kotyzová, i. - kotyza, o. 2011: zmizelé Čechy: litoměřice. paseka, praha - litomyšl, 88 pp. +...

Z MIZELÉČ

EC

HY

Ilona Kotyzová

Oldřich K

otyza

LITOMĚŘICE

P A S E K A

LITOMĚŘICEIlona Kotyzová – Oldřich KotyzaZMIZELÉ Č E C H Y

Pod společným označením

Zmizelé Č

echy,M

orava a Slezsko vydává nakladatelstvíPaseka edici, která m

á připomenout

zaniklou tvář měst i celých regionů se

zřetelem na jejich historický či um

ěleckývýznam

a na sílu genia loci, na jehožvytváření se podíleli naši předkové.

Připravované tituly

Jana Hrabětová

PO

DĚ

BR

AD

Y

Eva H

ubičková – Josef Musil

TÁB

OR

Petr JuřákF

RÝ

DE

K-M

ÍST

EK

Sylva Městecká

MLA

DÁ

BO

LES

LAV

Jiří Šmeral

MO

RA

VS

KÁ

TŘ

EB

OV

ÁP

hDr. Ilona K

otyzová (1963) vystudovalačeský jazyk a dějepis na Filozofické fakultěU

niverzity Karlovy v P

raze a od roku 1987dodnes působí jako archivářka ve Státnímokresním

archivu Litom

ěřice.

PhD

r. Oldřich K

otyza (1963) vystudovalarcheologii na Filozofické fakultěU

niverzity Karlovy v P

raze a od roku 1987působí jako archeolog v O

blastním m

uzeuv L

itoměřicích, kde zastává od roku 1999

funkci zástupce ředitelky. Od roku 2002

přednáší externě na Katedře archeologie

Západočeské univerzity v Plzni. Zabývá se

otázkami raně středověkého osídlení

severozápadních Čech, problem

atikoupočátků institucionálního m

ěsta Litom

ěřic,zpřístupňováním

středověkých a raněnovověkých pram

enů, a také historickouklim

atologií.

Existují m

ěsta, která jsou přehlídkoustavitelského um

u i architektonickýchdovedností, a přesto se jim

čehosinedostává. M

ěsta, která bychom m

ohlypřenést o kilom

etry dál, a zůstala by stálestejná. Postrádají právě tu vlastnost, kteráse jen těžko definuje, ale jejíž nepřítom

nostje tak výrazně pociťována. N

ěkdo by jinazval geniem

loci, propojeností místa

s lidmi, kteří si zde vytvořili své dom

ovy,nebo zkrátka tou správnou atm

osférou.L

itoměřice jsou v tom

to pohleduukázkovým

příkladem, právě zde na břehu

řeky obklopené kopci Českého středohoří

se zrodilo město, které snad ani nem

ohlonevzniknout. K

ulisu, načrtnutoupřírodním

i podmínkam

i, doplnily rucestavitelů, kteří se nechali inspirovat rázemzdejší tem

peramentní a zároveň utěšující

krajiny, a vytvořili tak místo, kde se dá

dobře žít.

zmiz-litom

erice-ob.p6521.1.2011, 7:50

1

– 1 –

P A S E K A

zmiz-litomerice-text1.p65 23.1.2011, 8:511

– 2 –

Labské panoráma Litoměřic.


– 3 –

Ilona Kotyzová – Oldřich Kotyza

ZMIZELÉČ E C H Y

LITOMĚŘICE

PASEKAPRAHA – LITOMYŠL

2011


– 4 –

© Ilona Kotyzová, Oldřich Kotyza, 2011

ISBN 978-80-7432-


– 5 –

„Litoměřice – mimochodem: daly mi měšťanské právoa značné statky, ale ty mi zase bezprávně vyrvaly po 17 letech,když císař Ferdinand II. z celého království vypuzoval evange-líky, protože jsem před čistším náboženstvím nedal přednostlásce k vlasti a majetku – jsou lidnaté město na pravém břehuLabe, vystavěné skvěle a na příhodném místě. Ve výkladu pů-vodu jména se naši lidé různí. Jedni je totiž odvozují od Lido-míra, kterého považují za zakladatele města, druzí od slov lidimířiti, to jest smiřovati, jiní od slov líto měřice, z nichž prvníznamená ,je mi líto, lituji‘, druhé má význam jako německéMaß… I já věřím, že je začal zakládat vnuk Košálův Lidomír –že měl jméno od smiřování lidí, vyplývá z povahy našeho jazy-ka –, a to mezi dvory Radičem. To místo se nyní pokaženě jme-nuje Hradíč a je známo chrámem sv. Štěpána – a Pokratcem…

Přičinlivost potomků se postarala, aby město, jehož kolébkabyla takto starobylá, ponenáhlu vzrůstalo rozlehlostí staveba množstvím obyvatelstva. Později, asi před šesti sty lety, měs-to hradbami opevnili a příkopem obehnali urození Vršovci, podjejichž panstvím tehdy bylo, společným nákladem celého rodu,a to ze strachu před knížetem Oldřichem, kterého urazili. Kdyžvšak byli Vršovci pro nástrahy, jimiž ukládali o život knížat, odBřetislava II. odsouzeni a vypovězeni do Lužice [1096], při-padlo všechno jejich zboží komoře knížecí. Tehdy dosáhly Li-toměřice svobody a zaujaly místo mezi městy, žijícími pod


– 6 –

ochranou knížecí. Četné výsady, jichž potom dosáhly, téměřvšechny vzaly za své při požáru, který asi o dvě stě let později[před 1290] toto město ohavně zohyzdil. Několik výsad otaka-rovských, které byly vyrvány z řečeného ohně a Litoměřickýmještě zbyly, potvrdil znovu král Jan a přidal několik nových.Jeho syn císař Karel je obohatil výročním jarmarkem, který seměl konat od 25. července do 8. srpna, ba i právem skladu,jímž se obchodníkům všeho druhu, plavícím se po Labi, nedo-voluje nakládat zboží na lodi nebo z nich vykládat jinde nežv přístavu tohoto města neboli tržiště; naši tomu říkali nákel.Kamenná socha, postavená na podstavci na rohu radnice a hle-dící na tržiště, podobná německému Rolandovi, dosud o tomvydává svědectví. Za krále Vladislava II. byly hradby městské,hrozící na mnohých místech sesutím, opravovány a opatřová-ny četnými baštami. Za panování Maxmiliánova a Rudolfovapřepásali Litoměřičtí řeku Labe, která se kolem města prudceřítí, neobyčejně dlouhým dřevěným mostem, velmi dovedněa nákladně zhotoveným. Za zcela nedávné doby výpravy saské-ho kurfiřta do Čech [1631] úplně zničil tento most ohněmk velkému neprospěchu měšťanů i sousedů Jan MelicharSchwalbach, když musil couvnouti před přibližujícím se nepří-telem, vyvrátil předtím z velké části stavby na litoměřickémpředměstí.

V Labi, obtékajícím litoměřické pozemky, chytá se v jarníchměsících velmi mnoho úhořů a lososů, kteří jsou tu mnohemlepší než jinde, v letních měsících zase velcí jeseteři. V době žníse tu vyrábí mošt, o mnoho lahodnější než jinde, a rovněž vin-ná polévka z utřené hořčice a odvaru mladého vína. Měšťanév tomto městě, chtějí-li návštěvníky a přátele vlídně pohostit,nalévají jim obyčejně vína tak štědře a přitom do té míry zapo-


– 7 –

mínají nabízet jídlo, že si vysloužili pokárání dvojím obecněrozšířeným šlehem. Říká se totiž, že Litoměřičtí dovedou člo-věka pitím málem udusit, ale hladem k smrti umořit, a rovněžže musí být rád, koho v Žatci nevypískali, v Lounech nezbilia v Litoměřicích neopili.

Náboženství obecným souhlasem přijatých se Litoměřice dr-žely neobyčejně houževnatě. Jako totiž kdysi od papeženskéhok evangelickému, tak nedávno od evangelického k papeženské-mu mohly být přivedeny jen stěží. Když po smrti krále VáclavaIV. obyvatelé království porůznu působením nástupců Huso-vých odmítali nařízení římského císaře a když Litoměřičtí po-zorovali, že se to vzmáhá i mezi jejich hradbami, tehdy spo-luměšťany, nesouhlasící s náboženstvím většiny, neberouceohled na pokrevenství nebo příbuzenství, raději topili v Labi[1420], než by dovolili nějakou různost ve způsobech uctíváníBožího. A když zase nedávno [1626] řádilo měnění bohoslužebz rozkazu císaře Ferdinanda II. a když nebylo cesty, kudy by sedalo uniknout přesile, v počtu více než pěti set hlav zvolili je-jich obyvatelé spíše ustoupiti osudu, za trest ztratit statkya opustit půdu nežli poznané pravdy odpřisáhnout. Příklad takvelké pevnosti nedalo, s výjimkou jediné Prahy, žádné jiné čes-ké město.

Veřejné důchody tohoto města v poměru k nezbytným veřej-ným vydáním jsou arci skrovné, ale štědrost dobrých vládců jimčasem napomáhala. Také území, uznávající pravomoc města, jeznačně těsné; odevšad je totiž tísněno pozemky klášternímia panskými. Za starodávna užívalo město práva saského a měloslavnou konšelskou soudní stolici, takže některá sousední měs-tečka i města měla dlouho ve zvyku odvolávat se od lavic do-mácích soudců k jejímu rozhodnutí; tato přednost jim byla


– 8 –

teprve nepříliš dávno (r. 1610) sněmovním usnesením odňata.Učení mužové se tu narodili tito: Matyáš Vicen, Jan Jelínek,Jindřich Mráz, Ondřej Lucinus, Ondřej Mitisko, bratři Václava Zikmund Heniochové, vesměs mistři svobodných umění,a rovněž doktor lékařství Daniel Štyrkolský.“

Pavel Stránský ze Zapské Stránky:Respublica Bojema. Leyden 1643


– 9 –

Pozemková mapa města Litoměřic, výřez.

Mapa města Litoměřice, výřez.


– 10 –


– 11 –

Plán města Litoměřice.


– 12 –

Litoměřice v zrcadle věků

Širé a úrodné pláně Litoměřicka, které jsou sevřeny hradbouČeského středohoří a Klapskou náhorní plošinou a protkánykorytem řeky Labe, byly osídleny již hluboko v pravěku. Na ka-tastru města Litoměřic jsou archeologicky dosvědčeny stopyčlověka již v mladší době kamenné (neolitu), resp. v kultuřes lineární keramikou. I když bylo toto území téměř kontinuál-ně zasídleno po celou dobu pravěku i v nejstarších fázích rané-ho středověku, zdejší převážně zemědělské osady nehrály v dě-jinách oblasti důležitou roli, ta náležela nedalekému obchod-nímu a výrobnímu centru v Lovosicích. Situace se změnilav první polovině 10. století, kdy zdejší kraj ovládli středočeštíPřemyslovci, kteří na sprašové návěji nad řekou Labe, známoudnes jako Dómský vrch, vybudovali kastelánský hrad (hradiš-tě). A v této době počíná upadat význam staršího lovosickéhocentra.

Kastelánský hrad a raně středověká sídelní aglomerace

Nejstarší písemná zmínka o Litoměřicích pochází ze dvou lis-tin sepsaných pro klášter v Břevnově roku 993: 14. ledna mudaroval kníže Boleslav II. mj. desátky z „trhu a … každého sou-


– 13 –

du v těchto hradech, totiž na Slaném, v Plzni, v Litoměři-cích…“ a papež Jan XV. 31. května potvrdil „desátky ze tří kra-jů, litoměřického, bílinského a děčínského“. Litoměřický hradnepatřil k největším (cca 7,4 hektarů), ovšem náležel svou dů-ležitostí (správní, vojenské a církevní středisko, centrum ob-chodu po Labi) k nejvýznamnějším a zároveň i nejvýnosnějšímv Čechách. O nesporném významu Litoměřic nás zpravuje his-torka, zaznamenaná Kanovníkem vyšehradským v souvislostis pokusem o zavraždění knížete Soběslava I. roku 1130. Tehdybiskup Menhard údajně slíbil za odměnu spiklencům „správuhradu Žatce či Litoměřic anebo úřad komorníka nebo stolníkači maršálka“, tedy dva důležité hradské a nejvyšší dvorské úřa-dy. Jména správců (kastelánů) litoměřického hradu se námdochovala torzovitě, pocházejí vesměs z písemností 12. stoletía kromě Vršovce Mutiny víme, že tento úřad zastával velmožBlah a jeho pravnuk Blah z Třebušína. Rod Blahovců se dostalk moci asi svou účastí na vybíjení Vršovců roku 1108, kdy bylna hradě Vraclavi zavražděn i znelíbený Mutina.

Na hradišti byl přirozeně postaven i první křesťanský sva-tostánek. Myslí se tu dnes již zcela zaniklý kostel sv. Jiří v jiho-západním rohu Dómského vrchu, jehož podobu známe až z je-ho gotické přestavby. Tehdy to nejspíš byla jen malá, soukro-má oratoř panovníka. Potřeba výstavnějšího, a především vět-šího kostela i s novou institucí, spojenou s christianizací okol-ního kraje, přiměla knížete k činu, který na dlouho ovlivnildalší vývoj tohoto místa. V roce 1057 „Spytihněv [II.], nejjas-nější a nejnábožnější kníže, z vůle Boží vystavěl úctyhodnýkostel ve jménu Krista, nejsvětější Panny Marie a prvomučed-níka Štěpána i jiných svatých“ s přilehlou kapitulou, kteroui bohatě obvěnil, což neznámý kanovník zvěčnil v pamětním


– 14 –

spise, nazývaným zakládací listinou kapituly litoměřické. Exis-tuje dodnes a jde o nejstarší písemný dokument z našich zemí,zachovaný v originále (tzv. text A). Kromě vlastního zakládací-ho aktu nás zpravuje o bohatém nadání (pozemky, vsi, vlastnic-tví lidí i výsady), a především o labském obchodu solí. Podleuváděné tonáže lodí a poplatků z nich zároveň tvoří i nejstaršíčeský celní rejstřík. Z písemnosti, označované jako text C za-kládací listiny kapituly litoměřické z počátku 14. století (jdeo falzum, i když s řadou věrohodných údajů), víme, že staveb-ně byl kostel sv. Štěpána bazilikou. Víc se o této románské stav-bě nedozvídáme (z ikonografických pramenů známe až její go-tickou podobu). O přilehlých kapitulních budovách nám pově-domost zcela chybí.

Prvním kapitulním proboštem byl Lanc, významná osobnostze Saska, který dokonce roku 1067 neúspěšně kandidoval nahodnost pražského biskupa. Do počátku 13. století se tu v pro-boštské hodnosti vystřídali Beneda, Sebastian, Hroznata, Do-micilian, Martin, Dobromír, Radosta a Burchardus, z nichžmnozí byli i významnými úředníky českého panovníka. Kapi-tula byla i střediskem vzdělání, a na počátku 13. století lze po-zorovat i její zájem o českou řeč, což dosvědčují dvě nejstaršíčeské věty, připsané na rub dokumentu z roku 1057: „Pavel daljest [v] Ploscovicih zemu. Wlah dal jest [v] Dolas zemu Bogui svjatému Ščepánu se dvěma dušníkoma Boguče[j]a a Sedla-tú.“

Shora uvedená tzv. zakládací listina kapituly litoměřické (textA), její přepracování zhruba z poloviny 12. (text B) a z počátku14. (text C) století i další písemnosti nám poskytují u nás nebý-vale důkladný pohled na situaci správního hradu a jeho záze-mí. Přibližují jak topografii celé aglomerace, tak i sociální pro-


– 15 –

fil některých jejích částí. Podle těchto pramenů i archeologic-kých zjištění se v okolí kastelánského hradu v 10.–12. stoletírozkládala rozsáhlá sídlištní aglomerace, skládající se z většíhopočtu osad. Ty vytvářely dva okruhy, vnitřní s poloměrem do500 metrů s 6–7 osadami a vnější s poloměrem 600–1500metrů, kde se předpokládá existence 13–15 osad. Ze staroby-lých sídelních celků lze jmenovat zvláště řemeslnicko-zeměděl-skou Zásadu, poté Voldánu, Rybáře, Dubinu, Popovo, LesníÚjezd, Újezd (ve 14. století zvaný Újezdem před Dlouhou brá-nou), Bejňov, Polabí, Božku a další – řada z nich dala základpozdějším předměstím. Na konci 12. století stály na exponova-ném místě na hraně Městského vrchu i velmožské dvory. V ro-ce 1219 se připomíná dvůr tepelského kláštera, náležející kdy-si Hroznatovi Tepelskému, který stál u kostela Panny Marie,a pozůstatky zde stojících srubových staveb odhalil archeologic-ký výzkum v roce 1990. Dále se předpokládá, že Hroznatůvpříbuzný Blah z Třebušína měl své sídlo u nedalekého kostelí-ka sv. Vavřince. V litoměřické aglomeraci měly majetkové zá-jmy i pražské kláštery svatojiřský a břevnovský, i vyšehradskákapitula. Odhaduje se, že aglomerace čítala kolem tisíce obyva-tel, čile tu kvetl obchod po Labi a někdy v průběhu 12. stoletíse zde usazovali i Židé a Němci (zvláště asi ze Saska).

Institucionální město a jeho zkáza požárem před rokem1290

Zlom v proměně Litoměřic nastal v první čtvrtině 13. století,kdy tu vzniká institucionální město. Pro lokaci nového králov-ského města byl vybrán prostor východně od Dómského vrchu,


– 16 –

na návrší odděleném Pokratickým potokem (Městský vrch), namístě několika starších osad. Počátek vlastní urbanizace Lito-měřic spatřuje historické bádání v rozpětí dvou listin z let 1219a 1228. Prvý dokument, vydaný papežem Honoriem III., berepod ochranu „dvůr na Nové hoře nad Labem“, příslušejícík majetku tepelského řádového domu. Pozdější doklad se za-bývá náhradou za majetek, který témuž klášteru v Litoměřicíchpanovník zabral. Do právě vymezeného období klade část no-vějšího bádání samotné zárodky utváření královského městaLitoměřic. Zřejmě brzy po panovníkově zásahu do litoměřic-kých poměrů v roce 1228 následovalo skutečné založení měs-ta, soustředěného již kolem dnešního prostorného náměstí. Vy-měření a vlastní výstavbu řídil lokátor Lutold, první litoměřic-ký rychtář, tehdy královský úředník. Za své služby získal mj.ves Hrušovany (1237). Celkový rozsah původního města bylovšem podstatně skromnější, ostatně převážná část dřívějšíhosídliště zůstala vně nového areálu. Opory k příslušné půdorys-né rekonstrukci poskytly archeologické výzkumy provázející re-konstrukci města na počátku devadesátých let 20. století, kte-ré zachytily úseky prvotní městské hradby. Oba líce hradby tvo-řily opukové kvádříky, vnitřek vyplňovalo lité zdivo s lomovýmkamenem. Před hradbou byl parkán, parkánová zeď a příkop.Tyto archeologické výzkumy zároveň napomohly osvětlit zá-hadnou listinnou zmínku o hlavním městském kostele Všechsvatých (dosvědčen poprvé 1235), který ležel ještě v roce 1329„před řečeným městem“ – stál totiž v jihovýchodním rohuopevnění a příchozím se mohl zdát situovaný vně města.

S městskou hradbou přímo souvisely i dva mendikantskékláštery. Minorité se měli podle kompilační kroniky tzv. Bene-še minority usadit v Litoměřicích u kostela sv. Jakuba roku


– 17 –

1233. Záchranný archeologický výzkum v roce 1993 na Domi-nikánském náměstí objevil roh gotické fáze kostelní stavby,umístěný v původním parkánu, mírně vyhnutý – oproti pozděj-ší barokní stavbě. Dominikáni podle pozdější tradice se veměstě usadili v roce 1239 či 1241. Rovněž jejich klášter zpev-ňoval roh hradby, tentokrát na východě, ovšem oproti minorit-skému objektu stál v hradbách. O něm nevíme téměř nic, jedi-nou výjimkou je odhalení tří pecí v roce 1980 v uliční linii předklášterem, jež jsou chronologicky zařazeny do první poloviny13. století a spojovány se samotnou výstavbou kláštera.

Plošným rozsahem bylo město malé (výměra dosahovala jenněco přes 6 hektarů), nikoli však svým významem. O měšťa-nech a městském rychtáři se dozvídáme z listiny již k roku1234, kdy sledujeme jejich majetkový průnik na venkov. Vý-znam nových měst se ukázal roku 1249, kdy se Litoměřice sta-ly oporou krále Václava I. v jeho bojích s odbojným synem Pře-myslem Otakarem II. Václav zde dokonce po několik měsícůpobýval. Mezi Václavovými straníky je mj. jmenován i nám jižznámý rychtář Lutold a měšťan Jan, syn Herbertův, který ob-držel ještě téhož roku od panovníka ves Keblice za 100 hřivenstříbra. Šlo o koupi rychty a lokaci vsi, kde bylo 20 lánů a je-den svobodný, náležely k ní i vinice. Jan zde vybudoval dvůr,jenž společně se vsí po smrti odkázal městu. Tato ves se pak aždo 19. století stala základem venkovského panství města Lito-měřic.

Město žilo z řemesla, obchodu i labské dopravy, na svazíchČeského středohoří se pěstovala vinná réva. Obchod tu kvetl(tržiště dosvědčeno již roku 1233), zvláště se solí, na niž mělyLitoměřice monopol, obilím a vínem. Už od 13. století se Lito-měřice projevují jako město s vyspělou právní kulturou. Dokon-


– 18 –

ce se hovoří o zvláštním litoměřickém okruhu listin 13. století,a zde lze hledat i počátek městské kanceláře. Měšťané se řídilimagdeburským právem (potvrzeno roku 1262). Po přijetí toho-to práva dalšími českými městy se od roku 1325 stal odvolacístolicí soud litoměřických kmetů. Město získalo – snad již odpočátků – řadu dalších právních vymožeností, mílové právo(poprvé zmíněno roku 1325), právo skladu (1314) aj. Výrazemjeho svébytnosti byla pečeť (dosvědčena 1250, 1251, prvníotisk 1262, dochovaný typář asi z roku 1280), před rokem 1300zde pracovala mincovna. Majetky měšťanů, jak honosné domyv Litoměřicích, tak i pozemky v okolí, byly rozsáhlé, nad svý-mi poddanými vykonávali měšťané i soudní pravomoc.

