ROZIÍMÁNÍ OCTNOSTEGH

TŘÍ sv. REDEMPTORISTÚ

SV. MENSA, SV. KlEMENIA A SV. GEHARM.

NAPSAL

P. FRANT. BLATAK, c. ss. R.

Q?

V PRAZE 1909.CYRILLO-METHUDÚSKA KNIHTISKÁRNA v. KUTRBA.

NÁKLADEM VLASTNÍ—M.

S povolením knížecí arcibiskupské konsistoře v Praze& "řeholních představených.

Místo předmluvy.

O úctě svatých.

Bohu jedinému náleží čest nejvyšší. Ont Pánnáš svrchovaný, ont bytost nekonečná. Proto seBohu samému klaníme. Ale též svatí jsou tohohodni, abychom je ctili. Zasluhují toho pro svéctnosti, pro které jei Bůh sám cti &miluje jakosvé nejvěrnější obrazy a nejdůvěrnější přátele amiláčky. Jak bychom je neměli tedy i.my ctíti?Mimo to jsou nám svatí svými přimluvami u Bohatéž nápomocni k'dosažení nejhojnějších milostia spásy věčné. Ucta svatých jest nám tudiž zá­roveň i nejvýš prospěšná.

A jakou pak úctu máme svatým prokazo­vati? Hlavně máme se snažiti, abychom co nej­více následovali dobrého a ctnostného jejich pří­kladu. Toť zajisté nejkrásnější a nám též nej­prospěšnější úcta svatých.

Chceme-li však svaté v jejich ctnostnémživotě co nejvěrněji následovati, musíme o jejichctnostech rozjímati, t. j. musíme uvažovati,jak svatí v těch neb oněch ctnostech se cvičilia jak i my v nich cvičiti se máme. Rozjímání.

taková je záhodno konati zejména na svátkysvatých, jakož i devět dní před svátky a osm„dní po svátcích čili v novenách a oktávách sva­tých a světic božích.

Tento způsob úcty svatých doporučuje námsama církev sv. co nejvřeleji. Tak tedy přede—vším svaté uctívejme.

A za tím. účelem nastupuje i tento spiseksvou pouť světem. Milý čtenáři, vezmi a čti. Vespisku najdeš rozjímání o hrdinných ctnostechvelikých tří světců z kongregace NejsvětějšíhoVykupitele, sv. Alfonsa z Liguori, sv. KlementaHofbaura a sv. Gerarda Majelly. Rozjímání takonej s veškerou pozorností a nábožností. Takse naučíš ony tři světce znáti, je milovati, ctítia jejich příkladu následovati. Více nebude třeba,Nebo staneš-li se horlivým ctitelem a následov­níkem sv. Alfonsa, sv. Klementa a sv. Gerarda,blaze ti; budeš míti mocné ochránce u Boha adojdeš jistě též jednou slávy, které i oni teďv nebi požívají.

Zároveň prohlašuji, že dle nařízení papežeUrbana VIII. spisek a vše, co v něm zvláštěo zázracích uvádím, neomylnému soudu církvesv. katolické dokonale podrobují a že jen v smyslujejím vše, co píši, psáti chci.

__.._...-..., __

ČÁST 1.

Rozjímánío ctnostech

svatého Alfonsa z Liguori,zakladatele kongregace Nejsv. Vykupitele.

Svatý Alfons.

Alfons Maria Liguori narodilsev Marionettě u Neapole dne 27. září r. 1696z rodičů šlechtických a velmi zbožných. Vy­chován byl vzorně. První símě hluboké a vroucízbožnosti zasela mu v srdce dobrá matka; po­učovala ho nejen slovy, ale dávala mu ve všechkřesťanských ctnostech též nejlepší příklad. KdyžAlfons povyrostl, navštěvoval školy kněží řádusv. Filipa Nerejského. Studoval práva ato s ta—kovým prospěchem, že už v 17. roce věku svéhopovýšen byl za doktora práv.

Rodiče doufali, že Alfons jako právník do­sáhne jednou nejvyšších úřadů, poněvadž 5 ve­likou učeností spojoval všecky výhody vzneše­ného rodu a vzácných známostí. Avšak člověkmíní a Pán Bůh mění. Bůh volal Alfonsa k věcemvznešenějším. A Alfons slyšel hlas ten a odhodlalse Boha poslechnouti. Proto opustil svět a stalse knězem a missionářem. Ano založil sámShromáždění kněží Nejsvětějšího Vykupitele čiliKongregaci Redemptoristů, jichž účelem jest liduzvláště nejopuštěnějšímu konati sv. missie.

Horlivost, s kterou Alfons povždy pracovalna spáse nesmrtelných duší, byla nejvýš obdivu­hodna. Obrácení nesčetných hříšníků bylo muhojnou odměnou za to.

R. 1762 stal se Alfons biskupem v Sv. Agatě.Jako biskup řídil svou diecesi k největší spo­kojenosti papeže. Diecese jeho vedením nábo—žensky všecka obživla. Ale pro nemoc vzdal seAlfons zas r. 1775 biskupského úřadu a vrátilse do svého milého kláštera v Noceře dei Pa—gani. Tam trávil svaté své. poslední léta.

Sv. Alfons psal též mnoho zbožných a uče­ných knih a spisů, jimiž církvi sv. neméně pro­spěl než neúnavnými svými pracemi missionář­skými.

Zemřel svatě v 91. roce věku svého dne1. srpna roku 1787. Pro veliké a církví svatoustvrzené zázraky, které se po jeho smrti staly, bylroku 1816 za blahoslaveného a roku 1839 zasvatého slavně prohlášen. Roku pak 1871 vřadiljej papež Pius IX. též mezi učitele církve.

Svátek sv. Alfonsa světí se dne 2. srpna.

Devatero rozjímánípřed svátkem svatého Alfonsa Liguori.

I.

Svatý Alfons opouští svět.

Příprava: 1. Představme si sv. Alfonsa,kterak klade v chrámu P. Marie svůj kord naoltář a zasvěcuje se službě boží.

2. Prosme Boha, abychom službě jeho vždycelým srdcem oddáni byli.

Č á st 1.

Bůh svatého Alfonsa dobře řídil & spravoval.

Úvaha. Svatý Alfons měl po vůli otcesvého Dona Josefa de Liguori jako prvorozenýsyn dosíci jednou vysokých úřadů v světě aproslaviti se co největší učeností a státi sechloubou celého svého rodu. Proto studovalpráva & cvičil se v básnictví, v hudbě, v stavi­telství a v různých rytířských uměních tehdej­ších dob. Studia svá ukončil s neiskvěleišímprospěchem, a brzo vábil k sobě učeností svouzraky všech a získal si všeobecnou důvěru.

10

Plány otce Alfonsova stávaly se jižjiž skutkem.Však což jsou všecky úmysly lidské proti vůliboží? Bůh určil Alfonsovi jinou dráhu života.Na tu jej uvedl zvláštním řízením svým. Dopu­stil, že Alfons jako obhájce jednou z nedopa­tření prohrál při soudní. Touto nehodou všecekzahanben a sklíčen jal se Alfons více než dosudpřemýšleti o ošemetnosti světa a marnosti avrtkavosti veškeré slávy jeho a rozhodl se, ževšecky síly své a celý svůj život zasvětí jediněslužbě boží.

Naučení. Prozřetelnost boží je nejvýšpodivuhodna. Lidé mívají často plány a úmyslyzcela rozdílné od plánů a úmyslů božích. AleBůh bdí nad každým neustále a každého buďznenáhla a nepozorovaně připravuje a vede k pra­vému jeho povolání anebo naň dopouští v pravéa rozhodně chvíli i veliká soužení, aby jej takuvedl na cestu, na které ho k slávě nebeskévésti chce. Tak Bůh řídí a spravuje všecky krokynaše a používá všeho, aby nás vedl k cíli, jejžnám sám vytknul. Obdivujme a uznávejme všudetuto Prozřetelnost Boha našeho.

Předsevzetí. Ve všem, co se se mnoudíti bude, chci spatřovati řízení boží.

Č á s t 2.

Svatý Alfons dal se Proůotolností Boha řídit! & vústl.

Uvaha. Svět sliboval Alfonsovi všecko,slávu, bohatství, přízeň, vše, co člověku licho­titi může. Alfons byl vysoce vzdělán, povahymilé, zevnějšku příjemného, byl z urozené ro­diny a dědicem rozsáhlých statků. Ve všechvznešených kruzích Neapolských byl velmi ctěn

11

a oblíben. Nejvznešenější rodiny přály si vstou­pití s ním v svazky příbuzenské. Alfons mohltedy právem sníti o nejskvělejší budoucnosti.Avšak on smýšlel jinak. Pohrdl světem a všemistatky jeho, jakmile poznal, že Bůh jej jinýmicestami vésti chce. Sám otec Alfonsův bránil setomu velice a nechtěl se vzdáti naději v slavnoubudoucnost syna svého. Než vše bylo marné.Alfons zůstal ve svém úmyslu pevným a neští­til se žádných obětí. Rád si vyvolil misto slávypohrdání, místo přízně útoky, místo bohatstvíchudobu a místo pohodlí namáhavé práce úřadukněžského. Raději všecko trpěl, než aby se bylProzřetelnosti boží protivil.

Nau č ení. Neodpírejme nikdy Prozřetel­nosti boží. Když nás Bůh volá, slyšmeťhlasujeho. A žádá-li od nás nějakou obět, přinesmeji adoufejme, že nám Bůh milostí svou každoui nejtěžší obět usnadní a osladí. Neboť kdyby—chom vůli boží odpirali, vydali bychom se jenv nebezpečí věčného zavrženía obětem bychomse též nevyhnuli. Pro světa pro hřích,a proďábla musili bychom ještě víc trpěti. O, jakmnozí se již zklamali, že Prozřetelností božípohrdli a raději za svými choutkami se hnali.Doufali, že najdou nebe a zatím upadli v zá­hubu časnou i věčnou. O, nebuďme jim po­doan

Předsevzetí. Nechci Prozřetelnostibožínikdy odpírati, byť mne to sebe více obětí stálo.

II.

0 pokoře svatého Alfonsa..

Pří prava: 1. Představmesi sv. Alfonsa,jak v šatě kněžském jde po ulicích Neapolskýcha mlčky snáší posměch dřívějších svých přátel.

2. Prosme Boha, aby nás ve svaté pokořeutvrditi ráčil.

Část 1.Pokora svatého Alfonsa byla hluboká.

Úvaha. Sv. Řehoř praví: »Duch sv. obo­hacuje své vyvolené tím větší pokorou, k čímvětší dokonalosti je vésti chce.: Proto byli svatíčím světější, tím pokornější. A tak i sv. Alfonsdává nám nejlepší příklad pokory. Tuto ctnostpovažoval za první nezbytnou podmínku ctnost­ného života, a proto hleděl si ji přede vším jinýmosvojiti. Ajakou měrou si ji osvojil, poznávámenejlépe z toho, že se při všech svých předno­stech a zásluhách, hodnostech a hrdinných ctno­stech pokládal jen za ubohého hříšníka, plnéhochyb & hodného všeliké potupy, a často svéznámé velmi dojemně prosíval o modlitbu, abyse nad ním milosrdný Bůh smilovati ráčil. Kdyžbyl jednou pro své ctnosti chválen, odpověděl:»Soudím jinak a vidím opak všeho toho. Vidím,

13

že život můj není ani dobrý, ani vzorný, alevšecek samá chyba. Lépe byste řekl, že klamusvět. (5, předrahý pane, vyznávám, že nejsemsvatým, ale ubohým hříšníkem, že se opravdutřesu a velice se bojím onoho okamžiku, kdybudu musit vydati počet Bohu svému z toho,jak jsem byl nevděčným za tolik mi prokáza­ných dobrodiní.:

Nauče ní. Cvičme se v pokoře co nejvíc.Hlavně tři pravdy musi nás k tomu mocně po­bádati: 1. Všecko dobré, co máme, jest darema majetkem Boha, který nám to jen zapůjčil.Sv. apoštol praví: »Co máš, čeho bys nebylvzal? Pakli jsi vzal, proč se chlubiš, jako bysbyl nevzaIPc (I. Kor. 4, 7.) 2. Sami ze sebejsme jen slabí, nestáli, chybující, hříšní tvorové,jak čteme u proroka Isaiáše (64, B.): »Učiněnijsme jako nečistý my všichni . . . a padli jsmejako list všichni a nepravosti naše jako vitr za­nesly maso 3. Jaký je rozdíl mezi námi a sva­tými! Svatí byli tak dokonali a my se dennětolikerých chyb dopouštíme. A hle, když svatí,ač byli tak dokonali, přece tak hluboko se po­kořovali, neměli bychom my při všech hřišich,jichž se dopouštíme, též pokorni býti?

Pře d 5 e vz etí. Kdykoliv uslyšim hodinybíti, chci povzdechnouti: Bože Otče, bud' milo­stiv mně hříšnémul

Část 2.Pokora svatbhofulonaa byla opravdova.

Uvaha. Svatý Alfons nebyl pokorný jenústy, nýbrž projevoval pokoru svou též skutky.Pohrdal poctami a vyznamenáními. Čestných ti—tulů nechtěl. Když musil přijmouti úřad biskup­

14

ský, bylo mu to velikou mukou. Též k úřaduvrchního představeného v kongregaci, kterousám založil, musil donucen býti. Nechtěl ani,aby zaň v nemoci jako za biskupa veřejné mo­dlitby konány byly. Když něco poroučel, bý­vala slova jeho prosbou a ne rozkazem. Pokoj,šat, nábytek míval velmi prostý a jednoduchýi jako biSRUp. V kostele klekával na holé zeminěkde v koutku nebo v lavici mezi lidmi a od­mítal vcškeru pozornost. Obsluhy nepotřebovalskoro žádné; sám si pokoj zametal a čistil ajiné práce konal. Radu přijímal od každéhoi odsvých poddaných velice rád a rád se dal poučitia též bez obtíží odvolal, co později za méněsprávné uznal. Když mu mnozí chtěli prokazo­vati úctu jako světci a žádali od něho nějakoupamátku, nechtěl o tom ani slyšeti. Když se hoptali na budoucnost, říkal rozhorleně: »Já nejsemprorokem—x A když ho prosili za požehnání,aby v různých nemocech pozdraveni byli, od­povídal: »Zádaji na mně zázraky, a já se ne­mohu vyléčiti sám z nemoci, která mne trápí.:

N au če n í. Používejme horlivě všech pří­ležitostí k pokoření, zvláště přijímejme rádi tapokoření, která nám posílá Bůh sám. A buďmena stráži, aby nás pýcha nikdy nepřemohla.I když by se nám to neb ono pokoření zdálosnad příliš nepříjemným, neoddávejme se žádnénetrpělivosti a rozhořčenosti a nebraňme se jakoporanění lvové a nesvolávejme celý svět doboje a nepovažujme vše jen za nejhorší křivdu,od níž se musíme stůj co stůj očistiti, ikdyby­chom sebe hrubších chyb při tom se měli dopustit.

P ře d 5 e vz e tí. Chci Bohu za každé pokořeníděkovati a ho za nová pokoření prositi.

III.

() chudobě sv. Alfonsa.

Připrav a: 1. Slyšme, kterak arcibiskupSalernský sv. Alfonsu,v chudičkém šatě předním stojícímu praví: »O,šťastný Alfonse, vyjstenašel v chudobě pravou cestu k nebi; kéž bychbyl vámix

2. Prosme Boha o lásku k ctnosti chudoby.

Č á s t 1.

Svatý Aliens chudoby sl mu.

Úvaha: Když sv. Alfons poznal, že hoBůh volá k životu dokonalému, byla dobrovolnáchudoba prvním krokem, jejž učinil, aby hlasubožího poslechl. Vzdal se prvorozenství a všechstatků a naději vznešeného rodu svého a jal sebez otálení chudého a ukřižovaného Spasitelenásledovati. Od té chvíle nosil prostý, chudý ačasto velmi obnošený a spravovaný šat a ne—styděl se zaň ani před biskupy a knížaty. A kdyžmu někdy pro to domlouváno bylo, říkal: »Aťví každý, žejsem chudým učedníkem Kristovým.:Neméně chudou a skrovnou bývala i jeho strava.Světničku obýval též ien malou a všechen ná­bytek jeho pozůstával z postele se slamníkem

16

avlněnou pokrývkou, z jednoduchého stolkuz 3 prostých židlí a několika papírových obrázkůna stěně. Tutéž chudobu žádal i od členů svékongregace, kterou založil A když si mu jednoupředstavení klášterní stěžovali, že jsou velmichudí, pravil vesele: »Všichni představení v kon­gregaci jsou chudí, všichni spolubratrí jsou chudí;a já sám jsem žebrák největší a hlava žebráků. (A jako na útěchu napomínal všecky, by si chu­doby co nejvíc vážili, řka: »Buďme opatrní,abychom nikdy neotevřelí dveře něčemu, co bybylo proti chudobě. Bůh nás chce míti chu­dými; kdyby chudoba od nás odešla, sesvět­štěli bychom, a bylo by veta po .řeholi.. Slovemo sv. Alfonsu můžeme říci, co napsal sv. Bona­ventura o sv. Františku z Assisi: »Nikdo nebyltak žádostiv zlata, jako on chudoby; nikdo ne­ostříhal úzkostlivěji vzácného pokladu, než ontéto evangelické perly.: '

Naučení. Nebažme přílišpo statcích to­hoto světa, aní nepřikládejme k nim srdcí svých;nýbrž buďme spokojeni s tím, co nám Bůh po­přává a čeho potřebujeme k zachování života,a užívejme i toho jen podle vůle boží a buďmetak aspon i duchem chudí, nemůžeme——liskut­kem ode všech pozemských statků se odloučiti.Jsme li však vázáni slibem chudoby a tak odpozemských statků odloučení, ó, děkujme Bohuza to z celého srdce a važme si této milostico nejvíc a snažme se, abychom slib ten vždyco nejdokonaleji zachovávali. Neboť chudoba po­vede nás jistou cestou k nebi, kdežto statky světanebývají zpravidla žádným pravým štěstím, anostatisícům přinášejí jen záhubu časnouivěčnou.

Předsevzetí. Chci každého pokleskuproti chudobě litovati.

I?

Č á s t 2.

Svatý Alfons chudobu rad snášel.

Uvaha. Ctnost chudoby je vzácná a zá­služná. Ale jest zároveň též růží trnitou. a kdosi ji_chce osvojíti, nesmí trní se báti. Všaksvatý Alfons trní toho se nebál. Už s počátkumusil pro svou dobrovolnou chudobu mnohotrpčti. Otec činil mu časté a trpké výčitky,zbožná matka prolévala nad ním mnoho slz,přátelé se mu smáli a všelijak ho pomlouvali.Ale sv. Alfons všeho toho nedbal. Zůstal 'nepo­hnut jako dub, když bouře" kolem zuří. Utrapyspojené s chudobou byly mu vždy vítanými.

asto je sám vyhledával, aby v chudobě lépese cvičiti mohl. Za příbytek volil si vždy nej­nepohodlnější světničku; v Qiorani na př. bydlilpod dřevěným schodištěm. Sat nosíval nejradějitakový, jaký už jiní ani nositi nechtěli. Měl-linějaký nedostatek v jídle nebo piti, radoval sez toho a Bohu za to děkoval. A aby mu nebylachudoba jako nejvyššímu představenému v kon­gregaci pohodlnější než ostatním, zavázal se sli—bem, že ve věcech chudoby bude vždy takpodroben představenému kláštera, v němž právědlel, jako každý jiný poddaný. Proto vše, čehopotřeboval, jen almužnou od představeného klá­štera si vyprošoval a nikdy bez dovolení jehožádné věci ani si nebral, ani nepoužíval, anis ní libovolně nenakládal, ale ve všem na vůlipředstaveného kláštera závisel.

N a u č e n i. Snášejme rádi útrapy, které bý­vají s chudobou spojeny. Nebudme pro každýnedostatek hned netrpělivi, ani nereptejme protiBohu. Tím bychom utrpení svá jen rozmnožili

Blaťák: Rozjímání. 2

18

a všech zásluh pro nebe se zbavili, ano ještězlou zodpovědnost před Bohem na sebe uvalili.Buďme rádi chudí z lásky ku Kristu Pánu,který též z lásky k nám tak chudým se stal,že neměl ani, kam by hlavy položil. Kdo nasvětě v chudobě s Kristem Pánem rád trpí, budejednou v nebi s ním též oslaven. Utrpenim stáváse chudoba branou, vedoucí K životu věčnému.

Předsevzetí. Chcise z každéhonedo­statku radovati, jejž mi bude jako chudému učed—níku Kristovu zakoušet.

IV.

0 čistotě svatého Alfonsa.

Příprava: ]. Představmesi sv. Alfonsaklečícího před oltářem P. Marie a skládajícíhoslib čistoty.

2. Prosme Boha za milost svaté čistoty.

Část LSvatý Allan: miloval čistotu.

Úvah a. Sv. Alfons byl pro svou čistotunazýván andělem v těle lidském. Ctnost čistotyoblíbil si už v květu mládí, stráveného v nebez­pečném přepychu a bohatství, když vydán bylsvůdnému světu vždy se snažícímu jedem svénákazy otráviti srdce mladá a učiniti je svoukořistí. Již tenkrát zářila s tváře sv. Alfonsasvatá čistota a prozrazovala ji řeč a každý pohyba každé chování jeho. Slib čistoty složil sv. Alfonsjiž dříve než byl na kněze vysvěcen. Při svěcenína kněze a při skládání slibů řeholních jej pouzeobnovil. Jakou radost a jakou útěchu mu tentoslib vždy působil, poznáváme ze slov, která v 85.roce věku svého stižen jsa prudkou horečkoupronesl: »Já, Alfons Maria z Liguori, učinil jsemslib ustavičně čistoty ke cti nejblahosl. P. Marie.

20

a jsem hotov raději víckrát umříti, než tentoslib jednou porušiti.: A jindy zas volal: »Do­poručuji vám, abyste se denně večer modlili třiZdrávas Maria ke cti nejčistotnější P. Marie zamilost svaté čistoty. Mám za to, že přeblaho­slavená Panna mi vyprosila v odměnu za tutoctnost mnoho zvláštních milostí.:

Nauč ení. Važme si svaté čistoty a mi­lujme ji. Jest to ctnost velmi krásná a velmi zá—služná. Sám Kristus Pán ji tolik miloval a čistéduše zcela zvláštním způsobem vyznamenávala jim stonásobnou odměnu sliboval. Podle sv. Janabudou čistí vslávě nebeské požívati radostí, ja­kých nikdo z ostatních svatých nikdy neokusi.Vynasnažme se, abychom i my těch radostíjednou účastnými byli.

P ře d 5 e v z e tí. Chci Boha za milost svatéčistoty denně prositi, věda, že ctnosti té si ne­osvojí, než kdo za ni často Boha prosí.

Č á s t 2.

Svatý Alfons sl čistotu opatroval.

Úva ha. Sv. Alfons byl nejvýš bdělým aopatrným, aby si čistotu zachoval vždy nepo—rušenu. Pohrdal vším, co smyslům a převráce­ným žádostem těla lahodí a vyhýbal se úzkost­livě všemu, co jej k zapovězeným radostem lá­kati a sváděti mohlo. Ať doma, ať na veřejnýchmístech, na ulici, ve společnosti, byl vždy nejvýšopatrný na každé slovo a na každý svůj pohyb.Divadlu se vyhýbal už jako právník a musil-litam jíti, všímal si jen hudby. Zvláštní pozor mělvždy na oči. Zvědavosti očí se bával po celý svůjživot i ve vysokém stáří. Závadné obrazy ničil

21

nedbaje ani jejich ceny. Při kázáních míval brejlesundané, aby na druhé pohlaví ani neviděl.Musil—likdy mluviti s osobami druhého pohlaví,činil tak jen velmi krátce a odměřeně a s tváříodvrácenou & očima sklopenýma. Také nikdynedovolil, aby se ho kdo nějak dotekl. V nemo­cech, pokud sebou jen hnouti mohl, sám se pře­vlékal a koupele předepsané bral, nechtěje 0 po­sluze ani slyšeti. Ruku líbati si také nikdy odženských ani od příbuzných nedal. A když z nut­nosti a zpovolání o hříších proti čistotě mluvila psal, činil to jen s posvátnou bázní a s nej­svědomitější opatrností a s andělskou skromnostia zdrželivostí.

N auče ní. Chceme-li si čisté srdce za—chovati, potírejme co nejrozhodněji smyslné svéchtíče a varujme se pečlivě všeho, co by námsnadno mohlo býti blízkou příležitostí k hříchu.Nedůvěřujme příliš v sebe a nebuďme bezsta­rostni a nemysleme nikdy, ževchybiti nemůžeme.Vzpomeňme si, jak moudrý Salomoun a zbožnýkrál David a silný Samson a nesčetni jiní takhluboko klesli, protože čistoty své dosti nestře­žili. »Kdo miluje nebezpečí, zahyne v němx Kdosmyslnosti své hoví, ten připravuje půdu hříchu.A kdo v příležitost zlou se vydává, ten hříchdo srdce volá.

P ř e d s ev z e t i. Chci zejména oči své vždyco nejvíce střežiti, abych nikdy svévolně nehle­děl na věci, které by čistotě nebezpečnými býtimohly.

V.

O poslušnosti svatého Alfonsa.

Příp rava: ]. Představmesi sv. Alfonsa,jak i v nejnepříjemnějších věcech na slovo pod—roboval vůli svou těm, kteřího spravovali, říkaje:»Nechci nic, než poslouchati.c

2. Prosme za milost, abychom z lásky k Bohuvůle své úplně se zřekli & jedině vůlí boží asvých představených se spravovali.

V

C á s t 1.

Svatý Anon: jednal vždy jen : poslušnosti.

Ú v a h a. Zdálo by se, že sv. Alfons jakožtozakladatel kongregace a doživotní nejvyšší jejípředstavený a mimo to i jako biskup neměl mnohopříležitostí jiných poslouchati. Avšak svatí jsouvynalézaví. A tak i sv. Alfons vynalezl, jak byv ctnosti poslušnosti co nejdokonaleji se cvičil.Nemaje totiž nad sebou vyššího představeného,zavázal se slibem, že bude svého duchovníhovůdce ve všem svědomitě vždy poslouchati, ano

23

umínil si, že zvláště ve svých neustálých nemo­cech lékařů, jakož i těch, které k své posluzenezbytně míti musil, vždy poslušen bude. Tímtozpůsobem stal se 'ieho život nepřetržitým řetě­zem samých úkonů svaté poslušnosti. Bez vě­domí a vůle svého duchovního vůdce nečinilnikdy nic, ke všemu vyžádal si vždy rozkaz jeho.[ založení kongregace samé musil mu biskupFalcoja naříditi.Též dovolení představeného domunebonejstaršího pátera,nebyl-li představený doma,vyžadoval si vždy ke všemu, jako každý jinýpoddaný. O lékařích a o těch, kteří mu sloužili.pravil ve své poslední nezhoiitelné nemoci: »Cožzmohou všichni proti smrti? Ale chci jich přeceposlouchati, abych plnilvůli boží.< A poslouchaljich vždy dokonale. Když na př. jednou lékařmu naporučil jednu unci (29'16 gr.) posilujícíhopokrmu a představený domu dával mu půl druhéunce, pravil: »Nikoliv, jen jednu unci mám na­řízenou.<

N a u č e n í. Světu je poslušnost bláznov­stvím. My však se nespravujme zásadami světa,važme si poslušnosti co nejvíc. Sám Kristus Pán,Syn boží, byl poslušen Otce svého a to až k smrtikříže a poddán P. Marii a sv. Josefu, ano i samýmkatanům, aby nám ukázal, jak vznešená je po—slušnost. Zvláště řeholníci maji této ctnosti dbáti.»Kde není poslušnosti, tam není řeholního životavůbec, poslušnost je zřítelnicíkongregace,a pravilsv. Alfons. Ajednomu řeholníku, prosícímu proneposlušnost za pokání, pravil: >Nechci pokání,ale poslušnost.­

P ř e d s e v z e t í. Chci všech nařízenísvých představených co nejsvčdomitěji poslu­šen býti.

24

Č á s t 2.

Svatý Alfons nslónl v poslušnosti zdroj milostí.

Úvaha. »Muž poslušný mluviti bude ví­tězství.: (Přísl. 21, 28.) Pravdu slov těch pozná—váme zvláště na sv. Alfonsu. My žasneme, codobrého sv. Alfons v životě svém vykonal. Jakozakladatel spravoval celou Kongregaci Nejsv.Vykupitele a stavěl a zřizoval v různých kraji­nách kláštery. Jako missionář konal nesčetnémissie a byl stále zaměstnán buď hlásáním slovabožího nebo zpovídáním věřícího lidu. Jakobiskup řídil celou diecesi a pečoval o všeckyjejí potřeby. A při tom všem psal ještě a tiskemvydal celé řady velkých a učených spisů. Tovše bylo ovocem jeho poslušnosti. Též ve všechsvýčh strastech, bojích a úzkostech nacházelsv. Alfons v poslušnosti vždy nejvydatnějšípomoc a posilu. Jednou dovlekl se s největším ná­silím k světničce P. Villaniho a pln úzkosti si mustěžoval: »Nic nedělám; neumrtvuji se, ani hodi­nek se nemodlíma Ale jediné slovo, že jednáz poslušnosti, ho zas upokojilo. V tomže smyslutěsxlsv Alfons sám jednoho řeholníka, řka: »Je­diného je třeba, poslušnosti. Činíme- li, co Pánchce, má jediný skutek z poslušnosti vykonanývětší cenu než kterákoliv jiná věc.: A jindy zasdomlouval jednomu páteru předstírajícímu, ženemá dosti sil, aby jakémusi nařízení se podrobil,velmi rozhorleně: »Klekněte, vy jste ten, kterýnechce poslouchati? Bůh a poslušnost vám všesnadným učiní..

Naučení. Poslušnost je sice ctnost velmitěžká. Neboť v poslušnosti zříkáme se vlastnísvé vůle a ta je nám vždy nejmilejší, k té lneme

25

nejvíce. Ale za. to je poslušnost zas tím zásluž­nější. Vede dle slov sv. Jeronýma přímou cestouku Kristu a k nejhojnější odměně v nebi. Vedeku Kristu, protože svatí naučili se v poslušnostictnostem všem, zvláště nalezli v poslušnosti ote­vřenoubránu k nejvroucnější a nejdokonalejší lásceboží. A vede k nejhojnější odměně v nebi, protožeposlušnosti dobýváme si nejhojnějších milostíu Boha a vykonáváme nejcennější skutky prověčnost. Proto svatí zasloužili si poslušnostiv krátké době většího stupně slávy nebeské,než kdyby byli ze své vůle nejvelikolepější dílavykonah.

Př ed 5 e v z e t i. Nechci žádnou obtíží odposlušnosti dát se odstrašit.

Vl.

O zachovávání řehole.

Připrava: 1. Představmesi sv. Alfonsa,zpívajícího slavné »Tě Boha chválíme: na po­děkování za potvrzení sv. řehole.

2. Prosme Boha, aby nás vroucí láskou kev v . o v . . pv.

vsem predpisum sv. rehole naplniti racrl.

Č á s t 1.

Sv. Alfons zachovával řeholi.

Úvah a. Řehole je souhrn předpisů, napo­máhajících řeholníkům v dokonalém plnění evan—gelických rad, chudoby, čistoty a poslušnosti av co největším zdokonalení se ve všech kře­sťanských ctnostech. Reholi dává řádu zakla—datel a potvrzuje papež. Rehole, kterou dal sv.Alfons Kongregaci Nejsv. Vykupitele, potvrdilpapež Benedikt XIV. r. 1749. Sv. Alfons zacho­vával všechny předpisy řehole s největší svědo­mitostí a dával všem nejlepší příklad. Nápodobilmilého Spasitele, který též nedal lidem Žádnéhopřikázání. iehož by sám nebyl plnil, jak čtemev Skutcích apošt. (l. l.): »Začal činiti a ucítí.:

27

I jako biskup zachovával řeholi, pokud mu toúřad a práce s nim spojené dovolovaly. Nikdyse nevyjímal ze žádného ani nejmenšího před­pisu řehole. Jen v těžkých nemocech a ve vy­sokém stáři pro naprostou slabost a nemožnostněkterých pravidel nezachovával & ito jen z po­slušnosti, protože mu to duchovní vůdce napo­ručil. Na důkaz toho, jak svědomitě plnil svatýAlfons všecky i nejmenší předpisy řehole, stůjzde aspoň jeden příklad. Kdysi jda po schodech,uhodil se 0 stupeň do nohy Bolesti na okamžikse zastavil, ale hned zas šel s ostatními tiše dála zúčastnil se všech společných cvičení. Večer,když se zul, zpozoroval, že mu z rány neustáleještě hodně krve teče. Kůži sedřenou ustřihl sinůžkami, krev ze zející rány nechal odtéci aodebral se k odpočinku. Ale trpěl celou nocmnoho bolesti. Až ráno prosil jednoho knězeo pomoc. Na otázku, proč se nehlásil už dříve,odpověděl, že nechtěl předepsaného mlčení po—rušiti.

Naučení. Z jednání sv. Alfonsa pozná­vejme, že svědomitosti v plnění i nejmenšíchpovinností jest nám třeba všem bez výjimky,zejména však řeholníkům. Každý v každém po­stavení a na každém místě a v každý čas,i v nemoci, i ve vysokém stáří má ze všech silse snažiti, aby Bohu věrně sloužil a jeho svatouvůli dokonale plnil. Neboť Bůh nás všude vidía chce každým našim hnutím a dechnutím chvá­len býti, a proto jednou i z každého slova mupočet klásti budeme.

P ře d s e v z e t i. Nechci od plnění svýchi nejmenších povinností nikdy bez důležité při­činy se osvobozovati.

28

Č á s t 2.

Sv. Alfons horlll o svědomité zachovávání řehole.

Úvaha. Sv. Alfons naléhal na to velice,aby všecky předpisy řehole gachovávány bylyode všech co nejsvědomitěji. Ríkal: »Kdo si ne­váží řehole, neváží si Boha.< Rehole mu bylanade všecko. Proto když v Neapoli v domě, vekterém bydlil, vzňal se oheň, a každý, co mohl,z domu odnášel, sv. Alfons vzal s největšímklidem jen sv. řeholi a papežské Breve jejíhoschválení a kráčel se schodů dolů, 0 nic jinéhose nestaraje. Chtěl pak, aby všichni sv. řeholizachovávali nejen z jakéhosi donucení, alez vnitřního přesvědčení a z lásky k Bohu. »Chcimnoho svědomitosti a málo přísnosti,< pravil.Když řehole se vzorně zachovávala, radoval sez toho sv. Alfons velice a dával radost tu všemna jevo. »Plňme svědomitě, co sv. řehole námpředpisuje, a Bůh nám vždy bude žehnati,c ří­kával pak ve svých napomenutích. Slyšel-livšak, že někdo řeholi dobrovolně přestupuje,tomu velmi důtklivě domlouval, aby se polepšil,a uznal-li za dobré, uložil takovým i trest zapokání. Když na př. jeden páter jednou protipředpisům řehole okusil něco syrupu, uložil musv. Alfons za pokání, aby osm dní nejedl přistole žádného ovoce, což je pro Italy jistě velikouoběh.

N a u č e n í. Buďme vždy věrni v mále. Kdoje v mále Bohu věren, ten činí ve všech ctno­stech rychlé pokroky a dosáhne snadno té do­konalosti, ku které ho Bůh povolal. Ale kdov mále věren není a malých chyb se nebojí,ano jimi pohrdá a jich bezstarostně a často se

29

dopouští, ten znenáhla Stává se vždy chladněj—ším, dopouští se chyb vždy větších, až odpadnedocela. Malé chyby bývají cestou k velkým hří—chům. Nikdo se nestal velkým hříšníkem na­jednou a z nenadání. Ale velmi mnozí, kteřínapřed jen v mále nevěrni byli, na konec docelav hříších svých zahynuli.

Předsevzetí. Chci se malých hříchůvarovati, zvláště těch, kterých jsem se dosudnejvíc dopouštěl.

Vll.

O utrpenícli sv. Alfonsa.

Příprava: ]. Představmesi sv. Alfonsa,kterak nemoci všecek schýlen a vnitřnímiúzkostmi sklíčen, před obrazem Ukřižovanéhose modlí.

2. Prosme Boha, aby nás v utrpeních sílitiráčil.

Č á s t ].

Tělesná utrpení sv. Allena.

Ú vah a. K tělesným útrapám, jimiž svatýAlfons navštíven byl, třeba počítati hlavně jehonemocí. Již v prvních letech apoštolské své čin­nosti vyvázl jen přímluvou P. Marie z těžké ne­moci. S tělesnou slabostí bylo mu při jeho na­máhavých pracích neustále bojovati. Vmužnémvěku byl úplným neduživcem, soužila ho častozejména bolestná dna. V stáří utvořila se muna hrtanu pod bradou rána hnisající, tak žekrční obratle mu srostly a hlava na hruď ne­hybné se mu sklonila. Trpící světec mohl jenrourkou něco nápoje poživati. Též oči mu se­slábly, že skoro nic neviděl. A při všem tomutrpení býval sv. Alfons vždy do vůle boží ode­

31

vzdán a snášel všechno s myslí radostnou. Anoneisa se všemi těmito útrapami ještě spokojen,trýznil sám tělo své bičováním, posty a různýmijinými kajícími skutky, aby je v poslušenstvíducha uváděl a chtíči ieho k hříchu nebylsveden.

