13

131. srpna 1889

Onoho odpoledne na samém konci srpna 1889, kdy město Westminster zaléval ostrý sluneční svit, vstoupil do otevřených dveří řadového domku v ulici Cowley Street nedaleko parlamen-tu jistý muž. Byl vysoký, poněkud tělnatý a na první pohled příliš slavnostně oblečený.

Spěchal, třebaže to jindy neměl ve zvyku. Zardíval se ve tváři a na vysokém čele se mu perlil pot. Vstoupil do dveří domu na adrese Cowley Street číslo dvacet tři, protáhl se kolem ženy, která mu otevřela, bez zaváhání překonal krátkou chodbu a po scho-dech vystoupal do prvního patra. Na podestě s holou dřevěnou podlahou stanul proti dveřím.

Na okamžik se zastavil, aby popadl dech. Pak se pousmál, po-potáhl si vestu a oběma rukama si uhladil vlnité kaštanové vlasy. Zlehka, decentně zaklepal, a aniž by čekal na vyzvání, vstoupil. V místnosti byla tma, neboť okna clonily těžké závěsy, panovalo zde horko jako ve výhni a ve vzduchu se vznášela vůně kadi-dla. Když jeho zrak konečně přivykl přítmí, rozeznal ve světle půltuctu dohořívajících svíček nahé tělo mladého šestnáctiletého chlapce. Ležel natažený na podlaze a hrdlo měl proříznuté od ucha k uchu.

Oním mužem byl básník, dramatik a literární celebrita své doby jménem Oscar Wilde. Mrtvý chlapec byl naprosto bezvý-znamný prostitut známý jako Billy Wood.

¬ ¬ ¬

14

Nebyl jsem u toho, když Oscar zohavené tělo Billyho Wooda na-šel, setkal jsem se s ním však jen pár hodin na to a byl jsem tak první, komu se svěřil s tím, co onoho dusného odpoledne v za-temněném pokoji na Cowley Street spatřil.

Toho večera šel můj slavný přítel na večeři se svým americ-kým nakladatelem, a tak jsme se smluvili, že se po ní v půl je-denácté setkáme v jeho klubu zvaném Albemarle na Albemarle Street číslo dvacet pět nedaleko Piccadilly. Mluvím o něm jako o „jeho“ klubu, přestože i já jsem byl jeho členem. V oněch do-bách přijímal klub Albemarle velmi mladé členy – mladé gentle-many od jednadvaceti let věku a dokonce i mladé dámy, starší osmnácti let. Do klubu mě přihlásil právě Oscar a s velkorysostí sobě vlastní za mě zaplatil vstupní poplatek ve výši osmi guinejí a pak rok za rokem až do svého uvěznění v roce 1895 i pravidelný roční příspěvek ve výši pěti guinejí. Kdykoli jsme se v Albemarle setkali, šlo všechno jídlo i pití pokaždé na jeho účet. Prohlašoval, že je to „náš klub“, já ho však vždy považoval za jeho.

Toho večera dorazil na naše setkání se zpožděním, což u něj bylo velmi neobvyklé. Vyznačoval se lenivými způsoby a hrál si na zahaleče, na smluvené schůzky však chodil přesně. Hodinky nosil jen málokdy, ale vždycky jako by věděl, kolik právě je. „Ne-mohu nechat své přátele strádat a čekat,“ prohlašoval. Všichni, kdo ho znali, dosvědčí, že byl nekonečně zdvořilý, hotové ztě-lesnění ohleduplnosti. Dokonce i ve chvílích nejvyššího vypětí si zachovával dokonalé způsoby.

Když konečně dorazil, bylo už čtvrt na dvanáct. Jako jediný host jsem posedával na pohovce u krbu v kuřáckém salonku. Nejméně čtyřikrát jsem prolistoval večerník, nepamatoval jsem si z něj však ani slovo. Byl jsem duchem nepřítomný. (Toho roku se mi rozpadlo mé první manželství. Moje žena Marthe měla vý-hrady vůči mé přítelkyni Kaitlyn a ta právě tou dobou utekla do Vídně! Jak s oblibou říkával Oscar: „Život je noční můra, která člověku brání usnout.“) Ve chvíli, kdy vrazil do salonku, jsem už skoro zapomněl, že tam na něj čekám. Když jsem k němu vzhlédl a můj pohled se setkal s jeho, byl jsem v šoku z jeho vzezření. Vy-padal vyčerpaně a pod přivřenýma očima se mu rýsovaly tmavě žluté kruhy. Bylo vidět, že se od rána neholil, a co mě u něj, který

