co jsou vlastně t. zv. »dialogi bohemarii«?

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Co jsou vlastně t. zv. »Dialogi Bohemarii«?Author(s): Jan VilikovskýSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 63, Čís. 5/6 (1936), pp. 390-396Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23456452 .

Accessed: 14/06/2014 19:55

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 194.29.185.230 on Sat, 14 Jun 2014 19:55:56 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23456452?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


390 Jan Vilikovský:

budou míti tyto dialekty melodii poněkud pozměněnou, aby se nemátla s melodií posledního slova věty.

— Když uvážíme, že

na př. němčina má intonaci větnou v podstatě shodnou s češtinou,

pak bude asi sotva možno, jak někteří chtí, pokládati intonaci větnou za spolehlivé měřítko při posuzování příbuznosti ja

zyků. Sr. H. Grimme, Germ.-rom. Monatsschrift 13, 1925, 349. Tím se větná intonace liší od slovní, která je zcela konvenčni, a tedy spolehlivým kriteriem. Větná intonace má naproti tomu

svou základnu v duševních dějích, jež jsou aspoň částečně obecně

lidské, takže se nemůžeme diviti, že i jejich intonační výraz bývá i v jazycích původu různého nebo nežijících už dávno ve styku kulturním někdy stejný. Nesmí se tedy tak doslova bráti tvrzení

E. A. Meyera (Medizinisch-pádagogische Monatsschrift fiir die

gesamte Sprachheilkunde, roč. 21, 1911, 227): Dass jede Sprache, ja, jede Mundart einer einzelnen Sprache ihre eigene Tonbewe

gung, ihre besondere Sprachmelodie hat, -ist bekannt. — Dále

bych se chtěl dotknouti ještě této otázky: nemá snad intonace

větná vliv na intonaci morfologickou, kterou objevil Sievers?

Obráceně tomu asi nebude, poněvadž na to je tato intonace

příliš jemná. Jestliže se opravdu tato intonace zachovala z doby

ide., bylo by to velmi zajímavé, poněvadž by ani intonace slova

ide. ani intonace věty neměly tolik síly, aby ji potlačily, snad právě proto, že jsou to velejemné odstíny tónové. Dále by se

mělo zkoumati, zdali se morfologická intonace vyskytuje i v ja zycích s intonací slovní a jaký je poměr obou. Jinak bych měl

к této věci ještě jednu poznámku: je opravdu nutné, že by ve

větě leh bin es zufrieden (sr. J. Janko ČMF. 19, 270 nn.) intonace slova es pozrazovala, že tu žije genitiv? Nestačilo by se domní vati, že tato melodie prostě uztrnula i se slovní stránkou výrazu? Něco jiného by bylo ovšem u výrazů Er ist hereingeritten a Er

kam hereingeritten, ale tu zase ani cvičené ucho neslyší ani nej menšího rozdílu melodického (kdežto u věty leh bin es zufrieden

je výška na es někdy dosti zřetelná); já jsem aspoň konal mnoho

pokusů a neslyšel jsem nic. A i kdyby byla ta intonace patrná,

přece bych ji nepokládal za funkční, leda snad pro gramatika,

který pátrá po původu a dnešním pojetí vazby. Jinak přece na

smysl vazby vlivu nemá, je to tedy spíše průvodní prvek.

Jan Vilikovský:

Co jsou vlastně t. zv. »Dialogi Bohemarik? V rukopise1 kapitulní knihovny pražské O 59 nachází se před

textem Bohemáře, jejž napsal Martin ze Strážnice, na foliích 17—21 českolatinská sbírka frází, kterou odtud otiskl Hanka 2

1 Popis rkpu podává A. Podlaha, Soupis rukopisů ... ,11, č. 1643.

2 Zbírka nejdávnějších slovníků latinsko-českvch, Praha 1833, str. 337—355.



Co jsou vlastně t. zv. »Dialogi Bohemarii«? 391

s označením „Dialogi Bohemarii". S tímto titulem vešlo dílko

také do literární historie, a dosavadní názor o něm shrnuje V.