N au č e n í. Potírejme smyslné chtíče tělasvého. Čím ie tělo bujnější, tím bývá i svůd­něiší. Proto bojme se, aby nás k hříchu ne­svedlo a nehovme žádostem jeho, ale umrtvujmeje. A navštíví—li nás Bůh nemocí nebo jinýmtělesným utrpením, nebuďme nepokojni a úzkost­lívi & neztrácejme trpělivosti. A nemáme—li trpě­livosti té, prosme za ni Boha, a jistě nám ji ne­odepře.

P ř e d s e v z e t i. Chci v útrapách tělesnýchtrpělivým býti, ano chci sám tělo své tím neboním Způsobem dobrovolně umrtvovati.

Část2.Duševní utrpení sv. Aitom.

Ú v ah a. Ještě více než na těle trpěl svatýAlfons na duši své. Vnitřní muka, která mučasto bylo snášeti, nedají se popsati. Příčinoumuk těch byla různá pronásledování, ale téžzvláštní dopuštění boží. V posledních letech bylnejvíce soužen hroznými úzkostmi a nevýslov­nou opuštěností. Zdálo se mu, že je v nemí­losti boží, že bude zavržen, že se na všechstranách dopouští samých hříchů. Ani u zpověd­níka nenacházel zproštění svých muk, nýbrž jenvětší sílu, aby klídněii muka svá snášeti mohl.Z úzkostí těch vzrostla pak přetrpká pokušeník malomyslnosti a k zoufání. Hrozným tímtobojem byl sv. Alfons všecek seslaben. Vida to

32

ďábel, použil nejednou vhodné této příležitosti apronásledoval světce ještě ke všemu nejprudšímipokušeními pýchy, nevěry a nečistoty. A cočinil v trápeních těch sv. Alfons? Sbíral po­slední své síly albránil se proti hříchu, jakmohl, a volával: »O, můj Ježíši, tresci mne, jaktoho zasluhuji, jen nedej, abych byl zavržen; akdybys mne i zavrhl, chci tě iv pekle milovati.(), Bože můj, já tě miluji, ó, Bože můj, já těmilujila

Naučení. Sv. Alfons byl jedním z nej­větších učenců a rádcem nesčetných duší nej­

šeními býti zkoušen. A to proto, aby jehoctnost očištěna byla jako zlato v ohni se čistí,a aby si dobyl tím větších zásluh a v nebi tímvíce oslaven býti mohl. A tak se ani my ne­bojme žádných pokušení. Pokušení sama ještěhříchem nejsou, Jen statně vždy se braňme,abychom k nim dobrovolně nikdy nesvolili. Po­kušeními, útrapami vnitřními, bojem a sebepře­máháním stává se naše ctnost pravou, cennoua záslužnou. Toť cesta, posetá sice trním, alejediná, kterou jistě dojdeme slávy věčné.

Před 5evzetí. V pokušenícha ve všechúzkostech a útrapách duše chci sv. Alfonsa pro­siti za přímluvu, abych jeho příkladu následo­val, k žádnému hříchu svésti se nedal, nýbrždobrý boj bojoval, lásku Bohu zachoval a jed­

-nou za to koruny života věčného došel.

Vlll.

Sv. Alfons učitelem modlitby.

Příprava: 1. Představmesi sv. Alfonsa,jak ve své tiché světničce klečí a vroucně semodlí.

2. Prosme Boha za milost zbožné mod—litby.

Č á s t 1.

Sv. Alfons byl milovníkem modlitby.

Uvaha. Žádný boháč nemiluje svýchstatků a nezaměstnává se péčí o ně tak jakosvatý Alfons miloval modlitbu a neustále v níse cvičil a jí se zabýval. Především konalvždy svědomitě své obvyklé denní modlitby apoužíval každé volné chvíle k modleni; častotrval na modlitbách celé hodiny. Též při prácipamatoval stále na Boha a byl vždy sebranémysli, číně časté zbožné povzdechy. Zvláštěvšak horlivě se modlíval ve všech potřebáchtěla i duše, v nouzi a bídě, v protivenstvích &v pronásledováních, v opuštěnosti a v pokuše­ních všeho druhu. Od modlitby nedal se ničímodstrašiti, ani nechutí, ani starostmi, ani sla—bostí, ani churavostí nebo stářím. Ano v nemo­

Blaťák: Rozjímání. 3

34

cech i nejtěžších tím víc se snažil, aby s Bohemstále v modlitbách byl spojen.

Naučení. Modliti se musíme všichni:hříšník, aby se obrátil, kajícník, aby do hříchůsvých zpět neupadl, a spravedlivý, aby spraved­livým zůstal. A čím světěiší chce kdo byti, tímvíc musí se modliti. Nebo chceme-li zlého sevarovat & dobré konat, musí nám Bůh k tomuhoiných milostí dáti. A těch dává Bůh řádnýmZpůsobem jen těm, kteří se modlí. Proto tvrdísv. Alfons, že, kdo se modlí, bude spasen, akdo se nemodlí, bude zavržen. Všichni svatíproto spasení došli, že se modlili, a všichni za­vrženci jen proto v pekle hoří, že se nemodlili.O, modleme se tedy, & nezanedbávejme nikdytohoto nám ku spáse tak potřebného pro­středku.

Pře d s e v z e t í. Chci každé opomenutímodlitby považovati za velké neštěstí pro svounesmrtelnou duši.

Část2.Sv. Alfons nabádal jiné k modlitbě.

Uvaha. Sv. Alfons nejen sám se modlil,ale nabádal též iiné k modlitbě. Členům kon­gregace, kterou založil, předepsal denně troierozjímání. návstěvu neisv. svátosti, růženec, zpy­tování svědomí v poledne i večer, aj.. řka: >Vyvšichni buďtež muži modlitby, neboť vás Bůhpovolal, abyste i sebe posvěcovali i jiným donebe pomáhali.: V katechesích a v kázáníchneiraděii poučoval lid, proč ájak se modliti má.Jako zpovědník napomínál kajícniky neustále,aby se modlili. Na missiich nařídil, aby vždy() modlitbě bylo aspoň jedno kázání a aby ká­

35

zání to nikdy opomenuto nebylo. O modlitběnapsal též zvláštní spisek, o němž sám pravil:»Spisek tento považuji za nejdůležítejši ze všeho,co jsem napsal, a přál bych si tolik výtisků tohospisku míti, abych každému, co je lidí na světě,jeden dáti mohl .

Nau c ení. Pamatujme si, čemu učí svatýAlfons o modlitbě a vštěpujme zásady ty i ji—ným dle toho, jakou příležitost k tomu máme.Zásady ty jsou: 1. Modlitba jest nejvýš potřeb­ným, ale též nejlehčím prostředkem spásy;modlit se můžeme všichni, a to vždy a všude,jen když chceme 2. Modlitba jest nejvýš moc­ným prostředkem spásy, zač Boha prosíme, dánám; neboť nám to slavnostně slíbil, a Bůh jestsvrchovaně věrný v přislíbeních svých. 3. Čímvíc se modlíme, tím hojnějších milostí máme,s tím větší lehkostí povinnosti své plníme a taksobě spásu věčnou vždy lépe zabezpečujeme4 Modleme se vždy nábožně, důvěrně, ode­vzdaně do vůle boží a vytrvale. 5. Modleme senejen za sebe, ale též za jiné, zvláště pak zaobrácení hříšníků.

Předsevzetí. Chci se zkoumati, nakterou zásadu jsem dosud nejvíc zapomíná! achci sobě určili, jakým způsobem se polepším.

IX.

Sv. Alfons ditkem Marianským.

Příprava: 1. Představmesi sv. Alfonsa,jak píše »Chvály Marianskéc.

2. Prosme Boha za lásku k Panně Marii.

Č á s t 1.

Sv. Alfons ctil & miloval Pannu Marii.

Uvaha. Kdo miluje syna, miluje i matkujeho. A kdo miluje Ježíše Krista, miluje nutněi Rodičku boží, Pannu Marii. Proto všichni svatíbyli též ctitely Královny nebeské. Tak i svatýAlfons. Ctil a miloval Pannu Marii z celéhosrdce. Se zvláštní zálibou nazýval se vždy jejímdítkem. Každou sobotu a po devět dní předsvátky Panny Marie, zvláště však v předvečerMariánských svátků, vždy se postil a různéjinékající skutky konal ke cti a chvále Rodičky boží.Na stolku, u kterého pracovával, míval vždyobraz Panny Marie, matky dobré rady; k nípozdvihoval často oči své a vzbuzoval zbožnépovzdechy. Obrazy Panny Marie vůbe: ctilamenší obrázky Matky boží rád a hojně lidu adětem rozdával. O Panně Marii též často s vel­kým nadšením mluvíval a všechny k její láscenabádal. Zejména tak činil na kázáních. Nebylo

37

kázání, aby se v něm nebyl o Panně Mariiaspoň zmínil. Zvláštní kázání 0 úctě a lásce kuPanně Marii konával dle slibu, jejž učinil, kaž­dou sobotu po celý rok, a na missiích nařídil,aby nikdy kázání 0 Panně Marii, které za nejvýšprospěšné prohlásil, nevypadlo. A co činil ústy,činil i pérem. Ve svých spisech vzdává PanněMarii všude jen chválu. Zvláště kniha »ChvályMarianskéc, kterou napsal, patří k nejkrásnějším,které kdy o Panně Marii napsány byly. Takésv. škapulíř nosil už od dětinství a pozoruhodnojest, že při prohlídce mrtvoly sv. Alfonsa jedinýškapulíř byl na kostře světcově neporušen na“­lezen, ač vše ostatní, tělo i šaty, dávno užv prach se proměnily. A posléze uctíval svatýAlfons Pannu Marii též modlitbou sv. růžence.Už v mládí učinil slib, že se denně bude mod­lívatí sv. růženec. Slibu tomu byl věren po celýživot. Modlíval se sv. růženec vždy kleče, &jakobiskup modlil se ho společně se svým služeb­nictvem. Mimo to modlíval se »Zdrávas Maria,kdykoliv hodiny bily a před každou prací, abytak celý den a všecky své práce úctou aláskouk neibl. Panně posvětil.

Naučení. Ctěme a milujme Pannu Marii.Onať úctyalásky naší plnou měrou hodna. Ne­boť jest Pannou milostiplnou a Matkou Bohanašeho, obdařenou všemi dary a milostmi jakožádný ze všech tvorů. Zasluhuje tudíž od náspo Bohu nejvíc uctívána a milována býti. A totím více, poněvadž jí i andělé, ano Bůh sámveškeru úctu prokazují. Archanděl Gabriel po­zdravil ji řka: »Zdrávas, Maria, milosti plná, Páns tebou: A Kristus Pán, Syn boží, ji ctil amiloval jako žádné dítko matky své více ctíti amilovati nemůže.

38

P ř e d s e v z e t i. Chci své modlitby, kterédenně k Panně Marii konám, vždy s veškerou.nábožnosu konan.

Č á s t 2.

Panna Maria splatlla sv. Anonsu lásku jeho láskou svou.

Úvaha. Nejbl. Panna Maria odměňuje senám za malé služby velkými dary, praví svatýOndřej z Kréty. Též sv. Alfonsu odplatila Ro­dička boží úctu a lásku jeho už na tomto světěco nejhojněji. Byla mu rádkyní a útěchou vevšech pochybnostech a úzkostech, vyprošovalamu hojného požehnání při všech pracích apod­nicích a pomohla mu, že tolik ke cti a chváleboží vykonati mohl. Sv. Alfons praví sám: »Při­znávám se, že všecko dobré, co mám, dosáhljsem od Boha jen skrze Pannu Marii, své obrá­cení, své povolání a všecky ostatní milosti, kterémi Bůh dal.c Též se mu Panna Maria vícekrátzjevila a s ním důvěrně rozmlouvala. Zvláštěvšak v hodince smrti přišla ho potěšit. SvatýAlfons sám ji za to v životě svém často pro­síval řka: »O, Paní moje, promiň mi, že seopovažuji tě prositi, abys přišla, než duši vy­dechnu, svou přítomností mne potěšit. Nezaslu­huji si toho sice, jsem hříšníkem, ale prokázala'smilost tu jiným svým ctitelům; prokažji i mně.], já tebe ctím, v tebe doufám, tebe miluji.O, přijď a potěš mne.: A Panna Maria přišla.Před smrtí ji viděl a s ní mluvil; tvář mu přitom radostí zářila a obličej láskou hořel. Takzemřel takřka v náručí té, kterou po celý živottolik'ctil a miloval, tak mu odměnila Panna Marialásku jeho láskou svou.

39

N a u č e n í. ó, jak jsme šťastni, že můžemePannu Marii ctít a milovat. ()na je naší dobroumatkou a zároveň mocnou paní. Jest dobroumatkou, neboť miluje nás tak vroucně & něžněa přimlouvá se neustále za nás a svou přímlu­vou nám všech milostí u Boha vymáhá. A jestmocnou paní, neboť Bůh ustanovil dávati námvšech svých milostí jen skrze ni. Skrze ní do­sáhneme tedy všeho nejplnější měrou; bez nívšak nic, takže celá naše spása spočívá v jejichrukou. Proto jest nám úcta a láska jeií mravnípotřebou, chceme-li spasení býti. O, ctěme jitedy a milujme a veškeru důvěru v ni sklá­dejme. Není bídy a nouze, aby nám Panna Marianechtěla nebo nemohla pomoci. U ní najdemevždy pramen všeho dobra, pod její ochranoujistě zachráněni budeme.

Předsevzetí. Chci k Panně Mariivevšech potřebách vždy s veškerou důvěrou seutíkati.

Rozjímání na svátek sv. Alfonsa(dne 2. srpna).

() dokonalosti sv. Alfonsa.

Příprava: 1. Slyšíme sv. Alfonsa volati:»Bože srdce mého, Tys podílem mým na věky.­

2. Prosme Boha, abychom v křesťanské do­konalosti vždy co nejvíce prospívali,

Č á s t ].

Sv. Alfons použival dobře každé minuty basu.

Ú vah a. Svatost a dokonalost sv. Alfonsabyly v pravdě hrdinny. V bullejeho svatořečeníčteme: »Sv. Alfons miloval Boha tak dokonale,že okem svého ducha neustále naň patřil a žádnéradosti neznal, než jen na Boha mysliti a o němmluviti < K této svatosti a dokonalosti pomohlysv. Alfonsu nejvíce dva sliby, jimiž se zavázalk nepřetržitému hrdinnému cvičení se ve ctno­stech. Prvním slibem učinil svou povinností, žekaždého okamžiku dobře použije. Slib ten učiniljiž v prvních letech svého řeholního života, takže ho asi 50 let až do své smrti věrně zacho—vával, Ríkával: »Každá minutka, již nebylo po­užito ke cti a chvále boží nebo k spáse ne­smrtelných duší, je navždy ztracena.: Proto ne­ustále buď se modlil nebo studoval nebo psal.Ze světničky bez důležité příčiny nikdy nevy­

41

cházel. Odpočinku popřál si každou noc jen pěthodin. Na procházkách, které mu pro zdravínařízeny byly, a na cestách missijních a visitač­ních buď se modlil nebo si dal od svého prů­vodce něco předčítati. Neužitečných řečí bál sejako moru. Ale užitečnou zábavu a poučné roz—hovory miloval. Nenáladou nebo nemocmi nedalse nikdy k nečinnosti svésti, nýbrž naopak, popříkladu sv. Jeronýma »přemáhal strasti těla ná—božnýmí pracemi, stále čítaje nebo píše:. Anočasto držíval si jednou rukou na čele studenýkámen ku ochlazení rozbolené hlavy, a druhoudržel si knihu nebo psal. A tak a jen tak mubylo možno, že při vší spoustě nejrůznějšíchprací svého povolání ještě celé řady zbožnýcha učených knih napsal.

Naučení. Používejme času co nejlépe.Buďme vždy toho pamětlivi, že každý okamžikje tak drahocenný jako Bůh a celá věčnost;neboť každým okamžikem můžeme Boha acelou věčnost buď získati, anebo ztratiti. Protožijme tak, aby nám jednou každý okamžik ra­dostí věčnou odměněn býti mohl. K tomu námprávě Bůh čas dává, k tomu ho tedy užívejme,aby naše zodpovědnost jednou u Boha nebylatěžká.

Předsevzetí. Budu denně své svědomízpytovati, zdali jsem něco času nepromarnil, apoznám—li, že jsem chybil, polepším se.

Č á s t 2.

Sv. Alfons povidy činil, co za dokonalejší pokládal.

U vah a. Sv. Alfons praví v 31. návštěvěnejsv. svátosti: »Můj Bože, pevně si umiňu'ji aTi slibuji, že ode dneška nic neopomenu, co byTi zvláště milé bylo, i kdybych měl ztratiti vše,

42

příbuzné, přátele, čest, zdraví, ano i život.ťastná ztráta, ztratím—lia v obět přinesu všecko,

abych jen Tebe uspokojil, ó Bože duše mécTouto zásadou řídil se sv. Alfons po celý život.Ano, jeho nezlomným předsevzetim, a zdá se,že i slibem jeho bylo, činiti vždy to, co za do—konalejší pokládal, jak pravil sám k P. Capu­tovi: »Chci vždy to činiti, co jest dokonalejšíxTímto slibem zavázal se tedy sv. Alfons, žechce každou myšlenkou a každým slovem akaždým pohledem a každým hnutím svýmvvždya všude Bohu co neidokonaleji sloužiti. Rehol­nici jsou sliby svými zavázáni, že budou vůbecpo dokonalosti toužiti. Ale sv. Alfons se zavázal,že chce Bohu každým okamžikem sloužiti, a toco nejdokonaleji. O,jak vznešený to slib! A jaksvědomitě ho sv. Alfons vždy plnil! Proto dávalpřednost chudým a opuštěným v apoštolskýchpracích. Proto ani do otcovského domu nezašel,ač často chodil kolem; matku jen na smrtelnéposteli navštívil, a měl-lí o rodiče péči, měl jipouze o spásu jejich. Proto miloval též všehodruhu utrpení, tak hrdinně, že se sv. Terezií častovzdychával: »Trpěti, Pane můj, a ne umříti.:

Nauče ní: Nedovedeme-livždy to činiti,co za dokonalejší pokládáme, snažme se aspoňčiniti vždy to, co jest dobré, a nedávejme nikdypřednosti zlu a hříchu. Chceme li však, aby vše,co činíme, dobrým a pro nebe záslužným bylo,třeba nám posvěcující milosti si zachovati a přivšem, co činíme, vždy dobrý úmysl míti az lásky k Bohu vše činiti. Aspoň to tedy čiňmea tak sv. Alfonsa následujme.

Předsevzetí. Chci každý den dobrýúmysl hned z rána vzbuzovati a jej mezi dnemobnovovan.

Rozjímání v oktavě sv. Alfonsa.

l.

() víře sv. Alfonsa.

Přípra va: 1. Představmesi sv. Alfonsa,jak sepisuje své knihy na obranu víry a církve.

2. Prosme Boha, by v nás sv. víru roz­množiti ráčil.

Č á st ].

Sv. Alfons měl viru pevnou : živou.

Úvaha. Jak pevnou a živou víru svatýAlfons měl. poznáváme nejlépe z ieho ží­vota. Víru často a často vzbuzoval. O ní vždyjen s velikým nadšením mluvil. Vyučovati jinéve sv. víře, zvláště dítky, bývalo vždy jeho nej­milejším zaměstnáním. Za obrácení nevěřících aza rozšíření sv. víry se neustále modlil. O vířenapsal: »Naše víra jest jediná pravá a svatá.Yylíl bych za ní nesčíslněkráte svou krev:(.),děkujme ustavičně Bohu za tento veliký dar,a přijímejme rádi za pravdu vše, co nám sv. víraplaví.: Dle toho též vždy jednal. Za dar víryBohu stále děkoval. Pro víru byl hotov vždyvšecko obětovati. Ke všemu, co k víře svatépatří neb aspoň s ní souvisí, lnul láskou a úctou

44

nejhlubší. Zvláště Písma svatého, tohoto pra­mene vír_v, vážil si nade všecko; je neustálestudoval a v něm svou moudrost hledal. A hle,tento světec, který tak pevně a živě věřil, bylčasto nejhoršími pokušeními proti sv. víře pro­následován. Jednomu knězi pravil: »DěkujteBohu, že nemáte takových pokušení; neboť ne­můžete si představiti, jaké muky já snáším.:Bůh to dopustil, aby věrného sluhu svého tímvíce v ctnosti víry utvrdil. Sv. Alfons musilbojovat, ale právě v tomto boji ukázal svouhrdinnou ctn'ost nejlépe a dobyl si nehynoucíchzásluh pro sebe.

N au če n í. Víra je základ všech ctností aveškeré křesťanské spravedlnosti, jak sv. apoštolpraví: »Spravedlivý z víry živ jest.: Všeckyinejvelkolepější činy, nejsou-li sv. vírou oži­veny, nemají pro věčnost ceny. Proto važme sisv. viry a děkujme za ni Bohu a spravujme sejejími pravdami ve všem jednání svém. Zvláštěvšak v pokušeních proti víře vždy statně bo—jujme a žádnými útoky ďábla, který by nástak rád o tento základ všech ctností připravil,obelstiti se nedejme.

Předsevze tí. Chci při všem, co činím,se tázati: co mně praví o tom sv. víra?

Č á s t 2.

Jak sv. Alfons viru svou zvláště na jevo dával?

Úvaha. Nejvelkolepěji dal sv. Alfons vírusvou na jevo svými věroučnými spisy a svouláskou a úctou k církvi sv. katolické a k jejíhlavě, k papeži. Prozřetelnost boží vyvolila sisv. Alfonsa za zvláštního Obhájce víry protiJansenistům, kteří svým rigorismem náboženstvíučinili všude jen nenáviděným a opovrhovaným,

45

jakož i proti bezbožným nevěreckým filosot'ům18. století, proti Baylemu, Rousseauovi, Vol­tairu a Diderotovi. A sv. Alfons byl v rukoubožích jistě nástrojem nejvýbornějším. Napsalřadu knih, v nichž ubohému sváděnému lidurozžehl zas jasné světlo pravdy, a tak nesčetnépřed jistou záhubou nevěry zachránil. Podobněprokázal sv. Alfons živou a pevnou svou víroutéž největší služby hlavě církve sv., papeži.V papeži spatřoval vždy jen náměstka a zástupcesamého Krista Pána a choval velkou úctu jižk jménu jeho. 0 papeži mluvil vždy co nejuctí­věji & snažil se, aby též jiní si ho vážili, jejctili, ho poslouchali a milovali. Též práv papežes veškerou horlivostí vždy se zastával, a útokynepřátel jeho co nejrozhodněji slovem i písmemodrážel. Za to Bůh odměnil se sv. Alfonsu ve­likým zázrakem bilokace. Zázrak ten stal sev září r. 1774. Zatím co sv. Alfons seděl v Arienzunepohnut ve své lenošce, byl zároveň umírajícímupapeži Klementu XIV. nápomocen v Rímě.

N a u č e n í. Snad se naskytne i nám někdypříležitost hájili sv. víru a církev & papeže protirůzným nájezdům nevěreckých lidí. Nebojme sev takových chvílích žádných nepřátel a žádnéhoodporu, ani posměchu lidí. Braňme se moudřea opatrně, ale též rozhodně a bez veškeré bázně.Kdo se víry neujímá, ač by mohl a měl tohoani Bůh jednou se neujme a k němu znáti senebude. Nemáme-li pak příležitostí takových,abychom víru hájili, modleme se aspoň za ty,jejichž povinností jest proti nevěrcům neustálena stráži býti.

Před 5e vzetí. Co mohu pro obranuvíryučiniti, rád učiním.

ll.

() důvěře sv. Alfonsa.

P ř í p r a v a : 1. Představme si rozbořenémoře a uprostřed moře mohutnou skálu, kterourozzuření živlové marně se namáhají zničiti.

2. Prosme Boha, aby naše důvěra byla téžjako ta nehybná skála v rozvlněném moři.

Část 1.

Bv. Atlona důvěřovat v Boha ve všech nesnazich a potřebáchčasných.

Ú vaha. Sv. Alfonsu bylo často bojovatis nejrůznějšími překážkami při všem, co do­brého činil. Nejvíce nahrnulo se mu nesnázívšeho druhu při zakládání kongregace. Mnohdyse zdálo, jakoby všecka moc pekla byla protisv. Alfonsu a svatým jeho plánům rozpoutána.Avšak sv. Alfons neklesal na mysl: a neztráceldůvěry v pomoc boží. Uprostřed všech strastí,při všem pronásledování a při všem nezdaruzůstával ve své důvěře nepřemožitelným. Ikdyžmocní nepřátelé hrozili násilím a úskoky všeckyjeho dlouholeté práce a snahy navždy zmařiti.

47

říkával: »Vše, co se děje, děje se z dopuštěníbožího a k větší slávě boží. Chce li nás Bůh,pomůže nám zas.< Tutéž důvěru dával na jevoikdyž hlad, bída a nouze doléhaly naň a nakongregaci a když se nedostávalo žádných pro—středků, aby nutné stavby neb opravy klášterůprovedeny býti mohly. Jednomu představenémukláštera psal: »Dokud se budeme staratí o česta slávu boží a pracovati o spáse nesmrtelnýchduší, neopustí nás istě ani Bůh, ani lidé. . Jindyzas pravil: »Hledejme jen slávu boží a Bůhbude pamatovatí na nás. Plňme vše, co Bůh chceod nás, a Bůh splní zas všechna přání našeKdyž nás Bůh volá, neopomene nám dáti, čehopotřebujeme. < Ano P. Rossimu, který se zdráhalstavěti klášter v Cioraně, poněvadž měl jedinýzlatý peníz v pokladně, domlouval: »My ne—smíme tak jednati jako lidé ve světě, kteří na­před sbírají peníze a potom teprve začnou stavětí. My musíme důvěřovati v Boha. . A nařídilmu, aby se stavbou domu ihned začal.

N aučení. Při \šem, co činíme, jest vždyprvní naší povinností, abychom napřed sami čí­nili, co v naší síle jest a co sami činiti můžeme.Ale potom máme vždy také důvěřovati Bohu aočekávati od něho pomocí. Nebo »nebude-liHospodin stavětí domu, nadarmo pracuji, kteřístavějí jeje, praví Žalmista Páně (126.1„) Bůhtedy musí nám pomáhati a nám žehnati, a natomto božím požehnání zajisté nejvic záleží.Není-lí Bůh s námi, nepomáhá lí nám Bůh, marnéjest naše namáhání. Proto zachovejme si vždyživou důvěru v pomoc boží a Bůh nás neopustí,byť i nezdar a nesnáze jakékoliv nás potkaly.

Pře dsevzetí. Chci ve všech strastechk Bohu s důvěrou volati: »V '.ebe, HOSpodine,

48

doufal jsem; nechť nejsem zahanbcn na věky.a(Z. 1. 70. 1.)

či á st 2.

Sv. Allan: očekával : důvěrou od Boha spasení věčná.

Ú v ah &. Ačkoliv sv. Alfons ve všech svýchpotřebách Bohu důvěřoval a od něho jisté po­moci očekával, přece nejvíce a na prvním místěvždy doufal, že všech ku spáse potřebných mi­lostí dojde a jednou blaženosti věčné účastnýmbude. A v této naději ho nezviklaly ani neitrpčíúzkosti, které ho často z dopuštění božího velmisoužily Sv. Alfons opakoval s tím větší vrouc­nosti vždy jen tato slova: »ó, Maria, Tys nadějímou! ó, Ježíši můj, Tys celou spásou mojí. DoTvého náručí se utíkám, do Tvého milosrden­ství se poroučím. Tys umřel za mne na kříži,Ty mne můžeš zachrániti. (), budiž spásoumoulc Zvlášť dojemně dal sv. Alfons tuto svoudůvěru v Boha na jevo v posledních svých le­tech, když už skoro ani neviděl, ani neslyšel.Tehdy sebral poslední své síly a napsal napapír: »Já, Alfons Maria z Liguori, z kongre­gace Nejsv. Vykupitele, důvěřuji se úplně JežíšiKristu, nejvýš dobrotivému, a s touto důvěrouumírám a mám pevně za to, že skrze zásluhyJežíše Krista a Panny Marie budu spasenabrzodo nebe přijdu, abych jim tam povinné dikyvzdáti mohl.<< laková důvěra nemohla zůstatinevyslyšena. Sv. Alíons byl od Boha zahrnutvšemi milostmi. Ve všech bojích dobýval vitěz­ství za vítězstvím, stal se velikým světcem apožívá teď nevýslovné slávy nebeské.

Naučení. Spasení věčné musí býti téžhlavním předmětem naši naděje. Neboť co by

49

nám vše ostatní prospělo, kdybychom nemělispásy věčné doííti. Naděje, že jednou spaseníbudeme, musí nám býti, jak sv. apoštol Pavelpíše ve svém listu kŽídům (6, 19.), bezpečnoua pevnou kotvou, držící nás ve všech bouříchtohoto života vždy nad hlubinou, v níž bychomjinak zahynouti musili. Cvičme se tudíž v tétonadějí co nejhorlivějí: 1. Vzbuzujme často živoua vroucí touhu po Bohu, nebi a radostech věč­ných. Volejme se Zalmistou Páně: »Kdy seukáží, Hospodine, před obličejem tvým? Jakojelen dychtí po studnjcích vod, tak dychtí dušemá po tobě, Boželc (Zl.4l, I.) A se sv. Pavlem:»Žádost mám rozdělenu býti a býti s Kristem.:(Filip. ], 23.) A považujme se zde na světě jenza poutníky a cizince putující do nebe, kdežjest pravá naše vlastapravý náš domov. 2. Oče­kávejme od Boha s veškerou důvěrou a co nej—bezpečněji, že nás jistě spaseny učiní. V tétodůvěře nesmíme se nikdy ničím dát zvyklatí.»Byť se postavili proti mně vojenští stanové,nebudeť se báti srdce mé.. (Žl. 26, 3.) oBytmne také zabil, vněho doufati budu.: Job 13, 15.

Pře dsevzetí. Nechci nikdy pro časnéstatky na věčné zapomínatí.

Hlaťák : Rozjímání. 4

III.

() apoštolské činnosti sv. Alfonsa.

P ř í p r a v a : 1. Vízme, jak sv. Alfonss veškerou horlivostí na spáse duší pracuje.

2. Prosme Boha za velkou lásku k nesmrtel­ným duším.

Částl.Sv. Alfons byl dobrým otcem duší.

Uvaha. Povinností každého kněze jest,aby byl apoštolem lidu, t. j. aby lid od hříchuvaroval a jej cestou ctnosti a lásky boží k spásevěčné vedl. Takovým apoštolem byl též svatýAlfons. Byl především dobrým otcem duší. Bylvšem vším. Hříšníky laskavě přijímal, s chybamia slabostmí jejich měl útrpnost, a odpor jejichsnášel, jen aby je Bohu získal a jim, jak svatýAugustin radí, příjemným učinil, čeho dříve sehrozili, a je ku konání toho pohnul, co dřívenenáviděli. A čím laskavějším byl k jiným, tímméně šetřil sebe. Byl opravdu pastýřem dobrým,který za ovečky své i život svůj dává, jakčteme o Kristu Pánu v evangeliu sv. Jana(10. II.). Nedbal žádných překážek, žádnéhonepohodlí, žádné úvahy, ba ani svých nemocí.

V hlásání slova božího byl neúnavný. Kázalvelmi prostince, ale iza to nadšeně, přesvědčivěa výmluvně, a Duch sv. doprovázel milostí svoukaždé jeho slovo. Jeden z jeho posluchačů do­tvrdil: »Slovo boží z úst Alfonsových má zvláštnísílu. Jeho slova jsou šípy zraňující a srdce pro­rážející.: Neméně horlivě též zpovídal, říkaje,že to jest nejdůležitějším a nejprospěšnějším za­městnáním kněze. Zvláště však kladl velkouváhu na sv. missie. Proto nejen sám mnohomissií konal, ale staral se o to, by též od ji­ných všude co nejvíce missií konáno bylo.

Nau čení. Na spáse nesmrtelných dušímusí nám všem velice záležeti Neboť není nasvětě nic drahocennějšího, než duše naše. SámSyn boží, Kristus Pán, prolil za ni všecku krev

' a dal za ni život svůj, aby jí spasil. Proto zí­skáme-li jedinou duši Bohu, více učjníme, nežkdybychom celého království dobyli. Ciňme tedykaždý pro spásu bližních svých, co jen mů­žeme.

Předsevzetí. Chci pro spásu bližníchsvých činiti, co mi v povolání mém bude možno;aspoň budu všem dobrý příklad dávati, nemohu-lijim jinak prospěšným býti.

Č á s t 2.

Sv. Alfons byl moudrým lékařem duší.

Úvaha S dobrotou otce špojoval svatýAlfons v apoštolských pracích též moudrost lé­kaře. Znal především dobře všecko, co jakolékař duší znáti musil. Studiem mravouky za—.

52

býval se neustále a sám mravouku plnou svatémoudrosti napsal a stal se tak učitelem těch,kteří na spáse duší pracují. Jeho důkladná zna—lost mravouky učinila ho pak velice bdělým.Všeho si všímal. Jeho oku neušlo nikdy nic.Vždy byl na stráži, aby zlu nedal vzniknouti,aneb oheň hříchu už v počátcích udusil nebvzniklý aSpoň co nejvíce omezil. Za tím účelemneopomenul používati každého vhodného pro­středku. Neméně byl též opatrný, chtěl-li hříš­níky Bohu získati. Hledal vždy vhodnou dobua vhodný způsob a vhodné okolnosti, aby dobréslovo jeho tím více působilo. Když však hříš­níci všemi jeho otcovskými napomenutími po­hrdali, o pokání nijak slyšeti nechtěli, anebvšemu dokonce jen se vysmívali, dovedl svatýAlfons též býti velice přísným a hrozil soudembožím a strašnou věčnosti. Téže přísnosti po»užíval také, když hříšníci váhali se polepšiti azejména když se nechtěli blízké ku hříchu pří­ležitosti varovati. Kde se jednalo jen o odpu­štění dřívějších chyb, plýtval dobrotou; ale kdešlo o napravení života v budoucnosti, nešetřilžádné přísnosti. Při tom však se také za spásunesmrtelných duší neustále modlil. A hlavněmodlitbou zachránil sv. Alfons tisíce a tisíceduší před věčnou záhubou a dosáhl i toho, žekajícníci, které Bohu získal, nečinili jen pokáníokamžikové, nýbrž zůstávali v dobrém velmivytrvalýmí.

N au č ení. Všem, kteří na spáse duší pra­cují, jest veliké moudrosti třeba. Moudrost tajest účinkem jednak svědomitého studia, jednak,a to hlavně, ctnostného života a vroucích modli­teb. Ani kdo mnoho studoval, neníještě moudrým"vůdcem nesmrtelných duší, ani kdo svá povinná

53

studia zanedbává nebo jen ledabylo odbývá. Sestudiem třeba spojiti též ctnost a zbožnost. Kdosám svatým není. jiné k svatosti s velikýmzdarem jistě nepovede. Jest pak této svatosti azbožnosti všem, kteří na spáse jiných pracují,proto tak třeba, že Bůh musí milostí svou conejhojněji osvěcovati a síliti i je samé i ty, kte—rým k spáse věčné pomoci chtějí. zejména hříš­níky. Jinak se hříšníci neobrátí. Avšak Bůh udílínám těchto svých milostí tím hojnější měrou,čím vroucněji ho za to prosíme a čím více svéprosby ze srdce čistého a svatého k němu vy­síláme. Proto buďme napřed sami svatí, chce—me—li jiným na cestě ctnosti a svatosti nápo­mocni býti. Zejména pak modleme se vždy zaspásu bližních svých a za obrácení hříšníkůhorlivě a nábožně. Toť nejkrásnější způsob, jímžvšichni na spáse nesmrtelných duší pracovatimůžeme.

Př e d sev zetí. Chci se za obrácení hříš­níků vždy nábožně modliti.

[V.

O mírnost-i a tichosti sv. Alfonsa.

Příp ra v a: 1. Představme si sv. Alfonsa,jak jednou mírnými a vlídnými slovy konejšilrozezleného pomocníka kuchařova.

2. Prosme Boha, aby nás mírností a tichostiobdařiti ráčil

Č á s t 1.

Sv. Allana byl mírný : tichý.

Úvaha. Sv. Alfons byl povahy vznětlivé:lze to vysvětliti horkokrevností jižních Italůvůbec a vojenskou krví, která po otci v žiláchjeho proudila. Avšak sv. Alfons naučil se po­vahu svou tak ovládati, že byl pro svou mírnosta tichost všeobecně druhým Františkem Salesskýmnazýván. Býval neustále veselé mysli a ke všemchoval se vždy velmi přívětivě, mile a laskavě.Byloli uražen, nebránil se. Viděl—likoho rozhně­vaného, domlouval mu tak dojemně a srdečně,že kolikrát takové pohnul k úplné změně ži­vota. Zvláště doporučoval všem mírnosta tichostv pracech duchovní správy, říkaie: »Mírnost atichost vždy lépe se srovnává s duchem Kri.

