1

L A U R E N K A T E O V Á

KNIŽNÍ KLUB

2

Přeložila Jana Jašová

FALLENFirst published in the United States by Delacorte Press, an imprint of Random House Children's Books, a division of Random House, Inc.,

New York, 2009 Copyright © 2009 by Tinderbox LLC and Lauren Kate

Translation © Jana Jasová, 2011Jacket illustrations © 2009 by Fernanda Brussi Goncalves

Jacket design © 2009 by Angela Carlino

ISBN 978-80-242-3063-4

3

MÉ RODINĚ

S VDĚČNOSTÍ A LÁSKOU

4

PODĚKOVÁNÍ

Mé obrovské díky patří všem v Random House a Delacorte Press, kteří pracují tak

rychle, a přitom tak dobře. Wendy Loggiové, jejíž velkorysost a nadšení mě od

počátku poháněly. Kristě Vitolové za její velice přínosnou práci „za scénou“.

Brendě Schildgenové z UC Davis za to, že mi poskytla zázemí a inspiraci. Nadie

Cornierové děkuji, že mi pomohla celou tuhle záležitost odpíchnout. Tedovi

Malawerovi patří díky za jeho všímavé, kultivované a zábavné redaktorské

zásahy. Mé poděkování patří Michaelu Stearnsovi, zpočátku šéfovi a teď už

spolehlivému kolegovi a příteli. Jsi prostě geniální.

Za mnohé vděčím svým rodičům a prarodičům; Robbymu, Kim a Jordan; a

také své nové rodině v Arkansasu. Když si vzpomenu na vaši neochvějnou

podporu, nedostává se mi slov. Všechny vás mám ráda.

Děkuji Jasonovi, který se mnou mluví o všech postavách, jako by to byli

skuteční lidé, dokud je z nich nevytvořím. Inspiruješ mě, provokuješ mě a den co

den mě rozesmáváš. Patří ti mé srdce.

5

Ale ráj je zamčený a zavřený na závoru...

Musíme se vydat na okružní cestu světem,

abychom zjistili, jestli do něj nezůstala

pootevřená aspoň zadní vrátka.

HEINRICH VON KLEIST: V loutkovém divadle

6

NA ZAČÁTKU

HELSTON, ANGLIE

ZÁŘÍ 1854

Kolem půlnoci její oči konečně získaly tvar. Jejich pohled byl

kočičí, napůl odhodlaný a napůl napjatý — a celý usouzený. Ano.

Ty oči měly pravdu. Klenuly se k elegantnímu obočí, kousek pod

temnou záplavou vlasů.

Podržel před sebou papír na vzdálenost paže, aby dokázal

posoudit svůj pokrok. Bylo těžké pracovat, aniž seděla před ním.

Ale nikdy se ji nesnažil zachytit v její přítomnosti. Od té doby, co

přijela z Londýna — ne, od té doby, co se s ní poprvé setkal —, si

dával pozor, aby ji od sebe udržoval v patřičné vzdálenosti.

Teď k němu přicházela každý den, a každý den to bylo těžší a

těžší. Proto musí ráno odjet — do Indie, do Ameriky, jedno kam.

Ať skončí kdekoli, všude to bude snazší než zůstat tady.

Sklonil se znovu nad kresbou a povzdychl si, když se pokoušel

palcem rozmazat čáru uhlem tak, aby vystihovala její plný spodní

ret. Tenhle neživý papír, krutý podvodník, byl jediným

prostředníkem, který ji s ním mohl svést dohromady.

Když se narovnal v koženém knihovnickém křesílku, náhle to

ucítil. Teplý dotek vzadu na krku.

Ji.

Už jen pouhá její přítomnost v něm probouzela ty nejpo-

divnější pocity. Jako když se polínko rozpadne v žáru krbu na

7

popel. Věděl to, aniž se musel obracet: je tady. Ukryl její

podobiznu v hromadě papírů na svém klíně, ale jí uniknout

nemohl.

Jeho oči ulpěly na polstrované slonovinové pohovce na druhé

straně salonku, kde se před několika hodinami nečekaně

objevila. Dorazila později než ostatní hosté, oblečená v hed-

vábných růžových šatech, aby zatleskala nejstarší dceři jejich

hostitelky za hru na cembalo. Zalétl očima k verandě, kde ho

překvapila včera, nenápadně se k němu přiblížila s náručí bílých

pivoněk. Pořád ještě si myslela, že to, co ji k němu táhne, je zcela

nevinné, že jejich častá setkání v zahradní besídce byly jen...

šťastné náhody. Jak je naivní! Ale to by jí nikdy neřekl. Břímě

tajemství patří jemu. On ho musí nést.

Postavil se, obrátil k ní a odložil skici na křeslo. Byla tam,

tiskla se k sametovému závěsu v prostém bílém župánku. Ze

zapleteného copu se jí uvolnily pramínky černých vlasů. Výraz

měla stejný jako na portrétech, které tak často kreslil. Všiml si i

jejích zarudlých tváří. Zlobí se? Je na rozpacích? Toužil to zjistit,

ale nedokázal se odhodlat k otázce.

„Co tady děláš?“ Uslyšel podráždění v hlase a zalitoval své

přísnosti. Věděl, že ona to nikdy nepochopí.

„Já... nemůžu spát,“ vykoktala a vydala se ke křesílku u krbu.

„Viděla jsem, že se u tebe svítí, a všimla jsem si...,“ sklopila oči

ke svým rukám, „že máš za dveřmi kufr. Ty někam jedeš?“

„Chtěl jsem ti to povědět...“ Odmlčel se. Proč jí lže? Nikdy

neměl v úmyslu svěřit se jí se svými plány. Kdyby jí to pověděl,

všechno by bylo jen horší. Už teď nechal věci zajít až příliš

daleko. Ale doufal, že tentokrát to bude jiné.

Přišla blíž a její oči dopadly na skicář. „Tys maloval mě?“

Její úžas mu připomněl, jak veliká propast zeje mezi tím, co

oba vědí. Ona ani po všech těch chvílích, které v uplynulých

týdnech strávili společně, nezahlédla pravdu, ukrytou za jejich

vzájemnou přitažlivostí.

Tak to bylo nejlepší — přinejmenším to tak bylo správné.

Během několika posledních dní, kdy se rozhodl k odjezdu, bojoval

s tím, aby se dostal z jejího vlivu. To úsilí ho stálo tolik sil, že

8

sotva se ocitl o samotě, musel dát své potlačované touze

průchod aspoň v jejím portrétování. Skicář měl plný jejího

dlouhého krku, mramorových klíčních kostí, temné záplavy vlasů.

Když mu pohled sklouzl na skici, necítil stud. Bylo to něco

mnohem horšího. Tělem se mu šířil mrazivý chlad vědomí, že

tenhle její objev — odhalení jeho pocitů — znamená její zkázu.

Měl být opatrnější. Takhle to začínalo vždycky.

„Teplé mléko se sirupem,“ zamumlal, pořád ještě zády k ní. Po

chvíli smutně dodal: „To ti pomůže usnout.“

„Jak to víš? Totiž... přesně to mi vždycky dávala maminka...“

„Vím to,“ přerušil ji a obrátil se k ní. Úžas v jejím hlase ho

nepřekvapil, ale nemohl jí vysvětlit, jak to ví. Kolikrát jí podával

právě tenhle nápoj, když se připlížily stíny, a držel ji, dokud

neusnula.

Když mu něžně položila dlaň na rameno, ucítil její dotek, jako

by mu propálil hedvábnou košili. Zalapal po dechu.

V tomhle životě se ještě nedotkli, a první kontakt ho vždycky

připravil o dech.

„Odpověz mi,“ zašeptala. „Odjíždíš?“

„Ano.“

„Tak mě vezmi s sebou!“ vybuchla. Viděl, jak se okamžitě

kousla do rtu a zatajila dech, jako by si přála vzít svou prosbu

zpátky. Vnímal, jak se v rýze mezi očima zrcadlí změny jejích

pocitů: impulzivnost, zmatek, zahanbení nad vlastní opováž-

livostí. Tohle dělala vždycky, udělala to už tolikrát předtím. A on

se tolikrát dopustil té chyby, že se ji pokusil uchlácholit...

„Ne,“ zašeptal a vzpomínal..., stále vzpomínal... „Odplouvám

zítra. Jestli ti na mně záleží, už nic víc neříkej.“

„Mně na tobě záleží,“ zašeptala, jako by mluvila sama k sobě.

„Já... miluju...“

„Ne.“

„Musím to říct. Já... já tě miluju, vím to jistě, a jestli odjedeš...“

„Jestli odjedu, zachráním ti život.“ Mluvil pomalu, snažil se

proniknout k té její části, která by si mohla vzpomenout. Bylo to

všechno v ní, jen hluboko pohřbené? „Některé věci jsou

důležitější než láska. Tomu bys nerozuměla, ale musíš mi věřit.“

9

Zavrtala se do něj pohledem. Ucouvla a zkřížila paže na hrudi.

I tohle byla jeho vina. Pokaždé, když s ní mluvil, v ní probouzel

vzdor.

„Chceš říct, že jsou důležitější věci než tohle?“ zeptala se

vyzývavě, natáhla se po jeho rukou a přitiskla si je k srdci.

Ach — kdyby tak mohl být na jejím místě, nevědět, co přijde!

Nebo kdyby byl aspoň silnější, než je, a dokázal ji zarazit. Jestli ji

nezadrží, ona se to nikdy nenaučí, a minulost se bude zase

opakovat, mučit je oba znovu a znovu.

Známé teplo její kůže pod jeho dlaněmi ho přimělo zaklonit

hlavu a zasténat. Snažil se ignorovat její blízkost. Ignorovat to,

jak dobře zná ten pocit, když se její rty přitisknou k jeho. Jaká

hořkost se ho zmocňuje z vědomí, že tohle všechno musí skončit.

Ale její prsty už začaly lehounce přejíždět po jeho. Cítil, jak jí pod

tenkou bavlnou noční košilky prudce buší srdce.

Měla pravdu. Nic nebylo důležitější než tohle. Nikdy nebylo. Už

to chtěl vzdát a chytit ji do náruče, když zahlédl záblesk v jejích

očích. Jako by spatřila ducha.

To ona se od něj odtáhla a přitiskla si dlaň k čelu.

„Cítím se hrozně divně,“ zašeptala.

Ne — že by už bylo pozdě?

Její oči se přimhouřily do toho tvaru, který měly na jeho skice.

Vrátila se k němu, položila mu dlaně na hruď a její rty se dychtivě

pootevřely. „Řekni, že jsem šílená, ale přísahám, že přesně tady

jsem před chvílí stála...“

Opravdu bylo pozdě. Se zachvěním vzhlédl a viděl, jak

temnota houstne. Chopil se poslední příležitosti sevřít ji v náručí,

přitisknout ji k sobě tak pevně, jak po tom toužil už celé týdny.

Sotva se její rty vpily do jeho, oba je opustila vůle. Z medové

chuti jejích rtů se mu zatočila hlava. Čím víc se k němu tiskla, tím

víc se mu žaludek svíral vzrušením a agonií. Její jazyk se spojil s

jeho a mezi nimi vyšlehl oheň, jasněl, pálil a mohutněl při

každém novém doteku, novém objevu. A přece nic z toho nebylo

nové.

Místnost se zachvěla. Aura kolem nich se začala třást.

10

Ona si ničeho nevšimla, nic si neuvědomovala, nezajímalo ji

nic než jejich polibek.

Jen on sám věděl, co se má stát. Jací temní společníci přeruší

jejich opětovné shledání. Opět nedokázal změnit směr, jímž se

jejich životy ubíraly. Ale věděl, co je čeká.

Stíny jim zakroužily přímo nad hlavami. Byly tak blízko, že by

se jich mohl dotknout. Tak blízko, až si říkal, jestli i ona slyší jejich

šepot. Díval se, jak její tvář halí temnota. A na okamžik spatřil v

jejím pohledu jiskru poznání.

A pak už nebylo nic, vůbec nic.

11

KAPITOLA PRVNÍ

NAPROSTÍ CIZINCI

Luce vpadla do zářivkami osvětlené haly Internátní střední školy

Meče & kříže o deset minut později, než měla. Vychovatel se

soudkovitým trupem, rudými tvářemi a ocelovými svaly (nebo

snad vychovatelka?) už začal vydávat pokyny. Což znamenalo, že

Luce je už zase mimo.

„Takže nezapomeňte. Tady je zdravotka, tam ložnice a tady

kontrola,“ štěkal vychovatel na skupinku tří studentů, kteří stáli k

Luce zády. „Dodržujte základní pravidla a nikdo nepřijde k

úhoně.“

Luce se pokusila vmísit mezi ostatní. Pořád si ještě lámala

hlavu s tím, jestli ten stoh formulářů vyplnila správně, jestli ta

holohlavá osoba před ní je muž nebo žena, jestli jí tady někdo

pomůže s tou obrovskou plátěnou taškou a jestli se rodiče zbaví

jejího milovaného Plymouthu Fury už ve chvíli, kdy se teď vrátí

domů bez ní. Prodejem auta jí vyhrožovali celé léto, a teď měli i

důvod, proti němuž Luce nemohla nic namítat: v její nové škole

byla auta studentům zakázána. V její nové polepšovně, aby byla

přesnější.

Pořád si na to ještě nemohla zvyknout.

„Mohl — ehm — mohla byste mi to zopakovat?“ ozvala se. „Co

je to ta zdravotka?“

„Copak nám to sem přifouknul větříček?“ zaburácela po-

12

směšná odpověď, a za ní následovalo pečlivě vyslovované ob-

jasnění: „Zdra—vot—ka. Pokud patříš k těm studentům, kteří

užívají léky, tam vás budou udržovat nadopované, příčetné,

klidné atakdále.“ Žena, rozhodla se konečně Luce. Žádný muž by

nebyl tak prohnaný, aby dokázal tohle pronášet cukrkandlovým

tónem.

„Zdravotka,“ zamumlala Luce a žaludek se jí zvedl. „Už

chápu.“

Sama už léky neužívala léta. Po té nehodě tohle léto jí je

doktorka Sanfordová, specialistka z Hopkintonu — a příčina toho,

proč ji rodiče poslali do minulé školy takovou dálku, až do New

Hampshiru — chtěla znova nasadit. Luce se nakonec podařilo

lékařku přesvědčit, že to není trvale nutné. Ale když se chtěla

zbavit těch příšerných antipsychotik, stálo ji to další měsíc

terapií.

Proto nastoupila do posledního ročníku Internátní střední školy

Meče & kříže až měsíc po začátku školního roku. Jako by nestačilo

být někde úplným nováčkem, navíc ještě tohle. Luce byla dost

nervózní z toho, že má začít chodit na předměty, kde už se výuka

rozjela. Ale teď zjistila, že není jediná studentka, která dorazila až

dneska.

Odvážila se zamžourat na trojici, která stála v půlkruhu vedle

ní. Ve staré škole Dover se při prohlídce školního pozemku první

den seznámila se svou nejlepší kamarádkou Callií. Logicky je

hned sblížilo, že ostatní děti byly v podstatě touhle školou

odkojené — jedině Luce s Callií nepatřily mezi potomky

absolventů. Ale netrvalo dlouho, než zjistily, že je spojuje i táž

posedlost stejnými starými filmy, zvlášť těmi, kde vystupoval

Albert Finney. Při sledování filmu Dva na cestě pak dospěly k

objevu, že ani jedna z nich nedokáže připravit v mikrovlnce

popcorn, aby u toho nespustila požární poplach..., a pak už se

jedna od druhé prostě nehnuly. Dokud... dokud nemusely.

Dnes tu s Luce stáli dva kluci a dívka. Ta vypadala celkem

čitelně — blonďatá a kosmeticky dokonalá, s pastelově růžovými

upravenými nehty, které ladily s plastovými deskami v jejím

náručí.

13

„Jsem Gabbe,“ představila se sama a doprovodila to širokým

úsměvem, který zmizel stejně rychle, jako se objevil, ještě než jí

Luce stačila zdvořilost oplatit. Blondýnčina těkavá pozornost jí

připadala spíš jako jižanská verze povznesených dívek z Doveru

než jako něco, co by očekávala ve škole Meče & kříže. Nedo-

kázala se rozhodnout, jestli ji to uklidňuje, nebo spíš naopak —

stejně jako nemohla pochopit, co proboha takováhle dívka dělá

na internátní škole, na kterou se chodí za trest.

Napravo od Luce stál chlapec s krátkými hnědými vlasy,

hnědýma očima a sprškou pih na nose. Ale to, jak se jí vyhýbal

pohledem a soustředil se na oždibování záděry na palci, jí

napovědělo, že je nejspíš podobně zaražený jako ona a stydí se

za to, že se tady ocitl.

Zato kluk po její levici na tohle místo zapadal až moc do-

konale. Byl vysoký a hubený, s brašnou přes rameno, rozcucha-

nými tmavými vlasy a velkýma, hlubokýma zelenýma očima. Rty

měl plné a tak přirozeně růžové, že by pro to většina dívek

zabíjela. Vzadu na krku měl černé tetování ve tvaru spáleniny,

které jako by mu zářilo z bílé pokožky. Z obrazce byl vidět jen

horní okraj, který vykukoval pod lemem černého trička.

Když se setkal s Luceiným pohledem, na rozdíl od druhých

dvou neuhnul. Rty měl sevřené do přímky, ale oči vřelé a živé.

Díval se na ni, ale stál přitom nehybně jako socha, což přimrazilo

na místo i Luce. Zalykavě se nadechla. Ty oči byly tak pronikavé,

tak přitažlivé a... svým způsobem odzbrojující.

Vychovatelka si hlučně odkašlala a probrala tak mladíka z

jeho transu. Luce zrudla a předstírala, že se chtěla jen podrbat na

hlavě. „Takže kdo z vás už ví, jak to tady chodí, může si jít po

svém — až si tady odloží.“ Svalnatá žena ukázala na velkou

kartonovou krabici s nápisem ZAKÁZANÉ PŘEDMĚTY. „A když

říkám po svém, Todde...“ její ruka dopadla na rameno pihovatého

chlapce a přiměla ho polekaně nadskočit, „tak m myslím, že

půjde do tělocvičny za svými přidělenými studentskými patrony.

Ty,“ ukázala na Luce, „si tady odložíš a zůstaneš se mnou.“

Čtveřice se vydala ke kartonové krabici a Luce s údivem

pozorovala, jak její budoucí spolužáci vyprazdňují kapsy. Dívka

14

vytáhla deseticentimetrový švýcarský armádní nůž s růžovou

rukojetí. Zelenooký kluk zdráhavě odložil barevný sprej a řezač

na papír. Dokonce i nešťastný Todd se zbavil několika krabiček

sirek a náplně do zapalovače. Luce si připadala skoro hloupě, že

u sebe žádné nebezpečné věci nemá — ale když viděla, že trojice

loví v kapsách dál a pokládá do bedny mobilní telefony, zalapala

po dechu.

Naklonila se, aby si přečetla zblízka ceduli se seznamem

zakázaných předmětů. Přečetla si, že mobily, pagery a dvou-

stranné vysílačky jsou na půdě školy přísně zakázány. Jako by už

tak nebylo dost smutné, že tady nemůže mít auto! Vsunula ruku

do kapsy a zpocenými prsty objala mobil, své jediné spojení s

vnějším světem. Když vychovatelka spatřila výraz jejího obličeje,

na Luceině tváři přistálo pár rychlých plesknutí. „Neomdlívej mi

tady, holka, za to mě neplatí. Kromě toho si jednou týdně můžeš

zavolat ven z haly.“

Jednou týdně — jeden telefonát? Ale to přece...

Naposledy se podívala na telefon a zjistila, že jí došly dvě

nové zprávy. Připadalo jí neskutečné, že by to měly být její dvě

poslední zprávy. První byla od Callie.

Okamžitě zavolej! Budu celou noc na telefonu, abych to hned

zvedla. A nezapomeň tu mantru, co jsem tě naučila:

Ty to přežiješ! Podle mě už všichni úplně zapomněli na...

To byla celá Callie: psala takové romány, že Lucein stařičký

mobil z nich poslední řádky vynechával. Luce se svým způsobem

ulevilo. Nechtěla si číst o tom, jak v její staré škole už všichni

zapomněli, co se s ní stalo. A hlavně na to, co udělala, že skončila

na tomhle místě.

Povzdychla si a otevřela druhou zprávu. Ta byla od maminky,

která se naučila psát esemesky teprve před pár týdny, a očividně

netušila nic o tom jednom hovoru z haly týdně. Jinak by tady

přece svou dceru nemohla nechat. No ne?

15

Holčičko, myslíme na tebe. Buď hodná a snaž se jíst hodně

proteinů. Až to zase půjde, promluvíme si. Pusu M+ T

Luce si s povzdechem uvědomila, že rodiče to museli vědět.

Co by jinak vysvětlovalo ty jejich protáhlé tváře, když jim ráno u

brány s taškou v ruce mávala? U snídaně žertovala o tom, že

aspoň konečně přijde o ten příšerný novoanglický přízvuk,

kterým se nakazila v Doveru, ale maminka s tatínkem se ani

neusmáli. Myslela si, že se na ni pořád ještě zlobí. Nepatřili k těm

křičícím rodičům, a když Luce provedla něco opravdu ošklivého,

trestali ji starým dobrým mlčením. Ale teď už jejich podivné

chování u snídaně chápala: rodiče dopředu truchlili nad tím, že se

svou jedinou dcerou ztratí spojení.

„Pořád ještě čekáme na jednu osobu,“ zazpívala vychovatel-

ka. „Kterápak to asi bude?“ Luceinu pozornost znovu upoutala

kartonová krabice plná předmětů, které ani nepoznávala. Cítila,

že se na ni upírají zelené oči tmavovlasého dlouhána. Když zved-

la hlavu, zjistila, že nejen jeho: všichni na ni zírali. Je na řadě.

Zavřela oči, uvolnila prsty a nechala z nich vyklouznout mobil.

S tichým žuchnutím přistál na hromadě dalších věcí. Bylo to

jako gong, který Luce oznamoval počátek skutečné samoty.

Todd a barbína Gabbe zamířili ke dveřím, aniž jí věnovali další

pozornost. Ale poslední z trojice se obrátil k vychovatelce.

„Já jí to vysvětlím,“ nabídl se a ukázal bradou na Luce.

„To není tvoje starost,“ odsekla mu okamžitě žena, jako by

tenhle rozhovor předvídala, „jsi tady znova jako nováček, takže

pro tebe platí stejná omezení jako pro ostatní. Zase stojíš na

startovním políčku. Aspoň si příště pořádně rozmyslíš, než zase

porušíš podmínku.“

Hoch zůstal nehybně a bez výrazu stát, když vychovatelka

popadla Luce — která při slově podmínka strnula — a začala ji

postrkovat ke konci žlutě vymalované haly.

„Tak dělej,“ pobídla ji, jako by se nic nestalo. „Internát.“

Ukázala na západní okno, za kterým byla vidět vzdálená budova

z tmavých tvárnic. Luce venku zahlédla Todda a Gabbe, jak se

pomalu vlečou k ubytovně. Za nimi se loudal zelenooký chlapec a

16

z jeho výrazu se dalo soudit, že tohle je ta poslední věc, kterou

by chtěl marnit čas.

Internát působil skličujícím dojmem. Byla to solidní čtvercová

budova s mohutnými dvojitými dveřmi, které ani nenaznačovaly,

jaký život vedou tamní obyvatelé. Uprostřed suchého trávníku

byla zasazená velká kamenná deska. Luce si vzpomínala, že ji

viděla na webových stránkách školy, i s vytesaným nápisem

INTERNÁTNÍ ZAŘÍZENÍ PAULINE. V ranním oparu to působilo ještě

ošklivěji než na staré černobílé fotografii na webu.

Luce i na dálku viděla černou plíseň, která pokrývala průčelí

ubytovny. Všechna okna byla ukrytá za silnými kovovými

mřížemi. Dívka přimhouřila oči. Na vrcholku toho plotu kolem

budovy je vážně ostnatý drát?

Vychovatelka se podívala do papírů a zalistovala jimi, aby

našla Luceinu kartu. „Pokoj šedesát tři. Zatím si můžeš tašku s

věcmi nechat u mě v kanceláři jako ostatní. Vybalíš si

odpoledne.“

Luce odvlekla plátěnou tašku ke třem anonymně vyhlížejícím

černým kufrům. Bezděčně zajela rukou do kapsy, aby si do

mobilu zapsala číslo pokoje — obvykle si tam zaznamenávala

věci, které si potřebovala zapamatovat. Když její ruka chvíli

šátrala v prázdné kapse, Luce si povzdychla a rozhodla se místo

toho svěřit číslo vlastní paměti.

Pořád ještě nechápala, proč nemůže bydlet u rodičů: jejich

dům v Thunderboltu byl sotva půl hodiny jízdy od školy Meče &

kříže. Byla tak ráda, že se vrátila z New Hampshiru domů do

Savannah, kde, jak říkala maminka, „i vítr fouká líně“. Pomalé a

mírné tempo Georgie Luce vyhovovalo mnohem víc než hektický

život v Nové Anglii.

Jenže škola Meče & kříže ani nevypadala, jako by byla poblíž

Savannah. Nevypadala nijak — bylo to bezbarvé místo bez

života, které Luce jako místo pobytu určil soud. Jednou náhodou

zaslechla tatínka, jak se baví telefonem s ředitelem. Tatínek

pokyvoval svým popleteným stylem profesora biologie a pronášel

věty jako: „Ano, jistě, máte pravdu, možná pro ni bude nejlepší

17

být celou dobu pod dozorem. Ne, ne, ovšem, nechceme

zpochybňovat vás systém.“

Ale tatínek zřejmě netušil, jaké budou podmínky toho

celodenního dozoru jeho jediné dcery. Tohle místo vypadalo spíš

jako vězení s nejvyšší ostrahou.

„A co je to poslední, jak jste říkala — kontrola?“ zeptala se

Luce vychovatelky, která už hodlala prohlídku ukončit.

„Jo, kontrola,“ odsekla žena. Ukázala na malý předmět, který

visel na drátu od stropu. Vypadalo to jako objektiv se žhnoucím

červeným světlem. Luce si toho předtím nevšimla, ale když ji teď

na to vychovatelka upozornila, došlo jí, že podobné rudé

kontrolky visí všude kolem.

„Kamery?“

„Výborně,“ přikývla vychovatelka a hlas jí překypoval bla-

hosklonností. „Máme je tady viditelně, abyste na ně nezapo-

mínali. Všude, kde jste, vás někdo sleduje. Takže sekej dobrotu.

Jestli to zvládneš.“

Kdykoli se k Luce někdo začal chovat, jako by byla psychopat,

vzbuzoval v ní větší a větší pochybnosti, jestli to náhodou není

pravda.

Vzpomínky na tu událost ji pronásledovaly celé léto, strašily ji

ve snech i v každé z těch vzácných chvil, kdy ji rodiče nechali o

samotě. V té chatě se něco stalo, a všichni (včetně Luce) umírali

touhou zjistit přesně, co to bylo. Policie, soudce, sociální

pracovnice, ti všichni se z ní snažili dostat pravdu, ale ona o tom

věděla zrovna tak málo jako všichni ostatní. Ona a Trevor si ze

sebe celý večer utahovali a honili se kolem chatek u jezera, dál

od zbytku party. Luce se všem snažila vysvětlit, že to byl jeden z

nejlepších večerů jejího života..., než se z toho stal ten nejhorší.

Strávila už tolik času tím, že si ten večer přehrávala v hlavě.

Slyšela Trevorův smích, cítila jeho ruce kolem pasu... a snažila se

vyrovnat se svým hlubokým vnitřním pocitem, že je skutečně

nevinná.

Ale teď jako by ji každé pravidlo a opatření na škole Meče &

kříže přesvědčovalo o opaku: že je nebezpečná a musí být pod

kontrolou.

18

Na Luceino rameno dopadla těžká dlaň. „Poslyš, jestli tě to

trochu povzbudí — nejsi tady zdaleka ten nejhorší případ.“

Bylo to první lidské gesto, jaké dívka u vychovatelky viděla, a

věřila, že holohlavá žena to skutečně řekla proto, aby ji

povzbudila. Jenže... poslali ji sem kvůli podezřelému úmrtí kluka,

ze kterého jí přeskočilo — a není tady „zdaleka ten nejhorší

případ“? Luce přemítala, koho tady u Meče & kříže vlastně potká.

„Fajn, takže seznámení se školou je za námi,“ prohlásila

vychovatelka. „Teď už je to na tobě. Tady máš mapku, kdybys

hledala něco dalšího.“ Podala Luce fotokopii ručně malovaného

plánku a podívala se na hodinky. „Máš ještě hodinu do začátku

vyučování, ale mně za chvíli začíná telenovela, takže,“ mohutná

ruka mávla vzduchem, „koukej padat. A nezapomeň,“ silný prst

namířil na rudé světlo, „Velký bratr se dívá.“

Než stačila Luce odpovědět, objevila se před ní hubená

černovlasá dívka a zahrozila jí prstem do obličeje.

„Ááááách,“ protáhla tónem, jako když vypráví strašidelnou

historku, „bratr se pořád díváááá...“

„Vypadni odsud, Arriane, než ti dám udělat lobotomii,“

zavrčela vychovatelka, i když z jejího prchavého, ale upřímného

úsměvu bylo zřejmé, že má pro bláznivou dívku jistou slabost.

Bylo také zřejmé, že Arriane náklonnost neopětuje. Předvedla

pohyb jako při mužské onanii a vyzývavě se zadívala na Luce,

jako by čekala, jestli se nová dívka zhrozí.

„Tak za tohle,“ vychovatelka si zuřivě zapsala něco do notesu,

„sis vysloužila trest: dneska tady naši malou Miss Sunshine

provedeš.“

Ukázala na Luce, která v černých džínách, vysokých černých

botách a černém tílku moc „slunečně“ nevypadala.

V rubrice „Pravidla oblékání“ na webových stránkách Inter-

nátní střední školy Meče & kříže stálo, že pokud se studenti

chovají řádně, mohou se oblékat podle vlastního vkusu, pouze se

dvěma drobnými omezeními: styl jejich oblečení musí být

uměřený a barva černá. Tolik ke svobodě.

Černé tričko s rolákem, které maminka ráno Luce vnutila,

úplně zakrylo její křivky. A Luce přišla i o svou další ozdobu:

19

husté černé vlasy, které jí normálně sahaly až k pasu, měla teď

hodně krátké. Požár v chatce jí je sežehl a nechal na její hlavě

holá místa, takže když ji maminka po dlouhé, mlčenlivé jízdě

přivezla z Doveru domů, posadila ji do vany, našla otcův

elektrický holicí strojek a beze slova ji oholila. Luce přes léto

vlasy trochu dorostly, ale jen tak, že její kdysi záviděníhodné vlny

se jí teď kroutily jen těsně pod ušima.

Arriane ji zhodnotila pohledem a poklepala si prstem na bledé

rty. „Dokonalý,“ zamumlala a popošla k Luce, aby se do ní

zavěsila. „Zrovna jsem si říkala, že jeden otrok by se šiknul.“

Dveře do haly se otevřely a dovnitř vešel ten vysoký mladík

se zelenýma očima. Zavrtěl hlavou a řekl Luce: „Tady tě klidně

nechají svlíknout do naha a udělají ti osobní prohlídku, takže jestli

máš někde u sebe nebezpečný předměty,“ ironicky zvedl obočí,

přešel ke kartonové krabici a odhodil tam hrst

neidentifikovatelných drobností, „můžeš si ušetřit malér.“

Arriane se za Luce přidušeně zahihňala. Mladík zvedl hlavu, a

když poznal, kdo to je, otevřel pusu. Vzápětí ji zase zavřel, jako

by nevěděl, jak pokračovat.

„Arriane, ahoj,“ prohodil nevzrušeně.

„Ahoj, Came,“ oplatila mu pozdrav.

„Ty ho znáš?“ podivila se Luce. Začala uvažovat o tom, jestli i

v polepšovně se její obyvatelé navzájem znají přes rodiče jako na

elitní přípravce Doveru.

„Radši mi to nepřipomínej,“ zabručela Arriane a táhla Luce

ven ze dveří, do šedivého vlhkého rána.

Zadní dveře z budovy vedly na otlučený chodník, který

lemoval zaplevelené hřiště. Tráva tam byla tak přerostlá, že to

vypadalo spíš jako opuštěná louka než jako školní pozemek. Ale

nad stébly vykukovala malá tribuna s dřevěnými lavicemi a

oprýskaná tabule pro zapisování skóre.

Za pozemkem stály čtyři strohé budovy: úplně vlevo tvár-

nicová ubytovna, úplně napravo starý ošklivý kostel, a mezi nimi

dvě další rozlehlé stavby. Luce tušila, že tam asi budou učebny.

Takže tady to má. Celý její svět teď bude tvořit to, co vidí před

sebou.

20

Arriane okamžitě zatočila z cesty vpravo, na zarostlý poze-

mek. Tam se posadila na horní lavici dřevěné tribuny nasáklé

vodou.

Podobné místo ve škole v Doveru bylo neustále plné tré-

nujících sportovců, takže Luce se mu programově vyhýbala. Ale

tohle prázdné hřiště se zrezivělými brankami vypovídalo o něčem

úplně jiném. O čem, to Luce zpočátku nechápala. Nad hlavami

jim přeletěli tři američtí supi. Holými větvemi dubů se prohnal

bezútěšný závan větru. Luce si schovala bradu do roláku.

„Takžééé,“ protáhla Arriane, „to je prostě Randy.“

„Já myslela, že se jmenuje Cam?“

„O tom mluvit nebudeme,“ zarazila ji rychle Arriane. „Já

myslela našeho hybrida.“ Pokývla hlavou k oknům, za kterými se

vychovatelka zřejmě dívala na televizi. „Na cos ji typovala — na

chlapa, nebo na ženskou?“

„Ehm — na ženskou?“ zkusila to napjatě Luce. „To je nějakej

test?“

Arriane po ní blýskla úsměvem. „První z mnoha — a prošlas.

Pohlaví většiny zdejších zaměstnanců je sporný a je předmětem

našich zasvěcenejch debat. Ale neboj. Do toho se brzo vpravíš.“

Luce pochopila, že Arriane žertuje, a připadalo jí to opravdu

vtipné. Ale proti Doveru to byl pořádný skok. V její staré škole

proplouvali halami ústavu napomádovaní budoucí senátoři v

zelených kravatách v povzneseném tichu, kterým jako by peníze

jejich rodin zahalovaly všechno kolem.

Na Luce se většina z nich dívala stylem hlavně—nám—

neušpiň—naše—bělostné—stěny—svýma—prackama. Představila

si tam Arrianu, jak napůl leží na lavičce na tribuně a svým pro-

kouřeným hlasem drsně vtipkuje o učitelích. Co by si o ní asi

myslela Callie? Na Doveru nikdo jako Arriane nebyl.

„Tak to vyklop,“ zavelela dívka. Vylezla na horní lavičku na

tribuně a pokývla na Luce, aby se k ní připojila. „Proč seš tady?“

Její tón zněl škádlivě, ale Luce si najednou musela sednout.

Bylo to k smíchu, ale opravdu napůl doufala, že překoná první

školní den, aniž bude muset vytahovat minulost a odkládat

tenkou masku předstíraného klidu. Samozřejmě že to tady

21

všichni budou chtít vědět.

Cítila, jak jí ve spáncích buší krev. To se jí stávalo pokaždé,

když se snažila ve vzpomínkách vracet — doopravdy vracet — k

té noci. Nikdy se nepřestala cítit provinile kvůli tomu, co se stalo

Trevorovi. Ale taky se snažila, a opravdu tvrdě, nezabředávat do

úvah o těch stínech, které jediné si teď z celé nehody

pamatovala. Ty temné, nepopsatelné věci, o kterých nikdy s

nikým nemluvila.

Nebo vlastně... s Trevorem ano. Začala mu vyprávět o té

podivné přítomnosti něčeho, co tu noc cítila, o pokřivených

stínech nad jejich hlavami, které hrozily pokazit ten dokonalý

večer. Jenže to už bylo samozřejmě moc pozdě... A teď je Trevor

pryč, jeho tělo skončilo spálené k nepoznání, a Luce zůstala se

svou... vinou?

Nikdo nevěděl o těch nezřetelných obrysech, které někdy

zahlédla ve tmě. Vždycky k ní přicházely... a zase odcházely, už

tak dlouho, že si ani nevzpomínala na to, kdy se to stalo poprvé.

Ale vzpomínala si na první okamžik, kdy jí došlo, že se ty stíny

nezjevují každému — že se vlastně neukazují nikomu jinému než

jí. Když jí bylo sedm, jejich rodina si vyjela na prázdniny do Hilton

Head a rodiče ji vzali na výlet lodí. Chvíli po západu slunce se

stíny začaly valit po hladině k nim. Luce se obrátila k otci a

zeptala se: „Co udělají, až sem přijdou, tati? Ty se těch příšer

nebojíš?“

Rodiče ji ujistili, že tam žádné příšery nejsou, a když na tom

Luce trvala, vysloužilo jí to několik návštěv u rodinného očaře a

pak i brýle. A pak u ušaře, kde udělala tu chybu, že se pokusila

napodobit ten chraptivý fičivý zvuk, který stíny někdy dělaly. A

pak ji čekala terapie, a další terapie, a nakonec předpis

antipsychotických léků.

Ale nic z toho stíny nezahnalo na ústup.

Když bylo Luce čtrnáct, odmítla dál užívat prášky. Tehdy pro

ni rodiče našli doktorku Sanfordovou a poblíž i školu Dover. Letěli

do New Hampshiru, tam si tatínek pronajal auto a vydali se na

dlouhou cestu klikatou silnicí, která je zavedla až na kopec, k

sídlu nazvanému Stinné kotliny. Tam posadili Luce proti ženě v

22

laboratorním plášti, která se jí zeptala, jestli má pořád ty

„vidiny“. Cítila, jak se rodičům potí dlaně, když ji drželi každý z

jedné strany za ruku. Vrásky na jejich čelech vypovídaly o

strachu, že je s jejich dcerou něco v hrozném nepořádku.

Nikdo neřekl nahlas, že když Luce nepoví doktorce Sanfordové

právě to, co chce lékařka slyšet, pozná Stinné kotliny mnohem

důkladněji. Ale když dívka lhala a chovala se normálně, dovolili jí

zapsat se na Dover a k doktorce Sanfordové chodila jen dvakrát

za měsíc na kontroly.

Jakmile Luce začala předstírat, že už stíny nevidí, dovolili jí

přestat užívat ty hrozné léky. Ale to neznamenalo, že by mohla

nějak ovládat to, kdy se stíny zase objeví. Měla jen v paměti

seznam míst, kde se to stalo v minulosti — v hustých lesích, na

moři v mlze —, a takovým okolnostem se za všech okolností

vyhýbala. Věděla, že když se stíny objeví, doprovází je chladné

mrazení po těle a odporný pocit, který nedokázala k ničemu

přirovnat.

Luce se rozkročila nad lavičkou a sevřela si spánky mezi palec

a prostředníček levičky. Jestli má dnešek přežít, bude muset

odsunout minulost do nejzazších zákoutí mysli. Nedokázala

zkoumat příšerné podrobnosti ani sama, natož aby je mohla líčit

divoké, potrhlé a úplně cizí dívce.

Místo odpovědi si prohlížela Arriane, která se natáhla na

lavičku a nasadila si na oči obrovské sluneční brýle. Nedalo se

poznat, jestli se i ona dívá na Luce. Asi ano, protože se po chvíli

napřímila a ušklíbla.

„Ostříhej mi vlasy, jako to máš ty.“

„Cože?“ Luce zalapala po dechu. „Máš krásný vlasy.“

To byla pravda: Arriane měla přesně ty dlouhé husté lokny, po

nichž se Luce tak stýskalo. Rozpuštěná hříva jiskřila na slunci

neznatelně rudým odstínem. Luce si zastrčila vlasy za uši, i když

pořád ještě nebyly dost dlouhé, aby jí zase nevyklouzly zpátky.

„Krásný nekrásný,“ odsekla Arriane. „Tvoje jsou sexy, krutý.

Chci je.“

„Aha. Hmm,“ zahuhlala Luce. To byla poklona? Nevěděla,

jestli má být polichocená, nebo vynervovaná tím, jak ta dívka

23

předpokládá, že Luce je přesně taková, jaká chce být..., i když

ona ve skutečnosti netoužila po ničem tolik, jako se stát někým

jiným. „A kde to...“

„Tá — dá!“ zazpívala Arriane, sáhla do tašky a vylovila švý-

carský armádní nůž s růžovou rukojetí, který předtím odložila do

kartonové krabice na nebezpečné předměty Gabbe. „No co?“

opáčila dívka, když si všimla Luceiny reakce. „Já vždycky strkám

svý špinavý prsty tam, kam nemám — třeba do věcí, co si

přivezou nováčci. Jen to těšení, až přijedou nový lidi, mě v

koncentračním táboře Meče & kříže drželo celý prázdniny při

životě..., totiž, chtěla jsem říct v letním táboře.“

„Tys strávila celý léto... tady?“ Luce zamrkala.

„Ha! Takhle přesně mluví bažanti. Snad nečekáš, že tady jsou

ňáký prázdniny?“ Hodila po Luce nůž. „Z týhle pekelný díry

nesmíme vytáhnout paty. Nikdy. Tak do toho.“

„A co kamery?“ zeptala se Luce a s nožem v ruce se rozhlédla

kolem. Určitě je tady někde sledovaly kamery.

Arriane zavrtěla hlavou. „Voyeuři mě nezajímaj. Tak zvládneš

to, nebo ne?“

Luce přikývla.

„A nevykládej mi, žes vlasy nikdy nestříhala,“ varovala ji

Arriane, vzala jí nůž z ruky a vysunula z rukojeti nůžky. Pak ho

vrátila Luce. „Už ani slovo, dokud mi nebudeš chtít říct, že

vypadám fantasticky.“

V „kadeřnictví“ alias koupelně Luceiných rodičů jí maminka

stáhla zbytky vlasů do culíku a pak ho odstřihla. Luce si byla jistá,

že musí existovat i jiné způsoby, jak stříhat vlasy. Ale celý život

se kadeřnictvím vyhýbala, takže odstřihnutí copu byla jediná

metoda zkrácení, kterou znala. Popadla Arrianiny vlasy do hrsti,

stáhla si z ruky elastický náramek a omotala ho kolem nich. Pak

odhodlaně popadla nůžtičky a začala stříhat.

Cop upadl k jejím nohám. Arriane zalapala po dechu a prudce

se obrátila. Zvedla ho a podržela proti slunci. Luceino srdce se při

tom pohledu sevřelo. Pořád ještě trpěla pro ztrátu svých vlasů i

pro všechny další ztráty, které její krátký účes symbolizoval. Ale

24

Arriane se po rtech rozlil nenápadný úsměv. Přejela prsty po

ustřiženém copu a pak ho zastrčila do tašky.

„Hustý,“ prohodila. „Pokračuj.“

„Arriane,“ vyhrkla Luce dřív, než se stačila zarazit. „Tvůj krk.

Je celej...“

„Zjizvenej?“ doplnila ji dívka. „Klidně to řekni.“

Kůže na jejím krku byla od levého ucha až ke klíční kosti

hrbolatá, flekatá a lesklá. Luceiny vzpomínky zaletěly ke sním-

kům Trevorova těla... k těm strašlivým snímkům. Když je viděli

její rodiče, nedokázali se pak na ni podívat. Luce teď měla co

dělat, aby se dokázala koukat na Arriane.

Její nová spolužačka ji popadla za ruku a přitiskla si ji k šíji.

Pokožka tam byla zároveň chladná i horká. Hladká i drsná. „Já se

toho nebojím,“ prohlásila Arriane. „Ty jo?“

„Ne,“ hlesla Luce. Přála si, aby ji už Arriane pustila a ona

mohla ruku odtáhnout. Žaludek se jí sevřel při pomyšlení, jestli

pak takhle vypadala i Trevorova kůže.

„Ty se bojíš toho, kdo doopravdy seš, Luce?“

„Ne,“ vyhrkla. Muselo být jasné, že lže. Zavřela oči. Od školy

Meče & kříže si přála jediné: nový začátek na novém místě, kde

na ni nikdo nebude koukat tak, jako teď Arriane. Když jí tatínek

ráno u brány pošeptal do ucha rodinné motto („Priceovi se

neprodávají pod cenou“), připadalo jí, že to zvládne. Jenže už teď

se cítila ponížená a odhalená. Odtáhla ruku a zeptala se: „Jak se

ti to stalo?“

„Hele, když jsem se tě zeptala, proč seš tady, a tys mi nic

neřekla, tlačila jsem na tebe?“ ozvala se Arriane a nazdvihla

obočí.

Luce zavrtěla hlavou.

Arriane ukázala na nůžky. „Tak se jich zase chop, jo? Ať

vypadám fakt hezky. Jako ty.“

Jenže i se stejným účesem by tahle dívka mohla vypadat leda

jako Luceina podvyživená verze. Zatímco Luce se pokoušela

dokončit první sestřih vlasů v životě, Arriane jí líčila složitosti

života v Meči & kříži.

25

„Tamhleten vězeňskej blok je Augustine. Tam míváme ve

středu takzvaný společenský večery. A taky se tam učíme,“

ukázala na budovu barvy zažloutlých zubů, druhou napravo od

internátu. Dům vypadal, jako by ho navrhl stejný sadista jako

budovu Pauline. Zoufale čtvercový a zoufale připomínající

pevnost, obehnaný stejným ostnatým drátem a se stejnými

mřížemi v oknech. Stěny halila jako lišejník nepřirozená šedá

mlha, takže se nedalo poznat, jestli je někdo uvnitř.

„Varuju tě,“ pokračovala Arriane. „Školu tady budeš nená-

vidět. Leda bys byla robot.“

„Proč? Co je na ní tak hroznýho?“ zeptala se Luce. Třeba

Arriane prostě nesnáší učení. S černě nalakovanými nehty, čer-

nými linkami kolem očí a černou kabelkou právě tak velkou, aby

se do ní vešel ukradený švýcarský armádní nůž, nevypadala

zrovna jako studijní typ.

„Všechny hodiny jsou bezduchý,“ prohlásila Arriane. „Ještě

hůř: seberou duši tobě. Na tomhle místě je tak osmdesát děcek,

ale myslím, že tady zbyly tak tři duše.“ Vzhlédla. „Každopádně to

tak aspoň vypadá.“

To neznělo moc povzbudivě, ale Luce zaujala číslovka.

„Počkej, tady je v celý škole jen osmdesát lidí?“ Než nastoupila

do Doveru, strávila celé léto tím, že si pročítala školní propagační

materiály a snažila se vtisknout do paměti všechny statistiky. Ale

všechno, co se dozvídala o škole Meče & kříže, ji udivovalo. Došlo

jí, že sem přišla naprosto nepřipravená.

Arriane přikývla a Luce tak ušmikla pramen vlasů, který měla

v úmyslu nechat na místě. Jejda. Doufala, že si toho Arriane

nevšimne. Anebo že jí to bude připadat sexy.

„Osm tříd po deseti lidech. Brzo budeš vědět, co měl kdo za

průser,“ upřesnila dívka. „A vice versa taky.“

„To asi jo,“ souhlasila Luce a kousla se do rtu. Věděla, že její

nová známá žertuje. Ale stejně si říkala, jestli by tam Arriane tak

v klidu seděla s potměšilým výrazem v těch pastelově modrých

očích, kdyby znala podrobnosti Luceina případu. Tušila, že čím

déle to dokáže udržet v tajnosti, tím líp pro ni.

„A budeš se chtít držet dál od těch nejhorších případů.“

26

„Nejhorších případů?“

„Lidí, co mají na zápěstí sledovací zařízení,“ upřesnila Arriane.

„Což je asi třetina zdejších studentů.“

„A to jsou ty, co...“

„Co bys s nima nechtěla mít nic společnýho. Věř mi.“

Luce si sice chtěla nechat svůj příběh pro sebe, ale nelíbilo se

jí, že se k ní Arriane chová jako k nějaké naivce. Ať už její příští

spolužáci udělali cokoli, nemohlo to být horší než to, co měla

údajně udělat ona. Nebo mohlo? Koneckonců o lidech na tomhle

místě neví skoro nic. Z pomyšlení na všechny ty možnosti se jí

žaludek stáhl šedivým chladným strachem.

„To víš,“ protáhla Arriane. „Navádění a napomáhání k te-

roristickému činu... Rozkrájení rodičů a upečení na rožni.“

Obrátila se k Luce a zamrkala.

„Kecáš.“

„Myslím to vážně. Tyhle psychouši mají mnohem přísnější

kontrolu než zbytek zdejší bandy. Říkáme jim náramkáři.“

Luce se zasmála dramatickému tónu prohlášení.

„Sestřih je hotovej,“ oznámila a prohrábla Arriane vlasy, aby

vypadaly načechranější. Měla pocit, že to vypadá vážně dobře.

„Bezva,“ zaradovala se dívka a otočila se k ní. Když si zvedla

ruce k vlasům, vyhrnuly se jí rukávy černého svetru. Na jednom

zápěstí se černal náramek se stříbrnými cvočky. Ten na druhém

byl trochu jiný. Vypadal... mechanicky. Arriane zachytila Lucein

pohled a její obočí ďábelsky povyjelo.

„Já ti to říkala,“ ušklíbla se. „Totálně ujetý psychouši.“

Zasmála se. „Tak jdeme, ať máme za sebou zbytek prohlídky.“

Luce neměla na vybranou. Slezla po tribuně za Arriane a

sehnula se, když jí nebezpečně nízko nad hlavou přelétl jeden ze

supů. Její průvodkyně si jich nevšímala. Ukázala

na kostel porostlý psím vínem úplně vpravo.

„Tamhle vidíte naši super moderní tělocvičnu,“ pronesla

nosovým „přednáškovým“ tónem. „Ovšem necvičenýmu oku

může připadat jako kostel. Taky to bejval. Máme tady

architektonickej styl, kterej by se dal nazvat Pat a Mat stavějí

peklo. Před pár lety se tady vynořil jistej bohatej magor s

27

přesvědčením, že puberťáci na práškách jsou zhoubou naší

společnosti. Daroval škole fůru prachů, za který se kostel pro-

měnil v tělocvičnu, abysme se zbavili frustrací ,přirozenějším a

užitečnějším’ způsobem.“

Luce zasténala. Tělocvik odjakživa nenáviděla.

„Ty seš můj člověk,“ politovala ji Arriane. „Trenérka Dianteová

je příšera.“

Když Luce popobíhala, aby své společnici stačila, prohlížela si

další části školního pozemku. Nádvoří Doveru bylo pečlivě

upravované, s nakrátko zastřihovanou trávou a důmyslně

vysázenými a pravidelně prořezávanými stromy. Pozemek Meče

& kříže vypadal spíš tak, jako by ho někdo posadil doprostřed

bažiny. Smuteční vrby visely až k zemi, po zdech se plazilo psí

víno a při každém třetím kroku jim pod nohama něco zamlaskalo.

A nešlo jen o to, jak to místo vypadalo. Každý vlhký dech jako

by se Luce zasekl v plicích. Už jen dýchání v Meči & kříži ji

připadalo jako chůze v pohyblivých píscích.

„Architekti se zřejmě při dohadech, jak přestavět starou

vojenskou akademii na polepšovnu, dostali k mrtvýmu bodu.

Výsledek vypadá jako něco mezi klášterem a středověkou

mučírnou. A bez zahradníka,“ dodala Arriane, když se pokoušela

odstranit sliz ze starých kanad. „Hnus. Jo, a tady je hřbitov.“

Luce sledovala její prst, který ukazoval na levou stranu

pozemků, za internát. Nad tím kouskem země, ohraničeným

zídkou, visel ještě hustší oblak mlhy než nad vším ostatním.

Hřbitov ze tří stran obklopoval hustý dubový les. Vlastní hro-

by, které už nejspíš spolykala země, vidět nebylo, ale Luce cítila

hnilobu a slyšela hejna cikád cvrkající ve větvích. Na okamžik se

jí zdálo, že vidí rychlý pohyb stínů — ale sotva zamrkala, bylo to

pryč.

„Tady je hřbitov?“

„Jo. Tohle bejvala vojenská akademie, kdysi za občanský

války. Takže tady pohřbívali svý mrtvý. Je to stejně strašidelný

jako všechno tady. A žírná půda,“ Arriane se posměšně pokusila

o těžký jižanský přízvuk, „tam smrdí až Pánu do oken.“ Mrkla na

Luce. „Děláme tam mejdany.“

28

Luce se snažila rozeznat, jestli to byl vtip, ale Arriane jen

pokrčila rameny.

„No tak jo — to bylo jen jednou. Byla to sakra bujará pařba.“

Tohle slovo Luce znala.

„Áha!“ Arriane se rozesmála. „Vidím, jak se ti zablesklo v

očích. A jsme doma. Luce, zlatíčko, tys chodila určitě na fůru

snobskejch párty ve tvý starý škole, ale počkej, až uvidíš, jak to

uměj rozbalit lidi z polepšovny.“

„Jakej je v tom rozdíl?“ zeptala se Luce. Snažila se nedat

najevo, že v Doveru na žádném pořádném mejdanu nikdy nebyla.

„Uvidíš.“ Arriane se zastavila a obrátila se k ní. „Přijď ke mně

dneska večer a užiješ si.“ Luce překvapilo, když k ní její nová

známá natáhla ruku. „Slibuješ?“

„Já myslela, žes mi radila, abych se od nejhorších případů

držela dál,“ zažertovala Luce.

„Pravidlo číslo dvě: nikdy mě neposlouchej!“ Arriane se

zasmála a zavrtěla hlavou. „Mám papíry na hlavu!“

Dala se zase do běhu a Luce se pustila za ní.

„Počkej, a pravidlo číslo jedna?“

„Držet krok!“

Když dorazily na roh školy z tvárnic, Arriane se prudce

zastavila. „Předstírej, že seš nad věcí.“

„Nad věcí,“ opakovala Luce.

Vypadalo to, že všichni studenti postávají kolem stromů

obrostlých psím vínem před Augustinem. Nikdo se s nikým moc

nebavil, ale nikdo se taky netvářil, že by chtěl jít dovnitř.

V Doveru neplatila téměř žádná pravidla pro oblékání, takže

Luce nebyla zvyklá na studentskou uniformitu. Tady měli skoro

všichni černé džíny, černé tričko s rolákem a černý svetr, buď

přehozený kolem ramen, nebo ovázaný kolem pasu. Ale drobné

rozdíly v jejich vzezření přece jen existovaly.

29

Skupinka tetovaných dívek, které stály v kroužku s rukama

založenýma na prsou, měla kovové náramky od zápěstí až po

loket a černé čelenky v jejich vlasech Luce připomínaly jeden film

o dívčím motorkářském gangu. Tehdy si ho půjčila, protože si

říkala: Co může být drsnějšího než motorkářský gang, kde jsou

jen holky? Teď se na ně dívala v životní velikosti. Když zahlédla

postranní zamžourání očí lemovaných černou tužkou, rychle

uhnula pohledem jinam.

Chlapec a dívka, kteří se drželi za ruce, měli zadní díl svetrů

pošitý flitry do tvaru lebek se zkříženými hnáty. Jeden z nich se

každou chvilku naklonil k tomu druhému, aby ho políbil na

spánek, na ušní lalůček nebo na oko. Když natáhli paže, aby se

vášnivě objali, Luce si všimla, že oba mají na zápěstí sledovací

náramky. Vypadali drsně, ale na první pohled do sebe byli

upřímně zamilovaní. Pokaždé, když Luce zahlédla vyklouznout z

jejich úst jazyky, ji v hrudi bodlo osamělostí.

Za milenci stála parta blonďáků, která se opírala o zeď.

Všichni byli navzdory vedru navlečení ve svetrech. Pod nimi měli

bílá trička s vystrčenými bělostnými límečky a puky černých

kalhot jim splývaly až k naleštěným polobotkám. Ze všech lidí

kolem tihle Luce nejvíc připomínali spolužáky z Doveru. Ale při

bližším pohledu bylo jasné, že se v ničem nepodobají chlapcům,

které tak dobře znala. Jako třeba Trevorovi.

Už jen tím, jak blonďáci stáli bok po boku, jako by dávali

najevo zvláštní drsnost. Ta jim sálala i z očí. Luce by nedokázala

vysvětlit proč, ale náhle jí blesklo hlavou, že všichni tihle lidé mají

stejně jako ona svou minulost. Tajemství, která nechtějí

prozrazovat druhým. Nevěděla, jestli v ní tohle vědomí tlumí

pocit izolovanosti, nebo ho naopak posiluje.

Arriane si všimla, jak Luce přejíždí pohledem budoucí

spolužáky.

„Všichni děláme, co můžem, abysme utloukli další den,“

pokrčila rameny. „Ale pro případ, že by sis nevšimla těch supů,

tohle místo smrdí krchovem.“ Posadila se na lavičku pod smu-

teční vrbou a poplácala na místo vedle sebe.

30

Luce smetla dolů vrstvu vlhkých shnilých listů, ale než se

stačila posadit, všimla si dalšího porušení oblékacích pravidel.

Velice atraktivního porušení.

Mladík měl kolem krku jasně červenou šálku. A na sobě

navzdory horku černou koženou motorkářskou bundu. Možná to

bylo proto, že jeho šála byla jedinou barvou v moři černé, ale

Luce se najednou nedokázala dívat na nikoho jiného. Ve srovnání

s ním jako by všechno bledlo. Na dlouhou dobu úplně zapomněla,

kde je.

Všimla si chlapcových temně zlatých vlasů a opálené kůže.

Vysoko posazených lícních kostí, černých slunečních brýlí, které

zakrývaly jeho oči, i měkké křivky jeho rtů. Ve všech filmech,

které Luce viděla, ve všech knížkách, které kdy četla, byl muž, ke

kterému hrdinka vzplála láskou, vždycky téměř dokonalý — až na

jednu nepatrnou, přehlédnutelnou drobnost. Ulomený zub,

pramen vlasů, který okouzlujícím způsobem padal jinam, než

měl, mateřské znamínko na levé tváři... Luce ten důvod chápala.

Kdyby byl hrdina kompletně bez vady, působil by nedostupně.

Ale dostupnost nedostupnost, Luce měla pro absolutní

dokonalost slabost. A tenhle kluk byl dokonalý.

Opíral se o budovu, s rukama zkříženýma na prsou, a Luce

zahlédla prchavý výjev — sebe v jeho náručí. Potřásla hlavou, ale

ten obraz byl tak jasný, že se málem vydala ke krasavci.

Ne. Nemůže se chovat jako cvok. Ani ve škole plné magorů —

pořád si uvědomovala, že její instinkt je bláznivý. Vždyť ho vůbec

nezná.

Krasavec mluvil s nějakým menším klukem s dredy, který při

smíchu cenil zuby. Oba se hlasitě, upřímně chechtali, a jejich

veselí probouzelo v Luce podivnou žárlivost. Snažila se

rozpomenout, kdy se naposledy smála. Takhle upřímně,

opravdově.

„To je Daniel Grigori,“ ozvala se Arriane, jako by Luce četla

myšlenky, a opřela se o lavičku. „Řekla bych, že zrovna upoutal

něčí pozornost.“

„To je slabě řečeno,“ přiznala Luce. Zastyděla se, když si

uvědomila, jak teď musí Arriane připadat.

31

„No jo — pokud se ti tenhle typ líbí.“

„Komu by se nelíbil?“ Luce připadalo, že nedokáže zadržet

proud slov, který se jí hrnul z úst.

„Jeho kámoš se jmenuje Roland,“ Arriane pokývla na kluka s

dredy. „Ten je super. Ten typ kluka, co se umí dostat k věcem,

chápeš?“

Vlastně ne, pomyslela si Luce a kousla se do rtu. „K jakejm

věcem?“

Arriane pokrčila rameny a vytáhla armádní nůž, aby si odřízla

nitku, která se jí uvolnila ve švu džín. „Prostě k věcem. Ke všemu,

co chceš.“

„A co Daniel?“ zeptala se Luce. „Proč je tady?“

„Tak my to nevzdáváme!“ Arriane se rozesmála a pak si

odkašlala. „To vlastně nikdo neví. Pan Tajuplnej si drží svoje

tajnosti pod pokličkou. Možná je to prostě typickej kretén z

polepšovny.“

„Pár kreténů už jsem poznala,“ prohodila Luce, ale sotva to

vyslovila, začala si přát, aby radši mlčela. Po tom, co se stalo

Trevorovi — ať už se mu stalo cokoli —, je ona ta poslední osoba,

která může posuzovat jeho charakter. Ale hlavně — když se

nějakým náznakem dotkla událostí té noci, černý závoj stínů se

vrátil k ní, jako by se ocitla zpátky tam u jezera.

Ohlédla se na Daniela. Sundal si sluneční brýle, složil je do

kapsy kožené bundy a obrátil se přímo k ní.

Jejich pohledy se setkaly a Luce viděla, jak se jeho oči rozšiřují

a hned zase zužují v přimhouření, které vypadalo jako

překvapení. Ale ne — bylo to něco víc. Když se jí Daniel podíval

do očí, Luce se zastavil dech v krku. Odněkud ho zná.

Ale na setkání s někým takovýmhle by nemohla zapomenout.

Pamatovala by si ten pocit naprostého šoku, který ji teď

zachvátil.

Došlo jí, že na sebe pořád zírají, když k ní Daniel vyslal úsměv.

To rychlé, vřelé pousmání jí projelo tělem, až se musela chytit

opěradla lavičky, aby se podepřela. Cítila, jak se její rty roztahují

k uculení, ale Daniel najednou zvedl ruku.

A vztyčil prostředníček.

32

Luce zalapala po dechu a sklopila oči.

„Co je?“ ozvala se Arriane, která netušila, co mezi těmi dvěma

právě proběhlo. „To je fuk,“ odpověděla si sama. „Čas se nám

krátí. Cejtím, že už za chvíli zazvoní.“

Sotva to dořekla, zařinčel zvonek a studenti se začali zdrá-

havě přesunovat ke škole. Arriane táhla Luce za ruku a ukazovala

jí, kde a kdy se potom sejdou. Ale Luce bylo pořád tak divně z

toho, že ji ten dokonalý cizinec tak pohrdavě odmávl ze svého

života. Její okouzlení Danielem vzalo rychle za své. Teď už

myslela jen na jedno: Co má ten kluk za problém?

Než vklouzla do třídy na svou první hodinu, odvážila se otočit.

Danielova tvář vypadala prázdná, ale nebylo pochyb o tom, že se

dívá za ní.

33

KAPITOLA DRUHÁ

NEROZLUČNĚ SPOJENÍ

Luce měla papír s vytištěným rozvrhem, napůl popsaný sešit,

kam si vloni na Doveru začala zapisovat poznámky z Evropských

dějin pro pokročilé, dvě tužky číslo dvě, svou oblíbenou gumu a

neblahé tušení, že Arriane možná měla s vyučováním ve škole

Meče & kříže pravdu.

Učitel se ještě neobjevil, otlučené lavice stály halabala a skříň

s pomůckami byla zabarikádovaná zaprášenými krabicemi, které

se před ní kupily.

Horší bylo, že si toho nepořádku nikdo jiný nevšímal. Její

spolužáci spíš vypadali, jako by nevnímali ani to, že jsou ve třídě.

Postávali u oken a snažili se ještě naposledy popotáhnout z

cigarety nebo si přepichovali obrovské zapínací špendlíky na

tričkách. Jedině Todd seděl v lavici a ryl do jejího povrchu špičkou

pera nějaký zajímavý obrazec. Ostatní noví studenti si už zřejmě

našli způsob, jak se zamíchat do davu. Kolem Cama se nakupili ti

kluci, kteří vypadali jako z přípravky Dover. Asi se s ním

kamarádili, už když chodil do školy Meče & kříže poprvé. Gabbe

si podávala ruku s dívkou s piercingem v jazyku, která se venku

líbala s chlapcem s piercingem v jazyku. Luce pocítila hloupou

žárlivost, ale zmohla se na jediné — posadit se blíž k Toddovi,

který ji ničím neohrožoval.

34

Arriane poletovala mezi ostatními a něco jim šeptem vy-

kládala — na dálku nešlo poznat, co to je. Luce připadala jako

nějaká gotická princezna. Když se dostala k Camovi, pocuchal jí

nově ostříhané vlasy.

„Hezkej smeták, Arriane,“ ušklíbl se a zatahal ji za zapo-

menutý pramínek vlasů na krku. „Vyřiď mou poklonu svýmu

kadeřníkovi.“

Arriane se po něm ohnala rukou. „Pracky pryč, Came. Jinak

řečeno: leda ve snu.“ Trhla hlavou směrem k Luce. „A mýmu

novýmu mazlíčkovi můžeš složit poklonu rovnou sám.“

Cam blýskl smaragdovýma očima po Luce, která strnula. „To

taky udělám,“ prohlásil hoch a vydal se rovnou k ní.

Usmál se na Luce, která seděla s překříženými kotníky pod

židlí a rukama úhledně sepnutýma na lavici.

„My nováčci musíme držet pohromadě,“ prohlásil. „Víš, jak to

myslím?“

„Ale já myslela, že už tady seš podruhý.“

„Nesmíš věřit všemu, co ti Arriane napovídá.“ Cam se ohlédl

na dívku, která stála pod oknem a podezíravě je pozorovala.

„Ale ne, ona mi o tobě nic neříkala,“ vyhrkla spěšně Luce.

Snažila se vzpomenout, jak to bylo doopravdy. Bylo jasné, že se

Arriane a Cam nemají moc v lásce. Luce byla sice dívce vděčná,

že ji ráno po škole provedla, ale ještě nebyla připravená postavit

se na něčí stranu.

„Pamatuju si, když jsem tady byl novej... tenkrát poprvý.“

Cam se sám pro sebe zasmál. „Moje rocková skupina se zrovna

rozpadla a já byl ztracenej. Nikoho jsem tady neznal. Hodil by se

mi někdo bez...“ podíval se úkosem na Arriane, „bez postranních

úmyslů, kdo by mi ukázal, jak to tady chodí.“

„A ty nemáš postranní úmysly?“ zeptala se Luce. Samotnou ji

překvapilo, když slyšela flirtující tón ve svém hlase.

Po Camově tváři se rozlil nenucený úsměv. Zdvihl obočí. „A

když si pomyslím, že se mi sem nechtělo vracet...“

Luce zrudla. Obvykle se s muzikanty nezaplétala — ale pravda

byla, že si k ní ještě žádný rocker nepřitáhl lavici, nesvezl se na

židli těsně vedle ní a nedíval se jí do očí tak smaragdově

35

zelenýma očima. Cam sáhl do kapsy a vytáhl zelené trsátko na

kytaru s vyraženým číslem 44.

„To je číslo mýho pokoje. Stav se... kdykoliv.“

Trsátko mělo stejnou barvu jako Camovy oči. Luce přemítala,

kdy a jak si na ně nechal vyrazit číslo. Ale než mu stačila

odpovědět — a bůh ví, co by mu odpověděla — na Camovo

rameno dopadla ztěžka Arrianina ruka. „Máš pocit, že jsem se

nevyjádřila dost jasně? Už jsem snad řekla, že tahleta je moje.“

Cam si odfrkl. Podíval se přímo na Luce, když prohodil: „Hele,

snad tady eště pořád existuje něco jako svobodná vůle, ne?

Třeba chce tvůj mazlíček běhat vlastníma cestama.“

Luce otevřela pusu, aby prohlásila, že samozřejmě má svo-

bodnou vůli, jenomže tohle je její první den a ona potřebuje

zjistit, odkud a kam vedou hranice. Ale než si stačila zformulovat

odpověď v hlavě, ozvalo se další zazvonění a diskusní skupinka u

její lavice se rozptýlila.

Ostatní studenti zasedli do lavic, takže Luceina pozice přestala

působit tak nápadně. Luce se napřímila na židli, dívala se na

dveře a vyhlížela Daniela.

Dalším koutkem oka registrovala, že Cam zase pokukuje po

ní. Lichotilo jí to — a taky ji to znervózňovalo a znechucovalo.

Daniel? Cam? Jak dlouho je v téhle škole — pětačtyřicet minut? A

už teď se nemůže rozhodnout mezi dvěma kluky. Ale v téhle

škole se především ocitla z jednoho důvodu: že když se

naposledy zajímala o kluka, všechno dopadlo dost příšerně.

Nesmí si dovolit pobláznit se (dvakrát!) hned první den školy.

Podívala se na Cama a ten na ni znovu zamrkal. Pak si odhrnul

tmavé vlasy z očí. Ale bez ohledu na ten ohromující zjev vážně,

to se prostě nedá svítit — vypadal jako někdo, koho je užitečné

znát. Právě dorazil, stejně jako ona, ale očividně už v Meči & kříži

párkrát byl. A chová se k ní mile. Vzpomněla si na to zelené

trsátko s číslem jeho pokoje a zadoufala, že ho nerozdává holkám

na potkání. Mohli by být... kamarádi. Třeba nic víc nepotřebuje.

Třeba by se pak konečně přestala u Meče & kříže cítit tak úplně

mimo.

36

Možná by pak dokázala překousnout, že jediné okno ve třídě

má velikost obálky A 4, je pocákané vápnem a nabízí výhled na

mohutnou hrobku na hřbitově.

Možná by se pak dokázala líp smířit se štiplavých pachem

peroxidu, který stoupal z odbarvených vlasů blonďaté punkerky

před ní.

Možná by pak dokázala skutečně věnovat pozornost přísnému

učiteli s knírem, který vešel do třídy, nařídil žákům, aby

seztišiliaposadilise, a důkladně za sebou zavřel dveře.

V Luceině srdci se ozvalo nepatrné zklamání. Trvalo jí jen

chvilku vystopovat jeho příčinu. Dokud učitel nezavřel dveře,

pořád nepřestávala doufat, že Daniel je v její třídě, a že teprve

dorazí.

Co je vlastně příští hodinu — francouzština? Podívala se na

rozvrh, hledala číslo učebny. Právě v tu chvíli jí na rozvrhu

přistála papírová vlaštovka, sklouzla se po lavici a dopadla na

zem vedle tašky. Luce se nenápadně rozhlédla, jestli si toho

nevšiml ještě někdo, ale učitel měl moc práce, jak se snažil se

skřípáním křídy napsat něco na tabuli.

Luce se nervózně ohlédla doleva. Když Cam zachytil její

pohled, zamrkal a svůdně na ni zamával prsty. Z toho gesta se jí

napjalo celé tělo. Ale netvářil se, že by měl něco společného s

vlaštovkou.

„Šššš,“ ozvalo se za ním tichounce. Seděla tam Arriane a

pokývla na Luce bradou, ať vlaštovku sebere. Ta se shýbla a

spatřila mezi papírovými křídly černým písmem svoje jméno. Její

první psaníčko!

Už teď koukáš, kde nechal tesař díru?

To není dobrý znamení.

V týhle pekelný díře budeme až do oběda.

To musí být vtip. Luce znova prozkoumala rozvrh a s hrůzou

zjistila, že první tři hodiny se odehrávají v učebně 1 — a se

stejným vyučujícím, panem Colem.

37

Ten se odvrátil od tabule a vydal se ospale uličkou mezi

lavicemi. Nepředstavil žákům nové přírůstky a Luce nevěděla,

jestli mu je za to vděčná, nebo naopak. Pan Cole nové čtveřici

jenom důrazně položil na kraj lavice program kurzu. Když sešité

papíry pleskly o Luceinu lavici, dychtivě se naklonila, aby si

přečetla nadpis, DĚJINY SVĚTA, PŘEDCHÁZENÍ ZKÁZE LIDSTVA.

Hm. Dějepis byl vždycky její nejoblíbenější předmět. Ale

předcházení zkáze?

Letmé nahlédnutí do papírů Luce přimělo dát Arriane za

pravdu — výuka byla vážně peklo: neskutečné množství povinné

literatury, každou třetí hodinu TEST, napsaný výmluvnými vel-

kými písmeny, a třicetistránkové — to myslí vážně?! — pojednání

o nějakém poraženém diktátorovi dle vlastního výběru. Témata,

která Luce zameškala během měsíce nepřítomnosti, byla

zakroužkovaná silnou černou fixkou. Na okraj pan Cole připsal

vzkaz: „Přijďte za mnou kvůli zadání úkolů.“ Pokud existoval

účinnější způsob, jak někoho připravit o duši, Luce ho radši

nechtěla znát.

Aspoň že má Arriane. Její nová známá seděla ve vedlejší řadě

jedno místo za ní. Luce jí byla vděčná, že Arriane začala s těmi

SOS zprávami. S Callií si byly zvyklé takhle posílat esemesky, ale

když se bude chtít s někým spojit při hodině tady, bude se muset

naučit skládat vlaštovky. Vytrhla papír z bloku a pokusila se

napodobit Arrianinu skládanku.

Po několika minutách, strávených bezradnými pokusy o

origami, přistála na její lavici další vlaštovka.

Luce se obrátila na Arriane, která zavrtěla hlavou a zatvářila

se stylem máš—se—ještě—hodně—co—učit.

Luce pokrčila rameny na omluvu a natočila se dozadu, aby si

přečetla druhý vzkaz.

Jo, a dokud se nenaučíš pořádně házet, nepiš mi nic o Da-

nielovi. Ten kluk za tebou při fotbale všechno chytne.

Užitečná informace. Luce si ani nevšimla, že Danielův

kamarád Roland sedí za ní. Nenápadně se natočila dozadu ještě

38

víc a koutkem oka zachytila pohyb dredů. Odvážila se mrknout

na sešit na zadní lavici, aby si přečetla klukovo celé jméno.

Roland Sparks.

„Nejsou dovolena žádná psaníčka,“ ozval se přísně pan Cole,

takže Luce se prudce obrátila k tabuli. „Žádné opisování, žádné

nakukování do cizích testů. Nestudoval jsem roky na vysoké

škole, abych se spokojil s vaší okrajovou pozorností.“

Luce spolu s ostatními spolužáky omámeně přikývla, když jí

na lavici přistála další vlaštovka.

Už jen 172 minut do konce!

O sto sedmdesát tři mučivých minut později vedla Arriane

Luce k jídelně. „Tak co tomu říkáš?“ zeptala se.

„Mělas pravdu,“ odpověděla Luce otupěle. Pořád se ještě

nemohla vzpamatovat z toho, jak bolestně deprimující ty první tři

vyučovací hodiny byly. „Jak může někdo učit tak příšerně?“

„Klídek, Cole brzo zvolní. Tuhle kašpařinu předvádí po—

každý, když má ve třídě nováčky. Hele,“ Arriane do ní dloubla,

„mohlas dopadnout hůř. Třeba s paní Trossovou.“

Luce se podívala na rozvrh. „Tu mám odpoledne na biologii,“

pronesla s pocitem bezútěšnosti.

Když se Arriane rozesmála, Luce ucítila náraz do zad. Byl to

Cam, který je cestou k jídelně dohnal. Luce málem upadla, kdyby

ji Cam hned nezachytil a nepřidržel.

„Bacha tady.“ Střelil po ní úsměvem a Luce napadlo, jestli do

ní strčil naschvál. Ale zase tak dětinský jí nepřipadal. Luce se

podívala na Arriane, jestli si kamarádka něčeho všimla. Ta

nazdvihla obočí, jako by Luce povzbuzovala k hovoru. Ale

nakonec ani jedna z nich nic neřekla.

Když prošli zaprášenými skleněnými dveřmi, které oddělovaly

pochmurnou chodbu od ještě pochmurnější jídelny, Arriane

chytila Luce za loket.

39

„V žádným případě si neber smažený kuřecí řízky,“ nabádala

ji, když se vmísili do davu. „Pizza ujde, chilli taky a boršč není

vůbec špatnej. Máš ráda karbanátky?“

„Jsem vegetariánka,“ přiznala Luce. Rozhlédla se kolem stolů.

Vyhlížela Daniela a Cama. Ocenila by, kdyby věděla, kde oba sedí

— pak by se mohla soustředit na svůj oběd a úspěšně předstírat,

že si jich nevšímá. Ale zatím po nich nebylo ani vidu...

„Tak vegetariánka?“ Arriane našpulila rty. „Rodiče byli hipíci,

nebo je to tvůj vlastní pokus o mírnou vzpouru?“

„Nic z toho, prostě jen nemám...“

„...ráda maso?“ dořekla za ni Arriane a otočila jí ramenem o

devadesát stupňů, takže Lucein pohled padl přímo na Daniela,

který seděl na druhé straně jídelny. Luce dlouze vydechla. Tak

tamhle je. „A platí to pro všechno masíčko?“ škádlila ji Arriane.

„Ani do něj by ses nezakousla ráda?“

Luce ji popadla a odtáhla do fronty k pultu. Arriane se hihňala

a ona sama cítila, jak rudne. Pod tím pronikavým světlem zářivek

to muselo být obzvlášť patrné.

„Buď zticha, nebo tě uslyší,“ sykla zahanbeně.

Ale napůl byla ráda, že dokáže s kamarádkou žertovat na

téma kluci. Tedy za předpokladu, že Arriane bude její kamarádka.

Pořád ještě neměla ponětí, co se to stalo ráno, když Daniela

uviděla poprvé. To, jak ji to k němu okamžitě táhlo — nechápala,

kde se v ní ten pocit vzal, ale cítila to pořád. Donutila se

odtrhnout pohled od jeho světlých vlasů, od hladké linie jeho

čelisti. Odmítala se nechat přistihnout, jak na něj zírá. Nechtěla

mu dát žádnou záminku, aby ji mohl znovu tak odmrštit jako

předtím.

„Pche,“ odfrkla si Arriane. „Ten se tak soustředí na svůj

hamburger, že by neslyšel ani Satana.“ Pohodila hlavou k Da-

nielovi, který opravdu vypadal, jako by ho nezajímalo nic než

jeho oběd... Anebo spíš vypadal jako někdo, kdo předstírá, že ho

nezajímá nic než oběd.

Luce se podívala přes stůl na Danielova kamaráda Rolanda.

Ten civěl přímo na ni. Když zachytil její pohled, zacukal obočím

40

tak, že Luce naprosto nechápala, co to má znamenat. Ale stejně

ji to znechutilo.

„Proč je každej v týhle škole takovej magor?“ zeptala se

Arriane.

„Nebudu to brát jako urážku,“ odvětila dívka povzneseně,

vzala si plastový tác a druhý podala přítelkyni. „Radši přejdu k

výuce delikátního umění vybrat si v jídelně správnou židli. Víš,

nikdy si nesedej vedle — Luce, bacha!“

Luce neudělala nic jiného, než že o krok ucouvla, ale v tu

chvíli ucítila, jak do ní dvě silné ruce zezadu vrazily. Nohy se jí

podlomily. Zatápala rukama před sebou po nějaké opoře, ale

nahmátla jen něčí tác s jídlem, který se zřítil k zemi společně s ní.

Luce přistála s žuchnutím na podlaze jídelny s miskou boršče,

která jí vyšplíchla rovnou do tváře.

Když si setřela mazlavou řepu z očí a pokusila se rozkoukat,

uviděla před sebou nejzuřivější výraz na světě. Dívka měla blond

vlasy natužené do trčících špiček, asi deset piercingů v obličeji a

smrtící žár v očích. Vycenila zuby a zasyčela na Luce: „Kdyby mě

pohled na tebe nepřipravil o chuť k jídlu, musela bys mi koupit

novej oběd.“

Luce ze sebe vysoukala omluvu. Pokusila se vstát, ale dívka jí

vysokým jehlovým podpatkem přišlápla chodidlo. Luceinou

nohou projela ostrá bolest. Musela se kousnout do rtu, aby

nevykřikla.

„Ale klidně to můžem nechat na jindy,“ dodala

opiercingováná.

„To stačilo, Molly,“ ozvala se chladně Arriane. Sklonila se, aby

pomohla Luce na nohy.

Ta zamrkala bolestí. Po jehlovém podpatku jí určitě zůstane

pořádná modřina.

Molly se otočila čelem k Arriane a Luce měla pocit, že to není

poprvé, co tyhle dvě zkřížily kordy.

„Rychle se kámošíš s bažantama, co?“ zavrčela Molly. „To

není moc hezký. Nejseš náhodou v podmínce, Ar?“

Luce polkla. Arriane se o žádné podmínce nezmínila, ale

stejně nechápala, proč by to vylučovalo možnost nových

41

přátelství. Ale ta slova stačila k tomu, aby Arriane zaťala pěst a

udeřila Molly silnou ranou do pravého oka.

Molly zavrávorala dozadu, ale Luceinu pozornost upoutala její

nová přítelkyně. Arriane se začala křečovitě třást, její paže

vyletovaly samovolně do vzduchu.

To ten náramek, uvědomila si šokovaně Luce. Ten vysílal do

Arrianina těla elektrické šoky. Neuvěřitelné. Byl to krutý a

nezvyklý trest a Luce se stáhl žaludek, když se dívala, jak se

kamarádčino tělo otřásá. Natáhla se po ní ve chvíli, kdy se dívka

svezla na podlahu.

„Arriane,“ zašeptala Luce, „co ti je?“

„Je mi příšerně...“ Arrianiny oči sebou cukly a zavřely se.

Luce zalapala po dechu, ale vtom se levé oko znovu otevřelo.

„Vyděsila jsem tě? To je sladký. Neboj, ty šoky mě nezabijou,“

zašeptala Arriane. „A znáš to — co tě nezabije, to tě posílí. A

udělat tý krávě monokla za to stálo, nemyslíš?“

„Tak dost. Nechte toho!“ zahřměl za nimi chraplavý hlas.

