1

VOJENSKÁ HISTÓRIA

VOJENSKÁHISTÓRIA

Časopispre vojenskú históriumúzejníctvoa archívnictvo

2/2018

VYDÁVA VOJENSKÝ HISTORICKÝ ÚSTAV V BRATISLAVE

2

VOJENSKÁ HISTÓRIA

© Vojenský historický ústav, Bratislava 2018

www. vhu.sk

Všetky práva vyhradené. Žiadna časť publikovaného časopisu nesmie byť reprodukovaná alebo použitá a šírená v akejkoľvek forme a akýmikoľvek prostriedkami, elektronicky alebo mechanicky, vrátane kopírovania, digitalizácie alebo uchovávaná v akýchkoľvek informačných pamätiach, databázach a informačných pamätiach, databázach a informačných systémoch bez predchádzajúceho písomného súhlasu Vojenského historického ústavu a autorov.

Príspevky vyjadrujú názory autorov a nemusia byť totožné so stanoviskom vydavateľa a redakcie.

3

VOJENSKÁ HISTÓRIA

OBSAH

Štúdie

PEJS, Oldřich: Jozef Tiso jako hlava státu a nejvyšší vojenský velitel(od předsedy vlády k prezidentovi) ................................................................................. 7BAKA, Igor: Die deutsch-slowakischen Beziehungenund der Krieg gegen die UDSSR (1941 – 1945) .......................................................... 35UHRIN, Marian: Nemecké 10,5-cm poľné húfnice vz.18 (leFH-18)v slovenskej a 1. čs. armáde na Slovensku ................................................................... 70

Dokumenty a materiály

ŠUMICHRAST, Peter: Nie sú mi známe dôvody, prečo nemôžem slúžiťv čs. armáde…Výpovede plk. gšt. Alojza Ballaya podané na vyžiadanie orgánovčs. armády z roku 1946 k službe v slovenskej armáde 1939 – 1945. (3. časť) ............. 88PURDEK, Imrich: 25 rokov Ozbrojených síl Slovenskej republiky ......................... 114

Rozhľady

JANECOVÁ, Tamara: Milo Urban ako šéfredaktor Gardistu ................................... 145

Recenzie

KERSHAW, Ian. To Hell and Back: Europe 1914-1949. (J. Drábik) ........................ 169

Anotácie, glosy ............................................................................................................ 173Kronika ....................................................................................................................... 179

4

VOJENSKÁ HISTÓRIA

INHALT

Studien

PEJS, Oldřich: Jozef Tiso als Staatsoberhaupt und der oberste Befehlshaber(vom Regierungsvorsitzenden zum Staatspräsident) ...................................................... 7BAKA, Igor: Die deutsch-slowakischen Beziehungen und der Krieggegen die UDSSR (1941 – 1945) .................................................................................. 35UHRIN, Marian: Die deutschen 10,5 cm leichten Feldhaubitze 18in der Ausrüstung der Slowakischen Armeeund der 1. Tschechoslowakischen Armee ..................................................................... 70

Dokumente und Materialien

ŠUMICHRAST, Peter: „Die Gründe, die gegen meinen Dienstin der tschechoslowakischen Armee sprechen, sind mir nicht bekannt…“Antworten von Obst i Gst Alojz Ballay auf Anfragender tschechoslowakischen Armee aus dem Jahre 1946 betreffendsein Dienst in der Slowakischen Armee 1939 – 1945. (Teil 3) ..................................... 88PURDEK, Imrich: 25 Jahre Streitkräfte der Slowakischen Republik ....................... 114

Ausblicke

JANECOVÁ, Tamara: Milo Urban als Chefredakteur der Zeitschrift Gardista ........ 145

Rezensionen ............................................................................................................... 169

Annotationen und Glossen ....................................................................................... 173

Chronik ...................................................................................................................... 179

5

VOJENSKÁ HISTÓRIA

CONTENTS

Studies

PEJS, Oldřich: Jozef Tiso as the Head of the Stateand the Highest Commander (From the Prime Minister to President) ........................... 7BAKA, Igor: German-Slovak Relationships and the Waron the USSR (1941 – 1945) .......................................................................................... 35UHRIN, Marian: German 10.5cm Field Howitzer 18(leFH-18) Model in the Slovak and 1st CS Army in the Slovakia ................................ 70

Documents and Materials

ŠUMICHRAST, Peter: I am not aware of any reasons, why shouldn’t I servein the CS Army… Statements of General Staff Colonel, Alojz Ballay, requiredby the CS Army authorities from 1946 on the service in the Slovak Army1939 – 1945 (Part 3) ..................................................................................................... 88PURDEK, Imrich: 25 Years of the Armed Forces of the Slovak Republic ................ 114

Horizonts

JANECOVÁ, Tamara: Milo Urban and the Gardista Daily ...................................... 145

Reviews ....................................................................................................................... 169

Annotations, Glosses ................................................................................................. 173

Chronicle .................................................................................................................... 179

6

VOJENSKÁ HISTÓRIA

7

VOJENSKÁ HISTÓRIA

ŠTÚDIE

JOZEF TISO JAKO HLAVA STÁTU A NEJVYŠŠÍ VOJENSKÝ VELITEL (od předsedy vlády k prezidentovi)

OLDŘICH PEJS

PEJS, O.: Jozef Tiso as the Head of the State and the Highest Commander (From the Prime Minister to President). Vojenská história, 2, 22, 2018, pp 7-34, Bratislava.In his study, the author deals with the position of J. Tiso as the Prime Minister as well as the creation of his position as the highest military commander at the time when the institutions of the newly originated Slovak Republic were constituted and their mutual relationships still were not exactly determined. The author states that during this constitutional provisional arrangement already, the function of the head of the state was personifi ed in the personality of the Prime Minister, Jozef Tiso. The author argues convincingly that from this point of view, Tiso was accepted also as the highest military commander even prior to the adoption of the Constitution. In this context, he observes his interventions in the matters of national defence, building, personal structure and operation of the army. Logically, the greatest attention is paid to Tiso’s relationship to the Minister of National Defence, gen. Čatloš. The author states here that Tiso did not profi le himself in the function of the highest commander of the Slovak military power, which was expressed in his dependence on Čatloš. According to the author, he often proceeded autonomously and had his decisions approved by the government retroactively.Military History. Slovakia. World War 2. Jozef Tiso – Head of the State and Highest Commander.

Na 3. schůzi 2. zasedání Snemu Slovenskej krajiny, která byla zahájena v Bratislavě v úterý 14. března 1939, podala demisi autonomní vláda Karola Sidora, a jednání kontinuálně přešlo do 1. schůze Slovenského snemu, na níž byl vyhlášen samostatný Slovenský štát. Předsednictvo sněmu Slovenského štátu pak vyjmenovalo slovenskou vládu na čele s předsedou ThDr. Jozefem Tisem a jeho zástupcem ministrem JUDr. Vojtechem Tukou. Funkce ministra národní obrany připadla pplk. gšt. Ferdinandu Čatlošovi.1 Podle ústavného zákona zo dňa 14. marca 1939 o samostatnom Slovenskom štáte2 se vládní a výkonná moc v nově vzniklém Slovenskom štáte až do přijetí ústavy měla realizovat prostřednictvím vlády.3 Tiso byl neofi ciálně označován za hlavu Slovenského štátu nebo za najvyššieho predstaviteľa štátu. Tiso však nebyl formálně v postavení nejvyššího ústavního činitele, neboť Slovenský štát

1 Slovenský snem, Tesnopisecká zpráva o 1. schôdzke slovenského snemu dňa 14. marca 1939. In http://www.psp.cz/eknih/1939ssr/stenprot/001schuz/s001001.htm2 Slovenský zákonník, roč. 1939, čiastka 1, č. 1, účinnosť odo dňa 14. marca 1939.3 MOSNÝ, Peter – LACLAVÍKOVÁ, Miriam. Dejiny štátu a práva na území Slovenska II. (1848 – 1948). Kraków : Spolok Slovákov v Poľsku – Towarzystwo Słowaków w Polsce, 2014, s. 64. ISBN 978-83-7490-761-3.

8

VOJENSKÁ HISTÓRIA

žádnou vlastní ústavu neměl.4 Neúplný a pouze faktický ústavní systém Slovenského štátu, který zpočátku odvisel od politické autority slovenských autonomistů a jimi zastávaných funkcí, zejména však na osobní autoritě samotného Jozefa Tisa, tak neumožnil ihned naplnit všechny atributy státnosti ve vztahu k hlavnímu představiteli státu, který byl pouze primus inter pares, tj. první ve vládě, a neměl by tak být v jeho osobě spatřován nejvyšší orgán vojenské moci. Konkurenta by mu mohl dělat pouze Karol Sidor jako ministr vnitra a hlavní velitel Hlinkovy gardy, ten však na své funkce na zřejmý nátlak Němců, protektorů nového státu, rezignoval. S jeho veřejně projevovanou popularitou mezi slovenskou veřejností se však zglajšachtlované slovenské politické prostředí bylo nuceno potýkat prakticky po celý rok 1939 a radikálnímu křídlu slovenského establishmentu nezbylo nic jiného, než se vůči němu neustále vymezovat. Docházelo tak postupně k budování Tisova kultu.5

Na čele slovenského důstojnického sboru stál Čatloš. Důvody k jeho jmenování do funkce ministra národní obrany hledalo více autorů. Uvádí se, že Tiso pokládal Čatloše za kvalitního vojenského experta a za uvědomělého slovenského inteligenta a vsadil na jeho vojenské a osobní kvality a jeho nenaplněné vojenské ambice,6 jinak řečeno, že u Tisa sehrála své Čatlošova bohatá vojenská zkušenost, proautonomistické smýšlení a pozitivní zkušenost s jeho působením po vyhlášení slovenské autonomie;7 že to byl politický tah Tisa, který nechtěl přílišné posílení radikálů ve vládě případným jmenováním Štefana Haššíka (dosavadního slovenského vládního delegáta u Ministerstva národní obrany v Praze – pozn. O. P.);8 že slovenská vláda tak získala širší národní základ (Čatloš byl legionář a luterán – pozn. O. P.) a ľudáci chtěli mít ve vládě odborníka, který bude vůči německé vojenské rozpínavosti postupovat samostatněji;9 nebo komplexněji: Čatloš byl vojenským expertem slovenské autonomní vlády pro své praktické aktivity u této vlády, ale zejména pro jeho koncepci autonomní slovenské armády, k níž již pokládal základy.10

Nabízíme vlastní verzi. Uveďme, že Tiso Čatloše znal, Čatloš politicky prakticky nikomu nevadil,11 ale hlavně byl jako voják po ruce, ve zlomové březnové dny roku 1939

4 K ústavnímu provizóriu srov. PODOLEC, Ondrej. Ústavné provizórium (Ústavnoprávne otázky vzniku Slovenského štátu a fungovania jeho politického systému do prijatia ústavy). In PEKÁR, Martin – PAVLOVIČ, Richard (eds). Slovensko medzi 14. marcom 1939 a salzburskými rokovaniami : Slovenská republika 1939 – 1945 očami mladých historikov VI. Prešov : Prešovská univerzita v Prešove; UNIVERSUM, 2007, s. 23-37. ISBN 978-80-8068-669-7.5 HRUBOŇ, Anton. Budovanie kultu Jozefa Tisa. In Kultúrne dejiny, 2017, roč. 8, č. 2, s. 218-219. ISSN 1338-2209.6 STANISLAV, Ján. K vzťahu prezidenta Slovenskej republiky Jozefa Tisu k slovenskej armáde. In BYSTRICKÝ, Valerián – FANO, Štefan (eds.). Pokus o politický a osobný profi l Jozefa Tisu : Zborník materiálov z vedeckého sympózia Častá - Papiernička, 5.-7. mája 1992. Bratislava : Historický ústav SAV, 1992, s. 228. ISBN 80-900441-5-8.7 LACKO, Martin. Slovenský štátnik a národovec Ferdinand Čatloš (1895 – 1972). In Slovenskí generáli 1939 – 1945. Praha : Ottovo nakladatelství, 2013, s. 65. ISBN 978-80-7451-246-9.8 CSÉFALVAY, František. Ferdinand Čatloš a začiatky výstavby slovenskej armády (marec – august 1939). In BAKA, Igor – CSÉFALVAY, František – KRALČÁK, Peter et al. Ferdinand Čatloš – vojak a politik (1895 – 1972). Bratislava : Pro Militaria Historica, 2011, s. 18. ISBN 978-80-970768-0-1.9 ŠTEFANSKÝ, Václav. Ferdinand Čatloš a armáda na Slovensku od októbra 1938 do augusta 1944 (náčrt problematiky). In Vojenské obzory, 1996, roč. 3, Príloha č. 1/96, s. 73.10 Stanislav V. Chytka v recenzi publikace V. Štefanského Generál Ferdinand Čatloš (Biografi cký náčrt). In Vojenská história, 1998, roč. 2, č. 4, s. 106. ISSN 1335-3314.11 I budoucí slovenský ministr zahraničních věcí Ferdinand Ďurčanský po svém útěku do Vídně v březnových dnech roku 1939, když sestavoval vzdorovládu, předpokládal, že Čatloš bude ministrem národní obrany. VNUK, František. Mať svoj štát znamená život : Politická biografi a Alexandra Macha. Bratislava : Vydavateľstvo Odkaz; Vydavateľstvo Ozveny, 1991, s. 196. ISBN

9

VOJENSKÁ HISTÓRIA

pobýval v Bratislavě. Oba se blíže poznali v první fázi (de facto) autonomie Slovenska v říjnu 1938, když byl Tiso jmenován ministrem pro správu Slovenska, přestože byl označován za předsedu autonomní slovenské vlády. Tehdejší československá armáda jako armáda společného státu v bouřlivých pomnichovských dnech hledala cestu k autonomistickým slovenským kruhům v podobě styčného důstojníka generálního štábu slovenské národnosti. Prvního aspiranta na tuto pozici nalezneme v osobě mjr. gšt. Štefana Jurecha, který zastával u velitelství II. armády (krycí jméno Jirásek) na Moravě funkci přednosty 3. (operačního) oddělení. Do funkce styčného důstojníka hlavního velitelství a velitelství III. armády (krycí jméno Štefánik) operující na Slovensku u autonomní slovenské vlády (dobově vlády pro Slovensko) jej 8. října 1938 navrhnul náčelník štábu III. armády plk. gšt. Bedřich Kratochvíl. Hlavní velitelství však mělo vytipovaného Čatloše a po telefonickém souhlasu Tisa ho 11. října 1938 ministerstvo národní obrany ustanovilo jako zástupce hlavního velitele u vlády pro Slovensko v Bratislavě. Hlavní velitelství (krycí jméno Palacký) zároveň nařídilo velitelství II. armády, aby Florián (tj. krycí jméno pro Hraniční oblast 37, kde měl Čatloš působit jako náčelník štábu) odeslal Čatloše ihned na nové místo.12 Neodbytně se vnucuje smysl tohoto postoje hlavního velitelství. Domníváme se, že u Čatloše právě rozhodla skutečnost, že je legionář, kterému tak je možno důvěřovat, neboť byl považován za vysoce spolehlivého a schopného důstojníka.13 V tomto směru Čatloš nezklamal a zpočátku se tak jednoznačně choval.14

V druhé fázi (de iure) autonomie Slovenska po přijetí ústavního zákona č. 299/1938 Sb. z a n., o autonómii Slovenskej krajiny, si předsednictvo vlády autonomní Slovenskej krajiny protlačilo vznik Vojenskej kabinetnej kancelárie pri Slovenskej vláde, a to právě na čele s Čatlošem. Ten tedy od října 1938 pobýval v Bratislavě, na čemž by nic nezměnilo ani jeho plánované přeřazení k trupě (tj. k řadovému vojsku – pozn. O. P.) v březnu 1939, kdy měl převzít velení praporu u Pěšího pluku 39 Výzvědného generála Grazianiho v Bratislavě, neboť toto přeřazení pozbylo rychlým sledem událostí platnosti a Čatloš tuto funkci

80-85193-11-6.12 VÚA–VHA Praha, f. Ministerstvo národní obrany – Hlavní štáb, organisační oddělení 1919 – 1939, šk. 295, inv. č. 4459, č.j. 6004 Dův. 1938; blíže CHYTKA, V. Stanislav. Ještě k působení Ferdinanda Čatloše v zářijové mobilizaci 1938. In Vojenská história, 2017, roč. 21, č. 3, s. 82. ISSN 1335-3314.13 JOHN, Miloslav. Nacistické přípravy na přepadení ČSR v září 1938 : Plán „Grün“ a výsadková operace „Bruntál“. Bruntál : Okresní výbor Českého svazu protifašistických bojovníků, 1988, s. 228, pozn. č. 4 ke kapitole X. Nástupní sestava 2. čs. armády 26. září 1938. ISBN 80-7005-012-8.14 Čatloš se především stavěl proti vyzbrojení Hlinkovy gardy. „Pan minister Ďurčanský z rozkazu pana predsedu vlády (myšleno Jozefa Tisa – pozn. O. P.) organizuje okamžitú spoluprácu Hlinkových gárd s vojskom a bola vyslovená žiadosť o vydanie zbraní Hlinkovým gardám. Presazujem, aby miesto vydania zbraní bol každej hliadke Hlinkových gárd pridelený 1, lebo niekoľko vojakov s puškou.“ VÚA–VHA Praha, f. Ministerstvo národní obrany – Hlavní štáb, organisační oddělení 1919 – 1939, šk. 265, inv. č. 7041, č.j. 5852 Dův. 1938. Čatloš tento odmítavý postoj prezentoval nejen za časů autonomie, ale i v pozdější době za časů samostatnosti, když se vymezil vůči ukrývání a neodevzdání zbraní gardisty. „Prekrývači zbraní, hoc aj sú spoľahlivými príslušníkmi HG, ba práve preto, musia byť ťahaní k zodpovednosti zákonitou cestou. Keď si nevynutíme poriadok v samej HG, tak naší neprajníci toho využijú a autorita štátu a jeho představiteľka armády, poklesne. Ba práve v záujme samého hlavného veliteľstva HG je, aby viníci boli ťahaní k zodpovednosti a tým sa ukázal príklad, že v prvej rade hľadíme urobiť poriadok vo vlastných radách. Kto neuposlúchne výzvy ministerstva vnútra, vojska a HG, kto len pod tlakom nanútených udalostí prizná svoju vinu, ten i pri najlepšej spoľahlivosti nemôže byť oporou štátnej moci a tak musí byť označený ako rušiteľ všeobecného poriadku a znemožnený.“ VHA Bratislava, f. Zbierka „55“, fasc. 55-4-2, Generálny sekretár MNO, Zásadne rozhodnutie ministra národnej obrany pre odpoveď ohľadom skrývania zbraní v Nemšovej a v Čadci, 12. IV. 1940.

10

VOJENSKÁ HISTÓRIA

nepřevzal.15 V kritických březnových dnech před vyhlášením slovenské samostatnosti se Čatloš pohyboval s dalšími slovenskými důstojníky v okolí Karola Sidora, tehdejšího předsedy vlády autonomní Slovenskej krajiny, který s ním praktické kroky ve vojenské oblasti na Slovensku konzultoval a jeho prostřednictvím také prosazoval.16 Nemůže být náhodou, že Sidor podmínil převzetí funkce předsedy autonomní vlády osmi podmínkami, mezi kterými se vyjímají právě ty, které se týkají Čatloše: pplk. Čatloš náčelníkem štábu krajinského vojenského velitelství; všechny slovenské důstojníky zařadit, jak to rozhodne pplk. Čatloš; ke každému sborovému a diviznímu velitelství jednoho důstojníka Slováka, kterého Sidor určí (nepochybně podle návrhu Čatloše – pozn. O. P.).17 Sidor si ještě v prvním dni slovenské samostatnosti udržel své mocenské postavení v podobě funkce ministra vnitra (jeho demise z funkce ministra byla přijata 18. dubna 1939 – pozn. O. P.), a lze tak důvodně předpokládat, že i on stál v pozadí jmenování Čatloše jako svého spolupracovníka do funkce ministra národní obrany.18 Zároveň na druhé straně přiznejme, že tak úplně velký výběr mezi slovenskými důstojníky nebyl, rozhodně ne mezi těmi, kteří před aktem vyhlášení slovenské samostatnosti varovali.

Hlava státu a nejvyšší vojenský velitel

Nově budovaná slovenská armáda se musela vyrovnat s organizační roztříštěností zbytků útvarů bývalé armády společného státu dislokovaných na slovenském území a nedostatkem důstojníků a vycvičeného mužstva slovenské národnosti. Rovněž musela vzít do úvahy, aniž si to dosud uvědomovala, že de facto na čele státu stojí římskokatolický kněz, který pozvolna směřuje do postavení nejvyššího velitele slovenské branné moci, i když ani v tomto případě jeho postavení tak dosud nebylo defi nováno. Každodenní vojenské otázky proto řešil Čatloš jako ministr národní obrany, který se stal 15. března 1939 současně i krajinským (zemským) vojenským veliteľom, přičemž jeho zastupováním v nepřítomnosti byl pověřen škpt. del. Benedikt Dúbravec.19 Pokud slovenská vláda rozhodovala o vojenských otázkách, při absenci nejvyššího ústavního činitele, činila tak ve sboru, předsednictvo vlády zde nehrálo rozhodující roli. Vláda tak fakticky plnila funkci hlavy státu,20 což by pro obor vojenství ve svém důsledku znamenalo, 15 VÚA-VHA Praha, f. Ministerstvo národní obrany – Hlavní štáb, operační oddělení 1919 – 1939, šk. 379, inv. č. 5108, č.j. 5675 Dův. 1939; VÚA-VHA Praha, f. Sbírka dokumentů armády Slovenské republiky 1939 – 1945, šk. 15, Ministerstvo národní obrany č.j. 2966 Dův. 1939, č.j. 61 Taj. 1939.16 ČATLOŠ, Ferdinand. Marec 1939. In BYSTRICKÝ, Valerián – LETZ, Róbert – PODOLEC, Ondrej (eds.). Vznik Slovenského štátu : 14. marec 1939 : Spomienky aktérov historických udalostí 1. diel. Bratislava : AEPress, s.r.o., 2007, s. 45-52. ISBN 978-80-88880-79-0.17 ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Slovensko v druhej republike : (Autonomistické snahy slovenskej politickej reprezentácie). In RATAJ, Jan – KLIMEK, Antonín – ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica (eds.). Z druhé republiky 2. Praha : Historický ústav Armády České republiky - Památník odboje, 1993, s. 338-339.18 Vlastní Čatlošova domněnka, že Haššík ztratil šanci být ministrem národní obrany po vyřazení Sidora, s kterým se „paktoval“ v Praze (Sidor zastával v ústřední československé vládě funkci místopředsedy vlády – pozn. O. P.), z vysoké politiky, již z časového sledu událostí neobstojí. ŠTEFANSKÝ, ref. 9, s. 73.19 VHA Bratislava, f. Krajinské vojenské veliteľstvo Bratislava január – jún 1939, šk. 13, fasc. 13-93-1, č.j. 11.399.20 HRADSKÁ, Katarína – KAMENEC, Ivan et al. Slovenská republika 1939 – 1945. Bratislava : Veda, 2015, s. 109. ISBN 978-80-224-1351-0. Tiso se však sám k faktickému výkonu pravomoci hlavy státu přihlásil, když udělil 23. března 1939 svou první amnestii. Komu sa odpúšťa trest? : Zásady politickej amnestie. In Slovák, 1939, roč. 21, č. 71, s. 3.

11

VOJENSKÁ HISTÓRIA

že by vláda byla nejvyšším orgánem vojenské moci a na základě toho i nositelkou vrchní velitelské pravomoci. První březnová přísaha slovenského vojska proto zavázala vojáky poslušností celé vládě slovenského státu a všem vládou ustanoveným velitelům.21 Tato přísaha zároveň přísahající vojáky zbavovala přísahy složené pro československý stát.22 Hlava státu jako nejvyšší vojenský velitel tedy není expressis verbis zmiňována a navíc text přísahy nebyl všude díky překotné době jednotný, v některých vojenských útvarech se vojáci zavazovali poslušností vládě slovenského státu a v něm ustanoveným velitelům, nikoliv jen vládou ustanoveným velitelům.23 Čatloš však v červnu nařídil opakování přísahy, neboť přísaha se v březnu u všech útvarů nekonala a jejího složení se nezúčastnili ani všichni příslušníci slovenské armády. Čatlošovi také záleželo na tom, aby ke složení přísahy došlo slavnostním způsobem hromadně na veřejném prostoru, a to při příležitosti státního svátku 5. července. Nyní se přísahající vojáci již zavazovali poslušností svému nejvyššímu veliteli a jím a vládou Slovenské republiky ustanoveným velitelům.24

Kdo tedy byl nejvyšším vojenským velitelem a kdo byl hlavním vojenským velitelem (resp. za válečného stavu hlavním velitelem operujících vojsk)? Čatloš se svými nejbližšími spolupracovníky připravoval pro slovenskou armádu pevnější organizační základ, i když dočasný, neboť dosud probíhala slovensko-německá politická jednání o velikosti a síle slovenské armády, její výzbroji a vzhledem k okupaci části západního Slovenska německými oddíly i její dislokaci. Nechal proto v dubnu sestavit organizační skupinu na čele s plk. del. Alexandrem Čunderlíkem, velitelem dělostřelectva, která podle jeho direktiv připravila v hrubých rysech elaborát o organizaci slovenské branné moci, na jehož základě se mělo dosáhnout toho, aby slovenská armáda byla postavena na slovenský fundament a postupem času mohla být vybudována jako dokonalá moderní branná moc. „Nová organizácia má umožniť vývojovú, budovateľskú činnost, ktorá za dnešnej situácie nieje možná.“ Vláda se Čatlošovými návrhy zabývala 2. května 1939.25 Schválený materiál Branná moc – organizácia jednoznačně určil: najvyšším veliteľom brannej moci je hlava štátu.26 Elaborát zároveň stanovil, že ministr národní obrany je toho času současně hlavným

21 Vláda 15. března 1939 zplnomocnila Čatloše ve funkci ministra národní obrany, aby upravil vojenskou přísahu. Vládne nariadenie zo dňa 15. marca 1939 o služobnej prísahe štátnych zamestnancov, sudcov, verejných notárov a advokátov. In Slovenský zákonník, roč. 1939, čiastka 2, č. 6, účinnosť odo dňa 16. marca 1939.22 VÚA-VHA Praha, f. Sbírka dokumentů armády Slovenské republiky 1939 - 1945, šk. 33, inv. č. 26/29, Velitelství V. sboru č. j. 13.998 Dův./l.osob.1939, Prísaha mužstva slovenskej národnosti.23 VHA Bratislava, f. Vyššie veliteľstvo 3/Veliteľstvo divíznej oblasti 2 (1939 – 1944), šk. 6, Dôverný rozkaz veliteľstva VI. sboru, 1939, č. 1, čl. C-2.24 VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 93, č.j. 103.619. Patrně ani nepřekvapí, jak armáda předběhla dobu. Slovensko dosud ofi ciálně neslo název Slovenský štát. Změnu názvu přinesl až ústavní zákon č. 185/1939 Sl. z., který nabyl účinnosti 31. července 1939. Armáda nepochybně našla inspiraci v zákoně č. 148/1939 Sl. z. z 23. června 1939, který nabyl účinnosti 4. července 1939, a již hovořil o státním znaku a státní pečeti Slovenskej republiky. Svou roli sehrál i předpoklad, že ústava bude vyhlášena 5. července a vojáci již budou přísahat na novou ústavu.25 Do programu vlády v tento den měly být zařazeny tyto vojenské body: Organizácia, dislokácia armády a pomenovanie hodností; Systemizácia; Zaradenie s povýšením dôstojníkov, rotmajstrov a civilných zamestnancov /:úradníkov a podúradníkov:/; Prijímanie do vojska dôstojníkov v zálohe a ich materiálna čiasť; Pridelenec /voj./ do Berlína. Za nepřítomného Čatloše zaslal zmíněné materiály předsednictvu vlády škpt. del. Benedikt Dúbravec, který působil v kabinetu ministra a Čatloše ve funkci ministra a krajinského vojenského velitele zastupoval. VHA Bratislava, f. Ministerstvo národnej obrany – Prezídium 1939 - 1945, Spisy dôverné, šk. 1, č.j. 50.26 VHA Bratislava, f. Ministerstvo národnej obrany – Prezídium 1939 - 1945, Spisy dôverné, šk. 1, č.j. 90.

12

VOJENSKÁ HISTÓRIA

vojenským veliteľom,27 což znamenalo, že funkce krajinského vojenského velitele zanikla.28 Téhož dne Tiso udělil amnestii v oboru vojenského soudnictví jako rozhodnutí předsedy vlády vykonávajícího pravomoc hlavy státu; amnestii kontrasignoval Čatloš jako resortní ministr.29 Ten také předložil vládě materiál Zaradenie veliteľov v slovenskej armáde, ve kterém označil jmenovitě ministerského předsedu Jozefa Tisa za najvyššieho vojenského veliteľa slovenskej armády.30 Tandem Tiso (faktická hlava státu a nejvyšší vojenský velitel) – Čatloš (ministr a hlavní vojenský velitel) tak byl na světě a do povědomí veřejnosti se plně vrylo přesvědčení, že Tiso je v pozici nejvyššího slovenského představitele nikoliv jen v politickém slova smyslu, ale i ve smyslu státně-vojenském, jehož je Čatloš blízkým spolupracovníkem. Zástupce předsedy vlády Vojtech Tuka si pak přisadil, když Tisa označil za geniálního státníka a Čatloše za bohatýrského vůdce, který si vysloužil i lidové heslo Čatloš mladý generál - do armády oheň vlial.31 Tiso také s kontrasignací Čatloše vydal 15. května 1939 svůj první armádní rozkaz jako predseda vlády a najvyšší vojenský veliteľ.32 Tiso v armádním rozkaze poukázal zejména na skutečnost, že slovenská armáda složila první zkoušku (myšlena květnová bratislavská armádní přehlídka a nikoliv březnová obrana proti maďarskému vpádu na východní Slovensko – pozn. O. P.) a kvalifi kovala se jako vojsko schopné samostatného života a bytí, které překonalo těžkosti svého zrodu a počáteční etapu existence státu a nezklamalo důvěru celé veřejnosti. Důraz kladl na disciplinovanost. Té se právě slovenské armádě příliš nedostávalo. V armádě vládla nespokojenost, která hrozila přerůst v rozkladné jevy neposlušnosti, množily se případy dezerce, kázeň se značně uvolnila. Čatloš musel apelovat na všechny příslušníky slovenské armády, aby naplnili očekávání Tisa, že slovenské vojsko bude sloužit za příklad ostatním občanům státu. Čatloš požadoval bezpodmínečnou poslušnost, přísnou a důslednou disciplínu. Z jeho apelu se dalo vytušit, že důstojnický, resp. rotmistrovský sbor není na výšce doby, dopouští se stavovských poklesků, nerespektuje rozkazy nadřízených. Čatloš pohrozil, že jednotlivce, kteří škodí, je třeba odstranit. „Špatné činy trestajte a vykoreňte, dobré činy pochváľte a odmeňte!“33 Nakonec byl nucen svolat na 22. června 1939 velitelské shromáždění. „Máme zprávy, že vojsko je nespoľahlivé. V politických kruhoch panuje presvedčenie, že dnešnú vládu a režim drží len HG. Cudzia propaganda využíva dnešnú politickú rozháranosť v mysliach ľudí a nedostatočnú ucelenosť a ustálenosť veliteľského sboru s ích pomocnými orgánmi, menovite nakoľko ide o stránku stravovaciu a zásobovaciu.“ Před svolanými důstojníky však neváhal poukázat i na širší politické okolnosti: „Štátna spoľahlivosť je bezpodmínečne žiadaná od každého príslušníka slovenskej armády. Kto podľa svojho presvedčenia nemôže slúžiť terajšiemu režimu Slovenského štátu, nech podá o tom prehlásenie a prepustíme ho bez trestu. Nepriateľská propaganda tvrdí, že do mesiaca sa všetko zrúti. Bývalé Česko-Slovensko v takej forme ako bolo už viac byť nemôže. Slováci sú už zralí pre samostatný

27 Spojení obou funkcí v jedné osobě způsobil fakt, že Čatloš byl voják, pokud by v čele ministerstva národní obrany stál civilista, bylo by tomu jinak.28 Elaborát původně pracoval s pojmem vojvodstvo, který měl krajinské vojenské veliteľstvo nahradit. Krajinské vojenské velitelství bylo formálně zrušeno až Vládnym nariadením zo dňa 24. októbra 1939, ktorým sa zrušuje krajinské vojenské veliteľstvo v Bratislave. In Slovenský zákonník, roč. 1939, čiastka 60, č. 270, účinnosť odo dňa 31. októbra 1939.29 Amnestia. In Slovák, 1939, roč. 21, č. 103, s. 5.30 VÚA-VHA Praha, f. Sbírka dokumentů armády Slovenské republiky 1939 – 1945, šk. 6, S-MNO, Spisy dôverné 1939-prez., inv. č. 7/2, č.j. 150 Dôv./prez.1939.31 Veľký deň Bratislavy. In Slovák, 1939, roč. 21, č. 113, s. 1; Mohutná slávnosť slovenskej zdatnosti, ukáznenosti a pripravenosti. In Slovenská Pravda, 1939, roč. 4, č. 113, s. 1.32 Vestník vecný ministerstva národnej obrany, 1939, roč. 1, č. 1, čl. 1, s. 1-2.33 VHA Bratislava, f. Krajinské vojenské veliteľstvo Bratislava január – jún 1939, šk. 12, fasc. 12-27-30, č.j. 23.844, Disciplína v armáde a vystupovanie na verejnosti.

13

VOJENSKÁ HISTÓRIA

život. Teraz musíme pracovať pre seba a plniť vôlu Nemecka, ktoré nás obraňuje, či už je to po vôly alebo proti vôly kohokoľvek. Len podporou dnešného režimu môžeme zachrániť Slovensko pred úpadkom alebo katastrofou. Do vecí mužstva treba zasiahnuť rozhodnou rukou. Keď uvidíme medzi mužstvom príznak neochoty slúžiť terajšiemu režimu, utvoríme zvláštne jednotky. I vtedy keď by sa armáda zcvrkla na minimum.“ Velitelům připomněl, že musí mít vybudovanou síť důvěrníků, kteří jim hlásí všechno, co se u jejich jednotky děje, „menovite mená rozvratníkov“.34 Nakonec nechal vytvořit dotazník, ve kterém všichni velitelé setnin museli uvádět zvláštní případy nekázně, tresty, příčiny dezercí a jiné okolnosti, které měly vliv na kázeň. „Niektoré udalosti poslednej doby, pokiaľ ide o disciplínu a o morálny stav armády, ukázaly, že je treba, aby velitelia všetkých stupňov boli stále informovaní o svojich podriadených jednotkách.“35

Vztah Tisa a Čatloše byl ovšem ambivalentní. Čatloš Tisa respektoval, Tiso Čatloše podporoval a svým způsobem i kryl. Přece jenom se Čatloš musel vyrovnávat se svým legionářstvím a luteránstvím. Ve vládě působil osamoceně, vlastně bez podpory ostatních ministrů a materiály do vlády předkládal prostřednictvím předsednictva vlády, ale také podle vlastní úvahy pro jistotu přímo prostřednictvím Tisa. Uvědomoval si, že byl a vlastně i je Sidorovým člověkem a má v důstojnickém sboru soupeře.36 Hledal tak oporu i v radikálních kruzích kolem Tuky, Macha i Murgaše. Tuka prosazoval polovojenskou Hlinkovu gardu a zamýšlel s ní nahrazovat vojsko a jiné branné prvky.37 Tisovo konzervativní křídlo existenci Hlinkovy gardy akceptovalo, ale snažilo se, aby její postavení v politickém a společenském životě bylo do jisté míry limitované. Čatloš si byl supremace Hlinkovy gardy vědom, ale nešel proti ní. „Naši chlapci, vycvičeni v HG, len na vojne dostanú punc vojaka, ktorý z nich urobí celých mužov a po skrátenej prezenčnej službe zase v gardách budú pestovať a udržovať vlastnosti, ktoré v zlých chvíľach premenia národ v jediného obetavého vojaka. Vojsko spolu s HG zdisciplinuje celý slovenský národ, ako si to želá hlava štátu, min. predseda Dr. Jozef Tiso.“38 V květnu Čatloš v kruhu gardistů poznamenal, že „slovenskí vojaci sú si vedomí, že samostatnosť Slovenska povstala z práce gardistov. Vojaci, ako príslušníci spoločnej česko-slovenskej armády, dívali sa zo začiatku na gardistov zo žiarlivosťou, lebo boli v putách starého režimu. Ale teraz chce armáda reprezentovať slovenskú mužnosť a zdatnosť. Aby sa toho dosiahlo, musíme našu armádu budovať od základu. Predovšetkým musíme inak chápať disciplínu v armáde.“39 Již po zastavení maďarského vpádu na východní Slovensko v březnu 1939 vznikly mezi gardou

34 VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 76, č. j. 211.265, Zápis o porade veliteľského sboru slovenskej armády a MNO a HVV dňa 22. júna 1939 v zrkadlovej sieni Fridrichovho paláca pod vedením pána ministra NO gen. I. tr. Ferdinanda Čatloša.35 VÚA-VHA Praha, f. Sbírka dokumentů armády Slovenské republiky 1939 - 1945, šk. 33, inv. č. 26/29, Ministerstvo národnej obrany č.j. 203.723 Dôv./3.oddel.1939, Zpráva o vlastnej armáde.36 Čatloš se k Sidorovi stále hlásil. V důvodové zprávě k návrhu vládního nařízení o vyznamenáních ve slovenské armádě 14. dubna 1939 doslova zmínil: „Od premysleného vyznamenávania vojenských osôb očakávame prenikavý psychologický účinok v smere preporodenia slovenského národa, ako to naznačuje v svojich prejavoch predseda vlády Dr. Jozef Tiso. Lebo na významnej križovatke dejín, kde žijú Slováci, potrebujeme národ zdisciplinovať, zoceliť, ako to niekoľko ráz prízvukoval minister Karol Sidor.“ VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 76, č. j. 211.265. Už po Sidorově demisi ho Čatloš neváhal pozvat na přehlídku bratislavské posádky 12. května 1939. SIDOR, Karol. Denníky 1930 – 1939. Bratislava : Ústav pamäti národa, 2010, s. 433. ISBN 978-80-89335-23-7.37 ČATLOŠ, ref. 16, s. 51.38 Ferdinand Čatloš, prvý vojak slovenského štátu. In Slovák, 1939, roč. 21, č. 78, s. 3.39 Máme dobrú armádu. Večera na počesť vyznamenaných. In Slovák, 1939, roč. 21, č. 112, s. 2.

14

VOJENSKÁ HISTÓRIA

a armádou první viditelné rozpory.40 Přebírání některých bezpečnostních funkcí Hlinkovou gardou a její zasahování do vojenských pravomocí vyvolávalo v armádních kruzích neklid. Otázkou zůstává, nakolik byl těmto gardistickým krokům schopen Čatloš čelit, když se v počátečním období existence samostatného státu s její úlohou ve státě ztotožnil a projevoval jí svou náklonnost,41 která vyvrcholila na podzim 1939 při vojenském tažení proti Polsku.42 Tehdy se Čatloš odhodlal k nebývalým krokům, když zahrnul její nejvyšší protagonisty vojenskými poctami v podobě povýšení v důstojnických hodnostech. Čatloš postupoval ve válečné euforii impulzivně a bez konzultací s ostatními. Alexandra Macha, hlavního velitele Hlinkovy gardy, osobně vyjmenoval za stotníka pechoty v zálohe. Dekret stojí za to ocitovat: „Vymenúvam Vás z a s t o t n í k a p e c h o t y slovenskej armády v zálohe v 1. pešom pluku za Vaše doteraz preukázané organizačné schopnosti a zásluhy, ktore Ste si získali ako hlavný veliteľ Hlinkovej gardy pri napomáhaní organizácie vojska, pri zmohutňovaní ducha a brannosti národa, i pri harmonickej spoločnej práci medzi Hlinkovou gardou a armádou. Vymenovanie stalo sa 1. septembra 1939 na pôde Javoriny v historický deň jej oslobodenia, na trvalú pamäť Vašej veľkej práce, ktorú Ste za pričlenenie tohto odorvaného kraja k materskej zemi vyvinuli.“43 Může vůbec překvapit, že v Osobnom vestníku ministerstva národnej obrany, který byl vydán 12. září 1939, se však objevilo jmenování Macha za stotníka jiné stavovské skupiny důstojníků, a to konceptnej služby v zálohe, a nikoliv pechoty v zálohe?44 U Karola Murgaše, který působil ve funkci šéfredaktora deníku Slovák, šlo o podobný případ, i když s jiným příběhem. Citujme: „Vymenúvam Vás z a n a d p o r u č í k a d e l o s t r e l e c t v a slovenskej armády v zálohe v 1. delostreleckom pluku za Vaše doteraz preukázané zásluhy, ktore Ste si získali pri uvádzaní v život idey brannosti národa a pri účinnom napomáhaní organizácie vojska. Vymenovanie stalo sa 1. septembra 1939 na pôde Javoriny v historický deň jej oslobodenia, na trvalú pamäť Vašej sústavnej práce, ktorú Ste za pričlenenie tohto odorvaného kraja k materskej zemi vyvinuli“.45 Murgaš sám to však vnímal jako odčinění křivdy spáchané v Československé republice, kdy v roce 1921 sloužil u Dělostřeleckého pluku 10 v Lučenci a v roce 1922 byl, jak sám uváděl, pro své autonomistické přesvědčení „násilne odstránený zo školy záložných dôstojníkov delostrelectva v Bratislave do roztrieďovacej stanice v Ružomberku a tam vyhlásený za neschopného k vojenskej službe“. Děkovným dopisem Čatlošovi se dal okamžitě k dispozici armádnímu velitelství jako voják. Čatloš z něho také ve vojenském tažení proti Polsku udělal svého osobního pobočníka46 a jeho vojenský úkol rozvedl následujícím způsobem: „S uspokojením som prijal Váš prípis zo dňa 5. septembra 1939, ktorým sa mi dávate k dispozícii ako vojak a hlásite sa na front.

40 RAŠLA, Anton. Polní prokurátor vzpomíná : Vzpomínky na léta 1938 - 1945. Praha : Naše vojsko, 1970, s. 22.41 BAKA, Igor. Spolupráca a vzťahy medzi Hlinkovou gardou a slovenskou armádou (1939 - 1941). In Vojenská história, 2002, roč. 6, č. 1, s. 116. ISSN 1335-3314.42 „Niektorí mi dokonca zazlievajú, že koketujem s HG. Videl a sledoval som prácu HG v pohnutých časoch, keď naša armáda nemohla ešte plne vykonávať svoju úlohu. Prehlasujem, že jej prácu si vážim a cenim… HG je organizácia celonárodna, nepatrí do církvi a nesmie sa preto naša sila v malicherných príčinách trieštiť.“ Nerozhoduje, či je národ veľký, alebo malý, ale rozhoduje to, ako sa vie postaviť za svoje práva. In Slovák, 1939, roč. 21, č. 197, s. 2.43 VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 - 1940, šk. 35, č.j. 206.430; VHA Bratislava, f. Bernolák, šk. 2, č.j. 15.051.44 Vestník osobný ministerstva národnej obrany, 1939, roč. 1, č. 5, s. 8.45 VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 35, č.j. 206.415.46 VHA Bratislava, f. Bernolák, šk. 2, č.j. 15.091; Hlavný veliteľ HG a náčelník HG menovaní dôstojníkmi slov. armády. In Gardista, 1939, roč. 1, č. 32, s. 2; Karol Murgaš dal sa k dispozícii armáde. In Slovák, 1939, roč. 21, č. 204, s. 3.

15

VOJENSKÁ HISTÓRIA

V mene slovenskej armády Vám ďakujem za príkladnú ochotu. Povolávám Vás do zbrane a na front, aby slovenská inteligencia, dôstojníci v zálohe, mali vo Vás duševnú posilu a vzor: ako plniť vlasteneckú povinnosť štefánikovsky, t.j. v bojoch obetovať seba a môcť potom celou mravnou váhou osobnosti pôsobiť na iných, volať do boja iných, rozkazovať iným, oduševňovať za svätú vec národa celú našu pospolitosť.“47

Tukovi však Čatloš připravoval opravdový dárek, když pro něho nechal šít generálskou uniformu, neboť z něho zamýšlel udělat majitele bratislavského Pešieho pluku 4.48 Čatloš totiž 27. září ústně přikázal, aby se 3. října provedlo v Popradu velkolepým způsobem pojmenování Pešieho pluku 4 na Peší pluk 4 „Dr. Vojtecha Tuku“. Slavnosti se měli účastnit Tuka jako majitel pluku a jeho hosté Čatloš, Mach a další činitelé a měla být spojena s vyznamenáním příslušníků pluku a štábu polního velitelství 1. pěší divize (krycí jméno Jánošík).49 Tohle již nemohl Tiso Čatlošovi tolerovat, nakonec by to byl on nebo vláda, kdo by Tuku do jakési čestné generálské hodnosti měli jmenovat. V poválečných pamětech si zásluhy na odmítavém stanovisku Tisa připsal Jozef Turanec, tehdy pplk. del., který během vojenského tažení proti Polsku Čatloše na ministerstvu národní obrany a hlavním vojenském velitelství zastupoval. Dostal údajně od Čatloše telegram, aby u Tisa vyjednal jmenování Tuky čestným generálem. Tiso se zeptal Turance na jeho názor. Turanec uvádí: „Prečo civilistu robiť čestným generálom, to nechápem, avšak vás upozorňujem, že uniformu má Čatloš pripravenú.“ Tiso se měl rozhodnout: „Za žiadnych okolností nie!“50 Tiso, který se na stranickém sjezdu stal 1. října předsedou Hlinkovy slovenskej ľudovej strany, připustil do užšího předsednictva strany z radikálů pouze Tuku, nikoliv Macha, šanci nedal ani Čatlošovi.51 Termín vojenské slavnosti v Popradu (konala se nakonec na louce při obci Gánovce u Popradu – pozn. O. P.) se posunul na 5. října za účasti Tisa a vysokých německých důstojníků.52 Tuka se slavnosti neúčastnil, jakýmsi generálem či majitelem pěšího pluku se nestal, a Čatlošovi se dostalo ponaučení, jak se věci skutečně mají a že to chce chladnou hlavu. Pod dojmem této vojenské slavnosti vydal Tiso jako predseda vlády a najvyšší veliteľ slovenskej brannej moci s kontrasignací Čatloše 10. října 1939 svůj druhý armádní rozkaz.53 Tiso v tomto armádním rozkaze doslova vzýval spojenectví s Německem. Vojenské tažení proti Polsku označil za první organizované vystoupení slovenské armády na kolbišti dějin, které vyvolalo vděk německé branné moci a uznání samého veľkého vodcu nemeckého národa Adolfa Hitlera (takže obrana proti maďarskému vpádu na východní Slovensko v březnu 1939 neměla dějinný charakter, byla chaotická a nevyvolala vděk Německa? – pozn. O. P.), upevnilo a zvroucnělo spojenecký svazek mezi Německem a Slovenskem do nerozborného přátelství posvěcené krví. Slovenskou armádu označil za nejvýraznější ztělesnění slovenského národa, který dává armádě tradici

47 VHA Bratislava, f. Zbierka „55“, fasc. 55-52-5, Slovenské armádne veliteľstvo č.j. 15.052/1939-osob.48 „Niektorí nespokojenci mi vytýkajú, že miništrujem dr. Tukovi. Osvedčujem, že práve minister dr. Tuka v dnešnom čase najviac chráni záujmy slovenského národa všade a proti každému pri každej príležitosti.“ Nerozhoduje, či je národ veľký, alebo malý, ale rozhoduje to, ako sa vie postaviť za svoje práva. In Slovák, 1939, roč. 21, č. 197, s. 2.49 VÚA-VHA Praha, f. Sbírka dokumentů armády Slovenské republiky 1939 - 1945, šk. 60, Del. pl. 1, inv. č. 34/1, Denný rozkaz Amália, 1939, č. 23, čl. 4, Slávnostna prehliadka – nariadenie.50 BYSTRICKÝ, Jozef (ed.). Pamäti generála Jozefa Turanca : pramene obrany. Banská Bystrica : Múzeum Slovenského národného povstania, 2012, s. 161. ISBN 978-80-89514-19-9.51 BAKA, Igor. Politický systém a režim Slovenskej republiky v rokoch 1939 – 1940. Bratislava : Vojenský historický ústav, 2010, s. 169-170. ISBN 978-80-969375-9-2.52 VÚA-VHA Praha, f. Sbírka dokumentů armády Slovenské republiky 1939 - 1945, šk. 60, Del. pl. 1, inv. č. 34/1, Denný rozkaz Amália, 1939, č. 24, čl. 2, Voj. slávnost – dodatok.53 Vestník vecný ministerstva národnej obrany, 1939, roč. 1, č. 5, čl. 55, s. 1-2.

16

VOJENSKÁ HISTÓRIA

bojů a utrpení minulých pokolení a touhu po vyšším a dokonalejším životě a armáda má dávat národu vlastnosti vojáka: skromnost, tvrdost, vytrvalost a obětavost. Apeloval na vojáky, aby spojili disciplínu s odvahou a udatností, neboť národ potřebuje jejich pohotovost bránit celistvost státu. Vytváření vlastní tradice slovenské armády tak přinášelo absurdity typu vzývání Adolfa Hitlera jako spasitele slovenského národa a ochránce a ručitele slovenské samostatnosti (a samozřejmě tvůrce slovenské armády) s Čatlošovým nápadem adorovat nacistického vůdce pojmenováním jednoho ze slovenských pluků jeho jménem54 a současné přivlastnění si Milana Rastislava Štefánika s jeho protibolševickou pověstí legionáře a francouzského generála. Tato dvojakost vyvolávala nelibost Němců, bezprecedentní německý zásah do vydání slovenských poštovních známek s vyobrazením Štefánika v uniformě francouzského generála budiž toto zářným příkladem.55

Ústavný zákon zo dňa 21. júla 1939 o ústave Slovenskej republiky56 defi noval jako hlavu státu voleného prezidenta (§ 1, odst. 2) a stanovil, že prezidentovi přísluší funkce nejvyššího velitele armády (§ 38, odst. 1, písm. i). Tiso do volby prezidenta jako předseda vlády ve smyslu ústavy (§ 37, odst. 1) dočasně vykonával funkci hlavy Slovenskej republiky, což ovšem znamenalo, že mohl vyhlašovat stav branné pohotovosti státu a se souhlasem sněmu i vyhlašovat válku a uzavírat mír. Možná teprve v tuto chvíli si mohl leckdo uvědomit, že Tiso bude nejen hlasatelem slova božího a nositelem praktické křesťanské politiky, ale také představitelem vojenské moci se všemi riziky, které tato moc přináší. Vojenské úkoly slovenské armády se v průběhu času defi novaly velmi široce jako v každém státě, který se cítí ohrožen a jehož režim má sklon k totalitě. Branný zákon z ledna 1940 postavil před armádu úkol nejen obrany celistvosti státu a svobody národa, ale i zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti.57 Již nepřekvapí, že deklarovaný obranný ráz slovenské armády, která měla být využita v rámci stávajících slovenských hranic, se pod vlivem válečných událostí přetavil i v možný zásah mimo tyto hranice do omezené hloubky, ale malými silami, na úkor jádra armády, na omezenou dobu i na velké vzdálenosti.58 Tiso měl jako římskokatolický kněz omezené vojenské zkušenosti pouze z císařsko-královské rakousko-uherské armády, ve které působil jako polní kurát. Předepsanou přihlášku do československé armády si nepodal, nebyla mu tak přiznána hodnost polního kuráta v záloze VII. hodnostní třídy, díky čemuž byl v roce 1923 převeden do nového branného poměru do počtu mužstva jako vojín v záloze a v roce 1937 z československé branné moci propuštěn.59 Tiso hledal v propojování politického a státního mechanismu s církevnictvím vlastní ideologickou a sociální oporu. Postupně budoval nedemokratický, autoritářský režim směřující diktátorskými rysy k režimu vůdcovského typu (vyjádřeného zpočátku heslem Poslušnosť Dr. Tisovi), kde pravá role ústavních institucí zaniká a nová se nemá z čeho zrodit.60 Možná překvapí, možná nepřekvapí, že armádu ale důsledně považoval za instituci laickou, postavenou na státní ideji a nikoliv na ideji náboženské, za státní instituci, která by náboženských rozbrojů měla být ušetřena. Slovenská

54 CSÉFALVAY, ref. 8, s. 28.55 CHYTKA, V. Stanislav – VALIŠ, Zdeněk. Generálplukovník Ján Ambruš. In Vojenská história, 2003, roč. 7, č. 1, s. 107. ISSN 1335-3314.56 Slovenský zákonník, roč. 1939, čiastka 41, č. 185, účinnosť odo dňa 31. júla 1939.57 Branný zákon Slovenskej republiky zo dňa 18. januára 1940. In Slovenský zákonník, roč. 1940, čiastka 5, č. 20, účinnosť odo dňa 31. januára 1940.58 VHA Bratislava, f. Ministerstvo národnej obrany, Spisy tajné 1939 - 1945, šk. 9, č.j. 841.59 VÚA-VHA Praha, f. Ministerstvo národní obrany 1919 - 1939, odbor všeobecně vojenský, sg. 61-2/15, č.j. 665007/46139-1923; VHA Bratislava, f. Ministerstvo národnej obrany, Spisy dôverné 1940 - 1945, šk. 66, č.j. 160.760.60 K tomu srov. analýzu, kterou provedl Igor Baka. BAKA, ref. 51, s. 275-282.

17

VOJENSKÁ HISTÓRIA

armáda tak byla posuzována jako nejvýraznější projev státní suverenity a prostředek k zabezpečení pokojného a svobodného rozvoje celého slovenského národního života. Slovenský důstojnický sbor měl zajistit vedení a výchovu armády tak, aby se bez výhrad a politického přibarvování stala disciplinovaným a poslušným nástrojem slovenské vlády.61 Traduje se, že Tiso nepovažoval slovenský stát za katolický, ale křesťanský,62 když mu to však situace umožňovala, hovořil o tom, že se má ve správě slovenského státu uplatnit smýšlení lidu, smýšlení slovensko-národní a křesťansko-katolické. Jeho projevy k vojsku však byly, samozřejmě s výjimkami, prosty náboženské apologetiky a militantních katolických reminiscencí, zůstaly v náboženském ohledu neutrální, pokud odhlédneme od zaužívaných náboženských výrazů srozumitelných prostému vojákovi.63 Katolická církevní hierarchie situaci viděla jinak a ve vztahu k vojsku si počínala velmi sebevědomě.64 Jako nástroj jí mohlo sloužit profesionální či do armády povolané záložní vojenské duchovenstvo, ale vliv vojenských duchovních na celkovou atmosféru ve slovenské armádě, na morálku mužstva a normy vojenského života nelze přeceňovat. Kdo kdy prodělal vojenskou prezenční službu, ví, že armáda žije svým vlastním vnitřním životem. Účinnost náboženského a výchovného působení vojenských duchovních se tak odvíjela od druhu vykonávané vojenské činnosti, od prostředí, v němž se jednotky a vojáci nacházeli. Náboženská mentalita slovenského vojáka, s níž se počítalo a o níž se nediskutovalo, umožnila vojenským duchovním do jisté míry vytvářet nebo upevňovat životní postoje vojáků i jejich názory na aktuální společenské jevy a poměry. Vše, co v jejich práci přesáhlo rámec běžné náboženské péče, obřadů a zvyklostí, však postrádalo možnost zásadně přetvořit život vojenského organismu, což o dobově podbarvených politických apelech špiček katolického duchovenstva platí dvojnásob. Rutinérství a stereotyp vojenského prostředí náboženského ducha slovenské armády zatlačovaly do pozadí, přestože vojenský vikář biskup Michal Buzalka pojem slovenský voják uznával pouze v souvislosti s nacionálně laděným roduvěrným slováctvím a křesťanstvím.65

Pokud jsme uvedli, že vztah Tisa a Čatloše byl ambivalentní, nutno také poukázat, jak Tiso Čatlošovi důvěřoval a zda byl svým způsobem ve vztahu k armádě na Čatlošovi závislý.66 Tiso neměl jako předseda vlády vytvořenou vlastní kabinetní vojenskou kancelář, nebo přiděleného styčného důstojníka, resp. jako nejvyšší vojenský velitel pobočníka 61 VHA Bratislava, f. Ministerstvo národnej obrany – Prezídium 1939 - 1945, Spisy dôverné, šk. 3, č.j. 1168.62 MURÍN, Karol. Spomienky a svedectvo. Radošina : Priatelia prezidenta Tisu, 1992, s. 37. ISBN 80-85587-00-9.63 PEJS, Oldřich. Slovenské vojenské duchovenstvo (1939 – 1945). Praha : v. n., 1994, s. 12.64 HUBENÁK, Ladislav. Právne normy a ich praktický dosah v slovenskom štáte. In Fenomén holokaustu : Ideové korene, príčiny, priebeh a dôsledky. Zborník z medzinárodnej konferencie konanej dňa 27.- 28. marca 2008 pod záštitou podpredsedu vlády SR pre vedomostnú společnosť, európske záležitosti, ľudské práva a menšiny Dušana Čaploviča. Bratislava : Úrad vlády Slovenskej republiky, 2008, s. 24. ISBN 978-80-8106-003-8.65 PEJS, Oldřich. Duchovní správa ve slovenské armádě 1939 – 1945. In Historie a vojenství, 1995, roč. 44, č. 2, s. 50. ISSN 0018-2583. Po vypuknutí Slovenského národního povstání si Buzalka postěžoval novému ministrovi národní obrany Štefanu Haššíkovi „na tie nežičlivé pomery, ktoré vládly na MNO pri posudzovaní môjho duchovenstva v armáde. Darmo som sa namáhal dojednať nápravu, ostalo vždy pri sľuboch.“ VÚA–VHA Praha, f. Sbírka dokumentů armády Slovenské republiky 1939 – 1945, šk. 18, Ministerstvo národnej obrany – Kabinet ministra, 1944, inv. č. 21/12, Korešpondencia neevidovaná, Haššík.66 „Naša armáda v tomto smysle plní svoju úlohu a plní ju pod takým vojakom, akým sa osvedčil jej zakladateľ, budovateľ a pevný organizátor našej armády, minister Čatloš…“ Nerozhoduje, či je národ veľký, alebo malý, ale rozhoduje to, ako sa vie postaviť za svoje práva. In Slovák, 1939, roč. 21, č. 197, s. 2.

18

VOJENSKÁ HISTÓRIA

(přidělen mu býval pouze při zvláštních příležitostech, a to krátkodobě – pozn. O. P.), nebyl ani v branném poměru ke slovenské branné moci. V důsledku uzavření slovensko-německé dohody o vzájemném vydání správního spisového materiálu, podepsané 19. října 1939 v Berlíně,67 byly na Slovensko z Prahy vydány kmenové listy Jozefa Tisa, který byl v roce 1937 propuštěn z československé branné moci. Bylo proto rozhodnuto, že Tiso podléhá opravnému řízení a že hodnost z první světové války mu musí být znovu přiznána. Předpokládalo se, že Tiso bude po opravném řízení ponechán v branné moci, přizná se mu jeho bývalá vojenská hodnost, tj. ve slovenském ekvivalentu chápaná jako hodnost stotníka duchovnej služby v zálohe (sic!) a bude výjimečně povýšený do hodnosti majora duchovnej služby v zálohe, a to s odůvodněním, že je vůdcem slovenského národa a byl neohroženým bojovníkem za práva slovenského národa za éry maďarské a za časů čs. republiky.68 Předbíháme, když uvedeme, že nic z toho se nerealizovalo, vládě příslušný materiál předložen nebyl, takže Tiso stál mimo branný poměr ke slovenské branné moci, shodně se tak stalo v případě vojenského vikáře biskupa Michala Buzalky, který byl propuštěn z československé branné moci v roce 1935.69 Čatloš však měl na rozdíl od Tisa ve funkci ministra za sebou aparát ministerstva národní obrany jako vojenského správního úřadu a osobního tajemníka mu dělal Ondrej Nemček70 a ve funkci hlavního vojenského velitele celou strukturu hlavního vojenského velitelství, když mu osobního pobočníka dělal škpt. pech. Anton Bardon, který již od října 1938 vypomáhal Čatlošovi při výkonu jeho funkce zástupce Ministerstva národní obrany v Praze u slovenské autonomní vlády.

Přesto se Tiso rázně vyprofi loval při jednáních s německou stranou o velikosti a síle slovenské armády a její výzbroji, tedy v jednáních čistě o vojenských záležitostech. Čatloše zde zcela zastínil, ten zde vystupoval pouze jako tichý účastník.71 Proč tomu tak bylo? Tiso a ministr zahraničních věcí Ferdinand Ďurčanský tato jednání považovali za výsost politická. Tiso při nich také vystupoval jako předseda vlády, tj. jako faktická hlava státu, dominoval, politicky rozhodoval, logicky nevystupoval jako nejvyšší vojenský velitel, což by nepochybně vysocí němečtí důstojníci na čele s Generalleutnant Franzem Barckhausenem, kteří při jednáních zastupovali německou stranu, ani nepochopili, resp. neskousli. Postavení nejvyššího vojenského velitele totiž nesměřovalo navenek, ale vnitropoliticky vůči slovenské armádě. Nešlo tak v žádném případě o vyjádření nedůvěry vůči Čatlošovi, který byl v pozadí, s některými německými vojenskými činiteli však jednal separátně (Generalmajor Kurt von Tippelskirch, Oberquartiermeister IV im Generalstab des Heeres, Vizeadmiral Wilhelm Franz Canaris, Chef der Amtsgruppe Abwehr OKW),

67 Dohoda medzi Slovenskou republikou a Nemeckou ríšou o vzájomnom vydaní správneho spisového materiálu zo dňa 19. októbra 1939. In Slovenský zákonník, roč. 1940, čiastka 20, č. 100, účinnosť odo dňa 19. októbra 1939.68 VHA Bratislava, f. Ministerstvo národnej obrany, Spisy dôverné 1940 - 1945, šk. 66, č.j. 160.760.69 VHA Bratislava, f. Ministerstvo národnej obrany, Spisy dôverné 1940 - 1945, šk. 66, č.j. 161.130.70 Nemček byl přednostou motorizovaného oddělení hlavního štábu Hlinkovy gardy a v této funkci v červnu 1939 neoprávněně zabavil soukromý osobní automobil pro svou potřebu. V době vojenského tažení proti Polsku byl v hodnosti por. pech. v zál. zadělen u Pěšího pluku 45 jako velitel čety v 1. rotě I. praporu a vyšetřován kvůli této kauze. Bránil se, že vykonával rozkazy Murgaše. V říjnu 1939 byl s okamžitou platností dán k dispozici prezídiu ministerstva národní obrany, kde v legislativním a administrativním oddělení pracoval jako administrativní elév. VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské velitelstvo 1939 – 1940, šk. 48, č.j. 207.731, šk. 58, č.j. 208.689, šk. 80, č.j. 212.293.71 TULKISOVÁ, Jana – NIŽŇANSKÝ, Eduard. Nemecká vojenská komisia na Slovensku a „tichý“ minister. In BAKA a kol., ref. 8, s. 59.

19

VOJENSKÁ HISTÓRIA

nakonec základy slovenské armády budoval podle svých představ bez ohledu na výsledek probíhajících jednání, vlastně ještě dříve než vůbec nějaká jednání ofi ciálně započala. Také si položme otázku, pokud je Čatloš označován při těchto jednáních jako tichý minister, co víme o jeho tehdejší znalosti němčiny? Nakolik si byl Čatloš v počátcích svého úřadování jistý v němčině? Proč ho neustále doprovázel při jednáních s německými činiteli slovenský důstojník německé národnosti škpt. pech. Robert Schneider, a to i v Berlíně, přestože jeho osobní pobočník byl škpt. pech. Anton Bardon? Tiso velmi aktivně konal i v případě vojenského tažení proti Polsku, opět ale jako předseda vlády, tj. faktická hlava státu. Jeho rozhodnutí o slovenské účasti na tažení přitom měla zcela zásadní dopad na činnost slovenské armády, velení ale přenechal Čatlošovi jako hlavnímu veliteli operujících vojsk. Ten si zde, nepochybně neoprávněně a alibisticky, stěžoval, že si Tiso povinnosti nejvyššího vojenského velitele neplnil.72

Na základě uvedeného se nemůžeme vyhnout konstatování, obrazně řečeno, že spojení trůnu a oltáře bylo v osobě Tisa dokonáno, což pro římskokatolickou církev představovalo v nejistých dobách nastávajícího střetu světových velmocí nemalý problém. Karol Sidor při své nástupní audienci jako slovenský vyslanec ve Vatikánu předal 7. července 1939 papeži Piovi XII. pověřovací listinu datovanou 12. června 1939, kde byl Tiso označen jako predseda vlády, vykonávajúci v mene vlády funkciu hlavy Slovenského štátu.73 Papež v odpovědi při této příležitosti diplomaticky respektoval postavení Tisa, když ho označil za hlavu státu.74 Následně odpověděl rukopisným latinským breve 25. července 1939, kde byl Tiso titulován predseda vlády Slovenska aj ako vykonávateľ najvyššej štátnej moci v Slovenskej republike (Consilii Slovackiae gubernandae Praeside Eidanque Munere Fungenti Supremi Slovacorum Reipublicae Moderatoris).75 Schylovalo se však k obsazení funkce prezidenta republiky a nikdo nepochyboval, že jediným kandidátem na tento post bude právě Tiso. K převzetí funkce prezidenta republiky získal Tiso souhlas svých bezprostředních církevních nadřízených včetně biskupa Karola Kmeťka. Rozhodnutí mohl přinést názor Vatikánu. Pomocný biskup Michal Buzalka odevzdal papežovi Piovi XII. 8. září 1939 osobní list Tisa, ve kterém ho informoval o své situaci.76 Papež však v této tak citlivé otázce nezaujal jednoznačné stanovisko, byl nerozhodný, ale vyslovil obavy pro případ neúspěchu výkonu funkce prezidenta s následnou zodpovědností kněží všeobecně a církve zvláště. Při vysvěcení dr. Andreje Škrábika za pomocného biskupa 17. září 1939 v Nitře proto Tiso dost rezolutně vyhlásil: „Neobstoji obava, žeby pri prípadnej zmene politickej predstavitelia nového smeru obvinili katolicizmus a jeho predstaviteľov, a že preto vedenie štátu v duchu kresťanskom a predstaviteľmi katolického svetonázoru malo svoje nebezpečie. Neobstoji takáto obava preto, lebo tento činorodý, do služieb života a národa postavený a správne chápaný katolicizmus nikdy nebude sa strániť zodpovednosti za svoje činy. Katolicizmus tento je uskutočniteľom prirodzeného práva a spravodlivosti. A za túto

72 BAKA, Igor. Slovenská republika a nacistická agresia proti Poľsku. Bratislava : Vojenský historický ústav, 2006, s. 49. ISBN 80-969375-1-0.73 ĎURICA, Milan S. Jozef Tiso 1887 – 1947 : Životopisný profi l. Bratislava : Lúč, 2014, s. 495-496. ISBN 978-80-7114-958-3.74 PETRUF, Pavol. Zahraničná politika Slovenskej republiky 1939 – 1945 (Náčrt problematiky). Bratislava : Historický ústav SAV, 2011, s. 183. ISBN 978-80-89396-15-3.75 ĎURICA, Milan S. Slovenská republika a jej vzťahy k Svätej stolici (1939 – 1940). Bratislava : Lúč, 2007, s. 32. ISBN 978-80-7114-651-3.76 LETZ, Róbert (ed.). V hodine veľkej skúšky : listy biskupa Michala Buzalku : spoločné prejavy slovenských katolíckych biskupov : súbor dokumentov. Trnava : Spolok Svätého Vojtecha, 2007, s. 297. ISBN 978-80-7162-658-9.

20

VOJENSKÁ HISTÓRIA

úlohu sa nikdy nebude hanbiť, práve naopak; bude hotový znášať za ňu aj martýrium.“77 Zvolení Tisa prezidentem republiky 26. října oznámila slovenská vláda formálně počátkem listopadu Vatikánu, 12. listopadu státní sekretář kardinál Luigi Maglione přikázal sekretáři Kongregace pro mimořádné záležitosti Domenico Tardinimu napsat nunciovi v Berlíně Cesare Orsenigovi, aby našel způsob, jak dát Tisovi ústně najevo, že na to Vatikán nehledí s radostí, 17. listopadu odevzdal Sidor Maglionemu osobní list Tisa pro papeže.78 Tiso pak obdržel rukopisné latinské breve s datem 5. prosince, ve kterém papež Tisovi poděkoval za písemnou zprávu o jeho zvolení prezidentem Slovenské republiky (Slovackorum Reipublicae Praesidens) a udělil mu apoštolské požehnání.79 Z tohoto papežova listu se pak nepřímo odvozoval souhlas papeže s výkonem funkce prezidenta republiky Tisem. Pro Tisa ve funkci prezidenta republiky se začal vytvářet základ v podobě jeho vojenské kanceláře jako oddělení Kancelárie prezidenta republiky80 a budovala se čestná jednotka pod názvem Stráž prezidenta republiky.81 Tiso si tak postupně vytvářel vlastní kabinetní kancelář pod vedením JUDr. Antona Neumanna, který u něho za dob předsedování vládě působil jako hlavní rada, aby následně personální aparát civilní části prezidentské kanceláře tvořili šéf kanceláře, dva tajemníci, dva poradci, správce, provozář, řidič, kuchař a osobní strážce.82 Čatloš do vojenské části prezidentské kanceláře usadil svého dosavadního pobočníka mjr. pech. Antona Bardona a posléze mu přidělil i jednoho nižšího důstojníka npor. del. Jána Snopka.83 Prezidentské kanceláři se až později podařilo získat podíl na výběru důstojníků, kteří se měli pohybovat v okolí Tisa.84

Tiso byl však nejen nejvyšším velitelem slovenské branné moci (armády), ale také polovojensky organizovaných sborů (resp. podle vojenských zásad organizovaných sborů), Hlinkovy gardy a Freiwillige Schutzstaffel, resp. Deutsche Jugend, a jmenoval rovněž jejich hlavní velitele.85 Po zvolení prezidentem nebyl již Tiso označen jako nejvyšší velitel těchto polovojensky organizovaných sborů, ale zůstala mu pravomoc jmenovat jejich velitele.86

77 Predseda vlády dr. Tiso o činorodom katolicizme. In Slovák, 1939, roč. 21, č. 215, s. 2.78 ĎURICA, ref. 75, s. 43.79 KAMENEC, Ivan – PREČAN, Vilém – ŠKORVÁNEK, Stanislav (eds.). Vatikán a Slovenská republika (1939 – 1945) : Dokumenty. Bratislava : Slovak Academic Press, 1992, s. 37-38. ISBN 80-85665-00-X.80 Zákon Tisovi jako prezidentovi republiky zřídil Kanceláriu prezidenta republiky, vláda se usnášela na systemizaci jejích zaměstnaneckých míst, ale pravomoc ke stanovení její vnitřní organizace, titulu a osoby jejího přednosty a jmenování zaměstnanců náležela Tisovi. Zákon zo dňa 19. októbra 1939 o Kancelárii prezidenta republiky. In Slovenský zákonník, roč. 1939, čiastka 59, č. 265, účinnosť odo dňa 26. októbra 1939. Iniciativa prezidentské kanceláře zejména směrem k exekutivním strukturám byla poměrně široká. BAKA, ref. 51, s. 173.81 PEJS, Oldřich. Ke vzniku čestné jednotky prezidenta Slovenské republiky v roce 1939. In Historické rozhľady, 2010, roč. 6, s. 45. ISBN 978-83-7490-369-1.82 ĎURICA, ref. 73, s. 307.83 VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 70, č.j. 209.874, šk. 117, č.j. 114.995. Do funkce osobního pobočníka Čatloše byl proto povolán por. pech. Jozef Hrabek (funkci druhého pobočníka vykonával por. pech. Jozef Moreň – dříve Morgenstern) a funkce osobního tajemníka ministra byla zrušena.84 PEJS, Oldřich. Jak to bylo s čestnou vojenskou stráží Jozefa Tisa? In Vojenská história, 2017, roč. 21, č. 4, s. 116-117. ISSN 1335-3314.85 Vládne nariadenie zo dňa 5. septembra 1939 o Hlinkovej garde. In Slovenský zákonník, roč. 1939, čiastka 51, č. 220, účinnosť odo dňa 20. septembra 1939; Vládne nariadenie zo dňa 27. septembra 1939 o Freiwillige Schutzstaffel. In Slovenský zákonník, roč. 1939, čiastka 53, č. 240, účinnosť odo dňa 29. septembra 1939.86 Nariadenie s mocou zákona zo dňa 21. decembra 1939 o Hlinkovej garde. In Slovenský

21

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Ustanovování vojenských představených

Pokusme se popsat, jak si vláda a potažmo Tiso a Čatloš rozdělili pravomoci při ustanovování vojenských představených a jmenování, resp. povyšování do a v důstojnických hodnostech, případně při udělování vyznamenání. Podle nařízení ministerstva národní obrany Organizácia brannej moci z 27. dubna 1939 měl práva a povinnosti a obor působnosti hlavy státu jako nejvyššího velitele branné moci určit ústavní zákon. Nařízení však při absenci ústavního zákona stanovilo, že hlava státu na návrh ministra národní obrany ustanovuje hlavního vojenského velitele, který velí v míru všem vyšším jednotkám (např. velitelství vyšších jednotek se od 15. dubna 1939 tvořila z likvidovaných dosavadních velitelství sborů a sloučením s dosavadními velitelstvími divizí a vyšší jednotky měly mít hodnotu mezi brigádou a divizí – pozn. O. P.) a útvarům přímo podřízeným hlavnímu vojenskému velitelství a zajišťuje včasný a snadný přechod na vojenskou pohotovost. Vláda pak na návrh ministra národní obrany měla ustanovovat velitele vyšších jednotek.87 Čatloš jako ministr národní obrany, který byl současně hlavním vojenským velitelem, zajišťoval ve své kompetenci ustanovování dalších vojenských funkcionářů. Podle nařízení ministerstva národní obrany Ustanovenie veliteľov a prednostov z 1. května 1939 (podle rozhodnutí vlády byl 1. květen řádným pracovním dnem – pozn. O. P.) Čatloš jako ministr národní obrany např. za inspektora branné moci ustanovil div. gen. Rudolfa Viesta, dále ustanovil přednosty jednotlivých odborů a oddělení ministerstva národní obrany, náčelníka a podnáčelníka štábu hlavního vojenského velitelství, velitele zbraní, služeb a úřadů a mnoho dalších nižších velitelů, ale také tři velitele vyšších jednotek, což bylo v rozporu s předchozím ministerským nařízením.88 Čatloš spěchal, vládě proto předložil elaborát Branná moc - organizácia, kde byla uvedena i jména velitelů vyšších jednotek, a tento materiál vláda 2. května 1939 schválila. Čatloš ale přitom neměl schválený rozpočet vlastního ministerstva a zařazování důstojníků na funkční místa by se tak vlastně mělo dít až po schválení systemizace počtu služebních míst v armádě. Proto předložil 15. května 1939 do vlády elaboráty Organizácia slovenskej armády, Zaradenie veliteľov slovenskej armády a Soznam povýšených dôstojníkov.89 Vláda pak mohla 17. května 1939 přijmout dočasnou systemizaci služebních míst pro slovenskou brannou moc v osobním stavu důstojníků a rotmistrů: pro stupeň generál I. triedy 2 služební místa, pro stupeň generál II. triedy 4 služební místa, ve vyšších důstojnících pro stupeň plukovník 32 služební místa, pro stupeň podplukovník 66 služebních míst, pro stupeň major 80 služebních míst, v nižších důstojnících pro stupeň stotník 306 služebních míst, pro stupeň nadporučík 367 služebních míst a pro stupeň poručík 283 služební místa (pro tři stupně rotmistrů celkem 800 služebních míst).

Z důvodu, že vládě příslušela vládní a výkonná moc, projednávala i vojenská zahraniční zastoupení. Vláda např. souhlasila 2. května 1939 s ustanovením škpt. del. Benedikta Dúbravce jako dočasného vojenského technického pridelenca k slovenskému

zákonník, roč. 1939, čiastka 68, č. 310, účinnosť odo dňa 21. decembra 1939; Nariadenie s mocou zákona zo dňa 21. decembra 1939 o Freiwillige Schutzstaffel a Deutsche Jugend. In Slovenský zákonník, roč. 1939, čiastka 68, č. 311, účinnosť odo dňa 21. decembra 1939.87 VÚA-VHA Praha, f. Sbírka dokumentů armády Slovenské republiky 1939 – 1945, šk. 6, S-MNO, Spisy dôverné 1940, inv. č. 8/22, č.j. 201.541/dôv.1.org.1939.88 VHA Bratislava, f. Ministerstvo národnej obrany – Prezídium 1939 - 1945, Spisy dôverné, šk. 1, č.j. 51.89 VÚA-VHA Praha, f. Sbírka dokumentů armády Slovenské republiky 1939 – 1945, šk. 6, S-MNO, Spisy dôverné 1939-prez., inv. č. 7/2, č.j. 150 Dôv./prez.1939.

22

VOJENSKÁ HISTÓRIA

vyslanectvu v Berlíne,90 dále 19. září 1939 s ustanovením mjr. pech. Antona Sznaczkého jako vojenského pridelenca Slovenskej republiky pri vláde kráľovstva Rumunského,91 a 4. října 1939 s ustanovením mjr. pech. Alojze Androviče jako vojenského pridelenca Slovenskej republiky pri vláde kráľovstva Maďarského.92

Jak se blížila volba prezidenta republiky, Čatloš si opět pospíšil. Přímo Tisovi, ve chvíli, kdy už bylo rozhodnuto o termínu volby prezidenta republiky a o tom, kdo bude při této volbě jediným kandidátem, předložil návrh na ustanovení inspektora slovenské branné moci a zároveň generálního sekretáře obrany státu a zástupce hlavního vojenského velitele a návrh na ustanovení velitele 2. divize. Tiso návrh akceptoval a ještě ve funkci předsedy vlády také dekretem ze dne 9. října 1939 ustanovil gen. II. tr. Alexandra Čunderlíka inšpektorom slovenskej brannej moci a zároveň generálnym sekretárom obrany štátu a zástupcom hlavného vojenského veliteľa a pplk. gšt. Štefana Jurecha veliteľom 2. divízie.93 Již ve funkci prezidenta se Tisova pravomoc k ustanovování popředních vojenských funkcionářů odvozovala od jeho postavení nejvyššího vojenského velitele, tj. podle § 38, odst. 1, písm. i) ústavy.

Vláda pod předsednictvím Tisa však povolovala slovenským občanům vstup do cizích vojenských služeb. Zaznamenejme zasedání vlády 11. července 1939, kdy na návrh krajinského vojenského velitelství povolila vstup dvěma žadatelům, souhlas ke vstupu do francouzské cizinecké legie obdrželi Karol Kyselička a Pavol Némethy.94 Ústavní zákon o státním občanství se však zmiňoval o osobách, které vstoupily do vojenské služby cizí moci nebo do služby v cizím ozbrojeném nebo po vojensky organizovaném sboru, spolku nebo skupiny bez povolení ministerstva národní obrany, takže podle tohoto ústavního zákona tuto pravomoc vláda již neměla, ale mělo ji resortní ministerstvo,95 což následně akceptoval i slovenský branný zákon z ledna 1940.96 Tiso jako prezident však povoloval cizincům dobrovolný vstup do slovenské armády,97 přičemž žadatel měl předložit i písemné povolení příslušného úřadu svého domovského státu.98

Tiso se nespokojil pouze se jmenováním vojenských představených, ale jako hlava státu na základě zákona č. 131/1936 Sb. z. a n., o obraně státu, vyjmenoval 11. srpna 1939 členy Najvyššej rady obrany štátu a příslušný úřední dokument podepsal jako predseda vlády. Členy se podle jmenovacího dekretu doslovně stali ministr vnitra Dr. Vojtech

90 VHA Bratislava, f. Ministerstvo národnej obrany – Prezídium 1939 - 1945, Spisy dôverné, šk. 1, č.j. 89. Čatloš vyslal Dúbravce do Berlína nakonec v srpnu 1939 pod hlavičkou vojenského attaché Slovenskej republiky v Berlíne. Vestník osobný ministerstva národnej obrany, 1939, roč. 1, č. 10, s. 2.91 VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 50, č.j. 207.998. Čatloš vyslal Sznaczkého do Bukurešti pod hlavičkou vojenského attaché Slovenskej republiky v Bukurešti. Vestník osobný ministerstva národnej obrany, 1939, roč. 1, č. 10, s. 2.92 VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 69, č.j. 209.720. Čatloš vyslal Androviče do Budapešti pod hlavičkou vojenského attaché Slovenskej republiky v Budapešti. Vestník osobný ministerstva národnej obrany, 1939, roč. 1, č. 10, s. 2.93 SNA Bratislava, f. Úrad predsedníctva vlády 1938 – 1945, šk. 32, č.j. 10.326/1939; VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 70, č.j. 209.873.94 VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 96, č.j. 104.950, č.j 104.951.95 Ústavný zákon zo dňa 25. septembra o štátnom občianstve. In Slovenský zákonník, roč. 1939, čiastka 57, č. 255, účinnosť odo dňa 17. októbra 1939.96 „Povolenie slovenským občanom vstúpiť do brannej služby cudzieho štátu udeľuje ministerstvo národnej obrany.“ Branný zákon Slovenskej republiky zo dňa 18. januára 1940 (§ 5). In Slovenský zákonník, roč. 1940, čiastka 5, č. 20, účinnosť odo dňa 31. januára 1940.97 Branný zákon Slovenskej republiky zo dňa 18. januára 1940 (§ 7, ods. 1, písm. c). In Slovenský zákonník, roč. 1940, čiastka 5, č. 20, účinnosť odo dňa 31. januára 1940.98 SNA Bratislava, f. Ministerstvo zahraničných vecí 1939 – 1945, šk. 958A, Ministerstvo národnej obrany č.j. 42.028-III/15-1941.

23

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Tuka, ministr zahraničních věcí Dr. Ferdinand Ďurčanský, ministr národní obrany gen. Ferdinand Čatloš a hlavní velitel Hlinkovy gardy Šano (sic!) Mach.99 Tiso zároveň ustanovil Medziministerský sbor obrany štátu a přikázal, aby do něho předsednictvo ministerské rady a každé ministerstvo jmenovaly po jednom zástupci s tím, že pro případ nepřítomnosti některého z těchto zástupců v době jednání sboru jmenují jednotlivá ministerstva i náhradníky (náměstky) těchto zástupců.100 Tiso dále nařídil ministerstvu národní obrany sestavit Generálny sekretariát obrany štátu,101 což Čatloš promptně učinil, když dosavadního náčelníka štábu hlavního vojenského velitelství pplk. gšt. Štefana Jurecha ustanovil dnem 14. srpna generálním sekretářem obrany státu a dal mu k dispozici vedle jejich dosavadních funkcí pro věci válečného průmyslu, výroby střeliva a zásobování a využití surovin mjr. tech. zbroj. sl. RTDr. Ing Miloše Marka a mjr. tech. zbroj. sl. Vladimíra Haviara, pro obranné zpravodajství mjr. pech. Eugena Janečka, pro věci civilní protiletecké ochrany a chemický a zdravotnický výcvik mjr. pech. Branislava Manicu, pro věci dopravy a střežení železnic stot. gšt. Františka Milana Borského a pro věci fi nanční a hospodářské stot. pech. Ladislava Kasla. V důsledku toho pak Čatloš namísto Jurecha ustanovil novým náčelníkem štábu hlavního vojenského velitelství mjr. gšt. Emila Novotného a podnáčelníkem štábu hlavního vojenského velitelství mjr. gšt. Karola Peknika.102 Pokud je uváděno, že úlohou Nejvyšší rady obrany státu bylo řešení vojensko-politických otázek v souvislosti s vojenskou obranou Slovenska a existence obdobného orgánu v každém státním organismu není ničím mimořádným,103 dodejme, že šlo o mrtvě narozené dítě, které může vyvolat otázku, zda se tím Tiso nepokusil navenek přenést část politicko-vojenské zodpovědnosti na někoho jiného, případně důležité otázky obrany státu odklonit od pozornosti Němců. Musíme přizvukovat názoru Jozefa Turance, jakkoliv protičatlošovsky zaměřeného, že Tiso měl často tendenci při rozhodování o vojenských otázkách postupovat v souladu s „Robte si čo chcete!“,104 nebo by nejraději jejich řešení tzv. vyseděl a pouze tlak událostí ho nutil přijímat rozhodnutí. Proti naznačenému názoru může však hovořit složení nejvyšší rady z proněmeckých gardistických radikálů, těžko věřit, že by jim Tiso přepustil tak významné politické pravomoci. Nepochybně se snažil spoléhat na Čatloše a na vojenské odborníky v generálním sekretariátu obrany státu, který se také stal součástí ministerstva národní obrany. Jako mrtvě narozené dítě můžeme označit i Meziministerský sbor obrany státu, neboť schůze zástupců jednotlivých ministerstev a institucí a členů generálního sekretariátu obrany státu 26. srpna 1939 k otázkám výživy vojska a obyvatelstva, eufemisticky Jurechem označená jako Hospodárska rada obrany štátu (sic!), musela přítomného ministra hospodářství Gejzu Medrického, podle něhož však fungovala Najvyššia rada hospodárska, přesvědčit o tom, že vojákům nelze svěřovat

99 Všimněme si, že Tiso použil druhé jméno Alexandra Macha v podobě Šano, nikoliv Šaňo, a učinil tak v úředním dokumentu, i když se takové jméno používá nikoliv v úředním styku, ale v kruhu rodiny, přátel a známých.100 Předsednictvo vlády intimovalo požadavek na jmenování členů sboru jednotlivým úřadům 13. srpna jako dokument predsedy vlády, vykonávajúceho funkciu hlavy Slovenského štátu, i když od 31. července stát nesl ofi ciální název Slovenská republika. SNA Bratislava, f. Ministerstvo hospodárstva 1938 – 1945, šk. 12, Predsedníctvo vlády č.j. 16/kab.-1939. Např. zástupcem Ministerstva hospodářství se stal Dr. Ferdinand Klinda, šéf prezídia, jeho náhradníkem Dr. Jozef Terlanda, zástupcem Ministerstva zahraničních věcí se stal Dr. Karol Klinovský, šéf prezídia, jeho náhradníkem Dr. Viktor Bečka.101 SNA Bratislava, f. Kancelária prezidenta republiky 1939 – 1945, šk. 1, sg. 101-2A-020.102 VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 25, č.j. 204.628.103 ŠTEFANSKÝ, Václav. Slovenská armáda 1939 – 1941. In Historický zborník, 2000, roč. 10, č. 1, s. 76-77. ISBN 80-7090-573-5.104 BYSTRICKÝ, ref. 50, s. 160.

24

VOJENSKÁ HISTÓRIA

hospodářské otázky státu.105 Vláda sama si proto v intencích zákona č. 131/1936 Sb. z. a n., o obraně státu, zřídila 29. srpna 1939 při ministerstvu hospodářství další instituci Najvyšší úrad hospodársky pro hospodaření s věcnými prostředky státu, jak poznamenal národohospodář Peter Zaťko, který stanul v jeho čele, „na regulovanie hospodárstva, najmä pokiaľ išlo o zásobovanie obyvatelstva a výroby“.106

Jmenování a povyšování důstojníků

Zajímavý předmět zkoumání představuje jmenování či povyšování důstojníků. Začít můžeme u Čatloše. Do generálské hodnosti byl Čatloš jmenován vládou, nikoliv Tisem. K jmenování Čatloše divizním generálem se zpětnou účinností od 1. dubna 1939 došlo 12. dubna 1939,107 neboť tento den zasedala slovenská vláda.108 Zpráva o tomto aktu byla v tisku uveřejněna 14. dubna. A týž den po 11. hod. se na ministerstvu národní obrany shromáždili zástupci útvarů, úřadů a ústavů slovenské armády, aby Čatlošovi blahopřáli k povýšení. Čatloš se představil Tisovi v hodnosti divizního generála 18. dubna.109 Víme tedy, že Čatloš postoupil z hodnosti podplukovníka do hodnosti divizního generála od 1. dubna 1939. Z nařízení ministerstva národní obrany Pridelenie dôstojníkov a rotmajstrov k útvarom a ústavom z 5. května 1939 se dozvídáme, že ve slovenské armádě sloužili dva generálové zbraní ve stupni divizní generál, a to Ferdinand Čatloš a Rudolf Viest.110

105 SNA Bratislava, f. Ministerstvo zahraničných vecí 1939 – 1945, šk. 155, č.j. 7269/39 (Ministerstvo národnej obrany č.j. 20.406/Dôv.gen.sekr.1939). Igorovi Bakovi se podařilo ze zápisu z jednání, nazvali bychom ho spíše poznámkami z jednání, dedukovat maximum možného. BAKA, ref. 72, s. 47-48.106 TEREN, Štefan (ed.). Národohospodár Peter Zaťko spomína. Liptovský Mikuláš : Tranoscius a.s., 1994, s. 94-95. ISBN 80-7140-036-x. Z působnosti Nejvyššího úřadu hospodářského byly však vyloučeny vojenské záležitosti: vojenské zbraně, vojenská a civilní munice všech druhů a ráží, výbušniny a pyrotechnické látky, stabilizátory pro bezdýmový prach, pomocné zápalné látky, které zůstaly v gesci ministerstva národní obrany. Vládne nariadenie zo dňa 29. augusta 1939 o Najvyššom úrade hospodárskom. In Slovenský zákonník, roč. 1939, čiastka 45, č. 205, účinnosť odo dňa 30. augusta 1939. Ke zrušení Nejvyššího úřadu hospodářského došlo dnem 28. listopadu 1939. Nariadenie s mocou zákona zo dňa 22. novembra 1939, ktorým sa zrušuje Najvyšší úrad hospodársky. In Slovenský zákonník, roč. 1939, čiastka 63, č. 287, účinnosť odo dňa 28. novembra 1939. Agenda Nejvyššího úřadu hospodářského přešla na zvláštní oddělení ministerstva hospodářství. Při úřadu vlády byl zřízen 22. listopadu 1939 pomocný orgán Komitét hospodárskych ministrov, který se zabýval hospodářskými, sociálními a fi nančními otázkami. MEDRICKÝ, Gejza. V práci za povznesenie národa : Spomienky ministra hospodárstva Slovenskej republiky 1939 – 1945. Bratislava : Post Scriptum, 2017, s. 107-108. ISBN 978-80-89567-74-4.107 Jak trefně poznamenal divizní generál Rudolf Viest: „Keď som bol v Prahe, dozvedel som sa z novín o povýšení Čatloša (pplk.) na div.[izného] generála, a to s poradím o rok starším ako som bol ja. Hneď som z toho videl, že to bolo urobené kvôli mne, že ho urobili starším generálom a z toho som tiež usudzoval, že ma do penzie nedajú.“ TÓTH, Dezider (ed.). Zápisky generála Rudolfa Viesta (Exil 1939 – 1944). Bratislava : Ministerstvo obrany Slovenskej republiky, 2002, s. 55. ISBN 80-88842-58-1.108 Týž den, 12. dubna, kdy vláda jmenovala Čatloše divizním generálem, zároveň nesouhlasila s odchodem div. gen. Rudolfa Viesta do výslužby. Čatloš mu oznámil, že jeho defi nitivní zařazení bude provedeno do konce měsíce při všeobecném ustanovení velitelů. Do té doby byl pověřen vedením komise, která měla provádět soupis válečného materiálu nacházejícího se toho času na slovenském území. VHA Bratislava, f. Ministerstvo národnej obrany – Prezídium 1939 – 1945, Spisy dôverné, šk. 1, č.j. 1.109 Rozhodnutie ministerskej rady – Minister Čatloš generálom. In Slovák, 1939, roč. 21, č. 86, s. 1; Armáda zábezpekou suverénnej vôle národa. In Slovák, 1939, roč. 21, č. 87, s. 2; Generál Čatloš u predsedy vlády. In Slovák, 1939, roč. 21, č. 90, s. 1.110 VHA Bratislava, f. Ministerstvo národnej obrany – Prezídium 1939 - 1945, Spisy dôverné, šk. 1, č.j. 79.

25

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Musíme však ještě rozluštit, jak se z Čatloše stal generál I. třídy a od kdy. Ministerstvo národní obrany připravilo Osnovu vládneho usnesenia o zásadách nového branného zákona a nového názvoslovia v slovenskej armáde. Návrh nového názvosloví pro hodnosti, vojenské jednotky a velitelství, který k odlišení se od společné československé armády přinášel radikální změnu pojmosloví, a který pracoval s hodností generál, a to v jediném stupni, a o jehož projednání ve vládě Čatloš požádal 14. dubna 1939, byl však shozen ministerstvem školství a národní osvěty pro terminologickou nedůslednost se stolu.111 Povýšení Čatloše do hodnosti divizního generála se v žádném ministerském osobním věstníku neobjevilo, neboť ten dosud nebyl vydáván. Viestovo povýšení do hodnosti divizního generála samozřejmě osobním věstníkem za časů společné československé armády prošlo.112 Zmínka o vydávání zvestoňa osobného a zvestoňa vecného (opětovně Čatlošovy návrhy na vojenské názvosloví k odlišení se od společné československé armády – pozn. O. P.) se objevila teprve 28. dubna 1939.113 Nakonec první personální věstník, již pod označením vestník osobný, vyšel 20. května 1939. V něm bylo vyhlášeno toto zásadní personální sdělení o povýšení Čatloše: „na generála I. triedy s poradím od 1. januára 1937 a účinnosťou od 1. apríla 1939 udelením služobného miesta 1. platovej stupnice, podplukovník gšt. Čatloš Ferdinand, MNO“.114 Proč tomu tak bylo? Přece již víme, že Čatloš podplukovníkem nebyl? Ono se mezitím samozřejmě něco seběhlo a Čatloš jako obvykle spěchal. Prvotně musíme říct, že bylo nutné v ofi ciálním ministerském osobním věstníku zveřejnit, že je Čatloš generálem. Ve chvíli, kdy se tato skutečnost oznamovala, již hodnost divizního generála nebyla ve slovenské armádě zavedena, resp. hodnost divizního generála byla na základě převzetí zásad československých vojenských předpisů ve slovenské armádě dosud pouze trpěna. V prvním věcném věstníku, který vyšel také 20. května 1939, uveřejnil Čatloš vlastní výnos ze dne 15. května 1939 o zrušení dosavadních hodností, novém pojmenování hodností a přejmenování do nových hodností. Ke zrušení ani k přejmenování hodnosti divizního generála nedošlo, což potvrzuje náš názor, že tato hodnost byla ve slovenské armádě pouze trpěna, nikoliv zavedena, ale u hodnosti generál se objevily dva stupně, a to v novém pojmenování generál 1. triedy a generál 2. triedy.115 O chvatném postupu Čatloše svědčí i to, že v elaborátu Zaradenie veliteľov slovenskej armády, který předložil 111 VÚA-VHA Praha, f. Sbírka dokumentů armády Slovenské republiky 1939 – 1945, k. 6, inv. č. 7/26, Ministerstvo národnej obrany – Prezídium č.j. 5017 Dôv. 1939; VHA Bratislava, f. Ministerstvo národnej obrany – Prezídium 1939 - 1945, Spisy dôverné, šk. 1, č.j. 3, č.j. 6. Velitel slovenského letectva pplk. let. Ján Ambruš ke snaze poslovenšťovat vojenský život poznamenal: „Ministr Čatloš snaží se i v názvosloví zavádět výrazy odchylné od vžitých výrazů československých, i když odpovídající duchu slovenského jazyka. Každý výraz, který je původu ruského nebo polského a odchylný od českého, je mu milejší.“ CHYTKA, VALIŠ, ref. 55, s. 108.112 Prezident republiky Edvard Beneš povýšil Viesta do hodnosti divizního generála s účinností a pořadím od 1. ledna 1938 dekretem z 22. ledna 1938. Osobní věstník ministerstva národní obrany, 1938, roč. 21, č. 5, s. 35.113 VHA Bratislava, f. Krajinské vojenské veliteľstvo Bratislava január – jún 1939, šk. 14, fasc. 14-31-16, č.j. 12.029.114 Vestník osobný ministerstva národnej obrany, 1939, roč. 1, č. 1, s. 1.115 Vestník vecný ministerstva národnej obrany, 1939, roč. 1, č. 1, čl. 2. Z toho si lze také odvodit, že slovenská hodnost generála I. třídy obsáhla československé dva vyšší stupně hodností generálů, a to hodnost divizního generála a hodnost armádního generála, a slovenská hodnost generála II. třídy obsáhla československý jeden nižší stupeň hodnosti generála, a to hodnost brigádního generála. Čatloš po válce zdůvodňoval jejich změnu a snížení svou skromností, když nechtěl být povýšený až do hodnosti armádního generála, čímž by přeskočil Viesta. CSÉFALVAY, František et al. Vojenské dejiny Slovenska : V. zväzok (1939 – 1945). Bratislava : Magnet Press Slovakia, 2008, s. 24. ISBN 978-80-89169-16-0.

26

VOJENSKÁ HISTÓRIA

také 15. května 1939 vládě, již operoval s hodnostmi generál I. triedy u sebe a Viesta a generál II. triedy u Čunderlíka, Pulanicha a Malára (sic!).116 Aby toho nebylo málo, veřejnost se mohla s novými generály seznámit již 12. května 1939 v Bratislavě, kde proběhla přehlídka místní posádky a slavnostní pochod, přehlídce velel gen. Anton Pulanich, ale Čatloš byl stále označen jako divizní generál, tisk o tom referoval 13. a 14. května.117 Následně se v Bratislavě konala 14. května 1939 přehlídka slovenské armády, které opět velel gen. Pulanich, účastni byli i generálové Viest a Čunderlík, Čatloš v hodnosti divizního generála, o čemž tisk referoval 16. května,118 který také týž den oznámil, že slovenská vláda vyjmenovala plk. pech. Antona Pulanicha a plk. del. Alexandra Čunderlíka generály, zároveň je v medailóncích představil a zdůraznil, že počet slovenských generálů byl zvýšen na čtyři.119 Vláda přitom schválila návrhy na povýšení důstojníků o den později 17. května 1939 (!).120 Čatloš původně požadoval povýšení důstojníků, a tím i Čunderlíka a Pulanicha do generálských hodností, s účinností od 1. dubna 1939, jako se to stalo v jeho případě, ale na to vláda nepřistoupila, neboť systemizaci služebních míst v důstojnickém a rotmistrovském sboru schválila 17. května a Čatloš se tak musel přizpůsobit. Čunderlík a Pulanich se tak generály II. třídy stali s účinností od 17. května 1939. A teď se vraťme k Čatlošovi. Je každému jasné, že Čatloše vláda nepovyšovala dvakrát do generálské hodnosti, i když by mohla: z hodnosti divizního generála do hodnosti generála I. třídy, ale to by přece musela povýšit z hodnosti divizního generála do hodnosti generála I. třídy i Viesta, což jako ofi ciální akt nepřipadalo vůbec do úvahy, a muselo by být řečeno, že hodnost divizního generála, včetně dalších československých generálských hodností, je ve slovenské armádě zavedena a hodnost generála I. třídy má hodnotu československého armádního generála (i u Viesta). Pokud nepřijmeme verzi, že vláda Čatloše povyšovala dvakrát v generálské hodnosti, tak těžko můžeme převzít verzi, že vláda povyšovala Čatloše z podplukovníka na generála I. třídy, neboť by to znamenalo, že by musel být nejprve degradován, vždyť již byl v hodnosti divizního generála (!). Nabízí se proto jediné možné vysvětlení: Čatloš byl od 1. dubna 1939 jmenován do hodnosti divizního generála a od 15. května 1939 se při novém pojmenování hodností jeho hodnost generála označila, pro veřejnost v tichosti, jako hodnost generála I. třídy, stejně jako u Viesta, přičemž oběma bylo zachováno pořadí a služební místo příslušné platové stupnice, ale u Čatloše se pro nutnost zaznamenání ve vojenských osobních spisech hodnost generála, v novém označení, uveřejnila v ministerském personálním věstníku jako nové povýšení.121 Čatloš si tak skrytě vlastním rozhodnutím dopřál pocit armádního generála.

116 VÚA-VHA Praha, f. Sbírka dokumentů armády Slovenské republiky 1939 – 1945, šk. 6, S-MNO, Spisy dôverné 1939-prez., inv. č. 7/2, č.j. 150 Dôv./prez.1939.117 Máme dobrú armádu. In Slovák, 1939, roč. 21, č. 112, s. 2; Prvá prehliadka bratislavskej vojenskej posádky : Živí hrdinovia nech sú nášmu vojsku vzorom v postavení mravného charakteru slov. armády. In Slovenská politika, 1939, roč. 20, č. 110, s. 1.118 Veľký den Bratislavy. In Slovák, 1939, roč. 21, č. 113, s. 1-2; Mohutná slávnosť slovenskej zdatnosti, ukáznenosti a pripravenosti. In Slovenská Pravda, 1939, roč. 4, č. 113, s. 1.119 Noví slovenskí generáli. In Slovák, 1939, roč. 21, č. 113, s. 3.120 Zasadnutie ministerskej rady. In Slovák, 1939, roč. 21, č. 115, s. 1. Vláda Malára místo do generálské hodnosti povýšila z hodnosti podplukovníka do hodnosti plukovníka.121 O poměrech ve slovenské armádě nejlépe vypovídá, že nové označení hodnosti Čatloše všichni nevzali na vědomí, když se např. v přípisu z cyklistického praporu objevilo, že ústní rozkaz vydal ministr Čatloš 17. září 1939 v Turčianském Svätém Martině jako divizní generál (!). Není divu, generálové pořád nosili označení zlatou ratolestí s lipovými listy jako ve společné československé armádě a nechtějme, aby se v tom každý hned náležitě vyznal. VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 56, č.j. 208.493.

