Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Katedra filozofie

Karel Kosík: ČLOVĚK A MODERNÍ DOBA

Pavel Kvaltýn

Vedoucí práce: prof. PhDr. Jan Zouhar, CSc. Brno 2007

2

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně s použitím uvedených pramenů a literatury. V Brně dne 30. dubna 2007 Pavel Kvaltýn .......................

3

Děkuji tímto svému vedoucímu práce, panu prof. PhDr. Janu Zouharovi, CSc., za pomoc, kterou mi při mé práci poskytl.

4

Obsah

Úvod............................................................................................................................................6

I. Člověk a analýza jeho postavení v Dialektice konkrétního………………………..8

1. Kosíkovo pojetí skutečnosti jako konkrétní totality….......................................8

1.1 Svět pseudokonkrétnosti a „věc sama“……………………………………8

1.2 Konkrétní totalita………………………………………….……………..11

2. Člověk a jeho vymezení …………………...................................................... 13

2.1 Starost a každodennost..………………………………………….……….13

2.2 Objektální bytost; práce a praxe…………………………………….…….17

3. Anticipace pozdější tvorby............................................................................... 21

II. Člověk a moderní doba v Kosíkových esejích……………………………………23

1. Člověk a jeho vymezení………………............................................................24

1.1 Člověk jako pluralitní bytost……………………………………………...25

1.2 Inter-esse a areté člověka………………………………………...……….26

1.3 Další výměry lidské podstaty…………………………………...…….......29

2. Fenomény, znaky a aspekty moderní doby…...................................................31

2.1 Postavy a figury jako signa moderní doby………………………...….......32

2.2 Fenomény moderní epochy……………………………………………….35

2.3 Hlubší projevy a znaky moderní doby…………………………...……… 39

2.4 Klíčové symptomy moderních proměn skutečnosti…………...………….43

3. Moderní doba a její vlastní podstata.................................................................46

4. Etické úvahy, svoboda, pravda a nicota, duch…….….....................................51

5

5. Kultura a politika moderní doby………………………………………….......57

6. Formování „systému “ a vznik „bloku“……………………………...……….63

7. „Anonymní diktátor“ a jeho formy projevu……………………….………….68

8. Metafora „jeskyně“…………………………………..…………….…………72

9. Existuje řešení krize moderní doby?................................................................ 74

III. Závěrečná komparace a shrnutí…………………………………………..……….81

Prameny a literatura..................................................................................................................84

6

ÚVOD Osobnost i dílo Karla Kosíka patří v rámci české filosofie posledních let rozhodně k těm

nejvýznačnějším a nejvlivnějším. Přesto je právě dílo tohoto myslitele atypické v několika

směrech. Kosíkovy úvahy na jedné straně pokrývají opravdu širokou oblast společenských

věd a jeho analýzy sahají od obecně společenských témat, přes politiku, ekonomii, sociologii,

ekologické a etické aspekty až po nejvlastnější oblast filozofického zkoumání – otázku bytí a

vztahu člověka k jsoucímu, na druhou stranu právě tento široký záběr a především způsob

jeho publikace – ve formě spíše kratších esejů, může nejen při prvním setkání a četbě působit

možná až nekoherentně, nesystematicky, neuspořádaně. Tato skutečnost ještě více vynikne

v porovnání s Kosíkovým uceleným a „proslaveným“, systematicky a přehledně

vypracovaným výkladem v Dialektice konkrétního. Zatímco toto dílo nabízí jasný a pečlivě

bod po bodu vypracovaný výklad skutečnosti a její analýzy, esejistická tvorba sice předkládá

řadu brilantně a výstižně sepsaných témat a úvah, ty se ale doslova hemží řadou neustále se

proměňujících a variujících termínů a obrazů. „Komandující instance“, „ztráta míry“,

„expandující jeskyně“, „mizející poetično“, různé „epochální záměny“, „mnichovanství“,

„světová normalizace“, všudypřítomný „Blok“, „šaušpíler“, „Supercapital“, „vše prostupující

nicota“, „antiduch“ či „gigant gigantovič“ – to vše jsou pojmy a obrazy, které mohou

výsledně působit spíše jako sice působivá a barevná mozaika skutečnosti, ale zároveň také

možná jen stěží jako svébytný a logicky vykonstruovaný filozofický systém nebo promyšlený

výklad současnosti.

Samozřejmě hlavním důvodem je tu výše zmiňovaná esejistická forma, v níž se Kosík

vyjadřuje k řadě soudobých témat a otázek politických či společenských, a kterými se pak

jeho vlastní a stěžejní téma sice jako červená nit vine, a většinou i zřetelně, nicméně pokus o

celkovou sumarizaci Kosíkova pohledu na skutečnost již nemusí vyznít tak zřetelně a

jednoduše. Cílem a smyslem této práce je tedy právě takový pokus. Samozřejmě, při tak

širokém a místy různorodém materiálu, který esejistická tvorba Karla Kosíka skýtá, je

poměrně výrazná možnost dezinterpretace a zvýraznění vlastního pohledu na věc. Rád bych

se tedy pokusil v této práci předestřít jeden možný pohled na Kosíkovo dílo, a sice pohled

daný výchozí optikou titulu této práce: Člověk a moderní doba. Domnívám se, že právě toto

téma je možnou ucelující osou celého Kosíkova díla a to včetně Dialektiky konkrétního.

7

Ostatně právě porovnání Kosíkovy analýzy člověka a jeho postavení ve skutečnosti jednak

v Dialektice konkrétního, jednak v esejích pozdější doby, bude uskutečněno v závěru této

práce. Jak se pokusím nadále ukázat a popsat, právě problém člověka a jeho místa ve světě

moderní doby je tím, co spojuje jednotlivé Kosíkovy oblasti zájmu: politickou, sociální,

ekonomickou i vlastní filosofickou.

Nejdříve chci tedy začít kratším úvodem do Kosíkova stěžejního díla z období šedesátých

let, Dialektiky konkrétního, vytyčit kontext, na jehož rámci a pozadí Kosík analyzuje i vlastní

místo, smysl a podstatu člověka v rámci bytí, skutečnosti i společnosti. V další a hlavní části

práci se chci pokusit ukázat hlavní „kostru“, schéma, které lze odvodit a načrtnout na základě

srovnání Kosíkových esejů z pozdějších let. Jako nejpříhodnější a nejpřehlednější se mi

během studia těchto prací vykrystalizovala následná podoba, která sleduje hlavní osu

Kosíkových leitmotivů, k nimž se ve většině svých esejů neustále vrací a jež v různých

obměnách a proměnách uvádí, vykresluje a rozvádí, v závislosti na kontextu daného tématu.

V oblasti vytyčené těmito klíčovými pojmy, obrazy a schématy se samozřejmě odvíjí analýza

klasických společenskovědních problematik, jako jsou např. politika, etika, kultura či

ekonomie. Zcela zásadní a rozhodující tu ovšem zůstává Kosíkovo pochopení podstaty a

místa člověka v rámci skutečnosti a následně podstata a rozsah specifičnosti moderní doby a

její krize. Většinou velmi silně působící skeptický a pesimistický rozbor následných témat

„všemocného systému“, „anonymního diktátora“ a „expandující jeskyně“ uzavírá zcela

zřejmě klíčová část, i když – jak se každému čtenáři zpravidla velmi brzy ukáže – nepříliš do

detailu ani do šíře autorem rozpracovaná: otázka toho, zda současná a vlastně i budoucí krize

má nějaké východisko, nějaké řešení, zda je možné onu „všeuzavírající jeskyni“ nějakým

způsobem prolomit a získat tak znovu přístup k Otevřenu.

V závěrečné části sleduji možný vývoj a posun, k němuž došlo v Kosíkově pojetí titulního

tématu v období mezi Dialektikou konkrétního a soubory esejů. Komparace obou pojetí

tenduje k závěru, že jde v podstatě o rozšíření původního dialektického náhledu na problém a

jeho konkretizaci a zasazení do daných kulis moderních událostí a jevů. Konečně,

v posledním oddílu je také ještě jednou celé schéma ve zkratce shrnuto a sumarizováno.

8

I. ČLOVĚK A ANALÝZA JEHO POSTAVENÍ V DIALEKTICE KONKRÉTNÍHO

1. Kosíkovo pojetí skutečnosti jako konkrétní totality Při studiu a popisu Dialektiky konkrétního se nejčastěji zmiňuje jednak její na české

filosofické poměry nesrovnatelná celosvětová rozšířenost a populárnost, jednak její význam

v kontextu soudobé marxisticky orientované literatury – tedy především specifičnost její

neomarxisticky laděné kritické formy a začlenění nových témat, obzvláště z fenomenologické

oblasti, do marxistické myšlenkové tradice. V rámci vlastního smyslu této práce se chci ale

tomuto dílu věnovat pouze v souvztažnosti k hlavní linii úvah titulního problému. Samotná

Kosíkova analýza a pojetí člověka v rámci skutečnosti následuje v další části. Podkladem

tohoto pojetí a konečně i následného porovnání s intencemi Kosíkovy esejistické tvorby je

nutně základ vlastních úvah v Dialektice konkrétního. Tedy základní názvosloví s nímž Kosík

pracuje, klíčové obrazy a schémata, jejichž prizmatem pak vede i vlastní „antropologickou“

diskusi v druhé části knihy.

1.1 Svět pseudokonkrétnosti a „věc sama“ Klíčovými termíny jsou pseudokonkrétnost a konkrétní totalita. Oba motivy variují

v pozměněných podobách i v dalších kapitolách Dialektiky konkrétního a jejich analogie a

rozvinutí můžeme nalézt i v pozdější esejistické tvorbě. Jakým způsobem tedy Kosík

analyzuje a pojmově uchopuje skutečnost? Jak vypadá základní výkladové schéma, které se

pak konstantně v různých formách znovu a znovu ozývá a připomíná v celé jeho životní

tvorbě?

Primární dualita je tvořena dvěma druhy lidské praxe. Pro Kosíka totiž není prvotním

postojem člověka ke skutečnosti nějaká forma poznání abstraktního, spekulativního subjektu,

skutečnost se člověku nenabízí rovnou jako objekt nazírání a teoretických úvah. Přesně

9

naopak – základní přístup ke skutečnosti si člověk zjednává v rámci své praktické činnosti,

lépe řečeno své smyslově praktické činnosti – v rámci společenských vztahů i vůči přírodě, a

právě na jejím základě získává bezprostřední praktické nazírání skutečnosti. Již od prvních

řádků tak Kosík nastoluje základní bipolární prostor, ve kterém se prakticky celé jeho dílo

pohybuje a v jehož intencích oscilují Kosíkovy vlastní snahy a představy o ubírání se lidstva:

za prvé je tu pseudokonkrétnost – svět jevů, svět zdání, naproti tomu stojí svět skutečný, „věc

sama“1. Samozřejmě, nezřídka je jevová forma skutečnosti značně odlišná či přímo opačná

vůči zákonu jevu, jeho struktuře či podstatnému jádru. Lidé se v rámci světa jevů a jemu

odpovídajícímu běžnému myšlení dokážou vcelku pohodlně a úspěšně pohybovat, a

především s danými věcmi dle potřeby manipulovat, nicméně bezprostřední utilitární praxe

zdaleka neposkytuje pochopení věcí a skutečnosti samé. Vlastní praxe je totiž silně

kontextuálně podmíněna jednak historicky, jednak danou sociální strukturou a formou

hierarchie. Celý tento svět zdání, svět pseudokonkrétnosti, je tvořen čtyřmi hlavními prvky2 –

světem vnějších jevů, světem obstarávání a manipulace3, světem běžných představ a světem

fixovaných objektů působících dojmem přirozených podmínek.4

Vztah podstaty a jevu ale není exkluzivní. Nejde o zcela rozlišné entity. Podstatou světa

pseudokonkrétnosti je totiž dvojsmyslnost – podstata nám není bezprostředně dána, právě jev

ji zprostředkovává a poukazuje na ni, v něm se podstata ukazuje a projevuje, i když je jím

současně také zakrývána a dezinterpretována. V Kosíkově vidění lze dokonce říci, že

skutečnost je jednotou podstaty a jevu.5 Protože se podstata, „věc sama“, neukazuje přímo a

bezprostředně, je k jejímu odhalení nutná oklika, realizovaná zvláštní činností – formou vědy

a filosofie. Vlastní poznání, pochopení věci (znalost její struktury) spočívá v rozdvojení

jediného, tedy oddělení jevu od podstaty, které pak ukazuje jejich vnitřní souvislost i

specifičnost povahy dané věci.

1 Kosík, K.: Dialektika konkrétního. Praha: Nakladatelství ČSAV 1963, s. 10. V pozdější „esejistické“ terminologii již zde nalézáme klíčové schéma vyjádřené na mnoha místech různých Kosíkových pojednání formou metafory Jeskyně a Otevřena. Samozřejmě netřeba dodávat, že světem pseudokonkrétnosti je Kosíkovi právě platónsko-aristotelský obraz Jeskyně, zatímco přístup k „věci samé“ je možný zásadně jen při prolomení jeskyně a pohybu v Otevřenu. Další rozbor této metafory následuje na s. 53–55 této práce. 2 V terminologii esejistické tvorby jsou tyto prvky vlastně konkrétním „vybavením“ komfortní Jeskyně moderního člověka. 3 Jinak také zfetišizované praxe – zásadně odlišné od revolučně kritické praxe lidstva. 4 Svět pseudokonkrétnosti je možno v jiné rovině vyložit také jako autonomní existenci produktů člověka a tedy redukci člověka na úroveň utilitární praxe. I zde se již v jasných konturách ozývá pozdější Kosíkova kritika převrácenosti moderní doby, kdy se člověk stává objektem – pseudo-objektem vlastního objektu, jenž vytvořil a jehož otrokem se postupně stal. Redukce člověka na jeden rozměr je taktéž častým motivem Kosíkových úvah. 5 Nelze tedy jednoduše ztotožnit jev s neskutečností a podstatu se skutečností, či je pokládat za dva řády skutečnosti. Neskutečnými se oba stávají jsou-li izolovány a pokládány za jedinou pravdivou skutečnost.

10

Samotná jevová podoba věcí vzniká jako produkt každodenní praxe – běžného myšlení. To

obsahuje předně obeznámenost s věcmi, dále jejich povrchovou podobou, a také technickou

stránku praktického zacházení s nimi. Pro přístup k „věci samé“ je tedy nutná destrukce

přirozeně působící pseudokonkrétnosti; ta je možná právě jen díky jasnému zrušení domnělé

samostatnosti těchto jevů a poukázáním na jejich zprostředkovanost (již zmiňované

rozdvojení jediného). Tato destrukce je krom toho také realizována jako revolučně kritická

praxe lidstva – totožná s humanizací člověka6.

Skutečný svět, který se po takto vykonané destrukci objevuje, je světem lidské praxe. Tedy

světem, jehož komponenty a jejich významy jsou vysvětlitelné a pochopitelné pouze jako

produkty společenského člověka. Svět skutečnosti zde Kosík chápe a pojímá ryze procesuálně

– v tomto světě lidstvo potažmo jedinec realizují svoji pravdu, tj. uskutečňují polidšťování

člověka. Koncept pravdy se zásadně liší právě v rámci těchto dvou světů: oproti fixovaným

představám pravdy světa pseudokonkrétnosti ve světě skutečnosti pravda není dána hotově,

není předurčena, pravda se zde neustále děje, realizuje. Také tato realizace pravdy, a u

každého individua probíhající vytváření světa pravdy jakožto lidské skutečnosti, jsou formami

destrukce světa zdání, destrukce pseudokonkrétnosti. Výsledným procesem této destrukce je

proces konstrukce, vytváření konkrétní skutečnosti. Celá snaha je vlastně prozaicky řečeno

úsilím „najít za zvěcněnou skutečností panující kultury ‚pravou skutečnost‘ konkrétního

člověka“.7

Cesta k poznání „věci samé“ je nejvíce komplikována klamnou rolí samozřejmosti a

přirozenosti. Samozřejmost má ke zřejmosti věci samé daleko, spíše je nejasností představy o

věci. Právě na tomto místě Kosík používá mj. srovnání s Platónovým mýtem o jeskyni, tedy

obraz, který se později stane periodicky se opakujícím leitmotivem jeho esejistické tvorby;

poznání je charakteristické právě překonáním klamu přirozenosti. Pro poznání věci o sobě

musí člověk přeměnit věci ve „věci pro sebe“; zde leží důležitost Kosíkova pojmu praxe.

Poznání není pouhou kontemplací, je možné jen díky tomu, že člověk vytváří lidskou

skutečnost, jako prakticky činná bytost do věcí zasahuje, aby zjistil, jaké jsou bez jeho zásahu.

Pro přístup k dané věci je nutné získat odstup. Samo poznání je pouze jedním ze způsobů

osvojení světa člověkem. Ve snaze postihnout a odhalit objektivní smysl věci si člověk vždy

nutně vytváří i vlastní příslušný smysl; samozřejmě, jak Kosík ihned podotýká, oba smysly

jsou historicko-společenským produktem (tedy aktivitou založenou na předmětné praxi

6 „Revolučnost“ zde spočívá v sociálních revolucích, které jsou konkrétními etapami tohoto procesu humanizace. 7 Tamtéž s. 18.

11

lidstva). Toto duchovně praktické osvojení světa vnímá skutečnost jako nerozčleněný celek

jsoucna a významů, až další abstrahování a projekce izolují a vyjímají z tohoto celku

specifické oblasti.

Lidské vědomí tedy funguje primárně jako celostně intuitivní: explicitně nevnímaný celek,

jehož součástí je každá věc, osvětluje a ozřejmuje jednotlivou pozorovanou věc a určuje její

jedinečnost i význam. Celkově je ale lidské vědomí jednotou jak této předpredikativní

podoby, tak i teoreticko-predikativní podoby – racionálního a teoretického poznání.8 Tento

dvojí charakter vědomí se projevuje v jeho polyfunkčnosti: registruje, recipuje a odráží,

zároveň ale také aktivně předikuje, projektuje a konstruuje.

V následném bodě Kosík odmítá fyzikalistický redukcionismus a v intencích moderního

materialismu místo pouhé dynamizace neměnné substance prohlašuje samu dynamiku-

dialektiku jsoucna za substanci. Od toho se odvíjí i jiný charakter poznání „věci samé“, které

tedy již není redukcí jevu na zdynamizovanou substanci, ale poznáním zákonů pohybu této

věci samé. Substance = pohyb věci = věc v pohybu. Substancí člověka je pak právě

předmětná činnost – praxe. Samotné poznání věci se stává také pohybem: od celku (jeho

bezprostřední a chaotické představy) přes abstraktní pojmová určení zpět k celku, tentokráte

již široce členěnému a pochopenému celku pojmu. Konkrétní se stává pochopitelné

prostřednictvím abstraktního a celek skrze části. Tato metoda dialektické explikace, pohyb od

abstraktního ke konkrétnímu, spočívá v pohybu od části k celku a od celku k částem, od jevu

k podstatě a od podstaty k jevu, od totality k rozporu a od rozporu k totalitě, od objektu

k subjektu a od subjektu k objektu. Procesem myšlení se proměňuje původní chaotický celek

představ v jasný celek pojmů a tímto procesem je i sám celek současně vytyčován, určován a

chápán. Dialektika se tak stává namísto redukčních metod metodou duchovní reprodukce

skutečnosti. Z předmětné aktivity člověka, historicky podmíněné a spočívající v praxi, jsou

dané společenské jevy explikovány a rozvinuty.9

1.2 Konkrétní totalita

Druhým klíčovým bodem, po bipolaritě světa zdání a světa skutečného, je kategorie

konkrétní totality. Samotné vymezení a uchopení tohoto pojmu nalezneme na několika

místech a v různých aspektech. Co tedy je „konkrétní totalita“, v čem tkví její specifičnost

pro Kosíkovu analýzu? 8 Situaci, kdy dochází jakoby k redukci a vítězství jednostranně zaměřeného racionalistického „karteziánského“ pojetí skutečnosti líčí Kosík v rámci esejistických analýz vzniku moderního „systému“. 9 Tamtéž s. 25–27.

12

Jednoduše řečeno, v intencích dosavadní filosofické tradice, stanovisko totality je založené

na uchopení skutečnosti v jejich vnitřních souvislostech a zákonitostech, odlišných od

nahodilosti povrchního jevového světa. Tato dialektika nahodilosti a zákonitosti, částí a celku,

podstaty a jevových aspektů, ale není pouhou deklamací „vše souvisí se vším“ nebo

privilegovaností celku nad částmi. Totalitu nelze redukovat na pouhý metodologický princip,

či na souhrn všech faktů, na všechna fakta; pro Kosíkovo pojetí je totalita pojetím a

nahlížením na skutečnost jako na dialektický, strukturovaný celek, na jehož základě a skrze

nějž lze potom jednotlivá libovolná uskupení faktů pochopit. Nikoli tedy totalita jako prostá

sumace všech faktů, ale skutečnost – konkrétní totalita jako významová struktura každého

poznání faktu či souboru faktů; eo ipso, konkrétní totalita nemůže být metodou, jak zachytit a

poznat všechny rysy, aspekty a vlastnosti skutečnosti. Naopak, stanovisko konkrétní totality

přistupuje k problému z druhé strany – je teorií skutečnosti jako konkrétní totality, chápe ji

jako konkrétnost – celek, který je strukturovaný a nadále se vytváří a vyvíjí.

Kosík se zde odvolává především na specifičnost vývoje vědy ve 20. století, kdy na jednu

stranu dochází k rostoucí specializaci a diferenciaci vědních oborů, na druhou stranu se ovšem

čím dál více a výrazněji prohlubuje vnitřní jednota skutečnosti a světa. Pochopení této jednoty

jde zároveň ruku v ruce s přesnějším pochopením jedinečnosti jednotlivých oblastí, jevů a

fenoménů. Tato dialektická povaha skutečnosti souzní s klíčovým principem stanoviska

konkrétní totality – každý jev lze pochopit jako moment celku, jev definuje jak sebe, tak

samotný celek. Tímto způsobem se Kosík vyhýbá hypostazi privilegovaného celku, která

v důsledku vede k falešné totalitě, namísto té konkrétní.

Samozřejmě, není-li skutečnost pouhým souhrnem faktů, nahrazuje systematicko-aditivní

poznávání spirálovitý pohyb lidského poznání, vždy spočívající na abstraktním a relativním

začátku. Namísto systematického přiřazování faktů k faktům je poznání procesem

konkretizace, vzájemným pohybem a osvětlováním všech pojmů, odpovídajícím znovu

metodě dialektické explikace, tedy pohybu a postupu od celku k částem a od částí k celku, od

jevu k podstatě a od podstaty k jevům atp. Fakta ovšem spočívají na svém kontextu, a tak je

poznání stálou dialektickou oscilací mezi fakty a kontextem (totalitou); zprostředkující roli tu

hraje sama metoda zkoumání.

Zde je důležitý další výrazný rys tohoto pojetí, a sice geneze. Celek už není pouze souhrn

faktů, ale je také jejich vytvářením – vytvářením jejich jednoty, tedy jednotou protikladů,

genezí celku. Geneticko-dynamickým charakterem totality je zvýrazněna její procesuálnost;

totalita není hotovým celkem, celek i jeho obsah se vytváří konkretizací – konkretizací

samotné totality. V rámci sociálních jevů se totalita konkretizuje v prvním kroku jako totalita

13

základny a nadstavby (jejich vztahu, pohybu a vývoje), a dále je úžeji specifikovaná činností

člověka jako reálného historického subjektu, jeho praxí, která je pak tvůrcem dané základny a

nadstavby, i celé společenské skutečnosti.

Pokud tedy shrneme celé pojetí stanoviska konkrétní totality, jeho klíčovými fázemi jsou

jednak již diskutovaná destrukce pseudokonkrétnosti, dále poznání historického charakteru

jevu a konečně poznání objektivního obsahu jevu, jeho významu a funkce v rámci

společenské skutečnosti. Materialisticky chápanou totalitu tedy můžeme vnímat jako totalitu

vytvořenou společenskou produkcí člověka. Kromě vztahu částí a celku je pro pochopení

kategorie totality stejně důležité klást důraz i na její geneticko-dynamický a vertikální

(dialektika jevu a podstaty) rozměr.10

2. Člověk a jeho vymezení

Po vymezení základního pojetí skutečnosti a přístupu k ní se Kosík ve zbytku Dialektiky

konkrétního věnuje řadě oblastí, od ekonomiky a vědy, přes filosofii umění či problematiku

práce a praxe. V rámci hlavní intence této práce a snahy o zachycení a porovnání různých

přístupů k titulnímu tématu – jednak v Dialektice konkrétního, jednak v esejistické tvorbě, se

budeme nadále věnovat pouze oblastem a úvahám, v nichž se Kosík konkrétné zabývá

podstatou člověka, respektive podstatou jeho pobytu ve skutečnosti a jeho vztahování se k ní.

Toto téma přitom Kosík reflektuje hned v několika rovinách, a v následujících řádcích se tak

setkáme především s pojmy „starosti“, „systému a objektální existence“, a vztahem člověka

k oblastem práce, praxe, svobody a dějin. Tato pojednání v lecčems anticipují pozdější

esejistické koncepty, v některých směrech však zůstávají později nereflektovány a

nerozvinuty. Konkrétní srovnání a zhodnocení těchto dvou rovin bude obsahem závěrečné

části této práce.

2.1 Starost a každodennost Podobně jako v části první, lze i na tuto oblast Kosíkova zájmu aplikovat základní

bipolární pohled, který je dopodrobna líčen v pasážích Metafyziky každodenního života a

10 Tamtéž s. 28–43. Na rozdíl od předchozí části, úvaha zabývající se konkrétní totalitou skutečnosti nenabízí jasný a zřejmý analogon v srovnání s pozdější Kosíkovou tvorbou.

14

Metafyziky vědy a rozumu11: člověk jako starost X člověk jako objektální bytost (součást

systému). Tyto dvě roviny samozřejmě nepostihují formy lidského bytí v úplnosti, ale

ztělesňují základní rámec, v němž se člověk nachází. Elementárním vztahem člověka a

ekonomie je právě spojení se starostí. Přitom starost je tím, kdo má člověka, nikoliv na opak.

Lze říci, že tento pohled je dán základním vztahem člověka ke skutečnosti, kdy vystupuje

jako „angažovaný subjekt“ a proto se mu skutečnost nejeví bezprostředně jako nějaký soubor

objektivních zákonitostí, kterým je nutně podřízen. Naopak jde o svět vnímaný jako svět

uváděný do pohybu, svět, který je vytvářen právě angažovaností individua a až jeho činností

dostávající smysl. Starost lze tedy pojmout jako praktickou angažovanost jedince v rámci

společenských vztahů, které jsou právě z této subjektivní a individuální pozice vnímány a

chápany. Zároveň je ovšem starost také vpleteností člověka do této sítě vztahů, která vůči

němu jinak vystupuje jako prakticko-utilitární svět. Do této vpletenosti se člověk dostává již

svou existencí a díky své aktivitě vnímá objektivní svět primárně nikoli teoreticky a

kontemplativně, ale v praxi – jako svět obstarávání, cílů, překážek a úspěchů.

Toto pojetí postuluje starost jako vlastní svět v subjektu, zároveň je to právě starost, díky

níž člověk neustále transcenduje svoji subjektivitu; podstatou svojí činnosti je člověk

nadsubjektivní a nadindividuální. V jeho celoživotní starosti tak je nutné vnímat jak element

pozemský a materiálně zaměřený, tak i rozměr tíhnoucí vzhůru, k „božskému“.12 Kosík zde

jasně popisuje základní dialektiku vztahu člověka ke skutečnosti: subjekt je sice určován

systémem objektivních vztahů, ale zároveň je to právě on, kdo jedná jako starostlivé

individuum a svým jednáním tak síť vztahů vytváří.13 Prohlubující se přechod od „práce“ k

„obstarávání“ pak ještě posiluje a zvýrazňuje fetišizaci lidských vztahů, vnímání lidského

světa jako hotového světa přístrojů a vztahů. Zformovaný systém zařízení a aparatur je

člověkem obstaráván a oplátkou člověka obstarává. Práce rozdělená do tisíce drobných

operací neposkytuje jedinci pohled na komplexní dílo, celek se pak jeví jako hotová věc a

11 Tamtéž s. 47–74. 12 Tamtéž s. 48. Zde se již zřetelně naznačuje pozdější častý Kosíkův apel nemožnosti redukce člověk na jeden materiální rozměr a nutnost pohybu člověka „nahoru“, k „Otevřenu“. 13 Toto místo je jedním z mnoha v Dialektice konkrétního, kde Karel Kosík podivuhodným způsobem souzní a takřka doslova odpovídá základní myšlence díla, s nímž o pouhé tři roky později přišli Peter Berger a Thomas Luckmann ve své Sociální konstrukci reality (Berger, P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality. Brno: CDK 1999). Kniha, která se od té doby stala jednou z nejvlivnějších teoretických konceptů v moderní sociologii pracuje mimo jiné s přesně stejným modelem: člověk je na jednu stranu výrazně ovlivňován a predikován objektivní realitou kolem sebe, sociálními strukturami, na druhou stranu je to právě on, kdo společenské struktury a instituce vytváří. Základní rovnice zní: společnost je výtvorem člověka – společnost je objektivní realitou – člověk je výtvorem společnosti. Tento dialektický model se stal mantrou moderního sociologického paradigmatu sociálního konstruktivismu a je poměrně zajímavé sledovat, jak často se objevuje i v Kosíkových úvahách. Samozřejmě, tento fakt je značně dán tím, že jak Kosík, tak Berger s Luckmannem silně reflektují Marxovu tezi o předurčenosti lidského vědomí společenským bytím člověka.

