hospodářská a sociální rada (ecosoc)bvsp.open.sk/5.semester/medzinárodné humanitárne... ·...

Výbor - Téma

Hospodářská a sociální rada (ECOSOC)

Porušování lidských práv a zásad

mezinárodního humanitárního práva

ECOSOC – Porušování lidských práv a zásad mezinárodního humanitárního práva

Pražský model OSN – XIV. ročník (2008/2009) 2

PORUŠOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV A ZÁSAD MEZINÁRODNÍHO HUMANITÁRNÍHO PRÁVA

1. Úvod

Lidská práva a jejich ochrana jsou dnes jedním z pilířů moderních demokratických států. Většina z nich definovala základní lidská práva a mechanismy jejich ochrany ve svých ústavách či jiných ústavních dokumentech.

Logo k 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv 1948 – 2008 Zdroj:

http://www.ohchr.org/EN/UDHR/PublishingImages/60UDHR/UDHR60English.jpg

Po vzniku Organizace spojených národů (dále jen OSN) po 2. světové válce dochází k rozvoji mezinárodněprávní ochrany základních lidských práv, které byly poprvé uvedeny v Chartě OSN1 (1945) a později rozpracovány ve Všeobecné deklaraci lidských práv a svobod2 (1948). V průběhu rozvoje mezinárodněprávního systému ve 2. polovině 20. století dochází k postupné právní kodifikaci a institucionalizaci ochrany lidských práv a tento proces pokračuje i nadále. Přes veškeré snahy OSN a dalších institucí jsme dnes stále svědky porušování či upírání základních lidských práv a v ozbrojených konfliktech stále dochází k porušování zásad mezinárodního humanitárního práva. Tyto skutečnosti jsou dnes jedním z klíčových důvodů pokračující snahy OSN a dalších, především nevládních organizací, o nalezení efektivnějších mechanismů na jejich ochranu. Od konce 2. světové války uplynulo již více jak 60 let a mezinárodněprávní ochrana lidských práv se mezitím stala samozřejmou součástí mezinárodní agendy. Přes veškeré snahy mezinárodního společenství o vyřešení této komplexní problematiky jsme dnes stále svědky velmi významných nedostatků v řešení této jistě složité problematiky. Dokud nebude ukončeno systematické porušování lidských práv v Tibetu ze strany vlády ČLR, nedojde k úplnému zákazu a účinné právní regulaci nepřijatelných praktik v některých věznicích (např. přiznané mučení v americké věznici Guantanámo3 na Kubě) a nebude nalezeno dlouhodobě stabilní řešení mnoha dalších lidsko-právních excesů po celém světě, nebude tato kapitola mezinárodněprávních dějin nikdy uzavřena.

1 Charta Organizace spojených národů a Statut Mezinárodního soudního dvora (čs. překlad): http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statut-mezinarodniho-soudniho-dvora.pdf 2 Všeobecná deklarace lidských práv (čs. překlad): http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/vseobecna-deklarace-lidskych-prav.pdf 3 Internetový článek agentury Mediafax, „Vězně na Guantánamu jsme mučili, přiznává americká soudkyně“: http://www.mediafax.cz/zahranici/2803162-Vezne-na-Guantanamu-jsme-mucili-priznava-americka-soudkyne



2. Přehled kodifikace ochrany lidských práv 2.1. Počátky kodifikace ochrany lidských práv do 2. světové války

Lidská práva lze definovat např. jako souhrn základních práv a svobod, které jsou přisuzovány každému člověku bez rozdílu. Tato práva jsou nedělitelná a nezcizitelná. Většina moderních demokratických států (včetně ČR) garantuje tato práva a svobody ústavou (tj. právními normami nejvyšší právní síly). Počátky kodifikace ochrany lidských práv spadají do středověku, kdy roku 1215 byla anglickým králem Janem podepsána Velká listina práv a svobod (orig. Magna charta libertatum4). Tento právní dokument, který omezoval pravomoc panovníka vůči jeho poddaným, byl vzorem několika ústavních dokumentů (např. Ústava Spojených států amerických5). Mnohé pozdější kodifikace převzaly ustanovení o právu na legitimní zacházení6 z 2. rekodifikace Velké listiny práv a svobod7 z roku 1297 a dále tuto problematiku rozpracovaly. Tento dokument byl rovněž významným zdrojem rozvoje anglického obyčejového práva. Dalším významným obdobím v rozvoji ochrany lidských práv je 2. polovina 18. století. Toto období je charakteristické přechodem z éry osvícenství k modelům liberálních demokracií, a to ve vznikajících Spojených státech amerických a ve Francii. V souvislosti s touto společenskou změnou se zde objevuje snaha o rozšíření ochrany základních práv na široké vrstvy obyvatelstva. V této době jsou také formulovány některé významné dokumenty právně-ústavního charakteru, tj. Listiny práv vydávané některými státy ve vznikajících Spojených státech amerických (vstoupili v platnost v roce 1791), a dále Deklarace člověka a občana8 z roku 1789 ve Francii, která ještě v průběhu Velké francouzské revoluce doznala několika rekodifikací. Problém některých těchto kodifikací tkvěl v nedokonalé právní úpravě, do které byly začleněny. Ta často znemožňovala automatickou aplikaci obsahu těchto norem. V mnoha evropských zemích bylo zavedeno plné hlasovací právo pro všechny muže teprve na přelomu 19. a 20. století, ženám bylo plně přiznáváno postupně, povětšinou až po 1. světové válce. Na příkladu Spojených států amerických lze ukázat následující:

