D a v i d V o p ř a d a

Mystagogie Výkladu 118. žalmu

svatého Ambrože

Pavel Mervart2015

Tato kniha vychází v rámci grantu GA ČR P401/12/G168 „Historie a interpretace Bible“ podporovaného Grantovou agenturou České

republiky.

Předmluva

Recenzovali:ThDr. Juraj Pigula, PhD.Mgr. Róbert Horka, PhD.

© David Vopřada, 2015© Pavel Mervart, 2015

ISBN 978-80-7465-133-5

Obsah

Předmluva 15Úvod 211. Ambrožův Výklad 118. žalmu 29

1.1. Proces kompozice textu 301.2. Datace spisu 321.3. Adresát 341.4. Prameny 371.5. Struktura spisu 401.6. Historický kontext: Milán konce 4. století 43

1.6.1. Pohané 461.6.2. Ariáni 501.6.3. Židé 52

2. Mystagogie ve starověké církvi a u sv. Ambrože 552.1. Mystagogie: dějiny a definice 56

2.1.1. Význam a typologie mystagogie 592.1.2. Mysterijní jazyk Klementa Alexandrijského 612.1.3. Órigenovo pojetí mystagogie 632.1.4. Mystagogie jeruzalémských katechezí 67

2.2. Mystagogie v díle a myšlení Ambrožově 692.2.1. Mysterium a sacramentum 692.2.2. Ambrožova mystagogie 76

2.3. Rysy Ambrožovy mystagogie 832.3.1. Bodový a lineární charakter 83

Předmluva

2.3.2. Osobní přístup 832.3.3. Typologická metoda 842.3.4. Básnický a snubní ráz 922.3.5. Disciplina arcani 93

3. Mystagogický rozměr Výkladu 118. žalmu 1193.1. Pokřestní a povelikonoční charakter 122

3.1.1. Žalm 118 1223.1.2. Teologie osmého dne 1303.1.3. Poledne 134

3.2. Pedagogický rozměr Výkladu 118. žalmu 1373.2.1. Abecední charakter 1383.2.2. David, Ambrož, církev a jejich Učitel 1403.2.3. Příklady Ambrožovy pedagogiky v jednotlivých

knihách Výkladu 1463.3. Básnický a snubní ráz Výkladu 118. žalmu 169

3.3.1. Ambrožova básnická teologie 1703.3.2. Básnický charakter Žl 118 1723.3.3. Básnický charakter Písně písní 1743.3.4. Snubní symbolika 1773.3.5. Výklad Pís v E118 a v mystagogických katechezích 185

3.4. Disciplina arcani 2043.4.1. Mysterium regis bonum est abscondere 2053.4.2. Tacendo plus praedicat 2243.4.3. Vitam nostram abscondimus cum Deo nostro 2343.4.4. Hortus clausus et fons sigillata 2393.4.5. Ipse prius in tui inlucescet arcano 2423.4.6. Závěrečné poznámky k praxi disciplinae arcani 248

3.5. Předběžné závěry k mystagogickému rázu Výkladu 118. žalmu 252

4. Mnohostranné tajemství Krista 2554.1. Tajemství ve svátostech 258

4.1.1. Křest 2584.1.2. Eucharistie 2674.1.3. Pokání a odpuštění hříchů 277

4.2. Tajemství Boží a křesťanský život 2944.2.1. Sjednocení s Bohem 2944.2.2. Víra 2964.2.3. Pokora 305

4.3. Tajemství Krista, zlo a nekřesťané 3174.3.1. Pronásledování církve 3174.3.2. Dva zoologické obrazy: Kristus dobrý had a jelen 3204.3.3. Tajemství Krista a pohané 3224.3.4. Tajemství Krista a heretici 3264.3.5. Tajemství Krista a židé 3364.3.6. Závěrečné poznámky k tajemství Krista,

přítomnému v životě církve a křesťana 348Závěr 355

Abstract 361Použité zkratky 365

Zkratky knih Písma svatého 365Zkratky edičních řad a časopisů 366Ostatní zkratky 367

Použitá literatura 369Prameny 369

Ambrožovy spisy 369Ostatní starověké a středověké spisy 370

Sekundární literatura 378Slovníky, bibliografie a pomůcky 410

Biblický rejstřík 413Rejstřík Ambrožova díla 416Rejstřík starověkých děl 429Rejstřík antických jmen 436Rejstřík moderních autorů 438

Přátelům

Církev chválí krásu ženichovu. Každý mu přináší větší chválu, činí-li tak potichu a s láskou.

I věrný vykladač tajemství ji zvěstuje nejlépe, mlčí-li.