15

jeho geneze se ztrácí v detailních operacích a detailech. Namísto zřetelné geneze lidského

světa se tak ve formě „obstarávání“ praxe zrcadlí pouze v jevově odcizené podobě. I sám

člověk se stává objektem a zároveň činitelem manipulace; v manipulaci už nejde o vytvářené

dílo, člověk je obstaráváním natolik pohlcován, že na dílo již nemyslí. V rámci praktické

manipulace se věci i lidé stávají zařízeními, jejichž smysl a význam je nakonec určen právě

jen rolí v systému všeobecné manipulovatelnosti.14

Zvěcněný svět manipulace a obstarávání zakrývá skutečný genetický charakter světa lidské

praxe. Namísto předmětně lidské skutečnosti v jejím zrodu, produkci a reprodukci, se

prezentuje statický svět hotových zařízení a manipulace s nimi. Přirozeným důsledkem

konceptu lidského světa jako světa užitečnosti je i humanizace přírody, téma, jemuž Kosík

věnuje úvahy i v esejistickém období, tedy stav, kdy se příroda stává laboratoří a surovinovou

základnou a postoj člověka k ní se redukuje na vztah výrobce k výrobnímu materiálu. Tato

redukce člověka připravuje o další možné přístupy ke přírodě a souzní s Kosíkovou pozdější

tezí o ztrátě „poetičnosti“ a „vznešenosti“. Tak jak se mění vztah člověka ke skutečnosti a

přírodě, mění se i jeho vnímání časovosti. Starost jako praktická angažovanost totiž jasně

privileguje budoucnost a z přítomnosti činí pouze prostředek k realizaci cílů. Prizmatem

budoucnosti nakonec člověk hodnotí a prožívá přítomnost i minulost. Starost se tak ve vztahu

k přítomnosti předbíhá a zaměřuje se na to co ještě není. Dle Kosíka se tak ztrácí autentická

povaha lidského času; dá se říci, že takový „život v budoucnosti“ a „předbíhání se“ určitým

způsobem popírá život. „Individuum jako starost nežije přítomností, ale budoucností, a

jelikož neguje, co je, a předjímá, co není, děje se jeho život v nicotě, tj. v neautentičnosti.“15

Ještě než Kosík přejde k analýze pozice člověka v systému a jeho podoby jakožto

„objektální“ bytosti, věnuje se roli a smyslu každodennosti. Každý způsob lidské existence má

svoji každodennost; lze ji pojmout jako opakovatelnost úkonů každého dne, tedy –

rozvrženost času a rytmus, ve kterém se jednotlivé individuální historie lidí odehrávají.

Každodennost ale nevylučuje nevšednost a svátečnost – i každodennost má svoji výjimečnost

a svátečnost. Nicméně, podstatou každodennosti je proměna jednání na automatizovaný a

nereflektovaný mechanismus, věci se vnímají jako prostě dané a stávají se inventářem,

součástí známého světa. Tento svět obeznámenosti je světem, jehož obsah a činnost jsou 14 Momenty, které tu Kosík naznačuje a popisuje, dojdou výrazné reflexe v pozdějších esejích, především ve spojitostí s mizející schopnosti „zakládat“ a silně manipulativní tendencí moderní doby. Situace, vykreslená v těchto pasážích Dialektiky konkrétního, je opět později volně parafrázována při přesnějším rozvedení metafory jeskyně. 15 Tamtéž s. 52. Tato pasáž je jedním z nejsilnějších předznamenání pozdější Kosíkovy linie úvah. Dostáváme se tu postupně jak k problematice zvěcnění, humanizace přírody, manipulace a nyní i k proměně lidského vztahu k časovosti, tak na tomto místě také ke klíčovému tématu esejistických úvah – k „nicotě“, jejímu vzniku, vlivu a šíření se.

16

individuálně kontrolovatelné a propočitatelné. Základním znakem takového světa

každodennosti je univerzální příručnost: vše je na dosah ruky. Veškeré narušující události,

včetně smrti, jsou do tohoto světa asimilovány, započteny, přeinterpretovány tak, aby nerušily

výsledný dojem.16 Výjimečnou roli Kosík dává situaci, kdy jsou miliony lidí z tohoto rytmu

opakovatelnosti vytrženy a každodennost je narušena, tedy válka je to, co je vně

každodennosti. Válka jakožto Dějiny. Dějiny (válka) sice dočasně ruší každodennost, ale ta si

nakonec Dějiny podmaňuje. I válka má svou každodennost – člověk si vytváří rytmus života i

v tom nejméně přirozeném a příhodném prostředí.17

Další problematikou spojenou s každodenností je skutečnost jejího anonymního projevu,

její formy tyranie neosobní moci. Člověk se totiž ztotožňuje se svým bezprostředním okolím,

s tím, s čím manipuluje, co je mu nejbližší, a díky tomu se mu jeho vlastní existence a její

porozumění stávají značně vzdálenými. Obeznámenost se tak stává překážkou poznání.

Člověk se sice perfektně vyzná ve svém světě obstarávání a manipulace, ale nemůže se vyznat

a pochopit sám sebe, jelikož se v manipulovatelném světě ztrácí a splývá s ním. Člověk se

totiž definuje primárně tak, jak si definuje svůj svět. To, že se pak takto ztrácí ve vnějším

světě, je dáno tím, že je svojí existencí předmětným subjektem – jeho existence vyplývá

z toho, že produkuje subjektivně objektivní historický svět. Až skrze duchovně praktický

vývoj dochází u člověka k rozdvojení na lidské, autentické, a na historicky přechodné, od

něhož se člověk snaží oprostit při své snaze o průnik k autentičnosti. Tuto snahu výrazně

komplikuje a ztěžuje fakt, že s růstem složitosti civilizace se rozšiřují i sféry, v nichž je

člověk nucen svoji činnost automatizovat. Aby si člověk uvědomil odcizenost každodennosti,

musí od ní získat odstup, zbavit ji obeznámenosti, vykonat na ní násilí, destruovat

pseudokonkrétnost. Řešení zde spočívá také v uvědomění si možností, ve změně postoje ke

světu. Jednou z cest je i posuzování každodennosti sub specie mortis.

16 Tyto úvahy, kterými zde Kosík charakterizuje svět každodennosti, docházejí později v esejích značné proměny a jednotlivá specifika (propočitatelnost, univerzální příručnost, bagatelizace smrti) se stávají nosnými charakteristikami „jeskyně“, kterou se stává celý moderní svět a z níž se může zdát jakákoliv forma úniku nemožná. Koneckonců i následná role války (dějin), jakožto událostí schopné narušit každodennost, kterou Kosík v Dialektice konkrétního rozvádí, není již následně v esejistické formě při hledání řešení krize moderní doby a průlomu z jeskyně výrazněji reflektována. Pozornost se obrací spíše na individuální momenty alternativního přístupu ke skutečnosti. 17 Právě zde možná tkví hlavní podstata začarovanosti kruhu krize moderní doby, tak jak ji později Kosík diskutuje v rámci esejistických úvah. Člověk se jednoduše adaptoval i na v mnohém absurdní a nepřirozené podmínky života v moderní společnosti a vytvořil si odpovídající modus každodennosti, slovy Platónovy metafory, zabydlel se ve své jeskyni. Z podstaty této převahy každodennosti nad takto vymezenými Dějinami vyplývá i obtížnost, s jakou Kosík po celý zbytek života hledal a formuloval možnosti řešení a průlomu z jeskyně do Otevřena, a koneckonců i značná abstraktnost a neurčitost jím nalezených řešení. Jednoduše řečeno, je pravděpodobné, že každodennost stejně vždy nakonec zvítězí.

17

2.2 Objektální bytost; práce a praxe Druhým pólem proti pojetí člověka jako starosti je objektivizace subjektu, stav, kdy se

stává elementem systému, jednotkou, která je určována svojí funkcí v systému zákonitostí.

Člověk se stává objektální bytostí. Kosík s touto událostí spojuje období, kdy vzniká

ekonomie jako samostatná věda, tedy éru kapitalismu. Je to epocha, kdy individuální a

nahodilé na sebe bere podobu nutného a zákonitého, kdy se vzájemný společenský vztah

individuí proměňuje na samostatnou moc nad individui. Spolu s tím se objevuje klíčový

předpoklad, představa systému18 – diferencovaného celku, jehož zákony lze stejně dobře

vysledovat a popsat, jako je to možné u fyzikálních zákonů přírody. Nicméně, teorie

společnosti jako systému vzniká pouze tam, kde sama společnost již systémem je. Pro Kosíka

je prvním takovým systémem právě kapitalismus. Samozřejmě, spolu se vznikem systému se

objevuje i otázka vztahu člověka k tomuto systému. Zde se nabízí koncepce člověka jako

homo oeconomicus, která je založena právě na představě systému. Tento člověk, element

systému, je vybaven základními a určujícími atributy: racionálním chováním a egoismem.

V tomto pojetí jde o jasnou redukci člověka na jednu rovinu, kterou si vymezené pojetí

systému žádá.

Se změnou pohledu tak dochází k celé záměně skutečnosti a namísto objektivní

skutečnosti přichází skutečnost objektální, metodologie se ontologizuje, člověk je přeměněn

na objekt a je zkoumán ve stejné rovině s věcmi a objekty. Zvěcnění lidských vztahů není

vnímáno jako pouhá historická přechodná etapa lidské skutečnosti, ale jako sama přirozená

lidská skutečnost. V tomto pojetí je člověk skutečný jen jako článek systému, mimo systém je

neskutečný.19 Kosík zde ovšem výslovně uvádí, že je tato redukce naprosto zkreslující –

člověk sice existuje vždy v systému (a je tak redukován na určité funkce svého bytí), ale

zároveň je vždy více než systém. Existence člověka je založena právě na schopnosti oscilace

mezi zařazeností a fungováním v systému a možností tento systém překračovat.

Spolu s tímto pojetím vztahu člověka a systému zmiňuje Kosík také klíčový vliv

racionalismu a jeho karteziánské podoby pro novodobou i moderní vědu. Již zde se nalézá

motiv, který se poté opakovaně objeví v esejistických úvahách. Jde o pozdější terminologii

řečeno „epochální záměnu“, kdy se tzv. „nezávislý rozum“ svými důsledky a svojí realizací

dostává do závislosti na vlastních produktech, které v souhrnu vykazují iracionální a

18 Tematika systému je jedním ze stěžejních pojmů a obrazů, kolem nichž se vinou veškeré Kosíkovy úvahy v pozdějších letech. 19 Jakkoliv v této úvaze Kosík tyto charakteristiky přisuzuje pouze určitému vyhrocenému pohledu na skutečnost, v rámci esejistických úvah jsou tyto znaky již zcela zřetelně přisouzeny moderní době a jejímu systému.

18

nerozumnou povahu.20 Důsledkem racionalistického směru novodobé vědy je rozdělení lidské

skutečnosti na oblast racionální – svět weberovské racionalizace, techniky a efektivnosti, a na

doménu iracionalismu – oblast lidských hodnot a významů. Paradoxním výsledkem

osvícensko-karteziánského modelu racionálního subjektu je tedy rozštěpení skutečnosti na

svět propočitatelnosti, manipulovatelnosti, exaktní vědy a užitečnosti – svět objektivity na

jedné straně, a svět umění, niternosti, svobody a náboženství – svět subjektivity na straně

druhé. Dialektický rozum má být naproti tomu rozumem vědy a myšlení, a zároveň i lidské

svobody a skutečnosti.

Nicméně, pro porovnání s dalším vývojem Kosíkova pojetí člověka jsou důležitá další

upřesňující vymezení místa člověka v rámci skutečnosti. Předně se Kosík opět vrací

k tematizaci člověka jako předmětného subjektu, tedy bytosti, jež vytváří společenskou

skutečnost.21 Odtud plyne centrální význam praxe a práce, a také význam proměny jejich

pojetí, ke které došlo při přechodu od renesance ke kapitalismu. Zatímco v renesančních

úvahách o člověku je ještě tvoření a práce v jednotě, aspekt povznášející činnosti je práci stále

inherentní, kapitalismus tuto spojitost ruší a proměňuje práci v netvořivou a vysilující

námahu. Tvoření pak posunuje až za hranici průmyslové práce, světem tvoření se stává

umění, průmyslová práce se stává řemeslem. Člověk pozbývá role tvůrce a subjektu a klesá na

úroveň výtvoru a objektu k ostatním věcem.

Význam práce a praxe se jiným způsobem odkrývá v tezi o podstatě člověka jakožto

jednotě předmětnosti a subjektivnosti.22 Samotný vztah předmětných výtvorů je možný pouze

ve své vzájemnosti – bez subjektu jsou tyto produkty člověka nesmyslné a subjekt sám je bez

materiálních předpokladů a předmětných výtvorů „pouhým přízrakem“. Na tomto místě Karel

Kosík rozvíjí obraz člověka jako onticky tvořivé bytosti. Tedy člověka, který se na základě

práce, v práci a prací rozvinul jednak jako myslící bytost, kvalitativně odlišná od ostatních

živočichů, jednak jako nám jediná známá vesmírná bytost schopná vytvářet novou skutečnost,

neredukovatelnou na přírodní formu. Člověk tak z přírody vyrůstá a je její součástí, zároveň ji

ale přesahuje. S tím je spojena i schopnost člověka transcendovat poměry, být děje-tvornou a

dějino-tvornou bytostí. Svým podstatným onto-tvorným charakterem (realizovaným praxí)

člověk transcenduje animalitu směrem k pravdě a univerzálnosti.23

Na tomto podkladě se pak Kosíkovi odkrývá jedna z hlavních rovin celé práce, a sice

klíčová role lidské praxe viděná nyní v nové perspektivě: praxe se stává dějištěm

20 Srv. pojetí této epochální záměny na řadě míst esejů. 21 Tamtéž s. 82–83. 22 Tamtéž s. 86–88. 23 Tamtéž s. 102.

19

metamorfózy objektivního v subjektivní a subjektivního v objektivní, sjednocuje kauzalitu

s účelovostí, znovu se v ní lidské vědomí projevuje jako registrující i projektující, poznávající

i rozvrhující.

V kontextu přístupu člověka ke skutečnosti se dále odkrývá stěžejní role dvou prostředků,

které umožňují poznání lidské skutečnosti vcelku a otevření pravdy skutečnosti v její

skutečnosti (na rozdíl od speciálních věd, které slouží poznání dílčích oblastí společenské

skutečnosti): je to filosofie a umění. Specifičnost významu umění i filosofie a

nenahraditelnost a životní důležitost jejich funkce je ostatně tématem, které Kosík reflektuje i

později v rámci esejistických úvah nad řešením krize moderní doby. Demystifikační roli

umění doplňuje jeho schopnost vyjadřovat a také vytvářet svět. Lze to ilustrovat na příkladu

renesančního paláce, z jehož architektoniky je možné vyčíst postoj člověka k přírodě či stupeň

realizace svobody individua, pojetí času a prostoru aj.24

Ve zbývajících částech Dialektiky konkrétního nalezneme ještě několik úvah vztahujících

se k vymezení člověka a jeho vztahu ke skutečnosti.25 Ještě jednou se např. Kosík vrací

k úloze a roli práce. Tu nechápe jakou pouhou pracovní činnost, práce je děním, které prolíná

celým bytím člověka a konstituuje jeho specifiku. Nejde přitom pouze o již zmiňované

propojení kauzality a teleologie nebo o přeměnu animálního v humánní, tedy de facto místo

zrodu člověka, Kosík v této rovině vidí i celou řadu dalších dialektických párů spojených

s děním práce: např. nutnost a svoboda, subjekt a objekt, člověk a příroda aj. Práce je také

zprostředkujícím článkem vsunutým mezi živočišnou žádostivost a její uspokojení. Kromě

tohoto humanizování žádostivosti jde o metamorfózu vůbec. Sama práce je děním, v němž se

děje dialektické zprostředkování a metamorfóza. Jednota protikladů se zde vytváří jako

proces, v procesu přetváření, metamorfózou, v níž vzniká nové.

Navíc v tomto aktu zprostředkování dochází k ještě jednomu důležitému momentu: zrod

lidskosti z animálnosti je doprovázen vytvářením trojrozměrnosti lidského času. Rozměr

budoucnosti svého bytí člověk odkrývá až poté, kdy v práci překonává nihilismus animální

žádostivosti. V práci a prací se člověk stává bytostí, která ovládá čas. Trojrozměrnost času a

lidská temporalita je tak založena na zpředmětnění, na předmětném konání člověka. V práci

se definuje i vztah člověka k přírodě, práce ji jednak transformuje, jednak realizuje lidské

zájmy v přírodě. Jednota přírody a člověka se konstituuje na určité rovině vzájemné

24 Tamtéž s. 86–89. Stejným způsobem můžeme sledovat Kosíkovy úvahy i později v esejích při analýze proměny architektoniky a města. 25 Tamtéž s. 137–145.

20

transformace: člověk se v práci zpředmětňuje a předmět je naopak humanizován. Humanizací

přírody a zpředmětňováním vlastních významů vytváří člověk lidský svět.

Kromě vztahu k temporalitě a přírodě se v dění práce vytváří vědomí smrtelnosti. Člověk

ví o své smrtelnosti právě na základě práce jako předmětného konání a zní vyplývajícího

časování. Konečně i svoboda není autonomní oblastí na práci nezávislou, naopak vyrůstá

z práce jako z nutného předpokladu. Lidské předmětné konání, které přetváří přírodu a

vpisuje do ní své vlastní významy, je jednotným procesem vykonávaným sice z nutnosti a pod

tlakem vnější účelnosti, ale zároveň realizujícím předpoklady svobody a svobodného tvoření.

I když skutečný prostor svobody začíná za hranicemi práce, je to právě práce, která vytváří

její nutný historický základ.26

Vztah centrálního pojmu materialistické filosofie – praxe – ke člověku je nastíněn v dalším

oddíle.27 Tento pojem zvýrazňuje genezi společensko-lidské skutečnosti v protikladu k její

danosti. Praxe je vlastní sférou lidského bytí. Znovu je tu tedy reflektována onto-tvorná

schopnost člověka, který skutečnost vytváří, chápe i vykládá. Nejde tedy o distinkci praktické

a teoretické činnosti, praxe vymezuje lidské bytí jako utváření skutečnosti. Zároveň prolíná

všechny projevy bytí člověka, proniká jím celým a určuje ho v jeho totalitě. Kromě svého

pracovního momentu obsahuje také existenciální aspekt, projevuje se i ve formování lidské

subjektivnosti, ve vytváření lidského subjektu. Bez tohoto existenciálního momentu – boje za

uznání28 – by praxe klesla na pouhý rozměr techniky a manipulace. Ve své podstatě je tedy

praxe jak zpředmětňováním člověka a ovládáním přírody, tak také realizací lidské svobody.

Zde se formuje obraz, který pak hraje centrální roli v pozdějších Kosíkových esejistických

úvahách – praxe má totiž ještě další rozměr, v ní se totiž vytváří otevřenost člověka vůči

skutečnosti vůbec. Tvoření skutečnosti se stává předpokladem otevření a pochopení

skutečnosti. V praxi – vytváření lidské skutečnosti – se současně odkrývá vesmír a skutečnost

ve svém bytí. Praxe sama je otevřeností vůči skutečnosti a bytí. Na základě své praxe je

člověk schopen proniknout historicky za sebe a mimo sebe. Místo bytosti antropologické se

stává bytostí antropokosmickou. V otevřenosti člověk jako konečná bytost přesahuje svoji

konečnost a navazuje styk s totalitou světa, k níž svojí otevřeností k bytí také sám patří a

přináleží. Ostatně právě na této otevřenosti je založena možnost řeči, poezie, tázání se i

vědění.

26 Tématika smrti je možná překvapivě jednou z velmi zřídka Kosíkem reflektovaných oblastí, v esejích najdeme pouze několik střídmých pasáží o významu smrti pro situaci člověka v moderní době. Problém svobody a její proměny v moderní době nalezneme na více pasážích. 27 Tamtéž s. 154–158. 28 V kontextu dialektiky pána a raba.

21

Při následné analýze dějin a jejich podstaty se Kosíkovy otvírá další rozměr pojetí

člověka: v dějinách je to člověk, kdo uskutečňuje sám sebe. Bez dějin neví, kdo je, a až

v dějinách člověkem vůbec je. V dějinách se realizuje, polidšťuje, lidské dějiny se stávají

explikací možností jeho realizace v čase.29

Konečně, když se Kosík zamýšlí nad obsahem a smyslem filosofie člověka a filosofické

antropologie, ještě jednou a naposledy dochází k definitivnímu vymezení: člověk má svým

bytím, jímž je praxe, schopnost překračovat svoji subjektivitu a poznávat věci, jak jsou.

V jeho bytí se krom společensko-lidské skutečnosti reprodukuje i skutečnost duchovní – ve

své totalitě. Člověk v totalitě světa existuje, ale sám k ní svojí schopností totalitu světa

duchovně reprodukovat patří. „Věcí samou“, kterou se zabývá dialektika, je člověk sám a jeho

postavení ve vesmíru – tedy „totalita světa odkrývaná v dějinách člověkem a člověk existující

v totalitě světa.“30

3. Anticipace pozdější tvorby Jak bude zřejmé i níže, v části zabývající se přímou komparací hlavního schématu

Dialektiky konkrétního a centrální linie esejistické tvorby, snaha o nalezení jasných anticipací

a předznamenání budoucí myšlenkové tvorby, zakomponovaných již do textu Dialektiky

konkrétního, není ani zdaleka jednoduše řešitelná a koncipovatelná. Explicitní formulace či

témata, která by bylo možné bez problému aplikovat na pozdější úvahy z esejistické tvorby

Karla Kosíka, prakticky nejsou k dispozici. V kontextu Dialektiky konkrétního můžeme spíše

hovořit o několika implicitně zakomponovaných schématech a obrazech, které dojdou

v esejích širšího rozvedení a aplikace. Tak je tomu především v případě hlavní bipolarity

úvodní části Dialektiky konkrétního, kdy Kosík pojednává o distinkci světa zdání a světa

skutečnosti a klade důraz na nutnost destrukce pseudokonkrétnosti. Jak vyplyne z druhé části

této práce, metafora jeskyně a Otevřena je jedním z centrálních míst Kosíkovy analýzy

postavení člověka v moderní době, a tak můžeme zpětně opravdu vysledovat řadu jejich

implicitních anticipací, a to předně i v rámci této bipolarity. Na podkladě řady dalších úvah o

úloze praxe je zase možné již zdejší líčení vztahu člověka k otevřenosti považovat za základní

nárys budoucího konceptu průniku z jeskyně do Otevřena – světa.

29 Tamtéž s. 164. 30 Tamtéž s. 172–173.

22

Kromě této metafory jsme pak zmínili na několika místech některé výrazné motivy,

s nimiž Kosík později pracuje: jsou jimi především představa systému propojeného

s karteziánsko-racionalistickým modelem světa a jeho vlivu na člověka, téma manipulace,

zvěcnění skutečnosti, humanizace a exploatace přírody, pojetí člověka jako bytosti

transcendující předmětnou skutečnost, úloha filozofie a umění v rámci řešení krize postavení

člověka v moderní době, univerzální příručnost (vše je na dosah ruky) jako signum moderní

doby a dále z obrazu dialektiky pána a raba čerpající motiv epochální záměny, kdy se

člověkem vytvořená skutečnost stává jeho pánem, respektive kdy se člověk stává otrokem

pseudo-subjektálního systému a původně racionálně vedená společnost nakonec podléhá

iracionálnímu vedení nového vládnoucího systému.

Naopak je tu celá řada pojmů a stanovisek, s kterými již nadále nebudeme v rámci analýzy

Kosíkových pozdějších úvah vůbec pracovat. Celý koncept konkrétní totality, jakožto i

pečlivé analýzy témat každodennosti, starosti, práce a praxe, jsou oblastmi, které jsou pro

následné Kosíkovy úvahy již příliš obecnými a nespecifikovanými koncepty, hlavní linie jeho

myšlenek je nadále vytyčena konkretizovanější podobou např. tzv. „bloku“ či různými

variacemi panujícího „Anonymního diktátora“. Přechod od pojetí Dialektiky konkrétního

k esejistickým analýzám je, jak se dále ukáže, také přechodem od obecnější konceptuální

roviny do konkrétnějšího pojmenování specifik moderní doby a úlohy a postavení člověka

v jejím rámci.

Přesto se zde budeme i nadále setkávat s hlavními tendencemi a intencemi vyjádřenými už

v Dialektice konkrétního. Předně je to člověk, který svojí předmětnou činností skutečnost

vytváří a reprodukuje, přitom ji však přesahuje a transcenduje k něčemu vyššímu, k pravdě

totality – celku – světa. Zároveň je to právě produkt lidské praxe a práce, novodobý a

konkrétné vzato moderní systém založený na karteziánsko-racionalistických principech, který

z člověka – svého tvůrce – vytváří objektální bytost a začleňuje a vmanipulovává jej do stále

expandujícího prostoru, jemuž vládne; v tomto mechanizujícím pohybu z něj činí pouhou

automatizovanou součást svého chodu a současně vybavuje jeho „Jeskyni“ natolik

komfortním způsobem, že se možný osvobozující přístup k Otevřenu, k pravdě, svobodě i

autentickému bytí a autentické praxi, takřka zcela uzavírá.

23

II. ČLOVĚK A MODERNÍ DOBA V KOSÍKOVÝCH ESEJÍCH

Esejistická tvorba Karla Kosíka je dostupná ve třech souborech: Století Markéty Samsové,

Předpotopních úvahách a Posledních esejích. Ve většině jde o kratší esejistické útvary, které

se často vyjadřují k soudobým aktuálním událostem, reflektují politicko-ekonomické otázky,

či jsou přímými komentáři a úvahami nad jednotlivými aspekty moderní doby. I když ne

všechny z daných esejů hovoří přímo o titulním tématu této práce, je to právě úvaha nad

postavením člověka v moderní době – moderní skutečnosti, která se prolíná všemi tématy a

spojuje je v jednotícím kritickém a místy až skeptickém duchu. Linie, kterou nabízí tato část

práce, není samozřejmě nutnou posloupností s naprosto logicky bezchybnou a výstižnou

sousledností a vyplýváním. Spíše se jedná o schéma, které by mělo plnit především úlohu

zpřehlednění místy velmi široce pojatých Kosíkových úvah, a nabídnout postupný výklad

Kosíkových klíčových termínů, konceptů, obrazů a úvah, kterými charakterizuje jak člověka,

tak moderní dobu. V rámci návaznosti na koncept Dialektiky konkrétního začíná tato linie

vymezením podstaty lidského pobytu ve skutečnosti, dále popisem hlavních charakteristik,

fenoménů a konečně i podstaty moderní doby, načež navazují Kosíkovy analýzy proměny sfér

morálky, kultury a politiky, což přirozeně vede k „páteři“ a celé Kosíkovy esejistické tvorby –

„blok a systém – Anonymní diktátor – metafora jeskyně a Otevřena“ a ústí do části nejméně

konkretizované a rozvedené, přitom samozřejmě budící nejvíce otázek a očekávání: hledání

řešení krize moderní doby a krize člověka v ní pobývajícím.

Samozřejmě, následné rozdělení do devíti oddílů je pouze uměle vytvořeným konceptem,

v Kosíkově díle nikde takovouto posloupnost nenajdeme a není tak intencí tohoto rozdělení

vyvolávat dojem nějaké formy hierarchizace témat, pevné a navazující struktury, jasných

přechodů od jedné oblasti k druhé a pečlivě vypointovaného vyústění. Ve skutečnosti, v rámci

esejů samotných, je všech devět tématických oblastí pevně provázáno a často se o nich hovoří

ve vzájemné souvislosti a kontextu, případně na sebe přímo či nepřímo odkazují. Smyslem

tohoto schématu tedy není násilně vkládat do Kosíkových úvah nějaký umělý koncept a

podsouvat autorovi určitou výkladovou linii. Vlastním účelem navržené a dále popsané

24

jednotící struktury je především snaha zpřehlednit a v určitém slova smyslu ucelit velmi

široký tématický záběr esejů, pokusit se najít spojující hledisko, které lze navíc vyvodit

zpětně již z Kosíkových úvah v Dialektice konkrétního a s jehož pomocí by bylo možné

vysledovat celkové obecné vyznění, umožňující i komparaci s dřívější tvorbou autora. Linie

níže popsaná je jednou z možností, jak interpretovat Kosíkův pohled na situaci člověka

v rámci moderní doby, a její vlastní intencí je být přístupným, přehledným a pokud možno

logicky posloupným průvodcem poměrně rozsáhlou spletí různých aspektů Kosíkových

postřehů, analýz a tezí.

1. Člověk a jeho vymezení

Úvahy o vlastním vymezení podstaty člověka a jeho smyslu v rámci skutečnosti moderní

doby jsou samozřejmě jednou z hlavních a klíčových částí této práce, doslovně k nim

odkazuje i její název. Postavení a problematika člověka je zcela zřejmě implicitně přítomné i

ve všech dalších, zde dále nezmíněných pasážích esejů, a taktéž v následujících devíti

oddílech této části práce. V tomto prvním oddílu jde tedy o shrnutí výslovných a konkrétních

Kosíkových odkazů a vyjádření k tomuto tématu, což nám následně umožní získat výchozí

perspektivu k přístupu a náhledu jednak na další oblasti, jimiž se Kosík v esejích zabývá,

jednak na téma člověka a jeho vztahu k moderní době vcelku.

Pro přehlednost si uveďme znovu ve zkratce, jak vypadal Kosíkův koncept člověka

popsaný v Dialektice konkrétního. Člověk je charakterizován především v rovině utilitární

praxe – tedy svojí předmětnou činností ve světě, jako bytost onto-tvorná, vytvářející

skutečnost, produkující subjektivně objektivní historický svět, existující v totalitě světa a

zároveň ji reprodukující. Člověk je ovšem zároveň potenciálně i objektální bytostí, na základě

automatizace činností a vlivu každodennosti a obeznámenosti (člověk je nejprve tím, čím je

jeho svět) se stává článkem systému. Vlastní a specifickou vlastností jeho bytí je ale

schopnost tyto poměry transcendovat. Nejde jen o přerod z animálního do humánního, ale o

celkovou nemožnost redukovat člověka na systém. Právě svojí centrální rolí praxe

transcenduje dané poměry směrem k pravdě a univerzálnosti.31

31 Kosík, K.: Dialektika konkrétního. Praha: Nakladatelství ČSAV 1963, s. 14–23, 46, 57–68, 82–88, 102, 137–140, 154–173.

