MASARYKOVA UNIVERZITA

FILOZOFICKÁ FAKULTA

Ústav jazykovědy a baltistiky

Lotyšská a estonská literatura od počátků do konce 19. století

Brno 2013

Autor práce: Kateřina Steinerová

Společné rysy pobaltských kultur

Z lingvistického hlediska patří mezi baltské národy Litevci, Lotyši a Prusové, po nichž nám

však zůstalo jen velmi málo památek. Kvůli rozdílnému historickému vývoji však k sobě

řadíme lotyšskou a estonskou kulturu a zvlášť litevskou. Byly pokusy vytvořit další dílčí

kultury, např. latgalskou, nicméně zůstaly spíše důkazem regionální svérázné tvorby než

svébytné kultury. Dnes je latgalské písemnictví součástí lotyšské literatury a tvoří přechod

mezi litevským a lotyšským lidovým uměním.

Prvním a zásadním společným rysem je historický vývoj. Ve 13. století bylo území Lotyšská

a Estonska ovládnuto německými křižáckými vojsky, která vynaložila posléze značné úsilí

christianizovat místní obyvatelstvo. Litva si uchovala nad Němci svoji suverenitu až do doby,

než vytvořila unii s katolickým Polskem, čímž se do budoucna ještě více odlišila od

zbývajících pobaltských zemí, které byly převážně luteránské (kromě Latgalska, které bylo

také katolické). Násilná christianizace probíhala v Estonsku a Lotyšsku ve 13. století křižáky

a mečovými rytíři, pro něž znamenala obtížný a dlouhodobý úkol. Pohanství zde bylo

zachováno nejdéle v Evropě převážně mezi obyvateli ženského pohlaví. Baltský mytologický

systém je založen na souboru antropomorfních bohů, z nichž každý ovládá určité síly

v přírodě. Systém vychází z indoevropského základu a má společné rysy s náboženstvím

jiných národů (Germánů, Keltů, Íránců a dalších). Kulturní vývoj určovaly později říše, které

si území Lotyšska a Estonska podrobovaly - Švédská a zejména Ruská, která v době sovětské

všechny tři státy okupovala.

Významným společným rysem je vývoj národního písemnictví a průběh národního obrození.

Podmínky pro jeho vznik byly v Pobaltí nepříznivé, proto sem přišlo později než jinde

v Evropě. Iniciátory vzniku národní kultury byli němečtí osvícenští učenci, kteří zastávali

myšlenku, že každý i sebemenší národ si zaslouží národní uvědomění. Představitelé národního

obrození měli před sebou obtížný úkol především proto, že jejich materiální zajištění bylo

minimální. Často jim nebylo dopřáno vzdělání, pocházeli z rolnických rodin a vědomosti

nabyli jako samouci. Do vyšších uměleckých vrstev se dostali díky píli a svědomité tvorbě.

Překážky jim stavěla do cesty nejen politická a sociální situace, ale také jejich postavení ve

společnosti, které vládla německobaltská nobilita. Lotyši a Estonci téměř ve stejnou dobu

vydávají vlastní národní eposy, které vytvořily základ národního uvědomění, po finském

vzoru. V Litvě narážíme na další rozdíl - nevznikl zde národní hrdinský epos. Tuto funkci zde

plní dílo Dainavské pověsti od KRÉVÉ-MICKEVIČIUSE. Podobně probíhá vývoj v Lotyšsku a

Estonsku i nadále: typickým příkladem je národněsociální období ve společnosti a literatuře

kulminující ruskou revolucí v roce 1905.

Ve finské kultuře můžeme vidět určité paralely s lotyšskou a především estonskou kulturou.

Svou roli v tom sehrály jak historické události, tak přírodní předurčenosti - ráz krajiny (jezera,

nížiny), severské podnebí, bílé noci, podobné poměry na venkově a luteránské náboženství.

V jazyce i literatuře je znát německý a švédský vliv, později ruský.

Pobaltskou literaturu můžeme charakterizovat jako „dohánějící“, což znamená, že v určitém

období jejího vývoje došlo vlivem společenské události ke stagnaci vůči literaturám ostatních

národů a přirozenému myšlenkovému vývoji, opožďuje se a nedochází k vzájemnému

ovlivňování a obohacování. Stagnující literatura tento vývoj musí dohnat, aby se její vývoj

nezpomalil, neustavil v archaičnosti. V Pobaltí těmito společenskými události, které

ruinovaly literární vývoj, byl např. vpád německých rytířů v 19. století nebo fašistická agrese

za 2. světové války nebo v Litvě zákaz vydávání litevských tisků. Dohánění vývoje se jeví

jako negativní, ale v mnoha případech přináší i pozitiva, protože motivuje k originalitě a

uchopení látky z jiné perspektivy. Tato tendence se projevila ve výtvarném umění, např.

ilustrace k básním E. MIEŽELAITISE, dekorace k Rainisovým dramatům.

Latinské a německé písemnictví na lotyšském a estonském území

Latinské a německé písemnictví na lotyšském a estonském území je spojeno s christianizací

místních obyvatel, které započalo příchodem křižáckých vojsk ve 13. století. Do 16. století

trvá tzv. katolické období. Nejstarší texty z tohoto období nebyly nikdy nalezeny a dokladů o

dodržování doporučení z římského koncilu roku 1215, podle kterého měla byt nově dobytá

území christianizována v místním jazyce, je velmi poskrovnu. Protože v Pobaltí neexistovala

místní inteligence, musela ji zastoupit ta německá. Její představitelé psali v mateřském jazyce,

v latině a později i v místních jazycích.

