· duben 2001 1. – bývalý jugoslávský prezi-dent slobodan miloševič byl za dramatických...

MEZINÁRODNÍ POLITIKA 5/2001 1

VYDÁVÁ ÚSTAV MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ VE SPOLUPRÁCI

S NADACÍ JIŘÍHO Z PODĚBRAD PRO EVROPSKOU SPOLUPRÁCI

ŘÍDÍ REDAKČNÍ RADA / PŘEDSEDA OTTO PICK

ŠÉFREDAKTORZDENĚK ZBOŘIL

ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORAROBERT SCHUSTER

ODPOVĚDNÁ REDAKTORKA MILENA STREJČKOVÁ

ASISTENTKA ŠÉFREDAKTORASIMONA VAŇKOVÁ

SEKRETÁŘKA REDAKCEIRENA KREJČOVÁ

GRAFICKÝ NÁVRH PETR TĚŠÍNSKÝ GRAFICKÁ ÚPRAVA MARIE VORLOVÁ

AUTOR OBÁLKY FILIP SOJKADISTRIBUCE DAGMAR ČERVINKOVÁ

REDAKČNÍ RADA: MILOŠ CALDA, PETRDOSTÁL, MARTIN EHL, JIŘÍ FÁREK, JOSEF

FUČÍK, MILOSLAV HAD, RADEK KHOL,ROMAN KRASNICKÝ, JAN KREIDL,

MIROSLAV KUNŠTÁT, KRISTINALARISCHOVÁ, LIBOR LUKÁŠEK, ZDENĚKMATĚJKA, ALOIZ NEUSTADT, ALEXANDR

ORT, MARTIN PALOUŠ, KAREL PEZL,OTTO PICK, MILOŠ POJAR, RICHARD

SEEMANN, VÁCLAV ŠMEJKAL, JIŘÍŠTĚPANOVSKÝ, KAREL ŠTINDL, KVĚTA

ŠUBRTOVÁ, FRANTIŠEK ŠULC, FILIPTESAŘ, MARTIN VÁVRA, JOSEF VESELÝ,

TOMÁŠ VESELÝ, PETR ZAVADIL

Jednotlivé příspěvky vyjadřují názory autorů, nikoli vy-davatele. Nevyžádané rukopisy redakce nevrací.

All rights reserved. Copyright under the InternationalCopyright Convention. No part of this publication maybe reproduced, stored in retrieval systems or transmit-ted in any form or by any means without the prior per-mission of the International Politics editorial office.Reprints are available upon request. Reprints and per-missions: Write to International Politics, Nerudova 3,118 50 Praha 1.

Redakce a administrace: Nerudova 3, 118 50 Praha 1. Telefon 02/51 108 107; fax: 02/51 108 222;e-mailová adresa [email protected]ávky a předplatné přijímá administraceredakce. Vychází měsíčně. Cena výtisku 23,50 Kč.Předplatné na rok činí 234 Kč, pro studenty a důchodce 194 Kč, ve Slovenské republice 427,40 Sk.Tiskne ProKonzult s r. o., závod Vrútky,Švermova 8, 038 61 Vrútky.Rozšiřuje redakce a další distributoři v drobnémprodeji. Ve Slovenské republice rozšiřuje MIDANTATRY, s. r. o., závod NADAS, Švermova 8,038 61 Vrútky, tel.: 00421842/4281538, fax:00421842/4281696. Informace o MP a edičníčinnosti ÚMV na www.iir.czPodávanie tlačoviny povolené SsRP BanskáBystrica č. j. OPč-3215/B-96 zo dňa 12. 9. 1996.

ISN 0543-7962 F 5210 INDEX 4691

OBSAH 5/2001 ROČNÍK XXV STR.

SVĚTOZOR 2PO STOPÁCH ARGONAUTŮ A PAŠERÁKŮ HEDVÁBÍ / -zz- 3

STŘEDNÍ ASIE A ZAKAVKAZSKOGEOPOLITIKA STŘEDNÍ ASIE / Slavomír Horák 4NOVÍ HRÁČI V KASPICKÉM REGIONU / Alexandr Langer 6DIALOG CIVILIZACÍ: ÍRÁNSKÁ ODPOVĚĎ NA SOUČASNÝ PROCES GLOBALIZACE / Jaroslav Bureš 10HORSKÝ TÁDŽIKISTÁN NA HORKÉ PŮDĚ / Slavomír Horák 14EVROPA A ISLÁM: STŘET CIVILIZACÍ? / Luboš Kropáček 16

VZTAHY A PROBLÉMYSTRATEGICKÉ PARTNERSTVÍ VE STŘEDNÍ EVROPĚ / Klas Daublebsky, Gregor Schusterschitz 18SATU NEGERI – NEGERI INDONESIA... / Zdeněk Zbořil 20RUSKO: STABILIZACE SÍLY / Miloš Balabán 22

ZEMĚMI SVĚTALEKCE PRO BUDOUCNOST / Kateřina Šafaříková 24VÍDEŇSKÉ VOLBY: VÝJIMKA, ČI PŘEDOBRAZ VÝVOJE? / Jiří Štěpanovský 25GHANA: KONEC RAWLINGSOVY ÉRY / Václav Štor 26

EVROPSKÁ UNIEOD PAŘÍŽE K NICE / Naděžda Šišková 28BEZ POLSKA SE DO EU PRAVDĚPODOBNĚ NEDOSTANEME / Tomáš Holub 30

VOLNÁ TRIBUNAVOJENSKOTECHNICKÉ, ZDRAVOTNICKÉ A MEZINÁRODNÍ ASPEKTY POUŽITÍ MUNICE S JÁDREM Z OCHUZENÉHO URANU / Jiří Matoušek 32IZRAELSKO-TURECKÉ STRATEGICKÉ PARTNERSTVÍ / Emil Souleimanov 38

INFORMACEŠESTÝ PRAŽSKÝ MODEL OSN / Jindřich Kovář 41

RECENZEISLÁM, DIALOG A OBČANSKÁ SPOLEČNOST / -zz- 42UŽITEČNÝ PRŮVODCE MEZINÁRODNÍ POLITIKOU / Jiří Šedivý 43RUSKÉ PRÁVNÍ MINIMUM / Bohumil Tesařík 44

V PŘÍŠTÍM ČÍSLE MP(které má vyjít do 30. 6. 2001)

➤ Mají palestinští uprchlíci právo na návrat do Izraele? ➤ O jedné z (hlubokých) mezer pro-

vádění mezinárodního práva Českou republikou ➤ Vliv politické kultury na vývoj evropské-

ho právního myšlení ➤ Proměny mezinárodního práva ➤ Diplomatické právo ➤ Změny

v charakteru mezinárodních negociací ➤ Mezinárodní společenství a veřejný dluh ➤ Mexi-

ko a jeho zahraniční politika ➤

DUBEN 2001

1. – bývalý jugoslávský prezi-dent Slobodan Miloševič byl zadramatických okolností zatčenve své vile a uvězněn.1. – výzvědný letoun americkéhonámořnictva EP-3 s 24člennouposádkou musel po kolizi s čín-skou stíhačkou nouzově přistátna čínském ostrově Chaj-nan.Pilot stíhačky zahynul. Čína obvi-nila z odpovědnosti Američany,protože prý čínské letadlo bylona normální hlídce, Američanése ohradili, že jejich letadlo bylov mezinárodním vzdušném pro-storu a čínský letoun narazil doEP-3 záměrně. Prezident Bushžádal navrácení letadla, Pekingtrval na omluvě.2. – v Havaně zahájena 105. kon-ference Meziparlamentní unie.Na závěr odsoudila mezinárodníterorismus a propast mezi chu-dými a bohatými zeměmi a část-mi světa. Nedotkla se porušovánílidských práv na Kubě.3. – ruský prezident VladimirPutin v projevu k Federálnímushromáždění potvrdil, že Ruskostáhne své vojáky z Čečny, pro-tože byly splněny hlavní vojen-ské cíle.3. – kontrolu nad ruskou televiz-ní stanicí NTV převzala po-lostátní plynárenská společnostGazprom, která odvolala ředite-le a šéfredaktora Jevgenije Ki-seljova a vedení televize vymě-nila. Generálním ředitelem byljmenován americký bankéř rus-kého původu Boris Jordan. Tatoskutečnost vyvolala v Moskvěvlnu nesouhlasu a někteří re-daktoři zablokovali vstupy, abyse nové vedení nemohlo dostatdo kanceláří.4. – poprvé od nástupu ArielaŠarona do funkce premiéra sesešli v Aténách izraelský ministrzahraničí Šimon Peres a pales-tinský ministr mezinárodní spo-lupráce Nabil Šás.4. – moldavský parlament s pře-vahou komunistů zvolil novýmprezidentem země komunistické-ho předáka Vladimira Voronina.5. – italská policie zatkla pět Ara-bů ze severní Afriky podezřelýchz příslušnosti ke skupině Usámybin Ládina, která letos v lednupřipravovala teroristický útok naamerické velvyslanectví v Římě.Údajně připravovala i velký útokve Štrasburku.5. – jugoslávským úřadům bylv Bělehradě předán zatykač Me-zinárodního tribunálu pro býva-lou Jugoslávii na bývalého prezi-denta Slobodana Miloševiče.6. – japonský premiér JoširoMori rezignoval na funkci.6. – vojáci mezinárodních silSFOR obsadili významnou ban-

ku bosenských Chorvatů v Mos-taru a všechny její pobočky v dal-ších osmi bosenských městech.V bance má údajně na tajnýchúčtech značné množství penězChorvatské demokratické spole-čenství, které tyto prostředkyhodlá použít na financování sa-mozvané bosenské autonomiev Bosně. Chorvatští nacionalistévzali příslušníky SFOR útokema několik jich zranili.6. – Řecko a Turecko se dohod-ly na odstranění pozemních minze své společné hranice.8. – první kolo prezidentskýchvoleb v Peru. Do druhého kolapostoupili Alejandro Toledoz hnutí Peru posible a někdejšíprezident Alan García.9. – Evropská unie uzavřelas Makedonií tzv. asociační a sta-bilizační smlouvu, která z malébalkánské země činí potenciální-ho kandidáta na členství v Unii.10. – nizozemský senát schválilnávrh zákona na legalizaci eu-tanasie.11. – americký velvyslanec v Pe-kingu Joseph Prueher předal čín-skému ministru zahraničí TchangŤian-manovi dopis, v němž sepřiblížil přímé omluvě za vzduš-nou kolizi i smrt čínského pilota,což otevřelo cestu k propuštění24členné posádky americkéholetadla z ostrova Chaj-nan. Po-sádka bylo propuštěna 12. dub-na.11. – Evropská komise navrhla,aby obyvatelé nových člen-ských států EU včetně Českanesměli ještě minimálně pět letpo vstupu bez omezení praco-vat v zemích nynější patnáctky.11. – japonská agentura Kjódoinformovala, že ÚV KS Vietna-mu se rozhodl nahradit konzer-vativního Le Kha Phiena v čelestrany předsedou parlamentuNong Duc Manhem, považova-ným za reformistického politika.12. – soud v Ženevě rozhodl, ženěkdejší šéf kremelské správya nynější tajemník Svazu Ruskaa Běloruska Pavel Borodin mů-že být propuštěn ze zajišťovacívazby, pokud zaplatí kauci vevýši pěti miliónů švýcarskýchfranků.14. – polostátní ruský plynovýkoncern Gazprom definitivněpřevzal kontrolu nad moskev-skou televizní stanicí NTV, kteráse vyznačovala kritickým zpra-vodajstvím vůči Kremlu a jejížzaměstnanci odmítli uznat novědosazené vedení. Část redakto-rů dostala výpověď, někteří pře-sídlili do stanici TNT rovněž kri-tické vůči vládě.16. – filipínský soud nařídil za-tknout exprezidenta Estradu nazákladě obžaloby z korupcea křivé přísahy.

17. – ruský polostátní koncernGazprom zastavil financování li-berálního deníku Segodňa a ne-chal propustit vedení zpravodaj-ského týdeníku Itogy. Oba listyjsou součásti mediálního hol-dingu Media-Most, který jeu Gazpromu silně zadlužen.17. – čtyři rwandští občané,z toho dvě jeptišky, předstoupiliv Bruselu před soud, aby čeliliobvinění za podíl na genociděve Rwandě v roce 1994. Soudse zaměřil na vyvraždění něko-lika stovek Tutsiů, kteří sev dubnu ukryli v klášteře v Sovuu města Butare. Obžalovaní žijív současné době v Belgii.17. – izraelské ozbrojené síly nakrátkou dobu obsadily část pás-ma Gazy v důsledku palestinské-ho ostřelování předchozího dne.Vzájemné útoky pokračovaly.18. – Komise OSN pro lidskápráva schválila návrh rezoluceodsuzující porušování lidskýchpráv na Kubě, který předložilaČR. Definitivní návrh rezolucemísto původní výrazně kritic-ké pasáže odmítající americkésankce obsahoval jen obecnouvýzvu zemím, aby podporovalyekonomickou prosperitu obyva-tel Kuby. Změnu navrhla Francie.18. – bělehradský soud se vrátilke svému verdiktu z loňskéhozáří, kdy tehdejšího americkéhoprezidenta Billa Clintona a dal-ších 14 západních vůdců od-soudil k 20 letům vězení zabombardování Jugoslávie v ro-ce 1999. Soud zaslal západnímvůdcům oznámení o verdiktua o příkazu k jejich zatčení.19.–21. – summit 34 americ-kých států v Quebecku odstar-toval vznik budoucí Celoameric-ké zóny volného obchodu(FTAA), která by se nejpozdějido roku 2006 měla stát největšízónou volného obchodu na svě-tě a představovala by trh s 800milióny obyvatel. Zástupci zú-častněných zemí ratifikovali do-hodu o zákazu vstupu nedemo-kratických zemí do instituce.21. – ministři financí EU na ne-formální schůzce v Malmö upo-zornili své přítomné kolegy z tři-nácti kandidátských zemí, že pře-devším musejí splnit hospodář-ská kritéria ještě před vstupemdo Unie, jinak riskují oddálenípřijetí.22. – v parlamentních volbáchv Černé Hoře získala Djukano-vičova koalice Vítězství přes 42procent hlasů, její protivníciz koalice Společně pro Jugoslá-vii 40,6 procenta hlasů. Zastán-ce nezávislosti Djukanovič hod-lá vypsat referendum o samo-statnosti. EU vyzvala Podgoricuk zachování svazku se Srb-skem.

23. – před mnichovským sou-dem začal proces s bývalýmesesáckým dozorcem v terezín-ské Malé pevnosti AntonemMallothem (89), který je obviněnz vražd tří vězňů a jednoho po-kusu o vraždu.24. – japonská vládní Liberál-nědemokratická strana zvolilado svého čela Džiničiró Koizu-miho (59), který vystřídá krajněneoblíbeného Joširó Moriho.26. dubna Koizumi stanul i v če-le vlády.24. – prezident USA George W. Bush schválil kontroverzníprodej zbraní Tchaj-wanu, aleprozatím odmítl zařadit mezi nětorpédoborce vybavené super-moderním radarovým systé-mem Aegis.25. – americký prezident Geor-ge W. Bush v americké televiziABC opětovně potvrdil, že v pří-padě čínského útoku je Was-hington odhodlán bránit Tchaj-wan.25. – filipínská policie vsadila dovazby bývalého prezidenta Jo-sepha Estradu (64) obviněnéhoz obohacování se na úkor státu.26. – ukrajinský parlament vy-slovil nedůvěru vládě reformní-ho premiéra Viktora Juščenkaa vyostřil tak krizi v zemi.27. – z kosmodromu Bajkonurodstartovala kosmická loď So-juz, na jejíž palubě byl prvníkosmický turista americký milio-nář Dennis Tito (60). Loď sespojila s Mezinárodní kosmic-kou stanicí.28. – albánští extremisté zabiliv prostoru u makedonské vesni-ce Vejce u hranic s Kosovemosm příslušníků makedonskýchozbrojených sil.28. – podle agentura AFP roz-hodl Jásir Arafat o rozpuštěníozbrojených složek hnutí Al-Fa-tah. Hnutí prohlásilo, že budepokračovat v boji.29. – Čína slíbila, že dovolíAmeričanům prohlédnout zadr-žené letadlo.29. – vysocí představitelé Izrae-le a Palestiny na jednáníchv Káhiře souhlasili se zastave-ním násilí. Dohoda však nebylapodepsána.29. – na severovýchodě Alžír-ska se vyhrotily srážky meziBerbery a oficiálními ozbrojený-mi silami. Nepokoje trvající ně-kolik dní si vyžádaly téměř stomrtvých. Berbeři požadují většípráva pro svou menšinu.30. – americký ministr zahraničíCollin Powell v každoroční zprá-vě o terorismu uvedl, že početteroristických útoků se loni v po-rovnání s rokem 1999 zvýšilo osm procent. Zemí, která nej-více podporuje terorismus, zů-stává Írán.

2 MEZINÁRODNÍ POLITIKA 5/2001

SVĚTOZOR


Před lety připomenul Stanislav Budín Krymskou konferencitří nejvyšších hlav Spojenců ve druhé světové válce roztomi-lou metaforou o putování do Kolchidy za zlatým rounem. No-vodobí rytíři Churchill, Roosevelt a Stalin se tehdy dohodlio tom, jak zastavit v Evropě a ve světě bojující armády a za-bránit tomu, aby se po skončení války nepustili do sebe. To, žese jejich setkání konalo právě na březích Černého moře a ne-daleko moře Kaspického, byla jen osudová náhoda, ovlivněnátehdejší délkou dopravních spojení.

Bájná Kolchis, která se měla rozkládat na zalesněných již-ních svazích Kavkazu, stejně jako pláně, pouště a pohořív dnešní Střední Asii, byly scenérií poutníků a dobyvatelů pu-tujících po trochu imaginární „hedvábné cestě“ ze severní Čí-ny do Evropy, ale velmi často také z Evropy do Číny. Od vo-jenských tažení Kýra Velikého a mongolsko-ujgurskýchválečníků Džingischánových, neméně pohyblivých muslim-ských bojovníků zakládajících a vyvracejících Bucharu, Sa-markand a další centra na sever od Bagdádu, až po pokusy os-manských Turků a novodobých Peršanů ovládnout celouoblast jsou Střední Asie a Zakavkazsko stále na vojenskýchmapách evropských i asijských stratégů.

Ruský vstup do této oblasti má za sebou také docela dlou-hou historii. Nejprve to byli cestovatelé a kupci, kteří se sna-žili proniknout na středoasijské bazary, po nich přicházeli vo-jáci a dobyvatelé, kteří zanechali po sobě romantizující popisytěchto krajů. Mezi ně patřili Puškin, Lermontov, Gribojedovaj. Ale až Josef V. Stalin, s rozhodností sobě vlastní, narýsovalna mapě Sovětského svazu hranice Zakavkazska a StředníAsie. Za Střední Asii považoval území od íránských a afghán-ských hranic, která končila na severu asi uprostřed Kazašsképlošiny. Sem umístil Turkmenskou, Kirgizskou, Tádžickoua Kazašskou SSR a jejich hranice vyznačil ahistoricky, uměle,avšak s jasným strategickým záměrem, kterým bylo opět tra-diční rozděl a opanuj. Stalin a jeho geografičtí spolupracovní-ci rozlišovali mezi Střední a Centrální Asií, do níž zahrnovalinejen celou sovětskou Střední Asii, ale i území východně odPamíru (v dnešní ČLR).

Také území se Střední Asií bezprostředně sousedící, Zakav-

kazsko, bylo rozděleno Stalinovou pevnou rukou při rýsování,hranic v třicátých letech. Byla za ně považována území ležícíjižně od předělu Velkého Kavkazu a z tradičně pojmenova-ných území sem patřila Kolchidská nížina, Kursko-arakská ní-žina, Malý Kavkaz, Arménská vysočina, Talyšské horya Lernkoranská nížina. Politicky to byly Gruzínská, Armén-ská a Ázerbájdžánská SSR. Pro tvůrce sovětské zahraniční po-litiky však byla zajímavá i sousední území této oblasti, Turec-ko a Írán, a během let studené války se obě hlavní velmociv pokusech o uplatňování svého vlivu v této oblasti vzájemněrespektovaly.

Po pádu bipolarity však zájem strategických partnerů o ob-last Zakavkazska a Střední Asie nemohl zaniknout. Je zde pří-liš mnoho surovin, „nosičů energie“, koncentrace vojsk, ať jižpodřízených vládám států, které zde získaly úplnou nebo čás-tečnou nezávislost, nebo nadnárodním zájemcům o vliv v celéoblasti, anebo dokonce jen obyčejným teroristům, kteří se sna-ží participovat na místním bohatství tradičními prostředky: za-strašováním, únosy a požadováním výkupného, přepadávánímnikoli už jen karavan, ale letadel, vlaků, a dokonce i autobusů.

Chtělo by se říci, že dějiny Zakavkazska nebo Střední Asienejsou proto příliš hodné obdivu. Ale lidé, kteří zde žili a ži-jí, dali světu také hned několik náboženství. Persko-tádžickápoesie a próza fascinovala nejen Jana Rypku, českého učence,jenž dal dějinám Íránců a Tádžiků periodizaci a interpretačnířád, ale kdysi i celou Evropu, která se pobláznila exotickoupřitažlivostí nejrůznějších artefaktů.

Avšak náš současný svět není již tak sentimentální. Zakav-kazsko a Střední Asie zajímá světovou veřejnost v posledníchdeseti letech zejména díky zprávám o počtu mrtvých neboumučených, o větší nebo menší míře demokracie či autorita-tivnosti a konečně i jako Brzezińského Balkánská Euroasie,která má být politickostrategickým prostorem pro nové anabá-ze nebo výpravy za zlatým rounem.

Věnovali jsme toto číslo Mezinárodní politiky některýmproblémům, které s touto oblastí tradičně souvisejí. SlavomírHorák pro nás napsal zamyšlení nad geopolitickými úvahamio Střední Asii a Alexandr Langer, český diplomat, který delšídobu působil v Kazachstánu a Íránu, cituje ze své větší prácevěnované právě kaspickému regionu. Trochu více pozornostijsme pak věnovali Íránu, kde se v posledních několika měsí-cích sice politický režim dost podstatně mění, ale jeho geopo-litické determinanty zůstávají stejné. Nabízíme českému čte-náři také recenzi knihy prezidenta Chátamího, jejímž tématemje i v Evropě populární „dialog a občanská společnost“. Nic-méně, neopomíjíme ani evropská témata, protože se opět stá-vají předmětem diskusí a dohadování českých politickýchstran, a jde nám o to, abychom tuto diskusi ovlivňovali objek-tivními analýzami aktuálního stavu. Věnujeme ještě jednou,a tentokrát detailněji, pozornost populárnímu tématu přelomuroku, a to použití munice s jádrem z ochuzeného uranu, tento-kráte v souvislostech mezinárodněprávních. A konečně jed-ním článkem se vracíme k stále se opakujícím problémům se-paratistických hnutí v Indonésii a zamýšlíme se nad možnoubudoucností tohoto obrovského národního státu.

-zz-

ÚVODNÍK

Po stopáchArgonautů a pašerákůhedvábí

Rozpad Sovětského svazu otevřel tutooblast opět okolnímu světu. Rusko se muse-lo vyrovnat s „konkurencí“ dalších zemí,které měly zájem o vliv v tomto důležitémprostoru.

Hlavním faktorem, který podnítil roze-hrání „nové velké hry“ o Střední Asii, jsoudosud málo vytěžené a prozkoumané záso-by ropy a zemního plynu a také možnostitranzitní dopravy (koncepce tzv. Nové hed-vábné stezky z Evropy přes Blízký východa Střední Asii do Číny, která velmi elegant-ně obchází Rusko). Je možné, že se zde sku-tečně rozehrává nová bitva o „Heartland“tak, jak byla již několikrát v minulosti defi-nována? Jací jsou v této hře nejdůležitějšíhráči v regionu i mimo něj?

Středoasijské státy V rámci Střední Asie jsou dvě země, kte-

ré spolu mohou svým významem a velikos-tí soupeřit o úlohu potenciální regionálnívelmoci.

V první řadě se hovoří o Uzbekistánu,který je ze středoasijských zemí nejžhavěj-ším kandidátem na tuto pozici s výhodnougeopolitickou polohou (sousedí se všemiostatními státy regionu). Na jeho území sicenejsou zjištěné zásoby strategických suro-vin jako v Turkmenistánu nebo Uzbekistánu(zásoby ropy jsou odhadovány na 1,2 mld.barelů a zemního plynu asi na 3 mld. m3),svou centrální polohou je však klíčový projakýkoli logický tranzit Západ–Východ.Ekonomický potenciál země je díky popula-ci (cca 25 mil.) nejvyšší z celého regionu,i když tato výhoda je i potenciálním problé-mem vzhledem k očekávanému růstu oby-vatelstva o 5–8 milionů během následují-cích deseti let.

Kromě ekonomické slabosti, která je dánavšem zemím regionu, je zde také ohrožení zestrany skupin extrémního islámu.1) Právě to-to nebezpečí nutí prezidenta Karimova nava-zovat spolupráci s Ruskem a státy tzv. Šang-

MEZINÁRODNÍ POLITIKA 5/20014

STŘEDNÍ ASIE A ZAKAVKAZSKORole dalších menších států – Tádžikistánu

a Kyrgyzstánu – je v regionu značně zane-dbatelná. Tyto země budou vždy pouhýmisubjekty geopolitické hry. O Tádžikistán jev současné době zájem jako o nárazníkovýstát proti Afghánistánu. Problémem země jejejí nestabilní situace, neboť vláda v Dušan-be fakticky nekontroluje část území a zeměje fakticky pod stálou kontrolou Moskvy,která má zde rozmístěna ruská pohraničnívojska a motorizovanou divizi. O vliv zdeusiluje také uzbecký prezident Karimov, je-hož možnosti jsou však i proti Rusku značněomezené. Uzbecko-tádžické vztahy nejsounijak vřelé kvůli údajné neschopnosti tádžic-ké vlády vypořádat se s islámskými bojovní-ky z Afghánistánu. Kyrgyzstán se sice díkyčlenství v tzv. celní unii (viz níže) ocitá nej-více v zorném poli Ruska, ale své zájmy,i když nejsou zatím tak výrazné, zde má i Čí-na a Spojené státy (Kyrgyzstán byl jako prv-ní z postsovětských zemí přijat do WTO).

Ani jedna země regionu se při prosazová-ní svých mocenských zájmů nemůže obejítbez vnějších hráčů, protože místní preziden-ti nejsou schopni ekonomicky své zahranič-něpolitické ambice zvládnout. Tyto vnějšíhráče lze rozdělit na bezprostřední sousedy(Čína, Írán, Rusko, Afghánistán a do určitémíry také Turecko) a vzdálenější hráče s nej-větším reprezentantem – Spojenými státy.

ČínaČína, která v poslední době zažívá velmi

dynamický rozvoj, má všechny předpokladyzískat ve Střední Asii významné pozice.Kromě faktoru ropy a zemního plynuv Turkmenistánu a Kazachstánu zde hrajesvou roli zájem Pekingu o ekonomický roz-voj tzv. Východního Turkestánu – Auto-nomní oblasti Sin-ťiang, kde existují reálnéseparatistické tendence. Čínská vláda řešísložitou situaci masivním plánem na indu-strializaci celého regionu s přílivem čínské-ho etnika (podobný scénář jako v Tibetu)a rozvojem dobrých vztahů se sousednímistředoasijskými státy (v roce 2000 byla po-depsána smlouva mezi státy Šanghajsképětky o zmenšení počtu vojsk na společnýchhranicích, což pekingskému vedení uvolňu-je ruce k větší koncentraci vojsk ve vnitř-ních oblastech autonomní provincie nebok redislokaci vojsk do Tibetu).

Čína má zájem o využití kazašské ropya turkmenského plynu a v roce 1998 bylapodepsána smlouva o stavbě ropovodua plynovodu ze západního Kazachstánu,resp. z východního Turkmenistánu. Její rea-lizace je však díky finanční náročnosti dlou-hodobá záležitost.

I samotné středoasijské země si uvědo-mují stoupající význam Číny. Důkazem mů-že být snaha o co největší obchodní stykys touto velmocí, především v Kazachstánua Kyrgyzstánu. Poměrně úspěšně se rozvíjípříhraniční obchodní spolupráce, která jevšak z větší části tvořena drobnými obcho-dy, nikoliv potřebnými velkými objemyzboží. V první polovině 90. let byla otevře-na nová strategická železnice vedoucíDžungarským průsmykem, která výraznězkrátila cestu z Alma-Aty do Urumči, cent-ra provincie Sin-ťiang. Díky svému zapoje-

hajské pětky G-5, o čemž svědčí závěry sum-mitu států SNS z konce listopadu 2000v Minsku2). Navíc se za poslední rok Ruskupodařilo v rámci razantního nástupu nové za-hraniční politiky prezidenta Putina znovu oži-vit spolupráci s touto zemí.3) Ani vztahys okolními státy nejsou jednoduché – s Ka-zachstánem propukla v roce 1997 obchodníválka o odstranění celních bariér, z podob-ného důvodu ochladly v roce 1999 vztahyi s Kyrgyzstánem. Na konci minulého rokunavíc propukl mezi těmito dvěma zeměmispor o vodu, který vedl k zastavení dodávekplynu z Uzbekistánu do Kyrgyzstánu. V ně-kterých prohlášeních dokonce vyústil, kvůlinedostatečné ochraně vzájemné hranice, ažke vznesení nároků Uzbekistánu na část kyr-gyzského území.

Konkurentem Uzbekistánu je větší, i kdyžméně zalidněný Kazachstán, jenž disponu-je značnými zásobami strategických surovin(odhadované zásoby ropy 95 mld. barelůa zemního plynu 4,0 mld. m3) a dalšího ne-rostného bohatství. Výhodou může být 6600km dlouhá hranice s Ruskem jako hlavnímstrategickým partnerem Střední Asie. Z hle-diska tranzitu získává na významu železnič-ní spojení mezi Alma-Atou a čínskýmUrumči (hlavní město Autonomní oblastiSin-ťiang).

Značný geopolitický zájem vzbuzujei Turkmenistán díky zásobám ropy a zem-ního plynu a také kvůli tranzitnímu význa-mu (tranzit ve směru Evropa – Írán – Střed-ní Asie – Čína – zde je klíčová železniceMašhad – Sarachs – Ašchabad). Země samaje však spíše subjektem než objektem geo-politické hry o tento region se zájmem Rus-ka i Íránu na jedné straně a Spojených státůa západoevropských zemí na straně druhé.Země sama je nucena spolupracovat s Rus-kem jako největším odběratelem turkmen-ského plynu, který může na evropské trhyproudit zatím na sever od Kaspického moře.4)

V moderních a soudobých dějinách se regionStřední Asie dostal do spleti geopolitickýchhrátek ve druhé polovině 19. století. Po porážce Ruska v Krymské válcese car Alexandr II. soustředil ve svých dalších výbojích na Kavkaz, a pře-devším na oblast tří středoasijských států – Bucharského emirátu, Chiv-ského chanátu a Kokandského chanátu. Hlavním zájmem Ruska zde kro-mě geostrategických hledisek (nástupiště proti Persii, a zejména VelkéBritánii) byla především možnost vývozu bucharské bavlny a zajištění od-bytiště pro ruské výrobky. „Velká hra o Střední Asii“ mezi Velkou Britániía Ruskem, která vyvolala mj. i afghánskou krizi v 80. letech 19. století,byla definitivně vyřešena roku 1895 a celá oblast se tím na sto let stalavýlučně ruskou a později sovětskou záležitostí.

SLAVOMÍR HORÁK

GEOPOLITIKASTŘEDNÍ ASIE

ní do takzvané Šanghajské pětky a ekono-mickému potenciálu má Čína možnost hrátv budoucnu v regionu významnou roli.S tímto vlivem však lze zatím reálně počítatpouze ve východních částech regionu – te-dy Kazachstánu a Kyrgyzstánu, kde navícČíňané narazí na pevné pozice svého rivala– Ruska.

Írán Na počátku 90. let byl Írán považován zá-

padními a americkými médii za nebezpečnýprvek v nově se formující kaspické hře. Ta-to tendence, stereotypně přetrvávající díkysetrvačníkovému efektu z období Chomej-ního vlády, vychází z americké politikydouble containment, která neměla Íránuumožnit růst jeho přirozené pozice regionál-ní velmoci.

Íránská zahraniční politika se oficiálněnesoustředila na získání vlivu přes islám ne-bo pomocí „vývozu islámské revoluce“.Prezident Rafsandžání a později Chátamí sizcela pragmaticky uvědomovali, že takovápolitika by neměla šanci na úspěch, přede-vším proto, že ve Střední Asii převládá tra-dičně sunnitská hanafíja na rozdíl od írán-ského ší’itského směru, jenž se navíc stavělnegativně i k súfijským bratrstvům. Sedm-desát let komunistického režimu navícznačně oslabilo konfesionální prvek středo-asijských společností. Tento faktor všakv průběhu 90. let začal postupně nabývat nasíle a s rostoucí sociální nespokojeností seislám může stát ideologickou alternativoupro množství lidí, především v Uzbekistánu.

Pozice Spojených států se ovšem v prů-běhu 90. let ukázala jako kontraproduktivnía vedla mimo jiné i ke strategickému part-nerství Íránu s Ruskem a růstu vlivu této osyve Střední Asii. Tato „protiamerická koali-ce“, která má značný vliv na Kavkaz, seprojevuje i ve Střední Asii, především spo-lečným postupem v otázkách stavby ropo-vodů5), statusu Kaspického moře, tádžickéa afghánské války. V posledních několikaletech začíná navíc sílit zájem o spoluprácina ose Peking–Teherán, což může i přesrozdílnost názorů mezi Ruskem a Čínouvést ke vzniku významného strategickéhotrojúhelníku Moskva–Teherán–Peking.

Ve vztazích ke Střední Asii zaujal Írán po-stoj založený na zkvalitňování obchodníchkontaktů a využívání své výhodné polohyz hlediska dopravy zboží a strategických su-rovin. Írán, podobně jako Rusko, však i přeszlepšující se ekonomickou situaci není scho-pen uspokojit představy o masivních investi-cích do ekonomik středoasijských zemí.V poslední době lze pozorovat úsilí Íránuprosadit se v rámci Organizace ekonomickéspoupráce, jejímiž členy jsou kromě Íránua států Střední Asie také Turecko, Pákistán,Afghánistán a státy Zakavkazska.6)

Problémem Íránu při rozšiřování ekono-mického vlivu ve Střední Asii jsou všakvztahy se Spojenými státy, které by se moh-ly, alespoň ze strany nové Bushovy admi-nistrativy, postupně zlepšovat, i když se bu-de jednat zřejmě o dlouhodobý proces.

Komparativní výhodou Íránu je dnes jižvybudované atraktivní a alternativní spojenína světové trhy přes íránské přístavy.

Z Turkmenistánu nebo Uzbekistánu je nej-bližším mořem právě Perský záliv, a naopakÍrán nachází na sever od svých hranic výhod-né a dobře položené odbytiště svých výrob-ků. Tranzitní význam Íránu se ukazuje i přisnaze o vývoz turkmenského zemního plynudo jižní Asie. Vzhledem ke stále nestabilní si-tuaci v Afghánistánu na jedné straně a vyso-ké poptávce po této surovině v Pákistánua Indii, na straně druhé se Írán aktivně zapo-jil do jednání o stavbě plynovodu a ropovoduz Turkmenistánu přes své území do Pákistá-nu. Tomuto plánu také nahrál nedávný roz-pad americko-pákistánsko-saúdskoarabské-ho konsorcia, které mělo záměr vybudovatropovod a plynovod do Pákistánu přes Af-ghánistán. Z ekonomického hlediska je i proamerické nebo evropské firmy důležitá jižvybudovaná síť ropovodů a plynovodů, kteráse dá propojit několika cestami ze StředníAsie do Turecka a Evropy.

Turecko Turecko okamžitě po vyhlášení nezávis-

losti jednotlivých středoasijských států v ro-ce 1991 tyto státy jako jedna z prvních zemíuznalo se strategií ekonomické a kulturní do-minance ve svých „bratrských zemích“. No-vá turecká expanze na východ počítala s rolízprostředkovatele přístupu nových zemí nazápadoevropské a americké trhy a také se si-lou svého partnerství se Spojenými státy.

V průběhu 90. let se však ukázaly někte-ré nevýhody Turecka. Předně je to geogra-fické oddělení nestabilním pásmem Kavka-zu nebo Íránu se složitými vzájemnýmivztahy. Navíc se ukázalo, že Ankara neníschopna podložit své zájmy ekonomicky fi-nanční pomocí, kterou místní vlády nejvíceočekávaly.

Přestože většina států regionu považujeformálně „bratrské“ Turecko za vzor přitransformaci ekonomiky a „okno do Evro-py“, stala se Ankara pouze jednou, třebažedůležitou, součástí mnohovektorové zahra-niční politiky středoasijských zemí, které sesoustřeďují na příjmy z investic a příjmy zestrategických surovin. Vzhledem k podpořeTurecka Spojenými státy je však nutno s Tu-reckem v tomto prostoru počítat ve středně-dobé nebo dlouhodobé perspektivě. Stále ví-ce středoasijské inteligence navíczískává vzdělání v Turecku, ni-koli v Rusku, jak tomu by-lo donedávna, a je prav-děpodobné, že přesjistý pokles mož-nosti stipendií po-skytovaných an-karskou vládoubude tento fak-tor hrát svouroli přede-vším progeneraci,

která během přibližně 15–20 let vystřídásoučasnou vládnoucí garnituru. Pokud tedyTurecko v zájmu o své „bratry“ v srdci Asienepoleví, může se dočkat plodů v dlouhodo-bějším horizontu. Otázka je, zda se mu to přisoučasných ekonomických problémech (kri-ze ve druhé polovině února) může podařit.

RuskoPřes svůj ekonomický propad v 90. letech

zůstává Rusko nadále důležitým, ne-li hlav-ním hráčem v geopolitice Střední Asie.V první polovině 90. let zůstalo jedinou ces-tou, která umožňovala spojení Střední Asies Evropou, což má i dnes stále svůj význam(většina středoasijské ropy a zemního plynuse stále dopravuje přes Rusko). Přes snahybývalého ministra zahraničí a později pre-miéra Jevgenije Primakova (Primakovovadoktrína) o zintenzivnění vztahů s „blízkýmzahraničím“ rozhýbal stojaté vody ruskéhopřístupu k oblasti až nový prezident Vladi-mir Putin, který si dostatečně uvědomil stra-tegický význam regionu. Není náhodou, žejedna z jeho prvních zahraničních cest v no-vé funkci vedla v květnu 2000 právě do Uz-bekistánu, Turkmenistánu a Kazachstánu a přinesla jistý průlom především ve vzta-zích s Taškentem. Razantní nástup Putinavůči strategickým zemím na jižních ruskýchhranicích byl dotvrzen místy bombastickounávštěvou ruského prezidenta v Baku.

Nejsilnější pozice má Rusko v nejslab-ších státech – v Kyrgyzstánu a Tádžikistánu.Obě země také vymezily vztahy s Moskvoujako svou hlavní prioritu. Díky 6600 kmdlouhé hranici Kazachstánu a Ruska má po-dobný zájem i Kazachstán přes své regio-nální mocenské ambice.

Tyto jmenované státy také jsou členy tzv.Šanghajské pětky s prohlubující se spolu-prací v různých směrech. Spolu s Ruskema Běloruskem tvoří uvedené země také tzv.Celní unii, jednu z mála institucí, kterév oblasti relativně fungují.

Ruská vojenská přítomnost v Tádžikistá-nu tvoří podle ruské interpretace „hráz proti

islámskému ex-tremismu

a obchodus narko-

tiky z Afg-hánistánu“.Tyto obavy

nejsouplané,

což do-kumen-

tujíi dvě


STŘEDNÍ ASIE A ZAKAVKAZSKO

sezóny nepokojů v jižním Kyrgyzstánu,v jejichž čele stál známý drogový bossa vůdce Islámského hnutí Uzbekistánu Džu-ma Nomongóní, původem z Fergánské kot-liny. Tyto akce ukázaly, že středoasijské stá-ty nejsou schopny čelit nebezpečí přichá-zejícímu z jihu. Spolupráce v boji proti te-rorismu a islámskému extremismu, kterábyla schválena na posledním summituv Minsku v prosinci 2000, je jednoznačnýmdůkazem, že Rusko po létech stagnace sbírána středoasijském kolbišti nové body.

Ruský faktor je dále umocněn „kartou“v podobě národnostních menšin Rusů, kteřív sovětských dobách tvořili značnou částmístní inteligence. Po vzniku samostatnýchstátů nastal úbytek těchto kádrů, který je znátpředevším v Kyrgyzstánu nebo v Turkme-nistánu. Proto Kyrgyzstán v letošním roceschválil novelu tzv. jazykového zákona, kteráumožňuje používání ruštiny v běžném styku.Ruská menšina je pro Moskvu výbornýmprostředkem k případným nátlakům na zeměregionu.

V současné době se zdá, že Rusko budemít zásadní vliv zejména v Kazachstánu,Kyrgyzstánu a Tádžikistánu, tedy ve státechsdružených do regionálních uskupení. Zaprioritu následujícího období bude ruská za-hraniční politika považovat posílení svýchpozic v Turkmenistánu a Uzbekistánu, cožse jí v poslední době daří. Úsilí těchto dvouzemí odpoutat se od vlivu Moskvy v 90. le-tech pouze ukázalo, že většina trumfů jei nadále v ruských rukou.

Spojené státy americkéZahraniční politika USA je podobně jako

v ostatních regionech založena na dvojímpřístupu.

Existuje oboustranný zájem Spojenýchstátů a středoasijských zemí o americké in-vestice do strategického průmyslu. Za nalitípeněz do středoasijských ekonomik všakbudou Američané požadovat vysokou cenu,především podíl ze zisku, který místní vlád-cové očekávají od strategických surovin.Oslabení vlivu Ruska nebo Íránu, které bymělo být zajištěno přes americkou vládouvšemožně preferovaný ropovod Baku–Cey-han, však bude stát velké prostředky, kteréamerické naftové společnosti nejsou ochot-ny prozatím vydat,7) protože o ekonomickéefektivitě tohoto projektu mnozí experti po-chybují. O jeho politickém významu všaknemůže být pochyb. Na tento ropovod byUSA rády napojily i Taškent nebo Ašchabad(ten je zřejmě tomuto spojenectví nejvícenakloněn), případně i Astanu.

Spojené státy tak deklarují zájem na inte-graci států pod vlajkou strategického part-nerství v rámci osy (Tel Aviv – Ankara –Baku–Střední Asie), to znamená rozbitípartnerství Ruska a Íránu.

Všechny státy se sice snaží hledat pomoca finance, kde to jen jde, ale protože USAs touto pomocí příliš nespěchají, obracejí seprezidenti „ke konkurenci“, která bude takétolerovat Spojenými státy tu a tam kritizo-vaný stav „demokracie“, především k Rus-ku, Íránu a Číně. Politika USA tedy zatímnepřinesla očekávané plody, nabídky naspolupráci jsou pro místní „chány“ dlouho-

dobé až střednědobé a oni potřebují oka-mžitou pomoc. Ze strany Washingtonu jsoumožná také poněkud podceněňovány ambi-ce středoasijských prezidentů.

Závěr V současné době se tedy zdá, že v „nové

velké hře o Střední Asii“ se formují dvavelmocenské bloky – jeden spojuje Rusko,Írán a Čínu, do jejichž sféry vlivu spadápředevším Kazachstán, Kyrgyzstán a Tá-džikistán. Nová zahraniční politika Putinavůči Střední Asii v poslední době katapul-tovala Rusko do vedoucí pozice v uspoko-jenosti velmocenských ambicí. Velkýmkonkurentem, ale zároveň v mnohých otáz-kách spojencem, se zde jeví Čína. Roli Írá-nu nelze sice, vzhledem k jeho možnostem,přeceňovat, ale partnerství s Moskvou i Pe-kingem a geostrategická poloha mohou býtvhodným doplňkem v rámci tohoto troj-úhelníku.

Lídrem druhého bloku jsou pochopitelněSpojené státy, podporující regionální vel-moc a svého spojence na Blízkém východě– Turecko, i když i spolupráce v této oblas-ti dostává trhliny. V Zakavkazsku se titospojenci mohou spolehnout na Baku a Ame-ričané by rádi v již utvořené ose viděli i stra-tegicky důležité země – Kazachstán, Uzbe-kistán a Turkmenistán. Největší projekt,který by měl tomuto cíli pomoci (ropovodBaku–Ceyhan a na něj navazující projekty),však je prozatím víceméně ve stadiu plánů,realizace zatím není ani jistá a středoasij-ským státům může postupně dojít trpělivost,což může skončit neúspěchem americké po-litiky v regionu.

❍

1) Podrobněji viz článek autora v MP 9/2000, s. 16–18.

2) Lidové noviny 2. 12. 2000, s. 8.3) Návštěva Vladimira Putina v Taškentu v květ-

nu 2000 přinesla podpis řady dohod, mimo jiné i dohody o znovuobnovení vojenské spolupráce,kterou Uzbekistán před časem vypověděl.

4) O budoucnosti výstavby plynovodů z Tur-kmenistánu se vede velká debata. Existuje několikmožností dopravy přes Írán, kde je již plynovodvybudován. Tato varianta je nejjednodušší, ale zá-roveň, alespoň do této doby, narážela na silný od-por USA jako hlavního kreditora stavby. Dalšímožností je tzv. Transkaspický plynovod pod Ka-spickým mořem do Ázerbájdžánu, který má pod-poru Spojených států, ale jeho financování není za-tím jisté. Na podobných podmínkách ztroskotávajíi plány na vybudování plynovodu do Číny.A vzhledem k nestabilitě v Afghánistánu odpadáprozatím i možnost vedení plynovodu do Pákistá-nu přes Afghánistán, nad kterým by Američané by-li ochotni „přimhouřit oko“.

5) Obě země jsou proti projektovanému ropovo-du Baku – Ceyhan, i když i na tomto poli vystupu-jí jako konkurenti.

6) K summitu Organizace ekonomické spolu-práce např. Džilavjan, A.: Iran – novaja regiona-ľnaja děržava? Nězavisimaja gazeta, 9. 6. 2000.K íránské zahraniční politice Gombár, E.: Íránskázahraniční politika a prezident Chátamí, Meziná-rodní politika, 11/2000, s. 14–17.

