorferem z Urbair 99 měl zajistit inventarizaci majetku

náležícímu kostelu sv. Michala k jeho řádnému předání jezuitům, tak, aby bylo zajištěno

naplnění budoucí fundace hraběte Michaela Adolfa z Althannu a vůle císaře Ferdinanda II.,

založit ve Znojmě novou jezuitskou kolej. Radnice příkaz splnila . Magistrát nechal prohledat

všechna zákoutí, klenby a půdy, aby našel listiny a stará privilegia náležející kostelu Sv.

Michala, tak jak jej kdysi předal český král Jan Lucemburský klariskám a klarisky v roce

1551 předaly městu. Magistrátní úředníci našli dvě truhly klenotů, kontrakty a privilegia

a sestavili inventář, který spolu s ohodnocením nemovitostí předali Františku kardinálu

z Dietrichsteina.100 Opis tohoto v němčině sestaveného inventáře, umístili znojemští jezuité

na jednu z předních stran své kroniky. S výsledkem práce radních ale nebyl kardinál příliš

spokojen., neboť jeden ze statků, statek v Bohuticích se mu jevil příliš nadhodnocený

96 Tomáš Knoz, Morava a Dietrichstein- země a osobnost, in Kardinál František z Dietrichsteina a jeho doba, Sborník z XXIV mikulovského sympozia, Mikulov 2006, s. 7 - 26 97 Jan Drachovský byl autorem české gramatiky: Grammatica Boemica in quinque libros divisa… (1660), která byla určena pro jezuitské školy. Snažil se o vystižení dobového jazyka , jak mluveného tak i psaného. Do Znojma jej přivedl František kardinál z Ditrichsteina, který jej již předtím povolal do Lipníka, aby tam a v jeho okolí jako misionář prováděl reformaci. . Více k tomuto viz.: Josef Jireček, Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku, sv. I, Praha 1875 s. 170 a 171 98 AMB, fond A135,kronika, s. 16 a 17 99 Balthazara Wüllersdorfera z Vrbovce jezuité ve své kronice uvádějí jako Wollersdorfera a proto jsem se rozhodla nadále používat pro znojemského rychtáře také jméno Wollersdorfer. 100 AMB, fond A 135, kronika s. 11, 12, 13

39

a proto požádal o jeho opětovné přehodnocení. 101 Ocenění tohoto statku se dochovalo

v jezuitském archivu v MZK.102

Časně ráno dne 24. května přijel do Znojma také fundátor znojemské koleje Michael

Adolf hrabě z Althannu a Murstettu, pán na Goldburgu , císařský válečný rada a velmistr

rytířského řádu „Vojáci Kristovi - Militia Christiana“ se svojí manželkou Elizabethou

Stotzing. 103 Michael Adolph byl konvertovaným katolíkem a zakladatelem několika

jezuitských kolejí. V roce 1616, hned po své konverzi fundoval kremšskou kolej, v roce 1624

koleje znojemskou a jihlavskou a poté ještě rezidenci v Komárnu. Na prostranství před

chrámem sv. Michala se shromáždily davy lidí a vykonavatel císařské vůle přečetl akta všech

delegátů a vůli císaře. Započalo slavnostní předání nově nabytého majetku, tak jak byl

shledán v inventáři vypracovaném pro kardinála Františka Dietrichsteina znojemskými

radními. Byly předány všechny listiny, privilegia , imunity atd.. Listinu císařského majestátu

přečetl sám vévoda Michael z Althannu. Slavnostní shromáždění se poté v průvodu odebralo

do kostela sv. Mikuláše, kde se konala slavnostní mše 104 za účasti českého provinciála řádu

Řehoře Rumera, 105 kmotra a konfesora císaře Ferdinanda II. Wilhelma Lamormainiho 106,

císařského komisaře Bedřicha Vlašína a císařského rychtáře ve Znojmě Baltazara

Wüllesdorfera .107 Účastnil se také brněnský rektor Johann Ritzinger spolu s prvním

101 MZA, Fond E 33, sig. 12B 102 MZA, Fond E 33, sig 12 A 103 Informace o hraběti Michaelu Adolfovi z Althannu v souvislosti s jezuitskou kronikou, ostatní informace o tomto rodu jsou čerpány z – Jarmila Plchová, Oslavany, První rodové sídlo moravských Althannů, in OKNO, Oslavanské kuriozity, roč. XV. Č. 11, Oslavany 2007 a Okno, roč. XVI, č. 1 , Oslavany 2008 a OKNO , roč XVI, č 2 , Oslavany 2008, první manželka hraběte Michaela Adolfa z Althannu byla Elizabeth von Stotzingen z Alterspergu a Blauhofenu, zemřela 14.8.1624 a měli spolu 9 synů, z nichž jen 3 se dožili dospělosti a 4 dcery z nichž 2 se dožili dospělosti. Manželka Elizabeth zemřela 14.8. 1624 ve Vídni. Rozloučení se konalo také ve znojemské jezuiitské koleji. Michael Adolph se zakrátko znovu oženil a se svojí druhou manželkou, Marií Evou Elizabeth von Sternberg měl ještě několik dětí. Druhá manželka byla o generaci mladší a přežila svého manžela o 32 let. Podle kroniky byla také ve styku se znojemskou jezuitskou kolejí. Michael Adolph, zakladatel Michaelské větve Althannského rodu, konvertovaný katolík byl oblíbencem císaře Ferdinanda II. a jeho statečným císařským velitelem. Do stavu říšskách hrabat jej ale povýšil již Rudolf II v roce 1610. Císař Ferdinand II. získal od svého chráněnce řadu půjček, které v součtu dosáhly obrovské sumy. Michael Adolph založil v roce 1619 v Olomouci spolu s Karlem Gonzagou, vévodou z Nevers křesťanské vojsko - Řád Kristův s cílem bojovat proti pohanům a Turkům.Krátce před svojí náhlou smrtí se pokoušel do Oslavan přivést piaristy. Fudnoval jezuitskou kolej v Kremši, jezuistké koleje v Jihlavě, ve Znojmě a v Horních Uhrách, dále pak v Komárně a Spišské Nové Vsi. Zemřel 7. května 1636, ve stejném roce , jako další jezuitský příznivec, kardinál František z Dietrichsteina. 104 NK, Joannes Miller, Historia provinciae Bohemiae Societatis Iesu ab anno 1555 usque ad annum 1723,.liber IV in num. 27. Templa collegii znoymensis S. J. s. 1051 - 1054 105 Česká provincie zahrnovala území tehdejších Čech, Moravy a Slezska a vznikla odštěpením od rakouské v roce 1623 . Prvním provinciálem řádu se stal právě Řehoř Rumer, do té doby provinciál pro všechny rakouské země. Patřilo do ní Slezsko, které se v samostatnou slezskou provincii oddělilo až v roce 1754. a česká provincie spolu s rakouskou, a dalšími spadaly pod německou asistenci. 106 Beda Dudík, Kaiser Ferdinand II. und dessen Beichtvater 107 hrabě zemřel roku 1636 a na důkaz toho, jakou úctou oplýval u jezuitů se jeho hrob nachází v hrobce kostela jezuitského profesního domu ve Vídni. Více o tomto in Thomas Winkelbauer, Gundaker von Liechtenstein, ein österreichscher Aristokrat des konfesionellen Zeitalters, Wien 1998, s. 135-136

40

superiorem znojemské rezidence Janem Drachovským a páterem Jonášem Ladnitzerem

tamtéž a rektor brněnského noviciátu Tomas Luttring. Na slavnosti samozřejmě nechyběl ani

duchovní otec celé akce, kardinál František z Dietrichsteina.

V první fundaci byl předán především kostel sv. Michala, o němž byly první archivní

doklady již z počátku 13. století 108 a který do srpna 1551 spravovali znojemské klarisky

a poté město Znojmo, 109 dále luteránské gymnázium, postavené před rokem 1600, zahrada,

která sloužila kdysi za hřbitov a domy u kostela a gymnázia, které patřili luteránským

kazatelům a které propadly fisku. K tzv. „ Templa intra civitatis “ patřily ještě dnes již

nedochované kostely sv. Jana Křtitele na Dolním náměstí a sv. Petra a Pavla na Horním

náměstí. To byl majetek, který v roce 1624 obdrželi jezuité přímo ve Znojmě. Ze statků

„extra civitatis “ byl nejdůležitější zámek Bohutice se vsí, krčmou, lesem a vinicemi. K němu

patřila také dnes již neexistující ves Wolfsgerten (Vlčí keř). Dále to byl les Burgholtz

v blízkosti Znojma, patřící kdysi hradu , mlýn ve Starém Šaldorfě, ves a dvůr Přímětice

a vsi Želovice, Vedrovice a Zábrdovice. Michael Adolf z Althannu jezuitům ještě přidal svůj

vlastní dům ve Znojmě 110 . Mlýn v Šaldorfě a les Burgholtz byly přidány jezuitům

z milosti císaře Ferdinanda II. na doporučení Františka kardinála z Dietrichsteina, jako

kompenzace nadhodnoceného bohutického statku. 111 Darovací listina byla datována 15.

červnem 1624 a podepsána byla českým kancléřem Popelem z Lobkowitz a Ottou V.

Nostitzem.

Jezuité se pokládali a v pravém slovy smyslu také byli misionáři šířící křesťanskou

víru tak, jak to ukládala Svatá Kongregace pro šíření víry – „ Sacra Congregatio de

Propaganda Fidei“ , založená papežem Řehořem XV. v roce 1622. Tato organizace měla za

úkol pravidelná setkání za účelem projednávání strategie rekatolizace v duchu tridentského

koncilu. Měla také koordinovat misijní činnost církevních řádů, při níž v období třicetileté

války hráli hlavní roli jezuité a kapucíni.112 Proto také jezuité, již před aktem slavnostního

předávání , když ve své v kronice popisují církevní řády, které ve Znojmě působí, uvádějí u

kapucínů „ capucinis redundant“ - nadbyteční. Jezuité předpokládali, že rekatolizační misi

zvládnou sami a také pro to činili všechny možné kroky. Již po krátké době otevřeli výuku

108 Fond E 33, listina 44 K 109 MZA, E 33 , listina ( R Znoym.) 110 Tomáš Bílek, Statky a jmění kollejí jesuitských, klášterů, kostelů, bratrstev a jiných ústavů v království Českém od císaře Josefa II. zrušených, Praha 1893, s. 114 – 116 111 MZA, E33, sign. 5 C 112 Pavel Balcárek, SOFF Brněnské university Studia Minora Fakultatis Philosophicae Univeristatis Brunensis, in Kongregace pro šíření víry v době třicetileté války ( její působnost, organizace, chod kanceláře a archiv), Brno 2003, s. 131

41

v gymnáziu a společenskými aktivitami směřovanými především k fundátorům a městu se

rychle zapojili do dění ve městě.

Svých fundátorů si jezuité nesmírně vážili a svoji vděčnost projevovali jejich častými

oslavami. Když koncem roku 1625 zemřela ve Vídni hraběnka Elisabetha de Stotzing,

manželka hraběte Michaela Adolfa113 , uspořádali jezuité velkou slavnostní zádušní mši.

Rozloučení se všemi náležitými poctami a slavnostním „ castrum doloris “se konalo na foru

před kostelem sv. Michala .114 Potom Michael hrabě z Althannu bilancoval svoji fundaci,

zvažoval jakou práci vykonala a daroval kostelu řadu darů ve zlatě i stříbře, obraz Panny

Marie , několik kasulí, z nichž dvě byly černé a gemu osazenou ve zlatě, prý „ vymodlenou“.

Následující rok se jezuité snažili kolej zajistit finančně a zavést v kostele sv. Michala

pravidelně se opakující náboženské oslavy, které by kostel pozdvihly k úrovni farního kostela

sv. Mikuláše . K tomu sloužila řada církevních svátků spojených s nákladnými oslavami

a zakládání laických náboženských spolků a kongregací, nad kterými měli jezuité patronaci .

To vše mělo ke kostelu sv. Michala přilákat více věřících. Ještě v roce 1626 vystřídal

superiora Drachovského první rektor, kterým byl Antonín Kleselius. Za jeho rektorátu

se zvýšil počet jezuitů ve Znojmě na 10 a v kostele sv. Michala byly zavedeny pravidelné

40. hodinové motlitby pro veřejnost, ve kterých jezuité spatřovali účinný nástroj své misijní

rekatolizační činnosti. 115 Kostel sv. Michala byl ve stavu, ve kterém mohl být bez problému

provozován a jezuité jej po prvním vysvěcení využívali nepřetržitě .

Další budovou, který byla okamžitě schopná užívání bylo bývalé luteránské

gymnázium. Horší to bylo s obytnými budovami. Z finančních důvodů jezuité v prvních

letech po příchodu do města ponechali budovy v původním stavu a užívali je tak, jak bylo

nejlépe z hlediska jejich umístění.

Již v prvních letech jednala radnice s jezuity o rozvodu vody ve městě a v budoucí

koleji. 28. února 1626 si stěžují jezuité městu a snaží se domoci odpovědi znojemského

senátu ve věci městské vody a vody pro budoucí kolej. Píší, že jsou si vědomi toho, že voda

ve městě musí být rozvedena trubkami, ale nikde prý nebylo řečeno, že to musí být zdarma.

Stěžují si, že město Znojmo je zřejmě malé a práce, která byla vynaložena na zbudování

rozsáhlé sítě vodovodů nebude nikdy navrácena zpět. Z této poznámky v kronice je zřejmé ,

že již od počátku 17. století byla ve Znojmě řešena nějaká vodovodní síť, která by byla

113 AMB, A 135, s. 31 114 AMB, A 135,kronika s. 31, 2010/01/25/6823 115 AMB, A135, s.32 (25.1.2010- 6826)

42

schopna zásobovat město vodou a jezuité zřejmě již v tu dobu měli uzavřenou dohodu

s městem a svým nákladem prováděli první práce. 116

I když první fundace proběhla velmi rychle , neměli jezuité po dlouhou dobu své

majetky potvrzené ani hrabětem z Althannu ani císařem Ferdinandem II. Teprve 29. září

1627. Michael Adolf fundaci písemně potvrdil a tím fakticky naplnil. Jako svědkové tohoto

aktu písemného potvrzení jsou na listině uvedeni Michael Joannes syn fundátora , který

zemřel ještě před vyhotovením této listiny, Fillip hrabě ze Salmu a Jindřich Michal Hýzrle

z Chodova.117. Znění althannské fundace je uvedeno mimo jiné také v kronice znojemských

jezuitů 118 a jeho neúplná kopie se nachází také v Národním archivu ve fondu Jezuitka. 119

Fundátor je zde jmenován ještě se svojí první manželkou Elisabetou von Stotzingen.120

Podle litery této fundace se Michael Adolph hrabě z Althannu zavazuje k neustálé

a nepřetržité pomoci koleji a kostelu sv. Michala, ke které zavazuje také své potomky. 121

Císař Ferdinand II. ale s potvrzením fundace otálel a potvrdil ji a rozšířil teprve v roce 1633. 122 Darovaný majetek nechal pro jezuity do zemských desek zapsat kardinál František

z Dietrichsteina 123. Kopie vkladu do zemských desek se kromě MZA, fondu E 33, nalézá

také v jezuitské kronice.

Celá ta první léta byla naplněna častými schůzkami jezuitů se svými fundátory.

Projednávaly se všechny praktické záležitosti týkajících se provozu domu, školy a semináře.

Jedna z prvních takovýchto schůzek se konala v říjnu 1627 ve vile v Příměticích

( Brednitz), kde se hodnotil majetek z hlediska budoucího využití. Jezuitům se příliš

nezamlouvaly vzdálené statky Želovice a Vedrovice. V Želovicích byl malý mlýn a úsporná

kuchyně, Přímětice a Zábrdovice měli malý stateček. Nejvíce si jezuité cenili zánovního

gymnázia vybudovaného koncem předchozího století luterány a jak udávají ve své kronice,

jim pro ubytování věnovaného císařem. Hodnotili také své prozatím provizorní sídlo,

althannský dům. Ten se jim jevil dostatečně pohodlný a zajištěný co se týká hygieny

obyvatel. Byla v něm také možnost ustájení koní a byl v něm vinný sklep. Protože byl dosti

116 AMB, A 135, kronika s. 27, 2009/12/15/020 117 MZA , fond E33, sig. C Znojem AMB, A 135, s. 29 -39 118 Města Brna, Fond A 135, Historia collegii Znoymensis, s. 29 – 39 . 119 Národní archiv, fond jesuitka, inv.č.211, , Fase 2- N19 Miscelania- Verschidener - kopie althanské fundace z 29. 9. 1627, potvrzení fundace dále také v MZA, fond E33, sign. 5 A 120 MZA , E 33, I. Listiny, listina z 1627 září 29. Vídeň, poř.č. 22-23 121 MZA, E33, sig 5K, inv č. 105, potvrzení fundace Ferdinandem III 122 MZA, I. Listiny, litina z 1633 listopadu 19. Vídeň, poř.č. 27 123 MZK, Moravské zemské desky, XXXVII, f.. 4r. , str. 159,160, 310,600,601,694 MZA, fond E 33, sign. 5D

43

vzdálen od kostela, chtěli jej v budoucnu vyměnit za dům, který by byl blíže kostelu a škole

Prozatím jej ale nadále museli užívat pro bydlení, zejména pro časté návštěvníky koleje

a vzácné hosty. Do budoucna ale plánovali bydlet v luteránském gymnáziu, tak jak určovala

fundace a z kazatelských domů měla být zřízena škola a seminář. 124

Toho roku také uspořádali jezuité několik oslav pro své význačné fundátory.

Kardinálu z Dietrichsteina, který si přišel prohlédnout výuku ve škole a pozdravit 30 mladých

studentů zahráli studenti divadlo s tématem sv. Víta 125. V roce 1628 zakládali jezuité první

vlastní knihovnu., aniž by ještě měli definitivně zajištěno své bydlení. Iniciátorem a dárcem

prvních knih byl rektor Antonín Kleselius. Jezuité uvádějí v kronice , že od roku 1626

do roku 1629, usilovali u magistrátu také o koupi tří domů v ceně 3000 zlatých pro stavbu

koleje. Opět to byl kardinál František z Dietrichsteina, kdo pověřil znojemský

senát vyhledáním těchto tří domů a v MZA je uchována veškerá kardinálova korespondence

týkající se těchto nemovitostí.126

V kronice jezuité píší, že v roce 1629 předal kardinálův advokát tyto uvolněné domy

císaři, který je pak přidal ke staré jezuitské fundaci a takto ji rozšířil. Císařským mandátem

pak byly tyto uvolněné domy podle městského práva za nízkou cenu prodány jezuitům. 127

Do zemských desek vložil nově nabytý majetek opět František, kardinál z Dietrichsteina. 128

Doklad o této koupi, se v archivech nenachází, ale uvádí jej také Tomáš V. Bílek129 Jako

výraz díků zahráli pak chlapci ze školy znojemskému senátu divadlo. V tomto roce byl

studenty zvolen trvalý patron školy syntaxe blahoslavený Aloisius130

Jezuité tedy již v roce 1629 dobu vlastnili ve Znojmě 7 domů a bývalé gymnázium.

Dva kazatelské domy, které získali první fundací a které se nacházeli pod kostelem Sv.

Michala pravděpodobně v blízkosti bývalého luteránského gymnázia , tři koupené domy

v jižní části pod kolejí, Wollersdorfský dům , který dostali darem od znojemského rychtáře

tamtéž a Althannský dům, ležící dál od koleje, s nímž pro stavbu koleje nepočítali. To byl

slušný základ pro stavbu koleje. Potvrzení fundace hrabětem Michaelem Adolfem z Althanu

již měli od roku 1627 131a čekali jen na císařské potvrzení. Také kvalifikační podmínky,

124 AMB, A 135, kronika s. 27. 2010/01/25/6819 125 AMB, A 135, s. 40, 2010/02/24/7442 126 MZA, E 33, sig. 34 D, karton 571 127 AMB, A 135, kronika s. 55, 2009/12/15/029 128 MZK, Moravské zemské desky, XXXVII, f.. 4r. , str. 159,160, 310,600,601,694 MZA, fond E 33, sign. 5D, také ič 22 - 23 129 Tomáš V. Bílek, Statky a jmění kolejí jesuitských, klášterů, kostelů, bratrstev a jiných ústavů v království Českém od císaře Josefa II. zrušených, Praha 1893, s. 114 - 116 130 AMB, A 135 s. 49, 2010/02/24, 7452 131 AMB, A 135. kronika s. 34 – 38

44

které byly stanoveny druhou papežskou bulou a vydané a vytištěné roku 1628 v brněnské

tiskárně Joannese Bernhardina Wernera a které do koleje zaslal Wilhelm Lamormain ,

znojemští jezuité splňovali. Měli dostatek kvalifikovaných kněží a aprobovaných vyučujících.

Mohli tedy začít se stavbou aby své koleje a škole a semináři zajistit přiměřené podmínky

fungování.132

1. III. Stavba koleje v 30. a 40. letech 17. století. Příhodná doba ke stavbě, či lépe k prvním úpravám koleje nastala již počátkem 30. let.

Znojemští jezuité měli štěstí na přízeň řady vlivných lidí, kteří jim mohli v jejich úsilí

pomoci. Od jejich příchodu do města až do své smrti mezi ně patřil znojemský rychtář

Baltazar Wollersdorfer se svojí manželkou Margaretou. Ta svého muže v jeho úsilí velmi

podporovala a zůstala velkou příznivkyní znojemské jezuitské koleje i po smrti svého

manžela. 133 Kromě toho, že spolu s kardinálem Františkem z Dietrichsteina připravil

Baltazar Wollersdorfer podmínky pro příchod jezuitů do Znojma , věnoval koleji během

svého života slušné finanční prostředky. Krátce po příchodu jezuitů do Znojma jim k užívání

daroval svůj dům v blízkosti luteránského gymnázia a později , v roce 1631 ještě k tomu

přidal 500 zlatých a dvě zahrady. Jezuité si samozřejmě pečlivě uložili jeden originál

fundace do svého archivu, jeho kopii pak uložili do protokolu o modernizaci fundace, jak

píší.134

Když v roce 1631 jezuité řešili nějaké problémy, které vyvstaly na jejich majetku

v Bohuticích , obrátili se o radu k samotnému generálovi řádu. Bohutice toužil získat

Gundaker z Liechtensteina, protože krajina kolem Bohutic skýtala příhodné podmínky pro

honitbu a hrabě byl vášnivý lovec. Chtěl vyměnit ves Bohutice za ves Vedrovice nebo

alespoň koupit les u Bohutic s honitbou. 135 Jezuité si nechtěli znepřátelit mocného souseda ,

ale zároveň se nechtěli Bohutic vzdát. 136 Není vyloučeno, že v té době již měli také

nachystané „ prima delineatione“ , které řešily budoucí podobu koleje a které generálovi

132 Byla to bula Řehoře XV, doplněná Urbanem VII, která byla vytištěna v brně a určena Leopoldu Vilémovi, arcivévodovi rakouskému a také episkopu Olomouckému a olomoucké diecézi na níž je pérem přípisek Collegio Znojmensis, viz. NA, fond Jeziutika , sig. 211. složka N 21 , lit. M 133 jezuité v kronice uvádějí Balthazar Wollersdorfer. Nadále budu tedy používat jeho jméno tak, jak jej používali jezuité. 134 AMB, A 135, Kronika, s. 63, MZA E33, sig. 4, listina A/1 135 MZA,E 33, sig. 12 B, inv.č. 180 136 MZA,. E 33, sig 12 C,poř.č. 181

45

předložili k odsouhlasení. Je to ale málo pravděpodobné, protože císařem potvrzenou

fundaci dostali až o dva roky později. 137 Tehdy se teprve otevřela cesta

ke stavbě, která by vylepšila znojemským jezuitům jejich bydlení. 138 Teprve 19. listopadu

1633 potvrdil ve Vídni císař Ferdinand II. fundaci a tím definitivně ujistil jezuity, že

s majetkem , který nabyli, mohou bez obav disponovat . Rok před potvrzením fundace vyňal

císař Ferdinand II. jezuitskou školu ve Znojmě ze sekulárního práva v oné formě, jakou měli

jiné všeobecné školy, jmenovitě pražské, jak uvádějí jezuité ve své kronice. 139 Vynětí bylo

důležité pro bezproblémový chod školy, bez zásahů města do provozu školy a do způsobu

výuky. Od této chvíle měli jezuité připraveny všechny podmínky pro to, aby bez obav

z budoucích ztrát započali s plánováním stavby i se stavbou samotnou a také tak ještě v témže

roce učinili.

Příjmy jezuitů z vlastních zdrojů, z obilí, vína a vlny byly v tomto roce také

dostatečné. Kromě nich získali ještě další finanční prostředky z různých darů a odkazů.

V kronice jezuité píší, že v tomto období bylo mnoho těch, kteří z laskavosti věnovali

finanční prostředky na kolej. Ještě za rektorátu Gregoria Sigismundiho140, vykonali jezuité

misi v althannských Oslavanech. Hrabě z Althannu jim věnoval 1000 zlatých, jak oni píši na

„ familiae“ , tedy na provozní náklady, ale z takovýchto prostředků mohla být také částečně

financována i stavba koleje. Od koadjutora Ferdinanda Fišera získali částku 1000 fl, 141 která

spolu s dalšími donacemi z předchozích let vytvořila sumu dostačující k přestavbě domů

získaných fundací a koupí a zbudování první koleje. Jako hlavní finanční zdroj první

přestavby po přestěhování z althannského domu, oni sami uvádějí wollersdorfskou fundaci

a dar hraběnky Renáty z Náchoda .

V koleji bylo v roce 1633 dvacet tři osob, počítaje v to laiky i kněží a tento počet se

v průběhu let zvýšil na 30 a na tomto počtu bydlících se pak udržel delší dobu. 142 Z toho

vycházel také první návrh koleje. K místnostem pro domácí muselo být samozřejmě

připočteno ještě několik ložnic pro význačné hosty z řádu a oddělené ložnice pro nemocné.

V tuto dobu stavebních příprav také probíhalo v koleji časté střídání rektorů, jakoby jezuité

hledali tu nejvhodnější osobu, která kolej po této stránce zajistí. V Litterrae Annuae v ONB

137 AMB, A 135, s.65 a 66, 2010/01/25/6870,6781,6782 138 MZA, E33, listiny 5 Ba, 26, AMB, A135, s. 76, 77,78 139 AMB, A 135, kronika s. 69, rok 1632, § 8 - Oeconomia 140 Gregorius Sigismundy byl rektorem ve Znojmě v roce 1633. zemřel pak 15.5. 1633, údaje jsou čerpány z M. Švábenského 141 AMB, Sign A135, Historia Collegii Znoymensis SJ - kronika s. 78 142 AMB, A 135, kronika s . 66 a další. Počet osob v koleji byl podrobně uveden vždy v § 1 – Collegium, ale také v katalozích koleje - Catalogus tertius Collegii SJ Znaym , nyní zlomkově ve fondu jezuitika, NA, IIIo - 481 a 482, karton 210 a 211

46

uvádějí jako rektora Gregoria Sigismundiho z Litomyšle, 143 který ale v polovině roku 1633

zemřel a byl vystřídám rektorem Melchiorem Roerichtem.Vicerektorem byl Jeremiáš Fišer.

V tomtéž roce ale již přichází do koleje budoucí nový rektor, člověk se zkušenostmi se

stavbami, R.P. Řehoř Bohaty. /5/

V kronice o těchto prvních přípravách stavby píší : „ Bude nutno po dlouhou dobu

dát naprosto nezbytně co nejvíce důrazu na stavbu koleje. Neboť naši od prvních let uvedení

tovaryšstva bydleli ve starém domě kazatele a kaplana vlevo vedle kostela u oltáře sv.

Olympia, kde nyní, kdy to píši stavějí školu. 144 Ve čtvercové stavbě se zdvojenými sloupy

podpírajícími klenbu, kde dříve bylo místo gymnázia luteránů pro samotné hosty a studenty.

Nyní, kdy pro rostoucí společenství ke konci tohoto roku, také působením následujícího

rektora R.P. Bohatého, převedeni všichni naši ze všech dříve řečených míst k řečenému

gymnáziu čtvercovému. Za velkou cenu jsme získali dvě modlitebny, dílem nakoupené, dílem

darem dříve přijaté /: Neboť právě nyní daroval Domine B. Wollersdorfer, zbývající jsme

přijali ze senátu.: / tři domy na dvou společných ulicích převedeny na jednu školu,

na zbývajícím místě refektář, rozdělená kuchyně a zvětšeným nákladem výše nadstavená

střecha. Nejznamenitější dary D. hraběnky Náchodské jsou přizpůsobeny tak, aby oddělili

tuto stavbu od školy…. Otevřelo by to krátký vstup do nižší části čtverce, kde nyní visí zvonec

koleje a zajistilo by to také menšímu znečištění refektáře školy. “ 145 Z uvedeného zápisu

vyplývá, že úmysl zřídit v domě kaplana a kazatele školu, jak uvažovali jezuité již v roce

1624 se nerealizoval. Škola byla zřejmě do roku 1633, v budově bývalého luteránského

gymnázia po roce 1633 ji zřídili ze tří domů, které získali koupí . Tyto tři domy na dvou

společných ulicích se nacházely pravděpodobně pod luteránským gymnáziem, na jeho jižní

straně. Můžeme tak usuzovat z toho co píší již v úvodu své kroniky. Z domu, který získali

143 ONB, cod. 11958*,s 76 144 Kronika se začala psát v roce 1684. Psala se podle poznámek rektorůa prokurátorů. Největší pravděpodobnost stavby školy je tedy v roce 1684. 145 AMB, A 135, s. 73, 2009/12/15/044- „ Nostri enim e primo introducto anis habitabant in domo veto in praedicantio et Capellani, ad latus Templi sinistrum versus altare S. Olympius ubi ninc, dům hac scribo scholae subsistunt, In quadro vero aedificii, columnis duplici contignationae interstinetis, ubi quondam Lutheranorum erat Gymnasium, solis hospitibus et scholis lokus dabatur. Ninc ergo accrescentibus, et finem anni hujus, aut initium sequentis, sub rectore R.P. Bohaty transati omnes nostri é domibus Praedicantium, ad praedictum Gymnasii quadrum. Quia vero locus Refectorio, culinae et dispensae deerat, magno quá praetio, gua praece coempta partim, et partim dono prius acceptae :/nam primam et primariam donaverat G: D. Balthazar Wollersdorffer reliquas á senatu accepimus.tres domos quae communem plateam, qua ex foro ad Urbis superiorem portam, se flucit via respiciunt. In illarum partem unam Schola translata, in reliqua Refectorium, culina, dispensa, sublimi seperinstructo tecto, sumptus augente Illma Dna Comitissa Nachodiana, sunt accommodatae. Ut vero et separatum hoc aedifficium, scholásus pateret accessus pertusus inferiore quadri parti, ubi nunc Campanula Collegii pendet., murus atque ita per portam cam minorem descendabatur ad Refectorium Scholásus“

47

z první wollersdorfské fundace, 146 zřídili jezuité refektář pro školu. Wollersdorfský dům se

nacházel pravděpodobně na dolní části dnešního Divišova náměstí, kde navazoval na ony tři

koupené domy. 147

Tato rychlá přestavba proběhla zřejmě ještě v témže roce, neboť z kroniky vyplývá,

že v roce 1633 již nebydleli jezuité ve starém althannském domě, ale obývali bývalé

luteránské gymnázium. Stavbu uvádí shodně kronika i Litterae Annuae148 .

Je velká pravděpodobnost, vzhledem k dnešní dochované části koleje, že již krátce

po potvrzení fundace nebo současně s ní již existovala delineace, která určila konečnou

podobu budovy koleje, a která byla poslána k odsouhlasení do Říma. Zda to mohla být

některá z variant plánů, které se dochovaly není jisté, nerealizovala se však ani jediná z nich.

Představme si urbanistickou situaci v období před rokem 1630, kdy jezuité získali tři

domy pod luteránským gymnáziem. Patřil jim již celý prostor od dnešní ulice Velké

Michalské ke kostelu sv. Michala. / 4/ Jedná se o velký obdélníkový prostor se silně

svažitým terénem , rozložený pod kostelem od severu k jihu, tedy dostatečná plocha

pro stavbu koleje. Domy kazatelů , které dosud užívali k bydlení se pravděpodobně

nacházeli u kostela vedle dnes již neexistující u brány na horním konci dnešní ulice

Veselé. Z bývalého gymnázia stavěného před rokem 1600 vytvořili jezuité uzavřenou

kvadraturu koleje a z prostředků komtesy Marie Renaty z Náchoda ji oddělili od prostoru,

který se nacházel pod kvadraturou. Tam byl poměrně velký prostor, na jihu uzavřený třemi

domy, které jezuité koupili mezi léty 1629 – 1631 a domem, který jim daroval Balthazar

Wollersdorfer. Ve třech domech, které zřídili jezuité školu, ve větším wolersdorfském domě

na rohu vedle školy pak refektář školy a nad ním zřejmě kuchyni. 149 Domy spojili

na severu chodbou a prostor pod kvadraturou koleje pravděpodobně uzavřeli oplocením.

Kolej měla být rozložena kolem čtvercového ambitu jako „ insula“ , která je v blízkosti

všeho dění, přesto však svým obyvatelům poskytuje dostatek pohodlí a klidu pro všechny

jejich činnosti.150 /6/

146 AMB, A 135, s.72 a73, MZA a MZA, E 33, sig. 4H poř.č. 90 147 AMB, A 135. kronika s. 19: „ ad foru Urbis postico templi vicinum“ 148 ONB, cod 11958*, s. 78 149 AMB, sig. A 135, kronika s. 27 150 MZA, E 33, 49 A, Názory jezuity Hoheneggera na stavbu koleje : „ Ulice přiléhající velmi ruší, náměstí budeme udržovat. Uličku ke kostelu v našem prostoru ponecháme.kde nyní bydlí peclinifex ( řemeslník vyrábějící nářadí, hrábě apod.) zde vede krátká ulice ke kostelu, v prostoru, kde je upravena stáj. Tak naše obydlí utvoří během času ostrov, oddělený ulicemi od jiných domů, neboť Plivifiana a co z oné části až sem přiléhá nakonec přece získáme ( udržíme)se ztrátou toho, co nyní obývá dědička (hezula) něco okolo Vo nemohou sehnati neboť sousedé plivifiany směrem k náměstí budou mít výhodu k sv. Michalu ulicí, která vede za plivifiánou a starou částí k zahradě k ulici, která směřuje k bráně. Kteří onu část obývají………“

48

Pohodlný Althannský dům na Horním náměstí jezuité opustili, protože sice byl

komfortní, ale měl nevyhovující polohu. Ve vlastnictví si jej ale ponechali a užívali jej

zřejmě pro význačné hosty, kteří nemohli bydlet v koleji. Směnili jej až o čtyřicet let později,

kdy se naskytla další možnost získání domu v blízkosti koleje. 151

Kolej se tedy přiblížila více ke kostelu , na místo bývalého luteránského gymnázia a škola

zůstala od kostela více vzdálena , což nebylo z hlediska provozu školy ideální. Předpoklad,

že luteránské gymnázium bylo umístěno v těsné blízkosti kostela, a že jím byla alespoň

zčásti budova dnešního SOkA ve Znojmě, vychází z faktu, že dnes dochovaný dům

se sgrafitovou bosáží si i přes pravděpodobné barokní úpravy uchoval známky své

přestavby z doby kolem 1598, kdy město stavělo u kostela mimo 2 domů kazatelů také

gymnázium.152

Delineace této fáze stavby koleje se mezi plány určenými pro znojemskou kolej

nedochovala i přesto, že se dochovalo celkem osm plánů. Podíváme – li se na plány, které se

ke stavbě jezuitské koleje ve Znojmě dochovaly, můžeme z nich vybrat jeden, plánek A 8 ,

/ 11/ který sice nebyl plánem, zhotoveným v tomto období, ale zachycuje následující stavební

období koleje. Fakta , která o koleji známe, svědčí pro domněnku, že tento mohl být

vypracován až někdy před rokem 1669, ale části, které jsou na plánu vybarveny tmavě jako

části stávající ukazují pěkně situaci, jak vypadala kolej kolem roku 1633. Jako stávající jsou

v něm tmavší barvou vyznačeny ty části koleje, o nichž jezuité v tomto období hovoří jako o

právě stavěných a upravovaných. Tento plánek tak zřetelně ukazuje, jak jezuité v první fázi

stavby vytvořili kvadraturu koleje z bývalého gymnázia, stavěného či spíše rekonstruovaného

před rokem 1600 a jak pod ní vytvořili školu, refektář školy a kuchyni. O dalších

stavebních úpravách se jezuité v tomto období již nezmiňují .

Dá se předpokládat, že již v této první fázi stavby byla pravděpodobně jižní část se

školou a severní část s kvadraturou koleje nějak spojena, aby byl zajištěn průchod z koleje

do školy a aby zahrada nad školou byla uzavřená veřejnosti a mohly se v ní pořádat slavnosti,

kterých měla škola během školního roku celou řadu. Pravděpodobně to nebylo provedeno

podle našeho plánu A 8, neboť ten počítal již s vysunutým křídlem refektáře a to mohlo být

realizováno až mnohem později. Spíše se jednalo jen o oplocení zahrady a možná nějakou

arkádami chráněnou cestu ze severní kvadratury koleje do části jižní, kde byla škola. Tomu,

že byl areál uzavřen nasvědčují také stávající obvodové zdi, které pokračují až vysoko nad

chodbu spojující čtyři domy v jižní části koleje.

151 AMB, sign. A 135, kronika s.55 152 SokA, Huebnerova pozůstalost, Kr HA 2, .

49

Další stavební akcí, která zřejmě souvisela s první stavbou koleje, protože byla

realizována ve stejném roce jako první úpravy koleje, bylo zavedení veřejného vodovodu do

koleje. Jezuité v kronice píší, že to bylo provedeno z vůle senátu. 153

Ještě za rektorátu Řehoře Bohatého, v roce 1636 zřejmě došlo k dalším stavebním

úpravám. Jezuité v kronice píší, že žádají město o dům Jakoba Blasla , který se nachází

v místě, kde je nyní refektář. Slůvkem nyní, můžeme pravděpodobně chápat období od

prvních zápisů v kronice, tedy v roce 1684 a později. Dům by chtěli využít jako pekárnu pro

seminář. Senát po nějakém čase jejich žádosti vyhověl.154 Tento dům se tedy zřejmě

nacházel za uličkou, někde blízko místa, kde později jezuité postavili refektář a zůstal

neustále domem městským, i když jezuité dále kolej rozšiřovali. 155 Mimo to píší, že z domu,

který byl vedle a nad stájí se stala ložnice provinciála. Byl to dům, který jim kdysi přidali

pro výměnu. Pisatel kroniky píše, že zápis udělal podle diářů rektora. 156 V tuto dobu kolej

vypadala zřejmě tak, jak jme ji popsali při první stavbě po roce 1633. a jak částečně ukazuje

plánek A 8 , ale bez jižního ambitu a bez vysunutého křídla s refektářem. Kde byla ona stáj

není zřejmé. Ale protože byla v domě, který jim kdysi přidali pro výměnu, byla

pravděpodobně mimo areál koleje, který jsem nyní popsala.

Rok 1636 byl také rokem velkých ztrát, nikoli finančních, ale lidských. Nečekaně

zemřel fundátor koleje Michael hrabě z Althannu. O jeho smrti se jezuité v kronice zmiňují

až v roce 1637 , ale velmi se podivují oné zprávě o náhlé smrti , která se k nim dostala, neboť

při posledním setkání byl hrabě v pořádku a těšil se dobrému zdraví. Jeho syn Michal

Ferdinand po příkladu svých rodičů, podpořil Bohutickou fundaci svého otce .157 Když

předával Michael Adolf z Althannu statky znojemským jezuitům, předával je v dobré víře,

že jsou bez závazků. Časem se ale přihlásili bývalí dědicové, kteří předložili doklady

o minulých pohledávkách ve výši 1000 zlatých. 158 Jakým způsobem došlo k vyrovnání s nimi

není zřejmé, ale Michael Ferdinand znovu prohlásil, že jeho otec odevzdal statek bez břemen,

153 SOkA Znojmo, Hübnerova pozůstalost, Kr HA 2, s. 161-166 154 AMB, A 135, kronika s. 90: petiimus hoc anno domum Jacobi Blasl, qua stetisse videtur in Loco, ubi nunc est Refectorium, vel ubi pistrinum ; idque pro seminario . negavit initio Senatus, postea tamen concessit. Prout ex quiett : de anno 1640 apparet. 155 Idem, na straně 90. kroniky v přípisku na boju píší : Domus civica petitur – žádáme o městský dům 156 AMB, A 135, s.90, 2009/12/15/061, 157 AMB, A 135, s.100, 2009/12/15/065 a MZA, E 33, sig. 12 D, poř.č. 182 když předával Michael Adolf z Althanu statky znojemským jezuitům, předával je v dobré víře, že jsou bez dluhů. Časem se ale přihlásili bývalí dědicové, kteří předložili doklady o nějakých minulých pohledávkách. Michael Ferdinand tedy učinil statky v roce 1624 158 AMB, A 135, s. 116, 2010/02/24/7514

50

tak jak jej převzal od císaře Ferdinanda. Tím sňal ze svých beder odpovědnost za případné

závazky k Bohuticím a přenesl ji na bedra císaře.159

Dalším mužem, se kterým se jezuité museli rozloučit byl další jejich podporovatel ,

jeden z faktických zakladatelů znojemské jezuitské koleje, kardinál František z Dietrichsteina.

Smrt obou mužů znojemské jezuity zasáhla a jejich odchod přijali jezuité s hlubokým

zármutkem, což také zmiňují ve své kronice.

Život v koleji ale pokračoval.V roce 1637 ještě postavili jezuité z donace komtesy

Marie Renaty z Náchoda oblouk, který umožnil přímý přechod z koleje do oratoře kostela sv.

Michala . Stálá příznivkyně koleje Marie Renata v témže roce věnovala kostelu kromě toho

různé věcné dary. 160 Jakým způsobem byl onen oblouk proveden není jasné. Z plánů, které

jsou pravděpodobně všechny mladší, to není patrné. Jezuité měli ale zajištěno na delší dobu

bydlení na velmi slušné úrovni.

Škola a seminář na tom byly o něco hůře. Škola měla dostatečnou kapacitu a velkou

zahradu, ale neodpovídající místo . Seminář měl dosud provizorní místo pravděpodobně

v jednom ze dvou „ vetchých“ bývalých kazatelských domů 161 u kostela Sv. Michala.

Seminaristů bylo v tu dobu kolem deseti. 162

Zhruba od roku 1638 můžeme v kronice doložit kongregaci mladých řemeslníků 163,

jejíž setkání se konala v pravidelných intervalech a bývala často trnem v oku studentům

gymnázia, kteří s mladými řemeslníky vyvolávali šarvátky. To svým hlukem rušilo klid

koleje, školy i semináře. Jezuité píší, že měla tato řemeslnická mládež v kostele vyhrazený

samostatný oltář. V každém případě mohli mladí řemeslníci být jezuitům nápomocni

v mnohých jejich činnostech, stavby nevyjímaje.

Několik let po smrti Michaela Adolfa z Althannu, donátora a přímluvce koleje,

zpochybnila císařská konzistoř privilegium vyplývající z první fundace koleje. V roce 1641

přišel do koleje císařský výběrčí daní Lippar se zapisovatelem Nietnerem , aby ověřili

privilegia první jezuitské fundace a z ní vyplývajících, císaři odváděných daní. Projednávalo

se údajně chybné sepsání této fundace, které ale bylo magistrátem řádně potvrzeno. Ke

kostelu sv. Michala kdysi patřil dům, který příslušel městu. Tento Domus Civica, kterým

byl pravděpodobně bývalý dům Jacoba Blasla, měli podle císařské konsistoře mít jezuité

159 AMB, a 135, s 100, 2010/02/24/7507 160 AMB, A 135, s. 106 161 AMB, A 135, kronika s. 135, při pádu věže kostela v roce 1643 jezuité píší: in singularibus Divinae providentiae gratis reponimus, quod nullis hominis acturam licet at seminarium vetus, ubi nunc sunt Scholae. 162 NK, Johanes Miller, Historia provinciae Bohemiae Societatis Iesu ab anno 1555 usque ad annum 1723, § 25, Seminarium Znoymense S. Michaelis S. J. , s. 1767 - 1679 163 AMB, A 135, s. 110, 2010/02/24/7502

51

neoprávněně v držení.Spor byl v této chvíli urovnán, protože koleje předložila privilegium ,

rozšířené o onen dům , který byl předmětem sporu . Jezuité by jej rádi získali nejen

do užívání, ale i do vlastnictví a navrhovali výměnu tohoto domu za dům althannský,

moderní sice, ale špatně umístěný. Tím by dům v blízkosti koleje získali do vlastnictví další

dům a nedocházelo by k opakovanému napadání jejich fundace a privilegií z ní

vyplývajících. 164 K výměně zřejmě nedošlo, protože ještě v roce 1673 jezuité althannský

dům pronajímali. 165. Tato záležitost s městským domem v jezuitském teritoriu ovlivnila

pozdější stavby koleje a městský dům – „ domus civica“ byl z nějakého důvodu v teritoriu

koleje ještě kolem roku 1680, kdy do koleje přišel „ consiliarius aedificiorum“ Řehoř

Hohenegger. Tyto problémy byly způsobeny tím, že kostel sv. Michala byl od poloviny 16.

století ve správě města a byl městským farním kostelem, podobně jako kostel sv. Mikuláše.

Tím byly samozřejmě všechny nemovitosti, které k němu příslušely v majetku města . Pokud

nebyly při první fundaci jezuitům předány , zůstaly nadále městu. Spory o výklad fundace

provázely jezuity ještě řadu desetiletí. Skoro to vypadá tak, že šlo městu především o to, aby

si svůj dům ponechalo a jezuité z něj platili pravidelně se zvětšující nájemné.

Následující rok píší jezuité, že by bylo vhodné vylepšit kolej a kolejní kapli zasvětit

sv. Agátě, jako příležitost ke vzdávání úcty a klanění, ale také jako projev úcty k papeži

Urbanu VIII. , který kult sv. Agáty podporoval. 166 Nic nového se ale v koleji již nestavělo. .

Jezuité v tomto období získali docela slušné finanční prostředky, ať již z dědictví, či z darů .

Margareta Wollersdorfová , vdova po rychtáři Balthazarovi Wollersdorfovi odkázala poslední

vůlí jezuitům ke stavbě kostela sv. Michala 1300 zlatých, pro oltář v jeho kapli věnovala

270 zlatých a znojemskému semináři 1000 zlatých. 167 Kromě toho ještě jezuity učinila svými

universálními dědici. 168 Bývalý rektor znojemské jezuitské koleje Filip Streit odkázal koleji

své dědictví po rodičích , kupec Adam Fenichel odkázal jezuitům ze závěti všechen svůj

majetek, když již předtím věnoval peníze na oratoř a sakristii kostela sv. Michala

ve výši 700 fl., věnoval v roce 1643 dalších 500 fl.. 169

Téměř celá čtyřicátá léta ale patřila stavbě kostela. Když se v roce 1643 zřítila jeho

věž, postavená před západním průčelím, poničila celou loď starého gotického chrámu. Jezuité

164 AMB, A 135, kronika s. 125, rok 1641, 2010/02/24/7523 165 idem pozn. č. 168, jezuité v kronice uvádějí, že v domě bydlel ještě v roce 1673 Riwesari. 166 AMB, A 135 Kronika s. 2010/01/25/6958- Uti et meliorem formam devenerit Collegium, poset, mea opinione sacellum domesticum titulo Sta Agata insigniri. 167 Jezuté používají v kronice buď název rýnský, zlatý nebo florén.Často to také střídají. 168 MZA, 4 A/2, dále také AMB, A 135, kronika s. 169 AMB, A 135, s.131, 2010/02/24/7530 a MZA, E 33, 4 M, poř.č. 93 a 94, 4 N , poř.č. 95 a 4 O, poř.č. 96

52

museli vynaložit všechny síly a prostředky, aby znovu obnovili svůj hlavní kostel , kostel sv.

Michala.

1. IV. Jezuitská kolej v 50. letech 17. století za rektorátu Arnolda á Campa. Padesátá léta v koleji nezačínala nejlépe. Se svými nároky na pohledávky na jezuitské

vile v Příměticích ve výši 1500 zlatých se přihlásili dědicové 170 a v roce 1652 poslala

císařská komora Ferdinanda III., jak píší jezuité „ se špatným úmyslem“ další komisi,

zastoupenou baronem.z Ostenschau, která měla prověřit, zda les Burgholtz a stavba v něm,

mlýn v Šaldorfě a ves Přímětice jezuitům opravdu patří. 171 I když v této fázi bylo shledáno,

že je vše v pořádku, spor o les Burgholtz a právo těžby dřeva v něm trval celá desetiletí Tento

majetek byl údajně špatně vložen do zemských desek, zřejmě ještě zesnulým kardinálem

z Dietrichsteina. Za císaře Leopolda I., byl v roce 1682 kvůli špatnému vkladu les dokonce

prodán . 172 Spor byl definitivně vyřešen až počátkem 18. století. Jezuité onu část lesa

o niž vedli pře nezískali, ale zůstalo jim v ní trvalé právo těžby dřeva pro všechny své

potřeby.173 Část lesa, který před příchodem jezuitů do Znojma patřil k hradu, daroval fundací

jezuitům císař Ferdinand II. na doporučení Františka kardinála z Dietrichsteinu, jako

kompenzaci za příliš nadhodnocené Bohutice. 174

Rok 1654 byl rokem pro jezuity velmi štědrý. Zemřela jejich příznivkyně hraběnka

Johanna Breunerová, rozená Hollenegová a odkázala jezuitské koleji 10000 zlatých 175

Johanna Breuner byla vdovou po Seyfriedu Christophovi, svobodném pánu z Breuneru,

komořímu Ferdinanda II. a rytíři zlatého rouna, jemuž v Dolním Rakousku patřila celá řada

panství. Zde na Moravě to byly např. Hrušovany a Hrabětice, které později získali

Althannové. 176 Samozřejmě, že se konalo velké rozloučení a stavělo se castrum doloris.

170 MZA, E 33, 13 G a AMB, A 135, kronika s. 160 171 AMB, A 135. kronika s. 165, 2010/02/24/7597 172 MZA, E 33, sig. 10 B, informace o věcech hospodářských a majetkových, 161-169 173 NK, XXIII C, Joannes Miller, Historia provinciae Bohemiae Societatis Iesu ab anno 1555 usque ad annum 1723 , s. 728 174 hrad patřil do roku 1621 Vilému z Roupova, tomu byl po Bílé Hoře zkonfiskován a patřil městu. Protože chátral, bylaa zadní část hradu v roce 1709 dekretem císaře Josefa I. věnována jako léno hrabatům z Deblína. Teprve za pomocí císaře a hrabat z Deblína byl spor o les Burgholtz urovnán. Viz http://www.znojmuz.cz/objekty/objekty_hrad.htm , 28.10.2010 175 MZA, E 33, Sig- 6X, poř.č. 136 176 Ignatz von Schönfeld, Die Grafen von Breuner in Adelsschematismus der Österreichischen kaiser Staates, sv. 2, , Wien 1825 , s.143-147 a Georg Wolny , Die Markgrafschaft Mähren, topografisch, statistisch und historisch geschildert, III Band, Znaimer Kreis, Brünn 1837, s. 220 - 222

53

Slavnost celebroval loucký opat Henrik Fuchs u hlavního oltáře a u dvou bočních oltářů další

kněží. Vybrané příspěvky hostí byly rozděleny chudým.177

Následujícím rokem přišel do koleje nový rektor, světoběžník, s řadou významných

přátel, Belgičan Arnoldo á Campo. V jeho elogiu se dočteme , že jeho zásluhou byly

ve Znojmě mnohé ložnice vyzdobeny a proměněny tak, že mohli sloužit slavnostním účelům.

Stejně jako ložnice prý pozvedl z dezolátního stavu i kuchyni a refektář a to dokonce natolik,

že se do koleje za jeho rektorování sjížděla řada návštěv, ať již k vizitacím, či k exerciciím.

Svátky a oslavy se slavili v refektáři,( jezuité používají výhradně výraz triclinium), exercicie

se konaly ve vybraných, nově zařízených ložnicích. 178 Co to znamenalo z hlediska

stavebních úprav není zřejmé. Nejednalo se pravděpodobně o velké zásahy, ale spíše

o interiérové úpravy. Pravděpodobně byly vyčleněny některé ložnice, které měly sloužit

exerciciím a ty byly náležitě vyzdobeny. Totéž se zřejmě stalo s refektářem. Rektor Arnoldo

á Campo si vybudoval ve Znojmě díky stykům s význačnými osobami církevními

i světskými velmi silnou pozici a generál řádu jej propouštěl ze služeb ve Znojmě celý rok.

Odešel ze Znojma až v roce 1658, po prodlouženém čtyřletém období. 179 Rektorovy aktivity

v každém případě přinesly časté styky koleje s význačnými šlechtici a tím i jejich přízeň,

projevující se výši darů, které kolej obdržela.

Pravidelně kolej navštěvovala hraběnka Maria Margareta z Eggenbergu , vdova po

Michalelu Janovi I. z Althannu. V roce 1656 přišla do koleje i se svým synem , Michaelem

Janem II., pro kterého spravovala a udržovala jaroslavické panství . 180 Ještě v témže roce

poctil kolej návštěvou také císař Ferdinand III. se svým druhorozeným synem Leopoldem,

uherským králem. Zastavili se v koleji při své cestě do Prahy, kde byl Leopold I. korunován

českým králem.181 Císař se v koleji dlouho nezdržel , ale chvíli si odpočinul v jezuitské aule

a v kostele sv. Michala se zúčastnil slavnostní mše , kde na jeho a Leopoldovu počest hráli 177 AMB, A 135, s. 173, 2010/01/25 -7024, viz také Petr Kroupa, Premonstrátský klášter v Louce, dějiny - umělecká výzdoba- ikonologie, in Premonstráti v Louce- dějiny kláštera, s. 35 a 36, Znojmo 1997 K Johanně Breunner - byla třetí manželkou Seyfrieda Christpha, svobodného pána z Breunneru, komořího ferdinanda II. a rytíře zlatého rouna, jemuž v Dolním Rakouzsku patřila celá řada panství. Zde na Moravě to byly Hrušovany, hrabětice 178 NK, Elogia nostrorum in Provincia Bohemiae defunctorum (S. J. 1593 – 1686), XXIII, 112/2 179 Více k Arnoldu A Campo viz samostatný medailon na s. 133 a 134. 180 hraběnka byla vdovou po Michaelu Janu I. z Althannu, nejvyšším komorníkovi císaře Ferdinanda III., od roku 1644 také dolnorakouském nejvyšším zemském lovčím . Se svým manželem měla dva syny, Michaela Jana II. a Michaela Adolfa Ignatia a dceru Maria Johannu. Manželé byli velkými podporovateli jezuitů. Vídeňským jezuitům odkázal Michael Jan I. část svého majetku odkázal jezuitům ve Vídni, aby pečovali o rodinnou althannskou hrobku. Hrabě byl spolumajitelem Oslavanského panství od roku 1636 do roku 1646. Jeho podíl na panství po jeho smrti v roce 1646, zdědil syn Michal Jan II. , kterému byly v době smrti jeho otce teprve 3 roky. Hlavním sídlem Michaela Jana II. , se staly Jaroslavice , ke kterým pak přidal ještě Vranov nad Dyjí. Více k tomu viz. Jarmila Plchová, Althannská dynastie – po smrti Michala Adolfa I., in Oslavany, první rodové sídlo moravských Althannů, X. část, in OKNO, ročník XVI., č. 1, Oslavany 2008 181 J. Mikulec, Leopold I. život a vláda barokního Habsburka, Praha 1997, s.31-32.

