Středoškolská odborná činnost

BrouStr Chov brouků a strašilek

Šternberk 2015

2

Středoškolská odborná činnost

Obor SOČ: 14. Pedagogika, psychologie, sociologie a problematika

volného času

BrouStr

Autor: Michal Siegel

Škola: Gymnázium Šternberk, Horní náměstí 5

Kraj: Olomouc

Konzultant: Bruno Kneubühler

Oponent: Ondřej Machala

Vedoucí práce: Mgr. Jan Večerka

Šternberk 2015

3

Prohlášení

Já, Michal Siegel, autor této práce, prohlašuji, že jsem svou práci SOČ vypracoval samostatně

a použil jsem pouze podklady (literaturu, projekty, SW atd.) uvedené v seznamu vloženém v

práci SOČ.

Prohlašuji, že tištěná verze a elektronická verze soutěžní práce SOČ jsou shodné.

Nemám závažný důvod proti zpřístupňování této práce v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb.,

o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů

(autorský zákon) v platném znění.

_____________________

4

Poděkování

Chtěl bych tímto poděkovat panu Aleši Bezděkovi, který mi poskytl mnoho poznatků a

informací z entomologie. Dále bych rád poděkoval Jirkovi Synkovi, Lukáši Dupaľovi,

Martinovi Baranovi, Mirkovi Kunovi, Tomáši Škubalovi, Markovi Nohejlovi a Brunovi

Kneubühlerovi, kteří mi poskytli chovný materiál nebo cenné informace a poznatky z chovu

brouků a strašilek. Mé díky také patří Ondřeji Machalovi za vypracování oponentského

posudku a panu Brunovi Kneubühlerovi za odbornou konzultaci.

5

Úvod ................................................................................................................................... 6

1. Coleoptera (brouci) ................................................................................................... 7

1.1 Teoretická část .....................................................................................................................7

1.1.1 Coleoptera jako celek ........................................................................................................ 7

1.1.2 Způsob života ..................................................................................................................... 7

1.1.3 Vývoj jedince řádu Coleoptera .......................................................................................... 8

1.1.4 Stavba těla .......................................................................................................................... 9

1.1.4.1 Vnější stavba těla ................................................................................. 9

1.1.4.2 Vnitřní stavba těla ................................................................................ 9

1.2 Praktická část .....................................................................................................................10

1.2.1 Chov zlatohlávků ............................................................................................................. 10

1.2.2 Chov nosorožíků ............................................................................................................... 14

1.2.3 Chov roháčů ..................................................................................................................... 15

1.2.4 Chov konkrétních druhů ................................................................................................... 17

2. Phasmatodea (strašilky) ......................................................................................... 25

2.1 Teoretická část ...................................................................................................................25

2.1.1 Phasmatodea jako celek ................................................................................................... 25

2.1.2 Způsob života ................................................................................................................... 25

2.1.3 Vývoj jedince řádu Phasmatodea .................................................................................... 26

2.1.4 Stavba těla ........................................................................................................................ 27

2.1.4.1 Vnější stavba těla ............................................................................... 27

2.1.4.2 Vnitřní stavba těla .............................................................................. 28

2.2 Praktická část .....................................................................................................................29

2.2.1 Obecná chov strašilek ...................................................................................................... 29

2.2.2 Chov konkrétních druhů ................................................................................................... 32

3. Latina a systematika .............................................................................................. 43

3.1 Latina ................................................................................................................................................. 43

3.2 Systematika ........................................................................................................................................ 44

Závěr ................................................................................................................................ 45

4. Použité zdroje ......................................................................................................... 46

5. Přílohy ..................................................................................................................... 47

6

Úvod

Již od raného dětství jsem se toulal přírodou a učil se od dědečka názvy různých živočichů

a rostlin. Chodili jsme spolu do lesa snad každý den. Tyto vycházky mne také vedly k lásce k přírodě.

Vzhledem k tomu, že můj děda byl také vášnivým entomologem, sbírali jsme všechen možný hmyz,

ze všeho nejvíce brouky (Coleoptera) a motýly (Lepidoptera). Postupně jsem se učil poznávat více

a více různých živočichů, zejména co se hmyzu týče. To také vedlo k tomu, že jsem se o hmyz začal

více zajímat. S dědou jsme začali jezdit i na všemožné entomologické burzy, takže můj přehled

o hmyzích zástupcích se nově rozvinul o opravdové tropické krasavce a tím pádem i o další kvanta

informací.

V době, kdy jsem chodil na základní školu, děda bohužel zemřel a mě nezbylo nic jiného, než

se vším protloukat, jak to jen šlo. Pokračoval jsem s vycházkami do přírody, se sběrem hmyzu

i s dalším studiem ohledně tohoto tématu. Nutno podotknout, že samozřejmě druhy na tzv. Červeném

listu, tedy druhy ohrožené, jsem nechal žít v přírodě, i když jsem na ně narazil.

Postupem času však můj čas na vycházky do přírody řídnul a řídnul a mě napadlo následující -

když tedy nemůžu já za hmyzem, proč by nemohl on za mnou? A tak jsem začal bezobratlé chovat.

Dodnes chovám brouky, strašilky, pakobylky a lupenitky – musím říct, že v mnoha případech vzácné

a obtížně sehnatelné druhy – a další. Co se brouků týče, chovám jedince z oblastí subtropických

a tropických a pouze zástupce podčeledí Dynastinae, Cetoniinae a Lucanidae, tedy nosorožíky,

zlatohlávky a roháče. Vzhledem k tomu, že potravu pro tyto chovance je třeba zajistit právě v lese,

donutím se alespoň do lesa jít a procházky využiji právě k zopakování svých znalostí a pozorování

různých živočichů. Avšak již se nevěnuji entomologii v tom smyslu, že sbírám hmyz z naší přírody,

protože jsem nabyl názoru, že každý živý tvor má právo na život. Do mých sbírek tedy již přibývají

pouze zesnulí jedinci z vlastního chovu.

Zprvu jsem chov bezobratlých bral jen jako koníček, postupem času jsem si však uvědomil, že

může vést také k ochraně v přírodě ohrožených druhů. Chov může udržet naživu populaci, které

v přírodě hrozí vyhynutí nebo populaci, která dokonce vyhyne. A právě proto jsem se rozhodl napsat

tuto práci a sepsat také brožuru pro začínající chovatele brouků a strašilek. Cílem práce je seznámit

čtenáře s brouky a strašilkami nejprve z teoretické stránky a poté jim osvětlit problematiku samotného

chovu. Tyto znalosti může čtenář uplatnit jak v zájmovém chovu, tak – samozřejmě se souhlasem

příslušných orgánů – i v chovu ohrožených druhů a pomoci tak udržení jejich populace naživu.

Samotná brožura je rozdělena (stejně jako tato práce) na dva hlavní celky. První je zaměřen na

řád brouků (Coleoptera) a druhý na řád strašilek (Phasmatodea). Každý celek je dále rozdělen na dvě

hlavní části – teoretickou a praktickou. V první, tedy teoretické, části se čtenář dozví nejprve obecné

informace o daném řádu, dále pak informace o výskytu, způsobu života, stavbě těla a samotném vývoji

řádu. Teorie totiž tvoří základní kámen pro další část – praktickou. V té se čtenář dozví vše podstatné,

co je potřeba znát v chovu. Zjistí, jak zajistit danému jedinci potřebné podmínky, čím jej krmit a jak

jej rozmnožit. Čtenář se také dozví, kde a od koho si chovný materiál (jedince pro zájmový chov)

obstarat.

Po přečtení celé brožury by čtenář měl být schopen podat stručné informace o obou řádech a o

jejich chovu, který by sám měl – alespoň u základních druhů – ovládat. A právě toto je cílem

chovatelské brožury BrouStr.

7

1. C o l e o p t e r a – b r o u c i

1.1 Teoretická část

1.1.1 Coleoptera jako celek

Řád Coleoptera (brouci) je jeden z nejvýznamnějších a nejpočetnějších řádů. Z globálního

hlediska lze říci, že řád Coleoptera je druhý nejpočetnější (samozřejmě vzhledem k počtu popsaných

druhů) ze všech řádů třídy Insecta (hmyz). Samotný řád čítá okolo 166 čeledí s asi 380 000 druhy.

V České republice se vyskytuje přibližně 108 čeledí, které zastupuje zhruba 7 000 druhů.

Dalo by se říci, že brouci jsou (až na extrémní klimatické podmínky) rozšířeni po celém světě.

Jediné prostředí, které brouci neosídlili, jsou moře a oceány (zde se mohou vyvíjet pouze larvy

některých druhů). Tedy abych byl přesnější, dospělí brouci zatím nebyli ve slaných vodách nalezeni.

Co se výskytu týče, nejvíce druhů je soustředěno právě do tropických a subtropických oblastí, zejména

do starých a nedotčených pralesů. Jsou samozřejmě i výjimky, kde brouci obývají poněkud

extrémnější podmínky (Austrálie).

1.1.2 Způsob života

Všichni brouci bez výjimky prochází proměnou dokonalou, jejich vývojová stádia jsou tedy

ovo (vajíčko), larva, pupa (kukla) a imago (dospělý jedinec). Samotný vývoj probíhá v závislosti na

daném druhu. Pokud se podíváme na samici, tak již zde je několik možností, kam může daný druh

naklást ovo. Některé druhy kladou vajíčka do dřeva stromů, jiné vyhledávají ztrouchnivělé kmeny,

další druhy jej kladou do trusu či mršiny a jiné kladou ovo přímo do hrabanky či do hlíny (tedy

do substrátu). Místo, kde je ovo nakladeno, také svědčí o následné potravě larev. V závislosti na typu

potravy dělíme brouky do několika velkých skupin:

Dravci jsou živočichové, kteří loví jiné živočichy za účelem potravy. Jsou schopni vydržet

delší dobu bez potravy, jelikož ta obsahuje velké množství bílkovin. Mohou se stravovat rozmanitě

a lovit tedy více než jeden druh živočichů, ale také se může jednat o potravní specialisty. Najdeme

také rozdíly v tom, jak dravci svou kořist loví. Některé druhy svou kořist usmrtí a poté ji pozřou. Jiné

druhy mohou kořist napustit trávicími enzymy a pozřít ji až po tomto předtrávení (střevlíci).

Býložravci se živí pouze rostlinnou potravou. Jako příklad uvedu imaga zlatohlávků,

nosorožíků nebo roháčů, která můžeme často pozorovat na spadaném tropickém ovoci. Avšak

býložravci také nepohrdnou vytékající mízou stromů nebo sladkými květy rostlin (například Mimosa).

Saprofágové jsou živočichové živící se rostlinnými, živočišnými či jinými zbytky. Zetlelým

listím se živí například larvy zlatohlávků, ztrouchnivělým dřevem larvy nosorožíků. Také larvy roháčů

se živí ztrouchnivělým dřevem. Je zajímavé, že například u masožravců jsou dravé jak larvy, tak

imaga, kdežto u býložravců jsou larvy většinou saprofágní.

8

Koprofágové jsou speciálně pojmenovanou skupinou saprofágů, a sice se jedná o živočichy

živící se trusem. Jedná se například o chrobáky. Literatura uvádí, že chrobáci mohou být také potravní

specialisté na trus jen určitého druhu (většinou skotu).

Mezi další skupiny patří například xylofágové neboli druhy dřevokazné. Do této skupiny

můžeme zařadit kůrovce, červotoče nebo například tesaříky. Během vývoje je hostitelská dřevina často

umořena, nebo alespoň závažně poškozena.

Poslední skupinou, kterou bych rád zmínil, jsou nektar sající druhy. Jedná se zejména

o zlatohlávky, roháče nebo například krasce. Tito brouci se, jak již z označení vyplývá, živí nektarem

z květů rostlin.

1.1.3 Vývoj jedince řádu Coleoptera

Samičky kladou vajíčka do dřeva, půdy, bahna, rostlin, trusů – prakticky kamkoliv (jak jsem

již ostatně popsal výše). Vajíčka jsou v naprosté většině případů bílá a dosahují délky až 10mm

(například největší zlatohlávek Goliathus goliathus). Jakmile se vylíhne larva, okamžitě začíná

přijímat potravu. Larvy v průběhu svého vývoje procházejí několika vývojovými stádii, jež nazýváme

instary. Při přechodu do nového instaru se larva vždy svlékne. Po tomto vývojovém přechodu za

sebou zanechá exuvii (neboli “svlečku“). Některé larvy svou exuvii pozřou a přivítají ji jako zdroj

minerálů a zčásti také bílkovin. Když se larva vylíhne, označujeme ji jako larvu v prvním instaru,

neboli L1, po svleku přechází do instaru druhého, neboli L2, a tak dále.

Larvy mají většinou bílou barvu (ty se často nazývají ponravy), dále pak hnědou (larvy

kovaříků – „dráteníci“) či černou (střevlíci). Larva se skládá z několika tělních článků a hlavy.

Na hlavě larva nese pár silných kusadel. Prakticky ihned za hlavou lze pozorovat tři páry končetin,

které larvě pomáhají při pohybu.

Délka vývoje larev se velice různí (4 měsíce až 1 – 3 roky). Zajímavostí je, že například

u zlatohlávků nebo nosorožíků lze v posledním instaru určit pohlaví za pomoci Haroldova orgánu.

Tento orgán mají pouze samci. Jedná se o malou černou tečku ve středu posledního článku abdomenu,

která se ve fázi kukly přemění na pohlavní orgán samce.

Jakmile larva dovrší posledního instaru, vytvoří si kuklu neboli pupu. Před tvorbou pupy si

larva kolem sebe může za pomocí slin a okolního substrátu vytvořit kokon. Některé druhy si vytvářejí

pružný kokon pouze z vlastních výměšků. V kokonu se larvy naposledy svléknou v pupu, na které je

možné pozorovat již všechny části těla včetně končetin, tykadel apod. Druhá možnost je, že larva si

kokon nevytvoří a svlékne se v pupu pouze v okolním substrátu. Kokon slouží k přečkávání drsnějších

klimatických podmínek, zejména sucha či chladu.

