fra

Giuseppe CulicchiaKolo, kolo mlýnský

Světová próza

Giuseppe Culicchia„Ahoj, Waltře! Bavíš se?“„Šíleně. A vy?“

fra.cz

fra

Giuseppe CulicchiaKolo, kolo mlýnský

Světová próza

1fra

2

Giuseppe CulicchiaKolo, kolo mlýnský

3

4

Giuseppe CulicchiaKolo, kolo mlýnskýPřeložila Iva Papírníková

5fra

6

Světová prózaGiuseppe CulicchiaKolo, kolo mlýnskýZ italského originálu Tutti giu per terra(Garzanti Libri, Milano 2004)přeložila Iva PapírníkováFotografie na obálce Radeq BrousilVydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2007 jako svou 47. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání první. Náklad 1000 výtisků

Czech edition © Agite/Fra, 2007Text © Garzanti Editore s. p. a., 1994, 1996, 2001, 2004 Garzanti Libri s. p. a.Translation © Iva Papírníková, 2007Cover photo © Radeq Brousil, 2007ISBN 978-80-86603-65-0

S podporou programu Evropské unie Culture 2000.With the support of the Culture 2000 programme.

Babille

7

8

Hungry darkness of livingWho will thirst in the pit?She spent a lifetime decidingHow to run from it

GHETTO DEFENDANT

COMBAT ROCK, THE CLASH, 1982

9

Děkuji Barbaře, Elisabette, Liz, Walterovi, Adě, Pier Vittoriovi,Giannimu, Eleně, Joeovi, Paulovi, Mickovi, Nickovi, Sidovi,Steveovi, Paulovi, Johnovi, Joeyovi, Johnnymu, Tommymu, DeeDee, Jellovi, Klausovi, D. H., East Bay Rayovi, Ernestovi, Fran-cisovi, Hankovi.

Tato kniha je dílem fantazie. Všechny osoby, příhody a naráž-ky v dialozích jsou vymyšlené. Jakákoliv podobnost se skuteč-nými událostmi nebo živými osobami je čistě náhodná.

10

První kapitola

11

1.Kolo, kolo mlýnský, za čtyři rýnský, kolo se nám polá-malo…

Koncem 80. let to opravdu vypadalo, že se svět conevidět poláme. A tak jsem čekal a točil se přitom po-řád dokolečka, den za dnem. Chodil jsem více méněpo stejné trase. Bez cíle. Každý den ty samé ulice. Tysamé výklady. Ty samé obličeje. Prodavači se dívali nalidi venku před obchody tak, jako se zvířata v ZOO dí-vají na turisty. V porovnání s nimi jsem se cítil svo-bodný. Měl jsem ale jenom svobodu nic nedělat.

Ulice Po, náměstí Castello, ulice Roma. NáměstíSan Carlo, ulice Carlo Alberto, ulice Lagrange. UliceCarignano, náměstí Carlo Alberto, ulice Po. A pakznovu: náměstí Castello, ulice Roma, náměstí San Car-lo. Pořád. Den po dni. Kilometr po kilometru. Done-konečna. Podrážky mého jediného páru bot se celéošoupaly. Při chůzi jsem se snažil co nejméně dotýkatnohama ulice, ale dařilo se mi jenom poskakovat. Ne-chtěl jsem pracovat jako prodavač. Nechtěl jsem dělatkariéru. Nechtěl jsem se zavřít do klece. Ale zatím by-lo mojí klecí město. Jeho stále stejné ulice byly mýmlabyrintem. Nebylo tam jediné stéblo, kterého bych semohl chytit. Nebylo tam už nic nového k vidění.

2.Jednoho dne jsem dostal doporučený dopis od vo-jenského okrsku. S několikaletým zpožděním si všim-li, že mě nikdy nepozvali na odvodovou zdravotní pro-hlídku.

Lékař, který mě měl vyšetřit, přerušil četbu „TrottoSportsman“ čtvrt hodiny nato, co jsem k němu do or-dinace přišel.

12

„Jaký máš tlak?“ zeptal se mě.„Nevím, pane. Nikdy mi ho neměřili.“„Ve tvém věku mají všichni perfektní tlak.“„Všichni?“„Všichni, úplně všichni. Nemá smysl ho měřit.“ Ně-

co napsal do mojí složky. Se stejnou svědomitostí mivyšetřil zrak, moč a krev.