25

1.1 Člověk jako pluralitní bytost Obraz člověka v esejích se hned od počátku začíná rýsovat v trochu jiných intencích. Jeho

kontury nejsou již nadále specifikovány termíny jako praxe, práce, totalita či každodennost,

na jejich místo přichází celá řada nástupných obrazů, náhledů, aspektů a perspektiv. Jako

výchozí se nabízí pojetí vlastní podstaty člověka jakožto plurální bytosti, a to v doslovném i

metaforickém smyslu. Lid jsou lidi a jako člověk je člověk plurál.32 Podstatou člověka je

uznání druhého jako stejně oprávněného, důstojného, svobodného. Kromě tohoto sociálního

rozměru je ale mnohem zásadnější psychologizující pojetí z tohoto výměru vyplývající. Samo

já člověka je totiž tvořeno, přetvářeno a vytvářeno v dialogu. Bytostným určením já je

rozhovor, přičemž je nutné zdůraznit, že rozhovor není konverzací, kdy nikdo neposlouchá

druhého a každý se snaží vyniknout svojí vtipností a duchaplností. Rozhovor já znamená –

jedno já hovoří, druhé naslouchá, jedno se ptá, druhé odpovídá, a v tomto vzájemném střídání

se jsou obě já vedena záměrem po dopátrání se pravdy. Přesto nejde o dvě rozdílná já, ale o

jedno já, jež se ustavuje právě v rozhovoru. Na jiném místě Kosík stejnou záležitost popisuje

jako rozhovor i spor, a duši samu jako drama tří aktérů: rozumnosti, vznětlivosti a statečnosti,

žádostivosti. Hegemonii rozumu v tomto vztahu, který je tradiční pro antickou filosofii,

nahrazuje člověk moderní doby epochálním zvratem – podřízená a služebná část duše,

žádostivost, přebírá vedení a pro svoje účely si podrobuje a využívá aktéra, jemuž je

provádění voleb a rozhodování přirozeně určeno: rozum. V realitě moderní doby se tak

vládnoucí nenasytná žádostivost doprovází modifikovaným rozumem – počtářským,

vypočítavým a ryze technicky zaměřeným.

Pluralitní bytí člověka lze také jiným způsobem popsat jako rozhovor a spor čtyř aktérů

v každém jedinci: soukromníka, producenta a konzumenta, občana a metafyzické bytosti,

která se ptá po smyslu. Tento obraz doplňuje jiný náhled, který je postaven na distinkci osoby

a osobnosti: osobnost se rodí v kontextu studu a ostychu před zlem, osobnost je rozhovorem

tří účastníků jednoho já: žalobce, obhájce a soudce. Osoba je naproti tomu projevem zániku

osobnosti, provádí a jedná, aniž by se ptala svědomí a radila s ostychem a studem.

V této souvislosti ještě Kosík dále na několika místech rozvádí důležitost pojmů rozumu,

svědomí a studu pro konstituci bytí člověka. Co se rozumu týče, nelze jej vnímat pouze jako

rozum technický, ale spíše jako triádu a rozmluvu tří rovnomocných aktérů: rozumu

technického, poetického a morálního. Každá možná jednostrannost dovádí rozum do

32 Tato i následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 22–24, 161, 172, 174; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 227, 228, 239, 240; Kosík, K.: Poslední

eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 36, 38, 70, 158.

26

paradoxu nerozumnosti, produkuje ji. Rozum se zakládá pouze jako rozhovor všech tří

účastníků. Skutečnost moderní doby, jak bude rozvedeno v dalších částech a kapitolách, je ale

právě svědkem toho, kdy se jeden z aktérů, technicky rozum, monopolně zmocňuje vedení,

z ostatních si činí svoje asistenty a celý svět tak postupně transformuje na fungující systém.

Podobně dostává proměny i klíčová role složky svědomí. V odvolání se na Husa Kosík

zpřítomňuje pojetí jednoty rozumu a svědomí. Pozdější, a především moderní, doba totiž zná

rozum i svědomí již pouze jako na sobě nezávislé veličiny, navzájem lhostejného či dokonce

nepřátelského vztahu. Spojení obou je pro moderní dobu vlastně něčím velmi podezřelým.

Tato souvislost obou je ovšem založena na jistém pojetí rozumu a svědomí. Pozbytím

vzájemné jednoty ztrácí rozum svoji podstatnost a svědomí skutečnost – rozum se stává

utilitárním a technickým nástrojem výpočtu a kalkulace, člověk je podřízen věcem a jejich

technické logice, svědomí se stává bezmocným hlasem nitra, případně ješitností dobrých

úmyslů. Naopak pouze v jednotě je rozum koncipován v plném významu slova: něčemu

rozumět a něco umět, mít porozumění pro smysl věcí i pro člověka, umět tento smysl také

vytvářet. Pouze ve spojitosti s rozumem je svědomí pevností, nenarušeností a nezcizitelností

člověka. Nahrazení rozumu počtářstvím a potlačení svědomí do role špatného svědomí vede

člověka v konečném důsledku k nihilismu.

Podobně zásadní a důležité pro koncepci člověka je i pojetí studu jako osvobozujícího

otřesu, který otvírá oči a vede k zodpovědnému rozpoznání reality, navrací k schopnosti

rozlišovat. Charakteristika moderní doby jako nestoudné, studu zbavené, ostře kontrastuje

s důležitostí studu. Není to nahodilý psychologický stav, ale základní postoj ke skutečnosti.

Stud člověku umožňuje orientaci ve světě, bez něj se ocitá v labyrintu a ve sféře karikaturních

pomocníků nestoudnosti: šafáře, lokaje, šaška a mluvky.33 Stud má také výraznou časovou

strukturu. Funguje jako varující předvídavost, veden studem a ostychem se člověk vyhýbá zlu

a hanebnosti.

1.2 Inter-esse a areté člověka Vymezení vlastní podstaty a místa člověka v rámci skutečnosti je v Kosíkových esejích

zobrazeno několika výměry a pohledy. Jednou větou by toto pojetí šlo uvést jako vymezení

33 Šafář zastává úřad, ale přesto se lokajsky ponižuje před vrchností. Jeho chování je spojením úlisnosti k mocným a výsměšného přezírání slabých. Lokaj je analogií psovské oddanosti, plní příkazy pána ještě dříve než je on stačí vyslovit. Šašek ostentativně kritizuje druhotné nedostatky a zakrývá chyby základnější, žoviálními sentencemi a hrou na „etickou dimenzi“ nivelizuje potřebu vážné analýzy poměrů. Mluvka mluví, i když nemá co říci, jeho řeč je řečí floskulí a pleonasmů.

27

člověka dané jeho vztahem k pravdě, k Otevřenu, jeho praxí – pobytem – zakládáním světa,

jeho funkcí jako místem dění diference, vztahem k inter-esse a hledáním míry.34

Z filosofické tradice převzatá distinkce inter-esse X interes je pro Kosíka výchozím bodem

úvah. Jako inter-esse je člověk zprostředkujícím článkem všeho a zároveň možností volby.

V jeho inter-esse je založena možnost svobody, v jeho privilegovaném prostoru „mezi“ se mu

otvírá přístup k pravdě i k Otevřenu. Jako napětí a rozpětí je inter-esse zdrojem

osvobozujícího pohybu, ale v okamžiku jeho proměny na interes, pohánějící lidskou činnost,

s ním nastupuje modus nepravdy a záměny. Interes se pak stává přímým opakem původního

„mezi“ prostoru, neotvírá možnosti, ale předepisuje úzký obzor, uvnitř nějž se lidé pohybují a

vnímají pouze to, co tento obzor nabízí a dovoluje. Společnost se stala prostorem, v němž se

pak střetávají zájmy nejrůznějších interesentů.

Samotné inter-esse je výměrem člověka v jeho spočívání „mezi“ – mezi konečností a

nekonečností, mezi pravdou a nepravdou, mezi dobrem a zlem, mezi mystifikací a

prohlédnutím. Tak není člověk od přírody dobrý či zlý, ale jeho svoboda spočívá právě v oné

možnosti volby „mezi“. Sám se stává místem diference, sjednocující i rozlišující. Pro přístup

k pravdě, světu a Otevřenu se člověk musí stát místem, kde se děje diference. Sám o sobě je

stále vystaven nebezpečí, že klesne na „něco“, ale zároveň je obdařen schopností, aby se

z každé takovéto pokleslosti vyprostil a pozvedl se do výše iniciativního „kdo“ a „někdo“.

Tento pohyb mezi možností úpadku na anonymní „cosi“ a možností vzestupu

k zodpovědnému já není automatický a nahodilý, je až výsledkem vlastní činnosti člověka ve

světě ve smyslu praxe.

Než dojde k upřesnění této definice a výměru člověk jako místa dění diference, je nutné

uvést, čím vlastně specifikuje Kosík areté člověka. Areté, tedy v původním slova smyslu

výtečnost, excelentnost, člověka spočívá v jeho pobytu na světě. Svoji výtečnost ztrácí, když

se mění na osobující si osobu, nebo když se podřizuje anonymnímu fungujícímu systému,

když se stává jeho příslušenstvím. V čem tedy spočívá „pobyt“ člověka? Výpůjčkou

z Chelčického pojetí lze člověka charakterizovat jako bytost, která pobývá na Zemi v práci,

v úctě, v ochraně a obraně. Na jiném místě Kosík pojímá člověka jako praxis – jeho pobyt na

zemi a jeho praxis nespočívá ve zhotovování nástrojů, konstrukcí a systémů, ale v zakládání

světa. Zřejmě nejlépe se k tomuto bodu vyjadřuje Máchův obraz, související s jeho pojmem

„vlasti“. Základní situací, z níž vyplývá podstata pobytu člověka, je rozpětí mezi

34 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 151, 161, 169–184; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 20–25, 84–111, 210–230; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 30, 47–58, 78, 143–160.

28

připoutaností k Zemi a nedosažitelností hvězd – člověk je k Zemi připoután, ale zároveň touží

po nedosažitelném. V tomto pohybu „mezi“, v tomto prostoru, je určen člověk. Jeho vlastní

poznání Země vyplývá z perspektivy hvězd – kdyby člověk nevzhlížel vzhůru, nebyl

převyšujícím přitahován a netoužil po něm, pak by ani netušil, co je Země a neměl by k ní

onen vlastnický vztah. Právě v tomto rozlišení pak spočívá jeho pobyt. Obývá Zemi takovým

způsobem, že na každém kroku a každým činem rozlišuje mezi dosažitelným a

nedosažitelným, rukama neuchopitelným. Žije na Zemi a vždy znovu se pokouší tuto

základní diferenci svého pobytu na Zemi zrušit a zredukovat vše na objekty uchopitelné

rukama. Nicméně právě pouze proto, že stále existují věci nedosažitelné a neuchopitelné,

může člověk obývat zemi jako člověk a pobývat na ní lidským způsobem. Diference

dosažitelného a nedosažitelného určuje pobyt člověka a jeho areté. Tato diference je jeho

mírou a touha je způsob, jímž člověk tuto diferenci zjišťuje, bere na vědomí a zachovává ji.

V okamžiku, kdy se pokouší tuto diferenci zrušit, pervertuje touha na chtivost a lidský pobyt

na Zemi se mění na podmanitelské dobývání; člověk ztrácí svoji vlast.

Doplňujícím vymezením významu pobytu člověka na zemi je Kosíkova úvaha spojená

s estetickým rámcem bytí. Pouze bytost nadaná dvojím párem očí pobývá na světě. Přitom

tento druhý pohled je založený na nesamozřejmosti světa – jde o pohled poetický, heroický,

zakladatelský, který je nutným doplňkem zraku pragmaticko-utilitárního. Pokud by se člověk

spolehl jen na daný zrak spotřebitelský a trhovecký, uznával by jen náhražky krásy, líbivé,

atraktivní a zajímavé, byl by pohlcen účelovým a funkcionálním vztahem ke skutečnosti.

Výsadní postavení člověka uprostřed všeho jsoucího tedy spočívá v tom, že přísluší do

přírody a současně jinam, nemůže se od přírody (Země) odpoutat, ale zároveň z ní vybočuje a

převyšuje ji – a to svojí unikátní mocí a možností zakládat svět jako společný domov všech.

V tomto postavení se člověk stává místem jiného začátku.

Kosík používá Silesiův obrat, který charakterizuje člověka, jenž má dvě oči, jedním hledí

do časnosti, druhým směrem k nekonečnu. Metafyzická potřeba pravdy, krásy, spravedlnosti

a smyslu všeho, Holanem pojmenovaná jako ryzí transcendentála, je ale něčím, čehož se

moderní člověk vzdal. Povýšil systém potřeb na jedinou realitu, jediným okem – okem

podmanitele pohlíží na Zemi i na vesmír, ztratil míru a marně ji hledá. Přitom právě tato míra

má podobu metafyzické touhy, jež ale může snadno exploatátorským přístupem pervertovat

na přízemní chtivost a chamtivost. Tato perverze je podstatou vrchnostenského vyměřování,

kdy člověk vnucuje planetě svoji libovolnou a dočasnou míru. Přitom Země má svoji vlastní

míru (den a noc, příliv a odliv, roviny a hory, život a smrt) a té se člověk v normální stavu

přizpůsobuje a ve shodě s ní na Zemi pobývá. Až znalost míry je to, co zabraňuje

29

jednostrannosti nashromážděných informací a vědomostí. Míra je věděním a moudrostí a na

jejím základě se vyjevuje nutnost spojení technické vynalézavosti s básnickou imaginací a

morálním zamyšlením. A právě na základě tohoto trojspolku je možný poetický a důstojný

pobyt člověka na Zemi.

Konečně, na základě těchto náhledů vyplývá i další vymezení člověka jeho vztahem

k pravdě a Otevřenu. Člověk je určován vztahem k pravdě a když pravda mizí (jako

v moderní době), mizí i člověk a jeho určitost a určení, mění se na bytost člověku pouze

podobnou. Kde se zamítá pravda, chybí i diference, a vše splývá do šedi a lhostejnosti.

Moderní člověk si může dovolit a dovoluje vše, co se mu zamane. Ztrácí vztah k pravdě a

bytí, vyměňuje jej za náhražku, jíž je žádostivost vším disponovat a manipulovat. V této iluzi

nepravdy, či spíše absence její diference, pak člověk přehlíží sebevražednou tendenci

nastoupené cesty. Ve stejné rovině člověka určuje i vztah k Otevřenu a jeho vzestup z jeskyně

do Otevřena.

1.3 Další výměry lidské podstaty Kromě výše zmíněných hlavních pohledů na člověka a jeho postavení v rámci skutečnosti

najdeme v Kosíkových esejích samozřejmě ještě řadu jiných, dílčích aspektů a perspektiv,

jimiž pojímá danou tematiku.35

Tak je to například prvotní význam kultury, která není jen jednou z mnoha činností

člověka, ale vymezuje samu jeho podstatu: člověk osvědčuje svoje lidství pouze kulturou a

v kultuře, tedy tím, že obdělává zemi, obývá krajinu, zakládá města, projevuje úctu

vznešenému. Role kultury spočívá i v jejím zápase s animalitou v člověku, v zápase, který

není nikdy ukončen, protože každé individuum musí vždy znovu a samo usilovat o lidskost.

Samozřejmě, takovéto pojetí již nemá moc společného s moderním chápáním kultury jako

jednoho z mnoha oborů a odborností.

Jiným výrazným aspektem je vztah člověka k paměti. Pamětí Kosík nechápe pouze

schopnost vybavit si minulé věci, ale prvotně paměť znamená, že člověk má na mysli, co se

děje, jeho myšlení není okupováno podružnými záležitostmi. Paměť, na rozdíl od vzpomínání,

není přivolávání minulého, ale procitnutí do přítomnosti. Právě spojení paměti se

zodpovědností za přítomnost vede řadu lidí k jejímu zbavování se a potlačování. Naopak,

přijití k sobě a rozpomenutí se člověka, kým vlastně je, to je okamžik svobody – v nalezení 35 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 46, 168, 174; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 21, 27, 61, 81, 113, 125, 144–146, 207–247; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 33, 45–57, 73–77, 121, 127.

30

ztracené či zasunuté paměti. Právě takto oživená a oživovaná paměť umožňuje člověku reflexi

sebe sama jakožto bytosti, která svět zakládá a přejímá za jeho zachování zodpovědnost.

Nicméně realitou moderní doby je přesný opak, kdy člověk disponuje nezměrným množstvím

informací a uchvácen touto situací přestává myslet a ztrácí paměť. Pomocí umělé paměti sice

provádí nejsložitější operace, současně ale není schopen zodpovědět si, kdo vlastně je a kam

patří.

Jiným výměrem je pojetí člověka jako zoon politikon, tedy živou bytost, nadanou řečí,

zakládající polis neboli obec. Právě založením obce, člověkem a skrze něj, proniká do

vesmíru nový počátek.

Zajímavou oblastí je vztah člověka ke zlu. Samu podstatu lidské existence totiž Kosík

několikrát vymezuje jakožto „ek-sistenci – resistenci“ vůči zlu, odporující jakémukoliv zlu. Je

to právě postoj ryzí rezistence, který dovoluje člověku, aby se vzepřel zlu či konkrétně fatalitě

fungujícího systému a dokázal svou nezařaditelnost. Možnost říci „ne“ je ukazatel velikosti

člověka. Přechod k závěrečné části tohoto oddílu, analýze negativních dopadů moderní doby

na podstatu člověka, je ideálně předurčen v konkurenčním pojetí a uchopení zla, s nímž

přichází mechanismus moderní doby. Kosík zde používá některé Mandevillovy myšlenky,

které dle něj dokonale anticipovaly to, co moderní doba skutečně přinesla. Mandeville

objevuje zlo jako nevyčerpatelný zdroj energie, i zlo přináší v konečném důsledku řadu

pozitiv. Soukromé neřesti se v zapojení do systému mění na veřejné blaho a zlo na takzvané

zlo, člověk se všemi negativními vlastnostmi a temnými pudy se stává rezervoárem

netušených možností.

Prvním z charakteristických rysů člověka v moderní době je převrácenost. Člověk se

oprostil od tradičních vazeb a odhodlal se na základě použití vlastního rozumu ustavit sebe

sama jako autonomní subjekt. Nicméně, tento subjekt má kromě vůle k svobodě silnou

žádostivost vládnout nad přírodou jako monopolní pán, a tato tendence jej dovádí až k oné

převrácenosti, kdy vítězný a pyšný subjekt, rozhodnutý ovládnout všechno, zkonstruuje

systém, který zajišťuje blahobyt, ale také devastaci, bezduchost a prázdnotu. Tento

nespoutaný subjektivismus moderní doby tak lidi nakonec znovu spoutává a připoutává je

k fungujícímu systému, který je transformuje na své příslušenství. V pozadí tohoto procesu

probíhá proces skrytější a hlubší – metafyzická expropriace. V ní jsou lidé hromadně, denně a

bez rozdílu zbavováni toho nejpodstatnějšího, jsou vyhošťováni ze vztahu k bytí a pravdě a

vrháni do procesu, v němž vládnou podružností polopravd a zmiňovaná převrácenost. I v

samotném lidství dochází k proměně, která jej v důsledku vede na cestu sebevražednosti.

Člověk se vzdává vlastního já a nahrazuje je něčím cizím a falešným, které popírá já jako

31

centrum odpovědnosti, myšlení a rozlišování. Na základě tohoto falešného já mizí schopnost

člověka rozlišovat dobré a zlé, pravdivé a nepravdivé, vnímat fakt, že generální strategie

okcidentální civilizace založená na nepřetržitém růstu bohatství vede k devastaci nejen Země,

ale i tvorů na ní a samotného člověka.

Aby lidé do systému moderní doby bez problémů zapadli, musí být zprůměrňováni. Jsou

in-formování a následně uni-formováni. Na základě informovanosti si systém lidi přisvojuje

jako své příslušenství. Zároveň je nutné lidské charakteristiky redukovat na chtivost a

racionální počtářství, vše ostatní je z hlediska ekonomie systému zbytečné a ztrátové. Člověk

již není určován vztahem k pravdě a bytí, ale ponížen na zdokonalitelný a nikdy

neuspokojený „systém potřeb“, je zapojen do jednorozměrnosti fungujícího systému.

Moderní člověk si odvykl děkovat (proč by měl, když nad vším vládne) a myslet

(ztotožňuje totiž myšlení s počtářstvím). Lidský potenciál je redukován na rozměr producenta

a konzumenta a je povýšen na nejdůležitější či dokonce jediný vztah člověka ke skutečnosti,

vše ostatní je dodatek. Člověku se předkládá iluze toho, že vše, co se dnes podniká, se

podniká pro něj a jeho dobro – vyrůstá vidina ideální společnosti, rostoucího tempa vynálezů

a pokroku. Moderní člověk v postavě politika si pak připadá jako důležitý a občas

nenahraditelný stroj-vůdce, neuvědomuje si ale, že jede po trase, kterou již někdo předurčil.

Člověk se stává zvláštním „l’homme-machine“, člověko-strojem, bytostí závislou na

přístrojích a fungujícím systému, bez nichž je bezmocná a nemocná. Cokoliv člověk buduje a

staví, provádí v zájmu tohoto zvláštního tvora, symbiózy živočicha a stroje, bezmezné

žádostivosti a jí sloužící inteligence. Moderní supertvor, planetárně vládnoucí nadčlověk,

panuje, ale současně přisluhuje a posluhuje, v jedné osobě hlásá humanitu a válčí.

2. Fenomény, znaky a aspekty moderní doby

Jedna polovina titulního vztahu práce, výměr člověka, tak jak je uchopen a popsán

v Kosíkových esejích, byla právě načrtnuta a analyzována. V následujících dvou oddílech se

budeme věnovat druhé straně tohoto vztahu, charakteristice moderní doby. Až na základě

takto založené struktury se v ostatních oddílech budeme věnovat dalším oblastem, tématům a

problematikám, které jsou s tímto vztahem člověka a moderní doby spojeny, které z něj

vyplývají a ústí. Než ale přejdeme k vlastní charakteristice podstaty moderní doby, jejím

klíčovým rysům a analýze její specifičnosti, nabízí se celá řada témat, které jsou sice ve své

tematice značně široké a neredukovatelné na jednu společnou tezi, nicméně intence všech je

32

zaměřena na vyjevení podstaty moderní doby. Lze tedy o nich hovořit jako o fenoménech,

znacích, heslech, aspektech, signech či projevech, které specificky a z různých perspektiv a

hledisek odkazují na povahu moderní doby, odkrývají její skrytou a hybnou strukturu, jsou

jakýmsi intrem a předzvěstí vlastní analýzy podstaty moderní doby, které je určen další oddíl

práce.

2.1 Postavy a figury jako signa moderní doby

Jako první z přehršle témat a obrazů, s jejichž pomocí Kosík hovoří o specifičnosti

moderní doby, se nabízí celá sbírka postav, postaviček, figur a karikatur, které lze v kontextu

esejistických úvah pojmout jako určitá signa moderní doby, konkrétní ukazatele odkazující na

její podstatu. V tomto smyslu je takřka jedno, u které z postav přehled začneme. Každá z nich

se vlastním způsobem vztahuje k tématům, které budou dále rozebrány či zmíněny

v souvislosti s jinými fenomény či aspekty.36

Tak se Kosík zabývá např. analogií Sofoklovy Antigony a popisuje její moderní obdobu či

spíše antityp v postavě Markéty Samsové z Kafkovy povídky Proměna. Markéta Samsová

zosobňuje neotřesitelný klid moderní doby, kterou nic nevyvede z míry. Ona sama ze sebe

setřásá vše, co by mohlo ohrozit její budoucnost, setřásá i smrt bratrovu – ani žádná smrt

nemůže otřást zaujetí výhledem do slibné budoucnosti. Kafka popisuje lidi již natolik

proměněné a uvězněné do banality a všednosti, že nemají moc ani vůli se z těchto

degradujících podmínek vysvobodit. Tato moc pochodující a přes mrtvoly kráčející banality

je ztělesněna právě v postavě Markéty Samsové, anti-Antigony moderní doby. Samozřejmě se

nabízí možnost objevení se skutečné moderní Antigony. Na příkladu Mileny Jesenské Kosík

nabízí možnou linii, která by mohla být řešením – právě ona byla v daném historickém

kontextu osobou, která se postavila proti všem třem soudobým podobám zla (nacismu,

bolševismu i mnichovanství). Nicméně obtížnost toho, aby se možná moderní Antigona stala

Antigonou skutečnou, spočívá v povaze jejího protihráče, jímž není žádná individualita, ale

právě „individualitätslos“. Moderním Kreonem se stává osoba bez individuality,

všudypřítomná, komandující, nicméně anonymní – je to anonymita mocného a nařizujícího

systému.

Jinou postavou Kosíkových esejů je moderní karikatura politika – politik pragmatik. Pro

něj je politika technickou manipulací, disponování a pohybováním člověkem – masou. Jeho 36 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 16–19, 31, 32.; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 117–119; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 51, 52, 97, 134, 135.

33

vlastním prostorem je systém všeobecné manipulace, který zahrnuje lidi, přírodu, slova, ideje,

věci i pocity. Jako vězeň svého obzoru systému je schopen řešit jen otázky do tohoto obzoru

spadající. Politický slovník se mu stává skutečnou realitou, v níž se pohybuje. Politik

pragmatik také převádí vše na svoji úroveň, do oblasti techniky a užitkovosti. Odráží moderní

dobu, jelikož přemýšlí o skutečnosti pouze ve schématech manipulace, utilitárnosti a

ovládání, vše ostatní mu splývá v nicotnosti a bezvýznamnosti.

Kritický náhled na povahu moderní doby se odhaluje ve většině Kosíkových obrazů a

schémat. Podobně je tomu i v případě dvojice postav vypůjčených: kulhavého poutníka Josefa

Čapka a dělníka Ernsta Jüngera. Postava „kulhavého poutníka“ prochází zvolna světem

dvacátého století, nikam nepospíchá, času má ještě nazbyt. Občas se zastaví, dává se do

rozhovoru s lidmi, usedá a pozoruje, raduje se z času jako daru k přemýšlení a zamýšlení se.

Čapkova postava tak navazuje na tradici cesty, po níž kráčel Komenský v Labyrintu a Mácha

ve své poezii. Kosík ale zdůrazňuje kritický aspekt, s nímž Čapek tuto postavu koncipoval,

kritiku své doby, silně poznamenané nástupem techniky a vědy, nezadržitelným procesem

univerzální modernizace. Naopak Jüngerův dělník je jakoby protihráčem této postavy –

ztělesňuje agresivitu rozpoutaných sil, které se pomocí techniky a vědy snaží ovládnout svět.

V jeho pojetí nejde o dělníka – revolučního proletáře, ale o ztělesnění agresivní povahy

planetárního procesu, v němž totální mobilizace skrze techniku postupně ovládá a pokořuje si

celou planetu. Tyto dva protikladné koncepty pak dávají vyniknout celkovému grotesknímu

obrazu, kdy kulhavý poutník – tváří v tvář společnosti moderního darwinismu (= jen zdatní

přežijí) a šikům uniformovaných a odhodlaných statisíců – kráčí sám, pomalu a proti proudu,

vzbuzuje sice soucit, ale jeví se jako odsouzený k zániku.

Zajímavá dvojice – mluvčí a mluvkové – také prozrazuje leccos o povaze současnosti.

Mluvčí se stává základním vybavením každého úřadu či instituce, je pověřen stykem

s veřejností, výrazně ovlivňuje vytváření veřejného mínění. Své informace poskytuje

v dávkách, na příděl, striktně rozlišuje mezi tím, co smí a nesmí říci, aby neprozradil firemní

tajemství, nebo nepoškodil dobré jméno svého nadřízeného. Na rozdíl od mluvky pečlivě váží

každé slovo, stále diplomaticky balancuje mezi informováním veřejnosti a ochranou tajemství

mu svěřených. Mluvka naopak slovy nešetří. Mluví, aby řeč nestála, i když není, co říci. Je

lhostejné co říká, jde o to vytvořit nepřetržitý a nevyčerpatelný proud řeči. Ustavičné mluvení

vytváří šum, který nás dennodenně provází při každém kroku a stále se nám vnucuje; jeho

stálost dokonce vytváří nechuť k tichu, před tichem se utíká k hluku a hlučnosti.

Všudypřítomný šum a zvuková kulisa supermarketů, letištních hal a čekáren není

bezvýznamná a o něčem svědčí. I mluvkové totiž zastávají funkci mluvčích – mluvkové

34

masmediální reality jsou mluvčími šířící se nicoty a prázdnoty. Mluvčí i mluvkové navíc

předvádějí to, jak se dnes mluví. Dnešní mluva má instruktivní charakter, dává veřejnosti

návod, co si o dané věci má myslet, aby sama myslet nemusela, napovídá lidem, jak se

chovat, aby mohli hrát ve společnosti pozitivní roli a stali se spolehlivými články státu či

daného systému. Obecným cílem je výchova kladných, tj. úspěšných hrdinů dneška.

Nicméně, právě hrdinnost těchto „hrdinů“ je značně diskutabilní. Kosík zde připomíná

moderní pojem „celebrity“ a jeho distinkci od klasického hrdiny. Dnešní vládnoucí třídu

obklopuje jako novodobý dvůr právě uskupení planetárních „celebrit“ – prapodivná a

groteskní směs zpěváků, herců, topmodelek, hokejistů a bavičů. Jsou slavní, protože se o nich

hodně mluví – mluví se o těch, o kterých se mluví. Moderní doba už nemá hrdiny, ale její

okrasou jsou právě celebrity. Hrdina se dělá sám svými činy, celebrity na běžícím páse

fabrikují masmédia. Hrdina zůstal a stal se legendou, celebrity umírají stejně rychle jako

vznikají.

Konečně asi nejvýraznější z postav které odkazují na specifičnost moderní doby, je

Kosíkův obraz šaušpílera, jinak převzatý již z Nietzscheho analýz (Schauspieler). Kosík tento

výraz nepřekládá, protože češtině chybí odpovídající substantivum pro daný význam, nicméně

ve slovesném tvaru je lze přeložit naprosto věrně: producírovat se, předvádět se. Je to tedy

ten, kdo se předvádí publiku, kdo potřebuje diváky a vše, co koná, je určeno publiku a

veřejnosti. Je veřejným činitelem, udržuje obecenstvo v napětí a sám je středem pozornosti, je

stále na očích veřejnosti, dožaduje se jejich pohledu a uznání. Pro své sepětí s veřejností je

jejím pánem – když má přízeň obecenstva, i jejím otrokem – je naprosto závislý na jejím

mínění. A tak jak se veřejné mínění mění, klesá a stoupá průběžně i jeho popularita. Podobá

se v mnohém „sofistovi“ – v redukci člověka na abstrakci, na osobu sledující prozaické zájmy

a poháněnou holými interesy. Mírou všeho se stává člověk redukovaný na svoji omezenost

danou partikulární účelovostí svého chtění. Výraznost symptomatičnosti šaušpílera pro

moderní dobu ještě více vynikne v kontrastu se svým protipólem, architektem. Oproti

chvilkovosti a provizóriu se architekt zaměřuje na trvalost své práci, na solidnost a pevnost

svých výtvorů. Architekt nepracuje a nestaví podle přání veřejnosti, chrám nepostavil pro

postávající zvědavé diváky a turisty „estetického konzumu“ – pro obecenstvo, nýbrž pro

Obec, která se zde shromažďovala, slavila. Zatímco architekt pevně patří k Obci a její

trvalosti, protějškem šaušpílera je náladové obecenstvo a vrtkavost veřejného mínění.