54

slavnostní kantátu, kterou zkomponoval znojemský jezuita , jejich „ božský Dominik“ . Kdo

byl oním skladatelem Dominikem jezuité v kronice nespecifikují. 182

V roce 1657 navštívila nově vystrojený refektář koleje její excelence hraběnka

Tieffenbachová, rozená Šternberková, dcera fundátora z Nového Města Pražského.183

Jezuitská kolej na Novém Městě se začala projektovat někdy zhruba v tomto období a jak

uvádí Pavel Vlček, první známý dochovaný plán této jezuitské koleje je z roku 1656. Pokud

byl fundátorem novoměstské koleje hrabě Šternberk, potom tedy mohla hraběnka

Tieffenbachová doporučit stejného architekta také pro kolej ve Znojmě. Ostatně znojemská

kolej byla s kolejí novoměstskou v neustálém písemném kontaktu. Bohužel projektant

novoměstské koleje není dosud znám, pouze se předpokládá, že by jím mohl být Carlo

Lurago. 184 Hraběnka Marie Eva Alžběta Tieffenbachová, rozená Šternberková byla podruhé

vdovou. Poprvé byla vdaná za fundátora koleje Michaela Adolfa z Althannu, po jeho smrti

pak za Rudolfa z Tieffenbachu, který zemřel roku 1653 a panství Veveří, které vlastnil,

odkázal své manželce. Z její závěti připadl hrad Veveří její dceři z prvního manželství,

Marii Maxmiliáně Althannové, později provdané za hraběte Františka Antonína Collalta.

Tuto odbočku k hraběnce Marii Evě Tieffenbachové zde uvádím jen jako příklad, jak

společensky aktivní byl rektor koleje Arnoldo A . Campo a jak byly těsné vztahy mezi

fundátorskou rodinou a kolejí. I když Michael Adolf z Althannu byl již řadu let po smrti,

dobré vztahy ke koleji zachovávala jeho vdova i nadále . Dobré vztahy udržoval rektor

Arnoldo také s princem Ferdinandem Janem z Liechtensteina . 185

Stejně tak byla znojemská kolej v neustálém styku s bývalým rektorem Řehořem

Bohatým. Znojemští jezuité potřebovali za rektorátu Arnolda á Campa mimo jiné nějaké

informace o kostelu sv. Petra a Pavla, který byl filiálním ke kostelu sv. Michala

a ve kterém se scházela městská sodalita. Rektor Bohatý tyto informace obstaral a koleji

182 AMB, A 135, kronika s. 177, rok 1656, § 1 Collegium, 2010/01/25/7033 183 Amb, a 135, Kronika s. 178: „ 28.8bris visitavit Collegium Ecellmá Dá Comitissa Tieffenbachiana, filia neo – Pragensis Fundatricis, nata de Sternberg, relicta vidua Illmí et Excellmí Fundatorix nostri , quam demortua uti memoraviua Anno 1625 priore Conjuge Fundatrice nostra, in Ugorem acceperat, et ex ca genuitquos Secum aduxerat Wenceslaum, qui Anno 1686/:quo hac scribo:/ Supremus Capitaneus in Comitatu Glacensi mortus est. Maxiliana filiam, qua prius D Comiti Sitzendorf, nunc Exellsmó Collalto nuata. Habuit praterea in Comitatu suo Herulas consanquineas Althaimians Evam Reginam /: qua tota nunc capuzinis:/ et Mariam Eustachiam, qua tota /: qua tota Societati constanter devota :/ Petiit Supranominata Illmá Dná Comitissa socium viae Patrem aliquem é Collegio, et datus est P. Roder, qui usque Pragam ed obsequia spiritualia Eccelmá adfuit. Videtur in more positum fuisse ut é Collegio cerevisia venderetut promiscue petentibus. Nam deprebendo in Diaris cuiusdam P. Ministri Cives quosdam incarceratos, quod é Collegio cerevisiam acceperint. Venit querela deinde á Senatu ad R.P: Rectorem, qui Promisit non venderdam post hac cerevisiam. “ 184 Pavel Vlček, Ester Havlová, Praha 1610 – 1700, Kapitoly o architektuře raného baroka, Praha 1998, s. 143 - 143 185 AMB, A 135, kronika s. 180 a 181, rok 1657, § 5, Missiones, manželkou ferdinanda Jana byla Dorothea , hraběnka z Lodron, která byla velkou podporovatelkou znojemských jezuitů.

55

poskytl. Dopis byl psán 13. dubna 1653 v Hradci Králové a jezuité jej ocitovali v kronice

v roce 1658, ještě za rektorátu Arnolda a. Campa. 186

Dopisy generála, směřující do Znojma se v tomto období nezabývají stavbami.

Velkým finančním počinem byla půjčka jezuitské koleje ve výši 17 000 zlatých Ludmile

ze Šternberka, na kterou jezuitský generál shlížel s obavami, které samozřejmě vyjádřil

i v korespondenci, jež v tomto období zasílal znojemským jezuitům.187 Po odchodu Arnolda

á Campa kolej stagnovala. Peníze, které získala z dědictví po hraběnce Breunerové

a z dalších drobnějších odkazů a darů zřejmě tvořili přesně onu částku, kterou půjčila

znojemská kolej v roce 1654 hraběnce Ludmile ze Šternberka. 188 Stavba koleje, byť by byla

již připravována , musela počkat až do konce 60. let 17. století.

1. V. Kolej a seminář v 60. letech a počátkem 70. let 17. století.

Prvním stavebním počinem šedesátých let byla stavba jezuitského semináře. O této

události se zde zmíním pouze okrajově, neboť seminářem se ve své práci nezabývám. Koleje

se však bezprostředně dotýká, ať již svoji polohou, či výdaji na něj . Přestěhování

seminaristů z kazatelských domů pod kostelem spustilo největší vlnu stavění v historii

znojemské jezuitské koleje. V roce 1663 uvádějí jezuité ve své kronice, že se na ně usmálo

štěstí a 28 mladých seminaristů se konečně dočkalo vlastní střechy nad hlavou. Po příchodu

jezuitů do Znojma obývali seminaristé nejprve dům na Dolním náměstí., který byl příliš

daleko od koleje. Poté, co jezuité v roce 1633 provedli první přestavbu koleje a spojili tři

domy pod kolejí v jedinou školu a wollersdorfský dům na refektář školy, mohli gymnazisté

uvolnit bývalé luteránské gymnázium pro kolej a jezuité uvolnili kazatelské domy pod

kostelem, kam byli provizorně převedeni seminaristé. V roce 1663 vyměnil František

Bertchold baron z Uherčic (Ungerschütz), který byl koleji nakloněn , svůj dům na rohu

Horního náměstí, za jezuitský dům bývalého semináře na Dolním náměstí. / 7/ Jezuité tak

konečně získali kvalitní dům, který mohli opravit pro seminář. 189

„ Třetího dubna se uskuteční faktická výměna a poté se snad započne stavět“ , píší

jezuité.. 190 Doklad o této směně se v MZA nenachází, ale podle kroniky směna proběhla

186 AMB, A 135, kronika s. 188. 187 ARSI, Boh 1 – 45, 3 I –II, 1657 – 1673, dopis generála do Znojma z 26. července 1659 Řehoři Schwartzovi 188 MZA, E 33, sig. 8D, pravděpodobně se jednalo o Ludmilu Benignu ze Šternberka, která po smrti svého manžela Františka Matyáše Karla ze Šternberka držela pro své děti zámek Libochovice. 189 AMB, A 135, s208 2010/01/25 - 7070 190 AMB, A 135, s.208 2010/01/25 – 7070- „ Seminario fortunata sors obvenit , quod 28. Juvenes incoluerunt: hactenus in ruinosa et vetere domo Collegio tantum inquilini, quibus tandem licuit in propriis habitare. Ex

56

a seminaristé se s nadšením stěhovali do nového lepšího domu. Dá se předpokládat, že se

jednalo o dům, nyní víceúčelový s dvorním traktem, který se nacházel pod kolejí na její

západní straně, na rohu Horního náměstí. Dnes má č. p. 10 a je téměř celý přestavěný. Byl

postaven zřejmě v 16. století , přičemž dvorní trakt tohoto domu se při obhlídce jeví ještě

starší. Oba trakty jezuité přestavěli a využili na seminář . Dům byl ale bohužel v 19. století

znovu masivně přestavovaný a upravovaný byl ještě ve století dvacátém. Přízemí domu

dnes slouží komerčním účelům, v patře jsou dnes byty.

Nový seminář byl v prvních letech zcela oddělen od koleje. Spojení mezi seminářem

a kolejí bylo provedeno až mnohem později. Situační plán z roku 1815, ukazuje v této části

již jen jeden jediný objekt ve tvaru L a dnes zde můžeme vidět dva domy, které jsou spojeny

a které byly přestavěny v jediný. / 8/

Finančně byla stavba semináře zajištěna wollersdorfskou fundací z roku 1637 , která

byla určena semináři a koleji a zřizovala také stálý příjem pro chudé studenty ve výši 300

zlatých ročně. 191 Kromě toho ještě jezuita Jan Weghuber věnoval semináři 1600 zlatých,

které měli být použity výhradně pro seminář. 192 Když jezuité začali psát svoji kroniku,

pořídili do ní opisy všech důležitých listin, které měli ve svém archivu a mezi nimi se nachází

i tato závěť a její potvrzení císařem Ferdinandem III.193 Vše bylo schváleno senátem a nový

seminář byl připojen k majetku koleje. Do semináře měla být také zavedena voda z městského

vodovodu. Jak je obvyklé, jezuité neuvádějí jméno stavitele, který pro ně stavební úpravy

související s přestavbou obytného domu na seminář prováděl. Dokumentace k semináři se

nedochovala žádná. Soudě podle toho, jak brzy po výměně se studenti stěhovali , musel být

dům ve velmi dobrém stavu. Vyžadoval pravděpodobně jen vnitřní úpravy a byl připraven

k užívání.

V následujícím období se v samotné koleji po stavební stránce nic podstatného

nekonalo. Podařilo se ale zavést vodu do kolegiální zahrady a v Leskách , kde odpradávna

testato fundatricis Seminarii domus Wallersdorfiana , in inferioris fori Cornu infimo sita legata seminarii fuerat, sed quia longius distabat a Collegio in usum seminarii (…) poterat adhiberi. ( …..) cum illustrissimo Domino Francisco Bertholdus L. barone de Ungeschütz de commutatione cum domo illius Collegio vicinissima in cornu fori superioris. Favit hanc (…..) Illustrissimus Baro, et facta precise Domus pro domo commutate: Anno hoc die 3. Aprilis capit imigrare et domum inferiorem Wallersdorfianam: Seminarista vero domum Bertholdianam occuparunt die 19. mensis eiusdem: quanquam hac commutato Senatui Znoymesi principio minus placuit, verum conventione in facta, tandem etiam (……) sunt. Ex hoc novo Seminario ad faciliorem aditum ad collegium, factus est per plateam ligneus cessit tandem etiam Senatus , ut loca aedificarent…, modo tubi plumbei et aquaductus civitatis per hanc domum non laudat….“ 191 MZA, E33, sig. 4 A/1 192 Joannes Miller, Historia provinciae Bohemiae Societatis Iesu ab anno 1555 usque ad annum 1723. Liber V et VI., XXIII C, 104/3 193 MZA, 4 A /1, poř.č. 78 a AMB, A 135, kronika s. 97 a 98, dále potvrzení fundace Ferdinandem II kronika s. s. 101-104

57

pod vrstvou ornice bývala kvalitní žlutá jílovitá zemina vhodná k výrobě cihel a kde jezuité

postavili také novou cihlářskou pec. 194 Dnes již není možno říci, která ze dvou v 1. a 2.

polovině 20. století zrušených cihelen, byla původně cihelnou jezuitskou. Cihelna ale

jezuitům zajišťovala nejen dostatek páleného materiálu na stavby, ale také byl pro ně výtěžek

z prodeje, zejména od konce 17. století slušným příjmem.

Při jednání se znojemským magistrátem o znojemském akvaduktu a připojení koleje

na něj se jezuité s magistrátem dohodli, že bude končit v místě, kde je staré cellárium pro

kuchyni postavené v roce 1633. Definitivní ukončení prací na vodovodu bylo ovšem až

v roce 1691. 195

Poté co v roce 1663 seminaristé uvolnili kazatelské domy pod kostelem sv. Michala,

mohly být tyto domy, od počátku určené pro školu, konečně na školu také přestavěny .

Stavba školy trvala dva roky a v roce 1665 byli studenti převedeni ze staré školy pod kolejí

do školy nové pod kostelem Sv Michala. Vzniklo zde šest přiměřených tříd, jak píší jezuité.

Škola byla nyní nejblíže kostelu, v domech, které se zde nacházejí ještě dnes a seminář byl

nyní na opačném konci téže uličky, na rohu Horního náměstí. V tu bylo v semináři 29

seminaristů. Kolik měli gymnazistů jezuité neuvádějí, ale píší , že studenti se vracejí zpět

do školy poté, co utekli ze strachu před Turky. 196 Samozřejmě, že první starostí po návratu

studentů byla příprava nové divadelní hry

S odchodem gymnazistů ze školy zbudované v jižní části areálu koleje v roce 1633

se jezuitům uvolnil prostor pro stavbu koleje a mohla začít příprava projektu, protože prostor

určený k její stavbě – bývalé luteránské gymnázium ( dnešní budova SokA) a bývalá škola

se zahradou ( dnešní park na Nám. Prokopa Diviše) patřili již výhradně koleji.

S příchodem nového znojemského rektora Zachariáše Firmina v roce 1668 již nic

nebránilo stavbě, kromě reptajících jezuitů, kteří nechtěli nového rektora poslouchat. Projekt

byl pravděpodobně již nachystán někdy kolem roku 1663 . Není vyloučeno, že mohl být

nachystán již za rektorátu Arnolda á Campa, ale z důvodu půjčky hraběnce Šternberkové jej

museli jezuité odložit . Hraběnka vrátila peníze teprve v roce 1662 a prostor pro stavbu se

uvolnil v roce 1665.

194 AMB, A135, str. 206, 2009/12/15- 143 195 AMB, A 135, s.218, 2009/12/15 196 AMB, A 135, kronika s. 206 a 207, rok 1665, 2009/12/15/146-147, E Scholis antiquis translata est juventus in adem Temlo St. Michaelis, sex commodiis classibus recenter adaptatam. Redinunt sens copiosus discipuli , qui metu Turcarum diffugerant……

58

Dopisy generála řádu do Znojma v období několika let před stavbou a v roce stavby,

tedy v roce 1669, hovoří ale pouze o špatné disciplině v koleji. Generálské dopisy jsou

bohužel téměř nečitelné, neboť listy knihy , do níž byly svázané jsou vzájemně rozpité. 197

I přes tu nečitelnost je ale zřejmé, že o stavbě se zde nehovoří. Schvalování projektu mohlo

proběhnout již v předchozím období, kdy byl projekt již připraven a které jsem neměla

možnost prostudovat, nebo mohla být informace o schválení zaslána na provincii, to znamená

do Prahy, odkud pak o jejím schválení byli informováni ve Znojmě. Podrobné studium tohoto

pramene by si ovšem vyžádalo několik týdnů., které jsem bohužel k dispozici neměla.

Stavba koleje započala v roce 1669, za rektorátu Zachariáše Firmina. Stavěla se

kuchyně, refektář, nové odpovídající ložnice, „ museum“ s knihovnou a dispensa . 198

Jezuité o tom píší: „ Tohoto roku je započata výstavba nové budovy. Radujeme se z toho, že

(v koleji) přibylo mnoho pokojů a že byla ozdobena novým refektářem, muzeem a knihovnou,

kuchyní a dispensou a konečně celou novou budovou a elegantním křídlem. x někteří, kteří

tyto věci nevědí, brblají; buď nechtějí vykonávat záměr tohoto muže nebo chtějí šetřit“ 199

Osmého dne, píší jezuité, byly položeny základy pro mnohé ložnice ze části staré stavby

a byly přivedeny až ke stropu. ( krovu?) 200 V §. 8 v oddíle Oeconomia pro rok 1669 píší

jezuité v podstatě totéž: že stavbou získají dům k přiměřenému bydlení, postavený od

základů převážně ze staré části stavby a dovedený až ke krovu. Práce začaly 26. března

1669 , kdy bylo staré zdivo z části zbořeno a poté pokračovala práce na vyzdvižení nového

zdiva a 19. prosince byla nová stavba dostavěna. O autorovi projektu se samozřejmě jezuité

nezmiňují. 201 Více o stavbě v kronice z roku 1669 nenajdeme. Pro stavbu se v archivu

197 pouze pro představu o tom , jak dochován je text generálských dopisů, zde cituji dopis Carlu Raboviovi. ARSI,Boh 1 – 45, 3 I –II, 1657 -1673., s. 572- Placerit Aperat R.V. mense augusto et Januario dedit, illas de S. Xaverio pa curra benefico,(….) de Collegii disciplina (…….) adeo integra ut nihil sinsi fabrica inde sit. Laudes Rens q it ff sinc….. esia apud nos (….) sun allibi ex su calabra ne fungere R a illo literas accepia, ex nobis non benedeit, ut omnia decui fol a ……. Societatis natuo filia Reio ob enen perbene sibi civita in Coll: Italiense inovata in adimvecio altificina: hac a pie agitis quando poessie ei.….. Denus etia da fabrica, Ra que tri eti S.P Rubic ut sic felicitus(……..) sucessi comendie Ma 198 AMB, A135, s-218, 219 , 2009/12/15 – 161,162 199 Nova fabrica hoc anno cæpta. // multis cubiculis adauctum, refectorio novô, Musæô, et Bibliothecâ, culinâ, et dispensâ, toto demum ædificiô novô, tractúq(ue) non ineleganti, illustratum gaudem(us); licet quidam ogganiant, qui horum ignari, hujus viri prosequi intentionem aut nolunt, aut sumptib(us) pareant: quasi verò non eadem tunc temporis difficultas, quæ postmodum, aut non pares forent Patroni, si modis competentib(us) quærerent(ur). ….octava denius pro nostris cubicula inhabitationes erecto sunt plures á fundamentis ex parte antiqui aedificii, et hoc anno tectum usq perduct. 200 AMB, A 135, s. 219 a NK 105/10 XXIIIC: LA Collegii Societatis jesu Znoymensis Anno 1669 : triclinium cum culina ex dispensa, Museeum cum bibliotheca, octava denius pro Nostris Cubicula inhabitationes erecto sunt ….. á fundamentis ex parte antiquam aedificii, et hoc anno ad tectum usaje perducta. 201 AMB, A 135, kronika s. 221 : Quod § 1 meminy de collegii aedificium hic ordior: crescere caepit hoc anno Domus at commodiorem habitationem , et e fundamentis pleraque ex parte antiqui aedificii usque et tectum perducta. Labor coepit 26. Martii , qua die antiquum aedificium ex parte dejectum, atque ita continuo

59

jezuitů dochovala jediná smlouva. Podle ní měl tesař Matthia pokácet stromy, udělat z nich

trámy a položit podlahy. Smlouvu s ním uzavřel sám rektor Zachariáš Firminus 24. dubna

1669.202 / 9/ Smlouva zněla na podlahy v podstřeší, které měly být 17 vídeňských sáhů (cca

32 m) a 5 sáhů 4 stopy ( cca 10,7 m) široké. Podlaha horní a prostřední měla být položena

na polštáře, prkna měla být dobře a těsně k sobě zapracována. Měla být z dubu a mistr si měl

vše sám nachystat, pokácením stromů počínaje a hotovými trámy a prkny konče. Za práci

dostal 100 rýnských a nějaké naturálie. Logická úvaha vede k závěru, že z takto pokácených

dubů mohl podlahu zhotovovat nejdříve za dva roky. Podlaha mohla být hotova nejspíše

až v roce 1671. Ve výroční zprávě z tohoto roku je napsáno téměř shodně to co uvádí

kronika. Pisatel výroční zprávy pouze uvádí, že je neznámo, kdo stavbu fundoval.

Ze zápisu v kronice také vyplývá, že generálova kritika kolejní disciplíny v tomto

období byla oprávněná. Problémy s disciplinou zřejmě v koleji opravdu byly, ale stavba

přesto započala a zdárně pokračovala, i přes odpor některých členů koleje. 203 Rok poté, co

začali stavět, chválili jezuité svoji novou a perfektní stavbu, v jejímž refektáři umístili

svátost Františka Xaverského, kterou dosud opatroval loucký opat a která byla do koleje

přinesena ve slavnostním průvodu. Pravděpodobně se jednalo o stříbrnou sochu – relikviář,

kterou dostali jezuité od knížete Jana z Liechtensteina v roce 1663. Ten ji nechal zhotovit

na památku svých statečných bojů proti Turkům a věnoval ji jezuitům. Na soše byl vyryt

nápis: „ Sancto Francisco, Xaverio Indiarum Apostolo, hanc statuorum ofert Ex voto ob

praeservatam Divinitus, per eius intercessionem, Ditionem Crumlowiensem, ab invasione

Turcarum, Tartrorum.. Ferdinandus Joannes á Lichtenstein, Dux Teschinis, Dominus Moravo

Crumlowieus et Anno post partum Virginis 1663.“ 204 Jeho dar je také doložen darovací

listinou.205

Dále jezuité v kronice píší, že pro stavbu refektáře se dohodl senát s podkomořím

a umožnili jim koupit zahrádku, která se nachází pod okny kuchyně a refektáře a která

navazuje na zahrádku domu pana Jakuba Lochnera, který jezuité zamýšlejí koupit.206 Doklady

laboratum fuit in muris erigendis, donec 19. Decemb. Tectum fuisset novo aedificio impositum : et brevi sane tempore multum effectum 202 MZA. E33, 51 A/6 2 2009/04/29 - 5611 203 NK, XXIII C 110/2 Litterae Annuae st 1713 - „ Fundatius nescem ad commediorem habitationem Collegii Aedificium (……..) dedit culina, Triclinium, Museaeum cum Bibliotheca, nostris cubicula (…) fuerim magnificientia.“ 204 AMB, A 135, s. 201, 2009/12/15/ 138 205 MZA, E 33, sig. 6 Q, 130 206 AMB. A 135, kronika s. 224 a 225 – nova Collegii fabrica hoc anno perfecta est: in cuius Refectorio festo Divi Xaverii post pompam in Templo Rfsus Abbas Lucensis Assistentibus amicioribus Religiosis nobiscum frugalitate primitias celebravit. Pro cuius aedificii commodiore usu concessit Senatus Znoymensis cum

60

v jezuitském archivu potvrzují koupi domu Jakuba Lochnera. První splátka na něj byla

zaplacena v roce 1669 a poslední v roce 1673. Dům měl velkou zahradu rozkládající se nad

seminářem a „ nad domem Baierovým“. Jeho zahrádka se rozkládala pod okny právě

postaveného refektáře. Vzhledem k tomu, že smlouva byla sepsána již roku 1669, lze se

domnívat, že již v tomto roce došlo ke stavbě onoho vysunutého křídla koleje, kde měl podle

projektu být refektář a kuchyně.

V kronice Joannese Millera je psáno: „ léta páně 1673 byl zajištěn dům prostorný

a vznešený ( vysoký) s elegantním průčelím na horní části náměstí města, sousedící se

seminářem, pěkná a vhodná stavba ke koleji. Dům až dosud málo zdobený (nějakým

krouceným dekorem), souměrné ( ladné) formy, konečně jednou zmizí ony obtíže, které nyní

máme díky různým a dlouhotrvajícím zmarům, vedou cestami opětovného vykoupení. A

zahrádka sousedící s koupeným domem ke koleji, ve které se pod okny postaveného triclinia

mohli shromažďovat až dosud cizí lidé obojího pohlaví, což je obtížné pro nábožný klid,

který je pak do velké míry narušován mluvením ( rozhovory): byla nabídnuta velká cena …

….od onoho koupeného, který byl učiněn tohoto roku. “ 207

V kronice o tom píší podobně. Získali prý dům Lochnerův vedle semináře na straně

Horního náměstí, respektive jej vyměnili za dům, kterému se říkalo u Zlaté růže, a který

navazoval na seminář, dům sousedící zahradou s refektářem. Vše to bylo provedeno proto,

aby získali prostor pro případnou stavbu koleje a aby zamezili veřejnosti přístupu

do zahrady pod okna refektáře, protože tam byly tam přítomny také ženy, což nebylo dobré

pro klid v koleji.208. Píší tedy v podobném duchu jako Joannes Miler. Mimo jiné v kronice

uvádějí, že po čtyřiceti letech vyčistili „ seccessus.“ 209 Což samozřejmě je nezajímavé

z hlediska architektonického, ale potvrzuje to domněnku, že první stavba koleje proběhla před

čtyřiceti lety, tj. v roce 1633. Jejich toalety měly ještě i tu nevýhodu, že byly příliš vzdáleny Illustrissimo SubCamerario facultatem coemendi hortulum, sub culina et refectorii fenestris situm, qui hortuluis pertinebat ad Domine Jacobum Lochner. 207 NA, XXIII C , Joannes Miller, Historia provinciae Bohemiae Societatis Iesu ab anno 1555 usque ad annum 1723. Liber I, II, III.s. 724 – Anno 1673 comparata est, ampla , alta, et eleganti fronte in foro superiore, Seminário contigua Domus, unde spatium, et opportuna aedificia ad Collegiu, quod hactenus parum decoré distorlum, in forma concinná, aliquando reducendu et molestas iIlas, qua nunc per varios , longosq… anfractus ducuntur, vias redimendum, et hortulus cum emta Dome Collegio assertus in quem infra fenestras ipsius triclinii situm, hactenus convenire utriusq sexus extranci convérant religiosámus quitem importunis confabulationibus adeo perturbarant, ut magno pretio oblato sapius operose actu fuerit de illo emendo, quod hoc anno est effestu.- překlad Mgr. Jiřina Čechová 208 AMB, A 135, kronika s.233 a234, „ Comparata quoque hoc anno domus Dni Lochner penes Seminarium, in foro superiore sita seu potius commutata pro domo ad auream ignisd dicta, co quidem fine, ut inibi Collegium aedificaretur sed cum domo illa commoditatem mimus quod hortulus infra fenestras triclinis nostri situs, multis perturbationibus, et faeminarum conventiculis nobis infestus et maioré tandem quietem accesserit. Expurgata demum sunt cora communium et annis feré quo impleta, et ad vicinam fossam directa interim donec demeatu provideatur. „ Přípisek na boku – „ latrina post 40 annos repurgata.“ 209 AMB, A 135, kronika s. 235-236, 2009/12/15/181-182

61

od místností ve vysunutém křídle koleje, od refektáře a kuchyně. Ovšem nový „ secessus „

se podle katalogu koleje povedlo zřídit až v roce 1700. 210.

Je zřejmé, že stavba zcela nového křídla u zahrady nově získaného domu, na protější

straně uličky ke kostelu započala již v roce 1669, kdy byla smlouva na koupi domu Jacoba

Lochnera uzavřena, protože v následujících několika letech nemají již jezuité v kronice žádné

další zprávy o stavbě. I když právně nabyli dům až v roce 1673 , umožnil jim senát již

v roce 1669 užívat zahradu a mohli tedy již v tomto roce postavit vysunuté křídlo

s refektářem, aniž by se vystavovali riziku, že pod jeho okny bude zahrada patřící někomu

jinému. I když zatím zůstal dům Jakuba Lochnera nevyužit, jeho koupí si jezuité zajistili

další stavební plochy v prostoru za uličkou a dosáhli toho, že již ve svém prostoru nebyli

rušeni žádnými cizími lidmi. V archivu znojemských jezuitů se také nachází souhlas s koupí

a opravou zahrádky sousedící s novou stavbou adresovaný rektoru Zachariáši Firminovi

z roku 1670. 211

Vše nasvědčuje tomu, že stavbu koleje s vysunutým křídlem refektáře a tím

i rozšíření koleje za uličku vedoucí ke kostelu sv. Michala plánovali jezuité již dlouho,

protože všechny projekty, kromě jediného, mají takto uspořádané křídlo s refektářem.

S rozšířením prostoru koleje za uličku ke kostelu počítali snad již od té doby, co v roce 1633

převedli seminář ke kostelu sv. Michala a získali pod ním ležící dům Jakuba Blasla, z něhož

zřídili mlýnici pro seminář. Teprve s koupí domu Jakuba Lochnera ale získali v tomto

prostoru téměř tak velkou plochu, jakou měli před uličkou., kde již stála kolej upravená

z bývalého gymnázia a čtyř domů, z nichž tři domy zakoupili v roce 1629 a čtvrtý

wollersdorfský získali darem. /10/

Krátce poté, co postavili kolej a nový refektář, navštívil kolej císař Leopold I.. Ve

Vídní v tu dobu propukl mor a císař s rodinou se hodlali před morem uchýlit na bezpečnější

místo. Cestou navštívil císař Babice a zastavil se krátce i ve znojemské koleji. Zcela jistě

navštívil nový refektář a byl přítomen mši u sv. Michala, konající se na jeho počest. Kolej

se na jeho návštěvu řádně přichystala a náležitě vystrojila nový refektář v nové zahradě. Bylo

na to dostatek prostředků i dostatek darů. Jezuité píší, že dostali četné dary od dárců malých

a chudých, stejně jako množství darů od různých mecenášů z Vídně a dokončili novou stavbu

koleje, v jejímž refektáři se nachází svátost Františka Xaverského, která byla opatrována

210 NA, jezuitica- 194, 210, IIIo, , Catalogus Collegii anno 1700 211 MZA, E 33, sig. 34 D, 571

62

louckým opatem a která se z louckého kláštera vrátila zpět do koleje 212 . V tomto období

získali také další sochu sv. Františka Xaverského, kterou ale umístili do kostela. 213

2. Plány Všechny dochované plány pro znojemskou jezuitskou kolej pocházejí z jezuitského archivu

v MZA. 214 kromě plánů určených pro stavbu jezuitské koleje se zde dochovaly také plány

určené jezuitským rezidencím, mezi nimiž na prvním místě můžeme jmenovat plán bohunické

rezidence , plán mlýna, který by mohl být určen pro jezuitský mlýn ve St. Šaldorfě

a plán auly, či letohrádku , který mohl být podle údajů v kronice určen do Bohutic.

Pro stavbu znojemské koleje se dochovalo devět plánů, které se postupně představíme.

Dále se zde dochovala řada návrhů pro oltáře .

2. I. Plán, podle kterého byla kolej pravděpodobně v roce 1669 stavěna Protože jezuité svoji započatou stavbu v kronice popisují jako částečnou rekonstrukci

a částečnou novostavbu, pravděpodobně stavěli podle plánu „ A 8“ / 11/, neboť je to jediný

plán, který počítá s rekonstrukcí a přestavbou původních částí koleje. Některé části koleje

byly zbořeny a na jejich místě byly od základů postaveny nové, jiné byly rekonstruovány.

Stavba, která se uskutečnila v roce 1669 vycházela z první přestavby koleje uskutečněné

v roce 1633, tak jak jsem ji popsala v oddíle nazvaném „ Stavba koleje v třicátých

a čtyřicátých letech 17. století“ a částečně ji respektovala . Část budov byla pravděpodobně

zbourána a na jejich místo byly postaveny budovy nové. 215

Tento plánek, který dosud nebyl identifikován pro Znojmo žádným z badatelů. Po

podrobném průzkumu současného stavu dnešního SOkA jsem jej následně objevila jako

plánek jezuitské koleje ve Znojmě. Podle řady znaků se jedná o ichnografii zvýšeného

přízemí koleje , či patra koleje. Plánek představuje kolej se dvěma na sebe navazujícími

obdélnými ambity a s křídlem vystupujícím do zahrady směrem na západ . Je položen dvěma

212 AMB, A 135, s. 224- 225, §7 Oeconomia , 2010/02/24/7691 a 7692 : „ nova Collegii Fabriga hoc anno perfecta est: in cuius novo Refectorio festo Divi Xaverii post pompam in templo Rssus Abbas Lucensis asistentibus amicioribus Religiosis Nobiscum frugalitate primitias celebravit. Pro cuius aedificii commodiore usu conessit Senatus Znoymensis cum Illustrissimo SubCamerario facultatem cöemendi Hortulum , sub culina et refectorii fenestris situm , qui hortulus pertinebat ad D. Jacobum Lochner“: volně přeloženo : Nová stavba koleje je letos dokončena: v jejím novém refektáři je svátost božského Xaveria slavnostně donesená do kostela louckým opatem, v přátelské pomoci naší církve, řádně poprvé oslavované. Pro přiměřené užívání této stavby postoupil znojemský senát s nejjasnějším podkomořím možnost koupit zahrádku na straně oken kuchyně a refektáře, která navazuje na dům Jacoba Lochnera. 213 AMB, A 135, s.201, 2009/12/15 - 138 214 MZA, E 33, sig. 49 A – 49 E 215 AMB, A 135, s. 73, 2009/12/15/044, a AMB, A 135, kronika s. 90 2010/01/25/6885

63

barvami. Světle okrová, označuje nové části, tmavá hnědozelená označuje původní části

koleje. Jedná se tedy o plánek rekonstrukce a přístavby koleje.

Horní, původní část koleje tvoří tři křídla, rozložená kolem obdélného ambitu,

tvořeného sloupy s patkami osazenými na podezdívce. Ambit je na jižní straně uzavřen

jakousi zavřenou chodbou, či loggií. Tato chodba tak odděluje severní ambit a celou severní

část koleje od jižního ambitu a jižní části koleje a slouží zároveň jako vstupní chodba

do vysunutého křídla s refektářem. Severní část koleje, bývalé luteránské gymnázium , byla

poprvé přestavovaná jezuity v roce 1633. Jezuité tehdy psali v kronice: “… Ve čtvercové

stavbě se zdvojenými sloupy podpírajícími klenbu, kde dříve bylo místo gymnázia luteránů

pro samotné hosty a studenty….“ Luteránské gymnázium bylo na kolej přestavěno ze stavby

se zdvojenými sloupy na stavbu s jednoduchými sloupy na podezdívce, ale s rozdílným

intercolumniem, protože pravděpodobně luteránské gymnázium vzniklo přestavbou několika

domů, která proběhla mezi léty 1584 – 1587. Doklady o stavbě této školy se nalézají v SOkA

v Hübnerově pozůstalosti, ovšem pouze jako opisy jakýchsi stavebních deníků té doby,

pořízené Antonínem Hübnerem . 216 Jezuité nyní v roce 1669 ponechali severní kvadraturu,

kterou přestavovali v roce 1633 a pod ní vytvořili zcela nový ambit. V přízemí ambitu byl

zřejmě široký arkádový ochoz, , který byl v patře uzavřen a tvořil zde jeden široký koridor,

který byl do ambitu i do uličky na západní straně koleje do dvora na východní straně

otevřený okny. K východní straně k ambitu přiléhá ještě jedna vytápěná místnost, vysunutá

do východního dvora. Křídla ambitu na severní straně byla uzavřena ještě původním zdivem,

pocházejícím z doby první přestavby koleje v roce 1633. Na jižní straně obrácené k městu

uzavírali ambit místnosti bývalé školy, vytvořené spojením čtyř domů také v roce 1633.

Plán tedy počítal se zachováním celé horní kvadratury koleje a celé nejižnější části koleje, pod

jižním ambitem. Stávající kvadratura na severu byla spojena s řadou domů na jihu. Toto

spojení je nejlépe dokumentováno v kronice na str. 90. 217

Nyní se ve staré severní kvadratuře, kolem menšího ambitu nacházela uzavřenější -

„ klauzurovaná “ část koleje. Velký sál uprostřed severního křídla byl zřejmě jakousi vstupní

aulou, kam se vstupovalo od kostela sv. Michala a z níž se pak vcházelo do ambitu. V rohu

tohoto sálu bylo umístěno malé točité schodiště, které mohlo vést až nad střechu do věže. 218

Ložnice rektora a ostatních členů koleje byly pravděpodobně v patře, kde nad vstupní aulou

216 SokA Znojmo, Hybnerova pozůstalost, Kr Ha 2, s. 217 idem pozn.č. 154 218 AMB, A 135, kronika s. 218 a 219, …. „ R.P. Zacharias Firminus….. cuius providentia curaetiam….. meliore habitatione instructam, multis cubiculis adauctum, refectorio novo, museo et bibliotheca, culina, et dispensa , toto demum aedificio novo, tractus non ineleganti illustratum gaudemus „ ……..

64

mohla být v patře umístěna knihovna, nebo ono muzeum, které jezuité popisují při stavbě

koleje v roce 1669.

Pod jižním ambitem se nyní pravděpodobně nacházely místnosti pro styk

s veřejností, jak bylo u jezuitských kolejí obvyklé . Nejblíže uličce byly místnosti

prokurátora, dále tam mohla být lékárna, doktor medicíny a ložnice pro návštěvy. Vzácné

návštěvy mohly bydlet v patře. Po dostavbě nebo v průběhu stavby bylo shledáno, že by bylo

dobré doplnit jižní ambit ještě dalšími arkádami a architekt, stavitel či jezuitský delineátor j

e tam narychlo a ve spěchu načrtl, jak je na výkresu patrné. K ambitu ještě přiléhala z vnější

východní části jedna vytápěná čtvercová místnost, která mohla být místností pro stráž.

Ve vysunutém křídle koleje se pravděpodobně nacházel refektář s kuchyní a „ dispenzou“

(spíží, komorou). Na našem plánu patra je to pravděpodobně knihovna či kaple .

Do tohoto křídla se vstupovalo z horní části ambitu a pravděpodobně také zvenku od kostela

sv. Michala. Vše nasvědčuje tomu, že tento plánek koleje je oním, podle kterého bylo

stavěno a to zřejmě právě mezi lety 1669 – 1671.

Pokud se podíváme podrobněji na technické vypracování plánku a porovnáme jej

s jinými plány, které byly pro znojemskou kolej zhotoveny, můžeme říci, že není příliš

pečlivě narýsován, ani příliš kvalitně dopracován. Pokud se ale zamyslíme nad

pravděpodobným využitím místností a propojením nového se starým, není tento projekt

špatně vymyšlen. Projektant se zde ale očividně nezabýval „ zbytečnými detaily“ jako je

„ secessus“ či případné vstupy . Koordinace klenebních pásů či průvlaků a otvorů mu také

nečinila žádné problémy. Umístění klenebních pásů vynášejících klenby nad okenní otvor

není v tomto plánu ničím neobvyklým. Předpokládám že kolejní „ Mauermeister“ se řádně

zapotil, ve snaze realizovat onen návrh tak, aby dům nespadl, nebo aby se stavbou nebyly

později statické problémy. Řešení zde nabízené bylo zřejmě ze všech řešení nejlevnější a i při

všech nedostatcích které vykazovalo, mohlo dobře sloužit , pokud šikovný řádový

„ Mauermeister“ odstranil technické závady .

2. II. Soubor plánů pocházejících od jediného autora . V archivu znojemských jezuitů se nachází ještě několik plánů určených pro

znojemskou jezuitskou kolej. Dispoziční a tvarová podobnost všech plánů, které se pro kolej

ve Znojmě dochovala, vzbuzuje dojem, že byly téměř všechny vytvořeny zhruba ve stejném

období. Rozdíl v jejich časovém pořadí nebude příliš velký, i když byly zpracovány několika

autory. Mezi všemi vyniká jeden nádherný komplet plánů na němž je bez popisu, ale jasně

65

a zřejmě představena protobarokní až raně barokní budova koleje.

Soubor plánů A 1 – A 5 a A 2a (po roce 1660?)

Překrásný soubor šesti plánů je velmi těžce časově zařaditelný. Není zcela

vyloučeno, že mohl být zhotoven již při prvním plánování koleje kolem roku 1633, kdy

jezuité uvažovali o stavbě koleje a nebyli ještě rozhodnuti, zda ponechají luteránské

gymnázium, či zda jej zboří. Prvky , které jeho autor používá, jako jsou arkády

s představenými lezénovými rámy, hladká a jednoduchá fasáda s použitím kamenicky

opracované nárožní bosáže a jednoduché šambrány kolem oken , odkazují k moravskému

protobaroku, které zde na Moravě zapustilo kořeny s novými pobělohorskými šlechtickými

rody. 219 Mohl být navržen hned v prvních letech, kdy jezuité začali uvažovat o stavbě koleje,

ještě za rektorátu Řehoře Bohatého, ale přišel zřejmě nevhod, protože jesuité v tomto období

příliš neoplývali finančními prostředky a tak zvolili jinou variantu, poněkud úspornější, která

počítala s částečnou rekonstrukcí a částečnou novostavbou.

Může ale pocházet i z doby příprav na druhou stavbu koleje po roce 1660. Jezuité se

pravděpodobně i v roce 1668 mohli rozhodovat, zda by nebylo vhodnější zcela zbořit stávající

kvadraturu koleje a nahradit ji kompletní novostavbou, neboť podíváme li se ichnographie

tohoto souboru plánů můžeme vidět, že tam, kde je plánovaná škola, dosahuje kolej zřejmě

až pod kostel, jehož chór je zde obcházen. Nad tímto plánkem nevidíme ani náznak toho, že

by zde byla naznačena původní severní kvadratura. Tvůrce tohoto plánu jednoznačně počítal

s jejím zbořením. Nelze však vyloučit ani to, že plán pochází až z doby, kdy v koleji působil

Řehoř Hohenegger, tedy z let 1679 -1681. Nejpravděpodobnějším datem jeho vzniku jsou

ale šedesátá létat 17. století, kdy se kolej chystala k největší stavbě ve své znojemské historii

a shromažďovala projekty, z nichž pak vybírala ten, který nejvíce vyhověl požadavkům koleje

, ať již z hlediska provozu či nákladů stavby. Projekt, který byl přiměřený - „ commoditas „ .

Tento soubor pěti plánů je souborem , obsahujícím 3 ichnographie na samostatných

výkresech, půdorys sklepa, půdorys přízemí a půdorys patra. K těmto třem plánům jsou

dochovány dvě orthographie - řez s pohledem do ambitu a pohled na průčelí. Soubor je

překrásnou prací s velmi kvalitním dispozičním řešením jezuitské koleje. Tento plán bez

legendy místností, mohl být na základě delineace Řehoře Bohatého či jiného jezuitského 219 Jiří Kroupa, Umělci objednavatelé a styl na Moravě doby Barokní, in V zrcadle stínů, Morava v době baroka 1670 – 1790, Renes- Brno 2003, s. 38-43 a Ivana Panochová, Na prahu baroka, k typologickým a slohovým problémům moravské architektury v letech 1620-1650, in Acta Universitatis Palackiane Olomoucuíensis , facultas Philosophica, Moravica 3 – 2005, Olomouc 2005, s. 107-124

66

delineátora zpracován některým z althannských, liechtensteinských či dietrichsteinských

stavitelů. Do roku 1648 to mohl být např. Anrea Erna, později třeba jeho syn Ondřej Erna ,

či kterýkoli zdatný stavitel té doby, v níž na Moravě vládl a odezníval tento jednoduchý

puristický styl. Mohl to být kdokoli ze známých, či dnes ještě neznámých stavitelů, jejichž

díla ještě čekají na poznání. Tento kvalitně zpracovaný projekt pro znojemské jezuity bohužel

nebyl popsán a nelze tedy osobu architekta identifikovat alespoň podle písma. Je zřejmé, že

projekt nebyl realizován, alespoň ne v takové podobě v jaké byl navržen. Není vyloučeno, že

mohl být, pokud byl vypracován v době kolem 1680 použit jen částečně pro dolní ambit, ale

tuto možnost již bohužel nelze dokázat ani vyvrátit, protože tato část koleje již neexistuje.

Plánek „ A 1“ / 12/

Tento plán je ichnographií nejnižšího podlaží koleje, které bychom mohli nazvat

technickým podlažím. Celý projekt velmi mistrně využívá poměrně velkého spádu terénu

od kostela sv. Michala směrem k městu. Terén se tu na délku dnešní koleje cca 29 m. svažuje

více než 2 metry a spád terénu činí téměř celou výšku jednoho podlaží. Projektant

využil spádu terénu a udělal z něj přednost. Do nejnižšího místa tohoto technického podlaží

umístil přímý vstup do koleje. Zde byla zřejmě místnost prokurátora, který měl přímý styk

s veřejností a pokoje hostí, kteří nemají mít přístup do koleje. Za místnostmi pro

prokurátora byl přístup ke schodišti do přízemí koleje. Bočním vstupem do zahrady byla

pravděpodobně přístupná lékárna, odkud měl mít doktor či lékárník přístup k nemocným.

Toto technické podlaží se nachází pouze pod jižním křídlem koleje, pod větší částí křídla

východního a pod jižní částí západního křídla. Místnosti technického podlaží jsou zaklenuty

valenými klenbami s lunetami v místech oken. Valené klenby jsou podepřeny ještě

klenebními pásy v místech, kde jsou nad nimi v přízemí zdi, oddělující od sebe jednotlivé

prostory.

Plánek „ A 2“ / 13/

Překrásně zpracované přízemí koleje je rozsáhlým plánem, řešícím ideální stav koleje.

Jedná se o uzavřenou, ambit obklopující obdélnou stavbu koleje, z níž vystupuje při

severovýchodním nároží budova školy, na východě potom dlouhé křídlo s refektářem a na

jihu krátké křídlo s místnostmi provinciála. Celé přízemí je zaklenuto valenou klenbou

s lunetami, ambit je zaklenut klenbou křížovou. Všechna čtyři křídla kolem ambitu jsou

dvoutraktová . Po vnějším obvodu čtverce obíhá širší trakt, který tvoří obytné místnosti

koleje, užší vnitřní trakt tvoří ambit. Dva trakty přecházejí v jeden široký trakt s refektářem,

67

umístěným na nejvzdálenějším konci tohoto západním směrem protaženého severního

křídla koleje. Větší šířku má také křídlo školy.

Škola je umístěna na nejvýhodnějším místě, nejblíže kostelu sv. Michala a vstupuje se

do ní otevřenou obloukovou chodbou od kostela Sv. Michala nebo přímo z ambitu koleje.

Severní křídlo je křídlem reprezentačním a je v něm zakomponováno hned několik vstupů

do koleje. Vstup přímo od kostela je možný přes školu. Tudy vstupovali především učitelé,

případně žáci. Pro vzácné návštěvy byl určen vstup přes velký reprezentační sál, jakousi salu

terennu , kterou je možno projít do kolejního ambitu. Odtud může být návštěva uvedena

chodbou nad městkou uličku jdoucí ke kostelu a krátkou zaklenutou pavlačí do refektáře,

který je spojen s malou antecamerou, kde je umístěno lavatorium a za ním potom, blíže

k uličce kuchyně. Uličku ke kostelu Sv. Michala bylo nutno přejít po několika stupních

a zase po témže počtu schodišťových stupňů sestoupit k arkádám, lemujícím cestu

k refektáři. Bylo to řešení velice elegantní a nápadité.

Křídlo refektáře je zde vsazeno do zahrady, kterou zároveň předěluje na dvě části.

Menší severní zahrada, postavená blíže ke kostelu má také z prostranství u kostela možnost

vstupu. Ze zahrady je pak přístup přes předsíňku s lavatoriem do refektáře. Tato zahrada

s „ pergulou“ měla sloužit vzácným hostům, kterým byla určena i divadelní představení

konaná pravděpodobně v této zahradě . Mezi školou a kolejí je instalována malá kruhová věž,

která zřejmě měla soužit jako zvonice, oznamující žákům i profesorům začátek a konec

výuky.

Západní křídlo tvoří řada ložnic z nichž reprezentativní ložnice s předpokojem

v nejjižnější části křídla patřila zřejmě rektorovi koleje. Jižní a východní křídlo je opět

tvořeno řadou ložnic. Do jihovýchodního nároží byl umístěn „ secessus“. Ve východním

křídle mohla být umístěna „ infirmaria“- nemocnice , do níž se vstupovalo po schodišti

z malé předzahrádky s „ perugulou“ 220 .

Tato ichnografie řeší kolej způsobem typickým pro řadu jezuitských kolejí. Kolej

rozložená do čtverce či obdélníku kolem ambitu s vybíhajícími křídly s refektářem, či

s ložnicemi byla docela běžnou záležitostí. Tento způsob uspořádání koleje dělil velmi dobře

zóny podle jejich společenského významu. Kolem centrálního ambitu byli soustředěni domácí

a hosté z řad jezuitských. Refektář, který byl určen kromě společného stolování také

k reprezentaci, býval umístěn tak, aby jeho cizí návštěvníci neprocházeli celou kolejí.

220 jako „ pergulu“ označuje později Hohenegger římsu, ale také sloupový altán, který sloužil v zahradě k úkrytu před počasím a před dotěrnými pohledy.

68

Prokurátor, který byl v neustálém styku s veřejností, ať již s městskou radou, či s řemeslníky

sídlil obvykle ve vystupující části koleje nejblíže k městu, aby jeho návštěvy také nemusely

procházet celou kolejí. Nad ním byly pak reprezentativnější ložnice pro rektora či vicerektora.

O poschodí výše potom sídlil při svých návštěvách provinciál, případně generál řádu., či jiné

významné návštěvy koleje. Je velká škoda, že se tento plán nerealizoval. Pokud by areál

nebyl dále přestavován, zůstala by nám zachována jedinečná protobarokní stavba,

uchvacující svoji čistotou a neokázalostí.

Plán „A 3“ / 14/

Tato ichnografie je opět součástí onoho uceleného návrhu od jednoho autora a je

nejvyšším podlažím koleje. Půdorys je podobně uspořádán jako přízemí, ovšem toto podlaží

již není zaklenuto, ale má rovné, zřejmě dřevěné trámové stropy. Také ambit již není otevřen,

ale je uzavřen okny, umístěnými vždy nad osou jednotlivých oblouků arkád v přízemí.

Opět je zde propojena škola s kolejí. Nad refektářem je velký sál, který není vytápěn. Mohlo

se jednat o prostor kaple, muzeum , nebo knihovnu. Celý ambit je obklopen většími, či

menšími ložnicemi. Místnosti rektora a provinciála jsou zřejmě v jižním křídle, včetně jeho

vystupující části. Uzavření ambitu je dobře patrné v ortografii. Pilířový systém zde zůstává

zachován, ale jednotlivé pilíře již nejsou doplněny lezénovým rámem, nenesou oblouky

arkád, ale jsou vyplněny zdivem s okenním otvorem umístěným přesně na osách oblouků

v přízemí.

Plán „A 4 “/ 15/

Předposlední plánek tohoto souboru je orthographií k předchozím plánům. V dnešní

projektantské hantýrce ji nazýváme řezo - pohled. Zde můžeme vidět typickou protobarokní

fasádu s arkádami. Před pilíře s patkou a naznačenou hlavicí jsou představeny lezeny, které

jsou nad oblouky arkád spojeny v lezenové rámy. V podlaží nad arkádami je pilířový ambit

uzavřen a osazen jednoduchými okny s kamennou šambránou a rovnou nadokenní římsou.

V pokračujícím řezu pak můžeme vidět řezy klenbami v přízemí, a rovné trámové stropy

v podlaží. Střecha je poměrně strmá, krov tvoří dvoupodlažní stojatá stolice s nosným

sloupem uprostřed. Pohled na střechu ukazuje řadu jednotlivých komínů. Podle komínů

můžeme usoudit, že se jedná o řez s pohledem na východní křídlo ambitu. Řez je položen

zeleným akvarelem, střecha akvarelem jasně cihlové barvy. Ve střeše vidíme ještě dva vikýře,

které prosvětlují půdní prostor. Měřítko pod řezem může být ve vídeňských nebo

69

moravských sázích ( Klaftrech). Je to projekt vypracovaný s velkou pečlivostí, podle níž

můžeme usoudit, že byl vypracován profesionálem. Tedy architektem, či mistrem stavitelem.

Plán „A 5 “ / 16/

Jedná se o orthographii jižního průčelí. Zde můžeme vidět částečně třípodlažní

puristicky prostou fasádu, členěnou pouze patrovými římsami. Z průčelí vystupuje na levé

straně dvouosé západní křídlo. Jižní křídlo je šestiosé. Okna lemovaná kamennými

šambránami s malými podokenními římsami a jednoduchými rovnými římsami nadokenními

jsou na fasádě rozmístěna v osách čistě účelově. Jejich umístění netvoří žádnou pravidelnou

řadu. Každé nároží je lemováno výraznou kamennou bosáží. Obloukový hlavní vstup

je umístěn v rizalitově vystupujícím západním křídle a je také lemován pouze jednoduchou

šambránou. Počátek oblouku naznačuje tenká římsa, vrchol oblouku je vyznačen

jednoduchým klenákem.Tato puristicky jednoduchá fasáda odpovídá moravskému

protobaroku. Dnes ji v její původní podobě obvykle již nenajdeme, neboť byla v průběhu

staletí, mnohdy ještě v raném či vrcholném baroku přestavěna.

Plán „ A 2 – a“ / 17/

Tento plánek pocházející zřejmě od téhož autora, jako plánky předchozí, mnou

pracovně označené písmenem „A“ byl zřejmě původním a dále nerozpracovaným návrhem –

ichnographií koleje, která předcházela onomu návrhu, který jsem popsala výše. Plán zřejmě

nevyhovoval z hlediska tvaru parcely a proto se dochovala pouze ichnographie přízemí. Jeho

ambit byl na rozdíl od plánů předchozího souboru téměř čtvercový, zatímco parcela která

byla určena k zastavění byla obdélná. To sebou neslo problémy s plným využitím prostoru

a jezuité zřejmě po architektovi požadovali změnit plán tak, aby byla plocha, kterou mají

k dispozici plně využita. Ambit, zaklenutý křížovou klenbou má pět arkád na pilířích

s lezénovým rámem, ale pole mají vždy na dvou protilehlých stranách jiné intercolumnium.

Pole severní a jižní, má užší intercolumnium pole východní a západní intercolumnium větší.

Jinak je plán téměř shodný s plánem „A2“ , pouze před refektářem, směrem do zahrady blíže

kostela, je umístěna ještě jedna věžička. Předpokládám, že tato věžička mohla sloužit

svolávání hostů k divadelnímu představení či slavnosti, nebo ohlašování pravidelných

kolejních setkání, ať již v refektáři, či v kapli nad ním. Zpracovány byly jednoznačně stejným

autorem jako předchozí soubor plánů.

