svet.aktualne01

Nakladatelství VakátBrno 2007

Valer i j Paňuškin

MichailChodorkovskijVězeň ticha

Příběh o tom, jak se člověk v Rusku může stát svobodným

a co ho za to čeká.

Copyright © Valerij Paňuškin, 2005Translation © Libor Dvořák, 2007Cover © Štěpán Hulc, 2007Czech edition © Nakladatelství Vakát, 2007

ISBN 978-80-903815-0-6

Příběh o tom, jak se člověk v Rusku může stát svobodným

a co ho za to čeká.

Copyright © Valerij Paňuškin, 2005Translation © Libor Dvořák, 2007Cover © Štěpán Hulc, 2007Czech edition © Nakladatelství Vakát, 2007

ISBN 978-80-903815-0-6

| 7 |

Prolog

5. června 2005 jsme se ženou, dcerkou a synem vyrazili k přátelům na chatu. Pekli jsme tam šašliky, těšili jsme se, jak to jen šlo, z nad-cházejícího léta a probírali jsme nejnovější zprávu — rozsudek, který nad Michailem Chodorkovským vynesl Měšťanský soud měs-ta Moskvy: devět let nepodmíněně.

V naší společnosti nebyl jeden jediný člověk, který by tenhle rozsudek pokládal za spravedlivý. Ovšem stejně tak mezi námi nebyl nikdo, kdo by Chodorkovského považoval za svatého.

Na jaře roku 2005 jsem k Měšťanskému soudu několikrát přišel, abych podpořil protestní akce v Chodorkovského prospěch, a pak jsem si k anténě svého auta přivázal žlutou a zelenou stužku, barvy společnosti Jukos, symbol svého nesouhlasu s rozsudkem.

Můj šestnáctiletý syn Vasja v té době už věděl, že Chodorkov-skij se stává obětí jakési nespravedlnosti, proti níž jeho otec chabě protestuje, ale o detaily se nezajímal. Toho večera však v televizi dávali fi lm Upřímné doznání a Vasja se na něj začal dívat, asi pro-to, aby pochopil, o čem to nad šašliky tak zaujatě debatují dospělí.

Ten fi lm byl o Michailu Chodorkovském. Hřímavý mužský hlas za obrazem sděloval Vasjovi, že tenhle Michail Chodorkovskij byl původně komsomolec, pak spekuloval s počítači, potom si podvodně obstaral ropnou společnost Jukos, kterou ukradl svému lidu, nic nedělal, jen pumpoval ropu a bohatl. Neplatil daně, zabil každého, kdo mu stál v cestě, proměnil se v nejbohatšího člo věka

| 8 | | 9 |

v zemi, až byl konečně polapen a strčen za mříže, protože neplatil ty daně.

„Tati,“ vytřeštil na mě syn oči, když jsem vstoupil do pokoje a řekl mu, že je nejvyšší čas vrátit se domů. „Proč sis na auto přivá-zal ty stužky a chodíš k soudu? To podporuješ zločince? Chodor-kovskij je přece zločinec — nebo ne?“

Zaplaťpánbu, že Vasja o objektivnosti televizní propagandy ale-spoň zapochyboval. Noc byla teplá. Po celou zpáteční cestu jsme se synem případ Jukos probírali. Vasja mi pokládal plno otázek, a čím více jsem mu poskytoval odpovědí, tím mi bylo jasnější, že mé mdlé protestní postávání u soudní budovy, v níž proces probí-hal, nestačí.

Tehdy mě poprvé napadlo, že Chodorkovského případ není pří-během oligarchy, který skončil za mříženi, ani příběh o tom, jak je ruské soudnictví nespravedlivé. Ne. To je příběh o tom, jak se rus-ký člověk může osvobodit. A co ho za to čeká.

A tady ten příběh je.

1. kapitola

ZATČENÍ

25. října 2003 brzy ráno vzbudil advokáta Antona Drela telefon. Mohlo být kolem páté nebo tak nějak. Až do této chvíle Moskvě vládl šedivý podzim. Mokré větve, nad nimi nebe jako náhrobní deska a pod nimi špinavá auta — tíživé mezičasí, snažící se v Rus-ku obsadit celý kalendář a ponechávající jen několik dní v roce bílé zimě a dovádění na sáňkách, severskému létu s pečením šašliků pod širým nebem, plnému květu jabloňových sadů na jaře a listí v barvách semaforu na podzim. K tomuto kazícímu se počasí zažer-toval svého času Boris Němcov, předák Svazu pravicových sil, poraženého v posledních parlamentních volbách, že režim prezi-denta Putina činí život v zemi naprosto nesnesitelným a že jestli ještě ke všemu nepřestane pršet, asi nezbude než se z Ruska od-stěhovat. Náměstek šéfa kremelské administrativy Vladislav Surkov v rozhovoru pro časopis Der Spiegel tenhle výrok překroutil tak, aby na něm doložil, že ruští liberálové prý svou budoucnost s Ruskem nespojují a přemýšlejí jen o tom, jak by svou vlast opustili.

Advokát Anton Drel přistoupil k oknu. V polospánku zatím ješ-tě úplně nechápal, co mu to ten vzrušený hlas ve sluchátku sděluje. Za oknem bylo nasněženo. Té noci napadl sníh a bylo ho tolik, že ulice za sklem a v předjitřním šeru se konečně zdála tichá, čistá, a dokonce útulná — možná proto, že kdesi v dálce bylo slyšet, jak po asfaltu škrábe hrablo v rukou svědomitého domovníka, který už bílou záplavu odklízel.

| 8 | | 9 |

v zemi, až byl konečně polapen a strčen za mříže, protože neplatil ty daně.

„Tati,“ vytřeštil na mě syn oči, když jsem vstoupil do pokoje a řekl mu, že je nejvyšší čas vrátit se domů. „Proč sis na auto přivá-zal ty stužky a chodíš k soudu? To podporuješ zločince? Chodor-kovskij je přece zločinec — nebo ne?“

Zaplaťpánbu, že Vasja o objektivnosti televizní propagandy ale-spoň zapochyboval. Noc byla teplá. Po celou zpáteční cestu jsme se synem případ Jukos probírali. Vasja mi pokládal plno otázek, a čím více jsem mu poskytoval odpovědí, tím mi bylo jasnější, že mé mdlé protestní postávání u soudní budovy, v níž proces probí-hal, nestačí.

Tehdy mě poprvé napadlo, že Chodorkovského případ není pří-během oligarchy, který skončil za mříženi, ani příběh o tom, jak je ruské soudnictví nespravedlivé. Ne. To je příběh o tom, jak se rus-ký člověk může osvobodit. A co ho za to čeká.

A tady ten příběh je.

1. kapitola

ZATČENÍ

25. října 2003 brzy ráno vzbudil advokáta Antona Drela telefon. Mohlo být kolem páté nebo tak nějak. Až do této chvíle Moskvě vládl šedivý podzim. Mokré větve, nad nimi nebe jako náhrobní deska a pod nimi špinavá auta — tíživé mezičasí, snažící se v Rus-ku obsadit celý kalendář a ponechávající jen několik dní v roce bílé zimě a dovádění na sáňkách, severskému létu s pečením šašliků pod širým nebem, plnému květu jabloňových sadů na jaře a listí v barvách semaforu na podzim. K tomuto kazícímu se počasí zažer-toval svého času Boris Němcov, předák Svazu pravicových sil, poraženého v posledních parlamentních volbách, že režim prezi-denta Putina činí život v zemi naprosto nesnesitelným a že jestli ještě ke všemu nepřestane pršet, asi nezbude než se z Ruska od-stěhovat. Náměstek šéfa kremelské administrativy Vladislav Surkov v rozhovoru pro časopis Der Spiegel tenhle výrok překroutil tak, aby na něm doložil, že ruští liberálové prý svou budoucnost s Ruskem nespojují a přemýšlejí jen o tom, jak by svou vlast opustili.

Advokát Anton Drel přistoupil k oknu. V polospánku zatím ješ-tě úplně nechápal, co mu to ten vzrušený hlas ve sluchátku sděluje. Za oknem bylo nasněženo. Té noci napadl sníh a bylo ho tolik, že ulice za sklem a v předjitřním šeru se konečně zdála tichá, čistá, a dokonce útulná — možná proto, že kdesi v dálce bylo slyšet, jak po asfaltu škrábe hrablo v rukou svědomitého domovníka, který už bílou záplavu odklízel.

| 10 | | 11 |

„Byli to lidé od FSB,“ říkal hlas ve sluchátku. „Chopili se Mi-chaila Borisoviče a někam ho odvedli. A my teď sedíme v letadle a nevíme, co máme dělat.“

„Proč si myslíte, že byli od FSB?“ položil upřesňující otázku advokát.

„Protože měli bundy s nápisem FSB na zádech a taky se tak legitimovali.“

„Takhle jste to měl formulovat: Lidé v bundách s nápisy FSB na zádech.“

Hlas v telefonu patřil tajemníkovi podnikatele Michaila Cho-dorkovského. Michail Chodorkovskij byl majitelem největší ruské ropné společnosti Jukos a nejbohatší člověk v zemi, jehož osobní majetek (pokud se dá věřit časopisu Forbes) se odhadoval na 8 mi-liard dolarů. Byl také šéfem největší dobročinné organizace v zemi, nazvané Otevřené Rusko, zaměřující se na problémy vzdě-lávání. Dále pak Michail Chodorkovskij sponzoroval opoziční politické strany Jabloko a Svaz pravicových sil (SPS), které tehdy ještě nechtěly věřit, že se v nejbližších volbách do parlamentu ne-dostanou, a jeho partneři zase sponzorovali komunistickou stranu, která v tu chvíli zatím netušila, že v onom parlamentu dá nakonec dohromady jen bezmocnou a přiškrcenou menšinu. Vládní stranu Jednotné Rusko Michail Chodorkovskij přirozeně sponzoroval rovněž, protože tu sponzorovali všichni bohatí lidé v zemi. A také se Mi chail Chodorkovskij před několika měsíci veřejně pohádal s prezidentem Vladimirem Putinem. Chodorkovskij byl též klien-tem advokáta Antona Drela, a proto se na něj teď jeho tajemník obrátil.

Zatčení Michaila Chodorkovského nebylo pro advokáta Antona Drela rozhodně žádným překvapením, stejně jako nebývá nečeka-ný první sníh, který se ovšem v Rusku i přesto stává živelní pohro-mou a paralyzuje celá města. Proti společnosti Jukos a skupině Menatep, jíž společnost patřila a jejímž spolumajitelem Chodor-kovskij také byl, se teď vedlo trestní stíhání. Chodorkovského pří-tel, partner a soused Platon Lebeděv už seděl ve vězení a na krku měl žalobu za neplacení daní a fi nanční machinace. Pár týdnů před

popisovanými událostmi udělala prokuratura v kanceláři Antona Drela v souvislosti s Lebeděvovým případem domovní prohlídku. Byla nezákonná, protože je zakázáno provádět prohlídku u advoká-ta s úmyslem najít u něho důkazy viny jeho klienta, a ještě nezá-konnější bylo, že k prohlídce došlo bez příslušného soudního po-volení. Během ní ale vyšetřovatelé zabavili nájemní smlouvy na prostory advokátní kanceláře a prohlásili, že neexistuje žádný důkaz, že místnosti, které obrátili vzhůru nohama, jsou opravdu součástí kanceláře advokáta Drela. Dále ještě pracovníci prokura-tury zajistili ofi ciální seznam akcionářů Jukos, kde byla mezi ostat-ními podílníky zapsána i jedna gibraltarská společnost. Poté pro-hlásili, že odhalili gibraltarský off-shore. Nebylo ovšem jasné, v čem spočívá význam takového odhalení, když onen off-shore nikdo netajil, seznam byl pouhou tištěnou kopií z ofi ciální interne-tové stránky, a tak nemělo smysl kvůli něčemu takovému dělat domovní prohlídku. Pak byly ještě zabaveny originály povolení ruské Centrální banky, na jejichž základě si Chodorkovskij a Lebe-děv mohli otevřít konta ve švýcarských bankách. Přestože i v tom-to případě šlo o ofi ciální dokument, prokuratura prohlásila, že obje-vila tajné švýcarské bankovní účty.

Nato pracovníci prokuratury předali Drelovi předvolánku ke svědecké výpovědi v případu Lebeděv. Také toto předvolání bylo protiprávní, protože advokát nemůže být zároveň svědkem v proce-su svého vlastního klienta. Anton Drel se tedy obrátil na advokátní komoru a žádal o radu, jak se má zachovat. Když k výslechu půjde, poruší zákon o advokacii, když nepůjde, poruší zákon, který každé-mu ruskému občanovi nařizuje, aby se bezvýhradně a pod hrozbou uvěznění dostavil ke svědeckému výslechu. Uznávaní advokáti se rozčilovali a říkali, že takový skandál se tu neodehrával už od časů Stalinových — aby někdo nutil advokáta vypovídat proti vlastnímu klientovi. Anton Drel měl za to, že když se prokuratura chová k problému zákonnosti svých domovních prohlídek a předvolání svědků tak přezíravě, znamená to, že onen přezíravý postoj k záko-nu jí musel někdo povolit. Ale kdo? Kreml? Prezident? Tentokrát se nakonec ještě nic nestalo.

| 10 | | 11 |

„Byli to lidé od FSB,“ říkal hlas ve sluchátku. „Chopili se Mi-chaila Borisoviče a někam ho odvedli. A my teď sedíme v letadle a nevíme, co máme dělat.“

„Proč si myslíte, že byli od FSB?“ položil upřesňující otázku advokát.

„Protože měli bundy s nápisem FSB na zádech a taky se tak legitimovali.“

„Takhle jste to měl formulovat: Lidé v bundách s nápisy FSB na zádech.“

Hlas v telefonu patřil tajemníkovi podnikatele Michaila Cho-dorkovského. Michail Chodorkovskij byl majitelem největší ruské ropné společnosti Jukos a nejbohatší člověk v zemi, jehož osobní majetek (pokud se dá věřit časopisu Forbes) se odhadoval na 8 mi-liard dolarů. Byl také šéfem největší dobročinné organizace v zemi, nazvané Otevřené Rusko, zaměřující se na problémy vzdě-lávání. Dále pak Michail Chodorkovskij sponzoroval opoziční politické strany Jabloko a Svaz pravicových sil (SPS), které tehdy ještě nechtěly věřit, že se v nejbližších volbách do parlamentu ne-dostanou, a jeho partneři zase sponzorovali komunistickou stranu, která v tu chvíli zatím netušila, že v onom parlamentu dá nakonec dohromady jen bezmocnou a přiškrcenou menšinu. Vládní stranu Jednotné Rusko Michail Chodorkovskij přirozeně sponzoroval rovněž, protože tu sponzorovali všichni bohatí lidé v zemi. A také se Mi chail Chodorkovskij před několika měsíci veřejně pohádal s prezidentem Vladimirem Putinem. Chodorkovskij byl též klien-tem advokáta Antona Drela, a proto se na něj teď jeho tajemník obrátil.

Zatčení Michaila Chodorkovského nebylo pro advokáta Antona Drela rozhodně žádným překvapením, stejně jako nebývá nečeka-ný první sníh, který se ovšem v Rusku i přesto stává živelní pohro-mou a paralyzuje celá města. Proti společnosti Jukos a skupině Menatep, jíž společnost patřila a jejímž spolumajitelem Chodor-kovskij také byl, se teď vedlo trestní stíhání. Chodorkovského pří-tel, partner a soused Platon Lebeděv už seděl ve vězení a na krku měl žalobu za neplacení daní a fi nanční machinace. Pár týdnů před

popisovanými událostmi udělala prokuratura v kanceláři Antona Drela v souvislosti s Lebeděvovým případem domovní prohlídku. Byla nezákonná, protože je zakázáno provádět prohlídku u advoká-ta s úmyslem najít u něho důkazy viny jeho klienta, a ještě nezá-konnější bylo, že k prohlídce došlo bez příslušného soudního po-volení. Během ní ale vyšetřovatelé zabavili nájemní smlouvy na prostory advokátní kanceláře a prohlásili, že neexistuje žádný důkaz, že místnosti, které obrátili vzhůru nohama, jsou opravdu součástí kanceláře advokáta Drela. Dále ještě pracovníci prokura-tury zajistili ofi ciální seznam akcionářů Jukos, kde byla mezi ostat-ními podílníky zapsána i jedna gibraltarská společnost. Poté pro-hlásili, že odhalili gibraltarský off-shore. Nebylo ovšem jasné, v čem spočívá význam takového odhalení, když onen off-shore nikdo netajil, seznam byl pouhou tištěnou kopií z ofi ciální interne-tové stránky, a tak nemělo smysl kvůli něčemu takovému dělat domovní prohlídku. Pak byly ještě zabaveny originály povolení ruské Centrální banky, na jejichž základě si Chodorkovskij a Lebe-děv mohli otevřít konta ve švýcarských bankách. Přestože i v tom-to případě šlo o ofi ciální dokument, prokuratura prohlásila, že obje-vila tajné švýcarské bankovní účty.