27

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Pravomoci při povyšování v důstojnických hodnostech tak byly jasně stanoveny. Vláda jako sbor, a Tiso jako její člen, povyšovala v hodnostech vyšších důstojníků, tj. od hodnosti major až do hodnosti generál I. třídy včetně, a Čatloš jmenoval do první důstojnické hodnosti poručík, resp. do první důstojnické hodnosti vůbec, a povyšoval v hodnostech nižších důstojníků, tj. až do hodnosti stotník. Došlo však k zajímavé situaci. Již jsme si řekli, že na podzim 1939 při vojenském tažení proti Polsku se Čatloš odhodlal k povyšování předních funkcionářů do hodností důstojníků v záloze.122 Vlastní pravomoc měl až do hodnosti stotník. Zmínili jsme již Macha a Murgaše. Čatloš však obdobně postupoval i u dalších osob, včetně ministrů. Uveďme povýšení či jmenování Ferdinanda Ďurčanského do hodnosti stotník jazdectva v zálohe (v československé armádě byl Ďurčanský poručíkem jezdectva v záloze), Mikuláše Pružinského do hodnosti stotník proviantnej služby v zálohe (v československé armádě nadporučík pěchoty v záloze), Imricha Karvaše do hodnosti poručík konceptnej služby v zálohe, ale také vyberme z dalších známých jmen např. Franze Karmasina do hodnosti stotník pechoty v zálohe,123 Izidora Koso a Antona Neumanna do hodností nadporučík pechoty v zálohe, Gejzu Zigo do hodnosti nadporučík delostrelectva v zálohe, Karola Danihela do hodnosti nadporučík proviantnej služby v zálohe. Čatloš předložil 11. září 1939 do vlády návrh, aby byla učiněna náprava v nedostatku důstojníků v záloze ve vyšších hodnostech pro velitelské funkce u mobilizovaných jednotek a velitelství, zejména ve funkcích důstojníků justiční služby, lékařů a veterinářů. Podle Čatloše vláda měla dát souhlas k výjimečnému povýšení těch důstojníků v záloze, kteří jsou starší 50 let, mají zastávat odpovědné funkce podle návrhu ministerstva národní obrany, mají k tomu potřebnou vojenskou kvalifi kaci a odborné školní vzdělání a v poslední hodnosti byli nejméně 3 roky.124 Vláda si tento návrh osvojila a šalamounsky rozhodla, že zmocňuje předsedu vlády, tj. Tisa, aby na základě návrhu ministerstva národní obrany mohl důstojníky v záloze povýšit do hodnosti major bez předběžného projednání ve vládě.125 Tiso tohoto zmocnění ihned využil a nepovolil povýšení ministra Gejzu Fritze do hodnosti major delostrelectva mimo službu, ačkoliv Čatloš takový návrh 13. září předložil.126

Po zvolení Tisa prezidentem přešla podle ústavy na jeho osobu pravomoc jmenovat důstojníky třech nejvyšších stupnic (tj. povyšovat do hodnosti plukovník, do hodnosti generál II. třídy a do hodnosti generál I. třídy). Návrhy na povýšení Tisem ve funkci prezidenta předkládala vláda, které zůstala pravomoc povyšovat na návrh Čatloše zbývající vyšší důstojníky (tj. do hodnosti major a do hodnosti podplukovník). Čatloš pak jmenoval do první důstojnické hodnosti poručík a povyšoval ve vlastní pravomoci nižší důstojníky (tj. do hodnosti nadporučík a do hodnosti stotník).

122 Mělo se to týkat všech záložních důstojníků, kteří nebyli ve společné československé armádě povýšeni pro politické činy nebo byli úmyslně z povýšení vynecháni, i když podmínkám pro povýšení jinak vyhověli (tj. důstojníků, kteří nebyli povýšeni od roku 1918 do roku 1933), ale také aspirantů s důstojnickou zkouškou, kteří nebyli povýšeni do roku 1938. VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 44, č.j. 207.409. Rok 1933 nebyl zvolen náhodně, neboť řada z „postižených“ po tomto roce povýšena byla.123 Návrh původně zněl na hodnost stotník pomocného zdravotníctva v zálohe, nepůsobilo to však dost reprezentativně. Jeho povýšením se měla dokumentovat „úzka spolupráca medzi nemeckým a slovenským občanstvom, resp. armádou“. VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 34, č.j. 205.881.124 VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 42, č.j. 207.249.125 VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 60, č.j. 208.984.126 VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 44, č.j. 207.414.

28

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Udělování vyznamenání

Z několika pracovních verzí, které se sešly na vydání vládního nařízení o vyznamenáních za hrdinské činy a účast v bojích za samostatnost slovenského národa, nakonec vykrystalizoval Čatlošův ofi ciální návrh o vyznamenaniach v slovenskej armáde z 14. dubna 1939 (návrh připravil spisovatel Mikuláš Gacek – pozn. O. P.), který předpokládal vyhradit pro Milana Rastislava Štefánika čestný titul bohatier, který by udělila vláda, dále zavedení vyznamenání Za víťazstvo (ve třech stupních) s právem užívat čestný titul víťaz, které by udělovala hlava státu na návrh ministra národní obrany, a vyznamenání Za hrdinstvo (ve třech stupních) s právem užívat čestný titul hrdina, které by uděloval ministr národní obrany na návrh představeného velitele, a také pochvalné uznanie, které by udělovali velitelé vyšších jednotek. Čatloš předpokládal, že vláda pověří hlavní velitelství Hlinkovy gardy, aby vytvořilo památeční medaili pro osoby, které se zasloužily o zabezpečení slovenského státu.127 Vláda Čatlošovu původní osnovu nepřijala, na což si Čatloš při vojenském tažení proti Polsku trpce stěžoval, když musel připravovat další osnovu, aby uspokojil očekávání svého německého spojence na ocenění a zohlednil „válečné úsilí“ slovenské armády. Původní osnova totiž doznala takových změn, že zmínka o Štefánikovi úplně zmizela, vyznamenání Za víťazstvo nebylo zavedeno, vyznamenání Za hrdinstvo vykonané v bojích za zabezpečení samostatnosti slovenského národa mohl udělovat jak ministr národní obrany, tak hlavní velitel Hlinkovy gardy příslušníkům slovenské armády nebo Hlinkovy gardy, a to pouze v jednom stupni, oba jmenování pak obdrželi oprávnění udělovat Pamätnú medailu za zásluhy o vydobytí slovenské samostatnosti a při branných opatřeních na zabezpečení státu vojenským a občanským osobám a členům Hlinkovy gardy.128

Čatloš ze svého polního velitelského stanoviště předložil 9. září 1939 vládě návrh na zřízení nového vyznamenání a zřízení stupňů dosavadního vyznamenání. Dovolával se několika případů „skončených bojov a operácií s celými vojenskými jednotkami na frontovom úseku slovenskej armády i pri spoločných operáciach so spojeneckou nemeckou armádou“. Zavedení nového vyznamenání zdůvodňoval potřebou „vyznamenať veliteľov nemeckých armádnych skupín i menších jednotiek, ktoré postupovaly alebo spoločne s našimi jednotkami alebo svojim bojom a manévrom prispely k víťazstvu nášho vojska. Doteraz zriadeným vyznamenaním za hrdinstvo týchto veliteľov vyznamenať nemôžem, lebo je to vyznamenanie za individuálny hrdinský čin. Navrhovaným vojenným víťazným krížom a to najmä jeho druhým a tretím stupňom bude možno vyznamenať aj veliteľov nižších a najnižších jednotiek.“ Pokud se týká dosavadního vyznamenání za hrdinství, zdůvodňoval zavedení tří stupňů: „Doterajšia bronzová medaila nestačí, lebo osobu, ktorá už bronzovú medailu má a vykoná novší hrdinský čin, nemožno druhý raz vyznamenať tým istým vyznamenaním.“129 Vláda 11. září 1939 odsouhlasila zřízení vyznamenání Slovenský vojenný víťazný kríž ve třech třídách k vyznamenávání osob za prokázanou osobní chrabrost, obětavost a duchapřítomnost na bojišti, nebo vykonání se svěřenou vojenskou jednotkou činu majícího význam pro příznivý výsledek vojenské operace, nebo k vyznamenávání osob, které se jinak vynikajícím způsobem zasloužily o stát. Vyznamenání uděloval Tiso. Pro vyznamenání Za hrdinstvo byly zřízeny tři

127 VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 76, č.j. 211.265.128 Vládne nariadenie zo dňa 8. mája 1939 o vyznamenaní za hrdinstvo v bojoch za zabezpečenie samostatnosti slovenského národa a medaile za zásluhy o vydobytie slovenskej samostatnosti. In Slovenský zákonník, roč. 1939, čiastka 21, č. 95, účinnosť odo dňa 11. mája 1939.129 VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 76, č.j. 211.265.

29

VOJENSKÁ HISTÓRIA

stupně, přičemž pravidla předchozího vládního nařízení týkající se tohoto vyznamenání měla zůstat v platnosti,130 což by ovšem znamenalo, i pokud se týká pravomoci k jeho udělování, kterou měli původně Čatloš s Machem. Ústava však oprávnění udělovat řády a vyznamenání svěřila prezidentovi, tj. dočasně předsedovi vlády v osobě Tisa, který tak měl Čatloše a Macha nahradit. Referent vyznamenání mjr. pech. Jozef M. Kristin vnášel do celé záležitosti zmatek. Již ve výnosu z 16. října 1939 připustil existenci vyznamenání Za zásluhy, což měl být 3. stupeň vyznamenání Za hrdinstvo opatřený na stužce plíškem Za zásluhy. Zároveň stanovil, že pamětní medaile budou udělené podle návrhu velitelů útvarů veliteli divizí a u útvarů podléhajících přímo ministerstvu národní obrany budou uděleny ministerstvem.131 Kristin se tyto anomálie nakonec snažil vysvětlit tím, že sice prezident uděluje vyznamenání, ale z důvodu praktičnosti a jednoduchosti vyznamenání za hrdinství a pamětní medaile uděluje z pověření prezidenta Čatloš. Okamžitě dostal odezvu, zda je ústava kategorická, nebo zda připouští, aby místo prezidenta tak činil někdo jiný. To vyústilo v Kristinův manévr, že tím, kdo udělil vyznamenání, byl prezident, ale pro nedostatek času nemohl Čatloš osobně udělená vyznamenání připnout vyznamenaným, a proto pověřuje velitele divizí, aby tak učinili za něho.132

Jednoznačně můžeme konstatovat, že řády a čestné odznaky za zásluhy o Slovenskou republiku uděloval Tiso jako prezident, který také mohl svolit, aby slovenští občané přijmuli cizozemské řády, čestné odznaky a tituly.133 Tiso jako prezident pak obdržel pravomoc zplnomocnit Čatloše, aby uděloval medaile za statečnosť před nepřítelem (tj. Medaila Slovenského kríža) v třech stupních.134

Závěr

Slovenský štát nutno chápat jako fakticky existující státní útvar. Jeho orgány se konstituovaly nebo postupně přizpůsobovaly podmínkám samostatnosti, přičemž jejich vzájemné vztahy často nebyly přesně vymezené.135 Funkce hlavy státu se v ústavním provizóriu postupně, pomalu ale jistě, personifi kovala v osobě Jozefa Tisa jako předsedy vlády, když na pěstování jeho kultu se významně podílel i ministr národní obrany Ferdinand Čatloš. Tiso tak směřoval do postavení hlavy státu fakticky, aby si toto postavení osvojoval čím dál tím více i institucionálně. Ani v nejvyšší státní funkci prezidenta republiky jako hlava státu, kterou mu následně přisoudila ústava Slovenskej republiky, však Tiso vládu

130 Vládne naradenie zo dňa 11. septembra 1939 o zriadení vyznamenania „Slovenský vojenný víťazný kríž“ a o ďalších stupňoch vyznamenania „Za hrdinstvo“. In Slovenský zákonník, roč. 1939, čiastka 51, č. 221, platnosť odo dňa 1. septembra 1939.131 VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 80, č.j. 111.378 (uloženo pod č.j. 212.294). Připomínáme, že teprve Nariadenie s mocou zákona zo dňa 17. augusta 1940, ktorým sa doplňuje vládne nariadenie o zriadení vyznamenania „Slovenský vojenný víťazný kríž“ a o ďalších stupňoch vyznamenania „Za hrdinstvo“, rozšířilo 3. stupeň vyznamenání Za hrdinstvo o štítek Za zásluhy a vzniklo tak vlastně nové vyznamenání. In Slovenský zákonník, roč. 1940, čiastka 42, č. 204, účinnosť odo dňa 2. septembra 1940.132 VHA Bratislava, f. Hlavné vojenské veliteľstvo 1939 – 1940, šk. 83, č.j. 212.729, šk. 89, č.j. 213.616.133 Zákon zo dňa 13. februára 1940 o rádoch, čestných odznakoch a tituloch. In Slovenský zákonník, roč. 1940, čiastka 8, č. 30, účinnosť odo dňa 24. februára 1940.134 Vládne nariadenie zo dňa 8. mája 1940 o založení radu kniežaťa Pribinu, radu Slovenského kríža a medaily Slovenského kríža. In Slovenský zákonník, roč. 1940, čiastka 30, č. 155, účinnosť odo dňa 26. júna 1940.135 PODOLEC, Ondrej. Medzi kontinuitou a diskontinuitou… : Politický systém Slovenskej republiky 1939 – 1945. Bratislava : Atticum, 2014, s. 28. ISBN 978-80-89758-01-2.

30

VOJENSKÁ HISTÓRIA

v závažných otázkách plně nenahrazoval. Vládě nadále příslušela vládní a výkonná moc. Vláda jako celek tak činila mimořádná opatření, která omezovala nebo rušila ústavní svobody,136 nebo přijímala závažná opatření na obranu státu.137 Vláda však byla schopná zasahovat i do vlastního chodu armády (např. při projednávání rozpočtu, systemizace služebních míst apod.) a jednotliví ministři měli možnost uplatnit své zájmy. V personální oblasti se nechal Čatloš nezřídka ovlivnit, zejména Tukou.

Tisa do postavení nejvyššího velitele slovenské branné moci (armády) nejprve nasměroval Čatloš, a to v armádních dokumentech, které dodatečně odsouhlasila vláda. Ve sledovaném období roku 1939 však Tiso svou funkci nejvyššího vojenského velitele vlastně do důsledků nenaplnil, neboť v rukou nejvyššího velitele, tak jak je to běžně chápáno, by se měla soustředit vrchní velitelská pravomoc, která opravňuje jejího nositele činit zásadní rozhodnutí ve věcech organizace, dislokace, výcviku, kázně a použití vojenských jednotek k vojenským akcím. Ukázali jsme si, že tuto pravomoc v plném rozsahu neuplatnil, v tomto ohledu se nevyprofi loval, vstupoval do vojenských záležitostí pouze v případě, pokud šlo o výsostně politickou záležitost, a to ve funkci předsedy vlády, tj. jako faktická hlava státu. Jednání s německými vojenskými činiteli a vojenské tažení proti Polsku jsou toho jasným dokladem. Neexistuje také Tisův rozkaz, jímž by převzal vrchní velení nad slovenskou brannou mocí, resp. armádou, jak mu to následně umožňovala ústava Slovenskej republiky. Čatloš nezřídka postupoval autonomně a rozhodnutí spadající pod vrchní velitelskou pravomoc často činil sám, teprve dodatečně si je nechával schvalovat vládou, i když, jak jsme viděli, nezřídka s problémy. Není totiž vůbec jasné, zda si Čatloš své organizační a personální návrhy týkající se armády s kolegy ve vládě či se samotným Tisem předjednával, aby při jejich řádném projednávání případně nenarazil.138 Zde se jeví, že k formálnímu postavení Tisa jako nejvyššího vojenského velitele mohlo sehrát svou nezanedbatelnou roli jeho kněžství. Připusťme však, že Tiso byl oprávněn svěřit některé úkony vrchní velitelské pravomoci Čatlošovi jako ministrovi národní obrany a hlavnímu vojenskému veliteli, neboť mu byl jako prezidentovi republiky ve vojenských věcech podřízen. K tomu nám však chybí jasné Tisovo rozhodnutí. Čatloš předkládal Tisovi, svádí nás to však k domněnce, že podle vlastního uvážení, návrhy všeobecně závazných rozhodnutí v podobě rozkazů (v roce 1939 byly vydány dva) a návrhy individuálních rozhodnutí v podobě dekretů v personální oblasti či při vyznamenávání vojenských osob. Právě zde nám dosud chybí Tisův rozkaz jako normativní akt, kterým by přenesl část své vrchní velitelské pravomoci na Čatloše. Avšak zaznamenejme, že vláda zplnomocňovala ve svých vlastních normativních aktech

136 ZAVACKÁ, Katarína. Ústavný vývoj na Slovensku v období od 6. 10. 1938 do apríla 1945. In Sešity Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV, svazek 5, 1993, s. 52. ISBN 80-85270-09-9.137 Vláda vyhlásila za vojenského tažení proti Polsku fakticky na dobu od 1. září 1939 do 15. listopadu 1939 stav branné pohotovosti státu. „Vojenská služba konaná od 1. septembra 1939 považuje sa za takú, ako keby bola konaná za brannej pohotovosti štátu.“ Vládne nariadenie zo dňa 11. septembra 1939 o úprave niektorých platových pomerov vojenských gážistov a iných štátnych (verejných) zamestnancov, konajúcich od 1. septembra 1939 činnú vojenskú službu alebo pridelených k vojenským útvarom. In Slovenský zákonník, roč. 1939, čiastka 51, č. 222, účinnosť odo dňa 20. septembra 1939; Nariadenie s mocou zákona zo dňa 22. novembra 1939 o zrušení vládneho nariadenia zo dňa 11. septembra 1939, č. 222 Sl. z., o úprave niektorých platových pomerov vojenských gážistov a iných štátnych (verejných) zamestnancov, konajúcich od 1. septembra 1939 činnú vojenskú službu alebo pridelených k vojenským útvarom. In Slovenský zákonník, roč. 1939, čiastka 63, č. 288, platnosť odo dňa 15. novembra 1939.138 Ministr dopravy Július Stano údajně prohlásil: „Vojenské veci boli izolované od vlády. Okrem rozpočtu Čatloš nič nedával do vlády a nič sme sa od neho nedozvedeli.“ MACH, Alexander. Pred rozsudkom : Denníky 1945 – 47. Bratislava : Marenčin PT, 2017, s. 255. ISBN 978-80-569-0038-3.

31

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Čatloše jako svého člena k plnění některých záležitostí, které by podle našeho názoru bylo možné přiřadit k agendě vrchní velitelské pravomoci příslušející hlavě státu.

Dvojice Tiso (hlava státu, kněz, katolík) – Čatloš (ministr, voják, luterán) byla navenek pro slovenskou veřejnost ideálním svazkem jako symbol svornosti slovenského národa a pro slovenský důstojnický sbor signálem, že armáda bude, prokáže-li svou oddanost a spolehlivost, na čelném místě ve státě. Objektivně vzato příklon Čatloše k radikálnímu (čti gardistickému) proudu slovenské politiky nutno přičíst jeho politické nezkušenosti, nepředpokládejme, že by šlo o promyšlený politický tah, který měl slovenskou armádu ochránit před výpady na její přetrvávající duch z dob společné československé armády. Příklon Čatloše ke gardistickým kruhům tak mohl slovenské armádě pouze uškodit. Stát důsledně za Tisem proto mohlo být Čatlošovi jenom ku prospěchu. K tomu však musel, jak se říká v současnosti, teprve dozrát. Čatloš se tak choval kontraproduktivně a Tiso mu to, pokud se našla vhodná příležitost, dal najevo. Navzdory všemu Tiso Čatlošovi důvěřoval. Že mu mnohdy nic jiného jako nejvyššímu vojenskému veliteli a nevojákovi nezbývalo, je nasnadě.

Zoznam použité literatúry:

BAKA, Igor. Politický systém a režim Slovenskej republiky v rokoch 1939 – 1940. Bratislava : Vojenský historický ústav, 2010. ISBN 978-80-969375-9-2.

BAKA, Igor. Slovenská republika a nacistická agresia proti Poľsku. Bratislava : Vojenský historický ústav, 2006. ISBN 80-969375-1-0.

BAKA, Igor. Spolupráca a vzťahy medzi Hlinkovou gardou a slovenskou armádou (1939 - 1941). In Vojenská história, 2002, roč. 6, č. 1. ISSN 1335-3314.

BYSTRICKÝ, Jozef (ed.). Pamäti generála Jozefa Turanca : pramene obrany. Banská Bystrica : Múzeum Slovenského národného povstania, 2012. ISBN 978-80-89514-19-9.

CSÉFALVAY, František. Ferdinand Čatloš a začiatky výstavby slovenskej armády (marec – august 1939). In BAKA, Igor – CSÉFALVAY, František – KRALČÁK, Peter et al. Ferdinand Čatloš – vojak a politik (1895 – 1972). Bratislava : Pro Militaria Historica, 2011. ISBN 978-80-970768-0-1.

CSÉFALVAY, František et al. Vojenské dejiny Slovenska : V. zväzok (1939 – 1945). Bratislava : Magnet Press, Slovakia, 2008. ISBN 978-80-89169-16-0.

ČATLOŠ, Ferdinand. Marec 1939. In BYSTRICKÝ, Valerián – LETZ, Róbert – PODOLEC, Ondrej (eds.). Vznik Slovenského štátu : 14. marec 1939 : Spomienky aktérov historických udalostí 1. diel. Bratislava : AEPress, s.r.o., 2007. ISBN 978-80-88880-79-0.

ĎURICA, Milan S. Jozef Tiso 1887 – 1947 : Životopisný profi l. Bratislava : Lúč, 2014. ISBN 978-80-7114-958-3.

ĎURICA, Milan S. Slovenská republika a jej vzťahy k Svätej stolici (1939 – 1940). Bratislava : Lúč, 2007. ISBN 978-80-7114-651-3.

HRADSKÁ, Katarína – KAMENEC, Ivan et al. Slovenská republika 1939 – 1945. Bratislava : Veda, 2015. ISBN 978-80-224-1351-0.

HRUBOŇ, Anton. Budovanie kultu Jozefa Tisa. In Kultúrne dejiny, 2017, roč. 8, č. 2. ISSN 1338-2209.

HUBENÁK, Ladislav. Právne normy a ich praktický dosah v slovenskom štáte. In Fenomén holokaustu : Ideové korene, príčiny, priebeh a dôsledky. Zborník z medzinárodnej konferencie konanej dňa 27.-28. marca 2008 pod záštitou podpredsedu vlády SR pre vedomostnú společnosť, európske záležitosti, ľudské práva a menšiny Dušana Čaploviča. Bratislava : Úrad vlády Slovenskej republiky, 2008. ISBN 978-80-8106-003-8.

32

VOJENSKÁ HISTÓRIA

CHYTKA, V. Stanislav – VALIŠ, Zdeněk. Generálplukovník Ján Ambruš. In Vojenská história, 2003, roč. 7, č. 1. ISSN 1335-3314.

CHYTKA, V. Stanislav. Ještě k působení Ferdinanda Čatloše v zářijové mobilizaci 1938. In Vojenská história, 2017, roč. 21, č. 3. ISSN 1335-3314.

JOHN, Miloslav. Nacistické přípravy na přepadení ČSR v září 1938 : Plán „Grün“ a výsadková operace „Bruntál“. Bruntál : Okresní výbor Českého svazu protifašistických bojovníků, 1988. ISBN 80-7005-012-8.

KAMENEC, Ivan – PREČAN, Vilém – ŠKORVÁNEK, Stanislav (eds.). Vatikán a Slovenská republika (1939 – 1945) : Dokumenty. Bratislava : Slovak Academic Press, 1992. ISBN 80-85665-00-X.

LACKO, Martin. Slovenský štátnik a národovec Ferdinand Čatloš (1895 – 1972). In Slovenskí generáli 1939 – 1945. Praha : Ottovo nakladatelství, 2013. ISBN 978-80-7451-246-9.

LETZ, Róbert (ed.). V hodine veľkej skúšky : listy biskupa Michala Buzalku : spoločné prejavy slovenských katolíckych biskupov : súbor dokumentov. Trnava : Spolok svätého Vojtecha, 2007. ISBN 978-80-7162-658-9.

MACH, Alexander. Pred rozsudkom : Denníky 1945 – 47. Bratislava : Marenčin PT, 2017. ISBN 978-80-569-0038-3.

MEDRICKÝ, Gejza. V práci za povznesenie národa : Spomienky ministra hospodárstva Slovenskej republiky 1939 – 1945. Bratislava : Post Scriptum, 2017. ISBN 978-80-89567-74-4.

MOSNÝ, Peter – LACLAVÍKOVÁ, Miriam. Dejiny štátu a práva na území Slovenska II. (1848 – 1948). Kraków : Spolok Slovákov v Poľsku – Towarzystwo Słowaków w Polsce, 2014. ISBN 978-83-7490-761-3.

MURÍN, Karol. Spomienky a svedectvo. Radošina : Priatelia prezidenta Tisu, 1992. ISBN 80-85587-00-9.

PEJS, Oldřich. Duchovní správa ve slovenské armádě 1939 – 1945. In Historie a vojenství, 1995, roč. 44, č. 2. ISSN 0018-2583.

PEJS, Oldřich. Jak to bylo s čestnou vojenskou stráží Jozefa Tisa? In Vojenská história, 2017, roč. 21, č. 4. ISSN 1335-3314.

PEJS, Oldřich. Ke vzniku čestné jednotky prezidenta Slovenské republiky v roce 1939. In Historické rozhľady, 2010, roč. 6. ISBN 978-83-7490-369-1.

PEJS, Oldřich. Slovenské vojenské duchovenstvo (1939 – 1945). Praha : v. n., 1994.PETRUF, Pavol. Zahraničná politika Slovenskej republiky 1939 – 1945 (Náčrt

problematiky). Bratislava : Historický ústav SAV, 2011. ISBN 978-80-89396-15-3.PODOLEC, Ondrej. Medzi kontinuitou a diskontinuitou… : Politický systém Slovenskej

republiky 1939 – 1945. Bratislava : Atticum, 2014. ISBN 978-80-89758-01-2.PODOLEC, Ondrej. Ústavné provizórium (Ústavnoprávne otázky vzniku

Slovenského štátu a fungovania jeho politického systému do prijatia ústavy). In PEKÁR, Martin – PAVLOVIČ, Richard (eds). Slovensko medzi 14. marcom 1939 a salzburskými rokovaniami : Slovenská republika 1939 – 1945 očami mladých historikov.VI. Prešov : Prešovská univerzita v Prešove; UNIVERSUM, 2007. ISBN 978-80-8068-669-7.

RAŠLA, Anton. Polní prokurátor vzpomíná : Vzpomínky na léta 1938 - 1945. Praha : Naše vojsko, 1970.

SIDOR, Karol. Denníky 1930 – 1939. Bratislava : Ústav pamäti národa, 2010. ISBN 978-80-89335-23-7.

STANISLAV, Ján. K vzťahu prezidenta Slovenskej republiky Jozefa Tisu k slovenskej armáde. In BYSTRICKÝ, Valerián – FANO, Štefan (eds.). Pokus o politický a osobný profi l Jozefa Tisu : Zborník materiálov z vedeckého sympózia Častá - Papiernička, 5.-7. mája 1992. Bratislava : Historický ústav SAV, 1992. ISBN 80-900441-5-8.

33

VOJENSKÁ HISTÓRIA

ŠTEFANSKÝ, Václav. Ferdinand Čatloš a armáda na Slovensku od októbra 1938 do augusta 1944 (náčrt problematiky). In Vojenské obzory, 1996, roč. 3, Príloha č. 1/96.

ŠTEFANSKÝ, Václav. Slovenská armáda 1939 – 1941. In Historický zborník, 2000, roč. 10, č. 1. ISBN 80-7090-573-5.

TEREN, Štefan (ed.). Národohospodár Peter Zaťko spomína. Liptovský Mikuláš : Tranoscius a.s., 1994. ISBN 80-7140-036-x.

TÓTH, Dezider (ed.). Zápisky generála Rudolfa Viesta (Exil 1939 – 1944). Bratislava : Ministerstvo obrany Slovenskej republiky, 2002. ISBN 80-88842-58-1.

TULKISOVÁ, Jana – NIŽŇANSKÝ, Eduard. Nemecká vojenská komisia na Slovensku a „tichý“ minister. In BAKA, Igor – CSÉFALVAY, František – KRALČÁK, Peter et al. Ferdinand Čatloš – vojak a politik (1895 – 1972). Bratislava : Pro Militaria Historica, 2011. ISBN 978-80-970768-0-1.

VNUK, František. Mať svoj štát znamená život : Politická biografi a Alexandra Macha. Bratislava : Vydavateľstvo Odkaz; Vydavateľstvo Ozveny, 1991. ISBN 80-85193-11-6.

ZAVACKÁ, Katarína. Ústavný vývoj na Slovensku v období od 6. 10. 1938 do apríla 1945. In Sešity Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV, svazek 5, 1993. ISBN 80-85270-09-9.

ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Slovensko v druhej republike : (Autonomistické snahy slovenskej politickej reprezentácie). In RATAJ, Jan – KLIMEK, Antonín – ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica (eds.). Z druhé republiky 2. Praha : Historický ústav Armády České republiky - Památník odboje, 1993.

O. PEJS: JOZEF TISO ALS STAATSOBERHAUPT UND DER OBERSTE BEFEHLSHABER (VOM REGIERUNGSVORSITZENDEN ZUM STAATSPRÄSIDENT)

Der Slowakische Staat wird als faktisch bestehendes Staatsgebilde verstanden. Seine Ämter passten sich den Bedingungen der staatlichen Eigenständigkeit an, wobei ihre gegenseitigen Beziehungen und Kompetenzen zum Teil nicht näher bestimmt wurden. Der Posten des Staatsoberhauptes hatte sich im Verfassungsprovisorium allmählich in der Person Jozef Tisos als Premierminister personifi ziert. Tiso ebnete sich faktisch den Weg zum Staatsoberhaupt und im Laufe der Zeit machte er sich diese Stellung auch institutionell zu Eigen. Durch die Verkündung der Amnestie vom 23. März 1939 hatte er sich für diese Rolle selbst vorbestimmt. Selbst als Staatsoberhaupt im höchsten Amt des Präsidenten der Republik, das ihm durch die Verfassung der Slowakischen Republik zugesprochen wurde, konnte Tiso in grundsätzlichen Fragen die Regierung nicht vollständig ersetzen. Die Regierung hatte auch weiterhin die Regierungsgewalt und die ausübende Macht. Somit konnte die Regierung als Kollektivorgan wichtige außerordentliche Beschlüsse fassen, die die Freiheitsrechte entweder begrenzt oder vollständig aufgehoben haben, oder wichtige Entscheidungen zum Schutz des Staates treffen. Zum obersten Befehlshaber der slowakischen Armee wurde Tiso vom Verteidigungsminister Gen. Ferdinand Čatloš, bzw. durch die von ihm veröffentlichen Armeedokumente vorbestimmt, die nachträglich von der Regierung abgesegnet wurden. In dem verfolgten Zeitraum von 1939 konnte Tiso die Prärogative des obersten Befehlshabers der Armee nicht konsequent wahrnehmen, da die absoluten Kompetenzen als oberster Befehlshaber nicht in seinem Machtbereich standen. Tiso als Regierungsvorsitzender und als das faktische Staatsoberhaupt nahm in militärischen Angelegenheiten nur dann Stellung, wenn es sich um höchst politische Fragen handelte. Die Verhandlungen mit der deutschen Militärkommission und der Feldzug gegen Polen liefern einen klaren Beweis dafür. In den inneren Angelegenheiten der Armee handelte Minister Čatloš autonom und hat viele Entscheidungen, die in den Tätigkeitsbereich des obersten Befehlshabers fi elen, selbst getroffen. Bei der Nennung Tisos zum obersten

34

VOJENSKÁ HISTÓRIA

militärischen Befehlshaber konnten einige Gründe eine tragende Rolle spielen, etwa die Tatsache, dass Tiso ein Priester war. Es steht jedoch außer Frage, dass Minister Čatloš in militärischen Fragen Tiso als Staatspräsidenten unterstellt war. Das Duo Tiso (Staatsoberhaupt, Priester, Katholik) – Čatloš (Minister, Soldat, lutherisch) war nach außen hin für die Öffentlichkeit in der Slowakei das geradezu ideale Bündnis als Symbol der Einheit der slowakischen Nation und für des slowakische Offi zierskorps zugleich ein Signal dafür, dass die Armee eine Vorreiterrolle im Staat einnehmen könnte, vorausgesetzt, dass sie ihre Ergebenheit und Verlässlichkeit unter Beweis stellt.

35

VOJENSKÁ HISTÓRIA

DIE DEUTSCH-SLOWAKISCHEN BEZIEHUNGEN UND DER KRIEG GEGEN DIE UDSSR (1941 – 1945)

IGOR BAKA

BAKA, I.: German-Slovak Relationships and the War on the USSR (1941–1945). Vojenská história, 2, 22, 2018, pp 35-69, Bratislava.In the topic of German-Slovak relationships and the war on the USSR in 1941–1945, the author capitalised the results of his long-term basic research of the relevant archival sources in the Military Historical Archive Bratislava, Slovak National Archive, State Archive Bratislava, Bundesarchiv-Militärarchiv Freiburg, Bundesarchiv Berlin, National Archive Prague, Archive of the Security Services Prague, Central Military Archive – Military Historical Archive Prague.This information was combined with the information gathered by studying professional literature.The author states that the German-Slovak relationships refl ected the satellite relation of the Slovak Republic (SR) to Germany, whereas the representatives of the CS resistance gradually enforced the international recognition of the Czechoslovak Republic during 1940–1942. Engagement of the SR and its army in the war on USSR took place without major complications and the author states that the Slovak party even expressed initiative towards participating in the attack. The goal was to overtake Hungary and win the favour of Germany for the Vienna Arbitration review requirement. The Slovak party retained its initiative until the summer of 1942. However, since 1943, the Slovak Army command starts criticising the reprisals committed on the civilian population in the occupied USSR territory. In the face of decomposition of the army and loss of its fi ghting capacity, the Slovak party eventually managed to restrict the deployment of its units merely to the defensive construction works.Military History. Slovakia. WW 2. German-Slovak Relationships and the War on the USSR (1941–1945).

In den letzten Jahren löst die Problematik der Beteiligung der slowakischen Armee am Krieg gegen die UdSSR großes Interesse bei Historikern aus.1 Bei ihrer Erforschung

1 Der Beweis dafür sind die ersten wissenschaftlichen Monographien, von denen folgende genannt werden können: MIČIANIK, P. Slovenská armáda v ťažení proti Sovietskemu zväzu I. (1941 – 1944). V operácii Barbarossa [Die slowakische Armee im Feldzug gegen die Sowjetunion I. (1941 – 1944). Im Unternehmen Barbarossa]. Banská Bystrica 2007. ISBN 978-80-89090-37-2; DERS. Slovenská armáda v ťažení proti Sovietskemu zväzu II. (1941 – 1944). Zaisťovacia divízia a železniční pionieri [Die slowakische Armee im Feldzug gegen die Sowjetunion II. (1941 – 1944). Die Sicherungsdivision und Eisenbahnpioniere]. Banská Bystrica 2008; DERS. Slovenská armáda v ťažení proti Sovietskemu zväzu III. (1941 – 1944). Rýchla divízia [Die slowakische Armee im Feldzug gegen die Sowjetunion III. (1941 – 1944). Die Schnelle Division]. Banská Bystrica 2009. ISBN 978-80-89090-64-8; DERS. Slovenská armáda v ťažení proti Sovietskemu zväzu IV. (1941 – 1944). 1. pešia divízia. Slovenský vojak [Die slowakische Armee im Feldzug gegen die Sowjetunion IV. (1941 – 1944). Die 1. Infanteriedivision. Der slowakische Soldat]. Banská Bystrica 2012. ISBN 978-80-81410-13-0; LACKO, M. Dezercie a zajatia príslušníkov Zaisťovacej divízie v ZSSR v rokoch 1942 – 1943 [Desertionen und Gefangennahmen von Angehörigen der Sicherungsdivision in der UdSSR in den Jahren 1942 – 1943]. Bratislava 2007. ISBN 978-80-969-699-4-4; ŠUMICHRAST, P. Slovenské letectvo na východní frontě 1941 – 1943 [Die slowakische Luftwaffe an der Ostfront 1941 – 1943]. Cheb 2006. ISBN 808 68 08 297.

36

VOJENSKÁ HISTÓRIA

muss aber auch breiteren Zusammenhängen Beachtung geschenkt werden. Deshalb ist es wichtig, die Teilnahme der Slowaken am Krieg auch im Lichte der Entwicklung der deutsch-slowakischen Beziehungen zu betrachten. Diese wurden durch den Schutzvertrag vom März 1939 bestimmt, aus dem sich auch ein folgendes Satellitenverhältnis der Slowakei gegenüber Deutschland ergab. Für das angegebene Thema ist vor allem die Tätigkeit der Deutschen Militärmission relevant. Die Beratungsorgane der deutschen Wehrmacht wurden in der Slowakei aufgrund des Schutzvertrages etabliert, laut dessen die slowakische Armee im Einvernehmen mit der deutschen aufgebaut werden sollte. In der Slowakei war ursprünglich bereits ab Mai 1939 die Deutsche Militärkommission (DMK) tätig, die an dem Aufbau der slowakischen Armee, Verhandlungen über die Schutzzone und Kriegsindustrie sowie Vorbereitungen für die Teilnahme der Slowakei am Krieg gegen Polen usw. beteiligt war.2 Ab dem 1. November nahmen ihre Tätigkeit die Deutsche Heeresmission in der Slowakei (DHM) und Deutsche Luftwaffenmission (DLM) offi ziell auf, die an die Stelle der DMK traten. Ursprünglich wurde mit der Leitung der DHM der Leiter der DMK Generalleutnant Franz Barckhausen beauftragt, Anfang November trat aber an seine Stelle Generalleutnant Paul von Otto. Zum Leiter der DLM wurde Oberst Erhardt Krüger (ab Februar 1941 Generalmajor Ludwig Keiper) ernannt. Gemäß einem deutsch-slowakischen Vertrag vom 9. Oktober sollten die Missionen über keine Befehlsbefugnisse verfügen und gegenüber dem slowakischen Ministerium für nationale Verteidigung (Ministerstvo národnej obrany, MNO) beratende Funktion haben, jedoch konnten sie in Verordnungen des MNO jederzeit „eingeweiht werden“. Die beratende Tätigkeit sollte im Bereich der Organisation (einschließlich der Kriegsorganisation) der Armee, ihrer Ausbildung, Schulung sowie Versorgung ausgeübt werden. Die Missionen sollten sich an der Regelung militärischer Vorschriften beteiligen, an Truppenübungen teilnehmen sowie in Fragen der Landesverteidigung eine beratende Funktion ausüben. Die DHM sollte der slowakischen Seite bei allen Fragen betreffend das Heer sowie allgemein die Wehrmacht als solche behilfl ich sein, insbesondere im Bereich des Verkehrswesens, der Abwehr, der Wehrwirtschaft und des Nachrichtenwesens. Der Chef der DHM steuerte somit auch die Tätigkeit des Wehrwirtschaftsoffi ziers, Abwehroffi ziers, Nachrichtenoffi ziers, Transportoffi ziers sowie Bahnhofbevollmächtigten. Befehle für die Regelung der Tätigkeit erhielten sie jedoch von den vom Oberkommando der Wehrmacht (OKW) damit beauftragten Stellen. Die Luftwaffenmission sollte als Beratungsstelle für die Luftwaffe sowie Zivilluftfahrt fungieren. Der Chef der DHM war dem Oberkommando des Heeres (OKH) und der Chef der DLM dem Reichsluftfahrtminister und Oberbefehlshaber der Luftwaffe untergeordnet. In Zweifelsfällen sollte das OKW in Zusammenarbeit mit den beiden Missionen Entscheidungen treffen. Bei Verhandlungen mit slowakischen Stellen sollte jedoch einheitlich aufgetreten werden. Aus diesem Grund sollten die deutschen militärischen Dienststellen in diesen Angelegenheiten (sowie in allgemeinen Wehrmachtsangelegenheiten) Anweisungen des Chefs der DHM einhalten.3 Die Zusammenarbeit mit den beiden Missionen mündete im Oktober 1940 in die Reorganisation der slowakischen Armee.

2 Siehe näher: NIŽŇANSKÝ, E. – TULKISOVÁ, J. Pôsobenie Nemeckej vojenskej komisie na Slovensku v roku 1939 [Die Tätigkeit der Deutschen Militärkommission in der Slowakei im Jahre 1939]. In Vojenská história, Jg. 11, 2007, Nr. 4, S. 36-60.3 Im März 1940 bestand die DHM aus 1 General, 5 Offi zieren und Hilfspersonal, die DLM aus 5 Offi zieren und Hilfspersonal. Bundesarchiv – Militärarchiv (weiter BA – MA) Freiburg, Bestandssignatur (weiter Bs.) RW5/V, Archivsignatur (weiter As.) 450.

37

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Eintritt der slowakischen Armee in den Krieg und die deutsche Stellungnahme

Der Einbeziehung der Slowakischen Republik (SR) in den Krieg gegen die UdSSR ging ihr Beitritt zum Dreimächtepakt (Deutschland, Italien, Japan) im November 1940 zusammen mit weiteren Staaten Mittel- und Südosteuropas voraus. Ihre Teilnahme (sowie weiterer Satellitenstaaten) am Krieg war vor allem von propagandistischer Bedeutung, sollte auf einen gemeinsamen Feldzug des „neuen Europas“ gegen die bolschewistische Bedrohung aufmerksam machen, womit der Macht- und Vernichtungscharakter des Krieges verschleiert wurde. Selbstverständlich konnte die Slowakei nicht neutral bleiben. Für Deutschland hatte sie strategische Bedeutung, da es seine Truppen über slowakisches Gebiet transportieren konnte, die Slowakei stellte eine Verbindungsachse für Rüstungsindustrie mit Rohstoffressourcen auf okkupiertem Gebiet dar. Den deutschen Absichten entsprach auch die Art und Weise, wie bereits in den Jahren 1939 – 1941 in der Slowakei die Nachrichtenverbindungen ausgebaut wurden. Am 30. April 1941 wurde das Protokoll über den Durchgang und Aufenthalt der deutschen Truppen in der Slowakei unterzeichnet, die von dem balkanischen Kriegsschauplatz nach Generalgouvernement transportiert wurden. Ebenfalls wurde das Zusatzabkommen über Fragen der fi nanziellen und materiellen Sicherstellung unterzeichnet.4

Da die deutschen Vorbereitungen für den Krieg auch auf dem Gebiet der SR durchgeführt wurden, wussten ihre Repräsentanten im Voraus davon. Daran passten sie mehrere Maßnahmen zur Verteidigung des Territoriums an. Die slowakische Seite zeigte sogar Eigeninitiative im Sinne ihrer Teilnahme am Angriff. Die Deutschen lehnten nämlich die Möglichkeit einer eventuellen Belohnung in Form der Befriedigung der slowakischen territorialen Ansprüche gegenüber Ungarn für die Erfüllung ihrer Forderungen nicht völlig ab. (Ein ähnliches Verhalten zeigten die Deutschen auch im Verhältnis zu anderen Satellitenstaaten.) Dies ergibt sich auch aus der Initiative des slowakischen Verteidigungsministers General der I. Klasse Ferdinand Čatloš, der in einem Gespräch mit dem deutschen Militärattaché Oberstleutnant Heinrich Becker an der Wende der Monate April und Mai 1941 feststellte, dass im Falle der Teilnahme Ungarns auch die slowakische Armee am Krieg teilnehmen möchte.5 Ursprünglich rechnete die DHM jedoch nicht damit. Sie wies auf die veraltete Bewaffnung, die langfristig angestrebten Ziele bezüglich der Ausbildung und des Aufbaus der Armee hin.6 Über die Ausnutzung der SR wurde erst kurz vor dem 22. Juni 1941 entschieden. „Hitlers Wunsch“ wurde von der slowakischen Seite reibungslos akzeptiert. Vor allem der Ministerpräsident Vojtech Tuka trat von Anfang an agil auf, ohne abzuwarten, bis die Deutschen ihre Vorstellungen näher konkretisieren.7 Das Ziel war, Ungarn zu überfl ügeln und sich die Unterstützung Deutschlands bezüglich der Ansprüche auf Revision des Wiener Schiedsspruchs zu sichern. Laut einer Meldung des nazististischen Sicherheitsdienstes forderte Tuka die Teilnahme der SR am Krieg bereits im Zusammenhang mit dem Balkanfeldzug im April

4 Slovenský národný archív (Slowakisches Nationalarchiv, weiter SNA), Alexandrijský archív, Mikrofi lm II.C-938, Folie 627 368-376, 627 377-379.5 SNA, Alexandrijský archív, Mikrofi lm II.C-938, Folie 627 384-385.6 BA – MA Freiburg, Bs. RW/5, As. 8, Tätigkeitsbericht der DHM für die Zeit v. 22. 6. bis 1. 10. 1941 v. 10. 10. 1941.7 Siehe näher BAKA, I. – TULKISOVÁ, J. Vstup Slovenskej republiky do vojny proti ZSSR v dokumentoch nemeckej proveniencie [Der Beitritt der Slowakischen Republik zum Krieg gegen die UdSSR in Dokumenten deutscher Provenienz]. In Historický časopis, Jg. 58, 2010, Nr. 3, Dokumente 2-5, S. 541-545.

38

VOJENSKÁ HISTÓRIA

1941.8 Die Einbeziehung in den Krieg gegen die UdSSR als solche war verfassungswidrig, da der Landtag nicht darüber entschied.

Angelegenheiten bezüglich der Mobilmachung sollte die slowakische Seite direkt mit der DHM vereinbaren.9 Ihre Angehörigen wurden als Verbindungsoffi ziere der Feldarmee an die Front zugeordnet. Laut interner Richtlinien der DHM vom 4. Juli 1941 sollte die Kommunikation zwischen dem Armeeoberkommando 17 und den untergeordneten Bestandteilen der slowakischen Feldarmee durch die zugewiesenen Angehörigen der DHM erfolgen. Alle einschlägigen deutschen Befehle für die slowakische Feldarmee sollten durch den General Otto (oder seinen Stabschef) vorgelegt werden. Im Verhältnis zur slowakischen Armee hatte die DHM jedoch weiterhin „nur“ beratende Funktion.10 Dabei schlug die DHM vor, die Armee an der Front nur für Deckungs- und Sicherungsaufgaben einzusetzen. Durch Mobilmachung sollte die Friedensarmee (ihre Infanteriebestandteile bestanden aus 2 Divisionen, Armee- und Korpseinheiten und Verbänden) auf Kriegsstärke gebracht werden. Zudem wurde jedoch eine kleine motorisierte Einheit – die Schnelle Gruppe ausgegliedert, die an vorderster Front eingesetzt wurde. Gemäß General Otto hielt die slowakische Seite jedoch diese Vereinbarung nicht ein, wenn sie die Mobilmachung in größerem Umfang durchführte.11 Bis zum 4. Juli traten gesamt 56 858 Männer (die Gesamtzahl war über 90 000) an, wobei sich zu jener Zeit an der Ostfront mehr als 50 Tausend Soldaten befanden. General Čatloš selbst forderte die Zusammenlegung von Einheiten unter seinem Befehl und ihre Verschiebung an vorderste Front.12 Die DHM empfi ehl dies jedoch nicht. In Wirklichkeit gingen nämlich die meisten slowakischen Infanterieeinheiten (mit Ausnahme der Schnellen Gruppe, später umbenannt in Brigade) wegen ihrer Schwerfälligkeit im Hinterland kämpfender Verbände vorwärts. Für das OKW war es günstiger, Wehrwirtschaftsbetriebe in der Slowakei am Laufen zu halten und an der Front nur eine symbolische Teilnahme der Armee sicherzustellen.13 Im übrigen dachten die Deutschen über Ursachen der übertriebenen Initiative der Slowaken nach. Sie wiesen auf ein Geltungsbedürfnis, eine Überschätzung eigener Kräfte sowie Bestrebungen der Slowaken, sich gegenüber Ungarn zu stärken, hin. Überrrascht war auch der Militärattaché Becker, der zudem auf übertriebene Anforderungen von Čatloš bezüglich der Ausrüstung die Aufmerksamkeit lenkte. Das Bestreben von Čatloš erweckte bei ihm den Eindruck, als ob der slowakische General mit einem uneingeschränkten Einsatz von seinen Divisionen gerechnet habe, die er für potenzielle Ausfälle vorbereiten wollen habe. Er habe sich gleichzeitig von den Deutschen neue Ausrüstung beschaffen wollen.

8 Bundesarchiv (weiter BArch) Berlin, Bs. R 70 Slowakei, As. 136, Meldung eines SD-Agenten v. 28. 4. 1941.9 BAKA, TULKISOVÁ, ref. 7, Dokument (weiter Dok.) 11, S. 554-559, Telegramm Ribbentrops an Ludin v. 22. 6. 1941.10 Anfang Juli bestand die DHM außer dem Befehlshaber aus 15 Offi zieren, 31 Unteroffi zieren und Angehörigen der Mannschaft. Vojenský historický archív (Militärgeschichtliches Archiv, weiter VHA) Bratislava, Ministerstvo národnej obrany (Ministerium für nationale Verteidigung, weiter MNO) 1939 – 1945, vária (Verschiedenes), Karton (weiter K.) 14, Signatur (weiter Sig.) III/7, Befehl zur Gliederung der DHM v. 4. 7. 1941.11 BAKA, TULKISOVÁ, ref. 7, S. 554-559.12 VHA Bratislava, MNO 1939 – 1945, Fondové oddelenie Kabinet ministra (Fondsabteilung Kabinett des Ministers) 1939 – 1944, K. 5, Inventarnummer (weiter Inv.-Nr.) 3/9, Übersicht über die Tätigkeit der slowakischen Armee im Feld für die Zeit v. 23. 6. bis 25. 7. 1941; SNA, Alexandrijský archív, Mikrofi lm II.C-906, Folie 429, Bericht des Hauptmanns Elger v. 8. 7. 1941.13 BAKA, TULKISOVÁ, ref. 7, Dok. 11, S. 554-559.

39

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Die übertriebene Mobilmachung gefährdete gemäß Becker die Produktion der für das Reich arbeitenden Wehrwirtschaftsbetriebe in der Slowakei.14

Schließlich ersuchte die slowakische Seite am 21. Juli 1941 um die Reorganisation der Armeegruppe. Dabei wies Tuka auf die sich verschlechternde Moral der Soldaten hin. Er bat darum, dass aus zwei slowakischen Divisionen eine aus den vorhandenen Mitteln ausgestattete Brigade geschaffen wird, die die Schnelle Brigade an der Front verstärken sollte, und schlug vor, den Rest der Einheiten (falls er nicht im Hinterland gebraucht wird) in die Heimat zurückzuführen.15 Tukas Bitte geriet schließlich bis hin zu Hilter, der den Wunsch der SR, weiterhin einen aktiven Beitrag zum Kampf gegen die UdSSR zu leisten, begrüßte. Er stimmte der materiellen Aushilfe zu. Er rechnete jedoch mit der Verringerung der Armeestärke auf 32 000 Männer,16 und zwar in Anbetracht der Bedürfnisse der Kriegswirtschaft.17 Das Ergebnis war die Bildung der Schnellen Division (Rýchla divízia, RD), die an der Front verwendet werden sollte, und der Sicherungsdivision (Zaisťovacia divízia, ZD), die Sicherungsaufgaben auf okkupiertem Gebiet erfüllen sollte. In die Slowakei kehrten im August über 35 000 Männer zurück und mit ihnen auch Angehörige der deutschen Missionen. Einige für die Ausbildung zuständige Mitglieder dieser Missionen blieben jedoch an der Front. Außerhalb des Rahmens der ZD und RD waren auch zwei selbständige Pionierkompanien, eine Telegraphenbaukompanie sowie zwei Bahnbaukompanien tätig, aus denen im Juni 1942 das Bahnbataillon 12 gebildet wurde, seit April 1943 in der Subordination der ZD. In der Folgezeit bis zur Abfahrt der technischen Brigade nach Italien im Oktober 1943 bewegten sich die Zahlen slowakischer Soldaten an der Ostfront von 12 000 bis 18 500.

An der Ostfront waren auch die Einheiten der slowakischen Luftwaffe (Luftverkehr, Flakartillerie, Luftaufklärung) von Anfang an tätig.18 Gemäß einer Meldung der DLM befand sich die slowakische Luftwaffe in der Zeit des Kriegsausbruchs „im Aufbau, die Ausbildung nach deutschem Muster war noch nicht vollendet, die Ausrüstung und Bewaffnung veraltet“. Demgegenüber entstanden der DLM bezüglich der Initiative ihres Kommandos keine Schwierigkeiten: „Es muss festgestellt werden, dass die slowakische Führung auch stets bereitwillig auf die deutschen Ratschläge einging, wenn sie in geeigneter Form unter Belassung des Gefühls ihrer Selbstständigkeit vorgebracht wurden.“19

14 Ebenda, Dok. 18, S. 570-574; Dok 11, S. 554-559.15 SNA, Alexandrijský archív, Mikrofi lm II.C-938, Folie 5 630 084, Bericht Ludins an das Auswärtige Amt (weiter AA) v. 21. 7. 1941.16 Diese Pläne wurden jedoch nicht realisiert. Bereits Anfang des Jahres 1942 betrug die Stärke der Armee 46-47 Tausend Männer.17 SNA, Alexandrijský archív, Mikrofi lm II.C-938, Folie 5 630 081 – 82, Aufzeichnung Keitels v. 28. 7. 1941.18 Das Kommando der Luftwaffe verschob sich auf das Besatzungsgebiet bereits Anfang Juli. Was die Luftfl otte betrifft, hatte es 2 Jagdgeschwader, 3 Aufklärungsstaffel und eine Kurierstaffel zur Verfügung. An direkten Kampfoperationen nahmen im Juli nur die Jagdgeschwader 12 und 13 als ein Schutz von deutschen Aufklärungsstaffeln im südlichen Abschnitt der Front teil. Ebenso führten sie Luftangriffe auf die weichenden sowjetischen Einheiten durch sowie nahmen Luftgefechte mit dem Gegner vor. Im August blieben an der Front nur die Aufklärungsstaffel 1, das Jagdgeschwader 12 und ein Teil der Aufklärungsstaffel 2, der Kurierdienste leistete. Die Staffel 1 und 12 beteiligten sich an einer Einkreisungsoperation bei Kiew. Zum Schutz von Flughäfen wurden Batterien des Flak-Regiments eingesetzt. Wegen Problemen bei der Versorgung sowie dem Verschleiß der Flugzeuge, ihrer niedrigen Anzahl und dem Winterwetter zogen sich die Staffel zusammen mit dem Kommando der Luftwaffe im Oktober in die Slowakei zurück. ŠUMICHRAST, ref. 1.19 BAKA, I. – MEŠKO, M. Vstup slovenských vzdušných zbraní do vojny proti ZSSR

40

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Es lässt sich feststellen, dass die Kollaboration der SR mit dem nazistischen Deutschland durch ihre Einbeziehung in den Krieg gegen die UdSSR noch weiter vertieft wurde. Zudem verbreitete die SR ihre Beteiligung am Krieg im Jahr 1941 (auch wenn nur förmlich) noch weiter, wenn sie im Dezember den USA und Großbritanien wieder verfassungswidrig den Krieg erklärte.20 Für ihr Agieren an der Front wurde die slowakische Armee von den höchsten deutschen militärischen Kreisen gelobt. Besonders anerkennend äußerte sich der Chef des Generalstabes des Heeres Generaloberst Franz Halder über ihre Leistungen, worüber der Chef der DHM General Otto am 13. Oktober offi ziell informiert wurde.21 Der höchste Ausdruck der deutschen Zufriedenheit mit dem slowakischen Satellit war jedoch die Einladung der slowakischen Regierungs- und Armeespitze in Hitlers Hauptquartier Wolfsschanze in Ostpreußen im Oktober 1941.22 Und trotz aller Versprechen wurden die Anforderungen bezüglich der Umrüstung slowakischer Armee jedoch nicht akzeptiert. Dies war allerdings die Hauptvoraussetzung für ihre weitere erfolgreiche Teilnahme an der Front. Zudem plante die Führung der Armee die neue Ausrüstung auch gegen die Gefahr seitens Ungarn auszunutzen. Gemäß der DHM setzte die deutsche Seite mit der Ablehnung dieser Anforderungen die Bereitwilligkeit der SR, am Krieg zu partizipieren, aufs Spiel. Auch aus diesem Grund schlug General Otto bereits während des Besuchs bei Hitler die Zurückziehung der RD in die Ostslowakei vor, wo sie teilweise umbewaffnet werden sollte.23 Die sich verschlechternde Lage nach dem Rückmarsch von Moskau komplizierte jedoch die Realisierung dieser Anforderungen. Das OKW war sich natürlich darüber im Klaren, dass es mit der Bereitschaft der Slowaken zur Zusammenarbeit hasardiert. In diesem Sinne wurde auch der Chef des OKW Generalfeldmarschall Wilhelm Keitel Ende Januar 1942 unterrichtet.24 Die slowakischen Wünsche unterstützte auch der deutsche Gesandte Hanns Ludin zusammen mit dem Militärattaché Oberstleutnant Becker. Der Letztgenannte betonte folgendes: „Die führenden Stellen in der Slowakei bemühen sich ihren Anteil an dem Abwehrkampf gegen den Bolschewismus beizutragen durch Einsatz der Wehrmacht und der Wirtschaft. Mit dem seither Geleisteten scheint man zufrieden zu sein, besonders, da sich das Volk im Großen gesehen mit den bisherigen Maßnahmen abgefunden hat. Es fehlen aber Fähigkeit und Tatkraft, vielleicht sogar der Wille, das Volk auf weitere Einschränkungen oder gar Opfer vorzubereiten.“25

v hláseniach nemeckej leteckej misie [Der Beitritt der slowakischen Luftwaffe zum Krieg gegen die UdSSR in Meldungen der Deutschen Luftwaffenmission]. In Vojenská história, Jg. 14, Nr. 1, 2010, S. 99-100.20 KORČEK, J. Slovenský štát vo vojnovom stave so západnými spojencami [Der Slowakische Staat im Kriegszustand mit den westlichen Alliierten]. In Vojensko-politické a geopolitické súvislosti vývoja Slovenska v rokoch 1918 – 1945 [Militärpolitische und geopolitische Zusammenhänge der Entwicklung des Slowakei in den Jahren 1918 – 1945]. Trenčín 1992, S. 103-117.21 VHA Bratislava, MNO 1939 – 1945, vária, K. 14, Sig. III/7, Chef der Attachéabteilung an das OKH, 13. 10. 1941.22 BAKA, I. Návšteva slovenskej vládnej delegácie v Hitlerovom hlavnom stane v októbri 1941 [Der Besuch der slowakischen Regierungsdelegation im Hauptquartier Hitlers im Oktober 1941]. In Slovensko v roku 1941. Politika – armáda – spoločnosť [Die Slowakei im Jahre 1941. Politik – Armee – Gesellschaft]. Banská Bystrica 2012.23 BA – MA Freiburg, Bs. RW/5, As. 445; SNA, Alexandrijský archív, Mikrofi lm II.C-898, 5 630 019-28.24 BA – MA Freiburg, Bs. RW/5, As. 445, OKW/Ausland an Keitel v. 28. 1. 1942.25 NIŽŇANSKÝ, E. (Hrsg.). Slovensko-nemecké vzťahy 1941 – 1945 v dokumentoch II. Od vojny proti ZSSR po zánik Slovenskej republiky v roku 1945. Slowakisch – deutsche Beziehungen 1941 – 1945 in Dokumenten II. Vom Krieg gegen UdSSR bis zum Untergang der Slowakischen Republik im Jahr 1945. Prešov 2011, Dok. 40, S. 193-199.

41

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Agil war auch der slowakische Gesandte in Berlin Matúš Černák, der im Januar 1942 auf einen schlechten psychologischen Zustand der lange nicht abgelösten Einheiten hinwies. Dabei präsentierte er einen Vorschlag, entweder die Soldaten zwecks Reorganisation zurückzunehmen, oder zum mindesten die RD durch eine andere Einheit auszuwechseln.26 Die Alternative ihrer Zurückziehung trug auch V. Tuka während des Besuchs des Chefs des OKW Generalfeldmarschall Keitel in der Slowakei im Februar 1942 vor. Er wies darauf hin, dass wenn keine Wiedergutmachung geschehe, bleibe in der Slowakei nicht genügend Kriegsmaterial, was er in den Zusammenhang mit fortbestehenden Befürchtungen vor Ungarn legte. Keitel hielt diese jedoch nicht für begründet, da Deutschland die Unabhängigkeit der Slowakei hundertprozentig garantiere. Tuka ging jedoch noch weiter. In dem Bemühen um die Behebung der Versorgungsprobleme fragte er Keitel, ob die slowakischen Einheiten das Gebiet, auf dem diese tätig seien, selbst bewirtschaften könnten. Er schlug vor, Angehörige des Arbeitskorps des MNO dorthin zu verschieben, die auch Sicherungsaufgaben auf okkupiertem Gebiet wahrnehmen sollten, wodurch weitere Kräfte der ZD zugunsten der RD freigemacht werden könnten. Er ließ auch die Möglichkeit der Bildung einer weiteren Division und somit eine weitere Verbreitung der slowakischen Beteiligung an der Front zu. Keitel verwies ihn jedoch in dieser Angelegenheit auf den Reichsminister für die besetzten Ostgebiete Alfred Rosenberg.27 Deshalb bat der Gesandte Černák das Auswärtige Amt bereits im März um die Möglichkeit, mit ihm in Verhandlungen bezüglich der Bereitstellung von 10 000 ha Land für die ZD einzutreten. Die Verhandlungen wurden zwar tatsächlich im Juni 1942 aufgenommen, die deutsche Seite lehnte jedoch diesen Wunsch ab.28

Schließlich wurden die Anforderungen bezüglich der Umrüstung nur in geringem Maße realisiert, die slowakischen Einheiten blieben jedoch weiterhin an der Front.29 Die RD wurde sogar an vorderster Front eingesetzt und im Verlauf der deutschen Sommeroffensive von 1942 nahm sie direkt an Kämpfen um Rostow teil. Anschließend geriet sie in ein schwierig begehbares Gelände des nordlichen Vorgebirges des westlichen Teiles des Kaukasus. In Übereinstimmung mit dem Wunsch von Čatloš wurde auch die ZD teilweise verstärkt, auch dank der Intervention des Wehrmachtbefehlshabers im Reichskommissariat Ukraine, General der Flieger Karl Kitzinger. Die Division wurde mit dritten Bataillonen in beiden Infanterieregimenten, mit einer Artillerieabteilung, Flugzeugen und Panzerwagen aufgefüllt.30 Diese Schritte ermöglichten, den Schutz der Eisenbahnstrecke Pinsk – Gomel vor Partisanen zu stärken.

26 SNA, Alexandrijský archív, Mikrofi lm II.C-938, Bericht Weizsäckers v. 14. 1. 1942.27 NIŽŇANSKÝ, ref. 25, Dok. 50, S. 217-221.28 Národní archiv České republiky (Nationalarchiv der Tschechischen Republik, weiter NA) Praha, 136, 136-18-71, Meldung Weizsäckers v. 11. 3. ; 136-79-1, Bericht des AA an Ludin v. 6. 6.29 In der Praxis hatte vor allem das Panzerregiment (pluk útočnej vozby, PÚV) Schwierigkeiten. Erst im Juni 1942 übernahm es 20 neue Panzerkampfwagen LT 38 (t), was einen erneuten Einsatz von Panzerwagen an der Front ermöglichte. Unangemessen war auch die Luftausrüstung. Was dies betrifft, hatte die slowakische Seite mehr Erfolg. Im Juli 1942 erhielt die Armee die ersten 10 abgekauften Stück Messerschmitt Bf 109 E. Zu jener Zeit handelte es sich jedoch um veraltete Geräte. Teilweise umbewaffnet durch die deutsche Seite wurden im Jahr 1942 auch die Artillerie und andere Waffen. UHRIN, M. Modernizačné snahy v slovenskej armáde v roku 1942 [Modernisierungsbestrebungen in der slowakischen Armee im Jahre 1942]. In Slovensko v roku 1942. Politika, armáda, spoločnosť [Die Slowakei im Jahre 1942. Politik, Armee, Gesellschaft]. Banská Bystrica 2013, S. 123-132.30 Die Division wurde zuvor durch die Abschiebung des Artillerieregiments 31 abgeschwächt, das im April unter dem deutschen Kommando an der Front nordwestlich von Charkow eingesetzt und später zur RD abkommandiert wurde. VHA Bratislava, MNO 1939 – 1945, vária, K. 14, DHM an Čatloš, 15. 5. 1942.

42

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Die Probleme, mit denen sich das MNO im Zusammenhang mit Fragen der Modernisierung der Armee beschäftigen musste, entsprachen der Lage in der Rüstungsproduktion. Die Einschaltung slowakischer Betriebe in das deutsche Kriegsbestreben erleichterte der Wehrwirtschaftsvertrag vom 30. Januar 1940, nach dem die Slowakei Deutschland entscheidende Rechte zur Ausnutzung von 25 (später auch weiteren) Betrieben zur Verfügung stellte. Nach dem Beginn des Krieges gegen die UdSSR wurde die Exploitation der Rüstungsindustrie noch mehr verstärkt. Die militärischen Lieferungen waren dabei für Deutschland von erheblich größerer Bedeutung als die gesamte Beteiligung der slowakischen Einheiten an der Front. Die Nazis bemächtigten sich schrittweise auch weiterer slowakischer Betriebe.31 Allmählich wurden auch neue Betriebe mit Rüstungsproduktion gegründet. Die slowakische Seite versuchte zum Beispiel, ihren Flugzeugpark durch Aufbau einer Flugzeugfabrik in Trenčianske Biskupice zu modernisieren, was jedoch bis zum Ausbruch des Slowakischen Nationalaufstandes keinen größeren Effekt brachte.32

Der Deutsche General beim MNO

Der Beitritt der Slowakei zum Krieg gegen die UdSSR erforderte eine engere Koordinierung zwischen der deutschen und slowakischen Armeeführung. Deshalb schlug General Čatloš bereits im Februar 1942 während des Besuchs des Generalfeldmarschalls Keitel in der Slowakei die Vereinfachung und Vereinheitlichung der Vertretung von deutschen militärischen Behörden in der Slowakei vor. Demzufolge wurde aufgrund eines Befehls des Chefs des OKW vom 18. März 1942 eine neue Stelle des Deutschen Generals beim MNO geschaffen. Dieser vereinte in sich die Funktion des Chefs der DHM und zugleich wurde mit der Vertretung der deutschen militärischen Dienststellen in der Slowakei beauftragt. Sein Vertreter wurde der Chef der DLM. Die meisten Angehörigen der DHM wurden nach Banská Bystrica zum slowakischen Oberkommando des Heeres verlegt, wovon sich die deutsche Seite eine Beschleunigung der schwerfälligen bürokratischen Verfahren versprach.33 Der Deutsche General war direkt dem Chef des OKW unterstellt.34 Diese Funktion wurde seit dem 15. April 1942 vom Generalleutnant Fritz A. O. Schlieper wahrgenommen, der General Otto ersetzte.35 Von Anfang an bemühte sich Čatloš jedoch darum, seine Position auf die Aufgaben irgendeines Verbindungsoffi ziers einzuschränken. Dies beweist auch seine kritische Stellungnahme zur Vorbereitung des deutsch-slowakischen Vertrags über die Tätigkeit des Deutschen Generals. Er wies darauf hin, dass die Tätigkeit der Missionen mit der Umstellung der Armee „auf deutsche Art und Weise“ hinfällig wurde. Unter diesen Umständen tauschten die SR und das Deutsche Reich verschiedene Vorschläge untereinander aus, diese führten jedoch nicht zum Abschluss des Vertrags. Die Gegensätze vertieften sich proportional mit deutschen Niederlagen. Generalleutnant Schlieper kritisierte dabei Čatloš bereits im Mai 1942: „Das Streben des Ministers

31 LIPTÁK, Ľ. Ovládnutie slovenského priemyslu nemeckým kapitálom [Die Beherrschung der slowakischen Industrie durch deutsches Kapital]. Bratislava 1960, S. 59-65; HALLON, L. Slovensko v hospodárskom priestore Nemecka 1939 – 1945. [Die Slowakei im deutschen Wirtschaftsraum 1939 – 1945]. Bratislava 2014.32 CHYTKA, S. K pokusu o zavedenie vojenskej leteckej výroby v rokoch 1941 – 1943 na Slovensku [ Zum Versuch um die Einführung der militärischen Flugzeugproduktion in den Jahren 1941 – 1943] . In Vojenská história, Jg. 3, 1999, Nr. 4, S. 106-118.33 NIŽŇANSKÝ, ref. 25, Dok. 76, S. 286-291.34 BA – MA Freiburg, Bs. RW/5, As. 105, Befehl Keitels v. 18. 3. 1942.35 BA – MA Freiburg, Bs. RW/5, As. 446b, Bericht Keitels an das AA v. 1. 4. 1942.

43

VOJENSKÁ HISTÓRIA

nach weitgehender Selbstständigkeit ist unverkennbar. Es wirkt sich in offensichtlicher Zurückhaltung aus und dem Streben, sich der Beratung möglichst zu entziehen.“36 Risse in der Zusammenarbeit gestand auch der Militärattaché Becker zu.37

Trotzdem kann der Aktivismus von General Čatloš bezüglich der Tätigkeit der slowakischen Einheiten an der Front noch im Jahr 1942 festgestellt werden. Seine Engagiertheit war „paradoxerweise“ auch einer der Gründe der Spannung zwischen ihm und den deutschen militärischen Behörden. Zum Beispiel in einer Meldung vom 9. Mai 1942 schrieb der deutsche Militärattaché Oberst Becker, dass Čatloš den bevorstehenden Besuch des Wehrmachtbefehlshabers im Reichskommissariat Ukraine, General Kitzinger in der Slowakei angeblich ausnutzen wolle. Mit Abneigung stellte er fest: „General Čatloš habe scheinbar die Absicht, eine weitere Frontdivision aufzustellen und selbst das Kommando über die slowakischen Divisionen zu übernehmen.“38 Seine Ideen entwickelte Schlieper in einem weiteren Bericht weiter: „Es wird besonderes Geschick nötig sein, die ihm vorschwebenden Pläne auf ein vernünftiges Maß zurückzuführen, ohne ihn zu verprellen.“ Aus dem Genannten ergibt sich, dass Čatloš in Bezug auf die Pläne für einen weiteren Einsatz der slowakischen Einheiten an der Front ein größerer Aktivist als die deutschen Behörden war. Dabei wies Schlieper auch auf Ursachen hin, die die Initiative von Čatloš hemmten. Denn die beiden slowakischen Divisionen waren gemäß ihm nicht geeignet, aus der Unterstellung unter deutschen Kommandostellen abgelöst zu werden. Ebenso wenn die ZD an der Front eingesetzt werden sollte, müsste sie vorher materiell verstärkt werden. Alarmierend war auch der Offi ziersmangel. Entscheidend war jedoch Schliepers Feststellung, dass die Absichten von Čatloš die deutschen Interessen hinsichtlich der Ansprüche auf den Gang der Kriegswirtschaft gefährden. Schlieper dachte natürlich auch über die Beweggründe von Čatloš nach. Neben seinem persönlichen Ehrgeiz spielten dabei Befürchtungen vor Ungarn und das Streben, sich mit ihm zu vergleichen und eigene Stärke herauszustellen, eine Rolle.39

Die slowakische Armee und der Rassen- und Vernichtungscharakter des Krieges

Von Anfang des Krieges an waren die slowakischen Soldaten sowohl mit der Verfolgung und dem nachvollgenden Genozid der Juden, als auch mit Gewalttätigkeiten gegen die Zivilbevölkerung konfrontiert. Es ist daher wichtig zu beobachten, in welchem Maße sich die slowakische Armee an der Begehung von Verbrechen der Okkupationsverwaltung beteiligte. Die slowakischen Soldaten waren von Beginn an der Massenpropaganda ausgesetzt. Das Bild des „jüdisch-bolschewistischen“ Feindes konnte bei ihnen dank Funden der umfangreichen, vor der Evakuierung des NKWD durchgeführten Massaker erfolgreich bekräftigt werden. Dabei nutzten die Nazisten ursprünglich auch die Wut der Bevölkerung aus (insbesondere auf dem Territorium, das früher unter sowjetischer Okkupation stand), die gegen Juden gerichtet wurde. Die Pogrome, die dort zu brennen begannen, wurden zwar als spontane Vergeltungsmaßnahmen bezeichnet, für die Nazisten stellten sie allerdings einen Teil der Strategie des Vernichtungskrieges dar. Darüber hinaus stimmte Hitler bereits im März dem Einsatz von Einsatzgruppen zu, die mit der Liquidation der „jüdisch-bolschewistischen Grundlage“ des sowjetischen Regimes begannen. In diesem Sinne wurde auch die Wehrmacht für die Zusammenarbeit

36 NIŽŇANSKÝ, ref. 25, Dok. 76, S. 286-291.37 BA – MA Freiburg, Bs. RW/5, As. 446, Becker an den Generalstab des Heeres, 30. 6.38 BA – MA Freiburg, Bs. RW/5, As. 446, Becker an den Generalstab des Heeres, 9. 5. 1942.39 NIŽŇANSKÝ, ref. 25, Dok. 76, S. 286-291.

44

VOJENSKÁ HISTÓRIA

instruiert, wobei bereits ihre Passivität, in bestimmten Fällen auch ihre aktive Teilnahme an den Pogromen selbst signifi kant ist. Ihre Augenzeugen waren auch die slowakischen Soldaten, denen diese Taten als ein naturhafter Akt der gerechten Rache präsentiert wurden. Der Verteidigungsminister Čatloš forderte zwar die Soldaten zur Vermeidung ihrer Beteiligung an Massakern auf, jedoch auch dank seiner Äußerungen über die „Abrechnung mit Juden“ machten sich viele von ihnen die These von der Gerechtigkeit ihrer Bestrafung zu eigen. Dies bezeugt auch die aktive Teilnahme von bestimmter Personen an den antijüdischen Represalien am 5. Juli in dem Vorort von Dobromyl. Zwar verurteilte die Armeeführung solche Exzesse, jedoch wurde nur ein Soldat symbolisch bestraft. Andererseits intervenierten die slowakischen Stellen gegen willkürliche Angriffe auf Juden seitens einheimischer Milizen zumindest in einem Fall.

Was die Beziehungen zwischen den slowakischen Soldaten und Juden betrifft, diese wurden durch Verordnungen über das strenge Verkehrsverbot geregelt. Denn die Juden als die größten Feinde sollten in der ersten Phase des Genozids in Ghettos isoliert werden. Dies widerspiegelte sich auch in den von den Deutschen übernommenen Weisungen, nach denen „der Kampf gegen den Bolschewismus ein rücksichtsloses Vorgehen gegen die Juden verlangt“. Deshalb wurde jede Verwendung der Juden zu Hilfsarbeiten verboten, mit Ausnahme des massenhaften Arbeitseinsatzes.

Dabei wurde bereits im Herbst 1941 die slowakische Armeeführung mit Zeugenaussagen über die Massenermordung von Juden durch Okkupationseinheiten konfrontiert. Das Kommando der ZD nahm jedoch von einem solchen Handeln keinen Abstand, der Inhalt der Meldungen für das MNO läßt im Gegenteil erkennen, dass die antijüdischen Repressalien auch hier ihre Sympathisanten fanden. Andererseits ist die Tatsache, dass auch die Regierung über diese Informationen verfügte, im Zusammenhang mit den parallel laufenden Verhandlungen über die Deportationen slowakischer Juden in die von den Deutschen besetzten Gebiete besonders schockierend.40

Der Vernichtungscharakter des Krieges wurde als sogenannte Vergeltungsmaßnahmen getarnt. Ein Bestandteil dieser Taktik war auch der Kampf gegen Partisanen und ihre Helfer, deren Taten gemäß Anweisungen des OKW vom Mai 1941 der Zuständigkeit der Militärgerichte entzogen und mit sofortigem Tod bestraft wurden. Aus diesem Erlass wurde auch der Prinzip der kollektiven Vergeltung in gesamten Ortschaften abgeleitet. Die Kampfweise gegen Partisanen seitens der Wehrmacht dokumentiert insbesondere die Tätigkeit der Sicherungsdivisionen.41 Nach ihrem Vorbild wurden auch Verbände der Verbündeten aufgestellt, d. h. auch die slowakische ZD. Sie hatten Tausende von Zivilisten auf dem Gewissen, einschließlich der Juden. In Dokumenten wurden diese Aktionen als die Vernichtung von Partisanenbunkern getarnt, auch wenn die Partisanenbewegung zum Jahreswechsel 1941/42 noch in den Anfängen war.42 Zumal im Bestreben, möglichst viele ideologische Feinde zu ermorden, schürten die Deutschen Angst vor Partisanen. Dies wurde bereits durch einen Befehl des Kommandeurs der Schnellen Brigade vom 17. Juli 1941 geregelt, nach dem jeglicher Widerstand auch mit dem Terror, z. B. mit

40 Siehe näher BAKA, I. Slovenská armáda a protižidovské pogromy na okupovanom území ZSSR v lete 1941 [Die slowakische Armee und die antijüdischen Pogrome in den besetzten Gebieten der UdSSR im Sommer 1941]. In Historický časopis, Nr. 4, 2017, S. 111-130.41 ARNOLD, K. J. Die Wehrmacht und die Besatzungspolitik in den besetzten Gebieten der Sowjetunion. Kriegführung und Radikalisierung im „Unternehmen Barbarossa“. Berlin 2005, S. 415-425. ISBN 3-428-11302-0.42 CÜPPERS, M. Wegbereiter der Shoa. Die Waffen-SS, der Kommandostab Reichsführer SS und die Judenvernichtung 1939 – 1945. 2. Aufl age, Darmstadt 2011, S. 200-201. ISBN 978-3-89678-758-3.

45

VOJENSKÁ HISTÓRIA

der Inbrandsetzung von Häusern oder Geiselnahme (vorrangig von Juden), bestraft werden sollte. Zu seiner Durchführung bei der Schnellen Brigade kam es wegen ihrer Reorganisation jedoch nicht.43

Mit dem Erlass vom Mai wurden auch die Stellen der slowakischen Armee vertraut gemacht. Ursprünglich wurden verdächtige Personen jedoch der SS oder dem Sicherheitsdienst (SD) übergeben. Die slowakischen Stellen sollten nur bei „einer Gefahr des Versäumnisses“ direkt eingreiffen, was allmählich auch für eventuelle Beschlagnahmen galt. Die Auslegung der Verordnungen ermöglichte in der Praxis einen Ermessensspielraum bei dem Kontakt mit Partisanen.44 Es kam zu diesen Kontakten bereits nach der Verlagerung der ZD in den Raum von Schytomyr – Owrutsch im Oktober 1941. Das Kommando der ZD stellte jedoch nüchtern fest, dass die meisten dieser Personen mit Partisanen nur wenig zu tun hatten, es handelte sich in den meisten Fällen um ehemalige Soldaten, Personen mit „politischer Vergangenheit“ sowie sich verbergende Juden. Bereits am 1. Dezember 1941 kam es auch zur Hinrichtung von zwei eigentlichen Partisanen.45 Nachfolgend am 15. Dezember 1941 erhielten die Einheiten der ZD deutsche Richtlinien, in denen ein rücksichtsloses Vorgehen bei der Entscheidung über Tod verdächtiger Personen verlangt wurde. Gegenüber der Zivilbevölkerung sollten sie sich jedoch eher zurückhaltend verhalten.46 Eine ähnliche Strategie verfolgten mehrere deutsche Kommandeure, in der Praxis gelang es jedoch nicht, sie umzusetzen. Das zeigt auch das Vorgehen des Kommandos des slowakischen Infanterieregiments 102, dessen Einheiten bereits zu jener Zeit auch Gewalt gegen die Zivilbevölkerung ausübten. Das zeigt sich bei der Tätigkeit einer Reiterkolonne des Leutnants Záhorák, über die ein germanophiler Kommandeur des Infanterieregiments 102, Oberstleutnant Michal Lokšík verfügte. Laut Nachkriegsuntersuchungen wurden Dutzende Zivilpersonen von Dezember bis März 1942 von dieser Einheit misshandelt und hingerichtet.47 Sogar mindestens in einem Fall beteiligten sich die Einheiten von Lokšík an der Ermordung von Juden. Dies belegt ein Vermerk im Tagebuch einer Kompanie vom 8. und 9. Januar, nach welchem ihre Soldaten die Deutschen bei der Ermordung von Juden in Mosyr dadurch unterstützten, dass sie Ausgänge aus der Stadt verstellten.48

Wie das Kommando der Division auf die Steigerung der repressiven Tätigkeit des Infanterieregiments 102 unmittelbar reagierte, ist strittig. Das Ausmaß ihrer Einbeziehung

43 VHA Bratislava, 55, 55-57-5, Aktennummer 78/zprav.-taj. 1941, Befehl der Kommandantur Rudolf Nr. 2 v. 17. 7. 1941.44 BAKA, I. Účasť pešieho pluku 102 Zaisťovacej divízie na nemeckých protipartizánskych operáciách v juhovýchodnom Bielorusku v marci a začiatkom apríla 1942 [Die Teilnahme des Infanterieregiments 102 der Sicherungsdivision an den deutschen Operationen gegen Partisanen im südöstlichen Weißrussland im März und Anfang April 1942]. In Vojenská história, Jg. 21, 2017, Nr. 2, S. 86.45 VHA Bratislava, 55, K. 32, 305-32-5, Meldung der Kommandantur der ZD an das MNO, die Abwehrabteilung v. 18. 10. sowie v. 17. 11. und an den Wehrmachtbefehlshaber in der Ukraine v. 11. 11. 1941.46 VHA Bratislava, 55, K. 32, Sig. 305-32-5, Meldung der Kommandantur der ZD an das MNO, die Abwehrabteilung v. 6. 12. 1941; Rýchla divízia (Schnelle Division, RD), K. 109, Sig. 1-66, Aktennummer 5525, Richtlinien für den Kampf gegen Partisanen v. 15. 12. 1941.47 Laut Aussagen von Angehörigen dieser Einheit wurden von 60 bis 100 Personen gefangen genommen und etwa 20 bis 50 hingerichtet. Štátny archív (Staatsarchiv, weiter ŠA) Bratislava, Ľudové súdy v Bratislavskom kraji (Volksgerichte im Bratislavaer Landschaftsverband) 1945 – 1948, ĽS 440/48, Niederschrift über die Vernehmung von J. Baňas v. 12. 4. 1948, M. Husárik v. 24. 3. 1948, B. Č. Závodný v. 9. 4. 1948, M. Prezbruch v. 13. 3. 1948, P. Jaňuš v. 7. 4. 1948.48 VHA Bratislava, Zaisťovacia divízia (Sicherungsdivision, weiter ZD), K. 87, Sig. III/204, Kriegstagebuch 5/102 der Kompanie.

46

VOJENSKÁ HISTÓRIA

in den Krieg gegen Partisanen steigerte sich jedoch noch im Frühling 1942. Diesem gingen deutsche Befehle für die Zuweisung der ZD für den Schutz der Eisenbahnlinie Pinsk – Gomel voraus. Zudem führte das Regiment von Lokšík große Operationen gegen Partisanen bereits im März 1942 in Zusammenarbeit mit dem unterstellten deutschen Polizeibataillon 315 durch. Dieses hatte zu jener Zeit bereits reiche Erfahrungen mit der Vernichtung der Juden. Ihre Aufgabe bestand in der Vorbereitung der ersten großen Operation gegen Partisanen „Bamberg“ an der Wende der Monate März und April 1942 im südöstlichen Weißrussland. Wie sich die Deutschen den Kampf gegen Partisanen vorstellten, davon erfuhren auch die Slowaken durch den Befehl des Kommandeurs der ZD vom 8. März, mit dem sie über eine bewährte Methode der kollektiven Vergeltung für die Zusammenarbeit mit Partisanen (Anzünden von Gemeinden und Ermordung eines Teils der Bevölkerung) unterrichtet wurden. Auch wenn die Befehle auf diese Art formuliert wurden, unterstellte das Kommando der ZD das Regiment von Lokšík während der Operation Bamberg direkt dem deutschen Kommando.

Den Charakter des Kampfes gegen Partisanen legt bereits eine Meldung über eine Vorbereitungsaktion von Mitte März 1942 in der Nähe der Gemeinde Perekalje nahe, deren Ergebnis war, dass ein verstärktes Bataillon von Lokšík 19 Tote hatte, wobei die Zahl der gefallenen Partisanen auf schockierende 600 geschätzt wurde. Auch wenn diese Zahlen nach deutschem Muster übertrieben waren, kann nicht ausgeschlossen werden, dass unter den Opfern auch Zivilisten waren, insbesondere wenn man die Tatsache berücksichtigt, dass laut einer Meldung des Kommandeurs des Bataillons zwei Gemeinden angezündet wurden und die Aktion aus militärischer Sicht nicht erfolgreich war, was auch durch seine Abberufung bestätigt wird.49

Die Tatsache, dass diese Aktionen auch gegen die sich in Wäldern verbergenden Juden gerichtet waren, bestätigen deutsche Radiogramme. In einem von ihnen meldete das Polizeibataillon 315 die Erschießung von 36 Juden.50 Die Aktion Bamberg selbst wurde vom 28. März bis zum 6. April unter der Führung der 707. Infanteriedivision der Wehrmacht durchgeführt, die sich bereits im Herbst 1941 an der Ermordung von Tausenden von Juden in Weißrussland beteiligten. Gemäß ihren Befehlen bestand der Feind aus etwa 1800 Partisanen, sich verbergenden Juden sowie jeglicher Bevölkerung, die für deutschfeindlich gehalten wurde. Aus diesem Grunde wurde in einem Divisionsbefehl vom 18. März ein rücksichtsloses Vorgehen auch gegen Frauen und Kinder verlangt. Die brutale Methoden des Kommandos dieser Division waren jedoch nicht vollständig im Einklang mit ursprünglichen Vorstellungen der mit der Vorbereitung der Aktion beauftragten Führung des Rückwärtigen Heeresgebietes Mitte, die mindestens elementare Rücksichten auf die Zivilbevölkerung nehmen wollte. Die Aufgabe des Infanterieregiments 102 und des deutschen Bataillons war es, gegen Partisanen vom Süden anzustürmen, um sie zu umzingeln. Hinsichtlich ihrer Tätigkeit traf das Regimentskommando selbst in einer Meldung an das deutsche Kommando vom 2. April Nagel auf den Kopf, indem es feststellte, dass das untersuchte Gebiet „von Juden und Partisanen geleert wurde.“ Das Ergebnis waren 133 tote Juden, auch wenn aus der Meldung der Täter dieser Handlung nicht zu entnehmen ist.

Nach offi ziellen Angaben wurden bis zum 6. April 3 423 Partisanen und ihre Helfer erschossen. Die meisten Opfer, paradoxerweise, hatten die slowakischen Einheiten

49 BAKA, Ref. 44, S. 92-95; Archiv bezpečnostních složek (Archiv der Sicherheitsdienste, weiter ABS) Praha, V/MV, Sign.V - 1951 MV, III. Teil, Niederschrift mit dem Oberleutnant der Infanterie Tibor Samo und Oberleutnant der Infanterie Alexander Vitalay v. 15. 4. 1942; H 770-2, Sammelmeldung über das Unternehmen „Lišák“.50 CURILLA, W. Die deutsche Ordnungs-Polizei und der Holocaust im Baltikum und in Weiβrussland. Paderborn 2006, S. 651. ISBN 10:3-506-71787-1.

47

VOJENSKÁ HISTÓRIA

zusammen mit dem unterstellten Polizeibataillon 315 auf dem Gewissen. Nach dem Regimentskommando wurden nur außerhalb der Kampftätigkeit über 2 000 Partisanen und ihre Helfer (gemäß einer späteren Meldung noch mehrere) erschossen und 10 Gemeinden niedergebrannt. Die meisten Opfer waren die lokale Bevölkerung, ehemalige sowjetische Soldaten, gefl üchtete Gefangene und Juden, was sich sowohl aus der Zahl und Qualität von geraubten Waffen als auch aus der Disproportion von Opfern einer- und andererseits ergibt. Zum Beispiel hatten die Slowaken nur einen Verletzten. Dagegen scheint es auch möglich, dass die Gesamtzahlen in der Kommandantur von Lokšík nach deutschem Muster „beschönigt wurden“. Es kann zudem angenommen werden, dass die Initiative von Anfang an von dem deutschen Polizeibataillon ergriffen wurde (dies beweist auch ein Massaker in der Gemeinde Chojno) und dass mehrere slowakische Soldaten sich diese Methoden in der Praxis aneigneten. Andererseits wurde der spezifi sche Charakter dem Infanterieregiment 102 (im Gegensatz zu anderen Einheiten der ZD, die bei weitem nicht so aktiv waren) von seinem Kommandeur Oberstleutnant Lokšík verliehen, der für den Germanophilen gehalten wurde.51 Auch die Nachkriegsaussagen von Akteuren brachten nicht mehr Licht hinein. Obwohl die Mehrheit die Schuld auf die Deutschen warf, fi ndet man auch solche Aussagen, die die Beschießung von ganzen Ansässigkeiten durch slowakische Artillerie sowie Beteiligung an lokalen Ermordungen (die Beteiligung eines Offi ziers an einem Notgericht, das über die Erschießung von etwa 30 Personen entschied, die Massakrierung von einigen Personen als Vergeltung für den Tod von Soldaten in der Nähe der Gemeinde Perekalje) nachweisen.52

An Aktionen gegen Partisanen beteiligten sich die Einheiten der ZD (wieder vor allem das Infanterieregiment 102) auch in der nächsten Zeit. In Meldungen wurden als Partisanen weiterhin auch Juden bezeichnet, obwohl es sich ständig insbesondere um schlecht bewaffnete sich in Wäldern verbergende Gruppen handelte. Es deutet darauf auch eine Meldung vom 9. Juli hin, nach der eine Patrouille des Infanterieregiments 102 zwei Juden aus einer in den Wald fl üchtende Gruppe in der Nähe von Mosyr erschoss.53 Nach dem Krieg kam ein erschütternder Fall zum Vorschein, und zwar dass Soldaten des Infanterieregiments 102 drei jüdische Kinder in einer Gemeinde erschossen hatten.54 Deshalb kann angenommen werden, dass mindestens einige slowakische Einheiten sich gegenüber Juden als die Nazis verhielten. Im Sommer 1942 musste sich die ZD allerdings bereits zunehmend auf Angriffe einer realen Partisanenbewegung konzentrieren.

Informationen über Repressalien erhielt natürlicherweise auch das MNO, das jedoch ursprünglich darauf nicht reagierte. Sowohl mehrere Offi ziere als auch viele Soldaten reagierten allerdins auf diese Tätigkeit empört und mit Sabotage ihrer Teilnahme an Aktionen gegen Partisanen. Besonders aktiv war der Kommandeur einer Aufklärungs-Reiterstaffel Oberstleutnant Jaroslav Kmicikievič, unter dessen Druck der Kommandeur der ZD Oberst Kuna Gewaltakte und Morde, die während der Aktionen gegen Partisanen an der wehrlosen Bevölkerung verübt worden waren, verbot. Die Unterstützung bei

51 BAKA, ref. 44, S. 96-107.52 ABS Praha, V/MV, Sig. V-1951 MV, I. Teil, Urteil des Obergerichts v. 9. 12. 1955; V/MV, Sig. V – 2487MV, I. Teil, Niederschrift über die Aussage von L. Gindl v. 25. 4. 1955; 770-2, Niederschrift über die Aussage von T. Samo v. 17. 3. 1955, S. 14; BAKA, Ref. 44, S. 103-104.53 VHA Bratislava, RD, K. 35, Aktennummer 89, Übersicht über die Meldungen der ZD Nr. 1 für die Zeit v. 1. bis 7. Juli 1942.54 ABS Praha, V/MV, Sig. V – 2487MV, I. Teil, Niederschrift über die Aussage von L. Gindl v. 25. 4. 1955, J. Belica v. 14. 2. 1955, K. Janovič v. 25. 6. 1955; laut Nachkriegsaussagen ließ auch Oberleutnant Záhorák zwei Männer als Juden erschießen. ŠA Bratislava, Ľudové súdy v Bratislavskom kraji 1945 – 1948, ĽS 440/48, Lšt 552/1948.

48

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Strafaktionen gegen ganze Gemeinden, z. B. bei ihrer Umzingelung, bei Razzien usw., war trotzdem nicht ausgeschlossen.55 Die Soldaten der ZD wurden allerdings parallel auch mit deutschen Richtlinien vertraut gemacht, laut denen weiterhin gegen zivilen Widerstand rücksichtslos vorgegangen werden sollte.56 Daher konnten alle Gewalttätigkeiten durch die deutschen Befehle gerechtfertigt werden.

Dies beweisen auch Ereignisse vom 2. August 1942, als eine Expedition einer Einheit des Infanterieregiments 102 (mit der Unterstützung der slowakischen Luftwaffe) in die weißrussländische Gemeinde Maloduš als Vergeltung für ein von Partisanen durchgeführtes Massaker an 8 slowakischen Soldaten stattfand. Diese Aktion, die mindestens 15 zivile Opfer (einschließlich von Frauen und Kindern) forderte, erhielt dank der zufälligen Anwesenheit von Soldaten der Staffel von Kmicikievič unerwünschte Publizität.57 Eine Untersuchung fand jedoch nicht statt, im Gegenteil, das Verbleiben von Lokšík beim Regiment wurde sowohl durch den Wehrmachtbefehlshaber im Reichskommissariat Ukraine, Gen. d. Fl. Kitzinger als auch den neuen Kommandeur der ZD Oberst im Generalstab Rudolf Pilfousek (ein Volksdeutscher) unterstützt. Dieser hingegen kritisierte scharf die Handlung von Kmicikievič und die Passivität des Kommandeurs des Infanterieregiments 101 Oberstleutnant Martin Palkovič.58 In einer Meldung vom 5. September an Čatloš verteidigte er auch die Repressalien an der zivilen Bevölkerung als eine notwendige Vergeltung „nach dem heimtückischen Massaker an Deutschen oder Verbündeten“. Die Exekutionen sollten laut seinem Befehl von dem darauf folgenden Tag die Deutschen durchführen, in Ausnahmefällen konnten jedoch auch die slowakischen Einheiten „außerhalb der Kampftätigkeit absprengen sowie Ansiedlungen und Häuser von Schädlingen und ihren Helfern anzünden“. Außerdem verbot er jede Kritik an solchen Praktiken.59 Auch aus diesem Grund ist es schwer, sie zu konkretisieren. Die Zusammenarbeit mit der deutschen Polizei, SS und Wehrmacht sowie mit einheimischen Milizien nach bewährten Methoden wurde weiterhin fortgesetzt. Noch in der ersten Augusthälfte wurde eine große mit der Niederbrennung von Dörfern verbundene Aktion unter dem Decknamen ADI durchgeführt. Diese absolvierte das Infanterieregiment 102 in Unterstellung unter dem Begleit-Bataillon „Reichsführer-SS“, das zum Führungsstab des Reichsführers-SS gehörte, d. h. zu den Verbänden, die als 55 Dies wird auch in einer Tagebuchaufzeichnung der 4. Kompanie des Infanterieregiments 10 bestätigt. Eine ausgegliederte Einheit habe während einer Strafaktion am 17. 7. ein Dorf in der Nähe von Jelsk umzingelt, in welchem Angehörige der deutschen Gendarmerie und Polizei sechs Häuser in Brand gesetzt hätten und Verwandte von Partisanen (einschließlich von Frauen und Kindern) sowie Personen, die von Mitbürgern wegen ihren Verbindungen zu Partisanen denunziert worden wären, abgeschleppt hätten. Die abgeschleppten Personen wurden laut dieser Aufzeichnung wahrscheinlich erschossen. Während einer folgenden Aktion dieser Kompanie habe ein deutscher Polizist in Begleitung eines Slowaken im Wald eine verdächtige Frau erschossen und auf eine andere, die zu fl üchten anfi ng, hätten die Soldaten geschossen. Aus dem Dorf, in welchem die Razzia durchgeführt worden sei, habe die Bevölkerung in den Wald gefl üchtet. VHA Bratislava, ZD, K. 46, Sig. II/193, Kriegstagebuch der 4. Kompanie für die Zeit v. 11. 3. 1942 bis 31. 8. 1943.56 BYSTRICKÝ, J. Zaisťovacia divízia na okupovanom území Ukrajiny a Bieloruska (september 1941 – november 1942) [Die Sicherungsdivision in den besetzten Gebieten der Ukraine und Weißrusslands (September 1941 – November 1942)]. In Vojenská história, Jg. 3, 1999, Nr. 4, S. 34.57 VHA Bratislava, Fonds Nr. 3. Zbierka protifašistického odboja (Sammlung des antifaschistischen Widerstands) (1937 – 1947), Archiveinheit 69, Meldung v. 3. 8. 1942.58 M. Lokšík verließ die Front erst im November. Später wurde er pensioniert, jedoch nicht strafrechtlich verfolgt. Demgegenüber kehrte Kmicikievič von der Front bereits im September 1942 zurück. VHA Bratislava, ZD, K. 1, Sig. 1/6, Meldung von Pilfousek v. 5. 9. 1942.59 VHA Bratislava, ZD, K. 1, Sig. I/6, Meldung von Pilfousek v. 5. 9. 1942; MIČIANIK, Slovenská armáda… II., ref. 1, S. 126-7.

49

VOJENSKÁ HISTÓRIA

das Symbol des Vernichtungskrieges angesehen wurden.60 Der Kommandeur der RD General der II. Klasse Jozef Turanec nahm ebenso zu jener Zeit in einigen Fällen seine Zufl ucht zu Hinrichtungen von Partisanen, worüber er auch das MNO informierte.61 Eine direkte Beteiligung der slowakischen Einheiten an solchen Aktionen ging seit dem Jahr 1943 jedoch zurück. Im Gegenteil nahm Hand in Hand mit ihrer moralischen Zersetzung die Zusammenarbeit mit Partisanen (einschließlich von Nichtangriffspakten) zu und gleichzeitig wuchs die Hilfe für die zivile Bevölkerung.

Umschwung im Krieg Auf die Entwicklung in der Armee hatte erhebliche Auswirkungen der Umschwung

im Krieg nach Stalingrad im Jahr 1943. Dies zeigte sich sowohl in der Steigerung des Widerstandes von Angehörigen der Feldeinheiten gegen die Beteiligung am Krieg als auch in der Zunahme der Übergänge zur Roten Armee und zu Partisanen. Im Januar 1943 wurde ein Übergang der gesamten RD unter Leitung ihres Kommandeurs selbst General der II. Klasse Štefan Jurech aus der Furcht vor der Vernichtung der Einheiten vorbereitet. Dieser Versuch war jedoch nicht erfolgreich und das deutsche Kommando verlagerte die Division aus dem Kaukasus über die Meerenge von Kertsch auf die Krim. Zur sinkenden Moral trug die sowjetische Propaganda sowie die politische Überzeugung von Soldaten bei, den Widerstand unter vielen Soldaten veranlasste jedoch auch der Terror gegen die zivile Bevölkerung, worauf auch das slowakische Armeekommando seit dem Frühling 1943 endlich hinzuweisen begann.62 Ebenso trug zu dem sich verschlechternden moralischen Zustand von Einheiten die Erschöpfung infolge des langen Dienstes bei. Die Ursache einiger Desertionen war auch die Angst vor Strafe für verschiedene Verstösse, z. B. für die Zusammenarbeit mit Partisanen usw.63 Auf die Zunahme von Desertionen reagierte man mit einer Zunahme von Todesurteilen, die jedoch dank Obstruktionen seitens Gerichten nicht vollgestreckt wurden. Ebenso geschah dies nicht nach Verkündung des Standrechts in der ZD auf Drängen des Generals Schlieper am 10. Juni 1943.64 Dies wurde vor allem dadurch verursacht, dass die Deserteure nach der Flucht nicht bestraft werden konnten sowie dank anhaltenden Obstruktionen seitens Gerichten und des MNO. Das Drängen des Wehrmachtsbefehlshabers in der Ukraine Gen. d. Fl. Karl Kitzinger,

60 Das Ergebnis der Aktion war die Niederbrennung einiger Dörfer, ihre Bevölkerung rettete sich mit der Flucht in den Wald. Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv (Militärisches Zentralarchiv – Militärgeschichtliches Archiv) Praha, Kommandostab Reichsführer-SS 1941 – 1943, K. 2, Anlage 10/a. zum Tätigkeitsbericht für die Zeit v. 7.–14. 8. 1942.61 VHA Bratislava, RD, K. 46, S. 271, Meldungen v. 24. 8. , S. 275, und v. 28. 8. , S. 276.62 Siehe näher BAKA, I. Prehodnocovanie účasti slovenskej armády na frontoch druhej svetovej vojny v roku 1944 (január – august) [Die Neubeurteilung der Teilnahme der slowakischen Armee an den Fronten des Zweiten Weltkriegs im Jahr 1944 (Januar – August)]. In Slovenské národné povstanie. Slovensko a Európa v roku 1944 [Der Slowakische Nationalausfstand. Die Slowakei und Europa im Jahre 1944]. Banská Bystrica 2014, S. 250.63 Die Armee wies bis zum 31. 3. 1944 gemeinsam 2243 Vermisste, 294 Gefangene und 617 Deserteure auf. Diese Zahlenangaben berücksichtigen jedoch nicht den Ist-Zustand, da sich auch unter den Vermissten oder Gefangenen Deserteure befanden. In die Gruppe der Vermissten wurden dabei auch diejenigen aufgenommen, die bei Melitopol in Gefangenschaft gerieten. VHA Bratislava, MNO 1939 – 1945, vária, K. 9, Výkaz zbehů (Aufstellung der Deserteure); laut M. Lacko von der ZD (der 2. Infanteriedivision) desertierten in den Jahren 1942/43 364 Personen. LACKO, ref. 1, S. 176.64 BA – MA Freiburg, Bs. RW/5, As. 447, Bericht Schliepers an den Generalstab des Heeres – Attachéabteilung v. 19. 5. 1943.

