s jiřím kolbabou kolem světa

25. 11. 2011S JIŘÍM KOLBABOU KOLEM SVĚTA


Je doslova posedlý cestováním. Byl už na všech šesti kontinentech naší planety a ve více než 130 zemích světa. Na svých cestách za exotikou či za domorodci v odlehlých koutech má vždy fotoaparát. Fotografuje a sbírá zážitky a informace, o tom všem pak přednáší, píše reportáže, u nás i v zahraničí organizuje tématické fotovýsta-vy o krásách světa. Má radost, když se o své poznatky může podělit s ostatními lidmi a cizí kultury, ochranu fauny a flóry se snaží popularizovat. V celosvětové kampani Keep walking byl zařazen do elitní skupiny cestovatelů a dobrodruhů. Je také viceprezidentem Českého klubu cestovatelů. Jiří Kolbaba.

Jiří Kolbabafotograf, cestovatel


Viděl jste mnohé krásy, dokážete ovšem ocenit krásu českých luhů a hájí? Určitě, často to i prezentuju, protože já se opravdu těším vždy zpátky do Česka. Obdivuju ty naše lesy a hory. Mám rád i města, třeba historická v jižních Čechách. V cizině málo znají naši republiku, ale znají Prahu. Říkají vidět Prahu a umřít. Prahu považuji za dominantní město plane-ty. Je to nádherné místo, které chtějí spatřit. Užívám si cestování po Česku, ať už pěšky nebo autem. Nejčastěji autem, odstavím auto a chodím našimi lesy. A fotím je brzy ráno nebo pozdě večer, ohromně mě to baví.

Když se ohlédnete po vašich cestách po světě, vybavujete si začátky? Musíte oprášit zápisky, abyste si vzpomněl? A co si vzpomínáte, je za tím vždycky nějaká emoce?Jsem hodně emotivní. Já všechno prožívám. Celou moji kariéru pracovní a pak cestovatelskou si užívám. Já si dost pamatuju.

Když vás něco baví a užíváte si to, tak si to pamatujete.Mě se lidé ptají, jak si můžu pamato-vat ty desítky tisíc záběrů, jaké příběhy se k tomu váží. Já si to prostě pamatuju, mám to hluboko v sobě. Vybavím si počasí. Mimořád-ně se mi stane, když dávám nějaké-mu médiu, třeba do časopisu, nějaký obrázek, že k němu mám napsat

příběh, že si nemůžu vzpomenout na něco. Vezmu si staré deníky a najdu si to. I na mapách si zakresluju trasu, kterou jsem přesně projel. Můžu se podívat, co jsem tam viděl, co jsem projel a co jsem fotografoval.

Jak si vybíráte své další cesty? Máte nějaký klíč? Nebo je to, co vás napadne? Mám rád ty impulsy a emoce, takže cesty moc nepřipravuju. Jsou ale cesty, které připravuju roky dopředu, těším se na ně, šetřím. Ale je většina, které se tvoří ze dne na den. Buď dostanu nabídku nebo nějakou invenci, něco vidím třeba v televizi, kamarád se zmíní, něco zaslechnu v tramvaji. Já se seberu a jedu do toho místa. Dozvím se, že Číňané slaví vstup do roku opice 22. ledna, tak si rychle po Vánocích koupím letenku a letím se na to podívat. Takové věci mě zajímají. Sleduji, cokoliv se stane po světě. A snažím se do toho místa podívat. Jako takový novinář, ale spíš takový, který oslavuje to místo. Ještě jste nebyl na severním pólu.

To je váš sen a nenaplněná touha. Proč jste se tam ještě nevydal a jaké překážky vám stojí v cestě?Zdraví zatím slouží, obecnou a osobní svobodu si užívám, jediné, co mi činí potíže posledních 20 let jsou peníze. I když se mě na to někdo ptá, tak říkám, že když mám peníze, tak letím do Antarktidy, a když je nemám, tak fotím na Šumavě. Všechno mě baví stejně a všechno


si stejně užiju. Všechno je o těch setkáních a jestli potkám babičku na Šumavě nebo Maora na Zélandu, nějakého Polynésana v Pacifiku, kam já jezdím často, pro mě je to srovnatelný zážitek.