Nato pracovníci prokuratury předali Drelovi předvolánku ke svědecké výpovědi v případu Lebeděv. Také toto předvolání bylo protiprávní, protože advokát nemůže být zároveň svědkem v proce-su svého vlastního klienta. Anton Drel se tedy obrátil na advokátní komoru a žádal o radu, jak se má zachovat. Když k výslechu půjde, poruší zákon o advokacii, když nepůjde, poruší zákon, který každé-mu ruskému občanovi nařizuje, aby se bezvýhradně a pod hrozbou uvěznění dostavil ke svědeckému výslechu. Uznávaní advokáti se rozčilovali a říkali, že takový skandál se tu neodehrával už od časů Stalinových — aby někdo nutil advokáta vypovídat proti vlastnímu klientovi. Anton Drel měl za to, že když se prokuratura chová k problému zákonnosti svých domovních prohlídek a předvolání svědků tak přezíravě, znamená to, že onen přezíravý postoj k záko-nu jí musel někdo povolit. Ale kdo? Kreml? Prezident? Tentokrát se nakonec ještě nic nestalo.

| 12 | | 13 |

Přibližně ve stejné době, pár dnů před zatčením, zajel Anton Drel k Chodorkovskému domů — projednat vzniklou situaci a také záměr spojit Jukos s další těžařskou společností Sibněfť. Schůz-ka probíhala v satelitním městečku Žukovka na Rubljovské sil nici, tedy v Chodorkovského předměstské rezidenci, kterou jeho žena celou zaplnila pokojovými květinami a aromatickými sví-cemi s vůní levandule či růží. Seděli v kuchyni, personál tu nebyl a Chodorkovskij sám vařil čaj. Když probírali právnické nuance fúze Jukosu a Sibněfti, Chodorkovskij najednou poznamenal: „Pravděpodobnost mého zatčení je devadesátiprocentní.“

Krátce nato vyrazil se sedmi svými spolupracovníky po ruských regionech, kde se chtěl setkávat hlavně s gubernátory a se studenty. Ofi ciálně se o této cestě tvrdilo, že jejím cílem je popularizovat rozhodnutí o fúzi Jukos-Sibněfť a dělat nově vznikající společnosti reklamu. Chodorkovskij měl v úmyslu ruskému obyvatelstvu vy-světlovat, že na tomto spojení obyčejní Rusové jen vydělají, pro-tože se sníží ceny benzinu a rozběhnou se nové sociální programy. Podle předáka SPS Borise Němcova tu ale byl ještě neofi ciální důvod: Chodorkovskij si chtěl pohovořit s gubernátory a studenty proto, aby zjistil, nakolik jsou gubernátoři nespokojení s autoritář-stvím ústřední moci a nakolik se studentům nezamlouvá diktatura, která se v zemi právě zavádí.

Chodorkovského matka Marina Filippovna říká, že před touto služební cestou se s ní syn loučil jinak než obvykle. Naposledy před zatčením se přitom syn s matkou viděli při oslavách v internát-ním lyceu Koralovo, které Chodorkovskij vybudoval pro sirotky, jejichž rodiče zahynuli ve válkách, na hranicích, v místech konfl ik-tů nebo během teroristických útoků. Toto lyceum řídili a doposud řídí Chodorkovského rodiče. Slavnost se v Koralovu každoročně pořádá o víkendu kolem 19. října, což je výročí otevření slavného lycea v Carském Selu. Dřív sem obvykle přijížděli vysocí armádní důstojníci, státní úředníci a diplomaté a děti pro ně zpívaly, tanči-ly a předváděly i své další úspěchy v oblasti mimoškolní umělecké činnosti. Chodorkovskij při této příležitosti rozmlouval s vysokými hodnostáři, a maminka se ho tedy snažila nerušit. Tentokrát však

s výjimkou ministra pro sociální věci Počinka nikdo z prominentů nepřijel. A tak Michail Borisovič k matce během oslav mnohokrát přistoupil, říkal jí všelijaké nezávazné hloupůstky a oči měl velice smutné. Už k večeru se přišel rozloučit. Marina Filippovna seděla v křesle, on k ní poklekl a řekl:

„Na shledanou, mami.“„Vyprovodím tě ke dveřím.“„Nemusíš...“Chodorkovskij létal pronajatým letadlem z města do města —

do Lipecka, Voroněže, Nižního Novgorodu — a v každém z nich se večer po přednáškách a pracovních schůzkách svých spolupracov-níků vyptával, jak je podle nich pravděpodobné, že bude zatčen, a zda má jít v takovém případě do vězení, či zda má raději odejít do emigrace. Členové jeho týmu samozřejmě radili, aby do vězení nechodil a že rozhodně lepší je odjet, protože emigrant dokáže dál bojovat o své dobré jméno, což vězeň udělat nemůže. Chodorkov-skij namítal, že odjet okamžitě by znamenalo opustit zavřeného přítele Platona Lebeděva. Navíc by se jeho odjezd také mohl vyklá-dat jako přiznání viny. A on se přece ničím neprovinil!

Chodorkovského ženě Inně se během této jeho služební cesty každou noc zdálo o bortících se městech. Stála uprostřed ulic, zne-tvořených divokým snem — a domy kolem ní se hroutily, elektric-ké vedení se trhalo a jiskřilo, neónová písmena reklam se kácela a tříštila se o asfalt na droboučké střepy. A ona jen běžela městem plným zkázy, snažila se zachránit sebe i děti, jenže pobořené ulice se uzavřely do kruhu jako cesta ve fi lmu Záhada Blair Witch. Nebo se jí zdálo, že na město se řítí vlna tsunami o výšce několikapatro-vého domu, ona se jí snaží uniknout, ale vlna, ničící jeden domov-ní blok za druhým, ji neustále pronásleduje.

Chodorkovskij zatím zpracovával město za městem — Bělgo-rod, Tambov, Saratov — a večer co večer se stále stejnými lidmi ustavičně probíral jediné téma: možné zatčení. To téma se vynořo-valo obvykle po večeři a členové jeho týmu snášeli tisíce stále no-vých argumentů ve prospěch emigrace. Neodpovídali pouze na je-dinou otázku: A co Platon? Chodorkovskij poslouchal. Tyto debaty

| 12 | | 13 |

Přibližně ve stejné době, pár dnů před zatčením, zajel Anton Drel k Chodorkovskému domů — projednat vzniklou situaci a také záměr spojit Jukos s další těžařskou společností Sibněfť. Schůz-ka probíhala v satelitním městečku Žukovka na Rubljovské sil nici, tedy v Chodorkovského předměstské rezidenci, kterou jeho žena celou zaplnila pokojovými květinami a aromatickými sví-cemi s vůní levandule či růží. Seděli v kuchyni, personál tu nebyl a Chodorkovskij sám vařil čaj. Když probírali právnické nuance fúze Jukosu a Sibněfti, Chodorkovskij najednou poznamenal: „Pravděpodobnost mého zatčení je devadesátiprocentní.“

Krátce nato vyrazil se sedmi svými spolupracovníky po ruských regionech, kde se chtěl setkávat hlavně s gubernátory a se studenty. Ofi ciálně se o této cestě tvrdilo, že jejím cílem je popularizovat rozhodnutí o fúzi Jukos-Sibněfť a dělat nově vznikající společnosti reklamu. Chodorkovskij měl v úmyslu ruskému obyvatelstvu vy-světlovat, že na tomto spojení obyčejní Rusové jen vydělají, pro-tože se sníží ceny benzinu a rozběhnou se nové sociální programy. Podle předáka SPS Borise Němcova tu ale byl ještě neofi ciální důvod: Chodorkovskij si chtěl pohovořit s gubernátory a studenty proto, aby zjistil, nakolik jsou gubernátoři nespokojení s autoritář-stvím ústřední moci a nakolik se studentům nezamlouvá diktatura, která se v zemi právě zavádí.

Chodorkovského matka Marina Filippovna říká, že před touto služební cestou se s ní syn loučil jinak než obvykle. Naposledy před zatčením se přitom syn s matkou viděli při oslavách v internát-ním lyceu Koralovo, které Chodorkovskij vybudoval pro sirotky, jejichž rodiče zahynuli ve válkách, na hranicích, v místech konfl ik-tů nebo během teroristických útoků. Toto lyceum řídili a doposud řídí Chodorkovského rodiče. Slavnost se v Koralovu každoročně pořádá o víkendu kolem 19. října, což je výročí otevření slavného lycea v Carském Selu. Dřív sem obvykle přijížděli vysocí armádní důstojníci, státní úředníci a diplomaté a děti pro ně zpívaly, tanči-ly a předváděly i své další úspěchy v oblasti mimoškolní umělecké činnosti. Chodorkovskij při této příležitosti rozmlouval s vysokými hodnostáři, a maminka se ho tedy snažila nerušit. Tentokrát však

s výjimkou ministra pro sociální věci Počinka nikdo z prominentů nepřijel. A tak Michail Borisovič k matce během oslav mnohokrát přistoupil, říkal jí všelijaké nezávazné hloupůstky a oči měl velice smutné. Už k večeru se přišel rozloučit. Marina Filippovna seděla v křesle, on k ní poklekl a řekl:

„Na shledanou, mami.“„Vyprovodím tě ke dveřím.“„Nemusíš...“Chodorkovskij létal pronajatým letadlem z města do města —

do Lipecka, Voroněže, Nižního Novgorodu — a v každém z nich se večer po přednáškách a pracovních schůzkách svých spolupracov-níků vyptával, jak je podle nich pravděpodobné, že bude zatčen, a zda má jít v takovém případě do vězení, či zda má raději odejít do emigrace. Členové jeho týmu samozřejmě radili, aby do vězení nechodil a že rozhodně lepší je odjet, protože emigrant dokáže dál bojovat o své dobré jméno, což vězeň udělat nemůže. Chodorkov-skij namítal, že odjet okamžitě by znamenalo opustit zavřeného přítele Platona Lebeděva. Navíc by se jeho odjezd také mohl vyklá-dat jako přiznání viny. A on se přece ničím neprovinil!

Chodorkovského ženě Inně se během této jeho služební cesty každou noc zdálo o bortících se městech. Stála uprostřed ulic, zne-tvořených divokým snem — a domy kolem ní se hroutily, elektric-ké vedení se trhalo a jiskřilo, neónová písmena reklam se kácela a tříštila se o asfalt na droboučké střepy. A ona jen běžela městem plným zkázy, snažila se zachránit sebe i děti, jenže pobořené ulice se uzavřely do kruhu jako cesta ve fi lmu Záhada Blair Witch. Nebo se jí zdálo, že na město se řítí vlna tsunami o výšce několikapatro-vého domu, ona se jí snaží uniknout, ale vlna, ničící jeden domov-ní blok za druhým, ji neustále pronásleduje.

Chodorkovskij zatím zpracovával město za městem — Bělgo-rod, Tambov, Saratov — a večer co večer se stále stejnými lidmi ustavičně probíral jediné téma: možné zatčení. To téma se vynořo-valo obvykle po večeři a členové jeho týmu snášeli tisíce stále no-vých argumentů ve prospěch emigrace. Neodpovídali pouze na je-dinou otázku: A co Platon? Chodorkovskij poslouchal. Tyto debaty

| 14 | | 15 |

připomínaly pracovní porady v Jukosu, kdy také vždy dlouho naslouchal názorům svých podřízených — a pak najednou rozhodl, obvykle rychle a jasně.

Tentokrát ke konečnému rozhodnutí dospěl v Nižním Novgoro-du. Sledování, které trvalo už dlouho, ale skrytě, začalo být zcela otevřené a auto slídilů se demonstrativně připojilo k miliardářově koloně. Sníh tu napadl ještě o den dřív než v Moskvě. Nelétalo se a nezbylo, než se z letiště vrátit zpátky do hotelu. Tým brblal, že takový návrat je špatné znamení a že Chodorkovskij prý ztratil svou legendární schopnost všude a po celé zemi s sebou vozit pěk-né počasí. A pak mu najednou zavolal kdosi neznámý.

Celý tým měl odletět do Irkutska, otevřít tam školu pro mladé politiky a odtud pokračovat do Evencka — navrhnout jako tamní-ho kandidáta pro horní komoru ruského parlamentu, Radu federa-ce, ředitele společnosti Jukos-Moskva Vasilije Šachnovského. Cho-dorkovskij ovšem po zmíněném telefonátu rozhodl jinak.

Týmu nařídil, aby se vrátil zpět do Moskvy, a on sám se jen se dvěma třemi spolupracovníky vydal dál do Irkutska — to už věděl, že cestou bude zatčen. Během mezipřistání v Novosibirsku, kde muselo letadlo dotankovat, vstoupili na jeho palubu muži v bun-dách s nápisy FSB, předložili mu zatykač a odvedli ho.

Zatímco tajemník tohle advokátovi Antonu Drelovi telefonicky líčil, advokát si pomyslel, že už se sice na zatčení svého klienta tak jako tak připravoval, ale teď stejně neví, co si v první chvíli počít. Má jet do Novosibirska? Ale kam? Do vyšetřovací vazby? Jenže kde je v Novosibirsku vyšetřovací vazba? Bude vůbec Chodorkov-skij tam? Nevezou ho už v tuhle chvíli do Moskvy? Nebo do nějakého jiného města? Měst je přece mnoho.

Advokát vytočil číslo spolumajitele Jukosu Vladimira Dubova, jinak Chodorkovského souseda v osadě Jabloňový Sad, kterou Michail Borisovič nechal postavit v Žukovce pro své přední ma-nažery.

Dubov mlčky naslouchal. Neptal se na nic, jako by rovnou věděl, že vše podstatné mu právník řekne sám. Mlčel, poslouchal

a nakonec řekl: „Díky za telefonát, Antone.“ Tím jejich rozhovor skončil.

A co teď — co se tady dá dělat? Že by Drel rovnou odeslal tele-gramy ministrovi vnitra, šéfovi FSB a generálnímu prokurátorovi? Že by žádal vysvětlení? Co to má znamenat?! No jistě, Michail Chodorkovskij se nedostavil ke svědecké výpovědi v případu Pla-tona Lebeděva, ale když mu přišlo příslušné předvolání, tak právní služba Jukosu přece prokuraturu ihned ofi ciálně informovala, že Michail Borisovič Chodorkovskij se bohužel uvedeného dne k výslechu dostavit nemůže, protože je na služební cestě a věnuje se v ruských regionech prezentaci sjednocené fi rmy Jukos-Sibněfť. V pondělí se ovšem do Moskvy vrátí a k výslechu se okamžitě dostaví. Tuto Chodorkovského cestu ostatně denně ukazovali v te-levizi a psalo se o ní v novinách, takže bylo jasné, že magnát se nikam uprchnout nechystá. Proč ho tedy najednou zatkli? Proč zrovna teď?

„Radši si rovnou sháněj letenku na nejbližší letadlo do Novosi-birska,“ poradila Antonu Drelovi žena, vybavená jistotou manžel-ky, že chlap musí dřív nebo později stejně odtáhnout do války — a protože válka je obvykle daleko, je třeba tam odjet vlakem nebo odletět letadlem. „Stejně se tam budeš muset ještě dneska vydat, tak leť co nejdřív.“

Anton sám chápal, že k večeru se tak či onak stejně ocitne v No-vosibirsku, ale před odletem chtěl ještě zajet do Žukovky a poradit se s akcionáři Jukosu — jak s Vladimirem Dubovem, který mlčky vyslechl jeho zprávu o Chodorkovského zatčení, tak s několika dal-šími. Oholil se, natáhl si džíny a svetr, uložil pár papírů do své legendární aktovky, která se ode dne zatčení Platona Lebeděva sta-la oblíbeným detailním záběrem televizních kameramanů, přes kte-rý se obvykle od reportážní části těch lží („dnes si prokuratura Michaila Chodorkovského předvolala k výslechu...“) přestříhávalo na část komentativní („daňové nedoplatky Jukosu se novým téma-tem zdají pouze na první pohled, zatímco ve skutečnosti...“).

Pak mu zavolali z rádia Echo Moskvy, z televize NTV a taky ně-jací západní novináři. Říkali mu cosi o tom, že během zatýkání

| 14 | | 15 |

připomínaly pracovní porady v Jukosu, kdy také vždy dlouho naslouchal názorům svých podřízených — a pak najednou rozhodl, obvykle rychle a jasně.

Tentokrát ke konečnému rozhodnutí dospěl v Nižním Novgoro-du. Sledování, které trvalo už dlouho, ale skrytě, začalo být zcela otevřené a auto slídilů se demonstrativně připojilo k miliardářově koloně. Sníh tu napadl ještě o den dřív než v Moskvě. Nelétalo se a nezbylo, než se z letiště vrátit zpátky do hotelu. Tým brblal, že takový návrat je špatné znamení a že Chodorkovskij prý ztratil svou legendární schopnost všude a po celé zemi s sebou vozit pěk-né počasí. A pak mu najednou zavolal kdosi neznámý.