Ze zámožných měšťanů – převážně německého původu – jenutno zmínit rychtáře Lutolda, Herberta a jeho syna Jana, Jin-dřicha z Freiberku řečeného též Král, Chřena, Lamberta aj.Svého přítele, měšťana Konráda z Míšně a pobyt u něj oslavilverši již koncem 13. století německý básník Ullrich z Etzenba-chu: „…litoměřický sklípek, slovy, / ten, který patří Konrádo-vi, / příteli rodem z Míšně, / má popitků až hříšně / a nenosíse v přilbicích, / nosí se v jasných sklenicích, / …“ Nejspíš jižod 13. století měli měšťané i právo várečné (potvrzeno až roku1325), mohli tedy v určitých dnech vařit a šenkovat pivo. Ten-to mok, máme-li věřit veršotepci ze 14. století, byl údajně ne-valné chuti: „Jedíť kyselo a húby zapíjejíc litoměřickým pivem,/ jež vždy smrdí bahnem a dýmem…“

Fungovalo tu mnoho kostelů, z nichž nutno zmínit zvláštěfarní kostely Všech svatých (poprvé uveden k roku 1235), sv.Vavřince (před rokem 1290) a Panny Marie (1257), a při novězbudovaných hradbách, jak již bylo uvedeno, se usadili minori-té a dominikáni. Roku 1298 je zmiňována při farním kostele


– 19 –

Všech svatých škola. Význam si zachovala i litoměřická kapitu-la, řada proboštů nadále náležela k nejvýznamnějším v zemi(např. Herbord či Petr, syn Angelův de Pontecurvo), kanovníci(např. Mistr Jan) působili v městské kanceláři a u kapituly na-dále fungovala rozsáhlá škola (dosvědčena roku 1318). Na Dóm-ském vrchu tehdy stál kapitulní kostel sv. Štěpána, snad ještězeměpanský sv. Jiří a otázkou zůstává stáří kostelíka sv. Václa-va, který mohl (ale také nemusel) patřit k nepodařené lokaci„Nového města“ (viz níže). Zcela nejasné zůstává stáří kostelí-ků sv. Jana Křtitele na Dubině a sv. Vojtěcha v Zásadě.

Ohnivý kohout, který navštívil Litoměřice před rokem 1290,zdevastoval město i Dómský vrch, shořela při něm i všechnaprivilegia, od roku 1301 postupně obnovovaná. Tato událostbyla asi i impulzem ke gotické přestavbě města, kdy kroměkostelů byly alespoň zčásti zbudovány i kamenné měšťanskédomy (u nich ovšem hrálo i nadále, zvláště v patrech, roli dře-vo). Tehdy asi získala dnešní podobu i věž u kostela Všech sva-tých, v jejímž přízemí byla poté uschována privilegia a městskécennosti. Díky dalšímu požáru před rokem 1537, devastaciběhem třicetileté války i radikálním přestavbám města nevímeo vlastní zástavbě prvotního jádra Litoměřic téměř nic, nepo-čítáme-li několik archeologicky odhalených studní a odpadníchjímek. I rozsáhlejší stavebně-historické průzkumy, které tu pro-bíhaly od padesátých let 20. století, zachytily pramálo staveb-ních částí, jež lze klást do 13. až do počátku 14. století. Patřík nim především raně gotická fáze věže u kostela Všech svatých(přízemí), dále na půdě zmíněného kostela fragment hrotitéhookna a relikt masivní severní stěny kostela sv. Michala v býva-lém dominikánském klášteře.


– 20 –

Zmizelé město

Nové město tvoří zvláštní kapitolu v dějinách Litoměřic, ne-boť zmizelo bez viditelných stop a na jeho existenci upomínajídvě uvedené listinné zmínky a název předměstí, doložený ažv 16. století. Již v polovině 13. století nestačil dynamicky se roz-víjejícímu městu prostor v hradbách, a tak roku 1253 přistou-pil Přemysl Otakar II. k realizaci záměru o jeho rozšíření naDómský vrch, který byl tehdy nazýván Hora sv. Štěpána. Králnově příchozím nabídl, že pokud by si „k svému užitku vysta-věli sobě slušná obydlí“, tak jim kromě úlev na různých poplat-cích poskytne, „aby rychleji stavěli vsi Hrušovany, Vrutice, Sva-řenice a Polepy s polnostmi, lesy, mlýny, vinicemi, zahradami,loukami… a jiným příslušenstvím“, čemuž Litoměřičtí nemajíklást žádné překážky. Podnik nepostupoval takovou rychlostí,jak si král představoval, a proto vydal roku 1262 další listinu,ve kterém opakoval ustanovení předchozí písemnosti. Víceo tom písemné prameny nepřinášejí.

Zprávy o lokaci Přemysla Otakara II. na litoměřické Hoře sv.Štěpána zůstávaly dlouho tématem různě kritických úvah, je-jich hodnověrnost však bezpečně prokázal archeologický vý-zkum prováděný v letech 1999–2007. K nejpodstatnějším vý-sledkům patří registrace devíti zahloubených staveb. Jednaz nich byla zařazena do první poloviny 13., ostatní do druhépoloviny 13. až počátku 14. století. Lze je interpretovat jakosklepy nadzemních, nejméně jednopatrových staveb různé kon-strukce. V terénu byly vypozorovány i náznaky pravidelné par-celace a v zadních traktech nalezeny i relikty hospodářskýchstaveb. O plánovitosti založení staveb hovoří i záměrná úpravaterénu, kdy byly starší raně středověké stavby a jejich torza str-


– 21 –

ženy, plocha srovnána a do ní teprve vloženy nové budovy.Nejen samotné stavební konstrukce, ale i nalezené šperkyz drahých kovů (s polodrahokamy) i importovaná keramika na-značují sociální postavení zdejších obyvatel. Výstavbou „sluš-ných obydlí“ na Hoře sv. Štěpána splnili přání krále PřemyslaOtakara II., inzerované v listině z roku 1253. O další ploše No-vého města směrem ke kostelu sv. Václava nevíme až na drob-né archeologické nálezy dosud téměř nic. Je však jisté, že krá-lův záměr skončil nezdarem, k čemuž napomohl nejen odporlitoměřických měšťanů, ale asi k němu přispěla i katastrofickásituace po tragické smrti Přemysla Otakara II. v letech 1278–1282, kdy panovalo bezvládí. Obyvatele Litoměřic zdecimova-ly vlna nepříznivého počasí a neúroda doprovázená hladomo-rem, svým dílem přispěl i obrovský požár před rokem 1290a možná i neklidná léta po roce 1310. Jisté je, že nejpozdějiv první třetině 14. století tamější „městské“ osídlení zaniklo.

Zapomenutý královský hrad

Další zvláštní kapitolu v našem vyprávění tvoří královskýhrad, jenž byl původně umístěn ve strategické poloze nad ře-kou Labe v jihozápadním rohu bývalého kastelánského hradu(hradiště), tedy na místě předpokládané akropole kolem koste-la sv. Jiří. Snad za vlády Václava I. byl v první polovině 13. sto-letí zpevněn kamennou hradbou s mohutnou nárožní věží.Nejspíš v něm pobýval Václav I. i již zmíněného roku 1249.Ještě tehdy spravoval tento objekt kastelán. Posledním nosite-lem tohoto titulu v Litoměřicích byl k roku 1253 dosvědčenýBořita z Ředhoště. Vzrůstem významu institucionálního měs-


– 22 –

ta Litoměřic došlo i ke změně v postavení správce hradu, obje-vuje se nová funkce – litoměřický purkrabí. Zatímco kastelánměl v kompetenci záležitosti celého kraje (oblasti vojenské,hospodářské a právní), po polovině 13. století purkrabí již neslpřímou odpovědnost jen za vojenskou hotovost a chod hradu,a až v dalším sledu za hradní panství, o jehož péči se mohl dě-lit s jinými úředníky, přičemž o právní záležitosti kraje se sta-ral na purkrabím nezávislý krajský sudí. Z litoměřických pur-krabích známe Vlka (uváděn latinsky Lupus, 1276), Jarka z Val-denberka (1277–1282) a Albrechta z Frýdlantu (před 1305),z krajských sudí jsou doloženi Martin (1276) a Jan ze Sebuzína(1282).

Podle dnes povětšinou akceptovaného názoru bylo toto opev-něné sídlo někdy v průběhu druhé poloviny 13. či počátkem14. století přeneseno do severozápadního cípu města, kde senachází jeho torzo dodnes. Předpoklady o jeho vzhledu a čas-ném založení již Přemyslem Otakarem II. vážně nalomil arche-ologický výzkum, probíhající na jeho místě v souvislosti s revi-talizací hradu v letech 2009–2010. Podle těchto zjištění se hradnejspíš počal budovat až koncem 13. století, ovšem jeho podo-bu mu dali až stavebníci krále Jana Lucemburského nejdřívev druhém desetiletí 14. století. Prokazatelně měl v severní čás-ti (směrem k ulici Na Valech) dvě mohutné, nejméně 20 metrůvysoké a kolem 9 metrů široké válcové věže (jedna je dochová-na v dodnes viditelném torzu), mezi nimiž probíhala kamennáhradba s cimbuřím. Do ní byla proražena brána, uzavíraná těž-kou padací mříží (tzv. hřebenem). Před hradbou stála nejspíšještě parkánová zeď a za ní byl vyhlouben příkop. Na vlastnímnádvoří se podařilo odhalit dvě palácové stavby s mohutnýmzdivem a několik odpadních jímek. K hradu prokazatelně pat-


– 23 –

ří i základy části západní hradby. Bohužel o prostoru jižníma východním dosud nevíme téměř vůbec nic. O sociálním po-stavení hradu v této době hovoří nejen zachované relikty ob-jektů, ale i nalezená importovaná keramika, zlomky honosnýchskleněných pohárů a pozlacené kování s emailem jihofrancouz-ského původu, zpodobňující ukřižovaného Krista.

Poprvé je litoměřický královský hrad zmiňován písemnýmiprameny až roku 1359, kdy ho císař Karel IV. nazývá „můjdům v Litoměřicích“. Tento panovník hrad radikálně přesta-věl, a to snad v souvislosti s jeho dalšími stavebními podniky,jako byla stavba hradu Karlštejna a pražského Kamenného(Karlova) mostu, přestavba Pražského hradu s chrámem sv.Víta apod. Terén nádvoří litoměřického hradu byl tehdy záměr-ně navýšen, a protože tu nezbývalo místo pro nový palác, ne-chal panovník svou velmi objemnou a dodnes stojící stavbupřistavět z vnější strany k severní hradbě a celou budovu vysu-nout do prostoru parkánu. Podle zachovaných skromných de-tailů víme, že směrem do nádvoří byl palác osazen na svoudobu velkými obdélnými okny s vloženým křížem a vstup opat-řen honosným portálem s fiálami. Uvnitř nacházíme v síle zdikapli s kamenným sanktuáriem, dále velký krb, srubovou míst-nost a dva prevéty. Více o jejím členění díky pozdějším úpra-vám a devastaci nevíme. Výstavbou paláce však došlo k zahra-zení původního vstupu do areálu, takže nová hradní bránamusela být umístěna na východní či severní straně opevnění,přesné místo však neznáme.

Za Václava IV. byl hrad ve špatném stavu, a proto jej král dalroku 1387 v léno Kaplířům ze Sulevic, kteří objekt měli nále-žitě opravit a udržovat. Sulevičtí měli na své náklady opravitopevnění, palác a další stavení, včetně příkopu. Roku 1397 jej


– 24 –

Václav IV. dal v léno „na dožití“ míšeňské markraběnce Alžbě-tě. Týž rok se král zbavil hradního dvora, který daroval městu,aby jej mohlo využít k výstavbě. Vymínil si však, že ho můženovému majiteli zabrat, kdyby chtěl on nebo jeho následovnícihrad rozšiřovat. Z písemných pramenů víme, že tu v únoru1421 pobýval král Zikmund Lucemburský. Královským majet-kem zůstal hrad až do roku 1499, kdy „v témž městě zámek[hrad] náš pustý“ věnoval Vladislav II. Jagellonský Litoměřic-kým k „jich obecní potřebě“. Je zajímavé, že nejspíš až počát-kem 16. století byl samostatně stojící hradní objekt začleněn doměstského opevnění. Ovšem v této době již opevněné místozaniklo, sloužilo k hospodářským účelům a pomalu se vytráce-lo z povědomí obyvatel města. Pouze po něm zůstal kromě ně-kolika torzovitých objektů pomístní název Hrádek.

Vzestup města a neklidná doba

Vraťme se však proti toku času. Panování Jana Lucemburské-ho, za kterého město získalo řadu privilegií a snad se i zpevňo-valo opevnění, a především vláda jeho syna Karla IV. zname-naly další rozmach města, jež se po roce 1351 rozrostlo směremk severu a východu. Do svého prostoru pohltilo na východě částpředměstí Újezd. Vznikla tu nová široká ulice, která sloužilajako druhé tržiště (první bylo na hlavním rynku), a již v tétodobě nesla podle své délky jméno Dlouhá a podle ní byla po-jmenována i nová Dlouhá brána. Do této doby náleží i zrodDominikánské ulice, v jejíž spodní partii se rozkládala Židov-ská čtvrť. Do půdorysu města byl začleněn i prostor s dvoremkřížovníků (předtím tepelského kláštera a řádu Německých


– 25 –

rytířů) kolem kostela Panny Marie, svatostánek ovšem zůstalstát poněkud neobvykle na parkánu. Při ústí dnešní Mosteckéulice se tyčila nově vystavěná Pražská brána, později nazývanápodle mostu Mostecká brána. Doslova do hradeb byl pojati nedaleko stojící kostel sv. Vavřince (hradba tvořila jeho sever-ní stěnu), který byl druhým farním kostelem. Severním smě-rem se město rozrostlo do prostoru dnešních ulic Lidická,5. května a Novobranská. Na konci Novobranské ulice stála dal-ší brána, nazývaná Nová či také Cinířská (podle poblíž usedlýchcínařů).

Roku 1359 daroval císař Karel IV. městu i vinice na svahu Ra-dobýlu a přestavěl zeměpanský hrad. Vnitřní město v hradbáchmělo po rozšíření kolem 250–270 domů na ploše zhruba 18hektarů, s hradbami a parkánem něco přes 21 hektarů. V pří-padě Litoměřic však bylo známo, že předměstí, povětšinou sta-robylého původu, byla vždy větší než samotné město. Náleželok nim především Nové město na Dómském vrchu, Dubina,Rybáře a Polabí u řeky, snad i Hroby (okolo dnešního Marián-ského náměstí a Zahradnické ulice) a kapitulní Zásada na zá-padě, na východě města Újezd před Dlouhou bránou (potomníKocanda) s dvorem Růžovka, Bejňov, Svárov a další. Tato před-městí institucionálního města mohla zaujímat přibližně 21 hek-tarů i více. Celkem tedy vrcholně středověká městská litomě-řická aglomerace čítala na 43 hektarů plochy s velmi hruběodhadnutým množstvím 600 domů. Lidnatost aglomerace lzeodhadovat na přibližně 4000 osob s možností velikých (i tisíco-vých) výkyvů v době válek a morových epidemií. Litoměřicetak v této době patřily k středně velkým českým městům.

Přelom v dějinách Litoměřic a v sociální i národnostní sklad-bě tamějších obyvatel přinesla husitská revoluce. Kázal tu Hu-


– 26 –

sův předchůdce Konrád Waldhauser (1363–1365) a sám MistrJan zde měl přítele v kapitulním proboštu Zdislavu ze Zvíře-tic. Odehrála se tu i tragédie – na Vánoce roku 1419 bylo kato-lickými měšťany uvězněno 16 měšťanských synků pro jejichpříklon k Husovu učení a 30. května 1420 byli potupně utope-ni v Labi. Zřejmě sám zdejší probošt Zdislav oslavil popravenéhusity jako mučedníky, a tak podnikli měšťané na proboštstvíútok a zpustošili je. O rok později, 25. května 1421, nečekaněoblehl město Jan Žižka se svým vojskem. Proto 29. května, jakpíše kronikář Vavřinec z Březové: „přijeli Litoměřičtí pod bez-pečným glejtem do Prahy, poddali se Pražanům a prosili, abynařídili, aby Žižka se svými lidmi od jejich města odtáhl.“ Pra-žané hned k němu poslali spoluměšťany, aby upustil od obtě-žování města, protože se poddalo Pražanům. Žižka však upo-zornění nedbal a „učinil útok ne bez ztráty svých a konečněporažen, odtáhl“. Husitský vojevůdce tehdy obléhal Litoměři-ce z vcelku neobvyklé západní strany, ležel proti dvěma mohut-ným pevnostem – silně opevněnému dominikánskému klášte-ru a královskému hradu. Zajímavé svědectví o tom přineslk roku 1580 litoměřický radní písař: „Děla kus, když cestu dla-žili na Hroběmi, dlažič našel a dal jej k panu purgmistru, k pa-nu Janovi Balbínovi. Tak pravili někteří, když Žižka ležel protisv. Michalu klášteru, že by se tehdáž dělo roztrhnouti mělo a [v]vozní cestě nalezeno jest. A dal potom ten kus, když Ptáčka takřečenýho zvonu v parkáních slívali a předělali.“

Hrozba obležení města přivedla měšťany do svazku husit-ských obcí, poté zástupci Litoměřických sedávali pravidelně nazemských sněmech a utrakvistický charakter města pak převlá-dal až do roku 1620. Za husitských válek získaly Litoměřicenejen „svého“ hejtmana v osobě Hynka z Kolštejna (sídlil asi


– 27 –

na hradě), ale také na úkor doksanského kláštera a litoměřickékapituly značný pozemkový majetek v okolí, potvrzený pozdějičeskými panovníky. Důležitým výsledkem válek bylo i to, žedošlo k „počeštění“ města, resp. zámožných měšťanů.

Zvláštní a důležitou novinkou byl „most první u Litoměřic léta1452“. Dosud se totiž do Prahy jezdilo buď přes labský brodu Mlékojed, nebo přes kamenný most v Roudnici nad Labem.Most přinesl Litoměřickým nejen zkrácení cesty či ziskyz mostního cla, ale i řadu vrásek na čele představitelů obce, ne-boť údržba dřevěné stavby si vyžádala značné finanční náklady.Počátkem 16. století počali Litoměřičtí, stejně jako jiná města,zbrojit v obavě před rostoucí mocí šlechty. V letech 1502–1505„zdi nové okolo města Litoměřic dodělali toho roku [1505]“a opevnění se znovu zpevňovalo v letech 1508 a 1513. V tutodobu měl v Litoměřicích významné postavení Václav Řepnickýz Řepnice, který je zde poprvé uváděn k 13. prosinci 1511, kdystál v čele „velké obce“. V roce 1513 byl jediným zástupcem ven-kovských královských měst mezi pěti měšťanskými delegáty, kte-ří jednali s panovníkem, a dokonce se s ním roku 1514 dohado-vali o místě podkomořího.

Zabýváme-li se zmizelými městskými stavbami, tak nutnozmínit, že v Litoměřicích až na hradby a městskou věž u koste-la Všech svatých nejsou po vrcholně a pozdně gotických stav-bách na první pohled viditelné stopy. Kostely jsou přestavěnyzcela v barokním slohu, a tak ze zašlého středověkého leskuzbyly relikty ukryté uvnitř domů ve vnitřním městě. Jde tu jed-nak o velmi dlouhou (v řádu několika kilometrů) a spletitou síťtřípatrových sklepů, kde bylo uchováváno víno, dále o mázhau-zy, zbytky komor apod. – např. v domě čp. 15m Pod Bání (dnesKalich) na Mírovém náměstí, čp. 36m v Michalské ulici, čp.


– 28 –

247m v Jezuitské ulici (sídlo České pojišťovny) a jinde. Řadapodloubí na Mírovém náměstí pochází ze 14. století. Zvláštnímpříkladem je pozdější začlenění dvou gotických budov do novérenesanční radnice, mezi nimiž probíhala úzká ulička (tzv. sou-tka), která nejspíš sloužila jako místo „osobní úlevy“ (v Lou-nech je obdobná ulička, vedoucí z náměstí, nazvána pramenyz 15. století jako „Usraná“). O zateplení světnic svědčí srubovékonstrukce uvnitř zděných staveb (nazývané „zeď v kožichu“).Zatímco po jedné, ukrývající se v zadním traktu tzv. Husníkov-ských domů, stržených roku 1938, na Mírovém náměstí (dneslékárna), zbyla jen fotografie, druhá se dochovala v dvornímtraktu čp. 4–5m v Jezuitské ulici v tzv. gotickém Dvojčeti.Otisk významného stavitele Benedikta Rieda nese dům U Zla-té hvězdy (Mírové nám. čp. 9m – dnes sídlo GE Money Bank),vybudovaný v první třetině 16. století ještě v pozdně gotickémstylu. Naopak z gotické zástavby předměstí se nedochovalo nic,ač z pramenů víme, že tu stály nejen domy, ale na břehu Labea protějším Mlýnském ostrově (dnes Střelecký ostrov) velkémlýny (dokonce se čtyřmi koly) a jezy, dále u Labe valcha a pila,skladiště, stodoly a další hospodářská stavení, na Pokratci mlý-ny, nemluvě o krčmách, frekventovaném přístavu apod.

Shora uvedenou přestavbou fortifikace jako by končila jednaetapa. Na zašlou slávu upomínala návštěva krále Ferdinanda I.v roce 1530, následující rok uhodila neúroda a hladomor, „lidéhladem trávu jedli, též řasú z liší trhali, vařili a jedli, chlébz votrubú pekli a prodávali“. A mělo být hůř. Ještě roku 1532postavili nový krov na bývalém hradě a o rok později provedlistejné práce na střeše kostela sv. Jakuba. Všechno úsilí všaksmetl ohnivý kohout, přinášející zkázu.


