Svatý Konstantin a Metoděj

Někdy označováni jako bratři ze Soluně, Apoštolové Slovanů, nebo také Slovanští věrozvěsti. V rámci své misie na Velkou Moravu vytvořily hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk.

Svatý Konstantin, zvaný Filosof, 826/869, mladší z obou bratrů. Svatý Metoděj, 815/885, zpočátku byzantským úředníkem, později mnichem, diákonem a

nakonec prvním moravsko-panonským arcibiskupem.

Bratři pocházeli ze Soluně. Metoděj se původně, tak jako jeho otec, věnoval činnosti ve státní správě, zatímco Konstantin vystudoval teologii, filozofii a literaturu v Cařihradu a stal se profesorem filosofie.

V roce 860 jsou vysláni byzantským císařstvím na misijní cestu k Chazarům, na poloostrov Krym. Stalo se tak po prvním nájezdu Rusů na Cařihrad. Jejich úkolem bylo obnovit spojenectví s Chazary. Chazaři byli jediným nehebrejským etnikem, které hromadně přijalo judaismus.

Zúčastnily se chazarské polemiky, kdy chazarský chán svolal zástupce všech tří náboženství: islámu, judaismu a křesťanství, aby mezi sebou svedly polemiku; vítězi pak předá do rukou náboženství v Chazarské říši. Výsledek polemiky není zcela jasný. Domníváme se, že Chazaři nakonec přijali všechny tři náboženství.

Podle legendy se bratrům podařilo vyzvednout z moře ostatky svatého papeže Klimenta I., který byl vyhnán císařem Trajánem na poloostrov Krym a nakonec byl, na císařův rozkaz, kolem roku 100, vhozen do moře s kotvou uvázanou kolem krku.

Misie na Velkou Moravu

V roce 862 vyslal kníže Velké Moravy Rostislav, poselstvo k byzantskému císaři s prosbou o vyslání duchovních, kteří by vedli bohoslužby v slovanské řeči a položily tak základy církve na Velké Moravě. Obyvatelé Velké Moravy byly seznámení s církevním učením misionářů z Východofranckého království, ale kníže Rostislav se obával politického a náboženského vlivu německých kmenů, a tak nechal ze země latinsky mluvící kněží vyhnat.

Konstantin a Metoděj byli vybráni pro jejich znalost slovanského jazyka. Konstantin vytvořil nové písmo a spolu bratrem přeložil do staroslověnštiny liturgické knihy potřebné pro konání bohoslužeb.

V roce 864 je Velkomoravská říše napadena Východofranskou říší a je nucena uznat vazalství a umožnit návrat latinským kněžím. Oba dva koncepty existují zároveň.

Jakmile bratři, v roce 867, vychovají první skupinu duchovních, která by mohla být vysvěcena na kněze a biskupy, odjíždí do Cařihradu. Putují přes Benátky, kde se dozvídají o sesazení jejich přítele, patriarchy Fótiose a smrti císaře Michala III. který je na Velkou Moravu poslal.

V témže roce byli pozváni papežem Mikulášem I. do Říma. Konstantin s sebou nese ostatky sv. Klimenta. Než do Říma dorazí, papež Mikuláš I. zemře. V Římě je přivítá Hadrián II.

V učených disputacích se pak Konstantinovy podařilo obhájit před papežem slovanskou liturgii; staroslověnština je slavnostně povolena jako bohoslužebný jazyk.

Konstantin umírá v Římě, v roce 869, padesát dní předtím vstupuje do řeckého kláštera a přijímá řeholní jméno Cyril.

Metoděj je téhož roku vysvěcen na prvního arcibiskupa moravského.

Po návratu na Moravu, je Metoděj v roce 870 povolán do Řezna, kde je s ním zahájen proces. Je odsouzen na doživotí a vězněn dva a půl roku. Osvobozen je až na příkaz papeže a v roce 873 se opět staví do čela arcidiecéze.

Nedlouho poté je opět obviněn z kacířství a povolán do Říma, kde obhajuje před Janem VIII. staroslověnštinu.

Příští papež, ale slovanskou liturgii zakáže a nařídí, aby moravští kněží, pokud se nepodřídí, byli vyhnáni ze země. Metoděj je v té době na cestě do Cařihradu, kde zanechává opisy slovanských bohoslužebných knih, které byly pravděpodobně použity při dalších misijních cestách do Bulharska a Ruska.

Metoděj se vrací na Moravu, dokončuje překlad Písma a umírá v roce 885. Svým zástupcem jmenuje Slovana Gorazda. Jakmile se do země dostane rozhodnutí papeže o ukončení slovanské liturgie, je Gorazd uvězněn. Žáci jsou vyvedeni ze země. Někteří nacházejí útočiště v Čechách, jiní v Polsku, jiní v Bulharsku.

Dá se předpokládat, že Gorazd, který byl studentem sv. Metodějem, je autorem Života Metodějova.

Industriae tuae

Bula vydána v roce 880 papežem Janem VIII.Prohlašuje Velkou Moravu za léno Svaté stolice. Potvrdil Metodějovu úlohu a funkci, která

mu umožňovala vyhnat všechny jeho odpůrce. Papež také schvaluje používání slovanského písma a přikázal, aby se liturgie konala ve slovanském jazyce, krom evangelia, které se mělo nejprve číst latinsky.

Rozkol církve

Křesťanství si vybudovalo pevnou církevní organizaci již ve středověku a přizpůsobilo jí správnímu rozdělení římské říše. Vyšší moc měli biskupové z velkých měst: Jeruzalém, Antiochie, Alexandria, Řím a od 4. st. Cařihrad.

Ve 2. st. vítězí mezi křesťany tradice, že biskup římský je nástupcem apoštola Petra; biskup alexandrijský odvozoval svůj původ od apoštola Marka; jeruzalémský od apoštola Jana. Tito tři biskupové s apoštolskou tradicí, spolu s biskupem antiochijským a cařihradským, přijali titul patriarchů.

Ještě ve 4. st. byl alexandrijský patriarcha nejvlivnější, ale zvláštní úcta byla od počátku, s ohledem na svatopeterskou tradici, prokazována biskupům římským, kterým se říkalo pappas, papež.

Duchovní primát nad celým křesťanstvem přijímá římský biskup Lev I. Veliký.Papež byl nejen hlavou církevní, ale též knížetem světským, neboť vládl v tzv. Církevním státě

(Patrimonium Saint Petri), který se vytvořil ze statků papežových, k nimž byly připojeny i další územní nadace.

Za papeže Řehoře Velikého vzniká papežský stát. Volba papeže byla ve středověku podmíněna různými vlivy římských velmožů a římsko-německého císaře

V roce 1054 dochází k rozkolu církve.

Na konci 12. st. dal papež podnět přestavbě volebního systému; od té doby, je papež zvolen dvoutřetinovou většinou. Hlasovat smí pouze kardinálové. Papežská instituce se tak vymaňuje světského vlivu. Způsob volby papeže pak přesně stanovil Řehoř X. na konci 13. st.

Jeho předpisy jsou poté nadále doplňovány.

Schizma

Ke schizmatu vede dlouhé období vzájemného odcizení obyvatelstva bývalých dvou polovin římské říše. Prvotní příčinou byly spory o autoritu papeže, který si nárokoval moc nad ostatními čtyřmi patriarcháty na Východě. Odlišnosti v církvích nebyly jen liturgické, ale i jazykové, kdy docházelo k střetnutí řeckého a latinského myšlení a jazyka.

Hlavním iniciátorem byl konstantinopolský patriarcha, který odsoudil snahu papežského stolce získat pod svou správu jižní Itálii, kterou si nárokovala byzantská říše, neboť na tom území žili Řekové. Papež ve spojení s Němci Řeky z Itálie vytlačoval; byly zakazovány řecké bohoslužby.

Na to patriarcha Michal uzavírá v Konstantinopoli latinské chrámy a kláštery. Jedním důvodem tohoto kroku byla skutečnost, že západní novoty, např. filioque, začaly pronikat do některých řeckých chrámů. Patriarcha nařídil, aby se římské kláštery držely řeckých zvyklostí.

Z jeho podnětu pak vzplála polemika o odlišnostech východní a západní církve v oblasti dogmat, disciplinární praxe a používání filioque.

V roce 1054 přijíždí do Konstantinopole papežské poselstvo v čele s kardinálem Hubertem de Silva Candida a v chrámu Boží Moudrosti ponechává papežskou bulu. Kromě toho, že tento dokument exkomunikoval patriarchu a jeho stoupence, obsahoval řadu nehorázných tvrzení o východní církvi. Konstantinopolská synoda pak prohlásila papežské legáty za exkomunikované a přikázala bulu slavnostně spálit.

V té době, není v Byzanci, rozkol brán jako definitivní, vzhledem k tomu, že se tehdejší dějepisci zmiňují o těchto událostech jen sporadicky.

Na Východě bylo toto schizma chápáno spíše jako nedorozumění, způsobené tím, že papežský stolec okupují neinformovaní a nevzdělaní Němci. Tuto představu pak vyvrátila první křížová výprava, když vyhnala pravoslavné patriarchy z Antiochie a Jeruzaléma a nahradila je latinskými preláty v roce 1099.

Filioque

Latinsky: i Syna.Sporná část mezi západní a východní církví. Někdy se tímto pojmem označuje celý

dogmatický spor mezi pravoslavnou a katolickou církví. Vztahuje se k Nicejsko-konstantinopolskému vyznání výry, které je v jeho původní podobě přijato u východní církve, kdežto u západní, je rozšířeno o filioque.

Věřím v Ducha Svatého, který z Otce (i Syna) vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván…

Sv. Augustin vysvětluje tento pojem takto: Duch vychází z Otce i Syna; Otec je jeho hlavním pramenem. Syn má svůj původ v Otci, proto Duch nevychází přímo ze dvou pramenů, ale pouze z jediného - Otce, přestože Syn je samostatným pramenem.

Z pravoslavného pohledu se jedná o herezi, neboť zavádí do Trojice dva principy, což je v rozporu s tradičním učením Otců, a Patri solo - jen z Otce vše pochází.

V Písmu se o vycházení Ducha ze Syna nemluví.

Slavia Romana

Ve středověku je pro západní církev styčným bodem latina, která je univerzálním jazykem. Díky ní se mohou rozšiřovat texty, literární žánry a myšlenky. Zároveň se vyvíjí i národní jazyky, které latinu postupně vytlačují.

Latina se v Chorvatsku, na rozdíl od Čech, kde mizí v 11. st., udrží poměrně dlouho.

Slavia Orthodoxa

Pojítkem je církevní slovanština, tedy stylizovaný jazyk, který umožňoval rychlou výměnu knih mezi jednotlivými redakcemi. Texty tak nebylo potřeba překládat do národních jazyků.

Překládá se především z řečtiny; někdy se objevují i překlady latinských děl. Překládají se především biblické texty, hagiografie, hymny a další teologické texty. Centry písemnictví jsou kláštery.

Oba dva areály mají společné dědictví:

Antickou didaktickou a beletristickou literaturu. Alexandreida a Kronika trojánská, se vyskytují na obou územích.

Periodizace písemnictví

Literaturu můžeme periodizovat pouze na území jednoho státu, neboť vývoj literatury je přímo závislý na politických a historických proudech.

Např. v Srbsku dochází k rozkvětu literatury až v době sv. Sávy, tedy ve 12. st., zatímco v Bulharsku, v 11. st., literatura upadá.

Texty společné pro chorvatskou, bosenskou a srbskou literaturu:

Drškovičův a Mihailovčův zlomek. Tradičně jsou považovány za součást chorvatského písemnictví, přestože by mohly patřit do

jakékoliv redakce. Někteří je označují za památky pocházející z jižní Bosny. Nejméně se hodí k Srbsku.Za tradiční srbskou památku je považován, z 12. st., Miroslavův evangeliář.

Hlaholice

Nejstarší, dnes již nepoužívané slovanské písmo. Tvořilo základ kultury a vzdělanosti Velké Moravy, později se rozšířilo do jiných slovanských zemí, kde se nejdéle udrželo v Chorvatsku. Během 10. st. Slované přešli buď k latince, nebo cyrilici a hlaholice byla odsunuta na okraj.

Byla vytvořena Konstantinem, pro potřeby slovanštiny, do níž bylo třeba překládat bohoslužebné i jiné texty. Původně měla 41 znaků, některé pro hlásky, které se vyskytovaly jen ve slovech přejatých z řečtiny. Celkem 24 grafémů odvozených od malých řeckých písmen. Původ ostatních znaků není znám, předpokládá se, že jsou odvozena z hebrejského a samaritánského písma, se kterým se Konstantin seznámil při své cestě k Chazarům.

Na Moravě se používá mezi lety 863-886 pro oficiální státní a bohoslužebné účely. Vyučuje se na akademii založené Konstantinem a Metodějem. Po vyhnání kněží z Moravy se hlaholice přesunuje do Bulharska, kde má pomoci stabilizovat křesťanství. Odtud se pak dostává do ostatních koutů Balkánu.

Roku 1248 papež Inocenc IV. dal Chorvatům ojedinělé privilegium užívat v liturgii vlastní jazyk a písmo, kterým byla hlaholice.

Od 10. st. se hlaholice používá jen na území Chorvatska a Bulharska, ojediněle pak v Čechách a Rusku. Ve 14. st. se opět vrací do Čech, když jsou Karlem Lucemburským v rámci jeho snahy o znovuzavedení slovanské liturgie, do Prahy, povoláni chorvatští mniši. Karel IV. pro chorvatské hlaholáše založil klášter, pro který se později vžil název Emauzy. Odtud byli v roce 1390 mniši povoláni do Polska králem Ladislavem Jagellonským.

Cyrilice

Písmo původně vymyšlené pro zápis staroslověnštiny a posléze pro zápis církevní slovanštiny. Cyrilici sloužil za vzor řecké písmo. Cyrilice vznikla koncem 9. st. v Bulharsku jako výraz jasného příklonu k byzantské kulturní sféře, o nějž usilovali zejména řečtí duchovní na slovanském území.

Cyrilice je jednodušší a praktičtější než hlaholice. Autorství se připisuje Klimentu Ochridskému. V 11. st. se těžiště slovanské vzdělanosti přeneslo z Bulharska do Kyjeva.

V Rusku pak za Petra Velikého na počátku 18. st. byla provedena reforma, kdy byla některá písmena upravena, jiná vypuštěna.

Staroslověnština

Nejstarší slovanský spisovný jazyk. Spisovná norma vznikla na základě nářečí používaného v okolí Soluně v 9. st.

Jak se jazyk postupně vyvíjel a začal se odlišovat od živých slovanských jazyků, užíváme pro něj termín církevní slovanština. Staroslovanština se vztahuje obvykle ke tvaru jazyka z 9. a 10. st., někdy zúženě jen pro památky Velkomoravské říše.

Staroslověnština se vyvinula z jihoslovanské slovanštiny a předpokládá se, že jí západní i východní Slované rozuměli. Z Bulharska se s pravoslavím šířila do Srbska, Rumunska a do Ruska.

Před tím než národní jazyky měli své spisovné normy, byla spisovným jazykem pouze staroslověnština, přestože nešlo o běžný lidový dorozumívací jazyk.

Církevní slovanština

Vyvinula se ze staroslověnštiny úpravou pravopisu a výslovnosti. Během existence Trnovské školy byly do jazyka prosazovány četné reformy, na základě kterých se potom znovu přeložily početné náboženské knihy, aby se tak zabránilo nepřesným výkladům náboženských knih a skutečností.

V jihoslovanských zemích dochází k úpadku po nástupu Osmanské říše. V Srbsku platí za jazyk církevní a vzdělanosti až do reforem Vuka Karadžiće.

Chorvatská literatura

Chorvatská próza vznikla počátkem 9. st.Nejstarší texty jsou dochovány z 11. a 12. st.Zvláštní segment literatury tvoří latinsky psané texty. První hagiografické spisy a historická

díla o dějinách církve vznikají v městech Split, Zadar, Trogir, Dubrovnik, Kotor. Počátek chorvatské středověké literatury je úzce spjat s latinskou hagiografií.Latinou se ale píšou i právní, historické a vědecké texty.Ve středověkém Chorvatsku se používá hlaholice, latinka, a tzv. západní, chorvatská cyrilice.

Mezi jednotlivými písmy můžeme najít styčné body, obzvláště pak mezi hlaholskými a texty psanými cyrilicí. Zatímco některé latinské texty se opírají o prameny napsané hlaholicí.

Literatura čerpá z dvou kulturních sfér:Východní, vycházející z byzantské tradice.Západní, čerpající z latinské, italské, francké a české tradice.

Ve 14. st. pak převládne západní vliv. Většina textů je ale přizpůsobena chorvatskému prostředí. V Chorvatsku se, na rozdíl od jiných jihoslovanských zemí, pokračuje v používání církevněslovanského liturgického jazyka, který se později stane normou a signálem vysokého literárního stylu.

Používání hovorového jazyka umožnilo čitatelům nahlédnout do právních, teologických, historických a vědeckých spisů a dalším literárním textům. Tento směr literatury se později vyvíjí v literaturu, v pojetí, v jakém jí známe dnes.

Nejstarší památky z 11. a 12. st. jsou především hlaholské epigrafické nápisy: Valunska ploča, Plominski natpis, Baščanska ploča, Senjska ploča, Kninski natpis.

Z rukopisů se dochovali fragmenty, které svědčí o bohaté literární tradici. Fragmenty apoštolů, misálů, breviářů, pocházející z Vídeňských, Kijevských listů, a z Londýnských a Vrbnických fragmentů. Jedná se o hlaholské památky, které vznikají paralelně s hlaholskými památkami na území Bulharska, Makedonie a Čech.

V průběhu 12. až 13. st. se chorvatské hlaholské písmo stylizuje do specifické, oblé formy. Vzniká specifická chorvatská redakce církevněslovanského jazyka, která trvá až do 16. st.

Z té doby jsou zachovány nejstarší hagiografické, pašijské a apokryfní texty např. v Budapešťském fragmentu - Legenda o sv. Simeonu.

První památky psané západní cyrilicí pochází z 11. až 13. st. a nejstarším z nich je Natpis povaljskog praga na Braču z roku 1184.

Západní cyrilice se používá také na území Bosny a Humu, např. Povelja Kulina bana z roku 1189 a náboženské texty spjaté s Církví bosenskou.

Latinská próza je dochována ze 14. st.Je psána národním jazykem a je spojena s městy střední Dalmácie, na rozdíl od hlaholského

písemnictví, které vzniká v klášterech mimo města. Nejstarším textem je Řád a zákon z roku 1345, který se vztahuje k ženskému dominikánskému řádu v Zadaru. Další zachované texty jsou také většinou náboženského charakteru např. lekcionáře a modlitebníky.

První verše se objevují s překladem středověkých latinských básní náboženského charakteru. Až ve 14. st. se objevují první autentické básně. Motivy jsou často spjaty s církevními svátky a chvalozpěvy na Krista a Bohorodičku.

Valunska ploča - dvojjazyční a dvojgrafický text (hlaholice, latinka), který byl součástí náhrobního kamene jedné valunské rodiny z 11. st. (ostrov Cres).

Plominski natpis - chorvatský glagolský nápis zazděný v plominském kostele. U textu je vyobrazen ilyrsko-římský bůh Silvan, což poukazuje na vliv antiky na území Chorvatska, neboť text k reliéfu je chorvatský, jak jazykem, tak písmem.

Baščanska ploča - psaná hlaholicí kolem roku 1100. Pochází z ostrova Krk. Rozměry jsou 1x2 metry. Text na ní poukazuje na suverenitu krále Zvonimira. Jedná se nejstarší text, na kterém je zapsáno jméno chorvatského krále v národním jazyce.

Vatikánský chorvatský modlitebník - nejstarší modlitebník psaný v chorvatštině. Nachází se ve Vatikánu. Vznikl někdy kolem roku 1400 v Dubrovníku a jeho okolí.

Ve středověku jsou nejrozšířenější apokryfy, hagiografické texty, mirákly, vize a romány. Významná díla - Dundulova vizija, O djevojci bez ruku.

Apokryfní texty se nachází až ve třiceti různých chorvatskohlaholských kodexech.Menší počet apokryfů je napsán latinou - Dubrovački legendarijpopřípadě cyrilicí - Libro od mnozijeh razloga.

Apokryfy můžeme dělit na starozákonní, které jsou nejpočetnější a novozákonní. Apokryfy se často profilují jako náboženská beletrie. Někdy je v nich kladen důraz na dramatičnost, jindy zas např. Díla apoštolů Andreje a Mateji ve městě kanibalů, jsou v podstatě dobrodružnými romány.

Z didaktických spisů je asi nejznámější - Kniha Kata moudréhoz letopisů - Letopis popa Dukljanina.