Celý tým měl odletět do Irkutska, otevřít tam školu pro mladé politiky a odtud pokračovat do Evencka — navrhnout jako tamní-ho kandidáta pro horní komoru ruského parlamentu, Radu federa-ce, ředitele společnosti Jukos-Moskva Vasilije Šachnovského. Cho-dorkovskij ovšem po zmíněném telefonátu rozhodl jinak.

Týmu nařídil, aby se vrátil zpět do Moskvy, a on sám se jen se dvěma třemi spolupracovníky vydal dál do Irkutska — to už věděl, že cestou bude zatčen. Během mezipřistání v Novosibirsku, kde muselo letadlo dotankovat, vstoupili na jeho palubu muži v bun-dách s nápisy FSB, předložili mu zatykač a odvedli ho.

Zatímco tajemník tohle advokátovi Antonu Drelovi telefonicky líčil, advokát si pomyslel, že už se sice na zatčení svého klienta tak jako tak připravoval, ale teď stejně neví, co si v první chvíli počít. Má jet do Novosibirska? Ale kam? Do vyšetřovací vazby? Jenže kde je v Novosibirsku vyšetřovací vazba? Bude vůbec Chodorkov-skij tam? Nevezou ho už v tuhle chvíli do Moskvy? Nebo do nějakého jiného města? Měst je přece mnoho.

Advokát vytočil číslo spolumajitele Jukosu Vladimira Dubova, jinak Chodorkovského souseda v osadě Jabloňový Sad, kterou Michail Borisovič nechal postavit v Žukovce pro své přední ma-nažery.

Dubov mlčky naslouchal. Neptal se na nic, jako by rovnou věděl, že vše podstatné mu právník řekne sám. Mlčel, poslouchal

a nakonec řekl: „Díky za telefonát, Antone.“ Tím jejich rozhovor skončil.

A co teď — co se tady dá dělat? Že by Drel rovnou odeslal tele-gramy ministrovi vnitra, šéfovi FSB a generálnímu prokurátorovi? Že by žádal vysvětlení? Co to má znamenat?! No jistě, Michail Chodorkovskij se nedostavil ke svědecké výpovědi v případu Pla-tona Lebeděva, ale když mu přišlo příslušné předvolání, tak právní služba Jukosu přece prokuraturu ihned ofi ciálně informovala, že Michail Borisovič Chodorkovskij se bohužel uvedeného dne k výslechu dostavit nemůže, protože je na služební cestě a věnuje se v ruských regionech prezentaci sjednocené fi rmy Jukos-Sibněfť. V pondělí se ovšem do Moskvy vrátí a k výslechu se okamžitě dostaví. Tuto Chodorkovského cestu ostatně denně ukazovali v te-levizi a psalo se o ní v novinách, takže bylo jasné, že magnát se nikam uprchnout nechystá. Proč ho tedy najednou zatkli? Proč zrovna teď?

„Radši si rovnou sháněj letenku na nejbližší letadlo do Novosi-birska,“ poradila Antonu Drelovi žena, vybavená jistotou manžel-ky, že chlap musí dřív nebo později stejně odtáhnout do války — a protože válka je obvykle daleko, je třeba tam odjet vlakem nebo odletět letadlem. „Stejně se tam budeš muset ještě dneska vydat, tak leť co nejdřív.“

Anton sám chápal, že k večeru se tak či onak stejně ocitne v No-vosibirsku, ale před odletem chtěl ještě zajet do Žukovky a poradit se s akcionáři Jukosu — jak s Vladimirem Dubovem, který mlčky vyslechl jeho zprávu o Chodorkovského zatčení, tak s několika dal-šími. Oholil se, natáhl si džíny a svetr, uložil pár papírů do své legendární aktovky, která se ode dne zatčení Platona Lebeděva sta-la oblíbeným detailním záběrem televizních kameramanů, přes kte-rý se obvykle od reportážní části těch lží („dnes si prokuratura Michaila Chodorkovského předvolala k výslechu...“) přestříhávalo na část komentativní („daňové nedoplatky Jukosu se novým téma-tem zdají pouze na první pohled, zatímco ve skutečnosti...“).

Pak mu zavolali z rádia Echo Moskvy, z televize NTV a taky ně-jací západní novináři. Říkali mu cosi o tom, že během zatýkání

| 16 | | 17 |

v Novosibirsku Chodorkovskij klopýtl, eskorta prudký pohyb považovala za pokus o útěk, praštili ho pažbou do hlavy a prorazili mu lebeční kost. Je to pravda? pomyslel si Anton. Nebo jen kach-na? On sám všem tazatelům opakoval jen kusou informaci o mužích s nápisy FSB na bundách.

Když už byl skoro ve dveřích, telefon se ozval znovu a na dis-pleji se objevil nápis „MBCH-mobil“. MBCH byl samozřejmě Mi-chail Borisovič Chodorkovskij.

Michail měl už dlouho takový směšný zvyk. Když někomu za-volal, například teď Antonovi, tak to znělo asi takhle: „Dobrý den, Antone, máte na mě chvilku čas?“ Drela vždycky pobavila před-stava, že mu volá ruský oligarcha se všemi těmi miliardami, co se o nich píše v časopisu Forbes, a nejdřív se zeptá: „Máte na mě chvilku čas?“

No to je ohromný, pomyslel si Anton vzápětí, celá Moskva se po něm shání, informační agentury jsou na nohou, internet doneko-nečna opakuje slovo zatčen, půlka země podléhá hysterii — a on si klidně volá ze svého mobilu.

„Haló,“ řekl jen do sluchátka Anton.„Dobrý den, Antone,“ ozval se na druhé straně klidný hlas.

„Tady Chodorkovskij. Máte na mě chvilku čas?“„No to bych prosil! Říká se, že jste byl zatčen.“„Už mě převezli na moskevskou prokuraturu. Nemohl byste

sem přijet?“„Ale...“ Advokát chtěl položit jakousi důležitou otázku, ale ne-

věděl přesně jakou.„Takže přijeďte, pokud je to možné.“„A pustí mě dovnitř?“ zmohl se nakonec advokát na dotaz, kte-

rý mu vzápětí připadal dětinský.„Jen přijeďte,“ pousmál se do sluchátka Chodorkovskij. „Dole do-

stanete propustku. Hlavně si s sebou nezapomeňte vzít doklady.“Drel nahradil svetr a džíny sakem a kravatou a vyrazil do Tech-

nické ulice, na prokuraturu. Dole ho opravdu bez dlouhého vyptá-vání pustili dál. Jakmile vkročil do chodby, zjistil, že přestože je sobota, páni šéfové jsou v práci: dveře prokurátora Karimova, kte-

rý Chodorkovského případ osobně dozoroval, byly dokořán. Sotva Drel dospěl až k nim, Karimov je zevnitř přivřel, jako by si myl ru-ce a dával tak na srozuměnou, že on s výslechem, který v této budo-vě vede jemu podřízený vyšetřovatel, nemá nic společného. Nebo že by se jen s advokátem jednoduše nechtěl pouštět do řeči?

V kanceláři, kterou hledal, už seděli vyšetřovatel i Chodorkov-skij. Bavili se o počasí. O tom, že tady v Moskvě sníh napadl tepr-ve dnes v noci, kdežto v Saratově už o dva dny dřív; Chodorkovskij připomněl, že to sněžení bylo velice silné a že bylo dokonce třeba zavřít letiště. Michail Borisovič kouřil. Začal kouřit pár měsíců před zatčením, pak v tom bude ještě několik další měsíců pokračo-vat ve vězení, ale nakonec toho nechá.

„Právě jsem byl vyslechnut, Antone,“ řekl Chodorkovskij, sot-va Drel vstoupil do dveří a pozdravil. „Takže se podíváme na pro-tokoly a podepíšeme to.“

„To ani nepodáme žádnou stížnost?“ zeptal se překvapeně ad-vokát.

„Ale neblázněte! Jakou stížnost? Na koho? Na vyšetřovatele?“ A Chodorkovskij kývl hlavou směrem k muži, který ho právě vyslýchal. „Tady ti lidé dělají svou práci. Když se jim řekne, aby vyšetřovali, prostě vyšetřují. Tak proč bychom si na ně měli stě-žovat?“

Anton Drel na to odpověděl, že advokát nemá právo přít se s klientem. Smí se s ním pohádat jedině v případě, že hodlá svědčit sám proti sobě a jeho svědectví by ho mohlo přivést až na popra-viště. Ve skutečnosti bylo ale možné podat těch stížností hned několik, v prvé řadě na to, že byl Chodorkovskij vůbec zatčen.

„No dobře, ale neblázněte,“ mírnil právníka znovu Chodor-kovskij.

Tahle věta ho na popraviště přivést nemohla, a tak se advokát rozhodl, že se s ním přít nebude. Podepsali tedy protokol a nato vyšetřovatel podal Chodorkovskému předvolání, v němž se uvádě-lo, že za půldruhé hodiny se Michail Borisovič má dostavit do kan-celáře číslo to a to, kde mu bude sděleno obvinění. Teoreticky to podle zákona znamenalo, že na těch devadesát minut byl Chodor-

| 16 | | 17 |

v Novosibirsku Chodorkovskij klopýtl, eskorta prudký pohyb považovala za pokus o útěk, praštili ho pažbou do hlavy a prorazili mu lebeční kost. Je to pravda? pomyslel si Anton. Nebo jen kach-na? On sám všem tazatelům opakoval jen kusou informaci o mužích s nápisy FSB na bundách.

Když už byl skoro ve dveřích, telefon se ozval znovu a na dis-pleji se objevil nápis „MBCH-mobil“. MBCH byl samozřejmě Mi-chail Borisovič Chodorkovskij.

Michail měl už dlouho takový směšný zvyk. Když někomu za-volal, například teď Antonovi, tak to znělo asi takhle: „Dobrý den, Antone, máte na mě chvilku čas?“ Drela vždycky pobavila před-stava, že mu volá ruský oligarcha se všemi těmi miliardami, co se o nich píše v časopisu Forbes, a nejdřív se zeptá: „Máte na mě chvilku čas?“

No to je ohromný, pomyslel si Anton vzápětí, celá Moskva se po něm shání, informační agentury jsou na nohou, internet doneko-nečna opakuje slovo zatčen, půlka země podléhá hysterii — a on si klidně volá ze svého mobilu.

„Haló,“ řekl jen do sluchátka Anton.„Dobrý den, Antone,“ ozval se na druhé straně klidný hlas.

„Tady Chodorkovskij. Máte na mě chvilku čas?“„No to bych prosil! Říká se, že jste byl zatčen.“„Už mě převezli na moskevskou prokuraturu. Nemohl byste

sem přijet?“„Ale...“ Advokát chtěl položit jakousi důležitou otázku, ale ne-

věděl přesně jakou.„Takže přijeďte, pokud je to možné.“„A pustí mě dovnitř?“ zmohl se nakonec advokát na dotaz, kte-

rý mu vzápětí připadal dětinský.„Jen přijeďte,“ pousmál se do sluchátka Chodorkovskij. „Dole do-

stanete propustku. Hlavně si s sebou nezapomeňte vzít doklady.“Drel nahradil svetr a džíny sakem a kravatou a vyrazil do Tech-

nické ulice, na prokuraturu. Dole ho opravdu bez dlouhého vyptá-vání pustili dál. Jakmile vkročil do chodby, zjistil, že přestože je sobota, páni šéfové jsou v práci: dveře prokurátora Karimova, kte-

rý Chodorkovského případ osobně dozoroval, byly dokořán. Sotva Drel dospěl až k nim, Karimov je zevnitř přivřel, jako by si myl ru-ce a dával tak na srozuměnou, že on s výslechem, který v této budo-vě vede jemu podřízený vyšetřovatel, nemá nic společného. Nebo že by se jen s advokátem jednoduše nechtěl pouštět do řeči?

V kanceláři, kterou hledal, už seděli vyšetřovatel i Chodorkov-skij. Bavili se o počasí. O tom, že tady v Moskvě sníh napadl tepr-ve dnes v noci, kdežto v Saratově už o dva dny dřív; Chodorkovskij připomněl, že to sněžení bylo velice silné a že bylo dokonce třeba zavřít letiště. Michail Borisovič kouřil. Začal kouřit pár měsíců před zatčením, pak v tom bude ještě několik další měsíců pokračo-vat ve vězení, ale nakonec toho nechá.

„Právě jsem byl vyslechnut, Antone,“ řekl Chodorkovskij, sot-va Drel vstoupil do dveří a pozdravil. „Takže se podíváme na pro-tokoly a podepíšeme to.“

„To ani nepodáme žádnou stížnost?“ zeptal se překvapeně ad-vokát.

„Ale neblázněte! Jakou stížnost? Na koho? Na vyšetřovatele?“ A Chodorkovskij kývl hlavou směrem k muži, který ho právě vyslýchal. „Tady ti lidé dělají svou práci. Když se jim řekne, aby vyšetřovali, prostě vyšetřují. Tak proč bychom si na ně měli stě-žovat?“

Anton Drel na to odpověděl, že advokát nemá právo přít se s klientem. Smí se s ním pohádat jedině v případě, že hodlá svědčit sám proti sobě a jeho svědectví by ho mohlo přivést až na popra-viště. Ve skutečnosti bylo ale možné podat těch stížností hned několik, v prvé řadě na to, že byl Chodorkovskij vůbec zatčen.

„No dobře, ale neblázněte,“ mírnil právníka znovu Chodor-kovskij.

Tahle věta ho na popraviště přivést nemohla, a tak se advokát rozhodl, že se s ním přít nebude. Podepsali tedy protokol a nato vyšetřovatel podal Chodorkovskému předvolání, v němž se uvádě-lo, že za půldruhé hodiny se Michail Borisovič má dostavit do kan-celáře číslo to a to, kde mu bude sděleno obvinění. Teoreticky to podle zákona znamenalo, že na těch devadesát minut byl Chodor-

| 18 | | 19 |

kovskij volný. Podle zákona se teď mohl sebrat, odejít z budovy prokuratury pryč, svolat tiskovou konferenci (třeba hned v parčíku naproti prokuratuře) a na ní se obrátit k městu i světu, dát si v bis-tru kávu, setkat se s manželkou... anebo třeba uprchnout. V praxi ovšem advokát i jeho klient chápali, že z téhle budovy je nikdo pryč nepustí. Advokát si přesto upřesnil:

„Takže zatím je můj klient volný? Můžeme si na tu půldruhou hodinku někam odběhnout?“

Vyšetřovatel zbledl.„Ale vy se přece nikam nechystáte, že?“ zeptal se vyšetřovatel

Chodorkovského, polekaně mu pohlédl do očí a nejspíš si předsta-vil, že pokud tento muž opravdu vstane a pokusí se z budovy ode-jít, nezbude než ho zastavit silou, a jakmile bude užito síly, ne vyhne se advokátovým stížnostem, liberálnímu kvilu v médiích a důtce od svých nadřízených. „Že nikam nepůjdete?“

„Samozřejmě že ne,“ usmál se Chodorkovskij. „Anton jen žer-tuje.“

Téměř hodinu a půl se tedy procházeli chodbami prokuratury. Zřejmě byli sledováni. Antonovi co chvíli zvonil v kapse mobil, který mu dole u vchodu neodebrali, a nejrůznější novináři se vyptávali, co je s Chodorkovským. Drel jim odpovídal, že jeho klient je zadržen, že za hodinu mu bude předloženo obvinění a že „zadržen“ ještě neznamená „uvězněn“, protože povolení k vazbě musí vydat soud, jakmile bude sděleno obvinění, Chodorkovského odvezou k Basmanskému soudu, který rozhodne o dalších opatře-ních. Teoreticky by i z hlediska zákona bylo v pořádku všem těm novinářům říct, že Chodorkovskij je tady, hned vedle, předat mu telefon a on by mohl činit prohlášení pro sdělovací prostředky. Dalo se to alespoň zkusit. Protože žádný zákon Chodorkovské-mu nezakazoval poskytovat rozhovory telefonem z chodby proku-ratury.

Oni to ale nezkusili.Advokát zavolal jen Chodorkovského matce Marině Filippov-

ně. Už dlouhá léta, přesně od chvíle, kdy se její syn začal zabývat podnikáním, si Marina Filippovna, sotva se ráno probudila, pouště-

la rádio v očekávání špatných zpráv. Proto samozřejmě věděla, že její syn byl zatčen a že při zatýkání mu údajně měli prorazit hlavu pažbou.

„Haló. To je Marina Filippovna? Dobrý den. Tady advokát Anton Drel.“

„Dobrý den, Antone,“ odpověděla mu s viditelnou snahou za-chovat klid.