Neboť kdo rozhlašuje tajemství, ubírá Kristu na půvabu.

Laudat sponsi decorem ecclesia, quem plus unusquisque

tacito laudat affectu et fidus mysteriorum interpres

tacendo plus praedicat, nam qui arcana diuulgat, inminuit Christi decorem.

Aurelius Ambrosius Expositio psalmi CXVIII

IV 18

15

Předmluva

Čtenář otevírá knihu, za níž stojí dlouhá badatelská práce, která vyústi-la ve velice hodnotný výsledek. Rád bych ji představil popořádku.

Při kontrole svého diáře, kam si zapisuji schůzky, jsem u dne 23. říj-na 2008 nalezl krátkou poznámku: „9 h. Schůzka s P. Davidem Vopřa-dou na Augustinianu.“ Schůzky se účastnil také P. Allan Fitzgerald, v té době přednášející na Patristickém institutu Augustinianum. P. David během předchozího roku s P. Allanem začal pracovat na své licenciátní práci s názvem Disciplina arcani v Expositio psalmi CXVIII sv. Ambrože. Byl jsem ustanoven jako korelátor této licenciátní práce, která byla 26. března 2009 (podle mého diáře v 11 hodin) obhájena a aprobována.

Již velmi záhy mě příjemně překvapil a zapůsobil na mne způsob, jímž se David Vopřada k Ambroži Milánskému „zevnitř“ postavil. To platí i pro zmiňovanou první fázi bádání, ale o to více toto hod-nocení platí pro zralou práci, kterou nyní představuji. Číst a chápat spisy milánského biskupa totiž není snadné a jednotlivým textům lze velmi snadno špatně rozumět, anebo – chceme-li nalézt závislost na dalších autorech či izolovat některé téma – je lze prostě rozpitvat. Z práce P. Davida lze ovšem vnímat, že zná Ambrože opravdu „zevnitř“, a proto může vynést Ambrožovo myšlení na světlo a vhodně jej před-stavit. Dovolím si ocitovat jednu stránku této knihy, kde se popisuje přístup milánského biskupa k exegezi:

Jedná se o „vážnou hru“: Ambrož prokazuje, že je jako exegeta homo ludens, hrající si člověk, odmítající striktně racionalistickou exege-zi a raději „bombarduje“ sluch i srdce svých posluchačů a čtenářů

16

Předmluva

ohňostrojem Božího slova, když jednotlivé citace na sebe navazují díky básnické asociaci klíčových termínů obsažených v jednotlivých citátech. Tato exegetická hra dovoluje posluchači vstoupit do logi-ky (sic!) takto vykreslených obrazů za pomoci imaginace a nechat se zmocnit hlubokou a totální jednotou takto rozprostřených biblických citací. Pouze zdánlivá hravost obrazů se tak stává „skutečně katechezí, zesílenou ozvěnou Slova, kterou nechává zaznívat v celé šíři jeho ob-sahu“ a výrazem hluboké duchovní zkušenosti autora, již se snaží sdě-lit svým posluchačům a čtenářům na mnoha úrovních (s. 175–176).

Autor této knihy vstoupil do této „vážné hry“, hry současně vážné a namáhavé, nespíchnuté narychlo, ale hry, která je plodem četby, naslouchání, a – dovolím si říci – také pokory. Ambrož musí pro-mlouvat a vysvětlovat své myšlení a „prosadit se“ tak, jak je. Badatel jej sleduje, chápe jej, vstřebává jej a čtenářům zpřístupňuje pocho-pení toku myšlení a především plánu, podle něhož postupuje.

Ale vraťme se k našim schůzkám. Ještě než přejdeme k přípravě doktorské disertace, mám u 12. června 2009 poznamenáno „setkání ambroziánských eremitek s Davidem Vopřadou“ a ihned dodávám, že k dalšímu setkání s eremitkami došlo 6. prosince 2011 u příleži-tosti prvních nešpor slavnosti svatého Ambrože. První přednáška se týkala tématu licenciátní práce, druhá se zaměřila na „jádro“ doktor-ské práce, která měla být za pár měsíců obhájena. Proč se zdržovat u těchto setkání, která lze považovat za marginální? Ambroziánské eremitky (Eremitky řádu svatého Ambrože Ad Nemus) na Sacro Mon-te di Varese nedaleko Milána navazují ve své mnišské tradici právě na Ambrože a již více než pět staletí rády svou spiritualitu živí uče-ním starověkého biskupa. Jedná se – a je dobré to postřehnout – o další přístup „zevnitř“ a o zkušenost, která s Ambrožovým myšle-ním souzní a umožňuje tak četbu a poznání, které se k jeho myšlení nejvíce hodí, takže z něho může vytrysknout vitalita překračující sta-letí, aby bez zadýchání dospěla až do dnešních dní. Mohli bychom říci: jedná se o tutéž „metodu“, avšak v jiném kontextu. V knize, kterou představuji, jí odpovídá plod bádání, který promlouvá k dnešnímu člověku: k badateli i k člověku věřícímu, nadšenému pro krásu a touží-címu zachytit hluboké tajemství, jež dává věcem smysl.

