Univerzita Palackého v OlomouciCyrilometodějská teologická fakulta

Katedra křesťanské sociální práce

Bakalářská práce

2009 Barbora Mikulová

Univerzita Palackého v OlomouciCyrilometodějská teologická fakulta

Katedra křesťanské sociální práce

Charitativní a sociální práce

Barbora Mikulová

Etické aspekty hypnózyBakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Leoš Zatloukal

2009

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jsem přitom jen uvedené prameny a literaturu.

V Olomouci dne 20. Dubna 2009Barbora Mikulová

Považuji za svou milou povinnost poděkovat panu Mgr. Leoši Zatloukalovi za odborné a organizační vedení při zpracování této bakalářské práce.

OBSAH

ÚVOD................................................................................................................................7

1 HYPNÓZA.................................................................................................................10

1.1 Základní pojmy....................................................................................................10

1.1.1 Hypnóza.....................................................................................................10

1.1.2 Hloubka hypnózy.......................................................................................12

1.1.3 Změněný stav vědomí................................................................................14

1.1.4 Sugesce......................................................................................................15

1.2 Hypnotické jevy...................................................................................................17

1.2.1 Ovlivnění motoriky...................................................................................17

1.2.2 Změny vnímání..........................................................................................18

1.2.3 Vegetativní reakce.....................................................................................19

1.2.4 Hypnotická anestezie.................................................................................21

1.2.5 Věková regrese..........................................................................................22

1.2.6 Posthypnotická sugesce.............................................................................23

1.2.7 Amnézie.....................................................................................................24

1.3 Metody hypnoterapie...........................................................................................25

1.3.1 Standardní verbálně – fixační uspávací technika......................................26

1.3.2 Verbálně – fixační metoda s progresivní relaxací.....................................27

1.3.3 Technika hyperventilace............................................................................27

1.3.4 Technika biofeedbacku..............................................................................28

1.3.5 Pozitivní sugesce a halucinace..................................................................28

1.3.6 Posthypnotická sugesce k odvedení pozornosti........................................29

1.3.7 Hypnoanalýza............................................................................................30

1.3.8 Technika afektivního mostu......................................................................30

1.4 Mýty a pověry o hypnóze....................................................................................31

1.4.1 Hypnóza je spánek.....................................................................................31

1.4.1 Do hypnózy je možné uvést jen malé procento lidí..................................32

1.4.2 V hypnotickém stavu je možné cestovat časem........................................32

1.4.3 Hypnóza umožňuje návrat do minulých životů.........................................33

1.4.4 V hypnóze je možné přinutit člověka ke spáchání zločinu.......................34

4

2 ETIKA V HYPNOTERAPII......................................................................................35

2.1 Etické kodexy......................................................................................................35

2.1.1 Etický kodex podle ASCH........................................................................36

2.1.2 Etický kodex podle ISH.............................................................................37

2.2 Eticky problematické oblasti hypnózy................................................................37

2.2.1 Direktivnost...............................................................................................37

2.2.2 Manipulace................................................................................................41

2.2.3 Syndrom nepravdivé vzpomínky...............................................................43

2.2.4 Vnucené jednání........................................................................................46

2.2.4.1 Vůle klienta v hypnotickém stavu.................................................47

2.2.4.2 Vnucené jednání v soudních procesech.........................................48

2.2.4.3 Vnucené jednání ve výzkumu.......................................................54

ZÁVĚR............................................................................................................................59

PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY...........................................................................62

5

ÚVOD

Tato práce se zabývá hypnózou a s ní souvisejícími jevy ve vztahu k obecným

etickým zásadám platným pro psychoterapii. Vyzdvihuji zde mýty panující o hypnóze,

které přetrvávají v laické veřejnosti, abych je v zápětí vyvrátila. Eticky pochybné oblasti

užívání hypnózy popisuji ve vtahu k etickým zásadám tak, jak je definovala Evropská

asociace psychoterapie, Americká společnost klinické hypnózy a Mezinárodní

společnost pro hypnózu. Existuje totiž více pohledů na užívání hypnózy. Mohlo by

se jednat například o vztah křesťanské etiky a hypnózy, jak je v rámci pastorální

medicíny popisuje Max Kašparů, ale tento pohled zde nepopisuji.

O hypnóze existuje poměrně velké množství literatury, alespoň tedy v zahraničí.

Přesto jsem v České republice nenarazila na takovou literaturu, která by se zabývala

vztahem etiky a hypnózy. Navíc veřejnost není o této problematice příliš informovaná,

jak mimo jiné potvrzuje výzkum Maxe Kašparů (Kašparů, 2006, s. 213-227), který jej

provedl na Slovensku u vybrané skupiny nábožensky smýšlejících osob.

Neinformovanost a zkreslené zprávy o hypnóze podávané médii tak vedou ke stále větší

zmatenosti veřejnosti. Dochází tak k tvorbě nových mýtů a následné ztrátě důvěry

k hypnóze jako právoplatné léčebné metodě užívané psychoterapeuty.

Proto je mým cílem poukázat na ty oblasti užívání hypnózy, které stojí

na hranici etičnosti, vysvětlit, zdali jsou výtky odborníků či veřejnosti oprávněné, dále

objasnit nakolik se tato kritika zakládá na pravdě. Všechny tyto kroky spějí k hlavnímu

cíli, kterým je poopravit pokřivený pohled na hypnózu v naší společnosti.

Z výše zmíněného cíle také vyvstávají metody, které jsem při tvorbě práce

použila. Nejprve jsem postupovala formou analýzy, kdy jsem v první části vyhledávala

dostupné informace o hypnóze, hypnotických jevech a metodách. V další části jsem

se zaměřila na analýzu těch prvků hypnoterapie, které jsem v rámci komparace

se zásadami etických kodexů zhodnotila jako eticky diskutabilní. Metodu analýzy jsem

rovněž využila při vyhledávání mýtů spojených s hypnózou, kdy jsem čerpala jak

z dostupné literatury, tak z internetových odkazů, kterých na téma hypnózy existuje

nepřeberné množství.

6

Tématu hypnózy se věnuje mnoho autorů. V České republice o hypnóze

pojednává především Prof. PhDr. Stanislav Kratochvíl, CSc., který shrnuje teoretické

poznatky o hypnóze v knize Experimentální hypnóza (Kratochvíl, 1999). Informace

čerpá jak z vlastní zkušenosti, tak z literatury cizích autorů. Co se týče konkrétní

aplikace hypnózy v klinické praxi, o té pojednává rovněž, ale v knize Klinická hypnóza

(Kratochvíl, 2001). Knihy S. Kratochvíla se mi staly jednou z hlavních inspirací

při teoretickém definování hypnózy. V oblasti popisu a vyvrácení některých výtek

k eticky diskutabilním prvkům hypnoterapie mi posloužily hlavně výsledky

prováděných experimentů s hypnózou, které do české literatury přeložil právě

S. Kratochvíl. U jiných autorů jsem tyto informace nenalezla. Mezi další propagátory

hypnoterapie u nás patří manželé Hoskovcovi, kteří pouze shrnují teoretické poznatky

o hypnóze z české, ale i zahraniční literatury. Prof. PhDr. Mojmír Svoboda, CSc. vydal

publikaci o metodách hypnotických a sugestivních terapií, kde podrobně popisuje

jednotlivé techniky, které se užívají jak v rámci hypnoterapie, tak i jiných přístupů.

Tyto přístupy ovšem své metody oficiálně neoznačují za hypnotické, ve skutečnosti se

ale jedná o maskovanou hypnózu. Posledním východiskem pro mou práci, ale také

inspirací byl h. doc. MUDr. Dr. ThLic. Mgr. Max Kašparů a jeho disertační práce

s názvem Hypnotický fenomén v kontextu pastorální medicíny (Kašparů, 2006).

Inspirací mi byl právě výzkum, který M. Kašparů v rámci své práce zpracoval. V tomto

výzkumu se opět ukázalo a potvrdilo, že společnost není o hypnóze dobře informovaná.

V zahraniční literatuře jsem se opírala především o literaturu pojednávající

o ericksonovské hypnoterapii. Mezi jejíž autory patří zejména J. K. Zeig,

W. M. Munion, J. Haley dále S. Rosen a E. L. Rossi. J. Zeig a W. Munion se v  rámci

knihy Milton H. Erickson (Munion, Zeig, 2007) pozastavují nad etickými výtkami

vznesenými vůči ericksonovské psychoterapii a nepřímo tak popisují časté výtky

vůči hypnóze jako takové. Při popisu etických zásad jsem vycházela z etických kodexů

zpracovaných asociacemi pro hypnózu. Jednalo se především o tyto společnosti:

Americká společnost klinické hypnózy, Mezinárodní společnosti pro hypnózu.

7

Co se týče rozdělení práce do kapitol. První část práce, tedy první kapitola,

je tvořena úvodem do oblasti hypnózy. Teoreticky zde vymezuji pojetí hypnózy,

základní pojmy, které se k hypnóze váží a které v průběhu textu pomohou

k lepšímu pochopení a orientaci v textu. Dále pokračuji hypnotickými jevy. Ovšem

nevyjmenovávám je zde všechny, ale pouze ty, které se k dané problematice více

vztahují. To stejné platí u popisu metod. K nastínění hypnózy by měly vyjmenované

metody stačit, protože jsem vycházela ze základních metod, které se běžně užívají.

Poslední kapitolu první části tvoří nejčastější mýty panující o hypnóze, které ve zkratce

popisuji a uvádím na pravou míru. Tato první část práce se do jisté míry shoduje

s pojetím hypnózy v absolventské práci, ve které se zabývám tématem aspektů

hypnoterapie ve vybraných terapeutických přístupech a která bude obhájena v červnu

roku 2009. Jedná se o tu část, kde definuji hypnotické jevy, techniky apod.

V druhé části se již dostávám do oblasti etiky v hypnoterapii. První kapitola

představuje krátký exkurz do etických kodexů platných pro hypnoterapii.

V další kapitole navazuji konkrétními oblastmi hypnoterapie, které jsem v rámci

porovnávání s etickými zásadami v psychoterapii, či s výtkami odborníků z řad jiných

přístupů, uvedla jako eticky problematické oblasti.

8

1 HYPNÓZA

V první kapitole se věnuji teoretickým poznatkům o hypnóze. Jedná se hlavně

o jevy, které v průběhu hypnózy mohou nastat, a také o způsoby, jakými jsou

navozovány. V poslední části kapitoly uvádím metody, které se v hypnoterapii běžně

užívají a to buď k navození hypnózy, nebo k jinému využití.

1.1 Základní pojmy

V této kapitole definuji nejprve pojem hypnóza a z ní vycházející pojmy jako je

změněný stav vědomí, sugesce apod. Účelem je seznámit čtenáře s těmito pojmy,

protože se budou v průběhu textu neustále objevovat.

1.1.1 Hypnóza

Definice hypnózy není v literatuře jednotná a to z toho důvodu, že ji zatím nikdo

objektivně nezměřil nebo přesně fyziologicky necharakterizoval. Tudíž se při vymezení

hypnózy vychází ze subjektivních prožitků hypnotizovaných osob. Přesto zde jisté

snahy o její popis a měření existují. Proto představím, dle mého názoru, dvě základní

pojetí hypnózy, která jsou poměrně odlišná.

První pojetí vychází od profesora Stanislava Kratochvíla (2001, s. 11), který

hypnózu chápe jako zvláštní psychický stav, tedy změněný stav vědomí,1

charakteristický zvýšenou sugestibilitou, která umožňuje pohlcení sugerovanými

zážitky a prožívání změn vnímání, myšlení, emocí a chování a paměti jako subjektivně

reálných a mimovolních. Důležitou charakteristikou je také selektivní vztah2 závislosti

hypnotizovaného na hypnoterapeutovi a hypnabilita, tedy individuální schopnost

každého jedince, která je předpokladem ponoření se do hypnózy.

S. Kratochvíl se snaží hypnózu co nejlépe specifikovat, aby se dala používat

i v experimentálních podmínkách, kde je užívání hypnózy testováno, měřeno a kde se

1 Změněný stav vědomí se též označuje pojmem disociace v hluboké hypnóze termínem trans.

2Tento vztah je také nazýván jako raport.

9

odborníci snaží hledat její zákonitosti, které by mohly být uznány jako objektivně

pravdivé.

Pro správné pochopení definice je potřeba upřesnit některé charakteristiky.

Zvýšená sugestibilita je schopnost či tendence reagovat na sugesce, přeměňovat je

bez kritického zvažování přímo v příslušné prožitky, přesvědčení nebo automatické

jednání (Kratochvíl, 1999, s. 16). Při zvýšené sugestibilitě tedy člověk daleko snadněji

podléhá sugesci než v normálním stavu. Sugesci lze totiž podléhat také mimo stav

změněného vědomí. Může se například jednat o reklamní taktiky přesvědčující

zákazníka, že daný předmět musí mít.

Interpersonální vztah hypnotizovaného s hypnoterapeutem znamená vztah

závislosti hypnotizovaného klienta na hypnoterapeutovi, kdy podněty od

hypnoterapeuta nabývají pro klienta zvláštního významu a jeho reaktivita na ostatní

podněty se snižuje. Vztah začíná zpravidla s volním souhlasem klienta, ale když už se

vytvoří, klient sám jej v průběhu nemůže spontánně měnit (Kratochvíl, 1999, s. 26).

Tento popis vztahu do značné míry odpovídá tradičnímu pojetí hypnózy,

o kterém se zmiňuje Jay Haley (1969, s. 36), který uvádí, že dříve byl vztah

hypnoterapeuta s klientem popisován jako vynucený a komplementární, kdy klient

pouze odpovídal na podněty, místo aby byl sám v hypnoterapii aktivní.

Hypnabilita je předpokladem pro navození hypnotického stavu. Hypnabilita bývá

považována za určitou vlastnost či schopnost člověka mající relativně stálý charakter.

Pro její měření bylo vytvořeno několik škál. Mezi nejznámější škály patří: Stanfordská

škála forma C, Hardvarská skupinová škála, atd.

Nyní se navrátím k definici hypnózy v pojetí dalšího významného představitele

hypnoterapie a tím je M. H. Erickson, který hypnózu definoval několika způsoby,

ve kterých se ovšem vyhýbá striktnímu vymezení.

V jedné definici hypnózu popisuje jako způsob, jak na sebe dva lidé reagují.

Přičemž její navození nevyžaduje tradiční hypnotické postupy, jako je fixace předmětu,

či opakující se příkazy (Haley, 2003, s. 191).

Jiná Ericksonova formulace hypnózy zní: „Během hypnózy přestanete užívat své

bdělé vědomí; místo něj začnete využívat svou nevědomou mysl. Vzhledem k tomu, že se

10

jedná o nevědomí, víte toho stejně, jako ve vědomém stavu, ba dokonce ještě mnohem

více.“ (Zeig in Munion, Zeig, 2007, s. 64)

Jak je patrné, Erickson se vyhýbá exaktním definicím. Není pro něj důležitá

formulace hypnózy, ani měření hypnability či hloubky hypnózy. Také v pojetí raportu

se rozchází se S. Kratochvílem. Z řečených definic to možná není tak zřetelné,

ale Erickson klade daleko větší důraz na tvořivost a vlastní schopnost nevědomí k řešení

problémů.

Podle Ericksona není hypnoterapeut osobou, která klienta řídí, ale osobou, která

mu pomáhá objevit a využít jeho vlastní potenciál a dovednosti k řešení problémů

(Rossi, 1992, s. 5). Tento vztah je založen na vzájemné důvěře a spolupráci.

1.1.2 Hloubka hypnózy

Kratochvíl (2001, s. 72) definuje hloubku hypnózy následovně: „Hloubka hypnózy

je stupeň pohroužení se jedince do hypnózy v daném sezení nebo v daném okamžiku.

Závisí především na hypnabilitě, tj. celkové základní schopnosti jedince pohroužit se

do hypnózy, na motivaci a na hypnotizérovi a jeho hypnotizačním postupu.“

Mezi klasické a osvědčené dělení patří klasifikace hypnózy na tři stupně: lehká,

střední a hluboká hypnóza.

Prvním stupněm je lehká hypnóza charakteristická zavřením víček, relaxací,

ospalostí, sníženou až vymizelou spontaneitou, pocity tíhy a únavy, zpomalením

duševních pochodů a poddáváním se sugerovaným představám. Klient je v rámci

relaxačního stavu v příjemném pohybovém a psychickém klidu. Přestože reaguje

v rámci sugescí, zůstává mu schopnost uvědomovat si své okolí. Je zachována

schopnost volních pohybů a klient tak může sám otevřít oči, nebo dokonce ukončit

hypnotický stav. Klient je tedy ve stavu, kdy je schopen se bránit sugescím

hypnoterapeuta. Sugerované zážitky mají vlastnosti představ, které si klient v souladu

se zadanými sugescemi sám vyvolává (Kratochvíl, 2001, s. 72).