Z katolického období je ochován překlad otčenáše v díle Agenda, první tištěný otčenáš, který

je součástí Münsterovy Kosmografie (1550), katolický katechismus (1585) a luteránský

katechismus (1586). Obsahoval části Nového zákona a Starého zákona a duchovní písně.

Na území Latgalska je nejvýznamnějším představitelem GEORG ELGER. Usiloval o vytvoření

jedné lotyštiny, kterou by se mluvilo v celém Livonsku. Je autorem evangelií a katechismu

z roku 1622. Rukopis překladu evangelií byl nalezen roku 1942 na vilenské univerzitě. Po

jeho smrti byly vydány Cantiones spirituales a Dictionarum Polono-Latino-Lottauicum.

Pravděpodobně se podílel na projektu Agenda parua z roku 1622.

V Kuronsku působil např. PAUL EINHORN, který je autorem díla Historia Lettica, das ist

Beschreibung der lettischen Nation, ve kterém se snaží vyčlenit jednotlivé lotyšské etnické

skupiny.

Z území Livonska uveďme např. J. G. REHEHUSENA - 1644 Manaductio ad linguam

lettonicam facies et certa nebo J. GUSTLAFFA - 1648 Observationes grammaticae circa

linguam Esthonicam či J. REUTRA - 1662 Oratio Dominica XL Linguarum.

První lotyšské a estonské knihy

Počátky písemnictví v národních jazycích sahají do 16. století. Ve 20. letech bylo přijato

v Livonsku oficiálně luteránské náboženství, které dbá na srozumitelnost věrouky, což přináší

nutnost tvořit náboženské příručky v národních jazycích. První katechizační příručky

v lotyštině byly vytištěny roku 1525 v Lübecku. Nedochoval se však žádný exemplář, jelikož

náklad byl zkonfiskován a spálen. Existují také tvrzení, že téhož roku vyšel první tisk

v lotyštině, estonštině a lívštině. Autorem prvních dochovaných lotyšsky psaných knih je

GEORG MANZEL (MANCELIUS):

1585 katolický katechismus

1586 luteránský katechismus

1654 Kniha kázání

Německo-lotyšský slovník

Autorem nejstaršího estonského textu je JUHAN KÄÄLE. Jedná se o dvojjazyčný katechismus

z roku 1535, vydaný ve Würtembergu.

Navzdory těmto pokusům zůstává lotyšská a estonská tvorba na úrovni folklorní. Skutečné

národní písemnictví se začíná rozvíjet až během národního obrození.

První pokusy o kodifikaci jazyka, počátky světské prózy a poezie

První pokusy o kodifikaci jazyka sahají do 17. století a jsou spojené s rozvojem duchovní

literatury. Souvisí to se skutečností, že duchovenstvo je v této době jediným nositelem

vzdělanosti a většina autorů byla pastorského původu. Úkolem duchovenstva bylo udržovat a

upevňovat luteránskou víru a vzdělanost mezi poddanými, což byl úkol poměrně těžký a

vyžadoval si studium místního jazyka a sjednocení jeho spisovné normy.

Osobností, které se to podařilo nejvíce, byl GEORG MANZEL (1593-1654), znalec lotyšského

lidového jazyka. Studoval na několikero univerzitách v Německu, byl profesorem na

univerzitě v Tartu a stal se pastorem kuronského vévody. Napsal dílo Lettisch Vade-mecum

(1631), přepracované vydání luteránské příručky obsahující mj. líčení o zpustošení

Jeruzaléma (zřejmě první historická próza v lotyštině). Další díla jsou překlad Šalamounových

výroků, Phraseologia lettica - první kvalitní slovní lotyšské frazeologie (lidové výrazy,

lotyšské reálie, přísloví a pořekadla - nejstarší lotyšské dochované folklorní texty). Jak bylo

řečeno výše, kodifikoval spisovnou normu a lotyšský pravopis včetně délky samohlásek a

měkkosti souhlásek. Jeho systém pravopisu, v tištěné formě v německém písmu se zachoval

po dalších 300 let. Projevem vědomého budování spisovné lotyšstiny je dílo o skoro tisíci

stranách Kniha kázání - Lang-gewünschte lettische Postill z roku 1654, která se dočkala

dalších pěti vydání, a představovala důležitou příručku pro jiné pastory, kteří neuměli dobře

lotyšsky. Byla též oblíbeným zdrojem četby pro farníky.

Jedním z Manzelových žáků byl CHRISTOPHOR FÜRECKER. Věnoval se lotyšské filologii,

ale především skládání duchovních písní, kterých se od něj dochovalo na 180. Je také autorem

gramatiky a slovníku. Za svého života nic nevydal. Tuto chybu napravil superintendant

Kuronska HENRICUS ADOLPHI - vydal roku 1685 soubor Manzelových a Füreckerových

písní Lettische geistliche Lieder und Collecten. Füreckerův rukopis gramatiky použil v díle

Erster Versuch einer kurtz-verfassten Anleitung zur lettischen Sprache. Autorem další

gramatiky Gantz kurtze Anleitung zur Lettischen Sprache, poněkud odlišné než je ta

Adolphiho, je GEORG DRESSEL.

Své kodifikace se dočkala i latgalština v dílech Grammatyka inflacko-lotewska z lez 1817 (J.

Akelewicz) a 1853 (T. Kosowski).

V Estonsku je situace podobná. Roku 1637 vydává HEINRICH STAHL Anführung zu der

Estnischen Sprach. Jedná se o příručku obsahující katechismus, evangelijní a epištolní čtení,

motlitby a písně (autorské). JOHANN HORNUNG je autorem díla Grammatica Esthonica

(1693). Je psané v severoestonštině a používané až do 19. století.