17

Předmluva

Doktorská obhajoba proběhla 15. března 2012 (diář prozrazuje začátek obhajoby v 17 hodin a poté přátelskou večeři v restauraci na Borgo Pio pár kroků od Augustiniana a baziliky svatého Petra). Jako korelátor této disertace jsem spolupracoval s profesorem Paolem Siniscalkem, jejím moderátorem. Nebudu čtenáře nudit výčtem mno-ha setkání poznamenaných v diáři. Některá z nich, ta důležitá, odmě-řovala náročný postup studia a přípravy textu – první část schválena 13. ledna 2011, druhá 12. listopadu 2011, třetí 31. prosince 2011 – skutečně dobrý rytmus. Dovolte mi, abych vedle dat zmínil také pozitivní ráz setkání s P. Davidem, s vědcem schopným druhého nadchnout pro svou badatelskou práci a pro plody, které z ní sklízí – na tomto základě se lze stávat také přáteli. Anebo přesněji: přátelství se rodí a nabízí mnoha způsoby, ale buduje-li se kolem tak autentic-kého, náročného a věřícího člověka, jakým je Ambrož, nachází si své zvláštní a zvláště živé cesty, aby se mohlo navázat.

Dostáváme se konečně k obsahu původní doktorské práce, jejíž přepracování čtenář nalezne v tomto svazku. Cílem práce bylo ověřit, zda Výklad 118. žalmu představuje prohloubení křestního vyučování adresované milánské církvi, a konkrétně užívá-li biskup mystagogic-ké metody, obvykle přítomné v křestních katechezích (označovaných právě jako mystagogické), jakými jsou Ambrožovy De sacramentis a De mysteriis.

Přiznávám: k hypotéze, že by bylo možné považovat Výklad 118. žalmu za artikulovaný program mystagogických katechezí, jsem se zpočátku vyslovoval váhavě. Myšlení Davida Vopřady mě však po-malu a zcela přesvědčilo, a to ze dvou důvodů. Na jedné straně lze ukázat, jak účinně se tento Výklad obrací k pokřtěným, a jeho cílem je proto jejich další formace na cestě nutného růstu ke křesťan-ské dospělosti. Na straně druhé kvůli relevantním upřesněním, která P. David nabízí ke konceptu mystagogie. Vysvětluje totiž, že pro Ambrože mystagogie není pouze katechetickým popisem iniciačních obřadů, ale mnohem širším procesem, fakticky stálou pedagogikou určenou pokřtěným. Biskup svým mystagogickým kázáním neilustruje pouze svátosti, které přijali, ale svůj výklad prokládá biblickou exegezí, a věřící tak uvádí do tajemství Božího slaveného v liturgii a přítomného

18

Předmluva

v dějinách lidstva, do tajemství – tedy Boží vůle, která chce spasit člověka a přivést jej k sobě. V důsledku toho mystagogie zamýšlí uvést věřící do tajemství Božího v liturgii a přítomného v dějinách lidstva, a to včetně všedního života věřícího. Jinak řečeno, mystagogické kázání biskupa – zvláště ve Výkladu 118. žalmu – zamýšlí napomo-ci věřícím v neustálém hledání jejich sjednocení s Kristem v jejich životě, a to až do chvíle, kdy dospějí k dokonalosti a definitivní oslavě sňatku Krista-Ženicha s církví/duší-Nevěstou.

Toto vysvětlení přiměřeně ospravedlňuje koncepci této práce, ale je také dalším znamením hluboké intuice Ambrožova myšlení. Naroz-díl od mystagogických katechezí jiných církevních otců 4. století Am-bro žova mystagogie podpírá pedagogickou cestu křesťana a pomáhá mu postupovat v křesťanské askezi k plnému pochopení tajemství Krista. Tato duchovní cesta je zakotvena v Písmu a ve svátostech, tvoří součást života a tajemství církve a směřuje ke stále dokonalejšímu sjednocení s Kristem v každodenní konkrétnosti hledání Boží vůle.