Imago okamžitě po ztvrdnutí chitinu začne přijímat potravu. Za krátkou dobu také jedinci

začnou vyhledávat partnera – tato imaga označujeme jako aktivní. Po spáření samice za několik dní až

týdnů nakladou vajíčka a celý cyklus se opakuje. U dospělců se také často setkáme s bojovnými samci.

Samci spolu zápasí o samice v okolí a poražený samec často umírá v důsledku pádu z velké výšky.

9

1.1.4 Stavba těla brouků

1.1.4.1 Vnější stavba těla

Tělo je rozděleno na tři segmenty: hlava (caput), hruď (thorax) a zadeček (abdomen). Hlava je

důležitá hlavně díky přítomnosti ústního ústrojí a tykadel. Kusadla slouží broukům jak k lovu jiných

živočichů u dravých čeledí, tak ke znehybnění partnerky při páření. Tykadla slouží broukům pro

orientaci v prostoru.

Hruď je rozdělena na předohruď (prothorax), středohruď (mesothorax) a zadohruď

(metathorax). Z každé části hrudi vychází jeden pár končetin, ze středohrudi nebo zadohrudi někdy

mohou vycházet i křídla, nikdy však z předohrudi.

Poslední částí těla brouků je abdomen. Ten se skládá z několika článků a nese důležité orgány.

Z toho důvodu je také kryt krovkami. Pod krovkami je uchován i pár blanitých křídel. To však

neznamená, že všichni brouci jsou schopni letu. Na konci zadečku je u samic přítomno kladélko.

1.1.4.2 Vnitřní stavba těla

Brouci dýchají pomocí vzdušnic (tracheje). Více dýchací soustava není specifikovaná.

Dýchají atmosférický kyslík (tedy volný kyslík vyskytující se volně v ovzduší), z toho důvodu si

i vodní druhy musejí pro zásoby vzduchu vyplouvat na hladinu, protože nejsou schopni čerpat kyslík

rozpuštěný ve vodě. Vyústění trachejí je mezi články na spodní straně zadečku.

Mají také již rozlišenou trávicí trubici. Co se imag týče, ústní ústrojí je u dravců kousací,

u býložravců lízací. Samotné ústní ústrojí jsou přeměněné končetiny k tomuto účelu uzpůsobené.

Nervová soustava je žebříčkovitá, skládá se z mozku, nervových zauzlin (ganglií) a ústřední nervové

pásky. Oči jsou umístěny po bocích hlavy, takže brouci mají velmi dobré zorné pole. Cévní soustava

je uzavřená a jejím centrem je trubicovité srdce umístěné v hřbetní části zadečku. Tělní tekutinou je u

brouků hemolymfa. Závažnější poranění související s cévní soustavou brouci prakticky nemají šanci

přežít.

Pohyb broukům zajišťuje příčně pruhovaná svalovina. Je nutno podotknout, že brouci mají

obrovskou sílu. Dospělé imago je schopné hravě unést několikanásobek své váhy. Síla je také důležitá

při kladení vajec, kdy se mnoho brouků musí prodrat několika desítkami centimetrů do tvrdého

substrátu, než najdou to pravé místo pro kladení.

Co do rozmnožování se ve všech případech jedná o gonochoristy, jsou tedy přítomna oboje

pohlaví. Není výjimkou, že je patrný na první pohled pohlavní dimorfismus. V prvé řadě jsou ve

velkém množství případů samci větší a mohutnější, než samice (na rozdíl od řádu Phasmatodea

(strašilky)).

Touto kapitolou bych chtěl uzavřít teoretickou stránku týkající se problematiky řádu

Coleoptera. Čtenář nyní po prostudování získal základní přehled o vývoji a způsobu života brouků

a o jejich tělesné stavbě. Po této základní teorii se tedy můžeme přesunout na praktickou část.

10

1.2 Praktická část

Po pár řádcích z teoretické stránky je čas, abychom se podívali také na část praktickou – chov.

Než se však dostanu k samotnému chovu, rád bych čtenáře informoval o tom, kde chovný materiál

sehnat. Nejlepší možností je navštívit teraristickou nebo entomologickou burzu. Pokud zájemce tuto

možnost nemá, existuje spousta inzertních serverů, jako například http://www.ifauna.cz. Na těch

serverech může zájemce sledovat vložené inzeráty, nebo si podat vlastní, inzerát s tím, že shání nebo

nabízí konkrétní druh. Každopádně před pořízením daného druhu je potřeba si důkladně prostudovat

celý chov.

1.2.1 Chov zlatohlávků

Začneme přípravou chovné nádoby (ubikace). Je třeba si uvědomit, že chceme larvám

napodobit jejich přirozené prostředí. Chov samotný můžeme zahájit nákupem larev či imag. Nejdříve

si popíšeme ubikaci pro chov larev. Jako nádoba nám poslouží plastový box a plastové krabičky.

Nedoporučuji sklo, jelikož je těžší a při pádu či nárazu se lehce rozbije. Larvy se vyvíjí v dubové či

bukové hrabance. Tu zajistíme jednoduše – najdeme starý bukový nebo dubový les, odhrneme vrstvu

spadaného listí a sbíráme vrstvu pod ní. Hrabanka prakticky vypadá jako zahradnický substrát

s kousky tlejícího listí. Za žádnou cenu se však nesmí použít hrabanku z jehličnatého lesa! Ta díky

jehlicím obsahuje nadměrné množství pryskyřice, které by larvy (až na výjimky) zabilo.

Další složkou substrátu je ztrouchnivělé dřevo – bílé nebo červené. Jejich rozdíl je v tom, že

na rozkladu dřeva se podílí jiné bakterie. Není podmínkou, že trouch je třeba použít. Jsou však druhy,

které příkrmem v podobě bílého dřeva (trouchu) nepohrdnou. Jedná se například o rody Mecynorrhina

nebo Chelorrhina.

Mezi další složky substrátu patří kompost, listí, koňský či kravský hnůj, rašelina a písek.

Kompost se přidává v malém množství pro obohacení substrátu o kvalitní látky a také bakterie

a mikroorganismy podílející se na rozkladu půdy.

Listí se přidává pouze hrstce druhů, mezi které patří například rod Dicronocephallus. Larvy si

listím obalují křehké kokony a imaga do nich balí snůšku. Dále je také žádoucí ztrouchnivělé listí. To

obstaráváme na začátku podzimu těsně před opadem čerstvých listů. V lese sbíráme loňskou vrstvu

napadaného listí, které používáme pro zlatohlávky rodů Merynorrhina a Chelorrhina jako kvalitní

příkrm, který tvoří složku substrátu až 50%.

Hnůj se používá opět jen u vybraných druhů, zejména u druhů Megalorrhina harrisi,

Chelorrhina polyphemus confluens atd. Pokud larvy tohoto druhu za svůj vývoj spotřebují větší

množství hnoje, samci mají v dospělosti o poznání větší roh. Hnůj také obsahuje silice, díky kterým

substrát neplesniví.

Rašelina a písek mají pouze zpevňovací funkci. Larvy rodu Dicronorrhina mají bez přídavku

rašeliny křehké kokony a larvy Goliathus goliathus spp. se kuklí pouze ve směsi rašeliny a písku.

Stačí už jen zvolit vhodnou vlhkost substrátu. Ta se pozná tak, že uchopíme-li substrát mezi

palec a ukazovák a jemně jej stlačíme, měla by se mezi prsty objevit voda. Pokud vodu

nezpozorujeme, je potřeba vlhkost zvýšit. Pokud nám naopak voda ukápne, je vlhkost příliš vysoká.

Raději přidáváme vodu po malých dávkách, protože přebytečná vlhkost se hůře vyrovnává.

11

Jakmile jsme si připravili hrabanku a popřípadě trouch, musíme si zjistit něco o druhu, který

chceme chovat. Prakticky všechny dostupné druhy lze chovat bez problémů ve všech stádiích

za pokojové teploty.

Jsou dva typy ubikací – pro larvy mírné a pro larvy kanibalistické. Larvy, u kterých

kanibalismus není zřetelný, či je velmi vzácný, chováme společně. Velikost ubikace je závislá na

počtu larev v ní. Kolik larev konkrétního druhu chovat v jak velké ubikaci popíši v chovu konkrétních

druhů. Jakmile však člověk něco odchová, je z vlastní zkušenosti schopen odhadnout, jak velkou

ubikaci zvolit.

Obr. č. 1 Box pro chov larev

Larvy mnoha druhů brouků jsou kanibalistické. Tzn., že pokud menší larva narazí na větší,

stane se její potravou. V přírodě takto velké larvy dostanou o těla drahocenné bílkoviny, ovšem

v zájmovém chovu je tento jev nechtěný (resp. u začínajících chovatelů, já osobně tento přirozený

příkrm pro silnější larvy již vítám). Z toho důvodu takovéto larvy chováme v plastových krabičkách

po jedné. Konkrétní druhy opět zmíním v samostatné kapitole. Čerstvě vylíhlé L1 chováme krabičce

o objemu okolo 150ml. V této krabičce může zůstat i v L2 a i v počáteční fázi L3. Jakmile začne být

larvě krabička malá, přestěhujeme ji do větší krabičky o objemu alespoň 2l, kde setrvá až do zakuklení

(ideální je však alespoň 6l pro každou larvu v L3).

Abychom dosáhli větších imag, je velmi vhodný samotný příkrm larev. Do substrátu můžeme

přidávat kořenovou a listovou zeleninu, nasušené kukly bource morušového, menší larvy jiných

zlatohlávků nebo granule s alespoň 70% obsahu masa. Vše má vliv na výslednou velikost imag. Je

však důležité příkrm často kontrolovat a odebírat nespořádané zbytky, aby nedocházelo ke vzniku

plísní (jsou však larvy, které si na plísni v menší míře libují).

Je také možné přikrmovat ovocem, ovšem zde hrozí nebezpečí rozšíření roztočů. Ti se mohou

na larvu dostat ale i z okolního infikovaného substrátu. Roztočů je rozhodně potřeba se zbavit, protože

parazitují na chované larvě. Larvě samotné jako takové příliš nevadí, ale jakmile přejde do stádia

pupy, většinou ji uvnitř kokonu roztoči zabijí. Roztoči, kteří se parazitují na larvách, potřebují k životu

vysokou vlhkost. Pro jejich odstranění můžeme použít dvě metody. První je manuální a je silně

neefektivní. Spočívá v setření roztočů jemným kartáčkem. Nevýhoda je zaprvé ta, že larva se neustále

hýbe a v podráždění se nás bude snažit kousnout, a jednak touto metodou nikdy nezbavíme larvu

všech roztočů a už vůbec ne vajíček. Proto přecházíme ke druhé metodě, kterou je umístění larvy

v absolutně suchého, jemně namletého ztrouchnivělého dřeva v nádobce, kterou necháme dokonale

12

větranou bez víka. Larvu ponecháme dle potřeby v suchu po dobu 1 – 6 dní. Po této době již na larvě

nebude jediný roztoč. Podmínkou je samozřejmě dát larvu do nového substrátu. Za žádnou cenu ji

neumisťujeme to starého, jelikož je kontaminován vajíčky roztočů – ten rovnou vyhazujeme.

Jakmile se larva zakuklí, je potřeba dopřát jí přirozené podmínky, aby mohla dokončit

metamorfózu v imago. V přírodě je stádium pupy (kukly) také obdobím, během kterého jedinec

přečkává sušší období. Z toho důvodu by také podmínky měly být sušší, než byla vlhkost substrátu

ve stádiu larvy. Pupu najdeme v boxu uchovanou v kokonu. Ten opatrně vyjmeme a umístíme

do speciální krabičky, kde je asi 5cm rašeliny o něco méně navlhčené, než byla hrabanka při chovu

larev. Kokon zahrabeme pouze z jedné třetiny, zbylé dvě třetiny zůstanou nad hladinou substrátu.

Pokud bychom kokon uchovávali ve vysoké vlhkosti, mohou se na pupě rozmnožit roztoči, nebo se

budou líhnout deformovaná imaga díky nedokonalému ztvrdnutí chitinu. Délka stádia pupy v kokonu

se různí v závislosti na druhu.

Obr. č. 2 Krabička pro uchování pupy

Jakmile proběhne samotná přeměna, brouk ještě chvíli zůstane v kokonu a vyčká, než mu

ztvrdne chitin. Po pár dnech opouští kokon, ale stále zůstává zahrabaný v substrátu. V tomto stavu je

již potřeba umístit jedinci do krabičky sladké ovoce jako potravu. V chovu používáme zejména banán,

mango, ananas, kaki (Diospyros), všechny druhy melounů, jablka, broskve, hrušky, ryngle, … Některé

druhy mají rády také nektar z květů rostlin Mimosa pudica a také mízu z poraněných stromů, na kterou

v přírodě nalétají. Pokud jsme kokony uchovávaly společně, je potřeba vylíhlé jedince samostatně

nebo po skupinkách přestěhovat do jiné ubikace, aby případní roztoči z potravy nekontaminovali zbylé

pupy. Existuje speciální krmivo „Beetle Jelly“, které se skládá z agaru a dalších příměsí, které brouci

potřebují. Výhodou je, že se na něm netvoří roztoči, takže je můžeme nechat v insektáriu až do doby,

než budou plně spotřebovány. Jedná se však o syntetické sterilní krmivo, které používám jen

13

v krajních případech, stejně tak jako banány a jiné dovážené ovoce (kvůli velkému množství chemie a

možným insekticidům).

Obr. č. 3 Prvotřídní ubikace pro chov imag

Foto: Lukáš Dupal‘

Zhruba po 14 dnech až po měsíci začnou být imaga aktivní. Budou se většinu času pohybovat

mimo substrát, snažit se vylézt z ubikace a můžeme je pozorovat také zkoušet létat. Toto značí jejich

plnou aktivitu a schopnost pářit se. U zlatohlávků se nesetkáme se souboji o samici, tedy je možné

chovat více samců pohromadě. Musíme však velikost ubikace přizpůsobit počtu jedinců. Důležitá pro

chov je také výška substrátu.

Dalším požadavkem pro řadu zejména afrických druhů je dostatek světla. Plně postačí,

budou-li imaga umístěna na osvětleném místě, ideálně u okna. Ovšem pozor v létě, aby se z insektária

nestal smrtící skleník. V chovu se problém nedostatku světla řeší bílou zářivkou umístěnou nad

insektárii (umisťovat každou zvlášť do insektária by bylo jednak finančně náročné a jednak zbytečné).

