Světová próza

fra

Michał

Witkowski

Královna

Barbara

fra.cz/svetovaproza

Světová próza

fra

fra

Michał Witkowski (1975). Autor kultovního románu Chlípnice (2005) z buzního světa kdesi u dna socialistické společnosti. Sběratel literárních ocenění. Autor povídkových souborů Co-pyright (2001) a Fototapeta (2006). Po úspěchu svého druhého románu Královna Barbara (2007) se vrhl do víru pozlátkového světa celebrit, aby své zkušenosti zúročil v divoké románové kreaci Margot (2009). V roce 2011 dokončil detektivní román Dřevorubec. Jeho knihy byly přeloženy alespoň do třinácti jazy-ků. V současnosti připravuje k vydání Chlípnice bez cenzury.

Michał WitkowskiKrálovna Barbara

Od téhož autora ve FraChlípnice, 2006

Michał WitkowskiKrálovna BarbaraPřeložil Jan Jeništa

fra

Světová próza

Michał WitkowskiKrálovna Barbara

Z polského originálu Barbara Radziwiłłówna z Jaworzna-Szczakowej (W.A.B., Warsaw 2007)přeložil a doslov napsal Jan Jeništa Obálka Martin KubátVydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2012 jako svou 113. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání první

Czech edition © Fra, 2012Text © Wydawnictwo W.A.B., 2007Translation & afterword © Jan Jeništa, 2012Cover artwork © Martin Kubát, 2012 Author photo © Rafał Milach, 2007ISBN 978-80-87429-24-2

BB023

Barbaro svatá, Perlo Ježíšova…(ze staré náboženské písně)

7

8

Část první

9

Tak hergot, Sášo, Felouši, na co čumíte?! Svatá Ma-tičko Květná! Chlapa znehybnit, no dělej, znehybnit, zboží zabavit! Co? Já že jsem vyděrač? Jak chceš. Zmaluj mu tu držku! Felek zprava! A Sáša zleva! Nó, hele, jak barví! Tak kdopak bude vracet dluh, co, šulibrku?! A neječ, sakra! Na lopatku mu vypalte ozdobný B. R.! Rozkaz proveden, šéfko. No proto. To byl taky klient, šéfko, taková chudinka, student na praxi. Stu-dent! Do prdele práce! Kdo mu půj-čoval prachy? Vy, šéfe. Já? Rozbrečel se. Od mamin-ky dostal počítač. Na studium v Katovicích, na no-vou cestu životem. Světlým zítřkům vstříc. Snažil se ten krám zakrejvat tím svým vychrtlým tělíčkem. Ještě ani školu nedodělal, a už machruje, s brejlič-kama, velkej doktor. A jeho fotr přitom kdysi s Fel-kem jezdil s taxálem. To není žádný tajemství. A ten-hle najednou velkej ranhojič. S taxálem, no s taxálem jezdil, když ještě u nás v Javořně bejvala diskotéka Kanty. Mazlírna pro havířský děvčata. Jebárna pro chlapce od svaté Barbary. Třetí liga. Z Chebzie Po-wer, z Revírníka Bytom. Ze Ščakovanky, co není žád-ná voda minerální, ale mužstvo populární, co do-káže dát do frasny, ojojoj, dokáže! Vem zbraň do ruky, bít se běž, anebo sevři pěst, za Ščakovanku ži-vot dej, hej hej hej! Pána Boha v srdci nemají, kriste-pane! Pána Boha v srdci nemají. Na zdech nádražní-ho podchodu vypíšou svůj žal, ACAB, Mrdat Chebzie, mrdat Chrobry, GKS! Javořno-Ščaková, vítejte v pek-le. Podepsáni Hooligans. Na stěně z červených cihel vyškrábou švabachem 1410. Od mala se učej fandit, od mala se učej f lusat. AL KAIDA HOOL’S. Už na dvorku svýho dělňáku. Jeden dvorek se mlátí s dru-