Střední hypnóza představuje druhý stupeň hloubky hypnotického stavu. Opět je

pro ni charakteristická snížená až vymizelá spontaneita. Klient nedokáže odporovat

motorickým sugescím a prožitky vyvolané senzorickými sugescemi se stávají

11

automatickými a realistickými. V tom to stavu hypnózy je klientovi možné vsugerovat

ztuhnutí svalů až jejich naprostou nehybnost. Klient dále není schopen otevřít oči

bez dovolení hypnoterapeuta. Klientovy reakce na sugesce tepla a chladu jsou pozitivní,

daří se také vsugerovat částečnou hypnotickou anestezii, některé osoby jsou schopny

dosáhnout anestezie úplné. Klient dokáže prožívat představy či halucinované scény,

ale zatím pouze se zavřenýma očima. Může se také projevit mimika či pohyby

odpovídající právě prožívané scéně. Komunikace s klientem je možná, jako výhodnější

se ovšem jeví neverbální způsob komunikace, například zvednutím prstu. Co se týká

amnézie, tak ta je sice možná, ale obvykle se v této úrovni podaří dosáhnout pouze

amnézie částečné. V tomto stadiu je už možné úspěšně vsugerovat posthypnotickou

sugesci, které ovšem klient dokáže odporovat (Kratochvíl, 2001, s. 72-73).

Posledním stupněm je hluboká hypnóza. V tomto stadiu je již možné vyvolat

většinu hypnotických jevů. Klient nedokáže odporovat sugescím. Mimo živé pozitivní

halucinace je možné také vyvolat halucinace negativní. Klient dokáže dosáhnout úplné

hypnotické anestezie. Oproti ostatním stádiím, dokáže klient pouze v tomto stupni

dosáhnout věkové regrese a to do kteréhokoliv období. Vsugerované změny vnímání,

myšlení a emocí jsou prožívány jako reálné bez ohledu na jejich nepravděpodobnost

či nelogičnost. Hypnoterapeut také dokáže ovlivnit vegetativní reakce klienta. Amnézie

může být v této úrovni úplná včetně amnézie na zadané posthypnotické sugesce. Někdy

se může objevit spontánně. Posthypnotické sugesce jsou prováděny automaticky,

aniž by klienti znali jejich důvod. Klient v hluboké hypnóze může mít sklony

jak k pasivnímu, tak aktivnímu chování. Pasivní chování je charakteristické ospalostí

až jistou „náměsičností,“ zatímco aktivní chování je nerozeznatelné od chování

v bdělém stavu. V rámci hluboké hypnózy se vyčleňuje ještě jeden podstupeň nazývaný

velmi hluboká hypnóza. Toho stavu dosahují pouze osoby s výjimečným hypnotickým

talentem a je u nich možno vyvolat všechny hypnotické jevy v plném rozsahu

(Kratochvíl, 2001, s. 73).

1.1.3 Změněný stav vědomí

12

Hilgardová popisuje změněný stav vědomí jako část duševní činnosti,

která probíhá mimo normální řízení, není korigována zřetelem ke skutečnosti

a může být izolována od obvyklého proudu myšlenek a vzpomínek

(Hilgard in Kratochvíl, 1999, s. 20).

 Stručněji řečeno se odborníci shodují na tom, že ve vědomí může probíhat

několik procesů najednou a změněné vědomí je tedy pouze jedním z procesů,

který probíhá mimo naše vědomí.

Důležitou charakteristikou tohoto stavu jsou změny ve dvou základních složkách

vědomí, tedy ve složce poznávací a řídící (Hilgard in Kratochvíl, 1999, s. 21).

Při změnách v poznávacím procesu dochází ke zkreslení vnímání,

kdy vsugerované představy nebo prožití vzpomínek může mít až charakter halucinací

(Hilgard in Kratochvíl, 1999, s. 22). Tento děj nastává díky odpoutání se

osoby od reality, neboť přestává posuzovat podněty na pozadí běžné skutečnosti, a tak

dochází ke snadnějšímu zaměnění představy se skutečností. Je to podobné jako

ve snu, když se sen ve svém průběhu stává pro spícího skutečností

(Shor in Kratochvíl, 1999, s. 21).

Při změně v řídících procesech se jedná o složku plánovací, výkonnou

a kontrolující. Klient v hypnotickém stavu může některou ze složek převést

na hypnoterapeuta (Kratochvíl, 1999, s. 22-23). Příkladem může být příkaz ve formě

posthypnotické sugesce, kdy hypnoterapeut naplánuje, co má subjekt vykonat a jakým

způsobem.

V hypnotickém stavu dochází také ke změně kontrolní složky. Tento fakt souvisí

s otázkou, zdali je možné donutit hypnotizovaného klienta k výkonu činnosti, se kterou

nesouhlasí a nechce ji vykonat. Odpověď na tuto otázku však není jednotná. Někteří

odborníci se shodují, že na malé procento vysoce hypnabilních osob je možné mít

donucovací vliv (Kratochvíl, 1999, s. 302). Do opozice se ale staví zkušení kliničtí

psychologové tvrdící opak.

1.1.4 Sugesce

13

Pojem sugesce pochází z latinského slova suggero, což znamená: podkládám,

dodávám. Jedná se tedy o podmanivé působení nebo ovlivňování myšlení či představ,

jemuž osoba mimovolně podléhá (Wikipedie, 2009).

Sugesce znamená podnět nebo proces. Jako podnět se vyskytuje v podobě

formulovaného tvrzení sdělovaného takovým způsobem, aby v osobě vyvolalo

zamýšlený účinek a to bez účasti jeho vůle či kritického uvažování. Podstatou sugesce

jako procesu je uskutečnění sugerovaného jevu automatickou a mimovolní přeměnou

na zážitek nebo chování (Kratochvíl, 1999, s. 16).

Manželé Hoskovcovi (1998, s. 99) definují sugesci následovně:

Sugesce je z hlediska psychologického proces, který určuje nekritické přijetí

myšlenky, přičemž myšlenka může být sdělena verbálně (logickými významy slov),

extraverbálně (implikovanými významy slov) nebo nonverbálně (různými jinými

způsoby, jako jsou gesta, výraz nebo jiné projevy chování).

Sugesce je možné rozdělit podle několika kritérií. První dělení vychází z hlediska

náročnosti a dělí se tedy na jednoduché a složitější. Příklad jednoduché sugesce uvádí

Kratochvíl (2001, s. 55-56):

V pravé ruce budete nyní pociťovat teplo. Pravá ruka se začne zahřívat. Pravá

ruka se začíná zahřívat, začíná do ní pomalu proudit teplo. Až budete teplo cítit,

zvedněte pravý ukazováček. Zvedněte ho vysoko podle toho, jak bude teplo silné. A teplo

se skutečně začíná objevovat. Do pravé ruky to hřeje, svítí na ni slunce, opírá se do ní,

je teplejší a teplejší… A nyní zvýšené teplo z ruky vymizí a ruka se bude zase cítit

normálně.

V uvedeném příkladě se tedy jednalo o sugesci tepla v pravé ruce, která bývá

používána ke zkoušení hloubky hypnózy.

Složitější sugesce fungují u více hypnabilních osob a jedná se například

o věkovou regresi, kdy se osoba vrací do určitého věku, obvykle dětství a prožívá

a chová se stejně, jako když byla dítětem. Na ukázku zde představím úryvek

z hypnotického případu, který se odehrál na Ericksonově přednášce:

14

Erickson: „A za chvíli se vám bude zdát, jakoby vaše mysl opustila tělo a plula

prostorem – vrací se zpátky v čase. (pauza) Už není rok 1979 nebo 1978. Dokonce i rok

1975 je budoucností (Erickson se nakloní blíže k subjektu) a je rok 1970 a čas plyne

obráceně. Brzy přijde rok 1960 a potom 1955 a najednou zjistíš, že je rok 1953…

a budeš vědět, že jsi malá holčička. Je krásné být malou holčičkou. A možná se těšíš

na oslavu svých narozenin, nebo že někam půjdeš – třeba navštívit babičku. Nebo že

půjdeš do školy… (Munion, Zeig, 2007, s. 72)

Druhým kritériem rozdělení sugescí je na sugesce přímé a nepřímé. Přímou může

být například sugesce: „Vaše víčka jsou těžká.“

Nepřímými sugescemi se proslavila hlavně Ericksonovská hypnoterapie. Sugesce

byly podávány převážně ve formě metafor. Poměrně krátkou ukázkou může být léčba

alkoholika, který Ericksona navštívil s přáním skoncovat s alkoholem. Erickson mu

podal následující nepřímou sugesci: „Procházíte se botanickou zahradou. Vidíte zde

všechny kaktusy a také zázračné kaktusy, které dokážou přežít bez vody i deště tři roky.

Pořádně o tom přemýšlejte.“ (Rosen, 1991, s. 8O)

Podrobné pokyny pro správnou formulaci sugescí rozvádí Kratochvíl

(1999, s. 76-78). Zde uvedu pouze některé body: Než se s podáváním sugescí začne, je

potřeba klienta položit do pohodlné polohy. Poté hypnoterapeut oznámí,

co se bude dít. Tvrdí, že se to dít začíná, postupuje tvrzením, že se to děje a několikrát

ho opakuje. Pak opakuje základní tvrzení, které obměňuje a dále rozvíjí. Tvrzení jsou

podávána se sugestivní intonací, jistým hlasem a s přesvědčením o jejich uskutečnění.

Hypnoterapeut přizpůsobuje sugesce pozorovaným reakcím klienta. Může vkládat

i pochvaly za správné reagování. Jakmile se reakce uskutečňuje, stupňuje hypnoterapeut

naléhavost ve svém hlase. Instrukce od sugescí odlišuje změnou hlasu. Může také

posílit účinek sugescí a to gesty nebo dotykem.

1.2 Hypnotické jevy

15

V této práci budu za hypnotické jevy považovat veškeré prožitky, které vznikají

v důsledku hypnotického stavu a které nejsou obvyklou součástí každodenní skutečnosti

(Munion, Zeig, 2007, s. 66).

Kratochvíl (1999) uvádí 10 oblastí hypnotických jevů. Jedná se o následující:

ovlivnění motoriky, změny vnímání, vegetativní reakce a emoce, analgezie, věková

regrese, transová logika, amnézie, oživení vzpomínek, posthypnotická sugesce, vnucené

jednání. Tento výběr samozřejmě není konečný. Mohli bychom uvést ještě distorzi času,

hypnózopedii,3 automatické psaní, atd.

Pro účely této práce ovšem vyberu pouze některé jevy, které blíže specifikuji.

Klíčem k výběru byl výběr pouze základních hypnotických jevů, které se v hypnoterapii

nejčastěji objevují.

1.2.1 Ovlivnění motoriky

Ovlivnění motoriky může nastat v několika oblastech: sugestivní vyvolávání

pohybů, které se dějí automaticky a mimovolně; snížení motoriky až do nehybnosti;

zvýšení výkonnosti svalů (Kratochvíl, 1999, s. 125).

Bylo by nadbytečné představovat zde všechny oblasti, proto zmíním pouze

ty nejčastější, tedy snížení motoriky až do nehybnosti.

Při snížení motoriky až do nehybnosti je klient zcela pasivní. Nemůže

paralyzovanou končetinou pohnout, ani vykonávat jiné pohyby. Důvodem může být

buď nechuť k pohybu, nebo odporu, pocit přílišné únavy, či pocit paralyzování vůle

(Kratochvíl, 1999, s. 126).

Tento jev vzniká buď zadáním sugescí, které jsou na něj přímo zaměřeny, nebo

může vyplynout jako vedlejší produkt relaxace. V prvním případě se jedná například

o zadání sugesce tíhy v pravé ruce, jejímž cílem je nemožnost pohnout rukou. V druhém

případě je cílem uvolnění těla, ale v důsledku zadávání sugescí k uvolnění může rovněž

dojít k nemožnosti pohybu.

K ovlivnění motoriky je možné použít verbálně – fixační uspávací techniky,

která se běžně užívá k navození hypnózy. Ke snížení motoriky dochází v důsledku

podávání sugescí zaměřených na relaxaci, pasivitu, tíhu a únavu.4 Příkladem může být

výňatek z této techniky uváděný Kratochvílem (2001, s. 23): „Jak se uvolňujete, bude

3 Hypnózopedie znamená učení se pomocí hypnózy a sugescí.

16

se vaše tělo cítit těžké, všechny pocity budou otupělé. Začnete mít pocit tíhy

a bezvládnosti v nohou… v rukou… v celém těle… jako byste se bořil hlouběji do křesla.

Vaše víčka jsou rovněž těžká, těžká a unavená.“

1.2.2 Změny vnímání

Reakce na sugerované změny vnímání jsou v literatuře rozdělovány podle

několika kritérií. V této práci se však zaměřím pouze na jedno kriterium a to přítomnost

či nepřítomnost podnětu. Bude se tedy jednat o pozitivní a negativní halucinace.

Pozitivní halucinace zahrnuje vnímání podnětu, který ve skutečnosti není přítomný,

zatímco negativní je nevnímání něčeho přítomného (Munion, Zeig, 2007, s. 66).

K navození pozitivní halucinace se může užívat fantazijní techniky

(Kratochvíl, 1999, s. 139), kdy se používá následující postup: „Představ si, že…

(„na stole sedí kočička“) a postupně měnit představu v halucinaci (,,a ona je tam

skutečně, už ji vidíš“) a vtahovat subjekt do děje („a chceš si s ní hrát“).“

Příkladem negativní halucinace může být sugerování nepřítomnosti třetí

osoby v místnosti, kterou použil ve své experimentální práci Barber

(Barber in Hoskovec, 1998, s. 82).

Jiným příkladem může být řešení Ericksona u muže trpícího Tourettovým

syndromem.5 Podněty vedoucí ke kompulzivnímu chování byly jakékoliv objekty

spojené s náboženstvím. Erickson systematicky vyloučil vnímání některých podnětů

a jiné podněty pozměnil. Například kostely klient vnímal jako velké bílé budovy

(Munion, Zeig, 2007, s. 78-79).

1.2.3 Vegetativní reakce

Existuje množství literatury pojednávající o ovlivňování tělesných funkcí,

systémů a orgánů pomocí hypnotických sugescí. Jedná se například o systém krevního

4 Součástí techniky jsou také fixace pacientových otevřených očí na určený bod a sugesce zavírání očí a usínání.

5 Jedná se o poruchu, která vyúsťuje do kompulzivního chování obsahujícího nezdvořilé či vulgární vyjadřování.

17

oběhu, dýchací soustavu, trávící soustavu, atd. V dýchacím oběhu může být snadno

ovlivněna rychlost a hloubka dýchání.

Změny ve vegetativních reakcích mohou být také výsledkem neutrální hypnózy.

V tomto případě se již nejedná o přesně mířené sugesce na konkrétní změny, ale spíše

o změny spontánní. Kratochvíl (1999, s. 148) popisuje tyto projevy:

Snížení frekvence pulsu, snížení krevního tlaku, periferní vasodilatac,e6 zpomalení

a prohloubení dechu, snížení žaludeční sekrece, snížení tonu žaludku, snížení kožně

galvanické reakce7 a celkové snížení metabolismu – tedy celkový posun ve směru

vagotonie a trofotropních reakcí.

Při ovlivňování vegetativních reakcí nejsou hypnotické sugesce podávány

většinou přímo, ale spíše ve spojení se situacemi, okolnostmi či emocemi, při kterých

obyčejně dané změny u jedince vznikají (Kratochvíl, 1999, s. 150).

V tuto chvíli se zaměřím na ovlivňování dýchací soustavy pomocí fantazijní

techniky, kdy je navozen a odstraněn astmatický záchvat. Kratochvíl (2001, s. 179)

uvádí následující techniku, která vychází ze zkušeností Lukáčiho:

Jste v člunu, plavíte se po jezeře. Hladina je klidná, ale postupně začíná foukat

vítr. Vlny se zvětšují, odnáší vás to od břehu a vy musíte začít vynakládat stále větší

námahu, abyste se dostal k břehu zpět. Vlny jsou stále větší, vítr silnější, odnáší vás to

pryč. Snažíte se, namáháte se, veslujete stále silněji, bojujete s vlnami. Námaha

vyvolává těžký dech, stav dušnosti. Ale protože se potřebujete dostat ke břehu,

pokračujete v úsilí pořád dál… (do vyvolání dušnosti).

A nyní vítr ustává, vlny se zmenšují, námaha je menší. Uklidňujete se, veslujete už

klidně. Vlny slábnou a váš dech se stává klidným a pravidelným, dech je klidný.

Hluboký a pravidelný…Vidíte, že jste dokázal překonat záchvat dušnosti i bez léků,

bez spreje nebo injekcí.

6 Rozšíření cév okrajových částí těla způsobené snížením tonu hladké svaloviny ve stěně tepen a tepének.

7 Psychofyziologický jev spočívající ve změnách elektrické vodivosti (odporu) kůže

18

Tato technika ukazuje klientovi, že je možné psychogenními faktory ovlivnit

a zvládnout záchvat. Dále také může pokračovat zadáním posthypnotické sugesce, která

na vykonání sjednaného gesta záchvat zastaví. Jedná se například o sevření pěsti

a uchopení záchvatu jakoby do dlaně, kdy s jejím uvolněním dojde k obraznému

odhození problémů (Kratochvíl, 2001, s. 179).

Dýchání ovšem může být ovlivněno také přímými sugescemi. Hypnoterapeut

sugeruje klidný a pravidelný dech, zkouší sugescemi upravovat a vést rytmus klientova

dýchání. Nabádá klienta k hlubšímu nádechu a pomalému výdechu a nechává ho, aby si

pomáhal tlačením rukama na břicho a bránici, pro co nejúplnější výdech

(Kratochvíl, 2001, s. 178).