Na substrát je vhodné položit větve, kusy dřeva a kůru, aby měli brouci prostor pro lezení a

aby při převrácení se na záda měli oporu pro opětovné navrácení se do původní polohy.

Délka života imag se také různí. Jakmile však uhynou, prohrabeme substrát a rozdělíme larvy.

U kanibalistických druhů je možné larvy vybírat průběžně od počátku kladení. Sice tím docílíme

většího počtu larev, ale pokud vše necháme běžet, silnější larvy požerou slabší a v chovu tedy budeme

mít silnější a větší jedince v důsledku tohoto bílkovinného příkrmu.

Co do velikosti obsadily druhy Goliathus goliathus a Goliathus regius 9. a 10. místo se svými

12cm, což je na zlatohlávka opravdu majestátná velikost.

14

Obr. č. 4 Srovnání vývojových stádií zlatohlávka (larva, pupa, imago)

1.2.2 Chov nosorožíků

Chov nosorožíků je velmi podobný chovu zlatohlávků, ovšem setkáme se zde s několika

zásadními rozdíly. Prvním z nich je složení substrátu. Ten by se měl skládat z alespoň 50% bílého

ztrouchnivělého dřeva a 50% hrabanky. Nosorožíci se totiž vyvíjí ve spadaných, ztrouchnivělých

větvích obklopené listovou hrabankou, takže je potřeba umožnit přístup k obojímu. Oproti

zlatohlávkům také nepoužíváme žádný příkrm. Jediné, čím můžeme ovlivnit velikost imag, je kvalita

trouchu. Pro chov larev používám 60l boxy. Nejdříve na dno nasypu substrát skládající se z 50%

hrabanky a 50% trouchu. Substrát řádně udusám, aby výška po stlačení byla okolo 8 – 10cm.

Na udusaný substrát umístím několik kusů ztrouchnivělého dřeva v různých stádiích rozkladu od těch

rozpadajících se při doteku až po pevné, které nejdou na pomocí rukou zlomit. Kusy dřeva zasypu opět

substrátem. Ve výsledku se box skládá z 50% kusů ztrouchnivělého dřeva a 50% namíchaného

substrátu, tedy podíl hrabanky v celém objemu je pouze 25%. Larvy jako takové se však neživí

výhradně kusy dřeva, ty spíše okusují nebo se do nich ukryjí.

Druhou změnou je o něco vyšší vlhkost substrátu. Nesmí být příliš vysoká, ale oproti

zlatohlávkům by měla být rozhodně vyšší. Vlhkost zůstává stejná i poté, co se larvy zakuklí. A zde

nastává další zásadní rozdíl – larvy nosorožíků si pro kuklení nevytvářejí kokon, jen kolem sebe

udusají okolní substrát, čímž vznikne komůrka. Larvy se kuklí zejména vertikálně hlavou směrem

nahoru. Pupy nosorožíků necháváme v substrátu až do vykuklení, nepřendáváme je do žádných

speciálních boxů. Je však možné použít rašelinové květináčky, které namočíme do vody a kukly

do nich po jedné umisťujeme. Samozřejmě je potřeba spojit dva květináčky, aby měla pupa stálé

podmínky, zejména co se vlhkosti týče. Tuto metodu uplatníme zejména v případě, že máme rozsáhlý

chov a naskládat pupy v umělých kokonech do jednoho boxu je úspornější, než je mít po skupinách

v 60l boxech nebo více. Navíc nespotřebované dřevo a substrát můžeme již použít pro další účely.

Pokud chováme druhy, které mají sklon ke kanibalismu, musíme zvolit správnou velikost

nádoby. Instary L1 a L2 může larvy přečkat ve 150ml krabičce. Samozřejmě, čím větší, tím lepší,

15

nemusíme tak často doplňovat substrát. Larvy v L3 chováme v alespoň 6l boxech, přičemž před

zakuklením je umisťujeme do 10 – 20l boxů po jedné larvě. Larva Dynastes hercules před zakuklením

může dosahovat délka 20 – 25cm (údajně byla v Japonsku dochována larva 31cm).

Také vývoj je oproti zlatohlávkům delší. Délka vývoje se v závislosti na druhu pohybuje mezi

10 měsíci až třemi roky. Také ve stádiu pupy tráví brouci více času, menší druhy okolo 2 měsíců

a větší druhy mezi 4 – 6 měsíci. Jako výjimku bych uvedl našeho nosorožíka Oryctes nasicornis, který

se vyvíjí po dobu 3 – 4 let, přičemž na stádium pupy připadají ještě další asi 2 měsíce.

Imaga po vylíhnutí zůstávají neaktivní ještě asi 1 měsíc, ale stejně jako u zlatohlávků již

předkládáme potravu, která je totožná s potravou zlatohlávků. Jakmile začnou být brouci aktivní,

rozmístíme je do ubikací. Pro chov používám minimálně 60l boxy, přičemž výška substrátu by se měla

pohybovat mezi 20 – 30cm. Nikdy neumisťujeme do chovné nádoby dva samce, jelikož by neustále

sváděli souboje o samici. Jedná se o jedince s noční aktivitou, takže není nutné přisvěcování.

Ubikace pro chov imag je stejně zařízená jako ubikace pro chov larev, jen s tím rozdílem, že

na povrch umístíme více kusů dřeva a kůry a použijeme substrát pro chov nosorožíků. Samotná délka

života imag se pohybuje mezi 6 – 12 měsíci. Po této době substrát opět prohrabeme a larvy rozdělíme

do skupin nebo po jedné do krabiček.

Zajímavostí je, že největším broukem světa je nosorožík Dynastes hercules hercules, který

dorůstá úctyhodných 19cm. Jedná se ovšem o rekordní velikost, běžná délka imaga je mezi 12 – 15cm.

Tento druh vede na žebříčku spor s tesaříkem Titanus giganteus a jeho nedoloženou délkou 22cm.

Nosorožíci celkově obsadili v první desítce největších druhů brouků dost míst. Na 6. a 7. místě spolu

soupeří Megasoma elephas a Dynastes neptunus se 14cm a na osmém místě je Chalcosoma atlas

s 13cm.

1.2.3 Chov roháčů

Chov roháčů je spíše podobný chovu nosorožíků, než chovu zlatohlávků. Zásadní změna je

opět ve složení substrátu. Roháče chováme v čistém bílém ztrouchnivělém dřevě. Je tedy patrno,

že od chovu zlatohlávků neustále ubíráme hrabanku a přidáváme trouch. Naskýtají se nám tři možnosti

chovu larev. První je najít dřevo v požadovaném stádiu rozkladu, vyvrtat do něj otvor a larvu chovat

přímo v trouchnivém špalku. Nevýhoda je, že nevíme, jak špalek vypadá uvnitř, jestli neskrývá nějaké

predátory či jestli dřevo není pro brouka příliš tvrdé. Proto v chovu přistupujeme ke druhé možnosti,

kterou je vytvoření falešného kmene. Bílý trouch pomeleme najemno a napěchujeme jej do kulatých

krabiček. Je důležité substrát dávat do krabičky po malých dávkách a kvalitně jej stlačit. Ve výsledku

by krabička neměla jít zmáčknout ze stran, tedy jsme vytvořili tvrdý kmen ovšem ze dřeva

v požadovaném stupni rozkladu. Tato možnost je v chovech nejvíce zastoupena. Její nevýhodou je

fakt, že z jednoho litru namletého trouchu stlačením dostaneme třeba 300ml. Samozřejmě objem

zůstává stále stejný, ale pro napěchování krabiček budeme potřebovat zhruba trojnásobek

až pětinásobek celkového objemu krabiček. Tření možností je chovat larvy v tzv. „kinshi“. Jedná se

o podhoubí nejčastěji hlívy ústřičné. Získáme jej naočkováním hlívy do vlhkých pilin nebo do vlhké

slámy. Jakmile hlíva proroste piliny nebo slámu, plodnice zužitkujeme a podhoubí (kinshi)

napěchujeme do krabiček. Tato metoda vznikla v Japonsku, kde se specializují na chov nosorožíků

a roháčů. Švýcarský chovatel Daniel Ambühl má dokonce problematiku kinshi tak propracovanou,

že pro každý druh používá jinou houbu naočkovanou do jiného média.

16

Je možné larvy přikrmovat kvalitními granulemi, což má za následek delší a mohutnější

mandibuly. Pokud však larvy chováme v kinshi, není tento doplněk potřeba, stejně tak při chovu

v kvalitním bukovém trouchu. Larvy roháčů chováme vždy po jedné, jelikož díky jejich opravdu

silným mandibulám je kanibalismus takřka automatický. Vývoj záleží na druhu, většinou se však

pohybuje okolo jednoho roku.

Po zakuklení stejně jako u nosorožíků pupu necháváme v původní nádobě, nevyndáváme ji

do speciálních boxů. Po vylíhnutí jsou imaga asi 1 – 2 měsíce zahrabaní v substrátu a po této době se

stávají aktivními. Stejně jako u nosorožíků také nikdy nechováme pospolu dva samce. Jejich souboje

nekončí smrtelně, jelikož je v přírodě zabíjí pád z vysoké větve, ale vedli by neustálé souboje o samici,

což není žádoucí. Samotná ubikace je oproti předchozím dvěma velmi rozdílná. Používám asi 40l box,

ve kterém pokryji dno čistým trouchem a stlačím asi na vrstvu 5cm. Na stlačený substrát umisťujeme

buďto kusy ztrouchnivělého dřeva, které jsme schopni rozlomit rukama, nebo 0,5l PET lahve seříznuté

několik centimetrů od víčka a naplněné napěchovaným trouchem nebo kinshi. Takto poskládané kusy

trouchu a PET lahve zasypeme zčásti nebo úplně trouchem, který již neupěchujeme. Krmíme opět

ovocem.

Roháči se neumístili mezi desítkou největších brouků světa, najdeme je však v první desítce

největších brouků České republiky. Na prvním místě najdeme samce roháče Lucanus cervus s délkou

těla 75 – 80mm, na místě 4. – 5. poté samici roháče L. cervus s 50mm, která se o místo dělí

s vodomilem černým (Hydrous piceus).

17

1.2.4 Chov konkrétních druhů

Nyní už jsme se seznámili se vším, co budeme potřebovat pro chov a je už čas jen znalosti

obohatit o konkrétní požadavky daných druhů. Na rozdíl od strašilek se chová vcelku málo rodů, které

však v chovech čítají obrovské množství druhů. Následně tedy popíši chov patřičného rodu, zmíním,

které druhy tohoto rodu se nejčastěji chovají, a zmíním také druhy, které se v některých detailech liší.

Chov rodu Pachnoda

Tento druh zastupují spíše menší jedinci – velikost imag se pohybuje od 18 do asi 25mm.

Jedná se však o zlatohlávky vhodné pro začátečníky (vyjma P. abyssinica a P. vossi). Barevně se jedná

o velice rozmanitý rod, zastoupeny jsou snad všechny barvy.

Vlhkost substrátu by se měla shodovat s vlhkostí, kterou popisuji v obecném chovu. Nemají

jinak žádné další požadavky na jeho složení, stačí tedy listová hrabanka. Přikrmovat můžeme ovocem,

mrkví nebo granulemi.

Vesměs se nejedná o druh s kanibalistickými larvami, chováme je tedy pospolu. Nemusíme se

bát chovat jich více pohromadě, dá se chovat okolo 20 L1 – L3 v 6l boxu. Avšak při takovém

množství larev a malém prostoru budeme muset často doplňovat substrát. Praktičtější je chovat třeba

ve 20l bodu 50 L1 – L3. Vývoj larev se pohybuje mezi 3 – 5 měsíci v závislosti na druhu a teplotě

(při teplotě mezi 22 – 26°C je délka vývoje kratší).

V kokonu jedinec tráví dalších 6 – 8 týdnů. Po této době se líhne imago. Zlatohlávci rodu

Pachnoda potřebují hodně světla a při jeho nedostatku nejsou aktivní a nekladou. Pokud je nemůžeme

umístit na světlé místo, tak jim svítíme zářivkami. Imaga se dožívají mezi 4 – 6 měsíci, někdy déle

(v závislosti na genetice a péči chovatele). Pohlavní dimorfismus je pozorovatelný na spodní straně

abdomenu, kde mají samci vryp pozorovatelný při dobrém úhlu světla. Výška substrátu pro chov imag

postačí asi 10 – 15cm.

Mezi často chované druhy a druhy vhodné pro začátečníky se řadí P. flaviventris, P. cordata,

P. marginata peregrina, P. marginata marginata, P. marginata aurantia, P. stehelini nebo P. aemula.

Naopak špatně odchovatelné druhy jsou výše zmíněné P. abyssinica a P. vossi. Jedinci se mohou

odmítat pářit, nemusejí naklást vajíčka, ale ze všeho nejvíce hynou v kokonech.

Obr. č. 5 Pachnoda flaviventris

18

Chov rodu Eudicella

Stejně jako u zástupců předešlého rodu, i zde se setkáme s velkou škálou barev, ovšem ne tak

obsáhlou. Jedinci jsou však o něco větší. Velikost se pohybuje v závislosti na druhu od 35 do 50mm

u samců a mezi 20 – 38mm u samic. Jedinci tedy mohou být dvakrát tak velcí, než u předešlého rodu.

Pohlavní dimorfismus je o na první pohled patrný – samci disponují mnohdy mohutnými rohy

vybíhajícími z hlavy.

I zde se vlhkost substrátu liší s obecným popisem (po pravdě se celkově neliší jen vzácně)

a ani tento druh nevyžaduje zvláštní příměsi do substrátu. Není však pro lepší konsistenci přidat trochu

rašeliny, samice poté kladou více vajíček. Přikrmujeme nejčastěji ovocem, mrkví, salátem nebo

granulemi. Larvy jsou také částečně kanibalistické, takže vzácnější druhy (E. cupreosuturalis) se

oplatí chovat odděleně. Jinak však chovám larvy pohromadě buďto v 6l boxech po 10 – 15 larvách

nebo ve 20l boxech po asi 40 larvách. Ve stádiu larvy se jedinec pohybuje asi 6 měsíců.

