vítejte. · 2014. 6. 22. · dilema číslo dvě pokud se říká, že se historie neopakuje...

www.dostihovy-svet.cz�

Derby. Den D dostihového světa. Na všech rovnoběžkách a polednících, kde soutěží koně. A ne vždycky jen plnokrevníci. Třeba v Mongolsku jde o vytrvalostní závod koní pouští Gobi. U nás ctíme tradice, a kromě toho nám chybí poušť. V tomto případě jsme tradici dovezli z Británie, kde se dostih jménem Derby běhá už více než dvě stovky let. Česká verze derby se pomalu blíží stovce. I to je úctyhodná historie. Na těchto stránkách Vás redakce serveru Dostihový svět chce spolu se všemi zúčastněnými nejenom pozvat na Charvát České derby roku 2014, ale také nechat nahlédnout do historie, představit velké postavy nedávné i dávnější minulosti, a aspoň částečně přiblížit atmosféru největšího českého rovinového dostihu. Příjemné čtení.� Petr�Guth

Vítejte.Už po čtyřiadevadesáté…

Loňské derby vyhrál Mister Aviation. Kdo ho bude letos následovat? Foto Petr Guth


Vlastimilu Smolíkovi se přitom prvenství v derby dlouho vyhýbalo. Stejně jako jeho o málo starším vrstevníkům a také vynikajícím žokejům Ferdinandu Minaříkovi a Janu Košťálovi. Až se zdálo, že nikdo z této generace jezdců narozených v první polovi-ně čtyřicátých let na vícenásobné derbyové triumfy svých předchůdců, jimž vévodili pětinásobní vítězové Josef Šach a František Huleš, nenaváže. Ale zatímco Minaříkovi a Košťálovi, kteří se s kýženým prvenstvím několikrát minuli jen velmi těsně, zůstal osud, pokud šlo o derby, až do konce jejich jezdecké kariéry nenakloněn, Vlastimilu Smolíkovi dopřál těchto vítězství v hojné míře. Jako by si ale pak za to vybral nemi-losrdnou, nejkrutější možnou daň. Šesti-násobný vítěz Československého derby za nesmírně tragických a nešťastných okolností 4. července 1994 zemřel.

Dilema číslo jednaJe do jisté míry paradoxem, že snad ješ-

tě více než samotná Smolíkova derbyová vítězství vešly do naší dostihové historie i do povědomí veřejnosti jeho dvě těsné porážky. Ty byly zároveň velkými dostihovými, ale také silnými lidskými příběhy. Oba byly spo-jené s koňmi vedenými trenérem Františkem Vítkem, s nímž Vlastimil Smolík jako první jezdec jeho stáje v Lysé nad Labem spolu-pracoval sedmnáct let, a to od roku 1974 do roku 1991.

První příběh se odehrál v době, kdy Smo-líkovi bylo čtyřiatřicet let a o svém vítězství v derby ještě stále pouze snil. V sezóně 1979

měl František Vítek ve stáji dva vynikající tříleté koně, nepochybně nejlepší z celého klasického ročníku. Klisnu Spartu a hřebce Valdaje. Bylo docela dobře možné, že jeden z nich vyhraje a další bude druhý. V tom však právě byla skryta velmi rafinovaná iro-nie osudu. Opravdové čertovo kopýtko. Vlas-ta, jak Smolíkovi říkali jeho přátelé, jichž měl vzhledem ke své kamarádské povaze hodně, dostal samozřejmě právo první volby. Jenže ono to nebylo vůbec jednoduché. Vše-libická klisna Sparta, která předtím dosáhla neskutečné vítězné série, když vyhrála Jarní cenu klisen, Velkou jarní cenu a Velkou červnovou cenu, i zimní favorit z roku 1978 napajedelský hřebec Valdaj, na tom byli krátce před nejdůležitějším dostihem výkon-nostně prakticky stejně. Jenže – ani na dvou sedlech, stejně jako na dvou židlích, se sedět nedá. Smolík tehdy měl za sebou téměř dva-cetiletou jezdeckou kariéru. V jejím průběhu nasbíral spoustu zkušeností. Před takovýmto rébusem však dosud nestál. Skutečně, ďábel by to snad nevymyslel rafinovaněji.

Nebylo divu, že Smolík váhal s rozhodnu-tím do nejzazšího možného okamžiku. Sparta je skvělá, říkal si, vyhrála i Velkou červnovou cenu, nejdůležitější a nejbližší test před der-by. Už dlouho nebyl žádný československý kůň tak populární jako ona. Vedle skvělých

výsledků, jichž dosáhla, k tomu přispělo i její jméno. Ne, že by to Vlastovi jako zapřisáhlé-mu slávistovi kdovíjak vadilo, tomu se spíš smál. Sáhl-li si však hluboko do svědomí a sám sobě to přiznal, Valdaje měl, ne ovšem proto, přece jen o něco raději. Navíc vycítil, že Spartě jde forma možná přece jen nepatrně dolů, zatímco Valdajovi mírně stoupá.

Už se ale musel rozhodnout. A zvolil Spar-tu. Do sedla Valdaje se tak vyhoupl z Buda-pešti povolaný József Vas. Ten, který dva roky předtím porazil v derby v sedle Boha-tiera favorita Kenta s Minaříkem. A ještě dříve, už v roce 1970, vyhrál Československé derby jako jezdec Norberta.

Dostih probíhal podle očekávání, v režii Vítkových koní. V cílové rovině se oba odpoutali od ostatních a se Smolíkem ve žlu-tém dresu JZD Všelibice a s Vasem v dresu modrobíle pruhovaném, který patřil Hřeb-čínu Napajedla, svedli nezapomenutelný souboj. Žlutý dres byl kousek vpředu, ale modrobílý se k němu viditelně přibližoval. Valdaj těsně před cílem opravdu potvrzoval vzestup formy, ale Sparta se nevzdávala. Smolík v jejím sedle také ne.

Na první pohled proběhli oba koně cílem současně. Výrok však zněl „tuhý boj, krátká hlava“. Ve prospěch Valdaje a Vase, který tak vyhrál Československé derby už potřetí.

Nejčastější vítěz derby není mezi námi už dvacet letDruhou polovinu června, období nejdelších dnů a nejkratších nocí, mají čeští příznivci turfu spojenou především s nejvýznamnějším klasickým dostihem sezóny. Dostihem, jehož nejúspěšnějším jezdcem stále je, a ještě dlouho bude, patnáctinásobný rovinový šampión Vlastimil Smolík. Žokej, který ve své obdivuhodné kariéře získal 659 vítězství. Šest z nich znamenalo, že kůň, kterého přivedl do cíle jako prvního, dostal na krk vavřínový věnec s modrou stuhou. Bylo to v letech 1980, 1981, 1986, 1989, 1990 a 1991.

Vlastimil Smolík s hřebcem Dynamitem po vítězství v derby v roce 1986. Foto Marek Skála

Šest triumfů a smutné jubileum Vlastimila Smolíka

�www.dostihovy-svet.cz

Dilema číslo dvěPokud se říká, že se historie neopakuje

dvakrát, a když ano, tak pouze jako groteska, pak to platí možná v politice. V dostizích však ne. Alespoň ne v případě šestinásobné-ho vítěze našeho derby Vlastimila Smolíka. V roce 1988, kdy už ale dobře věděl, jak vítězství v derby chutná, vyhrál je předtím třikrát, stál totiž před podobným, přesněji řečeno úplně stejným dilematem, jakým byla volba mezi Spartou a Valdajem. Znovu bylo těsně před startem Československého derby a František Vítek měl ve stáji opět dva vyni-kající, zcela rovnocenné koně. A zase hřebce a klisnu. Napajedelského Laténa a topol-čianskou Arvu. I barva dresů souhlasila. U Laténa, který patřil modrobíle pruhova-ným Napajedlům, tedy Vítkovým, to bylo pochopitelné. Topolčianky měly žluté barvy, stejně jako Všelibice.

Smolík si tedy musel martýriem zdánlivě jednoduchého, ve skutečnosti však nesmírně komplikovaného výběru, projít po druhé. A znovu si nebyl, ani nemohl být jistý, že vybere toho správného koně. Devět let před-tím se nakonec přiklonil ke klisně. Tentokrát, opět v poslední možné chvíli, po rychlé válečné poradě nejzasvěcenějších a nejzain-teresovanějších osob, k hřebcovi. Posadil se

na Laténa. Konečné rozhodnutí ale nebylo čistě jeho. Na tom, aby jel Laténa, měl pochopitelný zájem majitel. Hřebčín Napa-jedla. Příkazem to ovšem žokej v žádném případě nedostal. Vlasta to však jednoznačně vycítil a nechtěl napajedelské zklamat. Byl prostě takový. Ostatně – jeho příklon ke Spartě v roce 1979 byl nejspíš těsně před dostihem motivován podobně.

Sedlo Arvy, která se zasvěceným jevila před dostihem o něco lépe, obsadil anglic-ký žokej jezdící na vídeňském závodišti ve Freudenau – William Lord. Předtím už jed-noho vítězství v československém klasickém dostihu dosáhl, i když to byla „jen“ Jarní cena klisen. V roce 1985 ji vyhrál s koněm, jehož jméno, Whisky, s tím jeho aristokra-tickým ohromně ladilo. Whisky Lorda Wil-liama… Arva byl název čisticího prostředku na automobilové motory, což se vznešeným Angličanovým jménem příliš dohromady nešlo. Na dráze, jak se potom ukázalo, to však oběma, přes značné potíže na trati, nakonec vyšlo skvěle.

Latén se Smolíkem, jehož vítězství se ještě několik desítek metrů před cílem zdálo neohrozitelné, docválal za úžasně finišující Arvou, kterou na trati potka-lo několik velice těžkých situací, dru-hý. O hlavu. Příběh Valdaje a Sparty se zopakoval do nejmenších detailů – až na jednu „maličkost“. V závěrečném speedu obou protagonistů přišel pravák Vlastimil Smolík, jenž byl blíž k bariéře, při střetu s rukou leváka Williama Lorda útočícího s Arvou zvenčí, ale těsně vedle něho, neda-leko cíle o bič…

Porážka to byla o to snesitelnější, ale

současně, ač to zní protismyslně, i bolavější, protože Arva, naše jediná klisna, která kdy získala Trojkorunu, byla vůbec nejoblíbe-nější Smolíkův kůň. Den po derby za ní šel hned ráno do stájového boxu. „Pohladil jsem ji, ona mi položila hlavu do náruče a omluv-ně se na mě dívala. Jako kdyby chtěla říct: nezlob se, že jsem tě porazila,“ svěřil se Vlasta krátce na to.

Vítězství s Masisovým pohrobkemAle vraťme se zpět. Do jarní sezóny roku 1980. Tentokrát, alespoň ne při vnějším pohledu, dlouho nic nenasvědčuje tomu, že by Smolík mohl na některém z koní Františ-ka Vítka své dosavadní derbyové prokletí pře-moci. Nezdá se pravděpodobné, že by trenér měl ve stáji nástupce Valdaje nebo Sparty. Že by ale přece jen vytáhl na poslední chvíli z rukávu nějaké eso?

Ve stáji však už dlouho dobře věděli, že pro derby znovu mají skvělého koně. Jenže klisna Latina laborovala se zdravím. Nezúčastnila se proto žádného z prvních dvou klasických dostihů. Ani Jarní ceny klisen, ani Velké jarní. Místo toho se s ní Smolík objevil v Memoriá-lu Josefa Kolátora, dostihu II. kategorie, který snadno vyhráli. Stejně jako Cenu časopisu Jazdectvo dva týdny před Československým derby. To už si i méně zasvěcení dostihoví příznivci začali říkat – pozor!

Jenže ani to, k radosti trenéra a jeho prv-ního jezdce žokeje Vlastimila Smolíka, z ní favorita derby neudělalo. Asi také v souvis-losti se Smolíkovou loňskou smůlou, i s tím, že se ani v předcházejících letech v derby její jezdec nikdy naplno neprosadil, se klisně přisuzovalo pouze popřední místo někde „na tabuli“. Ne však vítězství.