50

VOJENSKÁ HISTÓRIA

der am 21. Juni 1943 die sofortige Erschießung eines gefangenen und bereits früher zum Tode verurteilten Deserteurs forderte, änderte daran ebenfalls nichts. Das MNO bezeichnete dies als „ein unzulässiger Eingriff in die unabhängige Entscheidungsfi ndung des slowakischen Militärgerichts.“ Die slowakische Seite nutzte nämlich die Tatsache aus, dass die Straftat noch vor der Verkündung des Standrechts begangen wurde.65 Zu einer späteren Zeit retteten die Obstruktionen seitens Gerichten und des MNO das Leben auch einigen Personen, die bereits als Partisanen gefangen genommen wurden.66

Die genannten Tatsachen spiegelten sich auch in der Einschätzung der Kampffähigkeit der Einheiten wider. Bereits im Jahr 1942 wies General Schlieper auf die Zusammenarbeit von Angehörigen der ZD mit Partisanen hin. Aus diesem Grund schlug er ihre Verlegung auf einen Truppenübungsplatz außerhalb der SR vor.67 Mit der Tätigkeit der ZD war auch General Kitzinger unzufrieden, der sich (nach Aufdeckung eines Desertionsversuchs des Infanterieregiments 101 der ZD zum Gegner im Dezember 1942) geäußert habe, „das Schicksal des Slowakischen Staates und Volkes wäre davon abhängig, wie die slowakische Sicherungsdivision ihren Verpfl ichtungen nachkommt.“ Nachdem der Staatspräsident Tiso ihn am 4. Februar 1943 um eine Erklärung gebeten hatte, bestritt er seine Äußerung.68

Bereits im Herbst 1942 begann auch die slowakische Regierung, die Lage an der Front neu zu bewerten. Eine weitere Verstärkung von Feldeinheiten habe ihrer Meinung nach die Aufrechterhaltung der Ruhe in der Slowakei gefährdet. Der slowakische Staatspräsident äußerte sich laut Schlieper bereits am 20. November 1942 in dem Sinne, „dass an der Garantie der slowakischen Grenzen durch das Reich nicht gezweifelt wird, aber doch Sicherungen gegen innere Unruhen notwendig seien, die von den Ungarn zum Einschreiten ausgenutzt werden könnten“. Ebenso beunruhigend waren auch die steigenden Verluste an Soldaten. Darüber hinaus beunruhigten Čatloš zunehmend seine verringerten Entscheidungsbefugnisse bezüglich der Art und des Umfangs des Einsatzes von Einheiten. Im November 1942 entrüstete ihn hinsichtlich der Versorgungsschwierigkeiten und Kälte die Initiative des Generals Kitzinger, die ZD nördlicher von der Eisenbahnstrecke Brest – Gomel zu verlegen. Angesichts der Katastrophe bei Stalingrad begann die deutsche Seite, vielmehr die Bedeutung jedes einzelnen Soldaten hervorzuheben, was sich im Wortlaut von Schliepers Memorandum vom 31. Dezember 1942 widerspiegelte. Dieser beabsichtigte die Verstärkung der ZD und RD sowie ihre eventuelle Zusammenlegung, und zwar in Einklang mit den eigenen Absichten des Generals Čatloš vom Frühling 1942. Unter den veränderten Umständen waren die Slowaken nicht mehr bereit, die Anzahl der Einsatzeinheiten in der Slowakei auf ein Minimum zu erniedrigen, darüber hinaus wurde eine weitere Beteiligung an der Front zunehmend von der Lieferung von Waffen und Material aus Deutschland in indirekter Weise abhängig gemacht.69 Die deutsche Seite gab jedoch ständig nur vage Versprechungen ab. Diese wurden auch von A. Hitlers Lippen während seines Zusammentreffens mit J. Tiso und V. Tuka am 22. April 1943 in Salzburg

65 VHA Bratislava, MNO 1939 – 1945, vária, K. 5, Nr. 264 589, Dezercia v poli – omilostenie – odpoveď (Desertion im Feld – Begnadigung – Antwort).66 MIČIANIK, Slovenská armáda… IV., ref. 1, S. 233-235.67 BA – MA Freiburg, Bs. RW/5, As. 447, Auszug aus dem Bericht Schliepers an Keitel v. 14. 1. 1943.68 BA – MA Freiburg, Bs. RW/5, As. 447, Brief Tisos v. 4. 2. 1943 und Antwort Kitzingers v. 24. 2. 1943.69 Siehe näher BAKA, I. Prehodnotenie účasti slovenskej armády vo vojne na východnom fronte v roku 1943 [Die Neubeurteilung der Teilnahme der slowakischen Armee am Krieg an der Ostfront im Jahre 1943]. In Slovensko v roku 1943. Politika, armáda, spoločnosť [Die Slowakei im Jahre 1943. Politik, Armee, Gesellschaft]. Banská Bystrica 2015, S. 126-127.

51

VOJENSKÁ HISTÓRIA

ausgesprochen. Dabei hob Hitler hervor, dass die slowakischen Anforderungen sofort nach der Befriedigung der deutschen Bedürfnisse realisiert werden. Über die Tätigkeit der slowakischen Truppen an der Front äußerte er sich anerkennend, trotz ihren nachweislichen Kontakten mit Partisanen. Ebenso proklamierte er wiederum die Unterstützung der SR im Falle einer Bedrohung. Die Slowakei bezeichnete er als ein Staat, mit dem Deutschland ein mindestens problematisches Bundesverhältnis (abgesehen von Italien) habe.70

Demgegenüber zeichnete sich die Moral im Heer laut einer weiteren Meldung Schliepers vom April 1943 durch das Desinteresse, die Furcht vor der Front sowie den Mangel an Disziplin aus.71 Eine positive Bewertung behielt jedoch die slowakische Fliegerstaffel 13.72 Gemäß der DLM verhielt sich diese bewundernswert bei schwierigen Verteidigungskämpfen im Kaukasus und bei Kertsch.73 Es wurde sogar mit einer ausgeweiteten Beteiligung der slowakischen Luftwaffe am Kampf gerechnet, womit Čatloš ursprünglich aus Furcht vor Ungarn nicht einverstanden war. Nach Verhandlungen mit dem Chef der Luftfl otte 4 Feldmarschall Wolfram von Richthofen wurde bereits im Frühling 1943 ein Vorschlag für die Schaffung einer Kampfgruppe erarbeitet, die aus einem Bombengeschwader (ausgerüstet mit der Heinkel He 111), einem Sturzkampffl ugzeuggeschwader Junkers Ju-87, zwei mit Messerschmitt Bf 109 ausgerüsteten Jagdgeschwadern, einer schweren und einer leichten Flak-Batterie bestehen sollte. Mit der Realisierung dieses Plans begann man auch. Bereits im Juli kam das Bombengeschwader 41 nach Saki (auf der Krim) zur Umschulung. Nach der Ankunft der 2. Frontgarnitur des Geschwaders 13 im Juli 1943 begann die Kampfmoral jedoch auch in seinen Reihen zunehmend zu sinken, was auch an Desertionsfällen zu erkennen war. Aus diesem Grund bat Čatloš die DLM bereits am 13. September 1943 im Hinblick auf „moralische“ Ausschöpfung des Geschwaders um sein sofortiges Zurückziehen aus dem Feld,74 was an der Wende der Monate Oktober – November 1943 geschah. Ebenso wurden auch die anderen slowakischen Fliegereinheiten zurückgezogen.75

70 LETZ, R. Rokovania nemeckých a slovenských politikov v rokoch 1939 – 1945 [Die Verhandlungen der deutschen und slowakischen Politiker in den Jahren 1939 – 1945]. In Historický zborník 13, 2003, Nr. 1-2, S. 111-120, Aufzeichnung über eine Besprechung zwischen dem Führer und Tiso.71 BA – MA Freiburg, Bs. RW/5, As. 447, Bericht des OKW/Ausland an den Chef des OKW v. 6. 4. 1943.72 Im November 1942 wurde sie an die Front in den Operationsraum der RD eingesetzt. Sie wurde mit den deutschen Jagdfl ugzeugen Messerschmitt Bf 109 E ausgerüstet (später wurde auf die moderneren Typen F und G umgerüstet, die der slowakischen Armee jedoch nicht gehörten). Seit April 1943 war sie tätig auf dem Flugplatz Anapa an der Küste des Schwarzen Meeres, und zwar bis zu ihrer Ablösung durch die 2. Frontgarnitur am 7. 7. 1943. Außer der Fliegerstaffel 13 waren an der Front bereits seit Juni, bezw. Juli 1942 tätig auch die Aufklärungsstaffel 1 (Letov Š-328) und das Jagdgeschwader 11 (Avia B-534), die (gemeinsam mit weiteren Einheiten) der Luftwaffengruppe angehörten. Für Bedürfnisse der ZD führten sie die Aufklärung, Beschießung und Bombardierung von Bodenzielen durch, wovon auch Gemeinden sowie ihre Bevölkerung tragisch betroffen wurden. Die Fliegerstaffel 2 leistete Kurierdienste. Seit Oktober blieb im Feld nur die Fliegerstaffel 11, die später bis Oktober 1943 als Kombinierte Staffel tätig war. ŠUMICHRAST, ref. 1.73 BAKA, I. – MEŠKO, M. Činnosť slovenských vzdušných zbraní na prelome rokov 1942/1943 v dokumentoch Nemeckej leteckej misie na Slovensku [Die Tätigkeit der slowakischen Luftwaffe zum Jahreswechsel 1942/1943 in Dokumenten der Deutschen Luftwaffenmission in der Slowakei]. In Vojenská história, Jg. 14, 2010, Nr. 2, S. 80.74 BYSTRICKÝ, J. – ŠUMICHRAST, P. Letka 13 v dokumentoch a obrazoch [Die Fliegerstaffel 13 in Dokumenten und Bildern]. Bratislava 2004, S. 68. ISBN 808916902375 VHA Bratislava, MNO 1939 – 1945, spisy tajné (Geheime Akten) 1939 – 1944, K. 21, Aktennummer 4 498 geh., Chef des Luftwaffenstabes an die DMK, 21. 10. und 25. 10. 1943.

52

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Ähnliche Schritte unternahm die slowakische Regierung auch in Bezug auf die Infanterieeinheiten. Aus Furcht vor ihrem völligen Wertverlust ersuchte sie bereits im Frühling 1943 zuerst um die Verlegung der ZD und später auch der RD außerhalb der Ostfront (es wurde über den Westen oder Balkan nachgedacht), was Ende Mai 1943 auch General Schlieper unterstützte.76 Hitler lehnte dies jedoch wegen der sich verschlechternden Lage der deutschen Armeen ab. Stattdessen entschied er über die Verlegung der ZD aus der Ukraine (und dem südlichen Weißrussland) in den Raum von Minsk, wodurch ihrer Demoralisierung vorgebeugt werden sollte.77 Im Juni erzielte die slowakische Seite die Ablösung der Soldaten der RD und ihre Reorganisation. Ihre Unumgänglicheit wurde von der Tatsache diktiert, dass mit einem Fronteinsatz der moralisch und materiell ausgeschöpften Einheiten nach dem Rückmarsch aus dem Kaukasus auf die Krim nicht gerechnet werden konnte. Die slowakische Seite akzeptierte dabei eine Stellungnahme von General Schlieper, der empfahl, nur die Mannschaft des Jahrganges 1939 und die meisten Angehörigen des Jahrganges 1940 (die an der Front mindestens 18 Monate waren) abzulösen. Der Rest wurde als eine Grundlage zur Vergrößerung der Infanterieregimente durch dritte Bataillone verwendet. Diese Lösung brachte zwar eine Erhöhung der Stärke der RD auf nahezu 12 000 Soldaten mit sich, veränderte sich aber ihr Charakter angesichts ihrer schwachen Motorisierung (sie verlor unter anderem alle Panzerwagen).78 Nachfolgend wurden die RD und ZD in die 1. und die 2. Infanteriedivision umbenannt.

Die slowakische Regierung gab jedoch nicht nach und bereits am 25. August formulierte die Anforderung, dass das MNO in der Zukunft über den Einsatz seiner Divisionen an der Front mitentscheiden soll. Čatloš sollte den Kampfeinsatz der Divisionen nicht zubilligen, falls die Voraussetzungen dazu nicht geschaffen wurden.79 Der Minister unterrichtete am 2. September 1943 Schlieper darüber. Er hob hervor: „Durch die Länge und Härte des Krieges könnten die slowakischen Truppen nicht mehr an der Front eingesetzt werden, da ihre tatsächliche und moralische Widerstandskraft Angriffen nicht standhalten würde.“ Er wies jedoch darauf hin, dass die Slowaken sich mindestens „symbolisch“ am Krieg beteiligen wollen, weil „das slowakische Schicksal mit dem deutschen eng verbunden sei“.80 Laut Schlieper wurde die Entscheidung der Regierung von Bedenken an dem deutschen Endsieg beeinfl usst. Andererseits bezeichnete er den Kampfwert der slowakischen Divisionen als gering. Die 1. Infanteriedivision war laut ihm für die derzeitige Aufgabe des Landungen- und Küstenschutzes auf der Krim voll geeignet. Er schlug vor, die 2. Infanteriedivision „aus der Bandenbekämpfung“ wegen ihrer moralischen Zerlegung herauszuziehen und entweder ähnlich wie die 1. Division oder zum Bau von Rückhaltstellungen zu verwenden. Damit sollte dem slowakischen Wunsch, die slowakischen Divisionen nicht allzu weit voneinander einzusetzen, Rechnung getragen werden. Ihr gemeinsames Kommando war laut ihm „nicht durchführbar“ wegen Mangel an fähigen Führern. Er schlug die Ablehnung des Beschlusses der Regierung vor.81

76 BA – MA Freiburg, Bs. RW/5, As. 447, Bericht des OKW/Amtsgruppe Ausland an den Wehrmachtführungsstab v. 28. 5. 1943.77 BA – MA Freiburg, Bs. RW/5, As. 447, Bericht des Amtes Ausl/Abw an den Chef des Amtes Ausl/Abw v. 3. 6. 1943.78 VHA Bratislava, MNO 1939 – 1945, vária, K. 14, Sig. III/7, DHM an das MNO, 25. 5. 194379 VHA Bratislava, MNO 1939 – 1945, spisy tajné 1939 – 1944, K. 21, Aktennummer 4 234/I.80 Bundesarchiv (weiter BArch) Berlin, Bs. R 70 Slowakei, As. 135, S. 4.81 PREČAN, V. (Hrsg.). Slovenské národné povstanie. Nemci a Slovensko 1944. Dokumenty [Der Slowakische Nationalaufstand. Die Deutschen und die Slowakei 1944. Dokumente]. Bratislava 1970, Dok. 1, S. 25-27.

53

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Am 4. September sandte das MNO die Instruktionen des Außenministeriums für die deutsche Seite ab. Es bestätigte, dass die beiden Divisionen dem deutschen Kommando zur Verfügung gestellt werden, jedoch nur für Sicherungsaufgaben unter einem gemeinsamen Kommando.82 Folglich wies V. Tuka beim Gespräch mit Ludin am 7. September darauf hin, dass die slowakischen Einheiten nicht in der Lage sind, Kampfaufgaben zu erfüllen. Er brachte zum Ausdruck, dass den Einheiten die Gefangennahme ihres Großteils von den Russen und ihre anschließende Verwendung zum Kampf gegen die Deutschen droht. Gemäß Tuka handelte es sich nicht um Bestrebungen der Regierung, sich von der Kriegsbeteiligung abzusetzen.83 Zeitgleich trug der Minister Čatloš den Inhalt des Regierungsbeschlußes auch dem Befehlshaber der Armeegruppe A, Generalfeldmarschall von Kleist vor. Dieser sicherte ihm zu, dass die 1. Infanteriedivision so eingesetzt wird, damit sie nicht vernichtet oder gefangen genommen wird.84 Die Tatsache, dass die slowakische Seite dies ernst nahm, bestätigt eine Urgenz General Schliepers, der bereits am 24. September meldete, dass Čatloš die deutsche Anweisung zur Verlegung der 2. Infanteriedivision zum entstehenden Ostwall (eine deutsche Verteidigungslinie), d. h. noch näher zur Frontlinie, aufhob. Dieser Schritt beschleunigte die Annahme einer Entscheidung seitens des OKW, die bereits am darauffolgenden Tag den Beschluss der slowakischen Regierung ablehnte. Die 2. Division wurde jedoch infolge der Entwicklung an der Front nicht abkommandiert. Schließlich gingen Tuka und Čatloš am 27. September einen Schritt weiter, indem sie Generalleutnant Schlieper direkt um eine allmähliche Zurückziehung der slowakischen Einheiten (zunächst sollten sie leichtere Aufgaben wahrnehmen) ersuchten. Dabei schlugen sie vor, ihre Soldaten in der Rüstungsindustrie einzusetzen. Andererseits erklärten sie Einverständnis mit der Zurverfügungstellung von Freiwilligen an der Ostfront und ebenso schlossen die slowakische Beteiligung an Luftschutzaufgaben außerhalb der SR nicht aus.85 General Schlieper unterrichtete am 5. Oktober 1943 General Čatloš über eine Entscheidung des OKW, die 2. Infanteriedivision aus dem Kampf gegen Partisanen zurückzuziehen. Dabei wurde entweder ihr Einsatz zu Verteidigungsbauarbeiten auf einem nichtslawischen Territorium, oder ihre Verwendung zum Küstenschutz des Schwarzen Meeres in Betracht gezogen. Ihre Zurückziehung aus der Front lehnte das OKW jedoch ab, da dies „Wasser auf die Mühle“ der panslawistischen Propaganda und zugleich ein schlechtes Beispiel für die anderen Verbündeten wäre. Zumal machte er Čatloš mit einem Brief von dem Befehlshaber der Armeegruppe A, Generalfeldmarschall von Kleist vertraut, der eine Anforderung ablehnte, dass das MNO über den Einsatz der Divisionen mitentscheiden kann, da es keinen Überblick über die Lage habe.86

Die Zurückziehung der Divisionen in die Slowakei fand somit nicht statt. Das einzige Ergebnis war die Umorganisation der 2. Infanteriedivision in die technische Brigade und ihre Abkommandierung nach Italien (gemeinsam mit der Eisenbahn-Baukompanie 12), womit die Regierung Anfang Oktober 1943 Einverständnis erklärte.87 General Schlieper meldete jedoch, dass die slowakische Regierung angesichts der Abhängigkeit von Deutschland im Krieg verbleibt. Die Zahl an Opfern möchte sie jedoch auf einem Minimum halten. Die

82 BArch Berlin, Bs. R 70 Slowakei, As. 135, S. 5.83 PREČAN, ref. 81, Dok. 2, S. 28-30.84 BArch Berlin, Bs. R 70 Slowakei, As. 135, S. 50, Memorandum von Čatloš v. 8. 1. 1944 an Ludin – Anlage 8, Aufzeichnung des Generals Jurech über eine Besprechung zwischen Čatloš und Kleist v. 6. 9. 1943.85 PREČAN, ref. 81, Dok. 4, S. 32; Dok. 5, S. 33-36.86 VHA Bratislava, MNO 1939 – 1945, vária, K. 4, Amtsvermerk über das Zusammentreffen v. 5. 10. 1943.87 PREČAN, ref. 81, Dok. 6, S. 37-38.

54

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Antikriegsstimmung in der Öffentlichkeit wurde gemäß ihm auch durch die Tatsache, dass im Falle der Niederlage Deutschlands auch die slowakische Unabhängigkeit zugrunde geht, nicht geändert.88 Davon, dass die slowakischen Argumente ihre eigene Logik haben, konnte sich die deutsche Seite schon bald überzeugen, wenn am 30. Oktober nach einem sowjetischen Angriff in der Nähe von Melitopol über 2 000 Soldaten (einige gingen über, andere kapitulierten) der 1. Infanteriedivision in Gefangenschaft gerieten. Im Hinblick darauf erklärte General Čatloš noch am 27. Oktober vor Generalleutnant Schlieper, dass er sich vor dem Versagen der Division fürchtet und dass bei eventuellen Verlusten in dem Land Unruhen entstehen können. J. Tiso beauftragte Čatloš, dass er Generalfeldmarschall von Kleist seine Bedenken zum Ausdruck bringen soll.89 Dieser informierte Čatloš, dass er keine besonderen Regelungen hinsichtlich der Verwendung der Division erhielt, was er als Beweis für Generalleutnant Schliepers Untauglichkeit auslegte.90 Der Einsatz der Divisionen an die Front auf die Verteidigungslinie in der Friesenstellung wurde in Eile durchgeführt. Es gab dort fast keine ausgebauten Verteidigungsstellungen, der Abschnitt war zu breit, ein Teil der Einheiten war zu anderer Verwendung abgestellt, die Ausstattung mit schweren Panzerabwehrwaffen und Artillerie waren unzureichend. Gemäß einer Meldung der Ausbildungsgruppe der DHM befand sich die Division in moralischem Zerfall.91

Für die slowakische Seite war der Verlust bei Melitopol spürbar, sie konnte ihre Anforderungen jedoch nicht durchsetzen. Die Deutschen lehnten auch ihre Anforderung, die 1. Division auf ein nichtslawisches Territorium zu verlegen, wo sie einen Sicherungscharakter gewinnen sollte, ab.92 Die deutsche Seite begründete ihre Stellung damit, dass ein Teil der Einheiten sich stets auf der isolierten Krim befi ndet.93 Die deutsche Seite analysierte selbstverständlich Ursachen des Zerfalls der slowakischen Armee. Der Militärattaché Oberst Becker erwähnte als eine von den Ursachen „die Feindpropaganda“. Das Vertrauen auf einen deutschen Sieg schwand laut ihm stark und auch die Angst vor Ungarn wurde gemäß Becker unangemessen ernährt. Er behauptete, dass die slowakische Armeeführung nichts tat, um den moralischen Zerfall der Soldaten zu verhindern. Es habe sich gerächt, dass Čatloš keine Säuberung seines Offi zierkorps vorgenommen habe. Den Minister beurteilte er jedoch weiterhin positiv. Dabei wies er darauf hin, dass Čatloš bis zum Frühjahr 1943 „eines der Regierungsmitglieder war, die immer wieder das Zusammengehen mit dem deutschen Reich eindeutig betonten“. Nach und nach begann er laut Becker unsicher zu werden, in der Zukunft sollte sich Čatloš mehr mit politischen Aufgaben befassen, womit naturgemäß den deutschen Missionen

88 Ebenda, Dok. 23, S. 77.89 Ebenda, Dok. 9, S. 44-45, Bericht über eine Besprechung des Oberst Hartl mit den deutschen militärischen Dienststellen in Bratislava.90 BArch Berlin, Bs. R 70 Slowakei, As. 135, S. 1, 2, Anlage 4, Memorandum von Čatloš…91 CSÉFALVAY, F. Nemecký dokument o zlyhaní slovenskej 1. pešej divízie v októbri 1943 (1. časť) [Ein deutsches Dokument über die Versagung der 1. Infanteriedivision im Oktober 1943 (1. Teil)]. In Vojenská história, Jg. 11, 2007, Nr. 1, S. 128-144.92 Diese Möglichkeit wurde auch von Schlieper selbst unterstützt. Die Division sollte laut ihm bewaffnet bleiben, jedoch nur zu Bauarbeiten eingesetzt werden. Damit sollte der symbolische Beitrag der Slowakischen Republik in Form der bewaffneten Teilnahme am Krieg erhalten bleiben, gleichzeitig könnte die slowakische Regierung mit der bewaffneten Division im Falle einer Bedrohung des eigenen Landes weiterhin rechnen. CSÉFALVAY, F. –TULKISOVÁ, J. Správa nemeckého generála pri slovenskom MNO genpor. Fritza Schliepera z 27. novembra 1943 [Der Bericht des Deutschen Generals beim slowakischen MNO Generalleutnant Fritz Schlieper vom 27. November 1943]. In Vojenská história, Jg. 17, 2013, Nr. 4, S. 112-123.93 PREČAN, ref. 81, Dok. 10, S. 46-47; Dok. 11, S. 48.

55

VOJENSKÁ HISTÓRIA

freie Hand gegeben wurde.94 Ähnlicher Auffassung war auch der Gesandte Ludin.95 Aber keiner von den beiden bemerkte, dass Čatloš sich als erfahrener Soldat zu jener Zeit schon sehr gut der katastrophischen Situation der deutschen Einheiten an der Front bewust war, woraus er schrittweise die Entscheidung ableitete, einen Plan für den Übergang der slowakischen Armee auf Seite des Gegners auszuarbeiten.

Die slowakische Seite verfolgte auch die Situation bei der technischen Brigade und bereits Anfang Januar 1944 erhob Protest gegen ihre Verschiebung aus dem Raum von Rimini in die Nähe von Monte Cassino, etwa 20 bis 30 km von der Front.96 Laut der deutschen Seite handelte es sich nur um einen zeitlich begrenzten Einsatz außerhalb der Schußweite des Feindes zum Ausbau der Hinterlandsstellung.97 Nach Norden konnte die Brigade nur ihre schwer beweglichen Teile verschieben. Nach der Beendigung dieser Arbeiten sollte sie in die nördlichen Alpen verschoben werden. Ihr Kampfeinsatz wurde seitens der deutschen Führung nicht vorgesehen.98 Trotzdem blieb die Brigade in diesem Abschnitt bis zum März 1944.99

Noch weiter verschlechterten diese Tatsachen die Beziehungen zwischen Čatloš und Schlieper, dessen Berichte über die Kampffähigkeit der slowakischen Armee immer kritischer wurden.100 In einem Memorandum an die deutsche Seite vom Januar 1944 erklärte Čatloš in Zusammenhang mit Melitopol offen, dass seine ernsten Warnungen vom Deutschen General „verachtet wurden“. Dabei stellte er die Sinnhaftigkeit seiner Dienststelle in Frage. An einer anderen Stelle des Memorandums machte Čatloš die Deutschen für das Versagen der slowakischen Armee verantwortlich. Seiner Ansicht nach wurde die slowakische Armee auch wegen der „den Humanitätsvorstellungen widersprechenden“ Behandlung der Zivilbevölkerung seitens der deutschen Besatzungstruppen nach und nach demoralisiert. Ebenso kritisch äußerte er sich zur Abwicklung der Umrüstung der Armee. Einen Ausweg sah er darin, die slowakischen Truppen zunächst ausschließlich für Sicherungs- und Arbeitsaufgaben, später in der Slowakei in der Kriegsindustrie einzusetzen.101 Alarmierend wirkte auf die slowakische Seite auch eine steigende Zahl an Opfern aus den Reihen der slowakischen Soldaten. Bis Ende März 1944 stieg die Zahl der Gefallenen auf 1 179 und der Verletzten auf 2 969 Personen.102

Fragen der Armeeumrüstung

Die Situation der Armeeausrüstung war im Jahr 1943 alarmierend, da die slowakische Armee bereits seit dem Jahr 1939 fast 70 % des ursprünglichen Kriegsmaterials verlor. Darüber hinaus wurde der Rest (insbesondere Panzerabwehrwaffen) derzeit für mehr oder weniger veraltet gehalten. Die genannten Tatsachen beeinträchtigten den Charakter

94 BA – MA Freiburg, Bs. RW/5, As. 448b, Bericht Beckers an den Generalstab des Heeres v. 9. 11. 1943.95 PREČAN, Ref. 81, Dok. 18, S. 58-61, Anlage Nr. 1, Brief an Ribbentrop v. 21. 12. 1943.96 Ebenda, Dok. 13, S. 50-51, Bericht Ludins an das AA v. 8. 1. 1944 über eine Besprechung mit Tuka.97 Ebenda, Dok. 17, S. 55-56, Bericht Ludins an das AA v. 20. 1. 1944.98 VHA Bratislava, MNO 1939 – 1945, vária, K. 14, Sig. II/4, Amtsvermerk v. 4. 2. 1944.99 Zum 10. 3. 1944 hatte die Technische Brigade eine Stärke von 147 Offi zieren, 169 Unteroffi zieren und 4 176 Angehörigen der Mannschaft. Die Eisenbahn-Baukompanie 12, die Ende März zum Brückenbau im Raum von Castellano, 60 km nördlich von Rom verlagert wurde, hatte eine Stärke von etwa 250 Mann. BA – MA Freiburg, Bs. RW/5, As. 448a, Bericht Schliepers an das OKW über seine Tätigkeit für die Zeit v. 1. 10. 1943 bis 31. 3. 1944.100 PREČAN, ref. 81, Dok. 23, Bericht Schliepers an den Chef des OKW v. 31. 3. 1944.101 BArch Berlin, Bs. R 70 Slowakei, As. 135, S. 14.102 VHA Bratislava, MNO 1939 – 1945, vária, K. 9, Výkaz zbehů (Aufstellung der Deserteure).

56

VOJENSKÁ HISTÓRIA

der Reorganisation der RD vom Juni 1943 auf die Infanteriedivision. Ebenso wirkte sich darauf der Verlust der meisten Kraftfahrzeuge nach dem Rücktritt aus dem Kaukasus aus. Dabei machte das MNO die deutsche Seite im Sommer 1943 offen darauf aufmerksam, dass infolge der Notwendigkeit, die neuen Feldtruppen auszustatten und auszurüsten, „die erforderlichen Mengen zur Deckung des Mindestbedarfs bei der Verwendung der Mindestzahl an Truppen innerhalb der Staatsgrenzen jetzt nicht gewährleistet sind“. Dabei machte das MNO die DHM direkt verantwortlich für das Bestreben, „sozusagen das letzte Gewehr einzusetzen, was sich die Slowakei bei einer bekannten Propaganda eines gewissen Staates (d. h. Ungarns – I. B.) nicht leisten kann“. Ebenso äußerte sich das MNO offen kritisch über die Zurückweisung, bezw. Verringerung der Menge des von Deutschland bestellten Kriegsmaterials (nicht nur der Waffen und Munition, sondern auch der Bekleidung und Schuhe). Überraschenderweise ging der Staatspräsident Tiso noch weiter, der laut General Schlieper vor dem Gesandten Ludin im August 1943 offen feststellte, dass „die deutschen Militärstellen in der Slowakei an der Lieferung von verschiedenem Material aus dem Reich hindern“. Diese Stellungnahme unterstützte auch der Minister Čatloš vor den empörten Schlieper und Keiper während einer Verhandlung am 17. August.103 Hingegen lehnte Ludin die Kritik an den beiden Missionen ab und hob ihre Bemühungen hervor, deren Ergebnis die bereits durchgeführten Lieferungen seien.104

Was die bedeutendsten Lieferungen betrifft, so bekam die Armee im Jahr 1943 bezüglich der gepanzerten Technik 5 Panzerkampfwagen PzKpfw. III Ausf. N., die zur Ausbildung verwendet wurden. Erfolgreicher war das Panzerregiment (pluk útočnej vozby, PÚV) in Bezug auf Panzerkampfwagen LT 38 (t). Im Februar 1943 erhielt es 7 Stück, bis zum Ausbruch des Slowakischen Nationalaufstandes noch weitere 37 Stück (von 58 zugelassenen). Im Januar 1944 lieferten die Deutschen auch 16 veraltete leichte Panzekampfwagen PzKpfw. II Ausf. C zu. Ursprünglich waren sie an die Front bestimmt, die 1. und 2. Infanteriedivision erreichten sie jedoch nicht. Relativ erfolgreich wurde die Modernisierung der Panzerabwehrausrüstung durchgeführt. In den Jahren 1943 bis 1944 bekam das Panzerregiment 12 Stück 5-cm-Panzerabwehrkanonen (PaK) 38 und 24 Stück 7,5-cm-PaK 40 (einige weitere Stücke wurden bereits früher den Fronttruppen zugewiesen). Im Jahr 1944 erhielt die Armee auch 18 leichte Panzerjäger Marder III Ausf. H. Die genanten Lieferungen an Panzerabwehrwaffen wurden im Jahr 1944 vor allem zur Ausrüstung der Ostslowakischen Armee, die für den Grenzschutz der Slowakei vor der Ostfront verwendet wurden.

Am Vorabend des Slowakischen Nationalaufstandes waren die meisten slowakischen bewaffneten Fahrzeuge veraltet oder unfahrbar.105 Erfolgreicher waren Forderungen an die Modernisierung der Luftwaffe. In den Jahren 1942 – 1943 kaufte die Armee 20 Stück Jäger Messerschmitt Bf 109 E ein.106 Im Jahr 1943 zeigte sie Interesse am Ankauf von 20 italienischen Bombern Savoia Marchetti SM 84. Im August wurden die ersten drei übernommen. Im September wurde der Verkauf aber blockiert, weil das Material nach der Kapitulation Italiens von den Deutschen beschlagnahmt worden war. Weitere 4 Flugzeuge erhielten die Flieger erst im August 1944.107 Im Februar 1944 übernahm die

103 VHA Bratislava, MNO 1939 – 1945, vária, K. 11, Aufzeichnung über einen Besuch Schliepers und Keipers bei Čatloš bezüglich der Einheiten der Fliegerabwehr.104 VHA Bratislava, MNO 1939 – 1945, vária, K. 14, Sig. II/4.105 UHRIN, M. Pluk útočnej vozby 1944 [Das Panzerregiment 1944]. Banská Bystrica 2012. ISBN 978-80-89514-14-4.106 ŠUMICHRAST, P. – KLABNÍK, V. Slovenské letectvo 1939 – 1944. zv. 2 [Das slowakische Flugwesen 1939 – 1944. Bd. 2]. Bratislava 2000, S. 73-74. ISBN 80-968073-6-6.107 ŠUMICHRAST, P. Slovenské Savoie Marchetti SM-84 Bis [Die slowakische Savoia-Marchetti

57

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Armee im Rahmen des Programms Eiche 15 Jagdfl ugzeuge Messerschmitt Bf 109G-6108, im Sommer einige Stücke Junkers Ju 87 (Stuka) aus der Fabrik in Trenčianske Biskupice.109 Aus Deutschland erhielt sie auch eine kleine Menge von verschiedenen Flugzeugtypen zu Aufklärungs-, Übungsfl ügen, zum Kurier- und Transportdienst usw. (u. a. 12 neue Focke Wulf Fw 189A-2). Nach dem Ausbruch des Slowakischen Nationalaufstandes trat der größte Teil der slowakischen Luftwaffe auf die Seite der Sowjeten über, ein Teil blieb auf dem Widerstandsgebiet und die übrigen Flugzeuge wurden von den Deutschen beschlagnahmt.110

Teilweise wurden auch andere Waffenarten durch die deutsche Seite umgerüstet, vor allem dank dem Ausrüstungsprogramm „Eiche“. Gemäß einem Programm von Lieferterminen vom 25. Oktober 1943 stieg die Summe für die Lieferungen auf nahezu 700 Mill. Slowakische Kronen. Die Lieferungen wurden auf 12 Monate verteilt. Die größten sollten bis zum Ende April 1944 (60 %) ankommen, der Rest bis zum Ende November. Bei der Materialauswahl wurde Wert auf die Sicherung der Landesverteidigung der Slowakei gelegt, insbesondere gegen Luftangriffe. Auf der Lieferungsliste befanden sich neben den bereits erwähnten Flugzeugen Messerschmitt und Kanonen 7,5-cm-PaK 40 auch 24 Stück 8,8-cm-Flugabwehrkanonen (FlaK), 36 Stück 2-cm-FlaK Oerlikon und andere Arten von Artillerie- sowie Infanteriewaffen, Munition, Schießmitteln, Verkehrmitteln, Funk- und Telegraphenanlagen usw. Auch hier konnte die Armee aus dem Material nicht auswählen, sie wurde gezwungen, das zu übernehmen, was ihr angeboten wurde. Deshalb musste die Wehrmacht, falls das zugestellte Material früher in der Armee nicht verwendet worden war, die Umschulung der Mannschaft zu gewährleisten. Die Ausbildung und ihre Verwendung im Kampf wurden jedoch oft durch Mangel an Munition begrenzt. Komplikationen bei der Ausbildung entstanden auch durch die Verzögerung von Lieferungen, bzw. Notwendigkeit von Anpassungen. Deshalb wurden einige Truppen mit altem Material der tschechoslowakischen Herstellung, auch wenn nur in kleinerer Menge, aber mit genug Munition ausgerüstet.111

Schlieper versus Čatloš Die Misserfolge der slowakischen Truppen an der Ostfront veranlassten eine Diskussion

über die weitere Rolle der Armee. Generalleutnant Schlieper schlug u. a. ihre Bereinigung von „unzuverlässigen“ Elementen, die Hebung der Disziplin, die Steigerung des Niveaus der Kampfvorbereitung sowie der politischen Erziehung vor. Größere Veränderungen fanden jedoch nicht statt. Čatloš führte nur die Pensionierung einiger höherer Offi ziere durch, leitete einige Untersuchungen von Personen, die verdächtigt wurden, an der Front in Kontakt mit dem Feind zu stehen, ein und führte auch eine partielle Reorganisation durch. Auf der deutschen Seite wurde auch über die möglichen Konsequenzen in Form der Abberufung Schliepers einerseits, bzw. von Čatloš andererseits nachgedacht. Den Verteidigungsminister unterstützte der Gesandte Ludin selbst in einem Brief an den Reichsaußenminister J. von Ribbentrop vom 21. Dezember 1943. Dieser stellte zwar fest, dass in der slowakischen Wehrmacht „ein Herd der Zersetzung“ gesehen werden muss,

SM-84bis]. In Vojenská história, Jg. 3, 1999, Nr. 4, S. 119-126.108 Bereits seit Dezember 1942 wurde die Fliegerstaffel 13 allmählich auf die Flugzeuge Messerschmitt Bf 109 in der Version F umbewaffnet. Sie verwendete diese Flugzeuge bis Anfang März, inzwischen wurde auf die moderneren Versionen G umbewaffnet. Diese Typen waren jedoch kein Eigentum der slowakischen Armee. ŠUMICHRAST, KLABNÍK, ref. 106, S. 74-75.109 Siehe näher ŠUMICHRAST, ref. 1, S. 77-95.110 ŠUMICHRAST, KLABNÍK, ref. 106.111 VHA Bratislava, MNO, vária, K. 14, Sig. II/4; PREČAN, ref. 81, S. 78, Anmerkung 3.

58

VOJENSKÁ HISTÓRIA

andererseits war er jedoch überzeugt, dass der SR noch einmal die Möglichkeit gegeben werden sollte, „sich militärisch zu bewähren“. Ludin war sich dessen bewusst, dass eine weitere Zusammenarbeit zwischen Čatloš und Schlieper ausgeschlossen ist. Da er jedoch keinen Ersatz für Čatloš sah, schlug er die Abberufung Schliepers vor (um die Lage zu beruhigen). Er hielt für wichtig, sich in militärischen Angelegenheiten zu engagieren, da er ihnen auch eine politische Bedeutung beilegte: „Teilnahme und Leistungen der slowakischen Wehrmacht in diesem Kriege sind für uns wenn nicht von großer praktischer, so doch von wesentlich[er] propagandistischer und moralischer Bedeutung.“ Den weiteren Verbleib von Čatloš im Amt unterstützte auch Tiso, der Ludin offen um die Abberufung des Deutschen Generals ersuchte.112

Im Jahr 1944 wurden die slowakischen Forderungen nach Zusammenlegung von Teilen der 1. Infanteriedivision und ihrer Verlegung außerhalb des slawischen Gebietes zur Sicherungsaufgaben. Diese wurden auch durch die DHM unterstützt. In diesem Zusammenhang dachte Schlieper in einem Bericht vom 31. März auch über die Bereitwilligkeit der Slowaken, sich am Krieg weiter aktiv zu beteiligen, nach. Die Slowakei sollte laut ihm Schulter an Schulter mit Deutschland im Krieg bleiben, da sie die sich aus dem Schutzvertrag ergebenden Vorteile erhalten und das Land vor dem Bolschewismus bewahren wollte. Seiner Meinung nach war es offensichtlich, dass für die Beteiligung am Krieg nur die geringsten militärischen Opfer gebracht werden sollten. Er empfi ehl die Zusammenlegung der 1. Division (die beiden Bataillone des Infanterieregiments 20 befanden sich bis April auf der isolierten Krim, ein Teil der Truppen war an der Front direkt unter deutschem Kommando), ihre Ergänzung, Ausbildung und den Einsatz nur als eine Sicherungsdivision. Ebenso schlug er vor, die technische Brigade wegen den Transportschwierigkeiten bei ihrer Ergänzung ins Hinterland zurückzuziehen.113 Diese Stellungnahmen wurden von dem OKW angesichts der Lage an der Front nicht in vollem Umfang akzeptiert. Daher wurde die 1. Division, trotz den Protesten von Čatloš, die Schlieper selbst unterstützte, bereits im April 1944 beauftragt, eine Artilleriebatterie und ein Pionierbataillon innerhalb der deutschen Zusammensetzung im Raum von Tiraspol einzusetzen, ebenfalls sollte der Rest der Division ursprünglich in vorderster Linie Befestigungsanlagen bauen.114

Im Rahmen der Bemühungen um die Stärkung der Sicherheit der SR entließ der Oberste Staatsverteidigungsrat am 7. Januar 1944 eine Entscheidung über die Befestigung der Karpathengebiete an der nordöstlichen Grenze angesichts des Vormarsches der Roten Armee. Die deutsche Seite billigte diesen Beschluß im Februar.115 Das Bedürfnis nach der Befestigung der Grenzen vereinte sich gleichzeitig mit dem Bedürfnis, angesichts einer wachsenden Gefahr von Seiten der Partisanen die Ostslowakei zu militarisieren. Ebenso wurde im Rahmen der Verteidigungsmaßnahmen eine Feldarmee – die sog. Ostslowakische Armee im Frühling 1944 geschaffen. Um die Forderungen des OKW zu erfüllen, wurden bereits zum 1. April 22 000 Reservisten einberufen, von denen sich 14 500 einstellten. Der Rest entfi el auf Erkrankte (800), im Ausland eingestellte Personen (2 400) und in für Landesverteidigung wichtigen Unternehmen arbeitende

112 PREČAN, ref. 81, Dok. 18, Anlage Nr. 1, Brief Ludins an Ribbentrop v. 21. 12. 1943, Anlage Nr. 2, Brief Ludins an Ritter v. 27. 1. 1944.113 Ebenda, Dok. 23, S. 76, Bericht Schliepers an den Chef des OKW v. 31. 3. 1944.114 Ebenda, Dok. 25 und 26, S. 88-90. Schlieper gab dabei offen zu, dass die Division keinen „Kampfwert“ habe. VHA Bratislava, MNO 1939 – 1945, vária, K. 14, Sig. II/4, Vermerk über einen Vortrag bei Schlieper v. 13. 4. 1944.115 PREČAN, ref. 81, Dok. 13, S. 50-51, Bericht Ludins über ein Gespräch mit Tuka v. 8. 1. 1944; Anmerkung 5 zum Dok. 17, Anordnung Keitels v. 12. 2. 1944.

59

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Personen (4 800).116 Nur zum Vergleich: Die Hinterlandarmee (Zápoľná armáda), die aus Ersatztruppen, Ersatzverbänden, Anstalten usw. bestand, hatte Ende Mai 1944 über 40 000 Männer.117 Der Deutsche General kritisierte allerdings das Niveau der Ausbildung sowie der Disziplin in der Ostslowakischen Armee. Innerhalb des Offi zierskorps wurden seiner Ansicht nach „[…] deutschfeindliche, panslawistische Sympathien für die Bolschewiken“ verbreitet. Er wußte dabei nichts über die Vorbereitung des Aufstandes durch das Militär in der Kooperation mit dem illegalen Slowakischen Nationalrat sowie dem tschechoslowakischen Widerstand im Ausland. In der Gesamtbewertung hob er hervor, dass die slowakische Wehrmacht gegen Krisen nicht resistent ist und dass sie eine Kampfprüfung in Bezug auf den Bolschewismus nicht bestehen kann. Im Juni 1944 erstellte er eine Liste von 15 Offi zieren mit General Jurech an der Spitze (der verdächtigt wurde, an der Vorbereitung der Desertion der RD im Kaukasus beteiligt zu sein), deren Verhalten laut ihm eine demoralisierende Wirkung auf die jungen Offi ziere haben musste.118 General Čatloš lehnte seine Argumente ab,119 bereits zu jener Zeit dachte er nämlich über Pläne für den Umsturz nach, die er in einem geheimen im August 1944 nach Moskau gesendeten Memorandum formulierte.120

Eine endgültige Entscheidung über die Durchführung der Verteidigung in der nordöstlichen Slowakei wurde im Mai getroffen. Das Kommando der Heeresgruppe Nordukraine wollte nämlich das slowakische Grenzgebiet an die ungarische Arpad-Stellung nicht anschließen, sondern forderte, dass die slowakischen Truppen Befestigungsanlagen auf dem Gebiet des Generalgouvernements bauen.121 Bei Verhandlungen zwischen Keitel und Čatloš in Kleßheim bei Salzburg am 12. Mai 1944 wurde beschlossen, dass die slowakische Seite – neben der Verteidigung des eigenenen Grenzgebietes durch die Ostslowakische Armee – mit 12 Baubataillonen eine Verbindung von der ungarischen Arpad-Stellung zur deutschen San-Weichselstellung gewährleistet. Gemäß deutschen Dokumenten stimmte Čatloš zu, wies jedoch auf den Mangel an Schuhzeug sowie Führern hin.122 Noch im Mai wurden 4 Infanteriebataillone

116 VHA Bratislava, MNO 1939 – 1945, vária, K. 14, Sig. II/4; K. 16, Eintreffen der Reservisten.117 CSÉFALVAY, F. et al. Vojenské dejiny Slovenska – V. zväzok (1939 – 1945) [Militärgeschichte der Slowakei – V. Band (1939 – 1945)]. Bratislava 2008, S. 146-154.118 Auf der Liste waren außer dem einen General fünf Obersten (Oberst der Infanterie Ján Imro, Oberst der Artillerie Elemír Lendvay, Oberst der Infanterie Ladislav Bodický, Oberst der Infanterie Jozef Husár, Oberst der Panzer Štefan Čáni), sieben Oberstleutnants (Oberstleutnant der Infanterie Anton Vick, Oberstleutnant der Infanterie Martin Palkovič, Oberstleutnant der Reiterei Jaroslav Kmicikievič, Oberstleutnant der Infanterie Karol Polóni, Oberstleutnant Kallo, Oberstleutnant der Infanterie Branislav Manica, Oberstleutnant der Infanterie Imrich Václav), Major der Infanterie Karel Kubíček und Kapitän (stotník) der Infanterie Jozef Čambalík. Gemäß knappen Kadergutachten bewährten sich mehrere von ihnen an der Front nicht, was laut dem deutschen General auch auf „Verstöße“ des politischen Charakters zurückzuführen war – wie beispielweise die Sympathien gegenüber dem Feind an der Ostfront, Legionärsvergangenheit usw. Die deutschen Verdächte wurden bald durch die Flucht des Majors Kubíček sowie des Oberstes Imro aus Italienzum tschechoslowakischen Heer in Großbritanien bestätigt. VHA Bratislava, MNO 1939 – 1945, vária, K. 5, Anlage Nr. 3 zum Schreiben des DG an das MNO Nr. 320/44 geh. v. 20. 6. 1944.119 CHYTKA, S. Hodnocení slovenské armády generálem Schlieperem v roce 1944 a stanovisko ministra národní obrany generále Čatloše [Die Beurteilung der slowakischen Armee durch den General Schlieper im Jahre 1944 und die Stellungnahme des Verteidigungsministers General Čatloš]. In Vojenská história, Jg. 8, Nr. 3, 2004, S. 93-105.120 JABLONICKÝ, J. Povstanie bez legiend [Der Aufstand ohne Legenden]. Bratislava 1990, S. 22-36. ISBN 80-215-0077-8.121 PREČAN, ref. 81, Dok. 28, S. 92-93, Bericht Schliepers v. 8. 5. 1944.122 Ebenda, Dok. 29, S. 94-96.

60

VOJENSKÁ HISTÓRIA

an den Fluss San verschoben, wo sie bis Ende Juli wirkten.123 Bei den erwähnten Verhandlungen stimmten die Deutschen auch der Umbildung der 1. Infanteriedivision und Technischen Brigade in die 1. und 2. technische Division, was im Juni und Juli 1944 stattfand. Da die Verbände in die Slowakei nicht zurückgezogen werden konnten, stimmte die slowakische Seite zu. Im Juni wurde auch das Technische Korps gebildet, dieses wurde jedoch den Deutschen nicht zur Verfügung gestellt.124 Dabei kam es zum Konfl ikt zwischen Čatloš und Schlieper, da der Minister behauptete, dass er bei den Verhandlungen mit Keitel nicht über 12, sondern nur über 4 Bataillone verhandelte.125 Daraufhin bot er seinen Rücktritt an, dieser wurde vom Staatspräsidenten jedoch nicht angenommen, worin ihn auch der Gesandte Ludin und der Chef der DLM General Keiper unterstützten.126 Daher musste Schlieper gehen, der zum 1. August 1944 durch General der Panzertruppe Alfred von Hubicki abgelöst wurde.127 Dies war darauf zurückzuführen, dass das Auswärtige Amt sich die politische Stabilität in der Slowakei wünschte, da das Potenzial der slowakischen Armee sowieso nur symbolisch war.

Gemäß deutschen Anweisungen sollte das MNO die Feldarmee auf 37 – 38 000 Soldaten, die 1. und 2. technische Division auf 6 000 Soldaten (insgesamt 12 000) ergänzen. Die geforderten 8 Bataillone sollten 5 600 Mann (alle 12 insgesamt 7 800) haben.128 In der Mitte August 1944 hatte die Ostslowakische Armee jedoch bereits 30 182 Angehörige und darüber hinaus kamen weitere Verstärkungskräfte.129

Zu jener Zeit näherte sich die Ostfront unaufhaltsam der slowakischen Grenze. Am 3. August wurden die Einheiten der Ostslowakischen Armee dem Kommando der Heeresgruppe Nordukraine unterstellt. Ihre Aufgabe war, „die Slowakei in den Grenzstellungen als Bollwerk hinter der deutschen Front aufzustellen“. Zum Bau von Befestigungsanlagen sollte auch die Bevölkerung eingesezt werden.130 General Čatloš trat weiterhin als formeller Verbündeter Deustchlands auf. In der Wirklichkeit suchte er nach Möglichkeiten, wie sich die SR von „dem deutschen Joch“ freimachen konnte, was auch als sein Versuch, sich der Verantwortung zu entziehen, verstanden werden kann. Er erarbeitete ein Memorandum, das er mit Hilfe von Angehörigen des Widerstandes im August 1944 nach Moskau schickte. Die Pläne von Čatloš, den Übergang der Roten Armee durch die SR zu ermöglichen und eine militärische Diktatur einzuführen, hatten aber angesichts der Anerkennung der tscheschoslowakischen Regierierung in London durch die Alliierten keine Chance auf Erfolg. Vor diesem Hintergrund müssen auch seine Bemühungen um die Rückkehr von Truppen aus Rumänien und Italien betrachtet werden.

123 VHA Bratislava, MNO 1939 – 1945, spisy tajné 1939 – 1944, K. 25, Aktennummer 71180.124 Sein Einsatz außerhalb der Grenzen der SR war schließlich nicht mehr aktuell, seine Einheiten wurden daher der Ostslowakischen Armee zur Verfügung gestellt. PAŽUROVÁ, H. Východoslovenská armáda. Horúce leto 1944 na východnom Slovensku [Die Ostslowakische Armee. Der heiße Sommer 1944]. Banská Bystrica 2012, S. 210, ISBN 978-80-89514-05-2.125 PREČAN, ref. 81, Dok. 29 und 31, S. 94-69, 97-98.126 Ebenda, Dok. 32, S. 98-99, Berichte Ludins an das AA v. 7. und 8. 6. 1944; DERS, Nacistická politika a Tisův režim v předvečer Povstání, III [Die nazistische Politik und das Regime Tisos am Vorabend des Aufstandes, III]. In Historie a vojenství, 1990, Nr. 4, Jg. 39, S. 3-9.127 PREČAN, ref. 81, Dok. 37, S. 105-106; Dok. 50, S. 128, Bericht der Abteilung Ausland an das AA v. 2. 8. 1944.128 VHA Bratislava, MNO 1939 – 1945, vária, K. 14, Sig. II/4; K. 16, Eintreffen der Reservisten.129 CSÉFALVAY, F. et al., ref. 117, S. 146-154.130 PREČAN, ref. 81, Dok. 51, S. 129-131, Befehl zur Unterstellung der slowakischen Armee unter die Heeresgruppe Nordukraine. Am 10. 8. wurde konkretisiert, dass die Armee der Armeegruppe Raus (seit Mitte August in Heinrici umbenannt), bezw. der 1. Panzerarmee unterstellt wurde. Ebenda, Dok. 54, S. 133-134.

61

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Bereits Anfang Mai verhandelte Čatloš über das Bedürfnis der Ostslowakischen Armee, diese in die Slowakei zurückzuziehen, mit Vizeadmiral Bürkner in Bratislava. In Anträgen des slowakischen Außenministeriums vom 18. und 25. August wurde argumentiert, dass sie zum Schutz des Gebietes der SR gegen Partisanen und die Rote Armee notwendig sind.131 Am 26. August stimmte die deutsche Seite nur der Rückverlegung der 1. technischen Division aus Rumänien zu. Nach dem Ausbruch des Slowakischen Nationalaufstandes wurde diese Genehmigung jedoch aufgehoben und die Division entwaffnet. Mit dem Kampfeinsatz der slowakischen Truppen im nordöstlichen Grenzgebiet rechneten die Deutschen allerdings nicht, diese Aufgabe sollte die deutsche Armee erfüllen.132

Im Zusammenhang mit der Unterstellung der Ostslowakischen Armee unter die deutsche Führung wurde ein größerer Teil des ostslowakischen Gebietes bereits Anfang August 1944 zum Operationsgebiet erklärt. Am 14. August wurde dieses Gebiet aus der Zuständigkeit des Deutschen Generals in die Zuständigkeit des Generalstabs des OKH übernommen. Ebenfalls wurde die Regierung aufgefordert, deutsche militärische Transportbewegungen durch die SR zu genehmigen.133 Am 19. August unterzeichnete das Verteidigungsministerium mit General Schlieper das „Abkommen über die Behandlung und Versorgung deutscher Einheiten während ihres Aufenthaltes in der Slowakei“. Diese regelte die Befehlsbefugnis im Operationsgebiet, die Frage der Behandlung von Angehörigen der deutschen Wehrmacht sowie ihrer Versorgung.134

Angesichts des Abschwungs der Partisanenbewegung befand sich der Machtapparat des Staates jedoch zu jener Zeit in einem allgemeinen Zerfall. Die im Hinblick auf die Front überspitzte Lage, die das Funktionieren von Rüstungsbetrieben und Verkehrskommunikationen gefährdete, beschleunigte die deutsche Intervention. Diese führte zum Ausbruch des Aufstandes am 29. August, dessen Repräsentanten mit Hilfe der bereits in der Nähe der Grenzen befi ndlichen Roten Armee rechneten. Die deutsche Okkupation wurde am 28. August 1944 auch vom Staatspräsidenten Tiso gebilligt, der auch um die Entwaffnung der slowakischen Armee ersuchte.135

Mobilisierung für das Besatzungsregime

Die Zusammenarbeit mit Deutschland auch unter Bedingungen der direkten Okkupation bedeutete politische, wirtschaftliche und militärische Unterstützung von gegen den Staaten der Anti-Hitler-Koalition gerichteten Anstrengungen.136 Ihr Bestandteil waren auch Bemühungen um den Aufbau einer neuen Wehrmacht sowie die Mobilisierung der Gesellschaft für Bedürfnisse von deutschen Heeren, die sich gegen die Rote Armee (in deren Reihen auch der 1. tschechoslowakische Armeekorps in der UdSSR kämpfte) und später auch rumänischen Heeren wehren mussten. Die Rote Armee 131 Ebenda, Dok. 63, S. 146-147; Dok. 70, S. 160-162; BA – MA Freiburg, Bs. RW 5, As. 448a. OKW/Ausland an den WFST sowie an Schlieper, 9. 5. 1944.132 PREČAN, ref. 81, Dok. 73, S. 165, OKW/ Amt Ausland an das AA, 26. 8. 1944; BYSTRICKÝ, J. 1. pešia divízia po bojoch pri Kachovke, jej reorganizácia a odzbrojenie 1. technickej divízie [Die 1. Infanteriedivision nach den Kämpfen bei Kachowka, ihre Reorganisation und die Entwaffnung der 1. technischen Division]. In Vojenská história, 2004, Nr. 4, Jg. 8, S. 68-69.133 PREČAN, ref. 81, Dok. 61, S. 144-145; Dok. 59, S. 142-143, Ludin an das AA, 12. 8. 1944.134 Ebenda, Dok. 64, S. 147-151.135 Ebenda, Dok. 82, S. 177, Dok. 84, S. 179-180.136 Im Operationsgebiet der Ostslowakei blieb die vollziehende Gewalt (auch nach der Entwaffnung der Ostslowakischen Armee) weiterhin der Heeresgruppe Nordukraine anvertraut. VHA Bratislava, Archívna zbierka (Archivsammlung) 11, K. 11, Dok. 399760, Anordnung Keitels v. 5. 9. 1944.

62

VOJENSKÁ HISTÓRIA

dringte ins Gebiet der Slowakei seit September ein. Dennoch ernährte die zeitgenössische Propaganda ständig den Glauben an den deutschen Sieg. Das Bündnis mit Deutschland wurde als die einzige Garantie der Erhaltung der SR und somit auch des gesamten slowakischen Volkes propagiert. Mit dem Beitrag der gesamten Gesellschaft sollte aus der Slowakei ein Bollwerk „gegen den bolschewistischen Stoß“ gebildet werden. Die neue Wehrmacht war allerdings zerrüttet, da mehrere Garnisonen sich dem Aufstand anschlossen, sowie infolge der Entwaffnung der Ostslowakischen Armee.137 Nach der Flucht von F. Čatloš in das Aufstandsgebiet wurde Verteidigungsminister Štefan Haššík. Nach Abberufung des Deutschen Generals, der DHM sowie DLM (infolge der Rivalität mit dem Besatzungsbefehlshaber) am 26. September 1944138 übte die Funktion des Verbindungsoffi ziers zum MNO der Militärattaché Oberstleutnant Alfred Elger aus. Dadurch sollte die Souverenität der SR nur formell deklariert werden.139 Darüber hinaus wurde im Dezember ein deutsches Verbindungskommando zum MNO zur Koordinierung der totalen Mobilisierung gebildet.140 Soldaten und Offi ziere wurden zunächst überprüft, mehrere degradiert. Die Wehrmacht befand sich unter Aufsicht von Besatzungsbehörden, die jedoch auf ihre Demoralisierung, passive Resistenz sowie deutschfeindliche Stimmung hinwiesen.141 Ihren Kern bildeten 8 bis 9 Tausend Mann der Garnison, die sich dem Slowakischen Nationalaufstand nicht angeschlossen hatten. Die Ergänzungen bildeten die jüngsten Jahrgänge und die ersten Jahrgänge der Reserve, Freiwillige, Rückkehrer aus der Gefangenschaft sowie Soldaten, die die Aufstandsarmee verliessen.142 Infolge der Maßnahmen, die den Höhepunkt in einer Mobilisierungsverordnung des MNO vom 12. Januar (diese bezog sich auf die Jahrgänge 1935 bis 1941, einschließlich von Evakuierten, Freiwilligen sowie Personen der militärpfl ichtigen Jahrgänge 1942 bis 1944 und älteren, die die denn Einberufungsbefehlen noch nicht folgten) erreichten,143 betrug die Stärke der

137 Dabei höchstens 18 Tausend Angehörige der Ostslowakischen Armee wurden in deutsche Lager außerhalb der SR abtransportiert. Die überwiegende Mehrheit wurde in die militärischen Arbeitseinheiten eingegliedert, der Rest erhielt den Status des Kriegsgefangenen. Ein Teil kehrte bereits im Jahr 1944 heim, der andere erst nach dem Krieg. KOLLÁR, P. K osudu ozbrojených, zajatých a pochytaných príslušníkov východoslovenskej armády [Zum Schicksal der bewaffneten, gefangenen und gefassten Angehörigen der Ostslowakischen Armee]. In Karpatsko-duklianska operácia – plány, realita, výsledky (1944 – 2004) [Die Karpaten-Dukla-Operation – Pläne, Realität, Ergebnisse]. Bratislava 2005, S. 214-221.138 BA – MA Freiburg, Bs. RW 4, As. 494, Fernschreiben des Chefs des OKW/WFSt v. 26. 9. 1944.139 PREČAN, ref. 81, Dok. 216, S. 429.140 VHA Bratislava, MNO 1939 – 1945, spisy dôverné (vertrauliche Akten) 1943 – 1945, II. Teil, K. 353, Aktennummer 38/1/2/69.141 BArch Berlin, Bs. R 70 Slowakei, As. 139, S. 31, Bericht des Befehlshabers der SiPo und des SD des Einsatzkommandos 13 in Trenčín (Trentschin) v. 17. 1. 1945; S. 102-105, politische Strömungen innnerhalb des Domobrana (Heimatschutz).142 Organisatorisch wurde die Armee Anfang des Jahres 1945 in folgender Weise gestaltet: Der Domobrana (=Heimatschutz) (teilweise bewaffnete Verbände): die Infanterieregimente 1 und 2, die Artillerieabteilung, das Pionierbataillon, das Verbindungsbataillon, das Automobilbataillon; der Pionier-, Automobil-, Verbindungspark; das Flak-Artillerieregiment; das Fliegerregiment mit kampfunfähigen Flugzeugen; der Zivile Flugabwehrschutz; das Technische Korps (der größte Bestandteil) – wurde im Dezember 1944 aus unbewaffneten Baukompanien gebildet. Im Februar 1945 wurden sie zur 3. und 4. technischen Division des Technischen Korps zusammengeschlossen. Formell wurden in seinen Rahmen auch die Divisionen im Ausland eingegliedert; das Arbeitskorps der nationalen Verteidigung – nach der Bildung des Technischen Korps diente das Arbeitskorps zu seiner Ergänzung; das Reiterausbildungszentrum, weitere Behörden und Einrichtungen.143 BArch Berlin, Bs. R 70 Slowakei, As. 139, S. 20; VHA Bratislava, 55-18-5, Erlassung v. 12. 1. 1945.

63

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Armee 41 533 Mann, davon 29 139 in der Slowakei.144 Es wurde allerdings in erster Linie darauf abgezielt, die Baupioniereinheiten zu ergänzen, einschließlich der Divisionen im Ausland. Ihre Aufgabe war es, deutsche Verteidigungsstellungen aufzubauen. Die Teilnahme an Kampfoperationen gegen den Slowakischen Nationalaufstand, Partisanen und die Rote Armee war nur von symbolischer Bedeutung.145 Daher waren über zwei Drittel der slowakischen Soldaten auf deutschen Befehl nicht ausgerüstet.

Nach der letzten Mobilmachung, die vom 19. Februar bis zum 5. März 1945 dauerte, sollte die Armee die Stärke von 53 433 Mann erreichen. Der wahre Stand ist jedoch infolge der großen Menge von Desertionen strittig. Die meisten Reservisten waren wegen der sich nähernden Front demoralisiert. Mehrere Reservisten erledigten sich die Bescheinigung über die Untauglichkeit zum Militärdienst, andere versteckten sich. Ebenso schlug die technische Seite der ganzen Aktion fehl.146 Die Rückkehr der 1. und 2. technischen Division in die Slowakei kam zu jener Zeit bereits nicht in Frage kam. Die 2. technische Division arbeitete an Befestigungsanlagen im nördlichen Italien. Ihr Zerfall kann anhand von dutzenden Desertionen zu Partisanen dokumentiert werden. Dennoch betrug ihre Stärke nach dem Eintreffen von Ergänzungen im März 1945 etwa 7 Tausend Personen. Ein beträchtlicher Teil der Division (zusammen mit Partisanen) schloss sich Ende April 1945 einem Nationalaufstand in Italien an. Am 27. April wurde sie umbenannt in die 1. tschechoslowakische Division, auch wenn von den tschechoslowakischen Behörden als Bestandteil der Auslandsarmee nicht anerkannt wurde. Die 1. technische Division baute Befestigungsanlagen in Rumänien und Ungarn. Nach der Ergänzung betrug ihre Stärke etwa 7 000 Mann. Ende März geriet ein Teil dieser in sowjetische Kriegsgefangenschaft. Nach der Beendigung des Krieges wurden diejenigen, die nicht desertiert hatten (etwas über tausend Personen), in die UdSSR als Gefangene abtransportiert. Sie kehrten erst im Februar 1946 heim, Berufsoffi ziere im Jahr 1947. Der Rest der Division geriet in sowjetische Kriegsgefangenschaft in Österreich, von wo er in die Slowakei abtransportiert wurde.147

Der Aufbau der Armee war gekennzeichnet durch die Stärkung ihrer Unterdrückungsfunktion. Dem MNO wurde nach und nach die Polizei, die Gendarmerie, die Hlinka-Jugend (HM), der Slowakische Arbeitsdienst (Slovenská pracovná služba, SPS), die Finanzwache sowie die Hlinka-Garde (HG) unterstellt und daher wurde die Einberufung in diese unter Gefahr von militärischen Strafen durchgeführt. Im März 1945 war die Zahl ihrer Mitglieder etwa 11 tausend Personen. Ein Teil der Einheiten war in Kampf- und Diversionsaktionen eingebunden und partizipierte an Persekutionen von politisch und rassisch verfolgten Personen (einschließlich von Massenmorden). Der Intervention gegen den Aufstand schloss sich auch der im Juli 1944 gebildete Heimatschutz (seit September 1944 Bestandteil der SS) an, in welchem ein Teil der

144 BArch Berlin, Bs. R 70 Slowakei, As. 139, S. 125-128, Sammelbericht über die Mobilmachung v. 12. 3. 1945.145 UHRIN, M. K problematike výzbroje slovenskej armády – Domobrany v rokoch 1944 – 1945 [Zur Problematik der Ausrüstung der slowakischen Armee – des Heimatschutzes in den Jahren 1944 – 1945]. In Oslobodenie Slovenska 1944 – 1945 [Die Befreiung der Slowakei 1944 – 1945]. Banská Bystrica 2010, S. 45-73. ISBN 978-80-970238-9-8.146 Die Mobilmachung betraf den Jahrgang 1944 und die älteren mit dem Verzug. BAKA, I. Posledná vojenská mobilizácia ľudáckeho režimu a spoločnosť na Slovensku na konci druhej svetovej vojny [Die letzte militärische Mobilisierung des Regimes der Hlinka-Partei und die Gesellschaft in der Slowakei am Ende des Zweiten Weltkriegs]. In Vojenská história, Jg. 20, 2016, Nr. 2, S. 78.147 KOLLÁR, P. K osudu príslušníkov 1. technickej divízie slovenskej armády v rokoch 1944 – 1947 [Zum Schicksal der Angehörigen der 1. technischen Division der slowakischen Armee in den Jahren 1944 – 1947]. In Vojenská história, Jg. 1, 1997, Nr. 2, S. 82-87; ŠTEFANSKÝ, V. Slovenskí vojaci v Taliansku 1943 – 1945 [Die slowakischen Soldaten in Italien 1943 - 1945]. Bratislava 2000.

64

VOJENSKÁ HISTÓRIA

slowakischen Volksdeutschen (ursprünglich 16- bis 50-Jährige) ihren Dienst leisten mussten. Ein anderer Teil wurde aufgrund eines internationalen Vetrages vom 7. Juli 1944 direkt zur Waffen-SS einberufen.148 Vor dem Eintreffen der Front entweder fi elen mehrere Teile der slowakischen Wehrmacht auseinander oder beendeten ihre Tätigkeit, viele desertierten. Ein Teil der Einheiten wich nach Mähren und Böhmen zurück, ein anderer nach Österreich. Einige gerieten in sowjetische, andere in amerikanische Gefangenschaft. Evakuiert wurde auch ein Teil der Einheiten der Hlinka-Garde, ohne dass Pläne ihres Beraters Hans Klatz vom Februar 1945 über die Bildung einer slowakischen SS-Einheit aus Angehörigen der Hlinka-Garde sowie des Heimatschutzes verwirklicht worden wären.149 Sie konzentrierten sich im Ausbildungsraum der SS in Benešov (dt. Beneschau), mit dem Beitrag des Staatsministers im Protektorat K. H. Frank. Die Einheiten des neugeschaffenen „Slowakischen Grenadierregiments Nr. 1 Hlinka-Garde“ befanden sich noch Anfang der zweiten Maiwoche im Kampfeinsatz westlich von Prag.150

Wegen Bedürfnissen der deutschen Armee kam es auch zur Mobilisierung der Zivilbevölkerung (der 15- bis 60-jährigen Personen) zu Schanzenarbeiten, um „unsere Heimat vor der bolschewistischen Bedrohung zu bewahren“.151 Über die Organisation von Arbeiten im Operationsgebiet entschieden allein die Deutschen. Das MNO war zuständig für das Hinterland. Vorbereitungsarbeiten wurden bereits im September in der westlichen Slowakei und im Dezember in der Mittelslowakei eingeleitet. In der Zeit vom 11. bis 17. Dezember wurden täglich durchschnittlich 33 571 Personen eingesetzt. Hinzu müssen noch etwa 2 000 deutsche Soldaten sowie Freiwillige und 1 600 slowakische Soldaten addiert werden.152 Von Anfang an wichen viele dem Einsatz jedoch aus, und

148 Die Angehörigen der deutschen Minderheit traten in die SS (ursprünglich illegal) seit dem Jahr 1939 ein. Das Prinzip der „erzwungenen Freiwilligkeit“ wurde im November 1942 legalisiert (ab Januar 1944 war die Anwerbung nicht mehr durch das Alter beschränkt und betraf auch Personen im Militärdienst). Gemäß einem Vertrag v. 7. 7. 1944 sollten die slowakischen Volksdeutschen den Militärdienst innerhalb der Waffen-SS leisten. Im Januar 1945 dienten im Heimatschutz 8 116 Männer und in die Waffen-SS wurden 8 222 slowakische Volksdeutsche eingegliedert. Siehe näher SCHVARC, M. Tretia fáza náboru slovenských Nemcov do Waffen-SS – medzištátna dohoda medzi Slovenskou republikou a Nemeckou ríšou zo 7. júna 1944 [Die dritte Phase der Anwerbung der slowakischen Volksdeutschen in die Waffen-SS – der zwischenstaatliche Vertrag zwischen der Slowakischen Republik und dem Deutschen Reich vom 7. Juni 1944]. In Slovenské národné povstanie. Slovensko a Európa v roku 1944 [Der Slowakische Nationalaufstand. Die Slowakei und Europa im Jahre 1944]. Banská Bystrica 2014, S. 272-282; DERS. Nábor slovenských Nemcov do Waffen – SS na prelome rokov 1942/1943 (súvislosti, predpoklady priebeh a dôsledky) [Die Anwerbung der slowakischen Volksdeutschen in die Waffen-SS zum Jahreswechsel 1942/1943]. In Slovensko v roku 1942. Politika-armáda-spoločnosť [Die Slowakei im Jahre 1942. Politik – Armee – Gesellschaft]. Banská Bystrica 2013, S. 133-150; DERS. Heimatschutz – medzi realitou a ilúziou (organizácia a formovanie nemeckej domobrany) [Der Heimatschutz – zwischen Realität und Illusion (Die Organisation und Gestaltung des volksdeutschen Heimatschutzes)]. In Slovenská republika 1939 – 1945 očami mladých historikov III. /Povstanie roku 1944/ [Die Slowakische Republik 1939 – 1945 in den Augen der jungen Historiker III. /Der Aufstand im Jahre 1944/]. Trnava 2004, S. 301-326. ISBN 80-89034-75-6; HRUBOŇ, A. „Za slovenský štát, za Novú Európu“. Hlinkova garda v období nemeckej okupácie [„Für den slowakischen Staat, für das Neue Europa“]. Banská Bystrica 2015. ISBN 978-80-89514-35-9.149 HRUBOŇ, ref. 148, S. 156-157.150 SNA, Národný súd (Nationalgericht, weiter NS), Tn ľud 42/46, H. Höfl e, K. 125, Brief Franks an Himmler, 7. 4. 1945, S. 387. Zur Problematik siehe HRUBOŇ, ref. 148, S. 159-163.151 Siehe näher BAKA, I. Nasadenie civilného obyvateľstva na Slovensku na opevňovacie práce v rokoch 1944 – 1945 [Der Einsatz der Zivilbevölkerung zu Befestigungsarbeiten in den Jahren 1944 – 1945]. In Vojenská história, Jg. 11, 2007, Nr. 1, S. 70-85.152 BArch Berlin, Bs. R 70 Slowakei, As. 206, S. 245, Aufzeichnung A. Smagons v. 19. 12. 1944.

65

VOJENSKÁ HISTÓRIA

zwar wegen ihrer antifaschistischen Gesinnung, wegen Probleme mit Pendeln, nicht zufriedenstellender Materialausstattung, allgemeiner Beschäftigung usw.

Ebenso wurde parallel eine pfl ichtige sowie freiwillige Evakuierung aus der Ostslowakei durchgeführt. Damit wollten die deutschen Behörden vermeiden, dass der Feind das Wehrpotential des Landes gewinnt. Von Beginn an bemühte sich die Regierung, ihr willkürliches Vorgehen zu verhindern. Die Deutschen hielten nämlich die Bedingungen der Evakuierung nicht ein, nahmen willkürlich Veränderungen in der zeitlichen Ausführung von Transporten vor, beschlagnahmten Verkehrmittel, Personen wurden oft ohne vorhergehende Vorbereitung evakuiert, mehrere wurden willkürlich über die Staatsgrenze hinaus abtransportiert. Ein Problem stellte die Sicherstellung der Unterkunft für Evakuierte dar.153 Darüber hinaus zeitgleich mit dem Vorrücken der Front übernahm die deutsche Armee nach und nach auch die Befugnisse der slowakischen Behörden. Dabei bemühte sich die Regierung ergebnislos, den Einsatz von Bürgern außerhalb der SR zu verhindern. Bereits am 5. März schickte ihr Ministerpräsident Štefan Tiso an deutsche Behörden eine Verbalnote mit einem Vorschlag von Richtlinien für die Evakuierung.154 Inzwischen wurden jedoch aus der Slowakei ohne Regierungszustimmung etwa 1 500 bis 1 700 Personen abtransportiert. Schließlich billigte die Regierung auch den Einsatz von Personen im Reich formell unter Bedingungen, die dem Status der dortigen slowakischen Arbeiter entsprachen. Am 10. März stimmte sie dem Abtransport von 15 Tausend Personen (außer den Assentierungsjahrgängen) zur Arbeit auf dem mit der SR benachbarten Reichsgebiet zu.155

In diesem Zeitraum eskalierte jedoch nicht nur die Exploitation von menschlichen Ressourcen, sondern auch der Wirtschaft des Landes. Gegenüber seiner Plünderung war die slowakische Regierung machtlos. Im Laufe der nächsten Wochen und Tage verloren die slowakischen Behören total den Überblick über die Situation, was ein untrügliches Zeichen des bevorstehenden Untergangs der 1. SR war. Es kann festgestellt werden, dass die deutsch-slowakischen militärischen Beziehungen eine dynamische Form hatten. Sie spiegelten das Satellitenverhältnis der SR zu Deutschland wider. Ein damit einhergehendes Merkmal war die Kollaboration der SR, die sich nach und nach durch ihre Einbeziehung in den Krieg gegen Polen im Jahr 1939 sowie insbesondere gegen die UdSSR und formell auch gegen andere Alliierte vertiefte. Durch die Teilnahme am Krieg wurde die außenpolitische Stellung der SR als eines Musterstaates innerhalb der deutschen Einfl ußspäre zwar bestärkt, andererseits bedeutete diese Beteilligung für die slowakische Regierung den Anfang alternativloser Politik. Während Repräsentanten des tschechoslowakischen Widerstands in den Jahren 1940-1942 schrittweise die internationale Anerkennung der Tschechoslowakischen Republik durchsetzten, wurde das künftige Schicksal des slowakischen Regimes der Hlinka-Partei angesichts der Entwicklung der Frontlage nach und nach völlig abhängig von der Stellung des nazistischen Deutschlands. Zunächst ließ die deutsche Seite den Slowaken auch bei militärischen Verhandlungen einen gewissen Spielraum, was mit der erwähnten Politik der Visitenkarte zusammenhängte. Die Slowaken bewiesen sogar ihre eigene Initiative,

153 SNA, Ministerstvo zahraničných vecí (Ministerium für auswärtige Angelegenheiten, weiter MZV), K. 81, 100 206/45; VHA Bratislava, 55, 55-57-3, Lagebericht des Abwehroffi ziers v. 27. 1. und 4. 2. 1945.154 SNA, MZV, K. 134, 244/1944, Verbalnote Š. Tisos v. 5. 3. 1939.155 SCHVARC, M. – HALLON, Ľ. – MIČKO, P. Podoby nemecko-slovenského „ochranného priateľstva“. Dokumenty k náboru a nasadeniu slovenských pracovných síl do Nemeckej ríše v rokoch 1939 – 1945 [Die Formen der deutsch-slowakischen „Schutzfreundschaft“. Dokumente zur Anwerbung und zum Einsatz slowakischer Arbeitskräfte im Deutschen Reich 1939 – 1945]. Bratislava 2012, Dok. 142, S. 342-3, 45-46, 343-4. ISBN 978-80-970302-6-1.

66

VOJENSKÁ HISTÓRIA

und zwar auch während des Krieges gegen die UdSSR in den Jahren 1941-42. Diese musste paradoxerweise von den deutschen Behörden mehrmals gedrosselt werden, da die Teilnahme der SR am Krieg zu jener Zeit eher von propagandistischer Bedeutung sein sollte. Von erheblich größerer Bedeutung war für sie die Kriegsindustrie, die die deutsche Armee versorgte. Mit den zunehmenden deutschen Niederschlägen veränderte sich die Situation jedoch inzwischen, wovon sich die slowakische Seite überzeugen konnte, als sie sich um die Zurückziehung ihrer Einheiten aus der Front bemühte. Gleichzeitig sank auch die Initiative der slowakischen Seite, verschlechterte sich die Moral der Armee an der Front und nahmen Konfl ikte mit den deutschen Militärbehörden in der Slowakei zu. Seit dem Jahr 1943 tauchte auch von Seiten der Führung der slowakischen Armee die Kritik von gegen die Zivilbevölkerung ausgeübten Repressalien auf, an denen bis dahin mehr oder weniger aktiv auch die slowakischen Einheiten partizipiert hatten. Trotz des zunehmenden deutschen Drucks verhielten sich die Slowaken zu jener Zeit jedoch nicht passiv, sondern protestierten mehrmals gegen die Art und Weise des Einsatzes von eigenen Truppen im Krieg. Die zunehmende Spannung musste der Gesandte Ludin abschwächen, der sich (angesichts der symbolischen Teilnahme der slowakischen Armee an der Front) um die Erhaltung der politischen Stabilität in der Slowakei bemühte. Dies zeigte sich zum Beispiel in der Unterstützung der slowakischen Anforderungen bezüglich der Umrüstung der Armee sowie in seiner Stellungnahme im Streit zwischen Čatloš und Schlieper. Im Gegensatz dazu verfolgten „die Soldaten“ keine solche einheitliche Konzeption. Die Situation veränderte sich nach dem Ausbruch des Slowakischen Nationalaufstandes. Zur Priorität des Besatzungsregimes wurde die freiwillige Exploitation von menschlichen und materiellen Ressourcen unter Beibehaltung der nunmehr wirklich nur formellen Souverenität der slowakischen Regierung. Angesichts der unvermeidlichen Niederlage traten innerhalb der sich neu bildenden slowakischen Armee jedoch die deutschfeindlichen Stimmungen sowie Demoralisieung in vollem Maß auf, wie auch die enorme Zunahme an Desertionen zeigte. Es ging jedoch nicht immer nur um den Ausdruck der antifaschistischen Gesinnung. Eine wichtige Rolle spielte dabei die Angst entweder vor der Abschiebung auf das Reichsgebiet oder im Gegenteil vor der sowjetischen Gefangenschaft, sowie Befürchtungen um die Familien, die die Soldaten in der Heimat verliessen, usw. Die genannten Phänomene wurden noch durch die Tatsache verstärkt, dass die militärischen und zivilen Behörden unter Bedingungen der sich nähernden Front und des zunehmenden Chaos nicht mehr in der Lage waren, auch die technische Seite der Durchführung der letzten verzweifelten Mobilisierungsmaßnahmen zu gewährleisten. Unter Bedingungen der Okkupation trugen diese Maßnahmen jedoch zur kurzzeitigen Wiederherstellung der Wehrmacht sowie Ausweitung der Beteiligung der slowakischen Einheiten (vor allem des technischen Charakters) unter dem direkten deutschen Kommando an den letzten Verteidigungskämpfen gegen die UdSSR bei.

Übersetzt: Mgr. Jana Tulkisová, PhD.

Verzeichnis der verwendeten Literatur:BAKA, I. Návšteva slovenskej vládnej delegácie v Hitlerovom hlavnom stane v októbri

1941. In Slovensko v roku 1941. Politika – armáda – spoločnosť. Banská Bystrica 2012, s. 193-203. ISBN 978-80-89514-07-6.

BAKA, I. Prehodnotenie účasti slovenskej armády vo vojne na východnom fronte v roku 1943. In Slovensko v roku 1943. Politika, armáda, spoločnosť. Banská Bystrica 2015, s. 125-144. ISBN 978-80-89514-33-5.

BAKA, I. Prehodnocovanie účasti slovenskej armády na frontoch druhej svetovej

67

VOJENSKÁ HISTÓRIA

vojny v roku 1944 (január – august). In Slovenské národné povstanie. Slovensko a Európa v roku 1944. Banská Bystrica 2014, s. 247-262. ISBN 978-80-89514-30-4.

BAKA, I. Slovenská armáda a protižidovské pogromy na okupovanom území ZSSR v lete 1941. In Historický časopis, 4, 2017, s. 111-130.

BAKA, I. Účasť pešieho pluku 102 Zaisťovacej divízie na nemeckých protipartizánskych operáciách v juhovýchodnom Bielorusku v marci a začiatkom apríla 1942. In Vojenská história, roč. 21, 2017, č. 2, s. 84-108.

BAKA, I. – TULKISOVÁ, J. Vstup Slovenskej republiky do vojny proti ZSSR v dokumentoch nemeckej proveniencie. In Historický časopis, roč. 58, 2010, s. 533-574.

NIŽŇANSKÝ, E. (Hrsg.). Slovensko-nemecké vzťahy 1941 – 1945 v dokumentoch II. Od vojny proti ZSSR po zánik Slovenskej republiky v roku 1945. Slowakisch – deutsche Beziehungen 1941 – 1945 in Dokumenten II. Vom Krieg gegen UdSSR bis zum Untergang der Slowakischen Republik im Jahr 1945. Prešov 2011. ISBN 978-80-89046-68-3.

PREČAN, V. (ed.). Slovenské národné povstanie. Nemci a Slovensko 1944. Dokumenty. Bratislava 1970.

I. BAKA: NEMECKO-SLOVENSKÉ VZŤAHY A VOJNA PROTI ZSSR (1941 – 1945)

Nemecko-slovenské vojenské vzťahy v rokoch 1939 – 1945 mali intenzívnu podobu. Premietal sa v nich satelitný pomer Slovenskej republiky (SR) k Nemecku. Ich sprievodným javom bola kolaborácia ľudáckeho režimu, ktorá sa prehlbovala tiež postupným zapojením Slovenska do vojny proti Poľsku v roku 1939 a ZSSR v roku 1941 a formálne aj ďalším Spojencom. Kolaborácia s Nemeckom síce posilnila postavenie SR ako vzorového štátu v nemeckej sfére vplyvu, na druhej strane pre slovenskú vládu znamenala aj začiatok bezalternatívnej politiky. Zatiaľ čo predstavitelia čs. odboja v priebehu rokov 1940 – 1942 postupne presadili medzinárodné uznanie Československej republiky, vzhľadom na vývoj na frontoch sa budúci osud ľudáckeho režimu postupne stal úplne závislým od postavenia nacistického Nemecka. Zapojenie SR a jej armády do vojny proti ZSSR prebehlo bez väčších komplikácií. Slovenská strana dokonca prejavila iniciatívu smerom k účasti na útoku. Cieľom bolo predbehnúť Maďarsko a nakloniť si Nemecko pre požiadavku revízie Viedenskej arbitráže. Iniciatíva slovenskú stranu neopúšťala až do leta 1942. Nemecké orgány ju museli paradoxne viackrát tlmiť, keďže účasť SR na vojne mala mať v tom čase skôr propagandistický význam. Oveľa väčší význam pre Nemcov mal vojenský priemysel na Slovensku, ktorý zásoboval ich armádu. V dôsledku pretrvávajúcej neochoty prezbrojiť slovenskú armádu nemeckými zbraňami a následne aj pribúdajúcich nemeckých porážok sa však situácia zmenila, o čom sa mohla slovenská strana presvedčiť pri snahe o stiahnutie svojich jednotiek z frontu v roku 1943. Paralelne sa zhoršovala morálka vojakov na fronte a pribúdali konfl ikty s nemeckými vojenskými orgánmi. Od roku 1943 sa zo strany velenia slovenskej armády objavuje už aj kritika represálií páchaných na civilnom obyvateľstve na okupovanom území ZSSR, na ktorých dovtedy participovali aj slovenské jednotky (aj keď niektorí dôstojníci to viac-či menej sabotovali). Slováci sa však napriek stupňujúcemu nemeckému tlaku ani v tomto čase nechovali pasívne, naopak viackrát protestovali proti spôsobu nasadzovania vlastných jednotiek vo vojne. Slovenskej strane sa postupne zoči-voči rozkladu armády a straty jej bojaschopnosti nakoniec predsa len podarilo obmedziť nasadenie jednotiek len na obranné stavebné práce.

Rastúce napätie v nemecko-slovenských vojenských vzťahoch pritom tlmil vyslanec Ludin usilujúci (vzhľadom na symbolickú účasť slovenskej armády na fronte) sa o udržanie politickej stability na Slovensku. Prejavilo sa to napríklad podporou slovenských požiadaviek na prezbrojenie armády, ale aj postojom v spore ministra národnej obrany gen. I. triedy Ferdinanda Čatloša s nemeckým generálom pri MNO genpor. Fritzom Schlieperom. Na druhej strane „vojaci“ takúto jednotnú koncepciu nemali. Situácia sa zmenila po vypuknutí SNP. Prioritou okupačného režimu

68

VOJENSKÁ HISTÓRIA

sa stala svojvoľná exploatácia ľudských a materiálnych zdrojov, pri zachovaní už naozaj len formálneho postavenia slovenskej vlády. V novo sa tvoriacej slovenskej armáde sa napriek tomu zoči-voči neodvratnej porážke už naplno prejavovali protinemecké nálady, demoralizácia, čoho dôkazom bol aj enormný nárast dezercií. Nebol to však vždy len prejav protifašistického zmýšľania. Dôležitú úlohu tu hral strach z odsunu na územie ríše alebo, naopak, zo sovietskeho zajatia, ale tiež obavy o doma zanechané rodiny atď. Uvedené javy ešte prehlboval fakt, že vojenské a civilné orgány už v podmienkach blížiaceho sa frontu a stupňujúceho sa chaosu nezvládali ani technickú stránku prevedenia posledných zúfalých mobilizačných opatrení. V podmienkach okupácie však tieto opatrenia napriek tomu prispeli ku krátkodobému obnoveniu brannej moci a rozšíreniu účasti slovenských jednotiek (predovšetkým technického charakteru) pod priamym nemeckým velením na posledných obranných bojoch proti ZSSR.

I. BAKA: GERMAN-SLOVAK RELATIONSHIPS AND THE WAR ON THE USSR (1941–1945)

In 1939-1945, the German-Slovak military relationships were intense, refl ecting the satellite relationship of the Slovak Republic to Germany. They were accompanied by the collaboration of the “People’s Party regime”, which was deepened by the gradual engagement of Slovakia in the war on Poland in 1939 and the USSR in 1941 and formally also on the other Allies. On the one hand, the collaboration with Germany strengthened the position of the SR as a model state in the German sphere of infl uence but on the other hand, for the Slovak government it also meant the start of no-alternative politics. While the representatives of the CS resistance gradually pushed forward the international recognition of the Czechoslovak Republic during 1940 – 1942, considering the development on the fronts, the future faith of the People’s Party regime was becoming more and more dependent on the position of the Nazi Germany. Engagement of the SR and its Army in the war on the USSR went on without major complications. The Slovak party even expressed initiative towards its participation in the attack. The goal was to overtake Hungary and win the favour of Germany for the Vienna Arbitration review requirement. The Slovak party retained its initiative until the summer of 1942. Paradoxically, the German authorities had to attenuate it several times, since the participation of the SR in the war was supposed to have more of a propaganda meaning. For the Germans, the military industry in Slovakia, stocking their Army, was of much greater importance. However, due to the persisting reluctance to rearm the Slovak Army with German weaponry and subsequently also due to the increasing number of the German defeats, the situation had changed, as the Slovak party could see in the effort to withdraw its units from the front in 1943. At the same time, the morale of the front soldiers was deteriorating and the confl icts with German military authorities increasing. Since 1943, the Slovak Army command starts criticising the reprisals committed on the civilian population in the occupied USSR territory, where the Slovak units were participating by then more or less actively. However, in spite of the escalating German pressure, the Slovaks were not passive at this time, on the contrary, they protested against the way of deploying their own units in the war several times. In the face of decomposition of the army and loss of its fi ghting capacity, the Slovak party eventually managed to restrict the deployment of its units merely to the defensive construction works.

The growing pressure in the German-Slovak military relationships was attenuated by the offi cer Ludin, striving to maintain the political stability in Slovakia (considering the symbolic participation of the Slovak Army on the front). This was expressed for example in the support of the Slovak requirements for rearming of the forces as well as the confl ict of the Minister of the National Defence, I. Class General Ferdinand Čatloš with the German MNO General, genpor. Fritz Schlieper. On the other hand, the “soldiers” did not have such a unifi ed concept. The situation changed after the outbreak of the Slovak National Uprising. The arbitrary exploitation of the human and material

69

VOJENSKÁ HISTÓRIA

resources became the priority of the occupational regime, only preserving a merely formal position of the Slovak government. In spite of that, in the newly forming Slovak Army, face-to-face the inevitable defeat, the anti-German moods and demoralisation were fully expressed, evidenced by the enormous increase of desertions. However, they were not always an expression of antifascist sentiment. The fear of transfer to the German territory or the contrary, of Soviet captivity as well as concerns of the families left at home also played its role. These events were even deepened by the fact that the military and civilian authorities could not manage the technical aspect of the last desperate mobilisation measures under the conditions of the approaching front and the increasing chaos. However, under the conditions of occupation, these measures still contributed to a short-term renewal of the military power and the extension of the Slovak units (mainly of technical nature), under the direct German command, in the last defensive fi ghts against the USSR.

70

VOJENSKÁ HISTÓRIA

NEMECKÉ 10,5-cm POĽNÉ HÚFNICEvz.18 (leFH-18) V SLOVENSKEJA 1. ČS. ARMÁDE NA SLOVENSKU

MARIAN UHRIN

UHRIN, P.: German 10.5cm Field Howitzer 18 (leFH-18) Model in the Slovak and 1th CS Army in the Slovakia. Vojenská história, 2, 22, 2018, p 70-87, Bratislava.The weaponry and equipment of the Slovak or rebel army belongs to relatively lesser known or even unexplored areas of our military history. It is a matter of general knowledge that the Slovak Army possessed the cannons of the German origin, which were supposed to gradually replace the material of Czechoslovak origin. However, the use of this material is less known or marked by an insuffi cient archival research. In my study, I deal with more detailed processing of the issue of delivery of the German Howitzers of the 18 (leFH-18) Model for the Slovak Army in 1942 to 1944. The use of the 18 Model Howitzers including their use in the training and in combat had brought a relatively signifi cant progress even in spite having its limits. The issue applies to both the Slovak Army and the uprising 1st CS Army.Military History. Slovakia. World War 2. German 18 (leFH-18) Model Howitzer in the Slovak and Uprising Army.

Slovenská armáda pri svojom vzniku v marci 1939 zdedila výzbroj svojej predchodkyne armády československej. Okrem niekoľkých moderných vzorov diel prevládali vo výzbroji delá konštrukčne pochádzajúce z čias prvej svetovej vojny. Napriek tomu, že väčšina z nich bola vyrobená už za Československa, používaním dochádzalo k ich opotrebovaniu. Nasadením slovenských jednotiek do bojov po boku Nemecka došlo k ďalšiemu opotrebeniu delostreleckého materiálu a najmä k jeho stratám na fronte. Zásadným problémom bolo zásobovanie slovenských jednotiek muníciou na fronte. Navyše už od roku 1939 sa uvažovalo nad prezbrojením slovenskej armády nemeckými zbraňami. Až nasadenie slovenskej armády na východnom fronte od leta 1941 znamenalo v tejto veci istú zmenu. Naplno sa ukázali nedostatky staršieho materiálu a nemecká strana bola ochotná aspoň čiastočne dodávať modernejší materiál a muníciu k nemu. Z týchto dôvodov sa slovenská armáda rozhodla postupne prezbrojiť aspoň časť delostreleckých jednotiek na nemecký materiál.

Najbežnejšou húfnicou nemeckej armády počas druhej svetovej vojny bola 10,5-cm leichte Feldhaubitze 18 (leFH-18), zavedená do výzbroje v roku 1935. Húfnicu s modernou konštrukciou vyvinula fi rma Rheinmetall-Borsig A. G. a vyrábalo ju viacero tovární po celej okupovanej Európe. V priebehu vojny bola húfnica postupne modernizovaná. Na základe požiadaviek delostrelectva na zvýšenie dostrelu húfnice bola modifi kovaná pôvodná hlaveň húfnice úsťovou brzdou. Takto upravené húfnice označované ako 10,5-cm leFH 18M (M - Mündungbremse – úsťová brzda) mohli používať na streľbu delostrelecké náboje s výkonnejšou prachovou náplňou, čo umožňovalo zvýšiť dostrel. K ďalšej modifi kácii húfnice sa pristúpilo na základe skúseností získaných pri bojovom nasadení tohto typu húfnice na sovietsko-nemeckom fronte, so zreteľom na podstatné zvýšenie jej priechodnosti v ťažkom bahnistom teréne. Namiesto pôvodnej lafety sa použila hmotnosťou menšia lafeta 7,5- cm protitankového kanóna Pak 40. Takto modifi kované húfnice boli označované ako

71

VOJENSKÁ HISTÓRIA

10,5-cm leFH 18/40.1 Postupne húfnice nahradzovali starší aj koristný delostrelecký materiál, no výroba plne nepokrývala potrebu nemeckých jednotiek. Menšiu časť produkcie Nemecko dodalo svojim spojencom ako Fínsku, Maďarsku, Španielsku či Chorvátsku. V roku 1941 prejavila záujem aj slovenská armáda. Plánovala získať 26 ks húfnice s úpravou na motorizovanú trakciu a prejavila aj záujem o húfnice s hipomobilnou trakciou.2

Zdalo by sa, že získať húfnice leFH-18 nebude problém. Jeden z výrobcov húfnice bol priamo na Slovensku – Závod Akciová spoločnosť, predtým Škodove závody Plzeň. Od svojho vzniku v roku 1937 vyrábal delá rôznych vzorov. Výroba týchto zbraní dobiehala v rokoch 1939 – 1940 aj pre nemeckú armádu. Následne sa zaviedla výroba zbraní nemeckého vzoru, medzi nimi 10,5-cm húfnic leFH-18, respektíve leFH-18M. Do konca februára 1945 vyrobili v Dubnici 1 031 húfnic leFH-18. Výroba v továrni sa skončila s príchodom frontu a evakuáciou začiatkom apríla 1945.3 Na výrobe sa podieľal aj ďalší podnik, Mautnerove závody uč. spol. v Ružomberku, bol napojený na výrobu v Dubnici. Dodával pre ňu hornú a dolnú kolísku lafety húfnice LeFH-18.4 Skutočnosť sa ukázala komplikovanejšia a výrobné kapacity na Slovensku boli nevyužité. Slovenská armáda nakúpila húfnice priamo v Nemecku.

Nemecké 10,5-cm poľné húfnice vz.18 (leFH-18) v slovenskej armáde

V decembri 1941 prebehli rokovania o dodávke 26 kusov húfnic vz.18 v motorizovanom variante s ťahačmi, príslušenstvom a muníciou. Záujem bol aj o hipomobilné húfnice. V polovici januára 1942 bol počet znížený na 24 ks, pričom prvých 12 malo byť pripravených na prevzatie v Berlíne – Spandau už vo februári 1942. Ďalšie dodávky mali prísť, v marci osem a v apríli štyri kusy. Zároveň mali byť dodané kompletné príslušenstvá k húfniciam, výstroj pre batériu, oddiel a po tri palebné priemery munície. Dodávku hipomobilných húfnic v Nemecku zamietli.5

Dodávky sa rozbehli síce sľubne, nakoniec však nebol plán časovo dodržaný. Dňa 17. februára 1942 boli v Berlíne – Spandau pripravené prvé štyri húfnice aj s ťahačmi Henschell 33D-1 na prevzatie. Táto batéria mala byť dodaná urýchlene do Žiliny na výcvik obslúh. 5. marca bolo prevzatých ďalších 20 húfnic bez ťahačov. O osem dní už všetky húfnice boli v Žiline. Zvyšných 30 ťahačov Henschell 33 bolo dodaných až 11. septembra 1942, mali však iné zástrčky osvetlenia, než dodané húfnice, preto museli najprv prejsť adaptáciou.6 Dovtedy sa na ťahanie improvizovane používali nákladné autá Praga RV.

K ďalšej úprave došlo priamo na húfniciach. Dodané húfnice mali vo výstroji

1 ENGELMAN, Joachim. Duetsche leichte Feldhaubitzen 1935 – 1945. Arbeitspferde der Divisionartillerie. Friedberg : Podzun-Pallas-Verlag, 1990, s. 13-19, 22. ISBN 3-7909-0407-4.2 Vojenský historický archív (VHA) Bratislava, fond (f.) MNO Tajné (Taj.) 1944, šk. 18, Nr. 118/42 z 9. 2. 1942; ENGELMANN, ref. 1, s. 21.3 BAGIN, Anton – JANOTA, Dušan. Dubnica nad Váhom. Banská Bystrica : Stredoslovenské vydavateľstvo, 1967, s. 142-147.4 CHYTKA, Stanislav. K otázce výroby delostřeleckých lafet v Ružomberku před SNP. In Vojenské aspekty SNP. Zborník príspevkov a materiálov z medzinárodnej vedeckej konferencie v Bratislave 23.–24. 8. 1994. Žilina : VHÚ – MOSR, 1994, s. 60-67.5 Bundesarchiv (BA) Berlin, f. R901, sign. 68584, Ha.Pol.210/42g z 19. 1. 1942; VHA Bratislava, f. MNO Taj. 1944, šk. 19, Nr.118/42 z 9. 2. 1942.6 Húfnice vz.18 mali zástrčku trojpólovú, ale ťahače Henschell 33 päťpólovú. VHA Bratislava, f. MNO Dôverné (Dôv.) 1942, šk. 281, č. 92.118/Dôv.III/21.oddel. z 17. 2. 1942; č. 8049/Dôv.tech.1942 z 16. 3. 1942; č. 8144/tech.1942 z 18. 9. 1942.

72

VOJENSKÁ HISTÓRIA

panoramatický delový zameriavač Rundblickferrohr 32.7 Vzhľadom na zaužívané výcvikové metódy a vycvičený personál, bola navrhnutá adaptácia na použitie československého delového zameriavača vz. 8/14. Tento bol dokonca považovaný za kvalitatívne vhodnejší ako pôvodná nemecká optika. V apríli 1942 bola na skúšku adaptovaná jedna húfnica, respektíve jej uchytenie zameriavača. MNO následne 16. apríla 1942 povolilo adaptáciu 26 zameriavačov a všetkých húfnic.8 Koncom leta 1942 boli dodané od výrobcu do Žiliny aj záložné súčiastky k húfniciam a výstroj pre batérie a delostrelecký oddiel.9

S dodávkou 10,5-cm húfnic súvisela potreba zabezpečiť pre ne dostatok munície, vrátane školského streliva pre výcvik. Ten bol od začiatku prioritou, nakoľko mali byť húfnice nasadené do poľa. Preto bolo 25. apríla 1942 niekoľko desiatok ks granátov dodaných z Feldzeugamt Wien. Nasledovala zápožička školských granátov, nakoľko Del. pl. 11 nemohol pokračovať vo výcviku. Až 31. augusta 1942 bola ofi ciálne objednaná munícia pre húfnice. Na výcvik objednalo MNO-Vojenská správa 680 ostrých nárazových granátov (ONG), 80 ostrých časovaných granátov (OČG) a 40 ostrých protipancierových granátov (OPG). Časť z nich bola dodaná ešte na jeseň, zvyšok v decembri 1942.10

Tabuľka č. 1. Munícia používaná v slovenských 10,5-cm húfniciach vz. 18 v rokoch 1942 – 1944

Slovenské pomenovania Skratka Nemecké pomenovania

10,5-cm ostrý nárazový granát vz.38 nem. 10,5-cm ONG vz.38 10,5-cm FH Gr. 38 mit AZ23

10,5-cm ostrý časovaný granát vz.38 nem. 10,5-cm OČG vz.38 10,5-cm FH Gr. 38 mit Dopp.Z. S/60

10,5-cm ostrý granát dymový nem. 10,5-cm OG dym. 10,5-cm FH Gr. 38 Nb.

10,5-cm ostrý pancierový granát 10,5-cm OPG 10-cm Pzgr.

10,5-cm ostrý pancierový granát vz.39/HL

10,5-cm OPG vz.39/HL 10-cm Gr.39 rot HL/A – HL/C

Problém nastal pri zabezpečení motorových vozidiel pre batérie 10,5-cm húfnic. Motorizovaná batéria 10,5-cm húfnic mala mať tabuľkovo štyri motocykle s prívesným vozíkom, tri motocykle (pre spojky), tri štvorsedadlové Tatry 57 (pre veliteľov čiat a pátrača), dve šesťsedadlové autá Praga AV (pre veliteľa batérie a rádiostanicu), sedem 2-tonových nákladných áut Walther PN (telefónne, muničné, kuchynské, asanačné, kancelárske), päť 3-t áut Tatra 27 (muničné a materiálne), jednu 4,5-t Škodu 6ST6-L na prepravu APH a päť Henschellov 33 (štyri ťažné, jeden ako guľometný a zároveň záložný). Časť vozidiel sa použila z augumentačných zásob Del. pl. 11 a MNO, časť bola dodaná od iných útvarov, najmä od Pluku útočnej vozby.11

7 ENGELMANN, ref. 1, s. 19.8 VHA Bratislava, f. MNO Dôv. 1942, šk. 218, č. 8055/Dôv.tech.1942 z 4. 4. 1942; č. 95.482.III/Dôv.21.odd.42 z 16. 4. 1942.9 VHA Bratislava, f. MNO Dôv. 1942, šk. 212, č. 397/1942 z 3. 11. 1942.10 VHA Bratislava, f. MNO Dôv. 1942, šk. 216, č. 104.736/Dôv.III/21.oddel.1942 z 22. 9. 1942; č. 330/Dôv.1942 z 5. 12. 1942; D 435/1. Handbuch die Munition Der deutchen Geschütze und Werfer. Vom 28. 12. 1940, Berlin 1940 – 1943, Anlage 11, April 1943.11 VHA Bratislava, f. MNO Taj. 1942, šk. 17, č. 1046/Taj.1942 z 28. 7. 1942.