70

2. III. Autorství tohoto souboru plánů ? Překrásný soubor plánů , které mohly být zhotoveny v poměrně širokém časovém

rozpětí je pravděpodobně dílem profesionála. Svědčí o tom virtuozita s jakou byl

vypracován. Profesionálovi nachystal předlohu jezuitský delineátor. Pokud byla plány

zhotoveny do roku 1662, mohl jím být Řehoř Bohatý, jak jsme již uvedli výše. 221 Ten sice

přišel do koleje již v roce 1633 a zůstal zde jen čtyři roky, ale v pracovním kontaktu se

znojemskou kolejí byl téměř až do své smrti. Přišel do Znojma v momentě, kdy jezuité

uvažovali o tom, že začnou stavět kolej, a odešel, teprve až se již stavět začalo. Během svého

znojemského rektorátu provedl řadu významných kroků. V Bohuticích založil novou vinici

sv. Michala a kopec Gargam na němž měla vinice být byl přejmenován na kopec sv. Michala.

V řadě artikulí potom formuloval, jak má vinice vypadat, jak má být užívána a jakými

stavbami má být opatřena Výnosy z vinice měly pak sloužit pro rekonstrukce a opravy

v celém jejich panství. Na kopci měl stát sloup a na něm měla na vinici a na kraj shlížet socha

sv. Archanděla Michaela, aby kraj a vinici chránila. 222 Kaple, která tam tehdy byla postavena

dnes již bohužel neexistuje Řehoř Bohatý zajistil také opravu mlýna a jezu ve Starém

Šaldorfě

a upravil vztahy s Louckými premonstráty, s nimiž po řadu let docházelo ke sporům o mlýn

ve Starém Šaldorfě a tři poddané u mlýna bydlící. 223 V tomto období, kdy bylo potřeba

stavět kolej, nechtěl rektor Bohatý zbytečně vysilovat kolej soudními spory a tak věc odložil

s tím, že mlýn po dlouhých jednáních a vzájemné korespondenci pronajal na tři roky

Louckému klášteru, s příslibem budoucího odprodeje, k němuž ale již nedošlo. 224 Ve

znojemském archivu, se dále nachází rektorova korespondence, týkající se pře jezuitů

s premonstráty o jez v Louce a mlýn ve Starém Šadlorfě.225 Jezuité mu jako delineátorovi

a člověku , který stavěl koleje a chrámy připisovali velké zásluhy o ně.

Pokud vyjdeme z doložených faktů, které jsem výše uvedla , je jisté, že Rektor

Bohatý připravil podmínky k tomu, aby se kolej mohla stavět. Jezuité sami v roce 1634 píší,

že „působením Řehoře Bohatého“ mají nové bydlení. 226 Nemáme ovšem jediný přímý

doklad, že to byl rektor Bohatý, kdo pro stavbu koleje provedl „ prima delineatione“.

221 idem poz.č. 138 , dále text překladu kroniky na str. 42 a 43 222 AMB, A 135, 2009/12/15, 112-114 223 MZA,E 33, sig. 27B, 27 E, 27H 224 SOkA Znojmo, Huebnerova pozůstalost, Kr HA 1 225 SokA Znojmo, Heuebnerova pozůstalost, HA Kr 2 226 viz str. 54

71

Vzhledem k tomu, co je uvedeno v jeho elogiu, pokládám to za velmi pravděpodobné i když

jeho delineace přímo doložena není . 227

Řehoř Bohatý patřil k těm osobnostem z řad jezuitů , které se zabývali stavbami

po stránce technické i projektové. Téměř všude, kde pobýval měl na starosti stavby a jejich

delineaci. Domnívám se proto, že prozkoumání osobnosti Řehoře Bohatého a jeho činnosti

v jeho působištích by objasnilo řadu dosud nevyřešených připsání .

Vzhledem k četnosti jeho působišť by to byla ale práce velmi časově náročná

a obsáhlá. Poté, co Řehoř Bohatý splnil svůj úkol ve Znojmě a zajistil jezuitům přijatelnější

podmínky pro bydlení a práci mohla jeho mise ve Znojmě skončit. Nebyl to ale odchod

trvalý. Pro Znojmo pracoval ještě i na svých dalších působištích, jak uvidíme později.

Největší oporu a pomoc poskytl koleji po pádu věže kostela sv. Michala, ale jeho styky se

znojemskou kolejí jsou doloženy ještě v padesátých letech.

Poté co Řehoř Bohatý , či nějaký jiný jezuitský delineátor provedl „ prima

delineatione“ , byl zřejmě přizván nějaký zednický mistr , či architekt, který na základě první

delineace vypracoval plány. A tím mohl být, jak jsem již uvedla výše kdokoli z mistrů, kteří

pracovali pro Althanny či Liechtensteiny nebo Dietrichsteiny. Ondřej Erna, který pracoval pro

všechny tři rody, případně Pietro Colomba, který pracoval spolu s Ernou pro

moravskokrumlovské Liechtensteiny, když se tito snažili v Moravském Krumlově vybudovat

piaristickou kolej. Tam byli povoláni v roce 1639 mistr Petr ( Pietro Colombo) mistr Andre (

Andrea Erna ) . 228. Teorie o autorství by v tomto případě byla čistou spekulací. Tento

jednoduchý styl s hladkými kamennými šambránami kolem oken a s bosáží na nároží byl

na Moravě užíván od třicátých let až do počátku 80 let. Také přízemní arkády v ambitu

doplněné lezénovým rámem , neodmyslitelně patřili k tomuto stylu užívanému řadou

stavitelů, počínaje Andrea Ernou a konče např. Paulem Wimbergerem, (Weinbergerem),

jehož projekt pro soudnici a nový tribunální dům je tomuto znojemskému plánu velmi

podobný. 229 Projekt Paula Wimbergera pro soudní tribunál pocházel z období 1659 – 1664. 230

Tento řada plánů je ovšem vytvořena brilantním způsobem a proto bychom mohli říci,

že ji vytvořil stavitelský mistr v pravém slova smyslu. Protože jezuité nikde nezmiňují

227 K Řehoři Bohatému viz s. 130-132 228 Thomas Winkelbauer, Fürst und Fürstendiener, Gundaker von Liechtenstein, ein österreichscher Aristokrat des konfessionellen Zeitalters, Wien, München, Oldenburg, 1999, s. 391 - 395 229 Tomáš Jeřábek, Jiří Kroupa a kol., Brněnské paláce, stavby duchovní a světské aristokracie v raném novověku, Brno 2005, in Jiří Kroupa, Zemský stavovský dům, s. 26 - 30 230 Jaroslav Dřímal, Tribunální dům a křídlo pro zemský výbor , in Zemský dům v Brně. Brno 1947. s., 72- 78. a příloha č. 1 a 17

72

autorství, byl to zřejmě vysoce kvalitní Mauermeister typu Andrea Erny , který byl pro svou

kvalitní práci za svého života ceněn jako architekt. Po Ernově smrti tento styl ještě na

Moravě dozníval a tak nelze ani vyloučit jeho syna Jana Křtitele, či jiného velmi zdatného

zednického mistra. Nebyl to ale pravděpodobně žádný božský Architectus , protože toho by

jezuité jistě zmínili.

2. IV. Zbývající dva plány se vzájemně příbuzným půdorysným rozvrhem. Plánek „ A 6“ / 18 //18a/

V tomto období byl zřejmě také vypracován jediný plán s legendou místností, který se

dochoval v jezuitském archivu v MZA, ve fondu E 33 , plán s pracovním číslem „ A 6“.

V případě tohoto řešení koleje se jedná o jedinou dochovanou ichnographii zvýšeného

přízemí. Mohl být součástí většího souboru a mohly k němu být dochovány ještě nějaké

orthographie, ale další ichnographie nikoli. Tento půdorys je jediným plánem z celého

konvolutu znojemských plánů, který obsahuje také legendu místností. Z ní je patrné, že

uspořádání místností všech podlaží je vepsáno do této jediné legendy umístěné v levé

polovině výkresu. Zde je vždy psáno, co je na základním , zobrazovaném podlaží a co nad

ním. Pokud je pod nějakou částí ještě technické podlaží, či sklep, je zde také uvedeno, jaké

místnosti se pod dotčenými místnostmi nacházejí. Tento plán je položen světle okrovým

akvarelem, mezi tmavě hnědými obrysovými čárami zdiva. Je to plánek s podobným

půdorysným rozvrhem jako ona zeleným akvarelem položená ichnographie , plánek „ A 2“ .

Právě z plánku „ A 6 “ jsem vycházela při určování místností plánku „ A 2“

Ichnographie opět představuje kolej s obdélným ambitem, obklopenou obytnými

místnostmi a s křídlem s refektářem, kuchyní a dispenzou vystupujícím přes uličku

do zahrady. Základní obdélný půdorys koleje je opět dvoutraktový. Vnitřní trakt je tvořen

arkádami ambitu a na ně navazujícími chodbami, vnější trakt tvoří obytné místnosti koleje.

V patře nad vystupujícím křídlem refektáře se nacházela knihovna, nad kuchyní , vstupem

a dispenzou onoho křídla se nacházejí obytné místnosti. Do vysunutého se vstupovalo z patra

koleje a do refektáře se pak sestupovalo po schodišti dolů.

Obdélný ambit a chodby jsou jedinými zaklenutými prostorami v tomto podlaží.

Ambit je zaklenut křížovou klenbou do klenebních pásů. Klenební pásy jsou vynášeny

čtvercovými pilíři. Delší strany ambitu, strana východní a západní tvoří osm polí, kratší

strany ambitu, strana severní a jižní sestávají z pěti klenebních polí, opět zaklenutých do pásů

73

vzepřených čtvercovými pilíř. Rozpony mezi pilíři – intercolumnia jsou na všech stranách

stejná. Krajní pole ambitu na severovýchodě je vynecháno. Kolej je zde zcela přerušena

otevřeným vstupem z prostoru od kostela a od školy. Škola předstupuje před čtvercovou

budovu koleje na vnějším severovýchodním nároží a její chodba navazuje na východní ambit

a je podobně zaklenuta. Východní křídlo tvoří ložnice, obytné místnosti a jedna ložnice pro

nemocné. Křídlo je opět přerušené přímým vstupem z východního dvora. Do tohoto dvora je

přímý vstup z jižní strany, směrem od města.

Jižní křídlo je tvořeno ložnicí prokurátora, lékárníka a lékárnou. Z tohoto křídla

rizalitově vystupuje jižní část západního křídla, v níž jsou místnosti pro styk s veřejností -

„Sprachstuben“ . Nad nimi se potom nacházely místnosti provinciála a hostí. V západním

křídle byly pokoje rektora a obytné místnosti - ložnice ostatních. V tomto plánku neužívá

jeho autor pojem ložnice, ale nahrazuje jej pojmem obytná místnost, který možná lépe

odpovídá užití takovéto ložnice v jezuitském prostředí, kdy řada ložnic již za rektorátu

Arnolda á Campa , v průběhu let 1654 – 1658 sloužila zároveň jako místo pro exercicie či jiné

aktivity. Na severním okraji křídla, před vstupem do vysunutého křídla koleje, můžeme najít

ještě jednu velkou místnost, tzv. „ Gemeinstube“ , která byla jakousi jezuitskou společenskou

místností a kde se mohli konat společné rozhovory a exercicie a kam mohly být také

pozvány návštěvy apod. Schodiště zde byla tři a všechna byla dvouramenná. Schodiště

v západním křídle, za místnostmi pro veřejnost a před místností rektora bylo širší a také

zřejmě reprezentativnější, schodiště v severním traktu vedle vstupu ke kostelnímu dvoru bylo

užší a sloužilo zřejmě pouze domácím, schodiště v křídle s refektářem sloužilo pro refektář

a bylo také užší.

Škola sestávala ze tří místností na každém patře. Jaká by byla vnější podoba této

koleje není patrné, ale zřejmě by se příliš nelišila od onoho zeleně položeného projektu.

Přinejmenším hmotové rozložení zůstává téměř shodné. Změny by mohly nastat ve vnějších

úpravách koleje. Svědčí o tom právě ony na jednom podlaží popsané místnosti. Lenka

Češková ve své diplomové práci pokládala tento způsob práce, kdy jedno podlaží obsahuje

v sobě současně i podlaží nad ním za práci jezuitských delineátorů. Tento projekt byl zřejmě

navržen některým z nich, jako podklad pro stavitele. Z něj by mohl vyjít autor onoho zeleně

položeného plánku. Plánek je zpracován čistě a přehledně, není ale již proveden s takovou

virtuozitou jako plánek předchozí. Je popsán německy. Jeho měřítkem budou zřejmě

vídeňské sáhy a mohl by pocházet ze stejného období jako předchozí plány, tj. mezi léty 1633

– 1668. Zcela vyloučit ještě pozdější dobu vzniku, ale nelze. Dispoziční řešení koleje je zde,

zdá se malinko pokročilejší, než na zeleném souboru plánů a způsob, jakým je plán

74

vypracován se příliš neliší od plánů Balthazara Hausseckera z 80. let 17. století. Plán nebyl

pravděpodobně realizován. Pokud ano, mohla být kvadratura , jaká je na tomto plánku

v osmdesátých letech představena na jih, pod severní kvadraturu koleje. To by ale v žádném

případě nemohla být postavena škola, jak ji vidíme na našem plánu a musela by být ubourána

část severní kvadratury, aby se takto rozlehlá plocha pod stávající kolej vešla a to nepokládám

za pravděpodobné. Hlubšímu poznání, zda byl plán realizován či nikoli brání fakt, že ona

jediná část koleje, kde mohla být realizována dnes již neexistuje .

Plánek „ A 7 “ / 19/

Někdy před získáním zahrady na protější straně uličky, ale již po převedení školy

ke kostelu byl pravděpodobně vytvořen plán s pracovním označením „ A 7“ . Tento jediný

můžeme s jistotou zařadit za rok 1665, tj. rok, kdy byla škola převedena z prostoru pod

kvadraturou koleje, protože autor tohoto plánu se školou v půdoryse koleje nepočítal.

Můžeme také říci, že nemohl být vypracován dříve než v roce 1664, kdy jezuité píší, že byla

zavedena voda do domácí zahrádky. 231 Byl pravděpodobně vypracován před rokem 1669,

kdy ještě jezuité neměli na protější straně prostor, kde by postavili vysunuté křídlo

s refektářem. Na tomto plánu je také dosud otevřená ulička ke kostelu, a jako taková je zde

popsána. Je tedy jedním z plánků, které byly pravděpodobně vytvořeny ještě v období před

uzavřením uličky veřejnosti v roce 1686 a před získáním prostoru za ní směrem na západ

v roce 1669.

Tento plánek je opět ichnographií přízemí, či zvýšeného přízemí. Rozvrhem je velmi

blízký předchozímu plánu . Mohl by být jeho variantou, vypracovanou jiným stavitelem

Podle tvaru parcely, která je shodná s ostatními plány a podle orientace koleje vzhledem

k uličce ke kostelu, můžeme říci, že také tento plán byl zpracován pro Znojmo. Plán je

položen světle okrovou barvou a je popsán pouze orientačně - prostorově. To znamená,

že je zde vždy popsán každý vnější prostor, který kolej obklopuje. Tj. pouze základní údaje,

které odkazují k tomu, jak je která část koleje situována v místě. Takto orientačně a směrově

popsal např. svůj plán na soudnici Paul Wimberger . Z popisu tedy poznáme, která část je

obrácená ke kostelu, kde se nachází ulička ke kostelu , kde je kolej obrácena k městu

a kde se nachází vnitřní a vnější dvůr. Přesto se nejedná pouze o schematickou delineaci, ale

plán je podrobně vypracován včetně vnitřního uspořádání koleje.

231 AMB, A135, str. 206, 2009/12/15- 143

75

Jedná se opět o obdélný ambit, kde ovšem poměr jednotlivých stran ambitu je výrazně

rozdílný. Čtyři pole o menším intercolumnium( rozponu) na severní a jižní straně

kontrastují s osmi poli o větším rozponu na stranách východní a západní. Obdélník

má výrazně protažený tvar směrem k městu. S největší pravděpodobností autor uvažoval

s umístěním koleje blízko kostela. Z dvoutraktové budovy obdélné koleje opět rizalitově

vystupuje na jih západní křídlo, kde pravděpodobně, jak bylo obvyklé byly místnosti pro

styk s veřejností. Severní křídlo vystupuje z obrysu koleje proti všem předchozím plánům

nikoli na západ, ale na východ. Tato vystupující část je tvořena refektářem. Ambit a chodby

jsou opět jedinými zaklenutými prostorami koleje. Ambit je tvořen čtvercovými pilíři, do niž

se opírají klenební pásy. Jednotlivá pole jsou zaklenuta křížovou klenbou. Dispozice je velmi

podobná předchozímu plánku. Předstupující jižní část je opět částí pro styk s veřejností, jižní

křídlo zřejmě opět tvoří lékárna a ložnice lékárníka. Za místnostmi pro styk s veřejností

je podobně jako v předchozím plánku umístěno reprezentativní dvouramenné schodiště.

Západní křídlo je tvořeno řadou stejně velkých obytných místností. Poslední byt západního

křídla, stejně jako první byt severního křídla sestává ze dvou obytných místností a oba

náležely zřejmě rektorovi a hostům. K tomuto prvnímu bytu severního křídla přiléhá druhé

dvouramenné schodiště, které je užší a zřejmě sloužilo pouze domácím. Na schodiště pak

navazuje jedna malá nevytápěná místnost, u níž nelze určit její využití. Další část již potom

náleží vstupu do refektáře s „ lavatoriem “ a refektáři samotnému. Refektář je spojen

s kuchyňkou, která se je první místností východního křídla. Pod ní je ještě jedna obytná

místnost a níže pak vstup do koleje z východního dvora. Pod tímto vstupem pak byly opět

obytné místnosti, z nichž mohly být dvě ložnicemi pro nemocné a nad řadou toalet

umístěných v pravém jižním nároží se nacházely ještě dvě místnosti, které vzhledem k povaze

mohly být pracovištěm lékárníka.

V ambitu koleje vidíme studnu a velkou cisternu. Vzhledem k tomu, že plánek nemá

křídlo refektáře vysunuté na západ, ale naopak na východ, dá se říci, že mohl pocházet

z období před koupí zahrady na protější straně koleje, za uličkou vedoucí ke kostelu.

Od roku 1663 se již na protější straně koleje za uličkou nacházel seminář, od roku 1665 také

škola. To bylo doposud vše, co jezuité na protější straně uličky vlastnili.teprve v roce 1669

koupili protější zahradu.

Podíváme – li se na půdorys předcházejícího plánu –„ A 6 „ všimneme si, že i když

náš plán „ A 7 “nepočítá ve svém rozvrhu se školou, je podobně uspořádán, jako plán „ A 6“.

Schodiště jsou umístěna téměř na stejném místě a půdorysný rozvrh je tomu předchozímu

velmi podobný. Zřejmě se nejedná o náhodnou podobnost, ale o záměrně podobné rozvržení,

76

byť plán „ A 6 “byl zřejmě vypracován jezuitským delineátorem, kdežto plán „ A 7“

pravděpodobně civilním zednickým mistrem .

3. Kolej v sedmdesátých a počátkem osmdesátých let 17. století.

V roce 1672 se jezuité pustili do dalšího odvážného projektu. Podél západního křídla

koleje vedla z jihu na sever veřejností užívaná ulička za níž, na jejím konci , na rohu Horního

náměstí stál nyní nový seminář a nad ním v zahradě zcela nové křídlo s refektářem

a kuchyní. Bylo důležité vytvořit přes veřejností užívanou uličku spojení mezi seminářem

a kolejí. Jezuité se rozhodli pro vybudování podzemní cesty z „ cellaria “( sklepa

s potravinami) koleje do sklepa semináře a po dohodě s městem také ze sklepa v horní části

koleje směrem k městským hradbám do ulice „ Frölich Gasse“ , dnešní ulici Veselé. Tam

měla podzemní cesta vyústit pod nějakým domem, který jezuité blíže nespecifikují. 232 Celá

podzemní štola byla technicky velmi náročná, ale nezbytná. Zajišťovala jezuitům možnost

zásobování semináře podzemní cestou. Jak oni sami píší, potřebovali uchránit v době moru či

válek studenty v semináři styku s veřejností. Jezuité uzavřeli smlouvu se dvěma mistry.

Joannes Text, „ Magistr Operis “ provedl delineaci cesty a jako spolupracovníka měl

Joannese Jacobuse Schwarzbännera. Cesta se budovala déle než jedno desetiletí , protože

podloží na návrší u kostela Sv. Michala je skalnaté. V jezuitském archivu se dochovalo sedm

výplatních listin a nádherná delineace této podzemní cesty se signaturou Joannese Texta. /

20/ Na jednom z pozdějších výpisů práce je naspsáno „ Monticola“ . Jeden z těchto dvou

pocházel zřejmě z nějakých hor, či kopců.233 Dodnes se zachovala pravděpodobně jen jedna

z cest a to ta horní, která vedla k nynější ulici Veselé. Dnes můžeme z podsklepeného

pravého křídla koleje vstoupit do dlouhé sklepní chodby, která se po nějakém čase dvojí.

Jedna větev směřuje zhruba k dnešní ulici Veselé a druhá někam ke kostelu a škole. Cesta

do semináře je již dnes nepřístupná, neboť do ní se vcházelo z místnosti prokurátora, která

se nacházela v jihozápadním rizalitovém výstupku koleje. Její tvar můžeme dobře spatřit

232 AMB, A 135. kronika s. 231 a 231, rok 1672: Quod in Diario notavit R.P. Helffer, Collegii huius anni Rector, nimirum R.P. Firminum Antecessorem suum impetrasse licentiam á Senatu Znoymensi faciendi meatum subterraneum per petram sub domuncula (…) in der Fröliggassen ex locis communibus Collegii per fundamenta murorum civitatis: qui meatus nec captus unquam est.nec tentatus, qua non mediaeris rei tam neccesariae negligentia.Catera quia sapius jam repetita expedio breviter. Volný překlad: Jak v diáři zapsal R.P. Helffer, v tomto roce rektor koleje, zajisté R.P. Firminus, jeho předchůdce dosáhl povolení znojemského senátu udělat podzemní cestu skrze skálu pod domečky ve Veselé ulici z místa spojujícího kolej se základy zdiva městského 233 AMB, A 135, s. 231, 2010/01/25- 7121 MZA, E 33, 51 A66 - smlouvy s řemeslníky 1669-1672, - 2009/10/29 – 5476,5477,5478,5480 - 5484

77

na plánku cesty z tohoto období. Podzemní cesty z koleje do semináře měly být dvě a obě

měly začínat ve sklepě pod místností prokurátora. Jedna cesta – ta rovná byla cestou pro pěší,

druhý cesta, ta klikatí pak byla pravděpodobně cestou, kudy byla vedena voda. Trasa klikaté

podzemní cesty , tak jak je vytyčena na plánku z počátku 70. let 17. století se téměř

do detailu shoduje s podzemní cestou, která byla zaměřena v roce 1969 při rekonstrukci

domu bývalého jezuitského semináře , což jen dokládá, že seminář byl umístěn na rohu

Horního náměstí v dnešním domě s číslem popisným 10. / 21 /

V roce 1673 rozvedli jezuité vodu po koleji, ale jak píší, rozvod byl proveden

ve špatných trubkách a tak musela být voda svedena do cisterny, aby bylo zajištěno

dostatečné množství vody pro kolej i při haváriích vodovodního řadu. Po třech letech byly

rozvody vody v koleji provedeny znovu. 234

Jezuité po celou dobu svého fungování ve Znojmě museli soustředit spoustu sil

a prostředků na neustálé opravy mlýna ve St. Šaldorfě a na opravu jezu v Louce. V kronice již

těmto opakujícím se investicím příliš pozornosti nevěnovali, ale v Hübnerově opisu

prokurátorských diářů, který začíná rokem 1678 najdeme tyto výdaje každý rok. Pouze

na jedinou takovou opravu se ale dochovala smlouva. Byla uzavřena v roce 1674

s Matoušem Knollem a týkala se opravy zdi u Šaldorfského mlýna. Mistr měl opravit zeď tak,

aby zde již neprotékala voda. Za práci mu bylo zaplaceno 25 fl. 235. Vzhledem k tomu, že

s Matoušem Knollem znojemští dominikáni v roce 1675 uzavřeli smlouvu na vyzdění portálu

v kostele Sv. Kříže, nebyla práce na opravě zdi u mlýna zřejmě odpovídající jeho

kvalifikaci. 236

V roce 1676 již zřejmě byla kolej zcela hotová, neboť v kronice jezuité píší, že

vybavili refektář ( triclinium) osmy obrazy jezuitských světců. Nepíší nic o tom, kdo obrazy

zhotovil, ani zda to byly fresky či závěsné obrazy. Můžeme jen usoudit, že jejich tvůrcem byl

pravděpodobně stejný malíř, který zhotovil v roce 1676 hlavní oltář do kostela Sv. Michala.

Protože jezuité své mistry nestřídali a pokud s nimi byli spokojeni, pracovali pro ně mnohdy

celá desetiletí. Usoudit z toho ale můžeme, že refektář ve vysunutém křídle koleje byl již

zcela hotov. 237

V roce 1679 píší v kronice, že třídu Latina major, zavedenou ve znojemské škole

234 MZA, E 33, sig 10 B, 2010/04/07/8208 235 MZA, E33, sig. 51, A/6, fot.č. 5601 236 MZA E 33, MZA Brno, Fond E 17, sig. O 7 – Smlouvy kláštera s různými řemeslníky a umělci 237 AMB, A 135, rok 1676, §5 – aeconomia , 2010/01/25/7139. aeconomia domestica inter hac non est neglecta. Ad splendorem triclinium, et devotionem etiam ibi exelendam accesserunt 8 imagines nostrorum sanctorum

78

od roku 1628 fundoval Michael Václav z Althannu ( *1634 , +1686 ), syn fundátora.238 Podle

toho, co je uvedeno průběžně v jezuitské kronice, je zřejmé, že rodina Althannů byla hlavním

fundátorem školy a jejího provozu. Jako její donátoři jsou členové rodiny uvedeni u různých

divadelních představení a jiných školních aktivit.239 Ke kostelu např. v souvislosti z jejich

rodinou můžeme doložit jen dary v roce 1625, kdy zemřela Elizabetha Stotzing, první

manželka fundátora a poté po pádu věže, kdy je doloženo 1000 zlatých na rekonstrukci

kostela.

Několik následujících let se v koleji nedělo nic stavebně významného. V poznámkách

prokurátora stojí psáno, že 30. srpna 1678 udeřil blesk otevřenými okny do refektáře a zranil

P. Füselbacha a P. Schindlera. Jezuité ale nepíší nic o případných škodách, které blesk

napáchal. Mohlo se jednat o malý kulový blesk, který opět oknem vyletěl. S úlevou jsem si

přečetla, že oba otce pouze zranil 240 Další, mnohem větší tragédií i finanční ztrátou pro kolej

byl požár Bohutic, který vypukl o půlnoci 10. ledna 1679, kdy vyhořely skoro celé Bohutice.

Kromě toho, že popelem lehla téměř celá ves a o život přišlo zřejmě hodně lidí, zasáhl požár

také jezuitský ovčín, kde jezuité chovali řadu ovcí . Výtěžek z jejich vlny byl pro jezuitskou

kolej každoročně vydatným zdrojem příjmu. Pravidelně jsou doloženy smlouvy, kdy jezuité

prodávali vlnu, nebo ji měnili za zlato. 241

Kolem roku 1680 nastupuje do znojemské koleje jako „ moderátor“ a „ admonitor“

jezuita Řehoř Hohenegger, narozený v Ingolstadtu. 242 Řehoř Hohenegger byl velkým

kritikem všech staveb, které znojemská kolej prováděla, ale byl také tím, kdo doporučoval,

co by se na nich dalo vylepšit, aby lépe plnily svoji funkci. Poznámky Řehoře Hoheneggera

nasvědčují tomu, že se znojemští jezuité ještě chystali k nějaké stavbě koleje a dokonce snad

i ke stavbě nového kostela. 243 Přesto dle kroniky i dle dochovaných smluv byla osmdesátá

léta zřejmě pro znojemskou jezuitskou kolej pouze stavbou podzemní cesty. Velké stavební

aktivity byly vyvíjeny spíše na jednotlivých venkovských rezidencích. V Příměticích např.

v tomto roce postavili bydlení pro 7 svých členů, kde nově zbudovali refektář a ložnice. Píší,

že se jedná o velmi kvalitní, dostatečně masivní stavbu. 244

238 AMB,, A 135, s 251 Kr HA1, str. 1 poznámka, jedná se zřejmě o Michaela Wenzla Althanna ( 1630 – 1686. syna Michaela Adolfa z druhého manželství) 239 V roce 1685 byl např. mecenášem gymnázia Michael Adolph, vévoda z Altannu a Grusbachu.( Hrušovan), Byl fundátorem komedie kterou hráli studenti. Viz - AMB, A 135, s. 275, 2010/01/25/7178 240 Soka Znojmo, Huebnerova pozůstalost, sv. 2, sig Kr, HA str. 3 241 SokA Znojmo, Huebnerova pozůstalost, sv. 2, sig. Kr, HA 1, str. 5 242 NA, Fond Jezuitka 192, sig. 211, Catalogus Collegii Znoimensis soc, Jesu, anno 1682 243 E 33, sig. 49 A – Názory jezuity Hoheneggera na stavbu koleje a kostela Sv. Michala. 244 AMB, E 33, rok 1680 §6 – aeconomia, 201/01/25, 7166

79

Stavba podzemní cesty pokračovala i v osmdesátých letech . Když v roce 1680 zemřel

na mor „ Magistr Operis“ Johannes Text, byly práce již tak daleko, že jeho kolega mohl

s pomocí najatých dělníků tuto stavbu téměř dokončit, protože účty pro Joannese

Schwartzpauera neustávají.245 Zprávy Jáchyma Lenka o hospodaření koleje ve Znojmě, které

jsou zasílány z Nového Města pražského rektorovi Gabrielu Millerovi a prokurátorovi

Františku Matouškovi se staveb u koleje příliš netýkají. Největší starosti mu zřejmé

způsobila smrt Jana Texta uprostřed nedokončené práce. Jáchym Lenk v dopisech chválí

zesnulého Texta pro jeho poctivou práci, kterou odvedl. Z dopisů se ale také dozvídáme,

že při kopání podzemí byla zatarasena vodní cesta a nahromaděná voda zničila celou zahradu.

Stalo se to pravděpodobně až po Textově smrti. 246 Jáchym Lenk se také stručně zmiňuje

o Řehoři Hoheneggerovi, který již tou dobou pobýval ve znojemské koleji.

Lenka Češková ve své práci o stavbě jezuitských kolejí v Opavě a v Jihlavě uvádí, že

tehdejší delineátor jihlavské koleje P. Tobias Gebler , když uvažoval o stavbě chóru

jihlavského kostela, přemýšlel mezi jinými také o znojemském architektovi, který ale

požadoval za stavbu chóru příliš mnoho. Jako onoho možného znojemského architekta uvádí

Lenka Češková Matouše Knolla. 247 Bohužel z dokladů znojemské koleje nelze potvrdit, ale

ani vyvrátit, že Matouš Knoll ve znojemské koleji dělal něco jiného, něž opravu zdi u mlýna

Pro dominikány vytvořil Matouš Knoll ( Chnoll) v roce 1675 jeden z portálu v kostele Sv.

Michala. 248 Dalším stavitelem, který byl činný ve Znojmě již od konce sedmdesátých let

17. století až do prvního desetiletí 18. století byl Bartoloměj Hassler, který v tomto období

pracoval pro jezuity i pro dominikány. 249 Zda byl natolik zdatný, aby mohl vytvořit také

kostel, nevím. Pro jezuity pracoval v Bohuticích a v lese Burgholtz, pro dominikány

ve Znojmě . Všude to byly ale světské stavby, nikoli chrámy. Znojemským architektem mohl

být v roce 1679 také kdokoli, kdo pracoval ve Znojmě pro jiného objednavatele, než byli

znojemští jezuité či dominikáni. Znojemští jezuité byli např. v neustálém kontaktu

s louckým premonstrátským klášterem a tehdejší opat Norbert Pleyer zahájil první barokní

přestavbu louckého kláštera po polovině 17. století a po jeho rezignaci v roce 1679 v ní

245 MZA, E 33, sig. , 51A/6 246 MZA , E 33, sig. 52 A/2, poř.č. 707 247 Lenka Češková, „Collegii Societatis Jesu conceptus, et ideae" Plánování, výstavba a funkce jezuitských kolejí v Opavě a v Jihlave ve druhé polovině 17. a na počátku 18. století – diplomová práce, s. 111, Brno 2005 248 MZA, E 15, S. S 9, smlouva z 249 MZA, E 15, dominikáni Znojmo , sig. S 9 – smlouva kterou uzavřel opat dominikánského kláštera Antoním Missenius v roce 1681 s Bartolomějem Hasslerem, nebyla jedinou smlouvou, kterou dominikáni s Hasslerem uzavřeli. Byli s ním pravděpodobně spokojeni. MZA, E 33, Sig. 51/ A 6, jezuité s ním ještě v roce 1704 uzavřeli smlouvu na zednické práce v Bohuticích . V roce 1710 na stavbu domu v „ Stadl Burgholtz.“ Už jezuité sepsali smlouvu s mladším mistrem Barthazarem Hauseckerem , který ale také pracoval i pro znojemské dominikány.

80

pokračoval také jeho nástupce. 250 Je doloženo v jezuitské kronice, že opat Norbert Pleyer

fundoval v roce 1667 nový portál do kaple v jezuitském semináři a stříbrný kalich tamtéž. 251

Mohl to být tedy nějaký architekt, který v tu dobu pracoval v louckém premonstrátském

klášteře. Přímo ve znojemské koleji se v období kolem roku 1680 nevyskytoval žádný

„ architectus“. který by mohl stavě chrám. Člověkem, který byl schopen poradit, jak vhodně

uspořádat kostel či kolej a se kterým se mohl Tobias Gebler radit byl „ conciliaris

aedificorum “ Řehoř Hohenegger. Ten by byl schopen Tobiáši Geblerovi poradit v otázce

rozvrhu stavby a její přiměřenosti, ale domnívám se, že to páter Gebler nepotřeboval.

V tomto ohledu si dokázal pomoci sám.

I přes malé, respektive téměř žádné doklady o stavbě koleje v tomto období uzavírají

jezuité v roce 1682 smlouvu na dodávku 20 500 ks cihel na zdění. Smlouvu s cihlářem

Mathiasem Wachtelem uzavřel prokurátor Franciscus Mattoussek 252. Domnívám se, že by se

mohlo jednat o stavby v Bohuticích, případně na dalších jezuitských statcích,

nebo o dostavbu štoly k semináři, protože 20 500 ks cihel není žádné velké množství.

V následujícím roce je totiž uzavřena smlouva na zbytek štoly ze semináře do koleje

s Hansem Georgem Behrem a Martinem Fischbeckem. 253 Společně se štolami se také

stavěly odpovídající podzemní prostory se schodišti. Protože v tuto dobu zřejmě již nežil ani

Joannes Schwarzpauer , dodělávali štolu další odborníci. V kronice chválí, že dobře započatá

práce pokračuje a skála je zdárně zdolávána. 254

Někdy v tomto období se také možná z iniciativy Řehoře Hoheneggera mohla

rozšiřovat škola pod kostelem Sv. Michala. Doklady o stavbě školy v jezuitském archivu

nenajdeme, ale přeneseně je můžeme odvodit zápisu v kronice z roku 1633, který jsem již

citovala na str. 55: „ Neboť naši od prvních let uvedení tovaryšstva bydleli ve starém domě

kazatele a kaplana vlevo vedle kostela u oltáře sv. Olympia, kde nyní, kdy to píši stavějí

školu. “ 255 Při její první stavbě mezi lety 1663-1665 jezuité nepíší nic o auditoriu , které

250 Jiří Kroupa, Premonstrácký klášter Louka – chrám Šalamounův? In: Premonstrátský klášter v Louce, dějiny-umělecká výzdoba – ikonologie, s. 62- 83 251 AMB, A 135, kronika s. 213, /2010/01/25/7092/ 252 MZA, E33, sig. 51 A, 253 MZA, E 33, sig 51A/6, „ Anno 1683 den 14. Januari ist verdinget worden was uebrig der Stohlen von Seminario bis in die Keller des Collegii durchzuarbeithen………“ 254 AMB, A 135. kronika s. 265, §6 Aeconomia, 2010/01/25/7171 a 7172 255 ibidem pozn. č.171 a AMB, A 135, s. 73, 2009/12/15/044- - „ Bude nutno po dlouhou dobu dát naprosto nezbytně co nejvíce důrazu na stavbu koleje. Neboť naši od prvních let uvedení tovaryšstva bydleli ve starém domě kazatele a kaplana vlevo vedle kostela u oltáře sv. Olympia, kde nyní, kdy to píši stavějí školu …….“ Překlad Mgr. Čechová

81

podle kroniky Johannese Millera ve škole bylo. Je možné, že se stavělo právě v tuto dobu. 256

Teprve v roce 1684 začali jezuité podle poznámek rektorů a prokurátorů zpětně psát kroniku

a od roku 1700 byla psána pravidelně. 257 Škola tedy musela být znovu stavěna nebo

rozšiřována někdy mezi léty 1684 - 1700.

3.I. Jezuita Hohenegger, stavba znojemské jezuitské koleje a jezuitské

„ noster modus “. Doposud jsme probrali všechny plány pro stavbu jezuitské koleje, které se dochovaly

či spíše ty, které se podařilo najít a identifikovat. Zřejmě existovaly ještě další plány, které se

do dnešních dnů nedochovaly nebo ještě čekají na své objevení. Myšlenek, jak uspořádat

vhodně kolej, aby byly eliminovány nedostatky místa bylo jistě od samého počátku stavby

mnoho. Nejkomplexnější rady, jak správně a vhodně uspořádat kolej a jak ji přiměřeně

vyzdobit sepsal pro znojemské jezuity Řehoř Hohenegger .

Hohenegger byl ve své době pokládán za znalce v oblasti jezuitských staveb

a do Znojma byl zřejmě poslán, aby znojemské stavby posoudil a případně zjednal nápravu, či

zjistil, kde a jak pokračovat ve stavebních aktivitách, aby kolej splňovala všechny požadavky

na ni kladené a aby byla dobře a přiměřeně uspořádána, tak aby jezuitům vyhovovala.

Znojemský problém spočíval v neustálých opravách a průběžných přestavbách, jak

koleje, tak i kostela. To sebou přinášelo možná zdánlivě menší náklady, než by představovala

novostavba, ovšem z hlediska provozu to znamenalo vždy určitý kompromis mezi ne příliš

dobrým a ještě horším řešením. Traduje se , že jezuitská kolej ve Znojmě patřila k nejchudším

jezuitským kolejím v provincii a to byl zřejmě důvod, proč znojemští jezuité nikdy

nepřistoupili k celkové demolici původních částí koleje, ale pouze k jejich opravě a připojení

ke zcela novým traktům.

Řehoři Hoheneggerovi se zdálo, že i přes poměrně velké místo, které bylo pro

jezuitskou kolej ve Znojmě do roku 1680 získáno , nebyla výsledná podoba koleje zdaleka

ideální. Řada nemovitostí, které byly koleji darovány a řada těch které jezuité získali koupí

nebyly pro stavbu koleje užitečné. Domníval se, že právě nastal čas, aby se jezuité zamysleli

nad tím, co z toho , co postupně nabyli či postavili bude dobré ponechat , co dobře slouží

svému účelu a co bude potřeba změnit.

256 NK, Johanes Miller, Historia provinciae Bohemiae Societatis Iesu ab anno 1555 usque ad annum 1723 - Numerus 21. Fundatio collegii Znoymensis S. J. Numerus 27. Templa collegii Znoymensis S. J. Paragraphus 25. Seminarium Znoymense sancti Michaelis S. J. 257 AMB, A 135, s. 273, 2010/01/25/7177

82

Největší problém z hlediska místa spatřoval v přilehlé ulici, která velmi rušila provoz

koleje. Hohennegger si přál získat ještě další prostor, směrem od „ plivifiany“ ke kostelu

a věřil, že se podaří jej získat, aby kolej časem utvořila jakousi „ insulu“ , oddělenou

od jiných domů ulicemi . 258 Nepodařilo se mi bohužel zjistit, co byla ona „ plivifiana“,

kterou Hohenegger neustále v textu zmiňuje jako pevný bod, ale předpokládám , že nějaká

budova či nějaký pevný bod u jižního nároží této uličky, možná někde vedle semináře.

V době kolem roku 1680 již znojemští jezuité vlastnili téměř celou řadu od semináře až ke

kostelu a proto se domnívám, že chtěl Hohenegger získat ještě prostor za touto řadou, směrem

k dnešní ulici Vlkově a Veselé. aby zde mohla být dále kolej rozšířena, respektive aby zde

mohl být nově uspořádán seminář, škola a refektář. Představoval si, že se po získání této

nemovitosti bude možno jít krátkou uličkou směrem k městské bráně, přičemž městskou

bránou pravděpodobně myslel bránu na konci ulice Veselé , pod kostelem sv. Michala, která

tam byla ještě počátkem 19. století. 259 / 22/ K realizaci všech jeho záměrů existovala

v 80. letech delineace, jak on sám uvádí. Vycházeje z toho, co píše ve svých poznámkách,

nebyla to zřejmě ani jedna s dochovaných . Není vyloučeno, že onu delineaci kolem roku

1680 vytvořil sám Hohenegger. Z textu to ale přímo nevyplývá. Spíše se zdá, že ji nechal

zhotovit a byl tím, kdo zhotoviteli radil, případně sám zhotovil jednoduchou skicu. Také se

jeví, že pro budoucí stavbu existovalo několik variant řešení.

Jedna z variant počítala s novou stavbou školy spolu se seminářem a velkým

auditoriem v zahradě kostela. Jezuité již od samého počátku svého působení ve Znojmě ,

od roku 1624, vlastnili nad kostelem sv. Michala zahradu, která se nacházela na místě

bývalého „ coemeteria“ (hřbitova) 260 Možná, že právě tam plánoval Hohenegger umístit

zcela novou stavbu, která by vedla až k hradbám. V této nové stavbě měl být uprostřed vstup

pro studenty a seminaristy a napravo vstup do sálu. Seminář měl být umístěn více

k hradbám , směrem na západ. 261 Tato stavba měla poskytnout také dostatek prostoru

pro shromažďování studentů, ale i hostů. Hohenegger ji zřejmě hodlal využít pro školu

258 Toto je stavba, o které se mi nepodařilo nic zjistit. Domnívám se, že se jedná o dům s nějakou nespecifikovanou činností , který byl někde na pokraji oné uličky ke kostelu při její západní straně a který by jezuité rádi získali, aby rozšířili svoji zahradu pod refektářem. 259 Ein Schulfreund ( obecně se předpokládá, že jím byl Anton Hübner ), Znaims Geschichtliche Denkwürdigkeiten, Zweite Abtheiling,, Znaims Klöster, Kirche und Bildungs: Anstalten,Gewidmet dem löblichen Magistrate der K. Kreisstadt Znaim , Znaim 1846, s. 51 - 82 260 AMB, A 135, kronika s. 27, rok 1624 :…..his omnibus accesit Gymnasium a lutheranis ex aedificatum, et nobis a pientissimo cesare pro habitatione donatum, hortus praetera ubi prius Caemeterium, item domus dictu Althaimiana, cuius usu commoda…….. 261 MZA, E 33, 49 A, názory jezuity Hoheneggera na stavbu znojemské jezuitské koleje, s. 25 – 31, zde konkrétně str. 25 a 26.

83

a seminář a vypracoval či nechal vypracovat delineaci, která tento prostor řešila.

Měla v ní být stavba , která by vedla směrem na západ k hradbám. Hohenegger píše : „

Tato zahrada má větší délku asi 100 , šířku směrem na východ 80, na druhé straně 40. jestliže

dostačí pro studenty z posluchárny a semináře bude moci být zařazen L seminář nebo

gymnasium s velkou posluchárnou, nebo toto gymnázium bez semináře. Škola obsadí nižší

místo proti kostelu a kromě toho onen trakt vyšší i nižší jehož okna směřují na východ a sál ať

je na vyšším místě.proti kostelu. Nebo seminář obsadí celý trakt jehož okna směřují ke kostelu

v poschodí jakož i v nižším přízemí ( A kromě toho ony nižší části, protože prostor je

orientován na východ a nad tím ať je sál nebo hned podle terénu obsadí celou tuto část) 262

Zahrada u kostela měla podle situačního plánku z roku 1815 zhruba tento rozměr,

přepočítáme li míry na lokty. Zahrada by měla zřejmě sloužit také pro divadlo a v tom

případě měla být rozdělena tak, aby byli odděleni hrající a posluchači hry. 263 Toto byl

zřejmě návrh, pouze „ prima delineacione“ , kterou Hohenegger vytvořil, či nechal zhotovit

s vědomím, že se třeba nebude realizovat v plném rozsahu. Měla být zejména předmětem

k diskuzi. Proto uvádí i variantu, jak postupovat, jestliže seminaristé zůstanou na původním

místě, na rohu Horního náměstí , kde je nebude možno izolovat od veřejnosti a budou příliš

blízko světským svodům. V tom případě musí být bezpodmínečně u semináře zřízen karcer,

aby studenti mohli odčinit svoje viny. Do tohoto nového prostoru také mohou dát vchod

do kuchyně a jiné přístupné od refektáře. 264 Roh menší ulice bude napojen na menší

zahrádku, lékárnu, pracovnu, úřadovnu, skladiště a knihovnu, ze které budou knihy na

dohled.

Další variantou mohlo být přenesení semináře z nároží na Horním náměstí někam

blíže k hradbám k ulici Veselé, tehdejší „ Frölich Gasse„“, aby škola a seminář vytvořili

jedno křídlo, do nějž by se vstupovalo uprostřed. Tím by škola s nově umístěným

seminářem a křídlo koleje s refektářem vytvořili další ambit protažený směrem na západ. 265

Dnes již bohužel Hoheneggrovy plány k dispozici nemáme a tak je úvaha o tom ,

kde měla nová stavba stát a jak měla vypadat zbytečná. Mnohem zajímavější a přínosnější je

jeho názor na jezuitské stavby obecně a jeho doporučení, která měla ve své době platnost

pro všechny jezuitské koleje, i když byla určena jen koleji znojemské.

262 MZA, E 33, 49 A, s. 31- 263 Hoheneggerovi poznámky volně přeložila pí Mgr. Čechová. Vzhledem k řadě zkratek nebylo možno zajistit přesný překlad. Celý tento text je reprodukován z Hoheneggerových poznámek. Část s refektářem je doslovnou citací, kterou přeložila Mgr. Lenka Češková. 264 MZA, E 33, 46 A, s. 26 265 MZA, E 33,49 a, s. 26

84

Jak pohlížel Hohenegger na stavbu jezuitské koleje obecně i co soudil o stavu koleje

v době, kdy přišel do Znojma můžeme zjistit z jeho instrukcí, které ve Znojmě sepsal.

Věnoval se podrobně každé jednotlivosti koleje a doporučoval, jak by měla být postavena,

situována a dispozičně upravena. Ve svém celku by měla být kolej především přiměřená -

„ commoditas“ . Některé jeho názory jsou tak zajímavé, že se je zde pokusím interpretovat ,

neboť velmi dobře ukazují onen proces nazývaný „ nostro modo“, jak vznikal a měnil se,

vycházel ze zkušeností a setrvával na ověřených hodnotách. Pro úvod svojí interpretace jsem

zvolila formu přesné citace, dále již jen volný překlad.

Co všechno kolej měla mít píše jezuita Hohenegger velmi pěkně: „ Svět by měl

podporovat větší a pohodlnější obydlí pro řeholníky, aby v něm měli jakoby celý svět; a to

totiž kvůli dobrému a neškodnému odpočinku, dále proto, že dobře rozvržený dům také mnoho

přispívá ke snadnějšímu zachovávání náboženské disciplíny, a konečně proto, že (řeholníci)

postrádají větší prostor pro ….. a ozdobu svého stavu. Není vhodné, když duchovní bydlí

odděleně; krom toho (když) jim schází společná jídelna (aby každý nejedl ve svém pokoji, ale

všichni společně při zbožné četbě a jiných libých cvičeních se ve ctnostech), stejně jako

společné lázně těm, kteří je nemají sami pro sebe. Dílny (s depozitáři), určené pro manuální

práci, zásoby (a různé nářadí) si také žádají své místo, stejně jako pokoje pro nemocné, jak to

vyžaduje zbožnost a náboženská láska; neméně tak knihovna, která jim nemůže scházet kvůli

jim samotným a kvůli úloze, již plní vůči bližním; dále prostor pro dřevo a další obdobné

hospodářské nezbytnosti, stejně jako příhodně umístěný zdroj vody (kvůli požadavkům

kuchyně a nezbytnému větrání ( ochlazování) a zahrádka, také kaple pro soukromou zbožnost

nemocných i zdravých; a kromě toho stáje s příbytky služebnictva atd. všude vyžadují do šířky

i do výšky větší prostor než soukromé domy laiků.“ Stupeň takovéhoto uspořádání se podle

Hoheneggera má řídit velkým a malým principem, což je nezbytné proto, aby bylo kvalitní .

Svět byl za časů Hoheneggera „ veskrze v ruinách“ a kolej měla sloužit mimo jiné jako

bezpečný a klidný úkryt před světem. 266 Slušelo se také, aby ke koleji patřil také malý

„ pivovárek a stateček“ , který by byl přístupný pěší chůzí a měl „ dostatek tekutin a jiných

božských potěšení, aby si malá vojenská služba, která je u koleje mohla vybrat. “

Toto byl celkový obraz toho, co by měla mít kolej, aby se v ní dobře žilo. Každá tato

jednotlivost ještě pak vyžaduje specifické uspořádání a to se nyní pokusím vlastními slovy

popsat podle toho, jak je Hohenegger sestavil.

Slabinu znojemské koleje viděl Hohenegger v jejím rozložení v místě.267 S lítostí

266 ibidem s. 4 267 MZA, E 33, 49 A s. 6

85

ale konstatoval, že nezná v provincii mnoho areálů, „ které by se daly dát příkladem, kde je

dostatek světla a které jsou uspořádány ke chvále a nápodobě“.

Kromě koleje jako celku si Hohenegger všímá jednotlivých částí koleje. K refektáři píše:

„ Refektář ať není hned u vstupu, nýbrž trochu schován, avšak tak, aby z kuchyně

nebyl obtížný přístup ke služebnictvu. Okna ať jsou tak rozmístěna, aby venku nebylo slyšet to,

o čem se mluví nebo co se předčítá v refektáři, ani rozhovory hostů. Ať není tak vysoký či

velký, aby bylo obtížné jej přehlédnout, či aby šel špatně vytápět. Refektář ve Svídnici má jen

jedno patro (avšak velmi nízké; většinou bývá vyšší); jeho proporce jsou však dosti dobré

[totiž kvůli stropu, který jakkoliv je rovný, přesto je pevný, což mnoho přispívá k tomu, že

výška místnosti působí důstojným dojmem, a k tomu, že je zde více světla] a v horním patře

nic….. Není příjemné, když jsou okna na obou stranách, neboť tam pak fučí, především

v zimě. A nezbude tam pak ani místo na větší obrazy. Zdá se mi pohodlnější, když každý má

své vlastní místo, než když více lidí sedí na jedné lavici. Pokud bude dobře umístěno podzemní

topení, jakože by bylo velmi vhodné, v centrální pozici by na všechny strany vydávalo stejné

teplo a nezabíralo by místo. (...)268“.

Refektář byl samozřejmě jednou z nejdůležitějších místností celé koleje. Hohenegger

podrobně uvádí, jak by měl být umístěn a jak by měl vypadat.269 Upřednostňuje

„ Svídnickou normu“ refektáře . Uspořádání Svídnické koleje, založené v roce 1630 dává

za příklad v textu ještě několikrát i pro některé další části koleje. Tato kolej zřejmě platila

ve své době za velmi dobře uspořádanou - s kvalitním „ dipositio“ . Jezuité se na ni

odvolávali také při stavbě jihlavské koleje a jejího refektáře. 270 Přesto se mu zdálo , že i ve

svidnickém refektáři jsou nedostatky jako to, že je poměrně nízký a že nad ním není patro,

kde by mohla být knihovna.

268 Refe(ctor)iu(m) non sit in quasi primo incursu, sed aliquoad re(con)ditu(m), sic tamen ut ex culina non sit diffi(ci)lis accessus ad familia(m). fe(ne)stræ sic disponant(ur), ut no(n) audiant(ur) foris q(uae) loqunt(ur), aut declamant(ur) in ref(ect)orio, neq(ue) hospitu(m) (con)fabula(tion)es. non sit tantæ altitudi(ni)s, aut mensuræ, diff(ici)li p(er)cipiatur loc(us), et diffi(ci)li calefiat. Schwidnicense altitudine(m) habet uni(us) t(antu)m /: sed infimæ, quæ altior e(ss)e solet :/ (con)tigna(tion)is, satìs t(am)en bona(m) p(ro)portionem, [za okrajem dopsáno: (eni)m p(ro)p(ter) fornicem utcumq(ue) planu(m), firmu(m) t(ame)n, q(uod) multu(m) (con)fert ad honesta(m) apparic(ionem) altitudi(ni)s, et luc(em) copisosi(us) :/] et in sup(er)iori (con)tigna(tion)e ni(hi)l tuebat. non o(mn)i ex parte co(mm)odu(m) e(st), quando utrinq(ue) fenestræ patent in refe(cto)rio, (eni)m p(ro)p(ter) ventos, p(re)sertim in hyeme. neq(ue) sic loc(us) remanet p(ro) majorib(us) picturis. co(mm)odi(us) e(ss)e vid(etur), quando quis separ(a)tam habent sedem, qua(m) si plures sedeant in uno scamno. Si b(e)n(e) sinederet subterranea fornax, utiq(ue) perapta e(ss)et, in medio posito æqualem quaquavers(us) spargens calore(m), neq(ue) locu(m) spole(m) occuparet. Ratisbon(ensi) ref(ect)orio n(ost)ri (dál to chybí) 269 MZA, E 33, 49 A, s. 5 270 Lenka Češková, Collegii Societatis Jesu conceptus, et ideae" Plánování, výstavba a funkce jezuitských kolejí v Opavě a v Jihlave ve druhé polovině 17. a na počátku 18. století – diplomová práce, Brno 2005, s. 122

86

Znojemské koleji vytýkal Hohenegger mimo jiné špatný přístup do křídla

s refektářem. Pokládal za lepší řešení vstupovat do křídla s refektářem někudy ze střední části

koleje, nikoli z části spojovací , jak tomu bylo ve Znojmě. Tím by se zabránilo zmatku

a refektář by získal lepší proporce. Podíváme li se na plány, můžeme říci, že všechny

ichnographie, kromě plánu „ A7 “ /19/ mají refektář výrazně vystupující směrem na západ.

Ale pouze u plánu A 8 /11/ můžeme říci, že vystupuje ze spojovací části, tak jak to

Hohenegger pokládal za nevhodné. Křídlo z refektářem vystupuje z horní části jižního

ambitu, který slouží jako komunikace mezi severní a jižní částí koleje, ale také jako

komunikace k západní vystupující části koleje. Všechny ostatní varianty mají refektář

umístěný v západním směrem protaženém severním křídle koleje a v místě kde se do tohoto

křídla vstupuje, nenastává takové křížení proudů lidí. Měli by se tam teoreticky vyskytovat

pouze ti, kteří vstupují do refektáře.

