1

„Život je jako kniha a kdo necestuje,

pramálo z ní přečte“,

napsal Jean Paul už v 18. století.

Pravidelná cesta za teplem na kole na jih Itálie,

tentokrát opět i Sicílie

8. - 25. 4. 2013

2

Goethe, ohromen krásami ostrova Sicílie, prohlásil:

„Vidět Itálii a nevidět Sicílii je jako nevidět Itálii vůbec, protože Sicílie je

klíčem k celé zemi“.

Již pošesté jsem se vydal na největší ostrov Itálie, kde jsou klasické řecké

chrámy, normanské katedrály a barokní paláce, příroda se skalnatým pobřežím a

nejvyšší sopka Evropy, tj. Sicílii.

8. 4. po Dopoledne jsem cestoval s Mirkem autem do Prahy na Černý most a on

pokračoval na letiště, aby tam přivítal manželku vracející se z Indie. Já

pokračoval z Prahy vlakem přes České Budějovice do Strakonic a odtud asi 10

km na kole do Přešťovic, kde je sídlo firmy Autospol. Zde na mne čekal nejen

majitel firmy a kamarád Pavel Čadek, ale i přátelé jako Jarda Liška a další, a

hlavně řidič kamionu, s kterým budu cestovat na jih Itálie. Popíjeli jsme grog a

Pavel o mně vyprávěl historku z indické Ágry, kde jsem se náhodně setkal v

restauraci s jeho kolegy. Poté jsem odjel s 23letým řidičem kamionu Ondrou,

bývalým reprezentantem v boxu, na hraniční přechod ve Strážném, kde jsme

ještě pojedli.

V pohodlném

kamionu se

cestovalo velmi

dobře. Po setmění

jsme ještě

sledovali video a

filmy jako

„Slunce, seno a

pár facek“,

„Světáci“ a další,

až jsem usnul.

3

9. 4. út Zastavili jsme až před Benátkami a jen asi 3 hodiny spali; mezitím

venku začalo pršet a tak za oblačného počasí jsme pokračovali po dálnici do

Boloně, kde byly první dvě vykládky zboží. Za deště jsme projeli Florencií, kde

na okolních polích všude stála voda z nedávných záplav. Pokračovali jsme na

Řím a u benzinky využili zastávku k pozdnímu obědu, neboť už svítilo slunce a

teplota se blížila 20°C. Kouzelná, členitá a barevná je krajina v Toskánsku, ale

opět zaplavená pole

od předchozích

silných dešťů.

Vzpomínal jsem na

svou poutní cestu na

kole do Říma v roce

2009 při odbočce na

Viterbo, kde jsou

zajímavé etruské

stavby. Už jsou to ale

4 roky; jak ten život

rychle běží. Vzpomněl jsem si na svou spolucestující v rychlíku z Prahy do

Českých Budějovic, mladou hezkou blondýnu, Rusku, žijící a pracující v Česku.

Ta říkala, že stárnutí je přece přirozené a svým způsobem nádherné, pokud

slouží zdraví; na tom jediném záleží. Starat se o sebe, být pozitivní a zůstat tak

co nejdéle; o to jediné jde. Je důležité, aby srdce a mysl byly krásné; věk na tom

vůbec nic nemění; v tom jsme si rozuměli. Je třeba si i vybírat své přátele, díky

nimž se cítíme dobře. Zdůrazňovala, že vždy hledá přátele, kteří v ní vidí to

dobré a chtějí to využít; potom je šťastná. Já se přidal s tím, že chci mít dobrou

životosprávu, nekouřit, neponocovat, nemít stres a mít čas na sebe a svůj sport,

což je má zábava. Mít kolem sebe dobré přátele je stejně důležité jako mít

fungující rodinu. Promiňte toto malé odbočení.

Poslední vykládka byla už pozdě večer, cca ve 21 hodin v Piedimonte San

Germano nedaleko Cassina v továrně Fiat, odkud jsme odjeli asi 15 km

k benzince na dálnici a zde přespali. Bylo to ze Strakonic 1340 km.

4

10. 4. st Piedimonte – Cassino 20 km – Montecassino (516) 27 km – Cassino

34 km – Capua 95 km – Neapol 139 km

Společně jsme ráno posnídali, a zatímco řidič

čekal na pokyny, kde bude nakládat, já se

vydal na první kilometry na kole směr

Cassino, odkud jsem stoupal více jak 500 m

nahoru na Montecassino. Než jsme se

rozloučili, pomohl mi řidič Ondra přenést

kolo přes plot chránící dálnici a s batohy jsem

prošel turniketem, jako chodí do práce personál autogrilu. Počasí bylo příznivé,

ale s vysokou oblačností a mírným větrem a teplotou kolem 15°C; stále se však

oteplovalo. Na

vrcholu hory je

klášter, kolébka

benediktinského

řádu, založený

v roce 529 sv.

Benediktem

z Nursie. V době 2.

světové války, od

října 1943 do

května 1944, to byl

opěrný bod

německé fronty.

Nedaleko je polský

vojenský hřbitov,

kde je pochováno

1045 polských

vojáků padlých

v boji s Němci o Montecassino. Klášter byl v únoru 1944 spojeneckými letadly

5

téměř zničen, ale potom obnoven v původním slohu. Na tuto památku mne už

loni upozornil kamarád Jiří Došek, též cyklista z Jičína. V českých zemích byl

první benediktinský klášter založen v roce 993 v Praze Břevnově.

Sjezd dolů byl nádherný a

celá cesta do Neapole ubíhala

velmi rychle. Pěkná asfaltová

silnice ve zvlněném terénu,

kolem samá pole se zeleninou

nebo ovocné sady. Teprve

posledních 25 km byl provoz

silnější a silnice horší; teplota

kolem 20°C a mírný vítr. Na

rozdíl od aut, která na semaforech stála, cyklisté nezastavují a stále jedou. Velké

kupy odpadků u Neapole znám z předchozích návštěv a také mi to připomnělo

nedávnou návštěvu Indie. Památky jsou však stále stejně krásné, i když jejich

dokumentaci tentokráte nebudu věnovat takovou pozornost, neboť jsou popsány

a jejich fotografie uvedeny v předchozích denících. Ubytoval jsem se ve

známém ostellu a na pokoji se mnou byli ještě dva Argentinci, s kterými jsem si

dlouho povídal, neboť španělština a italština se mnoho neliší.