11

hým. O pochcanej plácek s klepačem. Do křáku mo-je, od křáku tvoje, a moje lepší, bo je moje. Moje je moje, a proto je moje, a proto je taky lepší. A proto se mlátíme a čutáme mičudu. Nejdřív o čest ulice, pak čtvrti, pak města. My jsme totiž Slezáci, z pánve hornoslezský, revíru uhelnýho. Měst je tady jak na-sranejch, jedno volně přechází v druhý, je třeba vě-dět, kde jsou naše hranice. Označkovat území. Tady je náš hajmat, náš ušmudlanej fátrland, naše eldorá-do, olé! Sem přijeli naši dědové z východu. A na druhé straně jsou ti ze Sosnovce, co se o nich říká, že mají v puse ďábelský černý patro. Polská garda – chrabrý srdce, modrá krev. My Slezsko nedáme, my ho rádi máme. Šlechta v bitce i v pitce. Ale čas-tějc v bitce, až do modré krve. Ve znaku sekera, ve znaku orlice, ve znaku plastová flaška u silnice. No a co, i kdyby. Smetí – chráněnej regionální produkt. Budem se bránit do poslední kapky. A vari od naše-ho prahu, svině z Varšavy. Špinavá varšavská politi-ka. Všichni, jak tu stojíme, fízly nenávidíme!

Prej chudinka, a rodiče má prachatý. Felčar z Var-šavy. Tak co, šéfe? Křísíme? Ále, hoďte ho pod ná-sep, vlaky už ho vzkřísej. Felouši, nestůj jako ocas, popadni ho z jedné, já z druhé, Sášo, ty otevři dve-ře! Né doktůrka, počítač vem! Jeden z prvních v Ja-vořně, co? To jsme se nějak nadřeli, abychom ho dostali k nám do zastavárny, chlapci uřícení, Felek pot z čela stírá a Sášenka si chce z toho všeho sed-nout na monitor, na chvilku vydechnout. To by-chom vypadali! Břitvičko, zvedni laskavě tu svou macatou zadnici, to je jemná mechanika tohle. Vy-hrazeno pro intelektuály, jako jsem já! Okamžitě slez z té obrazovky, Sášo! Tyhle delikatesy nejsou nic pro tebe. Já půjčuju peníze, já jsem tady šéf celý zastavárny, celý Ščakový, a vy s Feloušem jste leda moje dvorní dámy! Tak hybaj, vemte kýbl lepidla

12

a rozvěste po sloupech letáky na levný půjčky bez ručitele. Šklebíte se, chlapci, ale já už vím, jak vás dožrat, dvorníma dámama vás nazývaje. Pro čtenář-stvo ještě dodám, že mnohem víc se škleběj, když na ně začnu po staropolsku. A to já rád.

Kde jsem je sebral? Nuže pletlo se to, pletlo, až se připletlo. Tak se to najalo. Daremný plémě! Kdo by dal dva groše za něco takovýho? Jestli to má kolem špačky tlouct, lelky chytat, je lepší to najmout, za-městnat, aby to roupy nemělo. Vyvádí to jenom lotroviny celej boží den, chce to poslat ho alespoň pro něco, aby skočil, přinesl, odnesl. Skoč támhle, Mirku, skoč támhle, Slávku, k řece, nalov slávky! Mladý je to, plachý, má běhat pro nic za nic, ať se aspoň využije. Zvlášť takhle v létě navečer se výrost-ci začínaj rojit. Rojej se! Ve vchodech, v parcích kolem laviček, pod zídkou, ve stinných zákoutích, všude tam, kam přicházívá soumrak nejdříve. V mís-tech, kde večerní šero prosakuje skulinama, tam všude maj rojení. No kdo to kdy viděl, takhle se rojit, já těm svým vždycky před odjezdem říkám: „A ne abyste se mi někde rojili za soumraku!“ Jdeš jak na houby a jenom sbíráš. Nebo nalepíš inzerát na autobusové zastávce: „Najmu chlapce pro všech-no, nástup ihned.“ A hotovo. Telefon: Já volám na ten inzerát. Tak mladýho najmeš a už maká jak naja-tej, už běhá do půl těla po dvorku, už má zašívárnu v podkroví, kde dělá kliky, jednou to a jednou zase ono. Už je ho všude plno. Má dělat lotroviny? Rad-ši ať je najatej. Jenže to se snadno řekne, najmout chlapce. Jistě, kolem se jich motá až až. Na volno, bez pána. Psochlapců. Kolem pizzerie se jich hodně motá. Na rohu Bonzovy ulice, hned u nádraží. A ta-ky u automatu na malinovku, jak vosy. Bezprizorní. Ale to je potřeba se trochu vyznat! A hned vidíš, jestli je k něčemu, a můžeš si ho klidně vyzvednout