Právě v moderní době ale vytlačuje šaušpíler architekta na vedlejší kolej a stává se hlavní

osobou a miláčkem obecenstva. Tato změna odkazuje na rozpad Obce, na jejíž místo

nastoupila veřejnost. Tato základní převrácenost mění vše – soukromí, politiku i kulturu – na

35

prostor pro předvádění se všudypřítomného šaušpíler. S tímto přechodem se i skutečnost

inscenuje jako nepřetržitý sled obrazů, obraz vystupuje jako skutečnost sama a skutečnost se

stává reálnou, až když je promítána jako obraz a divákům předestřena jako podívaná.

Zdánlivost se tak stává hlavní kategorií doby. Ustupuje důležitost člověka samotného, na jeho

místě stojí centrální role jeho imidž. Jen ten kdo se denně prezentuje na veřejnosti, jest, je

důležitý a uznávaný. Člověk je imidž a imidž dělá člověka. A právě v prostoru veřejnosti

šaušpíleři všech druhů soupeří o svůj imidž, všichni – zpěvačky, fotbalisti i politici – denně

bojují o své místo na žebříčku popularity. Šaušpíler se tak stává centrální figurou „konce

dějin“, jeho podstatou je imitace – napodobuje to, co doba jako „konec dějin“ organizuje ve

velkém: grandiózní produkování náhražek všeho druhu.37

2.2 Fenomény moderní epochy

Další postupné odhalení charakteru moderní doby umožňuje popis řady fenoménů, jejichž

zachycení se Kosík věnoval v kontextu mnoha esejů.38 Jako první z nich lze uvést například

spěch a kvaltování. Moderní člověk spěchá a u ničeho se nepozastaví, těká od jednoho

k druhému, protože ztratil podstatné. Neustále tak spěchá za bezpodstatným a hromaděním

bezpodstatného, honbou za nepodstatným se snaží zakrýt prázdnotu, která vznikla po

vypuzení podstatného. Tragikomičnost celé situace vyplývá z toho, že člověk utíká před

ztrátou podstatného a žene se za dosažitelným a vedlejším, utíká tedy stále dopředu a ve

skutečnosti ustupuje: couvá kupředu, jde „pokrokově“ dozadu. Problematika spěchu se dotýká

i dalších dvou oblastí, které budou zmíněny níže v této kapitole. Obecně celá uspěchanost

moderní doby degraduje každý časový úsek na pouhý průchozí bod dalšího zdokonalování,

ženoucího se stále dál a dál. A právě spěch jako vládnoucí modus moderní doby – normální

rytmus života, kdy lidi nemají čas, aby se pozastavili, také ničí čas a prostor pro vznešené.

V triumfální expanzi produkce i konzumu zaniká čas prodlení, čas radostného a přemýšlivého

pozastavení, čas pobytu. Kdo spěchá a nemá ani čas se zastavit, neumí se pozastavit nad tím,

kam vlastně spěchá a proč, jaký je smysl jeho spěchu. Vytváří se „tempo doby“: lidi

v moderním systému pohání strach, že budou v honbě za majetkem, slávou a mocí

předstiženi, že se opozdí při rozdělování funkcí, profitu a medailí. Pokud nechtějí skončit

mezi těmi poraženými, kteří nejsou schopni držet krok s akcelerací vývoje, pak jsou lidé

37 Kromě této role šaušpíler ohlašuje i zánik kultury. 38 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 51–60, 88, 89, 180, 196; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 34, 35, 59–63, 92–103, 143, 219; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 42, 63, 116–127, 142–162.

36

„odsouzeni“ k spěchu, nemohou se zastavit a pozastavit – zůstali by pozadu. Jak Kosík

doplňuje v analýze kvaltování, kvaltující se nemůže zastavit v obavě, že něco zamešká, a tak

promeškává podstatné – svůj život. Kvaltování transformuje skutečnost a degraduje ji na

uplývající zdánlivost novinek a senzací. Lidstvo se mění na populaci, jedinci na exempláře a

Země na grandiózní laboratoř.

Právě výše zmíněné dogma zdokonalitelnosti je dalším specifickým fenoménem moderní

doby, obzvláště ve spojení s perpetum mobile produkce a konzumu. Rytmus a tempo lidského

života jsou diktovány jinak – mechanismus produkování a konzumování, zdokonalující se

dosažitelnost a mobilizovatelnost na sebe strhly iniciativu. Proces zdokonalitelnosti je tak i

procesem převrácenosti – člověk jako jeho konstruktér se do něj stále více zaplétá a nakonec

se stává jeho příslušenstvím. Všechno je dostupné a přístupné zdokonalující se a narůstající

moci produkujícího procesu, zaniká zde rozdíl možného a nemožného, vše je proveditelné a

zhotovitelné, všechno je jen otázkou zvláštního času, tj. zdokonalitelnosti. Jak bylo popsáno

výše, uspěchanost moderní doby degraduje každý okamžik jen na průchozí bod dalšího

zdokonalování, které se žene stále dál a dál, a proto ale v zásadě jakoukoli dokonalost

vylučuje. Naproti tomu moderní systém zdokonalitelnosti pozvedá sám sebe na dokonalost

samu. Pokrok je koncipován jako nekonečná perfektibilita sloužící člověku koncipovanému

jako bytosti zapletené do systému konečným účelů, kde není místo pro vznešenost, poezii a

kulturu. Je to potom věda, která se v tomto rámci a ve svém pohybu od převratných objevů

k objevům ještě převratnějším stala ztělesněním zdokonalitelnosti, je povýšena na modlu –

realizaci ideálu moderní doby. Ideál tak ztratil nedosažitelnost, stal se realitou, respektive

sama realita je ideální a uskutečňuje se právě jako nekonečná zdokonalitelnost.

Výraznost důrazu na produkování vyniká právě v tomto kontextu. Člověk zvolil

bezpodstatné a smysl života chápe jako hromadění produktů a majetnictví, jako stále se

zdokonalující produkci zboží, požitků a informací, a zajištění a zabezpečení tohoto růstu

považuje za podstatu života. Modus produkování dnes určuje vztah člověka k tomu, co jest:

produkování pohltilo a nahradilo zakládání a zakladatelství. Subjekt bezmezně a stále

produkuje, ale už nic nezakládá. Namísto zakládání měst se stavějí sídliště, nezakládají se

rodiny, ale uzavírají a ruší partnerské vztahy, zvané manželství, nezakládá se obec, ale

koncipuje se veřejnost. Sama Země se stala nepřetržitě proudícím tokem věcí, lidí a

informací, jehož cílovou stanicí je konzumace. V tomto kolotu produkce a konzumu mizí i

schopnost vytváření důvěrných a intimních vztahů. Věci člověk neobklopují jakožto milé a

blízké věci, ale valí se kolem něj jako nepřetržitý rychlý proud neustálých novinek a inovací.

37

Odvrácenou stranou tohoto procesu je pak samozřejmě ničení a devastace – přírody,

kultury i duší lidí. Projevem je degradace přírody na skladiště surovin a energií, ale i ničení

duše – její rozpouštění na manipulovatelné psychické procesy, zánik architektoniky

(nahrazené fungující systémovostí), ztráta múzičnosti (vystřídána vypočítavou prozaičností).

Doprovodným projevem ničivosti jsou lhostejnost, rozmrzelost a nuda.

Jiným fenoménem je táborovost. Kosík to ukazuje na příkladu totalitárních systémů, kdy

se celá společnost transformuje na jeden jediný obrovský tábor, centrálně dirigovaný

organizovanou menšinou. Tato přeměna vylučuje dva podstatné rozměry lidského bytí:

metafyzický – je nahrazen ideologií a občanský – redukce na konzumentský rozměr. Tábor

sám pak vyjadřuje ojedinělou dynamiku dvacátého století – mobilizovatelnost všeho. Moderní

člověk k věci přistupuje jako k manipulovatelnému objektu, který musí být k dispozici a na

předvolání se dostavit. Samozřejmě, nevyhovující a odporující, včetně odpůrců, se musí

odstranit – přeměnit a začlenit do hlavního proudu.

S tím souvisí jiný symptom, transport a neobyčejná důležitost jeho role v moderní době.

Rozsáhlá transportní síť je tím, co člověk buduje jako symbol doby. Sám transport je zbožněn

a petrifikován a spolu s ním nepřetržitost a všudypřítomnost provozu. Vše je podřízeno

transportu a slouží mu, před jeho rozmachem a expanzí ustupují příroda, dějiny, památka i

morálka. To, co bylo svojí podstatou určeno lidskému styku a setkání, co bylo uznáváno jako

místo pobytu lidí – ulice a náměstí, to vše se dnes stává prostorem, odkud je lidské, humánní a

občanské vyháněno a kam proniká transport, který degraduje ulice a náměstí na průjezdové

trasy a parkovací plochy. I to, že se souhrn transportních sítí označuje slovem komunikace,

ukazuje na posun – místo komunity a lidské pospolitosti jako komunikace se sebou navzájem

i se vším, co jest, nastupuje redukovaná komunikace, přeprava z místa na místo, z jednoho

bodu do druhého. Transport se pro moderní město stává nervovou sítí, umožňuje jeho

fungování jako místa bydlení, pracování i zotavování. Transportu připadá klíčová funkce, bez

něj město přestává fungovat.

Zvláštním aspektem současnosti je také bastardní útvar humanitní války a etického

bombardování, známý především z kontextu války v bývalé Jugoslávii. Kosík se tomuto

tématu věnoval jakožto aktuální události často, s patřičným kritickým důrazem, a právě tyto

dva útvary jej svojí bizarností velmi silně zaujaly. Tato mesaliance, nerovný svazek, etiky a

války, bombardování a humanity, vytváří hybridní útvar, v němž se slova vyprazdňují a místo

pojmenovávání se stávají prázdnými nálepkami, libovolně použitelnými a zneužitelnými.

Nicméně, tento fenomén odkazuje na bastardnost a epochální převrácenost celé doby a celé

planety, která je poznamenaná bujícím růstem, ničícím a devastujícím. Znamením této

38

převrácenosti je zrod „nového člověka“, jestřába a holubice v jedné osobě, válečníka a

hlasatele humanity v jedné osobě.

Vrchnostenské vidění je jiným symptomem změn moderní éry. Vychází z válečnické

nebeské optiky, pro niž se realita pod ní stává souhrnem abstraktních bodů, posuzovaných

pouze z jediného hlediska – z perspektivy ovladatelnosti. Vrchnostenský pohled pozoruje a

kontroluje, divá se, aby zasáhl, vidoucí ruka tohoto pohledu nenechává věci tak jak jsou, ale

je uspokojena, až když je si jista, že je má po ruce a v područí, že je jejich pánem. Toto

vrchnostenské ovládání transformuje prostor i čas, zajišťuje si pro sebe budoucnost, pohybuje

se v předstihu – sebe sama prezentuje do budoucna jako jedinou realitu a perspektivu. Země

je v tomto vidění vyměřena tak, aby bylo vše na dosah ruky. Konečně, vrchnostenské vidění

sahá i na věci, které tradice považovala za posvátné a nedotknutelné, překračuje všechny

meze a ruší všechny hranice. Její hybnou představou je možnost dovolit si vše. Vrchnostenský

pohled degraduje Zemi na rezervoár surovin a energií, na příhodný experimentální a válečný

terén člověka a jeho apetitu po rostoucím komfortu.

Výroba jako samoúčel dokresluje toto téma. Moderní doba považuje za nejvyšší účel

vyrábět stále více a vždy dokonaleji, výroba je povýšena na samoúčel a vše ostatní je jí

podřízeno. Také soudobý kult hodnot je dějinným specifikem, antika ani středověk nic

takového neznaly. Kult hodnot odhaluje moderní vztah ke skutečnosti, kdy člověk strhává roli

středu na sebe, veškeré jsoucno se vůči němu definuje tím, jakou má hodnotu a použitelnost

pro něj. Epocha, v níž je skutečnost přeměněna na soubor a systém hodnot, je epochou

člověka jako „pána a vlastníka přírody“.

Prozaický soudobý přístup ke skutečnosti doplňuje estetický konzum, honba za prožitky a

požitky. Osvobozující údiv nahrazuje fenomén trpného diváctví, které připoutává k danému

stavu. Turisté vracející se z dovolených v exotických zemích jsou stejně prázdní a krásou

nedotčení, jako když vyjížděli. Proměny doznává i smích a úsměv, vzniká jejich karikatura –

keep smiling. Ten patří všem, není adresován nikomu konkrétnímu. Naproti tomu úsměv byl a

je okamžikem, kdy se zapřádá důvěrný vztah dvou lidských bytostí, úsměv je vnějším

ukazatelem a poutem tohoto sblížení. Keep smiling je smích doby, které opravdovost

nahradila předvádivostí a skutečnost zdánlivostí, je to úsměv daný vítězstvím konvence nad

myslí – usmívej se, protože si to tak žádá zvyk a nátlak veřejného mínění. Rezignovat na keep

smiling je společenská sebevražda a konec kariéry veřejného činitele. Keep smiling se stal

gestem moderního člověka, který jej nasazuje jako společenskou masku, bez níž ztrácí šance

na úspěch. Maska ale tak přilne k tváři, až s ní splývá, z masky se stává tvář a tvář se mění

v masku.

39

2.3 Hlubší projevy a znaky moderní doby Fenomény a figury odkazující k hloubce proměny skutečnosti v moderní době nás

postupně přivedly až k již takřka centrálním projevům a charakteristikám, které již velmi silně

anticipují a doplňují obsah následující kapitoly o vlastní podstatě moderní doby.39 Jedněmi

z těchto symptomů jsou samozřejmost, zvěcnění, světová normalizace a globalizace.

Samozřejmost se stala univerzálně přijímaným modelem moderního života a projevuje se jako

kombinace nezastírané arogance a nepozorované domestikace. Moderní člověk se mění na

osobující si osobu, počítající s jakousi neviditelnou rukou, která mu zajišťuje neustálý vzestup

životní úrovně. Svět je mechanismem, jehož automatika zaručuje komfort. Druhou stránkou

tohoto procesu je zvěcnění – svět odcizených vztahů, petrifikovaných možností, zvěcněné

každodennosti, svět, o jehož chodu a změně rozhodují jiné síly, na jednotlivci nezávislé.

Nicméně právě člověk je i producentem tohoto zvěcnění, a tak stojí nad ním, může stát nad

ním, není redukovatelný na pouhou věc.

Světová normalizace je rozvedením příkladu normalizace v Československu po roce 1968.

Norma okcidentální civilizace zní: moderní člověk je neomezený, ničím nekontrolovaný pán

Země, který se chystá ovládnout i vesmír. Vše si podmaňuje a vše si může dovolit, protože

má k dispozici grandiózní technické prostředky. Za samozřejmý smysl svého života moderní

člověk považuje vizi, že jeho neomezené a stále rostoucí potřeby budou čím dál více

uspokojovány. Vize štěstí jakožto nekonečného růstu luxusu a komfortu zaplétá lidstvo do

bludného kruhu, kdy v šíleném běhu za realizací svých potřeb a požitků devastuje Zemi a ničí

samo sebe. Nutným produktem tohoto dění je rostoucí bezduchost moderní doby, bezduchost

se stává normou, pravidlem a každodenností. Globalizace zdůrazňuje aktuální univerzálnost

tohoto fenoménu, je poslední a nejdokonalejší fází velmocenské geo-metrie, prozaického a

devastujícího vyměřování Země. Stávající procesy dovádí až na okraj planetární katastrofy.

Dalším spletencem vzájemně souvisejících pojmů a procesů jsou mobilizovatelnost,

manipulace a masovost. Právě masovost výrazně ovlivnila průběh 20. století a určovala jeho

tvářnost. Dvacáté století se stalo epochou mas - nejen mas lidí, ale také mas produktů, zbraní

a informací. Masové armády, masové hroby, masy na stadionech a v koncertních halách,

masy běženců, masy turistů a masy nezaměstnaných, masy televizních diváků. Masovost

volá po svém doplňku, vůdcovství, a totalitární režimy minulého století jsou odpovědí na toto 39 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 11–26, 51–57, 90, 102, 130, 131, 172–180, 197; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 87–102, 113, 140, 141, 199, 200, 223, 242; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 28, 46, 57, 147, 150, 176.

40

volání. Masovost a stádnost sama vzniká v okamžiku, kdy se myšlení a děkování zavrhuje

jako zbytečnost a zátěž. Bez myšlení a umění děkovat člověk ztrácí vědomí toho, kam patří, a

jako osiřelý jedinec se propadá do statisícových houfů, do masy konzumentů, automobilistů,

diváků.

S tématem masovosti úzce souvisí manipulace a její různé projevy. Především v oblasti

politiky masy a manipulace patří k sobě, člověk zde neexistuje jako subjekt politického dění,

ale pouze jako objekt politické manipulace. V systému anonymní většiny a manipulátorů

potom vládne vzájemná neodpovědnost na obou stranách. Nicméně manipulace se v širší

rovině pojí i s mobilizovatelností. Právě mobilizovatelnost všeho je určující dynamikou

procesů 20. století. Moderní člověk přistupuje ke všemu jako k manipulovatelnému objektu,

vše musí být na požádání k dispozici. Celý tento systém všeobecné manipulovatelnosti vzniká

až na základě epochální záměny, kdy je svět redukován na rozprostraněnost, příroda na zdroj,

pravda na správnost a člověk na subjekt přiřazený k danému objektu. V takovém systému se

zachází nejen s lidmi, ale i s přírodou, s živými a mrtvými, s myšlenkami a city jako

s manipulovatelnými objekty. Jiným vyjádřením téhož je transformace všeho na totální

příručnost, novou příručnost, kdy má člověk po ruce a při ruce nikoli to či ono nářadí, ale

zásadně všechno. Celá realita existuje a trvá ve výjimečném stavu permanentní

mobilizovatelnosti.

Metafora exilu je silným momentem Kosíkových úvah o moderní době. V exilu se ocitá

především pravda, a proto je běženství běžným jevem dneška a miliony vyhnanců a běženců

po celém světě jsou toho důsledkem. Pravdu ale vyhánějí sami lidé a dokud pravda v exilu

zůstane, potrvá i vyhnanectví jako úděl většiny lidstva. Exulantství se stává společným

údělem všech, dokud trvá vláda nepravdy a dokud probíhá světová normalizace. „Být v exilu“

se projevuje ve třech rovinách: za prvé, znamená to nebýt na svém místě, být poslán do místa

nenáležitého; za druhé, být vyvržen z vlasti znamená nemít čas na vlastní záležitosti, ale být

zaměstnán vyřizováním záležitostí cizích, vedlejších a nepodstatných, být štvancem cizího

času; za třetí, exil znamená nepohybovat se z vlastní vůle a uvážení, ale být štván a

pronásledován cizími silami, které člověka nakonec ženou do zkázy a katastrofy. Psanci

nepravdy se stáváme uprostřed komfortu a luxusu moderní civilizace, zahrnuti informacemi

jsme štvanci falešného pohybu, prostoru i času. Jiným vyjádřením stejného je i tzv.

metafyzická expropriace, vyvlastňování, v němž jsou lidé zbavování toho nejvlastnějšího a

nejpodstatnějšího, kdy jsou vymršťováni ze vztahu k bytí a pravdě a vrháni do procesu,

v němž vládne druhotné, vedlejší a nepravdivé. Člověk se vlastně stává běžencem bez vlasti

v okamžiku, kdy se od základů mění jeho postoj k Zemi, když se ze vztahu oboustranného

41

vlastnění a přivlastňování stane jednostranná záležitost – perverze bezcitného dobyvatelského

podmaňování cizího objektu.

Této oblasti se ostatně Kosík věnuje na více místech a sleduje tak proměnu vztahu člověka

k přírodě. Prolínající se myšlenkou je degradace přírody na pouhý rezervoár surovin a energií,

které jsou zde proto, aby je člověk přeměnil na artefakty svého mechanismu produkce a

konzumu, tedy pojetí přírody, která je tu k dispozici pro uspokojování rostoucích a

nenasytných exploatátorských potřeb člověka, který přírodu začleňuje do systému hodnot a

podle toho s ní také jedná. K proměně situace došlo po výstupu člověk do vesmíru – Země

nadále existuje pro člověka ve dvojí podobě. Její obraz jako modré planety a perly vesmíru jí

umožnil konečně zaujmout své příslušné postavení v moderní době – Země se jí přizpůsobila,

neboť získala imidž a spolu s tím také zástup vyznavačů, stala se uctívanou modrou ikonou.

Nicméně, zatímco tento obraz Země hovoří o křehkosti, lidskosti a solidaritě, na Zemi

samotné se hovoří řečí jinou, drancování a vraždění pokračuje. Pro moderního člověka stále

zůstává bezradná podvojnost Země jako obrazu zdálky a Země jako pozemské reality.

Spolu se všemi těmito procesy dochází k ještě jedné základní proměně, která výrazně mění

strukturu lidského pobytu v rámci skutečnosti moderní doby – člověk dalekosáhle proměňuje

rozměr svého vztahu k času. Na tuto změnu lze pohlížet z několika hledisek. Tak například

fenomén nekonečně zdokonalitelnosti odstraňuje rozdíl možného a nemožného,

proveditelného a neproveditelného, a vše se tak stává otázkou „zvláštního času“ –

zdokonalitelnosti. Podobně níže detailněji rozebíraná moderní symbióza ekonomie, techniky a

vědy má svůj specifický způsob časování, rozmisťování i pohybu. Uspěchanost moderní doby

degraduje každý časový úsek na pouhý průchozí bod dalšího zdokonalování, ženoucího se

stále dál a dál. Epocha pohnula s časem i v jiné rovině – narušila dosavadní strukturu časování

a formy a způsoby stýkání a dotýkání různých časů. Dřívější striktní oddělení času smutku od

času radovánek moderní doba rozbila, a tak se smích objevuje v nepravý čas a na nevhodném

místě – lidé se smějí tam a tehdy, kdy by měli truchlit, a naopak se dojímají a slzí, i když by

se mohli upřímně smát.

Moderní doba proměnila i současnost a její časovost. Současnost už není substanciálností,

která v sobě a kolem sebe, ve svém časování, soustřeďuje minulost a budoucnost, ale stala se

pouhým průchozím bodem, jímž se valí dočasnost a prozatímnost, natolik spěchající, že

nemají „čas“, aby se pozastavily a koncentrovaly do plné a naplňující přítomnosti. Toto

provizórium vyprazdňuje přítomnost, současnost ztratila jeden časový rozměr a tím i

podstatnost a opodstatnění. Kromě toho spěch a uspěchanost připravuje člověka také o čas

prodlení, čas přemýšlivého pozastavení, čas radostného pobývání.

42

Celkově specifická je i temporalita karteziánského světa, v němž žijeme. Dle ní je nejdříve

třeba provést transformaci světa tak, aby se člověk stal jeho pánem, a po celou tu dobu si

lidstvo vystačí s provizorními morálními regulemi a provizorní kulturou. Teprve až přijde

hojnost a komfort, bude i čas na morálku a kulturu. Taková představa je samozřejmě fikcí a

přehlíží, že ideální budoucnost se nikdy nedostaví. Díky tomuto mechanismu se ale veškerý

čas stává provizoriem: každé dnes je pouze průchozí etapou k něčemu dalšímu a jinému.

Ustavičné zdokonalování bez dokonalosti plodí nejen pocit provizoria, ale také vyprázdnění a

ztrátu smyslu. Takový čas se stává bezednou hltavostí.

Konečně závěrečným symptomem, který vhodně reflektuje zmíněné procesy, projevy a

proměny, je moderní přechod od tragična ke grotesknu, na jiném místě popisovaný jako

fraškovitost. Kosík používá Kafkův názor, dle nějž je moderní doba nepřátelská vůči tragičnu,

vylučuje je, na jeho místo jako náhražku dosazuje groteskno. Smysl tragična se totiž

s moderní dobou mění a ve 20. století tento trend kulminuje – nemyslící veřejnost

pojmenovává tragickou jakoukoli nehodu či nahodilost. Jakákoliv dopravní nehoda, jakákoliv

přírodní katastrofa je pro mínění naší doby tragédií a tragédií tím větší a drásavější, čím více

lidských životů si vyžádá, takže se zdá, jakoby její podstatou bylo číslo, počet a množství

obětí. Jelikož nejrozmanitější nehody a nahodila neštěstí doprovází přívlastek „tragický“,

může se lidem v netragické době zdát, že jsou doslova obklopeni tragičnem a narážejí na ně

na každém kroku.

Proč je ale tragično v dnešní době nemožné? Žijeme totiž v době postheroické. To sice

nevylučuje konání hrdinských činů, ale cokoliv vznešeného, velkého a heroického se vykoná,

je následně vystaveno hrozbě, že bude strženo do procesu přízemnosti, prozaičnosti a

banality. Zde se projevuje mocná síla lokajství – lokaj nezná a hlavně neuznává hrdinu, vše

transformuje na svoji míru, kterou je přízemnost, a na vše pohlíží ze své perspektivy, která je

určována skrytou či otevřenou závistí a podezíravostí. Lokajský pohled v dnešní době diktuje

veřejnosti a určuje její morálku a vkus. Číhající a slídivý pohled, soustředěný v bulvárním

tisku, ví o každém všechno a každého může vydírat kompromitujícím materiálem. Ještě větší

překážkou pro tragično v moderní době je ale banalizace a domestikace smrti. Smrt již nemá

potenciál osvobozujícího otřesu, stala se nivelizovanou součástí běžného života. Smrt bližního

již není otřesem, který člověka vykolejí, smrt zevšedněla a klesla do přízemnosti a

bezvýznamnosti věcí, informací a prchavých senzací.

Co bylo nejvlastnějším smyslem tragédie? Platónské pojetí spojuje tragédii s polis. Občané

sami jsou tvůrci tragédie nejkrásnější a nejlepší; zatímco básníci skutečnost napodobují,

43

občané jako polis touto skutečností jsou. Tato tragédie se děje jako spor mezi lidským a

božským, mezi dočasným a trvalým, mezi banálním a vznešeným, sama polis se v tomto

sporu obnovuje. Tragédie je způsobem zakládání, obnovy a udržování obce. Oproti tomu

v moderní době přichází ke slovu groteskno a karikaturnost, v nich se vyslovuje a vychází

najevo tendence k bezměrnosti, k překračování míry. Projevem groteskna je i výše

diskutovaný keep smiling.

Tento moderní přechod Kosík v pozdějších esejích ještě přiostřuje a grotesknost nahrazuje

fraškovitostí. Dnešní epocha, vybavena nejmodernější technikou, je schopna všeho, chybí jí

však smysl pro vznešenost a humor, namísto tragédií či komedií vytváří jen frašky.

Fraškovitost tvoří nejniternější obsah její prázdnoty, sama vzniká z nesouladu mezi zdáním,

v němž se osoby s vážnou či vítězoslavnou tváří pohybují, a realitou, která hovoří o něčem

zcela jiném. Fraškovitost se jednoduše stala adekvátním žánrem doby – doba je příliš mělká,

povrchní, uspěchaná, než aby se odvážila tragédie a komedie, jejím možnostem odpovídá

pouze fraška, křiklavý nesoulad mezi vážností strojených gest a trapností činů. Moderní

fraškovitost je ve své grotesknosti symbiózou nemohoucnosti s domnělou všemocností,

nestoudnosti s trapností, povýšenosti s pokrytectvím. Figura vladaře, který kontroluje oceány

a pevniny, ale není pánem své pokleslé sexuality, jako by ve své osobě znázorňuje osud

moderního lidstva: z pánů nad přírodou se stávají zajatci vlastního výtvoru, rozjetého

fungujícího systému, který jimi disponuje jako svým příslušenstvím.

2.4 Klíčové symptomy moderních proměn skutečnosti

Závěrečný propletenec pojmů a jevů této části již odkazuje na opravdu klíčové aspekty a

symptomy, které nově a výrazně odkrývají povahu procesů moderní epochy a proměn, které

přinesla a přináší.40 Překračování míry, ztráta míry, převrácenost, zdání, směnitelnost,

hodnoty, trhovectví, transformace, záměna – to vše jsou vzájemně propojené a související

jevy, které společným vlivem zcela proměnily ve 20. století povahu skutečnosti a lidského

přístupu k ní. Začít lze prakticky odkudkoliv. Nicméně právě procesy propojené s novým

vnímáním míry jsou do značné míry katalyzátory zbylých jevů.

Člověk ztratil míru, ale ani o tom neví, protože ji okamžitě a nevědomky nahradil

náhražkami, měřítky, jimiž poměřuje a vyměřuje realitu jako kvantifikovatelnost a

40 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 50–58, 97, 102, 152, 169, 182; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 68, 131, 201; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 22–31, 44, 90, 91.

44

kontrolovatelnost, dostal se tak do područí falešné míry, kterou mu diktují jeho vlastní

konstrukce a produkty. Moderní člověk se domnívá, že všechno ovládá, ve skutečnosti je ale

sám ovládán cizím pohybem, rytmem a časem, procesy, o jejichž povaze a podstatě nemá

zdání. Tak tato epocha ztratila míru a prosazuje se jako bezměrnost, nesmírnost, grandióznost,

ale také jako nivelizující a ochuzující průměrnost a banalita. Se ztrátou míry mizí také

rozdílnost, a skutečnost skutečná a skutečnost pouze masmediální splývají do nerozlišené

šedi, v níž se ruší diference dobrého a zlého, a také skutečného a fiktivního. Moderní věk tedy

přináší a vnucuje lidstvu novou míru, která všechny dosavadní míry překonává a prosazuje se

jako bezměrnost a nesmírnost. Bezměrnost ruší rozdílnost a všechny hranice, všechno je

v dosahu, všechno je po ruce. Ikonami dne se stávají bezmezná zdokonalitelnost, obrovitost a

bezměrný růst. V bezměrnosti se ztrácí míra a ve skutečnosti bez míry platí jako nejvyšší míra

pouhá měřitelnost, srovnatelnost a porovnatelnost.