11. 4. čt Neapol – Pompeje

33 km – Salerno 65 km

Dobře vyspalý jsem posnídal

na pokoji a potom ještě

jednou v jídelně ostella

(ubytovny), což bylo v ceně

ubytování 18 €, ale jen bílá

káva a koláč. Již v 8 hodin jsem opustil ubytovnu a podél moře jsem se vydal na

jih směrem na Pompeje, kde byl na silnici velmi silný provoz a nepříjemná stará

dlažba nebo kostky. Později byl povrch asfaltový, ale provoz ještě zesílil.

6

Bylo teplo a tak se jelo velmi dobře, v pohodě. Už jsem zvyklý na ježdění „po

italsku“ a docela mi vyhovuje, pokud jedu sám. Před 12. hodinou jsem začal

sjíždět k moři do města Salerna, které má 140 000 obyvatel. V parku podél moře

jsem zastavil a začal se

bavit s domácími pány,

kteří se vyhřívali na

lavičkách a byli rádi, že

jsem zpestřil jejich

každodenní vysedávání

u šplouchajícího moře.

Popíjel jsem poslední

Tramín a užíval si

hřejícího slunce. Úžasná pohoda a já se v duchu radoval, že za necelé dva dny

z domova jsem tak daleko a nic mi zde nechybí; jen Mirek, kterému jsem chtěl

ukázat tuto nádheru. Ubytování v předem objednaném ostellu jen pár metrů od

Dómu bylo skvělé. Za 19 € slunečný pokoj a jediný spolubydlící Angličan.

Poobědval jsem na terase a popíjel víno a k němu ještě croisanty od snídaně.

Užíval jsem si příjemného prostředí a hřejících slunečních paprsků, když ve

stínu bylo 24°C! Na vycházku po městě jsem šel jen v kraťasech a na pobřeží

poslouchal šplouchání vln moře, mluvil s místními a těšil se ze života a říkal si:

7

„život je ale krásný“ a vzpomínal znovu na blondýnu, mladší Rusku ve vlaku do

Českých Budějovic, když říkala: „Vy jste ale duchem velice mladý“. Salerno má

důležitý přístav a je živým střediskem turistického ruchu, pobřeží je lemováno

horami, na které jsem se dlouho díval. Po návratu do ostella mi ochotná mladá

recepční nabídla internet gratis, což jsem využil k vyřízení pošty nejen

z domova. Cestou jsem nakoupil hlavně tekutiny a ovoce a lehce povečeřel. Na

promenádě podél moře je tu pestrý život i po setmění a převážně černoši tu

nabízejí zboží všeho druhu; brýle, kabelky, počítače, sportovní boty, dětské hry

aj. Jejich protějšky jsem potkával celé dopoledne při cestě na kole na okraji

silnice, kde nabízely samy sebe; od 10 € do 100 €. Převažovaly dívky či ženy

černé pleti, většinou ale bez auta, avšak občas zákazníky měly.

12. 4. pá Salerno – Battipaglia – Paestum 39 km – Akropoli 49 km – Pioppi

89 km – Ascea 110 km – Marina di Camerota 140 km

Jako včera jsem posnídal dvakrát; druhá snídaně byla ale velmi vydatná včetně

dvojitého kapučína. V 8 hodin jsem opustil útulné ostello a podél moře se vydal

k historické památce Paestum. Cestu mi usnadnil italský cyklista, kterého jsem

na dvacátém km dojel a poté jsme se střídali ve vedení až do Paesta, kde jsme se

rozloučili. Je to historické

městečko s troskami

chrámů a akropolí z roku

600 př. n. l., které tvoří

nejvýznamnější monument

řeckého stavitelského

umění na italské pevnině.

Řekové mu říkali

Poseidonovo město.

Znovuobjevení se dočkalo až v 18. století. Dnes si sem návštěvníci přicházejí

prohlédnout tři mohutné zachovalé dórské chrámy – Héřin, Neptunův chrám a

chrám bohyně Ceres. Moc mi to připomínalo Akropoli v Athénách.

8

Snadná byla ještě

cesta do blízké

Akropole, města

vystavěného na

skalním masivu.

Dále byla sice

asfaltová silnice

podél moře, ale

velmi členitá se značným

stoupáním i klesáním, ale

naštěstí skoro bez provozu.

Hned jsem byl na úrovni moře a

za chvilku o 300 m výše, ale

překrásné pohledy stály za to.

Za celý den jsem tak nastoupal

více jak 1600 m, ale užíval jsem

si to moc. Hodně mi pomáhaly

kilometry nachozené

v Jizerských horách těstě před

cestou. Na oběd jsem zastavil u

pláže ve vsi Pioppi, když bylo ve 13 hodin. Do plánovaného cíle Sapri jsem však

nedojel, neboť před 17. hodinou se mi zalíbilo albergo (hotel) Marla, kde jsem

se ubytoval jako jediný host za 30 €. Na tachometru v té době bylo 140 km, ale

já byl ve velké pohodě. Převýšení tento den činilo 1600 m a tak jsem se odměnil

posledním Plzeňským, ale i mnohým dalším pitím nakoupeným v supermarketu.

Pitný režim jsem se snažil dodržovat, neboť celý den teplota přesahovala 20°C.

Kromě sebe jsem vypral celý cyklistický dres, ale i cyklistické brýle v něm

zapomenuté. Moc jsem byl spokojený s programem celého dne a sám se sebou

9

a večer jsem ještě stihl sledovat TV RAI „1“. Jitka mi polichotila, když v SMS

napsala: “letěl jsi jako vítr“. Vzpomněl jsem na podobný výrok turistů ze

Strakonic cestujících ze severu Indie Sikkimu do Ágry, kde na terase restaurace

před večeří pravili „letěli jsme jako pírko“ a tak jsem se ozval a seznámili jsme

se a prožili příjemný večer společně. Kolem cesty dnes byly hlavně olivovníky a

citrusové plody, tj. citrony, pomeranče a mandarinky, dále palmy, pinie a

kaktusy.

13. 4. so Maina di Camerota – S. Giovanni a Piro 15 km – Scario 25 km –

Sapri 39 km – Praia a Mare 73 km – Belvedere 108 km – Páola 145 km

Trochu jsem si přispal, ale stačil jsem lehce posnídat a už v 8 hodin jsem

pokračoval v cestě podél moře. Více jak hodinu jsem stoupal o 550 m výše do

vsi San Giovanni a Piro, abych za 20 minut sletěl rychlostí více jak 40 km/hod.

opět k moři a poté

do města Sapri, kde

jsem odpočíval. Až

do Praia a Mare

byla silnička skoro

bez provozu, ale

stále nahoru a dolů

a tak to do oběda ve 13

hodin dalo 1000 m

převýšení. S velkou chutí

jsem poobědval a nakoupil

opět tekutiny, tentokráte i

pomerančovou šťávu, resp.

vymačkané čerstvé

pomeranče, neboť do cíle

10

zbývalo ještě mnoho kilometrů.