„Dobře,“ řekl, „považuj se za schopného odvodu.“Návštěva netrvala víc než dvě minuty. Bylo jasné, že

se snažili dohnat ztracený čas.Byl jsem na odchodu, ale na dveřích jsem si všiml

plakátu. Šlo o konkursní řízení k doplnění počtu ka-detů. Snad je po tom všem tady možnost něco z tohozískat, pomyslel jsem si.

„Jaké jsou požadavky pro účast v konkursu?“ zeptaljsem se konkurenta Alberta Schweitzera. Právě seznova začetl do článku nazvaného OTTO BRUNGAL SP-

RINTUJE VE SPRÁVNÉ CHVÍLI. OHROMUJÍCÍ NÁVRAT.

„Generály v rodině máš?“„Ne.“„Radní, ministry, tajemníky stran?“„Taky ne.“„Biskupy, kardinály, kněze?“„Ani zdání.“„Tak to vzdej. Jsou to zmanipulované závody. Nebyl

bys zařazen ani na start.“

3.Potom jsem se dozvěděl, že pro toho, kdo chce dělatcivilkáře, existuje něco jako plat. Odpovídá tomu, ko-lik stát vydá za jednoho vojáka. Tu částku si už dobřenevybavuju. Muselo to být něco kolem 300 tisíc lirměsíčně. Kluci v šedozeleném vedli poněkud spar-tánský život. Jejich čistý plat bez stravy, oblečení a uby-tování se smrsknul na pouhých 60 tisíc lir. Možná pá-

13

chali sebevraždy i kvůli tomu. Trochu jsem si to spo-čítal. Jídlo nebyl problém, protože jsem jedl málo.Rodiče mě zatím z domu nevyhodili. Něco na sebejsem ještě měl. Rozhodl jsem se pro civilní službu.Každý člověk má svojí cenu. Mně stačilo zbývajících240 tisíc lir.

4.SC – Sdružení civilkářů – sídlilo v jednom suterénuna kraji města. Na autobusovou zastávku někdo spre-jem napsal: PŘEDMĚSTÍ – HNUS, ŠPÍNA, NEŠTĚSTÍ. Šeljsem podél chodníků, které přetékaly odpadky. Došeljsem k jednomu dvorku, kde se hádaly dvě rodiny.Muži, ženy a děti na sebe řvali z jednoho balkonu nadruhý nesrozumitelné nadávky. Za nimi byla na ma-ximum zapnutá televize. Sloužila jim jako zvukovýdoprovod. Suterén byl na konci dvora. Uvnitř jsemnašel pár kluků v sandálech. Měli vousy a dlouhé vla-sy. Standardní civilkáři. Já jsem měl hlavu vyholenoujako koleno.

„Tady uvnitř nacisty nechceme!“ zařval mi do obli-čeje ten méně nenásilný z nich.

„Neschvalujeme provokace, ať už přicházejí odkud-koliv,“ dodal druhý.

„Já teda osobně přicházím z ulice tam venku,“ řekljsem. „Chci nastoupit na civilku.“

„Kam chceš nastoupit?“ zeptali se mě oba.„Na civilku.“Ti dva se na sebe překvapeně podívali.„Ty chceš být civilkářem?“ jednohlasně zopakovali.„Ano, já ano. A vy?“„Zase se na sebe zadívali. Byli stejní. Vypadalo to, ja-

ko by se odrážel jeden ve druhém.„My jsme civilkáři,“ řekl mi ten, který se v hrubých

rysech trochu víc podobal Che Guevarovi. „Promiň

14

nám, že jsme tě tak napadli, ale spletli jsme si tě s jed-ním z mladých fašistů.“

Vyvedení z míry mi všechno vysvětlili. Měl jsem po-dat žádost na římském ministerstvu obrany s tím, žežádám o vykonávání civilní služby ve smluvní organi-zaci podle svého výběru. Speciální komise měla roz-hodovat o mém osudu. Žádost mohla přijmout, nebozamítnout. Organizaci změnit, nebo taky ne. Nebylodost dobře jasné proč. Možná losovali z došlé pošty ja-ko v televizních loteriích. Jasné bylo jediné, od civilníslužby chtěli odradit co největší počet lidí.