7) Předběžná ekonomická analýza tohoto ropo-vodu bude hotova v květnu roku 2001 a další, po-drobná, až v roce 2002, což je pro středoasisjké ze-mě poměrně pozdě.


STŘEDNÍ ASIE A ZAKAVKAZSKOKaspický region, kdysi vnímaný jako ja-kési „obskurní místo na světě“1), sednes stále častěji objevuje na titulníchstránkách světového tisku, v názvechkonferencí a knih. Vzhledem k celosvěto-vému problému zvyšování cen ropy země-mi OPEC, ke geopolitické proměně regio-nu, velkému množství států v tomtoregionu zaangažovaných zabývá se v po-sledních deseti letech většina autorů vesvých statích o kaspickém regionu post-sovětskou Střední Asií a Zakavkazskema jako regionální velmoci uvádí Rusko,Írán, Turecko a v poslední době stálečastěji i Čínskou lidovou republiku.

Kaspický region je dnes definován nejenpřímým přístupem ke Kaspiku (Rusko, Ka-zachstán, Turkmenistán, Írán, Ázerbáj-džán), ale i bohatými nalezišti ropy a zem-ního plynu na dně Kaspického mořea v jeho blízkém okolí a trasou existujícícha plánovaných ropovodů a plynovodů.

Současný vývoj v regionu nastartoval publikování celé řadyčlánků a i objemnějších prací, týkajících se geopolitiky regionu.

V červenci 1998 poskytl Zbigniew Brze-ziński rozhlasové stanici Svobodná Evropa (RFE/RL) několik rozhovorů, ve kterých pro-hlásil území přibližně pokrývající tradičněchápané Zakavkazsko a Střední Asii eurasij-ským Balkánem a předpověděl v tomto regio-nu propuknutí začátkem 21. století konfliktu,mnohem krvavějšího než ten, který vidímev jihovýchodní Evropě. Poskytnuté rozhovo-ry měly svou gradaci a v těch posledních Brzeziński nevylučoval začátek konfliktu„i dříve, než původně předpověděl“.

Autor nastoluje řadu zajímavých tezí:• Rusko je příliš slabé, než aby získalo nad-vládu v regionu zpět, a příliš blízko (a ne-dostatečně slabé), aby z regionu bylo úplněvytlačeno.2)• S podporou Turecka, Íránu, Pákistánua Saúdské Arábie (SAK) nemají státy St-řední Asie zapotřebí vzdávat se své suvere-nity ani za cenu hospodářské integraces Ruskem.3) • V oblasti vládne mocenské vakuum a re-gion je vnitřně nestabilní, což láká zájemceo kontrolu nerostného bohatství. Všechnyzemě se zde potýkají s vnitřními problémya hranice jsou snadno zpochybnitelné.• Moskva uměle brzdila formování politic-kých národů v regionu. Po rozpadu SSSRnebyly země připraveny k samostatnosti.

Nestabilní pásmo na jihu bývaléhoSovětského svazu

Jižní část bývalého Sovětského svazu jev četných studiích pojednávána jako nesta-bilní pásmo „krize státnosti“, prostírající seod Moldovy na západě až po Střední Asii navýchodě. Mnoho sovětologů zaznamenává,že i Ukrajina má řadu rysů charakteristic-kých pro tento oblouk. (Je to například vý-

razný vnitřní regionalismus, bránící sjedno-cení ukrajinské společnosti v názoru na zá-kladní otázky budování nové státnosti.)4)

Společným faktem pro režimy tohoto„nestabilního oblouku“ je, že žádnémuz nich se zatím nepodařilo vybudovat fun-gující právní stát, ačkoliv existující formypodílu na moci se od země k zemi značně li-ší: od chaotického systému mnoha politic-kých stran (například Gruzie) až po diktá-torské režimy (např. Turkmenistán). Propolitickou kulturu těchto zemí je typické, žestará komunistická nomenklatura zůstalau moci. V některých případech došlo k po-kusům předat část podílu na moci novýmpolitickým elitám, avšak tyto pokusy bylyneúspěšné a skončily krveprolitím (Gruzie,Tádžikistán, Ázerbájdžán). Ve Střední Asiije autoritářský model často vnímán jako zá-ruka politické a hospodářské stability.5) Jdesice o tradiční pohled na „výhody“ autori-tářské vlády (vycházející nejen z předsovět-ských tradic, ale i umocněný desetiletímisovětského režimu), který však na přelomu20. a 21. století ztrácí své opodstatnění: ri-zika plynoucí z toho, že ani jeden z námistudovaných států nemá vybudovaný a do-statečně spolehlivý mechanismus nenásil-ného předání moci, se plně ukázala v roce1998, když ázerbájdžánský prezident Alijevpodstoupil operaci srdce ve Spojených stá-tech, kam byl urychleně přepraven z Bakupřes americkou vojenskou základnu v Tu-recku. Odchod Alijeva z politiky mohl zna-menat výbuch pouličního násilí a nepředví-datelné změny i v zahraniční politice Ázer-bájdžánu.

Hospodářský vývoj byl ovlivněn zhrou-cením sovětského trhu, a tedy i jeho doda-vatelsko-odběratelských vztahů, a zemějsou nuceny si hledat nové vazby.

Totéž lze říci i o spojeneckých vztazích.Země tohoto pásu se ocitly v mocenskémvakuu, které se nyní snaží zaplnit nové síly(Čína, Turecko, Írán, USA a další). Úlohuhegemona zde dlouho hrálo Rusko, které sesnažilo nepustit do své sféry vlivu nové hrá-če, ale není schopno vnutit těmto státůmsvou vůli. Je však stále ještě reálnou silouv tomto regionu a nově nezávislé státy jsousi toho vědomy.6)

Graham Fuller7) vypočítává tyto „hlav-ní geopolitické hráče“ v kaspickém regionu:

Rusko, „Západ“ (do kterého řadí Turecko),Írán, Čínu, Ázerbájdžán, Kazachstán a mož-ná i Uzbekistán.

Rusko. Oslabení Ruska a nefunkčnostSNS umožnilo v regionu aktivitu řadě no-vých a staronových hráčů. Po pádu železnéopony se řada západních zemí začala anga-žovat v regionu, stejně tak jako i řada zemí,které s ním sousedí či do něho spadají: Af-ghánistán, Írán, Pákistán, Indie, Turecko,Čína, všechny jsou zapojeny do velké hryo energetické zdroje. Do značné míry ovliv-ní chování Ruska v regionu jeho vztahy seZápadem; budou-li konfrontační, bude Ruskousilovat o budování svého nového impéria.

Rusko vnímá Kavkaz jako své životnědůležité území. Je ochotno přistoupit na for-mální nezávislost zdejších států, ale nechcebýt z něho rychle vyšachováno jako z Po-baltí. Proto mu vyhovuje zdejší rozdrobe-nost a snaží se zabránit rostoucímu americ-kému vlivu v regionu.8) Pro kontrolusituace si Rusko chce ponechat na neurčitoudobu v zemi dvě vojenské základny. Je při-rozené, že Gruzínci mají z těchto základenobavy. (Přes jednu z nich – Vaziani poblížTbilisi – se podařilo v roce 1995 utéct doRuska hlavním aktérům neúspěšného proti-vládního puče.)

Rusko se snaží zachovat svou vojenskoupřítomnost na Kavkaze alespoň v roli míro-vých sil (a tím získat i finanční prostředky),a i když muselo přistoupit na pobyt i jinýchnež jen ruských mírových sil OSN (aby ne-přišlo o úsek 180 kilometrů abcházskéhočernomořského pobřeží), snaží se mít všepod kontrolou a například výzbroj a výstrojz některých svých vojenských základen ne-odváží do Ruska, ale předává „darem“ rus-kým mírovým silám, působícím v oblasti.

Zvláštní pozornost si zaslouží Turecko,které zde má nejsilnější historické a kultur-ní vazby. Otomanská říše byla v 19. stoletínejvětší překážkou expanze Ruska do is-lámského světa. Na rozdíl od Íránu, Pá-kistánu a dalších konkurentů je pro aktivituTurecka typická nejen energičnost, ale i jejísoulad se zájmy Západu.

S výjimkou Tádžikistánu se ve všechstředoasijských republikách mluví turkic-kými jazyky. Turecko je navíc příklademsvětského islámského státu a mohlo by po-sloužit obyvatelstvu středoasijských repub-

lik jako model nekomunistického a nefunda-mentalistického státu. Většina republik vzhlí-ží k Turecku jako k příkladu možného sklou-bení hospodářského růstu s islámem. Prezi-dent Kyrgyzstánu říká: „Turecko je hvězdouukazující turkickým státům cestu.“

Poté, co středoasijské republiky, zasko-čené událostmi, vyhlásily nezávislost, zača-lo Turecko na přelomu let 1991–1992 ener-gicky navazovat přímé styky s těmito země-mi. Brzy bylo možné rozeznat jejich tři základní oblasti: politickou, hospodářskoua kulturní.

Na podzim roku 1991 se uskutečnily ná-vštěvy prezidentů Kazachstánu, Turkme-nistánu, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu v Tu-recku, jejichž výsledkem bylo podepsánířady dohod o spolupráci v oblasti politické,hospodářské, obchodní a o pomoci v budo-vání telekomunikačních sítí a přípravy od-borníků.

Turecko podniká velmi energické krokyve výuce turečtiny a středoasijských jazykůprostřednictvím stipendií na Ankarské uni-verzitě pro učitele ze středoasijských repub-lik. Začátkem roku 1992 šlo o stovky sti-pendií, nyní již jde o tisíce studentů zeStřední Asie (2000 stipendií pro každouz republik). Turecká strana se také značněangažuje v úsilí o unifikaci těchto jazyků.9)Není bez zajímavosti, že Turecký rozhlasa televize (TRT), který prostřednictvím sa-telitu pokrývá svým signálem území středo-asijských republik, se snaží prosadit do tu-rečtiny i výrazy z jazyků Střední Asie.Z turecké iniciativy byla založena Euroasij-ská rada pro televizní vysílání, jejímiž čle-ny se staly středoasijské republiky včetněTádžikistánu. Usiluje o vytvoření společné-ho panturkického rozhlasového a televizní-ho vysílání, což při současných hospodář-ských potížích Turecka zůstane zřejměpouhou deklarací.

Turecko se snaží připravovat národníkádry středoasijských republik ve všech ob-lastech. Tak například se v Turecku školípod patronací NATO vojenští odborníciz Kyrgyzstánu a Kazachstánu.

Zdůrazňováním historické a kulturní sou-náležitosti turkických národů Turecko usi-luje o obnovení společného kulturního pro-storu, který by za příznivých okolnostímohl posloužit jako infrastruktura pro bu-dování odpovídajících hospodářsko-politic-kých struktur.10)

Nyní se Turecko spíše snaží o prosaze-ní svého plánu na vybudování plynovodua ropovodu z Kazachstánu a Turkmenistá-nu, který by dopravil tyto suroviny do je-jich terminálu na pobřeží Středozemníhomoře a umožnil by Iskenderunu (Ceyha-nu) stát se alternativou Basry. Ve stadiujednání se nacházejí i plány o spolupráciv oblasti hutnictví, rozvoje dopravy a tele-komunikací.

Řada odborníků však soudí, že Tureckove Střední Asii již promarnilo šance, kterébyly největší pro možnost prosazení jehovlivu přibližně v březnu až dubnu 1992. V tédobě Střední Asii navštívila řada vysokýchstátních představitelů Turecka a prezident

7

Noví hráčiV KASPICKÉMREGIONU ALEXANDR LANGER



Uzbekistánu Islam Karimov prohlásil: „Při-jde den a my všichni budeme zasedat v jed-nom parlamentu.“11)

Regionální význam Turecka byl zdůrazňo-ván jeho postavením v Organizaci pro ekono-mickou spolupráci (ECO) a CENTO. Nedo-ceňoval se fakt, že Turecko nemá s re-publikami Střední Asie společné hranice a žeje silně angažováno na Kavkaze a v černo-mořské oblasti. Byl podceňován i významkulturního dědictví Perské říše, která ovlivni-la středoasijský region přinejmenším ve stej-né míře jako tradice Osmanské říše. To při-spívalo k podceňování úlohy Íránu v tomtoregionu.

Zatím lze jen konstatovat, že záměrya cíle Turecka v této oblasti narážejí na fi-nanční, hospodářské (ale i politické) pro-blémy, se kterými se potýká samotné Tu-recko, a na nejasnou situaci turkickýchstředoasijských republik, které z jedné stra-ny usilují o transformaci na tržní hospodář-ství s cílem přilákat velké zahraniční inves-tice, ale z druhé strany jsou si stále vědomysvé spjatosti s ruským hospodářstvíma obávají se tyto vazby zpřetrhat a vydat sesamostatně na nejisté cesty světového trhu.Místní vládnoucí elity ve Střední Asii si jižuvědomily, že přijetím „tureckého politic-kého modelu“ by skončil jejich doživotnímonopol na moc. Tento odklon od nadše-ného obdivu k Turecku se dnes občas pro-jeví ve státních médiích demagogickýmihesly typu „Nevyměníme ruskou trojku zatureckého osla!“ Zdá se, že původní euforieze sbližování Turecka a turkických repub-lik Střední Asie a jižního Kavkazu skuteč-ně opadla na obou stranách, bylo by všakchybou přes všechny uvedené připomínkynepočítat s rostoucím vlivem Ankary v re-gionu.

Írán.12) Vývoj vztahů středoasijských re-publik a Íránské islámské republiky mělve srovnání se vztahy budovanými Turec-kem opačnou dynamiku: Jak Rusko, tak Zá-pad vnímaly zpočátku Írán (ale i arabskýmistáty) jako možnou hrozbu pro suverenitua územní celistvost středoasijských států.Pocit ohrožení z fundamentalistického Írá-nu byl mezi postkomunistickými a naciona-listicky orientovanými elitami značně rozší-řen. Tato nevraživost vůči Íránu bylaposilněna i jeho mravní a materiální pomo-cí, již poskytoval islámským opozičnímskupinám v Tádžikistánu v roce 1992.

Tyto vztahy se Íránu podařilo ve velmikrátké době podstatně zlepšit: Teherán při-jal jako realitu návrat „staré gardy“ v Tádži-kistánu k moci a začal budovat s jeho vlá-dou korektní vztahy; v konfliktech naKavkaze se snažil iniciovat vyjednávánía vystupovat jako prostředník (zatímco Tu-recko sice neoficiálně, ale o to otevřenějipodporovalo Ázerbájdžán); rozptýlil obavy,že by zasahoval do vývoje ve Střední Asii.Výsledkem bylo, že nejhlasitější odpůrcespolupráce s Íránem, uzbecký prezident Islam Karimov, vyhlásil politiku sbližování.V Tádžikistánu se mluví jazykem blízkýmperštině, což usnadňuje pronikání íránskéhovlivu. Írán hledá záchytné body v celém re-

gionu, neboť usiluje o roli vůdce světovéhoislámu.13)

Pouhý pohled na mapu nás přesvědčí, žeÍrán je středem tohoto regionu a jen velmiobtížně lze budovat dopravní osu (koridor)východ – západ a vyhnout se Íránské islám-ské republice. Z tohoto hlediska se zdáamerická politika vůči Íránu značně nerea-listická a je zapotřebí, aby íránsko-americkévztahy opustily půdu rétorických cvičenía soustředily se na řešení skutečných pro-blémů. (Na to upozorňovali vládu USA jakKissinger, tak Brzeziński, jak Schlesinger,tak řada dalších poradců STADEP, než mu-seli opustit svá místa, jak píše G. Fuller.14)Ti, kteří se zabývají těžbou a dopravou ro-py, vědí, že americká politika vůči Íránu jenerealistická, i když mají obavy ze sílícíhoislámu v regionu. Turecko má tradičněs Íránem dosti složité vztahy, ale přesto sesnaží o jejich zlepšení, a dokonce i Izraelusiluje o pragmatickou politiku vůči Íránu.Americká politika vůči Íránu nahrává hlav-ně Rusku, které tak nemusí konkurovatSpojeným státům.

Írán má na rozdíl od Turecka obrovskouvýhodu – dlouhou společnou hranici sestředoasijským regionem. Turkmenský pre-zident Saparmurad Nijazov byl v regionuprvní, kdo si uvědomil důležitost tohotofaktoru a začal prosazovat úzkou spolupráci– napojení středoasijské železniční sítě naÍrán a budování plynovodu a ropovodu přesíránské území. Také Kazachstán, který za-čal prosazovat spolupráci zemí kaspickéhoregionu, rozeznal v Íránu zemi, přes kterouby bylo možné dopravovat ropu na světovétrhy.

Překážky pro pronikání Íránu do kaspic-kého regionu jsou: 1. Nedůvěra Západua arabských zemí vůči teheránskému reži-mu. Na rozdíl od Ruské federace a středo-asijských republik ani Západ, ani většinaarabských států nevěří v reformovatelnostíránského systému cestou jeho postupnéhozapojování do mezinárodní spolupráce. Tosnižuje ochotu těchto zemí investovat doprojektů s aktivní účastí Íránu; 2. ObavyÍránu z možného jednání národnostníchmenšin, hlavně Turkmenů a azerských Tur-ků (podobné starosti, jak uvidíme, má i ve-dení ČLR). Zprávy, že vůdce afghánskýchUzbeků R. Dostum chce v severním Afghá-nistánu založit samostatný státní útvar po-jmenovaný po staré perské oblasti, přispíva-jí v Íránu k podezíravosti vůči okolnímusvětu a šíří představy o protiíránském spik-nutí USA – Ruska – Uzbekistánu a Turec-ka; 3. Stav íránského hospodářství a ozbro-jených sil Íránu po vyčerpávající islámskérevoluci a stejně vyčerpávající válce s Írá-kem.

Pákistán dlouho pokládal sebe a Afghá-nistán jako svého druhu Islámskou konfe-deraci, která by se měla nadále rozšiřovat,a tuto myšlenku šířil na sever. Tato myšlen-ka však nenachází podporu v žádné ze stře-doasijských republik. Pro celý region jemnohem důležitější a nebezpečná úloha,kterou sehrává Afghánistán, jenž „svýmoslabením a přítomností mnoha guerillo-

vých skupin s širokým rejstříkem nejrůzněj-ších etnických či náboženských požadavkůpředstavuje úrodnou půdu pro imperiálníhrátky cizích mocností o sféry vlivu“,15)kde jsou vyzbrojováni a cvičeni pro party-zánskou válku dobrovolníci z táborů prouprchlíky z Tádžikistánu. Podíl zbraní při-cházejících z Afghánistánu však činí v Tá-džikistánu přibližně 10 procent16), a navícjsou tyto zbraně primitivní a zastaralé, tak-že nelze tuto stránku přeceňovat. Naopak jemožné mluvit o destabilizačních vlivechopačného směřování z Uzbekistánu17)(a v menší míře i z Turkmenistánu).

Velký zájem o kaspický region projevujeČína, která může těžit ze své zeměpisnépolohy. Vztahy k sousedním středoasij-ským republikám na západních hranicíchklade současné čínské vedení na nejdůleži-tější místo. Tyto nově vzniklé národní ne-závislé státy představují pro ČLR vážnébezpečnostní riziko, neboť mohou iniciovatnárodnostní nepokoje na severozápadní pe-riferii ČLR – v Sin-ťiangsko-ujgurském au-tonomním regionu. Svým etnickým slože-ním, náboženskou a kulturní tradicí, jakoži ekologickou situací má Sin-ťiang mnohospolečného s regionem ležícím západně odjeho hranic, avšak stejně jako Střední Asienení Sin-ťiang homogenním útvarem a jepoznamenán spíše jak etnickou, tak i nábo-ženskou nesourodostí. V jejich severníchprovinciích žije asi 7 milionů Středoasijců.

Čínské vedení se v posledních letechsnaží v zájmu urychlení hospodářského rů-stu země a pronikání své ekonomiky dosvěta zakládat takzvané přirozené ekono-mické prostory (Natural Economic Territo-ry – NET), které se ne vždy kryjí s hrani-cemi provincií či státními hranicemi ČLR.Peking doufá, že jeho severozápadní úze-mí, která – na rozdíl od pobřežních provin-cií – zatím mnoho nezískala z hospodář-ských reforem a politiky postupnéhootevírání se světu, budou těžit ze svýchhospodářských a obchodních vztahů s no-vými sousedy. Vedení se tedy rozhodlo, žeprozatím odhlédne od potenciálních nema-lých rizik, která pramení z užších kontaktůse Střední Asií.

Při podrobnější analýze plánů čínskéhovedení na investice do rozvoje středoasij-ského NET, který by pokrýval celý region(tzn. včetně čínského Sin-ťiangu), vidíme,že zisk z realizace tohoto projektu značněpřevažuje nad riziky. Krach budování stře-doasijského NET může způsobit jen „poli-tické zemětřesení“ v Pekingu při předávánímoci nastupující nové garnituře. Řada pří-znaků však nasvědčuje tomu, že čínské ve-dení si je toho vědomo a bude se snažit, abytento proces proběhl bez větších otřesů.

Nejdynamičtěji se rozvíjejí vztahy s Ka-zachstánem a Kyrgyzstánem, ale je zřejmé,že Čína usiluje o obdobné vztahy i s ostat-ními novými nezávislými státy kaspickéhoregionu a přisuzuje Střední Asii úlohu ná-stupiště na trhy Íránu, Turecka a řady dal-ších asijských zemí.

V červnu 1992 projel první vlak po celédélce železniční trati spojující Almaty



a hlavní město Sin-ťiangu – Urumči (stavbatéto železnice se vlekla od roku 1956). V ro-ce 1999 již existovalo letecké spojení mezioběma městy dvakrát denně a byla otevřenařada nových silničních přechodů. V dubnu1993 se nacházelo na území Kazachstánujiž 150 čínsko-kazašských smíšených pod-niků.18)

„Čínský model“Čína se snaží v rámci pomoci posílat do

tohoto regionu své odborníky na zeměděl-ství a další odvětví hospodářství, aby vyvá-žila obavy z některých záporných stráneksvé narůstající přítomnosti ve Střední Asii,a je třeba říci, že myšlenka jakéhosi „osví-ceného autoritářského režimu“ se ve Střed-ní Asii těší značné oblibě.

Čelní představitelé uzbecké opozice sistěžují, že jejich vláda přijala za svůj „čín-ský model transformace“. Prezident IslamKarimov se k němu otevřeně hlásí. „Čínskýmodel přechodu k tržnímu hospodářství“ jevšak populární i v establishmentu ostatníchstředoasijských republik.

„Hedvábná cesta“Čínská lidová republika se snaží o obno-

vu, či lépe o znovuvybudování někdejší„hedvábné cesty“, která ji spojovala se Střední Asií a Západem.19) Tentokrát byvšak „hedvábná cesta“ měla mít formu mo-derní transkontinentální železnice, systémudálnic a sítě ropovodů a plynovodů. RossH. Munro, významný americký odborníkna jihovýchodní Asii, soudí, že výstavba té-to moderní „hedvábné stezky“ se svým vý-znamem vyrovná otevření Suezského prů-plavu, a upozorňuje, že zatímco americkázahraniční politika počítá ve Střední Asiis dominantním vlivem investic Spojenýchstátů, Turecka, Íránu a Saúdské Arábie, jenanejvýš pravděpodobné, že bude musetčelit silné konkurenci Číny a jihovýchodníAsie.

Transkontinentálníželezniční trať Východ–Západ

Čínské vedení soudí, že jedním z faktorůbrzdících rozvoj národního hospodářství ješpatná situace v dopravě. Rozhodlo se tedypro velkorysý projekt transkontinentální že-lezniční magistrály, která by spojila přes Střední Asii čínské přístavy na březích Ti-chého oceánu (které nezamrzají, a mohoutudíž přijímat zboží po celý rok) s Evropoua Blízkým východem. Na čínské straně byželeznice vedla od přístavu Lie-jün-kang,který již nyní obchoduje s 280 přístavy 86zemí světa. Jeho plocha se má rozšířit ze3 km2 na třicet km2.

Zvolená trasa umožňuje Číně také napo-jení na již existující tahy (eventuálně jejichmodernizaci):

1. Kazachstán – Rusko – Bělorusko –Polsko;

2. Kazachstán – Rusko – Ukrajina – Ru-munsko;

3. Kazachstán – Uzbekistán – Turkme-nistán – Írán – Turecko a dál.

Čínští odborníci soudí, že zvolená trasaumožní pronikání čínského zboží nejen naBlízký východ, ale i dobývání nových trhův západní Evropě. Podle jejich odhadů byse měl prudce zvýšit i počet zahraničníchturistů. Podnikatelské kruhy v Evropě i Asiiprojevují o výstavbu této trati velký zájem(také z důvodu pečlivě zvolené trasy), lzetedy předpokládat, že se nebude potýkats nedostatkem investic.

Rusko samozřejmě na čínsko-středoasij-ské sbližování pohlíží s nedůvěrou. Zdá sevšak, že se nachází v situaci, kdy nemůže na-bídnout žádné alternativy. Myšlenka obnovy„hedvábné cesty“, z níž ČLR učinila neoddě-litelnou součást své politiky vůči StředníAsii, se těší široké mezinárodní podpoře.

Možné překážky pro pronikání vlivuČLR do Střední Asie

Zdá se, že největší překážkou pro usku-tečnění velkorysých čínských plánů obno-

vy „hedvábné cesty“ je možná destabiliza-ce ČLR během neodvratně se blížící gene-

rační výměny jejího vedení.I když je Čínská lidová repub-

lika na první pohled velmivzdálená Kaspiku, pře-

ci jen je důleži-tým hrá-

čemo ro-

pu v ka-spickém

regio-nu. Za-

tímcoRusko

se snaží

vytěsnit z regio-nu západní hráče, Čína se sna-

ží získat svůj díl koláče a také usiluje o vý-stavbu ropovodu, jenž by se vyhnul Rusku.

Pod vzletným heslem o spojení Žlutého a Kaspického moře se skrývá již uzavřenádohoda o výstavbě ropovodu ze západníhoKazachstánu do východní Číny.20)

Jedním z úskalí pro další vývoj se mohoustát právě očekávané zisky z prodeje ropy,neboť většina obyvatelstva z nich nemá a asinebude mít prospěch, což znamená, že pola-rizace společnosti bude pokračovat a zbída-čená většina je již dnes ochotna žádat zlepše-ní svých životních podmínek pod libovol-ným praporem – rudým s pěticípou hvězdou,nebo zeleným praporem islámu.

Jižní Kavkaz (či Zakavkazsko) by mělbýt enklávou míru a spolupráce tří bývalýchsovětských republik – Gruzie, Arméniea Ázerbájdžánu s jejich sousedy Ruskem,Tureckem a Íránem. Ruština je společným do-rozumívacím jazykem ve větší části regionu,je zde i společné kulturní dědictví (perské,křesťanské, osmanské a sovětské) a republi-ky řeší velmi podobné hospodářské problé-my a mají i společné možnosti. Na rozdíl odumělých výtvorů typu Moldova mají všech-ny tři republiky historicky zakořeněnou stát-nost a byly nezávislé, třeba jen po krátkoudobu i po roce 1918. Zatímco se však tři po-baltské státy vracejí postupně do Evropy, za-kavkazské státy zažívají od rozpadu Sovět-ského svazu desetiletí válek a bídy.

Kavkazem probíhá asi 3000 kilometrůmezinárodních hranic a z nich jen 9 kilo-metrů, spojujících Nachičevanskou oblastÁzerbájdžánu s Tureckem, lze charakterizo-vat jako přátelské – obě země jsou si blízkéjazykově, hospodářsky, politicky a v po-slední době i vojensky.

Kavkaz by mohl být mostem mezi výcho-dem a západem, severem a jihem pro pohybzboží, kapitálu, lidí a myšlenek. Pro petrole-jářské firmy je Kavkaz ideální trasou propřepravu zemního plynu a ropy z Kaspiku,jejíž zasoby jsou odhadovány na více než 18–35 mld. barelů (tzn. více než celkový objem zásob v Americe a Severním moři),bez ohlášeného naleziště v Kazachstánu.



.

Většina existujících hranic Kavkazu všakzdejší enklávu v žádném případě nestmelu-je: Arménie je s Ázerbájdžánem stále veválce. Turecko omezuje přechody s Armé-nií, Rusko ostražitě střeží své jižní hranice,Írán je podezíravý vůči Ázerbájdžánu, Gru-zie vůči Arménii. Dokonce i v případech,kdy jsou politické vztahy dobré (např. Gru-zie a Ázerbájdžán), je komunikace slo-žitá, cesty a silnice jsou úzké, neudržované a H. Mark Hubey upozorňuje ve svém člán-ku Caucasus, že je snad až symbolické, ženejsnáze se člověk letecky dostane z jedno-ho kavkazského hlavního města do druhéhopřes Moskvu nebo Istanbul!21)

❍

1) Graham Fuller: Geopolitical Dynamics ofthe Caspian Region, (http://ourworld.compu-ser-ve.com/homepages/usazerb/322.htm).

2) Zbigniew Brzeziński: Velká šachovnice.K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha.Praha, Mladá Fronta 1999, s. 95.

3) Zbigniew Brzeziński: Velká šachovnice.K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha.Praha, Mladá Fronta 1999, s. 100.

4) Je však třeba přiznat, že určitou „krizí stát-nosti“, respektive nutností budovat stát a jeho atributy skoro od základů, prošly (či procházejí)všechny postkomunistické země.

5) Uve Halbach: „Failing States?“ Nationale,staatliche und ökonomische Festigkeit der sudli-chen GUS – Lander (Teil II.), Berichte des Bun-desinstituts für ostwissenschaftliche und interna-tionale Studien (dále Berichte des BIOst),21/1994, Koln.

6) V souvislosti s diskusí, zda je Střední Asiesamostatný geopolitický region, a jestliže ano,pak které země do něj patří, stojí za zamyšlenífakt, že regionální mocnosti usilující o vliv ve Střední Asii či Zakavkazsku nejsou jejich sou-částni. (Jistou výjimkou je Íránská islámská re-publika, o které lze diskutovat, zda je více sou-částí Blízkého východu, či Kaspického regionu.)

7) Graham Fuller, starší vědecký pracovníkRAND Corporation, od roku 1982 pracuje v ClAv oboru dlouhodobého plánování (prognóz).V roce 1988 byl jmenován místopředsedou Na-tional Intelligence Council. Zatím se věnovalhlavně vztahům Rusko–Blízký východ, naciona-lismu v postsovětském prostoru a vývoji ve St-řední Asii.

8) V květnu roku 1999 prohlásil ruský generálLeonid Ivašov, že zvyšující se angažovanostAmeriky v regionu vede k výbušné situaci,a upozornil, že proti Gruzii a Ázerbájdžánu bu-dou podniknuty potřebné kroky, budou-li tytostáty pokračovat ve svém flirtování s NATO.

(Turkistan Newsletter – Turkistan Bulteni –Fri, 18 Aug 2000 H. Mark Hubey: caucasus).

9) Mimo jiné prosazuje přechod těchto jazykůna latinskou abecedu.

10) V této souvislosti slavný článek S. Hunting-tona dostává nové, nezanedbatelné dimenze. VizSamuel P. Huntington: The Clash of Civiliza-tions?, Foreign Affairs, Summer 1993, Vol. 72,No. 3.

11) Roland Dannreuter: Creating New States inCentral Asia, Adelphi Paper 288, InternationalInstitute for Strategic Studies, London, March1994, p. 58.

12) Řada myšlenek byla převzata z kapitoly„The New Regional Actors - Iran“ z již zmíněnéstudie – Roland Dannreuter: Creating New States

in Central Asia, Adelphi Paper 288, InternationalInstitute for Strategic Studies, London, March1994, p. 61–62.

13) Je třeba upozornit na to, že i když Írán usi-luje o uznání své vůdčí úlohy v islámských ze-mích, nemá zájem o uskutečnění nějaké „islám-ské revoluce“ ve středoasijském prostoru – ta bymohla k nestbilitě Iráku na jeho západních hrani-cích a Afghánistánu na hranicích východních při-dat ještě nestabilitu na jeho severních hranicích.Nelze se proto divit, že muslimské hnutí je ve Střední Asii financováno spíše ze Saúdské Arabie.Poslední vývoj naznačuje, že země začíná v ně-kterých otázkách spolupracovat se svým rivalemTureckem.

14) Graham Fuller: Geopolitcal Dynamics ofthe Caspian Region, (http://ourworld.compuser-ve.com/homepages/usazerb/322.htm).

15) Roland Dannreuter: Creating New States inCentral Asia, Adelphi Paper 288, InternationalInstitute for Strategic Studies, London, March1994.

16) Ibid, p. 66.17) Vedení Uzbekistánu se snaží získat vliv

mezi Uzbeky žijícími v Afghánistánu. Připočte-me-li k tomu informace o separatistických sna-hách na severu země, které by měly vést k zalo-žení samostatného státu, a fakt, že tato oblasthistoricky spadá pod Bucharu, pochopíme lépe,proč se v celém regionu šíří obavy z uzbeckéhoexpanzionismu.

18) Statistické údaje a informace o konkrétníspolupráci jsou těžko dostupné a hlavně nespo-lehlivé, což neumožňuje vytvoření jasného obra-zu o stavu věcí. Tak například I. Azovskij varuje,že Rusko může ztratit svůj vliv ve Střední Asii veprospěch ČLR, ale pro ilustraci uvádí, že „kon-cem roku 1992 z celkového počtu 307 smíšenýchpodniků, zaregistrovaných na území Kazachstá-nu, bylo více než 30 vytvořeno za účasti čínské-ho kapitálu“. I. Azovskij: Konkurent Transsiba,Azija i Afrika, Moskva, 6/1994, str. 34.

19) I ve svých vztazích ke Gruzii, Arméniia Ázerbájdžánu se Čína explicitně odvolává natradici hedvábné stezky, která ji spojovala s těmi-to zeměmi po dobu dvou tisíciletí. Je to tradice,kterou si dnes rády připomínají i vlády uvede-ných států. (Eduard Ševardnadze uvádí právě ten-to příklad, když se zmiňuje o potřebě budovat no-vý „euroasijský koridor“. Askar Akajev aktivněprosazuje zahraničněpolitickou koncepci Kyr-gyzstánu, která nese oficiální název „Diplomaciehedvábní cesty“ a pro kterou mj. žádal běhemsvé návštěvy v Praze v listopadu 1998 symbolic-kou podporu v podepisovaném česko-kyrgyz-ském společném prohlášení.

20) V rámci objektivity je třeba přiznat, že ten-to velmi ambiciózní projekt, který měl zásobovatropou nejen Čínu, ale i Korejský poloostrov, Ja-ponsko a eventuálně další země jihovýchodníAsie, byl zřejmě pozastaven. Čínská strana obje-vila bohatá naleziště ropy ve východním Tur-kestánu a v současné době nemá dostatek vol-ných prostředků na uvedený projekt – v dubnuroku 2000 konstatoval kazašský velvyslanecv Teheránu, že Čína zřejmě potřebuje ropu ihned,a tak je patrné, jak se zvýšila její aktivita vůči Írá-nu a snížila vůči Kazachstánu. To přirozeněsvědčí jen o pozastavení prací na výstavbě ropo-vodu Kazachstán–Čína. Sám projekt se zdá býtvelmi perspektivní.

21) H. Mark Hubey: Caucasus, TurkistanNewsletter – Turkistan Bulteni – Fri, 18 August2000.



V období studené války byly velmoci schopny potlačit sílyzpůsobující konflikty mezi nábo-ženskými proudy. Globální soupeření mezi Východem a Zá-padem a vysoce nerovnoměrnýsystém přerozdělení vojenskýchkapacit v mezinárodní oblastisilně redukoval dopad specific-kých kulturních charakteristikna zahraničněpolitické chování.Období globalizace a rychle pro-sazované liberalizace je dopro-vázeno sociálně-ekonomickýmitlaky. Oslabená role národníchstátů s jednostranným multikul-turálním prolínáním, vzrůstajícípocit ohrožení národní, kulturníidentity mladých států v obdobíinformační převahy Západu vy-tváří nové konfliktní prostředí.

Samuel Huntington, autor slavné knihyThe Clash of Civilisations (Střet civilizací),během svého vystoupení na semináři Isláma Západ (1997) předpověděl, že vztahy mezi islámem a Západem v bezprostředníbudoucnosti zůstanou ve fázi studené válkya budou poznamenány v lepším případě ne-vraživostí a v horším případě násilím čikonfliktem.1) Přístupy k hodnocení příčina průběh konfliktů se liší.

Skupina vědců, kteří jsou obecně nazý-váni primordialisty (od anglického slovaprimordial – prvotní, původní), zastávajínázor, že po skončení studené války vznik-ne nový řád, v němž kulturní odlišnostii podobnosti začnou silně ovlivňovat mezi-národní chování a vzájemné vztahy. V dů-sledku toho zesílí odstředivé a dostředivé,konvergentní tendence, které vyústí ve for-mování vzájemně nepřátelských aliancí.Násilí, permanentní konflikty a války bu-dou výsledkem těchto procesů. Do tétoskupiny se řadí známé osobnosti jako např.Samuel Huntington, Raymond Aron, GillesKepel, Bassam Tibi a Martin Kramer.

Další skupina badatelů se řadí k instru-mentalistům, kteří připouštějí, že nábožen-ská různorodost sice prohlubuje konflikty,ale nevyvolává je. Tento přístup je často za-stoupen v marxistické politologii, ale másvé stoupence i mezi západními autory (na-příklad Graham Fuller, Ted Robert Gurraj.). V pozadí konfliktů a nepokojů se pod-le nich nachází politická a sociálněpolitic-ká nerovnost a zhroucení státu. Juxtapozicev linii skuteční věřící versus zlí pohané sestala pouze nástrojem vůdců k mobilizacivoličské základny za účelem rozpoutánínásilných akcí.

Třetí proud reprezentovaný konstrukti-visty slučuje přístupy obou výše zmiňova-ných proudů. Konstruktivisté (SteffanoGuzzini, Emanuel Adler) soudí, že sociální

konflikt je silně zakotvený v poznávacíchstrukturách, jako jsou ideologie, naciona-lismus, etnicita a ideologie. Tyto strukturypomáhají vytvářet sdílené chápání, očeká-vání a sociální vědomí. Předávají sociál-ním činitelům vlastní i cizí hodnotové kon-cepce a ovlivňují tak jejich strategické roz-hodování.

Každopádně všechny tři zmíněné myš-lenkové proudy předpovídají negativní vlivkulturně-náboženských rozdílů na polititic-kou a bezpečnostní situaci v globalizujícímse světě. Primordialisté očekávají rozdělenípodle kulturních charakteristik a nábožen-ské války. Instrumentalisté zdůrazňují so-ciálně-ekonomické rozdíly a varují předobčanskými válkami. Konstruktivisté vedlesociálně-ekonomických rozdílů poukazujína hrozbu politických konfliktů a násilí.Zvláště konstruktivisté přikládají velkouroli politickým vůdcům při vytváření či re-dukování konfliktního prostředí a zdůraz-ňují význam náboženství jako proměnné,která je schopna zásadním způsobem ovliv-nit dvojznačně (jak pozitivně, tak i negativ-ně) průběh konfliktu i eskalaci násilí.

Někteří autoři předpokládají, že světovánáboženství mohou s pomocí dialogu pod-statnou měrou přispět k překonání těchtonebezpečných tendencí. Jeden z nich –Hans Küng v jednom ze svých bestsellerůupozorňuje na skutečnost, že velká světovánáboženství sdílejí společný soubor morál-ních hodnot a norem, které jsou určenyk ochraně jednotlivce a společnosti přednásilím a materiálním vykořisťováním zestrany mocných činitelů. Vysvětluje termín„zóna přesahujícího konsensu“, která musplývá s vytvářející se globální etikou. Je-jím základem je „zlatá vláda“ a čtyři přiká-zání: povinnost prosazovat kulturu nenásilía hlubokého respektování života; povinnostkulturní solidarity a spravedlivého ekono-mického řádu; povinnost kultury tolerancea života v pravdě; povinnost kultury rov-nosti a partnerství mezi ženou a mužem.2)

Morálními hodnotami a normami se za-bývaly další mezinárodní aktivity jako na-příklad první Světová konference nábožen-ství za mír (Kjóto 1970), zasedání Parla-mentů světových náboženství (Chicago,1993) a naposledy i Světový mírový sum-mit milénia (OSN – New York, 2000). Výz-namným střediskem dialogu mezi křesťan-stvím a islámem se stala Vídeň, kde seuskutečnily v roce 1993 a 1997 dvě konfe-rence zaměřené na tuto problematiku a mno-

ho dalších akcí. Islámsko-západní dialogprobíhal i v Karáčí v roce 1995 a v Nikósii(pod hlavičkou UNESCO) v roce 1997.

Především křesťanský svět občas podezí-rá islám z nesnášenlivosti, netolerance vůčijiným náboženstvím a kulturám, což je při-pisováno jeho univerzalistickému zaměře-ní, sklonům k politizaci islámu, úzkémupropojení státu a náboženství v muslim-ských zemích. Bývalý generální tajemníkNATO Willy Claes dokonce označil islámjako největšího nepřítele západní liberálnídemokracie po skončení studené války.3)

Americký islamista Bassam Tiby zasevyzval k sekularizaci islámu, jeho novémuchápání v rozměrech křesťanské reformacea zásadní rezignaci na islámský požadaveknadřazenosti.4) V islámském světě jsou po-dobné teze hodnoceny jako kulturní reduk-cionismus a řazeny do tzv. „orientalistické-ho kázání“, které Edward Said označil zaprojevy euro-atlantické nadřazenosti nadOrientem či pozůstatek euro-křesťanskéhoorientalismu využívaného ke kolonizacia potlačení islámu.5)

V islámském světě existují radikální fun-damentalistické, menšinové proudy, kteréprosazují konfliktní vize a popírají mož-nosti dlouhodobé koexistence se západnímliberalismem a demokracií. Jejich „du-chovním otcem“ je bývalý vůdce egypt-ských muslimských bratrů S. Qutb, kterýve svém hojně citovaném díle Milníky za-stával názor, že západní (ale i východní, ko-munistický) systém se vyčerpal, protožebyl zbaven životně důležitých hodnot, ježmu umožnily stát se lídrem lidstva. Islámtak zůstal jediným systémem, který siuchoval patřičné hodnoty, jako je humanis-mus, vysoká míra poznání a schopnost při-jímat nové myšlení. Všechny ostatní uni-verzální, individuální a kolektivní teoriebyly neúspěšné, podobně jako všechny va-rianty nacionalistických a šovinistickýchideologií. Pouze revivalistické, islámskéhnutí může dosáhnout statutu světovéhohegemona a překonat nesnesitelné období„džáhilíje“ (tj. předislámské nevědomosti),symbolizující deformovanou současnou is-lámskou společnost.6) Stoupenci těchtomyšlenek dávají často přednost konfrontacipřed kompromisem či trpělivým dialogem.

Vedle tohoto radikálního proudu politic-kého islámu se začínají prosazovat nové to-lerantní islámské směry reprezentované vý-raznými osobnostmi, které rozbíjejí zavá-dějící západní představu o monolitním „is-


STŘEDNÍ ASIE A ZAKAVKAZSKOlámském fundamentalismu“ jako hrozběZápadu.

V Egyptě je to vlivný šejch z islámskéhomyšlenkového centra Al-Azharu – JúsufQaradáwí, jenž ve svých pracích zdůrazňo-val schopnost islámu přebírat vědomosti,a dokonce i termíny přejaté z jiných civili-začních okruhů, které nemají arabský ekvi-valent (jako např. demokracie), a dát jimnový rozměr a přijatelný obsah. Snahouskupiny intelektuálů smýšlejících podobnějako šejch Qaradáwí, kteří jsou nazývánineoislamisty, je hledat prvky kompatibilityislámu s liberální demokracií.

Nová generace islámských reformistůa myslitelů pronikla i do vysoké politiky.Významný malajsijský reformista AnwárIbrahím prošel radikální myšlenkovou pro-měnou z charizmatického islamistickéhovůdce až po místopředsedu vlády a liberál-ního politika s globálním rozhledem, kterýusiluje o reformy v jihovýchodní Asii. Plu-ralismus a z něho vyplývající toleranci za-řadil do čistě islámských postojů. Je pře-svědčen, že islám je pragmatické a tole-rantní učení. Používal ve svých pracích ter-mín „convivencia“ (soužití) pro islámskouformu pluralismu, jež čerpala inspiraciz konfesní koexistence a spolupráce židů,muslimů a křesťanů ve středověkém Špa-nělsku (např. v Toledu). Anwárovou prio-ritou je ekonomická a sociální spravedl-nost a mnohem méně prosazováníislámského státu a zákona. Klade důrazna důležitost dialogu mezi civilizacemijako jedinou možnou alternativu konflik-tu civilizací.

Další slavnou osobností je AbdurrahmánWahíd, vůdce největší islámské organizacena světě „Obroda ulémů“ (náboženskýchučenců), jenž se v říjnu 1999 stal v historiiIndonésie jejím nově zvoleným preziden-tem. Patří mezi neomodernisty, kteří obha-jují variantu demokratického, pluralistické-ho islámu. Základem Wahídova učení jeidea kosmopolitního, modernistickéhoa tvůrčího islámu, který bude odrážet mul-tietnický a multikonfesionální charakter Indo-nésie. Wahíd odmítl představy islámu cobystátního náboženství a chtěl, aby zůstal vše-obsažnou, náboženskou, demokratickoua pluralitní silou. Stal se členem indonéské-ho Fóra pro demokracii odvolávajícího se naprincipy panca sila (v sanskutu pět principů)a uznávající rovnost všech náboženství.7)

Zajímavé osobnosti pocházejí z perské-ho, íránského prostředí, což je do jisté mírydáno kulturními tradicemi, humanistickýmiideály velkých středověkých básníků-esté-tů, jako byl Firdousí, Háfiz, Chajjám, Sá’dí,či filosofů jako byl Farábí. Íránští předsta-vitelé a učenci zdůrazňují pozici Íránu jakotradiční křižovatky kultur a civilizací, kterápomohla uchovat tolerantní vztah k hodno-tám jiných civilizací a schopnost přejímatz nich vše nejlepší. Íránský prezident M.Chátamí označuje tuto výjimečnost termí-nem „integrační kapacita“. Perský spiritua-lista Sohrevardí zase elegantně propojila integroval staroperskou moudrost, řeckýracionalismus a islámské intuitivní znalos-

Dialog civilizací:íránská odpověď na současnýproces globalizace JAROSLAV BUREŠ

ti. Básně Sa’dího jsou prodchnuty láskouk lidem, což vyplývá z jeho osobní životnífilosofie. Například Sa’dí hovořil o nezbyt-nosti uchovat rovnost a toleranci mezi lid-mi, kteří jako děti Adama byli stvořeniz jedné substance. Ten, kdo zůstává lhostej-ný k utrpení druhých, nezaslouží si, aby bylnazýván člověkem.8)

Schopnost respektovat a přejímat autori-ty pocházející z jiných myšlenkových, civi-lizačních okruhů lze nalézt i u předníhoideologa íránské islámské revoluce AlíhoŠaríatího. Ali Rahnema, autor působivé bio-grafie o této osobnosti ho charakterizovaljako mistra syntézy a prvotřídního eklekti-ka.9) Podle něho byl současně částečněmuslim, křesťan, žid, buddhista, stoupenecmazdakismu, súfí, heretik, marxista, exi-stencionalista, humanista a skeptik. Doká-zal být současně nacionalistou i internacio-nalistou, materialistou a stejně tak idea-listou či praktickým spiritualistou. Byl mo-dernistou, schopným dívat se na Východzápadníma očima a na Západ východnímaočima.