Vystoupal jsem od moře na výše

položenou „autostrádu“, kde sice

jela nějaká auta, ale cesta nebyla

tak náročná na převýšení. Nutná

byla zastávka v Belvedere na

chlazené pivo Tuborg, abych

cestu dokončil. Stejně jako na

Plzeňské šlapalo kolečko na Tuborg, skoro jako o závod. Zastavuji až na

předměstí Páola, abych zjistil orientační cenu ubytování, neboť ostello mi

nepotvrdilo moji žádost o ubytování. Ostello jsem ve městě vůbec nenašel a tak

jsem se rozhodl, že se odměním za dnešní výkon ubytováním v hotelu a to

ihned, neboť na tachometru bylo už 145 km. Zastavil jsem u hotelu hned vedle

moře, kde však žádali 50 € za noc se snídaní, neboť prý mají jen luxusní pokoje.

To jsem odmítl s tím, že můj limit je 30 €, luxusní pokoj nemusím a tak jedu dál.

Recepční někam telefonoval a řekl: „máte štěstí, majitel souhlasí s vaší cenou“.

Spokojený si vychutnávám hotelový luxus a při sprchování si promítám všechny

ty kopečky a krásné výhledy na moře, které jsem zvládl; byla to krásná pohádka!

14. 4. ne Páola – Amantea 30 km – Pizzo 87 km – Vibo Valentia 118 km.

Začnu dnes poznámkou pro ty, kteří deníček dočetli až sem.

Na začátku pátého dne cestování na kole po jižní Itálii musím připomenout, že

chybí mnohé fotografie a popis památek tak významných měst jako je Neapol a

stejně tomu bude v Mesině, Taormině, Catánii, Palermu a možná i v Římě

(stejně jako už nefotím v Praze), která navštěvuji za posledních šest let už po

páté. Z nových míst jsem se věnoval zatím jen Montecassinu na přání Jirky

Doška, a na přání Petra Volfa jsem fotil jediné stávající řecké chrámy

připomínající Akropolis. Tentokráte je to jen letmý pohled starého cyklisty ze

sedla svého kola na překrásnou scenérii krajiny, kde z jedné strany je většinou

moře a z druhé hory, občas ale v oparu. Užívám si však nádherných silnic,

11

někdy skoro bez provozu, neboť zvolená trasa je velmi členitá, kopcovitá, ale

mne lákající. Nejvíce si vychutnávám setkání s lidmi a také s mnoha cyklisty,

kteří mne zvou na častá posezení v bistrech. Mým záměrem je spíše cyklistické

soustředění v optimálních podmínkách za ideálního počasí stejně jako např. na

Malorce. Potkávám zde nejen jednotlivé cyklisty, ale i celé týmy cyklistů ze

střední a severní Evropy v pěkných jednotných dresech na překrásných kolech,

která jim trochu závidím; jezdí sem za teplem stejně jako já v posledních létech.

Jinou atraktivní trasu jsem měl připravenou pro cestování s Mirkem, kde

bychom poznávali známá turistická místa jako je Trapani, Syrakusy, Agrigento,

Monreale a další, denně max. 90 km, ale vše jste mohli mít zdokumentováno

Mirkovým fotoaparátem. Teď si můžete pouze vyhledat v seznamu deníčků

s názvem „Cesty za teplem“ podrobnější popis a fotografie těchto překrásných

míst, která jsem navštívil předtím. Stejné to bylo předloni při mé páté cestě do

Nepálu, kde mne více zajímali místní lidé a jejich život, než nejvyšší hory světa,

kde jsem doprovázel devět svých přátel.

Po snídani a běžné údržbě kola jsem

už před osmou hodinou opustil hotel a

vystoupal asi o 150 m výše na SS 18,

což je „strada superiore“, která je

přece jenom pohodlnější díky mnoha

dlouhým mostům a osvětleným

tunelům, někdy délky více jak 2 km.

Bylo nedělní ráno a tak se to místo aut

hemží desítkami cyklistů na svém

„švihu“ v obou směrech. Hned za

městem jsem se stačil připojit ke

skupince starších cyklistů na jejich

nádherných silničních speciálech, ale

jeli rychlostí jen cca 30 km za hodinu

a tak jsem „uvisel“ až do Amantea,

kde mne pozvali na kapučíno a odtud se vraceli zpět domů. Další zastávku jsem

12

měl až na 50. km pro pomeranče, víno a pivo, neboť pro mé kolo je to nejlepší

doping . Jel jsem stále podél moře a místy viděl, co vlny dokáží, když odnesou

část silnice, i když ji chrání velké betonové bloky. Všichni cyklisté se stále

zdraví: ciao, salve, buon giorno, ti v protisměru ještě pokynou rukou; nádherné,

příjemné. Všude kolem silnice olivovníky, zelenina všeho druhu a hlavně

„frágole – jahody, které tu sklízí převážně Bulhaři. Při obědě přisedli dokonce

na moji lavičku a jeden

s deformovanou rukou žebral, když

přicházeli lidé na pláž. Uměl pouze

„buon giorno, soldi per mangiare,

grazie“. Pracují tu za 25 € denně.

Krabici překrásných vonících jahod

tu prodávali za pouhé 1 €, ale já jen

ochutnal. Poobědval jsem a těšil se na zbývající kilometry podél moře. Po

ranních 15°C opět slunce hřálo a bylo už 20°C. Bohužel to nebylo u moře, ale

musel jsem vystoupat o 550 m výše, kde leží město Vibo Valentia. Zde jsem se

na náměstí potkal se skupinou cyklistů končících vyjížďku, kteří mi doporučili

ubytování v soukromí o 9 km dále, kde z nich většina bydlí. Těch 9 km městem

byla „pěkná palba“. Ale zvládl jsem to, zvláště ve sjezdech, kdy jeli volněji.

Ubytování v soukromí předčilo mé očekávání; překrásný apartmán, milé přijetí a

cena ještě snížena z 35 € na 25 € včetně snídaně proto, že jsem cyklista, jsem

starší než maminka majitelky, a jel jsem dnes více jak 100 km . Jak je někdy

dobré, být dříve narozený! Jako pozornost jsem ještě dostal chlazené pivo, neboť

13

obchody jsou v neděli převážně zavřené. Po pravidelném sprchování a praní

jsem se do večera slunil a odpočíval na překrásné zahradě, která už kvetla a

voněla. K večeři jsem využil vybavenou kuchyň a jídelnu a poté mi ještě mladá

paní přinesla láhev „limoncina“, kterou jsem tak dlouho ochutnával, až jsem

skoro usnul. Po večeři jsem zašel na bar na pivo a pokecal s místními.