55

stovým a se sv. evangeliem. O Jansenistechpravil velmi rozhořčené: »Co pak dobrého Jan­senisté způsobili, že Boha za tyrana prohlásili?Učte se ode mne, pravil Kristus Pán, nebo jsemtichý a pokorný srdcem! Tak mírně jednal Bůhs Adamem“ v rá i, tak mírný byl Kristus Páni s Jidášem a s apoštoly, pokud slabí a nedo­konalí byli.c

N au č ení. »Mírnost vaše známa buď všemlidemc, napomíná nás sám sv. apoštol Pavel(Filip. 4. S.). Buďme tedy vždy mírní a tiši.Mírné blahoslaví sám Kristus Pán řka: »Blah)slavení tiší, neb oni zemí vládnouti budou.<<(Mat. 5. 4.). Mírností zachováme si vždy klidsrdce, získáme si lásku svých bližních a pro­spějeme nejvíce spáse nesmrtelných duší. Protovarujme se všeliké zlosti, hněvu, nedůlklivosti apyšné domýšlivosti, jimiž mírnost tak snadnoporušena bývá.

Předsevzetí, Chci všechen hněv avšechnu pOpudlivost iiž v začátcích co neiroz­hodněji potlačovati.

Č á s t 2.

Most a tichost sv. Allana: nabyla slabostí.

Uvah a. Sv. Alfons při vší mírnosti nebyl,povahy slabé. Pro mírnost neopomíjel nikdy ují­mati se tam, kde to za prospěšné uznával, conejrozhodněii věci dobré a bráníti zlu a zvláštěnezanedbával ze samé dobroty svých povinností.Kde nepořidíl dobrotou a mírnosti, jednal přísněa káral a napomínal velmi důtklivě, a nepo­mohlo-li ani to, užíval trestu. Ale i když kárala trestal, činil tak nerad a bez všeliké náruži­vostí, a jen proto, že jiného prostředku polepšiti

56

vinníka se mu nedostávalo. Byl-li pak za to odpokáraných hrubě urážen, což se dosti častostalo, snášel vše klidně, ano provinilce ještěomlouval a iích se ujímal. Když pak mu jakobiskupu sám generální vikář a professor P. Ca­puto a jiní činili výtky, aby, nechce-li sebe samahájiti, aspoň hájil cti úřadu svého a netrpěl takhrubých urážek, odpověděl: »Ctyřicet let snažiljsem se, abych se naučil trpělivým býti, a teďbych měl v jediném okamžení trpělivost ztratitiř.

Naučení. Mírnost třeba rozeznávati odliknavostí a pohodlnosti a hříšné lhostejnosti.Kdo z pohodlí neb iíných lidských ohledů nedáse zlklidu svého nikdy vyburcovati a lhostejněke všemu pohlíží, cokoliv kolem něho se děje,a ani'dobrého si nevšímá, ani zlému nepřekáží,ač by mohl neb dokonce mocí úřadu svého měl,ten zajisté ctnosti žádné nemá. Velmi mnohéspatříme jednou v zavržení věčném ne snad proto zlé, které sami učinili, ale proto, že zlo bez—starostně nechali bujeti, a o to, co dobrého,žádné péče neměli. Proto spravujme se radousv. apostola Pavla, píšícího k Timotheovi (11.4.2.):»Nabízej v čas i ne v čas; tresci, pros, žchři vevší trpělivosti a učení.­

Předsevzetí. Chci ze všeho dobrého, cose děje, upřímně se radovati a za potlačenívšeho zla a hříchu Boha vždy prositi.

V.

Sv. Alfons ctitelem božského dítka.

Příprava: 1. Představme si sv. Alfonsa,jak přináší božskému dítku srdce své v oběť.

2. Vyprosme si také té milosti, abychomk novorozenému Spasiteli vždy s vroucí láskoulnuli.

Č á s t 1.

m svatý mona božské dítko miloval;

Úvaha. Tajemství vtělení Syna božíhojest základem křesťanstvíanevyvážitelnou stud­nicí milostí. V tomto tajemství zahrnuto jestvše, co láska boží pro nás vykonala. Zde pa­tříme na Slovo tělem učiněné, na Syna božího,který z lásky k nám se zmařil a přijav způsobučlověka k podobenství lidí učiněn jest a v způ­sobu nalezen jako člověk. (Filip 2, 7.) Není tedydivu, že sv. Alfons k tomuto Slovu tělem uči­něnému, k tomuto božskému dítku v jeslíchbetlemských rozplýval se láskou nejvroucnější.Doba vánoční byla proň dobou radosti a lásky.Též každý 25. den měsíce zasvěcoval zvláštníúctě božského dítka. O láscenovorozeného Spa­sitele tak rád mluvíval a kázal a rozjímal i psal,

58

a to s tak plamennou vroucností, že každéhorozehřál. Slyšme na př., co mezi jiným napsal:»Král králů snížil se a stal se malým dítkem.ó, té zázračné lásky! Kdyby byl Bůh stvořiltisíce světů krásnějších, světa našeho. což byto bylo proti tajemství \;tělení Syna jeho! A Slovotělem učiněno jest! O, té milosti, ó, té lásky,kteréž rozum náš nedostihne, o, té lásky, tohovšeho milosrdenství, které v pravdě hodno jesttoho, jenž jest skutečně láska sama!­

N au čení. Buďme Bohu vděčni za to, žez lásky k nám ditkem se stal. A milujme bož­ské toto dítko tak vroucně a upřímně a dětinnějako sv. Alfons. Nepodobejme se betlemskémulidu, který neměl pro Spasitele ani smyslu, anisrdce a citu. Ale jako zbožní pastýři tak to dě­lejme: spěchejme k božskému svému malémuSpasiteli, obdivujme ho, klaňme se mu, raduimese z jeho příchodu. A se třemi svatými králipřinášejme mu v obět zlato své lásky, oddanostia poslušnosti, kadidlo svých dobrých skutkůa vroucích proseb a modliteb a myrrhu svatétrpělivosti.

Předsevzetí. Chcičastějiza dne namilého Spasitele v jesličkách si vzpomínati amu upřímnou svou lásku projevovati.

Č a s t 2.

čemu nás svatý Alfons o boiskóm ditku uci.

Úvaha. Ve svých spisech liči nám svatýAlfons plamennými slovy všechnu tu hrdinnouobětovnost a nevýslovnou poníženost Boha na­šeho, který opustiv božskou slávu svoji přišelk nám na svět a stal se dítkem nám podobným,

59

Ale ještě horlivěji a dojemnějí ukazuje námsv. Alfons ono nezměrné bohatství, které námmilý náš Spasitel vtělením svým přinesl, řka,že nám božské dítko v jesličkách čtvero pra­menů milostí otevřelo. První pramen jest pra—men milosrdenství, z něhož se nám očištění odskvrn hříchu a odpuštění našich vin prýští. Druhýpramen jest pramen vnitřního pokoje; z tohotopramene plynou nám hojné proudy nejsladšíútěchy ve všech souženích a křížích. Třetí pra­men je pramen zbožnosti; z něho vtékají námv srdce posilující vody mocných pohnutek apovzbuzení ku konání všech dobrých skutků.A čtvrtý pramen jest pramen lásky, kterývšecko obživuje a nás v nejkrásnější a v nej­věrnější obraz Boha přeměňuje. O tomto čtve­rém bohatství, božského dítka rozjímaje, volásv. Alfons: »O, děťátko svaté, tys chudým sestalo, abys nás obohatilo neocenitelnými darysvými, chudým jsi učiněno, abychom my chudobou tvou zbohatli. (ll. Kor. 8, 9) Není protodivu, ó Vykupiteli můj, že tolik svatých veške­rými statky, tohoto světa pohrdli, aby jen tebemilovali! O, dobroto nekonečná, učiň, ať i játebe miluji. Též já volám se sv. Františkem:»Bože můj a mé všeckolc A se zbožným krá­lem Davidem: »Co mi jest na nebi a bez tebeco jsem chtěl na zemi? Bůh srdce mého a dílmůj jest Bůh na věky. : (ŽI. 72, 26.) »Č), Bože,kéž tebe nikdy milovati nepřestanu. <

Naučení. Syn Boží zajisté sestoupils nebe a stal se slabým chudým dítkem, abynás z plnosti své obohatil. Zbavil se všeho,abychom my vším obdařeni byli. Proto nekle­sejme nikdy na mysli & neztrácejrne nikdy dů­věry v žádné slabosti, v žádné nouzi, v žádné

60

úzkosti. Vše jest nám možno, jen když umí­níme si a chceme čerpati z pramenů všehodobra, u nichž stojíme. Zmocňuie-li se nászoufalství pro naše hříchy, Bůh nabízí námodpuštění & očištění ode všech skvrn & vin.Shýbáme-li se pod tíží křížů až k zemi, Bůh

.nás chce potěšit & nám břímě naše ulehčit.Zdá-li se nám nemožným Bohu sloužiti a dobréskutky konati, Bůh nás zve, abychom u něhose občerstvili a nových sil přibrali. Je-li srdcenaše jako mrtvá poušť ošlehávaná jen větry &mrazy neblahých zásad světských, Bůh násrozehřeje zas a k novému životu probudí pla­meny neivroucněiší své lásky. Slovem všehodobra účastni budeme, jen když nikdy nepře—staneme důvěřovati a v živé důvěře se utíkatik milému Spasiteli, jenž z lásky k nám chudi­čkým dítkem se stal.

Předsevzetí. Chci božskémn dítkuvšecky své potřeby vždy s veškerou důvěrousvěřovati a od něho pomoci očekávati.

Vl.

Láska sv. Alfonsa k Ukřižovanému.

Příprava: !. Představmesi sv. Alfonsa,jak na obraz Krista Pána ukřižovaného hledí &o přehořkém umučení Páně rozjímá.

2. Prosme o vroucí lásku k Ježíši ukřižo­vanému.

Č á s t 1.

Sv. Alfons byl vždy Spasitele svého ukřižovaného pomětllv.

Úvaha. Svatý Alfons naučil se milovatiKrista Pána na kříži za nás trpícího již v útlémmládí. Zbožný jeho otec rozjimal sám častoo umučeném Spasiteli, ano na svých plavbách,které jako kapitán na moři konal, nosíval vždys sebou obrazy umučení Páně, v nichž svouútěchu hledal, a tak synu svému nejlepší příkladdával.—Jak byl sv. Alfons přehořké smrti KristaPána vždy pamětliv & s jak plamennou láskoučasto a často, zejména ve všech svých nemo­cech a různých pronásledováních a strastech,o bolestech milého Spasitele roz imal, o tomdávají nám nejkrásnější svědectví jeho spisy,zvláště jeho »Ohnivé šípyc. Jaká to vroucí řečve spisech těch ajak plamenná to láska,' kterou

62

tu dává Spasitelí svému na jevol O umučeníPáně konal sv. Alfons zvláštní rozjímání každýden atotéž doporoučel též členům své kongre­gace, řka: »V tomto rozjímání nalézám všechno.Kdo o umučení Páně rád rozjímá, zachovávárád řeholi . . . snáší trpělivě všechny obtíže . . .Slovem, kdo neustále na ukřižovaného Spasitelemysli, musi iej milován.: Též křížová. cesta,kterou sám sepsal, byla jeho nejmilejší pobož­ností; ji neopomenul ani jeden den. A kdyžve stáří nemohl sám již pro slabost pobož­nosti této konati, dával se od zastavení jed­noho ke druhému \'oziti atak se křížovou cestumodlil.

Nau če n í. Vzpomíneime si často na pře­hořké utrpení Ježíše Krista. A to nejen kdyžrozjímáme neb křížovou cestu se modlíme, alei při práci a ve všech strastech tohoto života.Zádá to od nás jednak vděčnost za to, žeKristus Pán i život svůj za nás obětoval, jednaknalezneme v této vzpomínce sami nejsladšíútěchu v křížích. Kdo s Kristem Pánem trpí,trpí nejsnáze.

Předsevzetí. Chci každou hodinu ně­které tajemství z umučení Páně si připomínati.

Část2.Svatý Alfons rosnboovsl lásku k Ukřižovsnómu v srdcích

svých hutních.

Ú vah a. Svatý Alfons mluvíval a kázávalrád o umučení Páně. Ríkával: »Věčné pravdy,smrt, soud, peklo aj. otřásají hříšníky a napl­ňují je spasitelnou bázni'a přivádějí k pokání.Má-li však pokání to býti trvalým, musí láskou

63

k Bohu býti posvěceno, proniknuto a zdokona­leno. A milovatí Boha učíme se nejlépe, kdyžuvažu eme, co Kristus Pán za nás vytrpěl.Proto kázával svatý Alfons o umučení Páněs takovým nadšením a svatým zápalem a líčillásku Kristovu tak živými barvami, že častoi nejzatvrzeleiší hříšníci slovy ieho mocně po­hnutí byli a skroušeně a lítostně z hříchů svýchse vyznávali. Kázání svatého Alfonsa o umučení Páně činila pravé zázraky milosti boží. 'l'éžmissionářům svým poručil sv. Alfons, by namissiích o umučení Páně kázali a nařídil, abypři každé missii slavným způsobem svatý mis­sionární kříž byl postaven, který by lidu láskuKrista Pána ukřižovaného neustále hlásal.

Naučení. Kristus Pán na kříži nám uka­zuje, jak bezedná je zloba hříchu. Tu vidíme,jak Syn boží musil v nejhlubší potupě a v nei­krutších bolestech život svůj dáti, aby za našehříchy zadostučinil. ó, učme se tedy u nohoumilého Spasitele za nás ukřižovaného nenávi­děti hříchy sxé a z celého srdce jich litovatí avolejme často: Ú, Ježíši z lásky ke mně umu­čený. lituji toho srdečně, že jsem byl hříchysvými sám příčinou všech tvých bolestí; 6. od—pusť mi vinu mou a buď milostiv mně hříšnému!A můžeme-lí i jiné o lásce Krista Pána za nástrpícího poučmati, aby i oni hříchů svých lito­vali a pravé pokání za ně činili, ó, neopomeňmetoho nikdy. Kdo ukřižovaného Spasitele milujea jeho přehořké umučení si připomíná, ten jistěza své hříchy též pokání učínía spásy věčné dojde.

Předsevzetí. Umiňujísobě, že si budu přizpytování svědomí umučení Páně připomínati,abych tím upřímněji hříchů svých litoval.

Vll.

O úctě & lásce svatého Alfonsa k NejsvětějšíSvátosti.

Příprava: ]. Slyšme, jak svatý Alfonsjednou v kázání 0 Nejsv. Svátosti obrácen jsak oltáři náhle a dojemně zvolal: »Ejhle, tam je,vidíte ho? 0, jak je krásnýh

2. Prosme Krista Pána, abychom ho v Nejsv.Svátosti co nejvroucněji milovali.

Č á s t 1.

Jak rád sv. Alfons před Nejsv. Svatosti dlel.

Ú vah a. Život sv. Alfonsa můžeme opravdunazvali životem lásky k převelebné SvátostiOltářní. Již v mladých letech navštěvoval rádkostely, v nichž byla Nejsv. Svátost k veřejnémuuctívání vystavena a klečíval tam dlouho a dlouhonepohnutě s očima k monstranci upřenýma v mo­dlitbách všecek pohřížen, tak že už tehdy vše­obecně obdiv vzbuzoval. Zvyku, jejž si od mládíosvojil, navštěvovati denně Nejsv. Svátost, neza­nechal nikdy. Casto i v nemocech dával se dokostela voditi neb i donášeti, aby se tam s mi­lým Spasitelem pobavil. Důvěrné jeho rozmluvy,

65

vroucí a dětinná láska a radostné výlevy zbož­ných jeho citů před velebnou Svátosti nebrá­valy konce. Trávíval tam denně až osm hodin.Milosti, kterých mu za to Bůh udílel, byly ve­liké. Sv. Alfons sám napsal: »Malá chvilkadobré modlitby před Nejsv. Svátosti zázrakyčiní.: Proto též všecky co nejvíce povzbuzoval,aby Nejsv. Svátost často a horlivě navštěvovali,a za tím účelem napsal své »Návštěvy Nejsv.Svátostic, které po celém světě největší oblibydošly.

Nauče ní. NejsvětějšíSvátost je svátostílásky. V této svátosti nám Kristus Pán nejlépeukazuje, jak nás miluje. Zde jest naším nejdů­věrnějším přítelem, neustále mezi námi přebý­vaje, jen aby nám svých milostí nejplnější mě­rou rozdávati mohl. O, jaká to láska Bohanašeho! Nuže, milujme imy Krista Pána; v Nej­světější Svátosti nás tolik milujícího. A jak homáme milovati? O, nenechávejme ho na oltáříchsamotného a opuštěného. Navštěvujme ho rádiv převelebné svátosti. V této svátosti s nímrozmlouvejme, s ním se raďme, stěžujme si mu,prosme ho, slovem buďme s ním tak důvěrni,jak důvěrným on s námi chce býti, abychomz návštěv jeho co největší užitek měli.

P ř e d s e v z e t i. Chci své návštěvy Nejsv.Svátosti vždy nábožně konati.

Cást 2.s takou nábožnosti sloužml sv. Alfons mši svatou.

Úvaha. Svou převeikou úctu a _láskuk Nejsvětější Svátosti dával svatý Alfons najevo též při mši svaté a při službách božích

Blaťák: Rozjímání. 5

66

vůbec. Když nejsvětější oběť přinášel, zdál sebýti spíše andělem před trůnem božím stojícímnežli člověkem. . Tvář jeho jevila nebeskou ra­dost a vroucí nadšení. Mše svaté nikdy neo­pomenul, pokud mu to nemoc jen poněkud do­volovala. Když na příklad jednou pro bolesti aslabost nemohl do kostela ani dojíti, a průvodcemu radil, aby se občerstvil a mše svaté tento—kráte nesloužil, odpověděl mu svatý Alfons:»S'el bych raději deset mil, než abych o jednumši svatou měl oloupen býti.<< Přípravu, díků­činění konával vždy s nábožností nejvýš obdivu­hodnou. Všechny předpisy, týkající se mše sv.,zachovával též velmi bedlivě, ač trpěl pakost—nicí a křečmi v celém těle. Při vší své slabostiu oltáře jakoby byl omládl, stál rovně a dů­stojně, pohyboval se živé a vznešeně, klekalvždy až na zem a dával na vše neobyčejnýpozor, aby vše správně vykonal a žádné chybyneučinil. A když pak v posledních letech ne­mohl už nikterak mši svatou sloužiti, přijímalkaždodenně aspoň Nejsv. Tělo Páně s touževroucností a planoucí láskou a příkladnou ná­božností, se kterou byl zvyklý dříve sloužitimši sv. A co sám činil, k tomu i jiné nabádal:kněze, by mši svatou vždy co nejzbožněji slou—žívali, a věřící lid, aby mši svaté vždy nábožněbývali přítomni a k sv. přijímání často přistu­povah.

Naučení. Mše svatá je veliký poklad.Jest to oběť, při níž Kristus Pán obnovujesvou smrť na kříži a nám přivlastňuje všeckypřeveliké zásluhy, kterých nám na kříži dobyl.Jest to vtedy oběť nejvznešenější a nejblahodár­nější. Zádnými modlitbami ani dobrými skutkynemůžeme si tolik milostí zjednati, jako jedinou

(37

mší sv. 0, važme si tedy tohoto nejvelikolepěj­šího daru Boha našeho a snažme se co nejvícez něho těžiti. Jsme-li kněžími, služme vždy mšisvatou důstojně a nábožně, a nejsme-li kněžími,buďme aspoň často přítomni této nejdražší oběti,Církev svatá nám přikazuje, abychom aspoňv neděli a ve svátek celou mši svatou nábožněslyšeli. Přikázání to zavazuje nás pod těžkýmhříchem. ó, neopomíjejme nikdy svévolně tétopovinnosti! Ano i ve všední dny choďme rádina mši sv. Kdo přimši sv. nábožně jest přítomen,vymáhá sobě i všem,svým milým nejhojnějšíhopožehnání božího. 0, ze mše sv. dosud nikdonikdy žádné škody neměl. Bůh dovede nám svoumilostí stonásobně nahraditi tu chvíli času, kte—rou při mši sv. v zbožných modlitbách ztrávíme.A chceme-li ze mší sv. tím více užitku míti,přistupujme též často k sv. přijímání, spojujícese tak s knězem při nejdražší oběti Tělo Páněpřijímajícím. Cím častěji a vroucněji Krista Pánav převelebné Svátosti do srdcí svých přijímáme,tím hojnějších milostí stáváme se účastní a tímvětší bude jednou sláva naše v nebi.

Předsevzetí. Chci vždy při mši svatéa při svatém přijímáni co nejnábožněji se mo­(ítiti.

VIII.

Odměna svatého Alfonsa.

Příprava: 1. Představmesi, jak svatýAlfons blaženě umírá a všecek šťasten z tohosvěta do nebe odchází.

2. Prosme Boha, abychom jednou v poslednísvé hodince také tak šťastni byli jako sv. Alfons.

Cást l.Úvaha. Sv. Alfons pamatoval na svou

smrt vždycky a velice po ní toužil a na ni setěšil. Nazýval ji obyčejně svým slavným dnem.Casto volával: >Ježíši můj, zdá se mi to jakotisíc let, že neumírám, a že nemám toho štěstí,abych tě už brzy mohl spatřiti v nebi.< A kdyžjednou slyšel o smrti jednoho ctnostného řehol—nika, pravil: »Sláva Bohu Otci, i Synu i Duchusv. Kdy budeme my tak šťastni, abychom sestali jeho druhy v nebi?: Konečně však dočkalse své smrti také. Ve středu, 1. srpna 1787, bylonen slavný den, kdy sv. Alfons směl v 91. rocevěku svého tento svět opustiti. Byl to proň vskutkuden nevýslovné radosti. Svátosti umírajících přijaluž před tím s největší vroucností. Pokušení aúzkosti zmizely docela. Nebeská radost &útěchanaplňovala celé jeho srdce. Sama Nejbl. Panna

69

María přišla, aby ho svým zjevením potěšila.Sv. Alfons zářil radostí. Nebeské slasti, které mubyly v nebi připraveny, začal vskutku již zde nasvětě okoušeti. A v těchto slastech všecek po­nořen, odevzdal svou duši Bohu v okamžení,jehož nikdo z přítomných spolubratří ani nepo­zoroval. _

N a u č e n í. Blažena smrť a konečné vytr­vání v dobrém jest nejkrásnější odměnou, jakémůžeme od Boha dosáhnouti už zde na světě.Ale musíme za tím účelem také tak žíti, jakto Bůh od nás chce, t. j. musime horlivě secvičiti v ctnostech a Boha za vytrvání v dobrémneustále prosíti. Tímto způsobem stali se téžsvatí v poslední své hodince tak šťastnými. O nichčteme v knize Přísloví (4, 18.): »Spravedlivýchstezka jako skvoucí světlo, jež vycházi a rosteaž do dne dokonalého.a O, následujme tedy svatév životě, žijíce tak svatě jak oni žili, abychomjim také v smrti jednou podobní býti mohli.

P ř e d s e z e t í. Chci ctnostným životem kešťastné hodince smrti se připravovati.

Č á s t 2.

Svatý Alfons oslaven v nebi.

Uvaha. V nebi dostalo se sv. Alfonsuoslavy dvojí: Bůh jej obdařil velikou blaženostia učinil jej naším mocným ochráncem. Svou ne—výslovnou blaženost ukázal sv. Alfons sám jednéřeholníci. Zjevil se ji v nebeském světle, po—dobném skvoucímu, sluncem prozářenému kři­šťálu nejobdivuhodnější čistoty. Světec byl upro­střed tohoto nebeského lesku krásný jako anděla oplýval blažeností, jaká se nikterak ani po­

70

psati nedá. Reholnice sama pocítila při pohleduna světce takovou slast, že by jí za všecky ra­dosti světa nebyla zaměnila. Takové blaženostipožívá tedy sv. Alfons teď v nebi. Mimo to jestsv. Alfons též naším mocným ochráncem. Po­máhá všem, kteří se k němu ve svých bídách astrastech utíkají, co nejvydatněii. ó, jak mnozínalezli už na jeho přímluvu nejhojnějšího vysly­šení. P. Berruti popisuje celé řady různých mi­lostí a dobrodiní, jež Bůh skrze sv. Alfonsa lidemvšech stavů uděliti ráčil, a dodává: »Není možno,aby všecky divy a zázraky vypočteny byly, kteréDuch Páně skrze Alfonsa působil.<<

Naučení. Ctěme sv. Alfonsa a radujme sez jeho velké slávy, kterou ho Bůh v nebi koru­noval. Prosme ho však také, aby se za nás při­mlouval a nám zvláště pomohl jednou téže slávy­účastnými se státi. O, toť jistě nejsladší radostísvatých, mohou-li svou přímluvou nám býti ná­pomocni. Proto utíkejme se k sv. Alfonsu 5 veškerou duverou avolejmezhloubi srdce ó, svatýAlfonse, dobrý, láskyplný otče a mocný ochránčenáš, neopouštěj dítek svých ale primlouvej se zanás, abychom napomenutí tvých, vždy ostřihajícea příkladu tvého následujíce, v lásce boží až nakonec vytrvali a tak jednou spasení věčného došli.

Předsevzetí. Vyvolujisobě sv. Alfonsaza zvláštního svého ochránce. K němu chci seutíkati a ho vždy za přímluvu prositi, abych i zdena světě šťastně a svaté žíti ijednou s ním v nebivěčné blaženosti požívati mohl. Amen.

WW

ČÁSTQII.

Rozjímánío ctnostech

sv. Klementa M. Hofbauera,kněze z Kongregace Nejsv. Vykupitclc.

Sv. Klement Maria Hofbauer.

Narodil se dne 26. prosince 1751 v Tas­vicích, malé ale úhledné vesničce nedalekoZnojma na Moravě. Na křtu sv. obdržel jméno Jan.Rodiče měl chudé a bohabojné. Otec byl řezní­kem a zároveň polním hospodářem a vinařem.Zemřel brzy, 47 roků stár. Truchlící matka uká­zala po smrti otcově šestiletému svému synáč­kovi obraz Ukřižovaného, řkouc: »Hle, tentojest nyní tvým otcem; přičiň se, abys vždyckypo té cestě chodil, která se jemu líbí.: Hošíčekzapamatoval si slova ta dobře. Snažil se zevšech sil, aby Pánu Bohu vždy radost činil. Bylvelice nábožný a poslušný a ctil a milovalzvláště vroucně nejbl. Pannu Marii.

Když vyšel školu, byl poslán do Znojma,aby se tam učil pekařem. V učení získal si pra­covitosti, skromnosti a vlídností lásku všech. Nato stal se pekařemakomorníkem vpremonstrát­ském klášteře Luckém, kde mu bylo dopřánozároveň též studovati nižší třídy gymnasijní.Toužil totiž velice státi se knězem. y klášteřepobyl asi 4 roky až do smrti opata Rehoře. Posmrti opatově nebylo mu již více popřáno stu—dovati. Proto se rozhodl, že bude aspoň jakopoustevník Bohu sloužiti, nemoha knězem sestáti. Poustevníkem byl napřed v Milfronu

74

u Znojma a později v Tivoli v Italii, kde přijaljméno Klement, které mu od té doby zůstalo.

Avšak řízením božím se stalo, že poustevnusvou zas Opustil a do Vídně se odebral a tamve studiích s pomocí tří zbožných sester pokra­čoval. Nejsa však spokojen s professqry nevěrounačichlými, putoval do Ríma a v Rímě žádalo přijetí do Kongregace Nejsv. Vykupitele, kte­rého se mu také dostalo. V kongregaci dostudo­val a byl r. 1786 na kněze vysvěcen.

Po vysvěcení odebral se sv. Klement na žá­dost papežského nuncia do Polska do Varšavy.Tam založil klášter u sv. Benona a pracovalmezi Poláky s nejpodivuhodnější horlivostí přes21 roků až do roku 1808. Když pak nevěreckávláda jej vyhnala, odešel do Vídně, kde svýchposledních 12 let trávil. Mezitím pokoušel se téžv Bavorsku, v Badensku, ve Svýcarsku, ano i veFrancii založiti kláštery kongregace. Co při tomzakusil strastí, nedá se vypověděti. Hrdinnýmisvými ctnostmi vzbuzoval všude největší obdiv.Nevěreckému duchu časovému všude co nejroz­hodněji a co nejúčinněji odpíral a lepší směr mudával. Zvláště ve Vídni probudil víru zas k no­vému životu, tak že právem je nazýván apošto­lem Vídně.

Sv. Klement zemřel ve Vídni dne 15. březnaroku 1820. Za svatého byl prohlášen roku 1909.

Svátek sv. Klementa slaví se 15. března.

Devatero rozjímánípřed svátkem svatého Klementa Hofbauera.

I.

() víře sv. Klementa.

P ří p r a v a : 1. Představme si sv. Klementa,jak na kolenou Pánu Bohu děkuje za dar svatévíry.

2. Prosme Boha, aby nás milostí svou u sv.víře utvrditi ráčil.

Č á st 1.

Sv. Klement byl mužem viry.

Úvaha. »Bez víry pak nemožno jestBohu se 1íbiti.c (K Židům 11. G.) Touto svatoupravdou spravoval se sv. Klement po celý svůjživot co nejsvědomitěii. 1. Vážil si svaté víry.Často a často Bohu z celého srdce díky vzdá—val za to, že se narodil v lůně církve sv. kato­lické a že byl od zbožných katolických rodičůa zvláště od ctnostné, vzorné matky v nábožen­ství a v bázni boží vychován. Ničím se tak ne­chlubil jako tím,že jest katolickým křesťanem.Říkal: »Jsem hříšný, slabý člověk; ale jeden ve­

76

liký dar od Boha mám. Jsem naskrz katolíkem.Viry své bych s nikým nezaměnil.< »Mám ka­tolický nos,: říkával zas jindy s nemalým uspo­kojením, když přísně katolicky rozhodoval o vě—cech, v kterých se mnohým jakási neoprávněnávolnost zamlouvala. 2. Lnul celou duší k víře.Pochybnosti ve víře neznal. Pravil: »Za vírutakřka ani odměny nečekám, neboť proti vířenikdy jsem nebyl pokoušen, ano musil bych sepřemáhati, kdybych o některé pravdě svaté vírypochybovati chtěl.: Jednou ukázal na obraz, jejžna stěně spatřil, řka: »Méně pochybuji o tajem—ství Nejsv. Trojice, než o tom, že tento obrazzde visí.: Pravil téžjednou: »Kdybych mohl natajemství sv. víry patřiti tělesnýma svýmaočima, zavřel bych je, abych o zásluhu svatévíry se neoloupil. Očím svým tolik nevěřím,jako neomylným výrokům církve sv., neboťcírkev sv. ve věcech víry & mravů poblouditinemůže, kdežto oči mé jsou přeludům podro­beny.< Tak pevnou, nezlomnou víru měl svatýKlement. Tak pevně byl o všech pravdách svatévíry přesvědčen. Neochvějnost ta u ve víře ne­byla však slepou a bezmyšlenkovitou. Naopak.Sv. Klement věřil tak pevně proto, že sv. vírudobře znal. Vědomosti jeho u věcech víry abohosloví vůbec byly tak velké a dokonalé, žeho často i největší učenci navštěvovali a o raduprosili. Nabyl pak vědomostí těch ovšem napředpilným a svědomitým studiem, ale mohem víceještě nejhorlivější a neustálou modlitbou. 3. Jed­nal vždy dle víry. Bylo na něm viděti ——pravíšlechtic Pilát, — jak duchem víry býval neustálevšecek proniknut. Proto posuzoval vše jen vesvětle víry a jen víra byla mu pohnutkou i cí­lem při všem, có činil. Všechno k větší cti a

77

chvále boží, bývalo jeho heslem, jež stále opa­koval. Proto probouzelo v něm také všechnosvaté myšlenky a ať se nalézal kdekoliv, ať' sezaměstnávalřčímkolív, vždy a všude velmi snadnoa lehce zalétal svým duchem k Bohu a svatýmvěcem. Boha všudypřítomného měl ustavičnětak živě na myslí, že z úcty k němu a k andě­lům strážným chodíval vždy po městě i po ven­kově v zimě v létě za jakéhokoliv “počasí bezklobouku, jen s čepičkou na hlavě. Žárem paksv. víry, jímž sám hořel, rozněcoval též jiné;kde jen mohl, chápal se každé příležitosti, abyo Bohu a sv. pravdách s největším zápalem anadšením mluvil a kázal. V kostele i ve spo­lečnosti, veřejně i soukromě, ve zpovědnici inakazatelně všechny ve víře utvrzoval a zdokona—loval s takovou horlivostí, že celé kraje, kdepracoval, k novému náboženskému životu pro­buzeny byly.

Naučení. Sv. víra je základem všechctností a veškeré křesťanské dokonalosti. Protopřičiňme se, co jen můžeme, abychom vždy takpevně a živě věřili, jako sv. Klement. Budeme-lisv. Klementa věrně následovati ve víře, budemetéž jako on vždy ctnostně žíti a v křesťanskédokonalosti prospívati.

Př e d s e v z e t í. Vynasnažím se, abych vševe světle víry posuzoval & ve všem zásadamisv. víry se řídil.

Část 2.Sv. Klement hájil sv. viru.

Úvaha. Za víru byl sv. Klement vždyochoten i život svůj dáti, a ve Varšavě nejednou

78

i do nebezpečí života pro sv. víru se vydal amnoho potupy a posměchu snesl. Kdekoliv spisynevěrecké a bludařské nalezl, s pohrdáním jeodstraňoval, neškodnými činil. Nevěrců velice li­toval, říkaie: »O, co všecko nevěrci musívěřiti,aby nevěřili! Nepochopuji, jak může člověkžíti bez víry. Clověk bez víry podobá se ryběna suchu.: Proto z vítězství nevěry vždy sermoutil a za vyhlazení nevěry a bludů neustálese modlil. Na obrácení-nevěrců a bludařů stálepracoval a to s velikým úspěchem. Zvláštěmnoho protestantů přivedl zase zpět do lůnacírkve sv. katolické a dosáhl svými ohni­vými kázáními a přesvědčivými domluvamitoho, že mnohé bludy se vůbec ani neujalyneb aspoň brzy zas vymizely. Lidské-bázně,této veliké překážky sv. víry, neznal. Professoruna universitě vídeňské, nevěrou načichlému, připřednášce otevřeně řekl: »Pane professore, cotu pravíte, neni katolické,<x a rozhorleně opustilškolní síň. Staré kovářce ve Weinriedu v Bavo­řích, která z bázně lidské nechtěla k svátostemchoditi, řekl: »Bojíte se lidi, co řeknou, budete-lichoditi k svátostem, a toho se nebojíte, cořeknou, budete-li jednou zavrženaPe Mladé pányschvalně vodival procházkou na veřejných, lidmičetně navštěvovaných místech, a tam s nimihlasitě rozmlouval o svatých věcech a chtěl, byhlasitě s ním s obnaženými hlavami Anděl Páněse modlili, aby se tak naučili bez bázně vírusvou vyznávati.

Naučení. Kristus Pán řekl jednou k zá­stupům: »Pravímťpak vám: Každého, kdožkolivmne vyzná před lidmi, vyzná i Syn člověkapřed anděly božími; kdo by pak mne zapřelpřed lidmi, zapřen bude před anděly božími.<<

(Luk. 12 8—9). Jest tedy povinností naší, aby­chom víru svou před lidmi vyznávali a za ni senestyděli, ano ji hájili a jí se ujímali, když ne­věrci nebo neteční katolíci ji tupí a haní. Na­skytne-li se nám tudíž příležitost tímto způso­bem víru svou dáti na jevo, ukažme, že jsmeopravdu věřícími katolíky, kteří se náboženskéhosvého přesvědčení také zastati dovedou. A ne­namlouvejme si, že sv. víra naši obrany nepo­třebuje, že bez nás také ještě nezahyne, že byto bez toho nic nepomohlo, kdybychom tupite­lům víry na odpor se postavili, že bychom tímnevěrce jenom ještě více podráždili a pobouřili& podobně. To jsou samé plané výmluvy lidíliknavých a ve víře lhostejných. Kdybychom taksmýšleli, dali bychom na jevo, že si víry svatémálo vážíme a že nám na víře mnoho nezáleží.Takovými nebuďme. Tací pohodlní, nevšímaví,bojácní katolíci nezasluhuií toho, aby jednous Kristem Pánem & se všemi svatými v nebivítězství věčné oslavovali.

Předsevzetí. Chci víru svou vždy avšude neohroženě vyznávati.

11.

O důvěře svatého Klementa.

P ří p r a v a: l. Představme si sv. Klementa,jak klepe na dveře svatostánku, řka: »Pane, po­moz nám z bídy, teď už je čas..:

2. Prosme Boha za milost vroucí a dětinnédůvěry.

Část lSv. Klement osvědcoval vždy Bohu důvěru v pravdě dbtlnnou.