1. otroctví bylo zrušeno teprve po válce Severu proti Jihu (na federální úrovni zrušeno 13. dodatkem Ústavy USA roku 1865);

2. černošské obyvatelstvo se dočkalo všeobecné rovnosti v lidských právech až ve 2. polovině 20. století.

Hlavní rozdíl však od dnešní mezinárodní ochrany lidských práv a výše zmíněných historických dokumentů garantující mnohá práva a svobody různým vybraným skupinám, lze spatřovat právě v univerzalitě dnešního pojetí, tedy garanci široké palety základních práv skutečně pro všechny lidi na světě. Již nikoli privilegovaná šlechta a její vztah k panovníkovi, již nikoli jen „bílý svobodný muž“ (jako např. i v případě francouzské Deklarace), ale i ženy, i lidé nesvobodní, i lidé jiné než křesťanské víry, i osoby s jinou barvou pletí atd. mají dnes na mezinárodní úrovni zaručena stejná lidská práva. Po 1. světové válce vznikla Společnost národů jako první univerzálně koncipovaná mezinárodní organizace, která však neměla ochranu lidských práv jako jeden ze svých cílů. Na tuto organizaci odkazující se Organizace spojených národů již měla tento bod, ochranu lidských práv, jako jeden z hlavních cílů či poslání.

4 Komentovaný anglický překlad Magna charta libertatum z roku 1215: http://www.constitution.org/sech/sech_044.htm 5 Ústava Spojených států amerických (orig.): http://www.archives.gov/exhibits/charters/constitution.html 6 Podezřelý nebo stíhaný je lidská bytost a má právo na důstojné a humánní zacházení. 7 Oficiální text Magna charta libertatum z roku 1297: http://www.statutelaw.gov.uk/content.aspx?activeTextDocId=1517519 8 Encyklopedie Wikipedie, heslo „Deklarace práv člověka a občana“: http://cs.wikipedia.org/wiki/Deklarace_pr%C3%A1v_%C4%8Dlov%C4%9Bka_a_ob%C4%8Dana



2.2. Kodifikace ochrany lidských práv po 2. světové válce V reakci na hospodářské, politické, a především pak společenské důsledky 2. světové války došlo k akceleraci procesu kodifikace ochrany lidských práv po celém světě. K jeho rozvoji docházelo i v rámci jednotlivých národních právních řádů, do kterých se implementovaly části právně nezávazných dokumentů přijatých OSN, jako např. Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948. Tento proces označil Harald Christian Scheu v článku „Všeobecná deklarace lidských práv ve světle vývoje mezinárodního práva“ za revoluční. Porovnává zde změny paradigmatu mezinárodního práva v období od přelomu 19. a 20. století do 2. světové války se stavem po 2. světové válce. Zatímco klasické paradigma mezinárodního práva do 2. světové války zdůrazňovalo, že úpravy práv a povinností podle mezinárodního práva přísluší jednotlivým státům a vnímalo jednotlivce jako objekt, nikoliv jako subjekt, za který byl považován po „revoluční změně paradigmatu“ po 2. světové válce. V souvislosti s touto změnou statusu jednotlivce v systému mezinárodního práva dochází k vytvoření sítě mezinárodních institucí přístupných již samotným jednotlivcům9. Za první moderní koncepci ochrany lidských práv lze považovat Chartu OSN z roku 1945, resp. některé její části upravující mezinárodněprávní problematiku ochrany lidských práv. Konkrétně v její Preambuli se lze dočíst, že státy signující tento dokument jsou odhodlány „prohlásit znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a národů velkých i malých10“ a zároveň „vytvořit poměry, za nichž mohou být zachovány spravedlnost a úcta k závazkům plynoucím ze smluv a jiných pramenů mezinárodního práva11“. V kontextu historické zkušenosti lze již zde zřetelně vidět posun v mezinárodněprávním vnímání ochrany lidských práv. V kapitole I Charty OSN jsou definovány cíle OSN, které však pro svůj univerzální charakter vyžadují podrobnější právní úpravu obsaženou v kapitolách II - XV , definující a zakotvující institucionální rámec celé organizace. Hlavní konkrétní pravomoci v této oblasti jsou svěřeny například Valnému shromáždění a Hospodářské a sociální radě. Je však třeba stále brát na zřetel, že se nejedná o kodifikaci ochrany lidských práv jako takovou a s výjimkou nařízení Rady bezpečnosti se v případě dokumentů Valného shromáždění a Hospodářské a sociální rady jedná pouze o doporučení – zmíněné pravomoci jim svěřené jsou tedy velmi omezené. V roce 1948 došlo k přijetí Všeobecné deklarace lidských práv, (dalšího) významného lidsko-právního dokumentu OSN, který upravoval již pouze specifickou oblast ochrany lidských práv. Tato deklarace označila všechny lidské bytosti za svobodné a rovnoprávné bez ohledu na pohlaví, rasu a politickou či náboženskou příslušnost. Problém vynutitelnosti zásad a principů v tomto dokumentu tkví v jeho právní nezávaznosti, který v praxi nezakládá možnost vynutitelnosti dodržování práv a zásad v dokumentu obsažených a zároveň ani nestanoví sankce v případě jejich porušení. Přesto v historickém kontextu klademe velký důraz právě na tento dokument, protože právě on byl inspirací pro kodifikace různých lidsko-právních katalogů po celém světě a jeho součásti lze dnes nalézt v ústavách mnoha států světa. Navíc některá z ustanovení Všeobecné deklarace jsou dnes považována za součást mezinárodního obyčejového práva. Zatímco Všeobecná deklarace lidských práv v roce 1948 zahrnovala jak práva tzv. první generace (práva občanská a politická), tak i práva tzv. druhé generace (právo na vzdělání, na práci, na důstojné bydlení, přístup ke zdravotní péči atd. a další hospodářská, sociální a kulturní práva), byla tato jednotná úprava rozdělena v roce 1966 na 2 samostatné dokumenty, a to konkrétně na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech12 a na Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech13. Do obou paktů bylo navíc začleněno právo tzv. třetí generace14.