Latinsky psaná literatura

Rozvíjí se od 9. st. kdy se začínají psát první veřejné a osobní dokumenty v lokální, středověké latině. Až v průběhu 12. až 14. st. dochází k přiblížení chorvatské latiny ke klasické latině.

Prvními spisy jsou do kamene vyryté nápisy, např. verše na sarkofágů splitského šlechtice Petra Crnog (11. st.). Nebo na hrobě Vekenege (umírá v roce 1111) v Zadaru, text je napsaný na čtyři kameny ve 20 verších, ve kterých je oslavována její pomoc při založení benediktínského kláštera v Zadaru.

Další významné nápisy: na hrobu Jeleny Slavné z roku 976 a knížete Trpimira z 9. st.

Z 11. st. pak pochází notářské zápisy, městské statuty a urbáře (dokumenty o výdělcích a právech šlechticů a poddaných na určitém území).

Významné jsou především kroniky, např. z 12. st. Letopisy popa Dukljanina, autorem je neznámí katolických mnich (jméno Pop Dukljanin mu dal až Ivan Lučić v 17. st.).

Letopis byl přeložen ve 14. st. do cyrilice jako Chorvatská kronika.

Ve 13. st. pak Thomas Archidiaconus, rodák ze Splitu, napsal Solinskou pověst, kde chronologicky seřadil solinsko-splitské nadbiskupi, líčil jejich význam, zabýval se historií Splitu a středověkého Chorvatska.

Humanizmus proniká do Chorvatska už v prvních desetiletích 15. st. Především díky kulturním vazbám s Itálií, které udržovala lokální elita, ale také díky cestám humanistů po Chorvatsku ke konci 14. st., kteří zapisovali antické nápisy, a přepisovaly starší kodexy.

Humanisté z přímoří odchází studovat do Itálie a jiných evropských zemí, a posilují tak kulturní vztah Chorvatska s centry evropského humanizmu.

Významnými centry chorvatského humanismu byl Budín a Dubrovník.

V Budinu byly hlavními představiteli Ivan Vitez a Ivan Česmički. Ivan Vitez byl významným organizátorem, založil skriptorium a knihovnu. V roce 1467, v Požunu, pak první vysokou školu v Uhrách.

Ivan Česmički je považován za nejvýznamnějšího latinsky píšícího autora, neitalského původu. Jedná se o autora chorvatského původu, který studoval v Itálii a žil v Maďarsku. Proto ho řadíme k univerzálním představitelům evropské literatury

Šibenik - Juraj ŠižgorićSplit - Marko MarulićHvar - Vinko PribojevićDubrovnik - Ilija Crijević, Ludovik Crijević TuberonIstra - Matija Vlačić Ilirik

Matija Vlačić Ilirik (1520/1575) během svého života otevřeně bojuje proti církvy a papežovy, je blízkým spolupracovníkem Luthera, kvůli čemuž je, skoro po celý život, pronásledován. Napsal přes 250 textů a je hlavním organizátorem monumentální knihy Církevní dějiny. Nejvýznamnějším dílem je Klíč Svatého Písma.

Ilija Crijević (1463/1520) znalec antické literatury. Píše erotickou poezii. Velice negativně se stavěl k národním jazykům. Latinu považoval za jediný literární jazyk, přestože v té době vznikají významná díla psaná národním jazykem (Dante, Petrarca, Boccaccio).

Ludovik Crijević Tuberon (1459/1527) nejvýznamnějším dílem jsou Zapisi o svom vremenu, které jsou nejrozsáhlejším historickým spisem o vládě Jagellonců na uherském trůnu. Celý text je protkán anekdotami, novelistickými prvky, tolerancí k reformačním církvím a kritikou vysokého kléru a vatikánské politiky.

Vinko Pribojević (umírá 1532) O podrijetlu i povijesti Slavena, ve kterém zveličuje vliv Slovanů na dějiny světa. Tento text se později stává základním textem panslovanské ideologie.

Marko Marulić (1450/1524) otec chorvatské literatury. Aktivní v protitureckém odboji. Jeho texty jsou patriotické. Chorvaty považuje za pilíř obrany proti Turkům. 80% jeho díla je psáno latinou. Jako křesťanský humanista se snaží spojit antickou moudrost a poetiku s náboženstvím. Je ovlivněn hagiografii, antickými klasiky. Pro evropskou literaturu je významný svými duchovními a moralistickými spisy a je považován za hlavního představitele religiózní humanismu.

Chorvatsky - Judita, Susane, Molitva suprotiva TurkomLatinsky - Davidias

Juraj Šižgorić (1420/1509) jeho dílo Kniha elegií a písní je nejstarší chorvatskou básnickou inkunábulí. V jeho textech a písních se projevuje protiturecká tématika.

Na přechodu mezi humanismem a klasicismem, charakteristickém pro 17. st, se humanisté zaměřují především na vědeckou činnost.

Ivan Lučić (1604/1679) otec chorvatské historické vědy. V roce 1666 je v Amsterdamu tištěno jeho nejvýznamnější dílo O království Dalmatském a Chorvatském. Jedná se o dílo, které přibližuje chorvatské dějiny od pravěku až do 15. st.

Na rozdíl od jiných historiků, je jeho dílo založeno pouze na doložených pramenech. Vydal i sbírku římských nápisů z Dalmácie.

Pavao Ritter Vitezović (1652/1713) v roce 1694 zakládá první chorvatskou tiskárnu v Záhřebu, která v roce 1706 shoří při požáru. Nejvýznamnějším dílem je Croatia Rediviva, vydaná v roce 1700 v Záhřebu. Jedná se o historiografický spis, který je významný nejen svým patriotským přístupem, ale i obsahem.

Tomuto dílo předcházelo několik zpěvů, nejvýznamnější Odiljenje sigetsko, ve kterém se píše o hrdinské smrti Nikoly Zrinského v bitvě u Sigetu.

Přestože se v 18. st. latinská literatura pomalu vytrácí, v Dubrovníku je stále oblíbenější než národní. Důvodem je izolovanost Dubrovníku od zbytku Chorvatska. Dubrovník se tak snaží používat univerzální evropský jazyk, aby mohl kulturně i obchodně spolupracovat s Evropou a Evropa nejen s Dubrovníkem, ale jeho prostřednictvím, i s celým jihoslovanským světem.

Rajmund Kunić (1719/1794) překladatel z řečtiny. Celý život strávil v Itálii. Jeho překlad Iliady do latiny, je přes všechny nedostatky, považován za nejúspěšnější latinský překlad vůbec.

Matija Petar Katančić (1750/1825) krom literatury, se věnuje i archeologii a numizmatice. Překladatel prvního Písma vydaného v chorvatštině. Byl znalcem klasické řecké a římské literatury.

Je členem Budínského okruhu chorvatských františkánských spisovatelů, kteří studovali na františkánské škole v Budínu. Tento kruh literátů přispěl k výraznému rozvoji chorvatské kultury v Uhrách v 18. a 19. st.

Ruder Bošković (1711/1787) jeden z nejvýznamnějších představitelů evropské vědecké prózy. Významný vědec, který se zabýval matematikou, astronomií, geodézii, optikou a je považován za otce atomární fyziky.

Benedikt Stay (1714/1801) znám svým zpěvem o filozofii R. Descartese, který je složen z 10k veršů. Dalším rozsáhlým dílem, složeným z 24k veršů, je Deset knih nové filozofie, kde vysvětluje Newtonovu filozofii a jeho vědecké úspěchy.

Ke konci 15. a obzvláště pak na začátku 16. st. se přijímají nové poetické normy, nová témata, formy, které přicházejí s renesancí.

Latina je v Chorvatsku hluboko zakořeněna a až do roku 1847, je úředním jazykem. Ve druhé polovině 16. st. vliv renesance upadá a objevuje se manýrismus, který vytváří

přirozený přechod mezi renesancí a barokem.

Chorvatsky psaná literatura

Počátek chorvatsky psané literatury je spjat s Markem Marulićem a 16. st. První petrarkisté se objevují ve druhé polovině 15. st.

Sborník Nikše Ranjina - někdy též jako Ranjin sborník, nebo Dubrovnický kancionál, jedná se o nejstarší sborník chorvatské lyriky. Jsou v něm zastoupeni především dva významní autoři:

Džore Držić a Šiško Menčetić.

Šiško Menčetić (1457/1527) významný dubrovnický šlechtic, který během svého života zastupoval významné politické funkce v dubrovnické republice a dvakrát byl zvolen knížetem. Vedle Džore Držića se považuje za prvního chorvatského petrarkistu. Zastává proud básníků, který upouští od sonetů a věnuje se strambottu a rispettu. Písně jsou většinou milostné, s akrostichy ženských jmen.

Je ale i autorem 11 náboženských písní.

Džore Držić (1461/1501) na rozdíl od Menčetiće, je jeho tvorba diskrétnější a spirituálnější. Spolu s ním připadá strambotistům, kteří ve své tvorbě vynechávají novoplatonismus a opírají se o senzuálnost. Velká sbírka jeho děl je v tzv. Dublinském rukopisu z roku 1963, ve kterém se nachází 96 básní a drama Radmio i Ljubmir.

Mavro Vetranović (1482/1576) jeden z nejplodnějších básníků. Především psal náboženské písně. Parafrázuje bibli v renesančním duchu. Objevují se i nekřesťanské motivy z antické mytologie. Patří také k nejvýznamnějším politickým básníkům své doby. Je autorem několika pastýřských, mytologických, náboženských her a eposu Pilgrim, alegoricky-filozofický spis s autobiografickými elementy, který je hodně podobný Komedii.

Marin Držić (1508/1567) otec chorvatského dramatu. Jeho tvorba je velice nejasná, neboť se většina jeho děl dochovala v neúplné verzi. Jeho tvorba se dělí na idylickou a komediografskou.

Základem je antiteze: vyšší styl - nižší sty, poezie - reálný svět. Jeho komedie jsou renesanční, jsou postavené na italském základu commedia erudita. Jeho

tvorba svědčí o jeho dobré znalosti italské komedie a novely, které mu byly nejdůležitějším zdrojem inspirace.

Petar Hektorović (1487/1572)autorem díla Ribanje i ribarsko prigovaranje. Jedná se o cestopis, dokumentární reportáž, reflexivně didaktický spis. Původem z Hvaru.

Petar Zoranić (1508/?) je znám jako autor prvního chorvatského románu Planine, z roku 1536. Původem ze Zadaru.

Baroko je ve znaku protireformace. V Chorvatsku protestanté nemají vliv a význam, proto je většina literatury spjata s

protireformací. Zakládají se jezuitské řády ve Varaždinu, Zahřebu, které prosazují obnovu katolické církve. Krom nich mají silný vliv i františkáni.

Chorvatské baroko je velice podobné evropskému baroku, klade důraz na vysoký styl, náboženskou tématiku, bohatou metaforiku, kdy forma je důležitější než obsah.

Ivan Gundulić (1589/1638) nejvýznamnější barokní autor. Svojí tvorbu započal psaním dramat ve verších (Ariadna, Prozerpina ugrabljena od Plutona). Tato díla nemají základ v protireformační poetice ani ideologii, jedná se o překlady z italštiny, nebo adaptace mytologických témat, které spojoval s hudbou, baletem a bohatou scénografií.

Dílo Pjesni pokorne kralja Davida, z něj dělá křesťanského autora, jedná se o sedm volně přezpívaných žalmů.

Dílo Suze sina razmetnoga, je ryze barokní dílo, zaměřené na duchovní život. Je použit barokní styl, plný metafor a antitezí.

Dílo Osman, jeho nejvýznamnější dílo, jedná se o historicko-romantický epos, který vzniká pod vlivem Osvobozeného Jeruzaléma.

Ivan Bunić Vučić (1591/1658) významný dubrovnický šlechtic, který byl dokonce pětkrát zvolen dubrovnickým knížetem. Významný je jeho kancionál Plandovanje. Jedná se o sbírku lyrických písní. Je ovlivněn Petrarcou, ale jeho stylu dává nový estetický obal. Můžeme o něm mluvit i jako o představiteli manýrismu, neboť pokračuje v renesanční tradici.

Petar Zrinski (1621/1671) překládá epos svého bratra Nikoli, Adrianskoga mora sirena, do chorvatštiny z maďarštiny. Nikola je považován za nejvýznamnějšího představitele maďarské barokní literatury.

Bartol Kašić (1575/1650) jazykovědec a jezuita. Vydal několik nábožensko-didaktických děl, hagiografický sborník a svojí tvorbu ukončil duchovní tragédii sv. Venefrida. Přeložil do chorvatštiny celou Bibli, která nakonec byla zakázána. To mělo vliv na další vývoj národního jazyka, protože Bible ve většině národů hrála roli jazykového standartu.

Jeho nejvýznamnějším dílem je Ritual Rimski, který se stala oficiální liturgickou knihou, a do roku 1929 byl používán všemi chorvatskými biskupy a nadbiskupi. Ritual Rimski pak hraje významnou roli ve standardizaci národního jazyka.

Chorvatská literatura

Mezi Čechy a Chorvaty existují církevněslovanské kontakty; v Chorvatsku se objevuje Legenda o sv. Václavovy, později i spisy Jana Husa.

Liturgické chorvatské texty nejčastěji pochází z Uher. Papežské buly v polovině 13. st. posvěcují hlaholské písmo a v Chorvatsku tak dochází

ve 14. st. k rozvoji hlaholského písemnictví.Hlaholská liturgie je povolena jen některým biskupstvím; hlaholské písemnictví je

podporováno rodem Frankopanů a rozvíjí se tak na ostrově Krk.Ze Zadaru je dochována řecká liturgie z 12. st. přepsaná latinkou, neboť neznaly alphabetu.Jižně od Splitu vzniká cyrilské písemnictví.V Dubrovníku se používá cyrilice tak latinka; důvodem jsou obchodní styky.

Do 13. st. je chorvatsko konzervativní; texty se pouze opisují. Až ve chvíli, kdy je povolena

církevněslovanská bohoslužba, vznikají první misály (soubory modliteb, které přednáší kněz při mši) a breviáře (soubory denních modliteb), první homiletické skladby a hagiografické sborníky, první překlady evangelií, Žaltář a jiné texty Starého zákona.

Postupně se hlaholicí začínají psát i duchovní písně.Ke konci 15. st. vznikají v Benátkách první hlaholské tisky.

Humanismus

Období, ve kterém se následovala klasické římské a řecké písemnictví. Jeho zárodky vznikají v italských městech kolem 14. st., přesto k rozkvětu dochází až v 15. st. kdy se šíří do velké části Evropy. Humanisté se snažili antickou filozofii spojit s křesťanskou středověkou filozofií.

Ideálem humanismu je všestranný člověk - l’uomo universale, který se věnuje několika oborům. Jedná se o dobu významných sociálních a vědeckých oborů.

Humanismus se věnuje člověku, lidství. Jedná se o postoj, který uznává hodnoty každého lidského života, zdůrazňuje univerzální lidství, solidaritu všech lidí a staví se proti náboženským, národním, nebo jazykovým rozdílům.

Dvůr Matyáše Korvína je považován za centrum humanistické literatury: Juraj Šižgorić.

Vinko Pribojević (?/1532)

Hvarský myslitel, píše latinsky.Dílo: De origine successibusque slavorum - o původu Slovanů.Dílo, které značně ovlivnilo chorvatské myšlení; myšlenka slovanské jednoty.

Renesance

Jedno z nejkreativnějších období literatury a umění. V Itálii se objevuje ve 14. st. ve zbytku Evropy pak postupně až do 16. st.

Renesance je první epocha v historii, která si je vědoma své existence a sama si dává jméno podle francouzského slova renaissance - obrození. V tomto období je antická vědomost považována za vrchol lidských možností, proto všechny umělecké hodnoty renesance, jsou přímo spjaty s antickou vědomostí a kulturou.

Autor je v této době mnohem komplexnější osobností. Má styky s humanisty, filozofy, spisovateli, umělci a sám, je univerzálně vzdělanou osobností.

V literatuře je renesance hodně blízká antickým spisovatelům, jejich ideálům, krásám. Od humanismu se liší jazykem, zatímco humanisté používají latinu, renesanční autoři píší národnímu jazyky. Nejdůležitějším žánrem je lyrika, přírodní poezie a zábavní lyrika v podobě pokladních písní

(maskaret). Epos je považován za vysoký styl, jeho vzorem je Vergilius. Vzory v dramatické tvorbě byly Plautus a Terentius. Oblíbeným se stává román, který dělíme na pikareskní, rytířský a pastýřský.

Pastýřským románem je třeba román Petra Zoraniće - Planine, který popisuje milostné příběhy pastýřů v idylické přírodě.

Renesance se do Chorvatska dostává v 15. st. a 16. st.V té době je Chorvatsko rozděleno na část pod přímou rakouskou správou, Slavonii, která je

okupována Turky a Dalmácii, která je, krom Dubrovníku, pod benátskou správou.

Francesco Petrarca

Pocházel z Florencie, odkud byl tak jako Dante, vyhnán a přestěhoval se do Avignonu. Jeho láska k Lauře de Sade, do které se v Avignonu nešťastně zamiloval, se prolíná celým jeho dílem. Je jí věnována většina básní, nejčastěji sonetů.

Petrarkovo dílo, ale není jenom o nešťastné lásce, ale také o středověkém člověku, který se snaží skloubit před humanistické ideály s tradiční křesťanskou ideologií a řeší otázky nebeské a světské lásky.

Chorvatské renesanční písemnictví

Nejdříve se zde objevuje hlaholice, později cyrilice, jako poslední latina. Písemnictví je spjato s církví a církevním životem.Chorvaté jsou katolizováni a jsou nuceni vytvořit, nebo přeložit knihy, které vysvětlí nové

pravdy a dogmata.Většina spisů vzniká na jihu, v přímořské oblasti, která je ovlivněna Itálií a italštinou.Přelom pro chorvatské písemnictví nastává ve 2. polovině 15. st., kdy nastupuje humanismus

a renesance. Přesto že stále vznikají misály a breviáře, vznikají i nové formy, které je zcela zastiňují.

Pro chorvatskou renesanci je klíčová Itálie. Chorvaté napodobují italské autory: Dante, Petrarca, Boccaccio. Objevují se zde první petrarkisté. Milostná poezii se stává nejvýznamnějším žánrem

renesance. Ve středověku byla milostná poezie nemyslitelná. Opouští se od křesťanské morálky. Inspirace antikou a antickou krásou. Autor už nevychází z náboženského, ale ze světského

prostředí. Kláštery, jako centra písemnictví, jsou nahrazeny městy.Zatímco se ve středověku autoři skrývají, v renesanci jsou autoři individualitami.Centrem renesanční literatury je Dubrovník, městský stát, svobodné město. Literární centra se přesouvají na sever země až v 18. st

Se Zadarem je spojen Petar Zoranić. Jedná se o autora, o kterém příliš nevíme. Je autorem prvního chorvatského románu Planine, jediné jeho dochované dílo.

Stydí se za to, že mnozí moudří upřednostňují cizí jazyk před chorvatštinou

Marko Marulić (1450/1524)

Považován za otce chorvatské literatury. Píše chorvatsky i latinsky. Původem ze Splitu. Autor, který vstřebává italské vlivy. Aktivní v politice. Studuje v Itálii.

V latinsky psané tvorbě řeší křesťanskou morálku, tato tvorba je hodně tradiční. Zpěv Judita, otevírá novodobou chorvatsky psanou literaturu.

Milostná poezie

Ve středověku milostná poezie neexistuje. Vliv Italů nejen na styl, ale i obsah. Centrem je Dubrovník. Dubrovník dlouho nemá tiskárnu, proto se nám spousta rukopisů nedochovala.

Sborník Nikše Ranjina - rukopisná sbírka básní, kterou sestavil N. Ranjin na vlastní náklady.

Džore Držić (1461/1501)

Báseň: Odiljam se moja vilo. Není šlechtického původu. Jeho básně jsou součástí sborníku N. R.

Mavro Vetranović (1482/1576)

Mnich, jeden z nejplodnějších autorů. Jeho tvorba je ovlivněna středověkem, vrací se k moralistické tvorbě. Kritizuje nejednotu křesťanských vládců před osmanskou hrozbou.

Drama

Drama je známa již před renesancí, ale má úplně jiný obsah a význam; jedná se o náboženské drama. Renesance navazuje na antické kořeny. V Chorvatsku se rozvíjí komedie, která přímo navazuje na římskou komedii. Další žánr tzv. pastýřské hry, které nevychází přímo z antiky, ale vznikají v Itálii a hrají se při slavnostních událostech.

Komedie čerpá z Terentia a Plauta.V komediích dochází k jazykovému konfliktu, kdy některé postavy mluví latinsky, většinou ty

urozené, zatímco poddaní mluví chorvatsky.Dodržuje se teorie tří jednot: děje, času a místa.