Tato reflexe se pojí s reflexí o praxi disciplina arcani, jíž se David Vopřada věnoval ve své licenciátní práci, a své bádání revidoval a vložil i do této práce. Tradičně je tato nauka zamýšlena jako úsilí mlčet před nepokřtěnými o tom, co se týká iniciačních svátostí. U Ambrože se ale význam této praxe prohlubuje a zvnitřňuje. Tajemství, arcanum, je to, co jsme právě popsali při definici pojmu „mystagogie“. Tajemství je Kristus přítomný v životě křesťana a v jeho nitru, tajemství je sám křesťan nesoucí v sobě Krista, který se sjednotil s církví/duší zvláště intimním způsobem. Nevěřící toto tajemství nemůže pochopit, navíc by se vše obrátilo proti tomu, kdo mu toto tajemství vyjevil – jako s tím, kdo hodí perly před svině (podle Ježíšova výroku v Mt 7, 6). I proto Ambrož ve svém Výkladu 118. žalmu této praxe disciplinae arcani hojně využívá – další důkaz mystagogického rázu tohoto díla!

Dostáváme se k ústřednímu obsahu této práce. Ten jsme již na-značili a načrtli při výkladu o mystagogickém rázu Ambrožova spisu a jeho užití disciplinae arcani. Nechci tedy příliš otálet u témat, která čtenář nalezne adekvátně vyjádřená a rozvinutá na stránkách této knihy. Přesto alespoň zdůrazním krásu a přesnost popisu duchov-ní stezky, jež vede k „bytí s Kristem a v Kristu“. Mezi těmito stránkami

19

Předmluva

vyniká reflexe o pokoře, která společně s vírou představuje jádro ctností pokřtěného. Ctnost pokory totiž odkazuje na pokornou při-rozenost veškerého díla Boží spásy, jak se odhaluje v kenotickém cha-rakteru Kristova poslání: Kristus paradoxně právě takto zjevuje svou božskou moc. Pokora umožňuje nejen přijmout protivenství, s nimiž se člověk ve svém životě potkává, ale je především podmínkou, aby křesťan, který se připodobnil Kristu pokornému přítomnému v srdci, mohl Boha následovat; neboť hříšník nemůže následovat Krista v jeho moci, ale spíše v jeho pokoře.

Abych poukázal na význam toho, jak se Ambrož odvažuje docenit nejen pokoru, ale také pokoření, jemuž může být vystavena církev či jednotlivý křesťan, ocituji alespoň několik vět P. Davida (s. 313):

Od chvíle, kdy se Kristus pokořil a nespoléhal se na vlastní božskou moc, také křesťan „velmi rád není pouze pokořován, ale pokořo-ván až do konce. Blažený, kdo se raději chlubí pokořením než svou mocí!“ (E118 XIV 19). Ambrožovi se daří vyjádřit tuto nauku často opakovaným sloganem: „Moc klame, pokoření nešidí“ (tamtéž). Pokora či pokoření (humilitas) je dobré, protože má svůj základ v Kristu. Věřící svou vůlí pokořit se „v sobě uskutečňuje, co zbývá do míry utrpení Kristových“ (Kol 1, 24). Pokora se tak stává cestou ke sjednocení s Kristem: pokora stojí u základu sjednocení člověka s Bohem, prostřednictvím pokory člověk postupuje cestou askeze ke spojení s Kristem, a právě v pokoře se k němu přimyká. Člověk, který zapírá sám sebe, se stravuje horoucí touhou zůstat spojen s Kristem.

Zde ale nacházíme další důležitý prvek: pokora a pokoření Krista napomáhají pochopit význam těch konkrétních pokoření, která se v životě křesťana a v existenci církve projevují jako pronásledování (s. 317):

Protivenství a pronásledování, která církev v každé epoše podstu-puje, nejsou znamením Boží nepřítomnosti či jeho neschopnosti jednat, ale spíše zjevením toho, kdo je Bůh a jaké je tajemství Božího Syna, zjevené ve spásonosném díle Ježíšově. […] Pronásledování […] se stává momentem, kdy se církev připojuje k pokoření Krista, jenž se také nacházel uprostřed svých nepřátel. […] Protože pro-následování prospívají životu pokořovaného člověka, představují

20

Předmluva

privilegovaný moment manifestace pravdy přítomné uvnitř církve a skutečnosti, že tajemství Krista účinně působí v jejím životě.