– 29 –

„Staré zlaté časy“ a jejich konec

Tragický požár, který před rokem 1537 zpustošil město, všakměl i jeden pozitivní dopad. Stal se popudem a rozhodujícímmotivem pro rozsáhlou přestavbu města. Nově pojatá výstav-nost doprovázející rušné stavební aktivity byla mj. podnícenai usnesením městské rady z roku 1541, která poučena předcho-zími katastrofálními událostmi v něm vyžadovala, aby se štítydomů nadále stavěly z cihel, nikoli ze dřeva. Vážnost tohotonařízení byla podtržena dodatkem, že chudým dá město polo-vinu cihel z obecní cihelny zdarma. První městskou stavboukoncipovanou již v novém duchu byla přestavba a rozšířenípožárem zničené gotické radnice v letech 1537–1539, která sepo svém dokončení zařadila mezi první renesancí výrazněovlivněné měšťanské stavby v Čechách. Spolu s novým staveb-ním slohem přicházeli do města i stavitelé a kameníci z Itálie,dobově nazývané Vlachy, aby zde doplnili řady domácích zed-nických mistrů. S jedním z nich Ambrožem Ballim, zvanýmVlach, je spojena jak výstavba několika z nejvýraznějších měš-ťanských domů té doby, tak např. i stavba prvního kamennéhopilíře litoměřického mostu. Některé z měšťanských domů, je-jichž autorem byl právě Ambrož Balli, přesahovaly svým ztvár-něním i rozsahem rámec běžné městské výstavby, jde zejménao dům U Černého orla na náměstí, který vznikl před rokem1564, nebo dům čp. 4m v Jezuitské ulici, postavený již v pade-sátých letech 16. století. Nejznámější z jeho prací je však důmPod Bání, zvaný také Kalich, jehož stavebníkem byl přední li-toměřický měšťan Jan Mráz z Milešovky. S výstavbou objektu,který se posléze stal symbolem Litoměřic, se započalo kolemroku 1570, dokončen byl roku 1584, již po Balliho tragickém


– 30 –

úmrtí roku 1576. Ambrož Balli byl zabit v Židovské, dnešníVelké Dominikánské ulici v hádce s jakýmsi Bartoněm, kte-rého podezíral, zřejmě neprávem, z krádeže stavebního ma-teriálu.

Kolem poloviny 16. století došlo také k určitému zlepšení sa-nitárních podmínek ve městě. V letech 1540–1541 postavilmistr Martin ze Žitavy nový vodovod, který využíval jako zdro-je pitné a užitkové vody prameny pod kaplí sv. Mikuláše na vi-nicích pod Radobýlem. Voda byla od předměstí Zásada vedenaakvaduktem k hradbám, na území města pak dřevěnými pod-zemními rourami až ke kašně na náměstí. Vodovod a s ními plynulé zásobování vodou byly zároveň důležitou součástí pro-tipožárních opatření, což mělo nemalou váhu při rozhodovánío postupném budování další kašny na náměstí a vodních nádr-ží v ulicích Dlouhá, Jezuitská a Dominikánská. Vodovodní řad,který měl své počátky právě v této době, sloužil až do přelomu19. a 20. století, přestože byl v průběhu doby opakovaně vážněponičen a musel být mnohokrát obnovován, vylepšován a mo-dernizován. Teprve roku 1903 byla dána do provozu nová vo-dovodní soustava, tentokrát čerpající vodu již z jiných vodníchzdrojů. S vybudováním vodovodu a přivedením vody až do cen-tra Litoměřic bohužel příliš nekorespondovala snaha o udrže-ní přijatelné čistoty ve městě. V radních usneseních se stáledokola objevovaly zákazy hromadit hnůj před domy, vylévatodpad z oken či do potoka Pokratec, který se tak měnil v dalšíodpadní strouhu. Jeden příklad za všechny – z roku 1560 po-chází následující nařízení: „Jestliže by koho z něčího domu,buď z pokoje neb z kuchyně, někdo nečistotou aneb vodou slil;ten, kdož by se toho dopustil, dáti bude povinen 15 grošů mí-šeňských pokuty panu purkmistru… s tím, komuž škodu uči-


– 31 –

nil, aby se omluvil a škodu zaplatil.“ Lidé se však nezměnili anipo staletích, což dokládají litoměřické noviny z roku 1873,popisující případ, kdy nedbalá služka vyhodila vařené držkyz okna na ulici na právě procházejícího váženého litoměřické-ho občana a konzistoriálního radu.

Významným předělem pro dějiny litoměřického školství sestal rok 1549, kdy k původní městské škole přibyla latinskákolej, což byl vzdělávací ústav, který bychom z dnešního po-hledu označili za jakousi střední školu, poskytující vyšší hu-manitní vzdělání. Škola byla založena na žádost představite-lů města králem Ferdinandem II. listinou datovanou právěrokem 1549. Paralelně, vedle městské latinské školy utrakvis-tického zaměření, existovala na Dómském pahorku kapitulníkatolická škola, která zde měla vedle proboštství svou vlastníbudovu. Samotné latinské koleji byl k užívání přidělen objektstarého špitálu, situovaný při kostelíku Panny Marie na kon-ci dnešní Jezuitské ulice. Městský špitál tehdy náhradou do-stal bývalou židovskou školu ve Velké Dominikánské, kdysiŽidovské ulici. Jak již vyplývá ze samotného názvu Židovskáulice, své jméno získala podle toho, že právě tuto část městaobývalo židovské obyvatelstvo Litoměřic předtím, než bylonuceno po protižidovských nepokojích a na základě panovnic-ké listiny „osvobozující Litoměřice od Židů“ roku 1546 opus-tit město.

Litoměřice druhé poloviny 16. a počátku 17. století byly pro-sperujícím městem s řadou předměstí, z velké většiny patřícíchpod správu města, částečně však i pod správu litoměřické kapi-tuly. Východně od středu města leželo v té době Dlouhobran-ské předměstí, o něco dál od Litoměřic Svárov, směrem k Labive třicetileté válce zaniklá osada Bejňov, jižně od centra před-


– 32 –

městí Pod Kolejí a Dubina, na Dómském pahorku Nové měs-to, pod ním Rybáře, zhruba v prostorách dnešní ulice Česko-slovenské armády Voldán a severozápadně od města v okolíkostelíku sv. Vojtěcha předměstí Zásada. V celé litoměřickéaglomeraci bylo na přelomu 16. a 17. století zhruba 710 obyd-lených budov, z toho 270 v hradbách a 440 na předměstích,odhadem šlo o více než 5000 obyvatel. Tento početní stav bylv důsledku nadcházejících dramatických událostí zdecimována překonat se ho podařilo až kolem roku 1850. První vážnouránu přestavovala ve dvacátých letech 17. století tvrdá pobělo-horská rekatolizace a následná emigrace nekatolíků, kteří od-mítli přestoupit ke katolické víře. Pavel Stránský, nejznámějšíz litoměřických emigrantů, uvádí ve své práci O státě českém,poprvé vydané roku 1634, že z Litoměřic odešlo do exilu ko-lem 500 hlav (rozuměj rodin). Další pohromy na sebe nenecha-ly dlouho čekat. Destruktivní válečné akce, které se Litoměřicpoprvé bezprostředně dotkly roku 1631, kdy bylo město obsa-zeno postupující saskou armádou, s níž se do Litoměřic dočas-ně vrátili i někteří pobělohorští exulanti, pokračovaly poslézeve třicátých a čtyřicátých letech 17. století v podobě několikadalších, tentokrát švédských okupací města. Definitivně odtáh-la švédská vojka z Litoměřic až v říjnu 1649, rok po podepsánívestfálského míru, ukončujícího desetiletí trvající evropskýkonflikt.

Třicetiletá válka znamenala pro Litoměřice skutečnou pohro-mu, škody způsobené válečnými událostmi, několikerým obsa-zením města nepřátelskými vojsky, drancováním, vypalováním,ale i válečnými rekvizicemi byly pro roky 1620–1650 vyčíslenyčástkou 772 350 zlatých. Z města, ve kterém bylo počátkem17. století přes 700 domů, zůstalo roku 1650 pouhých 93 domů


– 33 –

obyvatelných, ostatní byly buď poničené, nebo zcela zbořenéči vypálené. V druhé polovině 17. století se Litoměřice začalypomalu zotavovat a následky válečných let byly postupně zace-lovány. Skutečnost, že se v Litoměřicích kolem roku 1650 na-cházelo takové množství zpustošených a zničených domů,umožnila vcelku bezbolestně vytvořit relativně souvislé volnéplochy, kterých bylo využito při výstavbě nových, zejména cír-kevních objektů protireformních řádů jezuitů a kapucínů. Na-stala doba rozsáhlé barokizace města. Jezuité sami přišli do Li-toměřic roku 1629, usídlili se v jižní části vnitřního městav místech někdejší křížovnické komendy s kostelem Panny Ma-rie, kde později vznikl rozlehlý celek jezuitské rezidence. Ob-dobně tak i kapucíni, kteří se v Litoměřicích usadili v polovi-ně třicátých let 17. století, budovali od sklonku čtyřicátých lettéhož století na místě bývalých měšťanských domů v jihový-chodní části města poblíž Dlouhé ulice komplex nového kláš-tera s kostelem sv. Ludmily. V souvislosti s jejich stavebnímizáměry zde roku 1664 vzniklo vybouráním několika budov vesměru k Dlouhé ulici malé Kapucínské náměstí.

Město a biskupství

Výraznou stopou se do utváření pobělohorského města zapsa-lo roku 1655 založené biskupství. Prvním stavebním počinemnového biskupství byla stavba katedrály, vznikající postupně odroku 1664 na místě původního gotického kapitulního kostelana Dómském pahorku, k ní přibyla v letech 1689–1694 jihový-chodně od katedrály postavená biskupská rezidence, jejímžautorem byl litoměřický stavitel Julius (Gulio) Broggio. Kated-


– 34 –

rála sv. Štěpána a biskupské sídlo samotné se staly základempro později s oblibou zobrazované labské panoráma Litoměřic.Do stejné doby jako vznik katedrály a biskupského paláce sedatuje i výstavba dalších objektů, dotvářejících dnešní podobuDómského náměstí – budova děkanství a kanovnických domůz let 1674–1717 a o něco později původně jednopatrová budo-va kněžského semináře, dnes kapitulní konzistoře z let 1735–1738. Architektonické proměny barokního města jsou úzcespjaty zejména se jmény místních stavitelů a architektů Juliaa Oktaviána Broggia – otce a syna, jejichž vyhraněný styl ovliv-ňoval stavební tvářnost města od sedmdesátých let 17. stoletía v práci jejich pokračovatelů se uplatňoval až do šedesátých letstoletí následujícího.

Prvořadý význam měla pro Litoměřice výstavba nového mos-tu přes Labe (na místě starého mostu zničeného během třiceti-leté války), dokončená Oktaviánem Broggiem roku 1711. K pů-vodnímu jedinému kamennému pilíři byly přidány další, takžejejich konečný počet vzrostl v Broggiově době na sedm, vozov-ka mostu však zůstávala vyjma levobřežní nájezdové plochynadále dřevěná. Pravobřežní kamenné vyústění mostu bylozbudováno později. Střední dřevěná část mostu, opakovaně str-hávaná při povodních a znovu obnovovaná, však vydržela až dopoloviny 19. století, kdy byla nahrazena v té době moderní ko-vovou konstrukcí. Od roku 1712 byl most také postupně osazo-ván čtrnácti barokními sochami, které přežily několik dalšíchponičení mostu, ať již válečnými událostmi, nebo povodněmi,přičemž poslední z nich byly sneseny až koncem 19. století.

Koncem 17. a v první polovině 18. století prošly barokní pro-měnou také původní měšťanské domy – mezi nejzajímavějšípříklady patří vlastní Broggiův dům čp. 36m na rohu Michal-


– 35 –

ské a Krajské ulice nebo dům na náměstí čp. 42m, nazývanýtaké U Pěti panen. Architektura barokních Litoměřic byla do-kreslena a podtržena také sochařskou výzdobou, zřejmě nejvý-raznějším sochařským dílem té doby je morový sloup na Míro-vém náměstí, postavený v letech 1681–1683 podle návrhu Ju-lia Broggia na paměť tragické morové epidemie roku 1680,které tehdy padlo za oběť 130 osob. Obraz města dotvářelyi další nově vybudované nebo obnovené sakrální objekty, vý-znamnou církevní stavbou té doby, postavenou v letech 1672–1685 podle návrhu Dominika Orsiho, byl např. dnes již neexis-tující dominikánský kostel sv. Michala v Krajské ulici, z dalšíchje možné uvést kapli sv. Jana Křtitele z roku 1677, kostel sv.Vojtěcha, zničený Švédy roku 1639 a znovu postavený Octaviá-nem Broggiem v letech 1698–1703, od stejného stavitele pakkostel sv. Václava (1714–1716) a barokní přestavbu městskéhokostela Všech svatých, budovu dnes zbořeného špitálu s kaplísv. Anny (také zvaný Pfalzův špitál neboli Trojče) před Dlou-hou bránou nebo roku 1755 podle Broggiova návrhu dokonče-ný kostel sv. Jakuba na dnešním Dominikánském náměstí.Pokud se podíváme na město ze směru od řeky, nepřehlédne-me ani výraznou siluetu jezuitského kostela Zvěstování PannyMarie z let 1701–1731, ani po polovině 18. století vybudovanérozlehlé sídlo jezuitské koleje v dnešní Jezuitské ulici. Po zru-šení jezuitského řádu roku 1773 byla budova někdejší kolejenejprve přidělena armádě jako kasárna (1777), po roce 1809 senicméně celý objekt opět vrátil církvi, aby se do něj roku 1810nastěhoval diecézní seminář.

Města velikosti Litoměřic měla na svém území obvykle vícenež jeden hřbitov, koncem 17. století bychom v Litoměřicíchnapočítali hned sedm hřbitovů, pět ve vnitřním městě a dva na


– 36 –

předměstích. Tento počet se postupem doby proměňoval, k ra-dikálnímu zlomu pak došlo roku 1784, kdy bylo dekretem Jo-sefa II. zakázáno pohřbívat uvnitř města a v kryptách kostelůa pohřebiště byla vykázána za hranice měst. Toto nařízení ved-lo k postupnému rušení městských hřbitovů, roku 1790 tak bylmj. zrušen litoměřický hřbitov u kostela Všech Svatých, zdibyly strženy a náhrobky použity jako druhotný stavební mate-riál. Plocha někdejšího hřbitova, kde je v současné době Kos-telní náměstí, byla tehdy osázena lípami. Centrální městskýhřbitov byl roku 1790 založen na pozemcích zakoupených protyto účely v místě tzv. Středního Polabí při cestě do Žalhostic,kde se nachází dodnes.

Velké změny ve věku strojů

Koncem 18. století začala upadat důležitost městského opev-nění, podpořená skutečností, že vojenskou obrannou funkci li-toměřického okolí převzala roku 1780 založená pevnost Tere-zín. Nepotřebné hradby pomalu pustly, příkopy pod nimi bylyzasypány a vzniklý prostor začali majitelé sousedních parcelvyužívat pro své soukromé účely. Postupně byly odstraňoványtaké čtyři původní městské brány, které se staly překážkou jakpro další výstavbu, tak především pro modernizující se dopra-vu a komunikaci. Tak např. Mostecká brána, která se nacháze-la při nájezdu na labský most, byla stržena roku 1823, Novábrána (na konci Novobranské ulice) a Michalská brána (uliceMichalská) byly zrušeny počátkem třicátých let 19. století. Po-slední litoměřická brána při konci Dlouhé ulice byla zbouránaroku 1863, když byla ještě půlstoletí předtím, roku 1812, pou-


– 37 –

ze rozšířena a posunuta severním směrem, aby zde navazovalana nově vybudovanou českolipskou silnici.

Litoměřice si v této době zakládaly na svém postavení kraj-ského města, a jako takové potřebovaly pro rozrůstající se by-rokratické a správní potřeby nové, lépe vyhovující prostory.Hmatatelným výsledkem tohoto úsilí byla na počátku 19. stole-tí výstavba nového krajského soudu s věznicí, zabírající velkoučást původního parkánu pod Dlouhou bránou a využívající blíz-kou kruhovou baštu, přeměněnou na vězeňskou kapli. Vý-znamnou erární stavbou či lépe přestavbou realizovanou vestejné době byla adaptace bývalého dominikánského klášterav Krajské ulici pro účely krajského úřadu, která proběhla v le-tech 1810–1839. Zároveň byl v letech 1838 zbourán přilehlýa již nevyužívaný kostel sv. Michala, připomínaný dnes soklems nově zasazenou empírovou kašnou.

Z roku 1822 pochází výstavba jednoho z nejstarších dodnesfungujících městských divadel v Čechách, jehož tvůrcem bylJosef Gaube, litoměřický architekt a stavební podnikatel prvnípoloviny 19. století, který se zasloužil o přestavbu řady litomě-řických měšťanských domů ve stylu pozdního empíru, a dal jimtak podobu, jež si zachovaly do dnešních dnů. Typickou ukáz-kou jeho práce je adaptace původních několika domů na rohunáměstí a Lidické ulice, které sám postupně skoupil, do kom-plexu nájemního a obchodního bloku. K urbanisticky zdařilýmpočinům uvedeného období, známým dnes pouze ze starýchvyobrazení, patřila také architektonická koncepce vstupu doměsta, řešená v návaznosti na vyústění někdejšího barokníhomostu. Na místě bývalé Mostecké brány byly tehdy po oboustranách mostu postaveny dva empírové domy, zároveň došlok napřímení cesty propojující vnitřní město s vlastním mostem


– 38 –

a k vybudování nového přístupového schodiště (1828), jež za-čínalo pod krytým mostkem propojujícím kostel ZvěstováníPanny Marie a bývalou jezuitskou rezidenci.

Litoměřice kolem roku 1800 byly malým provinčním měs-tem, skládajícím se z vnitřního města, ohraničeného prostorempůvodních hradeb, a z několika nepříliš rozsáhlých předměstí.Schallerova topografie z roku 1787 uvádí pro Litoměřice včet-ně předměstí 515 domů a 2830 obyvatel, údaj z roku 1811 do-chází k počtu 565 domů a 3520 obyvatel, roku 1831 mají Lito-měřice 563 domů s 3988 obyvateli. V období od čtyřicátých let19. století se situace začíná pomalu měnit, objevují se prvnínáznaky počínajícího extenzivního rozmachu města. Zatímcouvnitř původní městské zástavby docházelo v této době až navýjimky spíše k přestavbám již existujících objektů, nová vý-stavba se začínala soustřeďovat jak na původní předměstí, kdevyplňovala stávající proluky, a vytvářela tak specifický charak-ter drobné předměstské zástavby, který je zde dodnes patrný,tak zejména na dosud nezastavěné plochy v okolí města. Oči-vidným a zároveň symbolickým momentem bylo roku 1838proražení silniční brány na konci dnešní Lidické ulice, jejímžiniciátorem byl tehdejší litoměřický krajský hejtman Josef Kle-canský (hejtmanem v letech 1837–1848), po němž o rok poz-ději dostala brána své jméno Josefská (obdobně jako dnešníLidická ulice, taktéž nazývaná od roku 1839 Josefská). V pro-storu severně od hradeb při vyústění ulic Novobranská, Lidic-ká a dále podél bývalého hradu, tehdy přestavěného a využíva-ného pro potřeby městského pivovaru, se rozkládal nově zalo-žený městský park (Klecanského sady), na protilehlé straněohraničený dnešní ulicí Na Valech, podél které se začala od čty-řicátých let 19. století rozvíjet nová předměstská zástavba, po-


– 39 –

kračující odtud dál podél silnice na Pokratice. Vzniklo zde takdalší litoměřické předměstí, nazvané na počest arcivévody Ště-pána Habsburského Štěpánským předměstím.

Stavba nových dlážděných silnic na Pokratice (1838) a do Ži-tenic (1839) byla dalším počinem realizovaným ve stejné době.Jako stavební materiál na výstavbu pokratické silnice byl pou-žit kámen ze zrušeného dominikánského kostela sv. Michala.Při cestě do Žitenic v severovýchodním cípu dnešních Jirásko-vých sadů ležely tehdy obecní pozemky, které dostalo k dispo-zici místní gymnázium, aby si zde zřídilo školní hřiště. K vý-stavbě hřiště se přidružila i parková úprava jeho bezprostřed-ního okolí, čímž byl poskytnut základ k o několik desetiletípozději založenému novému městskému parku. O něco dálesměrem k Žitenicím, nedaleko sochy sv. Jana Nepomuckéhobyl koncem třicátých let 19. století učiněn pokus o vybudovánímalého parku v místech bývalého litoměřického popraviště. Je-likož byl parčík neustále znečišťován kolemjdoucími, bylo na-konec rozhodnuto o jeho zrušení a nahrazení ovocným sadem.

Otevření se města severním směrem, které tak přestalo býtsvazováno stísněným prostorem uvnitř hradeb, umožnilo vý-stavbu nových veřejných budov, situovaných právě na tomtoúzemí. Výrazné stavební investice padesátých let 19. století bylyspjaty se jménem jedenáctého litoměřického biskupa Augusti-na Bartoloměje Hilla (biskupem v letech 1831–1865), který sezasloužil jak o záchranu některých chátrajících sakrálních sta-veb v samotných Litoměřicích, tak i o výstavbu několika chari-tativních, veřejnosti sloužících objektů. V letech 1843–1845byla při silnici do Žitenic postavena jím iniciovaná a financo-vaná budova Mariánské nemocnice, určená podle přání zakla-datele pro léčení sociálně slabých osob bez vlastních prostřed-


– 40 –

ků. Pod jeho vedením byl zrušený kostel sv. Vavřince na opač-ném konci města ve Vavřinecké ulici přestavěn a rozšířen nacírkevní dívčí školu a sirotčinec, spravované obdobně jako zmí-něná nemocnice církevním řádem sester sv. Karla Boromejské-ho, roku 1858 vznikla na dnešní Komenského ulici pozdněempírová budova jím založeného ústavu hluchoněmých.