Marin Držić (1508/1567)

Významný dramatik. Používá sedláckou až venkovskou frašku. Z jeho spisů se nám toho příliš nedochovalo

Baroko

Barokní literatura je spojena s častým používáním figur a stylových efektů. Používají se metafory, kontrast, paradox, antiteze. Období melodramatu a opery, dochází ke změně v chápání eposu, který se začíná přibližovat historické literatuře.

Politická a geografická situaci je podobná té z renesance. Dubrovnická literatura dosahuje svého vrcholu. Baroko je také obdobím, ve kterém dochází k přesunu literárních centrem na sever země. Chorvatské baroko se tak vyvíjí na území Dubrovníku, Dalmácie, severního Chorvatska a Slavonie od 18. st., poté co byla osvobozena do Turecké nadvlády. Vlivem Dubrovníku se začíná hojně objevovat štokavské nářečí s ikavským reflexem. V Baroku se řeší otázka jazyka, objevují se lingvisté.

V lyrické tvorbě se objevují prvky petrarkizmu, převážně pak v milostné tvorbě. V dramatické tvorbě převládá tragikomedie, která vychází italských libret.

Období světské tématiky.

Reformace / protireformace

Reformace je náboženský a společenský směr, který vzniká v 16. st. s cílem nápravy náboženských poměrů a návratu ke křesťanství, které by nebylo zatíženo tradicí. V průběhu reformace vznikají protestantské církve.

Teologickou příčinou je rozpor mezi Biblí a tehdejší církevní praxí. Řeší se otázka odpustků, církevních majetků a církevních poplatků.

Rozvíjejí se dva směry, německá reformace v čele s Martinem Lutherem, která se později vyvíjí v luteránskou církev a švýcarskou reformaci v čele s Janem Kalvínem, ze které vzniká kalvinistická církev.

Protestantismus se v Chorvatsku objevuje v Meďimurje, na dvoře Juraje IV. Zrinského. Toto území leží na hranicích s Maďarskem (pronikají sem kalvinisté). Juraj v Čakovci zakládá tiskárnu, ve které tištěna první a nejstarší dochovaná kniha psaná kajkavským nářečím. Juraj IV. nechá vyhnat katolické kněze a katolické kláštery přemění na protestantské

Jeho syn Juraj V. Zrinský, je vychován v protestantské víře. Juraj, ale přechází ke katolické církvi a ze svých zemí vyhání protestantské kněze.

Protireformace, nebo Katolická obnova, je odpovědí katolické církve na protestantizmus. Počátek se datuje do poloviny 16. st. s vrcholem v baroku, během třicetileté války. Snaha navrátit protestanty do lůna katolické církve pomocí duchovních argumentů a dogmat. Na druhé straně též probíhala násilná rekatolizace, především pak na území získaných katolíky během třicetileté války, podle augšpurského míru mezi Karlem V. a říšskými knížaty z roku 1555, kdy bylo ukončeno první období náboženských válek v Německu. V této dohodě byla uznána náboženská svoboda ve formě zásady cuius regio, euis religion - čí země, toho náboženství.

Protireformace v Chorvatsku je spojena s jezuity. Začíná návratem Draškoviće z Tridentského koncilu a sněme v roce 1567, kdy je zaveden první protireformační zákon: kdo vystoupí z katolické církve, nesmí vlastnit jakýkoliv majetek, nebo mít jakékoliv pravomoci na území Slavonie a Chorvatska.

Jezuité jsou římskokatolickým mnišským řádem. Dnes se jedná o nejpočetnější mnišský řád. Kromě bohaté kulturního a didaktického přínosu, mají jezuité význam i pro vědecké obory.

Jeho prvotním cílem byla katolická obnova, která se měla věnovat šíření katolických myšlenek a tištění katolických spisů a zakládání jezuitských škol. V podstatě každý významný vědec, či umělec ze 17. nebo 18. st, vystudoval některou z jezuitských škol.

Jejich katolická obnova si zakládá na myšlence zakladatele jezuitského řádu, Ignáce z Loyoly: Budu věřit, že bílé je černé, pokud to tak odsouhlasí církev.

Centrum chorvatských jezuitů je v Záhřebu. Jezuité do Chorvatska přichází ještě za života Ignáce z Loyoly. V Záhřebu v roce 1606 zakládají gymnázium, ze kterého poté vzniká vysoká škola. Otevírají gymnázia v Rijece, Varaždinu, Dubrovníku, Osijeku, Splitu.

Tridentský koncil

Svolaný papežem Pavlem III. roku 1545 do města Trent. Řeší se otázka protestanství a katolické reformace. Plodem koncilu je celkem 16 dogmatických dekretů. Koncil probíhá na 3. oddělených zasedání mezi lety 1545 až 1563 za předsednictví celkem tří papežů.

Koncil jasně vymezil katolickou nauku o spáse, svátostech a biblickém kanónu.Cílem bylo reagovat na vznik protestantství. Sněmů se účastnili i protestanští reformátoři,

kterým bylo nabídnuto právo diskutovat, ale bylo jim upřeno hlasovat.Dalším cílem bylo připravit reformu církevní disciplíny a správy. Koncil učinil přítrž zneužívání

církevní moci a zavedl reformu, která zahrnovala odpustky, stav řádů, vzdělání klérů.

Juraj II. Drašković (1525/1587)

Po studiu práva v Padově je v roce 1553 jmenován tajemníkem Ferdinanda I. Snaží se připomenout Evropě těžký úděl chorvatských zemí ve válkách s Turky. Drašković se

pak stal v roce 1560 účastníkem třetí Tridentského sněmu, kde prosazoval jednotu církve a Evropy. Protože jedině tak se může Evropa ubránit tureckým nájezdům. Na sjezdu má funkci orator pro regno Hungariae a je považován za jednoho z nejvýznamnějších členů tohoto sjezdu. Prosazoval celkovou reformu církve a snášenlivost k ostatním křesťanským naukám.

Ještě během koncilu je jmenován představený záhřebského biskupství. Po koncilu se snaží jeho závěry uvést v Chorvatsku v praxi.

Od roku 1567 do roku 1576 je chorvatským bánem. Jako bán bojuje proti Turkům a selskému povstání z roku 1576. Snaží se prosadit myšlenku Vojenské hranice. Bojuje proti zavedení německé správy v Chorvatsku.

Ve Slovinsku má protestantismus klíčovým vliv na literaturu, neboť se objevuje vůbec první slovinský literát Primož Trubar.

Protestanté přináší impuls do národních literatur, neboť překládají Písmo do národních jazyků. Jejich snahou je dál rozšiřovat protestantské myšlenky a konfrontovat je s katolíky.

Je založená protestantské tiskárna u Tubingenu, blízko Stuttgartu.Cílem bylo rozšířit protestantskou literaturu i mezi pravoslavné obyvatelstvo podrobené

Turky. Tiskne se Bible v chorvatštině. Nejprve je tištěna hlaholicí, poté cyrilicí, poté až latinkou, souvisí to se snahou rozšíření protestantských myšlenek mezi pravoslavné, tedy Srby a Bulhary.

Matija Vlačić Ilirik (Matthias Flacius Illyricus)(1520/1575)

Původem z Istrie. Zná se s Lutherem. Je profesorem na německé univerzitě. Je proti jakýmkoliv kompromisům s katolickou církví. Píše latinsky. Považován za otce protestanské hermeneutiky a hermeneutiky vůbec.

Seznam svědků pravdy – v toto díle se snaží dokázat existenci reformačních myšlenek v díle až 400 křesťanských spisovatelů, od Řehoře I. přes Tomáše Akvinského a papeže jmenuje antikristem.

Je hlavním organizátorem Historie církve. Jedná se o dílo, které kriticky rozebírá církevní dějiny do 13. st. Jedná se o monumentální 12. svazkové dílo.

Hermeneutika

Filologická a filosofická nauka o metodách správného chápání a výkladu textů, zejména náboženských, právních a filosofických.

Barokní aktivita na severu Chorvatska

Ivan Belostenec (1593/1675)

Jazykovědec a lexikograf. Jeho hlavním dílem je slovník Gazophylacium, seu latino-illyricorum. Toto dílo je důležité pro svojí trojnářečnost, typickou pro ozaljský literární okruh.

Petar Zrinski (1624/1671)

Překládá dílo Nikoli Zrinského: Adrianskoga mora sirena.Přebásní ho, posiluje vlasteneckého ducha a protiturecký význam. V chorvatské redakci je

pak tento překlad znám jako: Opsida Sigeta.

Pavao Ritter Vitezović (1652/1713)

Historik činný na diplomatickém poli. Původem je z vojenské hranice. V roce 1694 je mu svěřena zemská tiskárna v Záhřebu. Je členem komise, které po karlovickém míru má rozhodnout o hranicích Chorvatska.

Croatia Rediviva - dílo zásadního vyznění. Celý slovanský prostor nese chorvatské jméno - myšlenka pancroatismus, zaměňuje slovanský, ilyrský za chorvatský. Tento prostor se pak dělí na další oblasti, které známe historicky. Z tohoto díla vycházejí obrozenci - Lj. Gaj.

Bosenská literatura

K psaní se používaly všechny čtyři známé písemné normy: řečtina, latina, hlaholice, cyrilice. Řecké písmo se nejvíce vyskytuje na území Humu, zatímco latinské na území Bosny, kde jsou

latinou psány nejčastěji nápisy v klášterech, texty bosenských vladařů a náhrobky.Hlaholice se zde objevuje až ve 12. st. Z tohoto doby se nám zachovaly dva odlomky, oba psané písmem, které se občas nazývá

jako bosenská hlaholice. Ve 13. st. se začíná používat cyrilice. Předpokládá se, že hlaholice se ale i nadále používala

jako liturgické písmo Církve bosenské a že většina památek psaných cyrilicí, čerpá z hlaholských textů.

Nejstarší dochovanou památkou je Humská ploča z 10. st., z Hercegoviny.

Texty můžeme rozdělit do tří skupin:Církevní rukopisy, psané staroslověnštinou s elementy národního jazyka, včetně nápisů na stećcích.Různé dohody a dopisy psané pro diplomatické účely.Krásná literatura, které se v té době vztahuje především k překládání.

Nejstarším církevním textem je Miroslavův evangeliář, napsaný v Humu, za vlády Miroslava. Vídeňská tajná kniha a Počátek světa, jsou církevní knihy dochované pouze ve fragmentech. Jedná se o knihy Církve bosenské, které vysvětlují její náboženskou filosofii.

Tyto, pro západní církev, heretické spisy, se přestávají psát s příchodem křesťanství za vlády bána Kulina.

Nápisy se v Bosně nejvíce objevují na stećcích, poté na církevních objektech, trestných kamenech, židlích soudců atd.

Forma zápisu byla předem daná. Autor epitafu je většinou neznámý.Nejstarší nápisy pochází z Humu, z konce 10. st.

Stećak - kamenný náhrobní kámen, který se vyskytuje na území BiH, severu Černé Hory, západu Srbska a v Dalmácii. Podle nápisů, které jsou do nich vytesány, se předpokládá, že pod nimi jsou pohřbení lidé bez rozdílu, různých náboženských i společenských vrstev.

Epitafy, až na ty nejstarší, jsou většinou psány bosančicí. Na náhrobních kamenech se objevují různé symboly, jako je např. sluneční disk, půlměsíc s hvězdami, kříž, lilie, atd.

Nejvíce kamenů s nápisy se dochovalo ze 14. a 15. st. Studiem těchto nápisů je možné zjistit rozšíření různých dialektů na území BiH. Stećci se přestaly používat s příchodem Osmanů.

Církev bosenská - vzniká z katolického biskupství, které uznává papeže jako hlavu církve, ale používá staroslovanský jazyk k bohoslužbám. Její členové se nazývají křesťané.

Církev bosenská, přestože jsou jak bosenští bánové, tak později i králové, katolíky, existuje až do poloviny 15. st.

K úplnému vymizení dochází až s příchodem Turků. Přestože bosenští vladaři Církev nechávají působit, povolávají do země františkány, kteří mají obyvatelstvo obracet na katolickou víru.

Někdy se vnímá Církev bosenská jako dualistickou hereze, která vychází z bogomilství, které se objevilo v Bosně poté, co byli bogomilové vyhnáni z Bulharska.

S tím souvisí i názor, že islamizované obyvatelstvo BiH, bylo dříve součástí Církve bosenské, neboť bogomilská hereze má blízko k islámu.

Bogomilská hereze vzniká v Bulharsku a Makedonii v 9. až 10. st.Bogomilství je ve své podstatě renesancí gnostického dualismu, které více dluží

manicheismu, než autentickému gnostickému křesťanství z 3. st.

Manicheismus, tak jako paulikánství, ovlivnilo konečnou podobu bogomilství, kterou později na jihu Francie, ve 12. a 13. st., dál rozvíjeli albigenští, též známí jako kataři.

Církev bosenská se ale od katolické církve příliš nelišila. Lišila se v doktrínách a organizaci, neboť teologická dogmata, která tehdy přijal křesťanský

svět (nauka o Trojici) se do Bosny, kvůli její izolovanosti nedostala. Organizačně byla Církev bosenská podobná církvy prostého křesťanství, které se podobalo

ranému křesťanství v Egyptě, nebo Sýrii. Proto se její hierarchie nepodobala ani západnímu, ani východnímu rytu.

Bosenští křesťané po sobě zanechali několik církevních textů:Hvalův sborník, Testament hosta Radina, Benátskou apokalypsu, Radoslavovo evangelium, Kopitarovo bosenské evangelium.

Ani jeden z textů se ale nevěnuje velkým dualistickým otázkám a problémům dobra a zla. Jedná se pouze o přepisy Nového zákona. Zatímco bogomilové neuznávali kříž, Starý zákon, mše, svaté; Církev bosenská má v několika

svých dokumentech ilustrovaný kříž; v nejstarším dochovaném rukopisu Církve bosenské se nachází Kniha žalmů; host Radin žádá, aby na jeho počest odsloužily mši; ve stejné knize se pak vzdává čest několika svatým.

Bogomilská i albigenská hereze fungovala jako asketická, puritánská organizace, která odmítala bohatství a světskou moc církve; zatímco Církev bosenská ve 14. st. měla poměrně významnou moc a její představitelé měli diplomatické postavení. Přestože bosenští králové nebyly členy Církve, měly s ní blízké kontakty a je zřejmé, že někteří šlechtici byly součástí Církve.Bogomilství - především v oblastech Bulharska a BiH. Jejich misijní činnost vedla ke vzniku katarských a valdenských herezí v Itálii a jižní Francii.

Původní bogomilové odmítají Starý zákon, pozdější pak činí výjimku u starozákonních Žalmů. Neuznávaly hierarchii a vazby, proto odmítaly manželství a církevní uspořádání.

Lidské tělo je podle bogomilského učení výtvorem Satana. Satan, prvorozený syn boží, poté co byl svržen z nebes, vytvořil nové nebe, zemi, a člověka. Život člověku však mohl vdechnout jen Bůh. Satan tak byl donucen Bohem slíbit, že duše po smrti budou putovat do nebe.

Satan ale svedl lidstvo, svedl Evu, dohnal Kaina k bratrovraždě, namluvil židovskému národu, že on je nejvyšším Bohem a nazval se Jahve.

Druhorozený Ježíš pak sestoupil na zem, aby porazil bratrovo pozemské království.

Manicheismus - náboženské učení založené babylónským prorokem ve třetím století. Spojovalo v sobě náboženské představy zoroastrismu, křesťanství a buddhismu.

Podle tohoto učení existují dva etické principy - dobro a zlo, jejichž smíšením vznikl svět. Ježíš pak přišel svět vysvobodit ze zajetí tmy, ale jen zdánlivě, neboť oba protipóly existují trvale.

Manicheismus měl z počátku přísnou hierarchii. Vyznavači se dělily na Vyvolené, kteří žili v klášterech přísným asketickým životem, nesměly pracovat a většinu dne trávily modlením a Naslouchající, kteří je živili, a žily podle deseti přikázání zakladatele manicheismu Máního.

Chorvatská literatura v BiH

První jazykové památky na území BiH jsou z 12. st.Prvotním písmem byla hlaholice, kterou byly napsány Mihanovićev a Grškovićev fragment,

ale brzy jí vystřídala domácí varianta cyrilice tzv. bosančice.Přesto se, až do okupace Osmany, písmo nikdy zcela nezřeklo církevní slovanštiny, která

měla stále významný vliv na písmo.Zatímco do 12. st. převládá v Bosně štokavština, v následujících století dochází k formování

čtyř nářečních skupin, což můžeme pozorovat na stećcích.Nejstarší texty se vztahují primárně ke křesťanství a používání církevněslovanského jazyka při

bohoslužbách. Korpus literatury vznikající na tomto území pak můžeme rozdělit na tři skupiny:

První kategorii tvoří texty členů Církve bosenské, které vznikají především ve 14. a 15. st. Jedná se o přepisy evangelií, části Starého zákona (Žalmy, Apokalypsa). Mezi nejvýznamnější patří Hvalův, Benátský, Radoslavův sborník. Jazykem je v těchto sbornících archaická církevní slovanština s elementy národního jazyka. Jsou psány bosančicí, nejčastěji s hlaholskými komentáři.

Tyto texty netvoří jazykový základ. Na druhou stranu jsou velice významné ze své jazykovědní, umělecké a historické stránky.

Do druhé kategorie pak patří diplomaticky-právní texty, obchodní dohody, dohody mezi městy, dopisy šlechticů. Nejvíce textu se dochovalo ze 14. až 15. st.

První památky můžeme najít již ve 12. st. (Povelja Kulina bana z roku 1189).Nejčastěji jsou psány národní štokavštinou s ikavským reflexem, ale objevuje se i církevní

slovanština a čakavština. Občas se objevují i náznaky srbštiny, neboť někteří šlechtici zvaly na své dvory srbské písaře.

Nejpočetnějším korpusem jsou nápisy na kamenných náhrobcích - stećcích. Nejvíce se jich dochovalo ze 14. a 15. st. Nejčastěji jsou psány bosančicí a národním, štokavským jazykem ovlivněním čakavštinou.

Bosna Srebrena

Františkáni přichází do Bosny na konci 13. st. Svůj první klášter staví v Srebrenici, podle které se později nazývá celá františkánská

provincie jako Bosna Srebrena.Františkáni z počátku přicházejí z Německa, Itálie a Maďarska, ale na nátlak šlechticů

nakonec převládl domácí klér. V první polovině 14. st. získává bán pro františkány významná práva a pravomoci, pod podmínkou, že budou znalí chorvatského jazyka.

Tato františkánská provincie, poté co Bosnu obsadily Osmané, se rozkládá od jižní Dalmácie až k Budínu na severu a Temešváru na východě.

Františkáni zpočátku sloužili k christianizaci obyvatelstva a k výuce. Později, v 17. st., se z nich vyvinula velice plodná skupina autorů, píšící jak latinsky, tak

chorvatsky (bosančicí).Svého vrcholu dosáhla tato skupina autorů v 18. st. V té době zcela převažuje latina.

Korpus textů tvoří:

Náboženská díla, modlitby, katechismy, sbírky povídek a životy svatých.Klášterní letopisy.První historická a geografická díla.Poezie.Cestopisy.Gramatiky latinského a chorvatského jazyka.

Z takto rozsáhlého korpusu je těžké najít texty, které mají dlouhodobý význam a texty, které už mají jen historicko-kulturní význam.

Význam františkánů je následující:

Péče o chorvatský národ během osmanské okupace. Fungují nejen jako charitativní organizace, ale i jako nositelé národní kultury a vzdělanosti.

Jejich tvorba nemá z estetického hlediska valný význam, živé jsou pouze klášterní letopisy a memoáry, které jsou považovány za historickou literaturu.

Z dnešní perspektivy pak můžeme říct, že jejich činnost byla důležitá pro jazykovědu a historii. Chorvatský jazyk výrazně ovlivnily františkánské slovníky a gramatiky.

Matija Divković (1536/1631) vydal první knihu psanou bosančicí a pokládá se tak za zakladatele národní bosenské literatury. V roce 1611 cestuje do Benátek, kde mu vyrobí písmena bosančice a on tak může, tisknou svá první díla - Křesťanská nauka I., a Výklad zázraků blažené Bohorodičky. V roce 1616 pak tiskne Křesťanskou nauku II., zatímco první tzv. Velká nauka je věnována církvy, druhá, Malá nauka je věnovaná prostému lidu a stala se jedním z nejrozšířenějších textů v tehdejší Bosně.

Filip Lastrić (1700/1783) otec historiografie v BiH. Psal především latinsky. Jeho nejvýznamnějším dílem je Pregled starina bosanske provincie. Kromě historie a současného působení františkánské provincii, je zde uvedena i obecná historie BiH v době bánů a králů.

Jeho tvorba měla význam na standardizaci chorvatského jazyka.

