III.Vlaková  pouť   do Lurd

18.5. – 25.5. 2012

Milí  spolupoutníci, jsme  velice   rádi,   že   se  nám  dostalo  možnosti   již  po   třetí   absolvovat   vlakovou  pouť  do   snad  nejkrásnějšího  mariánského  poutního  místa  na  světě  – do   francouzských Lurd. Jsme za tuto možnost   velice   vděčni   zejména   slovenské   cestovní   kanceláři   Wagonservice   Bratislava   a  cestovní  kanceláři  Miklastour  z Prostějova,  která  se  na  realizaci  této  pouti  za  českou  stranu  již  rovněž  potřetí  podílela.  Přesto,  že  jsme tedy absolvovali vlakovou  pouť  během  necelých  4  let již   po   třetí,   nic   to   neubralo   z její   krásy,   atmosféry   a   radosti   ze   setkání   s Pannou  Marií  v Lurdech.  Ba  opak.  Jako  by  ta  krása  gradovala….    Cestu  do  Lurd  jsme  absolvovali  snad  již  po   desáté,   ale   vždy   se   sem  nesmírně   těšíme, abychom   zde  u  Masabielské   jeskyně   předložili  nejen  svoje  prosby,  ale  i  prosby  našich  milých  a  přátel.    A  hlavně   také  díky  za  všechno,  čeho  se  nám  za  uplynulou  dobu  dostalo  a  co  mnohdy  přijímáme  jaksi  automaticky, aniž  bychom  si  uvědomovali, že to jsou velké  dary.   Než  se  však  ponoříme  do  děje  III.  vlakové  pouti,  dovolte  malé  zamyšlení  nad  účastí  na  pouti.   Pouť…..,  že by to byl jen přežitek  středověku?  Proč  se  nám  poutnictví  vrací  zpět?  Nemůže  to  být  proto,  že  dnešní  doba  obecně je  arytmická   a složitá  a  pouť nám  proti  tomu  přináší  rytmus  a jednoduchost? Pouť   je   starodávnou   a   dnes   znovu objevovanou   cestou,   jak   se   naučit   dát  hlubší,   vědomější   smysl   našemu myšlení   a   konání.   Na   poutě   lidé   odcházeli,   když   cítili,   že  jejich  duch  potřebuje  posílit.  Během  cesty   si  najednou  uvědomujeme,   že   konečně  máme  čas  sami  na  sebe.  Uvědomovali  jsme  si  tuto  skutečnost zejména při  naší    pěší  pouti  do  Santiaga  de  Compostela v r. 2006. Jeden z holandských  poutníků  připomněl  dnes  již  známý  výrok, že:  „  Ten  kdo  putuje  do  Říma,  se chce potkat s papežem,  kdo putuje do Jerusaléma,  chce  se  potkat  s Ježíšem,  kdo putuje do Lurd, chce se potkat s Pannou  Marií  a  kdo  se  chce  potkat  sám  se  sebou,  putuje  do  Santiaga  de  Compostela. A   tak   se   také   říká   poutníkům   do  Říma  „romeiros“   (cesta   kříže),   poutníkům  do   Jerusaléma  „palmeiros“  (cesta  zázraků)  a  poutníkům  k hrobu  apoštola  Jakuba  do  galicijského  Santiaga  de Compostela  „peregrinos“  ( cesta moci). Tak  jak  je  naším  zvykem, píšeme si z každé  cesty „zápis“,  který  nám  jednak  po  letech  dovolí  připomenout   si   krásné   chvíle,   ale   také   jej   můžeme   předat   dál   těm,   kteří   z různých   důvodů  nemohou cestovat s námi. Pomocí   těchto   řádků   jim   můžeme   podat   obraz   toho,   co jsme prožili,  zažili  a  snad i touto formou  třebaže jen  na  papíru  či  monitoru  počítače  mohou čtenáři cestovat s námi.  V dnešní   uspěchané   době   není   čas   k tomu,   abychom   se   sešli   všichni   kolem  stolu  a  popovídali   si, jak tomu bývávalo  dřív. Přijměte tedy naše   pozvání   k poněkud   neumělým   řádkům   vzpomínek   na   vlakovou pouť   do  Lurd, kdy  si  připomínáme  již   154.  výročí  zjevení  Panny  Marie  .

Pátek  18.  května 2012 Na  tento  den  je  stanoven  odjezd  poutního  vlaku  směr  Innsbruck,  Marseille  a  Lurdy.  Poutníci  od  CK  Miklastour  mají   sraz  přímo  v Bratislavě   na  hl.   nádraží.  My   cestujeme  do  Bratislavy  mezinárodním   rychlíkem  CHOPIN   z Přerova.   Již   zde   na   nástupišti   se   setkáváme   s prvními  poutníky  a  přímo  ve  vlaku  máme  již  další  poutníky  jedoucí  od  Ostravy.  Na  dalších  stanicích  přistupují  další  z oblasti  Slovácka  či   jižní  Moravy.  V Břeclavi  se  spojujeme  s mezinárodním  rychlíkem   od   Berlína,   kterým   cestují   poutníci   z Čech   a   od   Brna.   Hlavním   organizátorem  vlakové   pouti   je renomovaná   společnost   Wagonservice   travel Bratislava v čele s jejím  ředitelem  panem  ing.  Gálikem a duší  celého  poutního  dění   je paní  ing. Lukáčová.  Na  prvním  nástupišti   bratislavského   nádraží   je   již   připraven   improvizovaný   stánek   Wagonservisu, ve kterém  úřaduje   paní  Lukáčová  a kde se poutníci  dovídají  potřebné  informace.  Po chvíli  je  již  přistaven  dlouhý  vlak  čítající   14   lehátkových  vagonů.   Jdeme  do  přední části vlaku,  kde  má  CK  Miklastour  vyhrazen  vůz  č.  101.  

Postupně   se   vítáme   se   všemi   poutníky,   zdravíme   se   s personálem   vlaku   – s mnoha   členy  posádky   se již   známe   z minulých   vlakových   poutí.   Jsme   potěšeni,   že   hlavním   „duchovním  vůdcem“  vlakové  pouti  je  opět  františkán  otec  Tadeáš,  kterému  sekunduje  spolubratr  Peter  a  další   dva   mladí   kněží.   Bohužel,   z české   strany   tentokrát   nemáme žádného   duchovního  pastýře.  Pozitivem  snad  bude  to,  že  si  budeme  moci  „oprášit“  pěknou  melodickou  slovenštinu. Za   českou   stranu   jsme   všichni,   další   tři   poutníci   z jižních   Čech   budou   přistupovat   až  v rakouském   Linzi.     Sluší   se   snad   ještě   podotknout,   že   s námi   cestuje   i   pan   „generální“  Jindřich   Miklas,   ale   ten   jede   tentokrát   ve   službách   slovenské   CK  Wagonservise a   má   na  starost   svoji   padesátku   poutníků   ze   Slovenska. Každý poutník dostal   při   nástupu   svoji  jízdenku,   na   které   je   vyznačeno   číslo   vagonu,   číslo   kupé   i   lehátka   a   také   název   hotelu, ve kterém   bude v Lurdech bydlet. V našem   případě   je   to   opět   velice   osvědčený   tradiční   hotel  ALLIANCE. Jako  čtvrtý  vagon  je  v poutním  vlaku  opět  zařazen  společenský  vůz,  který  slouží  jako „občerstvovna“  na  duši  i  na  těle.     V 6.50   opouštíme   hlavní   nádraží   a   lokomotiva   slovenských   drah   táhne   náš   vlak   do   stanice  Bratislava – Petržalka,   kde   nastupuje   ještě   další   část   poutníků   a   hlavně   je   zde   již   zapojena  lokomotiva   zvaná   TAURUS   rakouských   drah,   která   nás   potáhne   přes   celé   Rakousko   až  k italským   hranicím.   III.   vlaková   pouť   má   totiž   další   vylepšení.   Budeme  mít   možnost   byť  krátce, navštívit  město   Innsbruck  (zde  nastoupí  pár  stovek   rakouských  poutníků)  a  dále  pak  ještě   krátce   i   francouzské   přístavní   město   Marseille. V 7.45 tedy opouštíme   nádraží  

v Petržalce  a    jedeme  směr  Kitsee,  Vídeň.  Za  Vídní    už  nabíráme  plnou  rychlost,  projíždíme  St.  Pöltenem,  který  je  hlavním  městem  spolkové  země  Dolní  Rakousy,    máváme  nádhernému  klášteru   v Melku   a   pokračujeme   směr   Linz   – hlavní   město   Horních   Rakous. V Linci zastavujeme v 10.55   a   hledáme   naše   tři   jihočeské   poutníky.   Po   chvíli   jsme   již tedy v kompletním  složení  a  pokračujeme  dál  směr  Salzburg  a  Innsbruck.    To  už  máme  za  sebou  milé  uvítání  od  otce  Tadeáše  a  ředitele  společnosti  Wagonservice    ing.  Gálika,  kteří  seznámili  poutníky  s programem  poutního  zájezdu.

Ve  společenském  vagónu   je   již  vše  připraveno  ke  slavení  první  vlakové  mše  svaté,  která  se připravuje  na  11.30.  My se  jako  poutní  vlakoví  veteráni  na  tuto  mši  sv.  velice  těšíme,  zatímco  pro   drtivou   většinu   poutníků je   to   něco   nového   a   nezvyklého slavit mši   sv. ve vlaku. Do společenského   vagónu   se   odvažuje   přijít   jen  málo   poutníků   a   většinou   sledují   tedy  mši   sv.  pomocí   reproduktorů   ve   svých   oddílech.   Kněží   mají   rozdělené   vagóny   a   tak   přináší   svaté  přijímání  přímo  do  jednotlivých  vagónů.

V Salzburgu je  jen  krátká  zastávka  – snad  ke  změně  vlakové  čety  a  hned  pokračujeme  dál.  Je třeba se  jen  zmínit,  že  jsme  minuli  nádherné  jezero  MONDSEE, salcburský  hrad  a  všímáme  si,   že   probíhá   generální   rekonstrukce   hlavního   nádraží.     Ze   Salzburgu pokračujeme   přes  německé   území směr   Kufstein.   Jedeme   poměrně   nedaleko   Berchtesgadenu, odkud je to kousek   na   Kehlstein   a   dále   pak   na   neslavně   proslulé   „Orlí   hnízdo“   – známou   Hitlerovu  čajovnu.  Míjíme jezero Chimsee a u Kufsteinu se  vracíme  zpět  do  Rakouska.