Ve dveřích stála Randy se zarudlými tvářemi a ztěžka od-

dychovala. Luce si pomyslela, že její zásah přišel poněkud

opožděně, ale v tu chvíli se k nim Molly vrhla a její jehlové

podpatky cvakaly do linolea. Ta holka byla neuvěřitelná. To se

vážně chystá vymlátit z Arriane duši, když už jí Randy stojí za

zády?

Ale Randyina svalnatá paže se naštěstí kolem Molly sevřela

dřív. Dívka se pokusila vyprostit kopáním. Vzápětí začala vřískat.

„Někdo by měl rychle začít mluvit,“ vyštěkla Randy a stiskla

Molly tak, až dívka ochabla. „Anebo ne. Mám lepší nápad.

Všechny tři se zítra ráno budete hlásit k nástupu trestu. Na

hřbitově. Za úsvitu!“ Vychovatelka se zadívala na Molly. „Tak co?

Už jsi vychladla?“

Molly strnule přikývla a Randy ji pustila. Potom se sehnula k

Arriane, která ležela v Luceině klíně s rukama zkříženýma na

prsou. Luce si nejdřív myslela, že její kamarádka jen trucuje, ale

pak ucítila z jejího těla záškub a uvědomila si, že Arriane je pořád

v moci náramku.

42

„No tak,“ ozvala se Randy mnohem mírnějším tónem. „Teď se

postaráme o tebe.“

Natáhla ruku k Arriane a pomohla jí zvednout útlé, roztřesené

tělo ze země. Když ji odváděla, ještě jednou se otočila a

zopakovala rozkaz pro Luce a Molly:

„Za úsvitu!“

„Už se těším,“ prohodila sladce Molly a sklonila se pro talíř s

karbanátkem, který jí sklouzl z tácu. Potom ho zvedla nad

Luceinu hlavu, na okamžik podržela ve výšce a pak ho obrátila

dnem vzhůru, takže jeho obsah dopadl do Luceiných vlasů. Luce

uslyšela mlasknutí, jak se jí karbanátek na hlavě rozpleskl. A

šoupání židlí, zvuk vlastního pokoření — jak se celá jídelna

snažila vztyčit a pokochat se pohledem na novou spolužačku s

karbanátkem na hlavě.

„Skvělý,“ zavrněla Molly a vytáhla ze zadní kapsy černých

džínů maličký stříbrný fotoaparát. „Mohlo by se to jmenovat,

řekněme... Masový nářez.“ Stiskla několikrát spoušť. „Tohle bude

mít na mým blogu velkej úspěch.“

„Hezkej klobouk,“ zažertoval někdo z druhé strany jídelny.

Luceiny oči sklouzly k Danielovu stolu. Modlila se, aby mu tahle

scéna nějakým zázrakem unikla, ale ne. Viděla ho, jak vrtí

hlavou. Vypadal znechuceně.

Až do té chvíle Luce doufala, že tohle dokáže ustát, že se přes

ten incident nějak přenese. Ale Danielova reakce byla poslední

kapkou.

Nebude brečet — ne před těmihle příšernými lidmi. Ztěžka

polkla, vstala a zamířila ke dveřím. Hledala nejbližší východ z

budovy, toužila ucítit ve tvářích trochu chladného vzduchu.

Místo toho na ní ulpěla jižanská zářijová vlhkost, zaskočila jí v

krku, sotva Luce otevřela dveře. Obloha byla bezbarvá a tak

dusně mdlá, že se nedalo ani poznat, kde stojí slunce.

Dívka se pokusila zpomalit, ale než se jí podařilo úplně zasta-

vit, došla až na konec parkoviště.

Zatoužila po tom, spatřit tam své otlučené auto s rozdrbanými

potahy. Nastartovat motor, zapnout stereo na plné pecky a

vyrazit z tohohle příšerného místa pryč. Ale jak stála na horkém

43

černém asfaltu, dolehla na ni skutečnost. Od světa venku ji dělí

vysoká kovová brána pozemku školy Meče & kříže. A i kdyby se

odsud mohla dostat..., kam by šla?

Svíravý pocit v břiše jí napověděl to, co už dávno věděla. Je na

konci cesty... a vypadá to s ní bledě.

Bylo to stejně deprimující jako pravdivé: Meč & kříž je

všechno, co jí zbývá.

Spustila obličej do dlaní. Věděla, že se musí vrátit, ale když

odtáhla ruce, mastnota na dlani jí připomněla, že má pořád na

hlavě Mollyin karbanátek. Fuj. První zastávka bude v umývárně.

Když ji objevila, dveře umývárny se zrovna rozletěly. Objevila

se v nich Gabbe, která Luce připadala ještě blonďatější a

dokonalejší — teď, když ona sama působila, jako by právě vylezla

z popelnice.

„Jejda, promiň, zlato,“ zazpívala Gabbe se sladkým jižanským

přízvukem. Ale její tvář při pohledu na Luce zvarhánkovatěla.

„Božíčku, ty vypadáš strašlivě. Co se stalo?“

Co se stalo? Jako by to už celá škola stejně nevěděla. Ta holka

nejspíš hraje hloupou, aby Luce donutila převyprávět jí celou tu

pokořující historku.

„Počkej si pět minut,“ doporučila jí Luce jízlivěji, než měla v

úmyslu. „Pomalejc se tady klepy určitě nešířej.“

„Nechceš půjčit můj krycí krém?“ nabídla se Gabbe a zalovila

v pastelově modré kosmetické taštičce. „Asi ses ještě neviděla,

ale až se uvidíš...“

„Díky, ne,“ přerušila ji Luce a vrhla se dovnitř k umyvadlu.

Pustila vodu, ani se na sebe nepodívala do zrcadla, a když si

cákala do obličeje studenou vodu, bylo to tady. Vyhrkly jí slzy.

Zapumpovala zásobníkem a podařilo se jí dostat z něj trochu

zaschlého, levného růžového mýdla, s nímž se pustila do zbytků

karbanátku ve vlasech. Povedlo se jí to, ale vlasy zůstaly zplihlé a

její šaty už taky vypadaly a voněly líp. Aspoň si už nemusí dělat

starosti s prvním dojmem.

Dveře koupelny se otevřely a Luce se za ně vtiskla ke zdi jako

polapené zvířátko. Dovnitř vešla cizí dívka. Luce strnula a

připravila se na nejhorší.

44

Děvče vypadalo podsaditě, a ten dojem ještě podtrhovalo

několik vrstev oblečení. Kulatý obličej rámovaly zvlněné hnědé

vlasy a světle červené brýle jí nadskočily, když kýchla. Na první

pohled vypadala neškodně, ale zdání klame. Ruce měla založené

za zády — tomuhle gestu se Luce po tom, co tu od rána zažila,

naučila nedůvěřovat.

„Víš, že sem bez propustky nesmíš?“ oslovila ji cizí dívka

káravě.

„Já vím.“ Pohled na baculku Luce připomněl, že na tomhle

místě opravdu neexistuje nic jako útočiště. Poraženě si po-

vzdychla. „Jen jsem...“

„Dělám si srandu.“ Holka se rozesmála, protočila panenky a

uvolnila paže. „Donesla jsem ti ze skříňky šampon,“ natáhla ruce

před sebe. Držela v nich dvě nevinně vyhlížející lahvičky, šampon

a kondicionér. „No tak,“ zabručela a přitáhla Luce otlučenou židli.

„Sedni si. Umejeme to.“

Z Luceiných rtů unikl zvuk, který u sebe ještě nikdy neslyšela

— napůl zasténání, napůl smích. Usoudila, že to je výraz úlevy.

Tahle holka je na ni vážně hodná — ne hodná podle měřítek

polepšovny, ale doopravdy! A bezdůvodně. Luce to šokovalo

natolik, že se s tím sotva dokázala vyrovnat. „Díky?“ pronesla

ostražitě s otazníkem na konci.

„A budeš taky potřebovat nový oblečení.“ Dívka si stáhla

černý svetr. Pod ním se objevil jiný, úplně stejný.

Když spatřila výraz na Luceině tváři, vysvětlila jí: „Mám

narušenou imunitu. Musím nosit hodně vrstev.“

„A nebude ti tohle chybět?“ vypravila ze sebe Luce. Ve sku-

tečnosti se už nemohla dočkat, až se zbaví všech pozůstatků

karbanátku na svém oblečení.

„V pohodě.“ Hnědovláska mávla rukou. „Mám pod ním ještě

tři další. A ve skříňce jich mám fůru. Jen si posluž. Bolí mě, když

vidím vegetariánku pokrytou mletým masem. Mám silně

vyvinutou empatii.“

Luce se podivila, jak tahle cizí dívka může něco vědět o jejích

stravovacích zvyklostech. Ale ještě víc se divila něčemu jinému.

Musela se jí zeptat. „Proč seš na mě tak hodná?“ Hnědovláska se

45

rozesmála a zavrtěla hlavou. „U Meče & kříže nejsou jen mečilky

a kříženci.“

„Ehm?“

„Meč & kříž — Mečilky & kříženci. Jedna z pitomejch přezdívek

naší školy. Ne že by to bylo moc vtipný. Radši tě nebudu

unavovat těma drsnějšíma variantama.“

Luce se zasmála.

„Chtěla jsem jen říct, že tady nejsou samí kreténi.“

„Jen většina?“ zažertovala Luce. Nechtěla vypadat tak ne-

gativně — jenže to bylo vážně hrozně dlouhé dopoledne, stalo se

jí tolik věcí... Snad to tahle dívka pochopí.

Hnědovláska se k jejímu překvapení zasmála. „Přesně. Takže

nám ostatním dělají špatnou reklamu.“ Natáhla pravici. „Jsem

Pennyweather Van Syckle—Lockwoodová. Můžeš mi říkat Penn.“

„Tak jo,“ hlesla Luce. Byla pořád tak otřesená, že jí ani ne-

došlo, že v minulém životě by se při vyslechnutí dívčina jména

nejspíš musela kousat do rtu, aby nevyprskla. Znělo to, jako by

hnědovláska vystoupila ze stránek Dickensova románu. Ale na

osobě, která se tak dokázala představit bez mrknutí oka, bylo

přece jen něco důvěryhodného. „Já jsem Lucinda Priceová.“

„Říká se ti Luce,“ doplnila ji Penn. „A přišlas sem z přípravky

Dover v New Hampshiru.“

„Jak to víš?“ zeptala se ohromeně Luce.

„Jasnozřivost?“ pokrčila rameny Penn. „Dělám si srandu. Četla

jsem tvoje papíry. Je to můj koníček.“

Luce na ni nechápavě zírala. Možná se s tou důvěryhodností

ukvapila. Jak se Penn mohla dostat k jejím dokumentům?

Penn se sklonila nad umyvadlem a snažila se namíchat

správnou teplotu vody. Když se jí to podařilo, naznačila Luce, aby

se sehnula.

„Víš, já nejsem magor jako všichni ostatní tady,“ vysvětlovala

přitom. Zvedla Luce mokrou hlavu z umyvadla. „Teda bez

urážky.“ A ponořila jí hlavu zase do proudu. „Chci říct, že jsem

jediná, kdo tady není z rozhodnutí soudu. Možná ti to nepřijde,

ale bejt legálně normální má svoje výhody. Tak například jsem

jediná, který tady věří tak, že mě nechávají pomáhat v kanceláři.

46

Což je od nich samozřejmě hloupý. Mám přístup ke spoustě

důvěrnejch informací.“

„Ale pokud tady nemusíš bejt —“

„Když je tvůj táta zdejší správce, nechají tady člověka stu-

dovat zadarmo, takže...“ Penn nechala větu neurčitě doznít.

Její otec je správce? Podle toho, co tady Luce zatím viděla, ji

ani nenapadlo, že by tu nějaký správce pracoval.

„Já vím, co si myslíš,“ ozvala se Penn. Pomáhala Luce vydrbat

šamponem z vlasů zbytky mastnoty. „Ze tady to místo nikdo moc

neudržuje?“

„Ale ne,“ zalhala Luce. Mnohem víc jí záleželo na tom, aby si

tuhle dívku naklonila a získala si její přízeň, než na tom, jestli u

Meče & kříže někdo stříhá trávníky. „Ne, je to tady fakt... hezký.“

„Táta před dvěma lety umřel,“ ozvala se tiše Penn. „Zdejší

vedení se obtěžovalo natolik, že mi za poručníka stanovili starýho

plesnivýho ředitele Udella. Ale nikdy se nedostali k tomu, aby si

za tátu sehnali náhradu.“

„To je mi líto,“ i Luce ztišila hlas. Takže není sama, kdo ví,

jaké to je někoho ztratit.

„To nic,“ ujistila ji Penn a vymáčkla si do dlaně kondicionér.

„Tohle je fakt dobrá škola. Moc se mi tady líbí.“

Luce se prudce napřímila, až jí z vlasů vystříkl gejzír vody a

pocákal celou koupelnu. „Víš jistě, že seš normální?“ vyhrkla.

„Dělám si srandu. Nenávidím to tady. Je to příšerná díra.“

„Ale stejně tady zůstáváš.“ Luce naklonila zvědavě hlavu ke

straně.

Penn se kousla do rtu. „Já vím, že to je morbidní, ale i kdybych

tady nemusela trčet kvůli Udellovi... stejně bych neodešla. Je

tady táta.“ Pokývla hlavou ke hřbitovu za oknem. „Nikoho jinýho

jsem nikdy neměla.“

„To je asi pořád víc, než by mohli říct jiný lidi ze školy.“ Luce

měla na mysli Arriane. Vybavila si tu chvíli, kdy ji její nová

kamarádka tak dychtivě chytila za ruku. Na šťastný záblesk v

modrých očích, když Luce souhlasila, že za ní večer přijde do

pokoje.

47

„Ona bude zase v pohodě,“ ujistila ji Penn. „Není snad pon-

dělek, kdy by Arriane neskončila na ošetřovně se záchvatem.“

„Ale to nebyl záchvat,“ namítla Luce. „To ten náramek. Viděla

jsem to. Dával jí elektrický šoky.“

„Tady u Meče & kříže je ,záchvat’ dost široká kategorie,“

informovala ji Penn. „Ta tvoje nová rivalka, Molly — v poslední

době měla pár fakt legendárních. Slyšela jsem, že jí chtějí změnit

léky. Doufejme, že zažiješ aspoň jeden, než to fakt udělají.“

Penniny zasvěcené informace byly opravdu pozoruhodné.

Luce napadlo, že by se jí mohla zeptat na Daniela, ale

komplikovanost jejího zájmu ji nakonec přiměla nechat si to pro

sebe. Aspoň než tomu sama přijde na kloub.

Ucítila, jak jí Penn ždímá vlasy.

„A je to,“ prohlásila hnědovláska spokojeně. „Karbanátek

zmizel v propadlišti dějin.“

Luce se podívala do zrcadla a prohrábla si vlasy rukou. Penn

měla pravdu. Po jejím střetnutí s Molly v jídelně nezbylo ani stopy

— pokud nepočítala s emocionálními jizvami a bolestí v pravé

noze, kam se jí zabodl Mollyin jehlový podpatek.

„Aspoň že máš krátký vlasy,“ pochvalovala si Penn. „Kdybys

je měla tak dlouhý jako na fotce ve tvým spisu, šlo by to mnohem

hůř vymejt.“

Luce na ni vytřeštila oči. „Asi si na tebe musím dávat pozor,

co?“

Penn se do ní zavěsila a zamířila s ní k východu z koupelny.

„Když budeš na mý straně, nic zlýho se ti nestane.“

Luce po dívce střelila ustaraným pohledem, ale Penn na sobě

nedávala nic znát. „To byl vtip, že jo?“ odvážila se Luce.

Penn se zničehonic vesele zasmála. „Pojď, musíme do třídy.

Není to prima, že máme odpoledne stejnej předmět?“

Luce zavrtěla hlavou. „Kdy už o mě přestaneš mít takovej

přehled?“

„V blízký budoucnosti určitě ne,“ ujistila ji Penn. V hale se

svou novou přítelkyní zakormidlovala směrem k tvárnicové

budově školy. „Ale brzo se to naučíš oceňovat, slibuju. Já jsem

hodně užitečná kamarádka.“

48

KAPITOLA TŘETÍ

STMÍVÁNÍ

Luce se vydala temnou chodbou internátu ke své ložnici.

Červený pytel z tábora Gurid táhla na přetrženém řemínku za

sebou. Stěny tady měly barvu zaprášené školní tabule a všude

vládlo podivné ticho — až na tlumený bzukot zářivek, které visely

na drátech ze stropu, jímž prosakovala vlhkost.

Ale překvapilo ji hlavně to, kolik dveří bylo zavřených. Na

Doveru si často přála mít trochu soukromí, oddychnout si od těch

věčných mejdanů, které pohlcovaly celé patro a táhly se vždycky

až do rána. Člověk se nemohl dostat do pokoje, aby nezakopl o

skupinku dívek ve stejných džínách, sedících se zkříženýma

nohama, nebo o dvojici, která se vášnivě líbala opřená o stěnu.

Ale u Meče & kříže... Zřejmě všichni pracovali na svém

třicetistránkovém pojednání. Anebo se tady sbližování odbývalo

za zavřenými dveřmi.

Pokud šlo o ty zavřené dveře..., rozhodně stály za pohled.

Pokud byli studenti školy Meče & kříže důmyslní v porušování

pravidel oblékání, podobný důvtip projevovali, i pokud šlo o

výzdobu jejich osobního prostoru. Luce už minula dveře, zakryté

korálkovým závěsem, nebo jiné s detektorem pohybu, který se

při jejím průchodu rozblikal výzvou, aby „táhla k čertu“.

49

Zastavila se před jedinými holými dveřmi v budově. Číslo 63.

Domove, sladký domove. Zalovila v přední kapse batohu po klíči,

zhluboka se nadechla a otevřela dveře své příští cely.

Ale nebyla tak hrozná..., přinejmenším nebyla tak hrozná, jak

Luce čekala. V pokoji bylo poměrně velké okno, které zůstalo

pootevřené a vpouštělo dovnitř trochu chladného večerního

vzduchu. Mezi mřížemi se naskýtal pohled na měsícem zalité

okolí internátu, který by byl celkem příjemný..., kdyby Luce pořád

nemusela myslet na hřbitov, který začínal hned za ním. V pokoji

stála šatní skříň a umyvadlo, psací stůl... Vlastně tím nejhorším,

co zahlédla, byl odraz jí samé ve vysokém zrcadle za dveřmi.

Rychle se odvrátila, protože věděla až moc dobře, co by jí

obraz nabídl. Zašpičatělý, unavený obličej. Oříškové oči vybledlé

stresem. Její vlasy vypadaly jako srst jejich hysterického

trpasličího pudla po bouřce. Pennin svetr na ní visel jako pytel. A

klepala se. Odpolední vyučování nebylo o nic příjemnější než

dopolední, ale to nebyl ten hlavní důvod. Luce se chvěla, protože

se naplnily její nejhorší obavy: celá škola už ji začala titulovat

Karbanátek. Ještě horší bylo, že tahle příšerná přezdívka měla

nejspíš tendenci udržet se trvale.

Luce si chtěla vybalit, proměnit uniformní pokoj 63 v místo,

kam bude moct utéct, když bude potřebovat povzbuzení. Ale

sotva si rozepnula tašku, svezla se vyčerpaně na holou postel.

Připadala si tak strašně daleko od domova. Přitom kdyby sedla

do auta, za dvacet minut by se z pozemku Meče& kříže,

obehnaného zrezivělým plotem, ocitla u jejich bílých dveří s

uvolněnými panty. Jenže zrovna tak to mohlo být dvacet

světelných let.

Když se při mlčenlivé jízdě s rodiči dívala z okýnka, okolí

vypadalo pořád stejně: ospalá jižanská předměstí, domov lidí ze

středních vrstev. Ale pak cesta zabočila k pobřeží a krajina kolem

silnice se proměnila v močál. Jeho začátek lemovaly mangrovy,

ale i tyhle stromy brzy zmizely. Posledních patnáct kilometrů k

Meči & kříži bylo ponurých: šedavě hnědá, pustá, Bohem

zapomenutá krajina. U nich v Thunderboltu lidé vždycky žertovali

50

o zdejším pověstném zápachu. Jak poznáte, že jste v močálech?

Když vaše auto začne místo benzinu smrdět bahnem.

Luce sice v Thunderboltu vyrostla, ale s východní částí jejich

okresu se nikdy blíž neseznámila. Jako dítě předpokládala, že

prostě není žádný důvod, proč by sem člověk jezdil — všechny

obchody, školy a známí rodičů se nacházeli v západní části.

Východ byl prostě zaostalá pustina. Nic víc.

Luce se stýskalo po rodičích, kteří jí do tašky mezi trička

vsunuli lísteček se vzkazem: Máme tě rádi! Nezapomeň —

Priceovi se neprodávají pod cenou! Stýskalo se jí po jejím poko-

jíčku, kde oknem viděla na tátovy záhony rajčat. Stýskalo se jí po

Callii, která jí určitě napsala už nejmíň deset esemesek, které si

nikdo nepřečte. Stýskalo se jí po Trevorovi...

Anebo ne — stýskalo se jí po životě, jaký vedla, když se s

Trevorem začala bavit. Když měla někoho, na koho mohla

myslet, když nedokázala v noci spát. Někoho, čí jméno mohla

opakovaně psát do notýsku. Pravda byla, že Luce a Trevor nikdy

neměli příležitost poznat se líp. Luce na něj měla jedinou

památku, snímek, který tajně pořídila Callie. Byl z fotbalového

hřiště a vznikl mezi dvěma Trevorovými utkáními, kdy se s Luce

na hřišti bavil... o těch dvou utkáních. A jediné rande, které s ním

prožila, nebylo vlastně rande — jen ukradená hodinka, kdy ji

Trevor odtáhl od zbytku party. Hodina, které bude Luce do smrti

litovat.

Začalo to tak nevinně, procházkou ve dvou po břehu jezera,

ale brzy potom Luce začala cítit, jak se jí nad hlavou stahují stíny.

Pak se Trevorovy rty dotkly jejích, jejím tělem projelo horko a

jeho oči zbělely hrůzou... a o vteřinu později její život, jak ho

znala, zachvátily plameny.

Luce se natáhla na postel a zakryla si oči ohnutou paží. Celé

měsíce strávila tím, že truchlila pro Trevora. A když teď ležela v

tomhle holém pokoji se zamřížovaným oknem a tenkou matrací,

pod kterou cítila kostru postele, došlo jí, jak sobecky zbytečné to

bylo. Neznala Trevora o nic líp, než znala třeba... Cama.

Zaklepání na dveře ji zvedlo z postele. Jak může někdo vědět,

kde ji hledat? Došla po špičkách ke dveřím a otevřela je. Pak

51

vystrčila hlavu do prázdné haly. Žádné kroky předtím neslyšela

— a nikde nebylo ani památky po někom, kdo by klepal.

Ale ke korkové nástěnce na jejích dveřích byla připíchnutá

připínáčkem papírová vlaštovka. Luce se usmála, když spatřila

mezi křídly svoje jméno vyvedené černou fixkou. Ale když

vlaštovku rozbalila, našla uvnitř jen černý šíp, který jako by

ukazoval přes chodbu.

Arriane ji sice k sobě dneska pozvala, ale to bylo před tím

střetnutím s Molly v jídelně. Luce se zadívala do liduprázdné

chodby a zamyslela se, jestli se má vydat za tajemným šípem.

Pak se ohlédla na svůj červený vak s věcmi, který smutně čekal

na vybalení. Pokrčila rameny, zabouchla dveře, strčila si klíč do

kapsy a vydala se do haly.

Tam se zastavila přede dveřmi s plakátem Sonnyho Terryho v

nadživotní velikosti. Toho slepého hudebníka znala z tatínkových

poškrábaných desek — věděla, že je výjimečně nadaný

harmonikář. Když se naklonila k cedulce se jménem na korkové

tabuli, s úžasem zjistila, že stojí před pokojem Rolanda Sparkse.

Její mozek si na okamžik začal pohrávat s tou nepatrnou šancí, že

Roland je třeba v pokoji s Danielem..., že ji od Daniela dělí jen ty

jediné tenké dveře.

Vyděsilo ji mechanické zabzučení. Pod stropem se otáčela

bezpečnostní kamera a natáčela každý její pohyb u Rolandových

dveří. Luce ucukla, i když se styděla hlavně za své myšlenky,

které žádná kamera přečíst nemohla. Ale stejně hledá Arriane —

která, jak zjistila, má pokoj přímo naproti Rolandovu.

Před jejími dveřmi ucítila Luce náznak dojetí. Arrianiny dveře

pokrývaly samolepky z nárazníků aut — některé tištěné, jiné

vyráběné ručně. Mnohé z nich se překrývaly, takže jejich slogany

končily v polovině věty a často si protiřečily. Luce se usmála,

když si představila Arriane, jak odlepuje na parkovišti samolepky

z aut, padni komu padni (vláda patří LIDU... MOJE DCERA

PROPADÁ I V POLEPŠOVNĚ... NEVOLTE 666), a pak je chaoticky,

ale odhodlaně nalepuje na dveře svého pokoje.

Luce by u těch dveří mohla stát hodinu, než by to všechno

přečetla. I když už si teď byla jistá, že stojí před správným po-

52

kojem, měla jen poloviční jistotu, že ten šíp znamenal opravdu

pozvánku. Pak zahlédla druhou vlaštovku. Odstranila z ní

připínáček a rozbalila vzkaz:

Moje milá Luce,

jestli ses dneska večer fakt ukázala, super! Nám dvěma to

bude spolu klapat.

A jestli ses na mě vykašlala, tak... ruce pryč od mý soukromý

korespondence, ROLANDE! Kolikrát ti to mám opakovat?

Panebože.

Každopádně: vím, že jsem tě dneska pozvala, ale musela jsem

jít rovnou z ošetřovny (to byla ta lepší stránka dnešního

incidentu) dělat referát na biologii s Albatroskou. Co říct? Snad

jen: necháme to na příště.

Tvoje psychouška

Ar

Luce si prohlížela dopis a netušila, co má dělat dál. Ulevilo se

jí, že je Arriane zase v pořádku, ale stejně by ji ráda viděla

osobně. Ráda by slyšela, jestli ta nenucenost není jen před-

stíraná, aby věděla, co si má o tom výjevu v jídelně myslet. Když

teď stála v chodbě, byla si čím dál méně jistá, jak se má k

dnešním událostem postavit. Když si konečně uvědomila, že je v

temné a tiché chodbě Meče & kříže sama, zachvátila ji tichá

panika.

Za sebou zaslechla skřípavé pootevření dveří a na zem k jejím

nohám dopadl proužek bílého světla. Luce zaslechla z pokoje

hudbu.

„Co tady děláš?“ Byl to Roland, který stál ve dveřích v po-

trhaném bílém tričku a džínách. Dredy měl stažené na temeni

hlavy žlutou čelenkou a u pusy mu visela harmonika.

„Přišla jsem za Arriane,“ odpověděla Luce. Snažila se

nenakukovat kolem Rolanda do pokoje, aby zjistila, jestli tam

není ještě někdo. „Měly jsme spolu...“

„Nikdo není doma,“ přerušil ji záhadně Roland. Luce netušila,

jestli tím chlapec myslí Arriane, nebo ostatní obyvatele internátu.

53

Zahrál pár tónů na harmoniku, ale nespouštěl z ní oči. Pak

pootevřel dveře o trochu víc a nazdvihl obočí. Luce nevěděla,

jestli to má chápat jako pozvání.

„No, jen jsem se tady stavila cestou do knihovny,“ zalhala

rychle a otočila se ke svému pokoji. „Potřebuju si pučit jednu

knížku.“

„Luce!“ zavolal na ni Roland.

Otočila se. Nikdo je nepředstavil, takže nečekala, že hoch

bude znát její jméno. Usmál se na ni, odtáhl harmoniku od rtů a

ukázal na druhou stranu. „Knihovna je tamhle,“ upozornil ji a

zkřížil paže na prsou. „A nezapomeň si prohlídnout zvláštní sbírky

ve východním křídle. Fakt zajímavý.“

„Díky.“ Luce změnila směr. Cítila k Rolandovi upřímnou

vděčnost. Vypadal tak bezelstně, když jí zamával na rozloučenou

a přidal k tomu pár tónů harmoniky. Možná ji předtím tak

znervózňoval jen proto, že na něj myslela jako na Danielova

kamaráda. Co může vědět — třeba je to milý kluk. Když kráčela

chodbou, nálada se jí trochu zvedla. Arrianin sebeironický dopis ji

pobavil, seznámila se s Rolandem Sparksem... a navíc byla

opravdu zvědavá na zdejší knihovnu. Všechno jako by se začínalo

obracet k lepšímu.

Poblíž konce chodby, kde na internát navazovalo knihovní

křídlo, minula Luce jediné pootevřené dveře v celé hale. Nebyla

na nich žádná výzdoba, ale někdo je celé natřel černě. Když Luce

přišla blíž, uslyšela zevnitř vzteklý heavy metal. Ani se nemusela

zastavovat, aby si přečetla jmenovku. Molly.

Zrychlila krok. Náhle si uvědomovala každý hlasitý dopad

podrážek černých šněrovacích bot na linoleum. Že zadržuje dech,

si uvědomila teprve ve chvíli, kdy strčila do dřevěných dveří

knihovny a hluboce vydechla.

Když se rozhlédla kolem, zmocnil se jí příjemný pocit. Vždycky

milovala slabě nasládlou vůni místnosti plné knih a tiché otáčení

stránek ji uklidňovalo. Na Doveru byla knihovna jejím útočištěm a

Luce teď téměř přemohla vlna úlevy, když a představila, že zdejší

knihovna jí může poskytnout totéž. Ani nemohla uvěřit, že tohle

54

místo patří ke škole Meče & kříže. Vypadalo to tady skoro...

přívětivě.

Stěny byly obložené temným mahagonem, stropy vysoké.

V jedné zdi byl cihlový krb. Mezi policemi stály stolky se

starodávnými zelenými lampičkami a uličky se táhly tak daleko,

že Luce sotva dohlédla na konec. Když prošla dovnitř, zvuk jejich

kroků ztlumil vysoký peršan.

Uvnitř se učilo jen pár studentů a nikoho z nich neznala

jménem. Ale i ti nejdrsnější punkeři vypadali s hlavami zabo-

řenými do stránek nějak méně drsně. Luce se vydala k výpůjč-

nímu pultu, který tvořil dokonalý kruh uprostřed místnosti.

Přetékal svazky, novinami a vším tím důvěrně známým

akademickým nepořádkem, který Luce připomínal dům rodičů.

Stohy knih byly tak vysoké, že za nimi skoro neviděla knihovna.

Ta se probírala nějakými papíry se stejnou dychtivostí jako

zlatokop, který na pánvi rýžuje zlato. Když se Luce přiblížila ke

stolu, žena s trhnutím zvedla hlavu.

„Nazdar!“ Knihovnice se na ni usmála — doopravdy usnula.

Vlasy neměla šedivé, ale stříbrné. I v tlumeném osvětlení jí jasně

jiskřily. Ženina tvář vypadala mladě i staře zároveň Plet měla

bledou a hladkou, černé oči pronikavé, a mezi nimi seděl výrazný

špičatý nos. Když promluvila na Luce, vyhrnula si rukávy bílého

kašmírového svetru, takže odhalila množství perlových náramků,

které jí pokrývaly obě zápěstí. „Potřebuješ pomoct s hledáním?“

zeptala se dívky ochotným šepotem.

Luce se s tou ženou okamžitě cítila dobře. Podívala se na

jmenovku na jejím stole. Sophia Blissová. Luce zalitovala, že

nehledá něco určitého. Tohle byla od rána první osoba, kterou by

o pomoc požádala bez váhání. Jenže se sem přišla jen podívat...,

a pak si vzpomněla, co jí radil Roland Sparks.

„Jsem tady nová,“ vysvětlila knihovnici. „Lucinda Priceová.

Můžete mi povědět, kde najdu východní křídlo?“

Žena se na Luce usmála s výrazem ty—jsi—určitě—velká—

čtenářka. Takhle se na ni dívali všichni knihovníci už odmalička.

„Přímo tady,“ ukázala na řadu vysokých oken na druhé straně

místnosti. „Jsem slečna Sophia, a jestli se moje seznamy ne-

55

pletou, budeš ke mně chodit v úterý a ve čtvrtek na seminář z

náboženství. Tam si užijeme!“ Žena na ni zamrkala. „Prozatím,

kdybys něco potřebovala, budu tady. Ráda jsem tě poznala,

Luce.“

Luce se usmála, poděkovala a sdělila slečně Sophii, že už se

těší na zítřejší hodinu. Teprve když odešla od stolku, podivila se

vřelému tónu knihovnice i tomu, že ji slečna Sophia tak důvěrně

oslovila zdrobnělinou jejího jména.

Právě opustila hlavní studovnu a procházela kolem ele-

gantních vysokých stojanů na knihy, když jí nad hlavou přelétlo

něco temného a děsivého. Vzhlédla.

Ne, tady ne. Prosím. Nechte mi aspoň tohle jedno místo. Když

se stíny objevily a zmizely, Luce nikdy netušila, kam se poděly —

nebo jak dlouho budou pryč.

Nechápala ani, co se to děje teď. Něco bylo jinak. Vyděsilo ji

to, ale necítila chlad. Vlastně cítila spíš teplo. Pravda, v knihovně

bylo příjemně, ale tak horko zase ne... A pak jí pohled padl na

Daniela.

Stál u okna zády k ní, opíral se o stupínek, na němž bylo bílým

písmem napsáno: zvláštní sbírky. Rukávy odřené kožené bundy

měl vyhrnuté nad lokty a blond vlasy mu zářily ve světle.

Ramena měl trochu nahrbená a Luce už zase musela přemáhat

ten podivný instinkt, aby ho běžela obejmout. Zavrtěla hlavou a

vytáhla se na špičky, aby na něj viděla trochu líp. Takhle z dálky

si nemohla být jistá, ale připadalo jí, že něco kreslí.

Když se dívala, jak se jeho tělo nepatrně pohybuje spolu s

tužkou, měla pocit, jako by spolykala něco horkého: útrobami se

jí šířilo palčivé teplo. Vůbec nechápala, proč má tu bláznivou

předtuchu, že Daniel maluje ji.

Nemůže za ním jít. Koneckonců ho vůbec nezná, ještě s ním

nemluvila. Jejich konverzace se omezila na jeho zvednutý

prostředníček a její uražené pohledy. Ale z nějakého důvodu jí

připadalo důležité zjistit, co má Daniel ve skicáku.

A vtom jí to došlo. Ten sen, který se jí zdál noc předtím...,

náhle se jí vybavil v kratinkém záblesku. V tom snu bylo pozdě v

noci — vlhko a chladno, a ona měla na sobě něco dlouhého a

56

volného. Opírala se o okno se závěsy v nějakém neznámém

pokoji. Jediný další člověk, který tam byl s ní, byl muž — nebo

chlapec... Neviděla mu do tváře. Snažil se zachytit její rysy do

tlustého skicáku. Její vlasy. Její krk. Dokonalou křivku jejího

profilu. Stála za ním. Bála se dát mu najevo, že o jeho malování

ví, ale byla moc zvědavá, než aby se dokázala odvrátit.

Luce sebou trhla, když ucítila, jako by ji něco štíplo do ra-

mene. Pak se to mihlo nad její hlavou. Stín. Už zase se vynořil,

černý a hustý jako závěs.

Srdce jí bušilo tak prudce, až ji ten zvuk ohlušoval, takže

neslyšela šustivý let stínů ani zvuk vlastních kroků. Daniel se po

ní ohlédl a zdálo se, jako by sklouzl pohledem nad její hlavu, tam,

kde kroužily stíny. Ale nevydal se k ní.

Pochopitelně. On je nevidí. Jeho oči poklidně sklouzly k oknu.

Horko v Luceině těle zesílilo. Byla teď tak blízko k Danielovi,

až měla pocit, jako by jí horko vyzařovalo kůží a on to musel cítit.

Nenápadně se pokusila vytáhnout tak, aby mu viděla do

skicáku. Na okamžik zahlédla křivku svého holého krku, za

chycenou černou tužkou. Zamrkala, ale když se znovu sou

středila na papír, musela prudce polknout.

Byla tam krajina. Daniel nakreslil výhled z okna na hřbitov,

zachytil ho téměř do posledního detailu. Luce ještě nikdy

nespatřila nic, co by ji víc rozesmutnilo.

Nevěděla proč. Připadalo jí bláznivé, jak s jistotou čekala, že

se její předtucha naplní. Neměla žádný důvod myslet si, že by

měl Daniel malovat ji. To věděla. Ale stejně tak věděla, že neměl

důvod vztyčit na ni ráno prostředníček..., a stejně se to stalo.

„Co tady děláš?“ zeptal se jí. Zaklapl skicář a vážně ji

pozoroval. Jeho plné rty byly sevřené do přímé linky a jeho šedivé

oči se dívaly sklesle. Tentokrát pro změnu nevypadal rozzuřeně,

jen vyčerpaně.

„Přišla jsem si vybrat knížku do Zvláštních sbírek,“ pronesla

slabě. Ale když se rozhlédla kolem, pochopila svůj omyl: Zvláštní

sbírky neobsahovaly knihy, ale připomínky občanské války. Stáli

s Danielem uprostřed bronzových bust hrdinů, skleněných vitrín s

57

dlužními úpisy a mapami Konfederace... Tohle byla jediná část

knihovny, kde se nenacházely žádné knihy.

„Tak hodně štěstí,“ popřál jí Daniel a znova otevřel svůj

skicář, jako by jí tím dával sbohem.

Luce se přilepil jazyk k patru, styděla se a toužila jen po

jediném: utéct. Ale byly tady ty stíny, číhaly na ni, a Luce se z

nějakého důvodu cítila bezpečnější, když byla poblíž Daniela.

Nedávalo to smysl — jako by zrovna on mohl udělat něco, aby ji

před nimi ochránil.

Zůstala stát na místě, jako by tam zapustila kořeny. Daniel k

ní zvedl oči a povzdychl si.

„Můžu se tě na něco zeptat? Tobě se líbí, když tě někdo

šmíruje?“

Luce si představila ty stíny, a co teď zrovna dělají. Bez roz-

myšlení zavrtěla prudce hlavou.

„Tak to jsme dva,“ ujistil ji Daniel. Odkašlal si a zůstal na ni

zírat, aby jí dal jasně najevo, že ona je tady vetřelcem.

Třeba by mu měla říct, že se jí trochu točí hlava a potřebuje si

jen na chvíli sednout. Nadechla se. „Hele, já...“

„Šel jsem sem, abych měl klid,“ přerušil ji ostře Daniel. „Takže

když nevypadneš ty, pudu já.“

Zastrčil skicář do batohu. Když procházel kolem Luce, otřel se

o ni ramenem. I když to byl tak letmý dotek, i když je dělily

vrstvy látek, ucítila výboj statické elektřiny.

Daniel se na okamžik zarazil. Obrátili k sobě obličeje, zadívali

se jeden druhému do očí, a Luce otevřela pusu. Ale než stačila

promluvit, Daniel se prudce otočil na podpatku a odrázoval si to

ke dveřím. Luce se dívala, jak se stíny plíží nad její hlavou, jak víří

v kruhu a vyletují oknem do noci.

Zachvěla se chladem, který po nich visel ve vzduchu, a na

dlouho zůstala ve Zvláštních sbírkách. Dotýkala se ramene v

místě, kde se o ni Daniel otřel, a cítila, jak její vnitřní horkost

pomalu vychládá.

58

KAPITOLA ČTVRTÁ

NA HŘBITOVĚ

Ach, úterý. Vaflový den. Co si Luce pamatovala, prázdninové

úterky byly vyhrazené čerstvé kávě, miskám s malinami a

šlehačkou a bezedným tácům zlatavých křupavých vaflí.

I tohle léto, kdy se rodiče začali chovat, jako by se jí trochu

báli, se vaflové úterky stále dodržovaly. Když v úterý ráno

otevřela oči a převalovala se na posteli, vždycky instinktivně

poznala, co je za den.

Když se teď pomalu probírala, odfrkla si, a pak ještě jednou.

Ne, tady nevonělo žádné pečené těstíčko, jen nakysle páchla

olupující se barva. Luce si vytřela z očí ospalky a rozhlédla se po

svém pokoji plném krámů. Vypadalo to jako snímky z reportáže

„před rekonstrukcí“. Dlouhá noční můra jménem pondělí se jí

pomalu vynořovala z paměti: odevzdání mobilu, karbanátkový

incident a Mollyiny planoucí oči v jídelně, Daniel, který se o ni

otřel v knihovně... Ale proč se k ní choval tak odmítavě, o tom

pořád Luce neměla ani ponětí.

Posadila se a zadívala se z okna. Byla ještě tma, slunce zatím

nevykouklo přes obzor. Luce se nikdy takhle brzo nebudila. Když

se snažila rozpomenout, vlastně si ani nebyla jistá, jestli někdy

zažila východ slunce. Představa pozorování rozbřesku jí vlastně

vždycky naháněla husí kůži. To očekávání chvíle, než se zlatá

59

koule přehoupne přes horizont, zatímco člověk sedí v temnotě...

Ideální doba pro stíny.

Luce si povzdechla hlasitým, teskným povzdechem. Co bude

dělat ty tři hodiny mezi úsvitem a první hodinou? Úsvit... proč jí

to slovo zní tak povědomě? Ach. Do háje. Má školní trest.

Vylezla z postele, zakopla o svůj červený vak, který si ještě

nevybalila, a z hraničky nudných černých svetrů vytáhla další

nudný černý svetr. Popadla včerejší džíny, zamrkala, když za-

hlédla v zrcadle své rozcuchané vlasy, a v běhu ke dveřím si je

pokusila přičísnout prsty.

Když doběhla ke kovové tepané brance hřbitova, která jí

sahala do výšky pasu, byla celá zadýchaná. Zalykala se pachem

močálových rostlin a připadala si jako poslední člověk na světě.

Kde jsou ostatní? Nebo pro ně školní trest „za úsvitu“ znamenal

něco jiného než pro ni? Pohlédla na hodinky. Bylo už čtvrt na

sedm.

Vychovatelka jí řekla jen tolik, že má přijít na hřbitov, a Luce si

byla naprosto jistá, že tohle je jediný vchod. Zastavila se na

místě, kde končil popraskaný asfalt parkoviště, a začínala

zarostlá plocha. Luce zahlédla v plevelu osamělou pampelišku s

bílými padáčky. Kdyby byla mladší, spěchala by ji utrhnout a

foukala by do ní, až by se bílé padáčky roznesly do dálky. A

přitom by si něco přála... Jenže Luceina dnešní přání byla na něco

tak lehoučkého příliš těžká.

Malá kovová branka byla tím jediným, co oddělovalo hřbitov

od parkoviště. Pozoruhodné ve škole, kde mají jinak všechno

obehnané ostnatým drátem. Luce přejela dlaní po brance,

obkroužila prsty komplikovaný květinový vzor. Tahle branka

musela pamatovat občanskou válku, jak o tom mluvila Arriane,

když sem pohřbívali padlé vojáky. Když zdejší škola ještě nebyla

domovem vzpurných šílenců. Když to tady nebylo tak zarostlé a

pochmurné.

Bylo to zvláštní — pozemky školy se rozkládaly v úplné rovině,

jen hřbitov ležel v miskovité prohlubni. Luce viděla od branky

svah pokrytý řadami a řadami prostých náhrobků, které vypadaly

jako diváci na tribuně stadionu. Ale cestou k nejnižšímu místu

60

prohlubně se cestička začala klikatit mezi velkými zdobnými

hrobkami, mramorovými sochami a kryptami. Nejspíš hroby

konfederačních důstojníků, nebo prostě zámožných vojáků. Tyhle

hroby vypadaly, že při bližším pohledu budou zajímavé. Ale od

brány se zdálo, jako by jejich váha vtlačovala hřbitov do země.

Jako by ho hlína chtěla spolykat.

Luce za sebou zaslechla kroky. Prudce se obrátila a spatřila,

jak se zpoza stromu odlepila podsaditá černá postava. Penn!

Luce potlačila chuť chytit dívku kolem krku. Snad ještě nikdy

nebyla tak šťastná, že někoho vidí — i když dokázala jen stěží

uvěřit, že by Penn dostala trest.

„Nejdeš pozdě?“ zeptala se jí Penn. Zastavila se kousek od ní

a věnovala jí jeden z těch pohledů, které jako by říkaly: chudinko

nováčku, ty pořád nevíš, jak to tady chodí.

„Jsem tady už deset minut,“ namítla Luce. „Nejdeš ty pozdě?“

„V žádným případě.“ Penn na ni mrkla. „Já jsem ranní ptáče. A

nikdy nedostávám tresty.“ Pokrčila rameny a poposunula si rudé

brýle na nose. „Ale ty jo, spolu s dalšíma pěti nešťastníkama,

který ti nejspíš nemůžou přijít na jméno, když na tebe čekají u

monolitu.“ Vytáhla se na špičky a ukázala Luce za záda, na

největší kamennou stavbu, která se zvedala z nejhlubší části

hřbitova. Když Luce zamrkala, dokázala rozeznat skupinku

černých postav u podstavce.

„Říkali jen na hřbitově,“ ozvala se defenzivně. „Nikdo mi

nevysvětlil, kam mám přijít.“

„Tak ti to říkám já: k monolitu. Tak už jdi,“ pobídla ji Penn.

„Nebudeš tady mít moc kamarádů, když jim budeš kazit ráno

ještě víc, než se ti to už povedlo.“

Luce mlčky polkla. Chtěla se Penn zeptat na cestu, protože

pěšiny jí odsud připadaly jako labyrint a nechtěla se na hřbitově

ztratit. Najednou se jí zmocnila nervozita a pocit, že je tak

neskutečně daleko od domova, a tušení, že to tady bude pořád

horší. Zapraskala si klouby na rukou. Nemohla se přinutit vyrazit.

„Luce?“ Penn ji trochu postrčila. „Pořád tady stojíš.“

Luce se na ni pokusila přátelsky usmát, ale povedl se jí jen

jakýsi obličejový tik. Pak se rozběhla z kopce do nitra hřbitova.

61

Slunce ještě nevyšlo, ale úsvit už měl nastat zakrátko. Tyhle

temné chvíle před rozbřeskem patřily k těm, kterých se vždycky

děsila nejvíc. Uháněla kolem prostých náhrobků. Kdysi musely

stát zpříma, ale teď už se stářím nakláněly ke stranám, takže

celé to místo vypadalo jako morbidní hrací plán domina.

Luce v černých teniskách dusala do louží, drtila podrážkami

suché listí. Než se dostala od obyčejných náhrobků ke zdobeným

hrobkám, půda se víceméně vyrovnala, a Luce byla úplně

ztracená. Zarazila se a snažila se chytit dech. Hlasy. Jestli se

uklidní, dokáže poznat, odkud přicházejí.

„Ještě pět minut a mizím,“ ozval se chlapecký.

„Váš názor tady bohužel nikoho nezajímá, pane Sparksi.“

Zlomyslný tón paní Trossové, které se říkalo Albatroska. Luce po

tom karbanátkovém incidentu dorazila na její hodinu pozdě a

nepodařilo se jí udělat na zakyslou obtloustlou učitelku přírodních

věd nejlepší dojem.

„Pokud nikdo jiný nemá zájem přijít na celý týden o spole-

čenská privilegia —“ mezi hrobkami se rozlehlo otrávené sténání,

budeme trpělivě čekat, neboť nám nic jiného nezbývá, než nás

slečna Priceová ráčí poctít svou návštěvou.“

„Já jsem tady,“ zalapala po dechu Luce, která se konečně

vynořila za mohutnou sochou anděla.

Paní Trossová stála s rukama v bok. Na sobě měla podobné

černé volné, nepřepásané šaty jako včera. Řídké hnědé vlasy jí

ležely uplácnuté na lebce a její hnědé oči dávaly najevo jen

podráždění. Biologie byla pro Luce vždycky obtížná, a zatím to

vypadalo, že pro svoje budoucí úspěchy u paní Trossové moc

neudělala.

Vedle Albatrosky na kruhu podstavců, které obklopovala

ústřední sochu anděla, posedávali Roland, Arriane a Molly Ve

srovnání s ostatními sochami tahle vypadala novější, bělejší a

velkolepější. O andělovo vytesané stehno se opíral poslední

student, jehož si Luce nejdřív ani nevšimla. Daniel.

Měl na sobě odřenou koženou bundu a rudou šálu, které si

všimla už včera. Luce sklouzla očima po jeho rozcuchaných

plavých vlasech, které jako by si po probuzení nestačil učesat...,

62

což ji přimělo představit si, jak asi Daniel vypadá, když spí..., a to

ji přimělo zrudnout natolik, že když sklouzla pohledem od jeho

vlasů k jeho očím, byla už rudá jako rak.

Daniel se na ni zamračil.

„Omlouvám se,“ vyhrkla Luce. „Nevěděla jsem, kde se máme

sejít. Přísahám, že jsem...“

„Šetřte si dech,“ přerušila ji ostře paní Trossová. „Už takhle

jste všechny připravila o spoustu drahocenného času. Jistě

všichni dobře víte, jakých přestupků jste se dopustili, že jste

tady. Můžete o nich přemýšlet další dvě hodiny při práci.

Vytvořte dvojice. Přece to už znáte.“ Pohlédla na Luce a po-

hrdavě vypustila vzduch. „Kdo se chce postarat o slečinku

Natvrdlou?“

K Luceině hrůze všichni přítomní sklopili oči k nohám. Po

mučivé věčnosti, která netrvala déle než minutu, vystoupil kolem

rohu mauzolea do jejího zorného pole pátý student.

„Já.“

Cam. Černé tričko s výstřihem do véčka se mu napínalo na

širokých ramenou. Vypadal dobře o třicet centimetrů vyšší než

Roland, který mu uhnul z cesty, když se Cam kolem něj vydal k

Luce. Nespouštěl z ní oči a pohyboval se sebevědomě a v

temných školních šatech vypadal stejně nenuceně, jako se v nich

Luce cítila příšerně. Chtěla se od něj odvrátit, protože jí bylo

nepříjemné, že na ni před ostatními tak zírá. Ale z nějakého

důvodu byla jako očarovaná. Nedokázala od něj odtrhnout oči až

do chvíle, než se mezi ně postavila Arriane.

„Já to řekla první.“

„Ne, tos neřekla.“

„Jasně že jo, ale tys mě z toho tvýho pitomýho bidýlka

neslyšel.“

„Já ji...“ Cam se zhluboka nadechl.

Arriane naklonila vyčkávavě hlavu ke straně. Luce polkla. Co

chce Cam říct — že ji chce? Nemohli by to vyřešit jinak? Třeba

pracovat ve trojicích?

Cam jí poplácal po ruce. „Přijdu za tebou pak, jo?“ prohodil,

jako by to byl nějaký slib, jehož splnění po něm vyžadovala.

63

Ostatní studenti se zvedli z kamenů, na kterých seděli, a

vydali se ke kůlně. Luce je následovala a přidala se k Arriane,

která jí mlčky podala hrábě.

„Tak co — chceš anděla mstitele, nebo nahatý milence v

objetí?“

Arriane se nijak nezmínila o včerejších událostech a Luce

neměla odvahu něco z toho vytahovat. Místo toho zvedla hlavu a

zjistila, že se nad ní tyčí dvě mohutné sochy. Ta bližší vypadala

jako od Rodina: nahý muž objímající nahou ženu. Luce studovala

francouzské sochařství v Doveru a Rodina vždycky považovala za

největšího romantika. Jenže teď se nemohla dívat na milence v

objetí, aby při tom nemyslela na Daniela. Daniel. Který ji

nenávidí. Pokud by o tom po jeho včerejším úprku z knihovny

ještě pochybovala, pak úplně stačilo to dnešní ranní zamračení.

„Kde je anděl?“ zeptala se s povzdechem.

„Dobrá volba. Tamhle.“ Arriane ji zavedla k mohutné mra-

morové soše anděla, který zachytil v letu blesk. V době svého

vzniku to musel být působivý kousek, ale teď byl anděl starý a

špinavý, pokrytý prachem a zeleným lišejníkem.

„Já to nechápu,“ přiznala Luce. „Co máme dělat?“

„Oškrábat ho,“ zazpívala Arriane. „Já to beru tak, jako bych je

koupala.“ Po těch slovech vylezla po andělově mohutném těle a

přehodila nohu přes paži s bleskem, jako by byl anděl starý dub,

na kterém si hrají děti.

Luce vyděsilo, aby si na nich paní Trossová nezchladila žáhu

ještě víc, a pustila se hráběmi do podstavce sochy. Snažila se z

něj odhrabat nekonečné vrstvy plesnivého listí.

O tři minuty později měla pocit, že jí snad upadnou ruce. Na

takovouhle špinavou práci nebyla rozhodně oblečená. Luce v

Doveru nikdy nedostala školní trest, ale pokud slyšela, tam to

znamenalo stokrát napsat „Nebudu opisovat referáty z internetu“

a podobně.

Tohle jí připadalo drsné. Zvlášť když její jediné provinění

spočívalo v tom, že v jídelně nechtíc strčila do Molly. Nemínila

dělat ukvapené závěry, ale k čemu je dobré čistit od bláta hroby

64

lidí, kteří už jsou víc než sto let po smrti? Luce v tuhle chvíli svůj

život upřímně nenáviděla.

Pak se mezi stromy konečně prodraly první paprsky slunce a

zbarvily hřbitov. Luce se trochu rozveselila. Konečně mohla vidět

víc než deset kroků před sebe. A zahlédla Daniela..., jak pracuje

ve dvojici s Molly.

Radostný pocit ji rychle opustil.

Podívala se na Arriane, která po ní střelila soucitným po-

hledem, ale mlčky pokračovala v práci.

„Hej,“ zašeptala hlasitě Luce.

Arriane si položila prst na rty a ukázala Luce, aby vylezla

nahoru za ní.

Luce se s mnohem menší obratností chopila andělovy ruky a

vysoukala se na podstavec. Když se opatrně usadila tak, aby si

byla jistá, že nespadne, zašeptala: „Takže... Daniel se kamarádí s

Molly?“

Arriane si odfrkla. „V žádným případě, nenávidějí se,“

odpověděla rychle. Pak se odmlčela. „Proč se ptáš?“

Luce ukázala na ty dva, kteří se nijak nesnažili odstraňovat

špínu z přidělené hrobky. Stáli vedle sebe, opírali se o hrábě a

vedli tichý hovor. Luce by dala nevím co, kdyby něco z jejich slov

mohla zaslechnout. „Připadá mi to tak.“

„Tohle je trest,“ připomněla jí Arriane. „Člověk musí s někým

do dvojice. Myslíš snad, že Roland a Cukrouš Camouš jsou

parťáci?“ Ukázala na Rolanda a Cama. Vypadali, jako by se

hádali, jak si nejlíp rozdělit práci u nohou milenců. „Dvojice při

školním trestů nejsou v normálním životě nutně nerozlučný.“

Arriane se podívala na Luce, která se snažila tvářit neutrálně,

ale cítila, že se jí to vůbec nedaří.

„Hele, Luce, já nemyslela, jako že...“ Arrianin hlas se pomalu

vytrácel. „Hele, až na to, že jsem kvůli tobě přišla dneska ráno o

dvacet minut života, s tebou nemám žádnej problém. Vlastně mi

připadáš zajímavá. Zábavná. Teda já nevím, jestlis lady čekala

nějaký ťuťu—ňuňu kámošení — pokud jo, tak dovol, abych ti

vysvětlila jako první, že tak to tady nechodí. Lidi tady skončej,

65

protože mají nějakej problém. Protože s sebou vláčej nějaký

nadměrný kufry, za který musej připlatit. Chápeš?“

Luce pokrčila rameny. Styděla se, že vůbec něco řekla. „Jen

jsem se ptala.“

Arriane si odfrkla. „To seš vždycky tak zakřiknutá? Proč tě

sem vůbec zavřeli?“

Luce se o tom nechtělo mluvit. Možná má Arriane pravdu a

ona by se tady neměla chtít s nikým přátelit. Seskočila dolů a

pustila se do mechu na podstavci sochy.

Arriane se bohužel své otázky jen tak nehodlala vzdát. Se-

skočila dolů a přišpendlila svými hráběmi Luceiny.

„Vyklop to, vyklop to, vyklop to,“ zazpívala.

Arrianina tvář byla tak blízko, že si Luce vybavila, jak se nad

ní včera skláněla při tom záchvatu. Přece se spolu včera docela

sblížily, ne? A nějaká část Luce si o tom hrozně toužila s někým

promluvit. Měla za sebou tak dlouhé, mlčenlivé léto s rodiči.

Povzdychla si a opřela si čelo o násadu hrábí.

V puse se jí objevila nervózní slaná chuť, ale Luce ji nemohla

spolknout. Naposledy o tom mluvila při soudním vyšetřování.

Radši by se k tomu nevracela, ale čím déle na ni Arriane zírala,

tím víc se jí ta slova drala do úst a na špičku jazyka.

„Jednou večer jsem byla s přítelem,“ začala vysvětlovat a

zhluboka se nadechla. „A stalo se něco strašnýho.“ Zavřela oči a

přála si, aby se ta scéna nezačala odehrávat na rudočerném

pozadí jejích víček. „Začalo hořet. Dostala jsem se ven.... ale on

ne.“

Arriane zívla. Nevypadala nijak zděšeně, rozhodně ne tak jako

Luce.

„Potom jsem si nemohla vzpomenout, jak se to stalo,“

pokračovala Luce. „Ale z toho, na co jsem si vzpomněla — a co

jsem řekla soudci —, asi usoudili, že jsem blázen.“ Pokusila se

usmát, ale působilo to nucené.

K jejímu úžasu jí Arriane stiskla rameno. Její tvář vypadala na

chvíli opravdu upřímně, ale vzápětí se na ní zase objevil

úšklebek.

66

„Tak nám nikdo nerozumí, co?“ Dloubla Luce prstem pod

žebra. „Víš, že jsme se s Rolandem tuhle zrovna bavili o tom, že

tady nemáme žádnýho kámoše pyromana? A každej ví, že když si

chceš z někoho vystřelit v polepšovně, potřebuješ k tomu

pořádnej ohníček.“ Už zase si vymýšlela. „Roland sázel na toho

Todda, ale já jsem hned věděla, že ty budeš tutovka. Musíme se

dát někdy všichni dohromady.“

Luce ztěžka polkla. Ona není žádná pyromanka. Ale za to si

může sama. Neměla nikomu vykládat o své minulosti. Teď ani

neměla sílu se bránit.

„Počkej, až to uslyší Roland,“ vykládala Arriane a odhodila

hrábě. „To je jako splněnej sen!“

Luce otevřela ústa na protest, ale Arriane už vyrazila pryč.

Bezva, pomyslela si Luce, když slyšela zvuk jejích bot

mlaskajících blátem. Teď už to byla jen otázka času, kdy ta

zpráva docestuje hřbitovem za Danielem.

Když znovu osaměla, vzhlédla k soše. I když z ní odstranila

velkou hromadu lišejníku a mechu, anděl vypadal špinavěji než

předtím. Celá ta práce byla k ničemu. Stejně pochybovala, že by

někdy někdo na tohle místo přišel. A taky pochybovala, že by se

někdo další z jejich skupinky věnoval opravdu práci.

Její pohled náhodou sklouzl na Daniela, který skutečně

pracoval. Používal horlivě kartáč a očišťoval plíseň z bronzového

nápisu na hrobce. Vyhrnul si přitom rukávy a Luce viděla, jak se

mu napínají svaly na pažích. Povzdychla si a — nemohla si

pomoct — opřela se loktem o kamenného anděla, aby měla na

Daniela lepší výhled.

Vždycky uměl za práci zabrat.

Luce rychle potřásla hlavou. Odkud se tam tohle vzalo?

Neměla ani ponětí, co to mělo znamenat. Prostě si to pomyslela.

Bylo to jako ty věci, které se jí někdy zformovaly v mysli těsně

předtím, než se propadla do spánku. Nesmyslné blábolení, které

připisovala ospalosti. Ale teď se jí to mihlo hlavou za plného

bdění.

67

Potřebovala se s tím Danielem nějak vypořádat. Zná ho den,

jen jeden den..., a stejně jí připadá, jako by ho znala důvěrně a

dlouho.

„Asi bude nejlepší držet se od něj dál,“ ozval se vedle ní

chladný hlas.

Luce se prudce obrátila a spatřila Molly. Ve stejné poloze, v

jaké ji viděla včera: s rukama v bok a rozšířenými nosními

dírkami s piercingem. Penn Luce vysvětlila, že tolerance školy

Meče & kříže k piercingu pramení z neochoty ředitele vyndat si z

ucha diamantový cvoček.

„Od koho?“ hlesla Luce. Připadala si jako idiot.

Molly protočila oči. „Prostě mi věř, že zabouchnout do Daniela

je fakt hodně blbej nápad.“

Než jí Luce stačila odpovědět, Molly zmizela. Ale Daniel skoro

jako by slyšel, že o něm mluví, se podíval přímo na ni. A pak se

vydal přímo k ní.

Luce věděla, že slunce zašlo za mrak. Kdyby dokázala

pohlédnout vzhůru, viděla by to sama. Ale nemohla od něj

odtrhnout pohled a z nějakého důvodu musela přimhouřit oči,

aby ho viděla jasně. Jako by sám Daniel vyzařoval nějaké světlo,

které ji oslepovalo. V uších jí začalo silně hučet, kolena se jí

rozklepala.

Pokusila se sebrat svoje hrábě a předstírat, že ho neviděla

přicházet. Ale na takovou hru už bylo pozdě.

„Co ti řekla?“ zeptal se Daniel.

„Ehm,“ vyhrkla, jak se snažila vylovit v mozku nějakou

rozumnou odpověď. Ale žádnou tam nenacházela. Zapraskala si

klouby na ruce.

Daniel jí překryl dlaněmi ruce. „Nesnáším, když si tohle

děláš.“

Luce se instinktivně odtáhla. Jeho dotek byl tak prchavý a

stejně ji donutil zrudnout. Myslel to tak, že mu to vadí u všech, no

ne? Protože jinak by to znamenalo, že už ji to viděl dělat předtím.

A to nemohl. Sotva ji znal.

Tak proč jí to připadá jako hádka, kterou už spolu mockrát

vedli?

68

„Molly mi řekla, že bych se od tebe měla držet dál,“ odpo-

věděla konečně.

Daniel naklonil hlavu na stranu, jako by nad tím uvažoval. „To

má asi pravdu.“

Luce se zachvěla. Nad nimi přeplul stín a zatemnil andělovu

tvář na tak dlouho, že to Luce začalo dělat starosti. Zavřela oči a

snažila se dýchat, modlila se, aby Daniel nepoznal, že je něco

divně.

Jenže v nitru jí sílila panika. Chtělo se jí dát se na útěk. Jenže

to nemohla. Co kdyby se na hřbitově ztratila?

Daniel sledoval její pohled k obloze. „Co je?“

„Nic.“

„Tak uděláš to?“ zeptal se.

„Co?“ nechápala. Jestli uteču?

Daniel k ní přistoupil, takže byl od ní sotva na krok. Luce

zadržela dech. Donutila se znehybnět celé tělo. Čekala.

„Budeš se ode mě držet dál?“

Znělo to skoro, jako by s ní flirtoval.

Ale Luce byla úplně mimo. Čelo jí zvlhlo potem. Stiskla si prsty

oba spánky. Pokoušela se získat zpátky vládu nad svým tělem.

Naprosto nedokázala oplatit Danielovi jeho poznámku stejně

koketním tónem. Totiž pokud s ní opravdu flirtoval.

Ucouvla od něj. „Asi jo.“

„Neslyšel jsem tě,“ zašeptal Daniel, nakrčil obočí a znovu

přistoupil k ní.

Luce ucouvla ještě víc a prakticky se uhodila o podstavec

sochy. Ucítila, jak ji do zad tlačí andělova vydrolená noha. Nad

nimi přeletěl druhý, temnější a chladnější stín. Luce by přísahala,

že Daniel se zachvěl spolu s ní.

Vzápětí je oba polekalo hluboké zasténání čehosi těžkého.

Luce zalapala po dechu, když se nad nimi mramorová socha

naklonila jako větev stromu, která se chvěje ve větru. Na

okamžik to vypadalo, jako by anděl zůstal viset ve vzduchu.

Luce a Daniel na něj ohromeně zírali. Oba chápali, že socha

padá. Andělova hlava se k nim pomalu skláněla, jako by se

modlila. Vzápětí se celý monolit začal řítit k zemi. Luce okamžitě

69

ucítila, jak ji Danielova ruka popadla kolem pasu, jako by přesně

věděl, kde její tělo začíná a končí. Druhou nikou jí zakryl hlavu a

strhl ji k zemi právě ve chvíli, kdy se socha zřítila — přesně tam,

kde ještě před chviličkou stáli. Anděl přistál s masivním

křupnutím hlavou napřed v blátě, zatímco nohy mu dál spočívaly

na podstavci. V trojúhelníku pod ním zůstali ležet Luce a Daniel.

Těžce dýchali, hlavy vedle sebe. Danielovy oči se dívaly

vyděšeně. Mezi spadlou sochou a jejich těly zůstalo jen pár

centimetrů prostoru.

„Luce?“ zašeptal.

Dokázala jenom přikývnout.

Přimhouřil oči. „Cos viděla?“

Vtom se objevila ruka a Luce cítila, jak ji někdo táhne z

prostoru pod sochou. Ucítila zaškrábání kamene na zádech a pak

závan vzduchu. Znovu spatřila zamihotání denního světla. Kolem

ní stáli ostatní potrestaní studenti a zírali na ně s otevřenou

pusou — až na paní Trossovou, která se mračila, a Cama, který

pomohl Luce na nohy.

„Jsi v pořádku?“ Cam ji přejížděl pohledem, jako by odhaloval

škrábance a modřiny. Oprášil jí rameno. „Viděl jsem, jak ta socha

padá, a pokusil jsem se ji zachytil, ale už bylo... Musela ses

hrozně leknout.“

Luce neodpovídala. Leknutí bylo jen částí toho, co cítila.

Daniel, který se už vysoukal na nohy, se ani neohlédl, aby se

přesvědčil, jestli je Luce v pořádku. Prostě odešel pryč.

Luce klesla brada, když ho viděla odcházet. Ale nikdo jiný jako

by si toho nevšímal.

„Co jste dělali?“ vyštěkla paní Trossová.

„Já nevím. Jednu minutu jsme tady stáli a...“ Luce pohlédla na

paní Trossovou, ehm, pracovali. A pak jsem už jen viděla, jak

socha padá.“

Albatroska se sehnula, aby prozkoumala rozbitého anděla.

Jeho hlava uprostřed praskla. Učitelka začala mumlat něco o

přírodních silách a starém kamení.

Ale Luce zněl v uchu jiný hlas, a zůstal tam i poté, co se

všichni vrátili k práci. Byl to Mollyin hlas, která kousek za jejím

70

ramenem zašeptala: „Vypadá to, že by někdo měl poslouchat,

když mu radím.“

71

KAPITOLA PÁTÁ

DEVÁTÝ KRUH

„Už se mě nikdy neopovažuj takhle vyděsit!“ kárala Callie Luce

ve středu večer.

Bylo právě před západem slunce a Luce stála vtisknutá v

telefonní kukani Meče & kříže, maličké béžové rakvi uprostřed

recepce. K soukromí to mělo daleko, ale aspoň nikdo nebyl

poblíž. Ruce ji pořád ještě bolely od práce s hráběmi při včerejším

trestu a její hrdost zůstala pošramocená tím, jak Daniel okamžitě

po vysvobození zpod spadlé sochy utekl. Ale aspoň na čtvrt

hodiny se to všechno pokusila vyhnat z hlavy, aby si vychutnala

každé blaženě horečnaté slovíčko, které na ni její kamarádka v

povoleném čase vychrlí. Bylo tak krásné slyšet Calliin pronikavý

hlas, až Luce skoro přestalo vadit, že na ni kamarádka ječí.

„Slíbili jsme si, že si budeme psát každou hodinu!“ pokračo-

vala rozčileně Callie. „Myslela jsem, že tě někdo sežral zaživa!

Nebo že ti natáhli tu svěrací kazajku, kde si musíš prokousat

rukáv, aby ses mohla podrbat na nose. Co já vím, jestli už nejseš

v devátým kruhu...“

„Dobře, mami,“ zasmála se Luce, která zase vklouzla do role

Calliiny utěšovatelky. „Klídek.“ Na okamžik ji bodly výčitky, že

svůj jediný povolený telefonát nevyužila opravdu radši na

zavolání mamince. Ale věděla, že Callie by vyletěla z kůže, kdyby

zjistila, že si Luce nechala utéct první příležitost zavolat jí. A v

72

jistém podivném smyslu ji Calliino hysterické pištění vždycky

uklidňovalo. Byl to jeden z mnoha důvodu, proč si spolu tak

rozuměly: kamarádčino paranoidní chování mělo na Luce

konejšivý efekt. Dokázala si představit Callii v jejím pokoji v

Doveru, jak přechází po oranžovém koberci, obličej jí voní

odličovacím tonikem a mezi prsty u nohou má pěnová pedikúrní

dělítka, aby se jí nerozmazal ještě vlhký fuchsiový lak.

„Neříkej mi mami!“ soptila Callie. „A už povídej. Jaký jsou tam

lidi? Jsou tak příšerný a popudliví jako ve filmech? A co učení?

Jaký je jídlo?“

Luce v telefonu slyšela, jak v Calliině pokoji na jejím maličkém

televizoru běží Prázdniny v Římě. Luceina nejoblíbenější scéna

byla ta, kdy se Audrey Hepburnová probudí v pokoji Gregoryho

Pecka a pořád je přesvědčená, že ta noc byl jenom sen. Luce

zavřela oči a pokusila se to přehrát ve své paměti. Napodobila

Audreyin ospalý šepot a věděla, že Callie ten citát bezpečně

pozná. „Byl tam muž a byl na mě tak zlý. Bylo to báječné.“

„Fajn, princezno, ale já chci slyšet o tvým životě,“ zažertovala

Callie.

Jenže ve škole Meče & kříže bohužel nebylo nic, co by se dalo

popsat jako báječné. Luce sice myslela na Daniela tak

osmdesátkrát denně, ale uvědomovala si, že jediná podobnost

mezi jejím životem a Prázdninami v Římě spočívá v tom, že se jí i

Audrey líbil chlapík, který se k nim choval agresivně a drze a

nezajímal se o ně. Luce si opřela hlavu o béžový vnitřek telefonní

budky. Někdo do něj vyryl nápis můj čas přijde. Za normálních

okolností by tohle byla chvíle, kdy by Luce Callii o Danielovi

všechno vyklopila.

Ale z nějakého důvodu to neudělala.

Nemohla by jí vyprávět o tom, co se mezi nimi stalo, protože

ve skutečnosti k ničemu nedošlo. A Callie byla jako pes, když se

pokoušela zjistit, jestli je dotyčný muž hoden kamarádčiny

pozornosti. Ptala by se, kolikrát Luce otevřel dveře a jestli jí

pochválil její francouzský přízvuk. Callii nepřipadalo divné, aby

kluci psali svým vyvoleným sladké milostné básně, i když Luce by

něco takového nikdy nedokázala brát vážně. A o Danielovi

73

vlastně nebylo co povídat. Callii by mohl mnohem spíš zajímat

Cam.

„Je tady jeden kluk,“ zašeptala do mluvítka.

„Já to věděla!“ vyjekla Callie. „Jméno! Jak se jmenuje?!“

Daniel. Daniel. Luce si odkašlala. „Cam.“

Jdi na to rovnou a bez příkras, holka. Pověz mi všechno od

začátku.“

„No, zatím se vlastně nic nestalo.“

„Myslí si, že seš úžasná, bla bla bla. Já ti říkala, že s těma

ostříhanýma vlasama vypadáš jako Audrey. Tak přejdi k tomu

nejzajímavějšímu.“

„No...“ Luce se odmlčela, protože v hale zaslechla kroky.

Naklonila se ke straně a vykoukla z kukaně, aby zjistila, kdo chce

narušit jejích nejlepších patnáct minut za poslední dny.

Cam mířil přímo k ní.

My o vlku. Spolkla tu trapnou větičku, kterou měla na jazyku:

Dal mi kytarový trsátko. Ta věc ji pořád tlačila v kapse.

Cam se choval nenuceně, jako by nějakým zázrakem osudu

neslyšel, že Luce vyslovila jeho jméno. Vypadal jako jediná osoba

ve škole Meče & kříže, která si nesundala školní uniformu ve

chvíli, kdy bylo po vyučování. Jenže jemu černá slušela, kdežto

Luce v ní vypadala jako pokladní ze samoobsluhy.

Cam zatočil zlatými kapesními hodinkami, které mu visely na

řetízku na prostředníčku. Luce na okamžik téměř okouzleně

sledovala zlatou křivku, až Cam zarazil hodinky v letu a zadíval

se na ciferník. Pak přejel očima po Luce — od hlavy k patě a zase

vzhůru.

„Promiň,“ pronesl zmateně. „Myslel jsem, že jsem se zapsal

na hovor od sedmi.“ Pokrčil rameny. „Asi jsem to napsal blbě."

Luce se podívala na svoje hodinky a srdce se jí sevřelo.

Pověděly si s Callií sotva deset slov — jak mohla uběhnout celá

čtvrthodina?

„Luce? Haló?“ domáhala se její pozornosti nervózně Callie na

druhém konci telefonu. „Chováš se divně. Nezamlčuješ mi

náhodou něco? Nenahradilas mě náhodou nějakou drsňačkou z

polepšovny? A co ten kluk?“

74

„Pšššt,“ sykla Luce do telefonu. „Počkej, Came!“ zavolala na

chlapce, který už byl v půli cesty ke dveřím. „Jenom minutku, já

už...“ ztěžka polkla, „...už končím!“

Cam schoval kapesní hodinky do přední kapsy černého saka a

otočil se k Luce. Nazdvihl pobaveně obočí, když zaslechl Calliin

pištivý hlas. „Neopovažuj se zavěsit!“ protestovala. „Nic jsi mi

neřekla! Nic!“

„Nechci někoho naštvat,“ zažertoval Cam a ukázal na ječící

sluchátko. „Nech si mou čtvrthodinu, a příště mi to vrátíš.“

„Ne,“ vyhrkla Luce. Chtěla sice hrozné mluvit s Callií, ale

uměla si představit, že Cam se na svůj hovor těší stejně. A na

rozdíl od jiných lidí ve škole k ní byl tenhle kluk vážně hodný.

Nechtěla, aby se kvůli ní musel vzdát svého telefonátu, a zvlášť

ne teď, když se jí zmocnila taková nervozita, že už o něm s Callií

stejně nedokázala drbat.

„Callie,“ vzdychla do telefonu, „musím jít. Zavolám ti hned,

jak...“ Ale v tu chvíli se ve sluchátku ozvalo tiché vyzváněcí

bzučení. Automat byl nastavený tak, aby hovor po patnácti

minutách ukončil. Na displeji teď blikal údaj 0:00. Ani se s Callií

nerozloučily... a teď bude muset čekat další týden, než jí znova

může zavolat. Ten čas se v jejích představách táhl jako

nekonečný oceán.

„En ká?“ zeptal se Cam a opřel se o kukaň vedle Luce. Jeho

tmavá obočí povyjela vzhůru. „Mám tři mladší sestry. Dokážu

zavětřit NK — nejlepší kámošku — i přes telefon.“ Naklonil se k

Luce, jako by ji chtěl očichat, takže se zachichotala... a pak

strnula. Z jeho nečekané blízkosti se jí rozbušilo srdce.

„Nech mě hádat.“ Cam se zase narovnal a zvedl bradu.

„Chtěla vědět všechno o těch zlobivých hošanech z polepšovny?“

„Ne!“ Luce rozhodně zavrtěla hlavou, jako by chtěla popřít, že

by vůbec myslela na něco jako kluci... a pak jí došlo, že Cam

jenom žertuje. Rozhodla se mu popíchnutí vrátit. „Totiž,

samozřejmě jsem jí řekla, že jsou tady samí mizerové.“

„Právě proto jsme tak vzrušující,“ zamrkal na ni Cam. „Ne-

myslíš?“ Zůstal stát úplně tiše, takže i Luce zůstala stát úplně

75

tiše, a v tom tichu se jako jediný zvuk rozléhal tikot kapesních

hodinek v kapse jeho saka.

Luce vedle Cama strnula, když se halou náhle prohnalo něco

temného. Stín jako by přeskakoval po panelech na stropě,

zakrýval nejdřív jeden, pak druhý a zase třetí. Sakra. Nebylo

dobré zůstat sama s někým — a zvlášť ne s někým, kdo se na ni

soustředil tak jako Cam —, když se objevily stíny. Luce se snažila

zůstat v klidu, když temnota začala vířit kolem stropního větráku.

Tohle ještě dokáže vydržet... snad. Jenže stíny někdy vyluzovaly

hrozné zvuky — podobně jako sovička, kterou jednou Luce viděla

spadnout z hnízda a zadusit se. Kdyby se na ni Cam aspoň

přestal dívat! Kdyby se tak stalo něco, co by upoutalo jeho

pozornost. Kéž by...

Do haly vešel Daniel Grigori.

A bylo to tady. Spása. Spása v podobě kluka v roztrhaných

džínách a ještě děravějším tričku. I když jako spása vůbec

nevypadal: hrbil se pod nákladem knížek z knihovny a pod

šedivýma očima měl šedivé kruhu z nevyspáni. Daniel vlastně

vypadal dost špatně. Světlé vlasy mu padaly do očí. Když se

zadíval na Luce a Cama, oči se mu změnily ve škvírky. Luce měla

tolik práce s úvahami, co podráždilo Daniela Grigoriho tentokrát,

že jí ani nedošlo, co se stalo: než za Danielem zapadly dveře

haly, stíny se jimi protáhly a odlétly do noci. Jako by někdo

popadl vysavač a recepční halu vyčistil od špíny.

Daniel jim jen krátce pokývl, ale ani nezvolnil krok.

Když se Luce podívala na Cama, všimla si, že hledí za

Danielovými zády. Pak se otočil k ní a pronesl hlasitěji, než bylo

třeba: „Zapomněl jsem ti říct, že dneska po Společenským večeru

pořádám u sebe v pokoji takovou menší sešlost. Byl bych rád,

kdybys přišla.“

Daniel pořád ještě nebyl z doslechu. Luce neměla ponětí, co je

Společenský večer, ale měla se předtím sejít s Penn. Půjdou tam

spolu.

Ulpěla pohledem na zadní části Danielovy hlavy. Věděla, že

musí Camovi odpovědět na pozvání, a nebylo to tak těžké, ale

pak se na ni Daniel otočil a zadíval očima, které — a to by mohla

76

odpřísáhnout — vypadaly smutně. V kukani se rozdrnčel telefon.

Cam se natáhl po sluchátku a řekl: „Musím to vzít, Luce. Takže —

přijdeš?“

Daniel téměř nepostřehnutelně přikývl.

„Jo,“ odpověděla Luce Camovi. „Jasně.“

„Pořád nechápu, proč musíme utíkat,“ zasupěla o dvacet

minut později. Snažila se držet krok s Penn, když uháněly přes

školní pozemky k hale, kde se měl konat ten záhadný

Společenský večer — večírek, o kterém jí Penn pořád ještě nic

neřekla. Luce měla sotva čas zaběhnout k sobě do pokoje,

natáhnout si čisté džíny a přejet si rty leskem pro případ, že by to

byl tenhle typ večírku. Zrovna se u sebe pokoušela vzpamatovat

z toho setkání s Camem a Danielem, když k ní vrazila Penn a

vytáhla ji ven.

„Lidi, kteří jsou chronicky nedochvilný, nikdy nechápou, jak

tím narušujou rozvrhy lidí, který jsou normální a přesný,“

vysvětlila Penn Luce, když spolu čvachtavě utíkaly přes obzvlášť

nasáklou část trávníku.

„Ha ha!“ Za zády jim vybuchl hlasitý smích.

Luce se otočila a tvář se jí rozzářila, když spatřila Arrianinu

bledou útlou postavičku, která se je pokoušela dohnat. „Kterej

magor ti namluvil, že seš normální, Penn?“ Arriane štouchla do

Luce a ukázala na zem. „Pozor na pohyblivý písky!“

Luce se zarazila těsně předtím, než její noha dopadla na

zablácenou půdu. „Řekněte mi prosím někdo, kam jdeme!“

„Na Společenský večer,“ odpověděla nevzrušeně Penn.

„Zábavný program.“

„Jako že... se tam tancuje a tak?“ zeptala se Luce. V hlavě se

jí vylíhla představa Daniela a Cama na tanečním parketu.

Arriane zahýkala smíchy. „Spíš umírá nudou! Společenský

večer je typickej příklad dvojího chápání u Meče & kříže. Chtějí,

77

abysme se společně scházeli, ale přitom je děsí, že bysme se

měli společně bavit. Takže maj dilema.“

„A tak pro nás pořádají tyhle příšerný Společenský večery,“

ujala se slova Penn, „s promítáním filmů, po kterým následuje

beseda o filmu, nebo — Ježíši, pamatuješ na minulý pololetí?“

„Jak jsme měli přednášku o preparování zvířat?“

„Jo. Děs.“ Penn zavrtěla hlavou.

„Ale dneska večer to bude pohodička,“ mínila Arriane. „Stačí

jenom prochrupnout jeden z těch tří filmů, který nám pouštěj

pořád dokola v promítacím sálu knihovny. Co to bude dneska,

Pennisko? Starman? Joe kontra sopka? Nebo Víkend u Bernieho?“

„Starman,“ zasténala Penn.

Arriane střelila po Luce zmateným pohledem. „Ta ví fakt

všechno.“

„Počkejte.“ Luce opatrně obešla bahnitý úsek a ztišila hlas,

protože se už blížily k recepční hale školy. „Když už jste ty filmy

tolikrát viděly, tak proč se tam tak ženeme?“

Penn otevřela těžké kovové dveře do „promítacího sálu“.