V první polovině 18. století dochází ke zpomalení vývoje v důsledku devastace země za velké

severní války a zejména kvůli moru a vylidnění, které země postihly. Duchovní tvorba byla

utlumená a světská tvorba byla velmi chudá. Dochovala se estonská báseň o zkáze města

Tartu za severní války Oh! Ma vaene Tardo linn. ANTON THOR HELLE je autorem první

světské knížky v estonštině Eesti-maa rahwa ehk taht-ramat (1731) a prvního časopisu

Lühike õpetus (1766-1767).

Dochovaly se estonské ručně psané kroniky Livonská kronika (biskup Henrik) z 13. století,

Livonská mladší rýmovaná kronika (Baretolomäus Hoeneke) a Kronika livonské provincie

(Balthasar Russow).

Z lotyšské světské tvorby zmiňme sbírku mezinárodní umělé poesie Coelum terrestre

poeticumi z roku 1631, která obsahuje 9 příležitostných básní v lotyštině. Sbírku složil jižan

MELCHIOR VOSSIUS. Profesor na univerzitě v Tartu Fredericus Menius se zasloužil od první

dochované vydání lotyšské dainy v díle Syntagma de origine Livonorum. Autorem první

lotyšské divadelní hry je A. J. STENDER (syn G. F. Stendera) - Lustesspēle no zemnila, kas

par mužnieku tape pārvērsts.

Švédské vzdělávací reformy, překlady Bible

Švédské vzdělávací reformy

Počátky základního vzdělávání sahají do 80. let 17. století. O jeho rozvoj se zasloužil Bengt

Forselius, syn finského pastora pocházející ze severního Estonska, pod vedením Johana

Skytta s pověřením švédského krále, který chtěl uvést pobaltské oblasti na stejnou kulturní

úroveň jako ve Švédsku. V letech 1684-1688 vedl učitelský ústav, ze kterého vzešlo 160

absolventů. V roce 1688 bylo v estonské části Livonska 38 škol o 600 žácích. V letech 1687-

96 bylo nařízeno, aby v každé farnosti byla zřízena základní škola. Na konci 17. století byla

většina učitelů estonského původu. V Tartu a Tallinnu byla zřízena gymnázia pro výchovu

budoucího duchovenstva a úřednictva. Roku 1632 bylo gymnázium v Tartu povýšeno na

univerzitu Gustavem Adolfem. Univerzita fungovala v letech 1632-1656 a 1690-1699, v době

1699-1710 byla přestěhována kvůli velké severní válce do Pärnu. Většinu studentů tvořili

Švédové, Němci a Fini. Není známo, že by zde studovali Estonci. Akademie obsahovala čtyři

fakulty - teologická, lékařská, právnická a filozofická. Osobou, která významně ovlivnila

kulturu v Livonsku v této době, byl Johannes Fischer - generální superintendant Livonska.

Uváděl do chodu náboženské a vzdělávací reformy švédské vlády, byl iniciátorem překladu

bible do lotyštiny a estonštiny. Založil lotyšský učitelský ústav.

Překlady Bible

ERNST GLÜCK: „překládal z původních jazyků (hebrejštiny, aramejštiny, řečtiny, latiny aj.)

s přihlédnutím k Lutherovu německému překladu, opíraje se o starší překladatelské pokusy.

Přeložil celou bibli do ruštiny.“1

1685 Nový zákon lotyšsky1689 Starý zákon lotyšsky1692 Apokryfy1694 Písmo svaté aneb svaté slovo boží1739 druhé vydání lotyšské bible v Glückově překladu

Glückova bible měl mimořádný význam. Sjednotila lotyšský pravopis a spisovnou normu a

obohatila kulturní tradici. Bible v této době představuje určitý společenský kodex, nesoucí

trvalé etické i estetické hodnoty.

1 Literae Balticae Terrae Marianae, str. 6, materiály docenta Hoskovce

GOTTHARD FRIEDRICH STENDER:

Mazā bībele - dětská bible

ANDREAS A ADRIANUS VIRGINIUS:

1686 Nový zákon

1727 další náklad téhož překladu v jihoestonštině, bylo vytištěno na 10 000 exemplářů

ANTON THOR HELLE:

1715 Nový zákon severoestonsky

1739 Piibli raamat - celá bible severoestonsky

Dějiny ochranovského hnutí v Livonsku

Roku 1811 rozhodl Estonský sněm o zrušení nevolnictví, car je podepsal pro Estonsko roku

1816, pro Kuronsko 1817 a 1819 pro Livonsko. Nový stav zaručoval rolníkům osobní

svobodu nikoli však držení půdy, způsoboval sociální nestabilitu, což vedlo ke vzpourám a

protestům. Jako odpověď vzniká tzv. ochranovské hnutí neboli hnutí hernhútiešů. Hnutí má

sídlo V Herrnhutu (Ochranově v Horní Lužici), městě založeném hrabětem von

Zinsendorfem. Místo se stalo sídlem obnovené Jednoty bratrské, kde mohli najít útočiště lidé

pronásledovaní katolickou církví.

Stavělo se proti luteránské církvi a za jeho cílem bylo hledat nový způsob života pro rolnické

obyvatelstvo. Kladlo důraz na život podle bible a hlásalo rovnost mezi lidmi, čímž se stalo

nebezpečným pro stavovský systém a monopol luteránské církve.

V roce 1732 hnutí vysílá misionáře na dobytý ostrov Sv. Tomáše v Karibiku. Jedním z nich

byl David Nitchmann, původem ze Suchdola nad Odrou. Následovaly další misie do Grónska,

Surinamu a Severní Ameriky, kde si jim nabízelo široké pole působnosti mezi indiány a

osobní svoboda atd. Roku 1734 byl vydán edikt, který stanovoval, že bratři mohou zůstat

v Herrnhutu, jen pokud nebudou působit potíže, proto se jich velké množství přestěhovalo pod

vedením Augusta Gottlieba Spangenberga právě do Ameriky, kde založili nové osady.