Salzburg Kufstein Ke Kufsteinu aspoň  tolik,  že  se  jedná  o  velice  pěkné  starobylé  město  s protékající  řekou  INN  a k největším  turistickým  lákadlům  patří  asi  hrad  uprostřed  města.  Na  nádvoří  hradu  je  malý  domeček,  ve  kterém  je  umístěn  hrací  stůl  píšťalových  varhan  a  píšťaly  jsou  umístěny  nahoře  ve   věži   hradu.   Pravidelně   každý   den   v poledne   se   zde   koná  malý   koncert   varhanní   hudby.  Tóny   varhan   se   z věže   nádherně  nesou   do   širokého   okolí   až   do   vzdálenosti   13   kilometrů!!!  Můžeme  osobně  potvrdit  a  vřele  doporučit  návštěvu  tohoto  města! Do   Innsbrucku   přijíždíme   včas   dle   jízdního   řádu   v 15.20.   Zde   máme   plánovanou   asi   1,5  hodinovou  přestávku  – jednak   se  bude  doplňovat  voda  do vagonových rezervoárů   a  hlavně   zde bude nastupovat   početná   skupina   rakouských  poutníků,   díky   jejichž     výpravě   se  mohla   naše  pouť  uskutečnit.  Mají  totiž  rezervováno  v našem  poutním  vlaku  7  vagónů.   Innsbruck je   hlavní  město  Tyrolska     v údol   řeky   Inn,     asi   30   km   severně   od  Brennerského  průsmyku.  V  bezprostřední  blízkosti  města  jsou  vysoké  hory,  na  severu  Hafelekar  (2334  m)  a  na   jihu   Serles   (2718   m).   Jméno   je   složeno   z   německých   názvů   řeky   Inn   a   most   Brücke  znamená   tedy   most   přes   řeku   Inn.   Innsbruck   je   páté   největší   město   Rakouska   (s   118   000  obyvateli.  Innsbruck  má  univerzitu  a  další  vysoké  školy,  je  sídlem  biskupa  a  oblíbeným  cílem  turistů  a  lyžařů. Z Innsbrucku  máme  plánovaný  odjezd  v 17.12.    Vycházíme  z moderního  nádraží  na  doslova  „leteckou“  prohlídku  města. Je tedy možnost  se  projít  po  nástupišti,  obdivovat  okolní  hory  a  zejména   známý   NORDKETTE.   Snad   připomenout   i   to,   že   Innsbruck   byl   olympijským  městem  a   je  hlavním  městem  spolkové  země  Tyrolsko.  Z těch  nejdůležitějších  míst  zmiňme  aspoň     Dóm   sv.   Jakuba   či   Triumfální   bránu,   dům   Goldenes Dachl či   známou   Maria  Theresiastrasse. Od  nádraží  jdeme  tedy  k Triumfálnímu  oblouku  pocházejícímu  z r.  1765,  který  stojí  na  jižním  konci Maria – Theresienstrasse.  O   této   ulici   se   říká,   že   patří   k těm   nejkrásnějším   na   světě.    Triumfální   oblouk   připomíná   svatbu   Leopolda   II.   – syna   císařovny   Marie   Terezie,   který  skonal   právě   na   této   svatbě.     Dále   krátce   navštívíme   klášterní   Servitenkirche   z r. 1614 s krásnou Křížovou   cestou.     Vyzkoušíme   si   zde   také   akustiku   při   zpěvu“ Raduj se nebes Královno   „   a   kolem   paláce   Digger   – Taxisů   a   Altes   Landhaus   – tyrolského   Parlamentu   , patřícím  k nejkrásnějším  ukázkám  baroka  ve  městě,    pokračujeme  dál.  Kousek  před městskou  věží  hodíme  minci  živé  stříbrné  soše,   která  zde  snad  denně  stojí  již  desítku  let a pokračujeme  snad k nejobdivovanější  památce  ve  městě  – domu  GOLDENE  DACHL,  který  nechal  postavit  Maxmilian  II.   tak  trochu  i  na  důkaz  toho,  že  městská  pokladna  není  prázdná  – jak se  mnozí  

domnívali.   Za   obdiv   samozřejmě   stojí   i   řada   dalších   domů   jako   např. měšťanský   dům  Helblinghaus.

Bohužel, u Goldene Dachl probíhá  rekonstrukce  fasády  domu,  takže  představu  si  uděláme  jen  podle   obrazu   na   plachtě   přikrývající   lešení.    Doslova   na   tři  minuty   ještě   zajdeme  k nábřeží  řeky   INN,   abychom   se   podívali   na   majestát   hor     se   zasněženými   vrcholky   a   zahlédli   i  panoramatickou lanovku zdolávající  vrchol  Seegrube  ve  výšce  2000m.  No  a  ještě  honem do Dómu  sv.  Jakuba  postaveného v letech 1717-1722.  Jedná  se  snad  o  nejkrásnější  barokní  kostel  v Tyrolsku,   který   se   stal   v.   r.   1964   biskupskou   katedrálou.   Nádherný   je   zejména   interiér  chrámu,  který prošel  generální  opravou  asi  před  10.  lety.  Nevíme  kam  dřív  upřít  náš  pohled,  zda   na   varhany   či     náhrobek   arcivévody   Maxmiliána   II   s bronzovým   sousoším   Caspara  Grasse,  hlavní  oltář.  Pohledem  na  hodiny  umístěné  nad  hlavním  oltářem  s hrůzou  zjišťujeme,  že  do  odjezdu  vlaku  máme  necelou  půlhodinu…    

Tak  honem  zpět  stejnou cestou k vlaku.  Před  nádražím  už    vidíme  stewardy  našeho  vlaku, jak nás  pohánějí  k nástupu  do  vlaku  a  tak  poslední  členové  naší  výpravy  už  nastupují  do  zadních  vagónů   a   na   svá  místa   se   dostávají   již   přecházením   z vagónu   do   vagónu.     Poslední   pohled  patří   ještě   skokanskému  můstku   – památka   na   zimní   olympijské   hry   z r. 1964 a 1976. Na tomto  můstku  získal Dalibor Motejlek , tehdy ještě pro  ČSSR, jedinou medaili ze ZOH.

Z Insbrucku   pokračujeme   směr   Itálie   a   když   do   Itálie,   tak   tedy   Brennerským   průsmykem. Jedná   se   o   průsmyk  ve   východních  Alpách  na   rakousko-italských  hranicích,   který   odděluje Stubaiské  a  Zillertalské  Alpy. Silnice  tudy  vedla  již  od  r.  1772,  železnice  od  r.  1867  a  od  r.  1975   tudy   prochází   dálnice   Innsbruck   – Bolzano.   Úžasnou   dopravní   stavbou   je   také  

Europabrücke  ve  výšce    192m,  který  sledujeme  z vlaku  krátce  po  půl  šesté…  To  už  nás  však  táhne  italská  lokomotiva  a  doprovází  italská  vlaková  četa.

Sobota 19.  května  2012 Itálií   jsme  projeli  prakticky  v noci,   takže  většina  z nás ji vlastně  prospala  ve  svých  kupé na lehátkách  a   tak   jsme  ani  neviděli  pobřeží   Italské  Riviéry. Snad jen ti první   ranní    poutníčci  měli  možnost   za  časného  rána vidět  monacké  knížectví, průjezd  nádražím  v Monte Carlu a krátce   po   páté hodině   ranní   i   nádraží   v Nice , které   je   často   nazýváno   perlou   Francouzské  Riviéry.   To   už   je   většina   poutníků   na   nohou   a   z oken   poutního   vlaku   doslova   lokají   krásu  Středozemního   moře.   Po   šesté   hodině   ráno   už   nám   stevardi   přináší   do   jednotlivých   kupé  snídani. Kolem   půl   osmé   přistáváme   na   nádraží   v Marseille.   Vjíždíme   do   krásné   nádražní   haly   a  z vlakového   reproduktoru   dostáváme   informace   nejen  o  městě,   ale   i   o   organizaci   prohlídky  města.   Máme   tu   pobyt   do   11.15   hod.   Společně   tedy   vycházíme   před   budovu   nádraží,  symbolicky se pokloníme  katedrále  De  la  Garde, stojící  na  vrcholu  nad  městem  a  po  širokém  dlouhém  schodišti  sestupujeme  dolů  na  jeden  z městských  bulvárů. Aspoň  krátce  několik  slov  k druhému  největšímu  městu  Francie: Marseille,   hlavní   město   Provence   je   po   Paříži   druhé   největší   město   Francie.   V   roce   2007  mělo  1  605  000  obyvatel  (v  roce  1999  jako  aglomerace  1  350  000,  resp.  1  516  000  obyvatel).  Jde   o   nejvýznamnější   francouzský   obchodní   přístav.   Dnes   je   městem   téměř   všech   národů  žijících   okolo   Středozemního   moře.   Nedaleko   města se   nachází   Frioulské   ostrovy   jejichž  součástí  je  i  ostrov  If  se  stejnojmenným  hradem  z počátku  16.  Století,  který  dlouho  sloužil  jako  věznice.  Mezi   její   vězně   podle   literárního   příběhu   prý   patřil   i   hrabě  Monte  Christo   hrdina  stejnojmenného   románu   Alexandra   Dumase.   Francouzská   hymna  Marseillaisa získala   své  jméno  po   jednotce  dobrovolníků,  kteří  v   roce  1792 pochodovali  na  Paříž,  aby  se  připojili  k  revoluci. Schodiště   je,   jak   výše   uvádíme, sice   široké   a   pohodlné,   ale   přece   jen   pro   hůře   pohyblivé   poutníky  poměrně  náročné.  Na  Boulevad  de  Athenes   se tedy dělíme  na   tři   skupiny  – na ty, kteří   navštíví   krásný   kostel   sv.   Barnabáše   se sochou Johanky z Arcu před   ním   (   osobní  potěšení  pro  naši  poutnici,  která  si  Johanku  vybrala  za  patronku  při  biřmování),  další  skupina

se   vydá   do   starého   přístavu   na   rybí   trh   a   do   kostela   sv.   Jeronýma   a   nejvýkonnější   skupina  chce   dosáhnout   městské   katedrály   v románsko-byzantském   stylu(byla   zavřená). Krátce   si  dovolím  popsat  skupinu  „medium“.  Jdeme  pod  naší  vlajkou  a  tak  jsme  docela  středem  obdivu  a   často   se   nás   ptají, co jsme zač.   Dvakrát   jsem   dokonce   vyzván,   abych se nechal vyfotografovat s návštěvnicemi   pouličních   kaváren.   Není   to   tedy   zásluha   moje,   ale   naší  vlajky…..   Město   je   docela   rozkopané   a   v přestavbě,   takže   musíme   dávat   pozor   nejen na semafory,  ale  i  na  výkopy.    Nicméně  jdeme po  Athenském  bulváru, ze  kterého  pak  odbočíme  na bulvár   La   Canebier   ,   vpravo   v   dálce   vidíme  Vítězný   oblouk   – památník  Marseillaisy   a  dojdeme  až  ke  starému  přístavu.  