Úvaha. »V tebe, Hospodine, jsem doufal,nechť nejsem zahanben na věky; v spravedlnostisvé vysvoboď mnex (Zl. 30. 2.) Tak volal svatýKlement často a často. Od Boha očekával vždyveškeru pomoc. Cim živěji poznával slabost anemožnost svou, tím více bral důvěru svouk Bohu. V žádných nesnázích neklesal namysli; nikdy nemalomyslněl, ani přílišnému zá­rmutku, ani neklidné bázni se neoddával. I kdyžnejvětší překážky se mu stavěly v cestu, ikdyžveškeré námahy a práce jeho jen s naprostýmnezdarem se potkávaly: ani tehdy důvěry v Bohanepozbýval. Naopak, býval vždy vesel, smál se

81

a žertoval, tak že ho známí a přátelé často na­zývali druhým sv. Filipem Nerejským. Když např. začal ve Varšavě zřizovati klášter a kostel,měl 3 dukáty v kapse, a přece neváhal s veseloumyslí dáti se do práce. Když se mu a jeho dru­žině nedostávalo mnohdy ani nejpotřebnějšíhokouska chleba, šel zcela klidně jen ku KristuPánu v nejsv. svátosti, aby tu za pomoc prosil.Cesty do Ríma, z Rima do Varšavy, z Varšavydo Bavor, Bádenska, Švýcarska a do Francie &nazpět konal pěšky v ošumělém šatě s holív ruce, bez peněz, nemaje žádných starostí zdaa jak to dokáže. Při všem dostačovala mu pouhádůvěra v Prozřetelnost boží. A ne nadarmo.Sv. Klement dosáhl vždy všeho, co od Bohadoufal, a to takovou měrou, že ani v nejvyššítísni nikdy nikoho o nic neprosil, nýbrž při­jímal vždy jen, co mu dobrovolně darovánobylo.

N a u č e n í. Bůh jest naším nejlepším otcema dárcem všeho dobra; nabízí nám všech svýchdarů plnou měrou. Pravíť sám: >Kdo pak zvásprositi bude otce za chléb: zdali kámen dájemu? Aneb za rybu, zdali místo ryby dá jemuhada? Aneb prosil-li by za vejce, zdali podájemu štíra? Jestliže tedy vy, zlí jsouce, umítedobré dary dávati synům svým, čím více Otecváš nebeský dá ducha dobrého těm, kteříž hoprosíPc (Luk. 11. 11.—13.) A ústy Žalmisty Páně(Zl. 136.5.—6.) k nám volá: »Jestliže zapomenuna tebe, Jerusaleme, budiž v zapomenutí dánapravice má. Přilni jazyk můj k dásním mým,nebudu-li pamatovati na tebe.: Od Boha smímetedy a máme všecko doufati. ó, neklesejmetudíž nikdy na myslích, ani se neoddávejme zá­rmutku, nýbrž čím větší bída a nouze nás tísní,

Blaťák: Rozjímání. 6

82

s tím větší důvěrou utíkejme se kBohu a oče—káveime pomoci od něho.„, Předsevzetí. Chci často opakovati slovaZalmisty Páně: »V tebe, Hospodine, jsem doufal,nechť nejsem zahanben na věky..

Část 2.

Důvěra sv. Klementa nebyla opovulivy'm spoléháním se naBoha.

Úvaha. Sv. Klement důvěřoval Bohu ne­obmezeně, ale důvěra jeho nebyla nečinnoubezstarostností. Věděl dobře, že Bůh pomáhájen tomu, kdo sám sobě pomoci nemůže, a za­sahuje jen tam, kde síly lidské nestačí. Protopřičiňoval se sv. Klement napřed sám co nej­více a používal napřed sám všech svých sil,aby si zjednal nutných prostředků a dosáhl cílůsobě vytknutých. A potom teprv doufal v Bohaa očekával od něho pomoci tam, kde sám soběpomoci nemohl. Tímto způsobem, vlastním při­činěním a pomocí od Boha vyžádanou, odbyl sia dokončil svá studia, tak dosáhl též hodnostikněžské a dočkal se nejvelikolepějších úspěchůsvých prací a námah. K takovéto vdůvěře po­vzbuzoval pak též všecky ostatní. Ríkal: »Ko­nejme napřed své povinnosti a potom prosmeBoha o pomoc a doufejme v Prozřetelnost boží.Kdo své povinnosti věrně plní, toho Bůh nikdyneopustí, ano pošle mu polovici jediného chleba,který by ještě na světě zbýval.:

Naučení. Nespoléhejme se nikdy opo­vážlivě na Boha tam, kde sami se přičiniti mů­žeme a máme. Bůh netečnosti ani schvalovati,

83

ani podporovati nemůže. Síly nám Bůh svěřil,abychom jich dobře užívali. Nenechávejme jichtedy ladem ležeti, nýbrž přičiňujme se napředsami, co můžeme; a Bůh jistě nám potom po­může, abychom ito, co síly naše přesahuje,vykonati mohli. Kdo by tak nejednal, ten by Bohapokoušel a na milosrdenství boží by hřešil. žá­daje od Boha pomoci, kde žádné nepotřebuje.Ale na druhé straně zas nemysleme, že samibez pomoci boží vše dokážeme. Jsme zajistéslabí lidé. a síly naše daleko nesahají. Kdo tedyv síly své příliš důvěřuje, ve svůj rozum a důvtipa své vzdělání, ve svou zkušenost a dovednost,ve svou povahu, ve svůj vliv a svou vážnost,které požívá, a ve svou moc, kterou vykonává,a v úřad, jejž spravuje, a v ostatní prostředky,jimiž vládne, ten často velice se sklame. Neboťpřílišná důvěra v sebe samého plodí hříšnou do­mýšlívost a pýchu a pýcha předchází pád. Bůhpyšným se protiví.<

Předse vzetí. Nechci ani hříšně'spoléhatise na Boha tam kde sám přičiniti se mohu, aninechci se domnívati, že sám bez pomoci božívšechno dokáží.

III.

Sv. Klementa láska k Bohu.

P ř í p r a v a: 1. Představme si sv. Klementa,jak láskou boží všecek hoří a k svým přátelůmpraví: »Milovati Boha jest tak veliké dobro, žese ani vypověděti, ani popsati nedá.“

2. Prosme Boha, aby nás svou láskou na­plniti ráčil.

Část LSv. Klement miloval Boha nade všecko.

Úvah a. Lásce boží naučila sv. Klementauž v útlém mládí zbožná jeho matka. Vedla hopo smrti otcově jako šestileté dítko k obrazuUkřižovaného, řkouc: »Hle, tento jest nyní tvýmotcem; přičiň se, abys vždy po té cestě kráčel,která se jemu líbí.< Od té doby neměl sv. Kle­ment iiného nic tak na mysli, jako aby Bohamiloval a v lásce se zdokonaloval. Hříchu bálse vždy nejvíce, tak že mnozí, kdož ho, zvláštěpozději jako kněze znali, navzájem se před hři­chem varovali a k ctnosti pobízeli, řikajíce: »Coby řekl P. Hofbauer, kdybychom hřešiliPc Ne­méně bál se i všeho nebezpečí hříchu, říkaie:

85

»V nebezpečí těžkého hříchu nesmíme se nikdyvydávati, ani kdybychom tím peklo vyprázdnitia celý svět blaženým učiniti mohli.: Láska božíbyla též pohnutkou veškerého jeho jednání avše mu oslazovala. Když jednou v mrazivézimě s brevířem v rukou se modlil a kdosi seho tázal, jak v takové zimě vydrží, odpověděl:»Láska boží zahřívá všecko.: A láska boží hotaké ktomu pudila, že ve všech nesnázích bývalvždy s vůlí boží co nejdokonaleji sjednocen.Vždy říkal: »Tak tomu chce Bůh. : A s tim sespokojoval. Svému příteli psal jednou ve velikýchsouženích: »Odevzdávám se do vůle boží asvaté ujišťuji, že jen to chci, co Bohu se líbí aPodobně psal kníže-arcibiskupu Hnězdenskému,když byl z Varšavy násilně vyhnán: »Odevzdá­vám se osudu, kterýž po vůli boží naším údě­lem se stal. Sladké jest trpěti, když nám svě­domí nic nevytýká. Ve všem poznávám jen vůliboží. Budiž Pán vždy veleben < Sjednocenost

nežli kající skutky. Své kajícníky napomínal:»Odevzdejte se zcela do vůle boží Bude- li vůlevaše dokonale spojena s vůlí boží, budete seBohu více líbiti, než kdybyste se postili a kajícískutky konali. . Proto také sám často a častozvláště ve svých těžkých nemocech opakoval:»Můj Ježíši, chci žíti, pokud Ty chceš, &trpěti,jak Ty chceš, a zemříti, kdy Tobě se líbí.:

N a u č e n í. Milujme Boha co nejvíce. Láskaboží jest pramenem největších radostí a nejhoj­nějších zásluh. Kdo Boha miluje, tomu je vše,co pro Boha činiti a trpěti má, pravou rozkoší.A kdo z lásky k Bohu pracuje a trpí, ten soběhromadí zásluh, jakých by si nezjednal ani nej­velikolepějšími skutky, jimž láska schází. Neboť

86

Bůh se nedívá tak na to, co činíme, jako na to,s jakou láskou i ty nejmenší práce konáme autrpení svá snášíme.

Předsevzetí. Chci při svých pracích ave svých utrpeních často volati: O, Bože můj,vše z lásky k tobě!

Č á s t 2.

O lásce & úctě sv. Klementa k tajemstvím našeho vykoupení.

Ú v ah a. Lásku svou k Bohu čerpal svatýKlement nejvíce z rozjímání o hlavních tajem­stvích našeho vykoupení, totiž o vtělení a utrpenínašeho Spasitele, .Ježíše Krista. Jeho úcta a láskak vtělenému Synu božímu byla opravdu takvroucí a něžná jako Serafínů. Při každé vzpo­mínce na Betlem býval vždy city radosti, vděč­nosti, pokory a soustrasti všecek dojat. Zvláštědoba adventní bývala proň dobou svatého nad­šení. V kázáních a rozmluvách nenalézal dostislov, by svou nejvroucnější lásku k božskémudítku na jevo dal. Druhým pramenem jeholásky k Bohu bylo uvažování o přehořkémumučení Páně. Casto, když o utrpení miléhoSpasitele rozjímal, bolestí a lítostí hlasitě plakal.Věřící stále napomínal, aby o utrpení JežíšeKrista často a nábožně rozjímali a své útrapys bolestmi a s opuštěnosti Krista Pána spojo—vali. Zejména kajícníky rád posílal, aby předkřížem učili se litovati hříchů svých. Také na—psal modlitby a nábožná povzbuzení, jež paklidem vštěpoval, aby je tak k tím větší lásceUkřižovaného povzbudil.

N a u č e n í. Chceme-li Boha z celého srdcemilovati, učme se jeho lásku znáti v Betlemě a

87

na Kalvarii. Č), tam poznáváme tak živě, jakneskončeně dobrý & milosrdný náš Bůh jest.Tam poznáváme tak jasně a neodolatelně, žeBůh jest vskutku láskou nekonečnou & prame­nem veškeré lásky a naší lásky nejplnější měrounejvýš hoden. Kdo v Betlemě a na Kalvarii rádduchem svým dlí, ten Boha milovati se brzynaučí a láskou se rozehřeje, byť i srdce jeholedovým bylo. Sv. Alfons volá: »Ach, Ježíši,svrchovaný a pravý Bože můj, jediný můj po—klade a živote, lásko má a mé všecko, rci, pročjsi přišel na svět, a opustils lůno Otce svéhonebeského a dals přednost jeslím betlemským apotupné smrti na kříži? 0, již ti rozumím. Při­šels, abys si dobyl lásky mé. O, jak bych tedynesměl tě milovati? Kde naleznu otce, přítele,milence, jenž by větší lásky byl hoden a vícemi přál než ty? Č), miluji tě, předrahý Spasitelimůj, miluji tě, jediné dobro měl (5, dej mi témilosti, abych tě vždy miloval a od lásky tvénikdy se neodloučil.<

Před sevzetí. Budu si často připomí­nati, jak Bůh mne miloval, že z lásky ke mněčlověkem se stal a za mne umřel, a vynasna­žím se, abych mu lásku jeho láskou svousplatil.

IV.

O lásce k bližním.

P ř í p r a v a : ]. Představme si sv. Klementa,jak chudým a trpícím v bídě pomáhá ajím těžkýjejich osud oslazuje.

2. Vyprosme si té milosti, abychom s bídousvých bl žních vždy útrpnost měli.

Č á s t 1.

Láska sv. Klementa k chudým.

Úvaha S láskou boží spojoval sv. Kle­ment též lásku k bližním. Neboť tyto dvě ctnostijsou nerozlučny. Miloval pak bližní své neiensrdcem, ale i skutkem. Ukázal to předevšímsvou péčí o chudé Už jako malé dítko rozdá­val chudým pokrmy, kterých si postem sámušetřil. Též dárky a krejcárky, co kdy dostal,rozděloval mezi chudé. Stářím rostla též jeholáska k chudým. Casto trpěl sám největší nouzi,ale pro své chudé vždy něco míval. Donášel jimto často až do domů. U brány kláštera byl stá­lým hostitelem chudých. Co tu almužen rozdal,ví Bůh sám. Pravil jednou: »Kdybych všeckypeníze měl, co jsem jen ve Varšavě chudým

89

rozdal, nikdo by jich neunesl.< »Dejte a budevám dáno,< odpovídal na výčitky, že příliš roz­hazuje. Zejména sirotků se ujímal, kterých právětehdy po dobytí a zboření Pragy ve Varšavěveliké množství bylo. Myl je a čistil od špíny ahmyzu, šatil je a živil, učil a vychovával a proně almužny sbíral, aby je řádně zaopatřiti mohl.Ba nejednou chodil i po silnicích a ulicích asbíral žebráky a tuláky a brával je s sebou, abyje očistil a ošatil a v náboženství vyučil a k svá­tostem připravil. A to vše činil 5 laskavostí avlídností, starostlivostí a trpělivostí, která každýmsrdcem hnula. Kanovník Veith praví: »Co měl,to dal; to byl jeho život. Ve službě chudýchbyl zaměstnán jako matka se svými dětmi.<<

N a u č e n í. »Milovati budeš Pána Boha svéhoz celého srdce svého . . . (a) bližního svého jakosebe samého. Na těch dvou přikázáních všeckenZákon záleží.: Tak pravil Kristus Pán (Mat. 22,37.—40.). Bůh tedy sám nám poroučí, abychommilovali bližní své, ano staví lásku k bližnímuvedle lásky boží a praví, že ten Zákon boží na­plnil, kdo bližní své pro Boha miluje. Tak vzne­šenou jest láska k bližním, jest znameníma mí­rou lásky boží a křesťanské dokonalosti. Protomilujme bližní své, a chceme-li ie milovati opravdupro Boha a ne z ješitnosti nebo samolásky,milujme zejména chudé, opuštěné a opovržené.Nebo láska k chudým je nejjistější zárukou láskypravé.

P ř e d 5 e v z e t i. Chci chudým rád dávatipřednost před jinými, kdykoliv mně povinnostimě v tom brániti nebudou.

V

C á s t 2.

Laska sv. Klementa !: nemocným & trpícím.

Úva h a. V nemocných spatřoval sv. Klementtrpící údy těla Kristova. Proto měl s nimi vždyupřímnou soustrast a pomáhal jim, jak jen mohl.Navštěvoval je velice rád a často a nebál se přitom žádných dalekých a namáhavých cest ažádného ani nejhoršího počasí. Měl-li hodně da—leko k nemocnému, říkávalz. »Tím lépe pro -ne­mocného, aspoň se víc růženců zaň pomodlím.<Za nemocné stále se modlíval zvláště cestou,když je chodil navštívit. Těšit dovedl nemocnéjako nikdo jiný. Nejvíce mu však záleželo najejich spáse. Domlouval jim co nejdojemněji, abyse především s Bohem usmířili a do vůle božíse odevzdali a tak hojných zásluh ze svých bo­lestí čerpali pro nebe. Tato láska jeho k ne­mocným byla všeobecně známa. Proto bývalsv. Klement k lůžku těžce nemocných velmičasto volán, zejména k těm, kteří víry pozbyvšezdráhali se svátosti přijmouti. Kde jiní kněžímarně se namáhali, umírající s Bohem usmířiti,tam bylo posíláno pro J. Hofbauera. A sv. Klementnezdráhal se nikdy jíti. Za temné noci, v lijavémdešti, v hlubokém sněhu, v prudké bouři vyhle­dával pak své na těle i na duši trpící miláčky,aby jim jistou pomoc přinesl. A vskutku podařilose mu mnohé a mnohé i nejzatvrzelejší hříšníkyv těžkých nemocech k pokání a k napravení životapohnouti. Nejednou strávil pak i celé noci u lůžkajejich, aby je těšil, a pro věčnost co nejlépe při­pravil.

N a u č e n í. Prokazujme lásku bližním svýmzvláště tehdy, kdy pomoci naši nejvíce potřebují.

91

A to bývá zejména v nemocech. Tehdy buďmeživě pamětlivi toho, že nemocní jsou bratři asestry naše v Kristu, s nimiž jednou v nebi věčněradovati se máme. Co jim tedy dobrého proká­žeme, prokážemc bratřím a sestrám svým a spolu­občanům našim jednou v slávě nebeské. Ano,VZpomeňme si, že nemocní jsou milované dítkyboží, za které Kristus Pán i život svůj dal. Ne­měli bychom tudíž také pro ně vše obětovati?O, Kristus Pán nás sám ujišťuje, že co dobréhoučiníme bližním svým, přijme od nás,jako bychomto jemu samému učinili, a odplatí nám všeckojednou tisíceronásobně.

P ře d s e v z e t í. Chci každé příležitosti po­užíti, abych bližním svým zejména v nemocechtím neb oním způsobem křesťanskou svou láskuna jevo dal.

V.

O horlivosti svatého Klementa.

Příprava: 1. Představme si svatéhoKlementa, kterak s plamennou horlivostí docizích krajů putuje, aby tam na spáse duší pra­covaL

2. Prosme Boha, abychom sv. Klementav apoštolské horlivosti následovali.

Č á s t 1.

Svatý Klement byl horlivým hlasatelem slova božího.

Úvah a. >Jdouce, učte všecky národy.:(Mat. 28, IQ.) Tak pravil Kristus Pán sv. apo­štolům, když ie po svém zmrtvýchvstání roze­sílal do veškerých končin s přislíbením, že s nimibude po všechny dny až do skonání světa. Takésv. Klement byl takovýmto apoštolem vyslanýmod Boha, by národům zvěstoval víru Kristovu.Nuže, uvažme, sjakou opravdu apoštolskou horli­vostí sv. Klement tento svůj vznešený úřad vždyzastával. Nejen na kazatelně byl hlásáním slovabožího zaměstnán, ale též poučováním a výcho­vou sirotků, opuštěné mládeže a lidí žebravých

93

a toulavých velice se zabýval. Ve svých kázá­ních, promluvách a náboženských rozhovorechhledal vždy jedině Krista Pána a větší čest aslávu boží. Kázal vždy apoštolsky, jednoduše asrozumitelně, maje vždy na mysli, aby poslu­chači z jeho slov co největšího užitku ve svémdenním životě měli. Ríkal na kazatelně: »Chcikázati tak prostince, že mně i neučení i dítkysnadno porozumí, aby na mne jednou u Boha ne­žalovali, řkouce: Nemohli jsme mu rozuměti.­Aby pak své posluchače ku konání dobréhopohnul, mluvil vždy řečí plamennou a pře­svědčivou a byl pravdou, kterou hlásal, všecekproniknut, takže kázal opravdu nejen ústy, alecelým svým zevnějškem. „ Hlavni přípravou bý­vala mu vždy modlitba. Cim vroucněji se modlil,tim horlivěji a s tím větším úSpěchem též kázal.Mnozí říkali: »Chceš-li slyšeti výtečné řečníky,jdi tam a tam do kostela; ale chceš-li slyšetiapoštola, jdi a poslouchej P. Hofbauerax S ne­menší horlivostí pracoval též na rozšíření dobréhotjsku. Dobrému tisku přikládal největší cenu.Ceho živým slovem dosáhnouti nemohl, snažilse dosáhnouti dobrým čtením, kterým zároveňposluchače své v dobrých předsevzetích utvrzo­val. Rozšířil a rozdal mnoho dobrých knih, akdykoliv se mu podařilo mnoho dobrých knihrozšířiti, míval z toho vždy velikou radost. Takésám některé modlitby a zbožné úvahy napsal.Ale ještě více pobádal jiné, by dobré spisy psali.Tak bylo jeho povzbuzenim a návodem velicemnoho dobrých spisů napsáno a vydáno. Imis­sionárni knížka povstala jeho návodem.

N a u č e n í. Zivým slovem a dobrými spisyšířila se svatá víra Kristova už od časů svatýchapoštolů. Sami apoštolové tak činili a po nich

94

svatí Otcové a ostatní svatí. Tímže Způsobemrozšiřujme tedy svaté pravdy učení Kristovai my. Více méně naskytuje se k tomu příleži­tost skoro každému. Zejména hlasatelé slovabožího jsou k tomu povoláni. Modleme se zaně, aby povinnosti tohoto povolání svého vždyvěrně a svaté plnili.

P ře d s e v z e t i. Vynasnažím se, abych kurozšíření pravdy přispěl, ne-li jinak, aspoň mo­dlitbou.

Č á s t 2.

Sv. Klement byl horlivým zpovědnmm.

Úvaha. Ve zpovědnici byl sv. Klementneunavně činným, nepopřávaje si nikdy oddechu.Na tuto apoštolskou práci kladl největší váhu.Ríkal: »Na kazatelně ořechy se stromu se srá­žejí a ve zpovědnici se sbírají.: Byl výtečnýmvůdcem duší. Jeho zásadou bylo: Nic mimo­řádného, nic násilného a mc šablonovitého, nýbržvšecky vedl k ctnosti cestami obyčejnými, klidněa nenuceně a každého dle jeho vloh a sil a po—vahy. Zvláště ku generální zpovědi své kajlcníkyrád vybízel a připravoval. Ve zpovědnici jednalvždy s největší laskavostí a trpělivosti, svědo­mitostí a moudrostí a též s velkou dovedností,tak že i k nejdelším zpovědím jen málo časupotřeboval. Zpovědnice jeho byla stále obléhána.Učení i neučení, z daleka a široká, přicházelik němu, aby si generální Zpověďvykonali. A svatýKlement dovedl všem plnou měrou vyhověti. Alese zvláštní zálibou ujímal se vždy těch nejchud­ších a nejopuštěnějších. Často hříšníky též sám

95

vyhledával a k sv. zpovědi napomínal, a slyšel—lio nějakém hříšníku, říkal: »Jen ho ke mně po­šlete.: anebo sám si proň došel. A nemohl—linebo nesměl li kázati a zpovídati, modlil se aspoňza hříšníky a konal za ně kající skutky. Tímtozpůsobem nesčetné duše s Bohem smířil amnoho i nejzarytějších hříšníků v přátele božíproměnil. Sám varšavský nuncius Saluzzo psalo této h01livosti svatého "lementa a jehospolubratří vrchnímu představenému řádu doŘíma: »K vaší útěše vyznávám a vás Ujišťuji,že ze všech klášterů, které zde jsou, členovévaší kongregace svatou horlivostí, příkladnýmživotem a obezřetným jednáním nejvíce se vy­znamenávají.c

Naučení. Učme se od sv. Klementa:]. Svaté zpovědi si vážiti a ji vždy dobře ko­nati. Sv. zpověď má nám sloužiti k ospravedl­nění života, t. j. k opravdovému očištění odhříchů a k nabytí, neb aspoň rozmnožení milo­sti boží a má nám tak býti »studnicí vody živé:a ne »cisternou rozpukanou, která nemůže držetivody.c (Jer. 2. 13) Chceme- li však, aby námsv. naše zpovědi vskutku veliký onen užitek při­nášely, musime z hříchů svých úplně, upřímněa lítostně se vyznávatí. Jinak by Zpovědi našebyly narné neb i dokonce hříšné a svatokrá—dežné. Nuže, zpytujme se, jaké byly dosavadnínaše zpovědi a napravme, co jsme kde pochy­bili a polepšeme se. Zejména vyprošujme soběi všem kajícníkům ducha kajícnosti, který bývádobrých zpovědí hlavním základem. _- 2. Pra­cujme na obrácení hříšníků se vší horlivostí.O, jak drahá je každá duše! Tak drahá jakoživot Krista Pána a, všecka jeho nejsvětějšíkrev za nás prolitá. 0, větší radosti nemůžeme

96

Spasiteli svému učiniti, než když mu pomů­žeme hledati pobloudilé hříšné duše. Získá­me-li Bohu jedinou duši, svou vlastní zachrá­níme. Ano, zabráníme-li jedinému hříchu, napl­níme celé nebe radostí a obdivem. Proto co propolepšení hříšníků učiniti můžeme v poměrech,v kterých žijeme, učiňme, i kdybychom -.sebezapříti a mnohou oběť přinésti musili. Nei­více pak ti, kteří jsou povinni,- jiné od zléhovarovati a je na cestách dobrých vésti, jakorodiče své dítky, představení své podřízené,kněží věřící lid, necht povinností svých nikdyneopomíjejí.

Předsevzetí. Ustanovímsobě, jakýmzpůsobem zvláště na obrácení hříšníků praco­vaú budu.

Vl.

0 pokoře sv. Klementa.

Příprava: ]. Slyšme sv. Klementa, kterakve svých strastech a poníženích často volával:»Pokoř mne, ó Pane, jak se ti líbí, jen zachraňduši mou.c

2. Prosme Pána Boha. abychom ve svatépokoře co nejvíc se utvrdili.

Č á s t ].

Svatý Klement polici-oval se před Bohem.

Úvaha. Opravdu pokorným jest ten, kdose považuje za takového, jakým jest před Bohem,­totiž za slabého, nedostatečného, k zlému ná­chylného tvora. Takovéto pokory vážil si svatýKlement velice. O ní pravil, že jest živitelkou,vychovatelkou a průvodkyní všech ctností a draho­cennou perlou, bez níž ani nejskvělejší skutkyceny nemají. Tuto pravou pokoru hleděl sisv. Klement osvojiti co neiplnější měrou. Protonechtěl za nic více pokládán býti, než za sla—bého, k zlému nakloněného tvora. Vše dobré,co měl, přičítal Bohu, sobě nechával jen nedo­konalosti. které na sobě pozoroval a velice od­suzoval. Z té příčiny se též považoval za hodna

Blaťák: Rozjímání. 7

(Ji-i­

všeliké potupy a všeho zneúznání. Říkal: Jsmeubozí hříšníci Buďme přesvědčení, že se námkřivda nikdy neděje. Bohu líbíme se tehdy nej­víc, když jsme spokojeni, užívá-li se nás jakokoštěte, které se "hází do kouta. když se jímzametlo.<< Podobně psal, když byl z Varšavyvyhnán: »Bůh dopustil, že jsme byli vyhnáni,protože jsme nebyli takovými, jakými jsme mělibýti.< Confiteor při mši sv. modlíval se s tako­vou zkroušeností, že přítomné mnohdy až k slzámpohnul. A na konci svého života s velikou lí­tostí na sebe žaloval, řka: »Co dobrého mohljsem vykonati, kdybych býval tak svatě žil, jakto Bůh chtěli:

Naučení. Svatý Klement b)l pravým hrdi—nou ctností a přece tak hluboko se pokořovala sebe jen za ubohého hříšníka měl. Jak teprvmáme my o,sobě smýšleti? Zač máme my sebepovažovat? O, neoddávejme se pýše, domýšlivo­sti a klamné sebelásce. Nemysleme jen na svézásluhy. Nechtějme, aby se nám ostatni jenklaněli, ani se nedomnívejme, že bez nás světse neobejde. Uznávejme rádi slabosti své a po—kládejme se jen za nedostatečné nástroje v ru­kou božích.

P ř e d s e v z e t í. Chci Boha denně prositi,aby mně dal co nejživěji poznati veškerou mouslabost a nedostatečnost.

Č á s t 2.

Sv. Klement pako!-oval se před lidmi.

Ú v ah a. Pokora pravá musí se též ukazo­vati před lidmi. Neboť kdo se před Bohem po­važuje za slabého a hříšného tvora, musí sipřáti, aby ho též spolubližni za takového pova—

09

žovalí a dle toho s ním zacháZelí. Proto pravilsvatý Klement: »Cestou pokory kráčí ten, kdoje sebelásky prost a nehledá a nežádá nic ji—ného než všem býti poddán a všem sloužiti.Pokorný je skromný á nečiní nic, čím by mohlnápadným býti, ani nepovažuje za vyšší osví—cení, co jen v smyslných náklonnostech a vevlastní vůli základ svůj má. Naopak nejjistějšímznamením pravé pokory jest, pokořování trpě­livě, s láskou, ano s radostí přijímati.: Protodával sv. Klement všem ostatním přednost &sobě vyhledával poslední místo a býval v od­suzování jiných nejvýš opatrný. Jako předsta­vený nemluvil nikdy tonem pánovitým, ani ne—dával nikomu pocítiti svou moc a důstojnost.Naopak řeč jeho byla vždy prostá, nehledaná,srdečná, upřímná a důvěrné. Mohl-li jiným ně­jakou službu prokázati, vždy se ztoho radoval.U stolu zpravidla ostatním posluhoval. Také ku—chaři nezkušenému často pomáhal vařiti. S chu­dými a opovrženými nejraději se stýkal, jim po­máhal, je těšil a poučoval. Chudé sám vyhle­dával, kdežto bohatí & vznešení musili vyhle­dávati jej, chtěli-li s ním mluviti. Chvály lidskése bál a jí se vyhýbal. Byl-li však potupen, jakose mu to často stávalo zejména na ulicích veVaršavě a ve Vídni, radoval se z toho. Kdyžjednoho hráče v hostinci prosil o almužnu prosirotky a tento samou zlosti mu do tváře naplil,pravil svatý Klement zcela klidně: »To je promne, ale teď mi také něco dejte pro ubohé si­rotky.<

N a u č e n í. Cvičme se v pokoře před svýmispolubližními hlavně dvojím Způsobem: ]. Ne­pokládejme sebe za lepší ostatních, nýbrž sebevždy zavrhujme a jiných předností rádi uzná—.

100

vejme. Sebe zavrhujme, poněvadž nám Bůh tolikmilostí dává a my jich tak málo používáme, anoi to dobré, co Bůh skrze nás činí, tolikerýminedokonalostmi poskvrňujeme. A přednosti svýchspolubližních uznávejme; neboť jsou to daryboží, které veškeré naší chvály zasluhují. A protonehledejme nikdy chvály jiných, ale sami jinýmvždy veškeru čest rádi vzdáveime. 2. Nevzpí­rejme se proti pokořením, ale naopak radujmese, když nás iiní tupí a haní, ano sami poslednímísto vždy sobě vyhledávejme a všem jen slou—žití se snažme. A tak vždy jednejme, i kdybyse nám snad někdy zdálo, že tím na svémdobrém jméně škodu trpíme. Neboť neilepšíjméno má zajisté ten, kdo z lásky ke KristuPánu tak pohrdaným se stal, jako Kristus Pánsám z lásky k nam potupen býti chtěl, kdyžmezi dvěma lotry na kříži umíral.

P ř e d s e v z e t í. Ve všech pokořeních chcivolati se Zalmistou Páně: »Dobréť mi jest, žejsi ponižil mne.. (Žl. 118. 71.)

Vll.

0 mírnosti &tichosti sv. Klementa.

Příprava: ]. Představme si svatéhoKlementa, jak svatým klidem a nebeskou spo­kojeností všecek září.

2. Prosme Boha, abychom tichosti a mír­ností hleděli si nastřádati hojných zásluh pronebe.

Část ].Sv. Klement ovlůll se neúnavně v ctnosti tichosti & mir­

nosti.

Ú v a h a. Sv. Klement byl povahy velmiživé a popudlivé a snadno se cítil k vznětli­vosti ponoukán. Avšak proti této slabostí bo­joval neustále s rázností a vytrvalostí opravduhrdinnou a stále bděl nad každým svým hnu­tím, aby mu již v zárodku předešel a je včaszkrotíl, zmírnil a ztišil. A pochybíl-li přece někdyna okamžik, ihned se hluboce pokořoval, chybysvé litoval a s novým napětím sil slabost svouzas přemáhal. Malomyslným pro své slabostinikdy nebyl, říkaie: »Děkuii Bohu denně, že namne tu prchlivost dopouští, a mne ií zbavitinechce; nebo tak jsem aspoň chráněn pýchy adonuzován k pokoře.: Svým přemáháním do­

102

sáhl konečně toho, že mu i v největším rozči­lení jediný pohled k nebi dostačil, aby zas nabylúplného klidu & pokoje.

Naučení. Ctnostným není nikdo od na­rození. Ctnostnými musíme se teprv státi. Neboťctnost je stálá á účinná náklonnost & způsobi—lost v konání dobrého a náklonnosti a způso­bilosti té nabýváme jen s pomocí boží a vlast­ním svým přičiněním t. j. Bůh nám dávák tomusvých milostí, ale my sami musíme s milosti toutaké spolupracovati, musíme zlým náklonnostemodpírati, pokušení k hříchu přemáhati &v ctno­stech, v lásce, v čistotě, pokoře, poslušnosti,trpělivosti, mírnosti atd. se cvičití. Toť tedy je­diná cesta, která k ctnosti vede. Jen tak mů­žeme ctnostnými se státi. Tak stali se i svatísvatými. Nepřišli svatí už na svět, nýbrž stálýmsebepřemáháním a cvičením se v ctnostech ctnost­nými se státi musili. Nuže, následujmejeiich pří­kladu a přičiňme se též, abychom sebepřemáhá­ním ctnostnými, zvláště mírnými & tichými sestali.

Předsevzetí. Chci často v srdci svémvolati. Ježíši tichý a pokorný srdcem, učiň srdcemé podle srdce svého!

Č á s t 2.

Sv. Klement klidu hojně ovoce svaté své tichosti.

Uvaha »Blahoslavení tiší. neboť oni zemívládnouti budou.: (Mat. 5. 4) Tak pravil KristusPán. Ctnost mírnosti a tichosti nese převzácnéovoce už zde na světě. Též sv. Klement ovocetoho okusil. ]. Svou mírnosti a tichosti nabylpředevím nezkaleného míru a pokoje, jehož mu

103

ani nejprudší bouře vzíti nemohly, tak žeiknej­větším křivdám mlčel, ano z nich se radoval.2. Mír a pokoj, který mu z duše hleděl, dodá­valy mu vzezření nejvýš milého a vábivého aupoutaly k němu všecky, kdož ho znali, neodo­latelně. Zvláště ubozí hříšníci cítili se k němujako nadpřirozenou mocí puzení. 3. Sv. Klementstal se útočištěm všech opuštěných. Je s veške­rou láskou, přivětivostí a v pravdě otcovskoudobrotou vyhledával, poučoval, těšil, napomínala k Bohu vedl. A musil-li koho též kárati,káral ho bez všeliké trpkosti, přísně sice, alezároveň otcovsky tak, že každé slovo hlubokodo srdcí vnikalo. A byl-li někdy i více přísným,hleděl pokáraným hned zas tím větší laskavostípřísnost pocítěnou osladiti.

Nauče n i. K ctnostnému životu má násmocně pobádati mimo jiné též veliký užitek, jejžz křesťanských ctností čerpáme. Jest to užitektrojí: ]. stáváme se pány svých náklonností;2. dobýváme si úcty a lásky svých spolubliž—nich a 3. zasluhujeme si nejhojnějších milostíajednou nevýslovné odměny nebeské. Protonedávejme se obtížemi ctnostného života snadnozastrašiti. Zvláště si hled'me tichosti a mirnostia střezme se, abychom snad popudlivostí, zlosti,nedůtklivosti a netrpělivostí sobě a jiným žád­ných trpkých chvil nepřipravovali.

P ře d s e v z e t i. Chci veškerou popudlivostv sobě potlačovati,

_ „__—_.-.„__. . ___.­

Vlll.

() lásce &.úctě svatého Klementa k PanněMarii.

Příprava: ]. Představmesi, jak svatýKlement o Panně Marii s takovou horlivostíkázal, že jednou po kázání, jsa už v sakristií,zvolal: »O, jak krásná jsi, přítelkyně má, jakkrásná jsilc (Píseň Sala ]. 14.)

2. Prosme Boha za vroucí lásku k Nejbl.Panně Marii.

Č á s t 1.

Jak vroucně sv. Klement P. Maru miloval.

Úvaha. V lásce k Panně Marii dává námsv. Klement příklad nejkrásnější. P. Marii milo­val tak vroucně a dětinně, jak jen dobré dítkomatku svou milovati může. Lásku tu prozrazo­val při každé příležitosti. Casto na P. Mariimyslil a k ní vroucí povzdechy vysílal. PannuMarii nazýval vždy jen matkou svou nebeskouneb Pannou nejblahoslavenější a nechtěl, aby jiněkdo bez tohoto přívlastku jmenoval. Zejménacítil se připoutána k neposkvrněnému Početí,k bolestné Rodičce boží a k Panně Marii dobrérady, u níž nejraději hledával radu a útěchu ve

K..­?