Do jedné složky si cheguevaristi poznamenali se-znam všech organizací, které měly smlouvu s minis-terstvem obrany. Rozhodl jsem se, že si pro začátekvyberu nejhorší místo, aby ti z komise nenašli nic hor-šího, za co by ho mohli vyměnit. Dlouho jsem pro-cházel seznam. Bylo tam všechno možné. Nemocnice,domovy důchodců, parky, knihovny. Číslo vedle kaž-dé organizace označovalo počet žádajících civilkářů,kteří si ho vybrali. V popředí zájmu byly Italia Nostraa WWF. Já jsem vsadil na naprosto nejméně populár-ní možnost: Přijímací extraunijní středisko neboliPES, to záleží na obecní správě.

5.Doma jsem hodil žádost na papír. Napsal jsem všech-no, co mi přišlo na mysl a týkalo se světového míru,hladu, nukleárních válek, solidarity a svobody. Vousa-té máničky v SC mě varovaly, abych neuváděl politic-ké pohnutky. Věc by byla automaticky zamítnuta a jáoznačen za potenciálního teroristu.

Po dopsání jsem si to veledílo znovu přečetl. Vy-padalo to jako článek z „Osservatore Romano“ s ob-vyklými žvásty. Dokázal jsem ale vyzdvihnout důvody,pro které chci jít na civilku, aniž bych se zmínil

15

o nezanedbatelných ekonomických výhodách celété záležitosti.

6.Na poště se ten den vyplácely důchody. Snažil jsem sezařadit do fronty, ale nikdo ze starců ji nerespektoval.Všichni do sebe šťouchali lokty, aby si udělali prostor,křičeli a kleli, až z toho ztráceli hlas. V civilizovanéspolečnosti západní, postmoderní, postindustriální,postcokoliv, když už jste se jednou stali neproduktiv-ními, skončíte takhle: vjíždíte si do vlasů pro zláma-nou grešli ze strachu, abyste jednou neskončili naulici. Teda pokud na ulici už nejste. Po několika ho-dinách jsem přišel na řadu.

„Podívejte, abyste mohl vyzvednout dědečkovu pen-zi, musíte mít plnou moc,“ řekla mi, ještě než jsem sezmohl na slovo, poštovní služba vtělená do podobymužského jedince kolem třicítky, obézního, s rodícíse pleší, s dlouhými vousy, kruhy pod očima, s rysy ru-šenými různými nervovými tiky a zcela evidentně napokraji nervového vyčerpání.

„Musím poslat doporučený dopis.“ Poštovní službazůstala na okamžik ochromena.

Potom se vzchopila. „Kam?“„Řím, ministerstvo obrany.“„Doporučuji vám expresní dopis.“„Dávám přednost doporučenému dopisu.“„Expres bohatě stačí.“„Poslouchejte, chci, aby tahle obálka odešla dopo-

ručeně, a ne expresně.“Na obličeji mu vybouchlo pár doplňkových tiků.„Bude vás to stát víc.“„Je mi úplně jedno, kolik to bude stát. Chci prostě

poslat doporučený dopis.“Poštovní otylec se ovládal jen stěží. Na obálku při-

16

dal razítko DOPORUČENĚ. Já jsem vyplnil doručenku,zaplatil a odešel. Zaměstnanec slzel.

Venku svítilo slunce. Napadlo mě, že se domů vrá-tím pěšky. Neměl jsem chuť smažit se v tramvaji. Kdyžjsem tak šel, viděl jsem se už jako propuštěný vojín nakonci své dvacetiměsíční civilní služby. Neměl jsemdělat nic jiného, než čekat na odpověď z Říma. Ze zá-kona maximálně tři měsíce.

7.Čekal jsem víc než rok.

Z nařízení ministerstva obrany jsem zatím nemělhledat práci. V takové situaci by mě stejně nikdo ne-zaměstnal. Předvolání mohlo přijít kdykoliv.

Fakt, že jsem nemohl pracovat, mě po pravdě řeče-no moc netrápil. Každý den jsem spal až do deseti ho-din. Pak jsem celý den četl Hemingwaye, Fitzeraldaa Ginsberga. Ale se svým otcem jsem se hádal každývečer.

„Děláš kulový,“ vykřikoval spolu s TeleMikem, kterýz televize zapnuté na maximum rozdával miliony, au-ta a kožichy.