Přístup   je   vzhledem   ke   stavebnímu   ruchu   poněkud   komplikovaný,   ale   přesto  máme   krásný  pohled   na   vyvýšeninu,   na   jejímž   vrcholu   je   katedrála  De   la  Garde   se   zlatou   sochou  Panny  Marie,  kam  chodili  námořníci  prosit  či  děkovat  za  šťastný  návrat  z plavby.    Upoutá  nás  také  rybí  trh  s nejrůznějšími  mořskými  živočichy, z nichž  mnoho  druhů  jsme  viděli  prvně  v životě.  Nezbytné  foto  a  pokračujeme  mezi  ploty  do  kostela  sv.  Jeronýma  ke  krátké  osobní  modlitbě  a pomýšlíme   na   návrat   na   nádraží, aby byl v pohodě   a   ne   jako   včera   v Innsbrucku.  Míjíme  budovu   Burzy,   obdivujeme   pouliční   květinářství, zamáváme   Vítěznému   oblouku   a   pod  schody   nádraží   zjišťujeme,   že   je   dobrý   čas   a   tudíž   i   čas   na   první   francouzské   presso    v kavárničce   pod   nádražními   schody.     Scházíme   se   i   se   členy   dalších   skupin   a   tak   před  budovou nádraží  můžeme  udělat   společné   foto   s katedrálou  De   la  Garde   za   zády.  Návštěvu  ostrova  IF  necháme  na  jindy.  Vcházíme  do  krásné  nádražní  haly, kde rostou i živé  stromy  a  zjišťujeme,   že   odtud   už  nepojedeme   jako  první   vagón,   nýbrž   jako  poslední.  Nádraží   je   zde totiž  „kusé“  a tak ti, co  byli  první  budou  poslední  a  poslední  budou  první……

V 11.20   se   dává   náš   dlouhý   poutní   vlak   do pohybu   směr  Nimes   a Montpelier. Ke koloritu francouzských  drah  patří  samozřejmě  rychlovlaky  typu  TGV.  Bohužel  většina  přednádražních  prostor   jakož   i   vagónů   regionálních   drah   je   velice   často   pomalována   sgrafiti   a   jinými  malůvkami  podobně  jako  u  nás.  Pozorujeme  krajinu,  vinice.  Je  krásné  počasí,  byť  předpověď  na  Lurdy   byla   na   internetu   velice   pesimistická.    Málem  bych   zapomněl,   že   hned  krátce   po  výjezdu  z nádraží  nám  stewardi  roznáší  francouzskou  specialitu  – čerstvé  bagety!!!  Tak  to  ve  vagónu  zavonělo  čerstvým  pečivem!!

Na  13  hodin  nás  vlakový  rozhlas  zve  do  společenského  vagónu k modlitbě  růžence,  Korunce  božího  milosrdenství  a  následně  k další  vlakové  mši  svaté.   Mši  svatou  celebruje  pět  kněží  – přistoupil   totiž   slovenský   kněz,   který   působí   ve   Francii.   Hlavním   celebrujícím   je   tentokrát  „náš“  otec  Alexander.   Kolem  15.30  projíždíme  městem  Toulouse  a  začínají  se  honit  černé  mraky.  Že  by  internetová  předpověď  nelhala?  Při  průjezdu  kolem  letiště  v Tarbes  (společné  letiště  pro  Tarbes  a  Lurdy)  už   silně  prší   a   tak  na  nádraží   v Lurdách  přijíždíme  prakticky  podle   jízdního   řádu    před  půl  šestou  a za  silného  deště. Lurdy – snad nejznámější  poutní  místo  na  světě,  kde  se    Bernadetě  Soubiruisové  v r. 1850 zjevila Panna Marie a z poměrně  malého  neznámého  města  se  tak  stalo  snad  nejvýznamnější  poutní  místo.  Město  má   dnes   asi   40.000   obyvatel   a   ročně   navštíví  město  miliony   poutníků.  Po   Paříži     se  může  pochlubit  největším  počtem  hotelů  ve  městě  – snad  340.  Městem  protéká  řeka  Gáva Následuje   trochu   nedorozumění   a dohadů   kolem   autobusu,   který   nás   má   odvézt   do   hotelu  ALLIANCE, nevlídné  počasí  nám  zabraňuje vyhotovit  úvodní  lurdské  obrázky, ale nakonec vše  dobře  dopadá a  už  se vítáme  se  s naším  starým  známým, ředitelem  hotelu  a  jeho  paní  a  samozřejmě   i   s vrchním   číšníkem.  Všichni poutníci se už těší   hlavně   na sprchu v útulných  

hotelových  pokojích  a  následnou  večeři.  Ještě  malá  komplikace  – 8  poutníčků  musí  přijmout  pohostinnost   na   dvě   noci   v sousedním   hotelu   Esplanade,   neboť   italští   hosté   poněkud  znehodnotili  hotelové  pokoje  hotelu Alliance a ty musí  projít  očistou  a  opravou.  Na  večeři  se  scházíme   všichni   v hotelové   restauraci.   Večeře   začíná   tradičně   polévkou,   pokračuje  předkrmem,   hlavním   jídlem   a   zákuskem.   Po   večeři   se   společně   s dalšími   zájemci   i za neustávajícího deště   vydáváme   do   Sanktuaria   na   náš   první   světelný   průvod.   Nejdeme   do  průvodu,  nýbrž  ho  sledujeme  z ochozů  Růžencové  Basiliky.  Čeština   tentokrát  nezaznívá  ani  v modlitbě  růžence, ani  při  zpěvu  lurdské  písně.  Budeme  to  muset  v příštích  dnech  napravit.    Vracíme  se  zpět  do  hotelu  a  honem  do  postele,  neboť  naši  nedělní  mši   sv.  budeme  slavit  u  Jeskyně  hned  v 6  hodin  ráno!    Dobrou  noc  – Bon nuit! Neděle  20. května  2012 Ráno  máme naši (musí  se  domlouvat  dlouho  dopředu) mši  svatou  u  Jeskyně  v 6.00 – všichni  poutníci   z našeho   poutního   vlaku – tedy kromě Rakušáků. Sraz máme na recepci v 5.30 a hromadně  odcházíme s deštěm pomalu   probouzejícími   se  Lurdami k Jeskyni. Jsme prvními poutníky   dnešního   rána.   Připojují   ještě   další. Po  mši   svaté ještě krátká   zastávka   u   lurdské  vody  a  vracíme  se  zpět  do  hotelu  na  snídani.   Snídaně   se   podává   bufetovým   způsobem   – šunka,   sýry,   něco   ovoce,   káva,   čaj,   džus, marmeláda,   jogurt, bageta, croasan. Proti r. 2008 to jsou přímo   „lukulské“   hody.  Ale   není  mnoho  času,  neboť  v 9.30 začíná  mezinárodní  mše  sv.  v Podzemní  basilice  PIA  X. V 8.45 už  se  scházíme v hotelové  hale  a  za  deště  vycházíme  zpět  do  města. Musíme  se  ještě  stavit v půjčovně  vozíčků,  v infocentru  vyrovnat  účty  a  objednat film  a  Křížovou  cestu.  I  přes  nepříznivé   počasí se do podzemní   basiliky   Pia X. valí   tisíce poutníků   a   tak   je   malá  pravděpodobnost,   že   se   udržíme   pohromadě.   Přesto   však   se   většina   z nás   drží   ve smluveném prostoru kolem hudebního   kůru,   odkud   máme   asi   jeden   z nejlepších   výhledů  k obětnímu   stolu.  Sledujeme  přípravu  na  Bohoslužbu,   snažíme   se   vnímat   i   komentář   kněží,  kteří  vítají  jednotlivé  poutnické  skupiny a mezi nimi jasně  slyšíme  poutníky  z Wagonservice Travel z Bratislavy a CK Miklastour.    To  už  však  sledujeme  průvod  vlajkonošů – slovenských   vlajek,   muže   a   ženy   nesoucí   korouhve   a   transparenty   a   po   nich   přichází   průvod   více   než  stovky  kněží  v bílozlatém rouchu. V závěru  jde  asi  dvacet  biskupů  a  průvod  uzavírá  biskup ze St. Denis.  Vše  je  řádně  naprogramované,  vše  má  svůj  řád  a také  všudypřítomní  voluntéři  dbají  na   pořádek   a   ctí   přednost   pro   vozíčkáře   na   každém   kroku.   Jsou   zde   i   pečovatelé   či  pečovatelky,  které  roznáší  potřebným  vodu,  případně  jsou jinak ku pomoci. Novinkou  je,  že  jsou   tu   stovky   stohovacích   židlí,   takže   většina   návštěvníků   bohoslužby   se   může   posadit.   Čtení  je v několika  jazycích  a  stejně  tak  i  Evangelium.  

Jinak  vše  simultánně  běží  na  velkoplošných  obrazovkách,  takže  se  můžeme  přidat  i  zpěvem.    Nám   již   známý  dirigent   sboru  předvádí   své  umění   nejen  dirigentské,   ale   i   pěvecké   – zpívá  veškerá   sóla   a   rovněž  nám  známý   trumpetista   předvádí   své  umění.   Po  Evangeliu  následují  přímluvy   a   mše   svatá   pokračuje   dál.   Promluva   při   těchto   Bohoslužbách   zpravidla   není.  V množství  kněží  vidíme  i  ty  naše.  Po  skončení  Bohoslužby  a  doznění  posledních  tónů  sborů  a   varhan   se   aspoň   částečně   shromažďujeme   u   obětního   stolu, abychom   si   udělali   společný  obrázek  na  památku a pro  připomínku krásné  oslavy P. Marie.