Flajšhans1 takto: „Je to jakási rukověť latinské konversace,

s velmi dobrým (v celku) českým tlumočením". Je tento názor

skutečně správný? R. 1842 oznámil Palacký2 v Královské č. spol. nauk, že na

lezl nový úplný rukopis těchto Dialogů v rukopise schwarzenber

ského archivu třeboňského z počátku XV. století. Bližší zprávy o něm však nepodal, a jeho zmínka zůstala úplně nepovšimnuta až do nejnovějších dob. Upozornil na ni teprve V. Flajšhans při svém novém vydání Bohemáře (Klaret I, 35) a vyslovil domněn

ku, že se zpráva Palackého týká třeboňského rukopisu A 7, v němž

se fol. 206—207 nacházejí kusy z Dialogů, „ale arci v jiném pořád ku a neúplné". Při tomto výkladu slov Palackého zůstává však

nevysvětleno, jak mohl Palacký tak nepatrné fragmenty považo vati za úplný rukopis. Interpretace Flajšhansova není však zcela

správná, zmínka Palackého se netýká rukopisu A 7. nýbrž jiného třeboňského rkpu, totiž С 5. Tu se skutečně nalézá fol. 27—36r

s nadpisem (psaným jinou rukou než vlastní text) Copia latinita tis pulcerrima nový a úplnější text těchto „Dialogů": text, do

chovaný v rkpe kapitulním, je tu zapsán fol. 27'-—31v, folia další

(31—36 ) pak podávají text nový; tím se rozsah „Dialogů" proti dosud známému téměř zdvojnásobuje. Tak je objev Palackého

úplně potvrzen, a jeho cenu jen zvyšuje okolnost, že český text je tu zapsán normálním jazykem středočeským a poskytuje tak bez

pečné měřítko pro posuzování dialektického rázu rkpu kapitulního,

podobně jako př. Bohemáři dva nově objevené rukopisy. Ještě důležitější však je fakt, že rukopis třeboňský obsahuje

před vlastním začátkem díla úvod, který v kapitulním rkpe chybí. Tento úvod vrhá na povahu těchto „Dialogů" nové světlo. Praví

totiž: „Gliscens grammaticam pulcre proferre latinam3 Necesse

est tuo pectori hanc formám comendare, per quam efficieris fa

cundus gramatice elocutor, metrorum versificator, subtilis men

suracionum combinator dictaminumque artificialis materie egre

gius adornator. Hec exempla venerabilis(I) doctorum consequen do primo de partibus epištole, secundo de diversa materia narra

cionis cum peticionibus formatis ad omne negocium debes provi dere. Primo salutaciones sic formabis: Zpowyedyelt swu modlyt wu" atd. Podle tohoto úvodu jde tedy o jakousi učebnici latin ského stilu, která slibuje studentovi, že jej učiní dobrým skladate lem listů (diktátorem) a obratným veršovníkem. Neměli bychom

1 Klaret a jeho družina, I, 35. 2 Viz citát u Flajšhanse, Klaret I, 36 (Herr Palacký machte die Ver

sammlung mit einer neuen vollstandigen Handschrift der Dialog. Bohem .. .

bekannt.) 3 Hexametr.




tedy před sebou naprosto jistě rukověť konversace latinské, a tím

méně české. Účelem kompendia je—věříme-li úvodu— poskyt nouti studentovi především zásobu slov a frasí, naučiti jej ozdob nému slohu a užívání správných kadencí. S tím se shoduje i titul

copia latinitatis, který se znovu vrací v explicitu: Explicíuní formě latinitatis s poznámkou (pozdější?) na okraji: vel copia lati nitatis.