„Musím čekat na odpověď z Říma.“„Ve tvým věku se lidi snažej dělat kariéru a ty nedě-

láš nic jinýho, než že čteš.“„Myslím, že knížky jsou důležitější než peníze.“„Jo, důležitější. Slovo kariéra se tvýmu synovi nelíbí,

nemám pravdu, ženo?“Moje matka nic neříkala. Ve skutečnosti mi slovo

kariéra nahánělo hrůzu. Uvědomoval jsem si, že jsemsynem dělníků a že se budu muset snažit, ale nechtě-lo se mi dělat kariéru, rozmačkaný ve vakuovaném ba-lení, stlačený mašinérií vytvořenou sice na míru, alene tak zrovna pro mě. Nebyla to námaha, co mi na-hánělo hrůzu. Byl to strach z toho, že sám sebe uvrh-

17

nu do vězení a potom svýma vlastníma rukama zaho-dím klíče tak, jak se to stávalo ve snech. Zato otec bylslovem kariéra posedlý. Nemohl si dovolit poslat městudovat na Bocconi, ale alespoň doufal, že se jed-nou stanu jedním z těch dílovedoucích, kteří ho veFiatu bytostně frustrovali. Prozatím jsme se každý denhádali před TeleMikem.

8.Co jsem tak čekal, napadlo mě, že bych se mohl za-psat na univerzitu. Vybral jsem si literaturu a filosofiia říkal jsem si, že to tam bude fajn. Všichni ambicióz-ní kariéristé, kteří snili o tom, že v dospělosti budoumanažery, se raději vrhali na ekonomii a obchod, in-formatiku nebo právo. Popromoční vyhlídky spole-čenského růstu mě nijak moc nezajímaly. Snad bylolepší studovat něco zajímavého spolu s ostatními lid-skými bytostmi, než se sejít ve stejných lavicích spolus mnoha budoucími žraloky v tmavošedém oblekua čtyřiadvacet hodin se soustavně učit tisíc a jedenzpůsob, jak obelhat bližního.

Peníze na zápis jsem si půjčil od mámy. Pak jsem sejednoho rána sebral a šel jsem na univerzitní sekreta-riát. Lidi ve frontě před přepážkou literatury a filoso-fie vypadali stejně jako ti před přepážkami práv, in-formatiky nebo ekonomie a obchodu. No, pomysleljsem si, během přednášek je poznám líp. Bude tu pl-no mladých básníků filosofů. Tý jó!

9.Univerzita – to byl jeden velký lichoběžník ze sklaa železobetonu, zrovna jako budova OSN, ale s tímrozdílem, že ležela na jedné straně, byla špinavá a oko-lo nebyl žádný New York. Na tom místě bylo všechno

18

šedivé: ocelová šeď, myší šeď, perlová šeď. Chodby by-ly šedozelené. Výtahy kouřově šedé. Stěny v auláchsvětle šedé. Jenom hovna, který schly na hajzlech ne-splachujících mladých básníků filosofů, byly hnědý.

10.Začal jsem chodit na přednášky. Dost brzo jsem zjistil,že stěží pár kurzů bylo opravdu zajímavých a že hlav-ním smyslem ostatních bylo, aby si studenti koupili conejvíc knih, které napsal profesor.

Bar naproti univerzitě byl neustále narvaný k prask-nutí, já jsem si ale tamní ceny dovolit nemohl. Vypa-dalo to, že všichni básníci filosofové mají víc peněznež já, nemluvě o kariéristech zapsaných na právech.Obvykle přijížděli ve svých novotou zářících toyotáchdopoledne kolem desáté, parkovali na zákazu a vrhalise k barovému pultu. Moje nástupy tak brilantní ne-byly. Vystupoval jsem z řinčící tramvaje, v bundě scho-vanou plechovku piva a obrovskou housku s gorgon-zolou, kterou jsem si přinesl z domova. Běhempolední přestávky jsem se potloukal po celé budověa hledal prázdnou aulu, ve které bych se mohl scho-vat a o samotě se najíst.

Jednou, když to vypadalo, že univerzita z množstvílidí vybuchne, jsem se se svou bagetou ukryl do aulyčíslo 36. Aula 36 byla ze všech nejtmavší. Díky tmavýmsklům v oknech se tam na kurzech Dějiny kinemato-grafie mohli promítat filmy. Po schodech mezi lavice-mi jsem vyšel nahoru a zamířil do posledních řad.V bombru jsem měl všechno potřebné: sešit, tužku,výtisk Ecce homo, bagetu a pivo. S pohledem na světlovycházející z otevřených dveří vedoucích na chodbujsem se zakousl do gorgonzoly. Bylo příjemné být o sa-motě po tmě. Otevřel jsem plechovku. Najednou ně-jaký hlas za mými zády prolomil ticho.