Hospodský mi přinesl chuťovku na způsob „frutti di mare, smažené plody moře,

stejně jako jsou ve Španělsku tzv. „tapas“.

15. 4. po Vibo Valentia, Tipponion (556) – Rosarno 23 km – Palmi 40 km -

Bagnara 59 km – Scilia 73 km –Messina 82 km –Villaggio di Mili 95 km

Snídani jsem měl připravenou už na 7. hodinu a za půl hodiny jsem opustil

příjemný privát. Sjezd dolů k moři do Rosaria byl velmi pohodlný, ale po dlouhé

době v bundě, neboť bylo po ránu jen 13°C. 6 km před Palmi byl táhlý kopec se

stoupáním 300 m a po

chvilce následoval stejně

dlouhý o dalších 250 m

výše, což bylo 550 m n.m.

To už jsem jel bez bundy

a potůčky potu mi stékaly

po zádech. Odměnou byl

dlouhý sjezd až k moři do

vsi Bagnara, ale opět bez

aut a také bez cyklistů. Překrásná

průzračná voda v moři lákala

k osvěžení, ale bylo jen 18°C a

asi stejně tak byla teplá voda.

Bylo právě poledne, když jsem

na lodi opouštěl italskou pevninu

a za 20 minut přistál na Sicílii ve

městě Messina. Už jsem věděl z dřívějších pobytů, že si nemusím kupovat

14

jízdenku na trajekt pro své kolo a tak

jsem ušetřil asi 4 €. Ty jsem okamžitě

utratil ve vonícím bistru za grilované

kuře a obsluhující kuchař, prý také

cyklista, mi k tomu přidal chlazené

pivo a bagetu. Byl jsem překvapen

dlouhou frontou na všechna dobrá

jídla včetně mořských plodů a vše

docela levné a dobře vypadající; jídlo

prodávali i se zabalením domů. Po

tomto vydatném občerstvení jsem se

vydal za město, abych se ubytoval na

periferii Messiny v soukromí u

kamaráda, také cyklisty Dina, 43 let, kde jsem spal loni v březnu. Bohužel nikdo

nebyl doma, neboť jsem přijel o den dříve, což jsem vyřešil snadno tím, že jsem

navštívil nedaleko bydlící jeho rodiče. Jeho otec, stejně mladý jako já, mne

doprovodil do Dinova bytu, který pronajímá za 25 € se snídaní. Popili jsme pivo

a asi hodinu se příjemně bavili. Slunečné odpoledne jsem využil k vyprání všeho

a hlavně odpočinku na terase s výhledem na moře a chutnáním šampaňského,

vína i grapy, které mi Dino připravil, abych neměl žízeň, než se večer vrátí

z práce (pracuje u policie). K dispozici jsem měl celý dům včetně terasovité

zahrady, kde jeho otec pěstuje všechnu zeleninu a hlavně víno. Po večeři jsem

pohovořil s Dinem, hlavně o úspěšném Zemanovi, trenéru Messiny, a opět přišla

řeč i na Pavla Nedvěda a vyřídil jsem skoro všechny maily. Žádal jsem také o

vysvětlení, proč letos je ve většině měst a obcí na jihu Itálie a hlavně na Sicílii

tak velké množství odpadků, které nikdo neodváží. V posledních letech tím byla

známá pouze Neapol, kde jsem pozoroval letos malé zlepšení. Každá hromada,

kde jsou dvě popelnice, by vyžadovala přistavení min. jednoho kuka vozu a

zřejmě by to ani neodvezl. Města prý nemají peníze na odvoz a ještě je to

spojeno s vydíráním zdejší mafií. Přitom nedaleko od těchto hromad odpadků

posedávají skupinky černochů a čekají, že někdo přijede a dá jim nějakou práci,

15

za kterou dostanou za den 20 – 25 €. Zde jsem poznal skutečnou krizi, o které se

u nás stále mluví, ale vidět v supermarketech při nakupování moc není.

16. 4. út Villaggio di Mili – Forza d´Agro (350) 35 km – Taormina (250) 49

km – Catánia 107 km

Už před sedmou hodinou přišel Dino a společně jsme posnídali. Rozloučit se

přišel i jeho otec, který už začal pracovat na zahradě na vinicích. Dino odmítl

úhradu za nocleh, neboť jsme přátelé a naopak mne pozval, abych přijel na

podzim znovu i s přáteli nebo zase na jaře jako obvykle. Pohodlná byla cesta

podél moře směrem na Catánii, ale mně se zachtělo vyjet na nějaký kopeček.

Asi 10 km před Taorminou jsem

viděl takovou příležitost, neboť

odbočovala úzká silnička nahoru a

samé zatáčky do vsi Forza d´

Agro ležící asi 350 m nad mořem,

a pěkně jsem se zahřál. Odměnou

byl nádherný výhled a

fantastický sjezd k moři

na prázdné silnici. Druhá

horská prémie vedla do

překrásné Taorminy

s nejlepším výhledovým

místem na světě

z řeckého divadla na

sopku Etnu a dvě moře, Jónské a Tyrhénské. Tentokráte jsem nebyl v přírodním

divadle s úžasnou akustikou, ale na skalním výběžku, odkud je vidět jak sopka,

tak pohled na moře a také na blízkou vesničku na vrcholu, kde jsem byl asi před

hodinou; překrásné pocity v těle i na duši. Připadal jsem si, že sedím v divadle a

hrají ten nejlepší kus; stačilo se jen dívat, kochat se.

16

Jak je svět malý, jsem se přesvědčil hned po ránu, když jsem na silnici

v protisměru potkal německého cyklistu Hartmuta Koeblera z Norimberku.

Včera o něm hovořil Dino, že se

dnes u něho zastaví a přemlouval

mne, abych zůstal a poznal ho. Teď

se mi to podařilo. 45letý Němec

před 5 roky prodal všechen svůj

majetek a celou dobu jen cestuje na

kole po celém světě. Nedávno se

vrátil z Jižní Ameriky a na Sicílii je

pravidelně na jaře a na podzim. Své

kolo měl neuvěřitelně ověšené vším,

co k životu potřebuje. Ukazoval mi

místo na pláži, kde trávil dnešní noc,

a moc si vše pochvaloval. Je ještě

svobodnější člověk než já a zdál se

velice šťastný a v pohodě. Ptal se

mne pochopitelně na věk a nevěřil,

hrozně se začal smát a pak řekl: „to není možné, že bych mohl jezdit ještě tak

dlouho na kole jako ty; že mne čeká ještě tolik dlouhých let života…“ a smál se

hrozně moc. Pak mne objal a přál mi štěstí do dalších let. Do Catánie bylo časté

dlouhé táhlé stoupání, ale po staré dlažbě, což nebylo moc příjemné. Zde jsem

vzpomínal na mladého cyklistického kolegu z Rakouska, s kterým jsem se

potkal včera a jel na silničním kole, jen s malým batohem na zádech; jak tady

chudák asi trpěl. Dojezd už byl za silného městského provozu a občas jsem se

skoro třel o kapotu předjíždějících aut; na to by Mirek asi neměl nervy. Ostello

jsem našel bez problému a dle mého úsudku patří k těm nejlépe vybaveným a

levným. Pouhých 16.5 € v desetilůžkovém pokoji, v kterém jsem však spal sám.