Pro vyvolání spontánních změn ve vegetativních reakcích, které nejsou cílené,

může být použita uspávací technika se sugescemi relaxace, klidu a únavy,

nebo Kretschmerův aktivně hypnotický trénink, který je autohypnotickou metodou

zaměřenou na relaxaci svalstva a tím také zmenšení úzkosti.

Kretschmerův aktivně hypnotický trénink

Jedná se o autohypnotickou metodu, která vychází z poznatků o hypnóze,

Schultzova autogenního tréninku a vztahu napětí svalstva s vegetativním systémem

a afektivitou (Hoskovec, Hoskovcová, 1998, s. 72). Pro použití této metody je

charakteristické, že hluboký hypnotický stav nastává téměř okamžitě, přičemž úloha

sugescí je velmi malá. Pro dosažení hlubokého hypnotického stavu se předpokládá

splnění čtyř hlavních podmínek (Hoskovec, Hoskovcová, 1998, s. 72-73).

Tyto podmínky jsou:

1. Unavení očních svalů.

2. Hluboké uvolnění svalstva „cvičením tíže.“8

8 Jedná se o sugesce pocitů tíhy postupně všech svalů těla.

19

3. Uvolnění vegetativního systému vazomotorického „cvičením tepla.“

4. Změna vědomí založená na zúžení zaměřenosti vědomí na jednotvárné rytmické

smyslové podněty, přičemž silnější arytmické smyslové podněty ustupují

do pozadí.9

1.2.4 Hypnotická anestezie

Jedná se potlačení tělesné citlivosti, jež bývá většinou lokalizováno

(Munion, Zeig, 2007, s. 66). Toto znecitlivění bývá používáno pro odstranění, nebo

alespoň zmírnění bolesti. V literatuře můžeme také najít pojem hypnotická analgezie,

který je užíván ve stejném významu jako anestezie.

Pro navození hypnotické anestezie se obvykle užívá sugescí, které jsou přímo

zaměřené na odstranění bolesti. Příklad uvádí Kratochvíl (1999, s. 161): „Nebudete cítit

nic, ani tlak, ani dotek, ani teplo či chlad, ani bolest.“

Jiným způsobem navození anestezie může být technika zaměření pozornosti

jiným směrem. Této techniky využívá například Erickson v následujícím případu:

Takže k vytvoření sakrálního bloku bych těhotnou ženu vícekrát uvedl

do transu… a nikdy bych nezmiňoval nic dalšího. Řekl bych jí: „Až budete v porodnici,

myslete na pohlaví děťátka, na jeho váhu, vzhled a rysy, přemýšlejte, jestli už bude mít

na hlavě vlásky. Po nějaké době vám porodník, který má plně pod kontrolou

dolní polovinu vašeho těla, řekne, abyste se podívala na své dítě a prohlédla si je.

Podá vám ho. (po celou dobu) budete mít celkový sakrální blok – úplnou anestezii

(Munion, Zeig, 2007, s. 66-67).

Posledním způsobem navození anestezie může být instrukce k imaginaci, jejímž

cílem je obvykle kvalitativní pozměnění bolesti. Využívá se zde spolupráce

s pacientem, který si má představovat, že ruka je gumová, nebo chybí, či že místo

bolesti pociťuje svědění apod. (Kratochvíl, 1999, s. 161).

9 Této podmínky je dosahováno pomocí fixační techniky, kdy se subjekt soustředí například na tikot metronomu a zároveň sleduje nějaký bod vzdálený asi 15 cm od očí. Touto metodou také dochází k únavě očí (Hoskovec, Hoskovcová, 1998, s. 72).

20

1.2.5 Věková regrese

Věková regrese je jev, při kterém hypnotizovaná osoba regreduje do minulosti,

ovšem pouze v rámci svého života. Obvykle se jedná o dětství, ale může regredovat

do kteréhokoliv minulého období. Zeig (Munion, Zeig, 2007, s. 71) uvádí, že zaměření

klienta na minulost napomáhá navození transu, neboť uvádí do pohybu mechanismy

podporující hypnotický proces. Jedná se o proces přesměrování pozornosti klienta pryč

ze současné situace. Dále dochází k jeho přeorientování do odlišného časového rámce

se skrytým významem. Tímto skrytým významem je fakt, že klient už svůj život jednou

prožíval. Při tomto znovuprožití se může využít vzpomínek na školní léta (proces učení)

a může tak být vytvořena asociace mezi hypnotickou zkušeností a novým učením.

Věková regrese může být navozena jednoduchou sugescí např.: „Jste šestiletý

chlapec.“ Jak ovšem uvádí Kratochvíl (1999, s. 189), obvykle tato jednoduchá sugesce

nestačí, protože vede pouze k povrchnímu dětskému chování a klient tak není plně

přeorientován do vlastní dětské minulosti.

Kratochvíl (1999, s. 189) dále popisuje faktory podporující navození věkové

regrese. Jedná se o následující:

1. Klient je pomalu připravován na přechod do dětství. Jedná se o sugesce typu:

Postupně, jak budu počítat do pěti, se budete vracet zpátky do minulosti,

do svého dětství, do svých pěti let. Budete se stávat stále mladším a mladším,

až se dostanete do pěti let. Už není rok 1998, ani rok 1997 (nebo už vám není 25 ani

20), ale mnohem méně. Jdeme stále zpět. Jedna…stáváte se opět malým chlapcem…

2. Za výhodné pro utvrzení sugescí se považuje sugerování konkrétních situací

či událostí ze života subjektu: „Jakmile se dotknu vašeho čela, bude vám znovu pět

let. Otevřete oči a budete vidět, že jste s maminkou v parku, bude si hrát

se známými dětmi na pískovišti…“

3. Hypnoterapeut se chová ke klientovi tak, jak to odpovídá sugerovanému věku.

Nejedná s ním tedy jako s dospělým, ale vystupuje v nadřazeném postavení. Užívá

21

například následujících sugescí: „Co dělá, Alenko, tvoje panenka? Tady máš pro ni

čepičku…“

1.2.6 Posthypnotická sugesce

Posthypnotická sugesce je sugesce zadaná v hypnóze, přičemž její vykonání

s účinkem je zaměřeno na dobu po skončení hypnózy. Posthypnotická sugesce

zahrnuje nejen jednoduché pohyby, ale i složité chování, ovlivnění percepce, postojů,

emocí, nebo chorobných příznaků. Její aktivace může být časová (za hodinu,

do týdne…), nebo vázaná na podnět (jakmile uvidíte manželku, když ucítíte vůni

parfému…). Tato sugesce může, ale také nemusí, být doprovázena amnézií

(Kratochvíl, 1999, s. 267).

Otázkou, jak dlouho vydrží účinek posthypnotické sugesce, se zabývá mnoho

odborníků. Výsledkem studií, které zmiňuje Kratochvíl (1999, s. 270-284), není přesně

vymezená doba trvání posthypnotické sugesce, nýbrž fakt, že časem tyto sugesce

podléhají vyhasínání. Studie dále potvrzují, že vyhasínání posthypnotické sugesce je

rychlejší než u příkazů, které jsou jedincům zadány mimo kontext hypnózy.

Na závěr bych k posthypnotické sugesci zmínila, co se stane, pokud nedojde

k jejímu uskutečnění. Obvykle se jedinec, který sugesci nevykonal, stane neklidným,

pociťuje napětí a silné nutkání příkaz vykonat alespoň dodatečně. Ale stejně jako

dochází k vyhasínání posthypnotické sugesce, tak se ztrácí i napětí, jen jde o podstatně

rychlejší proces než v případě vyhasínání účinku sugesce.

1.2.7 Amnézie

Erickson charakterizuje amnézii jako nemožnost vybavit si vzpomínky či jiné

skutečnosti. Tato amnézie podle něj přichází buď spontánně, nebo vlivem sugesce

(Munion, Zeig, 2007, s. 66).

Kratochvíl (1999, s. 222-223) rozděluje amnézii do tří základních forem. Prvním

formou je úplná amnézie, při níž si klient není schopen vybavit žádné vzpomínky

22

z průběhu hypnózy. Pokud není amnézie odsugerována dochází k jejímu postupnému

odkrývání a klient si na ni samovolně časem rozpomene, nebo může

tato amnézie trvat neohraničenou dobu. Druhou formou je amnézie částečná, při níž si

klient vybavuje pouze některé události. Toto rozpomínání se může podobat vybavování

si snu, kdy chybí časový sled a detaily vzpomínky. Pseudoamnézií je myšleno pouhé

nereprodukování či popírání vzpomínek, které jsou ve skutečnosti klientovi dostupné.

Klient o nich pouze nechce, nebo nedokáže mluvit.

Kratochvíl (1999, s. 225-235) také popisuje různé druhy amnézií, mezi které patří

amnézie spontánní a vsugerovaná, dále amnézie na zdroj informací, selektivní amnézie

a amnézie reziduální.

Spontánní amnézie se objevuje po skončení hypnózy, aniž by byla sugerována.

Bývá považována za specifickou charakteristiku hluboké somnabulní hypnózy.

Co se týká amnézie vsugerované, ta bývá důsledkem buď sugesce přímé, nebo nepřímé.

Amnézie na zdroj informací je zvláštním typem posthypnotické amnézie. Dochází při ní

k zapomenutí kontextu, ve kterém klient informace získal. Informace může klient volně

použít, ale není schopen si vybavit jejich zdroj. Selektivní amnézie je vsugerovaná

amnézie pouze na vybrané zážitky z hypnózy, nebo na jisté události mimo hypnózu.

Reziduální amnézie představuje nevybavení informací i po odvolání amnézie. Příčinou

může být normální proces zapomínání nebo pomalý přechod z hypnózy

do bdělého stavu, při kterém mohou přetrvávat hypnotické účinky.

Po vysvětlení amnézie a jejích druhů bych zde ve zkratce zmínila techniky,

kterými je navozována. Může se jednat o techniky přímé, kdy je k navození amnézie

použito přímých sugescí typu: „Po probuzení z hypnózy si nevzpomenete na nic,

co se v jejím průběhu odehrálo.“

Amnézie může být navozena také nepřímo a to pomocí odvedení pozornosti. Této

techniky užíval Erickson a jedná se o následující případ:

Například několik zmínek o významu rodinné dovolené a jejího vlivu na snižování

stresu můžeme náhle vložit do povídání o pěstování zeleniny. Poznámky o dovolené

pacient pravděpodobně zapomene a rozhovor o zelenině zůstane hlavním tématem

zájmu…(Munion, Zeig, 2007, s. 76)

23

1.3 Metody hypnoterapie

V této kapitole uvedu metody k navození hypnotického stavu a také ostatní

techniky, které se v hypnoterapii běžně užívají. Nejprve ale několik slov k metodám

hypnotické indukce.

Hypnotická indukční procedura je Spieglem (Spiegel in Svoboda, 2003, s. 12)

definována následovně: „Indukční technika je každá interpersonální procedura,

pomocí níž může jedna osoba vyvolat transové fenomény u druhého jedince.“

Svoboda (2003, s. 12) však tuto definici doplňuje s ohledem na autohypnózu a dodává:

„Indukční technika je každý postup, jímž si jedinec může navodit hypnotický trans.“ 10

Svoboda dále uvádí, že se v minulosti používaly více techniky využívající

imobilizaci (fixace očí, pohodlná poloha těla) a monotonii (jednoduchá, opakující se

rytmická slova ze strany hypnoterapeuta).

V současnosti se ovšem klade důraz na ponoření se klienta do sugerovaných

prožitků, navázání a prohloubení interpersonálního vztahu a zvýraznění

psychofyziologických fenoménů. Délka indukčního procesu se v prvním sezení

doporučuje od několika sekund do několika minut, není vhodné, aby trval déle

než 15 – 20 minut.

1.3.1 Standardní verbálně – fixační uspávací technika

Jedná se o ,,klasický“ direktivní postup hypnotické indukce, kdy jsou sugesce

zadávány přímo, a hypnotické chování a prožívání se považuje za důsledek sugescí.

Následující ukázka prezentuje uváděcí proceduru Stanfordské škály hypnability,

formy C v úpravě Hájka a Kratochvíla. Pro její rozsáhlost uvedu jen některé její části:

Subjekt sedí v pohodlném křesle a ve vzdálenosti cca 1,5m je upevněn malý lesklý

předmět poněkud nad úrovní očí. „Pohodlně se usaďte, ruce si položte na opěradlo.

Vidíte ten lesklý bod před vámi? Dobrá. Budeme mu říkat fixační bod. Nejprve vám dám

instrukce, které vám pomohou upadnout do hypnotického stavu. Obraťte oči vzhůru 10 Pojem „trans“ je ekvivalentem k pojmu „hypnóza“.

24

a dívejte se na fixační bod. Jestli chcete, můžete trochu zaklonit hlavu, abyste si příliš

nenamáhal zrak… Dívejte se upřeně na fixační bod a přitom poslouchejte, co říkám.

Můžete být zhypnotizován, jste-li schopen dělat to, co vám řeknu a soustředíte-li se

na moje slova. Předpokládám, že chcete zvážit vše, co je možné. Můžete být

zhypnotizován, jen když sám chcete. Hypnotizace by neměla cenu, kdybyste se jí bránil.

Pouze se soustřeďte, jak nejvíce můžete na fixační bod, dávejte dobrý pozor na moje

slova, dejte volný průběh všemu, co cítíte a co se bude dít. Nechte vše volně probíhat.

Sledujte pozorně vše, nač budu obracet vaši pozornost. Budou-li se vám myšlenky

rozbíhat, vraťte je zase zpět k mým slovům a k fixačnímu bodu. Tak získáte představu

o tom, jaké to je být hypnotizován… 

Technika dále pokračuje podobným monologem hypnoterapeuta, až se dostane

do fáze uvolňování těla hypnotizovaného klienta:

 Více a více se uvolňujete. Jak na uvolnění myslíte, vaše svaly se skutečně uvolní.

Začnete s pravou nohou, uvolněte svaly na pravé noze… Nyní svalstvo levé nody…

Jenom se celý uvolněte. Uvolněte pravou ruku, předloktí, paži, rameno… To je ono…

Jak se uvolňujete, bude se vaše tělo cítit těžké, všechny pocity budou otupělé. Začnete

mít pocit tíže a bezvládnosti v nohou… v rukou… v celém těle… jako byste se bořil

hlouběji do křesla. Vaše víčka jsou rovněž těžká, těžká a unavená. Začínáte se cítit

malátný a ospalý. Dýcháte volně a zhluboka. Jste ospalejší a malátnější. Vaše víčka se

stávají těžší, stále více těžká a unavená. (Svoboda, 2003, s. 21)

Poté se využívá sugescí zaměřených na únavu očí a počítání pro hlubší ponoření

se do hypnotického stavu.

1.3.2 Verbálně – fixační metoda s progresivní relaxací

Verbálně – fixační metoda s progresivní relaxací je další metodou, která

spadá do oblasti přímých indukčních procedur.11 Jedná se o kontrastní metodu, která

je vhodná pro osoby, u nichž se obtížně navozuje útlumový stav. Klient má věnovat

plnou pozornost slovům hypnoterapeuta a zážitkům během hypnotické

11 Přímá indukční procedura znamená takový postup, kdy jsou zadávány přímé sugesce.

25

indukce (Svoboda, 2003, s. 26). Při popisu následujícího postupu budu citovat

Svobodu (2003, s. 27):

Podáváme průběžné a progresivní sugesce fyzické relaxace. Pokusná osoba si má

představovat samu sebe jako kompletně relaxovanou, např. si představuje teplo

slunečních paprsků, opalování u moře atd. Má se postupně koncentrovat na všechny

části svého těla, je na ně obrácena její pozornost. Př. sugescí: „Nejdříve, když řeknu

jedna, soustředíte se na své ruce až ke konečkům prstů, na dlaně, předloktí…nyní, když

počítám dvě…soustředíte se na svaly na krku hlavy…tři…na svaly hrudi a břicha…

čtyři…na svaly nohou…cítíte teplo, příjemné pocity v celém těle…každá část těla

relaxuje…když řeknu pět…bude celé tělo zcela a dokonale uvolněné…

1.3.3 Technika hyperventilace

Tato technika je zařazována do oblasti fyziologických, fyzikálních

a mechanických technik a to z toho důvodu, že hlavním principem indukce je právě

exploatace fyziologických jevů (Svoboda, 2003, s. 38).

Bakjušev popisuje techniku hyperventilace jako zrychlenou hypnotickou indukční

proceduru, kdy se klientovi, předtím než zavře oči, oznámí, že bude zhypnotizován.

Po dobu 3 – 5 minut dýchá velmi zhluboka s frekvencí asi 15 – 16 vdechů za minutu,

přitom však plně soustředí veškerou svou pozornost na dýchání. Současně

hypnoterapeut podává sugesce sucha v ústech, chvění rukou, chvění nohou, ospalost.

Tedy symptomy typické pro hyperventilaci. Po přidání obligatorních sugescí je navozen

hypnotický stav. Nebezpečí této techniky tkví v možném přivodění hyperventilační

synkopy, která sice není životu nebezpečná, ale může působit dramaticky. Z toho

důvodu je technika vhodná pouze pro zkušené hypnoterapeuty (Svoboda, 2003, s. 39).

