DUBNOVÁ PREMIÉRA

SOBOTA 25. DUBNA 2015 V 18.30 HODIN

BERTOLT BRECHT

BAAL

Bez kořalky ani verš!!!

Překlad: Ludvík Kundera a Rudolf Vápeník l Textová spolupráce: Lenka Tršická

Režie: David Šiktanc l Scéna: Nikola Tempír l Kostýmy: Petra Krčmářová Hudba: Ondřej Švandrlík l Dramaturgie: Tomáš Vůjtek

Osoby a obsazení: BAAL, lyrik Michal Čapka EKART Petr Panzenberger ŽOFIE BERGEROVÁ Zuzana Truplová JOHANA Pavla Dostálová JOHANES SCHMIDT Šimon Krupa EMILIE Tereza Cisovská Dr. PILLER, kritik; KLAVÍRISTA; FARÁŘ; BOLLEBOLL Vladislav Georgiev MJURK; STARÝ ŽEBRÁK Marek Cisovský BYTNÁ; MAJA, žebračka Alena Sasínová-Polarczyk PSCHIERER, ředitel továrny; GUGU; DRUHÝ ČETNÍK Josef Kaluža MECH, velkoobchodník; WATZMANN Albert Čuba MLADÁ DÁMA; LUISA; MLADÁ ŽENA; ČÍŠNICE Petra Kocmanová LUPU, PRVNÍ ČETNÍK Ondřej Malý j.h. MLADŠÍ SESTRA; SUBRETA Kristýna Krajíčková j.h. STARŠÍ SESTRA Anna Polcrová j.h., FORMANI; SEDLÁCI; DŘEVORUBCI atd. Marek Cisovský, Albert Čuba,

Josef Kaluža, Vladislav Georgiev, Ondřej Malý j.h.

BEZ KOŘALKY ANI VERŠ !!!

SLYŠENÍ ROZHODNĚ NENÍ HODINOU DĚJEPISU

Vzhledem k vašemu příjmení se nemůžu nezeptat – jak těžké je s ním žít a nebýt třeba strojní inženýr? „Já jsem to tak nikdy asi nevnímal. Dědu, mámu i tátu jsem bral jako rodinné příslušníky, a to, že jsou umělecky činní, jsem si uvědomoval až později…“

Co znamená později? „Když jsem je začal vnímat v kontextu literárního, resp. Diva-delního světa. O dědovi jsem se potom učil na gymnáziu… Ale přesto jsem to, možná díky jisté sebestřednosti, vnímal především jako životní okolnost – necítil jsem to tak, že jsem další v řadě, že s nimi budu (nebo můžu být) srovnáván, že můžu být vnímaný svým způsobem protekčně. Právě to hro-zilo na DAMU, kde máma učí, ale z těch pěti lidí v ročníku, jsme byli čtyři divadelní děti, nebyl jsem tedy žádnou výjimkou.“

Máma vás na DAMU učila? „Neučila a byla vůči katedře velmi loajální – co jsem vědět neměl, to jsem nevěděl. Byl jsem vděčný, že jsme byli schop-ni udržovat ve škole od sebe jistý odstup.“

Divadlem jste žil od mala, co způsobilo, že vás to neo-dradilo? „To se taky ptám! (smích) Dlouhou dobu jsem divadlo dělat nechtěl, i máma mě od toho odrazovala. Začal jsem studovat matematické gymnázium... Později jsem zvažoval filmovou vědu a až na poslední chvíli jsem se rozhodl podat přihlášku na DAMU. Svou roli ale ta determinace divadelním prostře-dím sehrála, fascinoval mě herecký svět, kostýmy, zákulisí. Nebýt toho, že jsem v divadle vyrůstal, tak by mě to asi nenapadlo.“

A pořád vás ta fascinace neopustila? „Ono by to bez ní, myslím, ani nešlo.“

Jak těžké je být v týmu skoro nejmladší a přitom ho „šé-fovat“? „Zatím jsem se s problémy tohoto typu nesetkával, vždy jsem dělal s lidmi otevřenými společné práci, kteří se chtěli sytit generačně jiným pohledem. Pro mě je zkoušení hledání ko-munikace, ne direktivní určování věcí. A vlastně při něm sám sebe brzdím, protože v osobním životě jsem silný cholerik, což se ale snažím do práce nepřenášet a neustupovat do tvrdších poloh.“