Důsledkem toho je mimo jiné proměna veškeré skutečnosti na hodnoty, a to hodnoty

směnitelné. Vše je poměřováno a měřeno svojí výhodností, užitečností a praktičností, a tím se

vše strhává a zapojuje do koloběhu hodnocení a nivelizuje se na směnitelnost. Převádění na

hodnoty podléhá vše, i duch, příroda a konečně i Bůh, i když právě tyto entity od podstaty a

podle smyslu svého bytí nemohou být záležitostí poměřování a směnitelnosti. Převádění

všeho na hodnoty strhává a ponižuje vše do jednorozměrnosti, v níž zhodnocená a hodnocená

jsoucna ztrácejí svébytnost. V situaci, kdy je duch povýšen na nejvyšší hodnotu a příroda

znesvěcena na bezohledně vykořisťovanou zásobárnu zdrojů, se otvírá dokořán prostor pro

nástup nevkusu a nestoudnosti, a tedy triumfu systému nad světem. Ve chvíli, kdy se pravda,

čest a svědomí povyšují na nejvyšší hodnoty, a zapojují se tak do jednoho jediného vzájemně

spjatého systému hodnotových a cenových relací, spolu s věcnými, materiálními i kulturními

produkty, v tomto momentu dochází k fatální transformaci, kdy se vše znicotňuje na předmět

poměřování, oceňování a výměny. Tato epochální záměna odjímá každému jsoucnu

podstatnost a jako náhražku mu propůjčuje disponovatelnou a odvolatelnou hodnotu.

V tomto procesu se formuje postoj trhovectví jako celkový a základní postoj ke

skutečnosti. Trh se stává nejvyšší a jedinou realitou, vše ostatní se stává hodnotami,

položkami jeho činnosti. Moderní společnost se tak stává gigantickým a nepřehledným

souborem artiklů a zboží všeho druhu, kde panuje trhovecká rovnost: nezáleží na původu, rase

či náboženství, trh všechno rovná a srovná a zároveň všechny účastníky trhu propojuje do

řetězce mystického sbratření. Trh uznává pouze jednu diferenci – jsou komodity, které jdou

na odbyt, a naopak artikly, které zůstávají ve skladech. Tímto způsobem prostupuje moderní

společností trhlina, která rozpolcuje na artikly úspěšné a životaschopné a na druhé straně

45

nechává nepotřebný šunt, určený k odvozu na skládku. Nakonec dochází k tomu, že i Bůh je

zapojen do systému kalkulace zisku a vzniká sekularizace božské moudrosti, představa trhu

jako neviditelné ruky, která z egoismu a chaosu partikulárních akcí koulí všeobecnou

harmonii, blahobyt a mechanismus pokroku.

Celý tento kontext ústí do procesu transformace. Krizi současnosti Kosík vidí právě ve

zrychlující se transformaci, která mění skutečnost na propočítatelnou a kontrolovatelnou

realitu, řeč na informatiku, obrazivost a obraznost na sterilní obrázkovitost a sloganovitost.

V tomto procesu se města mění na výrobní, spotřební a dopravní aglomerace, krajina na terén

a rajóny, duše na psychické procesy. Síla transformace proměnila i tři určující prvky

moderního systému, tzv. blok, ekonomiku, vědu a techniku: věda pozbyla moudrosti, ale

nabyla účinnosti a vnější moci, ekonomie se vzdala souvislosti s domovem, domem a vlastí a

stala se zdokonalitelnou výkonnou mašinérii hospodářského růstu a technika obrátila

vynalézavost a obrazivost jedním směrem – na vytváření prostředků pohodlí a luxusního

života bez námahy. Skutečnou událostí, která určuje veškeré dění dvacátého století tak není

ani válka, ani revoluce, ani Osvětim či atomová energie, ale nepřetržitá a grandiózní

transformace, anti-událost, která všechny události požírá, nivelizuje, zbavuje svébytnosti a

zapojuje do svého chodu a fungování, do totální a globální super-transformace. Nic před ní

neobstojí, vše se v jejím chodu modifikuje dle jejích potřeb. I populární termíny jako

centralizace, racionalizace, modernizace či globalizace jsou pouze postupné fáze tohoto

jednoho procesu, v němž se uskutečňuje „velká transformace“.

Jinými aspekty tohoto transformačního procesu jsou převrácenost a záměna, jevy

univerzálně prostupující všemi jednotlivými fenomény a symptomy diskutovanými v celé této

i následujících kapitolách. Epochální záměna spočívá v nahrazení podstatného vedlejším –

výše zmiňovanou směnitelnou hodnotou, v redukci světa na jeden rozměr – rozprostraněnost,

ve prosazení nepravdy na místo pravdy.

Celé téma této kapitoly lze uzavřít a následující kapitolu uvést klíčovým obrazem a

schématem, vyjadřujícím jeden z hlavních rysů moderní doby a jejích proměn: dialektikou

převrácenosti subjektu a objektu. Kosík zde používá Hegelovo schéma dialektiky pána a raba

a aplikuje jej na podstatu moderní doby. Mechanismus produkování a konzumování, celý

moderní systém převrácenosti, který byl člověkem vytvořen a zkonstruován, zpětně člověka

čím dál více zaplétá do svého soukolí, až se nakonec stává jeho pouhým příslušenstvím a tato

všemocná převrácenost se stává moderním pseudo-subjektem. V této záměně se tedy skutečný

subjekt, člověk, stává objektem a zdokonalitelný mechanismus cizích sil se nastoluje jako

subjekt falešný a převrácený, jako pseudo-subjekt. Ve výsledku je lidstvo pohlcováno vlastní

46

hltavostí, nastupuje cestu vlastní sebe-vražednosti. Celý dějinný obraz moderní doby ukazuje,

jak se člověk – subjekt vyprošťuje ze středověkých vazeb církevních i světských autorit a

prodchnutý vůli vše osvětlit a měřit rozumem, upadá v ironické záměně do závislého

postavení na své vlastní konstrukci, stává se objektem útvaru, který jako zrcadlo své moc a

pro své pohodlí, pro zpříjemnění života, nikoli pro dobrý život, vytvořil. Fungující planetární

systém se stal inteligentně sestrojeným zařízením na auto-destrukci člověka. Doprovodným

stínem této záměny je ironický a až fraškovitý fakt, že člověk setrvává ve svém vladařském a

panském sebevědomí, které tak ostře kontrastuje s jeho reálným služebným postavením.

3. Moderní doba a její vlastní podstata Právě načrtnutá mozaika pojmů, fenoménů a znaků jasně vytyčuje základní

charakteristiky, jimiž se projevuje moderní doba a její specifická proměna vůči tradičnímu či

dřívějšímu uspořádání společnosti a vnímání skutečnosti.41 Určujícím rysem této epochy je na

základě tohoto teoretického pozadí a jevového kontextu kategorie zdání. Kosík rozvádí

Rousseauovu tezi o tom, že bytí v moderní době je do značné míry totožné se zdáním. Dnes

není podstatné být, ale zdát se; kdo se zdá, jest. Čím lépe a dokonaleji se lidé zdají, tím více

jsou, tím reálnější místa a funkce zastávají. Zdánlivost se stala hlavní kategorií doby, doby

v níž je nepravda chápána jako normalita naších dnů a hlavním artiklem produkce je

grandiózní výroba náhražek a suplementů. Epochální záměna současnosti se realizuje tím, že

doba ztratila smysl pro vznešené a přístup k nekonečnu, a tuto ztrátu maskuje obratem, kdy na

místo nekonečna nastoluje nepřetržitou a nepřehlednou řadu konečností, konečných cílů a

účelů, konečných předmětů, konečných informací a příběhů. Faustovská sázka s ďáblem

anticipuje moderní sázku a záměnu: realita současnosti slibuje a poskytuje lidem domněle

všechno, vybavuje je komfortem a luxusem, ale ve skutečnosti dává jen málo a podstatné

odnímá. Prozaičnost a metoda vítězí nad poezií a architektonikou.

Metafyziku moderní doby charakterizuje provizorium a nihilismus, předmětem manipulace

se stalo všechno. Heslo této metafyziky zní: vše je dovoleno – všemu je třeba dopřát

blahodárnou volnost. Dogmaty současného vidění světa jsou nové normy – neomezenost

člověka a nekonečný růst, respektive autodestruktivní nepřetržitý růst. Vidina mechanicky

41 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 45, 46, 145–177; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 22–36, 57, 68, 80, 101–139, 200, 205, 216–223; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 14–26, 41, 63, 64, 95, 116, 142, 172.

47

postupujícího neustálého progresu a nárůstu komfortu a luxusu je motorem moderního života,

stejně jako víra v tuto neviditelnou ruku, zajišťující splnění všech tužeb a přání. Čirý

dynamismus soudobého kapitalismu je poháněný lidskou energií, bezmeznou chtivostí mít

více a užívat si stále rostoucího komfortu. Klíčového významu tak nabývá hledisko a

perspektiva ovladatelnosti, uspokojující pocit jistoty z příručnosti, z toho, že člověk dané

objekty má po ruce a v područí, že je jejich pánem. Člověk na sebe strhává roli domnělého

středu, vůči němuž se veškeré jsoucno představuje a definuje tím, jakou hodnotu pro něj má,

jak použitelné je pro jeho zájmy. Totální příručnost a disponovatelnost všeho je

v permanentní mobilizovatelnosti, celá realita je postavena do pozoru ve vztahu ke člověku,

svému veliteli. Tímto způsobem dochází k uniformizaci jsoucna – věcí, přírody i samotných

lidí. Žádostivost přebírá velení a spolu s kalkulujícím rozumem vládne realitě.

Absolutní hltavost - synonymum dnešní nedotknutelné mantry produkce a konzumu je

důsledkem určitého moderního diskursu, zbožnění pokroku a subjektu. Současná doba se

oproti dřívějším stacionárním společnostem vyznačuje právě specifičností svého zvláštního

dynamismu, pokrok a subjekt jsou jeho ztělesněním. Moderní doba žije v jistotě, že přinesla

nesporný pokrok oproti společnostem minulým, stejně jako že má v sobě neutuchající zdroje,

které každý dosažený stupeň překonávají ke stále rostoucí dokonalosti. Na každém kroku je

moderní člověk ujišťován, že jeho identita „pána přírody“ je denně potvrzována a

posvěcována novými vynálezy a vymoženostmi.

Za úspěchem tohoto procesu stojí počtářství jako univerzální model doby. Počtářství

napovídá, jak by se měli lidé chovat, aby obstáli v tržní konkurenci, je to postoj ke světu,

v němž chybí diference dobra a zla a je nahrazena zástupným rozlišením profitu a ztrátovosti.

Třemi základními pravdami počtářství jsou profit, efektivnost a úspěch – s nimi se bytostně

pojí spěch a další heslo dnešních dnů: předstihnout, získat náskok. Toto vidění vychází

z karteziánského modelu, který rozpoltil skutečnost na subjekt a objekt a z přírody učinil

předmět exploatace, celý svět redukoval na fungující a stále se zdokonalující systém potřeb a

v konečném důsledku do něj začlenil a zapojil i samotného člověka. Celá tato situace je

základní příčinou krize. V okamžiku, kdy je smysl nahrazen počtářskou účelovostí, dostává se

k nadvládě také násilí dvojího druhu. Jednak jako způsob, jak rychle zbohatnout, realizovaný

v základním sloganu doby – jen schopní mají právo na komfort, neschopní jsou odsouzení

k chudobě, jednak jako násilí pro násilí, násilí z rozmaru a libovůle, které ničí pro potěšení.

Příkladem celkové bizarnosti modernity je situace, kdy do zemí, kam byly nejdříve

importovány zbraně a tanky, přichází následně – jako další etapa stejného pohybu –

humanitární pomoc, která má zmírnit utrpení masakrovaného obyvatelstva. Kosík toto nazývá

48

infernálním kruhem a celou moderní realitu pojímá jako systém do sebe zapadajících a

vzájemně se doplňujících infernálních kruhů. Kdo se z jednoho vyprostí, zůstává obvykle

v zajetí jiného nebo do jeho sevření upadá. Imanencí moderní doby se stává zvrácenost a

šílenství, pochodující obludnost.

Všechny tyto úvahy a analýzy vedou nakonec Kosíka k posouzení a odsouzení celé

koncepce současnosti: každou dobu určují vztahy, které lidé zaujímají ke skutečnosti, a také

sami k sobě – tento určující vztah tvoří paradigma epochy. Paradigmatem antického světa byl

tetraktys, součtveří smrtelníků a bohů, Země a nebes, na něm se zakládala polis, a

koneckonců i sama filosofie. Paradigma křesťanské éry se soustředilo do vztahu člověka a

Boha. Paradigma moderní doby je charakterizováno emancipací člověka, který se vyprošťuje

ze středověkých církevních i světských vazeb a chce se ve všem nechat vést rozumem.

S touhou po vlastní svobodě je ovšem zároveň spojeno úsilí o panství nad přírodou, nad

skutečností. Ve výsledku člověk jednak mění skutečnost na manipulovatelnou a

disponovatelnou realitu, jednak vytváří zdokonalující se systém pokroku, produkce a

konzumu, založený na překračování každé a jakékoliv míry. Tato dvojznačnost vrcholí

naprostou převráceností, kdy vítězný a pyšný subjekt, rozhodnutý ovládnout všechno, tedy

konstruuje systém, který zajišťuje komfort a produkuje blahobyt, ale také devastaci,

bezduchost a prázdnotu. Rozpoutaný subjektivismus moderní doby lidi znovu spoutává a

připoutává je k fungujícímu systému, který je transformuje na své příslušenství, své objekty,

své obsluhovatele.

Dle Kosíka je toto dějinné paradigma se svým rozumem i obrazností u konce, vyčerpalo

se. Jeho existence znamená nadvládu sterilního opakování stále stejného v grandiózních

rozměrech: stoupá a roste jak bohatství privilegované menšiny, tak prázdnota a bezduchost a

z ní plynoucí násilí, frustrace, mafiánství a prostituce všeho druhu. Podstatou tohoto

paradigmatu je i to, že zaměňuje rozum s racionalizací, imaginaci s technickou vynalézavostí,

a tak každý svůj velký objev hlasitě označuje jako nástup nové epochy. Ve skutečnosti jde

pouze o etapy přežilého a vyčerpaného paradigmatu, zjevující jeho převrácenost a nepravdu.

Symptomatickým projevem je skutečnost, že se toto paradigma prosazuje, třebaže jinými

způsoby a s jinými výsledky, v obou formách vlastnictví, které dominovaly 20. století, jak

v soukromě kapitalistické, tak ve státně byrokratické. V jejich nepřetržitém procesu

vyvlastňování a přerozdělování majetku byla zastřena hlubší a skrytá, metafyzická

expropriace, v jejímž chodu jsou lidé vyvrhováni ze vztahu k bytí a pravdě a jsou vtahování

do světa podružnosti a polopravdy. Záchrana světa je možná pouze jako změna paradigmatu,

a tedy i změna míry, respektive její nové a revidované nastolení. Otřes z prožití

49

nesnesitelného nesouladu současnosti může způsobit v nejrůznějších oblastech – vědě,

filosofii, hudbě, každodenním životě – vyklíčení zárodků nového paradigmatu.

Nicméně, hlavní rysy moderní doby se dají vystihnout i jinými obrazy a pojetími. Dvacáté

století je vlastně gigantickou laboratoří, v níž se za rozhodující účasti vědy zkoumají a hledají

metody, jak přeměnit člověka na poddajný a zpracovatelný materiál, připravený k dalšímu

použití. Technologové moci pak dávají tomuto materiálu konkrétní podobu, konstruují z něj

poslušné příslušenství fungujícího systému. To make more manageable – přimět k větší

povolnosti, to je tendence doby ve vztahu k člověku. Doprovodným rysem je situace, kdy

člověk tváří v tvář globalizační intenci současnosti propadá fatalitě, „pán tvorstva“ se

dobrovolně zapřahuje do fungujícího systému a podřizuje se jeho velení. V této kapitulaci se

člověk vydal na milost čemusi (nikoliv ovšem komusi, jako v minulých dobách) a jako

odměnu očekává zajištění a komfort. Rád se zříká podstatného ve falešné naději, že

hromaděním materiálních statků dojde vnitřního uspokojení. Fatalismus tohoto procesu si

člověka cele podrobuje, pohání ho k podružným cílům a transformuje ho na částečnost,

jednostrannost, zmrzačenost, jeho role v rámci moderní společnosti je redukována na modus

produkce a konzumu.

Vlastní podstata moderní doby se vyjevuje i ve městech a architektonice. Nahrazení

dominant kostela či divadla dominantami prozaickými a banálními, sloužícími konzumu a

administrativě, ukazuje, jak z moderních měst mizí poetické a architektonické, spolu s časem

k prodlévání a pobývání. Spor mezi sebejistým systémem a architektonikou končí vítězstvím

metody uspořádanosti, řádu, uniformity a sterilní neutrality. Tuto proměnu lze ilustrovat na

příkladu prostoru trhovců a prostoru občanů. Trhovci se na tržišti překřikují a neposlouchají

hlasité vyvolání druhých; občan se na fóru (v Athénách se tento prostor nazýval agora)

setkává s jinými občany, rozpráví, ve společném rozhovoru hledají pravdu. Expanzivní

trhovec ale nakonec fórum okupoval a z prostoru občanského učinil tržiště prodejnosti a

senzací. Fórum zaniklo a trhovci je změnili na svůj prostor. Tento zásadní posun lze

vysledovat na celé planetě a jeho realizaci zaznamenává i sám jazyk: odpovídajícím výrazem

pro super-market je v moderní řečtině slovo hyper-agora.

Postavení trhu v moderní době je vůbec specifické. Zaříkávadlem naší doby se stala

dvojice hodnot v nejužším sepětí: trh-a-demokracie. Jejich vzájemná vazba je tak dokonalá,

že jeden bez druhého nemohou existovat. Společnost se stala gigantickým nepřehledným

souborem artiklů všeho druhu, panuje v ní trhovecká rovnost, trh vše rovná a srovná, stal se

50

sekularizací božské moudrosti, neviditelnou rukou, která z chaosu a egoismu partikularismu

vytváří všeobecnou harmonii.

Jiným aspektem modernity je gigantomachie střetávání se a zápolení různých mocností,

usilujících o získání absolutní autority. Dvacáté století je totiž mimo jiné zrodem tří fenoménů

- nacismu, bolševismu a mnichovanství, zároveň ale také jednou jedinou zdlouhavou a

podivnou válkou o třech dějstvích. Události první a druhé světové války, spolu s válkou

studenou, jsou třemi na sebe navazujícími akty jednoho procesu, který nakonec zrodil a

rozvinul i všemocný fungující systém. Tato válka přinutila lidstvo, aby si zvyklo žít v míru

založeném na arzenálech ničivých zbraní, připravených kdykoliv zasáhnout. Potenciální válka

byla zabudována do aktuálního míru a toto nezvyklé soužití se reprezentuje jako normalita.

Moderní éra tak překonává – jako zastaralou vývojovou etapu – rozdílnost války a míru. Mír

je přípravou k válce a válka je pokračování míru jinými prostředky. Klíčovým se nakonec

ukázalo již to, co vyjevila první fáze této války: moderní společnost je schopna v neuvěřitelné

krátké době mobilizovat surovinové i lidské zdroje a posílat je organizovaně na místo určení.

Země se změnila na nepřetržitě proudící tok věcí, lidí a informací, jehož cílovou stanicí je

konzumace, ať už mírová či válečná, vždy hladová a nenasytná. Vyrobené věci se

opotřebovávají dříve, než je jejich přirozená životnost, a tak se uvolňuje prostor pro neustálou

inovaci a zdokonalování, tempo se zrychluje a moderní válka se stává matkou technického

pokroku. Totální mobilizace nutí speciální vědy urychlit výzkum. Válka se stává štědrou

dárkyní, která část svých smrtonosných vynálezů přenechává mírovému využití, z výzkumu

pro její účely vycházejí jako vedlejší produkt věci pro zpříjemnění a prodloužení života.

Situace je jasně načrtnuta. Člověk ztrácí svoji areté, přestává být místem diference,

pozbývá svůj vztah k Zemi, stává se exulantem. V moderním světě se partikulární interesy

povyšují na všeobecnou vůli, konečné účely přehlušují smysl života, vládne přízemnost a

hrabivost. Politické systémy, trh, velmoci i sám systém ohlašují a zjevují zrod a panství

nového planetárního diktátora, nové hierarchie moci, nového vedení a velení, nové o všem

rozhodující a latentně působící všemohoucí instance. Než však přejdeme k této stěžejní části

Kosíkových úvah, je ještě nutné zastavit se postupně u dalších oblastí, které nám celkové

schéma osvětlují, doplňují a koneckonců i vysvětlují.

51

4. Etické úvahy, svoboda, pravda a nicota, duch

První z těchto oblastí je široké pole etických a axiologických úvah, v nichž se postupně

seznámíme s dalšími klíčovými pojmy, s jejichž pomocí Kosík velmi často doplňuje a

dokresluje vlastní hlavní linii svých úvah. Následující oddíl je tedy věnován tématům

vymizení diferencí a nástupu kultu hodnot, otázce svobody, úloze duality dobra a zla, souboji

pravdy a nepravdy a epochální záměně, v níž dochází k nadvládě nicoty a prázdnoty, a s tím

spojenému rozpadu ducha.42

Zřetelným rysem moderní doby je ztráta míry, strhávání hranic a rozdílů, všechny oblasti

skutečnosti se stávají součástmi jednoho všezasahujícího provozu. Se ztrátou míry mizí také

veškeré diference, rozdíly možného a nemožného, pravdivého a nepravdivého, dobrého a

zlého, dovoleného a nedovoleného. Člověk sám již není schopen rozlišovat mezi dobrým a

zlým, pravdivým a nepravdivým aj. Diference, jinak také architektonika, je ale rozhodující

pro určení podstatného a vedlejšího, pro definování cíle konání, telosu. Architektonika

v tomto smyslu vymezuje důležitému a podstatnému místo nahoře, definuje je jako smysl,

kvůli kterému se vše koná a ve srovnání s nímž je vše další podpůrné, pomocné a závislé;

život je dělen na činnosti nutné a užitečné na straně jedné a činnosti krásné a vznešené na

straně druhé, přitom je jedno podřízeno druhému, druhotné je zde kvůli podstatnému – válka

pro mír, práce pro volný čas, užitečné věci pro věci krásné. V okamžiku, kdy se pomocné a

vedlejší vzbouří proti telosu a postaví se na jeho místo, celá struktura se hroutí a diference

mizí v chaotičnosti, lidé přestávají rozlišovat podstatné a nepodstatné. V kantovském smyslu

bere architektonika za své, jakmile čtyři základní otázky – co mohu vědět, co musím dělat,

v co smím doufat, v čem mám zalíbení – ztrácejí vnitřní spojitost a pervertují na zdokonalující

se systematiku vědění, z rozumu architektonického se stává jednostranný rozum systematický

a systémový.

Se ztrátou míry a diference tak přichází nivelizující a ochuzující průměrnost a banalita,

pravá skutečnost a její masmediální podoba splývají do nerozlišené a nerozlišitelné šedi a

lhostejnosti, neznající rozdíl dobra a zla, vznešeného a nestoudného, ale ani skutečného a

fiktivního, a ta se stává panující atmosférou každodenního života. Člověk je určován vztahem

k pravdě, a kde pravda mizí, mizí i člověk a jeho určitost a poslání, mění se na tvora člověku-

42 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 51–62, 97, 129, 151–172, 197; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 71–73, 123–141, 208, 230; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 12, 13, 25–36, 60–65, 90, 96, 116, 117, 203.

52

podobného. Chaotičnost triumfuje a ve vzniklé nerozlišenosti a šedi je člověku vše dovoleno

– a člověk si všechno dovoluje. S potlačením diferencí a pravdy je skutečnost vržena do

bezduché nesmírnosti a bezmeznosti, ničemu nejsou vyměřeny meze: ani zlu, ani zločinu, ani

nestoudnosti. Ve světě, v němž chybí diference dobra a zla, se stává univerzálním modem

doby počtářství a ekonomie profitu. Sám fungující systém moderní doby se ocitá mimo dobro

a zlo, pro svůj chod tuto distinkci ani morálku vůbec nepotřebuje.

Opačným jevem tohoto procesu je vytvoření náhražkovitého kultu hodnot. Vše se

poměřuje mírou výhod a užitečností, a tím se všechno strhává a zapojuje do koloběhu

hodnocení a nivelizuje se na směnitelnost. Nejvyšší hodnotou v tomto souboru a systému

hodnot je nakonec sám proces zhodnocování, který jako neúprosný poháněč nutí k stálé

akceleraci tempa, k umocnění moci, k dravější expanzi. Takto rostoucí a bující procesovitost

se bezohledně zmocňuje všeho jiného a svébytného, až se v tomto procesu skutečnost

definitivně mění na soubor hodnot a jejich kult, sám člověk je v něm začleněn do systému

hodnot.

Otázku a problematiku svobody Karel Kosík reflektoval již v Dialektice konkrétního, kde ji

chápe jako vyrůstající na nutném předpokladu práce a kdy také pojem praxe vnímá mimo jiné

jakožto formu realizace svobody. V esejích je hlavní charakteristika podána ve spojitosti

s pojmem inter-esse: v inter-esse, v bytí mezi, v jeho napětí a rozpětí je založena lidská

možnost svobody, v ní je zdroj osvobozujícího pohybu. Člověk je pak svoboden, protože má

moc, aby se rozhodl pro dobro či zlo – je schopen jak dobra, tak zla, v tom je jeho svoboda.

Není nikdy jednou provždy k některému z nich připoután, vždy znovu mezi nimi rozhoduje.

Svoboda se dále pojí s étosem, čímž není soubor dohodnutých pravidel a regulí chování, ale

étos je závaznost, která člověka váže k bytí. Jen v této závazné závažnosti a závažné vázanosti

k Bytí je člověk svoboden. V osvobozujícím otřesu (na základě vztahu k bytí dochází

k prolomení jeskyně) se pak člověku zjevují tajemství moudrosti, otevírají se mu kruciální

témata bytí – spravedlnost a vina, život a smrt, dočasnost a trvalost. Tímto otřesem dochází

k diferenci podstatného a vedlejšího. Role svobody je i v tom, že je vítězstvím možnosti nad

realitou, která se prezentuje jako ekonomicko-finančně-vojenský determinismus, je možností

možnosti průlomu a osvobození z moderního fatalismu. Nicméně, člověk moderní doby

netouží po svobodě, která mu může být záchranou a spásou, ale dožaduje se blahobytu a

garantované zajištěnosti. Nemá vůli naplnit své určení, je pouze posedlý touhou vlastnit,

disponovat a manipulovat.

53

Prvním předpokladem svobody je pozastavení se, vystoupení z valícího se proudu

moderních procesů, vybočení z řady, odmítnutí účasti na režírovaném pořadu, odmítnutí

fatality zavedeného pořádku. Svoboda není rozhodně hodnotou, ale odvahou vzepřít se

fatalitě, říci „ne“ zvráceným poměrům a situacím. Kdo se takto dokáže vzepřít, přichází

k sobě a rozpomíná se, kdo vlastně je. Svoboda je tedy také nalezení ztracené či zasunuté

paměti. V oživené paměti člověk znovu přichází k sobě jako k bytosti, která zakládá svět a

přejímá také zodpovědnost za jeho zachování. Je tedy samozřejmě nepřesné říkat, že člověk

má svobodu. Člověk je bytostně možností svobody, počátku. V každém okamžiku svého

života může přerušit následnost, v níž se pohybuje (jíž je pohybován), zrušit pořadí, vystoupit

z pořadníku a zahájit jinou řadu. Právě zde je klíčová role a smysl mládí. Mládí je pokus o

jiný počátek, nebezpečné pohoršení nad tím, že by život měl probíhat podle vzorce: a tak dále.

Na kontextu švejkovských úvah se pak nabízí otázka po místě svobody v dnešním světě.

Pro Švejka je jediným místem na světě, kde jsou lidé svobodni, blázinec. Znamená to, že aby

byl člověk svoboden, musí být blázen, nebo že jsem blázen, jestliže jsem svoboden? Stává se

blázinec útočištěm svobody, anebo musí být svoboda do blázince uzavřena, aby neškodila

lidem a lidé neškodili jí?

Otázky dobra, zla a morálky se prolínají řadou Kosíkových úvah. Předně se nabízí

převzaté Kantovo schéma, dle nějž člověk není jednoznačně dobrý ani zlý, ani není na

rozcestí mezi oběma, ale sám je rozcestím, na němž se diferenciace dobra a zla odehrává.

Oproti tomu stojí do značné míry anticipující Mandevillova vize nivelizace zla, kdy se

soukromé neřesti mohou změnit na veřejné blaho, jsou-li zapojeny do patřičného systému. Zlo

se stává nevyčerpatelným zdrojem energie a špatnost ve službě dobré věci mění zlo na tak

zvané zlo. Takové zlo, přeměněné na nástroj, se v konečném důsledku vyplácí. Náklady a

ztráty s ním spojené jsou pořád podstatně nižší než docílený profit. Podobně se stává

„dobrou“ a přínosnou i válka a válečnický průmysl. Nicméně, v takto pojaté skutečnosti, kdy

se i sama morálka stává provizoriem, jež bude dořešeno, až bude dokončena ekonomická

transformace, nakonec dochází ke zrodu kvalitativně odlišné formy zla. Toto „nové zlo“,

produkt systému, již není reformovatelné, není možné je přeměnit na dobro, je to sám sebe

požírající rozpor, produkující nesčetné množství statků a zároveň destruující duši, organon

pobytu člověka na Zemi. Takové zlo je neústupnou zatvrzelostí agresivního a devastujícího

egoismu, jenž se prosazuje systematicky, jako systém. Není odstranitelné žádným technickým

pokrokem, protože je zabudováno do samých základů. Nemá moc, aby samo sebe překonalo.

54

Naopak, každé dobro, které vedle něj nebo s ním koexistuje, postupně degeneruje na žoviální

lhostejnost či relativistický alibismus.

V globální záměně nahrazují osvobozující rozlišení dobra a zla nové pojmy: účinné a

úspěšné, efektivní a efektní.