73

VOJENSKÁ HISTÓRIA

V slovenskej armáde sa húfnice označovali pod nemeckým názvom leFH-18, vz. N, vz. 18/42, vz. 42, či ako ľahká poľná húfnica vz. 18, prípadne vz. 18 nem. Ofi ciálne zavedený názov bol 10,5-cm poľná húfnica vz. 18.12

npor. del. Július Fleško pred 10,5-cm húfnicou vz. 18 počas výcviku v lete 1942. (P. Mičianik)

10,5-cm poľné húfnice vz. 18 s ťahačmi Henschell 33D vo Výcvikovom tábore Lešť, leto 1942.(Zbierka autora)

Po prekonaní počiatočných problémov boli húfnice nasadené na front k Rýchlej divízii (RD). Štyri kusy húfnic vz.18 s piatimi ťahačmi Henschell 33 ostali na výcvik v materskej posádke. Ostatný materiál bol pridelený k Rýchlej divízii. Do Krasnodaru dorazil transport veliteľstva pluku a 865 mužov s 20 húfnicami 27. októbra 1942. Húfnice vz.18 tvorili II. oddiel Delostreleckého pluku 11 (II/11. oddiel). Dvanásť tvorilo výzbroj oddielu a osem bolo uložených v Divíznom zbrojnom parku 11 (DZP-11) ako záloha.

Hneď po príchode do Krasnodaru bol II/11. oddiel nasadený na podporu rumunských jednotiek pri Majkope. Ani v ďalších dňoch delá II/11. oddielu nazaháľali. Od 3. novembra 1942 bol II/11. oddiel pridelený na podporu nemeckej 125. Infanterie Division v priestore Georgije-Afi pskaja. V podpore nemeckých jednotiek, najmä v dňoch 26. až 28. novembra

12 Vecný vestník MNO 1943, čl. 26; VHA Bratislava, f. MNO Obyčajné (Obyč.) 1944, šk. 705, č. 420/1944 z 19. 8. 1944.

74

VOJENSKÁ HISTÓRIA

1944, vystrieľali slovenské húfnice stovky granátov denne. Došlo aj k prvým stratám, keď 6. novembra 1942 explodoval nekvalitný granát pred ústím hlavne a zabil obsluhu húfnice.13 K Rýchlej divízii sa II/11. oddiel vrátil až na konci novembra 1942.

Počas sovietskych útokov na konci januára 1943 boli batérie húfnic vz.18 zapojené do ťažkých bojov, pričom čiastočne znovu podporovali 125. Infanterie Division. Utrpeli pritom značné straty. Od 17. januára bola 6/11. batéria (npor. del. Kurt Hoffmann) pridelená k nemeckej jednotke do obce Pencenskaja. Od 18. januára 1942 si skupina de Angelis podriadila ako zálohu aj 1/11. batériu. Sovietsky útok na obec Pencenskaja 19. januára 1943 naplno zasiahol aj 6/11. batériu, pričom došlo k boju zblízka a veliteľ batérie bol ranený. Velenie prevzal 1. dôstojník batérie por.del. Ladislav Roško. Obsluhy diel ustúpili a húfnice ostali v pásme nikoho. Por.del. Wilhelm Weiss s dvoma dobrovoľníkmi prenikli k delám a vymontovali závery a optické prístroje. V ďalších bojoch bolo palebné postavenie dobyté späť. Batéria utrpela straty 22 mŕtvych, 16 ťažko, 10 ľahko ranených a 15 nezvestných vojakov. Pencenskaja sa dostala do sovietskeho obkľúčenia.14

Do ťažkých bojov sa dostali aj 4/11. a 5/11. batéria podriadené 125. Infanterie Division v priestore Kľučevskaja. Dňa 19. januára 1943 boli nasadené na obranu ciest Gorjači Kľuč – Kľučevaja a Gorjači Kľuč – Saratovskaja. Pokračovali pokusy nemeckých a slovenských jednotiek preniknúť do obkľúčenej obce Pencenskaja. Do obce prenikol 22. januára 1943 zásobovací konvoj, ktorý okrem iného priviezol doplnky a muníciu pre 6/11. batériu. Obkľúčenie sa však prerušiť nepodarilo. Ďalší pokus o prerazenie obkľúčenia sa zopakoval 24. januára 1943. V snahe preniknúť po ceste na obec Saratovskaja bola napadnutá aj kolóna 6/11. batérie, ktorá stratila všetky húfnice a 21 vozidiel. Jej celkové straty v bojoch o obec Pencenskaja predstavovali 30 mŕtvych, 23 ranených a 5 nezvestných vojakov. Batéria prestala existovať.15

Del. pl. 11 bol od 21. januára 1942 podriadený Artileriekommando 134. Pluk sa mal presunúť do priestoru juhozápadne od Krasnodaru. Počas ústupu do obce Tochtamukaj mnoho vozidiel a diel zapadlo v bahne, či museli byť zanechané na trase ústupu pre nedostatok pohonných hmôt. Do cieľa presunu prišla 4/11. batéria len s dvomi húfnicami vz.18.16 Na konci januára 1943 boli jednotky Del. pl. 11 čiastočne pridelené stále k 125. Infanterie Division. Medzi tieto jednotky patril II/11. oddiel, ktorý mal už len osem húfnic vz. 18. 5. /11. batéria sa vrátila pod slovenské velenie a bola nasadená pri obci Lenino. Zvyšok II/11. oddielu spojený s Del. pl. 31 mal 4/11. batériu (npor. del. Boris Horváth) a tiež osem záložných húfnic od DZP-11. Záložné húfnice ale boli 3. februára 1943 odovzdané nemeckej armáde.17 Slovenské delostrelectvo podporovalo nemecké jednotky v obranných bojoch, pričom došlo k poškodeniu jednej húfnice vz.18 pri leteckom bombardovaní. Pokus o ústup batérie na Krasnodar nemecké velenie zamedzilo. Ďalší deň 4/11. batéria vystrieľala 314 granátov a odrazila aj tankový útok, pričom zasiahla jeden tank. Veliteľ batérie zvažoval všetky možnosti, ako s batériou ustúpiť k divízii. Dokonca odmietol rozkaz na nasadenie do boja proti tankom. Od 1. februára 1943 bol II/11. oddiel podriadený nemeckému ťažkému delostreleckému oddielu. Nasadenie 4/11. batérie pokračovalo až do 9. februára 1943, kedy odovzdala časť vozidiel nemeckým jednotkám a ustúpila cez rieku Kubáň. V ten istý deň slovenské jednotky odovzdali 16 diel jednotkám Wehrmachtu. Delostrelci bez diel boli letecky evakuovaní na Krym.

13 MIČIANIK, Pavel. Slovenská armáda v ťažení proti Sovietskemu zväzu (1941 – 1944) III. – Rýchla divízia. Banská Bystrica : DALI, 2009, s. 282-283. ISBN 978-80-890990-64-8.14 Tamže.15 MIČIANIK, ref. 13, s. 308-310.16 VHA Bratislava, f. Rýchla divízia (RD), šk. 161, Vojnový denník II/11. del. oddielu.17 VHA Bratislava, f. RD, šk. 161, č. 11550/Taj.4.oddel.1943 z 3. 2. 1943.

75

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Počas ústupu Rýchlej divízie z Kaukazu na Krym boli štyri húfnice vz.18 zničené a 16 bolo postupne odovzdaných nemeckej armáde. Spolu s húfnicami stratila RD aj všetky ťahače Henschell 33.

Na jar 1943 bolo nutné RD reorganizovať a doplniť. Dozbrojenie nemeckým materiálom sa malo týkať aj Zaisťovacej divízie (ZD). Obe divízie boli postupne reorganizované na 1. a 2. pešiu divíziu a doplnené personálom a materiálom zo Slovenska. Postupne mali divízie dostávať aj modernejšie nemecké zbrane pre delostrelectvo. Ako Rýchla, tak aj Zaisťovacia divízia mali dostať motorizované plukovné veliteľstvo a I. oddiel. II. a III. oddiel mali byť hipomobilné. Od mája 1943 preto plánovalo nemecké velenie dodanie motorizovaných diel pre obe slovenské poľné divízie, každá po osem kusov 10,5-cm húfnic vz.18 s príslušenstvom. 1. pešia divízia (1.PD) mala dostať okrem ôsmich nových húfnic aj ďalšie štyri, ktoré jej mali byť vrátené po oprave od Heeresgruppe A. 18

Zaisťovacia divízia, medzitým reorganizovaná na 2. pešiu divíziu, mala dostať osem nových motorizovaných húfnic vz.18. Húfnice sa dostali k 2. pešej divízii až v polovici septembra 1943. Boli dodané bez ťažných vozidiel a munície, preto skončili v Divíznom zbrojnom parku. Cez Deutsche Heeresmission (DHM) bolo oznámené, že v prípade ich nenasadenia proti partizánom ich využije účelnejšie, t. j. zoberie si ich Wehrmacht späť. Napriek žiadostiam o pridelenie vozidiel zo strany divízie už do jej reorganizácie na Technickú brigádu žiadny automateriál neprišiel.19 Húfnice mohli byť teda odovzdané späť nemeckej armáde, ale veľmi pravdepodobný je ich presun na Slovensko.20

Húfnice pre RD, respektíve 1. PD, postupne preberal DZP-11 od Armeegerätpark v Simferopoli. Okrem samotných húfnic bolo preberané aj príslušenstvo, ako napr. ďalekohľady vz.14 nem. (Scherenfernrohr S.F. 14), či zámerné prístroje vz. 31 nem (Richtkreis 31). Dodávaná bola, samozrejme, aj munícia, a to 10,5-cm ONG, OČG, OPG a OG dymové.21

Húfnice vz.18 s príslušenstvom mali byť dodané už v priebehu mája 1943. Až začiatkom júna 1943 dodali Nemci do DZP-11 prvé štyri húfnice vz.18 a časť munície. Dve húfnice prevzala 21. júna 1943 v zbrojnom parku 1./11. batéria v Port Chorly. Zároveň prevzala muníciu v podobe 558 ONG a 42 OČG.22 O mesiac 23. júla 1943 prevzal dve hipomobilné húfnice vz.18 III/11. oddiel v Armjansku. O tri dni boli DZP-11 prevzaté ďalšie dve hipomobilné húfnice, pre III/11. oddiel. Používaním pri výcviku došlo k poškodeniam na húfniciach. Do Armeegrätpark v Simferopoli preto odoslali 1. augusta 1943 dve hipomobilné húfnice vz.18 na opravu.23 Del. pl. 11 mal potom do augusta len dve motorizované a dve hipomobilné húfnice vz.18. Do 18. augusta 1943 prevzal DZP-11 sľúbených osem nových húfnic s príslušenstvom pre I/11. oddiel. Divízia tak disponovala 10 motorizovanými a dvomi hipmobilnými húfnicami vz.18. Motorizované boli pridelené I/11. oddielu.24 Dve hipomobilné húfnice Del. pl. 11 odovzdal 18. októbra 1943 do DZP-11.25

18 VHA Bratislava, f. MNO Dôv. 1943, šk. 398, Abt.Az.72 Nr.1090/43 geh. Z 8. 7. 1943; šk. 400, Odd.Ib.Az.73 č.678/43 Taj. z 11. 5. 1943; MIČIANIK, ref. 13, s. 380-381.19 VHA Bratislava, f. MNO Dôv.1943, šk. 397, Z Nr.1541/43 geh z 17. 9. 1943; šk. 398, Abt.Az.72 Nr.1090/43 geh. Z 8. 7. 1943.20 Časť ťažkej výzbroje 2. pešej divízie bola odsunutá na Slovensko do ÚZ v Trenčíne, napríklad mínomety a protitankové kanóny. Nie je preto možné vylúčiť, žiaľ, nateraz ani 100 % potvrdiť prítomnosť 10,5-cm húfnic vz.18 z Bieloruska v ÚZ Trenčín.21 VHA Bratislava, f. RD, šk. 96. č. 100.166/Taj.4.oddel.1943 z 24. 8. 1943.22 VHA Bratislava, f. RD, šk. 202. č. 11.718/Taj.4.oddel.1943 z 2. 7. 1943.23 VHA Bratislava, f. RD, šk. 96. č. 100.039/Taj.4.oddel.1943 z 6. 8. 1943.24 VHA Bratislava, f. RD, šk. 96. č. 100.166/Taj.4.oddel.1943 z 24. 8. 1943.25 VHA Bratislava, f. RD, šk. 96. č. 100.620/Taj.4.oddel.1943 z 24. 10. 1943.

76

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Na trakciu motorizovaných húfnic vz.18 prevzala autospráva 1. pešej divízie koncom septembra 1943 desať polopásových ťahačov Sd.Kfz. 11 výroby Škoda, označovaných v slovenskej armáde ako Kombinovaný traktor Škoda Hkl-6. Spočiatku boli pridelené pre všetky batérie I/11. oddielu, ale na konci septembra 1943 ich mali len dve batérie 10,5-cm húfnic vz.18.26

Po intenzívnom výcviku a zabezpečovacej službe na Kryme čakalo 1. pešiu divíziu na jeseň 1943 frontové nasadenie. Del. pluk 11 mal na konci septembra 1943 spolu 36 diel. Veliteľstvo pluku a I/11. del. oddiel boli motorizované, II/11. a III/11. del. oddiely boli hipomobilné. I/11 del. oddiel mal jednu batériu hrubých kanónov vz.35, dve batérie vyzbrojené štyrmi húfnicami vz. 18. II/11. a III/11. oddiely mali každý po tri batérie so štyrmi húfnicami vz. 14/19.27 Dve húfnice vz.18 dostala 9/11. batéria (por.del. Jozef Derfi ňák), ktorá inak mala vo výzbroji húfnice vz.14/19. Húfnice vz.18 potom odovzdala 14. októbra 1943 novo sformovanej 10/11 batérii (por.del. Jozef Kušnier) v Port Chorly. Bola nasadená na ochranu pobrežia Krymu. Dodané húfnice však nemali mieridlá a príslušenstvo, ktoré dorazili až 25. októbra 1943. Na trakciu diel dostala dva ťahače Hkl-6 od 1/11. batérie.28

Slovenské húfnice vz.18 boli opätovne nasadené do bojov na konci októbra 1943. Dňa 27. októbra 1943 bol vydaný rozkaz na presun do pozícií v línii Friesenstellung. Presun sa začal hneď na druhý deň. 1. pešia divízia bola rozdelená na skupiny, pričom I/11. del. oddiel bol podriadený skupine Albrecht. Po presune oddielu z obce Armjanska do Ščerbiny zaujali batérie svoje pozície. Dňa 30. októbra 1943 ráno sa v priestore postavenia 1/11. batérie (npor. del. Ladislav Kresánek) pri obci Ščerbina objavilo sovietske jazdectvo, ktoré vyzvalo delostrelcov, aby sa vzdali. Pred postavením sa objavili aj sovietske tanky. V priestore 2/11. batérie začala paľba ručných zbraní a začal aj postup tankov. Paľba trvala asi pol hodinu, keď bol vydaný rozkaz na stiahnutie batérie z postavenia. Nakoľko batéria mala len dva ťahače Hkl-6, podarilo sa odtiahnuť len dve húfnice vz.18, pričom jedna z nich bola pri ústupe poškodená paľbou a nakoniec ponechaná na mieste. 1/11. batéria s jednou húfnicou a zvyšnými vozidlami ustúpila do Michajlovky a jej bojové nasadenie sa skončilo.29

Podobne dopadla 2/11. batéria. Ráno 30. októbra 1943 sa k postaveniu približovala nepriateľská kolóna a veliteľ batérie vydal rozkaz na pohotovosť k paľbe. Sovietsku jazdeckú hliadku, ktorá sa objavila pred postavením batérie, zahnali paľbou ručných zbraní. Následne podnikli Sovieti útok a batéria sa ocitla v prudkej paľbe ťažkých a pechotných zbraní. Dve húfnice boli zničené priamymi zásahmi. Obsluha sa v dôsledku paľby ukryla a vozidlá sa pripravili do pohotovostného postavenia. Vzhľadom na hroziace obkľúčenie bol vydaný rozkaz na ústup do priestoru obce Leningrad. Delostrelecký

26 Vozidlá ev. č. V-13.705, V-13.706, V-13.708 a V-13.709 dostala 1. batéria, V-13.701, V-13.702, V-13.707 a V-13.710 dostala 2. batéria. Vozidlá V-13.703 a V-13.704 boli pridelené 3. batérii 10,5-cm kanónov vz. 35, toto pridelenie bolo zrušené a vozidlá rozdelené pre 1. a 2. batériu. VHA Bratislava, f. RD, šk. 96. č. 100.620/Taj.4.oddel.1943. Operačný rozkaz č. 27. 24. 10. 1943; f. MNO Dôv. 1943, šk. 302, č. 269.215-Dôv.III/10.1943 z 6. 9. 1943.27 VHA Bratislava, f. RD, šk. 46, Kommando der 1. Slow. I. D., 3. Abt. Div. St.Qu., z 24. 9. 1943; Kommando der 1. Slow. I. D., 3. Abt., Div. St.Qu., z 8. 10. 1943.28 VHA Bratislava, f. RD, šk. 159, Del. pl. 11, 10. batéria, Vojnový denník od 14. okt. 1943; Oddielový rozkaz čís. 31 z 17. október 1943. VHA Bratislava, f. RD, šk. 165, č. 100.463/Taj.3.oddel.1943 z 27. 9. 1943; Vojnový denník 9/11. batérie.29 Zbierka autora, Spomienka M. Skalický; MIČIANIK, Pavel. Slovenská armáda v ťažení proti Sovietskemu zväzu (1941 – 1944) IV. – 1. pešia divízia. Banská Bystrica : DALI, 2012, s. 86-88. ISBN 978-80-81410-13-0; BYSTRICKÝ, Jozef. Rýchla (1. pešia) divízia na Kryme a v bojoch na juh od Kachovky. In Vojenská história, 2003, roč. 7, č. 3, s. 62-63. ISSN 1335-3314.

77

VOJENSKÁ HISTÓRIA

materiál bol ponechaný v palebnom postavení. Veliteľ batérie s trénom ustúpil do obce Nataljevka a následne do obce Kostogryzovo.30

Poslednou batériou I/11. oddielu vyzbrojenou 10,5-cm húfnicami vz.18 bola 10. batéria (por. del. Jozef Kušnier) v Port Chorly. Svoje ťahače Hkl-6 zapožičala 26. októbra 1944 nemeckej 153. Feld-Ausbildung Division, takže nebola schopná presunu. Keďže ťahače sa nevracali na presun, dostala zapožičané dva ťahače Hkl-6 od 1/11. batérie. Ráno 30. októbra 1943 sa presúvala do Samojlovky. Počas presunu sa pokazil jeden ťahač Hkl-6, ktorý bol aj s húfnicou ponechaný na mieste. Batéria pokračovala v presune a popoludní dorazila do obce Askanija-Nova, kde bola zastavená. Batéria bola podriadená veliteľovi I/20. práporu, pričom húfnica mala byť použitá na priamu streľbu. Večer došlo pod vplyvom sovietskeho postupu k prípravám na ústup. Až neskoro večer sa podarilo presunúť smerom na Čaplinku, kde sa zhromaždili štyri motorové vozidlá batérie s jednou húfnicou vz.18. Batéria ďalej ustupovala smerom na Kalančák a Perekop a 1. novembra 1943 prekročila Dneper cez most pri Chersone.31

Delostrelecký pluk 11 počas bojov 30. októbra 1943 utrpel vážne straty. Dva oddiely (I/11 a III/11 del. oddiel) Del. pl. 11 prestali fakticky existovať. Pluk stratil okrem iného materiálu desať húfnic vz.18 a štyri ťahače Hkl-6.32 Zvyšky Del. pl. 11 sa od 1. novembra 1943 sústredili v Cerevodare. Postupne došlo k reorganizácii pluku. Podľa novej organizácie Del. pluku 11 z 5. novembra 1943 existovali 1. pešia batéria bez diel a 2. motorizovaná batéria s dvomi 10,5-cm húfnicami vz. 18.33 Od 6. novembra 1943 bola z 10/11., 3/11 a 9/11 batérie vytvorená 1. (pešia) batéria bez diel. Z veliteľstva I/11. oddielu, 1/11. a z pôvodnej 2/11. batérie vznikla nová 2. batéria (mot.). Dostala posledné dve húfnice vz. 18 (jednu od 1/11. a jednu od 10/11 batérie) a šesť ťahačov Hkl-6.34 Plne nevyužité ťahače sa zatiaľ používali na rôzne pomocné úlohy. Od 1. do 5. novembra 1943 boli štyri Hkl-6 zapožičané na rozkaz nemeckého veliteľstva pre potreby nemeckých jednotiek. V priebehu novembra 1943 boli zase tri ťahače zapožičané od Del. pl. 11 pre potreby odťahovej služby zriadenej pri Štábnej autokolóne (ŠAK). Jeden ťahač bol na podobné účely pridelený veliteľstvu pešieho pluku 21. Túto úlohu plnili prakticky do konca roka.35

Do decembra 1943 dostala 2. batéria ďalšie dve húfnice vz.18, takže disponovala kompletnou výzbrojou aj ťažnými vozidlami. Od januára 1944 jej velil por.del. Emil Šrank. Delostrelectvo divízie sa opäť dostalo do bojov v dňoch 19. až 27. marca 1944 na rieke Bug. Z 12 húfnic mal pluk štyri motorizované vz. 18 a osem hipomobilných vz.14/19. Batérie boli v priestore Chersonu nasadené na podporu nemeckých jednotiek. Pri nemeckom ústupe 2. batéria odovzdala svoje húfnice vz. 18 v meste Jași jednotkám Wehrmachtu. Navyše vozidlá batérie pri presune zapadli. Situáciu využil veliteľ 2. batérie, ďalší dvaja dôstojníci a 84 mužov, ktorí prešli k Sovietom. Ťahače batérie sa podarilo zachrániť, no napokon skončili odstavené na okraji Tiraspoľa.36 Posledné dva ťahače Hkl-6 si podriadila štábna autokolóna 1. PD na odťahovú službu.

30 Tamže.31 VHA Bratislava, f. RD, šk. 159, Vojnový denník 10/11. batérie.32 CSEFALVAY, František. Nemecký dokument o zlyhaní slovenskej 1. pešej divízie v októbri 1943 (1. časť). In Vojenská história, 2007, roč. 11, č. 1, s. 142. ISSN 1335-3314.33 VHA Bratislava, f. RD, šk. 165, č. 2149/Taj.1943 z 5. 11. 1943.34 VHA Bratislava, f. RD, šk. 159, Vojnový denník 10/11. batérie.35 VHA Bratislava, f. RD, šk. 202. čís. 100.728/Taj.4.oddel.1943 z 13. 11. 1943.36 Archív Múzea Slovenského národného povstania (AM-SNP) B. Bystrica, f. XII, prírastkové číslo (pr. č.) 196/64, Spomienka F. Tuna; PREČAN, Vilém. Slovenské národné povstanie – Nemci a Slovensko. Bratislava : Epocha, 1970, s. 83. Dokument 23 z 30. 3. 1944; FAGLIC, Andrej. Návraty do rodného kraja. Bratislava : Pravda, 1988. s. 31-33; MIČIANIK, ref. 29, s. 159.

78

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Tabuľka 2. Počty slovenských 10,5-cm húfnic vz. 181. 5. 1943 1. 8. 1943 1. 10. 1943 1. 11. 1943 1. 1. 1944 1. 3. 1944 1. 4. 1944

1. pešia divízia - 4 12 2 4 4 -2. pešia divízia - - 8 - - - -Del. pl. 11 (Slovensko) 4 4 4 4 4 4 4

Od jesene 1942 ostávali na Slovensku len štyri húfnice vz.18 zaradené pri Del pl. 11 v Žiline. Používali sa v rámci cvičnej batérie na výcvik delostrelcov v obsluhe nemeckého materiálu. Stav sa nemenil, ak k 1. marcu 1943 mala armáda na Slovensku stále štyri húfnice vz.18.37 V Ústrednej zbrojnici (ÚZ) Trenčín sa od jesene 1943 pravdepodobne nachádzalo aj osem motorizovaných húfnic vz.18 pôvodne od 2. pešej divízie z Bieloruska. Munícia pre 10,5-cm húfnice bola v rokoch 1943 – 1944 čiastočne doplnená. Zatiaľ čo v marci 1943 bolo k dispozícii 600 ONG, 80 OČG a 40 OPG granátov, v auguste 1943 už armáda vykazovala len 424 ONG a 52 OČG. Zvyšok bol pri výcviku spotrebovaný. Postupne dorazila ďalšia munícia. Armáda objednala cez Ausfuhrgeseltschaft für Kriegsgeräte GmbH - AGEKA (tiež A. G. K.) a v roku 1943 aj dostala 780 ks ONG a OČG vz. 38 na výcvik Del. pl. 11. Do ÚZ Trenčín v tomto období dorazilo aj 222 ks kumulatívnych protipancierových granátov vz. 39/HL (OPG vz.39/HL) od poľných jednotiek z frontu. Tieto sa ešte k 1. augustu 1944 nachádzali v skladoch ÚZ.38

V auguste 1943 prebehli rokovania o dodávkach nových 10,5-cm húfnic vz.18 pre slovenskú armádu. Malo ísť o dodávku 56 húfnic na hipomobilnú trakciu a 8 húfnic na motorizovanú trakciu s tromi palebnými priemermi munície.39 Výsledky rokovaní sa pretavili do výzbrojného programu Eiche, ktorý sa začal od októbra 1943. V rámci programu Eiche objednala Vojenská správa v októbri 1943 u fi rmy Rheimetall-Borsig A. G. 45 hipomobilných a osem motorizovaných húfnic vz.18 vo variante leFH-18M. Pre tieto húfnice bolo objednané strelivo v počte 22 500 rôznych granátov (20 300 ONG vz. 38, 1 100 OČG vz. 38, 660 OG dymových a 490 OPG vz. 39/HL) a neskôr ďalších 4 000 delostreleckých granátov. Súčasťou dodávok bol aj optický a meračský materiál pre batérie a oddiely 10,5-cm húfnic.40

Dodávky chodili na Slovensko postupne a oneskorene. Materiál preberala ÚZ v Trenčíne, ktorá ho aj uskladňovala. Do júna 1944 bolo dodaných len 40 húfnic a 20-tisíc ks streliva. Zvyšok mal byť dodaný najneskôr do septembra 1944, preto ďalšie dodávky dorazili v auguste 1944. Napríklad 10. augusta 1944 prišlo do ÚZ 2000 ks streliva (1 800 ONG vz. 38, 100 OČG vz. 38, 60 ONG dymových, 40 OPG vz. 39/HL a 2 000 nábojok).41 Do konca augusta 1944 prišli do ÚZ zrejme ďalšie štyri húfnice.42 Theodolity pre veliteľstvá delostreleckých oddielov dorazili na Slovensko až v septembri 1944, keď

37 VHA Bratislava, f. MNO Dôv. 1942, šk. 216, č. 104.736/Dôv.III/21.oddel.1942 z 22. 9. 1942; č. 330/Dôv.1942 z 5. 12. 1942.38 VHA Bratislava, f. MNO Dôv. 1942, šk. 216, č. 104.736/Dôv.III/21.oddel.1942 z 22. 9. 1942; č. 330/Dôv.1942 z 5. 12. 1942; f. MNO Dôv. 1943, šk. 339, č. 257.852 Dôv. III/1-1943 z 31. 7. 1943; f. 53, 53-44-81, Prehľad objednávok zbroj. materiálu z Nemecka, ktorý bol na objednávky dodaný a ktorý dodaný nebol. 21. 7. 1944.39 BA Berlin, f. R901, sign. 68584, Ha.Pol.5187/43g z 14. 8. 1943; Ha.Pol.5267/43g z 21. 8. 1943.40 VHA Bratislava, f. 53, 53-44-81, Prehľad objednávok zbroj. materiálu z Nemecka, ktorý bol na objednávky dodaný a ktorý dodaný nebol. 21. 7. 1944.41 VHA Bratislava, f. MNO Dôv. 1944, č. 8346/48/Dôv.tech.1944 z 16. 8. 1944; č. 8346/49/Dôv.tech.1944 z 23. 8. 1944.42 VHA Bratislava, f. MNO Obyč. 1944, šk. 879, č. 624.583-zbroj.1944 z 5. 1. 1945.

79

VOJENSKÁ HISTÓRIA

ich použitie bolo už bezpredmetné. Z objednaného množstva nebolo dodaných do konca augusta 1944 deväť húfnic a 4500 ks streliva, ktoré mali byť dovezené na Slovensko v priebehu septembra 1944. Vzhľadom na vypuknutie Povstania sa tak už nestalo, a tak si A. G. K. v novembri 1944 účtovala a žiadala preplatiť dodanie dovedna 44 húfnic vz. 18 a 22 000 ks streliva.

Tabuľka 3. Dodávky poľných húfnic v rámci programu Eiche

Materiál Objednané Dodané do marca 1944

Dodané dojúla 1944

Dodané dovedna Nedodané

10. 5-cm húfnica vz. 18 45 16 32 36 9

10. 5-cm húfnica vz. 18 (mot.) 8 - 8 8 -

10,5-cm strelivo 22 500 + 4 000 16 000 + 4 000 22 000 4 500

Nakúpené 10,5-cm húfnice vz. 18, vzhľadom na ich počet, pravdepodobne plánovala armáda použiť prezbrojenie Del. pl. 1 a Del. pl. 2, respektíve ich poľných jednotiek, ktoré by tak mali po dva oddiely, s troma batériami po tri húfnice, pričom zvyšných deväť húfnic by mohlo slúžiť na výcvik. Pri Del. pl. 11 by počet motorizovaných húfnic stačil na vyzbrojenie jedného motorizovaného oddielu. Počet dodaného streliva stačil na výcvik, nie však na bojové nasadenie. Preto požadovalo MNO-Vojenská správa dodanie ďalších 33 000 granátov pre húfnice vz.18. Nemecké velenie dodávku odmietlo a argumentovalo, že strelivo dodá priamo na fronte pri nasadení húfnic do bojov. 43

Na trakciu nemeckých diel objednala slovenská armáda v rámci výzbrojného programu Eiche u fi rmy Steyer-Daimler-Puch 80 ks delostreleckých pásových traktorov Steyer RSO (Raupen Schlepper Ost). Prvých 40 ks prišlo do Sborového autoparku (SAP) 2. februára 1944, druhá polovica o tri dni neskôr. Po tom, čo traktory prevzala autospráva, im boli pridelené ev. č. V-13.711 až V-13.790. Dočasne boli uskladnené v SAP a následne 7. februára 1944 boli pridelené Delostreleckému pluku 11 v Žiline.44 Ten mal húfnice na postavenie jedného oddielu, ktorý by mal tabuľkovo 15 ťažných vozidiel, zvyšok traktorov tak bol v pluku nadpočetný. Preto boli traktory RSO prideľované aj Pluku útočnej vozby. Na konci augusta 1944 disponoval Del. pl. 11 už len 30 traktormi RSO.

Samozrejme, okrem spomínaných dodávok delostreleckého materiálu sa v rámci programu Eiche armáda zaoberala aj problematikou ďalšej modernizácie. V rámci toho si vyžiadala začiatkom roka 1944 od Deutsche Heeresmision (DHM) podklady k delostreleckej batérii vyzbrojenej šiestimi kusmi 10,5-cm húfnice vz. 18 na samohybnej lafete (10. 5 cm auf Selbstfahrlaffete SdKfz 128 Wespe). Samozrejme, v tomto období nebola žiadna šanca tento materiál od nemeckej armády získať.45

Po prevzatí, uskladnení a administratívnom spracovaní boli húfnice z ÚZ Trenčín od 19. júla 1944 pridelené útvarom a výcvikovým strediskám. Motorizované húfnice dostal Del. pl.11, ktorý tak mal spolu 12 húfnic vz.18 (mot) – štyri leFH-18 a osem leFH-18M. Po štyri húfnice dostali Náhradné oddiely Del. pl. 1 a 2. v Topoľčanoch a Ružomberku na postavenie cvičných batérií. Na rovnaký účel ich dostala v počte štyri kusy aj vytváraná

43 VHA Bratislava, f. 53, 53-44-81, Prehľad objednávok zbroj. materiálu z Nemecka, ktorý bol na objednávky dodaný a ktorý dodaný nebol. 21. 7. 1944; Výkaz materiálu objednaného od OKW a nedodaného. 21. 7. 1944.44 VHA Bratislava, f. MNO Obyč. 1944, šk. 699, č. 7105/tech.1944 z 7. 2. 1944; č. 7126/tech.1944 z 6. 3. 1944.45 VHA Bratislava, f. MNO Dôv. 1944, šk. 428, inv. č. 223. DHM 25. 3. 1944

80

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Vojenská delostrelecká škola – Delostrelecký cvičný oddiel (VDŠ) v Brezne nad Hronom. Ďalších 16 húfnic bolo presunutých do skladov Zbrojnice 1 vo Zvolene a v Brezne nad Hronom. Tieto sklady a Delostrelecká strelnica vo VT Lešť dostali aj 1 000 ks streliva pre 10,5-cm húfnice. Húfnice mali byť udržiavané, ošetrované a používané na výcvik, pričom ostrú streľbu mohli vykonať len na rozkaz VPV.46 V skladoch ÚZ v Nemšovej ostali len štyri húfnice, pričom postupne prichádzali ďalšie dodávky a pravdepodobne bolo v Trenčíne aj osem húfnic vz.18 (mot.) od 2. pešej divízie.

Tabuľka 4. Pridelenie 10,5-cm húfnic vz.18 a munície útvarom v júli 1944Útvar/ústav 10,5- cm húfnica vz.18 (mot.) 10,5-cm húfnica vz.18 10,5-cm strelivoNO Del. Pl. 1 Topoľčany - 4 -NO Del. Pl. 2 Ružomberok - 4 -NO Del. Pl. 11 Žilina 12 - -NO Del. Pl. 12 Kežmarok - - -VDŠ Brezno - 4 -Del. strel. VT Lešť - - 400Ústredná zbrojnica Trenčín - 8 21 000Odbč. Zbrojnice I Zvolen - 8

600Odbč. Zbrojnice I Brezno - 8Spolu: 12 36 22 000

VDŠ v auguste 1944 prevzala aj osem húfnic z odbočky Zbrojnice I, a tak disponovala 12 húfnicami vz. 18. Po pridelení k útvarom sa opäť ukázal problém s výcvikom najmä s nemeckými delovými zameriavačmi Rundblickferrohr 32. Preto bola v auguste 1944 opätovne navrhnutá adaptácia húfnic na delové zameriavače vz. 8/14. Iniciatíva mjr.del. Samuela Sekurisa, veliteľa VDŠ, už nebola realizovaná, vzhľadom na udalosti z konca augusta. Výnimku snáď predstavovali húfnice Del. pl. 11.47

K nasadeniu húfnic vz.18 v rámci poľnej armády – jednotiek Armádneho veliteľstva (AV) na východnom Slovensku nedošlo. Slovenská armáda považovala počet dodaného streliva za nedostatočný na frontové nasadenie a nemecká strana zase odmietala strelivo dodať, kým nebudú zbrane na fronte. Napokon si húfnice predsa len vyžiadalo Armádne veliteľstvo gen. A. Malára. Veliteľ delostrelectva AV plk.del. Elemér Lendvay požadoval 22. augusta 1944 urýchlené postavenie dvoch motorizovaných štvordelových batérií 10,5-cm húfnic vz. 18 pri Del. pl. 11. Mali byť nasadené v netypickej úlohe. Kvôli nedostatku účinných ťažkých protitankových zbraní mali obe pešie divízie dostať po jednej batérii na boj proti tankom, keďže to bolo jediné poľné delo, pre ktoré boli k dispozícii protipancierové granáty.48

Nemecké 10,5-cm poľné húfnice vz. 18 (leFH-18) v 1. čs. armáde na Slovensku

Po vypuknutí Povstania 29. augusta 1944 došlo k strate časti húfnic, ktoré sa dostali do nemeckých rúk. Hneď v prvých septembrových dňoch došlo k strate väčšiny húfnic vz.18. Obsadením Ústrednej zbrojnice v Trenčíne sa do rúk príslušníkov Feldzeug Batailon 22 dostalo osem, respektíve 16 húfnic. Po obsadení Žiliny 30. augusta 1944

46 VHA Bratislava, f. MNO Taj.1943, šk. 26, č. 71.575/Taj.-II/7.oddel.1944 z 19. 7. 1944.47 VHA Bratislava, f. MNO Obyč. 1944, šk. 705, č. 420/1944 z 19. 8. 1944.48 VHA Bratislava, f. MNO Taj.1944, šk. 26, č. 20.022/Taj.del.1944 z 22. 8. 1944.

81

VOJENSKÁ HISTÓRIA

ukoristili nemecké jednotky v kasárňach Del. pl. 11 dvanásť motorizovaných húfnic vz.18 spolu s 30 pásovými traktormi Steyer RSO. Už k 6. septembru 1944 si Panzer Division Tatra postavila z tejto koristi prvú batériu so 10,5-cm húfnicami, pričom dve ďalšie sa pripravovali. Čakalo sa len na príchod delostreleckých obslúh. K 10. októbru 1944 bolo všetkých 12 zhabaných húfnic vz.18 nasadených v rámci delostreleckých jednotiek Panzer Division Tatra.49 Podobne nemecké jednotky využili aj materiál Del. pl. 1 v Topoľčanoch. SS-Kampfgruppe Schill postavila po obsadení kasární z ukoristeného delostreleckého materiálu, okrem iného, aj výpomocne motorizovanú batériu 10,5-cm húfnic vz.18.50

Na povstalcami ovládanom území ostalo 24 húfnic vz.18, ktoré boli postupne využité na rôzne úlohy. Nasadenie však sprevádzali problémy. Vzhľadom na čas dodania tohto materiálu nebolo dosť vycvičených obslúh. Rovnako bol na povstaleckom území nedostatok munície. Časť húfnic presunutých z ÚZ Trenčín do skladov Zbrojnice I bola dodaná bez optického materiálu. Nasadenie týchto húfnic tak bolo značne obmedzené. Je zaujímavé, že povstalci nevyužili pomerne nenáročnú adaptáciu húfnic na delové zameriavače vz. 8/14, ktorých bol dostatok.

V skladoch Zbrojnice I vo Zvolene sa nachádzalo osem húfnic vz.18. Vzhľadom na nedostatok delových zameriavačov mali byť štyri z nich nasadené na Šturci v rámci I. taktickej skupiny a používané na priamu streľbu proti obrneným vozidlám.51 V skutočnosti sa na Veľký Šturec dostala len jedna 10,5-cm húfnica vz. 18. Jej obsluhu tvorilo šesť mužov.52 Zvyšných sedem húfnic vz.18 bolo uskladnených v Zbrojnici I.

Dve z týchto húfnic vz.18 zaradili niekedy v polovici septembra 1944 do batérie pod velením npor. del. Ladislava Medeka.53 Po 23. septembri 1944 pôsobila v rámci I. taktickej skupiny ako 31. batéria Klen. Na konci septembra 1944 mala postavenie pod železničnou stanicou Čremošné. Počas bojov 4. októbra 1944 sa do jej bezprostrednej blízkosti dostali nepriateľské jednotky. Vyznamenal sa 1. dôstojník batérie, ktorý viedol priamu paľbu na postupujúcu pechotu. Pre paľbu nebolo možné prisunúť konské záprahy, delá sa stali korisťou nemeckých jednotiek a batéria zanikla.54

V skladoch Zbrojnice I ostávalo pre potreby Náhradného delostreleckému oddielu škpt. del. Dubského zvyšných päť húfnic, neskôr pribudla ešte jedna od Del. pl. 2 z Ružomberka. Osud týchto húfnic nie je známy, pravdepodobne ostali do konca októbra 1944 nevyužité.

Vo výzbroji VDŠ v Brezne nad Hronom bolo na konci augusta 12 húfnic vz.18. Z materiálu VDŠ v Brezne nad Hronom bola ako prvá zostavená trojdelová batéria Cieľ, neskôr 41. batéria. Velil jej npor. del. Ján Cieľ, 1. dôstojníkom bol por. del. Jozef Hudák a dôstojníkom pátračom por. del. Valér Cinko. Na začiatku októbra 1944 mala štyroch dôstojníkov, jedného aspiranta, 79 vojakov a 33 koní. Operovala od 4. septembra 1944

49 AM-SNP B. Bystrica, f. IX, šk. 6, pr. č. 80/86; VHA Bratislava, Zb. 9, a. j. 6/41. Celkový prehľad nemeckých jednotiek k 10. októbru 1944.50 AM-SNP, B. Bystrica, f. VII, šk. 3, pr. č. 278/60, Výpovede slovenských dôstojníkov o situácii v armáde, mjr. del. J. Malár; PREČAN, ref. 36, s. 256.51 AM-SNP B. Bystrica, f. XII, pr. č. 270/61, Spomienka Boris Horváth.52 VHA Bratislava, Zbierka (Zb.) 9, archívna jednotka (a. j.) 26/3, Zhodnotenie SNP pplk. Josef Tlach.53 AM-SNP B. Bystrica, f. XII, pr. č. 270/61, Spomienka Boris Horváth; BOSÁK, Pavel. Z bojových operácií na fronte SNP. Bratislava : Pravda, 1979, s. 226.54 AM-SNP B. Bystrica, f. VII, šk. 14, č. 25.227/Taj.3.oddel. 1944 z 23. 9. 1944; VHA Bratislava. Zb. Špeciálne zbierky (ŠZ), X-481, Spomienka A. M. Júny; BOSÁK, ref. 53, s. 177; BOSÁK, P. Organizácia 1. československej armády na Slovensku. Z bojovej a zabezpečovacej činnosti počas Slovenského národného povstania. In Stredné Slovensko 9. Spoločenské vedy. Martin : Osveta, 1990, s. 49.

82

VOJENSKÁ HISTÓRIA

v rámci kombinovaného delostreleckého oddielu II. taktickej skupiny. Od 5. septembra podporovala boje pri Telgárte s palebným postavením pri železničnej stanici, neskôr sa presunula k píle východne od Červenej Skaly, kde pôsobila do 21. septembra 1944. V priebehu toho dňa sa presunula opäť do obce Telgárt a následne 23. septembra do priestoru Dobšinská ľadová jaskyňa.55 Tu podporovala činnosť pešieho práporu Kováč. Jedna húfnica bola umiestnená v predsunutom postavení pri hájovni na +643, odkiaľ strieľala na nemecké pozície v priestore Hrabušíc. V noci z 21. na 22. októbra 1944 boli jednotky skupiny obkľúčené prienikom nepriateľa do Červenej Skaly. Pri ústupe smerom na Šumiac bola stratená jedna húfnica 41. batérie.56 Zvyšné húfnice zaujali postavenie juhovýchodne od obce Heľpa a následne sa batéria premiestnila k železničnej zastávke Predajná, kde zostala do noci z 28. na 29. októbra 1944. Následne sa presunula do priestoru Píla pri Jasene, kde ju pre nedostatok streliva rozpustili.57

10,5-cm húfnica vz. 18 v palebnom postavení batérie Cieľ, september 1944. (AM-SNP)

V Brezne nad Hronom bola zostavená trojdelová batéria húfnic vz.18 ako výcviková. Neskôr bola umiestnená v Podbrezovej a zároveň tvorila zálohu armády. Velil jej kpt.del. Štefan Zúzik, od 3. októbra 1944 npor. del. v zál. Július Pašiak. 1. dôstojníkom bol por. del. v zál. Oskar Kočí.58 Po ukončení výcviku bola ako batéria Šalvia pod velením npor. del. Vendelína Jurčáka zaradená k II. taktickej skupine. Jej 1. dôstojníkom bol frekventant VAK Ján Šlosiarik a dôstojníkom pátračom por.del. v zál. Oskar Kočí, ten bol neskôr

55 AM-SNP B. Bystrica, f. VII, šk. 14, pr. č. A22/79, č. 1.276/Taj.3.oddel.1944 z 21. 9. 1944; pr. č. A40/79-41/79, č. 56/Taj.-1944 z 30. 9. 1944.56 AM-SNP B. Bystrica, f. VII, šk. 5, pr. č. A83/90, Vojnový denník práporu Kováč.57 VHA Bratislava, f. 4. divízia Fatranská, šk.7, č. 70 vel./dôv. 1946 z 8. 7. 1946.58 AM-SNP B. Bystrica, f. VII, šk. 14, pr. č. A22/79, č. 1.276/Taj.3.oddel.1944 z 21. 9. 1944; pr. č. A29/79, č. 1526/Taj.1.oddel.1944 z 2. 10. 1944.

83

VOJENSKÁ HISTÓRIA

1. dôstojníkom, a dôstojníkom pátračom bol por. del. v zál. Vojtech Fritz. Batéria mala päť dôstojníkov, jedného rotmajstra, dvoch aspirantov a 103 vojakov. V polovici októbra 1944 bola železničným transportom presunutá do Hnúšte. Postupne bola umiestnená v priestoroch Rimavská Baňa, Rimavské Zalužany, Kokava nad Rimavicou a Utekáč na podporu práporu Narcis. V dňoch 19. až 21. októbra 1944 strieľala na nepriateľské postavenia pri obciach Hrachovo a Kosihy. Dňa 23. októbra dostala ďalšiu 10,5-cm húfnicu a tri konské záprahy. Pred postupom nemeckých jednotiek ustúpila 25. októbra 1944 cez Lom nad Rimavicou do Predajnej, kde 27. októbra 1944 zaujala palebné postavenie. Na druhý deň ustúpila do Jasenia a ďalej do doliny v Nízkych Tatrách, kde boli húfnice zneschopnené a batéria zanikla.59

V Brezne nad Hronom vznikla aj ďalšia batéria. Od 23. septembra 1944 mala byť jedna dvojdelová batéria húfnic vz.18 v úseku skupiny Kosatec východne od Čertovice.60 V tomto postavení nakoniec batéria nepôsobila. Naopak, k delostrelectvu IV. taktickej skupiny bola 24. septembra 1944 pridelená batéria 10,5-cm húfnic vz.18. Veliteľom tejto 42. batérie Koreň bol kpt. del. Jozef Koreň, 1. dôstojníkom npor. del. Róbert Altus. Mala tri 10,5-cm poľné húfnice vz. 18 ťahané konskými záprahmi. Po presune k IV. taktickej skupine bola umiestnená východne od obce Kunešov s pozorovateľňou na +928 Huttenhübel, respektíve +926 Hoherbeg. Od 5. októbra 1944 mala zaujať postavenie v priestore Blaufus, no pre neschodnosť cesty ju napokon umiestnili pri Kremnickej píle. Na druhý deň, 6. októbra 1944, sa mala kvôli postupu nemeckých jednotiek presunúť do priestoru Skalka. Veľké prevýšenie trasy a slabé evidenčné kone mala batéria problém presunúť, a na obed do cieľa dorazila len jedna húfnica. Tá zaujala palebné postavenie na hrebeni. Popoludní nemecké lietadlá bombardovali ustupujúce kolóny a zničili aj dve 10,5-cm húfnice vz.18 a trén batérie Koreň. Posledná húfnica bola nasadená na priamu streľbu proti obrneným vozidlám na kóte +1227. Keď večer 7. októbra 1944 zaútočili Nemci s tromi tankmi na Skalku, útok bol odrazený aj vďaka paľbe 10,5-cm húfnice, ktorá poškodila pás na jednom tanku. V tejto „protitankovej“ úlohe pôsobila húfnica až do konca októbra 1944.61

Jednotlivé húfnice boli postupne na prelome septembra a októbra 1944 nasadené na priamu streľbu proti pancierovým vozidlám. Priamo na Čertovici vedľa cesty bola húfnica pod velením čat. Ondreja Mráza a dve húfnice severne a východne od obce Mýto pod Ďumbierom v budovaných železobetónových bunkroch. Jednej z nich velil des. asp. Pavol Mihalovič.62 Samostatné delá boli dotované len najnutnejším počtom streliva na maximálne 15 výstrelov.63

V posádke Ružomberok sa v kasárňach Náhradného oddielu Del. pl. 2 nachádzali na konci augusta 1944 štyri húfnice vz. 18. Len pre tri boli k dispozícii delostrelecké zameriavače. Po vypuknutí Povstania z nich bola postavená batéria Mičušík, neskôr 43. 59 AM-SNP, B. Bystrica, f. VII, šk. 14, pr. č. A33/79, Osobné listy veliteľov pridelených k delostreleckým batériám II. TS; pr. č. A25/79, Fragmenty služobnej korešpondencie mjr. S. Sekurisa; f. XII, pr. č. S79/78, Spomienka Ján Benčík; BOSÁK, ref. 54, s. 56.60 AM-SNP B. Bystrica, f. VII, šk. 14, pr. č. A22/79, č. 1.276/Taj.3.oddel.1944 z 21. 9. 1944; Prehľad rozdelenia a rozmiestnenia batérií, resp. samostatných diel v priestore II. taktickej skupiny z 23. 9. 1944.61 AM-SNP, B. Bystrica, f. VII, šk. 3, pr. č. 278/60, Výpoveď pplk.del. J. Zadžora; šk. 18, pr. č. 96/62, Veľ. Muráň, Osobitný rozkaz č. 21 z 23. 10. 1944; VHA Bratislava, Zb. ŠZ, X-362, Spomienka R. Kolník.62 AM-SNP B. Bystrica, f. VII, šk. 14, pr. č. A22/79, č. 1.276/Taj.3.oddel.1944 z 21. 9. 1944; pr. č. A33/79, Osobné listy veliteľov pridelených k delostreleckým batériám II. TS; pr. č. A24/79, č. 25.462/Taj.Stav.1944.63 AM-SNP, B. Bystrica, f. VII, šk. 14, pr. č. A27/79. č. 1827 Taj./4. odd. 1944 z 21. 10. 1944.

84

VOJENSKÁ HISTÓRIA

batéria Orangutan, pod velením stot. del. Emila Mičušíka. Prvým dôstojníkom bol por. del. Vojtech Kňazovický, dôstojníkom pátračom por. del. Miloš Čabelka. V prvých dňoch zaujala palebné postavenie pri Bielom Potoku, neskôr pri železničnej stanici Podsuchá, respektíve v priestore kóty +783. Tu úspešne pôsobila až do 22. októbra 1944, keď sa presunula k Liptovskej Osade a následne 27. októbra k Nižnej Revúcej. Ústup ukončila v Korytnici, kde boli húfnice zneschopnené a batéria zanikla spolu s ostatnými jednotkami VI. taktickej skupiny.64 Štvrtá húfnica z pôvodného stavu Del. pl. 2 bola odsunutá do Harmanca a následne do skladov Zbrojnice I.

Z pôvodného stavu 24 húfnic vz. 18 a vz. 18M stratili povstalci do polovice októbra dve húfnice od batérie Medek a dve húfnice od batérie Koreň, ostávalo jej tak 20 húfnic. K 15. októbru 1944 mala povstalecká armáda nasadené dve trojdelové batérie húfnic vz. 18, išlo o batérie Cieľ a Mičušík. Vznikla nová batéria Jurčák, ktorá mala tri, neskôr štyri húfnice vz.18. Päť húfnic vz.18 bolo v úlohe protitankových diel, a to na Šturci, Skalke, na Čertovici a dve v železobetónových postaveniach pri Mýte pod Ďumbierom. Zvyšných šesť, neskôr päť húfnic, bolo v skladoch. K dispozícii bolo pre ne asi 2 300 ks streliva.65 V poslednej dekáde októbra 1944 sa už nedostávalo streliva pre 10,5-cm húfnice vz.18. Delostrelecké batérie s týmito húfnicami mali zakázané za jeden deň vystreliť viac ako päť výstrelov mimo bojovej akcie v pásme ich činnosti. Dokonca už batérie nemali rátať s ďalšími prídelmi munície.66

Na konci októbra 1944 zvyšné húfnice vz.18 povstalci opustili a ponechali v horách, respektíve sa stali korisťou nemeckých jednotiek.

64 AM-SNP, B. Bystrica, f. XII, pr. č. S43/91, Spomienka Miloš Vesel; Zbierka fotografi í, č. n. 28 377, Dôverný rozkaz č. 23 veliteľstva VI. TS z 13. 10. 1944; BOSÁK, ref. 54, s. 85.65 Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv (VÚA-VHA) Praha, f. 20, šk. 32, 20-32/34. Organisace 1. čs. armády na Slovensku. Správa ze dne 22. 10. 1944.66 AM-SNP B. Bystrica, f. VII, šk. 14, pr. č. A27/79. č. 1827 Taj./4. odd. 1944 z 21. 10. 1944.

Pomerne nekvalitná fotografi a zachytávajúca 10,5-cm húfnicu vz. 18 v palebnom postavení batérie Orangutan, október 1944. (AM-SNP)

85

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Tabuľka č. 5. Pridelenie organizačných čísel delostreleckým batériám.67

Číslo batérie Krycie meno Výzbroj MiestoI. TS

Len jednotlivé húfnice vz.18 II. TS

41.bat. „Cieľ“ 3 x 10.5cm húfnica vz. 18 Ľadová jaskyňaIII. TS

Bez húfnic vz.18

IV. TS42.bat. „Koreň“ 3 x 10.5cm húfnica vz. 18 Piargy

V. TS

Bez delostreleckých batérií

VI. TS

43.bat. „Orangutan“ 3 x 10.5cm húfnica vz. 18 Podsuchá

Slovenská armáda disponovala v rokoch 1942 – 1944 dovedna 88 húfnicami vz.18 typov leFH-18 a leFH-18M. Z nich v bojoch stratila, prípadne odovzdala na fronte jednotkám Wehrmachtu 32 húfnic, takže začiatkom roka 1944 mala zrejme 12 húfnic vz. 18. V rámci programu Eiche bolo objednaných ďalších 53 húfnic, z ktorých bolo do konca augusta 1944 dodaných 44 kusov. V predvečer Povstania tak mala armáda pravdepodobne 56 húfnic vz.18, z toho 20 ks v motorizovanom variante. Pri obsadzovaní Slovenska, po vyhlásení Povstania, sa nemecké jednotky zmocnili 16 húfnic delostreleckých jednotiek a minimálne ôsmich v Ústrednej zbrojnici. Na povstaleckom území sa ocitlo 24 húfnic, ktoré povstalci využili na postavenie piatich delostreleckých batérií a zvyšné húfnice použili v úlohe protitankových diel.

Slovenská armáda získala v rokoch 1942 – 1944 moderný delostrelecký materiál. Išlo dokonca o jediné poľné delo, pre ktoré bola k dispozícii protitanková munícia. Efektívne nasadenie húfnic vz. 18 bolo čiastočne limitované. Pretrvával nedostatok výstroja, streliva, vycvičených obslúh a v prípade motorizovaných húfnic aj nedostatok motorových vozidiel. Tieto problémy sa nepodarilo vyriešiť do konca augusta 1944 len čiastočne. Naplno sa tak prejavili počas bojového nasadenia v rámci povstaleckej armády.

67 AM-SNP, B. Bystrica, f. VII. šk. 14, pr. č. A28/99, Kópia pridelenia organizačných čísel del. bat. jednotlivých TS; čís.25.135/taj. 4.oddel.1944 z 6. 10. 1944.

86

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Tabuľka č. 6. Poľné húfnice slovenskej armády10,5-cm húfnicavz. 18 (leFH-18)

10,5-cm húfnicavz. 18 (leFH-18M)

10-cm húfnica vz. 14/19

10-cm húfnica vz. 30

Kaliber (mm): 105 105 100 100Bojová hmotnosť (kg): 1 985 2 040 1 548 1 798Transportná hmotnosť (kg): 3490 3 540 2 937 3 077Dĺžka hlavne (mm): 2 941 (L/22) 3 308 (L/28) 2 400 (L/24) 2 500 (L/25)Námer -10° – +40° -5° – +42° -7° – +48° -8° – +80°Odmer 56° 56° 6° 7,5°Počiatočná rýchlosť (m/s): 470 540 395 430Rýchlosť streľby (výstrelov/min.) 6-8 6-8 6 6Dostrel (m): 10 675 12 325 9 800 10 600Obsluha: 5 5 7 10

Zoznam použitej literatúry:

D 435/1. Handbuch die Munition Der deutchen Geschütze und Werfer. Vom 28. 12. 1940, Berlin 1940 – 1943, Anlage 11, April 1943.

BAGIN, Anton – JANOTA, Dušan. Dubnica nad Váhom. Banská Bystrica : Stredoslovenské vydavateľstvo, 1967.

BOSÁK, Pavel. Z bojových operácií na fronte SNP. Bratislava : Pravda, 1979.BOSÁK, Pavel. Organizácia 1. československej armády na Slovensku. Z bojovej

a zabezpečovacej činnosti počas Slovenského národného povstania. In Stredné Slovensko 9. Spoločenské vedy. Martin : Osveta, 1990, s. 34-93.

BYSTRICKÝ, Jozef. Rýchla (1. pešia) divízia na Kryme a v bojoch na juh od Kachovky. In Vojenská história, 2003, roč. 7, č. 3, s. 54-74. ISSN 1335-3314.

CSEFALVAY, František. Nemecký dokument o zlyhaní slovenskej 1. pešej divízie v októbri 1943 (1. časť). In Vojenská história, 2007, roč. 11, č. 1, s. 128-144. ISSN 1335-3314.

ENGELMAN, Joachim. Deutsche leichte Feldhaubitzen 1935 – 1945. Arbeitspferde der Divisionartillerie. Friedberg : Podzun-Pallas-Verlag, 1990. ISBN 3-7909-0407-4.

FAGLIC, Andrej. Návraty do rodného kraja. Bratislava : Pravda, 1988.CHYTKA, Stanislav. K otázce výroby delostřeleckých lafet v Ružomberku před SNP.

In Vojenské aspekty SNP. Zborník príspevkov a materiálov z medzinárodnej vedeckej konferencie v Bratislave 23.–24. 8. 1994. Žilina : VHÚ – MOSR, 1994.

MIČIANIK, Pavel. Slovenská armáda v ťažení proti Sovietskemu zväzu (1941 – 1944) III. – Rýchla divízia. Banská Bystrica : DALI, 2009. ISBN 978-80-890990-64-8.

MIČIANIK, Pavel. Slovenská armáda v ťažení proti Sovietskemu zväzu (1941 – 1944) IV. – 1. pešia divízia. Banská Bystrica : DALI, 2012. ISBN 978-80-81410-13-0.

PREČAN, Vilém. Slovenské národné povstanie – Nemci a Slovensko. Bratislava : Epocha, 1970.

87

VOJENSKÁ HISTÓRIA

M. UHRIN: DIE DEUTSCHEN 10,5 CM LEICHTEN FELDHAUBITZE 18 IN DER AUSRÜSTUNG DER SLOWAKISCHEN ARMEE UND DER UND DER 1. TSCHECHOSLOWAKISCHEN ARMEE

Zum Zeitpunkt ihrer Entstehung verfügte die slowakische Armee über eine verhältnismäßig hohe Anzahl an Feld-Artillerie und zwar sowohl auf der Divisions- als auch Korpsebene. Die Ausrüstung der Artillerie war teilweise modern und viele Geräte wurden in den 1930er Jahren hergestellt. Der Großteil der Ausrüstung stammte allerdings aus den 1920er Jahren, bzw. sogar aus dem Ersten Weltkrieg. Grundsätzlich war der Stand des Materials zufriedenstellend. Ein viel größeres Problem stellten allerdings die mangelnden Munitionsbestände und der Mangel am gut ausgebildeten Personal. Die Ausrüstung war zudem abgenützt und daher nicht auf dem höchsten Stand. Die Führung der slowakischen Armee rechnete seit ihrer Entstehung mit einer globalen Umrüstung, was große Waffenlieferungen aus Deutschland nach sich gezogen hätte. Diese Bemühungen wurden zwar deutscherseits unterstützt und sogar teilweise initiiert, aber nie ernst genommen. Die Lage veränderte sich erst nach dem Sommer 1941, als die slowakische Armee Seite an Seite mit der deutschen Wehrmacht am Ostfeldzug gegen die UdSSR teilgenommen hatte. Am Kampfl atz stellte sich heraus, dass das Artilleriematerial tschechoslowakischer Herstellung nur schwer reparierbar ist und darüber hinaus gab es Engpässe in der Munitionsversorgung.

Die oberste Führung der slowakischen Armee hat deswegen konkrete Forderungen betreffend Lieferungen an Militärmaterial an Deutschland gestellt, unter anderem auch die Anfrage zur Lieferung von 10,5 cm leichten Feldhaubitzen 18 (10,5 cm leFH 18). Im Laufe des Jahres wurden davon 24 Stück in einer motorisierten Variante geliefert, die alsbald als Teil der Ausrüstung der slowakischen Armee übernommen wurden. Der Großteil der Lieferung, und 20 zwar Stück von 10,5 cm leFH 18, wurden der slowakischen Schnellen Division an die Ostfront geliefert und dem Artillerie-Regiment 11 zugeteilt. Beim Rückzug der slowakischen Truppen aus dem Kaukasus an die Krim wurde ein Teil der leFH 18 liegengelassen, bzw. an die Wehrmacht übergeben. Nachdem die slowakischen Truppen an der Ostfront im Jahre 1943 reorganisiert wurden, erhielten sie von den deutschen Befehlshaberstellen an der Front weitere 28 Stück von leFH 18. Auch diese gingen im Herbst 1943 verloren, bzw. im März 1944 der deutschen Wehrmacht übergeben. Der Herbst 1944 brachte tiefgreifende Veränderungen mit sich, als im Rahmen des deutschen Rüstungsprogramms „Eiche“ insgesamt 53 Stück von leFH 18 in einer hypermobilen und motorisierten Variante von der slowakischen Armee bestellt wurden. Bis zum Ausbruch des Slowakischen Nationalaufstands konnten 44 Stück auch tatsächlich geliefert werden. Die Feldhaubitze blieben allerdings in den militärischen Lagerplätzen liegen und nur ein Teil davon wurde bei der Einschulung des Personals eingesetzt. Zum einen für Herbst 1944 geplanten Kampfeinsatz kam es nicht mehr.

Die slowakische Armee verfügte in den Jahren 1942-1944 über insgesamt 96 Feldhaubitze Model 18 in der Ausführung leFH-18 und leFH-18M. Davon sind 40 Stück in den Kämpfen an der Ostfront verloren gegangen oder der deutschen Wehrmacht übergeben worden. Anfang 1944 verfügte die slowakische Armee daher nur über vier, bzw. 12 Stück von leFH 18. Im Rahmen des deutschen Rüstungsprogramms „Eiche“ wurden weitere 53 Stück bestellt und bis Ende August 1944 konnten 44 davon auch tatsächlich geliefert werden. Am Vorabend des Slowakischen Nationalaufstands verfügte die slowakische Armee über 48, bzw. 56 Stück von leFH 18, davon 12, bzw. 20 Stück in einer motorisierten Ausführung (auf einer Selbstfahrlafette). Bei der Besetzung der Slowakei durch die deutsche Wehrmacht nach dem Ausbruch des Slowakischen Nationalaufstands konnten die deutschen Truppen 16 Feldhaubitze von den slowakischen Artillerieverbänden erobern, dazu kamen weitere (mindestens acht) aus dem Zentralen Waffenlager der slowakischen Armee. Auf das von den Aufständischen kontrollierten Gebiet gelangten 24 Stück Feldhaubitze, die von den aufständischen Soldaten zur Aufstellung von fünf Artillerie-Batterien genützt wurden, die restlichen Feldhaubitze wurden als Panzerabwehrkanone eingesetzt.

88

VOJENSKÁ HISTÓRIA

DOKUMENTY A MATERIÁLY

NIE SÚ MI ZNÁME DÔVODY,PREČO NEMÔŽEM SLÚŽIŤ V ČS. ARMÁDE…Výpovede plk. gšt. Alojza Ballaya podané na vyžiadanie orgánov čs. armády z roku 1946 k službe v slovenskej armáde 1939 – 1945. (3. časť)

PETER ŠUMICHRAST

ŠUMICHRAST, P.: I’m not aware of any reasons, why shouldn’t I serve in the CS Army…Statements of General Staff Colonel, Alojz Ballay, required by the CS Army authorities from 1946 on the service in the Slovak Army. (Part III). Vojenská história, 2, 22, 2018, pp 88-110, Bratislava.Military service of the Slovak Army members in 1939-1945, in particular their active cooperation with the representatives of the German military missions in Slovakia as well as the participation in the battles against USSR along with Germany, continues to belong to the interesting chapters of the Slovak military history. One of the outstanding personalities of the Slovak military history is General Staff Colonel, Alojz Ballay, who held important command and staff functions in 1939-1944. He left his personal trail particular in the Slovak aviation, the members of which participated successfully in several operations on the Soviet-German frontline. In 1942-1943, he held the function of the Chief of Command of the Aerial Weapons and following the departure of General Staff Colonel Š. Jurech to the Eastern frontline, also the substitute Commander of the Aerial Weapons. With effect from 1 January 1944, he was appointed the Commander of Aerial Weapons by the President of the Slovak Republic and remained in this position until the time shortly before declaration of the Slovak National Uprising, when he was appointed the military attaché at the Slovak Embassy in Berlin, as a replacement for the II. Class General A. Malár. His accounts of the work in the command and staff functions in 1939-1944, as well as the historical events he participated in or witnessed, are summed up in his statements from 1946, he submitted on the CS Army request.Military History. Slovakia. World War 2. Slovak Aviation in the World War 2. Alojz Ballay. Witness testimony on the events in the Slovak Army during the World War 2.

Dokument č. 3Istebník n/V. 21.X.1945

Ballay Odvol. komisia. gF1

1 Vlastnoručný pokyn brig. gen. M. Ferjenčíka. K osudom brig. gen. MVDr. Mikuláša Ferjenčíka (5. 12. 1904, Polomka, okres Brezno - 4. 3. 1988, Littleton, Colorado, USA) pozri napr.: BOSÁK, Pavel. Z bojových operácií na fronte SNP. Bratislava : Pravda, 1979; JABLONICKÝ,

89

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Slovutný Pán generál!2

Obraciam sa na Vás s tou prosbou, aby Ste ráčili po spravodlivom posúdení vyriešiť moju záležitosť.

Bol som v auguste m. r. býv. gen. Čatlošom vyslaný do Berlína za voj. attaché s tou úlohou, aby som neustálymi intervenciami vymôhol u Nemcov navrátenie oboch slov. tech. divízií zo zahraničia3 na Slovensko.4 Keďže lietadlo s mjr. Lisickým5, ktorému pre odlet povolenie som dal ja - dňa 3. aug. m. r. odletelo na mne neznáme miesto, ja však dôvernou cestou som sa dňa 5. aug. dozvedel, že lietadlo odletelo s Vami slovutný Pán generál a ešte s jednou civ. osobou do Ruska, bol som presvedčený, že pre býv. slovenskú armádu nastane v krátkom čase okamžik, kedy sa postaví ozbrojenou mocou proti Nemcom. Okrem

Jozef. Povstanie bez legiend. Dvadsať kapitol o príprave a začiatku Slovenského národného povstania. Bratislava : Obzor, 1990. ISBN 80-215-0077-8; JOŽÁK, Jiří a kol. Za obnovu státu Čechů a Slováků 1938–1945. Slovníková příručka. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1992. ISBN 80-04-26134-5; Kol. autorov. Dôstojníci a štáby povstaleckej armády: Organizačná štruktúra 1. československej armády na Slovensku. Banská Bystrica : M. O. Enterprise, 1994. ISBN 80-85342-05-7; NOSKO, Július. Takto bojovala povstalecká armáda. Bratislava : NVK International; Banská Bystrica : Mú zeum SNP, 1994. ISBN 978-80-85727-20-3; TOMEŠ, Josef a kol. Český biografi cký slovník XX. století. I. díl A-J. Praha; Litomyšl : Paseka; Petr Meissner, 1999, s. 306-307. ISBN 80-7185-245-7; HANZLÍK, František – KONEČNÝ, Karel. Opožděná svědectví generála Ferjenčíka. In Vojenská história, 2004, roč. 8, č. 1, s. 95-109. ISSN 1335-3314; JABLONICKÝ, Jozef. Samizdat o odboji. Štúdie a články. Bratislava : Kalligram, 2004. ISBN 978-80-71496-81-6; Vojenské osobnosti československého odboje 1939 – 1945. Hl. red. LÁNÍK, Jaroslav; ved. slov. časti: ČAPLOVIČ, Miloslav. Praha – Bratislava : Vojenský historický ústav Praha – Vojenský historický ústav Bratislava, 2005, s. 72-73. ISBN 80-7278-233-9; JABLONICKÝ, Jozef. Z ilegality do povstania. (Kapitoly z občianskeho odboja). Banská Bystrica : Múzeum SNP, 2009. ISBN 978-80-89090-60-0; ŠTAIGL, Jan a kol. Generáli – slovenská vojenská generalita 1918 – 2012. 2. aktualizované a spresnené vyd. Bratislava : Magnet Press Slovakia v spolupráci s Vojenským historickým ústavom, 2012, s. 47-48. ISBN 978-80-89169-25-2; CSÉFALVAY, František a kol. Vojenské osobnosti dejín Slovenska 1939 – 1945. Bratislava : Vojenský historický ústav, 2013, s. 65-66. ISBN 978-80-89523-20-7 a ďalšie.2 List písaný rukou.3 Plk. gšt. A. Ballay vo svojom liste adresovanom brig. gen. MVDr. Mikulášovi Ferjenčíkovi spomína 1., resp. 2. technickú divíziu, z ktorých však ani jedna nebola do skončenia druhej svetovej vojny premiestnená na územie vtedajšej Slovenskej republiky. ŠTEFANSKÝ, Václav. Slovenskí vojaci v Taliansku 1943 – 1945. Bratislava : MO SR vo Vydavateľskej a informačnej agentúre, 2000. ISBN 80-8884-32-8; CSÉFALVAY, František a kol. Vojenské dejiny Slovenska, zv. V. (1939 – 1945). Bratislava : Magnet Press Slovakia, 2008, s. 127-137, s. 250-257. ISBN 978-80-89169-16-0; SEGEŠ, Vladimír (vedúci aut. kolektívu) – DANGL, Vojtech – ČAPLOVIČ, Miloslav – BAKA, Igor – CSÉFALVAY, František – BYSTRICKÝ, Jozef – ŠTAIGL, Jan – ŠTEFANSKÝ, Michal – PURDEK, Imrich. Vojenské dejiny Slovenska a Slovákov slovom a obrazom. Bratislava : Ministerstvo obrany SR v spolupráci s Vojenským historickým ústavom, 2013, s. 233-235. ISBN 978-80-89523-18-4.4 Plk. gšt. A. Ballay bol za vojenského a leteckého atašé pri Vyslanectve SR v Berlíne ustanovený dňom 1. septembra 1944. Táto významná skutočnosť v jeho profesionálnom živote mu bola oznámená listom ministra národnej obrany SR gen. I. triedy F. Čatloša č.: 756.179 Dôv.voj.at. 1944 z 19. augusta 1944. Podľa pokynov v citovanom liste mal do Berlína odcestovať tak, aby dňa 1. septembra 1944 mohol osobne prevziať funkciu vojenského a leteckého atašé pri Vyslanectve SR v Berlíne. VÚA-VHA Praha, f. osobných spisov, osobný spis A. Ballaya, opis spisu č.: 756.179 Dôv.voj.at. 1944 z 19. augusta 1944.5 K okolnostiam odletu mjr. let. M. Lisického na územie ovládané sovietskou Červenou armádou pozri napr.: JABLONICKÝ, Povstanie, ref. 1, s. 37-54.

90

VOJENSKÁ HISTÓRIA

toho mi gen. Malár6 sdelil, (v júni lebo v júli), že slov. armáda povstane proti Nemcom, až Č.A. dosiahne priestor Krakova a sdelili mi aj to, že on je v styku s veliteľom ruských partizánov na vých. Slovensku. Asi 10. aug. m. r. mi gen. Malár potvrdil, že lietadlo s mjr. Lisickým odletelo do Ruska. Z týchto dôvodov som sa podujal na to, ísť do Berlína, vymôcť odoslanie oboch divízií domov a prispeť tým niečim pre nastávajúce udalosti. Po príchode do Berlína dozvedel som sa o všenárodnom slovenskom povstaní, zriekol som sa preto funkcie voj. attaché a cestoval som z Berlína do Bratislavy. Na hraniciach slov.-nemeckých bol som však vo vlaku Gestapom zatknutý, odvlečený najprv do Brna, potom do Berlína (spútaný), kde som bol vypočutý. Bolo mi sdelené, že som spolu s Čatlošom a Malárom organizoval odlet lietadla do Ruska za účelom vyjednávania.7 Okrem toho som bol obvinený, že som vyprázdnil letiská v Troch duboch a v Piešťanoch od vlastných lietadiel, aby na nich mohly pristáť spojenecké lietadlá, ďalej že som vydal písomný rozkaz celému slovenskému DPLP, aby na spojenecké lietadlá nestrieľalo, a že som postavil vysielačku vo Vajnoroch, ktorá korešpondovala s Ruskom. Za tieto „velezradné zločiny“ bol s v Nemecku na rôznych miestach väznený do konca vojny8; 29. apríla 1945 bol som aj s inými spojeneckými dôstojníkmi (mená niektorých, ako aj ich adresy mám po ruke) 1. franc. armádou oslobodení a odoslaný dňa 5. mája na ČS. vlastenectvo do Paríža, kde som sa hlásil dňa 6. mája u plk. gšt. Burlanda 9 a súčasne som podal prihlášku o prijatie

6 Augustín Malár, narodený 18. 7. 1894, Reitern pri Goseirne, Rakúsko, zomrel marec (?) 1945 Flossenbűrg, Nemecko. CSÉFALVAY a kol. Vojenské dejiny, ref. 3; ŠTAIGL a kol., Generáli, ref. 1, s. 124-125; CSÉFALVAY a kol. Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 155-156.7 Náčelník štábu VVZ mjr. gšt. J. Tóth k odletu mjr. let. M. Lisického vo svojich pamätiach uviedol toto: „O dva dni neskôr, 4. augusta, odletel z letiska Mokraď mjr. let. M. Lisický. Tento odlet pripravoval stot. gšt. J. Stanek, prednosta spravodajského oddelenia MNO v Bratislave, na príkaz ministra F. Čatloša, ktorý tým sledoval vlastné zámery. Keďže J. Golian o tomto pripravovanom odlete vedel, a Ľ. Kozu do toho už nechcel zaťahovať, nuž využil ho aj pre odlet delegácie SNR – ale už v pozmenenej zostave. Keď sa navyše gen. Š. Jurech, ktorý mal v delegácii zastupovať odborníka pre vojenské veci, na letisko nedostavil, odletel namiesto neho pplk. vet. M. Ferjenčík. Ten s J. Golianom pracoval na prípravách Povstania už dlhší čas. Bol zasvätený do všetkých príprav a plánov, jednoducho bol na túto misiu riadne pripravený, ale čo bolo podstatné, na letisku bol stále k dispozícii, lebo robil akúsi spojku medzi J. Stanekom a delegáciou. Ja osobne som o týchto odletoch nebol vopred informovaný, hoci som tušil, že sa v prospech Povstania niečo udialo. Spravodajcovia z Bratislavy i VVZ vyšetrovali tento incident, nevyšetrili však nič. Iba skonštatovali, že išlo o nedisciplinovaný a svojvoľný odlet. V prípade odletu M. Lisického dokonca oznámili len to, že ho gen. A. Malár vyzval na prelet do Krakova, aby tam rokoval s nemeckým štábom. Keďže pri prelete do Prešova bolo nepriaznivé počasie, zrejme zablúdil a niekde havaroval. Na jeho hľadanie údajne vyzvali i nemecké jednotky umiestnené severne od Tatier. Vyšetrovanie tejto veci prevzalo spravodajské oddelenie MNO, takže som tomu nevenoval pozornosť. O niekoľko dní som sa dozvedel pravdu od samotného Goliana. TÓTH, Jozef. Pamäti generála Tótha : Slovenskí letci v Povstaní. Ved. red.: ŠUMICHRAST, Peter. Bratislava : Spolok slovenských spisovateľov, 2005, s. 36-37. ISBN 80-8061-189-0.8 Jeho tvrdenia z časti potvrdzuje výpoveď stot. let. Gejzu Kyselého, ktorý bol v čase od 1. 7. 1943 až do mája 1945 pomocníkom vojenského a leteckého atašé SR pri Vyslanectve SR v Berlíne. Podľa neho bol plk. gšt. A. Ballay zapísaný v tzv. zozname „C“ (Nemcami vypracovaný zoznam nespoľahlivých dôstojníkov). Ako blízkeho spolupracovníka ministra národnej obrany gen. I. triedy F. Čatloša ho Nemci považovali za osobu zasvätenú do príprav protinemeckého povstania. Zároveň ho ako bývalého veliteľa vzdušných zbraní robili zodpovedným za závažné rozkladné javy v slovenskom letectve, ktoré vyústili až do jeho faktického zlyhania. ŠUMICHRAST, Peter – KLABNÍK, Viliam. Slovenské letectvo 1939-1944. 2. zv., Bratislava : Magnet-Press Slovakia, 2000, s. 16. ISBN 80-968073-6-6; CSÉFALVAY a kol., Vojenské dejiny, ref. 3, s. 148.9 Správne plk. gšt. Rudolf Bulandr (13. 11. 1896 Kobylníky, okres Slaný – 15. 5. 1967 Praha). Funkciu vojenského a leteckého atašé ČSR v Paríži zastával od X./1944 do 11. 12. 1945.

91

VOJENSKÁ HISTÓRIA

do ČS. armády. Nebol som prijatý, ačkoľvek viem, že boli prijímaní aj takí, ktorí slúžili v nem. SS. Žiadal som denne voj. attaché, aby ma poslali do vlasti, konečne 26. júna som prišiel do Prahy, kde som bol hneď po svojom príchode zatknutý údajne na Váš rozkaz. Dňa 5. sept. bol som z voj. väznice v Bratislave prepustený na slobodu. Novú prihlášku do ČS. armády som si podal dňa 7. sept. 1945, do dnes som však nedostal rozhodnutie.

Po mojom zatknutí bola moja manželka 10 pod dozorom Gestapa, musela sa zo služobného bytu vysťahovať behom 24 hodín a teraz v auguste bola vyhodená zo súkromného bytu (domu) taktiež behom 24 hodín, pretože ja som bol zaistený.

V Nemeckú som bol väznený 7 mesiacov (do konca vojny), po prepustení bol som telesne úplne schátralý (vážil som 48 kg), tu doma vo vlasti bol som väznený 2 ½ mesiaca, moja rodina bola vyhodená z bytu Nemcami, teraz zase v auguste našimi úradmi, teraz i so svojou 4 člennou rodinou bývam na dedine a žijeme len z toho, čo predávam (nábytok, šaty, obuv, písací stroj), pretože do dnes som nedostal ani grajciar. Neviem do kedy budem môcť predávať, zotaviť sa po väznení v Nemecku nemôžem, lebo v rodine je nedostatok. Všetci väzni, ktorí sa vracajú z Nemecka a ani neboli pre protinemeckú činnosť väznení – sú odmeňovaní a sú samozrejme v zamestnaní, ja som vyhodený na ulicu, ani civ. zamestnanie si nemôžem nájsť (,) lebo nedostanem št. spoľahlivosť.

Myslíte slovutný Pán generál, že toto všetko je spravodlivé, keď iní slúžili v Domobrane až do konca, event. v posledných týždňoch odišli do hôr alebo náhodou boli v priestore slov. nár. povstania a slúžili ďalej, kým ja (,) ktorý som bol pre prípravy väznení v Nemecku som vyhodený na ulicu?

Poznajúc Vás slovutný Pán generál ako muža, ktorý hľadá spravodlivosť, prosím, aby Ste po uvážení okolností ráčil vyriešiť moju záležitosť buď:

1.) Aby som bol zaradený do ČS. armády v mojej doterajšej hodnosti k niektorému vyššiemu veliteľstvu ako pridelený dôstojník alebo bol ustanovený za veliteľa pluku (zástupcu) u niektorého delostr. pluku na území republiky.

2.) Keď mám byť pre niečo potrestaný, abych bol zaradený do armády v hodnosti podplukovníka gšt. a daný na podradné miesto (veliteľ náhradného oddielu) v niektorej posádke na Morave alebo v Čechách.

3.) Abych bol daný do výslužby v hodnosti plk. gšt. a bolo mi umožnené nájsť si civ. povolanie.

Nechcem si privlastňovať nejaké zásluhy o slov. nár. povstanie, je však isté a je to dokázateľné, že príprav som sa zúčastnil a bol som za to aj Nemcami väznený.

V prípade, že budem zaradený do ČS. armády, ako akt. dôstojník, sľubujem, že Vašu dôveru nesklamem a vynaložím celé svoje úsilie, abych poctivo, verne, čestne a oddane slúžil Československej republike, tak ako som jej slúžil predtým.

Prosiac o Vaše skoré rozhodnutie slovutný Pán generál porúčam sa Vám s úctou

Alojz BallayIstebník n./Váh.č. 141.

Podrobnejšie pozri: Vojenské osobnosti československého odboje 1939 – 1945. Hl. red. LÁNÍK, Jaroslav; ved. slov. časti: ČAPLOVIČ, Miloslav. Praha – Bratislava : Vojenský historický ústav Praha – Vojenský historický ústav Bratislava, 2005, s. 39. ISBN 80-7278-233-9.10 Angela Ballayová, rod. Prešnajderová.

92

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Dokument č. 4

VELITEĽSTVO 4.OBLASTIOblastná správa OBZ Bratislava, 3. decembra 1945

--------------------------------------------

Čís. 8115/IIII/Taj.zprav.1945 Tajné.--------------------------------------------- Prijímacia komisia SNR

Vec: Ballay Alojz, plk. býv. slov. armádya spol. – vyšetrenie B r a t i s l a v a .

Dodatkom k vl. č. 1299, 683 a 2462/III/Taj. zprav.1945:Dodatočne prevedeným vyšetrovaním ohľadne činnosti, stykov a smýšľania počas

okupácie Slovenska plk. gšt. Alojza Balla-a, plk. pech. Františka Krakovského11 a pplk. let. Juliusa Smutného12 boly zistené také skutočnosti a okolnosti, ktoré menovaných po stránke štátnej a politickej (,) ako aj ich ľudovodemokratického smýšľania diskreditujú do takej miery, že ich služba v ČSA13 naprosto vylučujú.

Bolo totiž zistené, že uvedené osoby počas okupácie Slovenska boly horlivými rozširovateľmi fašistickej ideológie, veľkými obdivovateľmi a zástancami Tiso-tukovského režimu, ktorý všemožne podporovaly a svoje nacistické smýšľanie i vo svojich činoch prejavovaly tak, že tieto sa pohybovaly na samej hranici nar. SNR. č. 33/45. Sb. nar. SNR o potrestaní fašistických zločincov a kolaborantov14.

Na základe uvedeného prosím, aby prijatie týchto osôb vo smysle našich horeuvedených

11 František Krakovský (29. 1. 1898, Liptovská Teplá, okres Ružomberok – dátum smrti neznámy).12 Julius Smutný, do r. 1924 Szegedy (28. 8. 1894. Lučenec – 11. 6. 1976, Bratislava). CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 218-219.13 Rozumej – čs. armáda.14 Správne – nariadenie SNR č. 33/1945 Sb. n. SNR o potrestaní fašistických zločincov, okupantov, zradcov a kolaborantov a o zriadení ľudového súdnictva. Slovenský retribučný predpis bol prijatý na prvom plenárnom zasadnutí SNR v Bratislave dňa 15. mája 1945 ako nariadenie SNR č. 33/1945 Sb. n. SNR o potrestaní fašistických zločincov, okupantov, zradcov a kolaborantov a o zriadení ľudového súdnictva. Podľa prejavu povereníka pre pravosúdie sa toto nariadenie odvolávalo na princíp legality, ktorého základ mal predstavovať veľký retribučný dekrét prezidenta Beneša a obsah košického vládneho programu s tým, že sa musel brať „zreteľ na stav, vytvorený na Slovensku nariadením 1/1944 Sb. nar. SNR, menovite na § 2 tohto nariadenia“. Povereník pre vnútro Husák zdôraznil, že retribučné nariadenie vychádzalo z princípu spravodlivosti a formálnosti, pričom dôvody pre jeho prijatie spočívali v potrebe potrestať spáchané zločiny a vykonať mravnú očistu na Slovensku. Prvý diel nariadenia obsahoval normy trestného práva hmotného (skutkové podstaty, tresty, ich ukladanie a výkon) a druhý diel organizačnoprocesné ustanovenia (štruktúru a fungovanie ľudových súdov, ako aj základné zásady trestného konania). Podľa § 33 citované nariadenie nadobudlo účinnosť v deň jeho publikovania, t. j. dňa 23. mája 1945, a malo platiť na čas jedného roku, t. j. do 23. mája 1946, hoci podľa potreby sa pripúšťalo jeho predĺženie. Pôvodný predpoklad totiž bol, že obyvateľstvo sa bude omnoho aktívnejšie podieľať na činnosti ľudových súdov a celú jeho agendu sa podarí vybaviť počas jedného roka. MALATINSKÝ, Michal. Retribučné nariadenie SNR ako právny podklad retribúcie na Slovensku. In SOKOLOVIČ, Peter a kolektív. Roky prelomu. Slovensko v rokoch 1945 – 1948. Trnava : Univerzita sv. Cyrila a Metoda v Trnave, 2015, s. 16-17. ISBN 978-80-8105-643-7.

93

VOJENSKÁ HISTÓRIA

relácií bolo zrušené, dekréty o prijatí týmto osobám odňaté a tieto prepustené zo sväzku ČSA bez akejkoľvek náhrady a nárokov na zaopatrovacie platy.

Predkladám na ďalšie príslušné opatrenie.Dostane: Prij. kom.15 na prevedenie, úrad. štát. taj.16 – expozitúra a HSOBZ17 na

vedomie.Náčelník oblastnej správy OBZpplk. pech. Pavel Marcely18 (vlastnoručný podpis)

Dokument č. 5

Pplk. gšt. Ján Stanek19.P r e h l á s e n i e .

Vec: Ballay Alojz, plk. gšt. – šetrenie.

Plk. gšt. Ballaya poznám od septembra 1939, kedy bol prednos tom 4. oddelenia bývalého slov. MO.20 v hodnosti majora.21 V tejto funk cii účastnil sa i poľného ťaženia v Poľsku22, kde bol vyznamenaný železným krížom II. triedy.23

15 Prijímacia komisia MNO pre dôstojníkov a rotmajstrov z povolania, slovenskej národnosti.16 Úrad štátneho tajomníka MNO ČSR.17 Hlavná správa Obranného spravodajstva.18 Pavel Marcely (26. 6. 1914 Zvolen – 17. 10. 1980 Piešťany). K osudom Pavla Marcelyho pozri napr.: Vojenské osobnosti československého odboje, ref. 9, s. 186; CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 160-161.19 K osudom Jána Juraja Staněka pozri napr.: Vojenské osobnosti československého odboje, ref. 9, s. 268-269; CSÉFALVAY a kol., Vojenské dejiny, ref. 3, s. 223-224. Porovnaj: KLUBERT, Tomáš. Zhrdzavená legenda „Železného kapitána“. 1. diel. In https://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_12335.html.20 Správne – prednosta 4. oddelenia Hlavného vojenského veliteľstva MNO SR od 14. 3. 1939 – 30. 4. 1940. Jeho priamy nadriadený mjr. gšt. Karol Peknik v kvalifi kačnej listine zhodnotil obdobie služby od 14. 3. 1939 do 30. 11. 1939 nasledovne: „Energický, svedomitý a iniciatívny. Nevyhýba sa zodpovednosti. V každom ohľade spoľahlivý.“… „Ukáznený (rozumej – disciplinovaný), sebavedomý a priamy.“ Verne oddaný predstaveným, spravodlivý a starostlivý k podriadeným.“ VÚA-VHA Praha, f. osobných spisov, osobný spis A. Ballaya.21 Do hodnosti mjr. gšt. povýšený s účinnosťou od 17. 5. 1939. VÚA-VHA Praha, f. osobných spisov, osobný spis A. Ballaya.22 Mjr. gšt. A. Ballay bol vyslaný k Veliteľstvu „Bernolák“ v čase 28. 8.–9. 10. 1939. VÚA-VHA Praha, f. osobných spisov, osobný spis A. Ballaya.23 Nemeckým Železným krížom II. triedy bol vyznamenaný 14. 3. 1940. Zápis o udelení nemeckého Železného kríža I. triedy absentuje v dochovaných Ballayových osobných záznamoch. Jeho udelenie však potvrdzujú nielen dochované fotografi e, ale aj spomienka J. Tótha, ktorý vo svojich pamätiach k predmetnej veci uviedol nasledovné: „Koncom apríla 1944 bol u mňa jeden dôstojník štáb. Presne si už nepamätám, či už bol zo spravodajského alebo osobného oddelenia, lebo vtedy som tomu neprikladal až taký význam. V rámci referátu sa zmienil, že nemecká misia si vraj od plk. gšt. A. Ballaya vyžiadala návrh osôb z nášho štábu na udelenie nemeckých vyznamenaní. Len tak mimochodom som mu naznačil, že o vyznamenania, ktoré sa dávajú za nič, nestojím. Tým som považoval celú záležitosť za ukončenú. Ale nebolo to tak. Začiatkom mája bol plk. gšt. A. Ballay v Bratislave…“… „Po návrate si ma zavolal do svojej kancelárie…“… „Vieš, ja proti tebe nemám nič. Keď mi ťa sem odporúčali, tvrdili mi, že si dobrý Slovák, ale Obst. I. Weh (prednosta leteckého oddelenia nemeckej leteckej misie) je za mjr. O. Hreblaya. Oni, Nemci, vycítia, aký k nim máš vzťah. Nedávno si sa pred našimi dôstojníkmi vyjadril,

94

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Aká funkcie zastával až do vypuknutia vojny rusko-nemeckej t. j. do 22. júna 1941 presne neviem, vyučoval však dosť často na vyso kej škole válečnej materiálnu službu.24 Pamätam sa však, že pri vypuk nutí vojny rusko-nemeckej bol náčelníkom štábu bývalej 1. slovenskej divízie25, ktorej veliteľom bol gen. Turanec26. Začiatkom septembra 1941 bola cela bývala slovenská frontová armáda zreorganizovaná a na fronte ostaly len 2 divízie a to rýc hla divízia a zaisťovacia divízia. Presne sa nepamätam, myslím však, že asi začiatkom novembra 1941 stal sa Ballay náčelníkom štábu bývalej slov. rýchle j divízie27 a bol koncom marca 1942 vystriedaný pplk. gšt. Ladislavom Lavothom28. Behom zimného poľného ťaženia 1941 - 1942 bol Ballay vyznamenaný železným krížom I. triedy. Po návrate z poľa stal sa náčelníkom štábu bývalých slov. vzdušných zbraní, ktorým v tej dobe velel gen. Jurech.

V septembri 1942 odišiel gen. Jurech29 do pola a prevzal vele nie nad bývalou slov.

že keby si vraj dostal nemecké vyznamenanie, tak by si ho odmietol.“… „Vidíš, ja som pre Nemcov niečo urobil a prijal som Železný kríž I. triedy,“ zareagoval A. Ballay trocha vzrušene a pokračoval: „My sme nemeckými spojencami, veď poznáš ich ješitnosť, ako by sa tvárili, keby si im to povedal?“ TÓTH, Pamäti, ref. 7, s. 28-29; VÚA-VHA Praha, f. osobných spisov, osobný spis A. Ballaya.24 Od 1. 5. 1940 do 30. 9. 1940 bol prednostom materiálového a dopravného oddelenia MNO SR. VÚA-VHA Praha, f. osobných spisov, osobný spis A. Ballaya.25 Od 1. 10. 1940 až do 27. 6. 1941, keď bol s veliteľstvom 1. divízie odoslaný do poľa, zastával funkciu 1. dôstojníka gšt. 1. divízie. Z poľa sa vrátil 21. 8. 1941. Týmto dňom bol pridelený k Vojenskému historickému oddeleniu MNO SR. VÚA-VHA Praha, f. osobných spisov, osobný spis A. Ballaya.26 Gen. II. triedy Jozef Turanec (7. 3. 1892 Sučany, okres Martin – 9. 3. 1957 Leopoldov, okres Hlohovec). Príslušník rakúsko-uhorskej armády (1913 – 1918), čs. armády (1919 – 1939) a slovenskej armády (1939-1944). V slovenskej armáde zastáva dôležité veliteľské funkcie: veliteľ delostrelectva HVV, veliteľ 1. divízie, veliteľ Rýchlej divízie, šéf Vojenskej správy MNO SR, veliteľ pozemného vojska, hlavný vojenský veliteľ. Jeho úspešná vojenská kariéra sa uzavrela 29. 8. 1944, počas cesty do Banskej Bystrice, keď bol na rozkaz veliteľa ilegálneho Vojenského ústredia pplk. gšt. J. Goliana zatknutý a pred koncom prvej polovice septembra letecky dopravený do ZSSR. Do Československa sa vrátil vo februári 1947. Národný súd ho po obvinení zo zrady a kolaborantstva 10. 12. 1947 odsúdil na trest smrti zastrelením. Tým istým rozsudkom stratil vojenskú hodnosť. Dňa 31. 5. 1949 mu bol milosťou prezidenta republiky trest pozmenený na 30 rokov väzenia. Zomrel vo výkone trestu vo väznici v Leopoldove. V roku 2012 vydalo Múzeum Slovenského národného povstania memoáre tohto významného predstaviteľa vojenskej minulosti Slovenska a Slovákov. Text pamätí, ktorý vznikol počas jeho uväznenia a čakania na rozsudok v roku 1947, vedecky spracoval a upravil doc. PhDr. Jozef Bystrický, CSc. Dielo obsahuje jedinečný pohľad na osobné skúsenosti a trefné postrehy z prostredia rakúsko-uhorskej, československej i slovenskej armády v rokoch 1913 až 1944. Plasticky oživuje príbeh 1. svetovej vojny a najmä 2. svetovej vojny očami vojaka svojej doby. Pramene obrany : Pamäti generála Jozefa Turanca. / Ed.: Jozef Bystrický. Banská Bystrica : Múzeum SNP, 2012. ISBN 978-80-89514-19-0.27 Do poľa k Rýchlej divízii odišiel 15. novembra 1941. Týmto dňom bol ustanovený do funkcie náčelníka štábu tejto divízie. VÚA-VHA Praha, f. osobných spisov, osobný spis A. Ballaya.28 V poli zotrval do 21. marca 1942. Jeho nástupca, pplk. gšt. L. Lavotha funkciu náčelníka Rýchlej divízie prevzal od 1. marca 1942. CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 148.29 Gen. II. triedy Štefan Jurech (9. 6. 1898 Bošáca, okres Trenčín –? 1945 Nemecko). K osudom Štefana Jurecha pozri napr.: Štefan Jurech (1898 - 1945) : Zborník príspevkov z odborného seminára k 110. výročiu narodenia generála Štefana Jurecha uskutočneného dňa 24. júna 2008 v priestoroch Veliteľstva pozemných síl OS SR v Trenčíne / Ed.: Miloslav Čaplovič, ed.: Mária Stanová. – Bratislava – Trenčín : Vojenský historický ústav - Veliteľstvo pozemných síl OS SR, 2008. ISBN 978-80-969375-6-1; Generáli : Životné príbehy slovenských generálov Milana Rastislava Štefánika, Ferdinanda Čatloša, Jána Goliana, Rudolfa Viesta, Antona Pulanicha, Augustína Malára, Štefana Jurecha a Viliama Žingora / Jozef Bob, Zodp. red. Juliana Krébesová. - Martin : Matica slovenská, 2009. ISBN 978-80-8115-012-8; Slovenskí generáli 1939 - 1945 / Peter Jašek, Branislav Kinčok, Martin Lacko. - Praha : Ottovo nakladatelství v spolupráci s ÚPN, 2013. - 393 s. : fotogr. - ISBN

95

VOJENSKÁ HISTÓRIA

rýchlou divíziou na Kavkaze a plk. gšt. Ballay sa stal zátimným veliteľom bývalých slov. vzdušných zbraní a neskor šie /presne neviem kedy:/ veliteľom30, takže mu podliehaly veškeré složky vzdušných zbraní t. j. letectvo a protilietadlové delostrelec tvo.31

Po dobu, čo bol Ballay veliteľom vzdušných zbraní, bol prednostom zpravodajského oddelenia vzdušných zbraní kpt. let. Štefan Čakany, 100% človek Ballayov, pred ktorým som bol vo všetkých veciach veľmi opatrný, nakoľko to bol človek kolísavého politického zamera nia. Čakaný podal hlásenie na zprav. oddelenie MNO., ktorého prednos tom som bol už ja, o pplk. gšt. Jozefovi Tothovi32, že je Čechoslovák. Pplk.Totha som upozornil na Čakaného, aby si dával pozor, že ho ten to sleduje. Pplk. gšt. Toth bol vtedy náčelníkom štábu bývalých slov. vzdušných zbraní.33

978-80-7451-246-9; Do pamäti národa : Osobnosti slovenských dejín prvej polovice 20. storočia / Slavomír Michálek, Natália Krajčovičová, Zodp. red. V. Jaksicsová. - Bratislava : Veda, 2003. ISBN 80-224-0771-2; Osudná rozhodnutí : Kapitoly z historie československého odboje v letech 1939 - 1945 / Jiří Šolc, odp. red.: Vratislav Konečný. - Praha : Naše vojsko, 2006. ISBN 80-206-0827-3; K pokusům o přechod 1. slovenské pěší divize k Rudé armádě v roce 1943 / Jiří Šolc. In Vojenská história. - Roč. 3, 1999, č. 3, s. 30-54; Medzi nacizmom a komunizmom : Vyjednávanie velenia Rýchlej divízie s Červenou armádou o kapitulácii na Kaukaze v roku 1943 / Pavel Mičianik. In Pamäť národa. Nacizmus a komunizmus vo svojej epoche. - Roč. 5, č. 3 (2009), s. 4-14.30 K uvedenej personálnej zmene vo velení slovenského letectva došlo 17. septembra 1942, keď odoslali do poľa veliteľa vzdušných zbraní plk. gšt. Štefana Jurecha, s určením za veliteľa Rýchlej divízie. Túto funkciu prevzal dňom 23. septembra 1942. V čase jeho neprítomnosti bol výkonom funkcie veliteľa vzdušných zbraní poverený náčelník štábu vzdušných zbraní pplk. gšt. Alojz Ballay. Vo funkcii zotrval aj po návrate gen. II. triedy Š. Jurecha z poľa. 1. 1. 1944 bol prezidentom SR ustanovený do funkcie veliteľa vzdušných zbraní. ŠUMICHRAST, KLABNÍK, Slovenské letectvo, ref. 8, s. 10; VÚA-VHA Praha, f. osobných spisov, osobný spis A. Ballaya.31 Okrem uvedených útvarov zbraní, t. j. leteckého pluku, delostreleckého protilietadlového pluku patril medzi útvary zbraní VVZ aj oddiel vzdušného spravodajstva, neskôr spojovací prápor vzdušných zbraní. Medzi ústavy a školy vzdušných zbraní boli zaradené letecká škola a letecký park. Spomenuté útvary zbraní, ústavy a školy podliehali priamo veliteľovi vzdušných zbraní. ŠUMICHRAST, KLABNÍK, Slovenské letectvo, ref. 8, s. 9.32 Jozef Tóth (22. 5. 1910 Ondokovce, okres Užhorod – 26. 12. 1994 Bratislava). Podrobnejšie pozri: Mimosúdne rehabilitovaní vojaci z povolania a občianski zamestnanci vojenskej správy, prepustení z čs. armády v rokoch 1948-1989 na Slovensku. Ed. DROPPA, Anton – SUJA-ŽIAK, Július. Bratislava : Združenie vojenská obroda, 1994, s. 182. ISBN 80-967113-6-9; KUBICA, Belo. Letectvo v SNP. Bratislava : NVK International; Banská Bystrica : Mú zeum SNP, 1994. ISBN 80-85727-21-8; ŠUMICHRAST, KLABNÍK, Slovenské letectvo, ref. 8; STANISLAV, Ján – KLABNÍK, Viliam. Slovenské letectvo 1944 - 1945. 3. zv., Bratislava : Magnet-Press Slovakia, 2004. ISBN 80-89169-00-7; Vojenské osobnosti československého odboje, ref. 9, s. 299-230; ŠTAIGL a kol., Generáli, ref. 1, s. 201-202.33 Náčelník štáb VVZ a neskorší veliteľ leteckej skupiny 1. čs. armády na Slovensku J. Tóth na jeho sledovanie spravodajskými orgánmi VVZ spomínal takto: „Poslednú júnovú sobotu som ohlásil opustenie posádky za účelom návštevy rodiny v Bzenici. Na Tri Duby som použil lietadlo, ktoré sa ihneď vrátilo do Trenčína. Po príchode do Bzenice som sa prestrojil do civilu, lebo som mal v úmysle ešte v ten večer nav štíviť pplk. gšt. J. Goliana v Banskej Bystrici. Asi o dve hodiny po mojom príchode do Bzenice prišiel k nám starosta obce. Bez toho, že by vošiel do domu, vyvolal manželku a dôverne jej oznámil, že pred chvíľou bol u neho akýsi pán, preukázal sa voľajakou legiti máciou a žiadal ho, aby sledoval, či k nám niekto nepríde a s kým sa budem zhovárať. On vraj ešte ide do Vyhní na žandársku sta nicu a potom sa vráti. Starosta zároveň upozornil manželku, nech vraj pán stotník dá na seba pozor, lebo podľa jeho mienky to bol iste nejaký tajný. Dosť ma to zaskočilo. Bol som zvedavý, kto to mohol byť. Spolu s manželkou sme sa preto dohodli, že ho nepozorovane vystriehneme. Asi o poldruha hodiny sa „tajný“ vrátil a znova sa pobral k richtárovi. Napočudovanie som v ňom spoznal por. let. v zál. M. Chrapčiaka zo spravodajského oddelenia VVZ. Po odchode tohto „špicľa“ som poslal manželku k starostovi, aby zistila no voty. Richtár ju informoval, že ho dotyčný požiadal, aby ma ďalej sledoval, že ide ešte do Žarnovice, ale že sa večer alebo v nedeľu ráno určite vráti. Aj napriek tejto

96

VOJENSKÁ HISTÓRIA

- 2 -Dna 3. augusta 1944 v odpoludňajších hodinách odoslal gen. Golian s letiska „Tri

Duby“ do Moskvy kuriérne lietadlo, ktoré pilotoval kpt. let. Koza.34 Dnes už sa presne

informácii som sa rozhodol, že Goliana predsa len navštívim. Pod rúškom večerného súmraku som sa vytratil z dediny do polí. Pred príchodom vlaku som sa priblížil k zastáv ke z druhej strany nástupišťa, aby som mohol nepozorovane na stúpiť. Lístok som si kúpil až vo vlaku. Cesta do Banskej Bystrice sa oplatila, lebo sme sa dohodli na mnohých veciach, hlavne na vyslaní lietadla do Sovietskeho zväzu. J. Golian mi oznámil rozhodnutie, na základe ktorého sa dohovoril s Ľ. Kozom, že bude kapitánom lietadla. Mojou úlohou bolo zabezpečiť, aby stot. let. Ľ. Kozu, keď bude všetko pripravené na odlet, nečakane neodvo lali a aby žiadne cvičenie nenarušilo stanovený program a termín odletu. Nočným vlakom som sa potom spokojný vrátil do Bzenice. Z vlaku som však vystúpil už v Hliníku, takisto na opačnej sírane, a odtiaľ som sa pešo po poľnej ceste vrátil domov. Na ceste tam aj späť sa mi nič mimoriadne neprihodilo. Doma bolo, našťastie, tiež všetko v poriadku. V nedeľu sme síce v Bzenici znova objavili „tajného“, ale nedal som na sebe znať, že viem o jeho prítomnosti. V pondelok som už netrpezlivý odcestoval ranným rýchlikom do Trenčína. Pri prestupovaní v Hlohovci som s úžasom zistil, že „tajný“, ktorý ma sledoval v Bzenici, cestoval tým istým vlakom. Po príchode na VVZ som si ihneď zavolal do svojej kancelárie „tajného“ por. let. v zál. M. Chrapčiaka a opýtal som sa ho, kde hol v sobotu a nedeľu. Odpovedal, že u známych. Keď som sa ďa lej vypytoval, koho známeho má v Bzenici, nevedel, čo má pove dať. Preto som ho priateľsky požiadal, aby mi vysvetlil, čo hľadal u starostu obce a na žandárskej stanici vo Vyhniach a kto mu dal na to príkaz. Odpovedal mi v tom zmysle, že mi nesmie nič vyzra diť a vraj príkaz na to mu dal stot. let. Š. Čakaný. Prepustil som ho a zavolal som si stot. let. Š. Čakaného. Do za čiatku úradného pracovného času síce chýbalo ešte aspoň pol ho diny, ale menovaný už bol vo svojej kancelárii. Na prvýkrát mi odoprel dať akékoľvek vysvetlenie. Položil som mu preto priamu otázku - na základe akých predpisov odopiera dôstojník štábu poslušnosť svojmu náčelníkovi? Odpovedal, že poslušnosť neodopiera, ale dodržiava rozkazy svojho veliteľa, ktorý mu prikázal zachovať vec v tajnosti. Vyčkal som, kým príde do zamestnania plk. gšt. A. Ballay. Po jeho príchode som ho požiadal o prijatie. Informoval som ho o tom, čo mi povedal stot. let. Š. Čakaný a žiadal som vysvetlenie. Plk. gšt. A. Ballay celkom pokojne, ako keby o veci bol už infor movaný, mi odvetil, že na Slovensku sú pomýlenci, ktorí si myslia, že osud národa zmenia proti jeho vôli, ale o tých sa vraj vie. Keďže sa dopočul, že údajne aj ja udržiavam styky s partizánmi, a aby predišiel dajakým nerozvážnostiam a hlúpostiam z mojej strany, považoval si za svoju povinnosť celú vec dať vopred preveriť. Pre to požiadal Š. Čakaného, aby diskrétnym spôsobom sám celú vec zariadil a nie aby ju takto „zbabral“. Zo spomienky J. Tótha je zrejmé, že J. Stanek ho neupozornil na „aktivity“ stot. let. Š. Čakaného voči jeho osobe. TÓTH, Pamäti, ref. 7, s. 32-34.34 J. Tóth sa vo svojich spomienkach na osobu Ľ. Kozu nevyjadroval príliš lichotivo. Medzi iným uviedol toto: „Keď stot. let. Ľ. Koza 8. júla 1944 zlyhal, obávajúc sa následkov za nesplnenie zverenej úlohy, bol ochotný učiniť všetko, len aby napravil svoj čin. Dňa 2. augusta 1944 dal pripraviť dvojmotorové bombardovacie lietadlo typu Heinkel 111 – na Troch Duboch jediné tohto druhu – a v poludňajších hodinách odletel do Sovietskeho zväzu. Podľa môjho názoru týmto odletom odbojovej veci nijako nepomohol, skôr ju ešte viac skomplikoval. Delegácia ilegálnej SNR nebola na odlet pripravená, a tak Ľ. Koza odletel s ľuďmi, ktorí pre pripravované Povstanie boli bezvýznamní a neposkytovali žiadnu záruku, že sú schopní zodpovedne rokovať v predmetnej záležitosti. Jediný z informovaných, ktorý sa na pokyn J. Goliana dostal do lietadla na poslednú chvíľu, bol npor. pech. J. Korecký, dôstojník spravodajského oddelenia štábu VPV.“ Na jednoznačné Kozovo zlyhanie z 8. júla 1944 si aj po dlhých rokoch spomínal takto: „O niekoľko dní som sa stretol s J. Golianom v Banskej Bystrici. Spýtal som sa ho aj na príčiny neúspechu odletu. J. Goliana, ktorého som, ako obyčajne, zastihol pokojného, a v príjemnej nálade, mi povedal, že Koza jednoducho sklamal. Prísľub, ku ktorému sa zaviazal, nesplnil. A nielen to. Svojím správaním vydesil i členov delegácie SNR, ktorí potom váhali - či letieť, alebo nie. Chcel som konkrétnejšie vedieť, ako sklamal, na čo som dostal odpoveď, po vojensky povedané, že je „posera“ a zbabelec, a nech si nemyslí, že takáto špinavosť mu prejde bez trestu. Pokúšal som sa Golianovi navrhnúť, aby to s Kozom predsa len ešte raz skúsil. Času na hľadanie ďalšieho pilota máme málo, Koza sa možno vyľakal len z momentálnej indispozície a hádam pod vplyvom manželky stratil svoju rozhodnosť. Treba si ho zavolať a dôrazne s ním pohovoriť. Tu sa už Golian neovládol a tak vybuchol, ako som ho doteraz ešte nepoznal: „Tak ty sa za neho prihováraš a ospravedlňuješ jeho špinavá zbabelosť, kým on ťa bol schopný do toho namočiť!