1.3.4 Technika biofeedbacku

Jedná se o techniku, která je rovněž zařazována do oblasti fyziologických,

fyzikálních a mechanických technik. Používá technická zařízení, jako například

mikrofon, který snímá a zesiluje údery srdce, nebo rytmus dechu, který klient skrze

26

sluchátka poslouchá. Tento postup může být kombinován s použitím metronomu.

Buď je rytmus metronomu sladěn s biorytmem, nebo se naopak upravuje, například

zpomalením metronomu, a tak dohází také k úpravě, respektive zpomalení bdělého

dýchání. Pokud se začnou přidávat sugesce navozující hypnotický stav, je dosaženo

urychlení celé procedury (Svoboda, 2003, s. 39).

1.3.5 Pozitivní sugesce a halucinace

Často se používá při léčbě závislostí, zlozvyků, obezity a mentální anorexie,

či v mnoha dalších případech.

Při alkoholové závislosti je například abstinenční chování podpořeno pozitivními

sugescemi uspokojení z abstinence a příjemnými pocity, při nepožití alkoholu

(Kratochvíl, 2001, s. 166).

Podobným příkladem je léčba zlozvyku okusování nehtů. Kratochvíl

(2001, s. 275) uvádí následující pozitivní sugesci: „Jak se začneš zbavovat tohoto

návyku, budeš mít pocit dobré pohody a radosti ze sebe samotného. Budeš pyšný na své

nehty a ruce. Kdykoliv se úspěšně vyhneš okusování nehtů, budeš mít radost, že se ti to

podařilo.“

Erickson využívá pozitivního posílení v případu dvou chlapců, kteří měli

problémy s pravopisem. Proto si vyžádal písemky chlapců a okomentoval je

následujícími slovy: „Páni, víš, co jsi tu udělal? Tady v tom slově „chicken“ jsi napsal

c a k dohromady, a přitom to je jedno z nejtěžších slov! Napsal jsi obě dvě písmena

společně!“ Tímto způsobem chlapcům poskytl pocit hrdosti, potěšení a zadostiučiní

(Zeig, 2005, s. 647).

Pozitivní halucinaci je možné použít k potlačení nevhodného chování. Nejedná

se při tom o sugesce příjemných podnětů, nýbrž pozitivním je myšleno vnímání

podnětu, který ve skutečnosti není přítomný. Této metody je využíváno opět u léčby

závislostí a je často spojena se sugescemi zaměřenými na vznik nepříjemných pocitů.

V následujícím příkladu se bude jednat o potlačení závislosti na alkoholu sugescemi

vyvolávajícími ošklivost a odpor k alkoholu nebo zvracivý reflex. Pro tuto metodu se dá

také využít halucinované situace, kdy se klient snaží vypít halucinovanou

27

sklenici s alkoholem a čím blíže se sklenice přibližuje k ústům pacienta, tím více je

sugerována nevolnost a odpor (Kratochvíl, 2001, s. 165). Jako konkrétní ukázku

formulace sugesce zaměřenou na vyvolání averze k alkoholu uvádím Hartlanda

(Hartland in Kratochvíl, 2001, s. 167): „Kdybyste měl v úmyslu napít se alkoholu,

začnete se cítit velmi nepříjemně a bude vám na zvracení. To se bude stále více

zhoršovat. A pokud byste skutečně spolkl alkoholický nápoj, neudržíte jej v sobě.

Začnete okamžitě zvracet a vyzvrátíte jej.“

1.3.6 Posthypnotická sugesce k odvedení pozornosti

Specifikum metody odvedení pozornosti v hypnoterapii spočívá v jejím navození,

ke kterému je užíváno nejčastěji posthypnotické sugesce. Tento postup je využíván

u léčby fóbií, obsedantně – kompulzivních poruch, či jiných nepříjemných myšlenek

zatěžujících život člověka.

Erickson tuto metodu často využíval, příkladem může být léčba strachu z výtahu.

Klasickým postupem v tomto případě je poskytnutí posthypnotické sugesce, kdy je

klient během jízdy výtahem nadmíru zaměstnán jinými myšlenkami. V uvedeném

případě se jedná například o pocity klienta na chodidlech. Zatímco je klientova

pozornost zaměřena na chodidla, jede výtahem beze strachu. Jakmile tedy jednou zakusí

takovou jízdu, bude moci výtah používat už napořád (Haley, 2003, s. 294-295).

1.3.7 Hypnoanalýza

Jedná se o spojení užití hypnózy s psychoanalytickými procedurami. Mezi její

průkopníky jsou řazeni Watkins a Wolberg.

Podle Svobody (2003, s. 48) znamená hypnoanalýza hypnózou navozený

kataricko – analytický postup, v jehož popředí stojí analýza a reedukační sugesce.

Klient se nachází v lehké hypnóze a má vypovídat vše, co ho napadne, přičemž nic

nemá vynechat. Rovněž je možné sugestivně vyvolat hypermnézii či věkový regres,

které napomáhají vybavování informací. Svoboda dále zmiňuje tři „R“ v souvislosti

s hypnoanalýzou, což znamená: regrese, revifikace a reedukace. Tato metoda je

doporučována u hledání hlouběji uložených konfliktů a de facto spojuje hypnózu

s Freudovou technikou volných asociací.

28

1.3.8 Technika afektivního mostu

Jedná se o katarzní metodu, při které dochází i k emočnímu vybití. Při popisu

následující techniky budu vycházet z popisu Svobody (2003, s. 49):

Hypnoanalytická technika popsaná Watkinsem. Vytváříme paměťový most

z přítomnosti (nepříjemná aktuální emoce) do minulosti k traumatické události.

Nepříjemný afekt je oživen a všechny ostatní aspekty současného zážitku jsou odděleny.

Pacient se vrací k dřívějšímu zážitku, jehož prostřednictvím byl afekt vyvolán.

Tuto situaci „si odžije“ a tak může dospět náhledu. Autor udává relativně rychlý

terapeutický efekt. Technicky je zde důležitý věkový regres, který vyvoláváme postupně.

„Nejprve se zkuste vrátit do minulého čtvrtka.“ Potom sugerujeme další a větší regres,

až narazíme na nepříjemný, či traumatický zážitek, který vyvolal aktuální potíže.

1.4 Mýty a pověry o hypnóze

Přestože je hypnóza vědecky zkoumána a odbornou společností uznána

za právoplatnou léčebnou metodu, která je často využívána, bývá mezi laickou

veřejností opředena ještě mnoha mýty. Často hypnózu spojují s parapsychologií,

nadpřirozenými jevy a obecně o ní příliš mnoho odborných informací nemají.

Mýty a pověry o hypnóze mají původ již ve starověkých nábožensko-magických

rituálech, kdy pohanští kněží, v rámci chrámové léčby, navozovali hypnotické stavy.

V průběhu historie byla hypnóza spojována se zázračnými uzdravením, magií

či nadpřirozenými jevy. Rovněž počátky moderního přístupu k hypnóze v 19. století

nezačaly příliš odborně. Toto období je spojeno se jménem rakouského lékaře

F. A. Mesmera a jeho teorií magnetismu založené na toku magnetické energie

29

mezi člověkem a planetami ve vesmíru. V dnešní době jsou mýty o hypnóze udržovány

díky médiím, která o ní podávají zkreslené informace a zmiňují ji pouze v negativním

kontextu nebo v rámci zábavných pořadů.12 V této části tedy představím nejčastější

mylné domněnky a mýty panující o hypnóze.

1.4.1 Hypnóza je spánek

Mezi časté mýty o hypnóze patří ztotožňování hypnotického stavu se spánkem.

Důvodem, proč si lidé myslí, že zhypnotizovaný člověk spí, může být způsob jejího

navození, kdy hypnoterapeut užívá sugescí typu: „Upadáte hlouběji do spánku, spíte…“

V takovém případě se může laickému pozorovateli, který vidí zhypnotizovanou osobu

se zavřenýma očima, opravdu zdát, že ona osoba spí.

Jak jsem již uvedla v kapitole 1.1.1, skutečně se nejedná o stav spánku, nýbrž

o změněný stav vědomí. Během hypnotizace se ale může výjimečně stát, že klient usne

normálním spánkem. Jedná se o klienta, který je příliš unavený a hypnoterapeut u něj

používá uspávacích technik.13 Pokud ovšem klient usne, přestane reagovat na veškeré

sugesce a po probuzení ze spánku již v hypnotickém stavu nepokračuje.

 Další situací, ve které může dojít ke spojení hypnózy se spánkem, je spánková

terapie (Kratochvíl, 2001, s. 93). Tato léčba rozlišuje prodloužený hypnotický spánek

a hypnoticky navozený normální spánek. V případě prodlouženého hypnotického

spánku se klient nachází po celou dobu ve stavu změněného vědomí a to i po probuzení.

Pro její ukončení je nutná dehypnotizace. Při hypnotickém navození normálního spánku

je klient nejprve v hypnotickém stavu. Tento stav se ovšem vlivem sugescí po usnutí

ukončí a klient spí nadále spánkem normálním, který se řídí zákonitostmi

fyziologického spánku. Klient se ze spánku probouzí spontánně.

1.4.1 Do hypnózy je možné uvést jen malé procento lidí

12 Příkladem může být zábavná televizní show „Vím, cos dělal v pátek,“ ve které dochází k hypnotizaci soutěžících.

13 Například užití standardní verbálně-fixační uspávací techniky.

30

Vynikajících hypnotických talentů existuje opravdu jen přibližně okolo 2%.

To ovšem neznamená, že ostatní lidé nejsou schopni pohroužit se do hypnotického

stavu. Ve skutečnosti tvoří hypnabilní jedinci 95% populace. Z nichž 15% jedinců lze

uvést do hluboké hypnózy, 80 % dosahuje hypnózy lehké až střední a pouze 5% nelze

zhypnotizovat vůbec (Kratochvíl, 2001, s. 73).

1.4.2 V hypnotickém stavu je možné cestovat časem

S tímto mýtem se častěji setkáváme v případech cestování do minulých životů, ale

to už je otázka reinkarnační hypnózy, kterou vysvětlím později. V případě cestování

časem se jedná o následující příklad: „Je zcela běžné, že lidé, kteří v dopravních

prostředcích podléhají stavu podobnému spánku, zavřou oči jenom na pět minut

a překonávají vzdálenosti, které bdělým spolucestujícím, trvají desítky minut.“

(Derren.cz, 2009)

Vysvětlení u tohoto domnělého cestování časem je poměrně snadné. Jedná se

o subjektivní zkreslení vnímání času, které může nastat vlivem pohlcení, kdy se osoba

ponořuje do svého zážitku do takové míry, že nevnímá jiné podněty z okolí, včetně

času. V hypnoterapii je tento jev označován jako distorze času a patří mezi běžně

užívané metody. Jak daná citace o mýtu uvádí, opravdu k ní může docházet celkem

běžně. Erickson tuto distorzi času užíval obvykle při léčbě bolesti, či v případech, kdy

se měl klient naučit novým dovednostem v krátkém čase, který byl touto distorzí

subjektivně prodloužen. Pro lepší ilustraci distorze času uvedu případ z Ericksonovy

praxe (Zeig, Munion, 2007, s. 76-77). Erickson léčil pacienta trpícího těžkými bolestmi.

Časové zkreslení použil pro subjektivní prodloužení období mezi epizodami bolesti,

zatímco vnímání samotné bolesti podstatně zkrátil. Klient tuto pronikavou bolest vnímal

jako momentální záblesk.

1.4.3 Hypnóza umožňuje návrat do minulých životů

V tomto mýtu se jedná o reinkarnaci za pomocí hypnózy. V současné době je

možné objevit dokonce psychoterapeutickou pomoc, která nabízí reinkarnační terapii

31

(Prokopec, 2008). Tato terapie spočívá v léčbě psychický problémů pomocí návratů do

minulých životů. Pro představení tohoto mýtu zde uvedu následující text:

Léčba reinkarnací probíhá tak, že si pacient prožije událost z minulého života

v hypnotickém stavu ještě jednou a tím se zbaví své nemoci či stavu bolavé duše. Sám

mohu říci, že tento systém má řadu úskalí a je daleko složitější než se běžně prezentuje.

I na pacienta klade vyšší nároky, než je publikováno. Osobně s ní však mám velmi dobré

výsledky u svých klientů. Většina z nich prošla řadou historických období a některé

zajímavosti se potvrdily i v archivech. Namátkou uvedu příklad v současnosti mladého

muže, který se při věkové regresi posunul v čase do doby, kdy byl zakladatelem jedné

z našich universit. Příbuzný mladého muže zjistil při pátrání v archivech, jelikož tomuto

tvrzení nemohl uvěřit, že dotyčný byl skutečně touto historickou osobou. Dalším

zajímavým příběhem je mladá žena, která v současném životě trpěla frustrací ze svých

nedostatečně vyvinutých ňader. Při věkové regresi se dostala do situace, kdy byla

zmrzačena úchylným násilníkem, který ji sadisticky mučil, sexuálně zneužíval a zohyzdil

na ňadrech. Svým zraněním tehdy podlehla. Po návratu zpět do normálního stavu mi

žena sdělila, že jakýkoli dotyk v oblasti ňader je jí velmi nepříjemný. (Prokopec, 2008)

O co se tedy ve zmíněném úryvku jedná. Autor zde mylně spojuje věkovou

regresi s reinkarnací. V tomto případě nemůže jít o věkovou regresi, protože ta se týká

pouze prožitého života jedince. Autor zde popisuje metodu hypnoanalýzy. Přestože

nejsou objasňovány skutečné vzpomínky, ale pouze představy klientů a očekávání, která

mají vůči svým minulým životům, terapeutický účinek je zde dostačující. Tento léčebný

efekt, ovšem není důkazem existence minulého života.

1.4.4 V hypnóze je možné přinutit člověka ke spáchání zločinu

Vyvrácení tohoto mýtu není tak snadné. Možná je to způsobeno nejednotností

názorů na tento problém ze strany odborníků. A také výzkumy nepodávají plně

32

uspokojující výsledky. Tomuto mýtu se tedy budu podrobně věnovat v kapitole

o vnuceném jednání, viz 2.2.4.

33

2 ETIKA V HYPNOTERAPII

Přestože je hypnóza všeobecně uznávanou léčebnou metodou, je jí z řad jiných

psychoterapeutických škol často vyčítáno, že se až příliš často pohybuje na hranici

etičnosti. V této kapitole představím a vysvětlím ony eticky sporné oblasti

s poukázáním na dodržování obecných etických zásad v psychoterapii, tak jak se

vyskytují v etických kodexech psychoterapie obecně, či přímo v kodexech vytvořených

pro hypnoterapii.

2.1 Etické kodexy

Etických kodexů, týkajících se psychoterapie, existuje v České republice poměrně

mnoho. Mezi hlavní zástupce mohu jmenovat například etický kodex Asociace

klinických psychologů z roku 1998 nebo etický kodex Českomoravské psychologické

společnosti. Za nejdůležitější ovšem považuji etický kodex Evropské asociace

pro psychoterapii (EAP, 2009). Tento kodex je závazný pro členy asociace, ale jeho

dalším cílem bylo stát se inspirací pro tvorbu jednotlivých kodexů i ostatních asociací

z oblasti psychoterapie. Aby tak došlo k určitému sjednocení a vyšší úrovni ochrany

uživatelů psychoterapeutických služeb.

Co se týče kodexů společností sdružujících hypnoterapeuty, či alespoň kodexů,

které se na hypnoterapii nějakým způsobem zaměřují, těch se v České republice čtenář

nedohledá. K ochraně klientů by ovšem obecné etické kodexy měly být dostačující,

přesto existují u užívání hypnózy jisté zásady, se kterými ani tyto obecné kodexy

nepočítají. Proto zde představím americké verze etických kodexů tak, jak je

formulovaly Americká společnost klinické hypnózy (Jkasper, 2008) a Mezinárodní

společnost pro hypnózu (ISH, 2009).

2.1.1 Etický kodex podle ASCH14

14 American society of clinical hypnosis (ASCH)

34

Kodex se skládá z dvou hlavních částí. První část představují etické principy,

které nabízí filozofické vodítko při praktikování hypnózy. Druhá část je tvořena

etickými standardy, které je nutné dodržovat při praktikování hypnózy.

V rámci etických principů jsou zde uváděny dva nejdůležitější: kompetence

a odpovědnost. Tyto principy se objevují samozřejmě i v ostatních kodexech, ale není

v nich kladen takový důraz právě na kompetenci. Pro hypnoterapii je zvlášť důležité

neustálé vzdělávání a výcvik v hypnóze pro udržení vysoké profesní úrovně jak

hypnoterapeuta, tak hypnoterapie samotné. Samozřejmostí je supervize hypnoterapeutů,

není zde ovšem specifikováno, jak často by se měla uskutečňovat. Kompetence

odpovědnosti se řídí hlavním cílem, kterým je nejlepší zájem klienta. Klient je ve středu

terapie a hypnoterapeut je odpovědný za léčbu, kterou klientovi poskytuje.