Luce si uvědomila, že je to jen eufemismus pro starou učebnu

se stropem z panelů a židlemi postavenými do řad čelem k bílé

stěně.

„Abysme nevyfásly ty nejlepší místa vedle pana Colea,"

vysvětlila Arriane a ukázala na učitele, který seděl s nosem

zabořeným do tlusté knihy. Kolem něj zůstalo několik posledních

volných židlí v místnosti.

Když dívky prošly pod kovovým detekčním rámem, Penn

dodala: „Kdo sedí vedle něj, musí mu pomáhat vyplňovat ty jeho

blbý dotazníky o ,duševním zdraví’.“

„Což by nebylo tak hrozný...,“ pokračovala Arriane. „...kdyby

tady pak člověk nemusel zůstat po filmu a pomáhat mu

analyzovat výsledky,“ uzavřela Penn.

„A tak by prošvihnul afterparty,“ zašeptala Arriane, když

zakormidlovala Luce ke druhé řadě židlí.

Konečně se dostaly k tomu podstatnému. Luce se zasmála.

„Slyšela jsem o tom,“ prohodila a začala se cítit trochu líp. „U

Cama v pokoji, že jo?“

78

Arriane se na ni na chvíli zadívala a pak si přejela jazykem po

zubech. A ohlédla se dozadu, skoro jako skrz Luce. „Hej, Todde!“

zavolala a zamávala konečky prstů. Přistrčila Luce na jednu židli

a sama se posadila vedle ní — na bezpečné místo, pořád ještě

dvě židle od pana Colea. Pak poklepala na sedadlo mezi sebou a

učitelem. „Pojď si sednout k nám, člověče!“ Todd, který se právě

rozpačitě protáhl bezpečnostním rámem, vypadal šťastně, že mu

někdo ukázal směr — jakýkoli směr. S ulehčením se vydal k nim.

Právě když se chtěl usadit, pan Cole se na něj podíval přes okraj

knihy, očistil si kapesníkem brýle a řekl: „Todde, to jsem rád, že

jsi tady. Mohl bys pro mě udělat takovou maličkost: Víš, Vennův

diagram, který je velice užitečný pro...“

„Páni!“ Penn strčila zezadu obličej mezi Luce a Arriane.

Arriane pokrčila rameny a vytáhla z tašky pytlík popcornu.

„Musím se starat o tolik nových studentů,“ prohlásila a hodila po

Luce mastné zrníčko. „Máš kliku!“

Když světla v místnosti potemněla, Luce se rozhlížela kolem,

až se její oči zaostřily na Cama. Vzpomněla si na svou přerušenou

konverzaci s Callií po telefonu a na to, jak její kamarádka vždycky

tvrdila, že dívka pozná kluka nejlíp při sledování filmu, protože při

tom vyplavou na povrch věci, které by se třeba v rozhovoru

neodhalily. Když se teď Luce dívala na Cama, pochopila, jak to

Callie myslí. Bude vzrušující pozorovat koutkem oka, při jakých

scénách se Cam směje, a přidat se k němu.

Když se jejich pohledy setkaly, Luce se zastyděla a chtěla se

instinktivně odvrátit. Ale než to stačila udělat, Camova tvář se

rozzářila širokým úsměvem. Luce jako by to zbavilo studu za to,

že na něj tak zírá. Když jí Cam zamával, nemohla si pomoct, aby

to nesrovnala s těmi pár příležitostmi, kdy ji při zírání přistihl

Daniel.

Ten přišel s Rolandem na poslední chvíli, když už Randy

málem začala počítat příchozí — tak pozdě, že už na ně zbyla jen

místa k sezení na podlaze před řadami židlí. Když Daniel prošel

světelným kuželem před projektorem, Luce si poprvé všimla

stříbrného řetízku kolem jeho krku. Na něm visel nějaký

79

medailon, který měl Daniel zastrčený pod tričkem. Vzápětí jí

zmizel ze zorného pole. Nemohla vidět už ani jeho profil.

Ukázalo se, že Starman není moc vtipný, ale komentáře

ostatních studentů k převtělováním Jeffa Bridgese ano. Pro

Luce bylo těžké soustředit se na zápletku. A taky cítila nepří-

jemné mrazení vzadu na krku. Něco se chystalo.

Když se stíny objevily tentokrát, Luce je čekala. Když se nad

tím zamyslela a začala jejich výskyt počítat, dospěla k názoru, že

v poslední době se objevují v děsivě rychlém sledu. Netušila,

jestli je to jen proto, že je u Meče & kříže tak nervózní... nebo

jestli to znamená něco jiného. Nikdy dřív to nebylo tak zlé...

Kroužily nad hlavami lidí v sále, pak slétly ke stranám

promítacího plátna a nakonec se přisály k podlaze jako rozlitý

inkoust. Luce se chytila opěradla židle a cítila, jak jí celým tělem

procházejí záchvěvy strachu. Snažila se zatnout všechny svaly,

ale stejně nedokázala potlačit chvění. Probral ji stisk na levém

koleni.

„V pohodě?“ zašeptala Arriane.

Luce přikývla a objala si ramena. Předstírala, že jí je jen

chladno. Kéž by to tak bylo..., ale tohle konkrétní mrazení nemělo

nic společného s příliš ledovou klimatizací Meče & kříže.

Cítila, jak se jí stíny protahují pod nohama. Zůstaly tam ležet

jako mrtvá váha po celou dobu filmu. Každá minuta z něj

připadala Luce jako věčnost.

O hodinu později přitiskla Arriane oko na kukátko v Camových

bronzem natřených dveřích. „Ho hó!“ zazpívala. „Hosti jdou!“

Ze stejné brašny, z jaké předtím vytáhla popcorn, teď vylovila

růžové péřové boa. „Podepři mě,“ zašeptala Luce a zvedla nohu

do vzduchu.

Luce spojila prsty do kolíbky, aby poskytla kamarádce oporu.

Arriane se zapřela vysokou černou botou, zvedla se do výšky a

80

zakryla si tvář boa, když se natáhla pro sledovací kameru v hale

a vyšroubovala ji.

„To nebude vůbec podezřelý,“ zamumlala Penn.

„Chceš afterparty, nebo ne?“ odsekla Arriane. „Nebo držíš s

Velkým bráchou?“

„Jenom říkám, že jsou i chytřejší metody,“ odfrkla si Penn a

Arriane seskočila. Přehodila boa přes rameno Luce, která se

rozesmála a začala tančit na tóny písně, která se linula zpoza

dveří. Ale když chtěla předat boa Penn, překvapilo ji, jak ner-

vózně dívka vypadá. Penn si kousala nehty a potila se na čele.

Nosila sice i v horkém zářijovém počasí šest svetrů, ale horko jí

nebývalo nikdy.

„Co je?“ zašeptala Luce a naklonila se k ní.

Penn se zatahala za okraj rukávu a povzdychla si. Už to

vypadalo, že se chystá odpovědět, když se dveře před nimi

prudce otevřely. Ven se vyvalil cigaretový dým, hluk hudby a pak

i Cam, který je vítal s otevřenou náručí.

„Tak jsi tady!“ zahalekal na Luce. Jeho rty se i v přítmí rudě

leskly. Když ji sevřel v náručí, na okamžik si připadala maličká a

chráněná. Trvalo to jen chvíli, než se Cam otočil, aby pozdravil

další dvě příchozí. Luce cítila bodnutí hrdosti, že ona jediná si

vysloužila jeho objetí.

Maličký pokoj za Camem byl přeplněný lidmi. U gramofonu v

rohu stál Roland a prohlížel si v šeru velké desky. U okna se

líbala dvojice, kterou Luce pozorovala tehdy před školou.

Přípravkoví hoši v bílých tričkách postávali v hloučku a sem tam

vrhali pohledy po dívkách. Arriane neztrácela čas. Pustila se přes

pokoj ke Camovu psacímu stolu, který zřejmě sloužil jako bar.

Téměř okamžitě se mezi jejími koleny ocitla láhev se šampaň-

ským a ona se smála, když se snažila vyprostit korkovou zátku.

Luce byla zmatená. Ani na Doveru se nikdy nedostala k

alkoholu, a to tam pro vnější svět neplatila skoro žádná omezení.

Cam byl zpátky u Meče & kříže jen pár dní, ale zřejmě už věděl,

jak sem propašovat všechno možné na tuhle dionýsovskou

trachtaci pro celou školu. A lidi uvnitř se tvářili, jako by to bylo

naprosto normální.

81

Luce stála pořád ještě na prahu, když uslyšela lupnutí, jásot

ostatních a Arrianin pokřik: „Lucindóóó, poď dál! Chystám se

pronýst přípitek.“

Luce cítila, jako by ji mejdaňový magnetismus vtahoval

dovnitř. Ale Penn nevypadala, jako by chtěla vstoupit.

„Běž napřed,“ zamumlala a pokynula Luce rukou.

„Co se děje? Ty nechceš jít dovnitř?“ Luce byla popravdě

sama trochu nervózní. Neměla ponětí, jak se s tímhle vypořádat.

Pořád si ještě nebyla jistá, nakolik se dá spoléhat na Arriane, a

cítila se líp, když měla po svém boku Penn.

Ale dívka se jen zamračila. „Tohle... tohle prostě není nic pro

mě. Vyznám se v knihovně, umím udělat prezentaci referátu v

PowerPointu. Když se chceš někomu nabourat do počítače, jsem

tvůj člověk. Ale tohle...“ Vytáhla se na špičky a zamžourala do

místnosti. „Fakt nevím. Ty lidi tam vevnitř si o mně myslí, že

jsem nějaká přechytralá blbka.“

„A o mně si myslí, že nosím na hlavě karbanátky,“ prohodila

Luce s vážnou tváří. „A my si o nich myslíme, že je to banda

kreténů.“

Rozesmála se. „Nebude nám to spolu báječně klapat?“

Penn ohrnula ret, vzala si boa a obtočila si ho kolem ramen.

„Tak jo,“ vyhrkla a vrhla se dovnitř před Luce.

Ta chvíli mrkala, než se její oči přizpůsobily. Pokoj vibroval

hlukem, ale i v tom randálu slyšela Arrianin zvonivý smích. Cam

za ní zavřel dveře, chytil Luce za ruku a odtáhl ji kousek dál od

největší tlačenice.

„Jsem tak rád, žes přišla.“ Položil jí dlaň zezadu na kříž a

sklonil se k ní, aby ho v té vřavě slyšela. Jeho rty vypadaly k

nakousnutí, zvlášť když ještě pronesly: „Nadskočil jsem pokaždý,

když někdo zaklepal. Vždycky jsem doufal, že to budeš ty.“

Luce netušila, proč si ji Cam tak rychle oblíbil, ale ať už byl

důvod jakýkoli, nechtěla udělat nic, čím by se to pokazilo. Byl

populární a nečekaně pozorný a jeho pozornost jí víc než lichotila.

Pomáhalo jí to, aby se na tomhle podivném místě necítila tak

cize. Věděla, že kdyby se mu pokusila vrátit lichotku, nejspíš by

82

se zakoktala. Tak se jenom zasmála, Cam se taky zasmál a pak ji

znova objal.

A Luce najednou nezbylo nic jiného než mu dát ruce kolem

krku. Trochu se jí motala hlava, když ji Cam sevřel a zvedl zlehka

ze země.

Když ji postavil, Luce se otočila, aby si prohlédla zbytek hostů

— a první, koho spatřila, byl Daniel. Nenapadlo ji, že by se s

Camem přátelil. Ale seděl tady na posteli se zkříženýma nohama

a jeho bílé tričko pod umělým osvětlením fialově zářilo. Když už

ho Luce jednou našla pohledem, bylo pro ni těžké dívat se někam

jinam. Což nedávalo smysl, protože hned za ní stál úžasný a milý

kluk a ptal se jí, co si dá k pití. Ale na druhé straně místnosti

seděl další úžasný, i když rozhodně ne milý kluk, a ona na něj

nedokázala přestat zírat — a on zíral na ni. Ták významně a

záhadně, s takovým potměšilým výrazem, až si říkala, že tomu

snad nikdy nepřijde na kloub, i kdyby ten jeho výraz viděla

potisící.

Věděla jen, jak to na ni působí. Jako by všichni ostatní z pokoje

zmizeli a ona tála jako kostka ledu. Dokázala by na něj jen koukat

po zbytek nocí, nebýt Arriane, která vylezla na stůl a se

skleničkou zvednutou do vzduchu na ni zavolala.

„Na Luce!“ připila jí se svatouškovským úsměvem, „která se

zašila do rohu a propásla tak můj projev na uvítanou, kterej byl

naprosto bombastickej — že jo, Ro?“ naklonila se k Rolandovi,

který ji chlácholivě poplácal po kotníku.

Cam vtiskl Luce do ruky plastový kelímek se šampaňským.

Zrudla a pokusila se rozesmát, když ostatní v pokoji začali

povykovat: „Na Luce! Na Karbanátka!“

Za jejím ramenem se zhmotnila Molly a zašeptala vlastní verzi

přípitku: „Na Luce, která se nikdy nepoučí.“

Ještě před pár dny by sebou Luce trhla, ale teď jen protočila

panenky a obrátila se k Molly zády. Ta holka nikdy neřekla nic, co

by Luce nějak neublížilo, ale dávat jí to najevo znamenalo jen ji v

tom povzbuzovat. A tak se Luce jen svezla do křesílka vedle

Penn, která jí nabídla černé kolo lékořice.

83

„Věřila bys tomu? Já se fakt bavím,“ pronesla baculka omá-

meně a šťastně žvýkala.

Luce si uždíbla lékořice a napila se bublinkového sektu. Ne-

byla to moc chutná kombinace. Asi jako ona a Molly. „Hele, Molly

je hnusná na všechny, nebo jsem speciální případ?“ Penn se na

chvíli zatvářila, jako by chtěla odpovědět něco jiného, ale

nakonec Luce jen konejšivě poplácala po zádech. „To je jen její

obvyklej šarm, zlato.“

Luce se rozhlédla po pokoji, kde šampaňské teklo proudem,

kde se na starožitném gramofonu otáčely desky a nad hlavou jim

vířila diskokoule, která házela odlesky na jejich tváře.

„Odkud to všechno je?“ podivila se nahlas.

„Říká se, že Roland do Meče & kříže propašuje úplně

všechno,“ prohodila věcně Penn. „Ne že bych se ho na to někdy

ptala.“

Tohle možná myslela Arriane, když říkala, že Roland se umí

dostat k věcem. Ale jediný nedostupný předmět, po kterém Luce

opravdu celým srdcem toužila, byl mobil. Jenže... Cam ji varoval,

aby neposlouchala, co jí Arriane navykládá. Což by bylo fajn... až

na to, že on sám zřejmě za svou párty vděčí Rolandovi. Čím víc

se v tom všem snažila vyznat, tím složitější jí to připadalo. Možná

by to prostě měla nechat plavat a spokojit se s tím, že je

dostatečně „in“, aby ji na tyhle večírky vůbec zvali.

„Tak poslouchejte, mizerové!“ zakřičel hlasitě Roland, aby

upoutal pozornost přítomných. Gramofon praskal statickou

elektřinou, jak deska dohrála. „Začíná volná zábava s mikro-

fonem. Kdo má zájem předvíst první karaoke?“

„Daniel Grigori!“ zahulákala do amplionu z dlaní Arriane.

„Ne!“ vykřikl okamžitě Daniel.

„Ach, tichošlápek Grigori odmítá předvést svůj talent,“ protáhl

Roland do mikrofonu. „Víš jistě, že nás nechceš oblažit svou verzí

písně ,Pekelní psi mi jsou v patách’?“

„To je spíš tvoje písnička, Rolande,“ namítl Daniel a přes rty

mu přelétl slabý úsměv. Ale Luce měla pocit, jako by byl na

rozpacích z představy, že by měl stanout ve světlech reflektorů.

84

„Má pravdu, lidičky,“ zasmál se Roland. „I když tahle písnička

od Roberta Johnsona má při karaoke talent vyprázdnit sály.“ Vzal

ze stojanu bluesmana R. L. Burnsidea a naladil přístroj v rohu.

„Tak pudeme radši na jih, co?“

Když zazněly první tóny na basovou kytaru, Roland se postavil

na „jeviště“ — maličký prázdný prostor uprostřed pokoje, na

který dopadalo světlo měsíce. Tou dobou už všichni tleskali a

dupali, jen Daniel sklopil oči k hodinkám. Luce si vzpomněla, jak

na ni tam v hale nenápadně pokývl, když ji Cam zval na mejdan.

Jako by Daniel chtěl, aby tady z nějakého důvodu byla. Jenomže

když opravdu dorazila, mladý pán se vůbec neobtěžoval dát

najevo, že by věděl o její existenci.

Kdyby s ním tak mohla zůstat chvíli o samotě...

Roland natolik upoutal pozornost hostů, že si zřejmě jediná

Luce všimla toho, co se stalo: Daniel se asi v půlce písničky

zvedl, protáhl se mezi Molly a Camem a vyšel tiše z pokoje.

Teď má šanci. Když všichni začali tleskat, Luce se vztyčila.

„Přídavééék!“ zaječela Arriane. Uviděla, že se Luce zvedá. „No

ne, teď chce zpívat moje holčička?“

„Ne!“ vyjekla Luce. Nechtěla zpívat v místnosti plné lidí, ale

nechtěla ani přiznat pravý důvod toho, proč se zvedla. Ale

najednou se nedalo nic dělat — stála na svém prvním mejdanu

na škole Meče & kříže a Roland jí strkal pod bradu mikrofon. Co

teď?

„Jenom mně... ehm, bylo mi líto Todda, že to prošvihnul.“

Lucein hlas zazněl do reproduktorů. Už teď litovala své chabé

lži i toho, že teď už nemohla couvnout. „Napadlo mě, že se

skočím podívat, jestli už ho pan Cole propustil.“

Nikdo ze studentů se netvářil, že by jim na tom nějak záleželo.

Jen Penn na ni zavolala: „Koukej se vrátit!“

Molly na ni zamžourala a mrkla. „Láska mezi moulama,“

protáhla s falešným dojetím. „To je tááák romantický.“

Počkat — to si teď jako budou všichni myslet, že se jí líbí

Todd? Ale co. Jediná osoba, na jejímž názoru jí opravdu záleželo,

už v téhle místnosti nebyla.

85

Luce ignorovala Molly a vydala se ke dveřím, ale tam jí

zastoupil cestu Cam. Paže měl zkřížené na prsou. „Mám jít s

tebou?“ zeptal se s nadějí.

Zavrtěla hlavou. Jinak by o Camovu společnost rozhodně

stála..., ale zrovna teď ne.

„Hned jsem zpátky,“ slíbila a vyklouzla do chodby dřív, než

stačila zaregistrovat zklamání v jeho tváři. Po všem tom rámusu

na večírku jí tiše zvonilo v uších. Proto jí chvíli trvalo, než

zaslechla za rohem tlumené hlasy.

Daniel. Jeho hlas by poznala všude. Ale s kým mluví, to

nevěděla. Jen to, že je to nějaká dívka.

„Promiň mi to,“ říkala zrovna dotyčná... s rozeznatelným

jižanským přízvukem.

Gabbe? Daniel se vytratil, aby si mohl špitat s blonďatou a

načančanou Gabbe?

„Už se to nestane,“ pokračovala. „Přísahám, že...“

„Nesmí se to stát,“ přerušil ji tiše Daniel, ale tón jeho hlasu

mluvil jasně: milenecká hádka. „Slíbilas, že tam budeš, a

nebylas.“

Kde? Kdy? Luce trpěla. Tichounce našlapovala halou a snažila

se nedělat hluk.

Ale ti dva už mlčeli. Luce si představila, jak Daniel bere Gabbe

za ruku..., jak se k ní naklání v dlouhém, vášnivém polibku. Hrudí

se jí začala šířit horká vlna žárlivosti. Za rohem se ozval

povzdech.

„Budeš mi muset věřit, miláčku,“ pronesla Gabbe tak

přeslazeným hlasem, že ji Luce začala okamžitě a neodvolatelně

nenávidět. „Nikoho jinýho než mé stejně nemáš.“

86

KAPITOLA ŠESTÁ

BEZ VYKOUPENÍ

V jasném a brzkém čtvrtečním ránu zahřměl do ticha repro-

duktor v chodbě před Luceiným pokojem.

„Pozor, studenti!“

Luce zasténala a přetáhla si přes hlavu polštář, ale ani tak

nezabránila Randyinu štěkání proniknout k jejím uším.

„Máte přesně devět minut na to, abyste se hlásili v tělocvičně

na pravidelné roční přezkoušení fyzické zdatnosti. Jak víte,

opozdilce netolerujeme, takže se rychle připravte a dostavte.“

Přezkoušení fyzické zdatnosti? Luce už teď litovala, že zůstala

včera tak dlouho vzhůru — nejdřív na večírku, a pak ještě v

posteli, když ležela celá nešťastná a nemohla usnout.

Když si Luce představila, jak se Daniel a Gabbe líbají, zvedal

se jí z toho žaludek. Hlavně z pocitu, že se zachovala jako

pitomec. Na večírek se už vrátit nedokázala. Dokázala jediné:

proplížit se podél stěny do svého pokoje a pořádně si promyslet

ten podivný pocit, který z Daniela měla — jako by mezi nimi

existovalo nějaké spojení. Probudila se s pachutí pokaženého

večera v ústech. A fyzická zdatnost bylo to poslední, nač se jí

chtělo myslet.

Zvedla nohy a spustila je na studené linoleum. Když m čistila

zuby, snažila se představit si, co takové přezkoušení zdatnosti

může u Meče & kříže znamenat. Před vnitřním zrakem se jí

87

míhaly znepokojivé představy Molly, jak rozdává direkty do brad,

nebo Gabbe, jak bez nejmenšího úsilí stoupá po provaze ke

hvězdám. Její jediná šance, jak ze sebe (znovu) neudělat

pitomce, spočívala v tom, aby si dokázala Daniela a Gabbe

vyhnat z hlavy.

Luce se vydala na jižní okraj školních pozemků, kde stála

tělocvična. Byla to velká gotická stavba s mohutnými pilíři a

věžičkami. Vypadala mnohem víc jako kostel než místo, kam se

člověk chodí potit. Když Luce přišla blíž, šlahouny psího vína na

průčelí tělocvičny se rozhoupaly v ranním vánku.

„Penn!“ zavolala Luce, když na lavičce zahlédla svou v mnoha

vrstvách navlečenou kamarádku, která si šněrovala tenisky. Luce

se zadívala na svoje obvyklé černé oblečení a vysoké šněrovací

boty a hlavou jí blesklo, jestli neporušila nějaké pravidlo oblékání

do tělocvičny. Ale většina lidí tady vypadala stejné jako ona.

Penniny oči byly nateklé. „Jsem mrtvá,“ zasténala. „Včera

jsem to s tím karaoke dost přehnala. Napadlo mě, že to zkusím

vynahradit tím, že budu aspoň vypadat atleticky.“

Luce se rozesmála, když se Penn pokusila zavázat na

teniskách dvojitý uzel.

„Co s tebou vlastně včera večer bylo?“ vzpomněla si Penn.

„Už ses nevrátila.“

„Ehm —— napadlo mě, že radši...“

„Ooooh,“ zaúpěla Penn. „Každý slovo mi připadá jako rána

kladivem. Řekneš mi to potom, jo?“

„Jo,“ souhlasila Luce. „Jasně.“ Před nimi zely dokořán dvojité

dveře do tělocvičny. Jimi prošla Randy v gumových pantoflích a v

rukou držela všudypřítomnou podložku s papíry. Pokývala na

studenty, aby šli dál, a hned se začali řadit na fyzické

přezkoumání.

„Todd Hammond,“ zavolala Randy a z hloučku vystoupil hoch

s roztřesenými koleny. Ramena měl nahrbená dopředu a kulatá

jako závorky a za krkem mu byl vidět opálený oblouček kůže nad

tričkem.

„Tělocvična,“ vyštěkla Randy a nahnala Todda dovnitř.

88

„Pennyweather Van Syckle—Lockwoodová,“ zahřměla vycho-

vatelka potom. Penn si znovu přitiskla k uším dlaně. „Bazén,“

zavelela, sáhla do kartonové krabice a podala Penn červené jed-

nodílné plavky se závodnickými zády.

„Lucinda Priceová,“ přečetla Randy ze seznamu dál. Luce se

ulevilo, když uslyšela: „Taky bazén.“ Natáhla se, aby chytila

plavky v letu. Byly strečové a tenounké jako pergamen. Ale

aspoň voněly čistotou. Trochu.

„Gabrielle Givensová,“ pronesla Randy dál a Luce se prudce

otočila, aby viděla svou momentálně nejméně oblíbenou

spolužačku, nacpanou v kratinkých černých šortkách a tenkém

černém tílku. Ta holka je v téhle škole tři dny, stejně jako Luce.

Jak se jí podařilo tak rychle sbalit Daniela?

„Tadýýý, Randýýý,“ zazpívala ječivě Gabbe, takže Luce do-

stala chuť napodobit Penn a zakrýt si taky uši.

Cokoli, jen ne bazén, sugerovala vychovatelce v duchu. Bazén

NE.

„Bazén,“ přečetla Randy.

Luce přešla ke skříňkám vedle Penn a snažila se nedívat na

Gabbe, která jako by si v bedně svou rukou s francouzskou

manikúrou vylovila jediné slušivé plavky. Luce se místo toho

soustředila na šedivé stěny a staré náboženské předměty na

nich. Přešla kolem vyřezávaných dřevěných křížů, které

znázorňovaly umučení Páně. V úrovni očí visela série vybledlých

triptychů, na nichž svítily jen svatozáře kolem hlav postav. Luce

se sklonila ke svitku popsanému latinou, který byl ukrytý ve

skleněné vitríně.

„Povzbuzující výzdoba, co?“ prohodila Penn a hodila si do

sklenice s vodou pár aspirinů.

„Na co to všechno je?“ nechápala Luce.

„Svědek dějin. Jedinej pozůstatek z dob, kdy se na tomhle

místě pořádaly nedělní mše — ještě za občanský války.“

„To vysvětluje, proč to tady vypadá jako v kostele.“ Luce se

zastavila před mramorovou reprodukcí Michelangelovy Piety.

89

„Podělali to se zdejší rekonstrukcí, tak jako v týhle pekelný

díře všude. Kdo postaví plaveckej bazén ve starým kostele,

proboha?“

„To si děláš srandu,“ hlesla Luce.

„Kéž by.“ Penn protočila panenky. „Ředitele každý léto

napadne, že mi dá drobnej úkol: abych tohle místo jinak

vyzdobila. Sám to nikdy nepřizná, ale tyhle zbožný krámy mu

nahánějí hrůzu,“ vykládala. „Problém je v tom, že když už se do

toho chci pustit, nemám ponětí, co tady s tím. Jak to vyčistit,

abych neurazila, no... všechny. A Boha.“

Luce si vybavila neposkvrněné bílé stěny v tělocvičcě v

Doveru, kde ve vyrovnaných řadách visely zarámované snímky z

různých závodů — všechny na modrém podkladu, všechny ve

zlatém rámu. Jediná zdobnější místnost v Doveru byla vstupní

hala s fotografiemi senátorů, studentů s Guggenheimovým

stipendiem, kapitánů průmyslu a dalších slavných absolventů.

„Mohla bys sem pověsit fotky absolventů — slavnejch zlo-

činců,“ prohodila Gabbe a Luce se rozesmála, protože to bylo

opravdu vtipné — a trochu děsivé, jako by jí četla myšlenky. Ale

pak si vzpomněla na Gabbein hlas včera v noci, když tvrdila

Danielovi, že ona je všechno, co má. Ne. S touhle nechce mít nic

společného.

„Máte zpoždění!“ zaječela trenérka, která se vynořila bůhví

odkud. Luce aspoň myslela, že je to žena — s hnědými řídkými

vlasy staženými do ohonu, s nohama jako vepřové kýty a

„neviditelnými“ rovnátky na zažloutlých předních zubech.

Popohnala dívky do šatny, kde každá dostala skříňku s klíčem, a

každou postrčila do ramene, aby si pospíšily. „Trenérku

Dianteovou nikdo zdržovat nebude!“

Luce a Penn se nasoukaly do pytlovitých vybledlých plavek.

Luce se při pohledu do zrcadla zachvěla a pokusila se co nejvíc

zamotat do osušky.

V horkém vzduchu stoupajícím z krytého bazénu konečně

pochopila, o čem mluvila Penn. Bazén byl v olympijské velikosti a

patřil k těm věcem, které by v tomhle kampusu rozhodně

nečekala. Ale to na něm nebylo nejzajímavější. Luce si s

90

tlukoucím srdcem uvědomila, že bazén je umístěný v bývalé

masivní chrámové lodi.

Pod klenutým stropem vedla řada lomených mozaikových

oken, v nichž bylo jen pár tabulek rozbitých. Mezi nimi byly

výklenky osvětlené svícemi. Skokanské prkno stálo patrně v

místech oltáře. Kdyby Luce nevyrůstala jako ateistka, ale jako

oddaná věřící, podobně jako většina dětí z jejich základní školy,

tohle místo by jí muselo připadat jako znesvěcení.

Někteří studenti už byli ve vodě a při otáčkách lapali po

vzduchu. Ale Luce se dívala spíš na ty, kteří ještě ve vodě nebyli.

Molly, Roland a Arriane si roztáhli osušky u laviček a něčemu se

chechtali. Roland byl zalomený v pase, Arriane si utírala slzy.

Všichni měli mnohem hezčí plavky než Luce, ale nikdo z nich se

netvářil, že by si je chtěl namočit v bazénu.

Luce si popotáhla svůj pytlovitý plavecký úbor. Chtěla jít za

Arriane — ale než zvážila pro (vstup do světa vyvolených) a proti

(trenérka Dianteová ji uvidí a udělá z ní exemplárního odpůrce

testování) ke skupince se přidala Gabbe. Jako by už byla jejich

nejlepší kamarádka. Usadila se vedle Arriane a okamžitě se

začala hihňat s nimi, jako by jejich vtip ihned pochopila.

„Vždycky mají trefný poznámky,“ vysvětlovala Penn, která se

zamračila na skupinku populárních studentů na osuškách. „Ale

neptej se mě, proč jim všechno vždycky projde.“

Luce se ošívala na kraji bazénu. Nedokázala sledovat in-

strukce trenérky Dianteové. Když viděla Gabbe a ostatní, jak se

báječně baví na lavičce, začala si přát, aby tady byl aspoň Cam.

Dokázala si ho představit v hladkých černých plavkách, jak na ni

mává se svým obvyklým širokým úsměvem, aby si šla sednout k

nim — a probouzí v ní pocit, jako by byla důležitá a vítaná.

V Luce hlodalo vědomí, že by se měla omluvit za svůj před-

časný útěk z večírku. Což bylo divné... Nešli tam přece spolu,

takže Luce nemusela Camovi nic vysvětlovat. Ale zároveň si

uvědomovala, že jí jeho pozornosti lichotí. Líbilo se jí, jak voněl —

bylo to jako jet v noci autem s otevřenými okýnky. Líbilo se jí, jak

jí věnoval bezvýhradnou pozornost, když mluvila, jak se tvářil,

jako by v tu chvíli nevnímal nikoho jiného. Dokonce se jí líbilo i to,

91

jak ji zvedl na chvíli ze země, Danielovi před očima. Luce

nechtěla udělat nic, co by Cama přimělo, aby se k ní začal chovat

jinak.

Když trenérka zapískala, užaslá Luce se narovnala. Vzápětí

lítostivě sledovala, jak Penn a ostatní studenti skáčou do bazénu.

Ohlédla se na trenérku Dianteovou, aby jí poradila.

„Vy budete Lucinda Priceová — ta, co chodí vždycky pozdě a

nedokáže dávat pozor?“ Trenérka si povzdychla. „Říkala mi o vás

Randy. Uplavte osm bazénů — styl si můžete vybrat.“ Lucinda

přikývla a postavila se na kraj bazénu s prsty nad vodou. Kdysi

plavala ráda. Tatínek ji to naučil v Thunderboltu ve veřejném

bazénu a ona dokonce vyhrála cenu pro nejmladšího plavce,

který se odváží na hloubku bez rukávků. Ale to už bylo dávno.

Teď už si Luce ani nevzpomínala, kdy plavala naposledy.

Vyhřívaný bazén s jiskřivou vodou v Doveru ji lákal — ale byl

zapovězený pro všechny, kdo nebyli v plaveckém týmu.

Trenérka Dianteová si odkašlala. „Možná vám nedošlo, že to

jsou závody... a že už prohráváte.“

Tohle byly ty nejubožejší a nejsměšnější „závody“, jaké kdy

Luce viděla. Ale to nezabránilo její soutěživé povaze v touze se

přidat.

„Pořád prohráváte,“ zamumlala trenérka Dianteová, která

okusovala píšťalku.

„Ale dlouho už ne,“ prohlásila Luce.

Zkontrolovala soupeře. Chlapec vlevo od ní plival vodu a le-

gračně hrabal rukama. Vpravo líně plula Penn s nosem pono-

řeným do vody a růžovou plaveckou destičkou pod břichem. Luce

pohlédla koutkem oka na lavičku: Molly a Roland ji sledovali,

Arriane a Gabbe se hihňaly vtípkům, které si vyprávěly.

Luce bylo jedno, čemu se smějí. Svým způsobem. Odrazila se.

S rukama nad hlavou se potopila a proklouzla pod hladinou s

prohnutými zády. Jen málokdo umí tenhle styl správně,

vysvětloval jí tatínek v bazénu, když jí bylo osm, ale když se

naučíš motýlka, nebude se ti moct v bazénu nikdo vyrovnat.

Luce nechala svou podrážděnost, aby ji vedla, a vymrštila

horní polovinu těla z vody. Rytmus jí okamžitě vešel do krve,

92

začala mávat pažemi jako křídly. Plavala s větším nasazením, než

jaké už hodně dávno do něčeho dala. S pomstychtivou radostí

předběhla všechny ostatní plavce při první otočce, a při druhé

znova.

Byla už skoro na konci osmého bazénu, když vynořila hlavu z

vody a zaslechla Gabbein lenivý hlas: „Daniel...“

Luceino nasazení bylo to tam. Spustila nohy na dno, aby

slyšela, co dalšího blondýna říká, ale bohužel se jí do uší ne-

doneslo nic než mocné šplouchání soupeřů a vzápětí hvizd.

„Vítězem se stává,“ pronesla s ohromeným výrazem trenérka

Dianteová, „Joel Bland.“ Hubený kluk s rovnátky z vedlejší dráhy

vyskočil radostí a začal se soukat z vody, aby oslavil svoje

vítězství.

Penn se v sousední dráze zastavila. „Co se stalo?“ zeptala se.

„Mělas ho totálně na háku.“

Luce pokrčila rameny. Stala se Gabbe, ale když se podívala na

lavičku, barbína byla pryč a Arriane s Molly taky. U zdi zůstal

sedět jenom Roland s nosem zabořeným do knížky.

V Luceiných žilách koloval adrenalin, dokud plavala, ale teď

byla tak vyčerpaná, že jí Penn musela pomoct z vody.

Dívala se, jak Roland seskakuje z lavičky. „Bylas fakt dobrá,“

pochválil ji a hodil jí osušku a klíček od skříňky, který předtím

vytrousila. „Aspoň ze začátku.“

Luce chytila klíček v letu a zabalila se do osušky. Ale než

stačila odpovědět něco normálního, třeba „díky za ten ručník“

nebo „asi už nejsem ve formě“, její nové horkokrevně já vyhrklo:

„Hele, Daniel a Gabbe spolu chodí, nebo co?“

Chyba. Kolosální chyba. Z Rolandova výrazu bylo naprosto

jasné, že tu otázku bude brzo tlumočit Danielovi.

„Chápu.“ Roland se rozesmál. „Totiž, nemůžu říct, že by...“

Podíval se na ni, podrbal se na nose a zatvářil se soucitně. Pak

ukázal ke dveřím do chodby. Když Luce sledovala jeho prst,

zahlédla Danielovu štíhlou plavovlasou siluetu. „Proč se nezeptáš

rovnou jeho?“

93

Luce kapala z vlasů voda a nohy měla pořád ještě bosé, když

se zastavila u dveří do tělocvičny. Chtěla jít rovnou do šatny, aby

se osušila a převlékla. Nechápala, proč s ní to zjištění o Gabbe

tak otřáslo. Daniel si může chodit, s kým chce, ne? Třeba se

Gabbe líbí kluci, kteří na ni ukazují vztyčený prostředníček.

Ale spíš je pravděpodobnější, že té se něco takového nestává.

Jenže Luceino tělo jako by si dělalo, co chce, když poo-

tevřenými dveřmi tělocvičny zahlédla Daniela. Stál v rohu a

vybíral si z hromady zamotaných švihadel. Pozorovala ho, jak si

bere tenký provaz s dřevěnými rukojeťmi a pak se přesunuje

doprostřed místnosti. Jeho zlatavá pokožka jako by skoro zářila a

každý jeho pohyb, ať to bylo povytažení dlouhého krku, protažení

nebo poškrábání na koleni, připravoval Luce o rozum. Tiskla se ke

dveřím a vůbec si neuvědomovala, že jí drkotají zuby a z ručníku

kape voda.

Daniel si upravil délku švihadla a než se pustil do skákání,

Luce zažila pocit déjà vu. Ne snad, že by ho už takhle někdy

viděla skákat, ale celý jeho postoj jí připadal důvěrně známý. Byl

rozkročený na šířku boků, s uvolněnými koleny, a ramena tlačil

dolů, aby se pořádně nadechl. Luce ten nádech skoro cítila.

A když Daniel začal skákat, vytrhla se z transu..., jen aby

upadla do dalšího. Ještě nikdy v životě neviděla, že by se někdo

takhle pohyboval. Bylo to skoro, jako kdyby Daniel letěl. Švihadlo

se bleskově přetáčelo nad jeho hlavou a mizelo pod jeho nohama

— elegantními, úzkými chodidly. Dotýkal se vůbec země?

Pohyboval se tak rychle. Ty skoky nemohl ani sám počítat.

Luceinu pozornost upoutalo hlučné zadunění na druhé straně

tělocvičny. Todd skončil pod provazem na šplh. Luce ho

politovala, protože si všimla, jak si chlapec prohlíží spálené dlaně.

Než se stačila vrátit pohledem k Danielovi a zjistit, jestli Toddův

pád taky zaregistroval, zamrazilo ji na kůži. Proti ní se rozletěl

stín, nejdřív pomalu, ledový a ponurý a nejasný. Náhle narazil do

94

jejího těla a donutil ji ucouvnout. Dveře tělocvičny se přibouchly

a Luce zůstala v hale sama.

„Au!“ vykřikla ne proto, že by byla opravdu zraněná, ale

proto, že nikdy předtím se jí stíny nedotkly. Podívala se na své

holé ruce. Připadalo jí, jako by ji za ně někdo uchopil a vyhodil ji z

tělocvičny.

To je nesmysl. Asi se postavila na místo, kde táhlo — z tě-

locvičny na ni musel zavanout vítr. Luce zdráhavě popošla ke

dveřím a vtiskla obličej do malého skleněného okýnka.

Daniel se rozhlížel kolem, jako by něco zaslechl. Určité netušil,

že to byla ona — nemračil se.

Vzpomněla si na Rolandův návrh, aby se Daniela zeptala

sama, co se děje. Ale rychle to zavrhla. Daniela se nešlo na nic

ptát. Nechtěla, aby se na ni zase tvářil tak odmítavě.

A stejně..., nač by se ho asi tak mohla ptát? Včera v noci

slyšela všechno, co potřebovala. Musela by být sadistka, kdyby si

potřebovala nechávat potvrdit od Daniela, že opravdu chodí s

Gabbe. Otočila se ke skříňkám — a uvědomila si, že se odtud

nedostane.

Klíček.

Asi jí vypadl, když klopýtala z tělocvičny. Vytáhla se na špičky

a zamžourala skleněným okénkem dovnitř. Viděla kousek bronzu

na pošlapané modré žíněnce. Jak jí mohl spadnout tak daleko, tak

blízko místa, kde cvičil Daniel? Luce si povzdychla a strčila do

dveří. Pomyslela si, že když už tam musí vstoupit, aspoň to udělá

rychle.

Došla až k místu, kde byl klíček, a sehnula se pro něj. Odvážila

se loupnout po Danielovi pohledem. Jeho tempo zpomalilo, ale

nohama se stejně pořád sotva dotýkal země. Pak se plavným

pohybem zastavil a otočil se k ní.

Nejdřív neříkal nic. Luce cítila, jak rudne. Kéž by aspoň neměla

ty stupidní plavky.

„Ahoj,“ podařilo se jí ze sebe vysoukat.

„Ahoj,“ odpověděl jí mnohem klidnějším hlasem. Pak ukázal

na její plavky. „Vyhrálas?“

Luce se smutně, plaše zasmála a zavrtěla hlavou. „Kdepak.“

95

„Ale tys vždycky...“ Daniel se kousl do rtu.

„Co jsem vždycky?“

„Chtěl jsem říct, že vypadáš jako dobrá plavkyně.“ Pokrčil

rameny. „Tak mě to napadlo.“

Luce popošla k němu. Stáli sotva na krok od sebe. Z vlasů jí

kapala voda a vytvářela na žíněnce mapy. „Ale tys chtěl říct něco

jinýho,“ prohlásila. „Povídals, že jsem vždycky...“

Daniel si začal namotávat na zápěstí provaz. „Nemyslel jsem

konkrétně tebe. Myslel jsem to obecně. Když je tady někdo novej,

vždycky ho nechávají při prvních závodech vyhrát. Nepsaný

pravidlo starousedlíků.“

„Ale Gabbe taky nevyhrála,“ poznamenala Luce a zkřížila si

paže na hrudi. „A je nová. Dokonce ani nešla do bazénu.“

„Ona vlastně není nová. Jen se vrátila... po nějaký době.“

Daniel pokrčil rameny, ale nedal nijak najevo, co ke Gabrielle cítí.

Avšak jeho snaha tvářit se lhostejně probudila v Luce ještě

silnější žárlivost. Dívala se, jak stáčí švihadlo. Ruce měl skoro

stejně tak rychlé jako nohy. Kdežto ona je tak nešikovná a

osamělá a zmrzlá a opuštěná. Nemá nic a nikoho. Rty se jí začaly

chvět.

„Ach Lucindo,“ povzdychl si ztěžka Daniel.

Její tělo se při tom zvuku okamžitě prohřálo. Jeho hlas zněl tak

důvěrně a známě.

Toužila ho poprosit, aby jí řekl jménem ještě jednou, jenže on

se už otočil. Pověsil švihadlo na zeď. „Musím se jít převlíknout,

než začne vyučování.“

Luce mu položila dlaň na paži. „Počkej.“

Trhl sebou, jako by ho šokovala. Šokovala i sama sebe — ale v

pozitivním smyslu.

„Nemáš někdy pocit...“ Pomalu zvedla oči k jeho. Takhle

zblízka viděla, jak zvláštní mají barvu. Zdálky vypadaly šedivé,

ale zblízka bylo vidět, že jsou na nich fialové tečky. Někoho s

takovýma očima určitě znala...

„Přísahala bych, že už jsme se někde setkali,“ řekla. „Myslíš,

že jsem blázen?“

96

„Blázen?“ opakoval, jako by se jí chtěl zbavit. „Proto seš taky

tady, ne?“

„Myslím to vážně.“

„Já taky.“ Danielova tvář nedávala nic najevo. „A tohle je do

záznamu,“ ukázal na blikající kameru na stropě. „Mají tady

pravidlo proti slídičům.“

„Já za tebou neslídím.“ Strnula. Cítila, jak se vzdálenost mezi

nimi zvětšuje. „Dokážeš mi říct do očí, že nemám ponětí, o čem

mluvím?“

Daniel pokrčil rameny.

„Nevěřím ti,“ vyhrkla Luce. „Dívej se mi do očí a řekni, že se

pletu. Že jsem tě ve svým životě nikdy předtím neviděla.“ Srdce

se jí rozbušilo, když k ní Daniel popošel a položil jí dlaně na

ramena. Jeho palce dokonale zapadaly do prohlubně nad jejími

klíčními kostmi. Chtělo se jí zavřít oči, vychutnával si vřelost jeho

doteku — ale neudělala to. Dívala se, jak Daniel sklání hlavu, až

se jejich nosy skoro dotýkaly. Cítila na tváři jeho dech. Čichala

sladkost jeho kůže.

A pak udělal, co po něm chtěla. Podíval se jí do očí a pomalu,

zřetelně pronesl — tak, aby měl jistotu, že jeho slovům správně

porozumí.

„Nikdy předtím v životě jsi mě neviděla.“

97

KAPITOLA SEDMÁ

PAPRSEK SVĚTLA

„A teď jdeš kam?“ zeptal se Cam a sundal si červené sluneční

brýle.

Objevil se před vchodem do Augustina tak najednou, že do něj

Luce málem naletěla. Ale možná už tam nějakou dobu stál a ona

si ho nevšimla, protože tak pospíchala do školy. Ale srdce jí

okamžitě začalo tlouct rychleji a dlaně se jí potily.

„Ehm — do třídy, ne?“ odpověděla, protože kam by asi tak

mohla jít? Náruč měla plnou učebnic matematiky a napůl

dokončeného pojednání na hodinu náboženství.

Tohle byla dobrá příležitost omluvit se mu, že včera odešla z

jeho večírku tak brzo. Jenže se k tomu nemohla přimět. A už měla

stejně zpoždění. Ve sprchách v tělocvičně netekla teplá voda,

takže se musela jít osprchovat až na internát. Navíc jí teď

připadalo, že to, co se dělo na večírku, není už vůbec podstatné.

Nechtěla se bavit o svém odchodu, zvlášť ne teď, když ji Daniel

tak rozrušil. Nechtěla taky, aby si o ní Cam myslel, že se neumí

chovat. Chtěla se kolem něj jen protáhnout do školy a skoncovat

se vším tím dnešním ranním ztrapňováním.

Až na to, že čím déle se na ni Cam díval, tím míň se jí chtělo

odejít. A tím míň ji bolela poraněná hrdost nad Danielovým

odmítnutím. Jak mohl jeden Camův pohled takhle všechno

změnit?

98

Cam se s tou svou světlou, čistou pletí a černými vlasy

nepodobal žádnému klukovi, jakého znala. Vyzařovalo z něj

sebevědomí, a nejen proto, že se s každým znal a uměl ve všem

chodit, kdežto Luce se pořád ještě snažila zapamatovat si, kde

má kterou hodinu. Právě teď, když spolu stáli před bezvýraznou

šedivou budovou školy, vypadal Cam jako umělecká černobílá

fotografie — s technicolorem přidělanými rudými brýlemi.

„Do třídy?“ Dramaticky zazíval. Blokoval jí vchod a jeho

pobavený úsměv vzbuzoval v Luce chuť zjistit, jaký lepší plán má

on. Přes rameno mu visel plátěný vak a v ruce držel kelímek s

espresem. Vypnul svůj iPod, ale nechal si sluchátka viset kolem

krku. Nějaká část Lucy toužila zjistit, jakou písničku to Cam

poslouchá a jak se dostal k tomu kafi. Hravý úsměv v jeho

zelených očích Luce vybízel, jen ať se začne ptát.

Cam otevřel víčko kelímku a upil trochu pěny. Pak zdvihl

ukazováček a prohlásil: „Dovol mi, abych ti prozradil své motto

ohledně vyučování na škole Meče & kříže: Lepší nikdy, než

pozdě.“

Luce se rozesmála a Cam si vrátil brýle na nos. Byly tak

tmavé, že teď už výraz jeho očí vůbec nedokázala rozluštit.

„A kromě toho,“ blýskl po ní bílými zuby, „je skoro poledne a

já se chystám na piknik.“

Poledne? Luce ještě ani nesnídala. Ale v žaludku jí kručelo — a

představa, jak ji pan Cole bude pérovat kvůli tomu, že zmeškala

skoro celé dopolední vyučování, ji na schodech vedle Cama

lákala čím dál míň.

Pokývla na vak, který měl Cam přes rameno. „A máš toho

dost pro dva?“

Cam jí položil ruku zezadu na kříž a nasměroval ji přes školní

pozemky, kolem knihovny a deprimujícího internátu. U kovové

brány hřbitova se zastavil.

„Vím, že to je bláznivý místo na piknik,“ vysvětloval, „ale je to

tady nejlepší, když chceš na chvíli zmizet z očí. Někdy tady

prostě nemůžu dejchat.“ Ukázal na budovy.

To Luce naprosto chápala. Sama si tu připadala zároveň

přidušená i obnažená. Jenomže... Cam se jí zdál jako ten

99

poslední, kdo by s ní sdílel syndrom nováčka. Byl tak... vy-

rovnaný. Po tom včerejším večírku, a po dnešním espresu, by

nikdy nevěřila, že se tady Cam dusí.

Rozhodla se jít s ním. „Jenom mi slib, že mě zachráníš, až na

mě zase začnou padat sochy.“

„Ovšem,“ odpověděl Cam s vážností, která ještě podtrhla její

vtip. „Ale už se to nestane.“

Oči jí klouzaly po hřbitově, kde mohli před pár dny s Danielem

zůstat už navždycky. Jen mramorový anděl, který se na ně zřítil,

zmizel. Zůstal po něm jen holý podstavec.

„Tak pojď!“ Cam ji táhl za sebou. Přešli zarostlé prostranství s

vysokou trávou a on ji vlekl dál, kolem hliněných rovů

neznámých nebožtíků.

Luce v jednu chvíli málem ztratila rovnováhu a zachytila se

náhrobku, aby neupadla. Byl velký a naleštěný, s jedinou hrubou,

nedokončenou stranou.

„Tenhle jsem měl vždycky rád,“ prohodil Cam a ukázal na

narůžovělý mramor pod jejími prsty. Luce obešla hrob zepředu,

aby si mohla přečíst nápis na náhrobku.

„Joseph Miley,“ přečetla nahlas. „1821 až 1865. Statečně

bojoval ve válce proti seveřanské agresi. Přežil tři kulky a padlo

pod ním pět koní, než konečně došel věčného klidu.“

Luce si zapraskala s klouby. Ze by měl Cam tenhle hrob rád

proto, že jeho růžová barva vyniká mezi ostatními šedivými?

Nebo kvůli těm zajímavým spirálám na vrcholku? Zvedla obočí.

„No jo,“ potvrdil Cam. „Kvůli tomu, jak náhrobek upřesňuje

okolnosti jeho smrti. Připadá mi to poctivý, víš? Pozůstali jen

málokdy zajdou tak daleko.“

Luce se odvrátila. Tohle věděla až moc dobře — z toho

kryptickěho nápisu na Trevorově hrobě.

„Představ si, jak by to tady bylo zajímavý, kdyby bylo na

každým náhrobku přesně vytesaný, jak ten člověk zemřel." Cam

ukázal na menší hrob o pár míst dál od Josepha Mileyho. „Co

myslíš, jak umřela tahle?“

„Na spálu?“ hádala Luce.

100

Přešla k hrobu a přejela prsty po písmenech. Ta pohřbená

dívka umřela mladší, než byla teď Luce. Vlastně se jí ani ne

chtělo moc přemítat nad tím, co ji připravilo o život.

Cam naklonil hlavu ke straně. „Možná,“ připustil. „Nebo při

záhadným požáru stodoly, kde si mladá Betsy nevinně ,zdřímla’ s

chlapcem od sousedů.“

Luce nevěděla, jestli se má tvářit pohoršeně, ale místo toho ji

Camova dychtivá tvář přiměla ke smíchu. Už to bylo dávno, kdy

se naposledy ulila s nějakým klukem. Jistě, tady to bylo trochu

morbidnější než obvyklé zašívání na parkovištích u autokin, na

které byla zvyklá — ale to platilo i o studentech školy Meče &

kříže. A Luce teď patřila k nim, v dobrém i ve zlém.

Šla za Camem do nejhlubšího místa hřbitova, kde byly zvlášť

zdobené hrobky a krypty. Vypadalo to, jako by na ně náhrobky

na svazích shlížely, jako by Luce a Cam hráli na jevišti amfiteátru.

Polední slunce svítilo oranžově mezi listy obrovského dubu a

Luce si zastínila oči rukama. Tohle byl nejteplejší den z celého

týdne.

„A co třeba tenhle,“ Cam ukázal na velkou hrobku lemovanou

korintskými sloupy. „Chronický odpírač vojenské služby. Udusil

se, když se mu ve sklepě zřítil trám. Z toho plyne poučení: nikdy

se nevyhýbej konfederačním verbířům.“

„Vážně?“ opáčila Luce. „Prozraď mi, jak na to můžeš bejt

takovej expert?“ Sice si ho dobírala, ale stejně se cítila zvláštně

poctěná, že tady může být s Camem. Nespouštěl z ní oči, aby se ujistil, že se

pořád směje.

„To je můj šestej smysl.“ Nevinně se na ni zakřenil. „Jestli se ti

to líbí, ujišťuju tě, že mám i sedmej a osmej, a taky devátej —

všechny ze stejnýho zdroje.“

„To je působivý,“ prohlásila Luce. „Teď by mě nejvíc zajímal

tvůj smysl pro vybranou chuť. Umírám hlady.“

„K službám.“ Cam vytáhl z vaku plátěný ubrousek a roz-

prostřel ho ve stínu dubu. Pak odšrouboval termosku a Luce

ucítila vůni silné kávy. Obvykle nepila kávu černou, ale jen mlčky

sledovala, jak Cam plní kelímek ledem, nalévá na něj kávu a

101

přidává přesně to správné množství mléka. „Zapomněl jsem

cukr,“ připustil nakonec.

„Já nesladím.“ Usrkla si dokonale hořké ledové kávy — bylo to

její nejslastnější sousto za celý týden ve škole Meče & kříže, kde

ohledně kofeinu vládla prohibice.

„Tak to je klika,“ prohodil Cam a Vyskládal na ubrousek

zbytek zásob. Luce se rozšířily oči, když se dívala, jak před ní

aranžuje jídlo: tmavou bagetu, kulatý čerstvý sýr, krabičku oliv,

misku míchaných vajec a dvě zelená jablka. Vypadalo

neuvěřitelně, že se mu to všechno vešlo do vaku — a stejně tak i

to, že by plánoval sníst to všechno sám.

„Kdes to vzal?“ užasla Luce. Předstírala, že soustředěně

ulamuje kus bagety, když se s hranou nenuceností zeptala: „A

kohos chtěl pozvat, než jsem se objevila já?“

„Než ses objevila?“ Cam se rozesmál. „Už si ani nedokážu

představit, jaká pustina byl můj život, než ses objevila ty.“ Luce

po něm loupla pohledem, který měl naznačit, jak moc laciné jí

tohle připadá..., i když taky trochu neodolatelné. Opřela se o

lokty a zkřížila nohy v kotnících. Cam seděl se zkříženýma

nohama proti ní. Když se naklonil pro nůž na sýr, opřel se o její

koleno v černých džínách. Vzhlédl k ní, jako by se chtěl zeptat,

jestli je to tak v pořádku.

Když neucukla, použil její nohu jako stolek a rozdělil kousky

sýra na kousky bager. Luce se líbilo, jak se o ni opírá — a to bylo

v tom horku co říct.

„Začnu nejdřív s nejjednodušší otázkou,“ ozval se Cam když

se konečně posadil zpátky naproti ní. „Zkraje tejdnu jsem

pomáhal v kuchyni. Patří to k podmínkám mýho ,znovupřijetí’ k

Meči & kříži. Musím se za to ,odvděčit’.“ Protočil panenky. „Ale

tam mi to nevadí. Mám rád teplo. Teda, když nepočítáš spáleniny

z prskajícího omastku.“ Obrátil k ní ruce zápěstím vzhůru, aby

viděla desítky tmavších teček na předloktích. „Pracovní úraz,“

pokrčil rameny. „Ale zase jsem se dostal do skladu.“

Luce neodolala a přejela mu po těch skvrnách, které už

začínaly splývat s jeho bledou kůží, prstem. Než se stačila za

leknout vlastní opovážlivosti, Cam ji chytil za ruku a stiskl ji Luce

102

se zadívala na prsty obtočené kolem jejích. Předtím ji ani

nenapadlo, jak podobně zbarvenou pokožku oba mají.

V zemi plné opálených lidí v Luce její bledost vždycky

vzbuzovala rozpaky. Ale Camova pokožka jí připadala tak

dokonalá, pozoruhodná, skoro jako kovová. Najednou ji napadlo,

že ona možná připadá stejná jemu. Ramena se jí zachvěla.

Trochu se jí točila hlava.

„Je ti zima?“ zeptal se tiše.

Podívala se mu do očí a viděla, že on dobře ví, že jí není zima.

Posunul se na zemi blíž k ní a ztišil hlas do šepotu. „Teď asi

budeš chtít, abych přiznal, že jsem vlez do kuchyně oknem a

vyloupil ji s nadějí, že tě přesvědčím, abys šla se mnou za školu?“

Teď by potřebovala zalovit v kelímku s kávou pro kostku ledu,

kdyby už všechny neroztály v dusném zářijovém poledni.

„A navíc naplánovals tenhle romantickej piknik v lůně

hřbitova?“ zašeptala.

„Hej.“ Cam jí přejel ukazováčkem po spodním rtu. „To ty do

toho taháš romantiku.“

Luce se odtáhla. Měl pravdu — to ona si něco předem na-

mlouvala. Dneska už podruhé. Cítila, jak ji tváře pálí, když se

snažila nemyslet na Daniela.

„Dělám si legraci,“ namítl Cam a zavrtěl hlavou, když viděl její

raněný výraz. „To snad víš, ne?“ Zvedl hlavu k ptákům, kteří

kroužili kolem sochy ve tvaru děla. „Já vím, že tohle není žádná

rajská zahrada,“ ušklíbl se a hodil Luce jablko. „Ale můžeme

aspoň předstírat, že hrajeme v nějakým videoklipu. A na svou

obhajobu musím říct, že ve zdejším vyučování ti toho moc

neuteče.“

Mírně řečeno.

„Podle mě,“ pokračoval Cam a opřel se o loket, „na místě

nezáleží.“

Luce se na něj pochybovačně zadívala. Přála si, aby se od ní

neodtáhl, ale sama byla moc plachá, než aby se naklonila k

němu.

103

„Tam, kde jsem vyrůstal...,“ Cam se odmlčel, „to nebylo zase

tak odlišný od tohohle vězeňskýho života u Meče & kříže.

Výsledek toho je, že mi v podstatě nezáleží na tom, kde jsem.“

„To je blbost.“ Luce zavrtěla hlavou. „Takže kdybych ti teď

dala letenku do Kalifornie, nebyl bys nadšením bez sebe, že

odsaď můžeš vypadnout?“

„Hm..., možná bych byl mírně zvědavej.“ Cam si strčil do pusy

sousto pikantních vajíček.

„To ti nevěřím,“ dloubla do něj Luce.

„Tak tos asi měla šťastný dětství.“

Luce se zakousla do zelené slupky šťavnatého jablka a olízla si

šťávu, která jí tekla po prstech. V duchu si probírala všechna ta

zamračená čela rodičů, návštěvy u lékařů a změny škol v

průběhu jejího dětství, nad nímž neustále visely černé stíny jako

zlověstný mrak. Ne, netvrdila by, že měla šťastné dětství. Ale

pokud Cam nedokáže vidět na obzoru něco slibnějšího, než je

škola Meče & kříže, pak to jeho bylo asi ještě horší.

V trávě se ozvalo zašustění a Luce si přitáhla kolena k bradě,

když kolem ní projel trávou tlustý žlutozelený had. Snažila se od

něj držet co nejdál, když na něj zamžourala přes vrcholek kolen.

Nejenom had, ale navíc ještě had, který si už napůl svlékl kůži. Z

ocasu mu viselo něco průsvitného. V Geoirgii byla spousta hadů,

ale Luce ještě žádného neviděla při svlékání.

„Nezačni ječet,“ pronesl tiše Cam a položil dlaň na Luceino

koleno. Už jen jeho dotyk v ní probouzel pocit bezpečí. „Když ho

necháme na pokoji, půjde si po svých.“

Možná, ale nebude to dost rychle. Luce se strašně chtělo

zavřísknout. Hadů se vždycky bála a nenáviděla je. Jsou tak slizcí

a šupinatí a... „Fuj.“ Otřásla se, ale nespouštěla z hada oči, dokud

nezmizel ve vysoké trávě.

Cam zamrkal, když zvedl hadí kůži a vložil ji do její ruky. Byla

ještě živá a orosená jako česnek, který tatínek vytahoval čerstvý

ze záhonů. Jenže tohle bylo z hada. Hnus. Luce ji odhodila na zem

a otřela si ruce o džíny.

„No tak, tobě se nelíbí?“

104

„A to nepoznáš z toho, jak se klepu?“ Luce se zastyděla. Musí

mu připadat hrozně dětinská.

„A co tvoje víra v možnost proměny?“ zeptal se Cam a vzal

hadí kůži do prstů. „Proto jsme nakonec tady.“

Sundal si sluneční brýle. Jeho smaragdové oči vyzařovaly

neochvějné sebevědomí. Znovu zaujal tu nelidsky nehybnou

pozici, čekal na její odpověď.

„Začínám si říkat, jestli nejseš trochu divnej,“ pronesla

konečně Luce a nepatrně se pousmála.

„A jen si představ, kolik dalších věcí o mně ještě můžeš zjis-

tit.“ Cam se k ní naklonil. Ocitl se ještě blíž, než když se kolem

nich plazil had. Blíž, než Luce čekala. Natáhl ruku a pomalu jí

přejel prsty po vlasech. Luce se napjala.

Cam byl hezký a zajímavý. Nedokázala přijít na jedno: proč ji

jeho přítomnost tak uklidňuje, když ji všechno ostatní tak

znervózňovalo. Právě teď si nepřála být nikde jinde. Nedokázala

odtrhnout oči od jeho rtů, plných a růžových, které se k ní

přibližovaly. Hlava se jí točila. Když se jí dotkl ramenem, hluboko

v hrudi se jí něco sevřelo. Dívala se, jak otevírá rty... A pak

zavřela oči.

„Tak tady jste!“ Udýchaný výkřik vytrhl Luce z transu.

Zklamaně vydechla a přesunula svou pozornost na Gabbe,

která stála nad nimi s blonďatým ohonem na straně hlavy a

nezúčastněným úsměvem.

„Hledala jsem vás už všude.“

„A proč něco takovýho prokrista děláš?“ Cam se na ni za-

mračil, což mu u Luce vyneslo pár bodů navíc.

„Hřbitov je to poslední místo, který mě napadlo,“ drmolila

Gabbe a začala odpočítávat na prstech: „Byla jsem už na intru, v

tělocvičně, na hřišti...“

„Co chceš, Gabbe?“ přerušil ji nezdvořile Cam, jako by byli

sourozenci, kteří se znají odjakživa.

Gabbe zamrkala a kousla se do rtu. „Poslala mě slečna

Sophia,“ odpověděla nakonec nazlobeně. „Je to tak. Hrozně

vyváděla, že Luce není na hodině. Že prej je to taková slibná

studentka, aby se jí něco nestalo, bla bla.“

105

Luce téhle holce nerozuměla. Že by je opravdu hledala jen

proto, že jí to nařídila učitelka? A zdá se jí to, nebo se jí opravdu

posmívá, že udělala na Sophii dobrý dojem? Copak Gabbe

nestačí, že má Daniela — chce snad sbalit ještě Cama?

Gabbe musela vytušit, že je z něčeho vyrušila. Ale jen tam

stála, mrkala svýma velkýma holubičíma očima a při tom si

namotávala na prst dlouhý blonďatý pramínek. „Tak dělejte,“

pobídla je nakonec a natáhla k nim ruce, aby jim pomohla vstát.

„Musíme do třídy.“

„Lucindo, sedíš na trojce,“ pronesla slečna Sophia, když Luce,

Cam a Gabbe napochodovali do knihovny. Dívala se přitom do

papírů. Nenastalo žádné vyšetřování, žádné otázky

— slečna Sophia jen nepřítomně ukázala ke stolkům s

počítači, kde pro Luce zbylo místo vedle Penn. Neznělo to, jako

by zuřila nebo si o ni dělala starosti.

Luce střelila po Gabbe vyčítavým pohledem, ale ta jen

pokrčila rameny a naznačila rty: „Co je?“

„Kdes byla?“ procedila skrz zuby Penn, sotva se k ní Luce

posadila. Ta jediná vypadala, že její nepřítomnost zaregistrovala.

Luce našla pohledem Daniela, který se hrbil nad klávesnici u

stolku sedm. Luce z něj ze svého místa viděla jen svatozář

plavých vlasů, ale i to stačilo, aby jí zrudly tváře. Svezla se na

židli níž. Když si vybavila jejich hovor v tělocvičně, ucítila další

vlnu zahanbení.

Ani po všem tom smíchu a zábavě a skorolíbání s Camem v

sobě nedokázala potlačit pocity, které v ní pohled na Daniela

probouzel.

Jenže s tímhle klukem chodit nikdy nemůže.

Teď už ne — po tom, co jí řekl. Po tom, jak se na něj prakticky

vrhla.

Jeho odmítnutí ji zasáhlo tak bolestně a hluboko, až měla

pocit, že to musí poznat všichni, kdo se na ně jen podívají.

106

Penn netrpělivě zaťukala perem na její lavici. Ale Luce

nevěděla, co jí odpovědět. Její piknik s Camem přerušila Gabbe

dřív, než se Luce vůbec stačila vyznat v tom, co se to děje. Nebo

co se má stát. Ale naprosto nechápala, proč jí tohle všechno

připadá mnohem méně důležité než ta chvíle v tělocvičně s

Danielem.

Slečna Sophia se zastavila uprostřed počítačové laboratoře a

luskla prsty jako učitelka v mateřské školce, když chce získat

pozornost dětí. Její stříbrné náramky přitom zacinkaly jako

zvonečky.

„Pokud se někdo z vás pustil do zkoumání vlastního ro-

dokmenu,“ oslovila shromážděné studenty, „pak už víte, jaké

poklady lze najít u jeho kořenů.“

„Ježíši, ať jde s těma metaforama do háje,“ zamumlala Penn.

„Nebo ať jde do háje, tečka.“

„Máte dvacet minut na internetu na to, abyste prozkoumali

váš rodokmen.“ Slečna Sophia si zaťukala na hodinky. „Jedna

generace se počítá zhruba na dvacet až pětadvacet let, takže se

pokuste vrátit aspoň o šest generací.“

Zasténání.

Ozvalo se celkem zřetelně od stolku číslo sedm. Daniel.

Slečna Sophia se k němu otočila. „Danieli? Něco ti na tom

zadání vadí?“

Daniel pokrčil rameny a znovu si povzdychl. „Ne, vůbec ne.

Můj rodokmen. To bude zajímavý.“

Slečna Sophia naklonila hlavu ke straně. „Beru to jako

vyjádření dychtivosti po poznání.“ Pak se znovu obrátila k celé

třídě. „Doufám, že najdete dostatek informací na pojednání o

délce deset až patnáct stran.“

Luce se právě teď nedokázala soustředit. Tolik se toho stalo.

Ona a Cam na hřbitově. Možná to přesně neodpovídalo definici

rande, ale Luce se to takhle líbilo víc. Něco takového ještě

nezažila. Jít za školu jen proto, aby se mohla potloukat mezi

hroby. Trávit s Camem piknik, pít to dokonale připravené ledové

espreso. Smát se strachu z hadů. No, tu věc s hadem by si klidně

107

odpustila, ale Cam na ni byl i potom milý. Rozhodně milejší, než

byl kdy Daniel.

Luce na to nechtěla myslet, ale jedno si musela přiznat:

Daniel o ni absolutně nemá zájem.

Zato Cam...

Zadívala se na něj. Seděl o pár stolků dál. Zamrkal na ni a

sklonil se nad klávesnicí. Takže se mu líbí. Kdyby tady byla Callie,

nedokázala by se zarazit, jak by Luce vypočítávala všechny ty

důvody pro.

Luce jí toužila právě teď zavolat. Vyběhnout z knihovny a

nechat svůj rodokmen na jindy. Začít chodit s jiným klukem byl

ten nejrychlejší — a možná i jediný — způsob, jak si Daniela

vyhnat z hlavy. Jenže tady byla ta příšerná pravidla telefonu vání,

a všude kolem ní tolik lidí, kteří už horlivě pracovali. Oči slečny

Sophie přejížděly po místnosti a pobízely váhavce k činům.

Luce si poraženecky povzdychla a otevřela okno vyhledávače.

Musí tady trčet celých dvacet minut, ale svému úkolu nehodlala

obětovat jedinou mozkovou buňku. Informace o jejich nudné

rodině byly tím posledním, co ji teď zajímalo Její nepokojné prsty

místo toho jakoby z vlastní vůle vyťukaly do rámečku

vyhledávače třináct písmen.

DANIEL GRIGORJ.

Kurzor zamířil na HLEDAT.

108

KAPITOLA OSMÁ

S K O K D O H L U B I N Y

Když Luce v sobotu ráno otevřela dveře, na které někdo klepal,

Penn se jí vřítila do náruče.

„Asi už bych si měla konečně zapamatovat, že se ty dveře

otevírají dovnitř,“ omlouvala se a poposunula si brýle na nose.

„Musím na to myslet, až se budu dívat zvenku do kukátka.

Mimochodem, máš to tady hezký,“ dodala, když se rozhlédla

kolem. Přešla kolem Luceiny postele k oknu. „A výhled taky ujde

— teda minus ty mříže a tak.“

Luce zůstala stát za ní a dívala se na hřbitov. Přímo před

sebou spatřila dub, pod kterým si s Gamem udělali piknik.

Kousek dál bylo to místo, které sice vidět nemohla, ale vzpo-

mínku na něj si nedokázala vyhnat z hlavy — místo, kde se na ně

s Danielem zřítila ta socha. Socha anděla pomsty, která po té

nehodě tak záhadně zmizela.

Vzpomněla si na Danielův ustaraný pohled, když tehdy

zašeptal její jméno. Když se jejich nosy skoro dotkly, když ucítila

vzadu na krku konečky jeho prstů. Z toho všeho ji polilo horko.

A taky se začala litovat. S povzdechem se odvrátila od okna a

zjistila, že Penn už taky stojí jinde.

Byla u jejího psacího stolu, brala do rukou jednu vět za druhou

a pečlivě je zkoumala. Těžítko ve tvaru Sochy svobody, které jí

tatínek přivezl z konference v New Yorku. Fotka mamky asi tak v

109

Luceině věku, s příšernou trvalou. Cédéčko s písněmi Lucindy

Williamsové, které jí Callie dala na rozloučenou dřív, než Luce

vůbec uslyšela název Meč & kříž.

„Kde máš učebnice?“ zeptala se Luce Penn, aby se zbavila

tíživých vzpomínek. „Říkalas, že se ke mně přijdeš učit.“

Ale to už se Penn začala probírat jejím šatníkem. Luce ji

pozorovala, jak rychle ztrácí zájem o nudné černé svetry a trička,

povolené školním řádem. Když se Penn přesunula k prádelníku,

Luce se rozhodla zasáhnout.

„To už stačilo, Punťo,“ zarazila ji. „Nemáme náhodou čmuchat

spíš kolem svýho rodokmenu?“

„Když už mluvíme o čmuchání...“ Penn na ni zamrkala. „Jasně,

máme před sebou výzkum. Ale ne takovej, jakej si myslíš.“

Luce se na ni nechápavě zadívala. „Prosím?“

„Hele,“ Penn ji objala kolem ramen, „jestli se chceš fakt něco

dozvědět o Danielu Grigorim...“

„Pššt!“ sykla Luce a rozběhla se ke dveřím. Strčila hlavu do

haly a rozhlédla se na obě strany. Vypadalo to, že je čistý

vzduch. Ale to ještě nic neznamenalo. Lidé v téhle škole měli

znepokojivý zvyk vynořit se z ničeho nic. Obzvlášť Cam. A Luce

by umřela hanbou, kdyby měl on — nebo kdokoli jiný — zjistit,

jak moc ji přitahuje Daniel Grigori. Totiž... kdokoli kromě Penn.

Luce spokojeně zavřela dveře a otočila se ke kamarádce.

Penn seděla se zkříženýma nohama na její posteli a tvářila se

pobaveně.

Luce si založila ruce za zády a nakopla rudý kobereček za

dveřmi. „Proč myslíš, že se o něm chci něco dozvědět?“

„Počkej, proč asi...“ Penn se rozesmála. „Za á, je úplně jasný,

že na něj pořád civíš!“

„Pššt!“ okřikla ji znova Luce.

„Za bé,“ pokračovala stejně hlasitě Penn, „jsem viděla, že si o

něm celou hodinu v knihovně něco hledáš. Není to moje věc, ale

tys s tím nedělala žádný tajnosti. A za cé, nebuď tak paranoidní

Myslíš, že o tom budu někomu vykládat?“

Přesně to si Luce myslela.

110

„Říkám jenom,“ pokračovala hnědovláska, „že pokud se

teoreticky zajímáš o jistou nejmenovanou osobu, mohla bys

případně zkusit smysluplnější zdroje.“ Penn pokrčila rameny.

„Víš, pokud bys užila něčí pomoc.“

„Poslouchám tě,“ hlesla Luce a klesla na postel. Její hledání na

internetu znamenalo jen spoustu přepisování a vymazávání.

„Doufala jsem, že to řekneš,“ zaradovala se Penn. „Nepřinesla

jsem žádný učebnice, protože dneska tě vezmu,“ oči se jí

dychtivě rozšířily, „na prohlídku s průvodcem do nejvíc

střeženého, nejtajnějšího archívu Meče & kříže!“

Luce se ošila. „Já nevím... Slídit v Danielových dokumentech?

Mám pocit, že si už takhle připadám jako nějaká pitomá

stalkerka.“

„Ha,“ odfrkla si Penn. „No, když užs to řekla sama..., ale no

tak, Luce, bude sranda. Co jinýho bys chtěla dělat, když je takový

dokonalý, slunečný sobotní dopoledne?“

Venku bylo opravdu krásně. Ten typ počasí, který člověka

rozesmutňuje, pokud nemá zrovna co dělat, žádné plány na

venkovní aktivity. Luce se v noci do pokoje dostal otevřeným

oknem chladný vzduch, a když se ráno probudila, všechna

vlhkost a horko byly ty tam.

Tyhle slunečné dny na začátku podzimu většinou trávila tak,

že se s kamarádkami proháněla po okolí na kolech. To bylo ještě

předtím, než se začala vyhýbat lesnatým cestičkám, kde číhaly

stíny, které žádná z jejích přítelkyň neviděla. Dokud si ji

kamarádky jednou o prázdninách nevzaly stranou a nevysvětlily

jí, že jejich rodiče už nechtějí, aby se s ní stýkaly. Aby se náhodou

něco nestalo.

Luce měla popravdě trochu strach z toho, jak stráví svůj první

víkend u Meče & kříže. Žádné učení, žádné příšerné fyzické testy,

žádné povinné společenské večery. Jen osma čtyřicet

nekonečných hodin volného času. Celá věčnost. Už od probuzení

se jí hrozně stýskalo po domově. Dokud se neukázala Penn.

„No tak jo.“ Luce se snažila nesmát, když vyzvala Penn. „Vem

mě do toho supertajnýho doupěte.“

111

Penn skoro poskakovala, když vedla Luce přes pošlapané

trávníky k hlavní recepci vedle vchodu do školy. „Ty nevíš, jak

dlouho jsem čekala, až najdu partnera zločinu.“

Luce se usmívala. Těšilo ji, že se Penn tak raduje z jejich

kamarádství, místo aby se vrtala v tom, proč se Luce o Daniela

tak... ehm, zajímá.

U zarostlého hřiště narazily na skupinku studentů, která

polehávala na lavičkách v jasném zářijovém slunci. Bylo zvláštní

vidět je v barvách, když Luce na ně byla zvyklá jen v černém. Teď

tady byl Roland v limetkově zelených šortkách, který si dribloval

míčem, nebo Gabbe v rudých propínacích šatech. Jules a Phillip

— ta dvojice s piercingem v jazycích — seděli naproti sobě ve

vybledlých džínách a kreslili si něco na kolena. Todd Hammond

seděl dál od ostatních v tričku s maskáčovým vzorem a četl si

komiks. Dokonce i Luceino šedivé tílko a šortky vypadaly

mnohem zářivěji než to, co nosila přes týden.

Trenérka Dianteová a Albatroska měly zřejmě venkovní dozor,

protože si vytáhly na trávník dvě plastová lehátka a slunečník. Za

tmavými slunečními brýlemi nebylo vidět, jestli obě spí —

pohybovaly se, jen když kolem sebe odklepávaly popel z cigaret.

Obě vypadaly znuděné tím, že je jejich pracovní povinnosti vězní

v Meči & kříží společně s jejich svěřenci.

Venku bylo nezvykle dost lidí, ale jak Luce kráčela za Penn,

ulevilo se jí, že poblíž vchodu do recepce nevidí nikoho. Luce sice

nikdo neřekl, kam by neměla vstupovat (dokonce nepadlo ani nic

o tom, že by některé oblasti kampusu byly zakázané), ale věděla

jistě, že Randy by jí za tohle narušení řádu vymyslela příhodný

trest.

„A co kamery?“ vzpomněla si na zlověstnou přítomnost

rudých světel.

„Když jsem šla za tebou do pokoje, vyměnila jsem v pár v nich

baterie — dala jsem tam vybitý,“ poznamenala Penn stejně

112

nenuceným tónem, jako by oznamovala, že zrovna nabrala

benzín do auta.

Baculatá dívka se obezřetně rozhlédla kolem, než zavedla

Luce k zadnímu vchodu do budovy, a pak po třech schodech dolů

k olivově zeleným dveřím, které z úrovně země nebyly vidět.

„Tenhle sklep je taky z občanský války, ne?“ ozvala se Luce.

Připadalo jí to jako místo, kde by se dali dobře držet zajatci.

Penn dramaticky zavětřila. „Není snad tenhle zatuchlý vzduch

sám o sobě odpovědí?“ zažertovala. „Cítím archivní plíseň —

pozdní sběr.“ Ušklíbla se. „Většina lidí ze školy by omdlela

blahem, kdyby mohli něco takovýho čuchat.“

Luce se snažila nedýchat nosem a čekala, až Penn vyprostí z

kapsy mohutný svazek klíčů na silném laně. „Můj život by byl

mnohem jednodušší, kdyby v tomhle baráku nechali udělat

univerzální klíč,“ hudrala Penn a probírala se svou sbírkou, až

konečně vytáhla tenký stříbrný klíček.

Když s ním otočila v zámku, Luce ucítila nečekaný záchvěv

vzrušení. Penn má pravdu — tohle bylo mnohem lepší než

pořizování rodokmenu.

Dostaly se do dusné, horké chodby, jejíž strop byl jen pár

centimetrů nad jejich hlavami. Nehybný vzduch páchl, jako by se

tu rozkládalo nějaké tělo. Luce byla skoro ráda, že je moc velká

tma na to, aby si viděla pod nohy. Právě když se jí začala

zmocňovat klaustrofobie, Penn vytáhla další klíč a otevřela

menší, ale modernější dveře. Protáhly se jimi dovnitř a zase se

narovnaly.

I tam byla cítit plíseň, ale vzduch byl mnohem chladnější a

sušší. Kolem byla naprostá tma, až na červený nápis východ,

který jim zářil nad hlavami.

Luce stěží rozeznávala Penninu podsaditou postavu a ruce,

které její kamarádka zvedla nad hlavu. „Kde to sakra je...?“

mumlala si Penn. „Jo. Tady.“

Jemně zatáhla za holou žárovku, která visela na tenkém

kovovém drátku ze stropu. Udělalo se šero, v němž Luce ro-

zeznala olivově natřené betonové stěny lemované kovovými

regály a registraturami. V policích byla natěsnaná spousta

113

kartonových krabic. Uličky mezi registraturami se táhly snad do

nekonečna. Všechno pokrývala tlustá vrstva prachu.

Slunečný den se ztratil kdesi daleko. Luce věděla, že jsou jen

tři schůdky pod zemí, ale stejně tak to mohl být kilometr.

Zamnula si holé paže. Tohle temné sklepení patřilo přesně k těm

místům, kde se obvykle objevovaly stíny. Zatím po nich nebylo

ani vidu, ale Luce věděla, že to není důvod cítit se v bezpečí.

Penn přítmí ve sklepě nezdeptalo. Vytáhla si z rohu stoličku a

táhla ji za sebou, když se vydala jednou z uliček. „Něco je jinak,“

mumlala si. „Záznamy by měly bejt tady..., asi tu od mý minulý

návštěvy někdo prováděl jarní úklid.“

„A jak je to dlouho?“ zajímala se Luce.

„Tak tejden...“ Pennin hlas se vytratil, když dívka zmizela za

vysokou registraturou.

Luce si nedokázala představit, nač v Meči & kříži mohli

potřebovat všechny tyhle krabice. Zvedla u jedné víko a přečetla

si nápis: nápravná opatření. Polkla nasucho. Tohle radši nechtěla

vědět.

„Je to seřazený podle abecedy,“ zavolala na ni Penn. Její hlas

zněl tlumeně, jako by přicházel z dálky. „É, ef, gé... tady to

máme. Grigori.“

Luce se vydala za zvukem šustících papírů a brzy našla Penn s

krabicí v náručí. Prohýbala se pod její tíhou a Danielův spis měla

strčený pod bradou.