Refektář mohl sloužit kromě svého původního účelu, ještě k řadě dalších činností.

Také se odsud dalo při velkých slavnostech shlížet na divadlo, či pořádat divadlo.

Nemocnice by měla být umístěna ve východní části domu, protože ve Znojmě nejčastěji

fouká vítr od západu a kolej tak bude ušetřena nepříjemných zápachů. Má mít také vlastní

skryté místo pro lékaře – chirurga . Vzácní nemocní mají mít v blízkosti lůžka zvonek, aby

si mohli přivolat pomoc, pokud ji potřebují. Pokud nejsou zrovna v koleji žádní nemocní ,

je možno v nemocnici umístit návštěvníky koleje.“ 271 Nemocnice má být uspořádána tak, aby

z obou ložnic, kde leží nemocní byl vstup do kaple, protože nemocní by neměli být odtrženi

od svátostí. Pokud jim zdravotní stav neumožní dojít do kaple, měli by mít alespoň možnost

poslouchat hudbu, která v kapli zní.

Kaple má být umístěná tak, aby do ní byl snadný přístup a má být náležitě dekorována. Dekor

by měl být výraznější , daleko plastičtější, než je např. v Praze v Klementinu. 272

( Pražské Klementinum mělo kromě jiného podle Hoheneggera špatně umístěné cellarium ,

jehož výpary obtěžovali kuchyni i kolej. ) Domnívám se, že všechny plány určené Znojmu

i ty nepopsané mají nemocnici umístěnou ve východní části koleje. Svědčí o tom podobné

půdorysné dispozice. Výjimku snad tvoří onen plán „ A 8“ / 11/, kde místo pro nemocnici

z půdorysu jasně nevyplývá.

„ Doktor medicíny, má mít místo s okny k lékárně, zhruba tam, kde je brána koleje, aby

slyšel hlasy přicházející odsud. Má mít ordinaci a laboratoř umístěnou tak, aby odsud nešel

zápach k bydlícím.“

271 Ibidem, s. 2 272 MZA E 33, 19 A, s. 1

87

„ Pro exercisty a jejich duchovní cvičení, která jsou sváteční událostí, jsou určeny vybrané

ložnice, které jsou odděleny od ostatního bydlení, aby execisté nebyli rušeni. Z těchto ložnic

má být blízko k chóru, na mši svatou.“ Tento požadavek byl zřejmě splněn již za rektora

Arnolda á Campa, který nechal pro exercicie upravit vybrané ložnice.

„ Pro archiv koleje je třeba vybrat místo, které je dostatečně chráněné před požárem, má být

posypané kamennou drtí a zevnitř obezděné a dobře zaklenuté, daleko od obytných částí.“

„ Knihovna má mít uzavřené místečko - loculamentum a má být krásně „ barevně

vyzdobená“ pravděpodobně freskami, aby její krásná výzdoba, podobně jako studium knih

podporovaly a povzbuzovaly ducha. Také má být chráněna před prachem. Okna by neměla

být umístěna v řadě, aby déšť nemohl nepoškodil knihy. “

Lucrator se společníkem obývají nejnižší část domu v atriu v první části, kde je vstup

do koleje, aby měli snadnější přístup a aby měli po ruce skladiště a kancelář. Spisy, které se

týkají hospodaření a zaměstnání, mají být drženy v dobrém pořádku, /. tři originály./. Kolej

pak může bez problémů vystupovat ve světských sporech. Prokurátor musí obývat

vyhrazenou část se samostatnou ložnicí v nejspodnější částí uzavřené ocelovými závorami.

Pro externí bydlící se musí zařídit ložnice v přízemí a upravit tak, aby byly bezpečně

k dosažení i ve tmě.273 Návštěvníci a ti, kdo by chtěli bydlet v jezuitské koleji , např.

donátoři, mají být odděleni od koleje, někde poblíž brány , kde je dnes lékárna, píše

Hohenegger , v uličce, kde jsou naše domy a kde je vstup pro civilní.“

Pro sodality u jezuitského konventu a u školy by mělo být velké auditorium u oratoře , kde

se pořádají často malá dramata. Při oslavách je předepsaná velká disciplina. Divadelní

dramata velké kongregace - „ civica Congregationis“ se odehrávají u chóru před oltářem .

Na spouštění z nebe a přesuny kulis měli jezuité speciální stroj, který ale byl již podle

Hoheneggera zastaralý.

„ Kuchyň je uspořádána dobře, zejména proto, že je zde rozvod horké vody. Bylo by ale

potřeba postarat se také o odpad, kvůli zápachu. “

„ Cubiculi ať mají správnou velikost /: podle svídnické normy :/ Pokud to bude možné, ať je

okno uprostřed a ať odpovídá dveřím. Anebo pokud bude mít pokoj okna dvě, ať jsou mezi

okny stejné rozestupy. Dále ať je tam vhodné místo pro lůžko, modlitební koutek, stůl

a kamna. (...) Komíny mohou být tak uzpůsobeny, aby ze střechy všechny vyčnívaly stejně

vysoko. “ ….. „ Ložnice se nacházejí v místě dostatečně rozlehlém. Je správné, když jsou

v našich podmínkách umístěny více směrem na východ neboť od západu přicházejí silné větry,

273 MZA, E 33, 49 a, s. 3

88

vichřice a bouřky. V koleji jsou podle prospektu ( zřejmě podle nákresu či delineace) umístěné

ve vyšším poschodí , kvůli jejich lepšímu osvětlení. 274“

„ Spatio „ na kterém se znojemská kolej rozkládá je prostřední a správně dimenzované. Také

lze akceptovat místo. Přijatelná je i oratoř, oltář a klenby, které snad jsou vzájemně

vyvážené.

Škola obzvláště ta nižší, pokud je postavena jako celek a není rozdělena, plodí spoustu hluku.

A ti, kteří pobývají v její blízkosti tím trpí. Proto by měla být rozdělena do menších tříd.

Protože s malými se co se týká hluku špatně zjednává náprava.

Věže: Hohenegger upřednostňoval u koleje věže . Mohou podle něj sloužit jako

pozorovatelny, ale jsou prospěšné i pro svolávání žáků ke škole či hostů k divadelnímu

představení apod. „ V jiných kolejích jsou věže nazývány jako matematické a ty pak slouží

jako pozorovatelny hvězd“ 275

Autor zeleného souboru plánů pro Znojmo s označením „ A 1 “– „ A 5“ navrhl

v nároží mezi školou a kolejí umístit malou věž, zřejmě právě za účelem svolávání žáků. V

plánu „A 2 – a“ navrhl dokonce věže dvě, jednu u školy a druhou, která zřejmě svolávala

hosty ke slavnostem také u zahrady nad refektářem. Věže u jezuitských kolejí v naší

provincii nebyly úplně běžnou záležitostí, ale navrhl je např. G.D. Orsi pro jezuitskou kolej

v Kutné Hoře a našli bychom i další. 276

Místem pro odpočinek a rekreaci byli jezuitské zahrady, ať již u koleje nebo ty příměstské,

kde jezuité trávili zejména letní měsíce. Zahrada u koleje by měla být tak upravená, aby tam

nebyl slyšet hluk z fóra, od chrámu a od brány. V tomto ohledu shledává zahradu přímo

u koleje jako nedobře uspořádanou a vlhkou . U příměstské zahrady ( zřejmě zahrady

kostela) je to trochu lepší. V koleji se nachází studánka naplněná zdravou vodou a ta na

rozdíl od země ochlazuje trubky , které vedou až k foru nemocnice, úřadovně a ke kuchyni

a odtud ke koupelnovému vybavení. Letní měsíce mohou jezuité trávit mimo město

ve vinicích nebo ve mlýně v Leskách.

Dekorace koleje má být přiměřená a trvanlivá, tedy „ commoditas“ a „ firmitas “.

V tomto ohledu vyzdvihoval především jezuitské stavby v Římě, kde fundátorem byla rodina

Farnese a kde bylo jako materiálu použito kamene, z nějž potom veškeré ozdoby jsou

trvanlivé a solidní na rozdíl od moderního „ gypsata“ ( zřejmě štuku), které se může

274 MZA, E 33, 49 A, s. 29 275 Viz Hohenegger s. 5 276 Pavel Vlček a kol., Encyklopedie českých klášterů, Praha 2002, s. 324-327

89

ze stavby odloupnout. Uvádí, že v naší provincii jsou triclinia i klenby kostelů zdobeny

štukem a v tom případě hrozí vždy , že po nějakém čase snadno spadne, když je ona hmota

méně pevná a není dosti kompaktní. Především jestli je vysoko, pak představuje velké

nebezpečí pro ty, kdo se nacházejí v kostele. Hohenegger píše:„ Proto se mi zdá mnohem

rozumnější, že k ozdobě kostela přispěje to, když se vyvarujeme věcí krátkodobých a zároveň

nebezpečných. “…

Komunikační prostory stávající znojemské koleje se Hoheneggerovi jeví jako

poddimenzované . Schodiště na nich by měla být dostatečně široká a schody přiměřeně

vyměřené. Schodišťové stupně, alespoň ty hlavní, u hlavních schodišť, by měly být

pohodlné. To znamená , že by měly být dostatečně široké a ne příliš vysoké.

Dláždění veřejných prostor v koleji by nemělo být křivolaké, kolejní ambit by měl být

proveden z kamene a fasáda koleje jednoduchá a čistá.277

Všechny tyto své požadavky a návrhy zřejmě Hohenegger načrtl do jednoduchého

dispozičního schématu a hodlal je předat dál k delineaci, která by měla být správně

provedená, kde měly být zahrnuty obě strany uličky směrem ke kostelu, a měly by vytvořit

velkou „ insulu „ Hohegger píše: „ Ať má správnou delineaci prostoru. s domy, které jsou

v ulicích ostrova v témže ostrově , kde je Plivifiana a šest domků směrem na uličku, která ústí

u školy, protože možná nemohou být označeny jinou barvou určitým směrem“. Tady se

zjevně mluví o delineaci celého prostoru po obou stranách uličky. Protože na levé straně

této uličky se nacházelo ještě v roce 1815 přesně šest domů. Bohužel, žádná delineace

prostoru, která by zahrnovala celý prostor uličky od semináře až po školu a ještě celou kolej

se v jezuitském archivu nenachází.

4. Historie koleje od poloviny osmdesátých let do roku 1733 Jako po celou historii jezuitů ve Znojmě, nejdůležitější pro ně byla škola a její aktivity.

V tom, aby škola mohla své studenty úspěšně vzdělávat a aby mohla pořádat divadelní

představení a pěvecká vystoupení, byli jezuitům nápomocni především členové rodiny

Althannů. Ti byli hlavními fundátory školy a všech jejích aktivit. V roce 1685 např. Michael

Adolph, vévoda z Altannu a Grusbachu.(Hrušovan) fundoval velmi úspěšnou komedii, kterou

museli studenti pro velký úspěch v roce 1684 opakovat ještě jednou v tomto roce. 278

Ze stavebních aktivit přímo u koleje to byla pořád ještě stavba podzemní cesty, která

se ale naštěstí v roce 1686, jak píší jezuité ve své kronice podařila částečně vyvést do cellearia 277 MZA, E33, 49 A, s. 19 278 AMB, A 135, kronika s. 277

90

semináře až na Horní náměstí. Byla to náročná práce, která překročila původně plánované

výdaje, protože veškeré chodby byly vedeny tvrdým skalnatým podložím. Jezuité ale v tomto

roce píší, že tvrdost skály byla překonaná.279. Podzemními štolami v tu dobu jezuité také

rozváděli vodu ze sklepa koleje až do semináře. 280 Doklady o tom najdeme v opisech diáře

prokurátora Tobiáše Františka Weisse. Podíváme- li se na delineaci cesty ze 70. let 17.

století, vidíme zde jednu přímou cestu do sklepa semináře a jednu zalamovanou, kterou

pravděpodobně vedla voda. Právě tato zalamovaná cesta vody byla pečlivě zaměřena

a vynesena v situačním plánu pro rekonstrukci domu na Horním náměstí č.p. 10. / 20// 21/

Vodu, stejně jako podzemní cestu hodlali jezuité dovést až před seminář koleje na Horní

náměstí, kde měla být před jezuitským domem vyvedena do fontány či studny. 281 Konečně

v tomto roce také mohli jezuité po dohodě s městem uzavřít uličku ke kostelu sv. Michala,

kvůli níž museli provést průchod pod křídlem s refektářem vystupujícím z obdélného masivu

koleje směrem na západ. O uzavření uličky jednali s magistrátem již několik let a teprve

po dlouhém čase se dočkali splnění svého snu. Magistrát souhlasil a jezuité se tímto

opatřením vyhnuli hluku a setkávání osob obojího pohlaví v blízkosti koleje a semináře

a školy. K příchodu ke kostelu sloužila po několik let veřejnosti již jen ulice Veselá nebo

ulička od Horní brány, dnešní Jezuitská ulice. K uzavření uličky došlo za rektorátu Thomase

Schmidla. 282 Jezuité se zavázali namísto této uličky postavit vedle lékárny uličku novou.

Touto uličkou mohla byla pravděpodobně ulička po pravé straně koleje, která je tam

dochována dodnes. Zprávy o uzavření uličky najdeme v kronice i v Hübnerem přepsaných

zápiscích prokurátorů. 283

I když byla voda do koleje již dovedena a zavedena byla až do kuchyně, museli

jezuité vedle refektáře postavit cisternu, která jim zaručila , že i při nedostatku vody, který by

vznikl případným prasknutím vodovodního řadu, nebyla kolej bez vody. Jak je uvedeno na

279 AMB, A 135, s 282 280 der Wassergang unter dem Schlafzimmer des Procuratores wurde in Keller des Collegiums durch felsen glueglich bis zim Keller des Seminariums gebrochen und solte kuenftig bis wesser bis der Kehrbrunnen der Stadt auf dem oberen Platz vor dem Jesuitenhausse (……) (……..) werden. , Huebner str. 81, rok 1686, Keller des Collegiums durch felsen Gluecklich bis zur Keller des Seminars gebrochen und sollte den Kohrturm der stadt auf der oberen Platz vor Jesuitenhause forgesetz werden. 281 SokA, KrHA sv. 2, str 81 282 AMB, A 135, s. 282 283 Unter Schmidls Rektorate trat die Stadt die Gasse neben dem Schlaffzimmer des P. Prokurators ab, entgegen wuerde eine gleiche Gasse neben der Apotheke der Stadt abgetraten (……..) Anderen Gasse ein welcher der zugang zur Kirche st. Michel stattfinden kann.Zu dieses jahre wurden fuer die neue Gass auch die Mauern gebaut, (poznámka autora opisu na boku textu červenou tužkou : Schwibbagern ?) . SokA, Huebnerova pozůstalost, sv- 2, Kr HA, str. 81

91

jiných místech prokurátorových zápisků, býval často nedostatek vody a na ta období bylo

třeba se zajistit. 284

Zcela dostavět podzemní cestu z cellária koleje do semináře se podařilo teprve v roce

1688.285 a v tomto roce také jezuité oplotili zahradu u refektáře 286

Další úpravy koleje proběhly zřejmě v roce 1692 , kdy jezuité píší, že provedli nové dláždění

a vybílení, tam kde bylo rumiště u městské uličky. Domnívám se, že jezuité, aby mohli

zbudovat novou uličku po pravé straně koleje museli zbourat nejstarší části koleje po její

pravé straně a poté tuto část nějak zkultivovat a upravit. 287 Také na tyto práce zřejmě

existoval nějaký projekt. V témže roce píší v kronice že mají nové lavatorium před tricliniem

a Hübner ještě uvádí, že z bývalého městského rumiště zbudovali novou zahradu. 288 Kde

bylo ono městské rumiště není specifikováno. Hübner uvádí , že v tomto roce na věž

instalovali nový ciferník, aby žáci nezmeškávali začátek školy. 289 Je tedy zřejmé, že škola

měla samostatnou věž s hodinami, neboť stavbu kampanily jezuité uvádějí ve své kronice až

o dva roky později. Stavba zcela nové kampanily v roce 1694 stála 800 zlatých. Jak je

dobrým jezuitským pravidlem, autora projektu opět neuvádějí.290 Bohužel dnes se již nedá

doložit, jak tato kampanila vypadala, protože v 19. století byla rozebrána a na původní

substrukci byla postavena kampanila nová. Originální písemné doklady o této nové stavbě se

zachovali ve znojemském archivu ( SokA). Do věže byly ale umístěny oba barokní zvony,

včetně zvonu Hauvicova z roku 1511 291.

Rok poté, co v roce 1693 upravovali zahrádku koleje přiléhající k refektáři

vydláždili kolejní ambit novou cihelnou dlažbou a rozdělili průchod kolejí tak, aby cesta

kolejí od jižní části směrem nahoru k části severní byla vždy předělena několika stupni

a oddělena od dalšího nádvoří , tak aby se dalo jít odzdola nahoru až do malého zavřeného

dvora cestou stále vznešenější a uzavřenější. 292 Tato věta se mi jeví jako velmi důležitá.

284 SokA, Huebnerova pozůstalost, sv. 2, Kr HA, str. 34 285 AMB, A 135, s. 289 286 SOkA, Huebnerova pozůstalost, sv. 2, Kr, HA, str. 85 287 AMB,A 135, s. 300,2010/01/25/7200 – „ Collegii rudera ex muri primariam urbis plateam respectantes nova incrustatione ex inalbatiobe at decorem civitatis“ 288 AMB,s.300. 2010/01/25 - 7200, SokA Znojmo,Huebnerova pozůstalost, sig. Kr HA, str. 82 289 SokA , Huebnerova pozůstalost, Kr Ha 2, s. 25: May - ein Wassebehalter bei dem Refektorium, um den ……wegen Wasswemangel der Stadt zu begegnen …… neus Zifferblatt der bei dem Pfarthurm beigeschaft damit alle sehen, wierviel Uhr es sey und des Schulz… nicht versäumt werde. 290 AMB, s. 302, 2010/01/25 - 7205 291 také MZA, B 15, Místodržitelství, církevní odd. , sig 9/2 292 AMB, A 135, s. 302, 2010/01/25/7204, Collegii ambitus medius pro novo instratus latere, ex gradus et eundem fiacto ascenta divisi, qui antea continui erant, commodiorem viam permeantibus praestant , simul ex incommoditam quandam aedificii occulurt. Prostřední ambit koleje byl vydlážděn , ze stupńů a tentýž se stal vzestupně rozdělen, jenž dříve nepřetržitě stoupal, přiměřenou cesou neustále vznešeńější , podobně z nepřiměřené nějaké stavby vznešenou uzavřenější.

92

Signalizuje podstatnou změnu, která se udála v myšlení jezuitů. Uplynulo deset let od doby,

co opustil znojemskou jezuitskou kolej Řehoř Hohenegger a jezuité jakoby kromě

praktičnosti, funkčnosti a přiměřenosti zohledňovali u koleje také něco, co se dosud v jejich

textech neobjevovalo. Něco, co je záležitostí spíše pocitovou, něco co ale přesně odpovídá

době, ve které se to dělo. Tuto cestu od zdola ke stále vznešenějšímu a uzavřenějšímu

si představuji jako jakousi „ via triumphalis“, jak ji pěkně popisuje Jiří Kroupa

u Liechtensteinské rezidence ve Valticích. Podobnou cestu od nižšího k vyššímu,

od otevřeného k uzavřenému, od zřejmého k tajemnému , jako kdysi podle návrhu

Giovanniho Battisty Pieroniho da Galiani zamýšlel v Brtnici provést hrabě Rombald Collalto

a po něm ještě řada dalších šlechticů . Nyní si pravděpodobně pomocí jednoduchých

stavebních zásahů provedli i znojemští jezuité.293 Znojemská kolej se rozkládala

na svažitém pozemku. Od severu k jihu byla dlouhá téměř sedmdesát metrů a terén stoupal

od jihu, od dnešní ulice Michalské k severu, ke kostelu sv. Michala téměř

o celou výšku jednoho podlaží. Kolej potřebovala nějaké předělení , aby byly zřetelněji

odděleny funkce koleje , ale aby také došlo pomocí stupňovité úpravy ambitů ke srovnání

terénu. Nejnižší jižní část byla určena hospodářským funkcím, prostřední byla již vznešenější

a uzavřenější , horní potom zcela uzavřená a přístupná pouze domácím, pouze jezuitské

„ familiae.“ Je velká škoda, že se nedochoval ani projekt, který by nám ukázal jak to

provedli, ani celá kolej, abychom to mohli vidět ve skutečnosti.

Po těchto úpravách se již většina stavebních aktivit přesouvá ke statkům v Bohuticích,

do Přímětic a do mlýna ve St. Šaldorfě. Zajímavým údajem je, že v tu dobu již jezuité ve své

zahradě v Leskách, která jim sloužila k rekreaci měli postavený letohrádek. Zcela jistě by se

dala sestavit jeho historie od jeho vzniku až po jeho stavební dokončení. Neexistují ale žádné

plány . V Leskách pravděpodobně jezuité vlastnili zahradu s letohrádkem a cihelnu. Bohužel

žádná stavba tohoto charakteru zde dnes již neexistuje. Také obě cihelny, které tu bývaly

ještě v první polovině 20. století zde nyní již nenajdeme Zahrada s letohrádkem v Leskách

se zdála jezuitům příliš velká na údržbu a tak její část nad „ Lusthauzem“ pronajali na 6 let

znojemskému občanu Georgovi Ertingerovi.294

V chodu koleje se nic podstatného nezměnilo. Stálým fundátorem školy zůstává

i nadále hraběcí rodina Althannů, tentokrát zřejmě již třetí generace a plní věrně slib, kterým

ji zavázal Michael Adolf I., neboť stálým fundátorem školy je opět Michael Adolf, hrabě

kde m 293 Jiří Kroupa, Zámek Valtice v 17. a 18. století. In Kordiovský Emil (ed.), Město Valtice. , Valtice 2001. 294 MZA, E 33, sig. 51/2, 689, 2010/03/318177, nakonec tam platby sahají až do roku 1700

93

z Althannu. Kromě klasické výuky měli také jednu třídu pro zpěv a divadlo a nadále

vyučovali i mladé řemeslníky. 295

V roce 1697 píší jezuité v kronice o rozvedení vody přímo do kuchyně a to nejen

vody studené, ale také teplé. Rozvod vody byl proveden olověnými trubkami. 296

Pravděpodobně se jednalo o nové provedení, protože o rozvodu teplé vody v kuchyni koleje

psal již Hohenegger v roce 1680. Teprve v roce 1700 byl ale celý jezuitský vodovod

s podporou magistrátu zcela dokončen. .297

V roce 1700 uvádějí v Catallogus tertius Collegii Znoymense kromě dokončení

vodovodu v koleji a nové toaletě s odpadem do městské kanalizace, ještě stavby

v bohutické zahradě a velké škody na dvou domech v Šaldorfě, které činily okolo 1000

zlatých. 298

Další stavební činnost v koleji je zaznamenána v nesignovaném zápise z vizitace,

pocházejícím pravděpodobně z roku 1702 o němž víme z přípisku, že byl psán Jáchymem

Lenkem z Nového Města pražského. Jáchym Lenk zde píše neznámé osobě, kterou tituluje

Vaše Výsosti. Oznamuje , že pro ni nechal zřídit nové bydlení ve znojemské koleji. Můžeme

jen usuzovat , že se mohlo se jednat o rektora, provinciála či jiné významnou osobu. Jáchym

Lenk v textu blíže specifikuje, jak ono bydlení postavil , ale uvádí, že je ponechal zcela bez

výzdoby a tak bude potřeba patřičné vyzdobení ložnice ještě obstarat. Jednalo se o takové

úpravy, které by zajistili větší bezpečí zde ukládaných cenností, ať již se jednalo

o dokumenty, či jiné cenné věci. Největším zásahem byla výměna dřevěného stropu za strop,

který byl nyní „ jako hrobka“ . Bylo zde také umístěno několik skrýší ve zdech za obrazy ,

kde mohly být úkrytem důležitých dokladů, případně peněz, tak aby byly uchráněny před

zloději. 299 / 23//23a//23b/

295 AMB, A 135 2010/01/25, s.307, 7211,7212 296 AMB,s. 313, 2010/01/25- 7221 297 NA, jezuitka- 194, 210, IIIo, , Catalogus Collegii anno 1700 298 idem 299 MZA, E 33, sig. 51 G, inv.č. 704, volně přeložená část: Dobře přijde, kdo přichází do království tvého: nové bydlení je přineseno Vaše Výsosti. Dříve poškozené, leda z nečistých klád je již pevné a zaklenuté na způsob hrobky, kde bylo ve společném okruhu různých zdí a také nějakých zbořenin ( glirium) od kterých nebylo pro zanedbanost žádnou noc , aby spícího nenavštívili. Bydlení jsem tak Vaše Výsosti vymohl nové, ale zařídil jsem je zcela holé, nebylo vyzdobeno ani žádnou úpravou ani výzdobou, což bude snadné učiniti, aby se Vám to líbilo s ……. Dectaliit. Nechtěl jsem pokrýt stěnu na nejvyšším místě obrazem a na zdi něco chvatně zavěsit. Ale uspořádal jsem sbírku , aby mohlo ……… buď a nebo novými obrazy být vyzdobeny. Což jest ……. Equile v oné pokladně ( truhle) před oněmi bude li se líbit použít podruhé. Protože se bezpochyby jedná o velkou věc, dílo ono obnoviti k lepší výzdobě nebo se postarat o úplně nové. Podlahu ložnice příjemce přikázal emptor jinak položit, a právě tak zůstala podlaha nepohodlná a nevhodná jako dříve. ………byl i se stěnami ložnice, dříve zde byly vestavěné skříně, tedy podle toho feramina, kterou jsem nechal více ozdobit. Jednu jsem pak nechal vysokou. Jednu, v které byly uloženy krabice, které musely být přemístěny až sem doprostřed klenby, aby se zcela vešly. Dále je možno vyjmout z celého komplexu skříní ze zdi, a spodem odtud

94

Domnívám se, že onou ložnicí významné osoby se stropem jako hrobka mohla být

místnost při levém severním nároží jezuitské koleje, která je dnes zaklenuta zrcadlovou

klenbou. Je to jediná takto zaklenutá místnost z dochované části jezuitské koleje. Všude jinde

jsou buď rovné stropy nebo valená klenba s lunetami, případně křížové hřebínkové klenby.

Zrcadlová klenba může evokovat hrobku, respektive víko sarkofágu. Zrcadlová klenba, která

se dnes v koleji nachází a která je pokryta plastickou štukovou dekorací v bílé barvě byla

takto štukem upravena zřejmě až mnohem později. 300

Tato přestavba koleje byla spíše jenom přestavbu ložnice rektora či provinciála

a neznamenala žádný velký stavební zásah do stávajícího stavu koleje. Mluví se tu v podstatě

o jedné, maximálně dvou místnostech, z nichž jednu pro větší bezpečí hospodářských

dokumentů, jako jsou smlouvy apod. zaklenuli jako hrobku a nahradili tím původní dřevěný

trámový strop.

Všechny další zmínky o stavbách jsou spojeny již jen s poměrně intenzivní stavební

činností mimo areál koleje. Jezuité téměř na každém svém příměstském hospodářství stavěli

nějaký „ Lusthaus“ , kde by mohli pobývat a odpočívat. Jeden letohrádek začali stavět ve své

dolní zahradě. („ Unter Garthen“ ) pravděpodobně městské či příměstské. Mohla to být

jejich zahrada pod jižní bránou, kterou zřídili nad špitálem sv. Alžběty. Na tyto práce se

dochovala smlouva s tesařem Johanem Adamem Messererem, který měl kolem celého domu

vystavět pavlač a čtyřramenné schodiště, kuchyň měl opatřit dubovým dřevem a zhotovit

v domě také všechna oka a dveře. Podlahy měly být položeny tvrdým hoblovaným dřevem

a střechu měl udělat podle svého uvážení. Všechny dřevěné konstrukce měl náležitě natřít

silně ne…… jistotou peněz, kdyby se jich dost naskytlo, aby byly uloženy tak, aby nešly vstříc nějaké krádeži. Jestliže jsou kolem okraje skříní nějaká ….. se vyzdobí, aby tak nebyla možnost vyjmout skříně ze zdi .Kdysi již byla tato ložnice vykradena.. Dodatečně jsem zde sbírali několik stovek prokurátorovi. P Cutzovi.Podobně jsem ponechal ( feramen) kde visel obraz . a dále podobně v přístupné místnosti komora, kde jsem také pověsil obraz , v nižším vchodu na hák, kterýžto je žebrem, aby prodlouženým žebrem, jakož i částí kterou lze obrátit mohl být tento obraz snadno odstraněn k onomu feramen. Protože v ložnici je zavěšený obraz, může být přizpůsoben. Myšlenka tajné skrýše by totiž nemohla vzniknout před vznikem nějakého jiného úkrytu. A jestli v malém místě níže připojeneném .. stojí knihy, ať je ihned vyjmou a opatří víkem, protožetento úkrytby měl shodný s oněmi připojenými. Také dveře komory byly přizpůsobeny aby mohly mít závoru,( měly skrytou páku), kterou by se komora zavírala ……. Neměl jsem již čas vyšetřit, zda je možno komorou v pozdním čase projít. Skříně v ložnicích jsou již mimoto zcela plné, takže se již nedostává místo na spisy, kam by se uložily……., Mnohé spisy, které jsem ještě nevyhledal bude moci A.P. succesor znovu prohlédnout. Které právě jsou ve skříni, protože v ložnici byly až dosud prokurátorem pilněji revidovány podle užitečnosti. …. Ty, které zůstaly v ložnici prokurátora musely být zejména ony hospodářské dokumenty, které mají velkou důležitost pro prokurátora, , zaznamenávají pravidla prokurátora, ….. pro úplnou znalost hospodářství…..- překlad. Mgr. Čechová 300 Vzhledem k podobnosti štukové dekorace tohoto sálu ve znojemské koleji se štukovou výzdobou Brunner – Schratenbachova paláce zhotovenou štukatérem Giovannim Michele Fontanou, nelze vyloučit, že dekorace štukem byla provedena tímto štukatérem někdy před rokem 1629. Více ke štukové dekoraci Breuner – Schratenbachova paláce viz: Jiří Kroupa, Breuner - Schratenbachův palác, in Jiří Kroupa, Tomáš Jeřábek, Brněnské Paláce , Stavby duchovní a světské aristokracie v raném novověku, Brno 2005, s. 160 – 178.

95

a preparovat. Za svoji práci dostal zaplaceno 110 zlatých. 301 Johann Adam Messerer

( Wesserer?) byl jedním z těch řemeslníků, kteří pracovali kromě jezuitů také pro

dominikány, 302 podobně jako zedničtí mistři Matouš Chnoll, Bartoloměj Hassler či Baltazar

Haussecker.

Další novou zahradou , kterou získali v roce 1705 z dědictví po jezuitu

Hildebrandtovi, byla také příměstská zahrada, o které v kronice píší , že byla „ přiměřeně

blízko koleje“ . Smlouvu na ni sepsal císařský právník a protokol o ní uložili v koleji pod

názvem zahrada Hildebrandská. Doklady se dodnes nacházejí v MZA. 303 Jezuité zde

vysvětili kadidlem stavbu z kamenného zdiva, kde se nacházel refektář, kuchyně, dispensula

a tři ložničky. Také tam byl vinný sklep, kde bylo možno mít 300 – 400 nádob na víno.

Zahrada byla zřejmě ještě v témže roce dostavěna a nachystána k používání. 304

Pro stavby v Bohuticích uzavřela roce 1704 znojemská kolej smlouvu s výše

uvedeným znojemským zednickým mistrem Bartolomějem Hasslerem, který pracoval pro

dominikány i jezuity zřejmě již více než dvacet let, protože smlouvu s ním již uzavřeli

dominikáni poprvé již v roce 1681. 305

Ve zprávě z vizitace koleje v roce 1707 se Jáchym Lenk z Nového Města pražského,

který jezdil na vizitace do znojemské koleje také již od počátku osmdesátých let zmiňuje již

jen o drobných opravách v koleji. Kritizuje provozní záležitosti, jako je skladování mouky

vedle kůží a zmiňuje také dovážení kamene a dřeva na stavbu v zahradě. Dále píše, že

kdyby byly obnoveny ložnice v městském domě v požadované části domu, snad by vymysleli

ložnici Superiora ( horní ložnici?) a stačila by stovka na opravu střech. Také prý je nezbytné

opravit oba kolejní ambity, kam zatéká a krov nad bránou. Jak vidíme, od dostavby koleje

v roce 1669 se neustále něco stavělo a opravovalo, ale nikde nenajdeme zmínku, že by se

stavělo něco zcela nového. Dá se říci, že stavební činnost, která probíhala v koleji od roku

1633 byla poslední úpravou ložnice rektora ( či podobné významné) osoby v roce 1702 již

ukončena 306. Potřeba oprav, ale trvala nadále..

301 MZA, E 33, sig 51 A/6 302 MZA, E 15, sig. 9 303 MZA, E33, sig 7/, poř.č. 153 304 AMB, A 135, s. 340 , 2010/01/25/7240 305 MZA , E 33, 51 A6, poř.č. 693- 706 306 MZA, E 33, sig. 51 G, inv.č. 704, volně přeložená část - „ Kdyby byly v městském domě obnoveny ložnice v požadované části domu, rychleji by se dostali na vršek, kde by pro ložnici Superiora stačila stovka na zachování střech.“ - překlad Mgr. Čechová

96

V roce 1711 uzavírají jezuité smlouvu se zednickým mistrem Baltazarem

Hausseckerem na stavbu v kolejní zahradě, kterou měl postavit od základů až po střechu. Jak

jsme mohli číst v předchozím odstavci, připravovali se na tuto práci dovážením kamene

a dřeva již od roku 1707. Na práci měl mít mistr Balthazar vlastní pomocníky a za svoji

práci dostal zaplaceno 315 zlatých a nějaké naturálie. V zahradě stavěl od dubna 1712

do konce října a pak ještě v následujícím roce. 307 Tento zednický mistr nebyl v koleji

žádným nováčkem. V roce 1704 stavěl již pro jezuity v Bohuticích „ zdivo a klenby“ 308

a v lese Burgholtz „ villu suburbanu“ . Co bylo míněno kolejní zahradou a zda se mohlo

jednat o zahradu u školy či zahradu nad kostelem, která až dosud byla nezastavěná, to ze

smlouvy patrné není. Nebyla to ale stavba přímo v areálu koleje, v jeho horní a dolní

kvadratuře, protože tam jezuité vždy mluví o ambitech, nikoli o zahradách.

V kronice v tomto roce píší, že magistrát odstoupil ze své rozsáhlé části zahrady a oni

zahradu oplotili 309 V tomto roce se také vyměňovala podlaha školy. 310

V následujícím roce píší jezuité v oddíle „ Oeconomia “, že v současnosti bezustání

probíhá obnova ruin a zachraňování krovu, který zůstane zachován tam, kde je silný, resp.

zdravý a jinde bude opraven či vyměněn. Dále uvádějí náklady na zdivo v příměstské

307 MZA, E 33, sig 51 A/6, poř.č. 693.: Anno 1711 den 1. Augusti ist zwischen dem Collecio einer Seithen und Meister Balthazar Hauzecker anderer Seithen, dieser und auf folgende Weise Contract geschlossen worden. Zum ersten: Dieweil das Loebliche Collegium anbau deren Ackeren, und unterschiedliche andere Arbeith mitn Fresselethen? khan nit klecken als wirdt der Meister selber ihm die Standlanger verschaffen, weliche denen Mauergesellen beyhilflich sein möchten. Den Stein, Sand und das Wasser wird zwars löbliche Collegium führen; aber er muss Zeitlich und zum wenigstens 2 Tag zuvor angedettet werden, was möchte entweder mit bey der handt sein, oder abgehen. Sonsten der Mester wirdt selber die Schuldt anhaben, sofern wegen mangel notwendige sachen, dass werck mecht stehen bleiben. Zum anderen: Er versprichet der Meister Balthazar das uns Collegii Garthen er die gantze oder und völlige Mauer nit allein aus dem grundt wird auführen, sondern nach abgemessener höhe sie auch fest ausbauen; Ja dieweil die gegenweit dess Meisters das wert ammeistens beförderet, als wird er selber eftersmahls die Arbeith besichtigen, und zwar: ob die Mauergesellen die Mauer grad bauen, und überall gutt auszwecken; Die Ziegel wird er zu der Ordinari Mauer weder begheren, weder die jenige, die da zu der Porten oder zums Tachl werden zugeführet, unützlich lassen verbrauchen. Hingegen verspricht das löbliche Collegium erstens:dass der gundt durch die Robothleithe wird geraben werden: es wird abber obbenanten Meister nicht mehr und weiter lassen graben, als was seine Mauergesellen, inner ein oder par Wochen khenen ausmauern damit der garthen Tag und Nacht einem jetwederen nit offen stehe. Zum anderen verspricht ebenfahls das Löbliche Collegium von einem jetwederem klaffter 75x ihm ablegen; Ja damit ins günstig Vernethen seye einen neuen Contract einzugehen, es wird der Meister die Mauer das Garthen in undt auswendig mitten Khallich nicht allein völlig beverfen sondern auch dass Dachl? mitteln Zigel bedecken per. Von welicher Arbeitr wie auch von dem grundt, welicher hat er bis dato lassen graben wird er folgener zugab haben. Nemblich: ……. ! Celkem bylo zaplaceno 315 r ýnských 308 MZA, E 33, 51 A/6, 200*/10/29/5516-5518 309 AMB, A135, kronika s. 360, rok 711 2010/01/25/7256: Hortus subburbanus amplissimo magistratu teritorii partem, pro quadatura nobis ultro cedente, muro circumdatuo. Příměstská zahrada v rozsáhlé části magistrát pro naši kvadraturu ustoupil a zahrada byla ohrazena zdivem. 310 AMB, A 135, kronika , rok 1711, §6: „ Oeconomia: pavimentu, ecolae insatauratra“

97

zahradě, které snadno dosáhnou 600 zlatých . Kromě toho prý mají ještě výdaje v Bohuticích,

kde se částečně staví a částečně rekonstruuje. 311

Stavba v zahradě, kterou začal Baltazar Haussecker byla přesto dostavěna a v roce

1718 do ní bylo pravděpodobně přeneseno také divadlo, které po celou dobu jeho trvání

fundovali především členové rodu Althannů. 312 Divadlo již dále zřejmě nebylo

provozováno přímo v kolejní zahradě, ale v jezuitské ville suburbaně, před Horní bránou.313

Mohla to být zahrada nad kostelem, kterou chtěl pro tyto účely zastavět již Řehoř

Hohenegger. Protože bránu, která byla u kostela sv. Michala jezuité v kronice často nazývají

Horní bránou.

V koleji byly v roce tomto roce pouze rekonstruovány krovy , nově byla vybavena

kolejní kuchyně a na věž v koleji osadili nový zvon. Pro rok 1718 je v zápiscích prokurátora

z Hübnerovy pozůstalosti psáno, že kolej má našetřeno 6500 zlatých na stavbu - „ zum

collegium Baue erspart“ ale současně uvádí pouze nový ovčín v Bohuticích – „ Der neue

Schafstall in Bochtitz wurde auf einem anderem Platz erbaut. 314 Z jezuitských příprav je

zřejmé, že se ke stavbě koleje chystali, ale bohužel v kronice se v následujících letech žádné

zmínky o tom, že by zahájili jakoukoli jinou stavbu, než neustálé opravy nenajdeme.

S největší pravděpodobností přípravy na nějakou stavbu probíhaly, protože v roce

1721 píše nastupující rektor koleje Gottfried Weidinger dopis do Vídně nejmenované osobě,

kde udává, že pan Martinelli ještě nic nedodal a že mu jeho „ anteccessor“ ( předchůdce),

pravděpodobně bývalý rektor Janu Nonnert dal 3 zlatky za pouhou obhlídku. Čeho se ona

obhlídka týkala ovšem neuvádí. Dále se Gottfried Weidinger již jen ptá, jak to pokračuje

se splácením althannských dluhů. Je pravděpodobné, že se znojemští jezuité chystali k nějaké

nové stavbě, ale v v archivních dokladech o ní nenajdeme žádnou zmínku. 315

311 AMB, A 135, kronika s. 364, rok 1712 §6: „ Oeconomia : hac non intermissit bonorum temporalium ruinas instaurare, et ubi vis rem sartam tectam Servare. Praetequam enim, quod murus anno superiore coeptus hortum suburbanum…… 600 facile fl. impendio, hoc anno decurrente sit absolutio alia multa in Dominis Bochticensi partim erecta, partim reparata Sunt“ 312 NA, Jesuitica, IIIo, sig. 211, výpis z kroniky roku 1718, 2009/12/11/6035:….. et theatro sua Gaudem retulit praecipue cum Excellmo Michaeli comiti ab Althan in suburbano horto Nostro comice vinculum ……. exhibuit 313 O tom, že zahrada nad kostelem byla onou nejbližší zahradou ke koleji svědčí zápis v kronice z předávání zahrady v roce 1776 : AMB, A 135, rok 1777: „ dali hortulus suburbans ante portam superiorem donatus est militibus pro erigendo hospitali.“ My dnes víme , z mladších archivních dokladů, že vojenský špitál byl právě v této zahradě nad kostelem. Viz: . Regesta listin města Znojma 13. -19. stletí I část, sig 367/5b , 314 SokA Znojmo, Huebnerova pozůstalost, sv. 2, sig. Kr Ha, str 39 315 MZA, E 33, sig. 42 A/1: „ …. Dom. Martinelli Mihi eam necdum misit. Decretum Cesareum habeo acceperum id Viena. Nobis cum aggere ničil est. Vetatus cum restructudo senatus nos per moras patiutur . Cur catarae reducendae ad 25 orgias non reducunt. Advocatum Subscripiam dedit. Soli ego propabiliter cum alium Advocatum Subsripiam. Dedit antecessor meus domine martinelli 3 ducatos pro sola inspektione ocular……“: „… pan Martinelli ji ještě neposlal. Císařský dekret mám přijatý ve Vídni: nemůžeme dělat nic. Starý senát kvůli přestavbě ( nové stavbě) nás pro tyto překážky trápí. Zpětný ( zpět vedoucí) jez k 25 orgiím nevede. Advokát

98

S velkou pravděpodobností byl oním „ Martinellim“ Anton Erhard Martinelli,

vídeňský stavitel, zaměstnaný u dvora.316 V onom období se u mlýna v Šaldorfě stavěla vila

Sv.Michala a na dvoře u semináře Sv. Michala nechali postavit ještě jednu ložnici pro

profesory a další hosty. 317 Nic dalšího nevyplývá z kroniky ani z diářů.

Následující léta by se dala nazvat léty Janů Nepomuckých . Je to pochopitelné.

31. května 1721 byl papežem Clementem XIII. Jan Nepomucký blahořečen a jezuité toto

blahořečení náležitě slavili. Ještě v témže roce nechali zhotovit jednu sochu Jana

Nepomuckého do Bohutic, která stála 70 zlatých, zatímco jiná socha téhož světce určená

pro Přímětickou rezidenci byla zhotovena za 200 zlatých. 318 V roce 1722 se počet

objednaných a dodaných Janů Nepomuckých zvýšil na tři. Podle údajů uvedených

Hübnerem, měla být jedna socha u mlýna ve Starém Šaldorfě, druhá u vily v lese Burgholtz

a třetí snad měla být v Bohuticích. 319 Z Hübnerova opisu je zřejmé, že socha, který měla

být umístěna u mlýna ve St. Šaldorfě byla financována rodinou Althannů, neboť na ní měl být

umístěn na viditelném vyšším místě rodinný erb Althannů , jako výraz díků. Nedopatřením, či

nepozorností toho, kdo sochu zhotovoval se tak ale nestalo, a jezuité museli poté dodatečně

erb umístit na jiném viditelném místě. Tato drobná příhoda dobře demonstruje vztah jezuitů

k jejich mecenášům. Ti byli ctěni a respektováni a jezuité se snažili svoji vděčnost projevit

tím, že ji veřejně prezentovali a erby těch, kteří se o kolej či kostel zasloužili umísťovali

na viditelném místě u svých domů, nebo ve svých domech. Během stavby pak mnohdy došlo

ke změnám a erb, socha, či nápis se již vytratily a mnohdy již nikdy nebyly na stavbě

umístěny. V tomto případě jezuité zjednali rychlou nápravu. V kronice tuto událost

nekomentují. Píší že mají z různých fundací tři Jany Nepomucké 320 Více se rozepisují jen

o soše Jana Nepomuckého v Příměticích.

podal žalobu. Já sám podepíšu pravděpodobně s jiným advokátem : Můj předchůdce dal panu Martinellimu 3 dukáty za obhlídku…“ překlad Mgr. Čechová 316 více k Antonu Erhardu Martinellimu viz Aleš Filip , Architektonické dílo Antona Erharda Martinelliho v Čechách a na Moravě. In: Ars naturam adiuvans. Sborník k poctě prof. PhDr. Miloše Stehlíka. Ed. J. Kroupa. Brno 2004. s. 151-175. 317 SokA Znojmom Hübnerova pozöstalost, Kr Ha 2, s. 86, rok 1722 318 SokA Znojmo, Hüebnerova pozůstalost, Kr HA 2, s. 43, rok 1621 319 SokA Znojmo, Huebnerova pozůstalost KrHA 2, zápisky prokurátora , rok 1721, s. 81: Drei Statuen des S. Johannes erweihtet werden., eine in Bochtitz, die zweite in Brednitz und die 3te in der Muhle zu Schallersdorf in welchen auch auf einem höheren Platz der genius des Collegiumswo das Wappen des Stifters (Aslthan) einst aus…. und statt dessen der Name Jesus substinuirt………von buswilligen mishandelt. Worden seyen soll. ... gewohl de Müller als auch der Mühler ……. das an diesem Ort… das Aalthanns Wappen……. atd. 320 AMB, A 135, s. 394, 2010/01/25/7293, - Vero vineas statuim s Wenceslau, in diversi fundus tres S. Joannes Nepomuceni partim ex pia munificentia, partim ex justa deliquntium mulita eremit. Ad hoc in predio ad Burgholtz pro Nostris ……… cubiculum. Brednicii, posquam per Commutationem cum Communitate jus fabrilis Collecio accessit non…….sumptu pro fabro una: pro carpentario Domus altera ex fundamentis stat. Domestii deni refectorio nova Fenestra Novam lucem offenduirt.

99

Není vyloučeno , že jedna z těch soch Sv. Janů Nepomuckých se nakonec ocitla

v dalším jezuitském hospodářství, v Leskách v Dobšicích. Tam takováto socha kdysi stávala,

poté byla odvezena a dnes je překrásně zrestaurována a instalována u dolního toku potoka

Leska, u dnešní pošty. Mohla by být jednou z oněch Janů, které jezuité pořídili v roce 1722.

V tomto roce uvádějí jezuité také výměnu oken v refektáři- „ ….nova Fenestra Novam lucem

offenduint“.

V dalších letech následovaly opravdu již jen drobné úpravy koleje . V jezuitské

kronice píší, že v roce 1733 zajistili proti požáru zaklenutím konzervační archiv a stejnou

klenbu protáhli až k ložnici rektorově a vyzdobili dům v příměstské zahradě. Střechu pokryli

šindelem a v zahradě vysázeli stromořadí. 321 Vše bylo hotovo, postaveno a opraveno. Jak

kolej s kostelem vypadala v tomto období můžeme vidět na vedutě „ Hofferiáně“ , pocházející

z období před rokem 1730.322 /24/

5. Proměna urbanistické situace horní části města v souvislosti s jezuitským

působením ve Znojmě. Obvykle se uvádí, že jezuité stavěli, pokud to bylo možné na zelené louce, tzn.

novostavby. Pokud převzali starší budovy, tak pouze jako provizoria. Novostavby byly řešeny

od základů a důkladně.323 Tento názor preferuje většina současných badatelů. Znojemští

jezuité ale rekonstruovali stávající domy , které získali fundací, výměnou či koupí, téměř

po celou dobu svého působení ve Znojmě. Chtěla bych na závěr provést jakési shrnutí

urbanistické situace v horní části města, jak ji jezuité od svého příchodu do Znojma proměnili

a přizpůsobili svým potřebám. Dá se říci, že od roku 1634 do roku 1670 proběhly dvě větší

vlny stavění, z nichž každá byla částečnou rekonstrukcí a částečnou novostavbou. Svoji roli

tu jistě sehrálo také to, že jezuité převzali po luteránech téměř novou budovu gymnázia, která

poměrně slušně vyhovovala jejich požadavkům a kterou mohli využít pro potřeby koleje .

V kapitole o uvedení jezuitů do Znojma jsme mohli číst citát z jezuitské kroniky

o krásách města Znojma, o tom, jak se jezuitům Znojmo líbilo. 324 Také místo stavby, které

bylo pro jezuity vybráno, bylo půvabné. Bylo na návrší nad městem, s výhledem na protější

321 AMB, A 135, kronika, s. 416, 2010/01/25/7316,- in collegio ut archivo conservando magis prospiciretur contra incendium Cubicula Rektor P. rectoris cum eadem continuo impositus est Forrnix, atque vertustieri etiam parti Collegii melior forma redderetu, ambulacra illius inalbata, et Varia exornata sun: domum item in Horto suburbano cum habitationi Hortulani, ex toto novis scandulis tegi fecimus. 322 AMB, Sbírka vedut Dismase z Hofferu 323 P. Vlček, P. Sommer, D. Foltýn, Encyklopedie Českých klášterů, in Jezuité, Praha 1998, s. 75 – 81 324 viz kapitola: Narození znojemské koleje a její poslání - znojemská jezuitská kolej před prvními stavebními zásahy., s. 27 a 28

100

kopec Hradiště ( Peltenberg), kde bylo možno přes údolí Gránického potoka vidět stavby

hradišťských křížovníků . Bylo to ale trošku stísněné a tmavé místo. Dominantou byl kostel

Sv. Michala , v němž se od pradávna konaly bohoslužby v českém jazyce a jehož

starobylosti si jezuité nesmírně cenili. Kostel byl ale obklopen řadou úzkých a křivolakých

uliček, které byly vesměs uličkami městskými a tudíž neměnnými. Mezi kolejí a kostelem

vedly tři veřejností užívané uličky a jezuité se museli potýkat s problémem neustále

přítomnosti cizích osob u školy, semináře a v blízkosti koleje. Tedy tam, kde by měl být klid

na každodenní práci. Trošku vzdušnější bylo snad z jihu, kde pod kolejí vedla hlavní,

poměrně široká ulice k Horní bráně, dnešní ulice Velká Michalská, která se Michalskou

nazývala zřejmě již v době, kdy ve Znojmě jezuité působili, tedy od 1624 do 1773.

I když jezuité s urbanistickou situací místa spokojeni nebyli, byli si vědomi,

že na poloze koleje nic podstatného změnit nemohou. Pouze mohli získat co nejvíce

okolních domů a tím eliminovat hlučnost úzkých uliček a jiná nebezpečí, které uličky

skýtaly. Jezuitskému ideálu, interpretovanému velmi pěkně jezuitou Hoheneggrem, by lépe

odpovídalo místo ještě bližší centru, ale dostatečně izolované od vnějšího ruchu,

na zdravém a slunném místě, kde je dostatek mladých chlapců, jejichž vzdělávání

by se mohli věnovat. 325 Ze všech Hohennegrem sepsaných požadavků na správné místo

se podařilo splnit jen ta poslední: „ Domus et Collegia in locis, ubi sit juvenus, et salubre

coeli habeant…..“326 . V jezuitském gymnáziu nouzí o studenty od počátku netrpěli.

Pravidelně bývalo ve škole něco málo přes 200 studentů. Nižší škola zde fungovala již roku

1627, tedy tři roky po uvedení jezuitů do Znojma. 327

Město Znojmo v tu dobu kromě malebné krajiny a krásného starobylého kostela příliš

nenabízelo. V roce 1628 se zde naposledy konal zemský sněm, na němž bylo pro Moravu

vyhlášeno obnovené zřízení zemské. Hrad pustl, byl pod správou znojemského hejtmanství,

scházely peníze na opravy. Město se stávalo pomalu městem provinčním, městem bez

politického vlivu. Jen při řídkých cestách císaře z Vídně do Prahy a zpět, se zastávkami

ve Znojmě, nabylo město něco ze svého bývalého lesku. Pořád ale zůstávalo městem, kde

bylo třeba působit, protože celé město, včetně městské rady a většiny obyvatelstva bylo ještě

krátce před příchodem jezuitů do Znojma městem protestantským. Jezuité v prvním desetiletí

po svém příchodu do Znojma doufali, že se jim podaří zřídit ve Znojmě školu univerzitního

325 MZA, E33, sig. 49 A, Názory jezuity Hoheneggera na stavbu koleje a kostela sv. Michala ve Znojmě 326 MZA, E 33, 49 A, Hohenegger, s. 15 327 AMB, A 135, kronika s. 29, 2009/12/15/024

101

typu,328 což se ale zřejmě k ochabujícímu významu města podařit nemohlo a také nepodařilo.

Jezuité při fundaci získali v blízkosti kostela dva kazatelské domy, bývalé

Lutheránské gymnázium , jehož stavba se datuje k roku 1584 a faru, která byla opravovaná

zhruba ve stejném období. 329 Ke kostelu patřil také bývalý hřbitov , nacházející se nad

kostelem nedaleko Horní brány. Hrabě Michael Adolf z Althannu a Murstettu věnoval

jezuitům ještě svůj dům na Horním náměstí a císařský rychtář Balthazar Wollersdorfer svůj

dům na nároží pod gymnáziem.

V prvním období od roku 1624 - 1633 mělo místo pro kolej v blízkosti kostela sv.

Michala daleko k ideálu jezuitského bydlení. Jezuité obývali dva domy po luteránech

a althannský dům na Horním náměstí poměrně vzdálený od kostela. Škola zůstala

pravděpodobně v bývalém gymnáziu, zhruba na prostoru, kde je dnešní budova SokA.

Seminář byl dle údajů v kronice umístěn zcela nevýhodně na Dolním náměstí, někde

v blízkosti kostela sv. Jana Křtitele. Zahrada a domy na západ přes uličku po příchodu

do města nepatřily, stejné to bylo směrem na východ. / 3/

Mezi lety 1629 – 1633 jezuité zakoupili tři domy v řadě pod kolejí, vedle

wollersdorfského domu, spojili je v jeden celek a převedli sem školu . Tím se jim uvolnilo

luteránské gymnázium, které mohli upravit na bydlení. Zřejmě hned v následujícím období

přenesli seminář do uvolněných kazatelských domů a od města získali dům Jakoba Blasla,

nacházející se pod seminářem a zřídili v něm mlýnici pro seminář. /4/ Situace již vypadala

lépe než v prvních letech, ale místo pro školu bylo nevyhovující, protože bylo příliš daleko

od koleje.