105

všech svých strastech a trampotách. Lásku pak,kterou hořelo jeho srdce, vléval též jiným. Nejbl.Pannu chváliti a pobožnost k ní rozšiřovati bylojeho stálou snahou a jeho největší radostí. Všemco nejvřeleji doporoučel, aby k této matce mi­losrdenství ve všech svých potřebách s veške­rou důvěrou se utíkali a ji o pomoc a pro—střednictvi prosili. Zvláště tak činil na kazatelněa ve zpovědnici. Na kazatelně plynula mu řeč,mluvil-li o chválách Rodičky boží, jako sv. Ber­nardu byl pln vroucich citů a sv. nadšení. Nej­více však nabádal hříšníky, aby P. Marii milo­vali a k ní se modlili aspoň denně jeden Zdrá­vas Maria a je ujišťoval, budou-li k P. Marii semodliti, že jistě hříchů svých se zbaví a spasenívěčného dojdou.

Nau čení. Láska k P. Marii jest našímnejvětším štěstím. Nejblahoslavenější Panna mi­luje nás jako své dítky a vymáhá nám svýmipřímluvami u Boha nejhojnějších milostí. Skrzeni dosahujeme všeho, čeho nám třeba k štěstíčasnému i věčnému. Ona nás sílí v slabostech,těší v zármutku, dodává nám mysli v úzkostecha pomáhá nám ve všech strastech duše i těla.Nuže, milujme tuto svou matku nebeskou z ce—lého srdce a snažme se, abychom ji vždy víca více milovali, k ní s dětinnou důvěrou vždylnulí a u jejich nohou si hojných milostí vypro—šovah.

P ře d s e v z e t í. Budu se za dětinnou láskua pevnou důvěru k Panně Marii vždy vroucněmodliti a v její lásce \'eškeru svou pomoc aútěchu hledati.

lC6

Č á s t 2.Jak sv. Elemont P. Maru ctil.

Ú v ah a. Sv. Klement uctíval Rodičku božírůznými způsoby. Už jako malé dítko zvykl sipostiti se vždy v sobotu ke cti a chvále PannyMarie. Tento zvyk zachovával až do své smrti.Svátky P. Marie oslavoval vždy s velikým na­dšením a velikou pobožnosti. Obrazy Nejbl. Pannymíval ve zvláštní úctě. Anděl Páně neopominulnikdy se modliti ani ve společnosti nebo naulici, nebo ani v nejnaléhavěiších pracích; vždy,i když zvonit neslyšel, na tuto modlitbu pama—toval. Také konal po celý svůj život se zvláštnízálibou poutě na místa mariánská. Tak navštívilLoretu v Itálii, Altóttink v Bavořích, Maria Cellve Styrsku a j. Nadšenírn a radostí na těchtomístech až plakal a vroucími modlitbami nej—větších milostí si vyprošoval. Nejvíce však uctí­val sv. Klement P.Marii modlitbou sv. růžence.Růženec nazýval svou knihovnou, poněvadž roz—jímáním o jednotlivých tajemstvích růžencovýchnabýval útěchy, posily, světla a svatého nadšení,jakého by v knihách sotva byl našel. Růženecmodlil se neustále, ikdyž po ulicích chodil,míval pod pláštěm vždy růženec v rukou. K tétosvaté modlitbě měl veškeru důvěru, zvláště však,když si obrácení nějakého hříšníka chtěl vypro­siti. Jednou pravil: »Kdykoliv jsem za hříšníkarůženec se pomodlil, po každé dosáhl jsem jehoobrácení.c Proto když byl k nemocným volán,cestou vždy růženec se modlíval. Také jinýmrůžence rád rozdávala je povzbuzoval, by toutomodlitbou P. Marii neustále uctívali.

Naučení. Zkoumejme,jakým způsobemjsme my P, Marii dosud uctívali a sjakou horli­

IU?

vostí jsme dosavadní své pobožnosti k Rodičceboží konali. Nečiní nám svědomí žádných vý­čitek? Nebyli jsme ,v úctě P. Marii snad až přílišnedbali a neteční? O, polepšme se. Ctěme nejbl.P. Marii co nejvíc. Ať žádný den nemine, aby­chom této své nebeské Orodovníci zvláštní ně­jakou službu neprokázali. Ustanovme si, jak jikaždý den uctivati budeme. Panna Maria ne­žádá sice od nás mnoho, nýbrž je spokojenai s každou malou službou, kterou ji uctíváme,ale co Panna Maria jistě od nás ode všech žádá,jest, abychom jí aspoň ty malé služby vytrvalea zbožně prokazovali, t.j. abychom služeb těchjednak nikdy neopominuli a jednak také se conejvíc snažili, je v milosti boží bez těžkéhohříchu na svědomí vždy konati.

Předsevzetí. Chci denně sv. růženecs veškerou pobožností se modlili a při něm ze­jména na ubohé hřišníky pamatovati.

l.\'.

() zbožnosti svatého Klementa.

P ř í p r a v a : ]. Představme si sv. Klementa,jak vchrámu Páně svěřícím lidem nejvroucnějšímodlitby k nebi vysílá.

2. Prosme Boha za dar zbožné modlitby.

č á s t 1.

Sv. Klement byl mužem modlitby.

U vaha. Mužem modlitby nazýváme toho,kdo vždy a všude s Bohem je spojen, na Bohavšudy přítomného stále myslí. k Bohu každéchvile i při práci i v hluku světa a v společno­sti snadno zalétá a s Bohem nejraději se bavía volný svůj čas na modlitbách tráví. Takovýmmužem byl též sv. Klement. Už jako dítko vy­hledával si rád místo her jiných dětí tichý úkryt,aby se modlil; též ostatni dítky k modlitbě na­pomínal často. Když jednou matka sv. Klementase ptala přátel, co dělají, a oni odpověděli, žesi krátí dlouhou chvíli, ptal se Klement, tehdyještě malý hošík, co by to bylo, krátit si chvíli.Když mu to matka vysvětlila, řekl udiveně:)A proč se nemodlí? Když nemají práce, mají

109

se modlit.c On ovšem modlil se neustále. Ze­jména v pozdějších letech byl celý jeho životnepřetržitou modlitbou. Nebyl-li důležitou pracínějakou zaměstnán, vždy se modlil nebo roz­jímál. Nejen doma a v kostele, ale i na ožive­ných ulicích velikých měst a na dalekých a na­máhavých missionářských cestách bývala modlitbavždy stálým jeho zaměstnáním a nejmilejší jehozábavou. Podobně napomínal ijiné, aby se horlivěmodlili. Samému učenému ale pyšnému Jahnovi,svému strýci, jehož spisy později církev svatázavrhla, domlouval, aby se více modlil, řka:»Jene, musíš se více modlit a méně číst, nebojednou zle pohoříš.<

Nau čení. Přičiňmese, abychom byli téžduchem modlitby tak proniknutí jako sv. Kle­ment. Budeme-li míti ducha modlitby, budemeopravdu žíti s Bohem, skrze něho a pro něhoa bude celý náš život a budou všecky naše prácejakojediným úkonem vroucí lásky k Bohu. K tomudospějeme stálým cvičením se v modlitbě a horli­vými prosbami, by nám Bůh ducha modlitbydáti ráčil.

P ř e d 5 e v z e t i. Chci Boha prositi, abymne naučil se modliti.

Č á s t 2.Sv. Klement hledal v modlitbě svou sun.

Uvaha. Čím Více poznával sv. Klementvlastni svou nedostatečnost, tím více snažil sev modlitbách nabýti potřebných sil a milostí,jak praví sám Kristus Pán: Tlucte a bude vámotevřeno, hledejte a naleznete, proste & budevám dáno. Tak tloukl a hledal a prosil sv. Kle­ment a ne nadarmo. Modlitba byla mu prame—

I ÍÚ

nem všeho dobra. Zde čerpal sílu, že lehce asnadno inejhorším pokušením odolal, zde našeltolik útěchy, že inejtrpčí a nejtěžší kříže 5 ve­selou mysli nesl, zde dosáhl rady a pomocii v nejobtížnějších záležitostech svého života asvého úřadu, zde si vyprosil nejhojnějšího po­žehnání pro své apoštolské práce, zde nesčet­ným zjednal obrácení a všech i těch největšíchmilostí k jejich posvěcení: slovem na modlit­bách dosáhl všeho, zač Boha žádal. Co v životějeho nalézáme obdivuhodného, to vše bylo účin­kem modlitby. Protože se modlil, pomohl muBůh při všech překážkách dokončiti studia, po­volal ho Bůh do Kongregace Nejsv. Vykupitele.žehnal Bůh missionářské jeho činnosti a učinilho Bůh konečně i apoštolem Vídně. Sv. Kle­ment mohl právem zvolati: »Spolu pak s nípřišlo mi všecko dobré a nesčíslná bohatstvískrze ruce jejíe (Moudr. 7. ll.)

Naučení. Modlitbou stáváme se užiteč—nými nástroji v rukou božích. Modlíme-li se,provádí Bůh s námi dobré úmysly své k spásenaší a k spáse nesčetných duší. Proto modlemese, aby nám Bůh svých milostí udíleti mohl atak vůle boží v nás a s námi vždy se děla.

Předsevzetí. Chci v zbožné modlitběhledati posilu ve všech pracích a strastech svéhopovolaní.

Rozjímání na svátek sv. Klementa(dne 15. března).

Sv. Klement věrným synem církve svaté.

P ř í p r a v a: 1. Představme si sv. Klementa,jak neohroženě církev sv. proti nepřátelům hájila lídu u víře chladnému lásku a úctu k církvisvaté vštěpoval.

2. Prosme Boha, abychom vždy byli po­slušnými a vděčnými dítkami církve sv.

Částl.Sv. Klement miloval církev sv.

Ú vah a. K církvi sv. lnul sv. Klement lá­skou neioddanější. Církev sv. nazýval vzneše­ným příbytkem velebnosti boží, skvělou korunouzdobící hlavu věčného krále, tajuplným tělemKristovým. svatým nástrojem moudrosti a do—broty boží a naší duchovní matkou, skrze nížnás Bůh k spasení věčnému vede. Všechnypředpisy a rozkazy církve, všechna její zařízenía cvičení byla mu vždy ctihodnými a svatými.Zil a cítil úplně v duchu církve; s ní se ra­doval, s ní se rmoutil; zvláště želel toho, ženevěrci tak zuřivě církev pronásledovali a že

112

věřící lid byl namnoze svých pastýřů oloupenanebo nehodnýmí nájemníky spravován, a protovyzýval často lid k modlitbě, aby Bůh své církvidobré a hodně pastýře seslati ráčil. Také právcírkve sv. zastával se sv. Klement ze všech sil,ač mu bylo za to mnoho pronásledování sná­šeti. O rozšíření církve měl,péči ustavičnou.Jednou na kázání zvolal: >O, kéž by mi dalBůh té milosti, abych všecky nevěrce a bludařeobrátiti mohl! Na svých rukou a na svých be­drách přinesl bych je do církve sv. katolické.<Za obrácení nevěrců a bludařů stále se modlila mnoho jich také skutečně do lůna církve sv.přivedl. Pro všeobecné blaho církve byl neúnavněčinným. V době kongressu konaného ve Vídniv listopadu r. 1814 byl sv. Klement dle svě­dectví kardinála Reisacha střediskem, kolemněhož katolicky smýšlející učenci se shromažďo­vali a nejvydatnější rady a pomoci nacházeliv bOji proti rozkolnickým snahám směřujícímk založení národní od papeže skoro úplně ne­odvislé církve. Ze tyto rozkolnické snahy hlavněpři kongressu se jitřící nepřinesly církvi sv. v Ně­mecku a v Rakousku největších škod, je z ve­liké části zásluhou sv. Klementa.

Naučení. Církev sv. je naše duchovnímatka. Ona nás zrodila na křtu _sv. k životuvěčnému, ve svátosti pokání nás znovu s Bo­hem usmiřuje, živí nás tělem Krista Pána apro­středkuje nám všech milostí, kterých nám třeba,abychom jednou spasení došli. Ona má od Bohavšecku moc, aby nás spaseny učinila, bez nípro nás žádné spásy není. Proto milujme ji,ctěme ji a poslouchejme ji. Vše, čemu nás učí& co nám nařizuje, budiž nám tak svatým, jakoby Bůh sám k nám mluvil.

113

P ře d s e v z e t í. Chci si často připomínatislova sv. Cypriana: »Kdo nemá církve za matku,nemá Boha za otce.:

Č á s t 2.

Sv. Klement měl nolhlubši úctu k papeži.

Ú vah a. Sv. Klement ctil papeže jako ná­městka Kristova a hlavu církve sv. Říkával: »Kdopapeže slyší, Krista Pána samého slyší, & kdopohrdá papežem, pohrdá samým Bohem.: Navšech papežových snahách a osudech bral živouúčast a zaň horlivě se modlil sám i s věřícímlidem. Nejednou přispěl papeži i dobrou svouradou ku pomoci a to v záležitostech nejdů­ležitějších. Též papežských nunciů & kardinálůbyl rádcem velmi oblíbeným a hledaným. Takzabránil mnohému zlu, které církvi sv. a vířehrozilo a zlomillrnnohý odpor těch, kteří církevpronásledovali. Uctu k papeži vštěpvovaltéž svýmposluchačům hlavně na kazatelně. Ríkával: »Kdonectí sv. Otce, nectí ani naší matky, církve sv.Kdo neposlouchá rozkazů sv Otce, není aniposlušným synem církve Kristovy. Kdo za svérodiče se nemodlí, je nezdárným synem, a kdoza svatého Otce se nemodlí, je špatným kře­stanem.:

N a u č e n í. Jako každá společnost, takicírkev sv. musí míti svou hlavu, která všechnořídí a spravuje a které všichni ostatní poslou—chají. Touto hlavou církve sv. ustanovil sámKristus Pán sv. Petra a jeho nástupce, biskupařímského, papeže. Papež je tudíž náměstkemKristovým a moc ieho ie tatáž, kterou mělv církvi Kristus Pán. Proto je úřad papežský

Blaťák: Rozjímání.

|1-1

nejvyšší & nejvznešenější a zasluhuje veškerénaší úcty. Ctěme tedy papeže a dbejme všechjeho slov a nařízení vždy co nejsvědomitěii.Neboť jen tak zalíbíme se Bohu a jen toutocestou dojdeme nejvyššího svého cíle, slávy ne­beské. Kdo tak nečiní, jde zlými cestami k zá­hubě věčné. Největší hříšníci, jako Arius, Hus,Lutr, Kalvín a nesčetní jiní jsou nám tohosmutným dokladem. Proč pak tito nešťastnícitak hrozně pobloudilí a milliony lidí s seboudo věčné záhuby strhli? Jedině proto že z pýchypapežem, náměstkem Kristovým, pohrdli, od něhose odtrhli a mu poslušnost vypověděli. Protoztratili i víru Kristovu a sešli s cesty spásy abídně zahynuli. ó, kéž nás Bůh podobného ne­štěstí chrání!

Předsevzetí. Chci za svatého Otcezvláště při mši sv. vždy nábožně se modliti.

Rozjímání v oktávě sv. Klementa.

].

() lásce sv. Klementa. k stavu řelllolnimu.

P ř í p r a v a : 1. Představme si sv. Klementa,jak celou noc trvá na modlitbách, aby svémupříteli Híiblovi vyprosil povolání k stavu ře­holnímu.

2. Prosme Boha, aby nám dal vznešenost aprospěšnost stavu řeholního živě poznati.

Č á st ].

Sv. Klement vážil si stavu řeholního.

Ú vah a. Řeholníky a řeholnice Bohu za­svěcené považoval sv. Klement za okrasu a zasloupy církve sv. a kláštery nazýval pravým se­meníštěm ctností a pozemským rájem Bohu nadevše milým a pramenem nevysýchajícím chvályboží a příčinou nesčetných milostí, kterých Bůhudílí světu & kterých by svět od Boha jinak ne­dostal. Jedné řeholnicí pravil: »Jak velikou mi­lostí jest povolání k stavu řeholnímu a jakýmštěstím a jakým vyznamenáním, poznáš až v ho­dínce smrtí Všechna nádhera světa není před'

lló

důstojností stavu řeholního ničím.: Proto takési toho tak vysoce vážil, že sám od Boha k stavuřeholnímu byl povolán, a dával svou nejhlubšíúctu a lásku ke kongregaci, k níž náležel, všudena jevo. Svou úctu ku klášterům vůbec neostý­chal se ani veřejně ukazovati a projevovati tím,že kdykoliv kolem nějakého kláštera šel, vždydvakrát svou čepičku s hlavy snímal, jednouz úcty k nejsv. Svátosti a po druhé z úctyk těm, kteří v klášteře žijí a Bohu slouží.

Nau če n í. Stav řeholní je stav vyšší do­konalostí. Jest to stav vyvolených miláčků apřátel božích. V stavu řeholním žádá Bůh odevšech větší oběti než od těch, kteří ve světěžijí. Ale za to rozdává také všem, kteří v klá­šteřích ctnostný životvedou, a nejen jim, ale téžpro jejich zásluhy celému světu milostí nejhoj—nějších. Važme si tedy stavu řeholního co nej­více a nespravujme se zásadami těch, kteří ře­holní osoby jen tupí a všemi nadávkamí zahrnují,domnívajíce se, že kdo světu a hříchu neslouží,jen hany zasluhuje.

P ř e d s e v z e t i. Chci stavu řeholního protiV v ' O 1 . v .; .

vsem nepratelum vzdy horlíve se újímatí.

Cást 2.

Sv. Klement napomáhal k zvelebení & k rozkvětu stavuřeholního.

Úvaha. Sv. Klement byl od Boha vy­volen a povolán, aby Kongregaci NejsvětějšíhoVykupitele zavedl a rozšířil v severních kraji­nách zaalpských. Tomuto účelu věnoval světecdokonce všecka léta svého řeholního života, pro

ll7

tento účel pracoval a o'típěl až do posledníhosvého dechu. Jediný Bůh zná a dovede ocenitivšechny zásluhy, kterých si sv. Klement o kon­gregaci dobyl. Nazýváme li jej z vděčnostidruhým zakladatelem kongregace, patří mu tatočest jistě vším právem. Avšak sv. Klement ne—pracoval jen pro rozšíření své kongregace, nýbržstaral se o zvelebení a rozkvět řeholního životavůbec. Často kázal ohnivými slovy o kráse ži­vota klášterního, aby tak v srdcích posluchačůco nejvíce roznítil úctu a lásku kstavu tomuto.O radách evangelických, dobrovolné a dokonaléchudobě, čistotě a poslušnosti mluvíval 5 nad­šením nejdojemnějším. Ty, kteří k stavu ře­holnímu cítili se povolanými, podporoval zevšech sil a pobízel, aby převeliké této milostisi vážili a jí nepohrdli. Mnohým sám milosti téu Boha vyprosil. Rozněcoval touhu po životědokonalém všude, kde se mu naskytla k tomuvhodná příležitost. Kdykoliv slyšel o někom, žese věnoval a zasvětil službě boží v klášteře,míval z toho vždy velikou radost, ano mnohdyradostí i rukama tleskal jako dítko. Ale kdyžnaopak zase viděl kláštery zrušené a zbořenéanebo v trestnice, kasárny, skladiště a pod. pro­měněné, rmoutil se velice, že na místech, kdedruhdy dnem a noci chvála Bohu se prozpěvo:vala a svaté duše dokonalý život vedly, teďjensvětu se slouží a statky časné se hromadí anebdokonce jen zločinci žijí a proklinajíce nucenoupráci konají.

Naučení: Povolání k stavu řeholnímujest jednou z největších milostí božích. Kdožtedy milosti té účastným se stal, ať jest Bohuza to vděčný a ctnostným životem ať povolánísvého hodným se býti ukáže. Kteříž pak k stavu

ll8

vyšší dokonalosti povoláni nejsou, ať tím svě­domitěji se snaží přikázání boží a církevnízachovávati a tak sobě spásu věčnou hledí za­jistiti. Kteří pak slyší v sobě hlas Boha volají­cího je k stavu řeholnímu, nechť neodpírají mi—losti té a nedají se žádnými překážkami odvznešeného tohoto povolání zastrašiti. Neboťneuposlechnou-li Boha, domnívajíce se, že vesvětě také spasení býti mohou. vydají se v nei­větší nebezpečí, že jim Bůh pro jejich liknavostani ve světě tolik milostí nedá, aby spasení došli.O, jak mnozí už zahynuli, protože pohrdli po­voláním řeholním, k němuž je Bůh volal! Kéžnikdo z nás k těmto nešťastným jednou při­počten nebude! Naopak prosme Boha, aby mi­losti povolání k stavu řeholnímu hojně lidemrozdával a jim všem pak nápomocen byl, dořehole nejen vstoupiti, ale též v svatém tomtostavu svatý život vésti.

Předsevzeti. Budu se za řeholníkyaza řeholnice modliti, aby vždy v duchu svéhopovolání svatě živi byli.

lí1.

0 dobrovolné chudobě sv. Klementa.

P ří p r a v a: 1. Představme si sv. Klementa,jak své spolubratry v nejhlubší bídě a nouzipostavené napomíná a těší, aby veškeré nedo'statky s chudým Pánem Ježíšem trpělivě snášeli'

2. Prosme milého SpaSitele, abychom jejv chudobě s veselou myslí následovali.

Č á s t 1.

Sv. Klement žil chudě.

Uvaha. Sv. Klement zakoušel chudobučasto velmi citelně, zvláště při zakládání novýchklášterů. Mnohdy mu byly nabídnuty polovičnízříceniny, tak že musil bydliti ipod krovem bezdveří a oken a vylézati do svého polozbořenéhopříbjtku po žebříku. Spával jen na trochu slámynebo na tvrdem dřevě. Stravu požíval též vždyjen chudičkou a hladu se natrpél často dost adost. Sat míval velmí obnošený, & děravé nun­čochy a roztrhaný oděv spravoval si sám. Žad­ných zbytečných věcí nikdy u sebe netrpěl;spokojoval se vždy jen s tim, co mu bylo ne­zbytně potřebným, ano často ani toho se mu

120

nedostávalo, nebo si toho dobrovolně odpíral.V pokoji svém měl všecko též prosté a chudé,bez všeliké ozdoby. Slovem vše. co na soběměl ačeho užíval, prozrazovalo jen samou chu­dobu. Sv. Klement mohl vším právem zvolatise Zalmistou Páně: »Já pak nuzný jsem a chudý,Bože, spomoziž mi. Spomocník můj &vysvobo­ditel můj jsi Ty, Hospodine, neprodlévej.: (Zl.69. G.)

Naučení. Svět má chudobu za hanbu aboji se ji jako velikého neštěstí. My smýšlejmejinak. Kristus Pán nám dává příklad nejhlubšíchudoby a zve nás, abychom ho následovali.Nuže jděme za ním, za tímto chudým božskýmMistrem svým, každý v mezích svého stavu asvého povolání. Cesta chudoby je cesta králov­ská, která vede k slávě nebeské, kdežto statkyčasné, čím více k nim lneš, tím spíše tě uvrhnoudo hříchů a do záhuby věčné.

Předsevz etí. Chci nedostatky v jídlea pití, v šatstvu a obydlí vždy s klidnou myslísnášcti.

Č á s t 2.

Sv. Klement byl ve své chudobě šťasten.

Ú v a h a. Chudoba sv. Klementa byla ctností.Světec byl chudý nejen zevně, ale též duchem,t. j. chudobu z lásky k Bohu miloval a zacho­vával a jí za základ vyšší dokonalosti a za nej­lepší záštitu a ochranu duchovního života po­važoval. O chudobě pravil: »Chudoba jest prvníz osmi blahoslavenství Kristových, jest cesta,kterou nám Kristus Pán po celý život od jeslíaž k úplnému obnažení na kříži & pochování

121

v hrobě cizím ukazoval.: A právě proto cítilse sv. „Klement v chudobě své téžjvelmi šťast­ným. Cim více bylo srdce jeho všeliké náklon­nosti k věcem pozemským vzdáleno, tím bylspokojenějším. A což ho mohlo též znepokojo­vati? Na ničem pozemském nevisel. Statky svět­skými pohrdal a nerad slyšel ,vychvalovati nád­heru světskou. Následky chudoby zakoušel ráda s veselou myslí. V nedostatcích viděl své po—klady a své bohatství. Zejména pro přísné za­chovávání chudoby v klášteřích jen hořel. Anov r. 1802 psal samému vrchnímu svému přeci­stavenému do Říma velmi důtklivé psaní, vekterém co nejrozhodněji prosí, aby v kongre­gaci žádného zmírnění slibu chudoby povolenonebylo. Tak opustil sv. Klement statky tohotosvěta, ale našel za to poklady nebeské a spo­kojenost, jakou celý svět nám dáti nemůže.

N a u č e n í. Ctnost chudoby záleží podstatněv odtržení srdce od statků pozemských. Nemátedy ten ještě ctnost chudoby, kdo je statkůpozemských zbaven, kdo nic nemá, ale po stat—cích časných touží. A naopak může zasi boháčv ctnosti chudoby se cvičiti, nelpí-li jeho srdcena statcích tohoto světa. Proto očisťme srdcesvá od náklonností k věcem pozemským, chce­me-li ctnost chudoby si osvojiti. Toho zejménatěm třeba, kteří slibem chudoby jsou vázáni.Neboť kdo chudobu zachovává jen zevně, jendle jména, ale srdcem svým po světě bloudí &po jeho statcích nezřízeně se shání, ten se Bohunelíbí a žádných zásluh pro nebe sobě nesbírá.

Předsevzetí. Vynasnažímse, abych ne­zřízené náklonnosti k věcem pozemským v soběpřemáhal.

lll.

() dokonalé čistotě sv. Klementa.

P ří p r a v a: l. Představme si sv. Klementa,jak mu nebeská čistota z očí a z tváře září amu andělského vzezření dodává.

2. Prosme Boha, abychom svatou čistotoumu zalíbiti se snažili.

Č á s t 1.

Sv. Klement zachovával dokonalou čistotu.

Úvaha. Sv. Klement vážil si sv. čistotyvelice. Považoval ji za drahocenný skvost a zasvatební ozdobuv duše od Boha k vyššímu ži­votu povolané. Ze si dokonalou čistotu zachováaž do hrobu, umínil si pevně již v útlém mládí.Proto odmítl také jako tovaryš ve Vídni nabíd­nutí svého mistra, který mu vlasmí svou dceruchtěl za manželky dáti. Umysly sv. Klementabyly zcela jiné. Cistotu si vždy střežil s péčí aopatrností až žárlivou. Celý jeho zevnějšek, jehoslova, jeho chůzeakaždý jeho posuněk apohybsrovnával .se s ctností čistoty. Všecek skvěl sečistotou nebeskou. Kdekoliv se jen ukázal, všudevzbuzoval svým chováním svaté, cudné city.

123

Zvláště oči míval vždy sklopené a skoro zavřené,tak že ijeho důvěrní přátelé těžko mohli udati,jaké barvy oko jeho bylo. Ve st) ku se ženskýmpohlavím byl nejvýš opatrný. V rozmluvách seženskými býval vždy vážný a dlouhým řečemse všemožně vyhýbal, vše moudře, ale rychleodbývaje. Zenské znal více po hlase než potváři. Věda pak, že čistota je darem nebeskýmvíce než pokladem vlastní námahou dobytým,volal často k Bohu, k Panně Marii a ksvatým,aby mu láska k čistotě a andělská mysl shůrydána byla. A modlibě své za dar sv. čistoty snažilse často též posty, bičovánim a jinými kajícímiskutky větší váhy dáti.

, Naučení. V knize Moudrosti čteme:.O, jak krásné jest čistotné plémě v skvělosti;nesmrtelná jest zajisté památka jeho, neboťi u Boha známé jest i u lidí. Když přítomnojest, následují ho, a když se vzdálí, žádají ho,a na věky korunované slaví vítězství dobyvšíodplatu bojů neposkvrněných.: (4. 1—2.) V těchtoslovech vypisuje nám moudrý Šalomoun všeckuvznešenost a krásu a prospěšnost sv. čistoty.Což by mohlo nás více ještě nabádati k čistotěnež slova ta? U, važme si tedy sv. čistoty conejvíce a hled'me si ji každý v stavu svém adle povolání svého neporušenu zachovati všemiprostředky, které nám svatí příkladem svým naruku dávají.

Pře d 5 e v z eti. Budu často, zejména všakv pokušeních, k Bohu volati: 'Srdce čisté stvořve mně, Bože, va ducha přímého obnov v útro-'bách mýchx (Zl. 5. 12.)

124

Část2Sv. Klement vštěpoval ]lnym lásku k čistotě.

Úvaha. K zachování čiswty povzbuzovalsv. Klement jiné neustále. O čistotě mluvívalplamennými slovy a vzdával jí veškeru chváluČisté duše nazýval sestrami andělů. Modlitbámčistých duší přisuzoval zvláštní moc. Řikával:»Pán, jenž své nevěsty tolik miluje, zajisté vroucíjejich modlitby plnou měrou vyslyší. Když i po­hanští Rimané panny, vestálky zvané, tak ctili,že na jejich prosbu i zločincům k smrti odsou­zeným život darovali, čím více zmohou u že­nicha nebeského modlitby těch, kteří čistotusvou Bohu navždy zasvětililc Udílel pak všemtaké velmi dobré rady, aby si čistotu vždy ne­porušenu zachovali. Zejména povzbuzoval k bdě­losti. varoval všeho nebezpečí a pobízel k bojiproti pokušením. Ve svých přednáškách i roz­mluvách často opakoval: »Nosíme v sobě hada,k zlému nakloněnou smyslnou žádostivost; buď­mež pozorní i na nejmenší její hnutí, a kdykolivse začne probouzet, hned ji potlačujme. Špat­ných myšlenek dbejme tolik, co listí padajícíhose stromu anebo co křičící a nadávajicí ženy;jděme klidně a směle svou cestou dále, jakobychom nic neviděli a nic neslyšeli. Zlých my­šlenek bojme se i po sv. zpovědi, neboť všechpokušení a zlých náklonnosti nás zpověďsama ještě nezbavuje. Pokušení může se i pozpovědi zas vrátit. Proto choďme opatrně, aby­chom do starých hříchů zas nepadli. Nosímedrahocenný poklad v křehké nádobě. Zvláště sinečiňme pokušení sami, vydávajíce se v nebez­pečí hříchu. Ženské dcporučujte raději Bohu,než abyste s nimi více než co je nezbytné nutno

rozmlouvali. Dokud ženské neodložily svýchslabostí, jako sv. Terezie, jsou nebezpečný.­

N a u č e n í. Spravujme se radami a napo­menutími. které nám sv. Klement dává, vždysvědomité. Toť jsou výtečné zbraně, kterýmijistě vítězství dobudeme. A vítězství to jest ve­liké a veškeré námahy hodné. Kristus Pán sámnás k němu zve slovy: »Blahoslavení čistéhosrdce; neboť oni Boha viděti budou.: (Mat. 5. &)Zvláště se bojme, abychom pod rouškou zbož­nosti a ctnosti nehověli smyslným náklonnostemk druhému pohlavi. Nemysleme si snad, žezbožnost nás hříchu uchrání, oddáváme-li se přitom smyslnosti, ani si nenamlouvejme, že smy­slnost sama ještě hříchem není. Dosti na tom,že smyslnost a smyslná zbožnost jest velikýma blízkým nebezpečím k hříchu pro každého aže nesčetní už touto cestou nejhoršími hříšnikyse stali. Proto nechceme-li sami jednou do hříchupadnouti, odpirejme co nejrozhodněii všemu, covíce tělu než Bohu se líbí, a neslužme smysl­nosti, domnívaiíce se, že vůli boží hledáme.

Předsezetí. Ustanovímsobě, kteréhoprostředku k zachování čistoty nejvice užívatibudu.

IV.

0 hrdinné. poslušnosti sv. Klementa..

Příprava: 1. Představme si sv Klementa,jak s nejhlubší úctou a dětinnou oddaností pod­robuje se všem přáním vyšších svých předsta­vených.

2. Prosme milého Spasitele za posilu aby­chom svou vůlí nikdy od poslušnosti odvésti senedaH.

Č á s t 1.

Sv. Klement vážil si vysoce poslušnosti.

Úvaha. Sv. Klement cenil poslušnost tímvíce, čím živěji poznával vznešenost a prospěš­nost této ctnosti. A vznešenosti sv. poslušnostibyl všecek proniknut. Poslušnost nazýval nej­větší obětí, ano obětí všech obětí, bez níž nemážádná ctnost žádné ceny. Proto pravil též, žeďábel poslušnosti tolik se vbojí a jí nikterak po­chopiti nedovede. Ríkal: »Dábel je chytřejší všechlidí. ví a pochopuje všecko, jen ne pokoru a po­slušnost.< Zejména v řeholním životě měl svatýKlement poslušnost za věc nejdůležitější a na­zýval ji hlavním pilířem vyšší dokonalosti a ži­votní sílou osob řeholních. Nejinak smýšlel též

l27

o velikém užitku poslušnosti, řka: »Poslušnostklade sekeru ke kořenu a dává všemu jednáníúplnou jistotu. Kdo poslouchá, nemůže blouditi,byť i představený bloudila Mimo to nazýval po­slušnost pramenem nejhojnějších milostí a cestoupřímou k nejvyšší slávě nebeské, a poukazovalzároveň i na to, jak lehká a snadná jest po­slušnost. Pravil: »O, jak snadno a sladko jestposlouchati ajak těžko jest poroučetil Od Abra­hama žádal Bůh jediného syna Isáka a Abrahamposlechl a šel lsáka obětovat. To byla oběthrdinná. A co žádá Bůh od nás? O, jak malou,nepatrnou obět jen! Nuže, poslouchejme vždytím ochotněji a s tím větší radosti!:

N aučen í. V poslušnosti přinášíme Bohuv obět svou vůli a činíme vůli boží vůlí svou.Bůh tedy béře takřka všecku zodpovědnost zavše, co činíme, sám na sebe a vykonává vše.co činíme, spíše on sám skrze nás. Proto stáváse v poslušnosti každý i ten nejmenší náš sku­tek zvláštní měrou dilem Boha samého a na­bývá tak převeliké ceny a záslužnosti. Ú, pře­mýšlejme o této vznešenosti a záslužnosti svatéposlušnosti často. Tak naučíme se jistě po­slouchati.

Pře d s e v z e t i. Budu v rozkazech svýchpředstavených, kteří mne na místě božím spra­vují. zvláště pak v pokynech svého duchovníhovůdce, vždy vůli boží spatřovatif

č a st 2.

Sv. Klement spravoval se ve všem poslušnosti.

Úvaha. »Raděii umříti než neposlech­nouti,c říkával vždy svatý Klement. Této zásadě

128

přivykl už v mládí. Už matka žádala od něhove všem naprostou poslušnost; i když se chtělpostiti, musil si k tomu po každé dovolení vy­prositi. Tím svědomitěji dbal pak poslušnostiv letech pozdějších. Svému vrchnímu předsta­venému v Rímě psával vždy s největší uctívostía poddaností. Z každého slova bylo lze poznatiposlušného syna, vše dýchalo duchem doko­nalé poslušnosti, nikde žádné stopy nějaké své­hlavosti, nějakého odporu. Důležitého nepodniklnikdy nic bez vědomí a svolení vyšších před­stavených; jich se vždy tázal o radu. Nad za­chováváním poslušnosti bděl velice a chybyproti této ctnosti káral přísně, S touže svědo­mitostí zachovával též všechny předpisy svatéřehole a dával tak všem nejlepší příklad; i tanejmenší pravidla považoval za svou svatoupovinnost. Ríkal: »Kdo malých věcí dbá, budedokonalým. Mnozí by rádi veliké věci konali,ale malých zanedbávají. Kdo však neváží sivěcí malých, velikých není hoden.: Proto odzachovávání řehole nikdy se neosvobodil a kupředepsaným cvičením přicházel vždy první adenního pořádku nikdy neporušil, říkaje: »Kdopořádek zachovává, plní vůli boži.<< Totéžžádal i od svých poddaných. Jednomu knězi,který přišel k společnému rozjímání pozdě ase omlouval, že někoho zpovídal, řekl: »Cojste tímto způsobem učinil, učinil jste proďáblem

Naučení. Plňme vůli svých představe­ných vždy svědomitě a ochotně. Svědomitě,t. j. nečiňme nic, co by se povinné poslušnostiprotivilo a jen znamením naší samplásky, své­vůle a umírněnosti bylo. Ochotně, t. i. nez donucení, s reptáním a nespokojeně, nýbrž

129

s radostí a veselou myslí. Jen tehdy líbí seposlušnost naše Bohu, když rádi a dokonalečiníme vše, co nám představení na místě božímnařizují. A zdá-li se nám mnohdy poslušnostdokonalá býti příliš těžkou, ó, vzpomeňme sina milého Spasitele, který z lásky k nám stalse poslušným až k smrti kříže. V jeho ranácha v jeho přehořkém umučení najdeme jistě dostipříčin a pohnutek, abychom pro svatou poslušnost ochotni byli vždy všecko trpěti. Tak seučili poslušnosti svatí, tak se jí učme i my.