Na stádium pupy připadají ještě další asi 2 měsíce, po nichž se líhne imago. Přestože tento rod

není na absenci světla natolik háklivý, umístění na světlém místě rozhodně imagům prospěje.

Ve velmi tmavých podmínkách ani tento rod plně nepokračuje ve vývoji. Výška substrátu by se měla

pohybovat okolo 15cm nebo více. Imaga žijí 6 měsíců a déle.

Mezi nejčastěji chované druhy se řadí E. daphnis (E. schultzeorum), E. morgani, E.aethiopica,

E. tetraspilota euthalia var. trilineata interruptefasciata, E. tetraspilota euthalia var. nyassica, E.

smithi bertherandi, E. gralli allaeri nebo E. gralli mechowi. Nutno dodat, že druhy E. gralli se

vyznačují larvami se silným kanibalismem. V běžné nabídce se nesetkáme s obtížně odchovatelnými

druhy. Jen bych rád podotkl, že v Kamerunu žije pospolu několik druhů a dochází zde ke vzájemnému

křížení, proto je obtížné v přírodě najít čistou linii a v chovech se například čisté linie E. daphnis nebo

E. morgani nevyskytují vůbec.

Obr. č. 6 Eudicella tetraspilota euthalia var. trilineata interruptefasciata

19

Chov rodu Smaragdesthes (Chlorocala)

Zástupci tohoto rodu patří k jedněm z nejmenších. Dorůstají jen asi 20 – 25mm. Avšak díky

svým odleskům se stávají druhy, které má ve svém seznamu snad každý chovatel. V českém chovu se

setkáme pouze se čtyřmi druhy – S. africana africana, S. africana camerunica, S. africana oertzeni

a S. africana smaragdina. Vzácně se můžeme setkat i s druhem Ch. conjux nebo Ch. fraudatrix,

bavíme se však o zahraničním chovu.

I zde se vlhkost shoduje s obecnými pokyny a postačí nám plně listová hrabanka. Larvy však

můžeme chovat ve větším množství, v 6l boxu můžeme chovat okolo 20 – 30 larev, v 20l boxu poté až

80 larev. Uvádí se, že larvy mají sklony ke kanibalismu, já však takové chování doposud

nezaznamenal. Ve stádiu larvy jedinec tráví asi 4 měsíce.

V kokonu jedinec setrvá ještě asi 1 – 2 měsíce. Imaga jsou podobně jako zástupci rodu

Pachnoda citlivá na nedostatek světla. Pohlavní dimorfismus je také totožný s rodem Pachnoda.

Výška substrátu stačí okolo 10 – 15cm. Imaga žijí oproti jiným druhům krátce, jen asi 4 měsíce. Díky

své velikosti můžeme chovat desítky imag tohoto druhu pohromadě. Během chovu jsem vypozoroval,

že zástupci tohoto rodu více kladou, přimícháme-li jim do substrátu trošku rašeliny a písku. S pískem

však velmi opatrně, ve velkém množství tvoří krusty, které larvy nedokáží prokousat.

Obr. č. 7 Smaragdesthes (Chlorocala) africana camerunica

20

Chov rodu Gymnetis (Gymnetosoma)

Jedná se o rod zahrnující jedince s neuvěřitelnými kresbami a barvami. Navzdory tomu však

druhově nejsou v chovu příliš zastoupeni. Co do velikosti se jedná o menší jedince, dorůstají podobně

jako předešlý rod asi 20 – 30mm.

Vlhkosti substrátu je opět shodná a krom listové hrabanky není třeba žádné jiné složky.

Přikrmovat však můžeme kořenovou zeleninou. Zde bych naopak doporučil larvy chovat v menším

množství i přesto, že nedorůstají velkých rozměrů – v 6l boxu bych rozhodně nechoval více, než

10 – 15 jedinců a v 20l boxu by se nemělo pohybovat více než 30 – 40 larev. Vývoj je vzhledem

k velikosti poměrně dlouhý, v průměru se pohybuje okolo 6 měsíců, v některých případech se může

protáhnout až na 8 – 9 měsíců (G. flavomarginata).

V kokonu však tráví všechny druhy asi 2 měsíce. Imaga mají podobné požadavky na světlo,

jako zástupci rodu Eudicella. Jsou poměrně dlouhověká, dožívají se 6 měsíců nebo déle. I zde se

pohlavní dimorfismus vyznačuje vrypem na ventrální straně abdomenu. Výška substrátu postačí okolo

15cm.

V chovu se můžeme setkat s druhy G. flavomarginata, G. bajula vandepolli, G. pantherina, G.

marmorea nigrocillos nebo G. moroni. Chov všech těchto druhů je stejný, pouze G. pantherina se

vyznačuje extrémním kanibalismem larev.

Obr. č. 8 Gymnetis flavomarginata

21

Chov rodů Mecynorrhina, Chelorrhina, Amaurodes

Nyní jsme se dostali k jedincům dosahujícím jedněch z největších rozměrů. Samičky dorůstají

asi 40 – 60mm, samci však mohou dorůst až 85mm. Co do barev je nejobsáhlejší druh M. torquata

ugandensis, kde se neustále šlechtí nové barevné varianty. Bohužel však dochází také ke křížení

s druhem M. torquata immaculicollis, čímž dochází ke znehodnocování chovu za vzniku hybridů.

Larvy těchto druhů nejsou vyložené kanibalistické, vyžadují však mnoho prostoru a proto je

lepší chovat je odděleně. Všechny larvy bez výjimky dokáží celý vývoj strávit v 700ml krabičce,

avšak při nedostatku prostoru se poté líhnou jen malí imaga. Osobně doporučuji chovat každou larvu

v 6l boxu (což je při chovu několika desítek larev opravdu zajímavé). Cílem každého chovatele je

dosáhnout u těchto druhů co největší velikosti samců a jejich rohů, proto je nezbytný častý příkrm

kořenovou a listovou zeleninou a granulemi. Vhodné jsou také larvičky jiných druhů a sušené kukly

bource. Nezbytný je také trouch, který by měl tvořit okolo 50% substrátu.

Vývoj larev se pohybuje okolo 8 – 10 měsíců. Pokud však larvy budeme chovat při teplotě

17 – 18°C, jejich metabolismus se zpomalí a vývoj se protáhne na 12 – 15 měsíců. Je to sice

v nejzazším případě téměř dvojnásobek, avšak velikost imag nelze srovnávat. Po zakuklení připadají

na období kokonu ještě další zpravidla 2 měsíce.

Imaga jsou velmi aktivní a vyhovuje jim dostatek světla. Často se pokoušejí v insektáriu létat.

Pohlavní dimorfismus je na první pohled zřejmý díky přítomnosti rohu u samce stejně jako u rodu

Eudicella. Výška substrátu by měla bát minimálně 20 – 30cm. Imaga se dožívají mezi 6 – 10 měsíci.

Mezi často chované druhy se řadí M. torquata ugandensis, M. torquata immaculicollis,

Ch. polyphemus confluens, A. passerini linnei a A. passerini passerini. Dále se můžeme setkat s druhy

M. kraatzi a M. oberthuri var. decorata, avšak chov těchto druhů zatím není příliš rozšířený a je

náročný.

Obr. č. 9 Mecynorrhina torquata ugandensis, černá varianta

22

Chov rodu Megalorrhina

Tento rod se často uvádí jako podrod rodu Mecynorrhina. Co se týče chovu, tak u tohoto rodu

se setkáme s naprosto odlišnými podmínkami, než se kterými jsme se doposud setkali. Pro chov

použijeme směs listové hrabanky a koňského či kravského hnoje v poměru 9 : 1. Substrát také musí

být sušší. Nesmí prášit, nějakou vlhkost samozřejmě obsahovat musí, avšak zde je odhad poněkud

náročnější, proto bych tento druh (na rozdíl od předešlých) nedoporučoval začátečníkům.

Jinak se chov larev shoduje s rody Mecynorrhina, Chelorrhina, Amaurodes. Larvy chováme

po jedné ideálně v 6l boxech. Přikrmujeme také zeleninou a granulemi. Podmínkou není přítomnost

trouchu v substrátu, avšak rozhodně neuškodí. Vývoj larev trvá asi 7 – 10 měsíců. Abychom u samců

tohoto druhu dosáhli extrémní velikosti rohů, je vhodné, aby se substrát skládal z 90% listové

hrabanky a alespoň 10% koňského či kravského trusu. Dále je také vhodné přikrmovat larvy

granulemi. Samec na fotografii níže byl chován bez jakéhokoli příkrmu v čisté listové hrabance,

dorostl tedy velmi malých rozměrů co se týče jak celkové velikosti, tak jeho rohu.

V období pupy jedinec setrvá další dva měsíce. U imag je jeden z nejpatrnějších projevů

pohlavního dimorfismu – rohy samců mohou být opravdu enormní. Světelné požadavky jsou stejné,

jak o rodu Eudicella. Výška substrátu by se měla pohybovat mezi 20 – 30cm. Jedinci žijí asi 6 měsíců.

V chovech se setkáme pouze s druhy M. harissi harissi, M. harissi haroldi a M. harissi haroldi

var. eximia. Chov všech těchto druhů je totožný.

Obr. č. 10 Megalorrhina harissi harissi var. eximia

23

Chov rodu Goliathus

Posledním rodem zlatohlávků, na jehož chov bych se rád podíval, je právě rod Goliathus.

Jedná se o jednoho z nejobtížněji odchovatelných druhů zlatohlávků. Začátečníkům mi jejich chov

nezbývá, než vymluvit. Jedná se největší zlatohlávky světa, imaga mohou dorůst 80 – 120mm, samice

pak mezi 50 – 65mm.Svým vzhledem jsou rozhodně více než atraktivní a jsou snem každého

chovatele.

První zásadní změna nastává již při chovu larev. Chováme je odděleně v čisté rašelině

a krmíme je pouze granulemi. Můžeme také podávat kořenovou zeleninu, kukly bourců a larvy jiných

druhů, avšak granulemi krmíme neustále. Larvy jsou náchylné jak na špatnou vlhkost, tak na roztoče,

proto jejich chov vyžaduje řadu zkušeností. Ve stádiu larvy jedinec stráví asi 10 – 12 měsíců. Před

kuklením larvě dáme nový substrát, který se skládá z 50% rašeliny a 50% písku.

V kokonu stráví nečekaně jen 2 – 3 měsíce, avšak toto období ne nejrizikovější. Vlhkost by

měla být nižší, než je vlhkost v období kokonu u ostatních druhů, avšak nesmí být zase příliš nízká.

Pupa uvnitř by poté mohla vyschnout. Navíc by ke snížení vlhkosti mělo dojít postupně.

Imaga jsou po vylíhnutí ještě asi měsíc neaktivní. Potravu jim měníme denně, abychom

zamezili jakémukoli náznaku roztočů. Zde přichází další změna – samice chováme po jedné z boxu

o výšce substrátu alespoň 30cm (osvědčilo se použít jeden plný 60l box substrátu a zakrýt jej druhým).

Samce připouštíme pouze jednou za čas na páření. Ty chováme samostatně ve 20l boxech nebo více.

Následující odchov mladých L1 a jejich udržení při životě je velice komplikované.

V chovech se setkáme například s druhy G. goliathus striatus x undulatus nebo G. goliathus

appicalis. Oba druhy jsou náročné. Mnohé z druhů se doposud nepodařilo odchovat vůbec. Samotný

chov jsem popsal pouze ve stručnosti, celkově je daleko problematičtější.

Obr. č. 11 Goliathus goliathus appicalis

24

Chov rodu Xylotrupes

Popíši také chov nosorožíků rodu Xylotrupes. Jedná se o atraktivní jedince, kde můžeme

pozorovat nepřehlédnutelný pohlavní dimorfismus, tedy obří rohy samců. Samci dorůstají mezi

6 – 8cm, samičky mezi 5 – 6cm.

Vlhkost by měla být o něco vyšší, než u zlatohlávků. Substrát se dále skládá z 50% listové

hrabanky a 50% trouchu. Larvy můžeme chovat pohromadě, nedoporučoval bych však více než

10 larev do 20l boxu, jelikož larvy dorůstají větších rozměrů a spasou opravdu nepředstavitelné

množství substrátu. Tento druh nijak nepřikrmujeme. Nosorožíci celkově tráví v období larvy delší

dobu, zde se tato doba pohybuje mezi 8 – 12 měsíci.

Ve stádiu pupy poté jedinec tráví další asi 2 měsíce. Jedná se o jedince s noční aktivitou, proto

je můžeme chovat i v těch nejtemnějších koutech. Nelze samozřejmě chovat vícero samců pospolu,

jelikož by vedli souboje o samičky. Výška substrátu pro chov imag by se měla pohybovat okolo

20 – 30cm.

V chovu se setkáme s druhy X. gideon sumatrensis, X. gideon beckeri, X. gilleti nebo X.

pubescens.

Chov rodu Phalacrognathus

Jedná se o nádherného roháče původem z Austrálie. Jedinec je zbarven zeleně s mnoha

odlesky a na první pohled připomíná spíše zlatohlávka. Samci dorůstají mezi 40 – 70mm, samičky

poté mezi 25 – 35mm.

Chov tohoto druhu je dokonale shodný s obecným chovem roháčů. Larvy chováme po jedné

v asi 2l válcovitých nádobách. Nepřikrmujeme ničím, pouze se snažíme sehnat co nejkvalitnější

trouch. Larva se kuklí asi po 10 měsících.

Ve stádiu pupy setrvá ještě další asi 2 – 4 měsíce. Poté se líhnou imaga, která jsou ještě delší

dobu neaktivní. Jedinci žijí okolo 8 měsíců. Opět nechováme vícero samců pohromadě, jelikož by

vedli zbytečné souboje. V chovu se setkáme pouze s druhem P. muelleri.

Závěrem

Tento přehled nejčastěji chovaných druhů by měl být rozhodně pro začátky dostačující. Už jen

výčet snadno chovatelných druhů všech zmíněných rodů čítá desítky možností chovu. Chov brouků je

při dodržení základních podmínek velmi jednoduchý a po několika odchovaných generacích si člověk

může se zkušenostmi dovolit vrhnout se na náročnější druhy. Jelikož se v chovu brouků soustředím

zejména na africké zlatohlávky a nosorožíky s roháči chovám spíše okrajově, obsahuje výčet výše

právě převahu zlatohlávků. Jde také o to, že různé rody zlatohlávků se v metodách chovu liší, avšak

nosorožíci a roháči se až na výjimky chovají stejně – myslím tím samozřejmě substrát, teplotu

a vlhkost, rozměry ubikací jsou pro každý druh specifické.

