2015

OSU

OSU vlastně ani není souborem jako takovým. Už od počátku svého studia si všímám divných a jinak zajímavých věcí na chodbách a v ateliérech fakulty umění a zachytávám je pro sebe jen tak, bez další ambice. Až letos vznikla z některých snímků výstava, kter-ou jsme dali dohromady s Lucií Kuklišovou, bývalou studentkou Ostravské univerzity – nyní na FAMU. S výběrem nám pomohl Lukáš Bártl, který pro výstavu napsal také text.

“Ateliéry uměleckých škol bývají vždy podivná místa. Rozmanitost vzhledu jejich interiérů se blíží k nekonečnu a leží někde mezi alchymistickou dílnou z dob Rudolfa II a hospodou páté cenové kategorie. Někdy blíže k jednomu, někdy k druhému, někdy také oboje zároveň. Chvílemi jakoby ateliéry žily úplně vlastním životem, vlastní proměnou v čase. Tuto – poněkud romanticky popsanou tvář – však nevyjevují neustále. Po většinu roku jsou totiž místy zcela obyčejných a praktických starostí, od kdesi ztraceného hrnku na kávu, po zaseknutý skener na negativy. Oboje vás sice může rozčílit, ale s obojím se nakonec musíte vyrovnat, protože jinak nemůžete příjemně posedět s kamarády, ani pracovat dál. Přičemž oboje je ateliérům vlastní a na rozdíl od jejich vzhledu se jedná o veličiny konstantní.

Musím se přiznat, že když mi Adam s Luciou poprvé sdělili, že si jako téma své společné výstavy ve Středním formátu určili prostředí ostravského ateliéru, radostí jsem zrovna neoplýval. Přišlo mi to jako ona „z nouze ctnost“. A možná i trochu byla. Nicméně i přesto se mi jejich potřeba vyrovnat se s tím podivným prostorem zamlouvá čím dál více. Snad i proto, že jim jednoduše není těch několik metrů čtverečních lhoste-jných a nakonec je velmi přirozené na ně zaměřit pozornost. Vhodně se také spojuje vnímání obou autorů. Zatímco Adam poznává skrze fotografii spíše svět, Lucia spíše sebe, a tak vidíme ateliér v obou výše naznačených polohách. Jednou jako místo onoho posezení nad šálkem kávy (je všude skutečně káva?) a podruhé jako laboratoř. Přičemž žádná z fotografií nebyla vytvořená pro tuto výstavu, což jim přidává na přirozenosti. Tu podtrhuje i název samotné výstavy – totiž Výstava. – který by divák neměl chápat jako impotenci obou autorů, ale právě jako výraz skromnosti, obyčejnosti a přirozeno-sti vybraného tématu, totiž ateliéru (nejen) Lucie Kuklišové a Adama Kenckého.”

ARCHIV

„Ten snímek byl velice starý. Byl kartonovaný, měl ohmatané rohy a vybledlou sépiovou barvu: nepříliš zřetelně ukazoval dvě stojící děti na konci dřevěného pavilonu, jemuž se tehdy říkalo Zimní zahrada. Matce bylo tehdy pět let (1898), jejímu bratrovi sedm. Bratr se opírá zády o zábradlí na můstku, na které položil svou paži; matka, jež stojí dál a je menší, se dívá přímo; fotograf jí určitě říká: „Trochu dopředu, aby tě bylo vidět“; Spojila si ruce, jedna drží druhou za prst v neobratném gestu, jaké dělají právě děti.“

Roland Barthes – Světlá komora

Dostal jsem od dědy velkou krabici náhodně smotaných negativů, starých skoro 50 let. Možná, že tak dlouho se na ně nikdo ani nedíval. Vytekla do nich nejméně jedna baterka. Vyžrané a slepené kusy jsem musel vystříhat nůžkama, restaurátoři by ze mě asi neměli radost. Potom nastalo období praní, sušení, skenování...

Moje babička začala zapomínat. Nedávno jsem u ní byl a dvakrát během několika minut se dědy ptala na totéž. Věci, které se staly dávno si dokáže vybavit hned, ale krátkodobá paměť ji opouští, zapomíná slova, těžko se jí vyjadřuje, stydí se, a tak raději moc nemlu-ví. Její máma, moje prababička, trpěla stejnou nemocí. Asi čtyřletý stojím u její postele, vedle mě moje roční sestra – máme to na videu. „Postav se vedle starky,“ říká můj otec. Její obličej si nevybavuju, ale z fotek ji rozeznám. V jejím pokoji to zvláštně vonělo. „Kolik vám tady platí?“ Zeptala se prý krátce před smrtí své dcery, mojí babičky. Bojím se, aby se mě ona taky takhle jednou nezeptala.

Je to zvláštní. Děda chtěl tu krabici vyhodit. Dobrovolně by se vzdal vzpomínek na společný život s babičkou, i když ona na něj začíná pro svou nemoc nedobrovolně zapomínat. Vyhodil by ty negativy nevědomky, a nebo schválně? Jak by na ni působil pohled na fotografii s lidmi, na které pozná sebe, ale nikoho dalšího? Možná, že zbavení se takových fotografií může fungovat i jako ochrana.

adam.kencki@gmail.comhttp://cargocollective.com/adamkencki

Education:General High School in Karviná 1998 - 2006Bc. degree College of Polytechnics Jihlava (Economy and Tourism) 2006 – 2011University of Economy in Bydgoszcz (Recreation and Tourism) 2008Ryslinge Hojskole, Denmark (Photography and Multimedia) 2011BcA. degree Ostravien university in Ostrava, Department of Photography 2012 -

Exhibitions:Ryslinge Hojskole, Denmark 20111_7 Gallery, Ostrava, Czech Republic 2013Photo no Photo, Slezské Rudoltice, Czech Republic 2013Galerie Borovského, Karviná, Czech Republic 2013K Galeria, Lisboa, Portugal 2013Klub Vrah, Frýdlant nad Ostravicí, Czech Republic 2014Analog, Photo no Photo, Slezské Rudoltice 2014Střední Formát, Olomouc, Czech Republic 2014Percipi Gallery, Amsterdam, Netherlands 2014