Most přes Labe, spojující město s jeho levobřežním zázemím,představoval pro Litoměřice vždy prioritu zásadní důležitosti.Roku 1859 došlo k jeho rozsáhlé přestavbě, při které byl na zá-kladech původních kamenných nájezdů postaven nový mosts železnou středovou konstrukcí. Výstavba nové mostní spojni-ce obou labských břehů byla přirozenou odpovědí na zvyšujícíse dopravní požadavky doby a zároveň se snažila zajistit většíodolnost mostu proti poškození jak povodněmi, tak i ledovýmikrami v době tání. Stavba mostu nebyla jedinou viditelnouzměnou v souvislosti s užším dopravním napojením Litoměřicna své okolí. Jednou z tradičních dopravních cest, používanoucelá staletí, byla labská vodní cesta; roku 1821 došlo k vyhláše-ní svobodné labské cesty oproštěné od dosavadních omezují-cích cel, o rok později našla říční komunikace větší uplatněníi v osobní dopravě. Roku 1841 přistál na Střeleckém ostrověprvní osobní kolesový parník, litoměřické přístaviště však za-čalo sloužit spíše jen pro přepravu osob, funkci dopravníchpřístavů přebrala jiná labská města, jako např. nedaleko ležícíLovosice.

Nejtypičtějším dopravním prostředkem té doby však byla že-leznice. První železnice spojila Litoměřice s vnějším světemroku 1873, pravidelný provoz zde byl zahájen počátkem roku1874. Výstavba rakouské severozápadní dráhy musela v Lito-měřicích překonat složitou stavební situaci uvnitř městské zá-


– 41 –

stavby, kterou se podařilo vyřešit stavbou tunelu, jenž začínalve spodní části Dubiny, vedl pod někdejším jezuitským semi-nářem a vyúsťoval těsně pod zdmi kapucínského kláštera. Že-lezniční tunel sloužil nepřetržitě svému účelu až do roku 1957,kdy došlo k přeložce trati do dnešních prostor. Dřívější zastáv-ka a později osobní nádraží pro přepravu cestujících bylo po-stupně vybudováno pod kaplí sv. Jana Křtitele. Stará nádražníbudova zde jako svědek starých časů stojí dodnes.

Litoměřice vždy aspirovaly stát se přinejmenším lokálnímcentrem vzdělání. Ve svém úsilí mohly navazovat i na staletouškolskou tradici, zejména pak latinské školy či koleje, jejížvznik se datuje k roku 1549 a která roku 1660, už pod jezuit-skou správou, získala titul císařského gymnázia. Stav místníhoškolství byl však samozřejmě mnohem košatější, kolem polovi-ny 19. století, a zejména pak v jeho druhé polovině ve městěpostupně vznikaly účelové školské budovy, sloužící jak stávají-cím, tak i nově zakládaným vzdělávacím ústavům. Tak např.roku 1846 dostala vlastní novostavbu litoměřická hlavní škola,která sídlila na místě bývalého Pfalzova domu v Dlouhé ulici(dnes objekt Integrované střední školy), roku 1855 byly propotřeby školy sloužící ke vzdělávání učitelů, tzv. pedagogia, za-koupeny domy stojící na místě pozdější budovy vojenského ve-litelství 9. armádního sboru v dnešní ulici Na Valech. Pedago-gické školství mělo ve městě vůbec dlouholetou tradici, jehopočátky spadají až do poslední čtvrtiny 18. století, kdy byly přihlavní škole zřízeny tříměsíční kurzy pro přípravu učitelů.

V letech 1863–1865 byla podle návrhu architekta Josefa Moc-kera na dnešní ulici Na Valech postavena budova reálky (dnesznámá spíše jako škola v Sovově ulici), roku 1878 k ní přibylaopět v ulici Na Valech novostavba gymnázia (dnes základní ško-


– 42 –

la), které se sem přestěhovalo ze starých nevyhovujících pro-stor v Jezuitské ulici, hned vedle gymnázia vyrostla roku 1899budova litoměřického učitelského ústavu, dnešní pedagogickéškoly. Poslední tehdejší litoměřickou střední školou, která zís-kala vlastní účelovou budovu, byla Rolnická ovocnářsko-vinař-ská škola, jež našla po letech provizoria své sídlo v novostavběz let 1908–1909, umístěné za kasárnami Jiřího z Poděbrad(dnešní výstaviště). Samostatné budovy získaly i německé zá-kladní školy, roku 1883 dívčí obecná a měšťanská škola, situo-vaná jižně od náměstí nad dnešními Máchovými schody, roku1906 se pak dočkala novostavby i chlapecká obecná a měšťan-ská škola v podobě reprezentativního pseudorenesančního ob-jektu v dnešní ulici Boženy Němcové, vybudovaného podle pro-jektu městského inženýra Adolfa Löbela.

V polovině 19. století měly Litoměřice k dispozici několik za-řízení nemocničního charakteru, nejstarší městský špitál nazý-vaný Hospital St. Crucis, sídlící od druhé poloviny 16. stoletív místech, kde kdysi stála stará židovská škola ve Velké Domi-nikánské ulici, Pfalzův špitál neboli špitál sv. Anny před Dlou-hou bránou z první poloviny 18. století, k nim přibyla roku1845 zmiňovaná Mariánská nemocnice na žitenické silnicia roku 1856 zřízená veřejná nemocnice v Jarošově ulici v bý-valých kasárnech. Prostory v Jarošově ulici však nebyly právěvyhovující, a proto se po několika odkladech přistoupilo roku1874 k výstavbě nové nemocnice v nynější Zahradnické ulici,doplněné roku 1912 o přístavbu severního křídla, která potésloužila svému účelu až do roku 1996.

Úsilí zlepšit zdravotní podmínky města podnítilo roku 1856první kroky k vybudování moderního kanalizačního systému,přičemž popudem k jeho výstavbě se staly tragické následky epi-


– 43 –

demie cholery a břišního tyfu roku 1855. Podařilo se tak překo-nat mnohé dobové předsudky a pomluvy kolující po Litoměři-cích, které tvrdily, že nikoli nedostatečné hygienické podmínkyve městě, ale kvalita litoměřického piva je skutečnou příčinourozmachu cholery. Dalším veřejně prospěšným aktem, přispíva-jícím ke zlepšení životních podmínek ve městě, bylo zřízeníměstské plynárny roku 1872, která dodávala svítiplyn do veřej-ného osvětlení i do soukromých domů. Plynárna stála původněv místech dnešního okresního soudu s vazební věznicí, odkudbyla při jejich výstavbě na počátku 20. století přenesena do no-vého objektu na tehdejší Nádražní ulici ve směru na Třeboutice.Na zavedení elektřiny a elektrického veřejného osvětlení si Lito-měřice musely počkat do roku 1913. V duchu modernizace měs-ta se neslo i přenesení městských jatek z vnitřního města na sil-nici vedoucí do Žalhostic roku 1880.

Litoměřice se nikdy nestaly průmyslovým městem, což všakneznamenalo, že by zůstaly nastupujícím kapitalistickým roz-machem naprosto nedotčeny. K tradičnímu litoměřickémuměšťanskému pivovaru (založen 1720, svou činnost ukončilroku 2002) se roku 1858 připojil nově zřízený Labskozámeckýpivovar, jehož dominantní silueta z roku 1860 je i dnes dobřeviditelná zejména z protilehlého břehu Labe. Podnik fungovaljako pivovar, resp. sladovna do roku 1942, kdy zde vznikl mra-zírenský podnik, zrušený roku 1996. Roku 1862 byl v místechněkdejších městských mlýnů na Mlýnském ostrově založen bra-try Conrathovými parní velkomlýn, který na rozdíl od oboupivovarů slouží svému původnímu účelu dodnes. K tradičnímodvětvím spíše drobného průmyslu patřila také výroba cihlář-ského zboží, roku 1870 se několik litoměřických majitelů cihe-len a vápenek sloučilo, a vytvořilo tak konkurenceschopnou ak-


– 44 –

ciovou společnost (připomínkou někdejších časů je dnešní ná-zev litoměřického sídliště Cihelna, rozkládajícího se právěv místech bývalých cihelen). Z dalších průmyslových podnikůje na místě zmínit roku 1897 postavenou želetickou továrnu nazpracování kůží Plunder a Polak, ovšem s tradicí již od roku1823, nověji koželužnu bratří Taussigů, později přemístěnoudo Žalhostic, a některé drobnější průmyslové závody, z nichžmnohé byly napojeny na zpracovávání místních zemědělskýchproduktů.

Výrazné místo v litoměřickém podnikatelském světě zaujímalpolygrafický průmysl. V první polovině 19. století působil v Li-toměřicích knihtiskař a vydavatel Karel Vilém Medau (1791–1866), který svými podnikatelskými aktivitami překračovalhranice lokálního významu. Tiskárna, kterou kdysi vedl, bylav činnosti ještě v první polovině 20. století, ovšem už pouzejako malý podnik regionálního významu. Další litoměřická tis-kárna a zároveň novinové vydavatelství z roku 1871 bylo zná-mé pod jménem jeho pozdějších majitelů jako Pickertova tis-kárna. Firma sídlila od roku 1897 v nově zřízené secesní budo-vě v ulici Novobranská naproti poště, v níž se i dnes nacházísídlo místní tiskárny a knihvazačství.

V období druhé poloviny 19. století se město stále více rozpí-nalo do svého okolí zároveň s tím, jak plynule rostl počet oby-vatel. Roku 1843 měly Litoměřice 4596 obyvatel při 662 do-mech, roku 1850 bylo napočítáno 5427 osob, roku 1869 již1023 obyvatel a 791 domů, a v roce 1900 bylo zaznamenáno13 075 osob a 1016 domů. Ve svém stavebním rozmachu byloměsto z jihu omezováno přirozenou překážkou v podobě řekyLabe, a tak muselo své úsilí zaměřit jinými směry, přirozenýmvýběrem tudíž bylo pokračovat ve výstavbě na severním okraji


– 45 –

města, kde již od čtyřicátých let 19. století vznikalo nové, tzv.Štěpánské předměstí. Od sedmdesátých let 19. století se staveb-ní aktivity soustředily na výstavbu nové městské čtvrti na tzv.benefičním poli na východní straně pokratické silnice. Původ-ní majetek litoměřického děkanství byl zakoupen městem, roz-parcelován a prodán soukromým stavebníkům. Součástí pláno-vané investice bylo vytyčení nových ulic – Franze Josefa (dnesMasarykova ulice), která vznikla na místě vyústění pokratickésilnice, na ni příčně navazovaly dnešní ulice Turgeněvova a Šal-dova. Postupně zde vznikala řadová zástavba rodinných i čin-žovních domů, zahrnující také výstavbu honosných zahradníchvil v horní části Masarykovy ulice.

Masarykova ulice byla přirozeným pokračováním tehdy budo-vané moderní reprezentativní třídy, kopírující svým tvarem ně-kdejší městské opevnění, jež našla volnou inspiraci ve vídeňskéRingstrasse. Roku 1880 dostala nová třída své dnešní jménoNa Valech a západně na ni navazující ulice jméno Gymnaziální(dnes Komenského). Součástí celkové podoby byla i parkováúprava severozápadní části prostoru ze čtyřicátých let 19. sto-letí, stavebně zakončená roku 1877 postaveným sídlem litomě-řického gymnázia. První veřejnou budovou plánovaného bul-váru však byla již zmíněná litoměřická reálka z roku 1865.Koncem 19. století se zde objevily další výstavné objekty, na-proti reálce novobarokní budova pošty z roku 1899 a v jejímsousedství sídlo Německé lidové banky (1913). Masivní hmotaobjektu velitelství 9. armádního sboru z roku 1906–1907 tvo-řila další výraznou dominantu tohoto prostranství. Úsilí Lito-měřic udržet se jako centrum administrativní správy nadokres-ního významu se projevilo výstavbou nového Krajského soudus věznicí, probíhající v letech 1906–1909. Projektantem stav-


– 46 –

by byl hlavní inženýr ministerstva vnitra Josef Vojtěchovský,který se již v minulosti podílel např. na výstavbě soudnícha vězeňských budov v Chebu.

Nově budovanou předměstskou čtvrť původně spojovalys vnitřním městem přímo pouze dvě ulice, dnešní Lidická (odroku 1838) a Novobranská. Roku 1890 však došlo k proraženídalší spojnice, vedoucí z ulice Velká Dominikánská přímo naulici Na Valech, přičemž nově založená ulice dostala jméno potehdejším litoměřickém starostovi Heinrichu Stradalovi (dnesZítkova ulice). Ve zmiňované ulici byl krátce po její výstavbězbudován ve své době oblíbený hotel Labuť s velkoryse řešenouzahradní restaurací. Při stavbě vojenského velitelství 1906–1907 došlo k dalšímu urbanistickému zásahu, umožňujícímuužší propojení staré a nové části města. Dosavadní ulice (dnes5. května) vedoucí z náměstí a původně končící již v uliciOkružní byla prodloužena až k třídě Na Valech.

Od devadesátých let 19. století se výstavba postupně rozpty-lovala směrem severně od třídy Na Valech, kde byla od osmde-sátých a devadesátých let 19. století projektována a postupnězastavována další městská čtvrť, vymezená původně prostoremmezi ulicí Masarykovou na západě a žitenickou silnicí na vý-chodě. Na stěžejní linii dnešních ulic Rooseveltova, Osvoboze-ní a Palachova příčně i souběžně navazovaly další přilehlé uli-ce, podle nichž vyrůstaly činžovní domy i rodinné vily, stavěnéve stylu dobových historizujících stylů a secese. Roku 1902bylo soukromými stavebníky založeno stavební společenství,které zakoupilo někdejší dominikánské pozemky před a pře-devším za železniční tratí podél cesty na Mostnou horu, kterébyly vzápětí rozparcelovány pro výstavbu rodinných vil. Vedleobytných domů zde vznikaly i veřejné budovy, městské lázně


– 47 –

v Rooseveltově ulici z roku 1913 (dnes hotel Roosevelt), budo-va vojenského divizního velitelství v Eliášově ulici (1913), tělo-cvična německého tělovýchovného spolku vedle chlapeckéobecné a měšťanské školy v ulici Osvobození (1911), zdobnásecesní budova restaurace a hotelu Johannahof v Palachověulici z roku 1906 nebo kino a kavárna Elektra z roku 1913.Majitelem kinokavárny Elektra byl od roku 1917 Ernst Holl-mann, který zastával mj. i funkci předsedy Svazu německýchkinematografistů v Československu, a někdy ve třicátých letechdokonce pořádal v Litoměřicích celostátní sjezd německýchprovozovatelů biografů. Po druhé válce dostalo litoměřickékino i s přilehlou kavárnou nový název Máj a pod tímto jmé-nem slouží tyto prostory svému účelu dodnes.

Podobně jako v jiných městech se i v Litoměřicích hlavní sta-vební ruch v období druhé poloviny 19. a počátku 20. stoletísoustředil na okraje města, na jejich extenzivní rozšiřování, a tojak budováním veřejných zařízení či podnikatelských objektů,tak ještě více soukromou rezidenční zástavbou, kdy vedle ma-lých rodinných domků a nájemních domů vyrůstaly také více-méně honosné vilové lokality, které uspokojovaly potřeby bo-haté vrstvy litoměřických obyvatel. Proměny tvářnosti městavšak nebyly vyhrazeny výlučně na tyto předměstské čtvrti.Změnám se nevyhnulo ani vnitřní město, kde došlo k výraznýmurbanistickým zásahům do původní struktury města, jako bylovytvoření obou spojnic vedoucích z centra k třídě Na Valechnebo na počátku osmdesátých let 19. století proražení ulice najižní frontě Mírového náměstí vedle domu U Černého orlaa vznik na ni navazujících Máchových schodů, spojujících ná-městí nejen s nově vybudovanou měšťanskou školou, alei s osobním nádražím severozápadní dráhy.


– 48 –

Díky přirozené potřebě modernizovat původní budovy histo-rického centra i díky skutečnosti, že se výstavbou moderníchsídel některých veřejných institucí uvolnily prostory ve vnitř-ním městě, byly vytvořeny potenciální možnosti pro rekon-strukci starých a výstavbu nových objektů také v této lokalitě.Na rohu Michalské a Pekařské ulice tak např. vznikla roku1854 rozlehlá budova finančního ředitelství (dnes patřící měst-skému úřadu), nový objekt měšťanského pivovaru na jižní stra-ně Tyršova náměstí z roku 1869, zajímavým stavebním poči-nem byla také z téhož roku pocházející neogotická budova,vybudovaná pro vrchního ranhojiče Antona Wurma na místěstaré litoměřické pošty na rohu Lidické a Velké Krajské ulicenebo např. z osmdesátých let 19. století pocházející sídlo měst-ské spořitelny na jižní linii náměstí v sousedství historické bu-dovy Kalicha. Méně zdařilým architektonickým zásahem dotehdejší podoby náměstí se stalo od čtyřicátých let 19. stoletíprobíhající postupné zastavování původních podloubí starýchměšťanských domů. Nově získané prostory vesměs sloužilyk rozšíření obchodních činností. Litoměřice získaly v té doběi novou dominantu, štíhlou siluetu hranolové věže na Dóm-ském náměstí. Tuto 60 metrů vysokou věž, propojenou se sa-motným chrámem spojovací arkádou, postavil na místě původ-ní dřevěné zvonice v letech 1883–1885 litoměřický stavitelFranz Sander. Ve stejné době doplnila severní linii Dómskéhonáměstí pseudorenesanční budova proboštství, o něco dřívedošlo k dostavbě barokní kapitulní konzistoře o druhé patro,čímž získalo Dómské náměstí svůj dnešní vzhled. Stavebníaktivity mívají často dvě polohy – jednu, která buduje nové,a tu opačnou, jež zahrnuje někdy prospěšné, mnohdy však pro-blematické demolice starého. Z objektů, které bychom dnes


– 49 –

v Litoměřicích hledali marně a jež byly strženy právě koncem19. a počátkem 20. století, lze zmínit původně rybářský kostelsv. Jiří na předměstí Rybáře, na jehož místě byla kolem roku1880 postavená nájemní vila Georg, po roce 1990 sídlo Všeo-becné zdravotní pojišťovny, nebo roku 1906 zlikvidovaný ob-jekt barokního dominikánského noviciátu, stojícího vedle bu-dovy dnešního oblastního archivu.

V duchu nově objevené potřeby kultivovat a zkrášlovat městazakládáním a výstavbou odpočinkových a rekreačních zón vzni-kaly v Litoměřicích vedle již existujícího parku Na Valech, tzv.Klecanského sadů, nové parky a lesoparky, obvykle propojenés prostorami určenými ke sportovním činnostem. Koncem sedm-desátých let 19. století se začal rodit v místech, kde byla do tédoby hřiště gymnázia a místní reálky, nový městský park, kterýbyl slavnostně otevřen v srpnu 1883. V jihovýchodním cípu par-ku byl roku 1902 pro potřeby německé evangelické církve po-staven novogotický cihlový kostel. Roku 1887 došlo k znovu-zalesnění Mostné hory, na jejímž vrcholu se roku 1910 objevilaoblíbená výletní restaurace s rozhlednou. K přirozeným příměst-ským výletním cílům litoměřických obyvatel patřil také Střelec-ký ostrov se svým přírodním parkem, pojmenovaným podle střel-nice, zřízené zde již roku 1789. Od šedesátých let 19. století sezde mj. pořádaly zemědělsko-ovocnářské a vinařské výstavy.V sedmdesátých letech téhož století byla na Střeleckém ostrovězbudována veřejná plovárna (počátky městského koupaliště naPísečném ostrově spadají do dvacátých let 20. století), ostrov sestal i základnou pro činnost nejprve veslařských (od osmdesátýchlet 19. století), později i plachtařských spolků.

Na konci 19. století zůstávala pozice železnice jako nejdůleži-tějšího dopravního prostředku nedotčena. Roku 1898 se poda-


– 50 –

řilo v Litoměřicích otevřít novou železniční trať Teplice – Li-berec, spojující město s Lovosicemi a jejich prostřednictvíms hlavní tratí Praha – Drážďany, na druhou stranu pak s ČeskouLípou a Libercem. Z počátku 20. století pocházejí i jiné nerea-lizované nápady a projekty železničních či tramvajových tratí,jako byla elektrizovaná úzkokolejka přes České středohoří (Ska-lice a Kundratice na Střekov) nebo elektrická dráha Litoměři-ce – Budyně nad Ohří, která na rozdíl od předešlé dospěla aždo fáze pořízení plánové dokumentace. Ruku v ruce s prvnímiautomobily se v Litoměřicích před první světovou válkou obje-vil i další druh veřejné dopravy – autobus – a s ním i první pev-ná autobusová linka Litoměřice – Terezín – Bohušovice nadOhří. Dobré dopravní spojení se stále víc stávalo základem pro-sperity nebo naopak úpadku sídelních center, proto byly vyna-kládány nemalé prostředky na výstavbu nových silnic a mostů.Litoměřický kovový most z roku 1859 požadavkům doby nedo-stačoval, proto se roku 1907 přistoupilo ke stavbě mostu nové-ho, jenž byl dokončen roku 1910. Oproti původnímu mostubyla nová vozovka vyzdvižena o 4,5 metru a jeho vyústění doměsta bylo o několik metrů posunuto východně od jezuitskéhokostela proti proudu Labe, čímž se odstranilo dosavadní stou-pání při vjezdu do města.

Představitelé obce aktivně podporovali pozici Litoměřic jakoposádkového města a sídla vojenské správy. Na rozdíl od star-ších období, kdy přítomnost armády znamenala pro města ví-ceméně zátěž, přinášela nyní armáda do míst svého působeníkonjunkturu a svou pouhou přítomností také podporu míst-ních živností a drobného průmyslu. V letech 1888 a 1895 bylapři českolipské ulici vybudována zeměbranecká pěchotní kasár-na (později kasárna Jiřího z Poděbrad), na počátku 20. století


– 51 –

již zmíněná budova velitelství 9. armádního sboru v ulici NaValech a sídlo divizního velitelství v Eliášově ulici. Na opačnéstraně města než kasárna pěchoty vyrostla v letech 1911–1912dělostřelecká kasárna Pod Radobýlem, rozšířená v prvních le-tech první světové války o další prostory.