25

2.1 P h a s m a t o d e a – s t r a š i l k y

2.1.1 Phasmatodea jako celek

Stejně jako řád Coleoptera, i tento řád je velmi početný. Strašilky se vyskytují pouze

v subtropických a tropických oblastech, v mírném pásmu se s nimi tedy nesetkáme. Z toho také

vyplývá, že v naší volné přírodě se strašilky nevyskytují.

Až na výjimky se strašilky vyskytují zejména ve vlhkých biotopech. Setkáme se s nimi

zejména v Asii, dále pak v Malajsii a ve Filipínách. Další druhy se vyskytují například na Novém

Zélandu, v Austrálii nebo v Peru. A právě odtud pochází jedna z nejčastěji chovaných strašilek

Peruphasma schultei. Důvod, proč jmenuji konkrétně tuto strašilku, je ten, že jako jí jako jedné z mála

vyhovuje suchý biotop. Nejblíže se se strašilkami (konkrétněji tedy s pakobylkami) můžeme setkat ve

středomoří, kde žijí dva druhy – Bacillus rossius a Clonopsis gallica.

Již výše jsem okrajem zmínil, že strašilky dále můžeme dělit do několika skupin, tedy

do základních tří. První z nich jsou právě pakobylky. Tato skupina se vyznačuje nápadně úzkým tělem

a tenkými dlouhými končetinami. Na první pohled připomínají úzkou větvičku. Mezi pakobylkami

jsou také nejdelší zástupci celého řádu – například druh Phobaeticus serratipes může dorůst

i přes 50cm (včetně končetin), což z něj činí nejdelšího zástupce třídy Insecta vůbec. Druh Pharnacia

ponderosa může dorůst přes 30cm (opět včetně končetin).

Druhá skupina je označována právě jako strašilky (proto je vhodné celý řád označovat

latinsky). Zástupci této skupiny jsou zpravidla mohutní s velkým množstvím ostnů a nejrůznějších

výrůstků. Nedorůstají zpravidla takových rozměrů jako pakobylky, svým dojmem však působí daleko

větší.

Třetí skupinou jsou lupenitky. Ty se vyznačují tím, že ze všeho nejvíce připomínají list. Jejich

tělo je ploché, což vytváří onen listovitý dojem. Lupenitky jsou většinou zelené, žluté nebo hnědé

až oranžové, takže rozeznat je od okolních listů je skutečný oříšek.

Řád Phasmatodea vyniká svou schopností maskovat se. To platí zejména u malinkatých nymf,

které se stávají díky svým mimikrám neviditelné takřka na jakémkoli povrchu. Avšak ani ty neunikají

trénovaným očím dravců a jsou ve velkém zkrmovány zejména ptactvem.

2.1.2 Způsob života

Strašilky na rozdíl od brouků prochází pouze proměnou nedokonalou. Znamená to, že mají

pouze tři vývojová stádia – ovo (vajíčko), nymfu (nymfu) a imago (dospělce). Stádium pupy, tedy

kukly zde zcela chybí. Samičky mohou vajíčko pokládat volně na půdu (Neophasma subapterum),

vystřelovat pomocí švihu zadečkem na delší vzdálenosti (Extatosoma tiaratum), lepit na listy a stonky

rostlin (Sipyloidea sipylus) nebo klást do samotné půdy (Haaniella echinata). Inkubační doba (doba,

která uplyne, než se z vajíčka vylíhne nymfa) vajíček se různí.

Nymfy se hned po vylíhnutí rozlezou do širokého okolí. Poté se však již po celou dobu vývoje

nevzdálí od živné rostliny, jelikož potřebují neustálý přísun potravy. Oproti nim imaga sice tráví

26

na živné rostlině také mnoho času, ale prozkoumávají okolí a hledají vhodné místo pro kladení

vajíček. Pouze druhy, jejichž samičky vajíčka vystřelují, zůstávají stále na živné rostlině.

Také stojí za zmínku, že není znám druh, který by neměl křídla. Jen málo z nich je však

schopno letu, jelikož u většiny druhů jsou křídla zakrnělá. Není také výjimkou, že samička daného

druhu má zakrnělá křídla, kdežto sameček je okřídlený (nikdy však naopak).

Strašilky jsou ve všech případech býložravé. Každý druh se živí listy konkrétní rostliny.

Některé druhy jako například Peruphasma schultei se živí pepřovcem. Což mě přivádí k dalšímu

bodu, a sice k obranným mechanismům.

U strašilek se setkáme s třemi typy obranných mechanismů. První z nich, ke kterému mne

právě dovedla zmínka o pepřovci, je rozprášení obranného sekretu. Ten strašilky vystříknou ze žláz

těsně za hlavou (nikoli ze zadečku (abdomenu), jak se mnozí mylně domnívají). Tato látka dokáže

silně podráždit sliznici. A například u druhu Anisomorpha paromalus je látka tak silná, že při kontaktu

s okem dokáže způsobit dočasnou slepotu. A právě pepřovec pomáhá mnoha druhům vytvářet opravdu

silný sekret.

Druhým typem obrany je fyzické napadení predátora. Zde se setkáme s opravdu zajímavou

taktikou. Strašilka zdvihne 3. pár končetin spolu s abdomenem vzhůru tak, že končetiny nápadně

připomínají tvar písmene „V“. U druhů, které tento mechanismus používají, je často spodní strana

abdomenu zbarvena výstražnými barvami, takže takto chtějí protivníka zprvu zastrašit. Pokud je

protivník rozhodnutý zaútočit, strašilka se jej snaží sevřít mezi zdvihnuté končetiny, které z vnitřní

strany nesou pevné ostny. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že se nejedná o nic příjemného. Tento

mechanismus byl zaznamenán například u strašilky Heteropteryx dilatata, která je podle daného

mechanismu také pojmenována (dilatace – roztažení, rozevření). Dále tento princip můžeme pozorovat

například u rodů Haaniella nebo Eurycantha.

Poslední obrannou metodou je rychlý útěk. Strašilky se zakrnělými křídly sebou začnou

nejprve nekoordinovaně škubat a házet, aby se vysmekli predátorovi, a poté se snaží rychle uniknout.

Okřídlené strašilky nejprve zahánějí protivníka roztaženými barevnými křídly, pokud to však nestačí,

kvapně odlétají.

2.1.3 Vývoj jedince řádu Phasmatodea

Z vajíčka se po uplynutí inkubační doby líhne nymfa. Podobně jako larva u brouků, i zde

prochází nymfa strašilky jednotlivými instary. Označujeme je stejně, tedy L1 (první instar), L2 (druhý

instar), L3 atd. Nymfu, kterou dělí dva svleky od dospělosti, označujeme jako semiadultní a nymfu,

které do dospělosti zbývá jediný svlek, označujeme jako subadultní. Až na výjimky jsou nymfy

od prvního instaru až po subadultní instar více méně stejné, jejich zbarvení se většinou změní až

po dospělostním svleku. Také u druhů, které jsou okřídlené, se křídla plně vyvinou až v dospělosti.

U mnoha instarů také samci prodělávají o jeden svlek méně, než samičky, takže dospívají o něco

dříve.

Jak jsem již napsal, během vývoje prodělá nymfa řadu svleků. A právě v období před, během

a po svleku je nymfa nejzranitelnější. Samotný svlek probíhá tak, že se nymfa uchytí háčkem jedné

končetiny 3. páru a pověsí se hlavou dolů. Hlavu schoulí směrem k ventrální části těla a snaží se

27

dorsální části hrudi (thoraxu) protrhnout starou kůži právě v této oblasti. Jakmile se nymfě podaří

starou kůži protrhnout, pomalu se z ní vysouká, což může trvat i hodiny. Po dokončení svleku musí

nymfa (či již imago) ještě nějakou dobu relaxovat, než se nová kůže napne a také než se zpevní.

Strašilky svlékají také výstelku vzdušnic. Co je pro ně velmi důležité, tak se po svleku musí napít a co

nejdříve opět přijmout potravu, jelikož se jedná o dlouhý a vysilující proces. Zranitelnost tedy spočívá

v tom, že strašilku snažící se dostat ze staré kůže může ulovit predátor, nebo ji může shodit jiná

strašilka či nějaký jiný tvor a v takovém případě nymfa nemá šanci svlek dokončit a uhyne. Při nízké

vlhkosti také hrozí, že se strašilka během svleku zasekne a uhyne proto, že nedokončí svlek výstelky

vzdušnic.

Po dokončení svleku po sobě strašilka zanechá svlečku (exuvii). Ta je průsvitná a lze na ní

pozorovat také zmíněné výstelky. Mnohé druhy svou exuvii pozřou jako vítaný zdroj minerálů

a bílkovin (stejně jako larvy brouků).

Celkový vývoj od vylíhnutí po imago se různí. Některé druhy prodělají vývoj za 3 měsíce, jiné

druhy za jeden rok nebo déle. Stejně tak se různí i délka života imag. Nejkratší dobu žijí povětšinou

druhy pakobylek, které se dožívají 2 – 4 měsíců. Naopak nejdéle žijí některé druhy strašilek, které

mohou žít i déle než rok. Průměrná délka života se však pohybuje okolo 6 měsíců (většina zástupců

řádu Phasmatodea).

Pro strašilky je také typická partenogeneze, tedy vývoj z neoplozeného vajíčka. Pokud

samička nenarazí po určité době na samce, je schopna zaplnit se neoplodněnými vajíčky. Z těch se

však líhnou pouze další samičky. Je to dáno tím, že nenarazila-li tato samička na samce, je potřeba

zvýšit pravděpodobnost větším počtem samic. Při partenogenezi jako takové totiž nedochází

k obohacování genetické informace a linie může pomalu degenerovat. Partenogeneze tedy slouží jako

nouzový případ pro zachování druhu. A například samci lupenitek Phyllium giganteum jsou nesmírně

vzácní a dokonce se líhnout jednou za čas i z partenogenetické větve. To vede mnohé entomology

k zamyšlení, nejedná-li se o čistě partenogenetický druh, který jednou za čas vyprodukuje samečka.

2.1.4 Stavba těla

2.1.4.1 Vnější stavba těla

Stejně jako brouci, i strašilky mají tělo složené ze tří hlavních částí – caput (hlava), thorax

(hruď) a abdomen (zadeček). Na hlavě je přítomno ústní ústrojí, makadla, oči a také. Nasedá přímo

na hruď. Na hrudi jsou vždy přítomny dva páry křídel – buďto zakrnělé, nebo plně vyvinuté (kdy plně

vyvinut je pouze 2. pár). Dále z hrudi vybíhají tři páry končetin.

Hruď nasedá opět na zadeček. Ten u strašilek není krytý žádnými krovkami, může však být

z dorsální (hřbetní) strany znatelně zpevněný. Na konci zadečku mají samci pohlavní ústrojí s háčky

a samičky kladélko. Vývod pohlavní soustavy mají samičky na spodní straně abdomenu.

Co se týče barevného vzezření, tak strašilky jsou spolu s motýly (Lepidoptery) snad barevně

nejrozmanitějším řádem. Barva těla může být v závislosti na druhu jakákoli – od černé, červené,

zelené, modré, zlaté nebo bílé až po kombinaci všech těchto barev (Achroptera punctipes punctipes).

Tělo také může být jak matné, tak lesklé. Okřídlené strašilky nás také ohromí kresbami na svých

křídlech. Z tohoto úhlu pohledu tedy strašilky nelze generalizovat.

28

2.1.4.2 Vnitřní stavba těla

Vnitřní stavba těla je totožná se stavbou těla brouků, jelikož se jedná o příbuzné řády spadající

do stejné třídy. U strašilek se liší pouze v tom, že všechny druhy jsou býložravé. Nesetkáme se tedy

s trávicí soustavou dravých druhů. Dále pak strašilky nejsou schopny uchovávat kyslík, tedy nejsou

schopny přežít nebo jen vydržet pod vodou.

Některé druhy strašilek mají také žlázy, pomocí kterých dokáží vyměšovat

na protivníka obranný sekret. Jedná se například o druhy Peruphasma schultei, Anisomorpha

paromalus nebo Parectatosoma mocquerysi. Sekret může být opravdu silný, při kontaktu s oční

sliznicí dokáže způsobit dočasnou krátkodobou slepotu, při kontaktu se sliznicí v nose zase problémy

s dýcháním. Takovýto sekret může lidi, kteří mají problémy s dýcháním dokonce usmrtit. Sekret je

dále dráždivý na ranky (řezné rány, záděry) a odřeniny, což se při kontaktu projevuje nepříjemným

štípáním.

29

2.2 Praktická část

2.2.1 Obecný chov strašilek

Ještě než si strašilku pořídíme, musíme pro ni připravit insektárium. Máme dvě možnosti,

buďto můžeme použít skleněné terárium / akvárium, nebo plastový box. Naprostá výhoda skla je ta,

že přes něj je čistý pohled a také z něj během chvilky vše smyjete. Ovšem plastové boxy nám

umožňují tvorbu větracích otvorů dle vlastní vůle a to i po bocích a do dna. S plastovým boxem se

dalece jednodušeji manipuluje, jelikož je lehčí a při pádu se nepoškodí ani box, ani podlaha. Za své

chovatelské působení jsem došel k závěru, že chovat všechno v plastu - na to se nedá dívat. A chovat

všechno ve skle? No to abych vyhrál sportku. Nakonec jsem došel k závěru, že nejlepší je nymfy

chovat v plastu a imaga ve skle. Nymfy jsou totiž nejcitlivější na špatné odvětrávání, které se díky

větracím otvorům v plastu dá zdokonalit. Navíc jsou malé a často ne tak atraktivní, jak dospělci.

Mohutní dospělci - to už je jiná podívaná a skleněné terárium tomu dodá parádu.