Žádal jsem totiž nejlevnější pokoj. Toalety čisté a voňavé jako v hotelu, rovněž

tak velká hala, a hlavně velká vybavená kuchyně včetně mnoha potravin;

podobně to někdy vypadá v kuchyních na poutní cestě do Santiaga. Navíc

17

neomezený internet zdarma. Po večeři mne ještě němečtí a italští turisté zvali na

své speciality, které si připravovali celý večer, ale já už neměl místo v žaludku a

byl spokojený se svou večeří. Místo prohlídky už známých chrámů jsem se jen

tak toulal po městě, které už znám z předchozích návštěv, maximálně relaxoval

a žil si tu svůj pohodlný život.

17. 4. st Catánia – Caltagirone (350) 69 km – Piazza Armerina (690)

102 km

Snídaně v ostellu se trochu opozdila,

ale byla velmi dobrá, bohatá. Po osmé

hodině jsem už projížděl v poklidu

centrem města. Až do dalšího města ve

vzdálenosti cca 65 km jsem neprojížděl

žádnou vesnicí, nikde žádní lidé a tak

to bylo trochu smutné. Kdo asi

obdělává okolní pole, jsem se ptal sám

sebe. Rovinatá cesta s malou frekvencí

18

aut a s mírným větrem

v zádech; velká pohoda. Krátká

byla zastávka na ochutnání

krvavých pomerančů, které

stejně sním jen dva, ale je to

pochoutka. Pomeranče jsou

většinou již sklizené stejně

jako citrony, jen olivy to ještě

čeká. Odbočil jsem asi 3 km do

města malované keramiky (je podobná té ze Sardinie), Caltagirone, které má

40 000 obyvatel a je na kopci, kam jsem musel vystoupat o 150 m výše.

Odměnil jsem se piknikem před malým obchůdkem na hřejícím slunci, kde bylo

24°C! Prodavač se divil, jak

mohu ještě pokračovat dalších

30 km po vypití dvou piv.

Místní mladíci mi nabízejí

motorku za pouhých 200 €.

Nová prý stojí 600 € a dokáže

jet rychlostí až 90 km za

hodinu a spotřebě 1 litr na 30

km. Já raději pokračuji na

svém kole a těším se na

kopečky a zvlněnou krajinu, už ne podél moře. Po obědě nejprve sjezd dolů a

poté překrásnou „Vysočinou“, skoro bez aut, nahoru a dolů; paráda. Před cílem

cesty ve městě Piazza Armerina byl táhlý kopec, minimálně 8 km dlouhý, skoro

nekonečný. Ostello, kam jsem zamířil nejdříve, však bylo v rekonstrukci. Na

svou kamarádku Alessandru jsem měl mail, ale bohužel ne telefon ani adresu, a

po třech letech už jsem zapomněl, kde jsem bydlel. Naštěstí si přečetla můj mail

a za 20 minut jsme se už potkali před vinotékou jako naposledy. Svůj byt nyní

přestavují, ale já dostal v přízemí luxusní pokoj a v koupelně jsem si měl

ovladačem volit barvy osvětlení, abych se tam cítil co nejlépe; připadal jsem si

19

jako v luxusních lázních. Její partner

Mirek musel ještě do práce a tak

jsme se všichni setkali až večer u

společné večeře. Stihl jsem navštívit

známého ve vinotéce, koupit dárek

pro Mirka (jeho oblíbené kvalitní

víno, jak mi prozradil someliér), tak i

květiny pro Alessandru. Nakoupil

jsem i maso, neboť jsem věděl, že

zaplatit za ubytování nebudou chtít.

Večer byl stejně krásný, příjemný

jako před třemi roky a zpestřením byl

tentokráte jejich roční Frederico,

který s námi vydržel až do 23 hodin. Popíjel jsem tentokráte trochu více, neboť

jsem měl velkou radost ze setkání a přijetí.

18. 4. čt Piazza Armerina (690) – Enna (1000) 31 km – Alimena (740) 77 km

– Petralia Sottana (1150) 97 km

Ráno byla velká žízeň a tak jsem vypil litr skvělé pomerančové šťávy kromě

obvyklého čaje. S přáteli bylo dlouhé loučení a přiznám se, že ukápla i nějaká

slza. Po osmé hodině vyjíždím do kopců směr Enna. Už včera jsem poznal

dlouhá táhlá stoupání, ale dnes jich bylo ještě trochu více. Jen do Enny jsem

nastoupal 850 m a to bylo jen 30 km! Stále nahoru nebo dolů, ale kolem vonící

piniové lesy a úžasné výhledy do krajiny. Vesnice skoro neexistují a vzdálená

středověká města jsou vždy na kopci stejně jako Enna, což je nejvýše položené

město v Evropě. Kromě hradu je tam mnoho kostelů a překvapivě i turistů a opět

ze Švýcarska, s kterými jsem se zdravil a mnozí se chtěli se mnou a s kolem

fotit. Počasí opět přálo, i když po ránu jsem jel v bundě, než se oteplilo na 20°C

a více. Dopoledne jsem jel na sladké croisanty a dobré červené, které mi dal

majitel včera ve vinotéce, když jsme ochutnávali víno ze všech sudů; proto dnes

20

ráno tak velká žízeň. V Enně jsem lehce posvačil a kochal se výhledy do krajiny.

Oslovil mne francouzský cyklista ovládající italštinu a dlouho jsme si povídali a

nejen o cyklistice; trochu

mi záviděl můj program a

říkal, že by se nejraději

přidal. Pokračování bylo

opět velmi zvlněným

terénem; pochopitelně

nejdříve sjezd a poté

dlouhé táhlé stoupání.

