3 | 2017 Čtvrtletník posluchačů a příznivců

stanice Český rozhlas Vltava

Pát

ek

NO

C

0.

00–0

.30

O

sudy

0.

30–1

.30

S

oudo

bá h

udba

1.

30–2

.00

K

onte

xty

rep

ríza

2.

00–3

.00

N

oční

vln

a ja

zzu

3.

00–4

.30

S

díle

né v

ysílá

ní s

e st

anic

í D-D

ur

4.

30–6

.00

P

artit

ury

RÁ

NO

6.

00–9

.30

M

ozai

ka (

včet

ně r

ubrik

– R

anní

úva

ha,

BáS

ně

ní, A

lbum

dne

, Ese

j)

9.

30–1

0.00

Ja

zzof

on

10

.00

–11.

00

Viz

itka

11

.00

–11.

30

Pas

áže

11

.30

–12.

00

Osu

dy

OD

PO

LED

NE

12

.00

–12.

10

Zprá

vy a

kul

turn

í ser

vis

12

.10

–13.

00

Pole

dní k

once

rt

13

.00

–13.

45

Re

flex

e: D

ivad

lo!

13

.45–

13.5

5

Rak

ousk

ý ro

k

14

.00

–14.

30

Sta

ří m

istř

i

14

.30

–15.

00

Poví

dka

15

.00

–16.

00

Odp

oled

ní k

once

rt

16

.00

–17.

30

Art

Caf

é

17

.30

–18.

00

Kon

tex

ty

18.

00–1

8.30

Ja

zzov

ý po

dveč

er

18

.30

–19.

00

Čet

ba n

a po

krač

ován

í

19.

00–2

0.00

V

izit

ka rep

ríza

VE

ČE

R

20.

00–2

2.00

K

once

rtní

sez

óna.

Živ

ě z 

evro

pský

ch p

ódií

22.

00–2

3.00

R

ádio

Dad

a

23.

00–2

3.45

R

efl

exe:

Div

adlo

! rep

ríza

23

.45–

0.00

S

trán

ky n

a do

brou

noc

Ned

ěle

NO

C

0.

00–1

.00

O

áza

1.

00–2

.00

R

ádio

Dad

a repríza

2.

00–4

.30

Č

Ro

Jazz

vys

ílá n

a vl

nách

ČR

o V

ltavy

4.

30–6

.00

P

artit

ury

RÁ

NO

6.

00–7

.00

R

eflex

e: H

isto

rie/

Filo

zofi

e! rep

ríza

7.

00–8

.00

D

ucho

vní h

udba

8.

00–9

.00

S

pir

itu

ála

9.

00–1

0.00

B

ohos

lužb

a

10

.00–

10.3

0

Kni

žní p

ól

10

.30

–11.

00

Con

cert

ino

11

.00

–12.

00

Roz

hlas

ový

seri

ál

OD

PO

LED

NE

12

.00

–12.

05

Pole

dní z

vony

12

.05–

13.0

0

Pole

dní k

once

rt

13

.00

–14.

00

Vík

end

ová

Moz

aika

14

.00

–15.

00

Rad

iodo

kum

ent rep

ríza

15

.00

–16.

00

Mus

ica

Ant

iqua

16

.00

–17.

00

Rep

ete

17

.00

–18.

00

Sou

zvuk

18.

00–1

8.30

M

usi

Caf

é

18

.30

–19.

00

Čet

ba n

a po

krač

ován

í

19.

00–2

0.00

S

edm

é ne

be

VE

ČE

R

20.

00–2

1.00

S

chůz

ky s

lite

ratu

rou

21.

00–2

3.00

Fu

turi

ssim

o

23.

00–2

4.00

S

pir

itu

ála repríza

Pro

gram

ové

zm

ěny

Moz

aika

: ran

ní k

ultu

rní z

prav

odaj

ství

už

od 6

.00.

Obs

ahuj

e no

vě b

ásni

ckou

rub

riku

BáS

ně

ní,

Alb

um d

ne a

Ese

j.

Psá

no k

urzi

vou →

Ese

j, ka

ždý

všed

ní d

en o

d 9.

10.

Jazz

ofo

n: k

aždý

vše

dní d

en o

d 9.

30.

Tryl

ek →

Sta

ří m

istř

i, ka

ždý

všed

ní d

en o

d 14

.00.

Kab

inet

→ P

ovíd

ka, k

aždý

vše

dní d

en o

d 14

.30.

Od

po

led

ní m

ozai

ka +

Čaj

ovna

→ A

rtC

afé,

každ

ý vš

ední

den

od

16.0

0.

Jazz

ový

pod

več

er: O

d po

nděl

í do

sobo

ty o

d 18

.00.

Pra

vide

lně

v út

erý

Pří

má

link

a R

ud

y Li

nka

a v

sobo

tu S

lad

ké je

žít

.

Klu

b ro

zhla

sové

hry

→ S

ouč

asná

hra

,

každ

é út

erý

od 2

0.00

.

Pát

eč

ní v

eč

er →

Ve

čer

na

tém

a,

každ

ou s

třed

u od

20.

00.

Rad

ioat

elié

r: K

aždo

u st

ředu

od

22.0

0.

Str

ánk

y na

dob

rou

noc:

kaž

dý v

šedn

í den

od

23.4

5.

Rad

iod

okum

ent:

pre

mié

ra v

e čt

vrte

k 20

.00

a re

príz

a v

nedě

li 14

.00.

Roz

hla

sový

ser

iál:

v ne

děli

od 1

1.00

.

Ad

lib

itu

m +

Fon

ogra

my →

Rep

ete,

každ

ou n

eděl

i v 1

6.00

.

Svě

t ji

né h

ud

by:

v s

obot

u od

23.

00.

Kon

cert

ní s

ezón

a Ja

zz &

Wor

ld L

ive:

každ

ý čt

vrte

k od

21.

00.

vlta

va.r

ozhl

as.c

z

Sob

ota

NO

C

0.

00–1

.00

O

áza

1.

00–2

.00

Ze

lný

rynk

2.

00–4

.30

Č

Ro

Jazz

vys

ílá n

a vl

nách

ČR

o V

ltavy

4.

30–6

.00

P

artit

ury

RÁ

NO

6.

00–7

.00

S

chůz

ky s

lite

ratu

rou repríza

7.

00–8

.00

R

anní

kon

cert

8.

00–1

1.30

V

íken

dová

pří

loha

11

.30

–12.

00

Kla

sick

á po

vídk

a

OD

PO

LED

NE

12

.00

–12.

10

Zprá

vy a

kul

turn

í ser

vis

12

.10

–13.

00

Pole

dní k

once

rt

13

.00

–13.

30

Vík

end

ová

Moz

aika

13

.30

–14.

00

Od

pos

lech

y

14

.00

–15.

30

Roz

hlas

ové

jevi

ště

15

.30

–17.

00

Kon

cert

týd

ne

17

.00

–18.

00

Re

flex

e: H

isto

rie/

Fil

ozo

fie!

18.

00–1

8.30

Ja

zzov

ý po

dveč

er –

Sla

dké

je ž

ít

18

.30

–19.

00

Čet

ba n

a po

krač

ován

í

19.

00–2

0.00

R

efl

exe:

Op

era!

VE

ČE

R

20.

00–2

2.45

O

pern

í več

er

22.

45–2

3.00

S

vět

poez

ie

23

.00

–0.0

0

Svě

t jin

é hu

dby

Rosa Körperlichkeit Tür Schädel mit Farbkarte

Lena Knilli | 2017

02

Vltavské novinky

0823

16

Rakouský rok

38

Průvodce světem kultury

Herman Broch

1414

Čína

18

08

08

Martin Luther

08

Jáchym Topol

24

32

1422

Osudy Jiřího Stivína

39

Molyneuxova otázka

Kavárna

08

25

30 34

Uhlovo proto

Výběr z programu ČRo Vltava

Profil: Leny Knilli

20

Ingeborg Bachmannová

11

Rusko

1428

08

14

14

26

36

Robert Musil

Eurorádio

21

Ota Pavel

12

Hugo von Hofmannsthal

29

R(a)dio(custica)

Český rozhlas Jazz

Rakouská hudba

0832

Klub Vltava

Když jsem přemýšlel, co napsat do úvodníku tohoto speciálního čísla Magazínu Vltavy, napadlo mě přísloví: „Kdo se bojí nového, nezaslouží se starat o staré.“ Vskutku, kdo by si mohl vážit ochránce tradice, jenž se schovává před poryvy nového věku? Jeho úkolem přece je nechat tradiční projít zkouškou nových souvislostí a estetických norem, aby se ukázalo, zda a že za něco stojí. Proto se ta citovaná věta – v níž se skrývají i další vrstvy dějinného sebevztahu, o který se tak málo staráme – báječně hodí k magazínu, představujícímu nové vysílací schéma stanice Vltava.Nové schéma je pokusem chránit staré tím, že jej vpustíme do prostoru nových současných souvislostí. Vysílání se nejenom zpřehledňuje přechodem do publicistických, slovesných a hudebních bloků, ale především se oživuje novými pořady, současnější odvážnější dramaturgií a větším důrazem na uměleckou a kritickou kvalitu. Omlazujeme, inovujeme, nikoli kvůli diktátu módu, nýbrž abychom prozkoumali, co tímto ohněm projde jako skutečná „klasika“.Větší kulturní a společenská otevřenost bude Vltavě slušet. Věřím, že to oceníte i vy, naši posluchači, a že nám tak společně dojde, že umění tu není primárně kvůli kráse, ale aby proměňovalo a inspirovalo naše životy.Krásný a inspirativní poslech „nové“ Vltavy!

Petr Fischer

Programové tipy stanice Český rozhlas Vltava

od 1. 10. | Četba na pokračování – Jáchym Topol: Citlivý člověk (čte Petr Čtvrtníček)

od 8. 10. každou neděli na Vltavě Jon Canter: Boswellovy životy

19. 10. | Koncertní sezóna: Jazz & World Live. Ella & Dizzy v Royal Albert Hall v Londýně.

20. 10. | Rádio Dada. Vyvážená revue Ondřeje Cihláře

22. 10. | Sedmé nebe s Robertem Nebřenským. Hudebníci o hudbě.

18. 11. | Ingeborg Bachmannová: Dobrý Bůh z Manhattanu

5. 12. | Peter Handke: Proč kuchyň?

24. 12. | Hugo von Hofmansthall: Kdokoli

Od 27. 12. | Heinrich Böll: Chléb mladých let

„Klasika“ v novém

2

Když se v dávných dobách adepti filozofie učili hérakleitovskou poučku, že „Vše plyne“, „Panta rhei“, byla to ještě poněkud kacířská srážka s pevným světem mýtu, na jehož uchovávání pracovaly společnosti celá staletí. Dnes, kdy se světem prohání jedna móda za druhou a jediná generace během života prožije dva tři čtyři stupně technické revoluce, Hérakleitovu větu považujeme za samozřejmost. Je ovšem otázka, zda ji v tomto snadném přijímání rozumíme.Hérakleitovská moudrost nespočívá v tom, že v běhu času rezignujeme na cokoliv pev-nějšího, protože čas rozloží vše do jedné šedivé hmoty, v níž se dříve nebo později utopíme. Hérakleitos není dekadent ani životní pesimista, natož melancholik, který by plakal nad smutným osudem člověka. Jeho slavná věta o plynutí je naopak připo-mínkou, že v běhu času musíme být připra-veni na proměny a že jim musíme jít naproti, protože sami sebe zachráníme jedině tehdy, když své vlastní postavení v rámci prou-dění světa budeme umět obhájit, vysvětlit jednou větou – když toku světa budeme rozumět.Proto se i stanice Vltava začíná od letošního roku proměňovat. Ne snad z nějaké neofilní posedlosti, která postihla moderní společ-nosti a drží je v neurotickém očekávání příchodu nového, ale právě proto, abychom rozuměli světu a svět lépe uslyšel nás. Má-li Vltava nabízet veřejnou službu publikům, která touží po kriticky pojímané umělecké tvorbě, zajímají se o kulturní dění a umění a kultura je jejich životní potřebou, pak nemůže zůstat uzavřena ve věži ze slono-viny, kterou charakterizuje strach ze všeho nového a jemuž se alibisticky a často velmi falešně říká „klasika“. Neofobie – strach z novot – je stejně nebezpečný virus jako neofilie neboli láska k novotám.Proměna vysílacího schématu Vltavy, kte-rou jsme v redakci po dlouhých debatách a přípravách připravili, se pokouší vyhnout oběma extrémům. Nebojíme se nového, chceme je naopak hltavě zkoumat, ale to rozhodně neznamená, že pro novou módu zapomeneme na staré dobré kusy. Vltava je dnes možná až příliš stará, a to především způsobem přemýšlení a oním podivným

strachem z nového – a to chceme změnit, abychom s Hérakleitem lépe rozuměli pro-měnlivému toku věcí a nebyli mimoběžní a anachroničtí.Nové vysílací schéma Vltavy splétá tři hlavní proudy. Zaprvé: silná publicistika v nových kritických řadách Reflexí a ve vzdělávacích sériích Kontexty, která vy-chází z kvalitní práce Mozaiky a nového odpoledního publicistického proudu názorů a kulturních informací ArtCafé. Publicis-tika, v níž se konečně objeví i speciální Operní magazín a taky Filozofie a moderní společenské vědy. Zadruhé jsou to kvalitní hudební pořady, uváděné s kritickým vhle-dem a s viditelným důrazem na aktuální evropské a světové dění. Český hudební život neprobíhá ve vzduchoprázdnu, proto potřebuje relevantní kontext. Tím je neje-nom kulturní Evropa, ale hlavně současnost, tedy soudobá hudba, od klasiky přes jazz po world music, hudba vznikající právě tady a teď. Nová Vltava bude klást důraz na kvalitu a bude chtít posluchačům nabídnout to nejlepší umění současnosti, tak abychom s čistým svědomím mohli světu říkat, že jsme nejenom kulturní, ale především ar-tové rádio.

To souvisí s třetím proudem proměny vysí-lacího schématu Vltavy, kterým je výrazná slovesná a dramatická tvorba. Na první pohled se nic zásadního nemění, jenom dramaturgie bude více myslet na současnost, a to i tam, kde se bude brát z minulosti, a na větší množství premiér, tak aby se zvý-šila nabídka nové rozhlasové tvorby a aby-chom i za dvacet třicet let mohli v rozhlase svědčit o tom, jak jsme přemýšleli tehdy na konci desátých let 21. století.S úctou ke starému, jež musí umět mluvit i v nových souvislostech současnosti, a s ra-dostí při objevování nového, vyráží stanice Vltava do blízké budoucnosti. Také novým programovým schématem chceme pomáhat kultuře a umění, i společnosti, která na kul-turní a umělecké souvislosti své existence snadno zapomíná. Naštěstí víme, že lidí, kteří mají podobnou starost o kulturu jako my, je v České republice pořád dost. A oni – VY – by zase měli vědět, že na Vltavě mají vždy prostor k tomu, aby se hérakleitovsky postavili mizení věcí, jež stále někam odté-kají. Přichází nová Vltava – prostor kulturní otevřenosti! Petr Fischer

OUVERTURAVLTAVSKÉ NOVINKY

Foto: Jiří Šeda

3

Když se podíváte do nového programového schématu, moc změn v souvislosti s literatu-rou, kulturními dokumenty a rozhlasovými hrami nenajdete. Je pravda, že jsme napří-klad vypustili čtvrteční rozhlasové kome-die a detektivky a jejich místo přenechali Radiodokumentu, který si svými kvalitami vydobyl přístupnější čas. Také je pravda, že s ohledem na páteční prémiové přímé přenosy z Evropské vysílací unie jsme se rozhodli proměnit Páteční večer ve stře-deční Večer na téma. Stránky na dobrou noc budou nově uzavírat všední dny a přivádět nás k půlnoci. Esejům (dříve uváděným pod názvem Psáno kurzívou) zase budou patřit dopoledne, povídkám z dřívějších kabinetů odpoledne. Ale jde o změny, které spíše učesávají dřívější nahodilé vltavské pro-měny. Eseje jako přímá reflexe společnosti a kulturního světa vyžadují soustředěný po-slech a blíží se rannímu kulturnímu zpravo-dajství, odpoledne je čas odpočinku a právě zde je místo pro příběh, situaci, zápletku.

Změna programu je ale, připusťme si to, evoluční. Nejde nám v žádném případě o bourání zavedených kvalit – a literatura tak, jak ji uvádíme, mezi ně jednoznačně patří. Literárně hodnotná díla současné i klasické literatury. Obsahově průbojné texty, polemizující i historický kánon. Okrajové literární kultury. Poezie i próza nejrůznějších stylů.Pokud ale něco změnit jde, pak je to počet premiérových pořadů. Vltava se totiž v po-sledních letech dostala v některých řadách na rekordně nízký počet premiér – a to je stav, který s ohledem na budoucnost i ve-řejnoprávní poslání rozhlasu nejde hájit. Od října bychom chtěli uvádět ve vybraných řadách více premiérových pořadů a máme radost, že naší touhu sdílí také vedení Českého rozhlasu. Čeká nás nabitý podzim i nadcházející rok v Četbách na pokračo-vání, v úterní Současné hře i sobotním Rozhlasovém jevišti, v řadě Eseje a napří-klad i v Osudech. Chceme-li se vztahovat

k současnosti – skrze současné i klasické texty –, je potřeba je vybírat a natáčet dnes.

Ručit za vysílání vlastní osobnostíPokud je základem redaktorské práce vý-běr, je potřeba objasňovat, z čeho vyplývá. Objasnit důvody, které nás vedou k uvedení té či oné povídky, toho či onoho dramatu. Vyjádřit se ze vztahu k literatuře, kterou vybíráme, a nabídnout vám tak díla, o něž byste třeba jinak nikdy neprojevili zájem. Zároveň vybírat díla pestrá, odrážející nej-různější perspektivy.Protože rozhlas není žádná hlásná trouba, ale setkání mezi posluchačem a redakto-rem, moderátorem, spisovatelem, myšlen-kou. Kulturní vícehlas tak tvoří samotné břehy Vltavy. Proto se například od října v Mozaice ráno budete setkávat s poezií ve výběru nejrůznějších kulturních osobností, a to v novém cyklu BáSnění.

Petr Gojda

VLTAVSKÉ NOVINKY 2

Foto: Jiří Šeda

UVÁDĚT STÁLE DOBROU LITERATURU, NEZAPOMÍNAT NA SOUČASNOST

4

Stanice Vltava byla odjakživa útočištěm milovníků klasické hudby. Takovou ji znáte a máte rádi. S novým schématem zůstanou některé oblíbené pořady: Trylek (nový název Staří mistři poněkud zpřesňuje jeho náplň) bude přinášet hudbu epochy klasicismu a ra-ného romantismu s komentářem a novým hlasem, Musica Antiqua nabídne sondy do hudby starších epoch, a to v podání špičko-vých souborů našich i zahraničních. Hudba bude znít před polednem i po něm, večer při-jdou na řadu žánry náročnější: opera a sou-dobá hudba. Ranní Rondo nabídne přehled vycházejících hudebních nosičů. Zdá se vám to povědomé? Je a není. Z en-tuziasmu obnoveného týmu redaktorů po celé léto vznikaly a vznikají pořady, v nichž chceme nahlížet hudbu z překvapivých úhlů a v nečekaných souvislostech. Jsou tu třeba dopolední Pasáže: tajuplné průchody mezi styly a žánry. Vejděte – a budete překvapeni, kam vás dovedou.

Prvotřídní sólisté, orchestry a dirigenti. Bezprostřední zážitky, které lze sdílet s dal-šími tisíci lidmi napříč Evropou – každý páteční večer přijdou ke slovu v řadě EBU Premium. Nepřipravíme vás o přenosy a záznamy koncertů našich prestižních festivalů. Hudba bude znít v pořadech slovesných – ústrojně navazovat na četbu, poezii a další literární pořady, hrát velkou roli v tematic-kých týdnech i při mimořádných příležitos-tech státních svátků.A protože nám to prostě nedá, o hudbě se bude hodně mluvit. Vzdělávací pořady typu Akademie přinesou témata zpracovaná do hloubky a vybízející k opakovanému poslechu. Hudební témata budou mít své místo ve vzdělávacích Kontextech. V po-řadu Reflexe chystáme diskuse nad tématy, která rezonují světem vážné i jazzové hudby. Kriticky, analyticky, zajímavě, civilně.