Po roce 1737 se někteří osadníci přesídlili do nové berlínské osady Český Rixdorf, v roce

1744 do severoanglické osady Fulneck.

1743 bylo hnutí na nátlak německobaltské šlechty a luteránské církve zakázáno carevnou

Alžbětou Petrovnou, načež bylo roku 1763 zase obnoveno. Hnutí nebylo úplně masovou

záležitostí, jak by se mohlo zdát. Jeho členy byly především sociálně majetnější a vzdělanější

vrstvy na venkově (jak v Lotyšsku, tak v Estonsku) a nacházeli se tam i členové baltsko-

německé nobility. Na konci 40. let 19. století mělo hnutí asi 30 000 členů.

Kulturní přínos ochranovského hnutí

Ochranovské hnutí za dobu svého působení přineslo kultuře v Pobaltí spoustu pozitiv. Roku

1736 podnikl cestu do Pobaltí hrabě Zinsendorf a finančně podpořil vydání překladu bible do

estonštiny. Dále se hnutí zasloužilo o založení učitelského ústavu na statku rady von

Kampenhausena poblíž Valmiery. Jeho nátlak proti luteránské církvi způsobil stoupající

gramotnost na venkově. Na konci 18. století byla negramotnost venkovského rolnictva

pouhých 37%.

Lotyšsku pod vedením hraběte začaly vznikat tzv. bratrské obce, které získávaly přízeň

zejména mezi domácím nevolnickým obyvatelstvem. Vznikala zde první rukopisná literatura.

Pod vlivem hnutí vstupují do literatury první lotyšští autoři a vzešli z něj v polovině 18. století

první lotyšští básníci - Kikula Jékabs a Juris N. Ramanis. J. Plietáns přeložil Schillerovy

Loupežníky a inscenace hry položila základy lotyšského divadla. Neredzígais Indrikis roku

1806 vydává první lotyšskou básnickou sbírku.

Ochranovská tradice přetrvávala do dalších období (inspirovala se jí generace starolotyšů).

Svědčí o tom Píseň o Janu Husovi od Jánise Ruǵénse.

Osvícenství, kulturní aktivity německých pastorů a starolotyšů

Představiteli osvícenství jsou Gotthard Friedrich Stender, Garlieb Helvig Merkel, v Estonsku

Otto Wilhelm Masing. G. F. Stender psal lotyšsky, vydal dva svazky umělých písní, je

autorem pohádek a povídek, slabikářů a encyklopedické Knihy vysoké moudrosti o světě a

přírodě (1776). Pro německé potřeby napsal Lettische Grammatik a Lettisches Lexicon. G. H.

Merkel byl osobností radikálně brojící proti nevolnictví (kritizoval je při návštěvě pobaltských

gubernií Kateřinou Velikou), psal sice německy, ale jeho dílo Lotyše velmi ovlivnilo. Patří

sem Die Letten, Die Vorzeit Livlands. Ovlivnil i mnohé estonské myslitele, např.

Kreuzwalda.

Na počátku 19. století ovlivňovaly vývoj společenského systému napoleonské války a

zejména zrušení nevolnictví, které znamenalo možnost pro svobodné obyvatele zabývat se

„vyššími“ cíly, mezi něž bezesporu patří literatura. Bohužel, národní inteligence se nerodí ze

dne na den, proto základy pro kvalitní literaturu v Lotyšsku museli položit příslušníci jiných

národů, a to němečtí pastoři. Od poloviny 19. století se začali angažovat i autoři domácí, často

ale závislí na pastorech, protože byli nemajetní, nevzdělaní a materiálně závislí právě na

svých církevních „průvodčích“. Období, během kterého inteligence dozrávala ke schopnosti

tvořit osobitou a kvalitní literaturu, se nazývá předobrozením. Generace autorů závislých na

tradicích pastorů (Stender) se nazývá starolotyši.

ANSIS LIETÁNS byl redaktorem časopisů založených pastory. Psal povídky a překládal

německé autory (Baron Bundulis - J. V. Mainhold). Pokoušel se neúspěšně o básnickou

tvorbu. Jeho současníkem byl Ansis Líventáns původem nevolník, psal pro časopisy, psal

písně a působil jako překladatel. Byl také varhaník, učitel a kazatel. Stal se čestným členem

Lotyšské literární společnosti. Své písně vydal ve sborníku Staromódní písničky a zpěvy

radosti. Velký význam pro starolotyše měli autoři JÁNIS RUǴÉNS a ERNESTS DINSBERGS.

První jmenovaný se narodil v rodině rolníka, vystudoval učitelský seminář ve Valmieře. Byl

znalcem národního folkloru, současné lotyšské a německé literatury a pokračoval

v ochranovské tradici. Byl duševně nemocný, což mu znemožnilo stát se učitelem, ale nemoc

mu nezabránila tvořit. Jeho tvorba předjímala obrození (Píseň přítel Lotyšů). Věnoval se psaní

osvětových článků o cizích zemích a o lotyšské minulosti se silným vlasteneckým nádechem.

Dílo: Píseň o Janu Husovi, úvaha Vlastníma očima viděná cesta do livonského nebe, Výbor

z různých písniček. E. Dinsbergs pocházel též z rolnické rodiny, ale jako pilný samouk si

vypěstoval kulturní přehled. Pracoval jako učitel. Byl poslán do vyhnanství za údajné

podněcování k rolnickým nepokojům. Překládal Ovidia, Homéra, Schillera, Goetha a další. Je

autorem knih o výchově dětí, žen a dívek o mytologii a etnografii. Je autorem první lotyšské

hry Nejkrásnější nos a první dětské hry Modrý ptáček.