Andrija Kačić Miošić (1704/1760) významné dílo Razgovor ugodni naroda slovinskoga, který se stal nejoblíbenější knihou chorvatského obyvatelstva, a dostala se skoro do všech krajů země a odehrála významnou roli při standardizaci chorvatského jazyka, založeného na novoštokavštině.

Osmanská literatura

Expanze Osmanů na přelomu 15. a 16. st s sebou nese postupnou islamizaci země. V 16. st. přicházejí do Bosny sefardští židé vyhnaní ze Španělska.V 17. st. tito židé píší v jedné z jazykových variant španělštiny písně, romance a lidová rčení.Psaný jazyk islamizovaných Slovanů se vyvíjel paralelně ve třech proudech:

První vycházel ze starého písemnictví. Tyto texty byly psány lidovým bosenským jazykem a zapsány byly bosančicí. Svým obsahem, stylem i atmosférou byly spjaty s bosenskou lidovou epikou a tvořili druh epistolární literatury, např. dopisy bosenských krajíšníků z 16. st až 18. st.

Bosenští velitelé psaly bosančicí bosensky, převážně chorvatským velitelům, benátským providůrům, členům uskoků, nebo dubrovnické šlechtě. Přestože jsou tyto texty řazeny mezi historickou literaturu, jedná se o texty, které rozebírají svatby, obchody a lidské osudy.

Druhý literární proud tvoří orientální literatura Bosňanů psaná turecky, persky, nebo arabsky. Tyto texty pokračují v tradici východní literatury. Díla jsou spojena s epigrafikou, oslavnými písněmi o městech, letopisy a cestopisy.

Třetím proudem je pak alhamijado literatura, nearabská, která vzniká v lidovém bosenském jazyce a je psána arabským písmem. Vychází z bosenské lidové písně.

Kasida - muslimská náboženská píseň, která svým obsahem chválí Mohammeda, nebo chalífu, nebo popisuje nějakou důležitou událost z dějin islámu.

Ilahija - muslimská náboženská píseň, která svým obsahem chválí Alláha.

K ilahiím a kasídám se postupně přidávala muzika a vznikla:

Sevdalinka - název je odvozen od arabského slova pro černou žluč, která se spojuje s melancholií. Motiv zabráněné lásky. Jedná se o bosenskou, městkou, milostnou píseň.

Předpokládá se, že vznikly s formováním tureckým měst v Bosně a rozdělením na mužskou a ženskou komunitu.

Mahzar - petice, stížnosti, návrhy, poslání, vzpurné básně proti vládcům.

V Osmanské literatuře dominovala divanská poezie.Divanská poezie má své pevně dané zákonitosti, které se při jejím psaní musí dodržovat.

Psaní takovéto poezie vyžaduje od autora znalost filosofie, filosofie islámu, tradice, historie, perského a arabského jazyku.

První takováto tvorba vzniká s prvními intelektuály, kteří dosáhli vzdělanost v některém z islámských center, nejčastěji v Istanbulu.

Jedná se o intelektuální poezii určenou intelektuálním kruhům. Je plná arabských, perských termínů, frází, historických a mytologických postav, a symbolů z předislámského období.

Přestože se nejčastěji jedná o písně opěvující náboženská témata a modlitby, nejedná se pouze o náboženskou poezii, neboť divan je tvořen celou hierarchií písní, jejichž kompozice je pevně daná a tvoří až deset různých literárních žánrů.

Bosenské písemnictví tedy v poetice, stylu, tvaru a výrazu vychází z literatury psané turecky, persky, nebo arabsky, tak jako staré bulharské a srbské písemnictví z byzantských tradic a dubrovnická literatura z tradic italských.

Od obrození se toto osmanské období, chápe jako období bosensko-muslimské duchovně-estetické tradice, zatímco ústní lidová slovesnost se považuje za základ národnosti.

Chorvatská cyrilice

Též jako bosančice.Jsou známa tři základní centra této literatury: Dubrovník, střední Dalmácie, Bosna a Hum.Prvními texty jsou nápisy na sakrálních objektech ve střední Dalmácii; diplomantské texty

např. Povelja Kulina bana; epigrafické texty z Bosny např. Humačka ploča.

Spadají sem ale také:

Spisy příslušníků Církve bosenské, které vznikají ve 14. a 15. st. např. Hvalův sborník.Epigrafické texty vznikající mezi 13. až 15. st.Bosenské diplomantské texty (především korespondence s Dubrovníkem) mezi 12. až 15. st.Právní a historické spisy ze střední Dalmácie, Chorvatská kronika a Poljički statut z roku 1440.Dubrovnické liturgické spis z 15. a 16. st.Dílo bosenských a hercegovských františkánů z počátku 17. st., jedná se náboženské, polemické, didaktické, historické texty a františkánské kroniky a letopisy.

Humačka ploča - patří mezi nejstarší písemné památky na území Bosny a Hercegoviny, je psaná cyrilicí. Použito je i pět hlaholských slov. V roce 1958 je přemístěna do františkánského kostela v Humci.

Hvalův sborník - psán pro bosenského knížete Hrvoje Vukčića Hrvatinića na počátku 15. st. Sborník je bohatě zdoben kresbami a iluminacemi, je plný ikonografických obrazů.

Hrvojův misál - hlaholský text pro bosenského vojvodu poté co se stal splitským hercegem. Vzniká někdy na začátku 15. st. pro Hrvoje Vukčića Hrvatinića. Dnes se nachází v Istanbulu.

Srbská a černohorská literatura

Její počátek, tak jako u ostatních literatur jižních Slovanů, klademe do 2. poloviny 9. st. Počátky jsou spjaty s činností Cyrila a Metoděje a jejich žáků. Jednou z nejvýznamnějších památek je Miroslavovo evangelium z 12. st

Raně srbské písemnictví vzniká v klášterech. Proto má převážně nábožensko-didaktický charakter. K nejdůležitějšímu žánru patří životy a pochvalná slova.

Tato díla vznikají mezi 12. až 15. st.

Život Stefana Nemanjiće, Život Stefana Prvovenčaného, Život sv. Sávy, Život sv. Simeona, Život despoty Stefana Lazareviće.

Srbské písemnictví čerpá zkušenosti z byzantské literatury, o čemž svědčí překlady a adaptace apokryfů, legend a povídek.

Ve 13. až 15. st. je velmi živá srbsko-bulharská a srbsko-ruská spolupráce. Srbští tvůrci pomáhali při formování ruského písemnictví.

Vpád Turků přinutil srbské duchovenstvo k útěku a to nejčastěji na Rus a do Uher.Během staletí turecké nadvlády se intenzivně rozvíjí žánrově různorodá a pestrá ústní lidová

slovesnost, zvláště pak epická lidové poezii. S odchodem Srbů se srbský duchovní život přesunul také do jižních Uher. Aby se zabránilo

maďarizaci, dovážely se z Ruska ruské církevní knihy a učební pomůcky. Vznikl těžkopádný rusko-slovanský jazyk a později lehčí slovansko-srbský, který sehrál významnou roli ve formování srbské osvícenské literatury a kultury.Sáva (1175/1235) srbský životopisec, tvůrce liturgické a právní literatury. Nejmladší syn Stefana Nemanjiće. V roce 1192 odchází na horu Athos, kde se stává mnichem a přijímá jméno Sáva. Na Athos pak, po své abdikaci, přichází i jeho otec Stefan a přijímá jméno Simeon.

Společně pak zakládají srbský klášter Chilandar. V roce 1208 se vrací do Srbska, kde svým diplomatickým úsilím pomáhá prvnímu srbskému králi Stefanu Prvovenčenému stabilizovat stát. V roce 1219 získává od nikajského patriarchy hodnost arcibiskupa a autokefalitu pro srbskou církev.

Poté se vydává na cestu k východním patriarchům, navštěvuje všechny pravoslavné patriarcháty (nikajský, alexandrijský, antiochijský, jeruzalémský) u kterých, jak se předpokládá, dosáhl uznání bulharského patriarchátu v roce 1235.

Po smrti je kanonizován a uznán za největšího srbského světce. Je autorem životopisu svého otce - Život sv. Simeona, který zaznamenává pouze jeho poslední, mnišské roky života. Je autorem první srbské sbírky církevních zákonu - Nomokanonu.

Stefan Prvovenčani (1165/1227) syn Stefana Nemanjiće. V roce 1217 byl korunován králem. Napsal - Život a činy sv. Simeona, někdy kolem roku 1216, jedná se o první starosrbskou biografii, dílo sv. Sávy totiž není typickým příkladem hagiografické literatury.

V tomto díle poprvé dochází k typické srbské protikladné tendenci a to hagiografizaci historie a politizaci hagiografie. Toto dílo je životopisem politické osobnosti a se šíří se nejen v zájmu náboženském, ale i politickém.

Domentijan (1210/1261) srbský hagiograf. Mnich a představený srbského kláštera Chilandar na Athosu. Žák sv. Sávy. Na objednávku krále Uroše, napsal na přelomu 13. st. objemnou biografii svého učitele - Život sv. Sávy, v němž náročným hagiografickým stylem, plným biblických citátů a symboliky (snad proto nebyl ve středověku oblíben) podal obraz srbského středověku.

Napsal také Život sv. Simeona.

Teodosije (polovina 13. st. až 14. st.) srbský hagiograf a básník. Napsal Život sv. Sávy a Život poustevníka Petra Koriškého. Kvůli jeho osobitému vypravěčskému, často dramatickému stylu, se tyto dva životopisy staly nejčastěji přepisovanými texty srbského středověkého písemnictví.

S životopisy je úzce spjata i jeho duchovní poezie.

Zaharija Orfelin (1726/1785) básník, historik a pedagog. Jediná osobnost s encyklopedickým zaměřením mezi srbskými vzdělanci 18. st.

Patří k autorům píšící tzv. rusko-slovanským jazykem, některá svá díla však píše čistě lidovým jazykem. Napsal první srbský slabikář a učebnici latiny, vytvářel populárně naučné kalendáře, v Benátkách v roce 1768 vytiskl první jihoslovanský časopis Slavenosrbski magazin. Do tohoto období pak spadá i jeho nejvýznačnější dílo - Život a slavné činy vladaře Petra Velikého, který sám ilustroval rytinami.

Dositelj Obradović (1742/1811) srbský osvícenský spisovatel a cestovatel. Jedná se o nejvýznamnější osobnost srbského osvícenství, ovlivnil i vývoj ostatních balkánských literatur. Prosazoval slovanskou vzájemnost a sounáležitost. Stal se ministrem školství a organizátorem osvěty. Snažil se šířit filozofické, morálně-didaktické, osvícenské a osvětářské myšlenky, které čerpal ze studia antických a dalších evropských autorů. Usiloval o mravní výchovu a vystupoval proti náboženské a národní nesnášenlivosti. Jeho nejvýznamnějším dílem je autobiografie - Život a příhody D. Obradoviće, obsahující prvky sentimentalismu a realistického zobrazení skutečnosti. Byla to první kniha světského obsahu a humanistických myšlenek v srbské literatuře.

Jovan Rajić (1726/1801) profesor, mnich, opat. Na základě jemu známých srbských a bulharských pramenů a pětisvazkovazkových dějin Slaveno-serbske kronike sepsal podrobné dějiny jižních Slovanů, především Chorvatů, Srbů a Bulharů. Toto dílo je napsáno uměle vytvořeným církevněslovansko-srbským jazykem. Spis je prodchnut vlastenectvím, osvícenstvím. Tímto dílem značně ovlivnil myšlení srbské společnosti na konci 18. st.

Slovansko-srbský jazyk - varianta srbštiny, ruštiny, staroslovenštiny, která se používala v literatuře a školství na Vojvodině a v dalších místech R-U, kde žily srbské menšiny.

Tento jazyk nahradila moderní srbština, na které pracoval Vuk Karadžić. Proces úpadku tohoto jazyka začíná už u Dositeje Obradoviće, které inklinoval především k lidovému jazyku ovlivněnému rusismy. Rusismy později zanikají, neboť k nim vznikají srbské ekvivalenty.

Bulharské literatura

Dolní hranici nemůžeme přesně vytyčit, horní pak tvoří vpád Turků v roce 1393. Předpokládá se, že první literatura vzniká až s Konstantinem, vynálezem abecedy a vznikem

nejstarší slovanské liturgie.Předpokládá se, že jazyk vznikl po příchodu Rostislavova poselství do Cařihradu a s žádostí o

vyslání křesťanské misie na Velkou Moravu. Nové písmo a jazyk otevírá Cařihradu možnosti jak rozšířit svojí světskou a duchovní moc, a proto uznává slovanské písemnictví.

Otázkou zůstává, zda písmo proniká mezi Bulhary okamžitě, nebo až s příchodem Metodějových žáků z Velké Moravy. Existují domněnky, že již před příchodem žáku, byly v Bulharsku lidé, kteří znali hlaholici.

V té době se formuje ve středověký stát, k tomuto formování je potřeba písemnictví, především k administrativě a mezinárodním dohodám.

Prabulhaři a Slované dříve používaly tzv. črty a zářezy, o kterých se zmiňuje mnich Chrabr. Těchto znaků bylo v okolí Plisky a Preslavi objeveno až několik tisíc.

Za skutečný počátek bulharského písemnictví považujeme první zápisy v kamenech psané řeckou abecedou. Řecká abeceda, ale neměla znaky pro slovanský jazyk, což činilo problémy už při zápisu jmen panovníků a už vůbec jí nebylo možné použít pro překlad liturgie, protože náboženské texty musí být srozumitelné, jednoznačné, aby nedocházelo k špatnému výkladu dogmat a následným herezím.

Přestože římská kurie kolem roku 867, s příchodem bratrů, poskytla slovanskému písemnictví ochranu, nedokázala zabránit pronásledování žáků K. a M. na Velké Moravě ze strany německého duchovenstva.

V roce 885 se tak objevuje Kliment s bratrem Naumem na hranicích bulharského carství. Bulhaři byly nadšení jejich příchodem, neboť mohli pomoci s rozvojem čerstvě christianizovaného státu.

První literární škola vzniká v klášteru blízko Plisky a později se přesouvá do Preslavi.Kolem roku 893 vzniká cyrilice, neboť hlaholice, byla až příliš těžká pro prostý lid. Tuto

abecedu zavedl Kliment. Hlahol zůstal jen v některých oblastech poloostrova, např. v Chorvatsku.

Začaly být překládány nejdůležitější náboženské texty, poté i nejdůležitější díla řeckých patristických spisovatelů považovaná za povinný obecně křesťanský literární fond.

Literární činnost byla orientována k rychlejšímu upevnění christianizovaného národa. Kliment byl na požádání cara Simeona vyslán jako kazatel do makedonského pohraničí, kde zakládá sekundární literární a osvětovou školu v ochridské oblasti bulharského státu.

Simeone, syn Borise-Michaela znal výborně řecký spisovný jazyk, neboť studoval v Byzanci. Jeví se jako iniciátor literární činnosti. Z jeho iniciativy byly přeloženy některé knihy patristických autorů.

Kliment Ochridský pak působí jako spojovací článek mezi oběma centry (Preslav/Ochrid).Předpokládá se, že Kliment po smrti Cyrila napsal Život Cyrilův, ve spolupráci s Metodějem.

Bezpochyby je autorem Života Metodějova. Ke konci života skládá poučná slova pro církevní svátky, k oslavě apoštolů, mučedníků, proroků a světců. Přeložil tzv. Květnou triodu (Bohoslužebnou knihu obsahující ranní a večerní bohoslužby. Začíná prvním dnem velikonoc a končí velikodušnými svátky).

Naum strávil několik let v Preslavské škole, poté byl poslán za Klimentem do Makedonie. Střediskem jeho činnosti byl klášter postavený v roce 905 kousek od Ochridu, kus od Ochridského jezera. Sv. Naum byl kazatelem a povzbuzoval nové pokolení slovanských spisovatelů.

Z nastupujících autorů je významný Konstantin Presbyter, Jan Exarch, mnich Chrabr. Spolu s těmito významnými autory, je zde mnoho anonymních autorů, překladatelů a kompilátorů.

Překlady tvořily knihy sv. otců, nebo Paterika - sborník povídek o životech poustevníků. Tyto texty byly nezbytné k vysvětlení a obhajobě církevních dogmat. Můžeme říct, že jsou do slovanského jazyka přeloženi všichni patrističtí autoři.

Patristika - studium křesťanské literatury z 2. až 7. st. Křesťanství, které se šíří středomořím se střetává s vyspělou řeckou a latinskou kulturou a myšlením. Řecká a latinská filosofie poskytuje křesťanství pojmy, díky kterým se zformulovala a zpřesnila křesťanská dogmatika.

Hagiografická literatura je obzvlášť bohatá. Existuje nespočet textů o životech slavných křesťanů, ať už mučedníků, nebo kazatelů.

Objevují se i první životy slovanských osob. Především životy tzv. Sedmipočetníků: Cyrila, Metoděje, Nauma, Klimenta, Gorazdy, Sávy, Angelaria.

S nástupem křesťanství jsou překládány byzantské kroniky. Existují dvě anonymní bulharské kroniky a to jedna z 9. st. tzv. soupis prabulharských vladařů

a druhá z roku 1412, která svědčí o ovládnutí balkánského poloostrova Turky.

V 10. st. se rozšiřují dualistické hereze, za vlády cara Petra se jedná především o bogomilství, ale i paulikánství. Biskup Kozma mezi lety 968/71 napsal Besedu, cílenou proti mravní zkaženosti duchovenstva a proti bogomilům. Naráží i na vpády Rusů a Byzantinců do země, proto se jedná z části i o spis historický.

Rozšiřuje se i právní literatura. Jsou přeloženy některé byzantské právní texty. Nejstarším slovanským právním kodexem je pak Metodějův Zákon o souzení lidem.

Z byzantské literatury jsou přeloženy i některé vědecké texty:

Georgie Choirobosk - ekumenický učitel, autor: O figurách.Dialogy Pseudo-Kaiserea - teologické úvahy, zprávy o přírodních jevech, astronomie.Kosma Indikopleusta - jeho putování do Indie.Galénovy lékařské spisy.Konstantin Kostenecký - autor: Život Štěpána Lazareviće a zeměpis srbských zemí.

Existuje i řada oficiálních dopisů, většinou směrována papeži, nebo jinému duchovenstvu, popřípadě korespondence mezi písařskými kancelářemi.

Z beletrie převládá hagiografie, jako oblíbená epická četba. Z řečtiny je přeloženo dost pověstí a povídek. Hojně se vyskytoval život Alexandrův a z biblických dějin pak život Šalamounův.

Existuje velice mnoho apokryfních textů, včetně kacířských apokryfů, které později pronikají i do pravoslavného písemnictví a umění. Autoři jsou většinou anonymní.

Ke konci středověkého Bulharského písemnictví se opět objevují významné literární postavy. Zastánce hésychasmu Teodosije Trnovský, jeho žák Evtimije Trnovský a Evtimijovy žáci Grigorij Camblak a Konstantin Kostenecký.

Kliment Ochridský

Po C. a M. nejstarší slovanský spisovatel, kterého známe podle jména. Umřel v roce 916. Pramenem o jeho životě je řecká legenda Život Klimentův sepsaná na přelomu 11. a 12. st.

Přichází s C. a M. na Velkou Moravu, dříve se s nimi účastní chazarské misie. Z Moravy přichází do Preslavi, nebo do Plisky, v době kdy je pokřtěn Boris-Michael v roce 865 a snaží se o christianizaci země.

Pochvala sv. Cyrilovy

Doklad o jeho vyspělém rétorickém stylu, opírá se o patristickou tradici řečnické prózy.

(Cyril jako nový apoštol, který vrací ke správné víře kacíře, kteří se rouhají ikonám. Osvítil zástupy ve tmě nevědomosti. Má požehnaná ústa, kterými hlásal. Na konci Kliment žehná jeho krokům, útrobám a tak dále.)

Cyrilometodějský panegyrik

Velké množství zachovaných opisů. Nejstarší je z 12. st.Otázka autorství zůstává nevyřešena, neboť se text stylisticky liší od Pochvaly. Předpokládá

se, že na něm pracovalo několik Metodějových žáků a Kliment mu dal výslednou podobu.

(Počátek je věnovaný Ježíšovy a jeho údělu na zemi. Poté mluví o Leu ze Soluně, který měl tak jako Job 7. dětí, dva z nich byly Konstantin a Metoděj. Poté mluví o jejich dětství. Přirovnává je k Abrahamovi, ale na rozdíl od něj, oni přijmou Boha, ne pro plémě, jako Abraham, ale pro národ, který neví co je po jeho levici a pravici. Vytvořily písmo, společně přeložily zákon boží.