9 Více v plném znění článku „Všeobecná deklarace lidských práv ve světle vývoje mezinárodního práva“, publikovaném v časopise Mezinárodní politika, č. 12/2008, str. 4 - 6 10 Charta Organizace spojených národů a Statut Mezinárodního soudního dvora (čs. překlad), str. 4: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statut-mezinarodniho-soudniho-dvora.pdf 11 tamtéž 12 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (čs. překlad): http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/mezinar.pakt-obc.a.polit.prava.pdf 13 Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (čs. překlad): http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/mezinarodni-pakt-o-hospodarskych-socialnich-a-kulturnich-pravech.pdf



K významným regionálním kodifikacím ochrany lidských práv řadíme evropskou Úmluvu o ochraně lidských práv a svobod15 z roku 1950, Americkou úmluvu o lidských právech16 z roku 1969 dále Africkou chartu práv lidí a národů17 z roku 1981, která z pochopitelných důvodů akcentuje práva výše zmíněné třetí generace. V roce 1993 proběhlo ve Vídni zasedání Světové konference o lidských právech, od které se očekávalo možné zjednodušení stávajícího mezinárodněprávního systému ochrany lidských práv, avšak tato očekávání z velké části nebyla naplněna. Konference a její dílčí dokumenty byly zastíněny neklidnými událostmi v tehdejší Jugoslávii a dalšími ozbrojenými konflikty ve světě. Ve svém důsledku toto zasedání celý systém nejenže nezjednodušilo, ale přidalo do něj novou instituci – Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva18. V roce 2006 došlo k vytvoření Rady OSN pro lidská práva19, která měla nahradit institucionálně níže postavenou Komisi OSN pro lidská práva. K obecnému charakteru moderního pojetí ochrany lidských práv lze ještě poznamenat, že výše zmíněnými dokumenty proklamovaná univerzalita není (vždy chápána jako) absolutní. Na straně euroatlantické civilizace došlo za poslední půlstoletí k evidentnímu rozvoji lidských práv a jejich ochrany, na straně druhé na světě existují rozsáhlé oblasti civilizace, které odmítají předloženou koncepci lidských práv principielně uznat a označují ji za kulturně podmíněnou a pro ně nevhodnou.20 V praxi jsou proto v mnoha zemích světa lidská práva právně nezaručena či přímo ignorována. Některé státy přiznávají např. méně práv ženám než mužům, v totalitních režimech jsou zase všem občanům odepírána základní politická práva atp. Současná doktrína mezinárodního práva již není úzce zaměřena na evropské země, je zde vidět snaha o postupné zapojování mimoevropských a nekřesťanských států do tohoto systému, což je nezbytný předpoklad pro naplnění výše zmíněné univerzálnosti mezinárodněprávní ochrany lidských práv.