Mladolotyšské hnutí, počátky novodobé poezie a prózy

Národní obrození začíná v 50. letech 19. století. Lotyšská inteligence začíná zaujímat své

zasloužené místo ve společnosti ve srovnání nejen s baltsko-německou vrstvou, ale i

s ostatními státy. Začíná si uvědomovat svoje nároky na kulturní i ekonomické sebeuplatnění.

Objevují se první myslitelé a teoretici, kteří definují lotyšský národní program a demokratické

požadavky. Snaží se diskutovat na otázku, zdali má vůbec tak malý národ nárok na vytvoření

vlastní suverénní kultury, která by mohla konkurovat kultuře národů velkých a zdali má smysl

snažit se o takovou suverenitu (Nebylo by lepší připojit se k jinému národu a kulturu sdílet?).

Starolotyši a němečtí pastoři se klanili k záporné odpovědi. Navrhovali připojit se

k německému národu a sdílet jeho kulturní bohatství a část to také tak praktikovala. Střední

cestu zvolili tzv. stydliví Lotyši, kteří se nijak neangažovali a pasivně se přizpůsobovali.

Naštěstí pro lotyšskou kulturu se našla část inteligence, která se odvážila vzdorovat

dosavadním vývoji. Nazývali se mladolotyši a zformovali se v 50. - 60. letech. Vůdci

mladolotyšů byli K. Valdemárs, K. Barons, J. Alunáns a jako první se začali hlásit k lotyšské

národnosti. Příspěvky mladolotyšů byly tisknuty v časopise Host do domu, později však

plátek opustili a vytvořili vlastní Petrohradské noviny.

KRIŠJÁNIS VALDEMÁRS byl publicista, ekonom a organizátor mladolotyšského hnutí. Se

svými jazykovými znalostmi a konexemi v Německu a Rusku byl vhodnou osobou pro rozvoj

národně obrozeneckého programu a povznesení Lotyšů. Srovnával domácí obrozenecké hnutí

s ostatními malými národy (Čechů, Finů apod.). Prosazoval orientaci na slovanské kultury.

KRIŠJÁNIS BARONS byl též publicista, básník a zejména sběratel lotyšského folkloru, jehož

bohatý písňový obsah vydal ve sbírce o šesti svazcích Lotyšské národní písně. V roce 1985

bylo jeho dílo oceněno organizací UNESCO a stalo se inspirací pro budoucí generace autorů.

Je proto nazýván „Otcem dain“. Dílo Lotyšské národní pohádky zpracoval ANSIS LERHIS-

PUŠKAITIS.

JURIS ALUNÁNS se zasloužil především o očištění lotyštiny od „deformací, které do ní vnášeli

pastoři.“ 2 Usiloval o zavedení diakritických znamének namísto spřežek a zdvojených hlásek,

které byly převzaté z němčiny. Orientoval se praslovansky - tvořil písně jako volné překlady

mj. z Čelakovského - píseň Nevis slinkojot un pustot je volným překladem ze sbírky Růže

stolistá. Ve svém díle vyniká čistým jazykem, metaforami, rytmickými strukturami atd.

2 PAROLEK, Radegast. Lotyšská literatura: vývoj a tvůrčí osobnosti. 1. vyd. Praha: Bohemika, 2000, s. 77. ISBN 8090173977.

Přebírá „Merkelovu koncepci lotyšského dávnověku“3, a tím vytváří předěl mezi

osvícenstvím a romantismem.

3 PAROLEK, Radegast. Lotyšská literatura: vývoj a tvůrčí osobnosti. 1. vyd. Praha: Bohemika, 2000, s. 78. ISBN 8090173977.

Sbírání a studium lotyšského a estonského folkloru

Folklor lotyšského a estonského národa patří k nejbohatším na světě. Významnou roli v něm

hrají písně všeho druhu, oblíbenými žánry jsou pohádky, pověsti, dále hádanky, zaříkadla,

přísloví a jiný drobný folklor. Velkou část lidové kultury tvoří mytologie.

Lotyšské lidové písně - dainy - čítají více jak milion exemplářů. Uloženy jsou v lotyšské

Akademii věd. Jejich sběrem se zabývali už Barons a Wissendorf, od roku 1894 vydávali

několikasvazkové soubory Latvju dainas, ve kterých počet písní sahal do statisíců.

Estonský folklor se vyznačuje epičností. Obsahuje méně písní, na rozdíl od lotyšských jsou

syžetově komplikovanější. Jsou příbuzné s finskými písněmi, se kterými sdílí některé motivy.

První sbírka estonských písní byla vydána roku 1886 ve sborníku Stará loutna (Vana kannel)

od Jakoba Hurta a obsahovala jich 40 000. Významným estonským folkloristou byl M. J.

Eisen. Sbíral říkadla, přísloví, pohádky a jiné.

V době národního obrození čerpali básníci hojně z národního folkloru a jeho pomocí se

snažili rekonstruovat národní eposy. V Lotyšsku to byl Andrejs Pumpurs a v Estonsku

Friedrich Reinhold Kreuzwald. Lidové bohatství využívali také moderní básníci např. J.

Rainis nebo J. Liiv a najdeme je v dílech současných autorů.

Umělé eposy, vlastenecký romantismus a sentimentalismus

Na radikální mladolotyše navazuje ještě radikálnější generace vlastenecko-romantická.