Dalších 30 km byla silnice

pro auta uzavřena, což mi vůbec nevadilo, ba naopak. Zborcená silnice po zimě

byla v opravě a opravdu se na mnoha úsecích velmi intenzivně pracovalo. I když

mám kopce rád, tentokrát jsem chtěl svou cestu po 77 km ukončit. Skvělé počasí

mi však nedalo a pokračoval jsem dle programu až do Petralia Sottana, ale závěr

byl neskutečně těžký. Jen 2.5 km vystoupat o 300 m výše do starého kamenného

městečka bylo na pokraji mých sil. Posledních 200 m po dlažebních kostkách

jsem jen stěží své kolo s batohy vytlačil. Byl jsem nejvýše z celé cesty, ve výšce

1150 m n.m. Štěstí se na

mne usmálo i při

ubytování, neboť první

oslovená dívka mi nabídla

čtyřhvězdičkový hotel

nebo klášter u jeptišek.

Rozhodnutí bylo snadné.

Za 20 € jsem bydlel

v krásném pokoji s moderním sociálním zařízením a mladší jeptiška mi nabídla

ještě snídani zítra přímo do pokoje . Před večeří jsem se procházel kouzelným

městečkem s příjemnými lidmi, s kterými jsem si dlouho povídal na místním

náměstíčku. Dnes jsem nastoupal neuvěřitelných 2250 m a spát budu ve výšce

1150 m! Je to skvělý hřejivý pocit, co staré tělo ještě zvládne.

21

19. 4. pá Petralia Sottana (1150) –

Scilato - Piano Battaglia (1633)! –

Cefalú 78 km

Po své první snídani následovala

opravdu druhá od jeptišky, což byla

ale jen bílá káva a sušenky, ale bylo to

milé. Malá údržba kola a v půl osmé

sjíždím skoro o 500 m níž, kde začal

16 km dlouhý nekonečný výjezd do

sedla, které leží o 29 m výše, než je

naše Sněžka. Jelo se mi ale výborně,

neboť počasí bylo maximálně příznivé, slunečno, ale ne horko. Potkal jsem se

jen se třemi Švýcary na motorkách a chvíli se bavil a s dvojicí Francouzů, která

přijela autem do sedla a chtěla vystoupit na blízký vrchol. Myslel jsem, že do

Cefalú k moři budu už jen sjíždět, ale omyl. Ještě více jak 400 m jsem musel po

prvním sjezdu vystoupat a teprve poté jsem si mohl vychutnávat nekonečný

22

kouzelný sjezd na prázdné silnici k moři do města Cefalú. Ten den to bylo 1400

m nahoru a 2500 m dolů!!! Už ve 13 hodin jsem byl v cíli asi poslední horské

etapy. Zatímco v horách

bylo velmi příjemně, u moře

teplota přes 23°C. Obědval

jsem na náměstí s úžasným

pohledem na historický

Dóm s románským

obloukovým portálem a

oběma masivními věžemi

vypínající se na skále nad

přístavem; lepší kulisu jsem

si nemohl vybrat. Kolem

pěkné restaurace plné

turistů, převážně však žen,

které pokukovaly po

cyklistovi a já zase po nich

. Některé přišly s žádostí

o společnou fotku, když

zjistily, že jsem až z Česka.

Jen dvě minuty odtud jsem

zazvonil na první privát B +

B a okamžitě jsem přijal

nocleh za 25 € bez snídaně. Opět výborné ubytování ve starém, ale

zmodernizovaném velkém bytě. Domácí bydlí v 1. patře a byt o patro výše

pronajímají. Mladá paní domácí mi půjčila i svůj počítač, abych si mohl číst

večer noviny na internetu. Nemělo to chybu kromě toho, že jsem vypraný dres

zapomněl dát sušit. Procházel jsem se úzkými uličkami orientálního rybářského

městečka s ovzduším starého města poblíž písečných pláží. Zde mne oslovili

Italové z Benátek a skoro hodinu jsme se báječně bavili a nakonec i vyfotili.

23

Překvapilo mne, že někteří odvážlivci už smáčeli svá těla v mořských vlnách.

Dlouho jsem se kochal pohledem na moře se zapadajícím sluncem a doplňoval

tekutiny. Byl jsem rád, že také má žena dnes odjíždí na 4 dny do Holandska na

výstavu květin. S dobrým pocitem v duši, jak nádherný den jsem si opět užil,

jsem šel spát po 22. hodině a těšil se na cestu podél moře do Palerma.

20. 4. so Cefalú – Termini Imerese 36 km – Porticello 61 km – Palermo 80

km + po městě 102 km

V půl osmé po snídani jsem opustil příjemný privát v centru města, kde většina

obyvatel ještě spala. Opět překrásné slunečné ráno a u moře tepleji než

v předchozích dnech

na horách.

Pohodlnou cestou

podél moře, jen

s občasným

stoupáním, jsem se

zastavil v Termini,

kde na vyhlídce nad

mořem jsem se bavil s cyklisty, s kterými se dnes „roztrhl pytel“. Stále někdo

zdraví a je jedno, jestli jede v protisměru nebo předjíždí. Abych nebyl v Palermu

24

příliš brzy, odbočil jsem 16 km před hlavním městem Sicílie do Ponticella, kde

jsem poobědval. Potom jsem dokončil cestu do Palerma a zamířil rovnou do

přístavu, kde jsem si koupil jízdenku na večerní loď do Neapole u společnosti

Tirrenia za 56 € s kolem a odjezdem ve 20.15 hodin. Poté jsem se projížděl na

kole městem sem a

tam, ale delší

zastávka byla jen u

mohutné katedrály

patřící

k nejvýznamnějším

normanským

památkám na

Sicílii.

Poté to byla blízká brána

Porta Nuova, která je

obvyklým vstupem do

města. Poprvé jsem se jel

podívat do Orto botanico,

což je jedna

z nejkrásnějších

botanických zahrad Evropy. Ve městě je mnoho

překrásných paláců, ale ty jsem už fotil vícekrát.

Teď jsem se jen kochal a hlavně mluvil s lidmi.

Těsně před Palermem mne předjel a zastavil Ital,

který si všiml české vlaječky a dlouho pronášel

oslavné ódy na Český Krumlov, Telč a

pochopitelně i Prahu, zvláště na Malou Stranu.

25

Také on měl potřebu se se mnou bavit, což bylo příjemné. Takových setkání

mám denně více, a proto jsem zde tak spokojený. Spokojená je dnes i manželka

na výstavě květin v Holandsku a stejně tak mladší syn Štěpán, který mi psal

z Marseille ve Francii, kde hrál golfový turnaj. Z domova jsem poprvé

telefonicky mluvil i se starším synem Pavlem, který byl také v pohodě. Co víc

jsem si mohl přát?