Možná ani sám Smolík v průběhu jarní sezóny nečekal, že příděl své derbyové smů-ly předcházejícím ročníkem na nějaký čas vyčerpal. Čím víc se ale toto derby blížilo, tím víc si, vlastně Latině, věřil. Navíc se tentokrát nemusel rozhodovat. Latina, dcera klisny La Legion, a především skvělého Masise, který už nebyl mezi živými, ani když se Latina narodila, byla jasná stájová jednička. Po derby se stala jedničkou celého klasického ročníku, na konci sezóny česko-slovenským Koněm roku. Pro Františka Vít-ka je dodnes jedničkou mezi všemi koňmi, které trénoval.

Bylo to derby bez favorita. Anebo s mnoha favority. Jak se to vezme. Na vítězství mohlo pomýšlet snad jedenáct z osmnácti startu-jících. Vítěz však nakonec byl, k tomu i při zdánlivě vyrovnaných šancích koní nezřídka dochází, docela jasný. Latina a Smolík toto derby, šedesáté, a tedy jubilejní, opanovali. Krok s nimi držela pouze další napajedelská klisna z trenérského úseku Jaroslava Maška – Sulejka s žokejem Košťálem. Doběhla zpět o dvě délky a byla po celou sezónu Latini-ným stínem. Vezmeme-li to z té lepší strán-ky, stala se korunní princeznou. Z jiného pohledu „věčně druhou“.

Jméno Vlastimila Smolíka se tak koneč-ně octlo ve sloupci vyhrazeném vítězným jezdcům Československého derby. Mezi těmi frekventovanějšími jako Josef Šach, Fran-tišek Huleš, Josef Bořík, Oldřich Merta se ještě vyjímalo skromně. To se však mělo brzy změnit.

Nelsonovy admirálské prýmkyStalo se tak velmi brzy, dokonce v nejkratší možné době. Podruhé bylo jméno Vlastimil

Po vítězství v derby s Nelsonem v roce 1981 před starou chuchelskou vážnicí.Foto Marek Skála

Šest triumfů a smutné jubileum Vlastimila Smolíka


Smolík mezi vítěze zapsáno hned po násle-dujícím ročníku Československého derby, tedy v roce 1981.

Mezi Vítkovými svěřenci v Lysé horká šan-ce na vítězství tentokrát nebyla. Zato v chu-chelské stáji Hřebčína Napajedla připravovali pro pokud možno maximální úspěch v nej-důležitějším měření sil klasického ročníku hřebce, který v říjnu předešlého roku vyhrál „derby dvouletých“, Cenu zimního favorita. Shodou okolností, samozřejmě vůbec ne náhodnou, právě se Smolíkem. A Smolík byl do Nelsonova sedla nominován i pro derby.

Ani Nelson nebyl nejzdravější, trápily ho přední nohy. Latina si však své problémy sta-čila odbýt jako dvouletá a pak v průběhu nej-bližší zimy. Ještě před zahájením své famózní sezóny příslušníka klasického ročníku, ve které ani jednou neprohrála. Nelson, kůň

pojmenovaný po slavném britském admirá-lovi, vítězi bitvy u Trafalgaru, prvenstvím v Československém derby své účinkování na dostihové dráze sice neukončil, ale několika dalšími starty na ně ani jako tříletý, ani jako starší zdaleka nenavázal.

28. červen 1981 byl však jeho velkým dnem. A samozřejmě i Smolíkovým. Vlas-ta tehdy podal jeden ze svých nejlepších výkonů. Do 2400 metrů dlouhého dostihu tehdy vyslal startér Jiří Šindler šestnáct koní. Největším favoritem byl šamorínský hřebec Macao. S Josefem Dolejším, který ho jel teď, vyhrál předtím Velkou jarní cenu i Velkou červnovou cenu. Byly to při-tom jediné dva hřebcovy starty v dosavadní kariéře. Nelsona tím značně upozadil. Však se také o Macaových vyhlídkách v Dosti-hovém programu mj. psalo: Nejžhavější želízko, ba přímo železo trenéra Harryho Petrlíka… Macao pro sebe oba předchá-zející starty rozhodl ve vynikajícím stylu.

O Nelsonovi, který měl startovní číslo 12, mohli návštěvníci derby číst o pár řádků výše toto: Stal se sice zimním favoritem tohoto derby, ale v letošní sezóně zatím tuto prognózu nepotvrdil. Vzestup formy však naznačil ve Velké červnové ceně, kde skon-čil po souboji se svým stájovým druhem Vinágem těsně třetí.

Československé derby roku 1981 mělo vynikající úroveň. Dokládal to i výborný čas 2:32,48, nejlepší od zavedení startu z boxů a elektronické časomíry. Do konce 20. století pak běželi v derby rychleji jen čtyři koně. Vlastimil Smolík, který s hnědákem Nelso-nem absolvoval celý dostih v ideální stopě u bariéry, takže neztratil prakticky ani deci-metr, vydal svému koni pokyn ke zrychlení už na počátku závěrečné roviny. Kůň stup-ňoval svůj úžasně dlouhý speed až do cíle.

Vyhrál o jednu délku před Lucinkou s Ja-nem Košťálem, který si tak zopakoval druhé místo z předcházejícího roku, a favoritem Macaem.

Dynamit udělal bum…Další Smolíkovo vítězství v dostihu o vav-

řínovou podkovu a modrou stuhu, třetí v pořa-dí, se zrodilo o pět let později, 22. června 1986. Bylo to první Československé derby, které se běželo v obráceném směru, tedy tzv. na levou ruku. Toto opatření si vyžádala kompletní rekonstrukce zázemí chuchelského závodiště se stavbou nové tribuny.

Vítkův první žokej tentokrát přijal jezdec-ké angažmá od trenéra Ladislava Šilhavého ze stáje JZD Jílové. Šilhavý, který do té doby ještě nikdy žádného svého svěřence v derby neměl, tenkrát pečoval o nejlepšího koně, který kdy prošel jeho rukama. Jmenoval se Dynamit a byl to syn vítěze Čs. derby 1970 Norberta a Dýmky II, klisny importované

ze SSSR, kde mělo jílovské JZD v té době velmi dobré kontakty.

Dynamit už klasické vítězství na svém kontě měl. Vyhrál Velkou jarní cenu, ve Vel-ké červnové byl druhý a do derby by býval s Vlastimilem Smolíkem nastupoval jako jasný favorit. Nebýt účasti jeho přemožite-le z Velké červnové ceny Maura a hlavně dvou silných polských soupeřů – především Ketguta, jehož vedl stále skvělý tehdy osm-ačtyřicetiletý Mieczyslaw Melnicki, a Sun-da s dalším výborným žokejem Tomaszem Dulem. V živé paměti navíc bylo Českoslo-venské derby 1984, které se nakonec stalo exhibicí jiné dvojice polských koní – vítěz-ného Jurora (rovněž s Melnickým) a druhého v cíli Kojaka.

Historie se ovšem tentokrát neopakovala. Ketgut a Sund nadvládu svých polských předchůdců sice dost živě připomněli, ale k repríze jejich triumfu po dvou letech přece jenom nedošlo. Zabránil jim v tom vyni-kající výkon Dynamita a Smolíka. Poláci přitom měli všechno velmi dobře připravené. V komentáři Dostihového programu je pod konečnými výsledky a oficiálním výrokem rozhodčího Boj 2 – 1/2 – 1/2 – hlava uve-deno: S příchodem do cílové roviny uvolnil Sund místo u bariéry pro svého stájového druha Ketguta, který však šel vně dráhy. Vnitřkem výborně podjel Dynamit a o jeho vítězství nebylo pochyb po celou cílovou rovinu.

I Dynamit dosáhl pod Smolíkem výborné-ho času, v historii derby do té doby šestého nejlepšího. Jen o jednu a půl sekundy hor-šího než jeho tatínek Norbert, tehdy ještě stále traťový rekordman dostihu, o šestnáct let dříve.

Třetím vítězstvím v Československém der-by 1986 se Vlastimil Smolík, kterému tehdy bylo čtyřicet jedna let, stal čtvrtým nejú-spěšnějším jezdcem Československého derby v jeho tehdy pětašedesát let staré historii s odběhnutými šestašedesáti ročníky. K tomu, aby se dotáhl na dosud třetího v pořadí Josefa Boříka, potřeboval vyhrát ještě jednou.

Štěpán mezi gratulantyPsal se rok 1989. Uplynulo dvanáct měsíců od ještě asi stále trochu bolavé porážky s Laténem, ale Vlastimil Smolík zakale-ný mnoha a mnoha stovkami dostihových bitev tím frustrován nebyl. Naopak, měl před sebou další tři skvělé roky, další tři derbyová vítězství dosažená v nepřerušené řadě. Kla-sický hattrick, jehož nikdo z jezdců před ním nedosáhl. A dosud ani po něm.

Kdyby ovšem na počátku jarní sezóny roku 1989 někdo Vlastimilu Smolíkovi a Fran-tišku Vítkovi řekl, že letos vyhraje derby jejich Lancelot, smáli by se mu. Považovali by to za nesmysl. Za nepodařený pokus o legraci. Napajedelský kůň toho jména, syn Mehariho, byl sice také synem Latiny a tudíž polobratrem výborného vytrvalce Laténa, který zdědil matčiny vlohy, ale on, Lancelot, tyto dispozice nijak nevykazoval. Ve stáji se

Po vítězství v Československém derby 1989 s Lancelotem. Foto Marek Skála


s ním počítalo na kratší distance, dokonce nejspíš letounské. Pro nejvyšší klasické cíle byl předurčen někdo jiný, Nikos. Ten to také výkonnostně potvrzoval. Jenže zranění po vítězné Velké červnové ceně Nikose z boje o trůn tříletých vyřadilo. V tu chvíli stouply akcie, zatím ovšem jen ve stáji, ne právě přá-telsky se chovajícího Lancelota.

František Vítek se tehdy v nouzi nejvyšší odhodlal k experimentu. „Letoun“ Lancelot, ne však s Vlastou Smolíkem, který měl na tento den dostihovou komisí odňatou licenci, nýbrž s Angličanem Michaelem Richardso-nem, se dva týdny před derby objevili na startu Ceny Mladé fronty na 2400 metrů. A vyhráli. Čtrnáct dnů nato Lancelot, teď už s Vlastimilem Smolíkem, opanoval Česko-slovenské derby.

Vlastimil Smolík neměl ze startu v Lan-celotově sedle nijak zvláštní radost. Jestliže Arva byla jeho vůbec nejoblíbenější kůň, patřil Lancelot do opačného tábora. Žokej navíc stále velice litoval neúčasti Nikose. Nakonec ale všechno dopadlo nad očekávání. Lancelot se zklidnil, v derby podal výborný výkon, velmi dobře reagoval na jezdcovy pokyny. I na ten závěrečný, kterým ho Smo-lík vyslal k rozhodujícímu útoku. Ten přinesl vítězství Vítkovu svěřenci o tři čtvrtiny dél-ky před druhým v cíli Santalinem. V dosti-hu startoval i maďarský kůň Taban, který s žokejem Vargou pozdějšímu vítězi svým nebezpečným a nevyzpytatelným počínáním na trati hodně komplikoval život.

Bylo to poslední Československé derby v komunistickém režimu. Mezi těmi, kteří Smolíkovi a Vítkovi po dostihu gratulovali a nechali se s nimi a s Lancelotem fotogra-fovat, byl i ještě velmi sebejistě si počínající vedoucí tajemník městského výboru KSČ Miroslav Štěpán…

Tentokrát před LordemVlastimilu Smolíkovi ježdění „proti chu-

chelské srsti“ svědčilo. Vyhrál, jak jsme si říkali, hned první derby v obráceném smě-ru v sedle Dynamita. Dominoval i v roce 1989 s Lancelotem. A jeho kořistí se stalo i poslední derby, které se běželo v chuchel-ském „protisměru“.