3. Organizace a instituce zabývající se ochranou lidských práv

Po 2. světové válce v souvislosti se vznikem OSN a mnoha dalších přidružených institucí došlo k vytvoření mechanismů umožňujících monitoring dodržování lidských práv. Kromě OSN tuto úlohu plní také Mezinárodní organizace práce21, Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO)22, Světová zdravotnická organizace (WHO)23 a další. Na regionální úrovni došlo taktéž k vypracování komplexních modelů ochrany lidských práv, asi nejdokonalejším je systém evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, vyhlášené roku 1950 pod záštitou mezivládní organizace Rada Evropy24. V centru tohoto systému stojí Evropský soud pro lidská práva25 ve Štrasburku, kam každoročně proudí několik desítek tisíc štízností. Tento soud má v kompetenci závazně rozhodovat spory týkající se výkladu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. 14 Práva třetí generace je neoficiálním pojmem zahrnujícím široké spektrum práv mj. občanských a sociálních, patří do kategorie tzv. „soft law“, tj. normy upravující tato práva nemají právní závaznost. Mezi tato práva se řadí právo na hospodářský a sociální rozvoj, právo na přírodní zdroje aj. 15 Úmluva o ochraně lidských práv a základní svobod (čs. překlad): http://www.echr.coe.int/NR/rdonlyres/82E3CE7F-5D3D-46EB-8C13-4F3262F9E20B/0/CzechTch%C3%A8que.pdf 16 Oficiální stránky Americké úmluvy o lidských právech na webové stránce Organizace amerických států: http://www.oas.org/juridico/english/sigs/b-32.html 17 Africká charta lidských práv (orig.): http://www.africa-union.org/root/au/Documents/Treaties/Text/Banjul%20Charter.pdf 18 Oficiální stránky Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva: http://www.ohchr.org/ 19 Oficiální stránky Rady OSN pro lidská práva: http://www2.ohchr.org/english/bodies/hrcouncil/ 20 Neznamená to však, že by tyto argumenty zmenšovaly hodnotu těchto závazků. 21 Mezinárodní organizace práce, základní informace na stránkách MPSV ČR: http://www.mpsv.cz/cs/1002; oficiální stránky (orig.): http://www.ilo.org/ 22 Oficiální stránky Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO): http://www.unesco.org/ 23 Oficiální stránky Světové zdravotnické organizace (WHO): http://www.who.int/ 24 Oficiální stránky Rady Evropy: http://www.coe.int/ 25 Oficiální stránky Evropského soudu pro lidská práva: http://www.echr.coe.int/echr



Pod hlavičkou Organizace amerických států26 a Africké unie27 postupem času vznikaly obdobné, ale mnohem méně efektivní modely ochrany lidských práv podobné tomu evropskému, avšak zohledňující dané teritoriální rozdíly. V neposlední řadě svou významnou roli v procesu mezinárodní ochrany lidských práv sehrávají nevládní organizace. Jejich aktivity směřují zejména do oblasti monitoringu dodržování lidských práv i v těch nejméně dostupných částech světa, šíří informace o mezinárodních standardech (např. Human Rights Watch, Amnesty International; v oblasti mezinárodního humanitárního práva pak např. Mezinárodního hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce), mobilizují veřejnost v rámci mediálních kampaní a celkově tak dotvářejí mezinárodní systém ochrany lidských práv prostřednictvím atributů občanské participace na globálním společenském životě. 4. Mezinárodní humanitární právo a mechanismy jeho ochrany

4.1. Úvod do problematiky MHP – vysvětlení pojmů MHP, MVČK, stručná definice MHP

Mezinárodní humanitární právo (HMP) tvoří významnou část mezinárodního práva veřejného. Je souborem pravidel, která v době ozbrojeného konfliktu chrání osoby, jež se (již) neúčastní ozbrojeného konfliktu a omezují způsoby a prostředky vedení války28. Mezinárodní výbor Červeného kříže (MVČK)29 termínem „humanitární právo aplikovatelné za ozbrojených konfliktů“ označuje ta pravidla mezinárodního práva (smluvního nebo obyčejového charakteru), která jsou zvláště zaměřena na řešení záležitostí humanitární povahy přímo vyplývajících z ozbrojených konfliktů mezinárodní nebo vnitrostátní povahy. Tato pravidla omezují – z humanitárních důvodů – právo stran v konfliktu používat libovolné způsoby a prostředky vedení války a chrání osoby a majetek, které jsou nebo by mohly být konfliktem zasaženy30. Pokud bychom měli ve třech stručných bodech definovat MHP:

1. dovoleným cílem ozbrojeného útoku se mohou stát pouze kombatanti31; 2. nekombatanti32 a civilní objekty musejí být za všech okolností respektováni; 3. strany v konfliktu nesmějí používat zbytečné násilí.