Máme hudbu rádi, veškerou. Od raných jednohlasých zpěvů přes barokní operu, hudbu inspirovanou folklorem, jazzové ex-perimenty 60. let minulého století, Dvořáka i Schönberga, Hábu i Cage. Považujeme za svou povinnost vytvářet prostor současné tvorbě, jakkoli z reakcí některých z vás víme, že není snadné najít si k soudobému jazyku cestu. Zkuste ji ale podniknout s námi, například skrze operní díla dvou současných skladatelů uznávaných za hra-nicemi, jejichž nahrávky budeme pořizovat: Miroslava Srnky (Make No Noise) a Mar-tina Smolky (Bludiště seznamů). Hudba nemusí ladit ani hladit. Hudba nemusí nic. Ale jsme rádi, že je tu s námi a my s ní.

Dita Hradecká

VLTAVSKÉ NOVINKY 3

Foto: Vojtěch Havlík

HUDBA. TO JE VŠE.

5

Společenský román z devatenáctého století by se klidně mohl celý odehrávat v operním divadle. Dnešní o něj nemusí ani zavadit – a nikdo si toho nevšimne. Opera je přesto ve společnosti stále přítomná, vzbuzuje spoustu emocí a stojí hromadu peněz. Operní domy zatím nikdo nevyhazuje do povětří, naopak se staví nová divadla a vznikají nová díla. Opera má dokonce tu moc, že milionkrát obehraná Carmen drásá city a drží publikum v elektrizujícím napětí pořád znovu a znovu, ačkoliv všichni vědí, že se pašerácká holka a Don José na konci nevezmou. Operní magazín Reflexe: Opera! bude před-cházet tradičnímu opernímu večeru na Vl-tavě každou sobotu. Bude místem setkávání se zasvěcenými hosty od skladatelů přes dirigenty a pěvce až po technický personál a nadšené příznivce žánru. Zprostředkuje nečekané pohledy na ověřenou klasiku i se-známení s úplnými novinkami. Kromě dění v české opeře se často podívá i do zahraničí a nejčastěji do snadno dosažitelných míst: Bratislavy, Vídně, Krakova, Drážďan, Mni-chova… Narušování stereotypů i bouřlivé emoce půjdou v operním vysílání Vltavy ruku v ruce. Určitě hned ve velkém janáč-kovském cyklu, který bude osou operního vysílání v roce 2018. „Opera je největší vynález v dějinách lid-stva,“ říkal skladatel Josef Berg. Vtrhla do evropské kultury zároveň s vynálezem jednohlasého zpěvu s harmonickým dopro-vodem a skupinka florentských intelektuálů na konci šestnáctého století sotva tušila, že z nápadu na obnovení řecké tragédie jednou vyleze něco jako Don Giovanni, Parsifal, Příhody lišky Bystroušky nebo Vojcek. Možná už Monteverdiho Orfeus byl za hranicemi toho, co si dovedli představit, a vůbec není jisté, co by říkali na sukces českého skladatele, který v Bavorské státní opeře dokráčel až na Jižní pól. Možná by se jen podivili, proč se inscenace opery Miroslava Srnky zatím nechystá v žádném českém divadle. Nepříjemné otázky a hle-dání odpovědí – třeba i bolestných – bude nedílnou součástí operního vysílání na Vltavě. „Opera žije!“ – a nikdo z návštěvníků operních představení o tom nepochybuje.

Jaký je ale její život v době, kdy hudební-kem může být podle Johna Cage každý? Velké nahrávací společnosti už nevládnou hudbě tak dominantně jako před dvaceti lety, šikovný youtuber si může z natáčení domácího videa udělat úspěšnou živnost a proniknout do showbyznysu sklepním oknem. Opera – má-li skutečně žít a ne jenom přežívat v hibernaci – se musí vy-manit z neskutečně drahých produkcí ve velkých divadlech. A nejenže musí, také to dělá – a jedním z ideálních míst pro nezá-vislé a pružně reagující produkce je právě rozhlas.

„Já tomu říkám kontrolované ječení,“ po-dotkl skladatel Rudolf Komorous na adresu školených operních velkohlasů. Není zda-leka jediný a shodne se v tom se spoustou lidí, kteří do opery nechodí a nejspíš by ani nepoužili slovo „kontrolované“. Krásný lidský hlas ale získává správným vede-ním sílu a charisma, které bez mikrofonu

ovládne několik tisíc posluchačů v hledišti. „Nehrajte to, zpívejte!“ usměrňuje vynikající mezzosopranistka Brigitte Fassbaender účastnice svých mistrovských kurzů. V roz-hlase nikdo nic neuhraje, celá opera je postavená výhradně na hudbě a ztvárnění rolí závisí výhradně na hlase. Proč každý nezpívá jako Pavarotti a proč tolik naděj-ných mladých hlasů nedokráčí k dospělosti, zatímco Alfredo Kraus zářil ještě v sedm-desáti letech? – Pěvci i hlasoví pedagogové k tomu jistě budou mít co říct.

„Na plytké rozkoše manželství a opery ne-mám odvahu,“ rýpnul si Johannes Brahms do žánru, který byl multimediální o něko-lik století dřív, než přišla multimédia do módy. Možná proto, že neznal rozhlas, kde se z opery stává velká dramatická píseň. Omamná, podmanivá, kriticky milovaná a žárlivě střežená.

Boris Klepal

VLTAVSKÉ NOVINKY 4

Foto: archiv Borise Klepala

OPERA

6

i letité poslechové zkušenosti. Vladimíra Franze vystřídají Robert Nebřenský, Pavel Klikar s Ondřejem Havelkou a další, často překvapivá jména. Pak jsou tu názvy pořadů, které již znáte, ale od října budou ve výhodnějším vysí-lacím čase a v širším obsahovém zacílení. Live nahrávky z koncertů, ať už z vlastní výroby nebo z nepřeberné nabídky Evrop-ské vysílací unie shrne pořad Jazz World Live. Ve čtvrtek od devíti do desíti hodin večer uslyšíte třikrát týdně jazz a jednou týdně world music. Kvůli pořadu Oáza si od října nebudete muset dávat v sobotu budíka na pátou hodinu ranní. Relaxovat při klidné medi-tativní hudbě nebo nechat se povzbudit při aktivizujících zvucích budete moci v sobotu i neděli mezi půlnocí a první hodinou ranní. Vedle Jiřího Mazánka, známého ze skupiny Relaxace a z řady publikací o józe, tantře nebo orientální hudbě, uslyšíme ukázky ze své specializované oblasti uvádět Josefa Sedloně s ambientní elektronickou hudbou, Kateřinu Andršovou, Ivanu Radechovskou a další.

Hodinovou stopáž pořadu Svět jiné hudby naplní ji, jak jinak, Petr Slabý, zaměřený na improvizovanou hudbu a alternativu tvrd-šího zrna, ale i Petr Dorůžka, KnofLenka nebo Vladivojna. K pilířům hudebního vysílání Vltavy i nadále patří jazz v programových řadách Jazzofon a Jazzový podvečer. Pořady zůstanou v obdobných časech, které známe z dřívějška, někdy beze změny, jindy s no-vým obsahem nebo pravidelností. Napří-klad úterní podvečerní Přímou linku Ru-dyho Linky rozšiřujeme na týdeník, naopak páteční ranní osvěžení klasickým jazzem Boba Zajíčka zůstává beze změny a třeba Aleš Benda se ve svých nových retro-pořa-dech tematicky ponoří do atmosféry a kon-textu nahrávek minulosti.Jazz i world music budou navíc prorůstat i do pořadů s klasickou hudbou. V nové Vltavě nebude mezi druhy, styly a žánry hudby takový rozdíl jako v dřívějším období.

Aleš Opekar

VLTAVSKÉ NOVINKY 5

To nejlepší ze seriózního kulturního zpravo-dajské odpolední Mozaiky i ze staré dobré, někdy hravě ulítlé Čajovny propojíme do zbrusu nového Art Café. Vysílat se bude od pondělka do pátku od 16 do 18 hodin. Nabídne kulturní publicistiku s cíleným hlubším pohledem na žhavá témata, která přinesl aktuální den nebo týden. Pojednání doplní živé rozhovory s patřičnými hosty, vybrané příspěvky z Radia Wave, pozvánky na nejbližší kulturní akce i kritický pohled na nešvar hodný pranýřování. Mikrofonu se odvážně ujmou například Jarka Haladová, Tomáš Novotný, Ondřej Bambas a řada dalších. Součástí Art Café bude alternativní hudba širokého žánrového a stylového záběru, kterou v dialogu s hlavním moderátorem představí hudební publicista. Aktuální téma svého záběru mezi jinými představí Zdeněk Přidal, Josef Sedloň, Ondřej Jurásek, Petr Dorůžka, Michael Kyselka nebo Aleš Ope-kar. Hudební pojednání vyplní souvislý dva-cetiminutový blok, přičemž ukázky dle po-třeby prokrví i okolní publicistické vstupy. Poslední půlhodinu vyplní Kontexty, jemně vzdělávací seriál, který v několika, nejčas-těji pěti dílech probere důležitý jev, historic-kou událost, osobnost, nový umělecký směr a podobné náměty.MusiCafé, vysílané každou neděli od 18 hodin, přinese půlhodinové pozastavení nad různými podobami písničkové tvorby. Au-tory, které znáte z dřívějších Čajoven (Jiří Moravčík, Michael Kyselka) doplní nová jména: Pořad Passion Chanson bude připra-vovat česká zpěvačka a herečka, žijící v Pa-říži Eva Cendors. Bude zkoumat současné šansonové dění ve francouzsky mluvících zemích, nahlížet do kaváren, skladatelských pracoven i do obsahů konkrétních písňo-vých textů. Písňobraní Jiřího Plocka, brněn-ského publicisty a muzikanta, bude hledat a komentovat krásy a souvislosti písňové tvorby v nejširším slova smyslu.Sedmý den v týdnu a sedmá hodina večerní nás dostanou do Sedmého nebe. To je název pro hodinový pořad tvořivých, ale velmi různorodých osobností, které velmi osobním způsobem okomentují své čerstvé

Foto: Jiří Šeda

ALTERNATIVNÍ ŘÁDĚNÍ. HUDBA A KULTURA TROCHU JINAK

7

Ze sobotní Víkendové přílohy se do neděl-ního dopoledne vysouvá Knižní pól, který mění svůj obsah. V Příloze jeho autoři představovali knižní novinky, kdežto smy-slem „nového“ Knižního pólu je zprostřed-kovat posluchačům osobní čtenářský, tedy nikoli analytický přístup k dílům a autorům světové i české literatury napříč žánry a časem. Princip výběru je ryze osobní, důraz je kladen na čtenářský prožitek, vní-mání, způsob čtení, čtenářské odkrývání významů literárního díla, případně na souvislosti. Hosty budou dobří čtenáři nejrůznějších profesí, schopní své čtenářské zážitky zpro-středkovat. Předpokládá se samozřejmě i účast literátů nebo lidí profesionálně se zabývajících literaturou. Pořad připravuje, hosty vybírá, moderuje (svým osobitým způsobem) Blanka Stárková. Pro říjnová a listopadová vydání Knižního pólu už

VLTAVSKÉ NOVINKY 6

VLTAVSKÉ NOVINKY 7Chcete být informováni o dění v kultuře jako první? Pak si nalaďte ranní Mozaiku, od října v rozšířeném čase už od šesti do půl desáté. Aktuálním kulturním zpravo-dajstvím a publicistikou vás provede vždy dvojice moderátorů. Nabídnou reportáže i rozhovory, výběry z kulturních stránek tisku, recenze a pohled na kulturní život v zahraničí. Před sedmou zůstává čas pro ranní úvahu, na závěr Mozaiky pak eseji-stiku. Originální hudební výběr obsáhne nejen klasiku, ale i jazz či šanson. Do studia budeme čas od času zvát také hostující hu-dební dramaturgy, aby se svěřili s tím, jak je hudba inspiruje k vlastní tvorbě. Kolem deváté bude pravidelný čas pro hudební re-cenze aktuálních desek či jiných hudebních počinů. Překvapit vás chceme třeba i ne-tradičně provedenou poezií. Mozaika bude mít také víkendovou podobu, a to v sobotu a v neděli, v hodině mezi 13. a 14. odpole-dne, kdy připomeneme nejzajímavější kul-turní počiny týdne.

Antonín Pfeifer

Foto: Jiří Šeda, Vojtěch Havlík

NOVÝ KNIŽNÍ PÓL (ZE SVÉ KNIHOVNY VYBÍRÁ…)

SPOLEHLIVÝ ZDROJ INFORMACÍ

pozvala básníky Rudolfa Matyse a Vác-lava Daňka, spisovatele a cestovatele Lu-bomíra Martínka, spisovatele a publicistu Viktora Šlajchrta, překladatele Jiřího Ha-nuše a historičku umění Milenu Bartlovou.

Jiří Kamen

Po osmi letech vydal spisovatel Jáchym Topol další román – Citlivý člověk. Kniha je literárně strhující orgií jazyka, který se v hutné delirantní atmosféře bodavě zarývá do současnosti. Literární sílu posledního Topolova románu budou moci posluchači Vltavy posoudit v četbě na pokračování, která v hlase Petra Čtvrt-níčka začíná 1. října jako uvítací čtení nového programového schématu. Když jsme Jáchyma oslovili, aby nám dal svou knihu ke čtení, byl ohlas na Citlivého člověka minimální. Mezitím se ale i díky politikům rozpoutala živá debata. A tak jsme se s Jáchymem sešli, abychom ten mediální humbuk trochu rozptýlili a jeho novou knihu přiblížili i těm, kteří se s To-polovým literárním světem nesetkali.

K sobě se lépe dostaneme přes cizí. Jak se bude jmenovat Citlivý člověk v angličtině?Já tak dobře anglicky neumím, ale návrhy jsou, myslím, že Sensitive Man.

V Sensitive Man se ale ztrácí ironie, kterou v názvu Citlivý člověk cítí český čtenář.No ano, my na rozdíl od Angličanů neu-míme jen tak říct „miluji tě“, protože je to takový podezřelý. Podobně když název Citlivý člověk čte někdo z našeho kulturního okruhu, hned se ptá, co to na něj autor šije.

Co na nás Topol šije?V tom názvu podprahově cítíme – tedy ales-poň moje, ta starší generace – i ruské „lišnyj čelověk“, zbytečný člověk. Ti nepraktičtí

lidé, snílci, kteří vadili totalitnímu re-žimu. Ale proč hlavně jsem ten název dal: všichni lidé v tom románu jsou přece citliví! Všichni nějak cítíme, brečíme, dojímáme se.

Ono to ale naznačuje, jako by citlivost světu chyběla.Jasně, to tam je taky, a potom, což jsem si uvědomil později, i návaznost na Hrabala, kterého můj učitel Ivan Martin Jirous za komunistů pálil, protože Hrabal někde něco podepsal. Měl jsem k němu trochu odpor, ale na stará kolena zjišťuju, že se pohybuji na literárním poli Hrabalem vykolíkovaném. Určitě více Hrabalem než Linhartovou nebo Nápravníkem. I Hrabal měl člověka, co je blázen a chová se nezřízeně, ale vždy má tu perličku na dně. No a i ti moji opilci v Citli-vém člověku mají nějakou citlivost…

… ale asi ne tu perličku na dně, spíše opravdovost.Možná něco jako živočišnost. V tom je jejich výjimečnost.

S Hrabalem máte ještě jedno společné: vaše psaní je chrlení, i když jiné než Hrabalovo. Je bodavější, agresivnější, bezohlednější.A přitom neumím psát lehce jako Kerouac nebo Hrabal, ti byli schopni vychrlit román v tahu za pár dní. Já přepisuju čtyřicetkrát, pořád dokola. Když jsem byl v Respektu, hrozně jsem tím trpěl. Kolega Marek Švehla, se kterým jsem seděl v kanceláři, přijel z reportáže v Koreji – a za pár ho-din měl napsáno. Mně to trvalo řadu dní. Hrozná práce…

JSEM BASTARD

BASTARDSTVÍ JE NAŠE DĚJINNÉ PRIVILEGIUM

Citlivého člověka budeme číst na Vltavě. Co mu rozhlasová četba může přidat?Já jsem nadšen, že to budete číst. Je to pro mě pocta, i když sám si to asi moc nepo-slechnu, protože mám naslouchátko a těžko se mi poslouchá. Tou četbou jste mě i trochu zachránili, protože Viktor Stoilov chtěl, abych to načetl, a to teď naštěstí nemusím. (smích) Čtení na pokračování je prodloužení života knihy. Už podle mé knihy udělali film a dramatizaci v divadle, ale čtení v roz-hlase je úplná novinka.

Člověk se při čtení Citlivého člověka ne-ubrání srovnávání se Sestrou. Zdá se, že máte dar vystihnout něco jako náladu či neuralgický bod doby.To se musí dít mimoděk. Ale je pravda, že si nepamatuju, a teď to bude znít pyšně, že by román, ne dokument, vzbudil takový po-prask. Je to asi tím, že je to opravdu pokus o zachycení skutečnosti. Jsme zvyklí, že spisovatelé píšou o minulosti, o současnosti málo. Citlivý člověk není realismus, má delirantní optiku, ale pořád je to skutečnost. Proto také k mému překvapení a radosti vzbudil takový poprask.

8 Rozhovor Foto: Vojtech Havlik

10 Rozhovor

Přidal se i Václav Klaus, který vaši knihu považuje za výsměch češství. I to je po-tvrzení, že jste trefil do živého.Užíval jsem si „egosurfing“, sjížděl sám sebe, až po mně, jak říkal Václav Havel, lezli slimáci. Hledal jsem na internetu své jméno a v diskusích fakt byly stovky příspěvků na tohle téma. Václav Klaus je z generace, která ještě brala literaturu vážně, ale bohužel musím říct, že mi ta jeho reakce připomenula jazyk, kterým byli odsuzování Plastici a nakonec i Hrabal. Je to ideologické. V textu pana Klause vidím tendenci rozdělovat společnost. On mi třeba podsouvá, že jsem z umělecké rodiny a nad-řazuju se nad obyčejné lidi…

Že jste elitář…… ano, elitář. (smích) Mám takovou vzpo-mínku, jak to tehdy v naší umělecké rodině bylo. Máma uštvaná zdravotní sestra, táta v půl šesté do montérek, bratr od třinácti na výsleších, já poprvé na osmačtyřicítce v se-dmnácti, facky, domovní prohlídky. Takhle to bylo. Já si nestěžuju, díky soudruhům jsem poznal skvělé lidi a nikdy se nenudil, ale je potřeba to připomenout, protože Klaus vytváří dojem, že to bylo jinak. Rozděluje společnost – a tomu se bráním.

Román ze současnosti má svá rizika, třeba když sugestivně parodujete Putina, Zemana či Depardieua. Nebál jste se, že to bude prvoplánově trapné?Ne, mě to strašně bavilo. Když jsem psal o Zemanovi nebo Depardieuovi, pořád jsem se smál. Pevně doufám, a je to má neskromná spisovatelská ambice, že to funguje a bude fungovat i mimo současnost. Haškův hejtman Ságner nebo poručík Dub ve Švejkovi také měli reálné předobrazy, které nás dnes už nezajímají, ale dál fun-gují jako typy. Myslím, že i když už nikdo nebude vědět, kdo byl Miloš Zeman, typ žoviálního a vlastně zlého člověka, kterého uctívají ženy z lidu, co říkají, „měla jsem vlhko ve vočích, a nejen ve vočích, pan prezident je tak sošný…“, tedy že tenhle typ bude pořád.

Teď jste citoval svou knihu z hlavy!No jo, já to vychrlím a pak se mi to honí v hlavě a upravuji a upravuji, až si to nako-nec skoro celé pamatuji.

Mezi Sestrou a Citlivým člověkem je 25 let. Co se za to čtvrtstoletí ve společnosti změnilo?Úžas z našich politiků, z toho příšerného buranství. Vracím se do Prahy a sjíždím fejsbuky – a najednou na mě vyskočí, že hejtmani věnovali prezidentovi hůl na pre-miéra! Nikdo z nás nečekal, že po třiceti letech svobody bude dál vládnout buran-ský humor a buranská morálka okresních tajemníků.

Čím to? V 80. letech to vadilo všem, inte-lektuálům i dělníkům?Nerozumím tomu, Citlivý člověk byla cesta, jak jsem se s tím pokoušel vyrovnat. Já chápu starší generaci, že má „komplex ze Západu“, já ho mám vlastně taky. Ra-ději jsem jezdil na Ukrajinu, do Běloruska, do Mongolska, protože na Západě se necí-tím tak dobře. Nejsem tak chytrej a vzděla-nej, nerozumím tomu světu, ani tam nechci. Pro spisovatele je výhodné, když si ucho-vává své lokální buranství, ale u politiků jako Klaus a Zeman je to jinak. Oni jsou uhranutí zeměmi, jako je Rusko nebo Čína, kde něco znamenají. Tam, ne na Západě, dostávají metály a uznání, takhle jednodu-chý to je.