Naproti tomu Kosík vyzdvihuje nutnost opozice zlu – člověk jako ek-sistence je právě re-

sistencí proti zlu a zmaru. Spolu s tím je stěžejní role studu. Stud není nahodilý

psychofyziologický stav, ale základní postoj ke skutečnosti. Člověk má stud, aby se

orientoval ve světě. Ve své podstatě je stud varující předvídavost, upozorňuje, aby se člověk

do té či oné pochybné hry nezapojoval, nenechal zatáhnout, nechce-li ztratit svoji tvář, své já.

Člověk vedený studem se přímo fyzicky hnusí hanebnosti a mrzkosti, otřásá se hnusem při

pouhém pomyšlení, že by se měl spolčit se zlem. Studu je zlo fyzicky odporné. A právě

v pocitu hrozící hanby se rodí osobnost, a to jako rozhovor tří účastníků jednoho já, žalobce,

obhájce a soudce.

Sama morálka se rodí z vědění, co je dobré a co zlé – což samozřejmě nevíme jednou

provždy a zcela. Víme a nevíme. Postaveni mezi toto vědění a nevědění jsme nuceni se znovu

a znovu ptát – to je prostor morálky. Naproti tomu moderní morálka se za vlády moderního

neosobního systému rozpadla do dvou faktorů, které jsou oba morálně bezmocné. Existuje

jednak jako soubor technických pravidel, kterými se řídí fungování systému, jednak jako

moralistní krasořečnění, zakrývající fakt, že fungující systém ze svého chodu morálku

vylučuje. Karteziánsky model skutečnosti diktuje: skutečná morálka počká, až budou bez ní

vyřešeny naléhavější záležitosti. Ke svému životu vlastně ani žádná morálka potřeba není,

v honbě za profitem, slávou a mocí by pouze překážela. Samozřejmě, v okamžiku, kdy je

morálka vyřazena z dění a degradována na podřadné místo (je transformována na dohodnutá

pravidla jednání a chování), pak docházejí proměny i vymoženosti moderní doby, věda a

technika, a klesají na nástroje barbarství a destrukce.

Dualita a spor pravdy a nepravdy, nicoty, jejich epochální záměna v procesu transformace

moderní doby, to je opět jeden z leitmotivů, jenž se prolíná nejrůzněji zaměřenými Kosíkovy

eseji. Otázka po tom, co je pravda, je tou nejjednodušší, ale zároveň i rozhodující otázkou,

které však zvláště člověk moderní doby, přestávající myslet a ztrácející paměť, není mocen.

Koloběh systému, do nějž je pevně zapojen, mu nedává čas a prostor na otázky. Při

zodpovězení této otázky je základní uvědomění si, že trh ani válčiště nejsou místy, kde se

pravda rodí a přebývá. Nejrůznější mínění, které se na trhu prosazují jako pravdy, jsou ve

většině případů kontroverzním duely jednoho zla proti druhému, jedné nepravdy proti jiné a

55

jejich hlučnost zatemňuje pravdu skutečnou. Pravda přichází na svět – a ve svém zrození jej

zakládá – jako protest a vzpoura proti arogantním nárokům trhovců a válečníků, kteří žijí ve

své zvrácení iluzi, že jsou to oni, kdo mají ve svých rukou, ve svém zboží a zbrojařských

artefaktech, pravdu, že pravda je zboží a zbraň. Nicméně pád do nepravdy začíná právě tehdy,

když se lidé chovají jako držitelé a majetníci pravdy. Nejsme držiteli pravdy – naopak se od

ní vzdalujeme, když žijeme v iluzi, že si s ní můžeme pohrávat nebo disponovat podle

libovůle. Pravda má daleko spíše nás, pouze pokud se pohybujeme v prostoru, který pravda

otvírá a osvětluje, dostáváme se do její blízkosti a do styku s ní. Namísto toho se v moderním

prostotu pravda měří úspěchem: které z idejí a mínění se prosadí a jdou v konkurenčním boji

nahoru, těm se veřejné mínění klaní jako „pravdě“.

Podstatou pravdy tedy je, že ji nikdo nemá v držení, nikdo jí nedisponuje. Ale také nikdo

není schopen uniknout jejímu rozlišujícímu, diferencujícímu a prozrazujícímu dění. Pravda

není zakleta do výroku, aktu či instituce, pravda je rozehrávána v dění a ději, jejím živlem je

spor a rozhovor. Je spjata s tím či oním dějinným rozvržením skutečnosti (důležité a druhotné,

vznešené a nízké), jak člověk rozvrhuje skutečnost a v jakém dějinném rozvrhu jedná, tak je

vrhán buď k pravdě, nebo nepravdě. Skutečnost pak člověk rozvrhuje podle toho, kdo je.

Nepravdě propadá – selhává, když připustí, aby se s ním, zacházelo jako s činitelem,

obsluhujícím neselhávající a dokonalou techniku. Také pravdě se pouze podobat a pravdou

nebýt znamená být v nepravdě. Stát v pravdě znamená povstání proti zkostnatělým poměrům,

vždy nové vznikání a rození, nově zahajovaný pokus o průlom z uzavřenosti systému do

otevřenosti světa.

Přitom člověk je bytostí, která je určována vztahem k pravdě. Nová ideologie moderní

doby ale tvrdí, že pravda neexistuje, a tak se ztrátou pravdy mizí i člověk a jeho určení, jeho

areté, mizí diference – místo pobytu člověka. Sama kultura i evropanství se zakládají na

předpokladu, že pravda existuje. Jednotlivé epochy sice pravdu různě definovaly, ale

předpoklad její existence zůstával. Převratné prohlášení, že pravda neexistuje, není

filozofickou úvahou, ale dogmatickým tvrzením, které tak nevědomky vyjadřuje podstatu

doby, ovládané nepravdou. Najevo vychází ironická převrácenost převrácené reality, která

sebe samu pozvedá na rovinu jedné pravdy.

Pravda je v exilu a na její místo se dostává vláda nepravdy. Moderní doba se stává epochou

záměny, nepravda se v ní prosazuje jako záměna a náhražka. Vláda „nového zla“ je formou

projevu panství nepravdy. Jinými konkrétnějšími projevy jsou např. nahrazení vznešenosti

povzneseností a zpupností, očividně sledovatelné zejména ve stavbách moderní éry, nebo

fraškovitost doby, která není mocna tragédie ani komedie. Tuto záměnu vyjevuje i společnost

56

bez humoru (nikoliv sbírky anekdot a historek, ale nejvyšší formy imaginace), kdy absence

humoru indikuje, že vnitřní řád člověka, který jej vedl k souladu se jsoucím, byl nahrazen

vnějším pořádkem. Podobně i pokleslost jazyka naznačuje víc, než pouhý fakt nadvlády

prázdných frází a ošuntělých slov. Ve všech případech vychází na povrch znicotňující zlo. Na

záměně pravdy a nepravdy je založen i klam systému a doby, která domněle slibuje všechno,

ale ve skutečnosti dává jen málo a odnímá to podstatné.

Místo podstatného směnitelné, místo centrálního vedlejší, ztráta středu. Redukce světa na

rozprostraněnost, přírody na zdroj surovin a energií, pravdy na správnost, člověka na subjekt

přirazený danému objektu. Etická válka jako syndrom bastardnosti moderní doby. V těchto

všech aspektech a ohledech se projevuje hlavní tendence a proces současnosti: „útočící nic“,

postupující agresivní expanze nicoty a prázdnoty. S mizející diferencí dobra a zla, pravdy a

nepravdy, tedy s mizející diferencí vůbec propadá člověk nicotě – moderní člověk se již smířil

se znicotňujícím zlem jako se svým věrným a nevyhnutelným průvodcem a jedná podle jeho

příkazu: bude ti dovolen komfort, vzdáš-li se lidskosti, tj. schopnosti rozlišovat, a v této

nemohoucnosti propadneš ponižující lhostejnosti. Stoupající komfort a umrtvující znicotnění

jdou ruku v ruce. Člověk ovládaný nicotou, to je člověk, který nahradil rozum soukromým

počtářstvím a potlačil svědomí tak, že je proměnil na špatné svědomí, zničil jednotu a

vzájemnost rozumu a svědomí.

Devastace systému rostoucího blahobytu znicotňuje a zasévá prázdno. Místo svrženého

Boha nahradila agresivní a devastující nicota a prázdnota. Prázdnota se šíří a zachvacuje lidi,

jejich duše jsou jí přeplněny, šíří se jako nepřetržitá lavina skandálů, afér, spektakulárních

podívaných. Každá senzace začíná a prezentuje se jako velká záležitost, ale brzy splaskne a

ztratí se jako naprostá nicotnost. Ale do těchto nicotností bez konce jsou lidé uvězněni a jen

obtížně se z nich vyprošťují, aby dospěli k sobě. Prázdnota globalizační doby se navenek

projevuje jako nuda, jako neschopnost lidí poradit si s volným časem: nevědí si rady, a tak

žádají na institucích, soukromých i veřejných, aby jim organizovaly rozptýlení, sami se

nedovedou bavit, sami neumějí slavit. Moderní člověk utíká před vlastní prázdnotou do všech

koutů světa, cestuje, ale nikdy se jí nezbaví, protože ji nosí v sobě a všude s sebou. Skutečná

dospělost člověka je znemožněna, protože neví, kdo vlastně je a kam patří.

Fungující systém produkuje v rostoucí míře prázdnotu a znicotnění, ale současně je

obratně, kouzelnickými triky zakrývá. V globalizaci, měnící svět na polosvět

jednorozměrného fungujícího systému, se projevuje nihilismus doby. Duch člověka

v transformačním procesu současnosti rozpadá na bezduchost produkované reality a

předvádějící se duchaplnost, která vyprázdněnost epochy zastírá. Tento rozpad indikuje zánik

57

či celkovou pokleslost ducha, který se redukuje na produktivní, organizačně schopnou a

výkonnou inteligenci a tuto záměnu zakrývá hlasitými proklamacemi o nutnosti návratu k

„duchovním hodnotám“. Duch, který k sobě přichází, se probouzí a rozpoznává své bytostné

sepjetí s přírodou a jsoucnem světa. Pokleslost ducha tedy zjevuje redukce přírody na matérii

a materiál, nadřazený a exploatátorský vztah k přírodě. Projevem této perverze a záměny je i

snaha převádět ducha či přírodu na hodnoty, na objekty poměřování a směnitelnosti.

Rozpolcení ducha na bezduchost poměrů a duchaplný komentář k těmto poměrům je pak již

jen důsledek rozpadu, kdy duch přestává být sám sebou a přeměňuje se na něco zcela jiného,

co je mu sice vnějšně podobné, ale podstatně je mu cizí a nepřátelské, duch se přeměnil na

inteligentnost. Aby neztratil duchapřítomnost a neklesl na pouhou organizující inteligenci,

musí se duch konkretizovat v myšlení, básnění a konání, v mnohotvárnosti svých podob, musí

se bránit tomu, aby byl redukován na jednostrannost a abstraktnost rozumu či niternosti nebo

efektivnosti. Jak Kosík poznamenává, právě jeho Dialektika konkrétního byla pokusem,

pouhým pokusem – tedy pokusem bez odpovídajících výsledků, promyslet ve změněných

poměrech v termínu „praxis“ problematiku ducha, jako jednoty myšlení, básnění a konání.

Proces, v němž duch degraduje přírodu a skutečnost, je zároveň procesem vzniku anti-

ducha, necitelné bezduchosti. Osud lidstva možná závisí na tom, zda člověk odhalí, že příroda

není bezduchost, ale že je s duchem spřízněna, a v tomto náhledu překoná i svoji současnou, a

snad i dočasnou, modernistickou bezduchost.

5. Kultura a politika moderní doby

V návaznosti další linie, jíž prochází Kosíkovo hlavní schéma úvah, se objevují především

aspekty ekonomické či sociologické, spojené s otázkou systému a moderního „bloku“.

Nicméně ještě před tím a před vlastním meritem celého schématu, postavou „anonymního

diktátora“ a metaforou jeskyně a Otevřena, nabízí se alespoň letmý pohled do dvou oblastí,

v nichž se Kosíkovy úvahy a jejich akcenty odrážejí také a které rozšiřují a doplňují mozaiku

pojmů a procesů, z nichž se zatím celé schéma a jeho struktura vytvořilo a v nichž se

výsledný obraz v tomto bodě úvah prezentuje.43

43 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 9, 20–31, 60, 86–102, 165–171; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 52–78, 119, 129–147, 215–241; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 29–42, 56, 75–80, 118, 119.

58

Kultura i politika jsou samozřejmě tématickými poli, které Kosík pojímá šíře a které chápe

v úzké souvztažnosti k ostatním analýzám současnosti, jimž se věnuje. I v tomto světle, či

spíše právě v tomto světle, vnímá kulturu především jako průlom, který narušuje monopolní

nadvládu bezprostřední žádostivost, peněz a trhu, v němž se odsunuje naléhavost právě

stávajícího a faktického, a otevírá se nová dimenze času, prostoru i pohybu. V osvobozujícím

průlomu kultury se zakládá volný prostor a v něm se zabydluje trojice kultivování: úcta ke

vznešenému, péče o Zemi a kultivace přírody, a také vztah k bližním jako ke svobodným

bytostem. Jak kultura, tak i politika, jsou založeny na překonávání osobního a kolektivního

egoismu, na prolomení jeskyně jakékoliv ideologie, tedy na kritice právě vládnoucích

falešných představ.

Význam kultury se odkrývá v její moci zázračné proměny – je schopna přeměnit zlobu,

ponižování a zklamání v něco zcela jiného a překonávajícího, v rozdávačnost a prosluněnost

laskavosti, humoru, porozumění a účasti. Aktem kultury je proměněno protrpěné, zlé i

bolestivé, a povyšuje se na radost, útěchu a potěchu. Kultura totiž není prvotně soubor

uměleckých artefaktů, znalostí, nebo morálních pravidel. Svou podstatou a svým posláním je

založením a obranou prostoru, v němž ztrácí svůj vliv a postavení síla, násilnictví,

expanzívnost trhu i roztahovačnosti ideologií, předsudků a fanatismu. Její poslání je naplněno,

když navzdory všemu jmenovanému vytváří a obhajuje časoprostor, který je útočištěm

svobody, vznešenosti a poetičnosti. Kultura vznikla a trvá jako orientace, která vybízí

k opačnému, nepřirozeném pohybu („nepřirozený“ – ve smyslu opačného směru, než ke

kterému vedou a svádějí „přirozené“ náklonnosti a sklony). Nejen antická filosofie, ale každá

kultura se totiž rodí z úžasu, z žasnoucího nahlédnutí do toho, co se děje. V moderní době

z toho úžasu zbyla karikatura: podívaná. Antický člověk v úžasu objevoval svět, zatímco

moderní člověk nevychází z údivu, stal se z něj zajatec dívání diváctví.44

Výše diskutovaná figura šaušpílera ohlašuje moderní zánik kultury. Kultura vytrhuje ze

zaběhanosti, samozřejmosti a rutiny, nabízí poetický pobyt na Zemi. Osvobozuje lidi ze

živořícího prostředí komfortu a spěchu za kariérou a majetkem. Kultura znamená, že existuje

čas smutku a čas radovánek, čas práce a čas odpočinku atd. Nicméně, epocha šaušpílerů ruší

tuto diferenci, vše se slévá do šedi a nerozlišenosti. Temporalita karteziánského světa

odsunuje kulturu stranou, „napotom“, z dneška na zítřek.

44 Důležitou roli v otázce kultury hraje slušnost, kterou člověk rozumí étos obyčejného člověka, který netouží přeměnit svět a stát se hrdinou, ale zůstává nepozorován a skryt v nenápadné a prosté všední službě, spolehlivosti a poctivosti. Slušnost ví o svých mezích, nepřekračuje je obvykle ani vzhůru – k heroismu, ani dolů – k neslušnosti, takto vymezená slušnost je životodárným humusem veškeré kultury i jakéhokoliv soužití. Není to ustrašenost a průměrnost, ale moudrost každodenního života, která zná míru.

59

V jiném významu se kultura proměnila na soubor hodnot. Výmluvným projevem tohoto

jevu je fenomén turismu. Kosík připomíná základ evropského chápání kultury – latinské slovo

colere, které znamená nejen pěstovat a šlechtit, ale také obývat a bydlet, vážit si a uctívat.

Prvotní význam kultury pro člověka spočívá v tom, že není jen jednou z oblastí jeho

rozmanitých činností, ale tvoří samu jejich podstatu. Člověk osvědčuje a dosvědčuje své

lidství pouze v kultuře a kulturou: šlechtí přírodu a obdělává zemi, společně s druhými lidmi

obývá krajinu a zakládá města, projevuje úctu vznešenému a má je ve vážnosti (ať už

v podobě bohů, Boha nebo pravdy, dobra a krásy). Zcela zřetelným aspektem moderní doby

je rozpad tohoto celostního obrazu kultury, kultura se vedle průmyslu, financí či politiky,

uzavřela do sebe jako jeden z mnoha oborů a jedna z odborností. Podobně se rozštěpil i

počáteční smysl kultury jako určení člověka na tvůrce, kteří kulturu provozují, a na pasivní

obecenstvo, které ji konzumuje. Od původního smyslu kultury – učinit krajinu obyvatelnou,

starat se, uctívat, slavit, poeticky obývat, se dnešní význam posunul na pouhé prohlížení,

konzumování, estetické prožívání vyčleněné oblasti dějinných poměrů. Kultura již není

všudypřítomný živel reálného života, ale je jí vyhrazeno zvláštní místo. Stává se rezervací,

sice chráněnou, ale do značné míry impotentní – kultura ztratila v každodenním životě lidí

přetvářející a inspirující moc.

Další rozměr toho, čím Kosík rozumí kulturu a její úlohu, je její řecký ekvivalent,

múzičnost. Múzičnost je osvobozující proměna, která uznává existenci bolesti, utrpení a

ošklivosti, prochází jimi jako svou vlastní zkušeností, aniž by se s nimi ztotožnila. Múzičnost

je prostorem prodlévání, které objevuje zasunutou a přehlédnutou krásu, kterou tradice a

předsudky zatracují. Pro múzičnost se to, od čeho se všední vědomí odvrací, stává podněcují

obrazností, v níž se zjevuje hloubka a konkrétnost lidské existence.

Takto pojatá kultura nemá nic společného s pseudo-kulturou dneška, která vzniká

propojením jednotlivých kultur a vytvořením jedné kultury světové. Převrácenost moderního

pojetí kultury ilustruje fenomén kýče. Tajemství úspěchu kýče tkví ve správném dávkování:

trocha erotiky, trocha exotiky, něco sentimentu, krapet cynismu, pár zašifrovaných narážek na

současnost a několik výpůjček z „filosofie“, respektive z toho, co moderní člověk za filosofii

považuje. Dobře utvořený kýč potom dojímá, ale zároveň poskytuje čtenáři či divákovi

uspokojení, že má spolu s autorem možnost nahlédnout do zákulisí světového dění a tajů

lidské duše – kýč zbavuje pocitu méněcennosti. Kýč jako konglomerát sentimentality a

propočtu, sentimentalita zhotovená chladným rozmyslem.

Dvě specifické oblasti, jimž se Kosík v rámci úvah o kultuře věnuje, jsou architektonika a

poezie, poetičnost. Výchozí teze zní: každá epocha má takovou architekturu, jaká sama jest.

60

„Mít“ určité epochy je projevem jejího „být“. Takto je moderní doba produkcí a reprodukcí

anti-architektonických základů moderní doby, je a vyjevuje vítězství karteziánské metody nad

architektonikou. Vše se stalo provozem a celá realita se zapojuje do jeho běhu, architektura

sama se stala vý-stavbou podmínek provozu a slouží mu – plní určitou funkci, redukuje se na

systematiku a zajištění souboru funkcí. Dominanta doby vždy odpovídá jejímu dominu, pánu.

V tomto případě dochází ke zbožnění jednoho momentu všudypřítomného provozu –

transportu. Tomu připadá v moderním městě klíčová funkce, jemu je vše přizpůsobeno, bez

něj město přestává fungovat.

Osud moderního města lze také chápat jako jeho krizi, spočívající ve ztrátě poetického. Pro

Kosíka poetické zahrnuje tři prvky – krásné, vznešené a důvěrné. Postupné vymezení těchto

prvků dokresluje proměnu města i samotné architektoniky v moderní době. Důvěrný vztah

k věcem člověk současnosti ztrácí – tempo jeho života se výrazně zrychlilo, zmizel prostor

k pozastavení, k prodlévajícímu obdivu vůči věcem svého okolí. Spěch jako nepřítel

důvěrnosti a intimity nahrazuje důvěrnost odstupem, chladným výpočtem a utilitárně

pragmatickým uvažováním. Lidé dneška již jednoduše nejsou obklopeni důvěrnými věcmi,

důvěrný vztah vzniká pouze tam, kde je počet věcí omezen a věci jsou přehlédnutelné. S tímto

ostře kontrastuje určující symptom moderní doby – neustálé chrlení nových a lepších kvant

věcí, artefaktů a informací. Věcí již neobklopují člověka, ale valí se jako nepřetržitý a rychle

ubíhající proud kolem něho a mimo něj. V takovémto prostředí ztrácí město blízkost a

důvěrnost, jeho atmosféru namísto kouzla a tajemnosti určuje odcizenost a lhostejnost.

Podobnou proměnou došlo i vznešené. Setkání se vznešeným člověka vytrhuje

z navyklých relací a přenáší ho do jiného, tajemného a neznámého světa. Pozorovatel je stržen

úžasem a děsem, pod tíhou pohledu klesá na kolena, k zemi. Zároveň ale stoupá vzhůru, je

vznešeným přitahována a pozvedán do výše. V otřesu při setkání se vznešenem se jako

konečné bytosti dotýkáme nekonečna. Vznešeno člověka osvobozuje a povznáší. V lidských a

přírodních útvarech se vznešenost pouze projevuje, prosvítá, ale není do nich ani vtělena ani

zpředmětněna. Svojí podstatou je vznešené pohybem, který nás vytrhuje ze všednosti a

banality, přeměňuje naši závislost na systému materiálních potřeb na metafyzickou potřebu

pravdy, krásy a dobra. Vznešenost činí svět obyvatelným a chrání jej před pádem do

přízemnosti. Znakem moderní doby ztráta přístupu k nekonečnému, na jeho místo nastoluje

nepřetržitou a nepřehlednou řadu konečností, konečných účelů a cílů, konečných předmětů a

informací. Se ztrátou smyslu pro vznešené člověk propadá vězení banality, prozaičnosti,

utilitárních cílů. Namísto vznešenosti nastupuje v architektuře povznesenost a impozantnost.

Grandiózní stavby člověka nikam nepovznášejí ani neumožňují dotyk s nekonečnem, pouze

61

zapojují lidi do anonymního procesu nivelizace a banalizace. Podobně jako u důvěrného, i

vznešené mizí tak, jako mizí prostor a čas pro něj, uspěchanost a vznešené se vylučují.

Konečně i krása se mění na pohlednost a líbivost, a s mizejícím poetičnem jakožto

syntetizující a spojující mocí, se rozpadá i pospolitost a obec. Respektive, obec i město jsou

degradovány na rozšiřující a zdokonalující se systém potřeb. Metafyzickou potřebu

poetického a vznešeného supluje redukce člověka na shánění požitků a majetku, na

zabezpečení komfortem a luxusem. Přístup k nekonečnu je zacloněn pragmatikou konečnosti

a agresivitou triviality. Architektonika jakožto diference – určení podstatného a vedlejšího,

definice cíle, mizí a je nahrazena právě vedlejším a pomocným. V moderní době – v panství

zdokonalujícího se a rozšiřujícího se systému, se města už nezakládají, ale pouze rozrůstají a

rozšiřují. A pokud ano, tak nikoliv posvátným a slavnostním aktem, ale dle plánu technického

rozumu jako aglomerace administrativních budov a běžného průmyslového a kulturního

provozu.

Podobně jako kultura i politika hraje stěžejní roli v možnosti prolomení jeskyně moderního

systému. jako taková nemůže existovat bez bytostného vztahu k obci, k polis. Je činností,

která zakládá, udržuje a obnovuje obec jako pospolitost lidského a božského. Polis existuje

jako spor a svár lidského a božského, dočasného a trvalého, banálního a vznešeného.

V moderní době se ale obec rozpadá a na její místo nastupuje veřejnost. Lidé se již nesdružují

v obci, ale rozptýlili se do náladové veřejnosti. S tím dochází proměny i sama politika.

Politika je především hra o moc a hra s mocí. Politika moderní vystupuje s absolutními

nároky a chce si podrobit všechno – není vědou, ale rozhoduje o jejich výsledcích, není

náboženstvím, ale má své modly a velekněze atd. Projevuje se jako manipulace s masami,

umožněná redukcí karteziánského modelu světa, občan se stává bezmocným zdrojem veškeré

moci – moderní demokracie vylučuje občana z účasti na rozhodování, chybí mu prostor

shromažďování, kde by se radil s jinými a projednával politické záležitosti. Je redukován na

voliče, jednou za čas se mu povoluje, aby odevzdal hlas tomu či onomu politickému uskupení

– stává se „minutovým vládcem“, v kratičkém intervalu volební procedury v uzavřené

místnosti. Obec sama a z ní vyplývající politika je místem uplatnění a rozvoje plurality

člověka, prostor dění diference. V okamžiku, kdy si jedna složka uzurpuje privilegované

monopolní vedení, obec se rozpadá nebo transformuje na jednorozměrný systém. Vítězství

konzumenta nad občanem znamená konec produktivního sváru a rozhovoru, v němž se rodí a

ustavuje zodpovědná osobnost.

62

Republika jako obec obcí je federací samosprávných institucí, jejichž centrem je vize

člověka jako plurality bytostí. Obec není ustavena jednou provždy, zakládá se vždy znovu.

Občan a následně i obec se rodí ze zázraku svobody, z jejího prožitku, každý člověk má být

tedy svobody hoden. Je to tedy člověk, kdo zakládá svět, nicméně právě zakládání ze světa

moderní doby mizí a je nahrazováno lhostejností a sériovostí produkování a provozu.

Moderní politiku charakterizují mimo jiné tři jevy. Jednak výše zmíněná a diskutovaná

postava politika pragmatika – manipulátora s veřejností a občany, dále svatá trojice soudobé

demokracie: křesťanské hodnoty, euroamerická civilizace a NATO, a konečně průvodní znak

moderní politiky – podívaná neboli show.

Kromě toho se Kosík věnuje ještě dvěma specifickým aspektům současnosti, válce a

mnichovanství. Problematika války byla diskutována výše, v rámci líčení přímé podstaty

moderní doby, a tak bych zde chtěl blížeji zmínit pouze fenomén mnichovanství.

Mnichovanství je především zlo, přepadající ze zálohy a nenadále. Je to zvláštní koexistence

agresivního zla a krátkozrakého kapitulantství. Někdo či něco musí padnout jako oběť a

výsledkem je smír se zlem, panství zla jako norma, jako normálnost. Mnichovanství: triáda

agresivity, kapitulantství a nestoudnosti (agresor i kapitulant ztratili stud a svorně a se

samozřejmostí se dožadují oběti). Na jiném místě popisuje Kosík tento jev podrobněji jako

truchlohru, v níž vystupují čtyři aktéři: agresor, který veřejně a bez skrupulí uchvacuje, oběť,

která se nemůže nebo neumí bránit, dále rozporuplná figura těch, kteří sice nesouhlasí, ale

nemají odvahu ani prozíravost rozpoznat v agresorovi základní zlo doby a postavit se mu na

odpor a konečně kapitulanti, uzavírající s agresorem dohodu a ospravedlňující své jednání

nutností akcentu přežití. Druhá polovina 20. století do seznamu obětí zapisuje další položky:

město, krajina, řeč, duše.

Mnichovanství totiž není pro Kosíka ojedinělým příběhem toho či onoho roku,

mnichovanství je naše přítomnost, je zabudováno do základů moderní doby. Tento děj, na

jehož počátku, v roce 1938, stály tři osoby (agresor, kapitulant a oběť), se dále modernizuje a

zjednodušuje na proces, jehož průběh kontroluje a ovládá kybernetický stroj. Monopolní

figurou dnešního mnichovanství je agresivně fungující systém, který je systémem kapitulace,

jemuž se obětuje příroda, planeta Země, krajina, řeč a především duše. Tato roztahovačná

bezduchost sahá na všechno a všechno si dovoluje. Epocha ztratila míru a jaké jsou důsledky

této záměny, o tom již vypovídala celá dosavadní analýza moderní doby na stránkách této

práce. Mnichovanství tak postupuje bez zábran jako nezadržitelná nestoudnost, která slibuje a

menšině lidstva také poskytuje komfort, většina před ní kapituluje a pouze blázni se odmítají

podrobit a konformovat. Moderní doba tak dostává další specifický aspekt: je sporem šílenství

63

rozjeté a zdokonalující se mašinérie na výrobu bohatství, jehož odvrácenou stranou je

devastace, a bláznivostí těch, kteří nejdou s proudem, ale proti, nepospíchají, ale postávají a

pozastavují se a mají odvahu vyslovit jedinou otázku: k čemu je všechno toto kvaltování

dobré?

6. Formování „systému“ a vznik „bloku“ V intencích toho, co bylo řečeno na konci třetí části, základní kontury situace v moderní

době již byly jasně vytyčeny: proměny člověka i světa, v němž žije, jsou tak radikální a

zásadní, že spolu s nimi přichází i zrod nového panství, nové vládnoucí hierarchie moci, nové

rozhodující a všemocné instance. Než se však podíváme na samý vrcholek tohoto schématu a

struktury, zbývá ještě poslední předstupeň, a sice analýza toho, jak vlastně tato moderní

struktura vznikla, co je její centrální hnací silou a jakým způsobem je udržovaná, replikována

a dokonce i rozšiřována. Tento oddíl se tedy bude věnovat rozvedení Kosíkových úvah o

karteziánském racionalistickém modelu vnímání skutečnosti, který převzal v moderní době

vedoucí roli a pomocí metody a její vlády skrze anonymní systém zcela transformoval a

podřídil si veškerou skutečnost současnosti. Formování tzv. „Bloku“ je pak ilustrací toho, jak

se konkrétně toto vládnutí a transformace realizovaly a realizují.45

Jak již bylo v této práci několikrát zmíněno či naznačeno, Kosík klade stěžejní význam

v procesu transformace světa v moderní době karteziánskému modelu výkladu skutečnosti.