„Takže — ta hrůza, kterou jste slyšela, myslím ta fraktura lebeč-ní kosti — to vše se nezakládá na pravdě. Žádná rána pažbou se neodehrála. Michail Borisovič se cítí dobře.“

„Jak to víte?“„Protože stojí vedle mě.“„A můžete mi ho dát k telefonu?“„Ne. Teď už ne.“Ve skutečnosti mohl. Z formálního hlediska byl Chodorkovskij

stále ještě na svobodě a žádné zákazy telefonování se na něj zatím nevztahovaly. Advokát ale na prokuratuře nechtěl dělat zlou krev. Rozloučil se tedy, přístroj vypnul a řekl:

„Pokud to obvinění bude tenoučké, na jednom či dvou papírech, tak jste ze všeho nejspíš ještě dnes venku a maximálně jim podepí-šete, že neopustíte město. Pokud to ovšem bude tlustý fascikl, tře-ba jako měl Lebeděv, tak vás čeká vyšetřovací vazba. Chápete to, Michaile Borisoviči?“

„Chápu,“ přikývl Chodorkovskij.O hodinu později už mu jeden z vyšetřovatelů sdělil obvinění.

Spis byl tak tlustý, že pracovník prokuratury mu ani nenavrhl si ho přečíst. Řekl jen, že bude převezen k Basmanskému obvodnímu soudu, který navrhne zákonné opatření. To vše jen proto, že Cho-dorkovskij se ve čtvrtek nedostavil k výslechu.

„S vámi se dohadovat nebudu,“ pokrčil Chodorkovskij rameny. „Vy přece o ničem nerozhodujete.“

„Máte ke mně nějaké výhrady?“ zeptal se ještě vyšetřovatel.„K vám ne.“Po těchto slovech vyšetřovatel předal advokátu Antonu Drelovi

předvolání k výslechu v případu Chodorkovskij.

| 18 | | 19 |

kovskij volný. Podle zákona se teď mohl sebrat, odejít z budovy prokuratury pryč, svolat tiskovou konferenci (třeba hned v parčíku naproti prokuratuře) a na ní se obrátit k městu i světu, dát si v bis-tru kávu, setkat se s manželkou... anebo třeba uprchnout. V praxi ovšem advokát i jeho klient chápali, že z téhle budovy je nikdo pryč nepustí. Advokát si přesto upřesnil:

„Takže zatím je můj klient volný? Můžeme si na tu půldruhou hodinku někam odběhnout?“

Vyšetřovatel zbledl.„Ale vy se přece nikam nechystáte, že?“ zeptal se vyšetřovatel

Chodorkovského, polekaně mu pohlédl do očí a nejspíš si předsta-vil, že pokud tento muž opravdu vstane a pokusí se z budovy ode-jít, nezbude než ho zastavit silou, a jakmile bude užito síly, ne vyhne se advokátovým stížnostem, liberálnímu kvilu v médiích a důtce od svých nadřízených. „Že nikam nepůjdete?“

„Samozřejmě že ne,“ usmál se Chodorkovskij. „Anton jen žer-tuje.“

Téměř hodinu a půl se tedy procházeli chodbami prokuratury. Zřejmě byli sledováni. Antonovi co chvíli zvonil v kapse mobil, který mu dole u vchodu neodebrali, a nejrůznější novináři se vyptávali, co je s Chodorkovským. Drel jim odpovídal, že jeho klient je zadržen, že za hodinu mu bude předloženo obvinění a že „zadržen“ ještě neznamená „uvězněn“, protože povolení k vazbě musí vydat soud, jakmile bude sděleno obvinění, Chodorkovského odvezou k Basmanskému soudu, který rozhodne o dalších opatře-ních. Teoreticky by i z hlediska zákona bylo v pořádku všem těm novinářům říct, že Chodorkovskij je tady, hned vedle, předat mu telefon a on by mohl činit prohlášení pro sdělovací prostředky. Dalo se to alespoň zkusit. Protože žádný zákon Chodorkovské-mu nezakazoval poskytovat rozhovory telefonem z chodby proku-ratury.

Oni to ale nezkusili.Advokát zavolal jen Chodorkovského matce Marině Filippov-

ně. Už dlouhá léta, přesně od chvíle, kdy se její syn začal zabývat podnikáním, si Marina Filippovna, sotva se ráno probudila, pouště-

la rádio v očekávání špatných zpráv. Proto samozřejmě věděla, že její syn byl zatčen a že při zatýkání mu údajně měli prorazit hlavu pažbou.

„Haló. To je Marina Filippovna? Dobrý den. Tady advokát Anton Drel.“

„Dobrý den, Antone,“ odpověděla mu s viditelnou snahou za-chovat klid.

„Takže — ta hrůza, kterou jste slyšela, myslím ta fraktura lebeč-ní kosti — to vše se nezakládá na pravdě. Žádná rána pažbou se neodehrála. Michail Borisovič se cítí dobře.“

„Jak to víte?“„Protože stojí vedle mě.“„A můžete mi ho dát k telefonu?“„Ne. Teď už ne.“Ve skutečnosti mohl. Z formálního hlediska byl Chodorkovskij

stále ještě na svobodě a žádné zákazy telefonování se na něj zatím nevztahovaly. Advokát ale na prokuratuře nechtěl dělat zlou krev. Rozloučil se tedy, přístroj vypnul a řekl:

„Pokud to obvinění bude tenoučké, na jednom či dvou papírech, tak jste ze všeho nejspíš ještě dnes venku a maximálně jim podepí-šete, že neopustíte město. Pokud to ovšem bude tlustý fascikl, tře-ba jako měl Lebeděv, tak vás čeká vyšetřovací vazba. Chápete to, Michaile Borisoviči?“

„Chápu,“ přikývl Chodorkovskij.O hodinu později už mu jeden z vyšetřovatelů sdělil obvinění.

Spis byl tak tlustý, že pracovník prokuratury mu ani nenavrhl si ho přečíst. Řekl jen, že bude převezen k Basmanskému obvodnímu soudu, který navrhne zákonné opatření. To vše jen proto, že Cho-dorkovskij se ve čtvrtek nedostavil k výslechu.

„S vámi se dohadovat nebudu,“ pokrčil Chodorkovskij rameny. „Vy přece o ničem nerozhodujete.“

„Máte ke mně nějaké výhrady?“ zeptal se ještě vyšetřovatel.„K vám ne.“Po těchto slovech vyšetřovatel předal advokátu Antonu Drelovi

předvolání k výslechu v případu Chodorkovskij.

| 20 | | 21 |

„Chápete vy vůbec, že v tuto chvíli překračujete zákon?“ vysko-čil Drel ze své židle. „Vy jste právě v mé přítomnosti sdělil obvi-nění mému klientovi, a vzápětí byste mě chtěl předvolávat jako svědka v jeho případu?“

„Ale ne, vy tomu všemu jen špatně rozumíte,“ začal vysvětlovat vyšetřovatel, viditelně uklidněný tím, že vůči jeho práci nejsou výhrady. „Jenom tenhle kravál byste si mohl odpustit. A Genrichu Reznikovi nic neříkejte. Jenom mi tu podepište, že jste to předvolá-ní převzal.“

A právník Drel tedy podepsal, že příští pondělí se dostaví k výslechu, k němuž se podle zákona dostavit nesmí.

Z prokuratury na Basmanský soud odjížděla hned dvě vězeňská auta se zamřížovanými okny. Jedno, to prázdné, zajelo k hlavnímu vchodu do soudní budovy a jeho úkolem bylo zaměstnávat pozor-nost novinářů, kteří se tu nakupili. Druhé, které vezlo Chodorkov-ského s Drelem, ve stejné době nenápadně projelo k zadním dve-řím. I když byl den volna, soud normálně fungoval. Soudní jednání bylo uzavřené.

Teď, po téměř dvou letech, kdy si Chodorkovskij i Lebeděv už odbývají své osmileté tresty odnětí svobody a připravují se proti nim nová obvinění, Anton Drel říká:

„Vůbec nechápu, proč jednání soudu bylo neveřejné. Co by se změnilo, kdyby ten proces byl běžně přístupný? K čemu potřebo-vali potýkat se s našimi stížnostmi a výhradami? Stejně by rozhod-nutí bylo stejné — vyšetřovací vazba. A absurdní důvody pro toto rozhodnutí se média tak jako tak dověděla. Vy přece víte, že Cho-dorkovského prý strčili hned za mříže jen proto, že měl cestovní pas, a to znamenalo, že by údajně mohl ze země uprchnout. Tako-vý blábol! Kdyby chtěl utéct, tak by byl utekl. Varování dostal nejednou. A on sám několikrát prohlásil, že emigrantem se stát nehodlá. To všechno byl samozřejmě výsledek tlaku.“

Soud proběhl rychle, během nějakých 20–25 minut. Soudce přečetl rozhodnutí o vyšetřovací vazbě a požádal Chodorkovského o občanský průkaz — ten měl být předán eskortě, která obviněné-ho převážela do vazební věznice.

„Do jaké?“ zeptal se advokát.„To vám zatím neřekneme,“ zakroutil hlavou soudce. „Dejte mi

tu legitimaci.“„Já ji nemám,“ odpověděl klidně Chodorkovskij. „Zůstala

doma. Na služební cestě jsem byl soukromým letadlem, takže jsem ji nepotřeboval.“

„To je k neuvěření!“ zvolal advokát, ohromený touto nečeka-nou okolností. „A co když před vámi nestojí Chodorkovskij! Vy jste zapomněli na ověření totožnosti zadrženého! Právě jste tu stanovili , za jakých podmínek bude probíhat vyšetřování Michaila Borisoviče Chodorkovského, jenže nemáte žádný důkaz, že můj klient je právě Chodorkovskij. Takže půjdeme, Michaile Bori-soviči.“

Podle zákona mohl Chodorkovskij teoreticky vstát a odejít. Nezbylo by než ho znovu zatknout, tentokrát už jeho totožnost řádně ověřit, znovu mu sdělit obvinění a znovu ho přivést před soud. Samozřejmě teoreticky — kdyby proces byl veřejný, tak by to možná šlo... Čistě prakticky ovšem advokát i jeho klient chápa-li, že z téhle soudní síně jim neumožní učinit ani krok.

Soudce zbledl stejně jako chvíli předtím vyšetřovatel, pohlédl na Chodorkovského a řekl:

„Ale vy snad nehodláte zpochybňovat, že jste Michail Boriso-vič Chodorkovskij?“ Soudcův hlas zněl polekaně. Kdyby Chodor-kovskij začal popírat, že je to on, bylo ho třeba zadržet násilím a za pochodu napravovat procesní pochybení, a soudce by se nevy-hnul přinejmenším přísné důtce. „Nebudete to popírat...?“

„No dobře, nebudu. Na vás přece stejně nezáleží.“Bylo to velkomyslné, ale možná taky povýšené gesto. Chodor-

kovskij se nad soudcem snad slitoval, protože chápal, že se od něj nemůže domáhat nějakého milosrdenství, když k takovému milosr-denství nebyl vydán pokyn shora; možná ho ale prostě neuznal za sobě rovného, protože on byl přece zvyklý řešit veškeré problémy právě s těmi, kdo stojí u kormidla země, a naopak zřejmě podvědo-mě předpokládal, že na naší straně kremelské zdi prostě nemá smysl brát někoho vážně.

| 20 | | 21 |

„Chápete vy vůbec, že v tuto chvíli překračujete zákon?“ vysko-čil Drel ze své židle. „Vy jste právě v mé přítomnosti sdělil obvi-nění mému klientovi, a vzápětí byste mě chtěl předvolávat jako svědka v jeho případu?“

„Ale ne, vy tomu všemu jen špatně rozumíte,“ začal vysvětlovat vyšetřovatel, viditelně uklidněný tím, že vůči jeho práci nejsou výhrady. „Jenom tenhle kravál byste si mohl odpustit. A Genrichu Reznikovi nic neříkejte. Jenom mi tu podepište, že jste to předvolá-ní převzal.“

A právník Drel tedy podepsal, že příští pondělí se dostaví k výslechu, k němuž se podle zákona dostavit nesmí.

Z prokuratury na Basmanský soud odjížděla hned dvě vězeňská auta se zamřížovanými okny. Jedno, to prázdné, zajelo k hlavnímu vchodu do soudní budovy a jeho úkolem bylo zaměstnávat pozor-nost novinářů, kteří se tu nakupili. Druhé, které vezlo Chodorkov-ského s Drelem, ve stejné době nenápadně projelo k zadním dve-řím. I když byl den volna, soud normálně fungoval. Soudní jednání bylo uzavřené.

Teď, po téměř dvou letech, kdy si Chodorkovskij i Lebeděv už odbývají své osmileté tresty odnětí svobody a připravují se proti nim nová obvinění, Anton Drel říká:

„Vůbec nechápu, proč jednání soudu bylo neveřejné. Co by se změnilo, kdyby ten proces byl běžně přístupný? K čemu potřebo-vali potýkat se s našimi stížnostmi a výhradami? Stejně by rozhod-nutí bylo stejné — vyšetřovací vazba. A absurdní důvody pro toto rozhodnutí se média tak jako tak dověděla. Vy přece víte, že Cho-dorkovského prý strčili hned za mříže jen proto, že měl cestovní pas, a to znamenalo, že by údajně mohl ze země uprchnout. Tako-vý blábol! Kdyby chtěl utéct, tak by byl utekl. Varování dostal nejednou. A on sám několikrát prohlásil, že emigrantem se stát nehodlá. To všechno byl samozřejmě výsledek tlaku.“

Soud proběhl rychle, během nějakých 20–25 minut. Soudce přečetl rozhodnutí o vyšetřovací vazbě a požádal Chodorkovského o občanský průkaz — ten měl být předán eskortě, která obviněné-ho převážela do vazební věznice.

„Do jaké?“ zeptal se advokát.„To vám zatím neřekneme,“ zakroutil hlavou soudce. „Dejte mi

tu legitimaci.“„Já ji nemám,“ odpověděl klidně Chodorkovskij. „Zůstala

doma. Na služební cestě jsem byl soukromým letadlem, takže jsem ji nepotřeboval.“

„To je k neuvěření!“ zvolal advokát, ohromený touto nečeka-nou okolností. „A co když před vámi nestojí Chodorkovskij! Vy jste zapomněli na ověření totožnosti zadrženého! Právě jste tu stanovili , za jakých podmínek bude probíhat vyšetřování Michaila Borisoviče Chodorkovského, jenže nemáte žádný důkaz, že můj klient je právě Chodorkovskij. Takže půjdeme, Michaile Bori-soviči.“

Podle zákona mohl Chodorkovskij teoreticky vstát a odejít. Nezbylo by než ho znovu zatknout, tentokrát už jeho totožnost řádně ověřit, znovu mu sdělit obvinění a znovu ho přivést před soud. Samozřejmě teoreticky — kdyby proces byl veřejný, tak by to možná šlo... Čistě prakticky ovšem advokát i jeho klient chápa-li, že z téhle soudní síně jim neumožní učinit ani krok.

Soudce zbledl stejně jako chvíli předtím vyšetřovatel, pohlédl na Chodorkovského a řekl:

„Ale vy snad nehodláte zpochybňovat, že jste Michail Boriso-vič Chodorkovskij?“ Soudcův hlas zněl polekaně. Kdyby Chodor-kovskij začal popírat, že je to on, bylo ho třeba zadržet násilím a za pochodu napravovat procesní pochybení, a soudce by se nevy-hnul přinejmenším přísné důtce. „Nebudete to popírat...?“

„No dobře, nebudu. Na vás přece stejně nezáleží.“Bylo to velkomyslné, ale možná taky povýšené gesto. Chodor-

kovskij se nad soudcem snad slitoval, protože chápal, že se od něj nemůže domáhat nějakého milosrdenství, když k takovému milosr-denství nebyl vydán pokyn shora; možná ho ale prostě neuznal za sobě rovného, protože on byl přece zvyklý řešit veškeré problémy právě s těmi, kdo stojí u kormidla země, a naopak zřejmě podvědo-mě předpokládal, že na naší straně kremelské zdi prostě nemá smysl brát někoho vážně.

| 22 | | 23 |

Michail Borisovič předal advokátovi své hodinky a snubní prs-ten, protože ve vazbě vězeň u sebe nesmí mít žádné kovové před-měty. Ty hodinky byly na miliardáře docela laciné. Chodorkovskij si na drahé hodinky s tourbillonem nikdy nepotrpěl a vždy před nimi dával přednost elektronickým, vybaveným řadou užitečných funkcí. Když si sundal prsten, poprosil, aby o tom Drel neříkal jeho ženě. Požádal ale advokáta, aby za jeho ženou zajel a podpořil ji v těžké chvíli, a taky aby zavolal jeho rodičům, zda by se mohli na pár dní ke snaše a dětem nastěhovat.