„Je tak tenkej,“ zabručela. „Normálně je tam toho mnohem

víc, ale...“ Kousla se do rtu. „Teď ti musím zaručeně připadat jako

šmíračka, co? No..., mrkneme se, co je vevnitř.“

V Danielově spisu byla jen jediná stránka. V horním pravém

rohu byl černobílý sken fotky, zřejmě na jeho identifikační

kartičku. Daniel se díval přímo do hledáčku — nebo na Luce — se

slabým úsměvem na rtech. Nemohla si pomoct, musela mu

odpovědět stejně. Vypadal úplně stejně jako ten večer, kdy...,

kdy vlastně? Měla jeho výraz přesně otisknutý v paměti, jen

netušila, kdy přesně ho takhle viděla.

114

„Páni, ten kluk vypadá pořád stejně, co?“ přerušila její myš-

lenky Penn. „Podívej se na datum. Ta fotka je tři roky stará, z

doby, kdy přišel k Meči & kříži poprvý.“

Tak na to asi Luce myslela..., že Daniel na fotce vypadá

přesně jako teď. Ale měla pocit, jako by ji v paměti šimralo něco

jiného... Jen si nedokázala přesně vzpomenout, co.

„Rodiče: neznámí,“ četla Penn. „Poručník: Dětský domov, Los

Angeles.“

„Dětský domov?“ Luce si přitiskla dlaň k srdci.

„Nic jinýho tam nepíšou. Jinak už je to jen...“

„Trestní rejstřík,“ doplnila ji Luce. Četla Penn přes rameno:

„Vstup na veřejnou pláž po zavírací hodině..., zničení nákupního

vozíku..., bezohledné přecházení silnice.“

Penn přimhouřila oči a vzápětí vybuchla smíchy. „Tak miláčka

Grigoriho zabásli za špatný přecházení? No tak — to je přece

sranda!“

Luce se nelíbila představa, že by měl Daniel něco společného

se zločinem. Nelíbilo se jí ani to, že podle Meče & kříže se jeho

život dá vyjádřit seznamem prohřešků. Tady dole je tolik krabic s

dokumenty..., a o Danielovi jen jedna stránka

„Přece tady musí bejt ještě něco,“ ozvala se.

Zaslechly kroky nad hlavou a obě střelily pohledy ke stropu.

„To je v hlavní kanceláři,“ zašeptala Penn. Vytáhla si z rukávu

kapesník a otřela si nos. „Ale sem dolů nikdo nepřijde, věř mi.“

O vteřinu později dveře do místnosti zaskřípaly a dovntř

dopadlo světlo z chodby. Když se ozvaly kroky, Luce ucítila, jak ji

Penn chytá zezadu za tričko a táhne ji ke stěně za vysokým

regálem. Tam zůstaly stát, snažily se tichounce dýchat a tiskly v

rukou Danielův ukradený spis. Měly namále.

Luce zavřela oči a připravovala se na nejhorší, když vzduch

naplnila chytlavá melodie. Někdo si zpíval.

„Dú da dú da dúúú,“ intonoval ženský hlas. Luce natáhla krk

mezi police a zahlédla hubenou stařenku s čelovou baterkou,

která vypadala jako horník. Slečna Sophia. Nesla dvě krabice

naskládané na sobě, takže z knihovnice byla vidět jen zářící

115

hlava. Její lehké kroky působily, jako by krabice pochodovaly

archívem samy.

Penn chytila Luce za ruku a dívaly se, jak slečna Sophia

ukládá bedny na prázdné místo na polici. Knihovnice pak vytáhla

propisku a zapsala si něco do notýsku.

„Tak ještě pár,“ zamumlala si sama pro sebe a dodala něco,

co Luce nedokázala rozluštit. O vteřinu později se už slečna

Sophia vracela ke dveřím. Šla stejně rychle, jako když sem

vstoupila. Její pobrukování jako by ještě chvíli zůstalo viset ve

vzduchu.

Když se dveře s cvaknutím zaklaply, Penn prudce vydechla.

„Říkala, že ještě pár. Nejspíš se vrátí.“

„Co budeme dělat?“ vyhrkla Luce.

„Ty vyběhni ven po schodech,“ ukázala jí Penn. „Nahoře zahni

doleva a ocitneš se v hlavní kanceláři. Kdybys někoho potkala,

řekni, že hledáš záchody.“

„A co ty?“

„Já vrátím Danielův svazek a sejdeme se na lavičkách. Když

mé slečna Sophia uvidí samotnou, nic se nestane. Já sem chodím

skoro stejně často jako do svýho pokoje.“

Luce se zadívala na Danielův spis s bodnutím lítosti. Ještě

nechtěla odejít. Sotva prozkoumala tyhle papíry, napadlo ji

podívat se ještě na další spis — Camův. Daniel byl tak záhadný a

jeho záznamy bohužel zrovna tak. Cam na druhou stranu vypadal

tak otevřeně a bezelstně, až to v ní probouzelo zvědavost.

Zajímalo by ji, co by se o něm mohla dočíst a s čím by se ji

normálně nesvěřil. Ale Pennin výraz jí napověděl, že na nic

takového není čas.

„Jestli se dá o Danielovi zjistit ještě něco, tak na to přijdeme,“

ujistila ji Penn. „Budeme hledat dál.“ Zlehka postrčila

Luce ke dveřím. „Tak už běž.“

Luce se rozběhla mezi regály a otevřela dveře do chodby.

Vzduch tam byl hustý a zatuchlý, ale s každým krokem se jí

dýchalo líp. Když se dostala po schodech nahoru, musela si

promnout oči, aby je přizpůsobila jasnému světlu, které sem

116

proudilo z haly. Vyklopýtala kolem rohu k bílým dveřím, strčila do

nich — a strnula.

Z telefonní budky trčely dvě nohy v černých lodičkách s

jehlovými podpatky, které vypadaly, jako by tam stála sama Zlá

čarodějnice Jihu. Luce se vydala k východu a doufala, že projde

bez povšimnutí. Vzápětí jí došlo, že nad jehlami začínají

hadinkové legíny a vysoko nad nimi trůní Mollyina zamračená

tvář. V ruce držela maličký stříbrný fotoaparát. Zadívala se na

Luce, zavěsila telefon a kopla špičkou boty do země.

„Pročpak se tváříš tak provinile, Karbanátku?“ zeptala se a

založila si ruce v bok. „Nech mě hádat. Že bys ignorovala moje

doporučení nechat Daniela Grigoriho na pokoji?“

Ta zatracená mrcha to musí jen tak dělat. Molly přece ne-

mohla nijak zjistit, kde Luce právě byla. Nic o ní neví. Nemá

důvod chovat se tak ohavně. Luce jí od prvního dne školy nic

neudělala — jen se snažila držet se od ní dál.

„Copak si nepamatuješ, jak děsivé to dopadlo naposledy, když

ses snažila vnutit klukovi, který se o tebe nezajímal: Mollyin hlas

byl ostrý jako nůž. „Jak se to jen jmenoval Taylor? Truman?“

Trevor. Jak se Molly mohla dozvědět o Trevorovi? Tolik bylo

Luceino nejhlubší, nejtemnější tajemství. Jediná věc, kterou Luce

chtěla u Meče & kříže ponechat pod pokličkou. A teď o tom tady

to Vtělení zla nejenže ví, ale ještě se to nestydí vytáhnout, krutě

a arogantně, přímo v hlavní hale...

Třeba Penn lhala a Luce není jediná, se kterou se baculka baví

o tom, co zjistila v kanceláři? Protože jaké jiné vysvětlení to může

mít? Luce si zkřížila paže na hrudi. Cítila se tak zranitelná, tak

odhalená... a nevysvětlitelně zahanbená jako vždycky, když šlo o

tu noc požáru.

Molly naklonila hlavu ke straně. „Konečně ti něco došlo."

Prošla kolem Luce k hlavním dveřím, strčila do nich, ale než vyšla

ven, ještě zaklonila hlavu a otočila se do haly. „Takže se

neopovažuj drahouškovi starýmu Dannymu udělat to, co tomu

Jak—se—jenom—jmenoval. Kapišto?“

Luce se vrhla za ní, ale po pár krocích jí došlo, že kdyby si to s

Molly zkusila dneska vyřídit, nejspíš by pohořela. Ta holka byla

117

zatraceně krutá. Vtom se pod tribunou objevila Gabbe, jako by

chtěla Luce roztírat sůl do rány, a vydala se Molly naproti. Když

se obě setkaly, byly od Luce moc daleko, než aby mohla rozluštit

jejich výrazy. Otočily se k ní a chvíli ji pozorovaly. Blonďatá hlava

s ohonem se sklonila k černým krátkým vlasům se střapatou

ofinou. Bylo to nejpodivnější spojenectví, jaké Luce kdy viděla.

Zaťala zpocené prsty v pěsti, když si představila, jak Molly

vykládá Gabbe všechno o Trevorovi. A ta s tím určitě poběží za

svým miláčkem. Při tom pomyšlení se Luce začala ze špiček prstů

šířit podivná bolest paží až do hrudi. Daniel sice přecházel

bezohledně vozovku, ale co je to ve srovnání s ní? Nic.

„Pozor na hlavu!“ ozvalo se kousek od ní. Tenhle pokřik měla

nejradši. Všechno sportovní náčiní mělo zajímavou tendenci řítit

se přímo na ni. Zamrkala a zamžourala do slunce, jenže neviděla

nic a nestihla si zakrýt obličej, než ucítila plesknutí ze strany do

hlavy a hlasité zazvonění v uchu. Au.

Rolandův fotbalový míč.

„Výborná hlavička!“ zajásal Roland, jako by to udělala

úmyslně. Míč doplul vzduchem zpátky k němu. Luce si přitiskla

dlaň k čelu a udělala několik vrávoravých kroků.

Vtom ucítila dlaň kolem zápěstí. Jiskřivé horko, které ji přimělo

zalapat po dechu. Zadívala se na opálené prsty na své kůži a pak

přímo do Danielových hlubokých šedivých očí.

„Seš v pořádku?“ zeptal se.

Když přikývla, nazdvihl obočí. „Jestli sis chtěla zahrát fotbal,

stačí říct. Milerád ti vysvětlím pár pravidel. Třeba to, že k vrácení

přihrávky se obvykle nepoužívají tak choulostivý části těla.“

Pustil její zápěstí a Luce měla na okamžik pocit, že ji chce

pohladit po hlavě tam, kde ji udeřil míč. Strnula v půli pohybu,

zadržela dech — a pak prudce vydechla, když se Danielova ruka

stočila k jeho vlasům a odhrnula si ofinu z čela.

V tu chvíli jí došlo, že se jí vysmívá.

A proč ne? Nejspíš má na tváři otisk míče.

Molly a Gabbe na ni dál zíraly se založenýma rukama. Teď je

napodobil i on.

118

„Tvoje přítelkyně asi žárlí,“ poznamenala Luce a ukázala na

dvojici dívek.

„Která jako?“

„Netušila jsem, že chodíš s oběma.“

„Nechodím ani s jednou,“ namítl klidně. „Nechodím s nikým.

Jak tě to napadlo?“

Luce se zatvářila ohromeně. A co to jeho špitání s Gabbe?

Nebo to, jak se na něj obě dívají? Lže jí snad Daniel?

S úsměvem ji pozoroval. „Ten balón tě asi uhodil víc, než jsem

si myslel. No tak, pojď se trochu projít..., potřebuješ se nadýchat

čerstvýho vzduchu.“

Luce se snažila rozpoznat v jeho návrhu jízlivost. Chce jí

naznačit, že je magor? Ale to nedávalo smysl. Podívala se na něj.

Jak to, že se teď tváří tak upřímně? Právě když si začala zvykat

na jeho odtažitost?

„Kam?“ zeptala se opatrně. Bylo tak snadné propadnout

škodolibé radosti z toho, že Daniel s nikým nechodí, že chce, aby

se s ním prošla. Musí to být léčka.

Daniel se zadíval na dvojici dívek. „Někam, kde nebudeme

tolik na očích.“

Luce Penn slíbila, že se s ní sejde u tribuny, ale to s ní může

vyřešit později. Penn to určitě pochopí. Luce nechala Daniela, aby

ji provedl pod zkoumavým dohledem Molly a Gabbe k hájku

napůl ztrouchnivělých broskvoní, k zadní stěně starého kostela, v

němž teď byla tělocvična. Za hájkem začínal les z pokroucených

dubů, o kterém Luce netušila, že patří ještě k pozemku školy.

Daniel se otáčel, aby se ujistil, že mu stačí. Usmála se, aby mu

dala najevo, že je to hračka. Ale chůze mezi pokroucenými

vnějšími kořeny ji nedělala dobře. Pořád musela myslet na stíny.

Po chvíli se dostali do hustého porostu, kde propletené větve

korun bránily průniku slunečních paprsků. Vzduch páchl hutným

čerstvým bahnem. Luce poznala, že tady někde blízko bude

voda.

Kdyby se dokázala modlit, asi by se teď modlila, aby se od ní

stíny držely dál — aspoň na tu krátkou dobu, kdy může být s

Danielem. Aby mu nemusela dát najevo, jak bláznivě se někdy

119

chová. Jenže Luce se nemodlila. Neuměla to. Místo toho zkřížila

prsty.

„Tamhle se les projasňuje,“ upozornil ji Daniel. Došli na

mýtinu. Luce užasle zalapala po dechu.

Ten les, kterým s Danielem prošli, jako by všechno změnil.

Nemohla to být jen pouhá vzdálenost od ponurého uskupení

budov Meče & kříže. Protože když se vynořili mezi stromy na

vrcholku rudé skály, bylo to, jako by se ocitli uprostřed

pohlednice. Takové té zasněně idylické krajinky typického Jihu,

kterou si můžete vybrat z kovového stojanu v samoobsluze u

pokladny, ale která už ve skutečnosti neexistuje. Luceiny oči se

popásaly na zářivých barvách, jaké snad předtím nikdy neviděla

— od křišťálově modré hladiny jezera pod nimi po smaragdovou

hradbu lesa, který vodu obklopoval. Na čistém nebi pluli dva

racci. Když se Luce vytáhla na špičky, viděla před sebou hnědou

půdu solné bažiny, která nedaleko, někde za neviditelným

obzorem, přechází ve zpěněné vlny oceánu.

Pohlédla na Daniela. I on jí připadal nějak zářivý. Jeho pokožka

byla v tom osvětlení zlatá, oči jako dešťové kapky. Cítit je na své

tváři jí připadalo pozoruhodné... a těžké.

„Co tomu říkáš?“ zeptal se Daniel. Když teď byli spolu sami,

vypadal, jako by se mnohem víc uvolnil.

„Nic tak krásnýho jsem nikdy neviděla.“ Luce zkoumala

panenskou hladinu jezera. Měla sto chutí do něj skočit. Asi

patnáct metrů od břehu čněl z vody velký, mechem pokrytý

kámen. „Co je to?“

„Ukážu ti to,“ prohlásil Daniel a zul si boty. Luce se bez

úspěchu pokusila odvrátit, když si stáhl přes hlavu tričko a odhalil

svůj svalnatý trup. „Tak už pojď,“ pobídl ji. Teprve v tu chvíli si

uvědomila, že musí vypadat, jako by vrostla do země. „V tomhle

můžeš plavat,“ ukázal na její šedivé tílko a šortky. „A tentokrát tě

nechám vyhrát.“

„Tentokrát?“ Zasmála se. „Na rozdíl od všech těch minule,

kdy jsem nechala vyhrát já tebe?“

Daniel už málem přikývl, ale v poslední chvíli zavrtěl hlavou.

„Ne. Na rozdíl od čtvrtka, kdys v bazénu prohrála.“

120

Luce byla na okamžik v pokušení prozradit mu, proč prohrála.

Třeba by se celému jejímu přesvědčení, že Gabbe je jeho holka,

společně zasmáli. Ale než to stačila udělat, Daniel zvedl ruce a už

byl ve vzduchu. Opsal oblouk a začal padat. Zajel do jezera jen s

ukázkově malým šplouchnutím.

To byla ta nejkrásnější věc, jakou kdy Luce viděla. Daniel měl

v sobě ladnost jako nikdo druhý. Dokonce i to šplouchnutí jí

zvonilo v uších jako hudba.

Zatoužila být tam dole s ním.

Zula si boty a nechala je pod magnólií s Danielovými. Pak se

postavila na kraj skály. Útes čněl asi pět metrů nad hladinou. Z

takových skoků z výšky a hlubokých potopení se Luce vždycky

rozbušilo srdce. Nadšením.

O vteřinu později se jeho hlava vynořila nad hladinu. Smál se

a šlapal vodu. „Dej si pozor, abych si to s tím tvým vítězstvím

nerozmyslel!“ zavolal na ni.

Luce se zhluboka nadechla, namířila ruce přes hlavu na

Daniela a odrazila se. Pád do hlubiny trval jen zlomek vteřiny, ale

byl to ten nejslastnější pocit — plout sluncem prozářeným

vzduchem, dolů, dolů, dolů.

Cák. Voda byla nejdřív překvapivě ledová, ale za okamžik se

její teplota změnila na ideální. Luce se vynořila k nadechnutí,

pohlédla na Daniela a pustila se motýlkem vpřed.

Hnala se tak rychle, že ho ztratila z očí. Věděla, že se před

vádí, a doufala, že ji Daniel sleduje. Letěla jezerem, až její paže

dopadly na kámen. Okamžik před Danielem.

Oba byli udýchaní, když se vytáhli na plochou vyvýšeninu

prohřátou sluncem. Výběžek byl na okrajích slizký vinou

mechového porostu a Luce měla co dělat, aby se udržela. Zato

Daniel se vyhoupl nahoru bez potíží. Podal jí ruku a pomohl jí

zvednout se tak, aby mohla přes okraj kamene přehodit nohu.

Než se Luce podařilo dostat se nahoru, Daniel už ležel na

zádech skoro suchý. Jen jeho šortky dávaly najevo, že byl před

chvílí pod vodou. Na druhou stranu Luce lnulo mokré oblečení k

tělu a z vlasů jí crčela voda. Jiní kluci by si nenechali ujít

příležitost svlékat jí mokré oblečení očima, ale Daniel je měl

121

zavřené. Jako by jí chtěl poskytnout čas, aby se dala do pořádku

— bud z laskavosti, nebo z nezájmu.

Z laskavosti, rozhodla se. Věděla, že je beznadějně

romantická. Ale Daniel jí připadal tak vnímavý. Určitě musel cítit

aspoň něco z toho, co ona. Nešlo jen o to, že ji přitahoval — ale

cítila potřebu být s ním navzdory tomu, že on ji od sebe odháněl.

A navíc tady byla ta neodbytná představa, že se odněkud znají.

Skutečně znají.

Daniel otevřel oči a usmál se — stejným úsměvem jako na

fotce v jeho spisu. Na Luce tak dolehlo déjà vu, že si musela

lehnout.

„Co je?“ zeptal se.

„Nic.“

„Luce.“

„Nemůžu si to vyhnat z hlavy,“ prohlásila a přetočila se na

břicho, aby na něj viděla. Ještě se necítila tak silná, aby se mohla

posadit. „Ten pocit, že tě znám. A už dlouho.“

Voda se vlnila kolem kamene a šplouchala Luce na nohy,

které jí visely přes jeho okraj. Cítila, jak jí na lýtkách naskakuje

husí kůže. Daniel konečně promluvil.

„Neřešili jsme to už?“ Jeho tón se změnil, jako by se jí chystal

vysmát. Teď mluvil jako kluci z Doveru: sebevědomě, znuděně,

potměšile. „Vážně mi lichotí, že ke mně něco takovýho cítíš. Ale

nemusíš si vymejšlet pohádky, když chceš, aby ti kluk věnoval

pozornost.“

Ne. Takže on si myslí, že na něj vytahuje tuhle bláznivou

historku, protože je do něj zamilovaná? Luce zahanbeně za-

skřípěla zuby.

„Proč bych si to vymejšlela?“ přimhouřila oči proti sluníčku.

„To mi řekni ty,“ vyzval ji Daniel. „Anebo ne, neříkej. K ničemu by

to nebylo.“ Povzdychl si. „Hele, měl jsem ti to říct už dřív..., když

jsem si všimnul těch symptomů.“

Luce se posadila. Takže Daniel si taky něčeho všiml.

„Já vím, že jsem tě tam v tělocvičně odbyl,“ pronesl pomalu.

Luce se naklonila, jako by ho tím mohla přimět, aby mluvil

rychleji. „Měl jsem ti říct pravdu.“

122

Luce čekala.

„Spálil jsem se s jednou dívkou.“ Daniel ponořil ruku pod

hladinu, vytáhl poupě leknínu a rozemnul ho v prstech. „S

někým, koho jsem miloval..., a není to tak dávno. Není v tom nic

osobního, nebo že bych tě ignoroval.“ Vzhlédl k ní a v kapičkách

vody ve vlasech se mu zatřpytilo slunce jako svatozář. „Ale taky

v tobě nechci probouzet marný naděje. Prostě se jen nechci

znova s nikým zaplíst. Aspoň ne takhle brzo.“

Ach.

Luce se odvrátila ke klidné, půlnočně modré hladině jezera,

kde na sebe ještě před chvílí cákali a smáli se. V jezeře už po

téhle zábavě nezůstala ani stopa. A na Danielově tváři taky ne.

Ostatně Luce se taky spálila. Možná kdyby mu řekla o

Trevorovi a o tom hrozném, co zažila, Daniel by jí taky přiblížil

svou minulost. Jenže Luce cítila, že nedokáže poslouchat

vyprávění o jeho minulosti s někým jiným. Už jen z pomyšlení na

nějakou jinou, kterou miloval — montáž z Gabbe a Molly , dlouhé

blond vlasy, velké oči, široké úsměvy — se jí zvedal žaludek.

Jeho historka o špatných zkušenostech měla všechno vy

světlit. Ale nějak to nestačilo. Daniel se k ní choval od začátku

divně. Zvedl na ni prostředníček, ještě než je někdo představil, a

pak ji zase zachránil před padající sochou. A teď ji přivedl sem na

jezero, kde byli jen sami dva. To on se chová jako blázen.

Daniel měl skloněnou hlavu, ale zíral přímo na ni. „Tahle

odpověď ti nestačí?“ podivil se, skoro jako by věděl, nač Luce

myslí.

„Pořád mám pocit, že mi něco tajíš,“ zamumlala.

Věděla, že všechno se nedá vysvětlit jedním zlomeným

srdcem. Sama měla v tom oboru bohaté zkušenosti.

Daniel se k ní natočil zády a zadíval se na jezero. Po chvilce se

hořce rozesmál. „Jasně že ti neříkám všechno. Vždyť tě sotva

znám. Nechápu, proč máš pocit, že ti něco dlužím.“ Postavil se.

„Kam jdeš?“

„Zpátky.“

„Nechoď,“ zašeptala. Ale Daniel ji zřejmě neslyšel.

123

Hruď se jí dmula, když se dívala, jak se Daniel potápí pod

hladinu.

Za chvíli se vynořil a začal plavat ke břehu. Asi v polovině

cesty se na ni otočil a zamával jí. Bylo to jako definitivní sbohem.

Srdce se jí sevřelo, když ho viděla, jak vztyčuje paže v mo-

týlkovém záběru. Luce se cítila tak prázdná, ale nemohla si

pomoct, aby ho zároveň neobdivovala. Plaval tak čistě a do-

konale, jako by spíš letěl.

Dospěl ke břehu za tak krátkou dobu, až Luce ta vzdálenost

připadala mnohem kratší než předtím. Danielovy pohyby vy-

padaly tak lenivě, ale musel pořádně zabírat, když to stihl

uplavat za tak krátkou dobu.

Že by se od ní chtěl tak rychle dostat pryč?

Sledovala ho s podivnou směsicí hlubokého studu a ještě

hlubšího pokušení, jak se vytahuje na břeh. Mezi stromy prosvítil

paprsek světla a zalil Daniela pronikavou září. Luce musela

přimhouřit oči, aby se na něj vůbec mohla dívat.

Začala si říkat, jestli jí ta rána míčem do hlavy nemohla nějak

poškodit zrak. Nebo jestli je to zrakový klam. Trik odpoledního

slunce.

Postavila se na kameni, aby měla lepší výhled.

Daniel si vytřásal z mokrých vlasů kapky, ale ty jako by

zůstaly viset kolem jeho paží. Popíraly zákony gravitace tak, až to

vypadalo, jako by měl křídla.

124

KAPITOLA DEVÁTÁ

STAV N E V I N N O S T I

Jedno pondělní ráno stála slečna Sophia za stupínkem v největší

učebně v Augustinu a pokoušela se dělat prstové stínové divadlo.

Svolala sem na konzultaci své studenty z kursu náboženství,

protože hned další den je čekal čtvrtletní test. A protože Luce

zameškala měsíc výuky, měla co dohánět.

Proto zřejmě byla jediná, kdo aspoň předstíral, že si dělá

poznámky. Nikdo z ostatních studentů si ani nevšiml večerního

slunce, které proudilo úzkými západními okny a ničilo slečně

Sophii její představení. A Luce na sebe nechtěla přivolávat po-

zornost tím, že by vstala a šla zatáhnout zaprášené žaluzie.

Když se slunce dotklo jejího krku, napadlo ji, jak dlouho už v

téhle učebně sedí. Ráno se při hodině dějepisu dívala, jak

sluneční svit mění řídké vlasy pana Colea v jemnou hřívu.

Přetrpěla únavnou a parnou biologii s Albatroskou. Teď už byl

skoro večer, slunce obešlo celý kampus, a Luce ještě nevytáhla

paty ze školy. Tělo měla stejně ztuhlé, jako byla ta kovová židle,

na které seděla. A mysl prázdnou jako propisku, kterou se snažila

dělat poznámky.

Co mají ty stínové postavičky znamenat? Copak je lidem ve

třídě pět?

Ale vzápětí se zastyděla. Slečna Sophia byla ze všech vy-

učujících nejmilejší. Tuhle si ji dokonce vzala stranou, aby se jí

125

zeptala, jak pokročila s tvorbou rodokmenu. A Luce jí byla

vděčná, když s ní slečna Sophia znovu asi hodinu procházela

pokyny. Styděla se za to, že předstírá nepochopení, ale pořád

bylo lepší dělat hloupou než přiznat, že čas vyhrazený hledání

věnuje internetovému slídění po jistém spolužákovi.

Slečna Sophia se v černých elegantních šatech napřímila,

elegantně zaklesla palce do sebe a zvedla ruce do vzduchu.

Chystala se na další postoj. Venku připlul před slunce mrak.

Luce se okamžitě soustředila na výklad, protože si uvědomila,

že teď je na zdi za slečnou Sophií už zase stín.

„Jistě si všichni vzpomínáte z loňské četby Ztraceného ráje na

to, jak dal Bůh svým andělům svobodnou vůli,“ pronesla slečna

Sopia do mikrofonu připíchnutého na béžový límeček.

Zatřepotala prsty tak, že vypadaly jako dokonalá andělská křídla.

„A že tam byl jeden, který překročil hranici.“ Slečna Sophia ztišila

dramaticky hlas a Luce se dívala, jak se učitelčiny prsty mění z

andělských křídel na čertí rohy.

Někdo za Luce zamumlal: „To je toho. Takovej starej trik.“

Už od začátku výkladu Luce připadalo, že je jediná, kdo se o

to zajímá. Možná to bylo tím, že na rozdíl od ostatních spolužáků

neměla náboženskou výchovu, anebo jí bylo slečny Sophie líto.

Každopádně bojovala s pokušením otočit se a okřiknout

vyrušující.

Připadala si potrhle. Byla unavená. Hladová. Místo aby se po

vyučování vydali do jídelny jako ostatní, studenti z kursu

náboženství byli informováni, že pokud půjdou na „nepovinnou“

přednášku (což bylo dost nešťastné pojmenování, jak mínila

Penn, protože tam museli všichni), donesou jim jídlo do třídy, kde

bude přednáška probíhat, aby se jim ušetřil čas.

Jídlo — které nevypadalo jako oběd ani jako večeře, spíš

připomínalo rychlou svačinku — bylo pro Luce podivným

zážitkem. Už takhle měla dost problémů, aby se ve školní jídelně

orientované na masové pokrmy dokázala nějak stravovat. Randy

jim přivezla do třídy vozík se žalostně vyhlížejícími sendviči a

džbány zteplalé vody.

126

V sendvičích byly záhadné kousky něčeho s majonézou a

sýrem. Luce závistivě sledovala Penn, která do sebe házela jeden

za druhým, a na zubech jí ulpívaly drobečky. Luce se pokusila

zbavit jeden sendvič podezřelé náplně, když do ní strčil ramenem

Cam. Otevřel před ní dlaň a odhalil hrst čerstvých fíků. S temně

purpurovou slupkou vypadaly v jeho ruce jako exotický šperk.

„Co to je?“ zeptala se s úsměvem.

„Nemůžeš přežívat jen na suchým chlebu, ne?“

„Nejez to.“ Gabbe se objevila vedle nich, vyhrábla fíky Luce z

ruky a mrskla s nimi do koše. Netvářila se nijak omluvně nad tím,

že přerušila soukromou konverzaci, a zaplnila Luceinu osiřelou

dlaň sáčkem oříšků z automatu. Gabbe měla ve vlasech duhově

zbarvenou čelenku a Luce si chvíli pohrávala s myšlenkou, že by

jí mohla tu věc strhnout z hlavy a hodit ji do koše za fíky.

„Má pravdu, Luce.“ Arriane se objevila z druhé strany a za-

mračila se na Cama. „Kdo ví, čím tě chce nadopovat?“

Luce se rozesmála, protože to samozřejmě pokládala za vtip,

ale nikdo se k ní nepřidal. Zmlkla tedy a strčila si oříšky do kapsy,

právě když je slečna Sophia vyzvala, aby se posadili.

O hodinu později trčeli pořád ještě ve třídě a slečna Sophia se

dostala od stvoření světa k válce na nebesích. Ještě nebyli ani u

Adama a Evy. Lucein žaludek zakručel na protest.

„Víme všichni, kdo byl ten odpadlý anděl, který se vzbouřil

proti Bohu?“ zeptala se slečna Sophia, jako by předčítala dělem v

knihovně z obrázkové knížky. Luce napůl očekávala, že se ze

třídy ozve dětinsky jednohlasná odpověď: Ano, slečno Sophie,

„Nikdo neví?“ ozvala se znovu slečna Sophia.

„Roland!“ sykla Arriane.

„Přesně tak,“ slečna Sophia pokývala hlavičkou. Navzdory

svému věku měla pořád ještě výborný sluch. „Dnes mu říkáme

Satan, ale během let se objevoval pod mnoha jinými identitami —

Mefistoteles, Belial, dokonce i Lucifer.“

127

Molly, která seděla před Luce a celou hodinu se houpala na

židli tak, aby narážela do Luceiny lavice a přiváděla ji k šílenství,

přehodila přes rameno na zadní lavici složený papírek.

Luce — Lucifer... Souvisí to nějak?

Její rukopis byl vzteklý a horečný. Luce cítila, jak se jí vysoké

lícní kosti zvedají k odfrknutí. V okamžiku momentální slabosti,

na níž se podílel i hlad, začala rozhořčeně sepisovat odpověď pro

Molly. Že ji rodiče pojmenovali po Lucindě Williamsové,

nejúžasnější zpěvačce a skladatelce písní, na jejímž propršeném

koncertě se spolu seznámili. Když tam její matka uklouzla po

plastovém kelímku, málem spadla do bahna, ale místo toho

přistála v otcově náruči, kde zůstala dalších dvacet let. Takže její

pojmenování doprovází romantický příběh — může snad Molly

říct o sobě něco podobného? A vůbec, jestli je v téhle škole

někdo, kdo připomíná Satana, není to adresátka vzkazu, ale jeho

odesilatelka.

Luce se zuřivě zadívala na Mollyiny krátké vlasy, nedávno

obarvené na rudou. Už už chtěla po dívce mrštit odpovědí a

přivolat na sebe Mollyin hněv, když slečna Sophia znovu získala

její pozornost.

Maličká učitelka zvedla znovu ruce nad hlavu, s dlaněmi

vzhůru, jako by do nich nabírala vzduch. Pak je nechala klesnout,

a stíny na zdi zázračně získaly obrysy padajících nohou a rukou,

jako když někdo skočí z mostu. Ten výjev byl tak podivný, tak

temný a přitom tak výmluvný že to Luce znejistělo. Nedokázala

od toho odtrhnout oči.

„Devět dní a devět nocí,“ vyprávěla slečna Sophia, „padali

Satan a jeho andělé níž a níž z nebes.“

Její slova jako by probudila cosi v Luceině paměti. Ohlédla se o

dvě řady dál na Daniela, který se na zlomek vteřiny setkal s jejím

pohledem, než zabořil obličej do sešitu. Ale ten kratinký pohled

stačil, aby jí to potvrdil. Ten sen, který se jí včera zdál.

Bylo to jako přehrání jejich pobytu u jezera. Ale když se s ní ve

snu Daniel rozloučil a skočil do vody, Luce sebrala odvahu a

128

skočila za ním. Voda byla tak teplá, že ani necítila její vlhkost, a

kolem ní se prohánělo hejno fialových rybek. Plavala, co

nejrychleji mohla, a zpočátku se jí zdálo, že fialové rybky se ji

snaží postrkovat ke břehu a za Danielem. Ale hejno ryb tak

zhoustlo, že jí zakrylo výhled. Jejich těla ztmavla a začala

vypadat zlověstně, stahovaly se k ní blíž a blíž, až neviděla vůbec

nic. A pak začala klesat, níž a níž, do temné hlubiny. Nešlo o to,

že se nemůže nadechnout..., šlo o to, že se už nikdy nedostane

vzhůru. Že ztratí Daniela navždycky.

Vtom se Daniel objevil pod ní a paže měl roztažené jako

plachty. Rozehnaly hejno ryb a objaly Luce, a oni pak společně

stoupali k hladině. Vylétli z vody a stoupali výš a výš, kolem skály

a magnólie, kde si nechali boty. Za chvíli už byli tak vysoko, že

Luce nedohlédla na zem.

„Až dopadli,“ uzavřela slečna Sophia a položila ruce na stůl,

„do ohnivých jam pekla.“

Luce zavřela oči a vydechla. Byl to jen sen. Tohle je bohužel

skutečnost.

Povzdychla si a opřela bradu o ruce. Vzpomněla si na za-

pomenuté psaníčko pro Molly. Držela ho složené v ruce. Na-

jednou jí její odpověď připadala hloupá a útočná. Nejlepší bude

neodpovídat, nedávat Molly zadostiučinění, že se Luce něčím

dotkla.

Vtom jí na předloktí přistála papírová vlaštovka. Luce se

otočila do vzdáleného rohu, odkud na ni Arriane přehnaně

zamrkala.

Řekla bych, že o Satanovi nesníš. Kam jste se v sobotu s D. G.

vypařili?

Luce ještě neměla šanci s Arriane od rána mluvit. Ale jak

Arriane ví, že Luce byla někde s Danielem? Zatímco se slečna

Sophia pokoušela prsty znázornit devět kruhů pekla, Luce sle-

dovala Arriane, jak hází na její lavici další dokonale složenou

vlaštovku.

A sledovala ji i Molly.

129

Zvedla ruku s nalakovanými nehty, aby vlaštovku zachytila,

ale Luce ji tentokrát nehodlala nechat zvítězit. Vyrvala vlaštovku

Molly a přetrhla jí přitom s hlasitým prasknutím křídlo. Právě v tu

chvíli se slečna Sophia otočila k nim.

„Lucindo a Molly,“ oslovila je a položila ruce na stůl. „Doufám,

že to, o čem tady vy dvě diskutujete prostřednictvím zakázaných

psaníček, může zajímat celou třídu.“

Luceiny myšlenky se rozběhly. Jestli rychle něco neřekne,

předběhne ji Molly a pronese něco příšerného.

„M—Molly jen říkala,“ vykoktala rychle, „že nesouhlasí s tím,

jak líčíte rozdělení pekla. Má na to vlastní názor.“

„Molly, jestli máš alternativní teorii podsvětí, tak sem s ní.

Určitě si to ráda vyslechnu.“

„Co to má doprdele znamenat?“ sykla Molly. Pak si odkašlala

a postavila se. „No, říkala jste, že Luciferova pusa je nejnižším

místem pekla a že tam končí všichni zrádci. Ale podle mě,“

pronesla, jako by přehrávala nacvičenou roli, „by nejhorší místo

pekla nemělo být vyhrazené zrádcům, ale zbabělcům. Těm

nejslabším zoufalcům, co nemají páteř. Protože zrádci, ti se

aspoň sami rozhodli zradit. Ale zbabělci? Ti si jen koušou nehty a

bojí se udělat cokoliv. Což je rozhodně horší.“ Odkašlala si a

nezřetelně procedila mezi zuby. „Lucindo.“ Nahlas pak dodala:

„Ale to je jen můj názor.“

„Díky, Molly,“ pronesla obezřetně slečna Sophia. „Výborně jsi

nám to vysvětlila.“

Luce ne. Ta přestala Molly poslouchat už v polovině, kdy ji

přepadla ta děsivá předtucha, sevření vespod v žaludku. Kolem

zápěstí se jí obtočilo chapadlo stínu. Luce se na něj s hrůzou

zadívala. Jako by se jí snažilo dostat do kapsy — k Arrianině

vlaštovce! A ona si ji ještě ani nepřečetla! Vší silou nacpala

skládanku co nejhlouběji do kapsy. Potom v sobě posbírala

veškerou sílu vůle a prudce stín štípla dvěma prsty.

A stala se ohromující věc. Stín se odtáhl, zacouval od ní jako

zraněný pes. To bylo poprvé, co se Luce něčeho takového

odvážila.

130

Setkala se s Arrianiným pohledem. Dívka měla hlavu na

kloněnou ke straně a pootevřenou pusu. Ten dopis — asi čeká, až

si Luce přečte ten dopis.

Slečna Sophia vypnula světlo. „Myslím, že pro dnešek už má

moje artritida pekla dost.“ Zasmála se, což některé z otupělých

studentů přimělo přidat se k ní. „Pokud jste si všichni přečetli

těch sedm kritických esejů ke Ztracenému ráji, pak jste na zítřek

dobře připravení.“

Zatímco si studenti začali uklízet věci do batohů, Luce

rozbalila Arrianin vzkaz.

Řekni mi aspoň, že na tebe nevybalil tu pitomost s tím, jak se

nedávno „spálil“.

Au. To zabolelo. Rozhodně si musí, co nejdřív promluvil s

Arriane a zjistit od ní, co o Danielovi ví. Ale nejdřív...

Stál před ní. Stříbrná spona opasku zasvítila ve výši jejích očí.

Luce se zhluboka nadechla a zvedla pohled k Danielovi.

Jeho šedivé oči s fialovými tečkami vypadaly odpočinutě.

Nemluvila s ním dva dny, od chvíle, kdy ji opustil u jezera. Jako

by ho ten čas, který strávil jinde než s ní, osvěžil.

Luce si uvědomila, že má pořád ještě na lavici rozložený

Arrianin dopis. Ztěžka polkla a nacpala ho do kapsy.

„Chtěl jsem se ti omluvit, že jsem tě tam tak nechal,“ pronesl

Daniel. Znělo to podivně formálně. Luce nevěděla, jestli

takovouhle omluvu dokáže přijmout, ale on jí nedal čas na

odpověď. „Doufám, že ses dostala na břeh v pořádku?“ Usmála

se. Napadlo ji, že by Danielovi mohla povědět o tom snu, ale

naštěstí jí včas došlo, že by to znělo naprosto bláznivě.

„Cos říkala na tu opakovací hodinu?“ Daniel mluvil škrobeně,

jako by se teprve učil konverzovat. Třeba si dělá legraci.

„Příšerný,“ odpověděla Luce. Vždycky ji dráždilo, když chytré

dívky hrály husičky jen proto, aby chlapcům odpověděly to, co od

nich chtěli slyšet. Ale Luce to nehrála: pro ni to vážně bylo

příšerné.

„Bezva.“ Daniel se zatvářil potěšeně.

131

„Taky ti to tak připadalo?“

„Ne,“ odpověděl záhadně a Luce si začala přát, aby mu

odpověděla jinak, aby předstírala větší zájem.

„Takže tobě se to líbilo,“ pronesla pomalu. Toužila říct ještě

něco, co by ho u ní zadrželo. Aby si s ní ještě povídal. „A co

konkrétně?“

„Líbilo asi není nejlepší slovo.“ Po dlouhé odmlce Daniel dodal:

„V naší rodině... se takovýma věcma hodně zabýváme. Asi si

nemůžu pomoct..., prostě k tomu mám vztah.“

Luce chvíli trvalo, než ta slova dolehla až k jejímu mozku. V

paměti se vrátila do zaprášeného podzemního archívu. Ke spisu s

jediným papírem, který tvrdil, že Daniel Grigori prožil většinu

života v dětském domově v Los Angeles.

„Já netušila, že máš nějakou rodinu,“ vyhrkla.

„Proč to říkáš?“ Daniel se zamračil.

„Nevím. Totiž... máš, jo?“

„Otázka zní, proč předstíráš, že vůbec víš něco o mý rodině.

Nebo o mně?“

Luce cítila, jak jí srdce klesá níž. Viděla, jak se Danielovi v

očích rozblikala kontrolka. Varování: stalkerka. A pochopila, že to

s ním zase pohnojila.

„Dane.“ Za Danielem se objevil Roland a položil mu dlaň na

rameno v tričku. „To tady chceš trčet, než si někdo vzpomene, že

na nás bude chrlit další nekonečný kecy? Nebo pohneme?“

„Jo,“ odpověděl mírně Daniel a věnoval Luce poslední

postranní pohled. „Padáme odsaď.“

No ovšem. Ona sama odsud měla vystřelit už před několika

minutami. Kdyby měla rozum, tak by se tomuhle rozhovoru

vyhnula. Nebo by stočila téma k něčemu normálnějšími) Případně

aspoň držela pusu.

Jenže, jak Luce opakovaně zjišťovala, v Danielově společnosti

byla naprosto neschopná dělat věci, které spadaly do kategorií

„normální“ nebo „moudré“.

Dívala se, jak Daniel s Rolandem odcházejí. Neohlédl se za ní,

a Luce si s každým jeho dalším krokem připadala osamělejší a

osamělejší.

132

KAPITOLA DESÁTÁ

NENÍ KOUŘE BEZ OHÝNKU

„Na co čekáš?“ zeptala se Penn asi vteřinu po tom, co Daniel

odešel s Rolandem. „Pojď už,“ zatahala Luce za ruku.

„Kam?“ podivila se Luce. Srdce jí ještě bušilo po konverzaci s

Danielem — i z pohledu na to, jak se od ní vzdaluje. Šířka jeho

dokonalých ramen v šeru haly vypadala větší než Daniel celý.

Penn zlehka zaklepala na Luceino čelo. „Haló... Do knihovny.“

Když viděla Lucein nechápavý výraz, podivila se: „Tys nedostala

moje vzkazy?“ Pleskla se do nohy. „Ale já je podala Toddovi, aby

je dal Camovi a ten je podal tobě.“

„Pony expres,“ prohodil Cam. Postavil se před Luce se dvěma

psaníčky mezi ukazováčkem a prostředníčkem.

„Co — kůň ti pošel cestou vyčerpáním?“ ozvala se podrážděně

Penn a vyškubla mu lístečky. „Tyhle dopisy jsem ti dala před

hodinou. Jak to, že ti to trvalo tak dlouho? Snads je nečet...?!“

„Jasně že ne.“ Cam si uraženě přitiskl dlaň na hrudník. Na

prostředníčku měl navlečený tlustý černý prsten. „Jestli si

vzpomínáš, Luce měla průšvih, že si posílá dopisy s Molly...“

„Já si neposílala dopisy s Molly!“

„Bez ohledu na to,“ pokračoval Cam, zvedl psaníčka z Penniny

dlaně a konečně je doručil Luce, „mám na mysli jen tvoje nejlepší

zájmy. Cekal jsem na pravou příležitost.“

133

„Tak díky.“ Luce si zastrčila lístečky do kapsy a šidila po Penn

pohledem, který jako by říkal Co s ním naděláš.

„Když už mluvíme o pravý chvíli,“ pokračoval Cam, „tuhle

jsem byl venku a viděl tohle.“ Vytáhl malou červenou sametovou

krabičku a podržel ji otevřenou před Luce.

Penn ji zezadu obešla, aby měla lepší výhled.

Uvnitř ležel tenký zlatý řetízek s kulatým přívěskem s rýhou

uprostřed a malou hadí hlavičkou na konci.

Luce se na něj zadívala. Dělá si z ní legraci?

Cam se dotkl přívěsku. „Říkal jsem si tenkrát... no..., že by ti

tohle mohlo pomoci bojovat s tvým strachem,“ prohlásil skoro

nervózně, jako by se bál, že to Luce nepřijme. Má to při jmout?

„Dělám si srandu. Jen se mi to líbilo. Je to zvláštní..., bude to jako

vzpomínka na mě.“

Bylo to zvláštní. Jedinečné. A tak krásné, až měla Luce

podivný pocit, že toho není hodna.

„Byls nakupovat?“ zeptala se, protože bylo jednodušší bavit

se o tom, jak se Cam dostal ze školy, než se ho ptát „proč zrovna

já?“

„Já myslela, že hlavní idea polepšovny je v tom, že je tady

člověk pořád zavřenej.“

Cam lehce zdvihl bradu a usmál se očima. „Jsou jistý

způsoby,“ prohodil tiše. „Jednou ti to ukážu. Třeba dneska

večer?“

„Came, zlato,“ ozvalo se za ním. Byla to Gabbe, která mu

poklepala na rameno. Zapletla si jeden pramínek z vlasů do

copánku a ten si obtočila kolem hlavy, takže vypadal jako

dokonalá čelenka. Luce se na ni žárlivě zamračila.

„Potřebuju s něčím pomoct,“ zavrněla Gabbe.

Luce se rozhlédla kolem a zjistila, že už ve třídě zbyli jen čtyři.

„Pořádám dneska u sebe v pokoji menší večírek,“ Gabbe

stočila bradu nad Camovo rameno a oslovila Luce a Penn:

„Přijdete, holky, že jo?“

Gabbe, která měla rty vždycky natřené leskem. A blonďaté

vlasy se jí proměnily v anténu pokaždé, když se Luce začala bavit

134

s nějakým klukem. I když Daniel tvrdil, že s ní nic nemá, Luce

věděla jistě, že s touhle holkou se kamarádit nechce.

Ale člověk nemusí milovat toho, ke komu jde na večírek.

Zvlášť když tam nejspíš budou lidi, ke kterým má lepší vztah.

Nebo by měla vzít za slovo Cama a využít jeho nabídky?

Vážně navrhoval, že by jí odsud pomohl vypadnout? Zrovna

včera se na tohle téma začalo drbat, když se na hodině slečny

Sophie neobjevila ta dvojice s piercingem, Phillip a Jules. Pokusili

se vytratit o půlnoci, ale nějak se to prozradilo a teď měli oba za

trest něco jako vězení v izolaci — kde, to dokonce ani Penn

nevěděla.

A nejpodivnější bylo, že slečna Sophia, která jinak klepy

netrpěla, neudělala nic, aby se o těch dvou přestalo mluvit. Skoro

to vypadalo, jako by učitelé chtěli, aby si studenti představovali

ty nejhorší možné formy trestu za to, když poruší zdejší pravidla.

Luce polkla a ohlédla se na Cama. Ten naprosto ignoroval

Gabbe a Penn a nabídl jí rámě. „Tak co, kotě?“ zeptal se s tak

neodolatelně hollywoodským šarmem, že Luce okamžitě za-

pomněla na osud Jules a Phillipa.

„Pardon,“ vložila se do toho Penn a odpověděla jak Camovi,

tak Gabbe, „ale my máme jiný plány.“

Cam se na ni zadíval, jako by přemítal, kde se tam tak

najednou vzala. Měl záhadnou schopnost Luce přimět, aby se v

jeho přítomnosti cítila jako lepší a přitažlivější verze sebe samé.

Připadalo jí, jako by se Cam objevil pokaždé, když ji Daniel

přiměje cítit se přesně opačně. Ale Gabbe pořád postávala za ním

a Penn tahala kamarádku za rukáv, takže Luce nakonec mávla na

Cama rukou, ve které ještě držela jeho dárek. „Možná příště!

Díky za ten řetízek!“

Zatímco Cam a Gabbe zůstali stát ohromeně ve třídě, Penn a

Luce vyběhly ven. Bylo trochu strašidelné ocitnout se takhle

večer v opuštěné školní budově. Luce z rychlého pleskání

Penniných sandálů na schodech poznala, že kamarádka to cítí

stejně.

135

Venku foukal vítr. Ve větvích houkala sova. Když se dívky

dostaly ke stromořadí dubů vedle budovy, šlahouny španělského

lišejníku se o ně otíraly jako prameny vlasů.

„Možná příště?“ Penn se pokusila napodobit Lucein hlas. „Co

to mělo znamenat?“

„Nic..., já nevím.“ Luce chtěla změnit téma. „To znělo, jako že

je po nás děsná poptávka, Penn,“ zasmála se, když se vydaly

přes hřiště. „Jiný plány..., já myslela, že ses minule na tom

večírku bavila?“

„Jestli se někdy dostaneš k tomu, aby sis přečetla mou

korespondenci, dojde ti, že máme před sebou něco

důležitějšího.“

Luce si prohledala kapsy, našla pár nedojedených oříšků a

rozdělila se o ně s Penn. Ta projevila svou klasickou starost o to,

jestli nejsou zdravotně závadné, ale snědla je stejně.

Pak Luce rozbalila první z Penniných dopisů, který vypadal

jako ofocená stránka z dokumentů podzemního archívu.

Gabrielle Givensová

Cameron Briel

Lucinda Priceová

Todd Hammond

PŘEDCHOZÍ POBYT:

Všichni na severovýchodě s výjimkou T. Hammonda

(Orlando, Florida)

Arriane Alterová

Daniel Grigori

Mary Margaret Zaneová

PŘEDCHOZÍ POBYT:

Los Angeles, Kalifornie

Skupina, v níž byla Luce, nastoupila k Meči & kříži patnáctého

září letošního roku. Druhá skupina dorazila společně 15. března

před třemi lety.

„Kdo je Mary Margaret Zaneová?“ ukázala Luce.

136

„Naše rozkošná Molly,“ vysvětlila Penn. Takže Molly se

jmenuje Mary Margaret? „Není divu, že je tak naštvaná na svět,“

prohodila Luce. „Odkud to všechno máš?“ Vyhrabala jsem to v

jedný z těch krabic, který tam tuhle přinesla slečna Sophia,“

odpověděla Penn. „Tohle je její rukopis.“

Luce se podívala na kamarádku. „Ale co to znamená? Proč by

si to chtěla zapisovat? Já myslela, že datum příjezdu mají u

každýho z nás zaznamenaný v jeho spisu.“

„Taky že jo. Ani já to nechápu,“ přitakala Penn. „Totiž, i když

tys sem nastoupila s touhle trojicí, neznamená to, že máte něco

společnýho.“

„Nemůžu s nima mít míň společnýho,“ zamumlala Luce a

závistivě si vybavila ten koketní výraz, který měla Gabbe

neustále na tváři.

Penn se poškrábala na bradě. „Ale když sem přišli Arriane,

Daniel a Molly, už se mezi sebou znali. Podle mě byli předtím ve

stejným děcáku — nebo v nějaký tý instituci, co pomáhá děckám

bez rodičů, bejvalejm feťákům a tak.“

Někde tam bude klíč k Danielovu příběhu. Určitě má za sebou

víc než pobyt v děcáku. Když si Luce vzpomněla na jeho reakci —

tu špatně zastíranou hrůzu z toho, že by o něm Luce mohla

opravdu něco vědět —, všechno, co zatím podnikly s Penn, jí

připadalo chabé a dětinské.

„Nechápu, proč slečna Sophia dává dohromady tyhle údaje.

Ale ona přišla do školy ve stejný den jako Arriane, Daniel a

Molly...“ Pennin hlas se pomalu vytrácel. „Takže kdo ví? Možná to

nic neznamená. Jenže o Danielovi je v archívu tak málo

materiálu, že jsem ti chtěla ukázat všechno, nač jsem přišla. A

teď ještě důkaz B.“

Ukázala na druhý dopis v Luceině ruce.

Luce si povzdychla. Nějaká část její bytosti toužila přestat

pátrat a přestat se kvůli Danielovi cítit špatně. Ale ta

neodbytnější část nepřestávala naléhat, že ho chce poznat líp,

což bylo kupodivu mnohem snadnější, když nebyl fyzicky

přítomen a nemohl v ní vyvolávat další důvody k zahanbení.

137

Zadívala se na papír. Byla to fotokopie starého knihovnického

lístku z katalogu.

Grigori, D.: Strážci: Legenda středověké Evropy.

Tisk Seraphim, Řím 1755.

Katal. č. R999.318 GRI

„Vypadá to, že někdo z Danielových předků byl učenec,“

poznamenala Penn, když se naklonila Luce přes rameno.

„Tak takhle to asi myslel,“ zamumlala si pro sebe Luce.

Otočila se na kamarádku. „Říkal mi, že se u nich v rodině

takovýma věcma zabývají.“

„Já myslela, že vyrost v děcáku...“

„Neptej se.“ Luce mávla rukou. „Na vyptávání je alergickej.“

Dotkla se prstem řádky na fotokopii. „Co jsou to Strážci?“

„Je jen jedna možnost, jak to zjistit,“ prohlásila Penn. „I když

toho možná budeme litovat. Protože tohle vypadá jako

nejnudnější kniha na světě. Ale stejně,“ otřela si ruce o svetr,

„dovolila jsem si prozkoumat knihovní katalog. Tohle veledílo by

mělo bejt k dispozici. Poděkovat mi můžeš potom.“

„Seš dobrá,“ usmála se na ni Luce. Už se nemohla dočkat, až

se dostane do knihovny. Jestli někdo z Danielových předků

napsal knížku, určitě nebude nudná. Aspoň ne pro ni. Ale pak jí

pohled sklouzl na předmět, který stále držela v ruce: rudou

sametovou krabičku od Cama.

„Co myslíš, že to znamená?“ zeptala se Penn, když spolu

kráčely po mozaikovém schodišti ke knihovně.

Penn pokrčila rameny. „Co se ti vybaví, když se řekne had?“

„Nenávist, děs, paranoia a znechucení,“ vypočítala Luce.

„Třeba je to jako... no, já se třeba bála kaktusů. Nemohla jsem se

k nim ani přiblížit. Nesměj se — píchla ses někdo o nějakej? Trny

ti zůstanou v kůži celý měsíce. Ale jednou, když jsem měla

narozeniny, mi táta koupil jedenáct kaktusů. Nejdřív jsem je po

něm chtěla mrsknout. Jenže pak, no... jsem si na ně zvykla.

Přestala jsem vyvádět, když jsem se dostala blíž. Prostě to

zabralo.“

138

„Takže mi chceš říct, že Camův dárek je fakt pozornej,“

shrnula to Luce.

„Asi jo,“ pokrčila rameny Penn. „Ale kdybych věděla, že po

tobě jede, nesvěřila bych mu naši soukromou korespondenci.

Promiň.“

„Nejede po mně,“ namítla Luce a dotkla se prsty jemného

řetízku v krabičce. Představila si, jak by vypadal na její kůži.

Nepověděla Penn o tom pikniku s Camem, protože... no, vlastně

ani nevěděla proč. Mělo to něco společného s Danielem a s tím,

že Luce si pořád ještě nedokázala ujasnit, jak si stojí — nebo jak

by si chtěla stát — s každým z těch dvou.

„Ha ha,“ zakdákala Penn. „To znamená, že ho máš ráda!

Chudák Daniel. Nevím, jak to s těma chlapama děláš.“

„Kdybych tak aspoň s jedním fakt něco měla,“ povzdychla si

Luce. „Myslíš, že Cam si ty dopisy přečet?“

„Jestli jo, a stejně ti dal ten řetízek, tak po tobě rozhodně

jede.“

Vstoupily do knihovny a velké těžké dveře se za nimi při-

bouchly. Zvuk se s ozvěnou nesl místností. Slečna Sophia

vzhlédla od svého stolku s rozsvícenou lampičkou.

„Ach, ahoj, děvčata,“ pozdravila je s tak upřímným úsměvem,

až se Luce zase začala cítit provinile, že při její přednášce

vyrušovala. „Doufám, že se vám moje stručná opakovací lekce

líbila!“ zatrylkovala knihovnice.

„Rozhodně,“ přikývla Luce, i když přednáška byla všechno, jen

ne stručná. „Přišly jsme si ještě zopakovat pár věcí na zítřejší

test.“

„Ano,“ pokývala horlivě hlavou Penn. „Inspirovala jste nás.

„To je milé!“ Slečna Sophia začala potěšeně hrabat v papírech

na stole. „Mám tady ještě někde seznam doporučené četby. Ráda

vám z něj udělám kopii...“

„Bezva,“ zalhala Penn a postrčila Luce k regálům. „Když to

budeme potřebovat, dáme vám vědět.“

Knihovna byla kromě recepčního pultu prázdná. Luce a Penn

začaly procházet kolem polic s náboženskou tematikou a

zkoumaly katalogová čísla. Úsporné žárovky byly vybavené

139

detekcí pohybu, takže se rozsvěcely pokaždé, když dívky zahnuly

za další roh. Ale jen polovina z nich fungovala. Luce si uvědomila,

že se jí Penn pořád ještě drží za paži. A pak jí došlo, že ani

nechce, aby se kamarádka pustila.

Když se dostaly do obvykle přeplněné studovny, svítila tam na

stolech jen jedna lampička. Všichni asi byli na Gabbeině večírku.

Až na Todda. Nohy měl položené na protější židli a prohlížel si

obrovský atlas světa. Když kolem něj dívky prošly, podíval se na

ně pohledem, který vyjadřoval zároveň osamělost i nepatrné

podráždění nad vyrušením.

„Jste tady nějak pozdě,“ prohodil.

„To ty taky,“ odsekla mu Penn a dramaticky na něj vyplázla

jazyk.

Když se dostaly o pár uliček dál, Luce zvedla na Penn obočí.

„Co to mělo znamenat?“

„Co?“ zamračila se Penn. „Flirtoval se mnou.“ Založila si ruce

na prsou a odfoukla z očí pramínek hnědých vlasů. „Ten si

troufá.“

„Seš ve čtvrtý třídě?“ zažertovala Luce.

Penn proti ní vyrazila ukazováčkem tak prudce, že by se Luce

lekla, kdyby se zrovna tolik nehihňala. „Znáš snad někoho jinýho,

kdo s tebou bude zkoumat historii Grigoriho rodiny? Já myslím, že

ne. Tak do mě přestaň rejpat!“

Dostaly se do nejvzdálenějšího rohu knihovny, kde byly na

cínově zbarvené polici narovnané knížky se signaturou, Penn se

sklonila a přejížděla prstem jejich hřbety. Luce se zachvěla, jako

by jí někdo přejel prstem po páteři. Zaklonila hlavu a spatřila

pramínek šedi. Ne černi, jak stíny obvykle vypadaly — ale

světlejší a tenčí šedivé. Jenže stejně nevítané.

S očima dokořán se dívala, jak se stín protahuje a vytváří

kolem Penniny hlavy dlouhý, vlnitý proužek. Pomalu klesal níž

jako nit do ucha jehly a Luce nechtěla myslet na to, co by se

mohlo stát, až se dotkne její kamarádky. Když se předtím dotkl v

tělocvičně jí, připadala si, jako by ji někdo znásilnil. Ještě teď se

cítila pošpiněná. Netušila, co dalšího ještě stíny můžou udělat.

140

Nervózně napřáhla ruku jako baseballový pálkař, zhluboka se

nadechla a vyrazila. Naježila se, když došlo k ledovému kontaktu,

a odpálila stín pryč. Praštila přitom Penn do hlavy.

Penn si přitiskla ruce k čelu a nevěřícně na Luce vytřeštila oči.

„Co to vyvádíš?“

Luce k ní přiskočila a uhladila jí vlasy. „Promiň. Myslela jsem,

že ti na hlavě sedí vosa... a zpanikařila jsem. Nechtěla jsem, aby

ti dala žihadlo.“

Sama cítila, jak naprosto chabá a nepřesvědčivá její omluva

je, a čekala, kdy ji kamarádka obviní z toho, že se zbláznila — co

by dělala vosa v noci v knihovně? Cekala, kdy se k ní Penn otočí

zády a odejde.

Ale dívčina kulatá tvář zněžněla dojetím. „Vosy mě taky děsí,“

prohlásila a chytila Luceinu ruku do svých dlaní. „Mám na ně

smrtelnou alergii. Tys mi prostě zachránila život.“ Vypadalo to na

velký zlom v jejich vztahu — až na to, že k žádnému nedošlo,

protože Luce měla plnou hlavu stínů. Kdyby si je tak z ní dokázala

vyhnat, ale zároveň z ní nevyhnala Penn!

Ten slabý šedivý stín v ní probudil silnou nejistotu. Ne že by

předtím byla jednotvárnost stínů nějak uklidňující, ale tenhle

nový vývoj Luce rozhodně znervózňoval. Znamená to, že si k ní

našly cestu i další druhy stínů? Nebo je jen začínala líp

rozeznávat? A co ta chvíle na hodině slečny Sophie, když Luce

opravdu zahnala stín, který se jí dobýval do kapsy, jen

štípancem? Udělala to bezmyšlenkovitě, neměla důvod

předpokládat, že její dva prsty budou na boj se stíny stačit. Ale

asi stačily. Luce se rozhlédla kolem polic. Aspoň dočasně.

Myslela na to, jestli svým útokem proti stínům vytvořila nový

precedens. Ale uvědomovala si, že útok je přehnaný výraz. Co

chtěl udělat ten stín, který se spouštěl nad Penninu hlavu? Lucein

žaludek se bolestivě sevřel chladem. Uvědomila si, k čemu se

dnes odvážila: začala se stíny... bojovat.

„To je divný,“ zamumlala Penn, která se skláněla k podlaze.

„Mělo by to bejt mezi Gawdyho Slovníkem andělů a tímhle

podělaným pojednáním o pekelný síře Billyho Grahama.“

Vzhlédla k Luce. „Ale není.“

141

„Myslela jsem, žes říkala...“

„Taky že jo. Když jsem se odpoledne dívala do počítače, bylo

tam u týhle knížky, že není pučená, že je tady v knihovně. Jenže

teď už se na sít nedostaneme, abych to zkontrolovala.“

„Tak se pojď zeptat Toddíka,“ navrhla Luce. „Třeba si tu

knížku vzal a schovává do ní svoje Playboye.“

„Fuuuj.“ Penn ji plácla do stehna.

Luce zavtipkovala jen proto, aby skryla své zklamání. Bylo to

tak frustrující. Vždycky, když se pokusila o Danielovi něco zjistit,

jako by narazila hlavou proti zdi. Netušila sice, co hodlala najít v

té knize jeho praprapředka, ale aspoň by jí to o Danielovi

napovědělo něco víc. Což bylo pořád lepší než nic.

„Zůstaň tady,“ vybídla ji Penn. „Já zajdu za slečnou Sophií a

zjistím, jestli si tu knížku dneska někdo nevypůjčil.“ Luce

sledovala, jak se kamarádka vzdaluje dlouhou uličkou k re-

cepčnímu pultu. Zasmála se, když si všimla, jak Penn kolem

Toddova stolu zrychlila.

Když Luce v koutě osaměla, zamyšleně přejela prstem po

hřbetech knih. V duchu probírala seznam studentů Meče & kříže,

ale nikdo z nich jí nepřipadal jako pravděpodobný kandidát na to,

vypůjčit si starou náboženskou knihu. Třeba si ji vytáhla slečna

Sophia, když se připravovala na tu opakovací lekci. Luce si

představila, jaké to musí pro Daniela být, sedět ve škole a

poslouchat věci, o kterých se zřejmě v jeho dětství mluvilo běžně

doma u večeře. Jaké vůbec měl dětství? Co se stalo jeho

rodičům? Prošel v dětském domově náboženskou výchovou?

Nebo to bylo podobné jako u ní? Byly i v jejich rodině jediným

náboženstvím dobré výsledky a akademické hodnosti? Luce

toužila zjistit, jestli Daniel knihu svého prapředka četl a co si o ní

myslel. A jestli sám nezkouší psát. Toužila vědět, co teď dělá na

Gabbeině mejdanu a jakou má velikost bot a jestli někdy strávil

jedinou vteřinu svého života tím, že by přemýšlel o ní.

Zavrtěla hlavou. Tyhle myšlenky mohly vést jedině k

sebelítosti, a o tu rozhodně nestála. Vytáhla namátkou z police

knížku — nezajímavě vyhlížející Slovník andělů v plátěné vazbě

— a rozhodla se, že si bude chvíli číst, než se Penn vrátí.

142

Dostala se jenom k padlému andělovi Abbadonovi, který

litoval, že se dal na stranu Satana, a pořád skučel nad svým

špatným rozhodnutím (zívla), když se jí nad hlavou něco

rozezvonilo. Luce vzhlédla a spatřila blikající rudou kontrolku

požárního alarmu.

„Poplach. Poplach,“ opakoval robotický hlas z reproduktoru.

„Byl aktivován požární poplach. Opusťte budovu.“

Luce zastrčila knížku do police a vztyčila se. Na Doveru se

tohle stávalo každou chvíli. Na pravidelná požární cvičení se

bohužel neobtěžovali už ani vyučující, takže lidi z požární ochrany

čas od času spustili alarmy, jen aby vyvolali nějakou reakci. Luce

byla přesvědčená, že vedení Meče & kříže provádí podobné testy.

Ale když se vydala k východu z knihovny, překvapilo ji, že

skutečně kašle. V budově byl opravdu kouř.

„Penn?“ vykřikla. V uších jí zazvonil vlastní hlas. Věděla, že její

volání zaniká v jekotu alarmu.

Nakyslý pach kouře v ní okamžitě vyvolal vzpomínky na tu

noc s Trevorem. Její myslí pluly představy a zvuky, věci, které

odsunula tam daleko do zákoutí paměti, že na ně mohla zrovna

tak zapomenout. Ale nezapomněla. Byly tam.

Šokující bílá v Trevorových očích na pozadí oranžové záře.

Drobné plamínky mezi jeho prsty, jak se oheň zakousl do jeho

rukou. Děsivý vřískot, který jí zvonil v hlavě jako siréna ještě

dávno poté, co Trevor utichl. A ona tam celou tu dobu stála a

dívala se, nedokázala od toho odtrhnout oči, zalitá vlnou horka.

Nedokázala se pohnout. Nedokázala udělat nic, aby mu pomohla.

A tak zemřel.

Ucítila, jak ji někdo chytil za zápěstí, a prudce se obrátila.

Čekala Penn, ale byl to Todd. Bělma očí měl zvětšená a kašlal

jako ona.

„Musíme ven,“ vyhrkl a rychle oddychoval. „Myslím, že tady je

zadní východ.“

„Ale co Penn a slečna Sophia?“ hlesla Luce. Cítila se slabá a

omámená. Promnula si oči. „Byly tamhle.“ Ukázala uličkou k

recepci, ale viděla jen hustý kouř.

143

Todd se zatvářil pochybovačně, ale pak přikývl. „Tak jo." Držel

ji dál za zápěstí, když se oba sehnuli a rozběhli se k předním

dveřím. Zahnuli doprava, protože ulička vlevo byla plná kouře, a

ocitli se proti stěně plné polic. Netušili, kam teď, a oba se s

lapáním po dechu zastavili. Kouř, který ještě před chvílí visel pod

stropem, teď dosedal na jejich ramena.

Teď už kašlali i v předklonu. Viděli sotva pár kroků před sebe.

Luce se pevně držela Todda, ale měla pocit, že běhají dokola. Už

neměla ponětí, odkud přišli. Natáhla ruku a dotkla se hřbetů knih

na rozpálených policích. Ale po hmatu nepoznávala, jestli je to D,

nebo O.

Neexistovalo žádné vodítko, které by jim ukázalo cestu k Penn

a slečně Sophii, ale ani ven z budovy. Luce projela vlna paniky,

která jí dýchání ztížila ještě víc.

„Určitě už utekly předem!“ zahulákal jí Todd do ucha, ale

znělo to jen napůl přesvědčeně. „Musíme se vrátit dozadu!“

Luce se kousla do rtu. Jestli se Penn něco stalo...

Stěží viděla i Todda, který stál vedle ní. Má pravdu, ale kudy

se dostanou zpátky? Luce ochable přikývla a cítila, jak ji jeho

ruka táhne pryč.

Dlouho se pohybovala bezmyšlenkovitě, netušila, kam běží.

Ale jak utíkali, kouř se před nimi trochu rozestupoval a ona

konečně zahlédla rudé označení nouzového východu. Vydechla

úlevou, když Todd popadl kliku dveří a konečně ji s trhnutím

otevřel.

Ocitli se v chodbě, kde Luce ještě nikdy předtím nebyla. Todd

za nimi zabouchl a oba v předklonu lapali po čistém vzduchu.

Chutnal tak lahodně, že Luce měla chuť zatnout do něj zuby,

napít se ho, vykoupat se v něm. Oba s Toddem kašlali tak

dlouho, až se najednou začali smát — napůl hysterií, napůl

úlevou. Jejich smích se vzápětí změnil ve vzlyky. Ale i když už

přestali brečet, Luce cítila, jak jí dál slzí oči.

Jak tady může stát a radovat se z čistého vzduchu, když neví,

co se stalo Penn? Jestli nestačila vyběhnout, jestli někde

upadla..., pak Luce zase ztratila někoho, na kom jí záleželo. Až na

to, že tentokrát by to bylo mnohem horší.

144

Otřela si slzy z očí a dívala se, jak se pode dveřmi plazí

pramínky kouře. Ještě nejsou v bezpečí. Na konci chodby byly

další dveře. Luce viděla přes skleněnou tabulku větev stromu,

kterou zachvíval noční vánek. Vydechla. Ještě chvíli a budou

venku, pryč od toho dusivého kouře.

A jestli si pospíší, můžou oběhnout knihovnu k přednímu

vchodu a zjistit, jestli se Penn a slečna Sophia dostaly v pořádku

ven.

„Pojď,“ pobídla Todda, který se sípavě nadechoval. „Honem

pryč.“

Chlapec se narovnal, ale Luce viděla, že je opravdu na konci

sil. Tvář měl zarudlou, oči uslzené a divoké. Musela ho ke dveřím

prakticky dovléct.

Tolik se soustředila na to, aby se už dostali ven, že si až po

čase uvědomila svištivý zvuk, který se blížil k nim a přehlušil

jekot alarmu.

Vzhlédla k vířícím stínům ve všech odstínech od nejsvětlejší

šedi k nejhlubší černi. Dokázala skrz ně dohlédnout ke stropu, ale

stíny jako by se rozpínaly přes něj, k temné a podivné obloze.

Byly propletené jeden v druhém, a přesto navzájem

rozeznatelné.

Mezi nimi byl ten světlejší a šedivější, který viděla nad Penn.

Už nevypadal jako provázek, spíš jako plamen na zápalce.

Prodléval nad jejich hlavami. Že by Luce skutečně urazila tuhle

antropomorfní temnotu, když hrozila, že se zmocní Penniny

hlavy? Při té vzpomínce Luce zasvědilo v dlaních a prsty u nohou

se jí zkroutily.

Todd začal bušit do stěn, jako by je chodba držela v zajetí.

Luce věděla, že ke dveřím mají ještě daleko. Natáhla se po jeho

ruce, ale jejich zpocené dlaně proklouzly kolem sebe. Zkusila to

znovu, uchopila ho za zápěstí. Todd se choulil do klubíčka, bílý

jako duch a vyděšený k smrti. Ze rtů mu unikl drásavý sten.

Protože se už i do haly začal valit kouř?

Nebo proto, že viděl stíny?

To nebylo možné.

145

Ale tvář měl špičatou strachem. A jako by v ní hrůzy přibývalo,

když se stíny shromáždily nad jejich hlavami.

„Luce?“ Hlas se mu třásl.

Před nimi vyrostla další hradba stínů a zahradila jim cestu. Po

zdech se roztahoval hustý černý koberec a znemožňoval Luce

dohlédnout ke dveřím. Otočila se na Todda. Vidí to?

„Utíkej!“ zaječela.

Ale dokáže se dát do běhu? Tvář měl popelavou, víčka mu

klesla. Byl na pokraji mdlob. Ale pak Luce najednou připadalo,

jako by ji zvedl. Nebo spíš... jako by něco zvedlo je oba.

„Co to sakra je?“ vykřikl Todd.

Jejich nohy na okamžik opustily podlahu. Bylo to, jako když je

v moři popadne vlna a nese je výš a výš. Luceino tělo se plnilo

vzduchem. Nevěděla, kam míří, neviděla vůbec dveře, jen víření

inkoustových stínů kolem. Byly kousek od ní, ale žádný se jí

nedotkl. Měla by být vystrašená, ale nebyla. Měla pocit, jako by ji

před nimi něco chránilo — něco proměnlivého, a přece

neproniknutelného. Něco podivně povědomého. Něco silného, ale

jemného. Něco...

Najednou byli u dveří, možná až příliš rychle. Luceiny nohy se

znovu dotkly země. Odsunula závoru bezpečnostního východu.

A začala se dávit. Kašlat. Lapat po dechu. Dusit.

Ozvalo se další zvonění alarmu, ale tentokrát z větší dálky.

Vítr ji chladil na krku. Jsou venku! Stáli na římse, z níž vedlo

pár schodů dolů na trávu. Luce v hlavě hučelo a připadala si jako

omámená, ale měla pocit, jako by někde blízko slyšela hlasy.

Obrátila se, aby zjistila, co se stalo. Jak se s Toddem mohli

dostat přes ty nejtemnější, nejsilnější, nejneproniknutelnější

stíny? Co je to zachránilo? Luce cítila, že už to s nimi není.

Měla skoro chuť se vrátit a najít to.

Ale v chodbě byla tma a její uslzené oči nedokázaly rozeznat

další kroužící stíny. Možná už jsou pryč.

Pak spatřila světlený záblesk, něco, co vypadalo jako světelný

kmen s větvemi — ne, jako trup s dlouhými, mohutnými

končetinami. Pulzující nafialovělé světlo, které viselo nad nimi a

Luce jakýmsi absurdním způsobem připomnělo Daniela. Asi má

146

vidiny. Zhluboka se nadechla a pokusila se mrkáním zbavit slz,

jenže to světlo tam bylo pořád. Cítila, spíš než slyšela, jak na ni

volá, konejší ji, jako by jí někdo uprostřed bitvy zpíval

ukolébavku.

Takže neviděla, jak se k ní blíží stín.

Narazil do ní a do Todda, roztrhl jejich sevření a vymrštil Luce

do vzduchu.

Přistála dole pod schody. Z úst jí unikl zoufalý sten. Hlava jí

tepala. Ještě nikdy nepoznala tak příšernou, hlubokou bolest.

Vykřikla do noci, kde se světlo a stín zaklesly do sebe.

Ale už toho na ni bylo příliš a Luce se poddala. Zavřela oči.

147

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KRUTÉ PROBUZENÍ

„Jsi vyděšená?“ zeptal se Daniel. Hlavu měl skloněnou ke straně,

plavé vlasy mu čechral větřík. Držel ji kolem pasu pevně, ale

zároveň jemně a lehce, jako by to byla hedvábná stužka. Luce

měla ruce obtočené kolem jeho krku.

Je vyděšená? Samozřejmě že ne. Je přece s ním. Konečně. V

jeho náručí. V mysli se jí vynořila podstatná otázka: Měla by být

vyděšená? Nevěděla to jistě. Nevěděla ani, kde je.

Cítila ve vzduchu déšť, někde blízko. Ale oni byli oba suší.

Cítila, jak jí ke kotníkům splývají dlouhé bílé šaty. Denní světlo už

ubývalo a Luce cítila bodnutí lítosti nad tím, že zmeškala západ

slunce. Jako by mohla udělat něco, čím by ho zadržela. Náhle

věděla, že ty poslední paprsky jsou vzácné jako poslední kapky

medu v lahvičce.

„Zůstaneš se mnou?“ zeptala se. Její hlas zněl jako nejtenčí

šepot, téměř přehlušený zahřměním. Kolem nich zavál vítr a

vehnal Luce vlasy do očí. Daniel ji objal pevněji a přitiskl se k ní,

až vdechovala jeho dech a cítila jeho pokožku na své.

„Navždycky,“ zašeptal. Ten sladký zvuk ji celou naplnil.

Na levé straně čela měl šrám, ale zapomněla na to, když jí

vzal obličej do dlaní a přitáhl si ho blíž. Zaklonila hlavu a ucítila,

jak celé její tělo taje očekáváním.

148

Konečně, konečně se jeho rty dotkly jejích — s naléhavostí,

která ji připravila o dech. Políbil ji, jako by mu patřila. Jako by

byla nějakou dávnou ztracenou součástí jeho samotného, o niž se

konečně přihlásil.

Vtom začalo pršet. Déšť jí smáčel vlasy, stékal po jejich

tvářích a do jejich úst. Byl horký a omamný jako jejich polibky.

Luce se natáhla dozadu, aby si Daniela přitáhla blíž, a její dlaň

nahmátla něco hebkého. Ohmatávala to, zkoumala obrysy, a pak

nakoukla za Danielův zářící obličej.

Za ním se cosi rozvinovalo.

Křídla. Třpytivá a duhová, jemně se pohybovala a zrcadlila

déšť. Už je někde viděla... nebo něco podobného.

„Danieli,“ vydechla.

Křídla jí zastřela výhled, pohltila její myšlenky. Jako by vířila

miliony barev a probouzela bolest v její hlavě. Luce se snažila

dívat někam jinam, ale všude kolem Daniela se rozprostírala

narůžovělá a modrá obloha při západu slunce. Až se podívala

dolů a konečně to pochopila.

Země.

Země zůstala tisíce metrů pod nimi.

Když otevřela oči, bylo až příliš jasno, její kůže byla až příliš

suchá a v hlavě jí škubalo, jako by se jí měla rozskočit. Obloha

byla pryč a Daniel taky.

Zase jen sen.

Jenomže tenhle v ní vzbudil zoufalou touhu a bolest.

Ležela v místnosti s bílými stěnami. Na nemocniční posteli.

Vlevo byla zatažená papírově tenká zástěna, která ji chránila od

toho, co se dělo ve zbytku pokoje.

Luce se opatrně dotkla bolavého místa pod krkem a

zasténala.

Snažila se vzpamatovat. Netušila, kde teď je, ale měla pocit,

že už ne u Meče & kříže. Tý splývavé bílé šaty, to byla nemoc-

niční košile — Luce to zjistila po hmatu. Cítila, jak jí všechny části

149

snu unikají z hlavy — až na tu s křídly. Ta byla tak skutečná. Tak

hebká na dotek, tak proměnlivá. Žaludek se jí sevřel. Zaťala a

rozevřela ruce, jak si uvědomovala jejich prázdnotu.

Někdo ji chytil za pravou ruku a stiskl. Luce otočila hlavu a

zamrkala. Myslela si, že je sama. Ale na vybledlé modré židli

seděla Gabbe a Luce si podrážděně pomyslela, že ta modrá

zdůrazňuje barvu jejích očí.

Luce se chtěla odvrátit — aspoň doufala, že chce —, ale Gab-

be se na ni vřele usmála. Luce ten úsměv podivně ukonejšil.

Najednou byla ráda, že není sama.

„Kolik z toho je sen?“ zamumlala.

Gabbe se rozesmála. Na stolku vedle sebe měla kelímek s

krémem na nehty a začala Luce vtírat do konečků prstů bílou

hmotu vonící po citrónech. „Záleží na tom,“ prohodila, když Luce

masírovala prsty. „Ale na snech nesejde. Já vím, že když se mi

svět obrátí vzhůru nohama, nic mě neprobere líp než pořádná

manikúra.“

Luce pohlédla dolů. Sama úpravě nehtů nikdy moc nedala, ale

vzpomněla si na matku: ta jí vždycky navrhovala, že spolu půjdou

na manikúru, když měla Luce špatný den. Zatímco Gabbe pomalu

pracovala na jejích prstech, Luce přemítala, jestli jí náhodou celá

ta léta něco neunikalo.

„Kde to jsme?“ zeptala se.

„V nemocnici Lullwater.“

Její první výlet mimo zdi školy — a musí skončit v nemocnici

pět minut od domu rodičů. Naposledy tady byla, když spadla z

kola a museli jí udělat tři stehy na lokti. Tenkrát se od ní táta

nehnul. Zato teď ho nikde neviděla.

„Jak dlouho jsem tady?“ zeptala se.

Gabbe se podívala na bílé hodiny na stěně. „Našli tě včera

kolem jedenáctý — ztratilas vědomí, když ses nadýchala zplodin

kouře. Volat záchranku, když nějakej student ztratí vědomí, je

standardní procedura, ale neboj — Randy říkala, že tě pustí už

brzo. Jen co tví rodiče podepíšou souhlas...“

„Naši jsou tady?“

150

„A plný starostí o svou nebohou dceru — tvoje maminka

chudák až do konečků těch vlasů, co si zničila trvalou. Teď jsou v

hale a vyplňujou formuláře. Slíbila jsem jim, že u tebe počkám.“

Luce zasténala a přitiskla si na obličej polštář, čímž zase

přivolala ostrou bolest v hlavě.

„Jestli je nechceš vidět.

Ale Luce nesténala kvůli rodičům. Už se nemohla dočkat, až je

uvidí. Vzpomněla si na knihovnu, na požár a ten nový druh stínů,

které byly při každém objevení ještě děsivější Vždycky byly

temné a nezřetelné, vždycky jí naháněly husí kůži..., ale včera v

noci to vypadalo, jako by od ní ty stíny něco chtěly. A pak tam

byla ta další věc — ta síla, která ji zvedla do vzduchu...