Hypnoterapeut je samozřejmě zodpovědný za následky svého jednání. Pokud se

na straně hypnoterapeuta objeví jakékoliv pochybnosti ohledně užití metody,

či vyvstanou otázky ohledně jeho praxe ze strany jiných pracovníků, měl by

hypnoterapeut vyhledat pomoc supervizora nebo alespoň konzultovat problém s jiným

odborníkem. S tím také do jisté míry souvisí nutnost spolupráce hypnoterapeuta při

vyšetřování a pozorování jeho praxe. Aby byly metody hypnoterapeuta dokonalejší,

je povinen své postupy neustále podrobovat vlastnímu zkoumání a tvorbě vhodných

změn, které budou v souladu s etickým kodexem. Posledním bodem k etickým

principům je účast terapeuta na vzdělávání veřejnosti, tak aby byla informována

o správném a vědeckém užívání hypnózy.

Co se týče etických standardů, tak ty jsou v celku podobné s ostatními kodexy.

Za zmínku stojí snad jen zákaz podporovat praktikování hypnózy nekompetentními

osobami. Což znamená, že nesmí tuto metodu předávat osobám, které nemají dostatečné

vzdělání v oboru. Výjimku tvoří studenti zdravotnických oborů a klienti, kteří se

v rámci terapie učí autohypnóze. Zdůrazněn je zde také vztah k prezentaci hypnózy

na veřejnosti a v médiích. Tento bod není v ostatních kodexech příliš zdůrazňován.

Při prezentaci tedy není dovoleno využívat hypnózu k zábavným účelům.

Pokud hypnoterapeut objeví zkreslené informace podávané o hypnóze, snaží se

na problém upozornit, případně uvést informace na pravou míru. Hypnoterapeut může

hypnózu prezentovat na veřejnosti, ale mělo by tak být učiněno pouze pro účel

vzdělávání veřejnosti či z jiných vážných důvodů.

35

2.1.2 Etický kodex podle ISH15

Tento kodex předkládá téměř totožné zásady jako etický kodex podle ASCH.

Opět zdůrazňuje především zájem klienta, vzdělávání a trénink pracovníků v hypnóze.

Část je věnovaná také zákazu podporování nekompetentních osob v trénování

a vyučování metody hypnózy. Oproti kodexu podle ASH jsou zásady doplněny

o problematiku informovaného souhlasu, který je součástí oblasti profesionálního

vztahu ke klientům. Informovaný souhlas ovšem není staven nade vše a nutnost

jeho použití je pouze v případech, kdy klientovi hrozí vystavění se zvýšenému stresu

spojeného s užitím hypnózy. V takovém případě by měl být klient o možném riziku

informován a hypnoterapeut by se měl řídit podle jeho rozhodnutí.

2.2 Eticky problematické oblasti hypnózy

V této kapitole se budu zabývat těmi oblastmi hypnózy, které se jeví jako nejvíce

diskutabilní, co se týče jejich vztahu k etickým zásadám či výtkám z řad odborníků.

2.2.1 Direktivnost

Hypnóza a celá hypnoterapie je direktivní způsob léčby. Stejně jako například

metody kognitivně – behaviorální terapie. Jak uvádí Zeig (Munion, Zeig, 2007, s. 112),

výtka přílišné direktivnosti pochází zejména z řad zastánců nedirektivních přístupů.

Příkladem může být rogersovská psychoterapie, kde je vztah klienta s psychoterapeutem

založený na bezpodmínečném přijetí, opravdovosti a empatii ze strany terapeuta. Tento

vztah tedy vylučuje jakékoliv direktivní řízení, zadávání úkolů a jiné přímé ovlivňování

klienta terapeutem, protože by tak byl narušen rozvoj klientova sebepoznání a jeho

následný růst. Podobně k tomuto vztahu klienta s psychoterapeutem přistupuje

psychoanalýza, kde je terapeut rovněž nenápadnou osobou. Jakékoliv direktivní příkazy

by v těchto dvou přístupech znamenaly narušení terapie a mohly by být považovány

za neetické. Tento fakt ovšem není možné bezhlavě aplikovat také na jiné terapeutické

přístupy, které fungují na naprosto rozdílných principech.

15 The international society of hypnosis (ISH)

36

Přesto bych zde ráda podotkla, že rogersovská psychoterapie, ač si tak staví na své

nedirektivnosti, možná není tak úplně nedirektivním přístupem. Nedirektivním je v tom

smyslu, že neužívá přímé příkazy, ovšem k jistému směrování klienta a možná

skrytému řízení zde opravdu dochází.

O přesnější vylíčení nedirektivnosti rogersovského přístupu se snaží Schmid

(Schmid in Nykl, 2004, s. 62), který porovná direktivní a nedirektivní terapie. Podle něj

je direktivní terapie zaměřená na problém a léčba stojí na vztahu lékař-pacient, kdy se

lékař snaží pacientovi pomoci. Důležitá je v této terapii interpretace problému. Ovšem

nedirektivní přístup zakládá svou terapii na vztahu osoby k sobě, na svépomoci

a aktivaci vlastních dispozic. Interpretace je zde důležitá pouze pro klienta, aby on sám

objevil a pochopil své problémy, v rogersovské psychoterapii se jedná o sebeexploraci.

V tomto pojetí tedy rogersovská psychoterapie patří opravdu k terapiím orientovaným

nedirektivně.

Nyní bych se ovšem chtěla vrátit ke skrytému vedení klienta, které si

s nedirektivností odporuje a které se dle mého názoru v rogersovské psychoterapii

objevuje. Jako příklad uvedu výňatek z rozhovoru Rogerse s klientkou Glorií:

 P.: „Ano, a víte, co jsem si kromě toho ještě myslela? Já – hloupá – víte, co mne

najednou během rozhovoru s vámi napadlo: ,Ach, jak s vámi krásně můžu mluvit,

a chtěla bych, abyste si mne vážil, a já vás respektuju a je mi líto, že se mnou můj

otec nemluvil tak jako vy. Asi bych ráda řekla: ,Tak bych chtěla, abyste byl mým

otcem! Ani nevím, proč mne to napadlo.“

T.: „Mně připadáte jako docela fajn dcera. Ale je opravdu škoda, že jste s otcem

nemohla otevřeně hovořit. Chybí vám to.“

P.: „Ano, nemohla jsem být otevřená, ale vinen je on…

(Vymětal, Rezková, 2001, s. 203)

V tomto úryvku Rogers převádí téma na rozhovor dcera – otec. Činí tak poté, co

autenticky reflektuje danou skutečnost a poskytuje emoční korektivní skutečnost

(Vymětal, Rezková, 2001, s. 204). Je tedy v tomto případě nechán výběr tématu

na klientce? Je ona osobou, která řídí rozhovor? Počítá Rogers s možností, že by se

klientka možná chtěla ještě déle pozastavit u těchto svých přenosových pocitů?

Odpovědí je, že se v tomto případě jedná o vedení klienta.

37

V jiných částech stejného rozhovoru vede terapeut klientku skrze svou empatii

do oblastí, které jsou důležité pro její sebeexploraci,16 poukazuje na inkongruence,17 aby

se jimi klientka dále zabývala. Přestože nepoužívá direktivních postupů, je zřejmé, že

terapeut ví, čím by se klientka měla zabývat a také ji tak směřuje.

 Jiným příkladem je úryvek z rozhovoru s klientem trpícím depresemi, který

vypráví o své minulé zkušenosti s léčbou depresí:

P.: „Ano, podívejte se, byl jsem zde před 33 roky, nemohu vůbec říci, jak dlouho

to trvalo, jak dlouho jsem byl na léčení, asi více týdnů, a když jsem se dostal ven,

byla to ještě relativně špatná doba. Nebyl jsem dva roky vůbec výkonný a schopen

přijmout nějakou práci, že ano.“

T.: „Ano… ano…“

P.: „A tedy důsledkem toho bylo, že jsem pak neměl žádný kontakt s vrstevníky.“

T.: „Hm, hm, že jste se nějak…“

P.: „Nějak jsem se ostýchal...“ (Vymětal, Rezková, 2001, s. 206)

Terapeut se v této chvíli dopouští nabádání k odpovědi, kterou si sám myslí.

Nedává zde prostor k vlastnímu vyjádření klienta, respektive dává, ale předem ho

ovlivňuje.

 Direktivnost rogersovského přístupu může do jisté míry také souviset

s autenticitou, v jejímž rámci terapeut klientovi může říct vlastní názor, doporučení,

případně radu. Je to evidentní direktivní postup, který si ovšem terapeuti nechávají až

jako poslední možnost.

Po představení jisté míry direktivnosti, která se objevuje v rogersovské

psychoterapii, bych ráda uvedla pohled na ericksonovskou direktivní psychoterapii dle

Yapka. Yapko popisuje význam ericksonovské psychoterapie, do které je možné zařadit

také hypnoterapii, následovně:

Kritici často prohlašují, že (direktivní) přístup je manipulující – to znamená, že se

s klientem zachází jako s odlidštěnou šachovou figurkou, kterou terapeut posouvá

16 Sebeexplorace znamená subjektivní proces, během něhož se člověk sobě i druhému otevírá a zabývá se svým nitrem, tedy osobně významnými obsahy vlastního duševního života.

17 Inkongruence představuje vnitřní rozpor v člověku, který je způsoben subjektivně významnou zkušeností se kterou se člověku nedaří vyrovnat.

38

po své šachovnici. Dále namítají, že provozování direktivní psychoterapie může být

neetické vzhledem k tomu, že klient není plně informován o důvodech hovořících

pro nebo o předpokládaných výsledcích léčebných strategií (tudíž je předem vyloučen

informovaný souhlas s léčením).

Jsou-li direktivní přístupy v psychoterapii užity vhodně, pak v podstatě natolik

respektují klientovy potřeby a schopnosti, že se zdá, že neexistuje žádný přístup, který by

se více zaměřoval na člověka… jsou to právě klienti, kteří vybírají cíl, a jsou to znovu

klienti, koho plně přijímáme i s jejich osobním rozhodujícím souhlasem při vybírání,

k čemu během terapie dojde a co se nestane – přesně jako v téměř každé další

terapeutické formě. Hlavní výhodou direktivních technik je důraz na zážitkové

učení – pochopení, že ty nejdůležitější a nejvýznamnější poznatky získáme v kontextu

každodenního života. (Yapko in Munion, Zeig, 2007, s. 112-113)

Ericskonovskou psychoterapii zde zařazuji jednak pro její direktivnost, a také

proto, že právě Erickson ve své terapii hypnózu poměrně často užíval.

 Na direktivnost hypnoterapie je také možné se podívat v souvislosti se všeobecně

platnými etickými zásadami. Pokud terapeut užívající direktivní metody, jimiž hypnóza

bezpochyby je, dodržuje etické zásady, nemůže být direktivnost považována za

neetickou. Mezi hlavní zásady v tomto případě patří ochrana zájmů klienta spočívající

například ve svobodném rozhodnutí pro léčbu. Terapeut dále nenutí klienta

v pokračování poskytování služeb, ani nezneužívá jeho závislosti na své osobě.

Direktivnost také souvisí se zásadou zodpovědnosti terapeuta. Tato zásada

spočívá v přijetí zodpovědnosti terapeuta za důsledky svého jednání a vynaložení

maximálního úsilí, aby zabezpečili vhodné využití svých služeb. Zde bych podotkla, že

čím více je přístup ke klientovi direktivní, tím větší zodpovědnost na sebe terapeut

přebírá.

2.2.2 Manipulace

Dalším eticky sporným tématem v oblasti užívání hypnózy je manipulace.

Manipulace souvisí zejména s podáváním sugescí ve formě metafor, které

do hypnoterapie zavedl Erickson. Při tomto typu sugescí není klient dopředu

informován o povaze techniky a způsobu léčby, tudíž dochází k porušení etické zásady

39

o ochraně zájmů klienta. Toto porušení ale není ve smyslu, že by hypnoterapeut porušil

zájmy klienta a manipuloval s ním ke svému prospěchu, nýbrž zde nedochází

k informovanosti o smyslu a povaze metody a klient tak nemůže vyjádřit svůj souhlas.

Zeig vysvětluje význam této manipulující metafory, která vylučuje informovaný

souhlas, pro ericksonovskou psychoterapii následovně:

Pacient usiluje o změnu, ke které, ať už je důvod jakýkoliv, nedokáže vědomě dojít

vlastní cestou. V mnoha ericksonovských postupech, které mobilizují nevědomé zdroje,

může terapeutický zásah získáním informovaného souhlasu ztratit svůj účinek.

Představte si například pacienta jménem John, který by se chtěl postavit na vlastní nohy

a odejít z domova, aby mohl začít studovat na vysoké škole. Vzhledem k dlouhodobým

odmítavým reakcím rodičů se však může takovému kroku vyhýbat. Přímý přístup

naznačující, že by se měl postavit svým rodičům, může vyvolat vzpomínky na předešlé

konflikty vedoucí k bezprostřednímu odmítnutí. Nicméně dobře zvolená historická

analogie (zejména pokud John bude patriotem nebo nadšencem pro revoluční události)

o tom, jak se Američané odvrátili od krále Jiřího, o následném konfliktu a konečném

spojenectví a vzájemném respektování obou národů, může vést ke zcela odlišnému

výsledku. V tomto případě by informovaný souhlas znamenal jasně Johnovi vysvětlit,

že k ovlivnění jeho chování bude užita technika víceúrovňové metafory,

vedoucí jej k novému způsobu uvažování o nastalé situaci, takže nakonec udělá to,

o čem předtím pochyboval, a postaví se svým rodičům. John by mohl souhlasit,

avšak účinek metaforického způsobu práce bychom tím vážně ohrozili.

(Munion, Zeig, 2007, s. 110-111)

Zeig na tomto příkladu popisuje, jak většina dobrovolných klientů dochází

ve svém prožívání do mrtvého bodu, tedy bodu, kdy nejsou schopni odhodlat se

ke změně, a proto se rozhodnou pro psychoterapii.

 Dále Zeig (Munion, Zeig, 2007, s. 111) vysvětluje rozdíl mezi informovaným

souhlasem pocházejícím z medicínské oblasti a informovaných souhlasem

v psychoterapii. V lékařské praxi pacient vyhledá pomoc pro bolesti, které pociťuje

v oblasti hrudníku. Lékař mu předloží diagnózu a vysvětli doporučený postup

(například přímou operaci srdce) spolu s představením možných přínosů i rizik. V tomto

případě pacientovo plné porozumění nijak radikálně nezmění účinek postupu.

40

Informovaný souhlas v psychoterapii ovšem funguje jiným způsobem, jak již bylo

řečeno, a může tedy výrazně negativně ovlivnit výsledek postupu. Tato manipulace je

sice v rozporu s jedním bodem obecných etických zásad (zájem klienta), ale na druhou

stranu není v rozporu s etickým kodexem hypnoterapeutů, viz kapitola 2.1.2. V tomto

kodexu je informovaný souhlas nutně požadován jen v případech, kdy může dojít

k silnému stresovému zážitku pro klienta. Pokud všechny ostatní zásady jsou dodrženy

a manipulace je využito ve prospěch klienta, pak by neměla být považována za etický

přestupek. Zájem klienta není nijak dotčen a zneužit, ba právě naopak. Samozřejmě je

v těchto případech na zvážení terapeuta do jaké míry touto manipulací může pro klienta

získat, nebo kdy je vhodné využít jiné méně kontroverzní techniky. Pokud terapeut

zvažuje výhody a nevýhody manipulujících technik mohl by se řídit následující zásadou

(Zeig in Zeig, 2005, s. 648): „Míra nepřímosti je přímo úměrná vnímanému odporu.“

Pokud tedy klient neodporuje, je vhodnější využít technik přímých a nemanipulujících.

 K závěru kapitoly o manipulaci bych ráda uvedla příklad terapie, ve které bylo

využito metaforických sugescí. Čtenář už si sám může udělat obrázek o tom, je-li tedy

tato manipulace užita ve prospěch klienta. Zeig popisuje terapii u muže, který navštívil

terapeuta kvůli sníženému sexuálnímu zájmu:

 Jakmile jsem u pacienta podnítil vnímavé chování, vyprávěl jsem mu o tom, jak

kráčí pustinou a po nějaké době přichází k malému domku. Pak jsem vykreslil příměr

mezi stavením a jeho ženou. Hovořil jsem například o tmavě zbarveném štítu a užil jsem

popis, který se hodil i na vlasy jeho ženy. Pověděl jsem mu, že může vniknout do zvláštní

místnosti uvnitř stavení. Nejdřív se možná setká s těžkostmi, ale poměrně brzy dokáže do

světničky odvážně a směle proniknout. Ve světnici je neobvyklý kus nábytku, prádelník,

který může prozkoumat. Může se dotýkat jeho stěn a cítit jejich hladkost, vnímat, jak

jsou příjemné na omak, a když ponoří ruku d šuplíku, bude překvapen, jakou mu to

přináší rozkoš. Jak je vzrušující přejíždět prsty po krásně tvarovaných nohách

prádelníku[...]