Podle profesora Kropáčka vyzdvihl Ša-rí’atí ideál moderního, rovnostářského islá-mu, který byl antagonistickým protivníkemzápadního kapitalismu a neantagonistic-kým rivalem marxismu.10) Stoupencem ra-cionálního vzájemného ovlivňování západ-ní a islámské civilizace a odpůrcem kon-cepce střetu civilizací byl další íránskýmyslitel Abdulkarím Sorúš, který bývá naZápadě a mezi íránskými studenty označo-ván za íránského Martina Luthera. Soroušpostavil koncepci kulturního prolínání pro-ti antizápadním pocitům, negativním stere-otypům rozšířeným v Íránu.11)

Prezident Íránské islámské republikyChátamí se stal od své inaugurace v roce1997 nejvýznamnějším stoupencem dialo-gu mezi civilizacemi. Během prezidentskékampaně šokoval oponenty z řad konzer-vativců svým postojem vůči Západu.V jednom rozhovoru označil západní civi-lizaci za pozoruhodnou a zdůraznil jejívliv na všechny části světa, zatímco kon-zervativní protikandidát Alí Akbar Náteq-Núrí opakoval tradiční formulaci o deka-dentním a materialistickém Západu. Vestejném kontrastu byly i projevy tehdejší-ho kon-zervativního prezidenta A. Chame-néího a Chátamího během teheránskéhosummitu Organizace islámské konference(OIK) (prosinec 1997). Chamenéí předpo-věděl, že morální pustina materiální zá-padní civilizace způsobí, že skončí navlastním smetišti. Chátamí naopak ocenilúspěchy západního světa a doporučilostatním, aby se naučili čerpat z těchto vy-možeností.12)

Tyto postoje upozorňují sice na moder-nistické přístupy Chátamího, ale nezname-nají jeho souhlas se současnou dominancíZápadu, zvláště USA. Jeho další kritickávystoupení obsahují rozhodný nesouhlass realistickými a neorealistickými západní-mi přístupy, které obhajují nerovnoměrnépřerozdělení moci v období po skončenístudené války na základě vojenské a eko-

nomické hegemonie a nespravedlivých po-litických privilegií.

V popředí je evidentní strach z unipolár-ního systému mezinárodních vztahů na čeles jedinou supervelmocí – Spojenými státy,která se snažila Írán politicky a ekonomic-ky, regionálně i mezinárodně izolovat v 90.letech v rámci doktríny „dvojího zadržová-ní“. Kromě toho straní Izraeli v jeho kon-fliktu s Araby a muslimy, neboť uplatňujenespravedlivou politiku „dvojích standar-dů“ v mezinárodní politice. V rámci prak-tické reálné politiky má zájem o nastolenímultipolarity v mezinárodních vztazích a zatímto účelem má zájem o rozšíření vztahůs Čínou, Ruskem a zeměmi Evropské unie,které odmítly americkou politiku zadržová-ní a vedly s Íránem kritický dialog. Během53. zasedání Valného shromáždění OSNvyzval Chátamí ve svém projevu k uznánírovnocenných práv pro všechny národya odstranění diskriminace slabších v rámcizastaralých struktur OSN, zvláště Radybezpečnosti. Podpořil vytvoření stáléhomísta v Radě bezpečnosti OSN pro zástup-ce početného islámského světa. Dialog civi-lizací začal být vnímán souběžně s vytváře-ním nového a spravedlivého mezinárodníhořádu.

Islamista B. Tibi upozornil na závažnýrozdíl mezi globalizací a univerzalismem.Instituce státu byla v současnosti úspěšněglobalizována, ale nikoli jeho politická kul-tura. Jsme svědky dvou současně probíha-jících procesů – strukturální globalizacea kulturní fragmentalizace.13) Národní státv tomto prostředí pozbývá politickou legi-timitu a negativní dopady tzv. „globálníkultury“ v režii západního informačníhohegemona zpochybňují i kulturní zakotvenízvláště islámského světa. Chátamí jakopředstavitel předsednické země Organizaceislámské konference (1997–2000) navrhlna summitu OIK v Teheránu v roce 1997iniciativu na zahájení dialogu civilizacía kultur, který by měl přispět k postupnépřeměně globalizace, zvláště v oblasti kul-tury, v demokratický, participační, pluralit-ní proces „globality“.14) Valné shromáždě-ní OSN rovněž přijalo v roce 1999 rezoluci(54/160) na základě íránského návrhu, kte-rá uznala právo národů a lidí na uchovánía rozvoj jejich vlastní kultury a identity.

Chátamí si uvědomil, že úspěšný průběhdialogu civilizací může být zajištěn pouzev demokratickém prostředí mezinárodníchvztahů. Islámské společenství by mělo býtv tomto ohledu příkladem, a proto defino-val během teheránského summitu hlavníprincipy islámské občanské společnosti ja-ko součásti globální občanské společnosti,která bude respektovat kulturní heterogeni-tu. Základem západní občanské společnos-ti jsou zkušenosti přejaté z řeckých měst-ských států a římského politického systé-mu, zatímco islámským zdrojem je praxe z Medíny, „města proroka Muhammeda“(Madínat an-nabí). Chátamí ji charakteri-zoval na summitu OIK v Dauhá jako spo-lečnost, v níž občané mají stejná práva,mohou bedlivě kontrolovat své vlády a vést

je k odpovědnosti. Vlády mají být ve služ-bách lidu a politika má být záležitostí rozu-mu a mravní čistoty.15)

Islámská občanská společnost v předsta-vách Chátamího by se měla stát nástrojemk dosažení jednoty, spravedlnosti a rovnos-ti. Dialog civilizací je komplikován tím, ženěkteré islámské země odmítají přijmoutVšeobecnou deklaraci lidských práv s odů-vodněním, že je v rozporu s některými is-lámskými principy. Írán proto předložilnejvyššímu komisaři pro lidská práva v Že-nevě návrh úpravy tohoto dokumentu podnázvem Islámské perspektivy pro obohace-ní Všeobecné deklarace lidských práv, kte-ré byly předtím projednány a schválenyčlenskými zeměmi OIK v Kuala Lumpuru.Stojí za zmínku, že Organizace islámskékonference na svém káhirském zasedánípřijala Deklaraci lidských práv islámu, kte-rá se v mnoha ohledech zásadně liší od ev-ropských standardů.16)

Valné shromáždění OSN na svém 53. za-sedání přijalo iniciativu současného írán-ského prezidenta Chátamího a vyhlásilorok 2001 rokem dialogu mezi civilizacemi,což velmi pozitivně přijali politici i intelek-tuálové, stoupenci funkcionalismu či neo-funkcionalismu. Tento směr vidí globaliza-ci jako prostředek k vytvoření „globálnívesnice“, svět bez hranic a bez předsudkůpřijímá nové aktéry v měřítku světa. Někte-ří využívají funkcionalismu k prosazovanímnohočetné identity či mnohočetné pří-slušnosti ke komunitě v rámci horizontál-ních struktur. Typem funkcionalistické in-stituce se stalo Mezinárodní centrum prodialog mezi civilizacemi (ICDAC), kterév rámci horizontálních struktur koordinujeaktivity místních, íránských agentur a orga-nizací ve vztahu k dialogu civilizací, tj. ne-vládních subjektů řazených do kategorie„nízké politiky“.

Podobný dialog civilizací probíhá i v rám-ci decentralizované spolupráce barcelon-ského euro-středomořského partnerstvíi v UNESCO. Dialog civilizací se obracípředevším na vrstvu málo privilegovanýchvzdělanců (studentů, vědců, kulturních čini-telů, novinářů či publicistů a méně na politi-ky, státní úředníky, k nimž má Chátamí spí-še nedůvěru. Právě mladá modernistickyorientovaná inteligence se stala základem je-ho volebního úspěchu v prezidentských vol-bách v roce 2000.

Chátamí nevěří v rychlé účinky dialogucivilizací na psychiku občanské společ-nosti a změnu mezinárodního prostředí.Reálnější je postupné odbourávání před-sudků a negativních stereotypů, a přede-vším výchova nové mladé generace. Tím-to směrem jsou i zaměřeny aktivityICDAC. Patří mezi ně pořádání vědec-kých seminářů v rámci výzkumného oddělení; aktivity dětské organizace Dětizemě, příprava rozsáhlé Encyklopedie dia-logu civilizací, vydávání internetovéhočasopisu e-zine, Dům dialogu pro organi-zování různých diskusních fór a širokápublikační činnost (Bulletin s obsahy se-minářů, čtvrtletník o literatuře a umění




aj.). Všechny programy jsou přístupné ve-řejnosti a pečlivě zaznamenávané na inter-netu.17)

Teherán se přeměnil od prvního dne tře-tího tisíciletí v město mezinárodního dialo-gu civilizací a v hlavní místo setkání růz-ných vládních a nevládních organizací.Z nejzajímavějších akcí to byl mezinárodníseminář na úrovni náměstků ministrů za-hraničních věcí pod příznačným názvem„Dialog mezi asijskými civilizacemi: Sou-časná odlišnost a budoucí konvergence“(únor 2001). Chátamí na něm zdůraznil po-třebu formovat občanské společnosti naúrovni států a varoval před nebezpečnýmdopadem globalizace na kulturní identituasijských zemí.

V průběhu roku by měl proběhnout řetězdalších dialogů: dialog mezi globálními ci-vilizacemi, dialog mezi africkými civiliza-cemi, dialog mezi středoasijskými a kav-kazskými civilizacemi a dialog civilizacíLatinské Ameriky. Celkem 18 světovýchosobností slíbilo předložit koncem roku2001 zvláštní výzvu k dialogu civilizací,která bude předána generálnímu tajemníkuKofi Annanovi. Jsou mezi nimi JacquesDelors, jordánský princ Hassan bin Talál,R. Weizsäcker či palestinská aktivistka H. Ašráwíová. Civilizační dialog by nemělbýt časově omezen pouze na první rok no-vého milénia, ale bude pokračovat i v ná-sledující dekádě, protože výkonný výborUNESCO rozhodl, aby se dialog civilizacístal prioritním tématem pro středně dlouhéobdobí, vymezené lety 2002–2007.

Konkrétní výsledky dialogu civilizacíi vzájemné chápaní jsou ztíženy různýmvýkladem pojmů, což je způsobeno přede-vším rozporem mezi západním antropo-morfismem, který zdůrazňuje hodnotovýsystém uznávající individuálního člověkajako centrální součást vesmíru, a muslim-ským teocentrismem (rabbáníja), který brá-ní vydělit jednotlivce z kolektivu věřících.Uznává výhradně nadřazenost božské vůlea jednotu stvořeného (tawhíd). Problémypůsobí i jednota státu a náboženství (islám-ský systém „dín wa dawla“). V důsledkuodlišného kulturně-historického vývoje ne-prošel islámský svět některými etapami vý-voje jako Evropa (nominalismus, humanis-mus, renesance, reformace, osvícenství čimodernismus). Už v 9. století byl potlačenv islámském světě racionální směr (mu’ta-zila). Specifický historický vývoj islámské-ho světa vyústil v situaci, že některé klíčo-vé termíny jako demokracie, lidská právaa celkový právní systém, občanská společ-nost, stranický pluralismus, parlamentnídemokracie, ale i svoboda mají více či mé-ně odlišný obsah, terminologicky působív mnoha případech cize, jako pozůstatekzápadního, koloniálního a imperialistické-ho systému. Samotný Chátamí přiznává vý-znamovou a jazykovou odlišnost v rámcidialogu civilizací, neboť jedna civilizacepoužívá teologické formy vyjadřovánía druhá zase sekulární jazyk.

Chátamího dialog civilizací je proto tře-ba chápat jako symbol emancipačního úsi-

lí rozvojového světa zaměřeného na evo-luční změnu mezinárodních vztahů odunilaterálního k multilaterálnímu schéma-tu. Muslimové odmítají triumfalismus zá-padního liberálního systému po skončenístudené války, tak jak ho prezentovalFrancis Fukuyama v knize „The End ofHistory“ (Konec historie). Těžce nesouzdůrazňování evropské židovsko-křesťan-ské civilizace a opomíjení rozhodujícíhovlivu muslimské vědy a myšlení (např.averroismu) na uspíšení evropské renesan-ce. Chátamí připomněl v mnoha svýchprojevech rozhodující převahu Západu vevojenské, ekonomické a vědecko-technic-ké oblasti. Proti této hegemonii staví prv-ky islámského humanismu, etiku, morálkua sociální spravedlnost.

Nejvyšší představitelé států Organizaceislámské konference schválili v květnu1999 Teheránskou deklaraci dialogu civi-lizací, jež obsahovala konkrétní pravidlaa principy, kterými se má řídit dialog.K nejdůležitějším patří: respektování dů-stojnosti, rovnosti, kulturní odlišnosti, ná-zorové či hodnotové tolerance. Účastnícidialogu musí uznávat odlišné zdroje po-znání v prostoru a času a být připravenina proces vzájemného civilizačního obo-hacování. Dialog by měl být určen provšechny lidi, národy, a stát se tak pro-středkem k hledání společných civilizač-ních hodnot. Měl by rozhodně odmítnoutjakékoli pokusy o kulturní nadvládu a vy-cházet z principů spravedlnosti, rovnosti,míru, solidarity, mezinárodního právaa Charty OSN.18)

Cílem dialogu civilizací z íránského po-hledu není pouze prosadit emancipaci islám-ských zemí v období globalizace, uchovatjejich identitu, hodnoty či umožnit dokonče-ní procesu modernizace, nýbrž dospět jehoprostřednictvím k novému celosvětovémuparadigmatu mezinárodních vztahů, kterýpomůže zajistit uvolnění, bezpečnost, míra prosperitu na celém světě. Znamená od-klon od islamistické teze, jež počítá s defini-tivním mírem na světě až po nastolení bož-ské vlády (hákimíjat Alláh). V tomto ohleduvystupuje Chátamího iniciativa pro dialogcivilizací jako životaschopná alternativa glo-bálního „střetu civilizací. ❍

1) The Cyprus Weekly, 31. 10.–6. 11. 1997.2) Hans Küng, Karl Josef Kuschel: Eklärung

zum Weltethos: Die Deklaration des Parlamentsder Weltreligionen, München 1993, s. 9–11.

3) Amr Samet: Islamic-European Relations:The Legitimacy Link, Aussen Politik, Vol. 48,1997/1, s. 92.

4) Bassam Tibi: Islam and Cultural Accomo-dation of Social Change, Boulder, WestviewPress 1990, s. 69.

5) Edward Said: Orientalism Reconsidered,The Geopolitics Reader, edited by G. Ó Tuathail,S. Dalby , P. Rotledge, London-N.Y., Rotledge1999, s. 256–264.

6) Qutb, S.: Milestones, Yung Muslim Canada(http://www.youngmuslims.ca/online–library/books/milestones/index.htm, Úvod, s.1–7.

7) Paňčašíla znamenala původně pět příkazůpro buddhistického laika (nezabíjet živé tvory;nebrat, co není dáváno; zdržet se nedovolenéhopohlavního styku; nelhat; nepít opojné nápoje).Kromě toho znamená i souhrnný termín pro pětzásad mírového soužití, které byly formuloványběhem čínsko-indických rozhovorů v roce 1954a přijaty v Bandungu v roce 1956 (uznání územ-ní suverenity; neútočení, nevměšování do vnitř-ních záležitostí; rovnost a vzájemná výhodnost;mírové soužití). V Indonésii se staly základempro vyhlášení deklarace neangažovaných zemí v Bandungu (1955). Zásady panca sila jsou v In-donésii ústavními principy od srpna 1945 – vírav boha, demokracie neboli humanismus, interna-cionalismus, nacionalismus a sociální spravedl-nost.

8) Debating Dialogue Among Civilisations,Assembly Hears Calls to Elliminate WidespreadCultural, National Misconceptions, Stereotyping,Press Release GA/9818, 13. 11. 2000.

9) Ali Rahnema: An Islamic Utopian, London-N.Y., I. B. Tauris 1998, s. 370.

10) Luboš Kropáček: Islámský fundamentalis-mus, Praha, Vyšehrad 1996, s. 188.

11) Valla Vakili: Debating Religion and Poli-tics in Iran: The political Thought of AbdelkarimSoroush, Council for Foreign Relations 1996,Occasional Paper Series No. 2, s. 40–41.

12) Iran Weekly Press Digest, Vol.10, No. 50,6. 12. 1997, s. 10.

13) Bassam Tibi: Post-Bipolar Order in Crisis:The Challenge of Politicised Islam, MilleniumJournal of International Studies 2000, Vol. 29,No. 3, s. 848.

14) Text of the Statement by Dr. Kamal Khar-razi, Minister for Foreign Affair of the IslamicRepublic of Iran before the 55th Session of UNGeneral Assembly, N.Y., 15 September 2000,The Iranian Journal of International Relations,Vol. XII., No.3, s. 529–530.

15) Khatami: „Islamic Civil Society a Meansof Attaining Unity, Justice and Equity“, TeheranTimes, 11. 12. 1997 a rovněž Full Text of Khata-mi’s Address at OIC Summit in Doha, Iran News,13. 11. 2000.

16) Podrobně o islámském právu viz LubošKropáček: cit. dílo, s. 73–82.

17) Internetová stránka dialogu civilizací a akti-vit ICDAC:(Http//www.un.int/iran/dialog03.ht-ml)

18) Teheran Declaration on Dialogue AmongCivilisations adopted by Islamic Symposium onDialogue among Civilisations, Teheran 3–51999. Podrobněji o cílech dialogu civilizací vizBehzad Shahandeh: Dialogue Among Civilisati-ons: Vital for Humanity on the Threshold ofThird Millenium, Dicscourse: An Irania Quarter-ly, Vol. 1, No. 3, Winter 2000, s. 97–106.

13


Zde proti sobě stály vládní jednotky pod-porované především Ruskem a takzvanáSpojená tádžická opozice s hlavní rolí Is-lámské strany obrody Tádžikistánu6) s příli-vem peněz z islámských zemí, dodávkamizbraní z Afghánistánu, ale i z obchodu s nar-kotiky, který se v této době znamenitě roz-bujel na afghánsko-tádžickém pomezí. Kon-flikt však neměl charakter boje meziislámským fundamentalismem a ateistický-mi postkomunistickými špičkami. Nelze jejhodnotit ani jako etnický. Jednalo se přede-vším o boj o moc mezi regionálními elitami.

Válka skončila po pěti letech naprostýmvyčerpáním země. Pod tlakem postupu-jících tálibánských jednotek v Afghá-nistánu7) byla mezi vládou v Dušanbea Spojenou tádžickou opozicí podepsána 27. června 1997 v Moskvě konečná mírovádohoda.8)

Opozice podle této dohody získala dořádných voleb třicetiprocentní zastoupení vevšech vládních strukturách, křeslo klíčové-ho silového ministra a některé další výhody.Zdaleka ne všechna ustanovení této dohodyvšak byla dodržena. Umírnění představiteléopozice, včetně jejího předáka Saida Abdul-ló Núrího, naopak nedokázali odzbrojit ně-které své radikální velitele, kteří si za válkyzvykli na tučné zisky z ilegálního přeshra-ničního obchodu se zbraněmi a narkotiky.Někteří analytici dokonce tvrdí, že tentostav nejenže vůdcům opozice vyhovuje,a upozorňují i na možné pokračující kontak-ty mezi opozičními politiky, ozbrojenýmiskupinami a Tálibánem,9) přestože všechnytyto strany takovou možnost vylučují.10)

Mírový proces se formálně završil v le-tech 1999–2000. Na podzim 1999 proběhlyprezidentské volby, které měly velmi podiv-ný charakter. De facto se jich zúčastnil pou-ze jediný kandidát – dosavadní prezidentRahmónov. Opozičníkandidát Spoje-né tádžickéopozicea bývalý


Východní území, tzv. Autonomní provin-cie Horský Badachšán, jsou dostupná po je-diné komunikaci spojující Dušanbe s cent-rem Autonomní oblasti Horský Badachšáns Chorogem kyrgyzským Ošem po tzv. Pa-mírské dálnici. Právě zde vládli vždy více-méně samostatní begové (Vachánský, Iška-šimský apod.) a dodnes je tato část zeměpouze málo ovládána z centra – fakticky zdevládnou především místní klany a dnes takénarkomafie.2)

Toto rozdělení země podporovalo vznikklanů, navenek poloautonomních na dru-hých, uvnitř naopak silně zpevněných rodin-nými i místními vazbami. Klanové strukturyse v Tádžikistánu zachovaly více než v kte-rékoliv jiné oblasti Střední Asie. Klany jsouseskupeny především podle místní přísluš-nosti a základ tvoří čtyři výše zmíněné ob-lasti.3)

Občanská válka v Tádžikistánua její následky

Historie novodobého Tádžikistánu je pře-devším historií permanentní nestability. Mí-rový vývoj v nové nezávislé zemi trval pou-ze několik měsíců. V průběhu jara 1992začala postupná eliminace jiných než kul-jóbských a chodžentských klanů z vedou-cích pozic v zemi. Symbióza těchto dvouoblastí byla patrná i v období Sovětskéhosvazu, kdy „jižané“ z Kuljóbu tvořili převáž-ně politickou elitu, zatímco severní Cho-džent držel ekonomiku a vnější vazby. Os-tatní oblasti byly prakticky vytlačenyz účasti na správě země.4) Tyto oblasti takvytvářely opozici vůči rodícímu se novémurežimu, složenému, podobně jako v dalšíchpostsovětských zemích, z bývalých komu-nistických špiček.

V čele protivládních demonstrací v květ-nu 1992 stanula převážně „zelená opozice“,pod vedením Islámské strany obrody Tádži-kistánu a Demokratické strany. Na nedale-kém náměstí se setkávali vládní přívrženci,často přivážení autobusy z klanově spřízně-ných jižních a centrálních oblastí. Sporytěchto dvou táborů přerostly z demonstracív regulérní občanskou válku.5)

Tádžické regionyTádžické hory nebyly v historii kontrolo-

vány středoasijskými státy více než jen for-málně. Přestože od druhé poloviny 19. sto-letí byla větší část území dnešníhoTádžikistánu součástí Bucharského emirátu,který přes ruskou dominanci v regionu zů-stával nadále vnitřně samostatným státnímútvarem, ovládajícím i pamírská údolí, fak-tickými vládci těchto těžko dostupných úze-mí byli poloautonomní místní begové.1)Rozkouskování celého prostoru v letech1924–1936 do národních republik přispělok vytvoření do jisté míry umělého a nesou-rodého celku, jenž se měl stát vlastí Tádži-ků. Na jedné straně byla od něj oddělena tra-diční centra perské a tádžické kultury jako Samarkand nebo Buchara, na stra-ně druhé bylo toto území konglomerátemvzájemně spolu nesouvisejících celků, kteréurčují i současnou roztříštěnost země.

Severní část je geograficky, komunikačněi etnicky spojena s dnešním Uzbekistánem.To se týká především oblastí okolo městaChodžent (dříve Leninabad/Leninobod,dnes Soghdijská oblast) na severu nebo Pen-džikent na západě země. S centrálním Tá-džikistánem je spojena jedinou pozemní ko-munikací, která je navíc v zimě obtížněsjízdná. Region byl již za carského Ruskasilně industrializován, což se promítlo i dojeho současného hospodářského významupro Tádžikistán jako hlavního ekonomické-ho centra země.

Centrální a jižní Tádžikistán, dnes z většíčásti pod kontrolou vlády v Dušanbe, zahr-nuje okolí hlavního města (Hissar, Kofarni-chon) na jedné straně a relativně dostupnouúrodnou jižní část země (města Kuljób, Kur-gon-Tjube) na straně druhé. Většina součas-ných tádžických politických elit, včetně pre-zidenta Rahmónova, je původem z Kuljóbu.Okolí Dušanbe je také sídlem místních kla-nů, které se však v celostátním měřítku pří-liš neprosazují. Hlavní město Tádžikistánuje samo o sobě jakýmsi Tádžikistánem v ma-lém, kde v jednotlivých čtvrtích často žijípohromadě skupiny se společným místnímpůvodem.

HorskýTÁDŽIKISTÁNna horké půděMalá země vklíněná mezi ledovými pamírskými štíty a horkým Afghá-nistánem se v poslední době stává opět po několika letech centrempozornosti světových médií. Letos se očekává třetí a podle některýchanalytiků i rozhodující sezóna nového konfliktu ve Střední Asii.

SLAVOMÍR HORÁK


14

Afghánský faktor ve středoasijskéa tádžické politice

Nestabilita v Afghánistánu, obchod s nar-kotiky a islámský extremismus jsou spojený-mi dny téže nádoby. Střední Asie se v 90. le-tech stala místem, kudy proudí asi 80 procentafghánské produkce opia.15) První zemí, ku-dy většina drog prochází, byl právě snadnoprostupný Tádžikistán. Mnozí obyvatelé chu-dých oblastí Badachšánu se z nedostatku ji-ného možného výdělku dali na narkoobchod.Postupně se vytvořily některé drogové klany,jež ovládly tento výnosný obchod od afghán-ských hranic až po Moskvu.

K největším narkobaronům patří dnes jižvšeobecně známý Džumambaj Chodžijev,zvaný Nomóngóní, bývalý polní velitelz tádžické občanské války, jeden z těch,kteří se odmítli podřídit odzbrojení podletádžické mírové dohody. Postupně si „Džu-ma“ vytvořil největší obchod s narkotikyna trase Afghánistán–Tádžikistán–Fergán-ská kotlina. Když kyrgyzské a uzbecké úřa-dy začaly postupně jeho obchody mařit,rozhodl se využít napjaté sociální a ekono-mické situace v oblasti a podařilo se munaverbovat množství nezaměstnaných, ze-jména mladých lidí, vidinou práce a peněz.Jejich „vymývání mozků“ proběhlo ve vý-cvikových táborech v Tádžikistánu, Afghá-nistánu a Pákistánu za podpory Tálibánu.Výsledkem byly dvě ozbrojené operacev létě 1999 a 2000, když s několika mužiDžuma a jeho pomocníci napadli Batken-skou oblast v jižním Kyrgyzstánu, přičemžhlavním deklarovaným cílem byla Fergán-ská kotlina. Jednalo se zřejmě o první po-kusné balónky, které měly prověřit sílya možnosti středoasijských států. Ukázalose, že slabá kyrgyzská armáda je schopnaodvrátit útoky několika stovek mužů v ho-rách jen s krajními obtížemi, a ani uzbeckáarmáda, považovaná za nejlépe vyzbroje-nou armádu v oblasti, neukázala zvláštnípřipravenost čelit útokům těchto skupin.O málo početné a nedobře vyzbrojené tá-džické armádě ani nemluvě. Ani přítom-nost ruské 201. motostřelecké divize a rus-kých pohraničníků v zemi nedokázalazabránit poměrně volnému průniku ozbro-jenců do Tádžikistánu.

O tom, že Afghánistán se může pro Střed-ní Asii stát hrozbou, není dnes již pochyb.I když se před několika lety diskutovaloo vpádu vojsk Tálibánu do Tádžikistánu, uka-zuje se, že destabilizace situace může jít i ji-nou cestou – cestou malých, ale dobře vy-zbrojených guerillových skupin, které jsouvelmi dobře vyzbrojené a proti kterým se těž-ko bojuje, zvláště v tak náročném a členitémterénu, jakým je Pamír.

Tyto skupinky, soustředěné dnes přede-vším okolo Džumy Nomóngóního, se ofi-ciálně zaměřují na islámskou propagandu,která nachází ohlas hlavně mezi sociálněslabými vrstvami ve Střední Asii. Sám No-móngóní je však spíše než islámský extre-mista pragmatický obchodník, jenž za is-lámskými hesly vidí reálnou situaci veStřední Asii a dokáže velmi dobře využívatslabosti dnešních států pro svůj obchod,soustředěný na přepravu narkotik. Z čistěpragmatických důvodů si také vybral Tádži-kistán jako jednu ze svých základen. Slabost

místopředseda Islámské strany obrody Tá-džikistánu11) Davlat Usmón kandidaturu od-mítl. Kvůli formální pluralitě voleb byl na-konec zaregistrován, přestože nedosáhlpožadovaného počtu podpisů na svou pod-poru. Ve volbách dosáhl drtivého vítězstvíRahmónov.12)

Porážka opozičních sil však ještě nebyladovršena. V únoru a březnu 2000 se konalyparlamentní volby, v nichž opozice získalapouze dvě křesla ze 63 v dolní komoře tá-džického parlamentu (Madžlisi Oli). V oboupřípadech byly volby na středoasijské pomě-ry relativně korektní a vládnoucí garnitura senemusela příliš namáhat s odstavením opo-zičních sil, protože Spojená tádžická opozicese nacházela ve stadiu faktického rozkladuvzhledem k neshodám předáků jednotlivýchstran. Těmito volbami navíc ukončila svoučinnost tzv. Komise národního usmíření v če-le se Saidem Abdulló Núrím, která podle mí-rové smlouvy z roku 1997 měla zemi dovéstk demokratickým volbám. Opozice v čeles islamisty tak ztratila kontrolu nad význam-nými funkcemi v zemi a na další vládě sev současnosti podílí pouze málo. Většinuv parlamentu má dnes Lidově-demokratickástrana Tádžikistánu v čele s prezidentemRahmónovem, podporovaná vesměs propre-zidentskými nezávislými kandidáty a komu-nisty.13)

Poválečné problémy země se soustřeďujído několika okruhů problémů:• ekonomická slabost země• nekontrolovatelnost některých území země

(zejména sever a východ)• nestabilita v Afghánistánu, obchod s nar-

kotiky a islámské extrémní síly.Ekonomika sice v posledních dvou letech

začíná růst, je nutno si ovšem uvědomit, žetento růst vychází z velmi nízkého zákla-du.14) Bez pomoci jiných zemí, předevšímRuska, několika nadací a humanitárních or-ganizací (Aga Chán v Horském Badachšá-nu) by se země ocitla v ještě větších ekono-mických problémech.

tádžické centrální vlády při kontrole někte-rých území umožňuje de facto neomezenýpohyb všem ozbrojeným skupinám, včetněpřevozu narkotik a zbraní. Vyskytlo se i ně-kolik případů spolupráce ruských pohranič-níků s místními převaděčskými a pašerácký-mi strukturami.

Do vývoje v zemi se dále promítají zájmyněkolika bližších i vzdálenějších zemí.V první řadě je to Rusko, které v Tádžikistá-nu vidí štít před „islámským nebezpečím“na vlastním území z Afghánistánu, kterýpodle Moskvy podporuje militantní čečen-ské bojovníky.16)

Spojené státy sice oficiálně podporujíruský boj proti Tálibánu a jejich snaha o zís-kání teroristy číslo jedna – Usámy ben Ládí-na – je navenek značná, ale zdá se, že podtouto pokličkou se skrývá snaha oslabit Rus-ko jeho zavlečením do konfliktu ve StředníAsii.17)

ZávěrNa jaro nebo léto letošního roku se před-

pokládá další ozbrojený střet ve Střední Asii,v němž jsou nejohroženějšími oblastmi Tá-džikistán, Kyrgyzstán a Uzbekistán. Podleúdajů německé rozvědky je v současnosti při-praveno v afghánských táborech okolo dvouaž tří tisíc dobře vyzbrojených bojovníků18),což je několikanásobně vyšší počet nežv předchozích letech. Znamená to přípravurozhodujícího úderu Džumy Nomóngóního?O tom lze momentálně vést pouze spory.

Ekonomické problémy, rozvrácenost hos-podářství a nestabilita činí z Tádžikistánu ze-mi se zvýšenou citlivostí k nestabilitě v okol-ních zemích. Snaha o ochranu před toutonovou vlnou nestability, přicházející přede-vším z Afghánistánu, nutí tádžické předsta-vitele obracet se o pomoc k vyspělejším ze-mím blízkého i vzdáleného regionu, v prvnířadě k Rusku, jehož vliv na dění v zemi sednes začíná podobat jistému vazalskémuvztahu. Navíc roztříštěnost země, kdy vládafakticky ovládá pouze její menší část, ohro-žuje samu existenci nezávislého státu.

❍1) K historii oblasti např. Johnston, Charles:

Darwaz and Karategin: An EtnographicalSketch. In: The Asiatic Quarterly Review. NewSeries – Volume III., January – February, 1892,The Oriental University Institute, London.Možno najít na stránce http://www.angelfire.com/sd/tajikistanupdate/darkar.html. Svědectvío oblasti na počátku 20. století např. Malý, J. J.:V roklinách Darvázu. Družstevní práce, Praha,1941.

2) Pro starší dějiny Badachšánu např. Tarich-i Badachšán [Dějiny Badachšánu], Faksimilierukopisu s překladem do ruštiny. Vostočnaja li-těratura RAN, Moskva, 1997.

3) Podrobněji ke klanovému faktoru Tádži-kistánu např. Horák, Slavomír: Občanská válkav Tádžikistánu 1991–1997, http://slavomirho-rak.euweb.cz/Tajikistan.htm. Obecně ke středo-asijské společnosti např. Poljakov, S. P.: Tradi-cionalizm v sovremennom sredněaziatskomobščestve, Centraľnyj dom naučnogo atěizma,Moskva, 1989.

4) Ačkoliv v 80. letech díky zapojení sovětskéarmády do konfliktu v Afghánistánu ministrvnitra Tádžické SSR tradičně pocházel z Bada-chšánu.



5) Blíže k občanské válce Horák, Slavomír:Občanská válka v Tádžikistánu, viz pozn. 3 ne-bo Mikuľskij, D. V. - Buškov, V. I.: Anatomijagraždanskoj vojny v Tadžikistaně. Institut etno-logii i antropologii RAN, Moskva, 1997; pří-padně Malašenko, A. - Koppiters, B. - Trenin,D. (eds.) Etničeskije i regionaľnyje konflikttyv Evrazii I – Centraľnaja Azija i Kavkaz. Vesmir, Moskva, 1997.

6) O této straně blíže Horák, Slavomír: Islám-ská strana obrody Tádžikistánu, Euroasijský ex-press, 1/2001, http://euroasia.euweb.cz/1-2000–horak.htm

7) Šlo zde o obavu z vpádu vojsk Tálibánu doTádžikistánu. Abdullaev, Rašíd – Babachanov,Umed: Děkujeme Tálibánu za mírovou dohoduv Tádžikistánu. In: Mezinárodní politika, 11/97,str. 22–23.

8) Překlad této dohody viz Horák, Slavomír:Občanská válka v Tádžikistánu (viz pozn. 3).

9) Sadulloev, A.: Štrichi k portretu Saida Ab-dullo Nuri, IAŽ „Fergana“, 2. 4. 2001, http://www.caapr.kz/show.php?caa0204-03.htm

10) Cornell, S. E.: Interview with Seyid Rakh-matullah Hashimi, Senior Official, Foreign Mi-nistry, Islamic Emirate of Afghanistan (Tali-ban). In: Central Asia and Caucasus Analyst,28. 3. 2001. http://cacianalyst.org/.

11) O její činnosti do roku 2000 např. Horák,Slavomír: Islámská strana obrody Tádžikistánu.In: Euroasijský express, 1/2001, http://euroa-sia.euweb.cz/1-2001–sa–horak.htm.

12) Emómalí Rahmónov získal 96,9 % ode-vzdaných hlasů, zatímco jeho soupeř dostalpouze 2,3 % hlasů. Stručné informace o volběprezidenta a životopis obou kandidátů např. Ho-rák, Slavomír: Osobnosti v Tádžikistánu, 2000.http://slavomirhorak.euweb.cz/bustan3-2000.htm.

13) Přesné výsledky voleb Hizbi Demokrati-Chalkii Todžikiston/Lidově-demokratická stra-na Tádžikistánu (64,5 % hlasů, 30 křesel v par-lamentu), Hizbi komunist/Komunistická strana(20,6 %, 13 křesel), Hizbi Nohzotii Islomii Ta-džikiston/Strana islámské obrody Tádžikistánu(7,5 %, 2 křesla), nezávislí (vesměs pro Lidově-demokratickou stranu 15 křesel, další 3 kře-sla neobsazena. (zdroj Agora: http://www. ago-ra.stm.it/elections/tajikistan.htm)

14) Úroveň HDP v roce 1998 byla podle Svě-tové banky (http://www.worldbank.org/) 990USD/obyv. (podle parity kupní síly). PřírůstekHDP pro rok 2000 se předpokládal okolo 4 %,CIS, Times of Central Asia, 5. 1. 2001.

15) Rok 1999 byl nejúrodnějším v posledníchletech. Předpokládá se, že v Afghánistánu bylosklizeno 4700 tun opia.

16) Tálibánská vláda v Kábulu jako dosud je-diná uznala v roce 1998 samostatnost Čečenskérepubliky Ičkeria.

17) K americko-ruským vztahům v průsečíkuStřední Asie a Afghánistánu např. Cornell,Svante-Sultan, Maria: Afghanistan as Center:Cenrtas Asia's New Geopolitics. In: CentralAsia and Caucasus Analysit, November, 22,2000, http://www.cacianalyst.org/ (Archive).

18) Magda, Viktoria: Opasnosť s juga. In:Russkij deadline, 28. 3. 2001. http://www.caa-pr.kz/show?phpcaa2803-02.htm.

Kdekoliv dnes propuknou lokální kon-flikty, kde na jedné straně stojí muslimové,část mediální publicistiky přemílá Hunting-tonova očekávání leckdy až s jistým zalíbe-ním. Seriózní odborné analýzy představuširšího mezicivilizačního střetu naopak vět-šinou odmítají, a to s různým rozloženímdůrazu. Ukazují například na skutečnost, želokální konflikty mají vždy vlastní konkrét-ní příčiny, že islám vůbec není monolitní (J. L. Esposito) nebo že rozhodující spornení mezi civilizacemi, nýbrž mezi demo-kracií a fundamentalismem (B. Tibi).K Huntingtonově tezi zaujímají postoj takéstátníci. V dubnu 1999 se z iniciativy býva-lého německého spolkového prezidenta R.Herzoga a za patronace nejvyšších předsta-vitelů šesti evropských a pěti muslimskýchstátů sešla v Berlíně mezinárodní konferen-ce o budoucnosti vztahů mezi západnímia muslimskými společnostmi. Jednánímkonference udala hlavní směr myšlenka, žeHuntingtonův krizový scénář střetu civili-zací rozhodně nevyjadřuje osudovou nut-nost. Skutečnost by z něj však mohly učinitmezikulturní ignorance, lhostejnost a vzá-jemné neporozumění.1) Proto účastníci vy-zdvihli potřebu společného úsilí všech o za-bránění konfliktu. Ve stejném duchu vyzní-vají také příležitostné výroky a projevydobré vůle státníků a předních intelektuálůz obou stran. Nepřehlédnutelná jsou mezinimi poselství, která pravidelně adresujejordánský princ Hasan bin Talál Foru 2000,konanému u nás na Pražském hradě.

Naše krátká úvaha si klade za cíl upřesnitpohled na dané téma. Některá nedorozumě-ní může vyvolat již sám titul tohoto článku.Především: Evropa a islám nejsou symetric-ké pojmy. Islám tu figuruje jako zkratkovéoznačení kulturního okruhu, či Huntingto-novou terminologií civilizace, a zároveňi souboru převážně muslimských států. Těchsdružuje Organizace islámské konferencecelkem 55, některé z nich k Evropě patří,

zvláště v pojetí OBSE, nebo leží v jejímbezprostředním sousedství. K vyznačenémutématu patří tedy jak otázky vztahu mezi ev-ropskými a islámskými hodnotami, tak vzta-hy mezistátní. Islám je ovšem také velkésvětové náboženství, a v tomto významu jevelkým dílem jeho partnerem v dialogukřesťanství. Všimneme si krátce obou mož-ných rozměrů střetu a jeho prevence.

Mnoho historiků sdílí rozšířený názor, žekřesťané i muslimové se pokládají za výluč-né držitele pravdy s celosvětovým určením,takže mezi jejich nábožensky definovanýmicivilizacemi, vyrostlými ve vzájemnémbezprostředním sousedství a teologicky pří-buznými, byly konflikty nevyhnutelné.2)Přesnější historické analýzy nicméně ukáží,že někdejší ,,svaté války“ byly motivoványpřevážně jinými než ideovými zájmy. Dnesve vztazích mezi křesťanskými církvemia islámskými autoritami nabyly vrchu vzá-jemný respekt a ochota k dialogu, vedené-mu s důrazem na společné hodnoty a obec-né dobro. Křesťansko-islámský dialog,setkávání a příležitostná spolupráce za mi-nulých 40 let na různých úrovních zřetelněpokročily a většina věřících je vnímá jakopřirozené, přestože na obou stranách existu-jí nadále také skupiny, které s takovoutovstřícností nesouhlasí. Hlasitější nesouhlasbývá zaznamenáván na muslimské straně.V sekularizovaných společnostech Západucírkve přijaly za svůj navíc étos lidskýchpráv, včetně náboženské svobody, a před-kládají jej i jako téma v dialogu. Podobnějako jejich muslimští partneři však nepřijí-mají postmoderní relativizaci základníchhodnot, jako jsou pravda, dobro, krása,spravedlnost a soucit, a jejich vyprazdňová-ní nebo nahrazování politikářsky nebo trho-vecky deformovanými konstrukty.

Zvláštní výzvu pro evropské křesťanypřinesl vznik početných komunit muslim-ských přistěhovalců v jejich vlastních ze-mích.3) V duchu evangelijní etiky a uznání



Po celá desetiletí studené války žádný článek veForeign Affairs nevyvolal tak rozsáhlou diskusijako Huntingtonovy úvahy publikované v první verzi krátce po jejímkonci, v létě 1993. Podle známého harvardského politologa rozdělujísoučasný svět nejzávažněji hranice mezi civilizacemi, a je třeba se mítna pozoru, aby se nestaly bitevními liniemi. Do obecného povědomí ve-šla zvláště představa hrozby, jakou pro Západ představuje civilizace islámská. Pocit ohrožení z tohoto směru přiživují samozřejmě zprávyo vzestupu fundamentalistických tendencí, zaznamenávaném v někte-rých muslimských zemích od 70. let.

Evropa a islám:střet civilizací?

LUBOŠ KROPÁČEK

pluralitní povahy dnešní evropské kulturyvrcholné evropské křesťanské instance – ka-tolická Rada evropských biskupských kon-ferencí (CCEE) a protestantsko-pravoslav-ná Konference evropských církví (KEK) –ustavily od roku 1987 společnou expertníkomisi „Islám v Evropě“, která pracuje prolepší vzájemné poznání a dobré soužitíkřesťanů s menšinovými evropskými musli-my. Letos v září komise pořádá v Sarajevukonferenci křesťanských a muslimskýchpředstavitelů o postavení, odpovědnostia úkolech věřících obou velkých nábožen-ských tradic v dnešní pluralitní evropskéspolečnosti.

Ze sekulární perspektivy nabídla musli-mům ruku k lepšímu poznávání a spoluprá-ci Rada Evropy v Doporučení č. 1162, kterépřijalo její Shromáždění 19. 9. 1991. Doku-ment zdůrazňuje potřebu oprostit se od fa-lešných stereotypů a ukazuje, jak v tomtosměru mohou přispět ke spravedlivému oce-nění partnera školy, média, nakladatelstvía kulturní instituce, státní a městské úřadyi nevládní organizace. Doporučení zároveňvýslovně rozlišuje mezi islámem a jeho fun-damentalistickou podobou, kterou označujeza neslučitelnou s etickými principy, k nimžse hlásí Rada Evropy, například v otázce po-stavení žen nebo svobody slova.

Ve vztazích mezi evropskými a muslim-skými státy převládají zatím standardní for-my bilaterální diplomacie a hospodářskéspolupráce. Od poloviny 90. let se všaksjednocující se Evropa vydala cestou smě-řující k rozvoji multilaterálního partnerstvíse zeměmi středomořského regionu. Od do-savadních asociačních dohod, které Evrop-ská unie uzavřela s několika muslimskýmistáty Středomoří, mnohostranné úsilí smě-řuje k vybudování rozsáhlé zóny volnéhoobchodu. Podle místa konání první euro-středomořské konference z konce roku1995, jíž se zúčastnili vysocí představiteléevropské patnáctky a 12 států z jižní a vý-chodní části Středomoří, se symbolicky ho-voří o barcelonském procesu. Jeho agendazahrnuje tři tematické okruhy: politikua bezpečnost, ekonomiku a finance a sociál-ní a kulturní otázky, tj. lidskou dimenzi.