24. června 1990 se pětačtyřicetiletý žokej Smolík, suverén mezi našimi dostihovými jezdci, posadil v ještě stále provizorním pad-docku náhradního provozu chuchelského závodiště na napajedelského hnědáka Gimta. Jeho trenérem nebyl ani František Vítek, ani Jaroslav Mašek, nýbrž MVDr. Jiří Janda, který tehdy vedl své svěřence na pardubic-kém závodišti.

Lincolnův syn Gimt se Smolíkem, oba spolu tři týdny předtím vyhráli Velkou červ-novou cenu, u níž poprvé po dlouhých letech chyběl už téměř neodmyslitelný přídomek Rudého práva, unesli roli favoritů, vlast-ně jednoho z favoritů. Za dalšího favori-ta, s Gimtem prakticky rovnocenného, byl považován polský hřebec Dandy. Tomu se v sedle s Januszem Kozlowskim naopak nedařilo. Místa na tabuli určená pro pět nej-lepších se musela obejít bez jeho startovního čísla 7.

Gimtovo číslo 5 se naopak zaskvělo na nejpřednějším místě. Jandův kůň vyhrál s Vlastimilem Smolíkem před Barnettem, v jehož sedle nebyl nikdo jiný než „starý známý“ vídeňský Angličan William Lord, jehož levá ruka dva roky předtím vyrazila nedaleko cíle bičík z pravé ruky Smolíka. Tentokrát nic takového nehrozilo, Gimt vyhrál o tři délky. V sedle třetího Wimble-dona, sedm délek za vítězem, se ani ten-tokrát nedočkal derbyové satisfakce 49letý Ferdinand Minařík.

Zato Vlastimil Smolík triumfoval popáté. Počtem vítězství v derby se dotáhl na Josefa Šacha a Františka Huleše. S oběma, ač ten první byl starší o dvacet pět a druhý o patnáct let, se na dostihové dráze mnohokrát střetl. I v Československém derby.

Majstrštyk před novou tribunouDerbyový hattrick Vlastimila Smolíka byl

dovršen 23. června 1991. V den, kdy byl na závodišti ve Velké Chuchli přesně po šesti letech obnoven plně funkční dostihový provoz. V den, kdy diváci poprvé sledovali dění na travnatém oválu z nové tribuny, jejíž výstavba vyvolávala po celou tuto dobu mno-ho dohadů i různé kontroverze.

Jestliže předcházejících pět Smolíkových vítězství v Československém derby bylo z velké míry důsledkem i důkazem jeho mimořádného jezdeckého umění, pak to šes-té, a také poslední, je třeba hodnotit ještě o něco výše. Jako mistrovské dílo skvělého žokeje. V žádném z předcházejících der-by, ale také v málokterém ze stovek jiných vítězných dostihů, nebyl Smolíkův podíl na prvenství koně tak veliký. S velkou nadsáz-kou se říká, že dostihy vyhrávají koně a že jezdci se jenom vezou. I to se někdy stává. Mohou být ale i opačné případy. A právě tento byl jeden z nejmarkantnějších.

To ovšem neznamená, že by Lykeion byl špatný kůň. Měl však velmi těžkého soupeře v Sainerovi ze SSSR, kterého jel výbor-ný Alexandr Čugujevec. Závěr dostihu byl především soubojem obou prominentních žokejů. Ten rozhodl vynikajícím výkonem Smolík. Především proto vyhrál Lykeion před Sainerem o jednu a čtvrt délky.

Pondělí 4. července… Vlastimil Smolík potom startoval v derby ještě třikrát. Na svých koních dojel postupně třetí, sedmý a 26. června 1994 jedenáctý s Folkem. Na nevýrazný závěr jeho kariéry, i derbyové, měl velký vliv nečekaný odchod ze stáje Františka Vítka na podzim 1991.

Týden po Českém derby 1994, v neděli 3. července, se konaly dostihy v Karlových Varech. Ani tam Vlastimil Smolík nechyběl. Jak vzpomíná Jan Zágler, který tehdy zastá-val funkci startéra, Vlasta jel za to odpoled-ne třikrát. V sedle dvouleté Baronette skon-čil sedmý. V dalším dostihu s osmiletým Lotarem pátý. V 16.41 se otevřely startovní boxy Ceny Dostihového klubu Tochovice. Posledního dostihu nezapomenutelné legen-dy naší dostihové historie. Kůň Bastien, kterého Vlastimil Smolík jel, docválal do cíle třetí.

Následující den, v pondělí 4. července 1994, podlehl šestinásobný vítěz našeho der-by následkům zranění, které utrpěl jako spo-lujezdec při automobilové nehodě v Praze.

I dvacet let po této nevýslovně smutné události je smrt Vlastimila Smolíka pro jeho blízké, přátele a známé něčím, s čím se nedo-kázali nikdy vnitřně smířit.

Petr�Feldstein

Rok 1990. Vítězové jubilejního 70. ročníku Československého derby Gimt s Vlastimilem Smolíkem. Foto Marek Skála


Jak vzpomínáte nyní s odstupem času na své vítězství v Českém derby? Byl to určitě krásný zážitek a velký úspěch, kterého jsem dosáhla díky výbornému koni.

Do sedla Talgada jste se dostala po Velké červnové, kde jistě zvítězil s Vendulou Korečkovou. Nebyla jste nervózní, když jste patřili k favoritům dostihu?Moje mamka si velmi přála, abych byla v sedle Talgada právě já. Měla ten den narozeniny, tak jsem jí chtěla dát výjimečný dárek, což se nakonec podařilo. Jinak nervóz-ní nebývám, vždy se soustředím jen na výkon a ub-likum mi problémy nedělá. Navíc jsem samozřejmě Talgadovi věřila.

Po zveřejnění startovní listiny, na které se obje-vilo vaše jméno, proběhla kuloáry řada dohadů o tom, zda svou úlohu zvládnete. Jak jste vní-mala atmosféru, která kolem vás před dostihem panovala?Plně jsem se soustředila na svého koně a náš společný výkon. Bylo to přání mojí mamky, které jsem chtěla splnit. Samozřejmě jsem si přála, aby to dopadlo co nejlíp a hlavně, aby byl Talgado po dostihu zdravý. Názory ostatních mě nezajímaly a nenechala jsem se rozhodit.

Pražskou dráhu jste si vyzkoušela hodinu a půl před startem derby v sedle Novilly, s níž jste skončily v jedničkové míli poslední. Věrila jste ve vítězství v modré stuze i po tomto dostihu?Samozřejmě. Věděla jsem, že Novilly je hodně nervózní kobylka a tímto dostihem jsem si chtěla jen vyzkoušet pražskou dráhu. Dost mi to pomohlo, protože v Panamě, kde jsem do té doby jezdila, se jezdí trochu jinak.

S Talgadem jste absolvovala po vítězství v derby ještě čtyři dostihy v Longchamp, než ukončil kariéru. Ale kde je Talgado nyní? I toto považuji za úžasný zážitek. Ráda vzpomí-nám zejména na první dostih ve Francii, kdy jsme skončili pátí. Splnila jsem si jeden velký sen tím,

Každé derby má svůj příběh. Některý je silný a v paměti účastníků i návštěvníků přetrvá, jiný pak pomalými krůčky mizí, až se zcela vytratí. Ten, který prožila Maria Magdalena Rossak, v mnohém připomíná hollywoodský scénář. Je o šestnáctileté dívce, která přijela, viděla a zvítězila. V nejprestižnější zkoušce roku, na koni svých rodičů a v rekordu dráhy, který dosud nebyl překonán.

Vítězství?Výjimečný dárek k narozeninám...


že jsem mohla jezdit v dostihu se Stephanem Pasquierem a Christophem Soumillonem. Také atmosféra byla nezapomenutelná a jako jediná žena v poli jsem měla dokonce své fanoušky. Jinak Talgado by měl být podle posledních zpráv někde na Ukrajině, kam byl prodán bez našeho souhlasu, tedy nelegálně. Ve hře byly i falešné podpisy...Momentálně bylo vydáno trestní oznámení a věc řeší policie. Nejhorší na tom celém je, že to odnesl výborný a charakterní kůň, který za nic nemohl.

Myslíte, že někdy někdo váš rekord (nej-lepší čas, nejmladší jezdec) s Talgadem překoná? To si netroufám odhadnout, ale doufám, že náš rekord bude platit ještě dlouho, protože to byl opravdu výjimečný kůň.

Žijete ve Spojených státech amerických, čím se živíte a proč jste si jako místo svého trvalého pobytu zvolila právě Chicago? Do Chicaga jsem se přestěhovala kvůli přá-telům. Chtěla jsem zkusit štěstí v dostizích a ze začátku se mi i dařilo. Potom jsem se ale rozhodla s dostihy skončit, a to hned z několika důvodů. Po prodeji Talgada jako-by odešla i má motivace prosadit se v tomto sportu. Aktuálně se věnuji sportovní výživě, osobnímu tréninku a boxu. V Chicagu se mi moc líbí a ráda bych tu zakotvila natrvalo.

Dostihy už nejezdíte, ale věnujete se boxu. Co vás na tomto spíše mužském sportu přitahuje? Na začátku mi box pomáhal zapomenout na zlé věci, které se mi, kvůli lidské závisti, při-hodily. Hlavně ale se mi v tomto sportu nikdo

nesnažil házet klacky pod nohy. Postupem času jsem zjistila, že jsem bojovník tělem i duší a právě tento sport mi sedí.

Kolik hodin týdně trénujete a jakým způ-sobem? Trénuji šestkrát týdně, většinou dvakrát za den. V posilovně strávím někdy i pět hodin, jen abych mohla sledovat ty nejlepší boxery a učit se od nich. Mám výborný tým, který mi hodně pomáhá v cestě za úspěchem. Můj trenér je nejlepší v Chicagu, je koučem například Andreje Fonfary, který nedáv-no, jako druhý boxer vůbec, dokázal poslat v zápase k zemi Adonise Stevensona. Jinak

mi pomáhají nejen profesionálové, ale i pří-tel, který sám je velmi talentovaný boxer.

V dostizích jste dosáhla mety, na kterou někteří čekají marně i celý život. Jaký je váš vysněný úspěch v boxu? Letos už jsem vyhrála Chicago Golden Glo-ves, což je největší turnaj tady v Chicagu. V srpnu se chystám na turnaj Ringside do Kansas City. Mým dlouhodobým cílem je vyhrát světový titul a udělám vše pro to, aby-ch této mety dosáhla. A ani v dostizích jsem ještě své poslední slovo neřekla...

Jana�Šejnohová,�foto�Petr�Guth

Vítězství?Výjimečný dárek k narozeninám...