Je ovšem otázka, není-li tento úvod pozdější a nebyl-li při psán dodatečně к hotovému již dílu, jehož disposice je velmi ne přehledná, a neshoduje se aspoň vnějšně se zásadním rozdělením

na dvě části (salutationes, diversa materia narrationis), ohlašova ným v úvodě. Naproti tomu je však pozoruhodné, že začátek

(u Hanky č. 1—3) jsou salutationes, hned za tím následuje list (Hanka č. 5—17) а к listu se vztahují i dále u Hanky č. 151—2, 154 (str. 346—7) a několik frází i v novém textu. Podle toho by ostatek (od Hankova č. 18) spadal pod označení ,,de diversa mate

ria narracionis"; to by ovšem bylo možné, neboť pod tento titul

lze směstnati všecko, ale je při tom nápadný nepoměr mezi oběma

částmi. Ale s povahou příručky správného skládání dopisů shodu

jí se i jiné fráze, především ty, jež se týkají soudů a otázek práv nických vůbec (Hanka č. 67—70, 108—111, 113, 120—1, 184, 189—192, 194, 213, 234—6, 239, 257— 9, 266—8, 271—2, 274, 277—8). A ani v ostatním obsahu není snad nic, co by se nedalo

vysvětliti z obsahu formulářů, jakých se nám ze XIV а XV. stol.

dochovalo takové množství. Sentenciosní ráz některých frází (na

př. č. 4 jakož člověk seje, takéž bude žiti, a pod.) se velmi dobře hodí к arengám. Nesmíme dále přehlédnout! ani okolnost, že tato sbír

ka je zapsána v rukopise, jehož obsah tvoří hlavně formuláře. A tu

je důležité, že se v stejném sousedství dochovala ještě v dalším

rukopise, kterého při jejím studiu dosud rovněž nebylo užito. Je to rukopis universitní knihovny ve Lvově (sign. 2 С 41 fol. 77—79) který zaznamenal již B. Dudík]. Pokud lze z Dudíkovy zprávy souditi, nemá ani tento rukopis úvodu a rozsahem se shoduje spíše s rkpem kapitulním než třeboňským. Při novém vydání dílka bylo

by nutno přihlédnouti i к tomuto rkpu. Zde nás však zajímá více

okolnost, že i tu je dílo dochováno společně se sbírkou listů; tato

okolnost ještě více podepírá názor, že tu nelze mluviti o příručce konversace, nýbrž o příručce správného stilu.

Na dotvrzení tohoto mínění možno uvésti ještě další moment, totiž označení spisku termínem copia latinitatis (nerozhoduje, zda je to označení současné či pozdější, v každém případě je výrazem středověkého pojímání díla). To je odborný termín rétorický, к jehož rozšíření u nás nepochybně značně přispěl Mistr Tibinus.

1 Archiv f. oesterreichische Geschichte 39, 1868, str. 115; dále sr. No

votný, M. J. Husi korrespondence a dokumenty, Praha 1920, str. XLV. Dílko je tu zapsáno jako součást traktátu, který Dudík označuje „Institutio ad epistolas scribendas".




který této látce — zásobě slovní a jejímu bohatství — věnoval

třetí oddíl svého hlavního díla, Viatiku. Podobná pojednání vy skytují se v rkpech i samostatně, tak na př. u nás v kapitulním1

rkpe 0 56 fol. 267—269, traktátek to bezpochyby identický se spiskem, zapsaným v rkpe Vídeňské Národní knihovny č. 4553

fol. 274 — 286 , který má přímo titul Copia latinitatis. Neznámý jeho autor vyslovuje se o cílech svého díla takto: „Item nota,

quod iste liber, qui intitulatur Copia latinitatis, cuius subiectum est ornatus modus loquendi.., dividitur in quatuor capitula, in quorum primo determinatur de ornato modo loquendi ex parte diversorum verborum ad idem vel ad diversa supposita pertinen cium, in 2° determinatur de invencione parcium principalium, scilicet nominum et verborum, in 3° determinatur de commuta

cionibus parcium oracionis ad invicem et de reliquibus(!) servan dis in materia dictuosa, in 4° determinat, in quibus quelibet epiš tola exornatur". A na konci uvádí hlavní prameny: ,,ut patet in

Viatico, similiter in Poetria nova." Zde se tedy opět dovídáme, že vlastní předmět díla, nazvaného copia latinitatis, je ornatus mo

dus loquendi, ozdobný způsob vyjadřování; z toho vyplývá pro úvod, dochovaný v rkpe třeboňském, aspoň tolik, že pochází z doby, která měla o tyto otázky značný zájem, a nepatří-li к Dialogům hned od počátku, byl к nim připojen poměrně brzy (o tom ostatně svědčí i stáří rkpu, který jistě není mladší než po čátek XV. stol.); jeho soud o povaze díla může nám být směrodat

nější než Hankův.