13

později, pokud máš zrovna migrénu. Poněvadž jak už se tu takovej darmošlap jednou motá, najdeš ho tu kdykoliv, pořád na stejný ulici, to už je princip motání. Leda že by měl nějaký vážnější pletky s po-licií, to se obyčejně spakuje a přesune se motat do bezpečné vzdálenosti o dvě ulice dál. Ale normálně když se vrátíš a není tam, znamená to, že si jenom někam odběhl, že ho někdo někam poslal, pro novi-ny, a vrátí se za chvíli uřícenej na svoje místo.

Ale to se jen tak říká: může se hodit. Pro všechny případy. Není to tak jednoduchý. Je to živej kluk, živočišnej. Občas až moc, může něco shodit, rozbít. Ale taky není dobrý, když je zas příliš netečnej, na darmošlapa škoda peněz, stravy a střechy nad hla-vou. Takže je třeba brát v potaz, že to žije, hejbe se, má to svůj názor, takovej, makovej. Svoje potřeby, nějaký svoje dětství, touhy. Že se to najímá spolu s veškerými závazky z toho vyplývajícími. Taky se to musí živit, a kolik toho takový jedno sní, když je ve vývinu? A když se ukáže, že je kluk drzej? Na chlebo-dárce? Principálovi odmlouvá?

Pána Boha že v srdci nemá?Bezbožnej, do kostela nechodí?Že je paličatej jak beran? Na oko kabrňák, a v akci

ulejvák?Že je lenoch?Honibrk?Darmošlap?Poťouchlík?Lehkoživka? Že se courá po nocích a vrací ráno

ztahanej?Že se v nose dloube?Špačky tluče?Ryby loví?Očkem háže?Pukavce pouští?

14

Slunečnici kolem plive?Mlíko mu po bradě teče?Brouka v hlavě má-li?Lelkuje příliš?V síti by jenom polehával?Roupy má?!Břichomluvec?!Dáš-li chlapovi dva zlotý dýško a jemu to do hlavy

stoupne jako sodovka?!Nenasyta?Čistotnej když není?!Ó! No prosím!Proto je vždycky nejlíp najímat Ukrajince, jó, Ukra-

jince. Nejlíp je najímat Bělorusy, jó, Bělorusy! Po-něvadž oni jsou vděční, oni jsou volní, bezprizorní. A i špinavější práci vykonat dovedou. Rukávy u koši-le vyhrnout dovedou, ruce zašpinit se nebojej. Pas falešnej. Klukovi se na šáberplacu občanka sežene, levnější po nebožtíkovi, dražší od živýho, koupí se mu kudla vystřelovací, prádlo teplý a kanady vojen-ský. Na tvrdým se klidně vyspí, sotva co sní. Břečku šedou, talíř s horkou kaší před něj ráno postavíš, a on ji sní. Sní, a s chutí. Ty by ses toho nedotkl, ale on jí, neboť mu to dá sílu. Ale taky maj svoje vady, no jéje. Chlapci na baterky.

Dimka běsní.Nikola teskní.Sťopka zívá.Igor zpívá.Kosťa vyjídá.Andrjuša se zas nemodlí.Pavka remcá.Jura čenichá.Serjožka svoje ví a Vovka zas moc jí.Pořád však mají víc předností, protože předtím žili

„u stepi“, a tak mají už rovnou svoje vlastní onuce,

15

kalaše i kamaše. A nemusí se nic na kluka shánět. Fracka zaopatřit. Ach, zaopatřit…