Jste z Prahy, znal jste Ostravu a její scény? „Znal, jednak proto, že jsme sem jezdili na Ost – ra - var a se spolužáky jsme ostravskou divadelní scénu hluboce obdivo-vali a chtěli tady pracovat. A znám ji i proto, že s Ostravou (a konkrétně Janáčkovou konzervatoří) je spjato mnoho mých přátel. Ostrava je pro mě úplně jiný svět. Nejen tím, jak vypa-dá, ale i způsobem komunikace, který je bližší, přímější, míň anonymní. Stačí zajít do hospody a objednat si – a člověk postřehne ten rozdíl.“

V jednom rozhovoru jste řekl, že nemáte rád psychologic-ké herectví. S jakým typem herectví se setkáváte v KSA? „Nutno zmínit, že slovo ‚psychologický‘ jsem tehdy použil v ur-čitém kontextu a bylo skutečně míněno pejorativně, ve smyslu přílišného prožívání. Obecně se dá říct, že mě přitahuje zpo-chybnění, smazání hranic divadelní iluze. Nejde mi o totální zcizení, ale jsem rád, když je tam jistý odstup, nadsázka, gro-tesknost, když herci postavami vládnou, než že by se nechali jimi usmýkat. A Aréna je soubor, který je schopný reflektovat různé styly hraní a je schopný mezi nimi plynule přecházet.“

U režisérů lze vystopovat jisté směřování, oblíbený typ dramatiky nebo jejich téma… „Myslím, že i u mě to jde poměrně snadno, větší polovina her, které jsem kdy inscenoval, jsou německých autorů. To proto, že často jde o díla, která jsou modelová, ale zároveň dávají velký prostor proniknout hluboko dovnitř. A němčina je jazy-kem poezie a filozofie. Už od školy mě zajímá téma osamě-losti, které jsem si časem transformoval na téma jedinec kon-tra společnost. Opakovaným čtením her, které má člověk rád, zjistí, jak se sám mění. Protože vidí, jak ty hry vnímá z odstu-pu času jinak, je to druh sebereflexe.“

UVÁDĚT BAALA JE ODVAHA

Rozhovor s režisérem

DAVIDEM ŠIKTANCEM

Jak jste se změnil? „Hm… Změnil jsem se. I když nejsem schopen říct, zda dob-rým či špatným směrem. Snadno se dostávám k cyničtějším polohám a musím vynakládat větší snahu se tomu bránit a úplně nerezignovat na to, jaký jsem byl, pořád se dál osvě-žovat. Uvědomil jsem si větší nutnost postupné práce, sebe-vzdělávání, hledání, protože věci už nepřicházejí tak samo-zřejmě. Člověk také ztrácí v jistém smyslu tu drzost, ale při-tom si ji musí zachovat. Nejde asi o radikální proměnu, jen je ve mně vše v jiných proporcích.“

Říkal jste, že máte blízký vztah k německému divadlu, máte ho i přímo k Brechtovi? „Určitě. Třeba Baal byla moje zamilovaná hra už na DAMU, zvažoval jsem ji i jako absolventskou inscenaci, ale nakonec jsem dělal jiný jeho text. A když mě Ivan Krejčí oslovil, tak jsem si říkal, v jakém jiném divadle se najde taková odvaha uvádět Baala. Protože to je odvaha.“

Brecht na českých jevištích není častým hostem, snad i v souvislosti s minulým režimem… „Ano, Brecht se dává do příliš silného ideologického rámce. Byl to v první řadě divadelník, ne ideolog. Často se setká-váme s termínem „brechtovský“, který je pro mě pozoruhod-ný. Protože jestli se někdo neustále vyvíjel a zpochybňoval sám sebe (několikrát přepisovaný Baal je toho důkazem), tak to byl právě Brecht a málokterého z evropských divadel-níků je možno tak smrsknout do jednoho adjektiva vychá-zejícího z jeho jména. To mě popouzí.“

V čem je Baal jiný než třeba Brechtovy pozdější hry? „Baal patří k jeho ranému, expresivnímu období, které se pak láme, a následují další texty, ke kterým mám třeba i averzi. Je to eruptivní hra mladého člověka, s obrovskou vášnivostí a dynamikou. Tím, že je to koláž, tak je zábavná, není tezovitá, ukazuje mnoho různých kamínků v mozaice, má v sobě velkou míru grotesknosti a zábavnosti. A tím láká k výraznému jevištnímu gestu, k výrazné interpretaci.“