Podle toho patří tedy naše dílo ke skupině rétorických příru ček, pojednávajících o bohatství slovní zásoby; sleduje ovšem

cííe velmi elementární a proto je bezpochyby také dvojjazyčné. Proto nelze dále mluviti o příručce konversační, i když snad není

důvodu, abychom odstraňovali vžité již označení „Dialogi Bohe marii".

V této souvislosti můžeme se dotknouti zajímavé otázky, která se tu naskýtá: je původní text český a latina jen jeho pře

kladem, či naopak? Snad se tato otázka zdá na prvý pohled ne

zvyklá, neboť jsme a priori nakloněni к předpokladu, že přeložen je text český. Ale je celá řada okolností, které lze s tímto předpo kladem jen těžko smířiti. Především kvalita českého textu, kterou

správně zdůraznil Flajšhans. Pozoruj eme-li středověké české pře

klady latinského textu, specielně ovšem překlady meziřádkové,

к nimž naše dílo nemá daleko, býváme často překvapeni jejich otrockou věrností, jejich bezradností a jazykovou nemohoucností.

Jako ilustraci možno uvésti z Faceta, zapsaného v kapitulním

rkpe Ν 17 (v tomto rkpe je zapsáno mimo jiné i Desatero a Svaté Mařie s nebes chvála), fol. 56 latinský verš Quid

1 Podlaha, Soupis II, č. 1640; incipit, uvedené Podlahou, „Nota quod diversa negotia non possunt exprimi nisi per diversa verba" se úplně shoduje s incipitem rkpu vídeňského.




fueris, quid sis, quid eris, semper meditare, přeložený takto: czo byl by, czo by byl, czo by byl, wzdy rozmyslyese. Naproti tomu v „Dialozích" je český text velmi výrazný, jazykově větši

nou správný a idiomatický, v mnohých případech pak dokonce

lepší, než text latinský. Zajímavé je ostatně i, že český text před chází vždy před latinským. Mimo to v celé řadě případů

— v ka

pitulním rkpe je jich méně, ale v třeboňském jsou dost časté —

odpovídá české frázi nikoli jedna, nýbrž dvě fráze latinské. Tak na př. (Hanka č. 174) rána ucělé = vulnus solidabitur vel dedole

bit (oba rkpy), (H. 198) chci rád učinili = volo obedire vel parere. Další doklady jsou jen v třeboňském: rychtář mnohokrát vezma

dary i neučiní pravdy = iudex sepe corumpitur muneribus non

prosequens iusticiam vel aliter accepto munere non prosequitur iusticiam (H. č. 235); hrají na mžitku — agitur de ludo pile vel fit ludus de pila (H. č. 252); jediné léčby neměl dobrého smysla = nisi fuerit inops mentis vel nisi excesserit limites racionis (H. č.

202); přietele v núzi poznatí = amicus in necessitate comprobatur vel aliter in articulo necessilatis amici sincera caritas probatur

(H. č. 92). Z nového textu: fol. 32' Milésčěstie, proč si mi protivno = O bona fortuna, eur in tantum novercaris michi vel in me cru

deliter sevis; 33 kolikoť let jest = quotennis est vel quot annorum

estis; 34r Krásná dievko, nekaz svého líce tak žalostným pláčem =

O pulera virgo, desiste tam dolenter lacrimas fundere de fonte

oculorum, ne íletus decorem vultus extinguat. De eodem: Desiste

a vultu doloroso, ne vultum tuum deturpet; 34'—35r Všem dá

vám na vědomie, kto tento list užne = Notum facio omnibus pre sentem litteram inspecturis vel sciant omneš presentes ac posteri

(rks postremi) hanc paginam; atd. Tyto doklady by mohly vésti spíše к domněnce, že český text je prius a latinský posterius.