Mluví o chazarské a saracénské misii, kdy vytrhávaly jako plevel Mohamedovy bludy a židovskou zlobu. Vypráví o jejich životě až do smrti Metoděje na Velké Moravě.)

Mnich Chrabr

O písmenech, jeden z nejzachovalejších staroslovanských textů. Toto dílo se dotýká samého počátku slovanského písemnictví. Písemnictví chápe pouze v rámci překladu Bible, porovnává řečtinu a slovanštinu. Cílem je obrana slovanského jazyka, jako jazyka liturgického.

Traktát vznikl v Bulharsku. Na rozdíl od Moravy, kde se nakonec prosadila latina, se udržela v Bulharsku slovanština. Od roku 870 je Bulharská církev pod správou cařihradského patriarchátu. V roce 886 do Bulharska přicházejí Metodějovy žáci a v roce 893 se Kliment Ochridský stává biskupem. Do tohoto období spadá i vznik Chrabrova spisu.

Neví se přesně, zda mluví o cyrilici, nebo o hlaholici. Dokonce existuje názor, že polemizuje proti cyrilici a jejím zastáncům (car Simeone).

Vznik slovanského písma není přesně datován, neví se přesně, podle jakého letopočtu se má výpočet provádět.

(Obhajoba slovanštiny. Říka, že Řekové z počátku používali jiné písmo a trvalo jim mnoho let, než došly k podobě jazyka, kterou používají dnes a až teprve tehdy přeložily Bibli. Kdežto slovanské písmo vytvořil svatý muž a ne pohanští Heléni.)

Konstantin Presbyter

Metodějův žák, kněz, později i biskup. Z Moravy nejdříve přišel do Plisky, později působil v Preslavi. První dílo Výklad evangelia, složený z 51 nedělních kázání (homilií). Nejsou originální, jde o překlady Jana Zlatoústého a Kirila Alexandrijského. Originální jsou úvody a závěry ke každému kázání.

V synodálním rukopisu z 12. st. se nachází akrostichová báseň o slovanské abecedě, psaná stejným metrickým systémem jako Proglas, připisovaný Cyrilovy, přesto se mnozí domnívají, že patří Konstantinovy. Po této skladbě následuje Výklad evangelia, po něm Výklad liturgie, pořízen z řeckého originálu a rozšířen o četné doplňky a přídavky, u kterých se soudí, že jsou Konstantinovy. Na konci je chronograf Istorikii, z řecké předlohy (výčet panovníků od Adama, přes Krista, k východořímským císařům). Předpokládá se, že celý tento spis napsal a přeložil Konstantin.

Předpokládá se, že přeložil 4 slova proti Ariánům, i když není přesně znám význam tohoto překladu, neboť ariánství bylo označeno jako kacířství již na prvním koncilu ve 4. st. a v 10. st. už vůbec neexistovalo. Předpokládá se, že se tou dobou rozšířila v Bulharsku jiná dualistická hereze.

Díky jeho výborné znalosti řečtiny se předpokládá, že delší dobu pobýval v Byzanci.

Předmluva k výkladu evangelia

(Hovoří o tom, že kázání byla nad jeho síly a chápání, ale že se bál božího trestu a tak přeložil pouze ta, která byla určena na neděle.)

Istorikii

Jan Exarch

Nejzajímavější a nejvzdělanější osobnost za vlády Simeona. Jeho životopis není znám. Nejstarším dílem je Bohosloví, což je přeložená část spisu Jana z Damašku - Přesný výklad víry. Dalším dílem je Šestodněv, o stvoření světa v šesti dnech, jedná se o překladatelskou kompilaci.

Byl znám i jako homiletik (autor kázání). Existují domněnky, že byl jedním z autorů, kteří psali již před příchodem C. a M.

Předpokládá se, že měl významné postavení, někdy se uvádí titul: presbyter a exarch Bulharský. Titul exarch byl dáván lidem, kteří byli pověřeni cařihradským patriarchou pro dohled nad bulharskou církví, nebo se alespoň tak předpokládá.

Jeho dílo je věnované více než prostému lidu, intelektuálům z byzantského prostředí.

Bohosloví

Popularita tohoto díla byla především na Rusi, existuje několik desítek rukopisů. Jan z Damašku žil v 7. /8. st. a je považován za jednoho z posledních otců řecké církve. Jan přeložil pouze tři části tohoto spisu. Jedná se o velice volný překlad a v některých pasážích Jan dokonce předkládá své vlastní úvahy a názory. V textu je ještě 5 kapitol z děl sv. Řehoře z Nyssy (patristický otec).

(V prologu píše Jan o strachu z překládání a své lenosti. Omlouvá se za chyby v překladu a opravňuje je rozličností rodů v řečtině a bulharštině.)

Šestodněv

Hexaémera, výklad o stvoření světa je spíše encyklopedickou příručkou všeobecného vzdělání. Šestodněvů existuje mnoho a Jan svůj kompiloval ze dvou - Basileia Velikého a syrského biskupa Severiána z Gabaly. Janův Šestodněv je dochován v mnoha rukopisech, neboť byl velice oblíbenou četbou.

(Prolog je spíše filozofický spis o významu stvoření, o božích důvodech, o přírodních silách.)

Popis Simeonova dvoru

(Neskutečná krása, o které nedokáže vyprávět, ani jí nedokáže přirovnat k ničemu jinému, protože v životě nic tak krásného neviděl.)

Veršovaná pochvala cara Simeona

Existuje ve 3 zněních, z toho dva jsou ze stejné památky - sborník Svjatoslavův v tzv. Voskresenském opisu z roku 1073.

Je psán dvanáctislabičným veršem s cézurou na 5., nebo 7. slabice.

(V tomto výběru je pochvala přeložena volným veršem, neboť dvanáctislabičný je příliš složitý pro češtinu a jeho použití by bylo na škodu obsahu.)

Nejstarší legendy o sv. Naumovy

Naum byl žákem C. a M.Nejdříve byla nalezena mladší legenda z 16. st.Začátkem 20. st. byl v Zografském klášteru nalezen Život Naumův, který vznikl někdy v první

polovině 10. st. (nalezen byl přepis z 18. st.)Starší Naumův život je faktický, málo literární, zaznamenaný mnichem, kterému tyto fakta

sdělil sám Naum. Život se skládá ze dvou částí, první se věnuje Naumově životu v Makedonii a druhá pak osudu Metodějových žáků vyhnaných z Velké Moravy.

Obě legendy se shodují v tom, že Naum nechal postavit klášter a kostel u Ochridského jezera.

(Starší, viz nahoře, v druhé části mluví o prodání některých mnichů do Benátek, kde je prodaly Cařihradu, odkud odešly do Bulharska)

(Mladší popisuje putování Nauma s Konstantinem a Metodějem, a svaté skutky, které vykonaly.)

Kozma Presbyter

Známe jen jeho jméno. Vytvořil rozsáhlé polemické dílo: Řeč proti bogomilům.Kritizuje ale i duchovenstvo, které prahne po majetku. Mluví o době chudoby, kdy lidé

nechodí do kláštera za poznáním, ale za střechou nad hlavou a jídlem. Tato neklidná doba pak napomohla rozšíření bogomilství. Bogomilové se objevili s příchodem jiných herezí, vyhnaných Byzancí z Arménie. Sám počátek váže Kozma k mnichovi Bogomilovy.

Kozma se ve svém dílu nedotýká přímo bogomilského učení, neboť psal toto dílo pro prostý lid a obával se, aby je tak sám nesvedl k herezi. Nepoužívá teologickou spekulaci. Jeho polemika je uvolněná bez pevné kompozice a koncepce. Mluví jasnou a srozumitelnou formou.

(Mluví o tom, že kacíři jsou horší než ďábel, neboť ten se alespoň bojí kříže a svatých, kdežto kacíři se mu vysmívají. Odsuzuje pýchu kacířů, kteří říkají, že věří v Boha více než kněží.)

Krátký Život Cyrilův

Dnes také jako Zesnutí Cyrilovo. Toto dílo známe ze sedmi rukopisů.Předpokládáme, že je sepsána na základě lidové ústní tradice, neboť se zde Cyril objevuje

jako Bulhar. Tento krátký život, má svůj pramen v moravské legendě Život Konstantinův. A existují jisté důkazy, že autor znal i řecký Život Konstantinův.

Apokryfní legenda o vzniku slovanského písemnictví

Text známý ze 4 opisů. Legenda patří do okruhu mysticko-apokryfní literatury. Předpokládá se, že vznikla někdy v 11. nebo 12. st.

Tato tzv. Soluňská legenda není historickým pramenem. Zajímavé je, že je psaná v první osobě, což je v hagiografii vzácné.

(Bůh poslal Cyrila do Bulharska. Když Cyril zjistil, jak Bulhaři mluví, zděsil se a tak se uchýlil k modlitbám, když pak vycházel z kláštera, holubice mu přinesla pergamen s 32 písmeny. Od té doby Cyril zapomněl řečtinu. Řekové ho skryli, ale když se to Bulhaři dozvěděli, obléhali Soluň a Cyrila osvobodili. Ten poté přišel do města Raven, kde začal křtít a učit v novém jazyce.)

Apokryfní letopis Bulharů (Vyprávění proroka Izajáše)

Podle Vidění Izajášova (apokryf prvních křesťanů) byl Izajáš vynesen do 7. nebe. Úvod tohoto letopisu tvoří zkrácená varianta tohoto viděné, je zachován obsah, ale literárně se jedná o originální text. Druhá část je vyprávěna prorokem Izajášem.

Jedná se o fúzi byzantských, řeckých a bulharských dějin. Nejedná se o historický text, má spíše zachycovat nálady na konci tisíciletí, kdy byl očekáván konec světa.

V textu se např. říká, že Simeon byl Borisovým bratrem, ve skutečnosti byl jeho synem. To by se shodovala s bogomilským učením, které neuznávalo manželství. Proto je tento text někdy, i kvůli dalším narážkám, řazen mezi bogomilské apokryfní texty.

(Nejdříve o putování do nebe, kde Bůh Izajášovi řekne, aby vyvedl třetinu Kumánů, řečených Bulharů, na území prvního Bulharska a tam založil nové pokolení. Poté jsou zde vypsáni králové této země, někteří vládnou až 120 let. V textu se často opakuje: nemaje hříchu, ani ženy.)

Legenda o životě Ivana Rilského

Jedná se o národního bulharského světce. Narodil se kolem roku 876. Byl jedním z prvních, kdo opustil světský život a dal se na dráhu poutníka. Později se kolem něj shromažďují i jiní poustevníci a vytváří mnišské bratrstvo a zakládá Rilský klášter.

Je ale těžké říct, co z jeho života je skutečnost a co ne.

(Ivan naslouchá božím slovům, zatímco ho jiní nazývají neužitečným lenochem. Nejdříve odchází do kláštera, poté na jedno pohoří, kde si vystavěl chýši, postil se a bděl. Ďábel na sebe bral často podobu zvířat a snažil se ho z pohoří odehnat.

Poté přešel do jeskyně. K němu přijde syn jeho bratra, Ďábel namluví bratrovy, že ho Ivan ukradl a tak přijde bratr do jeskyně a vezme si syna, který tam žije s Ivanem a Bohem. Bůh bratra potrestá a syna po cestě domů uštkne had, tak ho Bůh chrání před zlým světem, do kterého ho otec vede.

Poté se přestěhuje do dubu, kde léčí posedlost a krmí pastevce manou.Poté se stěhuje na skálu, ze které, ho Ďábel shazuje ve snaze ho svést.Ze skály odchází do kláštera a tam přijímá mnišství a opět odchází. Pak se setkává s carem Petrem, ale poněvadž se k němu Petr nemůže dostat, má vystavět

stan, zatímco Ivan vytvoří velký dým a tak se oba potkají na dálku. Pak Petr pošle pohár plný zlata, ale Ivan si vezme jen pohár. Na tomto místě i umírá a konají se zde zázraky.)

Synodik cara Borila

Synodik Bulharské církve, je přeložen z řečtiny. Obsahuje nařízení ekumenistických koncilů, počínaje 7. cařihradským koncilem z roku 842, kterým bylo zrušeno ikonoborectví. Překládalo se z článků, které byly vytesány do kamene a vloženy do chrámu sv. Sofie v Cařihradě.

Car Boril je nechal přeložit a rozšířit o komentář k boji proti Bogomilům, některé pasáže jsou zpívané. Ve 13. st. bylo do něj zařazeno obnovení bulharského patriarchátu. Text Synodika je znám ze dvou neúplných rukopisů. Oba rukopisu jsou paralelní, jen jsou jinak poskládány články.

Ivan Alexander

1331/1370 car Bulharska. Nebyl to významný panovník jen v Bulharsku, ale i v balkánských souvislostech. Za jeho vlády dosáhla kultura vysokého stupně. Byly vydávány listiny, kterými zajišťoval potřeby mnichů, představitelů písemnictví.

Pochvala z roku 1337

Nachází se v Sofijském žaltáři. Pochvala je příkladem byzantské rétoriky. Přirovnává ho k Alexandrovi Makedonskému. Místo žezla má kříž. Nechť se Trnovo, jeho děti, jeho manželka, raduje z takového cara.

Pochvala z roku 1355

Doslov k Londýnskému evangeliu (uloženo v Londýně). Pochvala za to, že nechal přeložit z řečtiny čtveroevangelium.

Trnovská škola

Jejím představitelem je Trnovský patriarcha Evtimij, je nejvýznamnější osobností druhého bulharského carství.

Před tím, než Bulharsko bude obsazeno Turky, dojde k velkému rozmachu kultury. Objeví se zde zárodky západních literárních směrů, které ale budou pevně spjaté s byzantskou kulturou.

Rozšiřuje se zde hésychasmus, ten se sem dostává z Byzance. Jedná se o poslední duchovní myšlenkový proud byzantského života.

Evtimij je jeho představitelem v Bulharsku, stejně jako jeho učitel Teodesije Trnovský. Setkají se v hésychasmickém klášteru, odkud společně cestují do Cařihradu a poté na horu Athos, do Zografského kláštera. Poté co byli mniši z tohoto kláštera vyhnáni z politických důvodů, vrací se do Trnova. Kolem sebe shromažďuje žáky a věnuje se reformaci církevních knih. V roce 1375 je zvolen patriarchou.

Jako patriarcha vedl mnichy k asketickému způsobu života a k přijetí hésychasmu. Někdy se o něm mluví jako o bojovníkovy proti kacířům, ale tento boj spíše vyplívá z jeho horlivé snahy obránit církev před kolapsem, v době, kdy Turci začínají útočit na Balkán.

V roce 1394, kdy bylo Trnovo dobyto, a byl patriarchát zrušen, odchází do jižního Bulharska, kde nakonec i umírá v roce 1402.

Jeho literární význam spočíval v revidování textů, které se v průběhu staletí, důsledkem opisování značně začali lišit od originálu a poskytovali tak živnou půdu pro různá heretická učení.

K tomu mu měla pomoci i jazyková a pravopisná reforma, kterou zavedl, měla se původně stát jazykovou normou církevních knih, ale bohužel nevešla v platnost.

Jeho nejcennější tvorbou jsou životy národních bulharských světců a pochvalná slova. Jeho dílo je rozšířeno mezi všemi jižními pravoslavnými národy, ale i v Rusku, Rumunsku a Litvě.

Život sv. Ivana Rilského

Nejvýznamnější dílo. V kompozici se shoduje s byzantskými vzory. Tento text můžeme najít v celkově 8 redakcích.

Život sv. Petky

K napsání tohoto díla ho vybídl car Ivan Šišan. Jeho text se stal později pramenem pro všechny ostatní texty o této světici. Existuje celkem 12 opisů v srbské, ruské, a bulharské redakci. Poněvadž se toho o životě této světice příliš neví, Evtimij spíše vyzdvihuje význam světců a poustevníků. Hojně používá přirovnání a celkové pohledy na duchovní problémy.

Hésychasmus

Z řeckého slova: zklidnění. Mystická forma pravoslavné církve, která zažívá rozkvět především v pozdním středověku.

Nabádá ke zklidnění, pomocí zvláštní dechové techniky, během kterého člověk může dojít k mystické vizi táborského světla - nestvořené světlo samého božství, které viděli tři apoštolové při proměnění Páně.

Proměnění Páně

Ježíš vyvedl Petra, Jakuba a Jana na horu, kterou tradice ztotožňuje s horou Tábor, podle které je pojmenováno české město Tábor. Na hoře je Ježíš obklopen světlem a nebeský hlas jej označuje za milovaného syna. O této události pojednává Synoptické evangelium.

Synoptické evangelium

První tři evangelia Nového zákona tj. Matoušovo, Markovo, Lukášovo. Tato evangelia jsou si velice podobná, nejen strukturou, ale i obsahem. Z podobnosti je zřejmé, že jejich autoři čerpali ze stejných, nebo podobných pramenů.

Synoptická otázka

Zabývá se souvislostmi mezi synoptickými evangelii. Předpokládá se, že nejstarším evangeliem je Markovo evangelium, ze kterého poté čerpal Matouš a Lukáš. Oba pak využívaly ještě jednoho pramene, zvaného jako Sbírka logií Q, jedná se o hypotetickou sbírku výroku Ježíše Krista.

Existence této sbírky vysvětluje podobnost mezi Matoušovým a Lukášovým evangeliem; oba spisy obsahují výroky, které Markovo evangelium neobsahuje.

Grigorij Camblak

Jeho rod patřil k trnovské aristokracii a sloužil na dvoře Ivana Alexandera. Byl žákem Evtimije. Spolu s ním se vydal na horu Athos.

Neví se, kdy přesně přišel do Cařihradu, ale odtamtud putuje do Moldávie, kde jedná s moldavskou církví a působí jako kazatel.

Napsal velké množství kázání. Jeho nejznámějším dílem je Umučení Jana Nového, který byl zabit Tatary, protože nepřijal na jejich víru.

Později se stal opatem Ďečanského kláštera v Srbsku, kde napsal Život Štěpána Ďečanského.Poté se stal kyjevským metropolitou, s tím ale nesouhlasil moskevský metropolita a ani

cařihradský patriarcha a Grigorij byl vyobcován z církve.Na sklonku života píše Pochvalné slovo patriarchovy Evtimijovy a věnuje ho celému

Bulharsku.

Život sv. Petky

Vypráví o putování jejího mrtvého těla po celém Balkáně, neboť byla hned několikrát v průběhu dějin stěhována. Často se o tomto textu mluví jako o doplňku k Evtimijovu Životu sv. Petky. V rukopisech se často objevují vedle sebe.

Pochvalné slovo Evtimiji Trnovskému

Konstantin Kostenecký

V Bulharsku nazýván Kostenecký, podle vesnice ze které pocházel. V Srbsku pak, pro jeho dílo, nazýván Filosofem. Ke konci 14. st. odchází do Bačkovského kláštera, aby se učil u Evtimije, ale již ho nezastihl živého a tak zůstává v učení u Andronika, od kterého se učí řecky a jazykové a literární postupy Trnovské školy. Poté co bylo Bulharsko dobyto, prchá do Srbska na dvůr Štěpána Lazareviće. Předpokládá se, že byl velice plodným překladatelem, přesto můžeme jen u jednoho díla určit jeho autorství: Výklad Velepísně Theodoréta Kyrrského. U ostatních děl je autorství sporné.

Jsou mu připisována: Cesta do Palestiny, Výklad evangelií, 4 biblické Knihy královské a překlad Jana Zlatoústého.

Předpokládá se, že jich bylo i více, neboť se Konstantin podepisuje jako “překladatel“.Krátce po příchodu do Srbska, zjistí, že stav církevněslovanského písemnictví je velice špatný.

Snaží se zavést Evtimijovy reformy písemnictví, zároveň se věnuje problematice výuky dětí a mravním a společenským vadám v životě Srbů.

Život Štěpána Lazareviće

Text začíná od bitvy na Kosově poli v roce 1389, kdy umírá Štěpánův otec a on se ujímá vlády. Je vylíčen jako zastánce kultury a písemnictví, zdůrazňuje se, že jeho doba je zlatým věkem srbského písemnictví. Jedná se o významnou historickou a geografickou památku. V tomto textu jsou zachyceny i významné události doby, zejména pak ty, spojené s vpádem Turků na Balkán.

Jako vladař, je Štěpán idealizován podle běžného stereotypu byzantské hagiografie.

Letopisy po pádu Bulharska

Na počátku 15. st. se objevuje anonymní kronika. Tato kronika je významná, neboť doplňuje mezery v byzantských kronikách, které líčily kritickou dobu Balkánského poloostrova.

Jsou v ní zachyceny všechny významné bitvy na poloostrově, ale důraz je především kladen na Bulharsko. Druhá část kroniky se věnuje vítěznému postupu Turků jihovýchodní Evropou.

Přestože je v některých bodech mylná a v některých zas přehnaná, obzvláště pak, když se mluví o Turcích, představuje tato kronika významnou literární památku, která je nalezena pouze v jednom opisu, nalezeném v Moldávii.