První�ženou,�která�dosáhla�na�vítěz-ství� v�derby� u� nás,� byla� u� Milosla-va� Hermansdorferová� -� Schulzová.�S�celkem� 150� rovinovými� triumfy� byla�rovnocennou� soupeřkou� i�našim� nej-zkušenějším� žokejům.� Její� dlouholetou�spolupráci�s�Josefem�Krištůfkem�přeru-šila� trenérova� náhlá� smrt� v� roce� 1977.�Právě� tato� událost� byla� impulzem� pro�populární� “Mílu”,� aby� ukončila� svou�profesní� kariéru� a� opustila� dostihový�sport.Foto�archiv�TMM

� www.dostihovy-svet.cz

Od roku 1993 se Českého derby v roli jezdkyně zúčastnilo celkem devět žen. Kromě roku 2010, kdy senzačně zvítě-zila s Talgadem šestnáctiletá Maria Magdale-na Rossak, se nejvíce dařilo v roce 2002 Hele-ně Blažkové, která v sedle ryzáka College Classica ukořistila druhé místo pouhé 2 a 1/4 délky za vítězným Poderosem v tréninku Pav-ly Váňové. „Můj�názor�na�účast�žen�v�derby?�Myslím,�že�pokud�koně�znáte�a�jezdíte�ho�celou�sezónu,�je�lepší,�když�na�něm�zůstanete�i�v�tak�důležitém�dostihu,�jakým�derby�je.�Když�jsem�měla� jet� derby,� všichni� chodili� za� majitelem�panem�Wolfem�a�rozmlouvali�mu�to.�Skončili�jsme�druzí�a�samozřejmě�se�našla� řada� těch,�kteří�spekulovali�o�tom,�že�s�podporou�silnější-ho�jezdce�by�College�Classic�vyhrál.�V�dalších�startech�se�ale�jasně�ukázalo,�že�u�‘Kolouška’�to�o�silovém�jezdci�opravdu�nebylo,” vzpomí-ná dnes Helena Blažková, která během čtyř trenérských sezón, kdy působí v Lysé nad Labem, připravila dva účastníky Českého der-by (v roce 2011 Lysyan a v roce 2012 Kaptah) a jednou byl její svěřenec náhradníkem, tzv. pod čarou (v roce 2013 Feraclos). „Pokud�budu�mít�někdy�ve� stáji�derbystu,� kterého�od�začátku�bude�jezdit�žena,�ráda�jí�ho�do�dostihu�roku�za�předpokladu,�že�bude�souhlasit�maji-tel,�nechám.“

S názorem, že žena může být někdy užiteč-nější partner v dostihu než muž, souhlasí i Ingrid Janáčková-Koplíková, která derby atmosféru okusila v roce 2007 po boku svých strýců Radka a Reného. „To,�že�majitelé�a�tre-néři�neobsazují�ženy,�zdůvodňují�většinou�tím,�že�ve�finiši�mezi�muži�neobstojí.�Když�ale�teď�

sleduji�český�turf,�musím�říct,�že�některé�jezd-kyně�jezdí�lépe�než�muži�na�předních�příčkách�šampionátu.�Důkazem�toho�je�v�letošním�roce�hlavně�Martina�Havelková,�která�v�dostizích�přemýšlí� a� umí� dobře� odhadnout,� co� který�kůň� potřebuje.� To� je� pak� mnohdy� důležitější�než� síla� muže� žokeje,� který� vsází� hlavně� na�bičík.� Co� se� týče� vyjetí� koně� ve� finiši,� jsou�mezi�námi�takové,�které�se�mužům�vyrovnají,�třeba�Vendula�Korečková,“ konstatuje z Mad-ridu, kde aktuálně žije.

To její nejlepší kamarádka a dvojnásobná

vítězka českého šampionátu rovinových jezd-kyň Vendula Korečková vidí věc takto: „Muži�mají� objektivně� větší� sílu,� ale� když� má� trenér�odhad�na�koně,�zná�ho�a�ví,�že�mu�víc�svědčí�ženská�ruka,�tak�si�myslím,�že�není�důvod,�aby�žena� derby� nejela.� Před� derby� je� určitě� větší�tlak,� ale� když� už� sedíte� na� koni,� je� to� dostih�jako�každý�jiný.�Já�už�jedno�derby�jela�a�jsem�za� to� moc� ráda,� hlavně� za� důvěru,� kterou� ve�mne�majitel�a�trenér�vložili.�Ženy,�které�derby�jely,�by�se�daly�spočítat�na�prstech�rukou,�ale�derby�není�jen�o�fyzické�síle,�je�hlavně�o�štěstí,“ dodává Vendula, která už třetím rokem pracuje v tréninkovém středisku trojnásobného trenér-ského šampiona Václava Luky mladšího.

Možná právě i nad touto otázkou jste se již někdy zamýšleli. Vídáme je v paddocku, jak předvádějí ušlechtilé plnokrevníky ostříleným turfmanům i naprostým laikům, nebo v tréninku, kdy se jezdecky i v roli personálu tzv. “na zemi” podílejí na přípravě. Pokud je jim přáno a kůň nosí nízkou hmotnost, objevují se v rámcových dostizích a jen ty nejlepší a většinou pouze zřídka v dostizích významnějších. Čím to vlastně je, že ač stáje i dostihová škola jsou plny žen a dívek, jezdí velké dostihy především muži? S touto otázkou jsme se obrátili na několik zástupkyň něžného pohlaví, které se v českém turfu pokusily toto nepsané pravidlo vyvrátit.

Tak vítězí Martina Havelková...

Proč není „modrá stuha“ pro ženy?

Vendula Korečková naslouchá pokynům trenéra Václava Luky


V sedle zažila mnoho krásných chvil i dvojnásobná účastnice Českého derby Blanka Šarinová (rok 1995 - Very Busy a rok 2004 - Lakonica). Žena, která v roce 2008 opustila místo správcové na pražském závodišti a vydala se do Velké Británie splnit si svůj sen - být součástí turfu v samé jeho kolébce - přidává k hodnocení i konkrétní příklad: „Derby�je�vrchol�snažení�a�sen�pro�majitele,� kus� obrovské� práce� pro� trenéra�a�absolutní� vrchol,� kterého� se� může� kůň�zúčastnit.�Je�tedy�pochopitelné,�že�si�všichni�přejí� angažovat� toho� nejlepšího,� kterého� si�mohou�finančně�dovolit.�Nevidím�velký�rozdíl�v�tom,�jestli�jde�o�muže�či�ženu.�Myslím,�že�je�to�dokonce�stejné�v�ČR�i�ostatních�vyspělých�dostihových� zemích.� Například� Julie� Kro-neová,� která� vyhrála� 3�704� dostihů� včetně�dvou�vítězství�v�Breeders´�Cupu,�byla�natolik�senzační,� že� ji� majitelé� brali� všemi� deseti.�Esa� typu� Frankie� Dettori,� Kieren� Fallon,�William� Buick� či� Richard� Hughes� budou�ale� samozřejmě�vždy� žádanější.�Pokud� žena�nepředvede� super� výkon� a� formu,� většinou�zůstane� na� okraji� zájmu.� Z� fyziologického�hlediska� sice� nemůže� konkurovat� mužům�v�síle�a�razanci,�ale�občas�může�najít�způsob,�jak�koně�přimět�k�tomu,�aby�podal�co�nejlepší�výkon�-�a�třeba�i�v�derby.“

Kritičtěji se vůči ženám v sedle vymezuje

další z úspěšných Češek, které zakotvily v zahraničí, Kristýna Bezděková. „Myslím,�že� za� devět� let,� co� už� nejsem� v� Čechách,� se�situace�nezměnila.�Podle�mého�názoru� jezdí�ženy� v� Čechách� jen� proto,� že� není� dosta-tek� kvalitních� dostihových� jezdců.� Dalším�problémem� je� hmotnost.� Někteří� muži� jsou�vysocí�a�těžcí,�a�i�to�je�jeden�z�důvodů,�proč�jsou� tak� často� obsazovány� ženy.� Fyzicky� se�totiž�mužům�nemohou�nikdy�vyrovnat,�což�je�dáno�hlavně�odlišnou�stavbou�těla.�Kdyby�to�bylo�jinak,�i�ve�světě�bychom�vídali�více�žen�v� důležitých� dostizích.� A� proč� čeští� trenéři�neobsazují� ženy� v� derby?� Asi� proto,� že� ale-

spoň� na� derby� se� několik� kvalitních� jezdců�ještě�najde.�Žena�může�být�kvalitní�a�užitečný�pracovní� jezdec,� ale� dostihy� jsou� podle� mě�mužský� sport,“ dodává majitelka dvaase-dmdesáti tuzemských rovinových triumfů, z nichž devíti dosáhla v dostizích nejvyšší kategorie.

Pravým opakem kritického pohledu Kris-

týny Bezděkové je přístup „Američanky“ Lucie Herkové. „Myslím,�že�holkám�se�jen�tolik�nevěří,�když�jde�do�tuhého.�Mluvím�za�sebe,� protože� jsem� si� párkrát� už� vyslechla�řeči�typu:�Nemáš�dostatek�zkušeností�(hlav-ně� na� začátku� kariéry),� nejsi� dostatečně�silná,� abys� vyjela� koně� v� cílovce,� a� když�jsem� tyhle� pochybnosti� odvrátila,� objevi-ly� se� zase� další,� třeba� o� mé� psychice.� Na�téma,�jak�unést�tlak�z�velkého�dostihu,�bych�mohla� napsat� knihu.� I�když� jsem� jezdila�klasiky,� stejně� mi� bylo� řečeno:� Ať� děláš,�co� děláš,� nikdy� jezdit� jako� chlap� nebudeš,�i�když�k�tomu�máš�blízko.�Netvrdím,�že�jsem�silnější� než� muži,� ale� v�mnohém� si� s� nimi�nezadám.� Dalším,� co� řadě� lidí� uniká,� je�fakt,�že�mnoho�koní�preferuje�ženský�dotek.�Možná�je�to�tím,�že�se�s�nimi�lépe�dohodne-me.�Nebo�že�by�nižší�hladinou�testosteronu?�(smích)�Vždy�bylo�a�asi�i�vždy�bude�pro�ženu�těžké�prosadit�se�na�‘mužském�hřišti’.�Já�se�ale� nevzdávám,� pořád� mám� své� dostihové�cíle�a� sny.�A�pořád� jdu� za�nimi,� což� radím�i� ostatním� děvčatům,“ vzkazuje z Floridy temperamentní Lucie.

V opačném koutě Spojených států, na

jejich severozápadě, aktuálně žije další ze známých českých jezdkyň Eliška Kubinová. Rodačka z Jeseníku na českých drahách jako žákyně nezářila a o to větším překvapením byl hvězdný vzestup, který před necelými třemi lety odstartoval na závodištích v Eme-rald Downs a Portland Meadows. Postup-ným dobýváním amerických drah, včetně vyhlášené Santa Anity, je v současné době

vzorem pro mnohé uchazeče jezdeckého řemesla. „Proč�neobsazují�ženy�v�derby?�To�sice� netuším,� ale� nijak� mě� to� nepřekvapuje.�Také�si�nemyslím,�že�by�se�to�v�nejbližší�době�nějak� výrazně� změnilo.� Na� druhou� stranu�jsem�si� jistá,�že�pokud�se�najde�nějaká�výji-mečná�jezdkyně,�která�dostane�toho�pravého�koně,� tak� se� to� prostě� stane.� Koneckonců�je� i� spousta� kluků,� kteří� se� do� derby� nikdy�nepodívají.� Takže� se� musíme� všichni� snažit,�jak� nejlíp� umíme� a� doufat,� že� nám� to� bude�souzeno,“ doplňuje nejúspěšnější česká jezd-kyně současnosti.

Morava, Čechy, Velká Británie, Dubaj

a nyní Francie, to jsou destinace, kterými prošla jedna z nejobsazovanějších českých žokejek let 2004 - 2007 Iva Miličková. S odhodláním jezdit dostihy v kolébce dostihového sportu, staré dobré Anglii, však i ona narazila na řadu úskalí: „Stalo�se�mi,�že� jsem� se� šikovnou� klisnou� vyhrála� menší�dostih,� a�pak� měla� jít� Oaks.� Trenér� si� ale�domluvil� žokeje� z� Anglie,� který� hned� po�startu�ztratil�bič.�Neříkám,�že�mně�by�se� to�nestalo,�ale�vím,� že�bych�se�na�sto�procent�snažila� odvést� co� nejlepší� výkon,� když� už�mám� šanci� jezdit� velký� dostih.� Pro� žokeje,�kteří�je�jezdí�pravidelně,�je�každý�z�nich�jen�jedním� z� mnoha,“� líčí jezdkyně s více než jedenácti sty starty a 105 triumfy na kontě. „Co�se� týče�konkrétně�derby,�myslím� si,� že�majitelé�a�trenéři�začnou�být�až�moc�nervóz-ní,� takže� i� když� jim� jejich� koně� jezdí� celou�dobu� žena,� najednou� mají� pocit,� že� derby�nezvládne.� Derby� je� ale� dostih� jako� každý�jiný!�Ve�snaze�zvýšit�svou�šanci�na�úspěch,�pozvou� nejlepšího� žokeje,� a�tak� třeba� koni�i�uškodí,“ uzavírá Iva.