Klaus si stěžoval, že se vysmíváte české vesnici…

… ale zároveň jsem tam jako doma. Když tam přijedu a spím na ubytovnách, já se

s těmi chlapíky domluvím za pár minut. Když jsem v Praze po kancelářích a u počí-tače, nemůžu spát. Venku na vesnici když chodím po lese a řežu dříví, spím výborně. Jsem takový bastard.

Citlivý člověk musí být bastard, jinak by se nemohl toulat prostředími, bastardství je centrum vaší knihy.Ano, bastard mezi Východem a Západem, mezi městem a venkovem, mezi mladým a starým, mezi citem pro rodinu a vlastními šílenostmi.

Bastardi, kteří umějí přecházet hranice, v dnešní rozdělené společnosti chybějí.Ale jsou strašlivě potřeba – i proto, že se politici snaží rozdělovat a dávat pořád ná-lepky, jako je třeba „kavárna“. To je dikce komunismu. Mám pocit, že tohle bastard-ství je české privilegium, hlavně pro spiso-vatele, naše dějinné privilegium „být mezi“. Když jedu do Ruska, jedu ze Západu, když do Londýna, přijíždím z Východu. A mně tohle ohromně vyhovuje a svědčí to i celé zemi, která díky tomu, vzdor politikům, docela slušně funguje. Když po revoluci lidi říkali, že budeme další Švýcarsko, říkal jsem si, to bude nuda. No a vidíte, žádná nuda to není!

Petr Fischer

Jáchym Topol | Foto: Vojtech Havlik

11Záhlaví

O reakcích ruských kulturních elit na bol-ševickou revoluci a o vztahu revolucionářů k umělcům a intelektuálům byly už napsány dlouhé řady knih. V roce 100. výročí jedné z nejvýznamnějších událostí světových dějin 20. století chceme představit několik výrazných epizod tohoto dramatického příběhu s ohledem na současný stav vědění. Ačkoliv nás od počátku dějů, o nichž bude řeč, dělí sto let, jejich interpretace není ani zdaleka uzavřená. Až do 80. let 20. století byly mnohé prameny nedostupné a výklad se často podřizoval vztahu k sovětskému zřízení, jež revoluci oslavovalo jako svůj zakládající kult. Nynější Rusko je sice ne-kritické k sovětským dějinám, neadoruje ale revolucionáře – kosmopolity, kteří proklínali monarchii a pravoslaví. Tím spíš je dnes třeba nových zamyšlení se nad tehdejšími konstelacemi, byť jsme schopni je nahlížet jen fragmentárně a zprostředko-vaně. Pětidílný seriál o vztazích kulturních elit a revolučních dějů jsme rozdělili do částí věnovaných literatuře, filmu, huma-nitním vědám, performativním uměním a emigraci.Spisovatelé, ať už se na počátku 20. sto-letí hlásili k symbolismu, či počínajícím avantgardním hnutím, vzývali revoluci jako slibný počátek nového světa a nového věku nových možností pro nové lidi. Byla to však tatáž revoluce, v jejímž čele po roce 1917 stanuli inteligentní cynici Vladimir Uljanov, řečený Lenin, a Lev Trockij? Svě-dectví o zážitku revolučních kataklyzmat

zanechali téměř všichni literáti – jen ně-které knihy se ovšem staly kanonickými – jako deníky Ivana Bunina nebo zdrcující eseje budoucího otce socialistického realismu Maxima Gorkého, jemuž před revolucí učaroval daleko spíš Nietzsche než Stalin.Další díl nás zavede do oblasti filmu. Raná sovětská kinematografie patří ke světové špičce ohledně promýšlení smyslu a vý-stavby filmového obrazu. Revoluční politika přikládala možnostem filmu obrovský vý-znam. Proto jsou díla kultovních režisérů Sergeje Ejzenštejna, Dzigy Vertova, Micha-ila Kaufmana nebo Sergeje Dovženka bez souvislosti s revolucí a jejími požadavky nemyslitelná.Těsně před revolucí se formují první in-stituce ruských formalistů, radikálních badatelů, jejichž revoluční pojetí artefaktu

a uměleckého procesu zásadně ovlivnilo evropskou a americkou teorii humanitních věd, ačkoliv seriózní překlady do západních jazyků měly zpoždění padesát let.Divadlo, tanec a veřejné performance posta-vily výboje desátých let do služeb nového režimu, ale brzy se ukázalo, že jejich nápa-ditost, vyvolávající mezinárodní úspěchy, je pro domácí prostředí a masový vkus příliš znepokojivá. V otevřeném, byť často ambivalentním konfliktu s revoluční mocí byli všichni, kdo se z Ruska odstěhovali a sledovali revoluci ze zahraničí, z takzvané emigrace. Všichni výše zmínění tvůrci se podíleli na jednom z nejnapínavějších příběhů moderních dějin, v němž se hrůza teroru spojuje s nebývalým vzmachem lidské kreativity.

Tomáš Glanc

BOLŠEVICKÁ REVOLUCE A KULTURNÍ ELITY

PO STO LETECH

UMĚLCI A INTELEKTUÁLOVÉ JAKO AKTÉŘI I OBĚTI KOMUNISTICKÉHO PUČE V RUSKU

Koláž: Pavel Švejda | Foto: Wikimedia Commons

12 Hra

PŘIHODÍ SE KOMUKOLI HOFMANNSTHALOVA HRA O UMÍRÁNÍ BOHATÉHO MUŽE JEDERMANN

Dát zájmeno „kdokoli“ za jméno konkrét-nímu člověku jako jméno vlastní tvoří v této hře základní významový element. A nic tomu neubírá fakt, že si autor posloužil středověkým vzorem, ať už importovaným z Velké Británie, kde existoval jako Every-man, anebo ten nápad převzal z německých předvzorů středověkých mystérií či pozděj-ších moralit Hanse Sachse a dalších. Stejně tak dobře by se hlavní postava mohla nazý-vat Člověk.Prolnutí obecného s konkrétním tu funguje jako metafora, která se nám každým dalším zopakováním jména Kdokoli zpřítomňuje a vtahuje do děje kohokoli z nás, „kterých-koli“ jednotlivců. A přestože hra především na počátku vychází takřka doslovně z dávné anglosaské morality, Hugo von Hofmann-sthal z ní udělal takřka napínavé dobrodruž-ství. Zde už nejde o zpovídání alegoricky pojatých postav Víry, Rozumu, Krásy, Síly

apod. Za zpěvů a tanců se v ní odehrává prostopášná hostina, dramaticky se tu ozývá starostlivost matky o syna, v dialozích se projevují příbuzní a známí Kohokoli, neče-kaně postaveného před skutečnost vlastní smrti, jíž jej jeho blízcí ponechávají bez útěchy napospas. A přece se ke konci najde kdosi, kdo s ním soucítí a kdo mu pomůže – a není to jen Víra sama. Posluchač skrze toto zdánlivé mystérium neustále prožívá svou vlastní dobu, protože velmi živé narážky probírají v podstatě současné otázky politiky, hospodářství, lidských vztahů. A i když pra-vým vyvrcholením hry je smír Kohokoli se Smrtí, oceníme to teprve v kontrastu s roz-šklebenou samomluvou Ďábla, jemuž zas jedna duše unikla mezi prsty.Naléhavost současnosti není ovšem ve hře náhodná. Dílo v dnešní podobě pochází z roku 1911, autor je vytvořil během osmi let ve dvojím rozběhu. První, „prozaická“ verze

dramatu neměla ještě rytmickou a rýmova-nou podobu v němčině víceméně středověké. Jako by chtěl autor v konečné verzi stejným trikem, který se mu nabídl ve jméně Kdo-koli, rozšířit alegorii a zvětšit odtažitějším pojetím veršovým spolu s náročnějším stře-dověkým jazykem odstup, z něhož je možné nahlížet problémy vlastní doby. Že tyto problémy – lidská konečnost a otázka, jak jí nepodlehnout, ba naopak ji zúročit – Ho-fmannsthala pronásledovaly od mládí, lze dokumentovat i hrou, kterou napsal o nějaké dvacetiletí dříve pod titulem Blázen a Smrt (Der Tor und der Tod).Komukoli zajistil trvalou pozornost v ně-meckojazyčném prostředí Salcburský fes-tival, jejž hra od roku 1920 – tehdy v režii slavného Maxe Reinhardta – každoročně zahajuje. Podstatné pro její vnímání je, že se při dobrém počasí podobně jako středo-věká mystéria odehrává na náměstí před

Hugo von Hofmannsthal | Foto: Wikimedia Commons, Flickr (autor neznámý, CC BY 2.0)

13Hra

dómem. Ale i její uvádění uvnitř kostelů je časté, například v berlínském dómu. Rovněž v Praze byla roku 2015 vícekrát předvedena v odsvěceném kostele sv. Anny, duchovním centru Pražská křižovatka. Důležitá úloha připadá ve hře hudbě. Jednak jde o písničky při hostině zakomponované rovnou do hry, jednak je to přímo pro ni sepsaná scénická hudba Jeana Sibelia; jindy byla použita i hudba Sebastiana Bacha. Také novodobý švýcarský skladatel Frank Martin některé výrazné monology zhudebnil. V německy mluvících zemích má hra trvalý a tradičně široký ohlas.I u nás byl kus od svého sepsání již několi-krát uveden. Ve třicátých letech inscenoval Každého režisér Oldřich Stibor v plenéru v Olomouci, Prostějově a na Svatém Kopečku, jako Hru o bohatci ji uvedl režisér Rudolf Walter v brněnském Zem-ském divadle. Také pražský gymnaziální

profesor Karel Vetter ji zřejmě nastudoval s žáky, neboť se dochoval jeho strojopisný překlad. K zajímavé peripetii došlo při přípravě no-vého překladu pro vinohradské divadlo, jež Kohokoli uvedlo ve spolupráci s orchestrem FOK. Dramaturg orchestru podnikl cestu až do Helsinek, aby v archivech vyhledal scénickou hudbu Jeana Sibelia, zjevně poza-pomenutou. Skladbu napsal Sibelius v roce 1916 pro finskou scénu a očividně ji kompo-noval na finský překlad Jedermanna. Jenže finský překladatel si práci usnadnil a verše natáhl, takže když se pak měl skloubit český překlad s finskou hudbou, musel se formálně přesný český překlad porušit. Hudba však hru natolik prodchla, že se v ní překlad

„rozpustil“.Nový překlad se ovšem musel podvolit ještě dalším kompromisům. Současnému divadlu záleží především na srozumitelnosti hry,

nikoli na Hofmannsthalově archaizujícím rázu jazyka, a tak po divadelní redakci zbylo ve hře jen málo prvků češtiny Bible kralické. Zůstal nicméně rýmovaný verš. A již sama tematika Kohokoli nese i v nové podobě dávné kouzlo mysterijních her, skrze něž nás naléhavě oslovují bytostné otázky rozumění životu (a smrti).

Věra Koubová

Jedermann (Cornelius Obonya und Peter Lehmeier), Salzburger Festspiele 2014 | Foto: Christian Michelides | Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)

14 Čína

Týden zaměřený na Čínu je příliš málo na to, abychom dokázali zemi v úplnosti představit, neřkuli pochopit. Takovou ambici nemáme. Nabízíme pokud možno rozmanitost, ta je klíčem k programovým tipům.Z literárních pořadů vybíráme: Sinolog a překladatel Oldřich Král připravuje Ranní úvahy vycházející z myšlenek kla-sických textů taoismu. Volím jednodu-chá a prostá slova, aby si ten, kdo to čte, příměry snáz vyložil. Hovořím jazykem jasným a jadrným, aby ten, kdo to poslou-chá, bezpečně věděl, co chci. Ukazuji věci popravdě, jak jsou, aby jim každý uvěřil. Básním dávám formu pravidelnou a plynu-lou, aby je za hudebního doprovodu bylo možno i zpívat. Takto pregnantně vyjádřil Po Ťü-i v předmluvě k cyklu básní Nové zpěvy v roce 809 své životní a zároveň i umělecké krédo. V Souzvuku nahlédneme do autorovy poezie. V pořadu Datlovník v meruňkovém sadu a Ze stínu květů se za-posloucháme do básní Li Čching-čao, která dosáhla „Tří vrcholků v Říši nesmrtelných“

jako jedna z největších básnířek Číny. Její verše oplývají jemnou krásou obrazů, čis-totou zvolených výrazů i neobyčejnou hudebností. Zcela jiné verše zazní ve Světu poezie v po-řadu V kleci si troufneme zavtipkovat. Jedná se o výpovědi autorů, kteří se nevyhnuli pobytu v čínském vězení. Tematicky se jedná o básně různorodé: od zoufalého bi-lancování přes optimističtější vize a naději až k intimní lyrice.A jak se vůbec vyvíjela čínská básnická kultura v posledních sto letech? Co ji ovliv-ňovalo? Co zajímalo čínské básníky? Jakým způsobem a k čemu se vyjadřovali? Na tyto otázky hledá odpověď pořad Schůzky s li-teraturou, který připravuje sinoložka Olga Lomová. Literatura svět nezmění. Nezbývá jí proto nic jiného než svými vlastními prostředky popsat stav základní lidské tísně, stát se oči-tým svědkem lidské existence a postojů je-dince vůči ní, říká v pořadu Není nic, čemu bych rozuměl a co bych chápal Kao Sing-

-ťien. Údělem spisovatele je věrně popsat

existenciální zápas současného člověka, nebo lépe řečeno vystihnout jeho jednotlivé projevy. Čínsky píšící prozaik, dramatik, básník a malíř Kao Sing-ťien od roku 1988 žije a tvoří ve Francii. Svou emigrací pře-stal v Číně existovat, v roce 1997 získal francouzské občanství a to čínské ztratil. Od prvního vydání je jeho experimentální mnohovrstevnatý román Hora duše přelo-žen do třiceti jazyků a roku 2000 vynesl autorovi Nobelovu cenu za literaturu. Roz-hlasový pořad Denise Molčanova provází rozsáhlý rozhovor s autorem. Japonsku a Číně svůj život zasvětila Věnce-slava Hrdličková (1924–2016), vysokoškol-ská učitelka a překladatelka, která se spolu s manželem Zdeňkem Hrdličkou významně podílela na prezentaci čínské kultury a lite-ratury v českém prostředí. Od dětství žila v Praze, ale během života v podstatě pod-nikla cestu kolem světa. Přeplula Atlantský oceán, neboť získala stipendium ke studiu sinologie na Harvardově univerzitě v USA. Manželé Hrdličkovi cestovali počátkem padesátých let po Transsibiřské magistrále

MALÝ VÝLET DO VELKÉ ČÍNY

Foto: Pixabay, CC0 Creative Commons, StockSnap

15Čína

z Moskvy do Číny. O svých výpravách i pobytech vypráví Věna Hrdličková v pě-tidílných Osudech. Pořad měl premiéru v roce 2014.Vypravěčské umění představovalo ve staré Číně košaté odvětví literatury, jehož za-čátky sahají do dávné minulosti. Čínští li-doví vypravěči vytvořili z vyprávění i veršů osobitý novelistický útvar. Do Kabinetu vybíráme z Rozmarných a tajuplných pří-běhů ze staré Číny.Moc dobře si pamatuji na šok, když jsem v roce 2006 poprvé přijel na čínskou pev-ninu, píše Jan Karlach v úvodu své knihy Čína – Střípky z jižního Podnebesí. Mezi barvami převládala šeď, občas zavlál rudý prapor. Kde jsou chrámy ztracené v ho-rách? Meditující taoisté? Hluboké bam-busové háje plné zurčících potoků? Kde-pak – všude byl beton, bagry, pach asfaltu a velkoměsta plná ocelových koster mrako-drapů... Na svou druhou cestu po Číně jsem vyrazil v létě 2007 už se základní znalostí čínštiny. A tentokrát se všechno dařilo mno-hem lépe. Pestré postřehy Jana Karlacha ze

země, jež se neustále vyvíjí a bují, uslyšíte ve Stránkách na dobrou noc.Na světě jsou hodní a zlí lidé, kdo neumí nebo nemůže být dobrým člověkem, ne-zbývá mu než se přidat k darebákům, píše se v knize Hovory se spodinou a skutečně se v ní setkáváme s lidmi obou pólů. Maskér mrtvých, buddhistický mnich, velkostatkář, bývalý rudý gardista nebo svědek kaniba-lismu, to jsou „protagonisté“ rozhovorů, které s nimi vedl čínský básník, spisova-tel, hudebník Liao I-wu. Příběhy autor líčí s naprostou otevřeností a snahou nevylep-šovat skutečnost, jakkoli se jeví krutá nebo odpudivá.Pozoruhodný je i životní osud samotného spisovatele. Liao I-wu (1958) se narodil v rodině „statkáře“, tedy se špatným půvo-dem. V 80. letech poprvé publikoval básně v oficiálních časopisech, ale protože se tehdy pohyboval v kruzích undergroundu a ne-závislých umělců, jeho poezie v sobě měla syrovost, nepoetičnost. Proto byl kritizován v tehdejších politických kampaních proti „duchovnímu znečištění“ a „liberalismu“.

Když došlo v roce 1989 při demonstraci v Pekingu na náměstí Nebeského klidu ke střetu studentů s armádou, reagoval na si-tuaci básnickou skladbou Krveprolití. Au-diozáznam básně se začal po Číně okamžitě šířit a posléze o oněch událostech vznikl i film. Výsledkem bylo autorovo zatčení a věznění. Ve vězení byl mučen a něko-likrát se pokusil o sebevraždu. V té době také začal sbírat rozhovory se spoluvězni, a když byl propuštěn, pokračoval v nich. V 90. letech se protloukal všelijak, živil se například jako pouliční hudebník hraním na flétnu. Střety se systémem neustávaly, úřady mu opakovaně bránily v opuštění Číny. Liao I-wuovi se nakonec podařilo v roce 2011 ze země uprchnout a od té doby žije v Německu. Je držitelem řady mezinárodních ocenění. Na stanici Vltava uslyšíte desetidílnou četbu na pokračování s autorovou účastí a odvysíláme také roz-hovor s Liao I-wuem, jenž v květnu 2017 navštívil ČR.

Vladimíra Bezdíčková

Liao I-wu | Foto: Vojtěch Havlík

16 Rozhovor

Tři výrazné premiéry Rakouského roku jsou spjaté s autory, jejichž dílu nikdo ne-může vytýkat lhostejnost ke světu kolem. Důležitou součástí rakouské kultury je společenská angažovanost vlastní pová-lečným generacím autorů. Kritické hlasy v Rakouském roce na Vltavě nechybí, což se teď promítne i v Současných hrách a na Rozhlasovém jevišti. V říjnu mají premiéru rozhlasové hry Balada o třech důležitých mužích a okruhu osob kolem nich od Elfriede Jelinek a Pornogeografie od Wernera Schwaba a v prosinci Prezi-dent od Thomase Bernharda. Všem třem se ve své badatelské práci věnovala teat-roložka Zuzana Augustová, oslovili jsme ji tedy na krátký rozhovor.

Jelinek, Schwab, Bernhard. Co je této trojici autorů společného?Provokace, ale ne samoúčelná. Zájem o věci veřejné, což se začíná objevovat a kulmi-novat v Rakousku v 80. letech v souvislosti s prezidentskou volbou Kurta Waldheima. Před jeho zvolením vyplula na povrch jeho nacistická minulost, kterou nikdy nevy-světlil, řekl pouze: „Plnil jsem jen svou povinnost jako statisíce mých spoluobčanů.“ Už v sedmdesátých letech se v literatuře začíná objevovat zamlčený podíl Rakouska na nacismu. Hodně v autobiografických prózách autorů a autorek, kteří se narodili na konci války nebo těsně po válce a vy-růstali „za hradbou mlčení“, jak mi v jed-nom rozhovoru řekl Peter Turrini. Protože Rakousko bylo už v roce 1943 Spojenci vyviněno v Moskevské deklaraci – bylo označeno za první oběť Hitlera. A Turrini říkal, že tím pádem ve vesnici Maria Saal, kde vyrůstal, seděli štamgasti v hospodě s nacistickými řády na prsou, protože byli oficiálně nevinní, a mohli si to tím pádem dovolit. „My jsme viděli ty trosky po válce,“ říkal Turrini, „ale všichni nám tvrdili, že se nic nestalo.“

V osmdesátých letech už se umělci začínají víc aktivizovat nejen skrze dílo, ale i poli-ticky. A do jisté míry suplují hlas veřejnosti, v níž byla kritická reakce na rakouskou minulost ještě velmi nepopulární. Ostatně Kurt Waldheim byl zvolen. Tam začíná pro-test, kterého se zúčastnili Turini a Jelinek. Ale vědomí spoluzodpovědnosti nebo spo-luviny až v krausovském smyslu se prolíná jak dílem Thomase Bernharda, tak Elfriede Jelinek i Wernera Schwaba, který ovšem zemřel velmi brzy.