Musí to být určitě finančně náročné. Ještě nedávno jste jezdil na 9 měsíců pryč, pouze tři měsíce jste trávil tady. Teď je to tak půl na půl. A plánujete zase, že prodloužíte dobu na cestách? Mám pocit, že jsem tady moc dlouho. Jezdím se jen na pár dnů nebo týdnů. Mě to takhle baví a pokud to tak půjde, tak to tak dělat budu. Já jsem tím prostě posedlý a chci dělat, co mě baví. Nakonec mě to v důsledku i živí. Stojí mě to velké peníze, ale zpětně mi to i vydělává. Myslím, že je to ideální, sen mnoha lidí. Mnoho lidí by chtělo mít práci koníčkem, mě se to povedlo. Já to tak už roky dělám. Funguje to. Osciluje to, ale mě baví i ta nejistota.

Na druhou stranu se to asi příliš neslučuje s rodinným životem.

Nebo to tak nevnímáte? Jezdíte rád a toto je váš život? Můj rodinný život je jiný, než je zvyk-lé v této kultuře. Abych mohl takto žít, tak nemohu mít nějaké vztahy, které jsou tradiční. Nemohu mít doma ani žádné zvíře, žádnou rostlinu. Zatím jezdím do zahraničí. Já si nesmím ani moc naplnit lednič-ku, protože to vás tak váže k domovu. Já ji mám pořád jakoby prázdnou a kdykoliv se rozhodnu, tak se seberu a jedu. Mám nachystané pasy, peníze, filmy v ledničce a kdykoliv přijde podnět, tak jsem schopen být ze dne na den na druhém konci světa.

Dneska je to možné. Co vám cestování dalo? Jaké životní moudro z toho máte, když se setkáváte s lidmi z jiných kultur? Moudra rozdávat nemůžu, to rozhodně.

Takové to pro sebe moudro, jsem myslela. To si snažím pro sebe vyhodnotit. Dělám veřejné projekty, mnoho besed a přednášek, mluvím k tisícům


lidí a říkám tam své subjektivní názory. Někdy jsem i hodně sugestivní, že podsouvám některé myšlenky, za to se teď posluchačům omlouvám. Jsou věci, které mě tíží jako občana Země. To je třeba to, že já nacházím ve světě v kolektivis-tických společnostech úplně jinak nastavené lidi, než jsme my. Mně se to nesmírně líbí, když se člověk usmívá, zdraví, chce pomoci a také pomáhá. Není obrácený na hmotné statky. Já si z nich beru to, že ten duchovní život je možná důležitější. 20 let tak v našem prostředí i žiji. A baví mě to, nesmírně rád odkládám mobil nebo peníze, kromě foťáku. Zúčastňuju se jejich života. Oni mě naučili, co je to pokora před přírodou, co je ohleduplné chování k sobě samým. Mají takové vztahy k rodi-čům, dětem, sousedům, nesmírně to miluju. Málokdo je nastaven tak, aby žil bezohledně k přírodě. Oni jsou nastaveni úplně jinak než my. To můžeme vozit jako poznatky a pak to uplatnit ve svém nejbližším prostředí a pak třeba i dál.

Musel jste v sobě hledat hodně takové té čistoty, průhlednosti? Nebo to přišlo postupně samo? Musel jste přehodnocovat priority?Jistě. Každý jsme nějaký. Vzpomínám si, že na začátku 90. let jsem začal tvrdě podnikat, byl jsem nekompro-misní kapitalista a měl jsem sny o velkých autech a domech. Toho jsem se zbavil. Vím, že nepotřebuju tyto hmotné statky. Je lepší, když si


s někým porozumíte, souznění, aniž byste mluvili. A když si pomáháte. A mně v životě pomohlo tolik lidí. A jsou ke mně nevšedně vstřícní. Já se zase snažím pomáhat jiným, vidím tolik bídy, kterou si tady ani nedokážeme představit. To co vidíme v televizi, čteme v knihách nebo časopisech je úplně jiné, než když to skutečně vidíme v Indii, Bangladéši a podobných zemích. Tam jsou tak chudí lidé, mají tak malou šanci na dožití věku třeba kolem 35 let. Nemají přístup ke zdravotní péči, pijí tak kalnou vodu, že my bysme si do toho nesmočili ani palec nohy. Ale oni jiné zdroje nemají. Člověka to naučí úplně jiným normám hodnocení toho, v čem žije.