Ať už v letošním ročníku bude či nebude

startovat žena, přejme si, ať je soupeření o vavřínový věnec korektní, ať lahodí oku divákovu a ať vyhraje ten - nebo ta - nejlepší.

� �Jana�Šejnohová,�foto�Petr�Guth

Pro účast v derby se všichni jezdci musí snažit, říká nejúspěšnější Češka současnosti Eliška Kubinová

Ingrid Janáčková

�0 www.dostihovy-svet.cz

Společnosti skupiny CHARVÁT Group finančně podporujíkaždoročně řadu sportovních, kulturních a sociálních projektů už 12 let.

Aby však tato podpora či pomoc mohla být určena konkrétně těm lidem, kteří ji skutečně potřebují, byl v letošním roce založen Nadační fond.

Účelem Nadačního fondu je ➤ podporovat sociálně potřebné a nadané studující ➤ sociálně potřebné děti, sportovce a nemocné a tělesně postižené osoby ➤ osoby v tíživé životní situaci.

Nadační fond bude podporovat projekty, které přispívají ke zlepšování duševního a tělesného rozvoje dětí a mládeže zejména v oblasti vědy, umění, kultury a sportu a projekty humanitární a projekty sociální pomoci.

��www.dostihovy-svet.cz

„I když jsou pro mě dostihy už uza-vřenou kapitolou, vzpomínám na ty doby moc rád,“ říká s odstupem let dnes o svém působení. „Vzpomínám na spolupráci s rodinou Vítkových a dalšími lidmi, na to, jak jsme jezdili kupovat koně do Anglie v dobách, kdy to ještě nebylo pro soukromé majitele běžné, kdy jsem se snažil o to, aby nás brali na západě vážně, abychom ukázali i na začátku devadesátých let, že jsme schopni konkurence.“

Patřil k úspěšným osobnostem dostihové scény, sám ale přesné údaje o svém půso-bení nemá. „Já si nevedu žádné statistiky, ale jména koní jako Ajanta, která byla druhá v derby, Hyphen, Gay Devil i Merlin Bohe-mia, ke kterému jsem měl zvláštní citový vztah, vyhráli řadu těch nejlepších domácích dostihů a prosadili se i v zahraničí.“

Schléemu se ale nevedlo jen na domá-cí scéně. „Asi ani dnes není mnoho čes-kých majitelů, kteří vyhráli dostih v Auteuil v Paříži, tehdy se to podařilo Rouge Ruba-novi. Chtěl jsem Českou republiku a její dostihy reprezentovat i v cizině. Vím, že se někteří majitelé v Německu před dostihy dohadovali, jakým asi ,embéčkem‘ přijede ten ,Čech‘, a mysleli to určitě v pejorativním významu. Jakmile se tam ale objevil můj Rolls-Royce, spadl jim hřebínek. Nebyla to jakási moje exhibice, ale tahle drobnost při-spěla určitě k tomu, že se na nás začali dívat maličko jinak. Na nás jako Čechy, a potažmo snad i na náš turf.“

Protože pan Schlée nedisponuje statis-tikami, pokusme se přiblížit úspěchy stáje. „Byl prvním soukromým českým majitelem, jehož kůň vyhrál v Německu, byl to tenkrát Merlin Bohemia,“ připomíná Roman Vítek, tehdejší trenér stáje.

Úspěchů koní v jeho barvách byla ale dlouhá řada. Samotná Ajanta za kariéru, která skončila v roce 1994, získala 781 000 korun. Použijeme-li dnešního oficiálního přepočtu, který uveřejňuje správa sociál-ního zabezpečení při přepočtu důchodů, je přepočtový koeficient z let 1993 a 1994 v průměru 4,1, což odpovídá cca 3,5 mili-onu zisku v dnešní době. Gay Devil vydělal 1 583 000 Kč, což je po přepočtu z let, kdy běhal, asi čtyři miliony, a přibližně stejné je to u Hyphena. A to ještě nesmíme zapo-menout na Merlin Bohemia, který vydělal v přepočtu milion. Připočteme-li úspěchy dalších koní jeho stáje, byl by v dnešním přepočtu zisk z dotací asi šestnáct milionů

korun, a to se držíme při dolní hranici výpočtu. První derby, které sponzoroval v roce 1993, se z pohledu dotace vyšplhalo na částku 600 000 Kč, druhé v roce 1994 na 400 000 Kč.

„Vážím si každého, kdo přispěl dostiho-vému sportu i derby z vlastních soukromých peněz. Přál bych si, nikoli kvůli sobě, ale i kvůli dalším lidem, kteří finančně dostihům pomohli, aby se na ně nezapomínalo. Letos, jak jsem se dočetl, bude v derby jako partner pan doktor Charvát. Určitě by ho také potěši-lo, třeba za dvacet let, kdyby si na něj někdo vzpomněl, i když třeba už u koní nebude,“ říká Fidelis Schlée.

Doby jeho působení v dostihovém sportu stále považuje za nezapome-nutelné i legendární trenér Fran-tišek Vítek. „Bylo to krásné období, nejen proto, že pan Schlée platil ,na minutu‘ přes-ně, ale ctil i názory Romanovy, moje, Pav-lovy, (další člen rodiny Vítkových tehdy zprostředkoval prodej úspěšného Rouge Rubana v Paříži, pozn. red.). Užilo se také hodně legrace, doba nebyla hektická jako ny-

ní. Jen lituji, že se Ajantě nepodařilo v derby vyhrát. Měla trochu smůly, že se v der-by v roce 1993 objevil zahraniční účastník, z našich koní byla nejlepší. Dohadovali jsme společně starty koní, z těch, kteří byli úspěš-ní, bych zmínil ještě Wimbledona. Byl to jeden z mála majitelů, který zůstal po dobu jeho ,dostihového působení‘ věrný jednomu trenérovi, což je dnes situace spíše výjimeč-ná,“ dodává sedminásobný trenérský vítěz derby František Vítek.

Koně a dostihy dnes sponzor prvního Českého derby sleduje spíše z povzdálí. „Dnes už se v dostihovém sportu nepohy-buji, ale jsem rád, že můj první kůň, kterého jsem tehdy v Anglii koupil – Merlin Bohe-mia, ještě žije díky péči současné majitelky, paní doktorky Nové. Byli jsme ho navští-vit, a také jsme tak trochu zavzpomínali. Letošnímu derby i dostihovému sportu přeji všechno nejlepší i v budoucnosti a stále mám radost z toho, že jsem i sponzorstvím derby přispěl skromným dílem k začátku nové čes-ké dostihové cesty v devadesátých letech,“ dodává Fidelis Schlée.

� Aleš�Pohořal,�foto�Petr�Guth

První sponzor prvního derbyFidelis Schlée prakticky neustále plnil stránky deníků i časopisů, a to nejen jako vydavatel, ale i jako úspěšný majitel dostihových koní. Ale peníze neinvestoval jen do vlastní stáje, stal se i sponzorem prvního novodobého samostatného Českého derby, a o rok později vložil své peníze do nejslavnějšího dostihu ještě jednou.

Fidelis Schlée si váží svých dostihových trofejí i dnes, včetně té francouzské…

�� www.dostihovy-svet.cz

V minulosti jste spojoval jméno vaší fir-my s jinými dostihy, včetně klasického St Leger. Co vás nyní dovedlo k partnerství s Českým derby? To rozhodnutí přišlo zcela emotivně, myslím že na únorovém zasedání rady Jockey Clubu. Tam panovala taková depresivní, ohledně financování dostihů až beznadějná atmosfé-ra. Každý si zoufal, že není možné sehnat sponzory, že finanční zajištění sezony je ohroženo, a tak podobně. Abych tedy ubral pražskému pořadateli trochu starostí, hned na místě jsme se asi během jedné minuty na sponzorování derby dohodli. Trochu jsem si myslel, že by ten příklad mohl strhnout i ostatní.

Co pro vás jako majitele i sponzora letošní derby znamená? Derby je zcela jistě rovinovým vrcholem. Velmi sympatické na tomto dostihu je to, že nejlepší tříletí koně běží zpravidla poprvé tak dlouhou distanci v době, kdy ještě ne-jsou spolu vzájemně porovnáni. Výsledek je často ve hvězdách. Koupit koně s vědomím, že kupuji s velkou pravděpodobností vítěze derby, nejde. A to ani v případě nákupu dvouletého koně po sezoně. Zkoušel jsem to mockrát, věřte mi.

Dostihoví majitelé se „rodí“ u nás různě. Jaká byla vaše cesta k dostihům a vlastní stáji? Moje cesta byla náhodná. To bylo v době, kdy jsme kupovali firmu TOS Hulín, já tam býval přes týden a domů jsem jezdil na víkendy. Bývalá manželka mi jednou takhle říká: „Když už se nestaráš o děti, tak jim kup aspoň poníka.“ Naprosto bezradně jsem vyrazil do Kladrub, neboť jsem měl ze školy ještě nějaké „ahnung“, že tam nějací koně jsou. V Kladrubech jsem v hospodě vysvět-lil štamgastům své trable. Ti mně poradili paní Rosůlkovou. Od ní jsem koupil prvního koně, poníka Gladiátora, kterému jsme říkali Ládík. Protože kůň je stájové zvíře, přikoupi-li jsme za pomoci pana Fencla asi další dva sportovní koně. Potom mě Honza Kazda při-vedl k dostihovým trenérům a z jejich spárů jsem se již nevymanil.

Řadu koní, které jste zakoupil v cizině, jste si i sám pojmenoval, a mnohdy zajímavými jmény. Důkazem toho je ostatně i tříletý Honzik Chipera. Kam chodíte pro inspira-ci, pokud jde o pojmenovávání koní? Pokud koupíte nepojmenovaného koně v Čechách a v Německu, musíte důsled-ně ctít jméno matky. Trochu vyřádit se můžete jen u francouzských původů. Před schválením jména musíte i na France Galop poslat tři návrhy. I tam se ale snažíme navr-hovat jména disciplinovaně. Protože však máme zkušenost, že řadu běžných jmen nám neschválí, zpravidla totiž napadnou i jiného,

tak navrhujeme třetí jméno trochu zvláštní. Typickým příkladem je kůň mé manželky My Old Husband, nebo po druhém synovi pojmenovaný Honzik Chipera. Na květnové dražbě breeze-up jsme koupili dva další francouzské nepojmenované koně. Jsem sám zvědav, co nás napadne za jména.

Na který moment své majitelské kariéry si nejraději vzpomenete?Asi na vítězství ve Velké v roce 2006 s Decent Fellowem.

Jiří Charvát je jednou z nejvýznamnějších osobností českého dostihového sportu posledních let. Úspěšný majitel, jehož koně si zapsali vítězství ve Velké pardubické, ale i dalších význačných dostizích v České republice, na Slovensku, v Německu či v Itálii, byl letos zvolen prezidentem Jockey Clubu České republiky. Zároveň se také stal sponzorem letošní edice Českého derby. Poté, co byl v minulosti partnerem řady dalších dostihů, se tak nyní jméno společnosti Charvát Group dostává do názvu největšího českého rovinového dostihu, a Jiří Charvát u příležitosti této skutečnosti odpovídá na několik otázek.

Jiří Charvát: Dostihům přeji z výšení prestiže


Sázíte na své koně? Nesázím a nesázím na žádné.

V letošním roce máte ve francouzském tréninku právě zmíněného koně My Old Husbanda. Co vás vedlo k jeho přemístění do Francie? Tak tahle odpověď bude trochu delší. U fran-couzského trenéra zůstal po loňské dražbě breeze-up v tréninku Honzik Chipera. Ten si ale na konci roku 2012 způsobil mik-rozlomeninu. Trenér Lefebvre mi řekl, že kůň nebude moci tři měsíce trénovat a že ho na francouzské jarní dostihy nestihne připravit. Ať prý to s ním zkusíme za méně peněz v Čechách. Upřímností trenéra jsem byl natolik zaskočen, že jsem mu chtěl dát do tréninku jiného koně a jediným možným byl právě My Old Husband. Ten nemá v první polovině sezony u nás stejně co běhat. Toto řešení se ukázalo správné. My Old Husband vyběhl třikrát, třikrát zvítězil včetně dostihu kategorie listed a vyběhal s majitelskými prémiemi přes 70.000 Eur. V této praxi budu

pokračovat. K trenéru Lefebvrovi přesunu v tomto roce ještě jednoho koně a ze dvou dvouletků, koupených letos z breeze-up, u něho jeden zůstane.

