KAPITOLA PRVNÍ

ZATČENÍ - ROZMLUVA S PANÍ GRUBACHOVOUPAK SLEČNA BÜRSTNEROVÁ

PATRNĚ UČINIL NĚKDO na Josefa K. křivé udání,neboť byl, aniž se dopustil něčeho zlého, jednou ráno za-tčen. Kuchařka paní Grubachové, jeho bytné, která mukaždý den ráno kolem osmé přinášela snídani, tentokrátnepřišla. To se ještě nikdy nestalo. Čekal ještě chvilku,viděl ze svého polštáře stařenu, která bydlela naprotia která ho teď zvědavě pozorovala, což u ní bylo zcelaneobvyklé, potom však, udivený i hladový zároveň, za-zvonil. Ihned se ozvalo zaklepání a vešel muž, jehož zdev bytě ještě nikdy neviděl. Byl štíhlý, a přece statný, v při-léhavém černém oděvu, který všelijakými záhyby, kap-sami, sponami, knoflíky a páskem připomínal cestovníobleky, a vypadal proto obzvlášť prakticky, i když nebylojasné, k čemu vlastně slouží. „Kdo jste?“ zeptal se K.a hned se napolo vztyčil v posteli. Muž však přeselotázku, jako by jeho zjev byl něco, co se prostě musí vzítna vědomí, a řekl jen: „Zvonil jste?“ „Ať mi Anna přinesesnídani,“ řekl K. a pokoušel se zjistit, kdo vlastně je tenčlověk, a to tak, že ho nejdřív mlčky pozoroval a přemý-šlel. Muž se však nevystavoval dlouho jeho pohledům,ale obrátil se ke dveřím, pootevřel je a řekl komusi, kdopatrně stál za nimi: „Chce, aby mu Anna přinesla sní-dani.“ Nato se ve vedlejším pokoji někdo krátce zasmál,

5

podle zvuku se nedalo rozeznat, není-li to několik lidí.Ačkoli se tím ten cizí člověk nemohl dovědět nic, co bynevěděl už předtím, řekl přece K., jako by podával hlá-šení: „Není to možné.“ „To by ale bylo něco nového,“řekl K., vyskočil z postele a rychle si natáhl kalhoty. „Tose tedy podívám, co je to za lidi vedle v pokoji a jak mipaní Grubachová vysvětlí, že mě někdo takhle ruší.“Hned ho sice napadlo, že nebylo třeba, aby to říkal na-hlas, jaksi tím uznal, že ten cizí člověk má právo na něhodozírat, to však teď nepokládal za důležité. Přesto si toten cizí člověk v tomto smyslu vyložil, neboť řekl: „Ne-chcete tu raději zůstat?“ „Nechci tu ani zůstat, ani nechci,abyste se mnou mluvil, dokud se mi nepředstavíte.“ „My-sleli jsme to dobře,“ řekl cizí muž a sám teď otevřeldveře. Ve vedlejším pokoji, kam K. vstoupil pomaleji,než měl v úmyslu, to na první pohled vypadalo skoro do-cela stejně jako včera večer. Byl to obývací pokoj paníGrubachové, snad bylo v tom pokoji, přeplněném nábyt-kem, pokrývkami, porcelánem a fotografiemi, dneso něco víc místa než jindy; tím spíše to nebylo znát hned,neboť změna záležela hlavně v tom, že tu byl nějaký muž,který seděl s knihou u otevřeného okna a teď od nívzhlédl. „Měl jste zůstat ve svém pokoji! Copak vám toFrantišek neřekl?“ „A co vlastně chcete?“ řekl K. a přelétlpohledem od nového známého k tomu člověku, který bylnazván Františkem a stál ve dveřích, a pak zase zpátky.Otevřeným oknem bylo zas vidět stařenu, jež s opravdustařeckou zvědavostí přistoupila k oknu, které teď bylonaproti, aby všechno viděla i nadále. „Ale teď povím paníGrubachové —“ řekl K., pohnul se, jako by se odpoutával

6