Než si samotné strašilky pořídíme, je třeba jim insektárium připravit. Vlastně je pravda,

že ve většině případů se dá insektárium bez ztrát na životech vybavit až po koupi, ale proč se na vše

nepřipravit a předejít tím zmatkům a shonu. Naprostým základem, bez kterého se neobejdete, je

rozprašovač. Insektárium je totiž třeba rosit (až na výjimky), aby se udržela vzdušná vlhkost a aby se

strašilky měly možnosti napít, třebaže valnou část tekutin berou ze stravy. A to je další důležitá věc

v insektáriu. Strašilky se živí listím nejrůznějších rostlin. Nejčastěji se strašilky dělí na ty, které se živí

ostružiníkem a na ty, které přijímají ptačí zob (Ligustrum ovalifolium). Ty, které přijímají ostružiník,

většinou přijímají také maliník, dub, buk, jahodu, hloh, břečťan, eukalyptus, jabloň či jiné ovocné

stromy. Strašilky živící se ptačím zobem mohou přijímat například šeřík nebo zimolez. Ostružiník

i ptačí zob na rozdíl od většiny alternativ však na zimu neopadává, proto se jedná o nejčastěji volené

druhy potravy.

Základem je rostlinu v přírodě najít. Potom je třeba ji ustřihnout a umístit do nádoby s vodou,

aby zůstala zelená, dokud ji strašilky nespotřebují. Předem píši, že je zbytečné dávat rostliny

do insektária živá i s květináčem, strašilky je tak poničí, že nebudou schopny ani obrůstat a uhynou.

Rostliny ve vodě je třeba zabezpečit tak, aby se strašilky nemohli v nádobce utopit, kdyby do ní

náhodou vlezly.

Dále je zde ještě otázka substrátu. Není třeba jej při chovu používat, což je nejjednodušší

z hlediska čištění, avšak hůře se poté udržuje vlhkost, navíc se mladé nymfy mohou ve vodě na dně

utopit. Jako substrát tedy lze použít například rašelinu, lignocel nebo hrabanku. Nejjednodušší, avšak

esteticky ne příliš lákavé řešení je použití kuchyňských utěrek. Ubikace se celá vyčistí pouze

vyjmutím použitých utěrek, které navíc krásně udržují vlhkost. Teplota pro chov vyhovuje pokojová,

ideálně se pohybuje mezi 22 – 25°C.

Pokud máme insektárium vybavené, můžeme se vrhnout na chov nymf. Nymfy si můžeme

zakoupit na burze nebo nechat zaslat od chovatele. Základním rozdílem v chovu nymf je od chovu

imag ten, že nymfy se svlékají. To znamená, že ze sebe shodí starou pokožku a zároveň o něco

vyrostou. Tímto se ještě vrátím k chovné nádobě - pokud chováme nymfy, je důležité, aby chovná

nádoby byla třikrát tak vysoká, jako je nejdelší nymfa v ní, aby došlo k bezproblémovému svleku.

Nymfa se při svleku zavěsí někde za větévku či strop insektária a začne se drát ze staré pokožky.

Ta zůstane viset na místě, kde se daný jedinec začal svlékat. Tedy potřebuje prostor alespoň dvakrát

tak vysoký, jako je ona sama a samozřejmě neuškodí nějaká rezerva, protože jen zřídkakdy se strašilka

30

svléká přímo od stropu. Samotný proces svlékání se pohybuje okolo hodiny, u větších druhů až

5 hodin.

Pokud jsme splnili výšku insektária pro dané nymfy, můžeme je do ubikace vypustit. Tím chci

také říci, že je lze samozřejmě chovat po více kusech. Dokonce je možné chovat i více druhů zároveň.

Tedy kromě chovu strašilek s lupenitkami, často si je pletou s listy a začnou je okusovat. Lupenitky

pak chudery nechápou, co se vlastně děje a začínají přemýšlet o tom, jestli doopravdy nejsou list.

Ovšem dalece přehlednější je chov jednotlivých druhů samostatně. Už jen rozdělování jednotlivých

vajíček pod lupou by byl i s pomocí Popelky zážitek na několik dlouhých večerů.

Je potřeba, aby nymfy měly neustále čerstvé listí. Tím myslím krásně zelené a napnuté.

Tmavší, starší zkroucené, i když stále měkké listí už nepřijímají s oblibou a nehledě na to již

neobsahuje tolik cenných látek. Jakmile spatříme, že listí již vadne, neváhejme si udělat procházku do

lesa pro nové. Nezapomeňme také pravidelně rosit. Některé druhy vyžadují rosit 2 - 3x do týdne, jiné

obden a některé 1 - 2x denně. Proto je potřeba si pečlivě nastudovat chov daného druhu.

Obr. č. 12 Čerstvě vylíhlá L1 nymfa Neohirasea maerens (cca 1cm)

Jakmile nymfy dospějí, je čas starat se o imaga. Jejich chov je úplně stejný, jako chov nymf

až na to, že se na rozdíl od nymf už nesvlékají. Často je problém, že u některých druhů samci dospívají

o svlek dříve. To má za následek, že se pokouší spářit s ještě nedospělou samicí a co je ještě horší,

snaží se s ní spářit i když se svléká do dospělosti. Takovéto druhy chovám společně, ale samce po

dosažení dospělosti od subadultních samic odděluji. Jedná se například o druhy Heteropteryx dilatata,

Aretaon asperrimus a druhy rodu Trachyaretaon.

Samice, které jsou zaplněny vajíčky, jsou zvlášť citlivé na nedostatečné rosení. Často kladou

méně vajíček a umírají častěji, popřípadě velmi brzy. Proto je potřeba rosit pravidelně a svědomitě.

Jakmile se zaplní, začnou v blízké době klást. Existují čtyři možnosti, jak strašilky vajíčka kladou.

Prvním z nich je vystřelování vajíček do dálky (v našem případě jejich cesta skončí prakticky

okamžitě nárazem do skla terária). Vajíčko se nárazem nezničí, i když některá to přeci jen nevydrží.

V tomto ohledu má výhodu plastový box, ovšem i tak - samička naklade okolo 100 - 500 vajíček

v závislosti na druhu. Druhým způsobem kladení je volné pokládání vajíček na dno chovné nádoby.

Třetím typem kladení je přilepování vajíček. Toto je typické například pro rod Clonaria. Samičky lepí

vajíčka po kvantech opravdu kamkoliv, na sklo, ne větve, na listy a dokonce i na jiné strašilky.

Posledním známým způsobem kladení je kladení do substrátu. Pro tento účel je důležité, aby

31

v insektáriu byla neustále přítomna krabička (700 - 1000ml) naplněná vlhkým substrátem. Nejčastěji

se používá rašelina nebo hrabanka.

Obr. č. 13 Box pro chov imag

Ještě jeden nepatrný rozdíl oproti nymfám je, že imaga toho spasou daleko více. Velké druhy

strašilek mne naučily chodit pro listí do lesa obden až denně.

Jakmile jsme vajíčka sesbírali, je potřeba je umístit do předem připraveného "inkubátoru". Jen

podotýkám, že samičky nekladou vajíčka najednou, ale vykladou se postupně, takže vajíčka budeme

postupně přidávat. Samotný inkubátor je jednoduchý na sestavení – poslouží nám k tomu plastová

nádobka a substrát. Nádobku bych doporučil nejmenší okolo 700ml a největší bohatě postačí 6l.

Krabičku pomocí otvorů důkladně odvětráme. Na dno nasypeme vlhký substrát (perlit, hrabanku,

rašelinu, rašeliník, …) a na ten pokládáme vajíčka. Všechna vajíčka lze inkubovat na substrátu. Není

pravda, že vajíčka kladená do substrátu se takto nevylíhnou. Potom už jen stačí kontrolovat

vlhkost – jak nedostatek, tak přebytek. Nedostatek zajišťujeme rosením. Přebytek nám signalizují

plísně. Pokud se přece jen objeví, zbavíme se jich postřikem slabého roztoku hypermanganu. Po

uplynutí inkubační doby se začnou líhnout nymfy a celý proces se opakuje.

Obr. č. 14 Krabička s rašeliníkem pro inkubaci vajíček

32

2.2.2 Chov konkrétních druhů

Na rozdíl od brouků je chov strašilek u nás zastoupen obrovským množstvím rodů, kde každý

čítá výjimečně více než jeden až dva druhy. Z toho důvodu budu popisovat chov konkrétních druhům

nikoli generalizovat chov daného rodu. Ve velkém množství případů je také daný druh jediným

zástupcem svého druhu v našem chovu (samozřejmě však ne v přírodě). Co se samotného chovu týče,

tak samotné druhy mají také své číselné označení – to vypadá například PSG 122. PSG je zkratka

ústavu Phasmid Study Group, který se podílí na popisu a zařazení strašilek. Číslo za touto zkratkou

udává, kolikátá v pořadí byla daná strašilka popsána a určena. S číselným označením se setkáme

při chovu často, jelikož pro mnoho chovatelů je dvoj až trojmístné číslo jednodušší pro orientaci, než

dlouhé latinské názvy. Také chceme-li si o dané strašilce přečíst nějaké informace v PSG listu a známe

její číslo, víme přibližně, kde se daný druh v seznamu nachází a snáze jej tedy najdeme.

Medauroidea extradentata (PSG 5)

Jedná se o variabilně zbarvenou pakobylku. Jedinci mohou být žlutí, hnědí nebo dokonce

nazelenalí. Samičky dorůstají asi 10 – 11cm, samci pouhých 7cm, mají však znatelně delší končetiny.

Tento druh se živí ostružiníkem (jako většina druhů, které zde jsou vypsány). Jako alternativu

lze použít maliník, hloh, dub, buk, ovocné stromy, eukalyptus, jahodník nebo růži. Vlhkost strašilkám

vyhovuje střední, rosím je obden. Pro chov imag postačí insektárium o výšce 30cm. Samičky klade

vajíčka volně na dno, odkud je vybíráme. Inkubujeme je za spíše suššího režimu, stačí pouze

1 – 2x týdně porosit. Inkubační doba se pohybuje okolo 4 měsíců. Jakmile se začnou líhnout první

nymfy, rosíme vajíčka obden.

Malé nymfy chováme ve 20l boxu po asi 30 – 50 jedincích. S přibývajícími instary musíme

počet v jednom insektáriu redukovat, protože nám rychle porostou. Nymfy také rosíme obden. Vývoj

v imago trvá asi půl roku, pakobylka samotná pak žije asi 4 měsíce, ale i déle. Druh je snadno

dostupný a velmi vhodný pro začínající chovatele.

Obr. č. 15 M. extradentata

33

Myronides sp. „Peleng“ (PSG 343)

Tato pakobylka se do našich chovů dostala teprve nedávno (tuším dokonce rok 2014). Samec

i samička jsou modře až tyrkysově zbarveni. Liší se však velikostí – samička dorůstá až 10cm,

samečci pouze 7 – 8cm. Ti mají také znatelně delší tykadla.

Druh přijímá ostružiník nebo jeho alternativy (viz. Medauroidea extradentata). Imaga

můžeme chovat jak ve vyšší, tak ve střední vlhkosti, avšak spíše doporučuji vyšší vlhkost. Rosím je

jednou denně a to poměrně vydatně. Pro samotný chov nám postačí ubikace o výšce 30, ideálně 40cm

nebo více. Samičky pouštějí vajíčka na dno chovné nádoby. Jejich inkubace probíhá za vyšší vzdušné

vlhkosti asi 3 – 4 měsíce.

Nymfy je důležité chovat za vyšší vzdušné vlhkosti, jinak mají problém se svlekem do dalšího

instaru. Nymfy můžeme chovat také ve více kusech pohromadě, tedy okolo 30 – 50 nymf v 20l boxu.

Nymfy rosím jednou denně nebo častěji (viz. v kapitolce Závěrem). Do dosažení dospělosti si

počkáme asi 3 – 5 měsíců. Tento druh je velmi snadno chovatelný, avšak vzhledem k jeho novosti

(poprvé odchovám r. 2006) poměrně hůře dostupný.

Obr. č. 16 Myronides sp. „Peleng“

34

Sipyloidea sipylus (PSG 4)

Tato pakobylka se řadí ke druhům, jejichž samičky jsou okřídlené a schopny aktivního letu.

Co o zbarvení jsou však prosté – celé tělo je zbarveno světle hnědě, křídla mají lehký nádech

do růžova. Samičky dorůstají asi 10cm, samci 7cm, ale v našich chovech jsem se s ním ještě nesetkal.

Druh přijímá ostružiní i jeho alternativy. Vlhkost vyhovuje spíše střední. Tomuto druhu

nevyhovuje ani příliš vysoká, ani příliš nízká vlhkost. Dosím je asi jednou za dva dny. Insektárium by

mělo být prostornější, jelikož jedinci občas přelétnou z větévky na větévku, vysoké by mělo být

alespoň 40cm. Samičky vajíčka lepí na listy, stěny ubikace nebo dokonce i na ostatní strašilky.

Inkubuji je za střední vlhkosti a nymfy se líhnout po 3 – 4 měsících. V období líhnutí také rosím

vajíčka obden. Ve 20l boxu chovám asi 40 nymf.

Nymfy jsou na rozdíl od dospělců jasně světle zelené. Jsou velmi aktivní a při vyrušení reagují

velmi hekticky a nekoordinovaně. Rosím je častěji, než imaga, avšak ne tolik, aby vlhkost byla příliš

vysoká. Vývoj v imago trvá asi 4 měsíce. Tento druh mohu vřele doporučit začátečníkům.

Phaenopharos khayoaiensis (PSG 215)

Jedná se o jednu z největších pakobylek, které se v našich chovech dají sehnat. Samičky

dorůstají asi 15 – 16cm, samci doposud nebyli nalezeni ani v přírodě. Jedinec je světle hnědě zbarven

a na hrudi je patrný shluk drobných, tmavých ostnů. Zajímavé jsou oči strašilky, které jsou jasně žluté

(pouze u imag). Taktéž můžeme pozorovat krásná, červená zakrnělá křídla.

Pro chov tohoto druhu budeme potřebovat insektárium o minimální výšce 50cm. Vlhkost

udržujeme spíše vyšší, osobně tento druh rosím jednou denně. Druh přijímá ostružiník nebo jeho

alternativy. Samičky kladou vajíčka volně po ubikaci (a to ve velkém množství). Ta inkubuji za vyšší

vlhkosti po dobu 4 měsíců, kdy se začnou líhnout nymfy.