Ale proti tomuto pojetí mluví celá řada závažných důvodů.

Z nich je bezpochyby nejdůležitější ten, že místy latinský text tvoří verše, známé odjinud, a v takových případech je český text

nutně pozdější. Tak hned Hanka č. 11 „nedostatek kazí trh" =

Impedit omne fórum defectus denariorum; С 5 fol. ЗГ—32 : „Což

je jinej zvěři než člověk, to vše hledí v zemi ... Ten přělibý stvo řitel dal člověku vysoko ústa ... Milostivý vykupitel kázal člově

ku zdvihnuti obličej к hvězdám" = Cetera animalia ab homine

suspectant terram ... Tile placidissimus creator dědit homini os sublime.. Pius creator iussit hominem ad sidera tollere vultum:

tyto tři věty nepochybně pocházejí ze známého místa Ovidiova, Metamorphoses I 84/6:

Pronaque cum specíent animalia celera terram,

os homini siiblime dědit caelumque videre iussit et erectos ad sidera tollere vultus.

Z Ovidia je vzat jeden verš i dále, fol. 32 : Vz(h)lédáchu na sě po oku = alter in allerius iactabant lumina vultum = Heroides 3, 11




Alter in alterius iactantes lumina vultum (sr. ještě níže). Proto

musíme si představovat! vznik této sbírky nejlépe snad asi tak, že základem byl text latinský, který byl přeložen do češtiny; tento

překlad byl však potom jazykově upraven, a místy snad i к hoto

vému textu českému přitvořen (nebo odjinud připsán) nově další obrat latinský. V každém případě zasluhuje dílko pro kvalitu českého textu zvláštního povšimnutí; není pochyby, že se důstoj ně přiřazuje к celkovému jazykovému úsilí slavné doby Karlovy. A ještě další memento by vyplývalo z našich poznámek: ukazuje se znovu, jak nezbytná je pro správné pochopení staročeské lite

ratury znalost současné literatury latinské.

Oba rukopisy, kapitulní a třeboňský, se celkově shodují až

po Hankovo číslo 292; č. 294 a 296 chybí v třeb. úplně, z 293 a 295

pak český text (latinský však je); pak se ještě shoduje č. 297, další Hankova čísla (298—301) pocházejí odjinud, toliko 299 přichází v třeb. fol. 33 . Ostatek třeboňského textu je nový, v rkpe kapi tulním chybí. Celkový ráz tohoto nového textu se v podstatě sho

duje s tím, co je dochováno i v rkpe kapitulním, je tedy pravdě podobnější, že rkps. kapitulní je neúplný, než domněnka, že by rks třeboňský mohl býti rozšířením díla, dochovaného v původní

podobě v rkpe kapitulním. Pro poměr obou rkpů je třeba ještě upozorniti, že v třeboňském se některé fráze vyskytují dvakrát, v kapitulním rkpe tohoto opakování není (přesné posouzení otáz

ky je ovšem ztíženo neúplností kapiť. rkpu). Ve dvou případech na místě, kde rks třeb. má opakování, je v kapit. rkpe, fráze jiná, která v třeb. chybí. Je to Hankovo č. 62, С 5 fol. 28'', které se

opakuje znovu fol. 30v na místě, odpovídajícím Hankovu č. 233;

a č. 67, С 5 fol. 28'', opakované fol. 30 místo Hankova č. 194. Jiné

případy opakování v rkpe třeb. jsou: 27' Boh tye zehnay, kam sy

possel, znovu 33'' Gdy s bohem, kam sy pomysly l; 28 pro hubeneho

lyela rozkoss zhrzyeme odplatu a zczyestym wyecznym, znovu fol.

34 ; 29 (H. č. 158) powyez my mledle, kde sye obydlyl = rogo, dic michi, ubi habes residenciam tuam, znovu 331 kde nynye przye

bywas anebo kde sy sye obydlyl = ubi pronunc morám trahis

aut ubi residenciam habes; atd. Uspokojivého vysvětlení pro

tyto případy neznám, třeba snad mysliti na nějakou vlastnost

předlohy, jež к mylnému dvojímu zapsání sváděla. — I jinak

jsou mezi oběma texty drobnější odchylky, jichž však nelze na tomto místě uváděti *. Podrobné srovnání bude ostatně třeba

provésti při novém vydání, kterého si tato památka nepochybně

zasluhuje. Pro zajímavost uvedeme několik ukázek z nového textu: fol.