V roce 1663 se jezuitům podařilo získat dům na nároží Horního náměstí . Získali jej

od Barona Františka Bertcholda z Uherčic výměnou za bývalý dům semináře na Dolním

náměstí a po opravách, které trvaly dva roky a zřejmě i po nějakém rozšíření, mohli studenti

začít užívat novou školu. Od roku 1673 vlastnili také dům na Horním náměstí vedle

semináře, který měl zahradu pod okny jejich refektáře, kterou jezuité vlastnili od roku 1669.

V roce 1669 pak jezuité postavili pod původním luteránským gymnáziem nový ambit a spojili

tak domy v jižní části s kolejí v části severní v jeden celek. Z horní části jižního ambitu se

pak vstupovalo do zcela nového vysunutého křídla s refektářem a kolej se již trošku přiblížila

vytoužené jezuitské „ insule.“ Křídlo s refektářem muselo ale překročit uličku vedoucí od 328 AMB, A 135, kronika s. 73. rok 1633. Hoc anno Augustissimus Imperator Ferdinandus IIus Diplomate authentico confirmavit Fundationem nostram prout infra adscribitum, ubi speciatim scholis nostris exemptionem, á Iurisdictione saeculari dedit in forma aliae Universitates, et nominatim Pragensis habet, contra impugnatores vero Nostra Fundationis poenam centum Marcarum auri impondit quarum medietas fisio aut Camerae medietes altera Collegio cedat. 329 SokA Znojmo, Hübnerova pozůstalost, Kr HA 2, s. 166-168

102

semináře ke kostelu sv. Michala. V přízemí tohoto křídla byl tedy zajištěn průchod pomocí

jakéhosi můstku přístupného z každé strany schodištěm. Podíváme li se

na situační plánek Znojma z roku 1815 se zakreslením pravděpodobných míst koleje,

semináře a školy, vidíme jasně, že tyto slabiny v umístění bylo těžko možno eliminovat

natolik, aby se to zpětně neodrazilo v horším přístupu veřejnosti ke kostelu sv. Michala,

hlavnímu kostelů znojemských jezuitů. /10/ To byl možná jeden z důvodů, proč ulička

na levé straně koleje vedoucí ke kostelu zůstala otevřená veřejnosti až do roku 1686, přestože

přes ni vybíhalo křídlo s refektářem. Otevřená ulička mohla způsobovat jezuitům řadu

těžkostí. Proto ještě v roce 1680 nebyla uspořádána tak, aby byly nedostatky polohy nějak

výrazněji eliminovány, což je patrné ze zprávy o stavu koleje a Kostela Sv. Michala, kterou

sepsal jezuita Hohenegger a z jeho doporučení a návrhů jak situaci zlepšit.330

Jezuité ještě v roce 1680 měli v úmyslu získat pokud možno co nejvíce prostorů

a vytěsnit veřejnost z míst, kde rušila. Hohenegger doporučoval získat pro kolej ještě více

domů na protější straně uličky, tam, kde byl seminář, škola a refektář s kuchyní a uspořádat

kolej do podoby inzult. 331 Píše: „ Tak naše obydlí utvoří během času insulu , oddělenou

ulicemi od jiných domů, ….“332

To se jezuitům postupně povedlo a do roku 1686 vlastnili všechny domy od semináře

nahoru až ke kostelu sv. Michala a mohli po dohodě s městem a otevření nové uličky

na východní straně koleje uzavřít pro veřejnost uličku od semináře vedoucí ke kostelu sv.

Michala .

Křivolakost místa u kostela sv. Michala a jeho hlučnost se nepodařila eliminovat ani

po uzavření uličky ke kostelu , což pravděpodobně Hohenegger předpokládal již kolem roku

1680. 333 Proto navrhoval jako jedno z možných řešení, přesunout školu a snad i seminář

do zahrady kostela, tedy nad kostel sv. Michala ke hradbám. Tam chtěl postavit kromě školy

a semináře také refektář školy a velké auditorium.

Hoheneggerovi také nesmírně vadila stísněnost místa okolo kostela sv. Michala, snad

jednoho z prvních kostelů postavených na Moravě , jak napsal. 334 Západní průčelí bylo jen

několik metrů vzdálené od hradeb, takže nebylo možné na tomto malém prostoru

shromáždění většího množství lidí. Vyřešit tento prostor tak, aby byl ve stísněných

330 Hohenegger v souvislosti s umístěním jezuitské koleje neustále odkazuje k jakémusi pevnému bodu . plivifianě, ale bohužel se mi nepodařilo zjistit, co to mohlo být. 331 MZA, E 33, sig. 49 A, Hohenegger s. 25 332 Hohenegger v souvislosti s umístěním jezuitské koleje neustále odkazuje k jakémusi pevnému bodu . plivifianě, ale bohužel se mi nepodařilo zjistit, co to mohlo být. 333 MZA, 49 A, Hohenegger s. 33 334 MZA, 49 A, Hohenegger s. 33

103

podmínkách dostatečný nejen pro jezuity samé, školu a seminář, ale zejména pro veřejnost,

bez jejíž přítomnosti by jezuitská mise ve Znojmě ztratila smysl, byl téměř neřešitelný

problém. . To byl možná také jeden z důvodů proč Hohhenegger navrhoval, aby byl kostel

sv. Michala dostavěn

a poté užíván školou , seminářem a sodalitami jako kostel minor a pro kolej aby byl

postaven kostel nový, kostel major . 335 Myšlenka postavit ještě jeden kostel sv. Michala

byla zřejmě pro Hoheneggera důležitá především z důvodu, který je uveden výše. Pokud by

onen nový kostel sv. Michala byl postaven v areálu koleje , nejlépe v jeho jižní části, blíže

k městu a s přístupem přímo z města, eliminovala by se řada nedostatků, které měl stávající

kostel sv. Michala a to především nedostatek prostoru kolem kostela a příchod ke kostelu přes

areál jezuitů. 336 Stávající sv. Michal by se pak ocitl uprostřed jezuitského areálu

v blízkosti školy a semináře a mohl by sloužit jen pro studenty a domácí. Veřejnosti by

sloužil kostel na jihu koleje. My již dnes víme, že se nový kostel nikdy nepostavil ani

nestavěl.

Po dostavbě vysunutého křídla s refektářem kolem roku 1670 a uzavření veřejností

dosud užívaní uličky v roce 1686, museli jezuité ještě otevřít pro město novou uličku, kudy

by měla veřejnost přístup ke kostelu sv. Michala Stalo se tak pravděpodobně někdy kolem

roku 1692, kdy jezuité píší o vydláždění koleje tam kde je vidět uličku a kde je prostor po

městském rumišti. / 2/ V tu dobu také stupňovitě rozdělili ambit tak, aby se šlo z jednoho

do druhého směrem výše vždy k uzavřenější části koleje a upravili ve své koleji jakousi „ via

triumphalis“ . Urbanistická situace z konce 17. století byla pak až do odchodu jezuitů

z města neměnná.

V roce 1718 ještě jezuité zřejmě uvažovali o stavbě koleje, ale s největší

pravděpodobností k tomu již nedošlo, neboť v kronice již neuvádějí žádné větší stavební

zásahy. V blízkosti koleje nad kostelem byla zahrada, kterou měli jezuité v užívání a kde

pravděpodobně stavěli letohrádek, kam později přenesli také divadlo. Znojemská jezuitská

kolej se téměř stala onou žádoucí „ insulou“ , jak si přál v roce 1680 jezuita Řehoř

Hohenegger. Jen kostel sv. Michala zůstal na svém místě, uprostřed ostrova a trošku rušil onu

ideální situaci. Přitom podle Hoheneggera stačilo jen málo: postavit kostel v jižní části koleje

a znojemská jezuitská kolej se ideální „ insulou“ mohla stát. Znojemští jezuité neměli možná

dostatek finančních prostředků, ale třeba jim ruch a život kolem kostela na rozdíl

335 Volný překlad z MZA, E 33, 49 A, Hohenegger s 32 a 33 336 Hohenegger ovšem chtěl postavit nový kostel ještě i z jiných důvodů, které budu probírat v kapitole o kostelu Sv. Michala

104

od Řehoře Hoheneggera tolik nevadil.

6. Osudy jezuitské koleje po odchodu jezuitů ze Znojma a její současný stav. Od dvacátých let 18. století , kdy ještě proběhly alespoň přípravy na nějakou stavbu ,

o čemž svědčí zmínka rektora Weidingera o panu Martinellim, nenajdeme již v žádných

archiváliích ani náznaky , které by hovořily o stavbě. Investice na všech panstvích včetně

Znojma se týkaly již jen výzdoby. V roce 1748 provedli ještě jezuité novou výmalbu

refektáře a nechali tam vyzdobit zlatem obrazy svých světců, které pořídili v sedmdesátých

letech 17. století. Chválí krásnou práci, kterou provedli zkušení domácí mistři. 337 Bohužel

nikdo z nás je již nikdy nespatří.

Poté co byla kolej jako všechny koleje v naší provincii papežským breve „ Dominus

ac Redemptor noster“ 21. července 1773 zrušena, zůstali jezuité ještě ve Znojmě, aby

majetek řádně předali. Ze znojemské koleje odešli v roce 1776 a svoji kolej předali

vojsku.338 Několik otců pak ještě bydlelo ve ville suburbaně u Horní brány, ale v roce 1777

museli jezuité předat vojsku také svoji vilu, která jim do té doby sloužila k rekreaci a

společenským aktivitám a kde také od roku 1718 pořádali divadelní představení. Ve vile byl

zřízen vojenský špitál. 339 Vilu se zahradou darovala císařským výnosem pro vojenský špitál

císařovna Marie Terezie. 340 Špitál zde dlouho nebyl, protože byl brzy převeden do budov

znojemského hradu . Vojsko jako kasárna využilo pouze horní kvadraturu koleje, tedy onu

přestavěnou část luteránského gymnázia a všechny ostatní části koleje byly někdy mezi lety

1815 – 1825 zbourány, neboť vojáci potřebovali „ Exezierplatz“ .. Tak se paradoxně

dochovala pouze nejstarší část koleje, pocházející z konce 16. století. Vystupující křídlo

s refektářem bylo od koleje zcela odděleno a v polovině 19 století bylo zbouráno

a přestavěno. Z celé jižní části koleje se bohužel nedochovalo vůbec nic. Tři spojené domy

pod kostelem sv. Michala byly ještě nějaký čas využívány jako gymnázium, později bylo toto

přeneseno na jiné místo do nové budovy. Třetí dům, který byl nejblíže k uličce Velké Veselé

byl zbořen ještě před rokem 1825. V 19. století bylo taky zbořeno vše, co se nacházelo

v zahradě nad kostelem, aby tam mohla být byla postavena jiná stavba.

337 AMB, A135, kronika s. 468, rok 1748, 2010/10/20/9917 338 AMB, A 135, kronika rok 1776 339 AMB, A 135, rok 1777: dali hortulus suburbans ante portam superiorem donatus est militibus pro erigendo hospitali. Oeconomia : hac non intermissit bonorum temporalium ruinas instaurare, er ubi vis rem sartam tectam praetequam enim, quod murus anno superiore coeptus hortum suburbanum…… 600 fadile fl. impendio, hoc anno decurrente sit absolutio alia 340 Otto Bouda, Dějiny Znojemských domů I, Vznik jezuitské ulice a její obyvatelé, rukopis, Znojmo 2009, zde odkazuje na: Regesta listin města Znojma 13. -19. stletí I část, sig 367/5b ,

105

Poté, co vojsko odešlo z bývalé jezuitské koleje byla v roce 1871 kolej přestavěna

na Landes Oberrealschule. V roce 1904 měla být zcela zbořena a na jejím místě měla vyrůst

nákladem 21 000 korun nová německá hudební škola, což se možná díky moudrosti

tehdejšího stavebního rady , možná díky blížící se světové válce nepodařilo. Plány však byly

na tehdejší stavební úřad v roce 1904 řádně podány. Po první světové válce vznikla

z budovy bývalé koleje česká hudební škola. Ředitelem této školy byl hudební skladatel

Albert Pek, který byl také vynikajícím hráčem na dudy a sběratelem lidových písní. 341

V roce 1933 byla kolej přebudována na městský archiv a krátce před druhou světovou válkou

se z ní stala státní pomocná škola. 342 Ke všem přestavbám se dochovaly plány v archivu

Stavebního úřadu ve Znojmě. Poslední přestavba se uskutečnila v roce 1959, kdy se z budovy

bývalé jezuitské koleje stal Okresní archiv, kde se také k dochovaly plány k této přestavbě.

Podoba horní kvadratury koleje , kterou měla v době, kdy ji jezuité opouštěli se ale naštěstí

příliš nezměnila. Bylo by velmi technicky náročné zasahovat do konstrukčních části stavby

a tak kromě nového sociálního zařízení v levé části koleje , nového schodiště a ambitu

zůstala její vnitřní podoba nezměněna.

V současné době můžeme ve Znojmě vidět pouze tu část koleje, která nebyla zbourána

kolem roku 1825 , a tou je ona uzavřená kvadratura koleje, která vznikla v letech 1633 -

1634 přestavěním luteránského gymnázia. Ze tří domů pod kostelem, které byly přestavěny

na školu , zbyly již jen dva, a ty nyní slouží k bydlení. Jejich fasáda si ale zachovala

původní ráz z doby přestaveb kazatelských domů na školu. Na jedné z budov také tabulka ,

která vypovídá o tom, že zde bylo kdysi jezuitské gymnázium. Dům na rohu Horního

náměstí - bývalý seminář poblíž koleje , byl přestavován již krátce po odchodu jezuitů

ze Znojma. Dnes slouží jako obytný dům , v jehož přízemí se nachází řada obchodů. /21/

Dochovaná část bývalé jezuitské koleje je dvoupodlažní uzavřená kvadratura

seskupená kolem obdélného ambitu. Dnešní podoba průčelí otočeného k náměstí Prokopa

Diviše není původní průčelní fasádou. Nyní má průčelní v ose představený mělký trojosý

rizalit, lemovaný z obou stran jednoosými bočními křídly. Hlavní vstup, který je dnes na ose

průčelí byl pravděpodobně zbudován až po roce 1959, protože v 19.století byl vstup do

objektu v jižní levé boční fasádě koleje. Vysoká substrukce, která je dána poměrně velkým

spádem terénu od kostela Sv. Michala k náměstí Prokopa Diviše , černobílá sgrafitová

nárožní bosáž a vysoká atika nad úzkou korunní římsou , propůjčují budově monumentální

341 Lucie Sochorová, Hudební život na Znojemsku, Bakalářská diplomová práce, Brno 2007, s. 31-38 342 Stalo se tak v roce 1937

106

vzhled. Zdůraznění střední osy je ještě umocněno schodištěm rozbíhajícím se z malé podesty

k oběma bočním křídlům. Hmota hlavního průčelí je vodorovně dělena kordónovou

a korunní římsou.

Boční fasády i fasáda zadní, obrácená ke kostelu sv. Michala vykazují ještě znaky

renesanční stavby. Obě boční fasády mají nároží armovaná nepravou sgrafitovou bosáží

podobně jako průčelí. Fasáda obrácená ke kostelu je takto opatřena v celé ploše. Boční

fasády i fasáda zadní jsou ukončeny nad druhým podlažím výrazně předstupující fabionovou

římsou, opatřenou jemným, pravidelným, cihlově červeným ornamentálním sgrafitovým

vzorem. Okna obou podlaží, zřejmě vzhledem k častým účelovým přestavbám, nejsou

rozmístěna v pravidelném rytmu. Všechna jsou ale lemována jednoduchými pískovcovými

šambránami. Celá budova je dodnes působivá svojí jednoduchostí a masívností typickou

pro jezuitské stavby první poloviny 17. století.

Rozvrh většiny místností obou podlaží bývalé jezuitské koleje zůstal pravděpodobně

původní. Hlavním vstupem vstoupíme do podélného arkádového ambitu, který bohužel již jen

vzdáleně připomíná svoji původní renesanční nebo protobarokní podobu a který není

zaklenut . Kolem arkádového nádvoří jsou rozmístěny jednotlivé místnosti přízemí.

Místnosti kolem ambitu jsou pravděpodobně uspořádány tak, jak byly v původním rozvrhu.,

po první přestavbě mezi lety 1633-1644. Svědčí o tom dodnes zachované valené klenby

s hřebínkovými lunetami a hřebínkové křížové klenby. Z přízemí se také dodnes vstupuje

do podsklepeného pravého křídla, z něhož je dosud možno vejít do náročně zbudovaných

dlouhých podzemních cest. Široké a pohodlné dvouramenné schodiště do patra se nachází

v jižní části levého křídla. Schodiště nás přivede do uzavřeného arkádového ambitu prvního

patra. Velký prostřední sál v severním křídle je dodnes zaklenut původní valenou klenbou

s lunetami, jejíž nepravidelnost je dána pozdějšími zásahy provedenými v 19. století.

Slavnostní sál , zaklenutý zrcadlovou klenbou a opatřený štuky v bílé barvě působí

majestátním dojmem. Štuková výzdoba oslavuje činnost jezuitů a donátorskou rodinu

Althannů. Další místnost s původním zaklenutím se nachází v jižní části východního křídla.

Je to opět valená klenba s hřebínkovými lunetami. Zda byly zaklenuty i ostatní místnosti

tohoto podlaží není jasné. V každém případě, pokud zaklenuty nebyly, byly jejich dřevěné

trámové stropy již odstraněny a nahrazeny masivními betonovými stropy s rovným

podhledem. /48/49/

Kostel sv. Michala

107

1. Kostel sv. Michala a jeho podoba. /25/ Kostel sv. Michala patří k jedněm z nejstarších dochovaných kostelů ve Znojmě.

Křesťanská svatyně na jeho místě byla postavena snad ještě za Velkomoravské říše. 343 První

archivní zmínky o kostelu ale pocházejí až z první poloviny 13. století.344 Kostel je situován

v severozápadní části města nad Gránickým údolím v blízkosti bývalých městských hradeb.

Dodnes je kostel obklopen řadou úzkých křivolakých uliček.

Dnešní podobu získal kostel sv. Michala až během jezuitského působení ve

Znojmě. Kostel sv. Michala byl stavěn v období, kdy vrcholilo a doznívalo ono období

puristické čistoty a zdánlivé jednoduchosti staveb, kterou Jiří Kroupa vidí jako záměrnou a

přičítá ji nové estetice pobělohorské aristokracie. 345

Průčelní fasáda orientovaná na západ odkazuje na protobarokní a raně barokní chrámy

stavěné v naší oblasti od konce první čtvrtiny 17. století. Můžeme na ní spatřit prvky typické

pro toto období, vyskytující se u řady tehdejších staveb a zhotovené celou řadou architektů.

Trojetážové průčelí, s dělícími patrovými římsami je v parteru trojosé. V přízemní

části je tektonizováno lezénovým rámem se svislicemi, zdůrazňujícími členění do tří os.

Přičemž středí osa s hlavním vstupním portálem na ose průčelí probrána není a tím vytváří

jakýsi nepravý mělký rizalit. /50/ /51/ Dominantní portál s přetrženým frontonem

je zdůrazněn malou konchovitou nikou , osazenou ve frontonu , k níž ještě z každé strany

přiléhají dva mělké volutové závity. Obdélníkový ústupkový portál je lemován kamennou

šambránou s ušima a s malými volutkami s kapkami. Boční osy přízemí jsou opatřeny

rovněž konchami, které mohly být byly určeny pro sochařskou výzdobu fasády kostela, jenž

se dnes nenachází ani v jedné z nich.

Další etáž nad kordónovou římsou - spodní podlaží štítu, je užší než přízemní část

a dosahuje šířky lodi. Je opět tektonizováno lezenovými rámy dělícími jej do tří os. Na střední

ose je slepé okno s šambránou a oválným zaklenutím, na bočních osách jsou opět prázdné

konchy. Mohutná volutová křídla z každé strany podpírají středí část štítu a jsou opatřena

kamennými jehlanci na podstavcích nad každou volutou.

Poslední podlaží a druhé podlaží štítu je jednoosé, lemované opět lezenovým

rámem.a celé zakončené nízkým tympanonem. Celkově lze říci , že průčelí kostela působí

343 Václav Richter, Bohumil Samek, Miloš Stehlík, Znojmo, Znojmo, Praha 1966, s. 29, historii kostela před příchodem jezuitů do Znojma zpracovává velmi pěkně Jiří Eliáš, SHP kostela Sv. Michala, Znojmo 1995 344 MZA, E 33, 44 K 345 Jiří Kroupa: Počátek nového stylu na Moravě: rok 1650 nebo 1660? , Historická Olomouc XIII, Olomouc 2002, s. , a Jiří Kroupa, Umělecká úloha, objednavatelé a styl na Moravě doby barokní, Čas války 1615 – 1650, in V zrcadle stínu 1670-1790, Morava vdDobě baroka, Brno – Rennes 2002, s. 38 -43

108

nedokončeným dojmem, jako nejistá varianta podobných chrámů zhotovených význačnými

architekty , jako byl Giovanni Battista Pieroni, Giovanni Battista Carlone, či později Carlo

Lurago ale i brněnský Jan Křtitel Erna. Tento pocit je zřejmě vyvolán prázdnými konchami

a lezenovými pilastry s patkami, ale bez hlavic.

Boční průčelí jsou jednoduchá, bez větších zdobných prvků na fasádách. Okna

v kaplích i v lodi nad nimi jsou opět prostá s oválným zaklenutím lemovaná pouze

jednoduchými šambránami. Jižní strana kostela nese na fasádě ještě stopy původního

gotického lomeného oblouku vstupu, v severní stěně je zase patrný zazděný pozdně gotický

vstupní portál. V každé boční fasádě je po jednom vstupu do chrámu. Jižní portál je

umístěn na druhé ose vlevo, v prostoru první kaple před kruchtou. Je také pravoúhlý,

ústupkový a lemován je jednoduchou kamennou šambránou s ušima a kapkami . Do

rozeklaného frontonu nad ním je vsazen oválný monogramem IHS s letopočtem 1651.

Severní vstup v krajní ose vpravo je lemován pouze pravoúhlými plechovými zárubněmi

a byl zde zřejmě zbudován až ve 20. století.

Jak vypadá půdorysná dispozice dnešního kostela sv. Michala můžeme vidět

na plánku z SHP zpracovaném Janem Eliášem 346/25/ Znojemští jezuité částečně zachovali

jeho pozdně gotickou podobu, o čemž svědčí dochovaný dlouhý pozdně gotický chór

s trojosým polygonálním závěrem a s vnějším opěrným systémem . Zbytky gotických

a pozdně gotických portálů na obou bočních raně barokních fasádách kostela, dokládají jeho

přestavbu za částečného využití původního zdiva.

Nad obě boční křídla vystupuje opěrný systém podobně jako v gotickém chrámu, tady

ale jsou zdi přestavěny do barokní podoby a jejich půvabná křivka je v okrajích nad římsou

zakončena mohutnými volutami. Zdvojená korunní římsa je podobného tvaru jako korunní

římsa interiérová.

Chór kostela byl při raně barokní přestavbě mírně zbarokizován, aniž by byl popřen

jeho pozdně gotický původ, což v interiéru působí velmi půvabně. Původní gotická okna

chórového závěru byla nahrazena vždy dvěma půlkruhově zaklenutými okny nad sebou,

gotická hvězdicová klenba dostala nová žebra shodná tvarem s novými štukovými žebry

v lodi a příruby patek, které klenbu vynášejí byly tvarově přizpůsobeny novým raně

barokním pilastrům v lodi kostela .

K levé straně chóru přiléhá oválně zaklenutá , obdélná vrcholně barokní kaple

346 Jan Eliáš, Znojmo , Kostel Sv. Michala, SHP, Brno 1995

109

sv. Kříže. s lucernou ve vrcholu klenby. Před ní můžeme ještě dnes spatřit malou kruhovou

věž se schodištěm, které mohlo kdysi sloužit ke vstupu do prostoru nad původní kaplí, možná

původní oratoře. Z kaple je malým schodištěm ve zdivu přístupná kazatelna , umístěná

v závěru lodi při chórovém oblouku. K pravé straně chóru byla zřejmě až v 19. století

postavena sakristie, pravděpodobně na místě sakristie původní.

Bazilikálně vyvýšená loď kostela, je zaklenutá poměrně vysokou valenou klenbou

s lunetami a sjednocená jednoduchou geometrickou štukovou výzdobou, sestávající

z nepříliš výrazných štukových lišt, dělících klenbu do obdélných polí a klenebních pásů.

Stejnými štukovými lištami jsou také olemovány průniky všech tří lunet prolomených do

klenby po obou jejích stranách nad každou kaplí. . K lodi přiléhající kaple jsou zřejmě

částečně vestavěné mezi původní gotický opěrný systém kostela . Zalamovaná římsa

obíhající lodí nad arkádami kaplí je vynášena vysokými pilastry se zdvojenými rovnými

dórskými hlavicemi, kdy hlavice pilastrů tvoří současně zalamovanou část římsy, která spolu

se štukovou výzdobou stropu prostor lodi sjednocuje a rozšiřuje. .

V západní části chrámu, následuje za hlavním vstupem prostor pod varhanní

kruchtou , vynášenou dvěma pilíři nesoucími dvě hřebínkové křížové klenby. Prostor pod

kruchtou je lemován z pravé strany vřetenovým schodištěm na kruchtu a z levé strany malou

oválnou kaplí v místě, uprostřed masivního zdiva, kde snad mohlo být původně také

schodiště. Varhany na kruchtě, dnes již téměř nefunkční jsou osazené v překrásně řezbářsky

zpracované skříni.

2. Kostel sv. Michala za jezuitského působení ve Znojmě.

2. I. Kostel od konce 16. století do počátku čtyřicátých let 17. století. Jezuité převzali kostel sv. Michala do své správy v květnu 1624, při aktu

slavnostního uvádění do města, který jsme již popsali v kapitole věnované vzniku znojemské

koleje . Kromě tohoto kostela získali ve fundaci ještě dnes již neexistující kostel sv. Jana

Křtitele na „ prostředním náměstí „a kostel sv. Petra a Pavla na Horním náměstí, který

bohužel také již dnes nemůžeme spatřit. 347 Kostel sv. Michala prošel od doby svého vzniku

do doby, než jej převzali jezuité, několika stavebními úpravami, z nichž ta poslední

proběhla koncem 16. století. 348

347 AMB, A 135, kronika s. 23. Kostel stál na dnešním náměstí TGM a kostel Sv. Petra a Pavla na dnešním Václavském náměstí, které tehdy ještě nebylo odděleno od Horního náměstí . 348 SokA Znojmo, Hübner, KrHA II, s. 189-194. viz také Jiří Eliáš, SHP kostela Sv. Michala, Znojmo 1995

110

Svého kostela si jezuité velmi vážili , ne snad tolik pro jeho krásu, jako pro jeho

prastarou katolickou historii. Je to patrné z jejich popisu kostela v kronice. Ubi prisquam et

ipsam extraditionen veniamus libet situm et formam Eccclesiae diui Michaelis ad adjacentis

Spatie enarrare. Fundator et patronus primus tempi nos latet, divinat quidam noster é

Familia Rosensium fuisse . ……fornicem navis templi substinebat quinque columnae sicut uni

in medio sitae, tota moles potissimum initeretur. Illi columnae adhaerebat Caterdra é

candido marmore elegantibus figuris exornata….“ .349

Kostel sv. Michala se jezuitům zdál dostatečně prostorný, i když nepříznivě

uspořádaný. 350 Klenby lodi kostela se opírali o pět sloupů, z nichž jeden sloup byl

uprostřed a vynášel katedru vyzdobenou postavami z bělostného mramoru. 351 Kostel byl

zřejmě v takovém stavu, že jej okamžitě po svém příchodu do Znojma jezuité mohli začít

užívat. Před jejich příchodem byl ostatně kostel jen několik let uzavřen a koncem

předchozího století byl nově opravován, dá se tedy předpokládat, že byl užívání schopný.

Řadu let před příchodem jezuitů sloužil kostel luteránům a ještě v roce 1619 v něm probíhali

bohoslužby a křty. Po Bílé Hoře byl kostel až do příchodu jezuitů do Znojma v roce 1624

uzavřen. Největším stavebním zásahem z období před rokem 1600 bylo zvýšení věže před

průčelím chrámu. V Hübnerově pozůstalosti se dochovaly opisy městských knih , kde jsou

vyčísleny náklady na stavbu věže a opravu kostela z roku 1582. 352 Věž před kostelem

se stavěla 3 roky. V roce 1582 byly náklady na ni 484 zlatých, v roce 1583 činily 591 zlatých

a v roce 1584 to bylo již jen 68 zlatých. V textu se uvádí, že původní střecha věže byla

odstraněna a věž byla zvýšena a opatřena novou střechou.

V prvním desetiletí po převzetí chrámu do své správy jezuité kostel pouze udržovali

a opravovali. Na jeho výbavu dostávali četné dary. První velký dar představovalo nákladné

„ supellectiles“, včetně stříbrného kříže, které dostali jezuité za honosnou zádušní mši

za zemřelou donátorku, první manželku Michaela Adolfa z Altannu , hraběnku Elizabeth de

Stotzing. Hraběnka zemřela ve Vídni v roce 1625 353 a rozloučení se všemi poctami,

náležejícími významné donátorce a slavnostním „ Castrum doloris“ , vyzdobeným lampami,

349 AMB, A 135, kronika s. 16. 350 AMB, A 135, kronika s. 18 a 19., 2009/12/15/008-009, ad sinistrem latus templi visitur late patens area ad maenia usaje protensa, quam deforis claudit murus, interiére parte aliqua columnis lapides nixum cacodoxorum, sepulturae quondam. Nunc amoeno horto destinatus locus. 351 Takováto katedra se nyní nachází při evengelijní straně Chóru a je zřejmé, že jezuité původní katedru rozebrali a možná s malými změnami postavili znovu na novém místě. 352 SokA Znojmo, Huebnerova pozůstalost, Kr Ha 2, s.154 - 156 353 AMB, A 135, s. 31, 2010/01/20/6562

111

sloupy a smutečními emblémy se konalo na fóru před kostelem sv. Michala. 354 Michael

Adolf, hrabě z Althannu věnoval kostelu sv. Michala několik cenných movitých darů

pro vybavení kostela. Kromě stříbrného kříže obdrželi jezuité od hraběte také zlaté, či

pozlacené antependium vyzdobené gemami, dvě zlaté casule a dvě casule černé a další dary.

Darů věnovaných kostelu se během prvního desetiletí působení jezuitů ve Znojmě

nastřádalo mnoho. V roce 1626 odkázal jezuitům 2000 zlatých baron Golz, který v odkazu

žádal pohřbení v kryptě v kostele sv. Michala, což samozřejmě pro jezuity přijatelné nebylo. 355 V kronice píší také, že Michael hrabě z Althanu věnoval studentům nový oltář

se zasvěcením blahoslavenému Aloisovi, který se od roku 1628 stal patronem Syntaxe. Oltář

se zřejmě nacházel v kostele Sv. Michala, protože dodnes má obraz tohoto patrona studentů

své místo v kapli při bočním vstupu do kostela Sv. Michala , i když je to obraz mnohem

mladší. 356

V roce 1633 nastoupil do Znojma jako rektor P. Řehoř Bohatý. Byl tehdy rázným

a aktivním mužem středních let, vzdělaným v civilních a jezuitských školách, s humanitním

a teologickým vzděláním, se znalostmi matematiky a ekonomie a s architektonickým

nadáním i zkušenostmi. 357 Měl za sebou již několik let architektonické praxe, kterou nabyl

při přestavbě jindřichohradecké jezuitské koleje a kostela sv. Magdaleny. 358 Jeho aktivity

ve Znojmě, Bohuticích a St. Šaldorfě jsme popsali již v předchozích kapitolách. Školen byl

v různých částech provincie, vždy tam, kde se nějaká stavba chystala, nebo právě probíhala.

V jeho elogiu jezuité uvádí, že měl ekonomické vzdělání typu delineace.359 Je to zvláštní

kombinace, ale zřejmě dobře odpovídá tomu, jak otec Řehoř pracoval. Je zde také uvedeno,

že ve Znojmě postavil chrám sv. Ducha. Bohužel ani v pracích kronikářů se nelze dočíst, že

by město Znojmo nějaký takový kostel na svém území mělo a nenacházel se ani v širokém

okolí Znojma. Domnívám se, že se jedná o mýlku. Buď takovýto kostel vytvořil, či se na jeho

vzniku či opravě podílel v jiném městě, nebo je zde mýlka v názvu kostela. Ve Znojmě mu

elogium připisuje novou výzdobu kostela Sv. Michala, včetně zcela nových dřevěných

lavic. Dále prý měl podíl na ustanovení semináře a přinesení ostatků sv. Olympia z kurie.

Jeho odchod ze Znojma nebyl trvalým rozloučením se znojemskou kolejí, koleji pomáhal

354 viz AMB, A 135, s. 31, 2010/01/20/6562 - pohřeb v kostele sv.Michala. 355 AMB, A 135, kronika s. 33 356 AMB, A 135, s. 41-49, 2010/01/25, 6858 357 NA, Elogia, patrum Societatis Jesu a. 1656 - 1679 defunctorum, 72r-74v: Elogium P. Georgii Bohaty Pragae ad S. Clementem A. 1662 27. Novembris defuncti, VIII A 13 358 Idem pozn. č. 325 359 Jeho elogium je uloženo in: NKP, ORST, MS, XXIII, C 104 f s. 72 -74 a XXIII C 105/ 6 f. , s. 289r.

112

i nadále a byl s ní v neustálém kontaktu, téměř až do své smrti. Jeho specialitou v oblasti

architektury prý byla kruhová okna, okuli. Pokud se podíváme na kostel sv. Magdaleny ,

můžeme zde nalézt velmi archaická okna s prvky odkazujícími k ranné florentské renesanci,

jak bylo obvyklé v severoitalském prostředí 16. století. Je více než zřejmé, že se jeho

architekt, ať již to byl kdokoli severní Itálii inspiroval.360 / 26/

Praktickou ukázku delineace Řehoře Bohatého můžeme vidět pouze na jedné

„ ichnographii“ z archivu opavských jezuitů, ale také v diplomové práci Lenky Češkové ,

která dokládá jeho projekční ( delineátorskou) činnost v Opavě v roce 1655 na jedné jeho

delinaeaci kostela a koleje . 361

Válečné události třicetileté války připravili jezuity téměř o všechnu zlatou

a stříbrnou výbavu kostela. V roce 1634 Švédové obsadili Bohutické panství se zámkem,

které bylo nejdůležitějším zdrojem jezuitských příjmů a jezuité museli všechnu zlatou

a stříbrnou výbavu kostela odevzdat jako válečnou kontribuci. 362 Vše je uvedeno nejen

v jezuitské kronice, ale také to uvádí Antonín Hübner , který píše, že jezuité přišli

příspěvkem na vojsko o všechno kostelní stříbro.363

V roce 1635 se zřejmě již projevili nějaké závady v konstrukci klenby kostela,

protože kněžna Renata z Náchoda darovala kostelu sv. Michala 220 zlatých na opravu

klenby lodi kostela u největšího pilíře a na rozšíření oblouku u chóru , zřejmě vítězného

oblouku. 364 Rok poté píší znojemští jezuité, že zbudovali v kostele sv. Michala kryptu,

protože kostel stojí na skále, v níž se nedají kopat hroby a tak postavili prostornou hrobku,

kde mohou konat svoje pohřby. V kryptě pak pochovali rektora Řehoře Sigismundiho, poté

co se ním v kostele sv. Michala za účasti veřejnosti rozloučili.365 Dále v témže roce

obdrželi od kněžny z Náchoda stříbrné kalichy, závěsy, věnce a věnečky, umělecky

360 Kostel Sv. Maří Magdaleny byl rekonstruován po požáru koleje v roce 1615 a mezi lety 1628 – 1632 jej nechal znovu postavit Vilém Slavata , jezuité v elogiu Řehoře Bohatého,mu připisují delineaci tohoto kostela. 361 Lenka Češková, Collegii Societatis Jesu conceptus, et ideae" Plánování, výstavba a funkce jezuitských kolejí v Opavě a v Jihlave ve druhé polovině 17. a na počátku 18. století – diplomová práce, Brno 2005, příloha č. 3 362 AMB, A 135, kronika s. 72, 2009/12//01/20/043 363 ONB, cod 11958*, 364 AMB, A 135, kronika s. 89, 2010/01/20/6621: Fornix in navi Templi , innicus uni columnae sublatus ; et Arcus ad Chorum dilatatus. Murario in hunc laborem promissi 220 fl. 365 AMB,A 135, kronika s. 91 : Verum Divina dispositione accidit ut dum sepulchrum hic fuit feliciter confectum: crypta nimirum pro nostrorum sepultura. Cum enim templum saxo insideret, sepulchra fodi non poterant: et parum abfuit , ut Templo ob hanc difficultatem nostrorum Funera exeluderentur. Verum Divina dispositione accidit, ut dum sepulchrum , optima memoria patri Gregorio Sigismundi, in Cryptam ampla illam , quidem sed ossibus mortuorum potiore patre repletam, incideret fossores: hac ergo ossibus alio translatis , sepulturae Nostrorum bene est accomodata.

113

( řemeslně) do oblouku vytvarovanou lypsanotheku 366 ve zlaté barvě, to všechno v hodnotě

200 zlatých . Od jiného dárce dostali sochu sv. Archanděla Michaela ve zlato - stříbrném

kolorovaném provedení v hodnotě 50 zlatých. Zedník provedl v tomto roce také fasádu

sakristie s oratoří nad ní a vybílení chóru. Za svoji práci požadoval 260 fl. 367

V roce 1636 dováželi jezuité z Říma do Znojma ostatky sv. Olympia, uložené

ve zlaté schránce . Konala se veliká oslava , které se účastnilo celé město. Všichni církevní

hodnostáři šli ve slavnostním průvodu , který procházel celým městem. Ostatky byly neseny

městem na rudých nosítkách. Celá ta velkolepá několikadenní slavnost stála 8000 zlatých

a jako dobrá donátorka opět přispěla hraběnka z Náchoda.368

V následujícím roce stavěli jezuité, opět z donace této hraběnky, přechod z koleje

do kostela a znovu opravovali klenbu v kostele. Marie Renáta , jak bylo jejím dobrým

zvykem, nefinancovala pouze stavební část přestavby , ale kromě toho věnovala kostelu sv.

Michala různé věcné dary v hodnotě 500 zlatých. 369 Hraběnka Marie Renata z Náchoda ,

rozená Breunerová ze Staatzu byla velkou podporovatelkou znojemské jezuitské koleje. Její

manžel Jiří z Náchoda byl jezuitským právním zástupcem , jak píši jezuité ve své kronice. 370

Výroční zpráva z ONB hovoří o stavbě sakristie až v roce 1638 a je zde uvedeno,

že při té příležitosti byly opravované také boční klenby chrámu a instalováno nové

horologium se čtvercovým ciferníkem. 371 Domnívám se, že pro přechod z kostela do koleje

a oratoř nad ní nebyla vytvořena samostatná delineace. Spíše byla spojena s první delineací

koleje, která proběhla také ve třicátých letech. Kde byla v roce 1637 sakristie se dá dnes již

těžko určit. Podíváme li se na pohled ze sbírky Dismase z Hofferů, pocházející až z konce

20.let vidíme malou sakristii, která jako by byla připojena k lodi kostela, nikoliv k presbytáři.

Sakristie je dvoupodlažní a dvouosá. / 23/ Vstup u koleje mohl být obloukem do patra přímo

do oratoře nad sakristií, ale není jisté, že to bylo právě takto. 372 Jakýsi oblouk, který vede

přímo z koleje ke kostelu a obchází jeho chór můžeme spatřit na plánku, který je v příloze

pracovně označen „ A 2“ Zde vidíme, že byla z koleje vybudována uzavřená úzká chodba,

které přiléhala k oblouku chóru. Tato chodba je vedena k severní straně kostela, kdežto na 366 Lypsanotheka – relikviářová skřínka 367 AMB, A 135, s. 91, 2010/02/24/7495 368 AMB, A 135, kronika s.94, 2010/01/20/6632 369 AMB, A 135, s. 106. Templi fabrica opportunus transitus é Collegio ad Templum,arcu possito accessit. (Stavba kostela příznivá průchodu z koleje do kostela , oblouk umořńuje přístup). 370 Více o rodu březnických z Náchoda viz. : Lenka Vaňková, Březničtí z Náchoda za třicetileté války , diplomová práce, Brno 2010 371 ONB, cod. 11958*, s. 103: Templi fabrica opportunus ad illud é Collegio transitus et addittus. Restauratio item fornicis per templi laterius, ad novum horologium horae quadratum .(Stavba přechodu z kostela do koleje a oprava klenby v kostele směrem k novému čtvercovému horologiu.) 372 AMB, Hofferiana, sig 41/129

114

vedutě z období kolem roku 1729 je oratoř připojena k jižní straně kostela. Pokud tomu tak

bylo, zdá se, že spíše byla přístupná z místností v patře, nějakou lávkou podobně jako tomu

bylo později s přístupem do refektáře. Zelený plán, který jsem podrobně popisovala v oddíle

věnovaném koleji 373 ovšem oratoř neřeší, zabývá se pouze kolejí a chodbou vedoucí kolem

chóru kostela. Je patrné, že v přízemí je chodba ke kostelu zakončena dvěma výstupu do

prostoru před závěr chóru, v patře pak pokračuje schodištěm, které kopíruje obvodové zdivo

chóru. Takto by bylo možno přejít k severní straně chóru a pokud by tam byla sakristie

s oratoří, dalo by se do ní vstoupit a poté sejít dolů do sakristie malou kruhovou věží, která

ještě dnes přiléhá ke kapli sv. Kříže. /13// 14/

Bohužel vzhledem k pozdější přestavbě kostela dnes již asi nezjistíme, jak vypadala

tehdejší oratoř. Stejně jako u kostela, také u oratoře se plánek na ni nedochoval.

V roce 1638 dostal kostel také nový tabernákl, jezuité píší, že elegantní a drahocenný. Opět

jej fundovala jej částkou 500 zlatých komtesa z Náchoda.374

Při slavností mši konané 3. srpna jezuité děkovali svým donátorům . U vítězného

oblouku byly opět, jako již poněkolikáté postaveny pyramidy jednotlivých donátorských

rodů, na nichž pak byla vytvořena jakási jejich genealogie. Nad pyramidami na chórovém

oblouku byly pak umístěny rodové erby jednotlivých šlechtických rodin. Nejvíce byl

oslavován zemřelý císař Ferdinand II. spolu se zemřelým fundátorem Michaelem Adolfem

z Altannu a dosud žijící hraběnka Marie Renata z Náchoda. Slavnostní výzdoba chórového

oblouku , uspořádaná také pyramidálním způsobem byla fundována samotným císařem

Ferdinandem III. Efemérní architektura zhotovená pro tuto příležitost byla zřejmě

velkolepá.375

V tomto roce byla také slavnostně rektorem do kostela sv. Michala uvedena sodalita

mladých řemeslníků , která zde měla své místo u oltáře Panny Marie.376

V roce 1641 zmiňují jezuité mimo jiné také závěť kupce Fönichela, který již

v předchozím období věnoval 800 fl. na vylepšení sakristie a na stavbu oratoře. 377 Kupec

373 Viz kapitolu „ Další neraelizované plány zhotovené zřejmě v první fázi výstavby kolem roku 1633“ na s. 50 -56. 374 AMB, A 135, s. 111, 2010/02/24/7503, k hraběnce marii Renátě z Náchoda dále: Lenka Vaňková, Březniční z Náchoda za třicetileté války, diplomová práce, MUNI, Brno 2010, s. 15 – 20. : Marie Renáta z Náchoda, dcera konvertovaného katolíka Jiřího z Náchoda, jemuž patřila Bystřice nad Pernštejnem, pustý zámek Ausperk, Miroslav, Hrotovice a Myslibořice, později ještě Jimramov, Dalešice, Valeč a Hostim. Marie Renáta se v roce 1650 provdala za Ferdinanda Viléma Slavatu , hraběte z Chlumu a Košumberka. 375 AMB, A 135 , s 116, 2010/01/25/ 6941 376 AMB, A 135, s. 118, 2010/01/25/6939 377 AMB. A 135, s. 130- 131, 2009/12/15/096: et Sacristiam nobis perfecit cum Oratorio facile 800 Rhenesis impendio.

115

Fenichel odkázal jezuitům po své smrti celé své jmění. 378 Po odečtení závazků, které na

majetku vázly, zbyla ještě suma čítající několik tisíc zlatých. 379

2.II. Rektor Hartman a stavba kostela sv. Michala Tandem 3â Novembris peste correptus, cùm Templi ædificium quoad muros, ad tectum

usq(ue) deinceps imponendum perduxisset, laborem finiit, + 5. 11.

V srpnu 1642 přijel do znojemské koleje provinciál Martin Středa a přivezl

sebou do znojemské koleje nového rektora Mathia Hartmana, který vystřídal přesluhujícího

rektora Filipa Streita. Několik měsíců po jeho příchodu, poté co jezuité dostavěli oratoř

a začali vybavovat kostel, se 16. ledna 1643 o pátečním poledni, zcela nečekaně zřítila věž

chrámu, které jezuité říkali pohanská.380 Čtvercová věž s novým horologiem

a velkým starým zvonem Sv. Michala svým pádem poničila celou loď kostela. Trosky prý

napadaly až k chatrné zdi semináře. 381 V této válečné době, kdy byli jezuité sužováni

velkými válečnými kontribucemi, to byla pro ně velká rána. V kronice píší, že martyr

a světec Sv. Marcelín, který svým jednáním uváděl pohany na pravou víru, rozbil pohanskou

věž a s ní téměř celou loď kostela.382 Zamýšlejí také se nad tím, jaké byly příčiny pádu věže

a stručně uvádějí minulou historii kostela.

Když se loď kostela a věž zřítily, byla prý šťastnou prozřetelností u chóru kostela

nalezla notářská listina s údaji o jeho stavbě a opravě za císaře Rudolfa II. První stavba

chrámu prý kdysi proběhla za dobrovolné pomoci řady věřících, tedy zcela zdarma.

Nyní ale napáchal starý zvon Michal velké škody. Naštěstí o pátečním poledni byl kostel

prázdný a tak nebyl nikdo zabit ani zraněn. Obrovský zvon sv. Michal, vážící 72 centýřů měl

ochranitelskou úlohu pro kostel i město.383

Jezuitský kronikář uvádí hned několik možných příčin pádu věže. První příčinou

by mohlo být neodborné zacházení s trhavinou a špatný odstřel kamene. (V nedalekém

lomu?). Druhou by mohlo být nepřiměřené zvýšení věže, které provedli luteráni. Zdivo bylo

příliš vysoké a těžká měď je prorazila, protože základ nebyl příliš kvalitní a rovný. Také

sousední oratoř, kterou nechala postavit komtesa z Náchoda mohla přitížit klenbu kostela

378 MZA, E33, sig. 4 M 379 AMB, A 135, kronika s. 135 380 AMD, A135 – kronika s. 135 381 Seminář byl v tuto dobu již přenesen z Dolního náměstí do bývalých kazatelských domů pod kostel Sv. Michala, tam, kde byla později škola. 382 AMB, A 135 – kronika, s. 135, 15.12.2009, - 101. 383 1 centýř = 56 kg

116

a přes ni nějak ovlivnit zdivo věže. Pohybem kleneb mohlo dojít k porušení hlavního pilíře

chrámu a následně také k pádu věže. Tato možnost se ovšem jeví ze statického hlediska málo

pravděpodobná. Jako čtvrtou možnost uvádějí jezuité přetížení chrámových pilířů, zejména

onoho prostředního, který neunesl zatížení klenbami , sesunul se a pád klenby způsobil pád

věže, protože věž byla kotvena do průčelí kostela.384 V chrámu, jak uvádějí, byly dvě

dvojice sloupů a jeden velký střední uprostřed proti chóru kostela. Jak vypadal kostel sv.

Michala věží v roce 1523 můžeme vidět na Fröhlichově vedutě Znojma 385 a jak vypadal

po zvýšení věže pak na vedutě Znojma z období po renesanční nástavbě věže, zobrazené

na mapě z roku 1815./27/

Frölichova veduta z roku 1523 Jezuitský otec provinciál Gregorius Schelicius, který přijel do koleje, aby pátral

spolu s jezuity po příčinách pádu věže již v roce 1641 varoval tehdejšího rektora, kterým byl

Filip Streit, že věž je nebezpečná a to nejen jako symbol luteránství. Jezuité podrobně

zkoumali, jak byla provedena nástavba věže a do kroniky ještě po letech provedli opis ze

zasedání městské rady z roku 1582, kdy se o stavbě rozhodlo. Vyjmenovali všechny radní,

kteří se zúčastnili jednání o věži kostela a kteří nástavbu schválili. Z Hübnerova opis výdajů

na stavbu věže z let 1592 – 1594 vyplývá , že věž byla pouze zvýšena, nikoli nějak zpevněna

či zajištěna proti zřícení.386 Tesařskou práci tehdy provedl Hanz Högel, znojemský tesařský

mistr. Nejpravděpodobnější příčinou pádu věže bylo asi její přetížení, protože ani základ

věže, jak jezuité po pádu věže zjistili, nebyl příliš kvalitní a navíc jej oni sami ještě v roce

1637 přetížili osazením nového čtvercového horologia 387 .

Rektor Mathia Hartman si poznamenal do svého diáře, že vysvětlení by mohlo být

mnoho a každý si dle libosti může přidat vlastní, které se mu jeví nejpříhodnější. Byl to

384 AMB, A 135, s. 135, 136, 2009/12/15 - 101,102, také kronika s, 16: fornicem navis templi substinebat quinque Columnae sic ut uni in medio sita. 385 Frölichova veduta se nachází v SokA Znojmo jako iluminace Kodexu městských práv z roku 1523 386 SokA Znojmo, Huebnerova pozůstalost, HA Kr. 2 387 AMB, A 135, kronika rok 1637: „ Templi fabrica opportunus ad illud é Collegio transitus es addittus. Restauratio item fornicis per templi laterius, ad novum horologium horae quadratum.“

117

z jeho strany výraz jakési porážky a rezignace. Rektor Mathia byl v koleji jen několik měsíců

a hned na počátku svého rektorátu musel řešit takovouto obtížnou situaci. Podle toho, co je

uvedeno v kronice a v jeho elogiu, v této těžké zkoušce obstál.

Byla to ale krutá rána, protože od převzetí kostela sv Michala jezuité svůj chrám

průběžně vylepšovali a vystrojovali. Poté co přišli v roce 1633 válečnou kontribucí o všechno

kostelní stříbro a zlato, aby vyplatili své Bohutické panství obsazené Švédy, vystrojili kostel

sv. Michala znovu náležitým „ supellectiles“ a postavili oratoř se vstupem přímo z koleje.

Pád věže všechno změnil. Přesto, že jím byli zdrceni, viděli v něm jedno pozitivum:

Symbol luteránství u kostela sv. Michala byl s konečnou platností již odstraněn. 388

Hned po pádu věže zajistili jezuité chór a zpevnili jej tak, aby nehrozilo nebezpečí,

že kvůli narušení statických vazeb mezi chórem a lodí dojde také k porušení chóru.

Ve výroční zprávě z roku 1643 uložené v ARSI píší, že chór byl zpevněn trojími

„ pergulami“. Zda to bylo jen provizorní opatření nebo to byly prodloužené patky,

podpírající dnešní klenbu chóru není úplně jasné, ale spíše to byly již dnešní prodloužené

patky kleneb. 389 / 28/ Tutéž informaci o zajištění chóru najdeme také v jezuitské kronice,

ale bez údajů jakým způsobem to bylo provedeno. Píší jen, že zajistili chór tak, aby nebyl

stavebními pracemi dotčen a pustili se do stavby.

Dvaadvacátého ledna 1643 , osmý den po zřícení stavby věže se konala „ v chrámu

pod malým krovem“ ( zřejmě v presbytáři) mše svatá , 24.1. pak byla vystřelena slavnostní

salva a velký zvon sv. Michal byl z kostela odvezen. 21 května byl do „ zvoničky “ (mešní

věžičky?) vyzdvižen malý zvon, který byl odlit v Rakousku a vážil 15 centýřů. Zvon stál

120 zlatých. 390

Po tomto velmi krátkém období začali s přípravou na přestavbu kostela.V první fázi

potřebovali především projekt. Během práce na projektu ale mohli již shromažďovat základní

materiál na stavbu. Krátce po pádu věže, 20. února 1643, sepsali smlouvu s Václavem

Plankou na lámání kamene. 391 Byl to velmi časný termín na takovou práci jakou je lámání

kamene a svědčí o tom, že jezuité se ocitli v časové nouzi. Také nedokázali za tak krátkou

dobu po pádu věže odhadnout množství kamene , jaké budou potřebovat. S Václavem

388 AMB, A 135, kronika s. 136 389 ARSI, Bohemia, Litterae Annuae Collegii Znoymensis 1643, oddíl templum: Templum contraximus chorum triplici pergulum ordine instruximus percommodate ad populi quam videmus fiequentiam - kostel zpevněn trojitými pergulami v chóru zbudovaných ( v řadě,) poučenými lidmi , jak je běžné 390 AMB, A 135, kronika s. 138 /2009/12/15/104/ 391 MZA, E 33, sig. 51 A/6: 20, Februarii zgednan gest Waclaw Planka aby kámen k stavění lámal od kterýhožto lomuzasach ma dostati podle smlouvy na penězich 21 fl. a na tegden 1 bochnik chleba. Zavdáno mu: následuje výpis naturálií, které Václav Planka dostal

118

Plankou dohodli odměnu 21 zlatých a nějaké naturálie, ale již v březnu mu vyplatili 45

zlatých, tedy dvojnásobek původně dohodnuté sumy. Bohužel kromě onoho lámání kamene

se v kronice nedochovala žádná jiná smlouva na stavební práce v kostele Sv. Michala.

Projekt , materiál na stavbu a odstraňování trosek, vše muselo jít současně.