Je také k cestování nutná pokora? Z vás já tu pokoru cítím, že k tomu tak přistupujete. Mají to tak všichni cestovatelé?Já si to tak ani o sobě nemyslím, děkuji. Ale musím říct, že potkávám mnoho cestovatelů a mnoho Čechů na cestách. Pokud potkáte člověka, který to má srovnané, pozdraví, je uctivý ke stařence, ke svým dětem, k manželce, ten bude uctivý i venku. A tak je to správné. Jestli si vážím sebe, vážím si lidí doma, tak si budu vážit i těch domorodců. Bohužel to xenofobní jednání mě trápí pochopi-telně. To dělají většinou lidé, kteří toho mnoho neviděli a nepoznali a nemají to v tom srdci srovnané. Potkávám Čechy, kteří jsou velmi dobře naladěni a já z nich čerpám,

rád o nich píšu potom. A potkávám takové lidi, za které se pochopitelně v té cizině stydím. Jedna věc je podívat se do míst, která jsou nedotčená civilizací, druhá je realita.

Zažil jste někdy zklamání? Že jste mnohé očekával a ono to až tak dobré nebylo? Musím říct, že téměř ve 100 % případů, a věřte mi, že je to pravda, já jsem nadšený. Je to jinak, než jsem si myslel a je to líp, než jsem si myslel. Skoro nikde na světě jsem neprožil žádná dramata, na které se mě neustále novináři a veřejnost ptá. Já tam nezažívám nic dramatic-kého. Nejsem nemocný, zraněný, okradený, nikdo mě neohrožuje. Lidi se smějí a pomáhají. Jsou to spíš naprosto neuvěřitelná setkání. Takových mám tisíce. Těch drobných zklamání je velmi málo a většinou se to vyváží. Byl jsem teď v Íránu. Měl jsem určitá zklamání z té země, z toho režimu, z těch památek plného lešení, které se nedaly dobře fotit, ale vyváželi to fantastičtí lidé. Tak dokonalí lidé, že takových kultur je ve světě málo. Jak byli vstřícní, komunikativní, totálně mě nadchli.

Nezažíváte tam tedy žádná drama-ta, ale nějaké kuriózní příhody přece přijít musí? Jasně. Ale jste nastavení, že chcete příběhy jako novinář. Okradli mě na Nové Guineji s pistolemi a noži, pokusili se mě okrást na Nikaragui nebo na Jávě. Fotím pod samopaly


v Jemenu a občas je to drsné v Barmě třeba. Ale já jsem nastavený tak, že chci tento dramatický život, já potře-buji ten adrenalin, ty příběhy, abych měl o čem psát. Já raději oslavuji člověka, ta setkání, přírodu. Pro mě to není nepřekonatelné, já se tím víceméně bavím a zařazuji si to do toho světonázoru, když si sám pro sebe vyhodnocuju, kde které místo, filozofie, kultura mi sedí. Je mi moc dobře mezi buddhisty nebo hinduis-ty, muslimy. V této západní kultuře jsme si muslimy trošku démonizova-li, ale to jsou špičky ledovce, to je pár jednotlivců, kteří takto radikálně a nepřijatelně jednají. Ale já jsem strávil v muslimských říších tolik měsíců a roků svého života, nikdy se na mě nikdo ani zle nepodíval. Mám rád to tady načítat a poslouchat a ven si to jezdím korigovat.