Charakterizuje ji velký zájem o lidovou tvorbu a lotyšskou dávnou historii. Jejich tvorba je

bojovná, mladistvá, čerpající z lidových tradic, využívá lidových motivů, forem, symboliky a

mytologie. Snaží se naplno využít lotyšského potenciálu a sblížit se s lidovým čtenářem.

Nejromantičtějším představitelem je AUSKELIS (vl. jm. M. Krogzemis), „básník buřič

s vlastním vysněným světem ztracené lotyšské svobody, opěvující legendární bojovníky proti

německým křižákům, čerpající své náměty a někdy i styl z lidových pověstí a dain.“4

Autorem lotyšského národního eposu je básník ANDREJS PUMPURS (1841-1902). Narodil se

v selské rodině v lielvárdském kraji opředeném množstvím pověstí a písní, které později

využil ve své tvorbě. Vzdělání získal jako samouk. Pracoval jako zeměměřič, zúčastnil se

rusko-turecké války, poté sloužil v armádě. Procestoval Kavkaz, Střední Asii, Dálný východ,

Cejlon a Čínu. Jeho zážitky zachycují díla Doma i v cizině, Na Východě, Za horami i moři a

další., psal písně, např. znárodnělá Pověz ty mně, Daugavěnko a pokusil se i o román (Krtek -

nedokončen). Jeho nejvýznamnějším dílem je poéma, hrdinský epos Láčplésis, který je do

značné míry vytvořen uměle, přesto zlidověl a dnes je pokládán za národní epos Lotyšů.

Obsahuje motivy lotyšských pověsti, pohádek, písní a mýtů. V práci se odrazily i některé

motivy z Merkelovy tvorby o lotyšské historii. Epos vypravuje o silákovi Láčplésisovi, který

byl odkojen medvědicí a v jeho medvědích uších se skrývá neskutečná síla (taková, že dokáže

roztrhnout medvědí tlamu). Když Lotyši bojují proti křižáckým vojskům, je to právě on, kdo

poráží nejvíc jejich vojáků. Ale Lotyši jsou zrazeni Kangarsem, který prozradí Černému rytíři

ono tajemství o ušich. Rytíř usekne bojovníkovi uši a při boji společně spadnou do propasti.

Konec eposu vypráví pověst, že Láčplésis s Rytířem spolu bojují každou noc nad propastí a

jednoho dne Láčplésis zvítězí a lotyšský národ bude osvobozen.

Základy estonského romantismu byly položeny o něco dříve než v Lotyšsku, přesto až v 60.

letech 19. století. Národním básníkem se stal KRISTIJAN JAAK PETERSON (1801-1822), na

jehož den narození se dnes slaví v Estonsku Den mateřského jazyka. Protestoval proti

nevolnictví a cizí šlechtě. Je autorem mnoha ód - Kuu, Laulja, Sõprus, Inimene a pastorálií -

4 PAROLEK, Radegast. Srovnávací dějiny baltických literatur: Od nejstarších dob do současnosti. Praha: Univerzita Karlova, 1978, s. 35.

Mardi Luterusi päeval, Ott ning Peedo. Od osvícenství k romantismu postupně přecházeli

autoři F. L. FAELMANN a FRIEDRICH REINHOLD KREUTZWALD. Faelmann roku 1839

přednesl Estonské vědecké společnosti (zal. 1838) referát o Synu Kalevově, který později

Kreutzwald rozpracoval v hrdinský epos Kalevipoeg. Dokončil ho kolem roku 1853, byl

nejdříve otisknut v němčině, později v estonštině. Děj se odehrává ve 12. - 13. století ještě

před příchodem Němců. Za dílo obdržel děmidovskou cenu Ruské akademie věd. Dílo

obsahuje 19 000 veršu rozčleněných do 20 zpěvů. Při psaní autor použil fragmenty pověstí,

z folkloru čerpá poskrovnu. Přesto se stal dílem národním, protože dal lidem naději na

šťastnou budoucnost.

F. R. Kreutzwald se narodil v kraji Virumaa v nevolnické rodině. Jeho otec byl obuvník,

později skladník na panství u Rakvere, kde strávil Kreutzwald své dětství. Stal se učitelem

v Tallinnu a totéž povolání vykonával i v Petrohradu. Studoval medicínu na univerzitě v Tartu

(1826-1833) a navštěvoval přednášky literatury a estetiky. Jeho první díla byla inspirována

německými díly - Kmotra liška a Svět a leccos, co s tím souvisí, které vypráví o vesmíru,

technice a cizích zemích. Díla byla psaná v estonštině. Kreutzwald mimo jiné sbíral estonskou

ústní lidovou slovesnost, snažil se vytvořit velký sborník Starých estonských lidových

pohádek. Oblíbenou knihou se staly Estonské národní báchorky, dále Písně viruského barda,

poéma Válka vyprávějící o Krymské válce. Autorův přínos pro estonskou kulturu byl značný.

Zejména inspiroval nastupující generaci básníků

Významnou básnířkou druhé vlny estonského národního obrození je LYDIE KOIDULA.

V jejích básních a dramatech se vyjímá čistě vlastenecký romantismus. Její nejvýznamnější

díla jsou sborníky Polní květy a Slavík od řeky Emajõgi, z her komedie Bratranec ze

Saaremaa. Díla vyjadřují lásku k rodné zemi, posilují estonské sebeuvědomění, mnohé byly

zhudebněny.

Důležitým prozaickým dílem vlasteneckého romantismu je román Mstitel od EDUARDA

BORNHÖHA, které hrají roli buditelskou a idealizovaně líčí estonskou minulost. Vypráví o

povstání sedláků v noci na svatého Jiří roku 1343.