V e-mailu zaslaném P. Davidovi 31. prosince 2011 (kde mu sděluji, že jsem přečetl poslední část jeho práce) nacházím některé úvahy i o tématu pokory a pokoření. Svůj e-mail končím myšlenkou, kterou bych tu rád zopakoval: „Svědectví, které vzniká i v pokoření, sis, tuším, mohl všimnout i proto, že tvůj národ je nedávno podstoupil, a díky tomu jste na tyto aspekty citlivější!“ Velicí starověcí autoři se svým lidstvím a duchovní hloubkou dotýkají a vykládají i nejtěžší zkuše-nosti svého života a nabízejí pomoc, aby člověk nalezl jejich smysl.

Závěrem bych rád doporučil čtenáři, aby si pečlivě všímal úvodů a zvláště jednotlivých i obecných závěrů tohoto rozměrného svazku, neboť projasňují tok textu a umožňují osvětlit a vnímat pevné body výkladu. Nakonec mi zbývá nabídnout citaci vzatou přímo z Ambrože. Tento velice intenzivní text obsahuje vzývání Krista vložené do bib-lického komentáře, tak jak to biskup rád a často při svých kázáních činil. P. David tuto modlitbu použil na začátku své doktorské obhajoby již zmiňovaného 15. března 2012 a já ji osobně předkládám každé-mu čtenáři jako uvedení na dobrou cestu tohoto krásného výkladu:

Přijď, Pane Ježíši, hledej svého služebníka, hledej svou vysílenou ovci. Přijď, pastýři! Hledej mě, neboť já hledám tebe. Hledej mě, nalezni mě, pozvedni mě, nes mě. Ty můžeš nalézt toho, jehož hle-dáš. Přijď, Pane, neboť jedině ty můžeš přivolat nazpět toulavou ovci, aniž bys zbylé ovce zarmoutil: vždyť i ony se zaradují z hříš-níkova návratu. Přijď vykonat spásu na zemi, radost v nebi. Přijď tedy a hledej svou ovci, hledej ji ty sám! Přijmi mě s tím tělem, které padlo v Adamovi. Nepřijímej mě ze Sáry, ale z Marie, panny neposkvrněné, totiž z panny, již milost uchovala bez jakékoli po-skvrny hříchu. Nes mě na zádech kříže, jenž je spásou chybujících. Jedině na něm nachází odpočinutí ten, kdo je znaven. Jedině na něm nachází život člověk, který umírá.

(E118 XXII 28–30)

Mons. Cesare Pasini, prefekt Apoštolské vatikánské knihovny

21

Úvod

Patristika pro dnešního člověka skrývá mnohá překvapení. Teolog 21. století se v jejím světě někdy cítí jako doma, avšak často zjišťuje, že si připadá jako v cizí zemi. S církevními otci sdílí svou víru, ale leckdy si musí připustit, že mentalitě a institucím starověkého křesťan-stva prostě nerozumí. Natref í-li pak poprvé na Výklad 118. žalmu sepsaný svatým Ambrožem, dvaadvacet knih komentujících jediný žalm, nemůže nebýt šokován. Co může ospravedlnit tolik úsilí, času, papyru či pergamenu, brků a inkoustu, vyplýtvaných na podobném díle? Jak asi musel být tento žalm vzácný pro autora či pro církev-ní společenství, do něhož autor patřil a jemuž jako biskup sloužil? I autor těchto řádek zakusil podobné zmatení, když poprvé na tento komentář narazil.1

Ambrožovo rozhodnutí připravit sérii kázání na nejdelší žalm nebylo náhodné. Zatímco Augustin svůj komentář k Žl 118 vytvořil až nakonec výkladu celého žaltáře, když mu tento žalm již jako jedi-ný scházel a cítil potřebu „splatit svůj dluh“,2 Ambrož se pro komen-tář tohoto žalmu rozhoduje záměrně, když v něm nachází hluboký smysl, daný jeho privilegovaným postavením – Žl 118 následuje po „velikonočním“ Žl 117 –, proplétá jej navíc s výkladem Písně písní

1 Vzhledem ke svázanosti Ambrože i ostatních církevních otců s řeckým textem Písma používáme v celé knize číslování biblických veršů, a zvláště žalmů, podle Septuaginty (LXX).

2 Srov. Aug. EnPs 118, proem. (CCL 40, 1664).

22

Úvod

a věnuje mu vůbec nejdelší ze svých spisů, jímž se obrací ke kon-krétním milánským křesťanům v jedné určité epoše života církve.