Jak výraznou interpretaci jste zvolil vy? Jak bude Baal v Aréně vypadat? Text si, myslím, přímo vynucuje výrazný interpretační zá-sah. Doufám, že náš Baal bude drzý, zábavný i krutý! Jedna z postav hry říká Baalovi – ty člověk nejsi. Kdo tedy je Baal? „A také se tam říká, že ten člověk vůbec nemá duši, že patří mezi dravce. Souvisí to i s otázkou, nakolik je Baal hrdinou či antihrdinou, nakolik je člověkem nebo jen jeho parafrází. Baal je asociální uvnitř asociální společnosti a provokativní element jako on je potřeba vždy. Baal je obdobou boha Dionýsa, jakousi metaforou všežravosti, neukázněného sá-pání se na věci a jejich konzumování bez ohledu na cokoliv, což dává jasně najevo, proč ho hrát i dnes.“

Nedávno ti ještě přibyla role v jiném souboru, čímž narážím na tvé nedávné zkoušení v Činoherním klubu v Praze – oč vlastně šlo? „Byli to Dostojevského Bratři Karamazovi, které režíroval Martin Čičvák. Sháněli herce pro roli Aljoši, já jsem zrovna byl u jedné z debat na toto téma, a tak se to nějak semlelo. Navíc já už dlouho chtěl s Martinem dělat a asi i on se mnou. Už kdysi mi nabídl roli, ale tehdy jsem byl obsazený tady v A-réně v Dávnících, tak to vyšlo až po letech.“

Jaké to bylo v legendárním Činoherním klubu? „Měli jsme na zkoušení luxusní čas čtyř měsíců, nespěchali jsme. Sešla se tam výborná parta lidí, třeba můj kamarád Honza Hájek, spolužačka z konzervatoře Ivana Uhlířová, Matěj Dadák, který studoval s mým bráchou, takže jsem měl pocit, že jsem mezi známýma, nepřipadal jsem si, že tam nepatřím. A do toho Juraj Kukura jako starý Karamazov, kte-rý je velký hráč. Byla tam velice příjemná a tvůrčí atmosféra, ve které ze mě brzy spadla i ta počáteční nervozita.“

Tvá žena mi říkala, že pokaždé žije s postavou, kterou zrovna zkoušíš – skutečně tě tvé role tolik pohlcují? „Vždycky říkám, že nejvíc člověk pracuje mimo zkoušku. Na zkoušce si vyzkouším, co si o té roli začínám myslet, plus samozřejmě to, na čem jsme se domluvili na zkoušce pře-dešlé. Ale když jdu po ulici, když jsem doma, tak myslím na to, jak by třeba danou situaci řešila moje postava. Občas mě napadá - jak by teď šel na oběd takový Aljoša Karamazov… Ale to je výjimečně, já nemám pocit, že bych to tak prožíval – no, já ještě ženě natluču! (smích)“

Naposledy jsme spolu dělali rozhovor před premiérou Kafkova Procesu, na podzim roku 2011. Od té doby uplynulo hodně času, přišly další role… „Je to tři a půl roku, to byla spousta další práce. Amigo, Ple-šatá zpěvačka, Hráči, Ruská zavařenina, Julie a Nataša…“

Za Hráče, byť jde o hereckou miniaturu, sklízíš velkou chválu. Těší tě úspěch v mini roličce stejně jako ve vel-ké roli? „Určitě, možná ještě víc. Protože když je toho prostoru málo a někdo si přesto člověka všimne, tak je to super. A Hráče si obzvlášť užívám, protože to představení nestojí na mně a není to tudíž takový stres.“

Ještě se chci vrátit k Metoději Filipoviči v Neuvěřitel-ných příhodách Julie a Nataši. Diváky necháváš až do konce inscenace v napětí, kdo ten člověk vlastně je… „To je dobře, protože to byl záměr, aby odpověď nebyla jednoznačná. Tu roli jsme zkoušeli na několik způsobů, ze začátku jsme ho stavěli jako vyloženého Mefista, pak jsme ubírali a ubírali, a když jsme si vůbec nevěděli rady (smích), tak Ivan řekl, že by to mělo být, jako když Gary Oldman hraje vyšinuté postavy.“