„Copak to má znamenat?“ Gabbe naklonila hlavu ke straně a

zamávala Luce rukou před očima. „Na co myslíš?“

Luce nechápala, proč je k ní Gabbe najednou tak milá.

Ošetřování nemocných nevypadalo zrovna jako koníček, který by

dívku jako Gabbe mohl lákat. A v nemocnici nebyli ani žádní

kluci, jejichž pozornost by mohla upoutat. Luce vůbec

nepřipadalo, že by ji Gabbe měla ráda. Že by tady nebyla z

vlastního rozhodnutí?

Ale Gabbe sem nebo tam, nic z toho nemohlo vysvětlit, co se

stalo včera. To nevysvětlené uskupení stínů v chodbě. Tu

nadpřirozenou sílu, která ji protlačila temnotou. To podivné

světelné zjeveni.

„Kde je Todd?“ vyhrkla Luce, když si vybavila chlapcovy

ustrašené oči. Pustila jeho ruku, když ji něco vymrštilo do výšky,

a pak...

Papírová záclona se najednou odhrnula a objevila se Arriane.

Na nohou měla kolečkové brusle a červenobílou pruhovanou

soupravu. Krátké tmavé vlasy měla zacuchané. Vezla tácek se

třemi miskami z kokosových ořechů, ze kterých trčela barevná

papírová paraplíčka.

„Návod ke správnému podávání,“ pronesla nosovým hlasem.

„Do kokosu vymačkáte citron a vypijete — páni, vy se teda

tváříte. Vyrušila jsem vás z něčeho?“

151

Arriane zabrzdila u paty Luceiny postele a podala jí kokos s

nakloněným růžovým paraplíčkem.

Gabbe po něm skočila a uchvátila ho jako první. „Arriane, ona

má za sebou trauma,“ pokárala černovlásku. „A pro tvou

informaci, mluvily jsme o Toddovi.“

Arriane trhla rameny. „To je přesně ten důvod, proč Luce

potřebuje něco silnějšího,“ namítla a přidržela u sebe ochra-

nitelsky tác, zatímco se s Gabbe měřily pohledy.

„No tak jo,“ ustoupila konečně Arriane a odvrátila se. „Tak já jí

dám tvůj nudnej drink.“ Podala Luce kokos s modrým

paraplíčkem.

Luce měla pocit, že se nachází v nějakém posttraumatickém

obluzení. Kde tohle všechno vzaly? Kokosové skořápky, brčka,

deštníčky? Bylo to jako omdlít v polepšovně a probudit se v klubu

v Malibu.

„Kde jste tohle všechno vzaly?“ zeptala se nahlas. „Totiž,

děkuju, ale…“

„Máme svý zdroje, když je potřeba,“ ujistila ji Arriane. „Roland

nám pomoh.“

Trojice zůstala chvíli sedět mlčky a usrkávala sladké nápoje s

ledovou tříští, až už to Luce nedokázala vydržet. „Takže, když se

vrátíme k Toddovi...?“

„Todd,“ opakovala Gabbe a odkašlala si. „Totiž... nadýchal se

zplodin mnohem víc než ty, zlato, a...“

„Nenadejchal,“ přerušila ji Arriane. „Zlomil si vaz."

Luce zalapala po dechu a Gabbe šťouchla do Arriany

paraplíčkem.

„No co?“ ohradila se Arriane. „Luce se s tím vyrovná. Stejně

by to nakonec zjistila, tak proč jí mazat med kolem pusy.

„Zatím neproběhlo šetření,“ pronesla napjatě Gabbe.

Arriane pokrčila rameny. „Luce tam byla, takže musela

vidět...“

„Neviděla jsem, co se mu stalo,“ hlesla Luce. „Byli jsme spolu,

a najednou nás něco odtrhlo. Měla jsem špatnej pocit, ale

nevěděla jsem...,“ nadechla se a šeptem dodala: „Takže je...?“

„Už je na druhým břehu,“ pronesla mírně Gabbe.

152

Luce zavřela oči. Jejím tělem se šířil chlad, který neměl co

dělat s ledovým nápojem. Vzpomněla si, jak Todd zběsile narážel

do zdí. Jak jí svíral zpocenou ruku, když se stíny vrhly proti nim.

Jak se oddělili a ona byla příliš slabá, než aby se starala, co je s

ním.

Viděl ty stíny. Luce si tím teď byla jistá. A umřel.

Když umřel Trevor, neuplynul ani týden, aby se jí ve schránce

neobjevil nenávistný dopis. Rodiče pak začali poštu probírat

předem, ale stejně se toho k ní ještě dostalo hodně. Některé

dopisy byly psané ručně, jiné na počítači, některé dokonce

vystříhané z písmen z časopisů. Vražedkyně. Čarodějnice.

Nadávkami by mohla popsat celý blok. Bylo jich dost na to, aby ji

na celé léto uvěznily zavřenou doma.

Myslela si, že se už od minulosti oprostila — nechala ji za

sebou, když nastoupila k Meči & kříži, soustředila se na učení,

navazovala přátelství... Ach bože. Polkla nasucho. „Co Penn?"

zeptala se a kousla se do rtu.

„Penn je v pořádku,“ ujistila ji Arriane. „Dostane se na titulky

— očitá svědkyně požáru. Ona i slečna Sophia utekly ven, i když

smrděly jak tovární komín. Ale jinak jim nic nebylo.“

Luce prudce vydechla. Aspoň jedna dobrá zpráva. Ale pod

tenkou nemocniční pokrývkou se celá třásla. Brzo se na ni

vrhnou stejní lidé, kteří jí šli po krku po Trevorově smrti.

Nejenom ti pisatelé anonymních dopisů. Doktorka Sanfordová.

Její probační úředník. Policie.

Jako předtím budou předpokládat, že si pamatuje všechny

detaily. Že dokáže složit celou skládanku. Jenže to ona

pochopitelně nedokáže. Chvíli byl vedle ní, byli spolu, a pak

najednou...

„Luce!“ Do pokoje vpadla Penn. Nesla nafouknutý hnědý

balónek ve tvaru špachtle do krku, na kterém bylo modrou

kurzívou napsáno Vyplázni jazyk. „Co to je?“ přimhouřila na

trojici dívek podezíravě oči. „Dámská jízda?“

Arriane si rozvázala brusle a vylezla na postel vedle Luce.

Vzala jí z ruky kokos a položila jí hlavu na rameno. Gabbe začala

nanášet bílý průsvitný lak na Luceinu volnou ruku.

153

„Jo,“ přitakala Arriane. „Přidej se k nám, Pennisko. Zrovna

jsme chtěly hrát na pravdu. Můžeš začít.“

Gabbe se snažila zamaskovat smích falešným kuckáním. Penn

si založila ruce v bok. Luce jí bylo líto, ale taky z ní měla trochu

strach. Penn uměla být pořádně bojovná.

„Včera v noci umřel náš spolužák,“ připomněla jim rozzuřeně

Penn. „A Luce se taky mohlo něco stát.“ Zavrtěla hlavou. „Jak si v

takovýhle chvíli můžete hrát?“ Zavětřila. „To je alkohol?“

„Áááách,“ protáhla Arriane s vážnou tváří. „Tys do něj byla

zamilovaná, viď?“

Penn popadla z křesla polštář a hodila ho po Arriane. Luce si

pomyslela, že Penn má svým způsobem pravdu. Bylo to

zvláštní... Arriane a Gabbe jako by braly Toddovu smrt na lehkou

váhu. Jako by něco takového prožily už mockrát. Jako by je to

nezasáhlo tolik jako Luce. Jenže ony nemohly tušit, co ví Luce o

Toddových posledních chvilkách. Nemůžou chápat, proč je jí z

toho tak strašně. Natáhla se k patám postele a podala Penn svůj

zbytek nápoje.

„Běželi jsme k zadnímu východu a pak...“ Nedokázala pro to

najít slova. „A jak to bylo s tebou a slečnou Sophií?“

Penn se pochybovačně ohlédla na Arriane a Gabbe, ale obě

mlčely. Penn se uklidnila a posadila se na kraj postele.

„Zrovna jsem za ní přišla, abych se jí zeptala...“ Penn se

odmlčela, znovu loupla očima po dívkách a pak věnovala Luce

významný pohled. „Na to, jak jsme o tom mluvily. Slečna Sophia

to nevěděla, ale chtěla mi ukázat jinou podobnou knížku.“

Luce na jejich výpravu i její důvody skoro zapomněla. Při

padalo jí to tak vzdálené... a tak nedůležité po tom, co se stalo

„Stály jsme asi dva kroky od jejího stolu,“ pokračovala Penn,

„když jsem najednou koutkem oka uviděla prudkej záblesk. Totiž,

už jsem o masivním samovznícení četla, ale tohle bylo...“

Všechny tři dívky se naklonily k ní. Tohle byla opravdu

historka na titulní stránky.

„Něco to přece muselo způsobit,“ namítla Luce. Pokusila se v

duchu si vybavit stolek slečny Sophie. „Ale nikdo další v knihovně

nebyl.“

154

„Nebyl,“ potvrdila Penn. „Slečna Sophia si myslí, že to byla

elektrická šňůra od lampičky — že nastal zkrat. Ale ať už to bylo,

jak chtělo, ten požár měl spoustu paliva. Všechny papíry

okamžitě chytily — takhle.“ A Penn luskla prsty.

„Ale slečna Sophia je v pořádku?“ vyhrkla Luce. Chytila do

prstů okraj nemocniční košile.

„Je otřesená, ale jinak dobrá,“ přikývla Penn. „Hasiči sice

přijeli rychle, ale slečna Sophia stejně přišla o většinu osobních

věcí. Když jí řekli o Toddovi, připadala mi tak otřesená, jako by to

ani nevnímala.“

„Možná jsme všichni až moc otřesení,“ mínila Luce, a Arriane

s Gabbe tentokrát pokývaly hlavami. „Už... už to vědí Toddovi

rodiče?“ zeptala se. Ani za nic na světě nevěděla, jak bude tohle

vysvětlovat svým rodičům.

Představila si je, jak vyplňují formuláře v hale. Chtějí ji vůbec

vidět? Spojují si Toddovu smrt s Trevorovou... a obě tyhle

tragédie s ní?

„Slyšela jsem Randy, jak se s nima baví po telefonu,“ přiznala

Penn. „Asi podají žalobu. Dneska mají poslat jeho tělo domů na

Floridu.“

A to je všechno? Luce polkla naprázdno.

„U Meče & kříže se za něj bude ve čtvrtek konat vzpomínková

bohoslužba,“ pronesla tiše Gabbe. „S Danielem to pomáháme

zorganizovat.“

„S Danielem?“ zopakovala Luce, než se stačila zarazit. Po-

dívala se na Gabbe a ani v hlubokém žalu si nedokázala vyhnat z

hlavy první dojem, který na ni tahle dívka udělala: blonďatá

koketa s rudými rty.

„To on vás dva včera v noci našel,“ vysvětlila jí Gabbe.

„Odnesl tě k Randy do kanceláře.“

Tak Daniel ji nesl? Objímal ji kolem těla? Sen se jí vrátil a s

ním i pocit letu... ne, vznášení. Cítila se jako připoutaná k

nemocniční posteli. Toužila po té volné obloze, po vůni deště, po

jeho ústech, jeho zubech, jeho jazyku, který se proplétal s jejím.

Tváře jí zrudly — nejdřív touhou a pak vědomím, že nic z toho se

jí v bdělém stavu pravděpodobně nikdy nestane. Ta fascinující,

155

zářící průsvitná křídla patřila do snu. Daniel ji v reálném životě

nesl jen na ošetřovnu. Nikdy po ní netoužil, nechtěl ji sevřít v

náručí..., ne v tomhle smyslu.

„Ehm, Luce, jsi v pořádku?“ zeptala se Penn. Ovívala jí tvář

papírovým paraplíčkem.

„Jo,“ hlesla Luce. Nedokázala si ta křídla vyhnat z hlavy.

Zapomenout na to, co cítila, když se k ní nakláněl blíž a blíž. „Jen

se z toho snažím vzpamatovat.“

Gabbe ji poplácala po ruce. „Když nám Randy řekla, co se

stalo, uprosily jsme ji, aby nás k tobě pustila. Nechtěly jsme, aby

ses probudila sama.“

Ozvalo se zaklepání na dveře. Luce čekala, že se objeví ner-

vózní tváře jejích rodičů, ale nikdo nevešel. Gabbe se zvedla a

podívala se na Arriane, která nevypadala, že by chtěla vstát.

„Počkejte tady, já to zařídím.“

Luce pořád ještě myslela na to, co zjistila o Danielovi. A i když

to byl nesmysl, chtěla, aby za dveřmi stál právě on „Jak je jí?“

ozval se šepot. Ale Luce ten hlas poznala: je to on. Gabbe

zamumlala nějakou odpověď.

„Co je to tady za srocení?“ zahulákala z chodby Randy Luce se

sevřeným srdcem pochopila, že je po návštěvních hodinách. „Kdo

mě to přemluvil, abych vás neřády vzala s sebou dostane trest. A

ne, Grigori, kytky na mě jako úplatek nezabírají. Vraťte se

okamžitě do dodávky — všichni!“

Při zvuku vychovatelčina hlasu sebou Penn a Arriane škubly a

snažily se nacpat kokosové skořápky pod postel. Penn uklidila

papírová paraplíčka do svého penálu a Arriane rozstříkala do

vzduchu nějakou vanilkovou voňavku. Pak vrazila Luce

peprmintovou žvýkačku.

Penn se po vdechnutí voňavky rozkašlala. Pak se naklonila k

Luce a zašeptala: „Tu knížku najdeme, hned jak se zase po stavíš

na nohy. Myslím, že nám oběma prospěje, když budeme mít co

dělat, a nebudeme si zbytečně lámat hlavu s tím, co bylo.“

Luce kamarádce vděčně stiskla ruku a usmála se na Arriane,

která je neposlouchala, protože si šněrovala kolečkové brusle.

156

Právě v tu chvíli se Randy objevila na prahu. „Další srocení!“

zahřměla. „Neuvěřitelné!“

„My už jsme...,“ vysoukala ze sebe Penn.

„Na odchodu,“ uzavřela Randy. V ruce držela pugét z bílých

pivoněk. Zvláštní. Luceiny oblíbené květiny. Teď bylo dost těžké

sehnat je takhle rozkvetlé.

Randy otevřela skříňku nad umyvadlem, chvíli tam štrachala a

vytáhla zaprášenou vázičku. Natočila do ní kalnou vodu z

kohoutku, vrazila pivoňky dovnitř a postavila vázičku

na Lucein noční stolek. „Od tvých přátel,“ informovala ji,

„kteří se právě poroučejí.“

Dveře zůstaly otevřené a Luce zahlédla Daniela, jak se upírá o

dveřní rám. Bradu měl zvednutou a šedé oči zahalené obavami.

Setkal se s Luceiným pohledem a letmo se pousmál. Když si

odhrnul vlasy z očí, Luce spatřila malý zarudlý šrám na jeho čele.

Randy popohnala Penn, Arriane a Gabbe ke dveřím a do haly,

ale Luce nespouštěla pohled z Daniela. Zvedl ruku a nehlučně

vyslovil Je mi to líto — těsně předtím, než ho Randy vystrčila ven.

„Doufám, že tě moc nevyčerpali,“ zabručela Randy a za-

mračila se na dveře.

„Ale ne!“ Luce horlivě zavrtěla hlavou a uvědomila si, jak moc

začala spoléhat na Penninu loajalitu a Arrianin zlehčující způsob,

který dokázal vylepšit i tu nejpochmurnější náladu. Gabbe k ní

taky byla opravdu milá, to se jí musí nechat. A Daniel, i když ho

jen zahlédla za dveřmi, udělal pro klid její duše mnohem víc, než

se kdy dozví. Přišel se přesvědčit, jak jí je. Záleží mu na ní.

„To je dobře,“ zabručela Randy. „Protože návštěvní hodiny

ještě neskončily.“

Luceino srdce se už zase rozběhlo při představě, že uvidí

rodiče. Ale když se ozvalo tiché zaťukání podpatků na linoleu,

Luce spatřila drobnou postavičku slečny Sophie. Kolem ramen

měla obtočený kašmírový šál v podzimních barvách a rty si

natřela hodně tmavou rtěnkou, která ladila s jeho barvami. Za ní

kráčel plešatý muž v obleku a dva policisté, jeden baculatý a

druhý hubený, oba s postupující lysinou a se zkříženýma rukama.

157

Ten baculatý policista byl mladší. Přitáhl si k Luce židli, ale

když si všiml, že si nikdo jiný nesedá, zase vstal a znovu zkřížil

ruce na prsou.

Holohlavec přistoupil k posteli a natáhl k Luce ruku. „Jsem

Schultz, právní zástupce Meče & kříže, slečno Priceová.“ Luce

mu napjatě potřásla pravicí. „Tihle policisté by vám rádi položili

několik otázek. Nic z toho nebude použito u soudu, jde jen o to

upřesnit detaily celé nehody...“

„A já trvala na tom, že budu u výslechu taky, Lucindo," ozvala

se slečna Sophia. Sklonila se, aby ji pohladila po vlasech. „Jak je

ti, drahoušku?“ zašeptala. „Vzhledem k tomu, že jsi utrpěla

šokovou amnézii?“

„Jsem v pořádku...,“ zarazila se, když ve dveřích spatřila další

dvě postavy. Téměř se rozplakala, když spatřila matčiny tmavé

vlnité vlasy a otcovy silné brýle s želvovinovými obroučkami.

„Mami,“ zašeptala tak tiše, že ji nikdo další neslyšel. „Tati.“

Rozběhli se k její posteli, objali ji a chytili každý za jednu ruku.

Luce se jim hrozně chtěla vrhnout do náruče, ale byla tak slabá,

že dokázala jenom ležet a čerpat útěchu z jejich dotyků. Jejich oči

byly stejně vyděšené, jak se cítila ona.

„Co se stalo, miláčku?“ zeptala se maminka.

Luce ze sebe nedokázala dostat ani slovo.

„Řekla jsem jim, že za nic nemůžeš,“ prohlásila slečna Sophia

a otočila se káravě k policistům. „Záhadné podobnosti bývají

klamné.“

Samozřejmě že mají v záznamech zprávu o Trevorovi a

samozřejmě že už na to policisté přišli... a že jim to vzhledem k

okolnostem Toddovy smrti připadá podezřelé. Ale Luce už měla z

jednání s policí své zkušenosti a věděla, že od ní odejdou jen

podráždění a rozčilení.

Hubený policista měl kotlety, které mu už začínaly šedivět.

Jeho pozornost zřejmě plně poutal otevřený spis na klíně, protože

o Luce ani nezavadil pohledem.

„Slečno Priceová,“ pronesl s pomalým jižanským přízvukem,

„co jste dělali s panem Hammondem tak pozdě večer v knihovně,

když všichni ostatní studenti byli na večírku?“ Luce se podívala

158

na rodiče. Maminka si okusovala rtěnku. Tatínek byl bílý jako

prostěradlo.

„Nebyla jsem tam s Toddem,“ odpověděla Luce, protože

nechápala, proč policista formuloval otázku takhle. „Byla jsem

tam se svou kamarádkou Penn. Jinak tam byla jen slečna Sophia.

Todd seděl sám ve studovně a četl si. Když začalo hořet, Penn se

mi ztratila a našla jsem jen Todda.“

„Našla jste ho, abyste mohla udělat... co?“

„Vteřinku.“ Pan Schultz zvedl ruku, aby policistu zarazil.

„Dovoluji si vám připomenout, že to byla nehoda. Nevyslýcháte

podezřelého.“

„Ne, já chci odpovědět,“ ozvala se Luce. V malém pokoji bylo

tolik lidí, že nevěděla, na koho se má dívat dřív. Zaměřila se na

hubeňoura. „Jak jste to myslel?“

„Jste impulsivní osoba, slečno Priceová?“ zeptal se a křečovitě

sevřel desky. „Řekla byste o sobě, že se straníte lidí?“

„To by stačilo!“ vybuchl tatínek.

„Lucinda je dobrá studentka,“ prohlásila slečna Sophia. „S

Toddem Hammondem neměla žádný spor. To, co se stalo, byla

jen nehoda, nic jiného.“

Důstojník pohlédl k otevřeným dveřím, jako by si přál, aby se

jimi maličká učitelka přemístila jinam. „Jistě, madam. Ale u

těchhle případů z polepšovny není důvěra vždycky tím

nejzodpovědnějším...“

„Řeknu vám všechno, co vím,“ přerušila ho Luce a sevřela

pokrývku do hrsti. „Nemám co skrývat.“

Vyložila jim pomalu, co se stalo. Mluvila zvolna a zřetelně, aby

se rodiče nemuseli na nic ptát, aby si policisté stihli dělat

poznámky. Nesklouzla k emocím, i když to od ní zřejmě všichni

čekali. A i když vynechala tu část o stínech, její vyprávění dávalo

smysl.

Běželi k zadnímu východu. Zjistili, že dveře jsou na konci

chodby. Oba běželi tak rychle, že se na úzké římse nedokázali

zastavit, a schody tam padaly tak příkře k zemi. Luce jeho ruka

vyklouzla, když se zřítila na zem. Uhodila se do hlavy a pak už si

nic nepamatuje.

159

Nenechala jim moc toho, co by se dalo zpochybňovat. Její

skutečné vzpomínky na tu noc zůstaly jen v hlavě, kde s nimi

bude zápasit. Jen sama.

Když bylo po všem, pan Schultz se podíval na policisty s

výrazem tak—co—už—jste—spokojení a slečna Sophia se na Luce

rozzářila, jako by společně dosáhly něčeho nečekaného. Luceina

maminka dlouze vydechla.

„Předložíme to na stanici,“ sdělil jim starší policista a zavřel

desky tak rezignovaně, jako by ho mrzelo, že mu nepoděkovali za

jeho služby.

Čtveřice pak vypochodovala ven a Luce zůstala jen s rodiči.

Zadívala se na ně svým nejúpěnlivějším pohledem, který

tlumočil jediné: Odvezte mě domů. Mamince se chvěly rty, ale

tatínek jen ztěžka polkl.

„Randy tě odpoledne odveze k Meči & kříži,“ oznámil jí.

„Netvař se tak šokovaně, miláčku. Doktor říká, že už jsi v

pořádku.“

„V naprostém,“ doplnila nejistě maminka.

Tatínek ji poplácal po ruce. „Uvidíme se v sobotu. To už je za

pár dní.“

Sobota. Luce zavřela oči. Den rodičů. Těšila se na něj od

chvíle, kdy nastoupila k Meči & kříži, ale Toddova smrt teď

všechno pokazila. Rodiče se tvářili, jako by se skoro nemohli

dočkat, až od ní budou moct utéct. Nejspíš se jim nechtělo

vyrovnávat se s realitou, že jejich dcera je zavřená v polepšovně.

Byli tak normální. Nemohla jim to mít za zlé.

„Teď si odpočiň, Luce,“ vyzval ji otec a sklonil se k ní, aby ji

políbil na čelo. „Měla jsi dlouhou, těžkou noc.“

„Ale...“

Byla unavená. Zavřela na chvíli oči, a když je otevřela, rodiče

už na ni mávali ze dveří.

Luce vytáhla z vázy baculatou pivoňku a přiložila si ji k

obličeji. Obdivovala lalokovité listy a křehké okvětní lístky s

kapičkami nektaru uprostřed. Nadechla se jemné, kořeněné

vůně.

160

Pokusila se představit si, jak ty květiny vypadaly v Danie-

lových rukách. Pokoušela se uhodnout, kde je sehnal a na co

přitom myslel.

Zvláštní výběr květin. Bílé pivoňky v georgijských mokřinách

planě nerostou. Nedařilo se jim dokonce ani v půdě tatínkovy

zahrádky v Thunderboltu. Tyhle se navíc nepodobaly žádným

pivoňkám, jaké kdy Luce viděla. Měly květy velké jako dlaně a

jejich vůně jí připomínala něco, co nedokázala přesně

pojmenovat.

Je mi to líto, řekl Daniel. Ale Luce nemohla pochopit, co je mu

líto.

161

KAPITOLA DVANÁCTÁ

PRACH PRACHU

V zamlženém oparu hřbitova kroužili supi. Od Toddovi smrti už

uplynuly dva dny, ale Luce nebyla schopná jíst ani spát. Stála v

černých šatech bez rukávů na dně hřbitovní kotlinky spolu s

ostatními studenty, aby vzdali čest Toddovi. Jako by k tomu stačil

jeden lhostejný, hodinový obřad. Zvlášť když byl místní kostel

přeměněný na tělocvičnu, takže se vzpomínková bohoslužba

musela konat na bahnité hřbitovu půdě.

Škola byla od té nehody ještě sešněrovanější než předtím a

hlavní ctností se stalo mlčení. Luce strávila dva dny tím, že se

vyhýbala pohledům ostatních studentů, kteří ji všichni sledovali s

různě zřetelnou podezíravostí. Jiní, jako Roland a Molly, ji

pozorovali jinak, neskrývaně, jako by je její přežití něčím

fascinovalo. Luce se ve škole snažila pohledům vzdorovat a byla

ráda, když se u ní večer zastavila Penn s hrníčkem zázvorového

čaje nebo když jí Arriane podstrčila pode dveřmi špinavý seznam

slov, na které má ve slovní hře udělat věty.

Luce by udělala cokoli, aby se zbavila toho tísnivého čekání na

to, „až se ucho utrhne“. Protože věděla, že se něco blíží. Druhá

návštěva policie, nebo stínů... nebo bůhvíčeho.

Ráno oznámilo vedení školy, že pravidelný Společenský večer

je z respektu k Toddovi zrušen a že vyučování skončí o hodinu

dříve, aby se studenti stačili převléknout a na třetí hodinu se

162

dostavit na hřbitov. Jako by celá škola nebyla na něco takového

oblečená už od rána.

Luce ještě nezažila, aby se v kampusu na jednom místě

shromáždilo tolik lidí. Randy stála uprostřed skupinky v šedivé

skládané sukni do půl lýtek a černých mokasínech na gumové

podrážce. Slečna Sophia měla uslzené oči a pan Cole za ní

zápasil s kapesníkem. Byly tam i paní Trossová a trenérka

Dianteová, které stály v hloučku dalších učitelů nebo zaměst-

nanců školy, které Luce nikdy neviděla.

Studenti seděli na skládacích židlích seřazení podle abecedy.

Luce viděla v první řadě Joela Blanda, toho kluka, který jí porazil

v plavání, jak troubí do špinavého kapesníku. Luce byla někde

uprostřed mezi péčky, ale vpředu zahlédla Daniela s Gabbe, kteří

hájili barvy G. Měl na sobě dokonalé, pruhované sako, ale hlavu

skláněl níž než všichni okolo. I zezadu jí připadalo, že Daniel je

zničený.

Luce si vzpomněla na ty bílé pivoňky, které jí přinesl. Randy jí

nedovolila odnést je z nemocnice s vázičkou, když ji vezla zpátky

na internát, takže jim musela vyrobit improvizovanou nádobu z

plastové lahve, jejíž vršek ustřihla nůžtičkami na nehty.

Květy pivoněk byly stále ještě voňavé a konejšivé, ale jejich

vzkaz byl nejasný. Obvykle, když chlapec přinese dívce květiny,

není tak složité odhalit jeho pocity k ní. Jenže na takový před-

poklad se u Daniela nedalo spolehnout. Bezpečnější bylo zůstat u

toho, že jí je přinesl, protože květiny se do nemocnice nosí.

Ale stejně: dostala od něj květiny! Když se teď naklonila na

židličce a zadívala se na třetí zamřížované okno zleva, téměř je

mohla rozeznat.

„...v potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do

země, z níž jsi byl vzat,“ recitoval kněz, kterého škola na tuhle

akci speciálně objednala. „Prach jsi a v prach se navrátíš.“

Byl to maličký asi sedmdesátiletý stařík, ztracený v příliš

velkém černém saku. Jeho ošlapané tenisky se rozpadaly. Obličej

měl baculatý a spálený od sluníčka a hovořil do mikrofonu

připojenému ke starému přenosnému kazetovém magnetofonu,

který vypadal jako z osmdesátých let. Zvuk z reproduktorů

163

přehlušovalo praskání statické elektřiny, takže knězův hlas se

nesl ke shromážděným jen nezřetelně.

Všechno na téhle bohoslužbě bylo nepatřičné a pochybné.

Když byl Todd tady, nikdo mu žádnou úctu neprojevoval. Celá

tahle akce vypadala spíš jako lekce pro studenty, jak

nespravedlivý dokáže být život. To, že tu ani nebylo Toddovo

tělo, vypovídalo mnohé o vztazích — nebo spíš neexistenci

vztahů zesnulého chlapce k ostatním ve škole. Nikdo z nich ho

neznal. A nikdo už ho nepozná. Na tom společném truchlení na

hřbitově bylo něco falešného, a pocit falše ještě zesilovalo to, jak

málo lidí tady plakalo. Luce připadalo, jako by pro ni byl Todd

ještě větším cizincem, než tomu bylo doopravdy.

Ať Todd odpočívá v pokojí. A oni ostatní ať se v pokoji posunou

dál.

Na větvi vysokého dubu nad jejich hlavami zahoukal kalous

ušatý. Luce věděla, že tam je někde hnízdo s několika mláďaty.

Každou noc slyšela děsivé houkání jejich matky, následované

silnými údery křídel jejich otce, který se snášel k hnízdu po

návratu z nočního lovu.

A najednou byl konec. Luce se postavila. Zmocnila se jí

slabost nad nespravedlností toho všeho. Todd byl stejně nevinný

jako ona vinna — i když pořád ještě nepochopila čím.

Když se vydala za ostatními studenty, ucítila zezadu paži,

která se jí obtočila kolem pasu a odtáhla ji zpátky.

Daniel?!

Ne, Cam.

Jeho zelené oči propátrávaly ty její a zřejmě si v nich přečetly

její zklamání, což Luce přimělo cítit se ještě hůř. Kousla se do rtu,

aby potlačila vzlyk. Pohled na Cama by ji neměl rozbrečet. Ale

byla tak emocionálně otřesená, potácela se na okraji kolapsu.

Kousla se tak silně, až ucítila krev. Otřela si ret rukou.

„Hej.“ Cam jí pocuchal zezadu vlasy. Zamrkala. Pořád ještě

měla bouli tam, kde se při pádu ze schodů uhodila do hlavy.

„Nechceš jít někam stranou a promluvit si?“

Došli spolu přes trávu k improvizovanému pohoštění ve stínu

jednoho z dubů. Na skládacích stolcích ležely zatuchlé sušenky

164

vysypané z plechovek, ale ještě zatavené v igelitu. Levná

plastová punčová mísa byla plná nějaké červené tekutiny, která

už přilákala několik much, podobně jako mrtvola. Bylo to tak

zoufale žalostné, že se ke stolům obtěžovalo jen pár dalších

studentů. Luce zahlédla Penn v černé sukni, jak si potřásá rukou

s knězem. Daniel se k nim všem točil zády a něco si šeptal s

Gabbe.

Když se otočila ke Camovi, přejel jí něžně prstem po klíční

kosti. Pak ho přidržel v prohlubni pod jejím krkem. Nadechla se a

ucítila, jak jí naskakuje husí kůže.

„Jestli se ti ten řetízek nelíbí, seženu ti nějaký jiný,“ naklonil se

k ní Cam.

Camovy rty se skoro dotkly jejího krku. Luce mu položila dlaň

na rameno a ucouvla.

„Líbí se mi,“ prohlásila a vybavila si rudou krabičku na svém

stole. Skončila hned vedle Danielových pivoněk a Luce strávila

půlku noci tím, že těkala očima mezi těmi dvěma dárky,

zvažovala jejich poselství a úmysly, které darování provázely.

Cam byl mnohem čitelnější — jako by byl algebra a Daniel

diferenciální počet. A ona diferenciální počty milovala — i to, že

člověku někdy trvalo hodinu, než našel řešení.

„Myslím, že ten řetízek je bezva,“ řekla Camovi. „Jen jsem

zatím neměla příležitost, kam si to vzít.“

„Promiň,“ špitl Cam. „Nechci na tebe tlačit.“

Tmavé vlasy měl sčesané dozadu, takže jeho tvář byla vidět

víc než obvykle. Vypadal tak trochu starší, dospělejší. A díval se

na ni tak pronikavě, jeho velké zelené oči se do ní tak

propalovaly, jako by oceňovaly a schvalovaly všechno, co má

uvnitř.

„Slečna Sophia pořád říká, abychom tě teď nechali na pokoji,

že toho máš za sebou tolik. Já vím, že má pravdu. Ale měla bys

vědět, že jsem na tebe celou tu dobu myslel. Chtěl jsem tě

vidět.“

Luce cítila, jak se jí do očí tlačí slzy, když ji hřbetem ruky

pohladil po tváři. Měla toho za sebou tolik. A cítila se hrozně, že

tady stojí a brečí, ale ne kvůli Toddovi — i když na jeho smrti

165

záleželo, a mělo na ní záležet mnohem víc —, ale ze sobeckých

důvodů. Protože ty poslední dva dny v ní probudily tolik bolesti

kvůli Trevorovi a kvůli jejímu životu v Meči & kříži. Kvůli věcem,

které neuměla vysvětlit a s nimiž se nemohla nikomu svěřit. Kvůli

všem těm stínům.

Bylo to, jako by to Cam vycítil, protože si ji přitáhl do náruče,

zabořil její hlavu do své široké hrudi a začal s ní konejšivě

pohupovat.

„Už je to dobrý“ broukal. „Všechno bude dobrý.“

Možná mu to nemusela vysvětlovat. Měla pocit, že čím

šílenější si uvnitř připadá, tím blíž má ke Camovi. Copak to

nestačí, být v náručí někoho, komu na ní záleží, nechal od něj

aspoň trochu utěšit?

Bylo to tak příjemné, nechat se držet.

Luce nevěděla, jak se má od Cama odtáhnout. Byl na m

vždycky tak hodný A ona ho měla opravdu ráda. Jenže nějakým

způsobem, za který se cítila provinile, ji taky začínal dráždit. Byl

tak dokonalý, tak vstřícný, vždycky tak dobře věděl, co od něj

zrovna potřebuje. Jenomže... to nebyl Daniel Nad jejím ramenem

se objevil kalíšek s tekutinou a Luce poznala ruku s manikúrou,

která ho držela.

„Je tady punč, děcka,“ zašvitořila Gabbe a podala druhý

kelímek Camovi. Ten se na ni zamračil. „Jsi v pořádku?“ zeptala

se plavovláska Luce.

Ta přikývla. Gabbe se poprvé objevila právě včas, jako by ji

přispěchala zachránit. Usmály se na sebe a Luce si od ní vzala

punč. Dala si jeden malý, sladký doušek.

„Punč, to zní dobře,“ procedil Cam skrz zuby. „Ale proč nám

nedoneseš ještě pár kelímků, Gabbe?“

Dívka protočila na Luce panenky. „Člověk mu chce udělat

laskavost, a on se ke mně chová jako k otrokovi.“

Luce se zasmála. Cam to trochu přehnal, ale Luce bylo jasné,

oč se snaží.

„Já tam zajdu,“ nabídla se. Potřebovala se trochu nadechnout.

Zamířila ke skládacímu stolu a míse s punčem. Odehnala z

166

tekutiny pár much, když jí někdo pošeptal do ucha: „Chceš odsud

vypadnout?“

Luce se otočila. V hlavě se jí už líhla nějaká výmluva, kterou

by Camovi zdůvodnila své ne. Nemůže vypadnout..., ne teď a ne

s ním. Ale nebyl to Cam, kdo se natáhl a dotkl se palcem vnitřní

strany jejího zápěstí.

Byl to Daniel.

Luce trochu roztála. Za deset minut začínal její vyhrazený

středeční telefonát a ona zoufale toužila po tom, slyšet hlas

Callie... nebo rodičů. Promluvit si o něčem, co se děje za tepanou

bránou tohohle ústavu. O něčem jiném, než byla otupělost, která

ji už dva dny pronásledovala.

Ale vypadnout odsud s Danielem? Zjistila, že přikyvuje. Cam ji

bude nenávidět, až je uvidí odcházet — a uvidí je. Určitě ji

sleduje. Téměř cítila vzadu na hlavě pohled jeho zelených očí. Ale

musí jít. Samozřejmě. Vklouzla rukou do Danielovy dlaně. „Ano,

prosím.“

Když se předtím dotkli, bylo to buď náhodou, nebo ten druhý

(Daniel) vzápětí ucukl, než se teplo v Luceině těle stačilo

proměnit v tepající horkost. Ale tentokrát ne. Luce se zadívala na

Danielovu ruku, která ji pevně svírala, a celým tělem zatoužila po

něčem víc. Po větším horku, větším mrazu po větší části

Danielova těla. Bylo to skoro tak slastné jako ve snu..., ale jen

skoro. Sotva vnímala, jak se pod ní její nohy pohybují. Bylo to,

jako by ji s sebou odnášel proud.

Připadalo jí, že sotva mrkla, a už stáli u brány hřbitova. Scéna

smutečního obřadu, který opustili, zůstala daleko za nimi,

zmizela jim z dohledu.

Daniel se náhle zastavil a bez varování ji pustil. Luce se znovu

zachvěla zimou.

„Ty a Cam,“ pronesl Daniel jako otázku a nechal ji chvíli viset

ve vzduchu, „trávíte spolu hodně času?“

„To vypadá, jako by se ti to nelíbilo,“ zažertovala, ale

okamžitě se začala cítit hloupě, že s ním tak koketuje. Chtěla ho

jen poškádlit, že to znělo tak žárlivě. Ale Daniel se tvářil vážně.

„On pro tebe není...“ Daniel se zadíval na jestřába s rudým

167

ocasem, který přistál na větvi vysokého dubu nad jejich hlavami.

„Není pro tebe dost dobrej.“

Něco takového Luce slyšela už tisíckrát. Není dost dobrý.

Jenže v Danielově podání zněla ta slova důležitě. Nějak prav divě

a významně, ne neurčitě a pohrdavě, jako jí tahle fráze v

minulosti připadala.

„Ale kdo je?“ zeptala se tiše.

Daniel si založil ruce v bok a dal se do smíchu. Smál se

dlouho. „To nevím,“ odpověděl konečně. „To je těžká otázka.“

To nebyla zrovna odpověď, jakou od něj Luce chtěla slyšet

„Přece to nemůže bejt tak těžký,“ prohodila a zastrčila si ruce do

kapes, aby neměla nutkání natáhnout se pro něj. „Myslím..., aby

byl pro mě někdo dost dobrej.“

Danielovy oči jako by padaly — v jednu chvíli v nich byly

fialové tečky, a vzápětí ztmavly v temně šedou. „Je,“ řekl tiše. „Je

to těžký.“

Zamnul si čelo a na chvíli z něj odhrnul vlasy. Na dost dlouhou

chvíli, aby Luce stačila zahlédnout rudý šrám. Už se hojil, ale

vypadal jako z nedávné doby.

„Co se ti stalo na čele?“ zeptala se a natáhla k němu ruku.

„To nevím,“ zavrčel a odstrčil ji tak, až zavrávorala. „Nevím,

kde jsem k tomu přišel.“

Ta otázka jako by ho rozrušila a znepokojila. Luce to

nechápala. Byl to jen škrábanec.

Na štěrku za nimi se ozvaly kroky a oba se prudce obrátili.

„Už jsem ti řekla, že jsem ji neviděla,“ odsekla Molly a shodila

z ramene Camovu ruku. Ti dva spolu stoupali do kopce k bráně.

„Pojď,“ sykl Daniel, jako by vycítil Luceiny pocity ještě dřív,

než na něj vrhla nervózní pohled. Vlastně si byla jistá, že to tak

je.

Poznala, kam jdou, sotva se vydala za ním. Kolem kostela—

tělocvičny k lesu. Věděla to dopředu, stejně jako znala jeho

postoj při skákání přes švihadlo. Jako věděla o té jizvě ještě

předtím, než ji odhalil.

Kráčeli stejným tempem, stejně dlouhými kroky. Jejich

chodidla dopadala do trávy ve stejném okamžiku, až došli k lesu.

168

„Když někoho přivedeš na svoje místo víckrát než jednou,“

pronesl Daniel jakoby pro sebe, „už to nemůžeš považovat jen za

svoje místo.“

Luce se usmála, když pochopila, co jí tím Daniel říká: že tady

u jezera nebyl s nikým jiným než s ní. Cítila se tím poctěná.

Když kráčeli lesem, cítila na holých pažích chlad stínů z jejich

větví. Vonělo to tam jako minule, jako ve všech georgijských

lesích poblíž pobřeží: zetlelým dubovým listím. Tuhle vůni si Luce

dřív spojovala se stíny, ale teď si ji začala spojovat s Danielem.

Po tom, co se stalo Toddovi, se už nedokázala nikde cítit v

bezpečí. Ale po Danielově boku jí připadalo, že poprvé po dlouhé

době zase dýchá volně.

Myslela, že ji sem vzal kvůli výčitkám svědomí, že ji tady

minule tak příkře opustil. Jako by potřeboval druhý pokus, aby se

zachoval správně. To, co zpočátku vypadalo jako jejich první

skoro—rande, nakonec zanechalo v Luce jen hořký pocit

odmítnutí. Daniel to zřejmě poznal a chtěl jí své chování nějak

vynahradit.

Došli až k magnólii, od níž byl výhled na jezero. Slunce, které

se přesunulo nad západní okraj lesa, zanechalo ve vodě zlatavou

stopu. Teď navečer vypadalo všechno jinak. Celý svět jako by

zářil.

Daniel se opřel o strom a díval se na ni, jak se dívá na vodní

hladinu. Luce přešla k němu, pod baldachýn voskových listů a

květů, které by už teď na podzim neměly kvést, ale vypadaly jako

v rozpuku jara. Luce se nadechla pižmové vůně. Cítila, že má k

Danielovi blíž, i když pro to neměla žádný důvod. Ale milovala ten

pocit, který se vzal odnikud a šířil se v ní.

„Dneska nejsme oblečení na plavání,“ prohodil Daniel a

ukázal na její černé šaty.

Luce objela prstem očko lemu nad kolenem. Mamka by byla v

šoku, kdyby zjistila, že si Luce zničila sváteční šaty jen proto, že

se chtěla s klukem potápět v jezeře. „Třeba bysme se mohli

aspoň namočit nohy?“

Daniel vykročil ke strmé cestě ze skály, která vedla ke břehu.

Museli přelézat přes husté zahnědlé rákosí a trávu a přidržovat

169

se vystouplých kořenů dubu, aby neupadli. Dole se dostali na

oblázkovou pláž. Voda vypadala tak nehybně, až se Luce zdálo,

že by po ní mohla chodit.

Skopla z nohou černé balerinky a zakroužila palcem u nohy v

lekníny pokryté hladině. Voda dnes byla chladnější než mi nule.

Daniel vylovil z vody stébla vodních trav a začal z nich splétat

copánek.

Podíval se na ni. „Napadlo tě někdy, že bys odsud chtěla

pryč...?“

„Myslím na to pořád,“ zasténala. Předpokládala, že jeho

otázka znamená, že on na to myslí taky. Samozřejmě že by

chtěla být od Meče & kříže tak daleko, jak to jen jde. To by chtěl

každý. Ale snažila se zadržet svou fantazii před zběsilými

představami, jak utíkají ze školy spolu s Danielem.

„Já to myslím vážně,“ ozval se Daniel. „Uvažovala jsi o tom

někdy? Že bys požádala rodiče, aby tě umístili jinam? Prostě...

nepřipadá mi, že Meč & kříž je pro tebe to pravý.“

Luce se posadila na kámen proti němu a objala si kolena. Jestli

to myslel tak, že tady vypadá jako největší zoufalec uprostřed

zoufalců, pak by se asi měla urazit.

Odkašlala si. „Nemůžu si dovolit ten luxus uvažovat o jiný

škole. Meč & kříž je pro mě... konečná.“

„Ale jdi,“ namítl Daniel.

„Ty nevíš...“

„Vím,“ přerušil ji s povzdechem. „Žádná zastávka není

konečná. Vždycky je za ní další, Luce.“

„To zní tak filozoficky, Danieli.“ Slyšela, jak jí stoupá hlas. „Ale

jestli ti jde o to, aby ses mě zbavil, tak co tady děláme? Nikdo se

tě neprosil, abys mě táhl až sem!“

„Ne,“ zamumlal. „Máš pravdu. Chtěl jsem jen říct, že nejseš

jako jiný lidi tady. Měla bys žít na nějakým lepším místě.“ Luceino

srdce se rozbušilo rychleji, což se jí s Danielem stávalo často. Ale

teď to bylo jiné. Celý tenhle rozhovor ji zneklidňoval.

„Když jsem sem nastupovala,“ začala pomalu, „slíbila jsem

sama sobě, že nebudu nikomu vykládat o minulosti. O tom, co

jsem udělala, že jsem skončila tady.“

170

Daniel spustil hlavu do dlaní. „Já jsem nechtěl mluvit o tom, co

se stalo tomu klukovi...“

„Jak to víš?“ vybuchla Luce. Tvář jí zvarhánkovatěla. Aha.

„Nevím, co ti navykládala Molly...“

Ale věděla, že už je pozdě. To Daniel našel ji a Todda. Jestli

mu Molly vykládala o tom, že Luce byla zapletená už do jednoho

záhadného úmrtí při požáru, nemůže mu to teď začít vysvětlovat.

„Poslouchej mě,“ Daniel se natáhl a vzal její ruce do svých.

„To, o čem mluvím, vůbec nesouvisí s tvojí minulostí.“

Tomu dokázala jen těžko uvěřit. „Tak to souvisí s Toddem?“

Daniel zavrtěl hlavou. „Souvisí to s tímhle místem. A s

věcmi...“

Daniel se odmlčel, ale jeho slova se dotkla něčeho v její mysli.

Začala vzpomínat na ty divoké stíny, které tu noc viděla. Na to,

jak se od jejího příchodu sem změnily — z nejasné občasné

zneklidňující hrozby na téměř trvalou, život ohrožující sílu.

Takže je šílená? To z ní Daniel cítí? Třeba si myslí, že je hezká,

ale v hloubi duše chápe, že je vážně nemocná. Proto chce, aby

odešla, aby nebyl v pokušení zaplést se s někým jako ona. Ale

jestli si myslí tohle, pak toho o ní neví ani polovinu.

„Myslíš s těma příšernýma černýma stínama, který jsem

viděla tu noc, kdy umřel Todd?“ doplnila ho. Doufala, že ho to

šokuje. Ale už když to vyslovila, pochopila, že tím nechtěla

Daniela vyděsit. Řekla to, protože se s tím zoufale potřebovala

někomu svěřit. A stejně už neměla moc co ztratit.

„Cos to řekla?“ zeptal se zvolna.

„Ále, no, víš,“ pokrčila rameny, jak se snažila zlehčit

závažnost svého prohlášení, „asi tak jednou za den mě

navštěvujou takový temný obrysy, kterejm říkám stíny.“

„Přestaň si z toho dělat legraci,“ okřikl ji Daniel. Znělo to

přísně, ale Luce cítila, že má pravdu. Sama nenáviděla, jako

nenuceně to pronáší, když se ve skutečnosti cítila tak zraněna.

Ale má mu to říct? Může? Díval se na ni, jako by ji vybízel, aby

pokračovala. Jeho oči jako by se nořily do ní a vytahovaly z ní ten

příběh slovo za slovem.

171

„Trvá to už tak dvanáct let,“ přiznala nakonec a zachvěla se.

Dřív se to stávalo jen v noci, nebo když jsem byla blízko vody

nebo stromů, ale teď...“ Ruce se jí roztřásly. „Teď je to skoro

nonstop.“

„Co dělají?“

Mohl to klidně říct, aby se jí vysmál nebo aby z ní vytáhl další

blábolení a pak se pobavil na její účet. Až na to, že zbledl a hlas

mu zněl ochraptěle.

„Většinou to začíná tak, že se objeví tady.“ Dotkla se vzadu

Danielova krku a trochu ho zašimrala, aby mu to názorně

předvedla. Protentokrát to neudělala z touhy dotýkat se ho, jen

prostě nevěděla, jak by to líp vysvětlila. Zvlášť teď, když stíny

začaly útočit na její tělo tak fyzicky a hmatatelně.

Daniel neucukl a Luce pokračovala. „Někdy jsou fakt drzý,“

opřela se dlaněmi o jeho hruď, „a takhle do mě strkají.“ Teď měla

jeho obličej blízko svého. Rty se mu chvěly a Luce nemohla

uvěřit, že se opravdu takhle před někým otevřela. Že někomu —

a zrovna Danielovi! — vypráví o těch příšerných věcech, které

vidí. Její hlas přešel v šepot. „A minule se nezaslavily, dokud

nepřipravily někoho o život — a mě nesrazily k zemi.“

Strčila Danielovi do ramen v další názorné ukázce, jen

zlehýnka. Proto ji tak překvapilo, když upadl po zádech z kamene

na zem.

Jeho pád přišel tak nečekaně, že Luce ztratila rovnováhu a

přepadla dopředu na něj. Skončili na hromadě propletených

rukou a nohou. Daniel se na ni díval vytřeštěnýma očima.

Neměla mu to říkat. Teď tady na něm leží po tom, co mu

vyklopila svoje nejhlubší tajemství, a vypadá rozhodně jako

šílenec.

Jak může v takové chvíli myslet na to, že ho strašně touží

políbit?

Srdce jí zběsile tlouklo, ale po chvíli pochopila, že to není jen

její: je to i jeho srdce, které se to její snaží dostihnout. Jako by

spolu vedla zoufalý rozhovor beze slov.

„Ty je vážně vidíš?“ zašeptal Daniel.

172

„Ano,“ hlesla. Toužila se z něj zvednout a vzít to všechno

zpátky. Ale zároveň se nedokázala pohnout z Danielova trupu.

Snažila se číst jeho myšlenky — co si asi normální člověk jako on

může pomyslet o takovém doznání? „Nech mě hádat,“ prohodila

zachmuřeně. „Teď navrhneš, že potřebuju převoz. Na

psychiatrickou kliniku.“

Vysoukal se zpod jejího těla a nechal ji ležet prakticky tváří na

kameni. Její oči putovaly od jeho nohou přes tělo k obličeji. Díval

se k lesu.

„To se nikdy předtím nestalo,“ pronesl.

Luce se postavila. Bylo pokořující ležet tam tak sama. Plus jí

připadalo, jako by ani neslyšel, co mu říká.

„Co se nikdy nestalo? Před čím?“

Daniel se k ní obrátil a vzal její tváře do dlaní. Zadržela dech.

Byli si tak blízko, jeho rty byly tak blízko..., musela se štípnout do

stehna, aby se ujistila, že nespí. Ale tentokrát byla probuzená.

Pak se od ní odvrátil. Vypadal, jako by se k tomu musel

přinutit. Stál před ní, prudce oddechoval, ruce mu nehybně visely

podél boků.

„Řekni mi ještě jednou, co vidíš.“

Luce se obrátila k jezeru. Jasně modrá voda narážela na břehy

a Luce do něj zatoužila skočit. Tak jako to udělal minule Daniel,

když po něm moc ostře vyjela. Tak proč to ona nedokáže?

„Možná tě to překvapí,“ pronesla strnule, „ale pro mě není

moc příjemný stát tady s tebou a vykládat ti znova o tom, jak

jsem šílená.“ Zrovna tobě.

Daniel neodpovídal, ale cítila na sobě jeho pohled. Když se na

něj konečně odvážila podívat, věnoval jí ten nejpodivnější,

zneklidňující, lítostivý pohled, při němž se mu koutky očí stočily

dolů, a jejich šeď se proměnila v to nejsmutnější, co kdy Luce

viděla. Měla pocit, jako by ho něčím zklamala. Ale tohle bylo její

přiznání — její hanba! Tak proč se Daniel tváří tak otřeseně?

Popošel k ní a naklonil se tak, až jeho oči zíraly přímo do

jejích. Luce to skoro nemohla vydržet. Ale nedokázala se ani

odtáhnout. Pokud má někdo tenhle trans přerušit, musí to být

173

Daniel, který se k ní naklonil ještě blíž a zavřel oči. Jeho rty se

rozevřely. Lucein dech se zarazil v krku.

I ona zavřela oči. Naklonila hlavu k němu. Pootevřela rty.

A čekala.

Ale polibek, po němž umírala touhou, nepřicházel. Otevřela

oči, protože se nic nedělo, jen větve stromů šustily v dálce.

Daniel byl pryč. Sklíčeně si povzdychla, ale nepřekvapilo ji to.

Podivné bylo, že málem viděla, jak se od ní vzdaluje lesem.

Jako by byla lovec, který dovede vystopovat zvěř podle ohnutí

lístku, jako by ji takové maličkosti dovedly až k Danielovi. Stopa,

kterou za sebou Daniel nechával, jí připadala nějak větší a

zřetelnější, a zároveň neuchopitelnější. Jako by za ní při jeho

průchodu lesem zůstávala nafialovělá záře.

Jako ta, kterou zahlédla při požáru knihovny. Asi už má vidiny.

Posadila se na kámen a pokusila se uklidnit. Promnula si oči, ale

když se ohlédla k lesu, bylo to stejné: jako by si nasadila brýle s

mohutným zvětšením, takže viděla duby, spadané listí pod nimi,

dokonce i slyšela zpívat ptáky ve větvích, ale všechno jako by se

kymácelo a chvělo, zalité fialovou září, která jako by vydávala

stěží slyšitelný bzukot.

Otočila se k tomu zády, vyděšená tím, co to znamená. Něco

se jí stalo, a nemůže o tom nikomu povědět. Snažila se soustředit

na jezero, ale už se stmívalo a neviděla moc dobře.

Je sama. Daniel ji opustil. Nechal za sebou jen stopu, která ji

— i když nevěděla jak — má zřejmě navigovat. Když slunce kleslo

za vrcholky kopců a jezero se změnilo v temnou šeď, Luce se

odvážila ohlédnout k lesu. Zadržela dech, jako by nevěděla, jestli

má být zklamaná, nebo cítit úlevu. Po Danielovi už v lese nebylo

ani památky.

174

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

DEN RODIČŮ

Luce slyšela, jak její conversky buší do chodníku. Cítila vlhký vítr,

který jí škubal za černé tričko. Cítila i horký asfalt z opravené

části parkoviště. Ale když objala dvě osoby vedle vchodu do školy

Meče & kříže, všechno tohle pustila z hlavy.

Snad ještě nikdy v životě nebyla tak šťastná, že může objímat

svoje rodiče.

Už celé dny litovala toho, jak chladné a odtažité bylo je jich

setkání v nemocnici. Tuhle chybu už podruhé udělat nehodlala.

Oba se zapotáceli, když do nich Luce narazila. Maminka se

začala chichotat a táta jí svým drsným „mužským“ stylem

pocuchal zezadu vlasy. Kolem krku mu visel velký fotoaparát.

Když se narovnali, podrželi od sebe dceru na vzdálenost ruky.

Chtěli se jí podívat do tváře, ale sotva to udělali, jejich obličeje se

protáhly. Luce plakala.

„Copak je, zlatíčko?“ zeptal se tatínek a položil jí ruku na

hlavu.

Maminka zalovila v modré kabelce po balíčku kapesníčků.

S doširoka rozevřenýma očima podržela jeden Luce pod no-

sem a řekla: „Teď už jsme tady, tak je všechno v pořádku, ne?“

Ne. Nic nebylo v pořádku.

175

„Proč jste mě z nemocnice nevzali domů?“ vybuchla Luce. Už

zase cítila vztek a lítost. „Proč jste jim dovolili, aby mě zase

odvezli sem!?“

Otec zbledl. „Vždycky, když mluvíme s ředitelem, tak tě moc

chválí. Prý ses hned vrátila do školy a při vyučování si vedeš

výborně. Měla jsi jen bouli na hlavě a trochu ses nadýchala

kouře. Mysleli jsme, že o nic víc nešlo.“ Olízl si rty.

„Nebo šlo?“ ozvala se maminka.

Jediný pohled na rodiče Luce napověděl, že o tomhle se už

stačili pohádat. Maminka určitě trvala na tom, že ji chce vidět

dřív, ale její zásadový tatínek to nedovolil.

Nemohla jim nijak vysvětlit, co se tu noc stalo, ani čím si od té

doby prochází. Ano, vrátila se hned do školy, ale ne z vlastního

rozhodnutí. A fyzicky jí opravdu nic nebylo. Ale ve všech jiných

ohledech — emocionálním, psychickém, milostném — to byla

katastrofa.

„Snažíme se jen dodržovat zdejší pravidla,“ vysvětloval tatí-

nek a přesunul svou velkou dlaň zezadu na její krk. Váha jeho

dlaně ji předkláněla dopředu, ale bylo to už tak dávno, kdy byla

naposled pohromadě s těmihle dvěma lidmi, které milovala. A tak

se neodvažovala ani pohnout. „Protože pro tebe chceme to

nejlepší,“ dodal otec. „Musíme věřit, že ti lidé tady,“ mávnutím

ruky obsáhl celý kampus, který jako by reprezentoval Randy a

ředitele Udella a ostatní zaměstnance, „vědí, co dělají.“

„To nevědí,“ prohlásila Luce a přejela pohledem zchátralé

budovy a prázdné prostranství. Zatím jí nic z toho, co v téhle

škole zažila, nedávalo smysl.

Tak třeba to, čemu se tady říkalo Den rodičů. Dělali takový

povyk z toho, že dovolí studentům vidět vlastní příbuzné. A teď

bylo deset minut po dvanácté, a na parkovišti stálo jediné auto:

Priceových.

„Tohle místo je jak špatnej vtip,“ prohodila tak cynicky, že si

rodiče vyměnili ustaraný pohled.

„Luce, miláčku,“ ozvala se maminka a pohladila ji po vlasech.

Bylo zřejmé, že si ještě nezvykla na jejich zkrácenou délku. Její

dlaně jako by podlehly mateřskému instinktu pohladit neexistující

176

prameny dceřiných vlasů až do půli zad. „Chtěli jsme si s tebou

užít hezký den. Tatínek nakoupil všechno jídlo, co máš ráda.“

Otec plaše zvedl kostkovanou deku a proutěný koš s víkem,

jaký Luce doma nikdy neviděla. Když si dřív vyrazili na piknik,

byla to spíš improvizovaná akce s papírovými sáčky ze

samoobsluhy a rozdrbanou starou dekou, kterou si rozprostřeli na

břehu kanoistického kanálu kousek od jejich domu.

„Nakládanou zeleninu?“ zeptala se Luce dychtivě dětským

hláskem. Nemohla tvrdit, že se rodiče nesnaží.

Tatínek přikývl. „A ledový čaj a sušenky s vanilkovou náplní.

Kousky čedaru s paprikou, jak to máš ráda. A počkej. Ještě něco!“

Luceina maminka sáhla do kabelky a vylovila z ní tlustou

červenou obálku, kterou podala dceři. Luce ucítila bodnutí, když

si vzpomněla na všechnu tu poštu, kterou předtím doma

dostávala. Psychouško. Vražedkyně.

Ale když se zadívala na rukopis, tvář se jí roztáhla do širokého

úsměvu.

Callie.

Roztrhla obálku a vytáhla černobílou fotografii dvou

naondulovaných stařenek. Uvnitř dvojlístku byl každý milimetr

popsaný Calliiným velkým energickým písmem. Byl tam i vložený

kus obyčejného papíru, jak Callii došlo místo.

Milá Luce,

protože naše telefonáty jsou teď žalostně nedostatečný

(nemůžeš prosím kvůli mně požádat, aby ti jich dovolili víc? To je

prostě příšerně nespravedlivý!), rozhodla jsem se vrátit k

tomuhle starodávnýmu způsobu, abych ti dala najevo, co je

novýho. Popíšu ti každou maličkost, která se mi stala za poslední

dva týdny — ať se ti to líbí, nebo ne...

Luce si přitiskla obálku k hrudi. Úsměv jí nemizel z tváře.

Těšila se, že si Calliin dopis vychutná, jen co rodiče odjedou.

Takže Callie to s ní nevzdala. A její rodiče jsou tady, vedle ní. Bylo

to už dávno, kdy se Luce naposledy cítila takhle milovaná.

Natáhla se po otcově ruce a stiskla ji.

177

Prudké zahvízdnutí s rodiči trhlo. „To je jen signál k obědu,“

vysvětlila jim Luce. Priceovi se zatvářili ulehčené. „Pojďte, chci

vám někoho ukázat.“

Když se vydali přes rozpálené parkoviště v oparu horkého

vzduchu ke hřišti, kde se měl Den rodičů odehrávat, Luce začala

vidět kampus jejich očima. Všimla si propadlé střechy nad hlavní

budovou a dusivého pachu ztrouchnivělých broskví z hájku za

tělocvičnou. Rzi, která polykala kov hřbitovní brány. Uvědomila

si, že si za tu krátkou dobu na mnohé nedostatky Meče & kříže

přivykla.

Její rodiče se tvářili zděšeně. Tatínek ukázal na uschlé šla-

houny vinné révy, které dekadentně povlávaly na polorozpadlém

oplocení kolem hřiště.

„To je chardonnay,“ pronesl a zamrkal bolestí, protože srdce

mu odjakživa bušilo pro rostlinky.

Matka si oběma rukama tiskla kabelku k tělu, lokty vystrčené

do stran. Tenhle postoj vždycky zaujímala na místech, kde čekala

možnost okradení. A to ještě neviděli bezpečnostní kamery.

Rodiče, kteří protestovali i proti takové maličkosti, jako aby měla

Luce webkameru, by představu neustálého sledování studentů

jistě odsoudili.

Luce je toužila chránit před tím nejstrašnějším světlem, v

jakém se jim Meč & kříž mohl předvést, protože už věděla, jak si

poradit se zdejším systémem (a někdy i jak ho obejít). Právě

včera ji Arriane vzala na obhlídku kampusu a ukázala jí, které

kamery nepracují, protože se v nich vybila baterie (anebo v nich

někdo obratně nahradil fungující za vybitou). Ve škole tak vznikla

slepá zákoutí. Ale o tom rodiče nemuseli vědět. Jak sami řekli,

přijeli s ní strávit hezký den.

Penn seděla na lavičce, jak se s Luce domluvily, a kymácela

nohama. V ruce držela chryzantému.

„Penn, to jsou mí rodiče, Harry a Doreen Priceovi,“ představila

je Luce. „Mami, tati, tohle je.

„Pennyweather Van Syckle—Lockwoodová,“ představila se

obřadně Penn a podala mamince květinu. „Děkuji vám, že jste

mě pozvali na piknik.“

178

Luceini rodiče se chovali zdvořile a usmívali se, nikdo se

nevyptával, proč tu Penn nemá rodiče — což jim Luce neměla čas

vysvětlit.

Byl jasný, horký den. Zelené vrby před knihovnou se mírně

skláněly ve větru. Luce zavedla rodiče na místo, kde větve vrb

zakrývaly výhled na černé skvrny i rozbitá okna. Když si rozložili

deku na trávě, Luce odtáhla Penn stranou. „Jak je?' zeptala se

opatrně. Věděla, že kdyby měla ona strávit den s rodiči někoho

jiného, potřebovala by pořádné povzbuzení, aby to zvládla.

Ale Penn k jejímu úžasu jen nadšeně poskočila. „Je to mnohem

lepší než vloni! A kvůli tobě. Kdybys sem nepřišla, byla bych

dneska sama.“

Luce to překvapilo a rozhlédla se kolem. Zjistila, že na vzdory

poloprázdnému parkovišti se rodiče přece už jen začali scházet.

Kousek od nich seděla na dece Molly s dvojicí s mopslími

tvářemi a dychtivě okusovala krůtí stehno. Arriane se hrbila na

lavičce tribuny a něco si šeptala se starší dívkou v punkerském

oblečení a s růžovým punkerským účesem. Asi se sestrou.

Arriane zachytila její pohled a zamávala jí. Pak se naklonila k cizí

dívce a něco jí pošeptala.

Roland měl kolem sebe pořádné shromáždění, usazené na

prostěradle. Všichni se smáli, žertovali, malé děti po sobě házely

kusy jídla. Vypadalo to, že se báječně baví, dokud z hloučku

nevyletěl jako granát kukuřičný klas a málem neoslepil Gabbe,

která procházela kolem. Blondýnka se na Rolanda zamračila.

Byla zavěšená do staříka, který byl dost starý na to, aby byl jejím

dědečkem, a chlácholivě ho poplácala po ruce. Mířili k řadě

plastových židlí, rozestavěných na trávníku.

Daniela ani Cama vidět nebylo a Luce si ani nedokázala

představit, jak by měli vypadat jejich příbuzní. Po tom, co ji

Daniel podruhé opustil u jezera, na něj byla rozzlobená a

uražená. Ale stejně umírala touhou zahlédnout aspoň někoho z

jeho rodiny. Jenže když si vzpomněla na jeho tenký spis v

archívu, napadlo ji, jestli vůbec Daniel udržuje s někým z rodiny

kontakt.

179

Luceina maminka navršila na talíře kousky čedaru a tatínek k

nim přidal hromádky čerstvých papriček. Luce se do nich

zakousla a okamžitě měla pusu v jednom ohni, přesně jak to

měla ráda. Penn vypadala, že není zvyklá na typickou

georgijskou stravu, na které Luce vyrostla. Zvlášť vyděšeně se

dívala na nakládanou zeleninu, ale když si trochu nabrala, uznale

se na Luce zaculila.

Priceovi s sebou přinesli úplně všechno, co měla jejich dcera

ráda, dokonce i oříškové pralinky z cukrárny v jejich ulici. Oba

spokojeně přežvykovali a vypadali, jako by se jim ulevilo, že se

už konečně nemluví o nějakých mrtvolách.

Luce by měla být šťastná, nacpat se k prasknutí a zalít

všechny ty pochoutky svým oblíbeným ledovým čajem. Ale cítila

se jako podvodnice, že předstírá, jako by tahle rajská hostina

nebyla u Meče & kříže nic zvláštního. Celý Den rodičů byl jeden

velký švindl.

Když se ozval chabý potlesk, Luce se ohlédla ke hřišti. Randy

tam stála na tribuně s ředitelem Udellem, jehož Luce ještě nikdy

neviděla osobně. Poznala ho podle rozmazaného portrétu, který

visel v hale školy, ale teď viděla, že k němu byl autor až příliš

laskavý. Penn už jí pověděla, že ředitel se mezi studenty objevuje

jen jednou v roce — na Den rodičů. Bez výjimek. Jinak žil jako

poustevník ve svém domě, který nikdy neopouštěl — dokonce ani

tehdy, když mu zemřel student. Brada mu nenápadně přecházela

v krk a díval se kolem sebe volskýma očima, které jako by se na

nikoho konkrétního nesoustředily.

Vedle něj stála Randy v bílých podkolenkách, na tváři tenký

úsměv. Ředitel si otíral kapesníkem pleš. Oba měli dnes své

zdvořilé masky pro nezúčastněné osoby, ale zřejmě je to hodně

vyčerpávalo.

„Vítejte na stém padesátém devátém Dni rodičů ve škole

Meče & kříže,“ pronesl ředitel Udell do mikrofonu.

„Dělá si legraci?“ špitla Luce k Penn. Bylo dost těžké před

stavit si, že se tady Dny rodičů pořádaly ještě před občanskou

válkou.

180

„Asi se překouknul,“ zabručela Penn. „Říkala jsem mu, že si

má pořídit silnější brejle na čtení.“

„Máme pro vás připravený dlouhý den plný rodinné zábavy,

která začíná piknikem...“

„A potrvá ještě dalších devatenáct minut,“ doplnila Penn.

Luceini rodiče ztuhli.

Luce se usmála přes Penninu hlavu a naznačila rty: „Dělá si

legraci.“

„...a poté si můžete vybrat některou z mnoha aktivit. Naše

bioložka Yolanda Trossová si pro vás připravila přednášku o

rostlinstvu z lokality Savannah, které můžete najít v našem

kampusu. Trenérka Dianteová zorganizovala tady na hřišti

rodinné závody v pytlích a pan Stanley Cole nabízí prohlídku

hrobů válečných hrdinů, doprovázenou zasvěceným výkladem.

Bude to rušný den... a nakonec si vás ze všeho samozřejmě

vyzkoušíme.“ Ředitel vycenil zažloutlé zuby

Byl to přesně ten chabý, otřepaný vtip, jemuž se nuceně

zasmálo jen pár rodinných příslušníků. Luce protočila oči na

Penn. Všechna tahle křečovitá snaha o dobrou zábavu měla

ulehčit svědomí rodičů, že nechávají své potomky v péči takové

instituce, jako je škola Meče & kříže. Také Priceovi se nejistě

zasmáli, ale dívali se na dceru, jako by od ní čekali vodítko, jak se

mají chovat.

Po pikniku si rodiny sbalily vybavení a rozptýlily se do různých

koutů. Luce měla pocit, že jen málo z nich se zajímá o akce

připravené školou. Nikdo například nešel do knihovny za paní

Trossovou a na hřišti v pytlích s trenérkou Dianteovou

poskakovala jen Gabbe s dědečkem.

Luce netušila, kam se s příbuznými vytratily Molly, Arriane

nebo Roland, a Daniela pořád ještě nezahlédla. Věděla ale, že její

rodiče budou zklamaní, pokud neuvidí z kampusu něco víc. A

protože prohlídka hřbitova s panem Colem jí připadala jako

nejmenší zlo, navrhla rodičům, že by mohli sbalit zbytky jídla a

přesunout se k hřbitovní bráně.

181

Když procházeli kolem tribuny, spustila se k nim Arriane jako

gymnastka, která přeskakuje z vyššího bradla na nižší. Dopadla

přímo před Luceiny rodiče.

„Dóóóbrýýý dééén,“ protáhla pisklavě, jako by se chtěla

předvést v co nejpotrhlejší podobě.

„Mami, tati,“ Luce jim stiskla ramena, „tohle je moje dobrá

kamarádka Arriane.“

„A tohle,“ Arriane ukázala na vysokou růžovovlasou dívku,

která k nim pomalu scházela mezi lavičkami, „je moje sestra

Annabelle.“

Annabelle ignorovala Luceinu pravičku a místo toho ji objala v

pevném, důvěrném sevření. Luce měla pocit, že slyší praskat

kosti. Objetí trvalo tak dlouho, až si začala říkat, co to má zna-

menat. Ale právě když se nervózně ošila, Annabelle ji pustila.

„Tak ráda tě poznávám,“ prohlásila a konečně stiskla Luceinu

ruku.

„Nápodobně,“ přikývla Luce a po straně se na vytáhlou dívku

zadívala.

„Půjdete se taky podívat na tu prohlídku s panem Golem?“

zeptala se Luce, když si všimla, že i Arriane sestru ohromeně

pozoruje.

Annabelle se nadechla, ale Arriane ji předběhla. „Sakra, to

ne,“ vyhrkla. „Tyhle akce jsou pro naprostý trotly.“ Zamžourala

na Priceovy. „Bez urážky.“

Annabelle pokrčila rameny. „Třeba se ještě potkáme!“

zavolala přes rameno, než ji sestra odtáhla pryč.

„Vypadají mile,“ pronesla maminka tím tázavým tónem,

kterým vždycky naznačovala Luce, že by jí měla něco vysvětlit.

„Proč se na tebe ta holka tak vrhla?“ nechápala Penn.

Luce se podívala nejdřív na ni a pak na rodiče. To se tady

vážně musí veřejně obhajovat za to, že je někomu na první

pohled sympatická?

„Lucindo!“ zavolal pan Cole od hřbitovní brány, kde

osamoceně čekal, a zamával na ni paží. „Tady!“

Podal si ruce s jejími rodiči a dokonce stiskl pochvalně rameno

i Penn. Luce přemítala, jestli ji víc znechucuje jeho účast na Dni

182

rodičů, nebo jeho předstíraná dychtivost. Ale když začal mluvit,

překvapil ji.

„Zkouším si tohle celý rok,“ zašeptal. „Ta příležitost dostat se

na čerstvý vzduch, ukázat studentům a jejich blízkým všechny

zdejší poklady... opravdu to zbožňuju. To víte, učitel v polepšovně

se jinak na výlet s žáky nedostane. Ale v minulých letech se

bohužel prohlídky nikdo nezúčastnil, takže budete má první

skupina.

„To nás těší,“ rozzářil se Lucein tatínek a obdařil učitele

širokým úsměvem. Luce tušila, že za tím nestojí jen tatínkovo

mužné nadšení pro občanskou válku. Prostě cítil, že pan Cole je

správný chlapík. A její otec dokázal dobře odhadovat charaktery

lidí.

Oba muži se vydali spolu z příkrého kopce k bráně hřbitova.

Maminka tam odložila piknikový koš a věnovala Luce a Penn

jeden ze svých unavených úsměvů.

Pan Cole zvedl ruku, aby si získal jejich pozornost. „Pro za-

čátek pár triviálních informací. Která část hřbitova,“ nazdvihl

tázavě obočí, „je podle vás nejstarší?“

Luce a Penn okamžitě sklopily oči, jak byly zvyklé vyhýbat se

jeho pohledům z hodin. Zato tatínek se vytáhl na špičky a ukázal

k místu, kde se tyčily největší sochy.

„Je to chyták!“ rozzářil se pan Cole a poplácal na tepanou

bránu. „Tuhle vstupní bránu nechal postavit původní majitel v

roce 1831. Říká se, že jeho žena Ellamena tady měla zahradu a

potřebovala nějak zabránit slepicím, aby se jí hrabaly v záho-

nech.“ Tiše se zasmál. „To bylo před válkou. A před žumpou.

Pojďte dál!“

Pokračovali v chůzi a pan Cole vykládal o stavbě hřbitova, o

historických okolnostech, za jakých byl založen, i o umělci

(dokonce i on obdařil ten výraz neviditelnými uvozovkami), který

vytvořil okřídlené stvoření na podstavci uprostřed hřbitova.

Tatínek zasypával pana Colea otázkami, maminka přejížděla

dlaní po nejhezčích náhrobcích a mumlala si: „Božínku,“ pokaždé,

když se jí podařilo rozluštit nějaký nápis. Penn se vlekla za ní a

zřejmě si už přála, aby na dnešek vyfasovala jinou rodinu. Luce

183

uzavírala řadu a přemítala, jak by to vypadalo, kdyby poskytla

rodičům vlastní prohlídku hřbitova s průvodcem.

Tady jsem absolvovala svůj první trest...

Tady mé málem zabil padající mramorový anděl...

Tady jsem byla s klukem, kterého byste mi nikdy neschválili,

na tom nejpodivnějším pikniku v životě...

„Came!“ zavolal pan Cole, když obešli obelisk.

Cam tam stál s vysokým tmavovlasým mužem v drahém, na

míru šitém černém obleku. Ani jeden z nich zřejmě neslyšel pana

Colea ani neviděl skupinku, která se k nim blížila. Bavili se spolu

tiše pod dubem a oba zaujatě gestikulovali směrem k jeho kmeni,

jako když učitelka dramatického umění ukazuje na jevišti, co ruší

scénu.

„Nechcete se s tatínkem přidat k naší prohlídce?“ zavolal pan

Cole hlasitěji. „Sice už jsme v polovině, ale pořád byste se ještě

mohli dozvědět leccos zajímavého!“

Cam se k nim pomalu otočil a pak se podíval na svého

společníka, který se zatvářil pobaveně. Luce nepřipadalo, že by

ten vysoký, tmavovlasý a elegantní muž byl dost starý na to, aby

to byl Camův otec. Ale třeba jen mladě vypadá. Camovy oči

ulpěly na Luceině holém krku, a chlapec se zatvářil zklamaně.

Luce zrudla, protože cítila, že maminka jejich mlčenlivou výměnu

pohledů zaznamenala a diví se, co to má znamenat.

Cam pana Colea ignoroval, ale přistoupil k Luceině matce a

zvedl si její ruku ke rtům ještě dřív, než je mohl někdo představit.

„Vy jste určitě Luceina starší sestra,“ pronesl svůdným hlasem.

Penn se vedle Luce rozhihňala a zakryla si rukávem pusu. Pak

se naklonila k Luce. „Prosím tě, řekni mi, že nejsem sama, komu

se z něj dělá zle.“

Ale maminka se zatvářila omámeně, tak, až to Luce — a ta-

tínka — znejistělo.

„Ne, bohužel se prohlídky nezúčastníme,“ ušklíbl se Cam na

Luce a ustoupil, protože se k nim blížil pan Price. „Ale bylo mi

velkým potěšením...“ obsáhl pohledem všechny tři kromě Penn,

vás tady potkat. Pojď, tati.“

184

„Kdo to byl?“ zašeptala maminka, když Cam a ten muž, který

možná byl a možná nebyl jeho otcem, zmizeli na okraji hřbitova.

„Ale, jeden z Luceiných ctitelů,“ prohodila Penn, aby odlehčila

atmosféru. Povedl se jí přesný opak.

„Jeden z?“ opakoval tatínek a zamračil se na Penn.

Luce si v odpoledním světle poprvé povšimla šedivých vousů

v jeho bradce. Nechtělo se jí strávit zbytek dne tím, že bude otci

vyvracet jeho obavy z kluků z polepšovny.

„To nic, tati. Penn si dělá legraci.“

„Byli bychom rádi, kdybys byla opatrná, Lucindo.“

Luce si vzpomněla na to, co jí tehdy u jezera tvrdil dost

přesvědčivě Daniel. Že by tady v první řadě vůbec neměla být.

Najednou se jí hrozně chtělo to s rodiči probrat, prosit a

přesvědčovat je, aby ji vzali domů.

Ale stejná vzpomínka na Daniela jí svázala jazyk. Ten vzru-

šující dotek jeho kůže, když do něj strčila u jezera. To, jak jeho oči

někdy vypadaly tak nesmírně smutně. Znělo to absolutně

bláznivě a byla to absolutní pravda: vydržet to peklo u Meče &

kříže jí stojí za to, aby mohla trávit víc času s Danielem. Už jen

proto, aby zjistila, jestli by mezi nimi přece jen nemohlo něco

vzniknout.

„Nesnáším loučení,“ vydechla Luceina maminka a přerušila

dceřiny myšlenky, aby ji sevřela v objetí. Luce se podívala na

hodinky a tvář se jí protáhla. Netušila, že odpoledne tak strašně

rychle uteče. Že už nastal čas, aby se rodiče vydali domů.

„Zavoláš nám ve středu?“ ujistil se tatínek a políbil ji na obě

tváře podle zvyku, který francouzská strana jeho rodiny pořád

dodržovala.

Když se skupinka vydala k parkovišti, rodiče chytili Luce za

ruce. Každý z nich si ji přitáhl do pevného objetí a zasypal ji

polibky. Pak potřásli rukou Penn a popřáli jí hodně štěstí. Luce je

sledovala a všimla si, jak se náhle rozsvítilo rudé světlo kamery,

připevněné na cihlovém sloupku s rozbitou telefonní budkou u

parkoviště. Asi v ní byl detektor pohybu, protože kamera vrčela a

otáčela se za nimi. Tuhle ji Arriane neukazovala, takže v ní byla

185

funkční baterka. Rodiče si ničeho nevšimli. Možná to tak bylo

lepší.

A už odcházeli, ještě se přitom dvakrát otočili na obě dívky,

které zůstaly stát před hlavní recepcí. Tatínek nastartoval

starého černého chryslera a stáhl okýnko.

„Máme tě rádi!“ zakřičel tak hlasitě, že by se Luce zastyděla

— kdyby jí nebylo tak strašně smutno z toho, že odjíždějí.

Zamávala jim. „Děkuju,“ zašeptala. Za pralinky a nakládanou

zeleninu. Za to, že jste tady vydrželi celý den. Že jste vzali pod

křídla i Penn a na nic se neptali. že mě pořád milujete, i když vás

děsím.

Když se zadní světla ztratila za zatáčkou, Penn poplácala Luce

po zádech. „Říkala jsem si, že skočím za tátou.“ Kopla do země a

nesměle se podívala na Luce. „Asi nebudeš chtít jít se mnou? Já

to pochopím — vzhledem k tomu, že jsme tam zrovna teď byli...“

„Ne, jasně že jdu,“ odpověděla Luce.

Vydaly se kolem obvodu hřbitova k nejvzdálenějšímu

východnímu rohu, kde se Penn zastavila před jedním hrobem.

Vypadal skromně, z bílého kamene, pokrytého vrstvičkou

zahnědlého jehličí. Penn si klekla a pustila se do čištění.

STANFORD LOCKWOOD, stálo na náhrobku. NEJLEPŠÍ TÁTA NA

SVĚTĚ.

Luce jako by v tom nápise slyšela Pennin pronikavý hlas. Do

očí se jí tlačily slzy. Nechtěla, aby to Penn viděla — koneckonců

Luce má štěstí, pořád má ještě rodiče. Jestli by teď měl někdo

brečet, tak... Počkat. Penn brečela. Snažila se to maskovat

tichým popotahováním a několik slz si otřela lemem svetru. Luce

se svezla na kolena a začala jí pomáhat s čištěním. Jednu ruku

položila Penn kolem ramen a pevně ji stiskla.

Penn se po chvíli odtáhla a poděkovala jí. Pak zalovila v kapse

a vytáhla dopis.

„Většinou mu něco napíšu,“ vysvětlila.

Luce chtěla nechat Penn s tatínkem trochu soukromí. Vstala,

ucouvla a odvrátila se pryč. Zamířila z kopce doprostřed hřbitova.

Oči měla trochu skelné, ale měla pocit, že na vrcholku monolitu

186

někdo sedí. Ano. Chlapec, který si objímá skrčené nohy.

Nedokázala si představit, jak se tam dostal. Prostě tam byl.