Ti moji byli dřív najatí v Glivicích v exekutorské a bezpečnostní firmě, tam do nich cpali stejky. Zapí-jeli to syrovýma vajíčkama, jak zpěváci! Do posilovny do Sosnovce jezdili. Poněvadž ale lepší službu než u mě nenajdou, tak zůstávaj tady. Škleběj se sice na ty moje dvorní dámy, ale stojej při mně. Jeden si bere velký jablko a zakousne se, až šťáva stříká všude kolem. Zubí se od ucha k uchu, a úsměv, to on má… jak kilo cibule. Přeneseně i doslovně, poněvadž cibu-li a česnek požíraj moji chlapci jak jiní jablka. Proto jsou takoví zdraví, silní, žádnej ožungr se jim neubrá-ní a z každýho dluh nakonec vytáhnou. Že, Břitvič-ko? Nemám pravdu? Když ne v hotovosti, tak v na-turáliích. Ostatně česnek je u mě v podniku cítit z každýho, aby byla podtržena kulturní spřízněnost s Ísrael, neboť s „ašrabachramaš tatele-mamele“ je vždycky záhodno držet basu. A o to tu běží.

Crrr! Haló! Co? Ne, do prdele práce, no říkal jsem, že ne! Ne. Co? A kolik toho máte? Sto náklaďá-ků? Já mám na zítřek zákazníka, to musí bejt dneska, pane Jacku! Já chápu, ale zákazník nečeká. Ano. Jo. Říkala pro potěšení? Pane Jacku, víte, co ona si může pro potěšení. No. Měla zaplatit. Pro potěšení nám může zahrát na fujary. Jen jí to řekněte, pane Jacku, že lhůta vypršela včera. Nešlo by to posunout. No prostě ne. Co? Bezplatně? Jsem nějaká maltézácká pomoc, nebo co? Ať si bezplatně daruje krev, ale platit bude v termínu. Vydržte chvilku, dneska tady mám hroznej fofr. Felku! No co je? Kam s tím jdeš? Seš blbej, nebo navedenej?! Tady to postav! A bacha ať neshodíš vázu. No tady! No vidíte sám, pane Jac-ku, jakej tady máme dneska fofr pekelnej. Přinesli mi počítač, co jsem si pořídil. Tak jak, bude dneska to zboží? Hezky se tam na ně v té firmě usmějte,

16

zákazník si sem zítra přijede s dodávkou. Co? Poho-dlnější? Tak jí vzkažte, že pohodlíčko bude mít, až na ni pošlu svoje chlapce. Maucta. A neříkejte jí o té-konkurzní podstatě, co jsme… Ona není soudkyně, to se nějak jinak jmenuje… asesorka nebo tak. A oni budou mít taky trochu míň zaťatý půlky. Co navrhu-ju? Vyspat se na to. No, nashle.

Vymáhat dluhy, zakousnout se do cibule jak do jablka, mít hlavu jak medicinbal, to je jedna věc, ale zprovoznit takovej počítač, to je něco úplně jinýho, na to je potřeba odborník. Toníčku, oživíte mi ten krám, že jo? Hele, tadyhle stojí, hezounkej, že? Dáte si kafe? No, levnej teda nebyl, na burze jsem ho koupil, co se budu držet zkrátka… Co říkáte? Pod-vedli? Takový už se teď nevyráběj? Stojí za starou belu? Ale fungovat bude? Toníčku, tak ho oživte, prosímvás… Tady jsou nějaký dráty, to se asi dává do elektriky, že? K čemu? Jo že má málo aplikací, dobrej leda na vykládání solitairu, no ale já vám řeknu, na co to chci: chci se trochu intelektuálně… jaksi pozvednout. Uf, funguje. A co to tam jsou za dokumenty? Studentův svět. S puncem intelektuál-nosti. Student Pliszka Kamil na nás teď dejchnul z obrazovky, proč mu jenom mí chlapci ten počítač vzali? Když byl tak slušnej, pilně pracoval, hele, tady jsou důkazy. A ani jedna počítačová hra. Musím tě, Sášo, zklamat, asi si nezahraješ, jak ses těšil. Jejdama-ne, co to tady má? Nějaká jeho vědecká práce a taky různý kartotéky pacientů z té jeho praxe ve špitálu. Ó la lá! To se může hodit. Kdo měl kdy syfla u nás v Javořně. Hele. Antonowiczová Janina, narozená 1955, stará bréca. Pohodlíčko. Jen ať sype, měla dost času si vydělat. Všecko si zařídila přes postel. Ha, a tady je něco na zelináře, no prosím. Toníčku, ten počítač i tiskne? Co? Tiskárna se musí dokoupit? Felku! Běž do té firmy z Glivic, jak nechtěj vyrovnat