Výrazy mezinárodní humanitární právo, právo ozbrojených konfliktů a válečné právo mohou být považovány za synonyma. Mezinárodní organizace, univerzity a státy upřednostňují spíše pojem mezinárodní humanitární právo (nebo humanitární právo), druhé dva termíny jsou běžněji používané v rámci ozbrojených sil.33 Dnešní MHP se někdy rozděluje na dvě odlišné oblasti – Ženevské a Haagské právo. Ženevské právo neboli humanitární právo v užším slova smyslu je určeno na ochranu příslušníků ozbrojených sil, kteří se přímo nebo již neúčastní boje, a osob, které se aktivně nepodílejí na nepřátelských akcích, zejména civilistů.

26 Oficiální stránky Organizace amerických států: http://www.oas.org/ 27 Oficiální stránky Africké unie: http://www.africa-union.org/ 28 Definice pojmu Mezinárodní humanitární právo: Publikace „Mezinárodní humanitární právo“ vydaná pro potřeby účastníku interního kurzu MHP pro členy Českého Červeného kříže, str. 3 29 Oficiální stránky Mezinárodního výboru Červeného kříže: http://www.icrc.org/ 30 Publikace „Mezinárodní humanitární právo“ vydaná pro potřeby účastníku interního kurzu MHP pro členy Českého Červeného kříže, str. 3 31 příslušník ozbrojených sil s bojovým posláním 32 např. lékaři, duchovní 33 Publikace „Mezinárodní humanitární právo“ vydaná pro potřeby účastníku interního kurzu MHP pro členy Českého Červeného kříže, str. 3



Haagské právo neboli válečné právo zase stanoví práva a povinnosti stran v konfliktu při provádění vojenských operací a omezuje způsoby a prostředky vedení války. Dodatkové protokoly přijaté v roce 1977 k Ženevským úmluvám z roku 1949 obě oblasti MHP do značné míry spojily, rozdíl mezi nimi je tedy nyní spíše historické a didaktické povahy. 5. Základní prameny MHP K hlavním pramenům smluvního mezinárodního humanitárního práva v současné době patří:

• Čtyři Ženevské úmluvy na ochranu obětí války (1949)

o Ženevská úmluva I o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli

o Ženevská úmluva II o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři

o Ženevská úmluva III o zacházení s válečnými zajatci o Ženevská úmluva IV o ochraně civilních osob za války

• Dodatkové protokoly ke čtyřem Ženevským úmluvám (1977) o Protokol I o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů o Protokol II o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter

• Úmluva o zákazu nebo omezení použití některých konvenčních zbraní, které mohou způsobovat nadměrné utrpení nebo mít nerozlišující účinky (1980) - doplněná protokoly:

o Protokol I o nezjistitelných střepinách o Protokol II o zákazu nebo omezení použití min, nástrah a jiných prostředků o Protokol III o zákazu nebo omezení použití zápalných zbraní

• Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a o jejich zničení (1993)

• Protokol o oslepujících laserových zbraních (Protokol IV- nový) k Úmluvě z roku 1980 (1995) • Revidovaný protokol o zákazu nebo omezení použití min, nástrah a jiných prostředků (Protokol

II- revidovaný) k Úmluvě z roku 1980 (1996) • Úmluva o zákazu použití, skladování, výroby a převodu protipěchotních min a o jejich zničení

(1997) • Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám (1949) o dalším mezinárodním rozeznávacím znaku

(Červený krystal) (2005) 6. Principy a základní pravidla MHP Obecné principy MHP jsou jakousi základní kostrou, na kterou později navázal MVČK formulací 7 pravidel shrnujících podstatné prvky MHP. Princip rozlišování ukládá stranám konfliktu za všech okolností povinnost rozlišovat mezi kombatanty a vojenskými objekty na straně jedné a nekombatanty a civilními objekty na straně druhé, vést útok přitom mohou pouze proti první skupině. Dalším principem je lidskost a válečná účelnost – snahou MHP je nalézt rovnováhu mezi zdánlivě neslučitelnými požadavky diktovanými prostou lidskostí a vojenskými potřebami. Třetím principem je předcházení zbytečnému strádání omezující způsoby a prostředky vedení ozbrojeného konfliktu. MHP zakazuje působit zbytečné strádání a uchylovat se k ničení nepřiměřenému cílům boje, jimiž může být pouze oslabení nebo likvidace vojenského potenciálu nepřítele. Posledním principem je proporcionalita upravující způsoby a prostředky vedení války a jejich přiměřenost situaci a sledovanému cíli. To platí především v případech, kdy MHP nestanoví jednoznačné absolutní zákazy či práva.



MVČK formuloval sedm pravidel, která stručně shrnují podstatné prvky MHP. Soupis pravidel vznikl především proto, aby usnadnil šíření MHP.

1) Osoby, které se přímo nebo již neúčastní nepřátelských akcí, mají právo na respektování svého života i fyzické a morální integrity. Musejí být za všech okolností chráněny a musí s nimi být zacházeno lidsky, bez jakéhokoli nepříznivého rozlišování.