Letos jste se stal prezidentem českého Joc-key Clubu. S jakou vizí? Tady bych se ve své odpovědi odvolal na své „oslovení“ dostihové veřejnosti, které jsem vydal po svém zvolení. Toto zhruba jedno-stránkové „oslovení“ je již natolik zhutněné, že vytahovat dvě, tři myšlenky z celkového kontextu by bylo nic neříkající. Nicméně alespoň jednu věc uvedu. První, co jsem musel provést, bylo pronajmutí a vybavení kanceláře. Neumím si představit, že bych byl 15 let prezidentem Jockey Clubu a neměl žádnou kancelář, kde bych mohl alespoň trochu důstojně přijímat návštěvy.

Mohou podle vás být české dostihy mimo Velkou pardubickou zajímavé pro širší veřejnost? A jakou mají šanci se zviditel-ňovat?

České dostihy i mimo Velkou pardubickou jsou zajímavé pro stále stejný a ne příliš široký okruh příznivců. S tímto okruhem pří-znivců používáme dobré a vhodné mediální kanály: televizi, tři nebo čtyři servery s dosti-hovou tématikou. Chybí nám však oslovení té části veřejnosti, která není doposud našimi příznivci. A tam musíme najít nová média, která tuto část veřejnosti dokáží oslovit.

Pokud se na Českém derby objeví člověk, který by se rád stal úspěšným majitelem koní, jaké byste mu poradil první kroky na cestě, která by vám nakonec mohla přivést na dostihovou scénu velkého kon-kurenta? S konkurencí se člověk musí smířit. Ať chce-te nebo nechcete, dobrá konkurence, kromě toho, že vám pije krev, je vždy inspirující. Po těch 15 let, co se dostihům věnuji, přišlo mnoho konkurentů, a pár jich také zůstalo. Vybaven touto zkušeností bych takovému zájemci zcela jistě poradil tak, abychom ho po pár letech neztratili.

Co byste popřál českému dostihovému sportu pro příští období? Zvýšení prestiže. Na domácí i zahraniční scéně. � text�a�foto�Petr�Guth

Jiří Charvát: Dostihům přeji z výšení prestiže

Jiří Charvát je častým hostem při vyhlašování vítězů. Ceny rád přebírá za přispění rodiny

�� www.dostihovy-svet.cz�� www.dostihovy-svet.cz

Dostihy jsou sportem králů a královen, tohle označení je ve Velké Británii jednoznačnou součástí každé charakteristiky tohoto sportu. A královna Alžběta II. je i dnes na dostizích častým hostem, a vynechá jen málokterý ročník anglického Derby. Právě tenhle příklad by měl celosvětově do ochozů dostihových závodišť táhnout prestižní osobnosti všech oborů. A také láká.

��www.dostihovy-svet.czwww.dostihovy-svet.cz

Dostihy plnéosobnostíV Kalifornii se známý dostihový fanoušek Kurt Russell na dostihová zápolení díval i v doprovodu Arnolda Schwarzeneggera, jak by také ne, kdyže se běhalo od Hollywoodu co by kamenem dohodil. To Anglie je spíš scénou pro předvádění „modré krve“. A tak se tam setkáte na dostizích nejenom s královnou, ale i prvním mužem současné Dubaje, šejkem Mohammedem al- Maktoumem a jeho chotí, jordánskou princeznou Hayou. Ti ale samozřejmě na dostihy nedochází už přes šedesát let jako královna, jež ráda poslouchá přednes hymny v podání operní pěvkyně Catherine Jenkinsové.U nás panovníky nemáme, ale manželky prezidentů se už tradičně na jaře scházejí v Mostě. Livii Klausovou „ve funkci“ nahradila Ivana Zemanová, ale pozornost k turfu u nás zůstává vysoká. Dokumentují to i slovenský prezident Iva Gašparovič a tandem dostihových fanoušků s dlouhodobým vztahem k turfu – Ondřej Havelka a Václav Neckář…Foto Petr Guth


Slovo šťastné v titulku není v tomto pří-padě míněno jako synonymum pro slo-vo náhodné. Protože Symbol (Gradivo-Sidney), vítěz Československého derby 1954, nevyhrál žádný dostih náhodou, neboť to byl kůň mimořádných kvalit. Přesto se dá říci, že v nejdůležitějším klasickém dostihu Symbol štěstí měl. A ne malé. S ním ovšem i náš turf, který by v opačném případě přišel o svého historicky druhého držitele Trojkoruny. Jinak se ovšem Symbol na šťastné planetě rozhod-ně nenarodil.

„Hrozný exteriér“Syna rodičů velice zvučných jmen neobdaři-la příroda tak, jak by si byl svou výkonností na dostihové dráze zasloužil. Exteriér tohoto černého hnědáka, který se narodil 21. led-na 1951 v Napajedlích, kromě až ebenově zbarvené srsti krásou právě neoplýval. Prof. ing. Václav Michal, považovaný za jednu z našich největších chovatelských kapacit, o Symbolovi řekl: „Měl samozřejmě vyni-kající původ, ale byl karikaturou koně. Nohy jako sirky, bez hloubky, úzký, prostě hrozný exteriér.“ Zároveň ale dodal: „Měl však srd-ce, srdce velkého bojovníka, a tím nahradil mnohé.“

Symbola nezdobil ani takzvaný kapří chrup. Na to si dobře pamatují ti, kteří se pohybovali v jeho blízkosti v době, kdy začal běhat, i později, kdy šel tento „ošklivec“ především jako tříletý od jednoho skvělého úspěchu k druhému. Jak lidé z chuchelské-ho „koncentráku“ - provizorní, nevzhledné stáji, kde měl Symbol svůj box - tak ti, kteří do ní tehdy spíše jen zvědavě nakukovali – parta chuchelských kluků. Jedním z nich byl i dnes dlouholetý člen Dostihové komise Jan Zágler. Vážený a činorodý občan obce Velká Chuchle, ve které přišel v listopadu 1940 na svět jako nejmladší člen známé dostihové rodiny.

„Já jsem Symbola miloval. Kamarádil jsem s Honzou Maškem, mladším bratrem Jaroslava Maška, který Symbola jezdil. Oba, jak žokej, tak kůň, byli mými velkými idoly. Bydlel jsem s rodiči a sestrou v domě u dol-ních stájí, hned vedle té, kde kraloval trenér Truhlář a v níž byl právě Symbol. Bylo mi tenkrát třináct, čtrnáct, Jaroslav byl skoro o jedenáct let starší. Choval se ohromně kamarádsky, nic ze sebe nedělal, i když už to byl známý žokej. Tykal jsem mu, což vyply-nulo úplně přirozeně ze situace. Symbol nebyl žádný vzorňák, dost zlobil. S oblibou třeba kopal ve stáji do boxu. Mně byl ale

ohromně sympatický. Z kůlny u nás na dvor-ku, která byla na stáj vyloženě přilepená, jsem dírou po vypadlém suku na něj krásně viděl. A říkal jsem mu: Symbole, Symbolku, slyšíš mě?“

Symbolovi by to mohlo sypatSymbol se dostal do péče Karla Truhláře na konci roku 1952. Truhlář byl trpělivý trenér, na žádného koně nespěchal, vždy mu dopřál k tomu, aby ukázal, co v něm je, dost času. Koně pro něho byli především živé bytosti, nikoli stroje na běhání. Na počátku škol-ního roku 1953 byli k trenéru Truhlářovi přiděleni tři patnáctiletí chlapci, kteří byli těsně předtím přijati do právě nově otevřené Učňovské školy zemědělské, obor ošetřova-tel koní, jezdec z povolání. Jedním z nich byl i František Vítek, později dvojnásobný vítěz Velké pardubické a vynikající trenér. Dodnes si i na Symbola uchoval spoustu vzpomínek.

„Prvním koněm, kterého mi trenér Truh-lář svěřil, nebyl sice Symbol, nýbrž klisna Čočka. Jednou v zimě, na sněhu, byl leden nebo únor 1954, jsme chodili v kroužku hned vedle stáje. Já seděl na Čočce, přede mnou kráčel Symbol s Jardou Maškem. Opodál stál pan Hanuš Keil, který tehdy dělal manažera motěšické stáji. Jinak to ovšem byl i můj báječný kantor v učilišti, které tehdy mělo sídlo ještě v Trnové u Jíloviště. Keil pozoro-val ze všech koní nejvíc právě Symbola. Pak k nám přišel blíž a pronesl větu, na kterou nikdy nezapomenu: Já myslím, že Symbolovi by to mohlo letos sypat.“

Tato slova tedy padla po Symbolově prv-ní sezóně, kdy jako dvouletý ani zdaleka nepředvedl, co v něm bylo. Je zajímavé, že pana Hanuše Keila, rovněž vynikajícího odborníka, který byl ovšem na rozdíl od prof. Václava Michala vždy ve velké nemilosti komunistického režimu, vzhled pozdějšího československého cracka patrně neodpuzo-

val. A patrně dřív než mnozí jiní vycítil, že hřebec v sobě má mimořádný potenciál.

Vystrčené růžkySymbol reprezentoval barvy Státního hřeb-čína Prešov a jako dvouletý startoval sedm-krát. Nepodával ovšem o nic výraznější výkony než průměrní příslušníci jeho roč-níku. První byl pouze jednou, a to ještě v dostihu pro nezvítězivší. Jistý náznak svých možností však přece jenom ukázal. Ve Svatováclavské ceně v září roku 1953, kterou mezi diváky sledoval i čerstvý a ješ-tě patřičně vyjukaný učeň František Vítek, svedl naprosto vyrovnaný souboj s klisnou Loučkou. Tu tehdy vedl Josef Kieryk. Louč-ka byla už jako dvouletá jeden z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší kůň ročníku. A Symbol jí ve Svatováclavské ceně podlehl pouze o krk.

I Loučka byla dcera Gradiva, a tudíž Sym-bolova polosestra. Skvěle si vedla také jako tříletá. Vyhrála oba klasické dostihy určené klisnám. Jarní cenu klisen s Oldřichem Mer-tou a Oaks s Karlem Havelkou. Byla také největším Symbolovým soupeřem v derby. Navíc soupeřem, který ho mohl připravit o prvenství nejprve na dráze, a pak, i když to jen teoreticky, u kolegia rozhodčích.

Od vítězství k vítězstvíV sezóně 1954 se mohli odborníci i diváci záhy přesvědčit, že na dostihové dráze běhá úplně jiný Symbol než v předcházejícím roce. Výkon ve Svatováclavské ceně byl pou-hou předehrou jeho úžasného koncertu, který předváděl jako tříletý. Hřebec s „hrozným exteriérem“ nemilosrdně válcoval všechny soupeře a šel od vítězství k vítězství. To první, celkové druhé v jeho kariéře, působilo ještě nenápadně. Šlo o handicap druhé třídy, ve kterém neměl vážnější konkurenci. Bylo to však prvenství velmi lehké, suverénní. Bez většího vypětí sil měl v cíli čtyřdélkový

Šedesát let od vítězství našeho druhého trojkorunového koně

Gradivo - otec Symbola. Archivní snímek Sidney - matka Symbola. Archivní snímek

Šťastné derby „ošklivého“ Symbola


náskok. Dva týdny nato už se ale běžela Cena tříletých hřebců na 1400 metrů, ve které si je-jí účastníci prověřovali síly před prvním kla-sickým dostihem, kterého se mohli zúčastnit, Velkou jarní cenou. Symbol s Jaroslavem Maškem si dlouho počínali nenápadně, ale hřebec v závěru úžasným zrychlením znovu dominoval. Také v samotné Velké jarní ceně, prvním dílu Klasické trojkoruny, nenechal nikoho na pochybách, že je mezi jejími deseti aktéry nejlepší. Nevyhrál sice s kdovíjakou převahou, přesto přesvědčivě. O jednu a půl délky.