A nespočívá společenská angažovanost u všech tří autorů v jejich provokaci? Na mě vždy Schwabovy texty působily tak, že se před ničím nezastaví.Schwab je asi nejextrémnější. Jeho nesmi-řitelnost a důslednost je ale existenciálního rázu. Jde až za hranici sebedestrukce, dál, než čeho se člověk běžně odváží. Teď ne-chci planě psychologizovat, ale v jednom Schwabově eseji autor sám sebe nazývá špínou. On asi trpěl pocitem totálního ne-přijetí, až jakéhosi zavržení a nehodnosti lásky. Možná z toho pramení destruktivnost

jeho díla, dimenze marnosti, nesmyslnosti, absurdity života. Také si všimněte, že v jeho díle jsou přítomné zkarikované autobiogra-fické postavy. Schwab pracuje s karneva-lovou estetikou – Michail Bachtin by byl nadšený. Sváteční chronotop ale převrací, zůstává jenom to dole: půda a tělo jako hrob.

Zároveň je pocit marnosti rozehrán jako drama mezi lidmi, takže kritika se vzta-huje i na společnost.U Schwaba lze dost dobře číst sociálně kri-tickou rovinu. To ve svých inscenacích dělal například Dušan Pařízek v Divadle Kome-die. Když si vzpomenu třeba na Antiklimax: ta maloměšťácká, fašistoidní, náckovská, průměrná, ale strašlivě rozšířená mentalita, navenek bodrá, přitom kdykoli schopná vraždiček menšího i většího kalibru. Ve hře Nadměrečnost, nadbytečné: deforma tahle kritika přerůstá v kritiku celé evropské kultury. Kritiku staré Evropy má ve svém díle i Bernhard. Hra Minetti se odehrává o sil-vestrovské noci v Ostende, na výspě Ev-ropy, a přijíždí sem starý herec na schůzku

PSÁT NĚCO JINÉHO BY NEMĚLO SMYSL

17Rozhovor

s divadelním ředitelem, která se nekoná. Když čteme Minettiho pozorně, zjistíme, že tenhle herec před lety sám jako diva-delní ředitel jednoho německého divadla odmítal hrát klasiku. Když počítáme, kdy ta hra v sedmdesátých letech vznikla a ko-lik let žil v ústraní, vyjde nám, že klasiku odmítal Minetti hrát těsně po válce. Proč ji asi odmítl uvádět? Protože klasika selhala. Klasická, krásná literatura a umění neza-bránily holokaustu. U Bernharda jsou tyhle odkazy skryté. I třeba ve hře Prezident, která je velmi abstraktní a modelovou hrou o moci a diktátorovi v nejmenovaném ev-ropském státě.

Jak se střetlo se společností dílo Elfriede Jelinek?Jelinek provokuje snad úplně vším. Těžko z toho něco vybrat. Téma zamlčeného nacismu je u ní velmi silné. Už v první celovečerní hře Co se stalo, když Nora opustila manžela zaznívá aluze na fašismus. A potom například v románu Vyvrhelové čteme příběh dětí nacistů. Později téma na-cismu u Jelinek srůstá s kritikou xenofobie

a rasismu naší euroamerické dominantní kultury. Od poloviny devadesátých let píše zeitstücky ke konkrétním společenským událostem. To je například hra Bambiland, kterou psala při sledování přímého přenosu z probíhající války v Iráku.

Schwab, Jelinek, Bernhard patří mezi autory, jimž se přezdívá „káleči do vlast-ního místa“. To hnízdo je ale v Rakousku. Jak si s tím poradit u nás? Zdá se mi, že nám podobní autoři chybí. Že jsme na sebe příliš mírní. A že jsme se ne-vyrovnali se svojí komunistickou minulostí a nereflektujeme svoji současnou xenofobii. Proto mohou naši politici na veřejnosti říkat, co chtějí, a nikoho to příliš nepohorší a dav jim tleská. A populismus kvete. Ještě za totality jsme měli jakousi šedou kulturní zónu – divadla jako HaDivadlo, Husa na provázku, Činoherní studio Ústí nad Labem atd. a autory, kteří mohli kritizovat formou podobenství – anebo disent, který byl svého druhu svědomím společnosti. Mám pocit, že se to z našeho umění a společnosti vytra-tilo. Že tu chybí politická dimenze umění,

k níž rakouské a německé divadlo má tra-dičně blízko. Když jsem mluvila s autorkou Felicií Zeller a ptala se jí, zda se považuje za politickou, společensky kritickou au-torku, odpověděla mi: „Jak jinak? Psát něco jiného by nemělo smysl.“

Petr Gojda

Český rozhlas Vltava:Elfriede Jelinek: Balada o třech důležitých mužích a okruhu osob ko-lem nich. Překlad Barbora Schnelle. Dramaturgie Hana Hložková. Režie Martina Schlegelová. Premiéra hry 3. 10. | 20.00.Werner Schwab: Pornogeografie. Překlad Barbora Schnelle. Dramaturgie Kateřina Rathouská. Režie Aleš Vrzák. Premiéra 24. 10. | 22.00.Thomas Bernhard: Prezident. Pře-klad Zuzana Augustová. Dramaturgie Renata Venclová. Režie Petr Mančal. Premiéra 8. 12. | 14.00.

Elfriede Jelinek, Werner Schwab, Thomas Bernhard | Ilustrace: Pavlína Bubnová

18 Reformace

Historický obrat v křesťanském světě je spojován s legendou o tom, jak Martin Luther (1483 až 1546) přibil 31. října 1517 na dveře zámeckého kostela ve Witten-bergu pětadevadesát tezí, jejichž sepsání a soukromé odeslání a pozdější faktická publikace se považují za začátek reformace. Reformace se postupně rozvětvila a po-někud jinou podobu získala ve Švýcarsku, přičemž tamním Lutherovým radikálnějším současníkem byl Huldrych Zwingli. Další, o málo pozdější větví historické reformace bylo osamostatnění církve Anglie vůči pa-peži a vytvoření tzv. via media, tedy střední cesty mezi radikální reformací a katolickou tradicí.Luther a autority latinské, západní církve, její teologové a biskupové včetně soudo-bých papežů na sebe reagovali polemicky. Reformovaná a nereformovaná větev církve se od sebe odloučily. Formuje se novověký katolicismus na jedné a evangelické církve augsburského (tedy luterského) vyznání

(a pak další reformační církve) na straně druhé. Mluví se o konfesionalizaci. Současnému myšlení – i v protestantském náboženství – je Luther jako myslitel vlastně cizí. Ten totiž v době kulturního úsvitu novověku, v době poznamenané renesančním humanismem, byl spíše ještě člověkem se středověkou mentalitou, od níž se i křesťané postupně odklonili. Jeho pojetí Boha je autoritativní a jeho pojetí církve a její nauky výlučné a polemické. Luther je však aktuální svým důrazem na jádro a smysl evangelia. Z úpadkové středověké církve vede právě tato cesta a je škoda, že se rozešly cesty dvou podobně reformně smýšlejících současníků, katolíka Erasma Rotterdamského a Luthera, který připustil vznik oddělených církví.Martin Luther má mnoho tváří – a většina z nich hledí na tento svět prismatem světa onoho. Německý augustinián proměněný v reformátora vidí kolem sebe obrazy ďábla a nejrůznějších nepřátel stravujících duši

i tělo. S tím vším se snaží bojovat. Přímo tělesně prožívá duchovní ohrožení a hlavně se bojí smrti – tak jako každý.Seelsorger, pečovatel o lidské duše a jejich léčitel, se z něj stává právě proto, že cítí přímo existenciální potřebu pečovat o duši svou. Uprostřed nejistot raného novověku se snaží budovat bezpečný příbytek pro sebe – a tedy i pro každého člověka, jak se zračí v jeho „minimalistickém“ pojetí církve. Ta má být podle formulace jeho přítele a spolu-pracovníka Melanchthona „společenstvím svatých, ve kterém je kázáno čisté evan-gelium a svátosti jsou udíleny správným způsobem“, které přijímá a chrání každého, kdo se s ní shodne ve víře, křtu a uznání jednoho Boha, bez ohledu na lidské obřady. Církev je obecná, stejně jako spása. A má poskytovat obecnou útěchu v bojích, jež Luther tak dobře zná. Ve spisech následujících těsně po slavném přibití tezí na chrámové dveře (jež je důvo-dem letošních oslav) hledá Luther v „nouzi

SVĚT, PEKLO A RÁJ

DESET KOMPONOVANÝCH ROZHLASOVÝCH ESEJŮ K VÝROČÍ MARTINA LUTHERA

Ferdinand Pauwels | Foto: Wikimedia Commons

19Reformace

spasení“ záchranu ve vztahu vedeném tváří v tvář a jeden na jednoho, v nezprostřed-kovaném vztahu s Bohem, který je ovšem možno sdílet a jenž nekončí v mystickém mlčení. Spolu s mnoha jinými znaky středověké církve při tomto hledání opouští rovněž „panteon“ světců i sbírku útěšných příběhů o jejich zázracích a hledá náhradu. Namísto čtrnácti pomocníků „obránců proti všemu zlému“, které jsme si my lidé „ve své pověrčivosti vymysleli“, tak například ve svém drobném spisku Čtrnáctero útěch pro pracující a obtížené nabízí čtrnáct kapitol, výpovědí, v nichž (podle Kris-tova příkladu) sám svým bratřím nabízí obrazy zla, které mohou „současné trápení umenšit“. Série „zel“ v traktátu vede od „zla v člo-věku (in ipso)“ ke „zlu, které čeká člověka v budoucnosti na světě (ante se)“, tedy v zásadě k událostem vedoucím k smrti, a ke „zlu, které necháváme za sebou (post nos)“, ať již v podobě spáchaných, nebo protrpěných činů. Odtud přecházíme ke zlu pekla, které leží pod námi (infra nos). V pá-tém obrazu zla setrváváme na zemi; Luther se zde věnuje „škodlivým“ zlým lidem „po naší levici“ (malum sinistrum), nejrůznějším ničemníkům, kteří působí utrpení čtenářům.

Šestý obraz rozebírá zdánlivě „prospěšné“ zlo po pravici (malum dextrum), čímž míní kult světců a vůbec vše, co mu připadá na katolické církvi jeho doby neúčinné, zby-tečné a lživé. Poslední, sedmý obraz tvoří most k následující sérii, neboť představuje všechna zla, která vytrpěl Kristus, jenž je nyní „nad námi“ (supra nos). Série útěch se pak drží stejného prostorového rozvrhu – postupuje od útěchy, jíž si můžeme poslou-žit my sami (bonum internum), přes bu-doucnost a minulost k peklu, které je samo zvláštním způsobem útěšné, neboť se v něm zrcadlí Boží spravedlnost a milosrdenství. Dále pojednává o utrpeních přicházejících z levé strany a o útěše, která může plynout z vědomí, že všichni lidé včetně proroků

byli nějakým způsobem hříšní. Šestý obraz pojednává o světcích „po pravé ruce“, ten-tokrát se však soustřeďuje na to, jak mohou člověka potěšit pomyšlení na utrpení, která tito lidé museli vytrpět, přičemž nad nimi zvítězili. Sedmé pojednání se opět vztahuje k nebesům a ke Kristu.Čtrnáctero útěch, podvojná série, ve které biblické a obecně lidské exemplární pří-běhy nahrazují příběhy o svatých a jejich přímluvu na tomto světě, představuje in-spiraci pro rozhlasový cyklus zaměřený na podobná vyprávění z doby Lutherovy. Bude mít dvě řady, jednu o věcech zlých a straš-livých, tu druhou o snaze utěšit se obrazy dobrého. Lutherovy texty celý cyklus rámují a autoři jednotlivých dílů se k nim průběžně obracejí. Nejde ovšem o teologický výklad, nýbrž o živé literární a umělecké souvislostí, v nichž se dotkneme obrazů pekla ve středo-věku, bídy žen a Židů, selských vzbouření, českých textů Lutherovy doby, alchymismu, zhudebněných textů a umění překladatel-ského, jehož je Luther rovněž průkopníkem. Autoři deseti pořadů, vesměs literární histo-rikové a religionisté, nás překvapí nečekaně mnohobarevným obrazem myšlenkového světa Lutherovy doby.

Matouš Jaluška

Český rozhlas Vltava: cyklus Svět peklo ráj v programové řadě Kontexty od 23. 10. do 3. 11., každý všední den od 17.30.

Martin Luther – Lucas Cranach starší | Foto: Wikimedia Commons Wittenberg | Foto: Wikimedia Commons

20 Hra

kulisy, začínají pracovat přední literáti (Günter Eich, Ilse Aichingerová, Wolfgang Hildesheimer).Bezprostřední inspiraci čerpala Ingeborg Bachmannová ze svého pobytu v USA, kde se účastnila letního semináře Harvardovy univerzity vedeného Henrym Kissingerem. Byť ji Amerika údajně příliš neoslnila, do-kázala citlivě ztvárnit všechno to pozlátko a barvitost Nového světa – včetně nepřestaj-ného ruchu i trvalého ataku reklamy – a na jejím pozadí stvořit příběh dotýkající se tématu, které jí bylo nejvlastnější: nemož-nost skutečného vztahu mezi mužem a že-nou, mezi lidmi navzájem, neudržitelnost trvalé lásky v tomto světě, kdy láska působí jako třaskavina podrývající základy světa založeného na kompromisu společenské smlouvy. Na Manhattanu se náhodně setkají a za-milují dva mladí lidé, Jennifer a Jan, ona z Nového světa, on ze staré Evropy. Jejich milostné dialogy mají velký poetický náboj, a přitom zvláštní prostotu. Nejsou však s to společně dostát požadavkům stále se

stupňujícího a k absolutnu směřujícího citu, v němž vytrvává Jennifer, kdežto Jan nakonec uhýbá, zradí a zvolí pohodlnější návrat do normálu. Řád, který milenci ohro-žují, střeží Dobrý Bůh se svými poskoky veverkami, jenž nemilosrdně likviduje každý akt vedoucí k narušení společenské stability. Jaký tedy čekat jiný konec než tragický?Hra nadchla Maxe Frische, který autorce napsal dopis plný obdivu s tím, jak pova-žuje za důležité, „že se tu vyjadřuje i druhá strana, žena“. Dopis měl odezvu větší, než vůbec zamýšlel, na jeho základě se setkali a na pět let sešli ve vztahu, který je v pl-ném slova smyslu osudově poznamenal. Oba. Zvláštní přitom je, že Frisch ve svém nadšení z textu nevycítil hloubku propastí, které se mu ve vztahu s touto mimořádnou, ale také mimořádně citlivou a nebezpečnou ženou otvíraly. Ale to už je jiný příběh, v němž se nerozlišitelně prolíná život a literatura.

Michaela Jacobsenová

Dobrý Bůh: „Chcete slyšet mé krédo? – Věřím v jeden řád pro všechny a pro všechny dny, ve kterém prožíváme každý den. Věřím ve velkou konvenci a její velkou moc, která ponechává prostor všem citům a myšlenkám, a věřím ve smrt jejích od-půrců. Věřím, že láska patří k noční stránce světa, zhoubnější než všeliký zločin, než všechno kacířství. Věřím, že tam, kde se zjeví, vznikne chaos jako před prvním dnem stvoření.“Nechce se věřit, že rozhlasová hra rakouské autorky Ingeborg Bachmannové s ironic-kým názvem Dobrý Bůh z Manhattanu vznikla před téměř šedesáti lety. V té době byla Bachmannová už zářící hvězdou německé literární scény, uznávanou a oce-ňovanou básnířkou. Byla ale také obezná-mena s praxí v rozhlase, pro nějž pracovala a dramatizovala literární díla, psala zásadní eseje (o Musilovi, Wittgensteinovi, Kafkově Americe) a rovněž rozhlasové hry (Obchod se sny, Cikády). Ty v druhé polovině 50. let pod hlavičkou „Hörspiel“ zažívají v Ně-mecku obrovský rozkvět (rozhlasovým přístrojem byla totiž na Goebbelsův popud z propagandistických důvodů vybavena každá německá domácnost), kdy s tímto médiem jako novým výrazovým pro-středkem, zaměřeným především na slovo a potlačujícím teatrální úlohu zvukové

Foto: ČTK/ullstein-author

DOBRÝ BŮH, MANHATTAN A VEVERKY

21Páteční večer

„Psaní pro něho byla odvaha. V jeho pří-bězích nefiguruje mnoho zlých. Byl autor toho dobrého. Ve své literatuře přetavil strach v odvahu, opatrnost ve smělost, úzkost ve velkolepost, krutost ve vlídnost a hrubost v laskavost,“ píše Arnošt Lustig velice přiléhavě o svém velkém příteli Otu Pavlovi. Spisovateli, rozhlasovém redakto-rovi, novináři, sportovci, rybáři. Duši čisté i křehké, básníku dětství, řeky a jemné nostalgie.

Přirozený způsob vyprávěníOta Pavel dokázal psát o sportovcích s ne-obyčejným vhledem, účastným a jemným, až máte dojem, že sportovní prostředí bylo pouhou kulisou lidského dramatu. Současně byl básníkem milujícím samotu, který se však nebojí velkého a rušného světa sta-dionů a závodů. Děděná duševní nemoc jej vyčerpávala, bránila v soustavné čin-nosti, přesto pro něj psaní bylo bytostnou potřebou, znovupovstáváním, léčebným procesem. Psal pomalu, těžce, jeho věty se rodily bolestně, avšak z jeho textů dý-chá průzračnost. „Psaní mu sice duševně pomáhalo, ale zároveň ho fyzicky ničilo, ocitl se v začarovaném kruhu,“ prohlásil o něm kdysi přítel Lustig. A esejista Josef Kroutvor vidí kouzlo povídek Oty Pavla v „přirozeném způsobu vyprávění. Pavel se

učil psát od Čechova, Hemingwaye, Babela, Čapka, ale ismy, módy, stylizace ho neza-jímaly. V jeho psaní nenalezneme žádné ohlasy avantgardy Devětsilu, surrealismu či francouzského existencialismu jako třeba u Bohumila Hrabala. Ačkoliv byl Ota Pavel po celý život nebezpečně obklopen komuni-stickou ideologií, v mládí brzy vstoupil do strany a prošel i prověrkami po roce 1968 – zůstal jako spisovatel i člověk čistý, čistší než pozdější moralisté. Uchoval si lidskou podstatu, duši a své psaní, novinařinu i práci pro rozhlas bral jako službu své pro-fesi, nikoliv ideologii. Pavlovi bývá vytýkán sklon k sentimentalitě, nedostatek drsnosti, jak jsme na to dnes zvyklí ve věku šokující literatury. Buďme ale rádi, že máme tako-vého moderního spisovatele, který nás ještě dojímá prostotou a srdečností, nabízí přátel-ství, útěchu z četby a naději. V dnešní době je takový postoj vzácný.“

Chata mezi Želivkou a SázavouJaký vlastně Ota Pavel byl? Co se skrývá za jeho melancholickou tváří? Jaká tichá dra-mata v sobě nesl a čím čelil mizérii doby? Jak psal a proč pro něj byla podstatná přá-telství a mezilidské vztahy? Tyto a mnohé jiné otázky byly podnětem ke vzniku Páteč-ního večera, věnovaného Otu Pavlovi, který

bude stanice Vltava vysílat o Vánocích. O vztahu mezi Arnoštem Lustigem a Otou Pavlem bude vyprávět Pepi Lustig; autoro-vou písemnou pozůstalostí nás provede Petr Kotyk; na Otu Pavla zavzpomíná jeho syn Petr a fotbalový internacionál Ján Geleta; reflexí přispěje čtenář Pavlových knih, sou-časný kapitán fotbalové Dukly Praha Marek Hanousek; s Josefem Kroutvorem se zasta-víme na některých místech spojených se spisovatelovým životem a celý pořad budou prostupovat fragmenty z méně známých Pavlových textů a dopisů. Přestože je Ota Pavel spojován především s krajem kolem Berounky, jeho život byl také svázán s řekami Želivkou a Sázavou. Nedaleko soutoku těchto řek stála jeho chata. A Sázava se stala řekou, u níž se po dlouhodobém pobytu v psychiatrické léčebně znovuzrodil, jak o tom sám hovoří v jednom svém pozdním textu: „Sázava byla tichá. Na druhé straně křičeli bažanti a v rákosí se koupala ryba. Všechno bylo tak, jak jsem si představoval v ústavu. Něco mi říkalo: Pokoř se! Děkuj Bohu! Chtěl jsem si řeku uchvátit, a ona mě srazila na kolena. Klekl jsem si do trávy a naklonil se k ní a ucítil jsem, jak mi voda teče mezi rty. Políbil jsem ji a pokřižoval se.“