Tento model rozpoltil skutečnost na subjekt a objekt, z přírody učinil předmět exploatace a

svět redukoval na fungující a stále se zdokonalující systém potřeb. Svět je transformován na

totální příručnost. Konstruující a technický rozum nahlíží celé jsoucno jako nekonečný počet

kombinovatelných obrazců. Z povahy mimolidského jsoucna jako analogického geometrické

figuře pak vyplývá, že je počet takovýchto operací se skutečností neomezený. Konstruující

rozum provádí s těmito obrazci nikdy nekončící hru, která stále znovu chrlí nové a nejnovější,

jejím nejvlastnějším smyslem je vynalézavost. Vynález za vynálezem a objev za objevem

vytvářejí čirý dynamismus epochy. Vznikající nová příručnost dává člověku k dispozici

všechno. Nositelem této změny a jejím implementátorem se stává metoda. Metoda překonává

45 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 47–55, 96, 97, 165, 177-182; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 72–73, 90, 207, 208, 218; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 11, 44, 54–8, 78–90, 103, 107, 119, 144–161.

64

roztříštěnost a partikulárnost, ruší nahodilost a rozdílnost, stává se jedním stavitelem a

inženýrem, který rozvrhuje celou skutečnost, je nezadržitelným procesem, jenž nahodilé a

neuspořádané transformuje na přehlédnutelnost a manipulovatelnost. Metoda postupuje krok

za krokem, obezřetně, stává se jistotou pozvolného a sebejistého panství nad skutečností.

Jakmile je takto metoda jednou nalezena a koncipována, začíná epocha jejího vítězného

tažení světem, samy dějiny se stávají dějinami jejího všestranného použití a univerzálního

uskutečňování. Descartem načrtnutá koncepce vědy je založena na jednou provždy platných a

jistých základech, její stavba je předurčena k neustálému růstu a zdokonalování se. Moderní

doba je vítězstvím této metody nad architektonikou i nad vědou. Vše se stalo provozem a

panstvím nadvlády člověka, který mezi sebe a skutečnost vsunuje fungující systém, pomocí

nějž ovládá skutečnost.46

Jakým způsobem došlo k této redukci na systémovost, Kosík vysvětluje porovnáním

s rozumem architektonickým, který je v Kantově intenci systematickou jednotou a vnitřní

souvislostí čtyř základních otázek: co mohu vědět, co musím dělat, v co smím doufat, v čem

mám zalíbení. Žádná z těchto otázek, ani všechny dohromady, nemohou být redukovány na

systematickou jednotu znalostí, zdokonalující se systém – jako otázky zůstávají vždy vně

systému. rozum zůstává architektonický, když postupuje systematicky a uskutečňuje se jako

umění systému, ale zároveň ví, že jeho výchozím bodem je vnitřní spojitost těchto otázek,

neredukovatelných na systém vědění. V architektonice rozum ví, že nesmí propadnout tomu,

aby svůj sklon k systému a systémovosti považoval za svoji jedinou činnost. Nicméně, právě

to se stává v moderní době: čtyři základní otázky přestaly rozum zaměstnávat a jeho jedinou

aktivitou se stala zdokonalující se systematika vědění, stal se z něj jednostranný rozum

systému – rozum systematický a systémotvorný.

Na jiném místě Kosík a v jiné perspektivě pojímá rozum jako triádu, rozmluvu a svár tří

rovnocenných aktérů – rozumu technického, poetického a morálního. V okamžiku, kdy se tato

trojice rozpadá a technický rozum se chápe monopolní vlády, ostatní ponižuje na své asistenty

a určuje jim role, potom se svět propadá na fungující systém. Konečně v jiné úvaze se Kosík

ještě jednou vrací k Mandevillově vizi nového pojetí zla a sleduje tři fáze, kterými vznik

systému prošel. Na počátku je tedy zlo redefinováno a objeveno jako nevyčerpatelný zdroj

energie, jako takové se soukromé neřesti mění na veřejné blaho, jestliže jsou zapojeny do

46 K tématu systému Kosík připomíná faustovskou anticipaci tohoto jevu. Ke konci života Faust vystaví dílo, které svého původce přetrvává jako systém - spěchu a pohánění. Lidé jsou uzavřeni do systému, který by se nepohyboval bez jejich energie a aktivity, ale současně je pohání a žene, jsou k němu připoutáni pevně a trvale. Pohání je strach, že budou v honbě za majetkem a slávou předstiženi a opozdí se při rozdělování profitu a funkcí. (Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 103).

65

systému. Člověk se i se svými negativními vlastnostmi a temnými pudy stává rezervoárem

netušených možností, pokud je ovšem pod kontrolou inteligentního a racionálního (za)řízení,

které vše směřuje k jedinému cíli – vytváření blahobytu. V takto pojatém systému se zlo mění

na takzvané zlo, slouží dobru a přináší prospěch všem. Během této první fáze – v 18. století je

tento systém ještě natolik průhledný, že nezastírá svůj původ. Nicméně ve své druhé fází se

vymknul svým tvůrcům a jde svým vlastním chodem, na nic se neohlíží a prosazuje se

bezohledně. Konečně ve své třetí fázi, v naší době, se osamostatnil natolik, že komanduje a

pohlcuje lidi a mění je na své příslušenství. Přináší sebou novou formu zla, sebe sama

požírající rozpor produkce komfortu a destrukce světa i člověka.

Agresivně a planetárně fungující systém se stává centrálním procesem a podstatou moderní

skutečnosti. Moderní člověk si k usnadnění života zkonstruoval systém, bez něhož již nemůže

existovat. Tento systém produkce a konzumu se nechová neutrálně, je agresivní a expanzivní.

Postupně se formoval po celé dvacáté století, jeho počátky sahají až do první světové války.47

Frontovým prožitkem, otřesem z války, je „člověk v uniformě“ unesen, nadšen a fascinován,

stává se průkopníkem, zárodkem nové postavy dějin, kráčejícího giganta, který se vydává na

vítězné tažení planetou a podrobuje si ji. Existence „člověka v uniformě“ vrcholí v proměně,

kdy vzniká planetární systém, který uni-formuje věci i lidi a podřizuje je svému velení. Celá

situace se dostává do nového rozměru v klíčovém procesu, v němž dochází k paradoxními a

ironickému sblížení. Dobyvatelský a válečnický „německý duch“ uzavírá alianci s bývalým

opovrhovaným odpůrcem, „angloamerickým duchem kramářství a trhovectví“. Jejich

symbióza rodí novou formu systému, dnešního vládce planety – super-ducha. Panská jednota

dobyvatelů s trhovci našla společný hnací článek v bezmezné chtivosti vládnout a profitovat.

Vznikl totalizující systém, který na své příslušenství mění vše: přírodu, lidi, ideje, dějiny, a

který se stal nepřetržitou transformací, v níž se skutečnost mění na připočitatelnou a

disponovatelnou realitu. V rafinovanosti strategie tohoto systému jsou lidé in-formováni a

následně uni-formováni. Skrze informovanost si systém lidi přisvojuje jako své příslušenství:

je nutné vybavit je dvěma nezbytnými a doplňujícími se vlastnostmi, vždy hladovou chtivostí

a racionálním počtářstvím. Člověk je jako doplněk přiřazen k fungujícímu systému, srůstá

s ním, ztratil od něj kritický odstup.

„Normální“ každodennost soudobého člověka tedy podává následný obraz: v práci i

v době volna je člověk stále zaměstnán, dobrovolně se zapojuje do systému, který mu

47 Zdánlivý rozpor s výše zmíněným, mandevillovsky inspirovaným, pojetím, které počátek vzniku systému umisťuje již do 18. století, lze vysvětlit ztotožněním systému, o kterém Kosík hovoří zde, tedy systému především jako mechanismu produkce a konzumu, s třetí fází systému v mandevillovském pojetí, tedy panstvím jednostranného systematického rozumu.

66

předpisuje co má dělat – obíhat banky a sledovat růst či pokles úrokové míry, objíždět

supermarkety a zjišťovat, které poskytují větší slevy, třídit pečlivě odpad do pěti kontejnerů,

pospíchat k televizi a nezmeškat seriál na pokračování; člověk, uvězněný do ďábelského

kruhu shánčlivosti ztrácí a nemá čas na sebe a věci podstatné. Pomocí vědy a techniky, ale na

základě novodobého karteziánského rozvržení skutečnosti rozpoutal člověk procesy, které

běží svým vlastním chodem, zatahují lidstvo do svého zrychlujícího se fungování a spoutávají

je. Nastala tak epocha nové závislosti – otrok byl majetkem svého pána, nevolník byl

připoután k panské hroudě, proletář ke stroji kapitalisty, dnešní člověk je oproti tomu

připoután k fungujícímu systému, patří k němu jako jeho příslušenství, většinou o této

závislosti ani neví a dobrovolně se jí podřizuje. Moderní doba je systémem spěchu a

pohánění, který lidi odsuzuje k tomu, že se nemohou zastavit a pozastavit, nechtějí-li zůstat

mezi poraženými a mezi těmi, kteří nejsou schopni držet krok s akcelerací vývoje. Člověk se

v ironickém obratu dějin stává objektem útvaru, který jako zrcadlo své moci a pro své

pohodlí, pro zpříjemnění života – nikoli pro dobrý život, vytvořil. Člověk-subjekt ztratil

kontrolu nad svým výtvorem, mění se na objekt, zatímco systém se povyšuje na pseudo-

objekt. Zároveň je ale člověk obětí klamu imperiálního sebevědomí: nechápe, že jeho

hegemonie je spjata fatálním procesem růstu moci, neumí svoji závislost prohlédnout,

domnívá se, že si může z vlastní vůle dovolit všechno, ve skutečnosti si ale smí dovolit pouze

to, co mu povolí fungující systém.

Přitom je výrazně zamlčována, či obrazem komfortu a ekonomického růstu přehlušována a

zastiňována, vlastní podstata tohoto systému – ničivost a znicotnění, tedy celkový korpus

témat, diskutovaných již výše, v oddíle zabývajícím se epochální záměnou a vládou nepravdy,

šířením nicoty a prázdnoty. Povrchní a klamně klíčový konflikt dvou politicko-ekonomických

systémů, kapitalismu a socialismu, po celé dvacáté století zastírá skutečnou hrozbu všech –

nihilismus. Rozjetá mašinérie moderního systému je svojí podstatou dvojznačná, na jednu

sice produkuje blahobyt a komfort, na stranu druhou ale devastuje Zemi i lidi. Člověk i vše

další v soukolí tohoto procesu přichází o svoji svébytnost a vzájemně se odcizuje. Masová

expropriace odebírá všemu vlastní podstatu i opodstatnění. Lidé jsou redukování na jeden

rozměr – producentů a konzumentů. Odvrácenou stranou produkce společnosti blahobytu je

devastace, bezduchost, proměna skutečnosti na připočitatelnou a kontrolovatelnou reálnost,

řeči na informatiku, obrazivosti na sterilní obrázkovitost a sloganovitost. Fungující planetární

systém se ve svém konečném důsledku a výhledu mění na inteligentně sestrojené zařízení na

auto-destrukci člověka.

67

Viditelným ztělesněním a hnacím centrem transformační moci systému je pro Kosíka

formování „bloku“. Tento obraz je pro Kosíkovy esejistické úvahy stejně symptomatický a

častý jako následně diskutovaný „Anonymní diktátor“ či metafora „jeskyně a Otevřena“.

Přitom právě tento obraz je nejméně koherentní a ve svých různých variacích synchronní. Ve

skutečnosti nalezneme v textu esejů hned několik variant toho, co vlastně blok znamená,

respektive, co jej tvoří. Jakousi anticipaci pozdějšího rozvedení této myšlenky najdeme již

v úvahách z nejstarších esejů, kdy Kosík varuje před možností, kdy se nezadržitelný pokrok

„elektřiny a páry“, tj. seskupení techniky, vědy a průmyslu promění v novou symbiózu, která

znevolní lidi i přírodu, dějiny i kulturu. Jakýmsi prvním krokem k vybudování pojmu a

obrazu moderního bloku je pak úvaha o přibližování se vědy a techniky. Technika patří

k moderní vědě tak podstatně, že s ní vlastně splývá, a v tomto sjednocení se vytváří nový

rozhodující prvek celé moderní skutečnosti: technověda. Soudobá technika ale není pouhou

aplikací vědy, či jejím důsledkem. Srůstání obou je dovršením dvou procesů, které vycházejí

ze společného základu, a tím je rozvržení skutečnosti, v němž se svět prakticky i teoreticky

přeměňuje na objekt, a tak se stává předmětem exaktního zkoumání a ovládání. Společným

základem technovědy je technický rozum, přeměňující skutečnost na zajištěný,

přehlédnutelný a manipulovatelný objekt.

Následně Kosík již postuluje nejčastější a nejpropracovanější model svého bloku: dvacáté

století je svědkem zrodu a chodu nové symbiózy ekonomiky, techniky a vědy. K vzniku,

vyzkoušení a uvedení do chodu, tohoto útvaru, dochází v počátečních letech první světové

války na německé půdě. Tři oblasti lidské skutečnosti, tradičně existující nezávisle na sobě,

srůstají v jeden útvar, který určuje podobu moderní doby. Symptomy tohoto srůstání jsou

bezmezný růst a překonávání všech hranic, nová symbióza probouzí a organizuje titánské síly

a dává je do služeb jedné části lidstva, zahajuje období dynamismu a univerzální

mobilizovatelnosti. Až tento nový útvar umožňuje člověku, aby plně rozvinul své titánské

úsilí, podmanil si přírodu, přeměnil ji na zásobárnu energií a surovin. Právě tento blok

produkuje i specifickou temporalitu a časovost, která nahrazuje zastaralé triadické pojetí času,

nastoluje časový modus zdokonalitelnosti. Kromě toho tato symbióza rozvrací i tradiční

rovnováhu a architektoniku života, hlavní pozornost je obrácena k hmatatelným výsledkům,

k viditelným úspěchům a materiální prospěšnosti. Sám o sobě je ale i tento blok, stejně jako

fungující systém, pouze ztělesněním a vnějším projevem „absolutní autority“.

Toto nejčastější vymezení bloku Kosík na několika místech reviduje, modifikuje a

doplňuje. Tak například hovoří o specifickém výtvoru evropského racionalismu, symbióze

vědy-techniky-průmyslu, jako o západní vymoženosti, která je vlastním zdrojem

68

vrchnostenského vyměřování a přerozdělování Země i živitelem představy všemocnosti

umělé ruky moderní techniky. Právě tento blok je nejen součástí fungujícího systému, ale

přímo jeho hybnou silou, a pouze v tomto trojspolku přestává být věda soukromou záležitostí

učenců a stává se účinnou společenskou silou, ztělesněním zdokonalitelnosti a pokroku,

modlou ideálu moderní doby.

Na jiném místě Kosík tuto trojici doplňuje a hovoří o planetárním komplexu, který jako

aliance financí, vědy, techniky a průmyslu ovládá svět, připravuje anexi vesmíru, přináší

komfort i devastaci. V další úvaze modifikuje i tento obraz a zdůrazňuje sepětí moderního

bloku techniky, vědy a průmyslu s vojenským a zbrojařským komplexem, a upozorňuje, že

v takovémto spojení věda exkluduje ze své práce svědomí a morální úvahy.

Konečně jistým vyvrcholením těchto různých variací je teze o vzniku, v této linii úvah,

jakési formy superbloku, tedy fungujícího systému růstu expanze a zdokonalování, jehož

viditelným ztělesněním je konglomerát techniky, vědy, průmyslu, financí, válečnictví a

ideologie. Tato symbióza je pak nejmocnější silou naší doby, ve srovnání s níž ztrácejí stát i

trh na významu. Hlavní a všeříkající charakteristikou tohoto útvaru je fakt, že ke svému chodu

nepotřebuje žádnou morálku, nýbrž se pohybuje mimo dobro a zlo.

7. „Anonymní diktátor“ a jeho formy projevu Na základě takto vytyčené linie, která nás vedla od pojetí člověka, podstaty moderní doby,

přes popis aspektů současnosti v oblastech etiky, kultury a politiky, až po vytyčení hlavní síly

a transformační moci dneška – fungujícího systému, již schéma zcela logicky a neodvratně

ústí ke svému centru, ke klíčovému a vrcholnému bodu celého konceptu, jehož důležitost a

stěžejnost bude ještě zvýrazněna následným osmým oddílem, v němž Kosík používá metaforu

„jeskyně a Otevřena“ k dokreslení a podtržení dosud analyzovaných úvah.48 Na symbolickém

vrcholu pyramidy Kosíkova konceptů výmluvně a výstižně trůní postava, či spíše „cosi“,

která/které je zcela beze sporu nejčastěji frekventovaným obrazem a tématem všech

esejistických úvah, vystupujíc explicitně či implicitně a latentně v kontextu, pozadí a podstatě

všech probíraných jevů, procesů a fenoménů, a jež je ale přesto zároveň paradoxně tématem

takřka nejméně rozvedeným či detailně popsaným. Na určitou základní nepostižitelnost a

48 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 19, 127, 150–185; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 59, 60, 71–80, 96, 131, 195–216, 223–233, 244–251; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 12, 22–31, 42, 60, 61, 79, 153–163, 178.

69

slovní neuchopitelnost tohoto „cosi“ vlastně zřetelně odkazuje již sama skutečnost, že i pouhé

pojmenování tohoto objektu je v kontextu Kosíkova díla naprosto specifické – nalezneme

doslova desítky pokusů o jeho pojmenování a otitulování, všechny z nich lze chápat jako

určité vystižení jednotlivých atributů a aspektů této entity, nikoliv o celostní vyjádření její

podstaty. Nicméně, asi nejpoužívanějším pojmenováním je přece jen výraz „Anonymní

diktátor“, který je užit i pro název tohoto oddílu a pro jednoduchost a přehlednost výkladu

bude používán i nadále v rámci analýzy tohoto objektu.

Vhodnou předehrou a vlastně i předpokladem následného je několik Kosíkových analýz,

které se zabývají postavením Boha v moderní době. Příhodný je především obraz, převzatý

z Havlíčkovy básnické vize popraveného Boha ve „Křtu svatého Vladimíra“. Kosík v něm

vidí ztělesnění onoho boha, kterého podrobili kritice osvícenci 18. století. Tento Bůh již

nesídlí na nebesích, ale je vtažen do fungující mašinérie světského a pozemského života.

Odvažuje se vzpoury až jako druhý, po osvícenci, který je za kritiku Boha vsazen do vězení, a

svojí vzporou pokračuje v díle kritického rozumu. Kvůli pořádku a v zájmu spravedlnosti

odsuzuje světská moc následně k trestu smrti oba rebely, intelektuála i boha. Bůh je popraven

a nastává doba bezbožnosti, nastupuje čas prozatímnosti a zmatenosti. Bůh je mrtev a začíná

boj o nástupnictví, nejrůznější mocnosti a instituce usilují o dosažení trůnu: rozum, stát, věda,

technika aj. Sotva ale jeden z adeptů usedne na vladařský stolec, hlásí se již další konkurent,

svrhne svého předchůdce a panování všech se mění na pouhé epizodní události. Skutečný

vítěz se za zády všech zmocňuje uprázdněného místa a je jím „agresivní a devastující

prázdnota“.

Samozřejmě, „prázdnota“ je přesně tím pojmem a objektem, jemuž je věnována tato

kapitola. Jaká je tedy celková škála vlastních pojmenování, otitulování a označení, jimiž se

Kosík snaží postihnout centrální bod svých úvah, entitu „Anonymního diktátora“? Již prostý

výčet těchto pojmenování je nanejvýše symptomatický a defakto přesně vypovídá o

charakteru a rozměru této „postavy“. Jedním z jeho předznamenání je už švejkovský „Velký

mechanizmus“ nebo samotný Goethův Faust – veškeré jeho charakteristiky spojené s jeho

panským, podrobujícím, racionalistickým a dynamistickým přístupem ke skutečnosti jsou

v kontextu Kosíkových úvah aplikovatelné na procesy moderní doby ztělesněně jak ve

fungujícím systému, tak v postavě „Anonymního diktátora“. Co se tedy týče samotné

mozaiky pojmenování, již prostý výčet bez podrobnějších charakteristik je impozantní:

moderní Kreon, všemocný pseudo-subjekt, komandující zlo, gigant gigantovič, Nic, absolutní

autorita, moderní Leviathan, antiduch, Supercapital, univerzální panství jeskyně, dominus

absconditus, Bestia Triumphans, znicotňující žádostivost, planetární modla, agresivní

70

prázdnota, komandující instance, sublimovaná ruka, planetární obstaravatel, nepravda –

Pseudos, Vrchní inženýr, interes, COSI, gigantická supervelmoc, planetární diktátor, Nikdo,

fungující anonymní systém, planetární nestoudnost. Na první pohled je zřejmé, že většina

pojmů odkazuje na předešlé analýzy moderní doby a systému a je jakýmsi jejich shrnutím a

zkratkovitou tematizací, většina z charakteristik a atributů „Anonymního diktátora“ je tak již

přímo dána z povahy rozboru předešlých oblastí. Zastavme se tedy nejprve krátce u otázky

vzniku tohoto objektu, této vládnoucí instance.

Jednu z prvních vizí nabízí již Tocqueville, který uvádí podivuhodnou moc

nepojmenovaného diktátora, jenž degraduje lidi, aniž by je týral. Nad nespočetným davem

lidí, kteří se v jeho vizi budoucnosti starají jen o své zájmy a požitky, se tyčí tato poručnická

moc, která se sama o zajištění jejich požitků stará a bdí nad jejich osudem. Je absolutní, jde do

podrobností, je pravidelná, předvídavá a přívětivá. Sám Kosík vidí vznik tohoto

pseudosubjektu jednak jako nezamýšlený důsledek mechanismu pokroku, jehož růst byl

možný díky tomu, že se veškerá pozornost soustředila na domnělou nejvyšší hrozbu – stát,

jednak na zrod této entity přesně spadají i analýzy popisující zrod fungujícího systém, tedy

jak začlenění mandevillovsky pojatého zla do komplexu systému – plodící ve své třetí fází

vznik „nového zla“ a nové formy systému, tak aliance německého válečnického ducha a

angloamerického ducha kramářství a trhovectví. Jinak řečeno, moderní Leviathan přichází na

svět ve dvacátém století, během jedné války o třech dějstvích.

Co lze dodat k charakteristice a povaze tohoto „Anonymního diktátora“? Především, jak

zřetelně vyplyne z následného popisu hierarchie celé struktury, veškeré předešlé popisy

charakterizující systém, blok či hlavní procesy moderní doby, jsou aplikovatelné nebo se

přímo vztahují právě na povahu tohoto moderního vládce planety. Hlavním aspektem činnosti

této absolutní autority je to, že neponechává lidi tak, jak jsou, ale transponuje je pro své

potřeby, zmocňuje se jejich nitra, okupuje je a využívá. Skrytý vládce dneška je rafinovaně

zlomyslný a potměšilý – ponechává lidem iluzi, že jsou pány všeho, ve skutečnosti je ale

transformuje na poslušné příslušenství svého systému a panství.

Vlastním politickým programem tohoto subjektu je tzv. nová ideologie (konglomerát

oprášeného sociálního darwinismu a pragmaticko moralistní ideologie), spočívající ve třech

krédech: 1) pravda neexistuje; 2) všichni lidé jsou lidmi, ale úspěšní a nejúspěšnější jsou

lidmi více; 3) nejvyšší a jedinou realitou je trh a chování lidí na tržišti. Tento program je

realizován v rámci výše zmíněného procesu světové normalizace, kdy se teze o neomezenosti

moderního člověka a samozřejmosti rostoucího uspokojování jeho potřeb stává vládnoucím

paradigmatem globalizované planety. Transport je zbožněn a skutečnost nivelizována,

71

metafyzická touha je nahrazena znicotňující žádostivostí, vládne modus anonymního procesu

růstu a pohlcování.

Pod vedením anonymní komandující instance dostává aktualizovanou podobu Orwellův

Big Brother. S duchem doby se Velký bratr pružně přizpůsobuje, na místo primitivních

totalitárních metod přicházejí nové, sofistikované. Moderní formule Velkého bratra zní takto:

ať děláš cokoli a nacházíš se kdekoli, vždy sleduješ Velkého bratra jako svůj vzor, záchranu a

ochranu, nikdo na tebe již nemusí dohlížet, protože ty sám sebe hlídáš, abys nezmeškal,

nepřišel o pořadí, nevybočil z řady, jsi sám sobě neplaceným hlídačem a strážcem.

Hlavním strůjcem úspěchu tohoto objektu je jeho skrytý, neveřejný a anonymní charakter.

Kde sídlí tento nový planetární diktátor? Všude a nikde. Jeho panství a podstata je stejně tak

zřetelná, jasná a průkazná, jako efemérní. Prázdnotu jakéhosi „ČEHOSI“, náhradního

modernistického boha či bůžka, zakrývá neurčitost, obestřená oparem tajemnosti. Cestuje

z jednoho místa na druhé, projevuje se v maskách a převlecích, jak přívětivých, tak

odpudivých; ve své podstatě je jedinou věcí, prezentuje se ale ve zcela odlišných podobách i

pojmenováních a vyvolává proto klamné zdání, jako by šlo o několik jevů na sobě

nezávislých, postižitelných izolovaným zkoumáním. Tento „Anonymní diktátor“ nezná

hranice, volně přechází z jedné oblasti do druhé, rozšiřuje se do nesmírnosti. Už proto se

nikdy nemůže stát předmětem zkoumání žádné z odborných věd, pouze jedna věda – kritika,

zabývající se předpoklady každého vědění, vědeckého i mimovědeckého, jej může postihnout.

Nicméně, právě struktura a hierarchické zobrazení jednotlivých složek komandující

instance je v esejích zobrazeno rovnou v několika rovinách a perspektivách. Především je tu

dvojí obraz triadického uspořádání, „zlověstného trianglu“, „nesvaté trojice“, kdy trh a

demokracie, respektive trh a stát, tvoří vlastní nástroje vlády „Anonymního diktátora“.

Samozřejmě, trh a demokracie, ve své vzájemné provázanosti a sblíženosti, se natolik

zaobírají sami sebou, že vůbec nepozorují za nimi stojící sílu, která reglementuje jejich

chování a stará se o jejich vzájemnou spoutanost. Trh i demokracie se pohybují v rámci, který

nevytvářejí, pouze jej ve své činnosti respektují a udržují jako přirozený předpoklad své

existence. Na jiném místě jsou jako viditelní exponenti vládnoucí instance uvedeni zbrojaři,

mafie a loupeživá lumpenburžoazie a jako výkonné orgány Leviatana Kosík zmiňuje

Mezinárodní měnový fond, Světovou banku a NATO. Samotný anonymní vládce je

zpodobněn jako dvojspřeží bezmezné nenasytnosti a počtářsky vypočítavého technického

rozumu.

Konečně, „Anonymní diktátor“ je samozřejmě i vrcholným článkem hierarchie systému

moderní skutečnosti, tedy hierarchie jeskyně. A právě téma metafory „jeskyně a Otevřena“ je

72

závěrečným obrazem, shrnujícím Kosíkovy úvahy do srozumitelnosti a přehlednosti

aktualizovaného antického podobenství.

8. Metafora „jeskyně“

Z antické filosofie převzatá metafora jeskyně je ideálním obrazem, v jehož intencích Kosík

aplikuje a dokresluje veškeré popsané analýzy moderní skutečnosti a v níž může ještě více

zdůraznit kritické aspekty svých úvah, respektive apelativní charakter nutnosti základního

obratu a nového přístupu ke skutečnosti.49

Platónovo i Aristotelovo pojetí příběhu o jeskyni je v obou případech popisem

nesamozřejmosti světa. Platón vypravuje, jak je obtížné prolomit uzavřenost jeskyně, v níž

lidé z počátku přebývají, a vystoupit do Otevřena, ke slunci, a zakládat svět. Případnému

vzestupu je vlastní velké riziko, jeho průvodkyní je smrt. Oproti tomu Aristoteles zdůrazňuje

snadnost, s jakou se lidé ze světa do jeskyně propadají a naučí se považovat ji za normálnost.

V tomto pojetí je nikdo z vnějšku do jeskyně neuzavřel, oni sami si svým způsobem života

jeskyni vytvářejí jako samozřejmé místo pobytu. Lidstvo v tomto obrazu žije v jeskyni,

vybavené vším komfortem a nadbytkem, a považuje tento uzavřený prostor za svůj domov a

za jedinou možnou realitu – nevědí, co je svět. Domnívají se, že všechno mají a nic jim

neschází. Platónova jeskyně je nuzná a kasárenská, ale z útlaku se alespoň v jednom z jejích

obyvatel rodí pochybnosti, vzniká nespokojenost, která vrcholí prolomením uzavřeného

prostoru. Problém Aristotelovy jeskyně je horší: její obyvatelé jsou rozmrzelí z přesycenosti,

nudí se a nevědí, co s volným časem. Jsou pacifikovaní a domestikovaní, nikdo si nedovolí

pochybovat. Hojnost všeho vylučuje ze života sny i revolty.

Přesně toto pojetí je hlavním rysem moderní jeskyně, která je důsledným rozvedeném

Aristotelova obrazu. Oproti jeho statickému uzavřenému prostoru je ale tato moderní varianta

jiná – expanzivní, stále se rozšiřující a narůstající. Proto ve svých obyvatelích vzbuzuje

dojem, jako by žili v prostranství volnosti a Otevřena. Expandující jeskyně pohlcuje vše,

s čím přijde do styku, je expanzivní uzavřeností. Zahrnuti nadbytkem a luxusem nevnímají

obyvatelé této jeskyně absenci podstatného, chybí jim míra a rozměr, diference, v níž se

teprve mění skutečnost na svět, ve kterém mohou lidé přebývat svobodně a s radostí.

49 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 9, 60, 141–151, 166–183; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 51, 70, 105, 133, 203, 211, 225–239; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 91, 96.

73

Skryté dějiny moderní doby jsou vyprávěním o tom, jak je svět pozvolna, ale systematicky

pohlcován agresivní jeskyní. Děsivé obavy antických myslitelů se realizují a vládnou jako

systém samozřejmosti. Moderní jeskyně je uzavřeností systému, v němž vládne modus

nepravdy a prázdnoty. Podstatné zmizelo a člověk hledá záchranu a úkryt v nepodstatném a

vedlejším, v jeskyni. Se ztrátou se smiřuje a žije v domnění, že ji může vyvážit a nahradit

hromaděním nepodstatného – ocitá se ve falešném a převráceném míru. Jeskyně je vytvořena

kouzelným systémem zrcadlovitosti, jehož hlavním tvůrcem jsou masmédia.