Stojí za zmínku, že náboženské tematicenení v tomto koši vyhrazeno zvláštní místo,údajně pro odmítavý nezájem arabských ze-mí. Velkou pozornost však proces věnujeotázkám značných rozdílů mezi evropskýma muslimským břehem Středomoří v ekono-mickém rozvoji a v demografickém růstu,jejichž důsledkem je silný migrační tlak naEvropu. O rozvoj partnerských vztahů s Ev-ropou projevují velký zájem zapojené zeměi další arabské a muslimské země v jejichzázemí. Otázka ,,střetu civilizací“ zcela mi-zí za projekty mnohostranné spolupráce,včetně multikulturních médií, studií a insti-tucí. Obavy z konfliktu se redukují jen nazvláštní oblasti. Arabští podnikatelé se obá-vají ničivé konkurence výkonnějších evrop-ských ekonomik, v jižní Evropě se zaseozývá strach z přílivu laciného egyptskéhotextilu. Nejvíce se však Evropané obávajívolného pohybu osob, přistěhovalectví za

lepším živobytím a šíření kriminality. Důle-žitou roli v prevenci konfliktů může a musíhrát v náboženském i v sekulárním kontex-tu lepší vzájemné poznávání. Patří k němuozdravování historické paměti, zatížené stá-le na obou stranách předsudky a tendencíhodnotit černobíle konfrontace v minulosti.Například příčiny a průběh alžírské válkyza osvobození líčí učebnice dějepisu veFrancii stále jen mlhavě, rozhodně jinak,než se o nich hovoří a učí v severní Africe.4)Potřebou věnovat pečlivější pozornost mul-tikulturní výchově se zabývá Rada Evropyi barcelonský proces. Muslimové usedlív Evropě sledují dnes velmi pozorně, co sepíše v učebnicích, z nichž se mají učit i je-jich děti, o islámu a o společně sdílenýchúsecích evropsko-islámských dějin. Černo-bílé stereotypy v názoru na konflikty s mus-limy ztratily v posledních letech mnoho nasvé někdejší samozřejmosti v souvislostis válečnými událostmi v Bosně, Kosovua Čečensku. Staré i nové dění si nepochyb-ně vyžaduje trvalou citlivost a intelektuálnípoctivost politiků, historiků i publicistů.

Vlastní muslimský pohled na Evropu ne-ní jednotný, velmi často směřuje k ambiva-lentním soudům, spojujícím obdiv s kriti-kou.5) Jinak na Evropu pohlížejí přistě-hovalci, z nichž většina si ji už zvolila za no-vou trvalou vlast, mnozí však zároveň dbajína to, aby si oni sami i jejich děti uchovalivlastní kulturní identitu. Jinak se k ní stavě-jí politici, pro něž znamená většinou příslibprospěšného partnerství; někteří ji však pří-ležitostně obviňují z ,,nového křižáctví“i dalších zel (M. Kaddáfí, S. Husajn). Pro in-telektuály je Evropa zdrojem inspirativníchmyšlenek, jež studují, přijímají, přetvářejí,nebo odmítají. Přední egyptský filosof Ha-san Hanafí píše o přesunu poměru sil od ně-kdejšího evropského, dnes provinciálníhocentra do třetího světa a volá po rozvinutíodborné okcidentalistiky, která muslimůmpřinese osvobozující překonání západníhomyšlení a vlivu.6) S nejostřejší kritikou vy-stupují islamistické proudy, obviňující dneš-ní, postmoderní Evropu z všestranného mo-rálního úpadku. Kultivovaně formulují tutovýtku Pákistánec A. Ahmed a vnuk zaklada-tele Muslimského bratrstva Tariq Ramadán:postmoderna škrtla biblický pilíř evropskékultury a staví jen na antickém pohanství,Rambo je Achilles; Evropa se dala oslnitPrométheovým vzpurným titánstvím, zatím-co islám se stále hlásí k poslušnosti Boha povzoru Abraháma.

O radikálních islámských proudech je-nom krátce. Teroristická seskupení, před-stavovaná dnes zvláště Usámou bin Ládi-nem a profesionálními válečníky z Afghá-nistánu a pak dalších bojišť, nejsou samo-zřejmě partnery k dialogu. Pečlivěji je po-třeba vážit, jaký přístup zaujmout k islám-ským hnutím, která v mnoha asijskýcha afrických zemích představují opozici vůčivládám. Některé je potlačují silou, jiné (Tu-recko, Jordánsko, Jemen, Kuvajt, Pákistánaj.) jim umožnily účast na pluralitním poli-tickém životě. Ukazuje se, že volební pod-pora islámských stran, pokud je státní záko-

ny povolí, zpravidla nepřesáhne 20 procent.Výjimku tvoří události v Alžírsku z počát-ku 90. let. K islámským radikálům zaují-mají nejednotné postoje jak muslimské, takevropské státy. Některé (zvláště Velká Bri-tánie) jsou někdy z muslimských zemí ob-viňovány, že poskytují azyl a možnost pů-sobení opozičním emigrantům, včetněteroristů. Jde o svízelnou otázku individu-álního posouzení a také pokroku demokra-cie a lidských práv v muslimských zemích.

Civilizační střet mezi Evropou a světemislámu rozhodně nehrozí ve vojenské podo-bě. Existuje nebezpečí individuálního tero-ru, proti němuž se stavějí jak evropské, taknaprostá většina muslimských států a věří-cích muslimů vůbec. Existuje také střethodnot a idejí, v rovině diskusí a polemikjistě oprávněný. Pro dnešní Evropu nejsoupřijatelné některé prvky islámské šarí’y,které odporují lidským právům (nepříznánírovnosti a svobody náboženství, mrzačícítělesné tresty, podřízené postavení ženy),muslimové zase kritizují bezbřehé pojetísvobody, nezušlechtěné uznáním mravníhořádu. Příležitostně nebo i dlouhodobě sestřetávají také ekonomické zájmy, muslim-ské a evropské ekonomiky se ocitají v po-stavení konkurentů. A v neposlední řaděmohou vyvolávat střety trvající demogra-fický růst v muslimském sousedství Evropya tlaky na přistěhovalectví. Podle Hunting-tonových přednášek budou muslimové přidosavadním růstu v roce 2025 tvořit 30 pro-cent lidstva.7) V evropských zemích naopakpopulace stagnuje nebo klesá, a tyto země,aby udržely svůj hospodářský standard a fi-nancování důchodů, budou nuceny znovuse otevřít imigraci, kterou (s výjimkou spo-jování rodin) většinou zastavily za ropnékrize 1973–4. Lepší, uvážlivá znalost, opře-ná o dobrou vůli a zkušenost, usnadní inte-graci přistěhovalců stejně jako integraciEvropy i jejích muslimských sousedů doužších vazeb v globalizovaném světě.

❍

1) Formulace z poselství, kterým konferencizahajoval vedoucí kanceláře spolkového prezi-denta SRN W. Staudacher.

2) Nejnověji vyšel z této teze B. Lewis ve svépřednášce Religion and the Meeting of Civili-zations, přednesené na vídeňské Politické aka-demii 6. 3. 2001.

3) Pro podrobnosti o islámu v zemích EUa dobrých zkušenostech viz L. Kropáček, Půl-měsíc na severní obloze. Muslimové v zemíchEU, in: Variace na Korán. Islám v diaspoře, Ori-entální ústav AV ČR, Praha, 1999, s. 13–52.

4) Viz M. T. Maschino, „L’histoire expurgéede la guerre d’Algérie“, Le Monde diplomati-que, No. 563, Février 2001, s. 8–9.

5) Pro podrobnější výklad viz L. Kropáček,„Evropa v islámském zrcadle“, Revue Prostor,43, 1999, s. 115–121.

6) H. Hanafi, Islam in the Modern World I-II,Cairo, 1995.

7) Le Monde, 18. 11. 1997, s. 18.



Proč strategické partnerství?

Tato permanentní schopnost přizpůsobo-vat se měnícím se rámcovým podmínkámvšak platí i pro státy samotné. V důsledkuzvyšování počtu většinových rozhodování,které bylo urychleno Amsterodamskousmlouvou a našlo své pokračování i vesmlouvě z Nice, se ukázalo být potřebnéa důležité vytvářet v případě důležitých ná-rodních zájmů koalice. I v oblastech, kde serozhoduje podle principu jednomyslnosti,může být stát, který brání přijetí nějakéhorozhodnutí (tzv. „persistant objector“), ně-kdy vystaven takovému tlaku svých partne-rů, že jeho případné veto je v danou chvílijiž politicky neprosaditelné. To znamená,že i v takových oblastech může být uzaví-rání předchozích koalic rozhodující proprosazení vlastních zájmů.

Právě malé členské státy Evropské uniese musí během jejího rozšiřování připravitna relativní ztrátu své váhy. Ve společenství15 členů má jeden hlas větší šanci, že budevyslyšen, než v rámci 21 či dokonce 27členských států. Menší státy se ve smlouvěz Nice také musely vzdát relativních podílůhlasů v Evropském parlamentu i v Raděministrů. Není proto žádné překvapení, žese již v minulosti v Evropě vytvořily nefor-mální a velmi flexibilní aliance. Tak napří-klad Belgie spolupracuje již po mnoho de-sítek let velmi těsně s Nizozemskema Lucemburskem. Totéž platí i pro skandi-návské státy. U nich šla jejich vzájemná so-lidarita dokonce tak daleko, že od března2001 přistoupili k Schengenskému systému

nejenom třistávajícískandinávštíčlenové EU,nýbrž také nečle-nové Unie Norsko a Island.Oba uvedené případy ovšem také ukazují,že ačkoliv může být volná aliance častovelmi prospěšná, nemůže a neměla by serozšířit na všechny oblasti. Existují totižpřirozeně také problémy, k jejichž řešení seuzavírají aliance jiné.

A právě vytvoření takovéhoto volnéhospojenectví je cílem koncepce „Strategicképartnerství“, kterou představila rakouskáministryně zahraničních věcí Benita Ferre-rová-Waldnerová. Vlastní označení tohotopartnerství jako „strategické“ je přitomdruhořadé, neboť by se dalo také hovořito „Zájmovém společenství středoevrop-ských států“ nebo i o „Středoevropskémpartnerství“.

Proč právě se středoevropskýmizeměmi?

Na první pohled by se mohlo zdát, žespolupráce států střední Evropy s Rakous-kem je v tuto chvíli málo reálná a brání jírůzné překážky. Například právě ve vzta-zích Rakouska s Českou republikou nebotaké se Slovinskem existuje množství bila-terálních otázek, které ještě čekají na ko-nečné vyjasnění (problematika jadernýchelektráren v Temelíně a Kršku, tzv. Benešo-vy dekrety atd.), a najdou se dokonce i po-zorovatelé, kteří poněkud povrchně charak-


VZTAHY A PROBLÉMYterizují Rakousko jako zemi spíše kritickou,pokud jde o rozšíření Unie. Posoudíme-livšak situaci trochu zevrubněji, zjistíme, žeprávě středoevropský region k prohloubenékooperaci přímo vybízí. A pokud jde o otev-řené bilaterální otázky, panuje důvěra, žebudou vyřešeny nejpozději do vstupu ra-kouských sousedů do EU. Navíc je možnévycházet z předpokladu, že právě prohlou-bená spolupráce v období, které předcházíčlenství v Unii, může mít v konečném dů-sledku katalyzační účinek a ovlivnit jednánío těchto otázkách. Rakouský zájem vyřešitsporné bilaterální otázky co nejdříve souvi-sí také se zájmem o brzký vstup našich sou-sedních států do Evropské unie.

Prohloubená kooperace středoevrop-ských států, jako jsou

Česká republika,Maďarsko,

Polsko,

Slovensko, Slovinsko a Rakousko, se jevíjako logická i vzhledem k úzké historické,kulturní a lidské sounáležitosti, která seprojevuje i v množství společných tradic.Tyto státy leží ve stejném geografickémprostoru, budou tedy v budoucnu konfron-továny se stejnými otázkami rozvoje infra-struktury a dopravních tahů nebo ochranyživotního prostředí. S výjimkou Polska lzetyto státy v kontextu Evropské unie zařaditspíše mezi ty menší. Dá se proto předpo-kládat, že budou zastávat podobná stano-viska v otázce dalšího vývoje evropskýchinstitucí a hlasovacího práva v těchto insti-tucích. V žádném případě nelze koncepcistrategického partnerství chápat jako no-stalgickou reminiscenci na habsburskoumonarchii. Ministryně Ferrerová-Waldne-rová to naposledy potvrdila při návštěvěčeského ministra zahraničních věcí Kavanave Vídni dne 29. března 2001, když prohlá-sila, že „tato myšlenka má mnoho do čině-ní se zeměpisem, ale málo s historií“. Stra-tegické partnerství chce být partnerstvímrovnoprávných států, a nepotřebuje tudížněkoho, kdo by této iniciativě předsedal(„lead nation“). Také severská kooperacea země Beneluxu se bez něčeho takovéhoobejdou.

Strategické partnerství ve střední EvropěStále dynamičtěji se rozvíjející evropská integrace vyžaduje od všechzúčastněných aktérů schopnost přizpůsobovat se měnící se realitě.Příkladem pro to mohou být i samotní diplomaté. Dá se totiž konsta-tovat, že v členských státech Evropské unie bývá stále častěji úko-lem diplomatů a zaměstnanců velvyslanectví lobbovat ve pro-spěch své země, zatímco v nečlenských státech Unie jdepředevším o neustálé slaďování vlastních postojůs ostatními partnery v rámci EU. Také politici simusí postupně zvyknout na to, že mohou v rámciintegrujícího se společenství jen omezeně prosa-zovat politiku své země; že musí v mnoha oblas-tech hledat kompromis s ostatními členy, anebože mohou být v té či oné otázce dokonce pře-hlasováni.

KLAS DAUBLEBSKY, GREGOR SCHUSTERSCHITZ

Koncepce „Strategického partnerství“ byměla tu výhodu, že by již nyní mohla při-nést užitek všem zúčastněným. Současně jeto však také iniciativa, která je velmi silnězaměřena do budoucna. Když pozorujemenosnost severské spolupráce a spolupráceBeneluxu, vidíme, že se tyto kooperace jižněkolik desetiletí osvědčují. V současnédobě může vzniknout dojem, že hospodář-ské a sociální poměry v někdejších socia-listických státech na jedné straně a v Ra-kousku na druhé straně jsou příliš rozdílnéna to, aby umožnily vznik skutečného part-nerství. Pokračující společenská transfor-mace, současný hospodářský růst v dotyč-ných státech a skutečnost, že po jejichvstupu do EU někdejší kandidátské zemědoženou stávající členy Unie, vytvářejí per-spektivu, že se v budoucnu okruh oblastí,v nichž bude možná spolupráce, ještě dálrozšíří.

Proč právě nyní?

Rakousko usilovalo krátce po pádu že-lezné opony o to, aby se co nejrychleji po-dařilo zahojit jizvy způsobené rozdělenímEvropy. Rakouské firmy například okamži-tě přeorientovaly velkou část svých zahra-ničních investic do středoevropského pro-storu a také z toho důvodu dnes patříRakousko v těchto zemích k nejvýznam-nějším investorům – například v České re-publice zaujímá Rakousko, pokud jde o ob-jem investic, třetí místo, ve Slovinsku jeRakousko dokonce největším investorem.V politické oblasti se Rakousko spolu s Itá-lií snažilo už v roce 1991 vytvořením „Pen-tagonály“ (z níž později vzešla „Středoev-ropská iniciativa“ – CEI) nabídnoutbývalým socialistickým státům určitou in-stituční vazbu na západní Evropu. Také po-kud šlo o stanovení konkrétní perspektivypro vstup do EU, se Rakousko zasazovaloza své sousedy. Nebylo proto náhodou, žeběhem rakouského předsednictví v Uniiv roce 1998 byla zahájena konkrétní jedná-ní o vstupu – mimo jiné s Českou republi-kou, Slovinskem, Maďarskem a Polskem.

V průběhu vstupních jednání se v létěroku 2000 začala rýsovat možnost, že ales-poň část kandidátů rozšíří Evropskou uniiokolo roku 2004. S ohledem na tuto pozi-tivní perspektivu se proto domníváme, žeprávě nyní nastal vhodný okamžik k vytvo-ření strategického partnerství, a to tak, abyv případě vstupu našich sousedů byla tatokooperace vyzkoušená a operativní.

V této souvislosti také nelze popřít sku-tečnost, že postoj zbývajících 14 členů Ev-ropské unie vůči Rakousku v období odúnora do září 2000 jasně ukázal, jak důle-žité je, aby se právě malé státy mohly opí-rat o nosná spojenectví.

Jelikož každé funkční partnerství potře-buje nosný základ, navrhla rakouská minis-tryně zahraničních věcí, aby celý projektprobíhal ve dvou fázích: v první fázi by seměly nejprve zhodnotit výchozí podmínkypro kooperaci, zintenzivnit sousedská poli-

tika a připravit vstup do EU. Až bude tentospolečný základ nalezen a vybudován, mě-lo by v rámci druhé fáze dojít k formulová-ní společných zájmů, které mohou sloužitjako východisko další spolupráce. Tentokatalog společných zájmů ovšem bude mu-set být stále znovu a znovu vyhodnocována modifikován.

Proč nestavět na stávajícím?

Ve středoevropském prostoru existuje jižurčitý počet regionálních kooperací. Mělibychom se vyvarovat zbytečnému dupliko-vání fór a aktivit, aby tím nebyla ohroženaakceschopnost mezistátní spolupráce.Když se podíváme blíže na existující regio-nální kooperační mechanismy, zjistíme, žežádné z těchto fór neodpovídá specifické-mu katalogu požadavků, kterému chce stra-tegické partnerství dostát.

Středoevropská iniciativa měla za cíl na-bídnout státům bývalého východního blokuinstitucionální napojení na „Západ“. Mezi-tím se okruh účastníků rozšířil natolik, žeo nějaké shodě zájmů mezi kandidáty vstu-pu do Unie a ostatními členy iniciativy ne-může být řeč. V rámci CEI například spolu-pracují také Bělorusko, Ukrajina a Albánie– jinými slovy státy, které se v delším časo-vém horizontu nestanou členy EU. Tím seCEI sotva hodí k vytvoření dlouhodobějšíaliance, která by působila nejenom v obdo-bí předcházejícím vstupu do EU, ale zůsta-la zachována i poté.

Také Středoevropská zóna volného ob-chodu (CEFTA) se nehodí jako základ protakovéto partnerství. Rakousko, které bylopo mnoho desítek let členem Evropskéhosdružení volného obchodu (ESVO), z vlast-ní zkušenosti ví, že zóny volného obchoduse jen velmi omezeně hodí jako koordinač-ní fóra pro určité oblasti politiky, neboť ma-jí úplně jiný cíl. Jedině snad Visegrádskáskupina by proto mohla směřovat k jakému-si dlouhodobějšímu, strategickému partner-ství. Již nyní částečně slouží jako fórum provýměnu názorů mezi kandidátskými země-mi na vstup do Unie. V současné visegrád-ské spolupráci však chybějí dva důležitíúčastníci – Slovinsko a Rakousko. Právěv důležité předvstupní fázi se Rakousko,které – jako jediné ze skupiny středoevrop-ských zemí – členem EU již je, může roz-dělit se svými partnery o cenné zkušenosti.Rakousko navíc do Unie vstoupilo teprvepřed několika lety a patří v rámci stávajícípatnáctky ke skupině malých států.

Jaké oblasti má strategicképartnerství zahrnovat?

Jak již bylo zmíněno, jedním ze základ-ních principů strategického partnerství jeflexibilita. Proto nejsou zapotřebí žádná in-stitucionální opatření jako budování sekre-tariátu, hledání sídla úřadu apod. Stejná fle-xibilita by měla být přítomna i při volbětémat partnerství. Již nyní se přitom nabíze-jí určité okruhy problémů, jako je napříkladotázka reformy institucí Unie během příští


VZTAHY A PROBLÉMYmezivládní konference (která se bude konatněkdy v roce 2004), dopravní politika (pře-devším tranzitní politika), životní prostředía přeshraniční zaměstnávání. Ovšem s tím,jak se budou postupně vyrovnávat rozdílyve výkonnosti ekonomik zúčastněných ze-mí, se dá do budoucna předpokládat, že sejejich okruh ještě rozšíří. Přitom se budevždycky rozhodovat ad hoc, jestli zúčastně-né státy zaujmou k danému problému jed-notné stanovisko, či nikoliv. Také v rámciBeneluxu existují témata, u nichž zastávajíBelgie a Nizozemsko rozdílná stanoviska.Při kumulování zájmů v rámci takovéhospojenectví by ovšem mělo vždycky dochá-zet i k určitým kompenzacím: Jeden stát sevzdá plného prosazení svého přání nebo zá-jmu s vědomím, že i druhý partner v alianciby udělal v opačném případě totéž.

V případě konceptu strategického part-nerství se v podstatě jedná o otevřenoua pragmatickou koncepci. Právě kvůli myš-lence rovnocenného partnerství považujeRakousko za důležité nepředkládat partne-rům již na samém začátku hotovou a až doposledního detailu zformulovanou koncep-ci. Jde totiž především o to, zohlednit před-stavy ostatních států tak, aby mohla být ko-nečná koncepce zformulována společně.

Jak to půjde dál?

Ministryně zahraničních věcí Ferrerová-Waldnerová pozvala ministry zahraničníchvěcí Polska, České republiky, Slovenska,Maďarska a Slovinska na 6. června 2001 naregionální konferenci do Vídně. Cílem mábýt první výměna názorů k otázkám inte-grace EU a regionální spolupráce. Termínbyl zvolen úmyslně, protože brzy poté bu-de v Göteborgu zasedat Evropská rada. Toznamená, že regionální konference otevírázúčastněným státům také možnost předemprobrat témata, která budou nastolena přisetkání v Göteborgu. Po této první regio-nální konferenci by měly následovat další,přičemž se nabízí možnost pořádat je vždypřed zasedáními Evropské rady. Aby seukázala rovnoprávnost partnerů, bylo byžádoucí, kdyby se tyto regionální konferen-ce mohly konat v různých státech. Sloven-sko se již nabídlo, že po červnovém setká-ní ve Vídni pozve zúčastněné země nanásledující konferenci do Bratislavy.

Rostoucí zájem o strategické partnerství,který je patrný ve všech státech středoev-ropského regionu, dodává Rakousku odva-hu. Také Česká republika bude na regionál-ní konferenci 6. června zastoupena svýmministrem zahraničních věcí. Věříme, že zadeset až patnáct let bude strategické part-nerství – možná pod jiným názvem – pev-ným pilířem politiky Evropské unie a sou-sedské politiky našich států. Toto spojenec-tví nebude užitečné jen pro zúčastněné ze-mě, ale také pro Evropskou unii jako celek.Unie se totiž vždy zdárně vyvíjela tehdy,když všichni členové konstruktivně spolu-působili na jejím rozvoji.

❍

Přestože indonéské souostroví stále nepo-strádá přitažlivost romantických dálek, ne-pokaženou ani novou industrializací, kterése dařilo zejména v letech dlouholeté rela-tivní stability autoritativního režimu prezi-denta Suharta, zdá se, že vzrůstají obavyz možného rozpadu jednotného indonéské-ho státu, který svou rozlohou (téměř 2 mi-liony km2 ostrovních území a 3 miliony km2

meziostrovních moří) a počtem obyvatelpatří k největším a nejlidnatějším zemímsvěta. Nejprve politická, později finančnía nakonec ekonomická krize daly vzniknoutkrizi státnosti, jejímž projevem jsou, jako té-měř vždy ve více než patnáctisetleté historiiindo-malajských nebo indojavánských států,odstředivé tendence, úsilí o autonomii nebonezávislost a iredentistické hnutí motivova-né ekonomicky, ale i ideologicky nebo odů-vodňované náboženskými či kulturními roz-díly.

Ačkoli se indonéské souostroví snažilysjednotit již indo-malajská obchodní říšeŠrívidžája, hinduistický a buddhistický Ma-taram, Majapahit a konečně islámské státyMataram II. nebo Melakka, za jejichž roz-květu si jejich panovníci dokázali vynutitposlušnost různých zemí v souostroví, naMalajském poloostrově a na asijském konti-nentu, byla to až Nizozemská východní In-die, která po acežských válkách (1913) vnu-tila svou svrchovanost, různým relativněsamostatným zemím indonéského souostro-ví. Nizozemci importovali do souostroví ev-ropské politické instituce (politické strany,parlamentarismus), ale i politickou kulturua vlastně i indonéský nacionalismus.

Idea jednotného indonéského státu, náro-da, kultury a jazyka je tedy relativně velmimladá. Nám se dobře pamatuje počátek její-ho zveřejnění a rychle rostoucí popularity,protože k tomu došlo 28. října 1928, kdyskupina indonéských nacionalistů složilasvou památnou přísahu mládeže (sumpahpemuda), která se stala politickým progra-mem celého hnutí: Satu negeri – negeri In-


VZTAHY A PROBLÉMY

donesia! Satu bangsa – bangsa Indonesia!Satu bahasa – bahasa Indonesia! (Jedna ze-mě, jeden národ, jeden jazyk – Indonésie,indonéský a indonéština). Tím postavili in-donéské intelektuály před nesnadný úkolobjevit, podobně jako to učinil později v In-dii Džaváharlál Néhrú, minulost indonéské-ho národa, sepsat indonéské národní dějinya odůvodnit celistvost ostrovní říše na terito-riu od Sabangu po Merauke, tj. od severníSumatry po věčným sněhem pokryté vrchol-ky hor na Nové Guinei (dnešní Irian Jaya).

To se jim podařilo pod heslem dodnesumístěným na státním znaku Indonéské re-publiky Bhineka Tunggal Ika (Různí, alejednotní). Ačkoli byla a je tato jednota pod-robována mnohým zkouškám, stále ještě tr-vá. Indonéský nacionalismus byl od svéhopočátku nesen nejen myšlenkou indonéské-ho národa jako národa kulturního a politic-kého, ale také otázky konfesijní a pokusyo emancipaci ekonomickou dávaly smyslsnahám, které se v letech japonské okupace(1942–1945) podstatně přiblížily svému cíli.Japonská improvizace, vykonstruovaná ideo-logie, která měla pro japonský projekt Velkésféry společné prosperity angažovat obyva-telstvo postupně okupovaných zemí, oboha-tila indonéské národní aspirace ještě o před-stavu asijské revoluce, jež měla nastolitnový řád po zrušení dosavadních Nizozemcinebo Evropany zavedených pořádků, kterébyly již na začátku okupace prohlášeny zavnucené, kořistnické a protiprávní.

Ještě před vyhlášením nezávislosti bylavypracována Ústava pěti zásad (Panca Sila),která byla kompilací, Indonésané by řeklisynkrezí, evropského importu: nacionalis-mu, humanismu nebo internacionalismu,demokracie a sociální spravedlnosti, a to všemělo být zakotveno ve víře v Boha, kterábyla chápána jako moderně interpretovanýislám, tolerantní i k dalším náboženstvíma věroukám. S tímto politickým programemse pak skutečně podařilo vytvořit unitárnístát, který překonal epizodu vyhlášení So-

větské indonéské republiky (1948) a Spoje-ných států Indonésie (1949), které tvořilo,kromě Indonéské republiky, dalších 15 úze-mí, z nichž některá byla větší než dnešní Ev-ropské unie.1)

Od této doby se však iredenta nebo sepa-ratismus objevovaly pravidelně zejména vetřech oblastech: v Acehu, na Molukách a napřipojených územích – Západním Irianu(1963) a Východním Timoru (1975). Vevšech těchto oblastech byly důvody úsilío odtržení odlišné, ale také podobné.

V Acehu, strategicky položeném v blíz-kosti Malajského průlivu, kromě tradičníhoodporu vůči indojavánským státům, kterýznáme již od konce 13. století, vypukla prv-ní vážná vzpoura v září 1953. Její ideou by-lo vyhlášení islámského státu – Darul Islam.Ústřední vláda sice formálně proti tétovzpouře vyslala své omezené vojenské síly,ale povstání skončilo de facto i de iure ažv roce 1959, kdy byl celému Acehu přiznánstatut zvláštní oblasti (daerah istimew). Ta-ké v letech 1965–1966, při pronásledovánía potlačování stoupenců pokusu o státní pře-vrat (Hnutí 30. září), docházelo v Acehuk nábožensky motivovanému pronásledová-ní komunistů nebo jinověrců. Od poloviny70. let pak dostává separatistické hnutí no-vou motivaci: uhlí a zemní plyn. Těžbu su-rovin doprovázela migrace cizích dělníků,ale zejména Acežané nabyli přesvědčení, žezisk z tohoto přírodního bohatství je realizo-ván někde jinde.

Toto napětí dalo vzniknout další vzpouře,kterou vedlo Hnutí za osvobození Acehu(Gerakan Aceh Merdeka, 1976). Ta sice by-la rychle potlačena, ale její vedení v čeles Hasanem di Tiro našlo azyl ve Švédsku,kde se snažilo získávat podporu pro své cíle.Znovu se podobný pokus opakoval v roce1989, kdy v Acehu vznikla Národněosvobo-zenecká fronta Aceh - Sumatra, kterou opětzlikvidovala armáda a vyhlásila zde vojen-skou operační zónu Aceh. Tehdy se objevil,poprvé v souvislosti s Acehem, zájem světo-vé veřejnosti a zpráva o smrti asi jednoho ti-síce Acežanů vedla k zvýšené pozornostivůči dodržování lidských práv v Indonésii.Amnesty International publikovala prvnízprávy o větším počtu obětí, zabitých nebozmizelých. V té době však již nejen světováveřejnost, ale i vlády Spojených států, Aust-rálie, SRN aj. přicházely s kritikou Suharto-va režimu, otevřeně podporovaly jeho indo-néské kritiky (vydavatelům literární revueKompas se dostává označení disidenti) a poSuhartově pádu (květen 1998) měla býtz Acehu stažena nejen armáda, ale je i zru-šen statut vojenské operační zóny.

Po dalších krvavých nepokojích se všakvojáci vracejí, ale ani oni nezabránili rostou-címu množství zabitých Acežanů. Jejich poč-ty jsou od ledna 1999 pravidelně oznamová-ny v masmédiích, ale již méně pravidelně jejim věnována přiměřená pozornost. Nejdra-matičtější zprávy hovoří o desetitisících za-bitých, oficiální indonéské autority uvádějíjen stovky.

Jiným typem útoků na územní celistvostIndonéské republiky jsou aktivity, které ne-méně fragmentárně jako z Acehu přinášejí

Webová stránka Ministerstva zahraničních věcíČeské republiky upozorňuje, že z hlediska turistikynení v současné době Indonésie zcela bezpečnou zemí, protože zdedochází k nepokojům a násilnostem. Je to zejména v oblastech Aceh,Kalimantan, Maluku, Sulawesi selatan a Irian Jaya (tedy na severníSumatře, Borneu, Molukách, jižním Celebesu a v západní části NovéGuinei, podle starých anglických a nizozemských geografických ná-zvů). Hlavní město Jakarta je podle této zprávy sice bezpečné, alečeské autority varují před rostoucím významem islámu, a proto se do-poručuje dodržovat místní zvyklosti nebo neprotivit se různým omeze-ním, která přísný výklad některých náboženských předpisů ukládá.

Satu negeri – negeri Indonesia...

ZDENĚK ZBOŘIL

zpravodajové z indonéské provincie IrianJaya. Ačkoli se někteří indonesisté domníva-jí, že starojavánská kronika Negarakertaga-ma považovala Irian za součást Majapahitu,k jehož historickému, kulturnímu a politic-kému dědictví se dnešní Indonésie hlásí, veskutečnosti nebyla západní část Nové Gui-ney nikdy kolonizována, a to až do let 2. světové války, kdy se vedly vojenské ope-race zejména ve východní části ostrova. Ni-zozemci si v jednáních u kulatého stoluv Haagu (1949) víceméně jednostranně vy-mínili kontrolu nad Irianem, který měl býtpod jejich správou až do uplatnění právamístních obyvatel (většinou snad protoma-lajského, a tedy nikoli indo-malajského pů-vodu) na sebeurčení. Za souhlasu OSN v ro-ce 1963 převzala správu i nad touto oblastíIndonésie, provincie Západní Irian bylav roce 1972 přejmenována na Irian Jaya(Vítězný Irian) a tento akt byl považován zaúplnou likvidaci reziduí nizozemského ko-lonialismu v souostroví. Poté se Irian stalpředmětem civilizačního impaktu, který mádodnes podobu nejen drancování přírodníchzdrojů, ale i exterminace původního obyva-telstva.

Původci povstání proti ústřední vládě ma-jí, na rozdíl od Acežanů, odlišnou motivacia také jejich podpora ze zahraničí pocházíz odlišných zdrojů. První iredenta zdevznikla již v roce 1965, kdy byla založenaOrganisasi Papua Merdeka (Organizacesvobodné Papuy – OPM), která se pokusilaústy jednoho ze svých významných předsta-vitelů (Seth Rumkorem) vyhlásit Republikuzápadní Papua (1971). Nehledě na rétorikua zahraniční podporu, jež vedla k většímupovstání už v roce 1967, měla tato z mořea ze vzduchu civilizaci nejlépe přístupnáostrovní oblast nevelké úspěchy v hájení svésvrchovanosti a indonéská armáda čas odčasu proti povstalcům zasahovala (např.v roce 1984 bylo zaznamenáno asi deset ti-síc uprchlíků, kteří se chtěli dostat na vý-chodní část ostrova nebo do Austrálie). Takézde, od počátku 90. let, zaznamenávaly hu-manitární organizace různé hrozby lidskýmprávům, ale často šlo zejména o problémysociální, konflikty mezi dovezenými dělníkya zaměstnavateli, oběťmi násilně potlačova-ných demonstrací na ochranu životního pro-středí.

Teprve když se OPM podařilo unést v ro-ce 1996 26 osob, mezi nimiž bylo 7 cizinců,a v době, kdy vrcholila mezinárodní mas-mediální kampaň proti Suhartovi, zvýšil sezájem o celou oblast. (Únos pak skončil tra-gicky, indonéská armáda sice většinu rukoj-mí osvobodila, avšak dva unesení Indonésa-né byli zabiti). Od října 1998 byl Irian Jaya,podobně jako Aceh, prohlášen za vojenskouoperační zónu, a úspěšný pokus obyvatelVýchodního Timoru, který vedl v roce 1999k postupnému osamostatňování, dodali OPM nové naděje. Tehdejší prezident Ha-bibi přislíbil stovce místních kmenových ná-čelníků omezenou nezávislost.

Naděje na dosažení této nezávislosti jsouovšem minimální, pokud nezanikne nebonebude podstatně transformována administ-rativní struktura Indonéské republiky. Dnes

je totiž více než 40 procent obyvatel Irianudovezeno jako pracovní síla z jiných částísouostroví a prosperita společností, kterédobývají měď a zlato, stále ještě vzrůstá.Jestliže indonéská vláda byla ochotna ustou-pit na Timoru, který nikdy nebyl součástíNizozemské východní Indie (a jehož ekono-mický význam je omezený), pak nadějeobyvatel Irianu jsou podstatně menší. Kro-mě OPM zde neexistuje jiná významnějšískupina a ani OPM nemá kromě požadavkunezávislosti podrobněji propracovaný poli-tický program.

Primitivní podmínky lidské existence sesice dnes dramaticky mění v neprospěch tu-ristických agentur, které postavily svůj ús-pěch na realizacích Konradových cest dotemnot, ale reálnou politickou situaci zdezásadně ovlivňují zejména těžaři a vojáci,což při schopnosti obou skupin vzájemně sekorumpovat vytváří nepřekonatelnou hrázúsilí o jakoukoli emancipaci.

Pomineme-li problém Východního Timo-ru, který byl pro Indonésii spíše otázkou dů-věryhodnosti její zahraniční politiky a až dookamžiku objevení velmi omezených loži-sek ropy v Timorském moři ekonomicky ne-zajímavý, je dalším centrem iredenty oblastMoluk. Místní muslimové jsou tradičněv napjatých vztazích s křesťany (katolíkya protestanty) a jejich nezájem o spolupráciuvnitř indonéské národní jednoty vedlk mnoha vzpourám a povstáním, které po-dobně jako v jiných částech Indonésie mělymotivaci nejen politickou, ale zejména eko-nomickou. Například již povstání v roce1956, jež vedlo k vyhlášení nezávislé Re-publiky jižních Moluk, následovalo příliš brzy po zestátnění soukromého majetku Ni-zozemců a nizozemských obchodních a prů-myslových společností, abychom mohli vě-řit v jeho idealistické poslání.

Toto povstání, které původně vzniklo naSumatře, ale rozšířilo se přes Kalimantan,jižní Sulawesi až na Moluky, skončilo po-rážkou, kterou dodnes připomínají tisíceemigrantů, kteří našli svůj azyl v Nizozem-sku.

Poslední události na Ambonu, střednímKalimantanu, jsou méně dramatické než to-mu bylo v minulosti. To neznamená, že v ze-mi s tak rozsáhlým přírodním bohatstvím,která byla po staletí předmětem zájmu ze za-hraničí a ohrožována ze severu, východua západu, nemůže různě motivovaná ireden-ta způsobit pád ústřední vlády a přinést des-integraci politickou. Prezident Suharto, je-hož dlouhověká vláda a věrnost západnímspojencům (1966–1998) se zdála být ne-otřesitelná, přece jen nakonec podlehl spoje-nému tlaku vnějších a vnitřních zájmovýchskupin, které se opíraly o ideologii lidskýchpráv, pro něho obtížně pochopitelnou.

Současná indonéská vláda dává však na-jevo, že nepřipustí narušení celistvosti zeměa jen s minimálními ohledy na rezoluci Evropského parlamentu (z 6. 7. 2000), kteránevylučovala zahraniční intervenci na Mo-lukách nebo Irianu, potvrdila svou svrcho-vanost nad těmito oblastmi. (To doprováze-lo i varování římskokatolické církvi a výzvak zdrženlivosti na Ambonu.) Ve stejné době

byly hlášeny nepokoje na Molukách a již-ním Sulawesi (asi dva tisíce obětí) a koneč-ně poslední dramatické události na Kali-mantanu (2001) znovu zvýšily pozornosto dění v Indonéské republice.

Její nejvyšší představitelé zatím reagujína tradiční pokus o rozbití celistvosti zemětaké tradičně. Zahájili rozsáhlou diplomatic-kou aktivitu. V lednu 2001 navštívil Indoné-sii brazilský prezident Fernando HenriqueCardenas s asi 80 obchodníky a podnikateli,kteří se svými indonéskými partnery disku-tovali nejen o obchodních vztazích, alei o otázkách transformace ekonomických in-stitucí. Indonésie a Indie podepsaly na kon-ci roku 2000 dohodu o spolupráci při obra-ně, která se týká nejen prodeje zbraní, alei vysílání vojenských poradců (lze předpo-kládat, že především do Indonésie). Také zavětou této dohody o vzájemném zkoumánísvého vojenského potenciálu lze očekávatnějaké překvapení, ačkoli obě strany upo-zorňují, že tato dohoda není obranným pak-tem. Spojené státy stále ještě uplatňují svéembargo na dovoz zbraní do Indonésie, ježplatí od pozdních dnů Suhartovy vlády, a In-die je, jak je všeobecně známo, jednímz největších světových exportérů zbraní.Konečně to přímo přiznal i ministr obranyIndonéské republiky Mahfud.

Nejnovější zprávy z Indonésie jsou všakstále ještě nepřehledné. Země se zdá překo-návat ekonomickou depresi, její zahraničně-politická orientace na země mimo ASEANse pomalu stává skutečností a zprávyo vzpourách nebo povstáních se objevujívždy většinou v podezřelých souvislostechs plány některé z významných nadnárodníchkorporací. Zdá se však, že omezení americ-kého vlivu na indonéskou vnitřní i zahranič-ní politiku přineslo větší prostor německýmobchodním a průmyslovým společnostem,a nejen u Siemense vyškolený bývalý prezi-dent Habibi je toho důkazem.

Pod otazníkem však zůstává i problém in-donéské národní jednoty, jejímž symbolemby měla být Megawati Sukarnoputriová,která se snaží, zatím neúspěšně, převzít nasebe odkaz svého charizmatického otce. Jejítandem s váženým, ale přece jen stárnoucímAbdurrahmanem Wahidem je formálně sicenávratem k ideologii Panca Sila, ale zatím jevystaven příliš náročným testům a nepře-svědčuje o své efektivitě.

Symbióza nacionalismu a islámu, kteroudokázal prezident Suharto tolik let úspěšněa za podpory svých amerických patronůuskutečňovat, je porušena, ale zdá se, že ten-tokrát ve prospěch politicky orientovanéhoislámu, který Indonésii, tuto největší islám-skou zemi světa, snad nepřivede k prahůmbojovného náboženského fundamentalismu.

❍

1) Spojené státy Indonésie tvořily: VýchodníSumatra, Západní Sumatra, Riauw, Bangka, Bi-liton, Pasundan, střední Jáva (tj. Indonéská re-publika), stát Madura, Východní Jáva, západnía východní Borneo, jihovýchodní Borneo, Vel-ký Dajak (dnes střední Kalimantan), Bandara Východní Indonésie (Indonesia Timur, kteroutvořily prakticky celé Malé Sundy včetně Bali,Halmahera, jižní Timor a Moluky aj.).


VZTAHY A PROBLÉMY


VZTAHY A PROBLÉMY

Je více než pravděpodobné, že se Pri-makov zcela jistě snažil poukázat na určitéhistorické paralely, vycházeje z toho, že seRusko v devadesátých letech 20. století ta-ké musí „soustřeďovat“ na to, aby byloschopno překonat v mnoha ohledech bez-precedentní společenskou a ekonomickoukrizi. Nicméně takového cíle se Rusku ne-podařilo ve druhé polovině devadesátýchlet dosáhnout. Gorčakovova slova byla alepo pěti letech znovu připomenuta – tento-krát armádním generálem Andrejem Niko-lajevem, předsedou výboru pro obranu rus-ké Státní dumy, který je v interview vlivnéNezávislé vojenské revui nejen citoval, aletaké dodal, že podle jeho názoru „nejpřes-něji charakterizují procesy, které se dnesv zemi odehrávají“.

Myslím si, že dnes skutečně v ruské po-litice dochází k „soustřeďování“, zvláštěv některých oblastech bezpečnostní a vo-jenské politiky, a to i v širším vnitropoli-tickém a zahraničněpolitickém kontextu,které je nutné brát v úvahu, neboť můžemnohé naznačit i o dalším směřování Rus-ka v blízké perspektivě.

Limity růstu

Rusko se stále nachází v krizi – to je zá-kladní sdělení obsažené v dostupných sta-tistických údajích, uveřejněných ruskýmioficiálními zdroji na počátku letošního ro-ku. Ve srovnání s rokem 1990 poklesl hrubýdomácí produkt Ruska o 40 procent, strojí-renská produkce o 55 procent a zemědělskáo 43 procenta. Hrubý domácí produkt najednoho obyvatele je dnes v Rusku menšív průměru o 30 procent, než je světový prů-měr. Důsledkem je především rozsáhlé reál-né zchudnutí většiny obyvatel Ruska, cožmá za následek chronickou demografickoukrizi a stává se potenciálním zdrojem mož-ného výrazného celospolečenského napětí.Některé údaje o menším ekonomickém růs-tu (např. růst HDP za rok 1999 o tři procen-ta) jsou spíše odrazem dočasně působícíchpříznivých ekonomických faktorů (devalva-ce rublu, růst cen ropy) než důkazem o sta-bilizaci ruské ekonomiky.

Rusko také výrazně zaostává v úrovni in-formatizace společnosti. V porovnání s roz-vinutými zeměmi je zde například osmkrátméně počítačů a šedesátkrát méně mobil-ních telefonů v přepočtu na jednoho obyva-tele. Produkce tazvané vysoké technologiese podílí na ruském exportu pouhými 19procenty oproti 44 procentům v USA, 38procentům v Japonsku, 31 procentům veFrancii a 26 procentům v Německu. Zají-mavé je, že v tomto směru bylo Ruskopředstiženo i Čínou (21 procento). Někteříruští analytici neváhají v konfrontaci s tě-mito údaji hovořit o krachu ruské vědya techniky, který považují za hlavní hrozbubezpečnosti Ruska v tomto století.

To se také projevuje v dříve nejrozvinu-tější části ekonomiky – vojenskoprůmyslo-vém komplexu. Objem výroby zde pokleslv devadesátých letech o 80 procent a došlok faktickému zastavení sériové výrobyzbraní a vojenské techniky. V důsledku to-ho se zastavila zbraňová modernizace,a pokud k ní nedojde v tomto desetiletí,zbraně a zbraňové systémy ze sovětskéhoobdobí definitivně zastarají ve druhé pěti-letce první dekády století. Celkový stavruské ekonomiky, a vojenskoprůmyslovéhokomplexu zvláště, měl bezprostřední vlivi na armádu. Armáda snížila v devadesá-tých letech svůj početní stav čtyřikrát vesrovnání s koncem osmdesátých let. Její ra-ketojaderný potenciál je sice stále ještě dru-hý největší na světě, pokud by ale krize rus-ké ekonomiky dále pokračovala, bude proRusko stále obtížnější udržovat ho na po-třebné technologické úrovni. V této souvis-losti se dokonce hovoří o tom, že svouefektivnost by mohl ztratit v horizontu de-seti až patnácti let.

Rozhodující dekáda

Podle některých ruských analýz má Rus-ko maximálně deset let na to, aby se stabi-lizovalo, dosáhlo stálého ekonomického rů-stu a plně se integrovalo do globálnísvětové ekonomiky. Za hlavní úkol se v da-ném případě považuje obnovení jeho eko-nomické moci. Alternativa je pak jediná:

Rusko, jak říkají někteří experti, „ztratísvou budoucnost“. Jednou z hlavních pod-mínek, aby Rusko bylo schopno zdolat kri-zi, je překonání krizového stavu jeho armá-dy a celého vojenského potenciálu, kterýrychle zastarává, a pouze jeho udržovánív nynější podobě je velkou zátěží pro rus-kou ekonomiku. Pokud je možné usuzovatz celé řady jednání, prohlášení a vyjádřeníprezidenta Putina a jeho blízkých spolupra-covníků, nové politické vedení Ruska si tu-to skutečnost uvědomuje a snaží se hledatřešení daného stavu.

Celý tento proces je přitom vymezennutností souběžně naplňovat dva prioritníúkoly: udržovat stabilní systém raketoja-derného potenciálu Ruska a postupně reali-zovat rozsáhlou vojenskou reformu. Jistěnení v této souvislosti nezajímavé, že sev ruské politické elitě v poslední době stálečastěji objevují názory, že Rusko má prorealizaci zmíněných klíčových úkolův ekonomické oblasti a pro vojenskou re-formu relativně příznivé zahraničněpolitic-ké podmínky. Východiskem pro takovékonstatování je skutečnost, že Rusko nebu-de muset v dohledné době přibližně 10 až15 let čelit výraznější větší vojenské hroz-bě zvnějšku. Je to do určité míry v rozporus řadou doktrinálních dokumentů, které by-ly přijaty v minulém roce (Koncepce ná-rodní bezpečnosti Ruska, Vojenská doktrí-na, Koncepce zahraniční politiky), nicméněpokud analyzujeme řadu vystoupení vyso-ce postavených ruských politiků, hlavnímihrozbami pro Rusko jsou dnes hrozbyvnitřního charakteru.