Pro ty, kteří  si  netroufají  k samostatnému  návratu  do  hotelu, máme  sraz  u sochy P. Marie u brány  sv.  Josefa, odkud  se  vracíme  zpět  do  hotelu  k obědu.  (Jak  jinak  než  za  deště) Po   obědě   velíme   k siestě   – po   dvou   probdělých   nocích   si   to všichni   zaslouží   a   pro   další  zájemce  je  v 16.45 sraz u sochy P. Marie. Vzhledem   ke   krajně   nepříznivému   počasí   se   za   pomoci   české   vlajky   scházíme   pod  přístřeškem  u  budovy  Infocentra.  Přichází  i  řada  Slováků  a  ptá  se  na  různé  informace,  neboť  jejich  průvodci  prý  dávají  přednost  hokejovému  zápasu  mezi  Slovenskem  a  Ruskem.  Průvod  se   tedy  kvůli   špatnému  počasí   nekoná   a   celá   eucharistická  pobožnost  proběhne  v podzemní  basilice   Pia   X.   Pobožnost   se   skládá   z průvodu   od   sakristie   k obětnímu   stolu,   liturgických  zpěvů,   čtení   evangelia   a   závěrečného   požehnání   s krásnou   moderní   monstrancí.   Pobožnost  končí   v 18   hodin,   tak   si   ještě   zopakujeme   z dopoledne   společné   foto   u   obětního   stolu   a  vracíme  se  na  hotel  k večeři.    K večeři  se  kromě  polévky  podává  jako  hlavní  chod  „kuchařovo  tajemství“  – brambora  upečená  v alobalu  promaštěná  máslem,  klobása  , salát  a  jako  zákusek,  miska pudingu. Ve 20.30 vycházíme od  hotelu  na  světelný  průvod.  Měli  bychom  jít  celý  vlak,  vč.  vlakového  personálu  a  snad  i   rakouská  část  našeho  vlaku.  Déšť  poněkud  ustal  a   tak  se  řadíme  u  Gávy.  Účast   vlakového   personálu   zřejmě   ovlivnilo   hokejové   utkání   Slovenska   s Ruskem,   které  Slovensko  nakonec  prohrálo  5:2  a  Slováci  tak  získali  stříbrnou  medaili.  Přesně  v 21 hodin se dává  průvod  do  pohybu.  Jdeme  s našimi  zástavami v čele.

Před  námi  jde  část  rakouské  výpravy.  V čele  průvodu  je  nesena  osvětlená  socha  Panny  Marie  a   jde   se   směrem   k bráně   sv.   Josefa,   kde   se   průvod   stáčí   zpět   k Růžencové   basilice.   Socha  Panny  Marie  je  nově  nesena  nahoru  na  ochoz  nad  Růžencovou  basilikou,  zatímco  vozíčkáři  a  ostatní   se postupně   řadí   v prostoru   před   basilikou za střídavého   zpěvu   lurdské   písně a modlitby  sv.  Růžence  v různých  jazycích.  Průvod  je  ukončen  závěrečným  požehnáním  ve  22  hodin  a  vracíme  se  zpět  do  hotelu.   Pondělí  21. května  2012 Ráno   jsme   chtěli   na   první  mši   sv.   k Jeskyni,   ale   lilo   opět   jako   z konve a k tomu   silný   vítr.  Zrušili   jsme   tedy  hromadný  odchod,   ale  pár   jedinců   se  přece   jen  našlo   a  mši   sv.   v polštině  absolvovali. V 7   hodin   následovala   hotelová   snídaně   v 7.30 pak odchod do Basiliky Neposkvrněného  početí,  kde   jsme  měli  naplánovanou  v 8  hodin   společnou  bohoslužbu.  Tak  jak  bylo  dohodnuto   již  v minulém  roce, tak se praktikovalo i   letos.  Zpívalo-li   se  na  začátku  z českého   kancionálu,   ke   svatému   příjímání   se   pak zpívalo   ze   slovenského   kancionálu.  Tentokrát  bylo  čtení  v češtině  a  česky  se  zpívalo  ke  svatému  přijímání.    

Po mši  svaté  jsme  se  s  českou  skupinou přesunuli  do  sálu  Infocentra,  kde  jsme  shlédli  novou  verzi  filmu  o  zjevení  P.  Marie  a  o  životě  sv.  Bernadety.    Tato  verze  je  mnohem  lepší  než  ta  předchozí.     Po   filmu   jsme   se   vrátili   zpět   do  Růžencové  Basiliky,   kde   jsme   se   u   „českého“  oltáře  Nanebevzetí  Panny  Marie  pomodlili  čtvrtý  desátek  slavného  růžence  a  pak  pokračovali  k Jeskyni  a  dále  ke  koupelím.  Vzhledem k tomu,  že  bylo   ještě  v dámském  oddělení  několik  míst,  část  žen  zůstala  a  zbytek  jsme  pokračovali  do  prostoru kde  se  zapalují  svíce, abychom zde  zapálili   společnou   svíci   za  naše  prosby   a  díky.   Stihli   jsme   ještě   i   průchod   Jeskyní,   kde  řada  poutníků  pokládá  květiny  k pramenu vody

Poté jsme  pokračovali  přes  Gávu    do  kostela  sv.  Bernadety,  abychom  v adorační  kapli  uctili  Nejsvětější   svátost   a   poté   se   jak   jinak   než   v dešti   pomalu   vraceli   do   hotelu   na   oběd.   Na  odpoledne  jsme  si  naplánovali  návštěvu  tzv.  Jubilejní  cesty,  při  které  jsme  si  nejprve  prohlédli  alegorii  zjevení  v zasklených  vitrínách  u  brány  sv.  Michala a  pak  pokračovali  k mlýnu  Bolly.  Zde  jsme  se  zcela  náhodně  setkali  s p.  Miklasem  a  tak  za  jeho  odborného  výkladu  života  sv.  Bernadety jsme  pokračovali  dále  do  vězení  Cachot  a  poté  jsme  navštívili  farní  kostel,  kde  sv.  Bernadeta   přijala   křest.   Odpoledne   jsme   zakončili   v podzemní   Basilice   Pia   X.   účastí   na  eucharistické  bohoslužbě.  Následoval  návrat  do  hotelu,  sprcha, večeře  (smažený  kuřecí  řízek  a fazolky) a  pro  zájemce  pak  odchod  na  světelný  průvod. (Opět  v dešti)

Úterý  22. května   2012 Odchod   na   ranní  mši   sv.   byl   dnes   opravdu   jen   pro   dobrovolníky,   neboť   nás   čekala   v 8.15 Křížová   cesta   a   v 10   hodin   pak   společná  mše   sv.   v kostele Neposkvrněného   početí.   Takže  snídaně  tradičně  v 7  hodin  ráno  a  v 7.45  odchod  na  Křížovou  cestu.  Jdeme  prakticky  všichni  i naši  vozíčkáři.  Pánové  mají  možnost  si  splnit  dobré  skutky  pomocí  při  tlačení  vozíků.   Zdá  se, že   se   nám  počasí   vylepšuje - aspoň  konečně   neprší.   Přesně  v 8.15   začínáme  naši  Křížovou  cestu.   Prakticky   hned   od   prvního   zastavení   jdou   s námi   dvě   dámy   černé   pleti původem  z Jihoafrické   republiky,   žijící   v Paříži.   Modlíme   se   Křížovou   cestu   za   rodiny   podle   Otce  biskupa   Josefa   Hloucha.     Jak   je   již   naší tradicí,   jednotlivá   zastavení   se   modlí   poutníci a někteří  mají  dokonce  speciální  přání  na  konkrétní  zastavení.  

Moc   jsme   si   přáli,   aby   se   počasí   umoudřilo   a   mohli   si   udělat   „velkou“   Křížovou   cestu. Opravdu   to  vyšlo   a   za   sucha   jsme   ji   zvládli.  Oproti  minulým  našim  Křížovým  cestám  nám  chybělo   jen   to   tradiční   shrnutí   či   „vypíchnutí“   té   hlavní   myšlenky,   jak   jsme   to   zavedli  s Otcem   biskupem   Kajnekem.   U   posledního   XV.   zastavení,   kdy   je   „ kámen   odvalen“, si zazpíváme  slavné    ALELUJA,  společně  se  vyfotografujeme  a  sestupujeme  dolů  do  Basiliky  Neposkvrněného   početí,   kde máme   v 10   hodin   společnou   mši   svatou,   při   které   bude  udělována  svátost  pomazání  nemocných.    

Máme   trochu   zpoždění, slovenské   skupiny   mají   totiž   promítání   filmu,   ale   nakonec   se   vše  stíhá. Na   fotografování   velké   společné   fotky   od   francouzských   profesionálních   fotografů, kterou jsme si nechali zhotovit v minulých   letech,   tentokrát  kvůli špatnému  počasí  nedojde.  Vracíme   se   tedy   do   hotelu   na   oběd.   Dnes   se   podává   jako   hlavní   chod   čtvrtka   grilovaného  kuřete  na  provensálském  koření  s hranolky – chutná  výborně.  Odpoledne  pak  odjíždí  zájemci  na   zájezd   do   Pyrenejí   k ledovci   Gavarnie   se   zastávkou   u   Napoleonova   mostu.     Větší   část  výpravy  jde  pěšky  i  s  „vozíčkáři“  k bráně  sv.  Josefa  a  odtud  pak  autobusem  do  městečka  sv.  Petra – Cité St.   Pierre.   Počasí   se už vylepšuje   – provází   nás   sluníčko   a už   jen dešťové  přeháňky,  internetová  předpověď  prostě  vyšla  na  100%.  Seznamujeme  se  s prostředím  tohoto  kouzelného  místa  nad  Lurdami,  které  slouží  řekněme  méně  majetným  poutníkům  už  od  50.  let  minulého  století.  Podstatná  část  provozu  celého  městečka   leží  na  dobrovolnících, kteří  sem  jedou  pracovat  za  „vatikánskou“  měnu.  Je  tu  asi  osm  poutních  domů,  centrální  kuchyně,  jako  společenský   sál slouží   moderní   pyramida.   Městečko   zde   založil   kněz   Jean   Rodhain.    Městečko   dnes   provozuje   francouzská   katolická   charita.   Jako logo  mají   ciferník   hodin bez ručiček.  Znamená  to,  že  charita  nezná  hodin  – je  vždy  k dispozici  pomoci.  Ve  velké  jídelně  je  nám  p.  Miklasem  vysvětlen   celý   smysl   a   systém  provozu  městečka,   jakož   i   velká   nástěnná  

malba   znázorňující   rozmnožení   chlebů   a   mnohé   zaujme   také   maketa   celého  městečka   pod  sklem, kterou vyrobil jeden z dobrovolníků.   V ambitu   si   zakoupíme   sadu   svící,   které   se  zapalují  za  mír  ve  světě.  Podle  tradice  se  má  jedna  svíce  zapálit  zde  v altánku,    druhou  doma  a  třetí  se  má  darovat.  Podobný  symbol  míru  zde  mají  i  vedle  chované  bílé  holubičky.  Vyrábí  se  tu   také  speciální  kufříky  s mešními  potřebami  pro  kněze  do  misií.  Pokračujeme  dál  k salaši.  V oboře  si  pohladíme  oslíky  a  u  salaše  se  u  hrobu  pokloníme  památce  zakladatele  městečka  Jeanu  Rodhainovi.  Salaš  byla  postavena  jako  kopie  salaše  v Bartrés,  kde  Bernadeta  byla  u  své  tety. Interiér  salaše  je  ovšem  zařízen  jako  kaple  sv.  Bernadety. V čele  kaple  jsou  váhy  a  pod  nimi  pak  otevřená  Bible  na  kapitole  25  Matoušova  evangelia,  kde  je  poslední  soud.  Nad  Biblí  je  nápis  „byl  jsem  hladový  a  dali  jste  mi  najíst“. Levá  část  vah  obsahuje  globus  =  všichni  lidé  a  kytička  obilí  a  rýže  jako  pokrm  pro  tělo.  Pravá  část  vah  má  svatostánek, kde  je  svátostný  Kristus  jako  pokrm  pro  duši.  Aby  člověk  žil  v harmonii, je  potřeba,  aby  obě  strany  vah  byly  vyrovnané,  že  je  tedy  nutné  sytit    jak  tělo tak  i  duši.. U  vstupních  dveří  je  pak  za  sklem  kopie  posledních  slov  P.  Jeana  Rodhaina  při  jejichž  psaní  zemřel…    