32'' Gyz gssu massopust opalyly = Jam karnisprivium(!) deposi cionem ignis leticia deduxerunt (sic); fol. 35v Šlechta nenye nycz

4 Není tu možno opravovati ani mylná čtení Hankova, jako na př. č. 88, v Hankově podání nesrozumitelné, zní v třeb. Myss vhrzyze ot sebe — Mus remordet inpugnantem se.



396 Ant. Skarka:

gyneho nezlý gyedno zbozye zastarale — Nobilitas nihil aliud est nisi divicie inveterate... Wlk lezy netygye — lupus per sompnum non inpinguabitur vel vicia non favent nos; Co s uoczy, to s mysly

gyest = Quid enim ocularibus abest aspectibus crebrius mentis oblivioms inscribitur(?)...; К to sye bogy hrzyestu nechod w less — Non nemus intrabit quicunque rubum trepidabit,... Ja gsem

styepowal = Ego planlavi, Smoczyl zalewal — Appollo rigavit.

Ant. Škarka:

Neznámí skladatelé bratrských písní. (Dokončení.)

Tuto píseň, kterou bylo třeba trochu zevrubněji rozebrati

a charakterisovati, abychom mohli spravedlivě zhodnotiti práci Cibulkovu, vzal si tedy za vzor Br. Izajáš Cibulka pro novou

píseň „Ach jižť se smrt přibližuje a hříšného zarmucuje". Tím vzorem a podnětem jest určena také její tendence: i ona jest moralistní skladba o lidské smrtelnosti a o marnosti světa s hlav

ním motivem „memento mori" a s výstrahou hříšníkům, aby se

včas káli a neodkládali pokání. Proti svému vzoru jest však komposičně ucelenější: vytče

nou osnovu С bulka dodržuje a netrhá příležitostnými úvahami

a odbočkami, ačkoliv se rovněž nedovede vyhnouti opakování a píseň myšlenkově sevři ti.

Y prvé části (sl. 1—14) připomíná hříšníkům všemohouc nost smrti, která jest všudypřítomná a nikoho neušetří: spadne náhle jako osidlo, když se toho lidé nejméně nadějí, nejčastěji zrovna když jsou v hříších a v bludech. Proto napomíná к po kání, neboť obtížené svědomí hříšníka velmi svírá a mučí, ze

jména v nemoci, kdy tělo pod tíhou hříchů rychle chřadne.

„A bázeň smrti nastává, | naděje se nedostává | a strach soudu

obkličuje, | vtomť se peklo přibližuje". Odtud vyplývá závěr a důsledek (sl. 15—24): důtklivá výstraha hříšníkům, aby rychle, dokud mají rozum a pamět nezkalenu nemocí, opatřili svou duši a neotáleli s pokáním do nemoci, kdy již bude pozdě. Bůh jest milostivý a odpustí těm, kteří se z hříchů vyznají, jak máme důkaz na králi Davidovi (2 Sam., 12) a svědectví ve slo vech božích, že nechce smrti hříšného (Ezech. 18, 23 a 32; 33,11), nýbrž jeho spásu. Na tyto úvahy navazují ještě jako třetí část (sl. 25—33) závěrečné výzvy ke všem křesťanům — opakující namnoze myšlenky z předchozích částí —, aby se včas káli

z hříchů, neboť po smrti budou hříšníci odsouzeni do věčných muk, z nichž není vysvobození. Toho pak, kdo jest „v dobrém

ustaven", vybízí, aby zůstal Bohu věren; on totiž „bude tvá

naděje sám, obrana, stráž a věčný Pán". Bůh, který potřel ďábla, smrt, hřích a peklo a ,,k sobě přiúčastnil" a „ve krvi své



co jsou vlastně t. zv. »dialogi bohemarii«?

Documents