15

si tak potrpěl na pečlivé oblékání, překvapilo nejvíce, nepře vlékl se k večeři. Měl na sobě běžný oděv, který nosíval přes den: oblek podle vlastního návrhu, střižený z těžkého tmavomodrého serže s ladící vestou zapnutou až k velkému uzlu rumělkové vázanky. Na jeho poměry šlo o poměrně konzervativní úbor, vybočoval však tím, že se vůbec nehodil do momentálního ročního a přede-vším denního období.

„To je neodpustitelné, Roberte,“ vydechl, když klesl do pohov-ky proti mně. „Mám téměř hodinové zpoždění a ty máš prázd-nou sklenici. Hubbarde! Šampaňské pro pana Sherarda, prosím. Vlastně raději láhev pro nás oba.“

Lidé se dělí na dva typy: na ty, kteří upoutají pohled obsluhy, a na ty, kteří ne. Když jsem přišel do Albemarle, kluboví číšníci se obvykle rozprchli na všechny strany. Když dovnitř vstoupil Oscar, úslužně postávali poblíž. Vážili si ho, protože dával spro-pitné hodné krále a choval se k nim jako k sobě rovným.

„Zřejmě máš za sebou náročný den,“ usmál jsem se na svého přítele a odložil noviny.

„To jsi hodný, že mi nic nevyčítáš, Roberte,“ usmál se na oplát-ku on na mě a opřel se o lenoch. Zapálil si cigaretu a sirku od-hodil do vyhaslého krbu. „Spíše znepokojivý. Prožil jsem dnes velikou radost i bolest,“ pokračoval.

„Tak vyprávěj,“ pokusil jsem se o lehký tón. Dobře jsem Osca-ra znal. Na muže, jehož zkázu nakonec přivodila nehorázná in-diskrétnost, byl pozoruhodně taktní. Se svými tajemstvími se svě-řoval, ale jen pokud jste ho do toho nenutili.

„Nejprve ti povím o té radosti,“ uvolil se. „Bolest jen tak ne-vyprchá.“

Na chvíli jsme ztichli, protože nám Hubbard přinesl víno a s podlézavou obřadností nám ho naservíroval. (Bože, ten si ale dával na čas!) Když odešel a my konečně osaměli, čekal jsem, že bude Oscar pokračovat ve vyprávění, ale ten místo toho jen pozvedl sklenici mým směrem a upřel na mě unavený, prázdný pohled.

„Tak co ta večeře?“ pobízel jsem ho k hovoru. „Co tvůj nakla-datel?“

16

Nakonec se nechal přece jen přimět k hovoru. „Večeřeli jsme v hotelu Langham, kde jak výzdoba, tak pivo mají to nejlepší už za sebou. Můj nakladatel pan Stoddart je báječný. Je to Američan, takže přímo srší energií a chválou. Vydává mimo jiné i Lippincot­tův měsíčník…“

„Zadal ti novou zakázku?“ dohadoval jsem se.„Něco mnohem lepšího, představil mi nového přítele.“ Povy-

táhl jsem obočí. „Ano, Roberte, dnes večer jsem našel nového pří-tele. Bude se ti líbit.“

Byl jsem zvyklý, že se Oscar rychle nadchnul. „Já se s ním setkám?“

„Ano, již zanedlouho, pokud si na to najdeš čas.“„Přijde snad sem?“ pohlédl jsem letmo na hodiny nad krbem.„Ne, kolem snídaně zajdeme my za ním. Potřebuji se s ním

poradit.“„Poradit?“„Je to lékař. Skot. Ze Southsea.“„Tak to už se nedivím, že jsi znepokojený, Oscare,“ musel

jsem se zasmát. I můj přítel se zasmál. Vždycky se smál vtipům druhých. Oscar Wilde byl vždy vnímavý a dobrosrdečný. „Proč s vámi večeřel?“ chtěl jsem vědět.