97

VOJENSKÁ HISTÓRIA

nepamätam na početný stav posádky lietadla /:či ich bolo 6 alebo 8 mužov:/35 – bol všal (!) medzi nimi npor. pech. Ján Korecký36, terajší čs. voj. atašé v Jugoslavii, bývalý prednosta spravodaj ského oddelenia VPV /veliteľstvo pozemného vojska:/.

Akým spôsobom sa plk. gšt. Ballay dozvedel o odlete tohoto lie tadla nie mi známe, nariadil všal(!) prísne patranie a vyšetrovanie. T. zv. dezertovanie lietadla oznámil Ballay i nemeckej voj. let. misii v Tren číne a dokonca požiadal o spoluprácu. Taktiež Ballay nariadil, aby stihači lietadlo, pilotované Kozom, bolo donútené pristať. Komu tento rozkaz dal - neviem. Vyšetrovaním poveril Ballay kpt. let. Čakaného37, prednos tu

Keby M. Ferjenčík nebol o všetkom informovaný, tak by mu tiež naletel. Všetci riskujeme a možno viac než on. Na zabezpečenie rodiny dostal 30 000 korún a ani tak nebol ochotný podstúpiť riziko. Nie, takých zbabelcov do Povstania nepotrebujeme! Ja sa s ním však v príhodný čas vysporiadam!“ Potom prehovoril už pokojnejším tónom: „Navrhuješ, aby som to s ním ešte raz skúsil. Vieš si predstaviť, čo ma to stálo námahy, kým sa nám to všetko podarilo zorganizovať a kým nás Rusi prijali? A ktovie, či teraz, keď sme ich tak sklamali, budú chcieť s nami ešte rokovať?“ Následne mi s určitým nádychom rezignovanosti vysvetlil, čo konkrétne bolo so sovietskou stranou dohodnuté. Ale o tom som sa už zmienil. Vedel som, že nič nebolo jednoduché. Veď len udržať samotné zostavenie delegácie SNR v tajnosti vyžadovalo čas i opatrnosť. Gen. S. Jurech sa nesmel voľne pohybovať ani prijímať návštevy - bol pod dozorom. K. Šmidke sa na našom území zdržiaval tajne. Organizácia letu a dohodnutie vhodných podmienok takisto vyžaduje istú prípravu – nielen lietadla, ale aj technického personálu. Toto všetko mi bolo zrejmé. Nerozumel som však tomu, ako ma „chcel Koza do toho namočiť“. Preto som Goliana požiadal o vysvetlenie. Medzitým sa Golian už upokojil. Celé mi to objasnil takto: „Keď delegácia v sprievode M. Ferjenčíka prišla na letisko, očakával ich Ľ. Koza pri hangári. Vyšiel im v ústrety a upozornil ich, že celá akcia je prezradená, lebo po obede bol na letisku náčelník štábu VVZ mjr. Tóth na inšpekcii, nariadil vypustiť benzín zo všetkých lietadiel, odmontoval magnet, dal zavrieť hangár a kľúč vzal k sebe. Na Ferjenčíkove protesty Koza zahlásil, že v prípade, ak by prítomní trvali na odlete, vedel by zariadiť, aby sa hangár odomkol a lietadlo pripravilo… Lenže lietadlo, ktoré bolo pre odlet určené, je vraj zastaralé a pre nočný let nevhodné. Tvrdenie, že let po technickej stránke nie je zabezpečený, zapôsobilo na prítomných hádam najviac. Nato delegácia aj s Ferjenčíkom z letiska odišla. Aj v tomto prípade nebol Koza ani presný, ani úprimný. Lietadlo pre odlet mu nikto neurčoval. Rozhodoval o tom on sám. Aj o tom, či poletí ako jediný pilot, alebo si na pomoc priberie ešte niekoho iného. Z toho je zrejmé, že Koza sa bál letieť a na let nebol ani technicky, ani duševne pripravený. Je málo pravdepodobné, že by ho od tejto akcie bol niekto býval odradil. Po odchode delegácie SNR z letiska asi Koza z toho všetkého vytriezvel, uvedomil si, čoho sa dopustil, aj to, že moju osobu zneužil na zakrytie svojej zbabelosti. Preto prišiel na druhý deň za mnou do Trenčína hľadať u mňa ochranu. Keď som si toto od J. Goliana vypočul, bol som skoro šokovaný. Toľko podliactva som od kamaráta nikdy nečakal. J. Golian ma upokojil, aby som si z toho veľa nerobil, charaktery sa odkrývajú v ťažkých skúškach, a Kozu vraj už nebudeme potrebovať, lebo má pripravené iné riešenie, len ho treba ešte dotiahnuť. To sa iste po týchto skúsenostiach vydarí. Čo to bolo, dozvedel som sa až neskoršie – J. Golian totiž využil odlet, ktorý na Čatlošov rozkaz pripravoval mjr. J. Stanek a na ktorý bol za pilota Čatlošom určený mjr. let. M. Lisický.“ TÓTH, Pamäti, ref. 7, s. 36.35 Posádku lietadla He 111, ev. č. 82 tvorili: čat. J. Mikuš, pilot, stot. let. Ľ. Koza, veliteľ lietadla, por. let. B. Roháľ, pozorovateľ, des. R. Vesperín, palubný mechanik. Pasažiermi boli npor. J. Korecký, Ing. V. Fejka, por. v zál. V. Baláž a rtm. K. Grűn. PREČAN, Vilém. SNP. Dokumenty. Bratislava : Vydavateľstvo politickej literatúry, 1965, s. 307-308; SLAVKOVSKÝ, Dušan. Vo vzduchu i na zemi. Bratislava : Obzor, 1969, s. 50-51.36 Ján Korecký, do r. 1943 – Kuťka (20. 11. 1914 Svätoplukovo, okres Nitra – 1985, miesto smrti neznáme). Podrobnejšie pozri: Vojenské osobnosti československého odboje, ref. 9, s. 142.37 Štefan Čakaný (Csákányi), nar. 17. 3. 1912 v Žiline – dátum a miesto smrti neznáme. Podrobnejšie pozri napr.: RAJNINEC, Juraj. Slovenské letectvo 1939-1944. 1. zv., Bratislava : VITA MO SR : Magnet-Press Slovakia, 1997. ISBN 80-968073-2-3; ŠUMICHRAST, KLABNÍK, Slovenské letectvo, ref. 8; BYSTRICKÝ, Jozef – ŠUMICHRAST, Peter. Letka 13 v dokumentoch a obrazoch. Bratislava : Magnet-Press Slovakia, 2004. ISBN 80-89169-02-3; ŠUMICHRAST, Peter. Slovenské letectvo na východní frontě 1941-1943. Cheb : Svět křídel, 2006. ISBN-80-86808-29-7; VHA Bratislava, f. MNO SR 1939-1945, spisy obyčajné, dôverné a tajné; VHA Bratislava, f. let. pl., dôverné a denné rozkazy,

98

VOJENSKÁ HISTÓRIA

zprav. oddelenia vzdušných zbraní. Okrem toho vydal plk. Ballay rozkaz, ktorým zakázal štartovanie zo všetkých letísk bez osobitného povolania velitela vzdušných zbraní a myslím, že tento rozkaz dal na vedomie i nemeckej voj. let. misii v Trenčíne.

/: Poznamka;U nemeckej voj. leteckej misie v Trenčíne bol priďelený (!) plk. Menne, kto rý bol

vlastne „Kriminalný rada Gestapa“. Ballay bol s týmto vo veľmi dobrom pomere. Svedkovia, ktorí môžu potvrdiť, že Menne bol Gestapákom, sú: škpt. let. Jozef Pristach38, plk. pech. Kišš-Kalina39, škpt. del. Juraj Bielek40. Podotýkam, že okrem menovaných svedkov, som ešte mnoho iných dôstoj níkov -vlastencov na Menneho upozornil./

Rozkaz, ktorý vydal plk. Ballay, ohľadne zákazu štartovania mi spôsobil veľké starosti, nakoľko dňa 4. augusta 1944 mal som vypraviť do Moskvy lietadlo so Šmitkem a gen. Ferjenčíkom. Presto všal (!) sa mi toto podarilo a lietadlo so Šmitkem41 a gen. Ferjenčíkom štartovalo s letiska, Mokrad, dňa 4. augusta 1944 o 14.00 hod.42 Lietadlo pilotoval mjr. let. Mikuláš Lisický.43

1941-1944; VÚA-VHA Praha, f. kvalifi kačných listín; VA-CR MO SR Trnava, f. osobných spisov.38 Jozef Pristach (11. 5. 1911, Žilina – dátum a miesto smrti neznáme). Príslušník čs. armády (1934-1939, 1944-1957) a slovenskej armády (1939-1944). CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1 s. 203.39 Dezider Kišš-Kalina (7. 2. 1908 Chynorany, okres Topoľčany - 29. 7. 1954 Trnava). ŠTAIGL a kol., Generáli, ref. 1, s. 88-89; CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 116.40 Správne Koloman Bielek (25. 3. 1906, Púchov – dátum a miesto smrti neznáme).41 Správne Karol Šmidke (21. 1. 1897, Ostrava-Vítkovice – 15. 12. 1952, Bratislava).42 Odlet mjr. let. M. Lisického do ZSSR popísal aj Dušan Slavkovský v diele „Vo vzduchu i na zemi“. SLAVKOVSKÝ, Vo vzduchu, ref. 35, s. 50-51.43 J. Stanek po zajatí poskytol nemeckým bezpečnostným orgánom počas výsluchov konaných v Bratislave cenné informácie o Lisického lete do ZSSR. Napríklad v predmetnej veci dňa 27. januára 1945 uviedol nasledovné…,Podle domluvy jsem se dne 28. 7. 44 dostavil v dopoledních hodinách k HUSÁKOVI. Řekl mě, že již konsultoval s vůdci skupin komunistické strany a oni, že rozhodli, aby ČATLOŠ dal k dispozici kurýrní letadlo se spolehlivou posádkou. Dále má ČATLOŠ jmenovat jednoho důstojníka, který by vedl jednání se směrodatnými místy v SSSR – a dále jednu voj. osobu, která by před odletem přijala jednu politickou osobnost a doprovodila tuto na letiště. Kdy se má odlet uskutečnit, nebylo ještě stanoveno. HUSÁK žádal, abych mu 1. 8. 44 sdělil další rozhodnutí. Ohledně výsledku tohoto rozhovoru jsem informoval ČATLOŠE. Č. řekl, že jako kurýr a vedoucí jednání přichází v úvahu některý zpravodajský důstojník. Jáj sem navrhnul npor. KORVECKÉHO (správne – KORECKÉHO), neboť mě bylo známo, že je přátelsky vůči sovětům naladěn. S KORVECKÝM (!) jsem tento úkol i prohovořil. On však odmítnul, neboť údajně podobný úkol již převzal od GOLIANA.“… „Z pověření ČATLOŠE jsem se odebral dne 1. 8. 1944 znovu k HUSAKOVI. Zde jsem mu sdělil, že na letišti v MOKRADĚ 4. 8. 1944 od 13.00 hod. bude k dispozici letadlo pro zamyšlené účely. Ke startu mělo dojít ve 14.00 hod. Jako vedoucího letadla jsem uvedl mjr. LISICKÉHO. Protože mi bylo známo, že je přátelsky naladěn ve prospěch sovětů a dále proto, že nejlépe znal všechny letiště od Krymu až po slov. hranice, neboť tam byl na frontě nasazen.“…,Dne 4. 8. 44 kolem 5.30 hod. jsem s mým Pkw opustil Bratislavu a v 9.00 hod. jsem byl v Neuschlu. Zde jsem se bezprostředně spojil s GOLIÁNEM, abych od něho zjistil jméno důstojníka, který měl letět s námi do Moskvy. GOLIÁN mě odpověděl, aniž někoho jmenoval, že dotyčný důstojník mě očekává na letišti. Při této příležitosti jsem GOLIÁNOVI předal obálku určenou pro Moskvu, neboť jsem by v domnění, že ohledně mého úkolu byl informován ČATLOŠEM. Za mé přítomnosti se GOLIÁN seznámil s obsahem této obálky s výjimkou obsáhle zprávy, pojednávající o poměrech v Maďarsku, Slovensku a něm. jižní armády. Ze správy si GOLIÁN pořídil výpis. Konečně jsem chtěl vyhledat mého zprav. důstojníka KORECKÉHO, avšak na zprav. oddělení mě bylo řečeno, že se nachází na služební cestě na maďarské hranici. Když jsem sek ke GOLIÁNOVI vrátil pro obálku byl přítomen i důstojník NOSKO, který byl nápadně rozrušen. V průběhu povstání mě pak NOSKO dal na usrozumenóu, že při tomto našem setkání měl ten názor, že jsem tehdy přijel jeho a GOLIÁNA zatknout pro velezrádnou činnost.“ Ďalej nemeckým vyšetrovateľom priblížil

99

VOJENSKÁ HISTÓRIA

/:Poznámka:Lietadlo, ktoré odletelo do Moskvy so Šmitkem a gen. Ferjenčíkom, trochu sa

opozdilo, nakoľko sa čakalo na príchod gen. Ferjenčíka. Gen.Ferjenčík vystúpil z auta asi na vzdialenosť 150 m od lietadla. V nervovom napetí na dialku sa mi zdálo, že je to Ballay a preto ja a môj šofer /:slob. v zál. Branislav Fabok, Dolná Krupá, okres Trnava:/ sme chceli zahájiť paľbu z pištolí na blížiaceho dôstojníka, ktorého sme pokládali za Ballaya, z obavy, že celý náš podnik je prezradený.:/.44

Jakmile plk. Ballay vydal rozkaz k pátraní po lietadlu, ktoré pi lotoval kpt. let. Koza, odletel kpt. Čakaný do Prešova, nakoľko veliteľstvo bývalých vzdušných zbraní malo zprávy, že kpt. Koza odletel smerom na Prešov. V Prešove malo byť toto lietadlo donútene k pristaniu. Trnul som hrúzou, avšal (!) lietadlu sa podarilo odletieť do Ruska.

- 3 -

Zprávu o t. zv. zbehnutí lietadla, pilotovaného kpt. let. Kozom45, hlásil plk. Ballay telefonicky gen. Čatlosovi. Na toto si ma gen. Čatloš zavolal k se be a žiadal ma o radu, čo robiť, aby Ballayovi bolo zamedzené v ďalšom pátraní. Podotýkam, že v tej dobe gen. Čatloš bol už vo vleku vlastencov. Ďalej sa gen. Čatloš strachoval či odlet lietadla dna 4. augusta 1944 s letiska, Mokrad46, sa podarí, keď Ballay zakázal startovanie bez

jeho cestu na letisko Mokraď. V tejto súvislosti vypovedal nasledovné: „Ve stanovenou dobu jsem se dostal na hlavní nádraží, kde jsem nalezl POTOCKÉHO nebo-li ŠMIDKEHO a jel jsem s ním potom s mým autem přes Ružomberok do MOKRADU. V průběhu jízdy byl ŠMIDKE velmi uzavřený. Musel jsem jej několikráte ujistit, že jeho osobnost je naprosto v bezpečí a ohledně provedení tohoto plánu, že nemusí mít žádné obavy, jelikož je vše do všech podrobností připraveno. V průběhu rozhovoru mě dal najevo, že již 4 roky pracuje na Slovensku illegálně pro Komunistickou stranu. Podrobnosti o své ilegální činnosti však nesdělil. Při jízdě jsem mu předal obálku od ČATLOŠE. Tuto on ihned uschoval ve své aktovce. ŠMIDKE sebou vezl dva malé cestov[n]í kufry, 1 aktovku a 1 balík. Obsah kufru mě nebyl znám. V aktovce se nacházely akta. V balíku měl slovenskou uniformu. Myslel si, že tuto bude muset nejdříve obléci, aby mohl nenápadně nastoupit do letounu. V Ružomberku jsem na okamžik hovořil s mým zprav. důstojníkem npor. KUBO, který byl činný jako kurýr mezi mjr. LISICKÝM a MALÁREM ohledně přípravy letu. KUBO na moje otázky sdělil, že přípravy jsou uspokojivě provedeny. Kolem 13.20 hod. jsem se ŠMIDKEM dojel do MOKRADU. Tam jsem hovořil ihned s Dušanem ČATLOŠEM, který je bratr generála ČATLOŠE, který mě sdělil, že všechno pro let do Moskvy je již připraveno. ŠMIDKE se odebral ihned v občanském oděvu do letadla. Když stroj byl nastartován objevil se npor. (!) FERJENČEK (správne – pplk. vet. FERJENČÍK), který mě prohlásil, že z příkazu ČATLOŠE má letět do Moskvy. Ve 14.00 hod. odstartovalo letadlo do Moskvy se ŠMIDKEM, FERJENČEKEM, LISICKÝM a 3 muži posádky. Po odletu letadla se Dušan ČATLOŠ telefonicky ihned spojil a informoval jej o věci. Odlet nebyl zapsán do letištní knihy a taktéž nebyly patřičně vyrozuměny letecké hlídky. Toto vše se stalo na příkaz gen. ČATLOŠE, aby německé úřady se o tomto nedozvěděly. Dne 5. 8. 44. jsem ČATLOŠOVI hlásil průběh odletu, s čímž byl spokojen. Ohledně použití letounu Focke-Wulf – do Moskvy mohu učinit nasledující sdělení: „Major LISICKÝ byl 29. nebo 31. 7. 44 volán k ČATLOŠOVI. K této poradě byl přizván i MALÁR a já. ČATLOŠ se přesvědčil o osobním politickém zaměření LISICKÉHO vůči Německu a Rusku, položil mu otázku, zda by chtěl letět s kurýrním letadlem do Moskvy. LISICKÝ odpověděl, že když k tomuto dostane rozkaz, tak že ho provede. Tento rozkaz potom obdržel s poznámkou, že další pokyny ještě obdrží.“ VHA, ŠZ-X-437, s. 102-103, 106-107.44 Vo svojej výpovedi pred nemeckými bezpečnostnými a vyšetrovacími orgánmi tieto tvrdenia neuviedol, a to napriek tomu, že v predmetnej veci poskytol mnohé podrobnosti. Pozri písomný záznam z 27. januára 1945. VHA, ŠZ-X-437, s. 106-107.45 Správne stot. let. Ľudovít Koza (9. 12. 1913 Divín, okres Lučenec – 1. 3. 1991 Divín, okres Lučenec). CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 129-130.46 Správne – letisko Mokraď.

100

VOJENSKÁ HISTÓRIA

osobitného povolenia veliteľa vzdušných zbraní. Gen. Čatlosovi som poradil, aby plk. Ballayovi zakázal pokračovať v ďalšom šetrení odletu lietadla zprav. organmi vzdušných zbraní a že celú vec prevezmem osobne ja s mojím odde lením t. j. zprav. oddelením býv. slov. MNO. Toto skutočne gen. Čatloš telefo nicky Ballayovi nariadil.

Dna 6. alebo 7. augusta 1944 okolo 08.00 hod. zastihol som na letišti „Tri Duby“ kpt. let. Čakaného v pátraní po zbehnuvšom lietadle. Nakoľko kpt. Čakaný nevedel ešte, aké direktívy vydal gen. Čatloš plk. Bal layovi ohľadne šetrenia, nariadil som kpt. Čakanému ihneď zastaviť ďalšie šetrenie, poneváč celý prípad má na starosti zprav. oddelenie MNO. a že šetrením t. zv. zbehnuvšieho lietadla som poverený osobne ja.47

Jak sa dialo šetrenie z mojej strany t. j. povstalca, si vie kaž dý predstaviť. Išlo tu len o to, aby Ballay sa o túto vec nestaral a aby sa mu zavrely ústa.

Plk. gšt. Ballay telefonicky ma niekoľko krát zavolal a chcel in formácie ohľadne šetrenia, že vraj čo má povedať Nemcom, keď im toto tiež oznámil t. j. t. zv. zbehnutie lietadla. Niekoľko krat som mu odpovedal, že v šetrení sa pokračuje, dosiaľ všal (!) s negatívnym výsledkom. Ballayové stále obťažovanie sa (!) [ma] konečne naštvalo, vytknul som mu, že takéto prípady nemá čo hlásiť Nemcom, že Nemci nemusia vedieť, čo sa deje v slovenskej armáde. Ďalej som mu z rozkazu ministra národnej obrany sdelil, že v budúcnu sa môžu podobné prípady Nemcom hlásiť jedine so svolením MNO. zprav. oddelenie.

Asi 6 až 7 dní po odlete lietadla, pilotovaného mjr. Lisickym, za čal Ballay starať i o toto lietadlo, vypytoval sa ma telefonicky, že čo je s týmto lietadlom, čo je s Lisickým, keď tento mal dopraviť gen. Malára z Prešova do Krakova na nem. veliteľstvo. Ďalej Ballay podotknul, že sa informoval Nemcov či v Krakove lietadlo, pilotované Lisickym, pristalo.

Na toto som povedal Ballayovi, že gen. Malár sa rozhodol cestovať 4. augusta 1944 do Krakova autom a že Lisicky letel na prieskum predpolia a že pravdepodobne musel byt sostrelený, nakoľko sa našly nejaké trosky lietadla severozápadne Dukly v lesoch.

Toto som hlásil gen. Čatlošovi a nakoľko tu bolo nebezpečie, že plk. Ballay svojou dotieravosťou a stálym sliedením môže mnohé veci prezradiť event (.), pripravované prípravy k povstaní mariť, na[v]rhnul som gen. Čatlošovi, aby Ballay bol z veliteľského miesta u vzdušných zbraní od stránený. Práve v tej dobe bolo voľné miesto voj. atašé v Berlíne po gen.47 Vtedajší mjr. gšt. J. Stanek vo svojej výpovedi pred nemeckými bezpečnostnými a vyšetrovacími orgánmi uviedol nasledovnú verziu tejto udalosti: „Dne 7. nebo 8. 8. 44 zjištil zprav. důstojník u slovenského letectva kpt. ČAKANY při své služební cestě v Popradě, že LISICKÝ s letadlem dezertoval do Ruska, ČAKANY o tomto neprodleně vyrozuměl plukovníka BALAJE. I mne o tomto patřičně informoval. Když jsem o tom informoval ČATLOŠE sdělil mě, že BALLAX (!) jej již telefonicky o věci informoval. ČATLOŠ BALLAYOVI odpověděl, že LISICKÝ měl úkol v předpolí východní armády fotografovat a vyhledávat letiště a místa pro přistávaní letadel Fiseler-Storch /Čáp/ (správne - Fieseler Fi 156 Storch). Při plnění tohoto úkolu LISICKÝ pravděpodobně se v Karpatech zřítil a smrtelně zranil a nebo že je možno počítat s jeho návratem. V této souvislosti jsem obdržel úkol neprodleně odjet za MALÁREM a jeho bratrem Dušanem ČATLOŠEM. Od obou jsem musel přinésti jejich podpis na čistém papíře. MALÁR a Dušan ČATLOŠ sem ě podepsali na tři zvláštní listy papíru. Řekl jsem jim, že podpisy jsou určeny pro fi ngované protokoly, které budou teprve vyhotoveny generálem ČATLOŠEM. Oba mě podpisy bez rozmýšlení dali. Toto bylo 14. 8. 44. Před provedením tohoto úkolu mě ČATLOŠ řekl, abych v případě, že potkám plukovníka BALLAYE a přijde, řekl o LISICKÉM, abych mu sdělil, že LISICKÝ musel nouzově přistát v lesech Generálního Gouvernementu a ostatních členech posádky, že nejsou dosud žádné zprávy. BALLAY se se mnou ohledně této věci spojil telefonicky a já jsem mu odpověděl, tak jak mi ČATLOŠ uložil. Jelikož zájem BALLAYE o osud LISICKÉHO byl stále velký, byl zbaven ČATLOŠEM funkce velitele letectva a určen jako vojenský atašé do Berlína. Velení nad slov. letectvem převzal generál TURANEC. Je možné, že jsem jednou BALLAYOVI řekl, že nemá nebo nemusí informovat německé spojovací /styčné/ důstojníky o nepřítomnosti LISTICKÉHO (!). VHA, ŠZ-X-437, s. 107-108.

101

VOJENSKÁ HISTÓRIA

- 4 -

Malárovi. Na miesto gen. Malara do Berlína mal isť pplk. gšt. Lavotha48, ale gen. Čatloš to na môj návrh zmenil a určil tam plk. gšt. Ballaya. Takto bol Ballay odstránený z veliteľstva vzdušných zbraní a zamezené (!) mu strkať nos do takách (!) vecí, po ktorých ho nič nebolo.49

Plk. Ballay bol známy germanofi l a horlivým stúpencom tisovsko-fašistickeho režimu. Mal veľké sympatie i k Maďarom.

Žilina, dňa 26. júna 1946.

pplk. gšt. Ján Stanek(vlastnoručný podpis)

Dokument č. 6

plk. gšt. Alojz B a l l a y Tunežice, 27. novembra 1946T u n e ž i c e , č . 7 2 , p L a d c e .

Vec: Prihláška do ČSA – usne –senie Prijímacej komisieMNO – odvolanie.Od v o l a c i a k o m i s i a MNOpre dôst. a rtm. z povolaniaPr a h a – cestou

Pr i j í m a c e j k o m i s i eMNO pre dôst. a rtm. z povolaniaBr a t i s l a v a

Podľa § 17, odseku 1, zákona zo 6. marca 1946 číslo 72 sb podávam proti uzneseniu Prijímacej komisie MNO pre dôstojníkov a rtm. z povolania v Prahe, číslo 2545 DôV. 1946, zo dňa 29. októbra 194650, doručeného mi dňa 18. novembra 1946

o d v o l a n i e .Dôvody:Podľa oznámenia Prijímacej komisie MNO, usniesla sa komisia navrhnúť ministrovi

národnej obrany, aby som v činnej službe nebol ponechaný podľa § 12:3,6 vyšeuvedeného zákona z týchto dôvodov:

I./ Nezúčastnil som sa Slovenského národného povstania.

48 Ladislav Lavotha (10. 3. 1905 Spišské Podhradie, okres Levoča – dátum a miesto smrti neznáme). CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 148.49 Porovnaj obsah výsluchov J. Stanek zo dňa 27. januára 1945. VHA, ŠZ-X-437, s. 107-108.50 V citovanom spise sa uvádzalo nasledovné: „Prijímacia komisia MNO pre dôstojníkov a rotmajstrov z povolania slovenskej národnosti preskúmala Vašu prihlášku do ČSA podľa § 16 zákona zo dňa 6. marca 1946 číslo 72 Sb a usniesla sa navrhnúť ministrovi národnej obrany, aby ste v činnej službe neboli ponechaný podľa § 12:3,6. z týchto dôvodov: a - nezúčastnili ste sa Slovenského národného povstania. b – Po 29. 8. 1944 naďalej ste sotrvali v službách býv. slovenskej armády. Prejavili ste sa ako osoba protidemokratická, podporovali a obhajovali ste režim nacistov.“ VÚA-VHA Praha, f. osobných spisov, osobný spis A. Ballaya.

102

VOJENSKÁ HISTÓRIA

II./ Po 29. auguste 1944 som naďalej sotrval v službách bývalej slovenskej armády.III./ Prejavil som sa ako osoba protidemokratická.IV./ Podporoval a obhajoval som režim nacistov.K výšeuvedeným dôvodom uvádzam tieto skutočnosti:K ad I./ Neúčasť na Slov. národnom povstaní.Pri rozhovoroch s gen. M a l á r o m , býv. voj. atašé v Berlíne pri jeho častých

návštevách na Slovensko (!) v r. 1943 a zač. r. 1944 sa gen. Malár častejšie zmienil o tom, že Slovenská armáda musí spontánne

- 2 -

povstať proti Nemcom a to približne v tom čase, keď ČA prenikne do priestoru K r a k o v a a dosiahne východné a sev. vých. výbežky K a r p á t .51 Pripomínal mi, abych letectvo a DPL v dobrom stave udržoval jak po stránke personálnej tak aj materiálnej. Na môj dopyt, ako si on celú vec predstavuje, povedal mi asi v mesiaci jún 1944, keď už bol veliteľom Slov. armády na vých. Slovensku, asi toto:

1./ Obe divízie na vých. Slovensku, ktorým on velel, musia čo najdlhšie činiť na Nemcov dojem, že sú spoľahlivé a že mužstvo bude proti ČA bojovať. Toto je bezpodmienečne nutné, aby tieto jednotky neboly buď predčasne odzbrojené alebo vymenené nemeckými lebo maďarskými jednotkami a odoslané na iný nám nevyhovujúci frontový úsek, čím by celý plán mohol byť zhatený. Z toho dôvodu bolo by dobré, keď by bolo možné dohodnúť sa s ČA, aby až táto naviaže dotyk so slovenskými jednotkami – podnikla na naše jednotky fi ngovaný útok v určitom ohraničenom pásme, ktorý by však slovenské jednotky pri nepatrných stranách na oboch stranách odrazily, čím by u Nemcov vznikol dojem, že slovenské jednotky sú spoľahlivé. Gen. Malár poznamenal pri tom, že je v styku s veliteľom ruských partizánov na vých. Slovensku.

2./ Obe slovenské technické divízie, ktoré boly v Itálii a v Rumunsku musia prijsť najneskôr do konca septembra 1944 domov a musia byť dislokované na území celého Slovenska.

3./ Pomalým, nenápadným a postupným povolávaním záložníkov do všetkých posádok na Slovensku, maly sa silne zvýšiť stavy jednotiek.

4./ Takto pripravená a uskupená Slovenská armáda mala v príhodnom okamžiku – až by ČA dosiahla priestoru Krakova a úpätia Karpat – čo sa odhadovalo asi na 15. október 1944 – previesť povstanie tým spôsobom, že obe divízie, ktoré boly na vých. Slovensku, maly zaútočiť Nemcom do chrbta a prejsť na stranu ČA. Súčasne maly povstať do otvoreného boja proti Nemcom aj obe techn. divízie, rozložené na celom

51 K plánom na ozbrojené protinemecké vystúpenie pozri napr.: PIVOVARČI, Ján. Strategické plány na záchranu Slovenska. In Apológia, Roč. 2, 1994, č. 12, s. 26. ISSN 1335-0463; BAKA, Igor – CSÉFALVAY, František – KRALČÁK, Peter a kol. Ferdinand ČATLOŠ – vojak a politik (1895 – 1972). Bratislava : Pro Militaria Historica, 2011, s. 208-219. ISBN 978-80-970768-0-1; BYSTRICKÝ, Jozef. Dokumenty o delegácii SNR a vojenského ústredia a jej rokovaní s predstaviteľmi velenia Červenej armády v auguste 1945. In MIČEV, Stanislav a kol. V perimetri zameriavača. Kapitoly z dejín Slovenska v druhej svetovej vojne venované k 70. narodeninám PaedDr. Jána Stanislava, CSc. Banská Bystrica : Múzeum Slovenského národného povstania, 2012, s. 248-270. ISBN 978-80-89514-06-9.

103

VOJENSKÁ HISTÓRIA

- 3 -

Slovensku, čím by sa bolo umožnilo ČA a obom bojovým slov. divíziam, bojujúcim už na strane ČA, rýchle preniknutie cez celé územie Slovenska až do priestoru Vi e d n e. Týmto činom by sa bola slovenská armáda veľmi zaslúžila a v prípade, že by sa bola celá operácia podarila, pravdepodobne bola by spôsobila skorší koniec vojny a tým aj skoršiu porážku Nemcov.

Gen. Malár mi prikázal, abych tieto jeho sdelenia držal v tajnosti a ja som mal dojem, že celú vec organizuje on spolu s gen. Č a t l o š o m . Pripomínam, že na túto úlohu sa hodil veľmi dobre gen. Malár, nakoľko bol nielen u dôstojníckeho sboru ale hlavne u mužstva veľmi obľúbený.

Dňa 1. lebo 2. augusta 194452 odletel z letiska Tri duby stot. let. K o z a s npor. K o r e c k ý m , zprav. dôst. VPV do Ruska. Keď som odlet hlásil služobne gen. Čatlošovi, tento sa mierne usmieval a nariadil mi, abych odlet nenechal vyšetrovať zprav. orgánom VVZ, že príčiny odletu si on vyšetrí sám. Po mne známych výšeuvedených veciach, ktoré mi sdelil gen. Malár, bol som presvedčený o tom, že ide o praktické uskutočňovanie popísanej akcie.

Dńa 2. augusta mi telefonoval mjr. let. L i s i c k ý z Popradu, že musí 3. lebo 4. augusta 1944 letieť s gen. Malárom do Krakova a žiadal odomňa povolenie k letu, nakoľko som v tých dňoch dával osobne povolenia k preletom. Ja som mu povedal, aby gen. Malár letel s mjr. Trnkom, ktorý bol priamo podriadený gen. Malárovi. Mjr. let. Lisický mi povedal, že je to na rozkaz gen. Čatloša, že on musí letieť, abych sa na to Čatloša opýtal. Ja som sa ho 2. aug. 1944 opýtal, že prečo má s Malárom letieť Lisický, keď je tam u Malára Trnka, ktorý je o mnoho lepším a spoľahlivejším pilotom. Gen. Čatloš mi povedal, abych vzdor tomu poslal Lisického. Ja som rozkaz previedol a dal som príslušný rozkaz Lisickému. Táto vec mi bola potom hneď nápadná, pretože niekoľko dní predtým (,) asi koncom júla 1944, bol Lisický zavolaný k Čatlošovi a bol ním prijatý v prítomnosti gen.

- 4 -

Malára. Pripomínam, že som si vzpomenul na to, že Lisický bol u gen. Malára zpočiatku leteckým poradcom. Na toto miesto som ho ja určil preto, pretože jako veliteľ v Poprade mal len málo lietadiel a okrem toho bol posádkou k Prešovu najbližšie. Lisický po porade s Čatlošom a Malárom už mal inštrukcie – snád – pre odlet do Moskvy.

Mjr. Lisický štartoval z letiska Poprad53 dňa 3. lebo 4. aug. 1944, pri štarte rozbil lietadlo54, musel si preto vziať iné. Ako som Ako som asi 5. lebo 6. augusta dozvedel, 52 Správne – 2. 8. 1944. Porovnaj napr.: ŠUMICHRAST, KLABNÍK, Slovenské letectvo, ref. 8, s. 137.53 Správne – 4. 8. 1944. ŠUMICHRAST, KLABNÍK, Slovenské letectvo, ref. 8, s. 138.54 Situáciu na popradskom letisku popísal D. Slavkovský vo svojej práci „Vo vzduchu i na zemi“ nasledovne: „Lisický kázal pripraviť lietadlo na ôsmu hodinu ráno prostredníctvom svojho pobočníka nadporučíka Gábriša. Poveternostné podmienky na popradskom letisku boli ráno krajne nepriaznivé – dážď, spodná základňa mrakov vo výške 150 m a viditeľnosť 300 m. Podľa meteorologickej správy bolo aj v Prešove zamračené (spodná základňa mrakov vo výške 700 m), avšak mraky boli nesúvislé. Let ponad kopce v takomto počasí bol spojený s rizikom. Lisický sa nevedel rozhodnúť, letieť, či nie. Keď však palubný mechanik hlásil, že lietadlo je na let pripravené, rozhodol sa letieť nad mrakmi a nad Prešovom zastúpiť. Pri štarte v plnom rozbehu zlyhal ľavý motor a lietadlo s poškodeným podvozkom skončilo na poliach za letiskom. Keďže let chcel uskutočniť stoj čo stoj, musel dať pripraviť ďalšie lietadlo. Nebolo to ľahké, lebo časť

104

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Lisický letel najprv do Prešova, tam mal krátku poradu s gen. Malárom, potom pristál v Mokradi u Lipt. Sv. Mikuláša. Tu na neho čakal mjr. gšt. Stanek, prednosta obranného oddelenia MNO, terajší gen. Ferjenčík a jeden pán v civilnom obleku. Všetci okrem Stanka55 nasadli do lietadla a lietadlo odletelo na východ. Mal som dojem, že odišla akási delegácia do Moskvy. Keď asi za týždeň som sa opýtal gen. Malára, že čo je s lietadlom, či nehavarovalo, odpovedal mi tento: „Nestaraj sa o to, všetko sa včas dozvieš!“ Asi 10. aug. 1944 ma zavolal gen. Čatloš a povedal mi, že Nemci sa na nás dívajú krivým okom, keďže nemáme v Berlíne voj. atašé, nakoľko gen. Malár sa už od mája zdržoval na vých. Slovensku. Mňa posiela do Berlína na túto funkciu, vzdušnú zbraň mám odovzdať veliteľovi pozemného vojska gen. Turancovi. Gen. Čatloš mi pre moju činnosť v Berlíne dal tieto inštrukcie:

a./ Predstaviť sa v Berlíne, ako nový slov. voj. atašé.b./ Vynaložiť úsilie na prísl. nem. miestach, aby obe naše tech. divízie boly najneskôr

do konca septembra 1944 odoslané domov na Slovensko.c./ Toto musím v Berlíne splniť behom 14 dní, potom nech sa vrátim na Slovensko, kde

som mal vyčkať jeho ďalších rozkazov.Podľa toho, čo mi bolo od gen. Malára známe, vedel som, že som dostal dôležitú

úlohu, preto som sa na ňu podujal, tým viac, keď som

- 5 -

mal rozkaz za 14 dní vrátiť sa domov a tu vyčkávať ďalšie rozkazy, vediac, že celá akcia započne až okolo 15. októbra 1944, dokedy musia byť uskutočnené všetky predpoklady pre ozbrojené povstanie slovenskej armády.

Keď potom nastalo slovenské národné povstanie 29. augusta 1944 nechcel som veriť, nakoľko neboly splnené predpoklady, o ktorých ma informoval svojho času gen. Malár, tým viac, že gen. Malár, vyzýval povstalcov k návratu do kasární. Myslel som si, že sa jedná len o nejaké lokálne povstanie niekde na strednom Slovensku, veď ČA bola ešte veľmi ďaleko od Krakova a Karpat a okrem toho gen. Dr. F e r j e n č í k , o ktorom som predpokladal, že išiel do Moskvy pre inštrukcie, akým spôsobom bude organizovaná celá operácia, sa nevrátil.

Toto sú dôvody, ktoré ma poplietly, v dôsledku čoho som sa slovenského národného povstania nezúčastnil, snáď keď bych nebol býval natoľko informovaný, bol bych učinil ináč.

K uvedeným skutočnostiam uvádzam ďalej, že sú mnohí dôstojníci, ktorí sa taktiež nezúčastnili slov. národného povstania a neboly im známe vyšeuvedené skutočnosti, ktoré ich mohly popliesť, tým viac, že rozkazy vychádzaly od Gen. G o l i á n a, ktorý bol ako náč. štábu kompetentný pre vydávanie rozkazov všetkým útvarom. Ja som bol priamo podriadený hen. Čatlošovi, mohol som tedy len od neho prijaté rozkazy vykonávať.

Uvediem niekoľko dôstojníkov, ktorí sa nezúčastnili slov. nár. povstania a sú v činnej službe ČSA:

letiska medzi hangármi a štartovacou plochou bola v oprave a práve tade sa malo prepraviť lietadlo z hangára na štartovaciu plochu. Preprava pomocou motorov lietadla bola pre rozbahnený terén nemysliteľná. Situáciu napokon vyriešil traktor fi rmy, ktorá letisko upravovala. Štart sa podaril.“ SLAVKOVSKÝ, Vo vzduchu, ref. 35, s. 52-53. Mjr. let. M. Lisický do ZSSR odletel na nemeckom dvojmotorovom viacúčelovom lietadle Focke Wulf Fw 58 Weihe. Porovnaj napr.: ŠUMICHRAST, KLABNÍK, Slovenské letectvo, ref. 8, s. 137-139.55 Správne Staneka.

105

VOJENSKÁ HISTÓRIA

plk. gšt. Ján K r n á č 5 6 , /PV. Bratislava/,pplk. aut. Ing. Mikuláš L i p t á k 5 7 , /autopark Zlatovce/,pplk. dopl. Karol B u r i a n 5 8 , /DOV Nitra/,pplk. duch. Anton L e d n i c k ý 5 9 , Bratislava,mjr. zdrav. Dr. J. K o v á č 60, Bratislava,škpt. tech. zbroj. Ján D u d a 61, Trenčín

- 6 - Kpt. dopl. J. K u n z l , Trenčín.Prečo má byť pre mňa neúčasť na povstaní dôvodom k tomu, abych nebol ponechaný

v činnej službe a prečo nie u vyšemenovaných? Tým viac, že som v prospech povstania vykonal toto:

a./ Na rozkaz gen. Čatloša pripravil som letiská Piešťany, Tri duby a Mokraď tak, aby mohly na nich pristať spojenecké lietadlá a priniesť posilu pre povstanie. Vlastné lietadlá z týchto letísk som v júli a auguste 1944 evakuoval na lúky, vzdialené od letiska niekoľko km, aby pri pristávaní spojeneckým lietadlám neprekážali.

Svedok: pplk.let. K. Sojček, mjr. let. V. Kačka62, mjr. Obuch63 a mjr. let. Kubica64.b./ Dal som presunúť na letiská stredného Slovenska väčšie množstvo pohonných

hmôt a let. materiálu.Svedok: kpt. let. J. R e h u š 6 5 .c./ Dodal som na rozkaz gen. Čatloša jedno dvojmotorové lietadlo, ktorým odleteli do

Moskvy gen. Dr. M. Ferjenčík a býv. prednosta povereníkov K. Šmidke. S v e d o k : Plk. let. L i s i c k ý .

d./ Bol som poverený obstarať návrat 2 techn. divizii z Itálie a Rumunska pre použitie v povstaní.

ad. II. Po 29. aug. 1944 som zotrval naďalej v službách býv. slovenskej armády.Tento dôvod mojho neponechania v činnej službe nedrží sa skutočnosti, nakoľko

som sa do služieb domobrany ani inej složky býv. slovenskej armády po 29. auguste 1944 neprihlásil. Do 15. októbra 1944 síce som bol formálne príslušníkom bývalej slov. 56 Ján Krnáč (7. 9. 1900 Uhorské, okres Lučenec – dátum a miesto smrti neznáme). CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 138.57 Mikuláš Lipták (18. 4. 1901 Matisová, okres Stará Ľubovňa – dátum a miesto smrti neznáme). CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 152.58 Karel Burian, pôvodne Bumbálek (11. 6. 1889 Boskovice – dátum a miesto smrti neznáme). CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 32.59 Anton Lednický (28. 5. 1902 Rajec, okres Žilina – dátum a miesto smrti neznáme). VHA, Kartotéka slovenských dôstojníkov, karta mjr. duch. Antona Lednického.60 MUDr. Ján Kováč (13. 9. 1911 Malý Báb – dátum a miesto smrti neznáme). VHA, Kartotéka slovenských dôstojníkov, karta stot. zdrav. MUDr. Jána Kováča.61 Ján Duda (23. 12. 1910 – Liptovský Mikuláš – dátum a miesto smrti neznáme). VHA, Kartotéka slovenských dôstojníkov, karta npor. tech. zbroj. Jána Dudu.62 Vladimír Kačka (4. 2. 1908 Likavka, okres Ružomberok – 11. 2. 2005 Piešťany). CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 112-113.63 Teodor Obuch (13. 9. 1913 Vajnory – 8. 9. 2004 Bratislava). ŠTAIGL a kol. Generáli, ref. 1, s. 147-148; CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 184-185.64 Belo Kubica (7. 10. 1914 Osuské, okres Senica – 22. 4. 2004 Bratislava). ŠTAIGL a kol. Generáli, ref. 1, s. 108-109; CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 140.65 Jozef Rehuš (17. 6. 1911 Senica – dátum a miesto smrti neznáme). Príslušník čs. armády (1931-1939, 1945-1957) a slovenskej armády (1939-1945). VA-CR MO SR Trnava, f. osobných spisov, osobné záznamy Jozefa Rehuša.

106

VOJENSKÁ HISTÓRIA

armády, ale to nebolo na žiadnom právnom podklade- Od 15. októbra 1944 do 29. apríla 1945 /do mojho oslobodenia/ bol som uväznený v Nemecku, nemôhol som

- 7 -

tedy sotrvať v službách slovenskej armády po 29. aug. 1944, pretože jednak som do nej po jej rozpustení v septembri 1944 nepodal, ako som uviedol prihlášku, jednak som v nej nekonal službu súc v Nemecku väznený v rôznych väzeniach. Počas môjho väznenia moja žena síce dostávala plat, avšak pokiaľ viem, plat dostávaly všetky rodiny, ktorých živitelia boli uväznení v Nemecku (,) ale aj na Slovensku.

Pripomína, že v ČSA konajú službu aj dnes mnohí dôstojníci, ktorí sa prihlásili a konali činnú službu po 29. auguste 1944 buď v domobrane alebo v inej složke býv. slovenskej armáde.

Napokon po prečítaní celého zák. č. 72, zo dňa 13. apríla 1946 som nikde nezistil okolnosť, že by služba v býv. slov. armáde po 29. auguste 1944 bola príčinou toho, aby dôstojník alebo rotmajster nemohol konať činnú službu v ČSA. Tým viac táto okolnosť nemôže byť prekážkou pre mňa, nakoľko som službu v býv slov. armáde po 29. aug. 1944 právoplatne nekonal a do nej sa ani neprihlásil.

ad III./ Prejavil som sa, ako osoba protidemokratická.Nakoľko nie je uvedený v oznámení Prijimacej komisie ani jeden konkrétny prípad,

kedy a akým spôsobom som sa prejavil ako osoba protidemokratická, uvediem týchto niekoľko konkrétnych prikladov, ktoré snáď vyvrátia toto všeobecné nekonkrétne tvrdenie.

1./ Po príchode slov. jednotiek do priestoru Ľvova v mesiaci júl 1941 bola prevedená reorganizácia slov. jednotiek. Ja som vo funkcii náč. štábu 1. divízie prepustil do vlasti niekoľko tisíc vojakov a trval som na tom, aby práve chudobnejší, starší a bezprotekční záložníci boli poprepúšťaní.

Svedkovia: plk. gšt. Štefan M u r g a š 66 a škpt. Ján To m o, byt Rim. Sobota, Bottova ul.2./ V SSSR vydával som civ. obyvateľstvu potvrdenky, podľa ktorých si toto na meno

Rychlej divízie odoberalo obilniny a múku z mlynov, ktoré mali obsadené Nemci a tieto obilniny si civ. ruské obyvateľstvo nechalo pre vlastnú výživu.

- 8 -

Svedkovia; škpt. Kvetoslav Ď u r a č k a a kpt. J . B e r e c , oboch pobyt je mi neznámy, obaja sú čin. sl. v ČSA:

3./ V r. 1943 alebo zač. 1944 poslal som vo funkcii zást. vel. 1. div. oblasti na býv. MNO prípis vo forme Memoranda, v ktorom som protestoval, že chudobní a bezvplyvní záložníci sú povolávaní na cvičenie vo zbrani a do akt. služby, kým synovia bohatých a politicky vlivných (!) ľudí narukujú a dostávajú odklady. Pri tom som sa nebál uviesť niekoľko konkrétnych prípadov a mien.

Svedok: pplk. dopl. Karol B u r i a n , ktorému som prípis diktoval a ktorý mi ho doniesol na podpis.

4./ V mesiaci apríli alebo máji 1944 opätoval čat. J. B a r u t a , prísl. VVZ v Trenčíne pozdrav jednoho nem. poddôst. na chodbe voj. budovy so zdvihnutou päsťou. Na to sa

66 Štefan Murgaš, pôvodne Magyar (7. 3. 1911 Zvolen – 30. 6. 1960 Bratislava). CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 173-174.

107

VOJENSKÁ HISTÓRIA

ihneď dostavili ku mne členovia nem. let. misie plk. nem. arm. M e n n e 6 7 a We h 6 8 a predniesli ostrý protest pre údajnú urážku nem. pozdravu a nem. rmády, za túto údajnú hrubú provokáciu. Žiadal odomňa prísne potrestanie čat. Barutu. Ja som čat. Barutu nepotrestal, ale som ho podľa jeho priania preložil do Žiliny.

Svedkovia; čat. v zál. J. Baruta, Trstená a kpt. E. Hajdu, býv. predn. osobného oddel. VVZ., teraz koná sl. v ČSA:

5./ Keď začiatkom r. 1943 dobyla ČA Stalingrad, dostal som hlásenie, že údajne škpt. J. Duda, prisl. Ústrednej zbrojnice v Trenčíne oslavoval vo svojom byte v Trenčíne toto víťazstvo ČA. Udanie vychádzalo od prísl. Zbrojnice. Príbuzní škpt. Dudu prišli ku mne a prosili ma, abych Dudu vzal k sebe do štábu a týmto ho kryl. Učinil som to.

Svedok; škpt. tech. zbroj. sl. J. D u d a , prísl. ČSA.6./ Buď koncom r. 1942 alebo zač. r. 1943 prišlo udanie, že mjr. let. Pavol D a r g o v 6 9 ,

v podnapilom stave v kaviarni hotelu Tatra v Trenčíne, súc v československej spoločnosti, strhol si svoju majorskú hodnosť z goliera, pošliapal ju nohami a údajne sa

- 9 -

vyjadril, že on takú hodnosť danú mu slovenskou vládou nosiť nebude. Okrem toho prišiel aj k npor. let. K y s e l é m u 7 0 , ktorý bol v kaviarni a aj tomu strhol s goliera hviezdičky. Ja som ho potrestal vo svojej kompetencii pre výtržnosť v lokále, ačkoľvek podľa stávajúcich voj. predpisov mal som dať vec vojenskému súdu, kde by bol býval mjr. let. D a r g o v, pravdepodobne degradovaný.

Svedok; mjr. let. Dargov Pavol, prísl. ČSA, pobyt neznámy.7./ V r. 1943 pri jakejsi príležitosti, kde boli prítomní slov. a nem. dôstojníci, som sa vyjadril,

keď sa Nemci chválili, že vyhrajú vojnu, že túto vojnu prehrali Nemci v tom okamihy, keď napadli SSSR. Mnohí dôstojníci mi tento výrok zazlievali. Títo teraz slúžia v ČSA.

Svedok; plk. gšt. J. T ó t h , prísl. ČSA, pobyt neznámy.Ohľadne mojho protidemokratického postoja budú vedieť podať najobjektívnejší

posudok pravdepodobne osoby mužstva, ktoré boly so mnou v dlhšom osobnom styku, ako šoferi, ordonanci atď., ako napr.:

a./ Des. v zál. Michal K o š í k , Veľký Stracín, okr. M. Kameň,b./ Des. v zál. Jozef M a l í k , Bratislava, Karlová Ves, Vodáreň,c./ Čat. v zál. J. M a r k o , vodič auta podpredsedu SNR, pplk. Milana Poláka, Bratislava.ad. IV./ podporoval a obhajoval som režim nacistov.K tomuto obvineniu uvádzam tieto skutočnosti:1./ V mesiaci marci a apríli 1939 vyrabovali Nemci v niekoľkých posádkach na záp.

67 Obst. Ignacius Weh (17. 6. 1892) v rámci Nemeckej leteckej misie na Slovensku vykonával funkciu prednostu leteckého oddelenia Nemeckej leteckej misie na Slovensku. ŠUMICHRAST, Slovenské letectvo na východní frontě, ref. 37, s. 13-14; ŠUMICHRAST, Peter. Nie sú mi známe dôvody, prečo nemôžem slúžiť v čs. armáde… Výpovede plk. gšt. Alojza Ballaya na vyžiadanie orgánov čs. armády z roku 1946 k službe v slovenskej armáde 1939 – 1945. 1. časť. In Vojenská história. - Roč. 21, č. 3 (2017), s. 112. ISSN 1335-3314.68 Obst. Dietrich Menne (24. 8. 1895) sa v rámci Nemeckej leteckej misie na Slovensku podieľal na výstavbe slovenského protilietadlového delostrelectva a prezbrojovaní na modernú nemeckú výzbroj a výstroj. ŠUMICHRAST, Slovenské letectvo na východní frontě, ref. 37, s. 13-14; ŠUMICHRAST, Nie sú mi známe, ref. 67, s. 112.69 Pavel Dargov, pôvodne Dóczy (30. 6. 1907 Srebrenica, Bosna a Hercegovina – 19. 6. 1995 Piešťany). CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 44-45.70 Gejza Kyselý (29. 12. 1916 Spišské Podhradie, okres Levoča – 22. 4. 1948 Malacky). CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 148.

108

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Slovensku vojenské skladištia. Ja som zhotovil s por. Vargošom soznam tohto materiálu a jeho ocenenie. Ocenil som ho najmenej trojnásobne, za čo ma Nemci po mojom zatknutí v októbri 1944 označovali za podvodníka, pretože som chcel podviesť nem. ríšu.

Svedok; škpt. gšt. G. Va r g o š 7 1 , prísl. ČSA, pobyt neznámy.

- 10 -

2./ V mesiaci októbri 1941 vykázal som z budovy býv. MNO v Bratislave K a r m a s i n o v h o tajomníka pre neprístojné chovanie /iní dôstojníci, ktorí teraz konajú činnú sl. ohýbali pred nim chrbát/ za čo si Karmasin sťažoval na mňa u Predsedníctva býv. slov. vlády, že som zhatil úradný výkon jeho orgána. V tejto veci sa ma zastal gen. Č a t l o š , ktorému sa moje vystúpenie páčilo a povedal mi, že som jediným dôstojníkom, ktorý sa sebavedome, energicky a otvorene postavil proti Nemcom. Po tejto „afére“ mnohí dôstojníci mi povedali, že svojim počínaním kazím slovensko-nemecké priateľstvo.

Svedkovia; plk. pech. Pavol K u n a 7 2 a škpt. tech. zbroj. K u r a c i n a , obaja prísl. ČSA, pobyt neznámy.

3./ Začiatkom roku 1943 požadovali Nemci odomňa, abych pripravil vyslanie 134

slov. letcov – pilotov na front, postavil som sa proti tomu s rozhodnosťou a neišiel ani jeden. Povedal som gen. generálovi, že my nie sme citrón, ktorý sa dá vymačkať.73

Svedok; kpt. M á t ú š 7 4 a snád kpt. Čakaný a Rehuš, pobyt neznámy.4./ Keď začiatkom r. 1944 začaly spojenecké lietadlá častejšie prelietávať cez územie

Slovenska, vydal som vo funkcii veliteľa vzdušných zbraní tajný písomný rozkaz pre všetky jednotky DPL na území Slovenska, v ktorom som zakázal zahájiť paľbu na prelietávajúce spojenecké lietadlá. Pripomínam, že po obsadení Slovenska Nemci tento rozkaz našli a mne po mojom zatknutí kvalifi kovali tento rozkaz, ako velezradu a hrozili mi zastrelením.

Svedkovia; pplk. R. Š m a r d a 7 5 a pplk. Z a d ž o r a 7 6 , obaja prísl. ČSA, pobyt neznámy.5./ Vydal som v mesiaci apríli lebo v máji 1944 ústny rozkaz veliteľovi stíhacej letky

71 Gustáv Vargoš (20. 8. 1914 Horovce – dátum a miesto smrti neznáme). CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 254-255.72 Pavol Kuna (18. 1. 1895 Vrbica, dnes súčasť Liptovského Mikuláša – 4. 5. 1982 Levoča). ŠTAIGL a kol., Generáli, ref. 1, s. 112-113; CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 145-146.73 V prvej polovici roka 1943 boli na sovietsko-nemecký front vyslaní slovenskí letci tvoriaci tzv. 2. garnitúru letky 13 v poli, ako aj letci letky 41, ktorí mali na Kryme absolvovať výcvik na nemeckých dvojmotorových bombardovacích lietadlách Heinkel He 111. Slovenskí letci po skončení výcviku – v prípade bombardovacej letky stot. let. Petra Gašparoviča, ako aj doplnení o ďalšie bojové letecké jednotky – v prípade letky Ju 87, mali spoločne plniť bojové úlohy v rámci bojovej skupiny Lisický. ŠUMICHRAST, KLABNÍK, Slovenské letectvo, ref. 8, s. 36-47.74 Správne – Alexander Matúš, do 31. 12. 1940 – Mátyus (27. 5. 1914 Vrútky – dátum a miesto smrti neznáme). CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 166.75 Rajmund Šmarda (25. 10. 1894 Brno – dátum a miesto smrti neznáme). CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 237-238.76 Jozef Zadžora (5. 1. 1905 Prešov – 5. 5. 1960 Brno). ŠTAIGL a kol., Generáli, ref. 1, s. 219-220. CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 271.

109

VOJENSKÁ HISTÓRIA

v Piešťanoch77, kpt. let. K r i ž k o v i 78, že zakazujem stíhať a zahájiť let. útok proti spojeneckým lietadlám79.

- 11 -

Svedkovia; kpt. let. K r i š k o , vel. stíh. letky a pplk. let. K. S o j č e k 8 0 , býv. veliteľ let. pl. Obaja sú v čin. sl., pobyt neznámy.

6./ Keď kpt. let. Križko a Gerthofer81 boli v lete r. 1944 v kurze pre vel. stíh. letiek vo

77 Viacerí pamätníci spomínali tajný rozkaz o neútočení na anglo-americké letectvo. Jedným z nich bol aj najúspešnejší slovenský stíhací pilot slovenských vzdušných zbraní zvk. z pov. Ján Režnák. Toto letecké eso s 32 víťazstvami na sovietsko-nemeckom fronte k tomu uviedlo nasledovné: „Nálety amerických svazů na Slovensko začaly být na denním pořádku, ale činnosť Pohotovostní letky byla spíše „pozorovací“. Němcům docházela trpělivost a generálovi Ferdinandu Čatlošovi, ministrovi národní obrany, vytkli nečinnost. Představitelé Deutschen Luftwaffe-Mission in der Slowakei v Bratislavě si dali zavolat zástupce velitele Pohotovostní letky nadporučíka Juraje Puškáre, který zastupoval nemocného velitele Pohotovostní letky npor. Vladimíra Kriška. Došlo k výměně názorů a dokonce padlo na adresu letců Pohotovostní letky slovo „zbabělost!“ Z tohto důvodu byl vydán nadporučíkem Puškárem rozkaz k propagačními útoku Pohotovostní letky, který však měl katastrofi cké následky. Původní záměr byl zachovat Pohotovostní letku jako celek pro připravované povstání. Bohužel okolnosti a neinformovanost ilegálního vojenského ústředí pro přípravu SNP vedeného pplk. gšt. Jánem Golianem a velitelství Pohotovostní letky o tlaku na letce vykonalo své. Přestože byl vydán tajný rozkaz generále Čatloše o nesplnění úkolu, urážka, která byla vmetená do tváře npor. Juraji Puškárovi, který zastupoval nemocného velitele letky, vykonalo své.“ ZŮBEK, Bohuslav. Nezlomený orel. Volně zpracováno podle vzpomínek. 2016, s. 112. ISBN 978-80-270-0645-8.78 Správne – Vladimír Kriško. BYSTRICKÝ, ŠUMICHRAST, Letka 13, ref. 37; ŠUMICHRAST, Slovenské letectvo na východní frontě, ref. 37; CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1, s. 136-137.79 Napriek spomienkam viacerých pamätníkov treba uviesť, že údajný tajný rozkaz gen. I. triedy F. Čatloša, ktorý mal realizovať plk. gšt. A. Ballaya vo funkcii veliteľa slovenského letectva nebol splnený. Dňa 26. 6. 1944 zaútočila 8-členná skupina lietadiel Bf 109 G-6 stíhacej letky 13, leteckého pluku slovenského letectva pod velením por. let. Juraja Puškára na americký bombardovací zväz letiaci na západné Slovensko. Rtk. z pov. G. Lang jeden americký bombardér zostrelil. Rtk. z pov. R. Božík si nárokoval poškodenie jedného amerického bombardéra. Avšak pre slovenské vzdušné sily to bolo Pyrrhovo víťazstvo: npor. let. Juraj Puškár, rtk. z pov. Gustáv Lang a rtk. z pov. Štefan Jambor boli zabití. Zvk. z pov. Pavel Zeleňák utrpel pri núdzovom pristátí ťažké zranenie. ŠUMICHRAST, Peter. Hotovostný roj stíhacích lietadiel Messerschmitt Bf 109 a pohotovostná letka 13 slovenských vzdušných zbraní (august 1943 – 26. jún 1944). In Vojenská história, roč. 1, 1997, č. 2, s. 32-44. ISSN 1335-3314; ŠUMICHRAST, KLABNÍK, Slovenské letectvo, ref. 8.80 Karol Sojček (11. 11. 1902 Budapešť, Maďarsko - dátum a miesto úmrtia neznáme). ŠUMICHRAST, KLABNÍK, Slovenské letectvo, ref. 8; ŠUMICHRAST, Peter. Takmer koniec vojenskej kariéry mjr. let. Karola Sojčeka. In Vojenská história, roč. 17, 2013, č. 3, s. 110-135. ISSN 1335-3314; CSÉFALVAY a kol. Vojenské osobnosti dejín Slovenska 1939 – 1945. Bratislava : Vojenský historický ústav, 2013, s. 219-220. ISBN 978-80-89523-20-7; KAŠŠÁK, Peter – HRODEGH, Marián. Konečná zástavka: Slovensko! Bratislava : Klub Priateľov Vojenskej Histórie Slovenska, 2007, s. 38-42. ISBN 978-80-969566-9-2.81 V popisovanom historickom období išlo o npor. let. Vladimíra Kriška a npor. let. Jána Gerthofera. K ich osudom pozri napr.: ŠUMICHRAST, KLABNÍK, Slovenské letectvo, ref. 8; ŠUMICHRAST, Peter – HOCHMUTH, Václav – ANĎAL, Jozef. Messerschmitt Bf 109 G-6 slovenských Vzdušných zbraní 1944. Poprad : HT model špeciál No 902, 2001. ISSN 1335-3667; ŠUMICHRAST, Peter – HOCHMUTH, Václav - ANĎAL, Jozef. Messerschmitt Bf 109 F, G-2 a G-4 slovenských pilotov 1942 – 1943. Poprad : HT model špeciál No 903, 2002. ISSN 1335-3667; BYSTRICKÝ, ŠUMICHRAST, Letka 13, ref. 37; ŠUMICHRAST, Slovenské letectvo na východní frontě 1941 – 1943. Cheb : Svět křídel, 2006. ISBN-80-86808-29-7; CSÉFALVAY a kol. Vojenské

110

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Viedeňskom N./Meste, jednoho večera mi telefonicky oznámili, že nasledujúci deň ich chcú Nemci zasadiť do skutočnej bojovej akcie a že majú od nich na to aj rozkazy. Ja som ich okamžite z kurzu, napriek ostrým protestom Nemcom odvolal a viac som ich vzdor naliehaniu Nemcov do kurzu nepustil.82

Svedkovia; kpt. let. K r i š k o a G e r t h o f e r , obaja v čin. sl. v ČSA, pobyt neznámy.7./ Napriek neustálemu nátlaku Nemcov v r. 1943 a 1944, aby naši stíhači bojovali

spolu v jednom sväze s nem, stíhačmi proti spojeneckým lietadlám pri náletoch, nedošlo k tomu nikdy, pretože som to nedovolil.

Svedkovia; Všetci prísl. býv. slov. letectva.8./ Amerických letcov, ktorí sa pri prelete cez územie Slovenska zachránili padákovým

soskokom, som ani na dôrazné naliehanie a vyhrážanie nem. generála, šéfa let. missie83 Nnemcom (!) nevydal (,) ba nedovolil som ich im ani vypočuť, keď ma žiadali, abych aspoň to dovolil.84

Svedkovia: kpt. let. Č a k a n ý , prísl. ČSA a kpt. R e h u š , prísl. ČSA, pobyt oboch mi je neznámy.

9./ Bol som od 15. októbra 1944 do 29. apríla 1945 /až do mojho oslobodenia/ uväznený v Nemecku, myslím, že keď by som býval podporovateľom a obhajovateľom nacizmu, nebol by som uväznený nacistami. Bol by som býval doma, tak ako bolo mnoho dôstojníkov, verejných činiteľov a št. úradníkov, ktorí boli väčšinou až do oslobodenia v činnej službe a teraz skoro všetci sú v činnej službe zase. Myslím, že sa postupuje vôči mne nespravodlivo a deje sa mi krivda.

- 12 -

Pokladám to za nemužné a tým menej hodné dôstojníka, že som sa v tomto odvolaní so svojími zásluhami čiastočne vynášal, avšak bol som k tomu donútený. V jednej veci som si však vedomý toho, že som sa snažil vždy konať čestne svoje povinnosti, ničím sa proti slovenskému národu vedome neprehrešil, nikomu som vedome nikdy neublížil a konal

osobnosti, ref. 1, s. 135-136; ŠUMICHRAST, Peter. Rok 1943 – najúspešnejší rok stíhacieho letectva slovenských vzdušných zbraní. In Lepiš, Juraj a kol. Slovensko v roku 1943 : Politika – armáda – spoločnosť. Banská Bystrica : Múzeum SNP, 2015. ISBN 978-80-89514-33-5.82 Účasť vyššie uvedených slovenských letcov na kurze vo Veľkonemeckej ríši potvrdzujú nielen záznamy v dobových dokumentoch, ale aj v zápisníkoch letov npor. let. V. Kriška a npor. let. J. Gerthofera, dvoch slovenských leteckých es z rokov druhej svetovej vojny. Konkrétne, v zápisníku letov V. Kriška je pod poradovým číslom 3 865 zaznamenaný prelet na trase Piešťany – Felst, ktorý vykonali vyššie uvedení slovenskí stíhací piloti na Bf 108, W. Nr. 8026, resp. 7 026 (nečitateľné). Prelet bol vykonaný dňa 26. 5. 1944 a trval 60 minút. Podľa záznamov v zápisníkoch letov je preukázané, že obaja slovenskí letci zotrvali v kurze až do 5. 6. 1944, keď v ňom vykonali posledné výcvikové lety. Konkrétne sa jednalo o cvičenie hliadkovania v skupine v letke vo výške 6 800 m. Cvičný let trval 75 minút. Zápisník letov V. Kriška z 22. augusta 1941, por. č. letu 3866-3878; zápisník letov J. Gerthofera zo 16. septembra 1940, por. č. letu 8331-8340.83 Gen. Lt. Ludwig Keiper (23. 4. 1894 Homburg im Kreis Rheinland-Pfalz, Nemecko – 24. 5 1981 Mníchov, NSR). In http://www.lexikon-der-wehrmacht.de/Personenregister/K/KeiperLudwig.htm; ŠUMICHRAST, Peter. Slovenské letectvo na východní frontě 1941 – 1943. Cheb : Svět křídel, 2006, s. 13-14. ISBN-80-86808-29-7.84 K osudom amerických zostrelov zostrelených nad územím Slovenska v rokoch 1944-1945 pozri napr.: ŠUMICHRAST, Peter. Vojenský zajatecký tábor v Grinave (leto 1944). In Vojenská história, 2007, roč. 11, č. 4, s. 165-181. ISSN 1335-3314; KAŠŠÁK, Peter – HRODEGH, Marián. Konečná zástavka: Slovensko! Bratislava : Klub Priateľov Vojenskej Histórie Slovenska, 2007. ISBN 978-80-969566-9-2.

111

VOJENSKÁ HISTÓRIA

som vždy podľa svojho najlepšieho vedomia svedomia tak, ako som to v danom prípade uznal za správne pre blaho celku.

Ako som sa dozvedel, mnohí dôstojníci vyžadovali od svojich bývalých podriadených rôzne potvrdenky o svojej činnosti – ktoré si údajne často napísali sami a pokorne prosili svojich bývalých podriadených o podpis – ktoré potom prikladali k Prihláške do ČSA. Súc 6 rokov vychovávaný v Čs. vojenských školách, nepokladám toto počínanie za korektné a ja preto a k prihláške, ani k tomuto Odvolaniu žiadnych potvrdeniek neprikladám.

Prosím však, aby všetci svedkovia, ktorých som v tomto odvolaní uviedol, boli úradnými orgánmi vypočutí.

plk. gšt. Alojz Ballay(vlastnoručný podpis)

Prihlášku I evidenčné číslo 2545 s prílohami podľa § 17 zákona 72/46 Sb. pripojujem.Prílohy: prihl. 10/ 1 1947

Predseda prijímacej komisie MNOplk. pech. J. M. KRISTIN85

(vlastnoručný podpis)

Zoznam použitej literatúry:

BAKA, Igor – CSÉFALVAY, František – KRALČÁK, Peter a kol. Ferdinand ČATLOŠ – vojak a politik (1895 – 1972). Bratislava : Pro Militaria Historica, 2011. ISBN 978-80-970768-0-1

BOSÁK, Pavel. Z bojových operácií na fronte SNP. Bratislava : Pravda, 1979.BYSTRICKÝ, Jozef – ŠUMICHRAST, Peter. Letka 13 v dokumentoch a obrazoch.

Bratislava : Magnet-Press Slovakia, 2004. ISBN 80-89169-02-3.BYSTRICKÝ, Jozef. Dokumenty o delegácii SNR a vojenského ústredia a jej rokovaní

s predstaviteľmi velenia Červenej armády v auguste 1945. In. MIČEV, Stanislav a kol. V perimetri zameriavača. Kapitoly z dejín Slovenska v druhej svetovej vojne venované k 70. narodeninám PaedDr. Jána Stanislava, CSc. Banská Bystrica : Múzeum Slovenského národného povstania, 2012, s. 248-270. ISBN 978-80-89514-06-9.

CSÉFALVAY, František a kol. Vojenské dejiny Slovenska, zv. V. (1939 – 1945). Bratislava : Magnet Press Slovakia, 2008. ISBN 978-80-89169-16-0.

CSÉFALVAY, František a kol. Vojenské osobnosti dejín Slovenska 1939 – 1945. Bratislava : Vojenský historický ústav, 2013. ISBN 978-80-89523-20-7.

Dôstojníci a štáby povstaleckej armády: Organizačná štruktúra 1. československej armády na Slovensku. Banská Bystrica : M. O. Enterprise, 1994. ISBN 80-85342-05-7.

Generáli : Životné príbehy slovenských generálov Milana Rastislava Štefánika,

85 Jozef Martin Kristín (18. 1. 1897 Nemšová, okres Trenčín - 24. 4. 1970 Bratislava). ŠTAIGL a kol., Generáli, ref. 1, s. 105-106; CSÉFALVAY a kol., Vojenské osobnosti, ref. 1.

112

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Ferdinanda Čatloša, Jána Goliana, Rudolfa Viesta, Antona Pulanicha, Augustína Malára, Štefana Jurecha a Viliama Žingora / Jozef Bob, Zodp. red.: Juliana Krébesová. - Martin : Matica slovenská, 2009. ISBN 978-80-8115-012-8.

HANZLÍK, František – KONEČNÝ, Karel. Opožděná svědectví generála Ferjenčíka. In Vojenská história, 2004, roč. 8, č. 1, s. 95-109. ISSN 1335-3314.

JABLONICKÝ, Jozef. Povstanie bez legiend. Dvadsať kapitol o príprave a začiatku Slovenského národného povstania. Bratislava : Obzor, 1990. ISBN 80-215-0077-8.

JABLONICKÝ, Jozef. Samizdat o odboji. Štúdie a články. Bratislava : Kalligram, 2004. ISBN 978-80-71496-81-6.

JABLONICKÝ, Jozef. Z ilegality do povstania. (Kapitoly z občianskeho odboja). Banská Bystrica : Múzeum SNP, 2009. ISBN 978-80-89090-60-0.

JOŽÁK, Jiří a kol. Za obnovu státu Čechů a Slováků 1938–1945. Slovníková příručka. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1992. ISBN 80-04-26134-5.

KAŠŠÁK, Peter – HRODEGH, Marián. Konečná zástavka: Slovensko! Bratislava : Klub Priateľov Vojenskej Histórie Slovenska, 2007. ISBN 978-80-969566-9-2.

Kol. autorov. KUBICA, Belo. Letectvo v SNP. Bratislava : NVK International : Banská Bystrica : Mú zeum SNP, 1994. ISBN 80-85727-21-8.

MALATINSKÝ, Michal. Retribučné nariadenie SNR ako právny podklad retribúcie na Slovensku. In SOKOLOVIČ, Peter a kolektív. ROKY PRELOMU. Slovensko v rokoch 1945 – 1948. Trnava : Univerzita sv. Cyrila a Metoda v Trnave, 2015, s. 16-17. ISBN 978-80-8105-643-7.

Mimosúdne rehabilitovaní vojaci z povolania a občianski zamestnanci vojenskej správy, prepustení z čs. armády v rokoch 1948-1989 na Slovensku. Ed. DROPPA, Anton – SUJA-ŽIAK, Július. Bratislava : Združenie vojenská obroda, 1994. ISBN 80-967113-6-9.

NOSKO, Július. Takto bojovala povstalecká armáda. Bratislava : NVK International; Banská Bystrica : Mú zeum SNP, 1994. ISBN 978-80-85727-20-3.

PREČAN, Vilém. SNP. Dokumenty. Bratislava : Bratislava : Vydavateľstvo politickej literatúry, 1965.

SEGEŠ, Vladimír (vedúci aut. kolektívu) – DANGL, Vojtech – ČAPLOVIČ, Miloslav – BYSTRICKÝ, Jozef – ŠTAIGL, Ján – ŠTEFANSKÝ, Michal – PURDEK, Imrich. Vojenské dejiny Slovenska a Slovákov. Bratislava : Ottovo nakladatelství – v spolupráci s Vojenským historickým ústavom, 2015, 592 s. ISBN 978-80-7451-459-2.

SEGEŠ, Vladimír – DANGL, Vojtech – ČAPLOVIČ, Miloslav – BAKA, Igor – CSÉFALVAY, František – BYSTRICKÝ, Jozef – ŠTAIGL, Jan – ŠTEFANSKÝ, Michal – PURDEK, Imrich. Vojenské dejiny Slovenska a Slovákov slovom a obrazom. Bratislava : Ministerstvo obrany SR v spolupráci s Vojenským historickým ústavom, 2013. ISBN 978-80-89523-18-4.

SLAVKOVSKÝ, Dušan. Vo vzduchu i na zemi. Bratislava : Obzor, 1969.Slovenskí generáli 1939 - 1945 / Peter Jašek, Branislav Kinčok, Martin Lacko. - Praha

: Ottovo nakladatelství v spolupráci s ÚPN, 2013. ISBN 978-80-7451-246-9.STANISLAV, Ján – KLABNÍK, Viliam. Slovenské letectvo 1944 - 1945. 3. zv.,

Bratislava : Magnet-Press Slovakia, 2004. ISBN 80-89169-00-7.Štefan Jurech (1898 - 1945) : Zborník príspevkov z odborného seminára k 110. výročiu

narodenia generála Štefana Jurecha uskutočneného dňa 24. júna 2008 v priestoroch Veliteľstva pozemných síl OS SR v Trenčíne / Ed.: Miloslav Čaplovič, ed.: Mária Stanová. - Bratislava - Trenčín : Vojenský historický ústav - Veliteľstvo pozemných síl OS SR, 2008. ISBN 978-80-969375-6-1.

ŠTAIGL, Jan a kol. Generáli – slovenská vojenská generalita 1918 – 2012. 2. aktualizované a spresnené vyd. Bratislava : Magnet Press Slovakia v spolupráci

113

VOJENSKÁ HISTÓRIA

s Vojenským historickým ústavom, 2012. ISBN 978-80-89169-25-2.ŠTEFANSKÝ, Václav. Slovenskí vojaci v Taliansku 1943 – 1945. Bratislava : MO SR

vo Vydavateľskej a informačnej agentúre, 2000. ISBN 80-8884-32-8.ŠUMICHRAST, Peter – KLABNÍK, Viliam. Slovenské letectvo 1939-1944. 2. zv.,

Bratislava : Magnet-Press Slovakia, 2000. ISBN 80-968073-6-6.ŠUMICHRAST, Peter. Slovenské letectvo na východní frontě 1941-1943. Cheb : Svět

křídel, 2006. ISBN-80-86808-29-7.ŠUMICHRAST, Peter. Vojenský zajatecký tábor v Grinave (leto 1944). In Vojenská

história, 2007, roč. 11, č. 4, s. 165-181. ISSN 1335-3314.ŠUMICHRAST, Peter – HOCHMUTH, Václav – ANĎAL, Jozef. Messerschmitt Bf

109 G-6 slovenských Vzdušných zbraní 1944. Poprad : HT model špeciál No 902, 2001. ISSN 1335-3667.

ŠUMICHRAST, Peter – HOCHMUTH, Václav – ANĎAL, Jozef. Messerschmitt Bf 109 F, G-2 a G-4 slovenských pilotov 1942 – 1943. Poprad : HT model špeciál No 903, 2002. ISSN 1335-3667. ŠUMICHRAST, Peter. Rok 1943 – najúspešnejší rok stíhacieho letectva slovenských vzdušných zbraní. In Lepiš, Juraj a kol. Slovensko v roku 1943 : Politika – armáda – spoločnosť. Banská Bystrica : Múzeum SNP, 2015. ISBN 978-80-89514-33-5.

TOMEŠ, Josef a kol. Český biografi cký slovník XX. století. I. díl A-J. Praha; Litomyšl : Paseka; Petr Meissner, 1999, s. 306-307. ISBN 80-7185-245-7.

TÓTH, Jozef. Pamäti generála Tótha : Slovenskí letci v Povstaní. Ved. red.: ŠUMICHRAST, Peter. Bratislava : Spolok slovenských spisovateľov, 2005, s. 36-37. ISBN 80-8061-189-0.

114

VOJENSKÁ HISTÓRIA

25 ROKOV OZBROJENÝCH SÍLSLOVENSKEJ REPUBLIKY

IMRICH PURDEK

PURDEK, I.: 25 Years of the Armed Forces of the Slovak Republic. Vojenská história, 2, 22, 2018, pp 114-144, Bratislava.The study analyses the 25 years of the Armed Forces of the Slovak Republic. Its main content is the analysis of the international and internal political conditions of the origin of the Slovak Republic and subsequent creation of the institutional legal and legislative conditions of the state defence. At the same time, the author deals with the creation of the Slovak Army and its gradual transformation into the Armed Forces of the Slovak Republic. He also addresses the process of integration of the Slovak Republic into NATO and construction of the armed forces as a complex transformation and reformation process. The involvement of the Armed Forces of the Slovak Republic in the international crisis management is no less important.Military history. Slovakia. Contemporary Period. Armed Forces of the Slovak Republic 1993 - 2018.

ÚvodSpoločensko-politický pohyb na začiatku deväťdesiatych rokov 20. storočia bol

charakteristický tým, že došlo k revolučným zmenám v strednej, východnej a južnej Európe. Tento revolučný pohyb sa začal postupným rúcaním komunistického totalitného systému a jeho premenou na demokratický. Sprievodným javom tohto procesu bolo aj zjednotenie Nemecka a súčasne nastal postupný rozpad mnohonárodných slovanských federatívnych štátov, čím sa podstatne zmenili vnútorné hranice štátov Európy a rozdelenie politických síl. Skončilo sa obdobie studenej vojny a pominula hrozba globálnej konfrontácie vyhrotenej pretekmi v zbrojení, ktorých vrchol bol zaznamenaný v 70. a 80. rokoch medzi dvoma jadrovými superveľmocami – USA a Sovietskym zväzom. Došlo k likvidácii bipolárneho sveta, ktorý sa začal v povojnových rokoch 1945.

Po páde komunistických režimov a desaťročiach neslobody sa vo východoeurópskych krajinách začal realizovať ich návrat do rodiny moderných a demokratických európskych štátov. Proces prechodu od totalitného systému k demokracii otvoril cestu k budovaniu nových spoločností. Vytváranie pluralitnej demokracie v týchto krajinách vytvoril hlavné predpoklady pre to, aby sa mohli stať súčasťou bezpečnostného a civilizovaného sveta a jeho politických a ekonomických štruktúr.

Tieto udalosti vrátili občanom týchto krajín ľudské a občianske práva, slobodu slova, znamenali vykročenie k demokracii a zodpovednosť slobodne sa rozhodovať o vlastnej budúcnosti.

Medzinárodné i vnútorné spoločensko-politické a hospodárske zmeny po roku 1989 vytvorili vhodné predpoklady na uplatnenie demokratických princípov aj vo vzťahu k slovenskému a českému národu, čoho výsledkom bolo aj nové štátoprávne usporiadanie. Dôsledná demokratizácia týchto vzťahov vyústila do vzniku suverénnej SR 1. januára 1993 ako demokratického a právneho štátu. Týmto rozhodnutím slovenský národ spolu s národnostnými menšinami a etnickými skupinami žijúcimi na území Slovenska vzal na seba právo rozhodovať o svojom ďalšom osude, a tak prejavil odvahu a schopnosť niesť zodpovednosť za svoju budúcnosť – budovať a riadiť si svoj vlastný štát.

115

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Po skonštituovaní SR v roku 1993, MO SR a A SR vznikali de facto od úplného základu, takže prvý rok existencie ozbrojených síl bol venovaný najmä formovaniu stanovenej organizačnej štruktúry a vytvoreniu systému ich velenia a riadenia.1

Armáda Slovenskej republiky 1993 – 2002Podmienky vzniku Armády SR a jej počiatočná štruktúraNa zabezpečenie obrany SR bola 1. januára 1993 vytvorená A SR, ktorá bola

považovaná za atribút štátnej moci nového aktéra na medzinárodnej scéne a jej úloha bola formulovaná nasledovne: „… brániť slobodu, nezávislosť, suverenitu, územnú celistvosť Slovenskej republiky a pomáhať pri odstraňovaní následkov živelných pohrôm a katastrof ohrozujúcich životy alebo majetok vo veľkom rozsahu“. 2 Armáda plnila aj úlohy v rámci mierových síl OSN, vojenských misií a iných medzinárodných organizácií.

Samotnému vzniku A SR predchádzali intenzívne práce na príprave veliteľských a organizačných štruktúr, na ktorých sa podieľali poverené tímy zložené predovšetkým z tých príslušníkov federálnej armády, ktorí v tej dobe pôsobili na Slovensku. Súčasťou ich práce bola aj príprava a realizácia rozhodnutí o rozdelení výzbroje, techniky, munície a ostatného materiálu, ktorým disponovala federálna armáda. Ešte do konca roka 1992 boli na územie Slovenska presunuté hlavné bojové jednotky s výzbrojou a technikou a podstatná časť materiálu a zásob. Zároveň bolo rozhodnuté, že už 1. októbra 1992 narukovali vojaci základnej služby podľa teritoriálneho princípu do oboch republík, a súčasne sa začali realizovať aj opatrenia zamerané na presun vojakov v základnej službe so slovenským občianstvom z útvarov a zariadení dislokovaných v Čechách na Slovensko.

Po rozdelení spoločného štátu A SR disponovala počtom v rozsahu: 3

– 53-tisíc vojakov,– 995 tankov,– 1 370 bojových vozidiel,– 1 059 delostreleckých systémov,– 146 bojových lietadiel a 19 bojových vrtuľníkov.Takéto zloženie armády, rozmiestnenie jej prvkov na teritóriu a celkové pomery

v oblasti obrany zodpovedali dobovému hodnoteniu možného vývoja v Európe a postaveniu nového štátu bez zodpovedajúcich bezpečnostných záruk. Zároveň boli výrazne ovplyvňované strategicko-operačnými konceptmi, ktoré naďalej za hlavný spôsob obrany štátu považovali útočnú operáciu. Táto situácia na Slovensku sa výraznejšie neodlišovala od ostatných štátov strednej a východnej Európy na začiatku 90. rokov. Už v priebehu roka 1993 musela SR začať so znižovaním početných stavov vojakov a hlavných druhov konvenčnej výzbroje v súlade so záväzkami vyplývajúcimi zo Zmluvy o konvenčných ozbrojených silách (ZKOS), aby do konca roka 1997 dosiahla stanovené limity.4

1 KMEC, Vladimír – KORBA, Matúš – ODREJCSÁK, Róbert. Transformácia NATO a bezpečnostná a obranná politika SR, Centrum bezpečnostných štúdií. Bratislava 2004, s. 113.2 Zákon Národnej rady Slovenskej republiky (NR SR) č. 3/1993 Z. z. o zriadení Armády Slovenskej republiky. Bratislava 16. decembra 1992, s. 1. Zákon bol schválený NR SR 16. decembra 1992, ktorý súvisel s rozdelením Česko-Slovenskej Federatívnej republiky a vznikom dvoch samostatných štátov, SR a ČR.3 Armáda 93, MO SR, Bratislava 1994.4 Zákon NR SR č. 261/1997 Z. z. oznámenie Ministerstva zahraničných vecí Slovenskej republiky, s. 1: Práva a záväzky po bývalej Českej a Slovenskej Federatívnej republike vyplývajúce zo zmluvy boli rozdelené Dohodou medzi vládou Slovenskej republiky a vládou Českej republiky

116

VOJENSKÁ HISTÓRIA

POČTY OSÔB, HLAVNÝCH DRUHOV VÝZBROJE A TECHNIKYARMÁDY SLOVENSKEJ REPUBLIKY V ROKOCH 1993 – 19975

Dňa 31. decembra 1992 veliteľ vtedajšieho Vojenského veliteľstva východ genmjr. Ing. Július Humaj vydal rozkaz č. 1 veliteľa A SR, v ktorom všetkým vojakom a občianskym zamestnancom vojenskej správy poďakoval za vynaloženú prácu. Zároveň im oznámil, že: „Podľa ústavného zákona č. 542/1992 Zb. o zániku Českej a Slovenskej Federatívnej republiky dňom 31. decembra 1992 zanikla Československá armáda a podľa ústavného zákona Národnej rady SR zo dňa 16. decembra 1992 dňom 1. 1. 1993 vzniká Armáda Slovenskej republiky ako právny subjekt. Týmto dňom sa zahajuje v rezorte obrany Slovenskej republiky historická etapa vzniku suverénnej Armády Slovenskej republiky.“6 Súčasne v uvedenom rozkaze bolo oznámené, že dňom 31. decembra 1992 zanikla pôsobnosť FMO a GŠ ČSA a dňom 1. januára 1993 vzniklo MO SR so všetkými právomocami a v ten istý deň bolo vytvorené Veliteľstvo A SR, ktoré 1. januára 1993 prebralo velenie nad podriadenými zväzkami, útvarmi, školami a zariadeniami na území SR.

MO SR, zriadené 1. januára 1993, sa stalo ústredným orgánom štátnej správy s úlohou:7

– zabezpečovať obranu SR,– zabezpečovať výstavbu a riadenie A SR,– zabezpečovať koordináciu činnosti všetkých ústredných orgánov štátnej správy

a právnických osôb v rámci organizácií riadenia a prípravy na obranu SR,– zabezpečovať nedotknuteľnosť vzdušného priestoru,– koordinovať vojenskú letovú premávku s civilnou letovou premávkou,– riadiť vojenské spravodajstvo.

o princípoch a spôsoboch plnenia Zmluvy o konvenčných ozbrojených silách v Európe a Záverečného aktu rokovania o početných stavoch osôb v konvenčných ozbrojených silách v Európe podpísanou v Prahe 12. januára 1993 (oznámenie č. 267/1993 Z. z.). Strany Zmluvy o konvenčných ozbrojených silách v Európe vzali na vedomie uzavretie uvedenej dohody medzi vládou Slovenskej republiky a vládou Českej republiky z 12. januára 1993 na Mimoriadnej konferencii signatárov zmluvy vo Viedni 5. februára 1993.5 Zákon NR SR č. 267/1993 Z. z. oznámenie Ministerstva zahraničných vecí Slovenskej republiky o uzavretí Dohody medzi vládou Slovenskej republiky a vládou Českej republiky o princípoch a spôsoboch plnenia Zmluvy o konvenčných ozbrojených silách v Európe a Záverečného aktu rokovania o početných stavoch osôb v konvenčných ozbrojených silách v Európe. Protokol – o maximálnych úrovniach konvenčnej výzbroje a techniky obmedzovanej Zmluvou medzi Slovenskou republikou a Českou republikou, ods. 1 a 2, s. 1. Ročenka Ministerstva obrany Slovenskej republiky. Armáda 93, Ministerstvo obrany SR, 1993, s. 54.6 Rozkaz veliteľa Armády Slovenskej republiky č. 1/1993, Trenčín, 1. januára 1993, s. 1.7 Zákon NR SR č. 2/1993 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa zákon Slovenskej národnej rady č. 347/1990 Zb. o organizácii ministerstiev a ostatných ústredných orgánov štátnej správy Slovenskej republiky v znení neskorších predpisov, Bratislava 16. januára 1993, s. 1.

ARMÁDA OSOBY TANKY OBR. TRANSPORTÉRY DELOSTRELECTVO LIETADLÁ /

VRTUĽNÍKY

1993 53 037 995 1 370 1 058 146 / 19

1994 45 711 745 944 813 122 / 19

1995 42 620 644 749 632 116 / 19

1996 40 650 478 683 383 114 / 19

1997 35 275 478 683 383 113 / 19

ZMLUVA KOS 46 667 478 683 383 115 / 25

117

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Na čele Ministerstva obrany stál člen vlády, minister obrany SR.8

Na zabezpečenie velenia armády bolo vytvorené Veliteľstvo A SR, ako strategický stupeň velenia sformovaný na kapacitách predstavujúcich bývalé VVV v Trenčíne. Na zabezpečenie velenia letectva A SR bolo veliteľstvo doplnené o štáb velenia vojenského letectva a protivzdušnej obrany (LaPVO).

Veliteľstvo A SR, ktoré bolo súčasťou rezortu ministerstva obrany a plnilo nasledujúce úlohy, zabezpečovalo:

– riadenie a velenie A SR pri realizácii základných úloh a opatrení obrany štátu,– výstavbu a rozvoj A SR,– personálnu politiku v podmienkach A SR,– systém vzdelávania a príprava vojenských profesionálov vo vojenských školách

a špecialistov druhov vojsk v školiacich zariadeniach A SR.

ORGANIZAČNÁ ŠTRUKTÚRA VELITEĽSTVA ARMÁDY SLOVENSKEJ REPUBLIKY K 1. 1. 19939

8 Od vzniku SR a zriadenia MO SR v roku 1993 funkciu ministra obrany SR vykonávali: prvým ministrom obrany bol Ing. Imrich Andrejčák (generálporučík v zál.), vykonávajúci túto funkciu od 16. marca 1993 do 14. marca 1994, PhDr. Pavol Kanis, CSc. (2x od 13. 3. 1994 do 12. 12. 1994 a od 30. 10. 1998 do 3. 1. 2001), Ing. Ján Sitek (13. 12. 1994 – 30. 10. 1998), Ing. Jozef Stank, CSc. (2. 1. 2001 – 15. 10. 2002), JUDr. Ing. Ivan Šimko (16. 10. 2002 – 24. 9. 2003), JUDr. Eduard Kukan (minister zahraničných vecí SR od 24. 9. 2003 – 10. 10. 2003 poverený riadením ministerstva obrany), Ing. Juraj Liška (10. 10. 2003 – 1. 2. 2006), Mgr. Martin Fedor, MEconSc. (1. 2. 2006 – 4. 7. 2006), Mgr. František Kašický (4. 6. 2006 – 30. 1. 2008), Ing. Jaroslav Baška (30. 1. 2008 – 8. 7. 2010), Mgr. Ľubomír Galko (9. 7. 2010 – 28. 11. 2011), prof. PhDr. Iveta Radičová, PhD. (predsedníčka vlády SR, od 28. 11. 2011 – 4. 4. 2012 poverená riadením ministerstva obrany), JUDr. Martin Glváč (4. 4. 20112 – 22. 3. 2012) a od 23. 3. 2016 ministrom obrany je Ing. Peter Gajdoš (generálporučík v zál.).9 SEGEŠ, Vladimír – DANGL, Vojtech – ČAPLOVIČ, Miloslav – BYSTRICKÝ, Jozef – ŠTAIGL, Jan – ŠTEFANSKÝ, Michal – PURDEK, Imrich. Vojenské dejiny Slovenska a Slovákov. Praha : Ottovo nakladatelství, 2015, s. 510-512. ISBN 978-80-7451-469-2.

ODD. PRE ZÁSTUPCA VELITEĽ KANCELÁRIA STYK S VER. VELITEĽA ARMÁDY SR VELITEĽA

VELLITEĽSTVO VELITEĽSTVO VELITEĽSTVO POZEMNÉHO VOJSKA LaPVO LOGISTIKY

OPERAČNÝ SPRÁVA VZDELÁVANIA, ŠTÁB SOCIÁLNYCH A PERSONÁLNYCH VECÍ

ZDRAVOTNÍCKA SPRÁVA

SPRAVODAJSKÁ SPRÁVA

118

VOJENSKÁ HISTÓRIA

A SR k 1. januáru 1993 bola vytvorená z jednotlivých druhov vojsk:10

– pozemné vojsko tvorili dve vševojskové divízie (13. tanková divízia (td) s veliteľstvom v Topoľčanoch a 14. mechanizovaná divízia (md) s veliteľstvom v Prešove) zložené z mechanizovaných, tankových, delostreleckých plukov a ďalších jednotiek bojovej podpory a bojového zabezpečenia, ako aj tylové útvary a zariadenia;

– letectvo a PVO (LaPVO) bolo zložené zo štyroch leteckých základní vojenského letectva (LZ Sliač – stíhacie letectvo), LZ Prešov – vojskové letectvo, LZ Piešťany – dopravné letectvo, LZ Kuchyňa – stíhacie-bombardovacie letectvo) a divízie PVO (dPVO) s veliteľstvom vo Zvolene. V zložení divízie bola jedna protilietadlová raketová brigáda (plrb) Pezinok, štyri protilietadlové raketové pluky (plrp), jeden v Pezinku, jeden v Nitre a dva v Rožňave; letka stíhacích lietadiel (LZ Sliač), skupina rádiolokačného prieskumu a ďalšie jednotky bojovej podpory a bojového zabezpečenia;

– Vojenská polícia,– Vojenské spravodajstvo,– vojenská správa a vojenské zariadenia.Na podporu armády a plnenie úloh obrany štátu boli vytvorené veliteľstvá železničného

vojska a civilnej obrany s podriadenými útvarmi a zariadeniami doplňovanými vojakmi z povolania a vojakmi v základnej službe. Dôležitý prvok obranných plánov tvorila mobilizácia schopná sformovať v prípade potreby armádu s kapacitou niekoľkonásobne prevyšujúcou jej mierové počty.

ORGANIZAČNÁ ŠTRUKTÚRA VOJSK V PODRIADENOSTI VELITEĽSTVA ARMÁDY SLOVENSKEJ REPUBLIKY K 1. 12. 1993

10 PURDEK, Imrich a kol. V službách vlasti, demokracie a mieru. 15 rokov Ozbrojených síl Slovenskej republiky 1993 – 2008. Bratislava : Magnet Press Slovakia, 2008, s. 24, 26, 28, 30, 32, 36, 38. ISBN 978-80-89169-14-3. Armáda 93, Ministerstvo obrany SR, Bratislava 1994.