BAAL JE PŘÍBĚH O CESTĚ DO PEKLA

Rozhovor s představitelem titulní role Michalem Čapkou

Můžeš nám ze svého pohledu říct, kdo je vlastně Baal, co to je za člověka? „Zatím jsme tři týdny před premiérou, tudíž bych tuhle otázku ještě nechtěl úplně uzavírat, i proto, že na ně-které věci máme zatím různé názory. Baal je asociál, který si poživačně a bez výčitek, bez ohledu na ostatní, bere, co zrovna chce. Ať už to jsou ženy, alkohol, coko-liv… Je to lyrik, básník, hospodský povaleč, milionář, milenec, herec, vrah… Je to grázl, kterého bych ale chtěl i obhájit. Protože každé zlo pramení z nějaké frus-trace, a ta je dána výchovou, životními událostmi. Já si myslím, že se každé mimino rodí jako dobré, a až pak ho svět zkazí. A Baal svým chováním nastavuje zrcadlo tomu světu. Takový, jaký je svět, jsme i my.“

Jak moc jsi tedy nyní Baalem? „Jsem jím jen na zkouškách. Protože já mám výčitky svědomí. (smích) Ale vše přichází do cesty z nějakého důvodu.“

Proč ti přišel do cesty Baal? „Aby mě ztrestal.“

Za co? „Za všechno. Za moji pýchu.“

Byl jsi pyšný? „Někdy člověk musí být. U divadla, aby člověk mohl vy-lézt na jeviště, tak musí mít nějaké sebevědomí a tak ho do sebe mnohdy pumpuje nepřirozeně. Kdybych nedě-lal tohle povolání, tak bych třeba nebyl takový č…k. (smích)“

Už jsi zmínil, že Baal je lyrik – psal jsi někdy verše? „Psal jsem si básničky tak do dvaceti, občas jsem je ně-komu dal přečíst nebo je i četl na hodinách ve škole.“

Proč už nepíšeš? „Protože hraju na bicí a na kytaru. Ale hlavně mám po-cit, že v tom textovém vyjádření jsem nejslabší. A proto-že hobby nedělám s nějakou ambicí, je to jen má radost a odreagování, tak když to nešlo samo, tak jsem to ne-chtěl lámat.“

Kdyby se tě někdo ptal, co zrovna zkoušíš, jaký příběh, co bys mu řekl? „Že je to příběh o cestě do pekla. Baal nekompromisně žije život podle své linky, a v jednu chvíli se rozhodne, že už ani tu linku nebude sledovat a vrhne se střemhlav vstříc smrti, nejen té fyzické. Dopustí se všech smrtel-ných hříchů a na konci je po zásluze potrestán.“

Já se na to ptám i v souvislosti s plakátem k téhle inscenaci, kde ležíš obklopen nahými ženskými těly – někdo by si mohl říct, co že se asi bude dít na je-višti, a že máš docela hezké zaměstnání… „Z plakátu to tak může vypadat, ale já jsem se během toho focení snažil nevytvářet žádné napětí, takže jsem ta nahá těla pořádně viděl až na hotové fotce. Všechno bylo korektní, nemůžu říct, že bych si to nějak užil. Uží-vání vypadá ještě jinak.“

A jak? „Kdybych nebyl zadaný a nemiloval svoji ženu, tak bych klidně s těmi čtyřmi dámami chtěl strávit noc. Jako Baal. (smích)“

L

Den předtím, než jsem navštívil v Aréně Slyšení, jsem na ARD „eins“ večer sledoval debatu k výročí konce války, na rámcové téma Němci vrahové / Němci oběti?. Zaujal mě tam svými radikálními, ke spoluobčanům nelichotivými názory starší muž jménem Niklas Frank. Teprve dodatečně jsem se dozvěděl, že je to syn popraveného válečného zločince SS – obergruppen-führera Hanse Franka, od října 1939 generálního gu-vernéra okupovaného polského území. (Niklas napsal o svém otci i nemilosrdnou knižní obžalobu, která vyšla česky pod názvem Můj otec: účtování.) Hanse Franka, antipoda, ba konkurenta a nepřítele daleko známějšího zločince jménem Adolf Eichmann, hraje v nejnovější hře Tomáše Vůjtka herecká stálice Arény Albert Čuba.