I když v obou dosavadních měřeních sil tříletých hřebců prokázal vysoké kvality, stále nebylo úplně jisté, zda má potřebnou vytrvalost pro delší distance. Schopnost závěrečného zrychlení tomu nasvědčovala. A trenér Truhlář už si tím byla napros-to jist. Byli však i pochybovači. Hlavně

mezi těmi experty, kteří Symbolovi, jenž se jim na anglického plnokrevníka zdál prostě hodně nevzhledný, nepřáli. Stovky fanoušků mu však drželi palce. Třináctiletý Honzík Záglerů snad nejvíc ze všech. Celé jaro, a vlastně celou sezónu, a pak i tu dal-ší, s ním všechno prožíval. Sledoval nejen každý dostih, ve kterém startoval, to bylo naprosto samozřejmé. Bez toho by prostě nemohl existovat. Ale také, pokud mu to škola dovolila, všechny jeho tréninky, včetně ranní práce. Vstával kvůli tomu i o hodinu o dvě dříve, jen aby měl svého Symbolka co nejčastěji před očima.

Rychle se přiblížila vytrvalecká Velká

červnová cena. Dostih na 2200 metrů, které-ho se v té době zúčastňovali nejen příslušníci klasického ročníku, nýbrž i koně starší. Při ní už Symbol, její pětidélkový vítěz, přesvědčil všechny, i své odpůrce, že vytrvalec je. A excelentní. Jeho znamenitý výkon podpo-řil patřičným způsobem v sedle i tehdy čty-řiadvacetiletý Jaroslav Mašek. V knize Anto-nína Jelínka Dostihová čítanka na situaci po tomto Symbolově vítězství vzpomínal takto: „Dostal jsem životní příležitost – možnost vyhrát derby! Byl jsem štěstím bez sebe…“

Kolize v derbyA Jaroslav Mašek pokračoval: …ale pro-tože jsem Symbola dobře znal, věděl jsem, že potřebuje rychlý tempo. Jinak ho dostih nebaví. Proto jsem se sháněl po vodičích. Řekli mi, že tempo budou dělat koně z jiných stájí, já že si mám držet čtvrtou pozici.“ Jenže ono to v neděli 20. června 1954 vypadalo na chuchelské dráze jinak. Tempo bylo pomalé, tedy nic pro favorizovaného Symbola. Jezdce to znervóznilo a hřebce pod ním pochopitelně také. Publicista Přemysl Neumann, na slovo vzatý koňař, vynikají-

cí znalec dostihového i jezdeckého sportu, který tenkrát mezi diváky samozřejmě také nemohl chybět, přesto v roce 1987 napsal: „Derby se konalo bez zahraniční účasti, bylo však nesmírně dramatické a v historii patří mezi nejkrásnější.“

Když bylo pole deseti startujících v cílo-vé rovině, nemohl už jezdec čekat. Pobídl Symbola dvakrát bičem. To ovšem Symbol vůbec neměl rád. Nejdříve sice zrychlil, ale pak začal na znamení toho, že se mu to nelí-bí, kličkovat. Vzápětí se srazil s Loučkou, kterou tentokrát vedl Josef Šach. Po této kolizi se zdálo, že v závěru bude mít navrch Loučka a že Symbol odejde z derbyového

klání poražen. Mašek ho však ještě dokázal pro zbytek trati zkoncentrovat. Na konečné metě byl Symbol o tři čtvrtě délky první. Třetí proběhl cílem o další dvě a půl dél-ky zpět Parobok s Josefem Boříkem, čtvrtá s dalším jeden a půl délkovým odstupem Nevesta s Františkem Touškem. Stáj KVP Praha, které Loučka patřila, podala protest pro nerovnou jízdu v cílové rovině. V tu chvíli viselo vítězství Truhlářova svěřence na vlásku. Kolegium rozhodčích však pro-test k úlevě mnoha Symbolových příznivců neuznalo. I Honzík Zágler, který toto der-by sledoval z desáté nebo dvanácté příčky žebříku opřeného o stáj, si mohl zhluboka oddechnout.

Skvělá galapředstaveníV derby měl Symbol skutečně štěstí. Přes-něji štěstí v neštěstí. Jistým zklamáním byl čas 2:35,4, který ovšem způsobilo pomalé, vyčkávací tempo jeho soupeřů. Do konce sezóny pak však čerstvý vítěz derby předvedl několik skutečných galapředstavení. Potvrdil v nich, že mu věnec s modrou stuhou náleží víc než zaslouženě. Na Mezinárodním mítin-ku v Berlíně vyhrál Cenu Moskvy, v níž porazil nejlepší tříleté koně ze všech zúčast-něných zemí, v čase o dvě sekundy lepším než v derby. O dva týdny později, v hlavním dostihu mítinku, Velké ceně socialistických států na 2800 metrů pro tříleté a starší koně v těžké konkurenci nejen znovu dominoval, ale zaběhl i fantastický čas: 2:57,6. V obou berlínských dostizích musel Jaroslav Mašek, jehož výkon v derby se přece jen stal, i když ne právě nezaslouženě, předmětem kritiky, přepustit Symbolovo sedlo daleko zkušeněj-šímu Karlu Havelkovi. V září však byl při St. Legeru, ve kterém Symbol zdárně a s drtivou převahou dovršil své trojkorunové tažení, Jaroslav Mašek opět v jeho sedle.

Lepší nevědětV další sezóně viděli diváci Symbola jen jednou, a to ve Velké červnové ceně. Vyhrál ji, a porazil i pozdějšího vítěze derby 1955 Masise, který potom zvítězil v derby. Potom Symbol startoval, a znovu vítězně, zase až následující rok. A pak nás reprezentoval jako pětiletý znovu na mezinárodním mítinku, který se v roce 1956 konal v Praze. Cena Varšavy byla však jeho posledním životním startem. Symbol v průběhu dostihu ochroml.

Výkony, kterých na dostihové dráze dosá-hl, ho jednoznačně předurčovaly k tomu, aby se stal plemeníkem. Ze strany chova-telských kapacit, a to těch nejvlivnějších, proti tomu byl zásadní odpor. A tak bylo zřejmé, že Symbola v době, která byla, neče-ká v budoucnu nic pěkného. Lepší nevědět a nezkoumat, jak tento v mnoha ohledech výjimečný kůň skončil.

Je to vlastně hodně smutný příběh. Nic na tom nemění ani skutečnost, že se odehrál tak dávno.

� Petr�Feldstein

Šťastné derby „ošklivého“ Symbola

Symbol. Archivní snímek


Proč ty superlativy? Žádný jiný vítěz Českého derby nedokázal poté vyhrát na území západní Evropy dostih nejvyšší výkonnostní kategorie, Group 1. Žádný jiný hrdina pražské „Modré stuhy“ se nezúčast-nil klasického dostihu, a tím méně nejslav-nějšího testu nejslavnějšího mítinku na světě – Gold Cupu v rámci Royal Ascotu. A ostatně – žádný jiný také nevyhrál kromě pražského derby taky obdobně nazvaný dostih v Rakousku. Darsalam tohle všechno dokázal. A tak v jeho pří-padě skutečně „ukáza-ná“ platila tak, že to v českém turfu nemá obdoby,

Zastavení první – NewmarketZpočátku nepatřil ke koním, před kterými se

mělo padat na kolena. Z dražby koní

v t r é n i n k u v Newmar-ketu přišel do Česka

jako dvoule-tý na podzim.

Pro stáj kazašské-ho podnikatele a režiséra Ardaka

Amirkulova ho tehdy pořídil britský agent

Oliver St. Lawrence. Majitel šlechtického jména hledal zcela nešlechtického koně, jenž by potenciálně měl trápit soupeře právě v derby.

„Darsalam vypadal na solidního koně, u kte-

rého byl předpoklad, že se může zlepšit,“ vzpomíná agent, který pro české dostihy kou-pil několik dalších mimořádných plnokrevní-ků včetně Royal Mouginse. „Takových koní na podzim kupují agenti řadu, a jen málo-který skutečně dokáže splnit účel, a to své příslušné derby vyhrát. Darsalamovi se to ale povedlo. Pokud se pamatuju, byl asi prvním i jediným mým koněm, který má na kontě dvě vítězství z dostihů jmé-nem derby,“ dodává St. Lawrence. I v životě agenta se ale stane něco poprvé. Samotná dražba koní v tréninku je přitom z určitého pohledu dražbou zvířat, která už jsou přebra-ná. To, co se na ní nabízí, jsou mnohdy zví-řata, s kterými někdo nenaplnil své představy a přání. „V určitém smyslu na téhle dražbě kupujete koně, s kterými měl někdo pro-blém – ve výkonnosti, v charakteru, anebo třeba ve financích za trénink…“ připomíná agent. Přesto se právě na podobných akcích podařilo pořídit řadu kvalitních přírůstků do našeho provozu. Včetně toho nejlepšího.

„Brzy jsme zjistili, že by to mohl být hodně dobrý kůň,“ připomíná trenér Arslan-girej Šavujev, který tehdy chystal své svěřen-ce pro stáj Turan, jejímž majitelem byl Ardak Amirkulov. „Takový, s kterým se vám dob-ře pracuje, a od kterého čekáte zajímavé výsledky. Majitel měl ambice uspět tady v regionu, a pak to zkusit i ve velkých dostizích v cizině. Brzy nám bylo jasné, že právě tenhle kůň na to mít může…“

Který z vítězů Českého derby byl nejlepší v dějinách? Na tuhle otázku můžete dostat na třiadevadesát různých odpovědí. Nepochybně každý v pomyslné řadě slávy by našel své příznivce. Jde tedy o otázku, na kterou nelze najít jednoznačnou odpověď. Pokud se budeme striktně držet dnes tak oblíbeného hesla „ukázaná platí“, dojdeme však k poměrně jednoznačnému závěru. Ona „ukázaná“ totiž ukazuje na jediné jméno. Jeho nositelem je hrdina Českého derby z roku 2004. Darsalam.

Darsalam – pět zastavení s hvězdou


Zastavení druhé – VídeňPražským jarem jako tříletý prošel Darsa-lam sympaticky, byť výkonnostně neode-hrál žádné staccato. Ambiciózní majitel jej směřoval napřed do dostihu, který už dnes neexistuje – vídeňského derby, které se konalo v historickém Freudenau, na jednom z nejkrásnějších dostihových stánků Evropy. Právě tehdy začala úspěšná spolupráce mezi majitelem Ardakem Amirkulovem a žoke-jem Stanleyem K. M. Chinem.

Majitel měl zájem jezdecky obsadit žoke-je s mezinárodními zkušenostmi, jehož cena bude z pohledu financí „dosažitelná“. Velký talent hongkongských dostihů Chin se tehdy pokoušel prosadit ve Velké Británii poté, co úspěšně jezdil v Německu. Jenže britští majitelé na cizince mnohdy hleděli skrz prsty, a Stanley nebyl tak vytížený, jak by si přál, a tak na nabídku ježdění v střední Evropě kývl. Dobře udělal, vyhrál totiž svůj jediný „double“ v derby v průběhu jediného měsíce.