Město za první republiky a ve válečné vřavě

Meziválečná doba nepřinesla v profilu a orientaci územníhovývoje města žádné převratné změny, charakter pokračující zá-stavby byl z velké části určen již v předcházející etapě, městose vyvíjelo směrem na Pokratice, severně od centra i východněpři českolipské silnici a v prostoru mezi ní a silnicí na Žiteni-ce, v zásadě podle schematického územního plánu, pocházejí-cího z období kolem roku 1910. V letech 1925–1938 bylo veměstě postaveno 593 domů, z čehož celých 570 soukromýmistavebníky. Změna uměleckého pohledu a nové architektonic-ké modernistické styly měly svou odezvu i v Litoměřicích. Pro-jevily se zejména právě v individuální výstavbě, za zmínku ur-čitě stojí vila Dr. Friedricha Neuburga z roku 1924, postavenápodle návrhu německého architekta Hermanna Muthesia v Če-lakovského ulici (dnes dětský domov) či vila Ferdinanda Taus-siga z roku 1933 na rohu ulic Eliášova a Palachova (dnes ma-teřská škola).

Období první republiky doplnilo charakter tehdejšího staveb-nictví o nové rysy, reflektující změny ve společenské poptávce.Ve dvacátých letech 20. století řešil československý stát namnoha místech republiky bytový problém státních zaměstnan-ců, a to jak vojenských, tak i civilních složek. Tato kategorie


– 52 –

zaměstnanců se musela i se svými rodinami stěhovat na novépůsobiště, kde pro ně nebylo vždy snadné sehnat vhodné a ce-nově přístupné byty. Podobná situace panovala i v Litoměři-cích, a proto bylo ve dvacátých letech 20. století přistoupenok zakoupení pozemků pro výstavbu státních domů jak pro vo-jenské gážisty (neboli vojáky z povolání), tak i pro civilní státnízaměstnance. Zakoupené pozemky se nacházely v lokalitě podhorním nádražím (např. ulice Palackého, Tylova, Liberecká),na kterých byly ve dvacátých a třicátých letech minulého stole-tí postaveny tzv. státní bytové domy.

K významným stavebním počinům dvacátých let minuléhostoletí (1921–1926) patřila také obnova a rekonstrukce staré re-nesanční radnice, jejíž střední trakt se v dubnu 1916 zřítil v dů-sledku podmáčení. V meziválečném období nevznikalo mnohonovostaveb veřejně prospěšných budov, tomu se však vymykalzejména vznik nového školního areálu pro potřeby českéhozákladního školství v dnešní ulici Svojsíkova u litoměřickéhoměstského parku. Stavba měšťanské školy podle projektu ar-chitekta Bohumila Hypšmana byla dokončena roku 1926, bu-dova Masarykovy obecné školy z dílny téhož architekta se rea-lizovala v letech 1934–1935. Do období třicátých let minuléhostoletí spadá také vybudování okresního chorobince v Žitenic-ké ulici. Po roce 1945 bylo v této budově zřízeno interní a dět-ské oddělení litoměřické nemocnice.

Smutnou kapitolou se do historie města zapsala druhá světo-vá válka, zejména její závěr, kdy bylo rozhodnuto zřídit v býva-lých vápencových dolech na úpatí Radobýlu podzemní továrnupod krycím názvem Richard I. a Richard II. Kromě totálně na-sazených dělníků byli na stavbě továrny, budované v letech1944–1945, hlavní pracovní silou vězni koncentračních tábo-


– 53 –

rů, pro něž byl zřízen koncentrační tábor v prostorách nedale-kých dělostřeleckých kasáren.

Období válečných let 1938–1945 zcela pochopitelně nepři-spělo nijak výrazněji ke stavebnímu rozvoji města, jedinou sou-vislejší bytovou výstavbu z té doby nalezneme v prostoru dneš-ního sídliště Kocanda v Alšově ulici, kde bylo počátkem čtyři-cátých let 20. století postaveno jedenáct tzv. říšských obytnýchdomů. Konec války nebo spíše první hodiny míru byly v Lito-měřicích poznamenány několika vlnami spojeneckých, pravdě-podobně sovětských leteckých náletů. Bombardováním bylopostiženo nebo zcela zničeno několik desítek domů, zejménav ulicích Dlouhá (např. český Národní dům Beseda, který mu-sel být roku 1948 ze dvou třetin zbourán, a protější domyv Annenské ulici), Jezuitská (budova starého gymnázia, strže-ná roku 1947), Vavřinecká, Dominikánská, Velká Mlýnská, Sva-tojiřská a na Dubině. Po válce se tak stavebnictví v Litomě-řicích soustřeďovalo spíše na obnovu budov, především domůpoškozených válkou a jmenovitě bombardováním v květnu1945. Řada objektů, buď přímo poškozených bombardováním,nebo staticky narušených, musela být v následujících letechzbourána.

Doba obnovy a moderní město

Rok 1945 představoval pro město důležitý předěl spjatý s vý-razným pohybem obyvatel, zahrnujícím jak odsun většiny ně-meckého obyvatelstva a návrat Čechů, kteří odešli po roce1938, tak i příchod nových osídlenců. Litoměřice byly atraktiv-ním městem ležícím v těsném sousedství českého vnitrozemí,


– 54 –

počet nově příchozích proto velmi rychle narůstal. V pováleč-ných letech vznikla ve městě značná poptávka po bytech, z to-ho důvodu se již od roku 1947 začíná, i když velmi zvolna, roz-víjet výstavba nových činžovních domů, v první fázi v podoběpokračování předválečné výstavby, především v lokalitě podhorním nádražím a prolukách po zničených domech v historic-kém centru města. Již roku 1947 se začaly stavět domy v uli-cích Tolstého a Palackého, kolem poloviny padesátých let bylyzahájeny stavební práce v prostoru pod horním nádražím, podJiráskovými sady, v ulici Rooseveltově, opět v Tolstého a Pala-chově, počátkem šedesátých let se novým staveništěm staloi území západně od středu města, kde např. v prostoru meziulicemi Michalovická, Československé armády, Švermovaa Mrázova vznikly bloky typizovaných činžovních domů. Neda-leko odsud byla roku 1963 dána do provozu tehdy ještě nekry-tá plocha umělého kluziště, roku 1972 bylo původní kluzištěnahrazeno zimním stadionem, zastřešeným koncem osmdesá-tých let. Celý objekt byl v nedávné době celkově modernizována přeměněn na multifunkční sportovní areál Kalich Arena, je-hož provoz byl zahájen roku 2010.

Roku 1950 se Litoměřice zařadily mezi města, kterým byludělen statut památkové rezervace. Její základ původně tvoři-lo 32 objektů, převážně měšťanských domů a částí někdejšíhoměstského opevnění, teprve později se památková ochrana roz-šířila na celý střed města. . . . . S opravami památkově chráněnýchbudov městského centra se započalo hned počátkem padesá-tých let minulého století. Mezi první stavební rekonstrukcebyla zařazena budova Kalichu, kam se po jejím skončení roku1954 přestěhovalo sídlo litoměřického národního výboru, důmU Černého orla, při jehož rekonstrukci byla roku 1957 objeve-


– 55 –

na původní renesanční sgrafita, objekt oblastní galerie v Mi-chalské ulici nebo litoměřické parkány. Vedle rekonstrukčnícha restaurátorských zásahů se stavební činnost zaměřovala i nadoplnění městských proluk v samotném historickém středuLitoměřic, za všechny je možné jmenovat dostavbu prostorumezi starou radnicí (dnešním muzeem) a někdejší kavárnouSlávie (dnes Komerční banka) na místě tzv. Husníkovskýchdomů, zbouraných roku 1938. Nová zástavba v prolukách postržených objektech v historickém jádru, např. v ulicích Dlou-há a Jezuitská, byla zakončena v první polovině sedmdesátýchlet 20. století. Součástí těchto stavebních aktivit bylo také roku1963 obnovené a nově zpřístupněné kino Beseda na Kapucín-ském náměstí. Počátky tohoto kinosálu však musíme hledat jižv předválečné době, jeho vznik byl tehdy spojen s dostavboučeského Národního domu v první polovině třicátých let 20. sto-letí.

Od počátku padesátých let 20. století byly prováděny neod-kladné zajišťovací práce také ve sklepeních a chodbách histo-rického centra, v letech 1967–1970 se přistoupilo nejprvek rozsáhlému průzkumu litoměřického podzemí, který byl ini-ciován zejména problémy permanentně způsobovanými pod-zemní vodou, posléze pak ke stavebnímu zajištění a rekon-strukci sklepních, místy až třípatrových prostor. V roce 1975byla v jejich části zpřístupněna první prohlídková trasa.

K celkovému urbanistickému řešení města Litoměřic patřilai nově navržená koncepce dopravy, přičemž nejdůležitějšímmomentem nového pojetí silniční dopravy ve městě bylo odklo-nění dálkové dopravy z historického jádra a vybudování hlavníobchvatové komunikace od mostu na křižovatku Na Kocandě,odtud dále po napřímené trase směrem na Českou Lípu, na


– 56 –

druhou stranu pak po třídě Na Valech ve směru do Ústí nadLabem. Zároveň se počítalo se zrušením autobusového nádra-ží na Mírovém náměstí a jeho přenesením do prostoru meziulicemi Ostrovní a Marie Pomocné. Tato nová podoba silničníkomunikace byla stavebně propojena se zamýšlenými změna-mi v železničním průtahu městem. Původní jednokolejný lito-měřický úsek jinak dvoukolejné dráhy Děčín – Lysá nad Labemnevyhovoval zvýšeným nárokům na nákladní přepravu, zejmé-na uhlí ze Severočeské uhelné pánve, proto bylo v rámci elek-trifikace trati v úseku Ústí nad Labem – Nymburk rozhodnutoo přeložce stávající trati v úseku od Zahradnické ulice k nákla-dovému nádraží při silnici na Třeboutice a nahrazení dosavad-ní jednokolejné železniční trati dvoukolejnou. Výstavba želez-nice si vyžádala také vyzvednutí Tyršova mostu o téměř půldruhého metru. Nově plánovaná trasa, s jejíž realizací se zapo-čalo roku 1956, vedla skrze původní městskou zástavbu na teh-dejším Mlýnském předměstí. Z toho důvodu bylo přistoupenok likvidaci budov a objektů stojících v cestě zamýšlené želez-niční trati, celkem tak bylo strženo přes 50 domů, zejménav ulicích Labská, Velká Mlýnská, Stará Mostecká, Marie Pomoc-né, Lodní a Jarošova, několik ulic tehdy z plánu města zmizelozcela či téměř zcela, podoba jiných se úplně změnila. Nový že-lezniční úsek byl dán do provozu koncem roku 1958, následují-cího roku bylo dokončeno dnešní dolní vlakové nádraží a v jehobezprostředním sousedství roku 1961 i nádraží autobusové.

Velkými změnami prošla i lokalita kolem křižovatky Na Ko-candě, stavební aktivity zcela pohltily někdejší Pfalzské náměs-tí, roku 1959 zanikl mezi jinými i hostinec Na Kocandě, ně-kdejší věznice kriminálního soudu a konečně koncem roku1961 došlo i ke zbytečné demolici barokního špitálu s kaplí sv.


– 57 –

Anny, tzv. Trojčete. V návaznosti na tyto prostory vyrostlov těsné blízkosti městského centra v letech 1967–1972 podleprojektu Ing. B. Lísala koncepčně vyvážené první litoměřicképanelové sídliště Kocanda, kde se podařilo vytvořit atmosféruvcelku příjemné městské čtvrti. Kromě samotné bytové zástav-by doplnily sídliště postupně hotel, škola a sportovní areál. Vý-chodně pak přiléhal ke sportovní hale, vybudované při tamějšízákladní škole, stadion Československé lidové armády, sloužícísportovcům a sportu nakloněné veřejnosti od podzimu 1965.Pokud bychom se přesunuli o několik let blíže k současnostia vydali se od zmíněného stadionu po Českolipské ulici smě-rem z města, cesta by nás zavedla ke komplexu výstaviště Za-hrady Čech, které zde bylo v prostoru zemědělsko-technickéškoly založeno roku 1970, a navazovalo tak na starší tradice ze-mědělských výstav v Litoměřicích.

Od šedesátých let řešilo město také otázku nového koupališ-tě, neboť s bývalými plovárnami na Labi se nedalo počítat kvů-li silnému znečištění řeky a přírodní koupání při březích Ohřepostrádalo hygienické zázemí. S budováním koupaliště s ven-kovními bazény na Písečném ostrově se začalo roku 1972, jakoprvní bylo na řadě dětské koupaliště, později rozšířené o pla-vecký bazén, skokanskou věž a rekreační zázemí. Celý objekt,včetně zmíněných provozních prostor, byl dokončen roku1982. Na možnost zaplavat si i v chladných měsících bylo tře-ba počkat ještě o jedno desetiletí déle do okamžiku, kdy v těs-né blízkosti parku vyrostl krytý plavecký bazén, otevřený proveřejnost od ledna 1993.

V sedmdesátých letech 20. století se opět začala v Litoměři-cích rozvíjet individuální výstavba, která se v poválečném ob-dobí zcela vytratila. Rodinné domky vznikaly v prostoru pod


– 58 –

Mostnou horou, kde navazovaly na původní vilovou čtvrť, nadBřezinovou cestou a v Pokraticích. Zároveň jako naprosto stě-žejní pokračovala výstavba dalších sídlišť, které měly zmírnitneutuchající poptávku po dostupném bydlení. Tentokrát sepozornost soustředila na západní a severozápadní okraj Litomě-řic. Pro první z plánovaných sídlišť bylo vybráno území, naněmž se kdysi nacházely litoměřické cihelny a vápenky, kterétaké daly sídlišti, vybudovanému v letech 1972–1976, jehodnešní jméno Cihelna. Současně s dokončením sídliště Cihel-na byly zahájeny práce nejprve na výstavbě sídliště Svornost(1976–1979) po levé straně Pokratického potoka nad železnič-ní tratí Lovosice – České Lípa. Výstavba sídliště byla definitiv-ně uzavřena roku 1982, kdy zde byl dán do užívání areál novézákladní školy. Na opačném břehu Pokratického potoka, naúzemí západně a východně od ulice Pokratická a Plešivecká,začaly v červenci 1977 práce na vybudování dalšího z litomě-řických sídlišť Družba, dokončeného opět roku 1982. Zde senová panelová výstavba poprvé bezprostředně dotkla původněsamostatné obce Pokratice, která se roku 1960 stala integrálnísoučástí Litoměřic.

Územní plán z roku 1978 počítal také s novou panelovou zá-stavbou, bezprostředně navazující na historické centrum Lito-měřic v sousedství historického předměstí Zásada. Roku 1980se zde přistoupilo k razantní demolici starších domovních blo-ků, po které se z původní zástavby nezachovalo téměř nic, cen-nou výjimku tvoří památkově chráněný objekt bývalé katovny,roubeného domu s hrázděným patrem, pocházejícím z počát-ku 18. století. Tato sídlištní čtvrť vznikala v letech 1980–1985nejprve pod označením sídliště Střed, později dostala nové jmé-no Zásada.


– 59 –

Pro poslední litoměřický sídlištní komplex byl nalezen pro-stor na katastru do roku 1960 samostatné obce Pokratice. Novévýstavbě zde musela ustoupit velká část někdejší vesnice, z pů-vodních Pokratic tak zůstaly stát především domy při levé stra-ně silnice ve směru z Litoměřic, domy stojící nad dnešní pane-lovou zástavbou a několik dalších jednotlivých objektů, včetněempírové kapličky z roku 1815. Stavební aktivity na sídlištiv Pokraticích začaly roku 1985 a pokračovaly až do roku 1990.Součástí sídliště byla i v září 1988 otevřená nová škola. Při se-verním okraji pokratického sídliště měla původně vzniknoutbudova veterinárního centra, roku 1990 se však proti jeho do-stavbě postavilo veřejné mínění a stavba byla zastavena, poneúspěšném pokusu přeměnit rozestavěný komplex na hotelo-vý areál získal objekt svou dnešní podobu bytového domua sportovně-kulturního centra.

Výstavbou všech sídlišť stoupl zákonitě i počet obyvatel veměstě, pokud odhlédneme od kolísání celkového počtu obyva-tel způsobeného připojením obcí Hlinná, Kamýk a Miřejovicek Litoměřicím roku 1980 a jejich opětným odtržením roku1990, vyhouply se Litoměřice spolu s Pokraticemi z počáteční-ho stavu 16 830 osob v roce 1961 na 25 719 osob roku 1991.V Litoměřicích bylo v té době napočítáno celkem 2233 domů,z toho 501 postavených do roku 1919, 696 z let 1920–1970a 286 z let 1971–1991.

Kromě výstavby nových čtvrtí se nadále pokračovalo i v re-konstrukci jednotlivých objektů historického centra města. Jižod konce šedesátých let se postupně opravovaly městské parká-ny a bašty, které byly mnohdy v havarijním stavu. Pro ilustracije možné uvést situaci hradebních bašt – v polovině sedmdesá-tých let 20. století byly dvě městské bašty obydlené, v Domini-


– 60 –

kánské ulici sloužily podniku Sběrné suroviny, bašta v Michal-ské ulici se opravovala pro potřeby SÚRPMO a správy Chráně-né krajinné oblasti České středohoří, v nejhorším stavu pakbyla bašta, nazývaná také hvězdárna, v objektu bývalého pivo-varu, dnes je v jejích prostorách stylová vinárna a kavárna. Prá-vě městské hradby tvoří dnešní hranici Městské památkové re-zervace Litoměřice, v současné podobě vyhlášené roku 1978.Hradební parkány byly během let postupně zpřístupňoványobyvatelům i návštěvníkům Litoměřic. První část městskýchhradeb pod galerií byla v rámci galerijní expozice veřejnostiotevřena již počátkem osmdesátých let 20. století, další úsek,zasahující až k Jezuitským schodům, byl pak dán do užíváníroku 1996. Posledně zmíněná část parkánů nese jméno filipín-ského národního hrdiny José Rizala, blízkého přítele profeso-ra litoměřické reálky a filipinologa Ferdinanda Blumentritta(1853–1913).

Litoměřice patří mezi města, ve kterých se rekonstrukčnía restaurátorské práce nikdy nezastavily, za zmínku určitě sto-jí např. obnova a adaptace někdejšího litoměřického hraduv severozápadním cípu hradeb, později sloužícího pro potřebyměšťanského pivovaru. První fáze adaptačních úprav spadalado druhé poloviny osmdesátých let 20. století, další stavebnípráce zde probíhaly mezi lety 2007–2010. Na hmotu samotné-ho hradu bezprostředně navazuje kulturní dům kopírující pů-vodní linii městských hradeb. Historie výstavby kulturníhodomu v Litoměřicích byla dlouhá a poněkud kostrbatá, prvot-ní projekt byl situován na území zasahující do Jiráskovýchsadů, teprve později došlo k přenesení zamýšleného staveništědo dnešních prostor. Konečný a zároveň realizovaný projektkulturního domu pochází z přelomu sedmdesátých a osmde-


– 61 –

sátých let 20. století, výstavba se však protahovala a veřejnostitak začal kulturní dům sloužit až od roku 1991. Ve stejném rocebylo po dlouhých letech komplikovaných oprav, které s pře-stávkami trvaly celá dvě desetiletí, opětně otevřeno také měst-ské divadlo. V prostoru mezi domem kultury, městskými hrad-bami a kostelem sv. Vojtěcha, vyznačujícím se v předcháze-jících desetiletích spíše nevábnou zanedbaností, vyrostl v le-tech 2006–2008 zatím poslední litoměřický park, jehož půvab-nou dominantu tvoří dvojice okrasných jezírek. Parková úpra-va pozměnila již v předcházejících letech také podobu té částiStřeleckého ostrova, kde bývala zahrádkářská kolonie, zničenápovodní v srpnu 2002.

Roku 1990 došlo k rozšíření památkové ochrany města na se-verní předměstí v oblasti mezi historickým jádrem a hornímvlakovým nádražím formou ochranného pásma památkové re-zervace.

Poválečné Litoměřice si podržely svůj charakter menšího čes-kého města, nepříliš poznamenaného intenzivním průmyslo-vým rozvojem. Funkci průmyslového centra pro oblast Litomě-řicka plnily již od 19. století osm kilometrů vzdálené Lovosice,kam se soustřeďoval především chemický, ale i např. potravi-nářský průmysl. V Litoměřicích zůstaly i v druhé polovině20. století původní tradiční závody, jako byl pivovar, mrazírny,mlýny, koželužna, podnik kovovýroba (založen 1957, dnes Ko-vobel), od roku 1972 fungující textilní závod Triola (dnes Ti-mo). Po roce 1990 přežilo pouze několik tradičních podniků,na jejich místě však vznikaly nové, především opět menšía střední firmy.

Počátkem nového tisíciletí bylo rozhodnuto také o zrušení Li-toměřic jako posádkového města. V Litoměřicích do té doby


– 62 –

sídlily tři vojenské posádky, dvě v kasárnech Pod Radobýlem,jedna v kasárnech Jiřího z Poděbrad. Původní záměr uzavřítpouze kasárna Pod Radobýlem byl posléze rozšířen, a roku2003 se tak odchodem armády uzavřela celá jedna kapitolav dějinách města.