HERECTVÍ KONTINUÁLNÍCH TÉMAT A hraje ho skvěle. Neustále Eichmanna (Marek Cisovský) přerušuje, ironizuje, potměšile rozbíjí jeho okázalé sluš-ňáctví, jeho nesnesitelně svatouškovskou obhajobu. A sám přitom marně opakuje jako zaseknutá deska: …upozor- ňuji, že za Osvětim nenesu žádnou odpovědnost, Osvě-tim ležela mimo mnou spravovaný Generální gouverne-ment, za masové vyhlazování nese odpovědnost Himmler, ten paranoidní „chovatel slepic“ – a Eichmann! To on mi sem posílal další a další Židy navzdory mým protestům, říká tento muž ve vyparáděné nacistické uniformě. Když svůj kolovrátek oddrmolí poprvé, nevyznívá to nikterak výjimečně: teprve ve chvíli, kdy to herec opakuje obse-dantně znovu a znovu i tam, kde je řeč o něčem úplně jiném (psychologové říkají tomuto zrazujícímu úkazu perseverace), nabere replika veškeré zrůdné grotesknosti a absurdity. Tu absurditu ještě naparáděný válečný zločinec podtrhuje tím, že jako ilustraci svých slov se k přítomným na „svém“ písečku, ke „svým“ Židům – svědkům u soudu – chová až demonstrativně humánně a úslužně. Bytost nesporně inteligentní a svého druhu kulturní, vždyť uspořádal v Ge-nerálním gouvernementu několik šachových turnajů a v Krakově dokonce vedl symfonický orchestr. Byrokratem Eichmannem očividně pohrdá. Neustálý dialog, napětí a vzájemné napadání mezi oběma nacisty, kteří jako by dosud nevraživě a s absurdní setrvačností soupeřili o Hitlerovu přízeň, onen jiskřivý ping-pong urážek a úderů „na solar“ protivníka, tvoří, myslím, jednu z nejšťastnějších významových os inscenace. Zážitek je to zvláště pro ty, kdo sledují Arénu průběžně. (A řekl bych, že pro divadlo typu Aréna ten moment prů-běžnosti hereckých osobnostních témat hraje stejně důležitou roli jako už půlstoletí v nejšťastnějších érách

pražského Činoherního klubu.) Vždyť nevraživé soupeře-ní dvou podvodníků, plné nečekaných podpásových triků, předvedli oba herci na vrcholné, a podobně jiskřivé úrovni minimálně už v Gogolových / Krejčího Hráčích, ve Vůjtko-vě / Krejčího hitu S nadějí, i bez ní či v jedinečné Ulické / Rajmontově Ruské zavařenině. Pokaždé v jiných historic-kých maskách a kulisách, ale pokaždé se stejnou herec-kou bravurou, vtipem, invencí a schopností aktuálního přesahu, se tu hraje v podstatě pořád tatáž hra, obohace-ná vždy o nové nuance a valéry, jež náhodný divák dokáže sotva v plném rozsahu vychutnat a docenit.

JAK VZNIKÁ Z DOBRA ZLO Druhou osou, s níž inscenace stojí a padá, je sám Cisov-ského Eichmann. Na jevišti věru nestojí Jago, Macbeth, Richard III. či Mefistofeles – opravdu žádný démon, žád-né monstrum, poslané na zem mezi nás „normální lidi“ rovnou z pekla. Spíš naopak jeden z nás „normálních“. Eichmanna, jehož zbyrokratizovaný jazyk nezná slovo vražda, genocida nebo masový zločin, nosíme potenciál-ně v sobě všichni. (A v jiném než zločinném režimu by tento úslužný a horlivý ješita, pilný a výkonný puntičkář, morální oligofren s vynikající pracovní morálkou, vždy servilní vůči každé vrchnosti, dokázal možná vykonat i spoustu užitečné práce – na tuto hrozivou „banalitu zla“ ukázala už před půlstoletím značně provokativním způ-sobem Hannah Arendtová ve svém pronikavém eseji.)