Je zřejmé , že taková záležitost jako poboření lodi kostela dokázala pohnout

jezuitské přátele, ale i ty, kteří se k nim nepočítali. V jezuitské kronice jsou vyčísleny dary

i prvotní náklady na práci a materiál. Vévodkyně Tüffenbachová, rozená Šternberková,

vdova po Michaelu Adolfu z Althannu věnovala kostelu 300 zlatých, paní Wollerdorfová

130 zlatých, kníže Pavel z Liechtensteina věnoval 14 centýřů železa a sešla se řada dalších

darů .392 Ostatní šlo z jezuitské fundace a cihly byly z jezuitské cihelny v Leskách. Zdivo

bez kleneb a krovu bylo postaveno již v únoru. Tesařské práce včetně krovu byly hotovy

v červenci. Jezuité za ně zaplatili 330 zlatých a nějaké „ frumentum „ (obilí) Kontrakt

na práce v kameni byl z 30. května a činil 230 fl., zedník si vzal 1600 fl..Veškeré prvotní

náklady vyčíslili jezuité na 2230 fl. 393

Je vcelku podivuhodné , že ještě v roce 1643 v den svátku Sv. Františka

Xaverského, pořádal rektor Hartmann sbírku na nový velký oltář tohoto světce. Přicházel

k jednotlivým donátorům se jmenným soupisem a v řadě pod sebou zapisoval kdo a jakou

částkou na oltář přispěl. Na prvním místě napsal hraběte z Althannu, jehož kolonka ale

zůstala z nějakého důvodu prázdná, zato baron Questenberk věnoval 100 zlatých a baron

Berthonides de Tyran 200 zlatých. Dále již byly jen drobné částky, které dohromady vytvořily

částku 25 zlatých. 394

Po pádu věže vyvinul Mathia Hartman velké úsilí směřované k urychlené dostavbě

kostela. V jeho elogiu je psáno, že Archanděl Michael byl jeho osobním patronem

a rektor Mathia pod jeho křídly neoblomně vedl svoji věc k cíli, i přes nepřízeň osudu

a některých nepřátel. 395 Během svého rektorátu ve Znojmě udržoval úzký kontakt s Brnem

a Vídní. Styk s vídeňskými jezuity dokazuje také skutečnost, že se obracel po pádu věže

392 MZA, E 33, 45G, 640 393 AMB, A 135, s.134-140, 2009/12/15/ 100-106, Illustrissima D. Comitissa Tieffenbachiana, nata Sternbergiaca dedit in hunc finem 300 Fl. D. Wollersdorfferiana in syngraptis et creditis 130 Fl. variit. Illmus D. PaulusComes á Liechtenstein ex Pernštejn 14 centenarios ferri . Illmus princeps Crumlovienssis fornacem integraf calicis, Illmus Brandebugicis catolicus ex vicina sua arce Seefeld Clatros fereos pro fenestris , D Dones schaumburg calcem, frumentum. ….. nam 24 februari cum fabro lignarie de lignis necessariis convenit et 9. Juni cum eiusdem contraxit pro toto tecto et campanili promissiitus 330 fl praeter frumentum varium : cum lapide autem contractum iniit 31. Maii et spepondit pro omni labore 230 Fl. Murario datos repetil 1600 fl. eidem praeterea á fenestris dati 70 fl.. Operariorum soliútio est omissa . fieret ergo praedicta summa in navim impensa 2230 Fl-….. „ . , bohužel kontrakty, které jezuité uvádějí ve své kronice se nedochovaly. 394 MZA, E33, 45 G, inv.č. 640, 2010/04/07/8215 a 8216 395 Elogia nostrorum in Provincia Bohemiae defunctorum [S. J. 1593 - 1686], s. 114, XXIII C 112/1

119

na jezuitu Lamormaina o radu a pomoc. Ten mu v dopise napsaném druhého května 1644

mimo jiné objasňoval historii kostela. 396

První , kdo přišel bezprostředně po pádu věže kostela k jeho ruinám byl císař

Ferdinand III., který si vše prohlédl, krátce promluvil s jezuity, povzbudil je a zase odjel.

Po tomto krátkém setkání s císařem ještě jezuité nevyčíslují žádnou částku, kterou císař

na stavbu kostela přispěl 397 Finanční dar císařův je zaznamenán až v následujícím roce.

Ze zápisu v kronice se dozvídáme, že výše císařova příspěvku činila 2000 fl. Kronikář,

který zpětně psal kroniku uvádí, že se nalezl dekret císaře Ferdinanda III., sepsaný

12.2.1644 ve Vídni, kde přikazuje císař svému důchodčímu, aby proti kvitanci vyplatil

jezuitům 1000 rýnských na „ reaedificatio der eingeworfene Kirche“ . Tento dopis se dodnes

nachází v MZA. 398 / 29/ Dále jezuité uvádějí, že císař v předchozím roce, tedy v roce , kdy

věž spadla dal Mathia Hartmanovi na pozdvižení chrámu 1000 zlatých . Rektor Hartman mu

k tomu napsal potvrzení o převzetí.399 V MZA se dochoval doklad pouze o druhém

příspěvku.400

Nachází se zde ale také dopis Mathia Hartmana adresovaný pravděpodobně císaři,

s žádostí a prosbou aby znovu pomohl, protože kolej je sužovaná velkými kontribucemi, které

císaři platí.401 Výše prvotních nákladů prý byla větší než předpokládali a vyšplhala

se jenom za hrubou stavbu - zdi, klenby, krovy a okna na 2811 zlatých. Dopis není datován,

ale musel být psán nejpozději do poloviny roku 1645, protože později již byl rektor

Hartmann již mrtev. 402 Další císařská pomoc znojemským jezuitům přišla až v roce 1650,

kdy 5.12. sdělil moravský tribunál jezuitům, že císař Ferdinand III. prominul znojemským

jezuitům dlužnou kontribuci ze statku v Bohuticích a to za léta 1639 – 1646.

Z řady proseb a ponížených žádostí o pomoc je patrné, že se rektor Mathia usilovně

snažil co nejrychleji obnovit poničený kostel. V jezuitském archivu se mimo jiné nacházejí

dva dopisy adresované hraběti Michaelu Althannovi , zřejmě synu fundátora. 403 První dopis

je z doby krátce po pádu věže a rektor se zde odvolává na město a jeho obyvatele, kteří jsou

zbořením kostela poškozeni . Ztráta kostela, píše rektor, je pro obyvatele ztrátou domova

396 NA, 194, III, karton 211, viz také AMB, a 135, s. 142, 2010/01/25,/6979 a 6980 397 AMB, A135, s.133 -139, 2009/12/15/100-106 398 MZA, E 33, 49 G 399 AMB, A 135, kronika s. 141, 2009/12/15/108 400 viz kronika , která uvádí konečnou částku 1000 fl. - AMB, A 135, s 141, 2009/12/15/ 108, v jezuitském archivu je doklad o daru 1000 fl, a žádost o další přispění - MZA, 45 G, inv.č. 640 401 MZA, E 33, sig. 45 G , inv.č. 640, dopis Mthia Hartmanovi, zřejmě císaři. 2010/04/078205 402 MZA, E 33, sig, 45 G,, inv.č.450, příkaz císaře důchodčímu Thoma R aby vyplatil jezuitské koleji proti quitanci 1000 zlatých na rekonstrukci navrženého kostela. 403 MZA, E 33, sig. 45G, inv.č. 640

120

a proto prosí, aby hrabě podpořil kostel, který nese jméno Archanděla Michaela, patrona

kostela i jméno jeho a aby tak učinil pro slávu tohoto jména, ale také pro slávu svoji. Nelze

se domnívat, že by hrabě nebyl ochoten pomoci, ale nemohl být zřejmě ihned na místě

s pomocí, tak jako se to podařilo císaři Ferdinandu III. 404 Nevíme, jakým způsobem hrabě

Altann přispěl, nemáme o tom jediný doklad. Vzhledem k tomu, že jezuité neuvádějí žádnou

částku, není vyloučeno , že jeho pomoc byla jiného druhu. Mohl poslat k jezuitům svého

architekta či stavitele a částku , kterou tento požadoval uhradit.

Takto se rektor Hartman obracel s žádostmi o pomoc na všechny pravidelné

donátory, ale také na běžné měšťany a na městskou radu. Ve svém dopise z 29. prosince

1644 adresovaném magistrátu prosí o pomoc a píše, že spotřebovali třikrát více materiálu,

tedy kamene a písku a nutně potřebují prý také dřevo, velké dřevěné klády. ( Pravděpodobně

na krov) . Odpověď na tento dopis se nedochovala, ale dá se předpokládat, že městská rada

jejich žádosti vyhověla. 405

Na bývalého rektora Řehoře Bohatého rektor Hartman obrátil s pomocí technického

rázu. Nebyl zřejmě obeznámen s historií kostela sv. Michala a žádal mimo jiné o její

objasnění. Odpovědi na jeho dopisy svědčí o dvou odpovědích na tutéž otázku. Historii

kostela rektoru Hartmanovi nezávisle na sobě objasnil Řehoř Bohatý i Wilhelm Lamormain. 406 Oba mu sdělili historii kostela počínaje rokem 1200 a konče jeho současností. Je velmi

zvláštní, že nejen Řehoř Bohatý , ale i Wilhelm Lamormain byli lépe obeznámení z historií

kostela, než lidé, kteří v koleji toho času působili. 407 Bývalý rektor znojemské koleje z let

1633 – 1637 , odpovídá ještě na řadu dalších otázek , které zřejmě Mathia Hartman písemně

vznesl. Jsou to dotazy, které se kromě kostela sv. Michala týkají také záležitostí Přímětic.

Řehoř Bohatý v dopise upozorňuje Mathia Hartmana na dochované doklady v archivu

koleje, z nichž je zřejmé, že kostel byl kostelem královským, že patronaci nad ním měl sám

král Jan Lucemburský a poté že kostel spravovaly klarisky, které jej předaly městu na popud

Ferdinand I., jenž se práva patronace vzdal. O tom co bylo za císaře Maxmiliána mu prý není

známo nic. Dále odpovídá, jak je to s karcerem, které jezuité spravovali na přání kardinála

Dietrichsteina a uvádí, jak reagovat na námitky premonstrátů, kteří zpochybnili samostatnost

jezuitského kostela sv. Michala, právě proto, že byl dán v polovině 16. století do správy

městu 408 Dopis rektora Bohatého je psán dva roky po pádu věže, kdy již dávno byla zahájena

404 MZA, E 33, sig. 45 G, inv.č. 640, 8208/04/07 405 MZA, E 33, 45 G, inv.č. 640 , 8197/2010/04/07 406 Viz s. 116 pozn. č. 387 407NA , jesuitica, IIIo – 481,č.k.210 , dopis ze dne 2.5.1644 od Wilhelma Lamormaina , 2009/12/10/5998 408 MZA, E 33, sig. 52 A/1, 706, dopis Řehoře Bohatého ze dne 20. 2. 1645, 2010/03/31/8064

121

stavba nové lodi kostela, ale není pochyb, že již od pádu věže byl mezi oběma rektory

navázán průběžný kontakt. V elogiu Řehoře Bohatého není napsáno, že to byl on, kdo

kostel sv. Michala po pádu věže delineoval , ale zcela jistě to byl on, kdo se po pádu věže

kostela podílel svými radami a svojí odbornou pomocí., což doloženo je. 409

Mathia Hartmann také v roce 1644 inicioval velmi intenzivní misijní činnost. Jezuité

v tomto roce vykonali „ Missio Liechtenstein.“ Mise se konala ve svátek Panny Marie

Assumpty a jezuité zajistili důkladnou oslavu tohoto svátku v „ Liechtensteinu“ -

Moravském Krumlově, novém sídelním městě moravskokrumlovské větve Liechtensteinů,

založené Gundakerem z Lichtensteina. 410 Nikdy předtím a nikdy poté nevyvíjeli znojemští

jezuité tak intensivní misijní činnost, jako v období po zřícení věže kostela Sv. Michala.

Kromě Liechtensteinu navštívili také Grusbach ( Hrušovany), který v té době patřil ještě rodu

Breunerů. 411 Mimo jiné navštívili také panství Schaumburgů v Moravských Budějovicích

a řadu dalších. Své mise zmiňují jak v kronice, tak i ve výročních zprávách, které se nyní

nacházejí v ONB. 412 Také hraběnka Marie Renata z Náchoda, vytrvalá příznivkyně

znojemských jezuitů věnovala kostelu dalších 200 zlatých.

Jedenáctého března 1645 vtrhly tisíce Švédů do města a město i církev museli

Švédské vojsko vyplatit. Jezuitský podíl byl 700 zlatých.413 V tu dobu měl již kostel

postaveno kvádrové zdivo, byly hotovy stropy a krovy a osazená okna. Byl to zcela jistě

heroický výkon v této době bídy a války. Mathia Hartman, rektor a předtím „ coadiutor

spiritualis formatus “ dokázal za necelé dva roky v době války přivést stavbu lodi kostela

pod střechu, protože již v roce 1645 prováděli nějakou vnitřní výzdobu kostela. Ještě než

tento rodák z Plzně stačil kostel dostavět, zadlužil tajně kolej částkou 1000 fl. na jeho

dostavbu. Naneštěstí se v tomto kromě Švédů prohnala Znojmem také morová epidemie, na

niž v koleji zemřelo několik řeholníků a mezi nimi také rektor Hartman. Zemřel 3. listopadu

roku 1645 a jeho elogium je tak krátké, že je v něm kromě narození a smrti uvedena pouze

stavba znojemského kostela Sv. Michala. Za co byly Hartmanovy další výdaje a zda v nich

mohl to být zahrnut nějaký architekt , to jezuité neuvádějí..414 Po jeho smrti znojemští jezuité

sepsali kratičké elogium , které později vepsali do kroniky: „ P. Hartman – velmi se zasloužil

409 MZA, E 33, sig. 45 G 410 ONB, cod. 11958*, Litterae annuae Collegii Societatis Jesu Znoymensis, rok 1644 411 Hrušovany byly do Bílé Hory jako téměř všechny obce na Znojemsku protestantskou obcí ve vlastnictví Žerotínů. Poté, co byly po Bílé Hoře vypleněny císařským vojskem získal panství hrabě Seyfried Christoph von Breuner , jehož třetí ženou byla Johanna z Hollenecku, pozdější velká mecenáškou znojemských jezuitů. 412 ONB, cod. 11958*,Litterae annuae collegii Znoymensis Societatis Iesu a. 1624-1772. 413 AMB, A 135, s 143 414 NK, XIII C 112/1, Elogia nostrorum in Provincia Bohemiae defunctorum ( S.J. 1591 – 1676) 114r-114v: [Elogium P. Mathiae Hartman]

122

o kolej; podařilo se mu získat mnohé almužny a usilovně podněcoval a usiloval o prospěch

koleje a především o stavbu kostela. Takže jakýsi otec, nemýlím-li se, P. Ludvík Schwartz,

se domníval, že v této koleji je ještě nyní uschován ze strachu před nepřáteli zakopaný poklad,

který tvoří hojné příspěvky, jež různí lidé ve stříbře a ve zlatě darovali pro stavbu kostela. (...)

Když pak hrubou stavbu kostela dovedl až k položení střechy, nakažený morem, přeci 3. 11.

práci dokončil.“ 415 Kde je pohřben jezuité neuvádí, ale zřejmě někde v hrobce pod kostelem

Sv. Michala o jehož stavbu se tolik zasloužil. Bohužel, či možná bohudík se do dnešních časů

jezuitská krypta nedochovala a tak zde může tento rektor odpočívat v klidu a míru dodnes.

2. III. „ Prima delineatione“ kostela sv. Michala za rektorátu Mathia

Hartmana. Víme s jistotou , že pro kostel Sv. Michala existoval projekt. Jasně to vyjádřil císař

Ferdinand III. , když na prosbu rektora Mathia Hartmana v únoru roku 1644 odpověděl,

že z císařské milosti má jeho důchodčí vyplatit znojemským jezuitům 1000 rýnských

na „ reaedificatio der eingeworfene Kirche.“ 416 V archivu znojemské koleje se ale mezi

tamními plány nenachází jediný plánek kostela, který by mohl být delineací určenou pro

Znojmo, i když víme poměrně přesně, že musela být provedena na jaře roku 1643. Mezi

lidmi pobývajícími tehdy v koleji se podle dokladů v Catalous tercius Collegii Znoymensis

z roku 1642 nenachází žádná osoba, o které bychom mohli říci, že mohla být jezuitským

delineátorem a katalog z roku 1643 se nedochoval. 417 O tehdejším rektoru Filipu Strietovi

je napsáno v jeho elogiu: „ Collegium Znoymense solido Decimo rexit cá cerá ac vigilantia,

ut non minus spiritutimus qua rem Temporalem curaret .Ea virtute, et exemplus magis, qua

monitis praeviet dubitationem Oratione et sanctis desiderius. Totum Collegium velue numera

suis sestenet.“ 418 Píší o něm ve zkratce pouze to, že vedl společnost tak, že byl dobrým

příkladem pro ostatní. Rektor Mathia Hartman byl jistě vynikající stratég a organizátor

415 AMB, A 135, kronika s. 149, Hartman – (...) et plurimum de Collegio meritus, cujus emolumentum, ac inprimis Ecclesiæ fabricam, largis elemosynis impetratis, strenuè promovit et angit; ut cujusdam /: P(atr)is Ludovici Schwartz, nisì character fallat :/ fuerit opinio: esse etiamnum in Collegio hoc, per memoratum P(atr)em Hartman, timore hostili suffossum thesaurum, collectum è largis, pro fabrica Templi, variorum in argento, et auro subsidijs. (...) Tandem 3â Novembris peste correptus, cùm Templi ædificium quoad muros, ad tectum usq(ue) deinceps imponendum perduxisset, laborem finijt, + 5. 11. , překlad Lenka Češková 416 MZA, E 33. 45 G , 640, 417 NA, jesuitka, IIIo, sig. 210 418 NK, XXIII C 112/1 Elogia Nostrorum in Provincia Bohemiae defunctorum (S.J. 1593-1686)

123

a podařilo se mu přivést kostel sv. Michala až pod střechu, ale ani znojemští jezuité ani jeho

elogista nepíší nic o tom, že by jej delineoval. Z textů v kronice vyplývá především jeho

zásadní podíl na zajištění finančních prostředků na stavbu a organizaci práce. 419

Víme, že to byl Řehoř Bohatý, kdo pomáhal radami a domnívám se, že to mohl být

Řehoř Bohatý, kdo přestavbu kostela navrhl a provedl „ prima delineatione,“ které bylo

s požadavky předáno staviteli, či zednickému mistrovi. Podíváme – li se na plánek, který

delineoval Řehoř Bohatý v roce 1655 pro Opavu, vidíme, že se jedná o novostavbu kostela

na podobném půdorysu, jako je kostel znojemský. / 30/ Opavský plánek vykazuje více

pilastrů na fasádách , a to i na bočních fasádách i na fasádě průčelní. V té ale najdeme také

edikuly, podobně jako ve Znojmě.

V archivu brněnských jezuitů se nachází jednoduchá ichnographie kostela s gotickým

chórem s vnějším opěrným systémem. / 31/ Chór lemuje malá sakristie s točitými schody ve

zdivu mezi lodí a chórem, které mohlo vést do oratoře umístěné nad ní. Na protější straně

chóru se potom nachází jednoduchá čtvercová kaple zaklenutá kupolí s lucernou.

Loď kostela je lemována třemi kaplemi po obou stranách, právě tak jako loď kostela

sv. Michala a před ní můžeme vidět stejný vstupní prostor pod kruchtou, vynášenou dvěma

pilíři. Prostor je lemován z každé strany masivním zdivem vynášejícím vřetenová schodiště

na kůr a do věží. Loď tohoto kostela je téměř totožná s lodí kostela znojemského, chór je

o něco kratší. 420 /25/

Ichnographie z archivu brněnských jezuitů je velmi jasně a čistě delineována. Průčelní

fasáda je dělena pomocí pilastrů, stejně jako fasáda znojemská. Podíváme – li se na

půdorysné plány kostelů, např. z opavského archivu, nejblíže se rukopisným převedením tato

čistá a jasná práce blíží kostelu s číslem 17., který Lenka Češková identifikuje jako plánek

neznámého autora z období kolem roku 1676. / 32/ Tato jednoduchá ichnographie z archivu

brněnských jezuitů by mohla být ichnografií určenou pro znojemské jezuity. Nemusela být

nutně plánem, primárně určeným přímo do Znojma, ale mohla být plánem, který byl jezuitům

poslán jako ideální a vzorový projekt.

419 AMB, A 135, kronika, . ….et plurimum de Collegio meritus, cujus emolumentum, ac inprimis Ecclesiæ fabricam, largis elemosynis impetratis, strenuè promovit et angit; ut cujusdam /: P(atr)is Ludovici Schwartz, nisì character fallat :/ fuerit opinio: esse etiamnum in Collegio hoc, per memoratum P(atr)em Hartman, timore hostili suffossum thesaurum, collectum è largis, pro fabrica Templi, variorum in argento, et auro subsidijs. (...) Tandem 3â Novembris peste correptus, cùm Templi ædificium quoad muros, ad tectum usq(ue) deinceps imponendum perduxisset, laborem finijt, +5.1.1645, dále též, NK, XXIII C 112/1 Elogia Nostrorum in Provincia Bohemiae defunctorum (S.J. 1593-1686) 420 E 25, sig. K 35

124

Pokusím se vysvětlit, co mě k tomuto závěru vedlo. Domnívám se, že při stavbě lodi

kostela došlo k prodloužení chóru kostela o délku rovnající se klenebnímu pásu vítězného

oblouku. Chór brněnského kostela má naprosto stejný poměr šířky a délky, jako chór

znojemského kostela. Tento poměr je 2 : 1. Podíváme – li se na loď kostela potom poměr

délky lodi k její šířce u znojemského kostela činí 1,084 u brněnského plánku činí 1,079, což je

velmi podobné. Z délky lodi i délky chóru jsem ale v obou případech vyňala klenební pás

vítězného oblouku, který byl ve Znojmě dostavován a v jehož šíři bylo pravděpodobně

ve Znojmě postaveno nové zdivo uzavírající loď kostela ze strany chóru. Přepočítáme-li

délku a šířku lodi kostela, jehož ichnografii máme a vyjdeme z předpokladu , že je v českých

sázích nebo orgiích bude délka lodi 22,5 m a šířka lodi včetně kaplí 21, 2 m. Skutečná délka

lodi kostela je také 22,5 m a jeho šířka je 21,35 m. Loď kostela Sv. Michala je ve skutečnosti

stejně dlouhá, jako loď kostela na brněnském plánu, šířka je ve skutečnosti cca o 15 cm větší.

Pokusíme se ještě stejným způsobem přeměřit a přepočítat chór. Délka chóru na

plánku bez vítězného oblouku a závěru presbytáře je 13,14 m, jeho šířka je 10,85 m.

Skutečná délka chóru bez závěru a vítězného oblouku je 14,8 m, jeho šířka je 11,1 m. Chór

na plánku kostela je tedy kratší a užší než chór znojemský. Ichnographie se tedy v chóru

kostela se znojemským kostelem neshoduje. Nevím, pro jaký kostel byla tato ichnographie

vytvořena , ale pro postavení nové lodi kostela sv. Michala mohla být použita. Kaple

znojemských jezuitů jsou malinko hlubší, než kaple na onom plánku, ale to bylo zřejmě dáno

tím, že znojemští jezuité využili pro kostel částečně i původního zdiva. Dalším rozdílem

je velikost oken na ichnographii a velikost skutečných oken kostela. Skutečná okna kostela

sv. Michala jsou daleko užší. Okna na plánku jsou širší a zabírají téměř celou šířku kaplí.

Všechny ostatní prvky půdorysu se již ale dokonale shodují.

Na ichnografii můžeme vidět poměrně mělké neprůchozí kaple a lezénové výstupky

na vstupní fasádě. Půdorysně se jedná o typický půdorys jezuitských kostelů raného období,

kdy obvykle byly ponechávány původní vrcholně či pozdně gotické chóry kostela a loď byla

přestavována či nově dostavována. Podíváme li se např. na jezuitský kostel sv. Františka

Xaverského a sv. Ignáce z Loyoly v Březnici, jednu z prvních jesuitských staveb Carla

Luraga, shledáme, že půdorysný rozvrh lodi je velmi podobný. Jsou zde sice po stranách lodi

čtyři boční kaple, kdežto ve Znojmě pouze tři, ale prostor pod kruchtou je podobně lemován

dvojicí věží. Chór je malinko kratší než chór znojemský, ale má rovněž trojosý závěr, stejně

jako pozdně gotický chór znojemský. Kostel v Březnici byl stavěn mezi lety 1642 až 1649

125

a také on byl zcela jistě modelem pro řadu dalších jezuitských kostelů tohoto období. 421

Pro znojemský kostel to mohla být tato jednoduchá delineace, pocházející z archivu

brněnských jezuitů.

IV. Kostel sv. Michala od roku 1645 do jeho vysvěcení v roce 1677. Smrt Mathia Hartmana kolej zaskočila. Ještě v roce 1646 byla kolej bez rektora

a v koleji dlouho nevěděli co se bude dít. Rektor Mathia Hartman byl mrtev a Praha

nekonečně dlouho zasedala . Dlouhou dobu byl v koleji pouze vicerektor Baltazar

Halmberger a teprve po dlouhých průtazích byl v roce 1646 rektorem zvolen Christofor

Winkler.422 Co se dělo s kostelem za doby jeho rektorátu není nikde uvedeno. Skoro se zdá,

že stavbu kostela zastavili. Ostatně kostel byl pod střechou, nemohly tedy nastat další škody,

způsobené počasím a jezuité měli nedaleko koleje ještě malý kostel sv. Petra a Pavla ,

který mohli pro účely pobožnosti dočasně využívat jako kostel hlavní.

Z kroniky vyplývá, že kostel sv. Michala používali jezuité i během přestavby,

a to tak, že hned po pádu věže provizorně uzavřeli chór, který jim pak sloužil jako jakási malá

kaple. Zřejmě se tu ale konaly jen malé bohoslužby bez účasti veřejnosti. Přesto se v kronice

z tohoto období objevuje záznam o tom, že jezuité kostel vyzdobovali. V prvních letech

během stavby nebyla zřejmě výzdoba kostela, nebo možná oné „kaple“ z chóru , příliš

nákladná,. V kronice píší : templum ornatus vestis attalica. 423 Žádné zlato, žádné stříbro.

Z hlediska stavby zbývalo jezuitům zbývalo již jen dokončit průčelí a vybavit kostel

přiměřenou interiérovou výzdobou. Kolej ale měla zřejmě již zcela vyčerpané finanční

prostředky . Svědčí o tom jeden nesignovaný dopis určený některému z donátorů s žádostí

o půjčku , který byl napsán ještě v roce 1651 některým z nástupců rektora Hartmana, zřejmě

Bernardem Obererem. Autor listu píše o vysílení, které již všichni, co zachraňují kostel sv.

Michala pociťují a odvolává se na křesťanskou lásku a dobrotu . Celý dopis je naléhavou

prosbou o finanční pomoc. Mohl být určen hraběti Althannovi, ale i někomu jinému,

urozenému, kterého autor dopisu oslovoval Vaše Výsosti. Dopis svědčí o tom, že v roce 1651

byla již kolej finančně zcela vyčerpána a nutně potřebovala peníze na dostavbu kostela. 424

Sami jezuité v tomto období v kronice píší, že nejsou žádné zprávy o stavbě nebo o úpravě

421 P. Vlček, Březnice ( Příbram), in P. Sommer, D. Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1998, s. 190 - 192 422 AMB, A 135, s. 149. 2010/01/20/6706 423 AMB, A 135, kronika s. 160-200 : často je zde zmínka o kostele je oděném do tkaných látek. 424 MZA, E 33, sig. 45 G, 640, /2010/04/07- 8206 a 8207/

126

kostela. Kostel byl ale zřejmě natolik stavebně dokončen , že nad jeho boční portál mohl být

umístěn letopočet 1651 spolu s jezuitským monogramem IHS. 425

V roce 1654 darovala Dorotea z Liechtensteina kostelu zlaté a stříbrné

„ supellectiles“ a další dary, jejichž hodnota dosáhla 4000 fl. Byl mezi nimi byl také obraz

s námětem archanděla Michaela potírajícího Lucifera, dobře se tematicky hodící kostelu sv.

Michala. Jezuité píší, že podobný bylo možno spatřit také v kostele sv. Andělů v Bohuticích.

Dále věnovala hraběnka kostelu dvě zlaté casule, antependia, pluviály a další dary. Její dary

pečlivě sepsal tehdejší prefekt kostela Joannes Thomae a podle jeho zápisu je jezuité

později zapsali i do kroniky. 426 Na jiném místě kroniky pak jezuité uvádějí, že ve stříbře

a zlatě darovala hraběnka 1000 zlatých 427

V roce 1654 píší jezuité o nových varhanách , které byly pravděpodobně

financovány z daru Dorothey z Liechtensteina. 428 Varhany byly na kůr osazeny

a sestaveny známým jezuitským varhanářem a varhaníkem Adamem Tillem teprve v roce

1656 a Adam Tille na nich hned zahrál. 429 Varhany stály pravděpodobně oněch 1000

zlatých, které darovala později Dorotea z Liechtensteina. 430

Výbava kostela, o kterou znojemští jezuité přišli za císaře Ferdinanda II. , když ji

v roce 1633 museli věnovat jako válečnou kontribuci se pomalu do kostela začala vracet. 431

V kronice je válečná ztráta kostelního stříbra prezentována jako kontribuce za šestnáctidenní

obsazení Bohutic Švédy. Řehoře Bohatý ve svém dopise z roku 1645 ztrátu kostelního

stříbra potvrzuje, ale udává zároveň, že vinou císaře Ferdinanda II. přišli tehdy o všechno

své kostelní stříbro. 432 Ať to bylo tak, či jinak, skutečnost zůstala nezměněná: mnoho

finančních prostředků, které kolej v tu dobu vlastnila, muselo jít nejen na stavbu,

ale také na obnovu kostelního vybavení.

Ve stejnou dobu řešili jezuité spor s hradišťskou kolejí, jehož podstata vznikla

425 Jiří Eliáš, SHP kostela Sv. Michala ve Znojmě, Znojmo 1995, s. 48 426 AMB, A 135, s. 169 427 AMB, A 135, kronika s. 170 428 AMB, A 135, kronika s. 170, 2010/01/20/6726 429 Adam Tille byl také hudební skladatel a současník dalšího jezuity Václava Holana Rovenského a Adama Michny z Otradovic. V roce 1654 postavil varhany v pražském Klementinu , které se dnes nacházejí u Sv. Ignáce v Klatovech a positiv v kostele Máři Magdaleny v Jindřichově Hradci. Informace jsou čerpány z Collegium pro arte antiqua - http://www.collegium.cz/index.php?menu=archiv/slavnosti%20jh&page=adamziv, 20.6.2010, 12:30 430 AMB, A 135, kronika s. 176, 2010/01/20 6740 431 Huebner píše 1633 wurde das Kirchensilber geschmoltzen und dem Schweden ….. fuer Bohtitz gegeben. , jezuité píší v kronice – exitium Bohutiziensi extremun, summamus Collecio calamitatem meliebatur militum insolentia offraenis, qui neglectas exacturi Contributius per 16 dies dominium vactabant :cum interim nulla suppeteret, qua cladem tantam amoveret, pecunia….. 432 MZA, E33, 52A1, 706

127

za rektorátu Mathia Hartmana. Hradišťská kolej, respektive její tehdejší rektor Gregorius Leo

uložil pro znojemskou kolej a pro rektora Mathia Hartmana 1000 zlatých na stavbu kostela

a kolej je dosud nesplatila. Řešili se podmínky , za jakých bude kolej Hradišťským jezuitům

peníze vracet. Možná , že se jednalo o onen rektorův tajný dluh, který v dobré víře a možná

i v časové tísni koleji udělal. 433

Dary, které jezuité v tomto období dostávali, nebyly malé. V roce 1654 zemřela

příznivkyně znojemských jezuitů a jejich velká podporovatelka hraběnka Johanna Františka

Breunerová a odkázala koleji ze závěti jmění ve výši 10 000 zlatých. 434 Jejím přáním bylo

být pohřbena v mauzoleu, které zbuduje jezuitská kolej z jejího odkazu. Johanna , rozená

Hollenecková byla čtvrtou manželkou významného šlechtice, říšského hraběte Seyfrieda

Breuner , jednoho z nejbohatších šlechticů v oblasti dnešního dolního Rakouska. 435

Po smrti svého manžela v roce 1651 se stala jeho dědičkou. 436

V následujícím roce fundovala Anna Margareta Wollersdorfová oltář sv. Olympia

částkou 200 zlatých 437 a v roce 1659 byl z její donace pro sochu sv. Olympia pořízen nový

tabernákl. 438 Rodině Wollersdorfových jezuité poděkovali osazením pozlacené pamětní

desky s rodinným erbem na stěnu v kapli před sakristií. Deska tam byla osazena v roce 1643

a později ještě byla doplněna údajem o smrti donátorky v roce 2. dubna 1660.

Jak víme již z předchozích kapitol, v jezuitském kostele se od roku 1636 nacházely

ostatky sv. Olympia, které byly do Znojma přivezeny z Říma a jezuité potřebovali pro kapli ,

kde byly ostatky umístěny zajistit přiměřenou výzdobu. V témže roce také znojemští jezuité

obdrželi od císaře Ferdinanda III. dar ve výši 1500 zlatých, které byly věnovány znojemské

koleji z konfiskací slezské komory. 439

V roce 1655 píší jezuité ve výroční zprávě, že kostelu přibyla dvojí nová výzdoba.

Oltářní obraz Panny Marie jako pomocnice nemocných spolu se světci a nemocnými , který

nechal za 500 zlatých zhotovit doktor medicíny Ferdinand Kütribus. U dvou bočních sloupů

oltáře byly umístěny sochy sv. Cosmy a sv. Damiána , patronů nemocných , stojících před

433 AMB, A 135, kronika s. 174 434 AMB, A 135, s. 173, 2010/01/25/7024 a7025, také MZA, také MZA, E33, 6X, poř.č. 136 435 Seyfried Breuner byl za života Ferdinanda II jeho komořím, byl rytířem zlatého rouna a patřil k nejbohatším mužům dolního Rakouska, na našem území mu patřily po Bílé Hoře Hrušovany a Hrabětice, které oboje prodal později Althannům . Donátorka koleje, hraběnka Johanna z Hollenecku byla jeho čtvrtou manželkou. Hrabě zemřel v roce 1651, hraběnka potom v roce 1654. , více o tomto viz. Ignatz von Schönfeld, Adels- Schematismus des Österreichischen Kaiserstaates, Wien 1825,in Die Grafen von Breuner, s. 143-147 436Franz Carl Wissgrill, Schauplatz des landsässigen niederösterr. Adels, Teil I.Wien 1794 s. 387 a 388 437 AMB, A 135, kronika s. 175 438 AMB, A 135, s 180, 2010/01/20/ 6746 439 AMB, A 135, kronika s. 175 a MZA, e 33,

128

bl. Stanislavem a sv. Barborou. 440 V roce 1657 museli tento zřejmě poměrně velký oltář

dočasně umístit v sakristii , protože pro něj neměli dostatečně velké antependium ani prostor,

který by potřeboval. 441 Dar doktora medicíny Ferdinanda Kütribuse opět pečlivě zapsal

prefekt kostela Joannes Thomae a tak mohl tento dar zpětně kronikář zapsat

do kroniky. 442 Dnes se v kostele takovýto mohutný oltář již nevyskytuje, ale

můžeme zde vidět menší oltář v první kaplí od kaple sv. Kříže, na kterém je Panna Marie

s Ježíškem, který by ikonograficky mohl být onou Pannou Marií pomocnicí nemocných.

a který by mohl pocházet z tohoto období. Je ovšem zasazen do zcela jiného oltáře.

V roce 1659 byla ozdobena jedna blíže nespecifikovaná kaple stříbrným mřížovím

u vstupu za 500 zlatých. Prostředky šli od konfesionářů a Magistr Adam Schubert za ně

dovezl potřebné stříbro. 443 V tomto roce se také jezuitský kostel sv. Petra a Pavla

na Horním náměstí stal filiálním kostelem pro kostel sv. Michala . Povolení pro to získal opět

bývalý rektor Řehoř Bohatý. Dosud tam mívala pravidelná setkání kongregace, pro níž byla

také upravena jedna ložnice v semináři. S největší pravděpodobností byly také v tomto

kostele provedeny nějaké stavební úpravy. 444

V roce 1659 řešili jezuité problém, co dělat z hodinami ze spadlé pohanské věže.

27.2.1659 jezuita Gregorio Eichler píše do znojemské koleje kvůli rozbitým hodinám, které

na opravu do Vídně poslal ještě Mathia Hartmann. 445 Hodiny dosud nebyly opraveny,

protože bývalý hodinář zemřel a jeho vdova si vzala jiného. Ten ale, kvůli značnému

poškození hodin žádal 700 zlatých, když zcela nové horologium do nedalekého vídeňského

profesního domu stálo pouhých 300 zlatých. Georgius Eichler napsal do koleje, že on kdysi M/1, poř.č. 124 440NK, XCII C 5/2, Jesus Maria. Annuae literae provinciae Bohemiae [Societatis Jesu] 1654, 1655, 1657, 1659, 163r-163v: Annuae Collegij Znoimensis 1655: Templo nostro Duplex accesit ornatus, Primus in Beatissima Matrix tanquam Salutis infiomarum benorem, simul es Sanctorum, quis non sola virtus versum (…) ex acties medica peritia fecit, exelentissimus D. medicinae Doctor Ferdinandus Kütribus quingentis facile florenis aeffinato. In pictura medium Altaris tenet á medio desperatus, gui langventibus im noctem declis Beatissimam Virginem irituens , ab ca quam negat medius opem interat. ….. Intra nubes Virgo potens filiolo quem sinistra completitus, aegrotum dextra offendit, et commendat:á lateribus columnae secundum quas sanctorum Cosmae ed Damiani statuae pregrandes coronicis partem Supremam B, Stanislai quem Adminiculate S. Barnbara Coelesti dape cibant Coelesses ephebuli, tenet im ago media, nanc sanctorum Luca et Pantaleonis cigunt fiatuae ultimam tandem coronicem fastiqiato culminae, Jeso nomenexonat turgente per operis patres huius auro Cantorum usibus dedicato, quod centenis minimum florenis jure suo esti matur…… Alius , Araae ibidem novae apparatus, gui modo siit pictoris laborantis auro fulgere incipit patrium illorum in Moravo Crumloviensi missione. 441 AMB, A 135, s. 179, 2010/01/20/ 7039: „ lapis Altari B. V. ampliatus est, lateribus additis propter novum Altare locandum ; sed non fuit reflexis habita pro eo. , et succesuro tempore, ad incommoditatem magnam , qua et inaqualitatem parvorům Altrium experiuntur sacristani , gui Antipendia variae altitudinis longitudinis , neque in Sacristia possunt debité asservare et turbantur in applicatione corundem “. 442 AMB,A 135, s. 181, 2010/01/25 /7043 443 AMB, A135, s 182. 3010/01/20/ 6789 444 AMB, A 135, kronika s. 183, 2010/01/25/7047 a 7048. 445 AMB, A 135, kronika s. 18

129

hodiny koupil v Chomutově, a že tam tedy opět pojede a pokusí se pozeptat. Záležitost

s předraženými hodinami se táhla již velmi dlouho, protože ji řešil koncem čtyřicátých let

rektor Kryštof Winkler. ( rektorem od 1646 do 1649) 446

Jezuité dále udávají, že v tomto roce přibylo v jejich kostele šest krásných

dokonale vypracovaných zpovědnic, které byly zakoupeny za 500 zlatých a kterými by

mohli ty být dodnes dochované. / 33/ 447

V roce 1660 se stavebně již v kostele nedělo téměř nic podstatného, snad pouze

osazení jednoho kamenného stupně k chóru. Byla ale dokončována řada oltářů, z nichž

minimálně jeden s určitostí vytvořil Vít Fast. Jeho návrh oltáře se nachází v MZA448 . Jeho

elogium vypovídá o tom, že jeho práce byla v řádu pro svoji invenci a zručnost velmi ceněna. 449 Celá šedesátá léta byla obdobím intenzivní činnosti na výzdobě kostela a je nepochybné,

že Vít Fast se na ní podílel. Podle elogia vstoupil do řádu v roce 1651 a pro řád pracoval jako

řezbář, který svá díla také navrhoval. Ve Znojmě mohl vytvořit také oltář do kaple sv.

Barbory a sv. Rozálie, neboť obě světice jsou v jeho elogiu připomínány a Vít Fast byl

jejich ctitelem. Oltář zasvěcený sv. Barboře a sv. Rozalii byl budován na náklad paní Rosiny

Friedenbergerové. 450 Vít Fast zemřel ve Znojmě roku 1667. Dá se tedy předpokládat, že za

svého pobytu v koleji významně přispěl k výzdobě kostela sv. Michala.

V tomto roce také jezuité uvádějí, že spojili zdivo kostela mezi novou a starou

stavbou, a že je to provedeno velmi elegantně. Píší, že staré zdivo po obou stranách bylo

sloučeno se zdivem novým, ale původní náklad na tyto práce stoupl proti předpokladu o

200 zlatých.451 Zřejmě spojili původní pilíře se zdivem po obou stranách lodě v jednotný

celek , v části nad u bočních kaplí kostela. Podíváme li se na půdorys znojemského kostela,

můžeme ale také vidět, že vzniklo zcela nové zdivo oddělující chór od lodi kostela . Nový

oválně zaklenutý vítězný oblouk byl představen před původní vítězný oblouk s lomeným

zaklenutím. / 25/ / 34/ Kromě toho byla také po obou stranách lodi postavena nad kaplemi

volutová křídla, vystupující nad střechu. Nosné zdi jednotlivých kaplí vystupují nad střechu

stejně jako u gotických bazilik a jsou barokně upraveny do půvabné křivky nad římsou

446 MZA, E 33, sig. 45 G, inv.č. 640 447AMB, A 135, kronika s rok, 1659, § II,III, IV, Scholae, Sodalitates, Templum : magnus Templo nostro accessit decor, sex Confesionalium, consummato labore, item cancellorum pro extimo accesu, et Sacella ut hac et alia Supellex oblata templo facile quingentorum florenumexcedat pretium. 448 MZA, E 33, ič. 684, sig 49 C 449 NK, XXIII C 112/2 Elogiorum Patrum ac Fratrum nostrorum in Societate Jesu pie defunctorum ab anno 1649 ad 1672 450 NK, XXIII C 110/2; Annuae Collegii Societatis JESU Znoymensis Anno 1666, r. 266 451 AMB, A135, kronika s. 200, 2009/12/15/137: „ Templum S. Michaelis, ut cultiús cét pars nova imbricibus, g´tecta …. et firmata; et murus inter novam et antiquam templi structuram elegantior erectus, qui utramq… partem conjugeret, in quem impesum pretium 200 florenos expedit… „

130

zakončené volutou. / 35 / Tento údaj , ať již to bylo jakékoli zdivo svědčí o tom, že ač se

kostel již vybavoval , ještě nebyl po stavební stránce zcela dokončen.

V témže roce bylo u oltáře Panny Marie, kde byla zobrazena Matka Boží adorovaná

sv. Cyrilem a Metodějem postaveno nové bacchanaliorum, jediné v chrámu , 452 a nad

velkým obloukem chóru byla postavena, jak píší jezuité panensky bílá a elegantní Davidova

věžička., která přišla na 200 zlatých. Současně s ní byl vytažen do věžičky i malý zvon.

Stalo se tak 11. a 12. srpna.1663 a zvon byl označen Davidovou hvězdou. 453 Podíváme – li

se na vedutu Znojma z roku 1688 od neznámého autora, vidíme zde , jak tato zářivě bílá

věžička v závěru chóru vypadala. 454 / 36/ Můžeme také vidět, že sakristie půdorysně

vystupovala z obvodu kostela. Mešní věžička byla na této vedutě téměř v samotném závěru

chóru a průčelí bylo již bez věží. V roce 1664 píší jezuité, že v roce 1665 byl kostel již téměř

plně vyzdoben. Jezuité uvádějí , že mají v chrámu již mnohé vybavení a kromě stříbrné sochy

Ignácovy mají ještě mohutný stříbrný kalich.

V tuto dobu dostával pravděpodobně chór kostela sv. Michala v interiéru svoji

současnou podobu, protože v roce 1666 píší jezuité, že dostal chór kostela novou formu,

protože v něm bylo zbudováno šest nových oken, proti třem původním, které byly na starém

místě za oltářem. Tehdy pravděpodobně byla vybourána původní vysoká pozdně gotická

okna a na jejich místo byla osazena vždy dvě okna nad sebou, tak jak se částečně dochovala

dodnes. Chór byl zřejmě již stavebně zcela dokončen. / 28/ Jezuité dále píší , že závěr chóru

je ozdoben vysokými sloupy. Pravděpodobně se jedná o pilastry, které se dochovaly

v závěru chóru dodnes. Na místě, kde se zlamuje chórový závěr můžeme vidět pilastry ,

zatímco na stěnách chóru se nacházejí pouze protažené příruby patek. S největší

pravděpodobností byly současně s pilastry v chóru , nebo jen krátce poté, osazeny stejné

pilastry také do lodi kostela. Pilastry s rovnými zdvojenými dórskými hlavicemi, na které

navazuje zdvojená římsa, obíhající dnes celou lodí kostela můžeme vidět před každým

pilířem arkád při vstupu do jednotlivých kaplí. Podobně jako pro celý kostel sv Michala, ani

pro vnitřní úpravy lodi a chóru se nedochovala žádná delineace. V archivu znojemských

jezuitů se nachází jeden návrh římsy a sloupu, který je pouze velmi zjednodušenou podobou

dnešních pilastrů a pravděpodobně nebyl určen kostelu sv. Michala. Hlavice znojemských

pilastrů a římsa obíhající celou lodí jsou velmi elegantně a jednoduše provedeny. Podobné

provedení hlavic můžeme vidět např. na pilastrech v poutním kostele Panny Marie ve 452 NK, XXII C 110/2, Litterae Annuae Collegii Znoymensis Anno 1664,. 453 AMB, A 135, s. 204, 2010/01/25 - 7075 454 Jihomoravské muzeum Znojmo, neznámý autor,Pohled na Znojmo, 1688,olej, plátno, 132 x 247 cm, Město těsně po velké morové epidemii v roce 1680

131

Vranově nebo na hlavicích přízedních pilířů kostela sv. Jana Křtitele v Náměšti nad

Oslavou. / 37/ Vranovské pilastry byly ale pravděpodobně až mnohem později

mramorovány, tak jak jsou do dnešní doby.

V témže roce jezuité osadili jeden kamenný stupeň k chóru, s největší

pravděpodobností ten současný a nechali na náklad koleje chór vydláždit barevným

kamenem 455 Kromě úprav chóru zmiňují jezuité také prostornou kryptu. Dnes již nelze

bohužel zjistit, kde se v kostele sv. Michala krypta nacházela , ale jezuité píší že byla

opravena a že byla prostorná a zaklenutá kruhovou klenbou z kamene. Myslím, že o tom,

že pod kostelem byla krypta nelze pochybovat. Kryptu také v tomto roce nově vybavili

dřevěnými lavicemi. 456 Toto je ale poslední zmínka o kryptě v kostele sv. Michala.

V dalších letech již v kronice zmiňována není. Podivuhodně působí dopis z 21. listopadu

1679, kdy rektor koleje v Chomutově Karel Rabovius informuje rektora znojemské koleje

Řehoře Maiera o kryptách pod kostelem sv. Michala.457 Dopis je psán jen 13 let poté, co

jezuité píší, že opravili kryptu . Dle tohoto dopisu ve Znojmě o kryptě v kostele sv. Michala

již nevěděli . Podle informací Karla Rabovia se spíše jednalo o jednotlivé hroby , nikoli o

krypty v pravém sova smyslu, protože v dopise se uvádí, že vstup do jedné krypty je z boku

lodi v kapli sv. Ignáce a další krypty měly být pod jinými kaplemi.

V roce 1668 pořídili jezuité nový oltář Mater Amabilis. Jednalo se zřejmě o triptych

v jehož středu byla Panna Maria se svým synem, Ježíšem Kristem , který držel zemský

glóbus s křížem. Kříž upomínal na budoucí osud Ježíšův. Jezuité píší….. „ tu David, tady

Magdalena, andělé, Kristův hrob je zde reprezentován Šalamounovým chrámem. 458

Neudávají ale, kdo takto nákladný obraz zhotovil, ale financován byl pravděpodobně

z odkazu barona Barthonidese de Tyran, „velkého donátora“, který odkázal kostelu 3000

zlatých. Obraz se bohužel v dnešním chrámu již nenachází, ale ikonografický program, který 455 AMB, A 135, s 207, 2010/01/25 - 7081 456 NK, XXII C 110/2, Litterae Annuae Collegii Znoymensis anno 1666.: Ad templum S. Michaelis novam Formam induit in choro, ubi tres fenestrae prioribus in 6 opposita et loco antiguam retro Altare majus, sex nova proportionis grana apli……Graham immittit. Crypta funeralis ampliata est, sedes nova eleganter utrimus ex Ligno elaboratus commodiorem funeralio exlitex stationem. Coctlen Super Templi Fornicem ab imo lapidis firmata gradibus educta , ….Fornicem renovatum, rosa grandes inarra….. , et utrimus columnae in altum protenzae navi chorum confinitem reddunt. 457 MZA, E 33, Sig. 45 J, inv.č. 642 458 AMB , A135,kronika s. 216, 2010/01/25 – „ pro ara suma imago locata est aterni patris sceleribus hominum infensi, mundo triplici jaculo interitum minitatis: quem delinire volens Mater Amabilis in medio filiolum suum super Orbis globum, praesentabat cum cruce, interponens ejus passionis merita, et dextra pallium suum jaculis obiiciens: hinc David, inde Magdalena culpam deprecantes inter Angelos amaré flentes visebantur. In sacra item hebdomada Christi sepulchrum raepraesentabat in Throno Salomonis ferculum, Eucharisticum, desuper coroná regia parvis lampadibus instructa impendente.Ad Quas structuras spectandas copiosus, populus exit et devotioin eo adaucta est. In hoc porro Templo corpis suum sepelivé petiit et impetravit hoc anno Perill: Andreas Berthonides Eques de Tyran, magnus alias noster hujus Templi et Collegii Patronus, ad quem jam morti vicinum, 3 milliaria evocatus,…….“

132

takto stručně pisatel kroniky popsal svědčí o tom, že se mohlo jednalo o velmi vytříbené dílo.

/ 38/ Další novou výzdobou chrámu byla soška jezulátka a nové lavatorium z karalského

mramoru umístěné v sakristii.Velkou část této výbavy byla hrazena z odkazu Berhonidese

Equese de Tyran . 459

V roce 1669 jezuité píší: „ V našem chrámu je nová exedra , …… a kaple mrtvých

je uzavřena dřevěným mřížovím. “ 460 Jediné exedrové prohloubení můžeme dnes vidět

v první kapli za vstupem při evangelijní straně lodi. / 39/ Dnes je zde na mramorovaném

postavci s nápisem „ IUVENTUTIS STUDIODAE PATRONUM“ umístěna socha sv. Aloise

Gonzagy, patrona studentů s něžnou mladistvou tváří, stojícího v půvabném kontrapostu.. .

V tomto roce přibyla do kostela také cenná mešní výbava pro velký oltář, a velký

zvon dostal nové srdce. „ Což není tak důležité pro chrám,“ píší jezuité „ jako pro pozvané

řečníky a má to velký význam také pro obrácené duše, pro jejich zpětné uvedení do chrámu“. 461

Ve výroční zprávě z roku 1670 uložené v ARSI najdeme údaje o tom, že vysvětili

nový oltář pro veřejnost se sochou Panny Marie, jehož náklad nesla kolej. Mohlo by se tedy

jednat o onu sochu Panny Marie Foyenské kterou dostali darem v roce 1668 a pro niž

postavili nový oltář, který pak vysvětili v roce 1670. 462

V roce 1673 byly do kostela přineseny nové lavice z dubového dřeva. Autora

tohoto díla jezuité neuvádějí, ale v elogiu Řehoře Bohatého se dočteme, že se postaral

o nové lavice do kostela Sv. Michala. 463 Řehoř Bohatý zemřel v roce 1662 v pražském

Klementinu a lavice mohly být zhotoveny ještě za jeho života. Vyloučit tuto možnost nelze.

Není pochyb o tom,že rektoru Bohatému přirostla znojemská kolej k srdci, protože styky s ní

evidentně udržoval až do své smrti a nebyla to pouhá přátelská korespondence, ale vždy

účinná pomoc koleji a kostelu sv. Michala. 464 Lavice, které dnes můžeme najít v kostela sv.

Michala by mohly pocházet z období mezi léty 1645 - 1662, tedy z doby od pádu věže kostela

do smrti Řehoře Bohatého. / 40 /

459 AMB, A 135 s. 2182010/01/25 - 7101 460 AMB, A 135, kronika s. 220: „ Templum nostrum nova exedra ad dicendum exornatum, et adita ad sacellum defunctorum ligneis cancellis acclusus, Supellectilem …. Sacram audit donno accepta Illma quandam, casula elegans, frontale novum, mappa pro ara maiore. …..“ 461 AMB, A135, s.220 §4- Templum, 2009/12/15- 166, Templum nostrum nova exedra, et dicendum exornatum, et adiitus …. Ad sacellum defunctorum, ligneis cancellis occluses. Supelectillem sacram auxit dono accepta ab Illustrissima quadam , casula elegans, frontale novum, mappae pro ara majore. 462 ARSI, Boehemia, 97, Litterrae annuae s. 829-833…. altare novum consinnavit & pro sollemnis in publicum properende Virginis statua tabernaculum é serico splendidum (…..) Societatis plus centum Florenis 463 AMB, A 135, kronika rok 1673, s. 253, 2010/01/25/7123:….. Templo nostro accesun é querno Ligno Scamna per totam , eiectis, utquis , atque ita commodiorem formam etiam hac in parte induximus 464 NK, ORST, MS, Elogia nostrorum in Provinciae Bohemia defunctorum ( SJ 1593 – 1686), s 274-277

133

V roce 1676 byl zhotoven zcela nový velký hlavní oltář za 1400 zlatých. 465 /52/

Jezuité píší, že to byl někdo z jejich řad, kdo na něj věnoval 1000 zlatých , dalších 100

zlatých věnoval jezuitský senát a zbývající částku 300 zlatých věnovala telčská fundátora. 466

Pravděpodobně se jedná o dnešní oltář, zasvěcený Archandělu Michaelovi, s ikonografickým

námětem archanděla Michaela potírajícího ďábla. Dvouetážový sloupový retábl, v jehož

dolní etáži je obraz Archanděla Michaela lemovaný z každé strany dvěma růžově

mramorovanými sloupy a v horní etáži pak obraz Krista jako učitele, lemovaný apoštoly

Petrem a Pavlem, je velmi vytříbeným dílem, které by mohlo pocházet z období kolem roku

1676, jak uvádějí jezuité v kronice. Současně získal kostel řadu nových stříbrných svícnů

a další velmi cenou výbavu kostela. 467

Interiérové výzdobě kostela sv. Michala věnují jezuité ve své kronice daleko více

prostoru , než jeho stavbě. Bezpochyby by se podle údajů z kroniky dala sestavit celá historie

výzdoby kostela Sv Michala a zasloužila by si samostatné bádání . V mé práci se výzdobě

kostela věnuji pouze okrajově, spíše v souvislosti se stavbou kostela . Jak jsem se dozvěděla

zcela nedávno, aktuálně se jí zabývá někdo z NPÚ v Brně.