17

pohledávky, té s igeliťákama, výrobna smetí pod že-lezniční násep! Běž do té továrny na odmašťovače, továrny na pejr a zlý sémě, a vydyndej z nich tiskár-nu! Načež ty vyflusneš žvejku na podlahu a řekneš: Šéfe, jedno takový nakladatelství FA-art krachuje, taj kousek v Katovicích, oni tam maj tydle věci, tak já něco donesu. Hodnej kluk. Ale ještě je tu něco. V tom počítači. Ó, co je to? Co?

Pět dní a pět nocí jela vdova po Gastoldovi koňmo za svým Augustem přes blátivé cesty Velkoknížectví litevské-ho. V rudě čalouněném kočáře, na polštářích zlatou nití prošívaných. O čem přemýšlela, hledíc do hloubi divoké přírody a vdechujíc dusný vzduch prodchnutý vůní vý-chodních parfémů? Když po večerech, zamčená v přísně střeženém paláci, sedávala nahá před zrcadlem a zdobi-la svou hlavu oblíbeným čepcem z perel?

Crr! Haló? Paní Halino, jeďte okamžitě do firmy a dělejte faktury, protože ta kurva likvidátorka jde dneska po konkurzní podstatě těch podniků, co chceme převzít… A já jsem giganticky zaneprázd-něnej. Jo, hnusná tlustá ropucha. Čůza nejapná. Byla tam zaplacená jistina. Stroje? Jo, jo. Jo, na lízink, teda vlastně – ne! Co to kecáte? Jakej lízink, kurva? Lízink máte kurva v Americe, u nás nic takovýho není a dlouho nebude. U nás máme Sášu. Že co? Byl jsem ve firmě. Nedám si říct. Byl jsem tam až po-tom. A to jste mi to kurva nemohla odfaxovat nebo to podepsat za mě? Musím já porád se vším… Jo, jo, tak jeďte. Nashle. Ne, to se zařídí později, až budu mít obíhačku. No, v zastavárně sedím, dneska je to na posrání. Co? To se strčí… Těch pět set táců si strčte, s prominutím, někam. Do nákladů, samozřej-mě. Když na tom visí hypotéka. V žádným případě. Franek nemůže, ten bručí na klečáku. No, sedí. Ve

18

Vratislavi na Klečkovské, taková hezká ulice, domky z cihelnýho zdiva. Jo. Aha, a pošlete mi ty faktury, hnedka pro ně pošlu Sášenku. Ano, Sášenka je můj poslíček…

Když si tak člověk zaobcuje s vysokou kulturou, hned ho napadne – napíšu o svým životě! Promnul jsem si ruce a pustil se do psaní. Po nocích. V něja-kým zkopírovaným textovým programu. Přede mnou okno s mříží tlustou jak pěst. A za ní štěká slota. Ja-vořno-Ščaková. Jak ve vězení jsem v tom svým životě zavřenej. Ale aspoň je na Jagellonské ulici, to vězení.

19

Což o to, živenej jsem dobře, vážím dobrých sto kilo. A to by vám mělo stačit. Něco bych se sebou měl začít dělat. Vykurýrovat křečáky na nohách, investo-vat do tělesný schránky. Jenže takový křečáky stojej tisíce za každou nohu, ve špitálu v Katovicích. No, však mám v záloze ještě jedno dědictví… Kštici mám pořád ještě hustou, lesklou a vlnitou, vodovou naho-ru vyčesanou. Knírek je bez debat, voní kolínskou. Brejle jak doktůrek, jenže zlatý. Taky mám zlatej náramek a pečetní prsten na ruce – nevyzvednutý fanty z mojí zastavárny. Ty už asi nikdo nesplatí. He he! Je mi líto… Na krku Nejsvětější Panenka Fátim-ská, taky z frcu, údajně v samotných Lurdech po-svěcená. Košili nejradši nosím béžovou, havajskou s palmama. Kalhoty mrkváče. Zelený sako s rukáva-ma vyhrnutejma, aby byla vidět proužkovaná podšív-ka a již zmíněnej náramek, plus hodinky. Moje oblí-bená kapela je Lombard, protože vlastním lombard čili frc. Znamením jsem Lev: Stimuluje vás vesmír. Cítíte silné proudění energie, ale nedokážete odhad-nout jeho povahu. Mějte se na pozoru (brunet). Znáte příliš dobře sebe sama, abyste nevěděli, že na vás temné síly působí jako afrodiziakum. No, tolik o mé duši.