Zde  vlastně  návštěvu  městečka  končíme.  Někteří  se  vrací  dolů  do  města  autobusem, jiní  jdou  pěšky   se   zastávkou   u   rybníčka   s ještě   nerozkvetlými lekníny.   Cestu lemují   „kapličky“  znázorňující  jednotlivá  tajemství  sv.  růžence.  Cestou  dolů  nás  opět  provází  střídavě  sluníčko  a  silné   dešťové   přeháňky,   ale   už   je   to   s počasím   mnohem   nadějnější.   Ještě   zastávka   u  „Holanďana“  na  kapučíno  a  jde  se  do  hotelu  na  večeři.  U  autobusového  nádraží  se  setkáváme  s našimi  výletníky,  kteří  právě  přijeli  z Pyrenejí  a  září  nadšením,  že  se  jim  zájezd  vydařil.    Na  večeři  se  podává  kromě  polévky  jako  předkrm  kousek  pizzy,  dále  hovězí  maso  s rýží  a   jako  zákusek   čokoládový   puding.   Během   večeře   sestavujeme   pěvecký   sextet,   který   půjde  s předstihem   k Růžencové   basilice   a   pokusí   se   zařadit   mezi   zpěváky   na   světelný   průvod.  Službu  dnes  má  mladý  dirigent.  Zkouškou  procházíme  bez  ztráty  kytičky.  Vedle  nás  je  sextet  poutníků  z Rumunska. Jako  poutníci  z bývalého  socialistického  bloku zde  však  bohužel  stále  hrajeme   „třetí   ligu“, zatímco   Němci,   Španělé,   Angličané   či   Holanďané   dostávají   mnohem  více  prostoru  ke  zpívání  i  k modlitbě  jednotlivých  Zdrávasů.  Nám  je  přidělen  jeden  Zdrávas  ve   třetím   desátku   a   dvě   sloky   lurdské   písně   v češtině,   ale   i   tak   jsme   šťastni,   že celým  sanktuáriem   zazní   naše   mateřština.     Po   závěrečném   požehnání   ještě   nezbytné   foto   i s rumunskými  poutníky  a  návrat  do  hotelu.  Bon  nuit. Středa  23.  května  2012 V podstatě  máme  dnes  poslední  den  v Lurdech.    Naši  společnou  mši  svatou  máme  v 7 hodin v Růžencové  Basilice.    Na  dnešní  den je také   ale naplánovaný  celodenní  zájezd  k Atlantiku a dále  do  Bayone  a  Biaritz  a  je  to  potřeba  vše  nějak  skloubit.  Ti  co  jedou  na  zájezd  mají  snídani

normálně  v 7 hodin a v 8  hodin  pak  odjezd.  Ti  co  chtějí  na  mši  sv.  do  Růžencové  Basiliky, mají  snídani  posunutou  na  8.15  hodin.  V hotelu  ALLIANCE  není  prostě  nic  problém  a  každé  vyslovené   přání   je   prakticky   ihned   splněno.   Všichni máme   možnost   se   naposled zúčastnit  ještě   první   mše   sv.   v 6   hodin   u   Jeskyně.   Ohlášená   je   mše   sv.   v portugalštině.   Jak   později  zjistíme,   má   sice   být   v portugalštině,   ale   pro   Brazilce.   Službu   konající   volontéři   nervózně  hledí   po   hodinkách   a   ptají   se   příchozích,   zda   nejsou   Brazilci. Když   dlouho nikdo nepřichází,vezme  volontérský  šéf  nějakou  prachovku  na  dlouhé  tyči  a  provádí  ranní  hygienu  na  soše  P.  Marie  a  dává  pokyn,  že  můžeme  projít  jeskyní.  Takže  v klidu  a  pohodě  procházíme  jeskyní  a  tak  se  nějak  již  pomalu  loučíme…  Pokračujeme  do  Růžencové  Basiliky,  kde  probíhá  první  mše   svatá   v italštině,   po   které   následuje   ta   „naše“   společná.  Hlavním   celebrantem   je  dnes P. Peter.

Po  mši  sv.  se  ještě  aspoň  naše  česká  skupina  shromáždí  u  „české“  kaple  a  pomodlíme  se  „náš“  desátek  a  jde  se  do  hotelu  na  snídani.  Stíháme  ještě  naše  výletníky,  kteří  odchází  na  autobus  a  přejeme   jim   šťastnou   cestu   k Atlantiku.   Po   snídani   se   vracíme   do   města   – do   podzemní  Basiliky  Pia  X.  na  poslední  mezinárodní  mši  sv.  Opět  si   ji  užíváme  od  hudebního  kůru  pod  obrazem   sv.   Cyrila   a   Metoděje.     Mezinárodní   mše   je   tentokrát   ve   švýcarském   duchu.  Švýcarští  dobrovolníci  sem  totiž  přivezli  řadu  poutníků  a  tak  se  to  tu  hýří  stovkami  poutníků  v modrém   odění   se   švýcarským   křížem   na   levém   rukávu.   Také   hlavním   celebrantem   je švýcarský   biskup. V průběhu   mezinárodní   mše   dostal   prostor   i   švýcarský   pěvecký   sbor   – zpívali  krásně.   Málem  bychom  zapomněli,  že  jsme  se  tentokrát  zařadili   s českými  vlajkami  do   průvodu   vedoucího od   zákristie   k obětnímu   stolu.   České   vlajky   je tak vidět   i na velkoplošných   obrazovkách   a   samozřejmě   i   v internetovém   přenosu   této   mezinárodní  bohoslužby.    Po  jejím  skončení chceme  ještě  před  obědem  stihnout  nákup  v městské  tržnici.  Přemisťujeme   se sem   a   máme   necelých   dvacet   minut   na   zakoupení   francouzských   sýrů  případně   jiných   specialit   pro   naše   milé   doma.   Oběd   stíháme   tak   tak.   Jsme   v komornějším  složení   a   podává   se   velice   dobře   upravené   skopové   maso   a   jako   zákusek   pak   výborná  zmrzlina.   Po   obědě   vyhlašujeme   siestu   a   je   chvíle   i   na   postupné   balení   zavazadel.   Po 16 hodině  se  vydáváme  do  města  na  poslední  eucharistický  průvod.  Od  rána  je  již  krásné  počasí,  teplo,   sluníčko   svítí.   Právě   přijíždí   autobus   s poutníky   od   CK   Miklastour.   Pondělí   prožili  v Paříži   a   celý   den   jim   také   hustě   pršelo…..   Díky   krásnému   počasí   se   můžeme   aktivně  zúčastnit   eucharistického  průvodu,  který  vychází  od  Růžencové  basiliky  a   jde  do  podzemní  basiliky   Pia   X.,   kde   pobožnost   vrcholí   závěrečným   požehnáním.   Cestou   domů   do   hotelu  vracíme   půjčené   vozíky   a   jde   se   na poslední   lurdskou   večeři.   Na stolech   je   připraveno  červené  víno,   takže  kromě  naší   tradiční  modlitby  zaznívá   i  mohutné  ŽIVIJÓ  – jednak  všem  ženám  JANÁM,  které  zítra  slaví  svátek,  ale  také  personálu  hotelu  jako  poděkování  za  vzorné  služby.   Přichází   se   s námi   rozloučit   i   ředitel   hotelu   – přijel   schválně   večer, neboť   ráno  budeme  odjíždět ještě  před   jeho  pracovní  dobou.  Takže   jedno  ŽIVIJÓ patří   i   jemu.  Děkuje  

nám  za  návštěvu  i  za  to,  že  jsme  byli  velice  dobrou  skupinou  a  bude  se  s námi  těšit  na  viděnou  někdy  příště.  

V mírně   pozměněném   sextetu   jdeme   ještě   reprezentovat   naši   vlast   k Růžencové   basilice. Tentokrát   je   tu  velice  plno,  hodně  skupin  a   ještě  švýcarský  sbor  se  chce  prezentovat   jednou  skladbou.   Stojíme   zase   vedle   rumunských   poutníků   a   v průběhu   světelného   průvodu  dostáváme   prostor   opět   jen   na   jeden   Zdrávas   a   na   jednu   sloku   lurdské   písně   v češtině   a  podobně   je   tomu   i   u   rumunských   poutníků.   Závěrečným   požehnáním   vlastně   končí   naše  krásná  vlaková  pouť  a  čeká  nás  již  jen  poslední  noc  a  ranní  odjezd  směr  Nevers. Čtvrtek  24.  května  2012 Budíček  máme  na  5  hodin,   snídani  na  5.45 hod a v 6.30  pro  nás  přijíždí  autobus,  který  nás  odveze  na  nádraží.  Vše  klape  jako  hodinky.  Pan  vrchní  má  vše  připraveno,  dostáváme  balíčky  na cestu a tak si ještě   na   rozloučenou   zazpíváme “S Pánem   Bohem   idem od   vás……“ Loučíme se ,  nakládáme  zavazadla  a  máváme  hotelu   i  vyprovázejícímu  panu  vrchnímu.  Na  nádraží  už  máme  přistavený  vlak.  Náš  vagon  č.  101  je  nyní  jako  poslední.  Stewardi  mají  vše  připraveno,   kupé   jsou   připravena   vč.   čistých   prostěradel   a   polštářků, takže se   každý   už   stěhuje  do  svého  příbytku,  aby pak ale  ještě  vystoupil  a  rozloučil  se.  Je  dobrým  zvykem,  když  odjíždí   poutní   vlak,   že   se   poutníci   loučí   zpěvem.   Je   to   prý   jakési   symbolické   poděkování  stovkám   dobrovolníků,   kteří   se   starají   o   nemocné   poutníky.   Takže   i   my   takto   děkujeme   – nejprve  známou  lurdskou  písní,  poté  následuje  Anděle  boží  a  pak  ještě  série  našich  lidovek,  při  kterých  dojde  i  k tanci.  To  už  se  také  přidali  naši  slovenští  poutníci.  