Těžko překvapí, že E118 přitáhl v průběhu minulého století a zvláš-tě v posledním desetiletí pozornost mnoha badatelů. Nejvýznamnější kritickou edici v CSEL vydal roku 1913 Petschenig; roku 1999 se tato edice dočkala opraveného vydání. Významný vliv na studium E118 má také italská edice a překlad L. F. Pizzolata v SAEMO 9–10 z roku 1987; neměli bychom zapomenout ani na anglický překlad Ni Riain z roku 1998. Francouzský překlad Gorceův z roku 1963 zůstává pouze antologií vybraných textů. Vedle obecných úvodů v kritických edi-cích E118 3 a poměrně velkého počtu studií věnujícím se jednotlivým otázkám spojeným s E1184 se v posledních patnácti letech věnují žal-mu tři monografie. Tukara 2003 studuje exemplum Davida v E118, jehož Ambrož užívá k tomu, aby člověka přiblížil k Bohu a Božímu tajemství, a které má podle Tukary tři velice důležité rozměry: David, „oblečen do Krista“, zobrazuje vášnivé očekávání setkání mezi círk-ví/duší a jejím ženichem; David, který si zvolil cestu pravdy Kristo-vy, se nachází uprostřed boje proti těm, kdo nevěří v Krista; David, který očekává věrnost Pána, „jehož slovo trvá navěky“ (Žl 118, 89), a očekává její naplnění v eschatologické budoucnosti. Tukarovi se

3 Viz Petschenig 1913; Pizzolato 1987.4 Müller 1911 studuje prameny Ambrožovy interpretace hebrejských písmen v titulech jed-

notlivých slok Žl 118 a E118; Manser 1916 pasáž o chvále dřeva v knize E118 XX. Jaeger 1948 se věnuje E118 XXII 28; Blatt 1953, 229n rukopisům knihovny v Arnogh obsahu-jícím E118. Gariglio 1956 zkoumá formální a obsahové podobnosti E118 s Hilariovým výkladem Žl 118. Stále platnou zůstává analýza exegeze žalmů a zvlášť Žl 118 v Auf der Maur 1977. Meloni 1981 a Passerini 1997 probádali vztah E118 k Hippolytově komentáři Pís. Pizzolato 1989 se pokouší revidovat dataci E118. Lo Cicero 1995 zkou-má E118 XII 20 s ohledem na pythagorejskou teorii vesmírné harmonie; Pizzolato 1996 provádí rétorickou analýzu prologu E118; Cipriani 1997, 799n i na základě E118 dokumentuje Ambrožův vliv na první Augustinovy spisy; Savon 1998 i za pomoci tex-tů E118 dokazuje, že Ambrož byl kritickým, a nikoli jen pasivním čtenářem Órigena. Müller-Abels 2000 studuje úlohu Sk v E118; Visonà 2001 v E118 nachází známky pře-chodu od Filónovy eticko-filosofické spirituality ke christocentrické spiritualitě Óri-genově. Novembri 2002 a Bozzini 2006 se věnují tématu pláče a slz v E118 a dalších Ambrožových spisech. Passarella 2002b a 2004 studuje lékařský slovník obsažený i v E118. Fitzgerald 2004 pak ukazuje silnou blízkost Ambrožovy nauky v E118 s pavlovskou teologií.

23

Úvod

takto za pomoci Davidovy postavy daří zachytit trojí rozměr E118, totiž christologický, protiheretický a eschatologický.5

Wiljer 2003 se ve své práci věnuje obsahu morálního učení obsa-ženého v E118. Velice dobře si všímá, že čtenář Ambrožových textů a E118 musí pozorně sledovat logiku vlastní tomuto textu, kterou podle autora je vztah mezi morálním a mystickým smyslem Písma. Zdůrazňuje pedagogický rozměr celého spisu, cílícího na morální pokrok člověka, avšak opomíjí církevní a svátostný rozměr Amb-rožovy exegeze, zasazený do liturgického slavení milánské církve.

Maschio 2003 studuje postavu Krista v E118 a jeho záměrem je představit „vyčerpávající práci o Ambrožově christologii, která by se mohla stát referenčním dílem“, vyzdvihující především ústřední úlohu christologického myšlení milánského biskupa.6 Daří se mu velmi dobře zasadit christologii E118 do kontextu předchozích Ambrožo-vých děl. Protože E118 datuje do posledních let Ambrožova episkopá-tu, nenachází v něm christologická napětí a střety dominující prvním letům Ambrožovy biskupské služby. Podle Maschia Ambrož nachází v Žl 118 průvodce, který má celé církevní společenství dovést k setká-ní s Kristem. Sleduje tak vztah Krista s církví v různých okamžicích dějin spásy a ukazuje, jak tento vztah prochází životem jednotli-vých věřících, neboť oni také patří k tomuto velkému dramatu spásy lidstva. Maschiovi se daří nabídnout christologické, soteriologic-ké a antropologické kompendium E118, které výtečně prohlubuje Ambrožovu teologii a popisuje mnohé její prvky.