P ř e d s e v z e t i. Všeliký odpor proti po­slušnosti budu rozhodně přemáhati.

Blaťák : Rozjímání. 9

V.

() umrtvenosti sv. Klementa.

P ří p r a v a : 1. Představme si sv. Klementa,jak s těžkým křížem na ramenou koná pouťz poustevny své do kostela Milfronského.

2. Prosme Boha za pomoc, abychom smy­slnost svou vždy krotili a jí umrtvováním vůliboží podrobovali.

Č á s t 1.

Sv. Elemont nmrtvoval své smysly.

Úvaha. V umrtvování byl sv. Klementpravým hrdinou. Všeho pohodlí vždy se bál,ale v nepohodlí všeho druhu míval své zalíbení.Co zakusil zimy a horka, hladu a žízně, únavya vysílení při zakládání nových klášterů, v pra­cích apoštolských, ve zpovědnici a u lůžka ne­mocných, zvláště však na svých dalekých cestáchz Vídně do Ríma, z Ríma do Polska, z Polskado Švýcar, z Bavor až do Francie, které všeckykonal pěšky za všeliké nepohody i v churavosti,v sněhu i v dešti: to vše nelze ani popsati.K tomu si ukládal též sám rozmanítá umrtvení.Už jako poustevník nosil těžký kříž z kajícnosti

131

do kostela Milfronského. Bděl mnoho a vstávalčasně z rána. Co se jídla a pití týče, můžemeříci, že skoro celý jeho život byl neustálý půst.Už jako malé dítko ukládal si časté posty. Jakokněz jídal po celou postní dobu vždy jen večeri při nejúmornějších pracích. Kávy nikdy nepil.Také nikdy nesnídal. Lahodných jídel nechtělse ani dotknouti, říkaje: »To je pro mne přílišdobrélc A když ijedl, požil vždy jen něco málo,a to jen jako na chvat; měl ve zvyku při jídlevždy ostatním posluhovati. Ano i v den svéhovysvěcení na kněze přisluhovalustolu. A byla-lijidla hodně nechutná, ato se stávalo často, po­něvadž měl kuchaře nevycvičeného, děkoval zato Bohu. Vína do svého 40. roku ani neokusil,ačkoliv jeho otec byl vinařem. A v pozdějšíchletech pil jen málo, a to jen z nutné potřeby,pro posilněnou. Mimo to mu ukládali ijehonepřátelé mnoho umrtvení. Tak byl na př. dlevýpovědi jednoho svědka v Polsku jednou narukou a nohou spoután a do podzemního tma­vého a vlhkého žaláře uvržen, tak že se ani ro­puchám přes něj lezoucím ubrániti nemohl.

Nauče ní. Přirovnejme umrtvování svák umrtvení sv. Klementa. ó, jaký to rozdil!Snad nás každá maličkost, která naší choulo­stivosti a smyslnosti a pohodlnosti jen trochuvhod nebyla, přivedla nejednou z rovnováhya nás všecky rozdráždila. A o nějakém dobro­volném opravdovém umrtvení snad jsme jen slý­chali vyprávět jako o nějakém zakletém zámku,do kterého nám nic nebylo. Zkoumejme se,zda nám podobných výčitek svědomí nečiníaspoň z části. A poznáme-li se vinnými, ne­setrvejme v této své zchoulostivělosti a ne­buďme déle žádnými otroky svých smyslných.

132

chtíčů, aby nás neopanovaly a neuvrhly v zá­hubu časnou i věčnou.

Předsevz etí. V čem jsem dosud svésmyslnosti nejvíc hověl, v tom ji budu ode dneškazvláště umrtvovati.

Č á s t 2.

Svatý Klement nabádal jiné k umrtvenosti.

Úvah a. Svatý Klement považoval umrtve­nost za nutný prostředek duchovního života.Proto všechny velmi důtklivě napomínal, abysmyslnost svou umrtvovali. Nežgídal však odevšech stejnou míru umrtvenosti. Ríkal: »Různírůzně umrtvovati se mají zevními skutky kají­cími, ne všichni stejnou měrou ani tímže způsobem. Komu Bůh víc dává, od toho víc žádá.Z té příčiny chtěl, aby ti, kteří větší ctností vy­nikati mají, také víc se umrtvovali. Zejména mis­sionářům kladl často na srdce, aby hojným umrtvo­váním učinili se schopnými snášeti prace a ob­tíže úřadu svého. Nejmenší pak míru umrtve­nosti chtěl od těch, kterým doporoučel, abyaspoň své práce a své nemoci Bohu v obět při—nášeli a nepohody počasí trpělivě nesli a aspoňněkdy nějaké malé umrtvení dobrovolně soběukládali. Ríkal : »Taková malá umrtvení jsou velmiBohu milá a nám velice prospěšná. Tímto způ­sobem můžeme se umrtvovati při rozličnýchvhodných příležitostech, ale čiňme tak vždy beznucení a bez nepokoje. Na př. požívám-li po­krmů, nechám nějakou maličkost státi, dívám-lise na něco, umíním si, že si ten neb onen pohledodepřu, mluvím-li s někým, zdržím se sem tamněkterého slova a vyslechnu raději jiné. Podob­ným způsobem můžeme každý den se umrtvo­vati, aniž by nás to mnoho stálo.:

133

Naučení. Umrtvenost iest nám ze dvojípříčiny velice potřebná: ]. Umrtveností činímezadost za své hříchy a potíráme v sobě zlé ahříšné náklonnosti. 2. Zároveň pak nám umrtve­nost pomáhá k ctnostnému životu, poněvadž násčiní silnými a obětovnými v konání dobrýchskutků. Nuže, umrtvuime se rádi. Tak nabudemevětších sil, abychom hříchu odporovali a v ctno­stech více prospívali. Toť bude nám pak nej—krásnější odměnou zato, že jsme umrtvenými byli.

P ř e d s e v z e t í. Při zpytování svědomíuložím sobě vždy nějaké umrtvení za pokání,abych tak hříchů lépe se varovati naučil.

VI.

O lásce sv. Klementa ke kříži.

P ř í p r a v a: l. Představme si sv. Klementa,jak v útrapách svých odmítá veškeru útěchupřátel řka: >Z lásky k Bohu trpěti jest největšímou blaženosti na světě.:

2. Prosme Boha za milost, abychom téžz utrpení svých se radovali.

Část LSv. Klement snášel rad všechna příkoří mu činění.

Úvah a. Sv. Klement byl od Boha velmitěžce zkoušen. Musil snášeti utrpení všeho druhu.Vizme, jak ho především neustále pronásledo­vali jeho nepřátelé, od nichž neměl nikdy po­koje. Ve Varšavě, ve Svýcařích, vBavorsku iveVídni byl stále osočován a pomlouván, posmí­ván, hyzděn a tupen. Všechny i nejhorší ohav­nosti byly o něm roztrušovány. Všech nepo­řádků a všeho zla byla jemu vina kladena.Potupné písně byly o něm skládány a spisy nacti utrhačné ve velikém množství mezi lid roz­hazovány. Noviny sršely záštím proti němu aproti jeho apoštolské činnosti. Ve všech hostin­

135

cích, krčmách a dílnách, i na veřejných ulicícha tržištích nadáva'lo se naň a lhalo, jakoby ne­bylo horšího člověka na světě. V divadlech vy—stupovali herci v šatě Redemptoristů, hrajíceúlohy padouchů & svůdníků. Též vládní úřadyjednaly se sv. Klementem nejednou jako s ně­jakým nebezpečným rušitelem pokoje. Ano anicírkevní úřady nebyly mu vždycky příznivy amnozí kněží ze závisti, že ctnostného jeho ži­vota a svaté jeho horlivosti snésti nemohli, tu­pili jej a zaháněli od svých příbytků jako bláznaa tuláka. A hle, sv. Klement snášel to všeklidně a tiše. Věděl, že koho Bůh miluje, tohokřížkem navštěvuje. Považoval tedy všecka pro­následování za důkaz lásky boží a Bohu za toděkoval. Nenařikal, nestěžoval si, nečinil nikomuvýčitek, spíše ještě své nepřátele omlouval, zaně se modlil a kde mohl jim dobrodiní proka­zoval. Když mu na př. od jednoho zuřivce bylavytlučena okna, šel za něho sloužit mši svatou,místo aby se dovolával spravedlnosti světské.A jiného zas ošetřoval jako dobrý otec, ačkolivod něho právě před tím musil slyšeti jen nej­hrubší nadávky a zlořečení. Podobně spláceli jiným svým nepřátelům zlé dobrým. Milovalprotivníky své tím více, čím více ho pronásle­dovah.

Nauč ení. Bůh dopouští snad i na násrůzná utrpení, zejména mnohá pronásledování,příkoří a útisky nepřátel. Buďmev přesvědčeni,že má při tom nejlepší úmysly. Ciní tak, aby­chom za své hříchy zadost činili, od světa ajeho marnosti se lépe odtrhli, více na věčnostpamatovali a hojných zásluh pro nebe sobězjednali. Užitek tedy, jejž z utrpení svých čer­pati můžeme a máme, jest hojný. Proto nesme

136

kříže své trpělivě a s radostí. A vyprošujme sičasto od Boha milostí k tomu potřebných.

Předsevzetí. Abych v utrpeníchsvýchneklesal na mysli, budu si připomínati radost aslávu, kterou mi Bůh za to připravuje v nebi.

Cást 2.

Sv. Klement zachoval si veselou mysl v pokušeníeh av opuštěnosti.

Úva ha. Sv. Klement byl často navštěvo­ván i různými pokušenimi a velikou vnitřní opu­štěnosti. Sám jednou se přiznal, že hořkostí,kterých zažil, nikdo nezná, že jediný Bůh je světujednou na věčnosti ukáže. Ale sv. Klement ne­ztrácel při tom nikdy klidné aveselé mysli. Bylvždy přesvědčen, že strach a úzkostlivost, truch­livost a malomyslnost každému jen škodí. Znalúskok ďábla, který se snaží duše uvésti ve zma­tek, aby je pak tím snáze mohl k hříchu svésti.Proto napomínal sv. Klement kajícníky, aby conejrozhodněji vždy bojovali proti všeliké úzkost­livosti a malomyslnosti, aaby si hleděli vždy za-'chovati klidnou a veselou mysl, i kdyby sebe prudšíbouře pokušení a útrap duševních jimi zmítaly.Ríkal: >Nereptejme nikdy proti dopuštění bo­žímu, ani kdybychom opuštěnosti vně i vnitřtrápení byli. Jak pak bychom mohli říci, že Bohamilujeme z celého srdce, kdybychom v utrpe­ních lásku svou jemu najevo dáti nechtěli.Tím více Boha milujeme, s čím větší radostiz lásky k němu trpíme.:

Naučení. S čím větší láskou a ochot­ností snášime útrapy své, tím snazšimi jsou námVcha tím i hojnejsmh zásluh sobě zjednáváme,

137

kdežto nespokojenost a úzkostlivost nám všeckojen ztrpčuje a nás i o zásluhy olupuje. Protosvatí, ač tak nevýslovně trpěti musili, muk svýchjakoby ani nebyli cítili, poněvadž trpěli rádi. Zato však mnozí lidé netrpělivostí svou jsou takznepokojováni, že mnohdy i ;ecjaká malicher­nost je až k zoufání dožene. O, buďme podobnísvatým a trpme rádi a nespravujme se příkla­dem těch, kteří neznajíce Boha ani pro něhotrpěti nedovedou.

Předsevzetí. Budu si připomínatipří­klad svatých, abych se od nich naučil útrapysvé s radostí snášeti.

VII.

() úctě sv. Klementa k Nejsv. Svátosti.

Příprava: 1. Představme si svatéhoKlementa, jak všecek láskou roznícen klaní seNejsv. Svátosti Oltářní.

2. Prosme Boha, aby nás touže láskou,kterou sv. Klement k převelebné Svátosti hořel,též roznítiti ráčil.

Č á s t 1.

Úcta sv. Klementa k Nejsv. Svátosti byla vroucí.

Ú va h a. Sv. Klement dával hlubokou svouúctu k Nejsv. Svátosti hlavně trojím způsobemna jevo: 1. Navštěvoval často milého Spasitelev převelebné Svátosti skrytého. Nazýval jejsvým neidrahocennějším pokladem na světě. UŽjako dítko chodil velice rád do kostela a tampřed oltářem dlouho na modlitbách trval. V po­zdějších letech byly mu tyto návštěvy Nejsv.Svátosti nejsladší útěchou ve všech strastech.Před velebnou Svátosti strávil často celé hodinynejen ve dne, ale i v noci. Kostely, kde bylavelebná Svátost vystavena, vábily ho nejvíce.Dětinnou jeho důvěru a vroucí jeho vzdechy

139

před touto Svátosti obdivovali všichni. Zvláštěve Varšavě měl ze své světničky okno do ko­stela právě k oltáři; u tohoto okna nalézal svénebe na zemi; tam nejraději dlel, tam se modlila rozjímal, pracoval i se bavil. 2. Konal velicerád všecky i nejmenší obřady s Nejsv. Svátostispojené. Míval často požehnání, přenášel Nejsv.Svátost, podával sv. přijímání a přisluhoval přislužbách božích. To vše činil vždy s největšíochotou a radostí a s nejpříkladnější, opravdusvatou úctou. Ikdyž kostelem pouze kráčel,jevil největší úctu a byl do sebe všecek pohří­žen. 3. Hlavně však sloužil mši sv. se zbož­ností, úctou a láskou andělskou. Vážil si tohovelmi, že byl knězem, pravým to Krištofem,Krista Pána nosicím a obětujícím. Po této dů­stojnosti toužil už v útlém mládí, kdy ho jenžertem lidé Krištofem nazývali, vidouce ho s dít­kem na rukou roznášeti pečivo. Všecky i nej­menší předpisy při mši sv. zachovával velicedůstojně a svědomitě. Spojoval upřímnou avroucí zbožnost s vznešenou a nestrojenou dů­stojnosti. Nejednou míval při mši sv. oči plnyslz. Byly to slzy radosti, vděčnosti a lásky.

N a u čení. Kristus Pán v Nejsv. Svátostijest veškeré naší úcty a lásky jistě nejplnějšíměrou hoden. Onť naším Bohem a svrchovanýmPánem a zároveň našim největším dobrodincem;z lásky k nám nejen že zemřel na kříži, aleopouští nebe a všecku slávu svoji a přebývázde mezi námi v převelebné Svátosti, aby zanás při mši sv. denně znovu se obětoval a násve sv. přijímání nejsv. tělem svým živil. Protoneodpírejme jemu úcty a lásky povinné. Cho­vejme se v jeho chrámích vždy uctivě, navště­vujme ho ve velebné Svátosti a zejména važme

140

si nejdražší oběti mše sv. A čím více ve svémpovolání příležitosti k tomu máme, tím více sesnažme, abychom Kristu Pánu Svátostnému ve­škeru svou úctu a lásku vždy na jevo dávali.

P ře d s e v z e t í. Budu v kostele vždy tohopamětliv, že Kristus Pán v Nejsv. Svátosti pří­tomný mne vidí.

- Č á s t 2.

Úcta & láska sv. Klementa k Nejsv. Svátosti byla účinnou.

Ú v a h a. Láska &úcta sv. Klementa k Nejsv.Svátosti byla ohněm, který vše uchvacuje a šíříse dál a dále. To jest sv. Klement nepřecho­vával jen lásku v srdci svém, nýbrž také činilvše, co k oslavě Krista Pána v převelebné Svá—tosti a k rozšíření jeho úcty sloužiti mohlo.Především staral se o čistotu a výzdobu kostela,pořizoval krásné oltáře, obrazy asochy, a častosám kostel čistila oltáře strojil, nedbaje přitomžádných výloh. Slavné služby boží a svaté po­Žehnání, zvláště však slavnost Božího Těla avýstav Nejsv. Svátosti konal 5 okázalosti skoroaž přepychovou, aby tak milého Spasitele jednakuctil. jednak co nejvíce lidí do kostela přivábil.Také, kde jen mohl, zaváděl 40hodinovou po­božnost, jakož ikaždodenní uctívání převelebnéSvátosti. Mluvil a kázal o lásce Krista Pánasvátostného vždy s ohněm a láskou Serafina auchvacoval všechny své posluchače. Láskuk Nejsv. Svátosti doporoučel všem, zejména ka­jícníkům a napomínal je, abyjdouce kolem ko­stela, hlavy obnažovali a Krista Pána ve velebnéSvátosti pozdravovali a jej rádi navštěvovali &před ním v chrámě vždy co nejuctivěji se cho­chovali. Také bylo jeho největší blaženosti,

141

mohl-li věřící k častému, ano každodennímusv. přijímání nabádati.

Naučení. Neisvětější Svátost Oltářní jestřediskem zbožného života. Kde se Nejsv. Svá­tost Oltářní uctívá, tam je lid nábožensky pro­budily, váží si sv. víry a církve sv., chodí dokostela, čerpá z pramene milostí, přijímá svá­tosti, modlí se a zachovává přikázání boží icír—kevní, slovem, kde se velebná Svátost uctívá,tam vede lid horlivý zbožný život. Proto svatívěřícím úctu a lásku ke Kristu svátostnému vždys tak neúnavnou horlivosti vštěpovali a všechnyk Nejsv. Svátosti co nejvíce připoutatí se sna­žili. ó, buďme v této horlivosti i my svatýmpodobní a následujme zvláště sv. Klementa. Prorozšíření úcty k Nejsv. Svátosti nebudiž námžádná námaha a žádná obět příliš těžkou. Ze­jména však přičiňme se, abychom sami dobrýmpříkladem ostatním předcházeli a Kristu Pánuv převelebné Svátosti veškeru úctu a lásku vždyprokazovali.

Předsevz etí. Ustanovímsi, co zvláštěpro rozšíření úcty k Nejsv. Svátosti činiti budu.

VIII.

Sv. Klement u cíle své pozemské pouti.

P ř í p r a v a: 1. Představme si sv. Klementa,jak mezi modlitbou Anděl Páně klidně a tišeumírá.

2. Prosme Boha za vytrvání v dobrém a zašťastnou hodinku smrti.

Č á s t 1.

Sv. Klement dobře se k smrti připravil.

Uvaha. Příprava sv. Klementa k smrtibyla hlavně trojí: 1. Pamatoval vždy na věč­nost. V kázáních, ve zpovědnici, v přátelskýchrozhovorech a přikaždé příležitosti snadno věčnépravdy všem připomínal. Bylo viděti, že sámpravdami těmito neustále se zabývá. Svým pro­tivníkům, kteří mu po nespravedlivém 'vyšetřo­vání pravili: »Ted' jsme hotovic, řekl: »Nikoliv,ještě na nás čeká soud boží.: Jinochům jv ko­stele se smějícím pravil: »Smějte se jen, smějte.Kdo se směje naposled, směje se nejlépe; Vzpo­mínku na poslední věci člověka považoval zanejmocnější prostředek vyburcovati hříšníkaz hříšné jeho netečnosti & za zvláštní pomocvpokušeních a za vydatnou pobídku ke konání

143

dobrého. Říkal: »Žijme vždy tak, jak si budemejednou v hodince smrti a na soudu božím přáti,abychom byli žili.< Zejména slova: »Hroznéťjest upadnouti v ruce Boha živéh0<, vycházelačasto z jeho úst, tak že mu mnozí i přísnostvytýkali. On však odpovídal: >Třeba býti přís­ným, poněvadž všeobecná náboženská netečnostjinak lépe vyléčiti se nedá.: 2. Pracoval vždy prověčnost. asu si nejvýš vážil, řka: »Cas mátutéž cenu, jako věčnost; často na jediném oka­mžiku závisí, přijde-li kdo do nebe nebo ne;v každém okamžiku můžeme Boha a celé nebezískati, ale okamžik, jehož jsme dobře nepoužili,je na vždy ztracen.c Proto času velmi dobře po—užíval a neustále pracemi až do únavy se za­městnával, ano i na smrtelné posteli ještě ka­jícníky zpovídal, poučoval a těšil; též všeckyostatní k použití času až do posledního svéhodechu stále a velmi důtklívě napomínal. 3. Co­koliv pak činil, vše činil s dobrým úmyslem.Sebe nikdy nehledal, ani své chvály ani svéhopohodlí, marnými ohledy lidskými pohrdal, světua choutkám jeho sloužiti nechtěl, úskoků ďábel­ských se bál, vystříhaje se, aby pod záminkoudobra nehověl jen zhoubným slabostem. Slovem,cokoliv činil, činil z pouhé a čisté a svaté láskyk Bohu říkaje: »Buďme opatrní, abychom jediněpro Boha žili, pracovali a trpěli. Neboť jednoubudeme ze všeho počet klástí, i to dobré budesouditi Bůh, jak čteme v Písmě sv. »Sion 3 po­chodněmi a Jerusalem se svítilnami prohlédnu.:

Naučení. Připravujmese na smrt i my.Nemysleme, že jsme mladí a zdraví, že mámečasu ještě dost. »Nevíme ani dne ani hodiny.­Léta minou rychle, a kdy nás Bůh povolá, ne­víme; snad v nejlepších letech, jako nesčetné

144

jiné, a z nenadání. Bůh to ví. Buďme moudří aopatrní a začněme s přípravou včas, čím dříve,tím lépe. Dobrá šťastná smrt je nejdůležitějšínaší záležitostí; k takové záležitosti je třebadlouhé a důkladně přípravy, chceme-li spásusvou zabezpečiti. Spravuime se příkladem sva­tého Klementa.

Předsevzetí. Při všem, co činiti budu,chci si klásti otázku: »Jak obstojím jednou navěčnostih

Č á s t 2.

Sv. Klement sutě zemřel.

Úvah a. Sv. Klement ulehl teprv šest dnípřed smrtí, jsa pracemi všecek vysílen. Nasmrtelné posteli dával nejlepší příklad svatétrpělivosti, naprosté poslušnosti a dokonalé ode­vzdanosti do vůle boží. Všecky bolesti snášeltiše, nenaříkaje ani jediným slovem. Jen v prvníchdnech někdy pro úlevu s boku na bok se obrátil.Ale když ho P. Madlener napomenul, aby z láskyk Ježíši Kristu pokojně ležeti zůstal, sepjal rucea pravil: »Ano, ano:, a od té chvíle až do svésmrti zůstal klidně ležeti. O žádné úlevě nechtěluž slyšeti. Též lékařů poslouchal s veškerousvědomitostí. Přátelům jej těšícím odpovídal:»Co Bůh chce a jak Bůh chce a kdy Bůh chce.:Poslední dva dny nemluvil, jsa neustále pohří­žen v modlitbách. Svátosti umírajících přijals andělskou zbožnosti a setrval selsepjatýmarukama dlouho v díkůčinění. Konečně ve středu15. března, právě když poledne zvonili, napo­menul ještě své přátele, kteří ho přišli navští­

145

viti, aby se pomodlili Anděl Páně. Přátelé po­klekli a modlili se. Když však se pomodlili ak posteli přistoupili, nalezli sluhu božího užmrtvého. Zemřel mezi modlitbou tiše a nepozo­rovaně chudý jak chudě byl živ, v chudičkémpokojíčku, na chudé a tvrdé posteli. Ale čímchudší byl ve své smrti, tím větší slávy došelpo smrti. Hned po smrti jali se ho všichni uctí­vati jako velikého světce a snažili se opatřiti sipo něm nějakou památku. Pohřeb mu vystro­jili joako knížeti. Účast lidu všech tříd a všechstavů byla ohromná. Byl to pravý vítězoslavnýprůvod. V moři světel nesena byla mrtvola dochrámu sv. Štěpána a odtud druhého dne pře—nesena do Maria-Enzersdorfu nedaleko Vídně atam na hřbitově pochována. Později však bylyostatky světcovy přeneseny zas do Vídně, kdeteď odpočívají na oltáři v kostele Redemptoristůna Nábřeží. Hrob sv. Klementa stal se útočištěmtrpících. Důvěra lidu k světci rostla vždyvíce. A Bůh důvěru tu odměňoval hojnými mi­lostmi a zázraky. Když pak zázraky ty bylydůkladně vyšetřeny a za pravé uznány, prohlá­sila církev sv. sluhu božího slavnostně za sva­tého a dala tak lidu nového světce a novéhoorodovníka.

Nau č ení. Svatá smrt & blaženost věčnáje nejhojnější odměnou svatých za to, že ctnostnýživot vedli. Jest to odměna, které se nevyrovnajíani statky celého světa. Atéže odměny chcemezajisté i my jednou účastni býti. Nuže, snažmese, abychom ctnostným životem si toho napředzasloužili. A prosme sv. Klementa za jeho pří­mluvu a ochranu a volejme z hloubi svýchsrdcí:

Bože, jenž jsi obdařiti ráčil sv. KlementaBlaťák: Roziimání. 10

146

Marii ctnostmi obdivuhodné víry a nepřemo­žené statečnosti, dejž nám pro jeho zásluhy témilosti, abychom příkladu jeho následujíce, pev­nou vírou a planoucí láskou vždy se skvělí atak jednou věčné blaženosti dosáhli. Skrze Je­žíše Krista, Pána našeho. Amen.

WW

ČÁST m.

Rozjímánío ctnostech

svatého Gerarda Magelly,bratra z Kongregace Nejsv. Vykupitele.

Svatý Gerard.

Narodil se v dubnu r. 1726 v Muru, biskup—ském městě bývalého království Neapolského.Jeho rodiče, otec Dominik Majella a matka Be­nedikta, rozená Galella, byli chudí ale velmictnostní a bohabojní. Vychovávali své dítky coneipečlivěji pro Boha a pro nebe. Gerard bylsvětcem a divotvorcem už od malička. Už jakodítko hrával si s Ježíškem, míval svatá viděnía činil zázraky. A už tehdy obdivovali všichnijeho zbožnost, lásku k chudým, pokoru a po­slušnost.

Když vyšel ze školy, učil se řemeslu krei­čovskému. V učení musil mnoho snášeti, alejeho trpělivost bývala vždy hrdinná. Když sevyučil, pracoval doma, a to více z lásky k chu­dým než pro výdělek. Při vší práci cítil všakneustále, že ho Bůh volá do kláštera. Proto žádalo přijetí do Kongregace Nejsv. Vykupitele. Stáloho to mnoho námah než byl přijat. Bůh ho ve­lice zkoušel. Ale sv. Gerard nedal se od povo­lání svého žádnými překážkami zastrašiti. Dokongregace vstoupil 1. května 1749.

V klášteře zdvojnásobil svou horlivost tak,že už po třech letech dne 16. července 1752byl k slibům připuštěn. Modli se a pracuj, bý­valo v klášteře vždy jeho heslem. Svatou řeholi

150

zachovával co neidokonaleji a nejsvědomitěii.Ježíše Krista v Neisv. Svátosti a Nejbl. PannuMarii miloval tak vroucně, že už při vzpomíncena ně přicházel u vytržení. Utrpení, která mubylo snášeti neien na těle ale i na duši, bývalatak nevýslovná, že se často podobal spíše mrtvolenež člověku. Za to však ho Bůh oslavoval ne­sčetnými zázraky. Vše, co Gerard chtěl, stalose. Zivot Gerardův je vskutku nepřetržitý řetězsamých zázraků.

Sv. Gerard zemřel smrtí blaženou a svatoudne 16. října r. 1755, 2979 roku stár. Pro velikézázraky, které se též po jeho smrti staly, bylr. 1904 za svatého prohlášen. Svátek ieho seslaví 16. října.

Devatero rozjímánípřed svátkem svatého Gerarda.

I.

0 povolání.

Příprava: l. Představme si, jak sv. Ge—rard prosí o přijetí do kongregace.

2. Prosme Boha o milost, abychom vždytak žili, jak to naše povolání žádá.

Č á s t 1.

Sv. Gerard vážil sl sv. svého povolání.

Úvaha. Dle vůle boží má každý člověkna světě v jistém stavu žíti a vtom stavu Bohusloužiti a tak spasení věčného dojíti. Sv. Gerardapovolal Bůh do stavu řeholního. Jest to stavvyšší dokonalosti. Světec vážil si tohoto povo—lání velice. Musil především mnoho překážekodstraniti, než do kláštera byl přijat. Matka jejnechtěla do kláštera pustit, ano zamkla jej, abyani z domu nemohl. Ale Gerard spustil se poprostěradlech s okna dolů a běžel za missio­náři a prosil je tak dlouho a tak úpěnlivě. ažho do kláštera přijali. V klášteře pak radostí

152

běhal po chodbách a líbal zdi klášterní. Jednénovicce psal: »V klášteře najdete všecko štěstí,všechen mír, všecku útěchu a všecko dobro.<

Nauč en í. Važme si svého povolání, v němžnás Bůh spaseny učiniti chce. Milujme stav,k němuž nás Bůh povolal, a nemysleme, žebychom snad v jiném stavu šťastněišimi býti avíce dobrého vy'konati mohli. ó, jak mnozí v tévěci se zmýlili! Nechceme—li v tom stavu spa—seni býti, v kterém nás Bůh míti chce, sotvaspasení dojdeme.

P ře d s e v z e t i. Chci Bohu denně děko­vati za milost povolání.

\, á S t 2.

Svatý Gerard plnil povinnosti stavu svého.

Úvah a. Svatý Gerard byl v klášteře slou—žícím bratrem. Zvláštní povinnosti bratří v klá­šteře jest, jak řehole praví, kongregaci tělesnýmia ručními pracemi služby prokazovati. Tétopovinnosti dbal svatý Gerard co nejvíce. Bylpráci zvyklý už ze světa. Ač byl těla velmiútlého a slabounkého, pracovával už s mistrem,u něhož se učil, dlouho do noci. Ve službě paku biskupa Albiniho měl práce ještě více, bylkomorníkem, kuchařem isluhou zároveň. A kdyžvstoupil do kláštera, tu teprv byl pracovníkemnejneúnavnějším. V zahradě pracoval jako nej­silnější. Jako kostelník vykonával všecky prácekostelní s takovou bedlivostí, že ho všichni ob­divovali. A každou práci, jakákoliv mu uloženabyla, konal vždy rád, hbitě a velmi dokonale.Zádné práci nikdy se nevyhýbal. Ano, mívalv tom zvláštní zálibu, když, jsa spíše hotov sesvou prací, jiným pomoci mohl.

153

N a u č e ní. Plňme povinnosti stavu svéhovždy věrně. Neboť na těch povinnostech nejvíczáleží; jimi si máme na prvním místě nebe za­sloužiti. Co by nám prospělo vše ostatní, kdy­bychom to zanedbávali, co především Bůh odnás žádá! Nebudeme-li povinnosti stavu svéhověrně plniti, nevytrváme v dobrém & nebudemeani povolání svému věrni.

P ředsevz etí. Chci povinnostistavu svéhovždy věrně plniti, zvláště ty, které jsem dosudnejvíc zanedbával.

H.

O pohrdání světem.

Příprava: 1. Představmesi, jak sv. Ge­rard píše jedné řeholníci: »Neštastná duše, kteráspoléhá na svět a ne na Boha.:

2. Prosme Boha o milost, abychom vždyrnarnostmi světa pohrdali.

Č á s t 1.

Svatý Gerard vyhýbal so marnostom světa.

Ú v a h a. Moudrý Šalomoun píše: »Marnostnad marnost a všecko je marnost.<<(Kaz. 1.2.)To se týká světa a pomíjejících jeho statků.Neboť svět se svými marnostmi a lživými po­žitky nás jen od Boha odvádí, tužeb našichnikdy dokonale uspokojiti nedovede, ano ne­sčetné jen k záhubě věčné vede. Proto sv. Ge­rard světa se bál a mu všemožně se vyhýbal.Už jako dítko raději si stavěl oltáře, zpíval svatépísně před obrazy svatých a rozsvécoval přednimi svíčičky, než aby se byl zúčastnil světskýchher ostatních dítek, Též později vždy se vzda—loval všech světských radovánek a zábav. Sestrysvé vždy napomínal, kdykoliv zpozoroval, ženěkterá z nich byla marnivou, a říkal: »Drahá

155

sestro, hoď ty titěry do ohně.: Jedné řeholnícinestálé v povolání psal: »Ve světě nenajdeteani štěstí ani pokoje srdce. Kdo žije v světě,žije v neustálém nebezpečenství věčného za­hynutí.<

N au če ní. Bojme se nástrah, které námsvět stroji, a nevěřme hlasu, jímž nás svět k soběvolá. Radosti světa jsou jablkem na venek krás­ným, ale uvnitř červivým, jsou růží, která brzycpadá. Takových věcí nehledejme, po nich senesháně,me. Neprospěly by nám. Našli bychomv nich jen bolest a zklamání.

P ř e d 5 e v z e tí. Nechci nikdy marnostemsvětským hověti.

Č á s t 2.

Sv. Gerard potíral pozemské chtíče.

Úvaha. Kdo nechce marnostmi světa býtiomámen, musí odumříti chtíčům, které násk světu připoutati chtějí. Sv. Gerard p0tíral tytochtíče vždy co nejrozhodněji. Potíral předevšímmarnivost a pýchu světskou. Chodil v tak ošu­mělém šatě, že jakýsi dobrodruh ho jednou začarodějníka považoval. Rovněž tak raději nocle­hovával na svých cestách v chudých chýších apojídal s nuznými vyžebraný chléb. Potíral zadruhé všelikou náklonnost k pozemským věcem.Casto rozdal všecko, co měl, tak že mu nezbyloani na kousek chleba a musil hlad trpěti. Nej­více však krotil smyslnost těla nejpřísnějšími ka­jícími skutky, říkaje: »Láska boží nemůže vnik­nouti do duše, pokud člověk tělu hoví.<

Naučení. Zkoumejme se, zdali jsme ne­

156

byli dosud světským marnostem oddáni, a jestliano, tažme se, co toho bylo příčinou. A snadnopoznáme, že jsme se k marnostem těm dalisvésti jen neopanovanými svými pozemskýmichtíči. Tyto chtíče musíme tedy v sobě potla­čovati, t. j. musíme se snažiti, abychom ze srdcísvých zapudili všelikou marnivost a pýchu, mu­síme se přičiniti, abychom netrpěli v srdcíchžádných náklonností k věcem pozemským, &zvláště musíme se střežiti, abychom se nikdynepoddávali smyslnosti.

Předsevzetí. Chci zvláště tu náklon­nost v sobě potlačovati, která mne dosud nej­více k světským marnostem sváděla.

III.

() pokoře.

Příprava: 1. Představme si sv. Gerarda,jak v nejhlubší pokoře k Bohu se modlí:aČ), Pane můj, odpusť mi viny moje a smiluj senade mnouh

2. Prosme Boha, abychom sv. Gerarda v po­koře následovali.

Č á s t 1.

Sv. Gerard pohrdal chvalou lidskou.

Úv ah a. Pokora záleží v ochotném uznánívlastní slabosti a v úplné na Bohu závislosti.Pokorným jest tedy ten, kdo o sobě zle smýšlía chválou lidskou pohrdá, jedině v Boha doufáa jeho moci a lásce se svěřuje. Sv. Gerard cvičilse v této ctnosti co neihorlivěji. Považoval sejen za ubohého hříšníka a chvály lidské se ve­lice bál. Biskupu Bastymu, který si přál s nímmluviti, pravil: »Monsignore, kdož pak jsem, žechcete se mnou mluvití? Jsem bídák, který nej­vyšší měrou potřebuje milosrdenství božího.<Návštěv vznešených lidí hleděl se co nejvícezbaviti. V Neapoli poslala k němu vévodkyněz Maddaloni sluhu s prosbou, by ji navštívil.

158

Gerard zpozoroval, že sluha jej nezná a proto,aby se poselství takového zbavil, řekl: »Nevím,co lidé s tim bratrem stále chtěji. Je to, řeknuvám do očí, poloviční blázen.: Na to sluhas nepořízenou odešel. Když pak činil Gerardzázraky, činil je co možná nepozorovaně, abylidské chvále ušel. Ríkával: »Ale to nic není,to nic není,c a znamením kříže vracel pak ne­mocným zdraví a pomáhal trpícím z nouze.A když pak mu lidé za to děkovali, odpovídal:»Ne já, ale Bůh vám pomohl; jemu poděkujte.<A aby obdivu ušel, rychle se vzdálil a skryl.Tak když v Neapoli za bouře po moři běželjako po suché zemi a loď vlnami zmítanou nabřeh vytáhl, musil celý den v houští se skrý­vati, aby oslavám ho hledajícího lidu unikl.

N au č e n i. Pohrdáme též chválou lidskoujako sv. Gerard. anebo snad bažíme po ní? Bědanám, jestli stoiime o chválu lidí! Co činíme,aby nás za to jiní chválili a naše zásluhy uznali,činíme bez zásluh pro nebe. »Amen, pravím vám,vzali odplatu svouc (Mat. 6. 2.), pravil o tako­vých Kristus Pán. O, jaká to škoda! 0, ne­dejme se chválou lidskou, marnivosti a samo­libostí nikdy o zásluhy pro nebe oloupiti.

P ře d sevz etí. Nechci nikdy nic činitis tím úmyslem, abych za to od lidí byl chválen.

Č á s t 2.

Sv. Gerard radoval se, když byl pokořen & potupon.