Čas   běží   a   tak   je   tu   pokyn   našeho   vlakového personálu   k nastoupení   a   v 7.34   následuje  zahoukání  a  dlouhý  poutní  vlak  se  dává  do  pohybu  směr  Tarbes.  Toulouse,  Nevers.    Máváme  městu,  máváme  Pyrenejím,   jejichž   vrcholy   jsou pod sněhovou   čepicí   ozářené vycházejícím  sluníčkem.     Otec   Tadeáš   prochází   všemi   vagony   a   světí   předměty   zakoupené   v Lurdech a následuje   pak   ranní   modlitba.   Dovídáme se,   že   vzhledem   k silným   dešťům   je   v některých  úsecích, po  kterých  bychom  měli  jet, silně  podemletá  trať a  trať  je  uzavřena.  Z Toulouse  (příj.  v 9.13 a odj. v 10.24 musíme  tedy  změnit  směr  a  vracíme  se  směrem  k Atlantiku přes  Agen a Bordeaux,  kam  přijíždíme  ve 13.45.  Poměrně  dlouho  dobu  jedeme  kolem  řeky  Garonne,  která  je  kvůli dlouhotrvajícím  vydatným  dešťům  silně  zkalena.    Tato  zajížďka  je  pro  nás  dlouhá  asi  400 km a   znamená   dlouhé   zpoždění.   Ale   aspoň   můžeme   říct,   že   jsme   byli   ve   známém  francouzském  městě  Bordeaux.  I  když  jen  z okna  vlaku  sledujeme  obrovské  přístavní  jeřáby,  dlouhý   most   překlenující   řeku   Garonne   ústící   již   nedaleko   do   Atlantického   oceánu,   věže  Katedrály  a  samozřejmě  vnímáme  i  obrovskou  halu  zdejšího  vlakového  nádraží, kde  „kotví“  několik   rychlovlaků   TGV.     Pokračujeme   dále   směr   Nevers   přes   St.   Pierre   de   Corps, kde přibrzdíme  v 15.15 hod. Bylo  až  neuvěřitelné,  že  v době  internetu  a  dalších  vymožeností  nám  nikdo z vlakové   posádky   nebyl   schopen   říct, v kolik hodin budeme v Nevers, aby mohlo vedení   zájezdu   informovat  pracovníky  kláštera   o  kolik  hodin  přijedeme  opožděni.  Nevíme  tedy ani, jak dlouho budeme v Nevers  stát  a  zda  stihneme  v klášterním  kostele  mši  sv. Proto se   otec   Tadeáš   rozhoduje   k další   vlakové   mši   sv.   v 17   hodin,   které   předchází   modlitba  Růžence  a  Korunky  božího  milosrdenství.   Ve Vierzonu jsme v 18.40,  mění  se  zde  vlaková  posádka.  Ve  20.15  konečně  přistáváme  na  l.  nástupišti  nádraží  v Nevers,  odkud  jdeme  všichni  společně  vč.  Rakušáků  do  kláštera,  kde  je  v klášterním  kostele  ve  skleněné  rakvi  uloženo  tělo  sv. Bernadety. Nevers  hlavní  město departamentu Nievre s asi    45   tisíci  obyvateli.  Pont  Canal  du  Guetin  západně  od  města  Nevers  je  plavební  most  Laterálního  kanálu  √  330  m  dlouhý  po  asi  100  km  (od  Digoinu)  přes  řeku  Allier.  Jižně  od  města  podél  řeky  Loiry  je  vedeno  od  19.  století  plavební   spojení  Saôny  a   tím   i  Rhôny   s  Loirou  a  průplavy   i   se  Seinou.  V   lomech  v  okolí  Nevers   se   již   v   počátku   románské   doby   těžil   výborný   kámen.  My   sem   jedeme   stejně   jako  tisíce  poutníků  k hrobu  svaté  Bernadety,    jejíž  tělo  je  zde  uloženo  ve  skleněné  rakvi  v boční  kapli  klášterního  kostela.    Více  je  možné  se  dočíst  v časopise  Milujte  se  č.  18/2011 Od  nádraží  jdeme všichni společně  do  nedalekého  kláštera.  Zde na  klášterním  nádvoří  nás  již  očekává   několik   mužů,   kteří   nás   po   chvíli   směrují   do   příslušných   domů   k večeři.   Jsme  zvědavi,   jak  Francouzi   zvládnou  vydání   více   než   500  večeří   najednou.  My   jsme  vedeni   do  obrovské  jídelny v budově  mimo  klášter.  Je  nás  tu  dobré  tři  stovky.  Ženy  nás  ale  překvapují,  jak  jim  jde  podávání  jídla  od  ruky.  

Jako   předkrm   se   podává   sekaná   a   jako druhé   - hlavní   jídlo   vepřové   maso   s bramborem, ovocný  piškot  jako  zákusek  a  nakonec  ještě  talíř,  na  němž  je  několik  kousků  různých  sýrů  a  jogurty.  Rakušáci  to  pojímají  velice  společensky.  Innsbrucký  kněz  vyzývá  ke  zpěvu,  následně  děkuje  manželskému  páru,  který  má  realizaci  rakouské  větve pouť na starost a  poté  přichází  kněz   s kytarou a to   už     se   Rakušáci   drží   kolem   krku   a   pohybují   se   v celých   řadách.   Poté  nastupuje  rakouská  kutálka  a  vyhrává,  zatímco  už  měli  mít  v kostele  mši  sv.    My  kvůli  nim  nejsme  do  kostela  vpuštěni, abychom  nezdržovali  objednanou  mši  sv.  a  nemůžeme  místním „generálům“   vysvětlit,   že se   Rakušáci   baví   po   svém   v jídelně.   My   jsme   nasměrováni   do  klášterní  kaple,  kde  otec  Tadeáš  vede   adoraci.

Prostě   Francouzi   nám   to   spolu   s Rakušáky   poněkud   zkomplikovali   resp.   překombinovali   a hrozí,   že   sv.   Bernadetu   neuvidíme.   Po   skončení naší   adorace   totiž   do   klášterního   kostela  nemůžeme,   neboť   už   se   sem   přemístili  Rakušáci   a  mají   svoji  mši   sv.   se   zpěvy   s dechovou kapelou i při   kytaře.   Vládne   určitá   nervozita,   nakonec   se   situace   řeší   tak,   že   po   15   lidech  dostáváme možnost uctít  sv.  Bernadetu  tak,  abychom  nerušili  průběh  rakouské  bohoslužby.   Poté  se  vracíme  na  nádraží, odkud  krátce  po  půlnoci  vyjíždíme  směr  Muhlhouse  a  švýcarský  Basel. Ustýláme  si  na  svých lehátkách  a  přejeme  si  dobrou  noc…. Pátek  25.  května  2012 Ráno  po  páté  hodině  se  blížíme  k Muhlhousám.  Jedeme  kolem  velké  chemičky  a  překvapuje  nás,   že   v těsné   blízkosti   chemičky   – prakticky   pod   komíny   je   velká   – vzorně   upravená  zahrádkářská   kolona   s pěknými   zahradními   domky   a   již   docela   vzrostlou   zeleninou.   Tak  nevím,   zda   mají   tak   dobré   filtry   a   nebo   se   zde   produkuje   něco, co   není   zdraví   škodlivé.    V 5.30   jsme  ve   stanici  Muhlhousy   a   po   chvíli   pokračujeme  do   stanice  Basel,   kde   jsme  v 6 hodin.  Jedná  se  o  přechodovou  stanici,  kde  se  přepřahá  lokomotiva,  mění  se  vlaková  četa  (  ta  švýcarská   je   v krásných   slušivých   uniformách   civilního   stylu)   a doplňuje   se   voda   do  vagonových  nádrží.  My  pozorujeme  ten  „cvrkot“.  Naši  hoši  běhají  kolem  vlaku  a  starají  se  o  doplnění  vody  a  o  vše, co   je   třeba.    Kromě   toho  pozorujeme   i   čápy,  kteří   sídlí  na   sloupech elektrických  trolejí  a  přímo  nám  pózují  k provedení  zajímavých  snímků.  

Mezitím  pozorujeme  přijíždějící   a  odjíždějící  vlaky  super  kvality   často   i   s panoramatickými  vagóny  používaných  v soupravách  vlaků  typu  Glacier  expres  atd.    Z Baselu  odjíždíme  v 7.30 hodin a v 7.50   zastavujeme   ve  městě   Dietikon,   kde   nám   služba   dováží   snídaňové   balíčky,  které   nám   spolu   s kávou   či   čajem   přináší   stewardi   do   kupé.   Krátce   po   osmé   hodině   už  kopírujeme   Zurišské   jezero   a   obdivujeme   majestát   švýcarských   Alp   se   silně   zasněženými  vrcholky.  Je  to  prostě  nádhera,  co  nám  paní  příroda  připravila  za  krásnou  podívanou.  Ani  se  nám   nechce   sedět   v kupé   a   jsme   u   oken   a   pozorujeme   okolí.   Zurichem   projíždíme   v 8.15. Prostě  ta  krása  se  nedá  dost  dobře  popsat,  musí  se  vidět…..  Blížíme se k pohraniční  stanici  Buchs, využíváme   času   a   předáváme   účastníkům od CK Miklastour pamětní   listy   na   III.  vlakovou  pouť.  Je  čas  k rekapitulaci  pouti,  třídění  zážitků  atd.  