2) Je zakázáno zabít nebo zranit protivníka, který se vzdává nebo se již nemůže účastnit boje.

3) Ranění a nemocní musejí být sbíráni a ta strana konfliktu, která je má v moci, se o ně musí

postarat. Zdravotnický personál a zdravotnická zařízení, transporty a vybavení musejí být ušetřeny.Červený kříž a červený půlměsíc na bílém poli představuje pro tyto osoby a objekty ochranný znak, který je nutno respektovat.

4) Zajatí kombatanti a civilisté, kteří se ocitnou v moci nepřátelské strany, mají právo na

respektování svého života, důstojnosti, osobních práv a politického, náboženského i jiného přesvědčení. Musejí být chráněni proti veškerému násilnému a represivnímu jednání. Mají právo na výměnu zpráv se svými rodinami a na obdržení pomoci.

5) Každému musejí být poskytnuty základní procesní záruky a nikdo nesmí být činěn

odpovědným za skutky, které nespáchal. Nikdo také nesmí být vystaven fyzickému a duševnímu týrání, ani krutému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.

6) Strany v konfliktu, ani členové jejich ozbrojených sil nemají neomezené právo volit způsoby

a prostředky vedení války. Je zakázáno používat takové způsoby a prostředky, které by mohly způsobit zbytečné ztráty nebo přílišné strádání.

7) Strany v konfliktu musejí vždy rozlišovat mezi civilním obyvatelstvem a kombatanty za účelem ušetření civilního obyvatelstva. Civilní obyvatelstvo jako celek, ani jednotliví civilisté nesmějí být terčem útoku, ten lze vést jedině proti vojenským cílům34.

6.1. Působnost MHP

Mezinárodní humanitární právo je použitelné ve dvou typech konfliktů, a to v mezinárodních ozbrojených konfliktech a v konfliktech vnitrostátních. Na situace vnitřních nepokojů a napětí se normy MHP nevztahují. Regulují je ustanovení jednotlivých vnitrostátních právních řádů, které ale musí být v souladu s mezinárodním právem lidských práv. MVČK si za všech okolností uchovává právo iniciativy, které mu umožňuje nabídnout stranám v konfliktu své služby, zejména pokud jde o pomoc obětem konfliktu. Jeho nabídka není zásahem do vnitřních záležitostí státu, protože ji předvídá humanitární právo. Závažná porušení pravidel mezinárodního humanitárního práva mohou představovat tzv. mezinárodní zločiny. Spáchané mezinárodní zločiny jsou trestatelné nejen dle vnitrostátního práva (trestní právo) jednotlivých států, ale také na mezinárodní úrovni. Právě mezinárodní trestní právo je výraznou pomůckou při prosazování dodržování MHP. Trestní stíhání osob, které se válečných zločinů dopustili, tedy může být uskutečňováno soudy jednotlivých států, ale mezinárodními orgány. Například v roce 1993 a 1994 byly rezolucemi Rady bezpečnosti OSN vytvořeny Mezinárodní trestní tribunály pro bývalou Jugoslávii a Rwandu35, které mají za úkol soudit osoby obviněné z válečných zločinů spáchaných na území těchto zemí v polovině devadesátých let.

34 Publikace „Mezinárodní humanitární právo: Otázky a odpovědi“: http://www.cck-cr.cz/docs/mhp/MHP_odpovedi.pdf, str. 6 35 Oficiální stránky Mezinárodního trestního soudu: http://www.icc-cpi.int/



Významným pokrokem na cestě prosazování MHP se stalo přijetí Statutu stálého Mezinárodního trestního soudu (tzv. Římský statut36) v roce 1998. Statut vstoupil v platnost k 1. červenci 2002, soud pak začal fungovat od počátku roku 2003. Mezinárodní trestní soud má pravomoc soudit nejen válečné zločiny, ale i zločiny proti lidskosti, či zločin genocidia a významnou měrou by mohl přispět k ukončení beztrestnosti, která dosud často panuje. MHP také velmi úzce také souvisí s uprchlickým právem, které bylo ale podrobněji rozpracováno v backgroundu Rady pro lidská práva (HRC) „Lidská práva v uprchlických táborech37“ pro III. workshop na letošním ročníku Pražského studentského summitu.

