František Hrubín

BÁSNĚ /Zpíváno z dálky / Krásná po chudobě / Země po polednách / Včelí plást / Jobova noc / Hirošima / Proměna / Až do konce lásky / Romance pro křídlovku / Černá denice / Lešanské jesličky

BRNO 2010

V Komentáři bylo využito výsledků projektu Tvůrčí osobnost Františka Hrubína a proměny kontextů české literatury ve XX. století (405/07/0534), který podporuje Grantová agentura ČR

Ediční přípravu svazku zajistil Nadační fond Česká knižnice za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu hlavního města PrahyVychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR

Copyright © František Hrubín — dědicové c/o DILIA, 2010Editor and commentary © Iva Málková, 2010Cover art © Jiří Trnka — dědicové, 2010© Host — vydavatelství, s. r. o., 2010

ISBN 978-80-7294-363-0

Ediční příprava Iva MálkováKomentář a ediční poznámka Iva MálkováVědecká redakce Vladimír Justl a Jiří Holý

ZPÍVÁNO Z DÁLKY

A jméno hvězdy té je Pelyněk.Apokalypsa, 8. 11.

FRANTIŠKU HALASOVI

7

I / NEZVĚSTNÝM

Na sklonku lásky

Odešla jsi, zbylo tesknéticho po krocích.Jako chorá věc se leskneluna v potocích.

Má noc mlčí, a pokud víš,mlčí postaru,než v tom tichu slovem utkvíš,včela v jantaru.

8

Po potopě

Kladu svou lítost na tvůj klín a ústa,když blízkostí tvou ožívá,ona tvé ruce zapouští a vrůstáv radostnou noc, jež lásce radívá.

A tělo mé, tak horoucí, až chřadne,již na tvůj souhlas nečekáa chce to tvé — to, jež mou krví vládnetak jako luna mořem zdaleka.

Až po potopě, sladší čím dál více,vlna mých rukou opadne,tvé ňadro nám jak bílá holubicebezpečnost všeho světa uhádne.

9

Noční rozmluva

Poprchává noc a stříbro prášína hnízda, jež naplnila se.Jsem tu, aby nevěděli vaši,poznáváš mě aspoň po hlase?

To jsem já, lásko má,a to je můj stín!

Tak se mi zdá, že tu ani nejsi,padá na mne něco teskného,jak na dítě, jemuž řekli: hrej si!a odešli všichni od něho.

Slyšíš krev, milý můj?Šumí úlem hvězd.

A mně se zdá, že tady z nás neníani jeden a že na obastéká jiná noc a v ní se pěnínezachytitelná podoba.

To je čas, lásko má,nebo je to smrt?

10

Poznání

Když zachvíváš se strunou jedinou,na níž jsem zvukem čím dál tišším,když nejsi mi jen vidinou,když dotýkám se též a slyším,

marně noc, skála, pramen poeziechce uvolnit ze svého sevřenítomu, kdo stéblem úzkosti z něj pije,a pro nás, kteří jsme mu zapřeni.

Když pozdě k ránu, ještě s ostychem,tisknou se ke zdím údy světel,když náš noční hlas nad tichemzajíklý nedoletěl,

zticha noc, skálu, rozmělňují světla,jen naše černá srdce zůstanoua do nich z dálky, jež náš pohled hnětla,sáhne si lítost pro tmu žádanou.

11

Dívka v noci

Večere, vyčeš jiskry plameni,ať zachvěje se a bolestí sykne,ty, dívko, bdi, a ňadra zapěnív dlani, jež jejich svítivosti zvykne.

Kéž bolest má je bolesti tvé blíž!Snad se noc v našem krátkém dechu zmýlí,vždyť moje oči, tolik prázdné již,blízkostí tvou se ještě nedolily.

12

Objetí

V loktech mých hned mřeš, hned počínášpod světlými kyticemi rukou.Když je v útlé pěstě zatínáš,kéž se na zlý úsvit nedotlukou!