„Nelitujete trochu?“ zeptal se ještě advokát.„Ne, já chci žít v normální zemi.“Když novináři později tuhle epizodu podle Drelova vyprávění

líčili, najednou tvrdili, že Chodorkovskij vyjádřil přání žít ve svo-bodné a demokratické zemi. Tak to ale nebylo. On v té chvíli slova nehledal. Řekl: „Chci žít v normální zemi. Ale tady.“

Hodinky a prsten advokát Anton Drel zapečetil do obálky a ulo-žil ve své kanceláři do trezoru vedle stejné obálky, v níž už ležely hodinky a prsten Platona Lebeděva. Skoro po půldruhém roce, až oběma vězňům budou předčítat rozsudek, bude advokát Anton Drel denně vozit obě obálky s sebou k soudu — pro případ, že by jeho klienti (ať se to zdálo jakkoli nepravděpodobné) byli osvobozeni.

Chodorkovského odvezli. Drel se ihned rozjel k jeho ženě a zjistil, že rodiče Michaila Borisoviče už jsou u ní. Jeho matka Marina Filippovna k tomu jen podotkla, že oni, lidé starší genera-ce, jsou tvrdší a na rány osudu lépe připravení než tato mladá žena a matka tří dětí. A tak sotva v rádiu zaslechli, že jejich syn byl zatčen a uvězněn, neotáleli a hned se vydali za snachou a vnouča-ty. V domácnosti běžel televizor. Tam se hodinu co hodinu opako-valo, že Chodorkovskij byl zatčen, obviněn a že soud rozhodl, že vyšetřování musí absolvovat ve vazbě. Chodorkovského žena Inna neměla daleko ke zhroucení. Starší dcera Nasťa zatím nemohla uvě-řit, že tohle vše se opravdu odehrává. Její mladší bratři, dvojčata, nechápali, že se děje něco velice důležitého, a tak v atmosféře vše-obecné nervozity začali dovádět a zlobit.

Marina Filippovna později řekla, že v den synova uvěznění za snachou a dětmi nepřijeli jen proto, aby je v těžké chvíli podpořili, ale i z toho důvodu, že očekávali ve vile domovní prohlídku.

Celý další den, v neděli, nebylo možné o Chodorkovském zís-kat jedinou zprávu. Kdykoli Anton Drel zavolal na prokuraturu, služba mu stereotypně opakovala, že v den volna mu žádné další informace sdělit nemůže a že bude lepší, když zavolá zítra.

Anton chápal, že ho čeká velký a složitý případ, se kterým si sám neporadí, a tak volal různým známým právníkům a ptal se jich, zda jsou ochotni ujmout se Chodorkovského obhajoby. Někteří odmítli rovnou. Jiní požádali o čas na rozmyšlenou, zřejmě hlavně proto, aby zavolali do Kremlu, požádali tam o případné svolení a odmítli teprve ve chvíli, až jim známý kremelský úředník poradil nestrkat nos do věcí, do kterých jim nic není.

V neděli také vyvěsili v budově společnosti Jukos v Dubininské ulici dole v hale u výtahů velký Chodorkovského portrét. Bude tam viset asi měsíc, dokud ho nový šéf společnosti Semjon Kukes ne-nařídí sundat — aby prý zbytečně nedráždil úředníky prokuratury, kteří sem den co den přicházeli na nejrůznější prověrky.

Do vily v Žukovce rovněž hned v neděli na žádost Mariny Filip-povny přijela právní specialistka na domovní prohlídky a proškoli-la celou miliardářovu rodinu, jak se během tohoto úředního úkonu chovat. Prohlídku obvykle provádí celý tým. Vyšetřovatelé tedy hledají v několika místnostech naráz a členové rodiny se musí pře-dem dohodnout, kdo bude kde dohlížet, aby někam náhodou nepod-strčili zbraně nebo drogy. Zvlášť důležité je dohlédnout na to, aby vyšetřovatelé v přítomnosti úředních svědků prohlédli nejdřív toa-lety. Jinak se může stát, že někdo z tohoto týmu si pak odskočí na záchod, nepozorovaně tam, třeba za splachovadlem, schová něco zakázaného — a sám to zanedlouho v přítomnosti úředních svědků „objeví“.

Všichni čekali na domovní prohlídku. Prakticky nevycházeli z domu, leda snad do nejbližšího obchodu. Kdykoli se Marina Filippovna vypravila z domu, zjistila, že pár kroků od domu dnem i nocí stojí autobus s tmavými skly a podél plotu se procházejí sice

| 22 | | 23 |

Michail Borisovič předal advokátovi své hodinky a snubní prs-ten, protože ve vazbě vězeň u sebe nesmí mít žádné kovové před-měty. Ty hodinky byly na miliardáře docela laciné. Chodorkovskij si na drahé hodinky s tourbillonem nikdy nepotrpěl a vždy před nimi dával přednost elektronickým, vybaveným řadou užitečných funkcí. Když si sundal prsten, poprosil, aby o tom Drel neříkal jeho ženě. Požádal ale advokáta, aby za jeho ženou zajel a podpořil ji v těžké chvíli, a taky aby zavolal jeho rodičům, zda by se mohli na pár dní ke snaše a dětem nastěhovat.

„Nelitujete trochu?“ zeptal se ještě advokát.„Ne, já chci žít v normální zemi.“Když novináři později tuhle epizodu podle Drelova vyprávění

líčili, najednou tvrdili, že Chodorkovskij vyjádřil přání žít ve svo-bodné a demokratické zemi. Tak to ale nebylo. On v té chvíli slova nehledal. Řekl: „Chci žít v normální zemi. Ale tady.“

Hodinky a prsten advokát Anton Drel zapečetil do obálky a ulo-žil ve své kanceláři do trezoru vedle stejné obálky, v níž už ležely hodinky a prsten Platona Lebeděva. Skoro po půldruhém roce, až oběma vězňům budou předčítat rozsudek, bude advokát Anton Drel denně vozit obě obálky s sebou k soudu — pro případ, že by jeho klienti (ať se to zdálo jakkoli nepravděpodobné) byli osvobozeni.

Chodorkovského odvezli. Drel se ihned rozjel k jeho ženě a zjistil, že rodiče Michaila Borisoviče už jsou u ní. Jeho matka Marina Filippovna k tomu jen podotkla, že oni, lidé starší genera-ce, jsou tvrdší a na rány osudu lépe připravení než tato mladá žena a matka tří dětí. A tak sotva v rádiu zaslechli, že jejich syn byl zatčen a uvězněn, neotáleli a hned se vydali za snachou a vnouča-ty. V domácnosti běžel televizor. Tam se hodinu co hodinu opako-valo, že Chodorkovskij byl zatčen, obviněn a že soud rozhodl, že vyšetřování musí absolvovat ve vazbě. Chodorkovského žena Inna neměla daleko ke zhroucení. Starší dcera Nasťa zatím nemohla uvě-řit, že tohle vše se opravdu odehrává. Její mladší bratři, dvojčata, nechápali, že se děje něco velice důležitého, a tak v atmosféře vše-obecné nervozity začali dovádět a zlobit.

Marina Filippovna později řekla, že v den synova uvěznění za snachou a dětmi nepřijeli jen proto, aby je v těžké chvíli podpořili, ale i z toho důvodu, že očekávali ve vile domovní prohlídku.

Celý další den, v neděli, nebylo možné o Chodorkovském zís-kat jedinou zprávu. Kdykoli Anton Drel zavolal na prokuraturu, služba mu stereotypně opakovala, že v den volna mu žádné další informace sdělit nemůže a že bude lepší, když zavolá zítra.

Anton chápal, že ho čeká velký a složitý případ, se kterým si sám neporadí, a tak volal různým známým právníkům a ptal se jich, zda jsou ochotni ujmout se Chodorkovského obhajoby. Někteří odmítli rovnou. Jiní požádali o čas na rozmyšlenou, zřejmě hlavně proto, aby zavolali do Kremlu, požádali tam o případné svolení a odmítli teprve ve chvíli, až jim známý kremelský úředník poradil nestrkat nos do věcí, do kterých jim nic není.

V neděli také vyvěsili v budově společnosti Jukos v Dubininské ulici dole v hale u výtahů velký Chodorkovského portrét. Bude tam viset asi měsíc, dokud ho nový šéf společnosti Semjon Kukes ne-nařídí sundat — aby prý zbytečně nedráždil úředníky prokuratury, kteří sem den co den přicházeli na nejrůznější prověrky.

Do vily v Žukovce rovněž hned v neděli na žádost Mariny Filip-povny přijela právní specialistka na domovní prohlídky a proškoli-la celou miliardářovu rodinu, jak se během tohoto úředního úkonu chovat. Prohlídku obvykle provádí celý tým. Vyšetřovatelé tedy hledají v několika místnostech naráz a členové rodiny se musí pře-dem dohodnout, kdo bude kde dohlížet, aby někam náhodou nepod-strčili zbraně nebo drogy. Zvlášť důležité je dohlédnout na to, aby vyšetřovatelé v přítomnosti úředních svědků prohlédli nejdřív toa-lety. Jinak se může stát, že někdo z tohoto týmu si pak odskočí na záchod, nepozorovaně tam, třeba za splachovadlem, schová něco zakázaného — a sám to zanedlouho v přítomnosti úředních svědků „objeví“.

Všichni čekali na domovní prohlídku. Prakticky nevycházeli z domu, leda snad do nejbližšího obchodu. Kdykoli se Marina Filippovna vypravila z domu, zjistila, že pár kroků od domu dnem i nocí stojí autobus s tmavými skly a podél plotu se procházejí sice

| 24 | | 25 |

postarší, leč zamilované dvojice. Stačilo se k nim přiblížit — a „milenecké“ páry se okamžitě začaly náruživě líbat, aby jim ne-bylo vidět do tváří.

Během nákupu se Marina Filippovna vždy bála, že domovní prohlídka začne za její nepřítomnosti, dům obklíčí a ji už nepustí dovnitř. V domě není dost lidí na to, aby uhlídali šikovné ruce vyšetřovatelů. Pro každý případ si prohlédla díru v plotě a do mlu-vila se se snachou, že jedno okno v přízemí zůstane přivřené. V pří-padě potřeby byla odhodlána přelézt přes plot a oknem vlézt zpát-ky do domu.

V pondělí ráno, pouhých pár hodin před začátkem výslechu, Anton Drel zavolal na prokuraturu a řekl, že až přijede k výslechu, rád by se dověděl, v které vazební věznici se nachází jeho klient, a zároveň by rád získal povolení k návštěvě.

„Samozřejmě přijeďte,“ řekl pracovník prokuratury. „To povo-lení vám dáme a k výslechu chodit nemusíte.“

„Jak to, že nemusím? Vždyť jsem podepsal předvolání! Tak jaképak nechoďte? Přijdu! Vypovídat samozřejmě nebudu, ale k výslechu přijdu...“

„To nemusíte. Výslech byl zrušen.“Dnes, po téměř dvou letech, advokát Anton Drel říká:„Asi si sami řekli, že tohle by bylo už too much — kdyby vyslý-

chali, a tak vlastně diskreditovali jediného advokáta. A já tehdy byl jediný.“

Ještě než Drel odjel na prokuraturu, aby zjistil, kde přesně se nachází jeho klient, a získal příslušné povolení k návštěvám, za-zvonil mobil. Z telefonu se ozvalo s nápadným kavkazským pří-zvukem:

„To je Anton? Michail sedí na palandě hned vedle mě. Vyřiďte rodině, že je v pořádku.“

Z vězení se samozřejmě telefonovat nesmí. Tento vzkaz tedy znamenal, že Chodorkovskij skončil ve společné cele, v obrovité ratejně, kde sedí možná šedesát, ale možná i sto lidí a kde jednou platí zlodějské zákony a jindy neplatí vůbec nic. Kolem celého dvora se okno od okna táhnou nitě, po nichž si vězni posílají dopi-

sy neboli motáky; vězeňská správa se buď neopovažuje nitě strhat, nebo je jí líno to udělat. Na společné cele se dá sehnat cokoli: mobil, jídlo, drogy, peníze i ženy. A vězeňská správa toto porušo-vání vlastního vnitřního řádu odbývá přimhouřením očí, protože jak jinak by se do vězení dostávaly mobily, drogy, peníze a ženy? Společné cely jsou však i semeništěm tuberkulózy, protože vzduch je tam opravdu hrozný. Každého nováčka vítají nevraživě — i tak už je v cele málo místa. Chodorkovskij se tu však zřejmě už od prv-ního okamžiku těšil všeobecné kriminálnické úctě — jinak by kvůli němu už na druhý den nikdo nevolal ze zakázaného mobilu, který bachaři mohou odebrat stejně snadno, jako ho předtím dodali.

V úterý 28. září 2003, kdy advokát Anton Drel navštívil svého klienta poprvé, už Chodorkovského ze společné cely přestěhovali do známé vazební věznice č. 4 — Námořnické ticho (Matrosskaja Tiši-na). Tam jsou cely poměrně malé, tak pro čtyři až pět lidí, a jeden ze spoluvězňů je vždy volavka: snaží se vetřít do přízně, tahat z no-váčků rozumy a vše pak tlumočit vězeňské správě, například proto, aby mu dejme tomu hrozící doživotí nahradili pouhým „dvaciášem“.

Advokát Anton Drel přišel do Námořnického ticha, předložil své doklady a nejdřív ho zavedli do „kasičky“, což je zvláštní míst-nost, kde je návštěvník vězení vystaven osobní prohlídce, při které jsou dveře z obou stran zavřené. Pak vstoupil do prostor věznice, prošel další „kasičkou“ a odtud ho strážný odvedl do návštěvní místnosti vybavené poplašným tlačítkem, která je určena pro po-dobná setkání obhájců s obviněnými.

Chodorkovskij už na něj čekal. Přivedli ho sem dřív, s rukama za zády, a před vstupem do místnosti taky prohledali. Advokát se zeptal:

„Jak vás přijali na společné cele?“Chodorkovskij odpověděl:„Na špatné lidi jsem ve vězení zatím nenarazil. Přijali mě nor-

málně.“Od té doby chodil advokát do Námořnického ticha na schůzky

se svým klientem takřka denně. Tehdy jsem Antona Drela poprosil,

| 24 | | 25 |

postarší, leč zamilované dvojice. Stačilo se k nim přiblížit — a „milenecké“ páry se okamžitě začaly náruživě líbat, aby jim ne-bylo vidět do tváří.

Během nákupu se Marina Filippovna vždy bála, že domovní prohlídka začne za její nepřítomnosti, dům obklíčí a ji už nepustí dovnitř. V domě není dost lidí na to, aby uhlídali šikovné ruce vyšetřovatelů. Pro každý případ si prohlédla díru v plotě a do mlu-vila se se snachou, že jedno okno v přízemí zůstane přivřené. V pří-padě potřeby byla odhodlána přelézt přes plot a oknem vlézt zpát-ky do domu.

V pondělí ráno, pouhých pár hodin před začátkem výslechu, Anton Drel zavolal na prokuraturu a řekl, že až přijede k výslechu, rád by se dověděl, v které vazební věznici se nachází jeho klient, a zároveň by rád získal povolení k návštěvě.

„Samozřejmě přijeďte,“ řekl pracovník prokuratury. „To povo-lení vám dáme a k výslechu chodit nemusíte.“

„Jak to, že nemusím? Vždyť jsem podepsal předvolání! Tak jaképak nechoďte? Přijdu! Vypovídat samozřejmě nebudu, ale k výslechu přijdu...“

„To nemusíte. Výslech byl zrušen.“Dnes, po téměř dvou letech, advokát Anton Drel říká:„Asi si sami řekli, že tohle by bylo už too much — kdyby vyslý-

chali, a tak vlastně diskreditovali jediného advokáta. A já tehdy byl jediný.“

Ještě než Drel odjel na prokuraturu, aby zjistil, kde přesně se nachází jeho klient, a získal příslušné povolení k návštěvám, za-zvonil mobil. Z telefonu se ozvalo s nápadným kavkazským pří-zvukem:

„To je Anton? Michail sedí na palandě hned vedle mě. Vyřiďte rodině, že je v pořádku.“

Z vězení se samozřejmě telefonovat nesmí. Tento vzkaz tedy znamenal, že Chodorkovskij skončil ve společné cele, v obrovité ratejně, kde sedí možná šedesát, ale možná i sto lidí a kde jednou platí zlodějské zákony a jindy neplatí vůbec nic. Kolem celého dvora se okno od okna táhnou nitě, po nichž si vězni posílají dopi-

sy neboli motáky; vězeňská správa se buď neopovažuje nitě strhat, nebo je jí líno to udělat. Na společné cele se dá sehnat cokoli: mobil, jídlo, drogy, peníze i ženy. A vězeňská správa toto porušo-vání vlastního vnitřního řádu odbývá přimhouřením očí, protože jak jinak by se do vězení dostávaly mobily, drogy, peníze a ženy? Společné cely jsou však i semeništěm tuberkulózy, protože vzduch je tam opravdu hrozný. Každého nováčka vítají nevraživě — i tak už je v cele málo místa. Chodorkovskij se tu však zřejmě už od prv-ního okamžiku těšil všeobecné kriminálnické úctě — jinak by kvůli němu už na druhý den nikdo nevolal ze zakázaného mobilu, který bachaři mohou odebrat stejně snadno, jako ho předtím dodali.