Freudenauské derby tehdy jezdili často „vybrat“ průměrní Němci, jenže v edici roku 2004 se přepočítali. Jejich zástupce nesta-čil na tandem, chystaný v České republice. Darsalama, a koně s případným jménem Stin, jehož životní smůlou bylo, že se narodil v nepravém roce, a když dospěl do klasických

dostihů, mohl místo úspěchů jen „stínovat“ Darsalamovi. Ve Freudenau vítězný ryzák po úspěchu ve Frankerbergerově memoriálu předvedl první ze svých „velkých“ výkonů. „Takhle snadno vyhrát derby, to je sen každého žokeje,“ říkal tehdy Stanley Chin. Jeho sen měl ale ještě pokračovat…

Zastavení třetí – DoncasterDalší Darsalamovou zastávkou na cestě ke slávě byla Velká Chuchle. České derby bylo početněji obeslané, rakouský úspěch ale posílil ambice a ryzák tehdy vyhrál opět pod Stanleym Chinem, opět jednoznačně, a to navíc v roli velkého sázkového favorita. A právě způsob pražského vítězství přivedl realizační tým na první z „šílených“ myš-lenek: Zkusit s hvězdou stáje Turan starto-vat v anglickém klasickém dostihu. Počin, k němuž nikdy předtím a nikdy potom žádný v Česku trénovaný kůň nenašel odvahu.

Oním dostihem samozřejmě musela být nejdelší a nejstarší britská klasika, doncaster-ský St Leger. „Věděli jsme, že je Darsalam vytrvalý, a vždycky tu byla touha zkusit něco podobného. S ním se ukázalo, že to nemusí být pořád jen nesplnitelný sen…“ mínil tehdy v dobovém tisku trenér Šavujev, a chystala se cesta na sever od Londýna.

Darsalam jako přípravu na ni lehce opa-noval český Charvát St Leger, a v Anglii tehdy novináři upozorňovali, že na trati jejich klasiky nemusí Darsalam být jen „exotem z východu“. A také nebyl. Dostih, jehož 2935 metrů uzavírá britskou „Trojkorunu“, dokončil tehdy šestý, se ztrátou necelých pěti délek na vítězného Rule of Law z obří stáje Godolphin. V záři hvězd se ta jeho zableskla bez uzardění, byť trenér nebyl úplně spoko-jený s žokejem Chinem. „V průběhu byl pasivní, Darsalam neměl tu pravou pozici, jakou jsme si představovali,“ komentoval Šavujev. Pro China šlo tehdy o jediný britský klasický start, ke kterému se prosadil. V tom-to ohledu na tom byl stejně jako Darsalam, a ostatně i stejně, jako je na tom k dnešku nadále i celý český dostihový sport….

Zastavení čtvrté – Královský YorkJeště jednu zahraniční klasiku ale Darsalam vyhrál. Po Doncasteru se totiž vypravil do Dortmundu, k německé verzi St Leger. Po rozčarování s Chinem byl tehdy angažován nejúspěšnější Čech historie Filip Minařík, a spolupráce tehdy zafungovala na výbor-nou. Svou druhou českou zimu tedy trávil reprezentant stáje Turan jako vítěz čtyř kla-sických dostihů ve třech zemích.

A taková bilance podporovala další, ještě odvážnější snění. Když se neztratil v Don-casteru, proč nezkusit ještě vyšší metu. Slo-vutný mítink Royal Ascot. A to hned jeho nejslavnější klenot, vytrvalecký Gold Cup. Jaro roku 2005 přineslo Darsalamovi triumfy v Mostu i Baden Badenu, a tak se tenhle sen stále více stával realitou.

Royal Ascot se toho roku musel odstěhovat – na dráze v Ascotu totiž probíhala velká

rekonstrukce, a mítink našel azyl v Yorku. Na velikosti mu to ale nijak neubralo a yorkshir-ské závodiště tehdy prožilo svou největší udá-lost v dějinách. My svým způsobem rovněž. Uprostřed davů pánů v žaketech a dam v klo-boucích, uprostřed honorace britského života, se pohyboval i tým z České republiky.

V paddocku se Ardak Amirkulov potkal i s nejslavnější dostihovou příznivky-ní, Alžbětou II., jíž byl tehdy Darsalam „představen“ po boku ostatních účastníků čtyřkilometrového testu té největší dosti-hové vytrvalosti. Do jeho sedla z Německa přiletěla tamní jezdecká hvězda Andrasch Starke, jenž tehdy do Yorku dorazil až za pět minut dvanáct. Bohužel právě jeho poněkud pozdní zjevení bylo tím nejpozoruhodnějším, co nakonec rozebírala britská média v sou-vislosti s Darsalamovou prezentací v Gold Cupu. Samotný dostih byl tehdy pro něj příliš, na konci čtyřkilometrové trati dokon-čil v poli poražených. I tak ale v historické knize českého turfu právě tehdy odškrtl další velkou kolonku. Byli jsme v Royal Ascotu. A ostudu nikdo neudělal…

Zastavení páté – Kolín nad Rýnem Z hlediska prestiže se tím Darsalam dostal na vrchol svého působení. Z hlediska úspě-chů nikoli. V Karlových Varech si pak jeho skalp připsal nezničitelný Torlus, a Darsalam se poté vydal ještě do Kolína nad Rýnem. Rheinland Pokal na 2400 metrů byl dosti-hem s podstatně menší prestiží než ascotský mítink, jenže i ten byl, stejně jako Gold Cup, zařazen v evropském systému do katego-rie největších dostihových testů - grupy 1. A proto se stal pro Darsalamův tým láka-dlem, kterému tým stáje Turan neodolal.

To, co Darsalam v Kolíně předvedl, přines-lo poslední fenomenální zápis do jeho zlaté knihy úspěchů. V Německu působící Brit Terry Hellier jej totiž na 2400 metrech dove-dl k vítězství, ohodnocenému výrokem roz-hodčích „lehce 5 délek“. Někdejšímu vítězi Českého derby tak ležela u nohou německá elita, a v Česku usazený trenér s ruskými kořeny Arslangirej Šavujev si zapsal snad nejvýznamnější „zářez“ své kariéry. „Byl to pocit, na který člověk nezapomene. A i když tu byla řada kritiků, Darsalam tohle dokázal jako kůň s českými papíry, brali ho tam jako Čecha – a o to větší to pro ně byl šok,“ připomíná Šavujev. Jak by nebyl. Nic takového se v Německu nepoved-lo předtím žádnému československému nebo českému vyslanci.

Darsalamovu skvělou kariéru pak už při-brzdily zdravotní problémy. V dalších dvou letech si zapsal ještě čtyři starty a jedno vítězství, ale nikdy už se nedostal do špičko-vé formy. To, co ale předvedl v letech 2004 a 2005, jej navždy pasuje na přední stránky zlaté knihy české dostihové historie. Žádný jiný hrdina Českého derby se totiž ničím podobným pochlubit nemohl. A je otázkou, zda jej vůbec ještě někdy někdo napodobí…

� text�a�foto�Petr�Guth

Darsalam – pět zastavení s hvězdou

�0 www.dostihovy-svet.cz

Psal se 22. červen 2008. Ze šestnáctihlavého pole sázející nejvíce důvěřovali vítězi mosteckého trialu Budapestovi na palubě s Janem Rájou, premiantovi Velké jarní i Velké červnové Dicku Morrisovi a svěřenci slovenské trenérky Zuzany Kubovičové Teddy Readymu. Na okraji zájmu se pak nacházela dvojice stáje YOKO Tul-lamore a Vitulus, kterou s kurzem 77:1 doplňoval v Bene-šově - Černém lese připravovaný Duplo.

Jak se o několik minut později ukázalo, prognózy dosti-hových expertů byly mylné. Na akceleraci svěřence Zdena Koplíka Tullamoreho v sedle s Václavem Janáčkem nenašel za polovinou cílové roviny nikdo odpověď. Po bariéře jdoucí stájový kolega Vitulus, vedený Radkem Koplíkem, vítěze neohrozil, avšak na třetí příčku odsunul outsidera Dupla, kterého Tomáš Hurt nasedlal Renému Koplíkovi. Trenér Zdeno Koplík a jeho bratři - žokejové Radek a René tak mohli slavit absolutní triumf....

„Byl to pro mě velký zážitek, i když jsem ho přímo nevi-děl. Byl jsem schovaný ve stáji mezi Sharpourem a Torlu-sem,“ vzpomíná Zdeno Koplík, který do sedla Tullamoreho obsadil svého pozdějšího zetě Václava Janáčka. „Vitulus šel poslední práci o hodně lépe než Tullamore, a tím nás dost překvapil. S Janáčkem jsme ale usoudili, že Tullamore bude lepší,” doplňuje trenér a zároveň zdůvodňuje jezdecké obsa-zení u druhého Vituluse: „Na Vituluse jsme zvolili Radka, protože má klidnější ruku a kůň musel jít zezadu.“

S láskou i trochou nostalgie se k velkému dni rodiny Koplíkových vyjadřuje i v cíli druhý Radek Koplík: „Ten den byl opravdu super, že se takhle zadaří, jsme nečekali. Vitulus nepatřil mezi favority a druhé místo bylo velkým překvapením. Vaškovi jsem vítězství přál. To, že René bude třetí s Duplem, vážně nikdo nečekal. Když jsme se pak všichni sešli před podkovou a vzali s Rendou Vaška na ramena, byla to bomba!“

Pouze v superlativech vidí s odstupem času 88. ročník Českého derby i aktuálně v Dubaji působící René Koplík: „Na tohle derby vzpomínám moc rád. S Duplem jsem věřil v dobré umístění, ale že bude třetí, tím jsem byl mile překvapen. Byl to můj nejlepší výsledek, který bych ještě jednou rád zopakoval.“ Zda se mu to povede, je nyní ve hvězdách, což podobně vidí i trenér Zdeno Koplík: „Uspět raz-dva v derby, to se nedá zapomenout. Bylo to tenkrát opravdu úžasné a je hodně těžké na tento úspěch navázat,“ konstatuje kouč z Krabčic.

� Jana�Šejnohová,�foto�Petr�Guth

Jedna, dva, tři, my jsme bratři...Není mnoho sportovních odvětví, kde by o vítězné vavříny usilovaly rodinné klany. Dostihový sport je v tomto ohledu tak trochu výjimkou. Aby však v nejsledovanějším rovinovém dostihu roku zabodovali tři bratři, to už lze směle označit za husarský kousek. A právě ten se stal v 88. ročníku Českého derby...


Jedna, dva, tři, my jsme bratři... Komentář Václava JanáčkaV naší stáji jsme měli jednoho třídového tříletého koně a tím byl Connex. Hodně jsme si

od něj slibovali a on svou kvalitu potvrdil hned v prvním chuchelském startu. Jeho klasická cesta však vedla do Rakouska. Tím pádem jsem byl v Českém derby bez rita a tak nezbývalo nic jiného, než shánět a shánět. Najednou pak přišla nabídka na vítěze Velké jarní ze Slov-enska Tullamoreho. Musím říct, že Koplíkovcům dalo dost práce, aby mě přesvědčili. Ono sednout na koně do derby, když má jen jeden start v nohách a ještě není prověřený na delší distanci, to stálo za úvahu. Na druhou stranu to byl klasický vítěz, od kterého se dal progres očekávat, a to i vzhledem k rodokmenu. A tak jsme si plácli.. Zdenál nenechal nic náhodě, a tak jsme byli Tullamoreho dvakrát před derby prohnat v Chuchli. Po každém galopu jsem si ale říkal, ten jestli někam doběhne... Lepší by bylo, abych si vzal kyslíkovou bombu na záda, abych to udýchal. V práci se mu nikam nechtělo, ale Inka (Ingrid Koplíková, nynější Janáčkova manželka - pozn. red.) mě ujišťovala, že mám zůstat v klidu. V den D jsem si dal pod dres tričko s derby vítězkou, kterou jsem v roce 2003 vodil, Ohne Sorge, a šli jsme na věc. Dostih jsme měli ideální až do “lahovičáku”, kde jsem musel Ťuldu upozornit bičíkem, že máme ještě 800 metrů domů. Pak to Ťulín čapl a v cíli už to bylo jeho velké sólo. Radost byla nepopsatelná! Však je to taky nejvíc, co můžete vyhrát. No a ještě když mi Tullamoreho připravila moje Inka... Na to se prostě nezapomíná!


Pokud se ohlédneme za celou historií Českého respektive Česk

vítejte. · 2014. 6. 22. · dilema číslo dvě pokud se říká, že se historie neopakuje...

Documents