Ach má lásko, proč se zachvívátělo tvé, ta slza v řasách stínů,a proč moje ústa blouznivána tvých ústech stíhají svou vinu?

Kéž tu vinu pojmenujete,vy rána, jež soudíte tak přísně:oblázky slov krví omletéchladná vlna vrátí na břeh písně.

13

Zpívající vody

Krásné je býti přijímánu:své zpívající vody nalij sem,ach, a já do nich skanu.Nejsem již svůj a někdo cizí jsem —

Krásné je býti vzpomínánu:co schraňujeme, lásko, tisíc let,vydechne růže k ránu,zazpívá pták a zapomene svět.

Krásné je býti vyzývánu:co tvoje ruce, květy za živachycené na balvanu,nechává růst a k lásce vyzývá?

14

Průchod hvězdy

Roztříšti se o skálu únavy,spánkem bys zasněžila jako pěnou,vždyť jinak vlna těl nám vyplavíznova tu hořkost, bárku potopenou.

Až ráno při bělostné snídanirozlomím chléb, vzpomeň si na tu chvíli,kdy ti tvou dlaň, sevřenou v zdráhání,ty mocnosti také tak rozlomily.

15

Z tohoto světa

Teď hlavu otáčíš, je odsluní,světlo svých vlasů dusíš stinnou dlaní,poznám tě po pleti a po vůni,z tohoto světa je mé vzpomínání.

Kéž se zas jednou noci smilujía ústa má s polibky svěřenýmipo širém moři dechu doplujído tišin mezi ňadry tvými.

16

Bláhové nokturno

Od tvých rukou, mramorových břehů,vlna krve, když nás posvětí,odpoutá a rozdrcuje v něhubárku bezděčného objetí.

A hle, jak mi jeho sladká sílado chvíle, v níž mužství omdlévá,tělem tvým, jež půlnoc vyplavila,jak lasturou osud přelévá.

Řekni nocím, které po závratizavřem do srdce jak do skály,ať nám aspoň trochu lásky vrátíz vášně, s kterou jsme je počali!

17

Dávno

Pověz mi (jsme tak sami,řeka vše smlčí snad),kam hlas šeptaný námi,kam pad!

Hlouběji do nás zanáší hozániku vánek lísavý,úkrytu není tajnějšího,to naše láska ví.

Proč ve výročních nocíchvšak ve mně stoupá výšdo ticha po tvých krocích?Ty víš?

Navždy se vtisklo v onu chvílikouzlo mé divné přesily,že ještě dnes ji rozčeřilyvlny a přelily.

Ty vlny, co tak plynou,zastavit byl by hřích!Ach milá má, čí vinoujsi v nich?

Když zazníš písní tajuplnouna druhém břehu hodin svých,vyhýbám se mu tesknou vlnou,by mlýn té hudby ztich!

18

II / LÍTOST ZEMĚ

Jaroslavu Seifertovi

Dedikace

Ach, nahni se k nám, mladý večere,vypravuj nám o přejícím muži,jenž zaslechl z mých písní některé,přidal k nim ticho a složil je v růži.

Ta růže lidským hlasem procitáa se svou sestrou ňadra žen si mate,rozlévejte se, srdce přelitá,a vy se chvějte, oči vrchovaté!

19

Krajina rodu

Pod nebem, šťastné písni zapřeným,stoupá z duší útlý dým naděje,zde ležíš, země, a před okem mýmpiješ svůj stesk z nebeské koleje.

Do plodů vkládá trpkost příjemnoumíza, již zakřikli a konejší.Tvou hlínu drazí mrtví v prstech mnou,je lehčí každým dnem a jemnější.

20

Klekání

Stařeny vylovístříbrným vlasem smrt,až vítr odhrnecíp noci ze zahrádky,

jako sloup morovýsvých ustavičných ranzlý člověk ustrnedo hvězdné jinovatky.

Na spící domovy,vyhnaní synové,ve vánku kovovémnasaďte teskné struny,

ty, čase hladový,rozlom chléb marnostinad černým hřbitovem,nad džbánem s pěnou luny!