V úterý 28. září 2003, kdy advokát Anton Drel navštívil svého klienta poprvé, už Chodorkovského ze společné cely přestěhovali do známé vazební věznice č. 4 — Námořnické ticho (Matrosskaja Tiši-na). Tam jsou cely poměrně malé, tak pro čtyři až pět lidí, a jeden ze spoluvězňů je vždy volavka: snaží se vetřít do přízně, tahat z no-váčků rozumy a vše pak tlumočit vězeňské správě, například proto, aby mu dejme tomu hrozící doživotí nahradili pouhým „dvaciášem“.

Advokát Anton Drel přišel do Námořnického ticha, předložil své doklady a nejdřív ho zavedli do „kasičky“, což je zvláštní míst-nost, kde je návštěvník vězení vystaven osobní prohlídce, při které jsou dveře z obou stran zavřené. Pak vstoupil do prostor věznice, prošel další „kasičkou“ a odtud ho strážný odvedl do návštěvní místnosti vybavené poplašným tlačítkem, která je určena pro po-dobná setkání obhájců s obviněnými.

Chodorkovskij už na něj čekal. Přivedli ho sem dřív, s rukama za zády, a před vstupem do místnosti taky prohledali. Advokát se zeptal:

„Jak vás přijali na společné cele?“Chodorkovskij odpověděl:„Na špatné lidi jsem ve vězení zatím nenarazil. Přijali mě nor-

málně.“Od té doby chodil advokát do Námořnického ticha na schůzky

se svým klientem takřka denně. Tehdy jsem Antona Drela poprosil,

| 26 | | 27 |

aby se Chodorkovského zeptal, zda četl Solženicynovu knihu Sou-ostroví Gulag. Solženicyn tam totiž píše, že když člověka strkají do vězení, má křičet, ze všech sil vzdorovat a chytat se každé proces-ní chyby ze strany svých věznitelů, protože jakmile se jednou dostane za mříže, tak je konec a není cesty zpět.

„Četl jste Souostroví Gulag?“ zeptal se tedy Anton Drel.„Ano. Ale to už je dávno. Na vysoké,“ odpověděl Chodorkovskij.A já dodnes nevím, zda to byla pravda. A pokud ano, tak proč

v den svého uvěznění pohrdl radou křičet, vzdorovat a poukazovat na každou chybu věznitelů? Nebo že by se nechal uvěznit úmyslně?

2. kapitola

V NEPŘÁTELSKÉM OBKLÍČENÍ

Na vysoké škole byl Michail Chodorkovskij předsedou fakultní komsomolské organizace a nemyslím si, že by tenkrát měl společ-ně s ostatními v seznamu povinné literatury třeba Souostroví Gu-lag. A vlastně si vůbec nemyslím, že by se na výboru komsomolské organizace Mendělejevovy vysoké školy chemicko-technologické nosilo číst si v nějakých knihách vyprávějících o svobodě, ušlech-tilosti a odvěké tragičnosti lidského života. Popravdě řečeno ani nevím, kde se v lidech berou mravní zásady a občanské přesvědče-ní, pokud nečtou knihy. Ale asi se někde berou. Že by z fi lmů, z kom-somolských schůzí a debat s rodiči nebo s kamarády na ulici?

Jenže nečetli bibli, protože bible je opium národů a zdroj tmář-ství. Proto si také mysleli a nadále si myslí, že cesty boží jsou lo-gické jako podnikatelský záměr či schéma optimalizace daní. A pro-to je také nevyzpytatelnost božích cest pokaždé dokonale zaskočí. Nečetli ani Tolstého, ani Shakespeara, protože to jsou autoři tlus-tých a nudných knih ze školní četby. A to, že tohle všechno nečet-li, znamená, že nebyli připraveni na to, jak nenápadně může v zemi začít válka, jak bezmezná bývá v člověku lačnost a žízeň po moci, jak odporná bývá zrada. Nečetli Hemingwaye a nevědí, komu zvo-ní hrana. Nečetli Dickense a nevědí, co je to soucit. Nečetli Paster-naka, Nabokova, Faulknera, Camuse, Kafku ani Brodského. Ne-četli starověkou literaturu. Dokonce ani Plutarcha. Říká se, že když Chodorkovského uvěznili, novinářka Julie Latyninová mu

| 26 | | 27 |

aby se Chodorkovského zeptal, zda četl Solženicynovu knihu Sou-ostroví Gulag. Solženicyn tam totiž píše, že když člověka strkají do vězení, má křičet, ze všech sil vzdorovat a chytat se každé proces-ní chyby ze strany svých věznitelů, protože jakmile se jednou dostane za mříže, tak je konec a není cesty zpět.

„Četl jste Souostroví Gulag?“ zeptal se tedy Anton Drel.„Ano. Ale to už je dávno. Na vysoké,“ odpověděl Chodorkovskij.A já dodnes nevím, zda to byla pravda. A pokud ano, tak proč

v den svého uvěznění pohrdl radou křičet, vzdorovat a poukazovat na každou chybu věznitelů? Nebo že by se nechal uvěznit úmyslně?

2. kapitola

V NEPŘÁTELSKÉM OBKLÍČENÍ

Na vysoké škole byl Michail Chodorkovskij předsedou fakultní komsomolské organizace a nemyslím si, že by tenkrát měl společ-ně s ostatními v seznamu povinné literatury třeba Souostroví Gu-lag. A vlastně si vůbec nemyslím, že by se na výboru komsomolské organizace Mendělejevovy vysoké školy chemicko-technologické nosilo číst si v nějakých knihách vyprávějících o svobodě, ušlech-tilosti a odvěké tragičnosti lidského života. Popravdě řečeno ani nevím, kde se v lidech berou mravní zásady a občanské přesvědče-ní, pokud nečtou knihy. Ale asi se někde berou. Že by z fi lmů, z kom-somolských schůzí a debat s rodiči nebo s kamarády na ulici?

Jenže nečetli bibli, protože bible je opium národů a zdroj tmář-ství. Proto si také mysleli a nadále si myslí, že cesty boží jsou lo-gické jako podnikatelský záměr či schéma optimalizace daní. A pro-to je také nevyzpytatelnost božích cest pokaždé dokonale zaskočí. Nečetli ani Tolstého, ani Shakespeara, protože to jsou autoři tlus-tých a nudných knih ze školní četby. A to, že tohle všechno nečet-li, znamená, že nebyli připraveni na to, jak nenápadně může v zemi začít válka, jak bezmezná bývá v člověku lačnost a žízeň po moci, jak odporná bývá zrada. Nečetli Hemingwaye a nevědí, komu zvo-ní hrana. Nečetli Dickense a nevědí, co je to soucit. Nečetli Paster-naka, Nabokova, Faulknera, Camuse, Kafku ani Brodského. Ne-četli starověkou literaturu. Dokonce ani Plutarcha. Říká se, že když Chodorkovského uvěznili, novinářka Julie Latyninová mu

| 28 | | 29 |

do vyšetřovací vazby poslala právě Plutarcha, aby si nemyslel, že je úplně první člověk na světě, který byl vystaven takovému proná-sledování, a přečetl si, jak se má chovat, když už se osud rozhodl přejet mu přes hruď parním válcem. Musel nejdřív skončit ve věze-ní, aby se vůbec začal vážně zajímat o takové věci, jako je existen-ce osudu a předurčení k odvaze.

Což samozřejmě neznamená, že by na vysoké škole patřil k hloupým a nevzdělaným. Jeho tehdejší přátelé, na něž Chodor-kovskij nezapomněl a podle míry jejich schopností je zaměstnal na různých pozicích v Jukosu nebo Menatepu, často vzpomínají, že Míša byl odjakživa chytrý a vážný.

„Našich radovánek se nikdy nezúčastňoval,“ říká kolega z vyso-koškolských studií, který svou ruskou kariéru ukončil ve funkci hlavního daňového odborníka Jukosu, a to odborníka velmi zdatné-ho. „Komsomolský výbor tehdy žil doslova jako jedna rodina, ale on se na tom nepodílel. Pořád si něco četl, dokonce i mezi přednáš-kami. A vždycky směřoval k nějakému cíli.“

„Ty knížky byly beletristické?“ ptám se.„Ne, odborné.“„A jaký byl ten cíl?“„Praktický.“Sedíme v malé londýnské hospůdce. Potulujeme se od baru

k baru mezi Picadilly a Oxford Street. Kolem nás je pestrobarevný londýnský dav, je krásně a teplo, a společně s námi se jako skupina zvědů od baru k baru přesunuje hlučná dechová peruánská kapela. Je léto roku 2005. Chodorkovskij si už odpykává svůj devítiletý trest. Tento muž, bývalý Chodorkovského fakultní kolega a jeho bývalý daňový poradce, získal tady v Londýně politický azyl. Do Ruska se vrátit nemůže, protože tam by ho čekalo deset let nepod-míněně. Trýzní ho nostalgie, dívá se jako spráskaný pes a říká, že ropná společnost přece musela optimalizovat své daňové platby, když to děravé a nemotorné ruské zákonodárství umožňovalo. Pro-tože stejných děr využívala i konkurence, veškerá konkurence včet-ně státních těžařských společností. Protože takové díry v zákonech existují po celém světě a manipulaci s nimi se říká daňové plánová-

ní! Protože v tom přece spočívá um daňového poradce, aby se v rámci platných zákonů na daních zaplatilo co nejméně!

„To jsme ale odbočili,“ upozornil jsem ho. „Řekni mi radši ji-nou věc — copak vy jste všem těm ideologickým komsomolským blábolům opravdu věřili?“

„Nevím, jak Míša, ale já ano. Byl jsem tehdy přesvědčený kom-somolec, vyrážel jsem coby pomocná stráž milice na ilegální kon-certy a chodil sledovat situaci před synagogou.“

A pak jsem Chodorkovskému napsal do vězení dopis. Je to dost hrozný pocit psát někomu do vězení. V takovém případě totiž neví-te, kdo přesně bude ten dopis číst a kdo vám nakonec odpoví. Co když píšu Chodorkovskému, ale mé dopisy čte vyšetřovatel a odpo-vídá mi nějaký kremelský píár? To se nijak ověřit nedá.

Vážený Michaile Borisoviči,...Já do Komsomolu vstoupil ve čtrnácti letech, protože tam teh-

dy vstupovali všichni a protože bez komsomolské legitimace bych se nemohl stát studentem vysoké školy cizích jazyků, o čemž jsem tehdy snil. Vybavuji si ponižující přijímací proceduru. Pod Lenino-vým portrétem se pohodlně rozvalil předseda školní komsomolské organizace a ptal se mě, zda jsem si nastudoval stanovy, jestli si pamatuji, co je to zásada demokratického centralismu a jestli jsem schopen pojmenovat základní znaky nějakého dalšího podob-ného nesmyslu. Já přirozeně stanovy neznal a znaky jsem si nepa-matoval, protože prostě nejsem schopen naučit se a pamatovat si něco, co pro mě nemá smysl. Mimochodem — ten předseda naší komsomolské organizace je dnes významným představitelem Ruské pravoslavné církve a patrně stejně jako kdysi zkouší novokřtěnce, i když tentokrát už ne z demokratického centralismu, nýbrž z feno-ménu... dejme tomu fi lioque.

Ten dopis jsem psal úmyslně tak, aby provokoval. Chtěl jsem vědět, co mu tehdy bylo protivné a kdy se mu najednou zachtělo „žít v normální zemi“.

Vzpomínám si, jak nás hnali vítat Kim Ir-sena. Kolona vůdce spřáteleného korejského lidu, kterýžto lid považoval za štěstí hrst

| 28 | | 29 |

do vyšetřovací vazby poslala právě Plutarcha, aby si nemyslel, že je úplně první člověk na světě, který byl vystaven takovému proná-sledování, a přečetl si, jak se má chovat, když už se osud rozhodl přejet mu přes hruď parním válcem. Musel nejdřív skončit ve věze-ní, aby se vůbec začal vážně zajímat o takové věci, jako je existen-ce osudu a předurčení k odvaze.

Což samozřejmě neznamená, že by na vysoké škole patřil k hloupým a nevzdělaným. Jeho tehdejší přátelé, na něž Chodor-kovskij nezapomněl a podle míry jejich schopností je zaměstnal na různých pozicích v Jukosu nebo Menatepu, často vzpomínají, že Míša byl odjakživa chytrý a vážný.

„Našich radovánek se nikdy nezúčastňoval,“ říká kolega z vyso-koškolských studií, který svou ruskou kariéru ukončil ve funkci hlavního daňového odborníka Jukosu, a to odborníka velmi zdatné-ho. „Komsomolský výbor tehdy žil doslova jako jedna rodina, ale on se na tom nepodílel. Pořád si něco četl, dokonce i mezi přednáš-kami. A vždycky směřoval k nějakému cíli.“

„Ty knížky byly beletristické?“ ptám se.„Ne, odborné.“„A jaký byl ten cíl?“„Praktický.“Sedíme v malé londýnské hospůdce. Potulujeme se od baru

k baru mezi Picadilly a Oxford Street. Kolem nás je pestrobarevný londýnský dav, je krásně a teplo, a společně s námi se jako skupina zvědů od baru k baru přesunuje hlučná dechová peruánská kapela. Je léto roku 2005. Chodorkovskij si už odpykává svůj devítiletý trest. Tento muž, bývalý Chodorkovského fakultní kolega a jeho bývalý daňový poradce, získal tady v Londýně politický azyl. Do Ruska se vrátit nemůže, protože tam by ho čekalo deset let nepod-míněně. Trýzní ho nostalgie, dívá se jako spráskaný pes a říká, že ropná společnost přece musela optimalizovat své daňové platby, když to děravé a nemotorné ruské zákonodárství umožňovalo. Pro-tože stejných děr využívala i konkurence, veškerá konkurence včet-ně státních těžařských společností. Protože takové díry v zákonech existují po celém světě a manipulaci s nimi se říká daňové plánová-

ní! Protože v tom přece spočívá um daňového poradce, aby se v rámci platných zákonů na daních zaplatilo co nejméně!

„To jsme ale odbočili,“ upozornil jsem ho. „Řekni mi radši ji-nou věc — copak vy jste všem těm ideologickým komsomolským blábolům opravdu věřili?“

„Nevím, jak Míša, ale já ano. Byl jsem tehdy přesvědčený kom-somolec, vyrážel jsem coby pomocná stráž milice na ilegální kon-certy a chodil sledovat situaci před synagogou.“

A pak jsem Chodorkovskému napsal do vězení dopis. Je to dost hrozný pocit psát někomu do vězení. V takovém případě totiž neví-te, kdo přesně bude ten dopis číst a kdo vám nakonec odpoví. Co když píšu Chodorkovskému, ale mé dopisy čte vyšetřovatel a odpo-vídá mi nějaký kremelský píár? To se nijak ověřit nedá.

Vážený Michaile Borisoviči,...Já do Komsomolu vstoupil ve čtrnácti letech, protože tam teh-

dy vstupovali všichni a protože bez komsomolské legitimace bych se nemohl stát studentem vysoké školy cizích jazyků, o čemž jsem tehdy snil. Vybavuji si ponižující přijímací proceduru. Pod Lenino-vým portrétem se pohodlně rozvalil předseda školní komsomolské organizace a ptal se mě, zda jsem si nastudoval stanovy, jestli si pamatuji, co je to zásada demokratického centralismu a jestli jsem schopen pojmenovat základní znaky nějakého dalšího podob-ného nesmyslu. Já přirozeně stanovy neznal a znaky jsem si nepa-matoval, protože prostě nejsem schopen naučit se a pamatovat si něco, co pro mě nemá smysl. Mimochodem — ten předseda naší komsomolské organizace je dnes významným představitelem Ruské pravoslavné církve a patrně stejně jako kdysi zkouší novokřtěnce, i když tentokrát už ne z demokratického centralismu, nýbrž z feno-ménu... dejme tomu fi lioque.

Ten dopis jsem psal úmyslně tak, aby provokoval. Chtěl jsem vědět, co mu tehdy bylo protivné a kdy se mu najednou zachtělo „žít v normální zemi“.

Vzpomínám si, jak nás hnali vítat Kim Ir-sena. Kolona vůdce spřáteleného korejského lidu, kterýžto lid považoval za štěstí hrst

| 30 | | 31 |

rýže denně, pomalu projížděla po Gorkého ulici (dnešní Tverská), a nás postavili na kraj chodníku, do rukou nám vrazili korejské a sovětské vlaječky a za námi stáli chmurní chlápci z KGB, na-vlečení do stejných šedých obleků. Když se vůdce přiblížil, dlou-bali nás klouby prstů do zad a nařizovali, abychom se usmívali a mávali.