VeliteľstvoArmády SR

13. td Topoľčany

14. md LZ 6. žb zmp REB aub Prešov Sliač Sereď Štúrovo Hlohovec

LZ zmrp bcho bmzPrešov Marti n Rim. Sobota Nemšová

LZ db bzdrz btez Kuchyňa Jelšava L. Mikuláš Nitra

LZ pto sppojb jbzabpP Piešťany Jelšava Ružomberok

POUŽITÉ SKRATKY:td TANKVÉ DIVÍZIA zmp REB ZMIEŠANÝ PLUK REBmd MECHANIZOVANÁ DIVÍZIA bcho BRIGÁDA CHEMICKEJ OCHRANYLZ LETECKÁ ZÁKLADŇA bzdrz BRIGÁDA ZDRAVOTNÍCKEHO ZABEZPEČENIAžb ŽENINÁ BRIGÁDA spojb SPOJOVACIA BRIGÁDAzmrb ZMIEŠANÝ RAKETOVÝ PLUK aub AUTOMOBILOVÁ BRIGÁDAdb DELOSTRELECKÁ BRIGÁDA bmz BRIGÁDA MATERIÁLOVÉHO ZABEZPEČNIApto PROTITANKOVÝ ODDIEL btez BRIGÁDA TECHNICKÉHO ZABEZPEČENIAjbzabp JEDNOTKY BOJOVÉHO ZABEZPEČENIA

A BOJOVEJ PODPORY

119

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Transformácia Armády Slovenskej republikyObdobie po vzniku SR bolo veľmi zložité, charakteristické:– vysokou dynamikou vzniku samostatného štátu, čo znamenalo, že štátne orgány,

medzi nimi aj novovzniknuté ministerstvo obrany, vstupovali do prvých dní existencie samostatnej SR s provizórnymi rezortnými predstavami svojho pôsobenia v zmenených podmienkach,

– zdedené vojenské štruktúry, ktorých základ tvorili jednotky, predtým predurčené ako výcvikové zariadenia pre účely ČSĽA a vojenské školstvo (z 11 stredných škôl bolo na Slovensku 7 a zo 7 vysokých škôl 4). Taktiež vojenské útvary, ktoré boli v rámci redislokácie ČSA presunuté na Slovensko v priebehu roka 1992, nedokázali v plnom rozsahu zaistiť plnenie hlavnej úlohy A SR, a to zabezpečiť obranu Slovenska vlastnými silami a pod vlastným národným velením bez náležitých reforiem v celom obrannom systéme.

Tento proces transformácie A SR, ktorý bol pôvodne plánovaný MO SR na šesť rokov, sa napokon zmenil na dlhodobý proces.

Po vzniku SR bola vnesená požiadavka vychádzajúca z hodnotiacej medzinárodnej a bezpečnostnej situácie v Európe, že sa budú zvyšovať požiadavky na obranyschopnosť štátu a jej armády. MO SR pripravilo dokument „Strategická koncepcia obrany SR“, ktorý mal byť vojensko-odborným rozpracovaním Obrannej doktríny SR, prijatej v júli 1994. Jeho súčasťou bola aj Koncepcia výstavby A SR do roku 2000, v ktorej boli v koncentrovanej podobe vyjadrené prevládajúce názory na transformáciu armády, ciele a úlohy, na ktoré sa mal proces ďalších zmien a rozvoja armády zamerať. Koncepcia stanovila cieľ transformácie A SR „vybudovať do roku 2000 relatívne malú, primerane vyzbrojenú a vycvičenú armádu, ktorá po mobilizačnom a operačnom rozvinutí bude schopná brániť suverenitu a celistvosť teritória Slovenskej republiky“. Splnenie tohto cieľa malo podporiť približovanie sa k ozbrojeným silám vyspelých štátov v NATO a EÚ a rozvinúť interoperabilitu s ich ozbrojenými silami.11

Vytvorením Generálneho štábu A SR (GŠ A SR) 1. septembra 1994 a operačných stupňov velenia pre PV a LaPVO, ako aj transformáciou mechanizovaných, tankových, delostreleckých a protilietadlových plukov na brigády sa vytvorila pružnejšia organizačná štruktúra A SR. Takéto zloženie A SR, dislokácia jej prvkov, ako aj celková situácia v oblasti obrany, zodpovedali hodnoteniu stavu, ako aj predpokladanému vývoju v Európe a postaveniu SR na začiatku 90. rokov.

11 PURDEK a kol., ref. 10, s. 60.

120

VOJENSKÁ HISTÓRIA

ORGANIZAČNÁ SCHÉMA PODRIADENÝCH ZLOŽIEK GENERÁLNEMU ŠTÁBU ARMÁDY SLOVENSKEJ REPUBLIKY K 31. 12. 199612

Celková stratégia transformácie A SR predpokladala vznik nových organizačných štruktúr, celkové prezbrojenie a modernizáciu armády a zvýšenie úrovne profesionalizácie. V rámci tejto stratégie sa počítalo s tromi etapami, v ktorých boli úlohy z uvedených oblastí zoradené v nasledujúcej časovej postupnosti:

1. etapa (1994 – 1995), hlavným obsahom malo byť rozpracovanie základných strategicko-operačných princípov a operačného použitia druhov vojsk, zabezpečenie jednoty velenia a optimalizácia štruktúr prechodom na brigádnu a zborovú štruktúru armády, splnenie požiadaviek vyplývajúcich zo Zmluvy KOS a vytvorenie funkčných prvkov podpory armády;

2. etapa (1996 – 1997), výsledkom tejto etapy transformácie bolo stabilizovať situáciu po uskutočnených organizačných zmenách a presunúť pozornosť na výcvik, bojovú prípravu a postupnú realizáciu programov prezbrojovania a modernizácie armády;

3. etapa (1998 – 2000), zavŕšenie procesu transformácie cestou modernizáciou výzbroje a techniky.13

ORGANIZAČNÁ ŠTRUKTÚRA PODRIADENÝCH ZLOŽIEK GENERÁLNEHO ŠTÁBU ARMÁDY SLOVENSKEJ REPUBLIKY OS OD 1. 1. 200014

Úlohy 1. etapy boli splnené, na podporu 2. a 3. etapy bol vypracovaný „Dlhodobý plán rozvoja A SR do r. 2000“. Analýzy ukázali, že v A SR nebola adekvátne pochopená podstata trendov spejúcich k plnej profesionalizácii ozbrojených síl, ktoré sa presadzujú vo vyspelých štátoch od polovice 90. rokov. Následne po zmenách v rezorte obrany v r. 1999

12 SEGEŠ, Vladimír a kol. Slovensko. Vojenská kronika. Bratislava : Perfekt, a. s. – Vojenský historický ústav, 2007, s. 159. ISBN 978-80-8046-381-6.13 PURDEK a kol., ref. 10, s. 60.14 PURDEK a kol., ref. 10, s. 107.

GENERÁLNY ŠTÁBARMÁDY SR

POZEMNÉ SILY VZDUŠNÉ SILY VOJENSKÁ POLÍCIA

GENERÁLNY ŠTÁBARMÁDY

SLOVENSKEJ REPUBLIKY

1.az 2.az

Útvarya zariadenia

ŠOPs

Útvary a zariadenieZdravotnej

správy

Útvary a zariadenia

Správy výchovy a kultt úry

Útvary vojenskej

polície

Útvary a zariadenia

Organizačnej správy

3.z LaPVOÚtvary a

zariadenia Štábu PV

Útvary a zariadenia

Štábu LaPVo

Útvary a zariadenia logisti ky

Útvary a zariadenia Štábu OP

121

VOJENSKÁ HISTÓRIA

bola prijatá Koncepcia reformy rezortu obrany SR do roku 2002, s výhľadom do r. 2010. Jej realizáciou boli naštartované nevyhnutné procesy zmien v oblasti obrany a armády tak, aby ich výsledky smerovali na podporu prípravy na členstvo v Severoatlantickej aliancii. Prijatá Bezpečnostná stratégia SR, Obranná stratégia SR a Vojenská stratégia SR v roku 2001 a súčasne schválený súbor nových zákonov vytvorili s koncepčným dokumentom Ozbrojené sily SR – Model 201015 ucelenú platformu na uskutočnenie komplexnej reformy ozbrojených síl. Táto prebiehala podľa Dlhodobého plánu štruktúry a rozvoja OS SR s využitím systému obranného plánovania. Štruktúra ozbrojených síl podľa výslednej konfi gurácie Modelu 2010 zahrňovala okrem generálneho štábu tri veliteľstvá. Ich štruktúra:16

– pozemné sily, základ OS – tieto tvorila jedna ľahká a jedna mechanizovaná brigáda, jeden zmiešaný delostrelecký pluk a jednotky bojového zabezpečenia a bojovej podpory. Vo výzbroji sa rátalo s 52 tankmi, 164 BVP, 96 delostreleckými systémami;

– vzdušné sily – boli zastúpené centrom riadenia vzdušných operácií, základňou taktického letectva s bojovým krídlom a dopravnou letkou, vrtuľníkovou základňou s jedným vrtuľníkovým krídlom, jednou protilietadlovou raketovou brigádou, práporom rádiolokačného prieskumu a ďalšími jednotkami bojovej podpory a bojového zabezpečenia;

– sily výcviku a podpory – do pôsobnosti tohto veliteľstva boli zaradené veliteľstvá, jednotky a základne na zabezpečenie výcviku profesionálnych poddôstojníkov, mužstva a vojakov povinnej služby, podporu velenia a logistickú podporu pre veliteľov na strategickom a operačnom stupni.

Došlo k oživeniu výcviku a postupne sa začalo s modernizáciou ozbrojených síl. Z hľadiska realizácie plánovaných úloh reformy sa splnili úlohy v oblasti základných reorganizačných zmien štruktúr a v oblasti transformácie personálu.

Po dlhej etape transformácie A SR boli v roku 2002 na zachovanie mieru a bezpečnosti SR a na plnenie záväzkov vyplývajúcich z medzinárodných zmlúv, ktorými je SR viazaná, vytvorené ozbrojené sily. Týmto došlo k formálnemu zlúčeniu A SR s vojskami Ministerstva vnútra, Železničným vojskom SR a vznikli jednotné OS SR.17. OS SR sa okrem iného majú podieľať na zachovávaní verejného poriadku, zvrchovanosti, územnej celistvosti a nedotknuteľnosti hraníc SR, na plnení úloh v čase výnimočného alebo núdzového stavu a pri odstraňovaní jeho následkov, a na plnení úloh v zahraničí pri humanitárnej pomoci, vojenských a mierových pozorovateľských misiách medzinárodných organizácií alebo v rámci vojenských cvičení.18

Ozbrojené sily Slovenskej republiky v rokoch 2002 – 2017Cesta do Severoatlantickej aliancie

Prijatím Bezpečnostnej stratégie SR, Obrannej stratégie SR, Vojenskej stratégie SR so súborom ďalších právnych noriem v roku 2001 s Koncepciou reformy OS SR – Model 2010 vytvorilo ucelenú platformu na uskutočnenie komplexnej reformy ozbrojených síl. Táto prebiehala podľa Dlhodobého plánu štruktúry a rozvoja OS SR s využitím systému obranného plánovania.19

15 http://www.mosr.sk/materialy-a-dokumenty/Model 2010, Ministerstvo obrany Slovenskej republiky, 2002, 1-45.16 Tamže, s. 14-16.17 Zákon NR SR č. 321/2002 Z. z. o ozbrojených silách Slovenskej republiky. Bratislava 2002, s. 1. Do 31. decembra 2002 prebiehala ešte transformácia jednotiek Železničného vojska a vojsk Ministerstva vnútra do OS SR.18 Tamže.19 Koncepcia reformy Ozbrojených síl Slovenskej republiky - model 2010. http://www.mosr.sk/

122

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Prebiehajúci transformačný a reformný proces ozbrojených síl bol ovplyvňovaný predovšetkým vnútropolitickým vývojom, zmeneným medzinárodným vojensko-politickým prostredím, ekonomickými možnosťami štátu, ale aj snahou o začlenenie SR do západoeurópskych, atlantických vojenských štruktúr.

Hlavné smerovanie SR stať sa členom Severoatlantickej aliancie sa začalo už v júni 1994 prijatím Obrannej doktríny SR. Táto defi novala bezpečnostno-politickú orientáciu Slovenska na transatlantické a západoeurópske politické a bezpečnostné štruktúry. Konštatovalo sa, že najvýhodnejší variant zabezpečenia obranyschopnosti štátu predstavoval systém kolektívnej obrany, ktorý bolo možné zabezpečiť len cestou plnohodnotného členstva SR a jej ozbrojených síl v NATO. Zapojenie sa do programu Partnerstvo za mier (1994) bolo nevyhnutné pre zabezpečenie stability v strednej a východnej Európe. Dosiahnuť požadovaný stupeň kompatibility a interoperability A SR s ozbrojenými silami NATO bola nevyhnutná podmienka pre jej budúce začleňovanie do vojenských štruktúr NATO.

Po neúspechu Slovenska na samite NATO v Madride v roku 1997, na ktorom nebolo spomenuté ani ako horúci kandidát, v druhej vlne rozširovania v roku 1998 euro-atlantická integrácia nabrala druhý dych. Snaha smerom k integrácii do NATO prispela k zjednoteniu síl vnútri krajiny. Boli vytvorené vnútropolitické podmienky, nevyhnutné na zmenu v procese integrácie do NATO. Tieto predstavovali plnenie úloh Národného programu prípravy SR na členstvo v NATO, ako aj rozvoj všestrannej spolupráce s armádami členských štátov NATO a SR. Výrazne sa pokročilo v napĺňaní politicko-vojenských kritérií vstupu SR a jej ozbrojených síl do NATO. Akčný plán členstva sa stal skvelým nástrojom na implementáciu reforiem nevyhnutných na dosiahnutie plnej kompatibility s NATO. Počas integračného procesu si SR osvojila základné pozície v riešení bezpečnostných otázok so zreteľom na preventívne opatrenia. Slovensko bolo v tomto duchu aktívne aj v ostatných medzinárodných organizáciách, ako OSN a EÚ a aj v regionálnych zoskupeniach. Celková prestíž slovenských OS a Slovenska vo všeobecnosti sa zlepšovala spoluprácou našich ozbrojených síl v mierových misiách pod velením medzinárodných organizácií. SR ukázala, že si želá byť viac ako len pasívny prijímateľ bezpečnosti. Celý proces integrácie, obzvlášť po Washingtonskom samite v roku 1999, priniesol zmeny v kvalite riešení aktuálnych a budúcich otázok v oblasti štátnej bezpečnosti a obrany. Po odsúhlasení komplexného prístupu k bezpečnosti, defi novanom v Strategickom koncepte Aliancie s využitím samotnej jeho metodológie, boli vypracované základné strategické dokumenty, ako zákon o brannej povinnosti20, zákon o obrane SR,21 zákon o ozbrojených silách SR.22

Národný program prípravy SR na členstvo v NATO sa úspešne realizoval a SR na Pražskom samite NATO v novembri 2002 dostala pozvánku stať sa plnohodnotným členom aliancie. Dňa 29. marca 2004 sa SR stala členom NATO, ktorým sa tak uzatvorila veľmi náročná etapa vo vývoji SR a jej ozbrojených síl. Týmto historickým úspechom sa od prijatia Obrannej doktríny v roku 1994, keď SR prvýkrát ofi ciálne deklarovala svoj záujem o vstup do NATO, zavŕšila etapa dlhoročného úsilia SR, generálneho štábu a celých OS SR.

materialy-a-dokumenty/, s. 1. Navrhovaná vojenská reforma a modernizácia označovaná termínom Ozbrojené sily Slovenskej republiky - model 2010 predstavovala zásadnú zmenu smerovania oproti predchádzajúcim pokusom. Základným dokumentom a hlavným zdrojom usmernenia pre spomenutú reformu bola Vojenská stratégia Slovenskej republiky.20 Zákon NR SR č. 570/2005 Z. z. o brannej povinnosti a o zmene a doplnení niektorých zákonov.21 Zákon NR SR č. 319/2002 Z. z. o obrane Slovenskej republiky.22 Zákon NR SR č. 321/2002 Z. z. o ozbrojených silách Slovenskej republiky.

123

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Ozbrojené sily Slovenskej republiky a ich reformný procesNová strategická situácia vo svete, najmä teroristické útoky na USA v septembri

2001 a zmeny v bezpečnostnom postavení SR po vstupe do NATO a EÚ si vyžiadali formulovať nové politicko-vojenské východiská obrany SR s perspektívou desiatich rokov. Tieto boli formulované v Obrannej stratégii SR prijatej NR SR 23. septembra 2005. Táto nahrádza obrannú a vojenskú stratégiu obdobia prechodu od individuálnej ku kolektívnej obrane a sústreďuje pozornosť SR ako člena NATO a EÚ na plnenie záväzkov a efektívne využitie možností, ktoré jej poskytuje členstvo v týchto organizáciách.23

Obranná stratégia SR identifi kuje určujúce tendencie vývoja bezpečnostného prostredia pre oblasť obrany a charakterizuje novú dimenziu jej obrannej politiky. Určuje jej základný cieľ, požiadavky na efektívnu obranu, ako aj na spôsobilosti ozbrojených síl Slovenskej republiky a ostatné súčasti systému obrany štátu.24

Z uvedených základných požiadaviek pre meniace sa bezpečnostné prostredie okrem iného vyplýva prekonanie orientácie ozbrojených síl na individuálnu obranu a začatie ich prípravy na plnenie poslania aj mimo územia a účasť v celom spektre operácií. Táto zásadná zmena požadovala, okrem spôsobilostí potrebných pre expedičné pôsobenie mimo územia štátu, posilniť prvky bojovej podpory a bojového zabezpečenia vlastných jednotiek a vybudovanie spôsobilostí na podporu spojeneckých síl na úrovni zboru alebo bojiska.

Uvedené zmeny si vynútili potrebu korekcie Modelu 2010, ktorý bol prvou komplexnou reformou ozbrojených síl. Niekoľko rokov jeho realizácie ukázali jeho silné stránky, ale aj rezervy, a pretože v niektorých oblastiach nerefl ektoval realitu, muselo prísť ku korekcii. Ako hlavné dôvody aktualizácie Modelu 2010 sa v tejto súvislosti uvádzali:25

– rastúce požiadavky NATO na nasadenie síl, na ich bojovú podporu a bojové zabezpečenie, na rozšírenie ich použiteľnosti pre celé spektrum operácií v Cieľoch síl 2004,

– odchýlky v procese implementácie Dlhodobého plánu štruktúry a rozvoja OS SR, ktoré majú za následok zvýšené požiadavky na počty personálu a odčerpávanie fi nančných zdrojov pôvodne plánovaných na rozvoj a modernizáciu ozbrojených síl,

– nedostatočná efektívnosť a výkonnosť ministerstva obrany a generálneho štábu, sprevádzané pretrvávaním duplicít a vnútornej fragmentácie v oblasti riadenia a velenia,

– nedostatok dostupných fi nančných zdrojov na implementáciu Dlhodobého plánu štruktúry a rozvoja OS SR.

Základný rozdiel medzi Modelom 2010 a Modelom 2015 spočíval v tom, že Model 2010 bol postavený na obrane územia a Model 2015 na obrane záujmov, čo znamená prioritu budovania expedičných síl. MO SR si ako hlavný cieľ rozvoja ozbrojených síl vo výhľade do roku 2015 postavilo dosiahnutie porovnateľnej úrovne spôsobilostí s ozbrojenými silami ostatných členských štátov NATO a EÚ. 26

Napriek masívnej redukcii počtov personálu, techniky a infraštruktúry neboli vygenerované zdroje na potrebnú modernizáciu ozbrojených síl. Pritom súčasné počty

23 Obranná stratégia Slovenskej republiky, schválená NR SR 25. septembra 2005. http.//www.mosr.sk/materiály-a-dokumenty, s. 3.24 Obranná stratégia Slovenskej republiky, schválená NR SR 25. septembra 2005. http.//www.mosr.sk/materiály-a-dokumenty, s. 3-4.25 FEDOR, Martin. Model 2015: Budujeme mobilné, proaktívne a globálne sily. Model 2015 – Dlhodobý plán rozvoja ministerstva obrany s výhľadom do roku 2015, Ministerstvo obrany SR, 2006, http://www.mosr.sk/12/materialy-a-dokumenty, s. 3-5.26 FEDOR, Martin. Model 2015: Budujeme mobilné, proaktívne a globálne sily. Model 2015 – Dlhodobý plán rozvoja ministerstva obrany s výhľadom do roku 2015. Ministerstvo obrany SR, 2006, http://www.mosr.sk/12/materialy-a-dokumenty, s. 3-5.

124

VOJENSKÁ HISTÓRIA

vojakov už nepostačovali na plnohodnotné plnenie úloh, prípadné ďalšie redukcie by viedli k nenávratnému zrušeniu niektorých spôsobilostí. Kvalita a rozsah plnenia úloh v oblasti obrany štátu boli limitované dlhodobým poddimenzovaním obranných výdavkov SR, ich nestabilitou, ako aj nižšou účinnosťou procesov riadenia obrany pri dosahovaní plánovaných efektov v rámci dostupných zdrojov. Finančné prostriedky na transformáciu boli rovnako odčerpávané aj rastúcou náročnosťou prebiehajúcich operácií medzinárodného krízového manažmentu, ktoré zároveň vyžadovalo aj generovanie nových, zdrojovo náročnejších spôsobilostí.

Uvedené faktory sa prejavili v kritickom stave ozbrojených síl, praktickom zastavení ich transformácie a prehlbovaní tendencie zhoršovania ich stavu. V dôsledku toho SR zaostávala v plnení svojich vlastných plánov, ako aj v medzinárodných záväzkoch v príprave ozbrojených síl na kolektívnu obranu. V záujme predídenia postupnej, neriadenej strate viacerých spôsobilostí OS SR bolo potrebné prijať systémové riešenia, ktoré budú dlhodobo udržateľné, stabilne zdrojovo zabezpečené a dôsledne implementované. Základným predpokladom riešenia bolo zadefi novanie nového rámca dlhodobého rozvoja. Z doterajšej transformácie vyplynulo poučenie: nemeniť základný cieľ transformácie, ale zásadne zmeniť postup, metódy a podmienky jeho dosahovania.

Po roku 2012 v rezorte obrany pokračoval proces tvorby Bielej knihy, a to viedlo k vytvoreniu Plánu dlhodobého rozvoja rezortu obrany 2024 a nového modelu síl. Nová plánovaná štruktúra v rovnakej podobe ako pri Modeli 2020 ofi ciálne prijatá nebola. Z dostupných informácií bolo známe, že Model 2024 bol po 10 rokoch prvým modelom ozbrojených síl, ktorý v mierových silách nepočítal s ďalšou redukciou počtu ozbrojených síl (početný stav OS SR v tom počte aj civilných zamestnancov bol stanovený na 20 400 vrátane zamestnancov, t. z., že z pohľadu počtov sa rovnal Modelu 2015).27

Na základe uvedených poznatkov možno konštatovať, že neplnenie jednotlivých modelov bolo bezprostredne spojené s nedodržaním objemu potrebných plánovaných fi nančných prostriedkov. Skutočnosť bola taká, že rovnako v niektorých otázkach sa nedodržiavali ani navrhované štruktúry. Navrhované zmeny štruktúr OS oproti plánom neboli motivované len reakciou na vonkajšie okolnosti, ale aj niektorými subjektívnymi prístupmi jednotlivých predstaviteľov.

Model 2024 predpokladal vytvorenie jednotného veliteľstva rovnako, ako to predpoklad Model 2020 a Model 2022. Proces reformy OS SR prebiehal aj v rokoch 2014 a 2015, a to reorganizáciou vnútornej štruktúry PS. V roku 2014 síce došlo k reforme velenia OS SR, v rámci ktorej boli k 1. novembru 2014 zrušené SVaP, ale, naopak, vznikali nové veliteľské štruktúry, ako napríklad Odbor síl špeciálneho určenia (na GŠ pre riadenie špeciálnych síl, ako bol 5. pšu) a Úrad logistického zabezpečenia (1. 1. 2014). Jednotky podriadené pod bývalé veliteľstvo SVaP boli prepodriadené veliteľstvu PS a GŠ. Tieto sa stali základom na vytvorenie bbz (1. 11. 2013) a ÚLogz (1. 1. 2014). Išlo najmä o dotváranie samotnej vnútornej štruktúry, ako napríklad vo vytvorenej bbz, jej jednotlivých práporov, ktorá smerovala k zefektívneniu využívania živej bojovej sily a prostriedkov, ktorými brigáda disponuje. Brigáda prevzala do svojej podriadenosti aj oba prápory logistickej podpory 1. a 2. mb. Tento proces pokračoval aj v roku 2016, a to najmä v oblasti tvorby záloh pre OS SR, t. j. formou výcviku aktívnych záloh. Z tohto dôvodu bol k 1. júnu 2016 reorganizovaný prv Martin na ZaVMD. Zmena štruktúry PS pokračovala v súlade s Modelmi 2020, 2022 a 2024 a k 1. júlu 2014 bol vytvorený prISTAR v posádke Prešov, ktorý je osobitnou

27 Model 2015 – Dlhodobý plán rozvoja ministerstva obrany s výhľadom do roku 2015, Ministerstvo obrany SR, 2006, http://www.mosr.sk/12/materialy-a-dokumenty, s. 27.

125

VOJENSKÁ HISTÓRIA

jednotkou bojovej podpory OS SR s poslaním poskytovať architektúru a spôsobilosti pozemného spravodajstva, sledovania, určovania cieľov a prieskumu nevyhnutné pre naplnenie informačných a spravodajských požiadaviek na prápornej a brigádnej úrovni. Zároveň k 1. septembru 2015 vznikol 23. mopr Trebišov, ako manévrový prápor a bol začlenený do štruktúry 2. mb Prešov.

V roku 2017 MO SR v spolupráci s GŠ vypracovalo strategické dokumenty, a to Obrannú a Vojenskú stratégiu SR a Dlhodobý plán rozvoja obrany s dôrazom na výstavbu a rozvoj OS SR s výhľadom do roku 2030. Tieto dokumenty nadviazali na aktualizovanú Bezpečnostnú stratégiu SR, ktorá bola spracovaná pod priamou gesciou Ministerstva zahraničných vecí a európskych záležitostí SR.

Prijatá Obranná stratégia určuje základné prístupy SR na zabezpečenie svojej obrany, pretože od roku 2005, keď bola prijatá predošlá verzia, došlo k viacerým zmenám, ktoré ovplyvňujú zabezpečovanie obrany štátu. Nová obranná stratégia reaguje na zvyšovanie rizík v tejto oblasti, pričom rieši strategickú adaptáciu obrany štátu, ktorej cieľom je zvýšenie úrovne zabezpečovania obrany v meniacom sa bezpečnostnom prostredí. Táto adaptácia je založená na dôslednom napĺňaní primárnej zodpovednosti SR za svoju obranu a zodpovednosti za plnenie jej záväzkov vyplývajúcich z medzinárodných zmlúv v oblasti obrany, ktorými je Slovensko viazané. V tomto kontexte je previazaná so strategickou adaptáciou NATO a EÚ na meniace sa bezpečnostné prostredie. Hlavné ťažisko nového dokumentu je v tom, že adresne pomenúva a charakterizuje základné parametre výstavby a rozvoja ozbrojených síl v meniacom sa bezpečnostnom prostredí v súlade s ich strategickými cieľmi a úlohami.28

V súlade s uvedenými strategickými dokumentmi nadväzuje prijatý Dlhodobý plán rozvoja obrany s dôrazom na výstavbu a rozvoj OS SR s výhľadom do roku 2030. Cieľom tohto dlhodobého plánu je vytvoriť predpoklady na vybudovanie moderných ozbrojených síl, ktoré budú vybavené, vyzbrojené a pripravené na plnenie širokého spektra úloh v oblasti obrany na území aj mimo územia štátu. Dlhodobý plán kladie dôraz na obmenu a modernizáciu hlavných druhov výzbroje, techniky a materiálu ako podmienku udržania súčasného spektra a rozvoja kľúčových spôsobilostí. Prioritne bude rozvoj zameraný na PS OS SR ako hlavného poskytovateľa spôsobilostí pre zabezpečenie obrany SR. Zároveň sa bude pokračovať v rozvoji VzS OS SR na zabezpečenie úloh ochrany vzdušného priestoru a tiež v rozvoji komunikačných a informačných systémov.

Tento dokument je výnimočný tým, že predstavuje plán obranných investícií do roku 2030 a v rezorte obrany absentoval takmer 25 rokov.

Z hľadiska retroaktívneho pohľadu možno určiť medzníky, ktoré mali svoj špecifi cký vplyv na výstavbu OS SR. Tak napríklad začiatkom roka 1998 bol zákonom č. 370/1997 Z. z. o vojenskej službe zrušený výraz vojak z povolania.29 Tento bol nahradený novým názvom profesionálny vojak. Počas platnosti tohto zákona vstúpila SR v marci 2004 do vojenskej aliancie NATO. Následne zákon č. 346/2005 o štátnej službe profesionálnych vojakov vytvoril ďalšie legislatívne podmienky pre úplnú profesionalizáciu OS SR.30 Stal sa významným medzníkom v procese prechodu OS SR od zmiešaného typu s povinnou základnou vojenskou službou k plne profesionálnym OS. Obzvlášť historickým medzníkom sa stal 1. január 2006, ktorým zanikla základná vojenská služba a OS SR sa stali plne profesionalizovanými a začali novú etapu v svojej existencii.

28 Obranná stratégia Slovenskej republiky, Ministerstvo obrany SR, 2017, http://www.mosr.sk/12/materialy-a-dokumenty, s. 5-6.29 Zákon NR SR č. 370/1997 Z. z. o vojenskej službe, s. 1-2. Tento zákon upravuje právne vzťahy vojakov ozbrojených síl súvisiace so vznikom, zmenami a skončením vojenskej služby.30 Zákon NR SR č. 346/2005 Z. z. o štátnej službe profesionálnych vojakov. Tento zákon upravuje právne vzťahy pri vykonávaní štátnej služby profesionálnych vojakov.

126

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Od 1. januára 2016 je v platnosti nový zákon č. 281/2015 o štátnej službe profesionálnych vojakov, ktorý vytvoril lepšie právne podmienky pre službu v OS SR a mladí ľudia môžu nájsť čoraz väčšie uplatnenie v službe v OS SR. Táto nová právna norma vytvára legislatívne prostredie tak, aby vojenská profesia bola na trhu práce konkurencieschopným povolaním, pretože prioritné postavenie pre zabezpečovanie obrany majú ľudské zdroje.31

Štruktúra Ozbrojených síl Slovenskej republikyOS SR riadi vláda a MO SR, velenie ozbrojeným silám odborne, organizačne

a technicky zabezpečuje Generálny štáb Ozbrojených síl Slovenskej republiky, na čele ktorého je náčelník generálneho štábu.32 Hlavným veliteľom OS SR podľa Ústavy SR je prezident SR.33

Organizačne sa ozbrojené sily členia na zväzky, útvary, jednotky, úrady a zariadenia. OS sú rozhodujúcim výkonným prvkom systému obrany SR. Ich hlavnou úlohou je zaručovať bezpečnosť štátu pred vonkajším napadnutím cudzou mocou a plnenie záväzkov vyplývajúcich z medzinárodných zmlúv, ktorými je SR viazaná. OS sa tiež podieľajú na zachovávaní verejného poriadku a bezpečnosti štátu, jeho suverenity, územnej celistvosti a nedotknuteľnosti hraníc. Zákon č. 321/2002 Z. z. o ozbrojených silách presne špecifi kuje použitie OS v čase mieru, vojny a vojnového stavu, výnimočného stavu a núdzového stavu.

Vláda SR pri riadení OS:34

– schvaľuje základnú koncepciu pre ich rozvoj a výstavbu, použitie,– rozhoduje o umiestnení, zväzkov, útvarov úradov a zariadení, o počtoch hlavných

druhov vojenských zbraní, systémov a techniky a o použití vojakov.

31 Zákon NR SR č. 281/2015 Z. z. o štátnej službe profesionálnych vojakov a o zmene a doplnení niektorých zákonov. Tento zákon upravuje štátnu službu profesionálnych vojakov a právne vzťahy, ktoré súvisia so vznikom, zmenou a skončením služobného pomeru profesionálnych vojakov.32 Zákona NR SR č. 321/2002 o ozbrojených silách Slovenskej republiky. Od zriadenia generálneho štábu (1994) funkciu náčelníka vykonávali: generálplukovník Ing. Jozef Tuchyňa (1. 9. 1994 – 19. 8. 1998), generálmajor Ing. Marián Mikluš (19. 8. 1998 – 4. 11. 1998), generál Ing. Milan Cerovský (4. 11. 1998 – 20. 12. 2004), generál Ing. Ľubomír Bulík, CSc. (21. 12. 2004 – 1. 12. 2011), generálporučík Ing. Peter Vojtek (15. 12. 2011 – 5. 5. 2014) a generál Ing. Milan Maxim je náčelníkom od 6. mája 2014.33 Zákon SNR č. 460/1992 Zb. – Ústava Slovenskej republiky v znení neskorších ústavných zákonov, čl. 102, písm. k), s. 31. Prezident podľa § 7 ods. 3, zákona 321/2002 Z. z. o ozbrojených silách SR vydáva vojenské rozkazy ozbrojeným silám, schvaľuje a vydáva základné vojenské poriadky, schvaľuje a vydáva organizačný poriadok Vojenskej kancelárie prezidenta, zapožičiava čestné alebo historické názvy vojenským útvarom a vojenským zväzkom a zapožičiava vojenským útvarom a vojenským zväzkom bojové zástavy na návrh ministra obrany vymenúva a odvoláva náčelníka Vojenskej kancelárie prezidenta, ktorý je mu podriadený a zodpovedá mu za výkon svojej funkcie. Vojenská kancelária prezidenta Slovenskej republiky podľa § 5 odsek 1, zákona 321/2002 Z. z. o ozbrojených silách Slovenskej republiky zabezpečuje úlohy súvisiace s výkonom funkcie prezidenta Slovenskej republiky ako hlavného veliteľa ozbrojených síl, velením Čestnej stráži prezidenta a výkonom právomocí prezidenta podľa § 7 ods. 3, zákona 321/2002 Z. z. o ozbrojených silách SR. Podieľa sa na zabezpečovaní úloh súvisiacich s výkonom ústavných právomocí prezidenta. Od vzniku SR funkciu prezidenta a hlavného veliteľa OS SR vykonávali: Ing. Michal Kováč, CSc. (2. 3. 1993 – 14. 3. 1998), Ing. Rudolf Schuster, CSc. (16. 6. 1999 – 15. 6. 2004), doc. JUDr. Ivan Gašparovič, CSc. (15. 6. 2004 – 15. 6. 2014) a Ing. Adrej Kiska je prezidentom SR od 15. 6. 2014.34 Zákon NR SR č. 321/2002 o ozbrojených silách Slovenskej republiky, s. 3249.

127

VOJENSKÁ HISTÓRIA

MO SR pri riadení ozbrojených síl:35

– spracúva základné koncepčné dokumenty, plány ich použitia,– navrhuje počty techniky a osôb,– zodpovedá za doplňovanie, prípravu a riadenie mobilizácie,– vykonáva vnútornú kontrolu v ozbrojených silách.Prvého júla 2002 došlo k formálnemu zlúčeniu A SR s Vojskami Ministerstva vnútra

a Železničným vojskom SR a boli vytvorené jednotné OS SR. Do 31. decembra 2002 prebiehala ešte transformácia jednotiek Železničného vojska a vojsk Ministerstva vnútra do OS SR. Jednotné OS SR boli vytvorené na zachovanie mieru a bezpečnosti SR a na plnenie záväzkov vyplývajúcich z medzinárodných zmlúv, ktorými je SR viazaná.

Pozemné sily, ich úlohou je zabezpečovať:– obranu suverenity a územnej celistvosti SR,– alebo sa podieľať na zabezpečovaní ochrany a obrany politických a hospodárskych

centier, priestorov a objektov pri vojenskom i nevojenskom ohrození štátu,– úlohy spojené s ochranou obyvateľstva,– likvidácie následkov mimoriadnych udalostí,– opatrenia v rámci záchranných a vyhľadávacích akcií,– schopnosti pôsobenia v rámci mierových a humanitárnych akcií mimo územia SR,– plnenie medzinárodných záväzkov SR a záväzkov voči severoatlantickej aliancii,

vyčleňovať sily a prostriedky do NRF, BG a zahraničných operácií.Postupnou transformáciu a reformou OS SR od 1. júla 2002 mali nasledujúcu štruktúru;

boli zložené z troch základných zložiek:36

– pozemné sily (PS),– vzdušné sily (VzS),– sily výcviku a podpory (SVaP), ktoré v organizačnej štruktúre boli do roku 2014, potom

boli zrušené.

ŠTRUKTÚRA OZBROJENÝCH SÍL SLOVENSKEJ REPUBLIKYOD 1. 7. 2002

V rámci reformného procesu a z hľadiska operačných potrieb OS SR dňom 1. júla 2006 bolo zriadené Veliteľstvo vojenského zdravotníctva (VVZ) so sídlom v Ružomberku, ako pevný riadiaci prvok a štvrtá zložka OS SR, ale koncom mája 2009 bolo zrušené a bol zriadený Úrad hlavného lekára OS SR. Okrem týchto zložiek sa na plnení úloh ozbrojených síl podieľali aj vojenské školy, vojenské súdy (zrušené 2010), vojenské prokuratúry (2010), vojenské spravodajstvo, vyššie vojenské správy, územné vojenské správy a ďalšie organizácie zriadené ministerstvom obrany.

V roku 2009 Od 1. júla 2009 OS SR prešli ďalšou zmenou. Bola vykonaná reorganizácia operačných veliteľstiev a ostatných podriadených útvarov, ktorá nasledovala po

35 Tamže, s. 3249.36 Zákona NR SR č. 321/2002 o ozbrojených silách Slovenskej republiky, s. 3247.

GENERÁLNY ŠTÁBOZBROJENÝCH SÍL SR

POZEMNÉ SILY VZDUŠNÉ SILY SILY VÝCVIKU A PODPORY

1. 11. 2014 ZRUŠENÉ

128

VOJENSKÁ HISTÓRIA

reorganizačných zmenách Generálneho štábu OS SR trvajúcich jeden mesiac. Cieľom uvedených zmien bolo vytvoriť profesionálne a ekonomicky dostupné ozbrojené sily, vytvoriť podmienky na efektívnejšiu funkčnosť celého systému, ktorý by vyvažoval pomer s úlohami, zdrojmi a štruktúrami. Nová organizačná štruktúra GŠ OS SR predstavovala:

– Štáb pre operácie;– Štáb pre podporu operácií;– Štáb pre strategické plánovanie a rozvoj spôsobilostí.Pre súčinnostné a organizačné zabezpečovanie plnenia úloh generálny štáb mal vo

svojej organizačnej štruktúre aj ďalšie prvky, medzi ktoré patrili:– Kancelária NGŠ, následne kancelária GŠ,– Odbor vnútorného riadenia,– Odbor kontrol,– Vikariát ordinariátu,– Úrad Ekumenickej pastoračnej služby (EPS),– zastupovanie Ozbrojených síl SR v NATO a EÚ,– Veliteľstvo posádky Bratislava.

Pozemné silyPS vznikli 1. júla 2002 transformáciou pozemného vojska. Patria medzi základné

zložky OS SR. Ich úlohou je zabezpečovať:– obranu suverenity a územnej celistvosti SR,– alebo podieľať sa na zabezpečovaní ochrany a obrany politických a hospodárskych

centier, priestorov a objektov pri vojenskom i nevojenskom ohrození štátu,– úlohy spojené s ochranou obyvateľstva,– likvidácie následkov mimoriadnych udalostí,– opatrenia v rámci záchranných a vyhľadávacích akcií,– schopnosti pôsobenia v rámci mierových a humanitárnych akcií mimo územia SR,– plnenie medzinárodných záväzkov SR a záväzkov voči severoatlantickej aliancii,

vyčleňovať sily a prostriedky do NRF, BG a zahraničných operácií.Veliteľstvo pozemných síl bolo dislokované v Trenčíne, ktoré prechádzalo

štrukturálnymi zmenami, od ich členenia na sily okamžitej reakcie, sily rýchlej reakcie a hlavné obranné sily k existujúcej štruktúre PS, ktoré predstavujú:

– sily vysokej pripravenosti,– sily s nižšou pripravenosťou.Proces realizácie štrukturálnych zmien po zrušení 1. a 2. az k 31. marcu 2000, ktorý

naďalej prebiehal v PS, dosahoval postupne nasledujúce organizačné štruktúry:– veliteľstvo PS,– veliteľstvo domobrany (dve mb, db, MZ, 2. zžtm), 5. pšu (od 1. októbra 2005 do

1. septembra 2007 v podriadenosti PS),– prOR, od r. 2006 11. mpr, db v r. 2006 bola zrušená,– výcvikové základne,– prevádzkové a zabezpečovacie útvary a zväzky.V priebehu rokov 2005 a 2006 bola vykonaná rozsiahla reorganizácia vojenských

zväzkov a útvarov pozemných síl. Štruktúra, ktorú dosiahli koncom roka 2006, predstavovala:

– dve brigády ((1. mb Topoľčany (do 30. septembra 2006 ľb Topoľčany, 2. mb Prešov (do 30. septembra 2006 mb Prešov)), žpr PS, prRCHBO PS,37 spojpr PS

37 Nariadenie náčelníka GŠ OS SR na vykonanie organizačných zmien v Ozbrojených silách

129

VOJENSKÁ HISTÓRIA

a prpv PS. Organizačná štruktúra mb: 1. mb Topoľčany – 3 mpr (prOR od 1. 10. 2006 premenovaný na 11. mpr), rmo, prlogp, od 1. 9. 2015 žpr a prRCHBO38 a ďalšie podporné a zabezpečovacie jednotky. 2. mb Prešov – 2 mpr, 1 tpr, zmshdo, prlogp a ďalšie podporné a zabezpečovacie jednotky.

Od 1. júla 2009 prešiel do priamej podriadenosti Veliteľstva PS rmo Rožňava, ktorý bol doposiaľ v organizačnej štruktúre 1. mb Topoľčany. Ďalšou výraznou zmenou bolo aj ukončenie činnosti tankového práporu v Trebišove k 1. júlu 2009.Časť tankového práporu pôsobí pod 21. mpr, ktorý bol od 1. júla 2009 premenovaný

na 21. zmpr Trebišov. História tpr má niekoľko desaťročí, ktorých začiatky siahajú do 40. rokov 20. storočia, keď bol v organizačnej štruktúre 14. pešieho pluku. Spoločensko-politické zmeny koncom 90. rokov vplývali aj na zmeny v ČSA, ale aj na samotný pluk. V októbri 2000 vznikol tankový prápor Trebišov, ktorý bol v podriadení 1. mb a neskôr 2. mb Prešov.

V rámci reorganizácie OS SR 1. septembra 2015 bol prepodriadený rmo Rožňava39 pod veliteľstvo 1. mb Topoľčany, a v Trebišove bol vytvorený 21. motorizovaný prápor (mopr) v podriadenosti veliteľstvu 2. mb Prešov. Poslaním aj 23. mopr je v rámci organizačných štruktúr OS SR byť pripravený na obranu územia SR, zúčastňovať sa na plnení úloh pri udržiavaní verejného poriadku, bezpečnosti, zvrchovanosti a územnej celistvosti a nedotknuteľnosti hraníc, poskytovať pomoc orgánom štátnej správy, samosprávy a obyvateľstvu pri ohrození života a majetku počas krízovej situácie a pri odstraňovaní následkov krízovej situácie, podieľať sa na plnení úloh v operáciách mimo územia SR. 40

ORGANIZAČNÁ ŠTRUKTÚRA POZEMNÝCH SÍL OZBROJENÝCH SÍLSLOVENSKEJ REPUBLIKY K 1. 7. 2017

SR v roku 2015 č. p.: ŠbSP-25- 6/2015. Žpr Sereď a prRCHBO Rožňava bol prepodriadený pod veliteľstvo 1.mb Topoľčany.38 Nariadenie náčelníka GŠ OS SR na vykonanie organizačných zmien v Ozbrojených silách SR v roku 2015 č. p.: ŠbSP-25- 6/2015.39 Nariadenie náčelníka GŠ OS SR na vykonanie organizačných zmien v Ozbrojených silách SR v roku 2015 č. p.: ŠbSP-25- 6/2015.40 Nariadenie náčelníka GŠ OS SR na vykonanie organizačných zmien v Ozbrojených silách SR v roku 2015 č. p.: ŠbSP-25- 6/2015.

130

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Vzdušné silyVzS patria medzi základné zložky OS SR a ich veliteľstvo ako orgán velenia

a riadenia vzniklo 1. januára 2000 na báze 3. zboru LaPVO. VzS sú určené na obranu zvrchovanosti SR a dôležitých politických a hospodárskych centier, regiónov, ako aj na ochranu vojsk pred údermi vzdušného protivníka a na priamu podporu boja pozemných síl. Podieľajú sa na mierových a humanitárnych operáciách, na eliminácii vojenských a nevojenských ohrození a na podpore operačnej a taktickej mobilnosti. LaPVO aj v mieri plní prostredníctvom vyčlenených síl a prostriedkov úlohy blízke bojovému použitiu v pohotovostnom systéme s pôsobnosťou na celé územie SR.

Hlavným miestom velenia veliteľa vzdušných síl bolo do 1. apríla 2006 Centrum riadenia vzdušných operácií (CRVO) a v súčasnosti Operačné centrum (OC), ktoré svojou činnosťou zaisťuje nedotknuteľnosť vzdušného priestoru. Veliteľstvo VzS je dislokované vo Zvolene.

Reorganizačnými zmenami k 1. júlu 2009 prešlo Veliteľstvo VzS, ktoré sledovalo novú štruktúru GŠ OS SR. Transformáciou odborov A1 až A7 boli vytvorené tri nosné odbory: Odbor pre operácie, Odbor podpory operácií a Odbor rozvoja spôsobilostí.

K 31. októbru 2001 medzi hlavné zložky vzdušných síl patrili CRVO Zvolen, 3 LZ, 2 plrb, spojpr, prRLPs, prpv, a v rokoch 2005 až 2006 nastali nasledujúce organizačné zmeny k 31. decembru 2005 – plrb Nitra s protilietadlovými raketovými skupinami v Nitre, Pezinku a v Rožňave, 1. apríla 2006 samostatná dopravná letka (sdl) Kuchyňa sa transformovala na dopravné letecké krídlo (dlk) a transformáciou CRVO, prRLPs, spojpr a prpv vznikla Brigáda velenia, riadenia a prieskumu (bvrps) Zvolen, ktorá bola k 1. septembru 2015 premenovaná na Krídlo velenia, riadenia a prieskumu (kvrps) Zvolen.

Na základe uvedených zmien hlavné zložky vzdušných síl tvorili: LZ Sliač, LZ Prešov, sdk Kuchyňa, bvrps Zvolen a plrb Nitra s protilietadlovými raketovými skupinami v Nitre, Pezinku a Rožňave.

ORGANIZAČNÁ ŠTRUKTÚRA VZDUŠNÝCH SÍL OZBROJENÝCH SÍLSLOVENSKEJ REPUBLIKY OD 1. JÚNA 2006

131

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Súbežne so zmenami v štruktúre Veliteľstva VzS k 1. júlu 2009 boli reorganizované ich zväzky a základne. LZ Sliač bola zreorganizovaná na Zmiešané krídlo (zk) Sliač, LZ Prešov na Vrtuľníkové krídlo (vk) Prešov a Dopravné letecké krídlo (dlk) Kuchyňa41 na Dopravné krídlo (dk) Kuchyňa. V plrb Nitra boli navýšené počty v dôsledku prepodriadenia dvoch protilietadlových batérií IGLA z podriadenosti Veliteľstva PS do podriadenosti VzS. V roku 2015 bola k 1. septembru premenovaná bvrps na kvrps Zvolen a zk krídlo Sliač reorganizované na tk Sliač.42

ORGANIZAČNÁ ŠTRUKTÚRA VZDUŠNÝCH SÍL OZBROJENÝCH SÍL SLOVENSKEJ REPUBLIKY OD 1. SEPTEMBRA 2009

Sily výcviku a podporySily výcviku a podpory (SVaP) boli zriadené k 1. júlu 2002 a boli jednou z ich základných

zložiek.43 Zabezpečovali základný a odborný výcvik profesionálnych poddôstojníkov a mužstva, prípravu pozorovateľov a jednotiek vysielaných do vojenských misií, ako aj logistickú podporu v rámci ozbrojených síl. Starajú sa o prevádzku komunikačných, informačných a bezpečnostných systémov, realizujú opatrenia na zaistenie ich bezpečnosti. Za mimoriadnych opatrení majú za úlohu zmobilizovať vytvárané prvky v rámci OS SR a realizovať opatrenia na zaistenie ich bezpečnosti a tiež zabezpečujú činnosť Ministerstva obrany SR, generálneho štábu a posádky Bratislava.

Veliteľstvo bolo dislokované od ich zriadenia 1. júla 2002 do zrušenia v roku 2014 v Trenčíne.

Veliteľstvo SVaP v rozsahu svojej pôsobnosti velilo SVaP v čase mieru a vojny, počas krízového stavu, výnimočného stavu a núdzového stavu. Riadilo Veliteľstvo výcviku, Veliteľstvo logistiky, Spojovacie veliteľstvo a Veliteľstvo posádky v Bratislave. Od svojho vzniku do 2008 prešli rôznymi organizačnými zmenami a k 1. júlu 2009 kompletne reorganizovalo štruktúry velenia, keď zo šiestich štábov boli reálne vytvorené tri odbory: Odbor pre operácie, Odbor podpory operácií a Odbor rozvoja spôsobilostí. Výrazné reorganizačné zmeny boli vykonané v štruktúre samotných síl výcviku

41 Nariadenie náčelníka GŠ OS SR na vykonanie organizačných zmien v Ozbrojených silách SR v roku 2009 č. p.: ŠbPDP-V-1055/2008.42 Nariadenie náčelníka GŠ OS SR na vykonanie organizačných zmien v Ozbrojených silách SR v roku 2015 č. p.: ŠbSP-25- 6/2015.43 Zákon NR SR č. 321/2002 Z. z. o ozbrojených silách Slovenskej republiky, § 2, ods. 4, s. 3247.

132

VOJENSKÁ HISTÓRIA

a podpory, keď boli zrušené Veliteľstvo logistiky a Spojovacie veliteľstvo v Trenčíne, reorganizácia Veliteľstva výcviku na Prápor výcviku. Zároveň aj Stredisko výcviku odborností letectva, protivzdušnej obrany, komunikačných a informačných systémov a elektronického prieskumu, Odbornej výcvikovej školy na Mokradi.

Dňom 1. júla 2009 nastala aj zmena podriadenosti Centra výnimočnosti zo štruktúry SVaP OS SR pod Generálny štáb OS SR.

Po zrušení Veliteľstva logistiky v Trenčíne prešlo deväť logistických základní a útvarov do priamej podriadenosti Veliteľstva SVaP, ktoré odborne riadi OdPO.

V rámci ďalšej reformy OS SR po zrušení SVaP v novembri 2014 jednotlivé podriadené útvary a zariadenia boli prepodriadené priamo pod generálny štáb, pozemné a vzdušné sily.

ORGANIZAČNÁ ŠTRKTÚRA SÍL VÝCVIKU A PODPORY OZBROJENÝCH SÍL SLOVENSKEJ REPUBLIKY OD 1. 7. 2009 DO 1. 11. 2014

Vojenské zdravotníctvoZrušením Úradu vojenského zdravotníctva MO SR bolo na zefektívnenie pôsobenia

vojenského zdravotníckeho personálu v štruktúre OS SR zriadené 1. júla 2006 VVZ, ako zložka OS SR. V máji 2009 bolo zrušené VVZ a bol zriadený Úrad hlavného lekára OS SR. Úrad je dislokovaný v priestoroch ÚVN v Ružomberku a Liptovskom Mikuláši. Zabezpečuje velenie, riadenie a je najvyšším koncepčným orgánom vojenského zdravotníctva v rezorte obrany v čase mieru, vojny, vojnového stavu, výnimočného stavu a núdzového stavu. Úrad okrem uvedeným kompetencií odborne riadi, organizuje

133

VOJENSKÁ HISTÓRIA

a koordinuje systémy vojenského zdravotníctva v útvaroch a zariadeniach OS SR s rozsiahlymi väzbami na najvyššej celoštátnej a medzinárodnej úrovni.

ORGANIZAČNÁ ŠTRUKTÚRA OZBROJENÝCH SÍL SLOVENSKEJ REPUBLIKY K 1. 7. 2017

Príslušníci Ozbrojených síl Slovenskej republiky v zahraničných pozorovateľských misiách a vojenských operáciách

Aktívna účasť OS SR vo vojenských operáciách a mierových misiách medzinárodného krízového manažmentu patrí od vzniku samostatnej SR, ako aj samotných OS medzi priority zahraničnej a bezpečnostnej politiky.

Balkánska krízaV júni 1991 sa od Juhoslávie rozhodli odtrhnúť dve krajiny, a to Slovinsko a Chorvátsko.

Krátko nato vypukla vojna. Obe krajiny požiadali západné mocnosti o uznanie ich nezávislosti.

k 1. 9. 2015

k 1. 1. 2013

k 1. 11. 2013

k 1. 6. 2016

GŠOS SR

5. pšuŽilina

ZáSKISTrenčín

Veliteľstvoposádky

Brati slava

ÚLogTrenčín

VeliteľstvoPS

Trenčín

VeliteľstvoVzS

Zvolen

1. mbTopoľčany

2. mbPrešov

bbz Trenčín

prpvTrenčín

ZáNKISRužomberok

ZáVMDMarti n

vkPrešov

dkKuchyňa

plrbNitra

kvrpsZvolen

tkSliač

134

VOJENSKÁ HISTÓRIA

USA, ktoré riešili problémy v Perzskom zálive, konštatovali, že do uvedeného problému nebudú zasahovať a označili ho za európsky problém. OSN ale rozhodlo, že do uvedenej oblasti vyšle mierové vojská. Súčasne v Juhoslávii rástla snaha ďalších republík o získanie nezávislosti, ale uznanie ich štátnej samostatnosti mohlo mať za následok problémy menšinových etnických skupín v danej republike. Vytvárali sa aj tak možnosti pre zneužívanie moci.

Pri riešení balkánskej krízy sa aktívne zapojila Slovenská republika vyslaním žpr A SR do medzinárodnej operácie Mierových síl UNPROFOR v máji 1993. Slovensko tak získalo mandát OSN a pôsobenia na Balkáne, vystriedalo kanadský prápor a začalo plniť úlohy v Chorvátsku a vo Východnom Slavónsku.44

Žpr od 1. júla 1993 začal pôsobiť v rámci mnohonárodných síl UNPROFOR (United Nations Protection Force) – Ochranné sily OSN s úlohou ochrany obyvateľstva pred srbskými útokmi v Chorvátsku a následne aj na ochranu konvojov humanitárnej pomoci v Bosne a Hercegovine. Prápor pozostával z 425 vojakov; v dôsledku množstva plánovaných úloh bolo rozhodnuté v novembri 1993 NR SR o jeho rozšírení o 183 vojakov a približne o 100 ks ženijnej techniky.

Operácia OSN UNPROFOR bola prvá mierová misia na európskom kontinente a bola vyhodnotená ako jedna z najväčších operácií v histórii OSN.

V poslednej fáze tejto misie žpr plnil aj úlohy v prospech ochranných síl IFOR a po ich splnení bol nasadený vo Východnom Slavónsku do operácií UNTAES (United Nations Transitional Authority in Eastern Slavonia, Baranja and Western Sirmium). Išlo o prechodnú správu OSN pre Východné Slavónsko, Bahranju a Západné Sirmium – časti Chorvátska, v rámci ktorej mierové sily OSN zabezpečovali demilitarizáciu územia, prispievali k vytváraniu podmienok na plynulý prechod regiónu Východného Slavónska pod chorvátsku správu, monitorovanie dodržiavania záväzkov zúčastnených strán a vytváranie atmosféry dôvery medzi obyvateľstvom, bez ohľadu na ich etnický pôvod, ako aj monitorovali bezpečný návrat utečencov do svojich domovov.45

Po splnení úloh v mierovej misii OSN UNTAES, príslušníci žpr sa v januári a februári 1998 vrátili na Slovensko.46

Ženijná jednotka v počte 40 príslušníkov OS SR pôsobila v humanitárnej podpornej operácii „Humanitárna operácia NATO v Albánsku“ – AFOR pod vedením NATO v Albánsku. Medzi hlavné úlohy patrila výstavba a údržba táborov a opravy hlavných zásobovacích ciest. Vo februári 2002 pod velením NATO bola vyslaná do Kosova spoločná jednotka – 1. čs. prápor KFOR v počte asi 400 českých a 100 slovenských profesionálov. Čs. prápor pôsobil v rámci mnohonárodnej brigády Stred pod operačným velením Fínska, ktorý zisťoval priestory a objekty miestneho obyvateľstva, zaisťoval lokálnu infraštruktúru, zabezpečoval postupný a bezpečný návrat kosovských Srbov do svojich domovov. Taktiež poskytoval aj rôznu pomoc humanitárnym organizáciám v ich aktivitách na území Kosova a vytváral podmienky na obnovu mierového spolužitia kosovských Srbov a Albáncov v operačnom priestore práporu.47

44 MINÁR, Miroslav – PURDEK, Imrich – VANGA, Milan – VITKO, Pavol. Vojenské misie – Slovenskí vojaci v službách mieru, stability vo svete a v boji proti terorizmu : Military operations – Slovak soldiers in the service of global peace, stability and in the fi ght against terrorism. Bratislava : Magnet Press, Slovakia, 2010, s. 8-10. ISBN 978-80-89169-20-7.45 Washingtonská mierová dohoda – v marci 1994 sa bosnianskí Chorváti a Bosniaci spojili a podpísali tzv. Washingtonskú mierovú dohodu a vytvorili spoločný štátny útvar (existujúci dodnes so štatútom zväzovej republiky) Federácia Bosny a Hercegoviny. Bol to jeden z najväčších prevratov v tejto vojne, pretože sa počet bojujúcich strán zredukoval na dve.46 MINÁR, ref. 44, s. 44, 46, 48.47 SEGEŠ, Vladimír (vedúci aut. kolektívu) – DANGL, Vojtech – ČAPLOVIČ, Miloslav –

135

VOJENSKÁ HISTÓRIA

V mierovej operácii OSN pre oblasť Bosny a Hercegoviny (BaH) – SFOR (Stabilization Force, BaH, 1999 – 2003) v štábnych štruktúrach SFOR boli zaradení ôsmi dôstojníci OS SR, ktorí plnili úlohy na hlavnom veliteľstve SFOR v Sarajeve a mnohonárodnej brigáde Sever so sídlom v Tuzle. Ich hlavná úloha bola zaručiť stabilné bezpečnostné prostredie a zabezpečenie implementácie politických a vojenských aspektov Daytonskej mierovej dohody.48 Táto misia bola ukončená k 1. decembru 2004.

V BaH v rámci operácie NATO v misii SFOR (Stabilisation Forces, Bosnia and Herzegovina) od augusta 2002 do decembra 2003 plnila úlohy aj vrtuľníková jednotka Mi-17 SFOR OS SR. Pôsobila v zostave Vrtuľníkovej jednotky holandského kráľovského letectva, v rámci ktorej vykonávala prepravy V.I.P., väčších jednotiek, materiálu, výzbroje a munície.

V prospech misie KFOR boli v decembri 2007 do Kosova vyslané dva dopravné vrtuľníky Mi-17M spolu s 35 členmi lietajúceho a zabezpečujúceho personálu – príslušníkov OS SR. Táto jednotka pôsobila na celom území operácie KFOR, zabezpečovala prepravu osôb a materiálu, vykonávanie prieskumných a monitorovacích letov, ale aj inú činnosť (hasenie vzniknutých požiarov). Misia bola ukončená v júni 2008.

Na plnenie úloh v zahraničnej misii do operácií KFOR v Kosove a ALTHEA v BaH v januári 2009 boli vyslaní príslušníci OS SR. Dovedna bolo vyslaných 137 príslušníkov, z toho 5 žien. Následne v polovici februára 2009 odletela vrtuľníková jednotka do operácie ALTHEA na územie Bosny Hercegoviny. Pre vrtuľníkovú jednotku to bolo v poradí už tretie vyslanie.

V rokoch 1993 – 1998 pôsobilo na Balkáne v mierových operáciách OSN viac ako 2 600 príslušníkov Armády SR, z toho 499 vojakov z povolania a viac ako 2 100 vojakov povolaných na vlastnú žiadosť zo zálohy.

V štábnych štruktúrach misie SFOR pôsobilo osem dôstojníkov OS SR, ktorí zastávali viaceré dôležité pozície. Po ukončení operácie v decembri 2004 zostali štábni slovenskí dôstojníci slúžiť na veliteľstve NATO v Sarajeve (NATO HQ). Ich činnosť sa zameriavala na plnenie úloh v oblastiach logistiky, vzdušných operácií, civilnovojenskej spolupráce a v oblasti evidencie, kontroly vývozu a dovozu zbraní a munície. Začiatkom roka 2007 sa znížil počet nasadených dôstojníkov na jedného.

Uvedené misie príslušníkov OS SR pozitívne prispeli a prispievajú k riešeniu krízovej situácie a celkovej stabilizácii pomerov na Balkáne.

V boji proti terorizmuObranná a bezpečnostná politika SR sa koncom 90. rokov realizovala v neustále

meniacom sa prostredí. Nové bezpečnostné riziká, akými boli a sú medzinárodný terorizmus, sabotáže, proliferácia zbraní hromadného ničenia a sofi stikovaných

BAKA, Igor – CSÉFALVAY, František – BYSTRICKÝ, Jozef – ŠTAIGL, Jan – ŠTEFANSKÝ, Michal – PURDEK, Imrich. Vojenské dejiny Slovenska a Slovákov slovom a obrazom. Bratislava : Ministerstvo obrany SR v spolupráci s Vojenským historickým ústavom, 2013, s. 358-359. ISBN 978-80-89523-18-4.48 Daytonská mierová dohoda bola podpísaná v Elyzejskom paláci v Paríži 14. decembra 1995. Alija Izetberovič za Republiku Bosna a Hercegovina, Franjo Tudjman za Chorvátsko, Slobodan Miloševič za Zväzovú republiku Juhoslávia a P. Zubak za Federáciu Bosna a Hercegovina sa v nej zaviazali rešpektovať Chartu OSN, Helsinský záverečný akt, suverenitu, k riešeniu sporov mierovou cestou a spolupráci pri vyšetrovaní a potrestaní vojnových zločincov. Podpísaním mierovej zmluvy sa síce skončila občianska vojna a bol zavŕšený rozpad bývalej SFRJ. Bosna a Hercegovina bola rozdelená na 2 časti. Obsah zmluvy sa však v skutočnosti nenaplnil a dohoda nedokázala zainteresované strany donútiť k spolupráci a znormalizovaniu vzťahov na štátnej ani ľudskej úrovni. Na dodržiavanie mieru mali dohliadať vojaci SFOR. Východná Slavónia sa dostala pod správu OSN, ktorá však neskôr správu odovzdala Chorvátsku.

136

VOJENSKÁ HISTÓRIA

zbraňových systémov, nelegálna migrácia, šírenie drog, medzinárodne organizovaný zločin, ale aj zraniteľnosť informačných systémov, ohrozujú bezpečnosť štátov a koalícií. SR sa po teroristických útokoch na USA 11. septembra 2001 jednoznačne prihlásila k záverom vyhlásenia predstaviteľov EÚ zo 14. septembra 2001 o podpore silnej, trvalej a globálnej akcie proti terorizmu, ako aj k Akčnému plánu boja proti terorizmu EÚ.

V súvislosti so zmenou bezpečnostnej politiky NATO a v súlade s bezpečnostnou politikou SR sa na realizácii cieľov kampane „Trvalá sloboda“ v Afganistane a „Iracká sloboda“ v Iraku zúčastnili v rámci protiteroristických operácií aj príslušníci OS SR.

Od augusta 2002 pôsobila v Afganistane jednotka slovenských ženistov a špecialistov v rámci Operácie Trvalá sloboda. Hlavnou úlohou tejto misie bolo obnovenie mierového života v Afganistane a eliminovanie pôsobenia teroristov z tejto časti sveta. Špeciálna ženijná jednotka vykonáva obnovu a údržbu letiskových plôch a letiskovej infraštruktúry na letisku Bagram.

SR sa na požiadanie USA zúčastnila v mnohonárodnej koalícii, ktorá sa pripravovala zasiahnuť proti režimu irackého diktátora Saddáma Husajna. SR do operácie Iracká sloboda vyslala rrchbo s humanitárnym poslaním, ktorá bola začlenená do spoločného 1. čs. protichemického práporu. V oblasti Kuwait City začali Slováci a Česi hliadkovať v stanovenom priestore. Po splnení úloh rrchbo ukončila svoje pôsobenie ofi ciálne 25. mája 2003 v rámci účelového zoskupenia v Kuvajte.49

Od augusta 2003 v rámci operácie Iracká sloboda bola vyslaná do Iraku na posilnenie mieru ženijná rota rozšírená o čatu prieskumu, obrany a ochrany, ktorá bola začlenená do zostavy stabilizačných síl poľskej mnohonárodnej divízie (divízia pozostávala z príslušníkov armád 21 štátov) v sektore Stred – Juh medzi Bagdadom a Basrou. Po splnení úloh a po konzultáciách so spojencami sa vrátila na Slovensko a v decembri 2007 návratom posledných dvoch dôstojníkov na Slovensko bola účasť SR v operácii Iracká sloboda ukončená.

V operácii ISAF v Afganistane od 1. apríla 2004 začala pôsobiť na letisku KAIA (King Abdulaziz International Airport – Medzinárodné letisko Kráľa Abdula Aziza v Kábule) slovenská ženijná odmínovacia jednotka v sile 17 vojakov, ktorá vykonávala odmínovacie práce na odkrytých priestranstvách letiska. V januári 2006 bol zvýšený počet nasadených vojakov, keď sa k nej pripojili stavební ženisti, ktorí pôsobili v operácii koaličných síl Trvalá sloboda. Táto 57-členná ženijná jednotka, ktorá mala mandát na pôsobenie v operačnom priestore ISAF po jej premiestnení na základňu KAF (Kandahar Airfi eld – Letecká základňa Kandahár) od 20. mája 2007 začala vykonávať ženijné práce v priestoroch základne (budovanie a rekonštrukcia pristávacích dráh, cestných stavieb a letiskových plôch a odmínovanie).

Od februára 2008 pôsobili na veliteľstve misie v Kábule 3 dôstojníci OS SR a v apríli 2008 sa ich počet zvýšil na 4, z ktorých 3 plnili úlohy na regionálnom veliteľstve – Juh (RC-S – Regional Command – South) a jeden na veliteľstve ISAF (HQ) v Kábule. V priebehu rokov 2009 – 2010 sa počet slovenských štábnych dôstojníkov na veliteľstvách ISAF v Afganistane zvýšil o 12 a o 2 vojenských policajtov.

Príslušníci OS SR v operácii ISAF plnili úlohy v rôznych oblastiach, na rôznych úsekoch a rôznych pozíciách. Od mája 2007 plnia úlohy v provinčných rekonštrukčných tímoch (maďarskom, holandskom a austrálskom) a v operačných výcvikových a styčných tímoch. Od septembra 2008 nepretržite pôsobila slovenská strážna rota v sile 53 vojakov zabezpečujúca ochranu základne Holland patrolovaním

49 SEGEŠ, Vladimír – DANGL, Vojtech – ČAPLOVIČ, Miloslav – BYSTRICKÝ, Jozef; ŠTAIGL, Jan – ŠTEFANSKÝ, Michal – PURDEK, Imrich. Vojenské dejiny Slovenska a Slovákov. Praha : Ottovo nakladatelství, 2015, s. 544. ISBN 978-80-7451-469-2.

137

VOJENSKÁ HISTÓRIA

a vykonávaním fyzickej kontroly osôb a techniky. Postupne sa počet slovenských vojakov niekoľkokrát zvyšoval a v septembri 2010 dosiahol počet 165. Zároveň od decembra 2010 v operácii pôsobí štvorčlenný slovenský EOD tím, ktorý slúžil pod americkým velením. Od augusta 2011 plnila úlohy štvorčlenná prípravná skupina, ktorá pripravovala podmienky na nasadenie jednotky špeciálneho zabezpečenia v sile 20 vojakov. Od septembra 2011 plnila úlohy na úseku prípravy afganských policajtov, ako aj úlohy v účasti na bojových operáciách.

Od januára 2015 OS SR sa podieľajú na operácii Resolute Support na základe rozhodnutia Severoatlantickej rady NATO z novembra 2014. Táto operácia svojím charakterom je odlišná od predchádzajúcej operácie ISAF a jedná sa o nebojovú operáciu. Jej hlavným cieľom je podpora budovania a rozvoja schopností Afganských národných bezpečnostných síl. Konečným cieľom operácie Resolute Support (RS) je dosiahnutie takého stavu, keď je afganská vláda schopná prevziať zodpovednosť za vlastnú bezpečnosť, rešpektujúc ľudské práva a zákon, bez potreby podpory NATO. Od júna 2017 je v tejto operácii nasadených 38 príslušníkov OS SR.

Boj proti terorizmu zostáva aj naďalej jedným z hlavných cieľov bezpečnostnej politiky SR, a to nielen v rovine morálnej a formálnej podpory, ale najmä aktívnej účasti OS SR v rámci spoločných operácií NATO. Preto SR podkladá vojenskú operáciu ISAF v Afganistane aj naďalej za prioritnú misiu v rámci plnenia úloh medzinárodného krízového manažmentu OS SR.

Rozširovanie pásma stability a mieru vo sveteZa 25 rokov príslušníci OS SR v medzinárodných misiách významne prispievali

k stabilizácii viacerých regionálnych konfl iktov a kríz v rôznych kútoch sveta. Stali sa poslami mieru a stability pre miestne obyvateľstvo, ale aj významnými reprezentantmi svojej vlasti, slúžiacimi v záujme jej bezpečnosti a ďalšieho rozvoja. Príslušníci OS SR pôsobili v misiách OSN UNAVEM II (United Nations Angola Verifi cation Mission II – Kontrolná misia OSN v Angole 2), UNAVEM III a MONUA (United Nations Mission of Observers in Angola – Misia pozorovateľov OSN v Angole) v Angole, ako aj UNOSOM I (United Nations Operation in Somalia I – Operácia OSN v Somálsku 1) v Somálsku, UNOMIL (United Nations Observer Mission in Liberia – Pozorovateľská misia OSN v Libérii) v Libérii, UNOMUR (United Nations Observer Mission Uganda-Rwanda – Pozorovateľská misia OSN „Uganda-Rwanda“) v Ugande a Rwande a UNAMIR (United Nations Assistance Mission for Rwanda – Asistenčná misia OSN pre Rwandu) v Rwande. Od decembra 2000 do júla 2004 sa zúčastnili v mierovej misii OSN UNMEE v Etiópii a Eritrei, kde plnili úlohy odmínovania, opráv a stavby ciest i brodov, spevňovali plochy a iné stavebno-ženijné práce.50

Kontingent príslušníkov OS SR pôsobil v rokoch 2001 – 2003 najďalej zo všetkých – viac ako 15 000 km od domova, v mierových silách OSN vo Východnom Timore. V týchto mimoriadne náročných podmienkach úspešne pracovala slovenská vojenská poľná nemocnica druhej úrovne, v miestnej terminológii nazývaná Forward Surgeon Team – predsunutý chirurgický tím. Začínala v rámci misie UNTAET (United Nations Transitional Administration in East Timor – Prechodná správa OSN pre Východný Timor) dňa 12. júna 2001. Vojenská poľná nemocnica bola vyslaná do Východného Timoru 5. júla 2001. Rozvinula sa v meste Suai. Od júla 2001 pôsobila v operácii slovenský poľný chirurgický tím vo vojenskej poľnej nemocnici ROLE 2.

V máji 2002 sa Východný Timor stal nezávislou republikou, v dôsledku čoho sa

50 MINÁR, ref. 44, s. 160, 162, 164.

138

VOJENSKÁ HISTÓRIA

misia UNTAET pretransformovala na misiu OSN pre Východný Timor – UNMISET (The United Nations Mission Support in East Timor). V tom období hlavnou úlohou nemocnice bolo poskytovať zdravotnú starostlivosť príslušníkom mierových síl UNMISET, rozmiestnených v sektore Západ pri hraniciach so Západným Timorom. Keďže stav zdravotnej starostlivosti v tejto oblasti, kde na viac ako 50 000 obyvateľov pripadal jeden praktický lekár, bola katastrofálny, činnosť slovenských zdravotníkov sa rozšírila so súhlasom OSN aj o zásahy pri vážnych a komplikovaných prípadoch miestnych obyvateľov. Misia bola ukončená v decembri 2003.51

Slovenskí vojaci od augusta 1988 do decembra 2005 pôsobili v misii UNAMSIL (United Nations Mission in Sierra Leone – misia OSN v Sierra Leone) v Sierra Leone, kde monitorovali vojenskú a bezpečnostnú situáciu v krajine, dodržiavanie ľudských práv a proces demilitarizácie a demobilizácie. Vojenskopolitická situácia v krajine sa postupne zlepšila, a preto od 1. septembra 2004 v operácii slúžil iba jeden príslušník Ozbrojených síl SR. Operácia sa skončila v decembri 2005, keď bola úloha odzbrojenia splnená.

Od júna 2001 plnia úlohy v misii UNFICYP na Cypre s poslaním zabrániť obnoveniu bojov medzi cyperskými Grékmi a Turkami, ako aj obnoviť a udržať právo a poriadok na ostrove. Hlavnou úlohou zostáva formou pozorovania, hliadkovania a vyjednávania zabrániť opätovnému vypuknutiu bojov medzi gréckou a tureckou stranou. V zostave slovenského kontingentu je zaradená aj ženijná čata, ktorá zabezpečuje ženijné práce v celom priestore nárazníkovej zóny v prospech celej misie, ako aj vojenskí policajti. Na veliteľstve misie v Nikózii pôsobí 63 príslušníkov OS SR (vrátane ženijnej čaty, MFR a UN FMPU). V Sektore 4 vo Famaguste pôsobí 106 príslušníkov OS SR. Spolu 169 profesionálnych vojakov OS SR.

Ďalšou časťou slovenského kontingentu je misia MOLO (Military Observer and Liaison Offi cer – vojenský pozorovateľ a styčný dôstojník), ktorých úlohou je zabezpečiť vyššiu formu komunikácie s veliteľmi zložiek miestnych síl. Koncom septembra 2011 sa počet nasadených vojakov znížil na 159. Taktiež od mája 1998 do 12. júna 2008 v misii UNDOF (United Nations Disengagement Observer Force – Sily OSN pre dohľad nad oddelením znepriatelených strán) na Golanských výšinách, pôsobili vojaci OS SR v rámci rakúskeho práporu AUSBATT zabezpečovali pozorovanie, hliadkovanie a kontrolu režimu v zóne separácie, ktorá na Golanských výšinách vznikla po skončení bojov medzi Izraelom a Sýriou. Stiahnutie kontingentu sa realizovalo postupne v dvoch etapách 5. a 12. júna 2008. Slovenských vojakov v operácii nahradil chorvátsky kontingent. V operácii dovedna slúžilo 1 100 slovenských vojakov, z toho 11 žien.52

Slováci nechýbali ani v misiách OSN na Blízkom a Strednom východe – UNTSO v Sýrii a Libanone a UNGCI v Iraku. Od augusta 1998 slúžia v misii UNTSO (United Nations Truce Supervision Organization) dvaja slovenskí pozorovatelia, jedná sa o prvú mierovú operáciu organizovanú OSN po jej vzniku. Misia UNTSO bola založená v roku 1948 a trvá dodnes.

Príslušníci Ozbrojených síl SR sa aktívne zúčastňovali a zúčastňujú i na činnosti monitorovacích misií Európskeho spoločenstva a neskôr aj EÚ. Vyslali svojich dôstojníkov do misie ECMM (European Community Monitoring Mission) i do EUMM (European Union Monitoring Mission) na území bývalej Juhoslávie. Slovenskí vojaci zastávali a zastávajú v pozorovateľských a kontrolných misiách viacero významných postov.53

51 MINÁR, ref. 44, s. 170, 172.52 MINÁR, ref. 44, s. 154, 156.53 MINÁR, ref. 44, s. 156, 158.

139

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Od vzniku SR v roku 1993 prešla angažovanosť OS v operáciách a misiách postupným kvalitatívnym vývojom. Spočiatku sme participovali len na misiách OSN, neskôr sa však účasť rozšírila na fi nančne, personálne a kvalitatívne náročnejšie operácie a misie NATO a Európskej únie.

Taktiež sa výraznejšie zosúladilo prispievanie OS do misií a operácií so zahranično-politickými prioritami Slovenska a našimi spojeneckými záväzkami. SR sa tiež v rámci medzinárodného krízového manažmentu čoraz viac posúva k vysielaniu žiadaných spôsobilostí a preberaniu náročnejších úloh. Príkladom je prevzatie pozície vedúcej krajiny v Regionálnom koordinačnom centre – Juh v operácii ALTHEA v Bosne a Hercegovine, či prevzatie velenia v operačnom a výcvikovom styčnom tíme (OMLT) zameranom na logistickú podporu v operácii ISAF v Afganistane, ako aj vyslanie jednotky špeciálnych síl do tejto operácie.

Od vzniku samostatnej SR (1993) pôsobili slovenskí vojaci pod zástavou OSN, OBSE, EÚ a NATO v 35 operáciách. Za uvedený čas Slovensko vyslalo do viac ako 20 krajín sveta 18 049 vojakov z toho 495 žien.

V súčasnosti sa príslušníci OS SR zúčastňujú na dvoch operáciách pod velením NATO (operácia RS v Afganistane, v rámci veliteľstva NATO v Bosne a Hercegovine a v Iraku), na troch operáciách a misiách pod velením EÚ (operácia EUFOR ALTHEA v Bosne a Hercegovine a misia EUMM v Gruzínsku), ako aj na dvoch misiách OSN (UNFICYP na Cypre a v pozorovateľskej misii UNTSO v Izraeli a Sýrii).54

SR aj dnes pokračuje v aktívnej účasti na 7 operáciách a 8 misiách, v ktorých k začiatku decembra 2017 v rôznych častiach sveta slúžilo 272 príslušníkov OS SR, z toho 20 žien.

Účasť príslušníkov OS SR v operáciách a misiách si, žiaľ, vyberá aj tú najvyššiu daň – ľudské životy. Počas nasadenia niektorí vojaci položili aj to najcennejšie, a to vlastný život. Či to bolo v boji, následkom teroristického útoku, počas plnenia služobných povinností alebo nešťastnou náhodou. Každá takáto obeť je tragická. Od roku 1993 v operáciách medzinárodného krízového manažmentu zahynulo dovedna 57 príslušníkov OS SR.55

Výsledky, ktoré príslušníci OS SR za štvrťstoročie dosiahli na rôznych medzinárodných cvičeniach a aktivitách doma i v zahraničí, operáciách na podporu mieru, v boji proti medzinárodnému terorizmu jednoznačne potvrdzujú ich vysoký stupeň odbornej spôsobilosti, pripravenosti a celkovej profesionálnej úrovne.

ZáverSR na zabezpečenie vlastnej obrany štátu si pred 25 rokmi vytvorila A SR a následne

OS SR, ako atribút zvrchovanosti a nezávislosti.Za obdobie 25 rokov prešli OS SR zložitým transformačným a reformným procesom, ktorý

vytvoril reálne podmienky na zvyšovanie bezpečnosti a obranyschopnosti SR. V súčasnosti dôsledne realizujú záväzky a opatrenia v kolektívnom obrannom systéme Severoatlantickej aliancie a plnia úlohy pri zabezpečovaní mieru a stability v Európe a vo svete.

Dlhodobým a náročným, ale nevyhnutným reformným procesom prešli počas existencie OS, súčasťou ktorého bola aj integrácia SR do NATO, a následne po jej prijatí za člena, k ich postupnému začleňovaniu do štruktúr Severoatlantickej aliancie.

54 SEGEŠ, Vladimír – DANGL, Vojtech – ČAPLOVIČ, Miloslav – BYSTRICKÝ, Jozef – ŠTAIGL, Jan – ŠTEFANSKÝ, Michal – PURDEK, Imrich. Vojenské dejiny Slovenska a Slovákov. Praha : Ottovo nakladatelství, 2015, s. 544. ISBN 978-80-7451-469-2.55 Uvedený sumárny počet mierových misií a vojenských operácií a čísla počtov vyslaných vojakov Ozbrojených síl Slovenskej republiky od roku 1993 do súčasnosti, ako aj počty týkajúce vyslaných vojakov v súčasnosti, boli získané po konzultácii SCKM GŠ OS SR.

140

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Od vzniku SR v roku 1993 prešla angažovanosť ozbrojených síl v operáciách a misiách postupným kvalitatívnym vývojom. Spočiatku Slovensko participovalo len na misiách OSN, neskôr sa však účasť rozšírila na fi nančne, personálne a kvalitatívne náročnejšie operácie a misie NATO a EÚ. Taktiež sa výraznejšie zosúladilo prispievanie ozbrojených síl do misií a operácií so zahranično-politickými prioritami Slovenska a našimi spojeneckými záväzkami. SR sa tiež v rámci medzinárodného krízového manažmentu čoraz viac posúva k vysielaniu žiadaných spôsobilostí a preberaniu náročnejších úloh.

Význam skratiekA SR Armáda Slovenskej republikyAM Automobil mostnýaz armádny zborbbz Brigáda bojového zabezpečeniaBPsV Bojové prieskumné vozidloBVP Bojové vozidlo pechotybvrps Brigáda velenia, riadenia a prieskumuCRVO Centrum riadenia vzdušných operáciíČSA Československá armádadb Delostrelecká brigádadlk Dopravné letecké krídloEÚ Európska úniaEPS Ekumenická a pastoračná službaGŠ A SR Generálny štáb Armády Slovenskej republikyGŠ OS SR Generálny štáb Ozbrojených síl Slovenskej republikyKaNGŠ Kancelária náčelníka generálneho štábuKaGŠ Kancelária generálneho štábuKN Kolesový nakladačkvrps Krídlo velenia, riadenia a prieskumuOS SR Ozbrojené sily Slovenskej republikyOSN Organizácia spojených národovLaPVO Letectvo a protivzdušná obranaLETVIS Letecký vizuálny systémLZ Letecká základňadk Dopravné krídloľb Ľahká brigádaGŠ Generálneho štábu Ozbrojených síl Slovenskej republikyMZ Mobilizačná základňamb Mechanizovaná brigádaMO SR Ministerstvo obrany Slovenskej republikyNRF Sily rýchlej reakcie NATO (NATO Response Forse)OC Operačné centrumOBSE Organizácia pre bezpečnosť a spoluprácu v Európeoppr Opravárenský práporPV A SR Pozemné vojsko Armády Slovenskej republikyplrb Protilietadlová raketová brigádaprRLPs Prápor rádiolokačného prieskumuprv Prápor výcvikuprRCHBO Prápor radiačnej, chemickej a biologickej ochrany

141

VOJENSKÁ HISTÓRIA

prOR Prápor okamžitej reakcieprlogp Prápor logistickej podporyprpv Prápor podpory veleniaprISTAR Prápor ISTARpšu Pluk špeciálne určeniaPS Pozemné sily Ozbrojených síl Slovenskej republikyrmo Raketometný oddielSCKM Strategické centrum krízového manažmentusdl Samostatná dopravná letkaShKH Samohybná kanónová húfnicaSR Slovenská republikaspojpr Spojovací práporspojb Spojovacia brigádaSVaP Sily výcviku a podpory Ozbrojených síl Slovenskej republikyShdo Samohybný delostrelecký oddielzmShdo Zmiešaný samohybný delostrelecký oddielShKH Samohybná kanónová húfnicaStrCIMIC Stredisko pre civilno-vojenskú spoluprácu a psychologických operáciía PSYOPStpr Tankový práporzk Zmiešané krídlotk Taktické krídloUDS Univerzálny dokončovací strojÚLogz Úrad logistického zabezpečeniaVA SR Veliteľstvo Armády Slovenskej republikyvk Vrtuľníkové krídloVVZ Veliteľstvo vojenského zdravotníctva OS SRVzS OS SR Vzdušné sily Ozbrojených síl Slovenskej republikyZžtm Základňa ženijného a technického materiáluZáMKIS Základňa mobilných komunikačných a informačných systémovzk Zmiešané krídloZmshdo Zmiešaný samohybný delostrelecký oddielZáMOKIS Základňa mobilizačných komunikačných a informačných systémovZáSKIS Základňa stacionárnych komunikačných a informačných systémovZáVMD Základňa výcviku a mobilizačného doplňovaniaztpr Zmiešaný tankový prápor žpr Ženijný prápor

Význam skratiek názvov zahraničných misií a vojenských operáciíAFOR Humanitárna operácia NATO v AlbánskuALTHEA Operácia pre Bosnu a HercegovinuBaB Bosna a HercegovinaECMM Monitorovacia misia Európskeho spoločenstva v bývalej JuhosláviiEUMM Monitorovacia misia Európskej únie v bývalej JuhosláviiISAF Medzinárodné bezpečnostné asistenčné silyKFOR Operácia pre KosovoMOLO Vojenský pozorovateľ a styčný dôstojníkSFOR Stabilizačné sily pre Bosnu a HercegovinuUNPROFOR Ochranné sily OSN

142

VOJENSKÁ HISTÓRIA

UNTAES Prechodná správa OSN pre Východné Slavónsko, Bahranju a Západné Sirmium

UNTAET Prechodná správa OSN pre Východný TimorUNAVEN II, Misia pozorovateľov OSN v AngoleUNAVEM III a MONUAUNDOF Mierová operácia OSN na Golanských výšináchUNOSOM I Operácia OSN v Somálsku 1UNOMIL Pozorovateľská misia OSN v LibériiUNOMUR Pozorovateľská misia OSN Uganda-RwandaUNAMIR Asistenčná misia OSN pre RwanduUNMEE Mierová misia pre Etiópiu a EritreuUNTAET Prechodná správa OSN v častiach ChorvátskaUNMISET Misia OSN pre podporu vo Východnom TimoreUNAMSIL Misia OSN v Sierra LeoneUNFICYP Misia OSN na CypreUNTSO Misia OSN v Sýrii a LibanoneUNGCI Misia OSN v Iraku

Zoznam použitej literatúry:

Armáda 93, Ministerstvo obrany Slovenskej republiky, Bratislava 1994.Bezpečnostná stratégia Slovenskej republiky. Bratislava : MO SR 2000, 7 s.ČURDA, J. – ZATLKAJ, P. Cesta Slovenska do NATO. Niektoré aspekty integračného

úsilia.BYSTRICKÝ, Jozef – ČAPLOVIČ, Miloslav – PURDEK, Imrich – ŠTAIGL, Jan.

Ozbrojené sily Slovenskej republiky. História a súčasnosť 1918 – 2005.Bratislava : Magnet-Press Slovakia, 2005.BYSTRICKÝ, J. – ČAPLOVIČ, M. – PURDEK, I. – ŠTAIGL, J. Ozbrojené sily

Slovenskej republiky. História a súčasnosť. 90 rokov: 1918 – 2008. Druhé doplnené vydanie : Bratislava : Magnet Press Slovakia, 2008.

FEDOR, Martin. Model 2015: Budujeme mobilné, proaktívne a globálne sily. Model 2015 – Dlhodobý plán rozvoja ministerstva obrany s výhľadom do roku 2015, Ministerstvo obrany SR, 2006, http://www.mosr.sk/12/materialy-a-dokumenty. s. 3 –5.

KMEC, Vladimír – KORBA, Matúš – ODREJCSÁK, Róbert. Transformácia NATO a bezpečnostná a obranná politika SR. Bratislava : Centrum bezpečnostných štúdií, 2004, s. 113.

Koncepcia výstavby Armády SR s prognózou vývoja do r. 2000 – 2005. Bratislava : MO SR.

Komplexné hodnotenie obrany SR, 2005, 2006, 2007. Bratislava : MO SR, 2006, 2007.MINÁR, Miroslav – PURDEK, Imrich – VANGA, Milan – VITKO, Pavol. Vojenské

misie – Slovenskí vojaci v službách mieru, stability vo svete a v boji proti terorizmu : Military operations – Slovak soldiers in the service of global peace, stability and in the fi ght against terrorism. Bratislava : Magnet Press, Slovakia, 2010.

Model 2015 – Dlhodobý plán rozvoja ministerstva obrany s výhľadom do roku 2015, Ministerstvo obrany SR, 2006, http://www.mosr.sk/12/materialy-a-dokumenty, s. 27.

Obranná doktrína Slovenskej republiky: In Zborník dokumentov bezpečnostnej a obrannej politiky SR. MO SR 1996.

Obranná stratégia Slovenskej republiky. Bratislava : MO SR, 2001, 41 s.

143

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Obranná stratégia Slovenskej republiky, Ministerstvo obrany SR, 2017, http://www.mosr.sk/12/materialy-a-dokumenty, s. 5-6.

Obranná stratégia Slovenskej republiky, schválená NR SR 25. septembra 2005. http.//www.mosr.sk/materiály-a-dokumenty, s. 3-4.

PURDEK, Imrich a kol. V službách vlasti, demokracie a mieru. 15 rokov Ozbrojených síl Slovenskej republiky 1993 – 2008. Bratislava : Magnet Press Slovakia, 2008.

Ročenka Ministerstva obrany Slovenskej republiky.Rozkaz veliteľa Armády Slovenskej republiky č. 1/1993, Trenčín, 1. januára 1993, s. 1.SEGEŠ, Vladimír a kol. Slovensko. Vojenská kronika.Bratislava : Perfekt, a. s. – Vojenský historický ústav, 2007, 200 s., fotogr., príl., reg.,

pram. a lit.SEGEŠ, Vladimír et al. Slovakia. Military Chronicle. Transl.: Bratislava : Perfekt, a.

s. – Institute of Military History, 2009.SEGEŠ, Vladimír – DANGL, Vojtech – ČAPLOVIČ, Miloslav – BYSTRICKÝ,

Jozef – ŠTAIGL, Jan – ŠTEFANSKÝ, Michal – PURDEK, Imrich. Vojenské dejiny Slovenska a Slovákov. Praha : Ottovo nakladatelství, 2015, 592 s., fotogr., ilustr., mp., reg. ISBN 978-80-7451-469-2.

ŠEBESTA, Š. (ed.) Euroatlantické partnerstvo. NATO v dokumentoch z rokov 1990 – 1999. Bratislava : JUGA pre VIA MO SR 2000, 382 s.

ŠEBESTA, Š. (ed.) Partnerstvo pre 21. storočie. NATO v dokumentoch z rokov 1999 – 2001. Bratislava : MO SR, 2002.

Zákon NR SR č. 3/1993 Z. z. o zriadení Armády Slovenskej republiky. Bratislava 16. decembra 1992, s. 1.

Zákon NR SR č. 267/1993 Z. z. oznámení Ministerstva zahraničných vecí Slovenskej republiky o uzavretí Dohody medzi vládou Slovenskej republiky a vládou Českej republiky o princípoch a spôsoboch plnenia Zmluvy o konvenčných ozbrojených silách v Európe a Záverečného aktu rokovania o početných stavoch osôb v konvenčných ozbrojených silách v Európe. Protokol – o maximálnych úrovniach konvenčnej výzbroje a techniky obmedzovanej Zmluvou medzi Slovenskou republikou a Českou republikou, ods. 1 a 2, s. 1.

Zákon NR SR č. 261/1997 Z. z. oznámenie Ministerstva zahraničných vecí Slovenskej republiky, s. 1.

Zákon SNR č. 460/1992 Zb. – Ústava Slovenskej republiky, s. 31.Zákon NR SR č. 319/2002 Z. z. o obrane Slovenskej republiky.Zákon NR SR č. 321/2002 Z. z. o ozbrojených silách Slovenskej republiky.Zákon NR SR č. 570/2005 Z. z. o brannej povinnosti a o zmene a doplnení niektorých

zákonov.Zákon NR SR č. 370/1997 Z. z. o vojenskej službe, s. 1-2. Tento zákon upravuje právne

vzťahy vojakov ozbrojených síl súvisiace so vznikom, zmenami a skončením vojenskej služby.

Zákon NR SR č. 346/2005 Z. z. o štátnej službe profesionálnych vojakov. Tento zákon upravuje právne vzťahy pri vykonávaní štátnej služby profesionálnych vojakov.

Zákon NR SR č. 281/2015 Z. z. o štátnej službe profesionálnych vojakov a o zmene a doplnení niektorých zákonov. Tento zákon upravuje štátnu službu profesionálnych vojakov a právne vzťahy, ktoré súvisia so vznikom, zmenou a skončením služobného pomeru profesionálnych vojakov.

www: http://www.mosr.sk/materialy-a-dokumenty/Model 2010, Ministerstvo obrany Slovenskej republiky, 2002, 1-45.

144

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Nariadenia:Nariadenie náčelníka GŠ OS SR na vykonanie organizačných zmien v Ozbrojených

silách SR v roku 2009 č. p.: ŠbPDP-V-1055/2008.Nariadenie náčelníka GŠ OS SR na vykonanie organizačných zmien v Ozbrojených

silách SR v roku 2015 č. p.: ŠbSP-25- 6/2015.

I. PURDEK: 25 JAHRE STREITKRÄFTE DER SLOWAKISCHEN REPUBLIK

De vorliegende Beitrag befasst sich mit den Entstehungsbedingungen und der Entwicklung der Streitkräfte der Slowakischen Republik in den 25 Jahren ihres Bestehens. Aus der Sicht der inhaltlichen Struktur des Beitrags nimmt die Untersuchung der Bedingungen ein, die zur Gründung der Armee der Slowakischen Republik geführt haben, die Festlegung von gesetzgeberischen und rechtlichen Normen, die im engen Zusammenhang stehen mit der Gewährleistung der Verteidigung der Slowakischen Republik. Des Weiteren werden auch die Gestaltung des Verteidigungsministerium der Slowakischen Republik als zentrales Organ der Staatsverwaltung verantwortlich für die Gewährleistung der Verteidigung der Slowakischen Republik, und nicht zuletzt die Aspekte der Gründung der Streitkräfte und weitere, mit der Verteidigung des Staates zusammenhängende Fragen, beleuchtet. Des Weiteren werden im vorliegenden Beitrag die mit der Formierung des Oberkommandos der Armee der Slowakischen Republik verknüpften Prozesse analysiert. Die dem Oberkommando zugeteilten Aufgaben waren vielfältig. Darunter zählte u. a. die Ausführung von Aufgaben zur Gewährleistung der Verteidigung des Staates, der Ausbau und die weitere Entwicklung der Armee, die Gründung und personelle Besetzung von unterliegenden Kommandostellen. Im Beitrag werden die einzelnen Armeeteile charakterisiert: die Landstreitkräfte, die Luftstreitkräfte, die Flugabwehrtruppen, die Militärpolizei, der militärische Informationsdienst, die Militärverwaltung und weitere militärische Einrichtungen und Institutionen.

Ein besonderes Augenmerk gilt den Prozessen des organisatorischen Ausbaus der Armee in der zweiten Hälfte der 1990er Jahren, als die Anforderungen für die Verteidigungsbereitschaft des Staates und der Armee gestiegen sind infolge der Auswertung der internationalen Lage und der Sicherheitsfaktoren in Europa nach der Entstehung der Slowakischen Republik im Jahre 1993. Der Beitrag liefert eine Charakteristik des strategischen Dokuments genannt Konzept für den Aufbau der Armee der Slowakischen Armee bis 2000. Beleuchtet wird außerdem die Transformation der Armee unter besonderer Berücksichtigung der gestellten Aufgaben und deren Erfüllung. Diesbezüglich werden auch die Bedingungen charakterisiert, die einen direkten Einfl uss auf der Transformations- und Reformprozess der slowakischen Streitkräfte nach 2000 hatten, u. a. der Beitritt der Slowakischen Republik zur NATO im Jahre 2004. Anschließend darauf folgt im Beitrag die Untersuchung der Prozesse betreffend Tätigkeit und organisatorische Weiterentwicklung der Streitkräfte, die im Jahre 2017 mit der Verabschiedung von strategischen Dokumenten und des „Langfristigen Plans für die Entwicklung“ unter besonderer Berücksichtigung der Entwicklung der Streitkräfte der Slowakischen Republik bis ins Jahr 2030 ihren Höhepunkt erreicht haben.

Einen besonderen Teil des Beitrags stellt die aktive Teilnahme der Streitkräfte der Slowakischen Republik an den globalen militärischen Operationen und Friedensmissionen des internationalen Krisenmanagements dar. Die hiermit verbundenen Aufgaben zählen seit der Entstehung des Slowakischen Republik zu den Prioritäten ihren Außen- und Sicherheitspolitik. Im Anschluss an den analytischen Teil des Beitrags werden einige organisatorischen Strukturen der slowakischen Streitkräfte seit ihrer Entstehung vor 25 Jahren präsentiert

145

VOJENSKÁ HISTÓRIA

ROZHĽADY

MILO URBAN AKO ŠÉFREDAKTOR GARDISTU

TAMARA JANECOVÁ

JANECOVÁ, T.: Milo Urban and the Gardista Daily. Vojenská história, 2, 22, 2018, pp 145-168, Bratislava.The contribution is aimed at providing an analytical and interpretation refl ection of the selected editorials of Milo Urban, the author working in 1940-1945 as the Editor in Chief of the Gardista Daily. The selection of texts correlates with the points of the charge in the criminal case against Urban for the crime of collaboration in 1947 and at the same time illustrates his opinions on the ongoing war confl icts and the participation of Slovakia in it. The editorial analysis consists of three parts representing the key points in Urban’s journalistic strategy as a part of enforcing the period discourse conformable with the politics of the war Slovak Republic: opposition, unifi cation, consolidation. The study also introduces the historical and cultural events making up the scene of Urban’s journalistic activities in the 1920’s to 1940’s along with the circumstances relating to Urban’s lawsuit.Military history. Slovakia. World War 2. Milo Urban – Editor in Chief of the Gardista Magazine, propaganda, discourse, ideology.

Milo Urban patrí medzi najvýznamnejších slovenských spisovateľov medzivojnového obdobia. Do našej histórie sa nezapísal len ako predstaviteľ mohutnej línie lyrizovanej prózy1 prvej polovice 20. storočia a ako výnimočne talentovaný prozaik. Zaradil sa medzi umelcov so „schizofrenickým postavením“ v rámci slovenskej spoločnosti, ktorí „museli riešiť dilemu medzi humanistickou stránkou svojej umeleckej tvorby a medzi svojou politickou, z morálneho hľadiska neraz veľmi pochybnou angažovanosťou v prospech totalitného štátu.“2 Realizoval sa nielen v literárnej sfére, ale zastával aj post kultúrneho činiteľa počas obdobia Slovenskej republiky, v rokoch 1940 – 1945 bol hlavným redaktorom denníka Gardista. Táto skutočnosť je vo vedeckej obci dobre známa, jej výskum však väčšinou vychádza z ľubovoľne zostavených výberov článkov spomínaného periodika buď písaných samotným spisovateľom alebo článkov publikovaných počas jeho redaktorskej činnosti. Ďalším zdrojom pri skúmaní autorovho pôsobenia v danom období sú jeho spomienkové knihy – Kade-tade po Halinde (1992), Na brehu krvavej rieky (1994) a Sloboda nie je špás (1995), v ktorých si prozaik spomína na svoje životné zážitky aj v rokoch existencie Slovenskej republiky. Výskumom týchto memoárov sa podrobnejšie zaoberal literárny historik Karol Csiba, podľa ktorého sa „Urban nesnaží

1 V rámci tejto línie Milo Urban na jednej strane nadviazal na dedičstvo realizmu najmä prostredníctvom tradičnej dedinskej tematiky, no na druhej strane ju obohatil o psychologickú motiváciu v pláne postáv spätú s iracionalizmom a dejovú dramatickosť. Využívaním prvkov poetiky expresionizmu na rovine výrazu, modernistickou koncepciou človeka a lyrizáciou epiky predznamenal svojou tvorbou autorov naturizmu, v ktorom vyvrcholili lyrizačné tendencie vo vývine slovenskej prózy v 40. rokoch minulého storočia.2 KAMENEC, Ivan. Slovenská spoločnosť v rokoch 1939 – 1945. In Slovensko v 20. storočí. Slovenská republika 1939 – 1945. Bratislava : Veda, 2015, s. 205.

146

VOJENSKÁ HISTÓRIA

získať post, bezohľadne’ priameho kritika (sebakritika), na čo by mu stačilo postavenie predvojnovej literárnej autority a bezprostredne zainteresovaného svedka. Namiesto toho si vyberá spôsob salónneho glosovania vlastného života, v ktorom je dôležitý odstup od každej situácie. (…) Celkom inú podobu autorského subjektu a pravdepodobne iný príbeh M. Urbana ponúka pohľad na jeho konkrétne pôsobenie v redakcii denníka Gardista (…)“3 K podobnému záveru o diskrepancii medzi Urbanovým novinárskym pôsobením a výpovedným obsahom spomienkových kníh prišiel aj historik Ivan Kamenec, ktorý na margo knihy Na brehu krvavej rieky poznamenal, že „je to pohľad interesantný, približujúci viaceré historické detaily, osudy, osobnosti, no zároveň prinášajúci aj určité sklamanie, pokiaľ historik očakáva od vynikajúceho autora, akým nesporne M. Urban je, hlbšie načretie do problému neustále sa vynárajúcemu v moderných slovenských dejinách: intelektuál, umelec v aktívnej politike, osobitne jeho angažovanosť v rámci nedemokratických totalitných režimov.“4 Súvisí to s literárnym žánrom, ktorý si spisovateľ vybral ako médium sprostredkovania – memoáre sú determinované dôrazom na subjekt a jeho výpoveď o tematizovanej skutočnosti je limitovaná vlastnou životnou skúsenosťou a perspektívou. Autor sa vo svojich spomienkových knihách dištancuje od politiky a ideológie, hoci v období 20. – 40. rokov pôsobil vo viacerých politicky exponovaných periodikách. V týchto časoch to nebolo nič výnimočné, platí, že „viacerí umelci a poprední publicisti prijali – spravidla viac z existenčných pohnútok, než z presvedčenia – rôzne fi nančne výhodné politické a úradnícke funkcie v administratívnej štruktúre štátu. Stali sa diplomatmi, snemovými poslancami, členmi Štátnej rady, funkcionármi ľudáckych straníckych organizácií, vedúcimi redaktormi vládnej tlače (…)“5

Urbanova novinárska kariéra sa začala v apríli roku 1921, keď sa stal na odporúčanie Karola Sidora členom redakcie časopisu Slovák. Urban mal vtedy 16 rokov. O tomto období v jeho spomienkach „rezonuje na viacerých miestach jeho odmietnutie aktívne participovať na vtedajšom politickom živote, ktorého význam relativizuje, resp. zľahčuje (…) ale pripúšťa svoju pozíciu pozorovateľa domáceho poprevratového politického súperenia politických strán a ideológií (…)“6

O štyri roky neskôr Urban nastúpil do nového denníka Slovenský národ, ktorého vznik sa spájal s krízou v ľudáckom tábore v súvislosti s prvou kauzou Vojtecha Tuku. Periodikum Slovenský národ viedol Jur Koza-Matejov7 patriaci k staršej ľudáckej generácii kritizujúcej pozície, ktoré Tuka získal v Hlinkovej slovenskej ľudovej strane. Materiálna podpora týchto novín je diskutabilná, Pavol Parenička uvádza: „Všeobecne sa tvrdilo, že Slovenský národ podporujú vládne centralistické kruhy, fi nančné injekcie im údajne poskytoval Vavro Šrobár, ba šuškalo sa aj o podpore jedného z hlavných

3 CSIBA, Karol. Subjekt ako obraz svedectva doby. In TARANENKOVÁ, Ivana (ed.). Možnosti autobiografi ckosti. Bratislava : Ústav slovenskej literatúry SAV, 2013, s. 135.4 KAMENEC, Ivan. Urban, M. Na brehu krvavej rieky. In Historický časopis, roč. 43, 1995, č. 3, s. 589-590.5 KAMENEC, ref. 1, s. 204.6 CSIBA, Karol. K čítaniu druhého diela memoárov Mila Urbana. In Slovenská literatúra, roč. 63, 2016, č. 6, s. 469.7 V periodiku Slovák účinkoval najmä ako autor politických úvodníkov. Na protest proti iredentistickým silám okolo Vojtecha Tuku, ktoré spôsobili rozkol v roku 1925, odišiel z redakcie Slováka a založil denník Slovenský národ (pravdepodobne s podporou vládnych kruhov).V týchto novinách sa usiloval o modernú nadstranícku žurnalistiku, v ktorej väčšinou útočil na Tuku a jeho promaďarskú orientáciu. Jeho pokus o založenie opozičného krídla v HSĽS sa skončil neúspešne. Ideovo stál na pozíciách autonomizmu v rámci jednotného československého štátu. Pozri: VALENTOVIČ, Štefan. Slovenský biografi cký slovník (od roku 833-1990), K-L. Martin : Matica slovenská, 1989, s. 218.