Maschio si správně všímá, že je nutné zasadit E118 do „liturgického a svátostného, v širokém slova smyslu mystagogického kontextu […], který je pro porozumění Ambrožovu kázání určující“.7 Pro interpre-taci E118 je vedle tohoto kontextu určující také konkrétní kontext historický, do něhož je E118 nutné zasadit. Zatímco Maschio v E118 žádné známky náboženského střetu nenachází, Tukara hovoří ote-vřeně o protiheretickém rozměru exempla Davida, a tedy i celého

5 Srov. Tukara 2003, 77–82.6 Srov. Maschio 2003, 5.7 Tamtéž, 215.

24

Úvod

E118. Zmiňované práce zvou k hlubšímu zkoumání historického, kul-turně-náboženského a liturgicko-svátostného kontextu, které umožní nejen správně interpretovat obsah E118, ale také nalézt Ambrožovy důvody k tomu, aby věnoval tolik energie na kázání na základě Žl 118 a na výklad tohoto žalmu.

Ambrožovo kázání se obrací na velmi konkrétní publikum v jedi-nečný okamžik života křesťanské obce v Miláně. Ambrožovu exege-zi nelze zbavit časoprostorových souřadnic, spíše získává podobu ponoření do moře Písem, v němž pastýřovo a kazatelovo srdce ho-voří k srdci věřících, kteří přijímají Boží slovo. S ohledem na tento ráz Ambrožova kázání Ch. Jacob přišel s hypotézou, že klíčem k Ambro-žově hermeneutice užité při biblických kázáních je křesťanská iniciace. Jacob tvrdí, že Ambrož měl shromáždit biblická data, aby vysvětlil věřícím smysl křtu a eucharistie, a jeho převážně liturgický zájem jej vedl k tomu, aby v Ambrožově biblické exegezi průběžně hledal svá-tosti a svátostné motivy.8

Tato téměř výhradně liturgická interpretace Ambrožova kázání vyvolala reakci Th. Graumanna: odmítl ji na základě analýzy Amb-rožova ELc.9 Graumann se domnívá, že Christus interpres, Kristus jako vykladač a exegeta Písma, je hlavním kritériem pro pochope-ní kázání milánského biskupa; Grauman proto zdůrazňuje boholidství Krista nicejské víry a protiariánskou polemiku přítomnou v Amb-rožově kázání. Ambrož podle něj nachází v interpretaci Písma pří-hodnou formu pro předávání Kristova poselství, protože při výkladu a hlásání dějin spásy biskup dává hlas Kristu, který tak může oslovovat církev v dané době. Ambrož s množstvím užitých biblických citací nenavazuje s Písmem pouze dialog, ale ztotožňuje se s Kristovým hlasem promlouvajícím v Písmu; Kristus tak rozmlouvá s věřícím, který naslouchá biskupovu výkladu.10

Na základě těchto dvou studií se B. Studer pokusil popsat Amb-rože jako „mystagogického teologa“. K tajemství Krista nepřivádějí

8 Srov. Jacob 1990, 139–196; 234.9 Srov. Graumann 1994, 244–254.10 Srov. tamtéž 417n.

25

Úvod

pouze svátosti či pouze biblický výklad – pro Ambrožova posluchače a čtenáře existují k tomuto tajemství různé cesty: Písmo předčíta-né uvnitř církve, osobní následování Krista, modlitba a nakonec teologická reflexe ve světle nicejské víry v Kristovo Boží synovství. Podle Studera existuje mezi dějinami spásy a liturgií kontinuita – liturgie tvoří součást dějin spásy a věřící se vstupem do liturgie se-tkávají s Bohem. Studer dokazuje, že se Ambrož nespokojuje s litur-gickou mystagogií, ale že se ve svém kázání otevírá mnohem širšímu horizontu, a to s úmyslem posluchače a čtenáře uvádět stále více do tajemství Krista.11

Této mystagogické metody Ambrož užívá nejen v křestních kate-chezích, ale i v E118 – odtud i název této knihy: Mystagogie Výkladu 118. žalmu svatého Ambrože. Chceme tedy ilustrovat, jakým způso-bem Ambrož, „věrný vykladač tajemství“,12 nepřestává uvádět své věřící do tajemství Krista už bezprostředně po křtu a jak tuto prvotní katechezi prohlubuje i dále. E118 tak představuje sérii pokřestních katechezí, která má prohloubit předchozí katechezi přijatou po křtu, neboť pokřtěný dosud nechápe vše a jeho život dosud nebyl zcela přetvořen; k dokonalosti a sjednocení s Kristem před ním stojí ještě dlouhá cesta. Osobní interpretace Písma v hic et nunc liturgického slavení milánské církve tak představuje prohloubení „mystagogie“ a pomoc na této cestě ke Kristu. K tomu mu poslouží paralelní bib-lický komentář ke dvěma starozákonním knihám – Žl 118, jejž bis-kup považuje za žalm povelikonoční, a k Písni písní opěvující vztah dvou snoubenců, již starověká exegeze spojuje se vztahem Krista s církví, resp. Slova s duší věřícího.