Z těchhle vzpomínek mě bere vztek. Vybavuji si, jak jsem se přátelil s undergroundovými hudebníky, kteří stáli v opozici vůči ofi ciálnímu popu — a kteří se teď pozvolna sami stali ofi ciálním popem, bývají zváni do Kremlu a koncertují na sešlostech prokre-melského mládežnického hnutí Naši (což je nový Komsomol). Teh-dy však jejich písně Kreténi či Nenech se buzerovat byly považová-ny za politickou provokaci. Koncerty probíhaly v soukromých bytech. Uprostřed takových koncertů (nevím, zda náhodou, ale ob-vykle to bylo při písni Kreténi) do bytu často vtrhla hlídka milice, všechny přítomné zatkla a pak své protokoly zasílala komsomolské organizaci, jejímž členem byl ten či onen milovník avantgardní hudby. Poté byl meloman z Komsomolu vyhnán, což ve většině případů znamenalo i vyloučení ze školy. Příslušníky milice na ile-gální koncerty zpravidla upozorňovali taky komsomolci, samozřej-mě ti, kteří práskačství považovali za svou povinnost. Dál jsem Chodorkovskému napsal:

Jako osmnáctiletý už jsem Komsomol nenáviděl, přičemž ni-koli za komunistickou ideologii, ale za nestoudné vměšování do soukromého života lidí. Jistě si pamatujete, jak komsomolci s pás-kami pomocné stráže milice vtrhávali do pokojů na kolejích a stu-denti mohli být perzekvováni a nakonec i vyloučeni ze školy třeba už jen za to, že se milovali. A my přitom byli tak mladí! Měli jsme velice rádi všechny svátky — rádi jsme pili, tancovali, fl irtovali s děvčaty.

Nejodpornější na tom všem bylo, že komsomolci jasně cítili své nepsané právo rozhodovat o našich osudech, a to protizákonně, protože zákon vysokoškolské studium s členstvím v Komsomolu a toto členství zase s případnou neúčastí na organizovaných stu-dentských večírcích ofi ciálně nijak nespojoval. Bylo to přesně tak,

Michaile Borisoviči, jako když dnes prokuratura ve vztahu k Vám cítí své právo nerespektovat předepsané procesní normy a televizní komentátoři zase cítí své právo hodit za hlavu normy novinářské etiky. Zamýšlel jste se nad tím někdy v dobách, kdy jste byl šéfem fakultní komsomolské organizace? Nebo jste toto své právo silněj-šího vnímal jako právo přirozené? Anebo se vám snad jakýmsi zázrakem podařilo nikdy tohoto práva silnějšího nezneužít?

Vzpomínám si také, jak komsomolci pořádali výpravy k synago-ze. U moskevské synagogy se tehdy scházeli mladí lidé, především Židi, ale nejen oni. Důvodem mohlo být přání takového mladého člověka najít si tam učitele hebrejštiny, z něhož se ostatně mohl vyklubat kágébácký udavač, takže z podobného hledání učitele se nejednou stávala vzrušující a riskantní hra. Zároveň bylo možné sejít se u synagogy se známými, dovědět se, kdo se chystá emigro-vat, kdo už si podal žádost a komu ta žádost byla zamítnuta. A kdy-by nic jiného, tak se tam člověk mohl seznámit se sympatickou dív-kou nebo klukem.

V den radosti z Tóry tu mládež přímo na ulici tancovala, pro-tože v den radosti z Tóry se sluší vesele tancovat. No a komsomol-ské organizace, zajisté na pokyn KGB, vysílaly k synagoze na hlíd-ky své aktivisty. Komsomolci fotografovali tančící mladé lidi před synagogou a fotografi e pak předávali KGB nebo funkcionářům vysokoškolských komsomolských organizací, tedy Vám, Michaile Borisoviči. A stejně tak byly komsomolské hlídky o Velikonocích vysílány k pravoslavným chrámům. Dodržování náboženských zvyklostí (tedy tanec v den radosti z Tóry či účast v pravoslavném procesí) se pokládalo za antisovětskou činnost se stejnou nesmlou-vavostí, s jakou dnešní moc považovala za pokus o státní převrat Vaši veřejnou činnost v organizaci Otevřené Rusko a fi nancování opozičních stran. Jak jste se tedy v letech Vašich vysokoškolských studií srovnával s tím, že systém, jehož jste sám byl součástí, potla-čoval svobodu vyznání? Nebo jste o tom snad nevěděl? Nezamýšlel jste se nad tím? Anebo jste si to uměl zdůvodnit? Jak?

Čekám na Chodorkovského odpověď z vězení. Je to podivný pocit, čekat na odpověď z vězení, protože v takové situaci nevíte,

| 30 | | 31 |

rýže denně, pomalu projížděla po Gorkého ulici (dnešní Tverská), a nás postavili na kraj chodníku, do rukou nám vrazili korejské a sovětské vlaječky a za námi stáli chmurní chlápci z KGB, na-vlečení do stejných šedých obleků. Když se vůdce přiblížil, dlou-bali nás klouby prstů do zad a nařizovali, abychom se usmívali a mávali.

Z těchhle vzpomínek mě bere vztek. Vybavuji si, jak jsem se přátelil s undergroundovými hudebníky, kteří stáli v opozici vůči ofi ciálnímu popu — a kteří se teď pozvolna sami stali ofi ciálním popem, bývají zváni do Kremlu a koncertují na sešlostech prokre-melského mládežnického hnutí Naši (což je nový Komsomol). Teh-dy však jejich písně Kreténi či Nenech se buzerovat byly považová-ny za politickou provokaci. Koncerty probíhaly v soukromých bytech. Uprostřed takových koncertů (nevím, zda náhodou, ale ob-vykle to bylo při písni Kreténi) do bytu často vtrhla hlídka milice, všechny přítomné zatkla a pak své protokoly zasílala komsomolské organizaci, jejímž členem byl ten či onen milovník avantgardní hudby. Poté byl meloman z Komsomolu vyhnán, což ve většině případů znamenalo i vyloučení ze školy. Příslušníky milice na ile-gální koncerty zpravidla upozorňovali taky komsomolci, samozřej-mě ti, kteří práskačství považovali za svou povinnost. Dál jsem Chodorkovskému napsal:

Jako osmnáctiletý už jsem Komsomol nenáviděl, přičemž ni-koli za komunistickou ideologii, ale za nestoudné vměšování do soukromého života lidí. Jistě si pamatujete, jak komsomolci s pás-kami pomocné stráže milice vtrhávali do pokojů na kolejích a stu-denti mohli být perzekvováni a nakonec i vyloučeni ze školy třeba už jen za to, že se milovali. A my přitom byli tak mladí! Měli jsme velice rádi všechny svátky — rádi jsme pili, tancovali, fl irtovali s děvčaty.

Nejodpornější na tom všem bylo, že komsomolci jasně cítili své nepsané právo rozhodovat o našich osudech, a to protizákonně, protože zákon vysokoškolské studium s členstvím v Komsomolu a toto členství zase s případnou neúčastí na organizovaných stu-dentských večírcích ofi ciálně nijak nespojoval. Bylo to přesně tak,

Michaile Borisoviči, jako když dnes prokuratura ve vztahu k Vám cítí své právo nerespektovat předepsané procesní normy a televizní komentátoři zase cítí své právo hodit za hlavu normy novinářské etiky. Zamýšlel jste se nad tím někdy v dobách, kdy jste byl šéfem fakultní komsomolské organizace? Nebo jste toto své právo silněj-šího vnímal jako právo přirozené? Anebo se vám snad jakýmsi zázrakem podařilo nikdy tohoto práva silnějšího nezneužít?

Vzpomínám si také, jak komsomolci pořádali výpravy k synago-ze. U moskevské synagogy se tehdy scházeli mladí lidé, především Židi, ale nejen oni. Důvodem mohlo být přání takového mladého člověka najít si tam učitele hebrejštiny, z něhož se ostatně mohl vyklubat kágébácký udavač, takže z podobného hledání učitele se nejednou stávala vzrušující a riskantní hra. Zároveň bylo možné sejít se u synagogy se známými, dovědět se, kdo se chystá emigro-vat, kdo už si podal žádost a komu ta žádost byla zamítnuta. A kdy-by nic jiného, tak se tam člověk mohl seznámit se sympatickou dív-kou nebo klukem.

V den radosti z Tóry tu mládež přímo na ulici tancovala, pro-tože v den radosti z Tóry se sluší vesele tancovat. No a komsomol-ské organizace, zajisté na pokyn KGB, vysílaly k synagoze na hlíd-ky své aktivisty. Komsomolci fotografovali tančící mladé lidi před synagogou a fotografi e pak předávali KGB nebo funkcionářům vysokoškolských komsomolských organizací, tedy Vám, Michaile Borisoviči. A stejně tak byly komsomolské hlídky o Velikonocích vysílány k pravoslavným chrámům. Dodržování náboženských zvyklostí (tedy tanec v den radosti z Tóry či účast v pravoslavném procesí) se pokládalo za antisovětskou činnost se stejnou nesmlou-vavostí, s jakou dnešní moc považovala za pokus o státní převrat Vaši veřejnou činnost v organizaci Otevřené Rusko a fi nancování opozičních stran. Jak jste se tedy v letech Vašich vysokoškolských studií srovnával s tím, že systém, jehož jste sám byl součástí, potla-čoval svobodu vyznání? Nebo jste o tom snad nevěděl? Nezamýšlel jste se nad tím? Anebo jste si to uměl zdůvodnit? Jak?

Čekám na Chodorkovského odpověď z vězení. Je to podivný pocit, čekat na odpověď z vězení, protože v takové situaci nevíte,

| 32 | | 33 |

kdy a kdo vám vlastně odpoví. Co když Chodorkovskij můj dopis nedostal a opravdu si v něm čte vyšetřovatel? (Ale co, ať si konec-konců počte.) A co když tu odpověď nenapíše Chodorkovskij, ale nějaký poskok z Kremlu nebo třeba i z Jukosu? To se ověřit nedá. Michail Chodorkovskij, který sedí za mřížemi a čas od času odtud píše dopisy sociálnědemokratického zaměření, se pronikavě liší od Michaila Chodorkovského, který před dvěma roky stál v čele spo-lečnosti Jukos. A vlastně není jasné proč. Možná proto, že dnešní podobu Chodorkovského-vězně formují většinou novináři a právní-ci. Anebo proto, že někdejší obraz Chodorkovského-oligarchy utvá-řela z valné části tisková služba Jukosu? Anebo platí obojí? Ale ať už je to jak chce, ztráta moci, zatčení, soud a vězení Chodorkov-ského neuvěřitelně proměnily.

„V těch dopisech z vězení ho nepoznávám,“ říká Chodorkov-ského žena Inna. „Podle nich se velice změnil, ale já zatím nevím jak.“

„Copak vy se s mužem nevídáte? Přece chodíte na návštěvy...“„To je něco jiného — skrz sklo a telefonicky. V přítomnosti

dozorců. Ti pořád slídí a poslouchají. Tomuhle Míšovi já nerozu-mím. Čekám už jen na to, až ho pošlou do lágru, abych se za ním mohla vypravit a dosáhnout osobního setkání.“

„A vy věříte, že ho někdy převedou z věznice do tábora?“Sedíme v Book Café v Samotěčné ulici. Inna je krásná mladá

žena s velmi štíhlými prsty a obrovskýma hnědýma očima, které zů-stávají vážné, i když se usmívá. Ve tváři má pudrem či make-upem pečlivě zamaskované podráždění, které se li dem do obličeje vkrádá po nervovém zhroucení. Pokaždé, když se snažím naznačit, jak s ní cítím, ona tento soucit odmítá. O manželově uvěznění hovoří jako o vlastní zkoušce, o zkoušce, jíž je třeba projít, aby ji to posílilo, a jakmile ji zvládne, jejího muže zase pustí na svobodu. Říká, že jedno z dvojčat, Ilja, je maminčin chlapeček, takže se obejde bez otce, ale neobejde se bez matky, zatímco ten druhý, Gleb, je tá-tův — bez matky vydrží, kdežto bez otce ne. Vykládá mi, že jed-nou vzala oba chlapce na návštěvu do věznice, ale ti vůbec nepo-chopili, proč je táta za skleněnou přepážkou a mluvit se s ním dá

jen telefonem. Několik dní nato pozdě večer přišel za Innou Ilja a řekl: „Mami, Gleb pláče.“ A pětiletý Gleb v ložnici opravdu pla-kal — tak, jako pláčou dospělí chlapi, s tváří zabořenou do polštá-ře a bez jediného zvuku, jen ramena se mu otřásala. Asi tak za půldruhé hodiny se jí podařilo chlapce uklidnit. Zeptal se:

„A vrátí se tatínek?“„Vrátí,“ řekla Inna.„Jenže až se vrátí, tak už budeme velký jako Nasťa,“ připomněl

Gleb svou patnáctiletou sestru.„Ne,“ odpověděla Inna. „Tatínek se vrátí za rok.“Sedíme v Book Café, Inna vykládá, dostáváme kávu, a já se

překvapeně ptám:„Proč si myslíte, že za rok?“„Protože tohle už stačilo. Všechno jsme pochopili. A změnili

jsme se. Jediné, co nevím, je, zda se Míša opravdu změnil, tak, jak to vyplývá z jeho dopisů. Je ale vidět, že něco se stalo s námi obě-ma, tak už snad není třeba nás dál trápit.“

„To máte na mysli moc, prokuraturu, soud? Copak vy od nich čekáte soucit?“

„Ne, to ne,“ činí Inna štíhlými prsty lehký pohyb směrem vzhů-ru, jako by se tímto gestem snažila ukázat na Prozřetelnost. „Ne, Putin ho nepustí.“

A téhož dne přichází Chodorkovského odpověď z vězení. Pone-chávám dopis přesně v té podobě, v jaké jsem ho dostal:

...Budu se snažit být co nejupřímnější, i když uplynulá doba samozřejmě zanechává své stopy. Byl jsem absolutně přesvědčený komsomolec, věřil jsem v komunismus a věřil jsem tomu, že kolem jsou nepřátelé, které dokážeme zadržet jedině silou zbraní.

Proto jsem se taky rozhodl pro tajnou profesi a chtěl jsem pra-covat v jednom z podniků obranného průmyslu. Což se mi vlastně podařilo, i když jsem tam nebyl dlouho, ale hodně se mi to líbilo. Byl jsem tehdy naprosto lhostejný k dějinám, k fi lozofi i a k huma-nitním vědám vůbec, ale zajímala mě ekonomie (dokonce jsme ten-krát měli předmět ekonomika chemického průmyslu — a já v něm exceloval).

| 32 | | 33 |

kdy a kdo vám vlastně odpoví. Co když Chodorkovskij můj dopis nedostal a opravdu si v něm čte vyšetřovatel? (Ale co, ať si konec-konců počte.) A co když tu odpověď nenapíše Chodorkovskij, ale nějaký poskok z Kremlu nebo třeba i z Jukosu? To se ověřit nedá. Michail Chodorkovskij, který sedí za mřížemi a čas od času odtud píše dopisy sociálnědemokratického zaměření, se pronikavě liší od Michaila Chodorkovského, který před dvěma roky stál v čele spo-lečnosti Jukos. A vlastně není jasné proč. Možná proto, že dnešní podobu Chodorkovského-vězně formují většinou novináři a právní-ci. Anebo proto, že někdejší obraz Chodorkovského-oligarchy utvá-řela z valné části tisková služba Jukosu? Anebo platí obojí? Ale ať už je to jak chce, ztráta moci, zatčení, soud a vězení Chodorkov-ského neuvěřitelně proměnily.