Stavební ruch bylo možné v Litoměřicích pozorovat i po roce1990, místo rozmáchlé výstavby sídlišť se však vyznačoval spí-še rozsáhlými přestavbami a opravami existujících městskýchobjektů i veřejných prostor. Nejdůležitější výjimkou byla do-stavba litoměřické městské nemocnice. Staré nemocniční bu-dovy, zvláště ty v Zahradnické ulici, pocházející ze sedmdesá-tých let 19. století, v nichž byla umístěna chirurgie a některádalší oddělení, dlouhodobě nevyhovovaly soudobým požadav-kům na poskytování nemocniční péče. První pokusy o výstav-bu nové nemocnice se objevily již v prvních poválečných le-tech, k samotné realizaci však tehdy nedošlo. Výstavba první-ho nemocničního pavilonu, budoucí interny, byla zahájenaroku 1979 a ukončena roku 1985, ihned po jejím otevření ná-sledovaly práce na vybudování vyšetřovacího komplexu a dal-ších nemocničních oddělení. Jako poslední byl otevřen pavilonchirurgie, která se sem z původních prostor přestěhovala roku1996.

Existují města, která jsou přehlídkou stavitelského umu i ar-chitektonických dovedností, a přesto se jim čehosi nedostává.Města, která bychom mohly přenést o kilometry dál, a zůstalaby stále stejná. Postrádají právě tu vlastnost, která se jen těžkodefinuje, ale jejíž nepřítomnost je tak výrazně pociťována. Ně-kdo by ji nazval geniem loci, propojeností místa s lidmi, kteří sizde vytvořili své domovy, nebo zkrátka tou správnou atmosfé-


– 63 –

rou. Litoměřice jsou v tomto pohledu ukázkovým příkladem,právě zde na břehu řeky obklopené kopci Českého středohoříse zrodilo město, které snad ani nemohlo nevzniknout. Kuli-su, načrtnutou přírodními podmínkami, doplnily ruce stavite-lů, kteří se nechali inspirovat rázem zdejší temperamentnía zároveň utěšující krajiny, a vytvořili tak místo, kde se dá dob-ře žít.

Téměř před třemi a půl stoletími Bohuslav Balbín ve své kni-ze Miscellanea regni Bohemiae (Rozmanitosti Království české-ho), vydané roku 1681, o Litoměřicku napsal: „Právem se lito-měřická krajina nazývá rájem Čech, vše je zde neobyčejněúrodné, ať máš na mysli plodiny jakéhokoli druhu, utěšené za-hrady, kopce porostlé osením a horské stráně zdobené vinice-mi. K tomu přistupuje také ta okolnost, že se bohatství z celýchČech vozí k Litoměřickým po znamenité cestě, to je po řeceLabi…“


– 64 –

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA


– 65 –

VÝBĚROVÁ BIBLIOGRAFIE

Ankert, Heinrich: Kurze Geschichte der Stadt Leitmeritz. (Heimatkundedes Bezirkes Leitmeritz II) Leitmeritz 1923.

Bartůněk, Václav: Od proboštství k biskupství (1057–1957). In: 900 let li-toměřické kapituly. Praha 1959, s. 32–71.

Berthold, Vinzenz: Leitmeritz in der Vorzeit und Gegenwart. Leimeritz1854.

Brosche, Wilfried (ed.): Leitmeritz und das Böhmische Mittelgebirge.Ein Heimatbuch über den Kreis Leitmeritz in Böhmen, umfassend dieGerichtsbezirke Leitmeritz, Lobositz, Auscha und Wegstädtl. Fulda1970.

Cibulka, Josef: Kolegiátní kostel sv. Štěpána v Litoměřicích. In: 900 let li-toměřické kapituly. Praha 1959, s. 7–13.

Donek, Edmund: Tak zvané „staré, zlaté“ časy. Kulturně-historické črtyz minulosti města Litoměřic nad Labem. Litoměřice 1931.

Donek, Edmund – Pštross, Bedřich – Čebiš, František Rudolf: O litomě-řickém víně. Praha 1932.

Festschrift zur Feier des 700 jährigen Bestandes der Stadt Leitmeritz.Stadt Leitmeritz 1227–1927. Leitmeritz 1927.

Friedrich, Gustav: O zakládací listině kapituly litoměřické (Prolegomenak české diplomatice tř. I). Praha 1901.

Frind, Anton: Die Kirchengeschichte Böhmens im Allgemeinen und inihrer besonderen Beziehung auf die jetzige Leitmeritzer Diözese. BandI–IV. Prag 1864–1878.

Helcl, Ladislav – Mikušek, Eduard – Polák, Vladimír – Smetana, Jan –Šafránek, Vlastimil – Veselý, Luděk: Z Litoměřic a okolí. Pohledy staréa nejstarší. Litoměřice 1995.

Hohmann, Rudolf: Die Anfänge der Stadt Leitmeritz. Prag 1923.Horyna, Mojmír – Macek, Jaroslav – Macek, Petr – Preiss, Pavel: Oktavián

Broggio 1640–1742. Litoměřice 1992.


– 66 –

Hrubá, Michaela – Rašpličková, Zuzana (edd.): Litoměřická kapitula.950 let od založení. Ústí nad Labem 2007.

Kern, Josef: Leitmeritz an der Elbe. Reichenberg 1929.Kern, Josef: Wir entdecken Alt-Leitmeritz. Leitmeritz 1942.Kocánová, Barbora – Tomas, Jindřich (edd.): Libri civitatis III. Městská

kniha Litoměřic (1341)–1562 v kontextu písemností městské kanceláře.Ústí nad Labem 2006.

Koncentrační tábor Litoměřice 1944–1945. Příspěvky z mezinárodní kon-ference v Terezíně, konané 15.–17. března 1994. Terezín 1995.

Kotyza, Oldřich – Mikušek, Eduard – Šafránek, Vlastimil: Litoměřice.Turistický průvodce. Litoměřice 1994.

Kotyza, Oldřich – Smetana, Jan: Litoměřicko a Podřipsko v českých ději-nách. Litoměřice 2000.

Kotyza, Oldřich – Smetana, Jan – Tomas, Jindřich (edd.): Dějiny městaLitoměřic. Litoměřice 1997.

Kristen, Zdeněk: Pamětní záznam o založení a obvěnění kapituly litomě-řické. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis – Historia 2, 1961,s. 69–93.

Křivka, Josef: Podíl poddaných a velkostatku na tržní produkci a vývozuobilí po Labi v předbělohorském období. Ústecký sborník historický1967, s. 5–22.

Lippert, Julius: Geschichte der Stadt Leitmeritz. Prag 1871.Luksch, Vinzenz: Kunsttopographie des Bezirkes und der Stadt Leitme-

ritz. Band I–II. Leitmeritz vor 1920. (Strojopisy v Oblastním muzeu Li-toměřice.)

Marek, Vitalij – Rotter, Josef: Litoměřice v proměnách času. Hostivice2009.

Peterka, Otto – Weizsäcker, Wilhelm: Beiträge zur Rechtsgeschichte vonLeitmeritz. Prag 1944.

Schaller, Jaroslav: Topographie des Königreiches Böhmen. Fünfter Theil.Leutmeritzer Kreis. Wien 1787.

Schlenz, Johann: Geschichte des Bistums und der Diözese Leitmeritz.Band I–II. Warnsdorf 1912–1914.

Schlenz, Johann: Geschichte des Propsteistiftes St. Stephan in Leitmeritz.Prag 1933.

Schulz, Václav (ed.): Dvě kroniky jesuitské koleje v Litoměřicích. Věstník


– 67 –

Královské české společnosti nauk, třída filosoficko-historicko-jazykozpyt-ná. Praha 1900.

Smetana, Jan: Litoměřice od pravěku k dnešku. Praha 1986.Smetana, Jan (ed.): Nejstarší kronikářské záznamy litoměřických radních

písařů, Vlastivědný sborník Litoměřicko 14, 1978, s. 119–142.Smetana, Jan (ed.): Okresní vlastivědné muzeum v Litoměřicích. Průvod-

ce stálou expozicí. Praha 1986.Smetana, Jan – Gabriel, František: Poznámky k problematice počátků

města Litoměřic. In: Urbes medii aevi. Investignationes archaeologicae.Praha 1984, s. 65–85.

Smetana, Jan – Macek, Jaroslav – Tomas, Jindřich: Atlas českých měst 1.Litoměřice. Praha 1996.

Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen; statistisch-topogra-phisch dargestellt. Erster Band. Leitmeritzer Kreis. Prag 1833.

Šamánková, Eva: Litoměřice. Městská památková rezervace. Praha 1982.Tesař, Jaroslav Rudolf: Litoměřicko I–III. Obraz vlastivědný. Lovosice

1926–1931.Tieftrunk, Karel: O poměru řeči české k německé v Litoměřicích od začát-

ku 16. století. Časopis Českého musea 48, 1874, s. 477–483.Tomas, Jindřich: Litoměřice. Městská památková reservace. Praha

1975.Tomas, Jindřich: Od raně středověké aglomerace k právnímu městu

a městskému stavu. (Výbor studií.) Sestavili Jan Klápště a Oldřich Koty-za. Litoměřice 1999.

Volková, Jitka: Ulice města Litoměřic. Malá historicko-topografická příruč-ka. Litoměřice 1991.

Volková, Jitka: „…Vše jsem očekával od budoucnosti“. Karel Hynek Máchaa Litoměřice. Litoměřice 1996.

Votoček, Otakar: Labské panoráma města Litoměřic. In: 900 let litoměřic-ké kapituly. Praha 1959, s. 14–31.

Votoček, Otakar: Litoměřice. Městská reservace státní památkové správy.Praha 1955.

Weingarten, Wilhelm: Die Kaiser Franz Josef Brücke in Leitmeritz. Wien1911.

Weizsäcker, Wilhelm (ed.): Magdeburger Schöffensprüche und Rechtsmit-teilungen für den Oberhof Leitmeritz. Stuttgart – Berlin 1943.


– 68 –

Zápotocký, Milan: Slovanské osídlení na Litoměřicku. Památky archeolo-gické 56, 1965, s. 205–391.

Zápotocký, Milan: Slovanské osídlení na území Litoměřic. Sborník Seve-ročeského musea – Historia 5, 1966, s. 89–106.

Žemlička, Josef: Leitmeritz/Litoměřice als Beispiel eines frühmittelalter-lichen Burgzentrum in Böhmen. In: Brachmann, Hansjürgen (Hrsg.):Burg – Burgstadt – Stadt. Zur Genese mittelalterlichen nichtagrarischenZentren in Ostmitteleuropa. Berlin 1995, s. 256–264.

Žemlička, Josef: Vývoj osídlení dolního Poohří a Českého středohoří do14. století. Praha 1980.


– 69 –

SEZNAM VYOBRAZENÍ

Zkratky

OM Oblastní muzeum v LitoměřicíchSOkA Státní okresní archiv Litoměřice se sídlem v Lovosicích

1. Pohled na město od jihu před výstavbou severozápadní dráhy, v pravéhorní části snímku kostel sv. Jiří, zbořený v sedmdesátých letech 19. sto-letí. (Foto neznámého autora, 1860–1870, OM, Sbírka fotografií)

2. Pohled na město od jihu před výstavbou severozápadní dráhy s původnípředměstskou zástavbou, vpředu u Labe objekt bývalé pily. (Foto nezná-mého autora, 1860–1870, OM, Sbírka fotografií)

3. Pohled na město od jihu před výstavbou severozápadní dráhy s původnípředměstskou zástavbou, v pravé dolní části snímku přístav a za ním ob-louk mostu postaveného roku 1859. (Foto neznámého autora, 1860–1870,OM, Sbírka fotografií)

4. Pohled na město od jihu z druhého břehu Labe od Mlékojed, na levémbřehu Labe bývalý mlékojedský mlýn, na pravém břehu řeky stará pila.(Foto neznámého autora, 1860–1870, OM, Sbírka fotografií)

5. Pohled na Litoměřice od východu, napravo objekt zeměbraneckých pě-chotních kasáren, v popředí vinice Rolnické ovocnářsko-vinařské školy.(Foto neznámého autora, po 1900, OM, Sbírka fotografií)

6. Pohled na Litoměřice z Radobýlu v době rozrůstání se města a vznikunových městských čtvrtí, zejména při severním a severozápadním okrajiměsta, nalevo uprostřed komíny bývalých litoměřických cihelen. (Fotoneznámého autora, kolem 1920, OM, Sbírka fotografií)

7. Mírové náměstí ve třicátých letech 19. století v době před postupnou zá-stavbou jednotlivých podloubí. Na jižní frontě náměstí budova Kalichaještě před jeho výraznou přestavbou po roce 1850, linie sousedních domůnení zatím narušena pozdějším proražením nové ulice. (Fotokopie vyob-razení Franze Johanna Bothe, 1834–1835, OM, Sbírka fotografií)


– 70 –

8. Severovýchodní roh Mírového náměstí roku 1877, rohový dům vpravouprostřed budova Seifertovy tiskárny, později objekt přestavěn na kavár-nu, dnes je zde sídlo Komerční banky. (Foto neznámého autora, 1877,OM, Sbírka fotografií)

9. Stará radnice (dnes muzeum) roku 1916, kdy se zřítil přední trakt budo-vy, oprava a rekonstrukce trvala do roku 1926. (Foto neznámého autora,1916, OM, Sbírka fotografií)

10. Mírové náměstí v době, kdy zde bylo autobusové nádraží, vzadu vedlemuzea je vidět zakrytá proluka po tzv. Husníkovských domech, zbořenýchroku 1938. Proluka byla zastavěna v padesátých letech 20. století. (Fotoneznámého autora, kolem 1950, OM, Sbírka fotografií)

11. Jižní fronta Mírového náměstí, renesanční dům vlevo je objekt U Černé-ho orla, dva sousední domy byly kolem roku 1880 strženy a na jejich mís-tě postaven objekt městské spořitelny, zároveň zde vznikla nová ulice,spojující náměstí s Máchovými schody. (Foto neznámého autora, kolem1860, OM, Sbírka fotografií)

12. Jižní strana Mírového náměstí s budovou U Černého orla před rekonstruk-cí, vpravo objekt České spořitelny. (Foto neznámého autora, kolem 1955,SOkA, arch. fond Městský národní výbor Litoměřice)

13. Jihozápadní část Mírového náměstí po roce 1860, rohový dům U Kamen-ného jelena je zde zachycen ještě před přestavbou. (Foto neznámého au-tora, po 1860, OM, Sbírka fotografií)

14. Severozápadní část Mírového náměstí po roce 1860, v rohovém renesanč-ním domě bývala v minulosti litoměřická pošta, roku 1869 dům přesta-věn v neogotickém stylu. (Foto neznámého autora, po 1860, OM, Sbírkafotografií)

15. Severní fronta Mírového náměstí s pohledem do ulice 5. května. Tato uli-ce původně končila v ulici Okružní, spojnice do ulice Na Valech byla pro-ražena při stavbě armádního velitelství v letech 1906–1907. (Foto nezná-mého autora, kolem 1870, OM, Sbírka fotografií)

16. Předsunutá bašta u Dlouhé brány z počátku 16. století, v 19. století slou-žila jako vězeňská kaple. Objekt byl zrekonstruován po roce 1990, dnes jezde restaurace. Přilehlá opevnění byla z větší části zbořena, stejně taki barokní brána v popředí a budova věznice v pozadí. (Foto neznáméhoautora, po 1950, OM, Sbírka fotografií)

17. Dolní partie Dlouhé ulice, domy v zadní části snímku po pravé straně bylyzbourány v souvislosti s budováním křižovatky Na Kocandě koncem pa-


– 71 –

desátých let 20. století. (Foto neznámého autora, po 1900, OM, Sbírkafotografií)

18. Dlouhá ulice, dům čp. 181m, poškozen bombardováním v květnu 1945,nově postaven nejprve opět jako prodejna obuvi (před válkou zde byla pro-dejna firmy Baťa), dnes sídlo Všeobecné zdravotní pojišťovny. (Foto nezná-mého autora, kolem 1930, OM, Sbírka fotografií)

19. Dlouhá ulice, dům čp. 208m, poškozen bombardováním v květnu 1945a později stržen, na jeho místě postaven nový objekt. (Foto neznámého au-tora, po 1945, SOkA, arch. fond Městský národní výbor Litoměřice, inv.č. 95)

20. Roh ulice Dlouhé a Na Valech, nízké budovy v popředí zbourány při stav-bě křižovatky Na Kocandě. (Foto neznámého autora, po 1920, OM, Sbír-ka fotografií)

21. Roh Dlouhé ulice a Kapucínského náměstí, nárožní budova stržena roku1974, na jejím místě postaven nový objekt. (Foto neznámého autora, ko-lem 1880, OM, Sbírka fotografií)

22. Národní dům na rohu Dlouhé ulice a Kapucínského náměstí, roku 1945poškozen při bombardování a ze dvou třetin stržen, na jeho místě vyrostlv polovině padesátých let nový objekt, v zadní části kino Beseda, dnes fit-ness centrum stejného jména. (Foto neznámého autora, kolem 1930,SOkA, Sbírky dokumentace)

23. Dlouhá ulice a Kapucínské náměstí, následky bombardování v květnu1945. (Foto neznámého autora, po 1945, OM, Sbírka fotografií)

24. Roh ulice Dlouhé a Velká Dominikánská, objekty ve spodní části Dlouhéulice zbořeny v padesátých letech 20. století v souvislosti s budovánímsilničního obchvatu a křižovatky Na Kocandě. (Foto neznámého autora,po 1900, OM, Sbírka fotografií)

25. Bývalý Pfalzův špitál, tzv. Trojče, Pfalzské náměstí a konec Dlouhé ulice.Pfalzské náměstí bývalo zhruba v místě dnešní křižovatky Na Kocandě,barokní Trojče strženo roku 1961. (Foto neznámého autora, po 1945, OM,Sbírka fotografií)

26. Konec Dlouhé ulice s barokním špitálem zvaným Trojče dva roky předjeho likvidací roku 1961, vlevo začátek ulice Na Kocandě. (Foto neznámé-ho autora, 1959, SOkA, Sbírky dokumentace)

27. Objekt tzv. gotického Dvojčete v dvorním traktu Jezuitské ulice v roce 1955,rekonstruován v osmdesátých letech 20. století. (Foto neznámého autora,kolem 1955, SOkA, arch. fond Městský národní výbor Litoměřice)


– 72 –

28. Jezuitská ulice s budovou bývalé jezuitské rezidence a starého gymnázia,kde po roce 1919 přechodně sídlila i česká měšťanská škola. Budova sta-rého gymnázia stržena roku 1947. (Foto neznámého autora, 1920–1926,SOkA, arch. fond Měšťanská škola chlapecká – česká Litoměřice)

29. Jezuitská ulice, po levé straně ulice budovy někdejšího jezuitského semi-náře a starého gymnázia. Budova starého gymnázia stržena roku 1947.(Foto neznámého autora, po 1860, OM, Sbírka fotografií)

30. Roh ulic Kostelní a Jezuitská, objekt nazývaný Králíček před rekonstruk-cí. (Foto neznámého autora, 1975, SOkA, arch. fond Městský národní vý-bor Litoměřice)

31. Roh ulic Michalská a Krajská, v pozadí roku 1906 zlikvidovaný objektbarokního dominikánského noviciátu, stojícího vedle budovy dnešníhooblastního archivu. (Foto neznámého autora, kolem 1900, OM, Sbírkafotografií)

32. Někdejší Krajské náměstí s budovou dominikánského noviciátu, po levéstraně vchod do budovy tehdejšího okresního úřadu, dnes oblastní archiv.(Foto neznámého autora, kolem 1900, OM, Sbírka fotografií)

33. Dominikánský kostel sv. Michala na rohu ulic Krajská a Michalská, zboře-ný roku 1838, vpravo budova krajského, později okresního úřadu, dnesoblastní archiv. (Litografie Jan Jungmann, 1839, OM, Sbírka společenskévědy, inv. č. 3815)

34. Pohled z Dómské ulice na relikt Michalské brány před jejím zbouránímv šedesátých letech 19. století. (Foto neznámého autora, kolem 1860, OM,Sbírka fotografií)

35. Původní tvář Lidické ulice od Tyršova náměstí po roce 1870. (Foto nezná-mého autora, po 1870, OM, Sbírka fotografií)

36. Novobranská ulice, výstavba domu čp. 138m na rohu ulic Novobranskáa Okružní. (Foto neznámého autora, po 1910, OM, Sbírka fotografií)

37. Ulice Na Valech a Novobranská kolem poloviny devadesátých let 19. stole-tí. (Foto neznámého autora, po 1890, OM, Sbírka fotografií)

38. Roh ulic Novobranská a Na Valech. Budovy uprostřed byly sídlem Picker-tovy tiskárny a vydavatelství. (Foto Heinrich Klug, kolem 1900, SOkA,Sbírky dokumentace)

39. Velká Dominikánská ulice roku 1875 před proražením dnešní Zítkovyulice. (Foto neznámého autora, 1875, OM, Sbírka fotografií)

40. Hospital St. Crucis ve Velké Dominikánské ulici. (Foto neznámého auto-ra, po 1920, SOkA, Sbírky dokumentace)


– 73 –

41. Klášterní ulice, poslední dva domy po levé straně čp. 90m a 91m demolo-vány roku 1974, na jejich parcelách postaven bytový dům. (Foto neznámé-ho autora, kolem 1930, OM, Sbírka fotografií)

42. Roh ulic Mostecká a Mezibraní kolem roku 1880. Ulice Mezibraní ve svétehdejší podobě neexistuje, byla zcela proměněna při budování silničníhoobchvatu a přeložce železniční trati v letech 1956–1957. (Foto neznámé-ho autora, kolem 1880, OM, Sbírka fotografií)

43. Stará Mostecká ulice s Jezuitskými schody, domy v popředí zbourányv letech 1956–1957 při přeložce železniční trati. (Foto neznámého auto-ra, 1949, SOkA, Sbírky dokumentace)

44. Postranní ulička se schody ústícími do ulice Stará Mostecká, zbořenov letech 1956–1957 při přeložce železniční trati. (Foto neznámého auto-ra, kolem 1930, SOkA, arch. fond Okresní úřad Litoměřice I, inv. č. 1428)

45. Roh ulic Stará Mostecká a Labská roku 1957, demoliční práce v souvislos-ti s přeložkou trati. (Foto Alois Královec, 1957, SOkA, arch. fond Králo-vec Alois)