[…] V rámci techniky se metafora užívá k tomu, abychom pacienta instruovali, jak

dělat věci odlišně. Zcela střízlivé myšlenky předkládáme nepřímo, abychom je mohli

znovu oživit. Poskytujeme příměry a pacient si může vytvořit spoustu pozitivních

asociací, které stojí u zrodu nového účelnějšího chování. (Zeig, 2005, s. 649)

41

 Na závěr je nutné ještě podotknout, že v podstatě každá terapie je do jisté míry

manipulující. I rogersovská psychoterapie, která se výslovně proti manipulaci staví.

V rogersovské psychoterapii dochází k manipulaci s klientem například při užití

techniky zrcadlícího naslouchání, která je zaměřená na rozmluvení klienta.

V tomto případě se jedná o pozitivní manipulaci, která klientovi prospívá

(Munion, Zeig, 2007, s. 112). Ve stejném pozitivním smyslu manipulaci užívá

i hypnoterapie.

2.2.3 Syndrom nepravdivé vzpomínky

John Kihlstrom (FMSF, 2009) definuje syndrom nepravdivé vzpomínky jako

výsledek pokřivené paměti. Stav kdy se osobní identita jednotlivce a jeho vztahy

s ostatními lidmi soustředí okolo vzpomínky na traumatizující událost, která je ale

objektivně falešná, ale jedinec jí přesto silně věří. Syndrom nepravdivé vzpomínky je

podle něj dále charakteristický svým destruktivním vlivem na život jedince a také jeho

vyhýbáním se konfrontaci s důkazy, které by mohly falešnou vzpomínku vyvrátit.

Vzpomínka může být zkreslena představivostí či očekáváním klienta, nebo také

nevhodnými postupy hypnoterapeuta, který může, ač nechtěně, vzpomínku doslova

vytvořit. Že může být v hypnotickém stavu vytvořena falešná vzpomínka, která se jeví

jako pravdivá, dokazuje Ericksonova demonstrace v jedné z výcvikových skupin

ve Phoenixu:

Mladá žena si ve stavu transu užívala plavání v nějakém jezeře v Maine

a současně popisovala svůj zážitek ostatním členům skupiny. Pomocí sady

magnetofonových nahrávek jí pak Erickson nejprve ve stavu transu přehrál záznam

jejího popisu plavání, poté jí v bdělém stavu s amnézií na předchozí zážitek pustil popis

plavání a následně její překvapenou bdělou reakci na celý zážitek.

Vypadala skutečně polekaně, když slyšela své bdělé připomínky, jimiž

komentovala předchozí popis plavání. Velmi pozorně naslouchala a po skončení

nahrávky prohlásila:

„Jsem si naprosto jistá, že jsem neplavala v žádném jezeře v Maine.

To je pravda, to musí být pravda. Když jsem však slyšela svůj hlas, jak o tom teď

vypráví, tak někde uvnitř vím, že jsem skutečně plavala. Prvně, když jsem poslouchala tu

42

další nahrávku, jsem zaslechla pouze slova a myšlenky, když jsem však začala

poslouchat i druhou nahrávku, slyšela jsem, co jsem řekla, a v tutéž chvíli jsem

prožívala stejné pocity. Teď mi to připadá, že jsem zároveň plavala i neplavala.

Vím, že obě varianty jsou protichůdné, pokusím-li se je srovnávat.

Když se však podívám pouze na jeden soubor myšlenek, vím, že je pravdivý.

Pak se podívám na ten druhý a rovněž vím, že je skutečný. Je to jako být ve dvou

rozdílných světech porozumění a pocitů. Já to ale tak hodlám nechat. Vůbec si nepřeji

ani nijak netoužím po tom, abych je propojila dohromady. Jsem ochotná být tady

ve Phoenixu a zároveň mluvit o tom, že jsem v kempu v Maine. Když mne ovšem uvedete

do hlubokého transu, vím, že mohu být kdekoliv, kde se mi zrovna zlíbí, a vůbec

to nebude souviset se skutečným místem, kde se právě nacházím. Mám tím na mysli,

že si můžu jít zaplavat do Maine, skvěle si to užít a ve stejné chvíli můžu sedět

ve Phoenixu a odpovídat na všechny vaše otázky nebo dělat cokoliv, co si zrovna

přejete, aniž by to narušilo celý můj prožitek plavání. Podobá se to něčemu, co se mi

často stává. Celou noc tvrdě a klidně spím, ale mohu se probudit a stále cítit chuť

pstruha, kterého jsem ve snu chytila a s takovým potěšením upravila, upekla a snědla.

Jsem však pořád hladová a mám chuť na snídani navzdory pstruhovi, kterého jsem

ve snu snědla a jehož chuť stále cítím.“ (Erickson in Munion, Zeig, 2007, s. 65)

Uvedený text jasně dokazuje, že je možné v hypnóze vytvořit neexistující

vzpomínku, která se člověku jeví jako skutečná. O to nebezpečnější se jeví vyvolávání

vzpomínek na traumatizující události pomocí hypnózy, tak, jak je popisuje hnutí

propagující terapii označovanou jako odkrývání vzpomínek.

Tato terapie se snaží přesvědčit ženy trpící v dospělosti jakýmikoliv psychickými

či psychosomatickými potížemi, že byly v dětství sexuálně zneužívány, obvykle

vlastním či nevlastním otcem. Pokud žena tuto možnost popírá, jedná se o jasný znak

silného potlačení vzpomínky a předpoklad, že ke zneužívání docházelo v raném dětství.

Cílem terapie je přiznání si skutečnosti zneužití v dětství, vypořádání se

s pachatelem a to jak na úrovni emocionální, tak na úrovni společenské. V emocionální

rovině jsou vyvolávány pocity nenávisti vůči pachateli, zatímco na úrovni společenské

dochází k podání žaloby a pocitu zadostiučinění při potrestání pachatele

(Kratochvíl, 1999, s. 264).

 Praxi odhalování vzpomínek na sexuální zneužívání zavedly koncem 80. let

v USA autorky příručky pro sexuálně zneužívané ženy. Tyto autorky se jmenovaly

43

E. Bassová a L. Davisová a ani jedna z nich neměla žádné medicínské či psychologické

vzdělání. Čtenářky příručky se po jejím přečtení začaly obracet na terapeuty, kteří

vycházeli ze stejného předpokladu jako zmíněné autorky.

 Vydáním příručky se zvedla obrovská vlna žen, které se údajně staly oběťmi

sexuálního zneužívání vlastním otcem. Jednalo se někdy o dost nepravděpodobné

události, které se měly udát i před dvaceti lety, aniž by o tom kdokoliv včetně oběti měl

jakékoliv tušení. Příčinou podle názoru hnutí za odkrývání vzpomínek byla právě

potlačenost vzpomínky. K potvrzení údajně potlačené vzpomínky, byla užívána metoda

hypnózy, s jejíž pomocí se navozovala věková regrese, relaxace dále bylo využito řízené

imaginace či analýzy snů. Díky těmto technikám docházelo u klientek k utvrzení i

nepravdivé vzpomínky, o které později byly klientky bezmezně přesvědčeny o její

pravdivosti (Kratochvíl, 1999, s. 265).

 Ofshe a Singerová popisují specifický rys terapie odkrývání vzpomínek

následovně:

Během této terapie pacienti, kteří na počátku žádnou vzpomínku na sexuální

zneužívání v dětství neměli, postupně takové zneužívání stále víc a víc připouštějí

a začínají mu věřit jako skutečně prožitým událostem. Rozdíl mezi touto terapií a jinými

formami odkrývající psychoterapie je v tom, že terapeuti vycházejí z předpokladu,

že pacient sám o dramatické a komplexní historii svého zneužívání nic neví

(protože vzpomínka je „silně potlačena“) a terapeut ho o ní musí přesvědčit.

(Osfhe, Singerová in Kratochvíl, 1999, s. 265)

Reakcí na hnutí za odkrývání vzpomínek bylo založení nadace False memory

syndrome ve Filadelfii roku 1992. Mezi jejíž hlavní představitele patří:

Hilgard, Kihlstrom, Orne, Perry aj. O pomoc při řešení údajného sexuální zneužívání

dospělých dcer požádalo do roku 1994 přibližně 15 000 postižených rodin

(Kratochvíl, 1999, s. 265).

44

Proč tedy uvádím tento syndrom v rámci hypnózy? Ve výše zmíněném kontextu

by se mohlo jevit vyvolávání vzpomínek v hypnóze jako poměrně problematická

metoda, která s sebou nese až příliš mnoho rizik. Ve výsledku by tato metoda mohla

klienta spíše ohrozit než mu adekvátně pomoct. Z etického pohledu by tedy docházelo

k porušení zájmů klienta.

V práci s nepravdivou vzpomínkou ovšem vidím jiný etický problém. Je to spíše

porušení udržování vysoké úrovně kompetence psychoterapeuta, který se neučí novým

poznatkům ze svého oboru. Tuto výtku mám jen k těm terapeutům, kteří vyvolané

vzpomínky považují za nezpochybnitelné a vyvozují z nich další společenské důsledky.

Praxe vyvolávání vzpomínek sama o sobě není nijak problematická. Pracuje se s ní

v mnoha přístupech i bez použití hypnózy a klientům přináší pozitivní výsledky.

Důležité je jejich emoční odreagování za podpory psychoterapeuta a následná katarze.

Vyvolávání vzpomínek za použití hypnózy není samo osobě špatnou metodou,

pouze je potřeba dostatečně kvalifikovaných odborníků, kteří by s ní uměli adekvátně

pracovat. Důležité je, aby nedocházelo k přílišnému zkreslení vzpomínek nevhodně

podanými otázkami či nekritickému přijetí vzpomínek za absolutně pravdivé

a nezpochybnitelné.

2.2.4 Vnucené jednání

Poslední hlavní výtkou proti hypnóze je možnost jejího zneužití ve formě

donucení člověka, aby vykonal něco, co nechce. Může se jednat o činy, které jsou

v rozporu s hodnotami klienta, činy nemorální, nebo dokonce závažné protispolečenské

jednání. Zdali je tato výtka oprávněná či nikoliv, není tak jednoduché říct. Do vztahu

v hypnóze vstupuje mnoho faktorů a rovněž experimenty nepodávají přesvědčivé

výsledky. Přesto se pokusím tuto oblast co nejobjektivněji nastínit.

2.2.4.1 Vůle klienta v hypnotickém stavu

45

Než se začnu věnovat vnucenému jednání, připadá mi vhodné uvést, jak to vypadá

s vůlí klienta v hypnotickém stavu. Budu vycházet zejména z experimentů, které byly

na toto téma provedeny.

Přestože se klient uvedený do hypnotického stavu poddává sugescím

hypnoterapeuta, nerozlišuje mezi představami a realitou a nechává se řídit

hypnoterapeutem, zůstává mu ve vědomí jistá kontrolní funkce nazývaná skrytý

pozorovatel. Tento pojem zavedl Hilgard, když zkoumal jednotlivé složky vědomí

v hypnotickém stavu (Hilgard in Kratochvíl, 1999, s. 24). Díky teto kontrolní funkci si

klient, uvedený do hypnotického stavu, zachovává vhled do skutečné situace.

Dokonce, i když se klient nachází ve stavu hluboké hypnózy, kdy představy i realita

splývají v jedno, tato kontrolní funkce byť neuvědomovaná zůstává neustále činná

a slouží tak jako jistý druh ochrany (McConkey, Cross in Kratochvíl, 1999, s. 23).

Tuto tezi potvrzuje také Kratochvíl (Kratochvíl in Kratochvíl, 1999, s. 24)

ve svých pokusech, kdy klientka po zrušení amnézie hovořila o jednotlivých zážitcích

v hypnóze. Při podané sugesci, kdy bylo místo bramboru vsugerováno jablko, klientka

uvedla, že jablko bylo jablkem a současně bramborem. Při věkové regresi popisovala,

že jí panenku podával strýc, zároveň to ovšem byl pan doktor.

V lehčích stádiích hypnózy je tento skrytý pozorovatel běžně k dispozici, klient si

ho proto může uvědomovat. V hluboké hypnóze si ho už klient neuvědomuje. Z vědomí

může zcela vymizet, přesto ale paralelně působí na jiné úrovni.

Nyní uvedu experimenty, které se zabývaly testováním vůle klientů.

Tyto experimenty byly založeny na testování schopnosti odporovat vůči zadaným

sugescím a prováděli je Levitt a Baker (Levitt, Baker in Kratochvíl, 1999, s. 301-302).

V prvním pokusu byly vybrány osoby bez ohledu na jejich hypnabilitu.

Tyto osoby byly motivovány k odporování sugescím podplacením. Finanční odměna

činila 10 dolarů, pokud osoby odolají jedné motorické sugesci.18 Odměna byla nabízena

instruktorem, za nepřítomnosti hypnoterapeuta. Příslušnou sugesci neprovedlo

19 ze 40 osob, tedy 48 %. Pokusné osoby měly v tomto případě pozitivní dojem

z hypnoterapeuta, zatímco z podplácejícího instruktora měli dojem spíše negativní.

V dalším experimentu se autoři zaměřili na zvýšení přitažlivosti podplácejícího

instruktora. Podmínky byly totožné s prvním experimentem, ale jeho výsledky byly

18 V předchozích experimentech byly osoby testovány na dvě motorické sugesce, v uvedeném příkladě se už ale jedná pouze o jednu sugesci.

46

poměrně odlišné. Testovaným osobám byl instruktor sympatičtější než hypnoterapeut

a vzdorovat jich v tomto případě dokázalo 20 z 30 osob, tedy 66%.

V posledním experimentu stejných autorů bylo vybráno 12 osob s vyšší

hypnabilitou. Za úspěšné odporování dané sugesci byla určena odměna ve výši

100 dolarů. Ostatní podmínky experimentu byly stejné jako v těch předchozích.

Ve výsledku dokázala polovina osob sugesci odporovat a druhá polovina jí podlehla,

přestože tak přišla o nezanedbatelnou odměnu.

Autoři studie došli k závěrům, že hypnóza může mít donucovací vliv, ale pouze

na malé procento osob, které jsou vysoce hypnabilní. U osob s nízkou či střední

hypnabilitou je vliv hypnózy ovlivněn více vztahem k hypnoterapeutovi. Čím

příznivější dojem má osoba z hypnoterapeuta, tím má na ni hypnóza větší vliv. U osob

vysoce hypnabilních se ale vztahová složka příliš neprojevuje.

K výsledkům Levitta a Bakera se vyjádřilo také několik odborníků, kteří na studii

pohlíží poměrně kriticky. Terčem kritiky se stávají metodologické nedostatky, neúčast

kontrolní skupiny, kterou by tvořili simulující osoby, a také vliv očekávání převažující

nad motivací (Kratochvíl, 1999, s. 302).

2.2.4.2 Vnucené jednání v soudních procesech

Existují soudní případy, ve kterých bylo projednáváno podezření, zdali se

osoby s nimi spjaté nestaly oběťmi hypnózy. Popíšu zde případy od konce 19. století,

kdy byla hypnóza v období rozkvětu, ale také se nacházela na počátku svého zkoumání,

až po případy z konce 20. století, které jsou lépe a odborněji zmapovány.

Soudní proces s Chambigem:

V tomto sporu se jednalo o podezření, že byla použita hypnóza pro sexuální

zneužití vdané ženy. Druhou verzí byla nevěra jako důsledek přirozeného citového

vzplanutí. Případ se stal na území Alžírska v roce 1888. Bylo nalezeno tělo nahé ženy,

vedle něhož ležel postřelený jednadvacetiletý student práv z Paříže. Tento student byl

posléze zatčen a obžalován z vraždy. Verze postřeleného studenta zněla tak, že byl

do vdané ženy zamilovaný, přičemž žena tuto vášeň sdílela, ale nebyla schopná se

smířit s nevěrou svému manželovi, a tak se s mladíkem domluvili na společné

47

sebevraždě. Verzi ovšem neodpovídala povaha ženy ani předcházející události. Vdaná

žena měla pověst věrné manželky a obětavé matky. V osudný den student ženu navštívil

a po jeho odchodu nic nenasvědčovalo tomu, že by se v následujících hodinách měly

odehrát tak dramatické události. Žena nejevila žádné známky vzrušení z plánované

nevěry, plánovala program na další dny a normálně vyřizovala korespondenci.

Podezření na zneužití hypnózy také nasvědčovala výpověď manžela zesnulé, který

vypověděl, že manželka občas spontánně upadala do stavů podobných hypnóze.

Dalším důkazem byl objev časopisů a článků o hypnóze v bytě obžalovaného

(Kratochvíl, 1999, s. 288).

Soudní proces s Gabrielou Bompardovou

V tomto procesu se řešila spoluúčast Gabriely Bompardové na okradení a vraždě

bohatého soudního úředníka. Existovaly dvě verze. V první verzi byla G. Bompardová

aktivní spoluúčastnicí loupežné vraždy. Druhá verze mluví o donucení G. Bompardové

ke spoluúčasti na zločinu za pomoci sugesce. G. Bompardová a její milenec Eyraud,

kteří byli obviněni z vraždy, utekli nejprve do Anglie a pak do New Yorku.

Zde se schovávali tak dlouho, než se samotná G. Bompardová rozhodla vrátit a ke

všemu se přiznat. Ve své výpovědi tvrdila, že byla k vraždě Eyraudem donucena.

Soud určil tři znalce ze Salpêtrière, kteří měli posoudit duševní stav obžalované.