„V těch dopisech z vězení ho nepoznávám,“ říká Chodorkov-ského žena Inna. „Podle nich se velice změnil, ale já zatím nevím jak.“

„Copak vy se s mužem nevídáte? Přece chodíte na návštěvy...“„To je něco jiného — skrz sklo a telefonicky. V přítomnosti

dozorců. Ti pořád slídí a poslouchají. Tomuhle Míšovi já nerozu-mím. Čekám už jen na to, až ho pošlou do lágru, abych se za ním mohla vypravit a dosáhnout osobního setkání.“

„A vy věříte, že ho někdy převedou z věznice do tábora?“Sedíme v Book Café v Samotěčné ulici. Inna je krásná mladá

žena s velmi štíhlými prsty a obrovskýma hnědýma očima, které zů-stávají vážné, i když se usmívá. Ve tváři má pudrem či make-upem pečlivě zamaskované podráždění, které se li dem do obličeje vkrádá po nervovém zhroucení. Pokaždé, když se snažím naznačit, jak s ní cítím, ona tento soucit odmítá. O manželově uvěznění hovoří jako o vlastní zkoušce, o zkoušce, jíž je třeba projít, aby ji to posílilo, a jakmile ji zvládne, jejího muže zase pustí na svobodu. Říká, že jedno z dvojčat, Ilja, je maminčin chlapeček, takže se obejde bez otce, ale neobejde se bez matky, zatímco ten druhý, Gleb, je tá-tův — bez matky vydrží, kdežto bez otce ne. Vykládá mi, že jed-nou vzala oba chlapce na návštěvu do věznice, ale ti vůbec nepo-chopili, proč je táta za skleněnou přepážkou a mluvit se s ním dá

jen telefonem. Několik dní nato pozdě večer přišel za Innou Ilja a řekl: „Mami, Gleb pláče.“ A pětiletý Gleb v ložnici opravdu pla-kal — tak, jako pláčou dospělí chlapi, s tváří zabořenou do polštá-ře a bez jediného zvuku, jen ramena se mu otřásala. Asi tak za půldruhé hodiny se jí podařilo chlapce uklidnit. Zeptal se:

„A vrátí se tatínek?“„Vrátí,“ řekla Inna.„Jenže až se vrátí, tak už budeme velký jako Nasťa,“ připomněl

Gleb svou patnáctiletou sestru.„Ne,“ odpověděla Inna. „Tatínek se vrátí za rok.“Sedíme v Book Café, Inna vykládá, dostáváme kávu, a já se

překvapeně ptám:„Proč si myslíte, že za rok?“„Protože tohle už stačilo. Všechno jsme pochopili. A změnili

jsme se. Jediné, co nevím, je, zda se Míša opravdu změnil, tak, jak to vyplývá z jeho dopisů. Je ale vidět, že něco se stalo s námi obě-ma, tak už snad není třeba nás dál trápit.“

„To máte na mysli moc, prokuraturu, soud? Copak vy od nich čekáte soucit?“

„Ne, to ne,“ činí Inna štíhlými prsty lehký pohyb směrem vzhů-ru, jako by se tímto gestem snažila ukázat na Prozřetelnost. „Ne, Putin ho nepustí.“

A téhož dne přichází Chodorkovského odpověď z vězení. Pone-chávám dopis přesně v té podobě, v jaké jsem ho dostal:

...Budu se snažit být co nejupřímnější, i když uplynulá doba samozřejmě zanechává své stopy. Byl jsem absolutně přesvědčený komsomolec, věřil jsem v komunismus a věřil jsem tomu, že kolem jsou nepřátelé, které dokážeme zadržet jedině silou zbraní.

Proto jsem se taky rozhodl pro tajnou profesi a chtěl jsem pra-covat v jednom z podniků obranného průmyslu. Což se mi vlastně podařilo, i když jsem tam nebyl dlouho, ale hodně se mi to líbilo. Byl jsem tehdy naprosto lhostejný k dějinám, k fi lozofi i a k huma-nitním vědám vůbec, ale zajímala mě ekonomie (dokonce jsme ten-krát měli předmět ekonomika chemického průmyslu — a já v něm exceloval).

| 34 | | 35 |

V Komsomolu jsem nejdřív odpovídal za organizační práci (vybírání příspěvků, pořádání schůzí a masových akcí), což jsem měl taky velmi rád. Věčně jsem se hádal se stranickou organizací a taky s rektorem Jagodinem. Ten mi tehdy říkal „můj nejvzdorněj-ší tajemník“. Trval jsem na všem, co jsem ze studentského hlediska považoval za rozumné (záležitosti kolejí, studentské kavárny, mate-riální pomoci, studentských brigád). Zabýval jsem se i osobními záležitostmi kolegů, ale „krev“ jinak smýšlejících nebo věřících na mých rukou rozhodně nezůstala — byli jsme elitní fakulta a takoví se tam prostě ani nedostali. Za opilství, ztrátu tajných sešitů nebo za rvačku na koleji jsem z Komsomolu lidi vyháněl, což v našem případě znamenalo i vyhození ze školy. Byl jsem tehdy mladý, jistý si svou věcí a o ničem jiném jsem nepřemýšlel.

Byli jsme přece v nepřátelském obklíčení, v první linii, a tam není pro nějakou slabost místo. Byl jsem hloupý, jednoduše hlou-pý — jinak se to ani vysvětlit nedá...

Když mi maminka při nástupu do komsomolské funkce řekla, že se za svého syna stydí, zapamatoval jsem si to, ale neporozuměl.

Prosím věřte mi: opravdu jsem nechápal, co měla na mysli. Ze-ptat jsem se styděl a ona se rozhodla, že mi nic vysvětlovat nebude.

Tenhle světový názor se mi zhroutil v letech 1990–1991, když jsem se poprvé dostal do zahraničí. Když jsem tam neobjevil nepřá-tele, ale normální slušné lidi, byl to pro mě šok. Celý život si budu pamatovat jednu příhodu z Francie. Seděli jsme v baru na pivě s jedním francouzským aristokratem. A najednou jsem zjistil, že velice přátelsky rozmlouvá s číšníkem, který nám to pivo nosil a otí-ral nám stolek. Tak jsem se svého společníka zeptal, odkud ho zná. On jen ukázal na jediný rolls-royce, který stál na parkovišti. Bylo to auto toho dotyčného muže, který vlastnil celou síť podobných barů, ale považoval pro sebe za důležité, aby několikrát týdně v těch barech pracoval jako obyčejný číšník, a díky tomu „lépe rozuměl podnikání“.

Je to drobnost, ale pro mě to byl zase šok. Přísně vzato jsem si z toho člověka vzal příklad a také jsem se všude snažil pracovat takříkajíc v řadových pozicích, abych „lépe rozuměl podnikání“.

Zkrátka a dobře to nebyli žádní nepřátelé, ale „naši kluci“. Jenže k čemu tedy to všechno, když jsme v žádném nepřátelském obklíčení nebyli? Proč nemůžeme žít normálně, proč někdo pořád potřebuje ničit lidi, jejich životy a jejich osudy?

Když jsem ten dopis ukázal Inně, ani se neusmála. Naopak — až s jakýmsi lehkým pocitem křivdy zavzpomínala, jak bydlela v Medvědkovu, večerně studovala a chtěla si najít práci přímo na škole, a tak se ucházela o místo laborantky na jedné z kateder. Jenže tam po ní chtěli, aby si přinesla doporučení z výboru kom-somolské organizace, bez něhož se na škole nikdo zaměstnávat nesměl. Na výboru si ale řekli, že tahle hezká holka by se jim hodi-la, a navrhli jí, aby si vzala na starost jejich účetní agendu, a když měla psát první souhrnnou uzávěrku, zástupce pro organizační prá-ci Míša Chodorkovskij jí nabídl, že jí s tím pomůže. Té noci, strá-vené ve dvou u stolu zavaleného výkazy o placení členských pří-spěvků, se zrodila jejich láska. Inna ale na Komsomol vzpomíná bez nadšení, stejně jako v ní velké nadšení nevzbuzují ani první léta společného života v malém hotýlku na kraji města a později v nájemních vládních domech za Moskvou. Tak jsem se zeptal:

„Ale nějaké štěstí jste snad zažila, ne? To se přece stává, ales-poň občas...“

„Tak to jsem zažila. Předevčírem. Když ke mně na ulici přiběh-ly děti a všechny se ke mně přitiskly.“

Chodorkovského matka Marina Filippovna se naopak usmála, když jsem jí dopis ukázal: Když mi maminka při nástupu do komso-molské funkce řekla, že se za svého syna stydí, zapamatoval jsem si to, ale neporozuměl. Usmála se tomu, že si to zapamatoval, a řekla:

„Já tehdy opravdu nechtěla, aby z něj byl komsomolský funk-cionář, přála jsem si, aby se věnoval vědě. A když se chystal vstu-povat do strany, taky jsem byla proti. Protože komsomolskou a stra-nickou legitimací se u nás oháněli hlavně lenoši a pitomci, kteří nechtěli nebo neuměli pracovat. Kdežto Míša se učil dobře. Vyso-kou absolvoval s červeným diplomem.“

| 34 | | 35 |

V Komsomolu jsem nejdřív odpovídal za organizační práci (vybírání příspěvků, pořádání schůzí a masových akcí), což jsem měl taky velmi rád. Věčně jsem se hádal se stranickou organizací a taky s rektorem Jagodinem. Ten mi tehdy říkal „můj nejvzdorněj-ší tajemník“. Trval jsem na všem, co jsem ze studentského hlediska považoval za rozumné (záležitosti kolejí, studentské kavárny, mate-riální pomoci, studentských brigád). Zabýval jsem se i osobními záležitostmi kolegů, ale „krev“ jinak smýšlejících nebo věřících na mých rukou rozhodně nezůstala — byli jsme elitní fakulta a takoví se tam prostě ani nedostali. Za opilství, ztrátu tajných sešitů nebo za rvačku na koleji jsem z Komsomolu lidi vyháněl, což v našem případě znamenalo i vyhození ze školy. Byl jsem tehdy mladý, jistý si svou věcí a o ničem jiném jsem nepřemýšlel.

Byli jsme přece v nepřátelském obklíčení, v první linii, a tam není pro nějakou slabost místo. Byl jsem hloupý, jednoduše hlou-pý — jinak se to ani vysvětlit nedá...

Když mi maminka při nástupu do komsomolské funkce řekla, že se za svého syna stydí, zapamatoval jsem si to, ale neporozuměl.

Prosím věřte mi: opravdu jsem nechápal, co měla na mysli. Ze-ptat jsem se styděl a ona se rozhodla, že mi nic vysvětlovat nebude.

Tenhle světový názor se mi zhroutil v letech 1990–1991, když jsem se poprvé dostal do zahraničí. Když jsem tam neobjevil nepřá-tele, ale normální slušné lidi, byl to pro mě šok. Celý život si budu pamatovat jednu příhodu z Francie. Seděli jsme v baru na pivě s jedním francouzským aristokratem. A najednou jsem zjistil, že velice přátelsky rozmlouvá s číšníkem, který nám to pivo nosil a otí-ral nám stolek. Tak jsem se svého společníka zeptal, odkud ho zná. On jen ukázal na jediný rolls-royce, který stál na parkovišti. Bylo to auto toho dotyčného muže, který vlastnil celou síť podobných barů, ale považoval pro sebe za důležité, aby několikrát týdně v těch barech pracoval jako obyčejný číšník, a díky tomu „lépe rozuměl podnikání“.

Je to drobnost, ale pro mě to byl zase šok. Přísně vzato jsem si z toho člověka vzal příklad a také jsem se všude snažil pracovat takříkajíc v řadových pozicích, abych „lépe rozuměl podnikání“.

Zkrátka a dobře to nebyli žádní nepřátelé, ale „naši kluci“. Jenže k čemu tedy to všechno, když jsme v žádném nepřátelském obklíčení nebyli? Proč nemůžeme žít normálně, proč někdo pořád potřebuje ničit lidi, jejich životy a jejich osudy?

Když jsem ten dopis ukázal Inně, ani se neusmála. Naopak — až s jakýmsi lehkým pocitem křivdy zavzpomínala, jak bydlela v Medvědkovu, večerně studovala a chtěla si najít práci přímo na škole, a tak se ucházela o místo laborantky na jedné z kateder. Jenže tam po ní chtěli, aby si přinesla doporučení z výboru kom-somolské organizace, bez něhož se na škole nikdo zaměstnávat nesměl. Na výboru si ale řekli, že tahle hezká holka by se jim hodi-la, a navrhli jí, aby si vzala na starost jejich účetní agendu, a když měla psát první souhrnnou uzávěrku, zástupce pro organizační prá-ci Míša Chodorkovskij jí nabídl, že jí s tím pomůže. Té noci, strá-vené ve dvou u stolu zavaleného výkazy o placení členských pří-spěvků, se zrodila jejich láska. Inna ale na Komsomol vzpomíná bez nadšení, stejně jako v ní velké nadšení nevzbuzují ani první léta společného života v malém hotýlku na kraji města a později v nájemních vládních domech za Moskvou. Tak jsem se zeptal:

„Ale nějaké štěstí jste snad zažila, ne? To se přece stává, ales-poň občas...“

„Tak to jsem zažila. Předevčírem. Když ke mně na ulici přiběh-ly děti a všechny se ke mně přitiskly.“

Chodorkovského matka Marina Filippovna se naopak usmála, když jsem jí dopis ukázal: Když mi maminka při nástupu do komso-molské funkce řekla, že se za svého syna stydí, zapamatoval jsem si to, ale neporozuměl. Usmála se tomu, že si to zapamatoval, a řekla:

„Já tehdy opravdu nechtěla, aby z něj byl komsomolský funk-cionář, přála jsem si, aby se věnoval vědě. A když se chystal vstu-povat do strany, taky jsem byla proti. Protože komsomolskou a stra-nickou legitimací se u nás oháněli hlavně lenoši a pitomci, kteří nechtěli nebo neuměli pracovat. Kdežto Míša se učil dobře. Vyso-kou absolvoval s červeným diplomem.“

| 222 | | 223 |

NEP (Novaja ekonomičeskaja politika) — ekonomický program, který nastolil Lenin po skončení občanské války na počátku 20. let minulého století. Šlo o pragmatický obrat od válečného komunismu k částečnému návratu do dob soukromého podnikání. Přítrž tomuto ekonomickému liberalismu učinil v druhé polovině desetiletí Stalin. NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennich děl), česky lidový komisariát vnitřních věcí — nástupnická organizace po původní Dzeržinského Čece (Črezvyčajnaja komissija), česky Mimořádná komise. Centrální státní orgán zabývající se vnitřní bezpečností, rozvědkou a kontrarozvědkou, který existoval v Sovětském svazu v letech 1934–1946. Poté se rozdělil na ministerstvo vnitra a ministerstvo státní bezpečnosti. Posledně jmenované ministerstvo pak bylo v roce 1954 přejmenováno na KGB (Komitět gosudarstvennoj bezopasnosti), česky Výbor státní bezpečnosti. Ten za-nikl po protigorbačovském puči na konci roku 1991. Dnešní nástupnickou organizací je FSB (Feděralnaja služba bezopasnosti), česky Federální bez-pečnostní služba.

Politické technologie — soubor regulérních i neregulérních praktik pro-sazování jednotlivých osobností do vysokých politických funkcí. Politic-ké technologie se v Rusku rozšířily během 90. let a jejich nejvýraznějším plodem bylo zřejmě zvolení Borise Jelcina na druhé prezidentské období uprostřed roku 1996. Mimo chodem — v lednu zmíněného roku se Jelci-novy předvolební prefe rence pohybovaly kolem 3–8 % a v podstatě neměl žádnou šanci. Peníze oligarchů a mohutná mediální kampaň ovšem vykonaly své. Státní výbor pro mimořádný stav (Gosudarstvennyj komitět črezvyčaj-nogo položenija — GKČP) — toto spiklenecké usku pení v čele s býva-lým vrcholným komsomolským funkcionářem Gennadijem Janajevem se pokusilo ve dnech 19.–21. srpna 1991 svrhnout tehdejšího prezidenta Michaila Gorbačova a vrátit Sovětský svaz do dob před perestrojkou. Puč byl rychle potlačen, Gorbačov, internovaný ve svém letním sídle Foros na Krymu, osvobozen a vrcholní spiklenci odsouzeni k víceméně symbolic-kým, zhruba ročním trestům. Vlast (rusky Rodina) — jedno z poměrně nových nacionalisticky oriento-vaných politických uskupení, v jehož čele stál poslanec Státní dumy Dmitrij Rogožin. V současné době je považováno za extremistické a do posledních komunálních voleb nebylo při puštěno.

Obsah

Prolog ........................................................................................... 7 1. kapitola: ZATČENÍ ................................................................. 9 2. kapitola: V NEPŘÁTELSKÉM OBKLÍČENÍ .......................... 27 3. kapitola: OTRAVA ................................................................. 45 4. kapitola: MÁNIE EFEKTIVITY ............................................. 63 5. kapitola: TO PŘEŽIJEM! ....................................................... 80 6. kapitola: ZELENÝ DOPIS ..................................................... 93 7. kapitola: OTEVŘENÉ RUSKO ............................................. 107 8. kapitola: NEZDAŘENÝ ÚTĚK ............................................ 122 9. kapitola: RUKOJMÍ ............................................................. 13610. kapitola: ZKÁZA ................................................................ 15111. kapitola: VERZE OBHAJOBY ............................................. 17012. kapitola: VĚZEŇ TICHA ..................................................... 18513. kapitola: SÍLA PRÁVA ........................................................ 203Epilog ....................................................................................... 219Poznámky ................................................................................. 220

| 232 |

Valerij Paňuškin

MICHAIL CHODORKOVSKIJ VĚZEŇ TICHA

Z ruského originálu

Michail Chodorkovskij. Uznik tišiny vydaného roku 2006 v Moskvě nakladatelstvím Sekret fi rmy

přeložil Libor Dvořák Obálka a grafi cká úprava Štěpán Hulc

Odpovědná redakce Marcela Drahošová a Alena Němcová Sazba Vladimír Ludva

Tisk a knihařské zpracování Arch — polygrafi cké práce, spol. s r. o., Brno

Vydalo Nakladatelství Vakát, s. r. o.

Tkalcovská 874/3a, 602 00 Brno roku 2007 jako svou 1. publikaci

První vydání 232 stran

www.vakat.cz

redakce@vakat.cz