Miloš Doležal

OTA PAVEL — AUTOR TOHO DOBRÉHO

Foto: ČTK/Pavel Vácha

22 Výročí

Protagonista osudů Jiří Stivín je osobnost známá z veřejného vystupování, víme, že je to člověk přívětivý, vlídný, pohotový a hbitý, s neobyčejným smyslem pro humor. Začíná vyprávěním o rodičích, jimž se 23. listo-padu 1942 v Praze narodil. Matka byla divadelní a filmová herečka Eva Svobodová, otec Jiří Stivín byl mimořádně nadaný a schopný technik, autor řady patentů a vy-nálezů. S otcem se stěhovali do míst jeho působení, po rozchodu rodičů žili v Praze na Vinohradech. Jiří Stivín přibližuje genia loci kolem bydliště, školy, míst, kde spor-toval a učil se na housle. Po maturitě na jedenáctiletce pracoval ve filmovém studiu Barrandov jako rekvizitář, v letech 1960–1965 vystudoval obor filmový a televizní obraz na FAMU. Od té doby se věnoval výhradně hudbě. Jako samouk začal hrát na zobcovou i na příčnou flétnu, na klarinet a na saxofon. Vystupoval v rockové skupině Sputnici, byl členem činoherního souboru hudebního divadla v Karlíně. Působil i v souboru Quax, orientovaném na tzv. novou hudbu. Jeho hlavním oborem je však jazz. Spolu s Mar-tinem Kratochvílem založil v šedesátých letech soubor Jazz Q. Mezitím absolvoval

vojenskou službu v Armádním uměleckém souboru a byl členem jazzového souboru SHQ Karla Velebného. V rámci ročního po-bytu v Londýně studoval na Královské hu-dební akademii. Po návratu založil soubor Stivín & Co. Jazz System. V letech 1970–1973 účinkoval jako člen, sólista a nakonec i dirigent činoherního orchestru Národního divadla v Praze. Později utvořil s Rudolfem Daškem uskupení Systém Tandem, které se setkalo s velkým úspěchem jak u odborníků, tak u veřejnosti na mnoha předních evrop-ských jazzových festivalech.V osmdesátých letech působil především jako sólista účastnící se mnoha vlastních i cizích hudebních projektů. Od osmdesá-tých let se především se souborem Colle-gium Quodlibet hojně věnuje provozování skladeb klasické hudby, zejména z období renesance a baroka. V této oblasti získal zkušenosti hlavně díky Milanu Munclin-gerovi, který jej učil hře na flétnu. S Mi-lanem Munclingerem a členy souboru Ars rediviva také často vystupoval v proslulých Hovorech s flétnou a posluchači. Od po-loviny osmdesátých let působil Jiří Stivín jako pedagog na Pražské konzervatoři, kde vyučoval hru na flétnu, účastnil se a vedl

různé tvůrčí dílny. Jako skladatel vlastních jazzových skladeb, alb i skladeb na pomezí jazzu a vážné hudby se věnoval též tvorbě hudby pro hraný, dokumentární či animo-vaný film a pro divadlo. Vzpomínání věnované nástrojům, hudbě a hudebním žánrům, lidem, s kterými hrál a během své dlouhé kariéry se setkával, prolínají časté odbočky a výklady o impro-vizaci, jedinečné protagonistově schopnosti a životnímu tématu, jež je základem jeho tvorby i zakotvení ve světě. Jiří Stivín vy-budoval důležitou instituci – Centrum pro improvizaci v umění –, které v nepravidel-ných intervalech několikrát do roka pořádá tvůrčí dílny „CAP-ART“, v nichž „účastníci mohou zdokonalit své tvůrčí aktivity zalo-žené na improvizaci“.

Rozhlasové vzpomínky hudebníka, multiin-strumentalisty, filmaře a skladatele uvádíme k jeho životnímu jubileu. Jiří Vondráček

Český rozhlas Vltava: od pon-dělí 4. 12. 2017, ve všední dny od 11.30 hod.

OSUDY JIŘÍHO STIVÍNA

Foto: archiv Jiřího Stivína

23Četba na pokračování

jejich víry v život. Místní zvyky a znalosti léčitelství, sepětí s přírodou, prastaré mýty sahající až ke keltskému osídlení a před-kům na jedné straně obdivuje jako lidovou moudrost a sílu, ale zároveň upozorňuje a varuje před zneužitím pro primitivní a mocenské cíle.Rakouský spisovatel a dramatik Hermann Broch se narodil 1. listopadu 1886 ve Vídni, zemřel 30. května 1951 v New Havenu v Connecticutu. Pocházel ze zámožné ži-dovské rodiny vídeňského textilního továr-níka. Studoval textilní školu a v letech 1908 až 1927 pracoval v otcově textilním závodu, který nakonec prodal, aby začal studovat matematiku, psychologii a filozofii. Nadále se věnoval pouze činnosti literární a filozo-fické. Byl představitelem literární moderny a bojovníkem proti fašismu.

V letech 1933 až 1936 napsal román Die Verzauberung (Očarování), v němž se pokusil postihnout původ a mechanismy šířícího se zla. Román má dvě verze, obě vyšly až po Brochově smrti, nejprve jako Der Versucher (Pokušitel, 1953) a pak jako Die Verzauberung (Očarování, 1976, česky 1995). Dílo se ve výrazně epickém příběhu zabývá otázkou moci mýtu v myšlení lidí, jejich schopností z něj čerpat ukotvení pro svou existenci, ale i jeho klamavostí, která vede k slepé poslušnosti vůči diktatuře a rasismu. Četbu na pokračování z překladu Boženy Kosekové připravil Jiří Vondráček.

Jiří Vondráček

Ilustrace: Pavlína Bubnová

HERMANN BROCH: OČAROVÁNÍ

Složitě komponovaný děj románu z pro-středí tyrolské alpské vesnice se odvíjí v nádherné přírodní scenerii, v horské kra-jině na úpatí hory Kuppron. Pohled na po-čínání venkovských obyvatel horní i dolní části autonomní obce sledujeme prostřed-nictvím zápisků venkovského lékaře. Lékař má své neblahé životní zkušenosti ve městě, nejprve se věnoval vědecké práci, v níž však nenalezl uspokojení, zažil i podivně se rozvíjející vztah s kolegyní a její zasa-žení komunistickou ideologií a služebností. Je to člověk, který také přišel odjinud, jako některé jiné postavy románu, ale snaží se obyvatelům vesnice porozumět a naladit se na jejich frekvenci – nicméně je tu distance intelektuální. Člověk laskavý, vlídný, mi-lující lidi je zároveň ostražitý vůči poblou-znění, demagogii, zneužívání slov i lidí,

24 Rozhovor

Německá autorka a režisérka Katharina Schmitt má na svém kontě už několik rozhlasových počinů. Její poslední insce-naci mohou zájemci v premiéře naladit 21. listopadu na Vltavě. Než začala při-pravovat nový text, vedla řadu rozhovorů s nevidomými lidmi v Česku a Rakousku. Zajímaly ji zejména jejich sny. Svou hru nakonec nazvala Molyneuxova otázka a natáčela ji o prázdninách nejen v bu-dově Českého rozhlasu, ale také ve Vídni ve studiích ORF. „Pracuji v českém a německojazyčném prostředí, oba ja-zyky tedy byly nedílnou součástí procesu psaní. Mám velkou radost, že se podařilo tuto spolupráci domluvit,“ okomentovala před odjezdem do Rakouska projekt, na němž se také významnou měrou podílel hudební skladatel a zvukový designér Michal Rataj.

Jak zní Molyneuxova otázka a čeho se týká? Jaká korespondence se k ní váže?William Molyneux byl irský filozof a politik. V roce 1688 formuloval filozofickou otázku; týká se schopnosti lidí, kteří se narodili slepí a kterým byl navrácen zrak, rozpo-znat vizuální podobu geometrických tvarů. Existuje na ni i několik slavných odpovědí, mimo jiné od filozofa Johna Locka. Proč jste zvolila tento název hry?Otázka, kterou si kladl William Molyneux v 17. století, není dodnes vyřešena. Dalo by se říct, že je to i klíčová otázka mého textu: existují věci nebo souvislosti, které se dají pochopit jen na základě vizuálních infor-mací? Nebo je zrak přeceněný smysl?

Jak vás napadlo zabývat se sny nevidomých?Jako divadelní režisérka a dramatička pra-cuji se slovy a obrazy. V posledních letech jsem často narážela na otázku, co je to vlastně obraz a zda musí nutně mít vizuální základ. Sny nevidomých mě zajímaly právě proto, že nemají vizuální základ, ale přesto obsahují obrazy.

Ve hře jsou dvě postavy – žena a muž. Jak byste je charakterizovala? Kteří herci role ztvárnili?Děj se odehrává v darkroomu jakéhosi klubu. Je to milostný dialog mezi nevi-domou ženou a vidoucím mužem. Téma textu je celkem abstraktní, hledala jsem maximálně konkrétní situaci. Zároveň se jedná o prostor, v němž je haptické vnímání důležitější než vizualita. Ženu hraje Ivana Uhlířová, muže Kajetán Písařovic. Hru jste napsala německy, do češtiny ji přeložila Viktorie Knotková. I v českém překladu ale zůstala jedna poměrně dlouhá pasáž německy. Čeho se týká? A jak ji zvládli Ivana s Kajetánem?Druhý obraz textu obsahuje samply rozho-vorů, ze kterých jsem při psaní vycházela, a také všechny možné tvary slovesa „vidět“ v češtině i v němčině. Musím ocenit, že čeští herci se s němčinou „poprali“ velmi statečně.

Kateřina Rathouskávedoucí tvůrčí skupiny Drama a literatura

MOLYNEUXOVA OTÁZKA KATHARINY SCHMITT

Foto: ČTK, Kateřina Šulová

25Osobnost

Proč? Proč to ten chlap dělá? Tahle otázka se mi spojila se jménem Petra Uhla od první chvíle, kdy jsem se s ním setkal – jako vět-šina vrstevníků jsem se ve druhé polovině sedmdesátých let dozvěděl, že je to trocki-sta a rozvraceč.Co je trockismus a kdo jsou trockisté, jsem už přibližně věděl. Trockého knihy jsem přečtené neměl, kde bych je vzal, ale ze starých novin a časopisů, které jsem si chodil číst hlavně do tehdejší kouzelné studovny Památníku národního písemnic-tví s jedinečným výhledem na Prahu, jsem získal k neúspěšnému ruskému revoluci-onáři jednak sympatie (za nepoddajnost), jednak odstup (Byl lepší než Stalin?). Slovu rozvraceč rozuměl snad každý, kdo znal pohádku o císařových nových šatech.Jedna z prvních odpovědí se mi postupně formovala. Uhlův motiv byl čím dál zřej-mější: nechtěl v té pohádce hrát pokrytecký komparz. Jenže nebyl dítě, tak mu to samo-zřejmě nemohlo procházet. Jak jsem po-stupně poznával mechanismus i personální obsazení tehdejší moci, tenhle postoj mi byl čím dál sympatičtější.

Zveřejnění zprávy o mrtvém studentu Šmídovi v hektických dnech listopadu ’89 na mě zapůsobilo stejně jako na všechny kolem, ale nepřekvapilo mne, že ji autori-zoval právě Petr Uhl. A ještě méně jsem byl a dodnes nejsem rozčarovaný z toho, že to byl podvrh, dnešním slovníkem typický fejk. Za okolností, v nichž se Petr tehdy rozhodoval a ke kterým se vrátil i při na-šich rozhovorech pro knihu Dělal jsem, co jsem považoval za správné, bych asi šel v jeho situaci a rozpoložení do toho rizika podobně.Nejsem v tom výjimka, to by nikoho a ze-jména Václava Havla nenapadlo, Uhla postavit do čela ČTK. Federální vládou byl do funkce ústředního ředitele jme-nován 15. února 1990. To byl fiktivní (naštěstí nikoli ten, jehož jméno bylo použito) Martin Šmíd ještě hodně živým fantomem.Druhou otázkou – i když to je také Proč?, jen trochu kamuflované –, kterou mám s Uh-lem spojenou, je, zda a jak ho život v disentu a ve vězení poznamenal. Tedy jestli a jak si uvědomuje míru toho ovlivnění. Na takovou otázku se odpovídá špatně, málokdo si bez

bolesti přiznává, že není tak docela svým pánem / svou paní. A je zrovna tak pro-blematické ji pokládat. Vlamujete se jí do sféry, kam můžou jen nejbližší, někdy ani ti ne. Díky Petrově otevřenosti jsem si tuhle intimní hranici nakonec dovolil překračovat a myslím si, že Petr Uhl onu citlivou proble-matiku v rozhovoru odkrýval velmi přiro-zeně, bez manifestačních prohlášení. Je sou-částí jeho příběhu. Jen jedno konkrétní trauma se vracelo explicitně:

… večer jsme museli ven na chodbu. Kromě toho sčítacího dozorce tam byli dva nebo tři psovodi se psy, a ti psi vždycky štěkali. Měli náhubky, nemohlo se teda nic stát, i kdyby se některý z nich psovodovi vytrhl. Když to ale trvá měsíce a léta, tak se o tom člověku v noci zdá. Z toho tedy mám trauma, od jezevčíků výše se dívám na psa s obavami, co dělá, zda není agresivní.S otázkou Proč? se hlásí v dětech zvídavost, která je jednou z určujících lidských schop-ností. Proč jsem o ní v souvislosti s Petrem Uhlem psal? Protože mám pocit, že otázka Proč? je čím dál vzácnějším kořením.

Zdenko Pavelka

UHLOVA PROTO

Foto: archiv Petra Uhla

26 Četba na pokračování

Musilův monumentální román Muž bez vlastností (německy 1930–1952, česky 1980) zůstal nedokončen. V tomto díle vy-tvořil Robert Musil ironické deziluzivní panorama moderní společnosti a jejího my-šlení, umístěné do prostředí císařské a krá-lovské rakousko-uherské monarchie. Vlna zvýšeného zájmu o Musilovo dílo propukla deset let po jeho smrti, po roce 1952, kdy vyšly zlomky a koncepty z jeho pozůstalosti a kdy nakladatelství Rowohlt zahájilo právě Mužem bez vlastností vydávání Musilových sebraných spisů.Rakouský romanopisec a esejista, autor jednoho z nejvýznamnějších románů svě-tové literatury 20. století Muž bez vlastností Robert Musil (1880–1942) byl synem nobili-tovaného vysokoškolského profesora, jehož rodina pocházela z Rychtářova na Vyškov-sku. Robert se měl na přání rodičů stát dů-stojníkem, a tak byl jako chlapec vychová-ván ve vojenských učilištích. Podivná at-mosféra těchto zařízení se stala tematickým základem Musilovy prvotiny Zmatky cho-vance Törlesse (1906), jež je považována za první expresionistické dílo v německé próze. Musil pak studoval strojní inženýrství, poz-ději i filozofii a matematiku. Počátkem 30. let se vydal do Berlína, ale po fašistickém převratu se vrátil do Vídně. V roce 1938 odešel do Švýcarska, kde za války v osa-mění zemřel. Celý svůj život prožil jako neúspěšný spisovatel.Když Muž bez vlastností vyšel ve třicátých letech 20. stol. poprvé, Musil byl ve většině negativních recenzí označován za jakéhosi outsidera v literatuře, za autora několika neobyčejných knih, které nikdy nepro-niknou mezi lid, za slabého romanopisce a spíše bystrého esejistu. List Deutsche

Zeitung román označil za „esej obrovských dimenzí“, literární vědec a esejista Walter Benjamin napsal, že Musil je „jako roma-nopisec chytřejší, než má zapotřebí“... Od-lišné stanovisko zaujali ve třicátých letech k Musilovi jen Hermann Hesse (dle něj v sobě Musil slučuje badatele, který směřuje k nekonečnu, a básníka hravého, až neod-povědně poetického názoru a skoro nadin-telektuální rozumové morálky) a Hermann Broch (jemuž Musil svou průrazností myš-lení připomíná spíše autora francouzského než rakouského). Neobyčejně rozsáhlé románové torzo Muže bez vlastností je situováno do Rakouska-

-Uherska let 1913–1914. Podle německé zkratky K. K. (tj. česky císařsko-králov-ský) je tento stát nazýván Kakánií. Děj je nepříliš rozvinutý, převažuje složka reflexivní.Mezi množstvím postav, jejichž osudy jsou často spjaty jen velmi volně, vystupuje jako protagonista matematik Ulrich. Přičině-ním svého otce se koncem roku 1913 stane tajemníkem velké akce, jejímž účelem je příprava oslav 70. výročí panování „míro-vého císaře“ Františka Josefa I., připadají-cího na rok 1918, ironií osudu tedy na rok, kdy monarchie zanikne. Tento podnik je nazván „paralelní akce“ – vzhledem k tomu, že v Německu jsou připravovány podobné oslavy císaře Viléma II. Cílem aktivit pří-pravné komise je prostřednictvím nejrůz-nějších zasedání, konzultací, porad, vý-borů a dílčích akcí vymyslet ideu, na jejímž základě by se oslavy měly konat. Vůdčí idea se samozřejmě nenajde: vše probíhá jen v nekonečném sledu nikam nevedou-cích zacyklených setkání a akcí. Spásná idea pro monarchii již zkrátka neexistuje.

Lidská aktivita se realizuje jen jako nesmy-slný „běh naprázdno“, veškeré dění nikam nesměřuje.Tato situace se zvláštním způsobem promítá do ústřední postavy románu. Ulrich prostě nemá ty vlastnosti, které by mu umožnily, aby se zařadil do „normálního“ života své společenské vrstvy, ale na rozdíl od ostat-ních postav, jež tyto vlastnosti mají, hledá cestu z prázdnoty pohlcující všechen vnější rozruch. Ulrich to několikrát zkusil v růz-ných praktických povoláních, ale v pod-statě žije svou existenci jako experiment, ve skeptické distancovanosti ke světu, který ho obklopuje. Ulrich je od počátku před-stavován jako jakýsi „aktivista v pasivitě“, jako nechtěný projektant možností. O dal-ších postavách jen telegraficky: v Arnhei-movi dobová kritika rozeznala pruského

JEDEN Z NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH ROMÁNŮ 20. STOLETÍ KONEČNĚ V ROZHLASOVÉM ZPRACOVÁNÍ

MUŽ BEZ VLASTNOSTÍ ROBERTA MUSILA

Foto: Wikimedia Commons, autor neznámý

27Četba na pokračování

průmyslníka a politika výmarské repub-liky W. Rathenaua, postava Diotimy přímo symbolizuje vyprázdněnost paralelní akce, Meingast je karikaturou filozofujícího psy-chologa Klagese, Klarisa se pohybuje na pomezí šílenství a holduje Nietzscheho fi-lozofii. Jediná osoba, k níž má Ulrich sku-tečný vztah a která doplňuje jeho vlastní Já, je jeho sestra Agáta. Ulrich se s ní setkává na otcově pohřbu a do příběhu vstupují poz-ději náznaky incestu. Fragmenty z autorovy pozůstalosti ukazují, že román měl končit vypuknutím 1. světové války.Obsah celého románu lze jen stěží repro-dukovat. Z autorových raných poznámek vyplývá, že původním hlavním tématem románu měl být případ tesaře a vraha Mo-osbruggera. Ovšem Musil záhy dospěl k poznatku, že by tento příběh ani zdaleka

nevystačil k nahromadění tolika osobností, které nutně potřeboval pro svou monu-mentálně pojatou a reflexivně ukotvenou fresku.Zajímavé jsou ediční osudy tohoto románu: první díl vyšel v roce 1930, druhý pak 1933. Musil pracoval na knize dál, ale za jeho ži-vota vyšla asi jenom polovina plánovaného projektu. Až v roce 1952, tedy deset let po smrti autora, vyšla péčí editora Adolfa Fri-sého edice vycházející z přepisu autorových rukopisů, který pořídila Musilova man-želka Martha Marcovaldi. Edice však oka-mžitě vzbudila kritické hlasy jako textově nespolehlivá.Tímto dílem se Robert Musil zapojil do dvou podstatných kontextů: jednak mezi osobnosti, které rozhodujícím způsobem ovlivnily prózu 20. století (James Joyce,

Franz Kafka, Marcel Proust), jednak do skupiny rakouských spisovatelů, kteří ve svých knihách výrazně zachytili projevy krize a rozpadu rakousko-uherského impé-ria (Hermann Broch, Karl Kraus, Joseph Roth).Musilova kritická ironie, věcnost, reflexivní styl a až matematická exaktnost přispěly k tomu, že jeho styl je dnes považován za nejpreciznější a nejjasnější v německé jazy-kové oblasti.Třicetidílnou četbu na pokračování z pře-kladu Anny Siebenscheinové připravila Alena Heroutová. V režii Vlada Ruska účinkuje Jiří Hromada.