Jan Zlatoústý (347/407)

Konstantinopolský arcibiskup známý pro svou řečnickou a kazatelskou zdatnost. V mládí studoval rétoriku a filosofii, věnoval se studiu Bible. Poté se rozhodl odejít do hor, kde žiji šest let. Po návratu je vysvěcen na kněze a pověřen kázat. Proslavil se jako vynikající kazatel.

Ve své kazatelské a literární činnosti využíval antickou vzdělanost. Nezaměřoval se o na obhajobu křesťanství proti pohanům, ani na dogmatické spory uvnitř křesťanství, ale usiloval o nápravu společnosti. Zachovalo se přes 200 listů jeho homilií. Byť není autorem, nese jeho jméno byzantská liturgie, užívána téměř ve všech pravoslavných církvích.

Athos

V pravoslaví: Svatá Hora. Jeden ze tří poloostrovů na severořeckém Chalkidiki. Legenda praví, že na horu Athos vystoupila Panna Marie, prohlásila ji za svatou a zakázala na ní vstoupit ženám a živočichům samičího pohlaví. Zákaz později posvětil v roce 1045 byzantský císař a dodnes je dodržován.

Pro pravoslavné má Athos význam duchovního centra. Je zde pěstována dodnes pravoslavná duchovní tradice. Zvláště Athos je spojován s hésychasmem.

Athos je místem starobylé byzantské architektury, kde se dochovalo velké množství archeologických památek dávné Byzance. V knihovnách jsou střeženy vzácné rukopisy, iluminace.

V současnosti zde žije na 2000 pravoslavných mnichů. Je zde 20 pravoslavných monastýrů a mnoho menších mnišských příbytků. Většina monastýrů přináleží Řekům a dále je zde po jednom monastýru bulharském, ruském, srbském a rumunském.

Zograf - jeho tradice se spojována se třemi mnichy z ochridské krajiny, kteří zde vedli poustevnický život. Na místě kde se scházeli, postavili kapličku a zakoupili monastýr přibližně v 10. st.

Chilandar - srbský klášter. Byl založen v roce 1199 Štěpánem Nemanjou a sv. Sávou.

Četba

Zlatý věk bulharského písemnictví

Vatroslav Jagić - Hrvatska glagolska književnost

Mak Dizdar - Stari bosanski tekstovi

Fran Krsto Frankopan - Gartlic za čas skratiti

Marin Držić - Dundo Maroje- Novela od Stanca- Skup

Marko Marulić - Suzana- Judita- Molitva suprotiva Turkom- Spovid koludric od sedam smartnih grihov

Pavao Ritter Vitezović - Odiljenje Sigetsko

Petar Hektorović - Ribanje i ribarsko prigovaranje

Hanibal Lučić - Robinja

Ivan Gundulić - Suze sina razmetnoga- Dubravka- Pjesni pokorne kralja Davida- Od veličenstva Božijeh- Ljubovnik sramežljiv- Žalostno cviljenje u smrt Marije Kalandrice- U slavu Ferdinanda II. kneza toskanskog

Pavao Ritter Vitezović (1652 / 1713)

Narozen v Senju, potomek Němců z Alsaska, kteří se přistěhovali na vojenskou hranici. U kraňského šlechtice se učí historii a geografii, tisku a rytinám na výrobu tiskařských písmen.

Slouží jako voják pod bánem Nikolou Erdodyjem a účastní se obsazení Sigetu. Po válce slouží u dvora, kde potká Adama Zrinského, sina bána Nikoli Zrinského. V roce 1694 dostává povolení založit tiskárnu v Záhřebu a tiskne významnější chorvatská a latinská díla, mezi nimi i Croatia Rediviva.

V roce 1706 při požáru tiskárna shoří, Pavaovy je zabaven majetek, o dva roky mu umírá žena a on se stěhuje do Vídně, kde v chudobě, krátce na to umírá.

Croatia Rediviva: Historiografické dílo, ke kterému se vztahuje Odiljenje Sigetsko. Dílo je vydáno za vlády Leopolda I. který nechal popravit Petra Zrinského a Krsta Frankopana. Dílo je věnované Adamu Zrinskému. Který je v roce 1691 zastřelen rakouským dělem.

Pracoval také jako jazykovědec; usiloval o reformu latiny. Věřil, že 23 znaků není dostatečných pro chorvatštinu a lituje toho, že Chorvaté nepřijali hlaholici.

Každý foném by měl mít jedno písmeno, které může být upraveno diakritikou. Touto cestou pokračuje L. Gaj a zastánci Ilyrismu.

Odiljenje Sigetsko

Věnované Zrinskému a dalším hrdinům, které má celé pokolení chovat v úctě.Zrinski, Hektor sigetské síly.Počátek je věnovaný chorvatskému jazyku.

I. část

Opěvování hrdinů. Nemůže mlčet, neboť všechno to hrdinství viděl. Všichni vojáci zůstali v pevnosti, kde rádi zemřeli pro vlast.

Celá bitva je vylíčena jako velké neštěstí.Dva vyslanci prchají z pevnosti, aby o všem pověděli ve Vídni, ale umírají.

Bog je visoko, Beč daleko.

Siget je obklíčen, nikdo mu nepřichází na pomoc. Tak vyšlou holubici, kterou ale jestřáb zabije a odnese do sultánova stanu. Ten když viděl bezvýchodnou situaci Sigetu, rozhodne se město dobít.

Oplakává smrt bana. Popisuje turské loupení po jeho smrti.

Brez perja zvrh trave sokolovi moji dragi.

Turci se prochází po městu, jako kdysi Řekové v Troji. Celý text vypráví víle. Mluví o hrdinské, dobrovolné smrti vojáků. Utěšuje matky a ženy.

Jer Bog njih k pokoju po ovaj moj ratgdi andeli poju hotil je pozvatizato tugovati nemoj slavna viloovdi njim ostati sudeno bilo.

II. část

Bán sinu: věr v Boha, konej tak, aby si ten co tě potká, řekl:

Ovo je pravi sin banov.

Bán královi: padl Siget, neposílej už nikoho na pomoc a neplač, že jsme ho ztratili, protože Turci ztratili mnohem víc.

Král bánovy: nebolí mě město, kdyby přežili moji hrdinové, kteří si zaslouží všechnu slávu.

Bán chorvatským šlechticům (rozloučení):

Šlechtici bánu:

Trud tvoj, gospodine naš Hrvatski Banenavik mnoge čine v spomeni ostane,pisme ti se čine na sve svita strane.

Bán Sigetu / Siget bánovy:

Bán hrdinům: děkuje jim, že zabili tolik Turků, za to se jim odmění Bůh.

Činili ste čuda, čuda ste trpili.

Hrdinové bánovy: pod tvým velením báne, byla čest zemřít.

Siget králi: zemřelo hodně Turků; z jejich kostí by se mohlo postavit nové město. Ale bylo jich víc a měli štěstí na své straně.

Král Sigetu:

Žal mi je da moraš služiti Turčinu za roba.

Siget římské církvy:

Druhý část končí rozpravou mezi paní Sofií a orlem. Sofie se ptá orla proč je tak smutný. Vypráví o tom, jak byl s grofem Zrinským lovit, když uviděl, že se všichni lvy a medvědi spolčili.

Ni grkov ne pride tulika brojeda razruse zide nekadašnje Troje.

Sofie chce vědět víc.

Što želiš znati od toga poboja!Dosta ti je kazati, vilo mojada pade s banom i družba svojaa Siget ostati mora druga Troja.

Sofie měla v Sigetu bratra a muže. Dozvídá se, že jsou oba mrtví.

III. část

Cestovatel a jeho otázky a odpovědi:

Kakov se činjaše Turkom ban tužan, kada prot njim staše oboružan? Ružan.

IV. část

Epitafy na náhrobcích. Nejen chorvatským hrdinům, ale i sultánovy a turským velitelům. Tak i velitelům z Arábie a Sýrie, kteří sloužili v Turecké armádě.

Kníže Gašpar Alapić - Manžel Sofie z II. části.

Bitva u Sigetu (6. 8. 1566 / 8. 9. 1566)

Siget, město v jižním Maďarsku.V roce 1566 Sulejman táhne na Vídeň se 100k vojáky, přes Siget a jižní Maďarsko, které je ve

správě Nikoli Zrinského. Ve městě bylo asi 2500 vojáků, převážně chorvatského původu.Vezír Sokolović nabídl Nikolovy dohodu; předá mu do správy Chorvatsko, když opustí Siget.

Nikola odmítl. Sokolović zajal jeho syna Juraje; přesto se Nikola nevzdal.Ke konci bitvy umírá sultán Sulejman, město je několik dní na to zapáleno. Nikolovy byla po

smrti odříznuta hlava a byla poslána Tureckým generálům. Nakonec jí odkoupil syn Juraj IV. a pohřbil jí v klášteru Sv. Jeleny v Meďimurju.

Turci, kteří ztratili kolem 30k vojáků, byli nuceni ustoupit od tažení na Vídeň.

Nikola VII. Zrinski (1620/1664)

Od roku 1647 do roku 1664 chorvatským bánem. Celý svůj život strávil v Čakovci. Někdy též nazýván jako Nikola Zrinski mladší, pravnuk Nikoli Zrinského Sigetského. Účastní se 30. leté války a v roce 1647 je jmenován generálem všech Chorvatů.

Napsal sbírku lyrických písní - Adriatskog mora sirena v roce 1651, kterou poté přebásnil bratr Petr Zrinski do chorvatštiny jako Opsida Siget.

Je považován za nejvýznamnějšího barokního maďarského literáta. 1659 zakládá chorvatský františkánský klášter v Čakovci. Založil knihovnu Bibliotheca Zriniana, která obsahuje 731 děl nevyčíslitelné hodnoty.

V roce 1644 po vítězství Rakouska v bitvě u Monastiru, král Leopold I. nevyužívá vzniklé situace a uzavírá s Turky mír - Vašvárský. Který ve výsledku znamená vítězství Turků. Chorvatští a Maďarští šlechtici se bouří a vzniká Zrinsko-Frankopanská vzpoura, která si žádá uznání svých národních práv.

1. vzpoura - v čele stojí Nikola Zrinski za Chorvatsko a uherský palatýn Ferenc Veselenji. Nikola umírá v roce 1644 při lovu.

2. vzpoura - v čele stojí bratr Petr Zrinski a Fran Krsto Frankopan. Svaz s Uherskem se po roce 1667, po smrti palatýna rozpadá. V roce 1670 jsou oba pozvání do Vídeňského Nového Města, kde jsou odsouzeni a vězněni a v roce 1671 popraveni.

Jejich majetek je zabaven, rodiny zbaveny šlechtických titulů, do roku 1680 je chorvatsko bez bána. Až v roce 1680 je dosazen Nikola Erdodyj, chorvatský šlechtic maďarského původu, dlouhověký nepřítel Zrinských.

Fran Krsto Frankopan (1643 / 1671)

Syn významného generála Vuka Frankopana. Studuje v Itálii, kde se zajímá o italskou poezii. Po návratu vstupuje do armády a účastní se bojů s Turky. Rod Frankopanů měl velice blízko k římským Frangipane, po kterých Krsto zdědil titul markýze.

Vydal zpěv Elegia. Dnešní jazykovědci se domnívají, že je součástí sbírky Gartlic za čas skratiti. Kterou vytvořil a uspořádal ve vězení během procesu ve Vídeňském Novém Městě. Sbírka byla odkryta až v druhé polovině 19. století ve vídeňské knihovně.

Přeložil Moliérovu hru Georges Dandin (Jiří Dudek aneb Napálený manžel) tento překlad je veden jako první překlad do jakéhokoliv jazyka vůbec.

Patří do ozaljského barokního kruhu spolu s Petrem Zrinským. Autoři tohoto kruhu používají charakteristický jazyk, který vzniká spojením všech tří nářečí.

Kajkavské nářečí - asi 1/3 Chorvatska, Varaždin, Čakovec, Zagreb.

Čakavské nářečí - základ stylizace prvního chorvatského standartního jazyka. Čakavštinou psal M. Marulić, Petar Hektorović, Petar Zoranić, Džore Držić. Jsou v ní napsány i první nápisy – Valonská a Baščanska ploča.

Používá se v severní Istrii, kolem Rijeky, na Krku, Rabu, Pagu, Hvaru, Visu, Šoltě, Braču a Pelješacu.

Štokavské nářečí - nejrozšířenější. Tvoří základ bosenského a srbského jazyka. Dělí se na ikavské: lip, ekavské: lep, jekavské: lijep.

Gartlic za čas skratiti

Stejné jméno nese i první báseň. Poté následuje prolog: Nezoufejte, pokud v básních nenajdete Apollonovu moudrost. Já nejsem Ikarus, neletím ani vysoko, ani nízko, držím se střední cesty, která je srozumitelná všem; shazuju šlechtické rukavice. Moje zahrada není plná okrasných rostlin, ale i plevele a kopřiv, o které se člověk může spálit.

Je mi mladost ljuta žalostsriča moja neg cemernostu kolipki majku zgubihu detinstvu otca stužihimam krila prekinutado dva bratca poginuta.

Pozvanje na vojsku:

Na noge, na noge, vi jalni lezaci.U vojsku, u vojsku, hrabri junaci.

Mati hčer udaje, pošten navuk daje: radí ženám, jak se chovat v manželství.

Otac sina oženuje:

Hajdukova nevolja: těžkost hajdukova života.

Trpeče nistar na svitu: pomíjivost života na světě.

Od sriče nestalnost:

Sriča k suncu spodobnena : ne vždy svítí Slunce.

Sriču vsak išče:

Ali sriča je bižečamalo kada obstoječavsi ju žele, naslidujuretki pako dostiguju.

Srično u ljubavi prigodenje: potká dívku v zahradách a spolu se pak prochází.

Oh gdo bi mogal spisatikako je lipo bivativ letnoj vručini pod hladomz ljubom predragom na samom.

Izazivanje Kupida: latinsky Cupido, nebo Amor, česky Éros, bůh lásky, nebo láska sama. Vzývá ho kvůli zklamání v lásce.

Starac batriv u životu:

Starica žaluje mlače danke:

Nauk mladim gospodjama i divojkama:

Pariz i Galatea: Pariz, trojský princ. Galatea, nymfa. Podle pověsti je Galatea zamilovaná do Akida. Je do ní ale zamilován Kyklop, který chlapce rozmáčkne kamenem. Zpod kamene začne proudit říčka, která i dodnes teče na Sicílii, kousek od Etny.

Galatea - ta, která je mléčně bíla.Potkají se na poli a Pariz se do ní zamiluje.

Babajko od devojke ljubav prosi:

Ti sadašnji golobradi dicijednu danas v srcu poželjujujutra drugoj službu naklanjuju.Al v starcu biva zrela mudrostprema ljubavi vernost i pokornost.

Marko Marulić

Spovid koludric od sedam smartnih grihov

Spolu s Anka Satira, Poklad i Korizma, patří k světské poezii.

Opatka Bona svolává zvonem ženy z kraje ke zpovědi; aby vypověděly hříchy, které spáchaly minulý týden.

Oholija: za trest nesmí žena večeřet, má se polepšit, nebo jí postihne těžší trest.

Druzih gardeć, sebe hvalihu grih se obalih.

Kako se tko više dvižetako toga tisne niže.

Lakomija: žena nedá žebrákovy jídlo, protože je moc drahé. Bona vypráví o žebrákovi Lazarovy, který je na zemi nejchudší z chudých, ale po smrti sedí za královským stolem, na kterém je vždy dost jídla. Zatímco boháč a lakomec trpí na poušti žízní.

Nenavidnost: žena závidí druhé ženě sukni a snaží se jí ukrást. Za trest se má tři dny dívat do země.

Saržba: žena udeří muže, za trest všichni přítomní praští jí.

Hteč Bogu prava bitisvaka hoče pridobitiželeč dobro još i onimki zlo čine tebi i tvojim.

Lenost: žena ráda spí; lenost vede k dalším hříchům, protože se člověk nenamáhá, nemůže dojít k odpuštění. Za trest musí osm dní spát na zemi a celé dny nosit kamení.

Žarlost: žena seděla ve sklepě a jedla a pila pivo po večeři. Za trest se musí postit tři dny.

Blid: žena celá ve stříbru a zlatě vypráví o tom, jak z okna viděla krásného mladíka a od té doby jí pronásledují hříšné myšlenky. Za trest nemá chodit na zábavy, nesmí si povídat s muži a na sobě má nosit jen pytel brambor a opásat se lanem, a pět dní se modlit a nespat.

Molitva suprotiva Turkom

Předpokládá se, že na něj měl vliv Šižgorić a jeho: Pustošení Šibeňského pole.Text obsahuje akrostich v latině; v překladu:

Samo Bog nas može spasit od nevolje naših neprijatelja Turaka.

Judita

Judita - židovka; jedná se o personifikaci celého židovského národa.

Kniha Judit - deuterokanonická kniha Starého zákona. Řecký text. Když sv. Jeroným, jeden ze západních, církevních učitelů církve, psal Vulgátu, překlad Bible do latiny, tzv. lidové vydání, na jehož základu stojí většina biblických překladů do 5. století, použil zřejmě aramejský text, přeložený z hebrejštiny. Dochovala se pouze řecká verze.

Deuterokanonický spis - katolická církve jej respektuje jako součást biblického kanónu. Ale není současně uznán židy a protestanty. Někdy je též považován za apokryf, ale apokryf má více významů: z pohledu teologie nepatří apokryf do kanónu, ale blíží se mu. Katolíci považují apokryfy za nepřijatelné z důvodu, že jsou lživě připisována Ježíši, ale jsou psána někým jiným, protestanti takové texty označují jako pseudoepigramy. Pro protestanty je apokryf textem, při kterém, při zařazování textů do kanónu, nepanovala shoda.

Judita je historicky nepřesná.Dílo je alegorické, symbolické, fiktivní. Jeho význam spočívá v tom, že Bůh v pravý čas

zasáhne, jako u Davida, např. skrze slabého a mladého, nebo ženu, aby tak ukázal svojí moc. Židé se nebojují mečem, ale vírou v Boha.

M. M. napsal Juditu v roce 1500. Je složena z 6. zpěvů a 2126 veršů. Motivací mu bylo, aby se děti, které neumí latinsky, dozvěděli o této hrdince. Celý text chce podat tak, jak se zjevila Judita Holofernovy. Aby jeho píseň omámila a ukázala nám všechny krásy, taje, vítězství a slávu světa, která je jasnější než hedvábí, zlato a drahokamy.

Nabukadnesar, král asyrský a babylonský, porazí médského krále. Svým spojenců vzkáže, aby se podvolili. Vyšle Holoferna, aby pobil všechny, co se nepodvolí.

Holofernos je varován; židy střeží Bůh. Dojde k Betůlii a odstaví řeku, která zásobuje město. Obyvatelé chtějí pět dní počkat na boží zázrak a pak se vzdát.

Judita, vdova, celou noc se modlí a ráno vyjde z města, kde jí zajmou a přivedou Holofernovy. Ten, když 4. den opilý usne, Judita mu uřízne hlavu a vyvěsí jí. Vojáci se rozutečou. Z Jeruzaléma přijdou vyslanci oslavovat Juditu. Ta žije 105 let a už se nikdy nevdá.

1. zpěv: Nabukadnesar porazí Médy a vyšle Holoferna, aby obsadil ostatní země, protože chce vládnout světu.

2. zpěv: Holofern si podmaňuje země. Je Akiorem varován před Izraelci. 3. zpěv: Akior je poslán do Betůlie, aby spolu s ostatními zemřel. Akior ve městě zvěstuje, co

se bude dít.4. zpěv: Judita vychází se služkou z města. Bůh jí přidá na kráse a Holofernos se do ní

zamiluje.5. zpěv: Judita je pozvána k Holofernovy na večeři. Když Holofernos usne, Judita ho zabije.

Akior se stane židem a zůstane v Betůlii.6. zpěv: Z Jeruzaléma přijde Eliakim, který jí odvede do Jeruzaléma, kde se těší úctě

duchovních.

Suzana

Kniha Daniel - jedna z nejmladších knih Starého zákona. Ve Vulgátě je k ní připojen příběh o ctnostné Zuzaně, tento řecký text není součástí kanónu.

Daniel, žid, který se vypracoval na významné pozice v Babylonu. Měl apokalyptická vidění o zkáze světa. Od raných dob jsou jeho vidění vykládána jako proroctví a je často citován v Janově vidění, v Novém zákonu.

Historicky je tato kniha opět nepřesná. Vypráví opět o Nabukadnesarovi, který je zpodobněn jako nepřítel božího lidu. První část knihy je tvořena příběhy z Nabukadnesarova dvora, druhá část je tvořena apokalyptickým viděním. Na konci je příběh O ctnostné Zuzaně a Bél a drak. Jedná se o deuterokanonické dodatky.