Takže to není tak, že byste jel za určitými lidmi, kulturou, krajinou nebo fotit nějaká zvířata? Máte to tak komplexní, že potřebujete

k té krajině i lidi, kteří tam žijí? Já nedělám monotématické projekty. Já dělám takový „pelmel“, všechno to tak osciluje. Já si z cesty přivezu to dobré i špatné a pak si z toho sestavím nějaký článek nebo pořad. Mě to tak baví. Já jezdím programově za některými lidmi nebo kulturami, počasím nebo přírodními fenomény. Do Afriky jezdím za lidmi, stejně tak můžu jet za lidmi jinam. Fotit Japonce, japonské obličeje, přidám k tomu japonský podzim.Jezdím za tématy, která si fotím do svých projektů, a jezdím poznat nové kultury, nové lidi. Připravuji třeba výstavní projekty, které jsou o lidech a mně chybí to etnikum, nemám osobní zkušenost, nemám ty fotky, tak jedu cíleně do toho místa a u toho si vyfotím další fenomény.

Hovořil jste o prvotním setkávání lidí, o úsměvu, úctě. Je to ten klíč, s kterým vy chodíte k civilizacím, které neznáte? Nevíte, co od nich máte čekat, oni neví, co mají čekat


od vás. Jak k nim přistupujete v té úplně první fázi? Kéž by všechny děti ve školách a všichni rodiče dětem řekli, že ta hlavní valuta, se kterou bysme měli vyrazit do světa je úsměv a pozdrav. To funguje tak dokonale. Ti lidi roztají, otevřou vám své srdce, stave-ní. Otevřou vám na Šalamounových ostrovech jeskyně s lebkami lovců lebek. Je to všechno velmi zábavné, když ti lidé cítí, že jste jim oddání, že to prostředí máte rádi. Zažil jsem Čechy, kteří jedou s českou cestovní kanceláří do Afriky, a pak si stěžují delegátovi a cestovní kanceláři, že jim jídlo podává černoch. Jestliže jedeme za tou kulturou, abychom ji poznali, nemáme předsudky, jsme vděčni za každé nové poznání, oni to z nás vycítí. To jsou kolektivistické národy, oni z nás umí vyčíst daleko víc, než my z nich. Nonverbálně. Protože jsme s nimi ještě nemluvili, často se s nimi ani nedomluvíte, to jsou kmenové lokální jazyky třeba v Etiopii.

A jak to děláte? Jak se s nimi nakonec domluvíte? Všechno to zkouším anglicky a nonverbálně musím taky. Nebo

si musím najmout v některých odloučených lokalitách, třeba na rozhraní Súdánu, severní Keni a Etiopie, tlumočníka z angličtiny do amharštiny, z amharštiny do kmenového jazyka. Bylo by príma, kdybych uměl mnoho světových jazyků, ale bohužel to tak není. Mrzí mě to, že to tak není, ale není to důvod, proč necestovat. Jsem svědkem toho, že my v Česku máme obavy z cestování, že se nedomluví-me, nenajíme, nepřespíme. V mnoha zemích je to daleko levnější, než u nás. A nikdo na nás nechystá podtrh. Je dobré vyjet dál, než po Evropské unii, tam to teprve začíná, v té Africe, Jižní Americe, tam pochopíme, co je to otevřenost, přátelství, oddanost a snaha pomoci. Možná to je nějaké jho, které si ještě neseme z doby minulé. Myslíte si, že další generace, která přijde, už to bude mít nastavené jinak? Zatím to vypadá, že ano. Nemohu to hodnotit, ani to tak paušálně nemyslím. Přesto vidím velké procento lidí, kteří to nemají ještě úplně optimálně nastavené. Nemusíme být zrovna kosmopolité, ale jenom být otevření a přátelští k lidem, které potkáváme. Mnoho lidí v naší zemi se vyjadřuje pejorativně k různým kulturám. My ty lidi, které neznáme, mají tmavou barvu pleti, nazýváme nevzdělanci, primitivy. Vůbec nevíme, o čem mluvíme. Jsou často akademicky vzdělaní, mají tak neuvěřitelné znalosti někdy i o naší zemi. Zjistíte, že jsem na rovníku


s chlapem, který není obutý a oble-čený, zná historické konstanty naší země. Najednou zjistíte, že čte Kafku a Kunderu. A já se vedle něj musím zastydět, nemá boty, nemá oblečení. Jsem dojatý z těch lidí. Byl bych rád, kdyby všichni Češi v zahra-ničí vysílali podobně pozitivní vzkazy. Přese mě poznají ostatní Čechy. Když nedodržím slib, budu se chovat nějak arogantně, tak si vytvoří názor na všechny ostatní, kteří tam přijedou po nás. Každý jsme velký reprezen-tant naší země, někdy daleko lepšími než politici. Našimi nejlepšími reprezentanty jsou sportovci. To byste koukala, kolik našich sportovců znají, a jak jsem se kolikrát dostal z těžkých situací jen díky tomu, že jsem jmenoval nějakého českého fotbalistu. Já mám najednou jinou situaci.