Je zajímavé, že se to paradoxně odrážíi v tom, jak probíhá snižování početníhostavu všech silových struktur, o němž roz-hodla Bezpečnostní rada Ruska. Celkovýpočet příslušníků ozbrojených sil se snížío 600 tisíc, přičemž podíl armády na tomtosnížení bude 360 tisíc (tj. ze současných 1,2milionu na přibližně 800 tisíc). Na ostatnísilové struktury, ve kterých slouží přibližnědva miliony příslušníků (tvoří je vojska 11silových resortů; jedná se např. o minister-

Rusko:stabilizace sílyKdyž si Rusko před pěti lety s nebývalou pozorností připomínalo 140.výročí jmenování do funkce ministra zahraničí Alexandra Gorčakova,jehož úkolem bylo postupně obnovit velmocenskou pozici Ruska,otřesenou po prohrané krymské válce (1853–1856), tehdejší ministrzahraničí Primakov v oficiálním projevu s patřičným důrazem připo-mněl lakonické Gorčakovovo hodnocení situace země, nacházející sev nepříznivé situaci, jež znělo „Rusko se soustřeďuje!“.

MILOŠ BALABÁN


VZTAHY A PROBLÉMYmira Putina do prezidentské funkce velmivýrazně vzrostla úloha Bezpečnostní radyRuska. Do jejího čela byl postaven „prezi-dentův člověk“ Sergej Ivanov. Tento velmipilný organizátor, bez zjevnějších mocen-ských ambicí, vytvořil z Bezpečnostní radyRuska fakticky silové „superministerstvo“,nadřízené všem ruským silovým resortům,které si také samo určuje oficiální rámecsvých mimořádných pravomocí. Nebyloproto velkým překvapením jmenování Iva-nova do funkce ministra obrany v březnu le-tošního roku. Prezident Putin tímto krokemdosáhl plného podřízení armády a jejího ve-lení. Byl tak naplněn základní předpokladpro řešení nesmírně složitého úkolu, na kte-rý předcházející ministři obrany nestačili:zahájit skutečnou reformu armády a přitomneoslabit vojenskou moc Ruska.

Dvě doktríny

Složitost takového úkolu je jednoznačnědána tím, že ve státním rozpočtu nebudestále dostatek financí pro zabezpečení ar-mády. Velkou část prostředků totiž odčerpá-vají „vnitřní“ silové resorty. Úvahy o tom,že by se omezily jejich rozpočtové potřebyve prospěch armády, zůstanou zřejmě pou-ze úvahami. V podmínkách vnitřní nestabi-lity je takové opatření zřejmě málo pravdě-podobné. Armáda se tak bude stále potýkats permanentním nedofinancováním (blíževiz článek Putin a Ruská armáda: rok poté,MP, č. 11/2000). V praktické rovině to zna-mená, že vojenský rozpočet nebude činitplánovaných 3,5 procenta HDP, ale bude topodstatně méně (podle dostupných údajůokolo 2,4 procenta). Ostatně o úrovni 3,5procenta vůbec nehovořil ani prezident Pu-tin ve svém vystoupení na velitelském shro-máždění hlavních funkcionářů armády v li-stopadu loňského roku. Omezil se zdepouze na konstatování, že budou určeny ob-jemy financování armády do roku 2010.Přitom zdůraznil, že „musíme nejen pláno-vat, co potřebujeme, ale plánovat na zákla-dě toho, co si můžeme dovolit“.

Problémy s financováním armády ovšemvyplývají i z toho, že není zcela zřetelné, ja-ký byl zvolen prioritní směr vojenské vý-stavby v Rusku v současném období. Bezohledu na přijatou vojenskou doktrínu, kteráklade prioritní důraz na udržování a rozvojraketojaderného potenciálu, existují dnes vevedení armády de facto dva doktrinální po-hledy na zajištění bezpečnosti Ruska.

První pohled, jejž prosazuje náčelník Ge-nerálního štábu, armádní generál Kvašnin,vychází z toho, že strategické jaderné sílyneochrání Rusko a jeho spojence od neja-derných hrozeb v lokálních nebo ve vel-kých regionálních válkách, jakou byla např.operace NATO na Balkáně na jaře 1999.Akcent se proto musí dát na vytvoření vel-kých vojenských seskupení schopných ope-rovat na jižním směru, přičemž základemtěchto seskupení by bylo pozemní vojskoa letectvo. Spolu s tím by byly zachoványa posíleny síly všeobecného určení, jejichžcílem je působit proti případným protivní-

kům Ruska na Západě a Východě. Pro ja-derné zadržování Spojených států a dalšíchjaderných mocností není nutné udržovatpřibližnou paritu a stabilní strategickourovnováhu. Je dostatečné udržovat mini-mální strategické jaderné síly a mít k dis-pozici pouze několik set jaderných bojo-vých hlavic.

Druhý pohled zastává dnes už bývalýministr obrany maršál Sergejev (který alezůstal Putinovým poradcem). Sergejevpředpokládá, že v podmínkách rozpočto-vých omezení (a to i v případě, že by vo-jenský rozpočet dosáhl 3,5 procenta HDP)nemá Rusko šanci postavit proti předpoklá-danému nepříteli ze Západu, za který je po-važována Severoatlantická aliance, srovna-telné nejaderné síly vzhledem k tomu, žeAliance má značnou převahu díky svémuekonomickému potenciálu, počtu obyvatel,lepší geostrategické situaci, nejnovějšímkonvenčním zbraním, informačním systé-mům a prostředkům velení. Z tohoto důvo-du nemá jaderné zadržování založené nastabilní strategické rovnováze alternativu.V daném případě by byla nemyslitelná ja-kákoliv agrese velkého rozsahu i s využitímnejmodernějších konvenčních sil.

Z dostupných oficiálních dokumentů vy-plývá, že Putin a jeho nejbližší okolí se do-sud jednoznačně nevyjádřili, které koncepcibude dána přednost, a zdá se, že spor Kvaš-nin–Sergejev zůstane ještě určitou dobu ne-rozhodnut. Putin ovšem může tento sporvyužít jako svou kartu v zahraniční politice.Mocenské rozhodování se bude totiž zřejměklonit, především z vnitropolitických důvo-dů, ke koncepci Kvašnina a Sergejevovakoncepce může být využita v jednání seSpojenými státy ohledně budování jejichnárodní protiraketové obrany. Sergejevůvpostoj však může být Putinovi užitečný ne-jen v zahraniční politice, ale také ve vztahuk vojenskému námořnictvu. Tam je totižplánovaná redukce jeho síly pro mocenskoupozici prezidenta možná nejchoulostivější.

V jedné věci má ale politické vedeníRuska již jasno. Byl již formulován zcelakonkrétní úkol, který může hodně napově-dět o strategických zájmech Ruska v dlou-hodobější perspektivě. V roce 2006 má do-jít k vytvoření seskupení vojsk stálépřipravenosti na dvou strategických smě-rech – jihozápadním a středoasijském, kdehlavní úlohu budou hrát síly všeobecnéhourčení. A v těchto směrech již dnes Ruskovyvíjí zvýšenou zahraničněpolitickou akti-vitu – posiluje své pozice na Balkáně, ak-tivněji vstoupilo do blízkovýchodního mí-rového procesu, obnovilo dodávky zbranído Libanonu a Íránu, udržuje a prohlubujekontakty s Irákem, byl navázán intenzivněj-ší dialog na vysoké úrovni s Indií, Čínou,Mongolskem, Severní a Jižní Koreou a Vietnamem, tedy především se „starými“spojenci. I to svědčí o skutečnosti, že seRusko skutečně pokouší znovu obnovit svévelmocenské postavení. Hra na velké ša-chové desce tak pokračuje.

❍

stvo vnitra, federální pohraniční službu, fe-derální bezpečnostní službu, federální služ-bu vládních informací a spojení, federálníslužbu železničních vojsk, ministerstvo promimořádné situace, daňovou policii), takpřipadne jen necelá polovina plánovanéhosnížení. Například v případě federální po-hraniční služby bude snížení činit pouze 15tisíc příslušníků (tj. dvě procenta ze součas-ného stavu) a u vnitřních vojsk ministerstvavnitra pouze 20 tisíc příslušníků. I tentoproces ukazuje, že není výrazněji snižovánpočetní stav těch silových struktur, které do-staly za úkol vést tvrdší boj s jevy, jež nakonci devadesátých let začaly ohrožovat sa-mu podstatu ruského státu – především sejedná o kriminalizaci ekonomiky, korupci,daňové úniky, městskou zločinnost, pašová-ní narkotik a terorismus.

O výsledcích tohoto boje za rok 2000 ve-řejně a poměrně nezvykle obsáhle informo-val osobně prezident Putin na tradičnímlednovém setkání vyššího velitelského sbo-ru silových resortů. Za pozornost napříkladstojí, že se podařilo snížit počet úmyslnýchvražd, došlo k devatenáctiprocentnímu ná-růstu při odhalování případů úplatkářství,a daňová policie odhalila okolo třiceti tisícpřípadů porušení zákona ve finanční a da-ňové sféře s celkovým objemem v desít-kách miliard rublů. Přitom se podařilo té-měř 70 procent prostředků z těchto únikůvrátit státu.

Bez povšimnutí nemohou zůstat ani vý-sledky v boji proti drogám – v roce 2000bylo zabaveno 40 tun drog. Orgány federál-ní bezpečnostní služby zabránily čtrnáctiteroristickým výbuchům na celém územíRuska. Je zřejmé, že uvedená čísla nelzenikterak přeceňovat; nehovoří zdalekao všem, a dokonce spíše vypovídají i o tom,nakolik je organizovaná zločinnost a krimi-nalita v Rusku stále rozsáhlá a že ve znač-né míře stále představuje jednu z největšíchvnitřních hrozeb ruskému státu. Je zdeovšem patrný posun proti devadesátým le-tům, kdy tehdejší politické vedení Ruskanebylo schopno (a často ani nemělo zájem)podniknout proti uvedeným hrozbám ade-kvátní kroky. V této souvislosti nemůžeuniknout pozornosti, že po nástupu Vladi-

velkých měst, zatímco 18 radnic dobyla, pře-devším Paříž, Lyon a Dijon. Ve volbách dorad více než dvou tisíc kantonů naopak levi-cové strany mírně posílily (o 5 procent)a získaly většinu v pěti Generálních radách,které dosud ovládala pravice. Sama Socialis-tická strana si ovšem v provinciích polepšilao jedno až dvě procenta a komunisté navšech frontách několik procentních bodůztratili. Z toho plyne, že za pozitivní skórev provinciích vděčí vládní koalice třetímuz partnerů – Zeleným. V porovnání s volba-mi do stejných kantonů v roce 1995 ekolo-gové zdvojnásobili své procentuální ziskya v mnoha kantonech právě oni dovedli levi-ci k vítězství. Podíváme-li se na komunálnívolby, je situace obdobná.

V samotné Paříži získali Zelení celkověpřes 12 procent, v některých čtvrtích všakjejich podpora daleko přesáhla dvacetipro-centní hranici. Sám novopečený starostafrancouzské metropole Bertrand Delanoë seradoval z vítězství až poté, co k podpoře so-cialistického kandidáta vyzval lídr Zelenýchv Paříži Yves Contassot (kandidátky pravicepřesto získaly o 0,8 procenta podpory více,což je přesně 5000 hlasů). Komunální volbytak jasně ukázaly, že nejdůležitějším partne-rem socialistů napříště nebudou komunisté,ale Zelení. Pro vládu široké koalice, jíž veskutečnosti autoritativně vládne PS, to všaknevěstí nic jednoznačně pozitivního. Zatím-co komunisté zůstali svým spojencům vždyvěrni, ekologové se ve volbách zachovali ja-ko autonomní strana, která tu zůstala v koa-lici kopírující strany centrální vlády. YvesContassot se ostatně již nechal slyšet, že Ze-lení (a nejen ti na pařížské radnici) hodlajídokázat, že nejsou stranou bez komplexníhoprogramu, která by se točila jen okolo auto-mobilismu a vegetariánské stravy. LionelJospin dosud Zelené právě jen za takové en-vironmentální aktivisty považoval, což senyní bude muset změnit. Pokud Jospin nedáekologům větší prostor, riskuje, že ztratívětšinu v parlamentu.

Svobodomyslní a rozzlobení

Z povolební analýzy francouzského insti-tutu Louis Harris vyplynulo, že příznivci Ze-lených jsou většinou apolitičtí lidé, a přitomnejde o nejmladší voliče (25–34 let), kteří bysvé politické názory stále tříbili. Stejně taknelze říct, že ekology volili jen studenti.Contassot zaujal ponejvíce voliče se svobod-ným povoláním, drobné podnikatele a vý-zkumníky či nesezdané dvojice, kteří jsouvšichni finančně soběstační (takzvaní „bo-bos“ – bohémská buržoazie). Mezi stoupen-ci Zelených bylo také nejvíce těch, kteří vů-bec nešli k volebním urnám. Podle autorůstudie voliči ekologických stran představujínovou formu protestu proti etablovaným po-litickým stranám, nicméně téměř polovinatěch, kteří volili Zelené, by na druhém místěvolila kandidáta levice. Až na čtvrtém zá-stupce pravice (třetí nejčastější odpověď by-la, že by nešli volit). Čím dříve si Jospin vý-še popsaná fakta uvědomí a pokusí seupevnit postavení Zelených v koalici, tím lé-pe pro příští parlamentní volby a tím pádemi pro něj samotného.

Stejně jako posílili Zelení, posílil také ji-


ZEMĚMI SVĚTA

Voliči na ocet

Šéf vlády tak byl názorně poučen, že ku-mulace funkcí, byť ústavně umožněna a naveřejnosti akceptována, se v reálném životěnevyplácí. Především, a co je důležitější, zji-stil, že popularita vládního kabinetu a růstekonomiky země samy o sobě k vítězství vevolbách nevedou. Francouzská levice je v re-gionech a provinciálních městech méně za-kořeněná než pravicové strany a její voličijsou zde méně angažovaní. Obecně, volebníabsentismus stoupenců levice převyšuje veFrancii absentismus na pravici a rovněž mo-bilizace voličů před druhým kolem voleb jevždy mnohem výraznější u příznivců opozi-ce. Levicového voliče v zemi galského ko-houta je proto nutné neustále na místě pře-svědčovat o správnosti nastolené cesty, cožSocialistická strana (PS) ani její koaličnípartneři neudělali, spoléhajíce se na auru úspěchu centra.

Francouzští analytici rovněž připomnělistarou, nicméně platnou píseň o rozchodunovodobých lídrů s tradičním levicovým vo-ličstvem. Téma samo o sobě vydá na zvlášt-ní článek, proto jen ve zkratce. Jospinovi so-cialisté tím, že posunuli těžiště levice dostředu a zahaleni do levicové rétoriky prakti-kují liberálně konzervativní politiku, opustilinespokojené obyvatelstvo, balancující nahraně sociální sítě. Těch se poté chopila ni-koliv extrémní levice, ale extrémní pravice.

Nyní, když se Národní fronta Jeana-Ma-rieho Le Pena rozštěpila na dvě frakce a anijedna z nich celé dva roky nedokázala za-ujmout kdysi opanovanou výseč populace,vracejí se bývalí voliči extrémní pravicezpátky k demokratickým stranám – nikolivšak nalevo, odkud dezertovali, ale napravo.Již uvedená ztráta Štrasburku ve prospěchFabienne Kellerové (UDF) by se nekonala,kdyby jí téměř 17 procent někdejších lepe-nistů nesvěřilo svůj hlas. Během všeobec-ných voleb příští rok se tak parlamentní pra-vice bude moci opřít o hlasy zhrzenýchextremistů, přestože ti by se teoreticky mělivrátit k levici. Ta bude muset restaurovatsvou schopnost komunikovat s voliči, přede-vším těmi na politickém pomezí, a nespolé-hat se pouze na pevnost otěží moci a popula-rity v rukou ministrů.

Kupředu, zelená!

V komunálních volbách ztratila levicekontrolu nad 42 radnicemi velkých a středně

Letošní komunální volby ve Francii seměly stát jakýmisi primárkami před vše-obecnými a prezidentskými volbami v příš-tím roce. Nestaly se. K avizované „rudé vl-ně“, která smete z povrchu zemského pravi-cové radní a starosty ve francouzských měs-tech nedošlo. Stejně tak ovšem nelze označitza vítěze voleb opozici, která sice ovládladvakrát více středně velkých měst než levice,ztratila ale klíčovou Paříž. Poměr sil mezidvěma hlavními politickými silami ve Fran-cii tak zůstává víceméně vyrovnaný. Přestovolby přinesly několik poznatků, které pře-konaly svůj lokální rozměr a které při celo-národním hlasování v roce 2002 sehrají dů-ležitou, ne-li rozhodující roli.

Zářivý úsměv nestačí

Jedny z nejhmatatelnějších porážek v tá-boře levice zažili členové paradoxně velmioblíbené vlády Lionela Jospina. Ministrškolství Jack Lang prohrál boj o radnicimušketýrského města Blois, stejně tak jižv prvním kole vypadli jediný zástupce ko-munistů v kabinetu, ministr dopravy Jean-Claude Gayssot, dále „zelený solitér“ minis-tryně životního prostředí DominiqueVoynetová a ministryně kultury CatherineTrautmannová, která neobhájila strategickyvýznamnou funkci starosty ve Štrasburku.Propadli rovněž ministr pro evropské záleži-tosti Pierre Moscovici, šéfka resortu prácea sociálních věcí Elisabeth Guigouová a vý-čet by mohl pokračovat jen velmi těsným ví-tězstvím ministryně spravedlnosti MartineAubryové v Lille.

Důvodem takového neúspěchu jinak ús-pěšných politiků je bezpochyby neustálýpřesun mezi Paříží a mnohdy stovky kilo-metrů vzdálenou starostovskou kanceláří.Případ Jacka Langa, jenž si získal srdceFrancouzů již jako šéf resortu kultury za dobFrançoise Mitterranda v Elysejském paláci,mluví za všechny. Lang dobyl radniciv Blois v roce 1995 a několik let jednoznač-ně tvrdil, že se chce věnovat jen a jen komu-nální politice. Jeho souhlas s funkcí v Jospi-nově vládě si proto lidé v Blois vyložili jako„podraz“ a nepokrytou honbu vládních před-stavitelů za mocí v provinciích. Místní voliči dali přednost 34letému rodákovi a členovi Svazu pro francouzskou demokra-cii (UDF) Nicolasu Perruchotovi, přestoženeoplývá ani jedním promile charismatu,které má Lang.

Lekcepro budoucnost

KATEŘINA ŠAFAŘÍKOVÁ

Francouzské komunální volby nesdělily, kdo v roce 2002 ovládne parlament.

ný vyzyvatel vládních koaličních stran – ex-trémní levice. Členové Revoluční komunis-tické ligy (LCR) či Dělnického boje (LO)připravili o vítězství několik uchazečů o sta-rostovskou funkci z řad socialistů a komu-nistů. Potvrdili tak tendenci, která ještě předdvěma lety vypadala jako náhodný výkyvz normálu: tehdy se totiž kandidáti LO-LCRdostali do Evropského parlamentu a získalijen o jedno procento méně než komunisté.Volba extrémní levice je skutečným gestemboje proti liberálnějšímu proudu reprezento-vanému Jospinem. Jestliže posílení Zele-ných může v konečném důsledku posilnitvládní koalici, vzestup extrémní levice jioslabuje.

Renesanci extrémní levice lze vysvětlitpředevším neschopností Komunistické stra-ny (PCF) dostat se z vnitřní programové kri-ze a zaujmout nové nespokojené voliče.Stoupenci extrémně levicových stran všaknejsou „revolucionáři“ v ideologickémsmyslu slova, stejně jako příznivci Le Penanebyli ideologičtí neonacisté. Schizma levi-ce-pravice nehraje u příznivců LO nebo LCRvýznamnou roli. Obě strany volí mladí lidé,dělníci stejně jako zaměstnanci s průměrnýmpříjmem, kteří odmítají levici, jež se zabyd-lela u moci, což se jí očividně zamlouvá,a která zapomněla na to základní – na voličea jejich sociální problémy.

Všechny možnosti jsou otevřené

Francouzi však nestojí o radikalizaci po-litiky, extrémní levice či extrémní pravice jeatraktivní jen pro marginální část obyvatel-stva. Komunální volby nicméně přineslyponaučení, že levice, která se spokojí s ak-tuálním životním standardem svých voličů,působí podezřele a otevírá prostor pro ex-trémní ideologické proudy. Vzhledem k to-mu, že Jospin považuje nastolenou ekono-mickou strategii vlády za nedotknutelnou,nebudou mít socialisté opětovné získáníformy jednoduché. Nicméně lze s jistotoupředpokládat, že sám ministerský předsedapro to udělá maximum. Ve hře je přílišmnoho. Pravicoví voliči prokázali dalekoneotřesitelnější víru v určitý soubor hodnotbez ohledu na znechucení nejvyššími expo-nenty konzervativní politiky, než kdokolivpředpokládal. Výsledek parlamentních vo-leb v roce 2002 tak zůstává otevřenou hrou.Levice bude těžit z ekomického růstu a po-sílení Zelených, pravice z loajality voličůa odvržených stoupenců extrémních pravi-cových stran.

Ani pro prezidentský duel není nic jisté,protože obliba Lionela Jospina je pupečníšňůrou spojena se zdravím celé vlády. Ztrá-ta Paříže však byla zjevnou „fackou“ do tvá-ře Jacquesovi Chirakovi, jehož frakcev RPR dopadla mnohem hůř než pravice se-šikovaná za předsedou strany Philippem Sé-guinem. Je však veřejným tajemstvím, žecharismatický Séguin má na Elysejský paláczálusk. Pokud by došlo k duelu Jospin – Sé-guin, jsou veškeré prognózy rok před volba-mi víceméně hádáním z křišťálové koule.Pokud tedy komunální volby cokoliv zřetel-ně oznámily, pak je to definitivní soumrak„chirakismu“.

❍

Přesun ve prospěch Svobodných v roce1999 způsobila především touha občanů pozměně, kterou jim velmi výmluvně slibovalJörg Haider. Po obtížných jednáních byla po-čátkem února ustavena tzv. černo-modrá koaliční vláda v čele s kancléřem Wolfgan-gem Schüsselem (VPÖ) a vicekancléřkouSusanne Riessovou-Passerovou (FPÖ). Proprotesty většiny členů Evropské unie se JörgHaider vzdal vedení strany a zůstal hejtma-nem v Korutanech. Nová vláda začala prová-dět řadu reforem spjatých s úspornými opat-řeními a s dopadem na některé sociálnívymoženosti Rakušanů. Ti se bránili demon-stracemi, jež přivedly do ulic statisíce občanů.

Protože ve Vídni volila více než pětinavšech oprávněných voličů Rakouska, bylytamní „zemské“ volby sledovány s napětím.(Výsledky a srovnání s rokem 1996 viz ta-bulka.)

Uvedená čísla ukazují, že k největšímupřesunu došlo od Svobodných k sociálním de-mokratům. Hlavní politický boj byl svedenmezi oblíbeným vídeňským starostou a vůd-cem tamní sociální demokracie MichaelemHäuplem a Jörgem Haiderem, jehož si Svo-bodní pozvali z Korutan, aby podpořil jejichve Vídni méně známou kandidátku – poslan-kyni parlamentu Helenu Patrik-Pabléovou.

Ze souboje vyšel jako vítěz MichaelHäupl, dokonce s absolutní většinou ve ví-deňském zastupitelstvu. Menší politickéstrany (lidovci a Zelení) doposud odmítalyjeho pozvání do koaliční městské správy. Li-

dovci oznámili svůj přechod do opozicea ani Zeleným se nechtělo oslabit své vy-hlídky v parlamentních volbách v roce 2003případnými neúspěchy v hlavním městě.Zklamali tím prý naději spolkového předse-dy SPÖ Alfreda Gusenbauera, který byúdajně vítal vídeňskou rudo-zelenou koalicijako vzor pro novou koaliční vládu po vy-hraných celostátních volbách. MichaelHäupl však věří, že s podporou občanů Víd-ně obstojí i pod možnou palbou nejen mod-ré (FPÖ) a černé (VPÖ), ale i zelené opozi-ce. Rovněž odmítá spekulace, zda by nemělon, jako zkušený tribun lidu, stanout v čelespolkové SPÖ, a tím i její případné vlády,namísto mladšího a dosud menším osobnímšarmem vybaveného A. Gusenbauera.

Podle průzkumu veřejného mínění v Ra-kousku, provedeného po vídeňských volbách(PROFIL 14/01 s. 34), není možnost návratusociálních demokratů do spolkové vlády (na-př. v koalici se Zelenými) nereálná. Dotáza-ní občané by v současnosti dali SPÖ 39 pro-cent, VPÖ 25 procent, FPÖ 17 procenta Zeleným 15 procent hlasů. Také mezi pětinejoblíbenějšími politiky jsou dva sociálnídemokraté (M. Häupl a předseda parlamentuHeinz Fischer), mluvčí Zelených A. van derBellen, lidovecká ministryně zahraničníchvěcí B. Ferrerová-Waldnerová a dokonce i zaSvobodné jejich mladý ministr financí Karl-Heinz Grasser. Až na devátém místě skončildnešní rakouský kancléř Wolfgang Schüssela na místě sedmnáctém Jörg Haider. Při tom-

ZEMĚMI SVĚTA

25MEZINÁRODNÍ POLITIKA 5/2001

Vídeňské volby:výjimka, či předobraz vývoje?

Volby ve Vídni – nejlidnatější a nejvýznamnější z devíti zemí spolkového Ra-kouska – z 25. března přinesly jednoznačné vítězství Rakouské sociální de-mokracie (SPÖ). Získala 46,8 procenta odevzdaných hlasů, a tím i 52 mís-ta ve stočlenné městské radě. Jestliže rakouské parlamentní volby z října1999 s velikými ztrátami sociální demokracie a značnými zisky HaiderovýchSvobodných (FPÖ) vedly k obratu a k vládě koalice lidovců (VPÖ) se Svo-bodnými, mohou vídeňské volby dát podnět k novému obratu ve vnitropoli-tickém vývoji Rakouska.

JIŘÍ ŠTĚPANOVSKÝ

Politická Sociální Svobodní Lidovci Zelení Liberálové strana demokraté (FPÖ) (VPÖ) (LIF)

(SPÖ)

Procento hlasů 46,8 20,2 16,4 12,4 3,5

(zisk-ztráta) (+7,7) (-7,7) (+1,1) (+4,5) (-4,5)

Počet mandátů 52 21 16 11 0

to výběru Schüssela zřejmě poškodila i jehoneochota distancovat se včas od antisemit-ských výroků korutanského hejtmana prone-sených v předvolebním boji.

Jörg Haider, přestože nekandidoval a svý-mi projevy měl jen zachraňovat ohroženépozice Svobodných a jejich hlavní kandidát-ky paní H. Patrik-Pabléové, utrpěl ve Vídnisvou snad dosud největší porážku. Analyticise shodují, že Vídeňané přesunem více než12 procent svých hlasů od Svobodných k so-ciálním demokratům a Zeleným protestovalinejen proti poškozování svých sociálních zá-jmů vládní politikou úspor, ale i proti způso-bu vedení předvolebního boje Svobodnými.Ti např. vylepovali plakáty s texty „Vídeňpotřebuje více cizinců. Rudo-Zelení.“ nebo„Rozdávejte drogy. Rudo-Zelení.“ Největšípozornost však upoutávaly kryptovýrokyJörga Haidera v antisemitském duchu, jimžovšem plně rozuměli někteří jeho nadšenístoupenci. Tyto výroky, které sám Haider po-zději vysvětloval jako nevinné vtípky, siovšem vyžadují objasnění.

Tak například na adresu prezidenta Ra-kouské izraelitní kultovní obce Ariela Muzi-canta prohlásil Haider (narážeje na dobřeznámý prací prostředek Ariel): „Nerozu-mím, jak někdo, kdo se jmenuje Ariel, můžemít na kolíku takového hnoje.“ („Ich verste-he nicht, wie einer, der Ariel heisst, so vielDreck am Stecken haben kann.“)

Předmětem Haiderovy pozornosti se takéstal ze Spojených států přizvaný a pro Häup-la pracující bývalý Clintonův volební porad-ce Stanley B. Greenberg. Za jásotu svýchposluchačů jej Haider označil za produktamerického „východního pobřeží“ („Ost-küste“). Pro rakouské antisemity majíovšem tato pouhá dvě slova značnou vypo-vídací schopnost. K jejich plnému pochope-ní třeba vědět, že v Haiderově mluvě „vý-chodní pobřeží“ znamená město New Yorka jeho mocné židovské obyvatele, kteří jižpřed lety poukázali na nejasnou válečnouminulost tehdejšího rakouského spolkovéhoprezidenta Kurta Waldheima a v nedávnéminulosti se zasazovali o odškodnění židov-ských obětí nacismu.

Sám Stanley B. Greenberg psal o této zá-ležitosti do „New York Times“ a svůj věcnýa nepolemický článek uzavřel slovy: „Hai-

derovi Svobodní ztratili téměř třetinu svýchvoličů a sociální demokraté dosáhli historic-kého zisku… . Mohl bych se nyní zaměřit nato, že v jednom z nejtolerantnějších a nejpo-kročilejších měst Evropy každý pátý voličhlasoval pro antisemitismus. Já se však ra-ději přidržím skutečnosti, že jsem využilpříležitosti spolupomáhat při potlačováníjedné z temných sil naší doby a že jsemv tomto boji nebyl osamocen.“ (PROFIL14/01 s. 21)

Svobodní procházejí nejtěžší krizí od roku1986, kdy v jejich čele stanul Jörg Haider.V posledních dvanácti měsících utrpěliv zemských volbách (zejména ve Štýrsku,Burgenlandu a nyní i ve Vídni) pouze poráž-ky a ztráty. Rovněž tak ve volbách do děl-nických komor. Jejich faktický šéf Haiderstárne, ztrácí své populistické kouzlo, uchy-luje se do své korutanské pevnosti, za jejížprovinciální výhody bude ještě nadále s ús-pěchem bojovat. Nelze však ani vyloučit –vzhledem k jeho rozsáhlým stykům s evrop-skou krajní pravicí (italskou, vlámskou, ně-meckou) – že se nepokusí v roce 2004 o pro-niknutí do Evropského parlamentu, zejménapokud (jak se očekává) bude umožněna ne-závislá kandidatura s mezinárodní podporou.

Rakouská FPÖ má i programové potíže.Její populistická orientace nalevo od středu(původně haiderovská na „malého člověka“)je bez větších vyhlídek. Tam jsou již zakot-veni sociální demokraté se svou lepší orga-nizací a oporami v komunální výstavběa v odborech. Rovněž napravo od středu jejiž obsazeno. Jsou tam opevněni lidovci sesvým nacionalismem, liberálním hospodář-stvím a s konzervativně křesťanskými hod-notami. Ani pro populismus (zejména prostranu s vládní spoluodpovědností) není si-tuace příznivá. Co bylo možno provádětv 70. letech za Bruna Kreiského (jeho heslo:„Raději miliarda dluhů než tisícovka neza-městnaných“), nelze již uskutečňovat v pod-mínkách Maastrichtu, měnové unie a globa-lizace.

Mění se situace nejen v Rakousku, alei v Evropě. Rakouská občanská společnostv boji s haiderismem sílí. V únoru minuléhoroku se na vídeňském Náměstí hrdinů shro-máždilo na čtvrt milionu občanů, aby pro-testovali proti černo-modré koalici a protinepřátelství k cizincům. Tam byly statisíce,zatímco „náhradních“ protitemelínskýcha jiných podobných protestů (i za účastiHaidera) se účastnily tisícovky či jen stovkyobčanů (a učiteli přivedených dítek). Je pří-značné, že i v rakouské sociální demokraciise byl nucen vzdát všech funkcí a do sou-kromí odejít bývalý ministr vnitra v rudo-černé koalici Karl Schlögel, známý svýmitvrdými opatřeními proti cizincům.

Nestačí však jen vítat, nutno i podporovatdalší upevňování občanských společnostív Evropě tak, jak se stalo při opatřeních Ev-ropské unie proti Rakousku v minulém roce.Jen tak se dočkáme postupného oslabovánívlivu krajního nacionalismu a pravicovéhoextremismu, jež ztěžují tvořivou spolupráciv rámci Unie. Vídeňské volby byly význam-ným přínosem v tomto směru.

❍

Když byl 7. ledna 2001 do své funkceslavnostně uveden nový prezidentGhanské republiky John Agyeman Ku-fuor, dosavadní vůdce opoziční stranyNPP, který zvítězil ve druhém kole pre-zidentských voleb, znamenalo to konecjedné historické etapy Ghany, kdy podobu devatenácti let stál v jejím čelenejprve jako šéf vojensko-civilní junty,poté jako demokraticky zvolený prezi-dent Jerry John Rawlings, etapy, proniž se již nyní vžilo pojmenování „Raw-lingsova éra“.

„Rawlingsova éra“ vlastně začala již 4. června 1979, kdy světové agentury vyda-ly zprávu o státním převratu v Ghanské re-publice. Většina politických komentátorůa politologů specializovaných na problema-tiku Afriky se shodovala v tom, že jde jeno další z řady převratů v zemi zasažené eko-nomickou a společenskou krizí, který nebu-de mít dlouhého trvání. V tomto názoru jeutvrzovala skutečnost, že od svržení prvníhoprezidenta samostatné Ghanské republiky K. Nkrumaha v roce 1966 se v zemi vystří-dalo celkem pět vlád, z toho čtyři vojenskévlády vzešlé z armádních převratů.1) Červ-nový převrat navíc vedl mladý poručík letec-tva Jerry John Rawlings, nízký důstojník bezpolitických zkušeností a podpory oficiálníchinstitucí. Opřít se mohl pouze o nižší vojen-ské kruhy a studenty. Kromě jeho mládí(v době převratu mu bylo 32 let) nehovořilv jeho prospěch ani jeho původ. Rawlings jepouze polovičním Afričanem, jeho matka jeGhanka z kmene Ewe, otec je bílý Evropan(Skot).2)

Rawlings dokázal hned zpočátku přesvěd-čit široké vrstvy obyvatel Ghany, že cílempřevratu není jen výměna osob ve vládníchfunkcích, ale realizace programu zásadníchspolečensko-politických změn, které by zemivyvedly z vleklé ekonomické a společenskékrize. Podle daného slibu předala Rada po ně-kolika měsících moc ve volbách zvolené ci-vilní vládě prezidenta Limanna. Ta všakvzhledem ke své nerozhodnosti a nedostatkuprogramu nebyla schopna splnit očekáváníGhaňanů a jejich touhu po změně. Po 27 mě-sících Limannovy rozpačité vlády zorganizo-val Rawlings 31. prosince 1981 druhý státnípřevrat, jímž se zmocnil vlády již definitivně.

Nově ustavená Prozatímní rada národníobrody (PNDC) v čele s Rawlingsem se sta-la nejvyšším orgánem výkonné i legislativnímoci v zemi, činnost jiných politických strana organizací nebyla povolena. Základnímproklamovaným politickým programem vlá-dy PNDC bylo přiblížení celého systémustátní správy ghanskému lidu. O tom, že tu-to politiku myslí Rawlings vážně, se mohliGhaňané brzy přesvědčit. Oporou nové mo-censké struktury státu se staly místně usta-vované výbory na obranu revoluce, jež mělyi soudní pravomoc.3) Hospodářské potížeGhany chtěla vláda PNDC řešit hospodář-ským plánováním, dirigistickými zásahy doekonomiky a podporou státního sektoru.Soukromý sektor byl sice omezován buďpřímo – stanovením regulovaných cen, nebonepřímo – zakládáním státních obchodních


ZEMĚMI SVĚTA

Michael Häupl

organizací, které mohly dovážet za výhod-ných podmínek a prodávat za subvencovanéceny. K zestátnění soukromých podniků vevětším měřítku však nedošlo.

Zahraniční politika PNDC se v 80. letechvyznačovala určitými sympatiemi k tehdejší-mu táboru socialismu, zbyrokratizovaný par-tajní a státní systém sovětského typu všakmohl být Rawlingsovu pojetí „lidové demo-kracie zdola“ stěží příkladem. Více sympatiívzbuzovala spíše revoluce kubánského typu,a fotografie Rawlingse z té doby s plnovou-sem a baretem na hlavě ukazuje, kdo byl jehoosobním politickým vzorem.

Pád komunismu v Evropě počátkem 90.let ovlivnil i politické myšlení v Ghaně a na-konec vyústil v poznání, že dosavadní poli-tická koncepce PNDC se již přežila a nemádalší perspektivu vývoje. V této situaci pro-kázal Rawlings svou značnou politickouprozíravost a autoritu, když pokojnou cestoubez společenských otřesů přesvědčil svéspoluobčany o nutnosti provést zásadnízměny ve směřování ghanské společnosti.Nově připravená ústava takzvané 4. republi-ky, schválená celonárodním referendemv dubnu 1991, uzákonila zavedení politické-ho systému více politických stran a transfor-maci ghanské ekonomiky podle principůtržního hospodářství.

Hnutí PNDC se transformovalo do politic-ké strany Národní demokratický kongres(NDC) a činnost zahájilo dalších šest stran.V prezidentských volbách v říjnu 1992 bylRawlings poprvé zvolen v demokratickýchvolbách prezidentem, když pro něj hlasovalo58 procent voličů. V roce 1996 zvítězil ve vol-bách podruhé, když již v 1. kole získal nadpo-loviční většinu hlasů. Jeho protikandidátembyl poprvé vůdce opozice J. A. Kufuor.

Poslední dekáda 20. století znamenalaznačný hospodářský a společenský rozmachGhany, která začala být zahraničními politi-ky a ekonomy označována za „novou demo-kracii“ a „mladý trh“ (emerging market).Byla zahájena privatizace státních podniků,otevřely se dveře zahraničním investicím,byla zavedena vnitřní směnitelnost národníměny, zahraniční obchod se plně liberalizo-val, vznikl kapitálový trh. Ukazatel ekono-mické výkonnosti HDP na obyvatele rostlv tomto časovém úseku průměrným tempem1,4 procenta za rok (při ročním tříprocent-ním růstu počtu obyvatel), jedním z nejrych-lejších temp ze zemí subsaharské Afriky.Příznivě se vyvíjely i další oblasti životaobyvatel Ghany. Očekávaná délka života seza posledních 30 let prodloužila o 11 let,takže nyní se průměrný Ghaňan dožívá 60let (v Nigérii 50 let, v Zimbabve pouze 44let), v africkém kontextu vysoké úrovně do-


Ghaňanů trpělivě překonávat nezaviněné rá-ny osudu, o něž není v Africe nikdy nouze.Jednou to je katastrofální sucho, jindy zá-plavy, energetická krize, kmenové spory, ne-bo pokles světových cen ghanských export-ních komodit.

Na místě je asi otázka, proč Rawlingsovastrana ztratila v posledních volbách své po-zice. Důvodů je několik. V těchto volbáchuž sám Rawlings nemohl kandidovat, proto-že ghanská ústava povoluje prezidentovipouze dvě volební období, a kandidát NDC– dosavadní viceprezident profesor AttaMills – přes své nesporné lidské a odbornékvality nemohl Rawlingsovu popularitu na-hradit. Na volební výsledky měla velký vlivi únava voličů po 19 letech Rawlingse v če-le Ghany a víra, že opozice najde rychlejšícestu k prosperitě země a povede ke zlepše-ní jejich tíživé materiální situace.

Oblibu vlády poškodila i ekonomická kri-ze, která vypukla v Ghaně právě ve voleb-ním roce 2000. Na jejím začátku stálo náhlézhoršení směnných relací v zahraničním ob-chodě, kdy ceny dovážené ropy vyletěly natrojnásobek, zatímco světové ceny hlavníchpoložek vývozu Ghany se vyvíjely nepřízni-vě. Světové ceny zlata se v roce 2000 drželyna úrovni dlouhodobého minima, ceny ka-kaa klesly na polovinu. Následoval pád de-vizového kurzu národní měny cedi vůči svě-tovým měnám a prudké zvýšení dovozníchi spotřebitelských cen. Pokles reálných příj-mů se dotkl každé ghanské rodiny.

Nová ghanská vláda v čele s prezidentemKufuorem nemá záviděníhodnou výchozípozici. Volební populistické sliby se snad-něji dávají, než plní, a dříve či později se realizace ekonomického programu ocitnev mantinelech reálných možností ekonomi-ky, které pro strategii rozvoje v tomto smě-ru vymezují jen malý prostor. S Rawlingso-vým odchodem z vrcholu ghanské politikykončí i celá kapitola historie Ghany. Nej-lepším vysvědčením pro tuto éru je prostáskutečnost, že demokratické základy státuvybudované v době Rawlingsovy vládyumožnily ve svobodných a spravedlivýchvolbách prosadit vůli většiny národa a bez-problémový nástup opozice k moci. Ghananadále zůstává ostrovem uspořádané občan-ské společnosti bez násilných národnost-ních nebo náboženských sporů v bouřlivémprostředí subregionu západní Afriky, zmíta-ném násilnými konflikty, občanskými vál-kami a humanitárními katastrofami. V mě-řítku současné africké reality to vůbec nenímálo.

❍

1) Mike Oquaye – Politics in Ghana(1972–1979), Tornado Publications, Accra.

2) Osei Boateng – Rawlings, the untold story,New African, March 2001.

3) Nii Adjei-Boye Sekan, Daily Graphic, 18. 9. 1997, Accra.

4) Carol Bellamy –The State of the World’sChildren 2000 – UNICEF.

5) Daily Graphic, 22. 3. 1997, Accra.6) Ghana Review International – London,

1997

sáhla Ghana v oblasti školství, zdravotnía sociální péče.4)

Pojem „Rawlingsova éra“, vystihujícíuplynulá dvě desetiletí v dějinách Ghany,není náhodný. Rawlings stál po celé toto ob-dobí v čele ghanského státu a jako výraznávůdčí osobnost vtiskl ghanské společnostijejí současnou podobu. V rámci Afriky na-jdeme sice řadu autoritářských šéfů států,kteří vládli podstatně delší dobu (zairskýMobutu, tožský Eyadéma), ale Rawlings bylmezi africkými politiky ojedinělou výjim-kou. I když jeho způsob vlády býval ozna-čován za autoritářský, nešlo v jeho případěo autoritu vynucenou mocenskými prostřed-ky nebo propagandou, ale o uznání Raw-lingse jako národního vůdce, který svou po-litiku opíral o podporu valné většinyGhaňanů.

Jako osobnost je Rawlings plně obdařentím, čemu se zjednodušeně říká charisma. Jebrilantním řečníkem, jeho vášnivé a strhují-cí projevy dokáží přesvědčit posluchače, žeřečník se s obsahem svého projevu zcelaztotožňuje a nepochybuje o jeho správnosti.Velkou Rawlingsovou předností bylo jehochápání potřeb a problémů obyčejných lidíi jeho schopnost přiznat veřejně vlastníomyl. Zvláštním rysem Rawlingsovy pova-hy je jeho neokázalá skromnost a prosazo-vání jakéhosi antikultu vlastní osobnosti.Nikdy si nepotrpěl na osobní pocty ani naokázalou reprezentaci a po celou dobu své-ho úřadu používal jen vojenskou hodnostz doby, kdy převzal vládu v zemi – poručíkletectva. Zvláštním nařízením stanovil, abyv úředních místnostech byl místo jeho podo-bizny jako hlavy státu umístěn státní znak,a když ghanská pošta vydala k výročí státnínezávislosti poštovní známky s jeho portré-tem, nařídil jejich okamžité stažení z obě-hu.5) Prostý je i jeho soukromý život: věřícíkatolík, celý život žije s jedinou manželkou(Ghaňankou z kmene Ašanti), se kterou máčtyři děti.6)

Nesmlouvavý přístup zaujímal Rawlingsk jednomu z největších problémů Afriky –korupci. Pokud nemohl volený funkcionářnebo státní úředník prokázat úměrný přírůs-tek majetku za období svého mandátu, mu-sel ze své funkce odejít. Tento postup se ne-vyhnul ani blízkým Rawlingsovým spolu-pracovníkům ve vysokých státních funk-cích, ze své funkce byla pro podezření z ko-rupce odvolána ministryně obchodu a prů-myslu, a dokonce i ministr vnitra. Výsled-kem takto prováděné politiky „čistých ru-kou“ byla nízká míra korupce a kriminalityv zemi, rovnoměrné rozvrstvení společnostibez příkrých majetkových rozdílů, vysokáautorita volených i státních orgánů a ochota

ZEMĚMI SVĚTA

27

Ghana:konec Rawlingsovy éry

VÁCLAV ŠTOR

Obrovský evoluční vývoj, kterým uvede-ná supranacionální organizace prošla, jenejzřetelnější a obzvlášť působivý přede-vším při retrospektivním pohledu na Evrop-ská společenství.

Dne 4. dubna 1951 byla v Paříži pode-psána první ze tří zřizovacích smluv Evrop-ských společenství (Smlouva o založeníESUO), která de facto odstartovala do tédoby nevídaný proces evropské integrace.

Padesát let, jež od této významné událos-ti uplynula, zcela logicky vede k úvahám,kam ES směřují a jaké osudy evropské ná-rody, včetně České republiky, čekají. Ome-zený prostor tohoto článku neumožňujezkoumat všechny souvislosti a následnécesty vývoje. Proto se zmíníme alespoňo několika – z našeho hlediska – důležitýchaspektech.