V Buchsu opět  měníme  švýcarskou  lokomotivu  za  osvědčený  rakouský  Taurus a nastupuje i rakouská  vlaková  četa.  Na  rakouské  území  vstupujeme  na  západě  Rakouska  ve  spolkové  zemi  Vorarlberg ve Feldkirchu.   Jedeme   přes   Bludenz   – zde   je   mateřský   závod   čokoládovny  MILKA,  projíždíme  jedním  z nejdelších  rakouských  tunelů  – Arlberský  tunel  měřící  více  než  11   km   a   přes   známé   střediska   Oetztálských   Alp   Landeck   si   to   míříme   k Innsbrucku, kde krátce   před   13.hodinou   vystupují   účastníci   vlakové   poutě   z Rakouska.   Zde   nás   čeká   ještě  překvapení.   Stevardi   nám   přináší   do   kupé   tácy   s teplou pizzou zabalenou v alobalu!!! Ve 13.44  projíždíme  Jennbachem  odkud  vyjíždí   vláček  Zillerské  dráhy     a   také  historický  parní  

vláček   – zubačka   Achenseebahn   k jezeru Achensee Z Kufsteinu   už   jedeme opět přes  Německo  kolem  jezera  Chimsee  směr  Salzburg,  stejně    jako  při  cestě  do  Lurd. To  už  nás  ale  vlakový  rozhlas  svolává  k modlitbě  posledního  růžence,  Korunky  božího  milosrdenství  a  také  poslední   vlakové  mše   svaté.  Taktak     se   stíháme   rozloučit   s našimi   třemi   poutníky   z jižních  Čech,   kteří   vystupují   v Linzi.   Pokračujeme   dál   k Vídni   a   před   21.  hodinou zastavujeme ve stanici  Bratislava  Petržalka,   kde   se již   loučíme   s řadou  našich   poutníků,   pro   které   si   přijeli  autem  rodinní  příslušníci  či  přátelé.  To  už  s námi jede i ing.  Gálik,  hodnotí  pouť,  děkuje  za  přízeň,  nechává  rozdat  čerstvé  poutnické  zpravodaje  a  informuje  o  spojích    pro  poutníky,  kteří  pokračují  do  svých  domovů  dál  vlaky.  S trochou  komplikací  měníme  rakouskou  lokomotivu  Taurus  za   lokomotivu  slovenských  železnic,  která  po  chvíli   zůstává  stát  v poli  a  čekáme  na  další   lokomotivu,   která   nás   nakoneč   šťastně   dotáhne   do   stanice  Bratislava   hl.   st.,   kde   naše  pout  definitivně  končí.    Loučíme  se  s poutníky,  stevardy  a  také s paní  ing.  Lukáčovou  a  ing.  Gálikem – hlavními  strůjci  další  již  III.  vlakové  pouti  a  vzdáváme  jim  dík  a  obdiv  současně…. Na  úplný  závěr  bychom  chtěli  poděkovat  všem  našim  poutníčkům,  že  nám  svojí  dochvilností  a  porozuměním  pomohli  zvládnout  celou  poutní  skupinu.  Nejsme  žádní  profesionální  průvodci,  ale   těší   nás   rozdávat   radost   druhým.   Také   se   od   nás   nedovíte   moc   historických   dat,   ale  snažíme  se  naproti  tomu  našim  poutníkům  toho  co  nejvíc  ukázat.  Řídím  se  heslem  mého  pana  profesora z matematiky,   který   měl   svoje   CREDO,   že   dějiny   se   měnily   za   každého   režimu,  zatímco   v matematice   za   každého   režimu   platilo,   platí   a   platit   bude,   že   1+1=2   a   přidal  k tomu:   raději   1x   vidět,   než   si   o   tom   nechat   několikrát   povídat.   .   Chceme   jen   vždy   ukázat  lidem  to,    kde   jsme  byli  a  kde  se  nám  moc   líbilo.  Takže   ještě   jednou    obrovské  díky  všem  a  někdy  na  nějaké  pouti  opět  na  viděnou! S přáním  všeho  dobra zdraví  Vaši

Alena  a  Václav  Adamovi Nabídku  zájezdů  můžete  sledovat  na  www stránkách: www.miklastour.cz http://www.wagonservice.sk/ Na četná  přání  poutníků  připojujeme ještě  modlitbu sv. Bernadety

Když  sv.  Bernadeta  ve  svých  35  letech  ve  velkých  bolestech  umírala,  

napsala  na  lísteček  následující  slova: Za  nouzi  mé  matky  a  tatínka,  za  zkázu  našeho  mlýna  a  za  všechny naše  mdloby  i  za  zkažené  ovoce,  díky  můj  Bože. Za  opatrování  dětí,  za  strážení  ovcí,  za  ty  dlouhé  chvíle  mé  dětské  samoty, díky  Bože. Díky  Bože  za  prokurátora,  za  komisaře  i  strážníky  i  za  tvrdá  slova  dona  Peyramala, díky  Bože. Za    ty  dny,  ve  kterých  jsi  přišla,  Maria,  i  za  dny,  ve  kterých  jsi  nepřišla  budu  Ti  navěky zpívat  dík  v ráji.  Díky Za  přijatý  pohlavek,  za  posměch,  za  urážky,  za  ty,  kteří  mě  pokládali  za  lhářku,  za  ty, za  ty  kdo  mě  pokládali  za  ziskuchtivou,  díky,  díky. Za  pravopis,  který  jsem  nikdy  nezvládla,  za  paměť,  kterou  jsem  nikdy  neměla, za mou nevědomost  i  za  mou  hloupost,  díky,  díky. Díky,  že  kdyby  bylo  na  zemi  hloupější  děvče  než  já,    jistě  by  si  ho  byla  Maria  vyvolila. Díky. Za  moji  matku,  která  zemřela  daleko  ode  mne,  za  zármutek,  který  měl  v té  době  můj otec  když  mě  nemohl  obejmout – nemohl obejmout malou Bernadetu – i  za  to,  že  mě   pojmenovali  Marie  Bernarda,  díky. Díky,  že  jsem  byla  napájena  hořkostí,  díky  za  to  příliš  citlivé  a  něžné  srdce,   které  jsi  mi  dal. Díky  za  matku  Josefínu,  která  o  mě  prohlásila: „není  dobrá  k ničemu“  díky,  díky. Díky  za  sarkasmus  matky  magistry,  za  její  tvrdá  slova  nespravedlnosti, za  její  ironii  a  chléb  pokořování,  díky,  díky. Díky,  že  jsem  byla  taková,  že  matka  Terezie  řekla:  „nechoďte  za  mnou  tak  často“, Díky Díky,  že  jsem  měla  přednost  v přijímání  výčitek,  že  jsem  byla  taková,  že  ostatní   sestry  o  mě  říkaly  „jaké  štěstí,  že  nejsem  Bernadeta!“  Díky,  díky. Díky,  že  jsem  byla  Bernadetou,  které  hrozili  vězením  proto,  že  jsem  Tě  viděla, svatá  Panno,  díky,  díky. Lidé  se  na  mne  dívali  jako  na  vzácné  zvíře:

„Ta  Bernadeta,  jaký  ubožák!“  – když  mne  viděli,  takto  říkali.  Díky,  díky. Díky  za  toto  ubohé  tělo,  které  jsi  mi  Pane  dal,  za  tuto  nemoc,  za  zápal  v mých  kostech, za  tělo  plné  hnisu,  za  hnijící  kosti,  za  můj  pot,  za  moji  horečku,  za  moje  bolesti tupé  i  prudké,  díky  můj  Bože,  díky  Maria,  díky. Za  tu  duši,  kterou  jsi  mi  dal,  za  poušť  vnitřní  vyprahlosti,  za  tu  noc,  i  za  tvoje  záblesky, za  tvoje  mlčení  i  za  tvoje  hřmění,  za  všechno. Za  Tvou  přítomnost  i  nepřítomnost, Za  všechno  krásné  i  bolavé, Ježíši  díky,  Maria  díky. Budete-li  si  chtít  zazpívat  naši  modlitbu  co  jsme  zpívali  před  jídlem,  tak  zde  je  její  text  vč.    poděkování,  které  se  zpívá  na  stejnou  melodii.   Modlitba – zpěv  před  jídlem: Po  jídle  se  může  zpívat  na                                               stejný  nápěv:                                                         Otče  náš,  všemohoucí  Pane,                                                                                                          Díky  Ti,  dobrý  Pane  díky. Otevř  nám  svoje  štědré  dlaně.                                                                                                    Láska  Tvá,  všechny  tvory  sytí. Zveme  Tě  ku  našemu  stolu,                                         Za  dary  Tvé  Ti  děkujeme               přisedni  budeme  jíst  spolu.                                                                                                              Z štědrosti  Tvé  se  radujeme. (My  se  máme  rádi,  my  jsme  kamarádi)    