Byli to tito znalci: Brouardel, Motet a Ballet. Znalci zjistili pohnuté dětství a drobné

delikty přičemž obžalovaná navíc vykazovala klasické známky hysterie.

Ovšem souvislost hypnózy s vraždou znalci vyloučili. Ještě než došlo k soudnímu

procesu, byla G. Bompardová opakovaně hypnotizována vězeňským lékařem

dr.Voisinem. V souvislosti s událostmi ve vězení vydal Bernhaim článek, ve kterém

vyslovil podezření, že se G. Bompardová stala obětí hypnózy. U soudu nakonec svědčili

jak zastánci zneužití hypnózy, tak jejich oponenti. Rozhodnutím soudu byla

G. Bompardová odsouzena ke dvaceti letům vězení a nucených prací. Souvislost

hypnózy s vraždou se tedy neprokázala (Kratochvíl, 1999, s. 288-289).

 Odborníci po tomto případu mezi sebou vedli ještě četné spory. Liégeois

například tvrdil, že jedinec v hluboké hypnóze se v rukou hypnotizéra stává automatem

a pod vlivem sugesce může páchat krádeže, vraždy a není schopen odolat sexuálnímu

zneužití. Na podporu podobných tvrzení prováděl Charcot experimenty, ve kterých

měly hypnotizované osoby spáchat nějaké protispolečenské činy. Jednalo se například

48

o probodnutí protivníka papírovým nožem, zastřelení nenabitou pistolí apod.

(Kratochvíl, 1999, s. 289).

 

Soudní případy z konce devatenáctého století nebudu více komentovat. Úvahy

o hypnóze, které v daném období převládaly, můžeme v dnešní době považovat

za překonané. Jedná se zejména o názor na zhypnotizovanou osobu jako automat

závislý na hypnotizérovi, který bez jakékoliv kritické činnosti vykoná, co je mu

přikázáno. Rovněž experimenty Charcota nemají v dnešní době důvěryhodnou

výpovědní hodnotu.

Za zmínku ovšem stojí experiment Liébaulta a Liégeioa. V podstatě se nejedná

ani tak o experiment jako o demonstraci donucovacího vlivu hypnózy na kriminální

jednání. Při této demonstraci nebyly odvolány sugesce „budete krást“ a osoba

do té doby bezúhonná začala i mimo demonstraci krást. Tato chyba hypnotizéra, který

sugesce zapomněl odvolat, se ovšem stala nechtěným důkazem o donucovacím vlivu

hypnózy (Kratochvíl, 1999, s. 289).

Reiterův případ

Reiter popsal případ, ve kterém byla zneužita hypnóza ke kriminálnímu jednání

(Reiter in Kratochvíl, 1999, s. 292-293). Celý případ je zvláštní tím, že hypnózy nebylo

užito k jednorázovému vykonání protispolečenského chování, ale byla využívána

systematicky a delší dobu.

Jedná se o soudní proces s osobou jménem Hubert, který vyloupil několik bank.

Při jedné z těchto ozbrojených loupeží zavraždil dvě osoby. Reiter byl k případu

přizván, aby pro podivné chování obžalovaného vykonal psychiatrické vyšetření.

Při vyšetření využíval hypnotických sezení, díky kterým se dozvěděl o existenci další

osoby, která ve skutečnosti stála v pozadí celého případu a trestnou činnost Hubertovi

plánovala. Osobou v pozadí byl jistý Norman, který systematicky využíval hypnózu

ke změně osobnosti Huberta a nejspíš tak zapříčil vznik psychické poruchy.

 

Pro přesnější pochopení celého případu budu citovat jeho průběh, tak jak ho

zachytil Reiter:

49

 Hubert se setkal s Normanem ve vězení, do něhož byl odsouzen za kolaboraci

s Němci během války. Norman se mu jevil jako dobrý přítel, a protože ovládal hypnózu,

nechal se jím Hubert zhypnotizovat. Norman mu v hypnóze zadával různé úkoly

a postupně ho izoloval od ostatních vězňů. Snažil se v něm upevnit názor, že je

reinkarnován, a aby dosáhl jogínského stavu sandhi, musí splnit určité poslání. Tímto

posláním mělo být sjednocení Skandinávie a cestou k němu nejprve vytvoření tajné

organizace v Dánsku. K tomu bude třeba hodně peněz. Při svém mimořádném poslání

není vázán běžnou morálkou a může uskutečnit cokoliv, co pomůže získat peníze

a usnadní dosažení takových cílů. Norman sám sebe v hypnóze prohlašoval

za Hubertova strážného ducha, jehož příkazy je nutno bez kritiky přijímat. Již ve vězení

mu např. mimo jiné přikázal, že se vzhledem ke svému poslání musí stát vegetariánem,

a tak od něj získával jeho porce masa pro sebe.

 Vztah pokračoval i poté, co byli oba muži propuštěni na svobodu. Norman

Huberta seznámil s jednou ženou a přikázal mu, aby se s ní oženil. Před svatbou

požadoval – přes protesty této ženy – aby mu s ní umožnil pohlavní styk. Po svatbě často

požadoval peníze a posléze Hubertovi navrhl ozbrojenou loupež banky k získání peněz.

Hubert provedl dvě taková přepadení a při druhém z nich zastřelil dvě osoby. Pak byl

zadržen policií. Vraždy nebyly plánovány, součástí vsugerovaného bludu však bylo, že

Hubert je „mimo zákon“. Kdo by mu bránil uskutečňovat jeho plány, toho má právo se

zbavit. (Reiter in Kratochvíl, 1999, s. 292-293)

 

Kratochvíl (1999, s. 293) k případu dodává:

Podle objektivních údajů byl Hubert původně zdravý muž s průměrnou inteligencí,

bez duševních poruch v anamnéze. Po několika letech těsného kontaktu s Normanem se

jeho osobnost pozměnila do podivného klinického obrazu se schizofrenními rysy „na

bázi schizoidní, hysteriformní a sugestibilní psychopatie.“ Reiterova hypnotická sezení

odhalovala, jak byla tato psychóza postupně navozena Normanovými hypnotickými

postupy. Reiter (1958) považuje za zajímavé, že Norman Huberta vlastně nikdy

nezhypnotizoval od chvíle, kdy ho zhypnotizoval poprvé, takže by se dalo uvažovat

i o tom, že Hubert zůstával prakticky trvale v transu.

Obžalovaný Norman se nepřiznal, ale byl usvědčen a v r. 1957 odsouzen. Hubert

byl uznán nezodpovědným za své jednání a byla mu nařízena léčba v psychiatrickém

zařízení.

50

Uvedený případ vypovídá ve prospěch tvrzení, že hypnóza opravdu může být

zneužita k vnucenému jednání. Známky postupu Normana, ale můžeme najít také

v praktikách sekt, kde také často dochází k cíleným změnám osobnosti členů, je v nich

vypěstována závislost na sektě či vůdci a jedinci jsou pod vlivem sekty schopni vykonat

téměř cokoliv. To vše dokáže sekta důmyslnými praktikami, aniž by bylo využito

hypnózy. Podobnost mezi sektářskými praktikami a postupem Normana můžeme najít

například v izolování Huberta od okolních vězňů, které je typické pro nové členy sekty,

kteří jsou úmyslně izolování od rodiny a přátel. Dále se jedná o pocit jedinečnosti

či vyvolenosti sekty a jejich členů. Stejného principu Norman využil, když Huberta

označil za vyvoleného jedince, který má jedinečné poslání. V případě Huberta byla

vytvořena závislost na Normanovi, který se mimo jiné považoval za jeho strážného

ducha. Stejně jako se vůdci sekt vydávají za polobohy či jedince obdařené

mimořádnými duchovními schopnostmi a členové sekt jsou na nich také plně závislí.

Poslední podobností mezi sektami a Normanem může být výběr vhodných jedinců.

Sekty často využívají krizového stresujícího období, které potencionální členové

prožívají a jsou tak daleko náchylnější k ovlivnění. Podobné situace využil rovněž

Norman, když se zaměřil na dosud netrestaného člověka, který poprvé nastoupil

do vězení, a tato situace pro něj tedy mohla být dosti stresovou záležitostí.

Případ Barryho Palmera

Případ Barryho Palmera je zajímavý způsobem, jakým byla hypnóza zneužita.

Donucovací moc zde nebyla využita formou přímého příkazu, nýbrž pozměněním

reality. Díky této zkreslené realitě oběti vykonaly skutky, které by v normálním stavu

neučinily.

Nyní tedy k samotnému případu. Barry Palmer byl laický hypnoterapuet, který byl

r. 1976 obviněn ze sexuálního zneužití dvou žen, které se u něj léčily. Hypnoterapeut se

k činům přiznal, tvrdil ovšem, že ženy s jeho jednáním souhlasily. Toto tvrzení zakládal

na názorech odborníků, že hypnózy nelze zneužít a donutit jedince, aby vykonal něco

proti své vůli. Případy obou žen proběhly nezávisle na sobě a Palmer použil vždy

stejného postupu. Ženám podával sugesce horka, představy, že leží a sluní se na pláži,

a proto se mají vysvléct. První klientku osahával, s druhou pak vykonal pohlavní styk.

Ani jedné ženě nevsugeroval amnézii. Ženy poté u soudu tvrdily, že věděly, co se děje,

51

nepřály si to, ale nemohly nic dělat, protože byly zhypnotizované. Po skončení

hypnoterapeutova jednání se u žen projevily určité nesrovnalosti v jejich chování

a odborníci přidělení k případu se nedokázali shodnout, zda došlo k zneužití hypnózy či

nikoliv. Stejně rozporuplný byl i rozsudek soudu (Kratochvíl, 1999, s. 294).

Nyní vyvstává otázka. Byly ženy skutečně zneužity, nebo použily hypnotický stav

jako výmluvu k uspokojení svých přání? Conn (Conn in Kratochvíl, 1999, s. 294) se

zmiňuje o dvou případech, kdy vdané ženy měly pohlavní styk s laickým

hypnoterapeutem. Původně tvrdily, že ke všemu byly donuceny, nakonec ovšem

přiznaly, že hypnóza byla nadbytečná a vše by se událo i bez jejího použití. Proto se

Conn přiklání na stranu odborníků zastávajících názor, že hypnóza nezvyšuje moc

hypnoterapeuta nad hypnotizovanou osobou, a proto ho nemůže donutit vykonat činy,

se kterými nesouhlasí.

V případě Palmera ovšem mohlo hrát roli také očekávání žen, které mohly být

přesvědčeny o své bez mocnosti vlivem zhypnotizování. A tím tak nevědomky samy

svoji bezmocnost podpořily.

Loupežné přepadení banky

 

Posledním kriminálním případem, ve kterém hrála roli hypnóza, je loupežné

přepadení banky panem Springstonem. V případě se nejedná o přímé úmyslné zneužití

hypnózy, nýbrž o důsledek nezodpovědné, špatně podané sugesce.

Pan Springston roku 1981 vyloupil banku. Do banky přišel nemaskovaný, takže

byl snadno identifikovatelným pachatelem. Po loupeži ukryl peníze v aleji za svým

domem. Za tři dny si pro něj přišla policie, se kterou pachatel ochotně spolupracoval.

Ke všemu se přiznal a sdělil jim, kde jsou ukryty peníze. Při vyšetřování bylo zjištěno,

že p. Springston tři týdny před loupeží navštívil laického hypnoterapeuta. Přišel za ním

s žádostí o pomoc při hubnutí. Hypnoterapeut mu vsugeroval, že bude jíst pomalu

a méně. Rovněž mu podal sugesce zaměřené na posílení vůle, ve kterých uvedl, že je

silnou osobností, která může uskutečnit cokoliv, dokonce která může i vyloupit banku

kdyby chtěla. Tato nutkavá myšlenka v panu Springstonovi nakonec vyústila

opravdovou loupeží. Springston později uvedl, že se při loupeži cítil jako ve snu. Soud

ho odsoudil k šesti měsícům ochranné léčby (Kratochvíl, 1999, s. 294-295).

52

Vnucené jednání v soudních procesech bych pro tuto chvíli uzavřela. V žádném

z případů se jasně neukázal, ani nevyloučil vliv hypnózy. Snad až na dva zmíněné

případy, které ovšem vznikly zcela náhodně špatně podanou nebo neodvolanou sugescí,

viz experiment Liébaulta a Liégeioa a případ loupežného přepadení panem

Springstonem..

2.2.4.3 Vnucené jednání ve výzkumu

Vnucené jednání se stalo předmětem zkoumání v mnoha experimentech.

Odborníci samozřejmě docházeli nejen k rozdílným závěrům, ale také k odlišným

výsledkům svých experimentů.

Pokusy v laboratorních podmínkách

Rowland (Rowland in Kratochvíl, 1999, s. 296) se snažil prokázat, že osoba

v hluboké hypnóze je schopna uchopit jedovatého hada holýma rukama, či vylít

přítomné osobě kyselinu sírovou do obličeje. Vytáhnout jedovatého hada z terária se

snažily tři osoby ze čtyř. V případě kyseliny sírové provedly zadanou sugesci dva

subjekty ze dvou.

Experiment s kyselinou sírovou provedl s menšími obměnami také Young

(Young in Kratochvíl, 1999, s. 296), který dospěl ke stejným závěrům jako Rowland.

V jeho experimentu vylilo kyselinu sírovou do obličeje experimentátora sedm z osmi

osob.

Závěry experimentů svědčí jasně o donucovacím vlivu hypnózy. Ovšem oba

experimentátoři nezapojili do svých výzkumů kontrolní skupinu nehypnabilních osob,

která by mohla jejich závěry značně ovlivnit.

Orne a Evans zopakovali experimenty Rowlanda a Younga

(Orne, Evans in Kratochvíl, 1999, s. 296). Zapojili však do nich kontrolní skupinu

nehypnotizovaných osob, které hypnózu simulovaly. Výsledkem výzkumu bylo, že

zadaným požadavkům, které byly stejné jako v předchozích experimentech, vyhovělo

všech šest ze šesti osob. Tyto osoby později vyslovily přesvědčení, že si

experimentátoři nemohli dovolit, aby se během pokusů někomu něco stalo.

53

Faktor očekávání, při kterém se a nehypnotizované osoby domnívaly, že

experiment je bezpečný, a tak nechápaly své jednání jako ohrožující, se samozřejmě

může projevit i u osob hypnotizovaných. Nelze tedy předchozími experimenty

hodnověrně dokázat, že hypnotizované osoby byly donuceny k protispolečenskému či

sebepoškozujícímu jednání.

Pokusy mimo prostředí laboratoře

Experimentátoři se snažili vyhnout spekulacím o vlivu očekávání pokusných osob

(očekávání bezpečnosti, kterou musí experimentátoři zajistit) tím způsobem, že

přesunuli experiment mimo laboratorní prostředí.

Jedná se o experiment Coea, Kobayashiho a Howarda

(Coe, Kobayashi in Kratochvíl, 1999, s. 297-298), kteří do výzkumu zapojili

30 studentů vysokoškolského studia, u kterých bylo možno vyvolat amnézii

a posthypnotickou sugesci. Studentům byl zadán příkaz, aby se pokusili odcizit ze

sekretariátu katedry psychologie dosud utajované zkušební otázky pro závěrečný test

graduovaného studia. Studenti byli náhodně rozřazeni do jedné ze čtyř skupin, v nichž

byly možné tyto kombinace: postup s hypnózou nebo bez hypnózy a postup se vztahem

nebo bez vztahu k experimentátorovi. Polovina vybraných studentů v každé skupině

dostala sugesci nebo instrukci v experimentálním kontextu a druhá polovina mimo tento

kontext (při setkání s dosud neznámým studentem mimo budovu university). Zadanými

experimentátory byli studenti mající před sebou závěrečné zkoušky.

V první části experimentu pokusné osoby nacvičovaly ponoření do hypnózy

na slovo „spěte.“ Pokračování výzkumů bylo naplánováno za týden. Přesný průběh

a výsledky výzkumu budu nyní citovat doslovně:

V první skupině (hypnóza + vztah) požádal experimentátor subjekt před

odchodem o osobní setkání mimo naplánovaný program a mimo laboratoř. Při

uskutečněném setkání použil signál „Spěte“ a pak požadoval, aby mu subjekt z místnosti

sekretářky odcizil seznam zkušebních otázek, zatímco on sám požádá sekretářku, aby

s ním šla něco zařídit mimo sekretariát. Ve druhé skupině (bez hypnózy, vztah)

experimentátor při vyžádaném setkání nepoužil signál k navození hypnózy, ale v bdělém

stavu se pokoušel subjekt přesvědčit, aby pro něj odcizil otázky, které nutně potřebuje

znát, má-li uspět při závěrečných zkouškách.

54

V dalších dvou experimentálních skupinách nebyl osobou, která žádala přinesení

otázek, známý experimentátor, ale jiný cizí student, s nímž se subjekt dosud nesetkal.

Ve třetí skupině (hypnóza, bez vztahu) požadoval tento student přinesení textu

po vyslovení signálu „Spěte“, ve čtvrté skupině (bez hypnózy, bez vztahu) přesvědčoval

subjekt k provedení téhož činu argumentací vlastními problémy se závěrečnou zkouškou.