V roce 1677 byl již kostel zcela hotov a slavnostně vysvěcen. Světícím biskupem

byl Jan Josef Breuner, olomoucký biskup - suffragan. 468 Podle informace v kronice světil

biskup osm oltářů. Hlavní oltář zasvěcený Archandělu Michaelovi, dále oltář sv. Kříže,

nacházející se zřejmě v kapli sv. Kříže při severní straně chóru. Dá se usuzovat, že v tuto

dobu stála zřejmě ještě původní, pozdně gotická kaple sv. Kříže, v níž byl tento oltář

instalován. Dále se světil oltář sv. Ignáce, sv. Barbory, sv. Františka Borgiáše, sv. Františka

Xaverského a sv. Olympia, který byl později od roku 1680 patronem města. 469 Na výzdobě

kostela se podíleli 700 rýnskými také hraběnky Dorothea ze Šternberka a Františka

z Mansfeldu. 470

465 AMB, A 135, kronika s. 241: Altare videlicet maximum totum novum benefitio pottissimum cujusdam Nostri, qui mille florenosad hoc opus liberaliter transcripsit 466 Zřejmě to byla Františka Slavatová, fundátorka telčského semináře a podporovatelka telčské jezuitské koleje. 467 AMB, A 135, kronika s. 244, 2009/12/15/188: „ maximum vero ornamentum accessit in festo St. Michaelis , Altaje videlicet maximum totum novum beneficio pottissimum cuiusdam Nostri, qui mille florenos adhoc opus liberaliter transcripsit : pro quo altari alius Senatoris Ordiniis 100 florinis liberaliter donavit et illma Excellentissima Fundatrix Collegii Telczensis 300 florenos attribuit . „ 468 Biskup Breuner byl v roce 1669 zvolen za sufragána, v roce 1671 se stal titulárním biskupem nikopolským. Od roku 1672 byl generálním vikářem olomoucké diecéze a roku 1689 byl zvolen za děkana kapituly. V roce 1694 byl císařem Leopoldem I. jmenován pražským arcibiskupem, papežem byl potvrzen až v roce 1695. ve Znojmě zhruba ve stejném období světil také dominikánský kostel Nalezení Sv. Kříže. V jakém byl příbuzenském vztahu k významné donátorce znojemské jezuitské koleje Johanny Breunerové, která odkázala znojemské koleji 10 000 zlatých se mi nepodařilo zjistit. 469 AMP, A 135, s. 243, 2009/12/15/151 470 NA, XIII 105/C Literrae annuae Kolegii Znoymensisi Anno 1677: …..sanctificata sit ecclesia nostra decoris instructiam aculis apparet m´ ornation maxime solemnioribus mnni ……, quibus novum St. Michaelis illud

134

V roce 1678 již byly minimalizovány i náklady na interiérovou výbavu kostela.

V tomto roce obdržel kostel od dárců pouze 250 zlatých, z nichž 150 zlatých věnoval hrabě

Questenberg. Od té doby měli také muzikantský chór, pozlacené řezbářské dílo, řemeslně

opracované. 471 Krátce poté, co byl kostel vysvěcen, přišel do koleje jezuita Řehoř

Hohenegger, aby posoudil, jak nedávno postavená kolej a právě vysvěcený kostel sv.

Michala splňují požadavky na ně kladené a co by se dalo vylepšit a udělat lépe a jinak.

V. Řehoř Hohhenegger a stavba kostela sv. Michala. Domnívám se,že znojemský jezuitský kostel je jeden z těch, kde s dá dobře

demonstrovat práce jezuitských poradců a delineátorů, neboť to byli právně oni, kdo ovlivnili

jeho podobu . Na znojemském kostele se s určitostí nějakým způsobem podíleli dva takovíto

lidé. Od pádu věže v roce 1643 až téměř do své smrti v roce 1662 to byl bývalý rektor Řehoř

Bohatý a po roce 1678 potom Řehoř Hohenegger.

Když přišel Řehoř Hohenegger do Znojma byl nejvíce nespokojen právě

se „ zpyšnělým kostelem “ sv. Michala . Shledával jej nedokončeným , nepříliš dobře

rekonstruovaným a předraženým. Byl si ale vědom nákladů, které již byly na jeho

rekonstrukci vynaloženy, i když podle jeho názoru neefektivně. Přesto chtěl, aby byl kostel

co nejrychleji zcela dokončen. Doporučoval, aby sloužil nadále jako kostel minor , pouze

studentům a škole. Chtěl postavit v prostoru u koleje nový kostel, kostel major , který by byl

lépe umístěn, tak aby nebyl uprostřed jezuitského areálu .

Ke kostelu sv. Michala píše: „Domníváme se, že u Sv. Michaela božského je nezbytné ještě

dokončit nové provedení. ……… Nelze přeci zbourat chrám , který byl teprve nedávno

znovu vysvěcený.…. Máme snad dostatek těch, kteří by mohli tento zpyšnělý kostel fundovat

…. Uličku ke kostelu budeme muset v našem prostoru ponechat: Ať tedy slouží modernímu

sv. Michalovi od jeho cihlové západní části k východní. Tak od chrámu ke koleji zůstane

ulička, která dále chrám opouští a která může posloužit různým transportům z koleje …….

/: povozy mohou jezdit jednou uličkou tam a jinou zpět :/ Ponechejme si tedy tento

zmodernizovaný kostel, který je jedním z prvních moravských kostelů. Nebude pro nás

summam Altare novis peristromatis …. rubriosus series vivacissime dictia… ad elegantiam circiumdamus . eandem faciem septem minores Templi ara praseferunt qua pro varietate temperum , atque colorum varii novissimus labor Illma Dna Dna Dorotea de Sternberg cum Illma Herala Francisca de Mansfeld decores ed ex pretiosus pretio facile Rhenensium astimarus …. 471 AMB, A 135, kronika s. 209 - Hinc Musicorum chorus opera arrculario, ex auro interlitus, affabre investitus.

135

problém , postavit další kostel. Nyní je v této provincii možné, aby jedna kolej měla kostely

dva:….. V mnoha kolejích máme přece kostely mimo kolej.“ 472

Do onoho nového kostela chtěl Hohenegger přenést z kostela starého všechen nový

nábytek, který byl zhotoven pro kostel sv. Michala. Kde měl být další, větší kostel, není

jasné. Pravděpodobně někde pod kolejí .

Hohenegger si ve svém pojednání o kostele sv. Michala velmi podrobně všímá

jednotlivých jeho část a uvádí, jak by bylo vhodné je upravit. .

Věže kostela : Nejlépe když jsou umístěny u průčelí kostela, ale neměli by je příliš

převyšovat. 473 Dále by „ zvony by měly znít více směrem na město než ke koleji, především

ty větší. Jestliže bude moci být umístěna jedna věž tam, kde je úzký chór z opačné strany

sakristie. Jinak by tamtéž byla stará sakristie nebo kaple, oratoř pro nějaké jiné společnosti..“ 474 Z tohoto vyjádření, nelze jednoznačně usoudit, zda kostel sv. Michala měl v roce 1679,

kdy přišel do koleje Hohenegger u průčelí věže, či nikoli. Nebylo to zřejmě pro jezuity tolik

důležité, důležitější bylo, aby zvony svým zvoněním oslovovaly především město, nikoli

kolej. Ovšem požadavek Hoheneggera na věžičku u chóru s opačné strany sakristie byl

jednoznačně splněn. Taková věžička tam dnes je a ač vypadá jako renesanční, mohla být

postavena kolem roku 1680.

Chór znojemského kostela zůstal stávající, pozdně gotický. Nová loď a kostel k sobě byly

napojeny přímým způsobem, bez mezičlánku, který by tvořil alespoň mělký transept.

Tento způsob připojení lodi ke kostelu přinášel sebou nevýhodu malého prostoru před

oltářem., určeného pro muzikantský sbor. Přesto ale Hohenegger píše: „zdá se, že prostor

určený pro sbor hudebníků, když jej hudebníci nevyužívají, má být postoupen našim. Někteří

pociťují větší zbožnost, když se dívají přímo na hlavní oltář. “

Domnívám se, že Hohenegger preferoval jezuitský krátký transept, jaký měl kostel Il

Gesu nebo kostel Sv. Ignáce , který by umožnil další dva oltáře v prostoru před chórem,

který by poskytoval více místa pro zpěváky. Ti by pak mohli stát z obou stran chóru a

celebrující kněží u oltáře by byli bez problému vidět z jakékoli části kostela. Jezuitské mše

byly často velmi slavností se spoustou aktivních účastníků. Znojemská jezuitská kronika

poskytuje dostatek důkazů o tom, jak takovéto rozšířené pobožnosti probíhaly. 475 Pro tyto

slavnosti se zpěvy odehrávajícími se v kostelích, je krátký, vlastně nepravý transept ideální. 472 MZA, sig. 49 A, Názory jezuity Hoheneggera. s. 33 473 Hohenegger s, 36, Turres optissime collocantus tanquem pars frontis 474 ibidem, s.36 475 AMB, A 135, kronika, kde téměř v každém roce v oddíle Templum můžeme číst zprávy o takovýchto slavnostních bohoslužbách doprovázených zpěvy, na které potom navazovala divadelní představení, která se konala obvykle v zahradě.

136

Prostor je zde dokonale propojen. U nás se u jezuitských kostelů toto řešení nevyskytuje příliš

často, ale najdeme jej např. u sv. Ignáce na Novém Městě Pražském, ale i na dvou návrzích

neznámých autorů na jezuitský kostel v Opavě, z nichž jeden je připisován Carlu Luragovi.

V německé provincii můžeme takovýto transept vidět na jednom z nejdokonalejších

jezuitských kostelu v Bavorsku, v kostele sv. Michala v Mnichově. Řešení bavorských

kostelů udával Hohenegger jako dobrý příklad hodný následování. Sám pocházel

z Ingolstadtu a temní jezuitský kostel také velmi často zmiňuje, jako příklad kvalitního

kostela, dobře vyhovujícího jezuitským liturgickým požadavkům. V oněch rozšířených

prostorách před chórem mají být umístěné oltáře tak, aby byly viditelné od hlavního oltáře.

Osvětlení chóru: Napojení lodi na chór je kritické místo většiny kostelů, místo, které prověří

schopnosti architekta i jeho praktické zkušenosti. Osvětlení prostoru před chórem je nejlépe

vyřešeno v případě, když je užito kupole. Naše jezuitské kostely jsou obvykle kostely bez

kupolí. Pro osvětlení chóru byla podle Hoheneggera kupole velmi důležitá. To, že chór

kostela je přímo napojen na loď bez transeptu, ztíží vytvoření kupole nad lodí kostela., která

by osvětlila prostor před chórem. Tam, kde není kupole možná, navrhoval Hohenegger

vytvořit alespoň lucernu nad chórem. „ Si non cupula“ ( jestliže není kupole) „ snad bude

možná lucerna v chóru jako Ingolstadtu“. Kde nebylo takovéto prosvětlení již možné, jako

např. ve Vídni u sv. Anny pomohl Andrea Pozzo alespoň iluzivní kupolí. U nás řešení chóru

s kupolí navrhl např. Giovanni Domenico Orsi v Žírči, kde měli jezuité od sv. Anny

ve Vídni svojí letní rezidenci. Giovanni Domenico Orsi vytvořil projekt, kde nad obdélný

půdorys presbytáře umístil kupoli. Celkově je toto řešení velmi zdařilé i pro střídavé travé,

které zde G. D. Orsi uplatnil. Byl prvním architektem, který u nás s toto řešení lodě kostela

aplikoval a tím vlastně položil základ pozdějším stavbám dynamického baroku s průniky

kleneb na dvou různých šířkách travé. Takovéto typologické řešení objevil Petr Fidler také na

portrétu jezuity Václava Františka Libštejnského z Kolowrat, kde je vyobrazen s půdorysem

jezuitského profesního domu a kostela sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně.476 Bylo ale

vyloučeno, aby takováto kupole byla postavena již na hotovém chrámu.

Sakristie: Hoheneggerovi se zdálo nejvhodnější umístění sakristie za hlavním oltářem. Píše:

„ Když je sakristie umístěna za hlavním oltářem, mohou být po obou stranách chóru, na místě

sakristií, zbudovány oratoře, s dveřmi a okny, které budou na straně obrácené do kostela

chráněny elegantnějšími mřížemi. Tam budou moci být umístěny některé skříně určené pro

sakristii; menší místo pro shromáždění bratrstva; prostor pro soukromou zbožnost otců před

476 Petr. Fidler, Zum Mäzenatentum und zur Bautypologie der Mitteleuropäischen Jesuitetenarchitektur, in Herbert Karner – Werner Telesko (Hg.) Jesuiten in Wien , Wien 2003, s 228-230

137

a po oběti, stejně jako příležitost pro obyvatele spodního patra k návštěvě ...zahuštěného

prostoru před chórem.“ 477

Na jiném místě poté píše: „ Sakristie ať má trámové klenutí a dláždění z opracovaného

kamene kvůli prachu.“ Není zcela zřejmé, jak to bylo v tomto období se sakristií. Situační

mapa z roku 1815 ukazuje rozšířený prostor chóru na jižní straně, blíže ke koleji. Sakristii dal

zřídit kupec Fenichel již před pádem věže. Byla zřejmě na jižní straně chóru, jak o tom svědčí

dochovaná veduta z Hofferovy sbírky z roku 1628. 478

Kaple a loď kostela. Loď znojemského kostela je trojdílná bazilika s trojicí kaplí na obou

stranách a kůrem v popředí. Každá kaple je zasvěcena jinému světci a vybavena oltářem

s ikonografickým programem odkazujícím k tomuto světci. U větších chrámů zbývá za oltáři

v kaplích ještě dostatek místa na průchod. Ve znojemském kostele tomu tak není. Ke kaplím

a jejich prosvětlení říká Hohenegger . „ V cihlových kaplích jsou oblouková okna, kde místo

ustupuje.479 Tady Hohenegger jasně popisuje, jak vypadají znojemské boční kaple.

V prostoru stěny kaple je ještě jedno prohloubení, jakási nika, v níž jsou potom umístěna

okna, jak bylo obvyklé . /25/ Zde se naplno projevuje virtuozita autorů, jak umně dokáží tyto

edikuly vypracovat a kam až dokáží dospět ve staticky bezpečném ztenčení zdiva. Virtuózní

práce architektů kostela Il Gesů či S. Ignazio byla jistě velkým příkladem. Znojemský

kostel má připojení přízemních pilířů ke zdivu řešeno pomocí dvojího drobného zalomení. Je

to prosté a nenáročné řešení, svojí jednoduchostí plně zapadající do období kolem roku 1644,

přesně takové, jaké má jezuitský kostel na plánku, který mohl být modelovým plánkem pro

kostel znojemský.

Jezuita Hohenegger považoval za dobré, pokud byla kaple v obvodu chóru, aby v ní

byl také byl prostor pro velké svátosti. Píše , že by v případě velkých svátků sloužila

takováto kaple domácím, aby se nemísili s cizími.

Oltáře v kaplích by měli být umístěny tak, aby, jak píše Hohenegger „nevázly můzy“. To

znamená, aby kaple nebyly příliš hluboké, aby se jednoduchým architektonickým

propojením, sjednotil celý prostor kostela. „Tak se stane změna obrazu, stane se

perspektiva“, píše Hohenegger. „ Pergula“, pak spojí celkový pohled, aby zůstal volný pro

celý kostel, jako je tomu např. u sv. Anny ve Vídni. Domnívám se, že pergulou tady

477 idem, pozn.č. 182, Hohenegger k sakristii : „ Sacristia qu(um) est post maj(us) altare, tunc in laterib(us) chori, loco sacristiaru(m), po(ss)unt utrinq(ue) (con)strui oratoria, cu(m) porta, et fenestr(is) et haru(m) munimine per elegantiores clatros vers(us) ecclesia(m). ibi poterant e(ss)e qu(ae)dam almaria pro sacristia, l(ocus) (con)vent(us) Sodalit(atis) min(us) copios(us), loc(us) p(ro) devotione P(atrum) ante ac post Sacrif(icium). item p(ro) habitantib(us) in ambitu inferiori occa(si)o visitand(i) Vener.“ 478 AMB, Hofferova sbírka, sig. 41/129 479 MZA, sig. 49 A, Hohenegger, s. 36 ( číslování autorky)

138

Hohenegger myslí jednotnou římsu, která proběhne celým kostelem a spojí všechny prostory

do jednoho celku. Tam probíhá takováto římsa nad kaplemi a chórem, odděluje strop od stěn

a umožní vzniknout jednotnému prostoru stropu, který potom prostor sjednocuje. U sv. Anny

tomuto sjednocení přispěla také jedinečná výzdoba stropu provedená Adreou Pozzem, ovšem

o 20 let později, než Hohenegger psal tyto řádky.

Znojemský kostel sv. Michala se s tímto problémem vyrovnal velmi zdařile. Stojíme -

li pod kůrem, či v kterékoli jiné části kostela, vidíme prostor sjednocený římsou vynášenou

pilastry se zdvojenou dórskou hlavicí. Zalamovaná římsa obíhá loď kostela a umocňuje

jednoduchou geometrickou strukturu štuku na stropní klenbě, která dojmu sjednocení ještě

napomáhá. Architektu znojemského kostela se sjednocení podařilo. Jednoduchými

výrazovými prostředky , pomocí pilastrů, zalamované římsy a štukových pásů na stropě

dosáhl sjednocení prostoru lodi , její optické rozšíření a elegantní napojení na pozdně

gotický chór kostela. / 41 /

Zpovědnice ať nejsou na jednom místě a mají být blíže kaplím a pro dva vyznávající naproti

sobě , aby bylo společné slyšení.480 Myslím, že přesně takhle jsou krásné zpovědnice

v kostele Sv. Michala vytvořeny.

Katedra má stát stojí na evangelijní straně u pilíře a má mít víko - operculus. Také má být

přiměřeně vysoko umístěna, aby to bylo dobré pro shromážděné. Po celou dobu přestavby

se jezuité nezmiňují o katedře, ale soudě podle toho, co o ní píší v úvodu kroniky, pozdně

renesanční katedra pravděpodobně pádem lodi neutrpěla a pravděpodobně ji jezuité ponechali

nebo jen přemístili k evangelijní straně vítězného oblouku. 481

Průčelí kostela by mělo být dostatečně vysoké . Hohenegger píše: „ Pokud je fasáda kostela

spojena s další budovou, nechť ji o něco přečnívá.“ Kdybychom chtěli vidět příkladně

provedené průčelí, zavedl by nás Hohenegger znovu do Bavorska. Mnichovský kostel sv.

Michala ve svém textu Hohenegger velice vyzdvihuje. 482 Hohenegger do znojemské koleje

přinesl také plánky kostela sv. Michala v Mnichově, aby mohl názorně předvést, jak má

průčelí kostela vypadat. Napsal o něm: „ Klášterní kostel sv. Michala, jehož půdorys a nárys

máme k dispozici, má na průčelí 2 velké brány, nad soklovou etáží velkou sochu sv.

Archanděla, který drtí Lucifera, odlitou z ... A výše mnoho menších soch téhož druhu, které

představují vévody bavorské ve ; ve vyšších řadách. Ve vrcholu je napsáno: Zasvěceno

480 Hohenegger s. 38 481 AMB, A 135, kronika rok 1624 , s.16: „ . ……fornicem navis templi substinebat quinque columnae sicut uni in medio sitae, tota moles potissimum initeretur. Illi columnae adhaerebat Caterdra é candido marmore elegantibus figuris exornata….“ 482 idem s

139

nejlepšími největšímu Bohu; ve střední části: Na památku nechal zasvětit sv. archandělu

Michaelovi; v linii nad branou: Vilém rýnský hrabě palatinský, obojího Bavorska vévoda,

patron a zakladatel“

Takto tedy , v podobném duchu měl být podle Hoheneggera vyzdoben znojemský sv.

Michal, jehož urychlené dokončení Hohenegger ve Znojmě doporučoval. 483 Bavorský

jezuitský kostel sv. Michala v Mnichově, kde byl fundátorem bavorský kníže Wilhelm V.,

vychází půdorysně z římského kostela Il Gesu, ovšem průčelím tkví pevně v severoitalském

manýrismu. Kostel se začal v 90. letech 16. století . Pro knížete Wilhelma V. byla stavba

tohoto kostela prestižní záležitostí, neboť v kostele měla být také umístěna jeho hrobka.

Kostel dle představ knížete měl mít kupoli a reprezentativní hrobku, jejíž sochařská výzdoba

by náležitě oslavovala rod Wittelsbachů. Tento záměr se zcela nezdařil, i když v kostele Sv.

Michala vévoda pohřben je. Rod byl ale náležitě oslaven bohatou sochařskou galerií rodu

umístěnou v edikulách na fasádě kostela Sv. Michala. 484 Podobnou úpravu průčelí kostela

jako v Mnichově požadoval Hohhenegger od nového kostela sv. Michala ve Znojmě. Obraz

archanděla Michaela zápasícího s Luciferem, bylo ikonografické téma, které by si přál mít

umístěné nad portálem. Bohužel, jediným obrazem archanděla Michaela potírajícího ďábla

v kostele Sv. Michla byl v tu dobu obraz s tímto námětem, který byl pořízen hraběnkou

Dorotheou z Liechtensteina v roce 1654. Na fasádu kostela se zřejmě tento výjev nikdy

nedostal. Otázkou zůstává, jaká sochařská výzdoba měla být umístěna v konchách na průčelí

kostela. Zcela jistě by tam kromě náboženských patronů, byli nějakým způsobem oslaveni

také donátoři. Pravděpodobně by kromě patrona kostela Archanděla Michaela byla na fasádě

také Panna Maria a Ježíš Kristus a byli by zde také umístěni jezuitští světci Sv. Ignác a Sv.

František Xaverský. V dalším podlaží by mohli být umístěni donátoři, nejspíše Michael

Adolf z Althannu a jeho syn. Bohužel žádná sochařská výzdoba průčelí kostela sv.Michala

se nedochovala a pravděpodobně tam ani nebyla. Domnívám se, že by ji jezuité zmínili.

Vstup do kostela: „ Vchody do kostela ať jsou dva, jeden pro všechny a druhý starší, který je

vidět blízko u lodi přidaný pro naše a sakristie z …. ambitu snadno otevřená. U oratoře

483 text - Monac. eccl(es)ia S(ancti) Michaël(is), cuj(us) delinea(ti)o, et sym(m)etria habet(ur), in fronte ite(m) 2 grandes portas exhibet. super basi magnam statua(m) S(ancti) Archangeli (con)calcantis Luciferu(m) fusa(m) ex aurieli. et superi(us) plures ei(us)m(od)i statuas minores Ducu(m), in fallos, Bavariæ, in 2 altiorib(us) ordinib(us). inscript(um) in sum(m)o Deo Opt(imo) Max(imo) Sacr(atum). in med(io): In memoria(m) D(ivi) Mich(aelis) Arch(angeli) dedicari fecit. in linea supra port(am) Gulielm(us) Comes Palatin(us) Rheni, Utr(iusque) Bav(ariae) D(ux), Patron(us) et Fundator. 484 http://archiv.ub.uni-marburg.de/diss/z2000/0400/html/Htmlpro/Kolleg/Grafik/Interpre.htm, 23.5.2010

140

sakristie ať nejsou sedadla, nemá tam být přinesena větší možnost naslouchání , protož je

nezřetelně slyšet a to je zakázáno. Místo, kde se PP oblékají pro obřady a čekají oblečení, ať

není přístupné v době, kdy je přístupný vchod.“

„ Větší vchod do kostela ať je uprostřed průčelí, aby mohl být celý otevřený při největších

slavnostech…….. Vchodů ať je více, a kde místo dovoluje, …, aby snadněji mohlo vyjít více

lidí. …..V lodi ať je jedna řada sedadel umístěna uprostřed, lépe v řadě, aby bylo dostatečné

místo po obou stranách také pro procesí a pro snadnější nastupování do lavic. Také se

mohou pro větší výhodu přidat přenosné lavice.“

Okna „ in fronte ( pravděpodobně v řadě. ) proti nejvyššímu místu ať jsou pokud možno co

největší. Odtud jde pak víc světla, tak jako ve Svídnici. Jiná okna veliká jsou čestná, a jsou

přiměřená (accomodata) . měla by se dát snad snadno otevřít kvůli vzduchu a snadno by

měla jít zase zavřít. “ .485 Velkým nedostatkem znojemského kostela bylo podle Hoheneggra

také to, že neměl okuli.

„ Krypta má být postavená tak, aby tam byl dostatek vzduchu a světla. Má mít svoje větrání

skrz sloupy při zdi a dostatečnou výšku pro umístění rakví nad sebou. Hroby mají být

í obezděny a popsány na schránce krátkým textem: čí ostatky jsou uloženy v tumbách, kdy

zemřel, případně zda je cizí ( mimo kolej) u nás pohřbený a v kryptě našeho kostela uložený.

Krypta má být dostatečně větraná, aby se tam, kde je, více nešířil zápach. Tak pomalu by se

báli lidé přijít k našemu kostelu…“.486

V jistém smyslu byl Hohenegger, i přes své lpění na tradicích velmi současný

a moderní. Stačilo by jen trošku upravit slovník a stejné pojednání by mohlo být vytvořeno

pro nějaký dnešní kostel . Je to tím , že přiměřenost a kvalita neztrácí na hodnotě v žádném

období. Funkčnost, přiměřenost a kvalita materiálu byly u Hoheneggera na prvním místě.

Jeho soubor praktických rad, vycházejících z jeho bohatých zkušeností se stavbami , ale i ze

zkušeností jeho předchůdců, z požadavků Karla Borromejského487 a z jezuitských příruček,

může oslovit i současníky.

VI. Druhá delineace kostela sv. Michala? Svoji úvahu o případné změně projektu u jezuitského kostela ve Znojmě musím začít

485 Tady bychom mohli přemýšlet o tom, proč na delineaci kostela z archivu znojemských jezuitů zabírají okna celou šířku kaplí a proč jsou okna kostela Sv. Michala daleko menší. 486 MZA, 49 A, Hohenegger s. 39 487 Carlo Borromeo, Instructions fabricate et suppellectililis ecclesiasticae, 1577 , informace čerpány z http://www.memofonte.it/home/files/pdf/scritti_borromeo.pdf, 20,6,2010

141

u průčelí kostela . V polovině čtyřicátých let kdy byla stavěna loď kostela sv. Michala, byla

v naší oblasti obvyklá průčelí s věžemi. Takovéto věže, byly připojené k fasádě kostela,

obracející se k městu. Brněnští jezuité , když na přelomu 16. a 17. přestavovali století svůj

kostel, jehož fundátorkou byla Helena Berková z Dubé, umístili před jeho průčelí jednu věž,

ještě s manýristickým portálem.488 Věž před západním průčelím je obrácena k městu. Jako by

jezuitský kostel Nanebevzetí Panny Marie chtěl konkurovat většímu a staršímu kostelu sv.

Jakuba. Kostel je bazilikálního půdorysu, s poměrně širokým průčelím orientovaným

k západu. Zcela jistě by zde mohly být věže dvě, ale brněnští jezuité postavili pouze věž

jedinou a umístili ji tak, že její zvon oslovoval především město, nikoli kolej. Je to logické ,

uvážíme li, že jezuité neměli ve své liturgii zařazeny pravidelné denní společné motlitby,

jejich zbožnost, byla individuální. Společné byly jen pravidelné exercicie, tam musel ten

zkušenější vést ty méně zkušené.

Pokud se podíváme na průčelí jezuitských kostelů u nás, můžeme říci, že to ,

co požadoval jezuita Hohenegger , totiž aby věže byly obráceny k městu a zněly více tam ,

většinou bylo splněno . Jezuitský kostel v Jihlavě, který byl stavěn mnohem později

má mírně předstupující střední část, která je sevřena dvěma věžemi. Jihlavské věže jsou

přesně takové, jaké požaduje Hohenegger, nezastiňují průčelí a jejich zvony zvoní směrem

k městu.489 Pokud budeme hledat kostel, jehož průčelí není orientováno na město, bude to

právě jezuitský kostel sv. Michala ve Znojmě. Tam jsou z funkčního hlediska věže u průčelí

zcela zbytečné. Požadavek věží obrácených k městu byl velmi důležitý, přičemž požadavek

věžového průčelí nebyl dogmatem. Tam, kde bylo možno umístit věž poblíž kostela otočenou

k městu, volili jezuité tuto variantu. Nejpodivuhodněji jsou věže kostela umístěny

u jezuitského kostela v Telči. Tady je klasické průčelí s věžemi sevřeno mezi zástavbu

a hlavní vstup je v boční fasádě. Musely to být zvláštní pohnutky , které vedli stavitele tohoto

kostela k takovému řešení a nebo to může svědčit o jisté schematičnosti a šablonovitosti

v tvorbě.

Pokud bychom znali pouze půdorys znojemského kostela sv. Michala, překvapilo by

nás jeho průčelí, protože půdorysné rozvržení kostela je v nesouladu s jeho očekávanou

podobou. Vzhledem k půdorysu kostela bychom předpokládali dvouvěžové průčelí ,

488 Dušan Foltýn a kol., Encyklopedie moravských a slezských klášterů, in Zaniklý konvent dominikánek „Cella castitatis“ s kostelem Nanebevzetí P. Marie a gymnáziem, v současnosti rezidence jezuitů. , Praha 2005, s 160 - 166 489 nejvíce k Jihlavskému jezuitskému kostelu Lenka Češková, Collegii Societatis Jesu conceptus et ideae, Plánování, výstavba a funkce jezuitských kolejí v Opavě a v Jihlavě v druhé polovině 17. a na počátku 18. století, magisterská diplomová práce, FF Masarykovy university, Brno 2006

142

ale ve skutečnosti uvidíme průčelí vycházející z jezuitského schématu Il Gesu, respektive

z římského schématu průčelí kostela z období 1550 – 1600, částečně přetvořeného

a zjednodušeného , ale přesto v mnohém shodného. Římská průčelí zakrývají v přízemní

části loď kostela i přilehlé kaple, střední část průčelí zakrývá pouze vyvýšenou loď kostela

a je k přízemí připoutána mohutnými volutami. Nad ním je potom již jen tympanon,

zakrývající vrcholek střechy.Vysoká střední loď a střecha jezuitského kostela ve Znojmě

si vyžádala ještě jednu, byť malou etáž po níž teprve přichází tympanon. Fasáda

znojemského kostela vychází z principů římských protobarokních jezuitských kostelů

v Itálii, ale svojí výškou odpovídá kostelům s věžovým průčelím, jaké tvořil např. Carlo

Lurago. Podíváme – li se na Luragovské jezuitské kostely v Březnici nebo v Hradci

Králové , ale i kostely Giovanni Battisty Carloneho, uvidíme mezi věžemi ještě malou třetí

etáž a nad ní teprve tympanon. /42/ Mnohdy je tato etáž ještě lemována malými volutami.

Takovémuto „vysokému uspořádání „ vyhovuje více průčelí s věžemi, než průčelí

„ římského“ typu.

Domnívám se, že v době, kdy byl znojemský kostel projektován bylo zamýšleno

vytvořit věžové průčelí. Projekt pak byl změněn ještě v průběhu stavby , ale protože pak

průčelí již nemohlo být sníženo , neboť byly hotovy klenby i krovy , tak architekt či zdatný „

Mauermeister“ provedl trojetážový štít, který zakryl vysoké průčelí kostela. Veduta Znojma

z konce 80. let 16. století, která se nachází v Jihomoravském muzeu ve Znojmě ukazuje již

průčelí jezuitského kostela zhruba v jeho dnešní podobě. / 36/

Vytvoříme - li jakousi řadu chrámů inspirovaných římským protobarními fasádami

můžeme na její počátek postavit kostel Panny Marie Vítězné, přestavěný otočením

orientace z kostela s věžovým průčelím projektovaného zřejmě G. M. Filippim, na kostel bez

věží, s mohutnými volutami nad první etáží průčelí, projektovaný snad G. B. Pieronim .490

Pavel Vlček uvádí, že průčelí s věžemi bylo v rekatolizačním období po Bílé Hoře chápáno

jako průčelí protestantské. Nebylo věcí architektonického názoru, ale věcí ideovou. Jeho

tvrzení má svoji logiku. V úvodu své knihy o architektuře pražského ranného baroka rozvíjí

pak teorii nápodoby Šalamounova chrámu a uvádí modelový příklad přeměny luteránského

kostela Nejsvětější Trojice s věžovým průčelím na katolický kostel Panny Marie Vítězné

490 Pavel Vlček, Ester Havlová, Architektura 2. Desetiletí 17. století, in Praha 1610 – 1700, Kapitoly o architektuře raného baroka, Praha 1998, s. 14 -39, stejný názor na věže vyslovil již předtím Pavel Preis v : Pavel Preiss , Praha monumentální, Rané baroko in: Pavel Preis, Italští umělci v Praze, renesance, manýrismus, baroko, Praha 1986

143

s průčelím bez věží. 491 Ale připomeneme – li si jezuitské stavby z období 40. a 50. let 17.

století z oblasti střední Evropy, můžeme říci, že v našem prostoru, myslím tím v prostoru

českém, moravském, rakouském i uherském byly v tomto období věžové kostely obvyklejší.

Byly většinou stavěny migrujícími italskými architekty, kteří se zde usadili a můžeme říci, že

kvalita těchto stavitelů, byla v přímé úměře k významu města ve kterém působili. Ve Vídni ,

na Moravě a v Uhrách první třetiny 17. století to byl především architekt Giovanni Battista

Carlone, který určoval styl, jenž byl dále napodobován a kopírován. V Čechách to byl Carlo

Lurago, který se zde vypracoval a stal se z něj slavný architekt, žádaný na těch

nejvýznamnějších stavbách, jako byl např. pasovský dóm. Ve svém českém období byl Carlo

Lurago privilegovaným jezuitským architektem, který byl později vystřídán Domenicem

Orsim. V Čechách vznikala celá řada kostelů, zejména jezuitských, projektovaných Carlem

Luragem, které byly programově stavěny s průčelními věžemi

Proto se domnívám, že v období po roce 1645 nebyly věže u průčelí již otázkou

ideovou, jakou byly po Bílé hoře , ale spíše otázkou architektonického názoru a funkce, tak

jak funkci věží krásně definoval Řehoř Hohenegger. Obě průčelí, věžové i bez věží byly

stavěny současně a po Bílé Hoře výhradně v katolických kostelích. Určující v tomto období

již nebyla idea, ale byl to architektonický názor objednavatele či architekta ovlivněný také

funkčními požadavky objednavatele. Poutní kostel Panny Marie ve Staré Boleslavi

připisovaný v první fázi stavby ještě Giovanni Maria Filippimu, nebo Pieroniho kostel

P. Marie Vítězné bychom mohli zařadit do tohoto raného období průčelí bez věží. Jejich

podoba dala základ dalším kostelům bez průčelních věží v Čechách.

Pokud pomineme průčelí a budeme si všímat pouze půdorysného schématu,

znojemské schéma lodi bez transeptu s přiléhajícími bočními kaplemi bylo nejčastějším

půdorysným schématem u nás ve své době. Jan Eliáš identifikuje půdorysnou skladbu

znojemského kostela jako odvozenou z půdorysného schématu hlavního jezuitského kostela

Il Gesu v Římě. 492 Nedomnívám se, že by tomu tak bylo. Snad by se dalo říci, že systém

bočních kaplí je jesuitským modelem, ale ani tam to zcela neplatí. Kostel Il Gesu a St

Ignazio mají oba mělký a široký transept, který lépe vyhovuje potridentské liturgii kostela

v duchu zásad Karla Boromejského.493 Loď znojemského kostela byla postavena částečně

nově, když byla protažena až za pohanskou věž, částečně ale byly využity původní struktury

491 Pavel Vlček, Raný barok v Čechách , in Pavel Vlček, Ester Havlová, Praha 1610 – 17000, kapitoly o architektuře raného baroka, s. 7 – 77, Praha 1998 492Jan Eliáš SHP, Brno 1995 493 idem poz.č. Carlo Borommeo, „ Instructiorum fabricae et supellectilis et ecclesiasticale“ viz

144

kostela, jak píší jezuité ve své kronice. 494 Šířka střední bazilikální části lodi i hloubka

přilehlých kaplí zůstaly zřejmě původní, jen byl změněn sloupový systém trojlodní baziliky

na jednolodní baziliku s přilehlými kaplemi. V průčelí pak byla přistavěna část s kruchtou

lemovanou dvěmi masivními konstrukcemi pro schodiště v hloubce oné pohanské věže,

neboť dál prodloužit kostel v podstatě nebylo možné. Nedovoloval to prostor před hradbami..

Proto se domnívám, že i když byl Il Gesu prvním a nejdůležitějším jezuitským kostelem,

nebyl v naší oblasti kostelem modelovým. Naopak modelovým se stal půdorys luragovského

kostela , obvykle na rozdíl od kostela Il Gesu bez nepravého transeptu, podobně jako je

tomu u celé řady jezuitských kostelů v Čechách i na Moravě. Ať již jsou to kostely navržené

Carlem Luragem nebo kostely jiných architektů.

Otázka , kdy došlo ke změně projektu a kdo ji provedl není jednoduchá. Kostel byl

navržen v roce 1643 jako kostel se dvěma věžemi v průčelí. V průběhu stavby , možná již

v roce 1654, než byly osazeny na kůr první varhany, nebo až působením Řehoře

Hoheneggera, došlo ke změně a byla vypracována nová delineace průčelí kostela 495 a od věží

bylo upuštěno.

VII. Kostel sv. Michala od počátku 80. let 17. století do roku 1733. V roce 1679 přivítal kostel významnou návštěvu. V koleji se zdržel na své cestě

z Vídně do Prahy císař Leopold I. Ve výroční zprávě z roku 1680 můžeme číst o cenné

výzdobě kostela, trůnu pro schránku na ostatky sv. Olympia, jemné řezbářské a zlatnické

práce, která stála 130 zlatých. 496 Do kostela byla také dovezena nová relikvie sv. Františky

Římské, pro kterou jezuité přichystali „ důstojné uložení “, byl postaven nejbližší oltář

směrem ke katedře a v chóru byly umístěny zlatě inkrustované štíty, s vyobrazením Krista

a Panny Marie, sv. Ignáce a sv. Františka Xaverského a na hlavní oltář postavili nový

tabernákl pro nejsvětější svátost. 497 Když v roce 1681 zemřel generál řádu Jan Pavel Oliva,

byl již kostel natolik vybaven, že zde jezuité mohli pořádat velmi slavnostní zádušní mši.498

494 idem pozn.č. 420 495 AMB, A135, s.220 §4- Templum, 2009/12/15- 166 a tamtéž str. 496 NK, XXII C 105/7, Annuae collegii Societatis Jesu Znojma Anno 168: „ Ornátu Templi Varia variorum munificentia acceserunt , in primis thronus locandis in co St. Martiris Olympii sacris lypsanis opere arculario et auro, et splendorem elaboratus…..“ . 497 AMB, A 135, kronika s. 254,2010/01/25/7162 : Munificentia variorum curata sunt haec : feretrum asservandis in co S. olympii M. sacris lypsanis pretio 130 fl. Rhen. Scuta 4r auro incrustata, CHri Dni B.V. , S. Ignatii, S. Xaverii. Tabernaculum novu in ara Sacelli B.V. collocatu, ……. 498 AMB, A 135, kronika s. 261/ 2009/12/15/214

145

V roce 1682 udělali nové okapy po celé střeše 499 a nadále pokračovalo vybavování

kostela. Údaje o tom, jak vypadal kostel po roce 1684 za rektora Thomase Schmidta jsou

přesnější, protože v tuto dobu začali znojemští jezuité s pravidelným sepisováním kroniky.

Ještě v roce 1685 se kostel vystrojoval . Celkové náklady pro tento rok činily 1500 zlatých,

z čehož 1000 zl. bylo ještě z wolersdorfské fundace a 500 zl. šlo z nákladů koleje. Ze vší

v kronice jmenované výzdoby můžeme uvést železnou zdobenou závoru před kaplí Panny

Marie, oltářík Panny Marie Foyenské, šest postříbřených svícnů, které byly zhotoveny

v Norimberku, šest relikvářů a stříbrnou svítilnu. V kronice dále píší, , že do kostela byly

mezi loď kostela a chór osazeny mříže v provedení mramorovém. Tento lettner se tam

pravděpodobně nachází ještě dnes. / 43/ Ozdobeno bylo také všech osm sloupů v lodi kostela

a byl zhotoven nový portál ze sakristie do kostela 500 V Litterae annuae v ARSI píší v tomto

roce, že kostel dnes narůstá do velikosti a je postupně znovu obnovován. Píší ale také, že

byly překročeny výdaje zejména u lettneru a u průčelí chóru mezi kostelem a lodí osadili

pětici štítů , s Kristem a Evangelisty. 501

V roce 1687 byl rektorem zvolen Jan Grumelmar. Na návštěvu do koleje přijel

ze Svidnice do Znojma Kryštof Rottenberg, člověk o kterém jezuité píší, že pečoval již o

mnoho kolejí, jak po stránce náboženské tak po stránce ekonomické. Ve Vratislavi byl

prefectem a postaral se tam o pozdvižení vratislavské koleje, ve Svidnici postavil novou farní

baziliku.

V roce 1694 postavili jezuité nákladem 800 zlatých novou kampanilu , kterou

podle Hoheneggera neumístili před průčelí kostela , jako tu původní, ale za chór, blíže

k městu . V následujícím roce pak vyzdobili chór kostela kostel dvojicí andělů. Andělé stáli

200 zlatých. Dvojice rozevlátých andělů , která dnes stojí z každé strany oltáře se jeví

mladší. 502 Tři roky poté, v roce 1697 pak jezuité nechali zhotovit vstupní portál a spolu

s kamenným portálem nechali jezuité položit také kamenný práh. 503 Uvádějí, že je to solidní

práce, ovšem autora portálu neuvádějí. / 44 / Je to pravděpodobně již ten dnešní portál.

499 AMB, A 135,kronika s. 265, 2010/02/24/2356: „ Domesticam St. Michaelis Ecclesiam novis imbricimus ex toto teximus.“ 500 AMB, A 135, s.274, 2010/02/24/7748 a s. 278, 2010/02/24/7754 501 ARSI, BOH I – II. Annuae rok 1685: „ Domum nunc ingensi ad incres Templi aedes gradus faciamus per …….. pristino restitudimus nictori. Proetensa et ….. sunt xchorum et navim Templi eidem Templi Cancelli in modum marmoris colocati, pro quibus jam á 90annis ….. sestinatae fuerunt, omissa dio operis executione. Ad frontem areas a choro templi Navim vespirit applicata quingue scscuta, christi et Evangelistrarum iconus tenertia, gua in rede 502 AMB, A 135, s. 311, 2010/01/25/7218 503 ibidem : Major Porta Ecclesiae nova et solida fabricata, limen lapidú itidem novu.

146

V tuto dobu byly také objeveny v kostele nějaké hroby s ostatky, 504 a proto musel

přijet také diecézní biskup - Suffragan , aby je vysvětil. Jezuité zřejmě teprve nyní

vyhledali hroby , na které byli v roce 1679 upozorněni rektorem chomutovské koleje Karem

Raboviem505 a nechali je vysvětit. Není jasné, kde byly tyto zapomenuté hroby, ani kam se

poděla ona prostorná hrobky, kterou měli v kostele od samého počátku a kterou ještě

v šedesátých letech opravovali a vybavovali novými lavicemi. 506

V roce 1704 dostali poměrně velký obnos od Jakoba Schustera s manželkou ve výši

3000 zlatých507 určených pro kostel a pravděpodobně z tohoto daru zaplatili v roce 1708

sochu sv. Jana Nepomuckého do kostela sv. Jana na Dolním náměstí.

V roce 1711 museli již jezuité opravovat část stropu nad kaplí kostela, kam

zatékalo 508 a o dva roky později, v roce 1713 instalovali na kůr nové varhany, možná již

s onou současnou překrásnou varhanní skříní 509 Co se stalo s varhany , které byly

pořízeny v roce 1654 a které vytvořil jezuitský varhanář Adam Tille na náklad kněžny

Dorothey z Lichtensteina jezuité neuvádějí. Píší také, že bude prosvětlen muzikantský chór,

což je dobrý způsob jak prosvětlit hlavní oltář. Jakým způsobem to provedli není zřejmé.

Pochybuji, že k tomu došlo. V prostoru před chórem není dnes kromě oken v bočních kaplích

žádné jiné prosvětlení. Ani kupole, ani lucerna, jak si přál Hohenegger. Naopak, dochovaná

čtyři okna, z původních šesti , která jezuité do chóru osadili chóru světlo ještě ubraly.

Ale šest oken ve střední bazilikární části nad každou boční kaplí poskytuje dostatek světla

lodi kostela, zatímco poměrně dlouhý chór je dnes osvětlen pouze dvěma dvojicemi oken

vedle oltáře a je poměrně tmavý. V tomto roce také proti hlavnímu portálu kostela postavili

novou kapli Jana Nepomuckého, zřejmě již tu dnešní. Samozřejmě, že autora kaple

neuvádějí.510 / 45/ Ale novou kapli opatřili podobnými pilastry jaké můžeme vidět v lodi

504 AMB, A 135, s.311, 2010/02/24/7784 505 MZA, E 33, Sig. 45 J, inv.č. 642 506 AMB, A 135, s. 91, 2010/02/25/7494 kronika s. 18 a 19., 2009/12/15/008-009, „ ad sinistrem latus templi visitur late patens area ad maenia usaje protensa, quam deforis claudit murus, interiére parte aliqua columnis lapides nixum cacodoxorum, sepulturae quondam. Nunc amoeno horto destinatus locus. „ 507 AMB, A 135, s.332, , 2010/02/24/7795 508 AMB. A 135. kronika str. 360, 2010/01/25/7256 509 AMB, A 135, kronika , s rok 1713,§ 2 Templum,: Organum novum, nostri Organificis opera cum 24 mutationibus instructum, Chorósus musico …. adaptatum, ut luce …… mirum in modu Ara Major, possit illuminari ( překlad autorka: nové varhany , našich organistů dílo se 24 manuály postavené, musikntský chór bude přizpůsoben, aby se prosvětlil , úžasný způsob jak velký oltář mocně prozářit. ) 510 AMB, A 135, kronika , ,§ 2 Templum, rok 1713, 2010/10/20/9716: přípisek na Buku: ante fores Ecclesiae ….. Capella D. Joannis Nepom. Salva, v textu: Capella Statuae D. Joannis Nepomucenii ante fores Ecclesiae, erecta superim posita, ..pensis aliunde Subministratis ( překlad autorky: kaple postavená Janu Nepomuckému proti dveřím kostela , nákladem odjinud posloužila)

147

kostela, jen ztrojenými, umístěnými po obou stranách obloukově zaklenuté niky, v níž je

stojí socha sv. Jana. Zalamovaná římsa nad nimi vynáší jednoduchý tympanon.

V roce 1717 osadili na kostel novou bílou věžičku. Náklad na ni byl 450 rýnských.

Laskavá osoba donátora, kterou jezuité nechtěli jmenovat , věnovala v tomto roce kostelu

kopii madony Svatotomášské, kterou zamýšleli umístit u Oltáře Sv. Olympia.511 Dnes se tam

žádný podobný obraz nenachází.

Teprve v roce 1720 byly nákladem 500 zlatých v kostele Sv. Michala vydlážděny

kaple, jak píší jezuité solidním kamenem a kostel byl zcela hotov. 512 V září roku 1723 byla

uzavřena smlouva s „ Ziegeltacherem“ (pokrývačem ) na zastřešení kostela Sv. Michala

včetně sakristie a kaplí. Mistra pokrývače ve smlouvě uvádějí jako Matouše Kolla, pokrývače

ze Znojma . Měl pokrýt střechu Božího domu sv. Michala u Horní brány proti koleji. Sám

mistr se ale pod smlouvou podepisuje jako Georg Koll. Smlouva byla uzavřená prokurátorem

koleje Wenceslawem Knoffliczkem . Zastřešení kostela sv. Michala bylo za poměrně malou

částku padesáti zlatých. 513 / 46/ Novou jasně červeně svítící střechu kostela můžeme vidět

na vedutě Znojma – Hofferianě.

V roce 1727 proběhla v koleji veliká slavnost sv. Stanislava a sv. Aloise. Sv. Alois

Gonzaga byl svatořečen Pavlem V. v roce 1605 a sv. Stanislav Benediktem XIII. v roce

1726. Sv. Stanislav byl zároveň prohlášen patronem studentů a na památku tohoto svatořečení

se konala v kostele Sv. Michala největší náboženská slavnost od doby přivezení ostatků sv.

Olympia do Znojma v roce 1636. Kostel byl slavnostně vyzdoben uvnitř i vně. Uvnitř chrámu

byl postaven triumfální oblouk, vysoké propylaje s průběžným trámovím na třech sloupech.

V první části stál žulový sloup umělecky opracovaný, všechno do lesku zpracované. Nad

portálem kostela byl umístěn velký štít s chronografem a v exteriéru pak byly postaveny

speciální velké propylaje . 514 Pro tuto příležitost mohly být namalovány ony

dva obrazy jezuitských světců, které jsou v kostele sv. Michala dodnes, ale pravděpodobně

na jiném místě a které vytvořil Michael Johann Fissé. Dnes zdobí stěny poslední vstupní

kaple na jižní straně chrámu.

Mezi lety 1731 - 32 se stavěla a vyzdobovala oválná kaple sv. Kříže, postavená

pravděpodobně na místě původní pozdně gotické kaple. Její původní půdorys možná mohl 511 AMB, A 135, kronika , rok 1717, §2 Templum.: …. Illustrissima Persona donavit imaginem …. B V brunensis et St. Thomam Templo nostro cujus pretium tum arti tum SS reliquarum victenus copia mensit ad Altare S. Olympii publico Cultus exponi ( nenasnější osoby donovala obraz B V Madony brněnské u Sv. Tomáše v kostele našem která kupní cena pak tvořilo umělecké opracování a kopie relikviáře zamýšleno k oltáři Sv. Olympia …) 512 AMB. A 135, kronika s. 387, 2010/01/25/7280 513 MZA, E 33, sig. 51 A/6, 2009/10/29/5525 514 AMB, A 135, kronika s. 404, 2010/01/25/7304

148

odpovídat čtvercovému půdorysu jaký je na plánku kostela uloženého v archivu brněnských

jezuitů, který mohl být předlohou pro znojemský kostel. Smlouvy pro stavbu kaple se

nedochovaly žádné. Jezuité v kronice uvádějí , že oltář je umístěn v oválné nice

a dopadá na něj rozptýlené světlo ze dvou oken v jižní stěně kaple a z lucerny nad ním

a právě takto je tomu dodnes. Podoba dnešní kaple vykazuje známky období, v níž byla

postavena. K oválnému půdorysu kaple přiléhají ztrojené korintské pilastry vynášející

dvojitou zalamovanou římsu . /47/ V jezuitské kronice je kaple datována 1732, což je

zřejmě rok jejího dokončení. Nad vstupem do kaple je chronogram, který ale udává letopočet

1731. Kaple se tedy zřejmě stavěla jeden rok. Freskovou výzdobu kaple provedl opět Jan

Michael Fissé, který zhruba ve stejnou dobu k provedl freskovou výzdobu křížové chodby

dominikánského kláštera ve Znojmě. Jezuité k oltáři sv. Kříže píší: „ ara hoc anno est

imposita, eratibus incincta, in sacella hoc primum ad dubiam lucem instructum est moriendi

Salvatori sepulchrum, copiosis luminibus illustre, et nonnullis figuris adumbratum habitae in

Templo consuetae dictiones et devotiones…“.

Roku 1733 ještě píší jezuité, že postavili oltář Janu Nepomuckému nákladem 600

florenů a kostel bych hotov a vystrojen 515 Pravděpodobně se jedná o dnešní oltář Jana

Nepomuckého postavený na evangelijní straně chóru. Od té doby se na vzhledu kostela Sv.

Michala nic podstatného nezměnilo . Po odchodu jezuitů ze Znojma dostali kostel Sv.

Michala do své správy znojemští dominikáni, kteří jej zpravují a dodnes užívají jako kostel

filiální. Dnes se kostel Sv. Michala po stavební stránce dochoval přibližně v tom stavu,

v jakém jej jezuité opustili.

Kostel Sv Michala - názorný příklad „ noster modus.“ Domnívám se, že „ prima delineationes“ kostela sv. Michala lze bez výčitek

připsat jezuitským delineátorům. V první fázi to mohl být Řehoř Bohatý, v období kolem roku

1680 potom pravděpodobně Řehoř Hohenegger, kdo se postarali o podobu kostela Sv.

Michala .Na jejich práci navázala práce „ Mauermeistrů“ Bylo by velmi nejisté , snažit se

o jednoznačné připsání, obzvláště když víme, že nejen delineátory, ale i „ Mauermaeistry “

měli jezuité vlastní. Je to doloženo v jezuitské kronice. Bohužel ani vlastní zednické mistry

jezuité nejmenují. Spíše by se dalo říci, čí podíl na stavbě nelze vyloučit.

515 AMB, A 135, kronika s. 418, 2010/02/24/7832

149

Pokud vyjdeme z okruhu stavitelů, kteří pracovali pro jezuitské fundátory a přátele,

dojdeme k závěru, že tím, kdo mohl vytvořil projekt pro kostel Sv. Michala , kromě

jezuitského delineátora, musel být někdo, kdo pracoval pro nejbližší okruh jezuitských

donátorů. Takovým člověkem by mohl být Andrea Erna, severoitalský zednický mistr ,

natrvalo usazený v Brně, který byl ve své době uznávaným „architektem“ a který získal

zkušenosti spoluprací s G. M. Filippim ve Vranově u Brna, kde spolu stavěli pro knížata

Maxmiliána a Karla z Liechtensteina poutní kostel narození Panny Marie.516 Andrea Erna

pracoval pro řadu církevních řádů, jako byli brněnští jezuité nebo kapucíni, ale i pro řadu

šlechtických rodů. Ještě s Filippim pracoval snad také pro kardinála Františka

z Dietrichsteina, na jeho knížecím paláci na nynějším Zelném trhu. 517 Pro kardinála

z Dietrichsteina pracoval Erna pravděpodobně také v Mikulově. Kardinál Dietrichstein byl

později velkým podporovatelům piaristů a s velkou pravděpodobností to byli otec a syn

Ernové , kteří vytvořili projekt piaristického kostela v Mikulově. Piaristický kostel

v Mikulově má také podobný rozvrh průčelí jako jezuitský kostel ve Znojmě.518

Dalším rodem, se kterým byl Odřej Erna v pracovním kontaktu , byli

Liechtensteinové. Erna pracoval pro valtickou větev, kde nahradil neúspěšného Giovanniho

Giacoma Tencallu z Bizone , 519 ale i pro větev moravskokrumlovskou, jejímž zakladatelem

byl Gundaker z Liechtensteina. 520 Gundaker z Liechtensteina byl se znojemskými jezuity

v úzkém kontaktu. 521 Přátelské styky udržoval ještě později jeho syn princ Ferdinand Jan,

jak jsme již mohli číst v předchozích kapitolách. 522 Gundacher z Lietensteina získal

Moravskokrumlovské panství se zámkem postaveným v poslední čtvrtině 16. století v roce

1622 a dále je upravoval a přestavoval. Je doloženo, že Erna pro něj v tomto období v Mor.