147

VOJENSKÁ HISTÓRIA

politických reprezentantov Pražského hradu, Edvardovi Benešovi, aby centralisti prostredníctvom tohto časopisu rozvrátili ľudovú stranu.“8 O pár dní na vznik tohto nového denníka negatívne zareagoval predseda Ľudovej strany Andrej Hlinka a obvinil vedúceho redaktora Slovenského národa zo zrady. Medzi redakciami ďalej prebiehala „permanentná konfrontácia, ktorá mala viditeľne politický rámec.“9 Od roku 1927 Slovenský národ ďalej nevychádzal, Urban potom už v januári 1928 prešiel do redakcie Slováka, „s ktorou mal pred časom bojovať.“10

V 30. rokoch Urban nadviazal publicistické kontakty s časopisom DAV11. Karol Csiba v článku Medzi Živým bičom a Gardistom analyzuje niekoľko Urbanových textov z tohto obdobia, ktoré deklarujú spisovateľovu myšlienkovú identifi káciu s ideologickým zameraním DAVu, a to najmä v bodoch, že literatúra by mala byť revolučná, mala by sa opierať o reálny život na Slovensku, ktorého základ vidí v triede roľníkov a robotníkov. Spochybňuje existenciu slovenskej inteligencie, ktorú skôr považuje za odraz cudzích, nepriateľských kultúr.12 Známosti s davistami Urbanovi pomohli aj v súdnom procese v roku 1930, keď bol obžalovaný na základe svojho článku Pozor na šable! zo Slováka (27. 6. 1929). Tento text považovalo Štátne zastupiteľstvo za naplnenie skutkovej podstaty zločinu výzvy na trestné činy – neplnenie branných povinností a navádzanie na dezerciu. Urbanovi hrozil trest väzenia v trvaní od 6 mesiacov do 5 rokov. V tomto procese ho zastupoval Vladimír Clementis. Krajský súd vydal oslobodzujúci rozsudok, na čo sa Štátne zastupiteľstvo odvolalo na Vrchný krajinský súd. Ten však prvý rozsudok potvrdil.13

Spolu s ľavicovými spisovateľmi podpísal v roku 1931 rezolúciu proti masakre robotníkov Košútoch a v roku 1936 rezolúciu Kongresu slovenských spisovateľov v Trenčianskych Tepliciach proti nastupujúcemu fašizmu.14 V 30. rokoch vyšiel v českých Lidových novinách článok o prejave slovenských spisovateľov o udalostiach v Rakúsku: „Četní slovenští spisovatelé a umělci, mezi nimi Josef Gregor Tajovský, Milo Urban, Petr Jilemnický, vydali o událostech rakouských společný projev, v němž protestují proti metodám politického boje, jichž se užilo v Rakousku. V projevu vyzývají se všechni významnější činitelé v pracující inteligenci, aby bránili lidstvo proti postupující reakci a zúčastnili se protestů a akcí na podporu a záchranu dělnictva v Rakousku. Projev končí se větou: Boj proti cizímu fašizmu je i bojem proti nebezpečí fašizmu ve vlastní zemi.“15

V novembri roku 1940 sa Urban stal šéfredaktorom denníka Gardista. Predchádzalo

8 PARENIČKA, Pavol. Milo Urban ako redaktor a novinár. In Biografi cké štúdie 22. Martin : Matica slovenská, 1995, s. 134.9 CSIBA, ref. 5, s. 475.10 CSIBA, ref. 5, s. 476.11 Časopis komunistickej orientácie, zameraný na umenie, politiku a literatúru. Vychádzal v rokoch 1924 – 1926, 1929 a 1931 – 1937. Na jeho vydávaní sa podieľali najmä Vladimír Clementis, Laco Novomeský a Eduard Urx. Literatúre sa venovali hlavne prvé ročníky časopisu, neskôr sa ťažiskovými témami stali politické otázky súvisiace s cieľmi komunistickej strany, ako otázky triedneho boja, hospodárskeho stavu buržoáznej spoločnosti, propagácia života v ZSSR, boj proti fašizmu, atď. Pozri: ŠPAČEK, Jozef. DAV. In MIKULA, Valér. Slovník slovenských spisovateľov. Bratislava : Kalligram, 2005, s. 123.12 CSIBA, Karol. Medzi Živým bičom a Gardistom. In Slovenská literatúra, roč. 62, 2015, č. 5, s. 430.13 PARENIČKA, ref. 7, s. 136-137.14 HAMADA, Milan. K svetonázoru Mila Urbana. In Biografi cké štúdie 22. Martin : Matica slovenská, 1995, s. 125.15 Lidové noviny, 18. 2, 1934, s. 4.

148

VOJENSKÁ HISTÓRIA

tomu stretnutie kultúrnych pracovníkov v Tatranskej Lomnici 31. 8. 194016, na ktorom sa zúčastnil spolu s Tidom J. Gašparom, Valentínom Beniakom, atď. a podpísal tzv. Lomnický manifest, podľa ktorého sa slovenská kultúra mala orientovať na nemecký národný socializmus. Iniciátor tohto stretnutia, Alexander Mach, zohrával „dôležitú úlohu pri politickom korumpovaní a následnom morálnom kompromitovaní viacerých slovenských kultúrnych činiteľov“17. Podobne tomu bolo aj v prípade Urbanovho obsadenia postu vedúcej pozície v Gardistovi. Macha mohla motivovať perspektíva, že by sa „vynikajúci spisovateľ mal stať zárukou úrovne denníka a zároveň mal Hlinkovej garde, strácajúcej v očiach obyvateľstva prestíž, pomôcť k akceptácii jeho strany.“18

Interpretácie okolností, za akých k tomu došlo, sú rôzne. Editor Urbanových memoárov, Ján Medveď, uvádza, že spisovateľ „nedobrovoľne sa stal šéfredaktorom režimistického časopisu Gardista“19. Zmienka o Urbanovom prestúpení zo Slováka do Gardistu sa nachádza aj v súkromnom liste redaktora Slováka, Vojtecha Straku, adresovanom Karolovi Sidorovi: „Na Mila Urbana robili najostrejší tlak, aby odišiel za šéfa. Nechcel ísť za žiadnu cenu. Potom však prišiel rozkaz od Tuku, ktorý mu zdelil osobne jeho excelencia Mach, keď ležal chorý, v horúčke. Má totižto vred na dvanástorníku a zastaralý zápal slepého čreva.“20

Sám Urban vo svojich memoároch, hoci v nich často bagatelizuje svoju participáciu v udalostiach obdobia SR, uvádza prozaickejšiu verziu prestúpenia do spomínaného denníka: (O Machovi) „Začal ma presviedčať: poukazoval na pliagy nášho verejného života, na potrebu oživiť ho zdravšími, pokrokovejšími myšlienkami. Lichotil mi, zvádzal ma pekným platom, no a ja… Darmo. Medzi jeho argumentmi sa našli i také, ktoré mi prichodilo akceptovať. Áno. Moje dni v Slováku sú vlastne spočítané. Prezident Tiso ma prv-neskôr zbadá, a iste nebude trpieť, aby v jeho orgáne mátal akýsi Sidorov pohrobok (…) A tak sa stalo, že som Machovým argumentom nakoniec podľahol. Reku, dobre.“21

Po tomto „podľahnutí“ Urban pôsobil na poste šéfredaktora v období 1. 11. 1940 – 30. 3. 1945, jeho aktivity predstavujú oblasť nášho záujmu. Táto štúdia vznikla s ambíciou prispieť k historickému výskumu obdobia Slovenskej republiky v rokoch 1939 – 1945 a k spisovateľovej biografi i. Ponúkame analýzu ideových okruhov 15 Urbanových úvodníkov Gardistu a jeden článok v časopise Náš boj. Tieto texty predstavujú hlavný dôkazový materiál v trestnej veci proti Urbanovi pre zločin kolaborantstva z roku 194722.

K štúdii prikladáme 6 Urbanových úvodníkov v plnom znení. Daný výber zodpovedá jednotlivým bodom obvinenia, na základe ktorého bol Milo Urban odsúdený s dôrazom na texty obsahujúce spisovateľove stanoviská k prebiehajúcemu vojnovému konfl iktu a účasti Slovenska na ňom.

Urban bol obvinený podľa § 3 Nariadenia Slovenskej národnej rady zo dňa 15. mája

16 V súvislosti s nemecko-slovenskými rokovaniami v Salzburgu v roku 1940 v SR zosilnelo propagovanie ideológie národného socializmu. Na podnet vtedajšieho ministra vnútra Alexandra Macha sa v Tatranskej Lomnici stretli predstavitelia slovenskej kultúrnej elity. Výsledkom stretnutia bol Lomnický manifest, podpísaním ktorého sa aktéri stretnutia prihlásili k národnému socializmu. Pozri: ROGUĽOVÁ, Jaroslava. Lomnický manifest. In ROGUĽOVÁ, Jaroslava (ed.). Slováci a druhá svetová vojna. Bratislava : Literárne informačné centrum, 2015, s. 192-194.17 KAMENEC, ref. 1, s. 204.18 SOKOLOVIČ, Peter. Hlinkova garda 1938 - 1945. Bratislava : Ústav pamäti národa, 2009, s. 293.19 MEDVEĎ, Ján. Edičné a bibliografi cké poznámky. In URBAN, M. Na brehu krvavej rieky. Bratislava : Slovenský spisovateľ, 1994, s. 231.20 Slovenský národný archív v Bratislave, fond Karol Sidor, škatuľa (ďalej šk.) č. 6, list Vojtecha Straku Karolovi Sidorovi z 5. novembra 1940.21 URBAN, Milo. Na brehu krvavej rieky. Bratislava : Slovenský spisovateľ, 1994, s. 68-69.22 Štátny archív v Bratislave (ďalej ŠA Bratislava), f. Ľudové súdy, Trestná vec: Milo Urban pre zločin kolaborantstva.

149

VOJENSKÁ HISTÓRIA

1945 o potrestaní fašistických zločincov, okupantov, zradcov a kolaborantov a o zriadení ľudového súdnictva23. Uvedený paragraf mal nasledujúce znenie:

„Kolaboranti.a) Kto akokoľvek napomáhal činnosť fašistických okupantov alebo domácich

zradcov, s nimi spolupracoval s úmyslom napomáhať nemecké vedenie vojny, alebo poškodil vojnové úsilie Zväzu sovietskych socialistických republík a spojencov, ako aj oslobodenecký boj slovenského národa, alebo

b) kto nariadil, organizoval alebo horlive vykonával perzekúciu demokratických a protifašistických osôb a organizácií pre ich politickú činnosť, kto spôsobil druhému protiprávnu ujmu pre jeho rasovú, národnú, náboženskú alebo politickú príslušnosť a pre protifašistické presvedčenie, alebo kto nariadil alebo horlive prevádzal vysťahovanie slovenských ľudí do cudziny, do zaisťovacích táborov alebo na prácu v prospech nemeckého vedenia vojny, alebo

c) kto ako príslušník fašistických organizácií alebo za použitia politického vlivu obohatil sa na úkor druhých občanov, alebo kto za spolupráce s nemeckými alebo maďarskými okupantmi alebo domácimi zradcami alebo za využitia vojnových pomerov sa neprimerane obohatil, alebo

d) kto ako významný činiteľ verejného, politického, hospodárskeho alebo kultúrneho života dával svoje služby k dispozícii okupantom alebo fašistickému režimu, aby tým pomáhal tento režim budovať, udržovať a utrpenia slovenského národa predlžovať, alebo

e) kto činnosť kolaborantov [písm. a) - d)] verejne propagoval alebo schvaľoval,potresce sa trestom na slobode do 30 rokov, za priťažujúcich okolností trestom smrti.”Okresný ľudový súd v Bratislave vyniesol 11. decembra 1947 nad Urbanom rozsudok –

vinný. Hlavným predmetným materiálom bolo spomínaných 15 článkov napísaných a uverejnených Urbanom v denníku Gardista počas jeho pôsobenia na poste šéfredaktora v období 1. 11. 1940 – 30. 3. 1945 a jeden článok z periodika Náš boj z roku 1942, č. 1, ktoré sa stalo „nielen konkurentom Gardistu na mediálnom trhu, ale aj tribúnom, radikálnych’ myšlienok a akousi protiváhou ku konzervativizmu tzv. Tisovej skupiny.“24

Analýzu textov sme rozdelili do troch častí, ktoré sme identifi kovali ako hlavné body Urbanovej publicistickej stratégie: opozície, zjednotenie, konsolidácia.

OpozícieKonštitučným prvkom diskurzu, ktorý Milo Urban svojou novinárskou činnosťou

spoluvytváral, sú ideové antagonizmy. Ich využívanie je rétoricky účinný postup. Stavia na možnosti ľahkej orientácie vďaka axiologickému zjednodušeniu svetonázorovo protikladných strán. Čitateľovi ponúka možnosť stotožniť sa s „dobrou“ pozíciou a ponúka protiargumenty voči „zlým“ stanoviskám. V totalitných režimoch sú ideové opozície v rámci ideológie formulované radikálne, často čierno-bielou optikou. V nasledujúcej časti sme sa zamerali na analýzu Urbanových úvodníkov so zameraním na určenie dominantných ideových opozícií.

Vo svojej obhajobe k článku Vždy o krok ďalej25 autor uvádza: „Na okolnosti, za ktorých som tento článok napísal a uverejnil, sa nepamätám, ale písal som ho podľa všeobecných úprav, ktoré som mal od vtedajšieho hl. veliteľa HG A. Macha.“26 Identifi kácia prvku

23 Nariadenie Slovenskej národnej rady zo dňa 15. mája 1945 o potrestaní fašistických zločincov, okupantov, zradcov a kolaborantov a o zriadení ľudového súdnictva. Sbierka nariadení Slovenskej národnej rady. Ročník 1945. Čiastka 7, vydaná 23. mája 1945, s. 42-46.24 SOKOLOVIČ, ref. 17, s. 292-293.25 URBAN, Milo. Vždy o krok ďalej. In Gardista, roč. 4, 1942, č. 162, 19. 7. , s. 1.26 ŠA Bratislava, f. Ľudové súdy, Trestná vec: Milo Urban pre zločin kolaborantstva. Zápisnica,

150

VOJENSKÁ HISTÓRIA

slovenskej mentality spočívajúceho v pasivite, v Urbanovej verzii expresívne vyjadrenej ako „otrockosti“, je zámienkou načrtnutia cesty, ako tento nedostatok prekonať. Najprv uvádza kontrastne vyjadrené „nesprávne“ možnosti: izolacionizmus a slovanskú spoluprácu. Prvé východisko predstavuje slepú uličku uzatvorenia sa do seba, ktoré má viesť k zaostalosti; ako druhú potenciálnu zlú voľbu Urban načrtáva existenciu Slovenska v bližšie neurčenom slovanskom zväzku, v ktorom by Slovensko hralo druhoradú úlohu v podobe „vysunutého bunkru na križovatke európskych ciest“.

Obe cesty predostiera s cieľom, aby ich sentenciózne zavrhol ako neprípustné. Urban sa rád vyjadruje pôsobivo, vo svojich článkoch využíva antropomorfi zované metafory štátu ako fyzického tela, hovorí o „národnom organizme“27, ktorého by nesprávne rozhodnutie priviedlo k fyzickému zániku: „Izolácia by nás zadusila a v strážnictve by sme vykrvácali.“ Využívaná obraznosť má jednak expresívnu funkciu, svojou štylistickou výraznosťou púta na seba pozornosť, zároveň slúži na zjednodušenie percepcie abstraktných myšlienok ich skonkrétnením, obzvlášť použitím metafory (ľudského) tela.

Urban uvádza dané hypotetické možnosti ako zámienku argumentácie v prospech spolupráce s Nemeckom, ktorú ponúka ako jedinú možnosť prekonania spomínaného otroctva. Variant kooperácie je formulovaný jednak vágne ako úloha, ktorá je Slovákom daná poslaním v rámci európskeho spoločenstva, minulosťou, prítomnosťou i budúcnosťou a kultúrnou orientáciou, taktiež ako nediskutovateľný fakt, pretože „kto by nás zvádzal na nejakú inú líniu, je alebo blázon alebo záškodník, s ktorým škoda hovoriť, ktorý patrí alebo do blázinca alebo za mreže“.

Aj úvodník Budujeme cesty28 Urban podľa vlastných slov „napísal na priamy príkaz vtedajšieho hl. veliteľa HG Macha“29. Postavil ho na rade niekoľkých výrazných opozícií, ktorým dominuje protiklad minulosti a budúcnosti. Kým minulosť Urban stavia do negatívnej pozície vyjadrovanej, podľa svojej obyčaje, často expresívnymi metaforami s fyzickým, organickým atribútom – spomína „zhnité liberalistické dedičstvo“, obdivuje „hrdinský boj Španielska s vnútornou nákazou“, konštatuje, že logika minulosti „zdochýňa“, patrí do „hrobu starého sveta nenávisti“.

Budúcnosť je oproti tomu stvárňovaná v pozitívnych aspektoch ako rajský časopriestor mieru a harmónie, ktorého existenciu zaručí národnosocialistické zriadenie. Podľa Urbana by sa Slovensko malo v intenciách preklenutia priepasti medzi týmito dvoma pólmi vydať cestou spolupráce s Nemeckom, pričom táto cesta má v článku prívlastky ako európska, kresťanská, spravodlivá. Oprávnenosť tohto slovensko-nemeckého partnerstva má potvrdiť aj jeho historická kontinuita: „Čo sa týka Nemecka, staré historické cesty štúrovcov nielenže znova ožili, ale sa i rozšírili a prehĺbili.“ Postava Ľudovíta Štúra, alúzia na skutočnosť, že väčšina našich popredných spisovateľov 1. polovice 19. storočia získala vzdelanie v nemecky hovoriacom prostredí (Ľ. Štúr, M. M. Hodža, A. Sládkovič, S. Chalupka, J. Kalinčiak, atď.) – nie je náhodná. Daná analógia má na emocionálnej úrovni silný presvedčovací potenciál, ktorý umožňuje dominantné pozitívne postavenie skupiny okolo Štúra v slovenskej kultúrnej pamäti, s ktorou Urban pracuje vo viacerých svojich článkoch. Využíva najmä literárnu vrstvu tejto pamäti. Môžeme si to všimnúť napríklad aj v článku Nebáť sa30. Slovenskú minulosť a negatívny aspekt tradičnej mentality Slovákov v tomto texte pomenúva tento raz nie ako otroctvo, ale ako „ustrašenectvo“

výsluch z dňa 30. 6. 1947.27 URBAN, Milo. Preporodenie. In Gardista, roč. 2, 1940, č. 45, 3. 11. , s. 1.28 URBAN, Milo. Budujeme cesty. In Gardista, roč. 3, 1941, č. 222, 28. 9. , s. 1-2.29 ŠA Bratislava, ref. 26, f. Ľudové súdy, Trestná vec: Milo Urban pre zločin kolaborantstva. Zápisnica, výsluch z dňa 30. 6. 1947.30 URBAN, Milo. Nebáť sa. In Gardista, roč. 4, 1942, č. 116, 25. 5.–26. 5. , s. 1.

151

VOJENSKÁ HISTÓRIA

a konzervatívnosť, neochotu prijímať nové idey. Patria do rovnakej množiny záporného slovenského dedičstva súvisiaceho s pasivitou. Urban nie je prvým spisovateľom, ktorý zaujímal takýto postoj, hoci v jeho verzii smeruje riešenie k úplne inému záveru, než u jeho predchodcov. Využil však podobné prostriedky.

Slovákom ohnivo vyčítal pasivitu vo svojom básnickom diele napríklad Ivan Krasko, vedúca osobnosť slovenského symbolizmu. V žalmickej básni Jehovah vyjadruje lyrický subjekt také rozhorčenie nad nečinnosťou národa, až na neho privoláva krutú pomstu. Krasko tu nadväzuje na Ľudovíta Štúra, keď podobne ako on „vidí hlavnú príčinu nacionálno-sociálnej defi citnosti národa v jeho vlastnej pasivite. V radikálnom postavení otázky sa k Jehovovi vynára istá paralela v poslednej vete Štúrovej state Neopúšťajme sa z roku 1846: ,Národ, ktorý za život svoj všetko, čo je možné, neurobí, neposvätí, neobetuje, ten nie je hoden života, ale hoden – aby medzi iným ľudstvom na hanbu nestál – čím najskoršieho zničenia.’“31

Urban teda v spodnej línii svojej argumentácie sofi stikovane využíva prvky a idey prítomné v slovenskej kultúrnej a literárnej pamäti, čím dosahuje sugestívnosť presviedčania najmä na citovej, iracionálnej úrovni. Riešením tohto problému slovenskej mentality a minulosti má byť prijatie ideológie národného socializmu s cieľom vytvoriť lepšiu budúcnosť pre spoločnosť.

Urban okrem protikladu minulosti a prítomnosti v úvodníku Budujeme cesty pracuje aj s opozíciou západ – východ, pričom západná orientácia v jeho chápaní reprezentuje kultúrny, civilizovaný svet a východ je priestorom barbarským, za hranicou, nepriateľským voči kultúre.

Pozíciu Slovenska v rámci týchto mantinelov východu – západu, minulosti – budúcnosti charakterizuje agitačný, pozitívny pátos: Urban v článku vyzýva čitateľov k hrdosti na pronemeckú orientáciu, zdôrazňuje, že sme boli medzi prvými, ktorí sa ocitli na strane Nemecka. Na margo zdôrazňovania slovenského prvenstva v dobovej tlači píše Ľubomír Lipták, že išlo o ideu „byť v nemeckom tieni aspoň akýmsi prvým podnájomníkom, tragikomické handrkovanie o titul najväčšieho trpaslíka“, čo súviselo s tým, že „proti hrozbe horthyovskej okupácie, ktorá by znamenala hospodársky, národnostný a kultúrny regres Slovenska (…) pokúšala sa hľadať protizbraň aj slovenská vláda. Logika kolaborácie a vazalského postavenia doviedla ju ale k tomu, že účinnú protizbraň videla dlho najmä v tom, predbehnúť Maďarsko v pretekoch o nemeckú priazeň. Práve tak ako za Dunajom aj na Slovensku najmä vďaka jednej časti fašistických vodcov dostávali tieto preteky až groteskný charakter. Domnievali sa totiž, že napríklad slovenskí gardisti, nezaťažení, grófskou minulosťou’, majú k nemeckým nacistickým, revolucionárom’ bližšie, že aj preto sa im prizná úloha akéhosi ideologického vzoru vo, veľkonemeckom juhovýchodnom priestore’, opretého o nemecké, ťažisko’.“32

Urban vo svojich článkoch podčiarkuje aj to, že slovenská pozícia je na strane európskej a kresťanskej mentality. Názoroví oponenti sú, prirodzene, neeurópski, čo sa v tomto diskurze (hoci nie len v tomto) rovná významu nekultúrni, necivilizovaní, zároveň nekresťanskí, čo je vzhľadom na tradičnú religiozitu slovenskej spoločnosti ťažký biľag.

Celkovo má napätie medzi uvedenými opozíciami ústiť do „rozhodujúceho boja medzi starým a novým svetom“33. Jednotlivé úvahy odvíjajúce sa od idey tohto zápasu vytvárajú mozaiku Urbanových stanovísk k vojne, a to jednak k prebiehajúcemu vojnovému

31 ZAMBOR, Ján. Vzlyky nahej duše: Ivan Krasko v interpretáciách. Bratislava : Literárne informačné centrum, 2016, s. 13.32 LIPTÁK, Ľubomír. Slovensko v 20. storočí. Bratislava : Kalligram, 2000, s. 188.33 URBAN, Milo. Po roku. In Gardista, roč. 3, 1941, č. 251, 1. 11. , s. 1.

152

VOJENSKÁ HISTÓRIA

konfl iktu a slovenskej účasti na ňom, no zároveň vyjadruje aj postoje k 1. svetovej vojne, napríklad v článku Európska spolupatričnosť píše: „Kto mal oči, musel vidieť, kde vedie slepý liberalizmus (…) mohol dôjsť len k jedinému záveru: že cesta, ktorú európskym národom po prvej svetovej vojne nanútili, je cestou cudzou, vedúcou do mravnej i hmotnej skazy. (…)Na základoch, ktoré nám po prvej svetovej vojne všemohúci páni v podobe rozličných zmlúv dali, iné tu ani nemohlo vzniknúť. (…) Európa však z tohto poblúdenia sa spamätala v čase pomerne dosť krátkom. Je to veľká zásluha Nemecka a Talianska, ktoré – zavrhnúc nezdravé tútorstvo – vymanili sa z cudzej duchovnej sféry a podarilo sa im naliať do neskazených európskych sŕdc nového ducha.“34 Autor tu uvádza 1. svetovú vojnu ako nevyhnutnú príčinu aktuálnej situácie, pričom ju nešpecifi kuje ako nespokojnosť s výsledným územným a mocenským usporiadaním Európy. Ako hlavný nedostatok identifi kuje politickú ideológiu víťazných strán. Využíva pritom svoje zvyčajné štylistické charakteristiky, citovo sugestívnu obraznosť biologickej proveniencie; „slepý“ liberalizmus, „nezdravé tútorstvo“ na jednej strane a implicitne „zdravý“, „jasnozrivý“ nacionalistický radikalizmus na strane druhej.

Urban v rámci obrazu vojny formovaného z ideových pozícií príznačným spôsobom komentuje aj pozíciu Slovenska k uvedenému konfl iktu, napríklad v úvodníku Naše poslanie: „My sme sa k národnému socializmu hlásili sami a prví po nemeckom národe. Nerobili sme to s konjunkturalizmu, keďže také niečo by nám vôbec nepomohlo, a l e z na jh lb š i eho p re svedčen ia . Chceli sme sa takto jednak vnútorne preporodiť a jednak hneď na začiatku chceli sme pevne zachytiť to spoločné duchovné vlákno, spo ločnú l í n iu , ktorá má byť základňou a poznávacím znakom nového života v Európe. Sme totiž presvedčení, že bez takejto základne to nepôjde a táto vojna by ani nemala zmyslu, keby sa ona nenašla. Národný socializmus má všetky predpoklady byť takouto základňou (…)“35 Aktívnu slovenskú účasť vo vojne oprávňuje argumentáciou zdôrazňujúcou ideologickú základňu (spoločná línia národného socializmu), ktorá má byť predpokladom šťastnej budúcnosti Európy. Príznaková je Urbanova potreba explicitne konštatovať, že rozhodnutie Slovenska spolupracovať, resp. podriadiť sa Nemecku, a teda aj aktívne sa podieľať v boji po boku Nemecka, nebolo dôsledkom konjunkturalizmu, čiže zištnej prispôsobivosti okolnostiam, ale výsledkom akéhosi slovenského znovuzrodenia a napojenia sa na „duchovné vlákno“ vedúce k novému životu Európy.

Urban celkovo neprezentuje ani jeden zo svetových vojenských konfl iktov ako nástroj uskutočnenia mocenských záujmov, ale ako boj „rozdielnych životných koncepcií, ktoré – najmä nášmu kontinentu – majú dať novú tvár. Už ako sú tieto sily formované, aké znaky používajú a akými spôsobmi proti sebe bojujú, na tom nezáleží.“36 Vojna má teda v autorovom ponímaní punc (svätého) boja „dobra a zla“, ktorého ciele ospravedlňujú použitie akýchkoľvek prostriedkov. Násilie je legitimizované, oprávňuje ho ideologickými východiskami.

ZjednotenieK úvodníku Čakáme program37 Urban v obhajobe uviedol: „bezprostredný popud

k napísaniu tohto článku dal mi vtedajší min. A. Mach príkazom (telefonicky), aby som v Gardistovi naznačil potrebu zostavenia programu pre naše národné spoločenstvo v duchu zásad vtedy hlásaného národného socializmu.“38 Je venovaný myšlienke

34 URBAN, Milo. Európska spolupatričnosť. In Gardista, roč. 5, 1943, č. 147, 29. 6. , s. 1.35 URBAN, Milo. Naše poslanie. In Gardista, roč. 4, 1942, č. 38, 15. 2. , s. 1.36 URBAN, Milo. Strach pred revolúciou. In Gardista, roč. 3, 1941, č. 12, 16. 1. , s. 1.37 URBAN, Milo. Čakáme program. In Gardista, roč. 3, 1941, č. 17, 22. 1. , s. 1.38 ŠA Bratislava, f. Ľudové súdy, Trestná vec: Milo Urban pre zločin kolaborantstva. Zápisnica, výsluch z dňa 20. 6. 1947.

153

VOJENSKÁ HISTÓRIA

nevyhnutnosti vytvorenia národného programu, ktorému majú dominovať kolektivistické princípy organizácie spoločenského života. Urban túto ideu obhajuje niekoľkými tézami, ktoré spája idea jednoty. Jej absenciou sa vysvetľuje nespokojnosť v spoločnosti, ktorú má vyriešiť práve národný program. Prvou tézou je potreba zjednotenia v zmysle potlačenia záujmov jednotlivcov v prospech národa. Je to tendencia charakteristická pre autoritársky organizované spoločnosti, v ktorých sa individuálna vôľa človeka má podriadiť kolektívnemu záujmu. Ako píše Igor Baka, súvisí to s predstavami o organizácii štátu vychádzajúcimi z „presvedčenia, že najvyššie dobro pre človeka predstavuje život nekonečného sebaobetovania, prežitý v totálnej a militantnej oddanosti štátu.“39

Urban (osobnú) slobodu spája s atribútmi sebeckosti, deštruktívnosťou vo vzťahu k spoločnosti, kým preferované sú hodnoty obety, disciplíny v zmysle podriadenia sa záujmom kolektívu: „Váha z jednotlivca prejde na národ, miesto pochybnej, škodlivej slobody musí nastúpiť disciplína, zodpovednosť, obetavosť a – to zas, ako celku, môže nám len osožiť.“40

Naznačuje sa jednak potreba zjednotenia v rámci domácej politickej scény, no aj v oveľa väčších rozmerov, treba „zbaviť sa škodlivého egocentrizmu a záujmy svojho národa uviesť do rozumného, zdravého súladu so záujmami ostatných európskych národov, aby tak čo najplastickejšie vynikol celkový, jednotný záujem tohto kontinentu“.41

Druhou z téz podporujúcich nevyhnutnosť zjednotenia je konfl ikt dvoch skupín: konzervatívnej a radikálnej. Prvú z nich autor charakterizuje ako „zahľadenú do minulosti’“ a druhú ako „majúcu pred očami budúcnosť národa“. V rámci diskurzu, o ktorom Urban vo svojich úvodníkoch píše, má minulosť záporné hodnotové znamienko, pretože sa spája s odlišnými ideológiami a predstavuje obdobie degradácie a rozkladu národa. Do minulosti Urban umiestňuje aj príčiny súčasného stavu spoločenskej nespokojnosti, ktorú má vyriešiť práve ústredná myšlienka článku, a to vytvorenie národného programu vedúceho k zjednoteniu. Do budúcnosti je projektovaný „zlatý vek“ Slovákov garantovaný národnosocialistickým zriadením.

Potreba zjednotenia sa v Urbanovom chápaní spája aj s predstavou ohrozenia. Je to ďalší jav typický pre totalitné ideológie. Operuje sa s kategóriou strachu zasahujúcou človeka na emocionálnej úrovni. Tento postup sa uplatňuje aj v článku Budujeme cesty42, kde je prítomný obraz nepriateľa vytvárajúci pocit nebezpečenstva, Urban píše o „záškodníctve a anarchii, ktorým nič nebolo sväté, ktoré sa v posledných desaťročiach rozrástli do neslýchaných rozmerov“. Upokojením a vyriešením situácie neistoty má byť pevný, autoritársky spoločenský systém. V texte je prítomný aj obraz vzťahu Nemecko – Slovensko; Nemecko je v Urbanovom slovníku Veľkonemecká ríša, predstavuje „mohutné sily“ disponujúce právom usporiadať európske pomery, a Slovensko voči nemu vystupuje ako mladší brat, prívesok, ktorý sa v tomto vzťahu dobrovoľne a so súhlasom stavia do polohy vďačnej subordinácie.

„Dusili sme sa vo výparoch nenávisti, v putách bezmocnosti, popudzovaní národ proti národu, tu v mene nejakej hypersuverenity historického alebo ideologického razenia, tam zasa v mene nejakého vyhraneného a neústupného záujmu. Vyplazovali sme na seba jazyky, cerili zuby, kým neprišiel Adolf Hitler so svojím novým spoločenským poriadkom – národným socializmom – a kým smelou rukou nezačal rúcať tieto nezmyselné

39 BAKA, Igor. Politický systém a režim Slovenskej republiky v rokoch 1939 – 1940. Bratislava : Vojenský historický ústav v Bratislave, 2010, s. 87.40 URBAN, Milo. Náš boj. In Náš boj, roč. 1, 1942, č. 1, s. 3.41 URBAN, ref. 30.42 URBAN, ref. 25, s. 1-2.

154

VOJENSKÁ HISTÓRIA

samovražedné prehrady v spolunažívaní európskych národov.“43 Hitler je tu zobrazený v úlohe záchrancu slovenského národa. Štýl, ktorým je toto presvedčenie vyjadrené, opäť pripomína čosi zo starších vrstiev slovenskej kultúrnej pamäti. Po neúspechu revolúcie v rokoch 1848 – 1849 sa slovenská literatúra dostala do krízy. V tejto situácii vyústil romantizmus do dvoch línií; jedna sa postupne transformovala do realizmu, druhú predstavoval mesianizmus ako viera v predurčenie, vyvolenie istého spoločenstva vo vzťahu k iným spoločenstvám, iracionálne očakávania rýchlej nápravy neuspokojivého stavu sveta, štátu alebo národa prostredníctvom vyššieho zásahu s presadzovaním ideálneho obrazu spoločnosti a mysticky zafarbeným vizionárstvom. Podobne pôsobí Urbanova alegória v článku, pričom v intenciách iracionality stavia na sugestibilite predkladajúc „jednoduché riešenia, využívajúc pri tom overenú skúsenosť, že keď ľudia poznajú riešenie situácie, majú pocit istoty“.44

Tendenciu obhajovať podradenú pozíciu Slovenska voči Nemecku charakterizuje Igor Baka nasledovne: „Surový nátlak na slovenskú politickú reprezentáciu sa tak začal interpretovať ako nezištná pomoc, ktorá sa stala stavebným kameňom nemecko-slovenského spojenectva. Ponižujúce postavenie Slovenska ako satelitu Tretej ríše sa zase vysvetľovalo ako ochranný pomer, ktorý je garantom slovenskej slobody.“45

Štátnu samostatnosť Urban interpretuje ako výsledok cieľavedomej ambície Slovenska, nie ako produkt medzinárodnej politiky, zdôrazňuje sa idea zjednotenia, kontinuity: „vďaka tejto rozhodnosti – podarilo sa nám preplávať cez tieto nebezpečné úskalia k tomu, čo bolo túžbou a tajným cieľom mnohých slovenských pokolení: k našej štátnej samostatnosti,46“ hoci do istej miery pripúšťa (s dávkou štylistického nevkusu), že patríme medzi štáty, „ktorým pomáhal na svet Hitler“.

KonsolidáciaZákladnou tézou článku Strach pred revolúciou47 je obhajoba súčasného spoločensko-

politického zriadenia. Urban aj v tomto úvodníku pracuje s protikladom minulosti a budúcnosti, hovorí o potrebe „odstrániť aj posledné zbytky starého feudalistického a demokratického režimu“, ktoré identifi kuje s Maďarmi a Čechmi. V článku vyzýva k ich potlačeniu a upevneniu národnosocialistického režimu, resp. jeho slovenskej verzii, ako na súde uviedol spisovateľ: „Vety o národnom socializme slovenskom sú napísané v súvislosti so vtedajším ovzduším, keď sa veľa hovorilo a uvažovalo, o tzv. slov. nár. socializme’. Opakujem pri tom, že sám som, ako som už uviedol v predošlej obrane, chápal tento ’slovenský národný socializmus’ v duchu slovenskom, t. j. prispôsobený našim slovenským pomerom a odchylný od nemeckého národného socializmu.“

Hlavným argumentom podporujúcim daný politický režim je, že „dokáže upevniť a zabezpečiť našu samostatnosť“, aj tu sa teda operuje s kategóriou strachu, Urban naznačuje možnosť ohrozenia slovenskej integrity a suverenity. Skutočnosť, že táto suverenita bola už tak obmedzovaná, sa v úvodníku zamlčiava, vyvoláva sa zdanie slovenskej slobody zaručovanej ochranou z nemeckej strany na základe akejsi príbuznosti „nielen podľa krvi, ale i zmýšľaním“.

Ako východisko článku Naše poslanie48 si Urban zvolil vyhlásenie Adolfa Hitlera, ktoré umiestnil do úvodu textu: „Nežiadam, aby sa národnosocialistické myšlienky

43 URBAN, Milo. Dobrý príklad. In Gardista, roč. 3, 1941, č. 69, 25. 3. , s. 1.44 BAKA, ref. 34, s. 92.45 Tamže, s. 86.46 URBAN, Milo. Náš ochranný plášť. In Gardista, roč. 4, 1943, č. 228, 3. 10. , s. 1.47 URBAN, ref. 32, s. 1.48 URBAN, ref. 31, s. 1.

155

VOJENSKÁ HISTÓRIA

presadzovali v zahraničí. Lebo ja nie som tu na to, aby som sa staral o šťastie iných národov, ale cítim sa zodpovedný len za svoj vlastný národ.“ Na ploche celého článku sa ďalej pokúša tento výrok zakomponovať do diskurzu slovenského národného socializmu. Uvádza najprv možné interpretácie Hitlerovho výroku, a to, že si Hitler neželá aplikáciu národného socializmu v inonárodnom prostredí a je iba vecou Nemecka. Urban takéto chápanie odmieta a Hitlerov výrok chápe ako jeho dištancovanie sa od zámerného rozširovania ideológie, pretože tá je záležitosťou každého národa. Urban ďalej uvádza dôvody, prečo je potrebné ideológiu rozšíriť a implementovať aj v slovenskom prostredí, podľa svojho zvyku argumentáciu podporujúcu národný socializmus formuluje vágne a obrazne. Uvádza, že len tento politický systém „je schopný účinne liečiť ťažké spoločenské neduhy chorej Európy“. Spojenie Slovenska a tejto ideológie pritom komentuje ako úzke, pevné puto: „My sme sa k národnému socializmu hlásili sami a prví po nemeckom národe. Nerobili sme to z konjunkturalizmu, keďže také niečo by nám vôbec nepomohlo, ale z najhlbšieho presvedčenia.“

Urbanova obhajoba v súvislosti s týmto úvodníkom znela: (Napísal som ho),aby som zdôraznil, že nemecký národný socializmus nie je vývozným artiklom, že vo svojich úvahách o slovenskom národnom socializme nemusíme sa ho nijako pridržiavať“. Analýza daného úvodníka sa však s touto výpoveďou nezhoduje. Myšlienka, že nie je potrebné pridržiavať sa nemeckého národného socializmu, prípadne, že jeho slovenská verzia sa od nemeckej líši (a to v pozitívnom zmysle), sa v Urbanovom texte nenachádza. Zreteľná je oproti tomu afi rmatívna pozícia voči danej ideológii a podpora jej aplikácie na Slovensku.

Miestami sa v Urbanových textoch vyskytuje aj obhajoba koncepcie tzv. menšieho zla vyplývajúca z medzinárodného postavenia Slovenska a jeho mocenskej potencie: „Nesmieme si myslieť, že iné, väčšie národy budú sa prispôsobovať nám; musíme sa prispôsobovať my, menší. Aj vtedy, keby to vyžadovalo z našej strany isté obete.“49 Ako však poznamenal Ivan Kamenec, „uplatňovanie politiky, menšieho zla’ nemohlo priniesť z dlhodobejšej perspektívy vývoja štátu nejaké trvalejšie pozitívne výsledky. Ukázalo sa to už veľmi skoro, čo vzápätí so sebou prinášalo nielen nové sklamania, ale aj zákonité podriaďovanie sa, väčšiemu zlu’.“50

ZáverNa základe svojej novinárskej činnosti bol Milo Urban v roku 1947 obvinený

z nasledujúcich bodov: propagoval ideu slovensko-nemeckého priateľstva a spolupráce v duchu nemeckého národného socializmu, propagoval tzv. „slovenský národný socializmus“ napodobňujúci nemecký fašistický systém a vôbec zavedenie fašistického štátneho zriadenia na Slovensku, propagoval nové nemecké usporiadanie Európy v duchu nemeckého fašistického systému, schvaľoval činy domácich zradcov, ktorými napomáhali rozbitiu ČSR a vytvoreniu tzv. „samostatného“ Slovenského štátu s fašistickým štátnym zriadením, propagoval boj slovenského národa po boku Nemcov proti ZSSR.

Okresný ľudový súd vyniesol nad Urbanom rozsudok vinný. Odsúdil ho na trest verejného pokarhania. V dôvodoch sa uvádza, že Urban sa dostal na miesto šéfredaktora čiastočne proti svojej vôli a na priamy zákrok Alexandra Macha. Niekoľko ráz sa Urban snažil z tejto funkcie uvoľniť. Súd dospel k záveru, že tak mohol urobiť, no nemohlo k tomu dôjsť bez ohrozenia prinajmenšom na slobode. Zákon č. 13 131/36 Zb. z. pod trestnou sankciou zakazoval opustenie zamestnania u zamestnanca verejnoprávnych korporácií,

49 URBAN, Milo. Zmysel slovenskej politiky. In Gardista, roč. 4, 1942, č. 180, 9. 8. , s. 1.50 KAMENEC, ref. 1, s. 155.

156

VOJENSKÁ HISTÓRIA

ústavov, fondov a akýchkoľvek verejných inštitúcií vôbec, ako aj ústavov, fondov, podnikov a závodov im náležiacim alebo nimi spravovaných. Medzi tieto sa, podľa názoru súdu, zaraďovala a vtedajšia redakcia Gardistu ako podniku verejnoprávnej korporácie. Ďalej sa medzi dôvodmi rozsudku uvádza, že Urbanova zodpovednosť za činnosť zodpovedno-redaktorskú bola minimálna, takmer rovná zodpovednosti tlačiarenského sadzača. Ako poľahčujúce okolnosti súd uviedol, že Urban bol v súkromnom živote československého zmýšľania, nenávidel Nemcov, podporoval utláčaných, politicky a rasovo prenasledovaných.

Urban bol obvinený podľa § 3 Nariadenia Slovenskej národnej rady zo dňa 15. mája 1945 o potrestaní fašistických zločincov, okupantov, zradcov a kolaborantov a o zriadení ľudového súdnictva51 a za usvedčenie sa trestalo odňatím slobody do 30 rokov, za priťažujúcich okolností trestom smrti. Podľa § 6 bolo možné aj zmiernenie trestu, ak páchateľ svojou neskoršou činnosťou, najmä účasťou na povstaní, významne sa zaslúžil o protifašistický boj alebo o záchranu slovenských životov, možno trest smrti premeniť na trest na slobode do 30 rokov, alebo v mimoriadnych prípadoch uložiť tresty vedľajšie ako tresty hlavné, prípadne páchateľa aj oslobodiť.

Urban bol uznaný za vinného, no trest (verejné pokarhanie) bol veľmi mierny. V roku 1948 bol Urban znova predbežne zatknutý, verejný žalobca pri Ľudovom súde Arnošt Barát požadoval pozmeniť pôvodný rozsudok vo výroku o treste a obžalovanému vymerať trest primeraný k jeho zavineniu. Ľudový súd však ponechal pôvodný trest.

Hypotéz, prečo tomu tak bolo, je niekoľko. Prvou je uvedený šiesty paragraf, ďalšie dve súvisia s Urbanovou spisovateľskou činnosťou a kontaktmi s ľavicovými intelektuálmi – Lacom Novomeským a sovietskym spisovateľom Iľjom Erenburgom.

Laco Novomeský mal blízke vzťahy s viacerými významnými osobnosťami opozičnej ideologickej platformy, okrem iného aj s Alexandrom Machom. Michal Macháček uvádza: „Zběžně se znali již od druhé poloviny dvacátých let a vzájemný vztah utužili za války, kdy Novomeský mimo jiné publikoval v časopisu Budovatel a Elán a byl i členem Spolku slovenských spisovatelů (vyloučen byl až 11. ledna 1945, tedy skoro půl roku od vypuknutí povstání na Slovensku!).“52

Novomeský bol v rokoch 1945 – 1950 povereníkom pre školstvo a osvetu. Z tohto obdobia pochádza aj priateľský list Novomeského Urbanovi z 1. 4. 1948, ktorý svedčí o ich blízkom vzťahu: „Milý Milko! Len nakrátko Ti odpovedám na Tvoj obšírny list. 1. Tvoj pomer k Štátnemu nakladateľstvu bude upravený tak, ako si želáš. Riaditeľstvo mi už oznámilo, že práce dostávaš a budeš dostávať, takže v tomto smere nijaké starosti mať nemusíš. Ak by si však chcel sedieť v Bratislave – čo, pravda, závisí od toho, či si tu nájdeš byt – budeš môcť byť zamestnaný v Št. nakladateľstve aj ako zmluvný úradník. 2. Vo veci obnovy Tvojho procesu pred ľudovým súdom napíšem Ti ešte neskoršie. Aj zatiaľ Ťa prosím, ak by sa čokoľvek, ak by sa čokoľvek v tomto smere stalo, aby si ma informoval.“53

O intervencii Iľju Erenburga píše Urban vo svojej spomienkovej knihe Na brehu krvavej rieky: „Najväčšie prekvapenie mi spôsobil dr. Rašla, takisto obžalobca na národnom súde. Aj on akosi z ničoho nič dal si ma predviesť. Aj by som sa bol zľakol, či ma zas nechcú povýšiť do stavu vojnových zločincov, ale nevedel som, kam idem, a navyše ani dr. Rašlu som dovtedy nepoznal (…) predstavil sa mi a s priateľským výrazom na tvári mi oznámil:

– Mám vám odovzdať pozdrav (…) Práve som sa vrátil z Moskvy… – povedal.

51 Nariadenie, ref. 21.52 MACHÁČEK, Michal. Gustáv Husák. Praha : Vyšehrad, 2017, s. 224.53 NOVOMESKÝ, Laco. Milovi Urbanovi. In Umenie politiky, politika umenia. Z listov Laca Novomeského II. Bratislava : Tatran, 1989, s. 118.

157

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Lež ja ešte menej som chápal. Pozdrav…A z Moskvy? Kto by mi odtiaľ posielal pozdrav? Obrátil som sa na pamäť, že mi pomôže, že mi aspoň naznačí, kto by mne – fašistovi a kolaborantovi – mohol byť v Moskve priateľsky naklonený. (…) A tu sa mi nevdojak vynorilo v pamäti meno spisovateľa Iľju Erenburga.

– Iba ak…Dr. Rašla moju domnienku vzápätí potvrdil:– Hovoril som s Erenburgom. Bola reč o vás. On vás dal pozdraviť…“54

Môžeme uzavrieť, že Milo Urban bol rozporuplnou osobnosťou slovenských dejín, aktívne sa presadzoval na poli kultúry i politiky, pričom neraz protirečivým spôsobom. Vysvetlenie tejto „schizofrénie“ ponúka Milan Hamada, píše, že Urban „je predovšetkým sociálnym revolucionárom, a preto sympatizuje s komunistami (konkrétne s davistami), je vlastne živelným komunistom, rovnako ako bude v tragických rokoch vojny uvedomelým národným socialistom“55. Sociálne otázky predstavovali ťažiskový okruh Urbanových umeleckých diel, boli mu blízke a bytostne ho zaujímali. Počas svojho života hľadal ich riešenie v komunistickej i národnosocialistickej ideológii. Napriek tomu, že sa neskôr (hoci z pochopiteľných dôvodov) snažil zdôrazňovať svoj vzťah k prvej z nich, jeho úvodníky v Gardistovi ostávajú svedectvom toho, že sa aktívne podieľal na obhajovaní a presadzovaní národného socializmu. Zároveň zreteľne formuloval súhlasné stanoviská k prebiehajúcemu vojnovému konfl iktu a schvaľoval účasť Slovenska na ňom.

Hoci sa vo výpovediach na súde takmer pri všetkých článkoch odvolával na A. Macha, ktorý mu mal zadávať ideové okruhy textov, ich autorom stále ostáva Urban. V nemalej miere sa v nich prejavili aj jeho cit pre jazyk, štylistická zdatnosť, znalosť rétoricky účinných postupov, obraznosť. V rámci spisovateľovej biografi e by sa nemala obchádzať ani táto strana Urbanovej osobnosti a činnosti. V súvislosti so spomínanou knihou Na brehu krvavej rieky literárny vedec Vladimír Barborík svoju recenziu uzatvára slovami, že Urbanova výpoveď v spomienkovej knihe „je príspevkom na tému zodpovednosť.“56 Podobnú ambíciu mala táto štúdia.

Zoznam použitej literatúry:

BAKA, Igor. Politický systém a režim Slovenskej republiky v rokoch 1939 - 1940. Bratislava : Vojenský historický ústav v Bratislave, 2010. 322 s. ISBN 9788096937592.

BARBORÍK, Vladimír. Reku, dobre… (Poznámka ku knihe Mila Urbana na brehu krvavej rieky). In Kultúrny život, roč. 28, 1994, č. 2, s. 8. ISSN 1338-015X.

CSIBA, Karol. Subjekt ako obraz svedectva doby. In TARANENKOVÁ, Ivana, ed. Možnosti autobiografi ckosti. Bratislava : Ústav slovenskej literatúry SAV, 2013, s. 130-140. ISBN 9788088762256.

CSIBA, Karol. Medzi Živým bičom a Gardistom. In Slovenská literatúra, roč. 62, 2015, č. 5, s. 427-434. ISSN: 0037-6973.

CSIBA, Karol. K čítaniu druhého dielu memoárov Mila Urbana. In Slovenská literatúra, roč. 63, 2016, č. 6, s. 468-478. ISSN: 0037-6973.

HAMADA, M. K svetonázoru Mila Urbana. In Biografi cké štúdie 22. Martin : Matica slovenská, 1995, s. 123-128. ISSN 1338-0354.

HRADSKÁ, Katarína, Ivan KAMENEC a Róbert ARPÁŠ. Slovensko v 20. storočí.

54 URBAN, ref. 19, s. 201-202.55 HAMADA, ref. 13, s. 124.56 BARBORÍK, Vladimír. Reku, dobre… (Poznámka ku knihe Mila Urbana na brehu krvavej rieky). In Kultúrny život, roč. 28, 1994, č. 2, s. 8.

158

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Slovenská republika 1939 – 1945. Bratislava : Veda, 2015. 477 s. ISBN 9788022413510.KAMENEC, Ivan. Urban, M. Na brehu krvavej rieky. In Historický časopis, roč. 43,

1995, č. 3, s. 589-590. ISSN: 0018-2575.LIPTÁK, Ľubomír. Slovensko v 20. storočí. Bratislava : Kalligram, 2000. ISBN

8071493376.MACHÁČEK, Michal. Gustáv Husák. Praha : Vyšehrad, 2017. 631 s. ISBN

9788074293887.MEDVEĎ, Ján. Edičné a bibliografi cké poznámky. In URBAN, Milo. Na brehu

krvavej rieky. Bratislava : Slovenský spisovateľ, 1994, s. 231-232. ISBN 8022005401.NOVOMESKÝ, Laco. Milovi Urbanovi. In Umenie politiky, politika umenia. Z listov

Laca Novomeského II. Bratislava : Tatran, 1989, s. 118-120.PARENIČKA, Pavol. Milo Urban ako redaktor a novinár. In Biografi cké štúdie 22.

Martin : Matica slovenská, 1995, s. 132-142. ISSN 1338-0354.ROGUĽOVÁ, Jaroslava. Lomnický manifest. In ROGUĽOVÁ, Jaroslava, ed.: Slováci

a druhá svetová vojna. Bratislava : Literárne informačné centrum, 2015, s. 192-194. ISBN 9788081190933.

SOKOLOVIČ, Peter. Hlinkova garda: 1938-1945. Bratislava : Ústav pamäti národa, 2009. S. 559. ISBN 9788089335107.

ŠPAČEK, Jozef. DAV. In MIKULA, Valér. Slovník slovenských spisovateľov. Bratislava : Kalligram, 2005, s. 123-124. ISBN 8071498017.

VALENTOVIČ, Štefan, ed. Slovenský biografi cký slovník (od roku 833-1990). 3. zv., K-L. Martin : Matica slovenská, 1989. 447 s. ISBN 8070900199.

ZAMBOR, J. Vzlyky nahej duše: Ivan Krasko v interpretáciách. Bratislava : Literárne informačné centrum, 2016, s. 13. ISBN 9788081190964.

PrílohaÚvodníky sú uverejnené v plnom znení. Z jazykového hľadiska sú prispôsobené

súčasnej kodifi kačnej norme slovenčiny, no v nijakom ohľade sa nemodifi kuje význam slov, ide vyslovene o gramatické korekcie v prípadoch ako: sjednotený → zjednotený, skrývaly →skrývali, smysel→zmysel, upádali – upadali. Zvýrazňovanie textových segmentov prostredníctvom zväčšenia vzdialenosti medzi písmenami dodržiavame tak, ako je v origináli.

Prvé sú úvodníky z denníka Gardista usporiadané v chronologickom poradí, na poslednom mieste je Urbanov článok uverejnený v periodiku Náš boj.

Zoznam textov:Strach pred revolúciou, č. 12, 16. 1. 1941, s. 1,Naše poslanie, č. 38, 15. 2. 1942, s. 1,Z minulosti pre budúcnosť, č. 1, 1. 1. 1943, s. 1,Európska spolupatričnosť, č. 147, 29. 6. 1943, s. 1,Náš ochranný plášť, č. 228, 3. 10. 1943, s. 1,Náš boj, roč. 1, 1942, č. 1, s. 2 – 4. STRACH PRED REVOLÚCIOU, č. 12, 16. 1. 1941, s. 1V poslednom čase na Slovensku často počuť slovo „revolúcia“. Konkrétne: hovorí sa

o slovenskej revolúcii, resp. o sociálnej fáze s l ovenske j r evo lúc i e . A nehovorí sa o nej len tak do vetra. Tí, čo sa k nej hlásia a čo ju vlastne vedú, vysvetľujú aj jej obsah. Jasne naznačujú, o čo v tejto slovenskej revolúcii ide: vyslovujú síce potrebu odstrániť aj posledné zbytky starého feudalistického a demokratického režimu, ktoré na Slovensku

159

VOJENSKÁ HISTÓRIA

ešte strašia, ale nie preto, aby tu zavládla anarchia. Naopak. Robia to preto, aby sme sa už raz vymanili z hriešnej polovičatosti, z trochárskeho podpierania starých, rúcajúcich sa búd, teda z anarchie, ktorá na Slovensku dnes vládne. Áno: robia to preto, aby s t vo r i l i m ie s to novému spo ločenskému po r i adku ná rodnosoc i a l i s t i ckému , k to rý n i e l en navonok , a l e i vnú to rne j ed ine môže upevn iť a z abezpeč iť n a šu s amos t a tnosť .

Kto si toto uvedomí a kto správne rozlišuje, ten sa nenaľaká slova „revolúcia“, lebo vie, že takéto dejinné zmeny bez revolučných zásahov nemožno u sku točn iť . Vskutku! Darmo by sme hľadali iný priliehavejší termín. To, čo sa dnes na Slovensku deje, je istý druh revolúcie, už či sa to niekomu páči alebo nie. A nielen na Slovensku. Aj v ostatnej Európe, tu pomalšie, tam rýchlejšie, v skrytejšej alebo zjavnejšej forme, podľa toho, ako rozličné protichodné spoločenské sily na seba narážajú. Vojna, ktorú by sme chceli vidieť ako prvoradého činiteľa istých mocenských snáh, v tomto boji svetonáhľadov, v tejto všeobecnej európskej revolúcii má iba druhoradý význam. Je iba akýmsi mechanickým prejavom revolučných síl, čo sa viac-menej prejavuje aj v nástupe armád, ktoré bojujú ani nie tak v mene svojich štátov a národov, ako skôr v mene dvoch protichodných svetonáhľadov. Áno, môžeme to bez rozpakov povedať: usilujú sa skôr o nastolenie nimi reprezentovaných spoločenských poriadkov, než o územné výdobytky, čo prakticky znamená, že sú iba úderníkmi dvoch rozdielnych životných koncepcií, ktoré – najmä nášmu kontinentu – majú dať novú tvár. Už ako sú tieto sily formované, aké znaky používajú a akými spôsobmi proti sebe bojujú, na tom nezáleží.

Akokoľvek! Je v tom kus zápecníctva a kocúrkovčiny, kus nepochopenia a fi listerstva, keď uprostred takéhoto ozrutného revolučného vrenia, valiaceho sa ponad Európu a zasahujúceho viac-menej každý národ, zdvihnú sa ľudia a celkom vážne začnú nás napomínať, aby sme nehovo r i l i o r evo lúc i i , a l e – v r a j – poko jne p r acova l i . Nuž, prepáčte! To tak vyzerá, ako by nás niekto upozorňoval, aby sme v dome obesencovom nehovorili o povraze. Zaiste bolo by nám milšie nehovoriť o tom, lepšie by nám padlo pokojne pracovať, len – ako to urobiť? Máme azda skryť hlavu do piesku a nevšímať si toho, čo sa okolo nás deje? Máme si zakryť oči a nestarať sa o to, čo sa i nás bezprostredne týka? Máme azda nechať naverímboha požiarom obklopenú chalupu a miesto ochranných prác plieť v záhrade hriadky? To vari nie! Takto by sme sa asi ďaleko nedostali. Môže byť táto rada akákoľvek sympatická, ľuďom, ktorí svoj národ a štát úprimne milujú, ona nijako nezodpovie. Môžu si ju osvojiť a podľa nej sa chovať len fatalisti, alebo ľudia duševne menejcenní, ktorí si nevedia predstaviť dosah nebezpečenstva.

Tam, kde vrie, kde horí, kde sa rúcajú svety, rozumní ľudia robia iné. Obzrú si povaly, odstránia horľaviny a pripravia si vodu, aby ich prípadný oheň nenašiel nepripravených. Ba idú ďalej. Nazrú i do komory a pod šop, či sa v nich neskrýva nejaký podpaľač. Toto by sme odporúčali aj u nás. Netvrdíme tým, že nám hrozí požiar. Ako každé, aj toto porovnanie kuľhá. Jednako však zdá sa nám, že poniektorí naši ľudia a l ebo s i neuvedomujú dos t a točne o čo i de , a l ebo sú ve ľmi ľahkomyse ľn í . Hoci Európa je v plameňoch veľkej revolúcie, hoci sa jej výzor takrečeno zo dňa na deň mení, on i ne jdú s ča som a ne rob i a , čo by ma l i r ob iť . Podpierajú všelijaké búdy, drôtujú, plátajú, zachraňujú staré poriadky a – čo je najsmiešnejšie – namýšľajú si pritom, že budujú štát. Nevidia vo svojej – ak to tak môžeme nazvať – naivnej dobromyseľnosti, že takto pripravujú len potravu ohňu, ba , ž e ho p r i am p r ivo l áva jú .

Našou povinnosťou je zbaviť sa tohto balastu. Vieme veľmi dobre, že naši ľudia v minulosti navykli si na všelijaké prípecky a kúty, vieme, že im kadejaká starožitnosť prirástla k srdcu. A keďže sa svojich starých zlozvykov nechcú vzdať, keď zubami-

160

VOJENSKÁ HISTÓRIA

nechtami bránia veci, ktoré našu bezpečnosť len ohrozujú, nútení sme hlásať a robiť revolúciu ďalej. Pravda, nie takú španielsku, ani ruskú, lebo veď cieľom revolúcie nie je krv. Kto takýto cieľ prišíva revolúcii za golier, ten zrejme nevie, čo toto slovo znamená. Taký človek by celkom smelo mohol povedať, že aj nôž je vlastne na zabíjanie ľudí. Áno , v r evo lúc i ách t i ek l a k rv, a l e t akmer vždy t i ek l a l en p r e to , l ebo s a na š l i pohod ln í ľud i a , k to r í ume le zd r žova l i vývo j , s t ava júc mu do ce s ty p r ekážky. My práve tomuto chceme predísť. Hlásame revolúciu duší a sŕdc, revolúciu proti pozostatkom starých režimov, aby sme tak pripravili víťaznú cestu novému spoločenskému poriadku, nazvanému národným socializmom. A nerobíme to z dlhej chvíle. Chceme, aby sme prostredníctvom toho nového spoločenského poriadku naozaj boli jedno nielen podľa krvi, ale i zmýšľaním. Mysleli sme sprvu, že sa to dá aj ináč, ale dnes – žiaľbohu – vidíme, že takúto zmenu ani u nás nemožno dosiahnuť bez revolúcie – pokojnou cestou.

Nuž, len sa nebáť tej slovenskej revolúcie. Strach pred ňou nezachráni nikoho. Zachráni nás iba to, keď j u u sku točn íme do pos l edných dôs l edkov, keď u rob íme v še tko , čo ž i ada od ná s ča s , oko lnos t i a ná rod .

NAŠE POSLANIE, č. 38, 15. 2. 1942, s. 1Hovoriac o veľkých úspechoch národného socializmu, v nedávnej svojej reči Führer

Adolf Hitler povedal: »Čím viac sme pracovali, čím viac sme sa snažili o zavedeniu poriadku, tým viac vzrastala nenávisť voči nám. Lebo teraz k tomu pristúpila obmedzená nenávisť spoločenských tried, ktoré si v zahraničí mysleli, že sociálny nemecký príklad mohol by sa za istých okolností uplatniť aj u nich.« A dodal: »Než i adam, aby s a ná rodnosoc i a l i s t i cké myš l i enky p r e sadzova l i v z ah ran ič í . Lebo j a n i e som tu na t o , aby som sa s t a r a l o šťa s t i e i ných ná rodov, a l e c í t im sa zodpovedný l en za svo j v l a s tný ná rod .«

Tieto Führerove slová nie sú nám neznáme. Potvrdzuje sa nimi známa už veta, že – totiž – »národný socializmus nie je vývozným artiklom«. Takto Führer znova a jasne odpovedal nepriateľskej propagande, ktorá plaší svet tým, že národný socializmus je akútnym nebezpečenstvom, ktoré vážne ohrozuje slobodu národov určovať svoj osud po svojom, vlastnými hľadiskami a vlastnými spôsobmi. Aj keby mal právo do týchto osudov sa miešať a keby európske národy toto jeho právo rešpektovali, on ho nechce použiť, lebo – ako to z jeho slov nepriamo vyplýva – jednak nechce brať na seba zodpovednosť za cudzie národy a jednak – ako dobrý psychológ a tvorca národného socializmu – vie veľmi dobre, že národný socializmus ani nemožno nadiktovať, l ebo on mus í vy rá sť s ám z na jh lb š i eho p r e svedčen i a t oho -k to r ého ná roda .

Múdremu by toto mohlo stačiť. No sú i u nás ľudia, ktorí tieto Führerove slová veľmi ochotne s veľkou dávkou falošného zadosťučinenia môžu vysvetľovať ako jeho nesúhlas s tými, čo sa národnosocialistické zásady usilujú preniesť a zapäť do vývojového procesu svojho národa. Môžu sa o ne opierať a znova dokazovať, že to nemá zmyslu, že národný socializmus je iba vecou Nemecka, že jeho aplikáciu v inonárodnom prostredí Führer si proste neželá a podobne, hoci súvislosť jeho slov je iná – zrejmá na prvý pohľad, hoci v nich nejde ani o nesúhlas, ani o neželanie, ale iba o rozumné stanovisko ponechať n a zd r avý ú sudok a vô ľu každého ná roda , aby s a s ná rodným soc i a l i zmom vy rovna l s ám pod ľa svo jho na j l ep š i eho vedomia a svedomia .

Führer nechce a neželá si len jedno: aby si niekto myslel, že národný socializmus sa natíska. Nuž a to nikto o ňom tvrdiť nemôže, iba zlomyseľníci, ktorým tento nový priebojný svetonáhľad je tŕňom v oku, ktorí si naozaj myslia – ako to Führer povedal – že »sociálny nemecký príklad mohol by sa za istých okolností uplatniť aj u nich«. Iné je však,

161

VOJENSKÁ HISTÓRIA

keď sa k nemu dospeje z vlastného rozhodnutia, z porovnávania rozličných skutočností a z hlbokého presvedčenia, ž e on j e j ed iným východ i skom z dnešných zmä tkov. Tu sú splnené vnútorné podmienky na jeho prijatie a bolo by hriechom na národe i na tej takzvanej novej Európe, keby sa nešlo ďalej – keby sme sa dali oklamať a uspať takou nezmyselnou vetou, že národný socializmus je iba vecou Nemecka a pod. Nuž nie! Národný socializmus prestal byť vecou Nemecka v tej chvíli, keď sa zjavili prvé jeho úspechy, keď sa ukázalo, že je s chopný úč i nne l i eč iť ťažké spo ločenské neduhy cho re j Eu rópy. Je to s ním ako s každým epochálnym vynálezom, ktorý sa v rozličných skúškach osvedčil. V tej chvíli stal sa i vecou našou, ba vecou celého kultúrneho ľudstva, najmä, keď tie isté choroby, ktoré ničili Nemecko, šarapatia ďalej a ohrozujú aj existenciu iných národov. Ale nejde len o to. Ide aj o i deovú zák l adňu ná šho budúceho spo lunaž ívan i a . Nie je predsa mysliteľné, aby tu i naďalej boli režimy ideologicky cudzie, alebo dokonca protichodné. Takto by sme sa nedorozumením a rozličným konfl iktom nikdy nevyhli. Preto by bolo aj nepochopiteľné, keby sa práve ten, čo vedie boj o novú Európu, staval proti uplatňovaniu národnosocialistických zásad inde. Iné je však, keby sa niekto zdráhal prijať ich. Takého potom najlepšie nechať. Alebo časom na svoj omyl príde a napraví ho, alebo – zakape.

My sme sa k národnému socializmu hlásili sami a prví po nemeckom národe. Nerobili sme to s konjunkturalizmu, keďže také niečo by nám vôbec nepomohlo, a l e z na jh lb š i eho p r e svedčen i a . Chceli sme sa takto jednak vnútorne preporodiť a jednak hneď na začiatku chceli sme pevne zachytiť to spoločné duchovné vlákno, spo ločnú l í n iu , ktorá má byť základňou a poznávacím znakom nového života v Európe. Sme totiž presvedčení, že bez takejto základne to nepôjde a táto vojna by ani nemala zmyslu, keby sa ona nenašla. Národný socializmus má všetky predpoklady byť takouto základňou, len – neslobodno si myslieť, že stačí vyhlásiť ho. Národný socializmus – ako každú veľkú ideu – treba prežívať. Aj keď prenesený, mus í vy rá sť znova z každého ná roda , mus í p r en iknúť ľud í , mus í ov l ádať i ch ž ivo t , i ch sku tky a p r ebo jovať s a v l a s tnou s i l ou cez v še tky p r ekážky, t ak , ako s a p r ebo jova l v Nemecku . Lebo národný socializmus nie je obyčajný režim, nie forma, ktorú možno prevziať, ale svetonáhľad, ktorý – ako sme to už uviedli – vyžaduje si celých ľudí, ktorý sa nedá napodobňovať, alebo dokonca falšovať.

My si nenamýšľame, že sme v tomto smere urobili už všetko. Naopak. Vieme veľmi dobre, že sme iba v začiatkoch, že nám ešte treba prekonať veľa prekážok, urobiť kus nezištnej apoštolskej práce, kým národnosocialistický spôsob myslenia a konania prejde do krvi slovenského človeka, kým nové formy, ktoré prejímame, budú mať aj svoje plné citové a rozumové krytie. To je naše poslanie, náš cieľ a my sa neuspokojíme dotiaľ, kým národnosocialistický spôsob nepresvedčí, ž e l en t ak to možno pos t av iť s l ovenský ná rod na pevné nohy a z abezpeč iť mu šťa s t l i vú budúcnosť .

Z MINULOSTI PRE BUDÚCNOSŤ, č. 1, 1. 1. 1943, s. 1Neprezradím nič nové, keď poviem, že naša bilancia z posledných rokov je aktívna

a –prirodzene – radostná. V každom ohľade! Aj vtedy, keď okolo nás zúri veľká vojna; áno, aj vtedy, keď nám do tejto bilancie prichodí zarátať rozličné straty, rozličné obete, prinesené v záujme spoločnej európskej veci. Tieto straty síce kalia našu úprimnú radosť, no na druhej strane je okolo náš toľko potešujúcich skutočností, toľko oprávnených nádejí do budúcnosti, že museli by sme byť nepolepšiteľní pesimisti, keby sme nevideli, ako až neúmerne sú tieto straty vyrovnané výhodami, ktoré už teraz z našej samostatnosti plynú. Tak, či onak, tým obetiam by sme neboli unikli. Veď sme uprostred bojujúcich kolosov, nerozlučnou čiastkou veľkého európskeho spoločenstva, ktoré sa so zbraňou

162

VOJENSKÁ HISTÓRIA

v ruke rozhodlo riešiť svoje staré spory. Takto však – ako slobodný národ, žijúci vo vlastnom štáte – vieme, za čo tie obete prinášame. Vieme, že sa nimi vymaňujeme zo začarovaného kruhu oných „nemých deciek“, ktorým ani vlastná mať nerozumie, že svoj osud berieme do vlastných rúk a že po mnohých stáročiach v tomto priestore znova sa stávame aktívnym činiteľom.

Posledné roky sú na každom poli radostným dôkazom toho. Hoci sme museli zápasiť s rozličnými ťažkosťami, urobili sme toho toľko, ako ani jedno pokolenie pred nami. Uprostred svetovej povíchrice, keď iné štáty padali, my sme si vytvorili štátny organizmus, a museli by sme byť naozaj slepí, keby sme sa opovážili tvrdiť, že nám to nejde, že v tom alebo onom ohľade neschopní zvládnuť veľké úlohy, dané touto skutočnosťou. Pomaly budú štyri roky, čo si sami vládneme a nijako nezveličujem, keď poviem, že za taký krátky čas na Slovensku sa ešte nikdy toľko neurobilo. Stačí prejsť od západu na východ, od severu na juh, aby sme sa aj hmatateľne presvedčili. Hovoria nám o tom nové moderné cesty, nové železničné trate, stanice, upravené toky riek, hydrocentrály, školy, kultúrne domy a množstvo iných verejných stavieb. Nie, nedali sme sa pomýliť zmätkami posledných rokov, zmätkami, ktoré mohli vyniesť z rovnováhy aj oveľa väčšie a ustálenejšie národy. Budovali sme takrečeno uprostred vojnovej vravy na poli hmotnom i duchovnom, s usilovnosťou a duchaprítomnosťou až obdivuhodnou, vyhýbali sme sa a vedeli sme vyhnúť otrasom, ktoré by práve v našom položení boli bývali pochopiteľné. A toto všetko sme si ani veľmi neuvedomovali, ani sme sa tým nevychvaľovali, hoci sme mali právo na to. Museli prísť cudzí a tí nám to povedali. Oni hľadali priliehavé výrazy a našli ich. Nejeden náš skutok, nejedno naše dielo v očiach cudzincov stretlo sa s väčším porozumením, bolo cudzou rečou, v cudzej tlači azda krajšie a lepšie zhodnotené, než u nás.

Táto aktívna bilancia našej samostatnosti je tým pozoruhodnejšia, že nám bolo treba prekonávať značný odpor zo strany vlastných ľudí, ktorí alebo nechápali dobre, o či ide, alebo nemali dosť odvahy dať sa na nové, nevychodené cesty samostatného života. Nešlo tu o zlovôľu, aspoň vo veľkej väčšine prípadov nie. Boli i sú to ešte stále typické prejavy zotrvačnosti, z ktorých nepriaznivá minulosť urobila povahovú črtu slovenského človeka. V našom verejnom živote strašila ona dávno. Bola hrobom mnohých zdravých podujatí len preto, lebo naši ľudia sa ľakali rizika, s takýmito podujatiami spojeného, a radšej volili nečinnosť, než začiatočné ťažkosti v nových situáciách. Tak aj teraz. Samostatnosť to hej, ale rozviazať staré zväzky, riskovať, exponovať sa – k tomu im chýbala patričná odvaha, hoci museli vedieť, že nám samostatnosť nespadne z hrušky, že za ňu treba bojovať a obetovať, že treba kričať, a to veľmi hlasno kričať, aby svet počul, že ju naozaj chceme. Na naše veľké šťastie však našli sa predsa bojovní jednotlivci, ktorí v príhodní čas neváhali porušiť idylu „nemých deciek“ a nebáli sa verejne vysloviť vtedy ešte heretickú vetu, že nám autonómia nestačí. A ešte väčšie šťastie, že široké vrstvy slovenského ľudu, vedené zdravým politickým inštinktom, túto vetu hneď pochopili a s celou rozhodnosťou sa za ňu postavili. Nebyť toho, pre nerozhodnosť a nemiestne mudrlantstvo zakríknutej inteligencie zas by sme boli prepásli jedinečnú dejinnú príležitosť. Takto však našich váhavcov podarilo sa postaviť pred hotovú vec. Áno, podarilo sa ich sotiť do víru udalostí, a oni dnes miesto zbytočného zalamovania rúk celkom slušne plávajú, celkom dobre robia to, čo robiť je ich najprirodzenejšou a najsvätejšou povinnosťou.

A nerobia to z núdze! Len čo sa presvedčili, že tu nejde o „bláznivý výmysel nezodpovedných ľudí“, len čo zmizol cudzí dozor a oni zistili, že svoje veci vedia spravovať aj Slováci, ba že je to prirodzenejšie a príjemnejšie, keď si ich spravujú sami, stali sa z nich takí vyznávači slovenskej samostatnosti, slovenského štátu, až milá vec. Neradil by som dnes už nikomu, aby pred nimi zapochyboval o tom. Mohlo by sa mu stať,

163

VOJENSKÁ HISTÓRIA

že by ho obesili na prvú vŕbu. A tak je to aj správne! Tak to má byť a my sa môžeme len tešiť, že dnes už takrečeno niet Slováka, ktorý by nevítal radostnú skutočnosť, že máme svoj štát. Zaráža iba to, že mnohí z týchto ľudí podnes nevedeli vyvodiť z uvedeného faktu patričné dôsledky. Štátnu samostatnosť síce vítajú, ale nechápu, že je to úžasný záväzok, najmä čo sa týka budúcnosti, že tu treba plniť a splniť isté úlohy, vymedzené priestorom a časom, bez splnenia ktorých naša samostatnosť by bola iba parádnou oponou, zakrývajúcou prázdnotu. Totižto, aby sme si rozumeli… Oni tie úlohy plnia a nakoniec ich vždy aj splnia, len – treba ich stále povzbudzovať, stále stavať pred hotové veci a sem-tam i sotiť, aby sa neokúňali, nevzpierali a zbytočne nemudrovali nad tým, čo je celkom jasné. Keď sú už v tom a keď vidia, že im to celkom dobre ide, je všetko v poriadku. Na to, čo včera ešte hanili, čo im nebolo dosť ľudské alebo kresťanské, nájdu hneď aj chválu, ba čo viac, vedia si to aj odôvodniť, mravne práve tak ako historicky. A keď sa už sem dostali, beda tomu, kto by sa chcel deliť s nimi o úspech. Mali sme príležitosť pozorovať to po odchode Čechov, pri riešení židovskej otázky a pri mnohých iných príležitostiach.

Nás by toto nemuselo mýliť. Hlavné je, že to ide, že svoje úlohy plníme a dosahujeme vytýčené ciele, ktoré našej samostatnosti dávajú náplň a zmysel. Iste aj inde je to tak: aj inde sú priekopníci, ktorí pripravujú pozície, a okupanti, ktorí ich zaujímajú. Koniec-koncov sme jeden národ a nezáleží na tom, kto sa kde dostane. Ide o to, aby celok mal z toho osoh, aby národ zdužel a zaujal primerané miesto pod slnkom. Jednako však človeku je ľúto tej energie, ktorá sa pri prekonávaní takejto nezmyselnej zotrvačnosti spotrebuje: ľúto mu je zbytočných sporov, zlej krvi, upodozrievania, obviňovania a hanobenia statočných pracovníkov, zanechávajúceho v národe miesto radostného pocitu cieľavedomej práce trpké vedomie nerozhodnosti a neistoty; ľúto mu je času, dôvtipu a iných vzácnych vecí, ktorými neraz načim plytvať len preto, aby sa znova dokázalo, čo už dávno bolo dokázané – že dvakrát dva sú štyri, že Dunaj tečie nadol a nie nahor a pod. A keby… Ale koľko zdravých podujatí uviazne takto v polovičatosti, koľko sa ich prepadne v kompromisoch? Ako celkom ináč by to vyzeralo, keby sme si povedali, že toto a toto musíme urobiť, a keby sme to potom spontánne, bez poháňania a socania aj robili! Dobre. Urobili sme veľa. Ale nebyť tej zotrvačnosti, toho lipnutia na starých, zvetraných formách a spôsoboch, mohli sme urobiť ešte viac. Naša bilancia z posledných rokov síce aj tak je aktívna, ale mohla byť ešte aktívnejšia. A o toľko čistejšia a úprimnejšia mohla byť aj naša radosť z nej. Nemuselo sa tu nahromadiť toľko mrzutosti, toľko hnevu len preto, že sa medzi nami našli ľudia, ktorí nás vyštvali spoza prípeckov a poháňali vpred, do života, do roboty.

Je z toho pre nás do budúcich rokov jedno veľké poučenie: nezo t rvávať n a s t a rých , p r ež i t ých fo rmách a spôsoboch , ne ľakať s a nových s i t uác i í , nových ž ivo tných možnos t í , a l e vyh ľadávať i ch a c i e ľavedome spu tnávať , aby s l úž i l i n á rodu . Utiahnuť sa za pec a odtiaľ pozorovať beh sveta je síce pohodlné, ale vonkoncom nie osožné. Kto chce mať zo života radosť, kto chce napredovať a zaznamenávať úspechy, kto chce, aby jeho bilancia bola aktívna, musí sa obracať, musí ísť von do života a činiť sa, musí zápasiť o svoje bytie a prekonávať ťažkosti, lebo len tam a tak sa dokáže, či je životaschopný alebo nie. Úspechy sa za pecou nerodia. Ani právo na život sa tam nezískava. To si možno získať len vonku – ustavičným zápasom a bojom o budúcnosť.

EURÓPSKA SPOLUPATRIČNOSŤ, č. 147, 29. 6. 1943, s. 1Hoci veľká vojna je v plnom prúde a vyžaduje si obrovské vypätie síl, život

v európskom zápolí neochabuje. Tak ako je pevný vonkajší front, drží sa pevne i front vnútorný a ich rovnováha prejavuje sa na celej čiare. A Európa si je toho vedomá. Stojí

164

VOJENSKÁ HISTÓRIA

ako skala v rozbúrenom mori. Je nezlomná, odhodlaná viesť svoj spravodlivý zápas za akýchkoľvek okolností až do konca, lebo je presvedčená, že on sa musí skončiť jej víťazstvom.

Čo je uprostred tohto búrlivého prívalu zvlášť povzbudzujúce a čo nás naplňuje hrejivým vedomím, že ozrutný zápas nebude márny, to je duch nového videnia, nového ponímania životných otázok Európy. Tak ako za veľkých pohrôm minulosti, za hunského, avarského, tatárskeho a tureckého vpádu, aj dnes európske národy si mocne uvedomujú svoju spolupatričnosť, z ktorej sa rodia úprimné priateľstvá, nové zdravé zväzky medzi jednotlivými národmi, majúce nahradiť nedôverou odvrátené, prehnité zväzky minulosti, na ktorých sa už nedalo nič súce budovať. Sem-tam síce usilujú sa ešte dostať do popredia rôzne odstredivé sily, sem-tam hreší sa ešte proti vznikajúcemu novému spoločenstvu európskemu nedôverou, predpojatosťou, megalomániou, opierajúce sa o rozličné spuchrelé spomienky na minulosť, ale toho sa netreba báť. Táto minulosť je už vo vedomí európskych národov prekonaná a odsúdená. Ak sa kde-tu ešte udržuje, udržuje sa iba zotrvačnosťou v istých tenkých vrstvách, ktoré o osudoch tohto kontinentu nebudú viac rozhodovať. Skutočný život tečie už mimo ich dosahu a tečie tak, ako mu to určuje zákonitosť tohto priestoru, našej doby, našich snáh a úsilí.

Osobitne treba vyzdvihnúť dôležitú okolnosť, že vedomie európskej spolupatričnosti nevzniká umelou cestou – pod tlakom nejakých mocenských zásahov. Aj keď niektoré prekážky treba bolo búrať mocou, dialo sa to pod zorným uhlom takých vysokých hľadísk, že lokálne, egoistické záujmy postihnutého nakoniec museli ustúpiť do úzadia a že zákroky v tomto smere po väčšom-menšom časovom odstupe so súhlasom kvitoval každý triezvo zmýšľajúci Európan. Nie je to ľahostajnosť k vlastnému osudu, ani slabosť. Naopak. Je to len dôkaz, že európske národy si uvedomujú svoje chyby, že po mnohých dobrodružstvách a trpkých skúsenostiach, prežitých na vlastnej koži dospievajú k vedomiu spolupatričnosti. Posledných 25 rokov bolo totiž znamenitou školou pre každého, čo mal oči, rozum i cit a chcel sa – hoci na vlastnej škode – poučiť. Kto mal oči, musel vidieť, kde vedie slepý liberalizmus a kto svoje pozorovania aj rozumne spracovával, kto sa dal viesť zdravým inštinktom obyvateľa, zrasteného telom i dušou s týmto kontinentom, mohol dôjsť len k jedinému záveru: že cesta, ktorú európskym národom po prvej svetovej vojne nanútili, je cestou cudzou, vedúcou do mravnej i hmotnej skazy. Najlepšie to potvrdzuje okolnosť, že tí, čo sa po skončení tejto vojny chopili moci, nevedeli zodpovedne a do dôsledkov vyriešiť ani jeden problém. Takéto nevyriešené, alebo nedoriešené problémy hromadili sa tu z roka na rok, meniac sa postupne na nepreklenuteľné priepasti politickej, kultúrnej, hospodárskej i sociálnej povahy, ktoré urobili z Európy mozaiku najnemožnejších protikladov. A nie div! Na základoch, ktoré nám po prvej svetovej vojne všemohúci páni v podobe rozličných zmlúv dali, iné tu ani nemohlo vzniknúť. Európe proste chýbalo ústredné vedenie, chrbtová kosť, takže v tejto rozcapartenej beztvarej miešanine národov a štátov skvele sa darilo aj tým najnemožnejším rozkladným silám.

Európa však z tohto poblúdenia sa spamätala v čase pomerne dosť krátkom. Je to veľká zásluha Nemecka a Talianska, ktoré – zavrhnúc nezdravé tútorstvo – vymanili sa z cudzej duchovnej sféry a podarilo sa im naliať do neskazených európskych sŕdc nového ducha: ducha tohto kontinentu, živé vedomie historickej spolupatričnosti a nevyhnutnú potrebu spolupráce na spoločných úlohách. Darmo by ich snahy chceli nazvať snahami reakčnými. Skutočnosť hovorí iné. Oživený duch európskej spolupatričnosti pracuje a už dnes deň čo deň prináša stále novšie dôkazy, že je to jediná cesta, na ktorej sa všetci môžeme stretnúť a ktorá nás jedine môže vyviesť zo závozu, kde sme sa po prvej svetovej vojne ocitli. Kto nezaujate hľadí na to, čo sa okolo nás i u nás v záujme nového európskeho života podniká, musí uznať, že tu naozaj ide o nový život, a to v každom smere:

165

VOJENSKÁ HISTÓRIA

v politickej a hospodárskej oblasti práve tak, ako v oblasti kultúrnej a sociálnej. Nemecko a Taliansko usilujú sa postupne odstrániť všetko, čo nám v minulosti škodilo. Nielen liberalizmus, kapitalizmus a ich rozličné výhonky, ktoré Európu ničili, privádzajúc jej národy do stálych vnútropolitických zahraničnopolitických konfl iktov, ale aj také smery a záujmy európske, o ktorých možno povedať, že korenia v histórii a tradícii niektorých končín Európy.

A tak je to aj zdravé. V novej Európe nemá miesta nič z toho – aj keď to malo nejaký historických podklad – čo by spolupatričnosť a spoluprácu európskych národov v budúcnosti mohlo ohrozovať. Takéto prvky treba vylúčiť z nášho života a v budúcnosti hľadať len to, čo nás spája. A to sa – chvalabohu – aj robí. Kde sa len obzrieme, vidíme, ako sa miesto starého, spretŕhaného pletiva, ktoré bolo umelým výtvorom vtedajších víťazov, tvorí pletivo nové, zdravé, spočívajúce na spoločných životných záujmoch európskych národov. Ak sa za predošlého štvrťstoročia sem-tam nepriamo urobila aj dobrá vec, ak niektoré chyby minulosti aspoň čiastočne boli napravené – myslím tu na náš slovenský prípad – ony nielen že sa nerušia, ale ešte sa doplňujú a prispôsobujú celkovému zameraniu európskeho života. Tak bolo treba pristrihnúť aj niektoré hypertrofi cké zjavy, ale v dôsledkoch, pri dobrej vôli a pri správnom ponímaní nastávajúcich úloh, toto môže slúžiť aj tým, čo takýmito korektúrami boli azda postihnutí, lebo veď žiť na úkor iných nemôže byť ideálom novej Európy. Predpoklad je iba jeden: zbaviť sa škodlivého egocentrizmu a záujmy svojho národa uviesť do rozumného, zdravého súladu so záujmami ostatných európskych národov, aby tak čo najplastickejšie vynikol celkový, jednotný záujem tohto kontinentu.

NÁŠ OCHRANNÝ PLÁŠŤ, č. 228, 3. 10. 1943, s. 1Prehŕňať sa v našich autonomistických časopisoch spred piatich rokov je zaujímavá

a poučná vec. Pripomínajú nám ony, koľko odvahy, sebavedomia a nadšenia tu bolo, ako rozhodne a isto stavali sme sa k rozličným ťažkým situáciám a udalostiam a ako – vďaka tejto rozhodnosti – podarilo sa nám preplávať cez tieto nebezpečné úskalia k tomu, čo bolo túžbou a tajným cieľom mnohých slovenských pokolení: k našej štátnej samostatnosti.

Áno, iba dnes, po päťročnom časovom odstupe, môžeme a vieme si náležite uvedomiť, čo všetko sa s nami mohlo stať, keby sme v tých časoch neboli bývali rozhodní, keby sme neboli mali dostatok viery, a keby sme boli čo len na chvíľu zaváhali. Dnes by sme o svojich osudoch nerozhodovali sami. V tej, či onej otázke, nebral by sa ohľad na tú, či onú okolnosť, n ema l i by sme možnosť r i e š iť s vo j e vec i t ak , aby ná s t o čo na jmene j bo l e lo . Boli by sme iba stavebným materiálom, ktorý by používali tam a tak, ako by to zodpovedalo plánom iných. Nikto by nebol zvedavý na našu mienku, na naše záujmy. Museli by sme poslúchať a robiť proste to, čo by nám rozkázali, bez ohľadu na to, či by nám to škodilo alebo nie.

Že sme sa nestali takýmto obyčajným stavebným materiálom, že nás neroztrhali na niekoľko strán a že takto skoro všetci pokope, pod vlastným vedením oveľa ľahšie môžeme znášať toto strašlivé vojnové navštívenie, ktorému by sme nijakým spôsobom neboli unikli, môžeme ďakovať len tomu, že naši vedúci hneď na začiatku vystihli zmysel udalostí a, nestratiac hlavu, urobili patričné kroky, aby nás lavína nezmietla. Bolo to pred piatimi rokmi, pred Mníchovom a po ňom, keď sa rozhodovalo o osudoch ČSR… Zaváhať vtedy, neurobiť, čo sme urobili a čo urobiť žiadal od nás záujem nášho národa, bolo by nepochybne znamenalo našu skazu. Nebyť nášho rozhodného postoja k udalostiam, vyjadreného našimi predstaviteľmi na kompetentných miestach v Prahe, nebyť odvahy vylúčiť zo svojho národného organizmu jed demokratického rozkladu, čo sa tak manifestačne prejavilo 6. októbra 1938 v Žiline a vôbec – nebyť toho elánu,

166

VOJENSKÁ HISTÓRIA

s ktorým sme sa vrhli do ďalšieho zabezpečovania svojej národnej budúcnosti, sotva by došlo k 14. marcu a nebyť 14. marca… Nebo lo by s l ovenského š t á t u , a bez neho nebo lo by p ro s t r i edku , možnos t i b r án iť eminen tné ž ivo tné záu jmy s lovenského ná roda . Ale nech si nikto nemyslí, že by slnko nad nami bolo zastalo, že by bol niekto prišiel a že by nás bol zakryl nejakým čarovným plášťom pred tým, čo malo prísť a čo nevyhnutne prišlo. Nie! Ťažké kolesá udalostí, ktoré sa potom rozbehli, boli by nás zasiahli aj tak, len s tým rozdielom, že by nás boli zasiahli aj tak, len s tým rozdielom, že by nás boli z a s i ah l i ove ľa k ru t e j š i e , ž e by pod n imi nehynu l i j edno t l i vc i , a l e c e lý ná rod .

Preto, ak jestvuje nejaký čarovný plášť, ktorý nás zachránil pred rozkúskovaním a pred hroznými dôsledkami, čo by z takého rozkúskovania vyplynuli, tým plášťom je l en a l en s l ovenský š t á t . Toto dnes neuzná len politický analfabet, alebo záškodník, ktorému sú osudy a záujmy slovenského národa ľahostajné. Kto však hľadí na veci triezvo a v kom tlie len iskierka slovenského povedomia, ten nepodľahne nepriateľskej propagande, usilujúcej sa postaviť nás do svetla čo najhoršieho a nezapochybuje ani na chvíľu o úče lnos t i a po t r ebe tohto štátu. Alebo sme národ, alebo nie. Ak sme – ako že sme! – máme právo aj na vlastný štátny život. A keď toto právo máme, nielen že má, ale musí nám byť ľahostajné, čo si o tom naši nežičlivci alebo dokonca nepriatelia myslia. Je vedľajšie, ako sa naša štátna samostatnosť zrodila. Vieme predsa, že štáty nepadajú z neba, ale že vznikajú z vôle patričných národov v príhodnom čase, za priaznivých predpokladov vnútorných i zahraničných. Boli štáty, ku ktorým súhlas a základy dali v Paríži a sú štáty, ktoré svoj vznik môžu ďakovať spolupráci s Berlínom. Boli štáty, ktoré skonštruovali umelou cestou a sú, ktoré vyrástli z prirodzeného práva národov na vlastný život, boli, pri ktorých stál Wilson a sú, ktorým pomáhal na svet Hitler. My patríme do tej druhej kategórie, ale svojím neskazeným rozumom nevieme pochopiť, prečo by sme boli menej, prečo by sme mali menš i e právo na život, ako tamtie a vôbec – prečo by sme sa mali hanbiť za svoj pôvod? Či sme to nechceli? Či to nebola naša vôľa? Bola, a teda… Ide len o to, či sme zdraví, životaschopní, či budeme vedieť splniť poslanie, ktoré je nám ako národu božími a ľudskými zákonmi určené. Nuž, a to sme už aj dokázali. Teda prečo?

Vieme, prečo, no my sa tým nedáme mýliť. Cudzia závisť a nenávisť nemôže byť smerodajná pre naše správanie sa. Pred piatimi rokmi vykročili sme na vlastnú slovenskú cestu a čo by ona bola aká strmá, čo by nám prišlo prekonávať aj tie najťažšie prekážky, nedáme sa z nej zviesť, pretože iba na nej – kráčajúc statočne vpred – môžeme sp ln iť s vo j e ná rodné a ľudské pos l an i e . Cudzie cesty nás nevábia. A cudzím štátnym plášťom viac neveríme. Skúsili sme už dva, ale pod obidvoma sme sa dusili a chradli. Ak nás niečo môže zachrániť od národnej skazy, hroziacej nám na každom kroku, môže to byť len ten náš najnovší vlastný plášť štátnej samostatnosti slovenskej, ktorý sme si obliekli 14. marca 1939 a ktorý už nemienime odložiť.

Že sme si ho po toľkých stáročiach poroby mohli konečne obliecť, v nemalej miere umožnil nám Mníchov a udalosti, ktoré po ňom nasledovali. Preto na Mníchov i na všetko to, čo je s ním spojené, s vďakou spomíname, pevne veriac, že zásady, ktorými sa tam spravovali, uplatnia sa nielen v Európe, ale i v ostatnom svete a že to, čo sa sem-tam nesp rávnym aplikovaním týchto zásad zle urobilo, nakoniec sa vysvetlí a napraví.

NÁŠ BOJ, ROČ. 1, 1942, Č. 1, S. 2 – 4Keby sme chceli svoju národnú minulosť charakterizovať jednou vetou, povedali

by sme, že ona bola bojom o zachovanie slovenského národa. A akokoľvek bol tento boj beznádejný, nakoniec predsa len skončil sa pre nás víťazne. Nezlomná viera a vôľa, nekončená trpezlivosť a húževnatosť slovenského človeka prekonali temné storočia

167

VOJENSKÁ HISTÓRIA

poroby. Náš oheň – ako sa hovorí – nezhasol pred východom slnka a preto, hoci po tisícročí, dožili sme sa slobody, samostatnosti.

V našom prípade teda názorne sa ukázalo, že o bytí národov nerozhodujú len vonkajšie podmienky, ale predovšetkým vnútorná vôľa žiť. Ak je táto vôľa mocnejšia, než tlak a nástrahy z vonku, národ vydrží, prekoná nepriaznivé okolnosti a tak v zázračnej spravodlivosti, v zázračnom božom poriadku sveta, prv či neskôr, dožije sa chvíle, keď jeho pravda a právo sa uplatní. Takto sa uplatnili aj naša pravda a naše právo. Jedno je isté: fáza boja o zachovanie národa je skončená. Slovenský národ je tu, mocnejší a sebavedomejší, než kedykoľvek predtým. Je proste historickou skutočnosťou, kultúrnym, politickým a hospodárskym činiteľom, s ktorým v tejto oblasti musí počítať už každý. Toto je základ nášho dejstvovania; o to sme sa usilovali pod stáročia a to sme aj dosiahli.

Tým, pravda, náš boj sa neskončil. Skončila sa – ako som už uviedol – len jedna jeho fáza a nám prichodí započať druhú: boj o pozdvihnutie slovenského národa. Schválne používam slova „boj“, lebo strašne by sa mýlili, kto by si myslel, že to už bude iba detská hračka. Treba nám vedieť, že v štádiu zachovania národa, v boji o holú existenciu, neraz sme museli zaujať záporné, pasívne stanoviská, neraz sme sa museli zakukliť, utiahnuť do podzemia, ale kým sme sa my takto skrývali, čakajúc na priaznivejšie podmienky, na vhodnejšie chvíle, čas a s ním aj svet šli ďalej. Pozaostali sme kultúrne, hospodársky i sociálne, stratili sme mnohé súvislosti so všeobecným európskym vývojom, aktívnu účasť na ňom a tým aj istý cit, istý zmysel preň. Nuž a toto všetko teraz bude nám treba dohoniť, nahradiť. Bude nám treba zbaviť sa zakukleneckej mentality, pasívneho, podozrievavého postoja hmlistých vidín, ktoré mohli byť dobré pre útechu porobených, ale slobodným, samostatným môžu len prekážať. Inými slovami v tejto fáze boja bude nám treba obrátiť sa smerom dnu a skoncentrovať sa na zápas s vnútornými nepriateľmi, respektíve na budovanie vnútorných predpokladov nášho ďalšieho života. V jednom i druhom ohľade je tuná veľa práce; všelijakých zjavných i skrytých nepriateľov ešte dosť hodne a patričných predpokladov pre nový život ešte dosť málo, aby sme mohli povedať, že sme už v každom ohľade zaistení. Svoj štát síce máme, ale to je len forma. My musíme mať pred očami jej náplň, musíme dbať o to, aby nekryla a nekonzervovala len istý stav, lež aby tvorila a poskytovala podmienky nového života. Toto všetko komplikuje ešte okolnosť, že Európa je v prerode, že doterajšie formy politického, hospodárskeho i sociálneho života ustupujú novým, modernejším formám. Musíme mať stále pred očami, že staré poriadky sa svojou vlastnou nedôslednosťou devalvovali a odsúdili na zánik. Poriadok, ktorý zaujme ich miesto – ako sa to už dnes jasne ukazuje – bude iste tvrdší, no bude oveľa zdravší, oveľa bezpečnejší, najmä smerom nadol, pre široké vrstvy, zneužívané donedávna liberalizmom a kapitalizmom. Je zrejmé, že takto „bobo mnohým vezme didy“, že všelijaké neohraničené možnosti nezdravého individualizmu sa stratia, ale… Veď práve na to sme v posledných desaťročiach najviac nadávali. Váha z jednotlivca prejde na národ, miesto pochybnej, škodlivej slobody musí nastúpiť disciplína, zodpovednosť, obetavosť a – to zas, ako celku, môže nám len osožiť.

Isté je však aj to, že mnohým tento nový poriadok nebude po chuti. Podnikajú už a budú podnikať všetko možné, aby ho zašantročili, aby udržali svoje pozície, svoje stanoviská, rodové a iné výsady, ktoré vlastnia na úkor iných. Aj u nás. Nuž tu kdesi bude treba začať ďalšiu, nekrvavú vojnu, ktorá musí nasledovať bezprostredne po tejto krvavej vojne: tu bude treba podstúpiť boj, nekompromisný zápas s oným druhým frontom plutokracie a boľševizmu, ktorý pod všelijakými nálepkami a titulmi tiahne sa sťa nebezpečný podkop popod naše záujmy a plány. Darmo by sme ich porazili tam von, na vojenskom poli. Ak nerozhádžeme ich pareniská tu medzi nami, ak nevyrveme ich korene a nestvoríme podmienky lepšieho života, ďalej budú rásť a ohrozovať nás svojimi

168

VOJENSKÁ HISTÓRIA

nebezpečnými výhonkami. Je síce naším zvláštnym šťastím, že nás tento prelom zastihol v čase, keď sme sa zmocnili svojej dedovizne, dajúc nám tak možnosť vyvarovať sa rozličných omylov minulosti, no predsa. Aj u nás sú ľudia, ktorí sa príliš zahľadeli nazad, obrazotvornosť ktorých alebo vyschla, alebo ktorých osobné záujmy neodlučiteľne pripútali k prometeovskej skale starých poriadkov. Týchto treba mať na zreteli; týchto alebo odpútať alebo poraziť, lebo oni maria pozdvihovacie snahy národa, oni ho držia v babylonskom zajatí onej minulosti, odsúdenej na zánik.

Pozdvihnutie slovenského národa rovná sa dnes jeho udržaniu a zabezpečeniu na dlhé, dlhé časy. Čím vyššie ho dostaneme, tým pevnejšie bude jeho postavenie. Preto u nás nemá miesto nič, čo by ho zdržovalo v napredovaní, čo by hatilo jeho kultúrny, hospodársky alebo sociálny pokrok, jeho vyrovnávací a sceľovací proces s ostatnou kultúrnou Európou. Kto by toto robil, či už vedome alebo nevedome, je nepriateľom slovenského národa. Zároveň však je i nepriateľom novej Európy, lebo tým, že prekáža nášmu včleneniu sa do nej, integrálnemu nastoleniu nového poriadku u nás, zdržuje aj jej vznik. A tu sa začína aj naša úloha, náš boj. My v tomto časopise predsavzali sme si paralyzovať vplyv takýchto ľudí. Nie krikom, nie hnevom, ale sústavným osvetľovaním vecí, prenášaním a tlmočením novoeurópskych hľadísk, ktoré musia preniknúť do každého kúta Slovenska, aby slovenský človek videl, čo mu ony poskytujú, ako sa ho úzko týkajú a ako záleží na tom, aby si ich osvojil, ak chce byť rovnocenným, plnoprávnym členom nového európskeho spoločenstva.

169

VOJENSKÁ HISTÓRIA

RECENZIE

KERSHAW, Ian. TO HELL AND BACK: EUROPE 1914-1949. London : Penguin, 2015, 624 s. ISBN 978-0670024582.