Místo drahých ryb jsem si koupil k večeři u Marokánců výborně kořeněné

grilované kuře, k tomu mi přidali do kelímku velké množství čerstvé zeleniny a

ještě hromadu smažených brambor a marockou placku. K tomu jsem měl

chlazená piva z blízkého obchůdku a sicilské červené. Se mnou večeřely i dvě

mlsné kočky a stále se

olizovaly. Těšil jsem

se na noční plavbu

z ostrova na italskou

pevninu, do Neapole.

Večer ještě stále svítilo

slunce a bylo 20°C. Na

lodi jsem seděl

v oddělení „poltrone“,

kde bylo asi 100 polohovacích křesel, ale obsazeno jich bylo jen devět a tak

jsem měl maximální pohodlí. K pohodě přispěla i láhev červeného na noc.

Jediným rušivým elementem bylo občas brečící štěně, když jej majitelé opustili.

21. 4. ne Neapol –

Montragone 59 km –

Formia 93 km –

Sperlonga 123 km

V 7.30 hodin loď

přistála v Neapoli a po

známé cestě podél moře jsem se vydal na sever, zatím jen do Sperlongy, kde

26

mám oblíbené ostello.

Skoro do oběda jsem jel

tentokrát v dlouhém

oblečení, neboť teplota

nepřekročila 18°C.

Zastávku na oběd jsem si

dopřál v Montragone. Na

silnicích v obou směrech

bylo opět mnoho cyklistů

jako každou neděli;

překrásná kola i barevné

dresy jsem jim občas

záviděl… S jednou

skupinkou jsem chvilku vydržel jet společně, než jsme se zastavili na kapučíno.

Stejně příjemné bylo odpolední posezení s mladými motorkáři, když jsem se 10

km před cílem chtěl odměnit chlazeným točeným pivem v restauraci při moři,

tzv. „služebním pivem“. Na moři tentokráte byly velké vlny, neboť foukal silný

27

vítr a bohužel občas i trochu proti. Převýšení však bylo malé. Najisto jsem jel do

ostella, kde jsem spal již vícekrát; bohužel však netekla voda a tak jej uzavřeli.

Ochotní sousedé mne však doprovodili autem do 3 km vzdáleného kempinku

přímo u moře, kde jsem měl k dispozici překrásný bungalov, který vybavením

připomínal hotel, a kolem se rozprostírala exotická zahrada; vše za 20€. Opět

štěstí na „správné lidi“, kteří nelitovali svůj čas a v případě nouze dokonce

nabídli ubytování u nich doma,

což jsem zdarma nechtěl.

Večeřel jsem až do 19.30 hodin

při zapadajícím, ale ještě

hřejícím slunci na terase venku

před bungalovem. Večer přišla

zpráva od přepravce Pavla

Čadka, že auta budou v úterý

skládat v Bari a Frosinone a tak se zítra vydám místo do Říma do vnitrozemí do

Frosinone. Cesta bude kratší, ale náročná na kopcovitý terén, což mi nevadí.

22. 4. po Sperlonga – Terracina 24 km – Frosinone 78 km – Ferentino 90

km - Alatri (560) 100 km

V noci byla silná bouřka a vytrvale pršelo. Po snídani jsem opustil příjemný

bungalov a podél moře dojel do Terraciny, kde jsem odbočil do vnitrozemí na

pohoří Ausoni. Správné rozhodnutí nejet do Říma se potvrdilo jako šťastné,

28

neboť černá obloha tím směrem a hřmění s blesky nevěštilo nic dobrého. Také

pohoří Ausoni přede mnou bylo v mraku, ale štěstí mne neopustilo, neboť celý

hřeben jsem přejel bez deště, ale s velkým ochlazením vzduchu. Teprve na

sjezdu do Frosinone začalo pršet, teplota klesla jen na 11°C a tak jsem se ukryl

před velkým lijákem

v pěkném novém

moderním baru, kde

jsem také obědval. Po

2.5 hodinách slunce

vysvitlo a tak jsem se

vydal k plánovanému

cíli, tj. do 560 m

vysoko položenému

starému městu Alatri

(je starší jak Řím) s 30 000 obyvateli, kde po dojezdu začalo opět pršet a k tomu

ještě nastala zima. Navštívil jsem místní knihovnu, ale internet nešel. Požádal

jsem proto o ověření telefonem, zda 4 km vzdálené ostello je v provozu. Opět

nebylo, ale měl jsem štěstí, když mi pracovnice knihovny doporučila privát B +

B, jehož majitel měl obchod naproti na náměstí. Ubytování bylo tudíž rychlé,

jen cena byla příliš vysoká – 50 € za noc v apartmánu. O 10 let mladší pán je

také cyklista a navíc vede spinink, a tak jsme se rychle domluvili na nižší ceně

29

30 €, ale u jeho dcery. Úžasný velký apartmán včetně výborně vybavené

kuchyně mne nadchl a přespala by zde pohodlně celá větší rodina. Po prohřátí

v horké sprše jsem za deště doběhl do blízkého supermarketu a nakoupil

laskominy k lukulským hodům večer, neboť to měla být poslední večeře v Itálii.

Byl příslib, že druhý den večer asi už budu cestovat kamionem domů. Byl to

náročný den vzhledem k proměnlivému počasí, ale opět skončil úspěchem;

konec dobrý, všechno dobré. Při večerním popíjení ještě přišla zpráva od

Štěpána: „v golfovém turnaji v Marseille mezi 20 amatéry jsem získal první

místo“. Udělal mi další velkou radost a tak jsem doběhl ještě pro další láhev

Merlotu, abych si to užíval. Na internetu slečny domácí čtu, že v Čechách je

neuvěřitelných 20°C; jaká to byla teplotní změna doma a tady; doma o 10°C

více, zde o 10°C méně za jediný den!