Úvaha. Kdo je opravdu pokorným, smýšlio sobě nízce a chce, by i jiní o něm nedobřesmýšleli a s ním dle toho nakládali. Takovoupokorou vyznamenával se i sv. Gerard. Co měldobrého, za to děkoval Bohu, a sobě přičítal

159

jen nedokonalosti a chyby. A proto se zceléhosrdce radoval, když byl od jiných tupen a zanejhoršího považován. A pokoření takových do­stalo se mu dosti. Pro svou zbožnost a nepo­chopitelnou trpělivost, s kterou vše snášel, bylčasto pokládán za pomateného. Zvláště když seobjevil na ulici, nakupilo se mnohdy kolemněho množství rozpustilých dítek, které ho zašaty tahaly a bily a naň pokřikovaly: Blázen,blázen! a po něm kamením házely aneb v ziměho i povalily a do sněhu zahrabaly. Sv. Gerardmíval však z toho vždy velikou radost, že můžez lásky k pohrdaněmu Spasiteli také pohrdánbýti. Též P. Fiocchi pokořil jednou v Ripakan­didě sv. Gerarda velice před všemi řeholnicemitím, že se naň obořil, řka: »Co tu stojíte? Hnedodejdětelc Načež sv. Gerard ve vší tichosti as klidnou myslí se vzdálil.

N au čení. Buďme vždy přesvědčeni, žejsme jen ubozí hříšníci, veškeré potupy hodni.Nevyhledávejme pro sebe prvních míst, ale ra­dujme se, když pokořováni býváme, a jiní o násto nejhorší mínění maji. Budiž zásadou naší,co napsal sv. apoštol Pavel: »Chci sobě libovative svých slabostech, v pohaněních a protiven­stvích . . . pro Krista.: (II. Kor. 12. 10.)

Pře dsevzetí. Chci Boha prositi za milost,bych všechna pokoření nejen trpělivě, ale s ra­dostí a s veselou myslí vždy snášel.

IV.

0 poslušnosti.

P ř í p ra v a : 1. Představme si sv. Gerarda,kterak ve svých strastech se těšíval vzpomín­kou, že nikdy nic jiného nehledal než neisvě­tější vůli boží.

2. Prosme Boha, abychom v svaté posluš­nosti vždy radost svou hledali.

Č á s t 1.

Jak dokonale svatý Gerard poslouchal.

Úvaha. Sv. Gerard byl vždy poslušnýmco nejdokonaleii. Vědělť, že poslušnost je ctnostnejvýš záslužná, poněvadž, kdo z lásky k Bohuposlouchá, Bohu svou vůli, to nejdrahocennější,co máme, v obět přináší. Proto říkával: >Jednichtějí to, druzí ono; já však chci to jediné,abych činil, co Bůh chce.< Už ve světě poslou­chal dokonale svých rodičů, učitelů, mistra, alezvláště svého Zpovědníka. V klášteře pak bylvzorem poslušnosti pro všecky. Když měl sevrátiti z Melfi do Lacedogny za podzimního ve­čera a za husté mlhy a prudkého lijáku & sámbiskup ho zdržoval, aby počkal, pravil sv. Gerard:»Ach, monsignore, poslušnost, poslušnost mne

16!

volá; nemohu zůstatic A vydal se na cestu.Měl-li poslechnouti, neznal vůbec nikdy žádnýchobtíží a žádných překážek a žádných výmluv aomluv. Ve všem dokonale se vůli svých před­stavených podroboval a každá i nejtěžší obětbyla mu lehkou. I když byl v modlitbě a vevytržení rozkazy představených vyrušen, anoi když mu bylo zapovězeno na Boha mysliti ak sv. přijímání přistupovati, po každé ihned as největší radostí, uposlechl.

Naučení. O, poslouchejme vždy s veške­rou ochotou a co nejsvědomitěji! A ve všechobtížích s nimiž poslušnost spojena bývá, při­pomínejme si, že posloucháme Boha samého,který zajisté toho jest hoden, abychom jemu vevšem co nejdokonaleji vždy podrobeni byli.

P ř e d s e v z e t i. Chci svých představenýchvždy co nejsvědomitěji poslušen býti.

Č á st 2.

Jak Bůh svatému Gorardovl jeho poslušnost odměňoval.

Úvaha. V knize Přísloví (21. 28.) čteme:»Muž poslušný mluviti bude vítězství.< Vítězstvítoho dobyl si též sv. Gerard svou poslušnostia to již zde na světě. Neboť Bůh oslavil ho projeho poslušnost nesčetnými zázraky. Sv. Gerardpoznával i v dáli každé přání, které si předsta­vení jen pomyslili, a vykonal hned vše, co mui v nepřítomnosti jeho nařízeno bylo. Jemu ne­bylo nic nemožným. [ když mu v povážlivýchnemocech představení nařídili, aby byl zdráv,vstal bez prodlení, aby vykonal práce mu svě­řené a nemoc ihned ho opustila. Kdykoliv pak

Blaták: Rozjímání. ll

162

zposlušnosti do nějakého nebezpečí přišel, vždyho Bůh zázračně všeho zla chránil. Když např. z poslušnosti měl jeti za velikého lijáku z Car­bonary do Melň, pravil: »Jakmile vyjdu ven,přestane pršet.<<A vskutku, sotva že z domu vy­kročil, vyjasnilo se. Když pak měl na koni pře­plaviti rozvodněnou řeku Ofanto a jižjiž i s koněmse potopoval, a k tomu i veliký kmen se všísilou proti němu se hnal, hroze mu jistou zá—hubou, tu sv. Gerard učinil jen znamení svatéhokříže, a kmen se otočil a hnal se stranou dál,a světec vyvázl z řeky bez pohromy.

Naučení Nepohrdejme poslušností aninepovažujme ji za nemožnou, ani nemysleme,že bychom bez poslušnosti více dobrého vyko—nati mohli. Naopak. Bojme se vždy vlastní svévůle. A proto nechtějme poslouchati představe­ných jen tehdy, když je nám to vhod anebokdyž se rozkazům jejich nijak vyhnouti nemů­žeme. Takovým jednáním hověli bychom jenvlastní vůli a oloupili bychom se o spokojenost,o požehnání a milost boží a o nesčetné zásluhypro nebe.

Předsevzetí. Chci i ztoho nejmenšího,co z poslušnosti konám, více se radovati nežz nejvelkolepějších skutků, které bych z vlastnívůle vykonal.

V.

Ol'umrtvování.

Příp rava. ]. Představme si sv. Gerarda,kterak podle slov svatého Pavla tělo své trestáa v službu podrobuje, aby zavržen nebyl. (I.Kor. 9. 27.)

2. Prosme Boha za ctnost svaté umrtve­nosti.

Č á s t 1.

Svatý Gerard snáší útrapy, které naň Bůh dopouští.

Úvah a. Podle pořádku Bohem ustanove­ného má tělo sloužiti duši a duše Bohu, Tvůrcisvému. Avšak hříchem byl tento pořádek v násporušen. Od té chvíle, kdy hřích na svět přišel,je tělo naše odbojné a protiví se všemu, co duchajest. Proto kdo chce Bohu sloužiti, ctnostnýživot vésti a spasení věčného dojíti, musi, jaksvatý apoštol Pavel praví, tělo své ukřižovatis hříchy a žádostmi ieho. (Gal. 5. 24.) Tak činiltaké sv. Gerard. Na prvním místě snažil se, abytěch umrtvování co nejlépe použil, jež mu od Bohaposílány byly. Byly to zvláště nemoci, které honeustále pronásledovaly. Svatý Gerard snášel vše

..

164

tiše jako beránek, tak že mnozí o jeho útrapáchdlouho ani tušení neměli. Také zlých lidí Bůhpoužíval, aby věrného sluhu svého zkoušel. Takbýval sv. Gerard v učení u mistra Pannuta odjednoho tovaryše nejednou tak ukrutně i železnoutyčí bit, že až k zemi jako bez sebe klesl. Za tona tovaryše nejen nežaloval, ale ho ještě omlou­val a radoval se z každé rány, říkaje, že ho »rukaPáně bijec. Podobně zbil sv. Gerarda též pozdějijeden ptáčnik za to, že mu, jda cestou kolem,ptáky vyplašil, a nejvíc ho ztýral zas jindy ja­kýsi hlídač polí pažbou ručnice, tak že mu i žebrozlomil. Ale sv. Gerard trýznitelům svým jen dě­koval, že mu pomohli, pro Krista Pána něcotrpěti, ano nemilosrdnému hlídači i hojnou al­mužnu v klášteře vyprosil.

N au č e n í. Nereptejme proti Pánu Bohu,když nám nějaké utrpení sesílá. Spíše mu zato děkujme. Jest to znamení, že nás miluje aže chce, abychom se od světa a těla odvrátilia k němu více přilnuli. Koho Bůh miluje, tohokřížem navštěvuje.

Pře ds evz eti. Chci všechno, co na mneBůh sešle, ať jsou to nepohody zlého počasinebo nemoci nebo příkoří zlých lidí, vždy trpě—livě snášeti.

Část 2.

Svatý Gerard umrtvulo sam tělo své.

'Uvah a Kdo chce v ctnostech prospívati,mu51 též sám sebe umrtvovati a různými kají­cími skutky tělo své v poddanství duše uváděti.Sv. Gerard dává nám tu nejlepší příklad. Nejvícumrtvoval chuť a cit. Postil se často a velmi

165

přísně. Už ve světě jídal tak málo, že matkamnohdy slzíc jej napomínala, aby přece aspoňněco pojedl; on ale odpovídával: »Drahá matko,buďte bez starostí, nemám hladu.: A když jedl,míchal do pokrmů pelyněk, aby i tím kouskemjídla Bohu nějakou obět přinesl. Spával na holézemi, říkaje, že mu lépe sluší holá zem nežměkká postel. Probděl často skoro celé noci.

asto se též bičoval až do krve aneb dal se odsvých přátel bičovatí atrýzniti; zvláště jeho přítelLongarelli musil ho itrním korunovati ana křížprovazy přívazovati. Nebylo takřka žádného ka­jícího skutku, jehož by sv. Gerard nebyl k trý­znění těla svého použil.

Naučení. Jak jsme dosud my smyslv svéumrtvovali? Nevyčítá nám tu svědomí nic? O, jaknás zahanbuje sv. Gerard! Polepšeme se, nebu­deme—li umrtvovati smyslných žádostí svých,vzbouří se tělo naše proti nám, nedá nám ctnostněžíti, nýbrž svede nás na cesty zlé a uvrhne násv záhubu věčnou.

P ř e d s e v z e t í. Chci zvláště "ty smyslyumrtvovati, které mne nejvíc k zlému ponoukají,a chci si ustanovití, jakým způsobem je umrtvo­vati budu.

V I.

() čistotě.

Příp rava: 1. Představme si sv. Gerarda,jak s očima sklopenýma cudně po ulici kráčí avšem andělskou svou nevinnosti nejlepší příkladdává.

2. Prosme Boha za dar sv. čistoty.

Č á st 1.

Svatý Gerard skvěl se andělskou čistotou.

Úva ha. Čistotě připisujísv. Otcové zvláštnídůstojnost a krásu. A to právem. Nebo čímhrubších hříchů která ctnost jest opakem, za tímkrásnější se považuje; a čistota jest opakem těchnejnedůstojnějších a nejhnusnějších tělesných azvířecích rozkoší a je zahání, a proto tedy za­sluhuje, aby ji též všichni zcela zvláštní měrouobdivovali a chválili. Proto píše sám moudrýSalomoun: >O, jak krásné jest čisté pokolenís jasností; nesmrtelná zajisté jest památka jeho;neboť i u Boha známé jest i u lidí.: (Moudr. 4.l-—2.) Z té příčiny byli též všichni svatí milov­níky čistoty. Jak velice miloval tuto ctnostsvatý Gerard a jak si jí vážil, poznáváme užzjeho zápisků, v kterých napsal: »ó, můj Bože,

167

ze všech ctností, v nichž máš svou zálibu, líbíse mi nejvíce čistota. ó, Bože, čistoto nekonečná,pevně doufám, že mne ochráníš každé i nejmenšínečisté myšlenky, na kterou bych já bídný v tomtoživotě připadnouti mohl.c Svou lásku k čistotědával také všude na jevo. Zvláště nevinné dítkynejraději kolem sebe shromažďoval, je poučovala bavil a s nimi zpíval nábožné písně, průvo—dem je vodil a jim svaté obrázky rozdával. Na—proti tomu poznával lidi nečistým hříchům od­daně už z daleka a cítil před nimi veliký odpor.

Nvaučení. Milujme svatou čistotu a važmesi jí. Cistota nás činí miláčky Krista Pána, jí sestáváme podobní andělům. A jak veliká odměnačeká na duše čisté v nebi. Tam máme jednoupíseň novou zpívati aza Beránkem jíti, t. j. ra—dosti požívati, jakých nikdo jiný v nebi nepožívá.

Předsevzetí. Chci denně se modlitizadar sv. čistoty.

Č á st 2.

Svatý Gerard pečoval o zachování čistoty.

Úvaha. Je-li nám třeba o zachování kte­rékoliv ctnosti pečovati. je nám veliké péče pře­devším třeba, abychom si zachovali sv. čistotu;nebo v této věci býváme nejvíce k zlému na­kloněni a tato ctnost nejsnáze poskvrněna bývá.A této péče nesmí nikdo zanedbati, ani svatínesměli se příliš spoléhati na své síly. Sv. Gerardpoužil všech prostředků, aby si čistotu neposkvr­něnu vždy zachoval. Slib sv. čistoty složil už ve12. roce věku svého. A ačkoliv nikdy proti či­stotě ani nejmenšího pokušení nepocítil, přece naradu svého zpovědníka vždy se sklopenýma očima

168

chodil. Největší obět přinesl však svaté čistotě,když byl od jedné ženštiny, které veliká dobro­diní prokázal, nařknut a obžalován, že jednuzbožnou dívku svedl k nečistým hříchům. SvatýGerard mlčel a snášel všecku hanu a potupu ačekal, až by ho Bůh sám ospravedlnil. A to setaké stalo. Nešlechetnice padla do těžké nemocia přiznala se, že světce jen zlomyslně a lživěpomluvila. Avšak sv. Gerard nehleděl si jen sámčistotu zachovati, ale též velice o to pečoval,aby i jiní čistý život vedli. Mladé lidi často 5 ve­likým nadšením poučoval o tom, jak krásná azáslužná je ctnost čistoty, a pobízel je neustále,aby čistě žili aneb dokonce i doživotní čistotuBohu slíbili. Takovým způsobem“ podařilo se muzvláště celou řadu panen získati pro řeholní života mnohé z nich sám do kláštera zavedl a jimpotřebné věno u přátel a dobrodinců vyprosil.

Nau čení. Snažme se i my, abychom sičistotu vždy neposkvrněnu zachovali. Varujmese každého pohledu, každého slova a každé zlépříležitosti, která by nás do pokušení a do hříchupřivésti mohla. Netrpme v sobě žádných smysl­ných náklonností a zahánějme statečně už v prvníchzačátcích všecky zlé myšlenky a představy a zláhnutí, která ctnosti čistoty bývají velmi nebez­pečna.

Pře d s e v z etí. Chci zejména ve stykusdruhým pohlavím býti co nejopatrnější, abychna ctnosti čistoty nikdy žádné škody neutrpěl

VII.

O lásce milosrdné.

Příp rava: l. Představme si sv. Gerarda,jak bližním svým prokazuje skutky milosr­denství.

2. Prosme Boha, aby nás milosrdnou láskouk bližním našim naplniti ráčil.

Č á s t 1.

Svatý Gerard prokazuje svým bližním tělesné skutky milosr­denství.

Úvah &. Láska, kterou jsme dlužni svýmbližním, musí se projevovati skutky. Jinak bypravou nebyla. A které pak skutky to jsou?Jsou to hlavně tělesné a duchovní skutky milo­srdenství. Uvažme, kterak tyto skutky milosr­denství svatý Gerard bližním svým prokazoval.Prokazoval jim předevšim tělesné skutky milo­srdenství. Krmil lačné. Už jako školák, co siuskrovnil, dával chudým. Akdyž mu bylovklá­šteře jako vrátníku u brány starati se o chudé,neznala štědrost jeho skoro žádných mezí. Vše,co našel, rozdal. Odival nahé. Nový šat, jejžmu strýc jeho daroval, svlekl sotva že ho dostal

170

a dal ho žebráku, řka: >Ubožák potřebuje tohovíc než já.<< Navštěvoval nemocné a je ošetřo—val. Péče jeho o nemocné bývala vždy nejvýšobdivuhodna. Měl k tomu příležitost, zvláště kdyžv Lacedogně řádila nakažlivá nemoc; tehdy chodilcelé dny po městě, těšil nemocné a napomínalje k trpělivosti, vzbuzovals ními lítost a připra­voval je k sv. zpovědi. I hříšníky neopomíjelv jejich nemocech co nejpečlivěji ošetřovati, abyje tak získal Pánu Bohu. Podobně prokazovalsv. Gerard svým bližním i jiné tělesné skutkymilosrdenství, kde a jak mohl. Láska jeho bylaneustále činnou.

Naučení. Milujme i my tímto způsobembližní své a prokazujme jim, pokud nám to jenmožno, tělesné skutky milosrdenství. Komu po—moci můžeme, pomozme mu. Zejména ujímejmese vždy chudých a nemocných.

Pře d 5 e v z e t í. Chci sobě ustanoviti ně­jaký tělesný skutek milosrdenství, jejž při nej—bližší příležitostí bližním svým prokáží.

Čast2.Svatý Gerard prokazuje bližním svým duchovní skutky milo­

srdenství.

Úvaha. Duchovní skutky milosrdenstvíprokazoval sv. Gerard svým bližním ještě horli­věji než skutky tělesné. Zejména těšil zarmou­cené, usmiřoval rozhněvané a modlil se za dušev očistci. Viděl-li někoho v bídě a nouzi naří­kati a plakati, byl sám útrpností často až k slzámhnut a pomáhal trpícím nejednou i zázraky.P. Margottovi, který byl vnitřní opuštěnosti ne­výslovně trápen, pomohl tím, že útrapy jeho

171

sám na sebe vzal. Ubližujícím nejen ochotněodpouštěl, ale pečoval též o to, aby i jiní ne­přátelům svým odpouštěli. Jak dojemně domlou­val na př. Carusimu, aby vrahu syna svého od­pustil. Padl před ním na kolena, vza kříž, po­ložil na zem a volal: »Když nechcete odpustit,tak pojďte, pojďte ien a šlapte po Kristu Pánu.On odpustil katanům na kříži a vy bližním svýmodpustit n echcete? Vězte, že váš syn je v očistcia nebude dříve vysvobozen, až se usmíříte.<<Ta­ková slova ovšem mocně působila; rozhněvanísi odpustili a se zas usmířilí. Na dušičky v očistcipamatoval sv. Gerard neustále. Dával za ně každýtýden sloužiti mši sv., ano jednou obětoval zaně vše, co za celý týden jako chudý krejčí vy­dělal, tak že druhý týden mu bylo samémuvelikou nouzi trpěti.

Naučení. Duchovní skutky milosrden­ství můžeme bližním svým spíše prokazovatínež tělesné. Míváme k tomu z pravidla víceprostředkůi více příležitostí. Proto neopomiňmetéto povinnosti nikdy. Co dobrého prokážemebližním svým, to prokáže i Bůh nám. Odměnastonásobna za to nás jistě nemine.

P ř e d s e v z e t i. Chci každé příležitosti,která se mi zvláště dnes naskytne, použiti, abychbližním svým ten neb onen duchovní skutekmilosrdenství prokázal.

V111.

O lásce k Panně Marii.

Příprava: 1. Představme si sv. Gerarda,jak klečí před obrazem Panny Marie a vroucněse modlí.

2. Prosme Boha o lásku k P. Marii.

Č á s t 1.

Svatý Gerard miloval Pannu Marii.

Uvaha. Jak vroucně sv. Gerard milovalRodičku boží, toho nám zanechal celou řadudůkazů nejdoiemnějších. Už iako dítko navště­voval rád sošku P. Marie v Capotignanu, ačko­liv tam cesta z Mura, rodiště Gerardova, bylavelmi neschůdná a obtížná. Od obrazů P. Marienemohl se nikdy snadno odloučiti, říkaje: »Matkaboží vzala mi srdce, jí jsem se věnoval.: Castosotva že spatřil obraz P. Marie, zahořel takovouláskou, že přišel u vytržení a vznesl se předočima \'šcch do výše. Když mu bylo 21 let,zasnoubil se slavnostně P. Marií. Klečel tehdyv biskupském městě Muru před sochou, kteráměla právě nesena býti v slavném průvodu. Po­iednou však zahořel takovou láskou, že vstal,prodral se lidem až k sošce, sňal prsten a před

173

očima všech snažil se jej dáti na prst Rodičkyboží, volaje: »Já jsem se zasnoubil P. Marii;Jednou tázal se ho zbožný dr. Santorelli, má-líP. Marii rád. Sv. Gerard odpověděl všecek pře—kvapen: »Ach, milý pane, vy mne trápíte, žese tak ptáte,: a rychle odběhl, aby skryl žárv srdci, který se ho zmocňoval.

Naučení. Milujmea ctěme nejbl. PannuMarii. Ona toho zasluhuje měrou nejplnější.Neboť jest Pannou neposkvrněnou, jest milostíplnou a jest Matkou Páně. Její'láska a úcta jestnám všem dle sv. Alfonsa tak potřebnou, že kdoji nemiluje a nectí, sotva spasen bude. Kdyby­chom ji tedy nectili, byli bychom v nebezpečívěčného zahynutí. Za to však, kdo ji ctí, jdezas jistou cestou k slávě nebeské. Její úcta jebezpečnou zárukou spasení. Chceme-li tedyv dobrém vytrvati a bezpečni býti, že jednouspasení dojdeme, milujme a ctěme P. Marii conejvroucněii.

Předsevzetí. Chci P. Mariinejen sámctíti, ale též úctu její, co nejvíc budu moci, roz­šiřovati.

č á s t 2.

Panna Maria milovala svatého Gerarda.

Úvaha. >Já milující mne miluji, a kteřív jitře bdí ke mně, naleznou mne.: (Přísl. 8.17.) Tato slova Moudrosti boží vykládají se téžo nejbl. Panně Marii. Kdo Pannu Marii miluje.toho ona též miluje, za něho se přimlouvá, odvšeho zlého ho chrání, všech milostí u Boha muvymáhá a konečně mu otvírá bránu nebes adcprovází ho do blaženosti věčné. Toho zaku­

174

sil též sv. Gerard. Panna Maria ho zahrnovalavšemi dary a milostmi. Cokoliv od ní žádal,vždy byl nejplnější měrou vyslyšen. Ale nejvícukázala se býti dobrou jeho matkou v hodincesmrti. Když sv. Gerard ležel už v poslednímzápasu a ještě naposled zlého pokušitele, kterýse mu ukázal, zahnal, vyjasnila se pojednou jehotvář a on zvolal: »Vizte P. Marii, uctěme ji.<<Při tom sebral poslední své síly a vstal na lůžku,poklekl a přišel u vytržení a radostí všecekzářil. Po chvíli ukázal rukou do kouta a pravil:»Hleďte, bratře, hleďte, tolik škapulířů.< Za ži­vota rozdával totiž sv. Gerard mnoho škapulířů;za to ho Panna Maria v hodině smrti přišla po­těšit.

Nau čení. Skládejme v Pannu Marii vždyvšecku důvěru svou. Neboť ona nám pomocichce; jest naší matkou, miluje nás vroucnějinež kterákoliv matka dítko své milovati dovede.A ona nám též pomoci může. Bůh jí svěřilvšecky poklady svých milosti a dal všechnuspásu naši do jejich rukou. Proto není milosti,které by nám Panna Maria dáti nemohla. Alejedno Panna Maria od nás chce; chce totiž,abychom se k ní utíkali aji za milosti potřebnédůvěrně prosili. Utíkejme se tedy k P. Mariivždy ve všech potřebách a prosme ji, by námmilosti hojných u Boha vymáhala. Pak nebudenám nikdy třeba klesati na mysli. Byťbída našebyla nejhlubší, byťi zoufalství se o nás pokou­šelo, Panna Maria nikdy neopustila nikoho, onapomůže jistě i nám.

Předsevzetí. Chci ve všech svých po­třebách k P. Marii se utíkati a ji zvláště pro­siti, aby jednou v hodince smrti mne přišlapotěšit.

IX.

O modlitbě.

Příprava: 1. Představme si sv. Gerardase sepjatýma rukama pohříženého v zbožnýchmodlitbách.

2. Prosme Boha za dar svaté modlitby.

Část ].Svatý Gerard modlil se neustále.

Úvaha. Modli se a pracuj, bývalo zásadouvšech svatých. Svatí čím více v dokonalostiprospívali, tím více se modlili. Také celý životsv. Gerarda jest nepřetržitou modlitbou. Prvníslova, která v náruči zbožné matky své pro­mluvil, byla nejsvětější jména Ježíš a Maria;první, co rukou dělati se naučil, bylo znamenísv. kříže. Sotva že choditi začal, učil se téžklekati k zbožné modlitbě a často byl v nej­útlejším mládí viděn, jak někde v koutku skrytěse modlil. U mistra, ačkoliv mu bývalo dlouhodo noci pracovati, přece ještě po práci dlouhose modlíval než šel spat. Noci trávíval vůbecnejraději na modlitbách; ticho a klid jej těšily;nikdo jej nevytrhoval. Nezřídka probděl i celé

176

noci, modle se. V klášteře použil k modlitběkaždé volné chvíle. Nebyl-li právě zaměstnán,jistě někde klečel a modlil se. [ při práci bý­val vždy sebrán na mysli, neustále s Bohem seobíral a vroucímí povzdechy s ním se spojovala tak všecky své práce modlitbou posvěcoval.

N au č ení. Modlitbu nazývá svatý Alfonsvelikým prostředkem spásy. Neboť bez milostiboží nemůžeme ctnostně žíti a spasení věčnéhodojíti, a milostí svých dává Bůh z pravidla jentěm, kteří ho za ně prosí, kteří se modlí. Protojest nám všem bez výjimky modlitba nejvýš po­třebná. Chceme-li ctnostně žíti, v dobrém vy­trvati aspasení dojíti, musíme se modliti. Všichni,kteří jsou ted' v nebi, přišli do nebe proto, žese modlili. Všichni pak zavrženci byli proto za­vržení, že se nemodlili.

P ře d 5 e vz etí. Chci své denní modlitbyvždy svědomitě konati a při svých pracích myslsvou zbožnými povzdechy k Bohu obraceti.

č á st 2.Svatý Gerard modlil so nábožně.

Úvaha. Jak nábožně svatý Gerard semodlíval, poznáváme z toho, že lidé chodili senaň schválně do kostela dívat a ho obdivovat.Vytrval celé hodiny nepohnutě klečeti, oči majeobráceny k nebi. Jeho mysl byla s Bohem takpevně spojena, že nikým a ničím z modlitebsvých vytržen býti nemohl; zdál se pro tentosvět býti jako mrtvým. Jedinou poslušnosti vždyokamžitě zas od modlitby ustával a k pracímsvým se navracel. Tak zbožnou modlitbou pakzmohl ovšem u Boha všechno. Kratinkou mo­dlitbou dosáhl často toho, že inejzarytější hříš­

177

nící, kteří všechnu pomoc kněží odmítali, zasek Bohu se obrátili a na pokání se dali. Anomnohdy, když Boha o něco prosil, než mo­dlitbu dokončil, už vyslyšen býval. NejednouBůh i zázrakem dal na jevo, jak se mu zbožnámodlitba svateho Gerarda líbila. Tak na př. se­trval sv. Gerard jednou v zbožných modlitbáchpo sv. přijímání až do samého poledne. Již bylčas k obědu a kuchyň byla ještě zamknuta. Tuho šel bratr Carmine hledat a domlouval mu,řka: »Ale, bratře Gerarde, co to děláte?<< Alesv. Gerard mu odvětil: »Buďte bez starostí, dnesnám andělé uvaří oběd.: A vskutku, světec bě­žel do kuchyně, a sotva že se tam poohlédnul,byl oběd hotový a všichni mohli k stolu za­sednout

Naučení. Každá modlitba Bohu se ne­líbí. Chceme-li, aby se naše modlitba Bohu lí—bila, musíme se nábožně modlití, t. j. musímepři modlitbě na Boha mysliti; nebo modlitba jepozdvižení mysli k Bohu a proto jen ten senábožně modlí, kdo při modlitbě na Boha myslí.Snažme se tedy, abychom při svých modlitbáchvšeliké dobrovolné roztržitosti zapuzovali a ne—dali žádnými nepatřičnými myšlenkami olou­piti se o veliký užitek, který nám z nábožnémodlitby plyne.

Před sevzetí. Chci při svých modlitbáchvždy živě si připomínati, že rozmlouvám s Bohem,nejlepším svým přítelem a dobrým nebeskýmotcem, abych tak s tím větší důvěrou a sebra­ností mysli modliti se dovedl.

Blaťák: Rozjímání. 12

Rozjímání na svátek sv. Gerarda(dne 16. října).

Svatý Gerard vzor dokonalosti.

Příp rava: ]. Představmesi sv. Gerarda,jak na cestě dokonalosti vpřed kráčía nás zve,abychom ho následovali.

2. Prosme Boha, by v nás touhu po doko­nalosti roznítiti ráčil.

Část 1.

Svatý Gerard so varoval ! nejmenších ohyb.

Úvaha. V duchovním životě třeba námrozeznávati křesťanskou spravedlnost od kře­sťanské dokonalosti. Varuj se zléhoačiň dobré,to jsou dvě podstatné části křesťanské sprave­dlnosti. Kdo se tedy zlého varuje a dobré činí,ten je křesťansky spravedlivým. Ale každý, kdose snaží-křesťansky spravedlivým býti, není ještěkřesťansky dokonalým. Dokonalými stáváme seteprv tehdy, když jsme si křesťanskou sprave­dlnost plnou měrou osvojili, t. j. když jsme senaučili všech hříchů co nejvíce se varovati avšecko dobré co nejhorlivěji činiti. Této doko—

179

nalosti dosáhl sv. Gerard měrou zcela zvláštní.Neboť nejen že si nevinnost na křtu sv. přija­tou vždy neporušenu uchoval a nikdy žádnýmtěžkým hříchem se neprovinil, nýbrž vynasnažilse též, aby žádné ani nejmenší dobrovolné chybysnadno se nedopustil. K tomu byla mu nápo­mocna zvláště svatá řehole, která jest nejlepšíochranou proti všem i nejmenším hříchům; neboťkdo svědomitě zachovává všecky předpisy ře­hole, tomu je skoro nemožno hřešiti, poněvadžjest ode všeho hříchu nejvíce vzdálen a od Bohanejhojnějšími milostmi takřka zahrnut. Sv. ře—holi zachovával tedy Gerard vždy co nejdoko­naleji, tak že se říkalo: kdyby řehole se ztra­tila, Gerard by ji snadno zas napsal. Nejvzácnějšípříklad toho, jak svědomitě plnil vždy všeckypředpisy řehole, dal zajisté tehdy, když byv ne­vinně obžalován z hříchů proti čistotě, ani slovak obraně své neřekl a ospravedlnění své vůliboží ponechal, poněvadž řehole praví: »Předpředstavenými nebudou se ani omlouvati anihájitin

Naučení. Bojme se každého imaléhodobrovolného hříchu. Kdo v mále není věren,ani ve velkém věrným nebude. Malé dobrovolnéhříchy bývají cestou k hříchům těžkým. Zvláštěse varujme všech dobrovolných chyb proti sv.řeholi. To jsou ty »lišky maličké, které tolikškod dělají na vinicích: (Píseň Šal.2. 15) srdcinašich.

Předsevzetí. Chci těch malých po­klesků, kterých jsem se dosud bezstarostně do­pouštěl, litovati a se polepšiti.

180

č á st 2.

Svatý Gerard činil vždy to, co poznával za nejdokonalejší.

Ú v a h a. Čím víc se sv. Gerard všech i nej­menších chyb vzdaloval, tím více prospíval téžv konání dobrého. Horlivost, s kterou konalvšecky své práce a zastával všecky služby musvěřené, byla nejvýš obdivuhodná. Proto když sena př. stal v klášteře vrátným, mohl říci: »Tytoklíče mi otevrou ráj.< Neboť vše, co činil, činil5 nejčistším úmyslem jedině pro Boha a prověčnost a věnoval každé i neimenší práci tako­vou píli a pozornost, jakoby viděl před sebouBoha státi, pozorujícího každé jeho hnutí. Abyse pak v této horlivosti co nejvíce utvrdilatakřka nucen byl vše co nejdokonaleji konati,učinil Bohu slib, že bude vždy to činiti, co zanejdokonalejší pozná. A slib tento co nejvěrnějitéž plnil až do své smrti, tak že mohl na smrtelnéposteli vším právem zvolati: »O, můj Bože, víšdobře, že všecko, co jsem konal, všecko, cojsem mluvil, konal 3. mluvil jsem jen k tvé ctia chvále. Umírám spokojen, protože doufám,že jsem nic jiného nehledal než tvou čest atvou svatou vůli.c

Naučení. Chceme-li oč největší dokonalosti dosáhnouti, dbejme hlavně těchto tři věcí:1. Používejme každé i nejmenší příležitosti kukonání dobrého. O, jak často poznáváme, žebychom i mimo své obyčejné povinnosti to nebono užitečné a spasitelné vykonati mohli! Neo­pomiňme toho nikdy, byť to byla i věc sebenepatrnější. Takové maličkosti jsou jako orlikřídla, jimiž se můžeme až k nejdokonalejší lásceboží snadno povznésti. 2. Konejme všecko s ži­

181

vým přesvědčením, že Bůh nás a veškeré našejednání vidí a sleduje. Čím živěji budeme vírouve všudypřítomnost a vševědoucnost boží pro—niknuti, s tím větší horlivostí a svědomitostíbudeme též všecky své práce a povinnosti ko­nati. 3. Posléze cokoliv činíme, čiňme pro Bohaa ne pro svět. Mějme při všem jednání svémten dobrý úmysl, že chceme se Bohu zalíbíti,nejsvětější vůli jeho plniti a nebe si zasloužiti.Tímto způsobem dosáhneme nejsnáze té doko—nalosti, k níž nás Bůh povolal.

P ře d s e v z e t i. Vynasnažím se, abychoním trojím způsobem v dokonalosti křesťanskéco nejvíc prospíval.

Rozjímání v oktávě sv. Gerarda.

I.

() lásce k hříšnikům.

Příprava: 1. Představme si sv. Gerarda,iak se snaží hříšníky Bohu získati.

2. Prosme Boha, aby nás svatou horlivostío spásu nesmrtelných duší naplniti ráčil.

Č á st 1.

Svatý Gerard hledal hříšníky.

Úvaha. Bůh chce, abychom nejen samisebe posvěcovali, ale též bližním svým k spásevěčné nápomocni byli. Máme býti též pomoc­níky Krista Pána v jeho díle vykupitelském.Kristus Pán přišel hledat a spasit, co bylo ztra­ceno, ale my máme mu býti při tom prostřed­níky a nástroji. A takovýmto prostředníkem anástrojem spásy jiných byl v rukou božích téžsv. Gerard. Uvažme, jak tento světec hříšníkyhledal. Především modlil se za obrácení hříšníkůneustále a co nejvroucněji; na týž úmysl častose také bičoval a jiné kající skutky konal. Jakse dověděl někde o hříšnících, vyhledal je, snažil

183

se napřed žertem a zábavou získat si jejichlásku, ale pak je poučoval, napomínal, varovala všemožně jim domlouval a je i zapřísahal,aby hříchu zanechali ana pokání se dali. Zvláštěvyhledával v obchodech a dílnách mladé lidi ahleděl je láskou a mír-ností Bohu získati. Na­šel-li někoho v hříších, chodil za ním jako zaztracenou ovečkou, až ho k pokání přivedl. Tacílnuli pak z pravidla k sv. Gerardu velice a bý­vali zas apoštoly svých soudruhů.

Naučení. Na spáse ubohých hříšníkůmůžeme a máme všichni pracovati. , neopo­miňme toho nikdy! Pamatujme na hříšníky pře­devším ve svých modlitbách při sv. příjímání,při rozjímání, při mši sv. Potom přinášejme zaně Pánu Bohu v oběť všecky své práce a ze­jména všecka svá utrpení; budeme mít za tou Boha zásluhu dvojnásobnou. A můžeme-lii jiným způsobem na obrácení hříšníků praco­vati, na př. dobrým slovem, spasitelným napo­mínáním, poučováním nebo jako duchovní pa­štýři v úřadu kněžském, ó, čiňme co můžeme,abychom Bohu co nejvíce duší získali.

P r e d s e v z e tí. Chci sobě ustanoviti, jakýmzpůsobem zvláště na obrácení hříšníků praco­van budu.

Část 2.Svatý Gerard nesčetné hříšníky Bohu získal.