Jaké byly výsledky? Ve čtvrté skupině (bez hypnózy, bez vztahu) všechny pokusné

osoby odmítly vyhovět. Ostatní tři skupiny (buď hypnóza nebo vztah nebo obojí) se

od sebe statisticky významně nelišily, ale v absolutních hodnotách byly mezi nimi patrné

rozdíly. Ve skupině hypnóza + vztah vyhovělo sugesci osm osob z devíti, sedm však

zároveň v následném rozhovoru připustilo, že předpokládaly souvislost požadavku

na odcizení otázek s experimentem. Ve skupině bez hypnózy (n = 8) vyhověly známému

experimentátorovi jen čtyři osoby. Ve skupině s hypnózou navozovanou pomocí hesla

známým studentem („bez vztahu“) vyhovělo pět osob ze sedmi, ale čtyři předpokládaly,

že šlo o součást experimentu.

Výsledky ukazují, že ani v takto promyšleném postupu se nezdařilo dostatečně

zamlžit skutečnost, že požadované nemorální chování je „bezpečnou“ součástí

experimentu. Pokud odhlédneme od této skutečnosti, ukázalo se, že nejvíce osob

vyhovělo nemorálnímu požadavku, byl-li zadán v hypnóze, a to spíše osobou již známou

než osobou zcela neznámou. (Kratochvíl, 1999, s. 297-298)

Pokusy se společensky nevhodným jednáním

V pokusech s hypnózou nebylo vyvoláváno pouze nebezpečné jednání, ale také

jednání, které bych označila za společensky nevhodné. Tyto experimenty prováděli

například Levitt s Aronoffem aj. (Levitt, Arinoff in Kratochvíl, 1999, s. 300), kteří po

pokusných osobách požadovali rozstříhání státní vlajky či vytržení a spálení stránky

z bible. Výsledkem pokusů bylo rozstříhání vlajky 13 ze 14 zhypnotizovaných osob

(93%) a 7 z 9 simulujících osob (78%). V druhém pokuse měli osoby spálit stránku

z Bible. 5 z 8 zhypnotizovaných bibli poškodilo (63%), ze simulujících osob vyhověly

příkazu 4 z 5 osob (80%). Některé osoby se později vyjádřili, že určené chování

nepovažovaly za nijak zvlášť problematické, protože bylo součástí experimentu.

Doplňující kvalitativní analýza k tomuto pokusu zaznamenala dvě zajímavé

reakce účastníků:

55

Jedna osoba tvrdila, že vlajka je jen kus látky, a proto nevidí důvod, proč by

ji nemohla rozstříhat. I přesto však nedokázala požadavku vyhovět. Jiná osoba

vlajku rozstříhala, přičemž měla pocit, že provádí něco proti svým morálním

zásadám. Byla přesvědčena, že v hypnóze člověk nemůže jednat proti svým morálním

zásadám, a tak si začala klást otázku, jak to vlastně s jejími zásadami je.

Bibli v druhém sezení již odmítala poškodit a cítila tak jisté zadostiučinění.

(Levitt, Aronoff in Kratochvíl, 1999, s. 300)

Z uvedeného experimentu vyplývá, že osoby nebyly ani tak ovlivněny hypnózou

jako spíše svým osobním zvážením situace, kdy daný čin nepovažovaly za závažný

a mohly mu tak vyhovět. V doplňující analýze se u první osoby objevilo zkreslení

vnímaného předmětu, a proto mohla objekt s klidným svědomím zničit. Ovšem

neučinila tak. V tomto případě jako by se objevoval skrytý pozorovatel,19 který vnímal

realitu na jiné úrovni, a proto k rozstříhání vlajky nedošlo. U druhé osoby může být

příčinou zničení vlajky nedůslednost ve vlastním hodnotovém systému, který osoba do

příštího experimentu mohla napravit, když se tímto osobním problémem začala zabývat.

Experimenty klinických pracovníků

Tyto experimenty nejsou v české literatuře podrobně rozepsány, přesto uvedu

závěry alespoň dvou odborníků.

Například Erickson provedl kontrolovanou studii, ve které porovnával chování

subjektů v obyčejném bdělém a hypnotickém stavu. Výsledkem studie bylo, že osoby

v hypnotickém stavu odmítaly spolupracovat, pokud byly nuceny k neetickému či jim

nevyhovujícímu chování. Erickson tedy dospěl k závěru, že hypnózu nelze zneužít proti

přesvědčení hypnotizovaného člověka (Erickson in Munion, Zeig, 2007, s. 109).

Ericksonovo tvrzení také potvrzuje Hilgard svým experimentem, kdy z dvanácti

subjektů odporovalo podaným sugescím šest lidí úplně, pět částečně a jeden odporovat

nedokázal (Hilgard in Hoskovec, Hoskovcová, 1998, s. 53).

Problém vyvrácení či potvrzení vnuceného jednání v experimentálních

podmínkách tkví hlavně ve vytvoření takových podmínek, za kterých by klienti

nepoznali, že jde o experiment. To je zřejmě jen těžko proveditelné vzhledem k etickým

19 Skrytý pozorovatel představuje kontrolní funkci vědomí, viz kapitola vůle klienta v hypnotickém stavu 2.2.4.1

56

zásadám, kterými se musí vědecké experimenty řídit. Dalším faktorem, který výrazně

ovlivňuje výsledky experimentu je dokázání, že čin je v rozporu s hodnotami jedince

a je společensky závažný. Poslední významnou roli hraje vztah mezi experimentátorem

a pokusnou osobou. Musí být dokazatelné, že osoba vykonala čin vlivem hypnózy a ne

pro udržení dobrého vztahu s experimentátorem.

Obecně nelze říct, zdali je možné skrze hypnózu člověku vnutit takové jednání,

které by nechtěl vykonat. Odborníci se na odpovědi nikdy neshodli. Osobně se

přikláním k názoru, že donutit člověka k takovému chování, které se staví proti jeho

vlastním zásadám je možno i v bdělém stavu. Stačí být přesvědčivou osobou, šikovným

manipulátorem a vhodně si vybírat své potencionální oběti. Proto si nemyslím, že by se

vliv hypnózy nějak zásadně projevil v moci nad zhypnotizovanou osobou. Nevylučuji

ovšem, že to je absolutně nemožné. V případě jednorázové sugesce přikazující spáchání

takového činu, který nechceme, považuji vliv hypnózy za méně pravděpodobný. Ovšem

systematická a dlouhodobá hypnotická práce, zahrnující důmyslné zkreslování reality,

může dle mého názoru člověka donutit ke spáchání nemorálního či nebezpečného

jednání.

Nakonec bych ráda vysvětlila, proč jsem vnucené jednání vybrala ve vztahu

k etickým zásadám. Důvod je snad každému čtenáři jasný. Vnuceným jednáním se

porušují snad všechny body etických zásad. Hypnoterapeut porušuje zásadu

zodpovědnosti tak, že klientovi nevysvětli všechny důsledky postupu, který u něj užije

a který vede ke zneužití moci hypnoterapeutem. Dochází zde ke konfliktu zájmů, kdy je

využito postupu k upřednostnění vlastních zájmů hypnoterapeuta nad zájmy klienta.

Jsou zde porušeny společenské morální a právní normy a v neposlední řadě takové

zneužití hypnózy znehodnocuje techniku v očích odborné, ale i laické veřejnosti,

vzbuzuje pochybnosti o její prospěšnosti a v krajních případech může vést až k jejímu

zákazu.

57

ZÁVĚR

Práce se zabývá fenoménem hypnózy, která je jako léčebná metoda v současné

době legitimně používána. Přesto je v očích veřejnosti i některých odborníků

považována za pochybnou, pohybující se na hraně etičnosti. V průběhu práce jsem se

tento zkreslený a mnohdy až pokřivený pohled na hypnózu snažila opravit. Cílem práce

tedy bylo přiblížit a objasnit tyto oblasti.

K objasnění fungování hypnózy jsem se věnovala v první části práce. Zde jsem

definovala hypnotické jevy a také ve zkratce ukázala příklady postupů, kterými je

možno těchto jevů dosáhnout. Dále jsem postupovala představením jednotlivých

hypnotických metod. V podstatě měly tyto dvě části nejen nastínit, co to hypnóza vůbec

je, ale také ukázat, jakou roli při ní hraje klient či nakolik je úspěšnost metody

na klientovi závislá. V poslední kapitole první části bylo cílem vyvrátit nejčastější mýty

panující o hypnóze, se kterými se veřejnost neustále potýká, a které znehodnocují

hypnózu jako léčebnou metodu. V podstatě zde šlo o plynulý přechod k tématu etiky

v hypnóze a to skrze výtky společnosti zakládající se na nepravdě.

V poslední části práce, jsem se zabývala eticky problematickými oblastmi

hypnózy. Nejprve jsem se snažila nastínit obsah etických kodexů alespoň dvou

společností zastupujících hypnoterapeuty. Překvapivým zjištěním pro mne byl fakt, že

v české literatuře se žádný podobný kodex nevyskytuje. Přestože je v české republice

společnost zastupující institut erickosnovské psychoterapie, která běžně hypnózu užívá

a vyučuje. Známé jsou rovněž kroměřížské kurzy hypnózy. Přesto není možné ani

v literatuře S. Kratochvíla najít zmínku o etickém kodexu, který by dle mého názoru

měl být samozřejmostí. Pokud bychom šli do podstaty věci, když se hypnoterapeut řídí

obecnými etickými zásadami, tak nemůže dojít ke zneužití hypnózy. Ovšem ne se vším

obecné etické zásady počítají. Jejich cílem je ochrana klienta a jména psychoterapie.

Více se jednotlivými metodami nezabývají. Problém chybění etického kodexu

pro hypnoterapii v České republice například vidím v prezentování hypnózy v médiích.

Například v současné době dochází k jasnému porušení zásad z etického kodexu

hypnoterapie v případě využití hypnózy v zábavném pořadu.20 Etický kodex

hypnoterapie jasně takové zneužívání hypnózy zakazuje. V naší zemi tento kodex

20 Zábavná televizní show „Vím, cos dělal v pátek,“ ve které dochází k hypnotizaci soutěžících.

58

ovšem neplatí. Proto považuji za obzvlášť důležité, aby se jeho vytvoření co nejdříve

uskutečnilo, a nedocházelo tak ke znehodnocování metody hypnózy v očích veřejnosti.

Po představení etických kodexů jsem se zaměřila na konkrétní oblasti hypnózy,

které jsou označovány minimálně za eticky pochybné. Nakonec se však ukázalo, že se

jako eticky problematické spíše jeví, nežli jsou. Snažila jsem se tyto domnělé etické

problémy provázející užívání hypnózy podložit pohledy odborníků či experimenty,

které byly na tato témata prováděny.

Výsledkem bylo, že například přílišná direktivnost, která je přirozenou součástí

hypnoterapie a která je odborníky z řad humanistických přístupů označována za etický

přestupek, je poměrně jednoduše obhajitelná. V souvislosti s etickými zásadami nemůže

být považována za přestupek, pokud je užívaná v souladu se zájmy klienta. Navíc se

při analýze rogersovského přístupu ukázalo, že i v tak nedirektivní terapii, je možné

najít prvky direktivnosti.

Při objasňování manipulace, která se v hypnoterapii rovněž často objevuje, jsem

narazila na problematiku informovaného souhlasu. Nutnost získat od klienta

informovaný souhlas je uváděna také v etických kodexech pro hypnoterapii. Ovšem je

zde také dodatek, že je nutné ho požadovat pouze v případech, kdy klientovi hrozí

riziko vystavení se stresujícímu zážitku. Tento problém jsem rozebrala z více stran.

Přesto se mi v souladu s etickými zásadami nepodařilo označit manipulaci za etický

přestupek, pokud je užívána v souladu s hlavní zásadou, kterou je zájem a prospěch

klienta.

K vážnému etickému pochybení v užívání hypnózy jsem došla v případě

odkrývání vzpomínek a vzniku syndromu nepravdivé vzpomínky. Ovšem tato eticky

pochybná oblast hypnózy je vyvratitelná v případě, že si hypnoterapeuté udržují

vysokou profesní úroveň a řídí se obsahem zásady kompetence, která se objevuje jak

v obecných etických zásadách psychoterapie, tak i v kodexech hypnoterapie, kde je

obzvlášť zdůrazňována. Přesto je při vyvolávání vzpomínek na minulost, která by měla

obsahovat psychická traumata, potřeba velké opatrnosti. Hypnoterapeut by si v tomto

případě měl být jasně vědom, zdali jeho zkušenosti a vzdělání jsou dostačující pro práci

s tak obtížnými tématy.

Posledním a také nejspornějším tématem je vnucené jednání. Při objasňování této

problematiky jsem nedokázala dojít k jednotnému závěru. V podstatě zatím nikdo

vnucené jednání nepotvrdil, ale ani nevyvrátil. Jediné, na čem se alespoň někteří

odborníci shodli, je fakt, že by hypnóza neměla být prezentována ve světle, kdy dokáže

59

mít na člověka donucovací vliv. Takové očekávání přicházejících klientů by na ně

mohlo sugestivně působit a oni by tak nebyli schopni se vůči příkazům hypnoterapeuta

bránit.

Řešením nápravy pokřiveného pohledu na hypnózu jistě není napsání nějaké práce

podobné té mojí. V první řadě by měl být vytvořen etický kodex hypnoterapie, tak jak

jej definovaly společnosti pro hypnoterapii v zahraničí. Dále by se problematikou etiky

v hypnoterapii měli její propagátoři více zabývat ve svých kurzech, v knihách, které

publikují. Dle mého názoru se jedná o poměrně zanedbanou oblast. Ve vztahu

ke vzdělávání veřejnosti by byly užitečné občasné přednášky, na téma etiky

v hypnoterapii, nebo minimálně na téma hypnózy. Aby tak docházelo k lepší

informovanosti veřejnosti. Veřejnost své informace dosud čerpá z fascinujících

a šokujících zpráv o hypnóze, tak jak je předkládá bulvární tisk, či již zmíněné zábavné

pořady. A to je dle mého názoru základním problémem.

Byla bych ráda, kdyby tato práce napomohla k odstranění předsudků vůči

hypnóze a kdyby čtenář mohl získat objektivnější pohled na danou problematiku.

60

PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY

Literatura:

HALEY, J. Neobvyklá psychoterapie Miltona H. Ericksona. 1.vyd. Praha: TRITON, 2003. ISBN 8072543490.

HALEY, J. Strategies of psychotheraphy. 5th edition. New York: Grune & Stratton, 1969.

HOSKOVEC, J., HOSKOVCOVÁ, S. Psychologie hypnózy a sugesce. 1.vyd. Praha: Portál, 1998. ISBN 8071782343.

KAŠPARŮ, M. Hypnóza, pastorální kauza. 1.vyd. Svitavy: Trinitas, 2006. ISBN 8086885135.

KRATOCHVÍL, S. Experimentální hypnóza. 2.vyd. Praha: Acamedia, 1999. ISBN 8020006796.

KRATOCHVÍL, S. Klinická hypnóza. 2.vyd. Praha: Grada publishing, 2001. ISBN 802470062X.

MUNION, M., ZEIG, J. Milton H. Erickson. 1.vyd. Praha: TRITON, 2007. ISBN 9788073870249.

NYKL, L. Pozvání do rogersovské psychologie. 1.vyd. Brno: Barrister & Principal, 2004. ISBN 8086598691.

ROSEN, S. My Voice Will Go with You. 1st edition. New York: Norton paperback, 1991. ISBN 0393301354.

ROSSI, E. Experiencing hypnosis. Reprint Edition. New York: Irvington Publishers, 1992. ISBN 0829002464

SVOBODA, M. Metody sugestivní, hypnotické a imaginativní psychoterapie. 3.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. ISBN 80-210-3095-X.

VYMĚTAL, J., REZKOVÁ, V. Rogersovský přístup k dospělým a dětem. 2.vyd. Praha: Portál, 2001. ISBN 807178561X.

ZEIG, J. Umění psychoterapie. 1.vyd. Praha: Portál, 2005. ISBN 8071789720.

61

Internetové zdroje:

About The FMSF [online]. [cit.2009-04-04]. Dostupné z:˂http://www.fmsfonline.org/about.html˃.

Code of Ethics – ish [online]. [cit.2009-04-07]. Dostupné z: ˂http://www.ish-web.org/page.php?folder_id=4&file_id=13˃.

European Associaton for Psychotherapy [online]. [cit.2009-04-08]. Dostupné z: ˂http://www.europsyche.org/˃.

JKASPER Microsoft Word - code of conduct-amended 9-15-06.rtf [online]. c2008, poslední revize 26.2.2008 [cit.2009-04-07]. Dostupné z: ˂http://asch.net/forms/revised%20code%20of%20conduct_1-21-07.pdf˃.

Mýty o hypnóze - www.derren.cz [online]. c2006-2009, [cit.2009-03-28]. Dostupné z: ˂http://www.derren.cz/index.php?sg=obsah/clanky/show&id=128&glr=6˃.

PROKOPEC P. Otevřený svět [online]. c2003-2008, [cit.2009-03-28]. Dostupné z: ˂http://www.otevrenysvet.cz/˃.

Sugesce [online]. Wikipedie, otevřená encyklopedie, c2009, poslední revize 8. 2. 2009[cit. 2009-03-27]. Dostupné z: ˂http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sugesce&oldid=3601130 ˃.

62