Vypadal osaměle a ztuhle, jako by tam seděl celý den. Luce

ani Penn neviděl. Zřejmě neviděl nic. Ale Luce nemusela být lak

blízko, aby spatřila jeho šedé oči s fialovými tečkami. Věděla, kdo

to je.

Celou tu dobu se snažila zjistit, proč je Danielův spis tak

skoupý, jaká tajemství jsou v knize jeho předka, jež zmizela z

knihovny, proč se tehdy tak rozrušil, když se ho zeptala na jeho

rodinu. Proč je k ní tak pozorný a zároveň tak lhostejný.

A teď, po tom citově vyčerpávajícím setkání s rodiči, jí

odpověď vyvstala na mysli tak zřetelně a byla tak smutná, až to

Luce málem srazilo na kolena. Daniel je na světě úplně sám.

187

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

HROMY A BLESKY

Celé úterý pršelo. Ze západu se valily smolně černé mraky a

roztahovaly se nad školou, jako by chtěly Luce zabránit, aby si

vyčistila hlavu. Déšť přicházel v nestejnoměrných vlnách

poprchávání, liják, krupobití, a zase od začátku. Studenti měli

zákaz vycházet o přestávkách z budovy a Luce se už ke konci

matematiky nedokázala absolutně soustředit.

Zjistila to, když se její poznámky v sešitě přestaly týkat

významu teorie ceny a začaly vypadat asi takhle:

15. září: seznámení s D. — vztyčený prostředník

16. září: pád sochy, ruka na hlavě, aby mě chránil

(alternativní vysvětlení: šátral, kudy se dostane ven);

D. okamžitý odchod

17. září: možná mýlka ohledně pokývnutí D., že mám jít na

Camův večírek. Objev vztahu D. + G. (omyl???)

Když si to tak po sobě četla, byl to dost ostudný seznam.

Lhostejnost a zájem. Bylo ale možné, že on cítil totéž od ní. I když

Luce by přísahala, že pokud se k němu chová divně, je to jen v

reakci na jeho divné chování.

Ne. To byla přesně ta kruhová argumentace, do které ne-

chtěla zabřednout. Luce nechtěla hrát žádné hry. Chtěla být

188

prostě s ním. Až na to, že neměla ponětí proč. Nebo jak toho

dosáhnout. Ani co by to „být s ním“ vůbec znamenalo. Věděla jen

to, že Daniel je jediným klukem, na kterého pořád myslí. Jediným,

na kterém jí opravdu záleží.

Říkala si, že kdyby dokázala zmapovat každou jejich spo-

lečnou chvilku, třeba by v Danielově nevypočitatelném chování

objevila nějakou příčinu. Jenže zatím v ní ten seznam jen

probouzel ještě hlubší depresi. Vytrhla papír a zmačkala ho do

kuličky.

Když konečně zazvonilo na konec vyučování, Luce se vyřítila

ze třídy. Obvykle čekala na Arriane nebo Penn a děsila se chvíle,

kdy se jejich cesty rozdělí, protože nechtěla být o samotě se

svými myšlenkami. Ale dneska pro změnu neměla na nikoho

náladu. Těšila se na to, že bude chvíli jen sama se sebou. Měla v

hlavě jednu představu, jak by si z ní mohla vyhnat Daniela.

Pořádným, vydatným, osamělým plaváním.

Zatímco ostatní studenti mířili rychle na internát, Luce si

nasadila kapuci černého svetru a rozběhla se do deště směrem k

tělocvičně.

Když sbíhala po schodech Augustina, vrazila do někoho

vysokého a černého. Do Cama. Když do něj naletěla, hranička

knih v jeho náručí se prudce rozkymácela a svazky začaly jeden

po druhém padat na mokrý chodník. Cam měl taky na hlavě

kapuci a v uších strčená sluchátka. Nejspíš ji neviděl ani neslyšel

přicházet. Oba se ztráceli ve vlastním světě.

„Dobrý?“ zeptal se jí starostlivě a položil jí ruku na záda. Jí se

nic nestalo, jen zavrávorala. Ale Camovy knížky se válely v blátě.

„Když se nám teď stala ta malá nehoda, neměli bysme začít

rychle sbírat knížky a naše ruce by se přitom náhodně dotýkaly?“

Luce se rozesmála. Když Camovi podala jednu učebnici,

podržel její ruku na chvíli ve své. Déšť mu promáčel tmavé vlasy

a na dlouhých hustých řasách se mu třpytily kapičky vody.

Vypadal vážně dobře.

„Jak se řekne francouzský rozpačitý?“ zeptal se.

189

„Ehm... gêné,“ odpověděla Luce. Sama se teď cítila trochu

gêné. Cam pořád ještě držel její ruku. „Hele, nebyls to náhodou

ty, kdo včera dostal jedničku z francouzskýho testu?“

„Ty sis toho všimla?“ zeptal se. Jeho hlas zněl podivně

napjatě.

„Came — stalo se něco?“ vyhrkla.

Naklonil se k ní a setřel jí trochu vody, která se jí nahromadila

u kořene nosu. Po jediném doteku jeho prstu se zachvěla.

Najednou nedokázala myslet na nic jiného, než jak příjemné a

konejšivé by bylo, kdyby ji sevřel do náručí jako na Toddově

vzpomínkové bohoslužbě.

„Pořád na tebe myslím,“ prohlásil. „Chci se s tebou vidět.

Čekal jsem na tebe po bohoslužbě, ale někdo mi řekl, žes už šla.“

Luce měla pocit, že ví i to, s kým odešla. A že jí chce dát

najevo, že to ví.

„Omlouvám se!“ Musela to zakřičet, aby přehlušila rachu cení

hromu. Oba už byli úplně promočení.

„Pojď z toho deště,“ zatahal ji Cam za rukáv a vlekl ji zpátky k

zastřešenému vchodu do Augustina.

Luce se ohlédla přes rameno k tělocvičně. Chtěla být tam, ne

tady (ani jinde) s Camem. Aspoň ne hned teď. Hlava ji tepala

tolika zmatenými impulzy. Potřebovala čas a prostor. Potřebovala

být sama, aby je dokázala prozkoumat.

„Nemůžu,“ hlesla.

„A pozdějc? Co večer?“

„Dobře, tak pozdějc.“

Cam se rozzářil. „Přijdu k tvýmu pokoji.“

Pak ji překvapil, když ji k sobě kratince přitiskl a políbil ji na

temeno. Luce okamžitě ucítila úlevu, jako by si vzala něco na

uklidnění. Ale než stačila pocítit něco víc, Cam ji pustil a rychle se

vydal k internátu.

Luce zavrtěla hlavou a rozběhla se k tělocvičně. Zřejmě si

toho musí promyslet víc — nejen Daniela.

Bylo dost dobře možné, že trávit večer čas s Camem bude

příjemné, možná i zábavné. Jestli přestane pršet, nejspíš jí ukáže

nějakou zakázanou část kampusu a bude charismatický a

190

okouzlující tím svým znepokojujícím stylem. Vzbudí v ní pocit, že

je něčím zvláštní. Luce se usmála.

Od chvíle, kdy naposledy vstoupila do chrámu bohyně Fitness,

jak tělocvičně přezdívala Arriane, začali zaměstnanci školy

bojovat s psí révou. Z většiny průčelí už zelenou přikrývku

ostříhali, ale ještě to nedotáhli do konce a zbylé šlahouny visely

přes dveře. Luce se sehnula pod jejich dlouhými zelenými prsty a

proběhla dovnitř.

Tělocvična byla prázdná a ve srovnání s burácením hromu

venku i tichá. Většina světel byla zhasnutých. Luce se nikoho

nezeptala, jestli může chodit do tělocvičny mimo vyučování, ale

dveře nebyly zamčené a nebyl tu ani nikdo, kdo by ji zastavil.

V chodbě minula staré latinské svitky ve skleněných vitrínách

i miniaturní mramorovou reprodukci piety. Zastavila se u dveří

posilovny, kde minule viděla Daniela skákat přes švihadlo.

Povzdechla si. To bude bezvadný dodatek k jejímu seznamu:

18. září: D. mě obviní, že ho sleduju

O dva dny později,

20. září: Penn mě přesvědčí, abych ho opravdu začala

sledovat. Souhlasím.

Uf. Vězela v černé díře sebeobviňování a nedokázala se za-

stavit. Uprostřed haly strnula. Najednou jí došlo, proč se celý den

cítí víc pohlcená Danielem než obvykle a proč má ještě

rozporuplnější vztah k Camovi než jindy. Protože se jí o nich obou

zdálo minulou noc.

Kráčela hustou mlhou a někdo ji držel za ruku. Otočila se.

Myslela si, že je to Daniel. Ale i když rty, které se přitiskly na její,

byly konejšivé a něžné, nepatřily jemu. Byly to Camovy rty.

Zasypal ji tisícem polibků a pokaždé, když se na něj podívala, se

jeho smaragdové oči upřely do jejích. Jako by se jí ptal na něco,

nač nedokázala odpovědět.

Pak najednou Cam zmizel, mlha taky, a Luce ležela v

Danielově náručí, kde chtěla být. Sklonil se nad ní a prudce ji

políbil, jako by se zlobil, a když od ní na kratinký okamžitě odtrhl

191

rty, ústy jí projel palčivý pocit žízně, který ji přinutil vykřiknout.

Tentokrát už věděla, že má křídla, a nechala se jimi zahalit jako

do pokrývky. Chtěla se jich dotýkat, ztratit se s Danielem uvnitř

nich, ale sametová hebkost ustupovala a křídla se sbalovala

dozadu. Daniel ji přestal líbat a díval se jí do tváře, čekal na její

reakci. Nechápala, proč se jí v žalud ku rodí ten podivný horký

strach. Ale byl tam, rozpaloval ji, rozžhavoval, až už to nemohla

vydržet. A pak se probudila. Ale v poslední vteřině snu ještě

viděla, jak hoří a rozpadá se. Mění se v popel.

Probudila se promočená potem. Vlasy, polštář, pyžamo,

všechno bylo mokré, takže ji roztřásla zima. Ležela v posteli a

osaměle se třásla chladem, dokud nezačalo svítat.

Teď si promnula promočené rukávy, aby se zahřála. No

ovšem. Ten sen ji zanechal s ohněm v srdci a chladem v kostech,

takže se celý den nedokázala vzpamatovat. A proto přišla sem,

aby si zaplavala. Aby ze sebe ty pocity dostala ven.

Tentokrát měla svoje černé plavky Speedo, které jí padly, a

vzala si plavecké brýle. Otevřela prudce dveře k bazénu a

zastavila se pod skokanským můstkem. Vdechovala vlhký vzduch

s pachem chlóru. Když tu nebyla trenérka Dianteová ani jiní

studenti, Luce cítila v bývalém kostele něčí přítomnost. Něčeho

téměř svatého. Možná to bylo tím velkolepým prostorem. Možná i

deštěm, který bubnoval do mozaikových oken. Ani tady

nechyběly rozsvícené svíčky na oltářích. Luce se pokusila

představit si, jak tohle místo vypadalo předtím, než bazén

nahradil kostelní lavice, a usmála se. Líbila se jí představa, že

bude plavat pod všemi těmi zbožnými tvářemi.

Nasadila si brýle a skočila do vody. Byla teplá, mnohem

teplejší než déšť venku. Když Luce potopila hlavu pod vodu, i

zvuk hromu zněl vzdáleně a neškodně.

Odrazila se a začala plavat pomalým kraulem.

Její tělo se postupně uvolnilo. Po několika otočkách Luce

zrychlila tempo a změnila styl na motýlka. Cítila palčivou bolest

ve svalech paží, ale překonala ji. Tohle byl ten pocit, po kterém

toužila. Dostala se do tempa.

192

Kdyby si tak mohla s Danielem promluvit. Doopravdy

promluvit tak, aby ji nepřerušoval nebo nevykládal o tom, jak by

měla změnit školu. Nebo aspoň ne dřív, než mu řekne, co má na

srdci. To by jí pomohlo. Ale znamenalo by to, že ho musí svázat a

přelepit mu pusu páskou, jinak ji poslouchat nebude.

Ale co by mu pověděla? Šlo jen o ten pocit, který z něj měla. A

ten, když nad tím tak uvažovala, vůbec nesouvisel s ničím, co

mezi nimi doopravdy proběhlo.

Co kdyby ho zkusila dostat zase k jezeru? To on minule

prohlásil, že teď už je to jejich místo. Tentokrát ho tam zavede

ona a bude dávat velký pozor, aby nevytahovala nic, čím by ho

odstrašila...

Nepomáhalo to.

Sakra. Už to dělá zase. Měla by plavat. Plavat a plavat, až

nebude schopná myslet na nic jiného, zvlášť ne na Daniela.

Plavat, dokud...

„Luce!“

...dokud ji někdo nevyruší. Jako teď Penn, která stála na kraji

bazénu.

„Co tady děláš?“ zeptala se Luce a vyplivla vodu.

„Co ty tady děláš?“ opáčila Penn. „Odkdy se dobrovolně vrháš

do cvičení? Tahle tvoje nová stránka se mi vůbec nelíbí „Jaks mě

našla?“ Luce si ani neuvědomila, že její slova můžou znít hrubě.

Jako by se Penn chtěla stranit.

„Vím to od Cama,“ prohlásila Penn. „Vedli jsme fakt divnej

rozhovor. Vyptával se, jestli seš v pořádku.“

„To je divný,“ souhlasila Luce.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Penn. „Divný je, že za mnou vůbec

přišel a bavil se se mnou. Pan Oblíbenej... a já. Musím to dál

rozebírat? Ale jde o to, že byl fakt milej.“

„No, to on je.“ Luce si zvedla brýle na hlavu.

„Na tebe,“ upřesnila Penn. „Je tak milej, že zdrhne ze školy,

jen aby ti koupil řetízek — kterej nikdy nenosíš.“

„Jednou jsem si ho vzala,“ namítla Luce. Byla to pravda. Asi

před pěti dny, noc poté, co ji Daniel podruhé nechal samotnou u

jezera a v lese za ním zůstala ta svítící stopa. Nedokázala si to

193

vyhnat z paměti a nemohla spát. A tak si vy zkoušela řetízek.

Usnula s ním v dlani, jak si ho tiskla na klíční kost. Když se

vzbudila, byl v její ruce celý horký.

Penn na ni mávla rukou, jako by chtěla říct — a to má

znamenat co?

„Prostě nejsem tak povrchní,“ dodala po chvíli Luce, „abych si

vybírala jen kluky, co mi kupujou dárky.“

„Nejseš povrchní, jo?“ zasmála se Penn. „Nechceš si udělat

seznam důvodů, proč tak blázníš po Danielovi? Budou tam asi

věci jako Má ty nejrozkošnější šedý oči pod sluncem a Ách, jak se

mu pod tričkem napínají ty jeho svaly.“

Luce měla pocit, že už musí Pennin falešně vysoký hlásek a

pantomimu s rukama přitisknutýma k srdci přerušit. „Prostě mě

přitahuje,“ prohlásila a vyhnula se pohledem Penn. „Neumím to

vysvětlit.“

„Přitahuje tě tím, že tě ignoruje?“ Penn zavrtěla hlavou. Luce

Penn nikdy neřekla o těch chvílích, které strávila s Danielem o

samotě. O okamžicích, kdy vnímala náznaky toho, že je to jinak

— že mu na ní záleží. Proto Penn její city nemohla pochopit. A ty

byly tak složité a tak soukromé, že jí je nechtěla vysvětlovat.

Penn si k ní přidřepla. „Hele, přišla jsem hlavně proto, abych

tě zase odvlekla do knihovny kvůli Danielovi.“

„Tys našla tu knížku?“

„To ne,“ připustila Penn a natáhla ruku, aby pomohla Luce

vylézt z bazénu. „Spis záhadnýho pana pra—Grigoriho se pořád

záhadně pohřešuje. Ale nějak se mi podařilo dostat, nebo spíš

hacknout, vyhledávací knihovnický systém slečny Sophie. A

ukázalo se pár věcí, který by tě možná mohly zajímat.“

„Dík.“ Luce vylezla bez pomoci. „Ale snažím se za Danielem

neslídit, víš.“

„To je fuk. Hlavně už pohni a běž se převlíknout,“ pobídla jí

Penn. „Venku zrovna na chvíli přestalo pršet a já nemám

deštník.“

194

Luce, převlečená zpátky do černého školního úboru, násle-

dovala Penn do knihovny. Přední část byla zahrazená žlutou

policejní páskou, takže dívky musely vklouznout dovnitř přes

lístkový katalog a oddělení odkazů. Všude to ještě páchlo po

požáru, a k tomu se teď v důsledku deště připojil i vlhký zápach

plísně.

Luce se zadívala na místo, kde seděla slečna Sophia. Po jejím

recepčním pultu zůstal uprostřed knihovny jen černý kruh.

Všechno v okruhu několika kroků kolem něj bylo zničené... a

všechno o kus dál zůstalo záhadně nepoškozené.

Knihovnice teď zřejmě sedávala u skládacího stolku, po-

staveného kousek od spáleného kruhu. Stolek byl prázdný — až

na novou lampu, kelímek s tužkami a šedivý notýsek s lepicími

lístky.

Luce a Penn si vyměnily posmutnělé pohledy, než se vydaly

do počítačového oddělení vzadu. Když míjely studovnu, kde

naposledy viděly Todda, Luce se podívala na kamarádku. Penn se

dívala přímo před sebe, ale Luce se stejně natáhla a stiskla jí

ruku. Penn jí odpověděla pevným stiskem.

Přitáhly si dvě židle k jednomu počítači a Penn zadala svoje

uživatelské jméno. Luce se rozhlížela, aby měla jistotu, že je

nikdo nesleduje.

Na obrazovce červeně zablikala chyba.

Penn zasténala.

„Proč?“ nechápala Luce.

„Po čtvrtý hodině potřebuješ pro přístup na síť speciální

povolení.“

„Tak proto sem večer nikdo nechodí.“

Penn začala hrabat v batohu. „Kam jsem si schovala to

hacknutý heslo?“ mumlala si.

„Tamhle je slečna Sophia,“ sykla Luce a zamávala na

knihovnici, která se k nim blížila uličkou v černé blůzce a širokých

zelených kalhotách. Mihotavé náušnice se jí otíraly o ramena. Za

uchem měla zastrčenou tužku. „Tady,“ zašeptala Luce hlasitě.

195

To už je slečna Sophia uviděla. Brýle se jí posunuly na nose,

ale nesla tolik knížek, že nemohla uvolnit ruku, aby si je posunula

zpátky. „Kdo to je?“ zeptala se.

„Ach, Lucindo... Pennyweather,“ pozdravila je unaveně.

„Nazdar.“

„Říkaly jsme si, jestli byste nám nemohla dát heslo pro přístup

na internet,“ ozvala se Luce a ukázala na blikající upozornění na

obrazovce.

„Nechcete na sociální sítě, doufám? Tyhle počítače jsou pro

studijní účely.“

„Ne, ne, potřebujeme dělat seriózní výzkum,“ ujistila ji Penn.

„Schválila byste to.“

Slečna Sophia si odložila knížky a sklonila se nad klávesnici.

Poletujícími prsty napsala to nejdelší heslo, jaké kdy Luce viděla.

„Máte dvacet minut,“ oznámila dívkám tiše a vydala se pryč.

„To bude stačit,“ mínila šeptem Penn. „Našla jsem esej o

Strážcích, takže pokud nenajdeme tu knížku, můžeme si přečíst

aspoň to.“

Luce vycítila, že za ní někdo stojí. Obrátila se a zjistila, že se

slečna Sophia vrátila. Luce sebou trhla. „Pardon,“ hlesla. „Nevím,

proč jsem se tak lekla.“

„Ne, to já se omlouvám,“ ozvala se knihovnice. Usmála se tak,

až se jí oči změnily ve škvírky. „Víte, od toho požáru nejsem ve

své kůži. Ale to není důvod, abych se chovala tak netečně ke

svým dvěma nejslibnějším studentkám.“

Ani Luce, ani Penn nevěděly, co na to odpovědět. Samy na

tom od požáru nebyly moc dobře, ale utěšovat učitelku jim

připadalo poněkud přitažené za vlasy.

„Snažím se pořád něčím zaměstnat, ale...“ hlas slečny Sophie

se vytratil.

Penn se nervózně podívala na Luce. „No, možná byste nám

mohla pomoct.

„Ráda!“ Slečna Sophia si k nim přitáhla třetí židli. „Vidím, že

hledáte něco o Strážcích,“ prohodila, když si přečetla text.

„Grigoriové byli velice vlivná skupina. To vím z papežských

záznamů. Počkejte, uvidím, co by se dalo vytáhnout.“

196

Luce se málem udávila tužkou, kterou okusovala. „Říkala jste

Grigoriové?“

„Ovšem. Historici vystopovali jejich původ až do středověku.

Byli to...,“ slečna Sophia se odmlčela, jak hledala správný výraz,

„...něco jako výzkumný tým, abych to nazvala moderní

terminologií. Specializovali se na legendy o padlých andělech.“

Natáhla se mezi dívkami ke klávesnici a Luce nestačila žasnout,

jak jí ruce poletují sem tam. Vyhledávač začal pracovat a chrlil

článek za článkem a zdroj za zdrojem, všechno na téma

Grigoriové. Jméno Danielovy rodiny zaplňovalo obrazovku. Luce

se z toho trochu točila hlava.

Vrátila se jí ta představa ze snu: roztažená křídla, její

rozpálené tělo, které se mění v prach.

„To existujou různý druhy andělů?“ podivila se Penn.

„Ale ovšem — máme k tomu spoustu literárních pramenů,“

potvrdila slečna Sophia, zatímco neúnavně psala. „Andělé, kteří

se stali démony. Ti, kteří se vzepřeli Bohu. Dokonce i ti, kteří se

oženili se smrtelnými ženami.“ Její prsty na okamžik znehybněly.

„Velice nebezpečný zvyk.“

„A můžou ti Strážci, ti Grigoriové...,“ ozvala se Penn, „nijak

souviset s naším Danielem Grigorim?“

Slečna Sophia zaťukala na svůj rtěnkou natřený spodní ret.

„To je dost dobře možné. Samotnou mě to už napadlo, ale

nemůžeme se přece vrtat v soukromí jiných, nemyslíte? Podívala

se na hodinky a na čele se jí udělaly zamračené vrásky. „No,

myslím, že jsem vám pro začátek trochu pomohla. Nebudu vás už

připravovat o čas.“ Ukázala na hodiny v rohu obrazovky. „Máte

ještě devět minut.“

A vydala se do přední části knihovny. Luce se dívala, jak se od

nich vzpřímeně vzdaluje. Vypadala, že by mohla ty knihy klidně

nosit na hlavě. Slečna Sophia se tvářila, jako by ji po moc dívkám

trochu rozveselila, ale Luce najednou nevěděla, co si má počít s

tolika informacemi o Danielově rodině.

Penn ano, protože si už začala zuřivě dělat poznámky. „Osm a

půl minuty,“ informovala Luce a předala jí pero s listem papíru.

197

„Je tam toho až moc, aby to za osm a půl minuty dalo smysl.

Začni psát.“

Luce si povzdychla a poslechla. Na obrazovce byla nudná,

akademicky vyhlížející stránka s modrým rámečkem. Nadpis ze

strohých velkých písmen hlásal: klan Grigoriů.

Když Luce spatřila na obrazovce Danielovo jméno, cítila, jak

se jí kůže začíná zahřívat.

Penn zaklepala na monitor, aby upoutala její pozornost.

Grigoriové nikdy nespí. To jí připadalo pravděpodobné. Daniel jí

pořád připadal unavený. Většinou mlčí. To taky sedělo.

Mluvit s ním bylo jako tahat mu zub. Podle dekretu z osmého

století...

Obrazovka zčernala. Jejich čas vypršel.

„Kolik toho máš?“ zeptala se dychtivě Penn.

Luce jí ukázala naškrábané poznámky. Bylo to žalostné: pár

slov a něco, o čem si ani neuvědomovala, že nakreslila: pár křídel

s perutěmi.

Penn po ní loupla očima. „Jo, vidím, že by z tebe byla skvělá

výzkumná asistentka,“ prohodila. Ukázala Luce svoje mnohem

podrobnější zápisky. „No nic, já toho mám víc. Snad aspoň tolik,

že nás to zavede k dalším zdrojům.“

Luce zastrčila papír s poznámkami do kapsy ke zmuchlané

kuličce. Začíná být jako táta, který musí mít v každém pokoji

skartovačku. Sehnula se pod stůl, jestli neuvidí odpadkový koš, a

zahlédla pár nohou, který se k nim blížil uličkou.

Nohou, které si nemohla splést. Napřímila se — nebo se o to

spíš pokusila — a praštila se hlavou do stolku.

„Au,“ zasténala a promnula si lebku.

Daniel se zastavil pár kroků od nich. Jeho výraz napovídal, že

narazit tady na ni bylo to poslední, co by měl v úmyslu. Aspoň že

se objevil až ve chvíli, kdy se jejich počítač vypnul. Musel by si

myslet, že je jím Luce ještě posedlejší, než jak to ve skutečnosti

bylo.

Ale Danielovy šedé oči s fialovými tečkami se dívaly skrz ni.

Jako by nad její hlavou hleděl na něco — nebo na někoho —

jiného.

198

Penn zaklepala Luce na rameno a ukázala palcem na druhou

stranu. Cam stál za Luceinou židlí a šklebil se na ni. Venku se

zablesklo tak prudce, až sebou Luce škubla a málem skočila Penn

do náruče.

„Jen bouřka,“ prohodil Cam a nahnul hlavu ke straně. „Za

chvíli bude po všem. Škoda — sluší ti, když seš vyděšená.“

Cam se k ní naklonil. Dotkl se jejího ramene a pomalu

přejížděl prsty k zápěstí. Luce zamrkala. Bylo to tak příjemné...

Víčka jí klesla, a když oči otevřela, měla v dlani malou rudou

krabičku. Cam ji na vteřinu otevřel a Luce spatřila zlatý záblesk.

„Otevři to pozdějc,“ doporučil jí tiše. „Až budeš sama.“

„Came...“

„Čekal jsem u tvýho pokoje.“

„Nemůžeme to...“ Luce se zadívala na Penn, která je

sledovala uchvácena jako filmový fanoušek, který dostal místo v

první řadě.

Konečně se probrala z transu a ozvala se: „Mám vypadnout.

Chápu.“

„Ne, nechoď,“ zarazil ji Cam sladším tónem, než by od něj

Luce čekala. Otočil se k ní. „Půjdu já. Tak pozdějc — slibuješ?“

„Jasně.“ Cítila, že rudne.

Cam ji vzal za ruku a zastrčil ji i s krabičkou do přední kapsy

Luceiných džín. Měla je těsně upnuté, takže to byl zvláštní pocit,

když jí jeho prsty přejely po boku. Cam zamrkal a otočil se k

odchodu.

Než se Luce stačila nadechnout, zase se k ní otočil. „Ještě

něco.“ Natáhl ruku za její hlavu a naklonil se k ní.

Luceina hlava klesla dozadu a Cam přitiskl rty k jejím. Měl je

tak hebké, jak tušila, když je pozorovala.

Nebyl to vášnivý polibek, jen letmý, ale Luce měla pocit, jako

by v něm bylo mnohem víc. Nedokázala se ani nadechnout

šokem a vzrušením z toho, co znamená takhle na veřejnosti ten

nečekaný a prodlužovaný...

„Co to sakra...“

Camova hlava sebou škubla. Odskočil od ní, zlomil se v pase a

svíral si čelist.

199

Za ním stál Daniel a mnul si zápěstí. „Dej od ní pracky pryč.“

„Asi jsem špatně slyšel.“ Cam se pomalu narovnal.

Ach. Pane Bože. Budou se rvát. Tady v knihovně. Kvůli ní.

Pak se Cam najednou vrhnul k Luce. Zavřískla, když kolem

sebe ucítila jeho paže.

Ale Daniel byl rychlejší. Prudce Cama odstrčil a mrštil s ním o

počítačový stolek. Cam zachrčel, když ho Daniel chňapl za vlasy

a přišpendlil mu hlavu k desce stolu.

„Řek jsem ti, ať od ní dáš ruce pryč, ty odpornej hajzle!“

Penn vypískla, přitiskla si k hrudi penál a začala couvat ke

stěně. Luce se dívala, jak kamarádka vyhazuje žluté pouzdro do

vzduchu — jednou, podruhé, potřetí, až se jí konečně podařilo

trefit jím malou kameru upevněnou na zdi. Náraz obrátil hledáček

kamery doleva, k nehybnému stojanu faktografických publikací.

To už ze sebe Cam Daniela shodil a začali obcházet jeden

druhého. Jejich kroky vrzaly na naleštěné podlaze.

Daniel uhnul ještě dřív, než si Luce všimla, že Cam zaútočil.

Ale neuhnul dost rychle. Cam mu zasadil pod oko prudkou ránu.

Daniel pod jejím nárazem zacouval a vrazil do Luce a Penn.

Obrátil se k nim, aby vykoktal chabou omluvu, a vzápětí se vrhl

zpátky.

„Panebože, přestaňte!“ zaječela Luce, než Daniel skočil po

Camovi.

Daniel se do něj pustil pěstmi, zasypával ho ranami do ramen

a z boku do hlavy.

„To je sranda,“ zažertoval Cam, který škubal hlavou ze strany

na stranu jako boxer. V tu chvíli se Daniel natáhl k jeho krku a

sevřel ho.

Cam ho popadl za ramena a hodil Daniela zády proti regálu

knih. Náraz se rozezněl knihovnou hlasitěji než hrom venku.

Daniel zaskučel a pustil protivníka. Se žuchnutím se zhroutil k

zemi.

„Tak copak bys ještě rád, Grigori?“

Luce se sevřel žaludek strachem, že Daniel se nezvedne. Ale

ten rychle vyskočil.

„Ukážu ti to,“ zasyčel. „Venku.“

200

Oba chlapci se vyřítili z knihovny zadním vchodem, který Luce

a Todd použili při útěku před požárem. Luce a Penn zůstaly jako

přimrazené. Mlčky se na sebe dívaly.

„Pojď sem,“ pobídla Penn kamarádku a přivlekla ji k oknu,

kterým bylo vidět na prostranství za knihovnou. Obě přitiskly

tváře k oknu a snažily se otírat sklo zamlžené jejich dechem.

Z oblohy se lily provazce deště. Pole venku bylo temné, až na

světlo, které vycházelo ven okny knihovny. Venku bylo tolik bláta

a takové šero, že skoro nic neviděly.

Dvě postavy se vrhly doprostřed hřiště. Obě byly ihned

promočené. Chvíli se dohadovaly a pak kolem sebe začaly kroužit

se zvednutými pěstmi.

Luce se přidržela parapetu a dívala se, jak Cam jako první

útočí, vrhá se na Daniela. Udeřil ho do ramene, povyskočil a kopl

ho do žeber.

Daniel se chytil za bok a předklonil se. Vstaň. Luce ho v duchu

zapřísahala, aby se pohnul. Měla pocit, jako by ten kopanec

dostala sama. Pokaždé, když Cam Daniela udeřil, cítila tu ránu ve

vlastních kostech.

Nedokázala se na to dívat.

„Daniel chvíli vrávoral, ale už se vzpamatoval,“ hlásila jí Penn,

když se Luce odvrátila. „Ale teď provedl výpad a zasáhl Camův

obličej. Paráda!“

„Ty se bavíš?“ vyhrkla zděšeně Luce.

„S tátou jsme se vždycky dívali v televizi na zápasy,“ prohlá-

sila Penn. „Vypadá to, že mají oba základní znalosti bojových

umění. Bezvadnej boční hák, Danieli!“ Zasténala. „A sakra.“

„Co je?“ Luce se vrhla k oknu. „Je raněný?“

„Klídek,“ okřikla jí Penn. „Někdo je od sebe přišel roztrhnout.

Zrovna když Daniel začal vyhrávat.“

Penn měla pravdu. Ta postava, která se k nim hnala

kampusem, patřila zřejmě panu Coleovi. Když se dostal až k nim,

na chvíli se zastavil a pozoroval je, jako by ho jejich zápas

fascinoval.

„Udělej něco,“ sugerovala mu přes okno Luce. Bylo jí nanic.

201

Pan Cole se konečně vymrštil a chytil každého z mladíků

zezadu za krk. Všichni tři se chvíli zmítali, až se Daniel vztekle

vyprostil. Udělal nějaké gesto pravičkou, pak pár kroků dokola, a

plivl přitom do bláta.

„Fakt působivý, Danieli,“ zamumlala Luce jízlivě. Až na to, že

to ve skutečnosti opravdu bylo působivé.

Teď nastal čas na kázání. Pan Cole mával vztekle rukama,

zatímco oba hoši stáli se sklopenými hlavami. Jako první směl

odejít Cam. Rozběhl se přes prostranství k internátu a zmizel jim

z očí.

Pan Cole položil Danielovi ruku na rameno. Luce umírala

zvědavostí zjistit, co si povídají, jaký trest Daniela čeká. Chtěla jít

za ním, ale Penn jí zastoupila cestu.

„To všechno kvůli jednomu šperku? Co ti to Cam vlastně dal?“

Pan Cole odešel a Daniel zůstal sám. Stál ve světle lampy,

která visela na sloupu nad ním, a obracel obličej do deště.

„Nevím,“ odpověděla Luce Penn a odvrátila se od okna. „Ať je

to, co chce, já to nechci. Zvlášť ne po tomhle.“ Vrátila se k

počítači a vytáhla krabičku z kapsy.

„Když to nechceš ty, já se toho ujmu,“ prohlásila Penn.

Otevřela víčko. Pak se zmateně zadívala na Luce.

Ten zlatý záblesk předtím nebyl žádný šperk. V krabičce ležely

jen dvě věci: další z Camových zelených trsátek a zlatý proužek

papíru.

Sejdeme se zítra po škole. Budu čekat u brány.

C.

202

KAPITOLA PATNÁCTÁ

V JÁMĚ LVOVÉ

Bylo to už hodně dlouho, kdy se Luce naposledy pořádně

podívala do zrcadla. Proti tomu, jak vypadá, nikdy nic neměla:

jasné oříškové oči, malé rovné zuby, husté řasy a bohaté černé

vlasy. Tak to bylo dřív. Až do léta.

Luce se začala vyhýbat pohledům do zrcadla od chvíle, kdy jí

maminka ostříhala vlasy. Nebylo to kvůli krátkému účesu. Luce

měla pocit, že už se jí nelíbí, kým je, takže nechtěla vidět ani

žádný důkaz. Když si myla v koupelně ruce, skláněla hlavu k nim.

Když procházela kolem výkladů, odvracela hlavu, a když se

pudrovala, mhouřila oči.

Ale dvacet minut před plánovanou schůzkou s Camem se na

sebe zadívala do zrcadla v dívčích umývárnách v Augustinu.

Usoudila, že vypadá dobře. Vlasy jí už zase dorůstaly a jejich

váha způsobila, že se přestávaly tak kroutit. Zkontrolovala si

zuby, narovnala ramena a zadívala se do zrcadla, jako by se

viděla Camovýma očima. Musí mu něco říct, něco důležitého. A

potřebuje si pojistit, aby ji Cam bral vážně.

Cam na vyučování nebyl a Daniel taky ne, takže Luce

předpokládala, že jim pan Cole uložil nějaký trest. Bud to, nebo si

oba lízají rány. Ale Luce vůbec nepochybovala, že Cam bude

čekat u brány, jak slíbil.

203

Nechtěla se s ním scházet. Vůbec ne. Když si představila, jak

jeho pěst dopadla na Danielův žaludek, všechno se v ní sevřelo.

Jenže to byla hlavně její chyba, že se ti dva porvali. To ona Cama

zbytečně povzbuzovala, a jestli proto, že byla zmatená, nebo že jí

jeho zájem lichotil, na tom nezáleželo. Záleželo na tom, co mu

řekne dneska: že s ním nemůže nic mít.

Zhluboka se nadechla, stáhla si tričko níž přes boky a otevřela

dveře umývárny.

Když se blížila k bráně, nikde ho neviděla. Ale za stavební

zónou na parkovišti by se dal jen těžko někdo zahlédnout. Luce

tady nebyla, co začaly opravy parkoviště, a užasla nad tím, jak

obtížně se dá teď tudy projít. Zapraskala si klouby na ruce a

vzpomněla si, jak jí Daniel řekl, že to nesnáší. Jenže tady nebyl,

aby to viděl. Ani nikdo jiný. Luce si všimla složeného papírku se

svým jménem. Byl vsunutý do popraskaného šedého kmene

staré magnólie vedle rozbité telefonní budky.

Dneska večer tě zachráním před Společenským večerem.

Zatímco se naši nebozí spolužáci budou oddávat rekonstrukci

bitvy z občanské války — smutné, leč pravdivé my dva to

spolu ve městě roztočíme. Za mnou tě přiveze černý sedan se

zlatou poznávací značkou. Myslím, že nám oběma prospěje

trocha čerstvýho vzduchu.

C.

Luce se rozkašlala z dehtových výparů. Proti čerstvému

vzduchu nic neměla, ale černý sedan, který ji odveze z kampusu?

Přiveze ji za ním, jako by Cam byl nějaký vládce, který si k sobě

nechává vozit ženy? A kde vůbec je?

Tohle v plánu neměla. Chtěla se s Camem setkat, aby mu

vysvětlila, že už si na ni začal moc dovolovat a že se s ním

dál nechce scházet. Protože — i když to mu nikdy nepřiznala

— pokaždé, když Camova pěst přistála na Danielově těle, Luce

cítila, jak v ní všechno vře odporem. Je jasné, že to s Camem

musí zarazit v zárodku. Zlatého hada nesla v kapse. Je načase

mu ho vrátit.

204

Ale teď si připadala tak hloupě. Jak ji vůbec mohlo napadnout,

že se s ní chce Cam jenom projít? Samozřejmě že měl v rukávu

něco víc. Je prostě takový.

Zvuk zpomalujícího auta přiměl Luce, aby se otočila. Před

bránou pomalu zastavil černý sedan. Okénko u řidiče se stáhlo,

ven se vysunula chlupatá paže a natáhla se po sluchátku v boxu.

Vzápětí sluchátko dopadlo zpátky a řidič prosit zatroubil.

Kovová vrata se po chvíli rozevřela a černý vůz zajel na

parkoviště. Zastavil se před ní. Ozvalo se cvaknutí odemykaných

dveří. Luce strnula. To má vážně nastoupit do tohohle auta a

nechat se odvézt neznámo kam?

Naposledy tady stála, když se loučila s rodiči. Začalo se jí

stýskat ještě dřív, než vůbec opustili tohle místo u rozbitého

telefonu. Vzpomněla si, že tehdy si tady všimla fungující kamery.

Vybavené detekcí pohybu, která je bedlivě sledovala. Cam si na

svůj plán nemohl vybrat horší místo.

Luce se před očima objevila představa sklepní cely s vlhkými

betonovými zdmi a šváby, přebíhajícími po jejích chodidlech. Bez

denního světla. Po kampusu se pořád ještě šířily klepy o osudu té

dvojice, Jules a Phillipa, kteří se pokusili utéct, a od té doby je

nikdo neviděl. To si Cam myslí, že Luce je tak posedlá sejít se s

ním a bude klidně riskovat útěk před očima kamery?

Autu před ní pořád ještě běžel motor. Řidič ve slunečních

brýlích a s mohutnou šíjí po chvíli vysunul ruku a podal Luce další

dopis. Tentokrát v malé bílé obálce. Luce zaváhala vteřinu

předtím, než popošla k muži a vzala obálku do prstů.

Camův dopisní papír. Krémová kartička s jeho jménem

vyraženým dekadentně zlatým písmem na spodním okraji vlevo.

Měl jsem ti to říct předem, kamera je mimo provoz. Přesvědč

se sama. Postaral jsem se o to, jako se postarám o tebe.

Doufám, že se brzo uvidíme.

Mimo provoz? Jak to myslí? Odvážila se podívat směrem ke

kameře a pochopila. Čočka byla přelepená černou páskou. Luce

netušila, jak ve škole s nahrávkami pracují a kdy na to někdo

205

přijde, ale jakýmsi podivným způsobem se jí ulevilo, že na to

Cam myslel. Nedokázala si představit, že by Daniel něco takhle

důkladně naplánoval.

Callie i její rodiče budou čekat, že jim večer zavolá. Luce si

Calliin desetistránkový dopis přečetla třikrát a vtiskla si do

paměti všechny zábavné podrobnosti z kamarádčina výletu do

Nantucketu. Ale pořád nevěděla, jak má odpovědět na Calliiny

otázky ohledně Meče & kříže. Kdyby se vrátila dovnitř a šla k

telefonu, stejně by nevěděla, jak má Callii nebo rodičům vysvětlit

ten podivný obrat, k němuž v posledních dnech došlo. Lepší, když

jim neřekne nic. Aspoň do doby, než to nějak vyřeší.

Nasedla na zadní sedadlo s potahem z krémové kůže a zapjala

pásy. Řidič začal mlčky couvat.

„Kam jedeme?“ zeptala se ho.

„Na jedno takový místo k vodě. Pan Briel miluje místní kolorit.

Jen buďte v klidu, děvenko, za chvíli sama uvidíte.“

Pan Briel? Co je tohle za chlapa? Luce odjakživa nesnášela

doporučení, aby byla v klidu, zvlášť když to znamenalo, že se

nemá na nic vyptávat. Luce zkřížila ruce na prsou a zadívala se z

okna. Snažila se nemyslet na to, že ji řidič oslovil „děvenko“.

Za barevným oknem vypadaly všechny stromy i silnice hnědě.

Na rozcestí, kde západní odbočka vedla do Thunderboltu, odbočil

sedan na východ. Jeli podél řeky k pobřeží.

Když se silnice občas přiblížila ke břehu, Luce viděla, jak se

před nimi klikatí hnědá voda. O dvacet minut později auto

zastavilo u zchátralého pobřežního baru.

Byl stlučený z šedivých, napůl uhnilých prken, a nad vchodem

visel červenými, ručně malovanými písmeny vyvedený nápis

STYX. Pod tenkou plechovou střechou visely vlaječky z umělé

hmoty, propagující značku piva, jediný pokus o výzdobu. Luce se

zadívala na obrázky v plastových trojúhelníčcích — byly na nich

rozesmáté dívky bikinách a s lahvemi piva v rukou, stojící pod

palmami — a pomyslela si, kdy naposledy na tohle místo vkročila

nějaká skutečná dívka.

Na lavičce obrácené k vodě seděli a pokuřovali dva stárnoucí

punkeři. Na čelech s postupující pleší jim unaveně leželo číro a

206

jejich kožené bundy byly špinavé a odřené. Vypadaly, jako by si

je ti dva oblékli v roce, kdy se punk teprve narodil. Prázdné

výrazy v jejich opálených tvářích působily, že celé to místo

vypadalo ještě zoufaleji.

Bažinatá půda břehu se začala zakusovat do dvouproudé

silnice a asfalt pomalu mizel pod nánosem bahna a mokřinových

trav. Takhle daleko v močálu Luce ještě nikdy nebyla.

Zatímco seděla a přemítala, co bude dělat, až vystoupí z auta,

a jestli to vůbec byl dobrý nápad jet sem, otevřely se dveře Styxu

a na prahu se objevil Cam. Opřel se lenivě o veřeje a zkřížil

přitom nohy. Luce věděla, že ji za zbarveným oknem sedanu

nemůže vidět, ale zvedl ruku a zamával jí, jako by se díval přímo

na ni.

„Vzhůru do nicoty,“ zamumlala si Luce sama pro sebe, než

poděkovala řidiči. Když otevřela dveře, přivítal ji závan slaného

větru. Vydala se ke třem schůdkům vedoucím na dřevěnou

verandu.

Camovy vlasy visely volně podél obličeje a v zelených očích

měl vyrovnaný výraz. Jeden rukáv černého trička se mu vyhrnul

nad rameno a Luce viděla oblinu vypracovaného bicepsu. Dotkla

se krabičky s řetízkem, kterou měla v kapse. Nezapomeň, proč jsi

tady.

Na Camově tváři nebyly žádné stopy včerejšího zápasu. Luce

musela myslet na to, jestli je na tom Daniel jinak.

Cam se na ni tázavě zadíval a přejel si jazykem po spodním

rtu. „Zrovna jsem uvažoval, kolik skleniček do sebe budu muset

kopnout, jestli se na mě dneska vykašleš.“ Rozevřel náruč, aby ji

objal na přivítanou, a Luce do ní nakráčela. Camovi se dalo jen

těžko něco odmítat, i když si nebyla tak docela jistá, co po ní

vlastně chce.

„Nevykašlala bych se na tebe,“ prohlásila, ale vzápětí se

zastyděla. Řekla to jen ze zdvořilosti, ne že by k němu něco cítila.

Byla tady, aby mu pověděla, že ho nechce: to je holá pravda. „Co

je tohle za místo? A odkdy máš auto s řidičem?“

207

„Drž se mě a budeš koukat, kotě.“ Zřejmě pokládal její otázku

za poklonu — jako by se jí mohlo líbit, že ji někdo pozve do baru,

který páchne jako vnitřek odpadové roury.

Prostě v tom neumí chodit. Callie vždycky tvrdila, že Luce

nedokáže být krutě upřímná. Proto se tolikrát dostala do oše-

metné situace s klukem, s nímž si vyšla jen proto, že mu nedo-

kázala říct ne. Luce se zachvěla. Potřebovala se toho břemene

zbavit. „Came.“

„Aha, máš ho u sebe,“ zaradoval se. „Bezva. Ukaž, pomůžu ti

ho zapnout.“

„Ne, počkej...“

„Tak. Vážně ti sluší. Podívej se.“ Zavedl ji po rozvrzané dře-

věné podlaze k oknu baru, polepeného starými plakáty skupin s

pozvánkami na koncerty. STARÝ MLADÝ, UŘVANÝ PARCHANTI,

PERNÍKÁŘI. Luce se radši dívala na ně, než aby studovala svůj

odraz. „Vidíš?“

V umatlané okenní tabuli nedokázala rozeznat svoje rysy, ale

zlatý přívěsek jí zářil na kůži. Přitiskla na něj ruku. Byl rozkošný. A

tak decentní, s tou hadí hlavičkou uprostřed. Nebyl to kousek,

jaký se dá koupit na každém tržišti, kde se v Georgii snaží nacpat

turistům všechny ty předražené cetky vyrobeny na Filipínách.

Obloha za ní měla v okně sytě oranžovou barvu, kterou

narušovala jen tenká linka růžových mračen.

„Víš, včera večer...,“ ozval se Cam. Luce pozorovala ve skle,

jak se jeho rty za ní pohybují.

„Taky jsem si s tebou chtěla promluvit o tom včerejšku,"

prohlásila a otočila se k němu. Zahlédla jeho opálený krk a okraje

tetování, které mu vystupovaly z trička.

„Pojď dovnitř,“ Cam ukázal na dveře, které jen napůl visely na

pantech. „Tam si můžeme v klidu promluvit.“

Uvnitř v baru byly dřevěné stěny a několik tlumených žárovek,

které poskytovaly jediné světlo. Ke stěnám byla při tlučená

paroží všech tvarů a velikostí. Nad barem stál vycpaný gepard,

který vypadal, jako by mohl každou chvíli zaútočit. Jedinou další

dekorací byla vybledlá skupinová fotografie s nápisem losí klub,

okres pulaski, 1964—65. Nad pastelovými vázankami se tam

208

usmívala asi stovka oválných obličejů. Hrací skříň vyhrávala

Hvězdný prach. Nějaký holohlavý chlapík v kožených kalhotách si

pobrukoval melodii a sám tančil na malém pódiu. Kromě Luce a

Cama byl jedinou další osobou na tomhle místě.

Cam ukázal na dvě křesílka. Jejich ošoupaný zelený potah

uprostřed popraskal a ven se valil molitan jako mohutné kusy

popcornu. U stolku, na který Cam ukázal, stála napůl prázdna

sklenice se světle hnědou tekutinou, zředěnou rozpuštěným

ledem. Kolem sklenice byla cukrová krusta.

„Co to je?“ zeptala se Luce.

„Georgijský měsíc,“ prohlásil Cam a napil se. „Ale na rozjezd

to nedoporučuju.“ Když viděl její tázavý výraz, pousmál se. „Jsem

tady už od rána.“

„Úžasný,“ ušklíbla se Luce. „Kolik ti je, sedmdesát? Že tady

sám vysedáváš celej den v baru?“

Cam sice nevypadal opile, ale Luce se moc nezamlouvalo, že

by urazila celou cestu až sem, aby mu všechno vysvětlila, ale on

ji stejně nebude vnímat. Začala taky uvažovat o tom, jak se

dostane zpátky do školy. Nevěděla ani, kde jsou.

„To bolelo,“ politoval se Cam a zamnul si bradu. „Víš, Luce, ta

krása trestu, při kterým tě vyloučej z vyučování, spočívá v tom,

že tě pak nikdo neshání. Myslím, že jsem si zasloužil trochu času

na vzpamatování.“ Naklonil hlavu ke straně. „Co ti vlastně vadí?

Tohle místo? Nebo ten včerejšek? Nebo že nás nikdo nejde

obsloužit?“ Poslední slova pronesl tak zvýšeným hlasem, až se

zezadu vynořil podsaditý mohutný barman. Měl dlouhé vlasy s

ofinou a paže tetované vzorem, který připomínal vlasy zapletené

do copánků. Byl svalnatý a musel mít kolem sto padesáti kil.

Cam se obrátil k dívce a usmál se. „Co piješ?“

„To je jedno,“ odpověděla Luce. „Nemám žádný oblíbený pití.“

„Na večírku u mě pilas šampaňský,“ poznamenal Cam. „Vidíš,

jak jsem všímavej?“ Strčil do ní ramenem. „To nejlepší

šampaňský, co tady máte,“ objednal si. Barman zaklonil hlavu a

hýkavě se zasmál.

Nesnažil se nijak zpochybňovat Lucein věk — vydal se hned k

ledničce s prosklenými dveřmi. Lahve zacinkaly, jak v ní lovil. Po

209

chvíli vylovil španělský Freixenet. Lahev vypadala, jako by ji

zespoda obrůstalo něco oranžového.

„Todle votvírat nebudu,“ zabručel barman a podal jim lahev.

Cam uvolnil korkovou zátku a zdvihl na Luce obočí. Pak jí nalil

sekt do sklenice na víno.

„Chci se ti omluvit,“ prohlásil. „Vím, že jsem na tebe šel až

moc rychle. A včera s Danielem... fakt mě to mrzí.“ Cekal na její

přikývnutí, než pokračoval dál. „Neměl jsem se chovat jako

magor, měl jsem tě poslechnout. Záleží mi na tobě. On je mi

ukradenej.“

Luce hleděla do bublinek na hladině sektu. Kdyby byla

upřímná, musela by teď přiznat, že jí záleží na Danielovi, ne na

Camovi. Musí mu to povědět. Jestli lituje, že ji včera neposlechl,

třeba ji začne poslouchat teď. Zvedla skleničku k puse, aby se na

to napila.

„Počkej,“ zarazil ji Cam zdviženou paží. „Musíme si na něco

připít.“ Zvedl svou sklenici a podíval se jí do očí. „Na co? Vyber

si.“

Zástěna proti hmyzu zapleskala, jak se z verandy vrátili ti dva,

kteří venku kouřili. Ten větší s mastnými černými vlasy baňatým

nosem a špinavými nehty zamířil k nim. Díval se na Luce.

„Copak tady oslavujeme?“ Zamžoural na ni a ťuknul o její

zdviženou sklínku svým půllitrem. Naklonil se k ní a Luce cítila,

jak se k ní tlačí svým masitým tělem, které mu napínalo

flanelovou košili. „Kočička je poprvý sama venku? Kdypak se

musíme vrátit domů, co?“

„Slavíme to, že ty teď hned pohneš svou tlustou prdelí a vrátíš

se ven,“ pronesl Cam mile, jako by oznamoval, že slaví Luceiny

narozeniny. Zadíval se zelenýma očima na muže, který na něj

vycenil malé zažloutlé zuby a pusu plnou žvýkačky.

„Tak ven, jo? Leda bych si ji tam vzal sebou.“

Natáhl se po Luceině ruce. Vzhledem k tomu, jak Cam včera

vyletěl proti Danielovi, Luce předpokládala, že se na muže

okamžitě vrhne. Zvlášť když už od rána pil, jak jí sám řekl. Ale

Cam zůstal pozoruhodně klidný.

210

Udělal jedině to, že udeřil muže do ruky — rychle, ladné a s

brutální silou útočícího lva, který připlácne myš.

Díval se, jak opilec vrávorá ke dveřím, a znuděně si vyklepal

ruku. Pak se otočil k Luce a pohladil jí zápěstí v místě, kde ji

neurvalec popadl. „Omlouvám se za to. Co jsi říkala o tom

včerejšku?“

„Říkala jsem...“ Luce cítila, jak jí z tváře odtéká krev. Přímo

nad Camovou hlavou se objevil ten nejtemnější stín, natahoval se

a rozpínal, až se proměnil v ten největší, jaký kdy Luce viděla. Z

jeho hmoty stoupal arktický chlad a Luce viděla.

jak se stín natahuje k Camovým prstům, které jí ještě hladily

po zápěstí.

„Ach. Panebože,“ vydechla.

Vzápětí se ozval náraz a třeskot skla, jak punker rozbil půllitr o

Camovu hlavu.

Cam se pomalu vztyčil a vyklepal si z vlasů pár střepů. Pak se

obrátil tváří k útočníkovi, který byl dvakrát tak velký a dvakrát

tak starý.

Luce se přikrčila pod stoličku, aby uhnula před tím, co se mělo

strhnout mezi Camem a tím cizím chlapem. A před tím, čeho se

děsila mnohem víc: před temným rozpínajícím se stínem.

„Nechte toho,“ ozval se znuděně barman, ale ani nezvedl oči

od svého magazínu Moderní box.

Chlapík se vrhl na Cama a začal ho zasypávat ranami. Ten ho

odstrkoval tak, jako by do něj bušilo malé dítě.

Luce nebyla jediná, koho ohromil Camův chlad: osamělý

tanečník v kožených kalhotách se přikrčil za hrací skříň. Dlouhán

s mastnými vlasy, který se pokusil několikrát zamávat pěstí proti

Camovi, po chvíli zmateně ucouvl a zůstal stát.

Stín pod stropem se zatím roztáhl po celé ploše a z jeho

černého těla se začaly natahovat černé pramínky jako stébla

trávy, blíž a blíž k jejich hlavám. Luce zamrkala a sehnula hlavu,

právě když, Cam odrazil poslední útočníkovu ránu.

A pak se rozhodl přejít do útoku.

Bylo to jako lusknutí prstů, jako by Cam jen odsunoval suchý

list. Jeho protivník se v jednu chvíli rozháněl před jeho obličejem.

211

Pak se Cam dotkl jeho hrudi a muž vyletěl do vzduchu, shodil

lahve piva na pultě, přelétl lokál a narazil zády do protější stěny

za jukeboxem.

Tam si začal masírovat hlavu, sténal a snažil se zvednout do

dřepu.

„Jaks to udělal?“ šeptla Luce.

Cam si jí nevšímal. Obrátil se k menšímu z dvojice kamarádů a

zeptal se konverzačním tónem: „Teď ty?“

Punker zvedl dlaně. „To nejni moje věc, kámo,“ zadrmolil

vyděšeně a dal se na ústup.

Cam pokrčil rameny, přešel k prvnímu útočníkovi a zvedl ho

ze země za zadní díl trička. Nohy muže se zakomíhaly ve

vzduchu, jako by Cam držel loutku. Mladík jen zlehka pohnul

zápěstím a udeřil mužem o stěnu. Tam ho nenuceně přidržel

jednou rukou. Tou druhou do něj začal bušit a cedil mezi zuby,

znova a znova: „Řekl jsem, že máš vypadnout!“

„Tak dost!“ zavřískla Luce, ale nikdo z nich ji neslyšel nebo se

o ni nestaral. Luce se udělalo špatně. Chtěla odtrhnout oči od

krvácejícího nosu a rtů muže přišpendleného ke zdi, od Cama s

jeho nadlidskou silou. Chtěla mu doporučit, aby se na to vykašlal.

Chtěla mu říct, že se vrátí do školy sama. Ale ze všeho nejdřív se

chtěla dostat z dosahu toho mohutného černého stínu, který už

zahalil celý strop a teď stékal po stěnách. Popadla svůj batoh a

rozběhla se do noci...

Přímo do něčího náručí.

„Jsi v pořádku?“

Byl to Daniel.

„Jaks mě tady našel?“ Bez ostychu mu zabořila obličej do

ramene. Uvnitř ní se rodily slzy, které toužila zarazit.

„Pojď,“ vyzval ji. „Musím tě dostat pryč.“

Ani se neohlédla, když vklouzla rukou do jeho. Celým tělem se

jí začalo šířit teplo. A pak jí vytryskly ty slzy. Nebylo správné cítit

se tak v bezpečí, když stíny byly tak blízko.

I Daniel vypadal rozrušeně. Táhl ji přes parkoviště tak rychle,

že musela skoro sprintovat. Cítila, že stín se protáhl pode dveřmi

baru a stoupá k obloze. Nechtěla se ohlížet. Jenže ani nemusela.

212

Vzápětí už se stíny objevily nad jejich hlavami, zakryly zbytky

slunečního světla a zatemnily jim cestu. Luce měla pocit, jako by

se svět před jejíma očima rozpadal na kusy. Do nosu jí stoupl

dusivý pach síry, horší než všechno, co kdy cítila.

Daniel vzhlédl taky a zamračil se. Ale vypadalo to, jako by si

jen snažil vzpomenout, kde parkuje. Jenže vtom se stala ta

nejpodivnější věc: stíny ucouvly, stáhly se do jezírka černi, které

se vzápětí rozprsklo.

Luce nevěřícně přimhouřila oči. Jak tohle Daniel udělal?

Protože to udělal on, ne?

„Co?“ zeptal se nepřítomně Daniel. Odemkl dveře u spo-

lujezdce bílé dodávky taurus. „Něco se děje?“

„Nemáme čas promluvit si o spoustě věcí, které se dějí,“

prohlásila Luce a vklouzla do auta. „Podívej.“ Ukázala na dveře

baru, které se právě rozletěly. Stál v nich Cam. Asi vyhodil toho

druhého chlapa ven, ale nevypadal, jako by se pral. Stál se

zaťatými pěstmi.

Daniel se ušklíbl a zavrtěl hlavou. Luce se bezvýsledně snažila

zapnout si bezpečnostní pás, dokud se k ní Daniel nenaklonil a

neodstrčil její ruce. Zadržela dech, když ucítila jeho dotek na

břiše. „Takhle se to dělá,“ zašeptal, když upevnil sponu do

správné polohy a zacvakl.

Nastartoval vůz, pomalu zacouval a dával si na čas, než projel

kolem vchodu do baru. Luce nenapadala jediná věc, kterou by

Camovi mohla říct. Nakonec jí připadalo dokonalé, co udělal

Daniel: stáhl okýnko a pronesl klidně: „Dobrou noc, Came.“

„Luce!“ Cam se rozběhl k jejich autu. „Nedělej to. Neodjížděj s

ním. Skončí to špatně.“ Neviděla mu do očí, ale tušila, že ji prosí,

aby se vrátila. „Je mi to líto!“

Daniel Cama úplně ignoroval a jel dál. Močál vypadal za

soumraku ponuře a les před nimi byl ještě temnější.

„Pořád nechápu, jak jsi mě tady našel,“ ozvala se Luce. „Nebo

jak jsi věděl, že mám schůzku s Camem. Nebo kdes sebral tohle

auto.“

„Patří slečně Sophii,“ odpověděl Daniel na poslední otázku.

213

Zapnul světla, protože silnice se stočila mezi stromy a na

jejich vůz dopadaly dlouhé stíny.

„Slečna Sophia ti půjčila auto?“ podivila se Luce. „Nějakou

dobu jsem žil ve slumu v Los Angeles,“ prohodil Daniel. „Takže

o ,půjčování’ aut jsem se toho naučil celkem hodně.“

„Tys jí to auto ukrad?“ Luce se zamračila, když si představila,

jak asi knihovnice zaznamená tenhle poklesek do jeho spisu.

„Zase jí ho vrátíme,“ namítl Daniel. „Dneska večer má plno

práce, protože se účastní rekonstrukce bitvy z občanský války.

Něco mi říká, že to auto ani nestihne postrádat.“

Teprve v tu chvíli si Luce uvědomila, co má Daniel na sobě.

Byla to modrá uniforma seveřanského vojáka s podivným

hnědým koženým řemenem šikmo přes hruď. Předtím se tak

vyděsila z Cama, ze stínů a z celé té strašidelné scény, že si toho

ani nestačila všimnout.

„Nesměj se mi,“ ohradil se Daniel a sám se snažil nerozesmát.

„Dneska ses ulila z nejspíš nejpříšernějšího Společensky ho

večera za celej školní rok.“

Luce si nemohla pomoct: natáhla se a dotkla se knoflíku na

Danielově uniformě. „Taková hanba,“ protáhla svým nejlepším

jižanským přízvukem. „Zrovna jsem si nažehlila svoji róbu na

debutanstký ples.“

Danielovy rty se zvlnily úsměvem, ale pak si povzdychl.

„Luce..., to, cos udělala dneska, mohlo dopadnout vážně zle.

Dochází ti to?“

Luce zírala na silnici, znechucená, že se nálada tak rychle

změnila zase v pochmurnou. Ze stromů se ozvalo soví houkání.

„Nechtěla jsem jet sem,“ pronesla nakonec, což byla taky

pravda. Cam ji doběhl. „Kéž bych to neudělala,“ dodala tiše.

Přemítala, kde jsou teď stíny.

Daniel udeřil pěstí na volant, až Luce nadskočila. Zaskřípal

zuby. Luce nenáviděla pocit, že je to ona, kvůli komu Daniel tak

zuří.

„Nemůžu uvěřit, že s ním chodíš!“ vybuchl nakonec.

„Nechodím,“ ohradila se Luce. „Sešla jsem se s ním jen proto,

abych mu řekla...“ Znělo to tak chabě. Ona, a chodit s Camem!

214

Kdyby tak Daniel věděl, kolik volna tráví s Penn zkoumáním jeho

rodiny... no, tak by asi zuřil úplně stejné.

„Nemusíš mi to vysvětlovat,“ prohlásil Daniel a mávl rukou. Je

to vlastně moje vina.“

„Tvoje vina?“

V tu chvíli Daniel odbočil z hlavní silnice na prašnou pěšinu.

Když zhasl světla, před nimi se objevil oceán. Večerní obloha

měla temně švestkovou barvu a vrcholky vln stříbřitě jiskřily.

Tráva na pláži se ohýbala ve větru a vydávala přitom vysoký

hvízdavý zvuk. Na zábradlí plážového chodníčku seděli v řadě

rackové a načechrávali si peří.

„Zabloudilí jsme?“ hlesla Luce.

Daniel neodpověděl. Vystoupil z auta a přibouchl za sebou

dvířka. Pak se vydal k vodě. Luce čekala trýznivých deset vteřin a

dívala se, jak se jeho postava v purpurovém soumraku zmenšuje.

Teprve pak vyskočila z auta a vydala se za ním.

Vítr jí hnal vlasy do tváře. Vlny narážely na pobřeží a za-

nechávaly za sebou stopu skořápek a vodních trav. Vzduch byl

chladnější než voda a všechno bylo cítit pronikavě slaně.

„Co se děje, Danieli?“ zeptala se Luce, která se po dunách

vydala k němu. Cítila, jak se jí nohy v písku těžce vlečou. „Kde to

jsme? A proč říkáš, že je to tvoje vina?“

Obrátil se k ní. Vypadal poraženě. Jeho unionistická uniforma

byla pomačkaná, šedé oči měl sklopené. Hukot vln téměř

přehlušil jeho slova.

„Potřebuju trochu času. Musím si to rozmyslet.“

Luce cítila, jak se jí do krku tlačí knedlík. Teprve před chvílí

přestala brečet, ale Daniel jí to moc neulehčoval. „Tak proč jsi mě

přijel zachránit? Proč jsi jel celou cestu až tam a odvez mě pryč?

Abys na mě byl naštvanej a ignoroval mě?“ otřela si oči lemem

černého trička, ale z konečků prstů se jí do očí dostala sůl a

začaly ji štípat. „Ne že by se to moc lišilo od toho, jak se ke mně

chováš celou dobu, ale...“

Daniel se k ní prudce otočil a přitiskl si ruce na čelo. „Ty to

prostě nechápeš, Luce.“ Zavrtěl hlavou. „Jde o to, že... to nikdy

nepochopíš.“

215

V jeho hlase nebylo nic urážlivého. Vlastně to vyslovil až moc

mile. Jako by byla tak pitomá, že nedokáže pochopit něco, co je

jemu tak jasné. Luce se rozzuřila.

„Tak já to nechápu?“ vybuchla. „Já to nechápu?! Tak mi dovol,

abych ti řekla něco, co chápu. Ty si myslíš, jak seš chytrej? Já

jsem strávila tři roky v nejlepší přípravce v týhle zemi s

prospěchovým stipendiem! A když mě vykopli, musela jsem je

písemně žádat — prosit! — aby mi uznali moje vysvědčení se

samejma jedničkama!“

Daniel se od ní pokusil ucouvnout, ale Luce ho

pronásledovala. Za každý jeho dlouhý krok vzad udělala jeden

vpřed. Možná ho tím od sebe definitivně zažene — no a co? Říkal

si o to pokaždé, když se k ní přiblížil.

„Umím francouzsky a latinsky. Třikrát za sebou jsem vyhrála

olympiádu z přírodních věd.“

Zahnala ho až k zábradlí dřevěného chodníčku a pokusila se

ovládnout, aby mu nezačala dloubat prstem do prsou. Ještě

neskončila! „Vždycky luštím křížovky v nedělníku a většinu je

mám do hodiny. Mám vyvinutej smysl pro orientaci..., i když to

neplatí, když dojde na kluky.“

Polkla a pokusila se nadechnout.

„A jednou se chci stát psychiatričkou, která svým pacientům

opravdu naslouchá. Rozumíš? Tak se mnou přestaň mluvil, jako

bych byla idiot, a netvrď mi, že ničemu nerozumím, jen proto, že

neumím rozšifrovat tvoje potrhlý chování, chvíli milý a chvíli...“

přejela ho pohledem a pokusila se chytit dech, „...fakt zraňující.“

Vytřela si z očí slzy. Měla na sebe zlost, že tak vyletěla.

„Mlč už,“ vyzval ji Daniel. Ale řekl to tak tiše a něžně, až je

Luce oba překvapila tím, že poslechla.

„Nemyslím si, že seš hloupá.“ Zavřel oči. „Myslím, že jsi ten

nejchytřejší člověk, kterého znám. A nejhodnější. A...“ polkl a

zadíval se na ni. „Nejkrásnější.“

„Prosím?“

Daniel se obrátil k oceánu. „Jsem už prostě unavený,“ pronesl.

Opravdu to znělo vyčerpaně.

„Z čeho?“

216

Zadíval se na ni s tím nejsmutnějším výrazem na světě, jako

by přišel o něco drahocenného. Tohle byl ten Daniel, kterého

znala..., i když nedokázala přesně určit odkud. Tohle byl ten

Daniel, kterého... milovala.

„Mně to můžeš povědět,“ zašeptala.

Zavrtěl hlavou. Ale jeho rty byly tak blízko jejích, a výraz v

jeho očích byl tak svůdný. Jako by ji lákal, aby s tím začala ona.

Její tělo se chvělo nervozitou, když se postavila na špičky a

naklonila se k němu. Položila mu dlaň na tvář a Daniel zamrkal,

ale nepohnul se. Pohybovala se pomalu, tak pomalu, jako by se

bála, že ho vyděsí. Každou vteřinu se cítila víc a víc zkamenělá. A

když pak byli tak blízko, že se jejich řasy skoro dotýkaly, zavřela

oči a přitiskla rty na jeho.

Ten nejjemnější, nejlehčí dotek jeho rtů byl tím jediným, co je

spojovalo. Ale Luceiným tělem projel oheň, který nikdy předtím

nepocítila. Věděla, že chce víc — víc z něj. Asi od něj nemohla

čekat, aby po ní toužil stejným způsobem, aby kolem ní sevřel

paže, jako to udělal už tolikrát ve snech, aby jí vrátil její

roztoužený polibek ještě vášnivěji.

Ale přesně to udělal.

Jeho svalnaté paže se sevřely kolem jejího pasu. Přitáhl si ji k

sobě a ona cítila, jak se jejich dvě těla spojují: nohy se proplétaly

mezi sebou, boky tiskly k bokům, hrudníky se zdvihaly ve

stejném rytmu. Daniel ucouvl k zábradlí dřevěného chodníčku,

přitiskl ji svým tělem tak, až se nemohla hýbat, až ji měl přesně

tam, kde ji chtěl mít. To všechno učinil, aniž na chviličku přerušil

spojení jejich boků.

Začal ji skutečně líbat, nejdřív měkce a krátce, pak dlouze a

vášnivě, podél čelisti a dolů po krku. Přiměl ji zasténat a zaklonit

hlavu. Zlehka ji zatahal za vlasy a ona na okamžik otevřela oči

právě ve chvíli, kdy na oblohu vyšla první hvězda. Luce se cítila

blíž nebi než kdykoli předtím v životě.

Daniel se vrátil k líbání a přesunul se k jejím rtům. Zmocnil se

jich s nečekanou prudkostí, vtáhl do svých úst její spodní ret,

přejížděl jí měkkým jazykem po zubech. Luce otevřela ústa co

nejvíc, jako by se z něj snažila získat maximum. Konečně se

217

zbavila strachu, konečně se nezdráhala ukázat mu, jak moc po

něm touží. Aby se vyrovnala vášnivosti jeho polibků.

Měla písek v ústech i mezi prsty na nohou, slaný vítr jí

způsoboval husí kůži. A její srdce oplétala ta nejčarovnější,

nejsladší kletba.

Umřela by pro něj.

Daniel se od ní odtáhl a zadíval se na ni, jako by ji vybízel, aby

něco řekla. Usmála se na něj a zlehka se dotkla jeho rtů, nechala

tam ty své ležet bez pohnutí. Neznala žádná slova, která by lépe

vyjádřila to, co v tu chvíli cítila, co chtěla.

„Pořád jsi tady,“ zašeptal.

„Nikdo by mě od tebe nedostal,“ zasmála se.

Daniel od ní ucouvl a zadíval se na ni temným pohledem. Jeho

úsměv byl ten tam. Začal před ní přecházet sem a lam a mnul si

čelo rukou.

„Co se děje?“ zeptala se tiše a zatahala ho za rukáv, aby se k

ní vrátil a začal ji zase líbat. Přejel jí prsty po tváři, po vlasech, po

krku. Jako by se chtěl ujistit, že se mu nezdá.

Byl tohle její první opravdový polibek? Pokud nepočítala

Trevora, a to taky nepočítala, pak technicky vzato ano. A

všechno jí připadalo tak správné, jako by byla pro Daniela

stvořená, a on pro ni. Voněl... krásně. Jeho ústa chutnala sladce a

lahodně. Byl vysoký a silný a...

A vyklouzl z jejího objetí.

„Kam jdeš?“ zeptala se ho.

Kolena se mu podlomila a on se napůl zhroutil. Chytil se

dřevěného zábradlí a vzhlédl k obloze. Vypadal, jako by trpěl.

„Říkalas, že by tě ode mě nikdo nedostal,“ zašeptal. „Ale oni

tě dostanou. Možná jen mají zpoždění.“

„Oni? Kdo jsou oni?“ zeptala se Luce a rozhlédla se po

opuštěné pláži. „Myslíš Cama? Podle mě jsme se mu ztratili.“

„Ne.“ Daniel začal přecházet po dřevěném chodníčku sem a

tam. Chvěl se. „To není možný“

„Danieli.“

„Přijde to,“ zašeptal.

218

„Ty mě děsíš.“ Luce se držela za ním, snažila se ho pochopit.

Ale najednou jako by proti své vůli pochopila, co Daniel myslí. Ne

Cam. Něco jiného. Nějaká jiná hrozba.

Luceina mysl se zamlžila. Jeho slova rozezněla cosi v jejím

mozku a ona náhle vycítila jejich děsivou pravdivost, jen důvod

toho všeho jí unikal. Bylo to jako závan snu, který si nedokáže

vybavit celý.

Otočil se k ní. Jeho bledá tvář byla jako květ pivoňky, jeho

ramena klesla v poraženeckém gestu. „Nevím, jak to mám

zastavit,“ zašeptal zoufale. „Nevím, co mám dělat.“

219

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

VZHŮRU NOHAMA

Luce stála na křižovatce cest mezi hřbitovem na severní straně

kampusu a cestou k jezeru na jihu. Začínal večer a stavební

dělníci už odešli domů. Mezi větvemi stromů za tělocvičnou

proudilo dolů sluneční světlo a na trávník nad jezerem dopadal

tečkovaný stín. Jako by Luce lákal k sobě. Nevěděla, kterou

cestou se má dát. V rukou držela dva dopisy.

První byl od Cama, omluva, na niž čekala, a prosba, aby za

ním přišla po škole, že si musí promluvit. Druhý vzkaz od Daniela

neříkal nic víc než „sejdeme se u jezera“. Už se nemohla dočkat.

Rty ji ještě brněly od polibků ze včerejšího večera. Nemohla se

nabažit doteků jeho prstů ve vlasech, jeho rtů na svém krku.

Nemohla si ho vyhnat z hlavy.

Zbytek noci byl trochu mlhavější — třeba to, co se dělo, když

se s Danielem posadili na pláž. Ve srovnání s tím, jak nenasytně

předtím zkoumal její tělo, jí teď připadalo, jako by se jí téměř bál

dotknout.

Nedokázala ho nijak dostat z jeho obluzení. Pořád si mumlal:

„Něco se muselo stát. Něco se změnilo,“ a zíral na ni s bolestí v

očích. Jako by mu ona mohla odpovědět, jako by vůbec měla

ponětí, co jeho slova znamenají. Luce nakonec usnula opřená o

jeho rameno, když se dívala na nekonečný oceán před nimi.

220

Když se o pár hodin později vzbudila, Daniel ji nesl po

schodech k jejímu pokoji na internátu. Ohromilo ji, že prospala

celou cestu zpátky do školy — a ještě víc ji ohromila podivná záře

v chodbě. Už to bylo zase tady. Danielovo světlo. Ani netušila,

jestli ho on sám vidí.

Všechno kolem nich se koupalo v měkkém fialovém světle.

Samolepky na dveřích ostatních pokojů získaly neonový nádech.

Zašlé linoleum jako by světélkovalo. Oknem na hřbitov se fialová

záře linula ven a setkávala se s prvním náznakem tlumeného

ranního světla. To všechno pod dohledem rudých hledáčků

kamer.

„Budeme mít průšvih,“ zašeptala nervózně a napůl ve spánku.

„S kamerama bych si starosti nedělal,“ zašeptal Daniel, když

sledoval její pohled. Jeho odpověď ji nejdřív uklidnila, ale vzápětí

v ní vytušila něco znepokojujícího. Daniel si nedělá starosti s

kamerami, protože si je dělá s něčím horším.

Když ji uložil do postele, políbil ji něžně na čelo a pak se

zhluboka nadechl.

„Nesmíš mi zmizet.“

„To ani náhodou.“

„Já to myslím vážně.“ Na dlouhou dobu zavřel oči. „Teď si

pořádně odpočiň, ale před vyučováním za mnou přijď. Chci si s

tebou promluvit. Slibuješ?“

Stiskla mu ruku, aby ho k sobě přitáhla na jeden poslední

polibek. Podržela mu obličej dlaněmi a vpíjela se do něj. Kdykoli

pootevřela oči, viděla, že se na ni Daniel dívá. A líbilo se jí to.

Nakonec ucouvl ke dveřím a zůstal v nich stát s pohledem

upřeným na ni. Už jen to stačilo, aby jí srdce stále bušilo jako při

polibku. Sotva vyklouzl do chodby a zavřel za sebou dveře, Luce

se propadla do hlubokého spánku.

Celé dopoledne prospala a probudila se až krátce po obědě,

osvěžená a jako znovuzrozená. Bylo jí jedno, že zameškala školu

a nemá pro to žádnou omluvu. Starosti jí dělalo jedině to, že

zaspala schůzku s Danielem. Ale najde ho, co nejdřív On to určitě

pochopí.

221

Kolem druhé hodiny usoudila, že by mohla něco sníst a

zaskočit na náboženství slečny Sophie. Zdráhavě vylezla z

postele. V tu chvíli spatřila dvě obálky, které jí někdo pode

dveřmi vsunul do pokoje. Jejich obsah ji popohnal z pokoje.

Nejdřív to musí říct Camovi. Pokud půjde dřív k jezeru než na

hřbitov, nikdy se nedonutí Daniela opustit. Když půjde nejdřív na

hřbitov, její touha vidět Daniela jí dodá sílu povědět Camovi

všechno to, co mu měla říct už včera. Než se tak vyděsila a než

se všechno vymklo kontrole.

Luce překonala obavy ze setkání s ním a vydala se přes

pozemky ke hřbitovu. Den se chýlil k večeru a vzduch byl horký a

plný vlhkosti. Dnes bude jedna z těch parných nocí, kdy vítr od

moře nemá tu sílu, aby všechno ochladil. V kampusu nikdo nebyl,

lístky na stromech se ani nehnuly. Jako by Luce byla tím jediným,

co se v kampusu Meče & kříže pohybovalo. Teď už vyučování

skončilo a všichni se přesunuli do jídelny na večeři. Penn, a

možná i další spolužáci, si určité lámou hlavu, co je s ní.

Když se blížila ke hřbitovu, Cam se opíral o bránu porostlou

lišejníkem. Lokty mu spočívaly na kovových sloupcích ve tvaru

hroznů, ramena měl nahrbená dopředu. Okovanou špičkou černé

boty kopal do pampelišky. Luce ho ještě nikdy neviděla tak

ponořeného do sebe. Cam většinou vypadal, že se živě zajímá o

okolní svět. Ale tentokrát k ní ani nevzhlédl, teprve když se ocitla

těsně před ním. Tvář měl popelavou, vlasy připláclé k hlavě, a

Luce s úžasem zjistila, že se neoholil. Oči mu přejížděly po jejím

obličeji, jako by jen s obtížemi vstřebával její rysy. Vypadal jako

troska — je zmlácený z rvačky, ale jako by už několik dní nespal.

„Tys přišla.“ Hlas mu zněl ochraptěle, ale pokusil se o úsměv.

Luce si nervózně zapraskala klouby. Moc dlouho se smát

nebude. Přikývla a ukázala na jeho dopis.

Cam se natáhl po její ruce, ale ucukla a předstírala, že si

potřebuje odhrnout vlasy z očí.

„Je mi jasný, že seš naštvaná kvůli tomu včerejšku,“ ozval se

Cam a odtáhl tělo od brány. Udělal několik kroků na hřbitov a pak

se posadil se zkříženýma nohama na nízkou mramorovou lavičku

222

mezi hroby. Otřel dlaní nános listí vedle sebe a poklepal na

očištěnou plochu.

„Naštvaná?“ opakovala Luce.

„To bývá většinou ten důvod, proč člověk uteče z baru.“

Posadila se naproti němu a taky zkřížila nohy. Viděla odsud na

větve mohutného dubu v dolní části hřbitova, pod nimiž si kdysi s

Camem udělali piknik. Připadalo jí to tak strašně dávno.

„No, já nevím. Spíš jsem byla bezradná. Zmatená. Zklamaná.“

Zachvěla se při vzpomínce na lačný pohled toho chlapa, který ji

chytil za ruku, na děsivou rychlost Camových pěstí, na temnou

střechu stínů... „Proč jsi mě tam vzal? Víš, co se stalo Jules a

Phillipovi, když zdrhli ze školy.“

„Jules a Phillip byli dva blbečci s monitorovacíma náramkama.

Jasně že šli sedět.“ Cam se pochmurně usmál, ale nedíval se na

ni. „My nejsme jako oni, Luce. Věř mi. A kromě toho... chtěl jsem

se vyhnout další rvačce, jenže se to nepovedlo.“ Zamnul si

spánky a pokožka se mu nakrabatila. Luce připadala jako tenká

kůže. „Prostě jsem nemoh vystát, jak s tebou ten chlap mluví, jak

se tě dotýká. Ty si zasloužíš, aby se k tobě všichni chovali s

největší úctou.“ Zelené oči mu zazářily. „A já se o to chci

postarat. Jenom já.“

Luce si zastrčila vlasy za uši a zhluboka si povzdychla „Came,

seš vážně moc fajn kluk...“

„Ne, ne.“ Zakryl si obličej rukama. „To je ten projev jak—se—

ho—slušně—zbavit. Teď mi ještě řekneš, že můžeme bejt

kamarádi.“

„Ty se mnou nechceš kamarádit?“

„Ty dobře víš, že chci mnohem víc, než ti dělat kamaráda!“

vyštěkl s takovým odporem, jako by to byla nadávka. „Je to kvůli

Grigorimu, že jo?“

Luce cítila, jak se jí svírá žaludek. Asi to nebylo tak těžké

uhodnout, ale ona byla tak ponořená ve vlastních pocitech, že ani

nemyslela na to, co Cam o nich dvou uhodl.

„Ani jednoho z nás pořádně neznáš,“ prohlásil Cam. Postavil

se a ucouvl od lavičky. „Ale už ses rozhodla, koho si vybereš.“

223

Bylo od něj troufalé předpokládat, že o něm někdy vážně

uvažovala — zvlášť po včerejším večeru. Myslet si, že byl pro

Daniela skutečným soupeřem.