Postupem času začal být vlastenecký romantismus přežitkem, přešlo se k přílišné historizaci a

idealizaci národní minulosti. Bylo třeba, aby literatura čelila vývoji ve společnosti a posunula

se o krok dál.

Vývoj realismu v lotyšské a estonské literatuře v 19. století

V obou zemích, Lotyšsku a Estonsku, dochází na přelomu století k prolínání národního

uvědomění s uvědoměním sociálním. Lidé opouštějí snový svět vlasteneckého romantismu a

začínají se více zajímat o problémy současné doby a člověka v ní. Sociální otázky umocňují

národní uvědomění. „Touha po osvobození národním se stále častěji spojuje s touhou po

osvobození sociálním.“5 Literatura na tuto skutečnost odpovídá kritickým rozborem

skutečnosti a odklání se od historizování. Novoromantismus sní „o sociálním osvobození a o

skutečné lidskosti“6 a projevuje se zejména v poezii, na rozdíl od prózy, které vládne

realismus.

V Lotyšsku nový společensko-kulturní směr představovalo hnutí Nový směr (Jaunā strāva).

Orgánem hnutí byl časopis Dienas Lapa (1886-1905), jehož členskou základnu tvořila mladá

inteligence a částečně dělnická vrstva. Hnutí kritizovalo především feudální systém, cizí

nadvládu a lotyšské kolaboranty se současným systémem. Těžiště hnutí bylo v Rize, která

byla významným obchodním střediskem - byla prvním baltickým velkoměstem a

nejvýznamnějším ruským přístavem.

Nejvýznamnějšími představiteli tohoto období jsou v Lotyšsku: EDUARDS VEIDENBAUMS,

JÁNIS RAINIS, , ASPAZIJA, VILIS PLÚDONIS, JÁNIS PORUKS, RÚDOLFS BLAUMANIS, ANNA

BRIGADEROVÁ, KÁRLIS SKALBE a mnozí další, v Estonsku: EDUARD VILDE, AUGUST

KITZBERG, GUSTAV SUITS, FRIEDEBERT TUGLAS, ANTON HANSEN TAMMSAARE.

EDUARDS VEIDENBAUMS je významným autorem lotyšské realistické poezie. Vyjadřuje ve

svých básních vystřízlivění z vlasteneckých romantických snů, vzdor a negativní pocity často

hraničí zoufalství. Přesto nevyznívá pesimisticky, básně jsou spíše burcující. Jeho

nejvýznamnější díla jsou Jak labutě bílé dál v mraky plují, cyklus Mefistofelova rada,

Probuď se, procitni, svobodný duchu.

JÁNIS RAINIS je nejvýznamnější postavou lotyšské sociálně-kulturní scény přelomu 19. a 20

století. Narodil se v rodině latgalského pachtýře, vystudoval práva, překládal z několika

jazyků, byl velmi sečtělý a zcestovalý - procestoval celé Pobaltí, Rusko a západní Evropu.

5 PAROLEK, Radegast. Srovnávací dějiny baltických literatur: Od nejstarších dob do současnosti. Praha: Univerzita Karlova, 1978, s. 39.6 PAROLEK, Radegast. Lotyšská literatura: vývoj a tvůrčí osobnosti. 1. vyd. Praha: Bohemika, 2000, s. 82. ISBN 8090173977.

Psal jak poezii, tak drama. Angažoval se ve společenském životě, což mu přineslo slávu i

trable - byl poslán do vyhnanství, po revoluci 1905 emigroval do Švýcarska. Po dokončení

univerzitního vzdělání se stal jako novosměrec redaktorem časopisu Dienas Lapa. Poezii se

začal věnovat až ve svých 38 letech po pádu novosměreckého hnutí. Veliký podíl na jeho

proslavení se jako básníka měla jeho žena, též básnířka Aspazija. Pomohla mu mimo jiné

s vydáním jeho první básnické sbírky Daleké ozvěny v modrém večeru. Kniha zaznamenala

veliký ohlas zejména mezi mladou generací.

Mladá generace si oblíbila i dílo ASPAZIJI (vl. jm. Elza Rozenberga). Proslavila se jako

propagátorka emancipace moderní ženy. Narodila se v bohaté rodině v Zemgalsku. Studovala

v Jelgavě. Pracovala jako domácí učitelka, věnovala se literatuře a divadlu. Překládala

lotyšské autory do němčiny. Do literárních kruhů se dostala díky svým vynikajícím hrám,

z nichž první, Mstitelka, byla zakázána cenzurou kvůli zřetelnému vzdoru vůči falešné

morálce. Další hra Kněžka se odehrává v pohanských dobách a je založena na motivech

pověsti o kněžně Biruté. Další její hry jsou např. Ztracená práva, Čarodějka, Stříbrný závoj,

z lyrických sbírek je nutné uvést Červené květy.

Do trojice novověrců bývá přiřazován VILIS PLÚDONIS (vl. jm. Lejnieks). Byl povoláním

učitel, ale působil také jako překladatel, básník a kritik. Většinu života prožil v Rize. Jeho

básně vynikají hudebností. Z jeho básnických sbírek jsou nejvýznamnější Symfonie života a

Via dolorosa. Je považován za nejlepšího estonského baladika (např. Tajemství bažiny).

Báslník JÁNIS PORUKS je nazýván otcem lotyšské moderny. Je významným představitelem

novoromantismu, ze kterého vzešly později moderní směry. Stál mimo literární skupiny.

Studoval v Rize chemii, později se začal věnovat hudbě a poezii. Studoval konzervatoř

v Drážďanech, byl hudebníkem. Tíhl k německým romantikům (Novalis, Hölderin a další).