Úvaha. P. Tannoja nazval sv. Gerardalovcem duší. A ne nadarmo. Sv. Gerard hříšníkyopravdu lovil, v kostele, v klášteře i mimo klá­šter. Bůh mu v tom často i zázračně napomá­hal tím, že mu zjevoval tajně hříchy hříšníkůa dal mu moc hříšníkům ukazovali hrozné ne­

184

štěstí, které je na věčnosti čeká. neučiní-li včaspokání. V kostele sv. Gerard nejednou hříšníkyoslovil, jim svatokrádežnou zpověď vytkl, ie odnehodného přijímání zdržel a k nové dobré sv.zpovědi pohnul. V klášteře měl k tomu podob­nou příležitost, když různí hosté anebo účast­níci sv. exercitií klášter navštívili. Mimo klášterpak pracoval tímže způsobem zejména na mis­siích, kamž missionáře za příčinou posluhy do­provázel, Často pohnulo jediné slovo nebjedinýpohled Gerardův hříšníka až k slzám. Kterýzatvrzelec setkal se s Gerardem, z pravidla ses Bohem smířii. Jeden missionář vydal o sv. Ge­rardovi svědectví: »Gerardova práce a leho pří­klad působí více než všecka kázání, která namissiích konáme.<

Naučení. Zvláštním prostředkem hříšníkyBohu získati jsou sv. missie. Na missiích dáváBůh hříšníkům milostí zcela zvláštních, je osvě­cuje a posiluje jako málokdy jindy. Missionářijsou tudíž opravdu také lovci hříšníků a svatémissie lovem hříšných duší nejbohatším. Protonapomáhejme ze všech sil k tomu, aby co nei­více missií konáno byloaaby sv missie co nej­prospěšněji a spáse nesmrtelných duší co nej­příměřeněji se konaly.

Předsevzetí. Chci za dar sv. missií vždyhorlivě se modliti.

II.

0 důvěře v Boha.

Příprava: ]. Představme si sv. Gerarda,jak klade v kostele na Monte Garganu kyticikarafiátů na oltář, řka: »Hle, milý Spasiteli, pa—matoval jsem na tebe, pamatuj i ty na n.ás.<<

2. Prosme Boha o milost živé a pevnédůvěry.

Č á s t 1.

Svatý Gerard důvěřoval v Boha.

Úvaha. Důvěra jest co největší, hlavně napřislíbeních božích se zakládající jistota, s kte­rou pevně očekáváme, že nám Bůh pomůže avšech potřebných milostí nám dá. Důvěry téjest nám nezbytně třeba. Neboť jednak žijemezde na světě v údolí slzavém a jsme sterýmútrapám podrobeni, jednak jsme slabí tvorové ačasto sami sobě někdy pomoci nemůžeme. Musínám tedy pomáhati Bůh, my však musíme zasv něj veškeru důvěru svou skládati. To činili sv. Gerard. Ve všech potřebách těla i dušebyla mu důvěra v Boha nejpevnější oporou.Když byl na duši zmítán pochybnostmi, úzkostmia nevýslovnou opuštěnosti, volával: >O, Bože

186

můj, smiluj se nade mnou! Dostačimi, bych seti zalíbil.: Když byl pronásledován a křivě ob­viňován říkal: »Chce-li Bůh mou nevinnost do­kázati, kdož lépe to dovede dokázati, nežli on?:Když naň doléhala nouze a bída, nebo kdyžchtěl jiným z bídy pomoci, dával najevo takdětinnou důvěru v Boha, že byl často i zázračněvyslyšen. Říkával: »Když Pán Bůh chce, všeckozmůžeme <

Naučení. Důvěřujmevždy v Boha a ne­klesejme nikdy na mysli. Trpěti musí každý nasvětě; zajisté máme i my své kříže a snad senám mnohdy zdá, že jižjiž pod nimi klesneme.O, nezapomínejme v takových chvílích nikdy naBoha a jeho nekonečnou dobrotu. Bůh námvždy pomoci chce a může; hledejme jen u něhopomoc a jistě zahanbeni nebudeme.

Předsevzetí. Chci v každé nouzi Bohas pevnou důvěrou prositi, aby se nade mnouslitoval.

Č á st 2.

Svatý Gerard nabádal jiné k důvěře.

Úvaha. Sv. Gerard snažil se důvěrou, kte­rou sám měl v Boha, naplniti též srdce jiných.Když matka ho napomínala, aby všecko neroz­dával, ale pamatoval též na budoucnost, odpo­vídal: »Drahá matko, doufejte v Boha.; on seo nás už postará; doufajícim v Boha nic senebude nedostávati.: Když klerikům objednalna hoře Garganu oběd nemaje žádných peněz,a klerikové nedůvěřivě naň hleděli, domlouvaljim řka: »Malověrní, jen jezte, Bůh se postará.:A Bůh se též postaral. Než dojedli, přišel ne­známý muž a daroval jim závitek střibrňáků.

187

»Bůh se postará,: tato slova slýchali mnozía mnozí z úst sv. Gerarda a čerpali zznich zasnovou útěchu a důvěru a nebyli nikdy zkla­máni. Ale nejvíce snažil se sv. Gerard probuditia obživiti svatou důvěru v srdcích ubohýchhříšníků, kteří pod tíží hříchů už takřka zoufalí.Jednomu vznešenému pánu, jehož se takováúzkost zmocnila, že o živý svět nechtěl ses Bohem smířiti, pravil: »Co pak to děláte, milýpane? Zažeňte tuto nedůvěru, nebot pocházíz pekla. Pán Bůh a Nejbl. P. Maria jsou povinnivám pomoci.< Slova ta pomohla a hříšník sekajícně vyzpovídal.

Naučení. Malomyslnost ie veliké zlo, amnoho jest těch, kteří jim přeukrutně trápeníbývají. O, mívejme s takovými nešťastníkyvždy útrpnost a neopouštějme je v iejich úzko­stech. Ukažme jim, kde radu a pomoc hledatimají, otevřme jim oči, aby začali zas v Bohadoufati. ó, jak mnohé můžeme tímto způsobemzachrániti před neštěstím časným i věčným.

Předsevzetí. Chci se za všecky zoufa­iící vždy vroucně !( Bohu modliti.

Ill.

() moudrosti.

Příprava: l. Představme si sv. Gerarda,jak klečí před obrazem Ukřižovaného a prosíza dar svaté moudrosti.

2. Prosme Boha, aby i nám tohoto darupropůjčiti ráčil.

Č á st 1.

Svatý Gerard byl od Boha velikou moudrostí obdařen.

U v ah a. Svatý Gerard vynikal moudrostízcela neobyčejnou. O nejdůležitějších věcech,o nejtěžších otázkách, zvláště o tajemství svatévíry a o záležitostech věčné spásy rozmlouvals tak nebeskou moudrostí, že se mu ani učeníkněží dost vynadiviti nemohli. P. Cafaro tázával

odpovídal na ně bez všelike obtíže jasně a prostě.Též jiní kněží, řeholní i světští, dotazovali seho často o různých těžkých otázkách, jakoži o záležitostech vlastní spásy a sv. Gerard od­povídal jim vždy s určitostí neobyčejnou a udí­lel jim rady nejlepší. Představený semináře vMurudoléhal naň tak dlouho, aby měl k seminaristůmřeč, až svolil. Mluvil pak k nim o evangeliu

189

sv. Jana: »Na počátku bylo Slovo a Slovo bylou Boha a Bůh byl Slov0c, a to s takovou uče­ností, že všichni byli překvapeni. Též k řehol­nicím míval se svolením samého sv. Alfonsapromluvy plné moudrosti a svatého nadšení.Ano sám biskup Basty v Melň radil se se sva­tým Gerardem po celé tři neděle 0 různých zá­ležitostech své diecese.

N au čení. Mějme vždy na paměti, že mou­drost pravá vždy z Boha vychází a k Bohu zasvede. Kdo tedy bez Boha moudrým chce býti,opravdu moudrým nebude. Taková moudrostjest moudrost světská. Té se bojme. Moudrostsvětská je sobecká, hledá jen svůj prospěch ajest lživá, poněvadž nemiluje a nehledá pravdy,nýbrž obdivuje jen sama sebe a proto vedek záhubě.

Před sevzetí. Chci se zkoumati, zdanejsem oddán zásadám moudrosti světské.

Č á s t 2.

Sv. Gerard čerpal svou moudrost v modlitbě.

Úvaha. Moudrosti máme dle vůle boží na­bývati prací a modlitbou, t. j. máme jednak samise vzdělávati, jednak ale též Boha prositi, aby,kde se nám dosti sil nedostává, on sám milostísvou nás osvěcovati ráčil. Kdo tak se snažímoudrosti dosíci, dosáhne jí. Ano, Bůh ty, kteříučenými studiemi zabývati se nemohou, ale zato tím ctnostněji žijí a tím víc se modlí, svoumilostí tak osvěcu1e, že mnohdy i moudrostízcela mimořádnou se vyznamenávají. Tímto způ­sobem nabyl též svatý Gerard své moudrosti.Mnoho učených knih sice prostudovati nemohl.Ale za to tím více se modlil. Kdykoliv býval

190

o radu tázán, vždy prosil Ducha sv. za osví­cení. K Duchu sv. měl vůbec úctu největší. Naslavnost Ducha sv. připravoval se co neihorli­věji modlitbami a kajícimi skutky. Jednomu mla­dému knězi, chlubícímu se svou učeností, pravil:„Slyšel jste bohosloví, ale bohoslovcem ještěnejste. Této vědy lze nabýti jen pokorou amodlitbou.: Knězi Donátovi Spiccimu, který přivší námaze nemohl něčemu v jedné knize po­rozuměti, pravil: »ó, milý Donate, toť marnápráce.: A poznamenav ho sv. křížem, pravil:»Tak, nyní čtěte.: A hle, kněz vzal knihu doruky, četl a rozuměl všemu co nejdokonaleji.

Naučení. Moudrosti jest zajisté i námvšem třeba. Proto přičiňme se, co můžeme, aby­chom si ji osvojili, ale hlavně snažme se to­hoto nebeského daru dojíti nejhorlivější modlit­bou. Nebot mnozí stráví všechen čas v učenýchknihách, ale málo se modlí a proto snadno po­bloudí; znenáhla odchylují se od pravdy víc avíce, až tápají jen ve tmách lží a hříchů, sejdouna bezcestí a zahynou. Kéž nás Bůh tohoto ne­štěstí chrání.

Předsevzetí. Chci Boha denně za darpravé moudrosti prositi.

IV.

Utrapy duševní.

Příprava: 1.' Představme si sv. Gerarda,kterak ve svém pokojíčku sedí s hlavou svěšenousmuten a sklíčen k nevypovědění.

2. Prosme Boha za posilu a trpělivost v bo­jích duševních.

Částl.Sv. Gerard snášel přotrpká muka duševní.

Úvaha. Sv. Gerard obdržel síce od Bohamnoho darů a milostí, ale musil si to také pře­hořkými utrpeními zasloužiti. Celým jeho živo­tem sledujeme samé strasti, vnitřní útrapy ane—výslovnou opuštěnost. Zvláště velkou trpkostí asklíčeností ho naplňovalo, že lidé v světě toli­kerých a tak těžkých hříchů se dopouštějí a žedenně tolik duší věčně hyne. Ale nejvíc ho po—nořoval v moře muk a bolestí strach, že je sámsnad od Boha odloučen, že bez Boha trpí a žesnad ani spasen nebude. Smrtelnými těmitoúzkostmi byl často všecek schýlený a zsinalý.Než slyšme ho, jak sám tuto svou trýzeň jednéřeholnicí popsal: »Předobře znám vaše strasti,ale pravím vám, že já zakouším těchže úzkostí

192

ještě ve větší míře. Nemůžete si ani představiti,jak trpké jest to, co já snáším. Boží Prozřetel-.nost přibila mne na kříž takovým způsobem, žese mi zdá, jakoby nikdo jiný nemohl již býtivíce naň přibit. Stále se třesu a nejvíc se hro­zím toho, že nevytrvám v milosti boží až dokonce.: A jindy zas psal: »Nalézám se v úplnésklíčenosti, v moři zmatků, jako na pokraji zou­falství. Tak hluboko jsem klesl na myslí, že semi zdá, že již nepovstanu a že léta mých utrpenítrvají věčně . .. a že není pro mne více Boha,že milosrdenství boží je pro mne u konce a žena mne nečeká nic než boží spravedlnost . .Kdybych se nepřemáhal, ani psáti bych ne­mohl; slzy by tomu zabránily. Trpím smrtelnéúzkosti a když už myslim, že hořkosti duchavypustím, zas se vidím na živu, abych tím vícetrpěl.­

Naučení. Nemysleme, že svatí snadnosvatými se stali. Bůh je hrozně zkoušel a vel­kými útrapami navštěvoval. A svatí nebyli ji­nými lidmi než my; byli právě tak slabí jakomy; musili se přemáhat právě tak jako my acítili všecky útrapy právě tak jako my. Ale onise přemáhali a rádi pro Boha všecko trpěli avšecko obětovali. A jen tímto sebepřemáháníma touto hrdinnou obětovností stali se svatými.A tak i my staneme se svatými jen tehdy, kdyžbudeme pro Boha všecky své útrapy vždy rádisnášeti.

P ř e d s e v z e t i. Chci svaté, zvláště svésv. patrony prositi za tu sílu a statečnost, kte­rou oni v utrpeních svých tolik se vyzname­návah.

193

Č á s t 2.

Sv. Gerard snášel všecky své útrapy klidně.

Úvah a. Duševní své strasti skrýval svatýGerard co nejpečlivěji a snášel co nejklidněji,tak že mnozí často ani si nepovšimli, co trpěl.Jen některým svým známým, k nimž jevil zvláštnív té věci důvěru, někdy v nejhorších tísních sesvěřoval a je za pomoc a útěchu prosil. Tak seutíkal někdy k nevinnému kleriku DominikuBlasuccimu, a Dominik uměl ho též potěšit, anojednou ho zbavil pouhým znamením sv. kříževšech úzkostí. Také řeholnicím v Ripakandiděpsal: »Proste, ó proste vroucně Boha za mne,nebo snáším velkou duševní tíseň. Bůh sám ví,v jakém zármutku a v jaké nesnází jsem . . .Prosím vás, slitujte se nad mou duší . . . Ach,je na čase. abyste se za mne u Boha přímlu­vily . . . Slitujte se nad mou smrtelnou úzkostí..Ačkoliv však u svých spolubližních též někdynějakou úlevu našel, přece hlavním pramenemhrdinné trpělivosti byla mu nejsvětější vůle božía zalíbení Ježíše Krista. Píše: »Jsem samá bo­lest a samé utrpení. Nemohu vám vylíčití tužluč a ten pelyněk, jejž cítím. Ale pochválenbudiž Pán za všecky milosti mně prokázané.Místo aby mi dal umříti, poskytuje mi novýchsil, bych dále žil. Sesílaje mi strasti, chce, abychnásledoval božského Vykupitele. Onť mým mi­strem, já jeho žákem; sluší, bych se od něhoučil a ho následoval. Je mi, jako by mne pro­nikalo kopí, které mne zbavuje života, všichni,zdá se mi, mne opustili. Však nechci býti protivůli svého Vykupitele, jenž chce, bych na kříživedle něho trpěl a proto skláním hlavu svou a

Blaťák: Rozjímání. 13

194

volám: Ano, toť vůle boží; všecko, co Bůh mněuloží, přijímám s ochotou & radostíc

N aučení. Musíme-li také někdy duševníboje vésti a vnitřních trpkostí zakoušeti, zmí­tají-li námi pochybnosti a úzkosti, nebo svírá—linás děsná opuštěnost &sklíčenost, ó nereptejmeproti Bohu ani nebuďme malomyslni, nýbržnesme trpělivě tíži svou, odevzdávajíce se donejsv. vůle boží. V ranách Krista Pána hledejmesvou útěchu a ve vzpomínce na nebe svou úlevu.Když i mistr náš božský cestou kříže musil doslávy své vjíti, jak jinak bychom my, učednícijeho, tam vjíti chtěli?

Předsevzetí. Chci v duševních útra­pách klaněti se nejsvětější vůli boží.

V.

0 úctě k nejsv. Svátosti.

P říp r a v a: 1. Představme si sv. Gerarda,jak před oltářem klečí a Nejsv. Svátosti se klaní.

2. Prosme milého Spasitele, skrytého vpře­vr:lebné Svátosti, abychom se mu s touže víroua láskou i my vždy klaněli.

Č á s t 1.

Sv. Gerard navštěvoval často Nejsv. Svatost.

Úvaha. Přátelé bývají rádi pospolu; protose často navštěvují. Též Kristus Pán je našímdobrým a důvěrným přítelem. Též on chce, aby­chom ho v Nejsv. Svátosti rádi navštěvovali,s ním rozmlouvali, mu vše sdíleli a s ním sebavili. Sv. Gerard vyhověl tomuto přání miléhoSpasitele jistě co nejdokonaleji. Spěchával na­vštíviti Krista Pána v Nejsv. Svátosti velmi často.Bývalo to jeho největší radostí. Jak mohl mezidnem od práce na chvíli se vzdáliti, jistě sizašel předSvatostánek pozdravit božského svéhozajatce. Sotva uslyšel hlas zvonu, říkával:»Pojd'te, pojd'te, navštivme milého Spasitele.:Zvláště rád ministroval při mši svaté a navště­voval chrámy, kde byla Nejsv. Svátost vysta­

*

196

vena a nezřídka trval před Svatostánkem i celéhodiny a celého půldne, tak že někdy i na obědzapomněl. Také v noci dlíval rád před velebnouSvátosti a někdy probděl v kostele icelou noc.Příkladem jeho byli mnozí velice dojati, tak žetéž začali Krista Pána v Nejsv. Svátosti pilněnavštěvovati. Při svých návštěvách choval sesv. Gerard před velebnou Svátosti vždy takzbožně, že budil všeobecný obdiv. Jednou, ne­moha se od oltáře nijak odtrhnouti, volal: »Pusťmne, Pane, pusť mne.: Mnohdy, když šel kolemoltáře, byl tak zanícen, že Chvátal, aby nepřišelu vytržení. .

Naučení. Konejme návštěvy Nejsv. Svá­tosti rádi a zbožně. Co při nich činiti máme,o tom nás nejlépe poučuje sv, Alfons ve svéknižečce »Návštěvy Nejsv. Svátostic, které zatím účelem napsal. Klaňme se milému KristuPánu, děkujme mu za všecko dobrodiní, obdi­vujme ho, pokořujme se před ním, prosme hoza odpuštění všech hříchů, sdělujme mu svépotřeby a svá přání, vyprošujme si od něhohojných milostí, slovem milujme ho &rozmlou­vejme s ním jako přítel s přítelem aočekávejmevšecko od něho. Č) jak prospěšný jsou nám ta­kové návštěvy!

Pře d s e v z etí. Chci každý den návštěvuNejsv. Svátosti s veškerou horlivostí azbožnostíkonan.

Č á s t 2.

Sv. Gerard přijímal zbožně Krista Pána v Nejsv. Svátosti

Ú vaha. Sv. Gerardu bylo 10 let, když bylponejprv připuštěn k sv. přijímáni. Od té dobypřijímal s dovolením svého zpovědníka Nejsv.Tělo Páně každý druhý den a později ještě ča­

197

stěji. Však už dříve, totiž v 7. roce, chtěl ponejprv k stolu Páně přistoupiti. Když ale knězho při rozdávání pominul, odešel Gerard s plá­čem z kostela domů; a hle, v noci zjevil se muarchanděl Michael, jejž zvláště uctíval, a přineslmu sám Tělo Páně. To bylo tedy vlastně prvnípřijímání Gerardovo. Zbožnost, s kterou se vždyk sv. přijímání připravoval a po sv. přijímáníBohu díky činil, byla andělská. Ano, aby semohl lépe a nerušeněji k sv. přijímání připra­víti, vyprosil si jednou od Boha, aby byl do­konce neviditelným, což se istalo, tak že nebylv světnici viděn, ač v ní dlel a se modlil. Napoděkování pak po sv. přijímání míval ve zvykuse bičovati.

N a u č e n i. Zpytujme se, s jakou horlivostijsme my dosud milého Spasitele v převelebnéSvátosti přijímali. Jaká bývala naše příprava,jaké naše díkůčinění? Nevyčítá nám svědomínic? Nebývali jsme často nedbali, vlažní, chladní?Myslili jsme na to, koho přijímáme, a vzbuzo­vali jsme víru, naději a lásku? A jak? A bylijsme toho pamětlivi, kdo jsme my, že k stoluPáně přistupujeme, a litovali jsme hříchů svýcha pokořovali jsme se před Bohem? O jestližejsme ze sv. přijímání málo užitku čerpali, pakjsme též s malou horlivostí této nebeské hostinyse zúčastňovali.

P ř e d s e v z e t í. Chci milého Spasitelev Nejsv. Svátosti vždy s veškerou zbožnosti ahorlivostí přijímati.

VI.

() lásce boží.

Příp rava: 1. Představme si sv. Gerarda,jak láskou roznícen k nebi zvedá zrak a volá:»U Bože, jak tebe miluji!:

2. Prosme Pána Boha, aby v nás též svoulásku roznítiti ráčil.

Č á s t 1.

Sv. Gerard láskou k Bohu hořel.

Úvaha. »Milovati budeš Pána Boha svéhoz celého srdce svého a z celé duše své aze všimysli své. Toť jest to největší a první přiká­zání.“ (Mat. 22. 37 —38.) Tak pravil Kristus Pán.Naši nejvyšší a první povinností tedy jest, aby­chom Boha milovali, t. j. abychom se radovaliz toho, že on jest bytostí nejdokonalejší, pra­menem všeho dobra a sám v sobě dobrem nej­vyšším, a abychom mu proto chtěli a přáli všedobré měrou nejplnější a k němu lnuli celouduší svou. Vizme, kterak sv. Gerard touto láskouvždy planul S Bohem byl neustále spojen, s nimneustále rozmlouval a to často i hlasitě z pře­velké lásky. P. Cajone káral ho jednou proto,že vyrušuje jiné, ale sv. Gerard vzal ho za ruku

199

a položil ji na své srdce, které mu láskou takprudce bilo, jakoby nemělo v hrudi dost místa.Když mu bylo jednu dobu zapovězeno sv. při­jímání a byl tázán, zda ho to neboli, pravil:»Nikoliv, radují se v lásce svého nekonečně mi­lého Pána Boha.: Zvláště před Svatostánkemrozplýval se tak vroucí a důvěrnou láskou, žesám Kristus Pán ho jednou oslovil: »Bláhový,co děláš?: Ale sv. Gerard mu odpověděl: »Panemůj, vždyť sám jsi mne tomu naučil.:

Naučení. Dvou věcí jest nám třeba,chceme-li se naučit Boha milovat. Musíme Bohaa nekonečné jeho dokonalosti znát amusíme seod světa odtrhnout a k Bohu přilnout. Vyna­snažme se, abychom tímto způsobem lásce božívždy více se přiučovali a jedině pro Boha žilia pracovali a s ním a v něm se radovali a jemuzcela náleželi.

Předsevzetí. Chci častými povzdechyv lásce boží neustále se cvičiti.

Č á s t 2.

Sv. Gerard k lásce bon jiné rombcoval.

U vah a. Jako oheň zahřívá celé okolí avše, co zachvátí, v žár proměňuje, tak iten,kdo Boha miluje, všechny ostatní láskou svourozněcuje. Vizme sv. Gerarda. Jeden svědekpraví: »Když mluvíval, bývalo srdce jeho jakoohnivá pec, z níž planula láska boží. Obličejjeho zářil jako obličej anděla, který s nebe se­stoupil, aby s lidmi rozmlouval.c Jednoho dnerozmlouval o lásce boží u karmelitek v Ripa­kandidě, stoje u železné mříže. Mezi rozhovo­rem zmocnila se ho taková radost a takovénadšení, že již již přicházel do vytržení. Aby

200

tomu zabránil, uchopil mřížové tyče. Avšakmarně. Nadpřirozená moc lásky byla větší nežsíla železa a povznesla sv. Gerarda do výše ně­kolik stop nad zemí, při čemž železné tyče seohnuly v jeho rukou, jakoby byly z vosku. Vesvé touze, roznítiti jiné k milování Boha, častovolával: »Rád bych vystoupil na nejvyšší horua rOZpálil jediným dechem všecky lidi k lásce <<

Nau če n í. Učme lásce boží své spolubližní,zvláště je učme, jak mají vzbuzovati lásku alítost dokonalou. Povzbuzujme je, aby často se"modlívali: () Bože můj, miluji tebe z celéhosrdce svého a nade všecko, poněvadž jsi nej­vyšší dobro a nekonečné lásky hoden. A z láskyk tobě lituji všech svých hříchů, jimiž jsem tebe,dobro nejvyšší a lásky nejhodnější, tolikráte atak velice rozhněval a urazil. Takováto doko­nalá láska a lítost vymáhá nám odpuštění hříchůa jest pramenem nesčetných jiných milostí.

Předsevze tí. Chci se v dokonalé láscek Bohu často cvičiti a dokonalou lítostí hříchysvé oplakávati.

vn. ,

Blažená smrt.

Příp ra va: 1.Představme si sv. Gerarda,jak leží na smrtelné posteli a očekává klidněsvou poslední hodinku.

2. Prosme Boha za šťastnou hodinku smrti.

Č á s t 1.

Ctnostl sv. Gerarda na smrtelné posteli.

Ú v a h a. Na smrtelné posteli cvičil se svatýGerard hlavně v dvou ctnostech, v odevzdanostido vůle boží a v svaté trpělivosti. Nade dveřmisvé celly dal vyvěsiti tabulku s nápisem: »Zdese plní, co Bůh chce, jak chce a jak dlouho semu líbí.: Chvílemi volal: »Č) Ježíši, ty's umřelza mne, i já chci umříti, abych se tobě zalíbil.Vždy jsem si přál a dosud si přeji, abych, drahýVykupiteli můj, jen vůli tvou plnil . P. Caionoviřekl: »Představuji sobě, že toto lůžko je promne vůlí boží a myslím a doufám, že jsems vůlí boží docela sjednocena Neméně obdivo­vali všichni i jeho trpělivost. Před lůžkem mělvelký kříž, k němuž často pohlížel rozjímajeo přehořkém utrpení Páně. Dr. Santorellimu

202

pravil: »Trápím se velice. Jsem v ranách KristaPána a ony ve mně. Zakouším část bolestí, kterétrpěl můj Spasitel na kříži. Ale myšlenka, že setak Ježíši Kristu zalíbím, mne tesr << A jindyzas vzdychal: »Trpím pro tebe, ó Ježíši, jenžjsi z lásky ke mně na kříži zemřel. , jak lehcetrpí, kdo pro tebe trpí.a Ve svých bolestech ne­stěžoval si nikdy ani slovem, jen to jediné hobolelo, že druzí musili pro něho bdíti a ho ob—sluhovati.

N a u č e n í. Chceme-li jednou na smrtelnémlůžku v ctnostech se cvičiti, trpělivíaodevzdanído vůle boží býti, musíme ctnosti ty už teď siosvojiti. Kdo se nenaučil za zdravých dnů ctnost—ným býti, ten se tomu v posledních chvílíchztěžka naučí. Proto snažme se, abychom už teďtakovými byli, jakými si přejeme býti jednouv hodince smrti.

Předsevzetí. Chcina stu smrt častosi vzpomínati a na ni ctnostným životem sepřipravovati.

Část2Poslední chvíle sv. Gerarda.

Úvah a. Sv. Gerard ulehl na lůžko začát—kem října; jeho poslední nemoc netrvala tedydlouho, jen asi 14 dní. Na svátek sv. Terezie,15. října, přijal naposled Nejsv. Svátost s vrouc­ností světce hodnou. Korporale dal si pak po­ložiti na prsa a nechal si je na prsou až doposledního dechu. Večer pravil: »Pomozte misepřipraviti, pomodlím se ještě za svou ubohouduši.: A jal se modliti Žalm 50.: »Smiluj senade mnou, Pane . . .: Modlil se pomalu veršza veršem a za každým vzbudil žal a lítost aopakoval: »Tobč samému zhřešil jsem; a >Od

203

hříchu mého očisť mne,c a proléval při tom slzybolesti. Potom zvolal: »O můj Bože, kéž tebeuzřím.< Ale po chvíli zmocnila se ho bázeň anepokoj anajednou zvolal: »Rychle, bratře, ode­žeňte ty zloduchy, co tu chtějí ti dva?: Byl toposlední pokus ďábla, zmocniti se duše svět­covy. Na to vyjasnila se zase tvář Gerardova anevýslovná radost zazářila mu z očí. SpatřilPannu Marii, která ho přišla navštívit. potěšit ado nebe pozvati. Tak odměnila Rodička božísv. Gerardovi jeho lásku. Po této nebeské ná­vštěvě ležel světec v blažených pocitech ještěchvíli na své posteli, dostal pak ještě jednousvaté rozhřešení a vydechl po půlnoci, 16.října,tiše a klidně svou svatou duši.

Naučení. Nepřejeme si, abychom téžjednou šťastně zemřeli, v dobrém vytrvali a v mi—losti boží z tohoto světa odešli? Nuže, vězme,že vytrváni v dobrém je tak velká milost, že siji nijak zasloužiti nemůžeme. Tu si můžeme je­dině vyprositi. Proto modlivejme se denně zašťastnou hodinku smrti a za milost vytrvániv dobrém.

Předsevzetí. Chci denně za milostse­trvání aspoň jedno Zdrávas Královno nábožněse modlivati.

VIII.

Sv. Gerard ochránce náš.

Příprava: 1. Představme si sv. Gerardav nebeské slávě.

2. Prosme ho za mocnou ochranu.

Části.Sv. Gerard naší úcty hoden.

Úvaha. V knize Sirachově čteme: »Tělajejich v pokoji pochována jsou, a jméno jejichživo je od národu do národu.< (Sir. 44.14.)Slova ta řečena jsou o svatých. Těla svatýchuložena jsou v hrobech a tam odpočívají v ti­chém pokoji, ale jména jejich žijí, to jest jsouctěna a velebena, a úcta ta šíří se po všechkrajích, od národu k národu a po celé širé zemi.A tak bylo i se sv. Gerardem. Tělo jeho dánobylo do hrobu, ale jméno jeho začalo být vše—obecně uctiváno jako jméno světce. Sám svatýAlfons étil sv. Gerarda velice. Když mu nasmrtelné posteli podali obrázek Gerardův, tiskljej k srdci a vroucně líbal. Nejvíce však vzrostlaúcta k sv. Gerardu, když jej i církev sv. slav­nostně za svatého prohlásila. Od té doby stavíse mu všude v kostelích oltáře, vyvěšují se ve­

205

řejně jeho obrazy a líbají se s veškerou ucti­vostí jeho svaté ostatky.

Nauč e n í. Ucta svatých záleží v uznáníjejich ctností a v chyále. kterou jim pro jejichctnosti vzdáváme. Ze svatí takové úcty zaslu­hují, je patrno. Též Bohu úcta svatých je milou.Neboť ctíme-li svaté, ctíme je především proto,že Bůh sám je veškerou cti a slávou korunuje,činíme tedy, co Bůh sám činí, a pak je ctímepro jejich nebeské dary. milosti a zásluhy, kteréjsou dílem nekonečné dobroty boží, ctíme tedyv nich Boha samého. Proto nás i církev svaták úctě svatých vybízí. Prokazujme tudíž sva­tým povinnou čest rádi a mezi svatými uctí­vejme též sv. Gerarda.

P ře d 5 e v z e t í. Chci sv. Gerarda zvláštěv jeho obrazech ctíti a jeho svatých ostatků sivážiti.

Část 2.Sv. Gerard lost hoden naši důvěry.

Úvaha. Bůh připravil svatým nejen vel­kou slávu v nebi, ale udělil jim též moc, abysměli za nás se přimlouvati, nás zlého chránitia nám hojných milostí vymáhati, slovem Bůhučinil svaté našimi přímluvčími a ochránci. Téžsv. Gerard je v nebi naším mocným ochráncem.Milosti, kterých svým ctitelům u Boha vymáhá,jsou vélmi hojné. Pomáhá v různých nemocecha v nebezpečenstvích života, pomáhá všehodruhu stísněným, jest orodovníkem všech v po­třebách duše i těla. Již 201et po jeho smrtibylo přes 70 obdivuhodných vyslyšení, která sena jeho přímluvu stala, zaznamenáno. ArciknězAngelo Salvadore napsal: »Mezi Gerardem ajeho ctiteli povstal pravý závod. Čím více ho

206

tito ctili a k němu se utíkali, tím více jim Ge­rard nejneobyčeinějších darů a milostí u Bohavymáhal.< Města, jako Muro, Foggia, Ripakan­dida a j. vzývali ho jako svého patrona. Jednasvědkyně potvrdila: »Není u nás nikoho, kdoby si Gerarda nezvolil za svého ochránce.Všichni se modlíme a k němu ve všech potře—bách se utíkáme.:

Naučení. Vzývání svatých jest pro násvelmi spasitelné. Neboť pro velikou důstoinostsvatých je také jejich přímluva za nás u Bohamnohem působivější nežli naše vlastní slabémodlitby. Proto spoléhejme více na mocné pří­mluvy svých svatých ochránců nežli na vlastnísíly své. Nemysleme, že sami vše zmůžeme, alemodleme se k svatým a utíkejme se knim vždys vroucí důvěrou. Zejména svatého Gerardaprosme, aby byl u Boha vždy mocným našímochráncem.

Předsevz etí. Chci ve všech svých po­třebách k sv. Gerardu své útočiště bráti. ­

WW

Strana0úctěsvatých. ........... 3Č á s t 1.

Rozjímání e ctnostech sv. Alfonse : Liguori.SvatýAlfons. . ......... 7

Devatero rozjímání před svátkem sv. Alfonsa.l. Svatý Alfonsopouštísvět . ..... 9

ll. O pokoře svatého Alfonsa . . . . . . . . 12III.0 chudoběsvatéhoAlfonsa......... 15IV.0 čistotěsvatéhoAlfonsa.......... 19V.O poslušnostisvatehoAlfonsa........ 22Vl.Ozachovávánířehole............ 26

Vll.O utrpeníchsvatéhoAlfonsa......... 30Vlll.SvatýAlfonsučitelemmodlitby........ 33lX. Svatý AlfonsdítkemMarianským. . ..... 36

Rozjímání na svátek svatého Alfonsa.O dokonalostisvatéhoAlfonsa.......... 40

Rozjímání v oktávě svatého Alfonsa.1.OyířesvatéhoAlfonsa............ 43ll.O důvěřesvatéhoAlfonsa.......... 46

III. 0 apoštolské činnosti svatého Alfonsa . . . . 50IV.0 mírnostia tichosti svatého Alfonsa..... 54v. Svatý Alfonsctitelembožskéhodítka ..... 57

Vl. Láska svatého Alfonsa k Ukřižovanému . . blVll. O úctě a lásce svatého Alfonsa k NejsvětějšíSvátosti................... 64Vlll.OdměnasvatéhoAlfonsa........... 68

Č á s t II.Rozjímání o ctnostech svateho Klementa Hofbauere._

SvatýKlementMariaHofbauer.......... 73Devatero rozjímání před svátkem sv. Klementa.

l.0 vířesvatéhoKlementa........... 75ll.O důvěřesvatéhoKlementa......... 80

lll. O lásce svatého Klementa k Bohu . .' ..... 84IV.Oláscekbližním.............. 88

Vl.O pokořesvatéhoKlementa . .- ....... 97Vll. O mírnostia tichosti sv. Klementa ...... 101

Vlll. O lásce a úctě sv. Klementa k Panně Marii . . 1041x.0 zbožnostisvatéhoKlementa........ 108

Rozjímání na svátek svatého Klementa.Svatý Klement věrným synem církve svaté . . . . 111

Rozjímání v oktávě svatého Klementa.l. O lásce svatého Klementa k stavu řekolnímu . 115

ll. O dobrovolné chudobě svatého Klementa . . . 119H[.O dokonaléčistotě svatého Klementa ..... 122IV. 0 hrdinné poslusnosti svatého Klementa . . . 126V. O umrtvenostisvatéhoKlementa....... 130Vl. O lásce svatého hlementake kříži ...... 134

Vll. O úctě svatého Klementa k Nejs. Svátosti. . . 138VlIl Sv. Klement u cílev své pozemské pouti . . . . 141

C a s t 111

Rozjímání o crnostech sv. Gerarda Majelly.SvatýGerard................... 149Devatero rozjímání před svátkem sv. Gerarda.|.Opovolání................. 151

ll.Opohrdánísvětem.............. 154H[.Opokoře.................. 157IV.0 poslušnosti....... '....... '. . 160X.Oumrtvováni................ 163Vl.Očistotě.................. 166V".Oláscemilosrdné.............. 169V111.O láscek PanněMarii............ 172IX.Omodlitbě................. 175

Rozjímání na svátek sv. Gerarda.SvatýGerardvzordokonalostí.......... 178

Rozjímání v oktávě sv. Gerarda.l.Oláscekhříšníkům............. 182,ll.OdůvěřevBoha.............. 185III.0moudrosti................. 189Vl.Utrapyduševní................ 191V.Oúctěk nejsv.Svátosti........... 195vl.Olásceboží................. 198VllBlažená'smrt................ 201

Vlll.Sv.Gerardochráncenáš........... 204