Předně chceme poukázat na to, že Ev-ropská společenství – původně Společen-ství uhlí a oceli, následované Smlouvouo evropském hospodářském společenstvía Smlouvou o Euratomu (1957) – vzniklav intencích mezinárodního práva, to zname-ná, že se zrodila obvyklou cestou, běžnoupro založení všech mezinárodních organi-zací. Avšak i v původní smlouvě (ESUO) jižod samého začátku existoval supranacionál-ní (nadnárodní) prvek, jenž předpokládalpřenos částí suverénních práv států na nad-národní orgán, který tvořil ústřední bodSchumanovy deklarace z 9. května 1950.Byl označen jako „High Authority“ neboliVysoký úřad. Uvedená instituce, předchůd-kyně dnešní Evropské komise, ztělesňovalasamotnou ideu evropské integrace v její no-vé a doposud neznámé podobě.

Je nutno poukázat, že ačkoliv nadstát-nost, kterou se charakterizovala činnost Vy-sokého úřadu, byla zakotvena již ve zřizo-vací smlouvě, nebyl tento prvek nicméně zesamého začátku vnímán adekvátně. Mělo seza to, že Evropská společenství vystupujípředevším jako ekonomická seskupení za-ložená prioritně za účelem vytvoření spo-lečného trhu a zajištění volného pohybuzboží, jakož i dalších svobod.

Otázky spojené s povahou supranaciona-lity a jejích účinků, zejména ve vztahuk jednotlivcům na území ES, zůstávaly mi-mo jakoukoli pozornost jak Evropských

společenství samotných, tak i je-jich členských států.

Zlomo-vým v chá-pání nad-státnosti v uvede-ném slovasmys-lu

sestalo nej-významnějšía dnes již legen-dární rozhodnutí Evropského soudníhodvora č. 26/62 z roku 1962 ve věci VanGend en Loos1), které se supranacionálním charakterem komunitárního práva progra-mově zabývalo, včetně vymezení jeho po-měru k právu mezinárodnímu a vnitrostát-nímu.

Lucemburský soud zde zejména formu-loval zásadu nadřazenosti norem komuni-tárního práva ve vztahu ke konkurujícímprávním předpisům národního práva člen-ských států. Ve vztahu k jednotlivcům sepak zvlášť důležitým a významným stalorozpracování doktríny přímého účinku, kte-rá v konečném důsledku a po splnění ne-zbytných předpokladů znamená možnostpro soukromé osoby dovolávat se svýchpráv, vyplývajících bezprostředně z práv-ních norem ES přímo před vnitrostátnímisoudy členských států.

Tento aspekt komunitárního práva, před-tím zcela opomíjený a neprobádaný, odhalilzcela novou dimenzi Evropských společen-ství, totiž jejich bezprostřední a interaktivnípřístup k občanovi. V tom se tato suprana-cionální seskupení zásadně liší od běžnýchmezinárodních organizací, které upravujízásadně vztahy mezi svými členy, tedy stá-ty. Vývoj, který následoval poté, zcela jasně

naznačoval trend, jenž znamenal posun od„Evropy obchodníků“ směrem k „Evropěobčanů“.

Osobní působnost komunitárního práva,která se neomezuje pouze na členské státy,ale zahrnuje také jednotlivce, v praxi totižznamená, že adresáty norem ES jsou i sou-kromé osoby na území Společenství, ježčerpají z rozsáhlých práv poskytovanýchkomunitární legislativou.

Tato legislativa tvořící soubor norem růz-né povahy – označovaných jako acquiscommunautaire – je obzvláště štědrá vevztahu k fyzickým a právnickým osobám naúzemí členských států, neboť reflektujepodmínky prostoru bez vnitřních hranic.

Odbourávání posledních překážek v rea-lizaci čtyř základních svobod a dovršení

jednotného vnitřního trhu v roce 1992 zna-menalo vznik mnohem homogennějšíhoprostředí na pozadí částečně harmonizova-ných vnitrostátních právních řádů člen-ských států ES.

To v konečném důsledku umožnilo zave-dení tak významného institutu, kterým be-zesporu je evropské občanství.

Tento institut, jak je patrné již z názvu, jenerozlučně spjat s Evropskou unií samot-nou, vzniklou na základě Smlouvy o EU.Evropská unie, zastřešující organizacevšech tří Společenství, entita zcela novéhorázu2), znamenala další, kvalitativně vyššístupeň integrace a sepětí mezi členskýmistáty a jejich národy.

Z hlediska věcné náplně Evropská uniepředpokládá zapojení členských států dodalších společně sdílených sfér činnosti, ze-jména v oblasti společné zahraniční a bez-pečnostní politiky (druhý pilíř) a spolupráciv oblasti justice a vnitra/policejní a justičníspolupráce v trestních věcech (třetí pilíř).

Z právního hlediska pozorujeme, že uce-lený blok komunitárního práva jako soubornorem, které se vyznačují vlastnostmi nad-řazenosti a přímého účinku, byl doplněnnormami tzv. úzce unijního práva, které ma-jí odlišnou povahu. Ve vztahu k jednotliv-

EVROPSKÁ UNIE

28 MEZINÁRODNÍ POLITIKA 5/2001

Od Pařížek NiceRok 2001 jako začátek nového století a tisíciletí má svou zvláštnísymboliku zejména ve vztahu k Evropským společenstvím a Evropskéunii. Tato nadnárodní seskupení vstupují totiž nejen do nového leto-počtu, ale zároveň do dalšího půlstoletí své existence.

NADĚŽDA ŠIŠKOVÁ

K upevňování statusu občanů Evropskéunie přispělo bezpochyby také posílení de-mokratických základů a rozšíření zákazůdiskriminace (čl. 13/ex-6a Smlouvy ES).

Významnou skutečností ve vztahu k pro-hlubování práv jednotlivců se stalo ustano-vení odst. 5 čl. 2/ex-B Smlouvy EU, ve kte-rém byl vytyčen nový programový cíl„zachování a rozvíjení Unie jako prostorusvobody, bezpečnosti a práva, ve kterém sezaručuje volný pohyb osob“. Se zajištěnímvolného pohybu osob souvisí také integraceSchengenského acquis do komunitárního(prvního) pilíře se všemi důsledky, jež z to-ho plynou.

Tyto jinak nemalé změny v textu zřizova-cích smluv a aktů je pozměňujících nicmé-ně znamenaly určitou nedotaženost usku-tečněných reforem, a to nejen v oblastiinstitucionální struktury a rozhodovacíchprocesů v rámci supranacionálních organi-zací, ale rovněž i v občanském rozměruUnie.

Mezivládní konference v Nice v prosinci2000 může být považována za určité vyús-tění dosavadních snah, alespoň pokud jdeo unijní ochranu lidských práv. Tím mámena mysli přijetí Charty základních práv Ev-ropské unie4).

Tento dokument má zatím pouze nezá-vazný charakter a jasně ukazuje, že ochranajednotlivce a jeho fundamentálních práv ne-jenže se nachází ve středu zájmu Společen-ství, ale dokonce patří k jeho hlavním prio-ritám.

Vypracování Charty bylo vedeno snahounikoliv o pouhou kodifikaci práv již existu-jících a jejich lepší uspořádání a transparen-ci. Pochopitelně v případě tohoto prvníhouceleného katalogu lidských práv na úrovniEvropské unie mluvíme také o zavedenípráv nových, stejně tak jako o zvláštní a ori-ginální struktuře tohoto dokumentu zásadněse odlišujícího ve své stavbě od vžitého za-řazení a třídění práv v rámci jiných meziná-rodních instrumentů ochrany lidských práv.

Vzhledem k omezenému rozsahu článkuchceme poukázat pouze na jeden aspekt.Charta, ačkoliv využívá intelektuální záze-mí Rady Evropy, neboť čerpá z Evropskéúmluvy o ochraně práv a základních svoboda Evropské sociální charty, stejně tak jakose opírá o dřívější komunitární a unijní le-gislativu, jde mnohem dále v poskytovánípráv jednotlivcům.

Při analýze ustanovení tohoto dokumen-tu snadno dospějeme k závěru, že Charta jezásadně adresována všem (až na malé vý-jimky) osobám na území Evropské unie,tzn. jak státním příslušníkům členských stá-tů, tak i osobám bez evropského občanství.Osobní působnost, neboli ratio personaevětšiny ustanovení Charty (kromě těch, ježjsou obsažena v kapitole V), má absolutnípovahu a zohledňuje každého jednotlivcejakožto lidskou bytost, který je nositelemzákladních práv bez ohledu na jeho vazbuna členský stát.

V této souvislosti je pozoruhodné, žek takovým právům patří nejen nezadatelnáa nezcizitelná práva, což odpovídá klasické

cům, jejichž postavení je hlavním předmě-tem našeho zájmu, mluvíme o realizaci no-vých a široce pojímaných práv a svobod vy-plývajících z evropského občanství.

Zavedení tohoto pojmu v roce 1992 pro-střednictvím Maastrichtské smlouvy bylospojeno s určitými rozpaky ve výkladu in-stitutu, pramenícími z nepochopení jehoprávní podstaty. Zaznívaly sugesce a do-mněnky ohledně toho, že dochází k odbou-rávání státního občanství a zavedení občan-ství unijního. Veškeré tyto nejasnosti bylyrozptýleny modifikovaným a doplněnýmzněním Smlouvy ES, kde se výslovně uvá-dí, že „občanství Unie nenahrazuje, nýbrždoplňuje státní příslušnost členského státu(odst. 1 čl. 17, ex-8 Smlouvy ES)“. Statusevropského občana zásadně náleží každéfyzické osobě, která má státní příslušnostčlenského státu, z čehož vyplývá, že státníobčanství kteréhokoliv státu Evropské unieje nezbytnou podmínkou evropského ob-čanství. Toto koncipování unijního občan-ství znamená prolomení všech dosavadníchzásad ve vztahu k pojmu státního občanství,jak ho zná právo mezinárodní a vnitrostátní(ústavní)3).

Je tomu tak proto, že v rámci institutu eu-roobčanství nenajdeme pouze práva hospo-dářské a ekonomické povahy, ale také právapolitická (aktivní a pasivní volební právo doEvropského parlamentu a obecních zastupi-telstev, petiční právo atd.), stejně tak právona konzulární a diplomatickou ochranu po-skytovanou zastupitelskými úřady jinýchčlenských států, než je příjemce těchto práv.

Poslední dvě skupiny práv tradičně ne-jsou poskytovány cizím státním příslušní-kům, neboť cizinci jsou vždy vyňati z ná-rodního režimu a stejného zacházení právěve výše uvedených oblastech. Proto v tomtopřípadě mluvíme o ojedinělé úpravě, kteráinterferuje do nových sfér a je zvlášť vstříc-ná ve vztahu k občanům z různých člen-ských států Unie. Totéž se vztahuje i k hos-podářským právům, jelikož jejich úpravaprincipiálně překračuje vnitrostátní hranicejednotlivých států v rámci patnáctky.

Přijetí Amsterodamské smlouvy zname-nalo další, i když ne tak výrazný jako v pří-padě Smlouvy o EU, krok k upevňování Ev-ropy občanů. Jedním z prioritních cílůAmsterodamské smlouvy totiž bylo mimojiné zajištění „humánnější Evropy, blízkéobčanům“. Namátkou uvedeme, že v rámcitohoto náročného úkolu došlo k rozšířenídosavadních práv občanů členských států(např. v intencích čl. 255/ex-191a SmlouvyES).

Předmětem zvláštní pozornosti se stalyotázky sociální politiky, a zejména problé-my spojené s řešením nezaměstnanosti.V oblasti sociálních práv obecně se jednaloo naprostou revizi kapitoly 1 hlavy XI (exhlavy VIII), věnované těmto otázkám ces-tou zdokonalení jejich úpravy. V rámcitěchto ustanovení byl deklarován nový cílSpolečenství „podpora zaměstnanosti“,stejně tak jako zřizovací smlouva byla dopl-něna o celou novou kapitolu VIII s názvem„zaměstnanost“.


EVROPSKÁ UNIEkoncepci lidských práv, jejichž nositeli jsouvšechny osoby bez rozdílu, ale i práva eko-nomické a sociální povahy.

Pouze v případě politických práv Chartastriktně rozlišuje své příjemce na:

a) občany Unieb) fyzické nebo právnické osoby, řádně

usídlené na území členských států (tzv. re-zidenty)

c) každou osobu.Při tomto členění občané Unie disponují

nejširším okruhem práv a jejich osobní pů-sobnost je absolutní, postavení rezidentů seblíží statusu občanů EU. V případě ostat-ních osob mluvíme spíše o redukovaném re-žimu, omezeném u některých ustanovení.Ale i při tomto rigorózním rozlišení jeCharta velkorysá v oblasti politických právve vztahu k osobám bez státní příslušnostičlenských států, jelikož je zásadně nevylu-čuje z řad svých beneficientů.

Jako příklad mohou posloužit ustanoveníčl. 44 Charty poskytující právo kterékoli fy-zické nebo právnické osobě s bydlištěm ne-bo registrovaným sídlem v některém z člen-ských států předložit Evropskému parla-mentu petici, nebo ustanovení čl. 43 zajiš-ťující možnost obrátit se na ombudsmanakaždé fyzické nebo právnické osobě usídle-né v EU.

Při komparativním pohledu na institutevropského občanství a uvedená ustanove-ní Charty je patrný značný pokrok, jelikožnositeli politických práv se stávají nejenpříslušníci jednoho členského státu naúzemí jiného členského státu, než je jejichdomovský stát, tedy občané EU, ale rov-něž i osoby, které nemají občanství žádné-ho členského státu, a tudíž občany EU ne-jsou.

Tento další projev demokratické dimenzeUnie zcela logicky vede k určitým závěrům,zejména ohledně toho, že uvedená evropskásubregionální seskupení již nemohou býtvnímána pouze jako synonymum jednotné-ho vnitřního trhu. Je to především prostor,v němž se sdílejí společné hodnoty vyvěra-jící z občanské sounáležitosti, historickýchkořenů a vlády práva.

Ačkoliv Charta zatím není právně závaz-ná, patří bezesporu již v nynější podoběk acquis communautaire, jehož převzetí jepodmínkou pro vstup do Evropské unie.Proto její bezvýhradná akceptace je nezbyt-ná pro Českou republiku stejně jako prodalší kandidátské státy.

S Chartou a evropskou identitou jejíchadresátů je spojen další základní problém,na který chceme alespoň ve stručnosti po-ukázat. Máme na mysli proces, jenž jeznám jako konstitualizace Evropské unie.Jedná se o odstranění demokratického defi-citu na úrovni Společenství a Unie cestoupřijetí aktu obdobného ústavě podle vnitro-státního práva, ve smyslu jeho demokratic-ké legitimace, postupu při schvalování, po-stavení v hierarchii právních norem v rámciacquis, rigiditě a právních účinků.

Pochopitelně v rámci vytvoření tohoto„základního zákona“ ES/EU mají být re-flektovány nejen otázky vyvážených kom-

petencí mezi evropskými institucemi a člen-skými státy, ale musí být pamatováno pře-devším na základní práva občanů EU a dal-ších osob na území členských států, jež seocitají v unijním režimu.

V této souvislosti se nabízí řada řešení.Jedna z nabízených možností je začleněníCharty ve formě preambulí do budoucíústavy. Stejně tak Charta může tvořit prvníčást Evropské ústavy v případě schváleníjednotné ústavní listiny (v této souvislostise mluví o úplné konstitualizaci)5). RovněžCharta může být inkorporována do textuzřizovacích smluv po jejich důkladné revizia přepracování.

Avšak u všech těchto hledisek de lege fe-renda při řešení otázek právního životaCharty a konstitualizace obecně (včetně na-lézání její vhodné formy) je nutno mít nazřeteli, že konkrétní výsledek bude vždyovlivněn nikoliv aspekty pouze právními,ale především politickými, to znamená, žese bude vycházet z konkrétního konsenzudosaženého mezi členskými státy.

Za každých okolností, podle našeho ná-zoru, budoucí vize Charty jako právně ne-závazného dokumentu je nadále nemyslitel-ná. Domníváme se, že jako prozatímní,naléhavé a bezodkladné řešení se jeví nut-nost doplnění čl. 6/ex-F a čl. 7/ex-F.1 Smlouvy EU o závazek respektování Char-ty základních práv EU.6) Ačkoliv si uvě-domujeme, že toto řešení není dostatečné,považujeme za vhodné alespoň tímto způ-sobem podchytit význam tohoto dokumen-tu, tj. cestou integrace odkazů na něj do ak-tů primárního práva.

Další vývoj Evropských společenstvía Evropské unie již byl naznačen a je před-mětem vášnivých diskusí. V této souvislos-ti chceme příkladně poukázat na projev ně-meckého ministra zahraničí JoschkyFischera, přednesený dne 12. května 2000na Berlínské univerzitě s příznačným ná-zvem „Od svazku států k federaci“.

Dojde-li skutečně k přechodu od spolkustátů k plně funkční parlamentní evropskéfederaci, jak bylo nastíněno v tomto proje-vu, ukáže čas. Budoucí perspektivy evrop-ské integrace nicméně budou vždy nerozluč-ně spjaty s prohlubováním práv jednotlivcůa jejich náležitou ochranou.

❍

1) Rozsudek č. 26/62 ve věci Van Gend en Loos,SbSD 1962, s. 1.

2) Doposud se doktrína nevypořádala s pojmema definicí Evropské unie, která je některými autoryoznačována jako „kvasiholdingová organizace“, ji-ní mluví pouze o tělesu „sui generis“ atd. Je nutnopoukázat, že EU doposud nezískala mezinárodně-právní subjektivitu, ačkoli se dá předpokládat, žek tomu dříve nebo později dojde.

3) Podrobněji viz Šišková, N.: Základní otázkysbližování českého práva s právem ES, Codex Bo-hemia, Praha 1998, str. 120.

4) Charter of Fundamental Rights of EuropeanUnion, Official Journal, 2000 C 364/01, 18. 12. 2000.

5) Podrobněji viz Arnold, R.: Proces konstituali-zace v Evropské unii, „Evropské právo“, 2000, č. 7, str. 2.

6) Podrobněji viz Šišková, N.: Úvahy nad návr-hem Charty základních práv Evropské unie, „Me-zinárodní právní revue“, 2001, č.1, str. 120.

30

EVROPSKÁ UNIE

Od slibů k činům

Evropská unie se rozšiřovat bezpochybybude. O této myšlence dnes po mnoha ofi-ciálních prohlášeních a vrcholných summi-tech předních představitelů zemí EU pochy-buje snad málokdo. Avšak kdy k tomutopoliticky obtížnému kroku dojde a v jakémrozsahu, to se ani dnes nikdo neodváží vy-slovit. A to navzdory tomu, že karty a úkolyjsou rozdány pro obě strany procesu již odpádu železné opony.

Pokusme se tedy tentokrát nahlédnout dozákulisí formování těch politických rozhod-nutí, která ne vždy plně vycházejí ze stavuaktuální (ne-)připravenosti kandidátskýchzemí a která nelze ani kvantifikovat. Jejichvliv na celkový výsledek bývá ale více nežrozhodující.

Mezi prvními faktory určujícími chovánícelé Unie lze uvést dva vzájemně se prolí-nající fenomény: vůli západoevropských po-litiků ke změně a náklonnost západoevrop-ské veřejnosti dané otázce. Vrcholnípředstavitelé Unie totiž na jedné straně mu-sí projevit schopnost adaptovat se na novéevropské trendy a na straně druhé jsou přisvých rozhodováních pečlivě sledováni svý-mi spoluobčany-voliči. Umění prodat poli-tické rozhodnutí na mezinárodní scéně tak,aby bylo přijatelné i pro vlastní veřejnost, jenesmírně obtížné. A tato úloha je dnes ztíže-na tím, že popularita rozšíření EU (stejně ja-ko je tomu v případě jednotné měny euro)mezi jejími obyvateli soustavně klesá.A zvláště alarmující je tento fakt zejména veveřejném mínění nejvýznamnějšího evrop-ského tandemu: Francie–Německo.

Ve spíše negativním postoji občanů Uniek chystaným projektům kromě ožehavýchvlastních problémů, mezi nimiž na prvnímmístě figuruje dlouhodobá masivní neza-městnanost společně s neustálým přílivemimigrantů ze třetích zemí, hraje svou rolii nedostatečná informovanost o přínosechcelého projektu. A to je oblast, kterou byměli právě politici (a to na obou stranáchrozšiřovacího procesu) kultivovat a rozvíjet.Ze zanedbání této otázky pak zcela logickyvyplývá současný strach příslušníků EU

z rozšíření. Tuto skutečnost potvrdil i ne-dávný sociologický průzkum, který ukázal,že většina Západoevropanů dodnes ani přílišnerozlišuje mezi Evropou střední, východnía Balkánem. Proto se nelze divit, že v jejichočích, a to i s ohledem na nedávné balkán-ské konflikty, vyvstávají ve vztahu k rozší-ření obavy z importu nestability a řady no-vých problémů, byť se hranice majíposunout jen o několik set kilometrů dále navýchod. Bohužel pro nás má čtyřicetiletázkušenost s rozdělením Evropy železnouoponou a ještě nějakou dobu bude mít jistýgeneticky zabudovaný účinek na celoevrop-ské uvažování nás všech. Překonat takovýpředsudek bude vyžadovat velkou politic-kou odvahu a vůli vrátit se k samotnému fi-losofickému základu a smyslu integrace. Te-dy bez ohledu na národní příslušnosta svazující historii.

V západním váhání lze také rozpoznati zcela prozaičtější, a to ekonomickou příči-nu: postkomunistický svět je chudý, a takkromě svých nenasycených národních trhů,levné pracovní síly a geopolitické polohynemá většinou příliš co nabídnout. Bezpo-chyby by tak byli noví členové ihned posvém vstupu nejvýznamnějšími příjemcištědrých solidárních „evropských“ dotací.A to zejména představitelé jižního křídlaEU, jmenovitě Portugalsko a Řecko, kteříjsou dnes hlavními adresáty dotací, budousnášet s patrnou nelibostí. Nemluvě o oba-vách nejbližších sousedů kandidátských ze-mí (zejména pak Rakouska a Německa)z přílivu levné pracovní síly a zvýšení so-ciálního napětí v příhraničních regionech.Rozšíření za bývalou železnou oponu, ježdoposud mnohým nezmizela z živé paměti,se tak stalo složitým a zdlouhavým proce-sem.

Boj o moc

Zdlouhavým i z toho důvodu, že Evrop-ská unie nikdy předtím nebyla, není, a jak sezdá, vbrzku ani hned tak nebude vzhledemk rozmanitosti jednotlivých svých členskýchstátů jakýmsi superstátem s jedinou ústřednímocí a jediným cílem. I nadále to bude spo-


Bez Polska se do EUpravděpodobněnedostaneme„Proč otevíráme brány EU tak dokořán? Protože jsme to slíbili.“ Ten-to nedávný výrok holandského ministra zahraničí zcela přesně vysti-huje situaci, v níž se dnes nacházejí západoevropští politici. Od zhrou-cení komunistického bloku uplynulo více než deset let a tehdejšíeuforii je dnes třeba nahradit realizováním tehdy daných slibů.

TOMÁŠ HOLUB

lečenství, v němž si každá země bude hájitzejména své vlastní zájmy. Připravovanérozšíření na východ tak koliduje s národní-mi zájmy mnoha členů EU, jimž hrozí dobudoucna zmenšení jejich vlivu u společné-ho jednacího stolu.

A právě proto bylo zasedání států EU navrcholné schůzce ve francouzské Nice nakonci minulého roku tak složité a dramatic-ké. Nešlo totiž o nic menšího než o nové dě-lení moci. A to i s ohledem na plánovanérozšíření. A jak summit v Nice dopadl?

Pro Západ byl podle tamějšího tisku vý-sledek tohoto historicky nejdelšího setkáníhlav patnáctky zklamáním, pro východnípartnery pak jistě dobrou zprávou. Evropskáunie deklarovala, že nejenže počítá s brz-kým rozšířením, ale rovněž už budoucímpartnerům přidělila i jejich kvóty týkající serozhodování ve vrcholných orgánech Unie.Evropská veřejnost tak mohla sledovat vy-čerpávající souboj malých zemí s velkýmia zastánců rychlého rozšiřování s jejich opo-nenty. A právě díky revoltě menších států ja-ko např. Portugalska a Belgie, které nechtě-ly přijít o svou váhu při rozhodování v Unii,získala Česká republika ve stěžejních orgá-nech EU následující kvóty hlasů: V RaděEU, v orgánu, který jako jediný schvalujezákonné normy, budeme mít stejně jakoŘecko, Belgie, Portugalsko a Maďarsko 12hlasů, v „evropské vládě“ – Evropské komi-si nás bude zastupovat určitě jeden zástupcea v Evropském parlamentu zasedne 20 čes-kých poslanců. A nutno říci, že navzdory ne-účasti našich politiků na tomto summitu jevýsledek tohoto jednání „o nás bez nás“ pronaši zem více než povzbudivý. Příští bitvy siuž ale budeme muset vyválčit jakožto členo-vé EU zejména svou vlastní diplomacií.

Polské vzkříšení

Kdo se ale po ohlášení výsledků summituv Nice mohl radovat pravděpodobně nejví-ce, byli naši severní sousedé – Poláci. Doposlední chvíle totiž hrozilo, že Paříž zablo-kuje jejich požadavek na získání takovéhopočtu členů v Radě EU, který by z Polska povstupu do Unie učinil pátou či šestou nejvý-znamnější mocnost kontinentu. Zejména dí-ky podpoře angažujícího se Německa se taknakonec stalo. Polsko tím oficiálně vstupujena počátku 21. století do klubu mocných ev-ropských států.

A nutno podotknout, že takové postavenínemělo Polsko v Evropě vlivem letitých his-torických válek již téměř 300 let. A právěz polského politického vzkříšení na mapěEvropy má největší obavy Francie. Vyplý-vají patrně z toho, že křižovatka evropskéhodění se tak evidentně posouvá více na vý-chod, tedy směrem z Paříže do Berlína. Zatéto situace se Německo může stát do bu-doucna významným mostem mezi západnía východní částí rozšířené EU. A to jev očích francouzských politiků další hořkápilulka poté, co USA a Velká Británie svoumezinárodněpolitickou vahou prosadily roz-šíření NATO v roce 1999 o Českou republi-ku, Maďarsko a Polsko, čímž de facto posí-lily v této oblasti svou sféru vlivu na úkortradičně antianglo-americké Francie.

Na druhou stranu si Francouzi dobře uvě-domují, že z politických důvodů nelze roz-šiřování EU donekonečna odkládat. A takurčitým paradoxem zůstává, že to byli právěFrancouzi, díky nimž ušel v průběhu jejichpůlročního předsednictví proces transfor-mace a rozšíření EU pořádný kus cesty. Lečz francouzského zahraničněpolitického úhlupohledu zatím tyto aktivity pro Paříž mnohopozitivních politických bodů nepřinášejí.

Dvojí metr

Tyto skutečnosti tak uvozují další ne ne-významný faktor formování politickýchrozhodování, a to tzv. politickou váhu ucha-zečských zemí. A ta, jak se ukazuje, můžev závěrečném účtování hrát nemalou roliv konečném pořadí do EU vstupujících ze-mí.

Jakožto čekatelé na vstup do EU jsme sijiž zvykli na pravidelné hodnotící zprávyKomise EU, přicházející každoročně napřelomu října a listopadu, a týkající se našípřipravenosti na plnohodnotné členství. Ne-nechme se ovšem mýlit, že hodnoceníz Bruselu je vždy zcela vyvážené a nezauja-té, neboť v myslích mnoha bruselskýchúředníků se mísí úvahy ekonomické, jakoži politické. Proto je celkový ráz hodnoceníněkdy poněkud jiný, než tomu napovídajíurčitá statistická čísla. A právě rozčarovánítohoto druhu přinesla zatím poslední hod-notící zpráva, která v řadách některých na-šich politiků způsobila údajně tzv. eurošok.Ten byl způsoben pravděpodobně tím, ženavzdory velmi optimistickým očekávánímjsme se z posudku evropské vlády kromě ji-ného dozvěděli, že pokud jde o schopnostčeského hospodářství splnit náročná ekono-mická kritéria společného trhu EU, patříČeská republika spolu se Slovinskem až dotřetí skupiny uchazečských států… Přičemžpřed námi na vyšší příčce figurovalo Pol-sko.

A tak ačkoliv dopadla hodnotící zprávapro naši zem o poznání lépe než v minulýchletech, při pohledu na uvedené pořadí ucha-zečských zemí se vtírá na mysl otázka, zdaklíč k bráně EU neleží přeci jen kdesi mimonaše hranice. A tím klíčníkem pro regionstřední Evropy se zdá býti náš severní sou-sed – POLSKO. Tomu se sice v polovině li-stopadu 2000 dostalo lepšího hodnocení,ale v politickém zákulisí není veřejným ta-jemstvím, že to bylo odrazem spíše nespor-ného politického vlivu Polska na mapě Ev-ropy než skutečného stavu věcí. Polsko takdo vyšší kategorie než naši republiku kvali-fikuje něco jiného než prostá počitatelnákritéria: čtyřicetimilionový stát s širokýmpřístupem k Baltskému moři, významná do-pravní spojnice nacházející se mezi Němec-kem a Běloruskem, na jehož hranici dnespatrolují ruští vojáci, hraje v geopolitickýchúvahách Západu bezpochyby důležitější ro-li než česká kotlina, jejíž strategický vý-znam se ve zmenšující se Evropě úměrněsnižuje.

Navíc Varšava zaměstnává diplomaty,kteří svým sebevědomím nijak nezaostávajíza Maďary. V případě našeho geopolitické-ho věna ve vztahu k Bruselu toho příliš ne-

zmůžeme, ovšem v otázce našeho diploma-tického úsilí přímo v sídlech orgánů EU by-chom si měli vzít z našich regionálních part-nerů příklad. Lobbismus totiž hraje přiformování konečných bruselských verdiktůtradičně více než nezanedbatelnou roli.

Politické aspekty versus ekonomická realita

Avšak oproti již zmíněné politické vázePolska stojí fakt, že vstup této země do EUby byl pro evropskou kasu finančně velmináročný. Bohužel i v bohaté Evropské uniiplatí, že o peníze jde až na prvním místě.Nechvalně známou Achillovou patou naše-ho severního souseda je kromě strnuléhoprůmyslu, zanedbané infrastruktury a nedo-stačujících ekologických limitů zejména je-ho nekonsolidované zemědělství s paramet-ry devatenáctého století. To, ačkoliv skýtáobživu třetině Poláků, doposud neprošlo zá-sadními změnami restrukturalizace a zefek-tivnění.

O těžkopádnosti polského agrárního sek-toru hovoří mimo jiné i fakt, že v oblasti li-beralizace vzájemného obchodu se země-dělskými produkty nedošlo mezi státysdruženými v rámci Středoevropské dohodyo volném obchodu (CEFTA) k zásadnějšídohodě právě vinou neústupnosti a strnulos-ti Varšavy v této otázce.

Současný stav polského zemědělství byza nynějšího systému EU vyplácení velmištědrých podpor a dotací západoevropskýmfarmářům znamenal neúnosné finanční tokysměr Varšava ze společné bruselské poklad-ny. Ta již dnes právě na zemědělství vydávácelou polovinu svého objemu. A právě ag-rární reforma je dalším palčivým tématem,které, ač čekající na své vyřešení, je každo-ročně odsouváno evropskými politiky ali-bisticky do budoucna. Je ovšem také možné,že varovný stav polského zemědělství sehra-je s blížícím se datem rozšíření v Unii rolijakéhosi katalyzátoru a přinutí politikyk urychlení reformy této oblasti.

Je možné nepřijmout Polsko v první vlně?

Krátkozraké řešení zmíněného „zeměděl-ského“ dilematu např. ve formě nepřijetíPolska do EU by ovšem zároveň s velkoupravděpodobností znamenalo odsunutí i při-jetí Prahy a Budapešti. Neboť jen málokdosi umí představit, jak by bylo politicky reál-né a průchodné nechat Polsko za branou přivstupu jeho dvou menších středoevropskýchpartnerů.

Navíc má Polsko v řadách EU toho nej-lepšího advokáta, jenž hájí polský vstup.Tímto vlivným zastáncem není nikdo jinýnež Německo, které v rozšíření vidí svoušanci pro své velmocenské zviditelnění, ne-boť může do budoucna vystupovat jakožtovýznamné centrum styku západoevropskéa východoevropské diplomacie.

A tak ačkoliv evropští politici často de-klarují svou představu závodu jednotlivýchna sobě nezávislých zemí, je velmi pravdě-podobné, že o našem vstupu se bude rozho-dovat společně při posuzování Varšavy. A covíc, Brusel může dospět k jinému šalamoun-


EVROPSKÁ UNIE

skému řešení: přijmout do Unie nejprve tystáty, jejichž přistoupení bude nejméně fi-nančně a technicky náročné (v této sou-vislosti se hovoří hlavně o Maltě, Kypru a Estonsku), a státy ze střední a východníEvropy včetně Polska přijmout až později.Tím by se naplnilo v Evropě tak často po-užívané pořekadlo: Vlk se nažral, ale kozazůstala celá. Evropští politici by dostáli své-mu slibu o rozšíření a zároveň by se tako několik let odložilo přijímání „složitéhoPolska“ a jeho partnerů.

Na tento dvojí metr si bohužel musímevzhledem ke své „velikosti“ zvyknout. Jetřeba si uvědomit, že vysvědčení Evropskékomise není výsledkem žádné exaktní vědy,která by konkrétně měřila konkrétní kondi-ci kandidátských zemí. Hodnocení z Bruse-lu je zejména politickým aktem. Umístěnív tabulce uchazečů o členství vzniká kom-binací vlastních výkonů uchazeče (nebospíše umění je dobře prodat) a jeho politic-kých vlastností skládajících se z geopolitic-ké váhy státu, jeho zahraniční lobby a his-torického nahlížení. V této souvislosti paknení prakticky možné, aby se ČR dostávalav celkovém hodnocení dlouhodobě předPolsko.

Střední Evropa – jako jeden celek

V této souvislosti je pak jistě užitečnérozvíjet dál těsné vztahy s naším severnímsousedem v rámci politického fóra známéhopod názvem Visegrádská skupina. Na zákla-dě této platformy můžeme vystupovat vůčiEU jakožto konsolidovaný celek, který másvé přirozené vazby, jež by jistě nebylo žá-doucí přijetím jen některých partnerů trhat.

Podporu myšlence přijetí všech kandi-dátských zemí z téhož geografického regio-nu vyslovil i významný evropský činitel, vi-ceprezident Evropské investiční bankyWolfgang Roth, který prohlásil: „Evropskáinvestiční banka se snaží vidět jednotlivé ev-ropské regiony jako celky. Neumím si před-stavit, že by se při přijímání do Evropskéunie od sebe odtrhly země Visegrádské sku-piny. Stejně tak není možné akceptovat, abyPolsko bylo přijato do EU později, a to ze-jména z politických důvodů. Neviděli by-chom jako rozumné, ani kdyby se zvlášť při-jímalo Estonsko a někdy potom teprvei Litva a Lotyšsko.“

Podobného názoru je i rakouský kancléř

Wolfgang Schüssel, který vidí v přijetí celé-ho bloku zemí střední Evropy „základ řeše-ní velmi citlivé otázky, jak vyvážit na evrop-ské scéně přílišný vliv velkých států. Navícekonomicko-politická stabilita daného re-gionu v rámci rozšířené EU by jistě mohlabýt i významným příspěvkem k rovnovázecelé Evropy.“

Výjimkou potvrzující pravidlo v tomtosmyslu je nedávný výrok švédského premié-ra Görana Perssona, který jakožto představi-tel v tomto půlroce předsedající země EUprohlásil, že pro něj neplatí v EU všeobecněvžitý názor, podle něhož musí k prvním no-vým členům bezpodmínečně patřit také Pol-sko.

Osudové spojení s Polskem Bylo by jistě chybou považovat Polsko za

zdroj všech negativ spojených s rozšiřova-cím procesem. Určitě ale stojí za to nahlížetna proces rozšíření EU i v kontextu platnýchpolitických reálií.

A v těch lze samozřejmě nalézt i přínosy.Nesporná výhoda dosavadní koalice Vise-grádské skupiny spočívá jistě v regionálnía historické příbuznosti, jakož i v možnostikoordinovat svůj postup vůči Evropě a zná-sobovat tak své úsilí po boku regionálnímocnosti – Polska. Věřme, že u vrcholnýchevropských politiků převáží spíše politickávůle přijmout Polsko a jeho partnery nadobavou z tohoto kroku.

Situace okolo naší těsné vazby na Polskoze současné předvstupní etapy se ale můžezáhy změnit po samotném vstupu naší zemědo Unie. Dá se totiž předpokládat, že se Pol-sko, vědomo si svého postavení regionálnímocnosti bude snažit zcela pochopitelnějednat zejména s představiteli větších zemí,tedy Německa, Francie, Velké Británie, Itá-lie či Španělska. Tento fakt je ovšem v EUzcela přirozeným jevem, neboť více než pří-buznost geografická je v Unii preferovánapříbuznost zájmová. Česká republika takmůže mít mnohem víc společného např.s Řeckem nebo Portugalskem než právě tře-ba se sousedním Polskem.

Závěrem je tedy možné konstatovat, ženaše spojení s Polskem je možná v součas-nosti z hlediska přijetí do EU historicky osu-dové, budoucnost však může tento vztahv mnohém modifikovat.

❍

Nedávno rozvířily sdělovací pro-středky hladinu množstvím nekvali-fikovaných, namnoze emotivně i po-liticky motivovaných dezinformací,jimiž se opět dostaly na přetřes do-hady kolem tzv. iráckého syndromu(který se projevil u značné částiamerického kontingentu vojsk, kte-rá se zúčastnila války v Perskémzálivu /1990–1991/) a okolo tzv.balkánského syndromu, který jerovněž dáván do souvislostí s hro-madným použitím protitankové mu-nice, obsahující jádro z ochuzenéhouranu v bojových operacích NATOv Bosně a Hercegovině (v polovině90. let) a v podstatně větší mířev leteckých operacích proti Svazo-vé republice Jugoslávii v souvislostis krizí v Kosovu a Metochii.

K rozptýlení dohadů a mylných informa-cí jsou na základě autorových osobníchzkušeností s testováním takové munice vy-světleny základní technické otázky, týkajícíse vlastností ochuzeného uranu a konstruk-ce munice. Jsou objasněny příčiny mini-málního rizika vnějšího ozáření při sklado-vání a manipulacích s uvedenou municí,a naopak významná chemickotoxikologic-ká a radiotoxikologická rizika pozdních ná-sledků, plynoucí z vdechování a požití ae-rosolu zplodin, které se vytvoří hořenímjádra protitankové munice při nárazu a pro-nikání pancířem. Diskutuje se o nich v sou-vislosti s mezinárodněprávními dokumenty,vztahujícími se k zbraním hromadného ni-čení a konvenční výzbroji.

Jak se objevil ochuzený uran v protitankové munici?

Období kolem 2. světové války, které jecharakterizováno vysokým stupněm moto-rizace a mechanizace, znamená mohutnýrozvoj tankových vojsk, která se stávajíhlavním nástrojem k plnění strategickékoncepce „bleskové války“. Tato orientacese projevuje dynamikou rozvoje obou rele-vantních konkurenčních systémů, tj. na jed-né straně zvyšováním pohyblivosti, palebnésíly a pancéřování tanků a na druhé stranězvyšováním ráží protitankového dělostře-lectva a zaváděním nových specifickýchdruhů protitankové munice, a to jednakprůpalné (tvarováním výbušniny do tzv. ku-mulativní nálože), jednak průbojné (obsa-hující tzv. jádro), nazývané proto rovněž„jádrová“ nebo „podkaliberní“. Tento dru-hý systém je generickým základem moder-ní munice, obsahující ochuzený uran.

Průbojný (podkaliberní, jádrový) proti-tankový granát je oproti klasickému silněodlehčen, aby byl spolehlivě veden v hlav-ni a dosáhl maximální úsťové rychlosti(a tím i kinetické energie, která, jak známo,je úměrná hmotnosti a druhé mocnině rych-


EVROPSKÁ UNIE

losti). Obsahuje jádro z houževnaté ocelis podstatně menším průřezem, než je ráže(odtud alternativní název podkaliberní); toznamená, že hmotnost a kinetická energiepři dopadu na cíl je soustředěna do maléhoprůřezu, čímž je umožněno probití i relativ-ně silného pancíře. Další vývoj pokračovalmaximálním odlehčováním tělesa granátuaž ke konstrukci tzv. „šípových“ střel, obsa-hujících vedle jádra sestavu lehkých částí,které zajišťují vedení granátu v hlavnia optimální aerodynamické vlastnosti kestabilizaci letové dráhy střely. Tyto části od-padnou před nárazem vlastního šípovéhojádra na cíl. K dosažení maximální energiepři nárazu se pochopitelně hledalo jádros potřebnými mechanickými vlastnostmi,a zejména s maximální hustotou. Takovépodmínky splňují některé těžké kovy, mj.např. wolfram. Je nasnadě, že vedle uvede-ných základních vlastností je další podmín-kou zavedení rovněž dostupnost a cena.

U zemí s rozvinutou jadernou energeti-kou se záhy našlo řešení, které po technickéi cenové stránce je pro konstruktéry proti-tankové munice velmi výhodné. Tímto řeše-ním je použití ochuzeného uranu.

Ochuzený uran a jeho vlastnostiPro účely jaderné energetiky se řadou

procesů (jejichž popis přesahuje rámce to-hoto článku) vyrábí z uranové rudy a jejíhokoncentrátu tzv. obohacený uran jako zá-kladní surovina pro výrobu palivovýchčlánků do jaderných energetických zařízení(a u zemí, které jsou držiteli jaderné vý-zbroje, také pro výrobu jaderné výbušniny).Základem přírodního uranu je jeho izotopU-238, který obsahuje do 0,7 % izotopu U-235, jehož koncentrování je právě zákla-dem obohacování přírodní suroviny proenergetické a zbrojní účely.

Jako vedlejší produkt, doslova odpadz obohacovacího procesu, odpadá ochuzenýuran.

Ochuzený uran je opět tvořen předevšímizotopem U-238. Podstata „ochuzení“ spo-čívá v mnohem nižší koncentraci U-235,než má přírodní uran. Tato koncentrace sepohybuje kolem 0,2–0,4 % U-235. V tabul-ce 1 je uvedeno izotopické složení ochuze-ného uranu.

Z hlediska využití ochuzeného uranu proprůbojnou munici byla rozhodující vedledostupnosti ve velkém množství a nízké ce-

ny (ochuzený uran se považuje za jinak ne-využitelný odpad z výroby palivových člán-ků) a vedle výhodných mechanických vlast-ností především nebývale vysoká hustota,činící 19 x 103 kg/m3, která je tudíž nesrov-natelná s hustotou houževnaté a vysoce le-gované ocele.

Sedmdesátá a osmdesátá léta představujínástup celosvětového zavádění tohoto dru-hu protitankové munice a není překvapující,že tento proces započal v zemích s vysocerozvinutou jadernou energetikou a cyklemjaderného paliva (a s ním souvisejícím cyk-lem jaderné výbušniny u jaderných moc-ností), kde je záhy nadbytek ochuzenéhouranu – levné (odpadové) suroviny.

Principy konstrukce protitankovémunice s jádrem z ochuzeného uranu

I když s použitím ochuzeného uranu semůžeme, jak ukážeme dále, setkat i u jinýchzbrojních programů (všude se využívá pře-devším jeho extrémní hustota), hlavní ob-lastí jeho použití je průbojná protitankovámunice, jejíž vývoj navázal na základníprincip, uvedený shora.

Hlavní součástí průbojného protitanko-vého granátu je šípový projektil vyrobenýz ochuzeného uranu, který je v ose granátu,obsahujícího pro stabilizaci jeho letu na tra-jektorii lehký stabilizátor s vnějším průmě-rem, odpovídajícím ráži daného kanonu.Tento stabilizátor zajišťuje dokonalé vedenív hlavni. Je sestaven z několika, zpravidlačtyř segmentů, sevřených kruhovou pruži-nou tak, aby se ke konci letové dráhy roz-padl, takže na pancíř dopadne pouze šípovýprojektil, v jehož úzkém průřezu je při vy-soké hustotě ochuzeného uranu soustředěnaveškerá kinetická energie. Při dopadu napancíř a jeho pronikání dojde k prudkémuzvýšení teploty jádra a k jeho vzplanutí.

Účinek v cíli, resp. uvnitř bojového vozidlaje dán kombinací kinetické energie a vyso-ké teploty, působící nejen teplotou hořícíhokovu, ale také sekundárně účinky vznikléhopožáru.

K pochopení konstrukčního principu ne-technickou veřejností je dále na ilustrativ-ním obrázku (obr. 1) jako typický příkladprotitankového průbojného granátu s jád-rem z ochuzeného uranu uveden 120 mmgranát M 829 NATO, vyvinutý pro tankyLeopard II (SRN) a Abrams (USA) a použí-vaný v modifikacích v řadě dalších zemí.

Rozšíření protitankové a jiné munice s ochuzeným uranemv současném světě

Diskuse vedená v poslední době sdělova-cími prostředky vyvolala u veřejnosti pod-vědomé představy, jako by v daném případěmělo jít o nějaký druh jaderné nebo radiolo-gické výzbroje. Velmi vyhýbavé reakce od-povědných činitelů, u nichž by bylo možnooprávněně očekávat dobrou informovanost,jen rozšířily dojem, že jde o nějaký snad ažnelegální zbrojní program s mimořádněškodlivými následky. Tento dojem bylumocněn spíše zvláštním charakteremozbrojených konfliktů v posledním deseti-letí, v nichž byla výzbroj s ochuzeným ura-nem použita v nebývale hromadném nasa-zení.

Naproti tomu lze těžko předpokládat, žeby některá válčící strana v konvenčním vá-lečném konfliktu měla vážné námitky protipoužití protitankové munice tohoto typudruhou válčící stranou. Spíše lze předpoklá-dat, že každá moderní armáda usiluje o za-vedení takové munice ke zvýšení palebnésíly určené k ničení mobilních cílů, kteréjsou pro úspěch pozemních operací rozho-dující, lhostejno zda v ručních, dělostřelec-kých, leteckých nebo námořních, hlavňo-vých nebo reaktivních zbraních a zbraňo-vých systémech.

Zavedení takových zbraní proti mobil-ním cílům v rámci obranných vojenskýchdoktrín, jejichž vůdčí ideou je obrana protinenadálému napadení zvenčí, ochrana oby-vatelstva a zachování integrity státního úze-mí proti vnější agresi, je nutno pokládat zazcela legitimní.