Za komunistů každej v Javořně-Ščakové věděl, že jestli chce koupit vodku před polednem, musí za královnou Barbarou, když chce koupit či prodat do-lary, rubly – musí za Barbarou, v zastavárně něco zastavit, zlato – za Barbarou. Ó ašrabachramaš, jako bych byl nějaká svatá patronka peněz! Ale tehdy mi ještě neříkali podle oné královské nestoudnice, ný-brž normálně: pan Hubert. Nuže, královna Barbara

20

Radziwiłłovna měla zastavárnu v Javořně na Jage-llonské ulici (sic!), což je hlavní ulice od nádraží, a u Ščakové vlastnila pěknou půlku dvojdomku… Pěknou! Jako ze škatulky. Baráček v dobrým sta-vu, úpravnej, estetickej, s garáží (půlkou), zahradou (půlkou), luxfery nad vchodem, standard de luxe, veranda s kuželkama a stěny hezky obložený mozai-kama z rozbitých talířů. Ale ne tak ledabyle posklá-danejch, jak to dělali v šedesátých letech, ale pěkně střídavě černý a bílý. Z toho se daj skládat různý vzory, třeba karetní symboly, káry, piky, herce, jak říkáme tady u nás srdcím, cokoliv chcete. Střepy na mozaiku se většinou daly sehnat po závodních jídel-nách. U mě na baráku jsou jenom střepy první kate-gorie. Těm se říkalo „pozdní Hollywood“ nebo taky „pozdní Gierek“, zatímco takový ty abstraktní střepy ze všeho, co se rozbilo, to byl „ranej Gierek“. Co se týče architektonickýho slohu, je můj baráček tzv. „polská krychle“. Celej výkvět javořanskýho patrici-átu bydlí v těchhle krychlích olepených střepama. Dobrej den, sousede, dobrej den… A největší krych-li a nejlepší střepy má ten, no…

No právě. Ach jo, brunet. Bru-net. Kdyby nebylo tohohle místního zelináře, co si nakradl na výboru a postavil za to tucet zeleninových skleníků, byl bych nejbohatší v celým Javořně. Jenže on měl tu zeleni-nu. Čaroděj ze země O-Z. A v takovým Ó-Zet se ne-prodávalo jenom ovoce zelenina, ale všecko mož-ný! Žvejkačky, co dělaly bubliny, zákvas na pořádnej slezskej žurek (blee!), dokonce i takový ty jednorázo-vý papírový boty se u něj daly koupit. Takovej to byl čaroděj. Každou neděli jezdil do kostela tím svým pežotem, v černým kožichu, beranice ze SSSR, zaba-bušenej až hanba. Buď pochválen! Hele, nechal si udělat zlatý zuby, nová značková teplákovka, no, daří se mu! V kostele jsem se nemohl soustředit, tak jsem

21

Cov

er ©

Mar

tin

Kub

át, 2

012

Vožulit, natáhnout, ukrást – to je životní filozofie Huberta anóbrž Barbary. Lakota, to je zábava na celej život, svěřuje se pol-ský živáček. Kšeftoval za komunismu a kšeftuje samozřejmě i po něm. Raději se pomodlí, než aby ho napadlo zaplatit daně. „Nobelovku tomu, kdo dokáže, aby něco křupalo po vytažení z mikrovlnky,“ stěžuje si. A klidně si říkejte, že co Polák, to vykuk, ale hlavně si u Huberta dejte langoše. Protože tenhle pro obchod zapá-lený Polák se nadře jako Bulhar.

Photo © Rafał Milach, 2007

fra.cz