6.2. Aplikovatelnost MHP při operacích na udržení nebo vynucení míru uskutečňovaných OSN nebo pod její záštitou

MHP se uplatňuje rovněž v případech, kdy členové vojenských jednotek vyslaných nebo zplnomocněných OSN použijí sílu proti organizovaným ozbrojeným silám. Dohoda o operacích na udržení míru, kterou OSN uzavírá s každým členským státem povolaným k vyslání kontingentu, stanoví, že musí být dodržováno humanitární právo i zásady a duch mezinárodních smluv aplikovatelných na jednání vojenských sil. Státy, jež poskytují vojenské jednotky pro tyto zásahy, musejí zajistit, aby vyslaní vojáci byli se smlouvami seznámeni. Na tyto případy se také vztahují vnitrostátní zákony a příslušné prováděcí předpisy. Operace na udržení míru (peace-keeping) vycházejí z kapitoly VI Charty OSN. Jejich cílem je zajistit dodržování příměří, respektování demarkačních linií, uzavření dohod o odsunu vojsk apod. V posledních letech se rámec operací rozšířil a dnes zahrnuje rovněž jiné úkoly, např. dohled při volbách, dodávky humanitární pomoci nebo pomoc při procesu národního usmíření. Operace na udržení míru se uskutečňují se souhlasem stran v konfliktu a použití síly v jejich rámci je možné pouze v případech legitimní sebeobrany. Operace na vynucení míru (peace-enforcement) vycházejí z kapitoly VII Charty OSN. Uskutečňují je ozbrojené jednotky jednotlivých států, skupiny států nebo regionální organizace - to vše ale s podmínkou, že k použití síly obdržely souhlas udělený na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Jednotky účastnící se operací na vynucení míru mají bojové poslání a jsou zmocněny k prosazení svého mandátu použít donucovací prostředky. V posledních letech se rozdíl mezi těmito dvěma typy operací poněkud stírá.

6.3. Mezinárodní humanitární právo a mezinárodní právo lidských práv Tyto dvě odvětví mezinárodního práva se vzájemně doplňují. Oba systémy se snaží chránit jednotlivce, činí tak ale za různých okolností a odlišnými způsoby. Humanitární právo působí v situacích ozbrojených konfliktů a má za úkol chránit oběti cestou omezení utrpení způsobeného válkou. Zaměřuje se především na péči o osoby, které se dostaly do rukou znepřátelené strany, a na způsob, jakým jsou prováděny nepřátelské akce. Lidská práva se uplatňují za všech okolností, ve válce i v míru. V období ozbrojeného konfliktu však státy mají možnost většinu z těchto práv omezit. Tato omezení ale nesmí být svévolná, musí být upravena zákonem, nesmí mít diskriminační dopady atd. Navíc některá práva nelze omezit vůbec: určitá nejzákladnější práva (např. zákaz mučení, zákaz otroctví, právo na život38) a také lidská práva, kde to ani dost dobře nejde (např. právo na svobodu myšlení nebo náboženství).

36 Oficiální stránky Římského statutu Mezinárodního trestního soudu: http://www.un.org/law/icc/index.html 37 Background HRC pro III. WS III. PSS, „“Lidská práva v uprchlických táborech“: http://www.studentsummit.cz/soubory/student-summit/model-osn/14-rocnik/HRC/BGR_HRC_III.pdf 38 „Neomezitelnost“ práva na život zde neznamená, že za ozbrojeného konfliktu je zakázáno zabíjet. Právo na život odpovídá povinnosti nezbavit člověka života svévolně, nezabíjet osoby konfliktu se neúčastnících (civilisté, váleční zajatci atd.), neprovádět nezákonné popravy apod. Naopak zákaz mučení a otroctví platí zcela a absolutně.



Lidská práva chrání jednotlivce, podporují jeho rozvoj a snaží se zabránit zvůli ze strany státu. Vymezením způsobů, jakým jsou prováděny vojenské operace, se nezabývají. Humanitární právo v zájmu svého dodržování vytváří mechanismy, které slouží ke kontrole jeho implementace a k předcházení jeho porušování. Klade důraz na spolupráci mezi stranami v konfliktu a kontakt mezi nimi se snaží zajišťovat prostřednictvím neutrálního subjektu, především MVČK. MHP, které se aplikuje výlučně v období ozbrojených konfliktů, poskytuje také základní právní záruky lidských práv (např. zákaz mučení či právo na spravedlivý proces). Vzhledem k tomu, že platnost jeho ustanovení nelze nijak pozastavit, zajišťuje tak MHP respekt k základním lidským právům i v době ozbrojeného konfliktu.



Zdroje: - Charta Organizace spojených národů a Statut Mezinárodního soudního dvora (čs. překlad):

o http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statut-mezinarodniho-soudniho-dvora.pdf

- Všeobecná deklarace lidských práv (čs. překlad): o http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/vseobecna-deklarace-lidskych-prav.pdf

- Internetový článek agentury Mediafax, „Vězně na Guantánamu jsme mučili, přiznává americká soudkyně“:

o http://www.mediafax.cz/zahranici/2803162-Vezne-na-Guantanamu-jsme-mucili-priznava-americka-soudkyne

- Komentovaný anglický překlad Magna charta libertatum z roku 1215: o http://www.constitution.org/sech/sech_044.htm