Nymfy jsou poměrně velké, proto bych jich ve 20l boxu nedoporučoval chovat více,

než 20 – 30. Vlhkost jim vyhovuje také vyšší. Nymfy jsou na rozdíl od mnoha jiných druhů neobvykle

klidné, pokud nedojde k přímému vyrušení. Samotný vývoj v imago trvá asi 4 – 5 měsíců. I tento druh

bych doporučil začátečníkům.

Obr. č. 17 P. khayoaiensis

35

Lonchodiodes samarensis (PSG 230)

I tato pakobylka se řadí mezi větší druhy. Samička může dorůst okolo 15cm, sameček o něco

méně, jen asi 13cm. Oproti samičce má však znatelné delší končetiny a tykadla. Samička je

v dospělosti zbarvena světle nebo tmavě zeleně, sameček má hlavu i zadeček zelený, hruď však svítí

oranžovou barvou. Tento druh má ve všech instarech první a poslední článek tykadel bílý.

Tomuto druhu vyhovuje spíše sušší režim. Rosím jej asi 1 – 2 týdně. Přijímají ostružník s jeho

alternativami. Výšky insektária by se měla pohybovat minimálně od 40 – 50cm. Samičky kladou

vajíčka volně na dno chovné nádoby. Následně je inkubuji za nízké až střední vlhkosti. Inkubační

doba se pohybuje okolo 3 měsíců.

Nymfy jsou oproti imagům zbarveny hnědě a toto zbarvení si ponechávají často až do

subadultního stádia. Rosím je častěji, než imaga, většinou obden. Přestože se jedná o větší druh

pakobylek, dospívají za pouhé 4 měsíce. Druh je jednoduchý na chov a vhodný pro začínající

chovatele. Pouze je potřeba být hbitý, jelikož nymfy tohoto druhu jsou až do subadultního stádia

velice aktivní a při jakémkoli vyrušení sebou začnou nekoordinovaně škubat a snažit se uniknout. Toto

chování můžeme pozorovat u všech zástupců rodu Lonchodiodes. V chovech se můžeme dále setkat

s druhem Lonchodiodes sp. „Negros“.

Obr. č. 18 L. samarensis

36

Necroscia annupilies (PSG 299)

Jedná se o jednu z nejznámějších a nejatraktivnějších pakobylek v našem chovu. Oboje

pohlaví jsou zbarvena stejně a schopna letu. Základní barva těla je světle zelená se žlutou, na hrudi

můžeme pozorovat krom žluté také barvu modrou. Roztažená křídla mají jasně červenou nebo růžovou

barvu. Samička dorůstá asi 10cm, samec okolo 8 – 9cm.

Tento druh přijímá ptačí zob. Jeho alternativy jsou šeřík nebo zimolez. Druhy, které jsou

chovány na ptačím zobu, také většinou nerosíme a chováme je v suchém režimu. Je tomu tak i u této

pakobylky. Jelikož se jedná o velmi aktivní druh (nedoporučuji je chovat v místnosti, kde přespáváte),

insektárium by mělo být prostorné a alespoň 50 – 60cm vysoké. Samičky mohou vajíčka klást jak

do substrátu, tak je pokládat volně na dno, pokud jej nemají k disposici.

Vajíčka inkubuji za suchého režimu, pouze jednou za čas je porosím. Inkubační doba se

pohybuje okolo 4 měsíců. V období líhnutí vajíčka rosím asi dvakrát do týdne. Mladé nymfy jsou

světle zelené a velmi aktivní. Chovám jich asi 30 ve 20l boxu. Stejně jako imaga je nerosím, resp. je

za celý vývoj porosím pouze jednou, dvakrát. Ten trvá asi 5 měsíců. I tento atraktivní druh se skvěle

hodí pro začínající chovatelem. Dále se v chovu můžeme setkat také s druhy Necroscia punctata,

Necroscia marginata a nebo s ještě neurčenými druhy Necrosciinae sp. „Tam Dao Temple“,

Necrosciinae sp. „Bach Ma“ a Necrosciinae sp. „Cuc Phuong“.

\

Obr. č. 19 N. annupiles

37

Extatosoma tiaratum (PSG 9)

Tato strašilka je jednou z nejčastěji a nejdéle chovaných druhů vůbec. Řadí se mezi poměrně

větší druhy, samičky dorůstají i 15cm, samci 10cm. Co do zbarvení se jedinci velmi různí (to je dáno

dřívější neznalostí a překřížení několika druhů rodu Extatosoma mezi sebou), setkáme se s jedinci

hnědými, žlutými, bílými či zeleným a to ve všech odstínech a také s jedinci flekatými. Samci mají

navíc vyvinuta černá křídla a jsou schopni letu.

Druh dobře přijímá ostružiník s jeho alternativami. Vlhkost vyhovuje spíše vyšší. Výška

insektária by měla být alespoň 50cm. Samičky vajíčky vystřelují, avšak nárazem do boxu se jim nic

nestane. Inkubuji je za vyšší vzdušné vlhkosti. Inkubační doba se pohybuje okolo 6 měsíců.

Nymfy jsou aktivní, ale někdy může být problém s jejich zažráním. Chovám je po

20 – 30 jedincích v 20l boxu za vyšší vzdušné vlhkosti. Vývoj v imago trvá asi 5 – 6 měsíců.

Obr. č. 20 E. tiaratum

Heteropteryx dilatata (PSG 18)

Jedná se o jednu z největších strašilek v našem chovu. Samičky mohou dorůst 15 až 18cm.

Jsou svítivě zelené a pokryté mnoha ostny. Samci jsou světle hnědí, také porytí ostny a na rozdíl

od samic okřídlení. Dorůstají okolo 12 – 14cm.

Vlhkost vyhovuje spíše vyšší, ubikace by také měla být co nejlépe odvětrána. Druh přijímá

ostružiní nebo některé jeho alternativy. Insektárium bude potřeba alespoň 60 – 80cm vysoké. Samička

klade vajíčka do substrátu. Inkubuji je za vysoké vzdušné vlhkosti. Doba inkubace je u tohoto druhu

asi 8 – 12 měsíců.

Nymfy, které po vylíhnutí měří často více než 2cm, chováme také za vyšší vzdušné vlhkosti.

Přes den se rády houfně schovávají, proto by v boxu měly mít kusy kůry. Chovám jich okolo

dvaceti ve 20l boxu. Vývoj této strašilky je delší, pohybuje se okolo 10 – 12 měsíců. Následné imago

žije ještě asi další rok. U toho druhu samec dospívá znatelné dříve, než samice. Měli bychom tedy

dospělé samce separovat, aby neohrozili snahou o páření subadultní samičky při svleku.

38

Haaniella echinata (PSG 26)

Také tento druh patří mezi nejrobustnější druhy v našich chovech. Samička dorůstá asi

12 – 14cm, samec okolo 8 – 10cm. Jedinci jsou zbarveni světle hnědě, přičemž na abdomenu

a zakrnělých křídlech se můžeme setkat s černými a bílými skvrnami.

Chov je takřka totožný s chovem druhu H. dilatata. Insektárium by mělo být alespoň

40 – 50cm vysoké. Vlhkost jim vyhovuje vyšší a také insektárium musí být velmi dobře odvětrané.

Jako potrava poslouží listy ostružiníku. Jinými rostlinami bych tento druh nekrmil. Druh je také citlivý

na znečištění, tedy nesmíme krmit ostružinami od silnice apod. Samička klade vajíčka do substrátu

a to asi jen 1 – 2 týdně. Vajíčka inkubujeme ve vyšší vzdušné vlhkosti po dobu asi 8 – 12 měsíců.

Vylíhlé nymfy chováme také za vyšší vzdušné vlhkosti. I ty se přes den schovávají za kusy

kůry, které by v insektáriu rozhodně neměly chybět. Vývoj v imago trvá asi jeden rok a i tato strašilka

je značně dlouhověká – žije i déle než jeden rok. Vzhledem k vyšší náročnosti a cenové dostupnosti

bych tento druh nedoporučil začátečníkům.

Obr. č. 21 H. echinata

39

Aretaon asperrimus (PSG 118)

Jedná se často chovaný druh. Samička dorůstá asi 7 – 9cm, sameček 4,5 – 6cm. Barevně se

jedná o velice variabilní druh. Samička je zbarvena hnědě místy s nádechem do zelena nebo do šeda,

čímž velice připomíná kůru stromů. Samec je hnědošedý a přes hřbet se mu line nápadný žlutý pruh.

Insektárium postačí menší, alespoň 20 – 30cm vysoké. Druh dobře přijímá ostružiník a jeho

alternativy. Vlhkost vyhovuje vyšší, zvláště v období kladení jsou samičky citlivé na dehydrataci. Ty

kladou vajíčka do substrátu. Vajíčka inkubuji za vyšší vlhkosti po dobu asi 4 měsíce.

Nymfy jsou od dospělců velice odlišné, zbarveny jsou jasně zeleně a jsou pokryty řadou ostnů.

Chováme je za střední až vyšší vlhkosti. Ve 20l boxu chovám až 50 malých nymf. Vývoj v imago se

pohybuje okolo necelého půl roku. Jedná se o druh velice vhodný pro začínající chovatele.

Anisomorpha paromalus (PSG 122)

Tento atraktivní druh strašilky se v našich chovech příliš často nevyskytuje. Je menšího

vzrůstu, samičky nedorůstají více, než 7cm, délka samců se pohybuje mezi 4 – 5cm. Strašilka je

zbarvena černě a je lesklá, na každém článku od hrudi až po konec zadečku jsou přítomny vždy dva

oranžové nebo červené proužky.

Tento druh chováme za suchého režimu, nerosíme prakticky vůbec. Strašilky přijímají ptačí

zob, šeřík nebo zimolez. Samičky kladou vajíčka volně na dno chovné nádoby. Výška insektária

postačí okolo 30cm. Vajíčka inkubuji za sucha po dobu asi 4 měsíce.

Také nymfy chováme za sucha. Jedná se o druh s určitými znaky socializace, vyhovuje jim

chov o 70 – 100 nymfách ve 20l boxu (a to někdy až do dospělosti). Vývoj v imago trvá asi necelého

půl roku. Zde bych upozornil na obranný sekret, který může při přímém zásahu způsobit chvilkovou

slepotu a může být smrtelný pro lidi s dýchacími problémy při vdechnutí. Druh je svými nároky

vhodný pro začátečníky.

Obr. č. 22 A. paromalus

40

Peruphasma schultei (PSG 270)

Tento druh patří mezi nejčastěji chované strašilky. Samičky dorůstají asi 7cm, samci pouze

4 – 5cm. Oba jsou zbarveni černě se sametovým nádechem. Mají jasně žluté oči a krásná červená

zakrnělá křídla. Existuje také druh s aberací pod označením P. schultei „Ping wings“, který má křídla

růžová nebo bílá.

Chov je velice podobný druhu A. paromalus. Jedince chováme za suchého režimu a podáváme

ptačí zob, zimolez nebo šeřík. Výška insektária by měla být alespoň 30cm. Samičky kladou vajíčka

volně na dno insektária. Inkubace probíhá také za sucha po dobu 3 – 5 měsíců.

Nymfy chováme po 50 – 70 jedincích v 20l boxu také za suchého režimu. Vývoj v dospělce

potrvá asi půl roku. I u tohoto druhu se jedinci vyznačují obranným sekretem, který může způsobit

dočasnou slepotu, avšak problémy s dýcháním nebyly zaznamenány. I tento druh vřele doporučuji

začínajícím chovatelům.

Obr. č. 23 P. schultei

41

Chov lupenitek rodu Phyllium

Chov dostupných lupenitek je v naprosté většině případů shodný a je také náročnější, než chov

jiných strašilek. Dospělce chováme za vysoké vzdušné vlhkosti, avšak musíme dbát na co nejlepší

odvětrávání insektária. Samičky kladou vajíčka volně na dno ubikace.

Vajíčka nesmí projít suchem, jinak hynou. Inkubujeme je po dobu 4 – 6 měsíců v závislosti na

druhu za vysoké vlhkosti. Pro vajíčka je smrtelně nebezpečná plíseň, je tedy potřeba se jí vyvarovat.

Samotná inkubace však není takový problém, jako odchov L1 nymf a jejich udržení na živu

do přechodu do L2.

Nymfy mají často problém se zažráním se. Je třeba použít specifickou metodu („Free

Standing Setup“). Jako živnou rostlinu použijeme pouze ostružiník nebo dub. Okraje listů je potřeba

sestřihnout, protože lupenitky mají problémy s jejich členitými okraji. Nebo můžeme předkládat

čerstvé dubové lístky, které však nejsou dostupné v zimě. Dále je důležité, aby se rostlina nedotýkala

stěn insektária (od toho Free Standing). Naší snahou je udržet nymfy pokud možno jen na živné

rostlině. Je také důležité nymfy denně rosit. Ideální je také poryv větru, který zařídíme slabým

větrákem v intervalech jednou za hodinu po dobu asi 10 minut (jedná se o optimální krok). Jakmile

jsou nymfy zažrané, máme skoro vyhráno.

Vývoj v imago se pohybuje okolo jednoho roku, lupenitka sama poté žije přibližně stejnou

dobu. V chovech se setkáme s druhy P. giganteum, P. philippinicum, P. ericoriai, P. mabantaim,

P. siccifolium, P. bioculatum var. bioculatum nebo P. bioculatum var. pulchrifolium. U všech jedinců

se můžeme setkat také samci. Ti jsou na rozdíl od samic tencí a okřídlení, schopní letu. Samec

u nejčastěji chované lupenitky P. giganteum je ale velice vzácný a také se někdy líhne

i z partenogenetické linie. To vede badatele k zamyšlení, že se jedná o čistě partenogenetický druh,

kde se jednou za čas objeví samci. Chov lupenitek bych doporučoval zkušenějším chovatelům.

Obr. č. 24 P. philippinicum

42

Závěrem

Samotný chov strašilek je jednoduchou záležitostí a po několika odchovech se člověk může

pustit do náročnějších druhů. Člověk hlavně musí chov přizpůsobit aktuálním podmínkám. Druhy,

které se běžně rosí třeba jednou denně, bude třeba v horkých letních dnech rosit třeba 3 – 5x za den.