Petr Turek

Robert Musil | Foto: ČTK/Sueddeutsche Zeitung, Photo/Scherl

28 Radioateliér

Od roku 2003 existuje v Českém rozhlase projekt R(A)DIO(CUSTICA). Je platfor-mou propojující veřejnoprávní instituci se současnými aktivními umělci a scénou akustických umění zejména ve vztahu k rozhlasovému médiu. V dlouhodobém horizontu vyváří podmínky pro budování scény a sítě autorů působících v oblasti experimentální rozhlasové hry, zvukového umění, improvizační hudby, elektronické a elektroakustické hudby, textově-zvuko-vých kompozic nebo práce s grafickými partiturami.Od roku 2003 se k uším posluchačů poda-řilo doručit přes 150 původních zvukových a hudebních kompozic a experimentů uve-dených v exkluzivní premiérové řadě stanice Vltava s názvem PremEdice Radioateliéru, a to ve spolupráci s více než stovkou autorů nebo ansámblů. Archiv odvysílaných kom-pozic je možné poslouchat také na portálu RADIOART.CZ. Nejedná se přitom pouze o původní autorská díla, ale také o záznamy z různých koncertů a hudebních performancí, které v průběhu let proběhly v rámci Euro-radio Ars Acustica Concert Season, z nichž tou asi nejzásadnější řadou jsou záznamy Art’s Birthday Party – globální oslavy Naro-zenin umění.Na portálu RADIOART.CZ si můžete po-slechnout také výroční 150. kompozici s ná-zvem Mezihlas-Přeshlas-Nahlas. Její autor,

skladatel amerického původu Leigh Landy, se u příležitosti uvedení její premiéry v čer-venci 2017 o projektu R(A)DIO(CUSTICA) vyjádřil slovy:„Z toho, co Český rozhlas dělá, mám velkou radost a jsem na to hrdý, protože experimen-tální rozhlasová tvorba či Hörspiel – ať už to nazveme jakkoliv – zažívá ve svých dějinách různé výkyvy. Podobá se sinusoidě, která nejprve vyletí prudce nahoru, a pak zase stoupá jen zvolna – a v současné době žád-ného vysokého bodu nedosahuje. Německé Hörspielstudio a váš pořad ale pro mě jako kreativního člověka představují symbol a podstatu dalšího rozvoje a tvůrčího a in-venčního přístupu ve vztahu k tomuto médiu. V Británii, kde působí slavná a skvělá BBC, takový pořad neexistuje. Soudobé hudbě se tu obecně věnuje málo času, takže pokud má člověk o něco takového zájem, musí se uchý-lit k okrajovým rozhlasovým stanicím, jež bojují o přežití. Naše křivka tedy dospěla do nízkého bodu, ne však do bodu konečného – v tom je rozdíl. Předpokládám, že – ať už k tomu dojde na internetu, nebo na celostátních či lokálních rozhlasových stanicích – vše se zase vychýlí opačným směrem, neboť invenční přístup k práci se zvukem teď uplatňují umělci z různorodých prostředí. A tohle médium patří k nejlepším prostředkům šíření naší tvorby.

S kolegou Johnem Richardsem píšeme knihu, kde je naší stěžejní myšlenkou to, že inovace v hudbě jednadvacátého století se týká pře-devším produkce a šíření výsledků naší čin-nosti. Nejde o nalézání nového zvuku a hu-debního jazyka, nových hudebních struktur, specializací nebo technologií. To bylo hnací silou v minulém století. Dnes máme před sebou jiné nelehké úkoly. A pro mě právě zůstává nejzásadnější otáz-kou toto nacházení způsobů, jak dostat naše experimentující myšlenky se zvukem k uším posluchačských komunit. A tak oslavuji tento váš program u příležitosti jeho 150. premié-rového vysílání.“Tolik tedy Leigh Landy a jeho upřímná slova. Pokud rádi sdílíte společnou realitu poslechem rozhlasových vln, pak vezte, že myšlenky tvůrců experimentujících se zvu-kem se do vltavského éteru budou vlévat i s novým vysílacím schématem. Tradičně v pořadu Radioateliér a nově každou středu ve 22 hodin.

Ladislav Železný

LABORATOŘ R(A)DIO(CUSTICA)

Foto: Wikimedia Commons

29Jazz

„Jmenuji se Ondřej a je mi 11. Rád po-slouchám vaše rádio. Rád bych pozdravil všechny z vašeho rádia a přeju vám hodně spokojených posluchačů jako já.“ Tento vzkaz nepřistál v e-mailové schránce Rádia Junior, nešlo jej přehlédnout mezi vzkazy redakci stanice Český rozhlas Jazz letos na jaře. První jazzové rádio v českém éteru si ve čtvrtém roce své existence získává přízeň napříč věkovými kategoriemi; nepíšou pochopitelně jenom děti, ale časté jsou i ohlasy ze zahraničí či jen dotazy, kde že se dá sehnat album, které posluchače zrovna oslovilo ve vysílání ČRo Jazz. Uspokojit různé, byť jazzově spřízněné požadavky není jednoduché, zvlášť v době Spotify, YouTube a podobných platforem. Jsem přesvědčen, že této konkurenci lze čelit pouze vytříbenou dramaturgií a jistou přidanou hodnotou v podobě akcí, které zkrátka jazzové posluchače „vtáhnou do děje“. Pro jazz bude i letos klíčová podzimní sezona, na niž jsme se v létě náležitě při-pravili. V říjnu podpoříme skupinu Ver-tigo v oslavách patnáctiletého výročí na scéně. Jedna z nejoceňovanějších formací „mladého českého jazzu“ chystá speciální koncert, na kterém jako hosté vystoupí Lenka Dusilová, David Dorůžka, duo Tara Fuki a další. Celý program (Divadlo Archa,

4. října) odvysílá ČRo Jazz v živém video-přenosu na Facebooku a záznam pořídí také ČRo Vltava. Na podzim chystáme do vysílání také řadu zajímavých rozhovorů. Své nové album přijdou do pořadu Milana Tesaře představit členové skupiny E Converso (Rozhovor mě-síce, 6. října). Řeč bude nejen o tom, v čem se liší produkce živého a studiového alba, ale dojde i na otázky spojené s bookingem podobně experimentálních formací, jaké E Converso zajisté reprezentuje. Vyzdvihl bych také podzimní vydání Jazzo-téky, pořadu Martina Brunnera St., v němž playlist neurčuje jeho autor, ale hosté, přizvaní jazzoví hudebníci. Jedním z nich bude trumpetista Laco Déczi, jenž příští rok oslaví osmdesátku, ale opět zažívá určitou renesanci a neopouští jej ani příslovečný hu-mor (viz například nedávno ohlášená kan-didatura na prezidenta). Na rozdíl od řady nedávných lifestylových rozhovorů jsme se zaměřili hlavně na jeho vzory a desky, na nichž vyrostl. Dopadlo to příznačně: donesl téměř výhradně Clifforda Browna, trum-petistu, kterého nadevše zbožňuje a upřed-nostňuje jej třeba i před Milesem Davisem. I tak bylo o čem mluvit. Listopadovým hostem Jazzotéky bude zpěvák Filip Gondolán, jehož (značně eklektický) playlist jen dokreslí žánrovou rozkročenost tohoto univerzálního umělce.

V profilovém rozhovoru se Gondolán při-znal nejen ke svým hudebním inspiracím, ale došlo i na problematiku jazzového škol-ství a obecně možnosti uplatnění v menši-novém žánru, za jaký je jazz označován. Na začátek prosince už tradičně připravu-jeme jednodenní ČRo Jazz Fest (už šestý ročník!), který se i tentokrát uskuteční v pražském klubu Jazz Dock. S ohledem na Rakouský rok na sesterské Vltavě snad dojde i na ochutnávku současného rakous-kého jazzu. Světlá budoucnost patrně čeká ČRo Jazz i v příštím roce. Rozhlas v červnu spustil řádné vysílání v DAB+ a k podpoře digitál-ních stanic chystá velkou kampaň. Jazzoví fanoušci se mají na co těšit!

Petr Vidomus, dramaturg ČRo Jazz

ČRo Jazz: vybrané podzimní pořady a akce: 4. 10. Vertigo: koncert k 15. vý-ročí (20.00) videopřenos z Divadla Ar-cha. 6. 10. Rozhovor měsíce (14.00) – E Converso hosty Milana Tesaře. 20. 10. Jazzotéka (14.00) – Laco Déczi o své lásce ke Cliffordu Brownovi. 17. 11. Jazzotéka (14.00) – Zpěvák Filip Gondolán hostem M. Brunnera. 12/2017 – 6. ročník ČRo Jazz Festu (klub Jazz Dock, Praha)

CO NOVÉHO NA JAZZOVÉM RÁDIU

Foto: Archiv Petra Vidomuse

30 Hudba bez hranic

Zatímco hlavním lákadlem pro nejširší publikum jsou žánry z anglosaských zemí, hudbu našich sousedů známe daleko méně. Zvláště pohled na rakouskou scénu prozradí, že neznalost je jen k naší škodě. To nejlepší ze současných rakouských nahrávek – a též zajímavosti z minulosti – vám nabídneme v celkem deseti desetiminutových pořadech na stanici Vltava. Uslyšíme jak umělce čerpající z lokálních tradic, tak hudebníky, kteří rakouskou hudbu obohatili o vlivy z okolních zemí. Zdejší dění je kupodivu dynamičtější, než co nabízí rozlohou i počtem obyvatel větší Německo. Roli hraje zeměpisná poloha: Rakousko je tavicím kotlíkem na hraně Západu a Východu, mezi špičkovými hu-debníky je velké množství přistěhovalců z Balkánu, jejichž počet se dramaticky zvý-šil před dvaceti lety, v době jugoslávských válek. Neméně významným faktorem je, že Rakousko poskytuje cizincům prostor i podporu ke kulturnímu vyžití. Dnes už historickým příkladem je původem bo-senský pianista Sandy Lopicic, jenž se po odchodu do Štýrského Hradce prosadil díky

divadelní hudbě – včetně Balkánem inspiro-vané inscenace Sud prachu. Cizinci ale posuzují rakouskou hudbu skrze pokřivené stereotypy, které ji redukují na kýčovité jódlování alpských horalů, vojen-ské marše či dechovku. Přitom jim zcela uniká historie rakouského jazzu, stejně jako svérázný svět rakouského kabaretu. Jeho stěžejní postavou byl židovský básník Georg Kreisler (1922–2011), jemuž se poda-řilo utéct před Hitlerem do Spojených států, odkud se nakonec musel vrátit. Naučil se sice psát anglické texty, ale jejich názvy jako Prosím, zastřel svého manžela anebo Můj psychoanalytik je idiot byly na pová-lečný americký vkus nestravitelné. Daleko méně se ví, že v Hollywoodu pracoval s Charliem Chaplinem: pokud se v nějakém tehdejším filmu na plátně objevil Chaplin u klavíru, na nástroj hrál ve skutečnosti Kreisler. Evergreenem se po jeho návratu domů stala Telefonbuchpolka, tedy Polka telefonního seznamu, s citacemi desítek pří-jmení, která mají snadno identifikovatelný slovanský původ. Kompletní text najdete na internetu, ale neškodí uvést alespoň ukázku:

Vychodil, Vondrak, Vrana, Viplaschil, Vrazdil, Vimladil atd.Pouťové šlágry vyhrávající u alpských lyžař-ských vleků v Tyrolsku sice mluví odlišným hudebním jazykem, ale i tyto žánry prošly před čtvrt stoletím dramatickou obrodou. Klasikem na poli progresivní alpské hudby je akordeonista Hubert von Goisern z Hor-ního Rakouska. Zajímavé je, že tvorba alpských radikálů se tehdy stala paralelou k hudbě na opačném místě naší planety, a sice ke stylu tex-mex na texasko-mexic-kém pomezí. Akordeony, dechovku i polku sem přivezli přistěhovalci z Rakouska, Ně-mecka i Čech, což ještě posílila krátká his-torická epizoda. Když byl na mexický trůn dosazen habsburský vladař Maxmilián, do svého císařství si přivezl i rakousko-uher-skou vojenskou kutálku. Rakouský folkový revival – který se rozvinul sto dvacet let po Maxmiliánovi – má řadu tváří. K sou-časným špičkám patří skupina Alma, v níž převládají ženy a inspirují se nejen u lokál-ních kořenů, ale i u tradice skandinávských houslistů. Další novou nadějí je čtveřice Do-nauwellenreiter, v jejímž čele stojí původem

SKRYTÁ TVÁŘ RAKOUSKÉ HUDBY

Catch-Pop String-Strong | Foto: Maria FrodlAtanas Dinovski & Paul Schuberth | Foto: Baku Jazz Festival

31Hudba bez hranic

italská zpěvačka a houslistka Maria Craffo-nara. Specifický žánr představují v německy mluvících zemích „progresivní dechovky“, které čerpají z jazzu, balkánského reperto-áru, Blízkého východu, a někdy dokonce ze Slovenska. Z hornorakouské Kremže pochází například sedmičlenný ansámbl Federspiel, v jehož podání najdeme na You-Tube velmi osobitou verzi písně Pýtala sa mamička.K vůbec nejaktivnějším muzikantkám dnešního Rakouska patří violistka Je-lena Popržan, původem ze Srbska, která

například na Rakouských cenách world music sbírala jednu cenu za druhou – pů-sobí totiž v několika paralelních projektech. Nejlepší z nich – duo s anglickým názvem Catch-Pop String-Strong s violoncellistkou Rinou Kaçinari z Kosova. Jejich styl není snadné popsat – čerpá totiž nejen z bal-kánských kořenů, ale též z hudby kabaretů i muzikálů a staví především na improvizaci a momentu překvapení. Svojí virtuozitou vytvářejí obě hráčky skutečné hudební drama a posluchačům dokážou nahnat husí kůži. Nejedná se o nějakou samoúčelnou

exhibici, důležitou součástí jejich hudby je humor, který ve skladbách působí jako jemné koření. Permanentním inovátorem, který neustále zkouší nové věci, je Matthias Loibner. Jeho nástrojem je niněra, někdy paradoxně ozna-čovaná za středověký relikt, a to navzdory tomu, že právě v posledních dekádách zaznamenala překvapivý comeback a tech-nické zdokonalení. Zvukově je příbuzná houslím, od nichž se ale liší mechanickou konstrukcí. Funkci smyčce tu přebírá bubí-nek poháněný klikou, struny se ovládají klá-vesovým mechanismem. Loibner je znalec vážné hudby i fanoušek Franka Zappy s ši-rokým spektrem projektů – od písní Franze Schuberta přes balkánské fúze až po kon-certy s gregoriánským sborem. Od října vám na stanici Vltava ve dvou týdnech nabídneme celkem deset desetimi-nutových pořadů. Vedle umělců zmíněných v textu uslyšíte akordeonistu Otto Lechnera, skupinu Attwenger, duo Dinovski-Schu-berth a další zajímavé hudebníky.

Petr Dorůžka

Donauwellenreiter | Foto: Apolonia Bitzan

Alma | Foto: Daliah-Spiegel

Federspiel | Foto: Maria Frodl

32

Jeden rakouský ministr, když ho tajné služby informovaly, že se v Rusku schyluje k revoluci, prohlásil: „A kdo by prosím vás tu revoluci v Rusku dělal? Pan Bronstein přece celé dny sedí v kavárně Central.“ Tato anekdota, kterou uvádějí všechny publikace o vídeňských kavárnách, má naznačit, že se v těchto tradičních zařízeních dunajské me-tropole objevovala jakási zjemnělá podoba dějinných událostí. Pan Bronstein, který se ve vídeňských kavárnách chová vybraně a decentně, v Petrohradu pod jménem Troc-kij chce násilně změnit svět. Nejvytrvalejším návštěvníkem nejproslu-lejší vídeňské kavárny Central je figurína--socha básníka Petera Altenberga. Básník žil kavárenský život – a zemřel v roce 1919 kavárenskou smrtí: v noci se v posteli polil vínem, a když se sušil u otevřeného okna,

nachladl se a zemřel na zápal plic. U dveří kavárny Central sedí v šatech bohémského elegána socha-figurína v životní velikosti s mrožími kníry a s vlasy podle dobové módy kolem uší přihlazenými voskem. Sošný básník s melancholickým výrazem, jak se sluší na umělce, pročítá noviny, po kterých hosté nenápadně pokukují: pokoušejí se zjistit, zda replika básníka hledí do novin z doby, kdy císař psal Mým národům, nebo jestli mu ráno číšník ne-podstrčil dnešní vydání. Tento vídeňský Verlaine je autorem aforismu: „Nenávidíš lidi, podceňuješ lidi, a přesto se bez nich neobejdeš – – – kavárna!“ Do kavárny si Altenberg nechal posílat i poštu. Básníkova nepřetržitá návštěva v kavárně Central nás má upozornit, že vídeňské kavárny se staly literárním fenoménem. Prostředím,

o kterém se píšou romány a také místem, kde romány vznikají (v některých kavár-nách vám číšník přinese psací potřeby). Mnoho rakouských literárních nápadů se zrodilo u kavárenského stolku. „Kavárna Central je světový názor,“ prohlásil jeden z jejích štamgastů. Řečeno srozumitelně: krása života existuje jaksi mimo přírodu, v kavárně! Ano, vídeňské kavárny konku-rují přírodním dějům: jiný ze štamgastů poznamenal: „Jak vypadá jaro? Když se v kavárně otevřou dveře…“Kavárna je z těchto podniků, co týče domácího ohlasu a mezinárodní prestiže, podnikem nejdůležitějším. Pořádají se o ní mezinárodní konference, kde vídeňskou kavárnu jako fenomén společenského a kulturního života srovnávají s podob-nými podniky v Paříži a třeba v Madridu.

KAVÁRNA JAKO SVĚTOVÝ NÁZOR

Cafe Landtmann | Foto: © Schaub-Walzer

33

Na rozdíl od pařížských bister jsou vídeň-ské kavárny pohodlnější, posezení v nich probíhá jaksi obřadněji. Intelektualita se ve vídeňských kavárnách se pojí s jakýmsi mírným požitkářstvím. Ke kávě se sluší objednat si dezert. Takto nějak vypadal Svět včerejška podle Stefana Zweiga, kdy záležitosti fyzické (chuť) měly svůj význam pro vznik kulturních děl. Minutové romány, kavárenské črty Petra Altenberga, to do-svědčují. A ve vídeňských kavárnách tento čas včerejška můžete celkem úspěšně obje-vovat i dnes. Co patří k vídeňské kavárně? Dobrá káva. O rozmanitých druzích kávy, pro které Vídeňané vytvořili specifický slovník, po-drobně píše v Traktátu o vídeňské kavárně spisovatel Friedrich Torberg. Důležitou roli hraje barva kávy. „Jeden z číšníků někdejší

kavárny Herrenhof úzkostlivě dbající na perfektnost míval vždy u sebe na lakova-ném dřevě barevnou škálu s dvaceti číslova-nými odstíny hnědé a choval úspěšnou cti-žádost svým stálým hostům servírovat vždy kávu požadovaného zabarvení. Objednávky se děly vždy jen s udáním čísla: Prosil bych čtrnáctku se šlehačkou!“ Interiér vídeňské kavárny má být zabydlený až útulně omšelý (gemütlich), což má na-vodit prožitek času, který zde podle všeho tolik nepospíchá. Číšníci ve vídeňských kavárnách se chovají s určitou starosvět-skostí úředníků přeživších zaniklou říši. Jsou korektní, tiší, někdy lehce roztržití. Poměrně často ve vídeňských kavárnách sedávají samotné ženy bez doprovodu. Ve vídeňských kavárnách mnohdy po-tkáte umělce. Na první pohled je obvykle

nepoznáte, ale můžete se spolehnout, že tam jsou. Všude se o tom píše. Kavárnu Imperial navštěvoval hlavně hudební svět, domino-val tam Franz Lehár. V kavárně Muzeum na sebe nejvíc upozorňovali výtvarníci a architekti. Asi před třiceti lety měly svou kavárnu ve Vídni také vdovy po vysokých důstojnících. Vdovy se v kavárně chovaly přesně jako jejich manželé nebožtíci ve službě. U jednoho stolu seděly generálské vdovy, u druhého vdovy plukovnické, vdovy po poručících musely jít na kávu jinam. Anarchie byla vyloučena.