46. Pohled z Kapucínské ulice na dům čp. 216m ve Vavřinecké ulici, spolu sesousedním čp. 215m v květnu 1945 poškozen bombardováním a stržen.(Foto neznámého autora, kolem 1945, SOkA, arch. fond Městský národnívýbor Litoměřice, inv. č. 95)

47. Vavřinecká ulice s budovou církevní dívčí školy Karla Boromejského.(Foto neznámého autora, kolem 1880, OM, Sbírka fotografií)

48. Vyústění Máchových schodů do Jarošovy ulice. (Foto Robert Göttl, 1920–1930, OM, Sbírka fotografií)

49. Pohled na předměstí Dubina, v pozadí bývalá jezuitská rezidence, za níkostel Zvěstování Panny Marie, původní městské opevnění ještě před re-vitalizací. (Foto neznámého autora, kolem 1870, SOkA, Sbírky dokumen-tace)

50. Vyobrazení kapituly na Dómském náměstí ve stavu roku 1651, v popředídomky na předměstí Rybáře. (Jemně kolorovaná perokresba neznáméhoautora podle dnes ztracené předlohy, 1850, OM, Sbírka společenské vědy,inv. č. 3809)

51. Kapitulní konzistoř na Dómském náměstí před přestavbou v osmdesátýchletech 19. století, kdy byla budova zvednuta o druhé patro. (Foto A. H.Porkert, kolem 1870, OM, Sbírka fotografií)

52. Stavba věže při katedrále sv. Štěpána. (Foto neznámého autora, 1883–1885, SOkA, Sbírky dokumentace)


– 74 –

53. Mariánské náměstí a začátek Švermovy ulice, rohový dům dnes neexistu-je. (Foto neznámého autora, kolem 1930, OM, Sbírka fotografií)

54. Pekařská ulice na počátku 20. století. Některé domy jsou dnes výrazněpřestavěny. (Foto neznámého autora, po 1900, OM, Sbírka fotografií)

55. Švermova ulice po roce 1910. (Foto neznámého autora, po 1910, OM, Sbír-ka fotografií)

56. Předměstské domky ve Svatováclavské ulici. (Foto Jaroslav Krejčí, 1950,SOkA, arch. fond Městský národní výbor Litoměřice, inv. č. 95)

57. Spojnice ulic Svatojiřská a Horní Rybářská s bránou do prostoru, kde stá-val kostel sv. Jiří. (Foto neznámého autora, kolem 1900, OM, Sbírka foto-grafií)

58. Kostel sv. Jiří, zbořený po 1876. (Foto neznámého autora, kolem 1870,OM, Sbírka fotografií)

59. Pohled na předměstí Rybáře, v popředí regulační práce na Labi. (Fotoneznámého autora, 1907, SOkA, Sbírky dokumentace)

60. Pohled do ulice Horní Rybářská se zámečnictvím Ludwiga Lipperta na za-čátku 20. století. (Foto neznámého autora, po 1900, OM, Sbírka fotografií)

61. Tyršovo náměstí s budovou měšťanského pivovaru v období první repub-liky. Zaměstnanci pivovaru připraveni k rozvážce piva koňským spřeženími nákladními vozy. (Foto neznámého autora, po 1920, OM, Sbírka fotogra-fií)

62. Původně gotický palác litoměřického hradu ze strany od parku v ulici NaValech v roce 1961. Roku 1786 byl v jeho prostorách zřízen pivovar, pojeho zrušení roku 1945 zde byly až do osmdesátých let 20. století skladyovoce a zeleniny. V současnosti je objekt zrekonstruován. (Foto neznámé-ho autora, 1961, OM, Sbírka fotografií)

63. Litoměřický hrad, dvorní trakt ve směru do Tyršova náměstí v roce 1961.Vlevo dům čp. 68m, v této době sloužil k bydlení. (Foto neznámého auto-ra, 1961, OM, Sbírka fotografií)

64. Zbytky městských hradeb a dvorních traktů historických domů od jihozá-padu po roce 1900. (Foto neznámého autora, po 1900, OM, Sbírka foto-grafií)

65. Pohled na zbytky městských hradeb a dvorních traktů historických domůod jihozápadu po roce 1900, v popředí zajímavý dům s pavlačí. (Foto ne-známého autora, po 1900, OM, Sbírka fotografií)

66. Litoměřické hradby od ulice Na Valech před jejich rekonstrukcí. (Fotoneznámého autora, po 1950, OM, Sbírka fotografií)


– 75 –

67. Objekt hradební bašty, tzv. Hvězdárny, s hospodářským dvorem měšťan-ského pivovaru. (Foto neznámého autora, kolem 1930, OM, Sbírka foto-grafií)

68. Objekt hradební bašty, tzv. Hvězdárny, a přilehlého městského opevněnípřed revitalizací. Přilehlá zástavba byla zbořena, dnes je zde park. (Fotoneznámého autora, kolem 1955, SOkA, arch. fond Městský národní výborLitoměřice)

69. Pohled na předměstí Zásada s ulicí Křížovou a kostelem sv. Vojtěcha.(Foto, Fritz Rieken, kolem 1930, SOkA, Sbírky dokumentace)

70. Předměstí Zásada s objektem bývalé katovny nad korytem Pokratickéhopotoka. Domy v popředí neexistují, poslední byly strženy při stavbě sídliš-tě Zásada roku 1980. (Foto neznámého autora, po 1920, OM, Sbírka foto-grafií)

71. Ulice Na Valech s budovou Německé lidové banky, vedle ní na místě dneš-ního parkoviště řada stodol stržených roku 1974. (Foto neznámého auto-ra, po 1920, OM, Sbírka fotografií)

72. Ulice Na Valech, demolice stodol, které stávaly mezi budovou kdysi kraj-ského (dnes okresního) soudu a sídlem někdejší Německé lidové banky.Dnes je na jejich místě parkoviště. (Foto neznámého autora, 1974, SOkA,arch. fond Městský národní výbor Litoměřice)

73. Budova bývalé reálky v ulici Na Valech, roh ulice Osvobození, v levé částisnímku naproti školní budově dnes stojí pošta, postavená roku 1899. (Fotoneznámého autora, po 1880, SOkA, Sbírky dokumentace)

74. Bývalá německá reálka s pomníkem Josefa II., odstraněným po roce 1918.(Foto neznámého autora, kolem 1910, OM, Sbírka fotografií)

75. Ulice Na Valech s budovou krajského soudu a stodolami strženými roku1973, na jejichž místě vyrostly bytové jednotky pro potřeby zaměstnancůvězeňské stráže. Nízká řadová zástavba na protější straně již také neexis-tuje. (Foto neznámého autora, po 1910, OM, Sbírka fotografií)

76. Pedagogium, ústav pro vzdělávání učitelů, stojící na místě pozdější budo-vy armádního vojenského velitelství. Ulice 5. května v té době ještě neby-la proražena do ulice Na Valech. (Foto neznámého autora, před 1900,SOkA, Sbírky dokumentace)

77. Ulice Komenského s ústavem hluchoněmých, dnes Diecézní dům kardi-nála Trochty. Budova v pozadí původní objekt ústavu. (Foto neznáméhoautora, po 1900, SOkA, Sbírky dokumentace)

78. Horní část ulice Na Valech před jejím vyústěním do Masarykovy ulice, na


– 76 –

snímku původní podoba někdejších Klecanského sadů. (Foto neznáméhoautora, po 1900, OM, Sbírka fotografií)

79. Roh ulic Na Valech a Masarykova z doby na přelomu století. První důmzprava byl zbořen roku 1933, kdy byla propojena do té doby slepá uliceTolstého s ulicí Na Valech. (Foto neznámého autora, kolem 1900, SOkA,Sbírky dokumentace)

80. Spodní část Masarykovy ulice ve směru do centra, na pravé straně upro-střed dodnes stojící budova někdejší restaurace Volyň. Ostatní domy popravé straně, podobně i první domy zleva zbourány v souvislosti se stav-bou sídliště Zásada roku 1980. (Foto A. H. Porkert, před 1900, SOkA,Sbírky dokumentace)

81. Demoliční práce v souvislosti s přípravnými pracemi na výstavbě sídlištěZásada, Rohový dům ulic Turgeněvova a Masarykova těsně před odstře-lem roku 1980. (Foto neznámého autora, 1980, SOkA, arch. fond Měst-ský národní výbor Litoměřice)

82. Masarykova ulice u železničního přejezdu trati Teplice – Liberec v obdo-bí před druhou světovou válkou. (Foto neznámého autora, kolem 1930,OM, Sbírka fotografií)

83. Rooseveltova ulice v druhém desetiletí 20. století, zastavěna je pouze se-verní strana ulice, na jižní stojí pouze budova někdejších městských lázníz roku 1913. (Foto neznámého autora, po 1913, OM, Sbírka fotografií)

84. Rooseveltova ulice na počátku 20. století. (Foto neznámého autora, kolem1900, SOkA, Sbírky dokumentace)

85. Palachova a Rooseveltova ulice s původní podobou kina Elektra, dnes kinoMáj. Pravá strana v letech 1913–1951 samostatné ulice (Ohornova, pozdě-ji Stroupežnického) je prozatím nezastavěná. (Foto neznámého autora, po1913, SOkA, Sbírky dokumentace)

86. Spojnice ulic Palachova, Tolstého, Boženy Němcové a Palackého před dru-hou světovou válkou. (Foto neznámého autora, kolem 1935, OM, Sbírkafotografií)

87. Základní škola v ulici Boženy Němcové, někdejší německá chlapeckáobecná a měšťanská škola, svah od školy dnes zastavěn vilami. (Foto ne-známého autora, po 1910, SOkA, Sbírky dokumentace)

88. Prostor dnešní křižovatky Na Kocandě a konce Dlouhé ulice, v levé částibudova barokního špitálu tzv. Trojčete. Budovy byly posupně bourány odpoloviny padesátých let do roku 1961. (Foto neznámého autora, kolem1930, SOkA, Sbírky dokumentace)


– 77 –

89. Prostor dnešní křižovatky Na Kocandě, někdejšího Pfalzského náměstív pohledu z ulice Na Valech, vlevo začátek ulice Na Kocandě s někdejším hos-tincem stejného názvu, vpravo vyústění ulice Dlouhá. Celý prostor se promě-nil v souvislosti s budováním silničního obchvatu města a křižovatky Na Ko-candě. (Foto neznámého autora, po 1900, OM, Sbírka fotografií)

90. Hostinec Na Kocandě se stejnojmennou ulicí, hostinec i protilehlé domypostupně zbořeny, samotný hostinec roku 1959. (Foto neznámého auto-ra, kolem 1940, SOkA, arch. fond Městský národní výbor Litoměřice)

91. Roh ulic Na Kocandě a Alšova, dům vlevo zbourán při stavbě sídliště Ko-canda koncem šedesátých let 20. století. (Foto neznámého autora, 1968,SOkA, arch. fond Městský národní výbor Litoměřice)

92. Zeměbranecká pěchotní kasárna (později kasárna Jiřího z Poděbrad) po-stupně budovaná od roku 1888. Volná plocha v popředí dnes zastavěná.(Foto neznámého autora, po 1900, OM, Sbírka fotografií)

93. Ulice Osvobození v úseku s vyústěním do Rooseveltovy ulice, levá stranaulice ve směru od města je na snímku stále nezastavěná. (Foto neznámé-ho autora, kolem 1900, OM, Sbírka fotografií)

94. Žižkova ulice u parku s evangelickým kostelem z roku 1902, zadní částulice u kostela byla zastavěna až po druhé světové válce. (Foto neznámé-ho autora, po 1902, OM, Sbírka fotografií)

95. Městský park, dnešní Jiráskovy sady zachycující parkovou úpravu v po-době, kterou již dnes neznáme. (Foto neznámého autora, kolem 1900,OM, Sbírka fotografií)

96. Rozestavěný objekt české měšťanky ve Svojsíkově ulici, roku 1953 se doobjektu přestěhovalo dnešní gymnázium Josefa Jungmanna. (Foto nezná-mého autora, kolem 1925, SOkA, arch. fond Měšťanská škola chlapecká– česká Litoměřice)

97. Šaldova ulice, objekt nalevo dnes slouží litoměřické speciální škole. (Fotoneznámého autora, kolem 1920, SOkA, Sbírky dokumentace)

98. Ulice 28. října, její výstavba na počátku 20. století. (Foto neznámého au-tora, kolem 1910, OM, Sbírka fotografií)

99. Dalimilova ulice od křižovatky Na Kocandě, domy v popředí demolová-ny roku 1968. (Foto neznámého autora, 1968, SOkA, arch. fond Městskýnárodní výbor Litoměřice)

100. Mlýnské předměstí, tvářnost této části města se zcela proměnila v letech1956–1957, kdy byla čtvrť zbourána při přeložce železniční trati. (Fotoneznámého autora, před 1938, OM, Sbírka fotografií)


– 78 –

101. Mlýnské předměstí, zbořeno v letech 1956–1957 při přeložce železničnítrati. (Foto neznámého autora, kolem 1930, SOkA, arch. fond Okresníúřad Litoměřice I, inv. č. 1428)

102. Labská ulice byla téměř celá vybourána v letech 1956–1957 při přeložceželezniční trati. (Foto neznámého autora, kolem 1930, OM, Sbírka foto-grafií)

103. Labská ulice, domy na fotografii zmizely v letech 1956–1957 při přelož-ce železniční trati. (Foto neznámého autora, kolem 1930, SOkA, arch.fond Okresní úřad Litoměřice I, inv. č. 1428)

104. Partie při Labi v prostoru pod Labskou ulicí. Litoměřické zákoutí bylopohlceno demoliční činností předcházející výstavbě nového vedení želez-niční trati v letech 1956–1957. (Foto neznámého autora, po 1900, OM,Sbírka fotografií)

105. Barokní městská sýpka z 18. století na nábřeží, zbourána roku 1958.(Foto neznámého autora, kolem 1955, SOkA, arch. fond Městský národ-ní výbor Litoměřice)

106. Litoměřický přístav poblíž mostu pocházejícího z roku 1859. (Foto ne-známého autora, konec 19. století, OM, Sbírka fotografií)

107. Pískaři na Labi, žánrový obrázek zaniklého povolání. (Foto neznáméhoautora, po 1920, OM, Sbírka fotografií)

108. Ulice Velká Mlýnská na konci 19. století, zbořena v letech 1956–1957 připřeložce železniční trati. (Foto neznámého autora, před 1900, OM, Sbír-ka fotografií)

109. Kapucínský klášter a kostel z ulice Mezibraní před revitalizací. (Foto ne-známého autora, 1972, SOkA, arch. fond Městský národní výbor Litomě-řice)

110. Vavřinecké schody, které vedly z Vavřinecké do Velké Mlýnské ulice.Schody byly zrušeny roku 1956 při přeložce železniční trati. (Foto nezná-mého autora, kolem 1950, OM, Sbírka fotografií)

111. Původní nábřeží labského ramene, vlevo uprostřed Mlýnský ostrov s Con-rathovými mlýny, úplně nalevo cíp Střeleckého ostrova. Rameno mezioběma ostrovy bylo zasypáno počátkem 20. století. (Foto neznámého au-tora, před 1900, OM, Sbírka fotografií)

112. Střelecký ostrov se střeleckým pavilonem vybudovaným pro litoměřickéostrostřelce roku 1827, později zde byla výletní restaurace. Objekt zbo-řen počátkem osmdesátých let 20. století. (Foto neznámého autora, po1950, OM, Sbírka fotografií)


– 79 –

113. Pohled na původní podobu ulice Marie Pomocné z roku 1854, která bylavýrazně proměněna při stavbě silničního obchvatu a autobusového ná-draží koncem padesátých let 20. století. (Barevná fotoreprodukce dnesnezvěstného obrazu Aloise Kirniga, 1854, OM, Sbírka fotografií)

114. Kaplička Marie Pomocné v ulici Marie Pomocné, dnes již neexistuje.(Foto neznámého autora, kolem 1950, OM, Sbírka fotografií)

115. Vyústění ulice Stará Mostecká na litoměřický most postavený roku 1859.Na mostě můžeme vidět původní barokní sochy. (Foto neznámého auto-ra, konec 19. století, OM, Sbírka fotografií)

116. Litoměřický most v podobě z roku 1859, vyúsťující na Starou Mosteckouulici spojenou Jezuitskými schody s centrem města. (Foto Feodor Seidel,po 1870, SOkA, Sbírky dokumentace)

117. Celkový pohled na první litoměřický most se železnou konstrukcíz roku 1859. (Foto neznámého autora, konec 19. století, OM, Sbírkafotografií)

118. Výstavba nového mostu roku 1906 a současná demontáž původního mos-tu z roku 1859. (Foto neznámého autora, 1906, OM, Sbírka fotografií)

119. Technika na stavbě nového mostu v letech 1906–1907. (Foto neznámé-ho autora, 1906–1907, OM, Sbírka fotografií)

120. Rozšiřování vozovky Tyršova mostu. (Foto neznámého autora, 1978,SOkA, arch. fond Městský národní výbor Litoměřice)

121. Veřejná plovárna na Střeleckém ostrově, první veřejná plovárna zde bylaotevřena již v sedmdesátých letech 19. století. (Foto neznámého autora,kolem 1930, OM, Sbírka fotografií)

122. Městská plovárna na Písečném ostrově, zřízená ve dvacátých letech20. století. (Foto neznámého autora, kolem 1930, OM, Sbírka fotografií)

123. Železnice rakouské severozápadní dráhy byla dána do provozu 1. ledna1874, o něco později vybudována vlaková zastávka v prostoru pod kaplísv. Jana Křtitele. (Foto neznámého autora, kolem 1930, OM, Sbírka foto-grafií)

124. Železniční tunel rakouské severozápadní dráhy vedl pod někdejším jezu-itským seminářem a vyúsťoval pod zdmi kapucínského kláštera. Svémuúčelu sloužil až do roku 1957. (Foto neznámého autora, nedatováno, OM,Sbírka fotografií)

125. Bývalé litoměřické vápenky a cihelny, na části někdejšího prostoru cihe-len vyrostlo v letech 1972–1976 stejnojmenné sídliště. (Foto neznáméhoautora, kolem 1920, OM, Sbírka fotografií)


– 80 –

126. Dělostřelecká kasárna Pod Radobýlem v době první republiky. (Foto ne-známého autora, před 1938, OM, Sbírka fotografií)

127. Březinova cesta, ve dvacátých letech 20. století se zde začaly stavět prvnídomy a vilky, v té době je však nová ulice stále ještě bez názvu. (Fotoneznámého autora, třicátá léta 20. století, OM, Sbírka fotografií)

128. Nová vilová čtvrť ze směru od Mostné hory, která se začala budovat napočátku 20. století. Na snímku vidíme velké, stále nezastavěné plochy.(Foto neznámého autora, kolem 1910, OM, Sbírka fotografií)

Frontispis – Labské panoráma Litoměřic. (Friedrich Bernard Werner, lavíro-vaná perokresba, kolem 1750, OM, Sbírka společenské vědy, inv. č. 3704)

Mapy

Pozemková mapa města Litoměřic, výřez. (Johann Glocksperger, 1726, SOkA,sign. I M 1)

Mapa města Litoměřice, výřez. (Franz Kreibich, 1821, SOkA)Plán města Litoměřice. (Litoměřice 1883, SOkA)


– 81 –


– 82 –


– 83 –

PODĚKOVÁNÍ

Autoři děkují Oblastnímu muzeu v Litoměřicích a Státnímuokresnímu archivu Litoměřice se sídlem v Lovosicích za mož-nost publikovat fotografie z jejich fondů a sbírek. Speciální po-děkování patří Martinu Kolaříkovi z litoměřického muzea, kte-rý byl schopen objevit, a především přivést k životu kouzlo sta-rých a zaprášených fotografických negativů.