Bél je ostře zaměřen proti idolatrii, tedy náboženství, které uctívá předměty, např. sochy, obrazy a symboly. Kněží obětují jídlo soše a říkají, že socha jídlo pojídá, ale Daniel zjistí, že ho pojídají sami a nechá kněží popravit a sochu zničit. Za to je vhozen do jámy lvové, odkud je po 6 dnech vysvobozen Bohem a ostatní se mu začnou klanět.

Suzana - Lilie. Je manželkou Joakína . Žijí v Babylonu. Jojakým je vážený muž a do jeho zahrady se scházejí starší židé rozmlouvat. Zuzanu si oblíbili dva a ti jí každý den sledovali. Když se pak jednou koupala, přišli k ní a chtěli, aby byla povolná, ale Zuzana i pod výhružkou obvinění z cizoložství s nějakým mladíkem, nedala. Byla obviněna a odsouzena k smrti. Modlí se k Bohu a před popravou, Bůh vnukne pravdu malému Danielovy, ten vystoupí z davu a znova vyslechne dva starce a usvědčí je ze lži. Oba jsou ukamenováni a Zuzana je zachráněna.

Poté jsou uvedeny příklady žen z řecké mytologie, které se radši zabily, než aby zhřešily.

Krasnije od nje neznašeke ste nevistenauk če vam bit da ste čistei parvo smrt prijatner s drugim mužem bivat.

Pravo je žardin sajs čudom govorih, niki zemaljski raj.

Popi kim obima mnoge lita bihu a malo razuma.

Zato ugoditi nam ne krati sobomjer se poljubiti odlučili smo s tobomako li neče, Bogom prisustičemo stečmladič da s tobom zatekao ležeč.

Marin Držić (1508 / 1567)

Kněz katolické církve. První zmínku o něm máme, když je v roce 1526 jmenován rektorem kostelu Domino v Dubrovníku. V roce 1541 odchází do Sieny. Poté cestuje do Florencie; jako komorník rakouského grofa pak do Vídně a Cařihradu.

Poté zastává vyšší duchovní funkce a umírá v Benátkách. Jeho dílo je poměrně nejasné. Na základě různých pramenů se chronologicky seřadilo jeho dílo.

Jeho dramata hrály amatérské skupiny, většinou složené z mladých šlechticů.Předpokládá se, že se v roce 1551 vydala jeho první a poslední kniha, která se nám

dochovala, ale jen v benátských pramenech a obsahovala milostné básně a tři dramata, včetně Novely od Stanca.

V repertoáru měl i 1 tragédii: Hekuba, bylo to zároveň i jeho poslední dílo.Základem jeho dramat byla antiteze a renesanční postupy, které pomalu přecházejí

k manýrismu. Vedle Lope de Vegy a Bena Johnsona je považován za nejvýznamnější renesanční dramatiky.

Commedia erudita - vzdělaná komedie. Vzniká v 16. st. v Itálii. Na rozdíl od Commedia del‘ Arte ale není improvizovaná a není lidová. Je založená na pevných základech římského dramatu. Používal se složitý jazyk, který neumožňoval širšímu obecenstvu pochopit děj. Hrály se především na dvorech, kde je hráli tzv. diletanti. Významným představitelem byl například Nicollo Machiavelli a jeho Mandragora o zkaženosti lidské společnosti, o lidské hlouposti a pověrčivosti. Nebo Ludovico Ariosto a jeho: Zuřivý Roland, který láskou přijde o rozum, odejde z armády, aby ho našel.

Novela od Stanca (1550)

Komedie s karnevalovou tématikou a satirickými vlivy. Novela v názvu znamená vtip, příhoda, která se bude vyprávět, ne literární žánr. Hrála se na pýru Martolice Džamanjića. V díle se objevuje dost Dubrovnických ulic a čtvrtí. Použito je také dost italismů.

1: Dva kamarádi se potkávají na ulici. Jsou v maskách a tak se hned nepoznají a málem se pobijí. Domluví se, že udělají novelu jednomu vlahu (sedlák starající se o dobytek v horách nad Dubrovníkem), který přespává u fontány. Pak ale přichází cizinec s mečem, oblečený jako vlah.

2: Kamarádi zjistí, že je to jejich přítel, který chtěl sám jít udělat novelu na vlaha a tak se společně vydají k fontáně.

3: Vlaho a Miha jsou schovaní. Dživo převlečený za vlaha jde k Stancovy, představuje se jako Sedmý muž, příjmení Dlouhý nos. Vypráví Stancovy, že i on kdysi přišel do Dubrovníku jako stařec, a přesně tady na tom místě z něj víly udělaly mladíka. Doporučuje Stancovy, aby na ně počkal.

4: Kamarádi se společně smějí. Kolem jde skupina převlečená za víly a oni je pozvou, aby dokončili novelu na Stanca.

5: Stanec dovolává víly.6: Víly přicházejí, nejdříve ho straší tím, že ho promění v osla, nebo ptáka, ale Stanec je prosí,

aby ho proměnily v mladíka, a víly souhlasí.7: Přichází skupina převlečená za vlahy a začnou s vílami tancovat a žádat je, aby je nechaly

také omládnout. Stanec se dovolává svého práva, neboť víly žádal jako první. Ty mu ustřihnou bradu, namažou mastí, okradnou o to, co přines do Dubrovníku prodat, nechají tam peníze v dané hodnotě a utečou.

Skup

Komedie hraná na pýru Saba Gajrina. Motiv škrta, inspirována Plautem. Závěr se nedochoval, ale je logický. Dílo je psáno v próze, bez verše, je použit hovorový jazyk. Andrijana nemá ani jednu repliku v celém textu.

Satyrův prolog: Odkazuje na Plauta, na komedii Alularia. (Jeho díla se četla a studovala v dubrovnické humanistické škole. Vyučoval jí Ilija Crijević, který jí studoval v Římě a po návratu do Dubrovníku založil Plautovskou tradici.)

Satyr říká, že je tato komedie starší než vaši dědové a pradědové.

Skup, najde poklad, ale nechává ho schovaný a radši žije v chudobě se svojí dcerou Andrijanou. Do ní je zamilován Kamil, ale nemůže si jí vzít, aniž by Andrijana měla nějaké věno. Andrijaně se dvoří Zlatý kmotr.

Dozvídáme se, že Andrijanu si má vzít bohatý stařec, který nepožaduje věno. Andrijana, ale miluje Kamila. Skup je chudý, nemají co jíst. Jedna žena řekne, že Skup, schovává klíče od kamen, jako by tam měl poklad a on ho tam opravdu má; Skup se rozčílí, neboť má panický strach o své zlato.

Ne imati zlato – zlo! Imat ga na ovi način – zlo i gore.

Někdo mu chce splatit starý dluh.

Počeli mi se su persone javljat koje me prije i ne znahu; moguče je da su što god saznali.

Zlatý kmotr se chce ženit, protože je starý a nemá, komu by odkázal majetek; a nemá nikoho, kdo by se o něj ve stáří staral. Skup mu jí nejdřív nechce dát, protože si myslí, že se chce kmotr dostat k pokladu, ale když řekne, že jí chce bez věna, Skup přikývne.

Kamil dá na radu sluhy a hodí se marod, aby Andrijanu přilákal a přemluvil jí, aby si ho vzala. Munuo jde za Skupem, potká ho v kostele, schová se a vidí, jak Skup schovává do jednoho hrobu poklad. Munuo poklad ukradne. Skup se zblázní a urazí kmotra, ten se rozhodne, že si Andrijanu nevezme. Munuo požádá o ruku Grubu, kmotrovu služku, teď když má peníze, můžou společně utéct.

Dochází k nedorozumění mezi Skupem a Kamilem. Kamilo říká, že mu vzal to nejcennější co má a že mu to nikdy nevrátí; myslí Andrijanu. Skup

myslí, že mluví o pokladu a tak ho obviní z krádeže. Mezitím Munua chytí s pokladem a přivedou ho před Skupa, Kamila a Zlatého kmotra. Tam příběh končí. Logickým závěrem je, že Munuo se ožení s Grubou, Skup dostane poklad a Kamilo Andrijanu.

Dundo Maroje (1551)

Dundo Maroje otec Mara. Maro v Římě, utratí všechny peníze na Lauru, do které se zamiluje. Ugo mluví pouze italsky. V díle se vůbec vyskytuje dost italismů. Dílo bylo poprvé hráno v Viječnici, tzv. Pomet družinou.

Závěr se nedochoval, dopsal ho Mihovil Kombol (1880 / 1950), literární historik a překladatel.

Dundo: Skrblík, typický dubrovnický obchodník. Stará se více o peníze, než o syna.Maro: Chce volnost a svobodu. Je lehkomyslný a rozsypává jmění.Pomet: Pomáhá svému pánovy Ugovy, který je zamilován do Laury.Popiva: Stejně jako Pomet, dělá vše pro pána, protože ví, že když se má dobře on, má se i ona.Laura: Více než Mara miluje více peníze.

Maroje – BokčiloUgo – PometMaro – PopivaLaura – Petrunjela

Když se Maroje potká se synem poprvé, Maro dělá, že ho nepoznává a Maroje je odveden do vězení. Popiva radí Maru, aby si půjčil od Laury peníze a dělal, že je obchodník a tak přelstil otce. Ten mu, ale nevěří a peníze, které si Maro půjčil, mu vezme.

Do města přichází Marova snoubenka Pera. Přes Pometa, Petrunjelu se dostane až k Lauře a přemlouvá jí, aby si vzala Uga.

Laura si nakonec vezme Uga, Pomet Petrunjelu, Maro Peru, ta dostane v den svatby od babičky velkou pozůstalost a tak oba žijí opět v bohatství.

Prolog - Dugi nos, Nekromant: Dugi nos znovu v Dubrovníku, naposledy tu byl, když se hrála hra Pomet (nedochovaná). Během těch tří let putoval po zemi, až se dostal do Staré Indie, kde byl podle středověkého myšlení zemský ráj (do Staré Indie umístil Thomas Moore Utopii).

Dugi nos říká, že se do ní lze dostat jen za pomocí magie.Ve Staré Indii je nejkrásnější život, lidé s nejlepšími morálními hodnotami. Viděl tam velký

dům s rytinami zošklivených lidí, kteří měli žirafí nohy, žabí ruce atd. Když se zeptal, proč jsou tu ti lidé vyrytí. Vypráví mu příběh o čarodějovi, který je nechal

oživit, aby mu pomohli získat zlato. Nazval je lidé nahvao: výraz, který se používal pro monstrum, odkazuje na dubrovnické pány. Tito lidé nahvao se později začali množit, až jich bylo víc než krásných ve Staré Indii a tak je ti krásní lidé vyhnali do našich krajů, někdy ve zlaté době (mytologická doba podle Ovidiových Metamorfóz), kdy vládl Saturn. Po nějaké době se začali lidé nahvao mísit s normálními lidmi a tato komedie vám ukáže, jak míšení dopadlo.

Celá komedie je tak Držićovou filozofií zasazenou do středověkého kontextu. Především pak antiteze, tedy chytří, silní, moudří, proti marnotratným, hloupým.

Postava Mara a Dundo Maroja se vyskytovala i ve hře Pomet a předpokládá se, že hry na sebe volně navazovaly.

Prolog ztratil na významu. Držić předpokládal, že se bude hrát na otevřeném, s mnoha lidmi z nižší a střední vrstvy. Ale zřejmě kvůli dešti se hra přesunula do Viječnice, kde se hrálo za přítomnosti šlechty.

Nekromancie je magie, při které se vyvolávají duše mrtvých. V informaci začne být považována za černou magii. Je známa již z antiky, kde objevuje např. u Ovidia. Ve staré chorvatštině pak slovo nekromant, se používalo pro jakéhokoliv kouzelníka.

Petar Hektorović - Ribanje i ribarsko prigovaranje (1556)

Poprvé bylo vydáno v Benátkách v roce 1568. Je složeno ze tří zpěvů, které vypráví o třídenním putování Hektoroviće a dvou rybářů na moře.

Dílo může být posuzováno jako cestopis, realistické vyprávění, nebo jako idylický zpěv a rybářská ekloga. Jedná se o první veršované vyprávění o reálném cestování, nikoli alegorickém. Putování renesančního člověka, který nachází útočiště v přírodě, kde si duch může odpočinout. Všechny popisy krajiny a narativní části se prolínají s příhodami na cestě, tzv. ribarskim prigovaranjem.

V díle jsou zaznamenány dvě bugarštice - O kraljeviči Marku a O Radosavcu Severincu a tři krátké rybářské písně. Jedná se o dílo, které spojuje umění s folklórem.

Opouští město, dům a přátele a vydává se na tři dny s rybáři Paskojem a Nikolou na lov. Paskojovi se přezdívá Debelja a Nikolovi Zet.

Na konci prvního dne chytí zubatce.

Uhititi zubatca na sriću, ki priličan biše jednomu teliču.

Na večeři se k nim přidá otec se synem; ti putují směrem k Novému Gradu.

Počasnica gospodaru:

Majka mu je lipo ime dilasvitla sunca gledajućiljuba mu je zlatom venčac vilauz konjika potičući.

Paskoja pak vypráví o tom, jak zemi obklopuje voda, o tom, kde se bere voda v horách

Tako ta voda zgora u more dohodia dale iz mora potajno vzhodi.

Hektorović je překvapen takovýmito znalostmi.

Sada se nauči ča mali poznaju.

Druhý den začíná bugaršticí o Marko Kraljeviču. Marko s bratrem Andrijou najdou tři koně a neví jak se o poslední podělit. Nakonec se pohádají a Mark bratra zabije. Ten mu řekne, aby když se ho budou ptát, proč má meč od krve, řekl, že po cestě domů zabil jelena a všem vzkázal, že žije šťastně v cizí zemi, kde se zamiloval a oženil.

Následuje bugarštice o Radosavcu Severinovy, který se vrací do svého města. Po cestě si odpočinou v kouzelných horách a pijí víno. Náhle je přepadne vévoda z Udine a Radosavec je tak opilí, že nemůže chytnout svého koně. Je odveden na dvůr vévody z Udine a konci nerozumím.

Píseň I kliče devojka, kvůli tomu, že byl její bratr Lazar a její milovaný Andrija odvedeni k sultánovy Bayazidovy.

Poté odjíždí na místo, kde žil Marko Marulić a chválí jeho i město Split. Poté veslují zpět a zpívají do rytmu, aby se jim veslovalo lépe. Zpěv je filozofický, o životě, chudobě, bohatství, světě.

Třetí den chytí spoustu ryb. Potkají jednoho šlechtice, který je obdaruje pomeranči a fíky atd. Paskoja ho popisuje tak, že je celý ve zlatě, nosí prsteny a oblečení z hedvábí a pak se ptá Hektoroviće: Kdo to je?. Hektorović se ptá Paskoja:

ča t' se čini od toga človika? Reče: meni se mni od broja velika. I meni, ja mu rih,

Poté následuje další filozofická píseň, tentokrát když se vrací z lovu, jim moře přeje a nese je k pevnině. Závěr:

Da su ljudi mnozi viditi priprosti,zlorušni, ubozi, a imaju dosti.Jer s takimi ljudi budu pribivatirazum, pravi sudi, i njih odivati.

Dílo je věnované hvarskému šlechtici Mikši Pelegrinovići, neboť nejvíce může dát jazyk.

Hanibal Lučić (1485 / 1575) - Robinja

Izdao odjel za umiječe upravnog zapovjedništva ustašske mladeži.V roce 1612 na Hvaru postaveno první chorvatské divadlo. Repertoár vytvářeli Chorvaté

z Hvaru, kteří udržují kontakty s Dubrovníkem. První hrou je Robinja.

Hanibal psal lyrické písně v petrarkovském stylu, přeložil Ovidia (Paris a Helena). Jedná se o první překlad Ovidia do chorvatštiny. V jeho době se hrají hry pouze na dvorech a nejčastěji se jedná o pastorály, které se odehrávají v Arkádii. Robinja je prvním chorvatským světským dramatem (ve skutečnosti není, ale je nejstarší, která je dochovaná, nebo je nejstarší originálním dramatem). Objevují se reálné osoby a místa, reálný děj.

Hlavní postavy jsou vymyšlené, ale jsou vyobrazeny jako potomci významných chorvatských rodů (Derenčin a Mayer-Podmanicki).

Na dubrovnický trh, kde turečtí piráti prodávají věci ukradené z křesťanského světa, přichází Derenčin, protože už dlouho hledá svojí milou. Na trhu jí pozná a odkoupí. Nejdříve jí vyzkouší, zda ho opravdu miluje. Nakonec přijde dubrovnický kníže a poté šlechta. Všichni zpívají a slaví.

Hasaganica

Chorvatská / Bosenská balada, která vznikla kolem roku 1648 v okolí Imotskog a předávala se ústně až do roku 1774, kdy jí italský cestovatel a etnograf Alberto Fortis zapsal a vydal později v Benátkách. Hned po jejím vydání byla přeložena do několika světových jazyků. Překládal jí Johann Wolfgang Goethe, Walter Scott, A. S. Puškin, A. Mickiewicz.

Obsahuje dost turcizmů. Historicky můžeme říct, že žil Asan-aga Arapović, který byl na konci kandijské války těžce raněn a byl manželem Hasaganice. Dodnes existuje místo, kde je Hasaganica pohřbená a tři studny ze kterých tahala vodu.

Asan-aga byl zraněn, ale jeho žena ho nenavštívila, podle tradice, ženino místo je v domácnosti, u dětí. Ale Asan-aga se rozčílil a nechal ženu kvůli tomu vyhnat.

Z historického hlediska děj posoudit nemůžeme, je možné že baladu napsala sama Hasaganica, protože neměla komu povyprávět o své bolesti.

Hasaganica se stala předlohou první bosenské opery v roce 2000.

Ivan Gundulić (1589 / 1638)

Pochází z významné dubrovnické šlechtické rodiny. Za života pokračuje v rodinné tradici a pracuje v administrativní správě města Dubrovník. Je senátorem.

Jeho první tvorbou jsou dramata ve verších: Ariadna, spoustu her se nedochovalo. Zjistilo se, že se jedná o velice krátká díla, která jsou spíše dramatickými obrazy, obohacenými o balet, hudbu. Dubrovnická barokní scéna má základ v italském libretu rané opery, v době, kdy se mění pastorální motivy na hrdinsko-epické.

Prvním dílem, kterým se profiluje, jako křesťanský barokní autor je: Pjesni pokorne kralja Davida.

V roce 1622 vychází v Benátkách poprvé religiózní barokní poema Suze sina razmetnoga. Stavbu tohoto díla čerpá z biblického příběhu o návratu marnotratného syna. Dílo je barokně laděno, oplývá bohatou metaforikou a antitezí.

V roce 1628 se vrací k divadlu dramatem ve verších Dubravka, kvůli jeho idylicko-pastorálním scénám je dílo považováno za pastorálu. Přesto má velice blízko baroknímu dramatu. Byla velice populární. Její verše o svobodě často sloužily jako heslo národních ideologií.

Nejvýznamnějším dílem je Osman, tvořený 20 zpěvy, chybí 14. a 15. zpěv, který později doplnil Ivan Mažuranić. Jedná se o historicko romantický epos, podobný Osvobozenému Jeruzalému T. Tassa.

Pjesni pokorne kralja Davida

Vydané v roce 1621 v Římě. Jedná se o přezpívání 7 Davidových žalmů. Věnování k tomuto textu je nejdůležitějším textem k pochopení Gundulićeva opusu. Jmenuje zde svá raná díla, celkem 9, ze kterých se dochovaly pouze 4: Ariadna, Diana, Armida, Prozerpina.

Ve věku třiceti let se těchto děl zříká. Vydává tyto písně z důvodu, že od té doby co je napsal, tak se šířily ve volném opisu, čímž docházelo k morfóze díla. Aby tomu zabránil, rozhodl se je vydat v jejich originální verzi.

David krom toho, že byl výtečným vojvůdcem, byl i uznávaným básníkem a hudebníkem. V knize žalmů je až 75 žalmů ze 150 jeho. Gundulić použil ty, ve kterých se kaje kvůli svým hříchům.

Od veličenstva Božijeh

Je dodána k vydání žalmů v roce 1621. Dílo je ovlivněno negativní středověkou teologií. Hojně je zastoupena antiteze.

Negativní teologie - pojetí jsoucnosti boží jako nejvyšší a poslední podstaty světa, která je nepoznatelná a nepojmenovatelná. Člověk proto nemůže popsat pozitivní boží znaky, ale jen říct, co Bůh není. Deus semper major - Bůh je vždy větší.