Krumlově pracoval. 523 . Když poté v roce 1638 fundoval Gundaker nově založenou

piaristickou kolej v Moravském Krumlově , byl to zřejmě opět Andrea Erna, který pro něj 516 Jiří Kroupa, Umělecká úloha, objednavatelé a styl na Moravě doby barokní, in Kol. autorů, V Zrcadle stínů 1670 – 1790, Morava v době baroka, Brno 2003, s. 38-43 517 Jiří Kroupa, Dietrichsteinský knížecí palác, in Tomáš Jeřábek, Jiří Kroupa a kol, Brněnské paláce, stavby duchovní a světské aristokracie v ranném novověku, Brno 2005, s. 93 -136 518 Jarmila Červená, Piaristé a kostel Sv. Jana Křtitele v Mikulově, Mikulov 2008 519 Ivo Krsek, Zdeněk Kudělka, Miloš Stehlík, Josef Válka, Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, in Katalog: 4,5 : Kostel nanebevzení Panny Marie ve Valticích, Praha 1996, s. 185-188 520 Jiří Kroupa, Proměny moravskokrumlovského zámku v době baroka In Zdeněk Fišer (red.) a kolektiv, Moravský Krumlov ve svých osudech, Brno – Moravský Krumlov 2009, s.256-276 521 Thomas Winkelbauer, Das Fürstentum Liechtenstein in Südmähren, ein kurzlebiges, erbländisches titular Fürstentum, s 338 -351 a Mährisch Kromau, bzw. Liechtenstein, s 374 – 404, in Fürst und Fürstendiener: Gundaker von Liechtenstein, ein österreichischer Arristokrat des Konfessionellen Zeitalters.Wien, 1999 522 Stříbrná socha Františka Xaverského od knížete Ferdinanda Jana z Liechtensteina viz: AMB, kronika, A 135, s. 201, 2009/12/15 - 138 523 Jiří Kroupa, Proměny moravskokrumlovského zámku v době renesance a baroka, in Zdeněk Fišer (red.) a kolektiv, Moravský Krumlov ve svých osudech, .Brno- Moravský Krumlov 2009, . Vlastivědná knihovna moravská, č. 94, s. 265-276,

150

spolu s Pietrem Colombou pracoval. Pravděpodobnost, že znojemským jezuitům, kteří se

pádem věže ocitli v časové tísni, vypomohl Gundacher z Liechtensteina nejen 14 centýři

železa a 30 muttony vápna , ale také svým „ architektem“ , který zpracoval projekt podle

jednoduché delineace, zhotovené Řehořem Bohatým je velká. Jezuita Hohenegger ještě v roce

1680 napsal: …. „ Naše Fundace je jakýsi Michaelita od pana Gundare a jeho rodiny, tak

jako v Praze v Klementinu.“ Vzhledem k nedostatků dalších informací o panu Gundarem,

můžeme se domnívat, že se jedná o Gundakera z Liechtensteina. 524

Největším fundátorem znojemských jezuitů byl samozřejmě Michael Adolf, hrabě

z Althannu a jezuité mu ve svých skutcích projevovali vděčnost. Jeho synové , ať již to byl

Michael Ferdinand Althann, syn fundátora z prvního manželství s Elizabethou Stotzing nebo

nejstarší syn Michael Jan byli po smrti Michaela Adolfa uváděni v kronice výhradně jako

fundátoři školy a divadla. Pokud vyjdeme z toho, co uvádí jezuita Řehoř Hohenegger, že

fundátorem kostela byl jakýsi Michaelita, či Gundacher nebo kupec Fenichel, dovede nás naše

pátrání postupně k úzkému okruhu lidí, kteří mohli tento kostel vytvořit. Dospějeme k závěru,

že Michaelitou mohl mínit některého člena Althannů , Gundacherem by mohl být Gundaker

z Liechtensteina, kupec Fenichel je pojmenován jasně. Althannové měli s Lichtensteiny

v době, kdy se stavěl kostel, tedy zhruba na konci 40. a počátkem 50. let stejný okruh

stavitelů, kteří pro ně pracovali. 525

Podíváme li se na stavby pravděpodobně Ernou projektované, nedopracujeme se

žádného uspokojivého výsledku. Dnešní podoba těchto staveb již obvykle není původní,

protože byla hned po několik desetiletích přestavována. Rozvrh fasády, byť ve velmi

zjednodušené podobě, připomíná hmotový rozvrh průčelí kostela sv.Tomáše v Brně, který

opravoval Ondřej Erna před rokem 1641 a který byl po poškození švédskými obnovován

podle návrhu Jana Křtitele Erny. 526 Můžeme říci, že je rozvrhu průčelí znojemského kostela

sv. Michala velmi blízký. Samozřejmě je průčelí kostela sv. Tomáše daleko honosnější.

Místo lezén, které můžeme spatřit na fasádě kostela sv. Michala jsou zde pilastry a na rozdíl

od prázdných edikul znojemského kostela , z edikul brněnského kostela na nás shlížejí

z výšky světci. Osa kostela sv. Tomáše je také oproti kostelu sv. Michala zdůrazněna mírně

předstupující střední částí. Obrysově je ale základní hmota obou průčelí velmi podobně 524 Nejmladší syn Hartmana von Liechtenstein. Gundakar (1580-1658) byl nejvyšším dvorním hofmistrem. V roce 1623 povýšen do knížecího stavu jako konfiskát koupil mimo jiné panství Moravský Krumlov - viz. Jiří Louda and Michael MacLagan. Heraldry of the Royal Families of Europe. New York 1981, Tab. 55-56 525 Zdeněk Fišer (red.) Brno-Moravský Krumlov, a kolektiv, Moravský Krumlov ve svých osudech, in Jiří Kroupa, Proměny moravskokrumlovského zámku v době renesance a baroka, Vlastivědná knihovna moravská, č. 94, první vyd., s. 265-276, Brno 2009 526 Ivo Krsek, Zdeněk Kudělka, Miloš Stehlík, Josef Válka, Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, in Katalog: 19 : Kostel Sv, Tomáše v Brně, Praha 1996, s. 185-188

151

utvářena. Je to proto, že architekt kostela sv. Tomáše Jan Křtitel Erna vycházel z podobné

potřeby, jako ten architekt, který zpracovával plán fasády kostela Sv. Michala . Oba si museli

poradit s příliš vysokým průčelím, zakrýt je a udělat z něj přednost.

Pokud hledáme stylovou příbuznost, nemůžeme pominout ani typologicky velmi

blízký vídeňský paulánský kostel. První stavba paulánského kostela ve Vídni je připisovaná

Petrem Fiedlerem Giovanni Battistu Carlonemu, císařskému architektu 527. Kostel paulánů byl

stavěn v první třetině 17. století a jeho výstavbu podporovala císařská rodina.528 Bohužel

fasáda paulánského kostela byla od první stavby ještě přestavovaná, ale rozvrhem se velmi

podobá fasádě kostela znojemského. Myslím, že ani variantu architekta z vídeňského

dvorského okruhu , např. G.B. Carloneho tu nelze zcela vyloučit, když zvážíme, co se událo

bezprostředně po pádu věže a co píší jezuité ve své kronice. Byl to císař Ferdinand III., kdo

přišel první k zbořené stavbě, aby si prohlédl poničenou loď kostela.529 Jeho finanční

příspěvek kostelu byl v konečné sumě 2000 zlatých, přičemž první částka přišla již 12. února

1644. V kronice o tom nepíší nic, ale není vyloučeno, že císař poslal svého architekta do

jezuitské koleje, nebo na základě prima delineatione Řehoře Bohatého císařský architekt

vypracoval plány kostela. Věž kostela spadla 2 roky před Carloneho smrtí a Carlone v tu

dobu zřejmě ve Vídni pobýval. Mohl to být Carlone, jehož projekt císař znojemským

jezuitům poslal či dovezl. Tuto variantu ale nepokládám za příliš pravděpodobnou.

Proporcionálně je znojemský vyvážen podobně jako paulánský kostel, formální prvky jsou

velmi blízké, ovšem fasáda znojemského kostela je o jedno pole vyšší a dodnes se jeví jako

nedokončená. Kdyby byl kostel Sv. Michala vytvořen tak slavným architektem, jako byl

Carlone, jezuité by to jistě ve své kronice zmínili. Jezuitští delineátoři jistě velmi dobře znali

vídeňské projekty Carloneho , ať již při svých častých návštěvách Vídně, nebo

prostřednictvím císaře , či Wilhelma Lamormaina a nebyl pro ně problém fasádu

paulánského kostela ve Vídni aplikovat na kostel Sv. Michala ve Znojmě.

Proto se domnívám, že není tolik důležité, kdo kostel sv. Michala navrhl a vytvořil.

Víme již téměř jistě, že od počátku stavby v roce 1643 do doby, kdy z koleje v roce 1682

527 Petr Fidler, Giovanni Battista Carlone - Ein italienischer Beitrag zur Kulturintegration des Donauraumes., in Kulturintegration des Donauraumes http://www.civic-edu.net/main.php?themesdir=default&modul=modNews&ID=de235a3675d99367fd158a358086440ee8&par=newsID;75, 21.5.2010 Petr Fidler, Architektur des seicento, Baumeister, Architekten und Bauten des Wiener Hofkreises, Innsbruck 1990.S .63- 123 528 Haupt H., Kultur- und kunstgeschichtliche Nachrichten vom Wiener Hofe Erzherzogs Leopold Wilhelm in den Jahren 1646- 1554, in Mitteilungen des Österreichischen Staatsarchives,33/ Wien 1980, s.346-355 ke Carlonemu viz také Petr Fidler, Architektur des seicento, Baumeister Architekten und Bauten des Wiener Hofkreises, Innsbruck 1990.s..63- 123 529 AMB, A 135, Kronika str.

152

odešel Řehoř Hohenegger byl kostel sv. Michala dílem, na němž se podílela řada domácích

mistrů , včetně jeho interiérové výzdoby. Kostel sv. Michala je ukázkovým dílem jezuitského

„ noster modus“ .

Znojemskému sv. Michalu nelze upřít jeho půvab, i přesto, že jeho průčelí působí

nedokončeným dojmem . Jen v málo kostelích, můžeme spatřit takto jednoduše, téměř

minimalistickými prostředky vyřešeno propojení pozdně gotického chóru s protobarokní lodí

a sjednocení celého prostoru chrámu , který působí velmi vyváženým dojmem. Je to dáno tím,

že řada kostelů, které byly postaveny ve stejnou dobu jako sv. Michal ve Znojmě, byla

v interiéru v době vrcholného baroka „ vylepšena.“ Snad největším nedostatkem průčelí

kostela sv. Michala je to, že jej z žádného místa nepřehlédneme celé. Když jsem kostel

obcházela a fotila, nepovedlo se mi v tom malém prostoru před ním udělat fotografii celého

průčelí. Vzala jsem tedy malý poznámkový blok a tužku a na formát A 6 jsem si fasádu

kostela nakreslila. Poté jsem blok uložila do tašky a zapomněla na něj. Když jsem jej

po dlouhé době objevila, zarazilo mě krásné průčelí kostela, který na něm byl nakreslen

a malou chvíli jsem se domnívala, že jsem nakreslila nějaké průčelí římského kostela

o letošních prázdninách. Po několika vteřinách mi ale došlo, jaký kostel to je a uvědomila

jsem si, jak důležité je pro prožitek architektonického díla obsáhnout pohledem celé průčelí.

Protože teprve v komplexnosti, nikoli v částech může architektonické dílo vyniknout.

Jezuitské stavební činnost ve Znojmě a její specifika. Jezuitskou stavební činnost ve Znojmě můžeme zařadit do období protobarokního

a raně barokního. Později se stavební činnost se ze Znojma přenesla do jezuitských

venkovských statků, které byly velmi významným zdrojem jezuitským příjmů.

Po prostudování způsobu práce znojemských jezuitů a jejich bohatého a aktivitami

naplněného života, jsem zjistila, že pro znojemské jezuity byl důležitější než stavba sama její

obsah. To jak žila. Kolik mší se v kostele sv. Michala odehrálo, jaké svátky, slavnosti

a divadelní představení se zde konaly, kolik nových světců mohli v kostele uctívat atd.

Znojemští jezuité měli velmi silné vazby na své okolí. Zajímali je jejich donátoři, znojemští

radní, ostatní řády ve Znojmě, studenti a seminaristé ale i prostí lidé.

Pohledy na jezuitskou architekturu zvnějšku, tedy pohledy historiků umění a badatelů.,

nedokáží nikdy přesně vystihnout smysl a význam architektury, tak jak byla chápána v době,

kdy byla naplno užívána.

153

Stavební činnost znojemských jezuitů jenom dokládá současný názorový trend, že

jezuitský styl není primárně záležitostí stylistickou, ale velkou roli v ní sehrává účel

a funkce.Především funkce byla probírána a diskutována. Problémy funkce si jezuité

ujasňovaly a vzájemně sdělovali. Vyměňovali si plány, které komentovali a doplňovali

a svým nástupcům sdělovali informace a předávali rady jak stavět.

Po přečtení téměř celé kroniky znojemských jesuitů jsem slůvko venustas v souvislosti

s jezuitskými stavbami nenašla. Frekventovaným rčením bylo: „Fabrica Templi ( Fabrika

Collegii) hoc anno perfecta est.“ Znamenalo to vše, je účelná a je krásná. Jezuité od svých

staveb a to i od kostelů očekávali dokonalou funkčnost, teprve v druhé řadě stála výzdoba,

a to zejména tam, kde se stýkali s veřejností , tedy u kostela a kolejní kaple či auditoria.

Samozřejmě, i ve Znojmě byli donátoři, kteří pomáhali zcela jistě nejen financemi,

ale i vlastními umělci. Ale bylo to především lidé z vlastních řad, znalci architektury,

a poradci - „ consiliarius aedificiorum“ , kteří měli největší zásluhu na podobě koleje

a kostela. Dva takovéto znalce a delineátory jsme si představili i ve Znojmě . Byli to

pravděpodobně Řehoř Bohatý a Řehoř Hohenegger, kdo nejvíce ovlivnili podobu jezuitských

staveb ve Znojmě.

Specifika stavění znojemských jezuitů se odvíjela od dvou zásadních znojemských

problémů. Prvním problémem bylo z hlediska jezuitských požadavků na správně umístěnou

kolej nepříliš vhodné místo. To sebou přinášelo nutnost přizpůsobit stavby tomuto místu

a pokud možno eliminovat provozní nedostatky, které jím byly vyvolány. Dalším a zdá se,

že ještě větším problémem byl neustálý nedostatek finančních prostředků, který byl ve

válečných dobách od 1624 do 1680, kdy jezuité ve Znojmě stavěli celkem pochopitelný.

Na znojemských stavbách se také plně potvrdil další poznatek předchozích badatelů,

především Richarda Bösla, 530, že stavební úloha bývala otevřenou záležitostí, do které

zasahovalo množství lidí. Kromě jezuitských schvalovacích institucí na úrovni vlastního

kolegia, provincie, generálních institucí, papežského stolce a kongregace to byla ve Znojmě

také městská rada.531 Zasahování do průběhu staveb , ale i do jejich příprav ze strany tzv.

„civica congregationes“ , tj. náboženských spolků a kongregací, bylo ve Znojmě běžnou

záležitostí. Stejný vliv měli také sodality, „sodalitates“ , které fungovaly při koleji a kostele

530 viz. např. R. Bösel , Jesuitenarchitektur in Italien 1540 - 1773. Wien 1985.s. 11. Zde Bösel správně podotýká, že tento pojem vyplývá z funkčích parametrů staveb, a je architektonickým výsledkem splnění požadavků na funkčnost staveb. 1985, S. 11. Dále H. Karner 531 R. Bösel, Grunstazfragen und Fallstudien zur Jesuiten Bautypologie, in Jesuiten in Wien, Wien 2003, s. 200-209, vit také L. Češková, „Collegii Societatis Jesu conceptus, et ideae" – diplomová práce, in Jezuitská projekční a stavební praxe, Brno 2005, s. 8-23

154

Sv. Michala a kostele Sv. Jana a při semináři Sv. Michala . Zdeněk Orlita uvádí , že u

jezuitských kolejí byly dva druhy náboženských sdružení, byly to laická sdružení sodality

nebo kongregace.532

Ve Znojmě fungovala studentská kongregace Zvěstování Panně Marii -

Congregationes Beatae Mariae Virginis Annunciate, která se scházela při kostele Sv.

Michala533 , v roce 1628 již byla založena první studentská sodalita , sodalita Navštívení

Panny Marie - BV Visitantis 534 , sodalita Očišťování Pany Marie - Beatae Mariae Virginis

Purificantis civica, 535 sodalita zasvěcení Panny Marie – Beatae Mariae Consecrationis

a sodalita Panny Marie - Beatae Mariae latina minor, která vznikla roku 1637. Dále

ve Znojmě fungovalo ještě bratrstvo Těla Kristova, schůzky zde měla i Althannská Christi

Militantis, scházely se zde také coety, volnější sdružení bez regulí, která fungovala

na otevřenějších principech. Po roce 1700 je doložena také coeta Dobré smrti, pod patronací

Sv. Archanděla Michaela. 536 Kromě poslání čistě náboženského prováděla některá tato

sdružení také jakýsi dohled nad fungováním školy a poskytovala všestrannou pomoc škole i

koleji, včetně pomoci finanční. Kolej naopak poskytla těmto spolkům možnost náboženských

oslav a velkolepých slavností za účasti školní mládeže ať již jako herců v divadelních hrách,

či statistů v četných průvodech. Každé velikonoce se pravidelně v kostele sv. Michala konaly

oslavy s teoforickými průvody , pro jejichž konání musel být zajištěn odpovídající prostor

v kostele i kolem něj. Již dva roky po příchodu jezuitů do Znojma šlo přes 200 přátel a členů

kongregací v průvodu se vzkříšeným tělem Kristovým a studenti hráli hru o vzkříšení. Pro

takovéto množství aktivních účastníků her musely být připraveny odpovídající podmínky.

Některé sodality a kongregace také prováděly pravidelné vizitace ve škole.

a kontrolovaly její učební výsledky 537 Studentská sodalita měla v kostele Sv. Jana Křtitele

svůj vlastní malý oltář. Jejím členem také Michael Ferdinand, hrabě z Althannu, syn

Michaela Adolfa, fundátora koleje. Michael Ferdinand sám navštívil Řím a dosáhl toho,

že generál P. Mutio Vitellesco v roce 1628 předával znojemské škole římský diplom.538

532Zdeněk Orlita, Non multi sed boni, Mariánské sodality při jezuitské koleji Sv. Jiří v Opavě v 17. – 18. stol a vývoj v otatních částech olomoucké diecéze., in Tomáš jiránek- Jiří Kubeš ( edd.) Světská a církevní sdružení a jejich role v kulturních a společenských strukturách od středověku do moderní doby ( pardubické bienále 29. – 30. dubna 2004 ), Pardubice 2005, s.103 – 140ě 533 Wilhelm Kratz, Aus alten Zeiten, Die marianischen Kongregationen in den Löndern deutscher Zunge, Ihr werden und Wirken von 1575 bis 1650, Wien 1970 534 AMB, A 135, s. ….., rok 1628, 2010/01/20/6583 535 AMB, A 135, str. 33, 1626 , 2010/01/25, 6829 536 AMB, A 135, kronika s. 371, 2010/01/25/7259 537 AMB, A 135, str. 33 538 AMB, A 135, s. 43

155

Ve Znojmě byla zřízena škola nižší , která zde fungovala již roku 1627, tedy tři roky po

uvedení jezuitů do Znojma.539 Počet studentů se zvyšoval , takže kolem roku 1730 studovalo

již ve znojemské škole kolem 250 studentů. Mé omezené časové možnosti a také znalosti

latiny, mi nedovolili prostudovat podrobně obsáhlou kroniku, která krásně popisuje

společensky aktivní jezuitské působení ve městě a činnost všech kongregací, sodalit, coet i

bratrstev.

Kromě místních sodalit a bratrstev a jejich pravidelných schůzek, se v jezuitské koleji

také pravidelně scházeli donátoři. Zpočátku to byla pravidelná setkání jezuitů se všemi

donátory, později spíše soukromé rozhovory nebo velké oslavy, které jezuité pro své

donátory v pravidelných intervalech pořádali.

Život v koleji a život koleje ve vztahu k jejímu širšímu okolí, tj. městu, vlastním

farnostem , ostatním řádům a farnostem, sousedním panstvím a jejich majitelům

a potencionálním i skutečným donátorům, byl těmito spolky a sdruženími velmi ovlivněn.

Když chci představit společenské aktivity znojemských jezuitů nemohu opominout

znojemské jezuitské divadlo. Znojmo bylo svým jezuitským divadlem téměř proslulé. 540

První zmínky o jezuitském divadle ve Znojmě najdeme v kronice již v roce 1628, kdy

studenti hráli hru na tribuně postavené za pomoci znojemského senátu a účasti Vídeňského

profesního domu. 541 Společné motlitby a zpěvy , velkolepé slavnosti doprovázené

divadelními hrami s různou náboženskou tématikou, byly prestižními záležitostmi. Jezuité

od svých mecenášů očekávali spoluúčast nejen na stavbách, ale také a to především na

provozu školy a semináře. Žádná divadelní hra se neobešla bez finančního zajištění nějakým

mecenášem. Odměnou dárcům byla obecná úcta a vážnost, kterou dotací těchto veřejně

prospěšných akcí získávali. Vzájemná vazba mezi mecenáši koleje a znojemskou kolejí byla

velmi těsná. Jezuité svým mecenášům projevovali patřičnou úctu a veřejně je oslavovali

nejen po jejich smrti, ale ještě za jejich života. V divadelních hrách kromě obsahu hry,

neopomněli oslavit příkladný život svých mecenášů a fundátorů těchto představení.

Největšími a věrnými fundátory těchto aktivit byli členové rodiny z Althannu. Jako příklad

mohu uvést jen jeden zápis z mnoha podobných ve znojemské jezuitské kronice, tentokrát

z roku 1685, kdy jezuitští studenti hráli pro přátele divadelní komedii a jako jejího fundátora

uvádějí Michaeala Adolpha, vévodu z Altannu a Grusbachu.( Hrušovan).542 Pro znojemské

jezuitské divadlo bylo dokonce v roce 1645 vybudováno otáčivé jeviště, které existovalo 539 AMB, A 135, kronika s. 29, 2009/12/15/024 540 Metoděj Zemek, Školní divadlo ve Znojmě, in Vlastivědný sborník , sv. 6, Brno 1970, s 68 -75 541 AMB, A 135, kronika s. 45, 2010/01/25/6854 542 AMB, A 135, jezuitská kronika, s.

156

ještě na přelomu století. Mechanismus takového jeviště je popsán také v jezuitské kronice.

Divadelní komedie byly většinou na náboženské téma nebo na téma ctnosti a mravnosti. Tyto

hry zpočátku uváděny v létě v zahradě, uzpůsobené pro letní slavnosti, při špatném počasí

v aule školy, později byly pravděpodobně přeneseny do zahrady kostela vybavené

dostatečným počtem chráněných míst pro nejvznešenější návštěvníky. 543

Všechny oslavy měly svůj pevný řád, kterému podléhaly všechny ceremonie

i efemérní architektura. Průběh každé oslavy byl tak důležitý, že byl do nejmenších

podrobností zaznamenán. Vyčíslen byl počet účastníků, trasa průvodu, skladba orchestru atd.

Ve znojemské jezuitské kronice, je takovýmto událostem věnován mnohonásobně větší počet

stran, než je věnován stavbám.544 Příležitost pro stavbu efemérní architektury byla v koleji

každý rok a podle toho, co jezuité píší, tato architektura byla nákladná .

Vděčnost svým fundátorům projevovali jezuité nejen jejich náležitou oslavou, ale také

půjčkami, mnohdy nemalých částek a často pak museli velmi dlouho čekat, než byla půjčka

splacena. Např. hraběti Michaelu Janu z Althanu poskytli jezuité v roce 1679 půjčku 17000

zlatých a ještě v roce 1721 se tehdejší rektor Weindinger tázal někoho ve Vídni, jak je to se

splácením althanské půjčky. 545

Znojemští jesuité také často mnohé pomocné stavby řešili za finanční spoluúčasti

města. To sebou ovšem přinášelo nevýhodu zasahování do interních stavebních záležitostí

koleje. Z městských prostředků byl například hrazen tzv. jezuitský vodovod, který kromě

města zásoboval vodou také kolej a seminář.

Život koleje ovlivňovali také četné spory o panství a majetek, např. spory s Loukou

o mlýn ve Starém Šaldorfě a jez na Dyji v blízkosti Louky, který v pravidelných intervalech

praskal, spor s hradem a městem, respektive s císařskou komorou o les Burghotz, který

vyvstal po smrti Ferdinanda II, byl řešen až do 20. let 18. století. Velkou zátěží byla v 17.

století také neustálá přítomnost vojska ve městě a v koleji .

Další starost, která jezuity ve městě velmi zatěžovala, byl špitální kostel sv. Alžběty,

který jezuité spravovali. Ke kostelu a špitálu patřil také karcer. Jezuité převzali péči

o nemocné a chudé právě v onom městském špitále, kde měli také mimo jiné povinnost

pečovat o vězně a doprovázet je na jejich poslední cestě, připravit je na ni a poskytnout jim

duchovní péči. Jezuité si ostatně často stěžovali konsistoři i městské radě, že je tato péče

543 Metoděj Zemek, Školní divadlo ve Znojmě, in Vlastivědný sborník , sv. 6, Brno 1970, s 68 -75 544 AMB, A 135, kronika s. 91 - 95 545545 MZA, E 33, AA, p.č.154, hraběnce Ludmile ze Šternberka v roce 1654 rovněž 17 000 zlatých. E 33, 8 D, p.č. 157

157

nesmírně zatěžuje. 546 Jakým způsobem se na této péči podílelo město není zcela jasné.

Podrobným studiem pramenů, včetně městských knih bychom snad mohli zjistit, jak

fungovala správa tohoto zařízení před branami města a jak bylo financováno. Nebylo to ale

možné v rámci této diplomové práce. Je však jasné, že jezuity stála tato činnost nejen mnoho

sil, ale i mnoho finančních prostředků.

Kromě majetkových sporů se často řešily také spory náboženské. K těmto sporům

se dochovala také bohatá korespondence.547 Často musela spor řešit až olomoucká konsistoř.

Spory o různá privilegia, převážně s kapucíny a dominikány, se táhnou celou historií

znojemských jezuitů a jistě odváděly koleji nemalé finanční prostředky.

Dalším problémem znojemských jezuitů bylo téměř celé jedno století trvající neustálé

a opakované napadání jejich fundace. Netýkalo se jen sporného lesa Burgholtz a mlýna

ve Starém Šaldorfě, ale i místa, kde měli jezuité kolej. To jim zcela určitě z hlediska staveb

svazovalo ruce. Donutilo je to ale velmi pečlivě ukládat všechny doklady týkající se darů,

koupě apod.. Zabezpečení dokladů bylo tak důležité, že o něm Jáchym Lenk podával dlouhou

zprávu a podrobně vypisoval, jak zabezpečení provedl. Pečlivě vedený a dobře zabezpečený

archiv byl důležitější než stavba sama.

Kolem Znojma měli jezuité několik svých hospodářství. Byl to les Burgholtz, ves

Přímětice, Mlýn v Šaldorfě, zahrada v Leskách, zahrada v Gránicích a zahrada nad Horní

bránou, kterou získali nejpozději. Ve všech hospodářství měli postavené villy suburbany.

Místa sloužila k rekreaci i k hospodaření a byly zde všude villy v palládiánském slova smyslu,

hospodářské a rekreační objekty. Výjimkou byla jen příměstská villa nad Horní bránou, která

plnila funkci pouze společenskou, jak jsme viděli v předchozím textu. 548

Tímto shrnutím jezuitských aktivit ukončím svoji historii stavění jezuitské koleje ve

Znojmě. Uváděla jsem je proto, že to byly právě tyto aktivity, které vytvářeli jezuitský

způsob života, kterým byly ovlivňovány a limitovány všechny jezuitské stavby. V této

otevřenosti světu a jeho dění, v připravenosti k dialogu , v diskuzi a ve schopnosti předávat

zkušenosti svým nástupcům, spočíval jezuitský úspěch a základ jejich „ noster modus“ .

546 NA,fond jezuitka, III, karton 210 547 AMB,A 135, k záležitosti karceru viz. kronika s. 143 a 143, 144 , 145 a NA, jesuitika IIIo, poř.č. 500, č. kartonu 210, spor s kapucíny viz NA, tamtéž 548 AMB, A 135, kronika s. 27- první villou byla villa v Příměticích, kterou jezuité získali již při fundaci v roce 1624 a kterou potom dále rozšířili v onen rozsáhlký statek, který se zde anchází dodnes.

158

Seznam zkratek:

ARSI Archivum Romanun Societatis Jesu

ONB Österreichische National Bibliothek

NA Národní archiv

MZA Moravský zemský archiv

NK Národní knihovna

ORST Oddělení rukopisů a starých tisků

JMM ve Znojmě Jihomoravské muzeum ve Znojmě

SokA Znojmo Státní okresní archiv Znojmo

SPFFBU Sborník prací filozofické fakulty brněnské

univerzity

SHP Stavebně historický průzkum

LA Litterae Annuae

159

Literatura:

• Gauvin Alexander Bailey, Le style Jésuite ń existé paś: Jesuits Corporate Culture and

the Visual Arts, The jesuits in Europe, in John W. O'Malley, ed., The Jesuits, cultures,

scienses and the arts, 1540 – 1773, Toronto 1999,

• Pavel Balcárek, Kongregace pro šíření víry v době třicetileté války ( její působnost,

organizace, chod kanceláře a archiv) in SPPFBU, C50, Brno 2003

• Tomáš V. Bílek, Statky a jmění kollejí jesuitských, klášterů, kostelů, bratrstev a jiných

ústavů v království Českém od císaře Josefa II. zrušených, Praha 1893, s.114 – 116

• Richard Bösel , Jesuitenarchitektur in Italien (1540–1773), Teil 2: Die Baudenkmäler

der mailändischen Ordensprovinz, Rom 2009

• R. Bösel, Grunstazfragen und Fallstudien zur Jesuiten Bautypologie, in Jesuiten in

Wien, Wien 2003, s. 200-209

• Jarmila Červená, Piaristé a kostel sv, Jana křtitele v Mikulově, Regiom, Mikulov 2008

• Lenka Češková, „Collegii Societatis Jesu conceptus, et ideae" Plánování, výstavba a

funkce jezuitských kolejí v Opavě a v Jihlave ve druhé polovině 17. a na počátku 18.

století – diplomová práce, Brno 2005,

• Ivana Čornejová, Tovaryšstvo Ježíšovo v Čechách, Praha 1995

• Jaroslav Dřímal, Tribunální dům a křídlo pro zemský výbor , in Zemský dům v Brně.

Brno 1947. s., 72- 78. a příloha č. 1 a 17

• Jiří Eliáš, SHP kostela Sv. Michala, Znojmo 1995

• Anna Fechtnerová, Rectores collegiorum Societatis lesu in Bohemia, Moravia ac

Silesia usque ad annum MDCCLXXIII iacentum. Pars II. Pragae MXMIII.

• Petr Fidler, K architektuře středoevropského Seicenta, in Ars, 1994, č. 2,

• Petr Fidler, Architektur des seicento, Baumeister Architekten und Bauten des Wiener

Hofkreises, Innsbruck 1990.s..63- 123

160

• Petr Fidler, Zum Mäzenatentum und zur Bautypologie der mitteleuropäischen

Jesuitenarchitektur, in: Herbert Karner-Werner Telesko (edd.), Jesuiten in Wien, Wien

2003.

• Dušan Foltýn a kol., Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha, 2005.

• Francis Haskell, , Patrons and Painters; Art and Society in Baroque Italy. Yale

University Press., 1980

• Herbert Haupt ., Kultur- und kunstgeschichtliche Nachrichten vom Wiener Hofe

Erzherzogs Leopold Wilhelm in den Jahren 1646- 1554, in Mitteilungen des

Österreichischen Staatsarchives,33/ Wien 1980, s.346-355

• Mojmír Horyna, Barokizace pasovského dómu. Luragovo dílo na rozhraní raného a

vrcholného baroka a česká architektura kolem roku 1700, Umění Lil, 2004, s. 218 -

230.

• Anton Hübner , Znaims Geschichtliche Denkwürdigkeiten, Zweite Abtheiling,, Znaims

Klöster, Kirche und Bildungs: Anstalten,Gewidmet dem löblichen Magistrate der K.

Kreisstadt Znaim , Znaim 1846,

• Jaroslav Jíra, Plány naších jesuitských kolejí a kostelů v Bibliothequě Nationale

v Paříži, in Památky archeologické XXXIV, 1924-1925,

• Tomáš Jeřábek, Jiří Kroupa a kol., Brněnské paláce, stavby duchovní a světské

aristokracie v raném novověku, Brno 2005, zde zejména raná období staveb,

dietrichsteinského knížecího paláce a zemského stavovského domu

• Herbert Karner, Die drei Wiener Bauanlagen der Jesuiten: Topographie und Wirkung,

in Die Jesuiten in WienZur Kunst- und Kulturgeschichte der österreichischen

Ordensprovinz der "Gesellschaft Jesu" im 17. und 18. Jahrhundert, Wien 2003

• Tomáš Knoz, Morava a Dietrichstein- země a osobnost, in Kardinál František

z Dietrichsteina a jeho doba, Sborník z XXIV mikulovského sympozia, Mikulov

2006, s. 7 – 26

• Wilhelm Kratz, Aus alten Zeiten, Die marianischen Kongregationen in den Löndern

deutscher Zunge, Ihr werden und Wirken von 1575 bis 1650, Wien 1970

• Alois Kroess, Geschichte der Boemischen Provinz der Gesellschaft Jesu, B1,

Geschichte der ersten Kollegien in Boehmen, Moehren und Glatz von ihrerr

Gruendung bis zu unrer Auloesung durch die Boehmisen Staende 1556-1619, Wien

1910

161

• Alois Kroess, Geschichte der boemischen Provinz der Gesellschaft Jesu, BII, Beginn

der Provinz, des Universitätsstreites und der katholischen Generalreformation bis zum

Frieden von Prag 1635 , Wien, 1927,

• Alois Kroess, Geschichte der boemischen Provinz der Gesellschaft Jesu, BII , Die

Böhmische Provinz der Gesellschaft Jesu unter Ferdinand III (1637-1657)

Wien, 1938

• Jiří Kroupa, Proměny moravskokrumlovského zámku v době renesance a baroka, in:

Zdeněk Fišer (ed.), Moravský Krumlov ve svých osudech, Brno - Moravský Krumlov

2009, s. 265-276

• Jiří Kroupa: Počátek nového stylu na Moravě: rok 1650 nebo 1660? , Historická

Olomouc XIII, Olomouc 2002

• Jiří Kroupa, Zámek Valtice v 17. a 18. století., in : Kordiovský Emil (ed.), Město

Valtice. : Valtice 2001.

• Jiří Kroupa, Umělci objednavatelé a styl na Moravě doby Barokní, in V zrcadle stínů,

Morava v době baroka 1670 – 1790, Renes- Brno 2003

• Ivo Krsek,Zdeněk Kudělka ,Miloš Stehlík, Josef Válka, Umění baroka na Moravě a ve

Slezsku. Praha 1996.

• Zdeněk Kudělka, Architektura 17. století na Moravě, in: Rudolf Chadraba (ed.) Dějiny

českého výtvarného umění 11./ 1. Od počátků renesance do závěru baroka, Praha

1989

• Evonne Levy , Propaganda and the Jesuit baroque, Toronto 2004

• Evonne Levy, Das jesuitische der jesuitischen Architektur, in H. Karner – W. Telesco

(Hg), Jesuiten in Wien, Zur Kunst- und Kulturgeschichte der österreichischen

Ordensprovinz der "Gesellschaft Jesu" im 17. und 18. Jahrhundert, Wien 2003

• Dobroslav Líbal, , Lubomír Havlík, Znojmo, městská památková rezervace, Praha1961

• Thomas M. Lucas , SJ, Spirit, Style, Story, , in Thomas M. Lucas SJ, Peter

Canisius: Jesuit Urban Strategist, Chicago, 2002. s. 283 – 302

• O’Malley, John, Gauvin Alexander Bailey, Stephen Harris, T. Frank Kennedy, ed.

The Jesuits: Cultures, Sciences, and the Arts, 1540–1773. Toronto - Buffalo - London

2006.

• Věra Naňková, Barokní plány v moravských jezuitkách, in HO 5, Brno 1985, s. 223-

229

162

• Věra Naňková, K typologii české sakrální architektury 17. století in Umění XXXIV, s.

134- 143

• Petra Nevímová, Barokní kostel, chrám Boží nebo sbírka uměleckých předmětů. In

Architektura v prostoru a čase, Časopis Souvislosti 1/2001

• Petra Nevímová, Novoměstská jezuitská kolej a kostel sv. Ignáce v Praze in: Pražský

sborník historický XXX/1998, s. 151-186,

• Petra Nevímová, Ikonografický program původní výzdoby jesuitského kostela sv.

Ignáce. Umění XLV, 1997, č. 2, s. 186-201

• Zdeněk Orlita, Non multi sed boni, Mariánské sodality při jezuitské koleji Sv. Jiří v

Opavě v 17. – 18. stol a vývoj v otatních částech olomoucké diecéze., in Tomáš

Jiránek- Jiří Kubeš ( edd.) Světská a církevní sdružení a jejich role v kulturních a

společenských strukturách od středověku do moderní doby ( pardubické bienále 29. –

30. dubna 2004 ), Pardubice 2005,

• G.M. Pachtler S.J., Ratio Stuidiorum et institutiones scholastice Societatis jesu per

germaniam olim vigenes collectae, Berlin 1887 -1894

• Ivana Panochová, Na prahu baroka, k typologickým a slohovým problémům moravské

architektury v letech 1620-1650, in Acta Universitatis Palackiane Olomoucuíensis ,

facultas Philosophica, Moravica 3 – 2005, Olomouc 2005, s. 107-124

• Luciano Patetta / St. Della Torre (Hrsg.), L'architettura della Compagnia di Gesù in

Italia XVI. & XVII secolo. Atti del convegno, Milano 1990.

• Martin Pavlíček, Šalamounův chrám v české barokní architektuře. HO XIII. Konec

švédské okupace a poválečná obnova ve 2. polovině 17. století 2000, uspořádali

Martin Elbl a Milan Togner, Olomouc 2002.

• August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in kunstgeschichtlichen Beziehungen.

IV. Band, Wien 1904.

• Jean Vallery – Radot , Le recueil de plans d’edifices de la Compagnie de Jésus

conservé a la Bibliotheque Nationale de Paris. Paris 1960

• Václav Richter, Bohumil Samek, Miloš Stehlík, Znojmo,in manýristické zásahy do

struktury jádra, Praha 1966,

• Václav Richter,Zdeněk Kudělka, Die Architektur des 17. und 18. Jahrhunderts in

Mahren. SPFFBU F 16, Brno 1972

• Clare Robertson, Two Farnese cardinals and the Question of Jesuit Taste, in: John W.

O' Malley, S.J. - Gauvin Alexander Baily - Steven J. Harris - T. Frank Kennedy, S.J.:

163

The Jesuits. Cultures, Sciences, and the Arts. 1540 -1773, Toronto - Buffalo - London

1999,.

• Václav Ryneš, Umělci a umělečtí řemeslníci, jesuitští koadjutoři v barokní době.

Umění 6, 1958, s. 402-410.

• Ignatz von Schönfeld, Die Grafen von Breuner in Adelsschematismus der

Österreichischen kaiser Staates, sv. 2,Wien 1824

• Franz Joseph Schwoy, Topographie vom Markgrafthum Mähren. 3. Band. Prerauer,

Znaymer und Iglauer Kreis. Wien 1793-1794. s. 219-220

• Jeffery Chipps Smith,. Sensuous Worship: Jesuits and the Art of the Early Catholic

Reformation in Germany. Princeton, 2002.

• Josef Svátek, Organisace řeholních institucí v českých zemích a péče o jejich archivy.

Zvláštní příloha k SAP XX, 1970, č.2, s. 505-624, Jesuité s. 565 - 582.

• Prokop H. Toman, Nový slovník českých výtvarných umělců. Svazek 1. Praha 2000.

• Wernech Weisbach, Der Barock als Kunst der Gegenreformation, Berlin 1921

• Pavel Vlček .- Ester Havlová, Praha 1610-1700 : Kapitoly o architektuře raného baroka,

Praha 1998.

• Pavel Vlček (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách,

Praha 2004.

• Vít Vlnas (ed.), Sláva barokní Čechie. Umění, kultura a společnost 17. a 18. století , I.

Praha 2001.

• Julius Wisnar, Über einige hervorragende Persönlichkeiten, welche am Znaimer

gymnasium in der Zeit von 1624 dis 1850 wirkten ader mit der Anstalt im

zusammenhange standen. In Znaimer Gymnasium, Znaim 1913

• Rudolf Wittkower, Irma B. Jaffe, Baroque Art: The Jesuit Contribution. New York:

Fordham 1972.

• Gregor Wolny, Die Markraftschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch

geschildert, III band, Brünn, 1837, s. 41-42

• Gregor Wolny , Kirchliche Topographie von Mähren meist nach Urkunden und

Handschriften, Brünner diöcese , Band 4 , Brünn 1861, s. 106-110

• Thomas Winkelbauer, Fuerst und Fuerendiener Gundaker von Liechtenstein, ein

oesterreicheischer Aristokrat des konfessiellen zeitalter, Wien, Muenchen, Oldebourg,

1999

164

• Metoděj Zemek, Školní divadlo ve Znojmě, in Vlastivědný sborník , sv. 6, Brno 1970,

s 68 -75

Literatura z internetu:

• Jiří. Kroupa, Kunst, Mäzenatentum und Gesellschaft in Mähren 1620-1650. In

Bussmann, Klaus / Schilling, Heinz (Hrsg.): 1648 - Krieg und Frieden in Europa.

Textband II.: Kunst und Kultur (26. Europaratausstellung). Münster - Osnabrück :

1998, http://www.lwl.org/westfaelische-

geschichte/portal/Internet/finde/langDatensatz.php?urlID=481&url_tabelle=tab_texte1

5.4.2010

• Carlo Borromeo, Instructions fabricate et suppellectililis ecclesiasticae, 1577 ,

informace čerpány z http://www.memofonte.it/home/files/pdf/scritti_borromeo.pdf,

20.6.010

• Petr Fidler, Giovanni Battista Carlone - Ein italienischer Beitrag zur

Kulturintegration des Donauraumes., in Kulturintegration des Donauraumes :

http://www.civic-

edu.net/main.php?themesdir=default&modul=modNews&ID=de235a3675d99367fd15

8a358086440ee8&par=newsID;75, 21.5.2010

• Constitutiones Societatis Iesu, anno 1558, Rom in aedibus Societatis Jesu , Reprinted

from the Originál Edition with an Apendix containing a Translations and Several

importand Dokuments, Caecum scelus omne- Virg., London 1837

http://books.google.cz/books?id=2GkEAAAAQAAJ&pg=RA1-PA80&lpg=RA1-

PA80&dq=general+Congregation+of+1558& 24.4.2010

• http://www.memofonte.it/home/files/pdf/scritti_borromeo.pdf,, 24 4.2010

• http://archiv.ub.uni-marburg.de/diss/z2000/0400/html/Htmlpro/Kolleg/Grafik/Bau.htm, 12.10.2010

• http://www.collegium.cz/index.php?menu=archiv/slavnosti%20jh&page=adamziv, 20.6.2010,

165

Seznam obrazových příloh : Obr. 1 Plán kostela ze znojemského jezuitského archivu v MZA, E 33.

/2009/11/10/5825/ – s. 32

Obr. 2 Situace prostoru jezuitské koleje tak jak vypadal v roce 1825, tj. zhruba 40 let

po odchodu jezuitů ze Znojma. - s. 37,103

Obr. 3 Situace prostoru jezuitské koleje z roku 1825, s vyznačením domů, které

jezuité získali fundací - s. 37, 101

Obr. 4 Situaci z roku 1825 s vyznačením domů a gymnázia – s.47 , 101

Obr. 5 Stránka z kroniky z roku 1633 / 2009/12/15/044/ – s. 46

Obr. 6 Situace z roku 1825 s vyznačením pravděpodobného místa stavby školy

s refektářem. /2010/05/24/8856/ - s. 47

Obr. 7 Situace z roku 1825 s vyznačením semináře, s. 55

Obr. 8 Situace z roku 1969, kdy byla mimo zaměřena podzemní trasa ze sklepa

semináře do cellária koleje pod ložnicí prokurátora - s. 56 .

Obr. 9 Smlouva s tesařem na podlahy v nové koleji z roku 1669 - s. 58

Obr. 10 Situace s roku 1825 s vyznačením toho co nyní v roce 1669 vlastnili jezuité -

s. 48, 61, 99

Obr. 11 Plán A 8 /2010/06/03/8892/ – s.48, 62, 85, 86

Obr. 12 Plán A 1 /2009/07/29/4442/– s. 66,113

Obr. 13 Plán A 2 /2009/07/29/4461/ – s.68,113

Obr. 14 Plán A 3 /2009/07/29/4444/ – s. 68,

Obr. 15 Plán A 4 /2009/07/29/4527/ – s.68

Obr. 16 Plán A 5 /2009/07/29/4528/– s. 69

Obr. 17 Plán A 2a /2009/07/29/4458/ – s. 69

Obr. 18 Plán A 6 – levá půle /2009/11/10/5678/ - s. 72

Obr. 18 a Plán A 6 – pravá půle /2009/07/29/5678/– s.72

166

Obr. 19 Plán A 7 – /2009/11/10/4451/- s. 74, 85

Obr. 20 Delineace cesty z cellaria koleje pod ložnicí prokurátora do sklepa semináře

zhotovená Janem Textem. /2009/10/29/5489/ – s.76,90

Obr. 21 Situace z roku 1969 s vyznačením podzemní cesty jak byla v tu dobu

zaměřena. – s.77, 90.105

Obr. 22 Situace z roku 1815 s vyznačením nemovitostí, které jezuitům patřili kolem

roku kolem roku 1680 /2010/05/24/8856/ – s. 82

Obr. 23 Dopis Jáchyma Lenka o stavu koleje pravděpodobně z roku 1702 – s. 93

Obr. 23 a Pokračování předchozího, s. 93

Obr. 23 b Pokračování předchozího , s. 93

Obr. 24 Veduta Znojma Dismase z Hofferu - s. 99

Obr. 25 Dnešní půdorys kostela, tak jak jej zpracoval ve svém SHP Jan Eliáš. – s 106,

123 , 129, 137

Obr. 26 Kostel sv. Máři Magdaleny v Jindřichově Hradci.- s. 111

Obr. 27 Veduta Znojma z doby po zvýšení věže zobrazená n mapě Znojmě

v MZA /2010/05/24/8865/ - s. 115

Obr. 28 Patky chóru 2010/08/26/9436 – s. 117 , 130

Obr. 29 Odpověď císaře z 22.4.1644 na žádost Mathia Hartmanna o finanční

pomoc /2010/04/07/8195 - s. 118

Obr. 30 Půdorys opavského kostela delineovaný Řehořem Bohatým. - s. 123

Obr. 31 Delineace – ichnographie neznámého kostela z archivu brněnských jezuitů

( 2009/11/30/5844) - s. 123

Obr. 32 Delineace kostela Sv. Vojtěcha v Opavě od neznámého autora - s. 123

Obr. 33 Zpovědnice z kostela Sv. Michala / 2010/08/26/9377/ – s. 128

Obr. 34 Loď kostela Sv. Michala se zalamovanou zdvojenou římsou a pilastry. –129

Obr. 35 Pohled na voluty vystupující nad boční kaple kostela Sv. Michala

/210/08/26/9450/ - s. 129

Obr. 36 Veduta Znojma z roku 1688 - s. 130,142

Obr. 37 Pohled na přízední pilíře kostela Sv. Jana Křtitele v Náměšti nad Oslavou

s. 130

Obr. 38 List z kroniky AMB, A 135, kronika s. 216, 2010/01/25/7096 - s. 131

Obr. 39 Poslední kaple s exederovým prohloubením , 2010/08/26/9407/ s. - 131

Obr. 40 Lavice v kostele sv. Michala lavic /2010/0/26/9415/ - s. 132

Obr. 41 Lodi kostela s oblouky kaplí / 2010/08/069440/ s. – 138

167

Obr. 42 Pohled na průčelí kostela Sv. Františka a Sv. Ignáce v Březnici – s. 142

Obr. 43 Letner kostela sv. Michala /2010/08/26/6439/ - s. 145

Obr. 44 Portál kostela sv. Michala / 2010/08/269460 / - s. 145

Obr. 45 Kaple sv. Jana Nepomuckého /2010/05/26/9463 / - 146

Obr. 46 Smlouva s Mathiasem (Georgem) Kollem na zastřešení Božího domu Sv.

Michala /2099/10/29/5525/ - s. 147

Obr. 47 Hlavice pilastrů v kapli sv. Kříže / 2010/08/26/9427/ s. 147

Obr. 48 Průčelí jezuitské koleje od náměstí Prokopa Diviše, s. 106

Obr. 49 Kolej od kostela sv. Michala , s. 106

Obr. 50 Nejnižší etáž průčelí kostela sv. Michala , s.107

Obr. 51 Průčelí kostela sv. Michala, s. 107

Obr. 52 Pohled na hlavní oltář kostela sv. Michala , s. 132

168

Obr.1: Ichnographie kostela ze znojemského jezuitského archiv, . s. 32

169

Obr. 2: Situace z roku 1825, zhruba 50 let po odchodu jezuitů ze Znojma. s. 37

Modrá čára vyznačuje přibližný prostor, který jezuité opouštěli v roce 1775

Obr3: Situace z roku 1825 s vyznačením toho, co jezuité získali fundací v roce 1624.

Kostel zůstává nevyznačen s. 37, 101

170

Obr. 4: Situace z roku 1825 s vyznačením toho, co pravděpodobně získali jezuité

koupí mezi lety 1629 – 1630. Část pravděpodobných nově získaných nemovitosí je vyšrafovaná.

171

Obr. 5: Stránka z kroniky z roku 1633 . s.48

172

Obr. 6: Situace s vyznačením pravděpodobného prvního gymnázia

, které jezuité zřídili pod kolejí, do domů vlevo pod kostelem přenesli seminář z dolního náměstí

Obr. 7: Situace z roku 1825 se šrafováním semináře,

který získali jezuité roku 1663, s. 55

173

Obr. 8: Situace z roku 1969. zpracovaná tehdejším OSP pro rekonstrukci domu na Horním náměstí 10, bývalého

semináře . je zde vidět trasa cesta vody, téměř přesně tak, jak ji vytyčil v před rokem 1680 Jan Text, s. 56

174

Obr.9 : Smlouva s tesařem na podlahy v nové koleji z roku 1669, s. 58

175

Obr. 10: Situace z roku 1825 s vyznačením toho, co patřilo pravděpodobně

Jezuitům v roce 1669, po stavbě koleje a křídla s refektářem. Pod kostelem na levé straně byla již škola, pod ním dlouhé křídlo s refektářem

ještě níže pravděpodobně městský dům Jakoba Blasla – jezuitská mlýnice. Úplně dole na Horním námětí byl seminář.

176

Obr. 11: Plán A 8, s.48, 62, 85, 86

177

obr. 12: Plán A 1, s. 66

178

Obr. 13: Plán A2. s. 66,113

179

Obr 14: Plánek A 3,s. 68,113

180

Obr. 15: Plán A 4 , Řez ambitem s pohledem na východní křídlo koleje s. 68

Obr. 16 , Plán A 5, pohled na jižní průčelí koleje , s. 69

181

Obr. 17: Plán A 2a, variantní řešení k předchozí ichnographii A 2 ichnographie přízemí , s. 69

182

Obr. 18: Plán A 6, levá půle , s.72

183

Obr.18 a: Plán A 6, pravá půle, s. 72

184

Obr. 19: Plán A 7 s. 74,85

185

Obr. 20. Delineace cesty z cellaria koleje pod ložnici prokurátora do sklepa semináře, s. 76 a 90

Obr. 21: shodný s obr. 8.Pouze pro porovnání podzemních cest

první z konce 70 let 17 – obr. 19 století a tatáž cesta zaměřená v roce 1969

186

Obr. 22: Situace z roku 1815 s vyznačením nemovitostí,

které jezuitům patřily kolem roku 1680, s. 82

187

Obr. 23: Dopis Jáchyma Lenka o stavu koleje pravděpodobně z roku 1702, s. 93

Obr. 23 a: Pokračování předchozího, s. 93

188

obr. 24: Veduta Dismase z Hofferu,s. 99

189

Obr. 25: Fotokopie současného půdorysu kostela z SHP vypracovaného

PHDr. Janem Eliášem, v roce 1995, s. 31, 106,123, 129, 137

190

Obr. 26: Kostel sv. Maří Magdaleny v Jindřichově Hradci. s. 111

Obr. 27 : Veduta Znojma po zvýšení věže zobrazená na mapě Znojma v MZA s. 115

191

Obr. 28: patky chóru, s. 117 a 130

192

Obr. 29: Odpověď císaře na žádost Mathia Hartmana o finanční pomoc. , s. 118

193

Obr 30: . Půdorys opavského kostela delineovaný Řehořem Bohatým, s 123,

obrázek kopírován z diplomové práce Lenky Češkové

194

Obr. 31: Delineace –ichnographie neznámého kostela z archivu brněnských jezuitů , s 123

195

Obr. 32: Delineace kostela sv. Vojtěcha v Opavě ,s. 123,

fotokopie z diplomové práce Lenky Češkové

196

Obr. 33 Zpovědnice z kostela Sv. Michala , s. 128

Obr. 34: Loď kostela sv. Michala se zalamovanou zdvojenou římsou a pilastry , s. 129

197

Obr. 35: Pohled na voluty vystupující nad boční kaple kostela

Sv. Michala ve Znojmě, s. 129

Obr. 36: Výřez z veduty Znojma z roku 1688 ze sbírek v JMM ve Znojmě , s. 130, 142

198

Obr. 37: Pohled na přízední pilíře kostela sv. Jana Křtitele v Náměšti nad Oslavou, 130

obr. 38: List z kroniky s popisem obrazu Mater Amabilis , s. 131

199

obr. 39: Poslední kaple s exederovým prohloubením, s.131

Obr. 40: Lavice v kostele Sv. Michala , s. 132

200

Obr. 41: Loď kostela s oblouky kaplí , s. 137,138

Obr. 42:Pohled na průčelí kostela sv. Ignáce v Březnici, s. 142

201

Obr. 43: Lettner kostela sv. Michala, s. 145

Obr. 44: portál kostela sv. Michala , s. 145

202

Obr. 45: Kaple sv. Jana Nepomuckého před průčelím kostela sv. Michala s. 146

203

Obr. 46, Smlouva s Matthiasem Kollem( Georgem Kollem) na zastřešení Božího domu sv. Michala , s. 147

204

Obr. 47: Hlavice pilastrů v kapli sv. Kříže, s. 147

Obr. 48: Jezuitská kolej od náměstí Prokopa Diviše, s. 106

205

Obr. 49: Jezuitská kolej od kostela sv. Michala , s. 106

Obr. 50 : Přízemní etáž průčelí kostela Sv. Michala , s. 107

206

Obr. 51: Průčelí kostela Sv. Michala, s. 107

obr. 52: Pohled na hlavní oltář kostela sv. Michala , s. 132