Cam se zhroutil na lavičku vedle ní. Jeho obličej vypadal jinak

— prosebně, úpěnlivě. Chytil její ruce do svých.

Luce překvapilo, že ho to tak zasáhlo. „Je mi to líto,“ hlesla a

odtáhla se. „Prostě se to stalo.“

„Přesně! Prostě se to stalo. Jak? Nech mě hádat. Včera v noci,

kdy tě zachránil jako romantickej hrdina. Luce, ty se rozhoduješ a

nevíš, co všechno je v sázce. A je toho... hodně." Povzdychl si,

když viděl její zmatený výraz. „Se mnou bys byla šťastná.“

„Jsem šťastná s Danielem.“

„Jak to můžeš říct? Ještě se tě ani nedotkl.“

Luce zavřela oči a představila si splynutí jejich rtů minulou noc

na pláži. Danielovy paže kolem svého těla. To, jak jí na jednou

celý svět připadal tak správný, harmonický, bezpečný. Ale když

teď otevřela oči, nebyl vedle ní Daniel.

Byl to Cam.

Odkašlala si. „No, vlastně se pleteš. Dotkl.“

Tváře jí zrudly tak, že si k nim musela přitisknout chladné

dlaně, ale Cam si toho nevšiml. Ruce se mu sevřely v pěsti.

„Upřesní to.“

„Do toho, jak jsem se líbala s Danielem, ti nic není.“ Vztekle

se kousla do rtu. Posmívá se jí.

„Že ne?“ Cam se ostře zasmál. „Vsadím se, že to umím stejně

dobře jako Grigori.“ Chytil ji za ruku a políbil ji jako za starých

časů, než ji zase prudce pustil.

„To nebylo takhle,“ ohradila se Luce.

„A jak teda? Takhle?“ Jeho rty se dotkly její tváře dřív, než

stačila ucuknout.

„Samá voda.“

„Chceš mi tvrdit, že tě Daniel Grigori doopravdy líbal tak, jak

si zasloužíš?“ Camovy žhavé oči se zlověstně zaleskly.

„Jo,“ potvrdila Luce. „Byl to ten nejlepší polibek, co jsem kdy

zažila.“ Taky to byl její jediný polibek — ale Luce věděla, že jestli

se jí někdo zeptá za šedesát let, za sto let, bude to pořád stejné.

224

„Ale jsi tady.“ Cam nevěřícně zavrtěl hlavou.

Luce se nelíbilo, jak to zní. „Jsem tady jen proto, že jsem ti

chtěla říct pravdu. Chtěla jsem, abys věděl, že ty a já...“

Cam vybuchl smíchy. Byl to hlasitý a prázdný zvuk, který se

na opuštěném hřbitově hlasitě rozléhal. Smál se tak dlouho a tak

neovladatelně, až se musel předklonit v pase a otírat si z očí slzy.

„Co je na tom tak k smíchu?“ nechápala Luce.

„Ty vůbec nic netušíš,“ pronesl, pořád ještě v záchvatu

smíchu.

Jeho naznačování, že ničemu nerozumí, se podobalo Da-

nielovu včerejšímu opakovanému tvrzení. Ale Luceina reakce na

Cama byla úplně jiná. I když ji Daniel urážel, stejně cítila, jak ji to

k němu táhne. Dokonce když se hádali, toužila po jeho

přítomnosti víc, než kdy toužila být s Camem. Když ji teď urazil

Cam, podivně se jí ulevilo. Nechtěla s ním mít nic společného.

Právě teď měla pocit, že nechala věci zajít až moc daleko.

Už toho měla dost. Zaťala zuby, vstala a vydala se zpátky

bráně. Měla na sebe vztek, že tady promarnila tolik času.

Ale Cam ji dohonil, předběhl ji a zastoupil jí cestu. Pořád se

ještě smál, ale kousal se do rtu, aby to zarazil. „Nechoď,“ vypravil

ze sebe.

„Nech mě.“

„Ještě ne.“

Než ho stačila zarazit, Cam ji chytil do náruče a zaklonil

dozadu tak daleko, až jí podjely nohy. Zavřískla a snažila se mu

vyprostit, ale Cam se jen smál.

„Pusť mě!“

„Zatím jsme s Grigorim bojovali docela vyrovnaně, nezdá se

ti?“

Zamračila se na něj a opřela se mu rukama o hruď. „Táhni k

čertu.“

„Ty to chápeš špatně,“ prohlásil Cam a naklonil se blíž k ní.

Jeho zelené oči se propalovaly do jejích a Luce se nenáviděla za

to, jak jistá část její bytosti při pohledu do těch očí i teď taje.

„Hele, já vím, že v poslední době se mi to trochu vymklo,

pronesl Cam zastřeným hlasem. „Ale vážně mi na tobě záleží,

225

Luce. Moc. Nevybírej si jeho, dokud mi nedovolíš aspoň jeden

polibek.“

Cítila, jak se jeho paže svírají pevněji, a najednou se jí zmocnil

strach. Ze školy sem nebylo vidět, nikdo nevěděl, kde Luce je.

„Tím se nic nezmění,“ varovala Cama. Snažila se mluvu

klidně.

„Dovolíš mi to? Představ si, že jsem umírající voják, a ty mi

plníš poslední přání. Slibuju... jen jeden polibek.“

Luce si představila Daniela. Viděla ho svým vnitřním zrakem,

jak sedí u jezera a zaměstnává si ruce tím, že hází žabky po

hladině, když by ji místo toho měl držet v náručí. Nechtěla se s

Camem líbat. Ale co když ji jinak odmítne pustit? Ten polibek je

jen taková bezvýznamná maličkost. Nejsnazší způsob, jak se ho

zbavit. Aby mohla jít za Danielem. Cam jí to slíbil.

„Jen jeden...,“ nadechla se, ale to už k ní přitiskl rty.

Její druhý polibek za celý život. Ten Danielův byl hladový a

téměř zoufalý, Camův něžný a až příliš dokonalý. Jako by si ho

trénoval na stovkách dívek před ní.

Přesto cítila, jak se v ní něco rodí, touha zareagovat, zapo-

menout na hněv, který ještě před vteřinou cítila, a ponořit se do

zapomnění. Cam si ji pořád ještě zakláněl v náručí, přidržoval ji

zezadu pokrčeným kolenem. Cítila se v jeho silných pažích v

bezpečí. A to potřebovala. Bylo to tak jiné, tak konejšivé, tolik se

to lišilo od všech chvil, kdy se nelíbala s Camem. Cítila, jako by

začínala na něco — na někoho? — zapomínat. Zůstal jen tenhle

polibek, jeho rty a...

Náhle ucítila, jak padá. Žuchla na zem tak tvrdě, až si vyrazila

dech. Podepřela se na pažích a cítila, jak Camova tvář dopadá do

prachu jen kousek od ní. Navzdory všemu zamrkala bolestí.

Podvečerní slunce zalévalo prašným světlem dvě postavy,

které se objevily na hřbitově.

„Kolikrát ji ještě musíš zničit?“ ozval se zpěvavý jižanský hlas.

Gabbe? Luce vzhlédla a přimhouřila oči proti zapadajícímu

slunci.

Gabbe a Daniel.

226

Gabbe jí spěchala pomoct na nohy, ale Daniel se na ni ani

nepodíval.

Luce se v duchu proklela. Netušila, co je horší — jestli to, že ji

Daniel právě viděl, jak se líbá s Camem, nebo to, že se ti dva — a

tím si byla naprosto jistá — zase začnou rvát.

Cam se postavil a obrátil se tváří k nim. Luce ignoroval „Takže

kdo z vás to bude tentokrát?“ zavrčel.

Tentokrát?

„Já,“ pronesla Gabbe a s rukama v bok vykročila k němu

„Tenhle taneček si rezervuj pro mě, miláčku Came. Copak si se

mnou počneš?“

Luce zavrtěla hlavou. Gabbe si musí dělat legraci. Určitě je to

nějaká hra. Ale Cam nevypadal, že by to považoval za vtip.

Vycenil zuby a vyhrnul si rukávy. Pak zaťal ruce v pěst a rozkročil

se.

„Už zase, Came?“ ozvala se káravě Luce. „To už nemáš těch

rvaček dost?“ A teď se navíc chystá praštit dívku. To snad ne!

Cam se po ní ohlédl s pokřiveným úsměvem. „Do třetice,"

pronesl záhadně a zlověstně. Otočil se ke Gabbe právě ve chvíli,

kdy vykopla a zasáhla ho nohou do čelisti.

Luce uskočila a Cam upadl. Oči měl zavřené a držel se za tvář.

Gabbe stála nad ním a tvářila se, jako by právě vytáhla z trouby

dokonalý broskvový koláč. Podívala se na své nehty a povzdychla

si.

„Věčná škoda, že tě musím zpráskat, zrovna když mám

čerstvou manikúru. Co se dá dělat,“ povyskočila a začala Cama

kopat do břicha s dychtivostí hráče, kterému z automatu padají

peníze.

Cam se vysoukal do dřepu. Luce už mu neviděla do tváře, měl

hlavu skloněnou mezi koleny, ale slyšela ho, jak sténá a snaží se

popadnout dech.

Luce stála nehybně a těkala pohledem mezi Gabbe a Camem.

Naprosto nechápala, čeho se to právě stala svědkem. Cam byl

dvakrát větší než dívka, ale Gabbe nad ním měla stejně navrch.

Ale včera v noci viděla Luce v baru, jak si Cam poradil s tím

umaštěným obrem. A když se pral v knihovně s Danielem, jejich

227

síly byly vyrovnané. Luce užasle zírala na Gabbe, jejíž plavé vlasy

držela v koňském ohonu pestrobarevná stuha. Teď přišlápla

Cama podpatkem k zemi a zkroutila mu ruku za zády. „Tak co,

starouši?“ zažertovala. „Jen kouzelné slůvko, zlato. A hned tě

pustím.“

„Nikdy!“ Cam si odplivl.

„Doufala jsem, že to řekneš,“ zazpívala Gabbe a praštila mu

hlavou o zem.

Daniel položil Luce zezadu ruku na krk. Opřela se o něj a s

obavami se mu podívala do očí. Cekala, že v nich uvidí nenávist.

„Moc mě to mrzí,“ zašeptala. „Cam, on...“

„Proč jsi sem za ním chodila?“ Daniel vypadal ublíženě a

rozzuřeně zároveň. Chytil ji za bradu a obrátil její obličej k sobě.

Jeho prsty ji zastudily. Oči měl úplně fialové, ani stopa po šedi.

Luce se zachvěly rty. „Myslela jsem, že to zvládnu. Že si to s

Camem vyjasním, abych už mohla být jen s tebou a nemuset si s

ničím dělat starosti.“

Daniel si odfrkl. Luce došlo, jak naivně to znělo.

„Ten polibek...“ Zamnula si nervózně ruce. „Byla to hrozná

chyba.“

Daniel zavřel oči a odvrátil se od ní. Dvakrát otevřel pusu, jako

by chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel. Namotal si na prst

pramen vlasů. Přešlápl z nohy na nohu. Luce měla na okamžik

strach, že se Daniel rozpláče.

A pak ji chytil do náruče.

„Zlobíš se na mě?“ Zabořila mu obličej do hrudi a nadechla se

sladké vůně jeho kůže.

„Jsem jen rád, že jsme přišli včas.“

Camovo sténání je oba přimělo pohlédnout na zem. A za-

mračit se. Daniel vzal Luce za ruku a pokusil se ji odtáhnout, ale

ona nedokázala spustit oči z Gabbe, která držela Cama v kravatě

a nevypadala ani rozcuchaně. Zato Cam působil žalostně a na

konci sil. To prostě nedávalo smysl.

„Co se tady děje, Danieli?“ zašeptala Luce. „Jak to, že Gabbe

dokáže z Cama vymlátit duši? Proč ji nechal vyhrát?“

228

Daniel si napůl povzdychl, napůl se zasmál. „Nenechal ji

vyhrát. Tohle je jen malá ukázka toho, co ta holka dokáže." Luce

zavrtěla hlavou. „Nechápu to. Jak...“

Daniel ji pohladil po tváři. „Nechceš se se mnou projít?“

navrhl. „Chci ti toho spoustu vysvětlit, ale myslím, že by ses na

to měla posadit.“

Luce měla sama na srdci pár věcí, které chtěla Danielovi

vysvětlit. Nebo možná ne vysvětlit, ale popovídat si o nich, aby

zjistila, jestli už Daniel nezačíná pochybovat o jejím zdravém

rozumu. Třeba to, jak kolem něj vidí to fialové světlo. Nebo ty

sny, které se jí pořád zdají a které nemůže — nechce — zastavit.

Daniel ji vedl k části hřbitova, kde Luce ještě nikdy před tím

nebyla, na mýtinu, kde se k sobě choulily dvě broskvoně. Jejich

pokroucené stromy se k sobě nakláněly tak, že mezi nimi vznikl

prostor ve tvaru srdce.

Ticho večera rušil jen zpěv cikád. Luce si představila, jak teď

ostatní studenti posedávají v jídelně. Jak si nakládají talíře

bramborovou kaší a usrkávají brčkem zteplalé čokoládové mléko.

Najednou jí připadalo, jako by oni s Danielem byli na jiné planetě

než zbytek školy. Na planetě, kde nezáleželo na ničem, jen na

jeho ruce, která svírala její, na jeho vlasech, které se leskly v

odlescích zapadajícího slunce, na jeho vřelých šedivých očích.

Všechno ostatní odplulo do dáli.

„Nevím, kde začít,“ ozval se a stiskl jí prsty tak, jako by je

masíroval. Jako by z nich chtěl vymazat to, co bylo. „Musím ti

toho tolik povědět a chci to udělat správně.“

Luce sice toužila po tom, aby měl Daniel na mysli jen

romantické vyznání lásky, ale tak naivní nebyla. Musí mít na srdci

něco obtížného — něco, co jí zřejmě objasní jeho chování, ale

zároveň to pro ni bude velká rána.

„Co třeba tím starým dobrým stylem ,mám pro tebe jednu

dobrou a jednu špatnou zprávu’?“ navrhla.

„Fajn nápad. Tak kterou chceš slyšet dřív?“

„Lidi chtějí většinou slyšet nejdřív to dobrý.“

Daniel pokrčil rameny. „To je možné, ale ty máš k většině lidí

hodně daleko.“

229

„Jo. Takže nejdřív to špatný.“

Daniel se kousl do rtu. „A slibuješ, že mi neutečeš dřív, než se

dostanu k tomu dobrýmu?“

Nechtěla mu utéct. Ne teď, když ji od sebe konečně přestal

odhánět. Ne teď, když jí možná nabídne odpovědi na ten dlouhý

seznam jejích otázek, které ji v uplynulých dvou týdnech trápily.

Přitiskl si její ruce k hrudi a přidržel si je u srdce. „Chci ti říct

pravdu,“ prohlásil. „Nebudeš mi věřit, ale zasloužíš si to vědět. I

kdyby tě to mělo zabít.“

„Dobře.“ Luce proběhla tělem vlna bolesti a všimla si, že se jí

roztřásla kolena. Byla ráda, když ji Daniel přiměl, aby se posadila

na zem.

Sám začal přecházet sem a tam. „V Bibli...“

Luce zasténala. Nemohla za to: byla to automatická reakce na

ty fráze z nedělní školy. Chtěla mluvit o nich dvou, ne poslouchat

nějaké moralistní paralely. Bible jí neodpoví na žádnou z otázek o

Danielovi, které ji trápily.

„Poslouchej mě,“ střelil po ní pohledem. „Víš, jak se v Bibli

dělá povyk z toho, že musíš milovat Boha celou svou duší?

Bezvýhradnou a nesrovnatelnou láskou?“

Luce pokrčila rameny. „No jasně.“

„Takže...,“ Daniel se odmlčel, jak hledal správná slova,

„tenhle požadavek neplatí jen pro lidi.“

„Jak to myslíš? Pro koho ještě? Pro zvířata?“

„Někdy,“ připustil váhavě Daniel. „Třeba pro hada. Bůh ho

zatratil za to, že had pokoušel Evu. Odsoudil ho plazit se navěky

po zemi.“

Luce se zachvěla, když si vzpomněla na Cama. Jejich piknik.

Ten had. Ten řetízek. Zamnula si holý krk. Byla ráda, že si ho už

sundala.

Daniel se k ní naklonil a přejel jí prsty po vlasech, po tváři až k

bradě a do prohlubně v krku. Slastně přivřela oči.

„Chci ti říct..., že jsem stejně prokletý, Luce. Jsem prokletý už

hrozně, hrozně dlouhou dobu.“ Jeho slova zazněla s hořkostí.

„Kdysi jsem se rozhodl a věřil jsem — pořád tomu věřím —, že to

rozhodnutí bylo správné, i když...“

230

„Já ti nerozumím,“ ozvala se nešťastně.

„Samozřejmě že nerozumíš.“ Daniel se svezl na zem vedle ní.

„A já ti to neumím pořádně vysvětlit.“ Podrbal se na hlavě a ztišil

hlas, jako by mluvil sám k sobě. „Ale udělám, co budu moct. Tak

do toho.“

„Ano,“ pobídla ho. Byla celá zmatená, a to jí ještě dohromady

nic neřekl. Snažila se to nedávat příliš najevo.

„Pořád se zamilovávám,“ vysvětlil jí. Vzal ji za ruce a pevně je

stiskl. „Znova a znova. A pokaždé to skončí tragicky.“

„Znova a znova.“ Z těch slov se Luce udělalo špatně. Zavřela

oči a vytáhla ruce z jeho sevření. Něco takového jí už jednou řekl,

tenkrát u jezera. Že někoho miloval a spálil se. Proč zase teď

mluví o jiných holkách? Už tenkrát ji to ranilo a teď znova, bylo to

jako bodnutí do žeber. Sevřel jí prsty.

„Podívej se na mě,“ zaprosil. „Teď se dostáváme k tomu

nejhoršímu.“

Otevřela oči.

„Pokaždé se zamiluju do tebe.“

Luce se nadechla a chtěla vydechnout, ale místo toho jí z

hrdla vyšel ostrý, řezavý smích.

„No jasně, Danieli,“ pronesla a začala se zvedat. „Tak to seš

fakt prokletej. To zní příšerně.“

„Poslouchej mě.“ Stáhl ji na zem takovou silou, až jí škublo v

rameni. Oči mu zfialověly a bylo vidět, že se opravdu zlobí. No,

tak to není sám.

Daniel zvedl oči do koruny broskvoně, jako by prosil o pomoc.

„Zapřísahám tě, nech mě to vysvětlit.“ Hlas se mu za chvěl.

„Problém není v tom, že tě miluju.“

Luce se přerývaně nadechla. „Tak v čem?“ Donutila se

poslouchat. Musí být silná, nesmí se hned cítit poraněná. Daniel

vypadal, jako by trpěl za ně za oba.

„Musím navěky žít,“ pronesl.

Stromy kolem nich zašuměly a Luce koutkem oka zahlédla

záchvěv stínů. Nebyla to ta děsivá, pohlcující temnota jako včera

večer v baru, ale varování. Stín si zachovával odstup, zůstával

nehybně v ústraní, ale čekal. Na ni. Luce ucítila jeho chlad

231

hluboko v kostech. Nedokázala setřást pocit, že se dalo na

pochod něco temného a kolosálního. Něco konečného.

„Promiň,“ hlesla a vrátila se pohledem k Danielovi. „Cos to

říkal?“

„Musím navěky žít,“ zopakoval jí. Luce pořád nechápala, ale z

jeho úst se řinul nezadržitelný proud slov. „Musím pořád žít. Dívat

se, jak se rodí děti, jak vyrůstají, jak potkávají první lásky. Dívat

se, jak mají děti a jak stárnou. Dívat se, jak umírají. Jsem

odsouzený sledovat to všechno znova a znova, Luce. Sledovat to

u všech kromě tebe.“ Oči se mu zaleskly, hlas mu klesl do

šepotu. „Ty nepotkáváš lásku...“

„Ale...“ I Luce začala šeptat. „Já se zamilovala...“

„Nebudeš mít děti a nezestárneš, Luce.“

„Proč ne?“

„Vracíš se vždycky po sedmnácti letech.“

„Prosím...“

„Setkáváme se. Vždycky se setkáme, osud nás vždycky nějak

svede dohromady. Nezáleží na tom, kam jdu. Nezáleží na tom,

jak se snažím zvětšit vzdálenost mezi námi. Nikdy na tom

nezáleží. Ty si mě vždycky najdeš.“

Zíral na své zaťaté pěsti. Tvářil se, jako by chtěl do něčeho

udeřit. A nedokázal k ní zvednout oči.

„A pokaždé, když se setkáme, se do mě zamiluješ...“

„Danieli...“

„Můžu se ti snažit odolávat nebo na tebe nereagovat, jak

nejlíp dokážu, ale nic se tím nezmění. Zamiluješ se do mě a já do

tebe.“

„A to je taková hrůza?“

„A zabije tě to.“

„Přestaň!“ vykřikla. „O co se to snažíš? Vyděsit mě?“

„Ne.“ Daniel se ušklíbl. „To taky nikdy nefunguje.“

„Jestli nechceš bejt se mnou, tak...“ nadechla se Luce. Po řád

ještě doufala, že je to nějaký důmyslný vtip, nějaká nacvičená řeč

na ukončení nežádoucího vztahu, ne pravda. Nemůže to být

pravda. „...určitě máš v rukávu něco, čemu by se dalo uvěřit

snáz.“

232

„Já vím, že mi nevěříš. Proto ti to nemůžu říct, když ti to

musím říct. Myslel jsem si, že chápu pravidla, a... teď jsme se

políbili, a já už nechápu nic.“

Vybavila si jeho slova z předchozí noci. Nevím, jak to mám

zastavit. Nevím, co mám dělat.

„Protože jsme se políbili.“

Přikývl.

„Když bylo po všem, tvářil ses překvapeně.“

Znovu přikývl. Měl aspoň tolik slušnosti, že se tvářil

zahanbeně. „Políbils mě,“ pokračovala Luce, jak se v tom všem

pokoušela vyznat, „a myslel sis, že to nepřežiju?“

„Vzhledem k předchozím zkušenostem,“ vypravil ze sebe.

„Ano.“

„To je šílený.“

„Nejde o ten polibek, jde o to, co znamená. V některých

životech jsme se políbili, ale většinou ne.“ Pohladil ji po tváři a

ona musela bojovat s návalem slasti. „Musím říct, že mám radši

ty životy, kdy k tomu dojde.“ Sklopil oči. „I když ztratit tě je

potom mnohem horší.“

Chtěla se na něj obořit, proč si vymýšlí tak za vlasy přitaženou

historku, když se místo toho mohli objímat. Ale něco tady bylo,

hluboko zasuté v její mysli..., a to něco jí říkalo, aby protentokrát

zůstala s Danielem a vyslechla si ho až do konce.

„A když mě ztratíš,“ vyslovila, jako by si jazykem ohmatávala

jednotlivá slova, „jak se to stane? Proč?“

„Záleží na tobě... kolik toho pochopíš o naší minulosti, nakolik

poznáš, kdo jsem,“ pokrčil rameny. „Vím, že to zní hrozně...“

„Bláznivě?“

Usmál se. „Chtěl jsem říct neurčitě. Ale snažím se o upřím-

nost. Nechci ti nic tajit. Je to hodně delikátní záležitost. Někdy v

minulosti právě takováhle konverzace...“

Viděla, jak se mu ta slova formují na rtech, ale nevyslovil je.

„Vedla k mý smrti?“

„Právě takováhle konverzace mi zlomila srdce.“

Vypadal, jako by opravdu trpěl, a Luce ho toužila ukonejšit.

Sama si připadala vyčerpaná, ale něco v hrudi ji popohánělo k

233

němu. Začala tušit, že Daniel ví o tom fialovém světle. Že s ním

má společné... úplně všechno.

„Co seš?“ zeptala se. „Nějakej...“

„Chodím po zemi a pořád v koutku duše čekám, kdy se

objevíš. Pořád tě vyhlížím. Ale když jsem se před tebou začal

schovávat, když jsem začal prchat před tím, co mi zase zlomí

srdce..., ty sis mě vždycky našla. Netrvalo dlouho, než mi došlo,

že se objevíš vždycky po sedmnácti letech.“

Luceiny sedmnácté narozeniny byly na konci srpna, dva týdny

předtím, než nastoupila do školy Meče & kříže. Byla to smutná

oslava: jen Luce, rodiče a dort ze samoobsluhy. Žádné svíčky...

pro jistotu. Ale co její rodiče? Taky se vrací každých sedmnáct

let?

„Nestačí mi to ani, abych se vzpamatoval,“ ozval se Daniel.

„Ale je to dost dlouho na to, abych si přestal dávat pozor.“

„Takže tys věděl, že přijdu?“ zeptala se pochybovačně. Vy-

padal vážně, ale pořád mu nedokázala věřit. Nechtěla mu věřit.

Daniel zavrtěl hlavou. „Nevím přesně, kdy se objevíš. Takhle

to nefunguje. Vzpomínáš si, jak jsem se tvářil, když jsme se tady

uviděli prvně?“ Podíval se na ni, jako by si to sám vybavoval. „V

první chvíli mám takovou radost, že se zapomenu hlídat. A pak se

rozpomenu.“

„Jo,“ pronesla zvolna Luce. „Nejdřív ses na mě usmál a ... tak

proto jsi zvedl ten prostředníček?“

Daniel se zamračil.

„Ale jestli se to opakuje každejch sedmnáct let, taks musel

vědět, že přijdu,“ namítla. „Musels to tušit..., cítit.“

„Je to složitější, Luce.“

„Viděla jsem tě dřív než ty mě. Stáls s Rolandem před školou

a smáli jste se. Smál ses tak upřímně, až jsem ti záviděla. Jestli je

to tak, jak říkáš, jestli seš tak chytrej, že dokážeš předvídat, že se

objevím, že umřu a že to bude pro tebe tak těžký, jak ses moh

takhle smát? Nevěřím ti.“ Luce slyšela, jak se jí chvěje hlas.

„Ničemu z toho nevěřím.“

Daniel jí něžně přitiskl palec ke koutku oka a setřel jí slzu. „To

je vážně úžasná otázka, Luce. Obdivuju tě, že se dokážeš na něco

234

takovýho zeptat. Kéž bych ti to uměl vysvětlit líp, ale je to takhle:

když chceš přežít věčnost, můžeš to udělat jen jediným

způsobem: vypěstovat si v sobě schopnost užívat si každou

chvilku. O to se snažím. Proto jsem se smál.“

„Věčnost,“ opakovala Luce. „To je další věc, který

nerozumím." „Na tom nezáleží. Teď už se nedokážu smát. Jakmile

ses objevila, byl s tím konec.“

„Ale to nedává smysl.“ Luce napadlo, že chce odejít ze

hřbitova dřív, než se setmí... Jenže Danielovo přiznání nebylo

zdaleka jen nesmyslné. Celou tu dobu u Meče & kříže bojovala s

pocitem, že je šílená. Ale její bláznovství v porovnání s

Danielovým bledlo.

„Neexistuje žádný návod, jak vysvětlit... tohle... dívce, kterou

miluju,“ prohlásil zoufale Daniel a odhrnul jí vlasy z obličeje.

„Snažím se. Chci, abys mi věřila, Luce. Co mám udělat?“

„Vymysli si něco jinýho,“ pronesla hořce. „Nějakou příčetnější

výmluvu.“

„Sama jsi mi popsala, cos cítila, když jsi mě uviděla. Mělas

pocit, že mě znáš. Snažil jsem se to popírat, jak dlouho to jen šlo,

protože jsem věděl, že se stane tohle.“

„Měla jsem pocit, že tě odněkud znám,“ připustila Luce. Do

hlasu se jí vkradl strach. „Jako z tábora nebo z obchodáku nebo

tak něco. Ne z minulejch životů.“ Zavrtěla hlavou. „Ne..., já

nemůžu.“

Zakryla si uši. Daniel jí je odkryl.

„Ale v hloubi duše víš, že je to pravda,“ prohlásil. Sevřel jí

kolena a zadíval se jí hluboko do očí. „Vědělas to, když jsem za

tebou šel v Riu na vrcholek Corcovada, protože jsi chtěla vidět

zblízka Kristovu sochu. Vědělas to, když jsem tě nesl v náručí k

řece Jordán potom, cos u Jeruzaléma onemocněla. Tři upocený

kilometry. Říkal jsem ti, ať nejíš ty datle. Vědělas to, když jsi mě v

Itálii za první světový války ošetřovala v lazaretu. Nebo když

jsem tě při carových čistkách v St. Petěrburgu schoval ve sklepě.

Když jsem se vyšplhal na cimbuří vašeho hradu ve Skotsku

během reformace. Když jsme spolu tančili další a další tance na

králově korunovaci ve Versailles. Bylas tam jediná žena v

235

černém. A co ta malířská komuna v Quintana Roo, nebo protestní

průvod v Kapským Městě, jak jsme strávili noc v ohradě. Otevření

divadla Globe v Londýně. Měli jsme ty nejlepší místa v hledišti.

Bylas na Tahiti, když tam ztroskotala moje loď, ukázala ses v

Melbourne, kde jsem byl trestancem. Objevila ses, když jsem byl

v osmnáctým století zlodějem v Nimes, i v Tibetu, kde jsem byl

mnichem. Vždycky se objevíš a dřív nebo pozdějc vytušíš

všechno to, co jsem ti zrovna pověděl. Ale nechceš přijmout to, o

čem cítíš, že je to pravda.“

Daniel se zarazil, aby chytil dech. Díval se přes její rameno

někam do dálky. Pak jí znovu položil ruku na koleno a jejím tělem

se znovu rozběhla ohnivá vlna.

Luce zavřela oči. Když je potom otevřela, Daniel držel v ruce

dokonalou bílou pivoňku. Květina téměř zářila. Luce se rozhlédla

kolem, aby zjistila, odkud ji utrhl. Jak to, že si jí dřív nevšimla? Ale

kolem nich byla jen tráva a spadané hnijící ovoce. Natáhla se pro

květinu a chvíli ji oba drželi společně.

„Vědělas to v Helstonu, když jsi celý měsíc den co den trhala

pivoňky. Pamatuješ?“ Zadíval se na ni, jako by chtěl nahlédnout

do jejího nitra. „Ne,“ odpověděl si s povzdechem po chvíli.

„Samozřejmě že si to nepamatuješ. Závidím ti to.“

A v tu chvíli se Luceina pokožka rozpálila, jako by si její tělo

pamatovalo všechno to, s čím si mozek nedokázal poradit. Dívka

si už nebyla jistá vůbec ničím.

„Všechno to dělám proto, že jsi moje láska, Lucindo.“ Daniel

se k ní naklonil, až se jejich čela dotýkala. „Pro mě jsi všechno na

světě.“

Lucein spodní ret se začal chvět. Její ruce v jeho sevření

ochably. Okvětní lístky pivoňky se začaly snášet k zemi.

„Tak proč se tváříš tak smutně?“

Bylo toho tolik, že nedokázala myslet na všechno najednou.

Odvrátila se od Daniela a napřímila se, setřela si z džinů lístky a

trávu. Hlava se jí točila. Takže ona už žila... dřív?

„Luce.“

236

Mávla rukou. „Myslím, že potřebuju jít někam, kde budu sama.

Lehnout si.“ Opřela se o broskvoň. Najednou se cítila hrozně

slabá.

„Nevypadáš dobře.“ Daniel vstal a natáhl k ní ruku.

„Asi ne.“

„Je mi to líto.“ Povzdychl si. „Nevím, co jsem si sliboval od

toho, že ti to řeknu. Neměl jsem to dělat...“

Luce si předtím neuměla představit, že nastane chvíle, kdy

nebude chtít být s Danielem, ale teď od něj potřebovala pryč.

Viděla, jak se na ni úpěnlivě dívá a čeká na její slib, že se zase

uvidí, že si o tom promluví víc, ale už si nebyla jistá, jestli je to

dobrý nápad. Čím víc toho od něj slyšela, tím silnější měla pocit,

jako by se něco v ní otevíralo. A nebyla si jistá, jestli je na to

připravená. Už si nemyslela, že je šílená... a nemyslela si to ani o

Danielovi. Někomu jinému by jeho vysvětlení muselo připadat

bláznivé, ale Luce už si tím nebyla tak jistá. Co když tohle byly ty

odpovědi, které dávaly smysl celému jejímu životu? Nevěděla.

Ale byla vyděšenější než kdykoli předtím.

Shodila ze sebe jeho ruku a vydala se k internátu. Po několika

krocích se zastavila a pomalu se otočila.

Daniel se ani nepohnul. „Co je?“ zeptal se a zvedl bradu.

„Slíbila jsem, že s tebou zůstanu, dokud neuslyším tu dobrou

zprávu.“

Danielova tvář se uvolnila téměř do úsměvu, ale jeho výraz

byl i nadále znepokojený. „Dobrá zpráva je...,“ zaváhal, jak

pečlivě volil slova, „že jsem tě políbil, a ty jsi pořád tady.“

237

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

OTEVŘENÁ KNIHA

Luce se zhroutila na postel, až pod ní unavené pružiny podklesly.

Po odchodu ze hřbitova — a od Daniela — celou cestu do pokoje

prakticky běžela. Nezdržovala se ani s rozsvěcením, takže

zakopla o židli u stolu a narazila si palec u nohy. Stočila se na

posteli do klubíčka a sevřela si bolavou nohu. Bolest byla aspoň

něčím fyzickým, s čím se mohla utkat. Něčím normálním a z

tohohle světa. Luce se ulevilo, že je konečně sama.

Vtom se ozvalo zaklepání na dveře.

Ne. Ještě nechytila druhý dech.

Luce klepání ignorovala. Nechtěla nikoho vidět — a ten někdo

by to měl pochopit. Další zaklepání — a sípavé odkašlání

zahleněného krku alergika.

Penn.

Luce se teď s Penn nechtěla setkat. Buď by vypadala jako

šílená, kdyby se jí snažila vylíčit, co se jí stalo v posledních

čtyřiadvaceti hodinách — anebo by zešílela doopravdy, kdyby si

to nechala pro sebe a předstírala, že se nic neděje.

Luce konečně zaslechla, jak se Penniny kroky vzdalují

chodbou. Vydechla úlevou a její výdech se změnil v tiché, dlouhé,

osamělé zaskučení.

Toužila to svést na Daniela. To on v ní uvolnil ten pocit, že

nemůže nic sama ovládat. Luce si na okamžik představila život

238

bez něj..., jenže to byl nesmysl. Jako by si člověk snažil vybavit

svůj první dojem z domu, ve kterém už žije spoustu let. Dostal se

jí pod kůži. A teď bude muset zjistit, jak se má vypořádat s těmi

podivnými věcmi, které jí pověděl.

Její mysl se stále vracela k těm časům a místům, kde se podle

jeho tvrzení setkali. Luce si na to možná vědomě nepamatovala,

ale z nějakého podivného důvodu ji to nešokovalo. Spíš to znělo

nějak povědomě.

Tak například odjakživa nenáviděla datle. Už jen z pohledu na

ně se jí dělalo špatně. Začala tvrdit, že na ně má alergii, aby se je

mamka přestala snažit pašovat do koláčů. Taky prakticky od

dětství žadonila, aby ji rodiče vzali do Brazílie, i když nevěděla,

proč tolik touží jet zrovna tam. A bílé pivoňky. Daniel jí přinesl

kytici do nemocnice po tom požáru v knihovně. Na těch

květinách jí vždycky připadalo něco nezvyklého, ale

povědomého.

Obloha za oknem byla temná, jen s několika bledými obláčky.

I v jejím pokoji byla tma, až na plné květy ve váze na parapetu.

Měla je tam už týden, a ještě jim neupadl ani jediný okvětní

lístek.

Luce se posadila a nadechla se jejich sladké vůně.

Nemůže se na něj zlobit. Ano, znělo to bláznivě, ale Daniel

měl pravdu — to ona za ním neustále chodila a vykládala mu, že

ho odněkud zná. A nešlo jen o to. To ona viděla stíny, ona byla

zapletená do smrti nevinných lidí. Snažila se nemyslet na Trevora

a na Todda, když Daniel začal mluvit o její vlastní smrti — jak ji

už tolikrát viděl umírat. Kdyby to šlo nějak pochopit, Luce se

chtěla Daniela zeptat, jestli se za to necítí zodpovědný. Za to, že

ji neustále ztrácí. Jestli se jeho život taky nepodobá zápasu s

tajnou, ohavnou, dominující vinou, s níž se denně potýkala ona.

Přesunula se na židli, která se bůhvíjak dostala doprostřed

pokoje. Když Zašátrala kolem sebe po něčem, čím by mohla

mrštit o zeď, její prsty nahmataly tlustou knihu.

Luce se posunula ke stolu a rozsvítila lampičku. V pronikavém

světle zářivky chvíli mžourala. Knihu, kterou držela v ruce, nikdy

předtím neviděla. Byla vázaná ve světlounce šedém plátně, s

239

otrhanými rohy a hnědými kapičkami zaschlého lepidla na

hřbetě.

Strážci: Legenda středověké Evropy.

Kniha Danielova předka.

Kniha byla těžká a trochu páchla kouřem. Luce vytáhla dopis

zastrčený pod obálkou.

Jo, našla jsem univerzální klíč a vstoupila nezákonně do tvýho

pokoje. Promiň. Ale tohle je NALÉHAVÝ!!! A nemůžu tě nikde

najít. Kde jsi? Musíš se na to podívat a pak si musíme udělat

brífink. Stavím se za hodinu. Buď opatrná.

xoxo,

Penn

Luce položila dopis vedle květin a knížku si přenesla na postel.

Posadila se na kraj lůžka, nohy spustila dolů. Už jen to, že knihu

držela, v ní vyvolávalo teplé šimrání pod kůží. Jako by ta kniha

byla živá.

Otevřela svazek. Cekala, že se bude muset prokousávat

složitými akademickými větami nebo začít hledat v rejstříku,

když bude chtít narazit na nějakou zmínku o Danielovi.

Ale nedostala se dál než k titulní stránce.

Na té byla nalepená sépiově hnědá fotografie, pořízená ve

starém stylu carte de visite na žlutém albuminovém papíře. Pod

fotografii kdosi vybledlým inkoustem zapsal: Helston, 1854.

Luce rozpálilo horko. Stáhla si přes hlavu černý svetr, ale i v

tričku jí bylo teplo.

V hlavě jí znovu zazněly Danielovy věty. Musím navěky žít.

Vracíš se každých sedmnáct let. Zamiluješ se do mě a já do tebe.

A to tě zabije.

V hlavě jí začalo škubat bolestí.

Jsi moje láska, Lucindo. Pro mě jsi všechno na světě.

Objela prstem okraj nalepené fotografie. Její tatínek, který byl

blázen do fotografování, by ocenil, jak jsou tváře na snímku

Zachovalé. Musel být cenný.

240

Ale Luce se soustředila na něco jiného. Na lidi na fotografii.

Protože... buď bylo Danielovo každé slovo pravdivé, nebo vůbec

nic nedávalo smysl.

Na fotografii byl mladý muž se světlými krátkými vlasy a

světlýma očima, který elegantně pózoval v černém kabátci. Jeho

zdvižená brada a nápadné lícní kosti téměř nepřipouštěly mýlku,

ale Luce se soustředila na jeho rty. Přesně ten úsměv, spojený s

tím pohledem jeho očí..., ten viděla Luce téměř v každém svém

snu po celý uplynulý týden. A během posledních dní ho několikrát

spatřila i naživo.

Ten muž byl Danielovým dvojníkem. Toho Daniela, který jí

právě řekl, že ji miluje a že ona se už bezpočtukrát reinkarnovala.

Toho Daniela, který jí pověděl tolik věcí, co nechtěla slyšet, takže

od něj utekla. Toho Daniela, kterého nechala stát pod

broskvoněmi na hřbitově.

Mohla to být jen pozoruhodná podoba. Nějaký jeho vzdálený

předek, možná sám autor knihy, který předal své geny v

rodokmenu Danielovi v podivuhodně nezměněném stavu.

Až na to, že ten mladý muž stál vedle mladé ženy, která jí

byla znepokojivě, důvěrně známá.

Luce si podržela knížku pár centimetrů před očima a vpíjela se

jimi do ženina obličeje. Měla na sobě černé hedvábné plesové

šaty, které jí obepínaly trup až do pasu, kde se rozšiřovaly v

bohaté nabírané vrstvy. Na rukou měla krajkové černé rukavičky

bez prstů, které jí holé a bílé trčely ven. Mezi rty, pootevřenými v

nenuceném úsměvu, byly vidět malé zuby Měla čistou pleť, ještě

o několik tónů světlejší než muž. Hluboké oči orámované hustými

řasami. A husté černé vlasy, které jí v bohatých pramenech

splývaly až k pasu.

Luce trvalo pár minut, než si vzpomněla, jak se správné

dýchá, ale ani potom nedokázala odtrhnout oči od knihy. Ta žena

na fotografii...

Je ona.

Takže buď měla pravdu a zná Daniela z nějakého letního

tábora, kde spolu pózovali v historických róbách na kašírované

241

staré momentky, i když si to už nepamatuje — anebo Daniel

mluvil pravdu.

Znají se spolu.

Z jiné doby.

Pořád nemohla popadnout dech. Celý život se jí převaloval v

hlavě jako mořské vlny, z nichž se vynořovaly nejrůznější věci: ty

černé stíny, které ji pronásledují, Trevorova příšerná smrt, její

sny...

Musí najít Penn. Pokud někdo dokáže přijít s vysvětlením

něčeho tak neuvěřitelně nepravděpodobného, pak je to ona. Luce

si tu záhadnou starou knihu strčila do podpaží, vyřítila se z

pokoje a rozběhla se do knihovny.

Tam bylo horko a liduprázdno, ale něco pod těmi vysokými

stropy a nekonečnými regály knih Luce znervózňovalo. Rychle

prošla kolem nové recepce, která vypadala sterilně a

nepoužívaně. Minula nepoužívaný lístkový katalog a prošla

dlouhým oddělením odkazů až do míst, kde byla společná

studovna s dlouhými stoly.

Místo Penn tam ale uviděla Arriane, jak hraje šachy s

Rolandem. Její kamarádka měla nohy na stole a na hlavě

pruhovanou kšiltovku. Vlasy měla nacpané pod ní a Luce si,

podobně jako ten první den při stříhání vlasů, povšimla Arrianiny

lesklé mramorové jizvy, která se jí táhla přes celý krk.

Tmavovláska se soustředila na hru a mezi rty se jí pohybovala

čokoládová cigareta, jak zvažovala další tah. Roland si stočil

dredy do dvou mastných spletenců na vrcholku hlavy. Sledoval

Arriane ostřížím zrakem a poklepával malíčkem na jednoho ze

svých pěšáků.

„Šach mat, kurva!“ vykřikla vítězoslavně Arriane a shodila

Rolandova krále právě ve chvíli, kdy se Luce zastavila u jejich

stolu. „Lulululucindo,“ zazpívala šachistka a vzhlédla. „Ty se

přede mnou schováváš.“

„Ne.“

„Slyšela jsem o tobě věci...,“ pronesla záhadně Arriane, až

Roland zvědavě naklonil hlavu ke straně. „Šťouch šťouch, mrk

mrk — čili sedni si a povídej. Hned teď.“

242

Luce si přitiskla knihu na prsa. Nechtěla se posadit. Chtěla jen

proběhnout knihovnu, jestli tady nenarazí na Penn. Nemohla

klábosit s Arriane, a zvlášť ne před Rolandem, který právě zvedal

svoje věci ze židle, aby jí udělal místo.

„Sedni si,“ vyzval ji.

Luce se neochotně sesunula na krajíček židle. Zdrží se jen pár

minut. Byla pravda, že Arriane už několik dní neviděla. Za

normálních okolností by se jí po jejích potrhlých způsobech

stýskalo.

Ale okolnosti nebyly zdaleka normální a Luce nedokázala

myslet na nic jiného než na tu fotografii.

„Když jsem teď Rolandovi nakopala prdel při šachách, co si

takhle zahrát jinou hru? Třeba ,kdo viděl inkriminovaný snímek

Luce’?“ prohodila Arriane a zkřížila ruce na stole.

„Cože?“ Luce vyskočila. Přitiskla ruce pevně na obálku knihy,

ale cítila, že její napjaté chování stejně všechno prozradí. Nikdy

sem tu knihu neměla nosit!

„Dám ti tři možnosti,“ zamumlala Arriane a protočila panenky.

„Molly tě vyfotila, když jsi včera po vyučování nastupovala do

jistýho černýho auta.“

„Aha.“ Luce si povzdychla.

„Chtěla tě jít prásknout Randy,“ pokračovala Arriane. „Než

jsem jí to, ehm, rozmluvila.“ Sevřela prsty v pěst. „A teď mi na

důkaz vděčnosti vyklop — jelas mimo kampus na rande se

cvokařem?“ Arriane ztišila hlas a zaťukala nehty na stůl. „Nebo

máš někde milence?“

Luce se podívala na Rolanda, který z ní nespouštěl oči. „Ani

to, ani to,“ odpověděla. „Jela jsem si popovídat s Camem. Teda,

já jsem nechtěla...“

„Bingo! Zaplať, Arri,“ přerušil ji s úsměvem Roland. „Vyhrál

jsem.“

Luce otevřela pusu údivem.

Arriane ji poplácala po ruce. „Nedělej z toho vědu. Jen se

trochu sázíme, aby to tady bylo zajímavější. Já myslela, žes

zdrhla s Danielem. Roland sázel na Cama. Přijdu kvůli tobě na

mizinu, Luce. To se mi teda nelíbí.“

243

„Byla jsem s Danielem,“ namítla Luce. Vlastně ani nevěděla,

proč má potřebu uvádět to na pravou míru. To tihle dva nemají

na práci nic jiného než sledovat, co ona provádí se svým

životem?

„Ale,“ zabručel nespokojeně Roland. „Zápletka se zamotává.“

„Rolande,“ Luce se natočila k němu, „potřebuju se tě na něco

zeptat.“

„K službám,“ odpověděl a z kapsy černobíle pruhovaného

saka vytáhl pero a blok. Připravil si pero do ruky jako číšník, který

čeká na objednávku. „Tak co bys ráda? Kafe? Chlast? Ten můžu

sehnat jen v pátek. Pornočasáky?“

„Cigára?“ napověděla Arriane, která žmoulala svoje

čokoládové pořád v puse.

„Ne,“ namítla Luce. „Nic z toho.“

„Aha, takže speciální objednávka. Katalog mám na pokoji.“

Roland pokývl bradou k oknu. „Ale můžeš pak přijít za mnou...“

„Ne, já nechci nic sehnat. Jen bych chtěla vědět...“ Nasucho

polkla. „Ty se kamarádíš s Danielem, vid?“

„No, dá se říct, že ho nemám nerad.“

„Ale věříš mu?“ zeptala se. „Myslím jako, že kdyby ti řek něco

bláznivýho, věřil bys mu?“

Roland na ni zamžoural, jako by ho vyvedla z míry, ale

Arriane vyskočila na stůl a posadila se s nohama směrem k Luce.

„O čem jste konkrétně mluvili?“

Luce vstala. „To je jedno.“ Nikdy o tom neměla začínat.

Popadla knížku ze stolu. „Už musím jít, promiň.“

Odstrčila židli a namířila k východu. Nohy měla těžké a

pomalé, hlava jí praskala starostmi. Ucítila závan chladného

vzduchu na krku a škubla hlavou, když se rozhlížela po stínech.

Nic. Jen otevřené okno blízko pod střechou. V jeho rohu bylo

vmáčknuté maličké ptačí hnízdo. Luce se znovu rozhlédla po

knihovně, protože se jí nechtělo věřit vlastním očím. Ale opravdu

tam nebyly, ani jediný tenký černý pramínek, ani šedý mrak nad

její hlavou. Přesto však cítila jejich blízkost, jejich sirnatý pach ve

vzduchu. Kde tedy jsou, když nepronásledují ji? Vždycky na ně

myslela, jako by byly jen její. Nepředstavovala si je na jiných

244

místech, jak mučí jiné lidi. Vidí je i Daniel?

Obešla roh směrem ke stolkům s počítači v zadní části

knihovny, protože pořád doufala, že by tu mohla najít Penn, a

málem vrazila do slečny Sophie. Obě se zapotácely a knihovnice

Luce přidržela, aby dívka neupadla. Měla na sobě módní džíny,

dlouhou bílou halenu a kolem ramen uvázaný červený, korálky

pošitý svetr. Na krku jí visely na barevné korálkové šňůrce

kovové zelené brýle. Luce překvapilo, jak je ženin stisk silný.

„Promiňte,“ zamumlala.

„Lucindo, co se děje?“ Slečna Sophia jí přitiskla dlaň na čelo a

Luce ucítila vůni dětského pudru. „Nevypadáš dobře.“

Luce polkla. Nechtěla se rozbrečet jen proto, že ji začala

litovat milá knihovnice. „Není mi dobře.“

„Já to věděla,“ prohlásila slečna Sophia. „Dneska jsi nebyla ve

škole a včera na Společenském večeru. Potřebuješ zajít k

doktorovi? Kdyby mi při tom požáru neshořela lékárnička, mohla

bych tě tady rovnou změřit. Měla jsem v ní teploměr.” „Ne.

Totiž... já nevím.“ Luce podržela knihu před sebou a uvažovala o

tom, že by mohla slečně Sophii všechno říct pěkně od začátku...,

ale kde to začalo?“

Až na to, že nic říkat nemusela. Slečně Sophii stačil jediný

pohled na knihu. Vzdychla si a zadívala se chápavě na dívku.

„Takže jsi to konečně zjistila, vid? Pojď se mnou. Musíme si

promluvit.“

Takže i knihovnice ví o jejím životě — životech? — víc než

ona sama. I když Luce nedokázala přijít na to, co to znamená, a

jestli je to vůbec možné.

Vydala se za slečnou Sophii ke stolu v zadní části studovny.

Koutkem oka zahlédla Arriane a Rolanda, ale vypadalo to, že

jsou z doslechu.

„Kde jsi k tomu přišla?“ zeptala se slečna Sophia a zaklepala

na knihu v Luceině náručí. Za brýlemi se jí zablýskla malá černá

očka. „Neboj se. Nic se ti nestane, zlatíčko.“

„Já nevím. Hledaly jsme ji s Penn. Byla to hloupost. Myslely

jsme si, že ten autor je nějaký Danielův příbuzný, ale nevěděly

jsme to jistě. Ale kdykoli jsme ji hledaly, vypadalo to, že si ji

245

někdo půjčil. A pak, když jsem dneska večer přišla do pokoje,

ležela tam — Penn mi ji tam nechala.“

„Takže Pennyweather ví o jejím obsahu?“

„To nevím,“ připustila Luce a zavrtěla hlavou. Cítila, že mluví

nesouvisle, ale nemohla se přinutit zmlknout. Slečna Sophia byla

jako bezvadná potrhlá babička, jakou Luce nikdy neměla. Její

babička si jako největší zábavu představovala výlet do

nákupního střediska. A kromě toho... byla taková úleva si s

někým normálně promluvit. „Ještě jsem s ní nemluvila, protože

jsem byla s Danielem. Obvykle se ke mně choval dost divně, ale

včera večer jsme byli spolu a on mě políbil a zůstali jsme u

jezera...“

„Počkej, zlatíčko,“ přerušila ji ostře slečna Sophia. „Řikalas, že

tě Daniel Grigori políbil?“

Luce si zakryla pusu rukama. Nemohla uvěřit, co to zrovna

plácla. Už jí asi vážně přeskočilo. „Promiňte, to sem nepatří.

Uklouzlo mi to. Hrozně se stydím, že tak blábolím.“ Začala si

dlaní ovívat zarudlé tváře.

Ale už bylo pozdě. Arriane z druhého konce studovny

vybuchla: „Fakt dík, žes mi to řekla!“ Tvářila se ohromeně.

Ale Luceinu pozornost upoutala slečna Sophia, když jí vytrhla

knihu z ruky. „Polibek mezi tebou a Danielem je obvykle zcela

vyloučený, má milá.“ Knihovnice si Zamnula bradu a zadívala se

ke stropu. „Což znamená..., tedy... to nemůže znamenat...“

Prsty slečny Sophie začaly poletovat nad knihou a s velkou

rychlostí přejížděly po každé stránce.

„Jak to myslíte, obvykle?“ podivila se Luce. Ještě nikdy se

necítila tak odstavená na vedlejší kolej.

„Zapomeň na polibek,“ mávla slečna Sophia rukou, což Luce

zarazilo ještě víc. „To není ani polovina toho podstatného.

Polibek nic neznamená, pokud...“ Něco si mumlala a listovala v

knize.

Co může slečna Sophia vědět? Pro Luce znamenal Danielův

polibek všechno. Pochybovačně sledovala kmitající prsty

knihovnice, dokud ji na jedné stránce něco nezarazilo.

„Počkejte.“ Natáhla ruku a položila ji na ruku staré ženy.

246

Ta se naklonila stranou, aby jí udělala místo, a Luce otočila

zpátky několik tenounkých, průsvitných stran. A přitiskla si dlaň

k srdci. Na okraji stránky byla série kreseb černým inkoustem.

Rychlých, ale elegantních, kreseb někoho se zkušenou rukou.

Luce přejela prsty po kresbách, jako by je chtěla nasát do sebe.

Sklon ženina ramene při pohledu zezadu, vlasy stočené do

nízkého uzlu. Holá zkřížená kolena, přehozená přes sebe, linie

vedoucí až k pasu ve stínech. Dlouhé štíhlé zápěstí před

rozevřenou dlaní, na níž spočívala velká plná pivoňka.

Luceiny prsty se začaly chvět. V krku jí narůstal knedlík.

Nechápala, proč po tom všem, co zažila, jí zrovna tohle bude

připadat tak krásné — tak tragicky krásné, až ji to dožene k

slzám. Rameno, kolena, zápěstí..., všechno to patřilo jí. A věděla,

že to nakreslila Danielova ruka.

„Lucindo.“ Slečna Sophia se zatvářila nervózně. Přistrčila k

dívce židli od vedlejšího stolu. „Není ti špatně?“

„Ach, Danieli,“ zašeptala Luce. Najednou zoufale zatoužila

být zase s ním. Otřela si slzu.

„Je prokletý, Lucindo,“ ozvala se knihovnice překvapivě

chladným hlasem. „Oba jste prokletí.“

Prokletí. Tak o tom mluvil Daniel. To bylo slovo, které

všechno vystihovalo. Ale on mluvil o sobě, ne o ní.

„Prokletí?“ opakovala Luce, i když v tuhle chvíli už nic víc

slyšet nepotřebovala. Chtěla jen jedno: najít Daniela.

Slečna Sophia jí luskla prsty před obličejem. Luce se pomalu,

malátně zadívala do jejích lesklých, usměvavých očí.

„Ještě nejsi probuzená,“ zamumlala slečna Sophia. S

plesknutím přibouchla knihu, aby upoutala dívčinu pozornost, a

opřela se rukama o stůl. „Řekl ti něco? Třeba po tom polibku?"

„Řekl mi...,“ Luce se nadechla. „Zní to bláznivě.“

„To tyhle věci často.“

„Povídal, že my dva jsme... něco jako věčný milenci.“ Luce

zavřela oči, když si vybavovala Danielův výčet jejich minulých

životů. Nejdřív jí to připadalo jen podivné, ale když na to teď

myslela, zdálo se jí, že je to ta nejromantičtější věc, jaká se kdy

v dějinách světa stala. „Mluvil o tom, jak jsme se milovali dřív, v

247

Riu a v Jeruzalémě a na Tahiti...“

„To zní opravdu bláznivě,“ přikývla slečna Sophia. „Takže jsi

mu samozřejmě nevěřila?“„Nejdřív ne,“ přiznala Luce, když si vybavila jejich rozčílenou

debatu pod broskvoněmi. „Začal mluvil o Bibli, takže jsem

instinktivně vypnula...“ Luce se kousla do rtu. „Promiňte. Totiž...

na vašich hodinách to nedělám, vážně.“

„Nic se neděje. Ve tvém věku se lidé často odvracejí od

náboženství, k němuž byli vychováni. To není nic nového,

Lucindo.“

„Ach.“ Luce si zapraskala s klouby. „Ale já nebyla nábožensky

vychovaná. Naši nevěří, takže...“

„Každý v něco věří, dítě. Ale určitě jsi pokřtěná?“

„Ne, ledaže by se počítal bazén ve vašem kostele,“ odpově-

děla jízlivě Luce a ukázala palcem směrem, kde stála přebudo-

vaná tělocvična Meče & kříže.

Jistě, slavila Vánoce, párkrát byla v kostele, a když se její život

pro ni a pro všechny kolem ní změnil v čiré zoufalství, pořád měla

pocit, že tam nahoře musí být někdo nebo něco, v co stojí za to

věřit. To jí často stačilo.

Na druhé straně místnosti zaslechla ránu. Podívala se tam a

viděla Rolanda, jak spadl ze židle. Když se na něj dívala před

chvílí, houpal se tak, že se židle nebezpečně nakláněla na zad-

ních nohách. Teď asi zvítězila zemská přitažlivost.

Roland se soukal na nohy a Arriane mu běžela na pomoc.

Když si všimla jejich zájmu, vesele na ně mávla rukou. „Je živej!“

zavolala. „Vstávej!“ sykla hlasitě na Rolanda.

Slečna Sophia zůstala sedět klidně s rukama v klíně. Ně-

kolikrát si odkašlala. Pak nalistovala v knize znovu titulní stránku,

na níž byla fotografie, a povzdychla si. „Odhalil ti ještě víc? Víš,

kdo je Daniel?“

Luce se na židli pomalu narovnala. „A vy to víte?“ Knihovnice

strnula. „Já tyhle záležitosti studuju. Jsem vědecká pracovnice. O

triviální milostné románky se nestarám.“ Tak to sice řekla, ale

všechno na ní, od tepající žíly na jejím krku až po lesklý potůček

potu na její skráni Luce napovídal, že skutečná odpověď je ano.

248

Starožitné černé hodiny nad jejich hlavami odbily jedenáctou.

Minutová ručička se zachvěla úsilím skočit na správné místo a

odbíjení znělo tak dlouho, že úplně přerušilo Lucein rozhovor s

knihovnicí. Luce nikdy nenapadlo, že jsou ty hodiny tak hlasité.

Teď jako by ji bolel každý úder. Už byla tak dlouho pryč od

Daniela.

„Daniel myslel...“ začala. „Včera v noci, když jsme se

políbili..., myslel, že umřu.“ Slečna Sophia nevypadala tak

překvapeně, jak by Luce čekala. Další zapraskání kloubů. „Ale to

je k smíchu, ne? Proč bych měla umírat? Nic se mi nestalo.“

Slečna Sophia si sundala bifokální brýle a promnula si malé oči.

„Prozatím.“

„Ach bože,“ hlesla Luce. Ucítila stejný nával strachu, který ji

přiměl opustit na hřbitově Daniela. Ale proč? Něco jí ještě neřekl.

Něco, o čem byla přesvědčená, že by to způsobilo, že se bude

bát mnohem víc nebo mnohem míň. Něco, co už věděla sama,

ale nemohla tomu uvěřit. Aspoň dokud znova neuvidí jeho tvář.

Kniha stále ležela otevřená na stránce s fotografií. Vzhůru

nohama vypadal Danielův úsměv ustaraně, jako by věděl a říkal,

že to vždycky věděl —, co na ně za nejbližším rohem čeká. Luce

si nedokázala představit, jak se teď cítí. Odhalil jí celou tu

neuvěřitelnou, nepravděpodobnou historii — a ona ho zavrhla.

Musí rychle za ním.

Zaklapla knihu a zastrčila ji do podpaží. Pak odstrčila židli a

postavila se.

„Kam jdeš?“ zeptala se jí nervózně slečna Sophia.

„Najít Daniela.“

„Půjdu s tebou.“

„Ne,“ Luce zavrtěla hlavou, když si představila, jak se

Danielovi vrhá do náručí před očima staré knihovnice. „To ne

musíte, vážně ne.“

Slečna Sophia se zatvářila zodpovědně, když se sklonila, aby

si zavázala tkaničky na svých rozumných botkách. Pak se

postavila a položila Luce ruku na rameno.

249

„Věř mi,“ ozvala se. „Musím. Meč & kříž má jistou pověst,

které musím dostát. Nemysli si, že necháváme studenty, aby si

tu volně pobíhali po nocích.“

Luce se kousla do rtu, aby nebyla v pokušení povědět slečně

Sophii o svých eskapádách během posledních nocí.

V duchu zaúpěla. Co kdyby k tomu přizvali i ostatní studenty,

aby si to drama každý užil? Molly by mohla fotit, Cam vyvolat

další rvačku. Co takhle začít hned tady a zavolat na Arriane a

Rolanda? Ale Luce si všimla, že ti dva už se někam vypařili.

Slečna Sophia si od ní vzala knihu a rychle se vydala k vý-

chodu. Luce musela popoběhnout, aby ji dohonila. Spěchala

kolem lístkového katalogu, po popáleném perském koberci a

kolem skleněných vitrín s upomínkami na občanskou válku, kde

Daniel tu první noc, kdy se setkali, kreslil hřbitov.

Vyšly ven do dusné noci. Přes měsíc přeplul mrak a kampus

se ponořil do inkoustové temnoty. Luce měla pocit, jako by jí

někdo dal do ruky kompas: zamířila ke stínům. Už věděla, kde

jsou. Ne v knihovně. Ale daleko taky ne.

Neviděla je, ale cítila, a to bylo mnohem horší. Jako příšerné

svrbění, které zachvátilo celou její kůži, pronikalo jí do kostí a do

krve jako kyselina. Stíny se točily, vířily a spojovaly nad

hřbitovem a zalévaly celé údolí sirným pachem. Byly teď

mnohem větší. Jako by celé ovzduší školy nasáklo jejich zlo-

věstným pachem rozkladu.

„Kde je Daniel?“ zeptala se knihovnice. Luce si uvědomila, že

stará dáma možná ví dost o minulosti, ale stíny nevnímá. To v

dívce vyvolalo pocit opuštěnosti a ještě větší hrůzy. Jako by ona

byla zodpovědná za to, co se teď stane.

„To nevím,“ vypravila ze sebe. Jako by v hustém bažinatém

nočním ovzduší postrádala dost kyslíku. Nechtěla říkat nic, co by

je přivedlo blíž — až příliš blízko — k tomu, čeho se děsila. Ale

Daniela musí najít. „Když jsem od něj odcházela, byl na

hřbitově.“

Dvojice spěchala přes pozemky a vyhýbala se loužím, které

tam zůstaly po včerejším lijáku. V internátu po jejich pravé straně

250

svítilo už jen pár oken. Za jedním z nich Luce zahlédla dívku,

kterou skoro neznala, jak sedí skloněná nad knížkou.

Vypadala tvrdě, s tím piercingem v nosní přepážce, kvůli kte-

rému pořád tiše kýchala, ale Luce s ní nikdy nemluvila. Neměla

ponětí, jestli je tahle spolužačka zoufalá, nebo ji život baví. Teď ji

napadlo: Co kdyby si s ní mohla vyměnit život? Co kdyby se

mohla stát někým, kdo si nikdy nebude muset lámat hlavu s

minulými životy, s apokalyptickými stíny nebo se smrtí dvou

nevinných chlapců, jejichž krev měla na rukou — udělala by to?

Před očima se jí objevila Danielova tvář zalitá fialovým

světlem, jak ji viděla, když ji ráno nesl od jezera domů. Jeho zářící

plavé vlasy. Jeho něžné, vědoucí oči. To, jak ji jediný dotek jeho

rtů přenesl daleko od temnoty. Pro něj by tohle všechno ochotně

vytrpěla. A ještě mnohem víc.

Kdyby jen věděla, kolik víc se od ní ještě čeká.

Spěchaly se slečnou Sophii dál kolem rozpadajících se laviček

na hřišti. Knihovnice nabrala slušné tempo. Luce by skoro dostala

o starou ženu strach, kdyby slečna Sophia pořád nebyla kousek

před ní.

Luce se vlekla za ní. Její obavy ze střetu se stíny byly jako

silný vichr, který fičí proti ní. A přece šla dál. Žaludek se jí svíral

děsem, který jako by jí našeptával, že zatím ani netuší, čeho jsou

ty temné obrysy schopné.

U brány hřbitova se zastavily. Luce se chvěla a objala si

pažemi ramena v marném pokusu to skrýt. Před nimi stála

nějaká dívka, obrácená zády k nim, a dívala se mezi hroby.

„Penn!“ vykřikla Luce. Byla tak ráda, že svou kamarádku

konečně našla.

Když se k nim baculka obrátila, její tvář byla popelavá.

Navzdory horku na sobě měla černou šusťákovou bundu a brýle

se jí zamlžily. I ona se chvěla.

„Co se stalo?“ vyhrkla Luce.

„Šla jsem tě hledat,“ vypravila ze sebe Penn, „a vtom mě

předběhla banda dalších lidí. Běželi tam dolů.“ Penn ukázala do

hřbitovní prohlubně. „Ale já n—n—nemohla.“

„Proč?“ naléhala Luce. „Co se tam stalo?“

251

Ale už když to vyslovila, věděla, co se stalo, a nač se Penn

nedokáže podívat. Hustý černý stín k tomu vábil Luce, jen ji

samotnou.

Penn rychle zamrkala. Vypadala vyděšeně. „Nevím,“ přiznala.

„Nejdřív jsem myslela, že je to ohňostroj. Ale k obloze nic

nevyletovalo.“ Zachvěla se. „Chystá se něco zlýho. Ale nevím

co.“

Luce se nadechla a pach síry ji přiměl se rozkašlat. „Jak to,

Penn? Jak to víš?“

Pennina ramena se zachvěla, když ukázala do údolí uprostřed

hřbitova. „Vidíš to? Něco se tam mihotá.“

252

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

HŘBITOVNÍ VÁLKA

Luce stačil jediný pohled na blikající světlo uprostřed hřbitova a

rozběhla se po svahu. Řítila se kolem odrolených náhrobků a

Penn i slečnu Sophii nechala daleko za sebou. Nestarala se o to,

že ji větve dubů švihají do rukou a do tváře, ani že se jí plete pod

nohy vysoká tráva.

Musí tam dolů.

Ubývající měsíc poskytoval jen málo světla, ale byl tu i další

zdroj — ten uprostřed hřbitova. Její cíl. Vypadalo to jako nějaká

podivná bouře s blesky, až na to, že se odehrávala u země.

Stíny ji před tím varovaly, uvědomila si. Už celé dny. Teď se

proměnily v něco, co mohla vidět dokonce i Penn. A ti další

studenti, kteří se tam rozběhli, taky. Ale jestli Daniel zůstal tam

dole sám s tím zlověstným mihotáním — je to její vina.

Plíce ji pálily, ale poháněla ji představa Daniela stojícího pod

broskvoněmi. Nezastaví se, dokud ho nenajde — protože ho

stejně chtěla najít, chtěla mu ukázat tu knihu a vykřičel na něj, že

mu věří, že nějaká část její bytosti mu vždycky věřila, ale byla

moc vyděšená na to, aby tu nepochopitelnou záležitost přijala.

Chtěla mu říct, že už se od něj nedá odehnat svým strachem,

tentokrát už ne..., už nikdy. Protože věděla a chápala něco, co si

už tak dlouho kousek po kousku skládala dohromady. Něco

zvláštního a magického, co dávalo jejich příběhu nový rozměr.

253

Věděla, kdo — nebo co — Daniel je. Zčásti k tomu dospěla

vlastním uvažováním, když přemítala nad tím, jestli mohla žít už

dřív a milovat ho už dřív. Jenom nechápala, co to všechno — její

puzení k němu, její sny — znamená. Až teď.

Ale na ničem z toho nezáleží, jestli se nedostane dolů včas,

aby od něj odehnala stíny. Jestli Daniela dřív dostanou ony.

Sbíhala po svahu mezi hroby, ale dno údolí bylo ještě tak daleko.

Za sebou uslyšela dusot a pak pronikavý hlas.

„Pennyweather!“ To byla slečna Sophia. Dobíhala za Luce a

volala přes rameno na baculatou dívku, která opatrně přelézala

povalený pomník. „To už i pondělí utíká rychleji než ty!“

„Ne!“ zaječela Luce. „Slečno Sophie, Penn, nechoďte sem!“

Nechtěla být zodpovědná za to, že se její vinou stínům zase

někdo dostane do cesty.

Slečna Sophia strnula na povaleném bílém obelisku a zvedla

oči k obloze, jako by Luce vůbec neslyšela. Zvedla hubené ruce

do vzduchu, jako by se před něčím bránila. Luce přimhouřila oči

do tmy a zatajila dech. Něco se k nim blížilo a zvedalo mrazivý

vítr.

Nejdřív si myslela, že jsou to stíny, ale tohle bylo něco jiného

a děsivého — jako nepravidelný zubatý závoj plný temných

kapes, jímž byly vidět kusy oblohy. Stín vytvořený z milionů

maličkých stínů. Vířící a zuřící bouře temnoty, která se rozpínala

do všech stran.

„Kobylky?!“ vyjekla Penn.

Luce se zachvěla. Hustý roj byl ještě daleko, ale jeho hluboké

dunění sílilo. Jako údery tisíců ptačích křídel. Jako nepřátelské

bubny. Blížilo se to. Chtělo se to vrhnout na ni, a možná na ně na

všechny.

„To není dobré!“ vykřikla slečna Sophia k obloze. „Řád věcí se

musí dodržovat!“

Penn se udýchaně zastavila vedle Luce a obě si vyměnily

zmatené pohledy. Nad Penniným horním rtem se perlil pot a

červené brýle jí klouzaly po zpoceném nose.

„Pomátla se,“ hlesla Penn a ukázala palcem na knihovnici.

254

„Ne,“ zavrtěla hlavou Luce. „Ona ví, co se děje. A jestli má

slečna Sophia strach, Penn, tak bys tady neměla bejt.“

„Já?“ užasla Penn — nejspíš proto, že od Luceina příchodu do

školy to byla ona, kdo jí říkal, co má a nemá dělat. „Podle mě

bysme tady neměli bejt nikdo.“

Lucein hrudník se sevřel bolestivým bodnutím podobným

tomu, když se loučila s Callií. Odtrhla od Penn oči. Mezi nimi

dvěma byla trhlina, která je rozdělovala — kvůli Luceině

minulosti. Bolelo ji, že to musí Penn oznámit. Ale věděla, že pro

kamarádku bude bezpečnější, když se jejich cesty rozdělí.

„Já musím...“ Nadechla se. „Musím najít Daniela. Ty se vrat

zpátky do internátu, Penn. Prosím.“

„Ale ty a já,“ ozvala se ochraptěle Penn, „my jsme byly

přece...“

Luce si ani nevyslechla konec věty a rozběhla se dál z kopce.

K hrobce, u níž viděla Daniela přemýšlet o Dni rodičů. Přeskákala

poslední hroby, sklouzla se po vlhkém svahu a shnilém listí, až

zase konečně nahmátla pevnou zem. Prudce se zarazila před

obrovským dubem na dně hřbitovního údolí.

Rozpálená a zoufalá a vyděšená. Opřela se o kmen.

A pak ho skrz větve uviděla.

Daniel.

Vydechla a ucítila, jak se jí klepou kolena. Když se zadívala na

jeho vzdálený, temný profil, tak nádherný a majestátní, vy-

jadřující všechno to, co už o Danielovi pochopila. Potvrzující, že to

úžasné zjištění, k němuž sama dospěla, je pravdivé.

Daniel stál na střeše mauzolea se zkříženýma rukama a hleděl

na mračno kobylek, které mu přelétalo nad hlavou. Slabé měsíční

světlo vrhalo jeho stín na širokou, plochou střechu hrobky. Luce

se rozběhla k němu, proplétala se mezi šlahouny lišejníku a mezi

pokřivenými starými sochami.

„Luce!“ Daniel ji zahlédl u paty mauzolea. „Co tady děláš?“

Jeho hlas nevyjadřoval žádnou radost nad tím, že ji vidí — spíš

šok a zděšení.

Je to moje chyba, chtělo se jí vykřiknout, když se blížila ke

kryptě. Věřím tomu, věřím ti. Odpusť mi, že jsem tě opustila, už

255

to nikdy neudělám. A chtěla mu říct ještě něco. Jenže byl tak

vysoko nad ní a hluk roje tak silný a vzduch tak hustý, že by ji

Daniel tam nahoře stejně neslyšel.

Hrobka byla z hladkého mramoru. Ale ze strany trčely

výstupky v basreliéfu páva, které Luce použila jako úchyty.

Obvykle chladný kámen byl pod jejími prsty horký. Zpocené

dlaně jí několikrát sklouzly, když se snažila dostat nahoru. Dostat

se k Danielovi, aby ho mohla poprosit o odpuštění.

Popolezla jen kousek nad zem, když jí někdo poklepal na

rameno. Otočila se a spatřila Daniela. Leknutím se pustila, ale on

ji chytil, objal ji rukama kolem pasu, než stačila sklouznout.

Přitom byl ještě před vteřinou tam nahoře.

Zabořila mu obličej do ramene. Pravda ji pořád ještě děsila,

ale být v jeho náručí jí připadalo jako najít břeh v rozbouřených

vlnách. Jako když se poutník po dlouhé, obtížné a trýznivé cestě

vrátí konečně domů.

„Vybrala sis pro návrat opravdu skvělou chvíli.“ Daniel se

usmíval, ale jeho úsměv byl obtížený starostmi. Jeho oči hleděly

přes její hlavu k obloze.

„Vidíš to taky, viď?“ zeptala se.

Daniel se na ni podíval, ale nedokázal odpovědět. Ret se mu

chvěl.

„Samozřejmě že to vidíš,“ zašeptala rozechvěle. Všechno do

sebe zapadalo. Ty stíny, jeho příběh, jejich minulost. Z hrdla jí

vyšel přidušený vzlyk. „Jak mě můžeš milovat?“ vyhrkla. „Jak mě

dokážeš vystát?!“

Daniel uchopil její obličej do svých dlaní. „O čem to mluvíš?

Jak to můžeš říct?“

Srdce jí bušilo tak rychle, až to bolelo.

„Protože...,“ odmlčela se, „...jsi anděl.“

Ruce mu klesly. „Cos to řekla?“

„Jsi anděl, Danieli, já to vím.“ Měla pocit, jako by se v ní

otevřela přehrada, doširoka a nezadržitelně. „Netvrď mi, že

blázním. Mám o tobě sny, který jsou tak opravdový, že je

nedokážu zapomenout. Sny, který mě nutily milovat tě ještě dřív,

nežs mi řek jedinou milou větu.“ Danielovy oči se nezměnily. „V

256

těch snech máš křídla a držíš mě v náručí a jsme vysoko na

obloze, kde to neznám, ale přesto mám pocit, jako bych tam už

byla, přesně takhle a ve tvým náručí, aspoň tisíckrát.“ Naklonila

se k němu a opřela se čelem o jeho. „Vysvětluje to tolik věcí —

jak elegantně se pohybuješ, a taky tu knížku, co napsal tvůj

předek. Proč za tebou na Den rodičů nikdo nepřijel. Proč se zdá,

že letíš, když plaveš. A proč se cítím jako v nebi, když mě

políbíš.“ Zarazila se, aby se nadechla. „A proč můžeš žít navěky.

Nevysvětluje to jedině, jak pro všechno na světě můžeš bejt se

mnou. Protože já... jsem jenom já.“ Znovu vzhlédla k obloze.

Cítila blížící se černou kletbu stínů. „A já mám tak špatný

svědomí.“

Z Danielovy tváře zmizela všechna barva. Luce si okamžitě

vytvořila logický závěr.

„A ty to taky nechápeš, viď.“

„Nechápu, proč jsi pořád tady.“

Luce přikývla a zoufale zamrkala, aby potlačila slzy. Odvrátila

se od něj.

„Ne!“ Daniel ji přitáhl k sobě. „Nechoď. Chtěl jsem jenom říct,

žes nikdy..., nikdy ses nedostala tak daleko.“ Zavřel oči. „Řekla

bys mi to znovu?“ zeptal se skoro plaše. „Řekla bys mi..., co

jsem?“

„Jsi anděl,“ zopakovala pomalu. Překvapilo ji, že Daniel zavřel

oči a zasténal rozkoší, skoro jako by ho políbila. „Jsem

zamilovaná do anděla.“ Teď se jí chtělo zavřít oči a zasténat.

Naklonila hlavu ke straně. „Ale v těch snech jsou tvoje křídla...“

Náhlý poryv vyjícího větru s nimi oběma mrštil do strany a

málem vyrval Luce z Danielova náručí. Zaštítil její tělo svým.

Mrak stínových kobylek se usadil v koruně stromu za hřbitovem a

začal ve větvích vyluzovat syčivé zvuky.

„Panebože,“ hlesla Luce, „musím něco udělat. Musím to

zastavit...“

„Luce.“ Daniel ji pohladil po tváři. „Počkej. Podívej se na mě.

Neudělalas nic špatně. A s tímhle,“ ukázal kolem sebe, „nemůžeš

nic dělat.“ Zavrtěl hlavou. „Proč si vůbec namlouváš, že ses

něčím provinila?“

257

„Protože...,“ nadechla se. „Protože celej život vidím stíny...“

„Měl jsem něco udělat, když mi to došlo. Tenkrát u jezera.

Nikdy dřív jsi je neviděla. A to mě děsí.“

„Jak můžeš vědět, že to není moje vina?“ zeptala se Luce.

Myslela na Trevora a na Todda. Stíny se vždycky objevily

předtím, než se stalo něco příšerného.

Daniel ji políbil do vlasů. „Těm stínům, co vidíš, se říká

Hlasatelé. Vypadají děsivě, ale nemůžou ti ublížit. Jen zkoumají

situaci a pak o ní referují někomu dalšímu. V podstatě sbírají

drby. Něco jako démonický ekvivalent roztleskávaček.“

„Ale co je tamhle to?“ Luce ukázala na stromy po obvodu

hřbitova. Jejich větve se prohýbaly pod tíhou husté, těžké

temnoty.

Daniel se po nich klidně rozhlédl. „To jsou stíny, co povolali

Hlasatelé. K boji.“

Luceiny ruce i nohy pokryla husí kůže strachu. „Co... co je to

za boj?“

„Velká bitva,“ odpověděl prostě Daniel a zvedl bradu. „Ale

teprve se začaly shromažďovat. Máme ještě čas.“

Za nimi se ozvalo tiché zakašlání, které přimělo Luce povy-

skočit. Daniel pozdravil úklonou slečnu Sophii, která stála ve

stínu mauzolea. Vlasy knihovnice se uvolnily ze sponek a visely ji

nepořádně kolem hlavy. Oči měla divoké. Vtom se za jejím tělem

vynořil někdo další. Penn, s rukama v kapsách saka. Tvář měla

zarudlou a čelo zpocené. Podívala se na Luce a pokrčila ramen v,

jako by chtěla říct: Nemám sakra ani ponětí, co se to tady děje,

ale nenechám tě v tom samotnou. Luce se sobě navzdory

usmála.

Slečna Sophia popošla dopředu a zvedla knihu. „Naše Lucinda

studovala prameny.“

Daniel si zamnul bradu. „Tys četla tyhle starý žvásty? Neměl

jsem to nikdy napsat.“ Znělo to skoro ostýchavě a do Luceiny

mozaiky zapadl další kamínek.

„Tos napsal ty,“ hlesla. „A namalovals ty náčrty. A nalepils

tam naši fotku.“

258

„Tys našla tu fotku?“ Daniel se usmál a přitiskl ji k sobě, jako

by v něm vzpomínka na snímek vyvolala příval vzpomínek. „No

jistě.“

„Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Ale když jsem viděla, jak

jsme byli šťastní, jako by se ve mně něco otevřelo. Najednou

jsem věděla.“

Chytila ho kolem krku a přitáhla svou tvář k jeho. Najednou jí

bylo jedno, že jsou tam slečna Sophia a Penn. Když se Danielovy

rty dotkly jejích, celý pochmurný hřbitov zmizel i zvětralé hroby, i

stíny na stromech kolem. Zmizely dokonce i hvězdy a měsíc na

obloze.

Když Luce poprvé uviděla snímek z Helstonu, vyděsilo ji to. Ta

představa tolika minulých verzí sebe samé ji děsila. Ale teď, v

Danielově náruči, cítila, jako by to všechno pracovalo pro ni — to

nesmírné množství životů, v nichž zase a znova miluje Daniela.

Tolik lásky. Překypovala jí v srdci i v duši, naplňovala její tělo,

prýštila do prostoru mezi nimi.

Konečně k ní dolehlo to, co jí řekl před chvílí: že neudělala nic

špatně. Není důvod, aby se cítila provinile. Že by to byla pravda?

Co když vážně nemůže za Trevorovu smrt, ani za Toddovu, jak

dosud věřila? Ale jakmile si tu otázku položila, věděla, že Daniel jí

nelže. Bylo to jako probudit se z dlouhého příšerného snu. Už se

necítila jako dívka s ostříhanými vlasy a v pytlovitém černém

oblečení, jako věčný outsider a zoufalec, který se bojí hřbitova a

zaslouží si trčet v polepšovně.

„Danieli,“ ozvala se a trochu se od něj odtáhla, aby mu viděla

do očí. „Proč jsi mi neřekl dřív, že jsi anděl? Proč jsi mluvil o tom

prokletí?“

Daniel ji nervózně pozoroval.

„Já se nezlobím,“ ujistila ho. „Jenom divím.“

„Nesměl jsem ti to říct,“ prohlásil. „Všechno to spolu souvisí.

Až doteď jsem ani nevěděl, žes na to už přišla sama. Kdybych ti

to řekl moc brzo a ve špatnou chvíli, zase bys zmizela a já bych

musel čekat. Vždycky jsem musel tak dlouho čekat.“

„Jak dlouho?“ pobídla ho Luce.