Jiří Kamen

Cafe Sperl | Foto: © Schaub-Walzer Zahrádka před kavárnou v Hundertwasserově muzeu | Foto: Jiří Kamen

34 Výročí

Jak to všechno začalo? Před více než pade-sáti lety se v rámci Evropské vysílací unie (založené v únoru 1950, zastřešující organi-zace evropských rozhlasů a televizních sta-nic) začala scházet pracovní skupina zvaná Study Group on Radio Programmes a od roku 1963 její podskupina – Sub-Group of Music Experts. Zpočátku bylo jejími členy dvanáct delegátů reprezentujících evropské země. V jejich společných disku-sích se také zrodila myšlenka vzniku „event radia“ – tedy propojení rozhlasů prostřed-nictvím významných hudebních událostí napříč evropským publikem. Jedním z prv-ních nápadů byly přenosy představení hlav-ních evropských operních domů. Dalším byla například podpora vzniku nových děl – objednávkou u významných evropských skladatelů. Od členů Study Group of Music Experts, jejichž počet mezitím k roku 1965 vzrostl na 30 delegátů, přišly také impulzy na pravidelné, měsíční sdílené vysílání kon-certů. Koncertní série měla nést označení

„EBU Concerts“ a za její myšlenkou měl stál velmi aktivní člen Richard Marriott, Assistant Director of Sound Broadcasting z BBC. Ta byla požádána, aby tuto sérii koordinovala. Přípravy byly delší, řešily se otázky technického, finančního a právního charakteru a všechno úsilí vyvrcholilo až 27. listopadu 1965, kdy byl vysílán první koncert mezinárodní Koncertní sezony Evropské vysílací unie. Tento zahajovací koncert se odehrál ve známé Queen Elisabeth Hall v Londýně a kromě BBC ho přenášelo 14 evropských rozhlasů. Na úvod zazněl Braniborský koncert č. 4 G dur Johanna Sebastiana Bacha, který přednesl English Chamber Orchestra pod vedením britského skladatele a dirigenta Benjamina Brittena. Jako sólisté se představili Richard Adeney a Norman Knight na flétnu a Emmanuel Hurwitz na housle. Poté následoval Smyčcový kvartet č. 3 C dur, op. 76 zvaný také „Císařský“ od Josepha Haydna, a to v podání smyčcového

kvarteta Amadeus. Po dvacetiminutové přestávce přišla na řadu Mozartova Koncer-tantní symfonie pro housle, violu a orchestr Es dur, K 364. Představili se v ní houslista Norbert Brainin a violista Peter Schidloff, doprovázel je opět Anglický komorní or-chestr pod taktovkou Benjamina Brittena. Večer vyvrcholil provedením Brittenovy skladby Nocturne for tenor solo, seven obb-ligato instruments and string orchestra, kde tenorový part přednesl Peter Pears, prove-dení opět řídil sám skladatel.Mezinárodní hudební výměna programů Eurorádia přináší každoročně 3–4 tisíce koncertů. Koncertní sezona se skládá z oper, symfonických a komorních kon-certů, speciálních dnů, jako je Vánoční, Velikonoční, Jazzový atd. a Český rozhlas na ní pravidelně už dvacátý čtvrtý rok participuje dramaturgií, která nabízí výji-mečné hudební události, mladé a špičkové umělce a podněcuje ke vzniku nových kompozic.

EURORÁDIO SLAVÍ 50 LET PRAVIDELNÉ MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ VÝMĚNY PROGRAMŮ

35Výročí

Letošní 50. výročí mezinárodní hudební vý-měny programů Eurorádia oslaví rozhlasové stanice přímým přenosem koncertu z Lon-dýna, a to 27. listopadu. Slavnostní večer se bude konat v londýnském LSO St. Luke – Music Education Centre a vystoupí na něm BBC Concert Orchestra pod vedením rakouského dirigenta Johannese Wildnera. Ten mj. řídil orchestr pražské Státní opery, v letech 2010–14 působil jako hostující dirigent u BBC Concert Orchestra, nyní je intendantem operního festivalu Oper Burg Gars a univerzitním profesorem dirigování na Universität für Musik und Darstellende Kunst in Wien. Dále se představí třiadvace-tiletá americko-korejská houslistka Esther Yoo, která v roce 2010 jako šestnáctiletá zvítězila na mezinárodní Sibeliově houslové soutěži a o dva roky později byla jednou z nejmladších vítězů Elisabeth Queen Competition. Od roku 2014 je umělkyní, již BBC jmenovala jako BBC Radio 3 New Generation Artist. Na koncertě dále

vystoupí – taktéž třiadvacetiletý – talen-tovaný norský violista Eivind Holtsmark Ringstad, jenž byl v loňském roce vybrán do jednoho z nejprestižnějších vzdělávacích programů pro hudebníky z oblasti klasické hudby – BBC’s New Generation Artists Scheme. Posluchačům stanice Vltava i sítě rozhlasů Eurorádia se tento listopadový večer naskytne též příležitost vyslechnout umění klavíristy Pavla Kolesnikova. Když před třemi lety debutoval ve Wigmore Hall, britský deník The Telegraph označil jeho vystoupení za „jednu z nejpamátněj-ších událostí, jichž byl Londýn na chvíli svědkem“. Eurorádio nechalo své posluchače hlasovat o koncertě, který tento osmadvacetiletý ruský umělec na úplný závěr večera zahraje, a hlasování vyhrál Beethovenův Klavírní koncert č. 5 Es dur, op. 73, „Císařský“. Pavel Kolesnikov k tomu uvádí: „Jsem velmi potěšen, že Beethovenův Pátý vyhrál hlasování. Je to dílo jedinečné velikosti

a finesy. Moc se těším na jeho provedení! Od prvního zářivého akordu Beethove-nova 5. klavírního koncertu se svět znovu zrodil. Pro jeho oslnivě syté barvy, nejvyšší architektoniku, dokonalou rovnováhu mezi jednoduchostí a komplexností je těžké uvěřit, že toto dílo stvořila lidská bytost. Odpusťte mi, že jsem tak poetický, ale jestli je někde svoboda a štěstí, pak se obojí spojuje ve zvuku této hudby. Není to jen

„Císařský“, je to Bůh mezi všemi klavírními koncerty!“Kromě Beethovena zazní v premiéře ještě nová skladba na objednávku – od Dobrinky Tabakove, rezidenční skladatelky BBC Con-cert Orchestra. Dále to budou dvě nebo tři věty z Brittenova díla „A Time there was“ a také Mozartova Koncertantní symfonie, která zazněla na prvním koncertě první Koncertní sezony Evropské vysílací unie.

Lucie Hradilováhudební dramaturgyně

36 Profil

„Východiskem mi je lidské tělo, postava. Zabývám se procesem rozvíjení lidské osobnosti, s názvy obrazů jako ,věno‘, ,za-dání‘, ,možnosti‘, ,generace‘. Tematicky se pohybuji v napětí mezi podvědomým a nepodvědomým, reflektovaným a nere-flektovaným, mezi tím, co nám je ,dáno‘, a tím, co si sami vybereme. Zajímají mě výchozí body individuálního rozvoje a to, co nosíme jako kód s sebou, chtěné/nechtěné, vědomé/nevědomé, známé/ne-známé, skrývané/neskrývané, tajemství, zadání, nadání, vzpomínky, onemocnění. Zajímá mě dítě se svým potenciálem a otevřeností. A také jako zpětná vazba k mému vlastnímu vývoji. Čas, ve kterém žijeme, nám svým plynutím umožňuje vidět

procesy. Zdá se mi, že zobrazování křeh-kých procesů vyhovuje vrstvená technika koláží,“ napsala Lena Knilli ke své výstavě nazvané věno. postava. čas. Výstava se uskutečnila v Galerii Caesar v Olomouci na podzim 2010. Rakouská výtvarnice Lena Knilli se narodila v roce 1961 v Grazu. S rodiči se přestě-hovala do Západního Berlína. Studovala v Berlíně a ve Vídni na Hochschule für angewandte Kunst u Marii Lassnig. V letech 1992–2001 žila a pracovala v Praze, hovoří plynně česky. V roce 2002 se přestěhovala do Vídně, své vazby na Čechy však stále udržuje – především vystavuje v českých ga-leriích. Její dvě dcery absolvovaly ve Vídni českou školu.

Berlín, Praha, VídeňDůležitým rysem malířčina rukopisu je svo-bodné užívání výrazových prostředků. Často monochromní plátna a papírové koláže zazna-menávají předměty, události a příběhy všed-ního života. Její „doteky“ respektují intimitu věcí a dějů. Dává prostor náhodě a prožitku. Nepokouší se do svých artefaktů vnutit vlastní nálady. Spíše se může jevit, že v nich hledá rovnováhu svého já. V jejích obrazech kritici odezírají Lenino středoevropské putování, především inspiraci v hledání nových forem a obsahů v dynamickém prostředí berlínské umělecké komunity v osmdesátých letech. Dokončení vídeňských studií a bezmála desetiletý pobyt v Čechách ztišily berlínskou extázi. Nastal čas vrstvených papírů, lepicí

LIDSKÁ POSTAVA PODLE RAKOUSKÉ VÝTVARNICE LENY KNILLI

37Profil

pásky. A minimalistických kontur lidského těla v prostoru vymezovaném existencí hraček, bot, šatů, nábytku, ubrusů, záclon. K harmonii umělčina světa příspívají návraty k secesi a vídeňské moderně přelomu 19. a 20. století. A také minuciózní práce s detai-lem. Ale z „harmonického spočinutí“ posi-lovaného řemeslnou bravurou je divák náhle vyveden nenápadným vychýlením „reality“ obrazu nebo proměnou klidného uspořádání události v expresivní zážitek.

Vzpomínky oblečení„Knilli se zabývá životností objektů, jimiž se obklopujeme, a oděvy, do kterých se halíme. Ty určují plynutí našeho času stejně jistě jako ručičky hodin, měření času tímto

způsobem však není stejně lineární. Ko-lečka znázorňují změny skrze pohyby a zá-hyby – i my se posouváme stále dopředu, přestože se pořád vracíme k minulosti a od-kazujeme se na to, co se již událo,“ napsala o výtvarnici Camille Hunt.Domnívám se, že Lena Knilli dokáže své umění reflektovat. Nebo vytváří „slovesnou“ paralelu svých výtvarných artefaktů: „Ob-lečení je jako druhá kůže. Košile, kalhoty se dotýkají našeho těla, vznikají otisky. Oblečení prožívá společně s jeho nositelem, s jeho nositelkou. Zážitky se na oblečení zapisují jako znamení. Když si navleču tuhle bundu, tyhle kalhoty, vyprávějí mně příhody mé předchůdkyně. Ovlivní tím mé chování? Oblečení si vzpomíná.“

Ze současného českého umění ji nejvíce zajímají především práce Adrieny Šimotové a také věci Petra Nikla. Letos na jaře jsme v rámci vltavského Rakouského roku vysí-lali ve Víkendové příloze rozhovor s Lenou Knilli nazvaný Co cítíš, ale co není vidět, jehož leitmotivem byly její vzpomínky na polistopadové období v Česku. Rozhovor připravila Lenka Nota.

Jiří Kamen

Foto: archiv Leny Knilli

38 Průvodce

Moravský podzim6.—28. 10. 2017Sto let od revoluce, která proměnila svět a určila svéráz 20. století. To je téma, které pro letošní ročník festivalu zvolil dramaturg pořádající Filharmo-nie Brno Vítězslav Mikeš. Moravský podzim má výhodu, že je festivalem hudebním: může se tak soustředit čistě na hudbu a položit si otázku, co je nebo by mohla být v hudbě revoluce popř. evoluce. Těžištěm bude hudba první třetiny 20. století, ale také hudba s „revolučními“ náběhy (dlouho) před i po tomto období. www.moravsky-podzim.cz

Struny podzimu 20. 10.—9. 11. 2017Mezinárodní hudební festival Struny podzimu od svého vzniku v roce 1996 významně přispívá k proměně kulturní mapy v hlavním městě. Zakladatel festivalu Marek Vrabec se svými spo-lupracovníky vytvořil festival, který u nás nemá obdoby. Struny podzimu jsou místem setkávání světa klasické hudby, jazzu, world music a nadžán-rových projektů, jejichž pojítkem je nekompromisní umělecká kvalita. Sou-těžte se stanicí Vltava o vstupenky na koncert hudebnice Julie Wolfe (7. 11. Fórum Karlín) a Herbieho Hancocka (9. 11. Fórum Karlín).www.strunypodzimu.cz

Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava24.—29. 10. 201722. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava bude slavností autorského dokumentárního filmu a největší událostí svého druhu ve střední a východní Evropě. Organi-zátoři festivalu, který stanice Vltava již tradičně mediálně podporuje, vychází z toho, že dokumentární filmy jsou především výsostná umělecká díla. S tím úzce souvisí významnost témat, kterým se věnují. Stanice Vltava bude i tentokrát a přímo z místa konání vám nabídne živá vysílání, diskuze a zají-mavé reportáže. Více informací hledejte na www.dokument-festival.cz

Festival spisovatelů Praha6.—10. 11. 2017Jedna z nejvýznamnějších literárně--kulturních událostí, která každoročně obohacuje hlavní město České repub-liky, se pravidelně uskutečňuje již od roku 1991. Letos se festival zaměří na osobnost amerického básníka a spi-sovatele Jamese Baldwina. Proč se americký spisovatel James Baldwin vrací zpět do povědomí veřejnosti? Profesor Caryl Phillips z yaleské uni-verzity je toho názoru, že právě nyní je Baldwinovo dílo velmi aktuální. Jsme svědky vulgarity, rasově vypjaté po-litiky i omezování občanských práv. V absurdní politické realitě lidé hledají nějakou útěchu někoho, kdo s nimi jejich problémy sdílí a tím je v součas-nosti víc než kdokoliv jiný Američan James Baldwin. Autorovy myšlenky lze uplatnit k vysvětlení všeho, co je dnes v éře Donalda Trumpa lidem nestravi-telné. Od prvního románu Go Tell It on the Mountain až po poslední práce je spisovatelův veřejný obraz v neustá-lém pohybu.www.pwf.cz

Pražský divadelní festival německého jazyka19. 11.—1. 12. 201722. ročník festivalu proběhne od 19. lis-topadu do 1. prosince. Diváci se mo-hou těšit na 12 atraktivních předsta-vení z 5 zemí, divadelní výlet i zajímavé off-programové produkce. Konkrétní programovou nabídku budete moci najít již brzy na níže uvedených webo-vých stránkách. V rámci doprovodného programu budete moci navštívit i bu-dovu Českého rozhlasu, který uvede 28. listopadu v exkluzivní premiéře tři významné hry rakouských drama-tiků: Proč kuchyň? Petera Handkeho, Prezident autora Thomase Bernharda a Dobrý bůh z Manhattanu Ingeborg Bachmannové. www.theater.cz

Festival francouzského filmu22.—29. 11. 2017Jubilejní dvacátý Festival francouz-ského filmu je filmovou přehlídkou, která představuje co nejširšímu

českému obecenstvu současnou fran-couzskou filmovou produkci. Festival byl založen v roce 1996 z iniciativy Francouzského velvyslanectví v České republice, Francouzského institutu v Praze a organizace UniFrance, jež podporuje šíření francouzské kinema-tografie v zahraničí. Festival předsta-vuje největší společenskou událost v Česku zaměřenou na francouzskou kulturu. Cílem této přehlídky je sezná-mit české diváky se širokým spektrem současné francouzské kinematografie.Festival se koná od 22. do 29. listo-padu v Praze, Brně, Českých Budějovi-cích, Hradci Králové a Ostravě.www.festivalff.cz

Benefiční aukce pro Cestu domů30. 11. 2017 19.00, Hilton PragueNa konci listopadu proběhne již 7. roč-ník dobročinné aukce uměleckých děl pro domácí hospic Cesta domů. Díla do aukce pečlivě vybírá kurátorka Lenka Kerdová. Velkou pozornost, vedle za-vedených jmen, ve výběru zaměřuje na nedávné absolventy uměleckých škol, jež mohou představovat pro mnohé sběratele zajímavou akviziční mož-nost. V katalogu se obvykle objevují díla bezmála stovky výtvarníků – na-mátkou Stanislava Kolíbala, Jaroslava Róny, Františka Skály, Emily Medkové, Michaela Rittsteina, ale také mladých umělců – vloni např. Kristýny Šormové, Tadeáše Kotrby nebo Pavla Příkaského. V aukčním katalogu se zpravidla obje-vuje mnoho maleb, stejně jako množ-ství prací na papíře (kreseb, grafik, fo-tografií ), ale také několik experimentů, které dosud nejsou v našich aukčních síních tolik běžné. Jedná se o díla s kon-ceptuálním přesahem na pomezí de-signu, soundartu či performance. V loň-ském navázal Český rozhlas s touto dobročinnou akcí spolupráci, ve které pokračuje i letos. Do aukce „věnoval“ zvukově-performativní projekt, který vzniká ve spolupráci s Ladislavem Železným, multimediálním umělcem a zvukovým performerem, autorem pořadu Radioateliér. Výtěžek aukce po-máhá Cestě domů poskytovat služby lidem na konci života a jejich blízkým.www.cestadomu.cz/aukce

PRŮVODCE SVĚTEM KULTURY

39Program

PROGRAMZměna programu vyhrazena

NOVÉ POŘADY

Vizitkapondělí až pátek 10.00—11.00, repríza v ten samý den 19.00—20.00Host dne v Českém rozhlase Vltava. Rozhovory s těmi, kterým umění proměňuje život. Aktuální témata i bi-lanční ohlédnutí z časového odstupu. Hosté pořadu jsou s uměním, kultu-rou a sférou humanitních věd spojeni svými profesemi či osobním vztahem. Zaujali svou tvorbou, postoji, názory a kontroverzemi.

Reflexepondělí až pátek 13.00—13.45, sobota 17.00—18.00Hlavní kulturní publicistika stanice Vltava. Moderovaný pořad s důrazem na analytický přístup, kauzy. Souvis-losti české, evropské a světové kul-tury. Monografická vydání věnovaná důležitým kulturním událostem, feno-ménům, tendencím.

ArtCafépondělí až pátek 16.00—17.30Co potřebujete vědět, než večer vyra-zíte za kulturou. Odpolední průzkum kulturních trendů, událostí a osobností v proudu současné hudby.

Kontextypondělí až pátek 17.30—18.00Popularizačně-vzdělávací seriál. Kul-turní a společenské fenomény zasa-zené do nejrůznějších souvislostí bez předsudků.

Rádio Dadapátek 22.00—23.00Volná rozhlasová disciplína. Improvi-zace na pomezí talk show a stand-up s přesahem k rozhlasové hře. Střídají se Vyvážená revue Ondřeje Cihláře, Večerní škola pro pokročilé Igora Ma-lijevského a Václava Kahudy, Dospělý večer Petra Marka, Debbi Love perfor-merky Bio Mashy a přátel.

Víkendová Mozaikasobota 13.00—13.30, neděle 13.00—14.00Sestřih toho nejlepšího z uplynulého týdne, pozvánky na víkendové kulturní

události, kulturní příprava na týden nadcházející. Pravidelně v neděli také rubrika Album týdne.

Spirituálaneděle 8.00—9.00Prostor pro duchovní úvahy, který spo-juje dva pořady v jednom – Duchovní Evropu Martina C. Putny a Ke kořenům s Petrem Vaďurou.

Knižní pólneděle 10.00—10.30Osobní čtenářský přístup k dílům a autorům světové i české literatury napříč žánry a časem. Důraz je kladen na čtenářský prožitek, vnímání, způsob čtení, čtenářské odkrývání významů li-terárního díly. Hosté jsou dobří čtenáři nejrůznějších profesí.

Repeteneděle 16.00—17.00Vybíráme pro vás literární, hudební a publicistické pořady z archivu Čes-kého rozhlasu. Starší i novější nahrávky uvádíme k tematickým příležitostem. Uvádíme také pořady vážící se k aktu-álnímu kulturnímu dění.

Vybíráme z programu:

LITERATURA A ROZHLASOVÁ HRA

Rozhlasové hryOd 8. 10. | seriál podle BBC Jon Canter: Boswellovy životy 24. 10. | Werner Schwab: Pornogeografie 14. 11. | Marie N’Diaye: Hilda 18. 11. | Ingeborg Bachmannová: Dobrý Bůh z Manhattanu 24. 11. | Katharina Schmitt: Molyneuxova otázka – hra na pomezí ars akustika a rozhlasové hry točená na základě rozhovorů autorky s nevi-domými lidmi a v koprodukci s ORF.5. 12. | Peter Handke: Proč kuchyň? 8. 12. | Thomas Bernhard: Prezident 24. 12. | Hugo von Hofmansthall: Kdokoli Od 25. 12. | seriál detektivek Případů se ujímá Jeeves

Četba na pokračovánídenně 18.30—19.00Od 1. 10. | Jáchym Topol: Citlivý člověk, čte Petr Čtvrtníček

Od 13. 10. | Muž bez vlastností – třice-tidílná četba autora Roberta MusilaOd 4. 12. | Robert Menasse: Čelem vzad Od 12. 12. | Hemann Broch: Očarování Od 27. 12. | Heinrich Böll: Chléb mladých let

VÁŽNÁ HUDBA A JAZZNOVÉ POŘADY

Pasážepondělí až pátek 11.00—11.30Procházky a průniky různými hudeb-ními žánry včetně klasických „hitů“ v neobvyklém kontextu.