- Ústava Spojených států amerických (orig.): o http://www.archives.gov/exhibits/charters/constitution.html

- Oficiální text Magna charta libertatum z roku 1297: o http://www.statutelaw.gov.uk/content.aspx?activeTextDocId=1517519

- Encyklopedie Wikipedie, heslo „Deklarace práv člověka a občana“: o http://cs.wikipedia.org/wiki/Deklarace_pr%C3%A1v_%C4%8Dlov%C4%9Bka_a_ob%C4%8

Dana - Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (čs. překlad):

o http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/mezinar.pakt-obc.a.polit.prava.pdf - Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (čs. překlad):

o http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/mezinarodni-pakt-o-hospodarskych-socialnich-a-kulturnich-pravech.pdf

- Úmluva o ochraně lidských práv a základní svobod (čs. překlad): o http://www.echr.coe.int/NR/rdonlyres/82E3CE7F-5D3D-46EB-8C13-

4F3262F9E20B/0/CzechTch%C3%A8que.pdf - Oficiální stránky Americké úmluvy o lidských právech na webové stránce Organizace

amerických států: o http://www.oas.org/juridico/english/sigs/b-32.html

- Africká charta lidských práv (orig.): o http://www.africa-

union.org/root/au/Documents/Treaties/Text/Banjul%20Charter.pdf - Oficiální stránky Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva (orig.):

o http://www.ohchr.org/ - Oficiální stránky Rady OSN pro lidská práva (orig.):

o http://www2.ohchr.org/english/bodies/hrcouncil/ - Mezinárodní organizace práce - základní informace na stránkách MPSV ČR:

o http://www.mpsv.cz/cs/1002 o oficiální stránky (orig.): http://www.ilo.org/

- Oficiální stránky Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO): o http://www.unesco.org/

- Oficiální stránky Světové zdravotnické organizace (WHO): o http://www.who.int/

- Oficiální stránky Rady Evropy: o http://www.coe.int/

- Oficiální stránky Evropského soudu pro lidská práva: o http://www.echr.coe.int/echr

- Oficiální stránky Organizace amerických států: o http://www.oas.org/

- Oficiální stránky Africké unie: o http://www.africa-union.org/



- Oficiální stránky Organizace islámské konference: o http://www.oic-oci.org/

- Oficiální stránky Mezinárodního výboru Červeného kříž (EN, FR): o http://www.icrc.org/

- Publikace „Mezinárodní humanitární právo: Otázky a odpovědi“: o http://www.cck-cr.cz/docs/mhp/MHP_odpovedi.pdf

- Úplné znění Lieberova kodexu (orig.): o http://www.civilwarhome.com/liebercode.htm

- Publikace „Vzpomínky na Solferino“, ČČK (čs. překlad): o http://www.cck-cr.cz/docs/mhp/solferino.pdf

- Webové stránky Českého červeného kříže - „Co je to mezinárodní humanitární právo?“: o http://www.cck-cr.cz/docs/mhp/cojemhp.htm

- Oficiální stránky Mezinárodního trestního soudu: o http://www.icc-cpi.int/

- Oficiální stránky Římského statutu Mezinárodního trestního soudu: o http://www.un.org/law/icc/index.html

- Background HRC pro III. ročník PSS, „“Lidská práva v uprchlických táborech“: o http://www.studentsummit.cz/soubory/student-summit/model-osn/14-

rocnik/HRC/BGR_HRC_III.pdf - Výroční zpráva neziskové organizace Human Rights Watch za rok 2008:

o http://www.hrw.org/sites/default/files/reports/wr2009_web_1.pdf

- Časopis Mezinárodní politika, č. 12/2008, články „Všeobecná deklarace lidských práv ve

světle vývoje mezinárodního práva“ - Publikace „Mezinárodní humanitární právo“ vydaná pro potřeby účastníku interního kurzu

MHP pro členy Českého Červeného kříže - Publikace „Fakta a čísla OSN – Základní údaje o Organizaci spojených národů“, New York,

2005 - Zpracované osobní materiály autora



Asociace pro mezinárodní otázky využívá zpravodajství z databází ČTK, jejichž obsah je chráněn autorským zákonem. Přepis, šíření, či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti, a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno. Copyright (2003) The Associated Press (AP)-všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány. Zpracoval: Jakub Rybář Redakční úprava: Lucie Bednárová, Jiří Bejček, Jana Fabiánová, Michal Thim, Daniela Zrucká Grafická úprava a tech. spolupráce: David Petrbok Vydala Asociace pro mezinárodní otázky pro potřeby XIV. ročníku Pražského modelu OSN. © AMO 2009 Pražský model OSN Asociace pro mezinárodní otázky, Žitná 27, 110 00 Praha 1 Tel./fax: +420 224 813 460, e-mail: [email protected], IČ: 65 99 95 33 »www.amo.cz« »www.studentsummit.cz«