259

„Ne tolik, abych zapomněl, že mi za to všechno stojíš. Za

každou oběť. Za každou bolest.“ Daniel zavřel na chvíli oči. Pak

se zadíval na slečnu Sophii a Penn.

Podsaditá dívka se usadila na černý, mechem porostlý hrob.

Skrčená kolena si přitáhla k bradě a zuřivě si okusovala nehty.

Slečna Sophia si založila ruce v bok. Vypadala, že má něco na

jazyku.

Daniel ucouvl a Luce ucítila, jak mezi nimi proudí chladný

vzduch. „Pořád se bojím, že mi můžeš každou vteřinu...“

„Danieli,“ přerušila ho káravě slečna Sophia.

Zarazil ji zvednutou rukou. „Být spolu není tak jednoduchý, jak

by sis přála.“

„Vím, že ne,“ přikývla Luce. „Teda, když seš anděl. Ale když

už to teď vím, tak...“

„Lucindo Priceová!“ Teď se hněv slečny Sophie nasměroval

proti ní. „Nebudeš chtít slyšet, co ti chce povědět.“ Otočila se k

mladíkovi. „A ty na to nemáš právo, Danieli. Zabije ji to...“ Luce

zavrtěla hlavou. Rozhořčení staré knihovnice ji udivilo.

„Nemyslím, že bych nepřežila nějakou nepodstatnou informaci.“

„Není to nepodstatná informace,“ opravila ji slečna Sophia a

postavila se mezi ně. „A ty ji nepřežiješ. Jako jsi ji nepřežila nikdy,

celých tisíc let od Pádu.“

„Danieli, co to má znamenat?“ Luce se natáhla kolem slečny

Sophie pro jeho ruku, ale stařenka ji odstrčila. „Já to zvládnu,“

ujistila ženu Luce. Cítila, jak se jí v žaludku vytváří těžký

spletenec nervů. „Už nestojím o žádný tajemství. Miluju ho."

Tohle bylo poprvé, co něco takového sdělila nahlas a před

svědky. Litovala jen toho, že tohle nejdůležitější prohlášení svého

života neadresovala Danielovi, ale slečně Sophii. Otočila se k

němu. Oči mu plály. „Je to pravda,“ ujistila ho. „Miluju tě.“

Tlesk.

Tlesk tlesk.

Tlesk. Tlesk. Tlesk. Tlesk.

Odněkud za hradbou stromů se ozval pomalý, hlasitý potlesk.

Daniel sebou trhl a obrátil se strnule k lesu. Do Luce se vrátil

starý známý strach. Nohy jí hrůzou vrostly do země, když si

260

představila, co tam Daniel vidí. Bála se toho ještě dřív, než to

spatřila na vlastní oči.

„Bravo. Vážně, bravo! Jsem dojatý až do hloubi duše. A v

dnešní době se jeden už tak lehko nedojme, jak musím bohužel

konstatovat.“

Na mýtinku vyšel Cam. Oči měl lemované tlustým, mihotavým

zlatým půlkruhem, což mu v měsíčním světle propůjčovalo zjev

divoké kočky.

„To je tak neuvěřitelně sladký,“ protáhl. „A on tě taky miluje

— viď, že ji miluješ, cukrouši? Co, Danieli?“

„Came,“ varoval ho Daniel. „Nedělej to.“

„Co jako?“ zeptal se Cam a zvedl levičku do vzduchu. Luskl

prsty a nad jeho rukou se rozhořel malý plamínek, jako když se

škrtne sirkou. „Ty myslíš tohle?“

Ozvěna jeho luskajících prstů zůstala viset ve vzduchu, od

rážela se od hrobů a stále zesilovala, když se k nim vracela zpět.

Luce to zpočátku připadalo jako další potlesk, jako by jejich

lásce posměšně aplaudovalo temné auditorium podobně, jako to

udělal před chvílí Cam. Ale pak si vzpomněla na ten zvuk

podobný pleskání křídel, který před chvílí slyšela. Zatajila dech a

sledovala, jak se zvuk proměňuje v dunění tisíců střípků temnoty.

Mračna kobylek, která se snesla na stromy, se zvedala a řadila do

šiků.

Jejich dunění znělo tak hlasitě, až byla Luce v pokušení ucpat

si uši. Penn se choulila s hlavou mezi koleny. Ale Daniel a slečna

Sophia stoicky hleděli k nebi, kde kakofonie sílila a měnila se.

Teď to spíš znělo jako stovky puštěných kropičů... nebo jako

sykot tisíců hadů.

„Nebo tohle?“ ozval se Cam a pokrčil rameny. Beztvará

temnota se kolem něj usadila.

Stínový hmyz se začal zvětšovat a roztahovat. Tak velký už

žádný hmyz být nemohl. Odkapával jako lepidlo a protahoval se

do černých rozkouskovaných těl. Pak, jako by se tvorové naučili

používat své nové končetiny, se jako obrovské kudlanky v lidské

velikosti dali na pochod.

261

Cam jako by tvory pobízel, aby se shromáždili kolem něj. Brzy

se za ním zformovala mohutná armáda noci.

„Jo, promiň,“ Cam se posměšně pleskl do čela, „tys říkal,

abych to nedělal?“

„Danieli,“ zašeptala Luce. „Co se to děje?"

„Proč jsi porušil příměří?“ vykřikl Daniel na Cama.

„Víš přece, co se říká o zoufalých časech." Cam vycenil zuby.

„A dívat se, jak ji líbáš těma tvýma dokonalýma andělskýma

polibkama..., je pro mě vážné vrchol zoufalství.“

„Přestaň, Came!“ vybuchla Luce. Hnusilo se jí i pomyšlení, že

mu někdy dovolila, aby se jí dotkl.

„Až v lepších dobách.“ Cam se k ní otočil. „Jo jo, kotě, zase se

o tebe porveme.“ Pohladil si bradu a přimhouřil zelené oči.

„Tentokrát to bude větší akcička. Mnohem víc obětí. Připrav se

na to.“

Daniel si přitáhl Luce do náruče. „Řekni mi proč, Came. Aspoň

to mi dlužíš.“

„Ty víš proč!“ vybuchl Cam a ukázal na Luce. „Ona je pořád

tady. I když ne nadlouho.“

Založil si ruce v bok. Několik temných stínových hadů mu

vylezlo po těle a obtočilo se kolem jeho zápěstí jako náramky.

Cam pohladil jednoho z nich láskyplně po hlavě.

„A až se tentokrát tvá věčná láska rozpadne v prach, bude to

navždycky. Vidíš? Tentokrát je všechno jinak.“ Cam se radostně

usmál a Luce ucítila, jak se Daniel zachvěl.

„Až na jednu věc, která zůstala stejná — tvá předvídatelnost

mě vážně dojímá, Grigori.“ Cam postoupil o krok dopředu. Jeho

stínová legie se posunula s ním, takže Daniel, Luce, Penn a

slečna Sophia ucouvli. „Ty se bojíš,“ uzavřel triumfálně Cam. „A

já ne.“

„Protože nemáš co ztratit!“ vyštěkl Daniel. „Nikdy bych s

tebou neměnil.“

„Hmmm,“ protáhl Cam a poklepal si na bradu. „Uvidíme.“

Rozhlédl se kolem sebe a zašklebil se. „Mám ti to snad

hláskovat? Ano. Slyšel jsem, že tentokrát můžeš ztratit něco víc.

Něco, díky jemu si její zničení víc užiješ.“

262

„O čem to mluvíš?“ zeptal se Daniel.

Slečna Sophia po Luceině levici otevřela pusu a vydala ze

sebe řadu houkavých zvířecích zvuků. Ruka jí poletovala kolem

obličeje a oči měla skelné, jako by byla v nějakém transu. Rty se

jí chvěly a Luce si s údivem uvědomila, že slečna Sophia mluví

cizí řečí.

Daniel stiskl knihovnici paži. „Ne, máte naprostou pravdu:

nedává to smysl,“ sykl. Luce došlo, že on učitelce rozuměl. „Ty

víš, co říkala?“ zeptala se Daniela.

„S dovolením přeložím,“ ozvalo se ze střechy mauzolea.

Arriane, a vedle ní Gabbe. Obě jako by zezadu zalévala podivná

stříbřitá záře. Seskočily dolů z krypty a nehlučně přistály vedle

Luce.

„Cam má pravdu, Danieli,“ ozvala se Gabbe. „Tentokrát je

něco jinak..., něco s Luce. Cyklus se může narušit — a ne tak, jak

si přejeme. To znamená..., že může skončit.“

„Může mi někdo vysvětlit, o čem je řeč?“ zasáhla Luce. „Co je

jinak? Jakej cyklus? Kvůli čemu má bejt ta bitva?“

Daniel, Gabbe a Arriane na ni zírali, jako by se chtěli ujistit,

kdo to je. Jako by si vzpomínali, že ji odněkud znají, ale ona se

tolik změnila, že teď její tvář nepoznávají.

„Kvůli čemu?“ přerušila mlčení Arriane. „Jestli vyhrajou oni —

zavládne na zemi peklo. Konec tohoto světa, jak ho všichni

známe.“

Černí tvorové se svíjeli kolem Cama, zápasili mezi sebou a

navzájem se kousali. Bylo to jako nějaké ďábelské klubko žížal.

„A když vyhrajeme my?“ Luce to vyslovila jen s obtížemi.

Gabbe polkla a pak vážně odpověděla: „To ještě nevíme.“ Daniel

náhle ucouvl stranou a ukázal na Luce. „Ona b—by n—

neměla...,“ zakoktal se a zakryl si rukou pusu. „Ten polibek,“

vypravil ze sebe nakonec a přistoupil k Luce. Stiskl jí paži. „Ta

kniha. Proto můžeš...“

„Začni mluvit smysluplně, Danieli,“ pobídla ho Arriane.

„Trpělivost je ctností, a víš, co si o ctnostech myslí Cam.“ Daniel

stiskl Luce ještě jednou. „Musíš jít. Musíš se odsud dostat pryč.“

„Cože? Proč?“

263

Ohlédla se na Gabbe a Arriane, aby se jí zastaly, a všimla si

stříbřité mihotavé záře, která se rozlévala na střeše mauzolea.

Bylo to, jako by někdo vypustil z lahve nekonečný proud

stříbřitých světlušek. Pršely na Arraiane a Gabbe, až se oči dívek

rozsvítily. Luce to připomínalo ohňostroj, jaké se dělaly na

Čtvrtého července. Na to, jak se dívala mamince do očí a v jejích

duhovkách spatřila stříbřité odlesky světel, jako by matčiny oči

byly zrcadly.

Ale tyhle hvězdičky se neproměnily v kouř jako ty při

ohňostroji. Když dopadly na hřbitovní trávu, proměnily se v

průsvitné, mihotavé bytosti. Neměly přímo lidskou podobu, ale

vzdáleně se lidem podobaly. Zářící paprsky světla. Stvořeni tak

působivá, že Luce okamžitě pochopila: tohle je armáda andělské

síly, která se početností vyrovná temným stínům za Camovými

zády. Vypadaly jako ztělesnění krásy a božství — přízračné,

průsvitné a tak jasné, že z pohledu na ně až bolely oči. Jako nebe

samo. Ten pohled by ji měl uklidnit: tahle strana prostě musela

vyhrát. Ale místo toho se jí udělalo slabo. Daniel jí přitiskl dlaň na

tvář. „Má horečku.“

Gabbe poplácala Luce po ruce a usmála se. „To je v po řádku,

zlato.“ Odstrčila Danielovu ruku. Její jižanský přízvuk Luce z

nějakého důvodu uklidňoval. „My už to tady zvládneme. Ale

musíš jít.“ Otočila se přes rameno na temnotu, která za Camem

zhoustla. „Hned.“

Daniel si přitáhl Luce naposledy do náruče.

„Já ji odvedu,“ ozvala se hlasitě slečna Sophia. Knihu měla

pořád v podpaží. „Vím o jednom bezpečném místě.“

„Běž,“ pobídl Daniel Luce. „Najdu tě, jen co budu moct. Jen mi

slib, že odsud utečeš a nebudeš se ohlížet.“

Luce mela na jazyku tolik otázek. „Nechci tě opustit.“ Arriane

vstoupila mezi ně a ostře Luce postrčila k bráně. „Promiň, Luce,“

omluvila se tvrdě, „ale nastal čas nechat to na nás. Jsme něco

jako profíci, víš?"

Luce ucítila, jako do její dlaně vklouzla Pennina ruka, a obě se

daly do běhu. Řítily se do svahu k bráně stejně rychle, jako

předtím Luce utíkala, aby našla Daniela. Po klouzavém, shnilém

264

listí. Pod větvemi dubů a přes svalené náhrobky. Přeskakovaly

kameny a supěly do kopce, zkracovaly vzdálenost mezi sebou a

kovovou bránou. Luce cuchal vlasy horký vín, vlhký vzduch jí

ucpával plíce. Na nebi neviděla měsíc, který by jim pomáhal najít

cestu, a světlo v údolí pohaslo. Nechápala, co se tam děje. Vůbec

ne. A nelíbilo se jí to o nic víc než všem ostatním.

Do země před ní udeřil černý blesk, roztrhl půdu a vytvořil

zubatou puklinu. Byla přes metr a půl široká a hluboká... Luce se

radši na její dno nepokoušela dohlédnout. Okraje průrvy byly

zpěněné a prskaly.

„Luce, já se bojím,“ zasípěla Penn.

„Za mnou, děvčata!“ zavelela slečna Sophia.

Vedla je doprava. Proplétaly se mezi temnými hroby, zatímco

nad nimi hřměla bouře výbuchů. „Jen zvuky bitvy,“ prohodila

knihovnice jako nějaký přízračný turistický průvodce. „Obávám

se, že tohle uslyšíme ještě dlouho.“

Luce při každé ráně mrkla, ale běžela tak rychle, až ji lýtka

pálila. Penn za ní zaúpěla. Luce se otočila a viděla, jak kama-

rádka vrávorá, oči v sloup.

„Penn!“ zavřískla a chytila ji dřív, než dívka upadla. Pomalu ji

položila na zem a sklonila se nad ní. Skoro si začala přát, aby to

neudělala. Pennino rameno bylo rozťáté něčím černým a

zubatým, co se jí zakouslo do kůže a nechalo za sebou zčernalou

stopu a pach spáleného masa.

„Je to zlý?“ zasténala ochraptěle Penn. Rychle mrkala, zoufalá

z toho, že nedokáže zvednout hlavu, aby se podívala sama.

„Ne,“ zalhala Luce a zavrtěla hlavou. „Jen škrábnutí.“ Polkla a

snažila se odtáhnout Pennin zčernalý rukáv. „Nebolí tě tohle?“

„Já nevím,“ zasípěla Penn. „Vůbec nic necítím.“

„Děvčata, co je to za zdržení?“ Slečna Sophia se vrátila k nim.

Luce k ní zoufale vzhlédla s prosbou v očích. Přála si, aby

slečna Sophia neprozrazovala Penn, jak hrozně její rána vypadá.

Knihovnice pochopila. Rychle na Luce kývla, podebrala Penn

zespodu a zvedla ji jako matka, která nese dítě do postýlky.

„Mám tě,“ řekla. „Už to nepotrvá dlouho.“

265

„Heleďte se...“ vyhekla Luce, když viděla, jak slečna Sophia

nese Penn, jako by to byl uzlíček peří. „Jak můžete...“

„Žádné otázky, dokud se nedostaneme co nejdál tady od

toho,“ přerušila ji slečna Sophia.

Co nejdál. Luce si nic nepřála míň, než se vzdálit od Daniela. A

tak, když překročily práh hřbitova a zůstaly stát na školních

pozemcích, se nedokázala ovládnout. Ohlédla se, i když ji Daniel

žádal, aby to nedělala.

A okamžitě pochopila důvod.

Z temného hřbitovního údolí se k nebi zvedal stříbřitě zlatý

ohnivý sloup. Byl široký jako sám hřbitov, cop spletený ze světla,

který se zvedal stovky metrů do vzduchu a rozháněl mraky. Na

světlo útočily černé stíny. Občas z něj kus urvaly a s příšerným

vřískotem ho odnesly do noci. Když se sloup točil, chvíli byl

stříbrnější, chvíli zlatější, a vzduch naplňoval jediný akord, plný a

nekonečný, hlasitý jako hřmění vodopádu. Do noci zaznívaly

vysoké tóny a kroužily kolem nich. Byla to ta nejvelkolepější,

nejharmoničtější nebeská melodie, jaká kdy na světě zazněla.

Byla nádherná a děsivá, a všechno kolem páchlo sírou.

Všichni, kdo ten zvuk slyšeli, si museli myslet, že svět dospěl

ke svému konci. Luce netušila, co to znamená. Srdce se jí

sevřelo.

Daniel věděl, proč nechtěl, aby se otáčela. Protože by ji ten

pohled přiměl rozběhnout se zpátky za ním.

„Ne, ne, to ne.“ Slečna Sophia chytila Luce za límec a vlekla ji

přes kampus. Když se dostaly do tělocvičny, Luce si uvědomila,

že učitelka celou tu dobu nesla Penn jen jednou rukou.

„Kdo jste?“ vydechla Luce, když knihovnice strčila do

dvojitých dveří.

Stará žena vytáhla z kapsy červeného korálkového svetru klíč

a vsunula ho do neviditelného otvoru v cihlové stěně foyer. Před

nimi se tiše otevřel vchod na dlouhé schodiště a slečna Sophia

ukázala Luce, aby šla nahoru před ní.

Penn měla zavřené oči. Buď byla v bezvědomí, nebo měla

takové bolesti, že je nedokázala udržet otevřené. V každém

případě byla úplně potichu.

266

„Kam jdeme?“ vydechla Luce. „Musíme rychle pryč. Kde máte

auto?“ Musely rychle k doktorovi, ale nechtěla to říkat nahlas,

aby nevyděsila Penn.

„Tiše. Já vím, co je pro vás nejlepší.“ Knihovnice se podívala

na Pennino zranění a povzdychla si. „Na tomhle místě je jen

jediná místnost, která nebyla znesvěcená atletickým nářadím.

Kde můžeme být samy.“

V tu chvíli začala Penn v učitelčině náruči sténat. Z její rány

stříkala na mramorovou podlahu hustá černá krev.

Luce se zadívala na strmé schodiště, jehož vrcholek nebyl

vidět. „Myslím, že kvůli Penn by bylo lepší zůstat dole. Musíme jí

rychle pomoct.“

Slečna Sophia si povzdychla. Položila Penn na kamennou

podlahu a rychle zabouchla dveře, kterými vešly. Luce se svezla

na kolena vedle kamarádky. Penn vypadala tak malá a křehká.

Ve světle tepaného lustru, který jim visel nad hlavami, bylo

teprve vidět, jak moc je rána vážná.

Penn byla u Meče & kříže jedinou kamarádkou, na kterou se

Luce mohla spolehnout. Jedinou, která ji neděsila. Potom, co

viděla tam dole jednat Cama, Arriane a Gabbe, jí moc věcí

nedávalo smysl. Ale jedna ano: Penn byla v Meči & kříži jediná

další normální smrtelnice, stejná jako Luce.

Až na to, že nebyla stejná. Byla silnější, chytřejší, šťastnější a

vstřícnější. Ona byla důvodem, proč Luce vůbec přežila ty první

týdny v polepšovně. Kdo ví, kde by dneska byla bez Penn?

„Ach, Penn,“ vzdychla. „Budeš v pořádku, uvidíš. Všechno se

to spraví.“

Penn zamumlala něco nezřetelného, co Luce zneklidnilo.

Obrátila se ke slečně Sophii, která zavírala všechna okna do

foyer.

„Ubývají jí síly,“ vyhrkla. „Musíme zavolat záchranku.“

„Ano, ano,“ potvrdila slečna Sophia, ale její hlas zněl

nepřítomně. Vypadalo to, že se zabývá hlavně zavíráním budovy,

jako by si sem stíny ze hřbitova nějak mohly najít cestu. „Luce?“

zašeptala Penn. „Já se bojím.“

267

„Neboj.“ Luce jí stiskla ruku. „Ty to zvládneš. Celou dobu jsi

byla tak silná.“

„Tak moment. Oprava,“ ozvala se slečna Sophia tak drsným

hlasem, že ji Luce takhle ještě nikdy mluvit neslyšela. „Celou

dobu byla jako žok.“

„Cože?“ vyhrkla zmateně Luce. „Co to má znamenat?“

Korálkové oči slečny Sophie se zúžily v tenké černé škvírky. Tvář

se jí nakrabatila do hlubokých vrásek a žena vztekle zavrtěla

hlavou. Pak z rukávu červeného svetru pomaloučku vytáhla

stříbrnou dýku. „Ta holka nás jen zdržuje.“

Luce vytřeštila oči, když spatřila, jak slečna Sophia zvedá

dýku nad hlavu. Penn byla tak omámená, že nevnímala, co se

děje. Ale Luce to věděla.

„Ne!“ zavřískla a pověsila se na učitelčinu paži s dýkou. Ale

slečna Sophia si s ní lehce poradila. Volnou rukou ji odstrčila,

zatímco pravičkou s dýkou přejela po Pennině hrdle.

Raněná zachroptěla a zasténala. Začala přerývaně dýchat. Oči

se jí stočily vzhůru, jak to dělávala, když přemýšlela. Až na to, že

teď nepřemýšlela. Umírala. V posledním okamžiku se její pohled

setkal s Luceiným. Pak její oči zeskelnatěly a dech utichl.

„Nadělá se s tím nepořádek, ale bohužel je to nezbytné,“

zamumlala slečna Sophia a otřela zakrvácenou čepel Penniným

svetrem.

Luce ucouvla a zakryla si ústa. Nedokázala se odvrátil od

mrtvé přítelkyně. Nedokázala se podívat na ženu, o níž si

myslela, že je na její straně. Najednou jí došlo, proč slečna Sophia

zamkla všechny dveře a zajistila okna. Nebylo to proto, aby

udržela venku pronásledovatele. Bylo to proto, aby udržela uvnitř

Luce.

268

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

VE SKRYTU

Na vrcholku schodiště byla hladká cihlová zeď. Slepé chodby v

Luce odjakživa vzbuzovaly pocity klaustrofobie. Teď to bylo ještě

horší, už kvůli noži, který se jí tiskl k hrdlu. Zkusila se otočit dolů.

Vypadalo to, že shora by to byl pěkně dlouhý a pěkně strmý pád.

Slečna Sophia už zase mluvila těmi podivnými jazyky,

mumlala si jimi cosi pro sebe, zatímco otevírala další dovedně

skryté dveře. Strčila Luce do maličké kaple a zamkla za nimi.

Uvnitř bylo chladno a vzduch byl cítit křídovým prachem. Luce se

snažila zhluboka dýchat, spolykat ty odporné sliny, které se jí

tvořily v ústech.

Penn přece nemůže být mrtvá. Nic z toho se nemohlo stát.

Slečna Sophia nemůže být zlá.

Daniel jí věřil. Řekl Luce, aby s ní počkala, dokud si pro ni

nepřijde...

Slečna Sophia si dívky nevšímala. Obcházela místnost,

zapalovala jednu svíci za druhou. Před každou z nich poklekla a

zadrmolila něco v tom jazyku, který Luce nepoznávala.

Plamínky svic ukázaly, že kaple je čistá a dobře udržovaná. To

znamenalo, že tady nahoře nedávno někdo byl. Je slečna Sophia

v kampusu jediná, kdo má klíč k těm tajným dveřím? Nebo o

tomhle místě ví i někdo další?

269

Červený cihlový strop byl hrbolatý a zešikmený. Stěny halily

vybledlé gobelíny, které zobrazovaly podivné bytosti, napůl lidi,

napůl ryby, které se spolu potýkaly ve vlnách moře. Vpředu byl

malý bílý oltář a na kamenné šedivé podlaze stálo několik řad

dřevěných lavic. Luce se horečnatě rozhlížela po dalším východu,

ale nebyla tu žádná okna a žádné jiné dveře.

Nohy se jí třásly zlostí a strachem. Byla zoufalá při pomyšlení

na Penn, zrazenou a opuštěnou dole pod schody.

„Proč tohle děláte?“ vyhrkla a ucouvla ke klenutým dveřím

kaple. „Já vám věřila.“

„To je ale tvoje vina, zlato,“ ujistila ji slečna Sophia a hrubě jí

zkroutila ruku za zády. „Víra je kratochvíle bezstarostných. A co

hůř, je to ten nejlepší způsob, jak se nechat zabít.“

Dostrkala Luce k oltáři. „Teď pěkně lež a buď hodná holčička,

ano?“

Luce musela poslechnout, protože špička nože se jí stále tiskla

k hrdlu. Ucítila na krku chladné kapky a sáhla si tam prsty. Když

se na ně podívala, byly rudé od krve, jak jí špička nože poranila

kůži. Slečna Sophia ji pleskla přes ruku.

„Jestli si myslíš, že tohle je zlé, pak bys měla vidět, co jsi

propásla tam venku,“ pronesla suše. Luce se zachvěla. Tam

venku je Daniel.

Oltář byla čtvercová bílá plošina, kamenná deska ne větší než

Luce. Jak na ní ležela, cítila chlad a zvláštní zranitelnost.

Představila si, jak se lavice plní věřícími, kteří se přišli podívat na

její mučení.

Když vzhlédla vzhůru, zjistila, že pod klenutým stropem je

přece jen okno, velké, mozaikové a ve tvaru rosety, které

vpouštělo dovnitř venkovní světlo. Květinový vzor tvořily složité

geometrické obrazce s rudými a purpurovými růžemi na modrém

podkladu. Luce by připadalo mnohem krásnější, kdyby se jím

mohla podívat, co se děje venku.

„Kdepak to máme — áha!“ Slečna Sophia vytáhla silný provaz

schovaný za oltářem. „Nešij sebou,“ rozkázala Luce a namířila na

ni nožem. Pak se pustila do přivazování dívky ke kamenné desce,

která měla v rozích otvory. Dvěma otvory provlékla slečna

270

Sophia provaz od Luceiných kotníků, dvěma od zápěstí. Luce se

snažila ležet bez hnutí, i když si připadala jako budoucí oběť.

„Dokonalé,“ pochválila se spokojeně slečna Sophia a prohlédla

ještě jednou uzly.

„Vy jste to všechno plánovala,“ vydechla ohromeně Luce.

Stará žena se na ni usmála tak mile jako v den, kdy Luce

poprvé vešla do knihovny. „Řekla bych, že to není nic osobního,

ale bohužel to osobní je, Lucindo,“ zasmála se. „Už dlouho jsem

čekala, až s tebou zůstanu o samotě.“

„Proč? Co ode mě chcete?“

„Tebe se chci jen zbavit,“ mávla rukou knihovnice. „To

Daniela chci osvobodit.“

Nechala ji ležet na oltáři a přesunula se k pultíku u Luceiných

nohou. Položila na něj Danielovu knihu a začala rychle obracet

stránky. Luce si vzpomněla na tu chvíli, kdy knížku otevřela a

poprvé v ní spatřila Danielovo jméno. Jak jí konečně došlo, že je

anděl. Jinak o tom nevěděla vůbec nic..., a přece nějakým

způsobem cítila, že ta fotografie znamená jejich předurčení být

spolu.

Ale to teď vypadalo jako vyloučené.

„Jen si tam tak ležíš a umíráš touhou po něm, co?“ vyštěkla

slečna Sophia. Prudce knihu zaklapla a uhodila do ní pěstí. „A to

je přesně ten problém.“

„Co je to s vámi?“ Luce se pokusila v provazech na oltáři

nazdvihnout. „Co je vám po tom, co k sobě s Danielem cítíme

nebo s kým kdo z nás chodí?!“ Tahle šílená stařena s nimi přece

nemá nic společného!

„Ráda bych si promluvila s tím, kdo usoudil, že svěřit osudy

všech našich nesmrtelných duší do rukou jednoho zamilovaného

párečku je tak báječný nápad.“ Slečna Sophia zvedla zaťatou

pěst do vzduchu. „Chtějí, aby bylo dosaženo vychýlení

rovnováhy? Tak já jim ukážu, co je to vychýlení rovnováhy!“

Čepel dýky se zablýskla ve světle svíce.

Luce od dýky odtrhla oči. „Vy jste šílená.“

„Pokud to, že chci skoncovat s nejdelší a největší bitvou, jaká

se kdy bojovala, znamená, že jsem šílená...,“ tón slečny Sophie

271

jako by naznačoval, že Luce je pěkně natvrdlá, když jí to

nedochází, „pak budiž.“

Jak by slečna Sophia mohla zasáhnout do probíhající bitvy,

zůstávalo Luce záhadou. Daniel tam venku bojuje. To, co se děje

tady, s tím nemá nic společného. Bez ohledu na to, že slečna

Sophia zřejmě změnila strany.

„Říkají, že to bude peklo na zemi,“ zašeptala Luce. „Konci

našeho světa.“

Slečna Sophia se rozesmála. „No, tobě to tak teď musí při-

padat. Překvapuje tě, že já patřím k těm hodným, Lucindo?“

„Jestli je to pravda,“ vyštěkla Luce, „pak v tý bitvě nestojí za

to bojovat!“

Knihovnice se usmála, jako by tahle slova čekala. „Tvoje smrt

může být zcela v Danielově zájmu. Drobný posun správným

směrem.“

Luce zamžourala kolem sebe. „Vy... vy mě nezabijete.“ Slečna

Sophia přešla k Luce a naklonila obličej těsně k ní. Dívku do nosu

udeřila vůně dětského pudru, který stará dáma používala. Z toho

odéru jí bylo na zvracení.

„Samozřejmě že tě zabiju,“ ujistila ji. Z drdůlku se jí uvolnil

pramen stříbrných vlasů. „Jsi lidský ekvivalent migrény.“

„Ale já se zase vrátím. Daniel mi to řekl.“ Luce prudce polkla.

Za sedmnáct let.

„Ne, nevrátíš. Tentokrát ne,“ opravila ji slečna Sophia.

„Ten první den, co jsi přišla ke mně do knihovny, jsem něco

viděla ve tvých očích, ale nedokázala jsem to přesně určit.“

Usmála se na svou zajatkyni. „Setkaly jsme se už mnohokrát,

drahá Lucindo, a většinou jsi byla příšerně nudná.“

Luce strnula. Připadala si obnažená, jako by na tom oltáři

ležela nahá. Že se setkávala v různých životech s Danielem, to

byla jedna věc — ale copak ji znali i jiní lidé?

„Tentokrát,“ pokračovala slečna Sophia, „v sobě máš něco...,

skutečnou jiskru. Ale až dnes v noci jsem pochopila, že za to

může ta neodpustitelná chyba tvých zabedněných agnostických

rodičů.“

„Co s tím mají co dělat mí rodiče?“ sykla Luce.

272

„Zlatíčko, důvod, proč se vracíš znova a znova, spočívá v tom,

že po každém z minulých zrození jsi byla vedena k náboženské

víře. Když tě teď tví rodiče nenechali pokřtít, znamená to, že

tvoje duše je volně k mání pro toho, kdo si ji uchvátí.“ Stará žena

dramaticky pokrčila rameny. „Žádný obřad uvítání ve víře —

žádný návrat do života pro malou Luce. Nastala mezera v

nekonečném cyklu.“

Že by Arriane a Gabbe na hřbitově narážely na to? Luce měla

pocit, že se jí hlava rozskočí bolestí. Přes oči jí spadl závoj z

rudých teček. Zvonilo jí v uších. Zamrkala a měla pocit, že i ten

drobný dotek řas je jako rána pěstí. Byla skoro ráda, že leží. Jinak

by už omdlela.

Jestli je tohle opravdu konec... Ne. To nesmí být.

Slečna Sophia se naklonila k ní, a když promluvila, zasypala

dívku sprškou slin. „Až dneska v noci umřeš — tak umřeš. To je

všechno. Kaput. V tomhle životě nejsi nic víc, než co se zdá na

první pohled: hloupá, sobecká, ignorantská rozmazlená holka,

která si myslí, že svět stojí a padá s tím, jestli si vyjde s nějakým

hezkým klukem. I kdyby tvoje smrt neposvětila dlouho

očekávaný, slavný a velkolepý plán, stejně bych si to zabíjení

užila.“

Luce se dívala, jak slečna Sophia zvedá nůž a dotýká se jeho

špičky prsty.

Myšlenky jí zběsile vířily hlavou. Celý den na ni různí lidé valili

tolik různých věcí, a teď jí nad hrudí trčel nůž a pohled se jí

rozostřil. Cítila, jak slečna Sophia přikládá špičku k hrudní kosti,

jak hledá místo mezi žebry, a věděla, že v tom šíleném blábolení

knihovnice bylo zrnko pravdy. Klást tolik naděje v prostou sílu

lásky, kterou sama sotva začínala chápat..., bylo to naivní?

Koneckonců, láska tu bitvu venku nevyhraje. A nezachrání ani ji,

aby neumřela tady na oltáři.

Jenže... musí to dokázat. Její srdce pořád bilo pro Daniela, a

dokud se to nezmění, něco hluboko v Luce věřilo v sílu lásky, v

její moc proměnit ji v někoho jiného a lepšího, proměnit ji s

Danielem v něco nádherného a dobrého...

273

Luce vykřikla děsem, když se špička dýky dotkla její kůže, a

pak znovu, když se mozaikové okno nad ní jakoby roztříštilo a

vzduch naplnily světlo a hluk.

Tlumené dokonalé pobrukování. Oslepující jas.

Takže je mrtvá.

Myslela si, že se jí dýka jen dotkla, ale čepel se musela zabořit

hlouběji a Luce se vydala na onen svět. Jak jinak by si mohla

vysvětlit ty zářící opalizující tvary, které se nad ní vznášely? Které

v kaskádách sestupovaly z oblohy zalité nebeskou září? Bylo

obtížné něco vidět v tom hřejivém stříbřitém světle. Přejíždělo jí

po kůži jako nejjemnější samet, ulpívalo na ní jako sladká poleva

na dortu. Provazy kolem jejích zápěstí a kotníků povolily, pak

zmizely. A její tělo — nebo spíš její duše? — mohlo začít stoupat k

nebi.

V tu chvíli zaslechla hořekování slečny Sophie. „Ještě ne! |e

moc brzo!“ Stařena s dýkou ucouvla od Luceiny hrudi.

Dívka rychle zamrkala. Ruce i nohy měla volné. Její tělo bylo

poseté rudými a modrými a zelenými a zlatými střípky z

rozbitého okna. Když si je rukou smetla, zůstávaly po nich

bolestivé drobné ranky. Upřela pohled k otvoru ve stěně.

Není mrtvá. Zachránili ji andělé.

Daniel si pro ni přišel.

Kde je? Jen stěží zaostřovala oči. Toužila proniknout tím

světlem až tam, kde by její prsty našly jeho, kde by ho mohla

chytit kolem krku a už nikdy, nikdy ho nepustit.

Ale kolem Luceina těla se míhaly jen živoucí opalizující obrysy,

jako by místnost naplnilo zářící peří. Obklopily ji a hladily tam,

kde ji pořezalo padající sklo. Proudy vzdušného světla jako by

smývaly krev z jejích paží i krůpěje z ranky na hrudi, až se cítila

úplně svěží.

Slečna Sophia se rozběhla ke vzdálené stěně a horečnatě

ohmatávala cihly, jak se snažila najít tajné dveře. Luce ji chtěla

zarazit — chtěla, aby se knihovnice zodpovídala za to, co

zamýšlela udělat a co se jí málem podařilo —, ale vtom se část

pohyblivého světla se slabě nafialovělým nádechem oddělila a

začala se formovat do tvaru postavy.

274

Místností otřáslo zachvění a rozzářilo se světlo tak pronikavé,

že by zastínilo i slunce. Stěny se začaly drolit, svíce ve vysokých

bronzových svícnech se rozhoupaly. Vybledlé gobelíny zapleskaly

na stěnách. Slečna Sophia si zakryla hlavu, ale pronikavé světlo

jako by pronikalo až hluboko do kostí. A když se zahustilo a

kolem něj se rozšířilo hřejivé teplo, získalo podobu, kterou Luce

znala a milovala.

Daniel stál před ní a před oltářem. Byl bez košile a bosý,

oblečený jenom v bílých plátěných kalhotách. Usmál se na ni,

zavřel oči a upažil. Pak pomaloučku, jako by ji nechtěl šokovat,

zhluboka vydechl. A jeho křídla se začala rozevírat.

Objevovala se postupně, nejdřív nad rameny, a dva bílé

blesky mířily do výše a do šířky, stále silnější a neklidnější, jak

pulsovaly sem tam. Luce putovala očima po jejich okrajích a

toužila se jich dotýkat rukama, tváří, rty. Křídla zevnitř duhově

zářila, jako v jejích snech. Až na to, že teď se na ně poprvé

dokázala dívat bez toho, že by se jí točila hlava a musela

odvracet zrak. Mohla se dívat a dívat, kochat se Danielovou

velkolepostí.

Pořád ještě zářil, jako by ho zalévalo světlo zevnitř. Luce jasně

viděla jeho fialovo—šedivé oči a plné rty. Jeho silné ruce a široká

ramena. Mohla se k němu natáhnout a schoulit se do jeho

láskyplného světla.

Daniel se k ní natáhl. Luce při jeho doteku zavřela oči.

Očekávala, že to bude tak cizí a neznámý pocit, že ho lidské tělo

ani nevydrží. Ale ne. Byl to prostě její Daniel.

Natáhla se k jeho zádům a nahmatala křídla. Dotkla se jich jen

nervózně, jako by čekala, že se spálí. Ale jejich hmota jí proplula

mezi prsty, hebká jako nejjemnější samet. Bylo to přesně takové,

jak si představovala. Toužila tu nadýchanou zářivou hmotu sevřít

v dlaních.

„Jsi tak... nádherný,“ zašeptala mu do hrudi. „Totiž, tos byl

vždycky, ale teď...“

„Neděsí tě to?“ zašeptal místo odpovědi. „Nebolí tě dívat se

na mě?“

275

Zavrtěla hlavou. „Myslela jsem, že bude,“ přiznala, když se ve

vzpomínkách vrátila do svých snů. „Ale nebolí.“

Daniel s ulehčením vydechl. „Chci, aby ses u mě cítila v

bezpečí.“ Světlo kolem jeho postavy se sypalo jako konfety, když

si ji přitáhl do náruče. „To všechno je tvoje.“

Luce zaklonila hlavu a pootevřela rty. Chystala se jeho

nabídku využít.

Přerušilo je hlasité bouchnutí dveří. Slečna Sophia našla

východ. Daniel pokývl bradou ke dveřím a na schodiště se za

ženou pustila zářivá postava.

„Co to bylo?“ Luce s úžasem zírala na stopu světla, která

zůstala bytosti v patách.

„Pomocník.“ Daniel si přitáhl její bradu zpátky.

V tu chvíli jako by se Luce všechno vrátilo. Připadala si sice v

jeho objetí v bezpečí a chráněná, ale zároveň si vybavila všechny

ty temné a příšerné věci, Cama a jeho armádu stínů. Myslí jí

protékalo tolik nezodpovězených otázek, tolik událostí, kterým

nerozuměla. A Pennina smrt — ubohá, hodná, nevinná Penn,

kterou potkal tak násilný a nesmyslný konec.

Ta vzpomínka na Luce dopadla jako rána dýkou. Rty se jí

rozechvěly.

„Penn je mrtvá, Danieli,“ zašeptala. „Zabila ji slečna Sophia.

Nejdřív jsem si myslela, že zabila i mě.“

„To bych nikdy nedopustil.“

„Jaks věděl, že mě tady najdeš? Jak vždycky poznáš, kde jsem,

abys mě moh zachránit?“ Zavrtěla hlavou. „Panebože...,“

pronesla, když jí náhle svitlo. „Ty jsi můj strážnej anděl.“

Daniel se rozesmál. „To zrovna ne. I když bych to asi měl brát

jako poklonu.“

Luce zrudla. „Tak co seš za anděla?“

„Momentálně jsem bez angažmá,“ prohodil s úsměvem.

Stříbrné světlo v místnosti za ním se přeskupilo a zhoustlo.

Luce se podívala Danielovi přes rameno, právě když začalo

získávat dva přesné obrysy: Arriane a Gabbe.

Gabbe měla roztažená křídla, široká a heboučká, třikrát větší

než její tělo. Jejich opeřené okraje připomínaly obrázky

276

cherubínků na vánočních fotografiích, s jemně růžovým ná-

dechem kolem konečků. Luce si všimla, že křídla se nepatrně

pohybují — a že Gabbe visí kousíček nad zemí.

Arrianina křídla byla hladší, uhlazenější a s pevnými okraji,

jako motýlí křídla. Napůl průsvitná hmota odrážela opalizující

odlesky světla na kamennou podlahu pod nimi. Křídla byla jako

Arriane — podivná a neuchopitelná a agresivní.

„Že mě to hned nenapadlo,“ usmála se na ně Luce.

Gabbe jí odpověděla pousmáním, Arriane se posměšně

uklonila.

„Jak to vypadá?“ zeptal se Daniel, když si všiml Gabbeina

ustaraného výrazu.

„Musíme odsud Luce dostat.“

Ta bitva. Takže ještě není u konce? Když jsou Daniel, Gabbe a

Arriane tady, tak přece museli vyhrát, ne? Luce se otočila k

Danielovi, ale jeho výraz byl nečitelný.

„Někdo by měl jít za Sophií,“ ozvala se Arriane. „Nemůžeme ji

nechat, aby si dělala, co chce.“

Luce polkla. „Ona je na Camově straně? Je něco jako... ďábel?

Padlý anděl?“ To byl jeden z mála termínů, který jí z přednášek

slečny Sophie ulpěl v paměti.

Daniel zaťal zuby a dokonce i jeho křídla jako by se naježila

zlostí. „Ďábel to není,“ zavrčel. „Ale anděl taky ne. Mysleli jsme,

že nám pomáhá. Jinak by se k tobě nikdy nedostala tak blízko.“

„Patří mezi čtyřiadvacet starších,“ doplnila Gabbe. Snesla se

na zem a složila si křídla na zádech, aby se mohla posadit na

oltář. „To je velice úctyhodné postavení. Dokázala se před námi

dobře přetvařovat.“

„Sotva jsme přišly sem, vypadala, jako by zešílela,“ vzpo-

mínala Luce. Zamnula si vzadu krk, kde jí dýka propíchla kůži.

„Oni jsou šílení,“ potvrdila Gabbe. „Ale velice ctižádostiví.

Sophia patří k tajné sektě. Měla jsem si to uvědomit dřív, ale až

teď mi ta znamení dávají smysl. Říkají si Zhsmaelimové. Oblékají

se stejně a všichni v sobě mají jistou... eleganci. Vždycky jsem si

myslela, že se spíš předvádějí. Na nebesích je nikdo nebere

vážně,“ vysvětlovala. „Ale teď bude muset. To, co udělala

277

dneska, jí zaručí vyhnanství. Možná se teď s Camem a Molly uvidí

častěji, než čekala.“

„Takže Molly je taky padlý anděl,“ pronesla zvolna Luce. Tohle

dávalo větší smysl než všechno ostatní, co se dnes dozvěděla.

„Luce, my jsme všichni padlí andělé,“ prohlásil Daniel. „Až na

to, že stojíme na různých stranách.“

„A kdo je ještě na jejich straně?“ Luce ztěžka polkla. „Roland,“

odpověděla Gabbe.

„Roland?“ opakovala užasle Luce. „Ale vždyť ty ses s ním

kamarádil. A byl vždycky tak milej a hodnej.“

Daniel jen pokrčil rameny, ale Arriane se zatvářila ustaraně.

Její křídla smutně zapleskala ve vzduchu a zvířila prach na

podlaze. „Jednou ho vezmeme zase mezi nás,“ řekla tiše.

„A co Penn?“ Luce cítila, jak se jí do krku derou vzlyky.

Daniel zavrtěl hlavou a sevřel jí ruku. „Penn byla smrtelnice.

Nevinná oběť v dlouhé a nesmyslné válce. Je mi to tak líto, Luce.“

„A tam venku...?“ zeptala se Luce. Hlas jí uvízl v krku. Cítila,

že o Penn teď mluvit nedokáže.

„Jen další z mnoha bitev proti démonům,“ prohodila Gabbe.

„A kdo vyhrál?“

„Nikdo,“ odpověděl hořce Daniel. Sebral ze země střep z okna

a mrštil s ním přes kapli. Střep se rozpadl na drobné barevné

kousíčky, ale Danielův vztek to nijak neutišilo. „Nikdo nevyhrál. V

podstatě skoro nejde, aby jeden anděl zabil druhého. Prostě se

bojuje tak dlouho, až jsou všichni unavení a odtroubí se večerka.“

Luce zavřela oči a před jejím vnitřním zrakem se objevil

podivný obraz: jako by Daniela zasáhl do ramene stejný černý

blesk, který zranil Penn. Otevřela oči a vytřeštila je na jeho pravé

rameno. Na hrudi měl krev.

„Jsi raněný,“ zašeptala.

„Ne.“

„Nemůže být raněný, on je...“

„Co to tady máš, Danieli?“ přerušila je Arriane a ukázala na

jeho hruď. „To je krev?“

„Je to Pennina krev,“ odsekl Daniel. „Našel jsem ji pod

schody.“

278

Luce se sevřelo srdce. „Musíme ji pohřbít,“ zašeptala. „Vedle

jejího tatínka.“

„Luce, zlato,“ ozvala se opatrně Gabbe, „kéž by na to byl čas,

ale musíme jít.“

„Já ji tady nenechám. Penn nikoho jinýho nemá.“

„Luce...“ Daniel se nadechl.

„Umřela mi v náručí, Danieli. Jen proto, že jsem byla tak

hloupá a šla jako ovce za slečnou Sophií do týhle mučírny.“ Luce

se rozhlédla po trojici. „Protože mě nikdo z vás nevaroval.“

„Dobře. Uděláme pro Penn, co budeme moct,“ prohlásil

Daniel. „Ale teď musíme rychle vypadnout.“

Z otvoru ve střeše zadul studený poryv. Svíce zablikaly a

zbývající kusy rozbitého okna zasypaly oltář jako krupobití.

Gabbe seskočila právě včas a přešla k Luce. Tvářila se ne-

vzrušeně. „Daniel má pravdu,“ potvrdila. „Příměří po bitvě se

vztahuje jen na anděly. A když teď tolik osob ví o tom tvým...

ehm, změněným statusu, spousta těch špatnejch by si na tebe

mohla dělat zálusk.“

„Já to pořád nechápu,“ hlesla Luce. „Proč na tom tak záleží?

Proč tak záleží... na mně? Protože mě Daniel miluje?“ Daniel si

povzdychl. „To taky. I když to zní tak nevinně.“

„Víš, jak zamilovaný párečky lezou ostatním krkem?“ za-

žertovala Arriane.

„Zlato, to je fakt dlouhá historie,“ pronesla rozumně Gabbe.

„Můžeme ti to dávkovat jen po kapitolách.“

„A je to jako s křídly,“ dodal Daniel. „Na většinu z toho budeš

muset přijít sama.“

„Ale proč?“ nechápala Luce. Ten rozhovor byl tak frustrující.

Připadala si jako dítě, kterému rodiče na jeho otázky odpovídají,

že to pochopí, až bude starší. „Proč mi nemůžete pomoct, abych

to pochopila?“

„Pomoct ti můžeme,“ ujistila ji Arriane. „Ale nemůžeme to na

tebe vybalit všechno najednou. Tak jako se nikdy nesmí zatřást s

náměsíčníkem, když si vyjde na procházku. Je to nebezpečný.“

Luce si objala ramena rukama a zachvěla se. „Zabilo by mě

to...“ pronesla tázavě.

279

Daniel ji k sobě přitáhl. „To bylo předtím. Dneska v noci už o

smrti mluvit nebudeme.“

„Takže co teď? Musím odejít ze školy?“ Obrátila se k Da-

nielovi. „Kam mě vezmeš?“

Zamračil se a vyhnul se jejímu pohledu. „Já tě nikam vzít

nemůžu. Přilákalo by to moc pozornosti. Musíme se spolehnout

na někoho mimo nás. Je jeden smrtelník, kterýmu věříme.“

Podíval se na Arriane.

„Přivedu ho,“ přikývla a vstala.

„Já tě neopustím,“ vydechla Luce k Danielovi. Rty se jí chvěly.

„Sotva jsme se sešli.“

Daniel ji políbil na čelo a do jejího těla se okamžitě rozšířila

vlna horka. „Naštěstí máme ještě trochu času.“

280

KAPITOLA DVACÁTÁ

ÚSVIT

Svítání. Pro Luce rozbřesk posledního dne v Meči & kříži...

Nevěděla, na jak dlouho. Když vyšla z kostela proměněného v

tělocvičnu a odhrnula šlahouny psího vína, nad hlavou jí zavrkal

osamělý holub. S Danielem se ruku v ruce vydali ke hřbitovu.

Když kráčeli přes trávník hřiště, oba mlčeli.

Než skupinka postupně vyšla z budovy, andělé svinuli svá

křídla. Byl to pomalý a pracný proces, při němž jejich těla

nabývala lidských obrysů. Než se jim to podařilo, všichni se tvářili

vyčerpaně. Luce sledovala proces transformace a nevěřila, jak se

tak mohutná křídla můžou stále zmenšovat a zmenšovat, až

nakonec zmizí pod andělskou kůží.

Když bylo po všem, Luce přejela Danielovi dlaní po nahých

zádech. Poprvé se zatvářil, jako by ho její dotek zabolel, ale jeho

kůže byla hladká a neposkvrněná jako kůže dítěte. A v jeho tváři,

stejně jako ve tvářích Gabbe a Arriane, stále zůstávalo stříbrné

světlo, které vyzařovalo do všech stran.

Nakonec přenesli Pennino tělo po strmých schodech nahoru

do kaple, očistili oltář od skla a položili její tělo na bílou desku.

Pohřbít ji teď nemohli — rozhodně ne za přítomnosti všech

smrtelníků, kterými se teď hřbitov podle Daniela bude hemžit.

Pro Luce byla trýznivá představa, že by se s kamarádkou měla

rozloučit jen několika zašeptanými slovy v kapli. Nakonec ze sebe

281

dokázala vypravit jen: „Teď budeš zase s tatínkem. Určitě budete

mít velkou radost, že jste zase spolu.“

Daniel slíbil, že Penn řádně pohřbí, až se škola uklidní. Luce

mu chtěla ukázat, kde je hrob Pennina tatínka, aby dívka mohla

odpočívat po jeho boku. To bylo jediné, co pro ni ještě mohla

udělat.

Když se vydali přes kampus, srdce měla těžké jako kámen.

Džíny a tričko měla špinavé a propocené, za nehty jí zůstala

špína a byla ráda, že kolem nejsou žádná zrcadla, protože se

aspoň nemusela dívat, jak dopadly její vlasy. Tolik si přála, aby

mohla vrátit noční události zpátky — zvlášť smrt Penn, a přitom si

ponechat to nejkrásnější: stoupající vzrušení při konečném

odhalení Danielovy totožnosti. Ten okamžik, kdy se před ní

objevil v celé své velkoleposti. Nebo Arriane a Gabbe s jejich

křídly. Tohle bylo kouzelné.

Ale zbytek... byla jen temná, pochmurná destrukce.

Cítila ji v ovzduší jako epidemii. Četla ji ve tvářích studentů,

kteří se vyhrnuli na prostranství. Bylo ještě příliš brzy, aby se

normálně vzbudili do školy, takže museli všichni vidět nebo slyšet

nebo vycítit tu bitvu, která se v noci na hřbitově odehrála. Kolik

toho vědí? Bude někdo hledat Penn? Nebo slečnu Sophii? Co si

všichni myslí, že se stalo? Spolužáci postávali ve skupinkách a

tlumeně si špitali. Luce k nim zatoužila přijít blíž a poslouchat, o

čem mluví.

„Nedělej si starosti,“ Daniel jí sevřel ruku. „Tvař se stejně

zmateně jako oni. Nikdo se po nás nedívá.“

Luce to připadalo jako ve špionážním filmu, ale věděla, že

Daniel má pravdu. S Danielem vypadali prostě jen jako další

vystrašená dvojice, která nikomu nestála za pozornější pohled.

U bran hřbitova blikal modrobílý policejní majáček a jeho

světlo se odráželo ve větvích dubu nad ním. Vchod na hřbitov byl

přelepený žlutou páskou.

Luce před sebou spatřila Randyinu černou siluetu, orámo-

vanou vycházejícím sluncem. Vychovatelka ostře štěkala do

mikrofonu telefonu, který měla připevněný k límečku svého

polotrička.

282

„Tak ho vzbuďte!“ zaječela do přístroje. „Ve škole došlo k

nehodě. Říkám vám..., to nevím!“

„Měl bych tě varovat,“ ozval se Daniel, když zatočil s Luce

kolem Randy a policejního vozu k dubům, které ze tří stran

lemovaly hřbitov, „Tam dole to bude vypadat divně. Cam bojuje

jinak než my. Nechává za sebou větší nepořádek. Nemyslím krev,

ale... uvidíš.“

Luce měla pocit, že teď už ji nic vyděsit nemůže. Rozhodně ne

pár povalených soch. Jak kráčeli lesíkem, pod nohama jí šustilo

spadané listí. Luce si vzpomněla, jak na těchhle stromech včera v

noci visela hejna stínových kobylek. Teď po ničem takovém

nebylo ani stopy.

Daniel po chvíli ukázal na místo, kde byl železný plot kolem

hřbitova povalený

„Tudy se tam dostaneme, aby nás nikdo neviděl. Musíme si

pospíšit.“

Když se dostali na hřbitov, Luce konečně pochopila, jak to

Daniel myslel, že hřbitov bude vypadat divně. Před nimi se válela

mlha rak hustá, že stěží dohlédli k hrobu Pennina otce ve

východním rohu, pár kroků od nich. Vzduch byl tak hustý a

šedivý a špinavý, že se mu snad ani nedalo říkat vzduch. Luce si

musela mávat rukou před obličejem, aby vůbec něco viděla.

Zalomila si prsty. „To je...“

„Prach,“ vysvětlil Daniel. On skrz něj viděl a nedusil se kašlem

jako Luce. „Andělé v bitvách neumírají. Ale po jejich boji zůstane

na zemi ležet hustý příkrov prachu.“

„A co se ním děje?“

„Nic moc, až na to, že mate smrtelníky. Nakonec se usadí a

oni ho můžou začít studovat. Z toho pocházejí ty šílený teorie o

přistání UFO v Pasadeně a tak.“

Luce si se zachvěním vzpomněla na neidentifikovatelný

létající objekt kobylčích stínů. UFO. Vědci nejsou zase tak úplně

mimo.

„Pennin tatínek leží tady,“ ukázala k nejbližšímu rohu. Prach

sice působil strašidelně, ale Luce se ulevilo, že jsou všechny

sochy, náhrobky a stromy pořád na svém místě. Poklekla a

283

setřela dlaní prach z desky — doufala, že si to nespletla. Její

roztřesené prsty setřely špínu z vyrytého nápisu, a málem se

rozplakala.

STANFORD LOCKWOOD

NEJLEPŠÍ TÁTA NA SVĚTĚ

Vedle hrobu pana Lockwooda bylo prázdné místo. Luce vstala

a truchlivě se rozhlédla kolem. Nenáviděla pomyšlení, že se její

kamarádka připojí ke svému otci tam pod zemí. Nenáviděla

představu, že se ani nebude moct zúčastnit Penniny smuteční

bohoslužby.

Lidi vždycky mluví o nebi, když někdo zemře. Jako by měli

jistotu, že se tam každý dostane. Luce nikdy neměla pocit, že by

tomu zvlášť rozuměla.

Obrátila se k Danielovi a jeho tvář se při pohledu na její beze-

dný zármutek stáhla. „Já se o ni postarám, Luce,“ ujistil ji. „Vím,

že bys to tak nechtěla, ale je to to nejmenší, co můžeme udělat.“

Luce z očí vyhrkly slzy. Popotahovala, vzlykala a tolik toužila, aby

se Penn vrátila zpátky, až myslela, že se snad zalkne. „Nemůžu ji

opustit, Danieli. Jak bych mohla?“

Daniel jí jemně setřel slzy hřbetem ruky. „To, co se jí stalo, je

tragédie. Je to hrozná chyba. Ale když dneska odejdeš, neopustíš

ji.“ Položil dlaň na Luceino srdce. „Bude pořád s tebou.“

„Stejně. Já nedokážu...“

„Dokážeš, Luce.“ Jeho hlas zněl pevně. „Věř mi. Nemáš ani

ponětí, jak neuvěřitelně silná a schopná jsi.“ Odvrátil od ní pohled

ke korunám stromů. „Jestli v tomhle světě ještě zůstalo něco

dobrého, brzo to poznáš.“

Policejní siréna krátce zavyla, až oba nadskočili. Uslyšeli

prásknutí dvířek a nedaleko od nich zakřupaly v suchém listí

těžké kroky. „Co to sakra — Ronnie, zavolej na centrálu. Řekni

šerifovi, ať hodí zadkem a přijede sem.“

„Pojď,“ zašeptal Daniel a natáhl se po Luceině ruce. Smutně

pohladila náhrobek pana Lockwooda a chytila se Daniela. Pak se

s ním začala proplétat mezi hroby k východnímu okraji hřbitova.

284

Dostali se ke spadlému plotu, přelezli ho a ocitli se v dubovém

háji.

Luce udeřil do obličeje závan chladného vzduchu. Ve větvích

před sebou spatřila tři malé, ale viditelné černé obrysy. Visely

tam jako netopýři.

„Pospěš si,“ popoháněl ji Daniel. Když pod stromem pro-

cházeli, stíny ucouvly a zasyčely, jako by věděly, že je lepší se

držet dál, když je Luce s Danielem.

„A teď co?“ zeptala se Luce, když došli na kraj hájku.

„Zavři oči,“ poradil jí Daniel.

Poslechla ho. Ucítila, jak ji zezadu objal paží kolem pasu a jeho

silný hrudník se přitiskl k jejím ramenům. Zvedl ji ze země, jen

asi půl metru a pak trochu výš, až je na ramenou zašimraly větve

stromů, kterými se Daniel prodíral vzhůru. Výš a výš, až kolem

nich byla jen modrá, sluncem zalitá obloha. Luce toužila otevřít

oči, ale intuitivně poznala, že by to bylo příliš. Netušila, jestli je

na to připravená. A kromě toho — ten pocit svěžího vzduchu na

tvářích jí stačil. Bylo to... božské. Jako když se zachránila z

knihovny. Bylo to jako se vézt na vlně oceánu. Teď už s jistotou

věděla, že i za tím byl Daniel.

„Už můžeš otevřít oči,“ vyzval ji tiše, když se jejich nohy

dotkly země. Luce zjistila, že je přesně tam, kde si přála být

nejvíc: pod magnólií na břehu jezera.

Daniel ji přidržel u sebe. „Chtěl jsem tě sem přivést, protože

na tomhle místě — kromě spousty jiných — jsem tě chtěl v

poslední době nejvíc líbat. Skoro jsem to nezvládl už tenkrát,

když ses vynořila z vody.“

Luce se vytáhla na špičky a naklonila se, aby ho políbila. Taky

ho toužila líbat — a teď ho potřebovala líbat. Jeho polibek byl to

jediné, co jí na světě ještě připadalo správné. Jediné, co ji

utěšovalo a připomínalo jí, že má důvod žít dál, i když Penn už je

mrtvá. Něžný tlak jeho rtů ji chlácholil, působil jako horký čaj

uprostřed zimy, kdy má člověk promrzlé celé tělo.

Až příliš brzy se od ní odtáhl a zadíval se na ni tím nejsmut-

nějším pohledem.

285

„To, že jsem tě sem přivedl, má ještě jeden důvod. Tady

začíná cesta, která tě dovede do bezpečí.“

Luce sklopila oči k zemi. „Ach.“

„Neloučíme se nadobro, Luce. A doufám, že ani nadlouho.

Musíme jen počkat, jak se všechno... vyvine.“ Pohladil ji po

vlasech. „Nedělej si starosti. Vždycky si tě najdu. Nenechám tě

odejít, dokud tohle nepochopíš.“

„Tak to nechci pochopit nikdy,“ hlesla Luce.

Daniel se tiše zasmál. „Vidíš tu mýtinku tamhle?“ Ukázal přes

jezero do míst, kde v lese zůstal mezi stromy prázdný travnatý

pahorek. Luce si ho nikdy nevšimla, ale teď spatřila, že na jeho

vrcholku stojí malý bílý vrtulník s rudými světly na trupu.

„To je pro mě?“ zeptala se. Po všem, co viděla, už ji to ani

nešokovalo. „Kam poletím?“

Nemohla ani uvěřit, že opouští místo, které nenáviděla, ale

kde za poslední týdny prožila tolik zásadních zkušeností. Co bude

s Mečem & křížem dál?

„Co se stane s tímhle místem? A co mám říct rodičům?“

„Prozatím se tím netrap. Až budeš v bezpečí, nějak to urov-

náme. Může jim zavolat pan Cole.“

„Pan Cole?“

„Je na naší straně, Luce. Jemu můžeš věřit.“

Jenže slečně Sophii taky věřila, a to bylo mnohem jednodušší.

Pan Cole... Vypadá tak... učitelsky. A ten jeho knír. Takže má

opustit Daniela a nasednout do letadla se svým učitelem

dějepisu? Rozbolela ji z toho hlava.

„Kolem jezera vede cesta,“ ozval se Daniel a položil jí dlaň

zezadu na kříž. „Můžeme ho obejít. Nebo... můžeme plavat.“

Chytili se za ruce a postavili se na okraj červené skály. Boty

nechali pod magnólií, ale tentokrát pro ně nikdo nepřijde. Luce

nepřišlo moc lákavé potopit se do chladného jezera v džínách a

tričku, ale když vedle ní stál Daniel a usmíval se, najednou jí to

připadalo jako jediná správná věc.

Zvedli ruce nad hlavu a Daniel napočítal do tří. Jejich nohy se

odlepily od země zároveň, jejich těla se prohnula ve vzduchu

286

stejným způsobem. Ale místo aby klesli k hladině, Daniel ji

pouhým dotekem prstů vytáhl vzhůru.

Letěli. Luce se držela za ruku s andělem a letěla. Vrcholky

stromů jako by se před nimi skláněly. Její tělo jí připadalo

lehoučké. Těsně nad lesem byl ještě vidět ranní měsíc. Klesal níž,

jako by Luce a Daniel byli přílivem. Voda se vlnila pod nimi,

stříbřitá a přívětivá.

„Připravená?“ zeptal se Daniel.

„Ano.“

Ponořili se společně do chladného hlubokého jezera, ruce nad

hlavou, ponořili se tak hluboko, až se to ani nezdálo možné. Když

se Luce vynořila, zachvěla se zimou. A začala se smát.

Daniel ji zase chytil za ruku a ukázal jí na kámen, kde spolu

tehdy seděli. Vytáhl se nahoru a pak se sklonil k ní. Položili se na

měkký mech jako na koberec. K hrudi mu přilnuly kapky vody.

Oba leželi na boku, podepření o lokty, a dívali se na sebe.

Daniel položil dlaň na prohlubeň v jejím boku. „Až dojdeme k

letadlu, bude tam už čekat pan Cole,“ prohlásil. „Tohle je naše

poslední šance být spolu sami. Napadlo mě, že se rozloučíme

právě tady.

Chci ti něco dát,“ pokračoval a vytáhl z kapsy stříbrný řetízek

s přívěskem, který Luce viděla ve škole na jeho krku. Vtiskl jí ho

do ruky a Luce zjistila, že přívěsek je medailonek s růží

vyraženou na povrchu. „Kdysi ti patříval,“ prohlásil Daniel. „Před

spoustou let.“

Luce otevřela víčko a za sklíčkem uvnitř spatřila maličkou

fotografii. Byli na ní oni dva. Nedívali se do aparátu, ale na sebe,

a smáli se. Luce měla vlasy ještě kratší než teď a Daniel měl pod

krkem vázanku.

„Kdy nás fotili?“ zeptala se a zvedla medailonek. „A kde to

jsme?“

„Povím ti to, až se uvidíme příště,“ slíbil Daniel. Přetáhl jí

řetízek přes hlavu a pověsil jí medailon na krk. Když se kov dotkl

její klíční kosti, cítila, jak jí prohřívá prochladlou mokrou kůži.

„Hrozně se mi to líbí,“ zašeptala.

„Cam ti dal taky řetízek, vid?“ prohodil Daniel.

287

Luce na ten šperk nepomyslela od chvíle, kdy jí ho Cam vnutil

v baru. Nemohla uvěřit, že to bylo teprve před dvěma dny.

Myšlenka na to, že by mohla nosit něco takového, v ní vyvolala

nevolnost. Netušila, kde ten řetízek s hadem skončil — a bylo jí to

jedno.

„Pověsil mi ho na krk,“ přiznala provinile. „Nechtěla jsem to...“

„Já vím,“ přerušil ji Daniel. „Ať se mezi tebou a jím stalo

cokoli, není to tvoje vina. Při pádu se mu nějak podařilo zachovat

si většinu andělskýho šarmu. Je to zrádný.“

„Doufám, že už ho nikdy neuvidím.“ Luce se zachvěla.

„Bojím se, že spíš jo. A takových jako Cam je víc. Musíš věřit

svým instinktům,“ prohlásil Daniel. „Nevím, jak dlouho ti potrvá,

než zjistíš všechno o naší minulosti. Prozatím — pokud budeš mít

instinktivní pocit, že něco víš, i když je to rozumově

neodůvodnitelný, tak tomu věř. Nejspíš to bude pravda.“

„Takže když nemůžu věřit nikomu kolem sebe, mám věřit

sama sobě?“ Luce aspoň doufala, že to tak Daniel myslí.

„Budu se ti snažit pomáhat, jak budu moct. A pokud ne-

budeme spolu, budu ti aspoň posílat zprávy,“ slíbil Daniel. „Luce,

máš v sobě vzpomínky na minulý životy, i když se k nim zatím

nemůžeš dostat. Když se ti něco zdá špatný, drž se od toho dál.“

„A kam jdeš ty?“

Daniel vzhlédl k obloze. „Najít Cama. Musíme vyřešit pár

věcí.“

Zasmušilost v jeho hlase Luce znervózněla. Vzpomněla si na

ten prachový závoj, který za sebou Cam nechal na hřbitově.

„Ale potom se za mnou vrátíš?“ zeptala se. „Slibuješ?“

„Já... nemůžu bez tebe žít, Luce. Miluju tě. Kdyby záleželo jen

na mně, tak...“ Zaváhal, ale zavrtěl hlavou. „Teď si s tím nelam

hlavu. Jenom nezapomínej, že si pro tebe přijdu.“

Oba se zdráhavě postavili. Slunce právě vykouklo nad hradbu

stromů a jeho odlesky dopadaly jako střípky na zčeřenou hladinu

jezera. Odsud už byl jen proužek vody k bahnitému břehu, za

nímž čekal vrtulník. Kéž by to byly kilometry, pomyslela si Luce.

Mohla by vedle Daniela plavat až do setmění. A pak do rozbřesku

a zase do setmění, pořád a pořád...

288

Skočili do vody a začali plavat. Luce si vsunula medailonek

pod tričko. Instinkty jí napovídaly, že je to důležitý předmět, od

něhož by se nikdy neměla odloučit.

Znovu ohromeně sledovala Danielův elegantní styl. Teď už

věděla, že křídla lemovaná perličkami kapek a vynořující se z

vody nejsou jen výtvorem její fantazie. Že jsou skutečná.

Držela se za ním a plavala, dokud prsty nenahmátla břeh. Až

příliš brzy. Nenáviděla zvuk, který vydával běžící motor vrtulníku.

Byli už na místě, kde se jejich cesty rozdělí, a Daniel ji musel

vytáhnout z vody skoro násilím. Její pocity se změnily: už nebyla

zchlazená a šťastná, ale promrzlá a zoufalá. Šla k vrtulníku s

Danielovou rukou na zádech.

Pan Cole seskočil z kabiny a k Luceině překvapení držel velkou

bílou osušku. „Jeden andílek mi poradil, že tohle budete

potřebovat,“ prohlásil a podal osušku Luce, která se vděčně

zabalila.

„Kdo je u vás andílek?“ Zpoza stromu se vynořila Arriane a za

ní Gabbe, která nesla v podpaží knížku o Strážcích.

„Přišly jsme popřát bon voyage,“ prohlásila Gabbe a vložila

knihu Luce do ruky. „Vem si to,“ dodala spíš zamračeně než s

úsměvem.

„Dej jí to hlavní,“ šťouchla do Gabbe Arriane.

Gabbe vytáhla z batohu termosku a odšroubovala víčko.

Uvnitř voněla horká čokoláda, a to neuvěřitelně lahodně. Luce si

přitiskla knihu a termosku do náruče spolu s cípy osušky.

Najednou se cítila jako boháč. Ale věděla, že jakmile nastoupí do

helikoptéry, bude si připadat osamělá a prázdná. Opřela se o

Danielovo rameno, čerpala útěchu z jeho blízkosti, dokud to ještě

šlo.

Gabbe se na ni dívala jasnýma, přímýma očima. „Uvidíme se

brzo, jasný?“

Ale Arriane uhnula pohledem, jako by se na Luce odmítala

podívat. „Neudělej nic pitomýho, jo? Jako třeba proměnit se na

kupičku prachu. Potřebujeme tě.“

„Vy potřebujete mě?“ podivila se Luce. To ona potřebovala

Arriane, která ji seznámila s tím, jak to v Meči & kříži chodí. A

289

Gabbe, která ji tak podržela v nemocnici. Ale k čemu by tyhle dvě

potřebovaly ji?

Dívky jí odpověděly jen mlčenlivým pousmáním, než se

ztratily v lese. Luce se otočila k Danielovi a snažila se zapome-

nout, že je tam s nimi i pan Cole.

„Nechám vás chviličku o samotě,“ ozval se učitel, jako by

pochopil nevyslovenou narážku. „Luce, až se začne točit vrtule,

za tři minuty odlétáme. Sejdeme se v kokpitu.“

Daniel ji objal a přitiskl čelo k jejímu. Když se jejich rty setkaly,

Luce se snažila vychutnat si z toho okamžiku každou vteřinu.

Potřebovala tyhle vzpomínky stejně, jako potřebovala dýchat.

Protože co když Daniel zmizí, a jí to bude připadat zase jako

sen? Trochu příšerný a plný nočních můr, ale sen. Jak jinak to

může být, když cítí to, co cítí, k někomu, kdo ani není člověk?

„A je to,“ povzdychl si Daniel. „Buď opatrná. Než přijdu, nech

pana Colea, aby se o tebe postaral.“ Z kabiny se ozvalo

zahvízdnutí, jak jim učitel dával najevo, že čas se krátí. Vrtule se

roztočila. „Nezapomínej, co jsem ti říkal.“

„Co konkrétně?“

„Co nejvíc si dokážeš zapamatovat — ale hlavně, že tě

miluju.“

Luce popotáhla, ale když se pokusila odpovědět, selhal jí hlas.

Byl čas jít.

Skočila do otevřených dveří kokpitu. Horký vzduch, který vířily

lopatky vrtule, ji málem srazil k zemi. Do kabiny vedl žebříček se

třemi schůdky a pan Cole k ní natáhl ruku, aby jí pomohl nahoru.

Pak stiskl nějaké tlačítko a žebřík vyjel do kabiny Dveře se

zavřely.

Luce se rozhlédla po stísněném prostoru. Ještě nikdy neletěla

v něčem tak malém. Všude byly rozsvícené kontrolky a tlačítka.

Podívala se na pana Colea.

„Vy to umíte řídit? Odkud?“ podivila se a začala si vysušovat

vlasy ručníkem.

„Vojenské letectvo Spojených států, Padesátá devátá divize.“

Pan Cole na ni mrkl a zasalutoval.

Luce se nemotorně pokusila odpovědět stejným posunkem.

290

„Moje žena mi pořád říká, abych lidi nenudil historkami o

svém mládí u letectva,“ prohodil učitel a uvolnil stříbrnou páku.

Letadlo sebou škublo. „Ale máme před sebou dlouhý let a já

umím posluchače upoutat.“

„Myslíte spoutat,“ zažertovala Luce, když jí učitel pomohl

zapnout bezpečnostní pás.

„To taky,“ pronesl smrtelně vážně pan Cole. Vzápětí se

srdečně rozesmál. „Jen žertuju.“ Jeho upřímný smích připomněl

Luce tatínka, když se spolu dřív dívali na nějakou komedii. Hned

se začala cítit trochu líp.

Vrtulník se zvedl do vzduchu a Luce se na okamžik zdálo, že

padá z návrší přímo do jezera.

„Já vím, jak to vypadá!“ Pan Cole se snažil překřičet řev

motoru. „Ale neboj se! Dělám to každou chvíli!“

Vzápětí se nos vrtulníku zvedl. Obzor jim zmizel z očí a Lucein

žaludek se zhoupl. Vzápětí se zase srovnal a před nimi se objevila

čistá slunečná obloha. Letěli nad jezerem, které se od nich

každou chvíli víc a víc vzdalovalo. Nejdřív mířili na západ, ale pak

helikoptéra opsala půlkruh a Luce spatřila les, kterým předtím

letěla s Danielem. Přitiskla tvář k okýnku a rozhlížela se po něm,

a než nechali les za sebou, měla pocit, že se jí podařilo

zahlédnout nepatrnou fialovou tečku. Chytila medailonek, který jí

visel na krku, a přitiskla k němu rty.

Teď se vznášeli nad školou i nad zamlženým hřbitovem. Nad

místem, kde bude brzy odpočívat Penn. Čím výš byli, tím víc toho

Luce viděla ze školy, kde se odhalilo její nejhlubší tajemství..., i

když úplně jinak, než jak se toho vždycky děsila. „Tam je tedy

živo,“ prohodil pan Cole a zavrtěl hlavou. Luce neměla ponětí,

kolik toho ví o událostech předchozí noci. Učitel vypadal tak

normálně..., a přece dělal tohle všechno, aby jí pomohl.

„Kam letíme?“

„Na jeden ostrůvek u pobřeží,“ pan Cole ukázal směrem k

moři, které na obzoru splývalo s oblohou. „Není to daleko.“

„Pane Cole...“ Luce zaváhala. „Pamatujete se na moje

rodiče?“

„Ovšem. Jsou moc milí.“

291

„Budu moct..., já..., ráda bych s nima mluvila.“

„Ovšem. Nějak to vymyslíme.“

„Ale oni ničemu z tohohle nikdy neuvěří.“

„A ty tomu věříš?“ Pan Cole se na ni sarkasticky pousmál a

zvedl vrtulník ještě výš.

To bylo právě ono. Musela tomu věřit — všemu, od prvního

zamihotání stínů přes polibek s Danielem až po ten okamžik, kdy

Penn zůstala ležet mrtvá na mramorovém oltáři. Musela to být

pravda.

Jak jinak by vydržela to čekání, než se Daniel zase objeví?

Chytila do dlaně medailonek, který nahrazoval její paměť. Její

vzpomínky, které v sobě podle Daniela pořád někde má.

Ale co v nich je, to nevěděla o nic víc než to, kam s ní pan

Cole míří. Ale když to ráno stála v kapli vedle Arriane a Gabbe a

Daniela, cítila se jako součást něčeho. Ne jako ztracená a

vystrašená a bezvýznamná..., ale jako by na ní nějakým způ-

sobem záleželo. Nejen Danielovi, ale jim všem.

Zadívala se předním oknem ven. Už přeletěli nad solným

močálem i nad silnicí, po níž tehdy jela za Camem, i nad dlouhou

písečnou pláží, kde se poprvé líbala s Danielem. Byli teď vysoko

nad mořem, v jehož vlnách kdesi ležel cíl jejich cesty.

Nikdo jí neřekl, že je čekají další bitvy, ale Luce tu pravdu

cítila hluboko v sobě. Měla pocit, že stojí na začátku něčeho

dlouhého a významného a těžkého.

Ona a on.

Nezáleželo jí na tom, jak krutá ta bitva bude. Už v ní nechtěla

být jen pěšákem. V těle se jí rodil podivný pocit — jako by tam

čekaly všechny ty minulé životy, kdy její láska k Danielovi byla

tolikrát hned v zárodku uhašena.

Luce měla chuť postavit se mu po bok a bojovat. Bojovat za

to, aby mohla po jeho boku prožít celý život. Bojovat za to jediné,

co bylo podle ní dost velkolepé a mocné, aby pro to byl člověk

ochoten všechno obětovat.

Za lásku.

292

EPILOG

DVĚ SVĚTLA

Celou noc ji pozoroval, jak pokojně spí na úzkém skládacím

lehátku. Jediná zelená armádní lucerna, která visela z trámu ve

srubu, osvětlovala její postavu. V měkké záři jiskřily černé vlasy

rozhozené na polštáři i hladké, narůžovělé tváře, rozehřáté

nedávnou koupelí.

Pokaždé, když vlny moře narazily na zničenou pláž u srubu,

sebou hodila ze strany na stranu. Tričko se jí shrnulo z ramen,

takže když z ní sklouzla deka, mohl vidět nepatrný dolíček nad

levou lopatkou.

Když se obracela, zavzdychala, ale pak se její dech zase

zklidnil. Občas ze sna zasténala, ale nepoznal, jestli bolestí, nebo

touhou. Dvakrát vykřikla jeho jméno.

Daniel toužil slétnout k ní. Opustit svoje místo na vrcholku

starých krabic s municí, vyrovnaných až nahoru k trámům na

půdičce plážového srubu. Ale ona nevěděla, že je s ní. Netušila,

co jí přinesou další dny.

Za solí olepeným oknem zahlédl koutkem oka mihnutí stínu.

Vzápětí se ozvalo tichounké zaklepání na okenní tabulku.

Odtrhl pohled od jejího těla a přesunul se k oknu. Uvolnil

západku. Dovnitř se nahrnuly proudy deště i stříkance mořské

vody. Přes měsíc přeplouval mrak, takže nočnímu návštěvníkovi

nebylo vidět do tváře.

293

„Můžu dál?“

Cam měl zpoždění.

Sice ovládal schopnosti, díky kterým se mohl zhmotnit, kde

právě chtěl, ale Daniel mu otevřel okno, aby jím mohl prolézt

dovnitř jako smrtelník. Pro oba to bylo okázalé potvrzení toho, že

ho skutečně zve dovnitř.

Camova tvář byla dál ponořená do stínu, ale nebylo na něm

nijak znát, že urazil tisíce kilometrů. Tmavé vlasy i kůži měl

suché. Jeho zlatá křídla, kompaktní a pevná, byla jedinou částí

těla, která vydávala nějakou záři. Jako by byla z ryzího zlata. Cam

je sice složil za zády, když si přisedl k Danielovi na rozštípnutou

starou bednu, ale křídla jako by se sama nakláněla k Danielovým

duhově stříbřitým. Tak tomu chtěl přirozený řád věcí. Danielovi

se nechtělo posunout ani o centimetr, aby nepřišel o svůj

drahocenný výhled.

„Vypadá tak krásně, když spí,“ řekl tiše Cam.

„Proto chceš, aby spala navěky?“

„Já? To nikdy. To já zabil Sophii za to, co udělala. Nenechal

jsem ji pláchnout do noci jako ty.“ Cam se naklonil dolů a opřel se

lokty o zábradlí půdičky. Luce si dole přitáhla pokrývku k bradě.

„Prostě ji chci. Ty víš proč.“

„Pak tě lituju. Ceká tě jen zklamání.“

Cam se zadíval Danielovi do očí a nelítostně se zachechtal.

„Danieli, tvoje krátkozrakost mě překvapuje. Vždyť jsi ji ještě

neměl.“ Pohlédl znovu na spící Luce. „Ona si to možná myslí, ale

oba tušíme, jak málo tomu rozumí.“

Daniel přitáhl křídla k lopatkám, ale jejich konečky mu trčely

nad ramena. Směrem k Camovi. Nedokázal to ovládnout.

„Příměří trvá osmnáct dní,“ připomněl Cam. „Ale mám takový

pocit, že se my dva stejně budeme navzájem potřebovat.“

Postavil se a odsunul botou bednu. Její zaskřípění na dřevěné

podlážce přimělo dole Luce, aby se neklidně zavrtěla. Oba andělé

se stáhli do stínů, kam na ně nemohla dohlédnout.

Měřili se očima, stále ještě unavení z bitvy, o níž oba věděli,

že byla jen nepatrnou předzvěstí toho, co je čeká.

Cam pomalu natáhl bledou pravačku.

294

Daniel natáhl svou. A zatímco se Luce dole zdálo o nádher-

ných křídlech, která se pomalu rozvinují — takových, jaká ještě

nikdy neviděla —, dva andělé na půdičce si potřásli rukama.

295

PÁD

Lauren Kateová

Z anglického originálu Fallen,

vydaného nakladatelstvím Delacorte Press

v New Yorku roku 2009,

přeložila Jana Jasová

Redigovala Daniela Řezníčková

Obálku navrhla Kateřina Stárková

Vydala Euromedia Group, k. s. — Knižní klub

v Praze roku 2011 jako svou 5783. publikaci

Odpovědná redaktorka Petra Diestlerová

Technický redaktor David Dvořák

Počet stran 320

Sazbu zhotovil TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha

Tisk Tlačiarne BB, spol. s r. o., Banská Bystrica

Vydání první

Pro čtenáře od 12 let

ISBN 978-80-242-3063-4

Naše knihy na trh dodává Euromedia — knižní distribuce,

Nádražní 32, 150 00 Praha 5

Zelena linka: 800 103 203

Tel.: 296 536 111

Fax: 296 536 246

objednavky—vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví

www.bux.cz

296

297