RECENZE INSCENACE SLYŠENÍ V DIVADELNÍCH NOVINÁCH

ADOLF EICHMANN U VÝSLECHU V OSTRAVĚ

V Aréně před námi tedy stojí zpovídající se obyčejný su-balterní úředník, který osobně nic proti Židům nemá, spíš naopak: vždyť jim vlastně vděčí z dob, kdy pro ně s ra-dostí a bez reptání pracoval, za své nejlepší vlastnosti: za pragmatismus a smysl pro obchod, za vytříbený cit pro vztahy nabídka - poptávka, za umění včasné, pohotové a pružné reakce na každou lukrativní zakázku. A nemůže přece za to, pokračuje jeho obhajoba, že dobová zakázka zněla: zbavit zemi Židů. A že tedy uplatnil to nejlepší, co se od Židů naučil – smysl pro obchod – vůči Židům sa-motným. Však se tu zakázku do poslední chvíle, jak jen to šlo, pokouší řešit humánně – mírumilovným vystěhová-ním celého etnika kamkoli mimo Německo (Nisko, Mada-gaskar, Terezín etc.). A chce jim přece zřídit ráj na zemi, s vlastní samosprávou i vlastní ekonomickou svobodou (toto území bude jen vaše, opakuje obsedantně, cokoli zde zasejete nebo vykopete, pramen, který naleznete – to vše bude vaše). A on přece nemůže za to, že vypukla válka (zapomene ovšem dodat, kdo ji vyvolal). Nemůže za anglické válečné námořnictvo, které mu znemožnilo ten vývoz ráje do Afriky uskutečnit. To, jak se konsekventně, nenápadně, krok za krokem, v podstatě vždycky „z úradku jiných“, Eichmannův původ-ní „dobrý úmysl“ (v jehož zárodku ovšem leží zrůdná rasová idea a neschopnost kritické distance vůči autoritě, chcete-li: vůči „zakázce“) mění v nejstrašnější průmyslově vyrobené zlo v dějinách, jehož je de facto výkonným ředi-telem, celý tento „odosobnělý“, mechanický proces pře-měny dobra ve zlo, dokázali herec i inscenace podat opravdu strhujícím způsobem. HEYDRICH, BACH A KATEGORICKÝ IMPERATIV K nejsilnějším Cisovského momentům patří jeho upřímná vyděšenost podúředníka, když ho zkušený houslista Reinhard Heydrich pozve do Prahy ke společnému vystoupení v Bachově houslovém koncertu. To byl pro subalterního byrokrata blesk z čistého nebe, ale postavil se k tomu jako k výzvě. A tak mizerný hráč Eichmann půl roku ve dne v noci dře svůj part, a nakonec, co čert nech-těl, přijde v květnu od těch nezodpovědných Čechů aten-tát na zastupujícího říšského protektora. Eichmannovi není vůbec líto smrti nadřízeného ani „ztráty pro Říši“ – lituje ztráty času, že se celou dobu dřel zbytečně. (Podob-ně pozoruhodná je i pohrdavá poznámka jeho soupeře a konkurenta Franka na téma smrti nacistického pohlavára, na němž ho nejvíc zajímá smuteční hudba, která zní z rádia – my jsme to teda v Krakově hráli líp.) Eichmann má v podstatě stejně rozbujelé ego jako Frank: žárlí na něho, i on chce svůj „generální gouvernement“, kde chce být jako Frank pánem nad životem a smrtí milio-nů lidí („svých Židů“). Vlastně se oba, Eichmann i Frank, jakkoli se vzájemně nenávidí, modlí k témuž „kategorické-mu imperativu“, který si vzdělaný Frank podle převráce-ného Kanta upravil k obrazu svému: Jednej tak, aby sis mohl být jist, že kdyby o tvém konání věděl Vůdce, vyslo-vil by s ním souhlas. (Hannah Arendtová: Eichmann v Jeruzalémě)