– 84 –


– 85 –

ZMIZELÉ

Ilona Kotyzová – Oldřich Kotyza

LITOMĚŘICE

Č E C H Y

Typografie a technická redakce Petr ČížekFotografie Oblastní muzeum v Litoměřicích,

Státní okresní archiv Litoměřice se sídlem v LovosicíchVydalo nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka

v Praze a Litomyšli roku 2011 jako svou 1149. publikaciEdici řídí Stanislav Škoda

Odpovědná redaktorka Eva StříbrnáVytiskla tiskárna FINIDR, s. r. o., Lipová ulice, Český Těšín

Vydání první88 stran textu, 128 černobílých fotografií

ISBN 978-80-7432-091-0

Knihy nakladatelství Pasekažádejte u svých knihkupců nebo na adrese:Nakladatelství Paseka, obchodní oddělení

Chopinova 4, 120 00 Praha 2tel.: 222 710 751–3

e-mail: [email protected]

Aktuální informace o knihách nakladatelství Pasekanajdete na internetové stránce: www.paseka.cz

Veškerou produkci nakladatelství Paseka obdržítev Knihkupectví Fišer, Kaprova 10, 110 00 Praha 1

tel.: 222 320 730e-mail: [email protected]


– 86 –

V EDICÍCH ZMIZELÉ ČECHYA ZMIZELÁ MORAVA A SLEZSKODOSUD VYŠLO:

BENEŠOV / Eva ProcházkováBRNO I. / Hana Jordánková – Ludmila SulitkováBRNO II. / Hana Jordánková – Ludmila SulitkováČESKÉ BUDĚJOVICE I. / Daniel KovářČESKÉ BUDĚJOVICE II. / Daniel KovářDĚČÍN / Hana Slavíčková – Petr JozaDOBRUŠKA A OPOČNO / Josef PtáčekDVŮR KRÁLOVÉ NAD LABEM / Pavel JanoušekFRÝDEK-MÍSTEK / Petr JuřákHRADEC KRÁLOVÉ / Jan JaklHRANICE / Jiří J. K. NebeskýCHEB / Jaromír BoháčCHOMUTOV / Jaroslav PachnerCHRUDIM / Ivo ŠulcJESENÍK / Květoslav GrowkaJIČÍN / Jindřich FrancekJILEMNICE / Jan LuštinecJINDŘICHŮV HRADEC / Luděk JiráskoKADAŇ / Petr Hlaváček – Jaroslav PachnerKARLOVY VARY / Lukáš NovotnýKARVINÁ / Irena Hajzlerová – Veronika MatroszováKLADNO / Irena VeverkováKLATOVSKO / Martin KřížKRALUPY NAD VLTAVOU / Josef StupkaLIBEREC / Hana Chocholoušková – Markéta LhotováLITOMYŠL / Milan SkřivánekMĚLNICKO / Jan KiliánMĚLNÍK / Jan KiliánNÁCHOD / Lydia BašteckáNOVOPACKO / Bohuslav BenčNOVÝ BYDŽOV / Jaroslav ProkopOPAVA / Karel Müller – Pavel ŠopákOSTRAVA / Boleslav Navrátil


– 87 –

PELHŘIMOV / Miroslava KvášováPRACHATICE / Pavel Fencl – Jana Koutná – František Kubů –

Jan Antonín MagerPROSTĚJOV / Hana BartkováPŘEROV / Jiří LapáčekPŘÍBRAM / Josef VelflRAKOVNICKO / Tomáš BednaříkRUDOLFOVSKO / Vratislav KlabouchSEDLČANSKO / Jiří Páv – Lubomír ProcházkaSEMILSKO / Ivo Navrátil – Pavel JakubecSOBOTECKO / Karol BílekSTŘEDNÍ KRUŠNOHOŘÍ / Jaroslav PachnerSTŘEDNÍ ŠUMAVA / Vladimír HorpeniakSUŠICE / Jana BartošováSVITAVY / Radoslav FikejzŠPINDLERŮV MLÝN / Jiří Louda – Blanka ZázvorkováŠUMPERK / Hana JarmarováTEPLICE / Květoslava Kocourková – Karel VilímTŘEBOŇ / Jiřina Psíková – Jan ZieglerTURNOVSKO / Michal Babík – Miroslav CoganUHERSKÉ HRADIŠTĚ / Jaromíra Čoupková – Blanka RašticováVIMPERK / Roman HajníkVLTAVOTÝNSKO / Martina Sudová – Lubomír ProcházkaVOLARSKO / Roman KozákVRCHLABÍ / Jiří Louda – Blanka ZázvorkováVYŠKOV / Radek MikulkaZÁPADNÍ KRUŠNOHOŘÍ / Lukáš NovotnýZLÍN / Zdeněk PokludaŽATEC / Petr Hlaváček – Jiří Kopica


– 88 –


1. Pohled na město od jihu před výstavbou severozápadní dráhy, v pravé horníčásti snímku kostel sv. Jiří, zbořený v sedmdesátých letech 19. století.

2. Pohled na město od jihu před výstavbou severozápadní dráhy s původní před-městskou zástavbou, vpředu u Labe objekt bývalé pily.

zmiz-litomerice-obr1.p65 21.1.2011, 7:511

3. Pohled na město od jihu před výstavbou severozápadní dráhy s původní před-městskou zástavbou, v pravé dolní části snímku přístav a za ním oblouk mostupostaveného roku 1859.

4. Pohled na město od jihu z druhého břehu Labe od Mlékojed, na levém břehuLabe bývalý mlékojedský mlýn, na pravém břehu řeky stará pila.


5. Pohled na Litoměřice od východu, napravo objekt zeměbraneckých pěchotníchkasáren, v popředí vinice Rolnické ovocnářsko-vinařské školy.

6. Pohled na Litoměřice z Radobýlu v době rozrůstání se města a vzniku novýchměstských čtvrtí, zejména při severním a severozápadním okraji města, nalevouprostřed komíny bývalých litoměřických cihelen.


7. Mírové náměstí ve třicátých letech 19. století v době před postupnou zástavboujednotlivých podloubí. Na jižní frontě náměstí budova Kalicha ještě před jeho vý-raznou přestavbou po roce 1850, linie sousedních domů není zatím narušena poz-dějším proražením nové ulice.

8. Severovýchodní roh Mírového náměstí roku 1877, rohový dům vpravo upro-střed budova Seifertovy tiskárny, později objekt přestavěn na kavárnu, dnes je zdesídlo Komerční banky.


9. Stará radnice (dnes muzeum) roku 1916, kdy se zřítil přední trakt budovy, opra-va a rekonstrukce trvala do roku 1926.

10. Mírové náměstí v době, kdy zde bylo autobusové nádraží, vzadu vedle muzeaje vidět zakrytá proluka po tzv. Husníkovských domech, zbořených roku 1938.Proluka byla zastavěna v padesátých letech 20. století.


11. Jižní fronta Mírového náměstí, renesanční dům vlevo je objekt U Černého orla,dva sousední domy byly kolem roku 1880 strženy a na jejich místě postaven ob-jekt městské spořitelny, zároveň zde vznikla nová ulice, spojující náměstí s Mácho-vými schody.

12. Jižní strana Mírového náměstí s budovou U Černého orla před rekonstrukcí,vpravo objekt České spořitelny.


13. Jihozápadní část Mírového náměstí po roce 1860, rohový dům U Kamennéhojelena je zde zachycen ještě před přestavbou.

14. Severozápadní část Mírového ná-městí po roce 1860, v rohovém rene-sančním domě bývala v minulosti lito-měřická pošta, roku 1869 dům přesta-věn v neogotickém stylu.


15. Severní fronta Mírového náměstí s pohledem do ulice 5. května. Tatoulice původně končila v ulici Okružní, spojnice do ulice Na Valech bylaproražena při stavbě armádního velitelství v letech 1906–1907.

16. Předsunutá bašta u Dlouhé brány z počátku 16. století, v 19. stoletísloužila jako vězeňská kaple. Objekt byl zrekonstruován po roce 1990,dnes je zde restaurace. Přilehlá opevnění byla z větší části zbořena, stejnětak i barokní brána v popředí a budova věznice v pozadí.


17. Dolní partie Dlouhé ulice, domy v zadní části snímku po pravé straně bylyzbourány v souvislosti s budováním křižovatky Na Kocandě koncem padesá-tých let 20. století.

18. Dlouhá ulice, dům čp. 181m, poškozen bombardováním v květnu 1945,nově postaven nejprve opět jako prodejna obuvi (před válkou zde byla prodej-na firmy Baťa), dnes sídlo Všeobecné zdravotní pojišťovny.


19. Dlouhá ulice, dům čp. 208m, poškozen bombardováním v květnu 1945 a poz-ději stržen, na jeho místě postaven nový objekt.

20. Roh ulice Dlouhé a Na Valech, nízké budovy v popředí zbourány při stavběkřižovatky Na Kocandě.


21. Roh Dlouhé ulice a Kapucínského náměstí, nárožní budova stržena roku 1974,na jejím místě postaven nový objekt.

22. Národní dům na rohu Dlouhé ulice a Kapucínského náměstí, roku 1945 po-škozen při bombardování a ze dvou třetin stržen, na jeho místě vyrostl v poloviněpadesátých let nový objekt, v zadní části kino Beseda, dnes fitness centrum stejné-ho jména.


23. Dlouhá ulice a Kapucínské náměstí, následky bombardování v květnu 1945.

24. Roh ulice Dlouhé a Velká Dominikánská, objekty ve spodní části Dlouhé ulicezbořeny v padesátých letech 20. století v souvislosti s budováním silničního ob-chvatu a křižovatky Na Kocandě.


25. Bývalý Pfalzův špitál, tzv. Trojče, Pfalzské náměstí a konec Dlouhé ulice. Pfalz-ské náměstí bývalo zhruba v místě dnešní křižovatky Na Kocandě, barokní Trojčestrženo roku 1961.

26. Konec Dlouhé ulice s barokním špitálem zvaným Trojče dva roky před jeholikvidací roku 1961, vlevo začátek ulice Na Kocandě.


27. Objekt tzv. gotického Dvoj-čete v dvorním traktu Jezuit-ské ulice v roce 1955, rekon-struován v osmdesátých letech20. století.

28. Jezuitská ulice s budovou bývalé jezuitské rezidence a starého gymnázia, kdepo roce 1919 přechodně sídlila i česká měšťanská škola. Budova starého gymnáziastržena roku 1947.


29. Jezuitská ulice, po levé straně ulice budovy někdejšího jezuitského seminářea starého gymnázia. Budova starého gymnázia stržena roku 1947.

30. Roh ulic Kostelní a Jezuitská, objekt nazývaný Králíček před rekonstrukcí.


31. Roh ulic Michalská a Krajská, v pozadí roku 1906 zlikvidovaný objekt barok-ního dominikánského noviciátu, stojícího vedle budovy dnešního oblastníhoarchivu.

32. Někdejší Krajské náměstís budovou dominikánského no-viciátu, po levé straně vchod dobudovy tehdejšího okresníhoúřadu, dnes oblastní archiv.


33. Dominikánský kostel sv. Michala na rohu ulic Krajská a Michalská, zboře-ný roku 1838, vpravo budova krajského, později okresního úřadu, dnes oblast-ní archiv.

34. Pohled z Dómské ulice na relikt Michalské brány před jejím zbouránímv šedesátých letech 19. století.


35. Původní tvář Lidické ulice od Tyršova náměstí po roce 1870.

36. Novobranská ulice, výstavba domu čp. 138m na rohu ulic Novobranskáa Okružní.


37. Ulice Na Valech a Novobranská kolem poloviny devadesátých let 19. století.

38. Roh ulic Novobranská a Na Valech. Budovy uprostřed byly sídlem Pickertovytiskárny a vydavatelství.


39. Velká Dominikánská ulice roku 1875 před proražením dnešní Zítkovy ulice.

40. Hospital St. Crucis veVelké Dominikánské ulici.


41. Klášterní ulice, poslední dva domypo levé straně čp. 90m a 91m demolo-vány roku 1974, na jejich parcelách po-staven bytový dům.

42. Roh ulic Mostecká a Mezibraní kolem roku 1880. Ulice Mezibraní ve své teh-dejší podobě neexistuje, byla zcela proměněna při budování silničního obchvatua přeložce železniční trati v letech 1956–1957.


43. Stará Mostecká ulice s Jezuitský-mi schody, domy v popředí zbourányv letech 1956–1957 při přeložce že-lezniční trati.

44. Postranní ulička se schody ústící-mi do ulice Stará Mostecká, zbořenov letech 1956–1957 při přeložce že-lezniční trati.


45. Roh ulic Stará Mostecká a Labská roku 1957, demoliční práce v souvislostis přeložkou trati.

46. Pohled z Kapucínské ulice na důmčp. 216m ve Vavřinecké ulici, spolu sesousedním čp. 215m v květnu 1945 po-škozen bombardováním a stržen.


47. Vavřinecká ulice s budovou církevní dívčí školy Karla Boromejského.

48. Vyústění Máchových schodů do Jarošovy ulice.


49. Pohled na předměstí Dubina, v pozadí bývalá jezuitská rezidence, za ní kostelZvěstování Panny Marie, původní městské opevnění ještě před revitalizací.

50. Vyobrazení kapituly na Dómském náměstí ve stavu roku 1651, v popředí dom-ky na předměstí Rybáře.


51. Kapitulní konzistoř na Dómském náměstí před přestavbou v osmdesátých le-tech 19. století, kdy byla budova zvednuta o druhé patro.

52. Stavba věže při katedrá-le sv. Štěpána.


53. Mariánské náměstí a začátek Švermovy ulice, rohový dům dnes neexistuje.

54. Pekařská ulice na počátku 20. století. Některé domy jsou dnes výrazně přesta-věny.


55. Švermova ulice po roce 1910.

56. Předměstské domky ve Svatováclavské ulici.


57. Spojnice ulic Svatojiřská a Horní Rybářská s bránou do prostoru, kde stávalkostel sv. Jiří.

58. Kostel sv. Jiří, zbořenýpo 1876.


59. Pohled na předměstí Rybáře, v popředí regulační práce na Labi.

60. Pohled do ulice Horní Ry-bářská se zámečnictvím Ludwi-ga Lipperta na začátku 20. sto-letí.


61. Tyršovo náměstí s budovou měšťanského pivovaru v období první republiky.Zaměstnanci pivovaru připraveni k rozvážce piva koňským spřežením i náklad-ními vozy.

62. Původně gotický palác litoměřického hradu ze strany od parku v ulici Na Va-lech v roce 1961. Roku 1786 byl v jeho prostorách zřízen pivovar, po jeho zrušeníroku 1945 zde byly až do osmdesátých let 20. století sklady ovoce a zeleniny. V sou-časnosti je objekt zrekonstruován.


63. Litoměřický hrad, dvorní trakt ve směru do Tyršova náměstí v roce1961. Vlevo dům čp. 68m, v této době sloužil k bydlení.

64. Zbytky městských hradeb a dvorních traktů historických domů od ji-hozápadu po roce 1900.


65. Pohled na zbytky městských hradeb a dvorních traktů historických domů odjihozápadu po roce 1900, v popředí zajímavý dům s pavlačí.

66. Litoměřické hradby od ulice Na Valech před jejich rekonstrukcí.


67. Objekt hradební bašty, tzv. Hvězdárny,s hospodářským dvorem měšťanského pivo-varu.

68. Objekt hradební bašty, tzv. Hvězdárny, a přilehlého městského opevnění předrevitalizací. Přilehlá zástavba byla zbořena, dnes je zde park.


69. Pohled na předměstí Zásada s ulicí Křížovou a kostelem sv. Vojtěcha.

70. Předměstí Zásada s objektem bývalé katovny nad korytem Pokratického poto-ka. Domy v popředí neexistují, poslední byly strženy při stavbě sídliště Zásadaroku 1980.


71. Ulice Na Valech s budovou Německé lidové banky, vedle ní na místě dnešníhoparkoviště řada stodol stržených roku 1974.

72. Ulice Na Valech, demolice stodol, které stávaly mezi budovou kdysi krajského(dnes okresního) soudu a sídlem někdejší Německé lidové banky. Dnes je na je-jich místě parkoviště.


73. Budova bývalé reálky v ulici Na Valech, roh ulice Osvobození, v levé části sním-ku naproti školní budově dnes stojí pošta, postavená roku 1899.

74. Bývalá německá reálka s pomníkem Josefa II., odstraněným po roce 1918.


75. Ulice Na Valech s budovou krajského soudu a stodolami strženými roku 1973,na jejichž místě vyrostly bytové jednotky pro potřeby zaměstnanců vězeňské strá-že. Nízká řadová zástavba na protější straně již také neexistuje.

76. Pedagogium, ústav pro vzdělávání učitelů, stojící na místě pozdější budovyarmádního vojenského velitelství. Ulice 5. května v té době ještě nebyla proraže-na do ulice Na Valech.


77. Ulice Komenského s ústavem hluchoněmých, dnes Diecézní dům kardinálaTrochty. Budova v pozadí původní objekt ústavu.

78. Horní část ulice Na Valech před jejím vyústěním do Masarykovy ulice, na sním-ku původní podoba někdejších Klecanského sadů.


79. Roh ulic Na Valech a Masarykova z doby na přelomu století. První dům zpravabyl zbořen roku 1933, kdy byla propojena do té doby slepá ulice Tolstého s ulicíNa Valech.

80. Spodní část Masarykovy ulice ve směru do centra, na pravé straně uprostředdodnes stojící budova někdejší restaurace Volyň. Ostatní domy po pravé straně,podobně i první domy zleva zbourány v souvislosti se stavbou sídliště Zásada roku1980.


81. Demoliční práce v souvislosti s přípravnými pracemi na výstavbě sídliště Zása-da, Rohový dům ulic Turgeněvova a Masarykova těsně před odstřelem roku 1980.

82. Masarykova ulice u železničníhopřejezdu trati Teplice – Liberec v ob-dobí před druhou světovou válkou.


83. Rooseveltova ulice v druhém desetiletí 20. století, zastavěna je pouze severnístrana ulice, na jižní stojí pouze budova někdejších městských lázní z roku 1913.

84. Rooseveltova ulice na po-čátku 20. století.


85. Palachova a Rooseveltova ulice s původní podobou kina Elektra, dnes kinoMáj. Pravá strana v letech 1913–1951 samostatné ulice (Ohornova, později Strou-pežnického) je prozatím nezastavěná.

86. Spojnice ulic Palachova, Tolstého, Boženy Němcové a Palackého před druhousvětovou válkou.


87. Základní škola v ulici Boženy Němcové, někdejší německá chlapecká obecnáa měšťanská škola, svah od školy dnes zastavěn vilami.

88. Prostor dnešní křižovatky Na Kocandě a konce Dlouhé ulice, v levé části bu-dova barokního špitálu tzv. Trojčete. Budovy byly posupně bourány od polovinypadesátých let do roku 1961.


89. Prostor dnešní křižovatky Na Kocandě, někdejšího Pfalzského náměstí v po-hledu z ulice Na Valech, vlevo začátek ulice Na Kocandě s někdejším hostincemstejného názvu, vpravo vyústění ulice Dlouhá. Celý prostor se proměnil v sou-vislosti s budováním silničního obchvatu města a křižovatky Na Kocandě.

90. Hostinec Na Kocandě se stejnojmennou ulicí, hostinec i protilehlé domy po-stupně zbořeny, samotný hostinec roku 1959.


91. Roh ulic Na Kocandě a Alšova, dům vlevo zbourán při stavbě sídliště Kocandakoncem šedesátých let 20. století.

92. Zeměbranecká pěchotní kasárna (později kasárna Jiřího z Poděbrad) postup-ně budovaná od roku 1888. Volná plocha v popředí dnes zastavěná.


93. Ulice Osvobození v úseku s vyústěním do Rooseveltovy ulice, levá strana uliceve směru od města je na snímku stále nezastavěná.

94. Žižkova ulice u parku s evangelickým kostelem z roku 1902, zadní část uliceu kostela byla zastavěna až po druhé světové válce.


95. Městský park, dnešní Jiráskovy sady zachycující parkovou úpravu v podobě,kterou již dnes neznáme.

96. Rozestavěný objekt české měšťanky ve Svojsíkově ulici, roku 1953 se do ob-jektu přestěhovalo dnešní gymnázium Josefa Jungmanna.


97. Šaldova ulice, objekt nalevo dnes slouží litoměřické speciální škole.

98. Ulice 28. října, její výstavba na počátku 20. století.


99. Dalimilova ulice od křižovatky Na Kocandě, domy v popředí demolovány roku1968.

100. Mlýnské předměstí, tvářnost této části města se zcela proměnila v letech1956–1957, kdy byla čtvrť zbourána při přeložce železniční trati.


101. Mlýnské předměstí, zbořeno v letech 1956–1957 při přeložce železniční trati.

102. Labská ulice byla téměř celá vybourána v letech 1956–1957 při přeložce že-lezniční trati.


103. Labská ulice, domy na foto-grafii zmizely v letech 1956–1957při přeložce železniční trati.

104. Partie při Labi v prostorupod Labskou ulicí. Litoměřickézákoutí bylo pohlceno demoličníčinností předcházející výstavběnového vedení železniční trativ letech 1956–1957.


105. Barokní městská sýpka z 18. století na nábřeží, zbourána roku 1958.

106. Litoměřický přístav poblíž mostu pocházejícího z roku 1859.


107. Pískaři na Labi, žánrový obrázek zaniklého povolání.

108. Ulice Velká Mlýnská na konci 19. století, zbořena v letech 1956–1957 při pře-ložce železniční trati.


109. Kapucínský klášter a kostel z ulice Mezibraní před revitalizací.

110. Vavřinecké schody, které vedly z Vavřinecké do Velké Mlýnské ulice. Scho-dy byly zrušeny roku 1956 při přeložce železniční trati.


111. Původní nábřeží labského ramene, vlevo uprostřed Mlýnský ostrov s Con-rathovými mlýny, úplně nalevo cíp Střeleckého ostrova. Rameno mezi oběma ost-rovy bylo zasypáno počátkem 20. století.

112. Střelecký ostrov se střeleckým pavilonem vybudovaným pro litoměřické os-trostřelce roku 1827, později zde byla výletní restaurace. Objekt zbořen počátkemosmdesátých let 20. století.


113. Pohled na původní podobu ulice Marie Pomocné z roku 1854, která byla vý-razně proměněna při stavbě silničního obchvatu a autobusového nádraží koncempadesátých let 20. století.

114. Kaplička Marie Pomocné v ulici Marie Pomocné, dnes již neexistuje.


115. Vyústění ulice Stará Mostecká na litoměřický most postavený roku 1859.Na mostě můžeme vidět původní barokní sochy.

116. Litoměřický most v podobě z roku 1859, vyúsťující na Starou Mosteckou uli-ci spojenou Jezuitskými schody s centrem města.


117. Celkový pohled na první litoměřický most se železnou konstrukcí z roku1859.

118. Výstavba nového mostu roku 1906 a současná demontáž původního mostuz roku 1859.


119. Technika na stavbě nového mostu v letech 1906–1907.

120. Rozšiřování vozovky Tyršovamostu.


121. Veřejná plovárna na Střeleckém ostrově, první veřejná plovárna zde byla ote-vřena již v sedmdesátých letech 19. století.

122. Městská plovárna na Písečném ostrově, zřízená ve dvacátých letech 20. sto-letí.


123. Železnice rakouské severozápadní dráhy byla dána do provozu 1. ledna1874, o něco později vybudována vlaková zastávka v prostoru pod kaplí sv. JanaKřtitele.

124. Železniční tunel rakouské severozápadní dráhy vedl pod někdejším jezuit-ským seminářem a vyúsťoval pod zdmi kapucínského kláštera. Svému účelu slou-žil až do roku 1957.


125. Bývalé litoměřické vápenky a cihelny, na části někdejšího prostoru cihelenvyrostlo v letech 1972–1976 stejnojmenné sídliště.

126. Dělostřelecká kasárna Pod Radobýlem v době první republiky.


128. Nová vilová čtvrť ze směru od Mostné hory, která se začala budovat na počát-ku 20. století. Na snímku vidíme velké, stále nezastavěné plochy.

127. Březinova cesta, ve dvacátých letech 20. století se zde začaly stavět prvnídomy a vilky, v té době je však nová ulice stále ještě bez názvu.


kotyzová, i. - kotyza, o. 2011: zmizelé Čechy: litoměřice. paseka, praha - litomyšl, 88 pp. +...

Documents