V souvislosti s nedávnou mediální disku-sí zřejmě čtenáře překvapí – v rozporus projevy neinformovanosti, kdy reakce ně-kterých státních a vojenských činitelů nadotěrné otázky žurnalistů připomínaly bož-


VOLNÁ TRIBUNA

Vojenskotechnické, zdravotnické a mezinárodněprávní aspekty

použití munice s jádrem z ochuzeného uranu

JIŘÍ MATOUŠEK

Nuklid % Poločas Energie Měrná [rok-1] [MeV] aktivita

[kBq/g]

U-238 99,7 4,47 x 109 4,17 12,40U-235 ca 0,3 7,04 x 108 4,40 0,16U-234 ca 0,001 2,25 x 105 4,70 2,26

IZOTOPOVÉ SLOŽENÍ A VLASTNOSTI OCHUZENÉHO URANU

Pozn.: Všechny tři nuklidy uranu jsou zářiče alfa

skou prostotu – současný rozsah a stále na-růstající šíření výzbroje, obsahující ochuze-ný uran v globálním měřítku.

Podle souhrnných údajů z otevřené lite-ratury (včetně internetových bází) bylomožno zjistit, že začátkem roku 2000 růz-nými typy munice s ochuzeným uranemdisponovalo vedle všech 19 zemí NATOještě dalších 38 států.

Ve veřejných neutajovaných pramenechlze nalézt údaje o celkem 17 základníchdruzích munice, používaných v zemích je-jich původu a ve velké řadě dalších zemí,kam jsou exportovány nebo kde jsou v mo-difikacích vyráběny.

K základním typům střeliva patří granátydo protitankových a tankových kanonů s rá-žemi (podle zemí původu) 125, 120, 115a 105 mm a náboje do automatických letec-kých kanonů různé provenience s rážemi30, 25 a 20 mm.

Ochuzený uran se dnes používá jiži v malorážových střelách pěchotních zbra-ní 7,62 a 5,56 mm. Vedle toho ochuzenýuran doznal rozšíření i v leteckých pumách(např. GBU-28, naváděných laserem), rake-tových střelách (např. Phalanx u US Navy),dokonce jako zátěž v řízených střeláchs plochou dráhou letu (Tomahawk).

Pro představu o množství ochuzenéhouranu v typických zbraňových systémechuveďme, že např. v tankových granátech májádro hmotnost řádově kg, u leteckých auto-matických kanonů má jádro střely hmotnostcca 300 gramů a v řízené střele s plochoudráhou letu Tomahawk prameny uvádějíhmotnost zátěže 400–500 kilogramů.

Z uvedených dat si lze vytvořit alespoňobecné a předběžné představy o celkovémmnožství použitého a rozptýleného ochuze-ného uranu a potenciálních problémech proživou sílu, biosféru a životní prostředí v dé-letrvajících ozbrojených konfliktech, nema-jících charakter obrany státního území přinapadení zvenčí, kdy jde navíc o masové na-sazení celého komplexu zbraňových systé-mů, jichž zdrcující většina používá municis ochuzeným uranem. Konkrétní rozsahpoužití výzbroje s ochuzeným uranem v nej-významnějších konfliktech devadesátých leta vzniklé problémy analyzujeme dále.

Zdravotní problémy výrobya zacházení s municí s ochuzeným uranem

Výroba jádra munice (což je v podstatěkovová zahrocená válcovitá tyčinka z ochu-zeného uranu) sama představuje jisté pro-blémy v bezpečnosti a hygieně práce, neboťjejí produkce konvenčními obráběcími po-stupy, typickými v mechanické technologii,je spojena s rizikem podobným jako použi-tí munice. Pyroforický uran totiž může přiobrábění vzplanout a generovat toxickýa radiotoxický aerosol oxidačních produktů(viz dále). Soudobá průmyslová produkceje ovšem schopna zvládnout i daleko nebez-pečnější technologické postupy. Po zabudo-vání jádra do granátu a jeho sestavení ne-představuje zacházení s municí významné

problémy, neboť možnost vnějšího ozářeníje vzhledem k dosahu emitovaného zářeníalfa nepatrná. Pravděpodobně tato skuteč-nost je důvodem různých prohlášení o bez-pečnosti munice s ochuzeným uranem, pro-ti nimž nelze nic namítat, ovšem pouzepotud, pokud je míněno skladování a zachá-zení s municí. To se ovšem vůbec nevztahu-je na důsledky použití uvedené munice, kte-ré je naopak spojeno s významnýmizdravotními a ekologickými riziky.

Zdravotní a ekologická rizika použití munice s ochuzeným uranem

Jakkoliv lze skladování a veškeré mani-pulace s municí do jejího použití pokládatza relativně bezpečné, všechny zdravotnía ekologické problémy začínají po nárazuna cíl, resp. pronikání pancířem, kdy dojdek prudké přeměně kinetické energie na te-pelnou v důsledku materiálové deformacea tření. Uranové jádro přitom běžně vzpla-ne. Základním profilem zdravotnickýcha spíše nenávratných ztrát u osádky zasaže-ného bojového vozidla je kombinace me-chanických traumat a rozsáhlých popáleninvyšších stupňů, jak primárních od kinetickéenergie projektilu a hořícího kovu, tak se-kundárních, způsobených požárem bojové-ho vozidla, vybuchující municí a dalšímidůsledky intoxikace zplodinami hoření. Proosádku jsou tyto účinky srovnatelné nebozávažnější než u klasické munice vzhledemk pyroforickým vlastnostem kovového ura-nu a větší pravděpodobnosti probití pancíře.

Vedle uvedených akutních účinků, kterérozhodnou o osudu osádky zničeného bojo-vého vozidla, se v případě použití munices jádrem z ochuzeného uranu setkámev prostoru cíle a jeho okolí s nezanedbatel-ným chemickotoxikologickým a radiotoxi-kologickým rizikem: Při hoření jádra vznik-ne aerosol dýmu oxidačních zplodin hoření.Jde o směs oxidů uranu UO2, UO3 a U3O8.Pro zdravotnická a ekologická rizika je pod-statné, že cca 70 % tohoto aerosolu je tvo-řeno částicemi o velikosti řádově mikromet-rů, které jsou vysoce respirabilní, to zname-ná, že jde o částice s maximálním záchytemv plicních sklípcích. Nejnebezpečnější jeaerosolový oblak, vzniklý v okamžiku do-padu munice na cíl a krátce poté, který vy-sokou koncentrací zasáhne nejen blízkéokolí (do cca 50 m), ale je relativně stabil-ní, tj. může být, vzhledem k velikosti částic,unášen i desítky kilometrů.

Zásadní riziko pro živou sílu a biosféru jedáno možností snadné inhalace (vdechnutí)aerosolových částic a ingesce (požití) z kon-taminovaných povrchů a materiálů (včetněvody), na nichž aerosolové částice ve znač-né koncentraci sedimentovaly. Tak se dosta-nou do organismu částice oxidů uranu, kte-ré vykazují jednak významnou chemickoutoxicitu a jednak jsou radiotoxické, předsta-vujíce riziko chronických – pozdních násled-ků v důsledku vnitřního ozáření citlivýchorgánů izotopy uranu a jejich dceřinýmiprodukty.

K chemické toxicitě ochuzeného uranu

Chemická toxicita uranu nezáleží na jehoizotopickém složení, je tudíž identickáu přírodního, obohaceného i ochuzenéhouranu. Je charakterizována obecnými zdra-votními obtížemi, jež jsou vyvolány změna-mi v ledvinách, játrech, plících, kardiova-skulárním, nervovém a krvetvornémsystému. Chronická expozice může vyvolatpoškození nervového systému a morfolo-gické změny na plících, játrech, ledvinách,slezině, střevech a dalších orgánech. Expo-zice uranu inhibuje reprodukční aktivitua narušuje nitroděložní vývoj u pokusnýchobjektů. Rozdíly v toxicitě souvisejí s roz-pustností. Nerozpustné sloučeniny jsou rizi-kem pro respirační systém (degeneraceplicního epitelu, krvácení), rozpustné slou-čeniny jsou především renální a systémovéjedy (projevují se gastrointestinálním po-škozením, vyvolávají anorexii, bolestiv břišní krajině až krvavou stolici a degene-raci funkčních částí ledvin). Oxidy uranuzpůsobují i rozpad jaterní tkáně, hematolo-gické poruchy a narušení mízních uzlin.

Pro aerosolové částice oxidů uranu je ty-pické ukládání hluboko v plicních tkáních,kde mohou být uloženy po mnoho let, vel-mi zvolna procházejíce plicními tkáněmi dokrve. Prach oxidů uranu má biologický po-ločas v plících zhruba jeden rok. Sloučeni-ny uranu, které se dostanou do organismužaludeční stěnou nebo plícemi, se mohouodbourávat v tělesných tekutinách, kde do-chází k oxidaci čtyřmocného uranu na šes-timocný, z něhož se vytváří uranylový ion.Z hlediska dalšího osudu uranu v organis-mu je významná tvorba komplexů s citráty,bikarbonáty a plasmovými bílkovinamia ukládání v kostech, játrech, ledvinách a ji-ných tkáních. Uran, který se dostal do orga-nismu požitím, se postupně vylučuje močí.Skutečnost, že uran lze prokázat v močii sedm až osm let po expozici, je dostateč-ným důkazem dlouhodobé vnitřní kontami-nace a tkáňové depozice této látky.

K radiotoxicitě ochuzeného uranuUrčujícím faktorem dlouhodobého po-

škození organismu zřejmě není chemickátoxicita (která ovšem není nevinnou vlast-ností uranu, jak bylo uvedeno), ale radioto-xicita vzhledem k velmi pomalé resorpcioxidů uranu z plic a dlouhodobé retenciv tkáních důležitých vnitřních orgánů. Vzhledem k tomu, že oba druhy poškozeníprobíhají souběžně, je dosud předmětemvědeckých diskusí, který z vlivů, zda che-mický, nebo radiologický, je určující připráhových dávkách.

Vzhledem k velmi dlouhé době, po kte-rou kontaminant setrvává v organismu i přirelativně nízké celkové dávce, je chronickériziko karcinogenese zcela nepochybněvyšší než riziko významného poškození re-nálního systému.

V uranové rudě je přítomno asi 0,05 – 0,2procenta uranu. Ochuzený uran obsahuje té-měř 100 % uranu. Přes 99 % přírodního


VOLNÁ TRIBUNA

i ochuzeného uranu obsahuje izotop U-238.Jeden gram čistého U-238 má specifickouaktivitu 12,4 kBq, to znamená, že za vteři-nu proběhne 12 400 atomových transforma-cí a každá z nich uvolní 1 částici alfa. Uranmá velmi dlouhý poločas rozpadu (viz tab.1). Každá atomová transformace produkujedalší radionuklid. Klíčem k pochopení radio-logických účinků zachycených částic oxidůuranu je právě transformace na další radio-nuklidy: U-238 produkuje Th-234 (poločas24,1 dne), které se rozpadá na Pr-234 (s po-ločasem 6,75 hodiny), a ten dále na U-234(opět s velmi dlouhým poločasem – viz tab. 1).

Chronické účinky deponovaných částicoxidů uranu jsou vyvolány vnitřním ozáře-ním citlivých orgánů při probíhajících radio-aktivních přeměnách, jež jsou všechny pro-vázeny velmi nebezpečným zářením alfa.(Krátký dosah tohoto typu ionizujícího zá-ření je ve srovnání s jinými druhy záření, tj.záření beta a gama produktů globálníhoa lokálního spadu jaderných výbuchů důvo-dem relativní bezpečnosti zacházení s mu-nicí z ochuzeného uranu, nikoliv důsledkůjejího použití). Dlouhodobé vnitřní ozářeníradionuklidy, produkujícími záření alfa, ve-de k zcela prokazatelnému riziku zvýšené-ho výskytu karcinomů a leukemie.

Podrobné výpočty dávek pro běžnou po-pulaci ve vztahu k množství uranu, které jeve světě běžné v potravním řetězci, a regu-lační limity doporučené Mezinárodní komi-sí radiologické ochrany (International Com-mission for Radiological Protection –ICRP) a porovnání s koncentracemi, jež sevytvoří v cílových prostorech při použitímunice s ochuzeným uranem a jsou mno-honásobně nad uvedené limity, jdou za rá-mec této práce.

Z uvedených důvodů můžeme citovat pronaši veřejnost daleko dostupnější pramen:

Srovnáme-li hodnoty měrné aktivityz tab. 1 s hodnotami obsaženými v součas-ných zákonných normách České republi-ky1), které zcela odpovídají mezinárodnímstandardům, snadno zjistíme, že zacházenís ochuzeným uranem podléhá v našem stá-tě regulaci z důvodů radiační ochrany, ne-boť radionuklidy obsažené v ochuzenémuranu příslušejí do 1. třídy radiotoxicity. Toje důvod, pro nějž tento materiál nesmí býtpro vysokou hmotnostní aktivitu uváděn doživotního prostředí. To znamená, že anizkoušky munice z ochuzeným uranem nel-ze provádět v otevřeném terénu.

Těchto rizik si musí být mimo veškeroupochybnost vědomi všichni, kdož mají co-koliv společného s výzkumem, vývojem,testováním, výrobou, zavedením, výcvikema používáním munice s jádrem z ochuzené-ho uranu. O tom zcela nepochybně svědčíi existence bezpečnostního předpisu o za-cházení, skladování a dopravních nehodáchs municí obsahující ochuzený uran, vydané-ho v r. 1990 Pentagonem2). Samozřejmě jdeo zásady a normy, platné pro mírové pod-mínky. V době válečných událostí jsou uve-dená rizika sice v obecné poloze srovnatel-ná s jinými, často daleko významnějšími


VOLNÁ TRIBUNAriziky válečných konfliktů, nelze se všaktvářit, jako by použití uvedených typů mu-nice nebylo spojeno s žádnými problémypro zdraví a životní prostředí, zejména zapodmínek použití, jichž jsme byli svědky vevýznamných ozbrojených konfliktechv průběhu devadesátých let. Zejména roz-sah, podmínky a použitá množství a vedletoho i dosud neprokázaná podezření na po-škození vojenského personálu USA (kupo-divu nikoliv iráckého nebo jugoslávskéhovojenského personálu, proti němuž bylyzbraně především použity) vyvolaly sou-časný zájem o zbraně s ochuzeným uranemi současně sílící světovou kampaň proti je-jich používání.

Použití munice s ochuzenýmuranem ve válce v Perském zálivua „nemoc veteránů“

Zbraní s ochuzeným uranem bylo hnednapoprvé v nebývale vysoké míře použitove válce v Perském zálivu za osvobozeníKuvajtu, okupovaného nezákonně iráckýmiozbrojenými silami. (K tomu lze jen dodat,že úplně poprvé, ovšem v nepatrné míře,byla protitanková munice tohoto druhu po-užita v izraelsko-arabské válce v r. 1974.)Odhady spotřeby ochuzeného uranu jenozbrojenými silami USA se podle několikaoficiálních pramenů pohybují mezi 290a 315 tunami. Vzhledem k použití v zbraňo-vých systémech i dalších spojeneckých ar-mád uvádí řada dalších pramenů, že na irác-kém bojišti bylo použito celkové množstvíochuzeného uranu dosahující až 800 tun.

Je velmi pravděpodobné, že kdyby nedo-šlo k tak masovému použití a za tak zvlášt-ních podmínek, navíc k souhře řady okol-ností vedoucích k prokazatelným změnámzdravotního stavu u jedné velké skupinyúčastníků spojenecké mise (amerických ve-teránů), pravděpodobně by dodnes světováveřejnost ani nezaznamenala, že takovýdruh konvenční výzbroje vůbec existuje.

Zřejmě každé hromadné nasazení vojskv moderních válečných konfliktech přinášívedle zdravotnických a nenávratných ztrát,zvýšené úrazovosti a nemocnosti u účastní-ků i značné psychosomatické problémy,ovlivněné dlouhodobým stresem, který mů-že být potencován specifickými klimatický-mi a geografickými podmínkami. Světováveřejnost byla po celé desetiletí svědkemposuzování zdravotního stavu účastníků nastraně vítězné koalice. Kromě velmi kusýchzpráv o iráckých vojenských ztrátách zcelachybějí údaje o zdravotních, environmentál-ních a ekonomických důsledcích války proobyvatelstvo a území dotčené vojenskýmioperacemi. Naproti tomu je pozoruhodné,jaké frekvence doznaly mediální zprávyo zdravotních následcích války pro vítěznéspojenecké síly, které ve vlastním válečnémkonfliktu doznaly minimální zdravotnickéa nenávratné ztráty pro dosud nevídanoumasivní vzdušnou a raketovou přípravua podporu pozemní operace při totálnívzdušné převaze.

U značné části pozemního kontingentuspojeneckých sil, které pobývaly po mnoho

měsíců na území Saúdské Arábie a poté Ku-vajtu a Iráku, se objevily zpočátku nevy-světlitelné zdravotní potíže. Všechny analý-zy se shodují na kombinovaném vlivupouštního prostředí s tamními klimatickýmipodmínkami (vyznačujícími se velkýmidenními teplotními výkyvy a celkově vyso-kými teplotami), spojenými se stresem vy-volaným i u vojenských profesionálů stra-chem, který byl umocněn očekávanoumožností použití chemických zbraní zestrany Iráku. Velmi negativně byl ovlivněnzdravotní stav části vojsk mnohočetnýmipožáry kuvajtských ropných polí. Totoovlivnění bylo přímé, a to jak zplodinamihoření – karcinogenními uhlovodíky, taki zvýšenými koncentracemi oxidů uhlíku,dusíku a síry a obrovským množstvím par-tikulárních polutantů – sazí (s obsahem kar-cinogenních polyaromatických uhlovo-díků).

Další vliv byl nepřímý. Znamenal dlou-hodobé zastínění normálně jasné oblohy ne-průhledným mračnem, vedoucím k dlouho-dobé změně počasí, což prohloubilo kom-binaci negativních zdravotních vlivů, kterénemohly zůstat bez následků. Uvedená mi-se musela obecně nepříznivě poznamenatzdravotní stav veteránů. Naproti tomu, jakukázala podrobná lékařská vyšetření, neby-lo dosud možno najít statisticky významnývýskyt konkrétních profesionálních onemoc-nění včetně plicního karcinomu.

Vzhledem ke kombinaci řady současněpůsobících vlivů nebylo možno výskyt ně-kterých potíží připsat jednoznačně určitémuz nich, včetně účinku zplodin ochuzenéhouranu, i když jeho negativní efekt rozhodněnelze popřít a četné studie řady mezinárod-ních organizací přinášejí mnoho konkrét-ních podkladů v tomto směru.

Je zajímavé, že u kontingentu pozemníchsil USA se projevily jako u jediné význam-né skupiny zdravotní potíže, charakterizo-vané nespavostí, třesem končetin a kromětoho i psychoneurologickými poruchami,které byly přisuzovány mj. údajnému irác-kému použití chemických zbraní. K žádné-mu použití chemických zbraní ze strany Irá-ku však nikdy nedošlo. V prostorech bojovéčinnosti se ovšem mohly (krátkodobě a jed-norázově) objevit výpary hluboko podpra-hových koncentrací bojových otravných lá-tek z bombardovaných iráckých skladůchemických zbraní (vzdálených mnoho de-sítek kilometrů). Tento epizodní vliv jez chemicko-toxikologického hlediska na-prosto bezvýznamný a argumentovat jím ja-ko příčinou profesionálního onemocněník získání případného odškodnění je zcelairelevantní.

Kvalifikovaní toxikologové měli pomnoho let podezření na skutečnou příčinunemoci amerických veteránů z Perského zá-livu. Toto podezření se potvrdilo v říjnu1999, kdy byly i v denním tisku v USApublikovány údaje Pentagonu, který dlouhováhal zveřejnit zprávy na toto téma. Ukáza-lo se, že desetitisíce vojenských profesioná-lů z USA naprosto nesmyslně, dlouhodoběa opakovaně po několik měsíců používaly


VOLNÁ TRIBUNAtablety pyridostigminbromidu – profylak-tického antidota k ochraně před předpoklá-daným zasažením nervovými jedy. Vzhle-dem k charakteru účinku lze však tentopreventivní lék použít pouze krátkodoběa v podstatě jednorázově při zcela aktuál-ním nebezpečí napadení. Tento lék, použí-ván dlouhodobě, naruší nervový přenosa vyvolá účinky, obdobné otravě. Je nutnokonstatovat, že u Československého prapo-ru, působícího v rámci spojeneckých ozbro-jených sil ve válce v Perském zálivu jakoprotichemická podpora Královských ozbro-jených sil Saúdské Arabie, se podobný pro-blém vůbec nevyskytl díky podstatně kvali-fikovanější úrovni zdravotnického zabezpe-čení a předchozí přípravě příslušníků Che-mického vojska ČSA.

Použití munice s ochuzeným uranem v balkánském konfliktua „balkánský syndrom“

Při posuzování zdravotních problémůamerických veteránů působících v pozem-ních operacích ve válce v Perském zálivu(1990–1991) vzniklo podezření na účinkyzplodin použití munice s ochuzeným ura-nem (u malých skupin, působících při transportech a opravách tanků silně poško-zených průbojnou municí s ochuzeným ura-nem, to lze pokládat za prokázané), vzhle-dem k množství různých vlivů a jejich možnému synergismu, navíc k prokázané-mu účinku nesprávného použití profylaktic-kého antidota, byl nemožný jakýkoli plošnýdůkaz jiného určitého konkrétního vlivu pronemožnost izolované identifikace.

Vzhledem k tomu, že u menšího množ-ství příslušníků několika zemí NATO, kteříse podíleli na pozemních operacích na úze-mí jednak Bosny a Hercegoviny, a v nedáv-né době na území srbské provincie Kosovoa Metochie, se projevil na prvý pohled ne-obvyklý výskyt leukemie, zvýšil se zájemo příčiny tohoto jevu. V balkánském pro-středí se nevyskytovaly některé z vlivů vál-ky za osvobození Kuvajtu (pouštní prostře-dí, obavy z použití chemických zbranía nekvalifikovaná dlouhodobá premedikaceprofylaktickým antidotem, prostředí hoří-cích ropných polí a jiné stresogenní faktory,dané rozsahem a charakterem válečné ope-race). Proto se začaly hledat souvislostis dalším ze společných jmenovatelů válkyna Středním východě a ozbrojenou inter-vencí v balkánském subregionu. Tímto spo-lečným faktorem je použití munice s jádremz ochuzeného uranu.

I v tomto případě však platí, že kauzálnívztah mezi příčinou a následkem je nutnovždy bezpečně prokázat. Proto je nutné, abypřípadné toxikologické a radiotoxikologic-ké příčiny byly velmi pečlivě posouzeny nazákladě precizních medicínských vyšetření,a to jak u vojáků Aliance a dalších spojen-ců, kteří se zúčastnili podpůrných operacía humanitárních misí, tak zejména u jugo-slávského vojenského personálu, proti ně-muž byly údery vedeny, a civilního obyva-telstva, které se nacházelo v prostorech

použití munice s ochuzeným uranem, a tozvláště v době jejího použití.

Různá hodnocení, jichž je světová veřej-nost svědkem, se pohybují ve dvou extré-mech: Na jedné straně jsou účinky pravdě-podobně zveličovány bez dostatečnýchpodkladů, na druhé straně se setkáváme sezcela nezodpovědným ujišťováním, a toi z úst některých vysokých vojenskýchpředstavitelů Aliance, že uvedená munice jezcela bezpečná. Rovněž oficiální údajeo tom, že radiačním průzkumem nebylazjištěna kontaminace radionuklidy, jsouzcela zavádějící. Každý poddůstojník che-mického vojska totiž ví, že armádní intenzi-metry a radiometry jsou určeny k zjišťováníkontaminace od lokálního a globálního spa-du jaderných výbuchů, kde mezi radionuk-lidy dominují zářiče beta a gama. To zna-mená, že tyto přístroje vůbec nejsouschopny za podmínek radiačního průzkumuzjistit přítomnost produktů vzniklých hoře-ním jádra munice z ochuzeného uranu, kte-ré tvoří vesměs zářiče alfa.

O rozsahu posledního ozbrojeného kon-fliktu v balkánské krizi si můžeme učinitobrázek na základě konkrétních faktů:

Od 24. března do 8. června bylo na celésrbské území podniknuto celkem 35 000náletů, jichž se zúčastnilo celkem 1000 bo-jových letadel a 206 útočných vrtulníků.Bylo vypáleno přes 10 000 raketových střela použito přes 79 000 tun výbušnin včetně152 kontejnerových pum (s 35 450 pumič-kami). Nezapomeňme také na praktickydenní nálety na vojenská letiště Batajnicaa Rakovica, ležící jen několik desítek kilo-metrů od Bělehradu, a na řadu strategickyvýznamných vojenských i civilních infra-struktur na celém území Srbské svazové re-publiky leteckými pumami GBU-28 a říze-nými střelami s plochou dráhou letu To-mahawk. Oba tyto prostředky nesou značnámnožství ochuzeného uranu.

Největší množství ochuzeného uranu by-lo zřejmě použito proti vojenským cílům naúzemí srbské provincie Kosovo a Metochiepři dlouhotrvajícím ostřelování z leteckýchprotitankových zbraní. Proti pozemním cílům byly používány střely PGU-14B30 mm do automatického kanonu GAU-8/A Avenger v bitevním letounuA/OA-10 Thunderbolt II (Warthog) a do automatického kanonu M 230 Chain Gunv bojovém vrtulníku AH-64 Apache a UH-60K Blackhawk. Pro ilustraci uveďme, žejeden letoun Warthog je vybaven 1100 stře-lami pro rychlopalný kanon 30 mm. Tatostřela má jádro z ochuzeného uranu o hmot-nosti 300–330 g.3) Udává se, že 20 % střelobsahuje ochuzený uran. Kromě jiných pro-středků, které byly použity proti cílůmv Kosovu a Metochii, o nichž neexistujípřesná data, údaje o počtu vypálených střelz automatických kanonů 30 mm obsahují-cích ochuzený uran, kolísají mezi 30 000(údaj Pentagonu) až 500 000 3).

Je nesporné, že množství munice s ochu-zeným uranem bylo zřejmě zcela nadbyteč-né, a to jak celkově, tak i z pohledu dosaže-ných vojenských výsledků. Oproti honos-

ným tiskovým zprávám o více než stovcezničených jugoslávských bojových vozidelna území Kosova a Metochie zůstává holýmfaktem, že díky manévrování a využívánítaktiky klamných cílů dobře vycvičenýmijugoslávskými silami se podařilo masovýmnasazením bitevních letadel a bojových vr-tulníků Aliance zničit pouhých čtrnáct tan-ků.

Munice s ochuzeným uranem, použitázde ve zcela nadměrném množství, a toi proti mírovým cílům, jen potencovalazdravotnické, environmentální a ekonomic-ké důsledky této pochybné ozbrojené inter-vence, která se zcela minula s deklarovaný-mi vojenskými a politickými cíli.

Mezinárodněprávní aspekty použitímunice s ochuzeným uranem

Zejména potenciální možnost pozdníchnásledků u účastníků pozemních operací zaválky v Perském zálivu na straně spojenec-kých vojsk vyvolala v průběhu 90. let pře-devším v USA, Velké Británii a Nizozem-sku sílící kampaň nevládních organizací zazákaz použití munice s ochuzeným uranem,která iniciovala i projekty významných me-zinárodních vládních organizací, týkající sezejména posuzování environmentálních dů-sledků v oblastech použití.

Na poli nevládních organizací je největšíaktivita soustředěna především v zemích,jež byly zastoupeny nejvyššími kontingentyve spojeneckých silách v pozemních opera-cích za osvobození Kuvajtu od irácké oku-pace. Z velmi aktivních organizací a projek-tů lze jmenovat např.:Ve Spojených státech amerických:

Amazing Environmental Organisation,Alaska Community Action on Toxics(ACAT), Citizens for Safe Water AroundBadger, Committee for the Rescue and De-velopment of Vieques, Depleted UraniumCitizen’s Network, Earth Dreams, Environ-mental Health Coalition, Fellowship of Re-conciliation, Fort Ord Toxics Project,Grassroots Action for Peace Concord, Gulf-link, The Gulf War Veterans ResourceLinks, IGC, Indigenous EnvironmentalNetwork, International Action Center, Lati-nos for Social Change Boston, Military To-xics Project, National Gulf War ResourceCenter, Rachel’s Environment & Health,Raytheon Peacemakers Athol, Right toKnow, Rural Alliance for Military Accoun-tability (RAMA), Silicon Valley Toxics Coalition, Swords to Plowshares, Using theToxics Release Inventory, Veterans for Pea-ce, WISE Uranium Project aj.Ve Velké Británii:

Campaign against Depleted Uranium(CADU), Desert Concern, Greenpeace Di-sarmament Campaign UK, National GulfVeterans & Families Association aj.V Nizozemsku:

Laka Foundation aj.Z mezinárodních nevládních organizací

zúčastněných na akcích za zákaz použitíochuzeného uranu, je možno uvést: Aboli-tion 2000, Amnesty International, Green-peace aj.

Většina těchto organizací bojuje za zákazpoužití munice s ochuzeným uranem a vše-obecně disponuje dokonalými informacemio vlastnostech ochuzeného uranu i údajio vývoji, výrobě, testování munice a o zdra-votních a environmentálních důsledcích mí-rového a dosavadního bojového použití(včetně havárií a nehod). Je nasnadě, že ty-to údaje pocházejí především z USA, kteréjsou zemí původního vývojového řešení(a kde dnes existuje celkem 59 lokalit výro-by, zpracování, skladování, testování a sklá-dek odpadu ochuzeného uranu a munice).Problémy ochuzeného uranu se v posled-ních letech staly předmětem významnýchmezinárodních konferencí. Tak např. ochu-zený uran byl na programu jednoho work-shopu na dosud největším mezinárodnímmírovém kongresu The Hague Appeal forPeace v nizozemském Haagu (1999). Spe-ciální konference věnovaná tomuto tématubyla pořádána britskou CADU v roce 2000.

Mnohé z uvedených nevládních organi-zací mají pro závažnost problému dobrékontakty na vládní instituce včetně Minis-terstva obrany USA (DoD), Ministerstva ži-votního prostředí (MoE), Agentury proochranu životního prostředí (EPA) i nejvyš-

ších státních institucí, Senát a Bílý dům ne-vyjímaje.

Do hodnocení environmentálních dů-sledků použití ochuzeného uranu se nedáv-no zapojil i Program OSN pro životní pro-středí (UNEP).

Ze zdravotnického a environmentálníhohlediska jsou argumenty zcela oprávněné,zvláště pokud se vychází ze zkušenostíz ozbrojených konfliktů v Perském zálivua v balkánské krizi. Zde bylo těchto zbra-ní použito neúměrně vojenským cílům,které byly, zvláště v posledním případě,navíc v diskrepanci s nesmyslnými až na-ivními politickými cíli a byly jen význam-ným příspěvkem k zcela zbytečnému niče-ní civilních infrastruktur se ztrátoulidských životů, zhoršení zdravotního sta-vu obyvatelstva a kontaminací životníhoprostředí.

Základní technický argument, že ochu-zený uran je nahraditelný wolframem, jezajisté akceptovatelný. Naproti tomu bybylo zcela nesmyslné řadit výzbroj s ochu-zeným uranem mezi jadernou výzbroj, ne-boť její funkce není spojena s jadernýmštěpením nebo termonukleární syntézou.Rovněž je nesprávné považovat uvedenou

výzbroj za radiologickou. V daném přípa-dě se nejedná o cílené rozptylování vysoceaktivních radionuklidů. Stejně tak v po-slední době projevovaná snaha zařadit tytozbraně pod režim zákazu chemickýchzbraní ve smyslu Úmluvy o úplném a vše-obecném zákazu chemických zbraní z roku1993 je kontraproduktivní ze stejných dů-vodů, které jsou protiargumentem tvrzenío radiologických zbraních. K tomu lze na-víc jen dodat, že se dosud nepodařilo při-jmout žádnou úmluvu o zákazu radiologic-kých zbraní.

Z uvedeného jednoznačně vyplývá, žepoužití munice s ochuzeným uranem nenízakázáno žádným mezinárodněprávním do-kumentem, týkajícím se regulace zbrojenínebo odzbrojení. Tato munice je pouzezvláštním druhem konvenční výzbroje. Zá-kladním argumentem shora uvedených ne-vládních organizací, občanských aktivita projektů, včetně mezinárodních, je tvrzení,že nejde o konvenční výzbroj. Samozřejmě,bylo by nemístné rozvinout akademickoudiskusi, která by skončila terminologickýmihrátkami. Zvláštností tohoto druhu kon-venční výzbroje jsou její významné ved-lejší účinky, a to toxikologické a radiotoxi-kologické.

To vyžaduje, aby se tomuto druhu mu-nice věnovala mimořádná pozornost, a tov celém životním cyklu, tj. od vývoje, výro-by, skladování, dopravy, přes mírové pou-žití při testech a výcviku až k válečnémupoužití, včetně cílových objektů a pros-torů.

Ze zdravotního, toxikologického, hygie-nického a environmentálního hlediska si ta-to výzbroj uvedenou pozornost právem za-sluhuje.

Základem jsou správné a otevřené in-formace o vlastnostech a účinku výzbrojeobsahující ochuzený uran, na něž má jakveřejnost, tak zejména všichni, kteří jsouaktivními nebo pasivními účastníkyozbrojených konfliktů, zákonný nárok.Správné informace jsou nezbytným vý-chodiskem k omezení používání takovévýzbroje a zavedení patřičných ochran-ných a bezpečnostních principů jako mini-málního nezbytného opatření, než dojdev globálním měřítku k přijetí dalších pří-padných dohod a omezení, jež mohou vy-cházet pravděpodobně především z huma-nitárních aspektů. Jejich přijetí protonebude jednoduché.

❍

Literatura1) Státní úřad pro jadernou bezpečnost: Vy-

hláška na zajištění radiační bezpečnosti a ra-diační ochrany č. 184/1997 Sb.

2) Department of the Army: Technical Bulle-tin: Guidelines for Safe Response to Handling,Storage and Transportation Accidents InvolvingArmy Tank Munitions or Armor which ContainDepleted Uranium TB 9-1300-278, Washington1990.

3) Pacilio, N., Pona, C.: Uranio impoverito.In: Marenco, P. (Ed.): Imbrogli di guerra.Odra-dek, Roma 1999, pp. 83–99.


VOLNÁ TRIBUNA

spalitelná nábojnice s výmetnounáplní

základna nábojnice

šípové jádro střelyz ochuzeného uranu

pružná svorkas přítlačným nákružkem

čtyřsegmentovétělo podkaliberní (jádrové)střely

nábojnicový adaptér

počinová nálož

Obr. 1 Příklad konstrukce protitankového průbojného granátu 120 mm NATO s jádrem z ochuzeného uranu

Tomu, že tato slova nejsou pouhou de-klarací o úmyslech, nasvědčuje uzavřenísmlouvy o strategickém partnerství mezi Iz-raelem a Tureckem v r. 1996. V březnu spat-řily světlo světa rozsáhlé dohody regulujícíizraelsko-turecké vztahy v hospodářské ob-lasti.2) V únoru a červenci téhož roku došlok podepsání dohod o spolupráci v oblastechvojenského výcviku a obranného průmyslu.Třebaže konkrétní obsah vojenských smluvzůstává nezveřejněn, je zřejmé, že jejichsoučástí jsou protokoly, jež předpokládajímj. výměny důstojníků, návštěvy vojen-ských delegací, společný přístup k výcviko-vým areálům a vojenská cvičení na mořia ve vzduchu, kooperaci v oblastech bojeproti terorismu, hraniční a státní bezpečnos-ti, ale i řada tajných protokolů.3)

Význam těchto ujednání se zdá být proregion nezanedbatelný: poprvé v dějináchse stává spojencem Izraele muslimská ze-mě, s jejíž pomocí se buduje „nejmocnějšívojenské partnerství na Střednímvýchodě“.4) Rovnováha moci se definitivněpřiklání na stranu Ankary a Jeruzaléma,uvažuje se dokonce o revoluci na geopoli-tické mapě regionu. Samozřejmě, reakcesousedů neoplývá nadšením: zatímco se v Írá-nu mluví o „velice nebezpečné hře“5), sjezdarabských zemí v září 1998 vyzval Tureckoke zrušení vojenského partnerství s Izrae-lem „vzhledem k hrozbě pro bezpečnostarabských států“.6)

Historické předpokladyDějiny „srdečných vztahů“ Turků a Židů

však nezačaly v devadesátých letech 20.století, svými kořeny sahají až do středově-ku; spolu s upadající Byzancí Seldžuckýsultanát, resp. Osmanská říše, „zdědil“

značnou židovskou komunitu. V r. 1492sultán Beyazid II. dovolil desetitisícům ži-dovských vyhnanců z Pyrenejí usídlit se natureckém území.7) Posléze dochází k něko-lika vlnám židovského přistěhovalectvíz evropských zemí; v tureckém sultanátuvládne relativní náboženská a etnická tole-rance, antijudaismus – na rozdíl od středo-věké Evropy – takřka neexistuje. Vládav Istanbulu, zainteresovaná na přílivu Židů,kteří spolu s Řeky a Armény tvořili jádrorodící se osmanské buržoazie, příznivě akceptovala židovské přistěhovalectví doPalestiny na sklonku 19. a 20. století. Neu-trální Turecko poskytlo Židům pronásledo-vaným nacisty útočiště. První izraelský pre-miér David Ben-Gurion a řada významnýchžidovských státníků studovala v Turecku,což napomohlo vytvoření příznivého klima-tu ve vztazích mezi elitami obou zemí.8)Navíc Turecko jako první muslimská zeměuznalo v r. 1948 židovský stát.

Nicméně dobré historické zkušenosti ne-jsou rozhodujícím důvodem pro navázánítěsných politických, vojenských a hospo-dářských styků, i když jsou pro ně důleži-tým předpokladem. Jelikož úplná analýzastavu a priorit izraelsko-tureckého strategic-kého partnerství je bez ohledu na gordickýuzel středovýchodních vztahů nemožná,vytyčme si základní problémy regionálníchvztahů. Zatímco vztahy Izraele s arabskýmizeměmi a Íránem byly mnohdy předmětemanalýzy a jsou dobře známé, vztahy Turec-ka s jižními sousedy si zaslouží zvláštní po-zornost.

Ačkoliv turecká představa o „zákeřnýchArabech“ je charakteristickým rysem spíšestředověkého tureckého folklóru, k počát-kům vzniku klasického turecko-arabského

antagonismu dochází teprve na sklonku 19. a 20. století. Bylo to podmíněno zrodemmoderního nacionalismu u obou národů: se-beuvědomění na zásadě náboženské pří-slušnosti, jež po staletí sjednocovala obě etnika, uvolnilo místo etnicky pociťované-mu sebeuvědomění. Zatímco panarabskánacionalistická dogmata nahlížela na Turec-ko jako uzurpátora svaté moci arabskýchchálifů a okupanta, pod jehož jařmem kdy-si mohutné arabské země téměř půltisíciletí„dřímaly“, Turci vyčítali Arabům „ránu dozad“ muslimské metropoli ve spojenectvís Dohodou za první světové války.

Od meziválečného období se datuje kon-frontace dvou protikladných koncepcí na-cionalismu: progresivistického prozápadní-ho ryze sekulárního kemalismu a po zlatýchčasech arabského středověku toužícího panarabismu, jenž v typickém mystifikují-cím světle vnímal islám coby neoddělitel-nou součást identity arabského obyvatele.

Rozdílnost státotvorných ideologií se dojisté míry projevila v diametrálně odlišnéakceptaci okolností souvisejících se vzni-kem Izraele v r. 1948. Zatímco arabská in-teligence vcelku optimisticky spatřovalav aktuálním vývoji historickou šanci dosáh-nout sjednocení fragmentovaného arabské-ho světa pod praporem společné ideje svatéválky, Ankara uznáním židovské státnostiprokázala „evropskost“ Turecka a snahu di-stancovat se od „regresivních“ arabskýchrežimů. Je očividné, že tento krok turecké-ho vedení patrně přispěl k včasné „záchra-ně“ Turecka: ke vstupu Sověty ohroženézemě do NATO (1952).9) „Na oplátku“arabské státy téměř bezvýhradně podpořilyŘeky během kyperské krize (1974). NavícTurecko a většina arabských zemí za stude-né války de facto stály na opačných stra-nách fronty.

Konfliktní sousedstvíKlíčové pro pochopení regionální proble-

matiky jsou vztahy Turecka se Sýrií, Irákema Íránem.

V roce 1938, kdy Sýrie byla francouz-ským mandátním územím, Paříž exkluzivněposkytla severozápadní oblasti Alexandretta(turecky: Hatay) nezávislost jako preludiumk referendu, v němž se obyvatelé – jak seočekávalo – vyslovili pro přičlenění k Tu-recku. V r. 1939 Ankara tuto oblast anekto-vala. „Velkorysost“ Francie byla zdůvodňo-vána nutností zabezpečit neutralitu Tureckav propukající válce s Německem. Brzy potézačala Sýrie (1941) požadovat návrat oblas-ti pod svou jurisdikci. Tyto požadavkyuplatňuje dodnes a podporuje ji v tom řadaarabských států.10) Studenoválečná animo-zita proamerického Turecka a Sýrie vyvr-cholila v r. 1957, kdy Ankara znepokojenáhrozbou „sovětizace“ Sýrie mobilizovalasvá vojska na jižních hranicích. V moder-ních dějinách však dva problémy turecko-syrských vztahů zastiňovaly všechny ostat-ní: voda a terorismus. Turecko totiž budujezavlažovací systémy a vodní elektrárny natoku řek Eufrat (a Tigris), což se podle ná-


VOLNÁ TRIBUNA

„Jestliže my (Izraelité a Turci) spojíme ruce, vytvoříme mocnou pěst. Tyto vztahy nám pomohou ubránit se před veškerou hrozbou a… přispět k vytvoření míru v regionu.“

Yitzhak Mordechai, izraelský ministr obrany (1996–1999)

„Jsme obklíčeni problematickými režimy. Izrael a Turecko jsou dva ostrůvky stability, jež mají stát při sobě.“

Ismail Karadayi, šéf generálního štábu Turecka (1994–1998) 1)

IZRAELSKO-TURECKÉ

strategické partnerství

EMIL SOULEIMANOV

zoru Damašku negativně odráží v kvalitěa objemech vody tekoucí do Sýrie. Turcinaopak tvrdí, že ve snaze docílit „vstřícnos-ti“ Ankary ve „věci vody“ zesnulý prezidentHáfiz Ásad v průběhu takřka dvaceti letvšestranně podněcoval kurdský separatis-mus: na syrském území se prováděl výcvika vyzbrojování kurdských bojůvek, jež poútocích do tureckého vnitrozemí měly v Sý-rii zabezpečené útočiště.11)

I když k propuknutí tureckých obav z ne-bezpečí hrozícího z Iráku dochází teprve por. 1958 – roce svržení prozápadní iráckémonarchie a nastolení nacionalistické dikta-tury A. Kásima, která znamenala definitivnízánik Bagdádského paktu – napětí mezioběma zeměmi existovalo mj. vzhledemk tureckému zájmu o osudy pětisettisícovéturkmenské menšiny na severu Iráku. Tytooblasti bohaté na ropu (Mosul a Kerkük)považovali Turci počátkem dvacátých let20. století za součást rodící se Turecké re-publiky, avšak jejich záměry ztroskotaly naplánech Velké Británie. Nervozita Bagdádubyla oživena za tureckých útoků na táboryPKK (počátkem 90. let), dislokovanév těchto oblastech. Značné znepokojení An-kary z iráckého expanzionismu bylo potvr-zeno „kuvajtským tažením“; mj. se ukázalo,že irácký arzenál nekonvenčních zbraní (te-dy v neposlední řadě i biologických a che-mických zbraní) je pravděpodobně o něcopodstatnější, než se původně předpokláda-lo. Navíc přímou podporou spojenců se Tu-recko definitivně zařadilo na listinu čelnýchnepřátel Bagdádu.

Historie turecko-íránských ideologic-kých rozepří navazuje na sunnitsko-šíitskéválky 15.–16. století a jejich moderní érazačíná po vítězství islámské revoluce v Írá-nu (1979). Je evidentní, že ideologicky po-lární Turecko a Írán se navzájem pokládají-cí za „špatný vzor“ pro ostatní zeměregionu, zejména muslimské republiky bý-valého SSSR. Zatímco vnitropolitická de-stabilizace Turecka důsledným podněcová-ním PKK a islámských fundamentalistů sepro Teherán zdá být prioritním úkolem,obavy Íránců budí aktivity Ankary v turkic-kém jižním Ázerbájdžánu na severozápaděÍránu. Turecko rovněž značně znepokojujíinformace, že Írán od vynálezu vlastní nuk-leární zbraně dělí pouhé desetiletí.12)

Aktuální stav izraelsko-tureckéhopartnerství

Zmíněná fakta objasňují tureckou viziStředního východu jako arény potenciálníhrozby, nikoliv potenciálních zisků. Bere-me-li v úvahu permanentní ochotu Izraelenavázat těsnější kontakty s Ankarou, vy-vstává otázka, proč k uzavření turecko-izra-elského strategického partnerství docházíteprve v 90. letech.13)

Odpověď lze najít ve vývoji turecké za-hraničněpolitické doktríny. Ačkoliv Atatür-kův izolacionismus vzal za své po vstupuzemě do NATO, politika Ankary vykazova-la kontinuální pasivitu v průběhu celé stu-dené války. Aktivitu do vnější politiky vná-

ší Turgut Özal, jehož přesvědče-ní o nutnosti povýšit úlohu Tu-recka na postblokové meziná-rodní scéně mj. přimělozemi k bezvýhradné podpořespojenců za války v Zálivu.Počátkem 90. let je stále jasněj-ší, že napadení Turecka kterým-koli jižním sousedem na Střednímvýchodě nebude NATO považovat zanapadení ostatních členských státůAliance. Tento revoluční obrat v bez-pečnostním postavení Turecka utvrdilTurky v přesvědčení, že musejí nezbytněspoléhat na vlastní síly a hledat místníspojence.14) Vojenské výdaje Ankary bě-hem let 1985–1995, jež byla pozname-nána celkovým poklesem světovýchvýdajů na obranu, se vyšplhaly z 3,1miliardy USD ročně na 6,6 miliardyUSD.15) Ústup Turecka od dříveuplatňované politiky „trojí vyvá-ženosti“, jež předpokládala rov-noměrnost ve vztazích s ne-jmocnějšími zeměmi regionu– Izraelem, Egyptem a Írá-nem, byl dokumentovánpodepsáním deklaraceo strategické spoluprácis Izraelem v r. 1993.Uzavření smlouvy o koo-peraci v oblasti obranymezi Sýrií a Řeckem v ro-ce 1995 sehrálo úlohu kata-lyzátoru turecko-izraelskéhostrategického partnerství v roce1996.