Moje  vzpomínka  na    první  lurdskou  pouť. Bylo to v létě   r.   1996,     kdy  mne   upoutala   nabídka   na   pouť   do   Lurd,   kterou   pořádala   prostějovská  farnost.   Nabídka   mne   oslovila     a   začal   jsem   se   touto   myšlenkou     absolvovat   tuto     pouť   intenzivně  zabývat.  Prvně  v životě  se  dostat  do  světově  proslulého  poutního  místa!  Byla  volná  poslední  místa  a  tak  jsem  se  musel  rozhodovat  rychle.  Podařilo  se  s mým  nápadem  oslovit  i  mého  kamaráda,  který  si  prožíval  v té  době  tragický  osobní  a  rodinný  problém.  Určitě  jsem  si  při  myšlence    na  pouť  do  Lurd  vzpomněl  i  na  svoje  rodiče  a  zejména  na  maminku,  pro  kterou  jako  mariánskou  ctitelku  zůstala  touha  lurdské  pouti  nesplněna. V zářijové   noci   z neděle   na   pondělí   těsně   po   prostějovských   hodech     jsme   nastupovali do autobusu spolu s dalšími   poutníky   a   vyjeli   směr   Rakousko.   Po   krátké   zastávce   na   Grossglockneru   jsme   pak  projížděli   jižním  Tyrolskem  směr   Itálie  do  Turína  a  do  rodiště  Don  Bosca.  Po  prohlídce  moderního  komplexu   chrámu,   jakož   i   rodného   domku   tohoto světce   a   noclehu   v   klášteře   jsme   další   den  pokračovali   do  Francie,   kde   jsme   podle   plánu   navštívili   nádherné   poutní  místo   La   Saleta.   Bohužel  byla  to  jen  krátká  návštěva,  během  které  jsme  stihli    shlédnout  film  o  tomto  nádherném  místě  vysoko  v horách,  mši  sv.,  krásnou  Křížovou  cestu.  Snažili  jsme  se  dostat  i  trošku  do  hor,  ale  krajně  nevlídné  počasí   nám   v delší   vycházce   zabránilo.   Z La   Salety   jsme   pak   měli   noční   přejezd   již   do   Lurd.    Ubytování  jsme  zde  měli  zajištěno  v městečku  sv.  Petra  – „Cité  St.  Pierre“. Zde  se  nás  ujala    skvělá  animátorka     sestra   Sofie   (Polka).   Prostředí   a   celková   atmosféra   jakož   i   systém   provozování   tohoto  poutního  centra  nás  velice  mile  překvapil.  Prakticky  90%  prací  je  zde  zabezpečováno  prostřednictvím  dobrovolníků  – voluntérů,  kteří  pracují  pouze  za  ubytování  a  stravu  neboli   za  „vatikánskou  měnu  – Pán  Bůh  zaplať“.  Mimo  tyto  dobrovolníky  se  pomocných  prací  v kuchyni  ujímají  zpravidla    i  ochotní  poutníci  z poutních  zájezdů.  Je  to  vynikající  příležitost  poznat  se  s poutníky  z mnoha  zemí  Evropy. A tak jsem s kamarádem   ochotně   přijal   i   práci   pomocníka   v kuchyni.   Sbírali   jsme     použité   nádobí,  dávali   do   myčky   atd.   Velice   rychle   jsme   se   v této   práci   zaběhli   a   stali   jsme   se   snad   i   oblíbenými  spolupracovníky  mezi  „kmenovými“  dobrovolníky.  Atmosféra  poutního  městečka  nás    všechny  velice  nadchla,   jakož   i   celý   program   pobytu   v tomto   světoznámém   poutním  místě.   Přesto   všechno   se   můj  kolega v myšlenkách  často   vracel   domů  a   právě   zde  na   tomto  místě   přemítal   nad  osobní   tragedií   a  prosil P. Marii o pomoc.   Bohužel,   zřejmě   v důsledku   toho   všeho   co   v   předchozí   době   prožil   a   ve  spojení  s duchovními  prožitky  se  v noci  dostavila  náhlá  a  těžká  nemoc.  Kamarád  musel  být  okamžitě  převezen   do   nemocnice   a   bylo   prakticky   rozhodnuto   o   tom,   že   návrat   do   vlasti   spolu   s poutníky   je  vyloučen.   Dostal   jsem   se   do   prekérní   situace.   Velice   jsem   oceňoval   pomoc   ředitele   Charity,   který  konzultoval situaci s ošetřujícími   lékaři   a  mě   nezbylo   než   v modlitbách   se   obracet   k Panně  Marii   o  pomoc.  Měli   jsme   následujícího   rána   odjíždět   na   další   cestu.   Celý   autobus   poutníků   však   čekal   na  další  vývoj  situace  a  na  moje  rozhodnutí,  zda  zůstanu,    či  se  budu  vracet  s poutníky  zpět  a  kamaráda  ponechám  v nemocnici.  Byly   to  velice   těžké  chvíle  pro  mého  přítele    a   také  já   jsem  snad  do  té  doby  nestál  před  složitějším  rozhodnutím.  Když  však  ošetřující  lékař  řekl,  že  by  bylo  vhodné  abych  v zájmu  dalšího   vývoje   zdravotního   stavu   zůstal,   bylo   rozhodnuto.   Když   jsem   se   loučil   s našimi   poutníky   a  následně  mával  vzdalujícím  se  koncovým  světlům  našeho  autobusu,  bylo  mě  hodně  smutno.  Ponechal  jsem  ale  vše  v rukou  Panny  Marie.  Ředitel  Charity  a  poutního  městečka  mi  zajistil  bezplatné  ubytování  v Cité  St.  Pierre  vč.  stravování  a  já  jsem  nabídl  své  pomocné  služby  v kuchyni  či  jinde  kde  bych  mohl  být  nějak  nápomocný.  Hlavně,  že    budu  moci  pravidelně  docházet  na  návštěvy  do  nemocnice.  Jenže  za  krátko  bylo  rozhodnuto  o  přeložení  mého  kamaráda  z lurdské  nemocnice  na  specializované  oddělení  do  vzdálenějšího  krajského  města  a  nabídka  ubytování  tím  pádem  ztrácela  smysl.  Díky řediteli  Charity  mi  však  bylo  zajištěno  ubytování  v jednom  privátním  penzionu  v onom  městě.  Tak  trochu  smutný  jsem  se  loučil  s Lurdy  a  již  známým  prostředím  i  se  sympatickými  lidmi.  Asistent  pana  ředitele  mne  autem  odvezl  do  krajského  města.  Ubytoval  jsem se v zajištěném  pensionu  a  šli  jsme  do  nedaleké  nemocnice  navštívit   mého   kamaráda,   kde   jsme   s   personálem   domlouvali   mimo   jiné   možnost   návštěv,   spojení  s rodinou atd. V recepci   nemocnice   se   pak   loučím   s mým   průvodcem,   který   mi   předává   nabitou  telefonní  kartu  a  telefonní  číslo  do  Lurd,  abych  v případě  jakéhokoliv  problému  mu  volal.  Stále  jsem  však  v duchu  prosil  Pannu  Marii  o  pomoc  a  věřil,  že  mi  pomůže.  V ten  moment  se  objevují  u  recepce  starší  pán  s paní  a  oslovují  mého  průvodce  a  něco  s ním  hovoří.  Pochopil  jsem,  že  se  hovor  týká  moji  osoby   a  mého   kamaráda.  Načež  můj   průvodce   povídá   „však   hovořte   polsky,   pán   (jako   já)  mluví   a    

rozumí   polsky.   No   a   onen   muž   mi   povídá:   Byli   jsme   v Lurdech   a   tam   jsme   se   dověděli   o   Tvém  problému.   Jsme   ochotni   Ti   pomoci.   Pokud   budeš   souhlasit,  můžeš   u   nás   zdarma   bydlet,  máš   u   nás  zajištěnou  stravu  i  péči.  Bydlíme  asi  10  km  odsud  v menším  městečku.  Byl  jsem  z toho  celý  zmatený.  Proběhlo  mi  hlavou  v momentě  obrovské  množství  myšlenek.  Spát  v penzionu,  kde  nebudu  mít  s kým  promluvit,  kdo  ví  jak  by  to  bylo  s jídlem  atd.  A  tak  jsem  se  velice  rychle  rozhodl.  Už  s novými    přáteli  jsem  jel  do  pensionu,  kde  jsem  vzal  ještě  nerozbalenou  tašku,  poděkoval  a  odcestoval  společně  s mými  novými  přáteli.   Seznámení  s mým  novým  bydlištěm  bylo  pro  mne  docela  překvapující.  Mí    přátelé    mne  provedli  celým  domem  od  sklepa  přes  garáž  spižírnu  a  uvedli    mne  do  „mého“  pokojíčku.  Doslova  šokující  pro  mne  bylo,   když   mi   v obývacím   pokoji   ukázal   skříňku,   kde   jsou   peníze   – pro   případ   že   bych   nějaké  potřeboval.   Stav   mého   kamaráda   se   moc   nelepšil   – ale   řekněme,   že   se   stabilizoval.   Můj   přítel  Zygmund   se  mnou  denně  dojížděl  na  kliniku  a  pomáhal  mi   kde  bylo   třeba.  Paní  Sabina   zajišťovala  potřebný   servis   kolem  prádla   a   nějaké   přilepšení   v jídle.     Samozřejmě,   že   byli   naší   spojkou     i  mezi  lékaři  a  nemocničním  personálem.  A  tak  potom  ve  volných  chvílích  jsem  jim  pomáhal  na  zahradě  a  ve  sběru  či  třídění  nevyužitých  léků  a  šatstva,  které  spolu  sbírali  a  potom    opravovali,  prali  a  adjustovali    pro  humanitární  pomoc  do  různých  států.  Jak  mi  vysvětlili,  jsou  to  Francouzi  polského  původu.  Jejich  rodiče  byli  Poláci,  kteří  po  I.  světové  válce  zůstali  ve  Francii.  Oni  jsou  dodnes  na  svůj  původ  velice  hrdí.   Spolu   hovoří   víc   polsky   než   francouzsky.     Provází   nejen   polské   poutníky   v Lurdech.   Ve   svém  pokročilém   věku   jsou   stále   dobrovolníky   v lurdských   nemocnicích   – poutních   domech   pro  handicapované,  v  koupelích  atd.  Za  dobu  pobytu    jsem  měl  mnoho  různých  zážitků.  Např.  jednoho  dne  cestou z nemocnice   jsme   jeli   domů   jiným   směrem.   Najednou   jsme zastavili u sochy Panny Marie Čenstochovské,   o   kterou   se  moji  přátelé   starají.   Jak   jsem  pochopil,   krátce  před  naším  příjezdem  se  vrátili  z Polska a dovezli z Čenstochové  pytel  hlíny,  kterou  jsme  pak  pietně  vysypali  kolem  mariánské  sochy.  Těch  příhod  by  bylo  za  dobu  pobytu  mnohem  víc. Můj   neplánovaný   pobyt   se   ve   Francii   prodloužil   téměř   na   měsíc   a   já   díky   nemoci   mého   přítele   si  uvědomil  kam  až    sahá  lidská  dobrota  a  pomoc… Nakonec   byl   můj   kamarád   převezen   letecky   do   Prahy   a   já   jsem   se   pak   vracel   jiným spojem.   Mí  francouzští   přátelé   pak   přijali   pozvání   na   týdenní   pobyt   v ČR   v adventní   době.   Navštívili   Prahu   i  Moravu.  Později  nás  navštívili   také  při  cestě  do  Polska  a  přivezli   s sebou   jako  dar     i  zásilku   léků  a  zdravotních  pomůcek  pro  tehdejší  domov    „U  Milosrdných“.  Je  krásné,  že  naše  přátelství  trvá  dodnes!  V rámci  našeho  přátelství  mohl  také  někdejší  pěvecký  sbor  dvakrát  vycestovat  a  koncertovat  v Lurdech a  okolí.  Našla  se   i  řada  dalších  příležitostí  k dalším  kontaktům.  Díky  našim  přátelům  Zygmundovi  a  Sabině   jsme   také   v r.   2004  mohli   v   Lurdech   týden   pracovat   v mezinárodním   týmu   dobrovolníků   při  přípravě  návštěvy  papeže  Jana  Pavla  II.,  která  byla  jeho  poslední  zahraniční  návštěvou Můj   kamarád   se   svou   nemocí   za   vydatné   pomoci   svoji   manželky bojoval   více   než   14   let.   Pán   jej  povolal k sobě    20.  října  2010.  Vzpomeňme  na  něj  se  mnou  v modlitbě. S přáteli  Sabinou i Zygmundem  se  setkáváme  pravidelně  při  naší  návštěvě  Lurd a  bylo  tomu  tak  i  při  této  vlakové  pouti.