Velice rád přednášíte a sdílíte své zážitky. Je to právě důvod ten, že nám Čechům chcete říct, jak to vypadá v zahraničí, jak bychom měli vyjet, jak se tam chovat? Je to důvodem těch přednášek? Nechci dělat chytrého, ale už T. G. Masaryk říkal, že není důležité, že hopsáme po světě, je důležité, co nám svět dává. Podívejte se na dávné objevitele, to jsou lidé, kteří cestují, dokáží to v sobě zpracovat a nakonec to transportují do lidí vedle. To mě velmi baví, já mám v tom ambice také. Já jsem samouk v tom, že píšu a fotím, že se snažím mluvit do médií. Ale jde to od srdce. Jsou to

moje subjektivní názory, ale snažím se je co nejvíce objektivizovat. Mladý člověk, který by třeba chtěl žít podobný život jako já. Já si totéž beru z těchto cestovatelů. Poskytli nám tolik informací s velkou pokorou a ochotou nám je předložili, my z nich čerpáme. Tak jak já u nás cestuje stovky a stovky lidí, někteří ještě daleko razantněji a dobrodružněji než já.

Určitě máte v hlavě cestu, kam se vydáte. Kam to bude?Já jich mám v hlavě velké množství.

Ta nejbližší? Velká nejbližší je, že si naplním svůj sen, a po 11 letech budu účasten takovému dobrovolnickému programu na České antarktické stanici J. G. Mendela. Nesmírně se na to těším. Po 11 letech se vrátím do oblasti Antarktidy. To je oblast, která mě nejvíc zasáhla. To je jediné místo na světě, kde se zvířata nebojí člověka. Tíhnu stejně k chladným oblastem. Jezdím teď hodně na sever Evropy, miluju Island. To je nejfoto-geničtější místo na světě. Připravuji o něm nové projekty. Moc se těším, že po letech, kdy jsem byl hodně


v Pacifiku a Karibiku, že se zase budu věnovat chladným místům planety.

Na Antarktidě se zapojíte do dobro-volnického projektu. Můžete prozradit, co to bude konkrétně?Já se ještě budu dozvídat, co to bude. Počítám s tvrdou prací v nesmiřitel-ných podmínkách. Já jsem na to při-praven. Budu tam několik týdnů, maximálně dva měsíce. Moje první cesta byla ledoborcem s americkou společností, taková zdvořilostní návštěva na pár dnů. Teď tam budu opravdu ve dne, v noci. Těším se, že mě ti vědci do toho zapojí, jsem ochotný dělat cokoliv, dřít, aspoň zhubnu a bude to takové ozdravné. Po návratu udělám okamžitě mnoho projektů, které toto místo oslaví. Příroda, která není postižena lidskou činností, tu bychom měli oslavovat a dávat si ji jako příklad, ale na druhé straně ji uchránit před turisty, aby tak vydržela.

A kromě Arktidy jiný plán už nemáte?Severní pól bude nadále můj velký sen, snad se to někdy podaří. Mám ještě mnoho snů a plánů a nebojím se je říct. Nebudu jmenovat konkrét-ně. Rád se vracím, do některých lokalit v Africe, chystám se do takových tvrdších lokalit. Láká mě ještě mnoho ostrovů, které jsou hlavně spojené s životem Jamese Cooka. Posledních 10 let jezdím po stopách J. Cooka a mapuju, co prožil během plaveb kolem světa. Jednou se o tom chystám udělat projekt.

Budeme se těšit. Děkuji, že jste přišel. Mým dnešním hostem byl Jiří Kolbaba.


Skryté titulky: P. Vintrlíková Česká televize, 2011

s jiřím kolbabou kolem světa

Documents