19

„Ze kterého ročníku jsi?“Rozhlížel jsem se kolem. V přítmí jsem s námahou

rozpoznal týpka, kterého jsem viděl na přednáškáchz etiky. Měl něco jako blonďatou bradku a na sobě sa-metové sako. Prototyp básníka filosofa.

„Ze kterého ročníku jsi?“ zeptal se mě znova.„Jsem prvák,“ odpověděl jsem se zarděním. Mamin-

činy bagety mě vždycky dostávaly do rozpaků.„Já jsem taky v prváku,“ řekl a scházel ze schodů,

aby si ke mně přisedl. Stiskl mi ruku.„Jmenuji se Alessandro. Alessandro Castracan.“„Těší mě,“ stiskl jsem mu končetinu. „Jsem Walter.“„Já jsem. Silná slova. To není vůbec tak jednoduché.

Považuješ se za Waltera ve smyslu karteziánském neboheideggerovském?“

V aule se setmělo ještě víc. Bagetu s gorgonzoloujsem schoval pod lavici.

„No, prostě se jmenuju Walter. To je všechno.“„Samozřejmě. Jsi ale Walter ve smyslu, že jím jsi, Da-

sein, a ocitl ses vhozen do světa jakožto člověk. Sámsebe se ptáš na bytí, souhlasí?“

Na znamení souhlasu jsem slabě kývnul hlavou.Můj žaludek hlasitě naříkal, skoro bručel.

„No, máš štěstí. Obával jsem se, že se odvoláváš nabytí Walter z karteziánského pohledu nebo ještě hůř,z hegelovského.“

„To ne!“ Proč zrovna já? Lidský stroj na citáty.„Nesnáším Hegela,“ řekl mi a zaskřípal zuby. V očích

se mu vražedně zablýskalo. Ve tmě jsem si uvědomil, žese nebezpečně podobal Belovi Lugosimu. „Hegel jepůvodcem veškerého zla našeho století. Všechny dik-tatury jsou Hegelovými dcerami. Mělo by se zcela za-kázat jeho studium, připravit hranici a spálit každičkývýtisk jeho protonacistickokomunistických textů.“

V té chvíli v mém žaludku už bezohledně zakruče-lo. Nějaký hlas ho ale přerušil.

20

9 788086 603650

Ve své útlé prvotině Giuseppe Culicchia (1965) čtivě a s nadsázkou dokonale vykreslil psychickoustránku postav a hrdinův střet s anonymním velko-městem a citovou prázdnotou lidí v něm. Za Kolo,kolo mlýnský získal Culicchia v roce 1993 cenuMontblanc. O čtyři roky později podle tohoto dílanatočil režisér Davide Ferrario stejnojmenný film,který se u nás promítal pod názvem Na každýhojednou dojde.

www.fra.cz

Co

ver

© R

adeq

Bro

usi

l, 20

07

9 788086 603650

Ve své útlé prvotině Giuseppe Culicchia (1965) čtivě a s nadsázkou dokonale vykreslil psychickoustránku postav a hrdinův střet s anonymním velko-městem a citovou prázdnotou lidí v něm. Za Kolo,kolo mlýnský získal Culicchia v roce 1993 cenuMontblanc. O čtyři roky později podle tohoto dílanatočil režisér Davide Ferrario stejnojmenný film,který se u nás promítal pod názvem Na každýhojednou dojde.

www.fra.cz

Co

ver

© R

adeq

Bro

usi

l, 20

07

připravujeme

Orhan Pamuk, Nový životYasmina Reza, Adam HaberbergJean-Claude Izzo, Totální chaosMichał Witkowski, ChlípniceLászló Darvasi, Nejsmutnější kapela na světěPolona Glavanová, Noc v Evropě Jerzy Pilch, U strážnýho andělaFrédéric Beigbeder, Povídky psané pod vlivem extázeBytosti schopné zemřít. Francouzští prokletí básníci 20. stol.Viola Fischerová, Písečné dítě

fra