Koncertní sezóna. Živě z evropských pódiípátek 20.00—22.00Koncertní řada prémiových symfonic-kých koncertů Evropské vysílací unie v přímém přenosu.

Odposlechysobota 13.30—14.00Všechnu moc imaginaci! Aktuální hu-dební dění komentuje Pavel Klusák.

MusiCafésobota 18.00—18.30Různé podoby písňové tvorby napříč žánry i obdobími uvádějí zasvěcenci s praktickou zkušeností z koncertních pódií

Sedmé nebeneděle 19.00—20.00Sedmý den v týdnu o sedmé hodině večerní se známí hudebníci podělí o své aktuální hudební zážitky. Vladi-mír Franz, Sára Vondrášková, Robert Nebřenský, Ondřej Havelka a Pavel Klikar, Monika Načeva.

Futurissimoneděle 21.00—23.00Jak se dnes tvoří budoucnost hudby? Prostor pro soudobou hudbu a její tvůrce.

40 Klub Vltava

KLUB VLTAVA

Vážení a milí čtenáři, posluchači stanice Vltava, chtěli bychom vám oznámit, že Klub Vltava tak, jak jste ho znali doposud, ukončí svou aktivitu 31. 12. 2017. Toto číslo je zároveň posledním Magazínem Vltava, které držíte v rukou. Od no-vého roku již nebude nutné platit členský příspěvek, nově bude člen-ství bezplatné. I nadále se můžete těšit na informace o novinkách sta-nice Vltava. Od nového roku však v elektronické podobě. Budeme rádi, pokud se přihlásíte k odběru newsletteru na www.rozhlas.cz/informace/newslettervltava.

Klub Vltava nabízí možnost bližšíhokontaktu mezi posluchači a tvůrcipořadů, účast na natáčení přímýchpřenosů, organizuje klubová setkání,besedy, předpremiéry rozhlasovýchpořadů, návštěvy kulturních akcí.

Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně (v letošním roce pouze třikrát)čtvrtletník posluchačů a příznivcůstanice Český rozhlas Vltava, kterýpřináší inspiraci ze světa kulturya umění, exkluzivní rozhovory,podrobné informace o programustanice, přehled partnerů Klubu,členských výhod a slev, aktuální na-bídky, soutěže a další zajímavosti.

Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům ještě inten-zivnější kontakt s aktuálním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace

po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje. O dalším fungování výhod budete včas infor-mováni na www stránkách Klubu.

Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu na-leznete na www stránkách Klubu.

VÁŽENÍ A MILÍ POSLUCHAČI, ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA,Tento magazín Vltava je posledním číslem, který se vám dostává do ru-kou. Děkujeme za vaši přízeň a tě-šíme se, že nám budete nakloněni i nadále. Pokud chcete být o progra-mových tipech a dalších novinkách z vysílání informováni, rádi vám bu-deme zasílat náš e-mailový newsle-tter. Pro odběr novinek se zaregist-rujte zde: vltava.rozhlas.cz/newsle-tter. Budeme rádi, pokud registraci doporučíte také svým přátelům.

KLUB VLTAVAČeský rozhlas VltavaVinohradská 12120 99 Praha 2informační linka Klubu Vltavatel.: 221 552 686, 221 552 677e-mail: klub.vltava@rozhlas.czvltava.rozhlas.cz/klub

SETKÁNÍ KLUBU VLTAVAPrvní listopadový čtvrtek, 2. 11. 2017 se od 19.00 uskuteční v rozhlasové Galerii setkání Klubu Vltava s šéfredaktorem, Petrem Fischerem.

ČLENSKÉ VÝHODY U PARTNERŮ KLUBU VLTAVAAktuální seznam partnerů Klubu Vltava a možností využití členských výhod naleznete na webové stránce vltava.rozhlas.cz/klub. Změna vý-hod partnerů a konkrétních forem spolupráce vyhrazena.

NALAĎTE SI…ČESKÝ ROZHLAS VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM)

BRNO-MĚSTO — 90.4 | BŘECLAV — 96.3 | Č. BUDĚJOVICE — 96.1 | HO-DONÍN — 100.4 | CHEB — 106.2CHOMUTOV — 96.3 | JESENÍK — 98.2 | JIHLAVA — 88.4 | KAPLICE — 105.9 | KARLOVY VARY — 105.7KAŠPERSKÉ HORY — 107.2 KLATOVY — 88.6 | LIBEREC — 103.9 OSTRAVA — 104.8 | PARDUBICE — 102.7 | PÍSEK — 105.2 | PLZEŇ — 95.6 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | SLAVÍČ — 107.9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104.5 | VALAŠSKÉ MEZI-ŘÍČÍ — 89.9 | VARNSDORF — 88.4VSETÍN — 98.3 | ZLÍN — 94.8 ZNOJMO — 99.2 NEBO NA: VLTAVA.ROZHLAS.CZ

PŘIPOJIT SE K NÁM MŮŽETE TAKÉ NA FACEBOOKU:www.facebook.com/vltava3www.facebook.com/vltava.mozaika

MAGAZÍN KLUBU VLTAVAČtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava | XXII. ročník | číslo 3

říjen 2017 | Vychází 3× ročně | Evidenční číslo MK ČR E 14038

Foto obálka:

Šéfredaktor: Luboš Stehlík | Redakce: Eva Hudzieczková, Iva Pospíšilová

Grafická úprava a sazba: Český rozhlas, Pavel Švejda

Tisk: Litera Brno – Ing. Vladislav Pokorný | Český rozhlas Vltava

Vinohradská 12, 120 99 | Praha 2 | tel.: 221 552 677 | vltava.rozhlas.cz | e-mail: vltava@rozhlas.cz

Pát

ek

NO

C

0.

00–0

.30

O

sudy

0.

30–1

.30

S

oudo

bá h

udba

1.

30–2

.00

K

onte

xty

rep

ríza

2.

00–3

.00

N

oční

vln

a ja

zzu

3.

00–4

.30

S

díle

né v

ysílá

ní s

e st

anic

í D-D

ur

4.

30–6

.00

P

artit

ury

RÁ

NO

6.

00–9

.30

M

ozai

ka (

včet

ně r

ubrik

– R

anní

úva

ha,

BáS

ně

ní, A

lbum

dne

, Ese

j)

9.

30–1

0.00

Ja

zzof

on

10

.00

–11.

00

Viz

itka

11

.00

–11.

30

Pas

áže

11

.30

–12.

00

Osu

dy

OD

PO

LED

NE

12

.00

–12.

10

Zprá

vy a

kul

turn

í ser

vis

12

.10

–13.

00

Pole

dní k

once

rt

13

.00

–13.

45

Re

flex

e: D

ivad

lo!

13

.45–

13.5

5

Rak

ousk

ý ro

k

14

.00

–14.

30

Sta

ří m

istř

i

14

.30

–15.

00

Poví

dka

15

.00

–16.

00

Odp

oled

ní k

once

rt

16

.00

–17.

30

Art

Caf

é

17

.30

–18.

00

Kon

tex

ty

18.

00–1

8.30

Ja

zzov

ý po

dveč

er

18

.30

–19.

00

Čet

ba n

a po

krač

ován

í

19.

00–2

0.00

V

izit

ka rep

ríza

VE

ČE

R

20.

00–2

2.00

K

once

rtní

sez

óna.

Živ

ě z 

evro

pský

ch p

ódií

22.

00–2

3.00

R

ádio

Dad

a

23.

00–2

3.45

R

efl

exe:

Div

adlo

! rep

ríza

23

.45–

0.00

S

trán

ky n

a do

brou

noc

Ned

ěle

NO

C

0.

00–1

.00

O

áza

1.

00–2

.00

R

ádio

Dad

a repríza

2.

00–4

.30

Č

Ro

Jazz

vys

ílá n

a vl

nách

ČR

o V

ltavy

4.

30–6

.00

P

artit

ury

RÁ

NO

6.

00–7

.00

R

eflex

e: H

isto

rie/

Filo

zofi

e! rep

ríza

7.

00–8

.00

D

ucho

vní h

udba

8.

00–9

.00

S

pir

itu

ála

9.

00–1

0.00

B

ohos

lužb

a

10

.00–

10.3

0

Kni

žní p

ól

10

.30

–11.

00

Con

cert

ino

11

.00

–12.

00

Roz

hlas

ový

seri

ál

OD

PO

LED

NE

12

.00

–12.

05

Pole

dní z

vony

12

.05–

13.0

0

Pole

dní k

once

rt

13

.00

–14.

00

Vík

end

ová

Moz

aika

14

.00

–15.

00

Rad

iodo

kum

ent rep

ríza

15

.00

–16.

00

Mus

ica

Ant

iqua

16

.00

–17.

00

Rep

ete

17

.00

–18.

00

Sou

zvuk

18.

00–1

8.30

M

usi

Caf

é

18

.30

–19.

00

Čet

ba n

a po

krač

ován

í

19.

00–2

0.00

S

edm

é ne

be

VE

ČE

R

20.

00–2

1.00

S

chůz

ky s

lite

ratu

rou

21.

00–2

3.00

Fu

turi

ssim

o

23.

00–2

4.00

S

pir

itu

ála repríza

Pro

gram

ové

zm

ěny

Moz

aika

: ran

ní k

ultu

rní z

prav

odaj

ství

už

od 6

.00.

Obs

ahuj

e no

vě b

ásni

ckou

rub

riku

BáS

ně

ní,

Alb

um d

ne a

Ese

j.

Psá

no k

urzi

vou →

Ese

j, ka

ždý

všed

ní d

en o

d 9.

10.

Jazz

ofo

n: k

aždý

vše

dní d

en o

d 9.

30.

Tryl

ek →

Sta

ří m

istř

i, ka

ždý

všed

ní d

en o

d 14

.00.

Kab

inet

→ P

ovíd

ka, k

aždý

vše

dní d

en o

d 14

.30.

Od

po

led

ní m

ozai

ka +

Čaj

ovna

→ A

rtC

afé,

každ

ý vš

ední

den

od

16.0

0.

Jazz

ový

pod

več

er: O

d po

nděl

í do

sobo

ty o

d 18

.00.

Pra

vide

lně

v út

erý

Pří

má

link

a R

ud

y Li

nka

a v

sobo

tu S

lad

ké je

žít

.

Klu

b ro

zhla

sové

hry

→ S

ouč

asná

hra

,

každ

é út

erý

od 2

0.00

.

Pát

eč

ní v

eč

er →

Ve

čer

na

tém

a,

každ

ou s

třed

u od

20.

00.

Rad

ioat

elié

r: K

aždo

u st

ředu

od

22.0

0.

Str

ánk

y na

dob

rou

noc:

kaž

dý v

šedn

í den

od

23.4

5.

Rad

iod

okum

ent:

pre

mié

ra v

e čt

vrte

k 20

.00

a re

príz

a v

nedě

li 14

.00.

Roz

hla

sový

ser

iál:

v ne

děli

od 1

1.00

.

Ad

lib

itu

m +

Fon

ogra

my →

Rep

ete,

každ

ou n

eděl

i v 1

6.00

.

Svě

t ji

né h

ud

by:

v s

obot

u od

23.

00.

Kon

cert

ní s

ezón

a Ja

zz &

Wor

ld L

ive:

každ

ý čt

vrte

k od

21.

00.

vlta

va.r

ozhl

as.c

z

Sob

ota

NO

C

0.

00–1

.00

O

áza

1.

00–2

.00

Ze

lný

rynk

2.

00–4

.30

Č

Ro

Jazz

vys

ílá n

a vl

nách

ČR

o V

ltavy

4.

30–6

.00

P

artit

ury

RÁ

NO

6.

00–7

.00

S

chůz

ky s

lite

ratu

rou repríza

7.

00–8

.00

R

anní

kon

cert

8.

00–1

1.30

V

íken

dová

pří

loha

11

.30

–12.

00

Kla

sick

á po

vídk

a

OD

PO

LED

NE

12

.00

–12.

10

Zprá

vy a

kul

turn

í ser

vis

12

.10

–13.

00

Pole

dní k

once

rt

13

.00

–13.

30

Vík

end

ová

Moz

aika

13

.30

–14.

00

Od

pos

lech

y

14

.00

–15.

30

Roz

hlas

ové

jevi

ště

15

.30

–17.

00

Kon

cert

týd

ne

17

.00

–18.

00

Re

flex

e: H

isto

rie/

Fil

ozo

fie!

18.

00–1

8.30

Ja

zzov

ý po

dveč

er –

Sla

dké

je ž

ít

18

.30

–19.

00

Čet

ba n

a po

krač

ován

í

19.

00–2

0.00

R

efl

exe:

Op

era!

VE

ČE

R

20.

00–2

2.45

O

pern

í več

er

22.

45–2

3.00

S

vět

poez

ie

23

.00

–0.0

0

Svě

t jin

é hu

dby

Pon

dělí

NO

C

0.

00–0

.30

O

sudy

0.

30–1

.30

S

oudo

bá h

udba

1.

30–2

.00

K

onte

xty

rep

ríza

2.

00–3

.00

N

oční

vln

a ja

zzu

3.

00–4

.30

S

díle

né v

ysílá

ní s

e st

anic

í D-D

ur

4.

30–6

.00

P

artit

ury

RÁ

NO

6.

00–9

.30

M

ozai

ka (

včet

ně r

ubrik

– R

anní

úva

ha,

BáS

ně

ní, A

lbum

dne

, Ese

j)

9.

30–1

0.00

Ja

zzof

on

10

.00

–11.

00

Viz

itka

11

.00

–11.

30

Pas

áže

11

.30

–12.

00

Osu

dy

OD

PO

LED

NE

12

.00–

12.1

0

Zprá

vy a

kul

turn

í ser

vis

12

.10

–13.

00

Pole

dní k

once

rt

13

.00

–13.

45

Re

flex

e: H

udb

a!

13

.45–

13.5

5

Rak

ousk

ý ro

k

14

.00

–14.

30

Sta

ří m

istř

i

14

.30

–15.

00

Poví

dka

15

.00

–16.

00

Odp

oled

ní k

once

rt.

Z ev

rops

kých

pód

ií.

16

.00

–17.

30

Art

Caf

é

17

.30

–18.

00

Kon

tex

ty

18.

00–1

8.30

Ja

zzov

ý po

dveč

er

18

.30

–19.

00

Čet

ba n

a po

krač

ován

í

19.

00–2

0.00

V

izit

ka rep

ríza

VE

ČE

R

20.

00–2

2.00

K

once

rtní

sez

óna

SO

ČR

22.

00–2

2.30

S

ouča

sná

poví

dka

22.

30–2

3.00

K

nižn

í pól

rep

ríza

23.

00–2

3.45

R

efl

exe:

Hud

ba!

rep

ríza

23

.45–

0.00

S

trán

ky n

a do

brou

noc

Stř

eda

NO

C

0.

00–0

.30

O

sudy

0.

30–1

.30

S

oudo

bá h

udba

1.

30–2

.00

K

onte

xty

rep

ríza

2.

00–3

.00

N

oční

vln

a ja

zzu

3.

00–4

.30

S

díle

né v

ysílá

ní s

e st

anic

í D-D

ur

4.

30–6

.00

P

artit

ury

RÁ

NO

6.

00–9

.30

M

ozai

ka (

včet

ně r

ubrik

– R

anní

úva

ha,

BáS

ně

ní, A

lbum

dne

, Ese

j)

9.

30–1

0.00

Ja

zzof

on

10

.00

–11.

00

Viz

itka

11

.00

–11.

30

Pas

áže

11

.30

–12.

00

Osu

dy

OD

PO

LED

NE

12

.00

–12.

10

Zprá

vy a

kul

turn

í ser

vis

12

.10

–13.

00

Pole

dní k

once

rt

13

.00

–13.

45

Re

flex

e: F

ilm

!

13

.45–

13.5

5

Rak

ousk

ý ro

k

14

.00

–14.

30

Sta

ří m

istř

i

14

.30

–15.

00

Poví

dka

15

.00

–16.

00

Odp

oled

ní k

once

rt

16

.00

–17.

30

Art

Caf

é

17

.30

–18.

00

Kon

tex

ty

18.

00–1

8.30

Ja

zzov

ý po

dveč

er

18

.30

–19.

00

Čet

ba n

a po

krač

ován

í

19.

00–2

0.00

V

izit

ka rep

ríza

VE

ČE

R

20.

00–2

2.00

Ve

čer

na t

éma

22.

00–2

3.00

R

adio

atel

iér

23.

00–2

3.45

R

efl

exe:

Fil

m! rep

ríza

23

.45–

0.00

S

trán

ky n

a do

brou

noc

Čtv

rtek

NO

C

0.

00–0

.30

O

sudy

0.

30–1

.30

S

oudo

bá h

udba

1.

30–2

.00

K

onte

xty

rep

ríza

2.

00–3

.00

N

oční

vln

a ja

zzu

3.

00–4

.30

S

díle

né v

ysílá

ní s

e st

anic

í D-D

ur

4.

30–6

.00

P

artit

ury

RÁ

NO

6.

00–9

.30

M

ozai

ka (

včet

ně r

ubrik

– R

anní

úva

ha,

BáS

ně

ní, A

lbum

dne

, Ese

j)

9.

30–1

0.00

Ja

zzof

on

10

.00

–11.

00

Viz

itka

11

.00

–11.

30

Pas

áže

11

.30

–12.

00

Osu

dy

OD

PO

LED

NE

12

.00

–12.

10

Zprá

vy a

kul

turn

í ser

vis

12

.10

–13.

00

Pole

dní k

once

rt

13

.00

–13.

45

Re

flex

e: L

iter

atu

ra!

13

.45–

13.5

5

Rak

ousk

ý ro

k

14

.00

–14.

30

Sta

ří m

istř

i

14

.30

–15.

00

Poví

dka

15

.00

–16.

00

Odp

oled

ní k

once

rt

16

.00

–17.

30

Art

Caf

é

17

.30–

18.0

0

Kon

tex

ty

18.

00–1

8.30

Ja

zzov

ý po

dveč

er

18

.30–

19.0

0

Čet

ba n

a po

krač

ován

í

19.

00–2

0.00

V

izit

ka rep

ríza

VE

ČE

R

20.

00–2

1.00

R

adio

doku

men

t

21.

00–2

3.00

K

once

rtní

sez

óna

Jazz

& W

orld

Liv

e

23.

00–2

3.45

R

efl

exe:

Lit

erat

ura

! rep

ríza

23

.45–

0.00

S

trán

ky n

a do

brou

noc

Úte

rý

NO

C

0.

00–0

.30

O

sudy

0.

30–1

.30

S

oudo

bá h

udba

1.

30–2

.00

K

onte

xty

rep

ríza

2.

00–3

.00

N

oční

vln

a ja

zzu

3.

00–4

.30

S

díle

né v

ysílá

ní s

e st

anic

í D-D

ur

4.

30–6

.00

P

artit

ury

RÁ

NO

6.

00–9

.30

M

ozai

ka (

včet

ně r

ubrik

– R

anní

úva

ha,

BáS

ně

ní, A

lbum

dne

, Ese

j)

9.

30–1

0.00

Ja

zzof

on

10

.00

–11.

00

Viz

itka

11

.00

–11.

30

Pas

áže

11

.30

–12.

00

Osu

dy

OD

PO

LED

NE

12

.00–

12.1

0

Zprá

vy a

kul

turn

í ser

vis

12

.10

–13.

00

Pole

dní k

once

rt

13

.00

–13.

45

Re

flex

e: V

izu

ální

um

ění

!

13

.45–

13.5

5

Rak

ousk

ý ro

k

14

.00

–14.

30

Sta

ří m

istř

i

14

.30

–15.

00

Poví

dka

15

.00

–16.

00

Odp

oled

ní k

once

rt

16

.00

–17.

30

Art

Caf

é

17

.30

–18.

00

Kon

tex

ty

18.

00–1

8.30

Ja

zzov

ý po

dveč

er

18

.30

–19.

00

Čet

ba n

a po

krač

ován

í

19.

00–2

0.00

V

izit

ka rep

ríza

VE

ČE

R

20

.00

–21.

15

Sou

časn

á hr

a

21

.15–

23.0

0

Aka

dem

ie

23.

00–2

3.45

R

efl

exe:

Viz

uál

ní u

mě

ní! rep

ríza

23

.45–

0.00

S

trán

ky n

a do

brou

noc