Studiu této mystagogické metody při výkladu biblického textu v Ambrožově Expositio psalmi CXVIII je věnována tato kniha. Téma-tu jsem se již věnoval ve své doktorské práci, o níž v předmluvě tak shovívavě hovoří Cesare Pasini. Současnou práci však nelze chápat jako pouhý překlad původní italské disertace – dílo bylo přepracováno

11 Srov. Studer 1997, 576.12 E118 IV 18 (9, 186): „fidus mysteriorum interpres“. Údaje v závorce u E118 a ostatních

Ambrožových spisů odkazují nadále na svazek a čísla stránek v edici SAEMO.

26

Úvod

s ohledem na českého čtenáře i s ohledem na fakt, že Ambrožově osobnosti a dílu byla v našem prostředí věnována minimální pozor-nost. Některé kapitoly byly výrazně přepracovány, zvláště část týka-jící se mystagogické metody jako takové, jiné byly zcela vypuštěny či zapracovány do jiného kontextu. Původní práce reprodukovala znač-né množství ilustrativních textů, text této knihy rozsah citací výraz-ně omezuje a celkově předkládá kompaktnější výklad. Zároveň lze tuto práci také lépe zasadit do rámce celého projektu věnovaného historii a interpretaci Bible, v rámci něhož toto vydání vzniklo.

Nejprve (1) představíme Ambrožův spis samotný včetně his-torického kontextu, v němž byl sepsán. Krátce nastíníme problémy spojené s jeho kompozicí, datací, literárním žánrem a strukturou a představíme kulturně-náboženský kontext vzniku díla. Druhá část (2) se pak věnuje dějinám a významu mystagogie ve starověké církvi, a to se zvláštním zřetelem k alexandrijským autorům, jeruzalémským katechezím a zvláště k Ambrožovi, který z předchozích pojetí mys-tagogie čerpá. Tato část umožňuje definovat mystagogii a její charak-teristiky tak, aby bylo možné v další části (3) studovat tyto vlastnosti na E118, kde budeme zkoumat velikonoční, pedagogické a snub-ní charakteristiky tohoto spisu a nakonec praxi antické církve ozna-čovanou jako disciplina arcani. V poslední části (4) se pak pokusí-me ilustrovat, v jakých rozličných momentech křesťanského života je Ambrož schopen tajemství Krista zahlédnout a toto poznání zpro-středkovat i svým posluchačům a čtenářům.

Závěrem bych rád poděkoval všem, kteří mě trpělivě po celou dobu strávenou s Ambrožem a E118 provázeli. Díky patří především kardinálu Dominiku Dukovi, který mě ještě jako královéhradecký biskup na studium teologie a patristických věd na Patristickém insti-tutu Augustinianum v Římě vyslal, a nadaci Renovabis, která dok-torské studium velkoryse financovala. Jsem vděčný svým učitelům, zvláště prof. Paolu Siniscalkovi, Mons. Cesare Pasinimu, jehož před-mluva tuto knihu uvádí, a P. Allanu D. Fitzgeraldovi OSA. Rád bych také poděkoval za konzultaci a vstřícnost kolegům z olomouckého Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého, zvláště

27

Úvod

Vítu Huškovi, a vyjádřil vděčnost Grantové agentuře ČR, která pří-pravu této knihy financovala. Konečně patří veliké díky všem přáte-lům, kteří mi svou podporou ukázali mnoho z tajemství Krista, totiž samu Boží lásku, „lásku, jíž milují přátelé“ (E118 V 46) – jim tuto knihu věnuji.

D a v i d V o p ř a d aMystagogie Výkladu 118. žalmu

svatého AmbrožeVydalo nakladatelství Pavel Mervart,P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec,

v roce 2015Jazyková redakce Lenka Chytilová

Grafické zpracování obálky Vladimír MachinskijVytiskla tiskárna Akcen ve Vimperku

www.pavelmervart.cz

ISBN 978-80-7465-133-5