Záměry Jeruzaléma a Ankary na St-ředním východě se v převážné míře shodu-jí: obě země jsou prozápadní proamerickésekulární mocnosti, jejichž vojenství a eko-nomiky patří mezi nejsilnější v regionu.Přes oficiální odmítání Ankary a Jeruzalé-ma je nepochybné, že v zájmu obou zemí jezadržování Sýrie, Iráku a Íránu, jakož i bojproti radikálnímu islamismu a terorismu.

Snaha Ankary investovat do r. 2030 150miliard USD do komplexní modernizace ar-mády souvisí mj. s absencí národního pro-gramu strategického plánování; Turecko sepo několik desetiletí nacházelo pod raketo-vým deštníkem NATO. Jelikož Washington– největší dodavatel zbraní Ankaře – ne-zřídka podmiňuje vojenské zakázky stavemlidských práv v Turecku, je pro Ankaru pří-stup k vyspělým izraelským technologiímžádoucí alternativou.16) Aktuální kontraktypočítají s pomocí izraelského vojenskéhoprůmyslu při modernizaci 54 tureckých le-tadel F-4E za 640 mil. USD a 48 F-5 za 60mil. USD. Turecko je životně zainteresová-no na budování vlastních raketových tech-nologií; v současné době probíhají jednánío koprodukci izraelských raket vzduch-ze-mě Popeye 1, resp. Popeye 2. Zakázka na50 raket Popeye 2 byla ohodnocena na 150mil USD. Izrael tudíž usiluje o získání kon-cesí na modernizaci tureckých tanků M-60,prodej tanků Merkava, resp. instalaci systé-mů včasného varování Phalcon za 800 mil.USD.17)

Nazákladě do-

hod z r. 1996 jsou izraelští pi-loti oprávněni čtyřikrát ročně provádět cvi-čení ve vzdušném prostoru Turecka.18)Pravidelně probíhají společná námořnía vzdušná cvičení ve východním Středomo-ří. Smlouva o kooperaci v oblasti státní bez-pečnosti, uzavřená v r. 1994, mimojinépředpokládá vzájemnou výměnu informacíohledně aktivit teroristických uskupení na-mířených proti Turecku a Izraeli, tedy ze-jména PKK a islámských fundamentalis-tů.19) Navíc Izrael, jenž údajně nainstalovalna jižních hranicích Turecka supermodernímonitorovací systémy, pravidelně informu-je Ankaru o manévrech syrské, resp. íránskéarmády.20) Ankara též počítá s podporoumocné židovské lobby, obzvláště v USA.

Ačkoliv ve zmíněných turecko-izrael-ských dohodách údajně chybí zmínkao vzájemné obraně, tuto možnost nelze zce-la vyloučit.21) To vnáší značný zmatek dostrategických kalkulací Damašku a Teherá-nu. Izraelsko-turecké vojenské partnerstvípatrně oslabuje geopolitické postavení Sý-rie; hrozba ozbrojeného konfliktu na dvoufrontách nutí Damašek provádět nanejvýšopatrnou politiku a zříci se plánů na vojen-ské řešení konfliktu.22) O následcích lzemluvit již dnes: zatímco v Jeruzalému oče-kávají „realističtější“ pozici Sýrie ve věciGolanských výšin a jižního Libanonu, tu-recká diplomacie již oslavila první vítěz-ství. Po hrozbě vojenské invaze na podzim


VOLNÁ TRIBUNA

1998 totiž došlo k náhlému „vystřízlivění“Damašku. H. Ásad vyhostil předáka PKKAbdullaha Öcalana ze země a v podepsa-ných Adanských dohodách souhlasil s tak-řka všemi tureckými požadavky na zastave-ní podpory poskytované kurdským separa-tistům.23) Tudíž rezignace kyperských Řekůna instalaci ruských raketových systémů S-300 se zřejmě dá vysvětlit aktuálním vývo-jem v izraelsko-tureckých vztazích.

Zatímco podíl tureckého exportu doarabských zemí klesl během let 1982až 1997 ze 45 procent na 11 procent, dy-namika turecko-izraelských hospodář-ských vztahů vykazuje záviděníhodnýrůst: během let 1984–1997 vzrostl tureckýexport do Izraele třináctkrát – z původních30 mil. USD na 390 mil. USD. Obchodníbilance stoupla sedmkrát – z 90 mil. USDna 620 mil. USD. Během necelého deseti-letí se Izrael z třináctého největšího impor-téra tureckého zboží v regionu Severní Afriky a Blízkého východu stal prvním;v r. 1998 objem tureckého vývozu do Izra-ele překročil 230 mil. USD. V r. 2000 seočekávala obchodní bilance ve výši 1 mili-ardy USD, počátkem 21. století dvojnáso-bek této částky.24)

PerspektivyDlouhodobý úspěch turecko-izraelské

strategie bude do značné míry ovlivněnstupněm odhodlanosti odpůrců konsolido-vat adekvátní protiosu, zejména arabskou.Nicméně aktuální stav věcí nasvědčuje to-mu, že arabská jednota není v dnešní doběreálná.

Odmítavý postoj vůči turecko-izraelské-mu partnerství ze strany nejmocnější arab-ské země – Egypta – je podmíněn snahouprostřednictvím veřejné podpory Sýrie po-tvrdit tezi o Egyptu jako vůdčí síle arabské-ho světa. Přes veškerou rétoriku je relativníoslabení odvěkého konkurenta Damaškuv zájmu Káhiry, neboť vynáší Egypt do ex-kluzivního postavení lídra arabských zemí.Proamerický Egypt není zainteresovánna konfrontaci s Izraelem, s nímž má vícenež dvacet let regulované vztahy, s Turec-kem navíc sdílí společné obavy ze šíření is-lámského fundamentalismu.25) Otázkouvšak zůstává, bude-li Káhira ochotna nečin-ně přihlížet případnému napadení Sýrie.

Další z arabských mocností – Irák – jepodstatně oslaben válkou v Zálivu a mezi-národními sankcemi, jež mu znesnadňujíprovádět aktivní politiku v regionu. Kuvajt,SAE a malé arabské země Perského zálivupovažují izraelsko-turecké partnerství zaelement americké přítomnosti v regionu, ježmá napomáhat redukci výsadního postaveníobávaných zemí – Iráku a Íránu. Jordánsko,které považuje syrskou dominanci za ohro-žení vlastních zájmů, je nakloněno turecko-izraelské ose. Navíc se Ammán snaží o zmír-nění protitureckých stanovisek v Lize arab-ských států, ba je ochoten spolupracovats Tureckem ve vojenské oblasti.26) Ani Sa-údská Arábie nemá zájem o konfrontacis oběma státy.

Vztahy Íránu s arabskými zeměmi tudížnejsou tak bezmračné, jak se může na prvnípohled zdát. Ačkoliv arabsko-perské vztahynikdy nevynikaly srdečností, k prudkémurůstu protiarabských vášní došlo v Íránu zakrvavé irácko-íránské války (1980–1988).Zesílení arabského světa není v zájmu Íránu.

Mnohem perspektivnější je posílení již vy-tyčené osy Athény–Nikósie–Damašek–Tehe-rán–Jerevan–Moskva, jež by však byla – vesvé politické podobě – jednoznačně protitu-recká a zřejmě by neredukovala ochotu Izra-ele spolupracovat s Ankarou; pro Turecko bypak znamenala dokumentaci nynějších po-měrů. Nicméně budou-li tyto země ochotnypřistoupit k vytvoření reálného vojenskéhopartnerství, dojde k patrnému oslabení geo-politického postavení Ankary a jistémuostouzení Jeruzaléma. Určitý pohyb tímtosměrem je očividný již od poloviny 90. let.Vzrůstající stupeň rusko-syrské vojenskéspolupráce, prohlubující se strategické part-nerství Moskvy a Teheránu v oblasti nukleár-ních a raketových technologií, a stejně taki utváření jednotné íránsko-řecko-syrské stra-tegie nasvědčuje tomu, že aktivní formovánímocenské protiváhy Ankary a Jeruzaléma jeskutečností.27)

Přes veškeré snahy zdůraznit vlastní objektivní neutralitu, odpovídá izraelsko-turecké partnerství americké strategii na Středním východě. Svědčí o tom i účast ar-mády Spojených států na společných izrael-sko-turecko-amerických vojenských cviče-ních ve východním Středomoří v lednu1998, 1999 a 2001.28) Avšak klíčem k „ame-rikanizaci“ regionu by bylo – jako v přípa-dě Egypta a Jordánska – nalezení mírovéhořešení zejména izraelsko-syrských sporů.Zmíněný scénář by zřejmě přispěl k reduk-ci zvláštního postavení Turecka v politiceWashingtonu na Blízkém východě, ale i iz-raelského entuziasmu v partnerství s Anka-rou. V Ankaře navíc panuje znepokojení, žeeventuální dosažení kompromisu mezi Da-maškem a Jeruzalémem umožní Sýrii kon-solidovat vojska na tureckých hranicích.Únorové vítězství předsedy pravicové stra-ny Likud Ariela Šarona v izraelských pre-miérských volbách však značně oddálilonaděje na brzký úspěch arabsko-izraelskéhodialogu. V této souvislosti je nanejvýš pří-značné, že sotva deset dnů po změně vládyv Izraeli navštívil tureckou metropoli šéf iz-raelského generálního štábu Šaul Mofaza setkal se se svým tureckým protějškemHüseyinem Kivrikoglu a dalšími vysoce po-stavenými vojenskými činiteli republiky.Koncem února navštívil Izrael velitel turec-kého vojenského letectva Ergin Celasin.29)V krátkodobé perspektivě lze tedy hovořito dalším posílení turecko-izraelských va-zeb.

Střední Asie a jižní Kavkaz jsou novéa velice slibné horizonty pro turecko- izra-elskou spolupráci: v zájmu Jeruzaléma jepodporovat Turecko, tedy i turecký modelsekulární státnosti v turkických republikáchbývalého SSSR, což by eliminovalo hrozbuislamismu a neutralizovalo Írán. Přístup na

regionální trhy, jakož i obnovení „hedvábnécesty“ skrývá v sobě obrovský potenciál proizraelské hospodářství. Osvojení energetic-kých zdrojů Kaspiku by tudíž mj. redukova-lo dominantní postavení zemí Perského zá-livu na světových trzích ropy a plynu.

Bez ohledu na protesty se izraelsko-tu-recké partnerství bude zřejmě i nadále vyví-jet, neboť zisky zatím převažují nad ztráta-mi. Lze říci, že pokud se obě země budou„cítit nesourodé s kontinentem a jeho vol-bou“, zůstane tento jev na geopolitické ma-pě Středního východu – v té či oné podobě– aktuální. 30)

❍

1) Leitmann-Santa Cruz, J., Erdem, C., Tur-key: Benefiting from David’s Army: Turkish-Is-raeli Defence Cooperation, in: International Re-lations Journal, zima 1997.

2) Konkrétně byly podepsány smlouvy o vol-ném obchodu, o prevenci dvojího zdanění,o protekci a podpoře investicí, o spolupráciv oblasti ekonomiky, vědy a techniky i 16 men-ších hospodářských ujednání. Viz např. TurkishMinistry of Foreign Affairs, „Turkish-IsraeliRelations“, listopad 1997.

3) Eisenstadt, M., Turkish-Israeli MilitaryCooperation: An Assessment, in: Policywatch,24. 7. 1997.

4) Kinzer, S.: Israel and Turkey: A MideastFriendship, in: The New York Times, 13. 4.1997.

5) Foreign Relations between Israel and theIslamic NIS, in: Caucasus and Central AsiaAnalyst, 6. 8. 1999.

6) FBIS-NES-98-260, 17. 9. 1998.7) Mcanailly, M.: Jewish History in Anatolia,

Turkish Daily News Report, 1. 12. 1997.8) Viz poznámka 1).9) Viz poznámka 1).10) Pohraniční úřady Saúdské Arábie např.

nepovolují poutníkům z turecké provincie Ha-tay vstup na území království, neboť považujíjejich doklady za „neplatné“.

11) Viz např. práci jednoho z nejlepších odborníků na Střední východ Alana Makov-ského: Turkish-Israeli Cooperation, the PeaceProcess, and the Region, in: Policywatch, 26. 4. 1996.

12) Viz Makovsky, A.: Turkish-Iranian Tensi-on: A New Regional Flashpoint? In: Policy-watch, 9. 8. 1999.

13) Inbar, E.: The Turkish-Israeli-Syrian Tri-angle, in: Policywatch, 15. 4. 2000.

14) Huntington, S.: The Clash of Civilisationsand the Remarking World Order, New York1996, s. 148; viz také Aykan, M. B.: TurkishPerspectives on Turkish-US Relations Concer-ning Persian Gulf Security in the Post-Cold Era:1989–1995, in: Middle East Journal, vol. 50, no. 3, léto 1996.

15) A to i vzhledem k ozbrojené vzpouře tu-reckých Kurdů, která propukla na jihovýchodězemě v r. 1984.

16) Slovy ministra zahraničí Turecké republi-ky Ismaila Cema: „Nejdůležitější element [izra-elsko-turecké] spolupráce je naše kooperacev oblasti vojenského průmyslu.“ Viz Aronson,G.: The Demise of the „New Middle East“, in:Review and Analysis, podzim 1998.


VOLNÁ TRIBUNA

17) O turecko-izraelských vojenských vzta-zích viz mj.: Demir, A., Turkey, Israel LaunchSecret Talks, Turkish Daily News Report, 9. 12.1997; Birand, A., Türkiye, Israil Silah PazarinaDaldi, in: Sabah, 27. 5. 1997 (v tureckém jazy-ce); Jane’s Defense Weekly, 10. 3. 1999 (ThePhantom Alliance).

18) Existuje obecné přesvědčení, že tato cvi-čení „umožní Izraelitům získat zkušenosti z letůnad horským terénem“, což je zkušenost, kteráje pro případné mise nad územím Íránu nezbyt-ná. Viz poznámka 16).

19) Viz Olson, R., Israel and Turkey vs. thePKK, in: Middle East International, 21. 2. 1997.

20) Viz poznámka 3).21) Makovsky, A., Israeli-Turkish Coope-

ration: Full Steam Ahead, in: Policywatch, 6. 1. 1998.

22) Kupříkladu Uri Or, izraelský generál vevýslužbě a jeden z bývalých minitrů obrany (joint-minister) v Peresově vládě naznačil, že„i když se Turecko nikdy nezúčastnilo války nanaší straně, je pro Izrael pozitivním faktorem, žeSýrie má na svých severních hranicích nepříte-le. (Sedmnáctimilionová – pozn. E. S.) Sýrie ni-kdy nezaútočí na (pětašedesátimilionové) Tu-recko, avšak nemůže vyloučit opak.“ Viz Gresh.A.: Turkish-Israeli-Syrian Relationship and the-ir Impact on the Middle East, in: Middle EastInstitute, vol. 15, no. 2, jaro 1998.

23) Viz např. Makovsky, A.: Defusing the Tur-kish-Syrian Crisis: Whose Triumph? In: MiddleEast Insight, únor 1999.

24) Je též zajímavé, že se od poloviny 90. letz Turecka stal oblíbený cíl turistických návštěvIzraelců. Ročně turecká letoviska navštíví při-bližně 250–350 tisíc Izraelců; paradoxně, odpo-činek v Turecku přijde Izraelce laciněji nežv Eilatu. Viz např. pozn. 22); O dynamice turec-ko-izraelských, resp. turecko-arabských hospo-dářských vztahů viz IMF, Direction of TradeStatistics Yearbook (Israeli-Turkish EconomicRelations, etc.).

25) Viz pozn. 11), pozn. 21).26) Makovsky, A., The New Activism in Tur-

kish Foreign Policy, in: SAIS Review, zima-ja-ro 1999.

27) Viz mj. Kaminaris, S.: Greece and theMiddle East, in: Middle East Review of Inter-national Affairs, vol. 3:2, červen 1999; Greece,Armenia and Iran Sign Cooperation Memoran-dum, Embassy of Greece (in the US) Press Of-fice, červen 1999; Greece Announces PendingDefence Pact with Iran and Armenia, StratforReport, 1. 7. 1999; Nordin, J. P., Who Encir-cles Whom: Israeli-Turkish Flanking of SyriaWarms Relations between Greece and Iran, in:Washington Report on Middle East Affairs,březen 2000; Alert, R.: Egypt Joins Greece toCounter Israeli-Turkish Bloc-At RussianPrompting? Global Intelligence Update Re-port, 25. 11. 1998; Freedman, R., Russian-Ira-nian Relations in the 90s, in: Middle East Re-view of International Affairs, vol. 4., no. 2,červen 2000.

28) Sobelman, D.: A Threatened Alliancewith Turkey, Ha’aretz, 14. 2. 2001; Al-AhramWeekly, 16. – 22. 12. 1999.

29) Cumhuriyet, 9. 2. 2001 (v tureckém jazy-ce).

30) Robins, Ph., Turkey and the Middle East,London 1991, s. 82 .

Míčovna byla rovněž dějištěm plenárníhozasedání Valného shromáždění a vyslechlaúvodní projevy vedoucích delegací jednotli-vých členských států OSN. Pravda, nebylojich ke dvěma stovkám jako ve skutečnos-ti, nýbrž jen přes padesát, ale i tak delegáti po-ukázali na dlouhou řadu problémů světa a lid-stva. Těchto starostí a přímo bolestí však neu-bývá. Spíše naopak, a to ani v „civilizované“Evropě; jen se poněkud přesunují: z mezistát-ní roviny na vnitrostátní, i když vnější vměšo-vání nepřestává. A je známou skutečností, žedo blízkých a příbuzných se „řeže“ ještě lépenež do „cizích“. Je to snad „lidské“? Již KarelČapek kritizoval snahy omlouvat různé dare-bácké skutky tvrzením, že jsou údajně „lid-ské“, a pozastavoval se nad tím, že slušné cho-vání by tak mělo snad být „nelidské“. K téskutečné lidskosti máme tedy ještě hodně da-leko.

Další jednání pak probíhala v hotelu Prahav obdobném rozsahu jako loni. Zasedaly: prv-ní a třetí výbor VS OSN, Rada bezpečnosti,Hospodářská a sociální rada a Komise pro glo-bální řízení. První výbor – pro odzbrojenía mezinárodní bezpečnost – projednával znač-ně spornou Smlouvu o protiraketové bezpeč-nosti, humanitární dopady zaminovaných ob-lastí, nelegální obchod se zbraněmi a mezi-národní terorismus, který dosáhl celosvěto-vých propojení zneužíváním nejmodernějšíinformační techniky při naprosto bezohled-ných metodách jednání s postiženými.

Ani třetí výbor neměl radostnější agendu.Bod o ochraně kulturního dědictví se zaměřilhlavně na nelegitimní obchod s památkamia nemohl přejít ideologicky motivované niče-ní Buddhových soch v Afghánistánu. Bod tý-kající se odstranění chudoby rovněž nenabídloptimističtější obraz: Přes určitý pokrok je si-tuace zejména v rozvojovém světě zcela jinánež uspokojivá. A co říci k otázce dětskýcharmád (a dětských sebevražedných útočníků),která byla dalším bodem pořadu jednání ?!Na dovršení: i tento výbor, který by se měl za-bývat humanitárním, kulturním a sociálnímrozvojem lidstva, měl na pořadu rovněž mi-nová pole – jejich humanitární dopady.Všechny negativní důsledky politickýcha dalších problémů postihují především tynejchudší, kteří se nemohou bránit, a tak nenídivu, že zmírňování, natož odstranění, chudo-by je tak složité a dlouhodobé.

Hospodářská a sociální rada projednávalapomoc při humanitárních katastrofách, ale téžzlepšení kontroly finančních toků do humani-tárních a rozvojových projektů, neboť neproje-vuje se jen „únava z pomoci“, nýbrž nemalésumy se rovněž „vypařují“ jinam, než byly ur-čeny. K dalším bodům patřilo vytvoření pří-slušné legislativy, pomoc rozvojovým zemímpři zavádění informační techniky, ale bohuželtéž informační kriminalita – vše, čeho lze zne-užít, bývá zneužíváno. U ropy se delegáti za-bývali jejími cenami, možnostmi předcházetropným krizím, ale opět se museli věnovati ekologicky škodlivým emisím.

Rada bezpečnosti měla na programu „trval-ku“ – situaci na Blízkém východě, u níž nadě-je na pokrok opět pohasly. Dále pak kontrolnímisi v Iráku a tragické události v Makedonii,kam se přemístily bratrovražedné boje z Bos-ny a Kosova.

Smysl a cíle Modelu vyjádřil koncizně letá-ček, který obdrželi účastníci: „Je simulací prá-ce OSN. Umožňuje studentům středních školvžít se do rolí delegátů jednotlivých člen-ských států OSN a netradiční formou – bez-prostřední aktivní participací každého studen-ta – získat znalosti a dovednosti. Studenti seprostřednictvím vyjednávání a diplomaciesnaží hledat řešení politických a bezpečnost-ních otázek, otázek lidských práv, hospodář-ství, životního prostředí a dalších. Delegáti takrozvíjejí schopnosti kritického, tvůrčího a pro-duktivního myšlení, učí se vyjednávat a ko-munikovat a nalézat kompromis, bez kteréhoby porozumění nebylo možné. Program jimumožňuje vcítit se do myšlení lidí z různýchzemí a kultur, lidí s různými názory a učí jeřešit problémy pomocí vzájemného pochope-ní, tolerance a spolupráce.“

Netřeba zdůrazňovat, že splnit uvedenéúkoly v diplomacii nebylo snadné, zejménapři zasedáních se širší účastí (jako výborya Hospodářská a sociální rada). U Rady bez-pečnosti bylo jednání a udržování disciplínysnazší. Přece jen ale bude ještě nějakou dobutrvat, než Model bude skutečně simulací, tedy„natvrdo OSN“. Ale to, co jsem viděl a slyšelpři jednáních i v rozhovorech, mne uspokoji-lo. Zejména skutečný zájem o často podceňo-vanou „politiku“.


INFORMACE

Šestý Pražský model OSNStalo se již tradicí, že se s příchodem jara koná v Praze zasedání ModeluOSN. A letos jeho zahájení připadlo přesně na stejný den jako loni – na 5. dub-na. Konalo se v Míčovně Pražského hradu. Zahájení se osobně zúčastnil pre-zident republiky. Přítomen byl a krátký projev pronesl ředitel Informačníhocentra OSN v Praze Andreas Nicklisch. K významu OSN a jejím nesnadnýmúkolům ve světě pak promluvil Alexandr Slabý, vrchní ředitel Ministerstva za-hraničních věcí ČR. V předsednictvu zasedl též Pavel Bém, starosta Prahy 6,který – spolu s pražským primátorem – převzal záštitu nad letošním modelem.

JINDŘICH KOVÁŘ,člen výkonného výboru

Českého sdružení pro Spojené národy

Khatami, Mohammad: Islam, Dialogueand Civil Society, Canberra: The Austra-lian National University, Centre for Araband Islamic Studies, 2000, s. 114.

V minulém čísle Mezinárodní politikypřipomenul Eduard Gombár (4/2001) kon-cepci „dialogu mezi civilizacemi“ součas-ného prezidenta Islámské republiky Írán.Ta je obsahem publikace, která asi nebudev nejbližší době českému čtenáři lehce do-stupná. Přitom se jedná o text, jenž kroměsvého politického významu je pozoruhod-ný zejména jako výzva k dialogu mezi Zá-padem a Východem.

Jen zdánlivě však jde o jedno z mnohaúsilí, o něž se v posledních letech snažilirůzní náboženští a političtí činitelé, pova-žovaní ve svých zemích za nesporné auto-rity. V Íránu, ale i v Indii, Číně, Japonskua v řadě dalších asijských a afrických ze-mí, se vyrovnávali místní intelektuálovéjiž po desetiletí s problémem westerniza-ce, nebo jak autor recenzovaného textu – podle íránského spisovatele Džalala Ale Ahmada – říká west-toxikace, a v nej-obecnější poloze s dichotomií Západ – Vý-chod, nejméně již od konce předminuléhostoletí.

V nedávno připomenuté studii JohannaHuizingy Východ a Západ jako kulturně-historické protiklady (in Havelka-Cabada:Západní, východní a střední Evropa jakokulturní a politické pojmy, Plzeň: Západo-česká univerzita 2000, ss. 6–20, výňatekz knihy Wenn die Waffen Schweigen, 1945)je tento nepřímý dialog uváděn v celém je-ho historickém vývoji. Huizinga shrnul vesvé práci v jeho době aktuální diskuseo uzavřených a otevřených společnostech,a ačkoli jsme se dnes vrátili v mezinárod-něpolitických komentářích k podstatnějednodušší terminologii (nezřídka útočněj-ší a difamační), je téma vztahu Východua Západu stále různým způsobem přítom-né (viz např. pravidelně v českém tiskupublikované politologické a historizujícíúvahy Romana Jocha).

Nicméně, problém westernizace je pro-blémem nejen současných íránských poli-tiků. Celou jednu kapitolu mu věnoval vesvé práci Mission for my Country (Lon-dýn: Hutchinson 1960) dnes zavržený Mo-hammad Rezá Šáh Pahlaví a také pro jehodynastické předchůdce, příslušníky qua-džárské dynastie, bylo otázkou, jak se vy-rovnat s tradicemi íránské společnosti a je-jí někdy až příliš rychlou modernizací.

Mohammad Chátamí je však nejenompolitik, ale i náboženský myslitel, a jehotext je důkazem tvořivého a hluboce nábo-ženského přístupu. Pro ty, kteří jsou vy-chováni západní žurnalistikou a masme-diální diabolizací politických systémůnebo osobností v islámských zemích Asiea Afriky, je tento pohled do myšlení írán-ského prezidenta překvapující.

Práce postrádá neurvalou rétoriku sou-časné západní politiky, západoevropskézemě nebo Spojené státy americké jsou namístech nejexaltovanějších nazývány dě-dici kolonialismu, nenajdeme zde slovao nepřátelství mezi lidmi, ale naopak, zřej-mé je kladení otázek po možnosti inter-kulturního dialogu. Autora nezajímá střetcivilizací nebo válka kultur jako jeho ev-ropské nebo severoamerické paralelní dis-kutanty, ale ptá se, zda je dialog možný,anebo zda bariéry mezi náboženstvímia civilizacemi jsou již nepřekonatelné.

Celá práce je souborem jedenácti více-méně samostatných statí, z nichž nejménědvě již byly dříve publikovány (The Isla-mic World and Modern Challenge, na 8.summitu Organizace islámské konferencev Teheránu, 1997, a Dialogue betweenEast and West na EU Institutu ve Floren-cii, 1999). Také ostatní názvy jednotlivýchkapitol odpovídají jednomu tématu, kteréje však různě interpretováno (např. Dialogmezi civilizacemi a světem islámu, Dialoga nové milénium, Rozum a náboženství,Zkoumání informačního světa, Tradice,modernost a rozvoj, Svoboda a rozvoj aj.).

Základní odpovědí na otázky, jež autorpokládá, je demonstrativně sdělované pře-

svědčení, že dialog je možný i za předpo-kladu, že oba rozdílné světy, Západ a Vý-chod, si uchovají svou identitu, přestožebude docházet k jejich sbližování. Kiplin-govo Západ je Západ a Východ je Východje jen zdánlivě známou a opakovanouozvěnou.

Chátamí jako by neopouštěl manichej-ské zdůrazňování vztahu dvou subjektů,ale světové dějiny vidí jako soubor inter-aktivit a rozhovorů, při nichž se obě stranysnaží vzájemně si porozumět. Jestliže jejeho koncept Západ geograficky totožnýs Evropou a USA, je jeho Východ světempodstatně větším a různorodějším. Před-stavuje nám ho zejména v závěrečné poli-tické a ideologické kapitole Naše revolucea budoucnost islámu (s. 94–113) a hájí je-ho právo zaujímat autonomní postoje narůzných úrovních zmíněného dialogu.

V této části své knihy je autor již mno-hem konkrétnější, když kritizuje západníindividualismus a z něho odvozené pojetílidských práv, svobody a humanity. Takétémata dialogu a občanské společnostimají být, podle něho, viděna nikoli jennormalizovanou optikou. Upozorňuje, žecivilizace a kultury měly různé zdrojea ani jejich moderní interpreti nemohouzabránit nejen multikauzalitě nových pří-ležitostí, ale ani multikulturnosti součas-ného světa.

Chátamí chápe pojem civilizace podob-ně, jako se v Německu rozumí pojmu kul-tura, což je snad ovlivněno jeho působe-ním na Ústavu islámských studií v Ham-burku v letech sedmdesátých. Podobně ja-ko řada jiných muslimů, ale i jiných vý-chodních politiků různých konfesí a světo-vých názorů, vidí Západ jako v perma-nentní krizi se nacházející entitu, které ty-to krize však nebrání nabývat technologic-ké a vojenské převahy nad Východem.Nicméně však samo používání pojmu re-voluce usvědčuje autora, že jeho vnitřnídialog se světem Západu je bohatší ales-poň o importované pojmosloví a jeho kri-tika krize Západu může být, tak jako u je-ho předchůdců a mnoha současníků, jenúčelová.

Posuzovaná práce, přestože jde o nepří-mou výzvu k politickému chování a jedná-ní, je zajímavá i tím, že neobsahuje téměřžádné exprese a její vypovídací faktováhodnota je omezená. Lze ji však také čístnikoli jen jako obraz myšlení íránskéhopolitika, ale i jako vyslovení obav z evrop-ského kulturního nebo civilizačního ex-panzionismu, s jejichž primitivními for-mami měl nejen Írán, ale i jiné islámskézemě, neblahé zkušenosti. A pokud je tatopráce opravdu pokusem definovat nověideologii íránské zahraniční politiky, pakbychom autorova upozornění neměli bla-hosklonně přehlížet.

-zz-


RECENZE

Islám, dialog a občanskáspolečnost

Oxfordský slovník světové politiky, se-stavil Joel Krieger, z anglického origi-nálu přeložili: Zdena Gellnarová, Zde-něk Havlíček, Josef Hegner, JanaJindrová, Hanuš Jordan, RadomíraMazalová, Jana Micková, Růžena Po-korná, Ivana Stavinohová, Zora Stej-skalová, Ela Stružková, Tomáš Turecki,vydalo Ottovo nakladatelství s.r.o., Pra-ha 2000, 1090 s., cena a náklad neuve-deny, ISBN 80-7181-463-6.

Snad v žádné jiné disciplíně společen-ských věd provozované v Čechách neníabsence standardní odborné literatury pře-ložené do češtiny tak patrná, jako je tomuv oblasti mezinárodních vztahů. Příčinouje slabá tradice těchto studií u nás, jíž na-víc zasadilo téměř smrtelnou ránu diskon-tinuitní období normalizace. Druhým dů-vodem je charakter disciplíny. Těm, kteříse mezinárodní politikou a vztahy zabýva-jí na odborné profesionální úrovni, nečinívětšinou potíž pracovat s cizojazyčnýmitexty. Lze se proto domnívat, že ediční po-čin Ottova nakladatelství v podobě vůbecprvního slovníku mezinárodní politikypublikovaného v češtině uvítají zejménati, pro něž mezinárodní vztahy nejsou prv-ním oborem. Avšak ani nároční odbornícinebudou zklamáni.

Čeští editoři sáhli po kvalitním originá-lu – The Oxford Companion to Politics ofthe World (New York: Oxford UniversityPress, 1993). Úroveň publikace nesnížilaani skutečnost, že předloha pro české vy-dání je již osm let stará. Většina pojmo-vých hesel je zpracována nadčasově, au-toři reflektovali základní změny, které domezinárodní politiky vnesl konec studenéválky. Česká redakce pak aktualizovalafaktografickou část textu.

Na zpracování 650 hesel tohoto průvod-ce se podílelo téměř 500 odborníků z vícenež 40 zemí. V autorském týmu nalézámeskutečně význačná jména současných spo-lečenských a humanitních věd. Jen něko-lik příkladů: Zygmunt Bauman (heslo ho-locaust a esej, obsahující cca čtyři tisíceslov, na téma modernost), Robert A. Dahl(pluralismus), James Der Derian (diplo-macie), Johan Galtung (mír), Fred Halli-day (íránská revoluce, studená válka, tero-rismus), Christopher Hill (zahraničnípolitika), Stanley Hoffmann (de Gaulle),Kalevi J. Holsti (Společnost národů), Ant-hony Lake (vietnamská válka), Peter Paret(Clausewitz), Alex Pravda (Pražské jaro),nedávno zesnulý Gerald Segal (vztahy Čí-na–SSSR), Susan Strange (zlatý standard),Stephen M. Walt (aliance), Sharon L. Wol-chik (Československo, Havel, Charta 77).

Je přirozené, že zejména v případě roz-sáhlejších, esejisticky pojatých hesel jezřetelně patrný individuální úhel pohleduči normativní preference, skrz něž ten kte-

rý autor své téma nahlíží. Editor publikacev úvodu zdůrazňuje, že výběr autorů bylveden snahou poskytnout čtenáři pluralituinterpretací současné světové politikya vyhnout se plochému či černobílému vi-dění. A tak vedle výše zmíněného postmo-dernisty Der Deriana, zakladatele radikál-ních mírových studií Galtunga neboneomarxisty Hallidaye nalezneme v autor-ském týmu behavioralistu Bouldinga(moc), neorealistu Keohanea (reciprocita,režim), či bývalého ministra práce Clinto-novy administrativy Reicha (deindustria-lizace).

Témata jsou rozdělena do deseti základ-ních kategorií. Jsou zpracována ve formě,která se pohybuje v rozmezí od krátkýchfaktografických vstupů až po analytickápojednání v rozsahu kolem 4000 slov.Těchto rozsáhlejších výkladových statí obsa-huje slovník dvacet jedna. Tematicky se za-měřují na výklad širších, obecných pojmů,jako např. demokracie, etnicita, naciona-lismus, rasa a rasismus, stát, ochrana ži-votního prostředí, válka.

Kromě základních pojmů společen-ských a humanitních věd, které jsou rele-vantní pro světovou politiku, přináší slov-ník hesla biografická, profily států,výklady významných mezinárodníchsmluv, charakteristiky základních foremvlády a správy, historické události, mezi-národní organizace, mezinárodní problé-my, ale též témata vztahující se k politic-kým, hospodářským a společenskýmotázkám vnitřní politiky. Oborový rámecpublikace je vymezen třemi disciplínami:srovnávací politikou, mezinárodními vzta-hy a mezinárodním právem. Historickypřísluší převážná většina hesel do obdobípo 2. světové válce.

Práce je vybavena kvalitním systémemodkazů. V textu jsou vyznačeny pojmy,které slovník zpracovává na jiném místějako samostatná hesla. Za textem každéhohesla jsou uvedena další související heslaa odkaz na základní literatura k tématu.Práce je doplněna o pečlivě zpracovanýrejstřík.

Při překladu takto rozsáhlé (1090 s.)a disciplinárně různorodé práce (témata

se týkají nejrůzněj-ších oborů – ekonomie, histo-rie, mezinárodního práva, teorie a praxemezinárodních vztahů, politických věda politologie, náboženství, genderovýchstudií apod.) se lze jen těžko vyvarovatchyb. Jen namátkou: Nyererova knihaUjamaa nebyla „seminární“, jak je uve-deno na s. 7, nýbrž ,seminal‘ (tzn. zá-kladní, jistou tradici zakládající). Clause-witzova koncepce „tření“ – tedy to, coodlišuje válku na papíře od války skuteč-né – neměla být takto otrocky překládána(s. 97); kvalitní český překlad O válce(1959, reedice 1994) v zájmu nezužovánísémantického pole této koncepce používápojem frikce. Překládat spojení ,MutualAssured Destruction‘ (MAD) jako „tišedohodnutá jistá destrukce“ (s. 575) jeznačně zavádějící; správný překlad ozna-čení situace, do které se v důsledku ja-derného zbrojení dostaly v 60. letechSSSR a USA, je ,vzájemně zaručené zni-čení‘. Je zcela jistě zbytečné překládatanglické akronymy doslovně do češtiny,jak to učinil/a překladatel/ka hesla ženya rozvoj (s. 1020–1022).

Je též škoda, že se čeští editoři nedrželiu nás dnes již osvědčené slovníkové praxeuvádět vedle překladu důležitých pojmůdo češtiny i jejich originální podobu. Zvý-šila by se tak výkladová a vzdělávací hod-nota práce.

Tyto výhrady jsou však zanedbatelné vesrovnání s celkovou hodnotou publikace.Oxfordský slovník světové politiky lze jed-noznačně doporučit všem, kdo se meziná-rodními vztahy a politikou zabývají ať jižprofesionálně, či zájmově.

Jiří Šedivý


RECENZE

Užitečný průvodce mezinárodní politikou

Naděžda Šišková. Základy ruského právaa ruské právnické terminologie, anebruské právní minimum. ASPI Publi-shing, Praha 2000, 1. vyd. 212 str.

Studium jakéhokoliv cizího práva v je-ho originální podobě je vždy spojeno ne-jen s určitými terminologickými problé-my, ale také s obtížnostmi ve vyhledávánípatřičných pramenů. Po určitém přechod-ném období „klidu“ se u nás objevila řa-da rusko-českých a česko-ruských slovní-ků různého zaměření, stále však chybějítexty, což se ovšem projevovalo již kon-cem osmdesátých let ještě před politicko-hospodářskými změnami naší společnosti.V dnešní době je pociťován akutní nedo-statek zvláště v oblasti práva, kde nenajde-me odpovídající ruskou textovou učebnici,která by odrážela aktuální stav platnéhoruského právnictví a byla by přizpůsobenasoučasným podmínkám.

Zmírnit alespoň částečně tento neuspo-kojivý stav se snaží na českém knižním tr-hu ojedinělá publikace Naděždy Šiškové,

Pplk. PhDr. Miloš Balabán, Ph.D.; absolvent postgra-duálního doktorandského studia na Institutu meziná-rodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlo-vy. Dlouhodobě se zabývá problematikou postaveníRuské armády v ruské společnosti. V současné doběvedoucí oddělení výkonné komunikace Úřadu vztahůs veřejností Ministerstva obrany ČR. Člen výkonnéhovýboru Klubu pro bezpečnost, obranu a ochranu spo-lečnosti a státu (BOOSS). (str. 22)

PhDr. Jaroslav Bureš, nar. 1953; absolvoval Filoso-fickou fakultu UK, obor arabistika, orientalistika. V sou-časnosti je vědeckým pracovníkem Ústavu mezinárod-ních vztahů. Zabývá se problematikou arabského,islámského světa a Středomoří. (str. 10)

Klas Daublebsky, nar. 1940; vystudoval právo, anglis-tiku a slavistiku. V roce 1964 vstoupil do rakouské di-plomatické služby. V letech 1967–1972 působil mimojiné také v Praze. V letech 1988–1994 byl rakouskýmvelvyslancem v Mexiku. V letech 1996 až 1999 byl ve-doucím Oddělení střední a východní Evropy na Minis-terstvu zahraničních věcí ve Vídni. Od roku 1999 je ra-kouským velvyslancem v Praze. (str. 18)

Slavomír Horák; student FSV UK (ruská a východo-evropská studia) a FF UK (turečtina – dějiny a kulturaislámských zemí), zaměření na soudobý vývoj ve stá-tech střední Asie. (str. 4, 14)Jindřich Kovář, CSc., nar. 1935, prom. historik, od

r. 1963 pracuje v ÚMV – zabývá se problematikou roz-vojových zemí (Asie a otázky bezpečnosti). (str. 41)Prof. PhDr. Luboš Kropáček, nar. 1939; orientalista,afrikanista. Profesor FFUK, zástupce ředitelky ÚstavuBlízkého východu a Afriky FF UK. (str. 16)Alexandr Langer, narozen 1948; v letech 1992 až1995 ÚMV. Specializoval se na nacionalismus a elek-tronická masmédia. Od roku 1994 – specializace naStřední Asii a Zakavkazsko. Leden 1995 publikuje naÚMV „Poslední tažení na Jih“ – studii o nejnovějšímvývoji ve Střední Asii a Zakavkazsku. 1995–1999 vedlvelvyslanectví ČR v Kazachstánu. (str. 6)Prof. Ing. Jiří Matoušek, DrSc., nar. 1930; chemik, to-xikolog. Absolvent fakulty VTA (1954), v letech1954–88 pracoval ve vojenském chemickém a zdra-votnickém výzkumu v ochraně proti zbraním hromad-ného ničení a na vojenských vysokých školách; členčs. delegace na Konferenci o odzbrojení v Ženevě;v období normalizace zbaven funkce náčelníka VÚv Brně; expert pro odzbrojení, člen výborů pěti mezi-národních organizací zabývajících se odzbrojeníma globálními otázkami; autor řady knih a statí v odbor-ných časopisech. Od r. 1990 hostující profesor Inter-national Institute for Peace ve Vídni; od r. 1992 ředitelÚstavu chemie a technologie ochrany životního pro-středí chem. fakulty VUT v Brně. (str. 32)Gregor Schusterschitz, nar. 1970; vystudoval právoa politologii v Innsbrucku, Linci a Washingtonu. V roce1996 vstoupil do rakouské diplomatické služby. V le-tech 1996–2000 působil v Oddělení mezinárodního

práva na Ministerstvu zahraničních věcí ve Vídni. Odroku 2000 je tiskový atašé na rakouském velvyslanec-tví v Praze. (str. 18)

JUDr. Naděžda Šišková, Ph.D., nar. 1957; vedoucíkatedry Mezinárodního a bezpečnostního práva PFUniverzity Palackého v Olomouci. Je autorkou mono-grafií a dalších publikací věnovaných přidružení k EUa sbližování českého práva s právem ES (str. 28)

JUDr. Jiří Štěpanovský, CSc., nar.1925; býv. pracov-ník MZV, ÚMPE, v r. 1968 hostující prof. na Severozá-padní univerzitě v Chicagu, 1969–1989 mimo obor,1990–91 zástupce ředitele ÚMV, dnes učí na VŠE-CESP. Člen redakční rady MP, místopředseda Českéatlantické komise. (str. 25)

Ing. Václav Štor, nar. 1945; absolvent ČVUT v Praze.Dlouhodobě pracoval v oblasti zahraničního obchodu.Zahraniční pobyty: 1978–83 Nigérie, 1989–90 Bolívie;od r. 1994 pracovníkem MZV ČR; v letech 1994–99působil na Velvyslanectví ČR v Ghanské republice.(str. 26)Ing. Paedr. Bohumil Tesařík, nar. 1935, vystudovalVŠCHT v Praze a přírodní vědy na Pedagogické fa-kultě v Plzni, pracoval ve školství a v chemickém prů-myslu, aktivně se angažoval v obrodném procesu v r.1968 na Plzeňsku; po r. 1970 odvolán z hospodář-ských a společenských funkcí; zaměstnán jako chemikv n.p. Lachema Kaznějov. V l. 1990–94 přednostaOkresního úřadu Plzeň-sever; nyní nezávislý publicis-ta. (str. 44)

která vyšla za finanční podpory Vzdělávacínadace Jana Husa. Podává základní infor-mace – převážně v ruštině – o klíčovýchpojmech ruského práva, právnické termino-logii a důležitých institutech, jak tradič-ních, tak i nejnovějších, vzniklých teprvenedávno.

Práce je rozdělena do dvanácti kapitol– lekcí: 1. Základní právní pojmy, 2.Systém práva. Právní normy. Právní od-větví. Mezinárodní a vnitrostátní právo,3. Pojem občanského práva. Prameny ob-čanského práva, 4. Fyzické osoby (obča-né) jako subjekty občanskoprávních vzta-hů, 5. Právnické osoby jako subjektyobčanskoprávních vztahů, 6. Pojem a dru-hy závazků. Zajišťovací právní prostřed-ky, 7. Smlouvy jako druhy závazků, 8.Základy občanského práva procesního, 9.Trestní právo a trestní zákonodárství. Po-jem a skutková podstata trestního činu,10. Okolnosti vylučující protiprávnost.Vývojová stadia trestné činnosti. Ukládá-ní trestu, 11. Základy trestního práva pro-cesního a 12. Přílohy. Literatura. Seznam

zkratek. Každá z nich je opatřena českýmiprávními ekvivalenty (ve formě slovníku)a cvičnou částí.

Při zpracování celého textu vycházelaautorka z platné ruské právní úpravya snažila se maximálně přiblížit a zachovatjazyk zákona. Kromě toho zařazení kon-krétních pojmů ruského práva je uskuteč-něno v souladu s doktrínou a ustálenýmkonceptem ruské jurisprudence, tedy tak,jak je pojímá ruská právní věda. To zna-mená, že přístup k řešení konkrétních otá-zek na ruské a české straně se nemusí vždyshodovat. To se projevuje zejména u otá-zek vztahu práva mezinárodního a vnitro-státního. Tak například ruská právní vědadůsledně zařazuje mezinárodní smlouvydo pramenů práva vnitrostátního, tedy rus-kého, kdežto česká jurisprudence uplatňu-je dualistický přístup.

Příručka je určena nejen právníkům,kteří ovládají obdobné instituty českéhopráva, ale najde uplatnění i mezi neprávní-ky, studenty práv, ekonomie a filologie sezaměřením na aplikovanou ruštinu, soud-ními tlumočníky, překladateli, manažerya podnikateli, kteří se zajímají o legislativ-ní problematiku. Ti všichni určitě oceníjednak pasáže věnované obchodním vzta-hům a přílohy obsahující praktické po-můcky – vzory smluv, zakládajících listina dalších právních dokumentů, jednakskutečnost, že mají jedinečnou příležitostseznámit se s doposud v České republicenepublikovanými materiály.

Bohumil Tesařík


RECENZE

AUTOŘI TOHOTO ČÍSLA

Ruské právní minimum

· duben 2001 1. – bývalý jugoslávský prezi-dent slobodan miloševič byl za dramatických...

Documents