Naopak v zimě budeme rosit méně často.

Do českých chovů se ze zahraničí také dostává velké množství nových druhů. Jejich chov

často ještě není zmapován a také jsou s ním problémy. Je třeba zkoušet různé vlhkostní a teplotní

podmínky a také hledat ideální živnou rostlinu. A právě k tomu poslouží chovatelům jejich zkušenosti

z chovu jiných druhů.

Samotný český chov aktuálně potřebuje velkou podporu zejména u začínajících chovatelů.

Mnoho druhů u nás je mezi sebou překřížených, nebo se zde nacházejí mnohaleté partenogenetické

linie, které již počínají degenerovat. Naštěstí díky technologickému pokroku nyní můžeme okamžitě

komunikovat se zahraničními chovateli a jedince pro oživení chovu (tzv. „novou krev“) či zcela nové

druhy tak zajistit. V mnoha případech se také jedná o dovoz jedinců přímo z přírody, kde se setkáme

s těmi nejlepšími chovnými liniemi.

43

3 Latina a systematika

3.1 Latina

Při psaní názvů (nejen) brouků a strašilek se čeština a latina různí. První rozdíl, který jsem již

ukázal v této práci je, že latinské názvy se píší kurzívou a to bez výjimky. Druhým podstatným

rozdílem je, že čeština píše rodové i druhové jméno malým písmenem na začátku, kdežto latina píše

jméno rodové s velkým písmenem na začátku. Druhová i poddruhová jména se v obou jazycích píší

s malým písmenem na začátku.

Správný název se skládá z rodového a druhového jména, jména entomologa, který jej popsal a

roku, kdy byl daný druh popsán. To vše v latině. Pokud lze určit, je dobré popsat také poddruh, aberaci

a lokalitu, odkud daný jedinec pochází. Jméno entomologa ani rok popsání se nepíše kurzívou.

Správný název konkrétně brouka by tedy mohl vypadat takto: Megalorrhina harrisi eximia,

Aurivillius 1886. Pro přehlednost se však většinou jméno entomologa s rokem popsání schovává do

závorky, čímž se oddělí i kurzíva od klasického písma. Název pak vypadá takto: Megalorrhina harrisi

(Aurivillius 1886). Tento detailní název se však využívá v odborných vědeckých publikacích či

spisech, v běžné komunikaci si vystačíme s rodovým, druhovým a popřípadě poddruhovým jménem.

Pokud bychom však (co se vědeckých prací týče) chtěli být přesnější a uvést i ostatní informace,

dostaneme kupříkladu následující název: Eudicella tetraspilota euthalia var. nyassica (Bates, 1881)

„Kamerun“. Jak už jsem ale napsal, s těmito názvy se setkáme pouze při podrobnějším zkoumání

daných jedinců v odborné literatuře či na entomologických konferencích nebo seminářích.

Dále se také můžeme setkat s názvy, jako jsou Eudicella sp. nebo Potosia cuprea ssp. Sp. a

ssp. jsou zkratky a znamenají druh (species) a poddruh (subspecies). V latinském pojmenování těchto

zkratek užíváme, nejsme-li schopni přesně určit druh daného rodu nebo poddruh daného rodu. U

jedince Eudicella sp. tedy víme, že dle všech vnějších i vnitřních znaků je řazen do rodu Eudicella,

daný druh však není zatím popsán, nebo jej nelze určit. Doslova tuto zkratku lze přeložit jako

„neurčený druhu rodu Eudicella“. Stejně tak tomu je i u druhu Potosia cuprea ssp. Víme, že jedinec

patří do rodu Potosia a jedná se o druh Potosia cuprea. Jedinec však vykazuje znaky, jimiž se liší od

všech doposud známých a popsaných poddruhů daného druhu, přičemž se však nejedná o známou

aberaci (barevnou odchylku). Osobně bych takovéto jedince pojmenoval doslova jako „druh Potosia

cuprea nespecifikovaného poddruhu“. Jak zní oficiální přepis, netuším. Co se názvů týče, tak

zpravidla nepoužíváme označení „poddruh Goliathus goliathus apicalis“, ale zmíníme pouze, že se

jedná o druh. Je to proto, že poddruh je pouze podkategorií druhu, tedy jej nelze povýšit na úroveň

druhu. Přesněji se tedy jedná o „druh Goliathus goliathus, poddruh „apicalis“. Definitivní název by

osahoval také jména entomologů a lokalitu. Co se dále ještě jmen entomologů týče, tak se také do

závorek píší jména entomologů, kteří popsali jak daný rod, tak poté daný druh, daný poddruh či danou

aberaci. Pokud se tedy podíváme na výše zmíněný druh, dostaneme po zasazení jmen následující

název:

Eudicella (White, 1839) tetraspilota (Harold, 1879) euthalia (Bates, 1881) var. nyassica (Bates 1881)

„Kamerun“

Co se samotné latiny jakožto jazyku týče, já osobně jsem pro to, aby byly používány jen

latinské názvy. Je dle mého názoru naprosto zbytečné zavádět názvy brouků – a celkově všech

živočichů – ve všech jazycích.

44

3.1.2 Systematika

Je velice těžké zařadit nejen brouky či stračilky, ale jakéhokoliv živočicha z pohledu

taxonomie. Respektive to nelze. Systém se totiž neustále obměňuje, což se děje každým dnem.

Neustále jsou nám k disposici nové technologie, na základě kterých můžeme provést molekulovou

analýzu a díky ní živočichy rozdělit prakticky přesně vzhledem k jejich vzájemné příbuznosti.

Problém je v tom, že dříve byli všichni zástupci rozděleni pouze podle vzhledu. Později se například

zjistilo, že někteří jedinci dýchají vzdušnicemi, tak se vytvořil podkmen Tracheata. Někteří dýchali

žábrami, tak byl vytvořen podkmen Branchiata. Zmíním nyní pro ukázku systém, který je opravdu

starý a hezkou řádku let také neplatný:

Říše Animalia (živočichové, spec. Metazoa), vývojový stupeň Triblastica (trojlistí), vývojový

stupeň Prostomia (prvoústí), kmen Arthropoda (členovci) a čtyři podkmeny: Tracheata

(vzdušnicovci), Trilobitomorpha (trojlaločnatci), Branchiata (žabernatí) a Chelicerata (klepítkatci).

Do podrobnější klasifikace se vědomě nepouštím, jelikož již tento bod celého řazení je špatný

a zastaralý. Kupříkladu již zmíněná myšlenka podkmene Tracheata založena na podstatě zástupců,

kteří dýchají vzdušnicemi, byla pouze čistě provizorní a nikdy se neměla dostat jinam, než

do vědeckých publikací.

Naštěstí s tímto systémem se již dnes snad nikde nesetkáme, jelikož je založen opravdu jen

na laické podobnosti, nikoliv na příbuzenských vazbách. Ale jak jsem napsal výše, živočichové zatím

nejsou a pravděpodobně ještě nějakou dobu nebudou kompletně a přesně zařazeni. Nejnovější systém,

který je více méně přesný proběhl na základě molekulové analýzy. Je již také poměrně starý, avšak

stále platný, vypadá takto:

Říše Animalia, vývojový stupeň Bilateria (= Triblastica), vývojový stupeň Prostomia,

monofyletická skupina Ecdysozoa, kmen Arthropoda a pět podkmenů: Trilobita (trilobiti), Hexapoda

(šestinozí), Crustacea (korýši), Myriapoda (stonožkovci) a Chelicerata (klepítkatci).

Vzhledem k tomu, že tato práce je zaměřena na řády Coleoptera a Phasmatodea, budeme

v taxonomické klasifikaci pokračovat ještě více do hloubky:

Brouci: Podkmen Hexapoda (šestinozí), třída Insecta (hmyz), podtřída Pterygota (křídlatí),

infratřída Neoptera (novokřídlý hmyz), nadřád Endopterygota (hmyz s proměnou dokonalou

(= Holometabola)), řád Coleoptera (brouci).

Strašilky: Podkmen Hexapoda (šestinozí), třída Insecta (hmyz), podtřída Pterygota (křídlatí),

infratřída Neoptera (novokřídlý hmyz), nadřád Endopterygota (hmyz s proměnou dokonalou

(= Holometabola)), řád Phasmatodea (Phasmida – strašilky).

Účel této práce je charakterizovat podrobně dané řády, z toho důvodu nebudu popisovat

jednotlivé taxonomické skupiny. Pouze bych dodal jednu věc k taxonomii jako takové. Pro vyjádření

příbuznosti je dalece lepší použít tzv. fylogenetický strom (jedná se však o pokročilejší entomologii

a proto zde tuto problematiku nebudu dále rozepisovat).

45

Závěr

V práci bylo pojednáno o dvou řádech – brouci (Coleoptera) a strašilky (Phasmatodea).

U každého řádu jsou rozepsány dvě části – teoretická a praktická. V teoretické části se čtenář dozví

o těchto dvou řádech základní informace, jejich způsob života, tělesnou stavbu a průběh vývoje.

V části praktické se poté dozví, jak samotné jedince chovat.

K práci také přikládám tištěnou brožuru „BrouStr“ pro začínající chovatele, což je stěžejní

výsledek celé práce. V brožuře čtenář najde veškeré informace obsažené v této práci včetně příloh.

Veškerý obsah brožurky by měl začínajícím chovatelům stručně a jednoduše osvětlit problematiku

chovu a zasvětit je do tohoto tématu. Brožurka může být také během chovu velice nápomocná, jelikož

obsahuje základní požadavky chovu běžně dostupných druhů, se kterými se v našem chovu můžeme

setkat.

46

Seznam použitých zdrojů

Barnes, Robert D., Fox. Richard S., Ruppert, Edward E.: Invertebrate Zoology: A Functional

Evolutionary Approach. Sedmé vydání: 2003. 1008 stran. ISBN-10: 0030259827.

ISBN-13: 978-0030259821

De Palma, Michele: Taxonomic Revizion of Eudicella White and Iconographic Catalogue. První

vydání: 2009. 48 stran. ISBN 978-88-89327-06-7

De Palma, Miechele: Taxonomic Revision of Megalorrhina Westwood and subgeneric classification

of Mecynorrhina Hope. První vydání: 2010. 80 stran. ISBN 978-88-89327-07-4

Heyrovský, Leo, Sláma, Milan: Tesaříkovití. První vydání: 1992. 368 stran.

ISBN 80-901466-0-0

Hůrka, Karel: Carabidae of the Czech and Slovak Republics. První vydání: 1996. 565 stran.

ISBN 80-901466-2-7

Hůrka, Karel: Střevlíkovití. První vydání: Praha, 1992. 192 stran. ISBN 80-200-0430-0

Klátil, Lubomír a Vrána, Tomáš: Chov zlatohlávků a nosorožíků. První vydání: Rudná u Prahy, 2008.

Edice ROBIMAUS. 162 stran. ISBN 978-80-903-3576-6

Kolektiv autorů, v čele Matis, Dušan: Velká kniha živočichů. První vydání: 1980.

ISBN 978-80-07-01796-2

McGavin, George C.: INSECTS, Spiders and other terrestrial arthropods. První vydání: London, 2000.

256 stran. ISBN 80-242-1340-0

Safír, Marcel: Svět hmyzu. První vydání: Orbis Praha, 1963. 164 stran. 11 – 010 – 63

Smrž, Jaroslav: Základy biologie, ekologie a systému bezobratlých živočichů. První vydání: 2013. 192

stran. ISBN 978-80-246-2258-3

INTERNETOVÉ ZDROJE

http://www.tolweb.org/

http://www.phasmid-study-group.org/

http://www.phasmatodea.com/

http://www.chovzlatohlavku.webgarden.cz/

http://www.chovame-zlatohlavky.estranky.cz/

SOFTWARE

Microsoft Word 2010

47

5. Přílohy

Obr. č. 25 Phalacrognathus muelleri L3

Obr. č. 27 Mecynorrhina torquata ugandensis L3

Obr. č. 29 Mecynorrhina torquata immaculicollis L3

Obr. č. 26 Mecynorrhina. torquata immaculicollis samice

Obr. č. 28 Mecynorrhina torquata immaculicollis samice

Obr. č. 30 Mecynorrhina torquata ugandensis L3

48

Obr. č. 31 Eudicella daphnis x morgani samice

Obr. č. 33 Holopyga liturata samice

Obr. č. 35 M. ugandensis x immaculicollis samec

Obr. č. 32 Eudicella daphnis x morgani samice

Obč. č. 34 Dicronorrhina derbyana conradsi samec

Obr. č 36 M. torquata ugandensis x immaculicollis

samice

49

Obr. č. 37 Phyllium giganteun nymfa samice

Obr. č. 39 Phyllium giganteum nymfa samice L1

Obr. č. 41 Clonaria confromans adultní samice

Obr. č. 38 Neohirasea fruhstroferi adultní samice

Obr. č. 40 Trachyaretaon echinatus adultní samice

Obr. č. 42 Trachyaretaon echinatus adultní samec

50

Obr. č. 43 Phenacephorus cornucervi adultní samice

Obr. č. 45 Pseudophasma subapterum adultní samice

Obr. č. 47 Pseudophasma subapterum adultní samec

Obr. č. 44 Diapherodes gigantea adultní samice

Obr. č. 46 Lopaphus sp. „Cuc Phuong“ nymfa samce

Obr. č. 48 Lopaphus sp. „Cuc Phuong“ adultní samec

51

Obr. č. 49 Aretaon asperrimus nymfa

Obr. č. 51 Anisomorpha paromalus nymfy

Obr. č. 53 Anisomorpha paromalus adultní samec

Obr. č. 50 Asceles sp. „San Balok“adultní samice

Obr. č. 52 Eurycantha calcarata ssp. „Goliath“ nymfy

Obr. č. 54 Phyllium philippinicum nymfy L1

52

Obr. č. 55 Lamponius guerini adultní samce

Obr. č. 57 Haaniella erringtoniae (muelleri) vajíčko

Obr. č. 59 Haaniella scabra adultní samice

Obr. č. 56 Pylaemens guangxiensis nymfa samice

Obr. č. 58 Phyllium philippinicum vajíčka

Obr. č. 60 Haaniella dehaanii adultní samice