A kdyby včas nepláchl do Argentiny, hájil by se v Norim-berku přesně stejně (a stejně marně) jako Frank. Nebo jako další popravený, generál Alfréd Jodl, který i za Eich-manna na věčnou otázku, jak bylo možné, že on, takový úctyhodný a vzorný profesionál, mohl až do konce abso-lutně loajálním způsobem sloužit vrahovi, odpověděl: Není úkolem vojáka soudit svého nejvyššího velitele, to ať učiní historie nebo Bůh, úkolem vojáka je plnit rozkaz. Společným jmenovatelem této neschopnosti nahlédnout za obzor své profese až k její morální dimenzi, je nemoc zvaná fachidiocie. Tou trpěl jak Eichmann, tak Frank – a sleduje-li člověk současné světové dění a různé způsoby obětování vlastního rozumu a absolutního podléhání autoritám (od Severní Koreje, přes Islámský stát až po Rusko), musí si přiznat, že s popravou Eichmanna (Franka, Jodla) tato choroba nezmizela. Ale ostravské Slyšení patří k inscenacím, jež možná pomohou alespoň s preventivní popravou toho druhého, nebezpečnějšího Eichmanna v nás. A RYZE ČESKÝ DODATEK… V inscenaci ovšem vedle Eichmanna, Franka a jejich obětí (Rabín Vladislava Georgieva, Paní a Manžel Terezy Cisov-ské a Ondřeje Malého, Neporazitelný Josefa Kaluži a Otec Pavla Cisovského) figuruje ještě další významný protihráč. Je to připsaná, fiktivní postava Vlastičky (Petra Kocmano-vá). Ta reprezentuje nikoli extrémní polohy zločinu, nýbrž průměr, onu malou, nenápadnou „vyčuranost“, kterou Vác-lav Černý kdysi nazval „čecháčkovstvím“. Z této postavy ovšem mrazí – a to možná víc než z obou zločinců. Ztělesňuje totiž obecně rozšířený a, zdá se, nevymýtitelný postoj, který zpráva protektorátního odboje poctivě hlásila exilové vládě v Londýně už roku 1943: Naši lidé sice ne-souhlasí s bestiálním způsobem vybíjení Židů, přitom se však domnívají, že většině Židů patří to, co se děje. V no-vém státě si naši lidé představují, že věci budou řízeny tak, aby Židé zase nemohli být tím poválečným a z naší práce tyjícím živlem. Vůbec nepomýšlí na to, že by se snad mělo Židům vrátiti, byť částečně, to, oč přišli při německém řádění. Takový postup by byl prý „proti veřejnému mínění“. Vyžírkovství a etická demence, které takovýto postoj cha-rakterizují, bohužel nejsou minulostí: téměř doslova stejné názory zazněly nedávno na obrazovce z úst našich pro-putinovských spoluobčanů, demonstrujících proti průjezdu americké kolony. Škoda jen – a tady už jsem u skrovného výčtu výhrad k inscenaci –, že herečka tento postoj polo-patisticky přehrává i ve chvíli, kdy nemá mluvní part (když mluví, je přesná). Stejně polopatistický a stereotypní je úder nacistických pochopů vždy nakonec Rabínových pro-mluv. A do třetice mezi odstranitelné polopatismy bych za-řadil i některá hesla (My jsme však nezapomněli!) a frázo-vitě vyznívající dějepisná fakta, sdělovaná přímo do pub-lika. Čím méně bude představení osvětovou besídkou a čím více bude hrou (což je naštěstí 90 % hracího času), tím bude – i osvětově – působivější.

Autor: VLADIMÍR JUST

OHLÉDNUTÍ ZA ČTVRTLÍSTKEM V ARÉNĚ

Hráči na Festivalu divadel Moravy a Slezska

ZMĚNA POSLEDNÍHO TITULU

DÁLE NA REPERTOÁRU:

BAAL / SLYŠENÍ / LIDUMOR ANEB MÁ JÁTRA BEZE SMYSLU NEUVĚŘITELNÉ PŘÍHODY JULIE A NATAŠI

KRAJNÍ MEZE / RUSKÁ ZAVAŘENINA / HRÁČI / PLEŠATÁ ZPĚVAČKA S NADĚJÍ, I BEZ NÍ / BRENPARTIJA / PENSION PRO SVOBODNÉ PÁNY

PŘEDPLATNÉ NA SEZÓNU 2015/16

ROK NĚČÍM TRAGIKOMICKÝ

PREMIÉRY

William Shakespeare / režie Ivan Krejčí NĚCO ZA NĚCO

Na tisíc hříchů jedněm projde snadno, druhé jen jeden přivede až na dno.

Boris Vian / režie Vojtěch Štěpánek BUDOVATELÉ ŘÍŠE

To je díra, pelech, kutloch, brloh nebo hajzl, bordel, blechárna.

Urs Widmer / režie Grzegorz Kempinsky TOP DOGS

Trh dnes potřebuje netvory.

Ladislav Klíma / režie Ivan Krejčí LIDSKÁ TRAGIKOMEDIE

Nemožno člověku přestat být tím, čím je.

Vyberte si podle titulů a z 5 typů předplatného – cena již od 400 Kč

Informace a přihlášky získáte na www.divadloarena.cz v pokladně KSA tel.: 595 155 595, e-mail: rezervace@divadloarena.cz

předplatné lze rovněž zakoupit v Ostravském informačním servisu (OIS)

PŘEDPLATNÉ LZE ZAKOUPIT OD 11. KVĚTNA 2015