23. 4. út Alatri – Frosinone - 14 km – Veroli 26 km – Castelliri 39 km –

Frosinone 64 km – dálnice za Frosinone směr Roma 70 km

Ve velké pohodě jsem

posnídal, dal řeč s 29tiletou

sympatickou dcerou italského

cyklisty a teprve v 8.30 hodin jsem opustil

penzion a ještě zajel poděkovat do

knihovny za včerejší úspěšný tip na

ubytování. Věnoval jsem se prohlídce

starého města, už opět za slunce, i když

bylo po ránu chladněji. Poté jsem sjel dolů

do Frosinone a vydal se na cestu do Sory

30

za dlouholetými přáteli, kteří několikrát pobývali u nás v Jičíně, ale ještě za

totality a po roce 1989. Antonio Notari dokonce v jičínské galerii uspořádal

výstavu svých obrazů a jeden obraz věnoval městu. Silnice do Sory byla skoro

bez provozu, neboť vedle je postavena nová superstráda, ale pro cyklisty

nepřístupná. Stará cesta je velmi členitá, skoro stále do kopce nebo s kopce. Po

levé ruce jsem jel podél horského zasněženého hřebene pohoří Monti Erici. Asi

10 km před Sorou jsem měl svůj první pomalý defekt a po výměně duše jsem

zastavil v marketu, abych si koupil něco k obědu. V tom okamžiku se ozval

Giovanni ze Sory, abych zůstal u nich dnes na večeři. Toto jsem musel odříct a

už jsem nedokončil cestu do Sory, ale poobědval jsem před barem, kam mne

pozvali místní mladíci. S nimi jsem si dlouho povídal o mém cestování a popil

trochu více dobrého moku. Vybavili mne ještě na zpáteční cestu láhví vína a já

se vrátil do Frosinone, kde jsem si nakoupil jídlo na zpáteční cestu domů. To už

jsem měl první kontakt na řidiče kamionu Aleše Bratku, s kterým se budu večer

vracet. Vystoupal jsem

až do starého města,

které leží o 150 m výše

a kochal se pohledy na

okolní zasněžené hory.

Poslední návštěva

knihovny a setkání se

samotným ředitelem,

neboť většina počítačů byla mimo provoz a žádný nebyl volný. Ten mi velice

ochotně propůjčil svůj, neboť je obdivovatelem Prahy, kterou často navštěvuje a

rád by mne pozval na

večeři, abychom si

mohli povídat jak o mé

cestě, tak i o Praze. Víc

jak 10 km jsem musel

cestovat k dálnici, kam

přijel kamion ve 21.30 hodin. Čekalo nás asi 1400 km do Brna, kde Aleš

31

vykládal zeleninu, kterou však

dříve musel naložit poblíž

Verony. Téměř nový kamion

Mercedes Benz byl luxusním

dopravním prostředkem

s maximálním pohodlím a

širokým pohodlným lůžkem na

spaní. Řidič Aleš, kterému je 35

let, naštěstí nekouří a jízda s

ním byla velmi příjemná a

klidná a stále jsme si měli co

povídat; jel jsem s ním už

podruhé.

24. a 25. 4. st + čt Cesta zpět

se trochu prodloužila vzhledem k delší nakládce zboží, kde skladníci byli lehce

pod vlivem alkoholu a také incidenty na dálnici před Benátkami nás trochu

zdržely.

Ještě se krátce zmíním o neuvěřitelném závěru cestování z Brna do Jičína. Bylo

15.10 hodin, když jsme se s Alešem rozloučili v Brně před Makrem, kde měl

vykládat zboží. Odtud jsem cestoval na kole „italským“ způsobem na asi 5 km

vzdálené vlakové nádraží po chodníku a potom po ucpané silnici směrem do

centra. K pokladně ČD jsem přistoupil v 15.39 hodin, kdy byl čas odjezdu

expresu IC do Prahy. Rychlík měl však 4 minuty zpoždění a tak jsem stačil

doběhnout i s kolem na 2. nástupiště než dal výpravčí pokyn k odjezdu. Rychlík

nestavěl ani v České Třebové, ale poprvé až v Pardubicích. Já však přestupoval

v Kolíně, kde jsem měl také pouhé 4 minuty na přestup. Opět jsem nastoupil

jako poslední, když už výpravčí chtěl dát pokyn k odjezdu rychlíku. Teprve

v Nymburce, při posledním přestupu, jsem měl 10 minut času a tak jsem stihl

první české pivo. Zrychleným vlakem jsem přijel do Jičína v 19.20 hodin. Tomu

říkám „velké štěstí“.

32

Přehled ujetých kilometrů a převýšení.

Stoupání

8.4. po Strakonice – Štěkeň 12 km

10.4. st Casino – Napoli 39 km 800 m

11.4. čt Napoli – Salerno 65 km 450 m

12.4. pá Salerno – Marina ´d Camerota 140 km 1600 m

13.4. so Marina ´d Camerota – Paola 145 km 1600 m

14.4. ne Paola - Vibo Valentia 118 km 950 m

15.4. po Vibo Valentia – Villaggio di Mili 95 km 700 m

16.4. út Villaggio di Mili – Catánia 107 km 750 m

17.4. st Catánia – Piazza Armerina 102 km 750 m

18.4. čt Piazza Armerina – Petralia Sotana 97 km 2250 m

19.4. pá Petralia Sotana – Cefalú 78 km 1400 m

20.4. so Cefalú – Palermo 102 km 350 m

21.4. ne Napoli – Sperlonga 123 km 300 m

22.4. po Sperlonga – Alatri 100 km 900 m

23.4. út Alatri – Frosinone 70 km 750 m

25.4. čt 6 km

Celkem 1499 km 13550 m

Na cestě jsem byl celkem 18 dní:

2 dny cesta vlakem do Strakonic a kamionem na start na jih Itálie

14 dní na kole – viz tabulka nahoře

2 dny cesta kamionem do Brna a vlakem domů

Náklady na cestu:

ubytování a stravování 424 € 10 600 Kč

trajekt Palermo – Neapol lodí 56 € 1 400 Kč

jízdné vlakem + kolo + ostatní 500 Kč

Celkem 12 500 Kč

33

Poděkování:

1/ za dopravu Autospolu, hlavně Pavlovi Čadkovi a oběma řidičům, tj. Ondrovi

a Alešovi

2/ Cyklo SKI Žitník Lomnice, hlavně pečlivému a šikovnému Janu Malému

3/ za ubytování a přátelské přijetí Dinovi v Messině a Alessandře a Mirkovi

v Piazza Amerina

4/ všem neznámým, kteří mne stále povzbuzovali a byli velice přátelští a milí

Závěr:

Na začátku cest jsem si říkal: „život, i když krátký, je stále ještě přede mnou. A

já si ho chci užít. Využít všechen čas, který je mi k životu dán“. Říká se,

„odvážnému štěstí přeje“ nebo „vytrvalost přináší růže“ a „co tě nezlomí, to tě

posílí“. Nekráčet dopředu pro mne znamená vracet se.

I když už také vím, že přijde období a bude pro mne možná úlevou, budu-li se

moci usadit tam, kde jsem rád, tj. v Českém ráji, kde mám domov a navíc

přátele. Mohou to být důvody fyzické kondice, ale spíše psychologické. Čím

více se smysly opotřebovávají, tím menší kouzlo budou mít nové věci. Doma

budu mít pocit bezpečí z okolí, které znám dokonale. Možná se i já začnu ohlížet

k minulosti a hledat vodítko pro přítomnost, kdy nebudu moci být tak aktivní.

V Jičíně 28. dubna I v a n

Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2013