„Také píše, beletrii. Četl jsi román Micah Clarke? Ještě nikdo nepopsal Skotsko sedmnáctého století tak zábavně.“

„Nečetl, zato už ale přesně vím, o kom mluvíš. Dnes o něm vyšel článek v Timesech. Je to nová vycházející hvězda: Arthur Doyle.“

„Arthur Conan Doyle, na tom si zakládá. Bude mu tak jako tobě, tak devětadvacet, možná třicet. Vyzařuje z něj však jakási vážnost, takže se zdá být starší než kdekterý kmet. Je to vpravdě geniální vědec, který si dokáže pohrávat se slovy, a krom toho je i dosti pohledný, pokud si tedy dokážeš představit tvář, skrytou za tím jeho mrožím knírem. Na první pohled bys ho mohl po-važovat za lovce divé zvěře, který se právě vrátil z Konga, ale kromě naprosto nesnesitelného stisku ruky na něm není špetky hrubosti. Je mírný jako svatý Šebestián a moudrý jako svatý Au-gustin z Hippo.“

Znovu jsem se zasmál. „Ty jsi z něj úplně unesený, Oscare.“

17

„A trochu na něj žárlím,“ dodal. „Mladý Arthur vyvolal tou svou novou postavou hotovou senzaci.“

„Sherlockem Holmesem, nezávislým detektivem. Četl jsem Studii v šarlatové, je vynikající.“

„Stoddart si myslí totéž a chce po něm pokračování. A Arthur mu ho mezi polévkou a rybou slíbil. Prý se bude jmenovat Podpis čtyř.“

„A co tvoje dílo pro pana Stoddarta?“„I to bude detektivní příběh s vraždou, ale trochu jiný.“ Tón

jeho hlasu se náhle změnil. „Půjde o vraždu, která nebude podlé-hat běžnému vyšetřování.“ Hodiny odbily čtvrt a Oscar si zapálil druhou cigaretu. „Dnes večer jsme hodně mluvili o vraždách,“ dodal tiše. „Pamatuješ se na Marii Aguétantovou?“

„Samozřejmě.“Šlo o dámu, na kterou se jen tak nezapomíná. Svým způsobem

a ve své době byla nejproslulejší ženou celé Francie. S Oscarem jsme ji poznali v roce 1883 v pařížském kabaretu Eden. Ve třech jsme si pak dali večeři – ústřice a šampaňské, následované pâté de foie gras se sladkým vínem značky Barsac. Oscar mluvil a mlu-vil a mluvil, jak jsem ho ještě nikdy předtím mluvit neslyšel. Ho-vořil francouzsky – dokonalou francouzštinou – a vyprávěl o lás-ce a smrti a poezii a o poezii lásky a smrti. Byl jsem z něj nadšený, z jeho génia, a Marie Aguétantová seděla se svými dlaněmi v jeho a nebyla schopná pohybu. A pak ji, s menší špičkou, náhle a neče-kaně požádal, aby s ním strávila noc.

„Où? Quand? Combien?“ chtěl vědět.„Ici, ce soir, gratuit,“ odpověděla. A skutečně. Strávila s ním

hned tuto noc, přímo v kabaretu a zadarmo.„Často vzpomínám na ni i na ten večer. Jsme to my muži ale

zvířata! Byla to děvka, Roberte, ale měla čisté srdce. Někdo ji za-vraždil.“

„Já vím, o tom už jsme spolu mluvili,“ připomněl jsem mu.„Arthur mluvil o těch vraždách ve Whitechapelu,“ pokra-

čoval, jako by mě ani neslyšel. „Popisoval, jak byly provedeny. Je přesvědčený, že ten ‚Jack Rozparovač‘ je vznešeného půvo-du, nebo že je přinejmenším vzdělaný. Zvláště ho zaujal případ Annie Chapmanové, té chudinky, co ji našli u zadního výcho-

18

du ústavu pro choromyslné děti doktora Barnarda na Hanbury Street. Prohlásil, že tělo slečny Chapmanové musel dělohy zbavit ‚odborník‘. Za každou cenu mi chtěl ukázat kresbu vykuchaného těla té nešťastnice, já to ale odmítl a poněkud pošetile jsem se sna-žil zlehčit atmosféru. Chtěl jsem ho pobavit, a tak jsem zopakoval, co řekl padělatel Wainewright, když se ho jeho přítel zeptal na vraždu, k níž se přiznal: ‚Ano, spáchal jsem hroznou věc, jenže ona měla obludně silné kotníky.‘“

„Pobavilo ho to?“ chtěl jsem vědět.„Arthura? Ten se sotva usmál, zato Stoddart řval smíchy.