Ian Kershaw je jedným z najprominentnejších historikov našej éry. Prednášal na univerzitách v Manchestri, Bochume, Nottinghame, alebo Sheffi elde. Napriek tomu, že v roku 2008 odišiel ofi ciálne do dôchodku, naďalej verejne pôsobí a publikuje, je členom Kráľovskej historickej spoločnosti, Britskej akadémie (štátnej akadémie Spojeného kráľovstva pre humanitné a spoločenské vedy), Berlínskeho inštitútu pre pokročilé štúdium (Wissenschaftskolleg zu Berlin) alebo Nadácie Alexandra von Humbolta (Alexander von Humboldt-Stiftung) v Bonne. Preslávil sa predovšetkým svojimi prácami z problematiky nacizmu a štúdiom osobnosti Adolfa Hitlera. Kershawov dvojdielny životopis Vodcu tretej ríše, ktorý vyšiel v roku 2004 aj v českom preklade, je vôbec najlepší životopis Hitlera, aký je na trhu. Je preto prirodzené, že každá nová publikácia tohto úspešného historika vzbudzuje záujem i nemalé očakávania. Inak to nebolo ani pri jeho poslednej práci To Hell and Back: Europe 1914-19491, prvej z dvoch dielov, ktoré má Kershaw napísať ako súčasť série vydavateľstva Penguin „História Európy“.

Kershaw previedol čitateľa vo svojej práci komplikovaným obdobím európskych dejín. Začína zavraždením arcivojvodu Františka Ferdinanda d’Este a postupne sa prenáša cez horory „Veľkej vojny“, „turbulentného mieru“ 20. rokov, Veľkou hospodárskou krízou a nasledujúcim „tancom na sopke“, ako nazval 30. roky, v ktorých sa pomaly a isto schyľovalo k vojne , ktorú si mnohí nechceli pripustiť, v ústrety pekelnej hlbočine druhej svetovej vojny a knihu uzatvára vytvorením „Železnej opony“ a začiatkom studenej vojny. V žiadnom prípade nejde o ľahkú prácu. Kníh, ktoré pokrývajú jednotlivé aspekty európskych dejín v tomto období sú tisíce. Samotná literatúra ohľadom druhej svetovej vojny je taká rozsiahla, že nie je v ľudských silách ju pokryť celú. Písať takéto obrovské syntézy si trúfnu len skutočne veľkí historici. Kershaw medzi nich, bezpochyby, patrí, čo dokázal aj v tejto knihe, i keď sa, samozrejme, nevyhol mnohým zjednodušeniam a chybám.

Potenciálneho čitateľa preto treba hneď na úvod upozorniť, že privysoké očakávania mu môžu spôsobiť značné rozčarovanie až sklamanie. Kershaw začína svoju knihu v roku 1914, aby čitateľa previedol prvým z dvoch „pekiel“, ktorými si Európa v prvej polovici 20. storočia prešla. Prvé kapitoly knihy sú úplne najslabšie z celej práce. Pri záplave kvalitnej literatúry o „Veľkej vojne“, ktorá sa v posledných rokoch (aj v súvislosti so stým výročím začiatku a konca konfl iktu) objavila, a vzhľadom na Kershawove nesporné kvality ako historika, prekvapí slabosť syntézy prezentovanej na stránkach tejto knihy. I keď zjednodušenia sú pri práci takéhoto charakteru nevyhnutné, tu sa ich objavilo možno až priveľa, naopak, niektoré časti mohol autor vypustiť. Napríklad začiatok prvej svetovej vojny popisuje na necelých 3 stranách, pričom motiváciám jednotlivých veľmocí venoval jeden jediný odsek. Zároveň to bolo miestami nudné čítanie.

Niekoľko pozoruhodných postrehov však Kershaw v knihe uvádza. Napríklad presvedčivo vyargumentoval fakt, že prvá svetová vojna bola v období okolo roku 1914 nevyhnutná, bez ohľadu na to, čo ju nakoniec spustilo. Toto tvrdenie je v protiklade s názormi niektorých iných historikov, ktorí napríklad zo zodpovednosti za vojnu

1 Vyšla i v českom jazyku, pozri KERSHAW, Ian. Do pekla a zpět: Evropa 1914-1949. Praha : Argo, 2017.

170

VOJENSKÁ HISTÓRIA

nezmyselne obviňujú Srbsko.2 Naopak, Kershaw sa pomerne prekvapivo pri časti o vraždení Arménov v Turecku v roku 1915 vyhol slovu „genocída“. Neviem, ako inak nazvať masaker viac ako milióna ľudských bytostí na základe ich etnicity. Väčšina renomovaných historikov sa zhoduje v tom, že o genocídu skutočne šlo.3 Podobne sa vyjadrila i Medzinárodná organizácia výskumníkov genocídy (International Association of Genocide Scholars, IAGS), ktorá jednohlasne prehlásila, že skutočne šlo o genocídu.4 Slovensko uznalo arménsku genocídu v roku 2004.

Kershaw sa, nanešťastie, nevyhol drobným chybám. Pre slovenského čitateľa je obzvlášť iritujúce, keď autor neustále hovorí o československých akciách, či vojakoch a politikoch len ako o „Čechoch“ a „českých“. Kedysi pomerne bežná chyba v západnej historiografi i sa dnes už pomaly z historiografi e vytráca, Kershaw sa ale vybral iným smerom a dokonca hovorí v roku 1922 o „Českej republike“ namiesto o Československu. V tomto duchu pokračuje v celej knihe, bola to česká politika, českí politici a podobne. Slovensko sa prvýkrát v texte samostatne objaví medzi májom a júnom 1919, ako nezávislý boľševický štát, ktorý museli Masaryk a Česi vyslobodiť z náručia pro-boľševických maďarských jednotiek (i keď to nie je explicitne povedané, z textu práce vyplýva, že šlo o celé územie Slovenska, čo, samozrejme, nie je pravda). Neskôr, v časti o druhej svetovej vojne sa dozvieme o Gabčíkovi a Kubišovi, českých vlastencoch. Zaujímavé je to najmä vzhľadom na to, že v práci na niektorých miestach dobre postihol rozpory medzi Čechmi a Slovákmi v novej republike, i (ne)riešenie národnostnej otázky. Na iných miestach, kde by to naopak bolo vhodné zdôrazniť – napríklad pri vzniku Slovenského štátu v marci 1939 – ich ani nezmieni. Obzvlášť dobre (na britského historika) je vysvetlený vývoj v Československu pred komunistickým prevratom roku 1948, kde už Kershaw dával znova náležitý dôraz aj na problematiku česko-slovenských vzťahov. Na jednom mieste je teda zrejmé, že autor rozumie komplikovanej problematike národnostného vývoja a zloženia Československa, inde sa zas zdá, že netuší, o čom píše. Nebyť rozoznateľného štýlu písania, tvorby viet a používania slov, zdalo by sa, že text nepísal rovnaký autor.Časti práce, ktoré sa venujú medzivojnovému obdobiu sú už o poznanie lepšie,

než prvá svetová vojna. I tu by sme však mohli mnohé kritizovať. Vynikajúce časti o Nemecku striedajú slabšie, napríklad o Sovietskom zväze. Nemecko a ZSSR sa pritom zdajú v Kershawovom príbehu o medzivojnovej Európe ako kľúčové (v tom sa nemýli). Rozdiel úrovne textov o Nemecku (precízne, vyvážené, pohlcujúce čítanie) a Sovietskom zväze (povrchnejšie) si všimne i čitateľ, ktorý sa v problematike odborne neorientuje. Opis vývoja v ďalších krajinách tiež Kershawovi nevyšiel úplne. Časti o Francúzsku, i keď po odbornej stránke dobre zvládnuté, sú čitateľsky veľmi nevďačné, dokonca sa žiada ich označiť za nudu. Dejiny Veľkej Británie zas pôsobia extrémne nevyváženým dojmom. Jeden príklad za všetky: Oswald Mosley, vodca marginálnej Britskej únie fašistov, ktorá nikdy nezískala jediné kreslo v britskom parlamente a celkovo, i keď bezpochyby zaujímavá, ale obskúrna fi gúrka britskej politiky, je v knihe zmienený 8-krát. Naproti tomu Stanley Baldwin, konzervatívny politik, ktorý absolútne dominoval britskej politike medzivojnových rokov (okrem toho, že bol sám trojnásobným premiérom, britskú politiku de facto riadil z pozadia aj v čase, keď premiérom nebol) a človek, ktorý donútil i samotného kráľa odstúpiť, pretože nesúhlasil s jeho politikou, má rovnako 8 zmienok.

2 Pozri napr. anketu BBC: http://www.bbc.com/news/magazine-26048324 cit. 18. 4. 2018.3 Pozri napr. Ferguson, Niall. The War of the World: Twentieth-Century Confl ict and the Descent of the West. New York : Penguin Press, 2006, s. 177.4 Pozri http://www.atour.com/~aahgn/news/20080311a.html cit. 18. 4. 2018.

171

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Naopak, intelektuálne dejiny Európy v tomto období zvládol Kershaw napísať brilantne, i keď je pravdou, že vo všeobecnosti dal knihe veľmi tradičnú formu – sústreďuje sa v prvom rade na politické dejiny (dejiny „zhora“, dejiny významných osobností a lídrov). Kultúrne a sociálne dejiny sú vzhľadom na zvyšok textu v značnej menšine (možno s výnimkou Nemecka). Priaznivcov tohto prístupu poteší predovšetkým 9. kapitola, ktorá sa venuje práve kultúrnym a intelektuálnym dejinám a patrí k najlepšie napísaným častiam práce. Sklamaní ale budú zrejme priaznivci vojenských dejín, Kershaw venoval samotným bojom tak málo priestoru, ako to len bolo možné. Miestami sa tiež môže zdať, že stredná a východná Európa sú tak trochu mimo hlavnú dejovú líniu knihy, jej dejiny sú ale napísané relatívne dobre.

Z častí o medzivojnovom období iste zaujme i Kershawovo vysvetlenie politiky appeasementu, nie ako vojenskej nevyhnutnosti (pohľad, ktorý často počuť najmä v britskej historiografi i – Spojené kráľovstvo jednoducho nebolo na vojnu pripravené a hralo o čas), ale ako politickej neschopnosti Nevillea Chamberlaina a britských elít pochopiť a vyrovnať sa s úplne novým typom politikov. O britských politikoch píše, že „ich výchova, skúsenosti a politické vzdelanie zanechali absolútne nepripravených na stretnutie s gangstrami na medzinárodnej scéne. Pre Hitlera jednoducho neboli súpermi. Boli presvedčení, že dokážu dohodnúť mier, a to aj za cenu, že hodia vlkom ďalšiu krajinu. On chcel celý čas vojnu.“ (s. 344). Zaujímavé sú i Kershawove postrehy o Weimarskom Nemecku, ktoré kladie do centra svojho záujmu i celej knihy. Prišiel k záveru, že akonáhle sa po kríze roku 1929 zrútila nemecká demokracia, kontinent nevyhnutne smeroval k ďalšej vojne. Nasledujúce kapitoly o druhej svetovej vojne sú potom pomerne netradičné, autor sa venoval bojom minimálne a skôr sa sústredil na to, čo vojna spôsobila na politickej mape Európy, ale aj v životoch bežných ľudí. Jedna z najpohlcujúcejších častí je Kershawovo vysvetľovanie motivácií k boju v jednotlivých armádach.

Obrovskou škodou je, že sa Kershawovi nepodarilo ustrážiť drobné faktografi cké chyby, ktoré sa vyskytujú naprieč celou knihou a z ktorých už niekoľko bolo zmienených. Horthy nikdy neoznámil, že jeho krajina vypovedá spojenectvo s Nemeckom a rokuje o separátnom mieri so Sovietskym zväzom. Prebiehali tajné rokovania (rokoval premiér Miklós Kállay), na ktoré Hitler prišiel a rozkázal nemeckej armáde krajinu obsadiť (operácia Margarethe). Počas druhej svetovej vojny nebojovala sovietska armáda – názov bojového útvaru bol Červená armáda. Nie všetky fašistické hnutia vítali nacistov v dobytých krajinách a kolaborovali s nimi. Naopak, mnohé ostali verné svojim vlasteneckým ideálom, krajinu bránili a neskôr vstúpili do hnutia odporu. Po príklad netreba chodiť ďaleko – niektorí predstavitelia československej Národní obce fašistické (NOF) za svoj nesúhlas s nemeckou okupáciou dokonca zaplatili životom (Zdeněk Zástěra, jeden zo zakladateľov NOF zomrel v koncentračnom tábore, Ján Karlík, popredný funkcionár NOF, zomrel vo väzení a Radola Gajda, vodca hnutia, podporoval odboj a pomáhal československým dôstojníkom unikať z krajiny). Podobná situácia bola vo Francúzsku a ďalších krajinách.

Kershawova cesta „do pekla a späť“ však nie je len o nedostatkoch a chybách. Napriek všetkému ide o vynikajúcu prácu. To, na čo sa mohol a nemusel zamerať, môžeme kritizovať dlho, treba si však uvedomiť, že zjednodušenia sú do istej miery nevyhnutnou súčasťou všetkých podobných veľkých syntéz. Celkovo, s odstupom od dejín jednotlivých krajín, sa Kershawovi podarilo priniesť na 624 stranách relatívne vyvážený pohľad. Kershawova výnimočnosť ako historika sa prejavila v častiach opisujúcich vývoj v Nemecku v medzivojnovom období i počas druhej svetovej vojny alebo tiež pri porovnaní troch „dynamických diktátorských“ režimov – nacistického

172

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Nemecka, fašistického Talianska a Sovietskeho zväzu. Vysoká úroveň týchto častí práce je neprekvapivá. Ako popredný expert na problematiku tretej ríše Kershaw ťažil zo svojho dlhoročného výskumu a excelentnej znalosti primárnych prameňov i literatúry týkajúcich sa nemeckých dejín. Zároveň sa zdá, že v týchto častiach sa naplno prejavil i jeho spisovateľský kumšt. Po odbornej i literárnej stránke sú práve časti o Nemecku najsilnejšou časťou práce. Podobne dobrá je i časť, kde porovnáva diktátorské režimy. Kershawovi sa podarilo brilantným spôsobom vyhnúť komplikovaným a čitateľsky nezaujímavým diskusiám o „totalitarizme“, načrtol ich len veľmi stručne a prehľadne. Zároveň však dokázal tri spomenuté režimy analyzovať v rámci týchto diskusií, čím vznikol text, ktorý je ako metodologicky, tak i literárne na vysokej úrovni.

Celkový dojem z knihy je rozporuplný pre relatívne mnoho, i keď drobných, ale predsa, chýb a predovšetkým pre možno až prehnane tradičný prístup k písaniu. „Veľkí“ západní historici majú pri takomto druhu prác dnes už tendencie podať väčší, komplexný pohľad, poskladať celkovú mozaiku dejín vrátane ich sociálnych, kultúrnych a intelektuálnych aspektov. Príkladom toho môže byť predchádzajúci diel rovnakej série z vydavateľstva Penguin, The Pursuit of Power: Europe 1815-1914, autorom ktorého je ďalší prominentný britský historik a zhodou okolnosti rovnako odborník na tretiu ríšu, Richard J. Evans. Tomu sa podarilo vo svojej knihe skĺbiť tradičné prístupy a výklad „veľkých“ dejín – politických a vojenských – ale zároveň dostal do svojej práce pozoruhodný náhľad do sociálnych a kultúrnych dejín. Pritom európske 19. storočie bolo minimálne také plodné na udalosti, ako prvá polovica dvadsiateho. Kershawovi sa to podarilo len čiastočne. Napriek všetkým výhradám som presvedčený, že i keď nejde o excelentnú prácu, stále je to výborný a veľmi dobre napísaný prehľad komplikovaného a z väčšej časti pochmúrneho obdobia európskych dejín, ktorý má relatívne dobrú šancu stať sa „klasikou“ medzi historickými knihami a zrejme i povinným čítaním pre študentov histórie. Navyše, Kershaw sa podujal i na písanie ďalšieho dielu série, ktorý by nás mal previesť od roku 1949 až do súčasnosti: Roller-Coaster: Europe, 1950-2017. Vyjsť by mal ešte tento rok. Nechajme sa teda prekvapiť.

Jakub Drábik

173

VOJENSKÁ HISTÓRIA

ANOTÁCIE, GLOSY

SLOVÁCI V ČESKOSLOVENSKÝCH LÉGIÁCH (1914 – 1917 – 1920). Bratislava : Veda, vydavateľstvo SAV a Ústav poli-tických vied SAV, 2018. Venované pamiat-ke PhDr. Mariána Hronského, DrSc. (1940 – 2012). Na vydanie pripravil Fer-dinand Vrábel, 75 s., fotografi e v texte. ISBN 978-80-224-1637-5.

V rokoch 1914 – 1920 sa desaťtisíce Če-chov a Slovákov ako legionári a dobrovoľníci so zbraňou v ruke pričinili o oslobodenie z Rakúsko-Uhorskej monarchie a o vznik svojho spoločného a demokratického štátu – Československej republiky. Tento štátny útvar však nebol darom z nebies, ale musel byť vybojovaný za cenu mnohých obetí a strádaní príslušníkov československých légií a československých dobrovoľníkov v bojoch po boku spojeneckých armád Dohody – Ruska, Francúzska, Talianska, Veľkej Británie a USA v rokoch prvej svetovej vojny i po jej skončení.

Pred šiestimi rokmi sa uzavreli život a dielo významného slovenského historika a politológa PhDr. Mariána Hronského, DrSc. (1940 – 2012). Marián Hronský pra-coval dlhé roky vo Vojenskom historickom ústave a uverejnil desiatky knižných publikácií a časopiseckých štúdií s témou vojenských dejín Slovenska. Osobitnú po-zornosť venoval problematike prvej svetovej vojny a obsadzovaniu územia Slovenska československými jednotkami na prelome rokov 1918/1919. Z jeho knižných publikácií sú významné: Slovensko na rázcestí: Slovenské národné rady a gardy v roku 1918 (Východoslovenské vydavateľstvo: Košice, 1976), Vzbura slovenských voja-kov v Kragujevci (Osveta : Martin, 1982), Slovensko pri zrode Československa (Prav-da : Bratislava, 1987), Boj o Slovensko a Tria non 1918 – 1920 (Národné literárne centrum: Bratislava, 1998) – kniha vyšla vo vydavateľstve Veda v roku 2001 aj v anglickom preklade – a TRIANON

Vznik hraníc Slovenska a problémy jeho bezpečnosti 1918 – 1920 (Veda : Bratislava, 2011). Jeho posledným pracoviskom bol Ústav politických vied Slovenskej akadémie vied v Bratislave, kde zostala v rukopise jeho štúdia o Slovákoch v československých légiách. Vedenie ústavu sa rozhodlo uctiť si Hronského pamiatku vydaním tohto rukopisu, čím sa zapĺňa aj citeľná medzera v odbornej literatúre o prvom odboji a Slovákoch v československých légiách. Hronského štúdiu dopĺňajú príspevky Miro-slava Pekníka K slovensko-českým vzťahom pred vznikom Česko-Slovenska a Vladimíra Goňca Historik a politolog Marián Hronský.

V rokoch Veľkej vojny, ako sa vtedy prvá svetová vojna označovala, bojovali bok po boku najuvedomelejší Česi a Slo-váci za svoju slobodu a budúci štát, pre ktorý tisíce z nich priniesli aj najvyššiu obeť. Milan Rastislav Štefánik to počas svojej návštevy USA vystihol vo svojom prejave k americkým Čechom a Slovákom 16. septembra 1917 v preplnenej Carnegie Hall v New Yorku: „Aj vy, americkí Česi a Slováci, musíte von z vášho pohodlia, musíte do zákopov, lebo odboj môže byť len takýmto pádnym argumentom účin-ne posilnený. Nemôžete čakať, aby iba Spojenci krvácali za našu slobodu. Bez dane krvi slobodu si nevydobyjeme. Svoj nárok na slobodu musíme si napísať vlastnou krvou tak, aby musel byť uznaný i pri zelenom stole.“1

Česi a Slováci dosiahli svoju slobodu a svoj štát vznikom Československej republiky 28. októbra 1918 vyhlásením Národného výboru československého v Pra-he. K tomuto štátu sa spontánne prihlásili aj reprezentanti slovenského národa v Tur-čianskou Svätom Martine 30. októbra 1918 Deklaráciou slovenského národa. Dnešná Česká republika a Slovenská republika exis-tujú vďaka využitiu jedinečnej historickej príležitosti v roku 1918, keď Nemecko

1 HONZA-DUBNICKÝ, Jozef. Zápisky legionára. Edične spracoval Ferdinand VRÁBEL. Banská Bystrica : PRO, 2014, s. 58.

174

VOJENSKÁ HISTÓRIA

a Rakúsko-Uhorsko boli porazené a Rusko sa nachádzalo v rozklade a porevolučnom chaose.

Do prvého československého odboja v rokoch 1914 – 1920 sa zapojili aj tisíce príslušníkov slovenského národa a prispeli svojou účasťou, hrdinstvom a obeťami k dnešnej našej slobode a štátnosti. Zborník venovaný pamiatke Mariána Hronského je skromným, ale dôležitým príspevkom, pripomínajúcim spoločný boj Čechov a Slovákov v rokoch prvej svetovej vojny a aj slovenský podiel v ňom.

Ferdinand Vrábel

RYCHETSKÝ, Jan. ŠPIONEM BĚLO-ČECHỦ V RUSKU. Po stopách našich legionářů od Zborova do Vladivostoku. Praha : Daranus, 2017, 309 s. ISBN 978-80-87423-79-0.

Medzi dôležité udalostí prvej svetovej vojny, od zavŕšenia ktorej uplynulo už 100 rokov, patrili aj boje čs. legionárov na východnom fronte. Zúčastnili sa ich v rámci troch peších divízií a jednej jazdec-kej brigády. Osud vojakov stratených v krajine zmietanej občianskou vojnou podnietil v poslednom období vydanie mnohých kníh. Kontext celej problematiky pritom dokresľujú aj udalosti súvisiace s koncom legionárskej anabázy, ku ktorej patrila aj snaha legionárov o ovládnutie Transsibírskej magistrály, najdlhšej želez-nice sveta, aby sa po nej dostali na Ďaleký východ a tam počkali na lode do Európy, čo sa napokon aj napriek ostrým bojom „bielych“ (voľná koalícia demokratov, socialistov a reakcionárov) proti „červe-ným“ (boľševikom) podarilo.

Jedným z autorov, ktorých tieto súvislosti inšpirovali, je aj Jan Rychetský, skúsený český reportér a novinár, aby sa na Ukrajine a v Rusku vydal po stopách čs. legionárov. Jeho dlhá púť od ukrajinského Zborova, kde legionári (v júli 1917) prvýkrát úspešne zasiahli do bojov, cez Bachmač, Volgu a Jekaterinburg do Ázie až k Bajkalskému jazeru, kde sa úspechom zúčastnili námornej bitky, až po Vladivostok, trvala 73 dní. Prekonal cestu dlhú 1 600 km. Trasu po

stopách legionárov precestoval vlakom, stopom a autobusom, neraz prespával aj v stane. Zaujímalo ho všetko, čo vlastne miestni obyvatelia o legionárskych bojoch vedia, ich názory na nich sa však rôznili, pričom u niektorých boli zafi xovaní ako „soldateska“ vrahov označených ako „Bieločesi“, ktorí ukradli ruský zlatý poklad použijúc ho v ČSR na založenie Legiobanky, a u ďalších opačne, ako statoční, odvážni bojovníci, ktorých si pripomínali s úctou, pričom tretia skupina nevedela o čs. legionároch vôbec nič.

V anotovanom historickom cestopise autor skĺbil poznatky o legionárskej anabáze spracované historiografi ou, tie sú v úvode každej kapitolky vytlačené kurzívou, s kon-frontáciou so živými výpoveďami priamo na území, kde sa relevantné udalosti pred sto rokmi odohrávali. Zároveň sprostredkúva súčasný obraz života na predmetnom území na pozadí aktuálnej politickej situácie poznačenej problémami medzi Ukrajinou a Ruskom, zdrojom ktorých je hlavne Krym. Publikácia je pútavým čítaním, nakoľko sa autor snažil zachovať pri všetkých výpovediach autenticitu jednoduchých ľudí s ich expresívnymi vyjadreniami. Knihe nechýba humor, napätie a psychologický ponor do duše Putinovho Ruska.

Okrem radových občanov český reportér hovoril i s nejedným historikom či už z Ukrajiny alebo Ruska, tiež s novinármi naklonenými Putinovi alebo, naopak, mu oponujúcimi, ekológmi a aj s ukrajinskou aktivistkou z emancipačného hnutia…

Mária Stanová

NOVOTNÝ, Lukáš. BRITSKÉ VY-SLANECTVÍ V PRAZE, FOREIGN OFFICE A JEJICH VNÍMANÍ ČES-KO-NĚMECKÉHO VZTAHU V ČESKO-SLOVENSKU V LETECH 1933 – 1938. Praha : Agentura Pankrác s. r. o., 2016, 245 s. ISBN 978-80-86781-30-3.

Český historik sa vo svojej najnovšej monografi i zameral na detailnú analýzu refl exie česko-nemeckých vzťahov brit-

175

VOJENSKÁ HISTÓRIA

ským ministerstvom zahraničných vecí prostredníctvom jeho zastupiteľského úra-du v Prahe v priebehu tridsiatych rokov minulého storočia. Autor analyzuje výlučne vzťahy Čechov a sudetských Nemcov, problematiky karpatských Nemcov na Slo-vensku sa nedotýka. Práca je postavená na rozsiahlom archívnom výskume, primárne v britskom Národnom archíve, ale aj v zahraničných archívoch v Berlíne, vo Viedni, a prirodzene v pražskom Archíve Ministerstva zahraničných vecí a ďalších.

V skúmanom období problematiky od nástupu Adolfa Hitlera do funkcie ríšskeho kancelára, ktorý spôsobil postupnú aktivizáciu a následne i radikalizáciu najpočetnejšej minority v Československu, L. Novotný zdô razňuje viaceré zlomové momenty, kto-ré formovali pohľad britskej diplomacie na vývoj česko-nemeckých vzťahov. Prvý nastal príchodom nového diplomatického zástupcu na britské veľvyslanectvo v Pra-he – Josepha Addisona. Jeho názory na čs. menšinovú politiku a situáciu nemeckej menšiny v Československu výrazne ov-plyvnili britské hodnotenie a v kontexte ďalších faktorov vyústili postoje viacerých britských diplomatov až do odsudzovania a obviňovania československej vlády, a predovšetkým Eduarda Beneša, z poru-šovania záväzkov vyplývajúcich z tzv. menšinovej zmluvy a z vedomého potláčania nemeckej menšiny.

Ďalším významným momentom bola predvolebná kampaň pred parlamentnými voľbami v máji 1935 a samotné výsledky volieb. Autor podrobne dokumentuje britské vnímanie gradujúcej sa aktivity Sudetonemeckej strany, dôsledky jednotli-vých návštev Konrada Henleina v Lon-dýne, účelové skresľovanie politiky česko-slovenskej vlády a jednostranné hodnotenie zložitej situácie v prevažne nemeckých oblastiach prvej Československej repub-liky. Dokladá a analyzuje neskrývanú pronemeckú orientáciu predovšetkým tajomníka veľvyslanectva Roberta Hado-wa, dôsledky negatívnych referencií a hlá-sení z Prahy na narastajúci tlak britskej

diplomacie na čs. vládu v otázke riešenia sudetonemeckého problému. V prostredí britskej diplomacie gradovali obavy z ne-úspešných, nekonsenzných rokovaní med-zi čs. vládou a nemeckou menšinou, resp. Sudetonemeckou stranou, ktoré by v ko-nečnom dôsledku pravdepodobne ohrozili mierové usporiadanie strednej Európy. A tak postupne sa meniaci britský veľvyslanci v Prahe, i keď každý rôznou intenzitou, videli riešenie česko-nemeckého problému v uspokojení požiadaviek nemeckej menšiny na úkor Československa.

Napriek tomu, že prezident Beneš a Hod-žov politický kabinet sa pokúšali o komplexné riešenie postavenia národnostných men šín prostredníctvom rozpracovaného projektu národnostného štatútu, vodca Sude-tonemeckej strany Konrad Henlein v roku 1937 demonštroval jednoznačný rozchod s Československou republikou a uspokojivé spolužitie Nemcov a Čechov v jednom štáte považoval za nereálne.

V dôsledku zahraničnopolitických zmien vyvolaných agresívnou politikou nacistického Nemecka začiatkom roka 1938, ktoré výrazným spôsobom zhoršili pozíciu Československa, sa Benešova vláda dostávala do pozície, keď ju vonkajšie okolnosti nútili postupovať ináč, ako si čs. vrcholová politická reprezentácia pôvodne predstavovala. A keď britskej línii v riešení čs.-nemeckej krízy „podľahlo“ postupne i Francúzsko, zostala Československá republika v potenciálnom konfl ikte s Nemeckom osamotená.

Monografi a je štruktúrovaná do siedmich kapitol, z ktorých prvá predstavuje stručný prehľad pohľadu britskej diplomacie na ne-meckú menšinu v Československu od vzniku Československej republiky v celoeurópskom kontexte povojnového diania a formovania novodobých vzťahov do prelomového roku 1933. V druhej až siedmej kapitole autor analyzuje dianie v nasledujúcich rokoch 1933 – 1938 z hľadiska vnímania česko-nemeckých vzťahov britským veľvyslanectvom v Prahe a prostredníctvom neho aj ministerstvom za-hraničných vecí. Každému roku je venovaná jedna kapitola, pričom posledná, s príznačným

176

VOJENSKÁ HISTÓRIA

názvom Rýchlo a efektívne k dohode, je naj-rozsiahlejšou časťou vedeckej publikácie. Vzhľadom na množstvo východiskového ar-chívneho i publikovaného materiálu, kapitoly sprevádza rozsiahly poznámkový aparát a na záver autor pripojil aj menný register.

Božena Šeďová

LONDÁK, Miroslav – SIKORA, Stanislav – LONDÁKOVÁ, Elena. OD PREDJARIA K NORMALIZÁCII. SLOVENSKO V ČESKO SLOVENSKU NA ROZHRANÍ 60. A 70. ROKOV 20. STOROČIA. Bratislava : Veda, 2016. ISBN 978-80-224-1531-6.

Publikácia M. Londáka, S. Sikoru a E. Londákovej s názvom Od predjaria k normalizácii si kladie za cieľ priblížiť a analyzovať dianie v Československu v rokoch 1968 – 1971. Ide o jedno z hektických období našich národných dejín, o éru, keď sa rozhodovalo o osudoch krajiny a ľudí na dlhé roky. Preto hneď z úvodu oceňujem šírku, s ktorou sa autori predkladanej publikácie rozhodli zhostiť problematiky a opísať politické dianie v krajine, smerovanie hospodárskeho vývoja a v neposlednom rade peripetie kultúrneho života vo východnej časti krajiny, ktorá neuspela s tvorbou vlastnej cesty „budovania socializmu“. Aj z uvedenej šírky záberu a ambície autorského kolektívu vidno, že za uplynulé dve desaťročia sa historické poznanie skutočne posunulo dopredu, a teda že historická veda neprešľapuje na jednom mieste. Publikácia tematicky nadväzuje na dielo rovnakého autorského kolektívu s názvom Predjarie (2002).

Kniha je rozčlenená do troch častí. Prvá, z pera Stanislava Sikoru, mapuje politický vývoj na Slovensku a v Československu v priebehu kľúčových rokov 1968 – 1971. Autor analyzuje reformný program Komunistickej strany Československa z roku 1968, ako aj okolnosti, za ktorých vznikal. Zaujímavá je podkapitola o „Praž-skej jari“ na Slovensku, ktorá mala oproti Prahe isté špecifi ká. Gro tejto časti tvorí analýza postupnej legitimácie vstupu vojsk

Varšavskej zmluvy, cestu Gustáva Husáka na čelo straníckeho aparátu a napokon tvrdá „normalizácia“ pomerov v krajine, uskutočňovaná novým straníckym vedením viacerými mechanizmami. Jedným z najúčinnejších sa ukázala byť prvá séria straníckych čistiek, ktorá prebehla v rokoch 1969 a 1970.

Druhá časť publikácie sa venuje proce-som v slovenskom hospodárstve, najmä v porovnaní s celoštátnym. Miroslav Londák v nej približuje hlavné tendencie povojnové-ho vývoja ekonomiky na Slovensku, ako aj relevantné koncepcie slovenských ekonómov na prahu roka 1968. Zaujímavo ďalej poukazu-je na problémy, o ktorých sa v zainteresovaných kruhoch uvažovalo v súvislosti s prípravou československej federácie a porovnáva reálny vývoj hospodárstva s očakávaným či plánovaným. Nasleduje rok 1969, keď bola predčasne ukončená ekonomická reforma Ota Šika a navrátil sa direktívny spôsob plánovania a riadenia hospodárstva, ktorý v Československu vydržal ďalších 20. rokov. Autor nevynecháva ani popísanie dobových analýz československej a sloven-skej ekonomiky, a to, ako sa prejavila v hospodárstve normalizácia a federalizácia Československa.

Napokon posledná časť diela sa volá Kultúra v zovretí politiky a pochádza z pera Eleny Londákovej. V úvode približuje najvýznamnejšie medzníky demokratizač-ného procesu, najmä udalosti z rokov 1963 a 1967. Kľúčovými sú tu kapitoly 2 a 3, ktoré zobrazujú jednak inteligenciu a kultúrnych činovníkov, ktorí sa stali iniciátormi, ale aj obeťou politického vývoja v krajine. Autorka sa tu sústreďuje na rolu médií, či politické ambície členov kultúrnej obce, obzvlášť spisovateľov a novinárov, ktorí do spoločenského diania zasiahli zrejme najviac. Tretia kapitola, ktorú vystihuje jej názov Na spiatočnej ceste, prináša analýzu postupného zavádzania opatrení, ktoré mali za cieľ kultúrnu obec umlčať, a to, ako sa novému straníckemu vedeniu darilo tento cieľ postupne uskutočňovať. Posledná kapitola približuje koniec demokratizačného procesu

177

VOJENSKÁ HISTÓRIA

v krajine a prejavy nástupu normalizácie na Slovensku.

Celkovo môžem konštatovať, že ide o vydarenú publikáciu, ktorá patrí do knižnice každého záujemcu o najnovšie slovenské dejiny, obzvlášť o dianie v hektických 60. rokoch. Práca má syntetizujúcu ambíciu a tú sa jej aj darí napĺňať. Na niektorých miestach práce však medzi riadkami cítiť prepiate osobné sympatie k niektorým predstaviteľom reformného prúdu komunis-tickej strany.

Matej Medvecký

FIALA, Jaroslav. JAK SE ZBAVIT CASTRA. Cuba, Spojené státy a Československo ve studené válce. Praha : Rybka Publishers, 2016, 318 s. ISBN 978-80-87950-32-6.

Publikácia z pera českého politológa, historika a publicistu je mimoriadne zaují-mavou sondou do veľmocenskej politiky a priebehu karibskej studenej vojny, je uceleným obrazom pohnutých dejín Kuby s akcentom na začiatok a priebeh 60. rokov a jeho postupný vývoj do súčasnosti. Kubu, zapísanú v celosvetovom povedomí ľudí ako jeden zo skanzenov komunizmu s jedným z najdlhšie žijúcich vládcov sveta – Fidelom Castrom (zomrel 90-ročný roku 2016), autor sledoval v peripetiách výrazného antagonizmu medzi ňou a Spojenými štát-mi americkými. Celý svet iba nedávno, pred dvoma rokmi, mal možnosť sledovať ukončenie antagonizmu medzi Washingtonom a Havanou, ktoré bolo diplomaticky speča-tené medzi americkým prezidentom Barac-kom Obamom a prezidentom Kuby, Raúlom Castrom, bratom F. Castra.

Spojené štáty americké, pre ktoré bo la Kuba z hľadiska jej hospodárskych a po-litických záujmov mimoriadne dôležitá, sa pokúšali počas kritického obdobia rôznymi spôsobmi oslabiť vládu bratov Castrovcov na Kube, ktorej sa ujali po ví-ťazstve v partizánskej vojne v r. 1956 – 1958 proti vojenskému diktátorovi Fulgen-ciovi Batistovi. Batistov režim sa niesol v znamení veľkej sociálnej nerovnosti

poznačenej chudobou, zvlášť na vidieku, korupciou, narastaním organizovaného zlo-činu a čoraz väčšou ekonomickou a poli-tickou závislosťou od USA, ktoré ho tiež vojensky vyzbrojovalo a podporovalo v boji počas predmetnej vojny.

USA s pomocou tajných služieb organizo-vali atentáty na Fidela Castra, teroristické útoky, inváziu, uvalili na Kubu hospodárske embargo a snažili sa ostrov dostať do me-dzinárodnej izolácie. Vzniknutý vzájomný spor následne spustil konfl ikt medzi dvoma svetovými veľmocami USA a ZSSR a vyústil do Karibskej krízy v októbri 1962, ktorá pre celý svet znamenala vážnu hrozbu jadrovej vojny. Krízu odštartovalo umiestnenie soviet-skych rakiet na Kube za účelom jej ochrany pred prípadnými útokmi zo strany USA a zároveň bola ich prítomnosť odôvodnená Sovietskym zväzom ako protiopatrenie za umiestnenie amerických rakiet v Taliansku a Turecku. Kríza sa začala 16. októbra, po tom, čo americký prieskum odhalil raketové základne na ostrove a skončila sa o 12 dní neskôr oznámením súhlasu Chruščova so stiahnutím útočných zbraní z Kuby. Demontážne práce na základni sa začali ihneď na druhý deň... Kuba to vnímala ako zradu zo strany ZSSR, keďže rozhodnutia o rozriešení krízy urobili výhradne J. F. Kennedy a N. Chruščov, a pozornosť sa nevenovala otázkam kubánskeho záujmu, ako bolo ukončenie útoku proticastrovských exulantov z Floridy, koniec hospodárskeho embarga a odchod Američanov z vojenskej základne na Guantáname. Toto spôsobilo naštrbenie kubánsko-sovietskych vzťahov na veľa rokov. Castro navyše zárukám USA nedôveroval. Napokon záškodnícka činnosť zo strany USA, organizovaná CIA, bola potvrdením jeho obáv. Tiež je známe, že Američania vo vzťahu ku Kube praktizovali nielen politiku „biča“ destabilizáciou a teroristickými útokmi, ale sa pokúšali aj tajne nadviazať kontakty s Castrom, formou politiky „cukru“.

Jaroslav Fiala v knihe tiež mapuje úlohu Československa vo vojenskej, spravodajskej a ekonomickej oblasti v tomto období.

178

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Vznik napätia nielen v čs. krajine vyvolal strach z možnosti vypuknutia tretej svetovej vojny, čo viedlo k vyhláseniu druhého stupňa bojovej pohotovosti a vydaniu pokynu na po-silnenie obrany západných hraníc ČSSR. V októbri 1962 vyhlásili pohotovosť všetky ministerstvá, úrady a národné výbory. Vo všetkých kútoch republiky sa hromadne sku-povali potraviny, posilňovali sa občianske hliadky v obchodoch a panike a nákupnej horúčke prepadali tiež niektorí stranícki funkcionári a zamestnanci ministerstiev. Úra dy čoskoro vydali príkaz na obmedzenie predaja niektorých potravín, napr. masla, cukru, mäsa a masti. Tiež sa množili infor-mácie o defetizme medzi občanmi. Situácia v Karibiku sa prirovnávala k situácii Česko-slovenska ohrozeného Hitlerom v roku 1938. Až dohoda medzi americkým prezidentom Kennedym a predsedom vlády Chruščovom o stiahnutí sovietskych rakiet z Kuby pri-niesla úľavu. Naša krajina v čase rastúceho americko-kubánskeho napätia nadviazala kontakty s Havanou a dodala ako prvá krajina sovietskeho bloku Castrovej vláde veľké množstvo zbraní. Okrem toho začala na Kubu posielať vojenských a civilných expertov, na kupovala cukor a poskytovala podporu v mnohých oblastiach. Československo sa zapojilo aj do kubánskeho vývozu revolúcie, pričom Castrovi pomáhalo s tajnou prepravou do latinskoamerických krajín. Tak sa nepriamo zapojilo do pokusu o gerilovú kampaň, ktorá mala zmeniť politickú tvár Latinskej Ameriky, avšak napokon sa skončila fi askom. Čitateľ sa bližšie oboznamuje s okolnosťami operácie Manuel, ktorej cieľom bolo zaistiť tranzit kubánskych partizánov do krajín tretieho sveta.

Autor približuje v tejto súvislosti utajený pobyt jedného z hlavných protagonistov kubánskej revolúcie Che Guevaru v roku 1966 v Československu. Che Guevara, pôvodne lekár pochádzajúci z Argentíny, s ktorým sa bratia Castrovci zoznámili v exile v Mexiku, kam odišli po nevydarenom útoku na kasárne Moncada v roku 1952,

zastával v Castrovej vláde v rokoch 1961 – 1967 post ministra priemyslu.

Priebežne môžeme sledovať vývoj roz-dielnych názorov a postojov a nezhôd medzi F. Castrom a Che Guevarom pri riešení hospodárskej politiky Kuby, ktoré napokon viedli aj k odchodu Che Guevaru z vlasti a príprave revolúcie v ostatných krajinách tretieho sveta, najskôr v Kongu a neskôr v Bolívii. Autor analyzuje priebeh revolúcie v Bolívii, pôsobenie Che Guevaru v nej a príčiny jej neúspechu. Záver jeho života a jeho smrť v Bolívii vytvorili mýtus spočívajúci v predstave vykupiteľa, ktorý priniesol najvyššiu obeť za chudobu a nespravodlivosť. Tento mýtus pretrval v prostredí najrôznejších povstalcov a gueril a často prekročil rozdielne politické ideológie ako akýsi pravzor revolucionára a bojovníka, ktorý sa napokon premietol v podobe jeho zasnenej tváre do množstva upomienkových predmetov. Jeho pamiatku si uctievajú aj jeho zobrazením na bilboardoch po celej krajine, jeho život je zhudobnený v pesničkách…

Autor sa tiež snaží odpovedať na otázku, do akej miery vplýval tlak USA na Castra, na jeho postupné preorientovanie sa na čisto komunistickú ideológiu.

Tiež sa zaoberá vplyvom kubánskej revolúcie na československú inteligenciu v šesťdesiatych rokoch 20. storočia. Tre-ba uviesť, že Castrova podpora invázie členských krajín Varšavskej zmluvy do Československa v roku 1969 bola pre mnohých veľkým sklamaním.

Autor sa venuje aj otázke vplyvu kubánskych migrantov v USA pri presadzovaní tvrdých opatrení amerických politikov voči Kube. V závere knihy autor rieši otázku, prečo sa komunistický systém v tejto ostrovnej krajine udržal tak dlho a kedy možno vysledovať iniciatívu americkej strany o zblíženie.

Snahu o objektívny pohľad autora garantuje využitie širokého rozsahu relevantných archívnych dokumentov zahraničnej proveniencie, ako aj literatúry.

Mária Stanová

179

VOJENSKÁ HISTÓRIA

KRONIKA

MEDZINÁRODNÁ KONFERENCIA „NACISTICKÁ POLITIKA VOČI SLOVANSKÝM NÁRODOM“

V dňoch 21. a 22. februára 2018 sa vo vzdelávacom centre Múzea Slovenského národného povstania v Banskej Bystrici uskutočnila medzinárodná konferencia Nacistická politika voči slovanským národom. Konferenciu zorganizovalo Múzeum Slovenského národného povstania v spolupráci s Vojenským historickým ústavom a Historickým ústavom SAV. Konferenciu otvoril generálny riaditeľ Múzea Slovenského národného povstania Stanislav Mičev. Vo svojom obsiahlom príspevku zosumarizoval doterajšie poznatky o ideologických predstavách a praktických cieľoch A. Hitlera spojených s jeho snahou o podrobenie si slovanských národov. Zároveň načrtol tragické dôsledky jeho dobyvačnej politiky vo vzťahu k slovanskému obyvateľstvu na okupovaných územiach Európy a naznačil možnosti ďalšieho výskumu tejto problematiky. Veľká pozornosť bola venovaná nemeckej okupačnej politike na území obsadeného Poľska. Svoje výsledky bádania tu totiž predstavili hneď traja pracovníci poľského Ústavu pamäti národa. Pozornosť bola, samozrejme, venovaná tiež osudom slovanských národov ZSSR v plánoch tretej ríše. Možnosti komparácie (na príklade Slovenska a Talianska) ponúkli príspevky, ktoré analyzovali správanie sa spojeneckých armád Nemecka vo vzťahu k slovanskému obyvateľstvu na okupovanom území ZSSR a Juhoslávie. Špecifi cká pozornosť sa tu logicky venovala postaveniu Slovenska (a to aj z pohľadu Nemecka), ktorého armáda sa po boku nacistov zapojila do vojny proti ZSSR a, paradoxne, taktiež aktívne participovala aj na represívnej politike voči bratským slovanským národom. Otázka špecifi ckého postavenia slovenských vojakov na okupovanom území ZSSR (z ktorých mnohí neskôr dezertovali a zapojili sa do boja proti nacizmu) preto vyvolala živú diskusiu medzi prednášajúcimi, ako aj v samotnom pléne. S príspevkom na túto tému vystúpil aj pracovník Vojenského historického ústavu Igor Baka, ktorý prednášal o zapojení pešieho pluku 102 Zaisťovacej divízie do nemeckých protipartizánskych akcií na prelome rokov 1941/1942. www.vhu.sk

180

VOJENSKÁ HISTÓRIA

MEDZINÁRODNÁ VEDECKÁ KONFERENCIA SLOVENSKO A PRVÁ SVETOVÁ VOJNA

V dňoch 22. až 23. februára 2018 sa v priestoroch Štátnej vedeckej knižnice v Košiciach uskutočnila medzinárodná vedecká konferencia s názvom Slovensko a prvá svetová vojna, ktorú pri príležitosti 100. výročia ukončenia Veľkej vojny zorganizovala Štátna vedecká knižnica v Košiciach v spolupráci s Klubom vojenskej histórie Beskydy. V priebehu dvoch dní odznelo dovedna 25 príspevkov v šiestich blokoch, v ktorých odborníci zo Slovenska, Česka, Maďarska, Poľska a Ukrajiny prezentovali stav vedeckého bádania v problematike týkajúcej sa prvej svetovej vojny. Konferenciu úvodným príhovorom otvoril pracovník Štátnej vedeckej knižnice v Košiciach Viktor Szabó, na ktorého nadviazal predseda Klubu vojenskej histórie Beskydy Martin Drobňák. V úvodnom príhovore hlavní organizátori vyzdvihli zvýšený záujem odbornej, ale aj laickej verejnosti o udalosti prvej svetovej vojny, čo dokazuje vysoký počet účastníkov medzinárodnej konferencie.

Vypuknutie prvej svetovej vojny v roku 1914 poznačilo celú európsku spoločnosť, tú uhorskú nevynímajúc. Do rakúsko-uhorskej armády v priebehu trvania Veľkej vojny narukovalo dovedna 400 000 mužov z územia súčasného Slovenska, ktoré sa dokonca v rokoch 1914 a 1915 stalo bojovou zónou medzi vojskami dualistickej monarchie a Ruskom. Práve v rokoch 2014 až 2018, keď si postupne pripomíname jednotlivé udalosti späté s prvým globálnym konfl iktom, sa laická verejnosť intenzívnejšie zaujíma o Veľkú vojnu prostredníctvom pátrania po svojich predkoch, ktorí narukovali do rakúsko-uhorskej armády, alebo záujmom o regionálne dejiny.

Prvý referujúci Radoslav Turik (KVH Beskydy) predniesol referát na tému Michalovčania na frontoch 1. svetovej vojny. Ako sám autor uviedol, príspevok vzišiel z niekoľkomesačného intenzívneho výskumu zameraného na zhromaždenie a vytvorenie menného zoznamu mužov z Michaloviec bojujúcich v rakúsko-uhorskej armáde, ktorí na frontoch Veľkej vojny padli, boli ranení alebo zajatí. Radoslav Turik niekoľkokrát zdôraznil, že podobným zoznamom nedisponuje žiadne iné slovenské mesto, čo môže byť inšpiráciou pre ďalšie samosprávy pri mapovaní dejín mesta alebo obce. V druhom príspevku s názvom Každodennosť vojaka na východnom fronte Matúš Burda (Univerzita sv. Cyrila a Metoda v Trnave) opísal na základe spomienok a dobovej tlače život vojaka na fronte v Haliči v roku 1914, ktorý musel odolávať poveternostným vplyvom, únave, smädu, hladu a, samozrejme, nepriateľovi. Prvý blok konferencie pokračoval prednáškou Cintorín v Turanoch nad Ondavou a perspektívy archeologického výskumu od Lukáša Rybára (Univerzita Komenského v Bratislave) a Martina Baču (Univerzita Komenského v Bratislave).

Druhý blok prednášok otvoril Tomas Woźny (Crux Galiciae Gorlice) s príspevkom Konieczna – Zborov: Prielom obrany rakúsko-uhorského III. zboru v marci 1915, kde autor analyzoval bojovú situáciu na súčasnom slovensko-poľskom pohraničí. Aj v dvoch nasledujúcich príspevkoch dominovala vojenská tematika. Najprv Jana Zaťková (VHÚ Bratislava) predniesla príspevok Boje na území východného Slovenska vo svetle situačných hlásení, v ktorom stručne načrtla vývoj v okolí Humenného či Zborova. Následne vystúpil so svojim príspevkom 10. divízia kavalérie gen. Kellera v Nízkych Beskydách Boguslav Glód. Posledný príspevok v druhom bloku s názvom Juhoslovanská kaplnka – kostnica obetí I. svetovej vojny na mestskom cintoríne v Trenčíne zaznel od Bojana Radovanoviča (Ministersvo kultúry SR). Úzka spolupráca v 20. rokoch 20. storočia medzi Trenčínom a Kragujevcom vyústila do vybudovania kostnice.

Tretí blok prednášok otvoril Vladimír Segeš (VHÚ Bratislava) s príspevkom Interpretácia Veľkej vojny zdola (príbeh vojaka a legionára). Na základe zachovanej

181

VOJENSKÁ HISTÓRIA

korešpondencie rekonštruoval každodenný život svojho starého otca na bojisku prvej svetovej vojny a v ruskom zajatí. Rovnako aj Pavol Mičianik (Múzeum ozbrojených síl Slovenskej republiky) v referáte Slovenský vojak v rakúsko-uhorskej armáde priblížil život a pôsobenie vojaka Elemíra Šandora na fronte prvej svetovej vojny v Bukovine. Tretí príspevok prednesený Jurajom Červenkom (RTVS) pod názvom Letci K. u. k. Luftfahrtruppen z Bratislavy a ich ohlas v rodnom meste zachytával málo prebádanú problematiku týkajúcu sa účinkovania mužov z územia Slovenska v letectve dualistickej monarchie. Účasť mužov z územia dnešného Slovenska analyzoval vo svojom príspevku Rakúsko-uhorský 85. peší pluk (slovenský aspekt) aj Jurij Fatula (Užhorodská národná univerzita). Posledný referát tretieho bloku s názvom Gazdovia pre gazdov (Hospodársky spolok Šarišskej župy a obnova karpatských dedín) predniesol Béla Bartók (Eszterházy Károly Egyetem Eger). Vo svojom príspevku na základe dobových dokumentov charakterizoval činnosť hospodárskeho spolku podieľajúceho sa na rekonštrukcii obcí poškodených bojovou činnosťou armád.

Posledný blok prvého dňa konferencie otvoril príspevkom Obyvatelia Spiša vo Veľkej vojne na stránkach regionálnej dobovej tlače Viktor Szabó (Štátna vedecká knižnica v Košiciach). Autor na základe štúdia dennej tlače vychádzajúcej na Spiši v čase Veľkej vojny zozbieral cenné biografi cké údaje o vojakoch zo spomínaného územia, pričom zdôraznil, že získané informácie je nutné podrobiť kritike, keďže vtedajšia tlač bola cenzurovaná a často heroizovala činy príslušníkov rakúsko-uhorskej armády. Druhý referát s názvom „Bratislava prijala nás chladne a nepriateľsky“ – otázka hlavného (centrálneho) mesta Slovenska na sklonku 1. svetovej vojny predniesol Michał Rozenberg (Uniwersytet Warszawski), ktorý sa zameral na politický aspekt. Ústredným mottom prednášky sa stal vyššie uvedený výrok slovenského politika a prvého ministra s plnou mocou pre správu Slovenska Vavra Šrobára, ktorý na konci prvej svetovej vojny čelil novým výzvam, keďže Slovensko sa stalo integrálnou súčasťou novovzniknutého štátu v strednej Európe a muselo sa brániť maďarskej vojenskej rozpínavosti. Tretí prednášajúci Jozef Krupa (KVH Beskydy) predstavil prítomným život na Orave v rokoch 1914 až 1918. V referáte Najsevernejšia župa Uhorska v rokoch Veľkej vojny sa pokúsil vyzdvihnúť vnímanie Veľkej vojny vtedajšou spoločnosťou a v stručnosti načrtol možnosti ďalšieho skúmania regionálnych dejín so zameraním na roky 1914 až 1918. Posledným prednášajúcim prvého dňa konferencie bol Ferdinand Vrábel (Nadácia M. R. Štefánika), ktorý v príspevku 1918 – Záver Veľkej vojny a prevrat na Slovensku v zrkadle dokumentov Prešporskej župy na základe archívneho materiálu zosumarizoval politické dianie na západe Slovensko v čase rozpadu Rakúsko-Uhorska a následnom vyhlásení Československej republiky.

Druhý deň konferencie otvoril referátom Vízia slovenského pamätníka obetiam I. svetovej vojny Jaroslav Vencálek (Prešovská univerzita v Prešove), ktorý porovnal aktuálny stav uctievania padlých mužov v západnej Európe a v našom geografi ckom priestore. Druhý príspevok od Jana Petříka (Masarykova univerzita) a Jána Těsnohlídka (Archaia Brno z. ú.) s názvom Poľné opevnenia rakúsko-uhorskej a ruskej armády zo zimy 1914/1915 (príklady zo severovýchodného Slovenska) predstavila prítomným unikátne výsledky historického a archeologického výskumu v okolí obcí Výrava, Habura a Stebník. Nasledujúce dva referáty sledovali vojenské udalosti na východnom fronte. Prednášajúci János Rózsafi (Nagy Háború) vystúpil s referátom November 1914: ťažké boje, ťažké straty, po ktorom vystúpil s témou Výskumy na horskom chrbte Weretyszów Róbert Takács (Nagy Háború).

Celkovo šiesty a zároveň aj posledný blok prednášok otvoril príspevkom Peter Pavlík (www.velkavojna.sk), ktorý nazval K niektorým otázkam Kragujevskej vzbury.

182

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Prednáška mala o to väčší význam, keďže v roku 2018 si pripomenieme 100. výročie od vypuknutia vzbury 71. pešieho pluku, ktorý mal v priebehu Veľkej vojny najvyššie percentuálne zastúpenie mužov hlásiacich sa k slovenskej etnicite. Druhý referát predniesla Anna Šimkuličová (Podvihorlatská paleta) na tému Iloncsi – z denníka grófky Ilony Andrássyovej, alebo spomienky vojnovej vdovy. Denníky, memoáre a pamäti sú jedinečným, aj keď subjektívnym, zdrojom informácií, ale dopomáhajú nám utvoriť si predstavu o vnímaní vojny obyvateľstvom, v tomto prípade šľachticov a významných osobností vtedajšej monarchie. Autorka priblížila pripravovaný preklad románu z denníka spomínanej grófky, ktorej manžel Pavol Esterházy padol v roku 1915 na fronte v Haliči. Tretia prednášajúca Eleonóra Blašková (Štátna knižnica v Košiciach) predniesla príspevok orientovaný na regionálne dejiny a dejiny umenia a kultúry. V referáte Mlčia múzy, keď rinčia zbrane? Herci košických divadelných spoločností v 1. svetovej vojne analyzovala život a pôsobenie hercov z metropoly východného Slovenska a taktiež poukázala na to, ako divadlo refl ektovalo udalosti Veľkej vojny a aké dopady mala táto strašná vojna na umelcov. Z umeleckej sféry sa prítomní preniesli vďaka Norbertovi Stencingerovi (Nagy Háború) do duchovnej oblasti, keďže autor v prednáške na tému Poľný duchovný na bojisku – denník Sándora Mándokiho rozoberal životné osudy a pôsobenie duchovenstva na fronte Veľkej vojny na príklade jednotlivca. Poľný kňaz síce nebojoval so zbraňou v ruke v prvej línii, ale bol priamym svedkom hrôz, ktoré so sebou vojna priniesla. Dvojdňovú medzinárodnú konferenciu uzavrel svojím referátom Martin Drobňák (KVH Beskydy), ktorý oboznámil účastníkov s možnosťou prepojenia histórie a cestovného ruchu. Vo svojej prezentácii Bojisko 1. svetovej vojny na severovýchodnom Slovensku ako produkt cestovného ruchu upriamil pozornosť na možnosti rozvoja turizmu v regióne Prešovského samosprávneho kraja prostredníctvom zachovaných pamiatok z čias Veľkej vojny či turistických trás spájajúcich prírodu s vojenskou históriou.

Na záver môžeme konštatovať, že medzinárodná konferencia konaná v dňoch od 22. do 23. februára 2018 obohatila všetkých účastníkov o množstvo nových poznatkov a určite podnieti mnohých k užšej spolupráci a ďalšiemu bádaniu v problematike prvej svetovej vojny, ktorá bola v minulom storočí prehliadanou témou.

Matúš Burda

VÝROČIE HRDINSTVA PRÍSLUŠNÍKOV ČESKOSLOVENSKEJ BRIGÁDY V SOKOLOVE (UKRAJINA)

Začiatkom marca (7. – 13.) 2018 uplynulo 75 rokov od bojov 1. čs. samostatného poľného práporu proti nemeckým jednotkám o Sokolovo. Pri tejto príležitosti usporiadala Československá obec legionárska národnú púť na miesta bojov, v ktorých sa bok po boku vyznamenali Česi a Slováci.

Československí vojaci sa v Sovietskom zväze ocitli už v septembri 1939 ako príslušníci tzv. poľského legionu. Pod náporom útočiacich nemeckých vojsk ustupovali na východ Poľska, ktorý po 17. septembri 1939 obsadila sovietska Červená armáda. Česi a Slováci z legionu v počte 798 boli internovaní 365 km východne od Moskvy v meste Oranky. Po vstupe ZSSR do vojny proti Nemecku a následnom podpísaní vojenskej dohody medzi československou a sovietskou vládou 18. júla 1941 nastali priaznivé podmienky na založenie vojenskej jednotky. Organizačné práce v tomto smere viedol plukovník Heliodor Píka z Československej vojenskej misie v Moskve.

Ako je známe, prvým posádkovým mestom českých a slovenských vojakov sa stalo priuralské mesto Buzuluk v západnej časti Orenburskej oblasti, kam začiatkom roka 1942 prišla skupina 93 dôstojníkov a poddôstojníkov a začala budovať čs. jednotku. Po formálnom

183

VOJENSKÁ HISTÓRIA

ustanovení jednotky pod velením podplukovníka Ludvíka Svobodu sem prichádzali ako dobrovoľníci Česi (medzi nimi veľa volynských Čechov), Slováci a Rusíni, ktorí začali budovať ubytovacie kapacity a ďalšie potrebné zázemie pre výcvik. V polovici februára mal prápor už viac ako 300 príslušníkov. Ich výcvik sa začal v polovici marca 1942. V lete pomáhali obyvateľstvu aj pri žatevných prácach. Dňa 30. januára 1943 prápor odcestoval vlakom na západ smerom k frontu. Prvé bojové nasadenie, skutočný krst ohňom, absolvoval prápor v bojoch o Charkov vo februári a marci 1943. Mesto bolo oslobodené sovietskymi a našimi jednotkami 16. februára 1943, ale po nemeckej ofenzíve znovu padlo do rúk fašistov. Tí sa v charkovskej nemocnici dopustili naozaj ohavného zločinu, keď zavraždili okolo 900 ranených sovietskych i našich vojakov, ktorí nemohli byť evakuovaní. Tento vojnový zločin sa stal aj jedným z bodov obžaloby nemeckých predstaviteľov pred Norimberským tribunálom. Charkov bol o tri týždne znovu oslobodený a Nemci sa sústredili proti Sokolovu na západ od Charkova. V tom čase už prebiehali intenzívne boje na rieke Mža a v okolí obce Taranovka. Časť československého práporu pod velením L. Svobodu, povýšeného už na plukovníka, mala brániť Sokolovo s úlohou zabrániť prechodu nemeckých tankov a pechote prechodu rieky Mža v smere Sokolovo – Mirgorod a Sokolovo Arťuchovka.

Túto úlohu čs. jednotky za cenu nemalých obetí aj splnili. V dňoch 7. – 13. marca tu padlo, alebo ich po zajatí Nemci zavraždili, 88 Čechov a Slovákov. Z nich viacerí dostali in memoriam vysoké sovietske vyznamenania. Zlatú hviezdu hrdinu Sovietskeho zväzu udelili npor. Otakarovi Jarošovi, vôbec ako prvému cudzincovi v čase Veľkej vlasteneckej vojny a takisto aj Leninov rad. Plukovník Svoboda dostal tiež Leninov rad a kapitán Bohumír Lenc – Lomský Rad Vlasteneckej vojny I. stupňa. Ďalší príslušníci čs. práporu

184

VOJENSKÁ HISTÓRIA

boli vyznamenaní Radmi červenej zástavy, Radmi Veľkej vlasteneckej vojny, medailami Za odvahu, Čs. vojnovými krížmi a čs. medailou Za chrabrosť pred nepriateľom.

Boje pri Sokolove z hľadiska celkového priebehu bojov Veľkej vlasteneckej vojny neboli kľúčové, ale pre čs. jednotku a budovanie jej bojových tradícií mali obrovský význam. Húževnatá obrana Sokolova zdržala nemecké plány na dobytie Taranovky minimálne o dva dni. Prápor stratil vyše 230 príslušníkov (padlí, ranení a nezvestní), ale zostal naďalej bojaschopný.

V Charkove a Sokolove sa pri príležitosti spomienok na tieto boje pred 75 rokmi uskutočnili pietne akty a v Sokolove aj asi hodinová rekonštrukcia bojov. Českú delegáciu na akcii viedla ministerka obrany Karla Šlechtová a slovenskú generálporučík Ing. Pavel Macko, zástupca náčelníka Generálneho štábu Ozbrojených síl Slovenskej republiky.

Ferdinand Vrábel

BACHMAČ A VEĽKÁ DOČ (UKRAJINA) 1918 – 2018

Na sté výročie významnej bitky československých légií v Rusku v Bachmači a okolí usporiadala Československá obec legionárska (ČsOL)v spolupráci s ministerstvom obrany Českej republiky národnú púť na miesta bojov spojenú s odhalením nového pomníka padlým legionárom vo Veľkej Doči, Bachmači a okolí a s odhalením pamätnej dosky na budove železničnej stanice Bachmač Kiivskij. Českú delegáciu viedla ministerka obrany Karla Šlechtová a slovenskú generálporučík Ing. Pavel Macko, zástupca náčelníka Generálneho štábu Ozbrojených síl Slovenskej republiky. V delegácii ČsOL bol aj jej podpredseda, veterán druhej svetovej vojny plukovník v. v. Václav Kuchynka, bývalý príslušník 1. čs. armádneho zboru v ZSSR.

Bitka pri Bachmači (7. – 13. marca 1918) bola po zborovskej bitke (2. júla 1917) jednou z najdôležitejších bitiek čs. légií v Rusku a vďaka hrdinstvu jednotiek novoutvorenej druhej divízie (6. a 7. strelecký pluk), 4. streleckého pluku z prvej divízie a časti 1. záložného pluku, sa podarilo pri ústupových bojoch úspešne navagónovať Čs. armádny zbor v Rusku, čím sa začala slávna anabáza čs. légií z Ukrajiny až do Vladivostoku.

Po boľševickej revolúcii v Rusku a uzavretí separátneho mieru medzi sovietskym Ruskom a Ústrednými mocnosťami v Breste Litovskom 3. marca 1918 hrozilo Čs. armádnemu zboru v Rusku odrezanie a zajatie postupujúcimi nemeckými jednotkami, ktoré si zavolali na pomoc proti boľševikom ukrajinskí predstavitelia. Vedenie čs. jednotiek rozhodlo preto o evakuácii na východ. V Bachmači (170 km na východ od Kyjeva) boli tri železničné stanice – nákladná, Kyjevská osobná a Libavské alebo Romenské. Bachmač bol dôležitým železničným uzlom, odkiaľ viedli trate na sever, východ, západ i juhozápad. Nemci mali nad čs. jednotkami veľkú prevahu, ale aj tak sa legionárom podarilo udržať Bachmač až do odchodu posledného čs. ešalónu 14. marca 1918. Pri Bachmači sa prvýkrát v légiách zapojili do bojov aj dôstojníci, ktorí do légií vstúpili so svojimi rakúsko-uhorskými hodnosťami, a preto vzbudzovali aj nedôveru. V bojoch sa však plne osvedčili a získali si aj autoritu do budúcich bojov s boľševikmi. Rekvizíciami získali čs. legionári 50 lokomotív, 11 000 vagónov a utvorili dovedna 259 ešalónov. Víťazstvo pri Bachmači však stálo mnoho obetí – dovedna 85 legionárov padlo alebo sa stali nezvestnými, ďalších vyše dvesto bolo rôzne zranených.

Medzi padlými vo Veľkej Doči bol aj Slovák, poručík Dušan Hatala z Prietrže pri Brezovej pod Bradlom. Spolu so svojím bratom Milanom sa v roku 1916 dostali na východnom fronte do ruského zajatia, ale nezávisle od seba, lebo obaja boli na rôznych miestach. Nevediac o sebe obidvaja bratia vstúpili aj do čs. dobrovoľníckeho vojska. Milan Hatala bol jedným z prvých Slovákov, ktorí vstúpili do légií, Dušan v zajatí

185

VOJENSKÁ HISTÓRIA

ochorel, preto sa prihlásil až neskoršie. Milan Hatala bojoval 2. júla 2017 aj v bitke pri Zborove a bol tam ranený. Obidvaja bratia sa v Rusku stretli a slúžili v 7. pešom pluku „Tatranskom“. Bojovali potom bok po boku vo viacerých zrážkach a v jednej bitke Dušan zachránil bratovi Milanovi dokonca život. Milan spomínal, že Dušan bol veľmi dobrým stratégom, a preto nechýbal pred útokom na žiadnej bojovej porade.

Dušan Hatala (mal už hodnosť práporčíka, posmrtne bol povýšený na poručíka, ale niekde sa uvádza aj údaj, že bol nadporučík) padol v rámci bojov pri Bachmači, konkrétne v dedine Veľká Doč dňa 10. marca 1918.

Viaceré opisy v memoároch našich legionárov sú svedectvami o hrôzach vojny, ale zároveň aj o hrdinstvách našich chlapcov, Čechov aj Slovákov. Takým prípadom bol aj Dušan Hatala. Jeho smrť opísal ruský legionár Mikuláš Gacek z Dolného Kubína vo svojich „Sibírskych zápiskoch“ takto: „Bratia naši, bratia! Padli ste i za nás mnohých. Svojou krvou ste vykúpili náš voľný odchod na Sibír a do Francúzska… Tam nám zostal i Dušan Hatala… Len nedávno ho boli v Berezani povýšili na práporčíka. Keď prišiel medzi nás od I. divízie v starom, obšúchanom, dlhočiznom šineli1 s pridlhými rukávmi, s akýmsi plachým pohľadom belasých očí v ohorenej tvári – veľmi nám imponoval. Čosi detsky úprimného, prostého, nežného bolo v celkovom jeho zjave. I hovoril takým hrudným, tlmeným hlasom. Ako rád si porozprával! A keď hovoril o rozviedkach, o boji pod Zborovom, nikdy nehovoril o sebe. Slovo „ja“ sa v jeho slovníku nevyskytovalo. V našej rote už nebolo miesta, zadelili ho do desiatej. No srdce ho i potom ťahalo k nám. S obdivom nám rozprávali o ňom. Ako viedol svoju čatu pod Bachmačom na Nemcov… Pred útokom všade sháňal pušku, a keď nebolo zvyšnej, kdesi vypriadol sekeru… V ľavej ruke revolver, v pravej sekera – tak sa prvý prebil prednou líniou nemeckej obrany… Napravo – naľavo rozdával strašné údery ťažkou sekerou. A dostal sa až do dediny, no tu ho od chrbta prekvapil guľomet so strechy domu, klesol… A naši museli ustúpiť. Ani si ho nemohli pochovať…“2

Československá obec legionárska odhalila v roku 1928 – jubilejnom roku Československej republiky, za ktorú aj Hatala položil svoj mladý život – na jeho rodnom dome v Prietrži pamätnú dosku aj s reliéfom. Na tabuli bol text už len veľmi ťažko čitateľný. Uvádza sa tam: „V tomto dome sa narodil 1. decembra 1893 DUŠAN HATALA. Padol ako nadporučík3 7. Tatranského pluku ruských légií u Bachmača v Rusku dňa 10. marca 1918. Večné meno toho nech ovenčí sláva, kto seba v obeť svätú za svoj národ dáva.“4 Slúži ku cti obyvateľom Prietrže, že na svojho rodáka nezabudli a pred časom dali pamätnú tabuľu Dušana Hatalu obnoviť.

Pomník v Bachmači má špecifi ckú symboliku – jedna časť pozostáva z koľajníc, ktoré symbolizujú boje o železnicu, ich počet udáva počet padlých legionárov a rôzna dĺžka koľajníc dĺžku ich služby v légiách.

V rámci osláv bitky pri Bachmači sa uskutočnil aj slávnostný nástup 73. tankového práporu „Hanáckeho“ Armády ČR v Přáslaviciach ktorý nadväzuje na tradíciu 6. streleckého pluku Hanáckeho čs. légií v Rusku. Práve tento pluk sa v bojoch pri Bachmači pred sto rokmi vyznamenal, spolu so 7. streleckým plukom Tatranským. Zatiaľ čo 6. pluk mal v medzivojnovom období posádku v Olomouci, 7. pluk mal posádku v Nitre. V Olomouci tento pluk pripomína aj pamätná tabuľa s postavou legionára v zimnej

1 Rusky – plášť.2 GACEK, Mikuláš. Sibírske zápisky. Martin : Matica slovenská, 1936, s. 135.3 Hatala bol práporčík, in memoriam ho povýšili na poručíka, ako sa to uvádza aj na pomníku v obci.4 Citát z básne štúrovského básnika Sama Chalupku Mor ho!

186

VOJENSKÁ HISTÓRIA

uniforme, v Nitre po 7. pluku zostal len názov jednej ulice.

Dôstojnú spomienku v Olomouci uzavreli Bachmačské slávnosti, v rámci ktorých sa konala výstava, prednášky, premietanie dokumentov, ukážky legionárskej výzbroje a výstroja. Účastníci púte odovzdali mestu Olomouc pamätnú stuhu venovanú ČsOL „Bachmač 1918 – 2018“ a prsť zeme z bojiska v Bachmači.

Škoda, že na Slovensku sa nikto nechopil tejto príležitosti, aby si v Nitre, podobne ako v Olomouci, aspoň malou slávnosťou pripomenuli hrdinstvo a obete príslušníkov 7. streleckého pluku Tatranského – napríklad poručíka Dušana Hatalu alebo Silvestra Brnu, ktorí padli 10. marca 1918 vo Veľkej Doči.

Ferdinand Vrábel

MEDZINÁRODNÁ VEDECKÁ KONFERENCIA „ČTVRTSTOLETÍ SPOLU. ČESKOSLOVENSKO A PODKARPATSKÁ RUS“

Z iniciatívy Národného archívu Českej republiky v Prahe sa v dňoch 28. a 29. marca 2018 uskutočnila medzinárodná vedecká konferencia o Podkarpatskej Rusi v Československu (1918 – 1938/1945) spojená s vernisážou výstavy o osudoch Podkarpatskej Rusi. Dlhý čas boli dejiny Podkarpatskej Rusi len akýmsi príveskom dejín Československa, ale

187

VOJENSKÁ HISTÓRIA

v poslednom období sa aj tomuto obdobiu a regiónu začína venovať viac pozornosti ako zo strany českých, slovenských, rusínskych, ukrajinských aj maďarských a poľských historikov. Národný archív ČR v Prahe má vo svojich fondoch veľké množstvo archívnych dokumentov, vzťahujúcich sa k československej správe Podkarpatskej Rusi, a preto sa jeho pracovníci rozhodli v rámci osláv 100. výročia vzniku Československej republiky pripraviť panelovú výstavu o dejinách Podkarpatskej Rusi a aj dvojdňovú konferenciu k rôznym témam vzťahujúcim sa k tomuto regiónu.

Účastníci konferencie sa tak mohli dozvedieť zaujímavé skutočnosti o tom, ako sa Podkarpatská Rus stala súčasťou Československa, aké boli hospodárske, sociálne, kultúrne, náboženské, školské a zdravotné pomery v tomto regióne. Viaceré referáty sa venovali aj významným rusínskym osobnostiam a predstaviteľom rôznych sfér spoločenského života, napríklad biskupovi Gorazdovi, Jaroslavovi Mezníkovi a ďalším.

Viaceré referáty sa dotkli aj vojenských dejín: československým legionárom z Podkarpatskej Rusi (F. Vrábel), československým letiskám (M. Plavec), pomerom na Podkarpatskej Rusi v rokoch 1939 – 1944 (M. Tomek), činnosti szabadcsapatok na Podkarpatskej Rusi v októbri a novembri 1938 (J. Baláž), činnosti čs. armády na Podkarpatskej Rusi v marci 1939 (J. Marek) atď. Z konferencie bude vydaný zborník príspevkov.

Ferdinand Vrábel

VEDECKÁ KONFERENCIA „NASTOLENIE KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČESKOSLOVENSKU VO FEBRUÁRI 1948 A JEHO DÔSLEDKY PRE SPOLOČNOSŤ“

V dňoch 21. – 22. februára 2018 sa

v priestoroch historickej budovy Národnej rady Slovenskej republiky uskutočnila vedecká konferencia Nastolenie komunistického režimu v Československu vo februári 1948 a jeho dôsledky pre spoločnosť, ktorú zorganizoval Ústav pamäti národa v spolupráci s Ústavom pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky a Národnou radou Slovenskej republiky. Na podujatí sa zúčastnilo takmer 50 historičiek a historikov zo Slovenska, Českej republiky a Poľska. Príspevky približovali medzinárodný kontext februárových dní z roku 1948, dopady komunistického prevratu na českú a slovenskú spoločnosť, formovanie domáceho a zahraničného odboja proti komunistickej totalite, premeny politického a právneho systému v Československu po uchopení moci komunistami, ako aj následky na činnosť armády a bezpečnostných zborov krajiny. V rámci uvedeného bloku predniesol príspevok na tému Od Tomana k Valešovi – čs. rozviedka v roku 1948 aj samostatný vedecký pracovník Odboru vojensko-historických výskumov VHÚ Matej Medvecký.

www.vhu.sk

188

VOJENSKÁ HISTÓRIA

SLÁVNOSTNÉ ZHROMAŽDENIE V LETNOM SÍDLE PREZIDENTAT. G. MASARYKA V TOPOĽČIANKACH

Dňa 17. apríla 2018 sa v bývalom letnom sídle prezidentov Československa v Topoľčiankach uskutočnil slávnostný akt kladenia vencov pri príležitosti pripomenutia si historickej úlohy prvého čs. prezidenta T. G. Masaryka pri vzniku moderného štátu Čechov a Slovákov a bojových tradícií spätých s históriou Československa a Slovenska. V rámci slávnostného programu boli vybraným osobnostiam, ktoré dlhodobo napomáhajú pri rozvoji vojensko-historických tradícií, ku ktorým sa hrdo hlásia príslušníci ozbrojených síl, odovzdané pamätné medaily ministra obrany Slovenskej republiky. Jednou z ocenených osobností bol aj riaditeľ Vojenského historického archívu v Bratislave Peter Kralčák, ktorý z rúk zástupcu náčelníka Generálneho štábu Ozbrojených síl SR genpor. Pavla Macka prevzal Pamätnú medailu ministra obrany Slovenskej republiky II. stupňa.

www.vhu.sk

KONFERENCIA REPUBLIKA ČESKO-SLOVENSKO, OD MONARCHIE K VLASTNÉMU ŠTÁTU – ILÚZIE VERZUS REALITA

V dňoch 17. – 19. apríla 2018 sa v Bratislave, v priestoroch Pálffyho paláca na Zámockej ulici konala vedecká konferencia zameraná na vznik a dejiny Česko-Slovenska. Organizátorom podujatia bol Ústav politických vied Slovenskej akadémie vied v spolupráci s ďalšími vedeckými inštitúciami, záštitu nad konferenciou prevzal predseda Národnej rady Slovenskej republiky Andrej Danko. V druhom prednáškovom bloku vystúpil pracovník Odboru vojensko-historických výskumov Vojenského historického ústavu Peter Chorvát. s príspevkom Rozpad rakúsko-uhorskej armády na území Slovenska v roku 1918. Po každom vedeckom bloku prebehla živá diskusia, ktorá potvrdila, že Československá republika ako historiografi cký fenomén je témou stále aktuálnou.

www.vhu.sk

189

VOJENSKÁ HISTÓRIA

17. ROČNÍK STRETNUTIA EUROATLANTICKEJ PRACOVNEJ SKUPINY PRE ŠTÚDIUM KONFLIKTOV

V dňoch 16. až 20. apríla 2018 sa v Belehrade konal 18. ročník medzinárodnej vedec kej konferencie Euroatlantickej pracovnej skupiny pre štúdium konfl iktov (Confl ict Studies Working Group). V priebehu trojdňovej medzinárodnej konferencie na tému „Plánovanie aliancií a koaličné vojny: historické a súčasné prístupy“, ktorá sa uskutočnila na pôde Centrálneho vojenského klubu v Belehrade, vystúpilo so svojimi vedeckými príspevkami 26 vojenských historikov. Vedenie vojen v rámci aliancie je čoraz častejšie, súčasne ale plnenie záväzkov či očakávaní koaličného postupu jednotlivých partnerov v realite vojnového konfl iktu často naráža na predvídané aj nepredvídané ťažkosti. Cieľom konferencie teda bolo na základe skúseností z minulosti pomôcť nájsť poučenie z minulých koaličných konfl iktov, vedených na bilaterálnej či multilaterálnej báze. Dovedna sa na konferencii zúčastnilo 38 vojenských historikov z 21 štátov: Česká republika, Bulharsko, Dánsko, Francúzsko, Grécko, Gruzínsko, Holandsko, Izrael, Maďarsko, Macedónsko, Poľsko, Rumunsko, Rusko, Slovenská republika, Slovinsko, Spolková republika Nemecko, Spolková republika Rakúsko, Srbsko, Švédsko, Turecko a USA.

Konferenciu otvorili Dr. Jovanka Šaranović, riaditeľka srbského Inštitútu strategických štúdií, generálmajor Dr. Mladen Vuruna, rektor srbskej Univerzity obrany a plukovník Dr. Christian Ortner, riaditeľ rakúskeho Vojenského historického múzea.

Prvým rečníkom úvodného panelu bol Jan Hoffenaar z Holandska, ktorý vo svojom príspevku s názvom Zmeny v koaličnom boji: príklad Holandska predostrel jednak teoretické možnosti kategorizácie vedenia vojny v koaličnom zväzku, ale aj toto rozčlenenie aplikoval na vojny, v ktorých bolo Holandsko v priebehu ostatných troch storočí zaangažované. Slovinskí vojenskí historici Blaž Torkar a Zvezdan Markovič vo svojom referáte priblížili rolu Svätej aliancie pri organizovaní mierových rokovaní

190

VOJENSKÁ HISTÓRIA

a okolnosti konania ľubľanského kongresu v roku 1821. Grécka kolegyňa Ephraxia Pashalidou sa vo svojej analýze zamerala na rozpad „amfotérnych“ spojeneckých väzieb na Balkáne v rokoch 1913 – 1917. Daniela Siscanu z Rumunska poukázala na problémy a ťažkosti, s ktorými sa muselo vyrovnať rumunské kráľovstvo a jeho armáda v dôsledku podpísania spojeneckej zmluvy a vstúpenia do 1. svetovej vojny na strane Dohody. Prvý blok uzatváral dánsky expert Mikkel Kikkerbaek s referátom o škandinávskych dobrovoľníkoch, ktorí v roku 1919 pomáhali baltským krajinám v získaní a udržaní nezávislosti. Škandinávske skúsenosti otvárali aj druhý panel, keď Fredrik Ericsson zo Švédska priblížil spoluprácu švédskych a fínskych ozbrojených síl pri operačnom plánovaní obrany Alandských ostrovov v 30. rokoch minulého storočia. Viktor Andaházi Szeghy sa zameral na problémy, ktorým musela čeliť maďarská armáda v spoločných operáciách s nemeckou na východnom fronte v roku 1941. Ivan Cadeau z Francúzska na príklade generála Jeana Jospeha Marie Gabriela de Lattre de Tassignyho približuje rozdiel medzi francúzskymi politickými potrebami a americkými vojenskými imperatívmi v rokoch 1943 – 1945. Tureckí kolegovia Kadir Varoğlu, Ünsal Sığrı a Uğur Güngör na záver panela predstavili skúsenosti svojej krajiny s kultúrou a interoperabilitou pri spoločných misiách. Nemenej zaujímavý bol aj príspevok kolegu Dēmētriosa N. Christodouloua, ktorý priblížil rolu neformálneho britsko-gréckeho spojenectva pri formovaní prvej gréckej motorizovanej divízie počas 2. svetovej vojny. Jordan Baev z Bulharska zhodnotil úroveň a efektivitu multilaterálnej spolupráce vojenských rozviedok krajín Varšavskej zmluvy v rokoch 1964 – 1990 a izraelská historička Orit Miller-Katav poukázala na príklade svojej vlasti na dôležitú rolu diplomacie pri vytváraní aliancií. Kolega z českého VHÚ Petr Janoušek priblížil diplomatické a vojenské aspekty československého pôsobenia v rámci koaličnej vojny v Perzskom zálive v rokoch 1990 – 1991. Posledný referát prvého dňa podujatia opäť pripravili Kadir Varoğlu, Ünsal Sığrı a Uğur Güngör a analyzovali v ňom ad hoc koalície v mierových operáciách.

Druhý deň podujatia otvárali Stančo Stančev a Dimitre Minčev z Bulharska analýzou interakcií medzi bulharskou a juhoslovanskou armádou počas 2. svetovej vojny, nasledovaní Tatjanou Milošević zo Srbska, ktorá priblížila balkánsky pakt z rokov 1953/54 ako príklad plánovania koalície. Nemecký vojenský historik Stefan Maximilian Brenner zhodnotil neúspešný plán NATO na vytvorenie mierových síl počas druhej cyperskej vojny v roku 1964. Nasledoval príspevok Miloslava Čaploviča a Mateja Medveckého, ktorí vo svojom syntetickom príspevku priblížili miesto Slovenska v rôznych alianciách v priebehu 20. storočia a blok uzatvárala gruzínska odborníčka na medzinárodné vzťahy Lana Mamphoria s príspevkom, ktorý priblížil rolu gruzínskej armády v medzinárodných misiách. John W. Hall z USA sa zameral na analýzu dopadov násilného extrémizmu na transformáciu koaličných kampaní, a Dariusz Kozerawski priblížil pôsobenie poľských vojakov v multinárodných operáciách NATO. Vladlena Tichova z Ruska sa zaoberala úlohou Organizácie Dohody o spoločnej bezpečnosti pri udržovaní stability v regióne. Organizátorskú krajinu reprezentovali aj Brankica Potkonjak Lukić a Jovanka Šaranović, ktorí sa v spoločnom príspevku zaoberali zapojením sa neutrálnych krajín do koalícií v rámci boja proti globálnym hrozbám. Podujatie uzatvárali referáty Damijana Guština a Vladimira Prebeliča o mieste Slovinska v NATO a príspevok srbského vojenského historika Veljka Blagojevića, ktorý sa zaoberal dopadom nepripojenia sa k aliancii na vývoj národnej obrannej doktríny.

Séria konferencií Euroatlantickej pracovnej skupiny pre štúdium konfl iktov je zakaždým mimoriadne vydareným podujatím, na pôde ktorého sú prezentované nielen najnovšie vedecké poznatky, ale aj mnohé inovatívne idey a interpretácie. Podujatie si zakaždým kladie za cieľ, aby príspevky nielen poučili, ale boli ako podklad využiteľné

191

VOJENSKÁ HISTÓRIA

aj pri budúcich rozhodnutiach. Pretože, ako to každý historik vie a každý človek s historickým rozhľadom minimálne tuší, dejiny sa síce neopakujú, ale aj my čelíme obdobným dilemám či situáciám, s ktorými sa museli vyrovnávať aj naši predkovia.

Matej Medvecký

REKONŠTRUKCIA BOJOV Z PRVEJ SVETOVEJ VOJNY V MEDZILABORCIACH

V sobotu, 21. apríla 2018, sa na severovýchode Slovenska v meste Medzilaborce uskutočnil 8. ročník vojensko-historického podujatia s názvom Karpaty 1914/1915. Podujatie zorganizoval Klub vojenskej histórie Beskydy na čele s predsedom Martinom Drobňákom a mestom Medzilaborce. Na severovýchod Slovenska zavítali vojenské kluby nielen zo Slovenska, ale aj z Čiech, Poľska, Maďarska, Ukrajiny a Ruska, ktoré v replikách uniforiem Rakúsko-Uhorska, Nemecka a Ruska a s dobovou technikou simulovali bojové operácie v Karpatoch z prelomu rokov 1914 a 1915, keď sa územie súčasného severovýchodného Slovenska, konkrétne Zemplínska a Šarišská župa, stali frontovou líniou spomínaných armád. Počas tvrdých bojov, keď sa Rakúsko-Uhorsku a Nemecku podarilo ubrániť Karpaty pred ruským nepriateľom, museli vojaci čeliť tvrdým životným podmienkam, nedostatku potravy a vody, psychickému a fyzickému vyčerpaniu či tuhej zime. Počas 45-minútovej bojovej ukážky mohli diváci po prvýkrát vidieť v nasadení dobový nákladný automobil a nad hlavami 150 uniformovaných mužov operoval na strane dohodových mocností dvojplošník. Bojová ukážka divákom priblížila strategické myslenie a spôsob boja počas Veľkej vojny, ktorej pozostatky na území súčasného Slovenska môžeme pozorovať dodnes v podobe vojenských cintorínov. Len v meste Medzilaborce, kde sa bojová ukážka odohrávala, sa do dnešných čias zachovalo šesť vojenských cintorínov. Bojová ukážka, odohrávajúca sa na provizórne vytvorenom bojisku v mestskej časti nazývanej Vihorlat, sa skončila jasným víťazstvom rakúsko-uhorských a nemeckých vojsk nad cárskymi jednotkami, ktoré nedokázali zareagovať a postupne sa stiahli až za Karpaty.

Okrem bojovej ukážky si účastníci podujatia mohli v prednáškovom stane vypočuť prednášky historikov zo Slovenska, Čiech a Maďarska. Ako prvý vystúpil so svojím príspevkom Českí vojaci v Karpatoch 1914/1915 Radim Kapavík z organizácie Signum Belli, ktorý ozrejmil nasadenie jednotlivých českých divízií na súčasnom slovensko-poľsko-ukrajinskom pohraničí. Po Radimovi Kapavíkovi vystúpil s referátom na tému Rakúsko-uhorský 85. peší pluk (slovenský aspekt) Yurij Fatula zo Štátnej univerzity v Užhorode, ktorý sa zameral na cisársko-kráľovský peší pluk povolávajúci aj z územia súčasného Slovenska, konkrétne zo Spiša a okolia. Tretí prednášajúci János Rózsafi z organizácie Nagy Háború z Maďarska analyzoval bojové operácie v regióne Horného Zemplína, kde sa odohrávali ťažké boje na prelome rokov 1914 a 1915. Príspevkom s názvom Ťažké boje v okolí Medzilaboriec v novembri 1914 priblížil autor stav frontovej línie práve v okolí mesta, kde sa odohrávala tohtoročná bojová ukážka. Štvrtým prednášajúcim bol Béla Bartók z Nagy Háború. Vo svojom príspevku Rekonštrukcia gréckokatolíckej diecézy v Prešove 1915-1918 sa zameral na duchovný aspekt vo Veľkej vojne. Predposledná prednáška na tému Poľné opevnenia rakúsko-uhorskej armády zo zimy 1914/1915 (príklady zo severovýchodného Slovenska) prezentovaná Janom Petříkom a Jakubom Těsnohlídkem z Masarykovej univerzity v Brne rozoberala pozostatky prvej svetovej vojny v regióne z pohľadu archeologických lokalít a nálezov. Posledný prednášajúci Ferdinand Vrábel z Nadáce Milana Rastislava Štefánika predstavil vo svojom príspevku Poľný kurát 71. pešieho pluku Jozef Tiso na fronte v Karpatoch

192

VOJENSKÁ HISTÓRIA

a Haliči život neskoršieho prezidenta vojnového Slovenského štátu. Prednášajúci viackrát zdôraznil potrebu komplexne spracovať život Jozefa Tisa práve v čase Veľkej vojny.

Celým podujatím divákov sprevádzala vojenská dychová hudba a vojenská hudba Ozbrojených síl Slovenskej republiky. Mužské spevácke skupiny Hrabina z Nižnej Slanej a Dubina z Rožňavy zaspievali regrútske a vojenské piesne. Návštevníci podujatia si mohli prehliadnuť vojenskú techniku armády Slovenskej republiky a taktiež prezentačné stánky vojenských klubov, Červeného kríža či Múzejného oddelenia Vojenského historického múzea vo Svidníku, kde pracovníci prezentovali zbrane z prvej svetovej vojny. K podujatiu Karpaty 1914/1915 už tradične patrí poľná vojenská kuchyňa, kde mohli návštevníci ochutnať dobové jedlá ako zemiakové placky alebo guláš, pričom sa dozvedeli aj to, že v čase núdze vojaci jedávali napríklad polievku zo zemiakových šupiek či z púpavy.

Podujatie Karpaty 1914/1915 prilákalo do mesta Medzilaborce množstvo záujemcov o vojenskú históriu a vďaka 150 účinkujúcim v dobových uniformách a sprievodnému programu sa mohli aspoň na jeden sobotný deň preniesť o viac než sto rokov do minulosti a pocítiť udalosti Veľkej vojny, ktorá sa odohrávala aj na našom území.

Matúš Burda

VOJENSKÍ MÚZEJNÍCI NA VIII. ROČNÍKU„KARPATY 1914/1915“ V MEDZILABORCIACH

193

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Dňa 21. apríla 2018 na ôsmom ročníku podujatia „Karpaty 1914 – 1915“ participoval aj Vojenský historický ústav Bratislava (ďalej VHÚ) prostredníctvom zamestnancov Múzejného oddelenia Vojenského historického múzea vo Svidníku (ďalej VHM). Tí na ňom prezentovali múzejné zbierkové predmety zo zbierok Mo VHM, pričom uvedené predmety boli rozdelené na dve hlavné skupiny. Prvú skupinu predmetov tvorili pušky z obdobia 1. svetovej vojny a druhú pušky, samopaly a guľomety čs. produkcie. Zamestnanci VHÚ – pracovníci Mo VHM Svidník návštevníkov informovali o vývoji prezentovaných zbraní, ich zavedení do výroby a používaní. Medzi prezentovanými zbierkovými predmetmi z obdobia 1. svetovej vojny nemohli chýbať jednoranová zadovka Werndl model 1867/77, ktorá sa začala vyrábať už v roku 1867 a v priebehu 1. svetovej vojny ju používali najmä záložné jednotky a jednotky druhého sledu rakúsko-uhorskej cisárskej a kráľovskej armády, rakúsko-uhorská pechotná a krátka puška Mannlicher model 1895 – najrozšírenejšie zbrane, s ktorými vstúpila rakúsko-uhorská monarchia do 1. svetovej vojny, a napokon ani ruská pechotná puška Mosin model 1891, tá bola v období 1. svetovej vojny najrozšírenejšou zbraňou cárskej ruskej armády, a taktiež aj ruská jednoranová zadovka Berdan II. model 1870, ktorú ruské vojská používali v prípade nedostatku pušiek Mosin. Zaujímavými prezentovanými zbierkovými predmetmi z obdobia 1. svetovej vojny, ktoré lákali pozornosť mnohých návštevníkov, boli talianska pechotná puška Vetterli-Vitali model 1870/87 a japonská pechotná puška Arisaka model 38 (1905). Medzi prezentovanými zbraňami z čs. produkcie nechýbali čs. ľahký guľomet ZB vzor 26 a čs. pechotná puška vz. 24. Pozornosť tých najmenších návštevníkov najviac pútali čs. samopaly vz. 24 a 26. Naopak, tí najstarší návštevníci si zasa s radosťou v očiach zaspomínali na časy svojej základnej vojenskej služby po boku čs. ľahkého guľometu vz. 52/57. Napokon tí zdatnejší si nenechali ujsť možnosť odfotiť sa s takmer 20 kg vážiacim čs. ťažkým guľometom vz. 37. Okrem toho mala v prezentačnom stánku Mo VHM Svidník zastúpenie aj čs. puška vz. 52/57, ktorú v súčasnosti používa Čestná stráž OS SR a Čestná stráž prezidenta SR. Veľkú pozornosť návštevníkov pútal aj nemecký ľahký guľomet Maschinengewehr Modell 42 z obdobia 2. svetovej vojny.

www.vhu.sk

194

VOJENSKÁ HISTÓRIA

POKYNY PRE AUTOROV

Spôsob odovzdávania rukopisovPríspevky do Vojenskej histórie odovzdávajte, resp. posielajte zásadne v textových editoroch Word. Poznámky vrátane bibliografi ckých odkazov je potrebné vkladať pomocou programu WORD na vkladanie poznámok/odkazov pod čiarou – nie písať ich mechanicky vzadu za textom štúdie. Súhrnný zoznam použitej literatúry treba uvádzať v abecednom poradí na konci príspevku. K štúdii je potrebné pripojiť abstrakt (v slovenčine do 10 riadkov), 5 kľúčových slov v slovenskom aj anglickom jazyku; resumé v slovenčine v rozsahu cca jednej strany, a osobné údaje o autorovi: rodné číslo, adresu, číslo účtu, telefonický a emailový kontakt.Text sa nepokúšať zalamovať ani špeciálne upravovať, odstavce bez tabulátora! Písmo Times New Roman, veľkosť 12, normal, bez zvýrazňovania. Riadkovanie 1,5. V prípade priamych citácií písať kurzívou. Prílohy: Obrázky: Obrazové prílohy poprosíme zasielať samostatne vo formáte jpg, jpeg, bmp v rozlíšení min. 300 dpi a riadne označené a identifi kovatené. V texte uveďte popiskom, kde by mal byť obrázok umiestnený. Tabuľky, grafy: Tabuľky a grafy je potrebné zasielať v osobitnom súbore v štandarde xls, xlsx (excel)Rozsah príspevkovRozsah štúdií, vrátane poznámkového aparátu, by nemal prekročiť 40 strán (minimálny má rozsah 15 s.) Recenzie môžu byť v rozsahu do 15 strán, anotácie maximálne do 3 strán. Pri anotáciách a recenziách je potrebné uvádzať ISBNPočet normostrán sa počíta podľa počtu znakov (1 800 znakov vrátane medzier na stranu).

Základnou citačnou normou je 690 (01 0197) – Dokumentácia. Bibliografi cké odkazy

Odkaz na monografi eVÁROŠ, Milan. Posledný let generála Štefánika. Bratislava : International, 1994, s. 56. ISBN 80-215-0149-9.PEJSKAR, Jožka (ed.). Poslední pocta : Památník na zemřelé československé exulanty v letech 1948 – 1981.B. m. : Konfrontace, 1986, sv. 2., s. 118-121. ISBN 3 8577 01 203.(v prameni neuvedené miesto vydania: bez miesta; podobne aj pri neuvedenom vydavateľstve: b. v., roku: b. r.)Odkaz na štúdie (v prípade, že je uvedený v zborníku aj editor, uveďte ho za názvom zborníka:ŠPIRKO, Dušan – LUPTÁK, Miroslav. Obrana bratislavského predmostia vo francúzsko-rakúskej vojne roku 1809. In Vojenská história, 2002, roč. 6, č. 1, s. 9-10. ISSN 1335-3314.(pri cudzojazyčných zdrojoch uvádzať v príslušnom jazyku, napr. anglický zdroj: In Army History, 2003, vol. 59, no. 1, p. 13-15.)DEIGHTON, Leon. Blitzkrieg : Od Hitlerova nástupu po pád Dunkerque. Prel. Kárník, Zdeněk. Praha : Argo, 1994, s. 85. ISBN 80-85794-08-X.Odkaz na už citovaný zdroj v textePEJSKAR, ref. 2, s. 97; číslo ref. je číslo poznámky pod čiarou, v ktorej sa nachádza citovaná práca 1.-krát s celým bibliografi ckým údajom

195

VOJENSKÁ HISTÓRIA

- v prípade, že v jednej poznámke sú uvedené dva pramene toho istého autora, v ďalších poznámkach uvádzame aj prvé slová názvu prameňa: PEJSKAR, Poslední, ref. 2, s. 93.

- autor nemusí uvádzať mená všetkých pôvodcov citovaného diela (druhého, tretieho) alebo ak má citované dielo viacerých ako troch pôvodcov, uvádzame: ŠPIRKO, Dušan et al.

- v prípade viacerých miest vydania, alebo názvov vydavateľstiev, píšeme bodkočiarku alebo čiarku: Praha : Naše vojsko; Bratislava : Magnet Press, 1999,

- údaje v bibliografi ckom popise citovaného prameňa sa uvádzajú v jazyku prameňa až po údaj o rozsahu.

Odkaz na archívny dokumentMVSR-Slovenský národný archív v Bratislave (ďalej SNA), f. Minister Československej republiky s plnou mocou pre správu Slovenska, 1918-1928 (ďalej f.), škatuľa (ďalej šk.) č. 277, sign. č. 1234/1920 prezPri opakovaných záznamoch uvádzať Tamže, s. 8 (nie tamtiež)- najfrekventovanejšie skratky archívov: SNA Bratislava, VÚA-VHA Praha, VHA Bratislava, NA Praha, AM SNP B. Bystrica,Používanie skratiek a označovanieSkratkou pre označovanie strán alebo strany je s., ročníky časopisov a čísla zborníkov sa uvádzajú arabskými číslicami. Pokiaľ sú dokumenty v edíciách číslované, je potrebné uvádzať okrem strán aj číslo.Redakčná rada si vyhradzuje právo na základe vyžiadaných odborných posudkov rozhodnúť o uverejnení, prípadne vrátení príspevku. Nevyžiadané rukopisy sa nevracajú.

196

VOJENSKÁ HISTÓRIA

AUTORI ČÍSLA

JUDr. Oldřich PEJS, Kafkova 53, 160 00 Praha, Česká republika, email: pejso@post.czPhDr. Igor BAKA, PhD., Vojenský historický ústav, Krajná 27, 821 04 Bratislava, Slovenská republika, email: igorbaka@centrum.skPhDr. Marian UHRIN, PhD., Múzeum Slovenského národného povstania, Kapitulská 23, 975 59 Banská Bystrica, Slovenská republika, email: marian.uhrin@muzeumsnp.skPhDr. Peter ŠUMICHRAST, PhD., Vojenský historický ústav, Krajná 27, 821 04 Bratislava, Slovenská republika, email: peter.sumichrast@vhu.skDr. Imrich PURDEK, PhD., Vojenský historický ústav, Krajná 27, 821 04 Bratislava, Slovenská republika, email: purdeki@mod.gov.skMgr. Tamara JANECOVÁ, PhD., Trnavská univerzita v Trnave, Pedagogická fakulta, Priemyselná 4, 918 43 Trnava, Slovenská republika, email: tamara.janecova@truni.sk

197

VOJENSKÁ HISTÓRIA

Vojenská história 2/2018Časopis pre vojenskú históriu, múzejníctvo a archívnictvo

Vydáva Vojenský historický ústav v Bratislavev spolupráci s Ministerstvom obrany SR

Editor a šéfredaktor: plk. Mgr. Miloslav Čaplovič, PhD.Výkonná redaktorka: Mgr. Mária StanováKontaktná adresa: redakciavh@gmail.com

Grafi cká úprava: ULTRA PRINT DIGITAL, s r. o.

Redakčná rada: doc. PhDr. Vladimír Segeš, PhD. (predseda), PhDr. Vojtech Dangl, CSc. (podpredseda), PhDr. Igor Baka, PhD., PhDr. Milena Balcová, PhDr. Viliam Čičaj, CSc., PhDr. Igor Graus, PhD., Mgr. Peter Chorvát, PhD., Mgr. Peter Kralčák, PhD., Mgr. Matej Medvecký, PhD., PhDr. Slavomír Michálek, DrSc., PhDr. Richard Pavlovič, PhD., pplk. v zál. PhDr. Peter Šumichrast, PhD., doc. PhDr. Pavol Valachovič, CSc.Medzinárodný redakčný kruh: pplk. Dr. Tibor Balla, DrSc. – Hadtörténeti Intézet és Múzeum, Budapest; Dr. István Janek, PhD. – Magyar Tudományos Akadémia Bölcsészettudományi Kutatóközpont Történettudományi Intézet, Budapest; PhDr. Michal Lukeš, PhD. – Národní muzeum, Praha; Mgr. Mateusz Gniazdowski, PhD. – Ośrodek Studiów Wschodnich, Warszawa; PhDr. Jiří Rajlich – Vojenský historický ústav, Praha; Dr. Harold E. Raugh, Jr., U.S. Army Europe, APO AE 09096 USA; Dr. Martin Zückert – Collegium Carolinum Forschungstelle für bömischen Länder, München

Časopis je indexovaný v medzinárodných databázach:The Central European Journal of Social Sciences and Humanities (CEJSH)European Reference Index for the Humanities and Social Sciences (ERIH PLUS)

Vychádza štyrikrát ročne.Rozširuje: Vojenský historický ústav, Krajná 27, 821 04 BratislavaFax: + 421/2/48207719

Schválené do tlače dňa: 14. 5. 2018EV734/08IČO vydavateľa: 00309591NepredajnéISSN 1335-3314Tlač: HSa MO SR, OdVČ, PoO, Kutuzovova 8, Bratislava

Na obálke je jeden z plagátov vyzývajúcich slovenských krajanov na vstup do čs. légií vo Francúzsku. Ich autorom bol Vojtěch Preissig, významný český grafi k a maliar, účastník protirakúskeho a protinacistického odboja.