Pro jeho dílo je typická hudebnost a kompozice používána především v hudbě. Jeho

významná díla jsou Srdce mezi srdci, V proudu života, Lovec perel, drama Ochranovští a

další.

RÚDOLFS BLAUMANIS je představitelem lotyšské prózy, která dosáhla evropské úrovně. Píše

baladické novely ze současného lotyšského života - Smrt na kře o 14 rybářích, kteří uvíznou

na kře, a vítr je nese na širé moře. V krajní situaci, kdy přestávají platit tradiční vztahy, se

projeví hodnota jednotlivce. Další novely - Adrikons, kniha novel Za svitu louče, lyrická

novela Jarní mrazík.

ANNA BRIGADEROVÁ stojící ve stínu Blaumanise líčí ve svém díle Trilogie život na lotyšské

vesnici a lotyšskou přírodu své doby. Je autorkou dramat s pohádkovými motivy.

KÁRLIS SKALBE byl syn kováře a zpěvačky. Jako mladý musel pracovat a vzdělání dosáhl

jako samouk. Byl učitelem a novinářem. Je představitelem lotyšské moderny, signatářem

jejího manifestu, pracoval pro časopis Kāvi. Pro svoji angažovanost v demokratickém hnutí

musel opustit Lotyšsko. Za první světové války pomáhal lotyšským uprchlíkům v Moskvě,

bojoval za nezávislost Lotyšska a mezi válkami se stal významnou literární a kulturní

osobností. Jako novoromantik ve své tvorbě spojuje modernu s folklorem. Roku 1912 vydal

čtyřdílný výbor z lotyšských dain. Ve své prvotině, sbírce Vězňovy sny vyjadřuje své pocity

z poměrů v Lotyšsku, kde se pod vládou cara cítí jako ve vězení. Další sbírky vynikají

přírodní a reflexivní lyrikou - Když kvetou jabloně, V dýmu země, Srdce a slunce, Sny a báje.

Největším Skalbeho přínosem jsou pohádky, které čerpají z folkloru i současnosti - Jak jsem

plul ke královně severu.

EDUARD VILDE - realistický autor, syn starosty, vzdělání získal na německé základní škole a střední škole v Tallinnu. Pracoval jako novinář a redaktor v Tallinnu, Tartu a Rize. Byl redaktorem časopisu Postimees. Zúčastnil se revoluce 1905 a poté emigroval na Západ. Aktivně se účastnil politického života. Jeho nejznámější díla jsou Do drsného kraje, Válka v Mathra, Jak si Ansijští zašli do Tallinnu, Prorok Maltsvet.

AUGUST KITZBERG se narodil v rodině bezzemka a vzdělání získal jako samouk. Působil

jako pomocný učitel, písař a úředník. Od roku 1920 se věnuje výhradně literární tvorbě.

Zezačátku se věnuje především překládání, od 80. let vlastní tvorbě. Jeho nejvýznamnější díla

jsou historická povídka Maimu , realistické povídky shrnuté ve sbírce Vesnické příběhy I. - V.,

drama Ve vichřici, Mamon nebo tragédie Do kuropění.

GUSTAV SUITS je zakladatelem skupiny Noor-Eesti, která si kladla antinaturalistické cíle,

tendují k impresionismu a symbolismu. Suits byl synem učitele, studoval univerzitu

v Helsinkách, roku 1914 se stal profesorem estonské a světové literatury na univerzitě

v Tartu. Působil jako komparativní historik, básník a baladik. Jeho významná díla jsou

revoluční Oheň života, elegická sbírka Země větrů či protiválečná sbírka To vše je sen

vyjadřující zklamání nad poválečným vývojem.

FRIEDEBERT TUGLAS - účastník revoluce 1905, překladatel, emigrant. Píše současně

romantická a realistická díla, převážně povídky a novely. Je autorem dvou románů - Felix

Ormusson a autobiografický Malý Illimar. Psal literárněvědné studie, patří k vůdcům hnutí

Noor-Eesti.

ANTON HANSEN TAMMSAARE se narodil v rolnické rodině v oblasti Põhja-Tammsaare,

odkud převzal svůj pseudonym. Vzdělání získal na vesnických školách, univerzitního

vzdělání nabyl na soukrome Treffnerově univerzitě v Tartu. Působil jako publicista

v Tallinnu, po revoluci studoval v Tartu práva. Studia kvůli nemoci neodkončil. Ačkoli byl

velmi uznávanou osobou, politického a společenského života se nezúčastnil. Jeho významná

díla jsou Poklad, Dlouhé kroky, pentalogie Tõde ja õigus (Indrek mezi vzbouřenci), milostné

romány Život a láska, Miloval jsem Němku.

Použité zdroje

Literae Balticae Terrae Marianae, materiály docenta RNDr., T. Hoskovce, CSc.

PAROLEK, Radegast. Lotyšská literatura: vývoj a tvůrčí osobnosti. 1. vyd. Praha: Bohemika,

2000, s. 78. ISBN 8090173977.

PAROLEK, Radegast. Srovnávací dějiny baltických literatur: Od nejstarších dob do

současnosti. Praha: Univerzita Karlova, 1978.

SLABIHOUDOVÁ, Naděžda. Stručný přehled estonské literatury. 2., rozš. a přeprac. vyd.

Praha: Balt-East, 2003, 102 s., [9] l. obr. příl. Nová Baltika, č. 20. ISBN 80-863-8323-7.

ŠTOL, Pavel a Luboš ŠVEC. Dějiny pobaltských zemí. Praha: Lidové noviny, 1996, 423 s.

Dějiny států. ISBN 80-710-6154-9.