Nicméně, člověk je bytost, kterou určuje vztah k Otevřenu, respektive je mu vlastní

metafyzická potřeba Otevřena, vzestupu z jeskyně do Otevřena. Systém ale vztahy převrací a

ze jsoucen vytváří své příslušenství. Pohyb vzhůru, z jeskyně do Otevřena, je odkloněn a

vychýlen do pohybu horizontálního, v němž se v grandiózních rozměrech opakuje stále stejné.

Jeskyně se stává ztělesněním zla, moderní nicoty a prázdnoty, nadvlády nepravdy,

indiferentnosti. Zcela zřetelně se ukazuje radikálnost sporu a sváru jeskyně a Otevřena a

nutnost volby mezi nimi. Tedy volby mezi životem v iluzi nepravdy – v univerzálním panství

jeskyně a zakládáním světa – pohybem v Otevřenu. Buď systém nebo svět, buď fungující

komfort provázený devastací krajiny i duše, nebo poetický pobyt na Zemi, vnucující se

fakticita jeskyně, nebo osvobozující možnost Otevřena. Obnovení světa se potom děje jako

obnovení sporu dobra a zla, obnovení diference a míry.

Samozřejmě, v takto fungujícím skutečnosti se normalitou vždy jeví pobyt v jeskyni,

zatímco osvobozující průlom do Otevřena se odsuzuje jako bláznovská abnormálnost.

V kontextu každodennosti a navyklého života v příslušenství systému člověk netouží po

svobodě a pohybu v Otevřenu, ale dožaduje se blahobytu a zajištěnosti – pokračující nadvlády

jeskyně. Lidé ztrácejí přístup k nekonečnu, jsou uvěznění do roztahovačné agresivity triviální

a pragmatické konečnosti, která v jeskyni vládne. Přesto, místem, kam člověk patří, je polis,

jeho domovem je Otevřeno světa, svět a jeho zakládání.

Prostor jeskyně moderního světa má také svoji specifickou hierarchii a strukturu, naprosto

odlišnou od tradičního rozvrstvení, kde vládnoucí funkce vykonávaly viditelné osoby.

Určujícím rysem této hierarchie je anonymita, neosobnost a abstraktnost, jeskyni neřídí osoby

z masa a krve, ale fungující neosobní systém. Na jeho samotném vrcholu stojí skrytý

planetární diktátor, určující povahu času, prostoru, pohybu, smysl i styl života. Po ruce má

zástupce a náměstky, kteří v jednotlivých částech planety provádějí jeho příkazy. Na třetí

místě figurují mezinárodní korporace a konsorcia, soustřeďující ekonomickou moc systému a

dohlížející na to, aby se proplétání techniky, vědy a průmyslu odvíjelo žádoucím směrem.

Následuje výkonný a pomocný personál, administrativa, tedy početná armáda politiků,

74

diplomatů, ideologů, manažerů všeho druhu. Za úkol mají správu a údržbu fungujícího

systému. Nejpočetnější je vrstva pátá, masa konzumentů, oběť systému, které ale ideologie

vsugerovává, že je jeho pánem. Pod touto masou je zařazen občan, kterému se dovoluje, aby

se jednou za pět let dostavil k volbám a odevzdal svůj hlas některé ze stran. Zcela dole

uzavírá hierarchii naprostá bezvýznamnost – člověk.

Konečně, důležitý vztah vzhledem k jeskyni zaujímá ideologie. Určující vlastností každé

ideologie je to, že zaslepuje lidi, a představuje jeskyni jako jedinou možnou a chtěnou realitu.

Ideologie je vlastní strážkyní jeskyně a její přízemnosti, dozírající na to, aby se lidé ani

nepokoušeli hledat ze jeskyně východ, slouží jako přímá i nepřímá apologetika vládnoucímu

globálnímu systému který transformuje planetu na expandující jeskyni, luxusní pro menšinu,

macešskou pro většinu, zhoubnou pro všechny. Největším nebezpečím pak je, že i po krachu

staré ideologie se člověk vystavuje nebezpečí, že upadne do tenat ideologie nové a tak vlastně

celá nabízená transformace pervertuje na pouhý přechod z jedné jeskyně do jeskyně jiné.

Ve své podstatě je ideologie, jako nekritická obhajoba převrácených poměrů,

degenerovanou ideou. Vzniká z pověrečné úcty k modlám: cosi je pozvednuto na místo

svrženého a popraveného boha a vynáší se na piedestal zbožnění. Takovou ideologickou

modlou mohou být např. rasa, národ, Strana či Trh. Ideologie je vševědoucí, na libovolný

dotaz má připravenou odpověď. Jednou z cest vůči jejímu vlivu je mimo jiné osvobozující

moc humoru, jak bude pojednáno níže.

9. Existuje řešení krize moderní doby? Představené schéma, které se prolíná Kosíkovy eseji, i mozaika hlavních pojmů,

problematik a fenoménů, samozřejmě vybízí k celé řadě otázek a úvah. Zcela zřetelně se

rýsuje centrální a klíčová otázka: pokud je moderní doba skutečně zasažena do takovéto míry

krizí, převládající paradigma se vyčerpalo, všemu vládne expandující jeskyně fungujícího

systému s „Anonymním diktátorem“ na vrcholu a člověk ztratil svoji areté, svoje bytostné

určení, existuje vůbec v této záplavě skeptických a pesimistických úvah a obrazů, jimiž jsou

Kosíkovy eseje doslova prodchnuty, nějaký náznak naděje, řešení, nového či jiného začátku,

radikálního obratu k novému vnímání skutečnosti? A i když je zřejmé, že něco takového

75

Kosíkovy úvahy nabízejí, jedná se pouze o příliš obecné a abstraktní a svým způsobem naivní

koncepty, nebo autor nabízí i nějaké konkrétní alternativy a recepty?50

Příkladem prvého je převzatá a rozvedená vize Otokara Březiny o velkém svátku

prosincovém. Uprostřed zdánlivě nikdy nekončícího chladu a tmy náhle zableskne, jakoby

zázrakem, jiskra, zazáří světlo: narodí se dítě a s ním i naděje. Takováto básnická imaginace

probouzí imaginaci politickou. Uprostřed uspěchanosti, honby za funkcemi, nestoudnosti a

ideologického blábolení, vyšlehne náhle, jako by z ničeho, jiskra-myšlenka a rázem

zpochybní všechnu převrácenou normalitu. Otvírá se šance na výstup z jeskyně do světa.

Takto koncipovaný vítězný prosinec je konjunkcí vyšší duchovní pravdy a integrální,

radikální, demokracie.

Jakým konkrétním a praktickým způsobem se ale člověk a lidstvo mohou dobrat takové

události? Výchozím bodem jakýchkoliv nadějných plánů je skutečnost, že moderní jeskyně

má své limity – ačkoli překračuje při svém růstu veškeré meze, není schopna překročit vlastní

historickou omezenost – být uzavřeným a uzavírajícím prostorem. Její omezenost spočívá i

v tom, že není nikdy schopna zapochybovat o svojí legitimitě, či sáhnout na strukturu panující

hierarchie. Na tomto základě, tedy dedukci o jistotě toho, že možnost alternativy a osvobození

existuje, je pak možné začít uvažovat o předpokladech a nutných aspektech řešení. Především

je tu nutnost existence umění číst, respektive jeho oživení. Analýza neboli umění číst je

prvním a nezbytným předpokladem všech vizí a tvořivých imaginací. Velmi specifická role

v tomto ohledu připadá filosofii, koncipované jako trojí umění: umění číst, umění ptát se,

umění žit. Nicméně této otázce se budeme věnovat až v samotném závěru této kapitoly.

Umění číst ale nestačí. Předně je nutné, aby si vědomí vůbec uvědomilo, že jeskyně není

jedinou realitou, že může existovat osvobozující alternativa. Člověk si musí uvědomit

potřebnost a nezbytnost základního obratu - k mnohorozměrnosti světa, nová změna musí být

přitom podobně základní a radikální – v postoji k dějinám, času, pravdě aj., jako byly zrod

křesťanství či Descartova filosofie spolu s Francouzskou revolucí. Je třeba, aby člověk nově

definoval vztah sebe k tomu, co jest – k přírodě, dějinám, ale také k sobě samému, aby lidstvo

přemýšlelo o počátcích nového, jiného a osvobozujícího paradigmatu.

Pramenem nové a tvořivé imaginace, nového paradigmatu, je předně rozpoznání hrozby a

hledání rozměru, který moderní době chybí. Zajímavostí v tomto kontextu je důraz, který

Kosík klade na střední Evropu, jakožto privilegovaný dějinný prostor, neboť právě toto území

50 Následující úvahy viz Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993, s. 9–21, 62, 94–103, 135–148, 160–194; Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997, s. 8–51, 78, 98–126, 150, 211–255; Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004, s. 13, 32, 53–60, 80, 101, 158–180.

76

na vlastním těle poznalo, co je nacismus, co je bolševismus, i co je mnichovanství. Právě

tento potenciál zde může zrodit novou tvořivou imaginaci. Koneckonců, specifickou úlohu

vidí Kosík i v událostech Pražského jara, které jednak zpochybnilo paradigma moderní doby,

vcelku i v obou variantách, jednak bylo zábleskem a tušením jediné cesty, která může lidstvo

zachránit, projevilo se jako nesmělý náznak imaginace, z níž se jednou zrodí nové paradigma

– klíčily v něm zárodky dějinné alternativy.

Co vše tedy potřebuje rodící se nová imaginace? Především zmíněnou analytičnost, umění

číst, kritický náhled a nadhled. Příchod tohoto nového pohledu na skutečnost může paradoxně

urychlit sám systém expandující jeskyně – čím dokonaleji bude bezdějinnost dějin fungovat,

čím všednější každodenností se pro lidi stane komfort se svými průvodními znaky, umrtvující

nudou a ohlupující rozmrzelostí, tím dříve se zrodí nová představivost a nová imaginace.

Konflikt protichůdných časů – minulosti, která se tváří jako zajištěná budoucnost, a

budoucnosti, která ještě nesebrala síly k nástupu, může přinést a přivodit katartický otřes,

z něhož budou v nejrůznějších oblastech – ve vědě, hudbě či literatuře, ale také

v každodennosti obyčejného života – klíčit zárodky nového paradigmatu.

Když nyní perspektivu ještě zúžíme a pokusíme se o konkretizaci těchto vizí, Kosík hovoří

o nutných a přínosných proměnách v několika oblastech. Především je tu základní rovina,

problematika postavení a podstaty člověka samého, z níž se pak odvíjí i výsledek ostatních

změn. Pro jiný a nový počátek je předpokladem pozastavení, jako možný začátek zamyšlení.

Tedy linie úvah, kdy člověka znenadání přepadne otázka a pochybnost, úzkost, k čemu je

všechno pachtění, podnikání, uspěchanost a vynalézání dobré, tím se uvolňuje prostor a čas

k zamyšlení. Běžné veličiny – hodnoty moderní doby, jako je úspěch, efekt, majetek či sláva,

se propadají do bezvýznamnosti a vynořuje se přehlížená a potlačovaná otázka, co je dobro,

co je pravda? Člověk se potřebuje rozpomenout, kdo vlastně je a kam patří. Jemu vlastní je

totiž unikátní možnost nezařaditelnosti: člověk, který ví, kdo je, má moc vzepřít se fatalitě

fungujícího systému a říci NE. Pokud si člověk rozpomene na svoji areté, tedy pobyt na světě,

který spočívá v diferenci a osvobozující možnosti, když hledá východisko z labyrintu jeskyně,

což se neděje návratem do minulosti, ale přípravou a předjímáním budoucnosti (budoucnosti,

která není pouhým prodloužením převrácené přítomnosti do příštích staletí, ale rodí se a

začíná v kritice toho, co právě je a co chce v zatvrzelém egoismu trvat na věky), když si tedy

uvědomí své poslání (být na světě) a rozpozná, že v současné komfortní jeskyni figuruje jako

pouhé příslušenství, pak se může vědomí tohoto rozporu a křiklavého nesouladu stát počátek

osvobozujícího pohybu: člověk se napřímí a hierarchie jeskyně se hroutí.

77

Zdrojem podobného sebeuvědomění může být nový náhled na míru a její moc rozlučovat

a slučovat. Právě míra ví, že technická vynalézavost má smysl pouze tehdy, když jde ruku

v ruce s básnickou imaginací a morálním zamyšlením. Takto pojatý trojrozhovor umožňuje

člověku obnovit poetický a důstojný pobyt na Zemi. V jeho pozici v rámci bytí, v inter-esse se

zakládá možnost jeho pohybu, stejně jako jeho tří základních schopností: myslet, básnit,

konat, jako hybných zdrojů tohoto pohybu. Myšlení, básnění a láskyplné konání jsou

způsoby, jimiž se prolamuje uzavřenost jeskyně a přechází se do Otevřena. Jinak lze možnost

záchrany také formulovat v příkazu lásky, lásky, která přikazuje – lásku. Kdo tento příkaz

uposlechne, rozhoduje se pro trvalou a radikální neposlušnost vůči vyhlašovaným nařízením

převráceného polo-světa jeskyně. Příkaz „Otevřeno, nikoli jeskyně!“ je parafrází apelu „Ježíš,

ne Caesar!“, takovýto příkaz osvobozuje.

Člověk se stále pohybuje mezi možností úpadku na jakési anonymní „cosi“ a „ono“ a

možností vzestupu k zodpovědnému já. V tomto pohybu není člověk uzavřen, ale právě jím

prolamuje omezenost jeskyně, která toto rozlišení nezná a obojí směšuje. Člověk je praxis:

jako praxis nezhotovuje nástroje a soubory věcí, ale zakládá svět. Rozumí tomu, co vcelku je

a chápe toto porozumění jako vybídnutí, aby vykročil z jeskyně do Otevřena – a v tomto

vykročení a překročení zakládal svět. Vztah k bytí je tou událostí, která prolamuje jeskyni a

vzestupuje do Otevřena. Specifickou úlohu v této oblasti hraje mládí. Osvícenost zdůrazňuje

možnost jiných počátků, a tak zdůvodňuje nezastupitelnou roli mládí v dějinách. Mládí je

pokus o jiný počátek, nebezpečné pohoršení nad stávající životními vzorci; člověk je možnost

svobody a počátku, v každém okamžiku života může přerušit následnost, v níž se pohybuje,

vystoupit z pořadníku a zahájit jinou řadu. V tom je smysl skutečného mládí.

Projekt planetární záchrany spočívá mimo jiné také na těchto požadavcích: záchraně a

obnově města jako prostoru občanského soužití, záchraně krajiny před devastací a jejím

oživení jako místa poetického pobývání lidí, záchraně osobnosti před rozplynutím

v masovosti a nivelizací na příslušenství systému. Stejně tak zachránit svět znamená obnovit

rozhovor a spor zakladatelské trojice, triády rozumu: rozumu technického, poetického a

morálního, a obnovit architektoniku, která sjednocuje vznešené s triviálním, trvalé

s dočasným, pohyb v před s možností se pozastavit.

Přijít musí nová koncepce člověka, dějin, přírody, času, pravdy, bytí, ale také politiky,

respektive demokracie. Demokracie, která je schopná resistovat „Anonymnímu diktátorovi“ a

odvažující se průlomu z expanzivní jeskyně, nemůže být demokracií sociální, respektive

pouze sociální, protože takové pojetí redukuje člověka na systém potřeb. Místo toho musí

přijít demokracie metafyzická, která bude vnímat člověka jako světodějnost a bude ho vybízet

78

k zakládání světa. Spolu s tím je potřebné vytvoření nové podoby polis, pospolitosti, založené

na vizi člověka jako plurality bytostí. Kromě politika hraje svoji osvobozující roli samozřejmě

také kultura, jejímž vlastním určením je právě pobyt ve světě – v Otevřenu. Kultura je

osvobozujícím průlomem, který zakládá volný prostor a trojici jeho kultivování: úctu ke

vznešenému, péči o Zemi, vztah k bližním jako ke svobodným bytostem. Kultura i politika

překonávají osobní i kolektivní egoismus a prolamují uzavřenost jeskyně.

Konečně ještě o jednom specifickém klíči k prolomení jeskyně hovoří Kosík na několika

místech: myšlení by nemělo rovnou vymýšlet nové paradigma, ale mělo by se soustředit na

přemýšlení o tom, co dnes vládne, pokusit se analyzovat symbiózu vědy, techniky a

ekonomie, protože právě v této trojici jsou „zaklety“, utajeny, osvobozující možnosti. Je třeba

se znovu ptát: co je ekonomie (co je domov a dům, co znamená hospodařit?), co je věda (co

pro člověka znamená znalost podstatného a jeho odlišení od druhotného?), co je technika (co

je umění být na světě a přitom neprodlévat v jeskyni, která o světě neví?).

Když hledáme v Kosíkových esejích možné okruhy řešení a úvahy nad východisky

z moderní krize, kromě zmíněných apelů a vizí se velmi brzy a velmi výrazně začnou rýsovat

tři specifické oblasti a okruhy, které hrají v tomto řešení, když ne klíčovou, tak rozhodně

velmi výraznou a viditelnou roli. Než tyto mody řešení zmíníme, jedná se o úlohu jinakosti,

humoru a filosofie, zmíním ještě v nutné krátkosti oblast čtvrtou, která by se sice logicky

nabízela za jednu z centrálních, ale kupodivu v rámci esejistických textů o ní najdeme

pouhopouhou jednu zmínku, možná ale o to významnější a hodnou pozornosti. Karel Kosík se

možná překvapivě v celé šíři svých úvah prakticky vůbec nevěnuje otázce smrti a její úlohy

v proměnách moderní doby, respektive v řešení její krize. Právě smrt je ale nejvážnějším

protivníkem samozřejmosti, člověka vytrhuje ze samozřejmého mínění, zpochybňuje

samozřejmost světa a volá člověka k zodpovědnosti. Právě v setkání se smrtí se člověk

setkává také s pravdou o sobě – není svrchovaným pánem, ale pouze jedním z hráčů ve velké

hře světa. Klíčovým problémem moderní doby je skutečnost, že samozřejmost se ve sporu se

smrtí jen tak lehce nevzdává, ale naopak se ji snaží srazit na kolena: bagatelizuje ji,

domestikuje a chce ji přeměnit na samozřejmost. V moderní éře tak smrt ztrácí svoji

osvobozující otřesnost a stává se nivelizovanou součástí života. Smrt druhého již není otřes,

který člověka vykolejí, smrt zevšedněla a klesla na rovinu přízemnosti a bezvýznamnosti věcí,

senzací a událostí. V kontextu této kapitoly tedy smrt v moderní době ztratila svůj

osvobozující a prolamující potenciál.

79

První ze tří modů, které hrají specifickou roli v možnosti řešení krize moderní doby a

prolomení uzavřenosti jeskyně, je tedy něco, co lze ve svých různých modifikacích shrnout

pod termín jinakosti. Obraz, který toto téma může uvést, je například figura tragické bytosti,

která má jedno oko navíc. Taková osoba nevnímá pouze lépe, co se děje, ale také nahlíží, co

jako vidoucí musí dělat a k jakému jednání je zavázána, samozřejmě pak upadá do podezření

u těch, kteří přivírají oči nad hrozícím nebezpečím. Pro svoji kritiku všech ideologií vzbuzuje

tato postava podezření na všech stranách, všem je nepohodlná.

Podobné symptomy vykazuje např. Švejk, který nikdy nespěchá a má vždy času nazbyt.

Není synem své doby a jde proti proudu, pěšky a pomalu. Oáza jinakosti je v jiném případě –

u Fausta – reprezentována chatrčí, v níž žijí Filemón a Baukis, a která Faustovi, jenž jinak

ovládl celé okolí a vládne v bohatství, nedá spát a provokuje jej, protože ztělesňuje přesný

protiklad jeho vlastního systematického ovládnutí okolního prostředí. V moderní době pak

kdokoliv, kdo se odmítá zapojit do „normálního“ stavu a podvolit se nivelizujícímu systému,

je neomylně posouzen, odsouzen a exkludován jako blázen. Přitom, a na to Kosík klade důraz

často, prvním předpokladem svobody a osvobozujícího pohybu k Otevřenu je pozastavení,

vystoupení z valícího se proudu, vybočení z řady, stání mimo pořadí, chůze proti proudu

uniformované masy. Jiný a nový počátek je přitom zásadně možný jen na základě takového

vybočení a vystoupení z vnějšně definovaného řadu skutečnosti – jeskyně.

Humor a schopnost smíchu na tuto „rebelii“ navazují. Humorný, nikoli zlý, výsměch je

jedním z přiměřených a důstojných přístupů vůči zpupnosti zaslepené moderní jeskyně. Smích

je spolu s řečí konstitutivním prvkem lidské existence, ne však jako pouhé veselé tváření se,

ale jako rozpoložení mysli. Ve smíchu se člověk zbavuje strnulosti a otvírá se okolí i sobě.

Smích znamená uvolnění, je vzácný a výjimečný. Zvláštní význam má smích pospolitý, který

odhaluje nepřiměřenost: kdo se vyvyšuje a přesahuje míru, je smíchem smeten dolů na

patřičné místo. V pospolitém smíchu se účastníci ujišťují jak o své omylnosti, konečnosti,

smrtelnosti, a tedy i směšnosti, tak o své důstojnosti a rovnosti, o svém nezadatelném lidství.

Epochy a společnosti bez humoru zjevují ztrátu podstatného a postižení nepravdou. Humor

není soubor historek, ale nejvyšší projev imaginace. Je oporou vznešenosti, která by se bez

něj stala dutou patetičností.Oproti tomu staví moderní doba karikaturu smíchu – společenskou

masku zvanou „keep smiling“. Humor ve své pravé podobě chrání před zoufalstvím,

cynismem a lhostejností – jednoduše řečeno, nabourává přirozené životní prostředí jeskyně,

osvobozuje z mechanické příslušnosti k systému, sám úsměv dosvědčuje nesamozřejmost

světa a ve svém nadhledu poukazuje na možnost jiného, nového, pohledu, nového a

uvolňujícího vidění skutečnosti, vzestupu do prostoru Otevřena.

80

Konečně symbolicky závěrečné místo v linii, v níž jsme sledovali hlavní schéma

Kosíkových úvah, patří úloze a postavení filosofie, jakožto kritického myšlení, a jejího

potenciálu pro řešení krize moderní doby. Skutečná filosofie se rodí z běžných lidských sporů

a starostí, je spojencem lidí proti moderní fatalitě. Zatímco ekologie se domnívá, že stačí

zachránit životní prostředí, filosofii jde primárně o záchranu světa a obnovu pobytu člověka

v tomto světě. Kritické myšlení, filosofie, se přitom také bytostně liší od ideologie, která zná a

má dopředu na vše připravené odpovědi. Filosofie je trojím uměním: uměním číst, uměním

ptát se, uměním žít; její vlastní činností je kritika předpokladů. A je to právě filosofie, jež

prolamuje omezenost a uzavřenost ideologických jeskyní, připomíná pravý úděl člověka –

poetický pobyt na Zemi. Pro filosofa i pro člověka je polis místem, kam patří, jeho domovem

je Otevřeno světa, svět a jeho zakládání. V éře, v níž panuje agresivní a expanzivní jeskyně

systému a prozaičnosti, je místo a úloha filosofie jako kritického myšlení o to silnější a

významnější. Jak Kosík vyzívá na konci své poslední eseje, kolem nás je řada nevyřešených a

nejpodstatnějších otázek dnešní doby, a je na kritickém myšlení, aby nemeškalo a dalo se do

práce.

81

III. ZÁVĚREČNÁ KOMPARACE A SHRNUTÍ

Dílo Karla Kosíka pokrývá celou škálu tematických oblastí, od vlastních ontologických a

gnoseologických otázek, jimž se věnuje především v Dialektice konkrétního, až po

politologická, sociologicko-ekonomická a kulturní témata. Nicméně vlastním smyslem této

práce bylo ukázat, že je možné najít minimálně jeden ucelující pohled, jedno výkladové

schéma, které obsáhne Kosíkovu tvorbu vcelku, a přitom bude logicky vypovídat o jeho

hlavní a celoživotní sféře zájmu. Nabídnutý rozbor Dialektiky konkrétního a pozdějších esejů

sleduje Kosíkovu fascinaci problémem člověka a jeho postavením v soudobé skutečnosti.

Zatímco v Dialektice konkrétního leží přece jen váha celého tématu také na analýze dialektiky

světa jevů a světa skutečnosti, již tam je zřejmé, že Kosík tuto problematiku pojednává právě

prizmatem jeho centrálního tématu – člověka. Pozdější esejová tvorba tuto oblast velmi široce

a z mnoha úhlů pohledu doplňuje a rozšiřuje, a tak se základní schéma – předesejistické –

stává poměrně čitelným a rozšířeným modelem a rozvinutým popisem pobytu člověka

v moderní době, i problémů s tím spojených.

Jak již bylo několikrát v této práci řečeno, obraz Dialektiky konkrétního především klade

důraz na rozměr lidské činnosti ve světě, na praxi – jíž je samotné zakládání světa, na jeho

konstrukci. Člověk se svojí praxí ve skutečnosti zpředmětňuje a také díky tomu je schopen

destruovat zvěcnělou pseudokonkrétnost a vnímat realitu v její konkrétní totalitě. Přesto je

tento genezivní a ontický charakter skutečnosti velmi brzy zastřen a člověk se ocitá ve světě

pragmaticko-utilitárně vystavěném a definovaném, stává se součástí systému, objektální

bytostí, a jeho původní rozměr jako onto-tvorné bytosti je zapomenut nebo přehlížen.

Tento obraz, do značné míry ještě obecný a neurčitý, již v jasných konturách vytyčuje

prostor, do nějž můžeme umístit v této práci nabídnuté schéma, kterým Kosík nahlíží problém

člověka v moderní době později. Specifická a jedinečná role a postavení člověku zůstávají. Je

místem diference dobra a zla, určuje se vztahem k pravdě a Otevřenu, převyšuje jím

zkonstruovaný svět a jeho mechanismy, včetně moderního systému. Člověku je vlastní

poetický rozměr, v němž hledá kontakt s Otevřenem, se vznešeností, nadále je to člověk, kdo

svět zakládá a vytváří. Nicméně, události posledních několika staletí celou situaci radikálně

82

mění. Na podkladě karteziánského vnímání skutečnosti postupně vzniká anonymní a

všemocný mechanismus fungujícího systému produkce a konzumu, založený na nekonečné

zdokonalitelnosti, uspěchanosti a vizi rostoucího blahobytu a pokroku. Mechanismus systému

je ovládán „Anonymním diktátorem“, neosobní všemocnou mocí, nahrazující padlého a

popraveného Boha. S jeho panstvím se radikálně proměňuje etický obraz světa, mizí diference

dobra a zla, pravdy a nepravdy, s mizející diferencí se šíří modus nepravdy, záměny, nicoty a

prázdnoty. Kultura i politika je pervertována na karikaturní součást potřeb systému, vládne

všeobecná směnitelnost, manipulovatelnost a příručnost všeho.

Na takto proměněném prostředí se samozřejmě zcela proměňuje i situace člověka, který je

redukován na jednorozměrné příslušenství systému, je mu odebrána jeho areté i veškerá další

jeho specifika, a stává se spokojeným, ale nevědoucím obyvatelem moderní komfortní

jeskyně, jeskyně stále expandující a rozšiřující své panství. Dle Kosíka se ale takovéto

vládnoucí dějinné paradigma vyčerpalo a nastala doba obratu, nového začátku, nové

imaginace. Je třeba redefinovat vnímání skutečnosti, vrátit se k poetickému pobytu a

diferencím, které umožňují přístup k pravdě, k Otevřenu, které umožňují zakládat svět. Cest a

způsobů, jak moderní jeskyni uniknout, je v obecné formě mnoho, nicméně konkrétní kroky

jsou teprve na nás a naší kreativitě. Důležitým předpokladem je vědomí nutnosti obratu a

změny, schopnost a vůle se pozastavit, vystoupit z řady, svojí jinakostí narušit a zpochybnit

fakticitu a fatalitu systému, nabídnout alternativu, nový a jiný začátek. Centrální úlohu

v tomto procesu má kritické myšlení, bez něj není celá pseudokonkrétnost moderní doby –

panství jeskyně – vláda Anonymního diktátora – fungující systém produkce/konzumu, vůbec

odhalitelná a analyzovatelná.

Obraz titulního tématu této práce se v Dialektice konkrétního a v pozdějších esejích

vyskytuje ve dvou formách. Původní je o něco obecnější úvahou, která již ale nese hlavní

výkladové principy, které téma určují; pozdější obraz, podaný ve schématu, prolínajícím se

esejistickou tvorbou, je již konkretizovanou a aplikovanou verzí stejného náhledu. Nejasné a

pouze obecné původní intence dostávají zřetelnou podobu, když Kosík diskutuje aktuální

politická či sociální témata. Výkladové schéma, popsané v této práci, je nástrojem, s jehož

pomocí lze začlenit veškeré ostatní Kosíkovy úvahy do společného obrazu, jehož tématem je

titulní situace člověka v moderní době. Nejde o vytvoření nějakého Kosíkova filosofického

systému, ale o vysledování jednotící linie hlavních výkladových bodů, kolem nichž se celá

Kosíkova esejistická tvorba točí a které jsou jako takové naleznutelné ve své více či méně

rozvedené podobě již v Dialektice konkrétního. Dílo Karla Kosíka vůbec není vzájemně

nesouvisející sbírkou esejů mnoha zaměření, které navíc nemají se systémem Dialektiky

83

konkrétního nic moc společného – právě naopak: celé Kosíkovo dílo je možné číst a vnímat

jako bohatou a pestrobarevnou mozaiku a škálu témat a analýz, které ve výsledné podobě řeší

stále totéž – zkoumají smysl pobytu člověka v rámci skutečnosti a především neustále

hlouběji a hlouběji postihují specifikum tohoto pobytu v dějinné aktualitě moderní doby,

v naší současnosti.

84

Prameny a literatura:

Kosík, K.: Dialektika konkrétního. Praha: Nakladatelství ČSAV 1963.

Kosík, K.: Poslední eseje. Praha: Filosofia 2004.

Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Praha: Torst 1997.

Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel 1993.