Bůh je byt a zároveň nájemník, bůh samá sebe miluje a je tedy milující i milovaný. Bůh je něco co nemůžeme uchopit a zároveň je kolem nás, je sluncem, které vidíme, ale nevidíme sluneční paprsky. Bůh je to co máme hledat, neboť jen tak si uvědomíme, že nic nevíme, a to je že víme nejvíce.

Hodně antitezí a oxymóronů.

Ljubovnik sramežljiv

Překlad italské písně amante timido Girolama Pretija (timid v angličtině znamená plachý, stydlivý). O nešťastné lásce. Posílá jí personifikovaný list, který jí má oznámit jeho smrt, pokud neuvidí v jejích očích lásku, ale pokud uvidí lásku tak se má vrátit, aby umíral snadněji. Touha vidět milovanou, která ho nemilovala před smrtí.

Žalostno cviljenje u smrt gospoďe Marije Kalandrice

Pochvala kráse a dobrotě. Jedná se o filosofický spis zabývající se pomíjivostí života a světa. Snaží se pomocí srovnání dojít k tomu, že Marije byla čistá lidská bytost s dobrým srdcem a nezměrnou tělesnou a duševní krásou. Hojně používá přívlastky.

U slavu visine privedre Ferdinanda II., velikog kneza od Toskane

Píseň k svatbě Ferdinanda II. s vévodkyní z Urbína. Mluví o jeho slavné rodině, o jeho předcích, o jejich zásluhách. Předpovídá rodu významnou budoucnost a slávu. Velkovévoda toskánský té doby, pocházeli vždy z rodu Medici. Hojně používá přívlastky.

Suze sina razmetnoga

Náboženská poema. Jedná se o podobenství z Lukášova evangelia, kdy otec odpouští marnotratnému synu za to, že neposlech a utratil všechno jmění. Gundulić tento dvacetiřádkový příběh z Bible rozvádí do 1220 veršové poemy, rozšiřuje jí synovým přemýšlením o životě, smrti, hříchu a pokání.

Na rozdíl od Bible, kde je odsouzeno hedonistické chování vůbec, Gundulić vztahuje text k bludnosti, ke krásné ženě, které syn kupuje krásné dary a kvůli ní utrácí jmění.

Dílo je rozděleno na tři části.

Sagrešenje - syn pláče kvůli svým hříchům, říká, že si nezaslouží boží milost. Prosí Boha o odpuštění. Mluví ke všem lidem, aby se zřeklo zla. Potom mluví o sobě, o svém životě, ve kterém byl bohatým i chudým. O tom jak se nechal zavést krásnou ženou.

Spoznanje - na počátku opět lyrická část. Ten kdo žije jako zvíře, by měl i jako zvíře být zabit, ale jeho hřích je takový, že i zvířata od něj utíkají. Přemýšlí o pomíjivosti světa. Přemýšlí o fyzické a duchovní smrti. Protože se bojí pekla, chce očistit svojí duši.

Skrušenje - neutrální vypravěč mluví o zázracích Boha, který může udělat cokoliv, ale nezasahuje do svobodné lidské vůle. A tak se hříšník může vrátit k Bohu, pokud to opravdu chce.

Filozofie lidské nevděčnosti k Bohu, za všechnu krásu, kterou stvořil na zemi.Syn se nakonec očisťuje a chce se vrátit k otci jako jeho sluha, protože si nezaslouží být jeho

synem, ale otec ho s láskou vítá a děkuje Bohu, za to, že se sny vrátil.

Mají autobiografický význam; chvíle, kdy se zříká svých děl z mládí, kaje se a vrací se k Bohu.Vyzdvihuje sílu pokání a Božího milosrdenství. Přestože je barokní literatura neosobní, a

zakládá si především na stylu, na dekorativnosti, antitezi, metafoře, hry se slovy, zvukomalba, objevují se v díle osobní, lyrické momenty, právě proto nepatří mezi průměrnou barokní literaturu.

Dubravka

Mytologicko-pastorální drama alegorického výkladu, které napsal někdy na počátku 17. století. Tématem je stará tradice, podle které se vždy jednou ročně, na počest svobody, uskuteční pýr nejkrásnější pastýřky a pastýře.

Toho dne přichází do Dubrovníku rybář z Dalmácie, jehož postava poukazuje na rozdíl mezi svobodným Dubrovníkem a Dalmácii pod benátskou nadvládou. Kromě rybáře se zde vyskytují satyři Divljak a Vuk a pastýři Zagorko a Pelinko, kteří mu posloužily k vykreslení nedostatků dubrovnické společnosti.

Hlavními postavami jsou Dubravka a Miljenko, mladý, krásný, šlechetný pár. Porota ale vybere Grdana, který jí podplatí, ale Bůh vyšle znamení. Kdy se plamen v ohništi, ve chvíli, kdy vstoupí Grdan zhasne a když vstoupí Miljenko, tak se rozsvítí. A tak je rozhodnuto, že si Dubravka vezme Miljenka.

Ke konci kněz pouští z klece ptáka, jako symbolický svatební dar. Na konci i postavy, které symbolizují chyby společnosti, svoje nedostatky obětují svobodě; resp. jejich symboly předávají jako svatební dar.

Mihovil Kombol se zasazuje o nábožensko-politickou alegorii, kde Gundulić nevystupuje jako spisovatel, ale jako politik starající se o všeobecné blaho. Zároveň připomíná, že ani jednu alegorii nelze pojmout samostatně, jsou vždy na sobě závislé.

Vyzdvihování Dubrovnické svobody. Svoboda je spojována s postavou morálně dobrého člověka. Rybář, který přichází do Dubrovníku, říká: u sladko gniezdo slobode premile, zatímco u něj doma, srdita zvier i grabi i hita i u noktieh sve drži.

Satyr Divljak – přehnaná láskaSatyr Vuk – obžerstvíPelinka – slaví moc zlataGrdan – podplácí soud

Zajímaví je kulturně-historický pohled; změna doby.

Prije su se svi brinuli za napredak, a sade se sve ulenilo, i sve živi izprazno.Danas zbog nemarnosti Dubrava s povenutim liščem stoji.Prije vile nisu znale šta je svila a danas, svaka seljanka ima sviljenu haljinu.Mladost nesluša savjete starih.

Tyto chyby by mohly podkopat svobodu města.Dary, které na konci přinášejí.Holub – symbol svobodyRůže – symbol krásyOlivovník – symbol míruMed – symbol krásy domácích žen

Mak Dizdar - Stari bosanski tekstovi

Předpokládá se řečtina a latina na území Bosny. S christianizací obyvatelstva se objevuje cyrilice a hlaholice. První dvě písma sem pronikly brzo a jejich dominance převažovala podle jedné, nebo druhé církve. Latina byla více rozšířená, nápisy v latině se objevovaly na klášterech, penězích, pečetích, náhrobních kamenech. Bánové a králové měli své latinské písařské kanceláře.

V Bosně se používá polooblá hlaholice, na rozdíl od oblé na východě a hranaté na západě. Proto se soudí, že do této redakce patří Grškovićuv a Mihailovićuv zlomek.

Podobným písmem je psán i Splitský zlomek z 12. / 13. století. Tím končí dochovaná hlaholská tradice na tomto území, přesto se k cyrilicí psaným rukopisům dopisují hlaholské glosy, takže se hlaholice nadále používala. Glosy v Hrvojově misálu. Hlaholice ovlivnila cyrilici psané texty a můžeme tak najít společné znaky např. v listině Bána Kulina a na Humačkoj ploči. Je známo, že se většina textů z cyrilice přepisovala také do hlaholice, proto je zde hlaholská tradice poměrně dlouhá.

Předpokládá se, že byla oficiálním písmem Církve Bosanské a spolu s ní i zanikla. Cyrilice se zde objevuje poměrně záhy, už koncem 10. st., o tom svědčí Humačka ploča a

Miroslavovo evangelium. Cyrilice se sem dostává ze Zety. Jedná se o církevní, světské nápisy a zápisy, dopisy a listiny. Z církevních pak především Nový zákon a apokryfy. Většinou se jednalo o přepisy z hlaholice, do textů pronikají i prvky národního jazyka.

Na území Bosny je dochováno spoustu církevní rukopisů, evangelií a apoštolů, ale v Bosně je uschován pouze jeden fragment z doby bosenské nezávislost. Mluví se celkem o třiceti rukopisech, vzniklých na tomto území, která se dostala v průběhu staletí do všech koutů Evropy. Převážně do Ruska, kde se za posledních deset let, objevilo celkem 10 rukopisů v archívech SSSR.

Dnes se tímto výzkumem zabývají převážně historici, kteří se věnují Církvy Bosenské a snaží se přijít na to, zda byla, nebo nebyla bogomilskou, heretickou církví.

Za heretický text je považována Tajná kniha (latinský překlad ve Vídni).Poté co dokázali Křesťané před papežem obránit své učení a bánovy se podařilo odvrátit

tažení Maďarů, jako křížové výpravy, přestaly se zakázané knihy psát a přepisovat. Křesťané se začali maskovat pravověrnými a ortodoxními symboly. Výklad se předával ústně, přesto máme dochované bogomilské apokryfy a glosy.

Např. glosy v Srečkovićovu evangeliu patří do speciální vrstvy duchovní literatury. Jde tzv. Razumnik (odpovědi a otázky), v západním světě znám jako Lucidarius (osvětlovatel).

Překladatelé textů nejsou většinou známy, přesto některé známe, neboť se ve svých dílech podepisují a podávají obraz své doby ať už třeba Řehoř, autor Miroslavova evangelia, nebo Hval, autor Hvalova sborníku.

Poznámky o autorství jsou podobné nápisům na budovách a stećcích. Tyto texty měli svoje pevně dané formule a motivy. Objevuje se zde podobnost s řeckými a latinskými náhrobky, nejde o přímou inspiraci, ale o rozpoložení člověka v dané situaci. Často se objevuje jméno mrtvého, místo, kde mrtvý strávil život; autor epitafu je někdy podepsán.

Podobné texty se psaly i na kameny na kterých stály odsouzení. V této tradici pokračovali i v Osmanské říši, ale s úpadkem Bosenské církve, nakonec tato

tradice přešla na muslimské náhrobky.Máme dochované rodokmeny. Např. rodokmen krále Tvrdka, který dosvědčuje jeho původ

z rodu Nemanjićů, čímž se opravňoval jeho nárok na královský titul. Ani jeden letopis se nedochoval.Z literárních děl zde byla známa Alexandreida.Bosna nemá ani jednu dochovanou hagiografii, nebo biografii, což zřejmě souviselo

s bogomilským neuznáváním světců.

Podívej se na tenhle kámen. Čí byl? Čí je? Čí bude?Kámen, na kterém stáli obžalovaní.

Chorvatská hlaholská literatura

Chorvatsko je ovlivněno západně-římskou kulturou, ale také východně-římskou, řecko-byzantskou kulturou. K národní individualitě, byl mimo jiné, důležitý i hlaholismus, ne jenom církev a církevní hlaholské texty, kterými hlaholská literatura začíná, ale i texty psané národním jazykem a zapsané hlaholicí, přesto je hlaholice méně významná než latina.

Předpokládá se, že C/M při svých putováních procházeli i Chorvatskem, kde obyvatelstvo poprvé seznámily s hlaholem. Až jejich žáci přicházejí natrvalo. Předpokládá se, že se zde hlahol objevil již v 9. st., ale je možné že se sem nešířil pouze z Uher a Panonie, ale také z Makedonie.

Prvním dokumentem, který se tu objevil, byly Kyjevské listy, sestavené latinským stylem, převedeny byly z latiny do staroslověnštiny.

Staré zápisy, ale existují i na ostrově Krk - Glagolita Clozianus, kus hlaholského sborníku, který obsahoval přeložené homilie z řečtiny.

První přepisy do slovanského jazyka, které ale nejsou psány chorvatským jazykem, vznikají v oblasti Makedonie a vedou k chorvatské stylizaci, která je přesně standardizovaná ve 13. st.

Přestože je zde silný římský, latinský vliv, objevují se zde znaky, že spousta Chorvatů si přálo slovanskou liturgii, což vede k povolení bohoslužby benediktýnům a v případě potřeby, kdy by nebyl dostatek latinských knězů, je možné rozšířit slovanskou liturgii i na jiné kláštery.

Neznáme ani jména, ani místa, ani dobu, nejstarších chorvatských hlaholášů. V roce 1059 jsou bohoslužby opět zakázány splitskou synodou, na které je zcela zakázána slovanská liturgie, protože slovanským jazykem bylo napsáno spousty heretických textu a hlaholice byla spojena s ariánskou herezí. Přesto se jim nepodařilo vytrhnout hlaholici z národa, neboť existoval rozkol mezi vysokým a nižším klérem. Na rozdíl od Bulharska (Simeone), nebo Srbska (Stefan Nemanjić), se chorvatští šlechtici a králové neodtrhly od římské tradice, přesto se zde objevují rody Frankopanů a Zrinských, kteří se snaží hlahol udržet.

Můžeme najít hlaholské soudní zápisy, zákony a dopisy.1) od objevení hlaholu až po povolení hlaholu v roce 1248 papežem na prosbu senjského bi. 2) 1248 / 1483, v tom roce je vydán první hlaholský misál3) 1483 / 1630, na základě římské kurie dochází k reformě hlaholských knih4) 1630 doba reformace hlaholského písemnictví

1)

O chorvatském hlaholu se dozvídáme z církevních zákazů v roce 929 a 1059. Hlaholáši jsou vystaveny posměchu ze strany latinských kněží, kteří je považují za neznalé a hloupé. Podobně se vyjadřuje i Toma Archónt splitský; z jeho spisů soudíme, že centrem hlaholu byl Krk.

Ze severu přichází hlahol ze Slavonie, z jihu pak z Duklje a Bosny. S tím souvisí i různé typy hlaholice na chorvatském území.

Mihailovićuv zlomek a Grškovićuv apoštol, spadají do chorvatské, nebo srbské redakce, s tím, že se liší v písmu a také tím, že apoštol, je svým vzezřením spíše východního rytu. Předpokládá se, že se jedná o knihy určené východní církev v Chorvatsku.

Ale oba fragmenty se ještě liší v použití znaků, proto se předpokládá, že na území srbsko-chorvatském existovaly tři písařské školy. Fragmenty tak zřejmě byly psány v jižní Dalmácii, nebo Černé Hoře, nebo Bosně. Sílu hlaholice na ostrově Krku nám dokazují hlaholské nápisy.

2)

Innocenc IV. se snaží o spojení církve, spolupracuje se Srby a neopomíjí ani Chorvaty. Senjský biskup Filip se zastává hlaholice. V té době je do hlaholice převedeno Písmo. Papež tak povolil používání hlaholice tam, kde se používala, ale zakázal jí šířit. Biskup má dát pozor, aby překlad a přepisy neodstoupily od originálu.

Benediktýnům je dovoleno používat slovanskou liturgii, ale pouze v římském rytu. Povoleno je to senjském a krčském biskupství. Hlaholice získává na významu; začíná se do ní překládat a v ní tvořit. Tento rozmach zaznamenal např. Karel IV. nebo později i polský král Vladislav II. Jagelonský, který hlaholáše pozval do kláštera v Krakově.

Hlaholská existence je, ale v Chorvatsku odsouzena k živoření na okraji společnosti, kvůli silnému vlivu latinistů a Benátek.

V Dubrovníku ve 14. st. převládl humanismus, písařské kanceláře se dopisují se Srbskem a Bosnou cyrilicí. Pod vlivem renesance se zvyšuje vliv, v celém Chorvatsku, národního jazyka.

Hlahol zůstává pouze na severu země. Istrie, severní Dalmácie, ostrovy a Lika. Dříve se předpokládalo, že se hlahol rozmohl v Záhřebu a Ljubljaně, ale jednalo se především

o uprchlíky z jižní Dalmácie. V Ljubljaně bylo nalezeno mnoho hlaholských textů, ale všechny patřily do slovanské redakce.

I na severu dochází k omezení slovanské liturgie. V Zadaru se objevuje např. pouze v jednom klášteru. Benátky také třeba zakazují kázat komukoliv, kdo neumí latinsky.

Nejlépe se v tomto ohledu měli benediktýni a františkáni, neboť měli jistou autonomii.90% hlaholských překladů se váže k církvy. Především pak misály a breviáře. Breviáře jsou

významnější, neboť obsahují části S. a N. zákona.Překlady pochází ze starých řeckých textů, ale s postupem často se přechází k latinským a

latinské stylizaci.Hlahol je s porovnáním s humanistickou literaturou velice slabý. Ale obyčejný lid

humanistickou literaturu, kvůli neznalosti latiny a italštiny, většinou nečetl, a tak hlahol zůstal stále poměrně rozšířený mezi obyčejným obyvatelstvem.

Vznikají i listiny, ale nedosahují takového významu jako listiny psané cyrilicí v Bosně, nebo Srbsku. Jedná se většinou o poděkování za dary věnované klášterům, nebo obchodní a soudní spisy. Významné je to, že hlahol se používá tam, kde se používá národní jazyk.

3)

Zatímco latinské písemnictví mělo školy a knihy, učebnice, hlaholáši neměli ani jedno. Přesto vzrůstal počet hlaholských popů. Na Krku, kolem roku 1527, se mělo vyskytovat až 300 popů. Chorvatům v Benátkách se podařilo zavést slovanskou liturgii do dvou kostelů. Přesto chudá slovanská liturgie ve městech, neměla šanci proti bohaté latinské.

Koncem 16. st. si biskup z Istry stěžuje na to, že většina knězů jsou z ilyrských zemí a neumějí latinsky a jelikož mají jen breviáře a misály, žádá, aby dostaly i nové knihy. Stejně tak se vyjadřují i jiná latinská biskupství na severu země.

Hlaholáši totiž utíkají nejen před Turky z jihu země, ale také před sílícím vlivem italštiny a latiny. To ukazuje na toleranci záhřebského biskupství, které jinak bylo latinské.

Přestože byly hlaholáši pozadu v knihách, již v roce 1483 vychází první tištění misál. V Senju je pak v roce 1494 tištěn malý kapesní misál, pro potřeby obyčejného lidu. Technika a styl tisku byl benátský.

To brzy vedlo k tištění dalších a dalších knih. Předním typografem se stal Silvestar Bedričić, který se zastával i funkci vydavatele.

Na počátku 16. st. jsou svoláni všichni hlaholáši, aby se představili italskému vizitorovy a ukázaly, co znají a z čeho čtou mše. Ukázalo se, že většina knih byla poškozena. Na druhou stranu, je uvedeno, že hlaholáši jsou prostí lidé, bez širokých znalostí, a bez potřebné podpory a přesto pilně

plní svojí bohoslužbu. Problémem bylo, že spoustu textů zůstalo v rukopisech a nikdo je netiskl a tak se nemohly dostat mezi všechny, čímž by se zvedla kvalita bohoslužby a jistě by i stouply v očích latinistů.

Začaly být překládány církevní traktáty, které se točily kolem církevního života a Písma, ale opět se zde projevil dualismus, neboť většina traktátů byla přeložena z řečtiny a řeckých apokryfů. Nejlepší hlaholice se opět objevovala v zápisech se světským obsahem a italským způsobem života a kultury, jen jazyk zůstal národní.

4)

Po tridentském koncilu dochází k revidování hlaholských knih. S protestantismem se rozmáhá i tištění knih v hlaholici, po zrušení tiskárny v Urachu se tiskárna přesouvá do Korutan a poté do Grazu, do skladu. Počátkem 17. st. se bosenský františkán Glavinić, stal propagátorem ideji o novém tisku hlaholských misálů a breviářů.

Prosadil u Ferdinanda II. znovuvytvoření hlaholské typografie, přemístění tiskárny z Grazu do Rijeky a finanční podporu pro tisk misálů a breviářů. Řím, ale chtěl, aby se tisklo v Římě. Nakonec není jasné, proč z tištění knih sešlo. Některé prameny ukazují, že jeden obchodník se rozhodl v Římě již vydávat hlaholské knihy s tím, že by je poté prodával.

V Chorvatsku dál dochází k latinizaci, latinsky mluvící knězi opovrhují chudými hlaholáši. Úpadek souvisí i s tím, že tam kde byla jednou zavedena latinská liturgie, už se nemohla objevit slovanská.

Začínají se šířit první tisky, které jsou významně ovlivněny rusismy. Až tedy v 18. st. je hlaholské církvy zajištěn dostatek knih, ale počet biskupství se nezvětšoval

a Italové se dál snažili hlaholici vyhladit. Dalším problémem byl i úpadek latiny, která přenechala místo národnímu jazyku. Upadá i hlaholice, neboť jsou často hlaholské texty rozšířeny o latinské komentáře.

Chorvaté mají po Češích nejvíce inkunábulí: 9, z toho 5 hlaholských.Jako první tisknou hlaholicí a jako první mají inkunábule ve dvou jazycích.