A pak se mě Arthur ve vší upřímnosti zeptal, zda bych byl scho-pen dopustit se vraždy. ‚Kdepak,‘ bránil jsem se. ‚Nikdo by se neměl dopouštět ničeho, o čem nelze hovořit u večeře.‘“

„To už se ale jistě zasmál.“„Ani zdaleka. Naopak ještě víc zvážněl a prohlásil: ‚Pane

Wilde, žertujete o věcech, jichž se vnitřně nejvíce obáváte. To je velmi nebezpečný zvyk a nakonec vás přivede do záhuby.‘ Právě v tu chvíli mi došlo, že je mým přítelem. V tu chvíli mi došlo, že mu chci vyprávět o tom, co jsem dnes odpoledne spatřil… Je-nomže jsem se neodvážil, protože u toho byl Stoddart. A ten by to nepochopil.“ Upil ze sklenky. „A právě proto, můj milý Roberte, zítra ráno za mým novým přítelem zajdeme. A teď už musím jít.“

Hodiny v klubu začaly odbíjet dvanáctou. „Počkej, Oscare,“ snažil jsem se ho zadržet. „Ještě jsi mi neřekl, co jsi dnes odpole-dne spatřil.“

„Spatřil jsem plátno rozervané ve dví. Viděl jsem krásu, zni-čenou vandaly.“

„Nerozumím.“„V pokoji na Cowley Street jsem spatřil Billyho Wooda.“„Jakého Billyho Wooda?“„Jednoho z Bellottiho hochů. Někdo ho zavraždil. Při svíč-

kách. V pokoji v prvním patře. A já chci vědět proč. Jaký k tomu mohl mít důvod? Musím zjistit, kdo tu strašnou věc spáchal.“ Uchopil mě za ruku. „A teď už vážně musím jít, Roberte. Je půl-noc. Všechno ti povím zítra. Sejdeme se v osm hodin v hotelu Langham. Náš milý pan doktor tam bude snídat ovesnou kaši, tak ho tam překvapíme. Poradí nám, jak postupovat dál. Slíbil

19

jsem Constance, že dnes přijdu domů, Tite Street volá. Ty už nejsi vázaný manželstvím, Roberte, já však mám své povinnosti. Mám ženu a děti a chci dohlédnout na to, aby se dnes klidně vyspaly. Mám je z celého srdce rád a mám rád i tebe. Dobrou noc, Roberte. Slyšeli jsme spolu odbíjet půlnoc. Aspoň něco.“

Zvedl se, letmo mi zamával a vyšel ze salonku. Když přišel, byl vyčerpaný, při odchodu však vypadal osvěženě. Nad zbylým šampaňským jsem přemýšlel o tom, co mi řekl, stále mi to však nedávalo smysl. Kdo je Billy Wood? Kdo je Bellotti? V jakém po-koji v patře? Šlo o skutečnou vraždu nebo jen o další z Oscaro-vých fantastických smyšlenek?

Dopil jsem šampaňské a odešel z klubu. K mému překvapení mi Hubbard velmi úslužně popřál dobrou noc. Na stanovišti na Piccadilly stály drožky, a protože jsem toho měsíce prodal dva články, měl jsem dostatek hotovosti. Byla však příjemná noc, na obloze zářil jasný srpnový měsíc, v ulicích panoval klid, a tak jsem se rozhodl vrátit se do svého pokoje na Gower Street pěšky.

Namířil jsem si to na sever a o dvacet minut později jsem se už blížil k Oxford Street. Když jsem však z úzké postranní uličky zahýbal na Soho Square, cosi mě přinutilo se zastavit a vrátit zpět do nejbližšího stínu. Na druhé straně náměstí, u nově zbudova-ného kostela svatého Patrika, dosud ukrytého pod lešením, stá-la lehká otevřená dvoukolová drožka, do níž právě nastupovali muž a žena, osvětlení paprskem měsíčního svitu. Oním mužem byl Oscar, o tom nemohlo být pochyb. Onu mladou ženu jsem nepoznával, tvář však měla obludně znetvořenou a podle toho, jak se choulila do šálu, jsem pochopil, že ji sužuje hrozivý strach.